See discussions, stats, and author profiles for this publication at: https://www.researchgate.

net/publication/346356734

Korespondence T.G.Masaryk a Slované - Poláci

Book · January 2015

CITATIONS READS

0 8

2 authors, including:

Jan Květina
The Czech Academy of Sciences
36 PUBLICATIONS   2 CITATIONS   

SEE PROFILE

Some of the authors of this publication are also working on these related projects:

The Re-Construction of the Polish Nation: Political Identity as a Discursive “Aristocratic” Myth View project

Political Discourse of Polish Enlightened Republicanism: Re-interpretation of Early-Modern Aristocratic Myth View project

All content following this page was uploaded by Jan Květina on 25 November 2020.

The user has requested enhancement of the downloaded file.

Ediční úvod
Cíl této části předkládané publikace, zaměřené na Masarykovu
oboustrannou korespondenci s představiteli polského veřejného, kulturního a
vědeckého života, je třeba zasadit do kontextu jak celé ediční řady knižnice
Korespondence T. G. Masaryka,1 tak především do série všech tří dílů mapujících
v rámci grantu T. G. Masaryk a Slované2 Masarykovu slovanskou korespondenci. I
když je zřejmé, že klíčovým kritériem pro vymezení jednotlivých dílů této
korespondence se Slovany bylo rozčlenění jednotlivých dopisovatelů na základě
národní, respektive geografické přináležitosti, 3 díky čemuž jsou jednotlivé díly
zaměřeny na polsko-ruský, ruský, respektive východoslovanský a jihoslovanský
prostor, je žádoucí zmínit, že předložený korpus polských dopisů a telegramů
netvoří pouze uměle vytvořený soubor vzniklý na základě výše uvedených kritérií.
Při vyřčení slovního spojení „Masaryk a polská korespondence“ lze totiž vysledovat
několik konotací, jež jsou pro takto utvořený celek typické a jež zároveň přirozeně
neplatí pro každý dílčí dopis, ale právě pro globální tendence v přístupu polských
elit vůči Masarykovi a vice versa. V souvislosti s tímto postřehem je rovněž možné
uvažovat o tom, že tyto dílčí distinktivní prvky, pojící se s charakterem vzniku i
obsahu polské korespondence, jsou právě tím, čím se tato svébytná polská sekce
v rámci třídílného badatelského záměru odlišuje od Masarykovy korespondence
s Rusy, respektive Jihoslovany.
Předně je třeba podotknout, že frekvence i způsob Masarykova
vzájemného dopisního styku s polským prostředím se vyznačovaly značnou
nesystematičností, nárazovostí a nahodilostí, což se symptomaticky projevuje
například tím, že v archivech až na ojedinělé výjimky (např. kontakt s M.
Zdziechowskim, A. Zipperem a N. Hoffmannovou) nelze vystopovat náznaky
komunikace trvalejšího rázu. Tento jev je navíc přítomen i v případě výše
zmíněných výjimek Zdziechowského a Zippera, s nimiž sice korespondenční styk
trval dlouhodobě, avšak leckdy vykazoval mnohaleté přestávky a často tak vyzníval
účelově. Jak naznačuje i úvodní studie shrnující Masarykovy postoje k polské
problematice, je zjevné, že tuto útržkovitost vzájemné komunikace je třeba dávat do
souvislosti s rozporuplnou povahou Masarykova vztahu vůči Polsku obecně. Tak
1
Ke koncepci této ediční řady BÍLEK Jan, Ediční úvod, in: Korespondence T. G. Masaryk – Josef Kaizl,
Praha 2011, s. 51–52.
2
Publikace byly zpracovány v rámci projektu GAČR č. P410/12/1136 (T. G. Masaryk a Slované).
jako je nezbytné rozdělovat genezi Masarykova přístupu k polské otázce mezníkem
v podobě roku 1918, respektive 1919 v souvislosti se vznikem dvou nezávislých
států a sporem o Těšínsko, je žádoucí obdobně rozlišovat i charakter jeho písemného
kontaktu s polskými elitami. I v tomto případě se totiž ukazuje, že proměna
Masarykovy pozice ve slovanském světě z intelektuální autority v politického
reprezentanta suverénního státu přinesla nejen změnu způsobu a obsahu
komunikace, ale zásadně proměnila i identitu a složení korespondentů.
V té souvislosti je žádoucí upozornit na pozoruhodnou skutečnost, že
Masarykovy dávné polské kontakty z intelektuální a vědecké sféry, s nimiž si
dopisoval od druhé poloviny 19. století, se po roce 1918 bez výjimky odmlčely,
přestože řada z nich byla ještě naživu a aktivně zasahovala do veřejného života.
