Žádná z velmocí v průběhu první světové války nepočítala s rozpadem RakouskaUherska a jeho

úplnou likvidací, nanejvýš s jeho okleštěním. Svědčí o tom i různé mezinárodní dohody uzavřené
během války, například Londýnský pakt, které slibovaly některým státům územní zisky na úkor
monarchie, až do roku 1918 však nehovořily o tom, že by Rakousko-Uhersko mělo být zcela
zničeno.24 Dokonce i známých Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918 obsahuje ve svém
desátém bodě pouze požadavek autonomie pro potlačené národy RakouskaUherska.25 Do podzimu
roku 1918, kdy válka definitivně skončila, se však situace značně změnila a namísto
mnohonárodnostního starého mocnářství začaly ve střední a jihovýchodní Evropě vznikat nové
nástupnické státy. Mezi nástupnické státy patřilo i Československo, vyhlášené 28. října 1918,26 a
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dále Království SHS),27 které vzniklo na základě tzv. Korfské
deklarace z roku 191728 1. prosince 1918 spojením jihoslovanských zemí někdejší habsburské
monarchie29 a Srbského království. Oficiální diplomatické styky mezi ČSR a Královstvím SHS byly
navázány k 9. lednu 1919.30 Československo mezinárodně uznalo Království SHS jako jedna z prvních
zemí a záhy zřídilo v Bělehradě mimořádné velvyslanectví v čele s bývalým poslancem říšské rady
Antonínem Kalinou.31 Na počátku června 1919 bylo pak zřízeno řádné československé velvyslanectví
v Bělehradě, vedené i nadále Kalinou, který se významně zasloužil o pozdější vznik československo-
jugoslávské aliance. V letech 1919 a 1920 byly ustaveny zastupitelské úřady Československa v Lublani
(generální konzulát 1920–1939), Záhřebu (konzulát 1920–1930, generální konzulát 1930–1939),
Sarajevu (konzulát 1920–1939), Skopji (vicekonzulát 1920–1925, konzulát 1925–1929) a Splitu
(konzulát 1919–1925). Československý konzulát byl zřízen také v Rijece, která byla ovšem od srpna
1919 obsazena Itálií.32Vyslanectví Království SHS v Praze fungovalo od ledna 1919, prvním
velvyslancem se stal Slovinec Ivan Hribar,33 konzulát sídlil v Brně, Bratislavě a od roku 1930 také v
Ostravě. Nové státy si jako dědictví z minulých dob přinášely řadu problémů. Spojení různých národů,
jazyků, vyznání i kulturních a státoprávních tradic, ale také například různých celních systémů, měn,
bankovních a legislativních systémů a také válečné ztráty na obyvatelstvu (asi milion lidí) zpočátku
Království SHS značně komplikovalo vnitropolitický vývoj.34 Největším problémem i do budoucna se
však ukázal být rozdílný náhled na uspořádání státu. Zatímco Srbové si nepřipouštěli jiné uspořádání
než centralistické, Chorvaté prosazovali co největší míru autonomie a také federalizaci společného
státu. Tyto požadavky se jim však po celé meziválečné období nepodařilo prosadit. Slovinci měli zase
pocit, že jako ekonomicky nejvyspělejší část Království SHS (při 8% podílu na obyvatelstvu vyráběli 40
% průmyslového zboží) doplácejí na chudší oblasti.35 Vnitropolitický vývoj Království SHS komplikoval
také makedonský, chorvatský a albánský iredentismus. Také Československo muselo řešit řadu
komplikací, ať už se jednalo o to, že jeho vznikem došlo ke spojení oblastí s rozdílným historickým,
politickým, civilizačním, hospodářským i duchovním vývojem či to, že se záhy začaly projevovat
odlišné představy Čechů a Slováků o uspořádání společného státu.36 Dalším komplikovaným
problémem se ukázala být existence početných národnostních menšin, zejména německé a do určité
míry také polské a maďarské menšiny.37 Obě země se bezprostředně po svém vzniku snažily začít
budovat svou zahraniční politiku a zapojit se do mezinárodních struktur.38 Hrubé nárysy jejich
budoucí zahraničněpolitické orientace samozřejmě vznikaly už za první světové války, ale jednalo se
spíše o akademické debaty, než uskutečnitelné plány.39 Po válce bylo potřeba zformulovat reálné
cíle. K tomu patřilo i hledání spojeneckých vazeb, protože oba státy měly řadu problémů zejména se
sousedními zeměmi a jejich územními nároky. Itálie vyžadovala plnění Londýnského paktu a připojení
chorvatských a slovinských oblastí v bývalém Rakouském Přímoří a Dalmácii,40 Bulhaři požadovali
oblasti v Makedonii a obviňovali Království SHS z odnárodňovacího tlaku vůči tamnímu obyvatelstvu,
které oni sami považovali za Bulhary. Království SHS se zase nelíbilo, že Sofie poskytuje podporu
Vnitřní makedonské revoluční organizaci (VMRO), která stála za řadou teroristických útoků nejen na
území Království SHS.41 Také existence Albánie, navíc do značné míry ovlivňované Itálií,
představovala problém. Na území Království SHS žila poměrně početná albánská menšina (zejména v
oblasti Kosova a Metochije) a albánský vládce Ahmed ben Zogu (v letech 1925–1928 vládl jako
prezident, v letech 1928–1939 jako král) se netajil tím, že by jugoslávské Albánce chtěl připojit ke své
zemi.42 Pak zde byly také nároky Maďarska, které se odmítalo smířit s Trianonskou mírovou smlouvu
a usilovalo o její revizi.43 Také Československo muselo řešit celou řadu problémů se sousedy.