Něžná je noc

Francis Scott Fitzgerald

Přeložil Lubomír Dorůžka

Znění tohoto textu vychází z díla Něžná je noc tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Euromedia Group v Praze v roce 2005. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Francis Scott Fitzgerald: Něžná je noc), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 8. 1. 2020.
 OBSAH

KNIHA I: ANAMNÉZA 1917–1919. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
KNIHA II: JAK TO VIDĚLA ROSEMARY 1919–1925. . . . . . . . . . . . . 65
Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106
Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112
Kapitola 10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Kapitola 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Kapitola 12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Kapitola 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
KNIHA III: ZTRÁTY 1925. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .137
Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .141
Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .144
Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .148
Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .154
 Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .160
Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .164
Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .171
Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .178
Kapitola 10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Kapitola 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Kapitola 12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
Kapitola 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
Kapitola 14. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
Kapitola 15. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
KNIHA IV: ÚTĚK 1925–1929. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .212
Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .222
Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .230
Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .239
Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .242
Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .247
Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .252
Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .257
Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .262
Kapitola 10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269
Kapitola 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
KNIHA V: CESTA DOMŮ 1929–1930. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .289
Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .293
Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .304
Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .309
Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .319
Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .331
Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .336
Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .349
Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .358
Kapitola 10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 362
Kapitola 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368
Kapitola 12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373
Kapitola 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377
 Geraldovi a Sáře

Mnoho divokých večírků

 Jen s tebou kéž jsem! Něžná je noc tvá,
……………………………………….
……………………………………….
leč tady všude tma —
do zvlhlých mechů, šeré zeleně
jen matné přísvity svál vítr shůry.

ÓDA NA SLAVÍKA1

1  John Keats – překl. J. Haukové

 KNIHA I
—
ANAMNÉZA
1917–1919
 Kapitola 1

Když doktor Richard Diver přijel na jaře 1917 poprvé do Curychu,

bylo mu šestadvacet; pro muže je to krásný věk, pravý vrchol
mládeneckých let. A pro Dicka to byl krásný věk i za války: měl už
příliš velkou cenu, investovali do něho příliš mnoho kapitálu, aby
ho dali jen tak zastřelit. Po letech se mu zdálo, že ani v tom svém
závětří z toho nevyšel s příliš zdravou kůží, ale nikdy si to sám pro
sebe definitivně neujasnil – roku 1917 se všemu jen smál a na svou
obranu prohlašoval, že jeho se válka vůbec netýká. Dostal od svých
bezprostředních nadřízených instrukce, že má v Curychu dokončit
studium a promovat, jak zamýšlel.
Švýcarsko byl ostrov omývaný na jedné straně vlnami hromobití
kolem Goricie a na druhé straně vodopády podél Sommy a Aisny.
Jenom se zdálo, že v kantonech je najednou víc intrikánských
cizinců než nemocných, ale to je v nich člověk musel chtít vidět –
muži, kteří šeptali v kavárničkách v Bernu nebo v Ženevě, mohli
být zrovna tak dobře obchodníci s diamanty nebo cesťáci. Nikomu
však neušly dlouhé vlaky osleplých, jednookých nebo umírajících,
které křižovaly mezi zářivým Kostnickým a Neuchâtelským jeze-
rem. V pivnicích a za výklady byly pestré plakáty znázorňující, jak
Švýcaři roku 1914 hájí své hranice – mladíci i starci na nich shlí-
želi s povzbudivou sveřepostí dolů z hor na přízračné Francouze
a Němce; mělo to ujistit švýcarská srdce, že i ona se podílejí na
nakažlivé slávě těch dnů. Ale jak vraždění pokračovalo, plakáty se
pozvolna scvrkávaly, a když se Spojené státy konečně zapletly do
války, nepřekvapilo to žádnou zemi víc než právě jejich sesterskou
republiku.
Tehdy už dr. Diver válku trochu prokoukl; roku 1914 mu udělili
v Connecticutu Rhodesovo stipendium do Oxfordu. Vrátil se domů,

– 11 –
dokončil poslední rok na univerzitě Johnse Hopkinse a absolvoval.
Roku 1916 se mu podařilo dostat se do Vídně, neboť měl dojem,
že nepospíší-li si, může mu velikého Freuda případně zabít nějaký
nálet. Už tenkrát byla Vídeň na smrtelné posteli, ale Dickovi se
podařilo sehnat dost uhlí a oleje, aby vydržel sedět v pokoji na Da-
menstiftgasse a psát pojednání, která sice později zničil, ale když
je pak přepsal, stala se páteří knihy, již vydal v Curychu roku 1920.
Většina z nás prožije v životě nějaké oblíbené hrdinské období
a tohle bylo hrdinské období Dicka Divera. Za prvé neměl ani potu-
chy, že je okouzlující a že přátelské city, které rozdává a vzbuzuje,
jsou mezi normálními lidmi něčím neobyčejným. Když strávil po-
slední rok v New Havenu, někdo ho pokřtil přídomkem „šťastný“
Dick – a to jméno mu zvonilo v hlavě.
„Šťastný Dicku, ty nemehlo jedno,“ šeptával si, když obcházel
poslední plamínky ohně ve svém pokoji. „Tys na to káp… Nikdo si
toho ani nevšiml, dokud jsi na to nepřišel ty.“
Začátkem roku 1917 bylo stále těžší sehnat uhlí, a tak Dick
spálil na stovku učebnic, které předtím nashromáždil; ale když
je přikládal do ohně, spokojeně se usmíval s vědomím, že výtah
z každé knihy žije v něm a že jej může reprodukovat třeba za pět
let, pokud si zaslouží, aby byl reprodukován. A tak to chodilo, když
bylo potřeba, v kteroukoli dobu denní i večerní; Dick si hodil přes
ramena kus starého koberce a prožíval krásný klid vědce, který
se nejvíc ze všeho blíží klidu nebeskému – ale který, jak si hned
povíme, musel skončit.
Za to, že ten klid zatím panoval, děkoval Dick svému tělu, které
se v newhavenské tělocvičně vytrénovalo na kruzích a teď plavalo
v zimním Dunaji. Bydlel s Elkinsnem, druhým tajemníkem vy-
slanectví, a chodily je navštěvovat dvě hezké dívky – to bylo všech-
no, a nebylo toho mnoho, a nebylo mnoho ani toho vyslanectví.
Styky s Edem Elkinsnem v něm vzbudily první nejasné pochybnosti
o kvalitě vlastních myšlenkových procesů; neměl totiž pocit, že by

– 12 –
se nějak zásadně lišily od myšlení Eda Elkinse – toho Elkinse, kte-
rý dokázal vyjmenovat všechny fotbalové hvězdy New Havenu za
posledních třicet let.
„– a Šťastný Dick nemůže přece být nějaký takovýhle chytrák;
nesmí zůstat tak něčím nedotčen, něco ho musí třeba i trošku zničit.
A jestli mu tím poslouží sám život, pak to nenahradí, když si jen
užene nějakou nemoc, komplex méněcennosti nebo si dá zlomit
srdce, ačkoli by bylo docela hezké vypěstovat si osobnost někde
trošku nalomenou, která by pak pomalu byla lepší než osobnost
původní.“
Vysmíval se svým úvahám, říkal si, že jsou okázalé a americké –
domníval se, že vytvářet fráze, které neznějí intelektuálsky, je ame-
rické. Věděl však, že za nedotknutelnost se platí neúplností.
„To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě,“ řekla víla Černchůlka
v Thackerayho Růži a prstenu, „je trocha neštěstí.“
Někdy ho přepadaly nálady, kdy se užíral úvahami: Mohl jsem
za to, že v den voleb seděl Pete Livingston v zamčené šatně a nikdo
ho nemohl najít? A že zvolili mne, ačkoli by se mi to jinak nikdy
nemohlo podařit, když jsem znal tak málo lidí. On byl ten pravý
a pod zámkem jsem měl místo něho sedět já. Možná že bych tam
byl i seděl, kdybych si byl myslel, že mám ve volbách nějakou naději.
Ale celou tu dobu ke mně chodil na pokoj Melcer. Možná že jsem
přece jen věděl, že nějakou naději mám. Ale bylo by mi jen patřilo,
kdybych byl spolkl pod sprchou špendlík a něco se mi z toho stalo.
Po přednáškách na univerzitě o tom vždycky diskutoval s jedním
mladým rumunským intelektuálem a ten ho ujišťoval: „Nic nena-
svědčuje tomu, že by Goethe měl nějaký ‚konflikt‘ v moderním
smyslu slova, anebo například takový člověk jako Jung. Ty nejsi
romantický filozof – ty jsi vědec. Máš paměť, sílu a charakter – a ze-
jména zdravý rozum. Tohle bude tvoje trápení – udělat si správný
úsudek sám o sobě. Jednou jsem znal člověka, který dva roky pra-
coval na mozku pásovce víc než kdo jiný. Vždycky jsem se s ním

– 13 –
hádal, že tím vlastně nijak nerozšiřuje okruh lidského vědění, že
si námět zvolil příliš libovolně. A taky to podle toho dopadlo: když
poslal svou práci jednomu lékařskému časopisu, odmítli ji – pře-
jali zrovna článek někoho jiného na stejné téma. Ten chlap neměl
zdravý rozum.“
Do Curychu přijel Dick s menším počtem Achillových pat, než ko-
lik by jich bylo potřebí u stonožky, ale bylo jich dost – patřila k nim
iluze věčné síly a zdraví a iluze, že lidé jsou v zásadě dobří – byly
to iluze celého národa; lži generací matek ze západního pomezí,
které musely uspávat děti písničkami, v nichž se falešně tvrdilo, že
za dveřmi srubů nejsou vlci. Po absolutoriu dostal rozkaz, aby se
hlásil u jednotky neurologů, která se formuje v Bar-sur-Aube. Ve
Francii dělal spíš administrativu než praxi, a to ho znechutilo. Zato
měl dost času, aby dokončil krátkou učebnici a sebral materiál pro
své příští plány. Na jaře 1919 ho propustili a vrátil se do Curychu.
Tohle všechno zní jako životopis a nepomáhá tomu ani vědomí,
že na hrdinu Grantova typu, který se potlouká po svém obchodě
smíšeným zbožím v Galeně, čeká za dveřmi spletitý osud. A tak vás
raději rovnou ujišťuji – okamžik Dicka Divera právě nadešel.

– 14 –
 Kapitola 2

Byl vlhký dubnový den, nad Albishornem visely dlouhé úhlopříčné

mraky a dole ležela líná voda. Curych se příliš neliší od amerických
měst. Dick přijel přede dvěma dny a od té doby mu něco chybělo;
nyní si uvědomil, že je to pocit, který mu poskytovaly slepé fran-
couzské uličky – že za nimi už nic není. V Curychu bylo kromě vlast-
ního Curychu ještě mnoho – pohled klouzal po střechách do výše
k pastvinám, kde cinkaly kravské zvonce, a ty se zas proměňovaly
v horské štíty nahoře – a tak tam život vylétal kolmo k nebi, které
vypadalo jako na pohlednici. Alpské země, domov hraček a lanovek,
kolotočů a jemných zvonkových her, nebyly tak pevně zakotvené
v prostoru jako Francie, kde člověku ze země pod nohama vyrůstala
francouzská réva.
V Salcburku pocítil kdysi Dick na všem ležící opar koupeného
a vypůjčeného století hudby; když jednou v laboratořích curyš-
ské univerzity jemně pitval mozkovou kůru, připadal si spíš jako
výrobce hraček než jako ten bouřlivák, který se přede dvěma lety
proháněl starými červenými budovami v Hopkinsárně a nedal se
zastavit ani ironií gigantického Krista ve vstupní síni.
A přece se rozhodl zůstat v Curychu další dva roky, neboť ne-
podceňoval hodnoty hračkářství, nekonečné přesnosti, nekonečné
trpělivosti.
Dnes se vypravil navštívit Franze Gregoroviuse na Dohmlerově
klinice na Curyšském jezeře. Franz, který tam působil jako patolog,
pocházel z Vaudois a byl o něco starší než Dick, na něho čekal na
stanici tramvaje. Vypadal jako černý a zářivý Cagliostro, ale měl oči
světce; byl to již třetí Gregorovius – jeho dědeček učil Kraepelina,
když se psychiatrie vynořovala z temnot věků. Byl hrdý, ohnivý
a zároveň plachý – myslel si o sobě, že je hypnotizér. Geniálnost,

– 15 –
která se v rodině dědila, sice už trochu zeslábla, ale z Franze se
nepochybně může ještě stát dobrý lékař v nemocnici.
Cestou na kliniku řekl: „Pověz mi něco o svých válečných zku-
šenostech. Změnilo tě to jako ty ostatní? Jsi pořád ten starý zrzek.
Máš pořád ten nestárnoucí americký obličej.“
„Já jsem žádnou válku nezažil,“ řekl Dick. „To už jsi musel poznat
z mých dopisů, Franzi.“
„Na tom nesejde – máme tu případy šoku u lidí, kteří slyšeli nálet
jenom zdálky. Máme tu lidi, kteří o něm jenom četli v novinách.“
„To mi připadá jako nesmysl.“
„Možná že to je nesmysl. Jenže my jsme sanatorium pro boháče –
my slova nesmysl nepoužíváme. Ale řekni mi upřímně: přišel jsi
navštívit mě, nebo to děvče?“
Podívali se na sebe po očku. Franz se tajemně usmál.
„Pochopitelně jsem všechny ty první dopisy četl,“ řekl úředním
basem. „Když pak došlo k té změně, nemohl jsem už ze slušnosti
další otvírat. Stal se z toho vlastně tvůj případ.“
„Daří se jí dobře?“ zeptal se Dick.
„Naprosto. Mám ji na starosti, mám totiž na starosti většinu
anglických a amerických pacientů. Říkají mi doktor Gregory.“
„Já ti to s tou dívkou vysvětlím,“ řekl Dick. „Viděl jsem ji jenom
jednou, opravdu. Jak jsem se s tebou přišel rozloučit, než jsem odjel
do Francie. Navlékl jsem tenkrát poprvé uniformu a připadal jsem
si v ní jako panák – odpovídat na pozdrav vojákům a tak.“
„Proč ji nemáš na sobě dneska?“
„Jak to? Jsem již tři neděle v civilu. No, a tak jsem to děvče ná-
hodou uviděl. Když jsem se s tebou rozloučil, šel jsem si tam k té
vaší budově u jezera pro kolo –“
„K cedrům?“
„Byl kouzelný večer, znáš to, tamhle nad tou horou visel měsíc –“
„Nad Krenzeggem.“

– 16 –
 „– Dohonil jsem ošetřovatelku a nějaké mladé děvče. Nevěděl
jsem, že je to pacientka; zeptal jsem se ošetřovatelky, jak jezdí tram­
vaje, a dál jsme šli spolu. To děvče, to byla největší krasavice, jakou
jsem kdy viděl.“
„Pořád ještě je.“
„Jakživa neviděla americkou uniformu, a tak jsme si povídali a mě
vůbec nic nenapadlo.“ Odmlčel se, neboť mu to ledacos připomnělo,
a potom to shrnul: „Jenže, Franzi, já nejsem ještě tak otrlý jako ty; když
uvidím takovou krásnou skořápku, vždycky mě trošku zamrzí, že ne-
vím, co je pod ní. No a to bylo všecko – až potom začaly chodit dopisy.“
„Nic lepšího se jí nemohlo stát,“ řekl dramaticky Franz, „velice
příznivá transference. Proto jsem ti taky přišel naproti, ačkoli mám
hrozně moc práce. Musíš se mnou jít do kanceláře a pořádně si
o všem promluvíme, než se s ní uvidíš. Poslal jsem ji vlastně zá-
měrně na nějaké pochůzky do Curychu.“ A v hlase mu znělo po-
tlačované nadšení. „A poslal jsem ji bez ošetřovatelky a s poněkud
méně stabilním pacientem. Na tenhle případ, který jsem léčil s tvou
náhodnou pomocí, jsem hrozně hrdý.“
Vůz jel po břehu Curyšského jezera do úrodné krajiny statků
s pastvinami a nízkých kopečků, které se ježily věžičkami horských
chat. Na modré moře oblohy vyplulo slunce a najednou před nimi
bylo švýcarské údolí podle všech předpisů. Příjemné zvuky a še-
lesty a dobrá svěží vůně zdraví a radosti.
Ústav profesora Dohmlera byly tři staré a dvě nové budovy mezi
malou vyvýšenou plošinkou a pobřežím jezera. Když jej před de-
seti lety založili, bylo to první moderní sanatorium pro duševní
choroby; na první pohled by v něm žádný laik nepoznal útočiště
zlomených a defektních, nebezpečných tohoto světa, ačkoli dvě
budovy obklopovaly zdi, jejichž výši klamně zmenšovalo pnoucí se
víno. Venku hrabalo několik mužů na slunci slámu. Když vůz vjel
na pozemky sanatoria, míjel tu a tam sestru, která jako bílá vlajka
vlála na cestičce vedle pacienta.

– 17 –
 Franz pak dovedl Dicka do své kanceláře a na půl hodinky se
omluvil. Dick osaměl, procházel se po místnosti a zkoušel utvořit
si obraz Franzovy osobnosti z papírů, které ležely na psacím stole,
z jeho knih a z knih jeho otce a dědečka; ze švýcarské piety na
obrovské fotografii vínové barvy na stěně. Pokoj byl cítit kouřem.
Dick otevřel široké okno a vpustil dovnitř slunce. Myšlenky mu
náhle přeskočily na tu pacientku, na to děvče.
Za osm měsíců od ní dostal asi padesát dopisů. V prvním se
omlouvala, vysvětlovala, že slyšela, jak v Americe píší děvčata vo­
jákům, které neznají. Doktor Gregory jí dal jeho jméno a adresu
a ona doufá, že se nebude zlobit, když mu občas pošle pár řádek
s přáním všeho nejlepšího, atd. atd.
Tón dopisu se dal snadno rozpoznat – pocházel z Důvěrného rádce
a z Jak se zdát hezká, žertovných a sentimentálních sbírek dopisů, jaké
byly právě v módě ve Spojených státech. Ale tím podobnost končila.
Dopisy se rozpadaly do dvou kategorií: první – asi až do přímě-
ří – byla výrazně patologického charakteru, a druhá – od té doby až
dodneška – byla naprosto normální a svědčila o bohatě vyzrávající
povaze. Na tyhle poslední dopisy Dick v posledních nudných měsí-
cích v Bar-sur-Aube už vždycky nedočkavě čekal – ale už z prvních
pochopil o celém příběhu víc, než by si Franz myslel.

Mon Capitaine,2
když jsem vás viděla v uniformě, myslela jsem, že vám to sluší,
potom jsem si pomyslela Je m’en fiche3 taky francouzsky a německy.
Vy jste si myslel, že já jsem taky hezká, ale to už tu bylo, a mockrát.
Jestli sem zase přijedete a budete se chovat opět tak podle a zloči-
necky a vůbec ne, jak se, podle toho, co mě učili, chová džentlmen,
pomoz vám Bůh. Ale stejně mi připadáte tišší než ostatní,

2  Milý kapitáne
3  Vykašlu se na to

– 18 –
(strana) 2 –

takový jemňoučký, jako veliká kočka. Mně už se líbí jenom

chlapci, kteří jsou tak trochu zženštilí. Jste vy taky zženštilý? Já
už se kdysi kdesi s takovými setkala.
Promiňte mi, prosím, tohle všechno, to je třetí dopis, který
jsem vám napsala, a buďto ho pošlu hned, nebo ho nepošlu
nikdy. Moc jsem taky přemýšlela o měsíční záři a našla bych na
to spoustu svědků, jen kdybych mohla být odtud pryč.

3 –

Říkali, že jste doktor, ale pokud jste kočka, je to něco jiného.

Mě hrozně bolí hlava, tak promiňte, že jsem tam přišla jen tak
obyčejně s takovou bílou kočkou, což to snad vysvětluje. Znám
tři jazyky, s angličtinou čtyři, a jistě bych mohla být užitečná
jako tlumočnice, kdybyste něco takového zařídil ve Francii, jistě
bych to všecko zvládla, kdybych nosila takový opasek, jako mají
všichni, jako to bylo ve středu. Teď je sobota,

4–

a vy jste daleko, možná že už vás zabili.

Jednou se mi vraťte, protože já tu na tom zeleném kopci budu
pořád. Ledaže by mi dovolili, abych napsala tatínkovi, kterého
jsem vroucně milovala. Promiňte mi to. Dneska nejsem ve své
kůži. Napíšu, až mi bude líp.
Na shledanou
Nicole Warrenová

Promiňte mi to všechno.

– 19 –
 Pane kapitáne Divere:
Vím, že když je někdo tak hrozně nervózní jako já, že by se
neměl sám rozebírat, ale ráda bych, abyste věděl, jak to se mnou
chodí. Loni, nebo kdy to bylo, v Chicagu mi bylo tak zle, že jsem
nemohla mluvit se služebnými nebo jít po ulici, a pořád jsem
čekala, až mi někdo řekne. To bylo povinností někoho, kdo by
mi rozuměl. Slepí se musí vodit. Jenže mně nikdo nic neřekl –
řekli mi to jen napůl a já to měla už příliš zamotané, abych si
to dovedla složit dohromady. Jeden muž na mě byl hodný, byl
to francouzský důstojník a rozuměl mi. Dal mi. Dal mi květinu
a řekl, že to je

2 –

„plus petite et moins entendue“.4 Byli jsme přátelé. Potom si ji

vzal zpátky. Byla jsem pořád nemocnější, a nikdo mi to nevy-
světlil. Měli takovou písničku o Johance z Arcu a tu se mnou
zpívali, ale to od nich bylo sprosté – jenom mě to rozplakalo,
protože tenkrát jsem ještě měla hlavu v pořádku. Taky pořád
dělali narážky na sporty, ale mně to tenkrát bylo jedno. A pak
přišel ten den, kdy jsem šla pořád po Michiganském bulváru,
pořád a pořád celé míle, a nakonec se za mnou vydali

3–

automobilem, ale já nechtěla nastoupit, a tak mě nakonec

zavřeli dovnitř, a byly tam ošetřovatelky. Potom už jsem si to
začala všechno uvědomovat, protože jsem cítila, co se děje v ji-
ných lidech. Tak vidíte, jak to se mnou stojí. A co dobrého mi
to může přinést, když tady zůstanu a doktoři se budou pořád

4  menší a míň nápadné

– 20 –
vracet k těm věcem, co jsem se přes ně tady měla přenést. Tak
jsem dneska napsala tatínkovi, aby přijel

4–

a odvezl mě odtud. Jsem ráda, že vás tak zajímá prohlížet lidi

a pak je posílat zpátky. To musí být ohromná zábava.

A z jiného dopisu zase:

Třeba uděláte tu další zkoušku a napíšete mi. Poslali mi pár

gramofonových desek pro případ, že bych zapomněla, co jsem
se naučila, a já je všecky rozbila, a ošetřovatelka se mnou ne-
mluví. Byly anglické, aby tomu ošetřovatelky nerozuměly. Jeden
doktor v Chicagu říkal, že simuluje, aby myslel vlastně jenom, že
jsem hrozně přepychový bourák, a on ještě nikdy žádný neviděl.
Ale já měla tenkrát plné ruce práce se svým šílenstvím, a tak mi
bylo jedno, co říká, protože když mám plné ruce práce se svým
šílenstvím, tak je mi obvykle jedno, co kdo říká, i kdybych byla
třeba bourák jako hrom.
Tenkrát večer jste říkal, že mě naučíte hrát. Já myslím, že

(strana) 2 –

kromě lásky už není nebo by nemělo být nic, ale stejně jsem
ráda, že máte plnou hlavu těch zkoušek, aspoň máte o čem
přemýšlet.
Tout à vous
Nicole Warrenová

– 21 –
 Byly také jiné dopisy, v nichž se mezi bezmocnými pauzami ozý­
valy temnější rytmy.

Milý pane kapitáne Divere:

Píši Vám, protože nemám nikoho jiného, na koho bych se
mohla obrátit, a zdá se mi, že jestliže tahle fraška je zřejmá
mně jako nemocné, měla by Vám být zřejmá taky. Moje duševní
choroba už přešla, a kromě toho jsem naprosto zlomená a poko-
řená, jenže to oni asi právě chtěli. Moje rodina mě hanebně
zanedbává a nemá cenu žádat je o pomoc nebo o smilování.
Mám toho už plné zuby, ničí to prostě mé zdraví

(strana) 2 –

a je to mrhání času, předstírat, že moje hlava se dá vyléčit.

Tady trčím v takovém nějakém polovičním blázinci jenom
proto, že nikdo nepokládal za vhodné říct mi vůbec o něčem
pravdu. Kdybych jen byla věděla, co se děje, jak to vím teď, byla
bych to mohla vydržet, protože silná jsem dost, jenže ti, co to
měli udělat, nepokládali za vhodné mi to vy –

3–

světlit. A když to teď vím a když jsem za to vědění zaplatila

takovou cenu, sedí tady jako psi a říkají, že mám věřit tomu,
čemu jsem přece věřila. Zvlášť jeden to říká, ale já už jsem
dneska chytřejší.
Pořád jsem osamělá, daleko od přátel a od příbuzných za
Atlan­tikem, a chodím tu sem a tam napůl v mrákotách. Kdy­
byste mi mohl

– 22 –
4–

opatřit místo tlumočnice (mluvím francouzsky a německy jako

rodilá Francouzka nebo Němka, dobře italsky a trochu Španěl-
sky) nebo ve službě Červeného kříže nebo ošetřovatelky v laza-
retním vlaku, i kdybych si musela udělat nějaký kurs, prokázal
byste mi ohromné dobrodiní.

A zase:

Jelikož nechcete přijmout má vysvětlení, o co jde, mohl byste

mi alespoň vysvětlit, co si myslíte vy, protože máte obličej las-
kavé kočky, a ne ten podivný výraz, který je zřejmě tak v módě
tady. Doktor Gregory mi dal vaši fotografii, nesluší Vám to na
ní tolik jako v uniformě, ale vypadáte mladší.

Mon Capitaine:
Velice mě potěšilo, že jsem dostala Vaši pohlednici. Jsem
tak ráda, že s takovou chutí připravujete ošetřovatelky o prá-
ci – nebojte se, rozumím Vaší poznámce dokonale. Jenom jsem
si od toho okamžiku, kdy jsem Vás poznala, myslela, že jste
jiný.

Milý pane kapitáne:

Dneska si myslím jedno a zítra něco jiného. A víc mi prakticky
není, až na to, že jsem bláznivě vzdorovitá a nemám smysl pro
proporce. Hrozně bych uvítala, kdybyste mi doporučil nějakého
psychiatra, jakého chcete. Tady všichni jenom leží ve vanách
a zpívají si Hraj si na svém vlastním písečku, jako kdybych já
měla svůj vlastní píseček, nebo nějakou naději, kterou bych
mohla najít buďto

– 23 –
 (strana) 2 –

v minulosti, nebo v budoucnosti. Zkusili to znova, zase znova

v té cukrárně, a já jsem toho člověka skoro praštila závažím,
ale oni mě chytli.
Už Vám nebudu psát. Jsem příliš roztěkaná.

A potom měsíc bez dopisu. A potom ta náhlá změna.

– Pomalu se vracím k životu…

– Dneska byly květiny a mraky…
– Je po válce, a já jsem skoro nevěděla, že vůbec nějaká válka
je…
– Jak jste byl laskavý! Za tím svým obličejem bílé kočky musí-
te být velmi moudrý. Jenže nevypadáte tak jako na té fotografii,
kterou mi dal doktor Gregory…
– Dneska jsem šla do Curychu. Jaký je to divný pocit, vidět
zase město.
– Dnes jsme se vydali do Bernu. Bylo to tak hezké s těmi
hodinami.
– Dnes jsme vyšplhali tak vysoko, že jsme tam našli zlato­
hlávek a protěž…

Potom byly dopisy řidší a on odpovídal na všechny. Jeden z nich

zněl:

Přála bych si, aby do mě byl někdo zamilován, jako bývali

chlapci dříve, to už je věčnost, ještě než jsem se rozstonala. Ale
potrvá asi ještě léta, než budu moci na něco takového pomyslet.

Ale kdykoli se Dick z nějakého důvodu s odpovědí opozdil, ná-

sledoval vyděšený výbuch nepokoje – nepokoje, jaký se zmocňuje

– 24 –
milenky: „Možná že vás nudím,“ „Máte asi strach,“ a „Myslím si celou
noc, že jste nemocný.“
Dick byl skutečně nemocen, měl chřipku. Když se uzdravil, padla
v rekonvalescenci únavě za oběť všechna jeho korespondence
kromě technických záležitostí a krátce nato překryla vzpomínku
živá přítomnost jedné telefonistky z Visconsinu, která se objevila
v hlavním štábu v Bar-sur-Aube. Měla rty červené jako malovaný
plakát a ve vojenských kantýnách jí neslušně říkali štepslíková
centrála.
Franz se vrátil do kanceláře a choval se důležitě. Dick si pomyslel,
že z něho patrně bude dobrý ústavní lékař, neboť rozkazovačné nebo
úsečné věty, jimiž plísnil ošetřovatelku nebo pacienta, nepramenily
z nervozity, ale byly výrazem nesmírné a neškodné marnivosti. Jeho
skutečné city byly ukázněnější a nechával si je pro sebe.
„A teď o tom děvčeti, Dicku,“ řekl. „Chci se samozřejmě dovědět
něco o tobě a něco ti vyprávět o sobě, ale napřed o tom děvče-
ti, protože jsem tak dlouho čekal, až ti to budu moct říct.“ Hledal
v pořadači složku papírů a našel ji, ale když ji prolistoval, zjistil,
že mu vlastně překáží, a položil ji na psací stůl. Místo toho Dickovi
pověděl ten příběh.

– 25 –
 Kapitola 3

Asi před půldruhým rokem si doktor Dohmler vyměnil něko-

lik dopisů s  jedním dobře situovaným Američanem, který žil
v Lausanne, nějakým panem Devereuxem Warrenem z chicagské
rodiny Warrenů. Dohodli se na schůzce a jednoho dne přijel pan
Warren do sanatoria se svou šestnáctiletou dcerou Nicole. Zřejmě
jí nebylo dobře, a zatímco se pan Warren radil s lékařem, odvedla
ji ošetřovatelka, která ji doprovázela na procházku.
Warren byl nápadně hezký muž a vypadal ani ne na čtyřicet.
Byl to v každém ohledu krásný typ Američana: vysoký, statný, dob-
ře rostlý – „un homme très chic“,5 jak jej doktor Dohmler popsal
Franzovi. Měl velké šedé oči s žilkami zčervenalými sluneční září
z veslování na Ženevském jezeře a cosi v jeho osobnosti nazna-
čovalo, že to nejlepší na světě už poznal. Mluvili německy, protože
se ukázalo, že studoval v Gotinkách. Byl nervózní a byl celý nesvůj
z toho, za čím sem přišel.
„Pane doktore, moje dcera to nemá v hlavě v pořádku. Zavolal
jsem k ní už spoustu specialistů a ošetřovatelek a prodělala také
několik odpočinkových kúr, ale teď už to začíná být příliš vážné,
a tak mi velmi důrazně doporučili, abych přišel za vámi.“
„Dobrá,“ řekl doktor Dohmler. „Co kdybyste tedy začal od začátku
a všechno mi pověděl.“
„Žádný začátek to vlastně nemá, alespoň v rodině se, pokud
vím, žádná duševní choroba nevyskytla. Ani z mé, ani z manželčiny
strany. Žena zemřela, když bylo Nicole dvanáct, a já jsem jí byl jaksi
otcem i matkou – pomáhala mi přitom vychovatelka –, byl jsem jí
prostě otcem i matkou.“

5  velmi elegantní muž

– 26 –
 Ten výrok ho velmi dojal. Doktor Dohmler uviděl, že mu z koutků
očí vytryskly slzy, a poprvé si také všiml, že z něho je cítit whisky.
„Jako dítě byla prostě k zulíbání – každý ji měl k zbláznění rád,
každý, kdo s ní přišel do styku. Byla chytrá jako četník a veselá od
rána do večera. Ráda četla nebo kreslila nebo tancovala nebo hrála
na piano – dělala všechno možné. Žena vždycky říkávala, že to je
jediné naše dítě, které nikdy v noci nekřičí. Mám ještě jedno starší
děvče a také jsme měli chlapce, ten umřel, jenže Nicole byla – Nicole
byla Nicole –“
Zarazil se a doktor Dohmler mu pomohl.
„Bylo to naprosto normální, chytré, veselé dítě.“
„Naprosto.“
Doktor Dohmler čekal. Pan Warren zavrtěl hlavou, hluboce
vzdychl, vrhl rychlý pohled na doktora Dohmlera a pak zas sklopil
oči k zemi.
„Je to snad osm měsíců, nebo možná šest, možná deset – ať dě-
lám co dělám, nemohu si už přesně vzpomenout, kde jsme to byli,
když začala provádět ty divné věci – takové bláznivé věci. První mě
na to upozornila její sestra – protože mně Nicole připadala pořád
stejná,“ dodal spěšně, jako kdyby mu někdo vytkl, že je to jeho vina,
„pořád stejná, rozkošná holčička. Začalo to s tím komorníkem.“
„Aha,“ řekl doktor Dohmler a důstojně přikývl, jako by podle
vzoru Sherlocka Holmese očekával, že v tomto okamžiku zasáhne
do děje komorník a nikdo jiný než komorník.
„Měl jsem komorníka – byl u mě celá léta – mimochodem byl
to Švýcar.“ Zvedl oči v očekávání vlasteneckých sympatií doktora
Dohmlera. „A ona si o něm vzala do hlavy takovou bláznivou věc.
Myslela si, že si s ní chce něco začít, a já jí tenkrát pochopitelně věřil
a propustil jsem ho, ale teď vím, že to byl nesmysl.“
„Co říkala, že jí udělal?“
„To je právě to – doktoři z ní nemohli vytáhnout nic určitého,
jenom se na ně tak dívala, jako kdyby přece měli vědět, co jí udělal.

– 27 –
Ale docela určitě naznačovala, že jí dělal nějaké neslušné návrhy –
to nám dávala najevo docela určitě.“
„Aha.“
„Já jsem samozřejmě četl, jak se někdy ženským začne stýskat
a jak si myslí, že mají někoho pod postelí a tak, ale proč by takové
nápady měla dostávat Nicole, mohla mít každého mládence, na
kterého si vzpomněla. Bydleli jsme v Lake Forest – to je takové
letovisko u Chicaga, kde máme vilku – a ona byla celé dni venku
a hrála s chlapci golf nebo tenis. A někteří do ní byli pěkně udělaní.“
Celou dobu, co Warren mluvil k starému, scvrklému doktoru
Dohmlerovi, vracel se lékař ve vzpomínkách neustále do Chicaga.
Kdysi, jako mladík, měl možnost jít do Chicaga v hodnosti docenta
na univerzitě, a možná že by tam byl zbohatl a měl by dnes vlastní
sanatorium, nebyl by jen menším akcionářem curyšského sanatoria.
Když tenkrát vzal v úvahu své vědomosti, podle vlastního domnění
nepatrné, a představil si je na pozadí té nesmírné prostory, na po-
zadí pšeničných lánů a nekonečných prérií, rozhodl se, že zůstane
doma. Ale četl tenkrát o Chicagu, o velikých feudálních rodinách
Armourových, Palmerových, Fieldových, Cranových, Warrenových,
Swiftových a McCormickových a mnoha jiných a přišlo za ním od
té doby už nemálo pacientů z oněch chicagských a newyorských
kruhů.
„Šlo to s ní stále z kopce,“ pokračoval Warren. „Dostala nějaký
záchvat nebo co – mluvila pořád bláznivěji a bláznivěji. Něco její
sestra zapsala –“ podal doktorovi kousek papíru složený na drobné
dílky. „Skoro vždycky blouznila, jak ji pronásledují mužští, muži,
které znala, nebo i muži na ulici, prostě všichni –“
Vyprávěl, jak je to vzrušilo a zavalilo starostmi, o hrůzách, jaké
za takových okolností prožívá rodina, o jejich bezvýsledném úsilí
v Americe a konečně o víře ve změnu životního prostředí, jež ho
donutila riskovat blokádu ponorek a přijet s dcerou do Švýcarska.

– 28 –
 „– na americkém křižníku,“ upřesnil s nádechem vznešenosti.
„Náhodou jsem měl štěstí a mohl jsem to zařídit. A mohu jen dodat,“
usmál se omluvně, „že jak se říká: peníze nehrají žádnou roli.“
„Jistěže ne,“ souhlasil doktor Dohmler suše.
Zajímalo ho, proč a v čem mu ten člověk lže, anebo jestliže se
v tomto směru mýlí, odkud se bere ta atmosféra falše, která za-
plavuje celý pokoj a vyzařuje z té hezké postavy v tvídových šatech,
rozvalené se sportovní ležérností v jeho lenošce. Ta venku v tom
únorovém dnu, té se jistě přihodilo něco tragického, bylo to ptáče
s nějak zchromlými křídly, ale tady v místnosti to bylo příliš ne-
přesvědčivé, nepřesvědčivé a něco tu neklapalo.
„Rád bych – si s ní na několik minut promluvil –“ řekl doktor Doh­
mler a přešel do angličtiny, jako by ho to mělo Warrenovi přiblížit.
Když tam potom Warren svou dceru nechal, vrátil se do Lausanne
a uplynulo několik dní, doktor a Franz zapsali na Nicolinu kartu:
Diagnostic: Schizophrénie. Phase aiguë en décroissance. La peur
des hommes est un symptome de la maladie, et n’est point constitu-
tionnelle… Le pronostic doit rester réservé.6
A potom čekali, jak míjely dni, se vzrůstajícím zájmem na druhou
slíbenou návštěvu pana Warrena.
Nijak s ní nepospíchal. Za čtrnáct dní mu doktor Dohmler napsal.
Když se dočkal jen dalšího mlčení, dopustil se něčeho, co bylo tenkrát
„une folie“, a zatelefonoval do Grandhotelu ve Vevey. Od Warrenova
komorníka se dověděl, že pán balí kufry a chce odjet do Ameriky.
Ale když si vzpomněl, že obnos čtyřicet švýcarských franků za hovor
se objeví v účtech sanatoria, vzkypěla v doktoru Dohmlerovi krev
tuilerijské gardy a s její pomocí dostal pana Warrena k telefonu.
„Je naprosto nezbytné – abyste přijel. Zdraví vaší dcery – na tom
závisí. Nemohu převzít odpovědnost.“

6  Diagnóza: Schizofrenie. Akutní fáze nemoci v restituci. Strach z mužů je pří-

znakem nemoci a není naprosto vrozený… s další prognózou je třeba vyčkat.

– 29 –
 „Ale podívejte se, pane doktore, od toho jste tam přece vy. Dostal
jsem spěšnou výzvu, abych se vrátil domů!“
Doktor Dohmler ještě nikdy s nikým na takovou dálku nemluvil,
ale přednesl své ultimátum do telefonu tak pevně, že se vyděšený
Američan na druhém konci vzdal. Půl hodiny potom, co přijel na
Curyšské jezero podruhé, se Warren zhroutil, krásná ramena se
mu pod dobře padnoucím kabátem roztřásla žalostnými vzlyky, oči
zrudly víc než samo slunce nad Ženevským jezerem a doktor z něho
dostal ten příšerný příběh.
„Prostě se to stalo,“ řekl chraptivě. „Sám nevím jak – sám nevím jak.
Matka jí zemřela, když byla malá, a ona si zvykla vlézt ke mně
každé ráno do postele, někdy se mnou spala i celou noc. Bylo mi
toho malého chudáčka líto. A potom když jsme někam jeli autem
nebo vlakem, drželi jsme se vždycky za ruce. Zpívávala mi. Vždycky
jsme si řekli: ‚A teď si celé odpoledne nebudeme nikoho všímat –
budeme čistě jen spolu – dnes odpoledne jsi moje‘.“ V hlase mu
zazněl zlomený sarkasmus. „Lidé říkali, jaký jsme to báječný tatínek
s dceruškou – slzeli dojetím. Byli jsme prostě jako milenci, a potom
z nás najednou byli milenci – a deset minut nato bych se byl nejra-
ději zastřelil – jenže jsem asi tak zatraceně zdegenerovaný, že jsem
k tomu neměl dost kuráže.“
„A potom?“ zeptal se doktor Dohmler a myslel zase na Chica-
go a na jemného bledého pána se skřipcem, který si ho prohlížel
v Curychu před třiceti lety. „Pokračovalo to dál?“
„To ne! Vypadalo to – vypadalo to, jako by v tom okamžiku celá
ztuhla. Říkala jen: ‚Nic si z toho nedělej, tati, nic si z toho nedělej,
na tom nezáleží. Nic si z toho nedělej.‘“
„Následky nebyly?“
„Ne.“ Krátce a křečovitě vzlykl a několikrát se vysmrkal. „Až na
to, že teď je následků spousta.“
Když příběh skončil, zvrátil se Dohmler do lenošky, jaká byla
vždycky ideálem středních vrstev, a řekl si v duchu ostře: Sedlák! –

– 30 –
byl to jeden z mála nevědeckých a zcela jednoznačných úsudků,
jaké si za posledních dvacet let dovolil. Potom pravil:
„Myslím, že byste měl přenocovat v nějakém hotelu v Curychu
a ráno za mnou znovu zajít.“
„A potom?“
Doktor Dohmler rozpřáhl ruce tak doširoka, že by v nich mohl
nést sele.
„Můžete třeba do Chicaga,“ navrhl.

– 31 –
 Kapitola 4

„Pak už jsme věděli, na čem jsme,“ pravil Franz. „Dohmler řekl

Warrenovi, že případ převezme, bude-li Warren souhlasit, že se na
nějaký čas přestane s dcerou stýkat, minimálně ovšem na pět let.
Když se Warren poprvé zhroutil, zdálo se, že ho zajímá hlavně to,
jestli ta historie nějak neprosákne do Ameriky.
Rozvrhli jsme si pro ni léčebný postup a čekali jsme. Prognóza
byla špatná. Jak víš, procento vyléčených, i jen takzvaně společensky
vyléčených, je v tomhle věku velmi nízké.“
„První dopisy vypadaly špatně,“ souhlasil Dick.
„Velmi špatně – velmi typicky. Rozmýšlel jsem se, jestli mám
ten první vůbec pustit ze sanatoria. Pak jsem si pomyslel, že bude
jenom dobré, když se Dick doví, že tu pokračujeme v terapii. Bylo to
od tebe šlechetné, že jsi na ty dopisy odpovídal.“ Dick vzdychl. „Když
ona to byla taková krasavice – posílala mi spoustu svých fotografií
a já tam asi měsíc neměl co dělat. Ale nepsal jsem nic jiného než
‚Buďte hezky hodná a poslouchejte pány doktory.‘“
„To stačilo. Měla aspoň na koho myslet, na někoho mimo sanato-
rium. Nějaký čas jsem měl dojem, že nikoho nemá – jenom sestru,
a k té zřejmě nemá žádný užší vztah. Ostatně číst její dopisy pomá-
halo i nám. Byly ukazatelem jejího stavu.“
„To mě těší.“
„Už je ti jasné, co se stalo? Měla pocit spoluviny – což ovšem ještě
nic neříká, ledaže bychom podle toho chtěli udělat závěr o konečné
stabilitě a pevnosti její osobnosti. Napřed přišel šok. Potom ji posla-
li do penzionátu a tam slyšela, co si vyprávějí děvčata, a tak si čistě
v sebeobraně vsugerovala myšlenku, že na tom žádnou spoluvinu
nenese – a odtud už bylo snadné sklouznout do světa přízraků, kde

– 32 –
všichni muži jsou tím horší, čím víc je má člověk rád a čím víc jim
důvěřuje –“
„Mluvila někdy přímo o té – o té hrůze?“
„Ne, a když to s ní asi tak v říjnu začalo vypadat normálně, byli
jsme vlastně v choulostivé situaci. Kdyby jí bylo třicet, nechali
bychom ji, ať se adaptuje sama, ale byla tak mladá, že jsme dostali
strach, aby se to v ní všechno nekomplikovalo a nepetrifikovalo.
Doktor Dohmler jí tedy řekl otevřeně: ‚Teď máte povinnost sama
k sobě. To v žádném případě neznamená, že by pro vás všechno
končilo – máte život teprve před sebou,‘ a tak dále a tak dále. Je
opravdu velmi bystrá, a tak jí dal přečíst něco z Freuda, ne moc, a ji
to začalo hrozně zajímat. Vlastně jsme si ji tady všichni zamilovali,
ale ona se drží zpátky,“ dodal; potom zaváhal: „Zajímalo by nás,
jestli v těch posledních dopisech, které ti posílala sama z Curychu,
neříká něco, co by osvětlovalo její současný duševní stav a plány
do budoucna.“
Dick zauvažoval.
„Ano i ne – přinesu vám je sem, jestli chcete. Zdá se, že je plná
naděje a má normální hlad po životě – dokonce i trochu sní. Někdy
mluví ‚o minulosti‘ tak, jak o tom mluvívají lidé, kteří byli ve vězení.
Ale člověk nikdy neví, jestli tím míní svůj zločin nebo uvěznění
anebo tu zkušenost jako celek. A já jsem koneckonců v jejím životě
jenom něco jako atrapa.“
„Ano, chápu přesně tvé postavení a chtěl bych ti za nás ještě
jednou poděkovat. Proto jsem s tebou chtěl mluvit, než ji uvidíš.“
Dick se zasmál.
„Myslíš, že mi skočí rovnou do náručí?“
„Ne, to ne. Ale prosím tě, abys na to šel velmi jemně. Působíš na
ženské přitažlivě, Dicku.“
„To mi tedy pomáhej bůh! Dobrá, budu tedy jemný a odpudivý –
vždycky když s ní půjdu na schůzku, budu žvýkat česnek a na bradě
si nechám strnisko. Nakonec přede mnou uteče.“

– 33 –
 „Česnek ne!“ řekl Franz, který ho vzal vážně. „Nechceš si přece
zkazit kariéru. Ale ty si z toho trochu děláš legraci.“
„– a taky můžu poněkud kulhat, a tam, co bydlím, stejně nemají
žádnou opravdovou vanu.“
„Ty si z toho opravdu děláš legraci,“ Franz roztál – nebo se spíš za-
čal chovat, jako kdyby roztál. „A teď mi pověz něco o sobě a o svých
plánech.“
„Mám jen jeden plán, Franzi, a to stát se dobrým psychologem –
možná největším, jaký kdy žil.“
Franz se příjemně zasmál, ale viděl, že tentokrát Dick nežertuje.
„To je velmi dobré – a velmi americké,“ řekl. „Pro nás je to těžší.“
Vstal a popošel k francouzskému oknu. „Tady odtud vidím Curych.
Tamhle je věž Gross-Münsteru. V jeho hrobce je pochovaný můj dě-
deček. Přes most od něho leží můj předek Lavater, který se nechal
pohřbít v kostele. Blízko je pomník dalšího předka, Heinricha Pestalo-
zziho, a pomník doktora Alfreda Eschera, a především je tu vždycky
Zwingli – takže tu proti mně neustále stojí celý panteon hrdinů.“
„Ano, chápu,“ Dick vstal. „Jenom jsem se vytahoval. U nás všechno
teprve začíná. Většina Američanů ve Francii se už nemůže dočkat,
až se vrátí domů, ale já ne. Armáda mě bude platit až do konce
roku, pokud budu chodit na univerzitu na přednášky. To snad není
špatné na velkorysou vládu, která ví, kdo jsou její budoucí mužové?
Potom si zajedu na měsíc domů, abych se podíval na tatínka. Pak se
vrátím – nabídli mi tu místo.“
„Kde?“
„U vaší konkurence – v Gislerově sanatoriu v Interlakenu.“
„Do toho nelez,“ doporučil mu Franz. „Střídají tam každý rok
tucet mladíků. Gisler je sám depresivní maniak a sanatorium vede
jeho manželka se svým milencem – chápeš ovšem, že to je důvěrné.“
„Jak to vypadá s tvým starým americkým plánem?“ zeptal se Dick
jakoby mimochodem. „Měli jsme přece jet do New Yorku a otevřít
si tam moderní podnik pro miliardáře.“

– 34 –
 „To byly jen takové studentské řeči.“
Dick poobědval s Franzem, s jeho mladou manželkou a s pej-
skem, který páchl po spálené gumě, v jejich chatě na kraji pozemku
sanatoria. Necítil se ve své kůži, ne proto, že v domácnosti vládla
atmosféra šetrnosti, ani kvůli paní Gregoroviusové, která se dala
předem do detailu vypočítat, ale pro ten neočekávaně omezený roz-
hled, s nímž se Franz, jak se zdálo, už smířil. Pro něho byly hranice
asketismu vyznačeny jinak – viděl v nich prostředek k určitému
cíli, dokonce i rozvíjení činnosti, která se sama ověnčí slávou, ale
bylo těžké si představit, že by svůj život ze svobodného rozhodnutí
oklestil do rozměrů zděděného údělu. V domáckém chovám Franze
a jeho ženy, jak se otáčeli v stěsnaném prostoru, nebyla elegance ani
dobrodružství. Poválečné měsíce ve Francii, ta marnivá likvidace,
jež se odehrávala pod záštitou americké nádhery, zanechaly v Dic-
kově nazírání své stopy. Také různí muži i ženy ho velice vychválili,
a do středu těchto velkých švýcarských hodinek ho vrátila snad jen
intuice, že pro člověka, který to myslí vážně, není tohle příliš dobré.
Kaethe Gregoroviusová si v jeho přítomnosti připadala okouz-
lující, a v něm se zatím vzmáhal neklid z všudypřítomné vůně
květáku – a zároveň také nenávist k sobě za tuto probouzející se
povrchnost, kterou nedovedl přesně definovat.
„Panebože, copak jsem nakonec jako všichni ostatní?“ pomyslel
si, vždycky když se v noci probudil – „Jsem jako všichni ostatní?“
Z takového materiálu sotva mohl vyrůst socialista, ale docela
dobře jeden z těch, kteří ve světě vykonají větší část té nejvzácnější
práce. Šlo prostě o to, že několik měsíců prožíval ono velké tříbení
mládí, kdy se člověk rozhoduje, jestli má nebo nemá zemřít pro
něco, čemu už nevěří. V těch mrtvých ranních hodinách v Curychu,
kdy zíral přes světlo pouliční lampy do spíže neznámého souseda, si
myslíval, že chce být dobrý, že chce být laskavý, že chce být statečný
a moudrý, ale bylo to všechno strašně těžké. Také chtěl být milován,
jestli se mu to vejde do rozvrhu.

– 35 –
 Kapitola 5

Terasu ústřední budovy osvětlovala otevřená francouzská okna, až

na místa, kde černé stíny štíhlých stěn a fantastické stíny želez-
ných židlí klouzaly dolů na záhon mečíků. Z postav, které pomalu
přecházely mezi pokoji, se vynořila slečna Warrenová; nejdřív ji
jenom zahlédl, potom, když ho sama spatřila, uviděl ji zřetelně; jak
překročila práh, odrazil se jí v tváři ještě poslední záblesk světla
z místnosti a přinesla jej s sebou. Kráčela rytmicky – celý týden jí
zněl v uších zpěv, letní písně žhavé oblohy a divokých stínů, a s jeho
příjezdem zpěv zesílil natolik, že se k němu mohla přidat.
„Jak se máte, pane kapitáne?“ řekla a jen s námahou odvrátila
oči od jeho zraků, jako kdyby byly navzájem spoutány. „Posadíme
se tady venku?“ Stála tiše a chvilku těkala pohledem kolem dokola.
„Je už vlastně léto.“
Za ní vyšla na terasu zavalitá žena, zahalená do šály, a Nicole jí
představila Dicka: „Seňora –“
Franz se omluvil a Dick k sobě přitáhl tři židle.
„Hezký večer,“ řekla seňora.
„Muy bello,“ souhlasila Nicole; pak se obrátila k Dickovi: „Jste tu
na dlouho?“
„Jestli myslíte v Curychu, to ano.“
„Dnes máme první skutečný jarní večer,“ poznamenala seňora.
„Usadíte se tu?“
„Aspoň do července.“
„Já odjíždím v červnu.“
„Červen je tady moc krásný,“ vyjádřila seňora svůj názor. „Měla
byste tu zůstat ještě v červnu a odjet až v červenci, až tu bude příliš
horko.“
„Kam pojedete?“ zeptal se Dick Nicole.

– 36 –
 „Někam se sestrou – doufám, že někam, kde člověk může něco
prožít, protože jsem ztratila už tolik času. Ale třeba si budou mys-
let, že bych měla napřed jet někam, kde je klid – třeba na Comské
jezero, co kdybyste si také zajel na Comské jezero?“
„Ach, Comské –“ začala seňora.
Uvnitř v budově se jakési trio pustilo do Suppého Lehké kava­lérie.
Nicole toho využila, vstala a dojem z jejího mládí a krásy v Dickovi sí-
lil a sílil, až narostl ve všeobjímající záchvat citu. Usmála se dojemně
dětským úsměvem, který ztělesňoval ztracené mládí celého světa.
„Hudba hraje tak nahlas, že se nedá mluvit – mohli bychom se
třeba projít. Buenas noches, seňora.“
„Brou noc, brou noc.“
Sestoupili po dvou schodech na pěšinku, kterou po chvilce pro-
tnul stín – zavěsila se do něho.
„Mám tu pár gramofonových desek, které mi sestra poslala
z Ameriky,“ řekla. „Až přijdete příště, zahraju vám je – vím, kam
dát gramofon, aby ho nikdo neslyšel.“
„To bude hezké.“
„Znáte Hindustán?“ zeptala se vzrušeně. „Předtím jsem to nikdy
neslyšela, ale líbí se mi. A mám taky Proč jim říkají děti? A Jsem rád,
že pláčeš kvůli mně. Při těch písničkách jste jistě v Paříži tančil?“
„Nebyl jsem v Paříži.“
Její krémové šaty, které v chůzi střídavě hrály domodra a doše-
da, a její neobyčejně světlé vlasy Dicka oslňovaly – kdykoli se k ní
obrátil, usmála se trochu, a když přišli k parkovišti na okraji cesty,
tvář se jí andělsky rozsvítila. Děkovala mu za všechno, jako by ji byl
vzal na nějaký večírek, a čím víc ztrácel Dick jistotu, co k ní vlastně
cítí, tím víc vzrůstala její sebedůvěra – vyzařovalo z ní vzrušení,
v němž jako by se zračilo vzrušení celého světa.
„Vůbec už nejsem pod dohledem,“ řekla. „Zahraju vám dvě moc
hezké písničky, které se jmenují Počkej, až se vrátí kravičky a Sbo-
hem, Alexandře.“

– 37 –
 Příště – za týden – přijel pozdě a Nicole na něho čekala na pěšině,
kudy musel projít od Franzova domu. Vlasy, sčesané za uši, se dotý-
kaly ramenou, takže to vypadalo, jako by se obličej z té záplavy vlasů
právě vynořil, jako kdyby přesně v tomto okamžiku vyšla z lesa do
jasné sluneční záře. Neznámo ji už vydalo; Dick zatoužil, aby nemě-
la žádnou minulost ani rodinu, aby to bylo prostě ztracené děvče
bez bydliště, kromě noci, z níž přišla. Šli do skladiště ve sklepě, kde
schovávala gramofon, u dílny zašli za roh, vylezli na skálu a posadili
se za nízkou zídkou, tváří v tvář dálavám valící se noci.
A už byli v Americe; ani Franz, jenž viděl v Dickovi neodola-
telného donchuána, by nikdy neuhodl, že zašli tak daleko. Tolik
se omlouvali, drahoušku; oba přijeli na schůzku taxíkem, miláčku;
věděli, na koho se usmívat, a seznámili se v Hindustánu, ale brzy
nato se asi pohádali, protože nikdo nic nevěděl, a všem to bylo
patrně jedno – a přece nakonec jeden z nich odešel a zanechal toho
druhého v pláči, vydal ho zoufalství a smutku.
Řiďounké melodie, spojující ztracené doby i budoucí naděje, se
zarývaly do švýcarské noci. Vždycky když gramofon přestal hrát,
udržoval náladu jediný tón cvrčků. Nicole pomalu přestávala pří-
stroj obsluhovat a zpívala Dickovi:

Hoď dolarem na zem.

Pojď si hrát.
Kutálí se kolem
tolikrát —

Otvírala rty tak čistě, že z nich nevycházel ani dech. Dick pojed­
nou vstal.
„Co se děje? Vám se to nelíbí?“
„Ale ovšemže líbí.“
„Naučila mě to naše kuchařka:

– 38 –
 Žena nikdy neví,
jak dobrého muže má,
teprv až mu sbohem dá —

Líbí se vám to?“

Usmála se na něho tak, aby úsměv shrnul všechno, co cítila, po-
slala mu jej a zcela se mu zaslíbila za tak málo, za záchvěv odpovědi,
za ujištění, že se v něm ozývá stejná melodie. S každým okamžikem
se do ní přelévala sladkost vrb a tmavého světa.
Vstala, klopýtla o gramofon, na chviličku se o něho opřela a spo-
činula v útulku jeho ohnuté paže – potom se stáhla zpět.
„Mám tu ještě jednu desku. – Slyšel jste Na shledanou, Letty?
Jistěže ano.“
„Vy mi nerozumíte, opravdu – neslyšel jsem vůbec nic.“
Ani nepoznal ani neucítil ani neochutnal, mohl ještě dodat;
jenom dívky s horkými tvářemi potají v horkých pokojích. Mladé
panny, které poznal v roce 1914 v New Havenu, muže líbaly se slovy
„Tak!“ a rukama opřenýma o mužova prsa ho hned zas odstrkovaly.
A teď tu byl tenhle sotva zachráněný sirotek žalu a přinášel mu
podstatu celého kontinentu…

– 39 –
 Kapitola 6

Když ji potkal znovu, byl květen. Na obědě v Curychu se mu dostalo

výstražné rady; jeho život zřejmě logicky směřoval pryč od té dívky;
přesto však, když se na ni od vedlejšího stolu zadíval neznámý muž,
jehož samčí oči znepokojivě hořely jako pirátský maják nezanesený
do map, obrátil se k němu, aby ho civilizovaně zastrašil a přinutil
odvrátit zrak.
„To byl jenom obyčejný čumil,“ vysvětloval jí vesele. „Díval se
jenom na vaše šaty. Proč máte tolik všelijakých šatů?“
„Sestra říká, že jsme velice bohatí,“ nabídla skromné vysvětlení.
„Od té doby, co babička umřela.“
„Odpouštím vám to.“
Byl o dost starší než Nicole, a mohl se proto těšit z jejích mla-
dických rozmarů a radostí, z toho, jak se při odchodu z restaurace
na zlomek vteřiny zastavila před zrcadlem v hale, aby jí neúplatná
rtuť mohla vrátit její vlastní obraz. Těšilo ho, jak nyní, když zjistila,
že je krásná a bohatá, vztahuje ruce do dalších oktáv. Poctivě se
snažil zbavit ji jakýchkoli utkvělých představ o tom, že on ji vlastně
dal zase dohromady – byl rád, když viděl, že si své štěstí a svou
sebedůvěru buduje mimo něj; obtíž však tkvěla v tom, že mu Nicole
nakonec položila všechno k nohám jako obětní dar ambrózie, jako
posvátnou myrhu.
V prvním letním týdnu se Dick znovu usadil v Curychu. Ze svých
krátkých statí a z toho, co udělal na vojně, sestavil kostru, na níž
chtěl vybudovat zrevidovanou verzi své Psychologie pro psychiat-
ry. Domníval se, že našel nakladatele; navázal styk s chudým stu-
dentem, který mu poopraví chyby v němčině. Franz měl dojem, že
je to dost kvapná práce, ale Dick ho jednou při obědě přesvědčil
odzbrojující skromností svého tématu.

– 40 –
 „Tyhle věci už nikdy nebudu znát tak dobře jako teď,“ trval na
svém. „Něco mi říká, že to nepatří k základnímu materiálu jen proto,
že na tom ještě nikdy nikdo nezbohatl. Slabou stránkou tohohle
povolání je, že tolik přitahuje lidi poněkud zmrzačené a nalomené.
V omezených hranicích naší profese najdou kompenzaci, stačí za-
měřit se na klinickou ‚praktickou‘ stránku věci – a pak už vlastně
vyhráli bitvu bez boje.
Naproti tomu s tebou, Franzi, je všechno v pořádku, protože
tebe osud pro tvé povolání vyvolil dřív, než ses narodil. Měl bys
vlastně poděkovat pánubohu, že ‚ti někdy neprasklo v makovici‘ –
já jsem se dal na psychiatrii proto, že v koleji svaté Hildy v Oxfordu
chodilo jedno děvče na stejné přednášky. Možná že je to banální,
ale nechci, aby se to, co mě právě napadá, spláchlo několika skleni-
cemi piva.“
„Dobrá,“ odpověděl Franz. „Ty jsi Američan. Ty to můžeš udě-
lat, aniž bys tím ublížil své profesionální pověsti. Já takovéhle
všeobecnosti nemám rád. Za chvilku budeš psát brožurky s názvy
jako Psychiatrie pro každého, tak přežvýkané, že zaručeně nikoho
nedonutí myslet. Kdyby ještě žil můj otec, podíval by se na tebe
a něco by zabručel, Dicku. Vzal by ubrousek, tenhleten –“ ukázal
mu jej, v hnědém dřevě byla vyřezaná kančí hlava – „a řekl by: ‚Já si
tedy myslím –‘ pak by se na tebe podíval a najednou by si pomyslel:
‚Nač mu to vlastně povídám?‘, a tak by toho nechal a zase by něco
zabručel; a to už bychom byli po večeři.“
„Dneska jsem sám,“ řekl Dick nedůtklivě. „Ale zítra možná už sám
nebudu. A potom složím ubrousek jako tvůj otec a něco zabručím.“
Franz chvíli počkal.
„Jak se vede naší pacientce?“ zeptal se.
„Nevím.“
„Teď už bys o ní něco vědět měl.“
„Líbí se mi. Je docela přitažlivá. Co s ní mám dělat – jít s ní na
procházku na kopec mezi protěž?“

– 41 –
 „Ne, ale když jsi tak celý pryč do vědeckých knih, myslel jsem, že
tě něco napadne.“
„Mám jí obětovat život?“
Franz zavolal do kuchyně na svou ženu: „Du lieber Gott! Bitte,
bringe Dick noch ein Glas Bier.“7
„Jestli mám jít za Dohmlerem, tak už žádné nechci.“
„My si myslíme, že nejlepší je postupovat podle plánu. Čtyři týdny
už uplynuly – to děvče se do tebe zřejmě zamilovalo. Kdybychom žili
v normálním světě, tak nám do toho nic není. Ale tady v sanatoriu
je to taky naše věc.“
„Udělám, co mi doktor Dohmler řekne,“ souhlasil Dick.
Příliš však nedoufal, že by doktor Dohmler záležitost nějak
osvětlil; nevypočitatelným prvkem tu byl on sám. Aniž o to nějak
vědomě usiloval, věc mu náhle sama spadla do klína. Připomnělo
mu to scénu z dětství, kdy všichni doma hledali ztracený klíček
k stříbrné skřínce, a Dick věděl, že jej schoval pod kapesníky v horní
přihrádce maminčina prádelníku; tenkrát pociťoval filozofický od-
stup a stejný pocit se opakoval i nyní, když spolu s Franzem šel do
kanceláře za profesorem Dohmlerem.
Profesorova krásná tvář pod rovně zastřiženými licousy, jako
veranda ušlechtilého starého domu zarostlá vínem, ho odzbrojila.
Dick znal talentovanější osobnosti, ale nikoho, kdo by Dohmlera
převyšoval důstojností.
Šest měsíců nato si myslel totéž, když spatřil Dohmlera mrtvé-
ho, na verandě bylo zhasnuté světlo, vinná réva jeho licousů mu
lechtala tuhý bílý límec, řada bitev, které zuřily před jeho věčně
přivřenýma očima, navždy ztichla za křehkými, jemnými víčky –
„… Dobrý den, pane profesore.“ Postavil se do pozoru, jako by
byl opět na vojně.

7  Panebože! Prosím tě, přines Dickovi ještě sklenici piva.

– 42 –
 Profesor Dohmler sepjal klidně ruce. Franz mluvil, jako by byl
napůl spojovacím důstojníkem a napůl tajemníkem, až ho starší
muž zarazil v půli věty.
„Kousek cesty máme za sebou,“ řekl mírně. „Teď nám nejlépe
můžete pomoci vy, pane doktore Divere.“
Dick cítil, že je odhalen, a doznal se: „Nejsem v té záležitosti
úplně objektivní.“
„Vaše osobní reakce nejsou má věc,“ řekl Dohmler, „ale má věc
je rozhodně skutečnost, že tahle takzvaná ‚transference‘“ – vrhl
krátký ironický pohled na Franze a on mu jej svým způsobem
vrátil – „musí skončit. Slečně Nicole se daří opravdu dobře, ale
není rozhodně v takovém stavu, aby přežila něco, co by si mohla
vykládat jako tragédii.“
Franz znovu spustil, ale doktor Dohmler ho umlčel pohybem ruky.
„Chápu, že vaše situace je těžká.“
„Ano, to je.“
Profesor se naklonil v křesle, zasmál se, pronikavě na Dicka po-
hlédl ostrýma šedýma očkama a řekl, ještě ani nedozněl poslední
záchvěv smíchu: „Možná že jste se v tom sám citově zaangažoval.“
Dick si uvědomil, že se mu profesor chce přiblížit, a zasmál se také.
„Je to hezké děvče – na to do jisté míry reaguje každý. Nemám
v úmyslu –“
Franz se opět pokusil promluvit – Dohmler ho opět zastavil
otázkou, kterou položil přímo Dickovi. „Pomýšlel jste na odchod?“
„Nemohu odejít.“
Doktor Dohmler se obrátil k Franzovi. „Můžeme tedy poslat pryč
slečnu Warrenovou.“
„Co bude podle vás nejlepší, pane profesore,“ souhlasil Dick. „Je
to rozhodně spletitá situace.“
Profesor Dohmler se zvedl jako beznohý člověk, který se vzpírá
na berlích.
„Ale to je profesionální situace,“ zvolal klidně.

– 43 –
 Oddychl si, spustil se opět do křesla a čekal, až v pokoji odumře
ozvěna hromu. Dick pochopil, že Dohmlerův výslech vyvrcholil,
a nebyl si jist, jestli to sám přežil. Když hromobití utichlo, podařilo
se Franzovi poznamenat:
„Doktor Diver je velmi charakterní člověk. Mám pocit, že je pouze
třeba, aby správně pochopil situaci a pak se s ní korektně vyrovnal.
Domnívám se, že Dick s námi může spolupracovat i tady, aniž by
někdo musel odcházet.“
„Co vy na to?“ zeptal se Dicka profesor Dohmler.
Tváří v tvář té situaci nebyl Dick ve své kůži; v tichu, které za-
vládlo po Dohmlerově prohlášení, si zároveň uvědomil, že takové
mrtvé mlčení nelze prodlužovat donekonečna; najednou vyklopil
všechno.
„Jsem do ní napůl zamilován – už mě taky napadlo, že bych si ji
mohl vzít.“
„Ale, ale!“ utrousil Franz.
„Počkejte,“ varoval ho Dohmler. Ale Franz odmítl čekat: „Cože!
A obětovat polovinu života tomu, že jí budeš dělat doktora i ošetřo­
vatelku a bůhvíco všechno? Nikdy! Takové případy znám. V jednom
případě z dvaceti to ztroskotá dřív, než to začalo – radši se s ní už
nikdy nescházej!“
„Co o tom soudíte?“ zeptal se Dicka Dohmler.
„Franz má samozřejmě pravdu.“

– 44 –
 Kapitola 7

Bylo už pozdě odpoledne, když uzavřeli diskusi, co by měl Dick dě-

lat; musí se chovat velmi laskavě, ale přitom musí zmizet ze scény.
Když lékaři nakonec vstali, sklouzl Dickův pohled oknem ven, kde
se snášel lehký déšť – někde v tom dešti čekala dychtivě Nicole.
Sotva vyšel, zapjal si u krku nepromokavý plášť a narazil si do čela
klobouk, našel ji pod stříškou hlavního vchodu.
„Vím o jednom novém místečku, kam můžeme jít,“ řekla. „Dokud
jsem byla nemocná, nevadilo mi sedět večer s ostatními – měla jsem
dojem, že mluví jako každý jiný. Teď v nich ovšem vidím nemocné
a to je – to je –“
„Brzy už odtud odjedete.“
„Ano, brzy. Za pár týdnů si pro mne přijede sestra Beth, my jsme
jí vždycky říkali Baby; a pak se ještě vrátím a zůstanu tu ještě jeden,
poslední měsíc.“
„To je vaše starší sestra?“
„Ano, mnohem starší. Její čtyřiadvacet – vypadá hrozně anglicky.
Bydlí v Londýně s tatínkovou sestrou. Byla zasnoubena s nějakým
Angličanem, ale toho zabili – nikdy jsem ho neviděla.“
Její tvář, na pozadí rozmazaného západu slunce, který pronikal
deštěm, jako vyřezaná ze zlaté slonoviny, vyjadřovala příslib, jaký
Dick ještě nikdy neviděl: vystouplé lícní kosti, neurčitá bledost, spí-
še chladná než zimničná, mu připomínala nadějné hříbě – stvoření,
jehož život neslibuje, že bude jen obrazem mládí, promítnutým na
šedivější plátno, ale opravdovým růstem; ve středních letech bude
ten obličej hezký, a bude hezký i ve stáří: nepostrádá základní rysy
krásy a účelné střízlivosti.
„Na co se díváte?“
„Myslel jsem si jen, že budete dost šťastná.“

– 45 –
 Nicole se vylekala: „Tak? No dobrá – horší, než to bylo, to být nemůže.“
Zavedla ho ke kryté kůlně a posadila se tam se zkříženýma noha-
ma na své kecky. Zabalila se do nepromokavého pláště a tváře se
jí lehce zarděly vlhkým vzduchem. Vážně opětovala jeho pohled
a povšimla si trochu hrdého postoje, který se nikdy zcela nepřizpů-
sobil dřevěnému sloupu, o nějž se opíral; pohlédla mu do obličeje,
který se po krátkých záchvěvech vlastní uštěpačné radosti vždycky
snažil ukázněně složit do výrazu pozorně vážného. Tuhle část jeho
osobnosti, která zřejmě odpovídala irské nazrzlosti, znala nejméně;
bála se jí, ale tím více toužila ji prozkoumat – byla to jeho mužnější
stránka: tu druhou, výcvikem zdokonalenou část, ohleduplnost
zdvořilých očí, si jako většina žen beze všeho přivlastnila.
„Aspoň jsem se v tomhle ústavu pocvičila v cizích řečech,“ řekla
Nicole. „Se dvěma doktory jsem mluvila francouzsky, se sestrami
německy, s posluhovačkami a s jednou pacientkou italsky a od jiné
pacientky jsem pochytila trochu španělštiny.“
„To je výborné.“
Snažil se zaujmout nějaký postoj, ale nezdálo se mu, že v tom
byla nějaká logika.
„– A taky v hudbě. Doufám, že si nemyslíte, že mě zajímá jen
ragtime. Každý den cvičím. Posledních několik měsíců chodím do
Curychu na přednášky o dějinách hudby. Někdy mě vlastně jenom
to udrželo na nohou – hudba a kreslení.“ Najednou se sehnula,
ukroutila si z podrážky natržený proužek kůže a vzhlédla k němu.
„Ráda bych vás nakreslila, tak jak vypadáte teď.“
Bylo mu smutno, když mu všechno, co dovedla, předkládala k po­
chválení.
„Závidím vám. Mě právě teď zřejmě nezajímá nic než práce.“
„To je pro muže myslím dobré,“ řekla rychle. „Ale děvče má po
mém soudu ovládat spoustu všelijakých drobností a předat je po-
tom dětem.“
„Asi ano,“ řekl Dick úmyslně lhostejně.