Typickým příkladem je v tomto případě opět M. Zdziechowski, který se v roce 1920
ostře vymezil vůči Masarykovu apatickému postoji k polské válce s bolševickým
Ruskem, a v důsledku toho s ním přerušil natrvalo veškeré kontakty. Je tedy patrné,
že proměna intelektuálního vztahu v politický byla v případě Masarykova kontaktu
s literáty, umělci a vědci polské provenience spíše na škodu, neboť spontánní
sladěnost zájmů před rokem 1918, k níž docházelo ať už díky Masarykovu postoji
vůči lednovému povstání,4 tak i shodné kritice carismu či podobným badatelským
zájmům a společné intelektuální úrovni, v důsledku československo-polského
státního napětí pominula. Proměna Masarykovy role po roce 1918 přinesla
přirozeně nárůst oficiální a zdvořilostní komunikace, projevující se například
pravidelnými gratulacemi k významným životním jubileím (např. I. Paderewski, I.
Mościcki). Na druhou stranu je ovšem třeba zdůraznit, že Masaryk i v této době
dostával korespondenci týkající se vědeckého a kulturního života, ačkoliv jak již
bylo naznačeno, okruh pisatelů se razantně proměnil. Místo „starých známých“
z rakouského prostředí tak zaujali různí polští literáti konzultující překlady
Masarykových děl (např. B. Czuruk, P. Hulka-Laskowski aj.) či intelektuálové
rozebírající problémy svého odborného zaměření (např. B. Limanowski, L. Birecki
aj.). Zcela specifický případ pak představuje komunikace s již zmíněným A.
Zipperem, Masarykovým spolužákem z Akademického gymnázia ve Vídni, jenž by
měl blízkostí svého vztahu spadat do kategorie celoživotní korespondence. O to
překvapivější je skutečnost, že písemný kontakt těchto mužů byl navázán až ve 20.
3
K principům uplatňování etnických, jazykových, politických a geografických kritérií při rozřazování
korespondence blíže viz níže.
4
Srov. KIERSKI Kazimierz, Masaryk a Polska, Poznań 1934, s. 7.
letech 20. století z Zipperovy iniciativy, a přestože jsou dopisy tohoto polského
spisovatele a gymnaziálního profesora plny vzpomínek na společná léta, vykazují
obvykle rovněž notně pragmatický charakter odvíjející se od autorových proseb
vůči prezidentovi. Lze proto opětovně akcentovat, že předkládaná část edice
neposkytuje pouze zmapovaný chronologický přehled Masarykovy korespondence
polské provenience, ale zrcadlí určitou ambivalenci Masarykova vztahu vůči tomuto
prostředí.
Kniha obsahuje úvodní studii nazvanou Tomáš Garrigue Masaryk a polská
problematika, jež se snaží zasadit otázku Masarykových korespondenčních vztahů
s Poláky do širšího rámce společenského a politického vývoje, a vlastní edici
korespondence. Publikované dokumenty zahrnují období mezi lety 1887 –1937,
přičemž tyto ohraničující mezníky představují roky vzniku prvního a posledního
dopisu, jež byly v souvislosti s Masarykem a polskými protějšky nalezeny a
zdokumentovány (rok 1887 tedy není vybrán cíleně a heuristický postup byl
přirozeně zaměřen i na dobu předcházející). Celkový počet editované
korespondence v polské části zahrnuje 137 položek, z čehož je 110 dopisů (zahrnuje
1 fragment a 1 koncept dopisu), 15 telegramů a 12 dopisnic, respektive pohlednic
(zahrnuje jednu vizitku). Masaryk je autorem, respektive iniciátorem 34 z těchto
položek (v některých případech má dopis spoluautora), 103 korespondenčních
jednotek pak bylo určeno Masarykovi. Celý korpus polské korespondence vykazuje
notnou jazykovou variabilitu, neboť polsky je psáno 36 položek (Birecki, Bujwid,
Feldman, Kamienna, Karłowicz, Kawczyński, Kempner, Korzoń, Kozlowski,
Limanowski, Łypacewicz, Malinowski, Michejda, Pawlikowski, Piltz, Ramberg,
Wasilewski, Weryho, Zawiliński, Zdziarski, Zdziechowski), česky 23 (Czuruk,
Dembský, Grabowski, Hulka-Laskowski, Kobylański, Malczewski, Malinowski,
Masaryk, Nalepiński, Seredyński), německy 48 (Hoffmannová, Kobylański,
Masaryk, Strzygowski, Studnicki, Zipper), anglicky 10 (Czaplicka, Dmowski,
Masaryk, Paderewski), francouzsky 13 (Bazewicz, Masaryk, Puslowski) a rusky 7
(Boczkowski, Dmowski, Nalepiński). Je přitom nutno poznamenat, že jazykové
zařazení jednotlivých korespondenčních písemností bylo identifikováno na základě
dominantně používaného jazyka, jelikož v řadě případů prokládají jejich pisatelé
své texty cizojazyčnými citáty a pasážemi (většinou latinskými, řeckými a ruskými).
Výzkum zahrnul řadu domácích a zahraničních archivů. Z těch českých je
třeba výčtem jmenovat zmapování a selekci složek v Archivu Ústavu T. G.
Masaryka (AÚTGM), Archivu Kanceláře prezidenta republiky (AKPR), Archivu
Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV) a Literárního archivu Památníku
národního písemnictví (LA PNP). Protože heuristické a badatelské práce v těchto
institucích probíhaly koordinovaně za součinnosti ruské (východoslovanské),
polské a jihoslovanské sekce, je podrobný popis způsobu pátrání a zpracování fondů
v domácích archivech obsažen v edičním komentáři k ruské části celé edice, tato
poznámka se zaměřuje na identifikaci zahraničních, převážně pak polských
archivních materiálů. Za klíčovou osu výzkumu lze z hlediska úspěšnosti označit
především studium archivních dokumentů v institucích ve Varšavě, Krakově, Lodži
a Vilniusu. Ve Varšavě byla nalezena složka týkající se Masarykovy korespondence
v Archivu Polské akademie věd (Archiwum Polskiej Akademii Nauk), konkrétně
pak fond s názvem Materiały Antoniego Czubryńskiego. Hlavním zdrojem v polské
metropoli se stal ovšem Archiv novodobých dokumentů (Archiwum Akt Nowych)
uchovávající v polském prostředí poměrně rozsáhlý korpus Masarykových dopisů
ve fondech archivu Ignacyho Paderewského (Archiwum I. J. Paderewskiego). Ve
Varšavě byly rovněž prozkoumány fondy Archivu lidového hnutí (Archiwum
Zakładu Ruchu Ludowego), především pak oddíly týkající se Wincentyho Witose
(Zbiór W. Witosa), ovšem v tomto případě se předpoklady o dochované
korespondenci nepotvrdily, v souvislosti s Masarykem zde nebyl nalezen jediný
písemný záznam. Je ovšem nutno poznamenat, že pátrání v tomto archivu bylo
výrazně znesnadněno právě probíhajícím dlouhodobým stěhováním této instituce,
v důsledku čehož nebyly jednotlivé sbírky uspořádány.
Z krakovských institucí je třeba jmenovat výzkum probíhající v Oddělení
rukopisů Jagellonské knihovny (Biblioteka Jagiellońska, Odział rękopiśow), který
přinesl výsledky prostřednictvím pátrání ve sbírkách A. Zippera a M.
Pawlikowského. V Krakově byly rovněž prostudovány fondy Polské akademie nauk
(Polska Akademia Umiejętności). Z dalších výše uvedených archivních materiálů
je žádoucí zmínit pozůstalost P. Hulky-Laskowského v Lodži (Biblioteka
Uniwersytetu Łódzkiego – Łódź, spuścizna Pawła Hulki-Laskowskiego) a
korespondenci uloženou v Oddělení rukopisů Vilniuské univerzitní knihovny
(Vilniaus universiteto biblioteka – Vilnius, Rankraščių skyrius), z něhož se díky
profesoru Opackému podařilo získat Masarykovy reakce na poměrně četné písemné
projevy M. Zdziechowského. V Národním ústavu Ossolińských ve Vratislavi v
místním oddělení rukopisů (Zakład Narodowy im. Ossolińskich – Wrocław, Odział
rękopisów) byl nalezen jediný písemný materiál. Ostatní instituce, jež byly
osloveny, nebo v nichž byl proveden přímý výzkum, žádnými materiály
souvisejícími s korespondencí T. G. Masaryka nedisponují. V Lužickosrbském
institutu v Budyšíně (Sorbisches Institut/Serbski institut) byl nalezen pouze
Masarykův zápis z roku 1885 v pamětní knize Matice lužickosrbské,5 Institut Józefa
Piłsudského v New Yorku (Instytut Józefa Piłsudskiego w Nowym Jorku) nemá ke
korespondenci s Masarykem žádný materiál.
Postup při editaci jednotlivých dokumentů byl opřen o principy
uplatňované standardně při publikování moderních pramenů. 6 Přepisy a úpravy
textů tedy vycházely z těchto zásad, přičemž pro srozumitelnost byly tvary
odpovídající starým gramatickým pravidlům (především v polštině) přepisovány dle
současné jazykové normy (viz dále uvedené příklady změn). Obdobně postupujeme
při úpravě dokumentů v ruštině a němčině.
Při výběru dokumentů byly vždy upřednostňovány originály před opisy,
eventuálně před koncepty, pouze v případě, že originál nebyl dochován, bylo
k opisům přistupováno, jako k relevantním výchozím zdrojům. U ojedinělých
dokumentů, jež disponovaly několika koncepty a následně finální verzí, v nichž se
tyto koncepty od originálního dopisu v něčem podstatném odlišovaly, byly tyto