– 46 –
 Nicole ztichla. Dick si přál, aby mluvila, neboť by potom mohl
lépe hrát svou snadnou roli ledového obkladu, ale seděla tichá jak
myška.
„Jste už úplně v pořádku,“ řekl. „Snažte se zapomenout na mi-
nulost; rok nebo tak ještě nic nepřehánějte. Vraťte se do Ameriky,
začněte chodit do společnosti a zamilujte se – a buďte šťastná.“
„Nemohla bych se zamilovat.“ Rozbitou botou sešlápla z klády,
na které seděla, chomáček shnilotiny.
„Ale mohla, určitě,“ trval Dick na svém. „Ne možná hned první
rok, ale dřív nebo později ano.“ Potom dodal surově: „Můžete vést
naprosto normální život a mít dům plný krásných potomků. Už
skutečnost, že jste se ve vašem věku dokázala tak dokonale vyléčit,
ukazuje, že všechno bylo vlastně jen záležitostí precipitujících fak-
torů. Mladá dámo, vy se budete mít k světu, ještě když vaši přátelé
budou už dávno vyřízeni.“
Ale tahle koňská injekce, ta brutální připomínka probudila jen
bolestný pohled.
„Vím, že bych dlouho nebyla schopná se vdát,“ řekla pokorně.
Dicka to vyvedlo z míry natolik, že nemohl pokračovat. Zadíval se
daleko do lánů obilí a snažil se opět zvládnout svůj obrněný postoj.
„Budete v pořádku – všichni vám tady věří. Doktor Gregory je na
vás tak pyšný, že asi –“
„Já doktora Gregoryho nenávidím.“
„To byste neměla.“
Nicole se svět rozbil na kousíčky, ale byl to jen povrchní svět,
který si teprve sotva stvořila; pod ním city a instinkty bojovaly dál.
To že je teprve hodina, co čekala u vchodu s nadějí jako s kytičkou
za pasem?
… Šaty, zůstaňte pro něho vyžehlené, knoflíku, vydrž, kveťte,
narcisy – vánku, věj mírně a voň.
„Bude to hezké, moct si zase něco užít,“ tápala dál. Na okamžik
dostala zoufalý nápad říct mu, jak je bohatá, v jak velkém domě

– 47 –
bydlí, že je opravdu cenným vlastnictvím – na okamžik v ní převládl
dědeček, koňský handlíř Sid Warren. Ale odolala pokušení zmást
všechny hodnoty a zavřela to vše opět do viktoriánských cel – i když
jí nezbyl žádný domov kromě prázdnoty a bolesti.
„Musím se vrátit do sanatoria. Už neprší.“
Dick kráčel vedle ní, byl si vědom, jak je nešťastná, a chtěl pít
déšť, který jí klouzal po tváři.
„Mám nové desky,“ řekla. „Už se nemohu dočkat, až si je zahraju.
Znáte –“

Po večeři, pomyslel si Dick, to skončím; také se mu chtělo kopnout

Franze do zadku, že ho, aspoň zčásti, zatáhl do tak ponuré záleži-
tosti. Čekal v hale. Pohledem sledoval baret, ne mokrý od čekání
jako Nicolin, ale baret pokrývající lebku, kterou nedávno operovali.
Zpod něho vykoukly lidské oči, našly ho a vzhlédly k němu:
„Bonjour, Docteur.“
„Bonjour, Monsieur.“
„Il fait beau temps.“
„Oui, merveilleux.“
„Vous êtes ici maintenant?“
„Non, pour la journée seulement.“
„Ah, bon. Alors – au revoir, Monsieur.“8
Nešťastník v baretu se vzdálil, rád, že přežil další setkání. Dick
čekal. Konečně sešla po schodech sestra a vyřídila mu vzkaz.

8  „Dobrý den, pane doktore.“

„Dobrý den, pane.“
„To je hezky.“
„Ano, nádherně.“
„Vy jste teď tady?“
„Ne, jenom na jeden den.“
„Aha. Tak na shledanou, pane.“

– 48 –
 „Slečna Warrenová prosí, abyste ji omluvil, pane doktore, chce
si lehnout. Bude dnes večeřet ve svém pokoji.“
Sestra dychtila po odpovědi a napůl očekávala narážku, že se
slečna Warrenová chová patologicky.
„Aha. No tak –“ polkl, počkal, dokud mu srdce nepřestalo bušit.
„Doufám, že jí bude líp. Děkuji.“
Zarazilo ho to a znepokojilo. Ale byl alespoň volný.
Nechal pro Franze vzkaz, omluvil se mu, že s ním nepovečeří,
a vydal se pěšky k zastávce tramvaje. Když došel na nástupiště,
kde jarní soumrak zlatil koleje a sklo v hracích automatech, zdálo
se mu, že nádraží i sanatorium ho střídavě přitahují a odpuzují.
Dostal strach. Byl rád, když mu potom pod botami zaznělo solidní
curyšské dláždění.
Očekával, že se Nicole ozve příštího dne, ale žádný vzkaz nepři-
šel. Napadlo ho, není-li jí špatně, zatelefonoval do sanatoria a ptal
se Franze.
„Včera i dneska přišla dolů na oběd,“ řekl Franz. „Vypadala tro-
chu nepřítomně a jako v mátohách. Jak to šlo?“
Dick se pokusil přeskočit alpskou propast, která leží mezi po-
hlavími.
„Nedostali jsme se k tomu – aspoň já myslel, že jsme se k tomu
nedostali. Snažil jsem se udržovat odstup, ale měl jsem dojem, že se
nepřihodilo dost, aby to změnilo její postoj, jestli byl nějak hlubší.“
Možná že tím, že nebylo proč uštědřovat ránu z milosti, utrpěla
jeho marnivost.
„Podle některých poznámek, které řekla sestře, mám dojem, že
pochopila.“
„Dobrá.“
„To je to nejlepší, co se mohlo stát. Nezdá se, že by ji to nějak
přespříliš vzrušilo. Jenom je tak trochu jako v mátohách.“
„Tak dobrá.“
„Přijeď se za mnou brzo podívat, Dicku.“

– 49 –
 Kapitola 8

V nejbližších týdnech pociťoval Dick nesmírnou nespokojenost.

Patologický začátek celé záležitosti a její nicotné, mechanické
ukončení zanechaly v něm nepříjemnou kovovou pachuť. Nebylo
správné, jak využili Nicoliných citů – co když se ukáže, že to byly
i jeho city? V každém případě si teď na chvíli musí dát půst od
šťastné nálady – zdálo se mu o ní, jak se prochází po pěšině v sana-
toriu a houpá širokým slaměným kloboukem.
Jednou ji uviděl skutečně; když kráčel kolem hotelu Palace, za-
bočil do vjezdu podobného půlměsíci velkolepý rolls. Uvnitř seděla
Nicole, malá ve srovnání s obrovitými rozměry vozu a nadnášená
silou stovky nadbytečných koní, a vedle ní mladá žena, o níž se
domníval, že je to její sestra. Nicole ho spařila a pootevřela ústa,
jakoby leknutím. Dick zvedl klobouk a minul vůz, ale vzduch kolem
něho se na okamžik rozezvučel divokým rejděním všech gross­
münsterských skřítků. Pokoušel se vyhnat si tu věc z hlavy shrnutím,
jež podrobně rozebíralo přísný režim, jaký musí Nicole dodržovat,
i možnosti dalšího „záchvatu“ nemoci pod vlivem vnějších tlaků,
jaké na ni jistě čekají v normálním světě – prostě memorandem,
které by bylo přesvědčilo kohokoliv, kromě svého autora.
Nakonec z celého úsilí nezbylo, než že si znovu uvědomil, jak
velkou úlohu hrají jeho vlastní city; energicky si tedy opatřil pro-
tiléky. Jedním z nich byla telefonistka z Bar-sur-Aube, jež nyní
cestovala po Evropě od Nizzy až po Koblenz a snažila se zoufale
sehnat muže, kterého poznala na svých nepřekonatelných prázdni-
nách; druhým bylo jednám, aby se dostal s vládním transportem
v srpnu domů; třetím byla ještě usilovnější práce na korekturách
knihy, jež měla být na podzim tohoto roku předložena německy
mluvícím psychiatrickým kruhům.

– 50 –
 Dick už svou knihu přerostl: chtěl nyní zpracovat ještě víc
materiálu; kdyby dostal reciproční stipendium, mohl by se opřít
o mnoho praktických zkušeností.
Zatím připravoval nové dílo: Pokus o jednotnou pragmatickou
klasifikaci neuróz a psychóz, založenou na výzkumu patnácti set
předkraepelinských a pokraepelinských případů, jak by byly dia-
gnostikovány podle terminologie různých současných škol – a další
zvučný podtitul – Spolu s chronologií takových odlišných mínění,
která vznikla nezávisle na sobě.
Tenhle název bude znít monumentálně v němčině.9

Dick pomalu šlapal do pedálů na cestě do Montreux, kdykoli mohl,

vrhl rychlý pohled na Dent du Midi, a záblesky jezera, prosvítajícího
uličkami mezi hotely na pobřeží, ho oslepovaly. Všímal si skupin
Angličanů, které se tu objevily po čtyřech letech a procházely se
s podezíravým výrazem detektiva, jako kdyby je v této pochybné
zemi měla co chvíli přepadnout německá domobrana. Dále na jih
se v Bernu a v Lausanne Dicka nedočkavě vyptávali, přijdou-li letos
Američané – „Aspoň v srpnu, když už ne v červnu?“
Měl na sobě krátké kožené kalhoty, vojenskou košili a boty do
hor. V batohu měl šaty z bavlněné látky a čisté prádlo. Na stanici
lanovky v Glionu nechal bicykl v úschovně a na terase nádražního
bufetu si dal malé pivo a díval se, jak se ten brouček plazí osm-
desátistupňovým svahem dolů z kopce. Uši měl ještě plné zaschlé
krve z La Tour de Pelz, kde si pod dojmem, že jako sportovec už
nestojí za nic, dal pořádný sprint. Objednal si čistý líh, a než lanovka

9  Ein Versuch die Neurosen und Psychosen gleichmassig und pragmatisch zu

klassifizieren aufgrund der Untersuchung von fünfzehnhundert pre-Kraepelin und
post-Kraepelin Fällen, wie sie diagnostiziert sein würden in der Terminologie von
den verschiedenen Schulen der Gegenwart - a další zvučný podtitul - Zusammen
mit einer Chronologie solcher Subdivisionen der Meinung, welche unabhängig
entstanden sind.

– 51 –
doklouzala na stanici, očistil si uši. Díval se, jak mu nakládají kolo,
hodil batoh do dolního oddělení vozu a vlezl za ním.
Vozy horských lanovek mají podobný sklon jako střecha klobouku
někoho, kdo nechce, aby ho poznali. Když se z komory pod vozem
vyhrnula voda, udělal na Dicka důmysl celého systému velký dojem.
Druhý vůz na vrcholku hory vodu právě nabíral, a jakmile jej odbrzdí,
vytáhne odlehčený vůz nahoru čistě jen vlastní tíží. Musel to být ohrom-
ný nápad. Na protějším sedadle se pár Angličanů bavilo o tažném laně.
„Anglické lano vydrží vždycky pět až šest let. Přede dvěma lety
jim Němci udělali levnější nabídku, a jak dlouho myslíš, že vydrželo
jejich lano?“
„Jak dlouho?“
„Rok a deset měsíců. Potom je Švýcaři prodali Italům. Ti lana tak
přísně nekontrolují.“
„Dovedu si představit, že pro Švýcarsko by to byla strašná věc,
kdyby se jim nějaké lano přetrhlo.“
Průvodčí zavřel dveře. Zatelefonoval kolegovi v oblacích, vozem to
cuklo, a už jej to táhlo nahoru na špičku smaragdového vrchu. Sotva
přestaly překážet v rozhledu střechy, rozevřel se kolem cestujících
panoramatický pohled na oblohu nad Vaud, Vallais, švýcarským
Savojskem a Ženevou. Uprostřed jezera, ochlazován pronikavým
proudem Rhóny, ležel opravdový střed západního světa. Pluly na
něm labutě jako lodi a lodi jako labutě se ztrácely v nicotnosti této
krásy bez srdce. Byl jasný den, slunce zlatilo trávu dole na pobřeží
a bílé tenisové dvorce Kursaalu. Postavy na dvorcích nevrhaly stín.
Když se vynořily Chillon a ostrovní palác Salagnon, zahleděl se
Dick do svého nitra. Lanovka vedla nad nejvyššími domy na pobřeží;
změť listí a květin po obou stranách přerůstala občas v hromady
barev. Koleje lemovala hotová zahrada a ve voze visel nápis: Défense
de cueillir les fleurs.10

10  Trhat květiny je zakázáno.

– 52 –
 Cestou nahoru se sice květiny trhat nesměly, ale květy vnikly do
vagónu samy, jak jeli podle nich – růže Dorothy Pekins se trpělivě
nechávaly vláčet každým oddělením, zvolna se kymácely v rytmu
souhlasném s pohybem lanovky, až se konečně zhouply zpět do rů-
žových chomáčů. Znovu a znovu se ty větévky protahovaly vozem.
V předním oddělení nahoře nad Dickem stál hlouček Angličanů,
kteří nadšeně jásali nad obrovskou kulisou blankytné oblohy,
a náhle mezi nimi nastal zmatek – rozestoupili se, aby uvolnili ces-
tu dvěma mladým lidem, prodírajícím se s omluvami do hlavního
oddělení lanovky – do Dickova oddělení. Mladík byl románského
původu a měl oči vycpaného jelena; děvče byla Nicole.
Unaveni námahou v tlačenici, oba si na okamžik vydechli. Jak se
usazovali a se smíchem zatlačovali Angličany do obou rohů, řekla
Nicole „Nazdar“. Vypadala rozkošně; Dick ihned poznal, že se něco
změnilo; za okamžik si uvědomil, že to jsou její jemné vlasy, ostří-
hané nakrátko jako vlasy Irene Castlové a načechrané do lokýnek.
Měla na sobě světle modrý svetr a bílou tenisovou sukni – podobala
se svěžímu májovému jitru a po sanatoriu nezbyl už ani stín.
„Bum!“ vydechla. „Propána, ten vrátný. Na nejbližší zastávce nás
zavřou. Pan doktor Diver, hrabě de Marmora.“
„Jeminánku!“ dotkla se rukou svého nového účesu a vzdychla.
„Sestra koupila lístky do první třídy. To je pro ni věc zásady.“ Po-
hlédla na Marmoru, Marmora její pohled opětoval, a vykřikla „Pak
jsme zjistili, že první třída je ta márnice za řidičem – má stažené
záclonky pro případ, že by náhodou pršelo, takže člověk nic nevidí.
Ale sestra je děsně vznešená –“ Nicole a Marmora se znovu zasmáli
důvěrným smíchem mládí.
„Kam jedete?“ zeptal se Dick.
„Do Caux. Vy taky?“ Nicole se dotkla pohledem jeho úboru. „To
kolo vpředu je vaše?“
„Ano. V pondělí sjedu dolů jako na sáňkách.“

– 53 –
 „Vezmete mě na řídítka? Myslím to vážně. Nedovedu si před-
stavit nic bezvadnějšího.“
„Ale já vás snesu dolů v náručí,“ protestoval Marmora vášnivě.
„Sjedu s vámi na kolečkových bruslích, nebo vás dolů shodím a vy
budete padat pomalu jako peříčko.“
Nicole se tvář rozjasnila – být sama peříčkem místo olovnicí,
vznášet se místo namáhavě se vléct. Dívat se na ni bylo jako pozo-
rovat karnevalové veselí – hned byla stydlivá a zdrženlivá, dělala
opičky a obličeje – a pak zas na ni padl stín a důstojnost starého
utrpení jí projela až do špiček prstů. Dick zatoužil být někde daleko
od ní; obával se, že jí připomíná svět, který s radostí opustila. Roz-
hodl se, že se nastěhuje do jiného hotelu.
Když lanovka zastavila, všichni, kdo tu byli poprvé, se zachvěli
vzrušením mezi modrými propastmi dvou obloh. Došlo však jen
k výměně několika tajemných slov mezi řidičem vozu jedoucího
nahoru a toho, který jel dolů. A potom zase pořád výš a výš přes
lesní cestičku a přes propast – a znova nahoru do kopce, jenž se
proměnil v souvislou plochu narcisů, táhnoucí se od cestujících až
do nebe. Lidé, kteří hráli tenis na dvorcích u jezera v Montreux, byli
už jako špendlíkové hlavičky. Ve vzduchu viselo něco nového; jakási
svěžest; svěžest, jež našla výraz v hudbě, když vůz vklouzl do Glionu
a oni z hotelové terasy uslyšeli orchestr.
Sotva přestoupili do horského vláčku, přehlušil hudbu šum vody ři-
noucí se z hydraulické komory. Téměř přímo nad hlavou měli Caux, kde
v paprscích slunce nízko nad obzorem hořely tisíce hotelových oken.
Ale tam se jelo jinak – lokomotiva s koženými plícemi postr-
kovala cestující kolem dokola jako po spirále vývrtky, šplhala do
kopce, nahoru a pořád nahoru; s odfukováním projeli chomáčkem
nízkých mraků a Dick na okamžik ztratil Nicolinu tvář ve vodní
tříšti z nakloněné pomocné lokomotivy; kolem prolétl ztracený
závan větru a hotel se každou zatáčkou zvětšoval, až byli najednou
ke svému nesmírnému překvapení u cíle, na vrcholu sluneční záře.

– 54 –
 Ve zmatku po příjezdu, když si Dick hodil přes rameno batoh
a vydal se po nástupišti pro kolo, objevila se vedle něho Nicole.
„Vy nebydlíte v našem hotelu?“ zeptala se.
„Šetřím.“
„Přijdete k nám na večeři?“ Další zmatek se zavazadly. „To je
moje sestra, doktor Diver z Curychu.“
Dick se uklonil mladé čtyřiadvacetileté ženě, vysoké a sebejisté.
Je stejně zmrazující jako zranitelná, usoudil a vzpomněl si na jiné
ženy s ústy jako květ, ale nezbytně vyžadujícími uzdu.
„Zastavím se u vás po večeři,“ slíbil Dick. „Napřed se musím
aklimatizovat.“
Odváděl si kolo a cítil, jak ho Nicole sleduje pohledem, cítil její
bezmocnou první lásku, cítil, jak uvnitř spoutává i jeho. Vystoupil
asi tři sta metrů k druhému hotelu, najal si pokoj, a když se umyl,
nevzpomínal už, co se stalo v posledních deseti minutách, a vnímal
jen jakýsi opilý příval, jímž pronikaly hlasy, bezvýznamné hlasy,
které nevěděly, jak velice ho někdo miluje.

– 55 –
 Kapitola 9

Čekali na něho a zřetelně jim chyběl. Stále ještě byl tím nevypočita-
telným prvkem. Na slečně Warrenové a mladém Italovi bylo jejich
očekávání vidět stejně jako na Nicole. Hotelový salón, místnost
proslulá akustikou, byl vyklizen k tanci; malý balkón však zaplnily
Angličanky jistého věku se sametkami kolem krku, s odbarvený-
mi vlasy a s tvářemi napudrovanými do odstínu narůžovělé šedi,
a Američanky jistého věku v černých šatech se sněhovými paru-
kami a rty rudými jak třešně. Slečna Warrenová a Marmora seděli
u rohového stolku. Nicole stála nějakých pětatřicet metrů od nich
napříč přes parket, a když Dick vešel, uslyšel její hlas.
„Slyšíte mě? Mluvím docela přirozeně.“
„Báječně.“
„Dobrý večer, pane doktore Divere.“
„Co se děje?“
„Uvědomujete si, že lidi uprostřed parketu mě neslyší, ale vy ano?“
„Řekl nám o tom číšník,“ pravila slečna Warrenová. „Z jednoho
rohu do druhého to funguje jako rádio.“
Na vrcholku hory to bylo vzrušující jako na lodi uprostřed oceánu.
Po chvíli k nim přisedli Marmorovi rodiče. Chovali se k Warrenovým
uctivě – Dick vyrozuměl, že jejich majetek má něco společného
s nějakou milánskou bankou, která má něco společného s majet-
kem Warrenových. Ale Baby Warrenová se třásla na hovor s Dickem,
pudila ji k němu síla, která ji těkavě táhla za každým novým mužem,
jako by byla připoutána k nepružnému řetězu a říkala si, že bude
koneckonců nejlíp dostat se pokud možno co nejrychleji až na ko-
nec. Neustále si dávala nohu přes nohu a zas naopak, jak to dělávají
vysoké, nepokojné panny.

– 56 –
 „– Nicole mi vyprávěla, že jste se o ni také staral, a prý je to do
značné míry vaše zásluha, že se uzdravila. Není mi ale jasné, co
bychom měli dělat my – v sanatoriu o tom mluvili tak neurčitě;
jenom mi řekli, že by měla žít normálně a vesele. Věděla jsem, že tu
jsou Marmorovi, a tak jsem poprosila Tina, aby nám přišel naproti
k lanovce, a vidíte, co se stalo. Nicole ho rovnou přinutí, aby ve
vagóně lezl přes přepážky, jako kdyby byli oba blázni –“
„To bylo naprosto normální,“ zasmál se Dick. „Považoval bych to
za dobré znamení. Jeden před druhým se trochu vytahovali.“
„Ale jak to mám vědět já? Dřív než jsem si něco uvědomila, dala
si v Curychu ostříhat vlasy skoro mně před nosem, protože viděla
ve Vanity Fair nějaký obrázek.“
„To je v pořádku. Je to schizoidní osobnost. Bude trvale výstřední.
To už se nedá změnit.“
„Co je to?“
„Jak jsem řekl – je výstřední.“
„A jak se vlastně pozná, kdo je výstřední a kdo je blázen?“
„Nikdo není blázen – Nicole je svěží a šťastná, nemusíte se vůbec bát.“
Baby nepokojně pohnula koleny – byla vtělením všech nespo­
kojených žen, které před sto lety milovaly Byrona, ale přes tu tra-
gickou záležitost s gardovým důstojníkem v ní bylo rovněž něco
dřevěného, co dávalo tušit onanii.
„Odpovědnost mi nevadí,“ prohlásila, „ale nevím kudy kam. V rodině
jsme nikdy nic takového neměli. Víme, že Nicole zažila nějaký šok, a já
myslím, že to mělo co dělat s nějakým chlapcem, ale nic určitého vlastně
nevíme. Otec říká, že kdyby byl zjistil, kdo to je, byl by ho zastřelil.“
Orchestr hrál Ubohou Butterfly; mladý Marmora tančil se svou
matkou. Písnička byla pro všechny dost nová. Dick poslouchal,
hleděl na ramena Nicole, žvatlající se starším Marmorou, v jehož
vlasech byly bílé pramínky jako klávesy na pianě, myslel na oblý
tvar houslí a potom na tu hanbu a na to tajemství. Ach motýlku –
z chvilek stávají se hodiny –

– 57 –
 „Já de facto mám nějaký plán,“ pokračovala Baby, jako by se
omlouvala za svou důslednost. „Možná že vám to bude připadat
naprosto nemožné, ale Nicole prý bude ještě několik let potřebovat
dohled. Nevím, jestli znáte Chicago nebo ne –“
„Neznám.“
„Skládá se ze severní a z jižní části, a ty se spolu vůbec nestýkají.
Severní čtvrť je nóbl a tak dále, a my tam odjakživa bydleli, tedy už
spoustu let. Ale celá řada starých rodin, totiž starých chicagských
rodin, pořád ještě bydlí v Jižní čtvrti. Tam se také nachází univerzita.
Leckdo si myslí, že tam je otrava, ale každopádně je to jiné než
Severní čtvrť. Nevím, jestli mi rozumíte.“
Přikývl. Když se poněkud soustředil, dokázal ji sledovat.
„No, a my tam máme spoustu styků – tatínek rozhoduje o ob-
sazování některých míst na univerzitě a podobně, a já jsem si mysle-
la, že kdybychom přivezli Nicole domů a zavedli ji mezi ty lidi – ona
má totiž hudební nadání a zná všelijaké cizí řeči –, co by pro ni za
téhle situace mohlo být lepší, než kdyby se zamilovala do nějakého
dobrého doktora –“
V Dickovi se vzedmul záchvat veselí – tak Warrenovi prostě
koupí Nicole doktora – Neměli byste tu pro nás nějakého pěkného
doktora? Nač by si s Nicole dělali starosti, když si mohou dovolit
koupit jí hezkého mladého doktora, právě čerstvě natřeného.
„Jenomže co tomu řekne ten doktor?“ zeptal se automaticky.
„Spousta se jich určitě ráda chopí takové příležitosti.“
Tančící se vrátili, ale Baby ještě rychle zašeptala:
„Tak takhle nějak bych si to představovala. Ale kde je Nicole?
Někam se ztratila. Nešla nahoru do pokoje? Co mám vlastně dělat
já? Nikdy nevím, jestli je to něco nevinného, anebo jestli ji mám jít
hledat.“
„Možná že chce prostě být sama – lidé, kteří žili o samotě, si
na samotu zvyknou.“ Protože však viděl, že ho slečna Warrenová
neposlouchá, zmlkl. „Trošku se tady porozhlédnu.“

– 58 –
 Venku všechno obklopovala neprůhledná mlha a na okamžik to
vypadalo jako jaro se spuštěnými žaluziemi. Život se soustřeďoval
poblíž hotelu. Dick prošel kolem několika suterénních oken, za
nimiž seděli na postelích řidiči autobusů a nad litrem španělského
vína hráli karty. Jak se blížil k promenádě, pomalu probleskovaly
bílými hřebeny vysokých Alp hvězdy. Na plošině ve tvaru podkovy,
odkud byl výhled na jezero, stála Nicole, podobná nehybné figurce
mezi dvěma lampami, a Dick se k ní tiše přiblížil přes trávník. Obrá-
tila se k němu, jako by chtěla říct: „Tak vidíte, že jste přišel,“ a Dick
na okamžik zalitoval, že sem chodil.
„Vaše sestra měla starost.“
„Aha!“ Byla zvyklá, že ji sledují. Namáhavě vysvětlovala: „Někdy je
mi tak trochu – je toho na mě trochu moc. Žila jsem v takovém klidu.
Dnes na mě byla trochu moc ta hudba. Skoro mě to rozplakalo –“
„Rozumím.“
„Dnešek byl vůbec vzrušující.“
„Já vím.“
„Nechci se chovat nespolečensky – už jsem přidělala každému
tak dost starostí. Ale dnes jsem se prostě chtěla ztratit.“
Dicka napadlo – jako může napadnout umírajícího, že zapomněl
říct, kam dal závěť –, že Nicole „převychoval“ Dohmler a přízračné
generace jeho předchůdců; napadlo ho také, že by jí toho měl někdo
ještě tolik povědět. Tuhle moudrost si však zapamatoval jen pro
sebe, přizpůsobil se okamžitě situaci a řekl:
„Jste půvabná a milá – chovejte se klidně vždycky podle vlastního
úsudku.“
„Líbím se vám?“
„Samozřejmě.“
„Mohl byste –“ Loudali se pomalu k temnějšímu konci podkovy
asi dvě stě metrů před nimi. „Kdybych nebyla bývala nemocná, mohl
byste – myslíte, že bych mohla být takové děvče, které vy byste – ale
vždyť vy přece víte, co myslím.“

– 59 –
 Teď už z toho nemohl utéct a schopnost rozumně uvažovat ho
opustila. Byla tak blízko, že slyšela, jak se mu zatajil dech, ale znovu
mu přispěchaly na pomoc jeho praxe a výcvik, takže se chlapecky
zasmál a ledabyle poznamenal:
„Vy škádlíte sama sebe, drahoušku. Znal jsem jednou člověka,
který se zamiloval do své ošetřovatelky –“ Zábavný příběh se odvíjel
do kontrapunktu jejich kroků. Nicole jej náhle přerušila úsečným
chicagským slangem: „Starou belu!“
„To je velmi vulgární výraz.“
„A co na tom?“ vzplála. „Vy si přece myslíte, že nemám zdravý ro-
zum – neměla jsem rozum, než jsem onemocněla, ale teď ho mám.
A jestli mi není jasné, že jste nejpřitažlivější člověk, jakého jsem
kdy potkala, tak si asi musíte myslet, že jsem pořád ještě blázen. No
dobře, je to moje smůla – ale nedělejte, jako kdybych to nevěděla –
vím všechno, co se týká vás a mě.“
Dick musel čelit další nevýhodě. Vzpomněl si na prohlášení star-
ší slečny Warrenové o mladých doktorech, které je možno koupit
na intelektuálních jatkách chicagské Jižní čtvrti, a na okamžik se
zatvrdil.
„Jste okouzlující žabka, ale já bych se nedokázal zamilovat.“
„Když vy mi k tomu nedáte příležitost.“
„Cože!“
Ta drzost, naznačující právo zasáhnout do jeho soukromí, ho
omráčila. Nenapadla ho žádná příležitost, kterou by si Nicole
Warrenová zasloužila, ledaže by to přišlo nějak samo od sebe.
„Dejte mi příležitost teď.“
Klesla hlasem, ponořil se jí téměř do prsou, a jak k němu přistou-
pila, napjal jí přes srdce těsný živůtek. Ucítil mladé rty a tělo, které
vydechlo úlevou, když ji pevněji sevřel v objetí. Všechna předsevzetí
byla tatam, jako kdyby Dick úmyslně namíchal nějakou nerozpusti-
telnou směsici, jejíž atomy jsou spojeny tak, že se nedají oddělit,
člověk ji může všechnu vyhodit, ale už nikdy nepůjde zasadit zpátky

– 60 –
do atomových struktur. Jak ji objímal a vychutnával, jak se k němu
víc a víc tiskla rty, které jako by právě objevila, utonulá v hlubině
lásky a přesto ukonejšená a vítězná, děkoval, že je vůbec na světě,
i kdyby žil jen jako obraz v jejích vlhkých očích.
„Panebože,“ vydechl, „ty se tak báječně líbáš!“
Takže se konečně vyjádřil, ale Nicole už ho měla lépe v hrsti
a dokázala ji pořádně sevřít; koketně odešla opodál a zanechala ho
v podobném napětí jako odpoledne v lanovce. Řekla si v duchu: Tak,
to ho naučí, toho náfuku; že prý mě zvládne; ach, bylo to nádherné!
Získala jsem ho, je můj. A pak se jí zachtělo utéci, ale i to bylo tak
sladké a nové, že nepospíchala, toužila to všechno hluboce prožít.
Najednou se otřásla. Víc než šest set metrů pod sebou spatři-
la náhrdelník a náramek světel, v místech, kde ležely Montreux
a Vevey a za nimi nezřetelný přívěsek Lausanne. Odněkud zdola
stoupal slabounký zvuk hudby k tanci. Nicole se už docela cílevě-
domě snažila srovnat si myšlenky v hlavě, dát dohromady všechny
citové zážitky z dětství s tak chladnou rozvahou jako člověk, který
se po bitvě jde opít. Ale stále ještě se bála Dicka, jenž se vedle ní
v typickém postoji opíral o železný plot lemující podkovu; to ji
přimělo, že řekla: „Vzpomínám si, jak jsem na tebe pořád čekala na
zahradě – držela jsem se sama v náručí jako košík s květinami. A tak
jsem si taky připadala – zdálo se mi, že jsem sladká čekala jsem, že
ten košík podám tobě.“
Vydechl jí přes rameno a násilím ji otočil k sobě; několikrát ho
políbila, a jak se k němu naklonila, vždycky se jí zvětšila tvář a ruka-
ma mu svírala ramena.
„Že ale prší.“
Z vinic na svazích na druhé straně jezera náhle zadunělo; na
mračna, těžká kroupami, střílela děla, aby je rozbila. Světla na
promenádě zhasla a opět se rozsvítila. Potom se přihnala bouře.
Nejprve spadla z nebe a pak z hor dvojnásobným pádem v proudech
hlasitě omývajících cesty a kamenné příkopy; s ní přišla i tmavá,

– 61 –
hrozivá obloha, zběsilé stužky blesku a hrom, jenž otřásl celým svě-
tem; kolem hotelu prchaly roztrhané, ničivé mraky. Hory a jezero
zmizely – hotel se přikrčil ve zmatku, v chaosu a v temnotě.
To už Dick a Nicole doběhli do vestibulu, kde na ně netrpělivě
čekali Baby Warrenová a tři Marmorovi. Bylo vzrušující vynořit se
s bouchnutím dveří z mokré mlhy, stát a smát se a chvět se vzru-
šením, v uších vítr a na šatech déšť. V taneční síni hrál orchestr
Straussův valčík, hlučně a zmateně.
… Že si doktor Diver vzal pacientku z nervového sanatoria? Jak
se to stalo? Kde to začalo?
„Nevrátíte se ještě, až se převléknete?“ zeptala se Baby Warre­
nová, když si je pečlivě prohlédla.
„Nemám, do čeho bych se převlékl, leda do šortek.“
Když se plahočil do kopce ke svému hotelu ve vypůjčeném plášti
do deště, smál se celou cestu vzteklým hrdelním smíchem.
„Velká příležitost – to jistě! Panebože! – Rozhodli se, že si koupí
doktora, tak jen ať si pěkně vyberou někoho v Chicagu.“ Zarazilo
ho, jak je hrubý, a omluvil se v duchu Nicole, vzpomněl si, že nikdy
neochutnal nic tak mladého jako její rty, vzpomněl na její měkce
zářící porcelánové tváře, po nichž stékal déšť jako slzy, které pro
něho vyplakala… Asi ve tři hodiny ráno se vzbudil náhlým tichem;
bouřka přestala, přistoupil k oknu. Její krása vystupovala po svahu
k hotelu, vnikala mu do pokoje, šustila jako duch záclonami.
… Příští ráno vyšplhal dva tisíce metrů na Rocher de Naye a po-
bavilo ho, když zjistil, že včerejší průvodčí má dnes volno a vyšel
si také na túru.
Potom sešel až dolů do Montreux, vykoupal se a vrátil se do
hotelu včas na večeři. Očekávaly ho tam dva vzkazy.

Nestydím se za včerejší večer – bylo to to nejhezčí, co mne

kdy potkalo, a i kdybych vás již nikdy neviděla, mon capitaine,
byla bych ráda, že se to stalo.

– 62 –
 To bylo značně odzbrojující – Dohmlerův těžký stín ustoupil,
když Dick otevřel druhou obálku.

Milý pane doktore Divere: telefonovala jsem Vám, ale nebyl

jste doma. Chtěla bych Vás poprosit o velkou laskavost. Vzhle-
dem k nepředvídaným okolnostem se musím vrátit do Paříže
a přes Lausanne mám lepší spojení. Vy se vracíte v pondělí –
mohl byste s sebou vzít Nicole do Curychu? A dovézt ji do sana-
toria? Není to příliš velká prosba?
Vaše
Beth Evan Warrenová

Dick zuřil – slečna Warrenová věděla, že má s sebou kolo, ale

přesto formulovala svůj vzkaz tak, že nemohl odmítnout. Takhle
nás dávat dohromady! Sladké tête-à-tête a Warrenovy peníze!
Mýlil se; Baby Warrenová neměla takové záměry. Prohlédla si
Dicka očima velkého světa, změřila ho pokřiveným měřítkem ang-
lofilky a shledala ho lehkým – přestože jí byl docela po chuti. Ale byl
pro ni příliš „intelektuální“ a zařadila ho do přihrádky ošumělých
snobů, jaké kdysi poznala v Londýně – byl příliš snaživý na to, aby
mohl být ta pravá partie. Nedovedla si představit, jak by kdy mohl
odpovídat jejím pojmům o aristokratovi.
Navíc byl ještě tvrdohlavý – kolikrát ho přistihla, že přestal sle-
dovat, co ona říká, a stáhl se pohledem do sebe, tak divně, jak to lidé
někdy dělávají. Nelíbilo se jí, že se Nicole už jako dítě chovala bez
zábran a nevázaně, a tak už si zcela zvykla považovat ji za „pošuka“;
a doktor Diver stejně nebyl typ lékaře, v jakém by dokázala vidět
možného člena rodiny.
Chtěla ho prostě docela nevinně využít jen k této příležitosti.
Ale její žádost měla přesně ten účinek, o jaký jí podle Dicka šlo.
Cesta vlakem může být příšerná, smrtelně vážná nebo komická;

– 63 –
může to být zkušební let; může být předzvěstí jiné cesty, právě tak
jako den s přítelem může být dlouhý od uspěchaného pocitu ráno
až k poznání, že oba hladovějí, a ke společnému nasycení. Pak přijde
odpoledne a cesta uvadá a odumírá, ale ke konci se opět zrychlí.
Když Dick viděl Nicolino chudičké potěšení, byl smutný; byla to
však pro ni úleva, neboť se vracela do jediného domova, který znala.
Toho dne se nemilovali, ale když ji opustil před smutnými dveřmi
na Curyšském jezeře a ona se otočila a pohlédla na něho, poznal,
že její problém už budou spolu sdílet navždy.

– 64 –
 KNIHA II
—
JAK TO VIDĚLA
ROSEMARY
1919–1925
 Kapitola 1

V září pozval doktor Diver v Curychu Baby Warrenovou na čaj.

„Myslím, že je to neuvážené,“ řekla, „nejsem si jista, že opravdu
chápu vaše pohnutky.“
„Nebuďme nepříjemní.“
„Jsem koneckonců Nicolina sestra.“
„To vám nedává právo být nepříjemná.“ Dicka rozčilovalo, že
toho tolik ví, co jí nemůže říct. „Nicole je bohatá, ale to ze mě ještě
nedělá dobrodruha.“
„To je právě ono,“ namítla Baby tvrdohlavě. „Nicole je bohatá.“
„Kolik má vlastně peněz?“ zeptal se.
Vylekala se; tiše se zasmál a pokračoval: „Vidíte, jak hloupě to
vypadá. Mluvil bych radši s nějakým vaším mužským příbuzným.“
„Všechno zůstalo na mně,“ trvala na svém. „Ne že bychom si
mysleli, že jste nějaký dobrodruh. Prostě nevíme, kdo jste.“
„Jsem lékař,“ řekl. „Otec je duchovní, teď na odpočinku. Bydleli
jsme v Buffalu a o mé minulosti se můžete přesvědčit. Chodil jsem
do New Havenu; potom jsem měl Rhodesovo stipendium. Můj pra-
dědeček byl guvernérem Severní Karolíny a jsem přímý potomek
Šíleného Anthonyho Wayna.“
„Kdo to byl Šílený Anthony Wayne?“ zeptala se Baby.
„Šílený Anthony Wayne?“
„Mám dojem, že tahle záležitost je už dost šílená.“
Zavrtěl beznadějně hlavou, právě když Nicole vyšla na hotelovou
terasu a rozhlédla se, kde jsou.
„Byl příliš šílený, aby po sobě nechal tolik peněz jako Marshall
Field,“ řekl.
„To je všechno hezké –“

– 66 –
 Baby měla pravdu a věděla to. Upřímně řečeno, její otec by asi
přetrumfl kteréhokoli duchovního. Byli americká šlechtická rodina
bez titulu – samo jejich jméno, zapsané v knize hotelových hos-
tů, podepsané pod doporučujícím dopisem nebo užité v obtížné
situaci, způsobovalo v lidech psychologický převrat, a z takových
změn zase naopak vyrostl její pocit vlastního postavení. Znala to
od Angličanů, kteří to znali více než dvě stě let. Ale nevěděla, že
Dick jí už dvakrát jen taktak nehodil možnost manželství pod nohy.
Tentokrát tomu zabránila Nicole, která našla jejich stůl, a bílá, svěží
a nová zasvítila do zářijového odpoledne.

Dobrý den, pane advokáte. Zítra odjíždíme na týden na Como a pak

se vracíme do Curychu. Proto jsem chtěla, abyste to se sestrou vy-
řídil, protože nám nezáleží na tom, kolik peněz dostanu. Budeme
žít dva roky v Curychu, velmi klidně, a Dick má dost, aby se o nás
mohl postarat. Ne, Baby, jsem praktičtější, než si myslíš. Budu to
potřebovat jen na šaty a takové věci… Cože? Ale to je víc než – to
je naše jmění opravdu tak veliké, že toho mohu mít tolik? To se mi
určitě nikdy nepodaří utratit. Ty máš taky tolik? Proč máš víc – pro-
tože mě považují za neschopnou? No dobře, tak ať můj podíl zatím
roste… Ne, Dick s tím nechce nic mít. Vůbec nic. Musím si připadat
prachatá za nás za oba… Baby, ty nemáš vůbec potuchy, jaký vlastně
Dick je – Tak kde se mám podepsat? Aha, promiňte.
… Není to legrace, že jsme spolu tak sami, Dicku? Člověk nemá
kam jít, leda se přitulit jeden k druhému. Budeme se prostě jenom
pořád milovat? Jenže víc tě miluju já, a můžu taky říct, kdy jsi du-
chem nepřítomný, třeba jenom trošičku. Myslím, že je to báječné,
když je člověk stejný jako druzí, a stačí jen natáhnout ruku a cítit
tě hezky teploučkého vedle v posteli.
… Kdybyste laskavě zavolal manžela do nemocnice. Ano, ta
knížečka se všude prodává. Chtějí ji vydat v šesti jazycích. Měla
jsem ji přeložit do franštiny, ale jsem teď tak unavená. Bojím se, že

– 67 –
upadnu, připadám si těžká a neohrabaná – jako nějaký rozlámaný
bubřina, který neumí stát rovně. Na srdce mi tlačí studený steto-
skop a necítím nic než „Je m’en fiche de tout.“11 – Ach, ta chudák
ženská v nemocnici s tím polozadušeným děťátkem, kdyby byla
radši mrtvá. Není to hezké, že jsme teďka tři?
… To není rozumné, Dicku – máme všechny důvody, abychom
se přestěhovali do většího bytu. Proč bychom se měli trestat za to,
že Warrenovi mají víc peněz než Diverovi? Děkujeme, cameriere,
ale rozmysleli jsme si to. Ten důstojný pán z Anglie nám říká, že tu
v Orvietu máte báječné víno. Že nesnáší přepravu? Tak proto jsme
asi o něm nikdy neslyšeli, protože my máme víno rádi.
Jezera leží hluboko v hnědé hlíně a svahy jsou celé pomačkané
jako faldy na břiše. Fotograf nám dal můj obrázek, mám na něm
zvlhlé vlasy a opírám se o zábradlí lodi, jak jsme jeli na Capri. „Sbo-
hem, Blue Groto,“ zpíval ten člověk v lodičce, „přijeďte brzy záás.“
A potom dolů podél horké, zrádné holeně té italské boty, kde vítr
skučí bokem přízračných zámků a z hor se na člověka dívají mrtví.
… Ta loď je hezká, jak tak naše podpatky klepou na palubě
společně. Tadyhle to fouká, a vždycky když se obracíme, naklo-
ním se proti větru, zachumlám se do kabátu, a nevypadnu přitom
z kroku. Zpíváme s Dickem nesmysly.

Pla-pla-pla-pla
plameňák, je hezký pták,
pla-pla-pla-pla
plameňák je hezký pták —

Život s Dickem je legrace – lidé se na nás dívají z lehátek a ně-

jaká žena se pokouší rozeznat, co zpíváme. Dickovi se už zpívat
nechce. Tak si běž sám, Dicku. Samotnému se ti půjde docela jinak,

11  Všechno je mi fuk.

– 68 –
drahoušku. Vzduch bude hustší a budeš se muset prodírat mezi
stíny židlí, mezi kapkami hustého kouře z lodních komínů. Ucítíš,
jak tvůj odraz klouže po očích lidí, co se na tebe dívají. Už nejsi sám
jako Robinson; ale člověk se asi musí dotknout života, aby se od
něho mohl zase odrazit.
Sedím na vzpěře záchranného člunu, dívám se na moře a vlasy mi
vlají a svítí. Zůstávám nehybná proti obloze a loď je tu od toho, aby
nesla mou podobu vstříc tajemné modré budoucnosti, jsem Pallas
Athéna, se zbožnou úctou vytesaná do přídě galéry. Na toaletách
šplouchá voda a kolem kormidla naříká a mění barvu achátově
zelené listoví pěny.
… Toho roku jsme hodně cestovali – od zátoky Woolloomooloo
až po Biskru. Na kraji Sahary jsme vjeli do mračna kobylek a řidič
nám laskavě vysvětlil, že to jsou čmeláci. Obloha byla v noci níz-
ko, naplněna přítomností podivného a ostražitého boha. Ach, ten
malý, ubohý nahý Ouled Naïl; nocí zněly senegalské bubny a flétny
a říhání velbloudů a kolem ťapali domorodci v botách ze starých
pneumatik.
Jenže tenkrát jsem zase nebyla v pořádku – vlaky a pobřeží mi
splývaly vjedno. Proto mě vzal na cesty, ale když se narodilo druhé
dítě, má malá dceruška Topsy, všechno se zase zatemnilo.
… Kdybych tak mohla něco vzkázat manželovi, který považoval
za vhodné opustit mě tady a nechat mě v rukách neschopných po-
pletů. Říkáte, že mé děťátko je černé – to je ubohá, laciná fraška.
Přijeli jsme do Afriky, jen abychom se podívali na Timgad, protože
mým hlavním životním zájmem je archeologie. Už toho mám dost,
nic nevědět a nechat si to pořád od někoho připomínat.
… Až se uzdravím, chci být takový báječný člověk jako ty, Dicku.
Chtěla bych studovat medicínu, jenže na to už je příliš pozdě. Mu-
síme utratit mé peníze a koupit si dům – mám už dost bytů a toho
věčného čekání na tebe. Tebe už Curych otravuje a nemáš tu čas
na psaní a říkáš, že když vědec nepíše, je to přiznání slabosti. A já

– 69 –
projdu celé to širokánské pole vědění a něco si vyberu a opravdu
se to naučím, abych se měla čeho držet, kdybych se zase sesypala.
Pomůžeš mi, Dicku, aby mě netrápil takový pocit viny. Budeme byd-
let někde na teplém pobřeží, kde se spolu budeme moci opalovat
a být mladí.
… Tenhle dům bude Dickovo pracoviště. Ano, napadlo nás to oba
současně. Projížděli jsme Tarmesem alespoň třicetkrát a přijeli
jsme sem nahoru a zjistili jsme, že ty domy jsou prázdné, až na dvě
maštale. Koupi jsme vyjednávali prostřednictvím jednoho Francou-
ze, ale jakmile námořnictvo zjistilo, že část vesnice na kopci koupili
Američané, poslali sem hned špehy. Ti se prohrabávali stavebním
materiálem a hledali děla, až nám nakonec musela pomoct Baby
a zařídit nám to někde na ministerstvu zahraničí v Paříži.
V létě na Riviéru nikdo nejezdí, takže očekáváme, že nebudeme
mít příliš mnoho hostů a budeme pracovat. Jsou tu nějací Francou-
zi – minulý týden přijela šansoniérka Mistinguette a překvapilo ji,
když zjistila, že hotel je otevřen, a Picasso a ten člověk, co napsal
Pas sur la Bouche.
… Dicku, proč ses zapsal jako pan Diver s chotí místo MUDr. Diver?
Jenom mě to zarazilo – tak mě to jenom napadlo. – Naučil jsi mě,
že práce je všechno, a já ti věřím. Říkal jsi vždycky, že člověk něco
zná, a když to přestane znát, je jako všichni ostatní, a že důležité
je získat moc dřív, než člověk přestane znát. Jestli chceš obrátit
všechno naruby, dobrá, ale copak musí tvá Nicole taky chodit po
rukou, drahoušku, když chodíš ty?
… Abe North říká, že jsem tichá. Od té doby, co se mi poprvé
udělalo dobře, často jsem mluvila s Dickem dlouho do noci, seděli
jsme oba v posteli a zapalovali si cigarety, a než začalo modře svítat,
vrhli jsme se do polštářů, aby nám světlo nesvítilo do očí. Někdy
zpívám a hraju si se zvířátky a mám také několik přátel – například
Mary. Když s Mary mluvím, říkám si, že jsem asi Dick. Byla jsem
dokonce už svým synem, když jsem si uvědomila, jak je moudrý

– 70 –
a pomalý. Někdy je ze mne doktor Dohmler a jednou ze mne bude
třeba i něco z tebe, Tommy Barbane. Tommy se myslím do mne
zamiloval, ale něžně, tak, že mě to posiluje. Jenomže dost, aby se
s Dickem rozkmotřili. Koneckonců to nikdy ještě nebylo lepší. Jsem
mezi přáteli, kteří mě mají rádi. Jsem tu na tomhle klidném pobřeží
blízko domova nad Středozemním mořem s manželem a se dvěma
dětmi a s našimi milými přáteli. Všechno je v pořádku – jestli se mi
podaří dopřeložit tenhle zatracený recept na kuřata à la Maryland
do francouzštiny. Prsty mě hřejí v písku.
„Ano, podívám se. Jsou tady nějací noví lidé – aha, to děvče – ano.
Jako kdo jsi říkal, že vypadá?… Ne, neviděla jsem to, nemáme tu
mnoho příležitosti vidět nové americké filmy. Která Rosemary? Na
červenec se najednou dostáváme hrozně do módy. To mi připadá
hrozně divné.“

– 71 –
 Kapitola 2

Na pobřeží francouzské Riviéry, asi v půli cesty mezi Marseille

a italskou hranicí, stál velký, pyšný růžový hotel. Zardívající se fa-
sády ochlazovaly uctivé palmy a vpředu se prostíral krátký, oslnivý
kousek pláže. Dnes je z něho letovisko celebrit a lidí velkého světa;
roku 1925, když angličtí zákazníci odjeli v dubnu na sever, byl
téměř opuštěný; jen kupole několika starých vil, podobné lekní-
nům, zahnívaly v hustém borovém háji mezi Gaussovým Hôtel des
Etrangers a Cannes, vzdáleným odtud pět mil.
Hotel a jeho zářivě osmahlá pláž jako modlitební kobereček
splývaly vjedno. Časné ráno vrhlo na vodu vzdálený obraz Cannes,
růžová a oranžová opevnění a purpurové Alpy na italské hrani-
ci a nechalo je tam ležet v čeřících se vlnkách a kruzích, které
průzračnými mělčinami vysílaly k hladině mořské rostliny. Před
osmou přišel na pláž muž v modrých plavkách, dlouho a opatrně
na sebe stříkal mrazivou vodu, aby se osmělil, a pak s hlasitým od-
dechováním sebou chvilku házel v moři. Když odešel, pláž i zátoka
na hodinu ztichly. Na obzoru se kupci plazili k západu; na dvorku
hotelu pokřikovali řidiči autobusu; na borovicích uschla rosa. Za
další hodinu se rozezněly houkačky motorových vozidel ze silnice
vinoucí se podél hřbetu Maures, který odděloval pobřeží od vlastní
francouzské Provence.
Asi míli od moře, kde borovice ustupují zaprášeným topolům,
je osamělá železniční zastávka, odkud tohoto červnového rána
r. 1925 přivezl lehký kočár do Gaussova hotelu ženu a její dceru.
Matka měla hezký obličej; ale již uvadal a brzy jej zvrásní prasklé
žilky; tvářila se klidně, pozorně a vypadala sympaticky. Pohled
náhodného pozorovatele však rychle sklouzl k dívce, jejíž růžové
dlaně působily magicky a tváře svítily líbezným plamenem jako

– 72 –
tváře dětí, vzrušeně uzardělé po studené večerní koupeli. Krásné
vysoké čelo něžně stoupalo k vlasům, které je ohraničovaly jako
heraldický štít a bujně se rozdělovaly do popelavě světlých a zlatých
lokýnek, vln a kudrlinek. Měla zářivé, velké, čisté, vlhké a svítící oči,
tváře se rděly přirozenou barvou, jakou silná pumpa mladého srdce
čerpá až těsně pod kůži. Tělo právě křehce překračovalo poslední
hranici dětství – bylo jí skoro osmnáct, byla už v dílně přírody téměř
dokončena, ale stále na ní ještě lpěla rosa.
Když se pod nimi jako slabá horká čára objevilo moře a obloha,
řekla matka:
„Něco mi říká, že se nám tady nebude líbit.“
„Já chci stejně jet domů,“ odpovědělo děvče.
Obě mluvily vesele, ale neměly zřejmě žádný cíl, a to je nudilo –
a co víc, jen tak nějaký jakýkoli cíl by stejně nebyl stačil. Toužily
po něčem vzrušujícím, ne že by musely poskytnout nové podněty
vyčerpaným nervům, ale jako dychtivé školačky, které přinesly
vysvědčení s vyznamenáním a zaslouží si prázdniny.
„Zůstaneme tu tři dni a pak se vrátíme. Hned zatelegrafuji pro
lístky na parník.“
V hotelu objednalo děvče pokoj plynulou, ale poněkud bezvýraz-
nou francouzštinou, jako by si na tu řeč muselo vzpomínat. Když se
ubytovaly v přízemí, vyšla dívka do záře širokých oken a kráčela po
několika schůdcích ven na kamennou verandu, lemující celý hotel.
Nesla se jako baletka, nepoklesávala v bocích, ale držela se v kříži
zpříma. Horké světlo venku ostře vykreslilo její stín, a ona ucouvla –
žhnoucí jas oslepoval. Sotva padesát metrů odtud vymazávalo kruté
sluneční světlo každým okamžikem barvu ze Středozemního moře;
pod balustrádou se na příjezdové cestě k hotelu smažil vybledlý
buick.
V celém širokém okolí bylo živo vlastně jenom na pláži. Seděly
tam tři anglické vychovatelky a vplétaly pomalu vzorky viktoriánské
Anglie, vzorky čtyřicátých, šedesátých a osmdesátých let, do svetrů

– 73 –
a ponožek a doprovázely to zpěvavými klepy, jež zněly jako litanie;
blíž k moři se pod pruhovanými slunečníky utábořil asi tucet lidí
a jejich tucet dětí pronásledovalo na mělčinách nezastrašené ryby
nebo leželo na slunci a nahá těla se jim leskla kokosovým olejem.
Když Rosemary vyšla na pláž, proletěl kolem ní asi dvanáctiletý
chlapec a vrhl se s nadšenými výkřiky do moře. Cítila zeď cizích
pohledů, které si ji pečlivě prohlížely; shodila tedy ze sebe koupací
plášť a následovala chlapcova příkladu. Několik metrů plavala tváří
dolů, a když zjistila, že je tam mělko, nejistě se vztyčila, vlekla se
dál a štíhlýma nohama jako závažím přemáhala odpor vody. Když
jí voda dosahovala asi k prsům, ohlédla se zpátky k pobřeží; nějaký
holohlavý muž s monoklem, v krátkých kalhotkách, s nadmutou
chlupatou hrudí a zastrčeným pupkem ji pozorně sledoval.
Jak se na něj Rosemary stejně upřeně zadívala, sundal si monokl,
ukryl jej do legračního porostu na prsou a z láhve, kterou držel
v ruce, si něco nalil do skleničky.
Rosemary se položila obličejem na vodu a trhavým kraulem na
čtyři doby plavala k voru. Voda pro ni sáhla, stáhla ji z horka něžně
dolů k sobě, prosákla jí do vlasů a naplnila jí celé tělo. Rosemary
se v ní otáčela kolem dokola, mazlila se s ní, oddávala se jí. Když
doplavala k voru, sotva popadala dech. Ale z voru na ni shlédla
opálená žena s velkými bílými zuby a Rosemary, která si náhle uvě-
domila, jak je sama syrově bílá, se obrátila na záda a nechala se nést
k pobřeží. Jak vylézala z vody, oslovil ji ten chlupatý muž s lahví.
„Poslyšte – dál za vorem jsou žraloci.“ Nebylo možné poznat, jaké
je národnosti, ale mluvil anglicky a pomalu protahoval slova jako
lidé z Oxfordu. „Včera sežrali dva britské námořníky z flotily v Golfe
Juan.“
„Panebože!“ vykřikla Rosemary.
„Chodí si sem pro odpadky, které vyhazuje flotila.“
Díval se bezvýrazně; chtěl jí naznačit, že ji oslovil jen kvůli va-
rování, afektovaně ustoupil o dva kroky a nalil si zase něco k pití.

– 74 –
 Rosemary se octla poněkud v rozpacích, ale nebylo jí nepříjemně,
neboť během rozhovoru se jeho pozornost trochu soustředila na ni,
a rozhlížela se, kam si sednout. Každé rodině patřil zřejmě kousek
pláže přímo před slunečníkem; přitom se ovšem hojně mezi sebou
navštěvovali a mluvili spolu od jednoho slunečníku ke druhému –
vládlo tu ovzduší uzavřené společnosti, do níž by bylo neslušné
se vmísit. O trochu výš, tam, kde byla pláž poseta oblázky a odu­
mřelými mořskými rostlinami, seděla jiná skupina, stejně bílá jako
Rosemary. Ti leželi pod malými parazoly, ne pod velkými plážovými
slunečníky, a nebyli tam zřejmě jako doma. Rosemary si našla místo
mezi opálenými a neopálenými a rozprostřela na písku koupací
plášť.
Jak tak ležela, uslyšela nejprve hlasy, ucítila, jak se nohama vy-
hýbají jejímu tělu a jak ji na okamžik zastiňují. Zezadu jí zafuněl
na krk teplý a nervózní dech zvídavého psa; cítila, jak se jí v horku
trochu opéká kůže, a slyšela slabé, vyčerpané šumění ubíhajících
vln. Pozvolna začala rozeznávat jednotlivé hlasy a uvědomila si, že
někdo, o kom rozhořčeně mluvili jako o „tom bláznu Northovic“,
unesl včera večer z jedné kavárny číšníka a chtěl ho přeříznout
vpůli. Vypravěčkou byla bělovlasá žena ve večerní toaletě, kterou
zřejmě ještě od včerejška od večera nesvlékla, protože na hlavě stále
ještě měla čelenku a z ramene jí visela zvadlá orchidej. V Rosemary
se probudila neurčitá antipatie k té ženské a k jejím společníkům
a obrátila se k nim zády.
Z druhé strany byla její nejbližší sousedkou mladá žena, ležící
pod přístřeším deštníků, která si z otevřené knihy na písku opisova-
la nějaký seznam. Stáhla si plavky z ramenou a zarudle oranžová
záda, rozdělená stužkou krémových perel, jí ve slunci svítila. Měla
tvrdý, krásný a dojemný výraz. Setkala se pohledem s Rosemary,
ale nezaregistrovala ji. Za ní seděl hezký muž v žokejské čepičce
a  v  červeně pruhovaných cyklistických šortkách. Potom žena,
kterou Rosemary prve spatřila na voru a která nyní opětovala její

– 75 –
pohled a zaregistrovala ji; potom muž s dlouhým obličejem a se
zlatou lví hřívou na hlavě, v modrých šortkách a bez klobouku, jenž
mluvil velmi vážně s mladíkem nepochybně románského původu
v černých šortkách, přičemž oba sbírali kousíčky mořských rostlin
v písku. Pomyslela si, že jsou to většinou Američané, ale v něčem se
nepodobali žádným Američanům, které v poslední době poznala.
Za chvíli si uvědomila, že muž v žokejské čepičce pořádá pro tuto
skupinu jakési malé a tiché představení. Procházel se vážně s hrábě-
mi, okázale shraboval drobné kaménky a přitom předváděl jakousi
jenom jim zřejmou komedii, které jeho vážný výraz dodával napí-
navosti. Její sebenepatrnější detaily vzbuzovaly veselí, až nakonec
každé slovo vyvolávalo záchvaty smíchu. I ti, kteří jako Rosemary
byli příliš daleko, aby něco zaslechli, zbystřili pozornost, takže na-
konec jediný člověk na pláži, jehož to neupoutalo, byla mladá žena
se šňůrou perel. Snad to skromnost vlastníka ji vedla k tomu, že se
při každém výbuchu veselí jenom ještě víc sklonila nad svůj seznam.
Muž s monoklem a s lahví promluvil náhle zčistajasna nad Rose­
mary.
„Vy umíte báječně plavat.“
Skromně řekla, že ne.
„Ohromně. Mé jméno je Campion. Je tady jedna dáma, která říká,
že vás minulý týden viděla v Sorrentu, a ví, kdo jste, a hrozně ráda
by se s vámi seznámila.“
Rosemary se rozhlédla se skrývanou nelibostí a zjistila, že ti
neopálení lidé čekají. Zdráhavě vstala a šla k nim.
„Paní Abramsová – paní McKiscová – pan McKisco – pan Dum­ph­­
ry –“
„My víme, kdo jste,“ promluvila žena ve večerních šatech. „Jste
Rosemary Hoytová a já jsem vás v Sorrentu poznala a zeptala jsem
se recepčního v hotelu a všichni si myslíme, že jste prostě báječná,
a chtěli bychom vědět, proč nejste v Americe a nenatáčíte nějaký
jiný báječný film.“

– 76 –
 Přehnaným gestem jí udělali místo. Žena, která ji poznala, neby-
la, vzdor tomu jménu, židovka. Patřila k těm starším dámám, „které
nezkazí žádnou legraci“, které odolnost vůči zkušenostem a dobré
trávení zachovávají pro příští generaci.
„Chtěli jsme vás varovat, abyste se první den nespálila,“ pokra-
čovala mile, „protože vaše pokožka je důležitá, ale zdá se, že na téhle
pláži se tak zatraceně dodržují všechny formality, že jsme nevěděli,
jestli by vám to nevadilo.“

– 77 –
 Kapitola 3

„Mysleli jsme, že jste třeba také v tom spiknutí,“ řekla paní McKis-
cová. Byla to hezká mladá žena s unavenýma očima a mluvila se
skličující naléhavostí. „Nevíme, kdo v tom spiknutí je a kdo ne.
K jednomu člověku byl můj manžel obzvlášť milý, a pak se ukázalo,
že v tom hraje hlavní roli – vlastně druhého hrdinu.“
„Spiknutí?“ zeptala se Rosemary, která rozuměla jenom napůl.
„Je tady nějaké spiknutí?“
„Drahoušku, to my nevíme,“ pravila paní Abramsová a křečovitě
se zakuckala, jak to tlusté ženy dělávají. „My v něm nejsme. My jsme
jen obecenstvo.“
Pan Dumphry, rozcuchaný a  zženštilý mladík, poznamenal:
„Mamá Abramsová je už sama o sobě spiknutí,“ a Campion mu po-
hrozil monoklem a řekl: „No tak, Royale, nechovej se tak ohavně.“
Rosemary se na ně na všechny dívala, nebyla ve své kůži a litovala,
že sem s ní nepřišla matka. Ti lidé se jí nelíbili, zvlášť když je mohla
hned srovnat s těmi, kteří ji zajímali na druhém konci pláže. Mat-
čino nenápadné, ale účinné nadání chovat se společensky je obě
vždycky rychle a energicky vysvobozovalo z nevítaných situací.
Ale Rosemary byla slavná teprve šest měsíců a francouzské mravy
raných let dospívám, překryté vrstvou amerických demokratických
způsobů ji někdy uváděly do jistého zmatku, a bývala pak v takových
případech bezradná.
Pan McKisco, vyhublý třicátník se zarudlými pihami, se rozhovo-
rem o „spiknutí“ příliš nebavil. Zíral na moře; nyní rychle pohlédl
na svou ženu, obrátil se k Rosemary a útočně se zeptal: „Už jste tu
dlouho?“
„Jenom den.“
„Aha.“

– 78 –
 Nabyl zřejmě pocitu, že téma rozhovoru dokonale změnil, a roz-
hlédl se po ostatních.
„Zůstanete tu celé léto?“ zeptala se nevinně paní McKiscová.
„Jestli ano, uvidíte, jak se to spiknutí bude rozvíjet.“
„Proboha, Violeto, nech toho!“ vybuchl její manžel. „Vymysli si
proboha už nějaký jiný vtip!“
Paní McKiscová se naklonila k paní Abramsové a slyšitelně vy-
dechla.
„Je nervózní.“
„Nejsem nervózní,“ nesouhlasil McKisco. „Náhodou vůbec nejsem
nervózní.“
Bylo na něm vidět, jak hoří. Obličej mu zšedl a všechny odstíny
jeho výrazu se slily ve vzezření naprosté bezmocnosti. Najednou si
slabě uvědomil, v jakém je stavu, vstal a vydal se k vodě. Jeho žena
ho následovala a Rosemary využila příležitosti a brodila se za nimi.
Pan McKisco se zdlouha nadýchl, vrhl se na mělčinu a začal
ztuhlýma rukama tlouci do Středozemního moře, což mělo asi
naznačovat kraul. Když se zadýchal, postavil se a ohlédl se zpátky
a zatvářil se překvapeně, že stále ještě dohlédne na pobřeží.
„Nenaučil jsem se ještě dýchat. Nikdy jsem vlastně nepochopil,
jak se to dělá.“ Podíval se tázavě na Rosemary.
„Myslím, že se má vydechovat pod vodou,“ vysvětlovala. „A každé
čtvrté tempo člověk vynoří hlavu a nadechne se.“
„Dýchání je na tom pro mne to nejtěžší. Půjdeme na vor?“
Na voru, jímž voda pohupovala sem a tam, ležel natažen muž se
lví hlavou. Paní McKiscová se chtěla plavidla chytit, ale to se náhle
zhouplo a citelně ji udeřilo do ruky; nato muž vyskočil a vytáhl ji
na palubu.
„Neuhodilo vás to?“ Mluvil pomalu a ostýchavě; měl nejsmutnější
obličej, jaký kdy Rosemary viděla, vystouplé lícní kosti, dlouhý horní
ret a obrovské, hluboko zapadlé oči. Mluvil koutkem úst, jako kdyby
doufal, že jeho slova se dostanou k paní McKiscové nenápadnou

– 79 –
oklikou; po chvíli se odrazil od voru do vody a jeho dlouhé tělo se
nehybně nechávalo unášet k pobřeží.
Rosemary a paní McKiscová se za ním dívaly. Když přestala pů-
sobit setrvačná síla skoku, zlomil se náhle v pase, hubená stehna
zvedl nad hladinu a pak úplně zmizel a zanechal za sebou sotva
skvrnu pěny.
„Je to dobrý plavec,“ řekla Rosemary.
Paní McKiscová odpověděla překvapivě prudce.
„A hrozně mizerný muzikant.“ Obrátila se k manželovi, který se
dvakrát bez úspěchu pokusil vyšplhat na vor; když se mu to konečně
podařilo a nejistě se na něm postavil, pokoušel se to zamaskovat
okázalou pózou, ale dosáhl jen toho, že znova zavrávoral. „Říkala jsem
zrovna, že Abe North je možná dobrý plavec, ale mizerný muzikant.“
„Ano,“ zabručel McKisco. Svět, v němž žila jeho žena, vytvořil
zřejmě on a ponechával jí v něm málo svobody.
„Můj typ je Antheil.“ Paní McKiscová se vyzývavě obrátila k Rose-
mary. „Antheil a Joyce. Myslím, že o takových lidech v Hollywoodu
mnoho neslyšíte, ale manžel napsal vůbec první americkou kritiku
Odyssea.“
„Kdybych tak měl cigaretu,“ řekl chladně McKisco. „To je pro mne
teď důležitější.“
„V tom člověku něco je – nemyslíš, Alberte?“
Najednou zmlkla. Žena s perlami se vydala do vody za svými
dvěma dětmi a pod jedním z nich se vynořil Abe North jako sopečný
ostrov a zvedl je na ramena. Děcko zaječelo strachem i rozkoší
a žena se na to dívala půvabně klidná a bez úsměvu.
„To je jeho žena?“ zeptala se Rosemary.
„Ne, to je paní Diverová. Nebydlí v hotelu.“ Nespustila oči z ženi-
ny tváře, jako by ji chtěla vyfotografovat pohledem. Po chvíli se
energicky obrátila k Rosemary.
„Už jste byla někdy v cizině?“
„Ano – chodila jsem do školy v Paříži.“

– 80 –
 „Aha! Tak potom asi víte, že když se tu chcete bavit, musíte se
seznámit s nějakou opravdickou francouzskou rodinou. Co z toho
mají tihle lidé?“ Ukázala levým ramenem na pobřeží. „Drží se pořád
pohromadě, v uzavřených skupinkách. My jsme ovšem měli dopo-
ručující dopisy a seznámili jsme se v Paříži s nejlepšími francouz-
skými umělci a spisovateli. To bylo velmi hezké.“
„To bych řekla.“
„Manžel dopisuje svůj první román, víte.“
Rosemary řekla: „Vážně?“ Nemyslela na nic určitého, jenom
uvažovala, jestli matka v tomhle horku usnula.
„Vychází ze stejné myšlenky jako Odysseus,“ pokračovala paní
McKiscová. „Jenže místo čtyřiadvaceti hodin si manžel vybral sto
let. Vybral si degenerovaného starého francouzského aristokrata
a staví ho do protikladu s naším mechanickým věkem –“
„Proboha, Violeto, nevypravuj mou hlavní myšlenku každému
na potkání,“ zaprotestoval McKisco. „Nechci, aby se to rozkřiklo,
než kniha vyjde.“
Rosemary doplavala zpátky na pobřeží, přehodila si koupací
plášť přes ramena, která už ji pálila, a položila se zase na slunce.
Muž s žokejskou čepičkou teď obcházel jeden slunečník po druhém
a nosil s sebou láhev a malé skleničky; on i jeho přátelé náhle ožívali
a stahovali se do houfu, až z nich bylo jediné veliké shromáždě-
ní slunečníků – pochopila, že někdo odjíždí a že na pláži pijí na
rozloučenou. I děti poznaly, že pod slunečníkem je nějaká legrace,
a vydaly se tam – a Rosemary připadalo, že všechno pochází od
muže v žokejské čapce.
Moře i oblohu ovládlo poledne – i bílá čára Cannes, asi osm kilo-
metrů odtud, ustoupila přízraku něčeho, co bylo čerstvé a chladné;
plachetnice s červenou přídí za sebou táhla pruh vzdálenějšího,
tmavšího moře. Zdálo se, že na celé té široké pláži není nikde život
kromě místeček, kam dopadá sluneční světlo skrze slunečníky
a kde se v mihotám barev a v šepotu něco děje.

– 81 –
 Campion se k ní přiblížil, zastavil se pár kroků od ní a Rosemary
zavřela oči a předstírala, že spí. Potom je otevřela a dívala se na
dva neurčité a rozmazané sloupy, jeho nohy. Snažil se vecpat do
mraku, který měl barvu písku, ale mrak odletěl a rozplynul se na
nesmírném, horkém nebi. Rosemary usnula doopravdy.
Probudila se celá zpocená a shledala, že pláž je opuštěná, kromě
muže v žokejské čepičce, jenž skládal poslední slunečník. Když za-
mžourala, přiblížil se k ní a řekl:
„Chtěl jsem vás stejně probudit, než odejdu. Není to dobré, hned
napoprvé se spálit.“
„Děkuji.“ Rosemary se podívala na své karmínové nohy „Pane-
bože!“
Vesele se zasmála, aby se s ní dal do řeči, ale Dick Diver už od­
nášel stan a plážový slunečník k čekajícímu vozu. Vydala se tedy
do vody, aby spláchla pot. Vrátil se, sebral hrábě, lopatku a sítko
a uskladnil je mezi kameny. Rozhlížel se po pláži, jestli tam ještě
něco nezapomněl.
„Nevíte, kolik je hodin?“ zeptala se Rosemary.
„Asi půl druhé.“
Na okamžik se společně zadívali na moře.
„To není špatná doba,“ řekl Dick Diver. „To není zrovna nejhorší
denní doba.“
Podíval se na ni a na chvilku ochotně a důvěřivě ožila v jasně
modrém světě jeho očí. Potom si položil poslední nářadí na rameno
a vydal se k vozu a Rosemary vylezla z vody, vytřepala koupací plášť
a vykročila k hotelu.

– 82 –
 Kapitola 4

Do jídelny přišly téměř ve dvě. Po opuštěných stolech se houpaly

těžké vzorce paprsků a stínů sem a tam, podle toho, jak se venku
pohybovaly borovice. Dva číšníci sbírali talíře a mluvili nahlas ital-
sky; zmlkli však, jakmile vešli hosté, a přinesli jim zvadlou verzi
hotelového jídelního lístku.
„Na pláži jsem se zamilovala,“ řekla Rosemary.
„Do koho?“
„Napřed do celé spousty lidí, kteří vypadali hezky. Potom do
jednoho muže.“
„Mluvila jsi s ním?“
„Jen trochu. Je velmi hezký. Má nazrzlé vlasy.“ Jedla hladově. „Ale
je ženatý – tak už to obvykle bývá.“
Matka byla její nejlepší přítelkyně a vynaložila všechny své
schopnosti na to, aby ji vedla. V divadelních kruzích to není zrovna
vzácná věc, ale poněkud zvláštní bylo, že se tím paní Elsie Speersová
nechtěla odškodnit za vlastní porážku. Nepociťovala vůči životu
žádnou osobní trpkost nebo odpor – dvakrát se šťastně provdala,
dvakrát ovdověla a její slunný stoicismus se tím pokaždé prohlou-
bil. První manžel, otec Rosemary, byl vojenský lékař, druhý manžel
byl důstojník jízdy; oba jí zanechali něco, co se pokoušela předat
Rosemary v neporušeném stavu. Nijak Rosemary nešetřila, a tak ji
otužila – nijak nešetřila vlastní prací a oddaností, a tím v Rosemary
vypěstovala idealismus, který se jí nyní vracel a díval se na svět
jejíma očima. Rosemary Hoytová byla sice „prosťáček“, ale chránil ji
dvojitý štít výzbroje matčiny i její vlastní – vyzrála v ní už nedůvěra
ke všemu triviálnímu, příliš snadnému a vulgárnímu. Ale když se
dostavil náhlý úspěch u filmu, poznala paní Speersová, že je načase,
aby Rosemary duchovně „odstavila“; udělalo by jí to více radosti

– 83 –
než bolesti, kdyby se tento ještě neohrabaný, zadýchaný a naléhavý
idealismus soustředil na něco jiného než na ni.
„Tak se ti to tady líbí?“ zeptala se.
„Mohlo by to být prima, kdybychom ty lidi znaly. Byli tam ještě
jiní, ale ti se mi zrovna nezamlouvali. Poznali mě – ať přijdeme, kam
chceme, každý už viděl Tatínkovu holčičku.“
Paní Speersová vyčkala, až záře pýchy trochu opadne, a potom
řekla věcně: „To mi připomíná – kdy půjdeš navštívit Earla Bra-
dyho?“
„Myslela jsem, že bychom tam mohly jít dnes odpoledne – jestli
sis už odpočinula.“
„Půjdeš tam sama – já nepůjdu.“
„Tak počkáme až do zítřka.“
„Chci, abys tam šla sama. Je to jen kousek – a francouzsky přece
umíš.“
„Mami – copak nemůžu jednou taky něco neudělat?“
„Tak dobrá, běž si tam později – ale jdi tam dřív, než odtud od-
jedeme.“
„Dobrá, mami.“
Po obědě je obě přepadl náhlý záchvat lhostejnosti, kterému
američtí turisté podléhají v klidné cizině. Nebylo tu nic, co by je
k něčemu podněcovalo, nikdo je nevolal zvenčí, žádná jiná mysl jim
náhle nevracela zlomky jejich vlastních myšlenek, chyběl jim hluk
impéria a měly pocit, že tady život přestává.
„Zůstaneme tady jenom tři dni, mami,“ řekla Rosemary, když
se vrátily do svých pokojů. Venku pohyboval vedrem slabý vánek,
proháněl je mezi stromy a občas horce vydechoval staženými žalu-
ziemi.
„Jak to bylo s tím mužem, do kterého ses na pláži zamilovala?“
„Nemám ráda nikoho než tebe, maminko.“
Rosemary se zastavila v hale a zeptala se père Gaussova hotelu
na vlak. Vrátný, jenž si hověl ve světle hnědém khaki obleku za

– 84 –
psacím stolem, si ji napřed změřil strnulým pohledem a pak se
náhle rozpomněl na mravy svého řemesla. Sedla na autobus a jela
k nádraží ve společnosti dvou úslužných číšníků, jejichž uctivé
mlčení ji přivádělo do rozpaků, takže je chtěla vyzvat: „Jen mluvte,
bavte se. Mně to vůbec nevadí.“
V oddělení první třídy bylo dusno; živé reklamní plakáty že-
lezničních společností – Pont du Gard v Arles, amfiteátr v Orange,
zimní sporty v Chamonix – byly svěžejší než širé nehybné moře za
oknem. Na rozdíl od amerických vlaků, které se hrouží do vlastního,
dějem nabitého osudu a na lidi z jiného světa, kteří nejsou tak rychlí
a udýchaní, shlížejí s pohrdáním, byl tento vlak součástí krajiny,
jíž projížděli. Jeho dech vířil prach na palmových listech, jiskry se
mísily s hnojivem v zahradách. Rosemary měla pocit, že by se mohla
vyklonit z okna a trhat rukou květiny.
Před nádražím v Cannes spalo ve svých drožkách na tucet drož-
kařů. Casino, elegantní obchody a velké hotely nad promenádou
hleděly na letní moře jako bezvýrazné železné masky. Bylo nepřed-
stavitelné, že tu kdy mohla být v plném proudu nějaká „sezóna“,
a Rosemary, podléhající částečně diktátu módy, ztratila trochu se-
bejistotu. Jako kdyby vystavovala na odiv nezdravou zálibu v mor-
bidnostech, jako kdyby se lidé divili, co tu dělá v té tiché přestávce
mezi radostmi loňské a letošní zimy, když skutečný svět hřmí teď
na severu.

Když vyšla s lahví kokosového oleje z dragstóru, zkřížila jí cestu

žena, v níž poznala paní Diverovou. Měla plnou náruč polštářů
a směřovala k vozu, který stál kousek dál na silnici. Zaštěkal na ni
dlouhý a nízký černý psík a dřímající šofér se s úlekem probudil.
Posadila se do vozu, líbezný obličej nehybný a klidný, statečnýma
a bdělýma očima zírala před sebe do prázdna. Šaty měla jasně
červené, opálené nohy bez punčoch. Husté, tmavě zlaté vlasy při-
pomínaly kožich huňatého psíka.

– 85 –
 Rosemary zbývalo půl hodiny do odjezdu vlaku. Posadila se
do kavárny Des Alliés na Croisette, kde stromy zastiňovaly stolky
zeleným příšeřím a orchestr cukroval imaginárnímu kosmopolit-
nímu obecenstvu píseň karnevalu v Nizze a loňské americké šlágry.
Koupila matce Le Temps a Saturday Evening Post; ke své citronádě
si pak otevřela Post na stránce věnované memoárům jakési ruské
princezny a vybledlé konvence devadesátých let jí připadaly sku-
tečnější a bližší než titulky francouzských novin. Byl to stejný pocit,
jaký na ni doléhal v hotelu – příliš často viděla strnulé, groteskní
situace celého světadílu v tak otřesném světle, že působily dojmem
komedie nebo tragédie; nebyla připravena na úkol vybírat si to
podstatné, a tak jí teď francouzský život začal připadat prázdný
a neplodný. Ten pocit zesilovaly ještě smutné písničky orchestru,
které jí připomínaly melancholickou hudbu doprovázející ve va-
rieté akrobaty. Byla ráda, když se mohla vrátit do Gaussova hotelu.
Příští den ji příliš pálila ramena, a nemohla proto plavat. Najaly si
tedy s matkou auto – po dlouhém smlouvání, protože Rosemary se
ve Francii naučila odhadnout cenu peněz – a projížděly se po Riviéře,
té deltě mnoha řek. Řidič, ruský car z dob Ivana Hrozného, se nám
pasoval na průvodce a maskou nudy náhle zazářila skvoucí jména –
Cannes, Nizza, Monte Carlo – a šeptala o starých králích, kteří si
sem přijeli vyhodit z kopýtka nebo vydechnout naposled, o rádžích,
kteří házeli anglickým tanečnicím drahé kameny z Buddhových očí,
o ruských princích, kteří v dávno ztracených dnech kaviáru promě-
ňovali svou přítomností celé týdny v baltické příšeří. Nejvíce bylo
po celém pobřeží cítit právě Rusy – jejich zavřená knihkupectví
a potra­vinářství. Před jedenácti lety, když tehdy v dubnu skončila
sezóna, zavřeli dveře pravoslavného chrámu a jejich oblíbené sladké
šampaňské jim schovali, až se vrátí. „Příští sezónu jsme tu zase,“
říkali, ale bylo to předčasné, protože už se nevrátili nikdy.
Jízda zpátky do hotelu nad mořem zbarveným tajemně jako
acháty a karneoly dětství, zeleným jako zelené mléko, modrým jako

– 86 –
šmolková voda, tmavým jako víno byla pozdě odpoledne příjemná.
Příjemné bylo míjet lidi svačící venku před domy a slyšet za po-
pínavou vinnou révou vesnických kavárniček divoká mechanická
piana. Když odbočili z Comiche ďOr a jeli ke Gaussovu hotelu stmí-
vajícími se stromořadími, jež stála jedno za druhým, každé v jiném
odstínu zeleně, vznášel se už nad zříceninami akvaduktů měsíc.
Někde v kopcích za hotelem se tančilo a Rosemary naslouchala
hudbě ve strašidelné měsíční záři, prodírající se sítí proti moskytům,
uvědomovala si, že i tady je někde veselo, a myslela na ty příjemné
lidi z pláže. Napadlo ji, že se s nimi třeba ráno setká, ale utvořili
zřejmě skupinku zcela soběstačnou, a jakmile rozmístí slunečníky,
bambusové koberečky, psy a děti, je jejich rajon na pláži doslova
oplocen. Rozhodla se však, že v žádném případě nestráví svá dvě
zbývající dopoledne s těmi druhými lidmi.

– 87 –
 Kapitola 5

Všechno se pro ni rozřešilo samo. McKiscovi ještě nedorazili, a sotva

si rozprostřela koupací plášť, odloučili se od skupiny dva muži – ten
s žokejskou čepičkou a vysoký blonďák, jehož vášní bylo přeřezávat
číšníky vpůli – a vydali se k ní.
„Dobré jitro,“ řekl Dick Diver. Zarazil se. „Poslyšte – ať jste se spá-
lila nebo ne, proč jste sem včera nepřišla? Měli jsme o vás starost.“
Posadila se a pozdravila rušitele krátkým šťastným úsměvem.
„Říkali jsme si,“ pravil Dick Diver, „Jestli byste se k nám dnes
dopoledne nepřidala. Chodíme se koupat a máme tu něco k jídlu
a k pití, takže to pozvání stojí za to.“
Připadal jí laskavý a okouzlující – jeho hlas sliboval, že se o ni
bude starat a že jí otevře celé nové světy a rozvine před ní neko-
nečný řetěz velkolepých možností. Zařídil představování tak, že její
jméno se vůbec neozvalo, dal jí však přirozeně najevo, že všichni
vědí, kdo je, ale respektují její soukromí – s takovou zdvořilostí se
Rosemary od svého úspěchu nesetkala nikde než mezi lidmi, kteří
sami mají nějaké kvalifikované zaměstnání.
Nicole Diverová, jíž zpod šňůry perel vystupovala opálená záda,
hledala v kuchařské knize recept na kuře Maryland. Rosemary jí há-
dala asi čtyřiadvacet – obličej by bylo možno označit za konvenčně
hezký, ale vypadal, jako by jej někdo byl napřed vytvořil v hrdin-
ském duchu s výraznými základními rysy, jako by tvar a živost čela
a barvy, všechno to, co spojujeme s temperamentem a charakterem,
bylo nejdřív vymodelováno v Rodinově stylu a potom jako by tvůrce
obličej přitesával, aby byl spíš hezký, a to přesně do okamžiku, kdy
by jediný chybný pohyb nenapravitelně oslabil jeho působivost
a estetickou úroveň. Ústa vytvořil sochař nesmírně riskantně – byl

– 88 –
to Amorův luk, jaké vídáme na obálkách obrázkových časopisů,
a přece vzbuzoval stejnou úctu jako všechno ostatní.
„Jste tu na dlouho?“ zeptala se Nicole. Hlas měla hluboký, téměř
chraptivý.
Rosemary se najednou nebránila myšlence, že by zde mohly
zůstat ještě příští týden.
„Ne na moc dlouho,“ odpověděla neurčitě. „Jsme už velmi dlouho
na cestách – přistály jsme v březnu na Sicílii a od té doby pomalu
postupujeme na sever. Když jsem loni v lednu natáčela film, dostala
jsem zápal plic, a tak se zotavuji.“
„Panebože! Jak se to stalo?“
„Bylo to tím plaváním.“ Rosemary se poněkud zdráhala pustit se
do osobních záležitostí. „Jednou jsem měla náhodou chřipku a ne-
věděla jsem o tom, a právě se točila scéna, v níž jsem měla skočit do
kanálu v Benátkách. Byla to velmi drahá dekorace, a tak jsem musela
celé dopoledne skákat a skákat a skákat. Maminka sice rovnou objed­
nala doktora, ale nepomohlo to – dostala jsem zápal plic.“ Ještě než
mohli promluvit, převedla energicky hovor jinam. „Líbí se vám tady?“
„Musí se jim tu líbit,“ řekl pomalu Abe North. „Oni to tu vynalezli.“
Pomalu otočil vznešenou hlavu, takže něžným a měkkým pohledem
spočinul na obou Diverových.
„Vážně?“
„Letos je tenhle hotel teprve podruhé otevřen v létě,“ vysvětlovala
Nicole. „Přesvědčili jsme Gaussa, aby si tu nechal kuchaře a garçona
a chausseura – vyplatilo se mu to a letos to vynáší ještě víc.“
„Ale vy v hotelu nebydlíte.“
„Postavili jsme si dům nahoře v Tarmes.“
„My máme takovou teorii,“ řekl Dick a nastavil slunečník tak, aby
zakryl čtverec slunečního světla Rosemary na rameně, „že všechna
letoviska na severu jako Deauville si vybírali Rusové a Angličané,
kterým nevadí zima, ale polovička nás Američanů pochází z horkých
oblastí – proto začínáme jezdit sem.“

– 89 –
 Mladík románského vzezření obracel stránky pařížského vydání
New York Heraldu.
„A jaké národnosti jsou vlastně tihle lidé?“ zeptal se náhle a četl
s náznakem francouzského přízvuku: „‚V hotelu Palace ve Vevey se
ubytoval pan Pandely Vlasco, paní Bonneasseová‘ – nepřeháním –
‚Corinna Medonca, paní Pascheová, Seraphim Tullio, Maria Amalia
Roto Maisová, Moises Teubel, paní Paragorisová, Apostle Alexandre,
Jolanda Josfugluová a Geneveva de Momus!‘ Ta mě přitahuje nejvíc –
Geneveva de Momus. Stálo by za to, rozjet se do Vevey a podívat se
na Genevevu de Momus.“
Najednou se nervózně zvedl a jediným prudkým pohybem se
protáhl. Byl o několik let mladší než Diver a North. Byl vysoký
a tělo měl otužilé, ale příliš štíhlé, jen v ramenou a v pažích se mu
nahromadila velká síla. Na první pohled vypadal konvenčně hezky,
ale v obličeji se mu vždycky zračila neurčitá nechuť, která poněkud
oslabovala intenzivní divokou záři hnědých očí. Ale na ně si člověk
přesto vždycky vzpomněl, i když už zapomněl na ústa neschopná
snášet nudu a na mladé čelo s brázdami hněvivé a nesmyslné bolesti.
„Minulý týden jsme také našli pár hezkých jmen ve zprávách
o amerických návštěvnicích,“ řekla Nicole. „Paní Evelyn Ústřicová
a – jak se jen jmenovali ti ostatní?“
„Byl tam taky pan S. Mrt,“ řekl Dick a rovněž vstal. Chopil se hrábí
a pustil se vážně do vyhrabávání oblázků z písku.
„Ano – S. Mrt – to člověku skoro nahání hrůzu.“
Zůstat o samotě s Nicole přinášelo klid – Rosemary zjistila, že
ještě větší klid než zůstat s matkou. Abe North a Barban, ten Fran-
couz, mluvili o Maroku, Nicole si konečně opsala recept a chopila se
nějakého šití. Rosemary si prohlížela jejich vybavení – čtyři velké
slunečníky, které vytvářely baldachýn stínu, přenosnou plentu na
převlékání, nafukovacího gumového koně, novinky, jaké Rosemary
nikde neviděla, pocházející z první vlny poválečné záplavy přepy-
chových výrobků, které si pořídili patrně jako první kupci. Z toho

– 90 –
poznala, že jsou to lidé elegantního světa, ale přestože jí matka
vštěpovala, aby si na takové lidi dávala pozor, protože jsou to lenoši,
neměla dojem, že by to platilo na Diverovy. I v naprosté nečinnosti,
jaké se tak dokonale oddávali dnešního rána, cítila nějaký účel, ně-
jakou práci, směr, tvůrčí čin, jenž se lišil od všech ostatních, které
znala. Ve své nezralé mysli neuvažovala, jaké mezi nimi panují
vztahy, zajímal ji pouze jejich postoj k ní – vycítila však pavučinu
příjemných vzájemných vztahů, což v duchu vyjádřila myšlenkou,
že se podle všeho vespolek velmi dobře baví.
Prohlížela si postupně tři muže, jednoho po druhém. Všichni tři
byli vzhlední, každý jinak: všem byla společná zvláštní jemnost,
která – jak cítila – patřila k jejich životu, k jejich minulosti i bu-
doucnosti; nevyvolávaly ji v život pouhé okolnosti a vůbec nepřipo-
mínala společenské způsoby herců; Rosemary v nich objevila také
dalekosáhlou ohleduplnost, jež se lišila od upřímně obhroublého
kamarádství režisérů, kteří v jejím životě zastupovali intelektuály.
Herci a režiséři – to byli jediní muži, které znala, a mimo ně už
jenom ten různorodý a v nerozeznatelnou masu splývající zástup
studentů, jež zajímala jen láska na první pohled a s nimiž se sezná-
mila na yaleském kolejním plese loni na podzim.
Tihle tři byli jiní. Barban nebyl tak civilizovaný, byl skeptičtější
a větší posměváček; choval se upjatě společensky, dokonce trochu
nedbale. Pod ostýchavostí Aba Northa se skrýval zoufalý humor,
který ji bavil i nutil k přemýšlení. Byla od přírody vážná, a tak ne-
věřila, že by na něho mohla hluboce zapůsobit.
Ale Dick Diver – to byla dokonalost sama. Tiše se mu obdivovala.
Měl zarudlou a ošlehanou pleť a krátké vlasy téže barvy – přecháze-
ly v lehký porost, který se kudrnatil po pažích až na ruce. Měl jasné,
tvrdé modré oči. Nos měl trochu špičatý a nikdy nenechal nikoho
na pochybách, na koho se dívá nebo s kým mluví – a to je velmi
lichotivá pozornost, protože kdo se vlastně na člověka dívá? – dotý-
kají se nás jen letmé pohledy, zvědavé nebo lhostejné, nic víc. Jeho

– 91 –
hlas, v němž zvučela neurčitá irská melodie, se ucházel o přízeň
světa, a přece v něm cítila tvrdost, sebeovládání a sebekázeň, své
vlastní ctnosti. Toho si vybrala, a Nicole, která zvedla hlavu, viděla,
že si ho vybrala, a zaslechla ten kratičký vzdech, že už někomu patří.
Před polednem přišli na pláž McKiscovi, paní Abramsová, pan
Dumphry a seňor Campion. Přinesli si nový slunečník, postavili jej
a pokukovali přitom po Diverových a pak pod něj se spokojeným
výrazem zalezli – všichni kromě pana McKisca, který pohrdavě
zůstal stát venku. Dick kolem nich prošel, jak shraboval oblázky,
a hned se vrátil ke slunečníkům.
„Ti dva mladíci tam spolu čtou Knihu o dobrém chování,“ řekl
tiše.
„Asi se chtějí vetřít mezi nóbl lidi,“ řekl Abe.
Mary Northová, velmi opálená mladá žena, kterou Rosemary
uviděla první den na voru, se vrátila z vody a pravila s rošťáckým
úsměvem: „Tak manželé Neposedovi už jsou tady.“
„Tamhleten pán je přece zná,“ připomněla jí Nicole a ukázala na
Aba. „Proč si k nim nezajde na kus řeči? Vám nepřipadají přitažliví?“
„Připadají mi hrozně přitažliví,“ souhlasil Abe. „Jenomže mi
prostě nepřipadají přitažliví, tak to je.“
„Já tedy mám dojem, že na téhle pláži je letos trochu moc lidí,“
připustila Nicole. „Na naší pláži, kterou Dick vybudoval z hromady
oblázků.“ Zauvažovala a potom ztišila hlas, aby ji nezaslechly ty tři
vychovatelky, které seděly vzadu pod slunečníkem: „Ale stejně jsou
mi milejší než ti Angličané loni, co pořád pokřikovali: ‚Podívejte, to
krásně modré moře! Podívejte, ta krásně bílá obloha! Podívejte, ten
Nellinčin krásně červený nos!‘“
Rosemary si pomyslela, že by nechtěla mít z Nicole nepřítelkyni.
„Ale vy jste neviděla, jak se poprali,“ pokračovala Nicole. „Den
předtím, než jste přijela, ten manžel – ten, co má jméno, které zní
jako náhražka benzínu nebo másla –“
„McKisco?“

– 92 –
 „Ano – pustili se do hádky a ona mu hodila do obličeje hrst písku.
No a on se na ni posadil a zabořil jí obličej do písku. Nás to prostě
úplně pobouřilo. Chtěla jsem, aby Dick zakročil.“
„Co kdybych,“ řekl Dick Diver, který nepřítomně zíral na slamě-
nou rohožku, „co kdybych k nim zašel a pozval je na večeři?“
„Ne, to neuděláš,“ prohlásila rychle Nicole.
„Myslím, že by to bylo úplně na místě. Jednou jsou tady – musíme
se přizpůsobit.“
„My jsme docela dobře přizpůsobeni,“ trvala se smíchem na
svém. „Mně nebude nikdo strkat nos do písku. Já jsem zlá, tvrdá
ženská,“ vysvětlovala Nicole Rosemary a potom zvýšila hlas. „Děti,
oblečte si plavky!“
Rosemary měla pocit, že tohle vykoupání bude pro ni až do smrti
prototypem – že se jí ve vzpomínkách vybaví vždycky, kdykoli uslyší
o koupání. Celá společnost se najednou vydala k vodě, předych­
tivá dlouhou, vynucenou nečinností, a přechod z žáru do chladu
vychutnávala labužnicky jako palčivé karí s vychlazeným bílým
vínem. Den Diverových byl přesně rozčleněn, jako kdysi den starých
civilizací, aby z dostupného materiálu vytěžil co nejvíce, aby dal
plnou hodnotu všem přechodům, a to Rosemary ještě nevěděla, že
za okamžik bude následovat další přechod z dokonalého oddání
vodě k upovídanému provensálskému obědu. Ale opět měla pocit,
že se o ni Dick stará, a když se zas vydali ke břehu, s potěšením se
tomu podřídila, jako kdyby to byl rozkaz.
Nicole podala manželovi podivný kus oděvu, na kterém pracova-
la. Odešel do převlékárny a vzbudil rozruch, když se za okamžik
objevil v průhledných černých krajkových kalhotkách. Po bližším
ohledání se ukázalo, že mají vlastně podšívku z látky pleťové barvy.
„To je ale teploušskej nápad!“ zvolal opovržlivě pan McKisco –
nato se rychle obrátil k panu Dumphrymu a k panu Campionovi
a dodal: „Promiňte, prosím.“

– 93 –
 Rosemary ty šortky rozesmály, i když smích potlačovala. Její
naivita dokonale reagovala na nákladnou prostotu Diverových;
neuvědomovala si, že to všechno spočívá na výběru spíš kvality
než množství z bazaru světa a že také jejich prosté chování, ukázka
přímo dětsky dobré vůle a klidu a zdůrazňující vždycky jen prostší
ctnosti, je součástí riskantní hry s osudem a zrodilo se v bitvách,
jaké si vůbec nedovede představit. V té chvíli představovali Diverovi
navenek nejvyšší stupeň, jakého jejich společenská třída ve svém
rozvoji dosáhla, takže většina lidí působila ve srovnání s nimi jako
neotesanci – ve skutečnosti tu už došlo k jisté změně kvality, kterou
Rosemary vůbec nerozeznala.
Stála s nimi, když pili sherry a pokusovali křehké suchary. Dick
Diver na ni pohlédl chladnýma modrýma očima a laskavými pevný-
mi ústy řekl přesvědčivě a rozhodně: „Vy jste jediná dívka, kterou
po dlouhé době vidím, co vypadá jako něco v květu.“

Potom se Rosemary schoulila k matce do klína a plakala.

„Mám ho ráda, mami. Jsem do něho zoufale zamilovaná – nikdy
jsem netušila, že bych k němu mohla cítit něco takového. A on je
ženatý, a ona se mi taky líbí – je to prostě beznadějné. Já ho mám
tolik ráda!“
„Jsem na něho zvědavá.“
„Pozvala nás v pátek na oběd.“
„Jestli ses zamilovala, měla bys být šťastná. Měla by ses smát.“
Rosemary zvedla oči, obličejem jí proběhlo krásné zachvění a za­
smála se. Matka na ni vždycky měla velký vliv.

– 94 –
 Kapitola 6

Na cestě do Monte Carla měla Rosemary tak špatnou náladu, že

už snad horší mít nemohla. Vyjela po úbočí rozeklaného kopce
do La Turbie, ke starému studiu společnosti Gaumont, jež právě
přestavovali, a když stála před zamřížovaným vchodem a očekávala
odpověď na vzkaz, který poslala na navštívence, připadalo jí, že se
dívá na Hollywood. Z podivného dopuštění osudu tam rozkvétaly
groteskní trosky nějakého posledního filmu, rozpadávající se ex-
teriér indické uličky, obrovská velryba z lepenky, obludný strom,
na němž rostly třešně velké jako basketbalový míč; to všechno za-
padalo do scenérie stejně přirozeně jako bledý laskavec, mimóza,
korkovník nebo pokrčená borovice. Patřilo k tomu i malé bistro,
dvě pódia podobná stodolám a hlavičky čekajících a doufajících
namalovaných obličejů, roztroušené po celém studiu.
Za deset minut přispěchal k bráně mladík s vlasy žlutými jak
kanárci peří.
„Pojďte dál, slečno Hoytová. Pan Brady je právě ve studiu, ale
hrozně se na vás těší. Promiňte, že jsme vás nechali čekat, ale víte,
jak nám sem lezou všelijaké ty Francouzky –“
Vedoucí studia otevřel dvířka v holé zdi ateliéru a Rosemary vešla
za ním do příšeří a měla náhle pocit čehosi důvěrně známého. Tu
a tam se z šera vynořovaly postavy a obracely k ní popelavé obliče-
je jako duše v očistci, které čekají, až kolem nich projde smrtelník.
Tiché hlasy šeptaly a odněkud z dálky sem zaléhalo jemné tremolo
malých varhan. Zabočili kolem dekorace obytných místností a octli
se u scény, zalité bílou praskající září, na níž nehnutě stáli tváří v tvář
francouzský herec – košile na prsou, límec a manžety mu pronikavě
svítily do růžova – a americká herečka. Zabodávali se do sebe upřený-
ma očima, jako kdyby v této pozici stáli už celé hodiny; dlouho se

– 95 –
nic nedělo, nikdo se nepohnul. Nějaká rampa světel divoce zasyčela
a zhasla, znovu se rozsvítila; žalostné klepání kladívka se kdesi v dáli
doprošovalo přístupu kamsi do prázdnoty; mezi oslepujícími světly
nahoře se objevil modrý obličej a zavolal do temnot nad nimi něco
nesrozumitelného. Potom prolomil ticho hlas před Rosemary.
„Drahoušku, nesundávej si punčochy, můžeš jich klidně zkazit
ještě deset párů. Ty šaty stojí patnáct liber.“
Mluvčí ucouvl a vrazil do Rosemary, načež ředitel studia řekl:
„Pozor, Earle – to je slečna Hoytová.“
Viděli se poprvé. Brady byl rychlý a snaživý. Když jí podával
ruku, všimla si, že si ji prohlédl od hlavy k patě; znala ten pohled
a připadala si při něm jako doma, ale vždycky v ní probudil jistý
pocit převahy nad tím, kdo se tak díval. Je-li považována za majetek,
dovede využít výhod, které skýtá jeho vlastnictví, plnou měrou.
„Věděl jsem, že se tu každým dnem objevíte,“ řekl Brady hlasem,
jenž zněl na soukromou konverzaci trochu příliš naléhavě a na
němž lpěla trocha vzdorovitého cockneyského přízvuku. „Měla jste
dobrou cestu?“
„Ano, ale jsme rády, že už se vracíme domů.“
„Ale nééé!“ protestoval. „Zdržte se tu ještě chvíli – chtěl bych
s vámi mluvit. Začalo to vlastně s jedním vaším filmem – Tatínkovou
holčičkou. Viděl jsem to v Paříži. Hned jsem telegrafoval do Holly-
woodu, jestli máte s někým smlouvu.“
„Lituji, právě jsem ji podepsala.“
„Panebože, to byl ale film.“
Rosemary se nechtěla hloupě usmát na souhlas, a tak se zamračila.
„Nikdo nestojí o to, aby se na něho pořád vzpomínalo jen pro
jeden film,“ řekla.
„Jistě – to je pravda. Jaké máte plány?“
„Maminka měla dojem, že si potřebuji odpočinout. Až se vrá-
tím, podepíšeme patrně smlouvu s First National, nebo zůstaneme
u Famous.“

– 96 –
 „Kdo je to my?“
„Maminka. V obchodních věcech rozhoduje ona. Nemohla bych
se bez ní obejít.“
Znovu si ji celou prohlédl a v Rosemary mu přitom něco vyšlo
vstříc. Ne že by se jí líbil; nebyl to vůbec spontánní obdiv, jaký cítila
dnes ráno k tomu člověku na pláži. Jako by jen cosi cvaklo. Zatoužil
po ní, a pokud jí něco říkaly její panenské pocity, mohla by se mu
zcela lhostejně vzdát. A přitom jí bylo jasné, že by na něj za půl
hodiny zapomněla – jako na herce, jehož musela políbit ve filmu.
„Kde bydlíte?“ zeptal se Brady. „Aha, u Gausse. Moje plány pro
letošek jsou už taky hotové, ale dopis, který jsem vám poslal, platí.
Točil bych radši s vámi než s kterýmkoli jiným děvčetem, které jsem
poznal od těch dob, co Connie Talmadgeová hrála dětské role.“
„V tom se shodujeme. Proč se nevrátíte do Hollywoodu?“
„Nemohu tu zatracenou díru vystát. Tady je mi dobře. Počkejte,
až skončím tenhle záběr, hned vám to tu ukážu.“
Vrátil se na scénu a začal něco tiše a klidně vysvětlovat francouz-
skému herci.
Uplynulo pět minut – Brady stále ještě mluvil a Francouz čas
od času přikývl. Brady zničehonic přestal, zavolal něco do světel,
a ta okamžitě zazářila. Kolem Rosemary hlasitě pulsovalo Los
Angeles. Beze strachu procházela městem z tenounkých přepážek
a zatoužila se tam vrátit. Ale nechtěla se setkat s Bradym, protože
cítila, v jaké náladě bude, až skončí, a stále ještě okouzlena odešla
ze studia. Svět Středozemního moře už nebyl tak tichý, když věděla,
že jsou tu i ateliéry. Lidé na ulici se jí líbili a cestou k vlaku si koupila
pár laciných plátěných sandálů.

Maminku potěšilo, že Rosemary udělala přesně to, co jí řekla, ale

přesto si přála, aby se už dcera vrhla do života sama. Paní Speersová
vypadala svěže, ale byla unavená; postele umírajících dokážou lidi
unavit a ona bděla už u dvou.

– 97 –
 Kapitola 7

Nicole Diverové bylo po růžovém víně u oběda dobře, založila si ruce

tak, aby se jí umělá kamélie na rameni dotkla tváře, a vyšla do hezké
zahrady bez trávníků. Zahradu ohraničoval na jedné straně dům, od
něhož se táhla a k němuž se vracela, na dvou stranách stará vesnice
a na poslední straně útes, jenž spadal do moře řadou skalisek.
Na zdech proti vesnici bylo všechno zaprášené; pokroucené
víno, citroníky a eukalypty, trakař, který tam někdo náhodou před
chvilkou zapomněl, ale který už zarostl do cestičky, zakrněl a už
se málem rozpadal. Nicole vždycky poněkud překvapilo, že když
se obrátila zády k vesnici a prošla kolem záhonů pivoněk, octla se
v oblasti tak zelené a chladné, že listy a květy tam byly ještě svinuté
něžnou vlhkostí.
Kolem krku měla uvázanou fialovou šálu, která jí i v té bezbarvé
sluneční záři vrhala odstín na obličej a na nohy, pohybující se ve fia-
lovém stínu. Obličej měla tvrdý, skoro přísný, až na měkký záblesk
dojemných pochyb, který jí hleděl ze zelených očí. Vlasy kdysi světlé
jí ztmavly, ale teď ve čtyřiadvaceti, byla krásnější než v osmnácti,
kdy je měla světlejší, než byla sama.
Po cestičce označované nehmotnou mlhou květin, jež sledova-
la směr bílých kamenů po obou stranách, došla k místu, odkud
bylo vidět na moře; spaly tam ve fíkovnících lucerny, veliký stůl,
proutěné židle a široký slunečník ze sienského trhu, to vše roze-
stavěno kolem obrovské borovice, největšího stromu v zahradě.
Na okamžik se zastavila, pohlédla nepřítomně na porost řeřich
a kosatců, které se proplétaly u kořenů borovice, jako by vyrazily
z hrsti semen, jež tam někdo ledabyle roztrousil, a naslouchala ná-
řku a stížnostem, provázejícím hašteření v dětském pokoji. Když
hlásky v letním vzduchu odumřely, kráčela dál mezi pestrou směsí

– 98 –
pivoněk, dmoucích se v růžových mračnech, černých a hnědých
tulipánů a křehkých růží se světle fialovými stonky, průhledných
jako květiny z cukru za výkladem cukrárny – až konečně, jako by
to barevné veselí už nebylo možno dále stupňovat, zůstalo všechno
náhle viset ve vzduchu, a dolů na plošinku, o půldruhého metru níž,
odbočovaly vlhké schody.
Tam byla studna a bednění kolem ní bylo i za nejjasnějších
dnů vlhké a kluzké. Vystoupila po schodech na druhé straně do
zelinářské zahrady; kráčela dost rychle; měla ráda činnost, ačkoli
někdy působila dojmem odpočinku, v němž se mísil klid a zasnění.
To proto, že znala jen málo slov, a žádným nevěřila a ve společnosti
světa byla spíše zamlklá, omezovala se jen na svůj podíl humorných
konverzačních poznámek, tak přesně odměřených, že to působilo
dojmem chudoby ducha. Ale v okamžiku, kdy cizí hosté začínali být
tváří v tvář takovéto hospodárnosti nesví, zmocnila se nějakého
tématu a prudce, horečnatě se jím dala unést, až ji to samu pře-
kvapilo – potom se s ním opět vrátila a zničehonic, téměř bojácně,
je opustila, jako poslušný lovecký pes, který splnil, co se od něho
očekávalo, a ještě něco navíc.
Když tak stála v chomáči zeleného světla v zelinářské zahrádce,
přešel přes pěšinu kousek před ní Dick na cestě do své dílny. Nicole
mlčky počkala, až zmizel; potom se ubírala dál mezi řadami bu-
doucích salátů až k malému zvěřinci, kde ji uvítala směsice drzého
pokřiku holubů, králíků a papouška. Sestoupila na další skalisko,
došla k nízké kruhovité zídce a pohlédla do hloubky dvou set pa-
desáti metrů na Středozemní moře.
Stála ve staré horské vesničce Tarmes. Vila a její pozemky vznik-
ly z řady selských obydlí postavených na kraji útesu – pět domků
spojili a vybudovali z nich dům, čtyři zbořili a na jejich místě za-
ložili zahradu. Vnější zdi zůstaly nedotčeny, takže z cesty vedoucí
hluboko v dálce pod nimi se vila nedala rozeznat od šedofialové
hmoty městečka.

– 99 –
 Nicole se zastavila a pohlédla dolů na Středozemní moře, ale
s tím nikdo nic nesvedl, ani její neúnavné ruce ne. Vtom vyšel
ze svého domku o jediné místnosti Dick s dalekohledem v ruce
a pohlédl na východ ke Cannes. Za chvilku se mu Nicole dostala
do zorného pole a on zmizel v domku a objevil se s megafonem.
Vlastnil mnoho drobných mechanických pomůcek.
„Nicole,“ vykřikl, „zapomněl jsem ti říct, že jsem jako poslední
apoštolské gesto pozval paní Abramsovou, tu bělovlasou ženskou.“
„Já to tušila. To je příšerné.“
Její odpověď k němu dolétla tak snadno, jako by se vysmívala
megafonu; zvýšil tedy hlas a zavolal: „Slyšíš mě?“
„Ano.“ Spustil megafon a tvrdohlavě jej zase zvedl. „Pozvu ještě
několik lidí. Pozvu ty dva mladíky.“
„Dobrá,“ souhlasila klidně.
„Chci uspořádat opravdu divoký večírek. Vážně. Má to být večírek,
kde se budou lidé prát a svádět a domů se budou vracet hluboce
otřeseni a ženy budou omdlévat na toaletě. Jen počkej a uvidíš.“
Vrátil se do domku a Nicole bylo jasné, že se ho zmocnila jedna
z jeho typických nálad, vzrušení, které vždycky nakazilo všechny
kolem něho, a pak je nevyhnutelně vystřídala zvláštní melancholie,
kterou nikdy nestavěl na odiv, ale kterou Nicole vytušila. To vzrušení
vyrostlo tak, že daleko přesáhlo věci, které je vyvolaly, a Dick pak
jednal s lidmi s naprosto mimořádnou virtuozitou. Měl moc vzbu-
dit v nich podmaňující a nekritickou lásku, jíž se dovedla ubránit
jen hrstka věčně nedůvěřivých otrlců. Vystřízlivění se dostavilo,
jakmile si uvědomil, kolik plýtvání a mrhání silami je s tím spojeno.
Někdy s úzkostí vzpomínal na celé karnevaly citu, které uspořádal,
podoben generálovi zírajícímu na masakr, k němuž dal rozkaz jen
proto, aby ukojil neosobní krvežíznivost.
Ale být součástí světa Dicka Divera alespoň na chvíli znamenalo
pozoruhodnou zkušenost: lidé měli dojem, že se ke každému chová
vybraně, neboť rozeznal hrdou jedinečnost jejich osudu. Každého si

– 100 –
rychle získal dokonalou ohleduplností a zdvořilostí, jež se pohybovala
tak rychle a instinktivně, že ji bylo možno měřit pouze podle účinku.
Potom, aby první květ navázaného kontaktu neuvadl, otevřel zeširoka
dveře do svého světa plného zábavy. Pokud bezvýhradně souhlasili
s tímto světem, staral se jen o to, aby byli šťastni. Ale jakmile se objevil
sebemenší záchvěv pochybnosti, zda je to skutečně univerzální svět,
vypařil se Dick před očima, a jim nezbyla skoro žádná vzpomínka na
to, co se řeklo nebo stalo, kterou by mohli někomu sdělit.
V půl deváté toho večera vyšel pozdravit první hosty, plášť si nesl
přes ruku poněkud obřadně, poněkud mnohoslibně, jako by to byla
toreadorská pláštěnka. Bylo pro něho typické, že když pozdravil
Rosemary a její matku, počkal, až samy začnou mluvit, jako by jim
chtěl dát příležitost, aby se v novém prostředí osmělily, když uslyší
vlastní hlasy.
Okouzleny výstupem do Tarmes a svěžejším vzduchem, roz-
hlédly se Rosemary i její matka uznale kolem sebe. Osobní vlast­
nosti mimořádných lidí se projeví při změně výrazu nad něčím
neočekávaným – a  právě tak se v jediném okamžiku projevila
přesně vypočítaná dokonalost Villy Diany, došlo-li k nějaké nepa-
trné chybičce, jako že se v pozadí náhodou objevila služebná nebo
že někde vybouchla perverzní zátka. Přicházeli první hosté a při-
nášeli s sebou vzrušení večera, ale každodenní chod domácnosti,
ztělesňovaný Diverovými dětmi a jejich vychovatelkou, které dosud
večeřely na terase, dozníval jemně v jejich přítomnosti.
„To je ale krásná zahrada!“ zvolala paní Speersová.
„To je Nicolina zahrada,“ řekl Dick. „Nenechá ji na pokoji – pořád
se v ní rýpá a stará se o všechno, co je kde nemocné. Čekám jenom,
že každou chvíli onemocní sama mušinkovitostí, plísní bramborovou
nebo nějakým padlím.“ Namířil energicky ukazováčkem na Rose-
mary a řekl s ledabylostí, v níž jako by se skrýval otcovský zájem:
„Zachráním vám zdravý rozum – daruji vám klobouk, abyste na pláži
měla co na hlavu.“

– 101 –
 Ze zahrady je odvedl na terasu a tam jim nalil koktejl. Dostavil
se Earl Brady a ke svému překvapení objevil Rosemary. Choval se
uhlazeněji než v ateliéru, jako kdyby svou odlišnost od ostatních lidí
odložil u vchodu, a Rosemary ho ihned v duchu začala srovnávat
s Dickem a rozhodla jednoznačně v Dickův prospěch. Earl Brady
vyšel z toho srovnám jako poněkud hrubý a špatně vychovaný muž,
přesto však si znovu uvědomila, že v ní probouzí jakousi elektrickou
reakci.
Bavil se důvěrně s dětmi na terase, které právě vstávaly od ve-
čeře.
„Co kdybys nám něco zazpíval, Laniere? Zazpíváte mi s Topsy
nějakou písničku?“
„Co máme zpívat?“ souhlasil chlapec s podivně zpěvavým přízvu-
kem amerických dětí, které jsou vychovány ve Francii. „Tu písničku
o Mon ami Pierrot.“
Bratr se sestrou se postavili vedle sebe, vůbec se neostýchali
a jejich hlásky se ostře a pronikavě rozezněly večerním tichem:

Au clair de la lune,
Mon ami Pierrot,
Prête-moi ta plume
Pour écrire un mot.
Ma chandelle est morte,

Je n’ai plus de feu,

Ouvre-moi ta porte,
Pour l’amour de Dieu.

Zpěv dozněl, dětem zahořely tváře v slunci, které stálo nízko nad
obzorem, a klidně se usmívaly, spokojeny svým úspěchem. Rose­
mary měla pocit, že Villa Diana je středem světa. Na takovém jevišti
se jistě stane něco pamětihodného. Rozzářila se ještě víc, když cinkla

– 102 –
branka a zbývající hosté se dostavili všichni najednou. Na terasu
přišli McKiscovi, paní Abramsová, pan Dumphry a pan Campion.
Rosemary projelo prudké zklamání – rychle pohlédla na Dicka,
jako by chtěla, aby jí vysvětlil, proč taková nesourodá směs. Ale tvá-
řil se jako vždycky. Pozdravil nové hosty, jako by byl hrdý, že přišli,
a se zřejmou úctou k jejich neomezeným a neznámým schopnostem.
Rosemary v něj tolik věřila, že okamžitě začala považovat přítom-
nost McKiscových za zcela vhodnou, jako kdyby byla celou tu dobu
očekávala, že se tu s nimi setká.
„Viděli jsme se v Paříži,“ řekl McKisco Abu Northovi, který mu
s manželkou přišel v patách, „vlastně jsme se viděli dvakrát.“
„Ano, vzpomínám si,“ řekl Abe.
„Tak kde to bylo?“ zeptal se McKisco, nedávaje si pokoj.
„Počkejte, myslím, že –“ Aba však hra už unavila, „už si nevzpo-
mínám.“
Tato výměna názorů vyplnila přestávku v konverzaci a Rose­
mary měla pocit, že by někdo měl říct něco taktního, ale Dick se
ani nepokusil změnit seskupení vzniklé příchodem pozdních hostů,
a dokonce ani zabránit paní McKiscové, aby se trapnou situací po-
výšeně bavila. Neřešil ten společenský problém, protože věděl, že
na něm momentálně nezáleží a že se rozřeší sám. Šetřil si čerstvé
síly pro něco většího a čekal na významnější okamžik, aby si hosté
uvědomili, jak dobře se baví.
Rosemary stála vedle Tommyho Barbana. Měl zvlášť hněvivou
náladu a zdálo se, že mu v hlavě leží něco zvláštního. Ráno měl odjet.
„Jedete domů?“
„Domů? Nemám žádný domov. Jedu do války.“
„Do jaké války?“
„Do jaké války? Do jakékoliv. Žádné noviny už jsem dlouho nevi-
děl, ale počítám, že někde nějaká válka bude – někde přece vždycky
nějaká bývá.“
„Nezáleží vám na tom, zač budete bojovat?“

– 103 –
 „Vůbec ne – pokud se se mnou dobře zachází. Když moc zapadnu
do vyježděných kolejí, vydám se na návštěvu k Diverovým, protože
vím, že u nich za pár týdnů dostanu chuť jít do války.“
Rosemary ztuhla.
„Vždyť přece máte Diverovy rád,“ připomenula mu.
„Ano – zvláště ji – ale stejně u nich dostávám chuť jít do války.“
Zauvažovala o tom, ale k ničemu to nevedlo. Ona dostávala
u Diverů chuť zůstat u nich navždy.
„Jste napůl Američan,“ řekla, jako kdyby to mělo otázku rozřešit.
„Jsem také napůl Francouz a vychován jsem byl v Anglii a od
svých osmnácti let jsem měl na sobě uniformy osmi zemí. Ale
doufám, že jsem ve vás nevzbudil dojem, že bych neměl Diverovy
rád – mám je rád, zvláště Nicole.“
Měla pocit, že je od něho na hony daleko. Spodní tón jeho slov
ji odpuzoval a svůj obdiv k Diverovým skryla před jeho svatokrá-
dežnou trpkostí do bezpečí. Byla ráda, že vedle ní nesedí u veče-
ře, a když kráčeli ke stolu v zahradě, myslela stále na jeho slova
„zvláště ji“.
Na chvíli se na pěšině octla vedle Dicka Divera. V jeho prudké,
elegantní záři se vše rozplynulo v jistotu, že on zná všechno. Už
rok – a vypadalo to jako odjakživa – měla peníze, těšila se jisté slávě
a stýkala se se slavnými osobnostmi, jenže ty vypadaly jen jako
mohutné zvětšeniny lidí, s jakými se vdova po lékaři a její dcera
seznámily v pařížském penziónu. Rosemary byla založením ro-
mantik, a její kariéra jí neposkytla mnoho uspokojivých příležitostí
k romantice. Matka, která měla její kariéru neustále na mysli, by
nikdy nestrpěla takové ubohé náhražky, jako různá vzrušení, jež
jsou k mám na každém rohu, a Rosemary je už sama přerostla –
nebyla už ve stadiu, kdy film „jí udělal“, ale kdy sama „dělala do
filmu“. Když tedy matce vyčetla z obličeje, že Dicka Divera schvaluje,
znamenalo to, že Dick je „to pravé“; znamenalo to, že jí dovolíme jít
tak daleko, jak jen bude možné.

– 104 –
 „Díval jsem se na vás,“ řekl, a věděla, že mluví pravdu. „Velmi
jsem si vás oblíbil.“
„Já jsem si vás oblíbila na první pohled,“ řekla tiše. Předstíral, že
neslyší, jako kdyby šlo o čistě společenskou poklonu.
„Noví přátelé,“ řekl, jako kdyby to bylo něco velmi důležitého, „se
mohou spolu často bavit daleko líp než staří přátelé.“
Při té poznámce, které přesně nerozuměla, zjistila, že stojí už
u stolu, jejž z temného soumraku vypichují pomalu se vynořující
světla. Potěšilo ji, když uviděla, že Dick si matku posadil po pravici;
ona sama seděla mezi Louisem Campionem a Bradym.
V návalu citu se obrátila k Bradymu a chtěla se mu svěřit. Ale
jakmile se poprvé zmínila o Dickovi, pochopila z jeho tvrdě jiskří-
cích očí, že takovou otcovskou roli odmítá. Na oplátku byla stejně
pevná, když se ji pokoušel vzít za ruku. A tak Brady mluvil o od-
borných záležitostech, nebo spíš ona poslouchala, jak mluví, a ani
na okamžik z něho nespustila zdvořilé oči; ale myšlenky se jí tak
beznadějně toulaly jinde, že měla pocit, že to Brady musí poznat.
Občas zachytila podstatný smysl jeho vět a podvědomě si je dopl-
ňovala, jako člověk uslyší hodiny uprostřed odbíjení a v mysli se mu
vznáší rytmus prvních nepočítaných úderů.

– 105 –
 Kapitola 8

Když se na chvíli odmlčel, Rosemary uhnula pohledem a podívala

se na druhý konec stolu, kde mezi Tommym Barbanem a Abem
Northern seděla Nicole a chundelatá hříva krásných vlasů se jí
pěnila a vzdouvala ve světle svíček. Rosemary poslouchala, zcela
upoutána řídkými poznámkami toho bohatého a úsečného hlasu:
„Chudák,“ zvolala Nicole. „Proč jste ho chtěl přeříznout v půli?“
„Samozřejmě jsem chtěl vidět, co má takový číšník vevnitř. Vás
by nezajímalo, co má takový číšník vevnitř?“
„Staré jídelní lístky,“ navrhla Nicole a krátce se zasmála. „Porce-
lánové střepy, spropitné a špačky tužek.“
„Přesně tak – ale šlo o to, dokázat to vědecky. A kdyby to člověk
udělal tou hudební pilou, nemohlo by to samozřejmě vůbec vypadat
nečistě.“
„To jste chtěl při té operaci na pilu hrát?“ zeptal se Tommy.
„Tak daleko jsem se vůbec nedostal. Vylekalo nás, jak řval. Dosta-
li jsme strach, aby si neudělal pruh.“
„To všechno mi připadá hrozně zvláštní,“ řekla Nicole. „Každý
muzikant, který sebere jinému muzikantu pilu, aby –“
Seděli u stolu půl hodiny a něco se výrazně změnilo. Jeden po
druhém se čehosi vzdali, nějakého předsudku, obav, podezření,
a teď byli prostě v nejlepší formě a byli hosty u Diverů. Kdyby se
člověk nechoval přátelsky a neprojevoval zájem, asi by to na Dive-
rových bylo nějak vidět, a tak se všichni překonávali, a když to Rose-
mary zpozorovala, všichni se jí líbili – kromě McKisca, který jediný
dokázal vůbec nezapadnout do společnosti. Nepramenilo to ani
tolik ze zlé vůle, jako spíš z odhodlání udržet si pomocí vína dobrou
náladu, jakou měl, když přišel. Seděl rozvalen mezi Earlem Bradym,
na něhož se občas obracel s vyčichlými poznámkami o filmu, a mezi

– 106 –
paní Abramsovou, které neříkal nic, a zíral na Dicka Divera se zni-
čujícím ironickým výrazem, jehož účinek občas přerušovaly pokusy
navázat šikmo přes stůl konverzaci s Dickem.
„Nejste náhodou přítelem Van Burena Denbyho?“ zeptal se třeba.
„Toho myslím ani neznám.“
„Já měl za to, že je to váš přítel,“ trval popuzeně na svém. Když
téma pan Denby samo od sebe zmizelo, zkusil štěstí s několika další-
mi, stejně bezpodstatnými náměty, ale Dickova uctivá pozornost
ho vždycky jakoby ochromila a hovor, který McKisco přerušil,
pokračoval po kratičké upjaté přestávce dál bez něho. Pokoušel
se vmísit do jiných dialogů, ale podobalo se to počínání člověka,
který neustále někomu podává prázdnou rukavici bez ruky – takže
si konečně nasadil rezignované vzezření dospělého ve společnosti
dětí a věnoval pozornost výhradně šampaňskému.
Rosemary klouzala občas pohledem kolem stolu, dychtiva vidět
na vlastní oči, jak se ostatní baví, jako kdyby to byly její budoucí
nevlastní děti. Na obličej paní Abramsové, rozpálený pro změnu po
Veuve Cliquot a vyzařující sílu, snášenlivost a mladistvou dobrou
vůli, dopadalo půvabné stolní světlo, řinoucí se z vázy pronikavě
vonících karafiátů; vedle ní seděl pan Royal Dumphry, jehož dívčí
půvab nevzbuzoval ve světě večerní zábavy takový údiv; potom
Violet McKiscová, u níž všechno, co na ní bylo hezkého, vystoupilo
na povrch, takže se vzdala obvyklého úsilí ujasnit si svoje neurčité
postavení manželky arivisty, jemuž se jeho záměry nezdařily.
Potom Dick, na němž jako by spočívala všechna malátnost, již
sňal z ostatních, hluboce pohřížen do svého večírku.
Potom její matka, dokonalá jako vždy.
Potom Barban, který mluvil s matkou zdvořile a lehce, takže
se Rosemary opět začal líbit. Potom Nicole. Rosemary ji najednou
uviděla v novém světle a jistila, že patří k nejkrásnějším lidem, jaké
kdy poznala. Obličej, obličej světice, vikinské madony, zářil skrz
oblak drobounkého prachu, jenž padal jako sníh ve světle svíček

– 107 –
a své zardění čerpal z vínově rudých luceren na borovici. Seděla
naprosto tiše.
Abe North jí vyprávěl o svých morálních zásadách: „Pochopitelně
že nějaké mám,“ opakoval, „– bez morálních zásad nemůže člověk
žít. Já jsem proti pálení čarodějnic. Vždycky když začnou nějakou
upalovat, vložím se do toho se vší vervou.“ Rosemary věděla od
Bradyho, že je to hudebník, který předčasně vyzrál a skvěle začal,
ale od té doby už sedm let nenapsal ani notu.
Vedle seděl Campion, jemuž se nějak dařilo potlačovat alespoň
nejvýraznější rysy zženštilosti a působit dokonce na své sousedy
jistou nezúčastněně mateřskou shovívavostí. Potom Mary Northová
s obličejem tak sálajícím veselostí, že se člověk nezdržel a usmál
se také do bílých zrcadel jejích zubů – celá oblast kolem jejích
pootevřených rtů byla prostě krásným okruhem radosti.
A konečně Brady, jehož srdečnost se každým okamžikem víc
a víc měnila ve společenskou hodnotu a přestávala být nekul-
tivovaným ujišťováním a znovu ujišťováním o vlastním duševním
zdraví a pokusem o jeho uchovám tím, že se člověk izoluje od labi-
lity ostatních.
Rosemary, plna svěží důvěry jako dítě z nějakého zlomyslného
kusu paní Burnettové12 měla naléhavý pocit, že se vrací domů, že
se vrací z posměváčkovského a oplzlého prostředí nějakého ob-
hroublého zapadákova. Temnotou klouzaly svatojánské mušky
a někde dole, na vzdálené plošině útesu, štěkal pes. Rosemary
připadalo, že stůl se poněkud pozdvihl k nebi jako zvedací taneční
parket a vyvolal tím v lidech, kteří seděli kolem něho, iluzi, že
jsou sami mezi sebou v temném vesmíru a živí se jen jeho stravou
a zahřívají jen jeho světly. A jako kdyby podivný, ztlumený smích
paní McKiscové oznámil, že se již skutečně do té míry odloučili od

12  Frances Eliza Hodgson Bumettová (1849–1924) byla autorkou 40 románů,

z nichž nejslavnější je i u nás známý Malý lord.

– 108 –
světa, začali oba Diverovi najednou hřát, zářit a rozpínat se, jako by
se chtěli co nejvíc zalíbit svým hostům, třebaže je už předtím tak
diskrétně ujistili o jejich vlastní důležitosti, třebaže jim tak policho-
tili zdvořilostí, že to byla víc než dostatečná náhrada za cokoliv, co
by snad mohli postrádat, protože na to byli zvyklí v zemi, kterou
ke svému prospěchu opustili. Chvilku se zdálo, že mluví k celému
shromáždění a současně ke každému zvlášť. Že všechny ujišťují
o svém přátelství a o svých citech. A na chvilku k nim všechny tváře
vzhlédly, jako by to byly obličeje chudých dětí u vánočního stromku.
Potom se společnost u stolu najednou rozpadla – okamžik, kdy byli
hosté odvážně pozdviženi z oblasti pouhé družnosti do vzácnějšího
ovzduší citu, minul, než se ho mohli neuctivě nadýchnout, než si
napůl uvědomili jeho přítomnost.
Ale všepronikající kouzlo horkého sladkého jihu se stáhlo do nich;
měkce našlapující noc a přízračná hra vln Středozemního moře hlu-
boko dole – ty jejich kouzlo opustilo a vsáklo do Diverových, stalo
se jejich součástí. Rosemary se dívala, jak Nicole tiskne její matce
do ruky žlutou večerní taštičku, kterou matka předtím obdivovala,
a říká: „Myslím, že věci by měly patřit těm, kterým se líbí,“ a potom
do ní smetává všechny žluté předměty, které jsou v dosahu, tužku,
rtěnku, zápisníček, „protože to všechno patří k sobě.“
Nicole zmizela a Rosemary si všimla, že ani Dick už není u stolu;
hosté se rozptýlili po zahradě nebo se vydali k terase.
„Chcete si zajít do koupelny?“ zeptala se Rosemary Violet McKiscová.
„Teď zrovna ne.“
„Já,“ trvala paní McKiscová na svém, „do koupelny jít chci.“ Jako
žena, která řekne, co si myslí, a taky to udělá, vykročila k domu,
vlekla za sebou své tajemství a Rosemary za ní hleděla vyčítavě.
Earl Brady jí navrhl, aby se s ním šla projít k zídce u moře, ale Rose­
mary měla pocit, že je načase, aby si trochu užila Dicka Divera, až
se vrátí, a tak nechala všeho a poslouchala, jak se McKisco hádá
s Barbanem.

– 109 –
 „Proč chcete bojovat proti sovětům?“ řekl McKisco. „Proti tomu
největšímu pokusu, který lidstvo kdy udělalo? A proti Riffům? Mně
se zdá, že je daleko hrdinštější bojovat na straně spravedlnosti.“
„Jak víte, která to je?“ zeptal se Barban suše.
„Jak to vím – každý inteligentní člověk to obyčejně ví.“
„Vy jste komunista?“
„Jsem socialista,“ řekl McKisco, „sympatizuji s Ruskem.“
„A já jsem zase voják,“ odpověděl společensky Barban. „Moje
řemeslo je zabíjet lidi. Bojoval jsem proti Riffům, protože jsem
Evropan, a bojoval jsem proti komunistům, protože mi chtějí vzít
moje vlastnictví.“
„To je ale hloupá výmluva.“ McKisco se rozhlížel a hledal někoho,
kdo by sdílel jeho posměváčkovství, ale neměl úspěch. Nedovedl
si představit, jakého soupeře proti sobě v Barbanovi má, neměl
potuchy ani o tom, jak prostý je Barbanův myšlenkový svět ani jak
složitý byl jeho výcvik. McKisco věděl, co jsou to myšlenky, a jak
duševně rostl, dovedl jich rozpoznat a utřídit stále víc – ale když
teď stál tváří v tvář člověku, kterého považoval za „tupého“, v němž
nedokázal najít žádné myšlenky, které by jako myšlenky mohl iden-
tifikovat, a jemuž se přesto necítil osobně nadřazen, došel rychle
k názoru, že Barban je posledním výplodem archaického světa
a jako takový nemá cenu. Styk s vládnoucími třídami v Americe
nakazil McKisca jejich nejistým a neohrabaným snobstvím, jejich
spokojeností z nevědění a jejich úmyslnou hrubostí, což všechno
převzali od Angličanů, aniž si v nejmenším uvědomili, co anglické-
mu šosáctví a hrubosti dodávalo účel, a přenesli je do země, v níž
by trocha vědění a slušnosti dokázala daleko víc než kdekoli jinde –
to byl postoj, který nejvýrazněji vykrystalizoval kolem roku 1900
v takzvaných „harvardských způsobech“. McKisco se domníval, že
k tomuto typu patří i Barban, a jelikož byl opilý, rázem zapomněl,
že k němu cítí závistivou bázeň.

– 110 –
 Rosemary se zmocnil neurčitý stud za McKisca a čekala, klidná,
ale niterně vzrušená, až se vrátí Dick. Ze židle u opuštěného stolu,
u něhož seděli ještě Barban, McKisco a Abe, vyhlížela podél pěšiny,
lemované stinnou myrtou a kapradím, vzhůru ke kamenné terase,
znovu se zamilovala do matčina profilu, který se rýsoval na pozadí
osvětlených dveří, a právě se tam chtěla vydat, když vtom od domu
přispěchala paní McKiscová.
Sálala vzrušením. Podle toho, jak naprosto tiše si přitáhla židli
a posadila se, jak poulila oči, jak užuž otvírala ústa, poznali všichni,
že přetéká novinkami, a když se všichni otočili k ní, bylo jen přiro-
zené, že se její manžel zeptal: „Co se děje, Vi?“
„Ach bože –“ řekla konečně a potom se obrátila k Rosemary, „ach
bože – to nic není. Nemohu vážně říct ani slovo.“
„Jste mezi přáteli,“ řekl Abe.
„Přišla jsem zkrátka tam nahoře na takovou scénu, ach bože –“
Záhadně potřásla hlavou a zarazila se právě včas, protože Tommy
vstal a obrátil se k ní zdvořile, ale ostře.
„Nedoporučuje se vyjadřovat se k tomu, co se v tomto domě
děje.“

– 111 –
 Kapitola 9

Violet hlasitě a těžce vydechla a namáhavě změnila výraz.

Konečně přišel Dick, a veden spolehlivým instinktem, oddělil
Barbana od McKiscových, začal se McKisca vyptávat na literaturu
a projevoval přitom nesmírnou nevědomost – tím mu poskytl pocit
převahy, který McKisco vyžadoval. Ostatní mu pak pomohli odnést
lampy nahoru – koho by nepotěšilo pomáhat nést lampy temnotou?
Pomáhala i Rosemary a trpělivě přitom odpovídala na nevyčerpa-
telné dotazy Royala Dumphryho, týkající se Hollywoodu.
Přece – myslela si – jsem si zasloužila, aby mi věnoval trochu
času. Musí to vědět, protože jedná podle zákonů, které jsou stejné
jako ty, co mě podle nich učila jednat maminka.
A měla pravdu. Najednou ji na terase vzal stranou a byli spolu
sami, od domu k zídce u moře je nesly ani ne tak kroky jako spíš
nepravidelné přestávky; těmi ji to někdy táhlo, někdy hnalo.
Pohlédli na Středozemní moře. Hluboko pod nimi plula přes
zátoku poslední výletní loď z Iles de Lérins jako balónek, který se
čtvrtého července svobodně vznáší na nebi. Plula mezi černými
ostrovy a jemnou čárou rozdělovala temnou hladinu.
„Už chápu, proč vždycky mluvíte o své matce tak, jak mluvíte,“
řekl. „Myslím, že k vám má velmi krásný vztah. Je v ní moudrost,
jaká je v Americe vzácná.“
„Maminka je dokonalá,“ vydechla, jako by se modlila.
„Mluvil jsem s ní o jednom svém plánu – řekla mi, že to, jak
dlouho obě zůstanete ve Francii, záleží na vás.“
Na vás, pravila Rosemary skoro nahlas.
„No, a protože tady už to pomalu končí –“
„Co končí?“ zeptala se.

– 112 –
 „Prostě tady to – tahle etapa léta končí. Minulý týden odjela Nico-
lina sestra, zítra odjíždí Tommy Barban, v pondělí jedou Abe a Mary
Northovi. Možná že si letos v létě ještě trochu legrace užijeme, ale
tady už legrace skončila. A já chci, aby umřela naráz, nemám rád,
když se všelijak sentimentálně vytrácí – proto jsem taky uspořádal
tenhle večírek. Ale jde mi o tohle: jedeme s Nicole do Paříže vypro-
vodit Aba Northe, který pluje do Ameriky – a tak mě napadlo, jestli
by se vám nechtělo jet s námi?“
„Co říkala maminka?“
„Mám dojem, že si myslí, že by to bylo hezké. Sama jet nechce.
Chce, abyste jela jen vy.“
„Nebyla jsem v Paříži, co jsem dospělá,“ řekla Rosemary. „Ráda
bych tam byla s vámi.“
„To je od vás hezké.“ Skutečně mu hlas najednou ztvrdl, nebo se
jí to jen zdálo? „My na vás pochopitelně pořád myslíme, od té chvíle,
co jste se objevila na pláži. Byli jsme si jisti, že taková vitalita může
být jen výrazem profesionality – zvláště Nicole si tím byla jista.
Taková vitalita by se nikdy úplně nevyplýtvala ani na jednotlivce,
ani na skupinu lidí.“
Instinkt ji varoval, že ji pomalu přehrává Nicole, a tak se i ona
postavila na zadní a řekla stejně tvrdě:
„Já jsem vás taky chtěla všechny poznat – zvláště vás. Řekla jsem
vám, že jsem se do vás zamilovala na první pohled.“
Dělala dobře, že na to šla takhle. Ale prostor mezi nebem a zemí
mu ochladil mysl, zničil to náhlé rozhodnutí, jež ho přimělo přivést
ji sem, a uvědomil si tu příliš zřejmou výzvu, tu potyčku s nena-
zkoušenou scénou a se slovy, která jí nebyla běžná.
Pokusil se vzbudit v ní přání, aby se vrátila k domu, ale bylo to
těžké a úplněji ztratit nechtěl. Vnímala jenom jemný vánek, když
s ní dobrosrdečné žertoval.
„Vy nevíte, co chcete. Běžte a zeptejte se maminky, co vlastně
chcete.“

– 113 –
 To ji zasáhlo. Dotkla se ho a ucítila měkkou látku temného kabá-
tu, připomínající ornát. Připadalo jí, že musí padnout na kolena –
z té pozice vypálila poslední výstřel.
„Myslím, že jste nejbáječnější člověk, jakého jsem kdy potkala –
s výjimkou maminky.“
„Vy jste romantik.“
Zasmál se a jeho smích ji odvál nahoru na terasu, kde ji předal
Nicole.
Příliš brzo bylo načase jít, a Diverovi jim k rychlému odchodu
ještě pomohli. Do své velké isotty naložili Tommyho Barbana a jeho
zavazadla – zůstával přes noc v hotelu, aby stihl ranní vlak –, paní
Abramsovou, McKiscovy a Campiona. Earl Brady měl cestou do
Monte Carla zavézt domů Rosemary a maminku a Royal Dumphry
jel s nimi, protože vůz Diverových byl už obsazen. Když Diverovi
stáli bok po boku u brány, Nicole odkvétala a naplňovala noc pů-
vabem a Dick přál každému jmenovitě dobrou noc, zářily dole v za-
hradě nad stolem, kde večeřeli, stále ještě lucerny. Rosemary svírala
bolest, že má odjet a nechat je v jejich domě. Znovu ji napadlo, co
asi paní McKiscová zahlédla v koupelně.