skutečnosti uvedeny v poznámce.7 Podobně pak v případech, kdy materiál
disponoval vícejazyčnými verzemi, byl vždy primárně editován jazykový originál,
určený dle mateřského jazyka pisatele (k ostatním jazykovým verzím bylo
přistupováno jako k dodatečným překladům, jež mohly napomáhat při identifikaci
obtížně čitelného originálního zápisu v původním jazyce). Dříve vydaných
totožných korespondenčních dokumentů mohlo být při nejistém čtení využíváno
sporadicky, a to proto, že valná většina nalezené korespondence nebyla doposud
v polském prostředí takovýmto způsobem editována. 8 Telegramy byly editovány na
základě originálů telegramů odeslaných, pokud tyto byly k dispozici, v opačném
případě byly přepisy provedeny dle telegramů došlých. V poznámkovém aparátu
uvádíme rovněž odkazy na archivní uložení dalších variant dokumentu, případně na
jejich přetisky.
5
Pomjatnik Maćicy Serbskeje. Z lubosću poskićeny wot Serbskich studentow w Lipsku, 1849–1930
[kopie], sig. MS I/ 3 C, SKA – Serbski institut, Budyšin. Originál je uložen v Lužickosrbském muzeu v
Budyšíně.
6
ŠŤOVÍČEK I. a kol., Zásady pro vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16.
století do současnosti, Praha 2002.
7
Např. dopis Masaryka a Beneše Piłsudskému z 8. 11. 1921, kde je pouze v jedné variantě dopisu použito
správného oslovení „pane náčelníku státu“.
Struktura všech textů je zachována dle originálů, v případě, že byl dopis
opatřen originálním podpisem, je tato skutečnost zaznamenána v závěru každého
materiálu, výjimku tvoří podpisy úředníků na oficiálních razítkách, jež bývají
obtížně čitelné a pro editaci dokumentů nemají valný význam. Obsahuje-li
dochovaný archivní materiál jakékoli přílohy, je tato skutečnost uvedena obvykle
v první věcné poznámce, podobně jsou pak komentována předtištěná záhlaví
dopisních papírů či obdobně uzpůsobené vpisky po stranách dopisu. Autorské
poznámky, jež byly pisatelem učiněny dodatečně, jsou pro plynulost obvykle
vřazeny přímo do textu s příslušnou poznámkou. Zvýraznění textu, jež byla
provedena původním pisatelem, jsou naznačena kurzívou, ta, která byla učiněna až
na přijímací straně, jsou zvýrazněna podtržením. Na autorské úpravy (např. škrty,
přepisování apod.) je upozorňováno prostřednictvím poznámky, ovšem pouze v tom
případě, kdy docházelo k významovému posunu. U čtení zápisu, jenž je sporný,
respektive obtížně čitelný, je rovněž vždy uvedena textová poznámka. Za situace,
kdy lze daný zápis číst vícero způsoby a není možné (např. z kontextu) určit
nejpravděpodobnější variantu, jsou různé verze čtení tohoto zápisu v poznámce
rozvedeny. Editorské zásahy přímo do textu jsou vyznačeny hranatými závorkami
„[…]“.
Prakticky u všech zařazených materiálů se podařilo určit místo jejich
vzniku i časově je zařadit. Jestliže tyto informace o čase a místu vzniku dopisu
nebyly explicitně patrné přímo z originálního textu, docházelo k jejich určení
prostřednictvím informací obsažených v textu, popřípadě za pomoci zařazení
okolností vzniku tohoto dokumentu do širšího historického rámce, jenž byl
ověřován na základě prověřených informací ze sekundární literatury. Ve všech
těchto případech, kdy nebylo místo či datum sepsání dokumentu vyčteno přímo ze
zápisu, ale bylo určeno dodatečně, je na tuto skutečnost upozorněno obvykle v první
věcné poznámce. U těch dokumentů, u nichž nebylo možné určit datum s přesností
na den a měsíc, je ve většině případů uveden rok a optimálně i roční období (např.
8
Výjimku tvoří rozsáhlá publikace editující korespondenci I. Paderewského, STANKIEWICZ Witold –
PIBER Andrzej, Archiwum polityczne Ignacego Paderewskiego, Tom I.: 1890–1918, Wrocław-
Warszawa-Kraków-Gdańsk 1973; STANKIEWICZ Witold – PIBER Andrzej, Archiwum polityczne
Ignacego Paderewskiego, Tom II.: 1919–1921, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1974;
JĘDRUSZCZAK Tadeusz – LEINWAND Artur, Archiwum polityczne Ignacego Paderewskiego, Tom
IV.: 1935-1940, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1974; DĄBROWSKI Adam G. –
DROZDOWSKI Marian M. – PERKOWSKA-WASZEK Małgorzata – PILCH Xymena, Archiwum
polityczne Ignacego Jana Paderewskiego, Tom VI.: 1915−1941, Warszawa 2007.