– 114 –
 Kapitola 10

Černá noc byla ochablá, jako by visela v košíku na jediné kalné

hvězdě. Odpor hustého vzduchu tlumil houkačku předního vozu.
Bradyho šofér jel pomalu; zadní světla druhého vozu se čas od času
objevovala v zatáčkách – potom zmizela. Ale asi za deset minut je
bylo opět vidět, tentokrát jak stojí u kraje silnice. Bradyho šofér
zajel za ně a zpomalil, vůz se však vzápětí dal pomalu do pohybu,
a oni jej předjeli. Jak jej míjeli, zaslechli z diskrétní limuzíny změť
hlasů a zahlédli, že se Diverův řidič šklebí. Potom jeli dál a řítili
se střídavě po temných svazích a světélkující nocí, až se nakonec
několika ostrými serpentinami jako na horské dráze střemhlav
vrhli k rozložitému Gaussovu hotelu.
Rosemary tři hodiny dřímala a potom ležela a bděla bez po-
hnutí v měsíční záři. Ve stínu milostné temnoty vyčerpala rychle
budoucnost se všemi možnostmi, jež mohly vést k polibku. Ale
polibek sám byl rozmazaný, jako ve filmu. S plným vědomím se
v posteli obrá­tila; byl to první příznak nespavosti, jaký kdy zakusi-
la – a snažila se o tom problému přemýšlet tak, jak by asi uvažovala
maminka. Prokázala přitom často bystřejší úsudek, než jaký odpo-
vídal její zkušenosti, neboť si zapamatovala mnoho věcí, které v ní
uvízly ze starých rozhovorů, kdysi napůl zaslechnutých.
Rosemary byla vychována s myšlenkou na práci. Paní Speersová
vynaložila skromné dědictví, které jí zůstavili mrtví manželé, na dce-
řino vychování, a když Rosemary s těmi mimořádně krásnými vlasy
v šestnácti letech rozkvetla, dopravila ji kvapem do Aix-les-Bains
a vtáhla s ní neohlášena do apartmá jakéhosi amerického režiséra,
jenž tam dlel na zotavené. Když se pak režisér vracel do New Yorku,
jely s ním. Tak absolvovala Rosemary svou přijímací zkoušku, a je-

– 115 –
likož se potom dostavil úspěch a příslib poměrně stálého postavení,
cítila se paní Speersová ten večer oprávněna stručně poznamenat:
„Vychovala jsem tě k práci – ne nějak zvlášť pro manželství. Teď
jsi našla první oříšek na rozlousknutí, a je to dobrý oříšek – dej
se do toho a všechno, co se stane, si dobře zapamatuj. I když to
tobě nebo jemu způsobí bolest, ať se stane cokoliv, nemůže tě to
zkazit, protože podle svého hospodářského postavení jsi chlapec,
a ne děvče.“
Rosemary se nikdy příliš nezabývala myšlením, kromě úvah
o tom, jak nekonečná je maminčina dokonalost, takže tohle defi-
nitivní přestřižení pupeční šňůry jí rušilo spánek. Klamné svítání
nacpalo vysokými francouzskými okny do pokoje oblohu, Rose­
mary vstala a vyšla na terasu, pod bosýma nohama teplou. Vzduch
naplňovaly tajemné zvuky, tvrdošíjný pták slavil na stromech nad
tenisovým dvorcem svou pravidelností potměšilé vítězství; zatáč-
kou příjezdové cesty za hotelem se ozývaly kroky, jejichž tón se
měnil podle toho, jak příchozí kráčel po prašné cestě, štěrkovou pě-
šinkou a po cementových schodech, a pak v opačném pořadí, když
se opět vzdaloval. Za inkoustovým mořem daleko na tom vysokém
kopci, jenž vypadal jako černý stín, bydleli Diverovi. Představovala
si je oba spolu, slyšela je dosud slabě zpívat písničku podobnou
vznášejícímu se dýmu, připomínající nábožný zpěv daleko v čase
a v prostoru. Děti spaly, brána byla na noc zavřená.
Vrátila se dovnitř, oblékla si lehký župan a plátěné střevíce, vyšla
opět širokým oknem a po terase vedoucí kolem hotelu se dostala
k hlavnímu vchodu; šla rychle, protože zjistila, že na terasu ústí
i jiné pokoje, z nichž dosud vyzařoval spánek. Zastavila se, neboť
spatřila, že na širokém bílém schodišti u vchodu pro hosty sedí
nějaká postava – potom zjistila, že je to Luis Campion a že pláče.
Plakal tiše a usilovně a chvěl se tak, jako se chvěje plačící žena.
Zmocnila se jí vzpomínka na scénu z úlohy, kterou hrála loni, přistou-
pila k němu a položila mu ruku na rameno. Slabě vyjekl, než ji poznal.

– 116 –
 „Co se děje?“ Dívala se na něho zpříma, laskavě, nezabodávala se
do něho tvrdým, zvědavým pohledem. „Mohu vám pomoct?“
„Nikdo mi nemůže pomoct. Věděl jsem to. Je to čistě moje vina.
Je to pořád ta samá historie.“
Pohlédl na ni.
„Ne,“ rozhodl se. „Až budete starší, poznáte, co musí snášet lidé,
kteří milují. Jaké je to utrpení! Je líp být chladný a mladý než být
zamilován. Už se mi to stalo dřív, ale takhle ještě nikdy – tak zniče-
honic a právě když všechno bylo tak v pořádku.“
Rychle se rozednívalo a jeho obličej vypadal v tom světle odpu-
divě. Ani nejnepatrnějším náznakem, ani škubnutím nejmenšího
svalu neprozradila náhlou nechuť, kterou v ní něco – bůhvíco –
vzbudilo. Citlivý Campion si to však uvědomil a poněkud překotně
změnil téma.
„Někde tu je Abe North.“
„Ten přece bydlí u Diverů!“
„Ano, ale je tady – copak vy nevíte, co se stalo?“
O dvě poschodí výš se najednou otevřela okenice a jakýsi hlas
zvolal nenávistně, s výrazným anglickým přízvukem:
„Neráčili byste laskavě přestat?“
Rosemary a Luis Campion sestoupili poslušně po schodech a do-
šli k lavičce u cesty na pláž.
„Tak vy vůbec nevíte, co se stalo? Panebože, je to něco tak mi-
mořádného –“ pomalu se dostával do varu a cele se upjal na svoje
odhalení. „Jakživ jsem neviděl, aby se něco stalo tak najednou –
vždycky jsem se vyhýbal násilníkům – ti mě tak rozčílí, že někdy
musím na celé dni do postele.“
Vítězně na ni pohlédl. Neměla potuchy, o čem mluví.
„Má milá,“ vybuchl, a když se jí dotkl nad kolenem, naklonil se
k ní celým tělem, aby ukázal, že to nebyla jen neodpovědná akce
samotné ruky – tak si byl jist sám sebou. „Budeme mít souboj.“
„Cože?“

– 117 –
 „Souboj – zatím nevíme na co.“
„Kdo se bude bít?“
„Povím vám to od začátku.“ Dlouze se nadechl a potom řekl, jako
kdyby jí to sloužilo k necti, ale on jako by jí to neměl za zlé. „Vy
jste ovšem byla v tom druhém autě. To jste vlastně měla štěstí –
zestárnul jsem přitom alespoň o dva roky, přišlo to tak znenadání.“
„Co přišlo?“ chtěla vědět.
„Jak to začalo, nevím. Napřed začala mluvit –“
„Kdo?“
„Violet McKiscová.“ Snížil hlas, jako kdyby byl někdo pod lavič-
kou. „Ale neříkejte nic o Diverových, protože on vyhrožoval každé-
mu, kdo by se o nich zmínil!“
„Kdo vyhrožoval?“
„Tommy Barban – tak neříkejte, že jsem se o nich zmínil třeba jen
slovíčkem. Stejně se nikdo nedověděl, co chtěla Violet říct, protože
on jí pořád skákal do řeči, a potom se do toho zamíchal její manžel,
a tak je z toho, má milá, ten souboj. Dnes ráno – v pět hodin – za
hodinu.“ Vzdychl a náhle si vzpomněl na své vlastní bolesti. „Přál
bych si skoro, abych to byl já. Mohl bych se klidně dát zabít, když už
nemám proč žít.“ Odmlčel se a rozkolébal se smutkem.
Nahoře se opět otevřela železná okenice a tentýž anglický hlas
pravil:
„To už přestává všechno. Okamžitě toho nechte!“
Současně vyšel z hotelu Abe North, vypadal poněkud roztržitě
a zahlédl je na pozadí oblohy jako bílé siluety nad mořem. Než stačil
promluvit, kývala Rosemary varovně hlavou a přesedli si na jinou
lavičku o kousek dál při cestě. Rosemary si všimla, že Abe má trochu
v hlavě.
„Jak to, že vy jste už vzhůru?“ zeptal se.
„Právě jsem vstala.“ Užuž vybuchovala v smích, ale vzpomněla si
na ten hlas nahoře a ovládla se.

– 118 –
 „Trápí vás noční můra,“ vysvětlil si to Abe a opakoval, „asi vás trá-
pí noční můra. Už vám tahle drbna pověděla, co se stalo?“ Campion
pravil důstojně:
„Vím jen, co jsem slyšel na vlastní uši.“
Vstal a rychle odešel; Abe se posadil vedle Rosemary.
„Proč jste se k němu choval tak ošklivě?“
„Jak ošklivě?“ zeptal se překvapeně. „Brečí tu, kudy chodí, už od
rána.“
„Má z něčeho hrozný světabol.“
„Tak ať má.“
„Co je s tím soubojem? Kdo se bude bít? Hned mě napadlo, že
v tom voze to není nějak samo sebou. Nemám pravdu?“
„Je to sice úplná vylomenina, ale vypadá to, že máte.“

– 119 –
 Kapitola 11

Celý malér začal, když vůz Earla Bradyho míjel vůz Diverových,
zaparkovaný na silnici – Abovo vyprávění se neosobně rozplývalo
do noci nabité událostmi – Violet McKiscová vyprávěla paní Abram-
sové, co objevila u Diverových – šla v jejich domě nahoru po schodišti
a narazila na něco, co na ni udělalo veliký dojem, ale Tommy je
jako jejich hlídací pes. Pravda, ona dovede člověka nadchnout a je
ohromná – ale to je vzájemné a Diverovým přátelům záleží více, než
si mnozí z nich uvědomují, na tom, aby Diverovi zůstali pohromadě.
Vyžaduje to pochopitelně jisté oběti – někdy se zdá, že jsou to jenom
okouzlující postavičky z baletu a nezaslouží si víc pozornosti, než
kolik člověk věnuje baletu, ale je v tom něco víc – člověk by musel
znát celou historii. Buď jak buď, Tommy patří k mužům, které Dick
postoupil Nicole, a když paní McKiscová pořád dělala narážky, co
by všechno mohla vyprávět, dal jí ultimátum. Řekl:
„Paní McKiscová, nemluvte už prosím o Diverových.“
„Nemluvila jsem s vámi,“ namítla.
„Myslím, že bude lepší, když je vynecháte.“
„Copak jsou tak posvátní?“
„Vynechte je. Mluvte o něčem jiném.“
Seděl na jednom ze dvou sedátek vedle Campiona. Campion mi
to vyprávěl.
„Vy byste tu chtěl nějak komandovat,“ nedala se Violet.
Víte, jak vypadají rozhovory pozdě v noci v autě – někdo něco
bručí pod vousy a jinému je to jedno, někdo toho má po večírku
dost nebo se nudí nebo spí. Nikdo vlastně nevěděl, co se stalo, až
vůz zastavil a Barban zařval tak nahlas, jako kdyby velel kavalérii,
a všechny to vzbudilo:

– 120 –
 „Tady si vystoupíte – do hotelu je to půldruhého kilometru a mů-
žete jít pěšky nebo vás tam dotáhnu. Anebo držte hubu a zavřete
hubu i své ženě!“
„Vy se tu nějak vytahujete,“ řekl McKisco. „Víte, že fyzicky jste
silnější než já Ale já se vás nebojím – měli by tu mít nějaký sou-
bojový řád –“
A tady udělal chybu, protože Tommy je Francouz, a tak se k němu
naklonil a jednu mu utřel a potom se šofér rozjel. To jste je právě
předjeli vy. Pak spustily ženské. A tak to vypadalo, ještě když do-
razili k hotelu.
Tommy zatelefonoval nějakému člověku do Cannes, aby mu dělal
sekundanta, a McKisco prohlásil, že od Campiona, který se do toho
ostatně nijak nehrnul, si sekundanta dělat nedá; proto zatelefo-
noval mně, abych prý nikomu nic neříkal, ale okamžitě sem přijel.
Violet McKiscová se zhroutila a paní Abramsová ji vzala k sobě do
pokoje a dala jí prášek, načež jí paní McKiscová spokojeně usnula
v posteli. Když jsem sem přijel, snažil jsem se to Tommymu nějak
vymluvit, ale on odmítl spokojit se s něčím jiným než omluvou,
a McKisco dostal takovou kuráž, že se omluvit nechtěl.

Když Abe skončil, zeptala se Rosemary zamyšleně:

„Vědí Diverovi, že se to týkalo jich?“
„Ne – a nikdy se nedovědí, že s tím měli něco společného. Ten
zatracený Campion vám to vůbec neměl vyprávět, ale když už vám
to pověděl – šoférovi jsem řekl, že vytáhnu tu svoji hudební pilu,
jestli jen cekne. Tohle je boj mezi dvěma muži – Tommy prostě
potřebuje nějakou pořádnou válku.“
„Doufám, že se to Diverovi nedovědí,“ řekla Rosemary.
Abe pohlédl na hodinky.
„Musím se sebrat a jít za McKiscem. Chcete jít se mnou? – Má
takový pocit, že je bez přátel. Vsadil bych se, že nespal.“

– 121 –
 Rosemary si představila zoufalé bdění, jaké má patrně za sebou
ten nervově přetažený, špatně se ovládající člověk. Na okamžik za-
váhala mezi lítostí a odporem a pak souhlasila a plna ranní energie
vyrazila vedle Aba po schodech.
McKisco seděl na posteli a ovíněná bojová nálada byla tatam,
přestože v ruce svíral sklenici šampaňského. Vypadal velmi ne-
domrle a byl rozzlobený a bílý jako křída. Zřejmě celou noc psal
a pil. Vytřeštil na Aba a na Rosemary zmateně oči a pak se zeptal:
„Už je čas?“
„Ne, ještě máme půl hodiny.“
Stůl pokrývaly papíry, z nichž s jistými obtížemi složil dlouhý
dopis; na posledních stránkách byl rukopis velmi velký a nečitelný.
Ve slabém světle blednoucích elektrických lamp pod to naškrábal
své jméno, nacpal všechno do obálky a podal Abovi. „To je pro mou
ženu.“
„Měl byste radši strčit hlavu pod vodovod,“ navrhl Abe.
„Myslíte?“ zeptal se McKisco pochybovačně. „Nerad bych moc
vystřízlivěl.“
„Jak chcete – ale vypadáte příšerně.“
McKisco poslušně odešel do koupelny.
„Nechávám po sobě hrozný zmatek,“ zavolal. „Nevím, jak se
Vio­let dostane zpátky do Ameriky. Nejsem pojištěn. Nikdy jsem se
k tomu nedostal.“
„Nemluvte nesmysly, za hodinu budete zpátky na snídani.“
„No jistě, já vím.“ Vrátil se, vlasy měl mokré a podíval se na Rose­
mary, jako by ji viděl poprvé. Najednou mu vytryskly slzy. „Nedokon-
čil jsem svůj román. Proto mám takový vztek. Vy mě nemáte ráda,“
řekl Rosemary, „ale s tím se nedá nic dělat. Jsem v podstatě člověk od
pera.“ Vydal ze sebe neurčitě rezignovaný vzdech a bezmocně kývl
hlavou. „Udělal jsem v životě spoustu chyb – strašnou spoustu. Ale
byl jsem jeden z nejvýznamnějších – v jistém smyslu –“
Nechal toho a zabafal ze zhaslé cigarety.

– 122 –
 „Mám vás ráda,“ řekla Rosemary, „ale myslím, že byste se neměl
pouštět do souboje.“
„Ano, měl jsem zkusit ho zmlátit, ale už se stalo. Dal jsem se
zatáhnout do něčeho, nač jsem neměl právo. Mám velmi prudkou
povahu –“ podíval se zblízka na Aba, jako kdyby čekal, že mu bude
odporovat. Potom se vyděšeně zasmál a zvedl zhaslý špaček ciga-
rety k ústům. Dech se mu zrychlil.
„Malér je v tom, že já ten souboj navrhl – kdyby byla Violet držela
hubu, byl bych to moh nějak zafírovat. Pochopitelně i teď můžu
zkrátka utéct nebo tu zůstat sedět a celé té záležitosti se vysmát –
ale myslím, že by ke mně Violet už nikdy neměla úctu.“
„Ale ano, měla,“ řekla Rosemary. „Vážila by si vás ještě víc.“
„Ba ne – vy neznáte Violet. Když je proti člověku ve výhodě, je
strašně tvrdá. Jsme spolu už dvanáct let, měli jsme sedmiletou hol-
čičku, ta zemřela, a víte, jak to bývá potom. Oba jsme měli nějaký
svůj záskok, nic vážného, ale pomalu nás to rozdělovalo – a dnes
v noci mi v autě řekla, že jsem zbabělec.“
Rosemary v rozpacích neodpověděla.
„My už se postaráme, aby se, pokud to půjde, nic nestalo,“ řekl
Abe. Otevřel kovové pouzdro. „Tohle jsou Barbanovy soubojové
pistole – vypůjčil jsem si je, abyste se s nimi mohl seznámit. Vozí je
s sebou v kufříku.“ Potěžkal jednu starobylou zbraň v ruce. Rose-
mary vykřikla nevolí a McKisco ustrašeně pohlédl na pistole.
„No – aspoň to nevypadá, jako kdybychom měli jeden druhého
na pár kroků provrtávat z pětačtyřicítek,“ řekl.
„Já nevím,“ řekl krutě Abe; „říká se, že dlouhou hlavní se líp míří.“
„Jaká bude vzdálenost?“ zeptal se McKisco.
„Informoval jsem se na to. Má-li být jedna ze stran vyřazena
nadobro, dělá to osm kroků, když se spolu jen poštěkali, dělá to
dvacet kroků, když jde jen o to, dokázat svou čest, dělá to čtyřicet
kroků. Dohodli jsme se s jeho sekundantem na čtyřiceti.“
„To je dobře.“

– 123 –
 „Báječný souboj je v jednom Puškinově románu,“ vzpomněl si
Abe. „Oba stáli na okraji propasti, takže stačil jakýkoli zásah a bylo
po soupeři.“
To připadalo McKiscovi velmi odtažité a akademické, a tak na
něho jenom upřel zrak a řekl: „Cože?“
„Nechcete se v rychlosti trochu namočit a osvěžit?“
„Ne – ne, nemohl bych plavat.“ Vzdychl. „Nevím, co se to vlastně
děje,“ řekl bezmocně. „Nevím, proč to vlastně dělám.“ Bylo to první,
co vůbec v životě udělal. Patřil vlastně k lidem, pro něž smyslový
svět neexistuje, a když stál tváří v tvář hmatatelné skutečnosti, bylo
to pro něho nesmírné překvapení.
„Abychom pomalu šli,“ řekl Abe, neboť zpozoroval, že McKisco
trochu váhá.
„Dobrá.“ Strnule do sebe hodil jednu brandy, schoval plochou
lahvičku do kapsy a řekl skoro divoce: „Co se stane, když ho zabiju –
strčí mě do basy?“
„Převedu vás přes italskou hranici.“
Pohlédl na Rosemary – a pak řekl Abovi, jako by se omlouval:
„Než začneme, chtěl bych s vámi ještě o jedné věci mluvit o samo-
tě.“
„Doufám, že se vám nikomu nic nestane,“ pravila Rosemary.
„Podle mě provádíte strašnou hloupost a vy byste se měl pokusit
jim v tom zabránit.“

– 124 –
 Kapitola 12

Campiona našla dole v opuštěné hale.

„Viděl jsem, že jdete nahoru,“ řekl vzrušeně. „Je v pořádku? Kdy
bude souboj?“
„Nevím.“ Hnusilo se jí, když o tom mluvil jako o cirkuse, kde má
McKisco hrát úlohu tragického Augusta.
„Pojedete se mnou?“ Zeptal se, jako by jí mohl nabídnout vstu-
penku. „Objednal jsem si v hotelu vůz.“
„Já tam jet nechci.“
„Proč ne? Dovedu si představit, že přitom zestárnu o pár let, ale
nezmeškal bych to ani za nic. Mohli bychom se dívat z dálky.“
„Proč s sebou nevezmete pana Dumphryho?“
Vypadl mu monokl, a žádné licousy, do nichž by ho mohl schovat,
neměl. Naježil se.
„Už ho nechci ani vidět.“
„Inu, já se obávám, že nemohu jít. Maminka by se zlobila.“ Když
Rosemary vešla do pokoje, paní Speersová sebou ospale zavrtěla
a zavolala na ni:
„Kde jsi byla?“
„Nemohla jsem spát. Jen spi dál, mami.“
„Pojď ke mně do pokoje.“ Rosemary slyšela, jak si maminka sedá
na posteli, vešla tedy a vyprávěla, co se stalo.
„Proč se na to nejdeš podívat?“ navrhla paní Speersová. „Nemu-
síš chodit moc blízko, a potom bys třeba mohla nějak pomoct.“
Rosemary se představa, že by se měla dívat na souboj, nelíbila
a začala něco namítat, ale paní Speersová byla ještě rozespalá a při-
pomnělo jí to noční burcování k úmrtím a k neštěstím, když byla
ženou lékaře. „Chtěla bych, aby ses uměla rozhodnout, jestli někam

– 125 –
půjdeš a jestli něco uděláš sama beze mne – pro Rainyho reklamní
triky jsi dokázala daleko těžší věci.“
Rosemary sice stále nechápala, proč by měla jít, ale poslechla
ten jistý čistý hlas, který ji kdysi, když jí bylo dvanáct, poslal
vchodem pro účinkující do pařížského Odeonu, a uvítal ji, když
se zas vrá­tila.
Už na schodech uviděla, jak Abe a McKisco odjíždějí, a pomyslela
si, že je zachráněna – ale po chvilce se za rohem objevilo hotelové
auto. Luis Campion potěšením vypískl a vtáhl ji do vozu vedle sebe.
„Schoval jsem se, protože by nám třeba nedovolili jet za nimi.
Vzal jsem si totiž filmovou kameru.“
Bezmocně se zasmála. Byl tak příšerný, že už ani nebyl příšerný,
jenom odlidštěný.
„Zajímalo by mě, proč paní McKiscová nemá Diverovy ráda,“ řek-
la. „Byli na ni moc hodní.“
„Ale ne, proto ne. Něco tam viděla. Kvůli Barbanovi jsme se
přesně nedověděli, co to bylo.“
„Tak proto jste byl tak smutný.“
„Ale ne,“ řekl a hlas se mu zlomil, „to je zas něco jiného, to se
stalo, až když jsme se vrátili do hotelu. Ale teď je mi to jedno – umyl
jsem si nad tím ruce.“
Jeli za druhým vozem po pobřeží podle Juan les Pins, kde se
zvedala kostra nového Casina. Byly čtyři pryč a pod šedomodrou
oblohou se skřípěním vyrážely první rybářské čluny na bledě ze-
lené moře. Potom odbočili z hlavní silnice a dali se do vnitrozemí.
„Jedou na golfové hřiště,“ zvolal Campion. „Určitě to bude tam.“
Měl pravdu. Když Abův vůz před nimi zastavil, hrál východ
pastelovými barvami do červena a do žluta a sliboval dusný den.
Rose­mary a Campion poslali hotelový vůz do borového hájku a dr-
želi se ve stínu lesa, na okraji vyšlapané golfové dráhy, po níž Abe
a McKisco chodili sem a tam a McKisco občas zvedal hlavu jako
králík, když větří. Nad vzdálenějším týčkem se najednou objevily

– 126 –
jiné postavy a přihlížející v nich rozeznali Barbana a jeho francouz-
ského sekundanta, jenž nesl pod paždí pouzdro s pistolemi.
McKisca to trochu vyděsilo, stáhl se za Aba a dlouze se napil
brandy. Zakuckal se, přitom se nezastavil a byl by vrazil rovnou do
těch druhých, ale Abe ho zarazil a dál šel sám, promluvit s Francou-
zem. Slunce stálo už nad obzorem.
Campion stiskl Rosemary ruku.
„Já to nevydržím,“ nehlasně téměř vypískl. „Je toho na mě moc.
Zestárnu přitom –“
„Pusťte mě,“ řekla rázně Rosemary. Vydechla zoufalou francouz-
skou modlitbu.
Hlavní postavy stály proti sobě, Barban měl vykasané rukávy.
Oči mu ve slunci nepokojně blýskaly, ale když si otíral dlaň o šev
na kalhotách, byl to klidný a ovládaný pohyb. McKiscem smýkala
brandy, špulil rty, jako by si chtěl pískat, a ledabyle zdvíhal dlouhý
nos, dokud nevykročil Abe s kapesníkem v ruce. Rosemary zatajila
dech s pocitem strašné lítosti a v nenávisti k Barbanovi zaskřípala
zuby; potom:
„Jedna – dvě – tři!“ počítal Abe sevřeným hlasem.
Vypálili současně. McKisco zakolísal, ale vzpamatoval se. Oba
výstřely minuly cíl.
„Tak to stačí!“ zvolal Abe.
Soupeři vykročili k sobě a všichni se tázavě dívali na Barbana.
„Prohlašuji, že se necítím uspokojen.“
„Cože? Samozřejmě že jste uspokojen,“ pravil netrpělivě Abe.
„Jenom to nevíte.“
„Váš člověk nesouhlasí s dalším výstřelem?“
„To si pište, Tommy. Na souboji jste trval vy a můj klient se prostě
podřídil.“
Tommy se zlobně zasmál.
„Ta vzdálenost byla naprosto směšná,“ řekl. „Na takové frašky
nejsem zvyklý. Váš člověk si musí uvědomit, že tady není v Americe.“

– 127 –
 „Nemá smysl dělat si dobrý den z Ameriky,“ řekl Abe dost ostře.
A potom smířlivějším tónem dodal: „Tohle zašlo už příliš daleko,
Tommy.“ Chvíli rychle vyjednávali – potom Barban přikývl na sou-
hlas a chladně se uklonil svému někdejšímu protivníkovi.
„Ruce si nepodají?“ zeptal se francouzský lékař.
„Už se znají,“ řekl Abe.
Obrátil se k McKiscovi.
„Pojďte, jdeme odtud.“
Když vykročili, McKisco ho v záchvatu radosti chytil pod paží.
„Okamžik!“ řekl Abe. „Tommy chce zpátky svou pistoli. Třeba ji
ještě bude potřebovat.“
McKisco mu ji podal.
„Ať jde do háje,“ prohlásil odvážně. „Řekněte mu, že –“
„Mám mu říct, že chcete ještě jeden výstřel?“
„Tak jsem to dokázal,“ křičel v chůzi McKisco. „A dokázal jsem to
docela dobře, ne? Nebyl jsem žádný posera.“
„Byl jste pěkně pod párou,“ řekl Abe bez okolků.
„Ne, to jsem nebyl.“
„Dobře, tak jste nebyl.“
„A co by v tom bylo za rozdíl, kdybych se byl předtím trochu
napil?“
Nabýval stále více sebedůvěry a díval se na Aba vzdorovitě.
„Jaký je v tom rozdíl?“ opakoval.
„Když to nechápete sám, nemá smysl to rozbírat.“
„Nevíte, že za války byli všichni pořád opilí?“
„Nechme toho.“
Ale všechno ještě neskončilo. Ve vřesu za nimi se ozvaly naléhavé
kroky a dohonil je lékař.
„Pardon, Messieurs,“ zalapal po dechu. „Voulez vous régler mes
honoraires? Naturellement c’est pour soins médicaux seulement.“

– 128 –
 „M. Barban’a qu’un billet de mille et ne peut pas les régler et
l’autre a laissé son porte-monnaie chez lui.13
„Aby Francouz na tohle někdy zapomněl!“ řekl Abe a pak se
zeptal doktora. „Combien?“
„Já to zaplatím,“ řekl McKisco.
„Ne, už je to v pořádku. Byli jsme všichni asi ve stejném nebez-
pečí.“
Abe platil doktorovi a McKisco náhle odběhl do křoví a zvracel.
Potom, ještě bledší než předtím, vyrazil s Abem k vozu ránem, které
už zrůžovělo.
Campion ležel v nízkém porostu na zádech a lapal po dechu jako
jediná oběť souboje a Rosemary dostala náhlý hysterický záchvat
smíchu a kopala ho plátěným střevíčkem. Pokračovala v tom vy-
trvale, dokud se nezvedl – jí už teď záleželo jenom na jediném: že
za několik hodin uvidí na pláži ty, jimž v myšlenkách neustále říkala
„Diverovi“.

13  „Promiňte, pánové, zaplatíte mi laskavě honorář? Pochopitelně jen za

lékař­skou asistenci.“
„Pan Barban má jen tisícifrankovou bankovku, takže to nemůže zaplatit, a ten
druhý pán zapomněl peněženku doma.“

– 129 –
 Kapitola 13

Byli ve Voisins a čekali na Nicole, bylo jich šest, Rosemary, Northovi,

Dick Diver a dva mladí francouzští hudebníci. Prohlíželi si ostatní
stálé hosty v restauraci, jestli nejsou nervózní – Dick prohlásil, že
Američané, kromě něho, jsou věčně nervózní, a tak hledali příklad,
jímž by ho na místě usvědčili ze lži. Vypadalo to pro ně špatně – do
restaurace nepřišel ani jediný muž, který by vydržel deset minut
nesáhnout si na nos.
„Neměli jsme se vzdávat navoskovaných knírů,“ řekl Abe. „Ale
Dick stejně není jediný člověk, který by nebyl nervózní –“
Vstoupil dobře oblečený Američan se dvěma ženami a ty začaly
bezostyšně poposedávat a repetit za stolem. Najednou muž zjistil, že
ho pozorují – načež křečovitě zvedl ruku a upravil si pomyslnou bouli
na kravatě. V jiné společnosti, která se ještě neposadila, si nějaký muž
neustále přejížděl dlaní oholenou tvář a jeho společník mechanicky
zvedal a zase spouštěl vyhaslé cigarety. Ti šťastnější si rovnali brýle
a tahali se za chloupky na obličeji, ti, kteří k tomu neměli vybavení,
si otírali ústa nebo si dokonce zoufale mnuli ušní boltce.
Vešel známý generál a Abe, který počítal s tím, že generál pro-
dělal první rok ve West Pointu – rok, kdy žádný kadet nemůže od-
stoupit a z něhož se žádný do smrti nevzpamatuje –, se s Dickem
vsadil o pět dolarů.
Generál čekal, až mu číšník najde místo, a ruce měl přirozeně
svěšené podle těla. Jednu chvíli jimi náhle máchl dozadu jako
skokan a Dick řekl: „Aha!“, neboť se domníval, že se generál přestal
ovládat; ale ten se vzpamatoval, a všichni zase vydechli – utrpení
téměř skončilo, garçon už vytahoval generálovi židli.
Vtom dobyvatel, jakoby v záchvatu zlosti, zdvihl bleskurychle
ruku a podrbal se na šedé, dokonale upravené hlavě.

– 130 –
 „Vidíte,“ pravil samolibě Dick, „Jsem jediný.“
Rosemary si tím byla naprosto jista a Dick pochopil, že nikdy ne-
měl lepší obecenstvo. Proměnil tedy svou družinu ve společnost tak
veselou, že se Rosemary přezíravě dívala na všechny, kteří neseděli
u jejich stolu. Bydleli v Paříži už dva dni, ale byli vlastně pořád ještě
pod slunečníkem na pláži. Když se Rosemary, na kterou večírek
v Mayfairu v Hollywoodu teprve čekal, zdálo, že prostředí je příliš
strašné, jako právě minulý večer na plesu Corps des Pages, Dick jí
je učinil snesitelným tím, že pozdravil několik lidí, jakýsi výběr –
zdálo se, že Diverovi mají široký okruh známých, ale vypadalo to
vždycky, jako kdyby je ten dotyčný už dávno neviděl, a úplně mu to
vzalo dech: „Kde se to proboha pořád schováváte?“ – a potom Dick
jemně, ale natrvalo zničil nějakou ironickou ranou z milosti ty, kteří
stáli mimo, a obnovil tak jednotu své vlastní družiny. Rosemary
najednou připadalo, jako by se v jakési žalostné minulosti sama
byla setkala s těmi nešťastníky a pak je poznala, odmítla je a zbavila
se jich.
Jejich společnost byla skrznaskrz americká, a někdy téměř vůbec
ne americká. Dick je vracel do jejich původní podoby, jací byli, než
je zamlžily kompromisy bůhvíkolika let.
Do temné zakouřené restaurace, kde bufet voněl vybraným sy-
rovým jídlem, vklouzly Nicoliny nebesky modré šaty jako zatoulaný
zlomek počasí venku. Vyčetla jim z očí, jak je krásná, a poděkovala jim
zářivým úsměvem pochopení. Na chvíli to byli všichni velmi milí lidé,
velmi zdvořilí a tak dále. Potom je to unavilo, začali dělat ironické
a zatrpklé poznámky a nakonec začali kout všelijaké plány. Smáli se
věcem, na které si potom už přesně nevzpomenou – strašně se smáli
a muži vypili tři láhve vína. Tři ženy u stolu zastupovaly nesmírně
široký proud amerického života. Nicole byla vnučka amerického
kapitalistického selfmademana a pravnučka knížete z rodu Lippe-
-Weissenfeldových. Mary Northová byla dcera podomního tapetáře
a potomek prezidenta Tylera. Rosemary pocházela ze středních

– 131 –
vrstev střední třídy a úsilím matky vylétla až do nemapovaných vý-
šek Hollywoodu. Jedna druhé se podobaly a od mnoha amerických
žen se lišily tím, že ve světě mužů byly šťastné – zachovávaly si svou
osobitost prostřednictvím mužů, a nikoli v protikladu k nim. Ze všech
tří se mohly stát jak dobré kurtizány, tak dobré manželky, nikoli díky
té náhodě, jakého jsou původu, ale díky daleko větší náhodě, jestli
najdou nebo nenajdou svého muže.
A tak Rosemary zjistila, že je to příjemný oběd, tím hezčí, že
jich je tu pouze sedm, což je pro dobrou společnost asi maximum.
Snad i skutečnost, že byla v jejich světě nováčkem, působila jako
katalyzátor, jenž urychleně odstranil jakékoli výhrady, které snad
předtím jeden k druhému měli. Když se zvedali od stolu, dovedl
číšník Rosemary dozadu do temného zázemí všech francouzských
restaurací, kde ve světle matné oranžové žárovky našla telefonní
číslo a zavolala společnost Franco-American Films. Ovšemže tu
mají kopii Tatínkovy holčičky – je právě někde půjčena, ale mohou
ji slečně Hoytové předvést koncem týdne v  Rue des Saintes
Anges 341 – zařídí to pan Crauder.
Otevřená telefonní budka vedla do šatny, a když Rosemary za-
věsila sluchátko, uslyšela za pověšenými kabáty půldruhého metru
od sebe dva tlumené hlasy.
„– Tak ty mě máš ráda?“
„A jestli!“
Byla to Nicole – Rosemary ve dveřích budky zaváhala potom
slyšela Dicka říkat:
„Hrozně tě chci – pojďme odsud hned do hotelu.“ Nicole krátce
vzdychla. Ta slova jí nějakou chvíli neříkala nic – ale ten tón ano.
Příznak čehosi nesmírně tajemného vzrušil i ji.
„Chci tě.“
„Budu v hotelu ve čtyři.“
Když se hlasy vzdálily, stanula Rosemary bez dechu. Nejprve
užasla. Pokud šlo o jejich vzájemný vztah, nepřipadalo jí, že tu

– 132 –
existuje nějaká zvláštní žádostivost – zdálo se jí, že jsou poněkud
chladnější. Nyní ji zaplavil silný příval citu, nesmírný a neurčitý.
Nevěděla, jestli ji to přitahuje nebo odpuzuje, jenom věděla, že jí
to hluboce pohnulo. Připadala si velmi sama, když se vracela do
restaurace, ale dojímalo ji dívat se na ně a vášnivá vděčnost Nicolina
„A jestli!“ jí stále zněla v uších. Náladu situace, jejímž svědkem se
právě stala, sama dosud neznala; ale byť jí byla dosud sebevzdá-
lenější, něco jí říkalo, že tak je to v pořádku – neprobouzela v ní
ani stopu odporu, jaký pociťovala, když musela hrát jisté milostné
scény ve filmu.
Bylo jí to sice vzdálené, ale přesto cítila, že se na tom nyní ne-
odvolatelně účastní, a když šla s Nicole nakupovat, byla si té blízké
schůzky vědoma víc než sama Nicole. Viděla Nicole novýma očima,
odhalovala její půvaby. Je to jistě nejpůvabnější žena, jakou Rose­
mary kdy viděla – je tvrdá, oddaná a loajální, i v jistém smyslu
záludná, což Rosemary, uvažující v termínech maminčiny střední
třídy, spojovala s Nicoliným postojem k penězům. Rosemary utrá-
cela pemze, které si sama vydělala. Byla v Evropě proto, že onoho
lednového dne šestkrát skočila do bazénu, a teplota jí přitom kolí-
sala od 37,5 brzy ráno až k 39,5, kdy tomu maminka učinila přítrž.
S Nicolinou pomocí si Rosemary za vlastní peníze koupila dvoje
šaty, dva klobouky a čtyři páry bot. Nicole kupovala podle velikého
seznamu, který měl dvě stránky, a kromě toho kupovala ještě, co
uviděla ve výkladních skříních. Když se jí líbilo něco, co nepotře-
bovala sama, koupila to jako dárek pro někoho známého. Kupovala
barevné korále, skládací plážové matrace, umělé květiny, med, po-
stel pro hosty, tašky, šály, malé papoušky, drobnosti do domku pro
panenky a dva metry sedmdesát nějaké nové látky granátové barvy.
Nakoupila tucet plavek, gumového krokodýla, cestovní šachy ze
zlacené slonoviny, velké plátěné kapesníky pro Aba, dvě semišové
bundy, modrou jako ledňáček a planoucí jako hořící keř, ze salónu
Hermes – to všechno kupovala vůbec ne jako kurtizána z vyšších

– 133 –
kruhů, která kupuje prádlo a klenoty, jež patří koneckonců k jejímu
profesionálnímu vybavení a představují pojistku, ale úplně jinak.
Nicole byla výslednicí velikého důvtipu a práce. Pro ni opouště-
ly vlaky Chicago a ujížděly po zaobleném břichu světadílu až do
Kalifornie. Továrny na žvýkací gumu kouřily a v jiných továrnách
rostly článek po článku dlouhé pásy řetězů; lidé míchali v dížích
zubní pastu a z velkých měděných sudů stáčeli ústní vodu. V srpnu
dívky rychle naskládaly rajská jablíčka do konzerv nebo pracovaly
na Štědrý den do úpadu v laciných jednotkových domech; indián-
ští míšenci se plahočili na brazilských kávových plantážích a ze
snílků vymačkávali agenti právo na patent na nové traktory – tihle
a mnoho dalších lidí odevzdávalo Nicole svůj desátek, a jak se celý
systém s hřměním valil dál a dál, poznamenal horečnatým květem
i takové činy, jako když šla Nicole nakupovat ve velkém – jako by se
po tváři topiče, stojícího v oslňujícím žáru, rozlil ruměnec. Nicole
ztělesňovala velmi jednoduché zásady, které nesou svůj tragický
osud samy o sobě. Ale ztělesňovala je tak dokonale a s takovým
půvabem, že se ji najednou Rosemary pokoušela napodobit.
Byly skoro čtyři hodiny. Nicole stála v obchodě, na rameni jí se-
děl malý papoušek a měla právě jeden ze svých vzácných záchvatů
výřečnosti.
„A kdybyste tenkrát nebyla skočila do toho bazénu – já tak někdy
uvažuju o takových náhodách. Těsně před válkou jsme byli v Berlí-
ně – mně bylo dvanáct, to bylo těsně předtím, než maminka umřela.
Sestra šla na dvorní ples a měla na tanečním pořádku zapsané tři
královské prince, ceremoniář už všechno zařídil a vůbec. Půl hodiny
před začátkem ji začalo bolet v boku a dostala vysokou horečku.
Doktor řekl, že je to slepé střevo a že by měla jít na operaci. Ale
maminka už všechno naplánovala, a tak šla Baby na ples a tančila do
dvou do rána a pod večerními šaty měla přivázaný ledový obklad.
Operovali ji v sedm hodin ráno.“

– 134 –
 Je tedy dobré být tvrdý; všichni lepší lidé jsou k sobě tvrdí. Ale
byly čtyři hodiny a Rosemary neustále myslela na Dicka, jak už čeká
na Nicole v hotelu. Musí tam jít, nesmí ho nechat čekat. Pořád si
v duchu říkala: „Proč už nejdeš?“ a potom najednou: „Anebo když
nechceš jít ty, nech tam jít mě.“ Ale Nicole zapadla ještě do jednoho
obchodu a tam jim oběma koupila korzety a jeden poslala Mary
Northové. Teprve potom se zdálo, že si vzpomněla, a najednou
roztržitě zastavila taxi.
„Sbohem,“ řekla Nicole. „Dnes jsme si užily, že?“
„Ohromně,“ řekla Rosemary.
Bylo to těžší, než si myslela, a všechno se v ní vzpíralo, když
Nicole odjížděla.

– 135 –
KNIHA III
—
ZTRÁTY
1925
 Kapitola 1

Dick zabočil do spojovacího zákopu a kráčel dál po prkně, které

leželo přes bláto. Došel k periskopu, chvíli se jím díval, potom vylezl
na střelecký stupeň a zahleděl se přes násep. Před ním ležel pod
špinavým nebem Beaumont-Hamel; po jeho levici tragicky proslulý
kopec Thiepval. Dick si je prohlížel dalekohledem a hrdlo se mu
stáhlo smutkem.
Šel zákopem dál a zjistil, že na něho ostatní čekají u nejbližšího
spojovacího zákopu. Překypoval vzrušením a chtěl je na ně přenést.
Chtěl, aby to pochopili, ačkoliv u bojové jednotky sloužil vlastně
Abe North a on ne.
„Každá stopa téhle půdy stála tenkrát v létě dvacet životů,“ řekl
Rosemary. Pohlédla poslušně na dost holou zelenou planinu, pose-
tou šestiletými zákrsky. Kdyby Dick dodal, že jsou právě pod palbou
šrapnelů, to odpoledne by mu byla uvěřila. Její láska dosáhla takové
intenzity, že konečně začínala být nešťastná, zoufalá. Nevěděla, co
má dělat – chtěla mluvit s maminkou.
„Od té doby umřela už spousta lidí a my všichni brzy taky umře-
me,“ utěšoval je Abe.
Rosemary napjatě čekala, až bude Dick pokračovat.
„Podívejte se na ten potok – za dvě minuty bychom tam došli.
Angličanům to trvalo měsíc – celé impérium se tu pomalu sunulo,
vpředu umíralo a vzadu tlačilo kupředu ty v prvních řadách vpřed.
A jiné se velmi pomalu sunulo dozadu, každý den o pár centimetrů,
a nechávalo za sebou mrtvé jako miliony zakrvácených hadrů. Tohle
už žádný Evropan nebude za života téhle generace opakovat.“
„Ale vždyť v Turecku sotva přestali,“ řekl Abe. „A v Maroku –“
„To je něco jiného. Tahle západní fronta by se už opakovat neda-
la, ne na dlouho. Mladí si myslí, že by to dokázali, ale nedokázali by

– 137 –
nic. Mohli by znovu vybojovat první bitvu na Marně, ale ne tohle.
Tady to vyžadovalo náboženství a léta hojnosti a nesmírné jistoty
a přesně definované vztahy, jaké existovaly mezi třídami. Rusové
a Italové nebyli na téhle frontě k ničemu. Člověk musel mít duši
plnou pocitů, které sahaly dále do minulosti, než si pamatoval.
Musel pamatovat Vánoce a pohlednice s korunním princem a jeho
snoubenkou a kavárničky ve Valence a pivnice Unter den Linden
a svatby na radnici a výlety na derby a dědečkovy licousy.“
„Takovou bitvu vynalezl generál Grand v pětašedesátém u Pe-
tersburgu.“
„Ne – ten vynalezl jenom jatky ve velkém. Takovouhle bitvu vy-
nalezl Lewis Carroll a Jules Verne a ten, co napsal Undine, a venkov-
ští děkanové, kteří hrají kuželky pod kaštany, kmotři v Marseilles
a dívky svedené v postranních uličkách ve Württemberku a ve
Vestfálsku. Tohle byla bitva z lásky – vyplýtvalo se na ni celé století
středostavovské lásky. Tohle byla poslední bitva z lásky.“
„Nechceš snad dát tu bitvu do referátu D. H. Lawrenceovi?“ ze-
ptal se Abe.
„Celý můj krásný, milý, bezpečný svět se tady sesypal v uragánu
vysoce výbušné lásky,“ truchlil Dick dál. „Není to tak, Rosemary?“
„Nevím,“ odpověděla s vážným obličejem. „Všechno víte vy.“
Omeškali se za ostatními. Najednou se na ně sesypaly mazlavé
kousky hlíny a oblázky a z vedlejšího spojovacího zákopu zaječel Abe:
„Posedl mě zase bojový duch. Mám za sebou století ohijské lásky
a tamhleten zákop vybombarduju.“ Přes násep mu vykoukla hlava.
„Jste mrtví, neznáte pravidla? To byl granát.“
Rosemary se zasmála a Dick zvedl hrst kamínků, aby mu to od-
vedl, a zase je položil.
„Tady bych nedovedl dělat legraci,“ řekl trochu omluvně. „Přetr-
žen je provaz stříbrný a rozražena číše zlatá a tak dále, ale takový
starý romantik, jako jsem já, si nemůže pomoct.“
„Já jsem taky romantická.“

– 138 –
 Vyšli ze zákopu, který byl pečlivě znovu upraven, a stáli tváří
v tvář památníku padlých z New Foundlandu. Při čtení nápisů
propukla náhle Rosemary v pláč. Jako většina žen měla ráda, když
se jí řeklo, co má cítit, a měla ráda, když jí Dick říkal, co je směšné
a co je smutné. Ale především chtěla, aby věděl, jak ho miluje, teď,
když tato skutečnost uvádí všechno ve zmatek, teď, když kráčejí po
bojišti jako ve vzrušujícím snu.
Potom nasedli do auta a vydali se zpět k Amiensu. Na mladý
zakrslý les a porost padal jemný teplý déšť a míjeli velké mohyly
z roztříděných nevybuchlých nábojů, šrapnelů, bomb, granátů, vý-
stroje, helmic, bajonetů, pažeb pušek a ztrouchnivělé kůže, které
sedm let zůstaly v zemi. Za zatáčkou se náhle vynořily bílé čepice
velkého oceánu hrobů. Dick požádal řidiče, aby zastavil.
„Tamhle je to děvče – a pořád ještě má ten věnec.“
Dívali se za ním, když vystoupil a šel k děvčeti, které s věncem
v ruce stálo nerozhodně u brány. Taxi na ni čekalo. Byla to ru-
dovláska z Tennessee, s níž se setkali ráno ve vlaku a která přijela
z Knoxville položit na památku věnec na bratrův hrob. Po tváři jí
stékaly zlostné slzy.
„Ministerstvo války mi asi dalo špatné číslo,“ vzlykala. „Na tom
hrobě je jiné jméno. Hledám ho od dvou hodin, a těch hrobů je tu
tolik.“
„Na vašem místě bych ho prostě položil na nějaký hrob a na
jméno bych se nepodíval,“ poradil jí Dick.
„Myslíte, že bych to tak měla udělat?“
„Myslím, že on by si to tak přál.“
Stmívalo se a déšť houstl. Položila věnec na první hrob za bránou
a přijala Dickův návrh, aby poslala taxi pryč a vrátila se do Amiensu
s nimi.
Rosemary opět plakala, když uslyšela, co se stalo – byl to vůbec
velmi vlhký den, ale měla pocit, že se něco naučila, i když nevě-
děla přesně co. Později jí všechny ty odpolední hodiny připadaly

– 139 –
šťastné – jako jedno takové období, kdy se nic neděje a které v tom
okamžiku člověku připadá jen jako spojující článek mezi minulou
a budoucí radostí, až se nakonec ukáže, že to samo o sobě byla
radost.
Amiens bylo purpurové město plné ozvěn, stále ještě v něm
panoval smutek války stejně jako na některých nádražích: na Gare
du Nord a na Waterloo v Londýně. Ve dne na člověka taková města
působí depresivně. Po velkých šedých kočičích hlavách dláždění
na náměstí před katedrálou projíždějí malé tramvaje, dvacet let
staré, a samo počasí jako by nějak patřilo k minulosti, uvadlé počasí,
jako na starých fotografiích. Ale za tmy vystoupí na povrch všechno,
co je na francouzském životě nejlepší – bujné holky, muži, kteří
se hádají v kavárnách a jsou samé „Voilà“, párky, které přituleny
hlavami k sobě kráčejí zvolna nikam, kde je tak dobře a levně. Čekali
na vlak a seděli pod velkým podloubím, dost vysokým, aby kouř,
zvuk hlasů a hudba mohly stoupat vzhůru, a orchestr se přičinlivě
pustil do Ano, máme po banánech – zatleskali, protože kapelník se
tvářil tak spokojený sám sebou. Děvče z Tennessee zapomnělo na
smutek, bavilo se, a začalo dokonce koketovat, orientálně mžourat
očima a škádlit se s Dickem a s Abem. Jemně si ji dobírali.
Potom zanechali molekuly Württemberčanů, pruských gardistů,
Chasseurs Alpins, dělníků s Manchesteru a absolventů Etonu, aby
se ve vlahém dešti nadále až do věčnosti rozpadaly, a nasedli na vlak
do Paříže. Jedli obložené chlebíčky s mortadelou a sýrem bel paese,
které jim připravili v nádražní restauraci, a pili beaujolais. Nicole
byla roztržitá, neklidně se kousala do rtů a pročítala stále znovu
průvodce po bojišti, které Dick vzal s sebou – velmi rychle vlastně
prostudoval celou tu záležitost a tak dlouho ji zjednodušoval, až
slabě připomínala některý jeho vlastní večírek.

– 140 –
 Kapitola 2

Když dojeli do Paříže, byla Nicole příliš unavena a nemohla se jít

podívat na slavnostní osvětlení na výstavě dekorativního umění,
jak měli původně v úmyslu. Nechali ji tedy samotnou v hotelu Roi
George, a když zmizela mezi dvěma navzájem se protínajícími plo-
chami, jež vytvářel odraz světel z haly ve skleněných dveřích, spadla
z Rosemary stísněnost. Nicole znamenala sílu – třeba ne vždycky
dobře naladěnou nebo předvídatelnou jako maminka; nevypočita-
telnou sílu. Rosemary se jí trochu bála.
V jedenáct hodin seděla s Dickem a s Northovými v plovoucí
kavárně, kterou právě otevřeli na Seině. V řece blikala světla z mostů
a kolébalo se v ní mnoho chladných měsíců. Když Rosemary s ma-
minkou žily v Paříži, jezdívaly někdy v neděli parníčkem do Suresnes
a hovořily o plánech do budoucna. Měly tehdy málo peněz, ale paní
Speersová si byla tak jista Rosemaryinou krásou a vypěstovala v ní
takovou ctižádost, že byla ochotna riskovat peníze na různé „pří-
ležitosti“. Rosemary to měla mamince oplatit, až začne vydělávat…
Abe North se už od příjezdu do Paříže pohyboval v mírném
vinném oparu; oči měl podlité krví od slunce a od vína. Rosemary si
poprvé uvědomila, že se pořád někde zastavuje, aby se mohl napít,
a říkala si, co tomu asi říká Mary Northová. Až na to, že se často
smála, byla Mary tichá, tak tichá, že se o ní Rosemary dověděla
jen málo. Líbily se jí její rovné tmavé vlasy, sčesané dozadu, kde
narazily na jakýsi přirozený vodopád, který se o ně postaral – tu
a tam se jí bezstarostně zatoulaly přes spánky, až jí vnikly téměř
do očí; potom pohodila hlavou a vlasy se poslušně vrátily na místo.
„Dneska půjdem brzy spát, Abe. Jen jak to dopiješ.“ Maryin hlas
zněl lehce, ale plápolala v něm jiskřička úzkosti. „Nechceš přece,
aby tě museli na parník nalít?“

– 141 –
 „Je už stejně hodně pozdě,“ řekl Dick. „Měli bychom už všichni jít.“
Vznešený důstojný Abův obličej poněkud ztvrdohlavěl a Abe
rozhodně poznamenal:
„Ale kdepak.“ Vážně se odmlčel. „Kdepak, ještě ne. Dáme si ještě
jednu láhev šampaňského.“
„Já si už nedám,“ řekl Dick.
„Myslím na Rosemary. Je to rozená alkoholička. Schovává si v kou-
pelně láhev ginu a bůhvíco ještě – prozradila mi to její maminka.“
Nalil zbytek první láhve Rosemary do sklenky. První den v Paříži
jí bylo zle, protože se nažbluňkala limonády; potom s nimi vůbec
nepila, ale teď zvedla šampaňské a napila se.
„Co se to děje?“ zvolal Dick. „Vždyť jste mi řekla, že nepijete.“
„Neřekla jsem, že nikdy nebudu pít.“
„Co tomu řekne maminka?“
„Vypiju jen tuhle jednu skleničku.“ Připadalo jí to nějak nutné.
Dick pil, ne mnoho, ale pil. A možná že ji to přiblíží jemu, že ji to aspoň
trochu vyzbrojí na to, co musí udělat. Vypila ji rychle, zakuckala se
a řekla: „Ostatně včera jsem měla narozeniny – bylo mi osmnáct.“
„Proč jste nám to neřekla?“ rozhořčovali se.
„Věděla jsem, že byste okolo toho nadělali spoustu řečí a při-
pouštěli si zbytečné starosti.“ Dopila šampaňské. „Tak tohle je ta
oslava.“
„To tedy určitě není,“ ujistil ji Dick. „Zítřejší večeře je váš večírek
na počest narozenin, a ne abyste na to zapomněla. Osmnáct – to je
přece hrozně důležitý věk.“
„Myslela jsem si, že dokud člověku není osmnáct, na ničem ne-
záleží,“ řekla Mary.
„To je pravda,“ souhlasil Abe. „A potom taky ne.“
„Abe má pocit, že na ničem nezáleží, dokud nenastoupí na parník,“
řekla Mary. „Tentokrát má od chvíle, kdy přistane v New Yorku,
všechno naplánováno.“ Mluvila, jako kdyby ji unavovalo říkat věci,
které pro ni už nic neznamenají, jako kdyby ve skutečnosti dráha, již

– 142 –
s manželem sleduje nebo kterou se jim sledovat nedaří, se proměnila
už jen v dobré předsevzetí.
„On bude v Americe komponovat a já se budu v Mnichově učit
zpívat, takže až se zase sejdeme, nebude pro nás nic ne možné.“
„To je báječné,“ prohlásila Rosemary, která už cítila, jak jí šam­
paňské stoupá do hlavy.
„Tak, a ještě kapku šampaňského pro Rosemary. Bude si aspoň
umět líp vysvětlit, co jí provádějí lymfatické žlázy. Začínají fungovat
teprve od osmnácti.“
Dick se shovívavě usmál na Aba, kterého miloval a v něhož už
dávno ztratil naději: „To je z lékařského stanoviska nesprávné, a my
už jdeme.“
Abe postřehl mírně otcovský tón a řekl lehkovážně:
„Něco mi říká, že mi budou na Broadwayi hrát novou věc dávno
předtím, než ty dokončíš své vědecké pojednání.“
„Já doufám,“ řekl Dick klidně. „Doufám. Možná že se toho, čemu
ty říkáš ‚vědecké pojednání‘, třeba i vzdám.“
„Ale Dicku!“ Mary zazněl hlas vyděšeně, vylekaně. Rosemary
nikdy předtím neviděla, že by se Dick tvářil tak bezvýrazně; cítila, že
to prohlášení má váhu, a málem by byla zvolala s Mary: „Ale Dicku!“
Jenže Dick se najednou znovu zasmál, dodal ke své poznámce:
„vzdám ve prospěch nějakého jiného,“ a vstal od stolu.
„Počkej, Dicku, sedni si. Chtěl bych vědět –“
„Povím ti to někdy jindy. Dobrou noc, Abe. Dobrou noc, Mary.“
„Dobrou noc, Dicku,“ Mary se usmála, jako by byla nesmírně
šťastná, že může zůstat sedět na téměř opuštěné lodi. Byla to sta-
tečná žena, neztrácela naději a následovala svého manžela někam
bůhvíkam, proměňovala se hned v tu, hned v jinou osobnost, a při-
tom ho nedokázala odvést ani o krok z jeho cesty; někdy si uvě-
domovala, jak hluboko je v něm skryto žárlivě střežené tajemství
směru té pouti, a to je zbavovalo odvahy. A přece pořád houževnatě
zachovávala šťastné vzezření, jako kdyby byla jakýmsi symbolem.

– 143 –
 Kapitola 3

„Čeho se to hodláte vzdát?“ zeptala se Rosemary v taxíku a vážně

se zadívala na Dicka.
„Ničeho důležitého.“
„Jste vědec?“
„Jsem doktor medicíny.“
„Ale ale!“ usmála se radostně. „Tatínek byl také doktor. Tak proč
vlastně –“ zarazila se.
„To není žádné tajemství. Neztratil jsem dobrou pověst na vrcho­
lu kariéry a na Riviéře se neskrývám. Prostě jenom neprovozuji
praxi. Ale člověk nikdy neví; možná že se k medicíně zase jednou
vrátím.“
Rosemary tiše nastavila tvář k polibku. Na okamžik se na ni
podíval, jako by nerozuměl. Potom ji objal jednou rukou a otřel se
tváří o její hebké líčko a opět se na ni dlouze zadíval.
„Takové hezounké dítě,“ řekl vážně.
Usmála se na něho a hrála si konvenčně s klopami jeho kabátu.
„Jsem zamilována do vás a do Nicole. To je vlastně mé tajemství –
nemohu o vás ani s nikým mluvit, protože nechci, aby se ještě někdo
dověděl, jak jste báječný. Na mou duši – miluji vás a Nicole. Vážně.“
Tohle už tolikrát slyšel – a dokonce stejnými slovy.
Náhle se k němu přimkla – jak se octla v ohnisku jeho očí, její
mládí zmizelo a on ji políbil bez dechu, jako by na tom nezáleželo,
kolik jí je. Potom se mu opřela o ruku a vzdychla.
„Rozhodla jsem se, že se vás vzdám,“ řekla.
Dick sebou trhl – copak jí snad něčím naznačil, že se ho aspoň
zčásti zmocnila?
„Ale to je od vás hrozně ošklivé,“ podařilo se mu říct lehkovážně,
„zrovna když mě to začalo zajímat.“

– 144 –
 „Já vás tak milovala –“ jako kdyby to trvalo už léta. To už trochu
plakala. „Já vás tak milovala.“
Měl se asi zasmát, ale místo toho slyšel sám sebe: „Nejenže jste
krásná, ale je ve vás nějaká velikost. Ať uděláte cokoliv, ať třeba
předstíráte, že jste zamilovaná nebo že jste ostýchavá, působí to
věrohodně.“
V temné jeskyni taxíku, naplněné vůní parfému, který si Rose-
mary koupila s Nicole, se mu opět přiblížila, přitiskla se k němu.
Líbal ji, aniž z toho měl potěšení. Věděl, že je v ní vášeň, ale v je-
jích očích ani na ústech nebylo po ní nejmenší stopy; dech jí byl
slabě cítit šampaňským. Tiskla se k němu zoufale, políbil ji ještě
jednou a zchladila ho nevinnost jejího polibku, pohled, který v tom
okamžiku mířil za něj do noční temnoty, do temnoty světa. Nevěděla
ještě, že nádhera je věcí srdce; ve chvíli, kdy si to uvědomí a roztaje
ve vášni vesmíru, by si ji mohl vzít bez zaváhání nebo lítosti.
Její pokoj v hotelu ležel šikmo proti jejich a blíže u výtahu. Když
došli ke dveřím, řekla náhle:
„Vím, že mě nemilujete. Neočekávám to. Ale říkal jste, že jsem
vám měla povědět, že mám narozeniny. Já vám to tedy pověděla
a jako dárek k narozeninám chci, abyste teď na okamžik přišel ke
mně do pokoje, a já vám něco řeknu. Jenom na okamžik.“
Vešli dovnitř, Dick zavřel dveře a Rosemary se postavila těsně
k němu, ale nedotýkala se ho. Noc jí vymazala barvu z obličeje –
byla najednou nesmírně bledá, byla bílý karafiát, který zbyl po
taneční zábavě.
„Když se zasmějete –“ zaujal opět otcovský postoj, snad díky
Nicolině tiché blízkosti, „vždycky mám dojem, že uvidím mezeru
po nějakém vypadlém mléčném zubu.“
Ale začal příliš pozdě – přiblížila se k němu s ubohým zašeptáním.
„Vemte si mě.“
„Kam si vás mám vzít?“
Strnul úžasem.

– 145 –
 „Udělejte to,“ zašeptala. „Udělejte to prosím, ať je to, co je to.
Nevadí, jestli se mi to nebude líbit – nikdy jsem nečekala, že by se
mi to líbilo – už jen pomyšlení na tu věc mi bylo vždycky protivné,
ale teď už není. Musíte to udělat.“
Žasla sama nad sebou – nikdy si nepředstavila, že by dovedla
takhle mluvit. Čerpala z věcí, které četla, které viděla, o nichž deset
let snila v klášteře. Najednou také poznala, že to je jedna z jejích
největších rolí, a vrhla se do ní ještě vášnivěji.
„Tohle přece není samo sebou,“ zauvažoval Dick. „Není to snad
tím šampaňským? Radši na to zapomeneme.“
„Ne, ne! Hned! Chci, abyste to udělal hned. Vezměte si mě, ukažte
mi, co a jak, jsem naprosto vaše a chci být vaše.“
„Tak za prvé: pomyslela jste na to, jak by to ranilo Nicole?“
„Nedoví se to – tohle se jí vůbec nebude týkat.“
Pokračoval laskavě.
„Pak je tu ještě ta skutečnost, že já Nicole miluju.“
„Ale můžete přece milovat víc lidí než jenom jednoho, ne? Jako
já miluju maminku a vás – vás víc. Teď už miluju víc vás.“
„– za třetí: vy mě nemilujete, ale mohla byste potom, a to byste
se hned na prahu života dostala do příšerné šlamastiky.“
„Ne, já vám slibuju, že už vás nikdy neuvidím. Řeknu mamince
a hned zítra odjedeme do Ameriky.“
To nechal bez povšimnutí. Pamatoval si až příliš živě, jak mladé
a svěží má rty. Nasadil jiný tón.
„Je to všechno jenom taková vaše nálada.“
„Ne, prosím vás, ne – nevadí mi, jestli budu mít děťátko. Mohla
bych jet do Mexika jako jedno děvče v ateliérech. Tohle je tak úplně
jiné než všechno, nač jsem kdy myslela – vždycky mi to bylo pro-
tivné, když mě líbali doopravdy.“ Pochopil, že Rosemary má stále
ještě dojem, že se to musí stát. „Někteří měli veliké zuby, ale vy jste
docela jiný a krásný. Musíte to udělat.“

– 146 –
 „Mám dojem, že si myslíte, že lidé se prostě tak nějak líbají, a že
chcete, abych vás líbal.“
„Netrapte mě – nejsem dítě. Já vím že mě nemilujete.“ Najednou
byla pokorná a tichá. „Tolik jsem ani neočekávala. Vím, že vám mu-
sím připadat úplně nicotná.“
„Nesmysl. Ale připadáte mi mladá.“ A  v  myšlenkách dodal:
„– někdo vás toho ještě bude muset tolik naučit.“
Rosemary čekala, dychtivě oddychovala, až Dick řekl: „A ko-
nečně: není to všechno zařízeno tak, aby mohlo být po vašem.“
Obličej jí zesmutněl zklamáním, a Dick řekl automaticky: „Budeme
prostě muset –“ zarazil se, šel s ní k posteli, a když se dala do pláče,
posadil se vedle ní. Najednou byl zmaten. Ne pokud šlo o morální
stránku věci, protože v každém směru bylo naprosto jasné, jaký je
to nesmysl; prostě byl zmaten, a na okamžik zmizel i jeho obvyklý
půvab, jeho nárazům vzdorující vyrovnanost.
„Věděla jsem, že to neuděláte,“ vzlykala. „Byla to prostě marná
naděje.“
Vstal.
„Dobrou noc, dítě. Je to strašné, nemělo se to stát. Pustíme to
z hlavy.“ Na dobrou noc jí dal ještě trochu dobrých rad, jaké dávají
lékaři z nemocnice. „Tolik lidí vás ještě bude milovat a bylo by hezké,
kdybyste svou první lásku potkala nedotčená, i citově nedotčená.
To zní staromódně, že?“ Vzhlédla k němu, když se hnul ke dveřím;
vzhlédla k němu bez nejmenší představy, co si myslí, uviděla, jak
pomalu popošel ještě o krok, obrátil se a znovu se na ni podíval, a tu
zatoužila na okamžik ho sevřít a pohltit, zatoužila po jeho ústech,
uších, jeho límci u kabátu, zatoužila ho obklopit a zaplavit; viděla,
jak spočinul rukou na klice. A to už se vzdala, klesla na postel. Když
dveře zaklaply, zvedla se a přistoupila k zrcadlu, pustila se do kar-
táčování vlasů a trochu pofňukávala. Pročísla si je stopadesátkrát
jako obvykle, potom ještě jednou stopadesátkrát. Kartáčovala se,
až ji začala bolet ruka, vzala kartáč do druhé ruky a kartáčovala dál.

– 147 –
 Kapitola 4

Procitla vystřízlivělá a s pocitem hanby. Pohled na vlastní krásu

v zrcadle jí nedodal jistoty, jenom probudil včerejší bolest; a dopis,
který jí přinesla maminka – od chlapce, jenž ji loni na podzim vzal
na yaleskou kolejní tancovačku a oznamoval, že je teď v Paříži jí
nepomohl, to všechno jí připadalo hrozně vzdálené. Vynořila se
z pokoje, aby čelila kruté zkoušce setkání s Diverovými, dvojná-
sob obtížena strastí. Ale když se setkaly, skryla ji pláštíkem stejně
nepromokavým, jaký měla Nicole, a absolvovaly spolu celou řadu
pochůzek. Nicméně bylo utěšující, když Nicole na adresu roztržité
prodavačky poznamenala: „Většina lidí si myslí, že k nim každý
chová daleko intenzivnější city, než to ve skutečnosti je – myslí
si, že názory ostatních, pokud jde o ně, přecházejí z extrému do
extrému, od lásky k nenávisti.“ V expanzivní náladě, jakou měla
včera, byla by taková poznámka vzbudila v Rosemary odpor. Dnes,
kdy toužila co nejvíce bagatelizovat, co se stalo, ji dychtivě uvítala.
Obdivovala se Nicole pro její krásu a moudrost a poprvé v životě
žárlila. Než odjely z Gaussova hotelu, poznamenala maminka tím
ledabylým tónem, do něhož, jak Rosemary věděla, halila vždycky
své nejvýznamnější názory, že Nicole je velká krasavice, což jasně
naznačovalo, že Rosemary není. To Rosemary nevadilo. Teprve
nedávno připustili, aby se dozvěděla, že je aspoň pohledná; takže
její půvab jí nepřipadal jako vrozená vlastnost, ale jako něco zís-
kaného dodatečně, jako třeba že se naučila francouzsky. V taxíku si
však prohlížela Nicole a porovnávala se s ní. Nicolino krásné tělo,
něžná ústa, někdy sevřená, někdy dychtivě pootevřená světu vstříc,
to všechno byl dobrý předpoklad pro romantickou lásku. Nicole
byla krasavice jako mladé děvče a bude krasavice i později, až se jí
kůže napne přes vysoké lícní kosti. Má k tomu nezbytné základní

– 148 –
uzpůsobení. Byla to kdysi bělostná saská blondýnka, ale teď, když
jí vlasy ztmavly, byla krásnější, než když se ještě podobaly obláčku
a byly krásnější než ona sama.
„Tady jsme bydlely.“ Rosemary náhle ukázala na budovu v rue
des Saints-Pères.
„To je zvláštní. Protože když mně bylo dvanáct, byly jsme jednou
s maminkou a s Baby přes zimu tamhle,“ a ukázala na hotel právě
naproti přes ulici. Obě ošumělá průčelí na ně zírala jako šedivé
ozvěny dívčích let. „Tenkrát jsme si právě postavili dům v Lake
Forest a šetřili jsme,“ pokračovala Nicole. „Aspoň Baby a já a vy-
chovatelka jsme šetřily a maminka cestovala.“
„My jsme také šetřily,“ řekla Rosemary a uvědomila si, že to slovo
má pro každou z nich jiný význam.
„Maminka o tom vždycky mluvila velmi opatrně jako o malém
hotelu –“ Nicole se prudce zasmála svým magnetickým smíchem
„– totiž místo aby říkala ‚laciný‘ hotel. Když se nás někteří naši
nafoukaní přátelé ptali na adresu, nikdy jsme neříkaly: ‚Bydlíme
v ošumělé díře v apačské čtvrti a jsme rády, že tam máme tekoucí
vodu‘ – říkaly jsme pokaždé: ‚Bydlíme v jednom malém hotýlku.‘ Jako
kdyby pro nás všechny velké hotely byly příliš hlučné a vulgární.
Přátelé nás pochopitelně vždycky prohlédli a všude to rozhlásili.
Jenže maminka vždycky říkala, že to jen dokazuje, jak se v Evropě
vyznáme. Ona se samozřejmě vyznala. Narodila se jako německá
občanka. Ale její maminka byla Američanka a ji vychovali v Chicagu,
takže byla víc Američanka než Evropanka.“
Za dvě minuty se měly sejít s ostatními, a když vystupovaly
z taxíku v rue Guynemer naproti Lucemburským zahradám, Rose­
mary se znovu sebrala. Obědvali u Northových, v bytě téměř už
vyklizeném, vysoko nad zelenou záplavou listí. Rosemary připadal
ten den jiný než včerejší. Když Dickovi pohlédla do obličeje, se-
tkali se očima a pohladili se jimi jako ptačími křídly a pak bylo zas
všechno v pořádku, všechno bylo báječné, věděla, že ji začíná mít

– 149 –
rád. Zalilo ji divoké štěstí, uvědomovala si, jak jí cit jako teplá míza
proniká celým tělem. Chladná, jasná sebedůvěra se v ní prohloubila
a rozezpívala se. Skoro se na Dicka ani nepodívala, ale věděla, že
všechno je v pořádku.
Po obědě šli Diverovi a  Northovi s  Rosemary do Francouz-
sko-amerického filmu. Přidal se k nim Collis Clay, Rosemaryin
mládenec z New Havenu, jemuž zatelefonovala. Pocházel z Georgie
a myslel tak osobitě konvenčně, téměř šablonovitě, jak Jižané vy-
chovaní na Severu myslívají. Loni v zimě jí připadal přitažlivý – když
jednou jeli autem z New Havenu do New Yorku, drželi se za ruce,
teď už pro ni neexistoval.
V promítačce seděla mezi Collisem Clayem a Dickem, operátor
nasazoval kotouče filmu s Tatínkovou holčičkou a francouzský
zástupce společnosti kolem ní poletoval a pokoušel se mluvit ame-
rickým slangem.
„Tě bum,“ řekl, když projektor zlobil, „a máme po banánech.“ Po-
tom zhasla světla, cvaklo to a začalo zvučet, a ona konečně osaměla
s Dickem. V poloviční temnotě se na sebe podívali.
„Rosemary, holčičko,“ zašeptal. Dotkli se rameny. Nicole se na
konci řady neklidně zavrtěla a Abe křečovitě zakašlal a vysmrkal
se; pak už se všichni usadili a film běžel.
A už se objevila na plátně – školačka, jak vypadala před rokem,
vlasy jí spadaly na záda a vlnily se trochu prkenně jako na figurce
z keramiky; svítila na plátně – tak mladá a nevinná –, výsledek
maminčiny milující péče; svítila na plátně – ztělesňovala veškerou
nezralost celého národa, jenž si vystřihl novou panenku z lepenky
a předvádí si ji před svou prázdnou myslí nevěstky. Pamatovala
si, jak jí bylo v těch šatech, připadala si obzvlášť svěží a nová pod
svěžím mladým hedvábím.
Tatínkova holčička. Ach, jak byla malininká, hezoulinká a taková
kurážňoučká a kolik toho musela vydržet! Ale jeminánku, zlatíčko,
rozkošná k zulíbání! Před její malou pěstičkou se rozprchly síly

– 150 –
vášně a zkázy; dokonce sám pochod osudu se zastavil, nevyhnu-
telné se stalo vyhnutelným; sylogismy, dialektika, všechno racio-
nální zmizelo. Zeny zapomínaly na špinavé prádlo doma a plakaly;
i ve filmu plakala jedna žena tak dlouho, že s ní obecenstvo málem
sympatizovalo víc než s Rosemary. Plakala v dekoracích, které stály
hotový majetek, v jídelně ve stylu Duncana Phyfa, na letišti a při
závodě jachet, z něhož použili jen dva záběry, v podzemní dráze
a nakonec v koupelně. Ale Rosemary zvítězila – její dokonalý cha-
rakter, její odvaha a neochvějnost, jíž se snažila zničit vulgárnost
světa, a to, jak Rosemary ukázala, jaké je třeba přinést oběti, s tváří,
která dosud nevypadala jako maska; a přece to skutečně bylo tak
dojemné, že chvílemi při filmu ji všichni v celé řadě zahrnovali
projevy citu. Udělali přestávku, světlo se rozsvítilo, a když dozněl
potlesk, řekl jí Dick upřímně: „Já prostě žasnu. Bude z vás jedna
z nejlepších hereček.“
Pak zase pokračovala Tatínkova holčička, přišly šťastnější dny
a krásný záběr Rosemary s tatínkem je nakonec oba spojil v tak
zřejmém otcovském komplexu, že sebou Dick nad jeho neřestnou
sentimentálností za všechny psychology bolestně zavrtěl. Plátno
zmizelo, světla se rozsvítila, nadešel vhodný okamžik.
„A ještě něco jsem zařídila,“ oznámila Rosemary celé společnosti.
„Zařídila jsem zkušební snímek pro Dicka.“
„Cože?“
„Zkušební snímek; udělají ho tady na místě.“
Zavládlo ticho – potom se Northovi neovládli a zachechtali se.
Rosemary viděla, jak Dick pomalu chápe, co tím myslí, a v obličeji
mu čím dál tím víc vystupují irské rysy; zároveň si uvědomila, že
když vynášela ten trumf, dopustila se někde nějaké chyby, ale stále
ještě neměla potuchy, že hrála špatnou kartou.
„Já žádný zkušební snímek nechci,“ pravil Dick rozhodně; potom
pochopil celou situaci a pokračoval mírněji: „Rosemary, vy jste mě
zklamala. Film je hezká kariéra pro ženu – ale proboha, mě přece

– 151 –
fotografovat nemohou. Jsem starý vědátor a vězím až po uši v sou-
kromých záležitostech.“
Nicole a Mary ho ironicky pošťuchovaly, aby využil příležitosti;
dobíraly si ho, protože se jich obou trochu dotklo, že je nikdo
o zkušební snímek nepožádal. Ale Dick udělal tečku za tématem
poněkud kousavou poznámkou o hercích: „Nejsilnější stráž stojí
u brány, která nevede nikam,“ řekl. „Možná proto, že prázdnota je
příliš zahanbující, aby to mohlo být odhaleno.“
V taxíku, kde seděla s Dickem a Collisem Clayem – Collise měli
vysadit cestou a Dick vezl Rosemary na čaj, kterého se Nicole
a Northovi nehodlali zúčastnit, protože museli zařídit něco, co Abe
nechal do posledního okamžiku nevyřízeno –, Rosemary Dicka
plísnila:
„Myslela jsem si, že kdyby ten snímek dopadl dobře, mohla bych
ho vzít s sebou do Kalifornie. A kdyby se jim tam líbil, mohl byste
třeba přijet a dělat mi partnera ve filmu.“
Už nemohl odporovat. „To byl od vás děsně rozkošný nápad, ale
já bych se raději díval na vás. Byla jste snad to nejhezčí, co jsem
v životě viděl.“
„Je to ohromný film,“ řekl Collis. „Viděl jsem ho čtyřikrát. Znám
jednoho kluka v New Havenu, který ho viděl dvanáctkrát – jednou
se na něj jel podívat až do Hartfordu. A když jsem dovezl Rosemary
do New Havenu, styděl se tolik, že se s ní nechtěl seznámit. Co tomu
říkáte? Tahle holčička každého úplně uzemní.“
Dick a Rosemary se na sebe podívali a zatoužili být sami. Ale
Collis měl dlouhé vedení.
„Zavezu vás, kam chcete,“ navrhl. „Bydlím v Lutetii.“
„My zavezeme vás,“ řekl Dick.
„Bude jednodušší, když vás zavezu já. Nedělá mi to žádné potíže.“
„Myslím, že bude líp, když vás zavezeme my.“
„Ale –“ začal Collis; nakonec mu to došlo a začal se s Rosemary
dohadovat, kdy ji zase uvidí.

– 152 –
 Konečně zmizel, a s ním zmizel i bezvýznamný stín, ale také
vtíravá zátěž někoho třetího. Auto neočekávaně a nemile zastavilo
na adrese, kterou Dick udal šoférovi. Dlouze se nadechl.
„Půjdeme dovnitř?“
„Třeba,“ řekla Rosemary. „Udělám, co chcete.“
Zauvažoval.
„Vlastně tam skoro musím – ta paní chce koupit pár obrázků od
jednoho mého přítele, který potřebuje peníze.“
Rosemary si přičísla vlasy, které byly v tak výmluvném ne-
pořádku.
„Zdržíme se jen pět minut,“ rozhodl se. „Vám se ti lidé líbit ne-
budou.“
Pomyslela si, že budou nudní a jeden jako druhý nebo obhroublí
a opilí nebo únavní a vtíraví, zkrátka že budou prostě patřit k lidem,
jakým se Diverovi vyhýbají. Byla naprosto nepřipravena na dojem,
který v ní příští chvíle potom zanechaly.

– 153 –
 Kapitola 5

Byl to dům přestavěný z paláce kardinála de Retze v rue Monsieur.

Ale jakmile člověk prošel dveřmi, nebylo nikde ani stopy po minu-
losti, ani po jakékoli přítomnosti, kterou Rosemary znala. Vnější
skořápka, zdivo, jako by v sobě uzavírala budoucnost, takže působi-
lo jako elektrický šok, jako naprosto neutralizující zážitek, zvrácený
jako snídaně z ovesných vloček posypaných hašišem, překročit
ten práh, pokud to tak bylo možno nazvat, a vejít do dlouhé haly
z modré oceli, celé postříbřené a vyzdobené nesčetnými ploškami
mnoha podivně kose přiříznutých zrcadel. Celkový účinek se ne-
podobal ničemu na výstavě dekorativního umění – lidé byli totiž
uvnitř objektu, nikoli před ním. Rosemary se zmocnil pocit odstupu
a falešného vzrušení, jaký prožívala v ateliéru, a domnívala se, že
všichni ostatní ten pocit sdílejí.
Bylo tam asi třicet lidí, většinou žen, a všechny jako by vypadly
z románů Louisy M. Alcottové nebo Madame de Ségur; pohybovaly
se v těch kulisách tak obezřele a tak přesně jako ruka, která sbírá
střepy rozbité sklenice. Nebylo možno říci, že by jednotlivě nebo
jako celek ovládaly okolí, jako člověk ovládne umělecké dílo, které
mu patří, byť bylo sebetajemnější. Nikdo nevěděl, co tenhle pokoj
znamená, protože se rozvíjel v cosi jiného, měnil se ve všechno
možné, co nebylo pokojem; být v něm bylo stejně těžké jako kráčet
po vysoce naleštěném pohyblivém schodišti, a nedokázal to nikdo,
ledaže by se pohyboval jako ruka mezi rozbitým sklem – což všech-
no omezovalo a zároveň určovalo chování většiny přítomných.
Dělili se na dva druhy. Byli tam Američané a Angličané, kteří
prohýřili celé jaro a léto, takže cokoli dělali teď, mělo už čistě jen
neurotické pohnutky. V jistou denní dobu bývali velmi tiší a letargič-
tí, a potom najednou vybuchli a pohádali se a začali se hroutit

– 154 –
a navzájem svádět. Druhou třídu, již by bylo možno nazvat „vyko-
řisťovatelé“, tvořili příživníci, kteří byli ve srovnání s těmi prvními
střízliví a vážní a měli nějaký životní cíl a neměli ani trochu času
nazbyt. Ti si v tom prostředí nejlépe udržovali rovnováhu, a pokud
zde – kromě nového způsobu, jakým byly v bytě zorganizovány
světelné hodnoty – převládal nějaký tón, udávali jej oni.
Tento Frankenstein spolkl Dicka a Rosemary jako malinu – ihned
je od sebe oddělil a Rosemary náhle zjistila, že je z ní neupřímná
osůbka, zabydlená jen ve vrchních rejstřících vlastního hlasu a tou-
žící, aby už přišel režisér. Ale v pokoji divoce pulzovalo tolik křídel,
že neměla pocit, že by její postavení bylo nepřiměřenější než posta-
vení kohokoli jiného. Nadto ještě přišel k uplatnění její výcvik – a po
několika polovojenských obratech, úkrocích a v krátkých pochodech
najednou zkonstatovala, že navenek mluví s úhlednou, sériově stři-
ženou dívkou s obličejem hezkého chlapce, ale ve skutečnosti že se
zaujetím naslouchá rozhovoru, který zaznívá z jakéhosi bronzového
žebříku šikmo naproti ní a něco přes metr odtud.
Na lavici tam seděly tři mladé ženy. Všechny byly vysoké a štíhlé
a drobné hlavy měly vyčesané jako manekýnky, a jak mluvily, hlavy
se jim půvabně kývaly nad tmavými, na míru šitými šaty, téměř
jako květiny na dlouhých stoncích a téměř jako hlavičky kober
s roztaženou kápí.
„Ale ano, dovedou to divadýlko zahrát hezky,“ řekla jedna hlu-
bokým a bohatě modulovaným hlasem. „Možná líp než kdo jiný
v Paříži – já jsem poslední, kdo by to neuznal. Jenže přece jen –“
vzdychla. „Ty fráze, které opakuje kolem dokola – ‚nejstarší domo-
rodec celý okousaný od hlodavců‘. Jednou se tomu člověk zasměje.“
„Dávám přednost lidem, jejichž život není navenek tak uhlazený,“
řekla druhá, „a ona se mně nelíbí.“
„Nikdy mě nějak příliš nenadchli, ani ti, co se točí kolem nich. Co
si má člověk třeba počít s takovým naprosto neslaným nemastným
panem Northern?“

– 155 –
 „Ten nepřichází v úvahu,“ řekla první dívka. „Ale musíte uznat, že
ten pán, o kterého jde, dokáže člověka okouzlit jako nikdo.“
To byl pro Rosemary první náznak, že je řeč o Diverových, a ona
ztichla rozhořčením. Ale děvče, které k ní mluvilo, děvče v naškro-
bené modré košili, s jasně modrýma očima a v dokonale šedých ša-
tech, úplně ukázkové děvče, se začalo snažit, aby získalo její přízeň.
Zoufale a neúnavně zametala z cesty všechno, co by mohlo stát mezi
nimi, v obavách, že ji Rosemary nevidí, zametala to tak důkladně, že
jí nakonec nezbyl ani křehký závoj humoru, a Rosemary ji s nechutí
spatřila v jasném světle.
„Nevyšel by vám čas na oběd nebo třeba na večeři nebo na oběd
pozítří?“ doprošovalo se děvče. Rosemary hledala pohledem Dicka
a našla ho u hostitelky, s níž mluvil od chvíle, kdy přišli. Setkali
se očima a Dick neznatelně kývl. Současně si jí všimly ty tři ženy,
které vypadaly jako kobry, natočily k ní dlouhé krky a upřely na ni
pohledy podrobující ji důkladné kritice. Vzdorně opětovala jejich
pohled a dala najevo, že slyšela, co říkaly. Potom se zbavila svého
naléhavého protějšku zdvořilou, ale úsečnou frází na rozloučenou,
kterou právě pochytila od Dicka, a vydala se za ním. Hostitelka –
byla to další vysoká a bohatá Američanka, slunící se bezstarostně
ve svitu celonárodní prosperity – kladla Dickovi nesčetné otázky
o Gaussově hotelu, kam se zřejmě hodlala vypravit, a vytrvale se
snažila prolomit jeho zdrženlivost. Rosemaryina přítomnost jí
připomněla, že zanedbává své hostitelské povinnosti, rozhléd-
la se a řekla: „Našla jste někoho zábavného? Seznámila jste se
s panem –?“ Zapátrala pohledem po nějakém muži, který by mohl
vzbudit Rosemaryin zájem, ale Dick řekl, že už musí jít. Vydali se
ihned na cestu a překročili kratičký práh budoucnosti, vedoucí do
náhlé minulosti kamenné fasády zvnějšku.
„Že to bylo strašné?“ řekl.
„Bylo,“ opakovala poslušně jako ozvěna.
„Rosemary?“

– 156 –
 Zašeptala: „Co?“ vyděšeným hlasem.
„Je mi z toho příšerně.“
Otřásly jí slyšitelné bolestné vzlyky. „Nemáte kapesník?“ vy-
koktala ze sebe. Ale na pláč bylo málo času, a protože z nich už byli
milenci, vrhli se hltavě do rychle ubíhajících vteřin a venku za okny
taxíku se rozpouštěl zelený a béžový soumrak a reklamy rudé jako
oheň, modré jako plyn a přízračně zelené začaly kouřově zářit prů-
zračným deštěm. Bylo téměř šest, ulice plné pohybu, bistra svítila,
a když taxík zabočil na sever, prolétlo kolem nich růžově důstojné
place de la Concorde.
Konečně pohlédli jeden na druhého a zašeptali jména, která
zněla jako zaklínání. Ta dvě jména se jemně vznášela ve vzduchu,
odeznívala pomaleji než jiná slova, jiná jména, pomaleji než hudba
v myšlenkách.
„Nevím, co mě to včera večer napadlo,“ řekla Rosemary. „Nebyla
to snad ta sklenička šampaňského? Nikdy jsem nic podobného
neudělala.“
„Řekla jste prostě, že mě máte ráda.“
„Mám vás ráda – na tom nemohu nic změnit,“ Rosemary cítila, že
je načase, aby se rozplakala, a tak si trochu poplakala do kapesníku.
„Bojím se, že jsem se do vás zamiloval,“ řekl Dick, „a to není zrov-
na to nejlepší, co se mohlo stát.“
Zase ta jména – potom se přitiskli k sobě, jako kdyby je cuknutí
taxíku vrhlo jednoho druhému do náruče. Narazila mu ňadry tvrdě
na prsa, ústa měla celá nová a teplá a ta ústa patřila jim oběma.
S téměř bolestnou úlevou přestali myslet, přestali vidět; jenom
dýchali a hledali jeden druhého. Pohybovali se oba v jemném še-
divém světě mírné kocoviny z únavy, kdy nervy odpočívají v celých
svazcích jako struny na pianě a najednou zničehonic zapraskají jako
proutěné židle. Tak odhalené a tak něžné nervy se jistě musí spojit
s jinými nervy, rty na rtech, prsa na prsou.

– 157 –
 Pořád ještě byli ve šťastnějším stadiu lásky. Měli jeden o druhém
plno srdnatých iluzí, nesmírných iluzí, takže jim připadalo, že jejich
osobnosti se spojily na takové úrovni, kde žádné jiné lidské vztahy
nehrají roli. Zdálo se, že se tam oba dostali neobyčejně nevinní, jako
by je k sobě dohnal čistě jen sled náhod, tolika náhod, až nakonec
museli nabýt přesvědčení, že jsou si určeni. Dorazili tam s čistýma
rukama, aspoň se jim to zdálo, neposkvrněni pouhou zvědavostí
nebo pokoutností.
Ale pro Dicka byl ten úsek cesty krátký; ještě než dorazili do
hotelu, došlo k obratu.
„Nedá se s tím nic dělat,“ řekl a pocítil náhlý zmatek. „Zamiloval
jsem se do tebe, ale to nic nemění na tom, co jsem řekl včera večer.“
„Na tom teď nezáleží. Chtěla jsem jen, abys mě měl rád – jestli
mě máš rád, je všechno v pořádku.“
„Naneštěstí mám. Ale Nicole se to nesmí dovědět – nesmí mít
ani nejmenší podezření. Nicole a já musíme zůstat spolu. Svým
způsobem je to důležitější než jenom chtít být spolu.“
„Polib mě ještě jednou.“
Políbil ji, ale vzápětí ji pustil.
„Nicole nesmí trpět – má mě ráda a já mám rád ji – rozumíš.“ Ro-
zuměla; nezraňovat lidi: tomu rozuměla dobře. Věděla, že se Diverovi
milují, protože o tom byla přesvědčena od začátku. Myslela si však, že
je to poněkud ochladlý poměr, vlastně spíš něco takového jako láska
mezi ní a maminkou. Mohou-li lidé dávat tolik těm, kteří nepatří k ro-
dinnému kruhu, nenaznačuje to snad jisté oslabení vnitřní intenzity?
„A máme se opravdu rádi,“ řekl, protože tušil, na co myslí. „Aktiv­
ně rádi – je to složitější, než ti mohu povědět. To vlastně zavinilo
ten nesmyslný souboj.“
„Jak ses dozvěděl o tom souboji? Měla jsem za to, že to před vámi
máme zatajit.“
„Snad si nemyslíš, že Abe dokáže udržet tajemství,“ mluvil kou-
savě a ironicky. „To raději tajemství vyžvaň rozhlasem, otiskni je

– 158 –
v bulvárním plátku, ale nikdy je nesvěřuj člověku, který se víc než
třikrát nebo čtyřikrát denně napije.“
Zasmála se na souhlas a dál se k němu tiskla.
„Takže rozumíš, můj vztah k Nicole je složitý. Nicole není příliš
silná – vypadá, ale není. V tom je právě ten malér.“
„Ale to mi řekneš až někdy jindy. Teď mě polib – teď mě měj rád.
Mám tě ráda a Nicole se o tom nikdy nedoví.“
„Miláčku.“
Dojeli do hotelu a Rosemary šla kousek za ním, aby se mu mohla
obdivovat, zbožňovat ho. Kráčel pozorně, jako kdyby se vracel po
vykonání nějakého velkého činu a jako by spěchal za nějakým
jiným. Ten organizátor soukromých radovánek, správce bohatě
obloženého štěstí. Měl dokonalý klobouk a držel v ruce těžkou hůl
a žluté rukavice. Pomyslela si, jak jim všem s ním bude dnes večer
dobře.
Po schodech šli pěšky – až do šestého poschodí. Na prvním od-
počívadle se zastavili a políbili; na dalším byla obezřelá a na třetím
ještě obezřelejší. Na dalším – čekala je ještě dvě – se napůl zastavila
a letmo ho políbila na rozloučenou. Na jeho naléhání s ním na minu-
tu sešla o poschodí níž – a potom už jen nahoru a nahoru. Konečně
se museli rozloučit, vztáhli ruce k sobě, aby se mohli dotknout přes
zábradlí, a pak se prsty od sebe odloučili. Dick se vrátil dolů zařídit
ještě něco na večer. Rosemary vyběhla do pokoje a napsala dopis
mamince; měla výčitky svědomí, protože se jí po mamince vůbec
nestýskalo.

– 159 –
 Kapitola 6

Ačkoli Diverovi byli k organizované módě upřímně lhostejní, byli

přesto příliš vnímaví, aby se vzdali jejího současného rytmu a pul-
zu. Jádrem všech Dickových večírků bylo vzrušení, a když se člověk
náhodou nadýchl svěžího nočního vzduchu, bylo to tím vzácnější,
protože jej okusil o přestávkách mezi vzrušením.
Toho dne se večírek dostával do tempa rychlostí bláznivé grotes-
ky. Bylo jich dvanáct, bylo jich šestnáct, byly z nich čtveřice, které
se každá v jiném voze rozjížděly na rychlou odyseu Paříží. Na nic
se nezapomnělo. Všude se k nim lidé jakoby kouzlem přidávali,
provázeli je jako odborníci, téměř průvodci jednou fází večera, pak
zmizeli a na jejich místo nastoupili opět jiní lidé, takže se zdálo, jako
by se kdekdo udržoval po celý den svěží jen a jen pro ně. Rosemary
ocenila, jak to je úplně jiné než všechny večírky v Hollywoodu, byť
byly sebeokázalejší. Kromě mnoha jiných zábav tam třeba měli vůz
perského šacha. Kde se Dick tohoto vozidla zmocnil, kolik ho to
stálo na úplatcích, na tom nezáleželo. Rosemary vůz přijala prostě
jako nový kamínek do báječného kaleidoskopu, který už dva roky
naplňoval její život. Vůz postavili v Americe na zvláštní šasi. Měl
stříbrná kola i chladič. Vnitřek karosérie byl vykládán nesčetnými
brilianty, které dvorní klenotník nahradí pravými skvosty, až příští
týden přijede vůz do Teheránu. Vzadu bylo jen jedno opravdové
sedadlo, protože šach musí jezdit sám, a tak se na něm střídali
a mezitím seděli na kuní kožešině, jež pokrývala podlahu.
Ale pořád tu byl Dick. Rosemary ujišťovala maminčin obrázek,
který s sebou neustále nosila, že jakživa, jakživa nepoznala niko-
ho tak milého, tak skrznaskrz milého, jako byl ten večer Dick.
Srovnávala ho s dvěma Angličany, jež Abe svědomitě oslovoval
„major Hengist a pan Horsa“, s dědicem jednoho skandinávského

– 160 –
trůnu, se spisovatelem, jenž se právě vrátil z Ruska, s Abem, který
byl zoufalý a vtipný, a s Collisem Clayem, jenž se k nim někde přidal
a už s nimi zůstal – a bylo jí úplně jasné, že se to vůbec srovnávat
nedá. Nadšení, nesobeckost, která z něho neustále vyzařovala, ji
uchvátily. Technika zacházení s tolika různými typy lidí, z nichž
každý byl stejně nehybný a závislý na neustálých dodávkách po-
zornosti, jako je pluk pěchoty závislý na přísunu, nepůsobila mu
zřejmě pražádnou námahu, takže i přitom mohl ještě kdekomu
rozdávat kousky své nejvlastnější osobnosti.
Později vzpomínala na chvíle, kdy se octla na vrcholu štěstí.
Poprvé to bylo, když s Dickem tančili; byla si vědoma, jak její krása
zářivě jiskří na pozadí Dickovy vysoké, silné postavy, a pluli spolu
a vznášeli se sálem podobni lidem v zábavném snu – Dick jí otá-
čel sem tam tak jemnými signály těla, že se proměnila v pestrou
květinu, v kousek vzácné látky, před padesáti očima vystavený na
odiv. Jednu chvíli vůbec netančili, jenom se k sobě vinuli. Někdy
časně ráno zůstali sami a její vlhké mladé tělo, v chuchvalci unavené
látky jemné jako prášek, se k němu přitisklo a zůstalo schoulené na
pozadí klobouků a šál ostatních lidí…
Nejvíce se nasmála potom, když jich šest – ti nejlepší a nej-
vznešenější veteráni večírku – stálo v zešeřelé hale hotelu Ritz
a přesvědčovalo nočního vrátného, že venku je generál Pershing
a že chce kaviár a šampaňské. „Nesnese odkladu. Každý voják, kaž-
dé dělo je mu k službám.“ Odnikud se vynořili přehorliví číšníci, do
haly přistavili stůl a pak vešel Abe, ztělesňující generála Pershinga,
a  všichni se postavili do pozoru a  zapěli mu zmatené úlomky
válečných písní, pokud si je pamatovali. Když se po této blamáži
číšníci urazili a oni zjistili, že nikdo nedbá o jejich pobídky, postavili
na číšníky past – ohromné a fantastické zařízení, k němuž použili
veškerého nábytku v hale a jež pracovalo jako nějaký groteskní
stroj z Goldbergových karikatur. Abe nad tím vrtěl hlavou.
„Třeba by bylo lepší ukrást hudební pilu a –“

– 161 –
 „Tak dost,“ přerušila ho Mary. „Jak začne Abe s hudební pilou, je
načase jít domů.“ Úzkostlivě se svěřila Rosemary: „Musím dostat
Aba domů. V jedenáct hodin mu jede vlak k lodi. Je to tak důležité –
mám pocit, že celá budoucnost závisí na tom, jestli ten vlak stihne.
Ale když se s ním začnu dohadovat, udělá vždycky všechno přesně
naopak.“
„Pokusím se ho přesvědčit,“ nabídla se Rosemary.
„Byla byste tak hodná?“ řekla s malou nadějí. „Snad byste to
dokázala.“
Potom přišel za Rosemary Dick.
„Jedeme s Nicole domů a mysleli jsme si, že bys třeba chtěla jet
s námi.“
V prvním svítání měla obličej zbledlý únavou. Dvě sinalé tmavé
skvrny na tvářích naznačovaly, kde byla ve dne barva.
„Nemohu,“ řekla. „Slíbila jsem Mary Northové, že zůstanu s nimi –
nebo se Abe nikdy nedostane do postele. Třeba byste v tom mohli
něco udělat.“
„Nevíš, že s lidmi se nedá udělat nic?“ poučil ji. „Kdybych bydlel
s Abem ve společném pokoji v koleji a on měl poprvé špičku, bylo
by to něco jiného. Teď už se nedá nic dělat.“
„Já tu ale musím zůstat. Říká, že půjde spát, jenom když s ním
půjdeme do tržnice do Halles,“ pravila skoro vzdorně.
Políbil ji rychle na ohbí lokte.
„Nenechávejte Rosemary jet domů samotnou,“ volala Nicole na
Mary, když odcházeli. „Jsme za ni odpovědni její matce.“
O  něco později vezli se Rosemary, Northovi, jakýsi výrobce
mluvících zařízení pro panenky z Newarku, všudypřítomný Collis
a ohromný, báječně nastrojený indiánský naftový baron jménem
George T. Ochránce kom na hromadách mrkví v zelinářské káře.
Hlína z natí ve tmě sladce voněla a Rosemary seděla tak vysoko, až
nahoře na hromadě, že v dlouhých stínech mezi řídkými pouliční-
mi lampami ostatní pokaždé sotva zahlédla. Jejich hlasy zaznívaly

– 162 –
zdaleka, jako kdyby prožívali něco jiného než ona, něco jiného
a jí vzdáleného, protože ona byla v srdci s Dickem, litovala, že šla
s Northovými, toužila být v hotelu, kde na druhém konci chodby
spí Dick, anebo aby byl Dick tady vedle ní a kolem nich aby stékala
teplá temnota.
„Nelez nahoru,“ vykřikla na Collise, „nebo se ty mrkve sesypou!“
Jednu hodila po Abovi, který seděl vedle kočího strnule jako stařec…
O něco později byla na cestě domů, už se úplně rozednilo a nad
Saint-Sulpice začínali svůj koncert holubi. Všichni se najednou
spontánně rozesmáli, protože věděli, že je pořád ještě noc, ačkoli
lidé na ulicích zřejmě trpěli iluzí, jako by už bylo jasné a horké ráno.
Tak jsem se tedy konečně dostala na opravdu divoký večírek,
pomyslela si Rosemary, ale když u toho není Dick, není to žádná
legrace.
Připadala si trochu zrazená a smutná, ale náhle se v dohledu ob-
jevil pohybující se předmět. Byl to ohromný koňský kaštan v plném
květu, který vezli na Champs-Elysées, byl připevněný na dlouhém
voze a celý se třásl smíchem – jako půvabný člověk v nedůstojném
postavení, který však přesto dobře ví, že je půvabný. Okouzlená
Rosemary se na něj podívala, ztotožnila se s ním, radostně se s ním
dala do smíchu a najednou bylo všechno nádherné.

– 163 –
 Kapitola 7

Abe odjel v jedenáct hodin z Gare Saint-Lazare – stál sám pod špi-
navou skleněnou kupolí, která tu zbyla ze sedmdesátých let, z éry
Křišťálového paláce; ruce bezvýrazně šedivé, jaké mohou být jenom
po čtyřiadvaceti hodinách bdění, měl v kapsách kabátu, aby zakryl,
že se mu třesou prsty. Sundal klobouk a bylo jasně vidět, že si sčesal
dozadu jenom horní vrstvu vlasů; spodnější vrstvy trčely rezolutně
na všechny strany. Stěží by v něm někdo poznal muže, který před
čtrnácti dny plaval na Gaussově pláži.
Přišel příliš brzo; rozhlížel se vlevo vpravo, ale jen očima; k tomu,
aby pohnul jinou částí těla, by potřeboval nervové síly, které nyní
neovládal. Kolem něho projížděla zavazadla, která vypadala jako
nová; temné postavičky budoucích pasažérů volaly „Heej-aaj!“
pronikavými temnými hlasy.
V okamžiku, kdy se pustil do úvahy, zda má nebo nemá čas něče-
ho se napít v bufetu, a začal listovat v provlhlém svazku tisícifran-
kových bankovek v kapse, zastavil se jeden hrot jeho kyvadlového
pohledu na přízraku Nicole nahoře na schodišti. Zadíval se na
ni – její výraz byl výmluvný, jak tomu bývá u lidí, na které někdo
čeká, ale oni ho sami nevidí. Mračila se, myslela na děti, ne že by je
s hrdostí sledovala zrakem, spíš je pouze s živočišným instinktem
počítala – jako kočka, která tlapkou kontroluje koťata.
Sotva spatřila Aba, výraz tohoto rozpoložení se jí vytratil z obli-
čeje; záře ranní oblohy byla smutná a Abe, pod očima temné kruhy,
které prosvítaly zarudlým opálením, se proměnil v truchlivou po-
stavičku. Posadili se na lavici.
„Přišla jsem, protože jste chtěl,“ řekla Nicole jako v sebeobraně.
Zdálo se, že Abe zapomněl, proč chtěl, a Nicole docela stačilo dívat
se na kolemjdoucí pasažéry.

– 164 –
 „Tahleta bude královna krásy na vaší lodi – ta, co se s ní přišla
rozloučit ta spousta mužů – chápete, proč si koupila takové šaty?“
Nicole mluvila rychleji a rychleji. „Chápete, proč by si je nikdo
jiný nekoupil, jenom taková královna krásy na cestu kolem světa?
Chápete to? Ne? Probuďte se! To jsou přece šaty, které mluví – tak
parádní materiál mluví a cestou kolem světa bude někdo určitě tak
osamělý, že si to bude chtít poslechnout.“
Poslední slova jako by spolkla; mluvila proti svému zvyku už
příliš mnoho; a na jejím vážném obličeji Abe skoro ani nepoznal, že
vůbec promluvila. Namáhavě se narovnal, aby to vypadalo, že stojí,
ačkoli vlastně seděl.
„Když jste mě tenkrát odpoledne vzali na ten legrační ples – víte,
v St. Geneviève –“ začal.
„Pamatuji se. To byla legrace, že?“
„Pro mě ne. Když jsem vás tenkrát viděl, tak to pro mě legrace
nebyla. Mám vás obou po krk, ale není to vidět, protože vy mátě
ještě víc po krk mě – víte, jak to myslím. Kdybych byl schopen ještě
nějakého nadšení, vydal bych se hledat nové lidi.“
Nicoliny sametové rukavice jako by se zježily, když mu to vrátila:
„Mám dojem, že nemá smysl být nepříjemný, Abe. Stejně to ne-
myslíte vážně. Nedovedu pochopit, proč se tak vzdáváte.“
Abe uvažoval, snažil se ze všech sil, aby nezakašlal ani nepopotáhl.
„Mám dojem, že mě to začalo otravovat; a pak, člověk se musel
vždycky takový kus cesty vrátit, aby se někam dostal.“
Muž si před ženou dokáže často zahrát na bezmocné dítě, ale
skoro nikdy se mu to nepovede, když si nejvíc jako bezmocné dítě
připadá.
„To není žádná omluva,“ řekla ostře Nicole.
Abovi bylo každou minutu hůř a hůř – nenapadalo ho nic jiného
než nepříjemné a vyloženě nervózní poznámky. Nicole se domníva-
la, že je pro ni nejvhodnější zírat do prázdna a ruce mít v klíně.
Nějakou chvíli si neměli co říct – jeden uháněl pryč od druhého;

– 165 –
dýchal, jen pokud měl před sebou modrou dálku, nebe, které ten
druhý neviděl. Na rozdíl od milenců neměli minulost. Na rozdíl od
manželů neměli budoucnost; a přece až do dnešního rána měla
Nicole Aba raději než koho jiného kromě Dicka – on byl láskou k ní
malátný a zmatený celá léta.
„Mám už po krk ženských světů,“ promluvil náhle.
„Tak proč si nepostavíte vlastní svět?“
„Mám pro krk přátel. Nejlepší je mít patolízaly.“
Nicole se snažila popohnat minutovou ručičku na nádražních
hodinách, ale Abe dorážel dál: „Souhlasíte?“
„Jsem žena a jsem tu od toho, abych držela věci pohromadě.“
„Já jsem tu od toho, abych je trhal na kousky.“
„Když se opijete, netrháte na kousky nic, jenom sám sebe,“ řekla
už docela chladně, vylekaná a zbavena jistoty. Nádraží se za­plňovalo,
ale nepřicházel nikdo, koho by znala. Za okamžik vděčně spočinula
pohledem na vysoké dívce s helmou slaměných vlasů, která házela
do schránky dopisy.
„S tím děvčetem musím mluvit, Abe. Abe, vzbuďte se! Vy blázne!“
Abe ji trpělivě sledoval pohledem. Žena se vylekaně obrátila,
pozdravila Nicole a Abe si vzpomněl, že ji už někdy v Paříži viděl.
Využil Nicoliny nepřítomnosti, vykašlal se namáhavě do kapesníku,
jako kdyby se mu chtělo zvracet, a hlasitě se vysmrkal. Oteplilo se
a prádlo měl promočené potem. Prsty se mu třásly tak prudce, že
spotřeboval čtyři sirky, než si zapálil cigaretu; připadalo mu na-
prosto nezbytné vypravit se do bufetu a něčeho se napít, ale to už
se Nicole vrátila.
„To jsem se zas jednou spletla,“ řekla s mrazivým humorem.
„Napřed pořád škemrá, abych k ní přišla na návštěvu, a teď mě
takhle usadí. Dívala se na mě, jako bych byla prašivá.“ Rozčileně se
zasmála, jako kdyby dvěma prsty brnkla vysoko do kláves. „A pak
se řekne, otevřete dveře lidem dokořán.“
Abe se vzpamatoval z kuřáckého kašle a poznamenal:

– 166 –
 „Potíž je v tom, že když je člověk střízlivý, nechce nikoho vidět,
a když má špičku, nikdo nechce vidět jeho.“
„To myslíte mě?“ zasmála se Nicole znovu; po tom posledním
setkání se jí bůhvíproč zvedla nálada.
„Ne – sebe.“
„Tak mluvte jen za sebe. Já mám lidi ráda, spoustu lidí – mám
ráda –“
Objevily se Rosemary a Mary Northová, kráčely pomalu a hledaly
Aba, a Nicole spustila zuřivý povyk: „Hej! hej!“, zasmála se a mávala
balíčkem kapesníků, které Abovi přinesla.
Utvořili malou, nedobře se cítící skupinku, kterou tísnila Abova
obrovitá přítomnost: spočíval na nich jako vrak galéry, ovládal
tou přítomností vlastní slabost a poživačnost, vlastní úzkoprsost
a zatrpklost. Všichni si byli vědomi slavnostní důstojnosti, která
se z něho řinula; toho, co dokázal, byť to bylo fragmentární, pouze
slibné a překonané. Ale všechny je děsila jeho přežívající vůle, kdysi
vůle žít, z níž se teď stala vůle zemřít.
Přišel Dick Diver a přinesl s sebou krásnou zářící skořápku, po
níž se všechny tři ženy vrhly jako opice s výkřikem úlevy, uhníz-
dily se mu na ramenou, na krásném dýnku klobouku a na zlaté
hlavici vycházkové hole. Konečně si mohly na okamžik nevšímat
Abovy obrovité, na odiv vystavované vulgárnosti. Dick rychle po-
střehl situaci a klidně ji zvládl. Vytrhl je z ponoření do vlastních
záležitostí a zavedl je na nádraží, vyložil jim jeho divy. Kousek od
nich se loučili nějací Američané hlasy, jež napodobovaly zvuk vody
tekoucí do velké staré vany. Jak tak stáli na nádraží a Paříž měli už
za sebou, vypadalo to, jako kdyby se ve fantazii už trochu nakláněli
nad oceán, jako by už procházeli změnou, k níž dochází na moři,
přeskupováním atomů, vytvářejícím základní molekuly nových lidí.
A  tak proudili nádražím na nástupiště zámožní Američané
s upřímnými novými obličeji, inteligentní, ohleduplní, bezmyšlen-
kovití, zaopatření. Sem tam se z nich ostře vynořil nějaký anglický

– 167 –
obličej. Když bylo Američanů na peróně dost, začal první dojem
jejich neposkvrněnosti a peněz přecházet do neurčitého národní-
ho soumraku, který bránil v rozhledu a oslepoval jak je, tak jejich
pozorovatele.
Nicole uchopila Dicka za ruku a vykřikla: „Podívej se!“ Dick se
obrátil právě včas, aby viděl, co se tam v půl minutě stalo. U vcho-
du do Pullmanova vozu o dva vagóny dál se z šedi mnoha loučení
vydělila živá scéna. Mladá žena s vlasy jako přilba, kterou Nicole
předtím oslovila, se přikrčila, podivně odskočila od muže, s nímž
právě rozmlouvala, a rozčileně hrábla do kabelky; potom zaprás-
kaly dusnou atmosférou nástupiště dvě rány z revolveru. Současně
se ozval ostrý hvizd lokomotivy a vlak se dal do pohybu, takže vý-
střely na okamžik přehlušil, že vypadaly bezvýznamné. Abe znovu
zamával z okénka, jako by nevzal na vědomí, co se stalo. Ale než se
dav srotil kolem, uviděli ostatní účinky výstřelů, viděli, jak si jejich
cíl sedá na nástupiště.
Trvalo sto let, než vlak zastavil; Nicole, Mary a Rosemary čekaly
na okraji zástupu a Dick si razil cestu dovnitř. Našel je znova teprve
za pět minut – to už se dav rozestoupil ve dva špalíry a sledoval
s úctou muže na nosítkách a bledé děvče, které pevně kráčelo mezi
rozpačitými četníky.
„Byla to Maria Wallisová,“ vydechl Dick. „Ten člověk, co ho
postřelila, je Angličan – měli co dělat, než to zjistili, protože mu
prostřelila legitimaci.“ Kráčeli rychle pryč od vlaku, smýkáni davem.
„Zjistil jsem, na jakou poste de police ji odvádějí, tak tam zajdu –“
„Ale v Paříži přece bydlí její sestra,“ namítla Nicole. „Proč ji ne-
zavoláš? To je divné, že si na to nikdo nevzpomněl. Je provdaná za
Francouze a ten může udělat víc než my.“
Dick zaváhal, zavrtěl hlavou a vyrazil pryč.
„Počkej!“ křičela za ním Nicole. „Ty ses zbláznil – co tam doká-
žeš – se svou francouzštinou?“
„Aspoň se postarám, aby si na ni moc nedovolovali.“

– 168 –
 „Rozhodně ji jen tak nepustí,“ ujistila ho pohotově Nicole. „Stře-
lila přece člověka. Nejlepší by bylo zatelefonovat hned Lauře – ta
zmůže víc než my.“
Dicka to nepřesvědčilo – a také se předváděl před Rosemary.
„Počkáš tady,“ řekla Nicole rozhodně a odběhla do telefonní budky.
„Když Nicole vezme něco do ruky,“ pravil ironicky, ale laskavě,
„nedá se nic dělat.“
Toho rána viděl Rosemary poprvé. Pohlédli na sebe a snažili
se připomenout si city včerejšího dne. Na okamžik se zdáli jeden
druhému neskuteční – potom se v nich opět pomalu ozval hřejivý
bzukot lásky.
„Ty rád každému pomáháš?“ zeptala se Rosemary.
„Jenom to předstírám.“
„Maminka ráda každému pomůže – ale nemůže ovšem pomoci
tolika lidem jako ty.“ Vzdychla. „Někdy si myslím, že jsem ten nej-
sobečtější člověk pod sluncem.“
Zmínka o matce se Dicka poprvé spíš dotkla, než jej pobavila.
Chtěl s její matkou skoncovat, vynést celou záležitost z dětského
pokoje, kam ji Rosemary neustále umísťovala. Ale uvědomoval si,
že ten impulz znamená ztrátu sebeovládání – co by se stalo z Rose­
maryiny touhy, kdyby třeba jen na okamžik povolil? Nikoli bez
úleku si uvědomil, že celá záležitost se dostává do klidného stadia;
nemůže se však zastavit, musí se buď rozvíjet, nebo uvadat; poprvé
mu napadlo, že Rosemary svírá řídicí páku rozhodněji než on.
Než přišel na to, jak se chovat dál, vrátila se Nicole.
„Stihla jsem Lauru. Byla jsem první, kdo jí to řekl, hned skoro
šeptala a hned zas mluvila nahlas – jako kdyby omdlévala a zase se
vzpamatovávala. Věděla prý, že se dnes ráno něco stane.“
„Marie by měla tančit u Ďagileva,“ řekl Dick s jemnou ironií, aby
je opět uklidnil. „Má dobrý smysl pro décor – ne-li dokonce pro
rytmus. Dokáže ještě někdy někdo z nás podívat se na rozjíždějící
se vlak a neuslyšet přitom výstřely?“

– 169 –
 Jejich kroky se rozléhaly po širokých ocelových schodech. „Toho
chudáka je mi líto,“ řekla Nicole. „Tak proto se mnou mluvila tak
divně – připravovala se už, jak zahojí palbu.“
Zasmála se, Rosemary se také zasmála, ale obě byly zděšeny a obě
hluboce toužily, aby Dick celou záležitost nějak morálně uzavřel
a nenechával to na nich. Nebylo to zcela vědomé přání, zejména
u Rosemary, která byla zvyklá, že jí granátové střepiny podobných
událostí hvízdaly kolem hlavy. Ale i v ní se už nahromadila celá
hrůza té děsivé epizody. Dick byl na okamžik příliš otřesen návalem
citu, který si náhle znovu uvědomil, a nepodařilo se mu nastolit
starou prázdninovou náladu; ženy, jimž něco chybělo, oddaly se
tedy pocitu neurčitého neštěstí.
Potom, jako by se nic nestalo, vyhrnuly se životy Diverových
i jejich přátel opět na ulici.
Stalo se však všechno – Abův odjezd a Maryin odjezd do Salc­
burku, hrozící už dnes odpoledne, skončily pařížskou etapu. Nebo
to možná byly výstřely a otřesy, a skončily nějakou bůhvíjak temnou
aféru, uzavřely ji. Výstřely prostoupily jejich životy skrznaskrz;
ozvěny násilí je sledovaly až na chodník, kde čekali na taxíka a dva
nosiči vedle nich prováděli soudní pitvu.
„Tu as vu le revolver? Il était très petit, vraie perle – un jouet.“
„Mais assez puissant!“ řekl druhý nosič mudrcky. „Tu as vu sa
chemise? Assez de sang pour se croire à la guerre.“14

14  „Viděl jsi revolver? Byl docela malinký, z pravé perleti – taková hračka.“
„Ale prostřelit něco dokázal! Viděl jsi jeho košili? Tolik krve, až si člověk mohl
myslet, že je ve válce.“

– 170 –
 Kapitola 8

Když vyšli na náměstí, vařila se tam v červencovém slunci pomalu

záplava výfukových plynů, visící nehybně ve vzduchu. Bylo to pří-
šerné – na rozdíl od čistého vedra nebyl v tom příslib útěku na
venkov, ale jen vidina silnic dusících se touž ohavnou záduchou.
Když obědvali venku naproti Lucemburským zahradám, dostala
Rose­mary křeče a měla pocit, že začíná být popudlivá a že ji pře-
máhá netrpělivá malátnost – právě předtucha tohoto rozpoložení
ji na nádraží přiměla, aby se sama obžalovala ze sobeckosti.
Dick vůbec netušil prudkost té změny; byl hluboce nešťasten,
a čím víc se pohřižoval sám do sebe, tím víc byl slepý k tomu, co
se děje kolem něho, tím méně vládl oněmi náhlými vlnami před-
stavivosti, na něž ve svých úsudcích spoléhal.
Když je opustila Mary Northová, doprovázena italským učitelem
zpěvu, jenž se k nim přidal při kávě a odvážel ji na vlak, zvedla se
i Rosemary, neboť měla schůzku ve studiu: „sejít se s nějakými pány
od filmu.“
„A mimochodem,“ poznamenala, „kdyby se tu objevil Collis Clay,
ten kluk z Jihu – kdyby přišel a vy tu pořád ještě byli, řekněte mu,
že jsem nemohla čekat; řekněte mu, aby mě zavolal zítra.“
Až příliš bezstarostná, jako by si vynahrazovala své předcháze-
jící zmatky, přisvojovala si výsady dítěte – a výsledek byl, že to
Diverovým připomnělo jejich výhradní lásku k vlastním dětem.
V krátkém rozhovoru mezi oběma ženami se Rosemary dostalo
ostré výtky: „Nechte raději vzkaz u číšníka,“ zazněl Nicolin hlas
přísně a bezvýrazně, „my hned odcházíme.“ Rosemary to pochopila
a podrobila se beze vzdoru.
„Tak to nechám plavat. Sbohem, drahouškové.“

– 171 –
 Dick požádal o účet; Diverovým se ulevilo a zamyšleně žvýkali
párátka.
„No –“ řekli společně.
Dick zahlédl nešťastný záblesk kolem Nicoliných úst, tak kratičký,
že jen on si ho dokázal všimnout a mohl by předstírat, že jej neviděl.
Co si asi Nicole myslí? Rosemary byla jedním z tuctu lidí, které v po-
sledních letech „vzal do práce“: byli mezi nimi i klaun z francouz-
ského cirkusu, Abe a Mary Northovi, jeden taneční pár, spisovatel,
malíř, komička z Grand Guignolu, polobláznivý pederast z Ruského
baletu, slibný tenorista, kterého na rok poslali do Milána. Nicole vel-
mi dobře věděla, jak vážně si tito lidé vykládají jeho zájem a nadšení;
uvědomovala si však také, že kromě dne, kdy se jim narodily děti,
nestrávil Dick od jejich sňatku ani jedinou noc bez ní. Naproti tomu
měl takové nadání být příjemný, že je prostě bylo nutno využívat – ti,
kdož jsou obdařeni takovým nadáním, musí se pořád udržovat ve
cviku a poutat k sobě lidi, kteří jim nejsou vůbec k užitku.
Dick se zatvrdil a několik minut proběhlo, aniž nějak projevil
důvěru, aniž naznačil, jak ho neustále znovu fascinuje, že jsou jako
jedna bytost.
Collis Clay z Jihu se protlačil mezi hustě obsazenými stoly a kava­
lírsky Diverovy pozdravil. Takové pozdravy Dicka vždycky přivádě-
ly v úžas – známí na ně totiž volali „Nazdar“ nebo se dávali do řeči
jenom s jedním z nich. Jeho citový vztah k lidem byl tak intenzívní,
že v okamžicích lhostejnosti dával přednost tomu, zůstat skryt;
stavět v jeho přítomnosti na odiv pouhou konvenci připadalo mu
jako přímá výzva jeho životním zásadám.
Collis neměl potuchy, že nepatří k vyvoleným, a oznámil svůj
příchod slovy: „Mám dojem, že jdu pozdě, ptáček už uletěl.“ Dick
v sobě musel cosi překonat, než mu dokázal odpustit, že napřed
nesložil poklonu Nicole.
Ta ihned odešla a Dick zůstal sedět s Collisem a dopíjel zbytek
vína. Měl Collise docela rád – byl „z poválečné generace“; dalo se

– 172 –
s ním vyjít líp než s většinou Jižanů, které před deseti lety poznal
v New Havenu. Docela ho bavilo naslouchat Collisově konverzaci,
jíž doprovázel pomalé a důkladné nacpávání dýmky. Bylo brzy po
obědě a zástupy dětí a vychovatelek táhly do Lucemburských za-
hrad; poprvé po řadě měsíců Dick dovolil, aby se mu tato část dne
vymkla z rukou.
Náhle mu krev vzkypěla, když si uvědomil obsah Collisova dů-
věrného monologu.
„– není tak chladná, jak byste si asi myslel. Připouštím, že i já jsem
si dlouho myslel, že je chladná, ale dostala se do maléru s jedním
mým kamarádem, který jel o Velikonocích z New Yorku do Chicaga –
jmenoval se Hillis a v New Havenu do něho byla pěkně udělaná –,
jela v jednom oddělení s mou sestřenicí, ale chtěla být s Hillisem
sama, a tak odpoledne přišla sestřenice k nám a hrála v našem od-
dělení karty. Asi tak za dvě hodiny se vracíme a Rosemary a Hillis
stojí v chodbičce a hádají se s průvodčím – Rosemary bledá jako stě-
na. Vypadá to, že zamkli dveře a stáhli záclony, a asi se tam musely
dít pěkné věci, když průvodčí přišel pro lístky a zaklepal na dveře.
Mysleli si, že jsme to my a že si z nich děláme legraci, a nechtěli
ho napřed pustit dovnitř, a když ho pustili, konduktér se hrozně
rozčiloval. Vyptával se Hillise, jestli je to jeho oddělení a jestli je
s Rosemary ženat, že zamkli dveře, a Hillis se mu snažil vysvětlit,
že se nic zlého nedělo, a ztratil trošku hlavu. Obvinil průvodčího,
že Rosemary urazil, a chtěl si to s ním rozdat, ale ten průvodčí mu
mohl udělat pěkný malér – a věřte mi, měl jsem co dělat, než jsem
to trochu vyžehlil.“
Dick si představoval každou podrobnost, záviděl dokonce dvojici
jejich společnou smůlu na chodbičce a cítil, jak se v něm všechno
mění. Stačila právě jen představa někoho třetího i někoho, kdo už
zmizel, ale kdo přesto vstupuje do jeho vztahu k Rosemary, aby ho to
úplně vyvedlo z míry a aby jím střídavě lomcovala bolest, neštěstí,
touha a zoufalství. Živě si představoval ruku na Rosemaryině tváři,

– 173 –
zrychlený dech, vášnivé vzrušení té události, jak se jevila pozorova-
telům zvenčí, nedotknutelné tajné vnitřní teplo zúčastněných.
– Nevadí ti, když stáhnu záclony?
– Stáhni je, prosím tě. Je tu moc světlo.
Collis Clay už hovořil o studentských spolcích v New Havenu,
týmž tónem a stejně zaujatě. Dick pochopil, že Collis Rosemary milu-
je nějakou prazvláštní láskou, jaké on sám nemůže rozumět. Případ
s Hillisem naň citově zřejmě nijak nezapůsobil, až na to, že Collis
nabyl radostného přesvědčení, že Rosemary je „z masa a kostí“.
„U Pirátů15 byl pěkný nátřesk,“ řekl. „Vlastně byl všude nátřesk.
New Haven je teď tak veliký, že je jen škoda těch kluků, kteří se tam
nedostanou.“
– Nevadí ti, když stáhnu záclony?
– Stáhni je, prosím tě. Je tu moc světlo.
… Dick šel přes celou Paříž do své banky. Vyplnil šek, podíval se
na úředníky u přepážek a rozhodoval se, komu jej předloží k ově-
ření. Při psaní se plně pohřížil do toho úkonu, pozorně si prohlédl
pero, pracně psal na vysokém stole se skleněnou deskou. Jednou
pohlédl skelnýma očima k poštovní přepážce, potom se opět skelně
soustředil na své dílo.
Pořád se ještě nemohl rozhodnout, kde šek předloží, který
z úředníků by asi nejméně vytušil, v jaké je nešťastné situaci, a také
který bude asi nejmíň povídavý. Byl tam Perrin, příjemný New­
yorčan, jenž Dicka zval na obědy do Amerického klubu: Casasus,
Španěl, s nímž se obvykle bavil o společném příteli, přestože tento
přítel zmizel z jeho života už před dvanácti lety: Muchhause, jenž
se ho vždycky ptal, zda si přeje vybírat z peněz své ženy nebo ze
svých vlastních.
Když vyplnil na útržku výši obnosu a dvakrát ji podtrhl, rozhodl
se, že půjde k Pierceovi, neboť ten byl mladý, a postačí, sehraje-li

15  Piráti (Skull and Bones) – společenský studentský klub.

– 174 –
mu jen malé divadélko. Často je jednodušší hrát sám než pozorovat
divadélko někoho jiného.
Napřed šel k poštovní přepážce. Žena, jež ho obsluhovala, při-
strčila si ňadry kousek papíru, který málem spadl ze stolu, a Dick
si pomyslel, jak ženy používají svého těla úplně jinak než muži. Vzal
si dopisy stranou a otevřel je. Byl mezi nimi účet od německého
koncernu za sedmnáct knih o psychiatrii, účet od Brentana, dopis
od otce z Buffala, psaný rukopisem rok od roku nečitelnějším; lístek
od Tommyho Barbana s razítkem Fezu a s žertovným vzkazem;
dopisy od doktorů z Curychu, oba německé, účet od fasádníka
z Cannes, o kterém se nemoh li dohodnout; účet od nábytkáře; do-
pis od vydavatele lékařského časopisu v Baltimore, různá oznámení
a pozvání na výstavu obrazů jednoho začínajícího umělce; byly tam
rovněž tři dopisy pro Nicole a dopis pro Rosemary, adresovaný
k jeho rukám.
– Nevadí ti, když stáhnu záclony?
Zamířil k Pierceovi, ale ten právě vyřizoval nějakou ženu, a Dick
zjistil, aniž se obrátil, že bude muset šek předložit u nejbližšího
okénka Casasusovi, který byl volný.
„Jak se máte, pane Diver?“ začal přátelsky Casasus. Vstal a kní-
rek se mu roztáhl k úsměvu. „Tuhle jsme mluvili o Featherstonovi
a vzpomněl jsem si na vás – je teď v Kalifornii.“
Dick vyvalil oči a trochu se naklonil dopředu.
„Cože, v Kalifornii?“
„Tak jsem to alespoň slyšel.“
Dick držel v napřažené ruce šek; aby na něj soustředil Casasu-
sovu pozornost, podíval se na okamžik k Pierceovu stolu a vyměnil
si s ním přátelsky důvěrný pohled, připomínající oběma tři roky
starý žert z doby, kdy se Pierce zapletl s jakousi litevskou kněžnou.
Pierce se na oplátku stejně důvěrně zašklebil a Casasus zatím ověřil
šek, a nemohl už Dicka, kterého měl rád, zdržet ničím jiným, než že
stál, držel v ruce skřipec a opakoval: „Ano, je v Kalifornii.“

– 175 –
 Mezitím Dick zahlédl, že Perrin u první přepážky je zabrán do
rozhovoru se světovým přeborníkem těžké váhy; z toho, jak se na
něj úkosem podíval, poznal Dick, že uvažuje, zda má Dicka zavolat
a představit ho, ale nakonec se rozhodl, že to neudělá.
Vyrval se z pout Casasusovy družné nálady s intenzitou, kterou
nashromáždil u skleněného stolu – což znamená, že se soustředěně
zadíval na šek, podrobil jej pečlivé prohlídce, potom se jal pohle-
dem zkoumat těžké problémy za prvním mramorovým sloupem
napravo od bankéřovy hlavy a dal si záležet na tom, aby si neustále
pohrával s holí, s kloboukem a s dopisy, které držel v ruce, rozloučil
se a odešel. Vrátného si koupil už dávno; taxík okamžitě předjel
k okraji chodníku.
„Do ateliéru společnosti Films Par Excellence – je to v jedné
uličce v Passy. Jeďte do Muette. Tam vám už řeknu dál.“
Události posledních osmačtyřiceti hodin ho zbavily jistoty nato-
lik, že sám přesně nevěděl, co hodlá udělat; v Muette zaplatil taxík
a vydal se na cestu k ateliérům, ale než dorazil k budově, přešel
na druhou stranu ulice. V pěkných šatech a s pěknými doplňky
vypadal důstojně, přesto jím však zmítal vnitřní zmatek a po-
háněl ho jako zvíře. Důstojnosti bude moci dosáhnout jen tehdy,
hodí-li přes palubu minulost, všechno, oč se snažil posledních šest
let. Obcházel spěšně okolo bloku domů, nejapně jako mladiství
hrdinové Tarkingronových románů, a na místech, odkud nebylo
vidět na vchod, přidával do kroku, aby nepropásl Rosemary, až
vyjde z ateliéru. Byla to melancholická čtvrť. Vedle ateliéru viděl
nápis: „100 000 Chemises.“ Košile naplňovaly celý výklad, hroma-
dy košil, nacpaných a s kravatami nebo naskládaných s ošumělou
elegancí dole ve výkladu: „100 000 Chemises“ – spočítejte si je! Na
druhé straně četl: „Papeterie“, „Pâtisserie“, „Solde“, „Réclame“16 –

16  100 000 košil. – Papírnictví. Cukrárna. Zbytky. Naše reklama.

– 176 –
a Constance Talmadgeová v „Déjeuner de Soleil“,17 a o kus dál
střízlivější nápisy: „Vêtements Ecclésiastiques“, „Déclarations de
Décès“ a „Pompes Funèbres“.18 Život a smrt.
Věděl, že to, co právě dělá, znamená obrat v jeho životě. Nehodilo
se to k ničemu, co předcházelo, nehodilo se to dokonce ani k účinku,
jaký to snad, doufal, bude mít na Rosemary. Rosemary v něm vždyc-
ky viděla vzor korektnosti – ale obcházet tu takhle kolem dokola
byla dotěrnost. Jenže Dick si nemohl pomoci a musel se tak chovat.
Byl to projev nějaké skutečnosti ponořené pod práh vědomí: cosi
ho tu nutilo obcházet, postávat, v košili s rukávy, které mu přesně
padly v zápěstí, a v saku, jehož rukávy obepínaly košili, jako by
to byl válec a košile píst, v límci, který mu seděl u krku jako ulitý,
s perfektně ostříhanými rezavými vlasy, v ruce toliko se šviháckou
aktovečkou – právě tak jako jiný muž, jenž kdysi zjistil, že musí
zůstat stát před kostelem ve Ferraře jenom v pytli a posypán pope-
lem. Dick tak splácel daň věcem nezapomenutým, nerozřešeným,
nevykořeněným.

17  Sluneční snídaně.

18  Mešní roucha. Úmrtní oznámení. Pohřební ústav.

– 177 –
 Kapitola 9

Za tři čtvrti hodiny bylo zřejmé, že Rosemary buďto zmizela, hned

jak tu začal obcházet, nebo ještě dřív, než se sem vůbec dostal. Za-
šel do bistra na nároží, koupil si olověnou známku, vtěsnal se do
přístěnku mezi kuchyň a páchnoucí toaletu a zavolal Roi George.
Uvědomil si změnu dýchacího rytmu podle Cheyne-Stokese – ale
i tento příznak, jako všechno ostatní, způsobil jenom to, že se
upjal k svému citu. Udal číslo hotelu, potom stál s telefonem v ruce
a strnule civěl do kavárny; trvalo to dlouho a pak podivný hlásek
řekl haló.
„Tady je Dick. Musel jsem ti zavolat.“
Odmlčela se – pak řekla statečně a v souladu s jeho citem: „Jsem
ráda, že voláš.“
„Přišel jsem ti naproti k ateliéru – jsem teď v Passy přímo na-
proti. Myslel jsem si, že se třeba projedeme v Bouloňském lesíku.“
„Zůstala jsem tam jen chvilinku! To mě hrozně mrzí.“ Mlčení.
„Rosemary.“
„Ano, Dicku.“
„Podívej se, dostalas mě do strašně divného rozpoložení. Když
takové dítě dokáže vyvést z míry pána středního věku – všechno
se komplikuje.“
„Ty nejsi žádný pán středního věku – ty jsi ten nejmladší člověk
pod sluncem.“
„Rosemary?“ Zavládlo ticho a Dick civěl na polici, kde stály
skromnější francouzské jedy  – láhve Otardu, Rhum St. James,
Marie Brizard, Punch Orangeade, Fernet Branca, Cherry Rocher
a Armagnac.
„Jsi sama?“
– Nevadí ti, když stáhnu záclony?

– 178 –
 „S kým myslíš, že bych měla být?“
„Vidíš, takové to se mnou je. Chtěl bych být teď s tebou.“
Mlčení, potom vzdech a potom odpověď. „Přála bych si, abys tu
teď byl se mnou.“
Viděl v duchu hotelový pokoj, kde za telefonním číslem leží ona
a drobné záchvěvy hudby vzlykají kolem ní –

A čaj – pro dva

a ty a já
a já a ty
spolu.

Vzpomínal na poprašek pudru na její opálené pleti – když ji polí-

bil na tvář, byla na okraji vlasů zavlhlá; její obličej se zabělal pod
jeho vlastním obličejem, vyklenulo se rameno.
„Ne, nejde to!“ řekl si. Za okamžik byl už venku na ulici a kráčel
k Muette, nebo spíš odtud, v ruce stále malou aktovku a hůl se zla-
tou rukojetí, kterou svíral jako meč.
Rosemary se vrátila k psacímu stolu a dokončila dopis mamince.
„– viděla jsem ho jenom na chvilku, ale připadal mi jako ohromný
fešák. Zamilovala jsem se do něho (samozřejmě, nejvíc miluji Dicka,
ale ty víš, jak to myslím). Bude opravdu ten film režírovat a odjíždí
ihned do Hollywoodu, a já myslím, že my bychom taky měly odjet. Je
tu Collis Clay. Docela se mi líbí, ale moc se s ním nevidím kvůli Dive-
rovým, to jsou opravdu báječní lidé, nejmilejší, jaké jsem v životě
poznala. Dnes se necítím ve své kůži, a tak beru ten lék, ačkoli to
vlastně považuji za zbytečné. Ani se nebudu pokoušet napsat ti
všechno, co se tu stalo, až ústně!!! Tak jakmile dostaneš můj dopis,
pošli mi hned hned hned telegram! Přijedeš na sever, nebo mám
s Diverovými přijet na jih?“

– 179 –
V šest zavolal Dick Nicole.
„Máš nějaký program?“ zeptal se. „Neměla bys náladu na klidný
večer – najíst se v hotelu a pak jít do divadla?“
„Ty bys chtěl? Udělám, co budeš chtít. Před chvilkou jsem za-
volala Rosemary a ta bude večeřet v pokoji. Mám dojem, že nás to
všechny vyvedlo z míry, že?“
„Mě to z míry nevyvedlo,“ namítl. „Drahoušku, pokud nejsi fy-
zicky unavena, něco podnikneme. Jinak odjedeme na jih a budeme
tam týden přemýšlet, proč jsme neviděli Bouchera. Je to lepší než
pořád uvažovat –“
To byla chyba a Nicole ho chytila za slovo.
„Pořád uvažovat o čem?“
„O Marii Wallisové.“
Souhlasila, že půjdou do divadla. Udržovali mezi sebou takovou
tradici, že nebudou nikdy na nic příliš unaveni, a zjistili, že se tak dny
dají vcelku lépe snést. Když se někdy nevyhnutelně cítili malátní,
kladli to za vinu únavě a ochablosti druhých. Ale než odešli, nejdoko-
nalejší dvojice, jaká se dala v Paříži najít, zaklepali tiše Rose­mary
na dveře. Odpověď se neozvala; usoudili, že spí, a vydali se do vlahé
pařížské noci a ve stínu Fouquetova baru vypili ve spěchu jeden
vermouth s hořkou.