„1920, podzim“), v ojedinělých případech, kdy neexistovalo žádné bližší vodítko je
materiál opatřen zkratkou „s.l.“, respektive „s.d.“. Publikované dokumenty jsou
uspořádány chronologicky a opatřeny jazykovými a věcnými poznámkami.
Jazykové poznámky upozorňují především na textové a jazykové zvláštnosti,
odchylky a úpravy, označeny jsou písmeny latinky psanými horním indexem. Věcné
poznámky přinášejí výsledky historické kritiky obsahu dokumentů, vysvětlují
odborně složitá či obzvlášť důležitá místa v textu, rozvíjejí obsažené informace a
poskytují základní bibliografické údaje. Značeny jsou arabskými číslicemi psanými
horním indexem.
V otázce výběru editovaných dokumentů spočíval hlavní dilematický úkol
v nutnosti pružné identifikace, respektive aplikace pojmu „polská korespondence“,
neboť jak již bylo naznačeno v úvodní části této ediční poznámky, je tato publikace
vzhledem k celé šíři záběru edičního a grantového záměru nucena kombinovat
nadnárodní slovanské hledisko (polská identita jako „větev“ slovanského kmene)
s partikulárními podobami a koncepcemi národní polské sebe-identifikace.
Odpověď na otázku „kdo je Polák“ a „kde je Polsko“ 9 představovala v 19. století
jedno z nejzávažnějších dilemat a antagonismů v rámci komparativní perspektivy
veškerých evropských národních hnutí, což bylo způsobeno jednak napětím mezi
silným dědictvím tradiční aristokratické identity a výzvami nových sociálních
hnutí10 a zároveň bezprecedentní záborovou realitou rozčlenění původně
homogenního politického národa do třech odlišných států. 11 Ať už tedy klasickou
dichotomii mezi politickými a kulturními národy nastolenou F. Meineckem12
akceptujeme, anebo naopak odmítneme s poukazem k její diskurzivní a účelové
9
Tyto otázky označuje jako klíčová dilemata polských národních hnutí v 19. století Brian Porter-Szűcs;
srov. PORTER Brian, Who is a Pole and Where is Poland? Territory and Nation in the Rhetoric of Polish
National Democracy before 1905, Slavic Review, vol. 51, nr 4, 1992.
10
Srov. např. JĘDLICKI J., Jakiej cywilizacji Polacy potrzebują: studia z dziejów idei i wyobraźni XIX
wieku, Warszawa 1988.
11
K různým formám přežívání polské identity za situace absence suverénního státu blíže viz např.
WALICKI Andrzej, Trzy patriotyzmy. Trzy tradycje polskiego patriotyzmu i ich znaczenie współczesne,
Warszawa 1991; z českých studií pak práce mapující metamorfózy polské identity v závislosti na
ideologické polaritě: KVĚTINA Jan, Národní diskurzy polských marxistů na přelomu 19. a 20. století.
Patriotismus Kazimierze Kelles-Krauze proti internacionalismu Rosy Luxemburgové, Slovanský přehled
98, 2012, č. 3–4, s. 1–24; Idem, Problematika národnostních menšin jako politikum: národní koncepce
endecji před první světovou válkou, Střed 2, 2011, s. 9–33.
12
MEINECKE Friedrich, Weltbürgertum und Nationalstaat: Studien zur Genesis des deutschen
Nationalstaates, München-Berlin 1908.
podmíněnosti13, je třeba vzhledem k záměru této edice přijmout skutečnost, že
identifikace oněch „Poláků“, kteří jsou řazeni jako příslušníci polských elit, je
určitou konstrukcí kombinující různá hlediska. Zcela jednoznačný případ
představovali ti autoři, kteří svou korespondenci psali polsky (viz výše údaj o počtu
a identitě polsky píšících dopisovatelů) a disponovali etnicky polskými kořeny.
Jazykové kritérium tak bylo jakýmsi primárním hlediskem, jež však vzhledem k již
zmíněné jazykové variabilitě nemohlo zůstat kritériem jediným. V případě autorů
používajících jiný než polský jazyk bylo nejprve prověřeno místo vzniku dopisu a
následně vztah pisatele k tomuto místu, čímž byli vytipováni ti adresáti a pisatelé,
kteří svou působností zapadali do některého ze tří záborů a tím tedy do prostoru
bývalého historického Polska. U těchto jednotlivých případů pak sehrávaly
rozhodující úlohu etnická kritéria (tedy národní příslušnost rodičů)14 či jejich vlastní
národní sebeidentifikace.15 Dalším doplňujícím hlediskem rovněž mohla být
v polském prostředí velmi silná politická vazba na národ, jež sice nebyla myslitelná
před rokem 1918 za podmínek absence státnosti, ale stala se aktuální po obnovení
nezávislého Polska, neboť ve státních službách tzv. 2. polské republiky sloužila řada