– 180 –
 Kapitola 10

Nicole se vzbudila pozdě, a než rozevřela dlouhé řasy spletené

spánkem, zamumlala něco, co patřilo ještě do snu. Dickova postel
byla prázdná – teprve za okamžik si uvědomila, že ji vzbudilo za-
klepám na dveře jejich salónu.
„Entrez!“ zvolala, ale nikdo neodpovídal; po chvilce si tedy natáh-
la župan a šla otevřít. Objevil se za nimi zdvořilý sergeant de ville19
a vstoupil dovnitř.
„Pan Afghan North – bydlí tady?“
„Cože? Ne – ten odjel do Ameriky.“
„Kdy odjel, madame?“
„Včera ráno.“
Zavrtěl hlavou a pohrozil jí rychle ukazováčkem.
„Včera večer byl v Paříži. Zapsal se tady, ale jeho pokoj není ob-
sazen. Řekli mi, abych se zeptal v tomto pokoji.“
„To je mi nějaké divné – včera ráno jsme ho vyprovodili na vlak
do přístavu.“
„Ať je tomu jakkoliv, dnes ráno ho zde viděli. Viděli dokonce
i jeho carte d’identité20. Tak je to.“
„O tom nic nevíme,“ prohlásila užasle.
Zauvažoval. Byl to hezký muž, ale ošklivě páchl.
„Vy jste s ním včera večer nebyli?“
„Ovšemže ne.“
„Zatkli jsme černocha. Jsme přesvědčeni, že jsme konečně zatkli
správného černocha.“

19  strážník
20  osobní průkaz

– 181 –
 „Ujišťuji vás, že nemám potuchy, o čem mluvíte. Jestliže jde
o pana Abrahama Northe, toho, kterého my známe, tak pokud ten
byl včera večer v Paříži, my o tom nevíme.“
Muž přikývl, kousl se do horního rtu, přesvědčen, ale zklamán.
„Co se stalo?“ zeptala se Nicole.
Obrátil ruce dlaněmi vzhůru a odfrkl zavřenými ústy. Zjistil
právě, že Nicole je půvabná, a v očích mu zaplály ohýnky.
„Co byste chtěla, madame? Taková letní záležitost. Pana Afghana
Northe oloupili a on to ohlásil. My jsme pachatele zatkli. Pan Afghan
by měl přijít, aby ho identifikoval.“
Nicole si přitáhla župan k tělu a rychle ho propustila. Zmatena
se vykoupala a oblékla. To už bylo deset pryč a zavolala Rosemary,
ale nikdo neodpovídal – zatelefonovala tedy do recepce a zjistila,
že Abe se dnes ráno v půl sedmé v hotelu vskutku zapsal. V jeho
pokoji však dosud nikdo nebyl. Nicole čekala v přijímacím pokoji
apartmá a doufala, že dostane vzkaz od Dicka; právě když už se
vzdala a rozhodla se odejít, volali z recepce:
„Meestaire Crawshow, un nègre.“
„Co si přejete?“ zeptala se.
„Prý zná vás a pana doktora. Prý uvěznili nějakého pana Freema-
na, který nemá v celém světě nepřítele. Prý došlo k nespravedlnosti
a chce mluvit s panem Northem, než zatknou i jeho.“
„My o tom nic nevíme.“ Nicole popřela jakoukoli souvislost
s celou záležitostí rezolutním cvaknutím sluchátka. Když se Abe
tak groteskně znovu objevil, jenom se znovu přesvědčila, jak ji jeho
zábavy už unavují. Pustila ho z hlavy a odešla, u krejčího se setkala
s Rosemary a vydala se s ní nakupovat umělé květiny a barevné
korále všech možných barev na rue de Rivoli. Pomohla Rosemary
vybrat briliant pro maminku a několik šál a nových cigaretových
pouzder pro obchodní přátele doma v Kalifornii. Pro syna nakoupi-
la římské a řecké vojáčky, celou armádu, která stála přes tisíc fran-
ků. Opět utrácely peníze každá jinak a Rosemary opět obdivovala

– 182 –
Nicolin styl utrácení. Nicole si byla jista, že peníze, které utrácí, jsou
její – Rosemary si stále myslela, že jí peníze někdo zázračně půjčil,
a musí s nimi proto zacházet velmi opatrně.
Byla to legrace, utrácet peníze v sluneční záři v cizím městě, když
jim zdravá těla vháněla ruměnce do obličeje; když tak sebevědomě
pohybovaly rukama a pažemi, nohama a kotníky, když si vyšlapo-
valy a natahovaly ruce, plny sebejistoty, jakou mají ženy, které se
líbí mužům.
Sotva se vrátily do hotelu, našly Dicka zářícího ranní svěžestí
a obě prožily okamžik dokonalé dětské radosti.
Dostal právě zkomolený telefonický vzkaz od Aba, který se, jak
se zdálo, celé dopoledne skrýval.
„Tak podivný telefonický rozhovor jsem snad v životě neměl.“
Dick totiž mluvil nejen s Abem, ale i s tuctem jiných lidí. V telefo-
nu mu ti nadbyteční účastníci byli charakteristicky představováni
jako: „– chce s váma mluvit ňákej pán, kerej se dostal do pěkný
šlamastiky – aspoň to říká – cože?“
„Počkejte, hergot, držte hubu – krátce a dobře, dostal se do ně-
jakýho ohavnýho maléru a nemůže si prostě lajsnout jít domů. Já si
teda myslím – teda já si myslím, že –“ někdo párkrát polkl a to, co
chtěl říct, zůstalo neznámé.
Z telefonu se ozval další doplněk:
„Myslel jsem, že jako psychologa by vás to stejně mohlo zajímat.“
Neurčitou osobnost, která zodpovídala za toto prohlášení, nakonec
někdo zavěsil; během projevu se jí však nepodařilo zainteresovat
Dicka ani jako psychologa, ani jako co jiného. Rozhovor s Abem se
vyvíjel takhle:
„Haló.“
„Co je?“
„No haló.“
„Kdo je tam?“
„No tak.“ Ozvalo se chrochtání prostřídané smíchem.

– 183 –
 „Tak já to předám někomu jinému.“
Občas zaslechl Dick Abův hlas doprovázený tahanicí o sluchátko,
které lidé pouštěli z ruky s úryvky vzdálených vět jako: „Ne, fakt ne,
pane North…“ Potom prohlásil rozhodný hlas: „Jestli jste přítel pana
Northe, přijděte sem a odvedete si ho.“
Vmísil se do toho Abe, slavnostně a důstojně, a odhodlaným,
věcným tónem všecko překřičel.
„Dicku, podnítil jsem na Montmartru rasové nepokoje. Jdu tam
a dostanu Freemana z vězení. Jestli nějaký černoch z Kodaně, kte-
rý vyrábí krém na boty – haló, slyšíš mě – tak poslyš, jestli někdo
přijde do hotelu –“ Sluchátko opět reprodukovalo sbor nesčetných
melodií.
„Proč jsi zpátky v Paříži?“ zeptal se Dick.
„Dojel jsem do Evreux a tam jsem se rozhodl, že poletím letadlem
zpátky, abych si to mohl porovnat se Saint Sulpice. Ne že bych chtěl
přestěhovat Saint Sulpice zpátky do Paříže. Ani nemyslím baroko!
Myslím Saint Germain. Proboha, počkej chvilku a já ti dám chas-
seura.“
„Proboha, nedávej.“
„Poslyš – odjela Mary v pořádku?“
„Ano.“
„Dicku, chtěl jsem, aby sis promluvil s člověkem, kterého jsem
tu dnes ráno potkal, je to syn námořního důstojníka, byl už u všech
doktorů v Evropě. Řeknu ti o něm –“
A tehdy Dick zavěsil – možná že to od něho bylo nevděčné,
neboť potřeboval materiál, který by jeho nepokojná mysl mohla
zpracovávat.
„Abe býval takový milý člověk,“ řekla Nicole Rosemary. „Takový
milý. To už je dávno – když jsme měli s Dickem právě po svatbě.
Kdybyste ho byla znala tenkrát. Přišel a bydlel u nás celé týdny,
a my ani nevěděli, že je pod naší střechou. Někdy hrál – někdy se
posadil do knihovny, ztlumil piano a miloval se s ním celé hodiny –

– 184 –
vzpomínáš si, Dicku, na tu služku? Myslela si, že je to duch, a Abe
na ni někdy v hale vyskočil a vyjekl a jednou nás to dokonce stálo
celý čajový servis – ale vůbec nám to nevadilo.“
Tolik legrace – a tak dávno. Rosemary jim tu legraci záviděla a před-
stavovala si život plný nicnedělání, docela jiný než svůj. O nicnedělání
toho moc nevěděla, ale cítila k němu úctu těch, kteří je nikdy nezažili.
V jejich představách znamenalo odpočinek, a neuvědomovala si, že
Diverovi mají stejně málo volného času na odpočinek jako ona.
„Co se mu to jenom stalo?“ zeptala se. „Proč musí pořád tak pít?“
Nicole zeširoka zavrtěla hlavou, jako by za to odmítala odpo-
vědnost. „Tolik chytrých lidí se dnes sesype.“
„A kdy tomu bylo jinak?“ zeptal se Dick. „Chytří lidé vždycky hrají
těsně u sítě – a ti, co to nemohou vydržet, toho nechají.“
„V tom musí být něco hlubšího,“ držela se Nicole svého téma-
tu; také ji podráždilo, že jí Dick odporuje před Rosemary. „Umělci
jako – třeba jako Fernand, jak to vypadá, se nepotřebují napouštět
alkoholem. Proč tomu vždycky propadnou právě Američané?“
Na tuto otázku bylo tolik odpovědí, že se Dick rozhodl nechat je
viset ve vzduchu, aby vítězně bzučely Nicole do ucha. Zaujal k ní
velmi kritický postoj. Považoval ji sice za nejpřitažlivější lidské
stvoření, jaké kdy viděl, dostával od ní sice všechno, co potřeboval,
ale měl tušení blížící se bitvy, a tak se hodinu od hodiny podvě-
domě zatvrzoval a vyzbrojoval. Zpravidla se dokázal ovládat, proto
když teď povolil uzdu citům, připadalo mu to značně nepěkné, ale
umlčoval ten hlas výčitek nadějí, že v jeho vztahu k Rosemary cítí
Nicole pouhé citové vzrušení. Nebyl si tím jist – včera večer v diva-
dle mluvila o Rosemary velmi významně jako o dítěti.
Všichni tři obědvali dole v ovzduší koberců a škrobených vrch-
ních, kteří nepochodovali v dupavém rytmu quickstepu jako číšníci
přinášející jídlo ke stolům, kde večeřívali přednedávnem. Tady byly
americké rodiny, které se rozhlížely po jiných amerických rodinách
a snažily se navazovat rozhovor.

– 185 –
 U vedlejšího stolu seděla společnost, kterou nemohli nikam
zařadit. Skládala se z činorodého mladíka, trochu tajemného typu,
jenž se za každým slovem omlouval, a asi z dvaceti žen. Ženy nebyly
ani mladé, ani staré, a nepatřily ani k žádné zvláštní společenské
třídě; přesto však společnost působila jako celek držící pohromadě
víc než například ženy, jež se spolu baví, zatímco jejich manželé
konferují o odborných záležitostech. Rozhodně byla ucelenější než
jakákoli představitelná skupina turistů.
Instinkt přiměl Dicka spolknout ostře výsměšnou poznámku,
kterou už měl na jazyku. Zeptal se číšníka, co je to zač.
„To jsou pozůstalí po těch, co tu padli ve válce,“ vysvětloval jim
číšník.
Vykřikli, hlasitě i potichu. Rosemary se oči zalily slzami.
„Ty mladé jsou asi manželky,“ řekla Nicole.
Dick na ně přes víno znovu pohlédl; v jejich šťastných obličejích
a v důstojnosti, která celou společnost obklopovala a skrznaskrz
prostupovala, našel veškerou zralost nějaké starší Ameriky. Ty
vážné ženy, které přišly oplakávat své mrtvé, cosi, co už nemohly
přivolat zpátky, zkrášlily na chvíli místnost. Na okamžik seděl opět
tatínkovi na koleně, projížděl se s Mosbym a bojovaly v něm staré
lásky a city. Téměř s námahou se obrátil zpět k dvěma ženám u své-
ho stolu, tváří v tvář celému novému světu, v nějž věřil.
– Nevadí ti, když stáhnu záclony?

– 186 –
 Kapitola 11

Abe North pořád ještě seděl v  baru hotelu Ritz, kde byl už od
rána. Když sem přišel hledat útočiště, byla okna otevřena a velké
paprsky pilně vysávaly prach ze zakouřených koberců a polštářů.
Po chodbách se řítili chasseurs, osvobození a zbavení tělesné zá-
těže, pohybující se na okamžik v čirém prostoru. Bar se židličkami
pro ženy naproti vlastnímu baru vypadal velmi malý – bylo těžké si
představit, kolik lidí se tam může namačkat odpoledne.
Slavný Paul, majitel koncese, ještě nepřišel, ale Claude, který kont-
roloval zásoby, přerušil s pochopitelným překvapením práci a namí-
chal Abovi něco pro povzbuzení. Abe seděl na lavici a opíral se o stěnu.
Po dvou skleničkách mu začalo být lépe – o tolik lépe, že šel nahoru
do holičské oficíny a dal se oholit. Když se vrátil do baru, Paul tam už
byl – přijel autem postaveným na zakázku, z něhož korektně vystoupil
na bulváru des Capucines. Paul měl Aba rád a přišel si s ním pohovořit.
„Měl jsem vlastně dnes ráno sednout na loď domů,“ řekl Abe.
„Totiž včera ráno, nebo co dnes vlastně je.“
„A pročpak jste to neudělal?“ zeptal se Paul.
Abe zauvažoval a konečně ho napadl důvod: „Četl jsem něco na
pokračování v Liberty a příští část měla vyjít tady v Paříži – takže
kdybych byl odjel, byl bych o to přišel, pak už bych to nikdy nemohl
dočíst.“
„To musí být něco moc dobrého.“
„Je to něco příšerného.“
Paul se krátce zachechtal, zvedl se, odmlčel a opřel se o opěradlo
židle:
„Jestli chcete opravdu odjet, pane North, několik vašich přátel
jede zítra na France – pan, jak se jenom jmenuje – a Slim Pearson.
Pan – hned si na to vzpomenu – vysoký a nosí teď vousy.“

– 187 –
 „Yardly,“ doplnil ho Abe.
„Pan Yardly. Oba dva jedou na France.“
Užuž odcházel za svými povinnostmi, ale Abe se ho pokusil
zdržet: „Kdybych nemusel jet přes Cherbourg. Tamtudy jela moje
zavazadla.“
„Tak si ta zavazadla vyzvednete v New Yorku,“ řekl Paul a odešel.
Abe si pomalu uvědomil, že mu logika tohoto návrhu vlastně
kápla do noty – zmocnilo se ho dost značné nadšení, že se o něho
lidé starají, nebo spíš že může i nadále zůstávat bez odpovědnosti.
Zatím vklouzli do baru další zákazníci: napřed přišel jakýsi
ohromný Dán, s nímž se Abe už někde setkal. Usadil se na druhém
konci místnosti a Abe si řekl, že tam asi zůstane celý den a bude
pít, obědvat, mluvit a číst noviny. Popadla ho touha zůstat v baru
ještě déle než on. V jedenáct se začali objevovat studenti. Vstupovali
ostýchavě, jako by se báli, že se jeden druhému ztratí. Asi tou dobou
řekl Abe chasseurovi, aby zavolal Diverovým; když je měl na drátě,
měl na drátě už také několik dalších přátel a dostal nápad zapojit
je všechny najednou na jedinou linku – výsledkem byl všeobecný
zmatek. Čas od času si uvědomil fakt, že by měl jít a dostat Free-
mana z vězení, ale setřásl ze sebe všechna fakta, jako by patřila
k nějaké příšerné noční můře.
V jednu hodinu bylo v baru nacpáno; v změti hlasů, která na-
plnila místnost, fungoval štáb číšníků, rezolutně upoutávajících
pozornost hostů na záležitosti pití a peněz.
„Tak to máme dva stingry… a ještě jeden… dva martini a ještě
jeden… pro vás nic, pane Quarterly… to dělá třikrát kolem. To dělá
sedmdesát pět franků, pane Quarterly. Pan Schaeffer řekl, že to je
na něj – posledně to bylo na vás… Mohu dělat, jen co mi říkáte…
děkuji zdvořile.“
Ve zmatku přišel Abe o své místo k sezení; teď stál, mírně vrávo-
ral a bavil se s jakýmisi lidmi, s nimiž se nějak dostal do řeči. Kolem
nohou mu omotal šňůru čísi teriér, ale Abovi se podařilo vyprostit

– 188 –
dřív, než upadl, a dostalo se mu hojných omluv. Nakonec ho pozvali
na oběd, ale odmítl. Je už skoro božiden, vysvětloval, a on, když je
božiden, musí něco dělat. O chvíli později se vybranými způsoby
alkoholika, které jsou jako způsoby vězně nebo soukromého sluhy,
rozloučil s jedním známým, otočil se a zjistil, že velký okamžik baru
skončil stejně rychle, jako začal.
Naproti si Dán a jeho společníci objednali oběd. Abe udělal totéž,
ale jídla se sotva dotkl. Potom jenom seděl a žil šťastně v minulosti.
Alkohol přeložil šťastné chvíle z minulosti do přítomnosti, jako
kdyby dosud trvaly, dokonce i do budoucnosti, jako kdyby se měly
znovu opakovat.
Ve čtyři k němu přišel chasseur:
„Chcete mluvit s nějakým černým chlapíkem, co se jmenuje Jules
Peterson?“
„Panebože, jak mě našel?“
„Já jsem mu neřekl, že tady jste.“
„Tak kdo mu to řekl?“ Abe skoro upadl mezi skleničky, ale vzpa-
matoval se.
„Říká, že už obešel všechny americké bary a hotely.“
„Řekněte mu, že tu nejsem –“ Když se chasseur obrátil k odcho-
du, zeptal se Abe. „Můžete ho pustit sem dovnitř?“
„Zjistím to.“
Paul se při chasseurově otázce ohlédl přes rameno; zavrtěl
hlavou, a když uviděl Aba, přistoupil k němu.
„Lituji; nemohu to dovolit.“
Abe se namáhavě zvedl a vyšel na rue Cambon.

– 189 –
 Kapitola 12

S miniaturní koženou aktovkou v ruce kráčel Richard Diver ze

sedmého okresu – kde nechal Marii Wallisové vzkaz podepsaný
„Dicole“, jak spolu s Nicole podpisovali vzkazy v prvních dnech své
lásky – ke krejčímu, jenž mu šil košile, a tam kolem něho personál
nadělal povyk neúměrný penězům, které tam utrácel. Styděl se, že
svým vybraným chováním a vzhledem, jenž působí, jako by měl
klíče k jistotě, tolik slibuje těmhle chudým Angličanům, styděl se,
že svým postavením zákazníka nutí krejčího přidržovat mu kousek
hedvábí hned tu, hned tam na rameni. Potom odešel do baru v ho-
telu Crillon a dal si malou kávu a na dva prsty ginu.
Když vstoupil do hotelu, připadaly mu chodby nepřirozeně jasné;
když odtamtud odcházel, uvědomil si, že to bylo tím, že se venku
už setmělo. Vítr foukal jako ve čtyři hodiny v noci a na Champs
Elysées rval křehké a divoce se třepetající listy, které zpívaly a pod-
léhaly jeho náporům. Dick zabočil dolů po rue de Rivoli a přešel
pod podloubím přes dvě náměstí ke své bance, kde na něho čekala
pošta. Potom si vzal taxíka a vydal se po Champs Elysées sám se
svou láskou, a kolem pleskaly první kapky deště.
Když se ve dvě hodiny vrátil na chodbu hotelu Roi George, měla
se Nicolina krása k Rosemaryině kráse jako krása Leonardovy dívky
k dívce nějakého ilustrátora. Dick procházel deštěm, posedlý a vy-
děšený, bojovaly v něm vášně mnoha mužů a neviděl v dohledu nic
jednoduchého.

Rosemary otevřela dveře, plna citů, o nichž nikdo jiný nevěděl.

Byla teď, jak se někdy říká, „jako z divokých vajec“ – za celých
čtyřiadvacet hodin se dosud nevzpamatovala a vyčerpávala se tím,
že si pohrávala s chaosem, jako kdyby její osud byla obrázková

– 190 –
skládačka – počítala klady, počítala naděje, hubovala Dicka, Nicole,
maminku, režiséra, s nímž se včera seznámila, jako by to byly velké
kuličky na šňůrce korálů.
Když Dick zaklepal, právě se dooblékala, dívala se na déšť a mys-
lela přitom na nějakou básničku a na plné kanály v Beverly Hills.
Když otevřela dveře, viděla ho jako vždy jako cosi pevného a bož-
ského, jak už starší lidé připadají mladším, strnulí a nepoddajní.
V Dickovi vyvolal pohled na ni nevyhnutelné zklamání. Chvilku mu
trvalo, než reagoval na bezbranný sladký úsměv, než reagoval na
její tělo, vypočítané přesně na milimetr, aby připomínalo poupě,
a zároveň zaručovalo květinu. Byl si vědom otisků mokrých nohou
na koberci u dveří do koupelny.
„Miss Televize,“ řekl s lehkostí, kterou necítil. Odložil rukavice
a aktovku na stolek a hůl opřel o zeď. Bradou krotil bolestné rysy
kolem úst a zatlačoval je nahoru do čela a ke koutkům očí jako
strach, který nelze dávat najevo na veřejnosti.
„Pojď a posaď se mi na klín,“ řekl něžně, „ať si mohu prohlédnout
tvou hezkou pusinku.“
Přistoupila k němu a posadila se, a zatímco venku se rytmus kapek
zpomaloval – kap – k-a-a-p, přitiskla rty ke krásnému chladnému
obrazu, který si vytvořila.
Konečně ho několikrát políbila na ústa. Nikdy neviděl nic tak
oslňujícího jako její jemnou pokožku, a jelikož krása nám někdy
zrcadlí obrazy našich nejlepších myšlenek, pomyslel na svou odpo-
vědnost vůči Nicole, a jakou odpovědnost mu ukládá skutečnost, že
je jen o dva pokoje odtud přes chodbu.
„Je po dešti,“ řekl. „Chceš se podívat, jak na střechu svítí slunce?“
Rosemary vstala, sklonila se k  němu a  řekla mu naprosto
upřímně: „My jsme ale přece herci – ty a já.“ Vykročila k toaletnímu
stolku a v okamžiku, kdy se hřebenem dotkla vlasů, začal někdo
pomalu a vytrvale klepat na dveře.

– 191 –
 Strnuli úlekem; klepání tvrdošíjně pokračovalo, Rosemary
si náhle uvědomila, že dveře nejsou zamčeny, jediným pohybem
dokončila česání, kývla na Dicka, ten rychle urovnal přikrývku na
posteli, na níž seděli, a Rosemary vykročila ke dveřím. Dick řekl
docela přirozeně, ne příliš hlasitě:
„– tak když nemáte zrovna chuť někam jít, řeknu to Nicole a udě-
láme si hezký, klidný večer na rozloučenou.“
Nebylo však důvodu k  obezřelým opatřením, protože ti za
dveřmi byli tak zničeni, že nebyli schopni ani těch nejzběžnějších
úsudků o záležitostech, které se netýkaly jich samých. Stál tam Abe,
jenž za posledních čtyřiadvacet hodin zestárnul o několik měsíců,
a velmi vyděšený a ustaraný černoch, jehož Abe představil jako
pana Petersona ze Stockholmu.
„Je v příšerné situaci a je to moje chyba,“ řekl Abe. „Potřebujeme
dobrou radu.“
„Pojďte k nám,“ řekl Dick.
Abe trval na tom, aby s sebou vzali také Rosemary, a tak přešli
přes chodbu do apartmá Diverových. Jules Peterson, malý důstojný
černoch, příjemný typ, který ve státech na pomezí mezi Severem
a Jihem podporuje Republikánskou stranu, je následoval.
Vyšlo najevo, že je to zákonný svědek ranní hádky na Montpamas-
su; doprovodil Aba na policejní komisařství a podpořil jeho tvrzení,
že mu nějaký černoch, o jehož identifikaci právě šlo, vytrhl z ruky
tisícifrankovou bankovku. Abe a Jules Peterson se v doprovodu po-
licejního úředníka vrátili do bistra a příliš ukvapeně identifikovali
jako pachatele černocha, který, jak vyšlo najevo o hodinu později,
přišel na místo činu teprve po Abově odchodu. Policie zkomplikovala
situaci tím, že zatkla významného černošského restauratéra Free-
mana, jenž se pohyboval raným stadiem alkoholického oparu a pak
zmizel. Pravý viník, který se podle výpovědi přátel zmocnil pouze
padesátifrankové bankovky, aby jí zaplatil nápoje objednané Abem,
objevil se znovu na scéně teprve nedávno a v poněkud zlověstné roli.

– 192 –
 Krátce řečeno, Abovi se podařilo v době kratší, než je hodina,
zamíchat se do soukromí, svědomí a citů jednoho afroevropského
a tří afroamerických obyvatel Latinské čtvrti. Rozluštění nebylo
ještě ani zdaleka v dohledu a den probíhal ve znamení neznámých
černošských obličejů, vynořujících se na neočekávaných místech
a za neočekávanými rohy, a důrazných černošských hlasů, zazníva-
jících v telefonu.
Abovi se podařilo vyhnout osobnímu setkání se všemi kromě
Julese Petersona. Peterson byl spíše v situaci přátelského Indiána,
který pomohl bělochům. Černoši postižení zradou nepronásle-
dovali ani tak Aba jako Petersona, a Peterson velmi stál o jakoukoli
pomoc, kterou by mu Abe mohl poskytnout.
Ve Stockholmu přišel Peterson na mizinu jako malý výrobce
krému na boty, a teď měl jenom svůj recept a nářadí, na něž mu
stačila malá krabice. Jeho nový ochránce mu však v časných ranních
hodinách slíbil, že mu zařídí obchod ve Versailles. Abův dřívější
šofér tam dělal ševce a Abe dal Petersonovi dvě stě franků jako
zálohu.
Rosemary naslouchala tomu drmolení s nechutí; aby člověk
ocenil jeho grotesknost, musel by mít robustnější smysl pro humor,
než měla ona. Človíček s přenosnou továrnou a neupřímnýma oči-
ma, které čas od času v záchvatech paniky ukazovaly bělmo; Abova
postava s obličejem tak strnulým, jak to jen při jeho výrazných hez-
kých rysech bylo možné – to všechno jí připadalo stejně vzdálené
jako nemoc.
„Nechci nic než dostat v životě příležitost,“ řekl Peterson s přes­
nou, ale znetvořenou intonací, příznačnou pro koloniální země.
„Moje metody jsou jednoduché a můj recept je tak dobrý, že mě vy-
hnali ze Stockholmu a zničili jen proto, že jsem si ho nechtěl nechat
sebrat.“
Dick si ho zdvořile prohlédl. Zvedl se v něm zájem, pak zase
ochabl a Dick se obrátil k Abovi.

– 193 –
 „Běž do nějakého hotelu a jdi se vyspat. Až budeš v pořádku,
přijde pan Peterson za tebou.“
„Ale copak nechápeš, do jakého maléru se Peterson dostal?“
zaprotestoval Abe.
„Počkám v hale,“ řekl pan Peterson delikátně. „Možná že je ob-
tížné mluvit o mých problémech přede mnou.“
Provedl krátkou parodii na francouzskou poklonu a odešel; Abe
se sebral, překypuje odhodláním jako lokomotiva.
„Tak nevím, ale dneska mě nějak nikdo nemá rád.“
„Rád ano, ale potřebuješ spíš radu,“ řekl mu Dick. „A já ti radím,
aby ses ztratil z hotelu – jestli chceš, můžeš jít třeba barem. Běž do
Chambordu, nebo pokud potřebuješ velkou obsluhu, do Majesticu.“
„Mohl bych tě otravovat o něco k pití?“
„Nemáme tu ani kapku,“ zalhal Dick.
Abe podal rezignovaně ruku Rosemary, zatvářil se klidněji, držel
jí ruku dlouho a snažil se zformulovat věty, které mu nešly na jazyk.
„Vy jste ta nej– jedna z nej–“
Bylo jí ho líto a  jeho špinavé ruce ji trochu odpuzovaly, ale
vychovaně se zasmála, jako by pro ni nebylo nic neobvyklého po-
zorovat člověka, který kráčí v pomalém snu. Lidé se často chovají
k opilci s podivnou úctou, připomínající trochu úctu primitivních
národů k šílencům. Spíše s úctou než s obavou.
V člověku, který ztratil všechny zábrany a může udělat cokoliv, je
skutečně něco, co vzbuzuje uctivou bázeň. Pochopitelně že za ten-
hle okamžik svrchovanosti, kdy dělal dojem, musí později zaplatit.
Abe se obrátil na Dicka s poslední prosbou.
„Když teď půjdu do hotelu a dám si horkou lázeň a vyhřebelcuju
se a trochu se vyspím a zbavím se těchhle Senegalců – můžu pak
přijít a strávit večer u vašeho krbu?“
Dick přikývl, spíš jako by si ho dobíral, než s ním souhlasil, a řekl:
„Máš o svých nynějších schopnostech trošku vysoké mínění.“
„Vsadil bych se, že kdyby tu byla Nicole, dovolila by mi večer přijít.“

– 194 –
 „No dobře.“ Dick vytáhl přihrádky z velikého kufru a přinesl
na stůl uprostřed místnosti krabici: uvnitř byla nesčetná písmena
z lepenky.
„Můžeš přijít, když si budeš chtít hrát skládačky.“
Abe hleděl na obsah krabice s fyzickým odporem, jako kdyby na
něm chtěli, aby je snědl jako oves.
„Co jsou to skládačky? Copak jsem dnes neměl dost všelija-
kých –?“
„Je to taková klidná hra. Z těchhle písmen se skládají slova –
jakákoli, kromě slova alkohol.“
„Vsadím se, že alkohol se dá složit také,“ Abe prohrábl písmenka
rukama. „Smím přijít, když dokážu složit alkohol?“
„Smíš přijít, pokud budeš chtít hrát skládačky.“
„Když jsi v takové náladě, nemá to cenu – jenom bych tu pře-
kážel.“ Zahrozil Dickovi vyčítavě prstem. „Ale vzpomeň si, co řekl
Jiří III. – že by si přál, aby Grant, až bude opilý, pokousal ostatní
generály.“
Ze zlatých koutků očí vrhl poslední zoufalý pohled na Rosemary
a odešel. Ulehčilo se mu, když zjistil, že Peterson už na chodbě není.
Připadal si ztracen a bez domova, a vydal se zpátky zeptat se Paula,
jak se jmenuje ta loď.

– 195 –
 Kapitola 13

Když se vypotácel, Dick s Rosemary se krátce objali. Na obou ležel

pařížský prach, skrz nějž jeden druhého cítili: gumové pouzdro na
Dickově plnícím peru, slabounkou vůni tepla z Rosemaryiny šíje
a ramenou. Dick nechtěl tu situaci opustit ještě půl minuty. Rose-
mary se vrátila do skutečnosti.
„Musím jít, mladíku,“ řekla.
Pohlédli na sebe přes prostor, který se stále zvětšoval, a Rose-
mary absolvovala scénu odchodu, jak se ji naučila v mládí a kterou
se žádný režisér nepokoušel vylepšit.
Otevřela dveře svého pokoje a šla rovnou k psacímu stolu, ne-
boť si náhle vzpomněla, že tam nechala hodinky. Byly tam; natáhla
si je a pohlédla na svůj každodenní dopis mamince a dokončila
v mysli poslední větu. Potom, aniž se otočila, začala si postupně
uvědomovat, že není v pokoji sama.
V obydleném pokoji si člověk skoro nevšímá věcí, které odrá-
žejí paprsky; nablýskané dřevo, více nebo méně vyleštěná mosaz,
stříbro a slonovina a kromě nich tisíce předmětů přenášejících
světlo a stín tak jemně, že to člověk sotva vnímá; přední strany ob-
razových rámů, hrany pušek nebo popelníčků a křišťálových nebo
porcelánových ozdob; součet těch odrazů – jež působí jak na stejně
jemné zrakové reflexy, tak i na ony asociační zlomky podvědomí,
o něž se zřejmě opíráme; právě jako ten, kdo skládá mozaiku, si
uschovává nepravidelné kousky, protože se mu někdy mohou hodit
tato skutečnost snad vysvětluje, proč si Rosemary, jak to dodatečně
mysticky popisovala, „uvědomila“, že v pokoji někdo je, dřív než to
skutečně zjistila. Ale sotva si to uvědomila, otočila se rychle jako-
by baletním obratem a uviděla, že na posteli leží natažen mrtvý
černoch.

– 196 –
 Vykřikla „áááá!“, hodinky, které si ještě nezapjala, spadly zpátky
na stůl; dostala nesmyslný nápad, že je to Abe North. Potom se vrhla
ke dveřím a ven přes chodbu.
Dick se dával do pořádku; prohlédl si rukavice, které ten den
nosil, a hodil je na hromadu špinavých rukavic v koutku jednoho
kufru. Pověsil kabát a vestu a na jiném ramínku uhladil košili, což
byl jeho vlastní vynález. „Člověk si může vzít i trochu špinavou
košili, ale nemůže si vzít zmačkanou košili.“ Nicole přišla do pokoje
a vysypávala právě jeden mimořádný Abův popelníček do koše na
odpadky, když dovnitř vtrhla Rosemary.
„Dicku! Dicku! Pojď a podívej se!“
Dick se vyřítil přes chodbu do jejího pokoje. Klekl si k Peterso-
novi, poslouchal srdce a zkoumal mu tep. Tělo bylo teplé, obličej
za života zmučený a nejistý byl ve smrti hrubý a zatrpklý; krabici
s nářadím svíral pod paží, ale bota, která visela přes pelest postele,
nebyla naleštěná a podrážku měla prošoupanou skrznaskrz. Podle
francouzských zákonů neměl Dick právo dotknout se mrtvoly, ale
hnul trochu rukou, aby něco viděl – na zelené přikrývce byla skvrna
a na dece pod ní bude patrně nezřetelná krev.
Dick zavřel dveře a zamyšleně stanul; uslyšel na chodbě opatrné
kroky a Nicole ho zavolala jménem. Otevřel dveře a zašeptal: „Při-
nes přehoz a vrchní přikrývky z jedné naší postele – ať tě nikdo
nevidí.“ Když viděl, jak vylekaně se tváří, dodal rychle: „No tak, tohle
tě nemusí rozčilovat, je to jen nějaká černošská rvačka.“
„Chtěla bych to už mít za sebou.“
Tělo mrtvého, když je Dick zvedl, bylo lehké a podvyživené. Držel
je tak, aby rána krvácela mrtvole do šatů. Položil je vedle postele, strhl
přehoz a vrchní deku, pootevřel trochu dveře a poslouchal – dole
v hale zazvonilo nádobí a následovalo povýšené „Merci, Madame“, ale
číšník kráčel opačným směrem ke schodišti pro služebnictvo. Dick
si rychle vyměnil přes chodbu rance s Nicole; přikryl Rosemaryinu
postel a zůstal zpocený stát v teplém soumraku a uvažoval. Některé

– 197 –
okolnosti mu byly zřejmé, hned jak mrtvého prohlédl; za prvé, že
Abův první nepřátelský Indián stopoval Indiána přátelského, objevil
ho na chodbě, a když se pronásledovaný v zoufalství uchýlil do Rose-
maryina pokoje, dopadl jej tam a skolil; za druhé, že kdyby připustil,
aby se události rozvíjely dál v přirozeném sledu, žádná síla na světě
by nezabránila, aby na Rosemary neulpěla skvrna – případ Arbuckle
byl ještě v příliš živé paměti. A smlouva ji vázala povinností zůstat
neochvějně a ve všech situacích Tatínkovou holčičkou.
Dick si užuž chtěl automaticky vyhrnout rukávy, ačkoli měl na
sobě tričko bez rukávů, a pak se sklonil nad mrtvolou. Uchopil ji
za ramena kabátu, patou kopl do dveří, aby se otevřely, a rychle
mrtvolu vytáhl ven a umístil v přijatelné poloze na chodbě. Vrátil se
do Rosemaryina pokoje a uhladil vlas na plyšovém koberci. Potom
šel k telefonu ve svém apartmá a zavolal ředitele a majitele hotelu.
„Pan McBeth? Tady je doktor Diver – jde o něco velmi důležitého.
Mluvíme víceméně soukromě?“
Dobře že předtím nelitoval námahy, aby si u pana McBethe
udělal oko. Teď mohl konečně využít těch projevů laskavosti, jimiž
zahrnoval tolik lidí, že je všechny v životě už ani nepotká.
„Jak jsme šli do našeho apartmá, našli jsme mrtvého černocha…
na chodbě… ne, ne, je to civilista. Počkejte okamžik. Věděl jsem, že
byste nerad, aby náhodou na tu mrtvolu přišel nějaký host, a proto
vám volám. Musím vás ovšem požádat, abyste o mně pomlčel. Ne-
chci se potýkat s francouzským úředním šimlem jen proto, že jsem
toho člověka objevil.“
Jaká vynikající ohleduplnost k  hotelu! Jenom proto, že pan
McBeth rozpoznal předevčírem večer její neklamné rysy u doktora
Divera na vlastní oči, uvěřil historce bez otázek.
Za okamžik se pan McBeth dostavil a za další okamžik se objevil
četník. Mezitím pan McBeth stihl Dickovi zašeptat: „Můžete být
ujištěn, že jména všech našich hostů budeme chránit. Jsem vám
velmi zavázán za vaši námahu.“

– 198 –
 Pan McBeth podnikl všechny bezprostřední kroky, jaké si lze
představit, ale na četníka to zapůsobilo do té míry, že se začal šíleně,
zuřivě a nešťastně tahat za kníry. Zapsal si několik zběžných pozná-
mek a poslal telefonický vzkaz na četnickou stanici. Zatím s rychlostí,
jakou by Jules Peterson jako obchodník jistě ocenil, odnesli jeho po-
zůstatky do jiného apartmá jednoho z nejmódnějších hotelů na světě.
Dick se vrátil do svého salónu.
„Co se stalo?“ vzlykala Rosemary. „Copak všichni Američané
v Paříži na sebe pořád jen střílejí?“
„Mám dojem, že asi právě není období hájení,“ odpověděl. „Kde
je Nicole?“
„Asi v koupelně.“
Zbožňovala ho za to, že ji zachránil – katastrofy, které by byly
mohly následovat, jí proběhly hlavou v prorocké vizi; a naslouchala
s nespoutaným obdivem jeho silnému, jistému, zdvořilému hlasu,
jímž všechno zařídil, ale dříve než ho mohla prudce duší i tělem
obejmout, upoutalo jeho pozornost něco jiného; odešel do ložnice,
ke koupelně. A to už i Rosemary uslyšela, hlasitěji a hlasitěji, záplavu
nelidských slov, která pronikala klíčovými dírkami a skulinami ve
dveřích, zaplavila apartmá a ztvárnila se opět do podoby hrůzy.
Rosemary napadlo, že Nicole v koupelně upadla a poranila se,
a vydala se za Dickem. Než ji však Dick vystrčil ven a bezohledně jí
zastoupil výhled, spatřila něco docela jiného.
Nicole klečela vedle vany a zmítala sebou ze strany na stranu.
„To jsi ty!“ křičela, „– vtíráš se do jediného soukromí, které na světě
mám – ty s tím tvým zakrváceným přehozem. Já si ho na sebe klidně
vezmu – nestydím se, i když to byla taková škoda. Na Den bláznů
jsme měli na Curyšském jezeře večírek a všichni blázni tam byli a já
si chtěla přes sebe vzít přehoz, ale nedovolili mi to –“
„Ovládni se!“
„– a tak jsem seděla v koupelně a přinesli mi domino a řekli, že
si mám vzít to. Vzala jsem si je. Co jiného jsem mohla dělat?“

– 199 –
 „Ovládni se, Nicole!“
„Nikdy jsem nečekala, že mě budeš mít rád. Bylo už příliš pozdě –
jenom nechoď do koupelny, na to jediné místečko, kde mám trochu
soukromí, a netahej mi sem přehozy rudé od krve a nechtěj na mně,
abych je prala.“
„Ovládni se. Vstaň –“
Rosemary vzadu v salóně slyšela, jak zabouchly dveře od kou-
pelny, stála jak přikovaná a třásla se: věděla už, co Violet McKiscová
viděla tenkrát v koupelně ve vile Diana. Vzala zvonící telefon a má-
lem vykřikla úlevou, když zjistila, že je to Collis Clay, který ji našel
až v apartmá u Diverů. Požádala ho, aby přišel nahoru, až si půjde
pro klobouk, protože se bála vstoupit do svého pokoje sama.

– 200 –
 Kapitola 14

Doktor Richard Diver a paní Elsie Speersová seděli v srpnu v Café

des Alliées pod chladnými zaprášenými stromy. Rozpálená země
tlumila jiskřící slídu a několik závanů mistralů od pobřeží proniklo
Esterelem a houpalo v přístavu rybářskými loďkami, jejichž stožáry
ukazovaly sem a tam na nebe bez mráčků.
„Dopoledne jsem dostala dopis,“ řekla paní Speersová. „S těmi
černochy jste si všichni museli užít své! Ale Rosemary říkala, že jste
se k ní zachoval naprosto báječně.“
„Rosemary by měla dostat vyznamenání za odvahu. Potrápilo
ji to hezky – jediný člověk, kterého to nepřivedlo z míry, byl Abe
North. Ten odletěl do Havru – asi o tom ještě vůbec neví.“
„Jenom mě mrzí, že to paní Diverovou tak rozčílilo,“ řekla opatrně.
Rosemary jí napsala z Paříže.

„Nicole vypadala jako smyslů zbavená. Nechtěla jsem s nimi

jet na jih, protože jsem měla dojem, že toho je na Dicka víc než
dost.“

„Už je v pořádku.“ Mluvil skoro netrpělivě. „Tak vy zítra odjíždíte.

Kdy vám jede loď?“
„Ihned.“
„Panebože, to je škoda, že musíte odjet.“
„Jsme rády, že jsme sem přijely. Bylo nám tu moc dobře, díky
vám. Jste první muž, na němž Rosemary vůbec záleželo.“
Nový závan větru zakroužil kolem porfyrových kopců la Napoule.
Cosi ve vzduchu naznačovalo, že země se připravuje na jiné počasí;
svěží okamžik vrcholného léta mimo čas už minul.

– 201 –
 „Rosemary se už několikrát do někoho trochu zakoukala, ale dřív
nebo později toho muže vždycky postoupila mně,“ zasmála se paní
Speersová, „abych ho rozpitvala.“
„A já jsem byl tedy ušetřen.“
„Nebyla bych mohla nic udělat. Zamilovala se do vás, než jsem
vás vůbec spatřila. Řekla jsem jí, ať do toho skočí rovnýma nohama.“
Viděl, že v plánech paní Speersové nebylo pro něho ani pro Ni-
cole s ničím počítáno – a viděl, že její nemorálnost vychází z toho,
čeho se sama vzdala. Měla na to právo, byl to důchod, který teď
pobíraly její city. V bitvě o přežití nejschopnějšího dokážou ženy
téměř všechno, a těžko je lze usvědčit z takových mužských zločinů,
jakým je „krutost“. Pokud se láska a bolest střídaly uvnitř slušných
mezí, dovedla se na ně paní Speersová dívat stejně nezaujatě a s hu-
morem jako nějaký eunuch. Ani si nepřipustila, že by Rosemary
mohla dojít úhony – nebo si tím byla jista?
„Je-li pravda, co říkáte, pak jsem jí snad ani neublížil.“ Až do
konce si namlouval, že o Rosemary může pořád ještě přemýšlet
objektivně. „Už se přes to dostala. Ale přece – tolik důležitých ob-
dobí v životě vypadá ze začátku jako náhoda.“
„Tohle nebyla náhoda,“ trvala na svém paní Speersová. „Vy jste
byl první muž – jste její ideál. Opakuje to v každém dopise.“
„To je tak zdvořilá.“
„Neznám zdvořilejší lidi, než jste vy a Rosemary, ale ona to myslí
doopravdy.“
„Já jsem zdvořilý jen navenek.“
To bylo zčásti pravda. Dick se od otce naučil těm poněkud
chtěným dobrým způsobům mladých Jižanů, když po občanské
válce přicházeli na Sever. Často se jich držel, a stejně často jimi
opovrhoval, protože nebyly výrazem odporu proti tomu, jak nepří-
jemné je sobectví, ale jak nepříjemně vypadá.
„Já Rosemary miluju,“ řekl jí náhle. „Je to trochu nedostatek se-
bekázně, že to říkám vám.“

– 202 –
 Připadalo mu to velmi podivné a oficiální, jako kdyby si to i stoly
a židle v Café des Alliées měly navždycky pamatovat. Už teď cítil, že
mu pod touhle oblohou chybí; na pláži nemyslel na nic než na její
spálená ramena; v Tarmes zničil její stopy, když přecházel zahradou;
a orchestr, který právě spustil Karnevalovou píseň z Nizzy, ozvěnu
zmizelých loňských radovánek, vyvolal tím v život taneček točící
se pouze kolem ní. Netrvalo ani sto hodin a zmocnila se veškeré
černé magie; oslepujícího rulíku, kofeinu, který fyzickou energii
přetvoříme v nervovou, mandragory, jež přináší harmonii.
Namáhavě si ještě jednou namluvil, že se dívá na věci se stejným
odstupem jako paní Speersová.
„Vy a Rosemary jste vlastně každá jiná,“ řekl. „Moudrost, kterou od
vás získala, se vtělila v její osobnost, je z ní maska, kterou se dívá na svět.
Nemyslí; v hloubi je to vlastně irské, romantické a nelogické děvče.“
Paní Speersová také věděla, že Rosemary je přes svůj něžný
vnějšek malý mustang, neomylně ze stáje kapitána doktora Hoyta,
z USA. Kdyby ji rozřízli, uviděli by v ní srdce, játra a duši, to všechno
napěchováno pod hezkou skořápkou.
Když se s ní loučil, uvědomoval si Dick kouzlo Elsie Speersové
v celém rozsahu, uvědomoval si, že pro něho znamená víc než jen
poslední záblesk Rosemary, jehož se nedobrovolně vzdává. Rose­
mary by si byl možná mohl vymyslet, její matku však ne. Plášť,
ostruhy a brilianty, s nimiž Rosemary odešla, dostala dárkem od
něho, a proto bylo, v kontrastu k nim, hezké pozorovat půvab její
matky a vědět, že to je určitě něco, co on v život nevyvolal. Působila
dojmem, že čeká jakoby na nějakého muže, až bude mít z krku něco
důležitějšího, než je ona, nějakou bitvu nebo operaci, při níž na
něho nikdo nesmí pospíchat ani ho vyrušovat. Až to dokončí, ona
tu na něho bude čekat, bez podráždění a bez netrpělivosti, někde
na vysoké židličce a bude listovat v novinách.
„Sbohem – a chtěl bych, abyste nikdy nezapomněly, jak jsme si
vás s Nicole zamilovali.“

– 203 –
Když se vrátil do vily Diany, zašel do své pracovny a otevřel okeni-
ce, zavřené před poledním žárem. Na dvou dlouhých stolech ležely
v urovnaném zmatku materiály k jeho knize. Svazek I, který se
týkal klasifikace, dosáhl jistého úspěchu v malém subvencovaném
vydání. Jednal právě o nové vydání. Svazek II měl obsahovat velmi
rozšířenou verzi jeho první brožury, Psychologie pro psychiatry.
Jako tolik jiných lidí zjistil i on, že má vlastně jen několik málo
myšlenek – že jeho malá sbírka úvah, která vyšla v němčině již
v padesáti vydáních, obsahovala zárodek všeho, o čem kdy bude
přemýšlet nebo co bude znát.
Celá záležitost ho však neustále znepokojovala. Příčily se mu
promarněné roky v New Havenu, ale hlavně pociťoval rozpor mezi
vzrůstajícím přepychem, v němž rodina Diverových žila, a potřebou
neustále jej stavět na odiv, jež s ním zřejmě souvisela. Vzpomínal
na vyprávění svého rumunského přítele o člověku, který celá léta
pracoval na mozku pásovce, a zmocňovalo se ho podezření, že trpě-
liví Němci sedí nablízku berlínským a vídeňským knihovnám a bez­
ohledně ho předbíhají. Už se málem rozhodl, že zběžně zreviduje prá­
ci tak, jak právě vypadá, a vydá ji v nedokumentovaném svazku o sto
tisíci slovech jako úvod k vědečtějším dílům, jež budou následovat.
V tomto rozhodnutí se utvrdil, když obcházel paprsky pozdního
odpoledního slunce ve své pracovně. S novým plánem by mohl být
hotov do jara. Zdálo se mu, že jestliže člověka jeho energie proná-
sledují už rok stále vzrůstající pochybnosti, musí to znamenat, že
v plánu je nějaká chyba.
Položil na stohy poznámek tyče z pozlaceného kovu, jichž použí-
val jako těžítek. Zametl, protože dovnitř neměl přístup žádný sluha,
zběžně postříkal umývárnu parfémem Bon Ami, spravil jedno stíní-
tko a odeslal objednávku jednomu nakladatelství v Curychu. Potom
vypil jeden malý gin zředěný dvojnásobnou porcí vody.
V zahradě uviděl Nicole. Za chvíli se s ní musí setkat, a při té
vyhlídce se pod ním podlomila kolena. Před ní na sobě nesmí dát

– 204 –
nic znát, dnes, zítra, za týden ani za rok. V Paříži ji držel celou
noc v náručí, jak spala lehkým spánkem po luminalu; časně ráno
pronikl něžnými a ochraňujícími slovy do jejího zmatku ještě dřív,
než se mohl zformovat, a ona znovu usnula a on ležel s obličejem
vtisknutým do teplé vůně jejích vlasů. Než se vzbudila, zařídil
všechno z vedlejšího pokoje telefonicky. Rosemary se přestěhovala
do jiného hotelu. Mlčky bylo dohodnuto, že sehraje roli Tatínkovy
holčičky a že se s nimi ani nepřijde rozloučit. Majitel hotelu pan
McBeth se zachová jako ty tři čínské opičky. Dick a Nicole balili
kufry mezi hromadami krabic a hedvábného papíru, zbylými po
mnoha nákupech, a v poledne odjeli na Riviéru.
Potom se dostavila reakce. Když se usadili ve wagon-lit, uviděl
Dick, že na to Nicole čeká, a přišlo to rychle a zoufale, ještě než vlak
vyjel z městského okruhu – jediné, co věděl, bylo, že ho cosi nutí
vyskočit, dokud vlak jede pomalu, a běžet zpátky, podívat se, kde je
Rosemary a co dělá. Otevřel knihu a sklonil se nad ní se skřipcem
na nose u vědomí, že ze svého polštáře na druhém konci kupé ho
Nicole pozoruje. Nemohl číst, a tak předstíral, že je unaven, a zavřel
oči, ale pozorovala ho stále, a ačkoli v kocovině po drogách už napůl
spala, ulevilo se jí a byla téměř šťastná, že je zase její.
Bylo to horší, když měl oči zavřené, protože potom se mu v hlavě
rytmicky střídaly představy, že ji nachází a ztrácí, nachází a ztrácí;
ale aby nevypadal neklidný, zůstal tak ležet až do poledne. Při obědě
se to zlepšilo – oběd byl vždycky dobré jídlo; tisíce obědů v restau-
racích a v jídelnách, ve wagons-lits a v letadlech, to už bylo nějakých
společných obědů. Známý kvap číšníků ve vlaku, malé lahvičky
vína a minerální vody a výborná strava na lince Paris-Lyon-Médi-
terranée jim poskytly iluzi, že všechno je stejné jako dřív, ale byla to
snad první cesta, kterou kdy s Nicole podnikl, jež znamenala spíše
odjezd odněkud než příjezd někam. Vypil celou láhev vína, kromě
Nicoliny jediné skleničky; mluvili o domě a o dětech. Ale sotva se
vrátili do kupé, zavládlo mezi nimi opět ticho jako ticho v restauraci

– 205 –
naproti Lucemburku. Zbavuje-li se člověk žalu, je zřejmě nezbytné
kráčet ve šlépějích, které ho k žalu dovedly. Dicka posedla neznámá
netrpělivost; náhle řekla Nicole:
„Vypadalo to tak nehezky, nechat tam Rosemary jen tak – myslíš,
že bude v pořádku?“
„Jistě. Dovedla by se o sebe všude postarat.“ Aby to nezmenšovalo
Nicolinu schopnost dokázat to také, dodal: „Je to koneckonců he-
rečka, a i když má za sebou maminku, musí se o sebe starat sama.“
„Je velmi přitažlivá.“
„Je to dítě.“
„Stejně je přitažlivá.“
Mluvili páté přes deváté, a každý říkal, co chtěl říci ten druhý.
„Není tak inteligentní, jak jsem si myslel,“ prohlásil Dick.
„Je docela chytrá.“
„Ale nijak zvlášť – v její společnosti člověk pořád ještě cítí dětský
pokoj.“
„Je velice – velice hezká,“ řekla Nicole s odstupem, ale důrazně,
„a myslím, že v tom filmu hrála velice dobře.“
„Měla dobrého režiséra. Když o tom tak přemýšlím, nebyl to
příliš osobitý výkon.“
„Já myslím, že byl. Dovedu si představit, že pro muže je asi velmi
přitažlivá.“
Srdce se mu zastavilo. Pro které muže? Pro kolik mužů?
– Nevadí ti, když stáhnu záclony?
– Stáhni je, prosím tě, je tu moc světla.
Kde je teď? A s kým?
„Za pár let bude vypadat o deset let starší než ty.“
„Naopak, nakreslila jsem si ji jednou večer na divadelní program,
myslím, že na ní zub času příliš nezahlodá.“
V noci leželi oba neklidně. Za pár dní se Dick hodlal pokusit
vyhnat ducha Rosemary, než se mezi nimi usadí nadobro, ale za-
tím k tomu neměl sílu. Někdy je těžší zříci se bolesti než pokušení,

– 206 –
a vzpomínky ho ovládaly natolik, že prozatím nemohl dělat nic
než předstírat. Bylo to tím nesnadnější, protože se právě zlobil
na Nicole, že by po tolika letech měla už na sobě poznat příznaky
únavy a bránit se proti nim. V uplynulých čtrnácti dnech se dvakrát
zhroutila; jako tenkrát na večírku v Tarmes, kdy ji našel v ložnici, jak
v záchvatu šíleného smíchu vykládá paní McKiscové, že do koupel-
ny jít nemůže, protože klíč zahodili do studny. Paní McKiscovou to
udivilo a pohoršilo, vyvedlo ji to z míry, a přece to svým způsobem
pochopila. Dick nebyl tehdy příliš vyděšen, protože Nicole se potom
velice bála. Zajela do Gaussova hotelu, ale McKiscovi už odjeli.
Zhroucení v Paříži bylo něco jiného a předcházejícímu kolapsu
to dodalo na významu. Snad to signalizovalo nový cyklus, nový
záchvat choroby. Dick docela neprofesionálně trpěl na její dlouhé
recidivy po narození Topsy, jejich druhého dítěte, a pak se zatvrdil
a přísně rozlišoval mezi Nicole nemocnou a zdravou. Proto mohl
teď tak těžko rozeznat svůj profesionální odstup, míněný jako se-
beobrana, od jakéhosi nového chladu v srdci. Jako se lhostejnost,
když se pěstuje anebo nechá zakrnět, změní v prázdnotu, tak i Dick
se naučil vyhánět Nicole ze svého nitra a proti své vůli jí pomáhal
negací a citovým zanedbáváním. Píše se o zacelených jizvách, po-
užívá se toho volného přirovnání k patologii pokožky, ale v životě
jednotlivce žádná taková věc neexistuje. Jsou jenom otevřené rány,
které se někdy scvrknou jako po píchnutí špendlíkem, ale proto to
nepřestávají být rány. Příznaky utrpení se dají spíše přirovnat ke
ztrátě prstu nebo k oslepnutí na jedno oko. Možná že nám nebude
chybět, vzpomeneme si na ně třeba jen minutu za celý rok, ale za-
čneme-li je pohřešovat, nedá se proti tomu nic dělat.

– 207 –
 Kapitola 15

Našel Nicole v zahradě s rukama zkříženýma vysoko na ramenou.

Pohlédla na něho zpříma šedýma očima jako dítě, které ve všem
hledá zázrak.
„Byl jsem v Cannes,“ řekl. „Potkal jsem náhodou paní Speersovou.
Zítra odjíždí. Chtěla sem přijít a rozloučit se s tebou, ale zamluvil
jsem to.“
„To mě mrzí. Byla bych ji ráda viděla. Mám ji ráda.“
„A koho bys řekla, že jsem ještě viděl – Bartholomewa Tailora.“
„Ne!“
„Ta stará prohnaná lasička! Jeho vizáž se prostě nedá přehléd­
nout. Hledal vhodné místo pro Cirův zvěřinec. Přijedou sem příští
rok všichni. Já si hned myslel, že paní Abramsová fungovala jako
předsunutá hlídka.“
„A Baby se tak rozčilovala to léto, co jsme sem poprvé přijeli my.“
„Oni se vlastně čerta starají, kde jsou, tak nevím, proč nezůstanou
v Deauville a nemrznou si tam.“
„Nemohli bychom pustit mezi lidi fámu o choleře nebo něco
takového?“
„Řekl jsem Bartholomewovi, že některé typy lidí tady umírají jak
mouchy – řekl jsem mu, že život posery je stejně krátký jako život
kulometčíka ve válce.“
„Tos mu neřekl.“
„Ne, neřekl,“ připustil. „Choval jsem se velmi příjemně. Byl to na
nás krásný pohled, když jsme si na bulváru podávali ruce. Jako když
se Sigmund Freud setká s Wardem McAllisterem.“
Dick nechtěl mluvit – chtěl být sám, tak aby myšlenky na práci
a na budoucnost přemohly myšlenky na lásku a na dnešek. Nicole to

– 208 –
tušila, ale jenom temně a tragicky, a trochu ho živočišně nenáviděla,
ale přitom toužila se k němu přitulit a opřít se mu o rameno.
„Ty jsi můj miláček,“ řekl Dick tiše.
Vešel do domu, zapomněl, co tam hodlal dělat, a pak si vzpomněl,
že chtěl k pianu. Posadil se k němu a začal hvízdat a hrát podle sluchu.

Představ si: mám tě v náručí

a čaj pro dva, jen pro nás dva,
a ty a já a já a ty —

Uprostřed melodie si náhle uvědomil, že až ji Nicole uslyší,

rychle si domyslí, odkud pramení v posledních dvou týdnech jeho
nostalgie. Přestal na nahodilém akordu a vstal od piana.
Bylo těžké vědět, kam jít. Pohlédl na dům, který postavila Nicole
a za který zaplatil Nicolin dědeček. Jemu patřil pouze domek s pra-
covnou a pozemek, na němž stál. Z tří tisíc ročně a z honorářů, které
sem tam ukáply za jeho knížky, si platil šaty a osobní výdaje, víno
a Lanierovo vychování, jež se zatím omezovalo jen na plat chůvy.
Neuvažovali nikdy o žádné akci, aby si Dick nespočítal, do jaké míry
se na ní může podílet. Žil dost asketicky, když byl sám, jezdil třetí
třídou, pil nejlacinější víno, vzorně pečoval o šaty a za každou roz-
mařilost si sám ukládal pokuty, a tak si udržoval omezenou finanční
nezávislost. Šlo to však jen do jisté míry; pak to bylo obtížné – znovu
a znovu se museli rozhodovat společně, jak použít Nicoliných peněz.
Nicole, která ho chtěla vlastnit, která chtěla, aby navždy zůstal stát,
povzbuzovala pochopitelně každý náznak lhostejnosti, jakmile se
u něho projevil, a proto byl stále častěji zaplavován proudem věcí
a peněz. Zrod plánu vily na útesu, kterou si jednoho dne vysnili
jenom ve fantazii, byl typickým příkladem sil, jež je daleko zaváděly
od počáteční prosté dohody v Curychu.
Začínalo to: „Nebylo by hezké, kdyby –“ a pak následovalo: „Že
to bude hezké, až –?“

– 209 –
 Tak moc hezké to nebylo. Práce se mu pomíchala s Nicolinými
problémy; mimoto vzrostl v poslední době její příjem tak, že mu
připadalo, jako by to snižovalo význam jeho práce. A také po mnoho
let z léčebných důvodů předstíral, že je vlastně velmi domácký typ,
a teď začínal ochabovat; v nehybnosti, kde se nic nedělo a kde byl
nezbytně podrobován mikroskopickým rozborům, bylo předstírám
stále obtížnější. Když už ani nemůže hrát na piano, co chce, je to
jistě příznak toho, že život se dostal do příliš přejemnělých kolejí.
Zůstal dlouho ve velkém pokoji a naslouchal bzučení elektrických
hodin, naslouchal času.

– 210 –
 KNIHA IV
—
ÚTĚK
1925–1929
 Kapitola 1

V listopadu vlny zčernaly a vrhaly se přes zídku u moře až na cestu

na pobřeží, co ještě zbylo z letního života, zmizelo a pláže byly v mi-
stralu a v dešti melancholické a opuštěné. Gaussův hotel zavřeli,
kvůli opravám a přistavování, a lešení na letním kasinu v Juan le Pins
vyrostlo a zhrozivělo. V Cannes a u Nizzy potkávali Dick a Nicole
nové lidi – muzikanty z kapel, restauratéry, zahradnické nadšence,
stavitele lodí – neboť Dick si koupil starou loďku – a členy Syndicat
d’initiative. Obklopovalo je dobře známé služebnictvo a přemýšleli
víc o výchově dětí. V prosinci se zdálo, že Nicole je zase v dobrém
stavu; když uplynul měsíc bez napětí, bez stažených úst, bez ničím
nemotivovaného úsměvu a bez nevysvětlitelných poznámek, vydali
se na vánoční prázdniny do Švýcarských Alp.

Než vešel dovnitř, oprášil si Dick z tmavomodrého lyžařského oděvu

čepicí sníh. Velkou halu, jejíž podlaha byla poďobána dvěma deseti-
letími cvočků v podešvích, vyklidili pro odpolední taneční zábavu
a na osmdesát mladých Američanů, ubytovaných ve školách blízko
Gstaadu, se pohupovalo k veselým zvukům písně Neber s sebou
Lulu nebo divoce vyskakovalo s prvními údery charlestonu. Byla
to kolonie mladých, prostých a nákladně žijících lidí – šturmtrupy
boháčů byly ve Svatém Mořici. Baby Warrenová měla pocit, že se
čehosi okázale vzdala, když přijela za Diverovými sem.
Na druhém konci mírně přízračné, rozkolébané místnosti roze-
znal Dick snadno obě sestry – jako by sem přišly rovnou z nějakého
plakátu, vypadaly ohromě ve svých lyžařských dresech, Nicole
v blankytně modrém, Baby v cihlově červeném. Mluvil k nim mladý
Angličan, ale ony ho neposlouchaly a okouzleny upřeně zíraly na
mladičké tanečníky.

– 212 –
 Nicole se obličej, rozpálený sněhem, ještě víc rozsvítil, když
uviděla Dicka. „Kde je?“
„Zmeškal vlak – uvidím se s ním později.“ Dick se posadil a pře-
hodil si nohu v těžké botě přes druhou. „Vy dvě spolu vypadáte
ohromně. Každou chvíli zapomenu, že patříme k  jedné partě,
a hrozně se leknu, když se na vás podívám.“
Baby byla vysoká, hezká žena, která se usilovně snažila, aby jí
právě bylo přes třicet. Bylo příznačné, že s sebou z Londýna přitáh-
la dva muže; jeden sotva vychodil Cambridge, druhý byl zavalitý
stařík, poznamenaný viktoriánskými neřestmi. Baby měla některé
rysy starých panen – nebyla zvyklá, aby se jí někdo dotýkal, když
ucítila náhlý dotyk, vylekala se, a  dlouhé doteky jako polibky
a objetí jí tělem rychle pronikaly k plnému vědomí. Málokdy něco
naznačovala trupem, tělem ve vlastním slova smyslu – spíš si téměř
staromódně dupla a pohodila hlavou. Vychutnávala předzvěst smrti
ve zprávách o katastrofách přátel; vzala si také do hlavy, že i Nicole
je předurčena nějaké tragédii.
Její mladší Angličan dělal oběma ženám průvodce, sjížděl s nimi
z vhodně mírných svahů a vláčel je po bobové dráze. Dick, který si
v příliš náročném telemarku pohmoždil kotník, se pln vděčnosti
potuloval po stráni mezi dětmi nebo popíjel s jedním ruským lé-
kařem v hotelu kvas.
„Užívej si trochu, Dicku,“ vybízela ho Nicole. „Pročpak se nesezná-
míš s nějakým pěkným zajíčkem a odpoledne si s ním nezatancuješ?“
„O čem bych s ním asi mluvil?“
Zvýšila hluboký, skoro drsný hlas o několik tónů a napodobila
naříkavě koketování: „Řekni: ‚Zajochu, ty ši ten nejklášnější zajíček
na světě.‘ Co myslíš, že se jim říká?“
„Nemám zajíčky rád. Jsou cítit dětským mýdlem a peprmintem.
Když s nimi tančím, mám vždycky dojem, jako bych strkal kočárek.“
Byl to nebezpečný námět – dával si záležet – a byl si vědom, že je
to na něm vidět –, aby se přitom díval přes hlavy mladičkých děvčat.

– 213 –
 „Máme spoustu práce,“ řekla Baby. „Především jsou tady zprávy
z domova. Ty pozemky, kterým jsme říkali nádražní. Dráha z nich
napřed koupila jenom prostředek. Teď koupila zbytek, a patřilo to
matce. Jde o to, jak ty peníze investovat.“
Angličan předstíral, že ho tento druhý zvrat v rozhovoru od-
puzuje, a vydal se na taneční parket za nějakým děvčetem. Baby
po něm šlehla nejistým pohledem americké dívky, která celý život
Angličany zbožňuje, a pak vzdorně pokračovala:
„Je to spousta peněz. Tři sta tisíc pro každého. Já se o své in-
vestice postarám, ale Nicole neví o cenných papírech vůbec nic a ty
myslím taky ne.“
„Musím jít k vlaku,“ řekl Dick vyhýbavě.
Venku vdechoval vlhké sněhové vločky, které proti tmavnoucímu
nebi už neviděl. Prolétly kolem něho tři děti na sáňkách a vykřikly
nějakým podivným jazykem, aby ho varovaly; slyšel ještě, jak ječí
v příští zatáčce, a o něco dál zaslechl rolničky stoupající ve tmě do
kopce. Prázdninové nádraží zářilo očekáváním, chlapci a děvčata
čekali na jiné chlapce a děvčata, a když přijel vlak, přizpůsobil se
už Dick rytmu toho prostředí a předstíral Franzi Gregoroviusovi,
že si vlastně utrhl půlhodinku z nekonečného koloběhu zábavy. Ale
Franz byl v té chvíli posedlý nějakým naléhavým posláním, a to se
nedalo přehlušit žádnou Dickovou náladou. „Možná že se dostanu
na den do Curychu,“ napsal mu Dick, „nebo se ti třeba podaří přijet
do Lausanne.“ Franzovi se podařilo přijet až do Gstaadu.
Bylo mu čtyřicet. O zdravou zralost se klidně opíraly příjemně
úřední způsoby, ale nejlépe se cítil v poněkud kožené jistotě, z je-
jíhož útočiště mohl opovrhovat zlomenými boháči, které převy-
chovával. Jeho vědecké dědictví mu mohlo odkázat širší svět, ale
on jako by si dobrovolně vybral hledisko skromnější třídy, a ta
volba se zračila i ve volbě manželky. V hotelu ho Baby Warrenová
podrobila rychlé prohlídce, a jelikož na něm neshledala žádné rysy,
kterých si vážila, jemnější ctnosti nebo zdvořilosti, podle nichž se

– 214 –
navzájem poznávají příslušníci privilegovaných tříd, chovala se
k němu potom způsobem vyhrazeným pro druhořadé lidi. Nicole
se ho vždycky trochu bála. Dick ho měl rád – jako měl rád všechny
své přátele – bez výhrad.
Navečer sjížděli dolů z kopce do vesnice na malých sáňkách, které
slouží stejnému účelu jako v Benátkách gondoly. Cílem jejich cesty
byl hotel se staromódním švýcarským výčepem, vykládaný dřevem
a bohatě rezonující, místnost plná hodin, sudů, korbelů a paroží.
Jednotlivé společnosti kolem dlouhých stolů se smísily v jednu ve-
likou společnost a jedly fondue – zvlášť nestravitelný druh velšského
opékaného sýra, jehož ostré chuti ulamovalo hrot horské kořeněné
víno.
Ve velké místnosti byla fajn zábava; poznamenal to mladší Ang-
ličan a Dick uznal, že pro to neexistuje žádné jiné výstižnější slovo.
Po víně, které mu drze stouplo do hlavy, se uklidnil a namlouval si,
že svět mu zase slepili z trosek dohromady ti šedovlasí pánové ze
zlatých let devadesátých, kteří u piana pokřikovali staré popěvky,
ty mladé hlasy a veselé kroje, jimž rozvířený kouř v místnosti při-
pravoval správnou atmosféru. Na okamžik měl pocit, jako by pluli
na lodi a užuž měla být na dohled země; všem dívkám hledělo z očí
totéž nevinné očekávání možností skrytých v té situaci a v té noci.
Rozhlížel se, je-li tam ta dívka s velkým D, a nabyl dojmu, že sedí
u stolu za nimi – potom na ni zapomněl a začal drmolit nesmysly,
aby pobavil svou společnost.
„Musím s tebou mluvit,“ řekl Franz anglicky. „Mohu zde zůstat
jenom dva dni.“
„Hned jsem si myslel, že máš něco za lubem.“
„Mám plán, který je – prostě báječný.“ Udeřil Dicka do kolena.
„Mám plán, který nás oba udělá.“
„A to?“
„Dicku – vím o sanatoriu, které bychom spolu mohli dostat – staré
Braunovo sanatorium na Zugersee. Je to úplně moderní objekt, až

– 215 –
na několik drobností. Braun je nemocný – chce odjet do Rakouska
a asi tam umřít. Lepší příležitost se prostě nenaskytne. Ty a já – to
by byla dvojice! Počkej, neříkej nic, dokud neskončím.“
Baby se žlutě zableskly oči a Dick viděl, že poslouchá.
„Musíme se do toho dát společně. Nijak moc by tě to nevázalo –
měl bys nějakou základnu, laboratoř, středisko. Mohl bys tam bydlet
řekněme ne víc než půl roku, pokud je hezké počasí. V zimě bys
mohl odjet do Francie nebo do Ameriky a psát si své práce na zákla-
dě čerstvých klinických zkušeností.“ Snížil hlas. „A pro zotavenou
tvých rodinných příslušníků je tam atmosféra a pravidelný život,
jaký se dá vést jen v sanatoriu.“ Dick se při téhle poznámce neza-
tvářil nijak povzbudivě, a tak to Franz honem radši spolkl. „Mohli by
z nás být partneři. Já jako výkonný ředitel, ty jako teoretik, slavný
konzultant a tak dále. Já se znám – vím, že nejsem génius, a ty jsi.
Ale pokládají mě svým způsobem za velmi schopného. Ovládám
dokonale nejmodernější klinické metody. Občas jsem celé sanato-
rium řadu měsíců prakticky řídil. Profesor říká, že je to výborný
plán, a radí mi, abych se do toho pustil. On sám prý bude žít navěky
a pracovat až do poslední minuty.“
Dick si nejdřív celý projekt v duchu představil, než si o něm
utvoří nějaký úsudek.
„Jak to vypadá finančně?“ zeptal se.
Franz vystrčil bradu, zdvihl obočí, zkrabatil čelo, rozpřáhl ruce,
lokty a naježil se; napjal svaly na nohou, až se mu na kalhotách
udělaly boule, srdce se mu vecpalo do krku a hlas mu zazněl, jako
by ho škrtili.
„Už je to tu! Peníze!“ zanaříkal. „Mám málo peněz. Stojí to v ame-
rických penězích dvě stě tisíc dolarů. Obnovo-vací –“ nejistě zkusil
neznámý tvar „– práce, které, jak určitě zjistíš, jsou nezbytné, budou
stát dvacet tisíc amerických dolarů. Ale to sanatorium je zlatý důl –
říkám ti, viděl jsem jejich účty. Když investujeme dvacet tisíc dolarů,
máme zaručený příjem –“

– 216 –
 Baby byla tak zřejmě zvědavá, že ji Dick zatáhl do rozhovoru.
„Udělala jsi také tu zkušenost, Baby,“ zeptal se, „že když nějaký
Evropan chce velmi naléhavě mluvit s nějakým Američanem, jde
vždycky o peníze?“
„Co se děje?“ řekla nevinně.
„Tenhle mladý soukromý docent si myslí, že bychom se spolu
měli vrhnout na velké podnikání a pokusit se přilákat všechny
nervové trosky z celé Ameriky.“
Franz pohlížel znepokojeně na Baby a Dick pokračoval:
„Ale kdo jsme, Franzi? Ty jsi zdědil slavné jméno a já jsem napsal
dvě učebnice. Stačí to, aby to někoho přilákalo? A já tolik peněz
nemám – nemám ani desetinu.“ Franz se cynicky usmál. „Na mou
duši, nemám. Nicole a Baby jsou bohaté jako Krésus, ale mně se
ještě nepovedlo zdefraudovat si něco z toho pro sebe.“
To už poslouchali všichni – Dicka napadlo, jestli to děvče u stolu
za ním poslouchá taky. Franzův nápad ho přitahoval. Rozhodl se, že
za sebe nechá mluvit Baby, jak už člověk často nechává ženy vyjad-
řovat se k otázkám, které neovládají. Baby se najednou změnila ve
svého dědečka, byla chladná a dostala chuť experimentovat.
„Myslím, že je to návrh, o kterém bys měl uvažovat, Dicku. Nevím,
co říkal doktor Gregory – ale zdá se mi –“
Děvče za ním se naklonilo do prstýnku kouře a sbíralo něco
z podlahy. Nicolin obličej jako by se přes stůl vpil do jeho – její
krása,, jakoby pátrající po nejlepším místečku, po nejlepším postoji,
vplynula do jeho lásky, vždy připravena ji chránit.
„Přemýšlej o tom, Dicku,“ pobízel ho vzrušeně Franz. „Když někdo
píše o psychiatrii, měl by mít stále přímý kontakt s klinickou praxí.
Jung píše, Bleuler píše, Freud píše, Forel píše, Adler píše – a jsou
také v neustálém styku s duševními poruchami.“
„Dick má mě,“ zasmála se Nicole. „Řekla bych, že to je na jednoho
člověka duševních poruch až dost.“
„To je něco jiného,“ řekl Franz opatrně.