příslušníků etnických menšin, jež nicméně zastávala historickou politickou loajalitu
vůči polské identitě.16
V rámci problematiky rozlišení osobní a úřední korespondence bylo
opětovně stěžejní již zdůrazněné rozlišení Masarykovy korespondence
prostřednictvím mezníku v podobě roku 1918. V první vytyčené fázi lze totiž
v souvislosti s polským prostředím hovořit výhradně o korespondenci osobního
charakteru, o jejímž zařazení do edice nebylo obtížné rozhodnout, neboť tyto
13
WODAK Ruth – DE CILLA Rudolf – REISIGL Martin – LIEBHART Karin, The Discursive
Construction of National Identity, Edinburgh 2009, s. 5.
14
Uplatněno například u J. Strzygowského, jenž je považován za německy píšícího polsko-rakouského
kunsthistorika, jehož polský původ po otci byl nicméně pro zařazení jeho korespondence rozhodující;
stejně jako u polsko-rakouské literátky Niny Hoffmann-Matcheko pocházející z rodiny polského státního
úředníka.
15
Případ německ y píšícího A. Zippera , který s e narodil rakouskému úředníkovi a
jemuž s e dostalo něm eckého vzdělání ve Vídni, jenž však prakticky celý život působil
ve Lvově a projevova l s e jako polsk ý patriot, s rov. KALE TA Petr, Albert Zipper a
jeho vzpomínky na spolužáka z Vídně Tomáše Masaryka , in: Doubek V. – HLADKÝ
L. – VLČE K R. – a kol., T. G. Masaryk a Slované , Praha 2013, s. 163 –171.
16
Reprezentantem tohoto případu byla například část Masarykova písemného styku s Erasmem Piltzem,
diplomatem ve službách obnoveného Polska po roce 1918, jehož výměna audienčního proslovu
s prezidentem republiky nebyla do edice zařazena.
materiály až na výjimky obsahovaly obvykle přímé uvedení individuálního pisatele
na polské straně a Masaryka jako konkrétního adresáta. Komplikovanější situaci
přináší polská korespondence směřující Masarykovi jako prezidentu republiky po
roce 1918, stejně jako materiály vytvářené Masarykem pro Poláky v téže době.
Stranou tak byly ponechány sice zajímavé materiály, jež však svým charakterem
nesplňovaly atributy korespondence, 17 respektive vykazovaly znaky kolektivních
manifestací, a nikoli individuálně zacíleného písemného kontaktu. 18 Zařazením se
naopak dostalo těm materiálům, u nichž sice nebylo zcela zřejmé, zda je vytvářel
Masaryk osobně, jež však viditelně vznikaly z jeho iniciativy či za jeho účasti a jež
byly určeny konkrétním polským adresátům. 19
Texty dokumentů v polštině byly transkribovány a upraveny podle
současné jazykové normy. Očividné chyby a přepisy v původních záznamech byly
opraveny s příslušnou poznámkou u těch korekcí, které určitým způsobem
dokumentovaly jazykovou znalost dotyčného autora, respektive jeho osobitý styl.
Odpovídajícím způsobem byly upravovány jazykové verze u českých, německých,
ruských, francouzských a anglických textů, ponechány byly jazykové zvláštnosti,
stejně tak zůstal zachován styl a slovosled. Interpunkce, jakož i psaní malých a
velkých písmen byly rovněž upraveny podle současné jazykové normy.
Pro zaznamenání nejzásadnějších tendencí jazykových úprav v polštině je
třeba vycházet z hlavních odlišností mezi původní gramatickou normou polského
jazyka v 19. století a moderní polštinou. Mezi nejčastější změny lze v tomto směru
zahrnout úpravu archaických koncovek adjektiv (např. głebokiem > głebokim,
gorącem > gorącym, innemi > innymi, jakiemi > jakimi, kulturalnem > kulturalnym,
którem > którym, naszem > naszym, naturalnem > naturalnym, naukowem >
naukowym, nowem > nowym, nyniejszem > nyniejszym, o tem > o tym, ostatniem >
ostatním, partyjniem > partyjnym, politycznem > politycznym, polskiemi > polskimi,
pożadanemi > pożadanymi, radykalnemi > radykalnymi, rozpoczętemi >
rozpoczętymi, sympatycznem > sympatycznym, szczęśliwemi > szczęśliwymi,
szerszem > szerszym, warszawskiem > warszawskim, wybitnemi > wybitnymi),
17
Do této kategorie spadají například dochované poznámky Masaryka z jednání se Stanisławem
Grabskim a Władysławem Glinkou z 28. února 1918 či Masarykův text do varšavského tisku
k desetiletému výročí vzniku nezávislého Polska z 10. listopadu 1928.
18
Např. poštou zaslané záznamy audienčních projevů polských vyslanců Wacława Grzybowského a
Erasma Piltze z 27. října 1927, respektive 18. listopadu 1921 či kolektivní dopisy polských organizací
Masarykovi.
podobný případ pak představuje proměna ve skloňování osobních, ukazovacích a
přivlastňovacích zájmen jako například „mój“, „ja“ a „on“ (mem > moim, niem >
nim, mie > mnie, swojem > swoim, tem > tym).
Další výraznou distinkci představuje rozdělování těch slovních výrazů, jež
byly dle archaické normy psány dohromady a nyní jsou oddělovány a naopak, tedy
spojování původně dvou samostatných slov, jež dnes tvoří jeden výraz. V některých
případech navíc rozdělení, respektive spojení slov přineslo i proměnu koncovky
související s odlišným pravopisným územ zmíněným výše (např. tem > tym).
Z frekventovaně užívaných spojení se tyto změny týkají například výrazů
bardzobym > bardzo bym, bom > bo znalazłem, jaknaprędzej > jak naprędzej,
możeby > może by, narazie > na razie, niema > nie ma, nietylko > nie tylko, możnaby
> można by, pewnieby > pewnie by, przytem > przy tym, przezemnie > przeze mnie,
przedewszystkiem > przede wszystkim, wczasie > w czasie, wogóle > w ogóle,
zadużo > za dużo. V méně frekventovaných opačných případech, kdy docházelo ke
spojování dvou původně samostatných výrazů, se tyto změny týkaly slov „także“,
„wobec“ a podstatných jmen se zápornou předponou „nie“ (např. tak że > także, w
obec > wobec, nie specyaliście > niespecjaliście).
Zcela nejčastější nezbytná úprava zahrnovala reflexi rozdílu v psaní
písmene „ypsilon“, především v koncovkách polských feminin, jež bývá v moderní
podobě polštiny nahrazováno buď písmenem „i“, popřípadě „j“. V určitých nepříliš
četných případech bylo písmeno „j“ součástí koncovky podstatných jmen ženského
rodu již v původní archaické podobě, jež je nicméně současnou jazykovou normou
přepisována do tvaru s „i“. Tyto modifikace zasáhly širokou škálu slov, zde uvádíme
jejich výčet: Anglja > Anglia, austryacki > austriacki, Bulgarya > Bułgaria,
Czechosłowacya > Czechosłowacja, demokracya > demokracja, dezoryentować >
dezorientować, dyskusya > dyskusja, ewolucya > ewolucja, filozofja > filozofia,
Francya > Francja, habilitacya > habilitacja, historya, historja > historia,
historyjozofyja > historiozofia, historyjografija > historiografia, imperialyzm >
imperializm, informacye > informacje, inicyatywa > inicjatywa, klasyfikacya >
19
Např. společný dopis Masaryka a Beneše J. Piłsudskému z 8. listopadu 1921, oficiální odpovědi
Masarykovy kanceláře na žádosti M. G. Pawlikowského z roku 1928 či odpověď sekretáře Schenka na
dopis A. Zippera z 8. března 1935.
klasyfikacja, kolonizacya > kolonizacja, komedya > komedia, konfrontacya >
konfrontacja, korespondecya > korespondencja, kwestyja > kwestja, manifestacya
> manifestacja, materya(ł)>materia(ł), misya > misja, opinja > opinia, opozycya >
opozycja, organizacyja > organizacja, ortodoksya > ortodoksja, partya > partia,
patrjotyzm > patriotyzm, poezya > poezja, psychjatr > psychiatr, reakcya > reakcja,
recenzya > recenzja, redakcya > redakcja, rezygnacya > rezygnacja, Rosya >
Rosja, Serbya > Serbia, serya > seria, socyalny > socjalny, socjologja > socjologia,
specyalny > specjalny, stacya > stacja, studya, studja > studia, sympatya >
sympatia, teorya, teorja > teoria. U určitých výrazů se tyto úpravy netýkaly pouze
koncovek, ale přímo kořene jednotlivých slov: fizyologya > fizjologia,
oryjentowanie > orientowanie, patryotyczny > patriotyczny, peryodyczny >
periodyczny, relygijny > religijny. V ojedinělém případě bylo nutné učinit změnu
opačným směrem, tzn. z archaické měkké podoby na tvrdou: niniejszy > nyniejszy.
Dílčí úpravy polštiny bylo rovněž žádoucí provést v otázce odlišné délky
při skloňování podstatných jmen a spojek, přičemž tyto úpravy byly uskutečňovány
v obou směrech (tzn. zkracování i prodlužování původních tvarů), neboť nelze
stanovit, že archaická podoba polštiny vykazovala jednoznačně kratší či delší tvary:
např. powódu > powodu, ale otoż > otóż. Zcela samostatné a nárazové modifikace
razantního druhu pak bylo třeba provádět u zcela zastaralých, dnes již
nepoužívaných slov, respektive jejich tvarů: blizki > bliski, dnie > dni, kazać