– 217 –
 Baby přemýšlela o tom, že kdyby Nicole bydlela v blízkosti sana-
toria, měla by neustále pocit, že je v bezpečí.
„Musíme to dobře promyslet,“ řekla.
Dicka sice její drzost pobavila, ale nepovzbuzoval ji.
„To rozhodnutí se týká mne,“ řekl jemně. „Je od tebe hezké, že mi
chceš koupit sanatorium.“
Baby si uvědomila, že šlápla vedle, a rychle couvla: „Samozřejmě,
je to vysloveně tvoje záležitost.“
„Rozhodování o tak důležité věci bude trvat celé týdny. Snažím se
představit si, jak by se mi líbilo, kdybychom se s Nicole uvázali na
Curych –“ obrátil se k Franzovi, jako by předem věděl, co řekne, „já
vím. Curych má plynárnu, tekoucí vodu a elektrické světlo – bydlel
jsem tam tři roky.“
„Ponechám ti dostatek času na rozmyšlenou,“ řekl Franz. „Věřím,
že –“
Stovka párů dvouapůlkilových bot se rozběhla ke dveřím a oni se
rovněž vrhli do mačkanice. V jasné měsíční záři venku zahlédl Dick
děvče, jak si přivazuje sáňky k jedněm velkým saním. Naskládali se
do svých saní, bič ostře zapráskal, koně zabrali a vrhli se plecemi
do temného vzduchu. Kolem nich se míhaly postavy a škrábaly se
na saně, mladíci a dívky se navzájem shazovali ze saní a z blatníků,
padali do měkkého sněhu potom se udýchaně rozbíhali za koňmi
a vyčerpaně dopadali do saní nebo naříkali, že je ostatní opustili.
Na obou stranách ležela milostivě klidná pole; kavalkáda se pohy-
bovala vysokým a neohraničeným prostorem. V otevřené krajině
se hluk zmenšil, jako kdyby všichni atavisticky poslouchali, jestli
k nim po sněhové pláni neběží smečka vlků.
V Saanen zaplavili místní taneční zábavu, hojně navštívenou
pasáky krav, hotelovým služebnictvem, kramáři, lyžařskými
instruktory, průvodci, turisty a sedláky. Vejít do teplé uzavřené
místnosti po panteistickém animálním pocitu venku bylo jako znovu
přijmout nějaké absurdní a rytířské jméno, hřmějící jako válečné

– 218 –
boty s ostruhami, jako špunty na kopačkách po cementové podlaze
v šatně. Zaznívalo obvyklé jódlování a jeho povědomý rytmus Dicka
vyrušil z toho, co se mu na celé podívané zdálo romantické. Nejdřív
myslel, že je to tím, že vyhnal z hlavy to děvče; potom si uvědomil, že
to má na svědomí Baby svým výrokem: „Musíme si to dobře rozmys-
let –“ a tím, co zůstalo nevyřčeno: „Patříš nám, a dřív nebo později
to musíš připustit. Je směšné zachovávat zdání nezávislosti.“
Uplynula už řada let od chvíle, kdy se Dick pevně ozbrojil proti ja-
kékoli zlomyslnosti vůči jinému stvoření – byl tehdy prvním rokem
v New Havenu a dostala se mu do ruky populární esej o „duševní
hygieně“. Teď se, pokud šlo o Baby, přestával ovládat a zároveň se to
pokoušel spolknout s pocitem vzdoru k její chladné bohaté drzosti.
Potrvá ještě stovky let, než nějaké budoucí amazonky pochopí sku-
tečnost, že muž je zranitelný jen ve své hrdosti, ale že jakmile se
jí někdo nešetrně dotkne, je křehký jako porcelán – i když některé
ženy už o této skutečnosti opatrně něco naznačují. Ze své lékařské
praxe byl doktor Diver zvyklý roztřiďovat rozbité skořápky jiných
vajíček, a to ho naplnilo hrůzou z rozbíjení. Ale cestou zpátky do
Gstaadu řekl na hladce ujíždějících saních:
„Na světě je příliš mnoho dobrého chování.“
„No, to je podle mě hezké,“ řekla Baby.
„Ne, není,“ trval tvrdošíjně na svém, obrácen k bezejmennému
chuchvalci kožešiny. „Dobrým chováním jenom připouštíme, že
všichni jsou tak jemní, že s nimi člověk musí zacházet v rukavič-
kách. A teď si vezmi lidskou úctu – člověk jen tak druhému neřekne,
že je zbabělec nebo lhář, ale když celý život šetříš pocity druhých
a podporuješ jejich marnivost, dostaneš se tak daleko, že už ne-
dokážeš rozlišit, čeho by sis u nich skutečně měla vážit.“
„Američané si myslím na chování dávají trochu příliš záležet,“
řekl starší Angličan.
„Taky mám ten dojem,“ pravil Dick. „Otec měl chování, které zdě-
dil z dob, kdy člověk napřed střílel a teprve pak se omlouval. A když

– 219 –
člověk nosí zbraň – vy Evropané jste vlastně v civilu nechodili se
zbraní už od začátku osmnáctého století –“
„Vlastně ne, ale možná –“
„Vlastně ne. Vůbec ne.“
„Dicku, ty ses vždycky dovedl chovat tak vybraně,“ řekla smířlivě
Baby.
Ženy si ho měřily přes zoologickou zahradu svých kožichů trochu
poděšeně. Mladší Angličan nerozuměl – patřil k těm lidem, kteří
vždycky skáčou po římsách a po balkónech, jako by byli v lodním
ráhnoví – a vyplnil cestu do hotelu nesmyslným příběhem, jak
boxoval se svým nejlepším přítelem a jak si přitom celou hodinu
jen pořád s velkou ohleduplností projevovali náklonnost a dělali si
modřiny. Dick si ho začal dobírat.
„Takže vždycky když vás uhodil, viděl jste v něm ještě lepšího
přítele.“
„Víc jsem si ho vážil.“
„Tomu nerozumím. Vy a váš nejlepší přítel se kvůli nějaké banál­
nosti rozsekáte na kousky –“
„Když tomu nerozumíte, nemohu vám to vysvětlit,“ pravil mladý
Angličan chladně.
– Tohle mě čeká, když začnu říkat, co si myslím, řekl si Dick v du-
chu.
Styděl se, že toho člověka popichuje, a uvědomil si, že absurdnost
jeho příběhu spočívá ve spojení nezralého postoje s rafinovaným
způsobem vyprávění.
Všude vládla karnevalová nálada, a tak šli s davem do grilu, kde
tuniský barman kouzlil ze světel kontrapunkt k melodii měsíce
nad kluzištěm, nahlížejícího velkými okny dovnitř. V tom světle
připadala ta dívka Dickovi neživotná a nezajímavá. Odvrátil se od
ní a těšil se z temnoty, z konečků cigaret, které zezelenaly a zestří-
břely, kdykoli světla zčervenala, z bílého paprsku, jenž dopadal na
tanečníky, když se otevřely a zavřely dveře baru.

– 220 –
 „A teď mi pověz, Franzi,“ zeptal se. „Myslíš si, že když tu celou
noc popíjíš pivo, můžeš se vrátit a přesvědčovat pacienty o svém
charakteru? Nemyslíš, že poznají, jaký jsi gastropat?“
„Já jdu do postele,“ prohlásila Nicole. Dick ji vyprovodil ke dve-
řím výtahu.
„Šel bych s tebou, ale musím Franzovi ukázat, že se nehodím za
ústavního lékaře.“
Nicole vstoupila do výtahu.
„Baby má spoustu zdravého selského rozumu,“ řekla přemýšlivě.
„Baby je –“
Dveře zasyčely a zaklaply. V jejich mechanickém šumu dopově-
děl Dick větu pro sebe; „– Baby je banální sobecká ženská.“
Ale když za dva dni sjížděl s Franzem na saních na nádraží, při-
pustil, že o celé záležitosti smýšlí příznivě.
„Začínáme se točit v kruhu,“ připustil. „Při tomhle způsobu života
se nevyhneme všelijakým napětím, a Nicole je nedokáže překonat.
Pastorální atmosféra letní Riviéry se už stejně mění – příští rok tam
zahájí sezónu.“
Jeli kolem svěžích zelených kluzišť, kde vytrubovali vídeňské
valčíky, a na pozadí bledě modrého nebe se míhaly barvy mnoha
horských škol.
„Doufám, že to dokážeme, Franzi. S nikým bych to nezkusil radši
než s tebou –“
Sbohem, Gstaade! Sbohem, svěží obličeje, chladné sladké květy,
vločky v temnotě. Sbohem, Gstaade, sbohem!

– 221 –
 Kapitola 2

Jednou v červenci se Dick probudil v pět hodin ráno z dlouhého

snu o válce, přistoupil k oknu a zahleděl se ven na Zugersee. Sen
začal pochmurně a důstojně; tmavomodré uniformy přecházely
po tmavém náměstí a kapely vyhrávaly druhou větu Prokofjevovy
Lásky ke třem pomerančům. Najednou se objevily hasičské stříkač-
ky, symboly neštěstí, a došlo k příšernému povstání zmrzačených
na obvazišti. Rozsvítil lampu u postele a pečlivě si to zaznamenal
s poloironickou poznámkou na závěr: „Válečný šok nevojáka.“
Jak seděl na pelesti postele, měl pocit, že pokoj, dům a noc jsou
prázdné. Vedle v pokoji zoufale zanaříkala Nicole a on ji politoval
pro tu samotu, ať je jakákoli, v níž se ve snu ocitla. Pro něho se čas
zastavil a vždycky za několik let se dal najednou do běhu, jako když
se rychle přetáčí film, ale Nicole roky plynuly podle hodin a podle
kalendáře a narozenin, a navíc jí trpce připomínaly pomíjivost její
krásy.
I poslední rok a půl na Zugersee jako by, pokud šlo o ni, byl pro-
marněný čas; roční doby se od sebe daly rozeznat jen podle dělníků
na cestě, která v květnu zrůžověla, v červenci zhnědla, v září zčerna-
la a na jaře zase zbělela. Z původní nemoci se probrala s novými
nadějemi, tolik toho očekávala, ale neměla žádný smysl života kromě
Dicka, vychovávala děti, sirotky nepostrádající vedení, k nimž lásku
pouze předstírala. Lidé, které měla ráda, byli většinou rebelové, roz-
čilovali ji a nedělali jí dobře – hledala v nich vitalitu, jež jim pomohla
k nezávislosti, k schopnosti tvořit nebo prostě k drsné sebejistotě,
a hledala marně – neboť jejich tajemství byla pohřbena hluboko
v dětských zápasech, na něž zapomněli. Je zajímala více Nicolina
vnější harmonie a kouzlo, ta druhá stránka její nemoci. Žila osamě-
lým životem a vlastnila Dicka, který nechtěl, aby ho někdo vlastnil.

– 222 –
 Mnohokrát se bez úspěchu pokusil vzdát moci, již nad ní měl.
Prožili spolu mnoho krásných chvil, krásných hovorů za bílých nocí
mezi milováním, ale kdykoli se od ní odvrátil sám do sebe, zjistil, že
Nicole, osamocena, svírá v rukou prázdnotu a zírá do ní, nazývá ji
všelijak, ale ví, že je to jen naděje, že se k ní Dick brzy vrátí.
Zmačkal důkladně polštář, lehl si a přitiskl se k němu zátylkem,
jak to dělají Japonci, aby zpomalili krevní oběh, a na chvíli opět
usnul. Když se později holil, Nicole se vzbudila, obcházela po bytě
a udílela úsečné rozkazy dětem a služebnictvu. Lanier se přišel
podívat, jak se tatínek holí – život v sousedství psychiatrického
sanatoria v něm vzbudil mimořádnou důvěru a obdiv k otci spolu
s přehnanou lhostejností k většině ostatních dospělých; pacienti
se mu jevili buď jako podivíni, nebo jako odživotnělá, přehnaně
korektní a neosobní stvoření. Byl to hezký, slibný hoch a Dick mu
věnoval mnoho času; jejich poměr se vyvíjel jako vztah mezi přívě-
tivým, ale náročným důstojníkem a úctyhodným nováčkem.
„Pročpak si vždycky necháš trochu mýdla nahoře na hlavě, když
se holíš?“ zeptal se Lanier.
Dick opatrně otevřel namydlená ústa: „Na to jsem nikdy nepřišel.
Mockrát jsem se tomu sám divil. Myslím, že to je tím, že si namočím
do mýdla ukazováček, jak ho položím k uchu, abych se oholil rovně,
ale jak se mi to dostane až na hlavu, to nevím.“
„Zítra se budu koukat, jak to děláš.“
„To je tvá jediná otázka před snídaní.“
„Ona to vlastně ani není otázka.“
„Jedna nula pro tebe.“
Půl hodiny nato se Dick vydal ke správní budově. Bylo mu
sedmatřicet – pořád ještě odmítal nosit bradku, ale přesto vypa-
dal víc na doktora než dřív na Riviéře. Už osmnáct měsíců bydlel
v sanatoriu, které rozhodně patřilo k nejlépe vybaveným v Evropě.
Bylo to, podobně jako Dohmlerovo, moderní sanatorium – ne už je-
diná pochmurná a podezřelá budova, ale malá, roztroušená vesnice,

– 223 –
tvořící přesto téměř nepostřehnutelný celek. Dick a Nicole celému
zařízení velmi pomohli, pokud šlo o vkus, takže objekt vynikal
krásou a každý psycholog, který projížděl Curychem, ho navštívil.
Stačilo přidat domek pro nosiče golfových holí a mohl z něho do-
cela dobře být sportovní klub. Eglantine a Buky, pavilony pro ty,
kdož byli ponořeni do věčné temnoty, zastíraly pohledu od hlavní
budovy chomáčky mlází, takže připomínaly maskované pevnosti.
Vedle byla velká zelinářská farma, kde zčásti pracovali pacienti.
Dílny pro egoterapii byly tři, kryla je společná střecha, a tam začal
doktor Diver s ranní vizitou. Truhlárna, plná sluneční záře, dýchala
sladkou vůní pilin, ztraceného věku dřeva; bylo tam vždycky půl
tuctu mužů bušících kladivy, hoblujících, řezajících na cirkulár-
ce – mlčenlivých mužů, kteří slavnostně zvedali oči od práce, jak
procházel kolem nich. Dick byl sám dobrý tesař a dal se s nimi na
okamžik klidně a s osobním zájmem do hovoru o výkonnosti růz-
ných nářadí. Vedle byla knihárna, přizpůsobená nejpohyblivějším
pacientům, kteří však neměli vždycky největší vyhlídky na vyléčení.
V poslední místnosti se navlékaly korále, předlo se a pracovalo
s mosazí. Pacienti se tady tvářili jako někdo, kdo právě hluboce
vzdychl a něco neřešitelného hodil za hlavu – ale ty vzdechy ozna-
čovaly jen začátek dalšího, neustále se opakujícího řetězu úvah, jež
nenavazovaly jedna na druhou jako u normálních lidí, ale točily se
v kruhu. Dokola, dokola a zase dokola. Pořád dokola. Avšak jasné
barvy materiálu, s nímž pracovali, uváděly cizince na chvilku v iluzi,
že tu je všechno v pořádku jako v nějaké dětské školce. Tito pacienti
se rozzářili, když vstoupil doktor Diver. Většinou ho měli raději než
doktora Gregoroviuse. Ti, kteří kdysi žili ve velkém světě, měli ho
vždycky raději. Několik si jich myslelo, že je zanedbává nebo že
není takový prosťáček nebo že něco předstírá. Jejich reakce se příliš
nelišila od té, jakou Dick vyvolával v lidech, s nimiž se stýkal jako
soukromá osoba, ale byla pokřivená a znetvořená.

– 224 –
 Jedna Angličanka s ním vždycky hovořila o tématu, které pova-
žovala za sobě vlastní. „Budeme mít dnes večer nějakou hudbu?“
„Nevím,“ odpověděl. „Nemluvil jsem ještě s doktorem Lladis­
lauem. Jak se vám líbil včera večer ten koncert paní Sachsové a pana
Longstreeta?“
„Ušlo to.“
„Já myslím, že to bylo hezké – zvláště ten Chopin.“
„Já myslím, že to ušlo.“
„Kdy nám něco zahrajete vy?“
Pokrčila rameny a otázka ji potěšila, stejně jako ji těšila už něko-
lik let. „Až jednou. Ale můj výkon je jenom ucházející.“
Věděli, že neumí hrát vůbec – měla dvě sestry, které byly výtečné
hudebnice, ale ona se nikdy nenaučila ani noty, když s nimi zamlada
žila pohromadě.
Z dílen šel Dick navštívit Eglantine a Buky. Zvenčí vypadaly
stejně vesele jako jiné pavilony; Nicole navrhla veškerou výzdobu
a nábytek a vycházela přitom z nezbytnosti skrytých mříží, želez-
ných tyčí a nábytku, jenž se nedá přesunovat. Pracovala s takovou
obrazotvorností – tvůrčí invencí, které se jí nedostávalo, tu nahradil
sám problém –, že žádnému neinformovanému návštěvníku by ani
nenapadlo, že lehká, půvabná ozdobná práce na okně je vlastně silný
konec spolehlivého řetězu, že nábytek připomínající moderní trub-
kové tendence je pevnější než masivní výrobky z doby Edvardovy –
i květiny spočívaly v železných držadlech a každý zdánlivě náhodný
ornament nebo pevná ozdoba byly stejně nezbytné jako nosný trám
v mrakodrapech. Pod Nicoliným neúnavným pohledem ze sebe kaž-
dý pokoj vydal co nejvíce užitku. Když jí k tomu někdo gratuloval,
prohlašovala o sobě příkře, že je vlastně mistr klempířský.
Lidem, jejichž myšlení nebylo vykolejeno, připadalo v  těch
domech mnoho věcí podivných. V Eglantine, v budově určené pro
muže, se i doktor Diver často pobavil – byl tam podivný malý exhibi-
cionista, jenž si myslel, že dojde-li neoblečen a neobtěžován z Etoile

– 225 –
na Place de la Concorde, rozřeší mnoho věcí – a měl, napadlo Dic-
kovi, možná docela pravdu.
Nejzajímavější případ byl v hlavní budově. Byla to asi třicetiletá
pacientka a v sanatoriu žila už šest měsíců; byla to americká malířka
a bydlela dlouho v Paříži. Věděli o ní neuspokojivě málo. Nějaký bra-
tranec ji náhodou našel v zoufale šíleném stavu, bez úspěchu zkusil
léčení v jednom pochybném ústavu na periférii, které se většinou
specializují na turistické oběti drog a alkoholu, a pak se mu podařilo
dostat ji do Švýcarska. Když ji přijímali, byla mimořádně hezká –
teď se podobala zoufalé živoucí bolesti. Žádný krevní test nedával
pozitivní reakci a její nemoc neuspokojivě diagnostikovali jako
neurotický ekzém. Dva měsíce ležela v tomto stavu jako uvězněná
v železné panně. Vyjadřovala se souvisle, dokonce skvěle, ale jen
v rozmezí osobitých halucinací.
Byla zvláštní pacientkou doktora Divera. Když měla záchvaty mi-
mořádného vzrušení, byl on jediný lékař, který s ní „něco svedl“. Před
několika týdny, za jedné z mnoha nocí, které strávila v bezesných
mukách, se Franzovi podařilo uvést ji hypnózou na několik hodin
do potřebného spánku, ale od té doby se mu to už nepovedlo nikdy.
Hypnóza byla pomůckou, jíž Dick nedůvěřoval a užíval jí zřídka,
protože věděl, že se sám vždycky nedovede uvést do nezbytné ná-
lady – jednou to zkoušel na Nicole, a ta se mu pohrdavě vysmála.
Pacientka na čísle dvacet ho neviděla, když vešel – krajina ko-
lem jejích očí byl příliš oteklá. Mluvila silným, zvučným hlubokým
a vzrušujícím hlasem.
„Jak dlouho to bude trvat? To bude takhle pořád?“
„Teď už to moc dlouho trvat nebude. Doktor Lladislau říká, že
celé oblasti se už čistí.“
„Kdybych věděla, zač si tohle zasluhuji, přijímala bych to klidně.“
„Není moudré dívat se na to tak mysticky – my v tom vidíme
nervovou záležitost. Má to něco společného s ruměncem – červena-
la jste se často jako děvče?“

– 226 –
 Ležela s tváří obrácenou ke stropu.
„Nesetkala jsem se s ničím, abych se nad tím mohla červenat, od
té doby, co se mi prořízl zub moudrosti.“
„Neodbyla jste si svůj díl obvyklých hříšků a chybiček?“
„Nemusím si nic vyčítat.“
„To máte velké štěstí.“
Žena chvíli přemýšlela; v hlase, jenž se prodíral obvazy na obli-
čeji, zaznívaly hluboké podzemní melodie:
„Sdílím osud žen mé doby, které posílaly muže do bitvy.“
„K vašemu nesmírnému překvapení to byla bitva jako každá
jiná,“ odpověděl a přizpůsobil se jejímu způsobu vyjadřování.
„Bitva jako každá jiná.“ Uvažovala o tom. „Buď je předem jasné,
že vyhrajete, nebo získáte Pyrrhovo vítězství – nebo jste zničen
a zruinován – jste prostě příšerná ozvěna, odrážející se od rozbo-
řené zdi.“
„Vy nejste ani zničena, ani zruinována,“ řekl. „Jste si zcela jista,
že jste bojovala ve skutečné bitvě?“
„Podívejte se na mě!“ vykřikla zuřivě.
„Trpěla jste, ale mnoho žen trpělo, než se začaly omylem pova-
žovat za muže.“ Hovor se pomalu měnil v hádku, a Dick ustoupil.
„V žádném případě nesmíte jeden nezdar zaměňovat za konečnou
porážku.“
Ušklíbla se: „To jsou jen krásné řeči,“ a ta slova, jež pronikla
krunýřem bolesti, ho pokořila.
„Rádi bychom poznali pravé důvody, které vás sem přivedly –“
začal, ale ona ho přerušila.
„Jsem tu jako symbol něčeho. Doufala jsem, že vy snad třeba
budete vědět čeho.“
„Jste nemocná,“ řekl mechanicky.
„Tak co potom bylo to, co jsem už skoro nalezla?“
„Ještě těžší nemoc.“
„To je všechno?“

– 227 –
 „To je všechno.“ Příčilo se mu slyšet, jak sám lže, ale nesmírné
téma bylo zde a za těchto okolností možno stěsnat jenom do lži.
„Dál je už jenom zmatek a chaos. Nebudu vám tu dělat přednášku –
víme až příliš dobře, jak velice fyzicky trpíte. Ale pouze vyrovnáte-li
se s každodenními problémy, bez ohledu na to, jak vám připadají
nicotné a nudné, dokážete věci uvést zase do pořádku. A potom –
možná že budete zase moci zkoumat –“
Zpomalil, aby se vyhnul nezbytnému závěru myšlenky: „– hrani-
ce jasného vědomí.“ Hranice, které musí studovat umělci, nejsou
nic pro ni, a nikdy nebudou. Byla od přirozenosti nesmírně jemná –
jednou by snad mohla najít útočiště v nějakém tichém mysticismu.
Výzkum je pouze pro ty, kdo v sobě mají trochu selské krve, kdo
mají mohutná stehna a silné kotníky a dovedou snášet rány jako
každodenní chleba, každým coulem těla i duše.
– Ale to není nic pro vás, řekl téměř. Pro vás je to příliš tvrdá hra.
Ale v ohromujícím důstojenství její bolesti jí vycházel vstříc
bez výhrad, téměř sexuálně. Toužil ji vzít do náručí, jako tak často
bral do náručí Nicole, a laskat i její chyby, neboť k ní tak hluboce
patřily. Staženými záclonami pronikalo oranžové svět lo, na posteli
ležela její postava jako sarkofág, obličej jako jediný bod, hlas pátral
v prázdnotě nemoci a nacházel jen vzdálené abstrakce.
Když vstal, vyřinuly se jí na obvaz slzy jako láva.
„Tohle je kvůli něčemu,“ zašeptala. „Něco z toho musí vzejít.“
Sehnul se a políbil ji na čelo.
„Všichni se musíme snažit být dobří,“ řekl.
Vyšel z pokoje a poslal k ní ošetřovatelku. Bylo třeba navštívit
další pacienty: patnáctileté americké děvčátko, které vychovali po-
dle zásady, že dětství musí být samá legrace – důvodem k vizitě bylo
to, že se právě nůžkami na nehty ostříhala dohola. Nedalo se pro ni
moc udělat – měla rodinnou anamnézu plnou neuróz a v minulosti
pranic stabilního, na čem by se dalo stavět. Otec, sám normální
a svědomitý člověk, se pokusil uchránit své neurotické potomstvo

– 228 –
od životních nesnází, a podařilo se mu jenom dětem zabránit, aby
si vypěstovaly síly nutné k přizpůsobení nevyhnutelným šokům,
jaké život přináší. Dick jí nemohl říci mnoho: „Helenko, když jsi na
pochybách, musíš se zeptat ošetřovatelky, musíš se naučit dát si
poradit. Slib mi, že to uděláš.“
Co znamená slib pro duševně chorou? Zašel se podívat na křeh­
kou exulantku z Kavkazu, spolehlivě zapnutou do jakéhosi visutého
lůžka, jež bylo zase ponořeno do teplé léčivé koupele, a na tři dcery
portugalského generála, které se téměř nepozorovatelně stále více
blížily paréze. Zašel do sousedního pokoje a řekl psychiatrovi, jenž
prodělal zhroucení, že je mu líp a pořád líp, a on se mu snažil vy-
číst z obličeje jistotu, neboť s normálním světem ho spojovalo jen
ujištění, které nacházel nebo nenacházel v tónu doktora Divera.
Potom Dick propustil neschopného zřízence a už byl čas na oběd.

– 229 –
 Kapitola 3

Společné obědy s pacienty byly úkolem, k němuž přistupoval apa-

ticky. Shromáždění, které ovšem nezahrnovalo obyvatele Eglantine
nebo Buků, vypadalo na první pohled dosti obyčejně, ale vznášela se
nad ním vždycky těžká melancholie. Přítomní lékaři udržovali roz-
hovor, ale většina pacientůjakoby vyčerpána dopoledním úsilím nebo
stísněna společností, mluvila jen málo a dívala se při jídle do talíře.
Po obědě se Dick vrátil do vily. Nicole seděla v salóně a tvářila
se podivně.
„Přečti si tohle,“ řekla.
Otevřel dopis. Byl od ženy, kterou nedávno propustili, avšak s po-
chybnostmi, pokud šlo o lékaře. Žena ho rezolutně obžalovávala, že
svedl její dceru, která byla v kritickém stadiu nemoci v sanatoriu
s matkou. Předpokládá prý, že paní Diverová uvítá, doví-li se o tom
a zjistí-li, jaký je její manžel „ve skutečnosti“.
Dick si dopis přečetl znovu. Byl sice psán jasnou a souvislou
angličtinou, ale poznal v něm typický dopis maniačky. Jen jednou
dovolil té dívce, koketní brunetce, aby s ním na vlastní žádost jela
do Curychu, a večer ji přivezl zpátky do sanatoria. Líně, téměř
shovívavě ji políbil. Později se pokoušela o pokračování, ale on
neměl zájem, a potom – a patrně proto – se dívce znelíbil a ona si
matku odvezla ze sanatoria.
„Ten dopis je pomatený,“ řekl. „K tomu děvčeti jsem neměl na-
prosto žádný vztah. Ani se mi nelíbila.“
„Ano, snažila jsem se na to dívat takhle,“ řekla Nicole.
„Přece tomu nevěříš?“
„Celou tu dobu tu sedím.“
Ztišil hlas, nasadil vyčítavý tón a posadil se vedle ní.
„To je absurdní. Vždyť je to dopis od duševně choré.“

– 230 –
 „Byla jsem také duševně chorá.“
Vstal a promluvil rozhodněji.
„Tak bychom třeba těch nesmyslů mohli nechat, Nicole. Běž
sehnat děti a vyrazíme.“
Jeli autem, Dick řídil, ujížděli po drobných poloostrůvcích kolem
jezera, v předním skle hořel odraz světla a vody a nořili se do vodo-
pádů věčné zeleně jako do tunelů. Byl to Dickův vůz, renault, tak
trpasličí, že z něho všichni vyčuhovali ven, kromě dětí, mezi nimiž se
na zadním sedadle jako stožár tyčila mademoiselle. Znali každý kilo-
metr cesty – věděli, kde ucítí jehličí a kde černý kouř z kamen. Známé
vysoko stojící slunce divoce bilo do dětských slaměných kloboučků.
Nicole mlčela; Dick byl pod jejím přímým, tvrdě upřeným pohle-
dem nesvůj, často měl v její přítomnosti pocit samoty a nezřídka ho
unavovala krátkými záchvaty překypujících osobních zpovědí, které
si vyhrazovala jen pro něho: „Já jsem takováhle – já jsem spíš taková,“
ale to odpoledne by byl uvítal, kdyby se na chvíli přerývaně rozpo-
vídala a dala mu nahlédnout do svých myšlenek. Když se stáhla do
sebe a zavřela za sebou dveře, bývala situace vždycky nejhrozivější.
V Zugu vystoupila mademoiselle a opustila je. Diverovi se vydali
směrem k agiriské pouti celým zvěřincem mamutích parních válců,
které jim uhýbaly z cesty. Dick zaparkoval vůz, a když na něj Nicole
pohlédla a nehýbala se, řekl: „Pojď, drahoušku.“ Zničehonic zkřivila
rty v ošklivém úsměvu, Dickovi se sevřel žaludek, ale opakoval, jako
kdyby to neviděl: „Pojď. Ať mohou děti vystoupit.“
„Ale ano, já půjdu,“ odpověděla, jako by slova vytrhávala z ně-
jakého příběhu, který se v ní odvíjel příliš rychle, aby to on mohl
pochopit. „Neměj strach. Já půjdu –“
„Tak pojď.“
Jak kráčel vedle ní, odvrátila se od něho, ale v obličeji jí stále ještě
plápolal úsměv, výsměšný a vzdálený. Jenom když na ni několikrát
promluvil Lanier, podařilo se jí soustředit pozornost na nějaký před­
mět, na divadlo s Kašpárkem, upnout se k němu a tím se orientovat.

– 231 –
 Dick se pokoušel rozhodnout, co dělat. Viděl ji ze dvou hledisek –
jako manžel a jako psychiatr – a to čím dál tím víc ochromovalo
jeho schopnosti. Za posledních devět let ho několikrát přetáhla na
svou stranu dělící čáry, odzbrojila ho tím, že v něm vzbudila pocit
lítosti nebo záplavou fantastického a nesouvislého vtipu, takže
teprve s odstupem, když už napětí povolilo a on si to uvědomil,
pochopil, že se jí na okamžik podařilo zvítězit nad jeho rozumným
úsudkem.
Rozřešili problém, o nějž se hádali s Topsy a který se týkal
pimprlového divadla – jestli Kašpárek byl tentýž Kašpárek, co ho
viděli loni v Cannes –, a celá rodina vykročila dál mezi budkami pod
otevřeným nebem. Ženské klobouky posazené nad sametovými
vestami, zářivé, rozevláté sukně mnoha kantonů vypadaly vedle
modrých a oranžových nátěrů vozů a atrakcí upejpavě. Odněkud
se ozývalo ječení a cinkot jarmarečního představení.
Nicole se zčistajasna dala do běhu, tak náhle, že Dick si toho
v první chvíli ani nevšiml. Zahlédl její žluté šaty, jak se proplétají
davem daleko vpředu, okrový steh na rozhraní skutečna a nesku-
tečna, a vyrazil za ní. Běžela tajně a on ji tajně následoval. Její útěk
naplnil horké odpoledne pronikavou hrůzou, a Dick zapomněl na
děti; potom se zastavil, rozběhl se k nim zpátky, vláčel je za ruce
sem a tam a očima přeskakoval z jednoho stánku na druhý.
„Madame,“ vykřikl na mladou ženu za bílým kolem štěstí,
„est-ce-que je peux laisser ces petits avec vous deux minutes? C’est
très urgent – je vous donnerai dix francs.“
„Mai oui.“21
Zavedl děti do stánku. „Alors – restez avec cette gentille dame.“
„Oui, Dick.“22

21  Mohu u vás na pár minut nechat tyhle děti? Je to velmi naléhavé – dám vám
deset franků. Jistě.
22  Zůstaňte tady s tou paní. Ano, Dicku.

– 232 –
 Vyřítil se ven, ale ztratil ji z dohledu; běhal okolo kolotoče ve
stejném tempu, jak se otáčel, dokud si neuvědomil, že běží vedle
něho a dívá se pořád na stejného koně. Lokty si prorazil cestu davem
v buvette;23 potom si vzpomněl na jednu Nicolinu zálibu, poodhrnul
cíp plachty stanu jakési věštkyně a nakoukl dovnitř. Pozdravil ho
uspávající hlas: „La septième fille d’une septième fille née sur les
rives du Nil – entrez, Monsieur –“24 Spustil plachtu a rozběhl se
k jezeru, kde lunapark končil a na pozadí oblohy se pomalu otáčelo
malé ruské kolo. Tam ji našel.
Byla sama a seděla v gondole, která byla v té chvíli na vrcholu
kola, a jak sestupovala, uviděl, že se divoce směje; vmísil se do davu,
který si při nejbližší otáčce kola všiml intenzity Nicolina hysterické-
ho záchvatu.
„Regardez-moi ça!“
„Regarde donc cette Anglaise!“25
Opět se snesla dolů – tentokrát kolo i hudba zpomalily a kolem
gondoly se shromáždilo tucet lidí; zvláštní charakter jejího smíchu
je všechny nutil, že se ze sympatie také idiotsky smáli. Ale sotva
Nicole spatřila Dicka, smích jí odumřel na rtech – trhla sebou, jako
kdyby mu chtěla uklouznout, ale Dick ji chytil za ruku a odváděl ji
pryč.
„Proč ses takhle přestala ovládat?“
„Ty víš moc dobře proč.“
„Ne, to nevím.“
„Nemluv nesmysly – pusť mě. Jen si nemysli, že jsem tak hlou-
pá. Myslíš, že jsem neviděla, jak se na tebe to děvče dívalo – to
malé černé děvčátko. Taková komedie – tomu dítěti neby lo víc než
patnáct. Myslíš, že jsem to neviděla?“

23  bufetový stánek

24  Sedmá dcera sedmé dcery, zrozené na březích Nilu – račte vstoupit, pane –
25  Jen se na to podívejte! Podívej se tamhle na tu Angličanku!

– 233 –
 „Zastav se na chvilku a uklidni se.“
Posadili se ke stolku, v očích se jí zračilo hluboké podezření, ruku
natáhla před sebe, jako kdyby jí něco bránilo v rozhledu. „Musím se
něčeho napít – dám si brandy.“
„Brandy ne – můžeš si dát pivo, jestli chceš.“
„Proč si nemůžu dát brandy?“
„O tom se bavit nebudeme. Poslouchej, to s tím děvčetem je
klamná představa, rozumíš, co to znamená?“
„Vždycky je to klamná představa, když vidím něco, co ty nechceš,
abych viděla.“
Měl pocit viny jako ve zlém snu, kdy nás někdo obžalovává ze
zločinu a my v něm poznáváme něco, co jsme nesporně zažili, ale
když se vzbudíme, uvědomíme si, že jsme se ničeho takového ne-
dopustili. Vyhnul se jejímu pohledu.
„Nechal jsem děti v jednom stánku s nějakou cikánkou. Musíme
pro ně dojít.“
„Kdo si myslíš, že jseš?“ vykřikla. „Snad Svengali?“26
Před čtvrt hodinou tvořili rodinu. Teď, když ji nechtěně ramenem
zatlačil do koutka, viděla to všechno, děti i muže, jako nebezpečnou
náhodu.
„Pojedeme domů.“
„Domů!“ vykřikla hlasem tak zoufalým, že v hlasitějších tónech
zakolísal a přeskočil. „A posadíme se a budeme si myslet, že všichni
hnijeme a že popel našich dětí hnije v každé krabici, kterou otevřu?
Taková špína!“
Téměř s úlevou spatřil, že ji ta slova očišťují, a Nicole, rozcitlivělá
až do konečků nervů, viděla, jak se mu stažená tvář uvolňuje. I jí
výraz změkl a začala prosit: „Pomoz mi, pomoz mi, Dicku!“
Zaplavila ho vlna nesmírné úzkosti. Byla to nepředstavitelná
škoda, že tak nádherná věž nemůže stát sama o sobě, že má být

26  Hypnotizér a hudebník z románu Daphne du Maurierové Trilby.

– 234 –
jen opřena, opřena o něho. Do jisté míry to bylo v pořádku: muži
k tomu jsou stvořeni, jsou trámem a myšlenkou, opěrným sloupem
a logaritmem; ale Dick a Nicole nějak splynuli v rovnocenné jedno,
netvořili protiklady a nedoplňovali se; ona byla také Dick, míza
v morku jeho kostí. Nemohl se na ni dívat, jak se rozpadá, aniž se
nerozpadal s ní. Instinkt ho opouštěl jako něha a soucit – mohl se
dát jen tou příznačně moderní cestou – zasáhnout zvnějšku. Zavolá
do Curychu pro ošetřovatelku, aby o ni hned začala pečovat.
„Ty mi můžeš pomoct.“
Její sladké naléhání ho strhávalo, že ztrácel rovnováhu. „Už jsi
mi tolikrát pomohl – že mi zas pomůžeš.“
„Mohu ti pomoct jenom jako dřív.“
„Někdo mi pomoct může.“
„Snad. Nejvíc si můžeš pomoct sama. Půjdeme pro děti.“
Stánků s bílými koly štěstí bylo mnoho. Dicka vylekalo, když se
zeptal u prvního, a tam zarytě prohlásili, že o žádných dětech nic
nevědí. Nicole stála stranou, tvářila se zle a dětí se zříkala; byly jí
odporné jako součást normálního světa, z něhož se pokoušela udělat
nenormální. Konečně je našel uprostřed hloučku vykulených selských
dětí a žen, které si je prohlížely s potěšením jako nějaké krásné zboží.
„Merci, Monsieur, et Monsieur est trop génereux. C’etait un plai-
sir, M’sieur, Dame. Au revoir, mes petits.“27
Vydali se zpět a z hor na ně padal horký zármutek; vůz ztěžkl
vzájemným pochopením a úzkostí; dětem zvážněla ústa zklamáním.
Dostavila se bolest v příšerné, neznámé tmavé barvě. Někde v okolí
Zugu opakovala Nicole s křečovitým úsilím poznámku, kterou ten
den prohodila už jednou, o zamlženém žlutém domku kousek od
silnice, co vypadá jako obrázek, který ještě neuschl, ale to byl jen
pokus chytit se lana, jež se kolébá příliš rychle.

27  Děkuji, milostpane, jste velmi laskav. Bylo mi potěšením, milostpane, mi-
lostpaní. Na shledanou, miláčkové.

– 235 –
 Dick se pokoušel o odpočinek. Doma dojde asi k bitvě a možná že
bude muset dlouho sedět a slepovat pro ni kousek po kousku celý
vesmír. Schizofrenikům se výstižně říká rozštěpené osobnosti – Ni-
cole byla střídavě někým, komu není třeba nic vysvětlovat, a někým,
komu nic vysvětlit nelze. Bylo nutné vytrvale ji léčit aktivním
zdůrazňováním kladů, cestu ke skutečnosti udržovat neustále
otevřenou a čím dál tím víc znesnadňovat cestu k úniku. Ale brilant-
ní schopnosti a mnohostrannost šílenství se podobají vynalézavosti
vody, která prosakuje hrází, teče přes ni anebo ji obtéká. Vyžaduje
to jednotnou frontu mnoha Lidí, kteří se s ním všichni pustí do boje.
Dick cítil, že tentokrát je nezbytné, aby se Nicole vyléčila sama;
chtěl počkat, až si vzpomene, jak tomu bylo jindy, a vzbouří se.
Unaven se už připravoval, že se znovu vrátí k režimu, který před
dvěma lety zmírnil.
Zabočil vzhůru do kopce na zkratku k sanatoriu, a když sešlápl
plyn na krátkém rovném úseku cesty, který vedl podél úbočí kopce,
vůz sebou divoce smýkl doleva, potom doprava, postavil se na dvě
kola, ale to už Dick, jemuž zněl v uších Nicolin jekot, strhl šílenou
ruku svírající volant, vůz se narovnal, ještě jednou sebou smýkl
a vyletěl ze silnice: prodral se nízkým porostem, znovu se naklonil
a zvolna se usadil opřen o strom v úhlu devadesáti stupňů.
Děti křičely, Nicole křičela a nadávala a snažila se Dickovi vjet
nehty do obličeje. Dicka nejprve napadlo, jak moc je asi vůz naklo-
něn, ale nemohl to odhadnout, zkroutil Nicole ruku dozadu, přelezl
přes okraj, který byl výš nad zemí, a vytáhl děti na zem; potom
zjistil, že vůz má stabilitu. Než mohl udělat víc, roztřásl se a těžce
oddychoval.
„Ty –!“ vykřikl.
Divoce se smála, jako by se ani nebála, jako by se jí to netýkalo.
Nikdo, kdo by se tu objevil, by si nepomyslel, že havárii způsobila
ona; smála se, jako by vyvázla z nějakého dětského maléru.
„Vylekal ses, viď?“ obvinila ho. „Chtěl jsi žít!“

– 236 –
 Mluvila tak vášnivě, že Dicka pořád ještě ochromeného leknutím
napadlo, zda se opravdu bál o sebe – ale napjaté obličeje dětí, které
jezdily očima z matky na otce, v něm vzbudily chuť rozmlátit tu její
šklebící se masku napadrť.
Přímo nad nimi, půl kilometru po serpentině, ale jen devadesát
metrů přímého výstupu, stála hospoda; lesnatým kopcem prosví-
talo jedno křídlo.
„Vem Topsy za ruku,“ řekl Lanierovi, „hezky pevně, a vylez na
kopec – vidíš tu pěšinku? Až se dostaneš do hospody, řekni tam ‚La
voitur Divere est cassée.‘28 Ať někdo hned přijde dolů.“
Lanier si nebyl jist, co se stalo, ale měl podezření, že něco tem-
ného a nebývalého, a proto se zeptal:
„Co budeš dělat, Dicku?“
Ani jedno dítě, když se vydávaly na cestu, se nepodívalo na matku.
„Dávejte pozor, až budete přecházet přes silnici! Rozhlédněte se na
obě strany!“ zavolal za nimi Dick.
Pohlédli s Nicole jeden druhému do obličeje; oči jim svítily jako
okna jednoho domu, která se na sebe dívají přes dvůr. Potom Ni-
cole vytáhla pudřenku, koukla se do zrcátka a uhladila si vlasy na
spáncích. Dick se chvilku díval za dětmi, stoupajícími po pěšině, až
mu v půli cesty zmizely mezi stromy. Potom obešel vůz, aby zjistil
rozsah škod, a rozmyslel si, jak ho dostat zpátky na silnici. V blátě
bylo vidět stopy klikaté jízdy, kterou absolvovali po dráze asi třiceti
metrů; naplnilo ho to prudkým odporem, ale nebyl to hněv.
Za několik minut přiběhl dolů majitel hostince.
„Panebože!“ zvolal. „Jak se to stalo? Nejeli jste moc rychle? To je
ale štěstí! Nebýt toho stromu, byli byste se skutáleli z kopce dolů.“
Dick využil Emilovy věcnosti, jeho široké černé zástěry a potu,
který se mu řinul vráskami obličeje, a jakoby nic, pokynul Nicole, že
jí pomůže vystoupit z vozu. Nato Nicole přeskočila přes okraj, který

28  Diverovo auto se zřítilo.

– 237 –
byl níž u země, ztratila rovnováhu, upadla na kolena a znovu vstala.
Jak se dívala na muže, kteří se pokoušeli pohnout vozem, začala se
tvářit vzdorně. Dick uvítal i tuto náladu a řekl:
„Jdi a počkej s dětmi, Nicole.“
Teprve když odešla, vzpomněl si, že chtěla koňak a že nahoře
je koňak k dostání. Řekl Emilovi, aby se o vůz nestaral; počkají na
šoféra a vytáhnou jej na cestu velkým vozem. Spěšně se spolu vydali
k hostinci.

– 238 –
 Kapitola 4

„Chci odtud,“ řekl Franzovi. „Asi na měsíc nebo tak nějak, na jak
nejdéle budu moct.“
„Proč ne, Dicku? Na tom jsme se přece původně dohodli – zůstat
jsi tu chtěl ty sám. Kdybyste s Nicole –“
„Nechci odjet s Nicole. Chci odjet sám. Ten poslední malér mi dal
zabrat – když se za den zmůžu na dvě hodiny spánku, je to jeden
z Zwingliho zázraků.“
„Toužíš prostě po abstinenci, že?“
„Toužím po abstinenci. Podívej se: když pojedu do Berlína na
psychiatrický kongres, dokážeš ji uklidnit? Tři měsíce byla celkem
v pořádku a svou ošetřovatelku má ráda. Panebože, ty jsi jediný
člověk na světě, od kterého tohle mohu žádat.“
Franz zachrochtal a ponořil se v úvahu, zda je mu opravdu možno
důvěřovat, že bude mít vždycky na mysli zájem svého partnera.

Příští týden dojel Dick na curyšské letiště a nastoupil do velikého

letadla na Mnichov. Když se letadlo s řevem vzneslo k modré ob-
loze, měl pocit, že vůbec nic necítí, a uvědomil si, jak je unavený.
Nepozorovaně se ho zmocnil nesmírný, vemlouvavý klid, a Dick
přenechal nemoc nemocným, hluk motorům a směr pilotovi. Neměl
v úmyslu zúčastnit se ani jediného zasedání kongresu – dovedl si
to dobře představit, nové studie Bleulerovy a staršího Forela, které
může daleko lépe strávit doma, referát toho Američana, jenž léčí
dementii praecox tím, že pacientům vytrhává zuby nebo jim kaute-
rizuje mandle, polovýsměšnou úctu, s jakou se tenhle nápad setká
jenom proto, že Amerika je tak bohatá a mocná země. A ostatní
americké delegáty – zrzavého Schwartze s obličejem svatého, který
s tak nekonečnou trpělivostí balancuje mezi dvěma světy, a tucet

– 239 –
módních psychiatrů s tvářemi šibeničníků, kteří přijedou zčásti
proto, aby získali ještě zvučnější jména a přiblížili se tak ještě víc
na dosah šťavnatým plodům kriminální praxe, a zčásti proto, aby
zvládli nové učené triky, jimiž by obohatili repertoár svého řemesla
a přispěli k nekonečnému zmatku všech hodnot. Budou tam cyničtí
Románi a někdo od Freudů z Vídně. Vynikat mezi nimi bude veliký
Jung, jemný, nadaný nadlidskou energií, přecházející z pralesů
antropologie k neurózám školáků. Kongres bude mít napřed ame-
rický, formalitami a ceremoniálem téměř rotariánský ráz, potom
převládne kompaktnější evropská vitalita, až nakonec Američané
vynesou svůj trumf: ohlásí obrovité nadace a stipendia, nová velká
sanatoria a vědecké ústavy, a před jejich čísly Evropané zblednou
a zbojácní. Ale on tam nebude a neuvidí to.
Přeletěli těsně nad Vorarlberskými Alpami a Dick pozoroval
vesničky a prožíval pastorální pohodu. Vždycky jich bylo v dohledu
čtyři nebo pět, všechny schoulené kolem kostela. Při pohledu na
zem z takové dálky bylo všechno jednoduché, tak jednoduché jako
si krutě hrát s panenkami a vojáčky. Takhle se na věci dívali státníci,
velitelé a všichni lidé v penzi. Tak nebo tak, byla to pěkná dávka
odpočinku.
Přes uličku ho oslovil nějaký Angličan, ale v poslední době zjistil,
že jsou mu Angličané nějak protivní. Anglie je jako boháč po orgii,
která převrátila dům vzhůru nohama, a on teď žvatlá s každým
členem domácnosti zvlášť, aby si je usmířil, ačkoli všichni vědí, že
se jenom snaží získat zpátky sebeúctu, aby mohl opět dobýt své
dřívější moci.
Dick měl s sebou časopisy, které se dostaly ve stáncích na letišti:
Century, Motion Picture, L’Illustration a Fliegende Blätter, ale bylo
příjemnější představovat si, jak se spouští do těch vesniček a podává
ruce typickým venkovanům. Seděl v kostelích, jako sedával v otcově
kostele v Buffalu mezi naškrobenými a zatuchlými nedělními šaty.
Naslouchal moudrosti Blízkého východu, byl ukřižován, zemřel

– 240 –
a pohřben jest ve veselém kostelíčku a znovu ho trápilo, má-li na
misku, s níž obchází kostelník, hodit pět nebo deset centů, protože
za ním v lavici sedí to děvče.
Angličan náhle prohodil několik vět a vypůjčil si jeho časopisy
a Dick, rád, že se jich zbavil, přemýšlel o cestě, která ho čeká. Připa-
dal si jako vlk v beránčím rouně z australské vlny s dlouhým vlasem
a uvažoval o světě zábavy – o Středozemí vzdorujícím zkáze, plném
líbezné staré špíny zapečené do olivových stromů, o vesnickém děv-
četi někde v okolí Savony s obličejem zeleným a růžovým jako barva
iluminovaného misálu. Vezme ji do náručí a unese ji přes hranici…
… ale tam ji opustil – musí pospíchat k řeckým ostrovům, do vod
neznámých přístavů, v nichž se odrážejí oblaka, za ztracenou dívkou
na pobřeží, za měsícem z populárních šlágrů. Dickův duševní svět
se zčásti skládal z laciných památek na dětství. Ale i v tomto trochu
zaneřáděném jednotkovém domě se mu podařilo udržet při životě
nízké plameny bolestného ohně inteligence.

– 241 –
 Kapitola 5

Tommy Barban byl vládce, Tommy byl hrdina – Dick ho náhodou

potkal na Marienplatzu v Mnichově, v jedné z těch kavárniček, kde
malí karbaníčkové hrají na „goblénových“ rohožích kostky. Vzduch
byl hustý politikou a pleskáním karet.
Tommy seděl u stolu a po vojensku se smál: „Pchá-ha-ha! Pchá-
ha-ha!“ Zpravidla pil málo, jeho hrou byla odvaha a jeho společníci
se ho vždycky trochu báli. Nedávno mu nějaký varšavský chirurg
odstranil osminu celého povrchu lebeční kosti, a ta mu teď pomalu
srůstala pod vlasy; nejslabší člověk v kavárně by ho byl mohl zabít
pouhým plácnutím ubrousku svázaného do uzlu.
„– tohle je kníže Čilličev –“ ošumělý padesátiletý Rus, popelavě
šedivý – „a pan McKibben – a pan Hannan –“ to byl zase živý cho-
máček černých očí a vlasů, šašek; a ihned se obrátil na Dicka:
„Ještě než si podáme ruce – co to má znamenat, že se mi tu taháte
s tetičkou?“
„Já přece –“
„Slyšel jste, co jsem řekl. Co vůbec děláte v Mnichově?“
„Pchá-ha-ha!“ zasmál se Tommy.
„Copak nemáte vlastní tetičky? Proč se netaháte s nimi?“ Dick se
zasmál a Hannan zaměřil útok jinam:
„Tak dost – o tetičkách už ani slovo. Jak mám vědět, že jste si
to všechno nevymyslel? Jakživ jsem vás neviděl, neznáme se ani
půl hodiny, a vy na mě vybafnete s takovou bláznivou historkou
o vašich tetičkách! Jak mám vědět, co přede mnou o sobě tajíte?“
Tommy se znovu zasmál a potom dobrosrdečně, ale rozhodně
řekl: „To stačí, Carly. Sedni si, Dicku – jak se máš? Jak se daří Ni-
cole?“ Neměl žádného muže příliš rád a také na něho přítomnost
mužů nijak zvláště nepůsobila – žil v neustálém uvolnění, kdykoli

– 242 –
hotov k boji; jako každý dobrý sportovec při méně důležitých zá-
pasech vlastně většinou odpočívá, kdežto druhořadý atlet odpoči-
nek jenom předstírá a ve skutečnosti prožívá neustálé a zničující
nervové napětí.
Hannana úplně neumlčel; uchýlil se k blízkému pianu, a kdyko-
li se podíval na Dicka, zatvářil se vzdorně a pustil se do brnkání
akordů, přerušovaných čas od času zamumláním: „Ty vaše tetičky,“
a nakonec skomíravým: „Stejně jsem neříkal tetičky. Říkal jsem
slepičky.“
„Tak jak se máš?“ opakoval Tommy. „Nevypadáš tak –“ hledal
slovo, „– tak bezstarostně, jak jsi vždycky vypadal, tak švihácky, ty
víš jak.“
Poznámka příliš připomínala popuzující výčitku, že se jeho vitali-
ta pomalu ztrácí, a Dick se mu to chystal oplatit kritickou poznámkou
o pozoruhodných šatech, které Tommy a kníže Čilličev měli na sobě
a které se vyznačovaly tak fantastickým střihem i vzorkem, že by si
v nich mohli docela dobře vykračovat v neděli na Beale Street – ale
vysvětlení už bylo na cestě.
„Vidím, že si prohlížíte naše šaty,“ řekl kníže. „Přijeli jsme právě
z Ruska.“
„Ušil nám je v Polsku dvorní krejčí,“ řekl Tommy. „Vážně – osobní
krejčí Pilsudského.“
„Byli jste na cestách?“ zeptal se Dick.
Zasmáli se a kníže plácl Tommyho přehnaným gestem po zádech.
„Ano, byli jsme na cestách. To je ono – na cestách. Podnikli jsme
velikou cestu po celé širé Rusi. V plné slávě.“
Dick čekal na vysvětlení. Přišlo od pana McKibbena a omezilo
se na jediné slovo:
„Upláchli.“
„Byli jste v Rusku ve vězení?“
„Já jsem byl,“ vysvětloval kníže Čilličev a upřel na Dicka mrtvé
žluté oči. „Ne ve vězení, ale skrýval jsem se.“

– 243 –
 „Bylo to hodně těžké, dostat se odtamtud?“
„Dost. Na hranicích jsme po sobě nechali tři mrtvé rudogvarděj-
ce. Tommy dva –“ zvedl dva prsty jako Francouz, „já jednoho.“
„Tomu já právě nerozumím,“ řekl McKibben. „Proč by vám ne-
chtěli dovolit, abyste se vystěhovali?“
Hannan se obrátil k pianu, mrkl na ostatní a řekl: „Mac si myslí,
že marxista je ten, kdo chodil do školy sv. Marka.“
Byl to útěk podle nejlepších románových tradic – aristokrat,
jenž se devět let schovával u svého bývalého sluhy a pracoval ve
státní pekárně; osmnáctiletá dcera v Paříži, která znala Tommyho
Barbana… Během vyprávění Dicka napadlo, že tahleta ošumělá
kašírovaná památka na minulost sotva stála za životy tří mladých
mužů. Na přetřes přišla otázka, jestli měl Tommy a Čilličev strach.
„Když mi bylo zima,“ řekl Tommy. „Když je mi zima, dostanu vždy
strach. I za války jsem se vždy bál, když mi bylo zima.“ McKibben
se zvedl.
„Musím jít. Zítra ráno jedu do Innsbrucku vozem se ženou
a s dětmi – a s vychovatelkou.“
„Já tam zítra jedu také,“ řekl Dick.
„Vážně?“ zvolal McKibben. „Tak pojeďte s  námi. Je to velký
packard a bude tam jen žena a děti a já – a vychovatelka –“
„Bohužel nemohu –“
„Pochopitelně že to vlastně není vychovatelka,“ dodal McKibben
a pohlédl na Dicka poněkud dojemně. „Mimochodem, moje žena
zná vaši švagrovou Baby Warrenovou.“
Ale Dick nehodlal kupovat zajíce v pytli.
„Slíbil jsem nějakým dvěma známým, že pojedu s nimi.“
„Aha,“ McKibbenovi se protáhl obličej. „Tak já se tedy rozloučím.“
Od blízkého stolu odvázal dva čistokrevné ostrosrsté psy a chvíli
otálel; Dick si představil nacpaný packard, který si to těžkopádně
hasí k Innsbrucku s McKibbenovými, s jejich dětmi, se zavazadly
a s ňafajícími psy – a s vychovatelkou.

– 244 –
 „V novinách se píše, že vědí, kdo ho zabil,“ řekl Tommy. „Ale jeho
bratranci nechtějí, aby se to dostalo do novin, protože se to stalo
v putyce. Co bys tomu řekl?“
„Obvykle se tomu říká rodinná hrdost.“
Hannan zahrál na piano hlasitý akord, aby upoutal pozornost.
„Pochybuju, že ty jeho první věci vydrží,“ řekl. „I když nevezmeme
v úvahu Evropany, dokáže aspoň tucet Američanů totéž co North.“
Tehdy si Dick poprvé uvědomil, že mluví o Abu Norhovi. „Jediný
rozdíl je v tom, že Abe to udělal první,“ řekl Tommy. „Nesouhlasím,“
trval Hannan na svém. „Získal pověst dobrého hudebníka, protože
pil tolik, že to jeho přátelé museli nějak vysvětlit –“
„Co má být s Abem Northem? Co se s ním děje? Dostal se do
maléru?“
„Copak jsi nečetl dnešní Herald?“
„Ne.“
„Je po smrti. Umlátili ho v nějaké putyce v New Yorku. Doplazil
se jen domů do Racquet klubu a tam zemřel –“
„Abe North?“
„Ano, jistě, říkají –“
„Abe North?“ Dick vstal. „Víte to jistě, že umřel?“
Hannan se obrátil k McKibbenovi: „Nedoplazil se do Racquet
klubu – do Harvard klubu. V Racquetu určitě nebyl členem.“
„Tak to stálo v novinách,“ trval na svém McKibben.
„To musí být omyl. Docela určitě.“
„Umlátili ho v nějaké putyce.“
„Ale já náhodou většinu členů Racquet klubu znám,“ řekl Hannan.
„Muselo to být v Harvard klubu.“
Dick se zvedl, Tommy také. Kníže Ćilličev se probudil ze svého
mdlého uvažování o ničem, snad o tom, jaké má vyhlídky dostat
se z Ruska, z uvažování, které ho zaměstnávalo tak dlouho, že se
z něho sotva mohl ihned probrat, a na odchodu se k nim přidal.
„Aba Northe umlátili.“

– 245 –
 Cestou k hotelu, kterou si Dick jenom stěží uvědomoval, Tommy
řekl:
„Čekáme, až nám krejčí ušije pár obleků, abychom mohli do Pa-
říže. Chci se pustit do obchodu s akciemi, a kdybych se tam ukázal
takhle, nevzali by mě. U vás kdekdo vydělává milióny. Opravdu zítra
jedeš? Ani se spolu nemůžeme navečeřet. Jak to vypadá, měl kníže
v Mnichově nějakou starou lásku. Zatelefonoval jí, ale ona už je pět
let po smrti, a tak jdeme na večeři s jejími dcerami.“
Kníže přikývl.
„Možná že jsem mohl něco zařídit i pro doktora Divera.“
„Ne, ne,“ řekl Dick spěšně.
Spal hluboce a vzbudil jej pomalý smuteční průvod, který mu
procházel pod oknem. Byla to dlouhá řada lidí v uniformách se zná-
mými helmami z roku 1914, tlustí muži ve fracích a v cylindrech,
měšťané, aristokrati, obyčejní lidé. Nějaký spolek válečných vy-
sloužilců, který šel položit smuteční věnce na náhrobky padlých.
Průvod pochodoval pomalu, jako by se chvástal ztracenou slávou,
úsilím minulosti, zapomenutým žalem. Obličeje měli smutné jenom
formálně, ale Dick se chvíli dusil lítostí na Abovou smrtí a nad svým
vlastním mládím před deseti lety.

– 246 –
 Kapitola 6

Do Innsbrucku dorazil za soumraku, poslal zavazadla do hotelu

a vydal se do města. Císař Maxmilián klečel při západu slunce v mod-
litbách nad postavami z bronzu, které ho oplakávaly; v univerzitní
zahradě se procházel a v chůzi četl kvartet jezuitských noviců.
Když slunce zapadlo, mramorové památníky starých tažení, sňatků
a výročí se rychle ztrácely v šeru a Dick si poručil Erbsensuppe
s nakrájenými Würstchen, vypil čtyři žejdlíky plzeňského a odmítl
ohromný moučník, jemuž se říkalo Kaiserschmarren.
Nad městem čněly štíty hor, ale Švýcarsko bylo daleko, Nicole byla
daleko. Později, když se úplně setmělo, procházel se v zahradě a myslel
na ni s odstupem, miloval ji pro to, co v ní bylo nejlepší. Vzpomněl si,
jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla
promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla
obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.
„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys
mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve
mně bude vždycky ten člověk, který jsem dnes večer.“
Ale Dick v zájmu své duše odjel pryč a začal o tom přemýšlet.
Ztratil se sám sobě – nedovedl říci, v kterou hodinu, který den
v týdnu, který měsíc v roce. Kdysi se dovedl do věcí zakousnout, ře-
šit nejsložitější rovnice stejně jako nejprostší problémy neprostších
pacientů. Někdy mezitím našel Nicole, která kvetla pod kamenem
na Curyšském jezeře, a v okamžiku, kdy se setkal s Rosemary, ostří
jeho oštěpu se otupilo.
Viděl kdysi, jak otec bojuje o živobytí v chudých farnostech,
a vštípilo mu to, ačkoli mu v podstatě byla hrabivost cizí, touhu po
penězích. Nebyla to zdravá potřeba bezpečí – nikdy se necítil jistější
sám sebou, nikdy se tak dokonale neovládal jako tehdy, když si vzal

– 247 –
Nicole. A přece ho to polklo jako gigola a nějak bůhvíjak připustil,
aby Warrenovi zamkli jeho zbraně do svých trezorů.
„Měli jsme dospět k nějaké dohodě, jako to dělají na kontinentu;
ale ještě není všem dnům konec. Promarnil jsem devět let tím, že
jsem učil boháče abecedě lidské slušnosti, ale ještě nejsem vyřízen.
Mám v ruce pořád příliš mnoho trumfů, které jsem nevynesl.“
Loudal se mezi planými keři a záhony vlhkého, sladce vonícího
kapradí. Na říjen bylo teplo, ale přitom dost chladno, aby člověk
snesl těžký tvídový kabát, zapjatý u krku na gumové poutko. Z čer­
ného stínu stromu se oddělila postava a Dick věděl, že je to ta žena,
kolem níž přešel v hale cestou ven. Zamiloval se teď do každé hezké
ženy, kterou zahlédl, do jejích tvarů z dálky, do stínu na stěně.
Byla k němu obrácena zády a stála tváří k světlům města. Škrtl
sirku, takže to musela slyšet, zůstala však nehybná.
Je to pozvání? Nebo příznak zapomenutí? Žil dlouho mimo svět
jednoduchých tužeb a jejich naplnění, a připadá si neschopný a ne-
jistý. Kdoví, možná že opuštění chodci v zapomenutých lázních mají
nějaké tajné heslo, podle něhož jeden rychle najde druhého.
Snad je teď řada na něm. Děti, které se neznají, by se na sebe
usmály a řekly: „Pojď si hrát!“
Popošel blíž, stín ustoupil stranou. Možná že ho zpraží jako
nějakého vlezlého cesťáka, o kterých slýchával v mládí. Srdce mu
hlasitě bušilo v blízkosti čehosi nevyzkoušeného, nerozpitvaného,
neanalyzovaného, nepředvídaného. Náhle se odvrátil, a v  tom
okamžiku i dívka rozbila iluzi černého, zmrzlého mramorového
reliéfu, který vytvářela s listím, a nespěchajícími, ale rozhodnými
kroky obešla lavičku a vydala se po pěšině zpátky k hotelu.
S průvodcem a se dvěma dalšími muži se Dick druhého dne
ráno vypravil na Birkkarspitze. Byl to hezký pocit, když se dostali
nad kravské zvonce na nejvyšších pastvinách – Dick se těšil na noc
v malé chatě, vychutnával vlastní únavu, vychutnával průvodcovy
povely, radoval se z vlastní anonymity. Ale v poledne se počasí

– 248 –
změnilo a přišla černá plískanice, kroupy a horská bouře. Dick
a ještě jeden alpinista chtěli jít dál, průvodce však odmítl. Lítostivě
se vlekli zpátky do Innsbrucku a druhý den se hodlali vydat znovu.
Po večeři a  láhvi těžkého místního vína v  opuštěné jídelně
zmocnilo se Dicka vzrušení, aniž věděl proč, až se dal znovu do
přemýšlení o zahradě. Před večeří přešel kolem toho děvčete v hale
a tentokrát se na něho dívala a setkal se s jejím souhlasem, ale
pořád si říkal: Proč? Když jsem mohl mít svého času hezkou řádku
krásných žen a stačilo jen kývnout prstem, proč bych s tím měl
začínat teď? S nějakým přízrakem, s troškou touhy? Proč?
Obrazotvornost se však nedala odstranit – starý asketismus, ve
skutečnosti nezkušenost, triumfovaly: panebože, to bych se mohl
rovnou vrátit na Riviéru a vyspat se s Janice Caricamentovou nebo
s tím děvčetem od Willburhazyů.
Mám snad všechna ta léta zneuctít něčím laciným a  jedno-
duchoučkým?
Ale byl pořád příliš vzrušen a obrátil se k verandě zády a odešel
nahoru do pokoje přemýšlet. Když je člověk sám, tělesně i duševně,
zrodí se samota a samota rodí ještě více samoty.
Nahoře přecházel po pokoji, přemýšlel o té věci a rozvěšoval
přitom turistickou výstroj na vlažňoučké topné těleso, aby uschla:
opět přišel na Nicolin telegram, ještě neotevřený, jímž každodenně
doprovázela jeho cestování. Před večeří jej neotevřel a odložil –
snad kvůli zahradě. Byl to kabelogram z Buffala, doručený přes
Curych.

Váš otec klidně skonal dnes v noci.

Holmes

Sehnul se a křečovitě ucukl, jako by sbíral síly k odporu; potom

mu to proběhlo celým tělem od beder a žaludku až do hrdla.

– 249 –
 Přečetl si tu zprávu znova. Posadil se na postel, těžce oddychoval
a hleděl před sebe; napadla ho napřed ta stará, sobecká myšlenka
každého dítěte, která se vynoří při úmrtí rodičů, jak to na mě teď
zapůsobí, když mi odešla ta nejranější a nejsilnější obrana?
Záchvat atavismu přešel, a Dick pořád tiše chodil po pokoji, čas
od času se zastavil a podíval se na telegram. Holmes byl formálně
otcovým kurátem, ale ve skutečnosti a už deset let farářem. Jak ze-
mřel? Sešlostí věkem – bylo mu pětasedmdesát. Prožil dlouhý život.
Dickovi bylo smutno, že otec zemřel sám – přežil ženu, bratry
i sestry; ve Virgínii měl bratrance, ale ti byli chudí a na Sever přijet
nemohli, telegram musel podepsat Holmes. Dick otce miloval –
znovu a znovu srovnával vlastní úsudky s tím, co by si patrně byl
pomyslel nebo udělal otec. Dick se narodil několik měsíců po smrti
dvou mladých sester a otec, protože odhadl, jaký účinek to asi bude
mít na matku, ho zachránil před rozmazlením tím, že se stal jeho
morálním vůdcem. Pocházel z rodu už vyčerpaného, a přesto v sobě
našel dost síly pro takový úkol.
V létě chodili otec se synem do města a dávali si vyčistit boty –
Dick v naškrobených námořnických šatech, otec vždycky v bez-
vadně ušitém oděvu duchovního – a otec byl velmi hrdý na svého
hezkého chlapce. Pověděl Dickovi všechno, co věděl o životě, nebylo
toho mnoho, ale většinou to byly pravdivé, jednoduché postřehy
týkající se chování, které patřily do obzoru duchovního. „Když jsem
se stal knězem, dostal jsem se jednou v cizím městě do přeplněné
místnosti, a nevěděl jsem, kdo je hostitelka. Přišlo ke mně několik
lidí, co jsem je znal, ale nevšímal jsem si jich, protože jsem zahlédl
šedovlasou ženu, která seděla na druhém konci místnosti u okna.
Šel jsem k ní a představil jsem se. Potom jsem si v tom městě získal
mnoho přátel.“
Otec to udělal z dobrého srdce – byl si jist sám sebou, naplněn
hlubokou hrdostí dvou hrdých vdov, které ho vychovaly k víře, že
nic není lepší než „zdravé instinkty“, čest, zdvořilost a odvaha.