>głosić, wygłosić, wykładać, musieł > musiał,potrzebią > potrzebują,
przeszłoroczny > zeszłoroczny, wziętość > poczytność, popularność, zato >
natomiast.
V případě jazykových úprav česky psané korespondence byly v souladu
s ediční normou upraveny délky hlásek, a to oběma způsoby, docházelo tedy jak ke
zkracování, tak prodlužování originálních zápisů (např. zajimat se > zajímat se,
obsáh > obsah, případě > případě, stáť > stať, davno > dávno, přihlasil > přihlásil,
vlastnictvi > vlastnictví, zprava > zpráva, specialně > speciálně). Rovněž tak byly
modifikovány archaismy, hraničící v některých případech s gramatickými chybami,
v případě zdvojených souhlásek cizího původu byly tvary zjednodušeny: aesthetický
> estetický, belletrie > beletrie, illustrovaný > ilustrovaný, korrupce > korupce,
napjetí > napětí, opravdovosť > opravdovost, seriósný > seriózní, sympathický >
sympatický, theologický > teologický, začati > začíti, zasýlat (posýlat) > zasílat
(posílat).
U slov převážně cizího původu, v nichž pisatelé používali archaickou
variantu zápisu se „s“, byly tyto výrazy upraveny v těch případech, kde je dle
moderní jazykové normy přípustná pouze verze s písmenem „z“, např.:
demoralisovat > demoralizovat, jesuitism > jezuitism, kritisovat > kritizovat,
offensivně > ofenzivně, psychosa > psychóza, spočátku > zpočátku, spracovati >
zpracovati, súčasten > zúčasten, universita > univerzita. Obdobně pak byly
upraveny polonismy, u nichž bylo však vždy zaznamenáno, že autor kombinoval
český zápis s polsky znějícími výrazy (např. tau > tou, ne mahl > nemohl). Na
určitých místech bylo rovněž nutné přistoupit ke spojování pisateli oddělených
výrazů, např. ne vycházím > nevycházím, proto že > protože, z kratka > zkrátka).
Jestliže autor v korespondenci použil místopisné pojmenování, odlišující
se od současného českého názvu pro danou lokalitu (např. Saloniki – Soluň), bylo
toto označení ponecháno a v poznámce bylo uvedeno ono současné české označení.
V případě, že však autor používá označení shodné s dnešním pojmenováním a volí
pouze jeho archaickou variantu zápisu, je přepis pozměněn na moderní jazykovou
normu (např. Kiev – Kyjev). U slov obvykle cizího původu, jež jsou zakončena
příponou –ism či -izm (např. liberalism, katolicism, nihilism, wallenrodizm aj.), byla
tato přípona ponechána namísto jejího přepisu na moderní podobu zakončenou –
ismus.
U marginálněji používaných jazyků (angličtina, němčina, francouzština)
nebyly výraznější jazykové úpravy nutné. V případě anglických zápisů byly
rozepisovány zkrácené formy spojky „and“, jež byly v originálech místy psány
pouze jako „a“, dnes již poněkud archaické pomocné sloveso „shall“ bylo
ponecháváno, neboť je stále součástí spisovné angličtiny, ačkoliv je méně
frekventované než alternativa v podobě „will.“ Zápisy v německém jazyce byly
pochopitelně upraveny z původního kurentu na současnou jazykovou podobu.
Písmeno „ß“ bylo ponecháváno v těch slovech, v nichž je jeho psaní obvyklé i dnes,
v ostatních případech bylo modifikováno na zápis pomocí dvou písmen „s“. U
sloves, u nichž je dnes používána zvratná forma „sich“, byla tato zájmena doplněna
tam, kde to vyžadovala jazyková srozumitelnost, zkrácené formy zápisu spojky
„und“ v podobě „u“ byly rozepsány do plné varianty.
Na tomto místě bychom rádi poděkovali přátelům a kolegům z Masarykova
ústavu a Archivu AV ČR, v. v. i., jakož i řadě pracovníků českých a především
zahraničních archivů, v nichž probíhal náš výzkum. Zvláštní dík pak patří panu W.
Hofmańskému za ochotně poskytované rady při transkripci a redakci polských
 jazykových textů, Z. Opackému za zprostředkování Masarykovy korespondence z
Vilniusu, paní G. Rudolph a A. Hlavaté za obětavost při konzultacích týkajících se
přepisů německé korespondence, Františku Jahnátkovi za editaci anglických dopisů,
J. Bartoňovi a Anetě Květinové za detailní komentáře k latinským a řeckým
pasážím, Barbaře Rzeczycké z Muzea Mazowsza Zachodniego w Żyrardowie za
pomoc při nalezení Masarykových dopisů P. Hulkovi-Laskowskému, J. Jančárkové
a M. Térovi za přepisy obtížných ruských pasáží a J. Chvílovi za přepis některých
dopisů.
J. Květina

View publication stats