– 250 –
 O malém majetku své ženy se otec vždycky domníval, že patří
synovi, a když byl Dick v koleji a na univerzitě, posílal mu celý výnos
čtyřikrát do roka šekem. Patřil k lidem, o jakých se v pozlaceném
věku domýšlivě a s jistotou říkávalo: „Je to docela určitě džentlmen,
ale kam ho postavíš, tam ho taky najdeš.“
… Dick si poslal dolů pro noviny. Chodil pořád sem tam kolem
telegramu, který ležel otevřený na stolku, a vybral si přitom loď
do Ameriky. Potom si objednal meziměstský rozhovor s Nicole
v Curychu, a jak čekal, vzpomínal na tolik věcí a přál si, aby byl
býval vždycky tak dobrý, jak si to předsevzal.

– 251 –
 Kapitola 7

Asi hodinu, která byla spjata s hlubokou reakcí na otcovo úmrtí,

připadala Dickovi velkolepá fasáda domova, newyorský přístav,
nesmírně smutná a slavnostní, ale jakmile vystoupil na břeh, pocit
zmizel a nenašel jej už ani na ulicích ani v hotelích ani ve vlacích,
které jej unášely napřed do Buffala a potom s otcovým tělem na Jih
do Virgínie. Teprve když se lokálka došourala do jíloviště westmore­
landského okresu, pokrytého nízkým lesem, uvědomil si znovu,
že patří do tohoto kraje; na nádraží uviděl hvězdu, kterou znal,
a chladný jasný měsíc nad Chesapeakskou zátokou; uslyšel skřípat
otáčející se nápravu vozíku na vysokých kolech, milé hloupoučké
hlasy, šum líných, dávných řek s tichými indiánskými jmény, tiše
tekoucích.
Druhého dne uložili otce na hřbitově mezi stovky Diverů, Dor-
seyů a Hunterů. Byl mezi přáteli, když ho tam nechali ve společnosti
všech jeho příbuzných. Na hnědou, ještě nesedlou zem nasypali
květiny. Dicka tu nyní už nic nevázalo a pochyboval, že se sem ještě
někdy vrátí. Poklekl na tvrdou zem. Znal je všechny, ty mrtvé, jejich
ošlehané tváře s modrýma jiskrnýma očima, sporá, prchlivá těla,
duše stvořené z nové země v lesnaté, těžké temnotě sedmnáctého
století.
„Sbohem, otče – sbohem všichni moji otcové.“

***

Na dlouhém zastřešeném molu, u něhož přistávají parníky, se

člověk octne v zemi, kde už není doma, ale kde ještě není v cizině.
Zašlou, žlutou klenbou hlomozí výkřiky a ozvěny. Ozývá se drnčení
nákladních vozíků a rachot beden, řezavé vřeštění jeřábů, je cítit

– 252 –
první slaný závan moře. Člověk tu jen proběhne, i když má čas;
minulost, světadíl, je za ním; budoucnost jsou zářící ústa v boku
lodi; setmělá kypící ulička je příliš zmatená přítomnost.
Člověk se vydá nahoru po můstku a vidění světa se přizpůsobí,
zúží. Člověk se stane občanem pospolitosti menší než Andorra,
a není si už ničím jist. Muži v přijímací kanceláři vypadají stejně
prapodivně jako kabiny; oči cestujících a jejich přátel sálají nafou-
kaností, pak se ozve hlasité smuteční zahoukání, zlověstné vibrace
a loď, lidská myšlenka, je v pohybu. Molo a tváře na něm plynou
dozadu a na okamžik se loď promění v cosi, co se od nich oddělilo
jen náhodou; tváře se ještě více vzdálí, ztratí hlas a molo se stane
jednou z mnoha rozmazaných čárek na mořském horizontu. Přístav
vyplouvá rychle k moři.
S ním plul Albert McKisco, jehož noviny označily za nejcennější
náklad parníku. McKisco byl v módě. Jeho romány představovaly
zkarikovanou imitaci děl nejlepších lidí jeho doby, což je výkon,
který nelze snižovat, a kromě toho měl dar zlíbeznit všechno, co
si vypůjčil, a přesadit to na nižší úroveň, takže mnoho čtenářů
okouzlovalo, jak snadno mu mohou rozumět. Úspěch ho zdokonalil
a dodal mu pokory. Nedělal si iluze o svých schopnostech – uvě-
domoval si, že je vitálnější než mnoho lidí, kteří mají více nadání,
a rozhodl se těšit z úspěchu, jejž si zasloužil. „Zatím jsem ještě nic
neudělal,“ říkal. „Pochybuji, že bych měl opravdové nadání. Ale
budu-li se vytrvale snažit, možná že napíšu nějakou dobrou kni-
hu.“ I z chatrnějších skokanských prken se již podařily hezké skoky.
Nesčetné ťafky minulosti byly zapomenuty. Jeho úspěch vlastně
psychologicky spočíval na souboji s Tommym Barbanem, neboť
na této základně, která v jeho vzpomínkách ustupovala do pozadí,
vytvořil si novou a svěží sebeúctu.
Když druhého dne cesty spatřil Dicka Divera, zkoumavě se na
něj podíval, pak se přátelsky představil a posadil se. Dick odložil
knihu, a když za několik minut poznal, jak se McKisco změnil a jak

– 253 –
zmizel jeho nepříjemný pocit méněcennosti, zjistil, že ho rozmluva
s ním docela těší. McKisco byl „dobře informován“ o větším počtu
témat než Goethe – bylo zajímavé naslouchat těm nesčetným kom-
binacím, jež vydával za svá mínění. Narazili na známé a Dick s nimi
několikrát poobědval a povečeřel. McKiscovy pozval kapitán, aby
se posadili k jeho stolu, ale ti načichli už trochu snobstvím a řekli
Dickovi, „že tuhle partu nemohou vystát“.
Violet byla nyní velmi vznešená, vyzdobená vznešenými krejčí-
mi, a okouzlovaly ji drobné objevy, které vychované dívky činí, než
jim je dvacet. Mohla se to vlastně naučit od matky v Boise, ale její
duše se pochmurně narodila v malém biografu v Idaho a na matku
neměla čas. Teď už „věděla, kam patří“ – stejně jako několik milionů
lidí – a byla šťastná, ačkoli ji manžel stále ještě okřikoval, když svou
naivitu příliš přeháněla.
McKiscovi vystoupili v Gibraltaru. Druhý den večer v Neapoli se
Dick v autobuse vezoucím je z hotelu k nádraží ujal ubohé a ztra-
cené rodiny, skládající se ze dvou děvčat a matky. Viděl je předtím
na lodi. Zalila ho neodolatelná touha pomáhat nebo být obdivován;
předvedl jim zlomky veselí; zkusil, co to udělá, když jim dá napít
vína, a s radostí zjistil, jak zase začínají nabývat sebejistoty. Před-
stíral, že jsou takové a takové, a zamiloval se do vlastní hry, příliš
pil a iluze mu nevydržela, a po celou tu dobu si ty ženy myslely,
že jim spadl rovnou z nebe. Vytratil se, když začínalo svítat a vlak
se houpal a funěl přes Cassino a Fronsinone. Časně ráno, když se
na římském nádraží podivně po americku rozloučili, odešel Dick
trochu vyčerpán do hotelu Quirinal.
V recepci náhle škubl hlavou a strnul. Jako pod vlivem alkoholu,
který zahřívá vnitřní stěny žaludku a žene ruměnec do mozku, spat-
řil náhle tu, za níž sem přijel, tu, pro niž přeplul Středozemní moře.
Rosemary ho spatřila současně, vzala ho na vědomí, ještě než ho
zařadila; pohlédla na něj stejně vylekaně, pak nechala děvče, s kte-
rým mluvila, stát a přiběhla k němu. Dick se narovnal, zadržel dech

– 254 –
a obrátil se k ní. Jak přicházela přes halu, vyburcovala ho jako náhlý šok
její krása, vypěstovaná jako hříbě naleštěné olejem z černých semínek
a s nablýskanými kopyty. Ale přišlo to na něj všechno příliš rychle,
takže se mohl jen pokusit co nejlépe ukrýt svou únavu. Aby se vyrovnal
sebedůvěře jejích hvězdnatých očí, sehrál s námahou ne­upřímnou
pantomimu na téma „Zrovna ty se tu objevíš – ty a nikdo jiný.“
Rukama v rukavičkách mu sevřela ruce na recepčním stole:
„Dicku – natáčíme tu Zaniklou slávu Říma – aspoň si myslíme, že
natáčíme; můžeme toho ale každou chvíli nechat.“
Ostře na ni pohlédl a snažil se probudit v ní trochu nejistoty, aby
spíš přehlédla, že je neoholený a že má zmačkaný límeček u košile,
neboť v ní spal. Naštěstí měla naspěch.
„Začínáme brzo, protože v jedenáct se zvedne mlha – zavolej mi
ve dvě.“
V pokoji sebral Dick všechny schopnosti. Nařídil, aby ho vzbudili
v poledne, shodil ze sebe šaty a doslova se vrhl do těžkého spánku.
Buzení telefonem zaspal, ale vzbudil se v jednu osvěžen. Vybalil
zavazadlo a poslal vyprat a vyžehlit šaty a prádlo. Oholil se, přes
půl hodiny ležel v teplé lázni a nasnídal se. Do Via Nazionale se
prodíralo slunce a Dick je vpustil dovnitř závěsy, na nichž zvonily
staré mosazné kroužky. Čekal, až mu vyžehlí šaty, četl Corriere della
Sera a dověděl se tam o „una novella di Sinclair Lewis Wall Street
nela quale autore analizza la vita sociale di una piccola città Ame-
ricana“.29 Potom se snažil přemýšlet o Rosemary.
Napřed si nemyslel nic. Byla mladá a přitažlivá, ale to byla Topsy
také. Jistě už měla v posledních čtyřech letech milence a spala
s nimi. Inu, člověk nikdy neví, jak důležitou úlohu vlastně sehrál
v životě jiných lidí. Ale z té mlhy se vynořil jeho cit – nejlepší styky
má člověk s druhým člověkem tehdy, když ví, že jsou tu překážky,

29  Jde o román Sinclaira Lewise Main Street – Hlavní třída. Autor zřejmě iro-
nizuje italský tisk.

– 255 –
a přesto se snaží zachovat nějaký vzájemný poměr. Minulost se
znovu vynořila a Dick zatoužil podržet ten okamžik, kdy se mu tak
výmluvně vzdala, v původní vzácné skořápce a uzavřít jej v sobě,
aby existoval jen pro něho. Pokoušel se dát dohromady všechno, co
by ji mohlo přitahovat – bylo toho méně než před čtyřmi léty. Osm-
náct let mohlo vzhlížet k čtyřiatřiceti zvedající se mlhou dospívání;
ale dvaadvacet uvidí osmatřicet jasně a kriticky. Mimoto byl Dick
při prvním setkání na vrcholu citovosti; od té doby zasadil život
jeho nadšení zhoubné rány.
Když se vrátil sluha, oblékl si Dick bílou košili s límcem a uvázal
si černou kravatu s perlou; šňůrky brýlí procházely jinou perlou,
stejně velikou, která se houpala jako po mnoha letech na Riviéře,
a aby si rozproudil krev, udělal na židli stojku na rukou, až se mu
vysypalo plnící pero a drobné peníze. Ve tři hodiny zavolal Rose-
mary a ona ho pozvala k sobě do pokoje. Po akrobatickém výkonu
se mu trochu zatočila hlava a zastavil se u baru na gin se sodovkou.
„Ahoj, pane doktore!“
Jenom proto, že v hotelu byla také Rosemary, poznal Dick v mluv-
čím ihned Collise Claye. Přetékal sebedůvěrou jako dřív, vypadal
blahobytně a zničehonic mu naskočila dvojitá brada.
„Víte, že je tady Rosemary?“ zeptal se Collis.
„Náhodou jsem ji potkal.“
„Byl jsem ve Florencii a dověděl jsem se, že je teď tady, tak jsem
sem přijel už minulý týden. Maminčino děvčátko byste v ní už
rozhodně nepoznal.“ Vysvětlil to blíž: „Totiž: tak pečlivě ji matka
vychovala, a teďka je z ní úplná světačka – jestli mi rozumíte. Ta ale
dovede točit s těmi všelijakými římskými frajery. A jak!“
„Vy studujete ve Florencii?“
„Já? Jistě, studuji tam architekturu. V neděli se vracím – zůstávám
tu na dostihy.“
Dick mu s námahou zabránil, aby dal jeho gin připsat na svůj
účet v baru jako zprávu o stoupání akcií.

– 256 –
 Kapitola 8

Když Dick vystoupil z výtahu, kráčel chodbou s mnoha zatáčkami, až

konečně zamířil za vzdáleným hlasem, vycházejícím z osvětlených
dveří. Rosemary měla na sobě černé pyžamo; v pokoji bylo dosud
prostřeno k obědu: pila právě kávu.
„Jsi krásná,“ řekl. „Trochu krásnější než kdy předtím.“
„Chceš kávu, mladíku?“
„Mrzí mě, že jsem dnes ráno vypadal tak nespolečensky.“
„Nevypadal jsi dobře – už jsi zas v pořádku? Chceš kávu?“
„Ne, děkuji.“
„Už jsi zase ve formě, ráno jsem měla strach. Příští měsíc sem
přijede maminka, jestli tu zůstaneme. Vždycky se mě ptá, jestli jsem
tě tu někde viděla, jako by si myslela, že bydlíš za rohem. Maminka
tě měla vždycky ráda – vždycky měla pocit, že jsi někdo, koho bych
měla znát.“
„To jsem rád, že na mě pořád ještě myslí.“
„To tedy myslí,“ ujistila ho Rosemary. „A hodně.“
„Tu a tam jsem tě viděl ve filmu,“ řekl Dick. „Jednou jsem si dal
promítnout Tatínkovu holčičku jen pro sebe.“
„V tomhle filmu budu mít dobrou roli, jestli ji nevystřihnou.“
Obešla ho, přistoupila zezadu k němu a dotkla se ho přitom na
rameni. Zatelefonovala, aby přišli sklidit stůl, a usadila se do velké
lenošky.
„Když jsem tě potkala, Dicku, byla jsem děvčátko. Teď jsem žena.“
„Chci se o tobě všechno dovědět.“
„Jak se daří Nicole – a Lanierovi a Topsy?“
„Dobře. Často o tobě mluví –“
Zazvonil telefon. Zatímco mluvila, prohlížel si Dick dva romá-
ny – jeden od Edny Ferberové, druhý od Alberta McKisca. Číšník

– 257 –
přišel pro stůl; beze stolu vypadala Rosemary v černém pyžamu
ještě osaměleji.
„…Mám tu návštěvu… Ne, to dobře nejde. Musím jít na dlouhou
zkoušku ke kostymérovi… Ne, teď ne…“
Zmizením stolu jako by se jí ulevilo; usmála se na Dicka – a ten
úsměv jako by naznačoval, že se jim společně podařilo zbavit se
všech starostí a že teď spočinuli v klidu ve vlastním nebi.
„Tak to bychom měli,“ řekla. „Uvědomuješ si, že jsem se celou
poslední hodinu jenom připravovala na setkání s tebou?“ Ale znovu
ji volal telefon. Dick vstal, aby vzal klobouk z postele a hodil jej
na stojánek na zavazadla, a Rosemary vyděšeně přikryla mluvítko
dlaní. „Přece už nepůjdeš!“
„Ne.“
Když domluvila, pokusil se jejich odpoledne nějak slepit a řekl:
„Já teď očekávám, že mně budou ostatní něco dávat.“
„Já taky,“ souhlasila Rosemary. „Ten člověk, co mě právě volal,
znal kdysi jednu mou sestřenici z druhého kolena. Jen si představ,
že bys někoho burcoval telefonem jenom proto!“ Ztlumila světla,
aby se mohli milovat. Proč by mu jinak chtěla bránit, aby na ni vi-
děl? Posílal jí slova jako dopisy, jako kdyby to trvalo nějaký čas, než
se od něho dostanou k ní.
„Je to tak těžké tady sedět a být blízko u tebe, a nelíbat se.“ Pak
se vášnivě políbili uprostřed pokoje. Přitiskla se k němu a vrátila
se do své židle.
V pokoji nemohlo být pořád jen příjemně. Je třeba buď jít dál,
nebo couvnout zpátky; když telefon znovu zazvonil, odloudal se do
ložnice, lehl si na její postel a otevřel román Alberta McKisca. Za
chvíli Rosemary přišla a posadila se vedle něho.
„Ty máš báječně dlouhé řasy,“ poznamenala.
„Jsme zase na kolejním večírku třetího ročníku. Mezi přítomnými
je slečna Rosemary Hoytová, obdivovatelka dlouhých řas –“

– 258 –
 Políbila ho a on ji přitáhl k sobě, takže ležela vedle něho, a po-
tom se líbali, dokud jim stačil dech. Dýchala velmi mladě, vzrušeně
a dychtivě. Rty měla slabě pootevřené, ale v koutcích měkké.
Když si byli pořád ještě vědomi rukou a nohou a šatů a potyčky
jeho rukou a zad a jejího hrdla a prsů, zašeptala: „Ne, teď ne – ty
věci mají svůj pravidelný čas.“
Ukáznil se a  zahnal vášeň do koutečka mysli, ale zvedl její
křehkou postavu asi půl stopy nad hlavu a řekl lehounce:
„Drahoušku – to nevadí.“
Obličej se jí změnil, jak se tak na něj díval vzhůru; zasvítila v něm
věčná měsíční zář.
„Byla by to poetická spravedlnost, kdybys to měl být ty,“ řekla.
Vykroutila se mu, odešla k zrcadlu a načechrala si rozcuchané vlasy.
Potom si přitáhla k posteli židli a pohladila ho po tváři.
„Řekni mi o sobě pravdu,“ žádal.
„Vždycky jsem ti říkala pravdu.“
„Svým způsobem ano – ale nějak to všechno neklape.“
Oba se zasmáli, ale on pokračoval.
„Jsi opravdu panna?“
„Neee!“ zazpívala. „Vyspala jsem se se šesti sty čtyřiceti muži –
jestli chceš slyšet takovou odpověď.“
„Mně do toho nic není.“
„Chceš mě studovat jako psychologický případ?“
„Když se na tebe dívám jako na normální dvaadvacetileté děvče,
které žije roku devatenáct set dvacet devět, řekl bych, že už sis to
s láskou párkrát vyzkoušela.“
„Byly to všechno jen samé – maléry.“
Dick jí nevěřil. Nemohl rozeznat, staví-li záměrně mezi nimi zeď,
nebo má-li to případnému podlehnutí dodat větší význam.
„Pojďme se projít do Pincia,“ navrhl.
Protáhl se a uhladil si šaty a vlasy. Okamžik přišel a nějak pomi-
nul. Tři léta byl Dick ideálem, jímž Rosemary měřila ostatní muže,

– 259 –
a jeho postava nevyhnutelně vyrostla do hrdinských rozměrů.
Nechtěla, aby byl jako ostatní muži, ale on si najednou kladl tytéž
naléhavé požadavky, jako kdyby si chtěl kousek jí samé vzít s sebou,
odnést si ho v kapse.
Když kráčeli po drnech mezi cheruby a filozofy, fauny a padající
vodou, zavěsila se pohodlně do něho, uhnízdila se v objetí jeho paže,
jako kdyby chtěla, aby to tak bylo v pořádku, protože tam zůstane
navždy. Uštípla větvičku a přelomila ji, ale nenašla v ní jarní mízu.
Najednou spatřila Dickovi v obličeji, co si vlastně přála, uchopila ho
za ruku v rukavici a políbila mu ji. Potom pro něho dělala kašpárky
jako dítě, dokud se neusmál, a sama se dala do smíchu a začalo jim
být spolu dobře.
„Dnes večer s tebou nemohu být, drahoušku, protože jsem to
už dávno slíbila několika lidem. Ale jestli zítra ráno brzy vstaneš,
vezmu tě s sebou na plac.“
Večeřel v hotelu sám, šel brzy spát a sešel se s Rosemary v půl
sedmé. Ve voze vedle něho zářila v ranním slunci svěžestí. Projeli
Porta San Sebastiano a pokračovali po Via Appia, až přijeli k veliké
kulise Fora, větší než skutečné Forum. Rosemary ho předala něja-
kému člověku, který ho provázel mezi rekvizitami: mezi oblouky
a řadami sedadel a arénou plnou písku. Rosemary pracovala na
scéně znázorňující kobku křesťanských vězňů; za chvíli došli až
tam a dívali se, jak se Nicotera, jeden z mnoha nadějných Valentinů,
vytahuje a ukazuje před tuctem „zajatkyň“, jejichž namalované oči
vypadaly melancholicky a děsivě.
Rosemary se objevila v tunice, která jí sahala po kolena.
„Na tohle dávej pozor,“ zašeptala Dickovi. „Chci slyšet, co si o tom
myslíš. Každý, kdo viděl denní práce, říká –“
„Co jsou to denní práce?“
„Když promítají to, co natočili minulý den. Říkají, že je to první
věc, kde mám sex-appeal.“
„To jsem si nevšiml.“

– 260 –
 „Aby ty sis všiml! Ale já jsem si všimla.“
Nicotera v leopardí kůži pozorně mluvil k Rosemary a elektrikář
o něčem diskutoval s režisérem a opíral se přitom o něho. Pak ho
režisér hrubě odstrčil, utřel si zapocené čelo a Dickův průvodce
poznamenal: „Ten má zase nakoupíno – a jak!“
„Kdo?“ zeptal se Dick, ale než mu mohl průvodce odpovědět,
přiběhl k nim rychle režisér.
„Kdo má nakoupíno  – vy máte sám nakoupíno.“ Obracel se
vášnivě na Dicka jako na porotu. „Když on má nakoupíno, myslí si
vždycky, že mají nakoupíno všichni ostatní, a jak!“ Ještě chvíli pro-
bodával průvodce pohledem a potom zatleskal: „Tak dost – všichni
na místa.“
Připomínalo to návštěvu ve velké zmatkářské rodině. K Dickovi
přišla nějaká herečka a mluvila s ním pět minut v domnění, že je
to herec, který nedávno přijel z Londýna. Když zjistila svůj omyl,
zděšeně před ním utekla. Většina členů společnosti měla buď po-
cit naprosté nadřazenosti, nebo naprosté podřazenosti vnějšímu
světu, ale první pocit převládal. Byli to přičinliví a stateční lidé; na
to významné místo je vyzdvihl národ, který se celé desetiletí chtěl
jenom nechat bavit.
Natáčení skončilo, když se zvedla mlha – vytvořili to hezké osvět-
lení pro malíře, ale pokud jde o kameru, nedalo se srovnat s jasným
kalifornským ovzduším. Nicotera přišel za Rosemary k vozu a něco
jí zašeptal – při rozloučení se na něho dívala bez úsměvu.
Dick s Rosemary obědvali v Castelli dei Cesari, oslnivé restauraci
na vysoké terase vily s výhledem na zničené Forum z neurčitého
období rozpadu. Rosemary si dala koktejl a trochu vína a Dick se
napil dost, aby se zbavil pocitu nespokojenosti. Potom odjeli zpátky
do hotelu, zardělí a šťastní, vzrušení, ale přitom klidní. Chtěla, aby
si ji vzal, a vzal si ji, a to, co začalo dětským okouzlením na pláži,
bylo konečně dokonáno.

– 261 –
 Kapitola 9

Rosemary byla na večeři opět zadána, jeden z členů společnosti

pořádal oslavu narozenin. Dick potkal v hale Collise Claye, ale chtěl
večeřet sám a předstíral, že má schůzku v Excelsioru. Vypil s Collisem
koktejl a z neurčité nespokojenosti se vyklubala netrpělivost – neměl
už důvod, proč se vyhýbat sanatoriu. Vždyť je to spíš romantická
vzpomínka než zamilování. Jeho děvče je Nicole – příliš často se na ni
potají hněval, ale stejně je to jeho děvče. Když je s Rosemary, opouští
ho prostě sebekázeň – když je s Collisem, je to naprosto k ničemu.
Ve vchodu do Excelsioru se srazil s Baby Warrenovou. Pohlédla
na něho překvapeně a zvědavě velkýma krásnýma očima, které
vypadaly přesně jako dva kousky mramoru. „Myslela jsem si, že jsi
v Americe! Nicole je tu s tebou?“
„Vrátil jsem se přes Neapol.“
Černá páska na rukávě jí připomněla, že má říci: „Upřímnou
soustrast.“
Nedalo se nic jiného dělat, večeřeli spolu. „Pověz mi všechno,“ žádala.
Dick ji seznámil se skutečnostmi a Baby se mračila. Pokládala za
nutné obvinit někoho z katastrofy, která potkala její sestru.
„Myslíš, že ji doktor Dohmler hned od začátku léčil správně?“
„Léčebné postupy se už od sebe mnoho neliší – samozřejmě že se
člověk snaží najít správnou osobnost pro každý konkrétní případ.“
„Dicku, ne že bych ti chtěla radit nebo že bych tomu nějak ro-
zuměla, ale nemyslíš, že by jí pomohla nějaká změna – kdyby se
dostala z té nemocniční atmosféry a žila ve světě jako ostatní?“
„Ale vždyť ty jsi byla pro sanatorium,“ připomněl jí. „Řekla jsi mi,
že nikdy nebudeš mít skutečný pocit jistoty –“
„To protože jste na Riviéře vedli ten poustevnický život, nahoře
na tom kopci a daleko od lidí. Nemyslela jsem, že byste se měli vrátit

– 262 –
k takovému životu. Myslela jsem například na Londýn. Angličané
jsou největší kliďasové na světě.“
„To nejsou,“ nesouhlasil.
„Jsou. Já je totiž znám. Myslela jsem, že by třeba mohlo být hezké,
kdybyste si na jarní sezónu najali v Londýně dům – vím o kouzelném
domě, který je k mání na Talbot Square, a je zařízený. Že byste totiž
žili mezi zdravými, duševně vyrovnanými Angličany.“
Byla by pokračovala a vyklopila mu všechno to propagační po-
vídání z roku 1914, kdyby se nezasmál a neřekl:
„Čtu zrovna jednu knihu od Michaela Arlena, a jestli to je –“
Michaela Arlena zničila jediným pohybem své salátové lžíce.
„Ten píše jen o zdegenerované společnosti. Já myslím Angličany,
kteří za něco stojí.“
Když se tak rozžehnala se svými přáteli, nahradily je v Dickových
představách vidiny cizích, uzavřených obličejů, jež zalidnili malé
evropské hotely.
„Mně do toho samozřejmě nic není,“ opakovala Baby jako úvod
k dalšímu popichování, „ale nechávat ji samotnou v takové atmo-
sféře –“
„Jel jsem do Ameriky, protože mi zemřel otec.“
„To vím. Řekla jsem ti přece, že je mi to líto.“ Pohrávala si se
skleněnými hrozny náhrdelníku. „Ale máme teď tolik peněz. Vystačí
na všechno, a mělo by se jich použít, aby se Nicole uzdravila.“
„Za prvé: nedovedu si sám sebe v Londýně představit.“
„Proč ne? Řekla bych, že bys tam mohl pracovat jako všude jinde.“
Opřel se v křesle a podíval se na ni. Jestliže někdy začala tušit
tu zatracenou starou pravdu, ten pravý důvod Nicoliny nemoci,
jistě se rozhodla, že to sama sobě zapře, a zastrčila ji do nějakého
zaprášeného přístěnku jako nějaký obraz, který si koupila omylem.
V rozhovoru pokračovali v Ulpii ve sklepě plném vinných soud-
ků, kde si k jejich stolu přisedl Collis Clay a nějaký nadaný kytarista
brnkal Suona Fanfara Mia, až mu kytara duněla.

– 263 –
 „Je možné, že jsem pro Nicole nebyl ten pravý,“ řekl Dick. „Ale
stejně by si byla vzala někoho, jako jsem já, někoho, o kom by si
myslela, že na něho může spoléhat – věčně spoléhat.“
„Myslíš, že by byla s někým jiným šťastnější?“ vyslovila Baby
náhle své myšlenky nahlas. „To by se samozřejmě dalo zařídit.“
Teprve když viděla, jak Dickem zacloumal záchvat nepotlačitelného
smíchu, pochopila zpozdilost té poznámky.
„Ale vždyť mi přece rozumíš,“ ujišťovala ho. „Nesmí tě ani na­
padnout, že bychom ti nebyli vděčni za všechno, co jsi udělal. A víme,
že sis vytrpěl svoje –“
„Proboha,“ protestoval. „Kdybych Nicole nemiloval, bylo by to
možná něco jiného.“
„Ale ty ji přece miluješ, viď?“ zeptala se zděšeně.
Collis začínal rozhovoru pomalu rozumět, a Dick rychle přešel na
jiné téma. „Co kdybychom mluvili o něčem jiném – například třeba
o tobě. Proč se nevdáš? Slyšeli jsme, že ses zasnoubila s lordem
Paleyem, bratrancem –“
„Ale kdepak,“ začala se stydlivě vymlouvat. „To bylo loni.“
„Proč se nevdáš?“ opakoval Dick tvrdošíjně.
„Nevím. Jednoho muže, kterého jsem měla ráda, zabili ve válce,
a druhý mě pustil k vodě.“
„Vyprávěj mi o tom. Vyprávěj mi o svém soukromém životě, Baby,
a o tom, co si myslíš. Nikdy mi nic neřekneš – vždycky mluvíme jen
o Nicole.“
„Byli to oba Angličani. Myslím, že na světě neexistuje vyšší typ
člověka než prvotřídní Angličan. A jestli existuje, já se s ním nese-
tkala. Ten člověk – ale to je dlouhá historie a já nenávidím dlouhé
historie. Vy ne?“
„A jak!“ řekl Collis.
„Já ne – mám je rád, když jsou dobré.“

– 264 –
 „Tohleto umíš tak dobře, Dicku. Dovedeš udržet celou společnost
ve varu jen tím, že občas prohodíš nějakou tu větičku nebo frázi.
Myslím, že to je báječné nadání.“
„Je to trik,“ řekl jemně. To už byl třetí její názor, s nímž nesou-
hlasil.
„Já mám pochopitelně ráda formality – mám ráda, když je všech-
no, jak má být, a na vysoké úrovni. Já vím, že ty to asi rád nemáš,
ale musíš přiznat, že je to jistá známka mé solidnosti.“ Dick se ani
neobtěžoval, aby s tím souhlasil.
„Já ovšem vím, co lidi říkají, Baby Warrenová lítá po Evropě, honí
se za novinkami, a nejlepší věci v životě propásne, ale já si naopak
myslím, že patřím k těm málo lidem, kterým o ty nejlepší věci
opravdu jde. Znám nejzajímavější lidi naší doby.“ Hlas jí přehlušilo
nové plechové bubnování kytary, ale ona je překřičela: „Udělala
jsem jen velmi málo velkých chyb –“
„– jenom těch opravdu velkých chyb, Baby.“
Z jeho pohledu pochopila, že žertuje, a změnila téma. Vypadalo
to, že spolu nemohou mít nic společného. Ale něčemu v ní se ob-
divoval, a opustil ji v Excelsioru s dlouhou řadou poklon, při nichž
se celá rozechvěla.

Rosemary trvala na tom, že druhý den pozve Dicka na oběd. Šli

do malé trattorie, kterou vedl Ital, jenž pracoval kdysi v Americe,
a dali si šunku s vejci a oplatky. Potom se vrátili do hotelu. Dickův
objev, že ji nemiluje a že ona nemiluje jeho, spíše zvětšil, než udusil
jeho vášeň. Jakmile pochopil, že do jejího života hlouběji nezasáh-
ne, stala se pro něho docela cizí ženou. Mnoho mužů nemělo asi
na mysli nic víc, když říkali, že jsou zamilováni – nerozuměli tím
divoké ponoření duše, smíchání barev do vše zastírajícího nátěru,
nic takového, jako byla jeho láska k Nicole. Když si někdy pomyslel,
že by Nicole mohla zemřít, ponořit se do temnoty ducha nebo se
zamilovat do někoho jiného, bylo mu z toho fyzicky nevolno.

– 265 –
 V obývacím pokoji u Rosemary seděl Nicotera a žvatlal o něja-
kých odborných záležitostech. Když mu Rosemary naznačila, že by
měl odejít, humorně zaprotestoval, zvedl se a trošku drze přitom
na Dicka mrkl. Pak se opět ozval obvyklý rámus telefonu, Rosemary
u něho strávila deset minut a Dickova netrpělivost vzrůstala.
„Pojďme do pokoje ke mně,“ navrhl a Rosemary souhlasila.
Ležela mu na klíně ve velké lenošce; prsty se probíral v jejích
půvabných kučerách.
„Mohu být zase na něco zvědav?“ zeptal se.
„Co chceš vědět?“
„Chci vědět o mužích. Jsem zvědavý, ne-li dokonce chlípný.“
„Myslíš, jak dlouho to bylo po tom, co jsme se poznali?“
„Nebo před tím.“
„Ne, to ne.“ To ji ohromilo. „Předtím nebylo vůbec nic. Ty jsi byl
první muž, na kterém mi záleželo. Jsi pořád jediný muž, na kterém
mi opravdu záleží.“ Zauvažovala. „Bylo to myslím přibližně za rok.“
„Kdo to byl?“
„Ale jeden muž.“
Snažil se proniknout její vyhýbavostí.
„Vsadím se, že ti to mohu říct sám: ta první záležitost tě neuspokojila
a potom přišla dlouhá pauza. Podruhé to bylo už lepší, jenomže zase
jsi toho dotyčného nemilovala. Potřetí už bylo všechno v pořádku –“
Trýznil se sám a pokračoval: „Potom jsi měla jednu opravdu
vážnou záležitost, ale ta se zhroutila vlastní vahou, a to už jsi začí-
nala mít strach, že nebudeš mít co dát tomu muži, kterého budeš
nakonec skutečně milovat.“ Připadal si čím dál viktoriánštější.
„A potom následovalo asi půl tuctu pouhých epizodek, které pokra-
čují do dneška. Přihořívá?“
Zasmála se, napůl ji to pobavilo, napůl rozplakalo.
„Víc na omylu opravdu nemůžeš být,“ řekla a Dickovi se ulehči-
lo, „ale jednou najdu někoho, koho budu milovat a pořád milovat,
a nikdy ho neopustím.“

– 266 –
 Vtom zazvonil telefon u něho a Dick poznal Nicoterův hlas; ptal
se po Rosemary. Dick zakryl mluvítko dlaní.
„Chceš s ním mluvit?“
Přišla k telefonu a žvatlala něco tak rychle italsky, že Dick ne-
rozuměl.
„Tohle telefonování nás okrádá o čas,“ řekl. „Jsou už čtyři pryč a já
mám v pět hodin schůzku. Jdi si radši hrát se signorem Nicoterou.“
„Nebuď hlupáček.“
„Tak potom bys ho měla vynechat, když jsem tady.“
„To je těžké.“ Náhle se dala do pláče. „Miluji tě, Dicku, nikdy jsem
nikoho nemilovala jako tebe. Ale co mi můžeš dát?“
„Co může vůbec někomu dát Nicotera?“
„To je něco jiného.“
– Protože tu mládí volá mládí.
„Je to Talián!“ řekl. Šílel žárlivostí a nechtěl se nechat znovu zranit.
„Vždyť je to úplné děťátko,“ řekla a pohrdavě odfrkla. „Víš, že
jsem především tvoje.“
Odpověděl na to tím, že ji objal, ale ona mu unaveně zůstala viset
v náručí; chvilku ji tak držel, jako na závěr adagia; oči měla zavřené
a vlasy jí spadaly k zemi jako utopenci.
„Pusť mě, Dicku. V životě jsem neměla v hlavě takový zmatek.“
Proměnil se v zarudlého chlapce a ona se od něho instinktivně
odtáhla, jako kdyby jeho bezdůvodná žárlivost začala zastiňovat
ohleduplnost a pochopení, na které u něho byla zvyklá.
„Chci vědět pravdu,“ řekl.
„Tak dobrá. Jsme hodně spolu, chce si mě vzít, ale já nechci. A co
na tom? Co myslíš, že budu dělat? Ty jsi mě o ruku nikdy nepožádal.
Myslíš, že se mám věčně tahat s takovými pitomečky, jako je Collis
Clay?“
„Byla jsi včera večer s Nicoterou?“
„Do toho ti nic není,“ vzlykala. „Promiň, Dicku, je ti do toho. Ty
a maminka jste jediní dva lidé na světě, na kterých mi záleží.“

– 267 –
 „A na Nicoterovi ti taky záleží?“
„Jak to mám vědět?“
Dospěla do onoho stadia vytáček, které i zcela bezvýznamné
poznámce propůjčuje skrytý význam.
„Je to s ním, jako to bylo v Paříži se mnou?“
„S tebou jsem šťastná a je mi dobře. V Paříži to bylo něco jiného.
Ale člověk nikdy neví, jaké to bylo kdysi. Ty to víš?“
Vstal a začal si chystat večerní šaty – i kdyby měl v srdci na-
shromáždit hořkost a nenávist celého světa, už nikdy se do ní neza­
miluje.
„Na Nicoterovi mi nezáleží!“ prohlásila. „Ale zítra musím jet se
společností do Livoma. Ach bože, proč jen se tohle muselo stát?“ Ná-
sledovala další záplava slz. „Je to taková škoda. Proč jsi sem jezdil?
Proč nám nemohly stačit jenom vzpomínky? Je mi, jako kdybych se
pohádala s maminkou.“
Když se začal oblékat, vstala a šla ke dveřím.
„Na ten večírek dnes nepůjdu.“ To byl její poslední pokus. „Zů-
stanu s tebou. Stejně se mi tam nechce.“
Příliv se začal znovu zvedat, ale Dick před ním ustoupil.
„Budu ve svém pokoji,“ řekla. „Sbohem, Dicku.“
„Sbohem.“
„Je to taková škoda, taková škoda. Ach taková škoda. A o co vlastně
jde?“
„To bych už taky hezkou dobu rád věděl.“
„Ale proč do toho zatahuješ mě?“
„Jsem asi Černá smrt,“ řekl pomalu. „Jak to vypadá, přestal jsem
už lidem nosit štěstí.“

– 268 –
 Kapitola 10

V baru Quirinal bylo po večeři pět lidí, prvotřídní italské nočňátko,

které sedělo na vysoké židličce a jehož neustálé klábosem komen-
toval barman znuděným „Si… si… si“, světlý egyptský snob, který
byl osamělý, ale před ženskou u baru se měl na pozoru, a dva Ame-
ričané.
Dick si vždycky živě uvědomoval své okolí, kdežto Collis Clay
žil uprostřed neurčitostí, a i nejostřejší dojmy se rozpouštěly v or-
gánech vnímání, které dávno odumřely, takže Dick mluvil a Collis
poslouchal jako člověk sedící ve větru.
Odpolední události Dicka znavily a nyní se za to mstil obyvate-
lům Itálie. Rozhlížel se po baru, jako by doufal, že ho uslyší nějaký
Ital a bude mít proti jeho slovům námitky.
„Dnes odpoledne jsem seděl se švagrovou na čaji v Excelsioru.
Posadili jsme se k poslednímu volnému stolu, a vtom přišli dva
chlapi, hledali nějaký stůl a nemohli žádný najít. Jeden přijde k nám
a povídá: ‚Není tenhle stůl zadán pro princeznu Orsiniovou?‘ a já
povídám: ‚Nebyla na něm žádná cedulka,‘ a on povídá: ‚Ale já mys-
lím, že je zadán pro princeznu Orsiniovou.‘ Ani jsem se nezmohl na
odpověď.“
„A co udělal on?“
„Odešel.“ Dick se otočil v křesle. „Já ty zdejší lidi nemám rád.
Tuhle jsem nechal Rosemary na dvě minuty před jejím obchodem,
a v tu ránu kolem ní začal obcházet nějaký důstojník a zdravil ji.“
„Já nevím,“ řekl po chvilce Collis. „Já jsem raději tady než v Paří-
ži – tam vám někdo každou chvilku něco vyfoukne z kapsy.“
Bavil se tu a bránil se proti všemu, co by hrozilo pokazit mu
radost.
„Já nevím,“ trval na svém. „Mně to tady nijak nevadí.“

– 269 –
 Dick si před očima vyvolal obrázek, který mu těch několik dní
vtisklo do vnitřního zraku, a zahleděl se naň. Procházka k Americké-
mu expresu podle vonných cukráren na Via Nazionale, špinavým
tunelem nahoru ke Španělským schodům, kde se v duchu vznesl
k výšinám před květinářskými stánky, a dům, v němž zemřel Keats.
Záleželo mu jen na lidech, sotva si všímal míst, s výjimkou počasí,
ledaže by jim dal barvu nějaké konkrétní události. Řím znamenal
konec jeho snů o Rosemary.
Vešel poslíček a podal mu vzkaz.
„Nešla jsem na večírek,“ stálo tam. „Jsem ve svém pokoji. Brzy ráno
odjíždíme do Livoma.“
Dick dal chlapci spropitné a vzkaz mu vrátil.
„Řekni slečně Hoytové, žes mě nemohl najít.“ Obrátil se ke Colli-
sovi a navrhl mu, aby šli k Bonbonierimu.
Prohlédli si prostitutku u baru, věnovali jí minimální pozornost,
jakou vyžaduje její povolání, a ona jim oplatila přímým a vyzývavým
pohledem. Prošli opuštěnou halou, jejíž stísněnou atmosféru měly na
svědomí závěsy, skrývající v zatuchlých záhybech viktoriánský prach,
a kývli na nočního vrátného, který opětoval pozdrav se zatrpklou
služebností, vlastní nočnímu personálu. Potom jeli taxíkem po nera-
dostných ulicích zavlhlou listopadovou nocí. Na ulicích nebyly ženy,
jen bledí mužové v tmavých kabátech, zapjatých až po krk, kteří po-
stávali ve skupinách kolem chladných kamenných opěrných sloupů.
„Panebože!“ vzdychl Dick.
„Co je?“
„Vzpomněl jsem si na toho člověka dnes odpoledne: ‚Tenhle
stůl je zadán pro princeznu Orsiniovou.‘ Víte, co tyhle staré římské
rodiny jsou vlastně zač? Jsou to banditi, kteří se zmocnili chrámů
a paláců, když se Řím rozpadl, a potom vykořisťovali lid.“
„Mně se Řím líbí,“ trval Collis na svém. „Proč to nezkusíte s do­
stihy?“
„Nemám dostihy rád.“

– 270 –
 „Ale sejdou se tam vždycky všechny ženské –“
„Já vím, že by se mi tady nic nelíbilo. Mám rád Francii, tam si
každý myslí, že je Napoleon – tady si každý myslí, že je Kristus.“
U Bonbonierů slezli dolů do kabaretu polepeného plakáty, který
uprostřed všeho toho chladného kamene vypadal beznadějně po-
míjivě. Orchestr hrál lhostejné tango a po širokém parketu se pohy-
bovalo asi tucet párů složitými a jemnými krůčky, které tak urážejí
oko Američana. Nadbytek číšníků vylučoval možnost jakéhokoli
vzrušení nebo spěchu, jakého dosáhne i několik málo hostů, když si
dovedou vymýšlet; nad celou scénou, jako by jí to mělo dodat živo-
ta, se vznášela atmosféra čekání, až něco – tanec, noc, rovnováha
sil, které ji udržovaly v klidu – skončí. Hosta přístupného dojmům
to ujišťovalo, že ať hledá cokoliv, zde to nenajde.
To bylo Dickovi nadmíru jasné. Rozhlédl se kolem a doufal, že ho
něco upoutá, takže úskalím další hodiny ho přenese něčí duch a ne
jen představivost. Ale nebylo tam nic, a za chvilku se obrátil zpát-
ky ke Collisovi. Svěřil už Collisovi něco ze svých nynějších názorů,
a otrávilo ho, jak má jeho posluchač krátkou paměť a jak málo na
to reaguje. Po půlhodině s Collisem pociťoval, že jeho vlastní chuť
do života zřejmě skomírá.
Vypili láhev italského mousseux, Dick zbledl a potom začal
být poněkud hlučný. Zavolal si ke stolu kapelníka; byl to černoch
z Baham, nafoukaný a nepříjemný, a za několik minut už se hádali.
„Pozval jste mě, abych se posadil.“
„No dobře. A já jsem vám dal padesát lir. Nebo ne?“
„No dobře, no dobře, no dobře.“
„No dobře, dal jsem vám padesát lir, nebo ne? A vy jste přišel
a chtěl jste, abych vám strčil do trumpety ještě něco.“
„Pozval jste mě, abych se posadil, nebo ne?“
„Pozval jsem vás, abyste se posadil, ale dal jsem vám padesát lir,
nebo ne?“
„No dobře, no dobře.“

– 271 –
 Černoch se namíchnutě zvedl, odešel a zanechal Dicka v ještě
horší náladě. Všiml si, jak se na něho přes místnost usmála nějaká
dívka, a vybledlé římské postavy kolem rázem ustoupily do spořá-
dané a pokorné perspektivy. Byla to mladá Angličanka se světlými
vlasy a hezkým zdravým anglickým obličejem a usmála se na něho
znovu s pozváním, jemuž rozuměl a které popíralo jakoukoli tě-
lesnost a zároveň ji nabízelo.
„Tohleto je laciný štych, anebo neumím bridž,“ řekl Collis. Dick
se zvedl a přešel přes místnost k ní.
„Nezatančíte si?“
Angličan středního věku, který seděl s ní, řekl téměř omluvně:
„Jsem už skoro na odchodu.“
Dick vystřízlivěl vzrušením a tančil. Děvče mu připomínalo
všechny příjemnější věci spojené s Anglií; v jasném hlase jí za-
znívalo vyprávění o bezpečných zahradách, obklopených mořem.
A když se trochu zaklonil, aby na ni lépe viděl, myslel to, co jí říkal,
tak upřímně, že se mu hlas chvěl. Slíbila, že až její nynější společník
odejde, přijde si sednout k nim. Angličan reagoval na její návrat
novými omluvami a úsměvy.
Dick se vrátil ke stolu a objednal další láhev spumante.
„Vypadá jako někdo od filmu,“ řekl. „Nemohu si vzpomenout
kdo.“ Vrhl přes rameno netrpělivý pohled. „To bych chtěl vědět, co
ji tam drží.“
„Já bych se rád dostal k filmu,“ řekl Collis zamyšleně. „Mám jít do
tatínkova podniku, ale to mě moc neláká. Sedět někde v kanceláři
v Atlantě dvacet let –“
V hlase mu zazněl vzdor proti tlaku materialistické civilizace.
„Myslíte, že je vás na to škoda?“ zeptal se Dick.
„Ne, to ne.“
„Ale ano, myslíte si to.“
„Jak víte, co si myslím? A proč neprovozujete lékařskou praxi,
když máte práci tak rád?“

– 272 –
 To už jim Dickovým přičiněním bylo oběma bídně, ale zároveň
jim alkohol stoupl do hlavy a ve chvilce na to zapomněli; Collis
odešel a na rozloučenou si vřele stiskli ruce.
„Rozmyslete si to,“ pravil Dick mudřecky.
„Co si mám rozmyslet?“
„Však víte.“ Šlo o něco, jako že by Collis měl jít k tatínkovi do
podniku – nějaká taková dobrá a rozumná rada.
Clay zmizel kdesi v prostoru. Dick dopil láhev a potom znovu
tancoval s Angličankou a přemáhal své neochotné tělo odvážnými
otáčkami a odhodlaně ráznými pochody po parketu. Najednou se
stalo něco strašně podivného. Tančil s tou dívkou, hudba zmlkla –
dívka zmizela.
„Viděli jste ji?“
„Koho?“
„To děvče, co jsem s ní tancoval. V tu ránu zmizela. Musí tu někde
být.“
„Počkejte! Počkejte! Tohle je dámská toaleta.“
Stál u baru. Byli tam ještě dva muži, ale nemohl přijít na nic,
o čem se s nimi dát do rozhovoru. Byl by jim mohl vyprávět o Římě
a o tom, jakým násilím se vzmohly rodiny Collonnů a Gaetaniů, ale
uvědomoval si, že na zahájení rozhovoru by to bylo příliš náhlé.
Z pultu na doutníky spadla najednou na podlahu celá řada šestá-
kových panenek z kaučuku. Následoval zmatek a Dick měl pocit, že
jej nějak způsobil on; vrátil se tedy do kabaretu a vypil šálek černé
kávy. Collis byl pryč, Angličanka byla pryč, a měl dojem, že se nedá
dělat nic jiného než vrátit se do hotelu a ulehnout s těžkou chmurou
v srdci. Zaplatil a vyzvedl si klobouk a plášť.
Ve stokách a mezi hrubými kočičími hlavami stála špinavá voda;
ranní vzduch otravovaly výpary z campaňských bažin, pot dávno
vyčerpaných kultur. Obklopili ho čtyři taxíkáři a očka jim v temných
váčcích jen hrála. Jednoho, který mu dotěrně strkal obličej až pod
nos, prudce odstrčil.

– 273 –
 „Quanto al hotel Quirinal?“
„Cento lire.“30
Šest dolarů. Zavrtěl hlavou a nabídl jim třicet lir, což byl dvojná-
sobek denního jízdného, ale pokrčili rameny jako jeden muž a ob-
rátili se k odchodu.
„Trenta-cinque lire e mancie,“ řekl rozhodně.
„Cento lire.“31
Spustil anglicky.
„Za půl míle cesty? Dovezete mě tam za čtyřicet lir.“
„A to ne.“
Padla na něho strašná únava. Otevřel dveře jednoho taxíku a na-
stoupil.
„Hotel Quirinal!“ řekl řidiči, který tvrdošíjně postával venku za
okénkem. „Přestaň se šklebit a zavez mě do Quirinalu.“
„Nezavezu.“
Dick vystoupil. U vchodu k Bonbonierimu se někdo dohadoval
s taxíkáři, někdo, kdo se teď pokoušel vysvětlit Dickovi, co chtějí;
jeden se znovu přilepil na Dicka a naléhavě gestikuloval, až ho Dick
zase odstrčil.
„Chci jet do hotelu Quirinal.“
„On říká sto lir,“ vysvětloval tlumočník.
„Rozumím. Dám mu padesát lir. Vypadni.“ To poslední platilo
vytrvalci, jenž se opět přiblížil. Taxíkář po něm šlehl pohledem
a opovržlivě si odplivl.
Celotýdenní netrpělivost vášně se v Dickovi vzepjala a rázem se
vybila v násilí, v tom čestném, tradičním prostředku jeho země;
vykročil vpřed a vyťal políček.
Vyrojili se kolem něho, vyhrožovali, mávali rukama a bezúspěšně
se pokoušeli dostat se mu na kůži – Dick se zády opíral o stěnu,

30  Kolik k hotelu Quirinal? Sto lir.

31  Třicet pět lir a spropitné. Sto lir.

– 274 –
zasazoval nemotorné rány a trochu se smál, takže ta parodie na rvač-
ku, plná zmařených výpadů a měkkých nepřesných ran, několik minut
zmateně zuřila přede dveřmi. Potom Dick zakopl a upadl, kdesi ho
zabolelo, ale s námahou se opět vztyčil a bojoval v sevření, jež náhle
povolilo. Zazněl nový hlas a nová hádka, ale Dick se zase opřel o stěnu,
těžce oddychoval a zuřil nad svým nedůstojným postavením. Viděl, že
s ním nikdo nesympatizuje, ale nedokázal uvěřit, že by neměl pravdu.
Kráčeli na policejní komisařství, aby to urovnali tam. Někdo
našel jeho klobouk a podal mu jej a někdo ho lehce podpíral pod
paží; zabočili spolu s taxíkáři za roh a vstoupili do holé ubikace, kde
se pod jedinou matnou žárovkou povalovali carabinieri.
U stolu seděl kapitán, jemuž přičinlivé individuum, jež přerušilo
rvačku, obšírně něco vykládalo italsky, občas ukazovalo na Dicka
a dávalo si skákat do řeči od taxíkářů, kteří v krátkých výlevech
pronášeli různé urážky a nadávky. Kapitán začal netrpělivě při-
kyvovat. Zvedl ruku a žádosti, jež se na něho sypaly jako z mnoha
hlav pohádkového draka, odumřely několika posledními výkřiky.
Potom se obrátil k Dickovi.
„Mluvila italsky?“ zeptal se.
„Ne.“
„Mluvila francouzsky?“
„Oui,“ řekl Dick a rozjasnil tvář.
„Alors. Ecoute. Va au Quirinal. Espèce d’endormi. Ecoute: vous êtes
saoul. Payez ce que le chauffeur demande. Comprenez-vous?“32
Dick zavrtěl hlavou.
„Non, je ne veux pas.“
„Come?“

32  Dobrá. Poslouchej. Jeď do Quirinalu. Ty ochrápanče jeden. Poslouchej: jste

opilý. Zaplaťte, co šofér žádá. Rozumíte?

– 275 –
 „Je paierai quarante lires. C’est bien assez.“33
Kapitán vstal.
„Ecoute,“ vykřikl hrozivě. „Vous êtes saoul. Vous avez batt le chauf-
fer. Comme çi, comme ça.“ Rozčileně zašermoval levičkou i pravič-
kou. „C’est bon que je vous donne la liberté. Payez ce qu’il a dit – cento
lire. Va au Quirinal.“34
Dick, rozzuřený tím pokořením, ho probodl pohledem.
„Tak dobře.“ Obrátil se slepě ke dveřím – odtud na něho pošilhával
a pokyvoval člověk, který ho přivedl na policejní komisařství. „Půjdu
domů,“ zařval Dick, „ale napřed si to vyřídím s tímhle mazánkem.“
Přistoupil před očima karabiniérů rovnou k rozšklebenému
obličeji a prudce jej zasáhl levičkou do sanice. Muž se sesypal na
podlahu.
Na okamžik nad ním stanul, zalit pocitem divokého triumfu – ale
sotva se ho dotkly první pochybnosti, svět se s ním zatočil; srazily
ho pendreky, a pěstě a holínky do něho bušily a zdobily ho divokým
čepobitím. Cítil, jak mu nosní kost praská jako šindel a že mu náhle
vyskakují oči z důlků, jako kdyby se nějaká gumová páska zatahovala
zpátky do hlavy. Pod dupající patou se rozštíplo žebro. Na okamžik
ztratil vědomí, znovu ho nabyl, když ho zvedli a posadili a nasadili
mu želízka. Automaticky se vzpíral. Poručík v civilu, kterého před-
tím srazil k zemi, stál nad ním, utíral si čelist kapesníkem a hledal
na něm krev; pak přistoupil k Dickovi, rozkročil se, rozpřáhl ruku
a srazil ho na podlahu.
Když doktor Diver zůstal klidně ležet, vylili na něj vědro studené
vody. Otevřel jedno zakalené oko, a jak ho táhli za zápěstí krvavou
clonou, rozeznal lidský a příšerný obličej jednoho taxíkáře.

33  Ne, nechci. Cože? Zaplatím čtyřicet lir. To je až dost.

34  Poslouchej… Jste opilý. Zbil jste šoféra. Takhle… Buďte rád, že vás nechám
na svobodě. Zaplaťte, kolik vám řekl – sto lir. Běž do Quirinalu.

– 276 –
 „Jeď do hotelu Excelsior,“ vykřikl slabě. „Pověz to slečně Warre­
nové. Dvě stě lir! Slečně Warrenové. Due centi lire! Ach, vy smradi –
vy zatracení –“
Táhli ho pořád dál krvavou clonou, dusil se a sténal po hrbola-
tých podlahách, které sotva vnímal, do nějaké malé komůrky, kde
ho hodili na kamennou podlahu. Pak odešli, zapadly dveře, byl sám.

– 277 –
 Kapitola 11

Až do jedné ležela Baby Warrenová v posteli a četla jakousi po-

zoruhodně neživotnou římskou povídku Marion Crawfordové;
potom přistoupila k oknu a pohlédla dolů na ulici. Naproti hotelu
vrávorali dva karabiniéři; groteskně zahalení v pláštěnky a s har-
lekýnskými klobouky, z jedné strany ulice na druhou jako hlavní
lodní plachta, nadouvající se větrem. Jak se na ně dívala, vzpomněla
si na gardového důstojníka, který na ní u oběda tak neodbytně visel
očima. Vyznačoval se drzostí vysokého příslušníka rasy drobných
lidí, který nemá žádné jiné povinnosti než být vysoký. Kdyby k ní
byl přistoupil a řekl: „Pojďte, vyjdeme si spolu,“ byla by mu odpově-
děla: „Proč ne?“ – teď jí to aspoň tak připadalo, protože pořád ještě
nebyla v neznámém prostředí ve své kůži.
Od gardisty se jí myšlenky pomalu vrátily ke dvěma karabi­
niérům a k Dickovi – vlezla do postele a zhasla.
Krátce před čtvrtou ji probudilo rázné zaklepání.
„Ano – co se děje?“
„Tady je vrátný, madame.“
Natáhla si kimono a ospale mu otevřela.
„Váš přítel pan Dýver se dostal do maléru. Měl malér s policií
a strčili ho do vězení. Poslal sem taxíkáře, aby vám to vyřídil,
a taxíkář říká, že mu slíbil dvě stě lir.“ Ostražitě se odmlčel, aby to
schválila. „Šofér říká, že pan Dýver je ve velkém maléru. Porval se
s policií a je hrozně moc raněný.“
„Hned jsem dole.“
Oblékla se za doprovodu úzkostného bušení srdce a za dvacet
minut vystoupila z  výtahu do temné haly. Řidič, který přinesl
zprávu, byl pryč: vrátný zavolal jiného a řekl mu adresu vězení.
Venku temnota cestou bledla a řídla a proměnlivá rovnováha mezi

– 278 –
dnem a nocí poněkud pocuchala Babyiny nervy, dosud ne zcela
probuzené. Pustila se do závodu s rozedněním: na širokých třídách
je někdy předháněla, ale kdykoli vehikl, razící si cestu vpřed, na
okamžik zastavil, přilétly netrpělivé závany větru a světlo začalo
znovu pomalu získávat převahu. Taxík projel kolem fontány, hlasitě
šplouchající v širokém stínu, zabočil do uličky, která se točila tak, že
i budovy po obou stranách byly pokroucené a znetvořené, poska-
koval a rachotil po kočičích hlavách a s trhnutím se zastavil u dvou
strážních budek, které se jasně rýsovaly na pozadí vlhké zelené zdi.
Z fialové temnoty podloubí zazněl náhle ječivý Dickův křik.
„Je tu někde nějaký Angličan? Je tu někde nějaký Američan?
Je tu někde nějaký Angličan? Je tu někde nějaký – panebože! Vy
smradlaví Taliáni!“
Hlas mu odumřel a Baby zaslechla tupé bušení na dveře. Potom
se hlas ozval znovu.
„Je tu někde nějaký Američan? Je tu někde nějaký Angličan?“
Proběhla za hlasem skrze klenutý vchod na dvůr, oběhla jej, jak
byla na okamžik celá zmatená, až našla malou strážnici, odkud se
výkřiky ozývaly. Tam vyskočili dva karabiniéři, ale Baby prolétla
kolem nich ke dveřím cely.
„Dicku!“ vykřikla. „Co se děje?“
„Vyrazili mi oko,“ zvolal. „Nasadili mi želízka a pak mě zbili, ti
zatracení – ti –“
Baby metala očima blesky a vykročila k oběma karabiniérům.
„Co jste mu udělali?“ zašeptala tak divoce, že před tou vzrůstající
zuřivostí ucouvli.
„Non capisco inglese.“
Proklela je francouzsky. Její divoká, sebejistá zuřivost naplnila
kancelář, obklopila je, až se krčili a všemožně vykrucovali ze sítě
výčitek, jimiž je zahrnovala. „Udělejte něco! Udělejte něco!“
„Nemůžeme udělat nic bez rozkazu.“
„Bene. Bé-né! Bene!“

– 279 –
 Ještě jednou je Baby sežehla zuřivou vášní, až vypotili jakési
omluvy za svou neschopnost a pohlédli jeden na druhého s pocitem,
že se někde přece jen stala nějaká hrozná chyba. Baby přistoupila
ke dveřím cely, opřela se o ně, téměř je pohladila, jako kdyby tak
mohl Dick ucítit její přítomnost a sílu, a vykřikla: „Jdu na vyslanec-
tví, hned se vrátím.“ Vrhla poslední, nevýslovně hrozivý pohled na
karabiniéry a vyběhla ven.
Dala se odvézt k americkému vyslanectví, kde taxíkáři na jeho
naléhání zaplatila a propustila ho. Byla dosud tma, když vyběhla po
schodech a zmáčkla zvonek. Stiskla jej třikrát, než jí otevřel dveře
ospalý anglický vrátný.
„Chci s někým mluvit,“ řekla rezolutně. „To je jedno s kým – ale
okamžitě.“
„Nikdo není vzhůru, madam, otvíráme až v devět.“
Netrpělivým mávnutím odmítla poukaz na časnou hodinu.
„Je to důležité. Jednoho člověka – Američana – strašně zbili. Je
v italském vězení.“
„Ještě není nikdo vzhůru. V devět hodin –“
„Nemohu čekat. Vyrazili mu oko – je to můj švagr a nechtějí ho
pustit z vězení. Musím s někým mluvit – nechápete? Jste pitomý?
Jste idiot, že tu jen tak stojíte a čumíte?“
„Nemůžu nic dělat, madame.“
„Musíte někoho vzbudit!“ chytla ho za ramena a divoce jím za-
třásla. „Jde tu o život. Jestli nikoho nevzbudíte, nepřejte si vědět,
co se vám stane –“
„Pusťte mě laskavě, madame.“
Shora se za vrátným ozval unavený majestátní hlas.
„Co se tam děje?“
Vrátný odpověděl s úlevou.
„Je tu nějaká dáma, pane, a klepala se mnou.“ Ucouvl, aby mohl
mluvit, a Baby se vrhla do haly. Nahoře na schodech stál pozoruhodný
mladík, který se právě vzbudil a halil se do bílého vyšívaného perského

– 280 –
roucha. Obličej měl nestvůrně a nepřirozeně růžový, živý, a přece
mrtvý, a přes ústa cosi, co vypadalo jako roubík. Sotva spatřil Baby,
stáhl hlavu do stínu.
„Co se děje?“
Baby mu to pověděla a celá vzrušená přistoupila až těsně ke
schodům. Během vyprávění si uvědomila, že roubík je vlastně páska
na vousy, a že muž má obličej namazaný růžovým nočním krémem.
Okamžitě se musí sebrat, křičela vášnivě, jít s ní do vězení a dostat
Dicka na svobodu.
„To je nepříjemná záležitost,“ řekl.
„To je,“ souhlasila smířlivě. „A co?“
„To, že se pokoušel vzdorovat policii.“ Do hlasu se mu vloudil
tón, jako by se ho to osobně dotklo. „Obávám se, že až do devíti
nemůžeme udělat nic.“
„Až do devíti,“ opakovala zděšeně. „Něco přece určitě udělat
můžete! Můžete jít se mnou do vězení a dohlédnout, aby mu už
neubližovali.“
„Nic takového udělat nesmíme. Tyhle věci vyřizuje konzulát.
Konzulát otvírá v devět.“
Jeho obličej, stažený páskou do naprosté necitelnosti, Baby rozzuřil.
„Nemohu čekat do devíti. Švagr říká, že mu vyrazili oko – je vážně
zraněn. Musím se k němu dostat. Musím k němu přivést lékaře.“
Přestala se ovládat a z řeči přešla do zlostného pláče, protože vě-
děla, že na něho zapůsobí spíš její vzrušení než slova. „Musíte v té
věci něco udělat. Je vaší povinností chránit americké občany, kteří
se dostanou do nesnází.“
Ale muž pocházel z východního pobřeží a byl pro ni příliš tvrdý
oříšek. Trpělivě zavrtěl hlavou, jako by litoval, že nedovede po-
chopit jeho postavem, přitáhl si perské roucho k tělu a sestoupil
o několik schodů.
„Napište dámě adresu konzulátu,“ řekl vrátnému, „a najděte adre­
su a telefonní číslo doktora Colazza a napište jí je také.“ S výrazem

– 281 –
rozhněvaného Krista se obrátil k Baby. „Drahá paní, diplomatický
sbor zastupuje vládu Spojených států v jednání s italskou vládou.
Nemá nic společného s ochranou občanů, leda na základě zvlášt-
ních směrnic ministerstva zahraničí. Váš švagr porušil zákon této
země a byl uvězněn právě tak, jako může být v New Yorku uvězněn
nějaký Ital. Propustit ho může jen italský soud. A jestliže váš švagr
má nějakou stížnost, můžete se obrátit o pomoc a radu na konzulát,
který chrání práva amerických občanů. Konzulát otvírá až v devět
hodin. I kdyby to byl můj vlastní bratr, nemohl bych nic udělat –“
„Ale můžete zatelefonovat na konzulát?“ přerušila ho. „Nemůže-
me se vměšovat do věcí konzulátu. Až tam konzul v devět přijde –“
„Můžete mi dát jeho adresu domů?“
Po kratičké pauze zavrtěl hlavou. Vzal od vrátného lístek s po-
známkami a podal jí ho.
„A teď vás prosím, abyste mě omluvila.
Doprovodil ji ke dveřím. Na okamžik dopadlo pronikavě fialo-
vé jitřní světlo na růžovou masku a na plátěný pytlík, který mu
přidržoval knírek. Potom se už Baby octla sama na schodech před
domem. Zdržela se na vyslanectví deset minut.
Piazza, na které stálo, byla prázdná, až na starce napichujícího
špačky od cigaret na špičatou hůlku. Za chvilku Baby zastavila taxík
a odjela na konzulát, ale tam nebyl nikdo kromě tří ubohých žen,
které drhly schody. Nedokázala jim vysvětlit, že chce konzulovu
soukromou adresu – pak ji náhle přemohla úzkost, vyřítila se ven
a řekla řidiči, aby ji odvezl do vězení.
Nevěděl, kde to je, ale pomocí slov sempre diretto destra a sinis-
tra35 ho přibližně dovedla na místo, tam vystoupila a prohledávala
bludiště povědomých uliček. Jenže budovy i uličky vypadaly jedna
jako druhá. Když se z jedné ulice vynořila na Piazza di Spagna a spat-
řila American Express Company, poskočilo jí srdce při pohledu na

35  pořád rovně, napravo a nalevo

– 282 –
slovo American na vývěsním štítě. V oknech se svítilo a Baby se
rozběhla přes náměstí a zkusila dveře, byly však zavřené a uvnitř
ukazovaly hodiny sedm. Potom si vzpomněla na Collise Claye.
Upamatovala se na jméno jeho hotelu, zatuchlé vily naproti
Excelsioru, ponořené do červeného plyše. Žena, která měla službu
v kanceláři, neměla mnoho chuti jí pomoci – nikdo ji nezplnomocnil
vyrušovat pana Claye, a odmítla pustit slečnu Warrenovou nahoru
samotnou; konečně se dala přesvědčit, že nejde o milostnou záleži-
tost, a doprovodila ji.
Collis ležel na posteli nahý. Přišel domů v podroušeném stavu,
a když se vzbudil, nějakou chvíli mu trvalo, než si svou nahotu uvě-
domil. Snažil se to vynahradit nadměrnou cudností. Odnesl si šaty
do koupelny, rychle se oblékl a přitom si bručel pod vousy: „Pane jo,
ta si mě asi musela pěkně prohlídnout.“ Dali se do telefonování, až
za nějakou chvíli s Baby zjistili, kde je to vězení, a vypravili se tam.
Dveře cely byly otevřené a Dick na strážnici seděl zhroucený na
židli. Karabiniér mu trochu umyl krev z obličeje, okartáčoval ho
a nasadil mu klobouk tak, aby mu nebylo moc vidět na hlavu. Baby
stála ve dveřích a třásla se.
„Pan Clay tu zůstane s tebou,“ řekla. „Já seženu konzula a lékaře.“
„Dobře.“
„Zůstaň hezky v klidu.“
„Dobře.“
„Hned jsem zpátky.“
Jela na konzulát; bylo osm hodin, a tak ji pustili do předpokoje.
K deváté přišel konzul a Baby, bezmocí a vyčerpáním hysterická,
opakovala svůj příběh. Konzula to znepokojilo. Varoval ji před
rvačkami v cizích městech, ale především mu šlo o to, aby počkala
venku – ze zkušených očí mu zoufale vyčetla, že se do téhle ka-
tastrofy hodlá namočit co možná nejméně. Čekala tedy, až něco
udělá, a strávila čas tím, že zatelefonovala k lékaři, aby se šel na
Dicka podívat. V předpokoji byli jim lidé a některé z nich zavolali do

– 283 –
konzulovy kanceláře. Za půl hodiny využila okamžiku, kdy někdo
vycházel, a prodrala se kolem tajemníka do místnosti.
„To je příšerné! Američana zbijí skoro k smrti a hodí ho do vě-
zení, a vy se ani nehnete, abyste mu pomohl.“
„Okamžik. Paní –“
„Už jsem čekala dost dlouho. Okamžitě půjdete do vězení a dosta­
nete ho odtamtud.“
„Paní –“
„Máme v Americe jisté postavení –“ Rysy kolem úst jí ztvrdly,
když pokračovala: „Kdyby nešlo o ten skandál, mohli bychom – po-
starám se o to, aby vaši lhostejnost v této záležitosti ohlásili na
příslušných místech. Kdyby můj švagr byl britský občan, byl by už
dávno na svobodě, ale vám záleží víc na tom, co si pomyslí policie,
než na tom, proč tu vlastně jste.“
„Paní –“
„Vemte si klobouk a pojďte okamžitě se mnou.“
Zmínka o klobouku konzula poděsila, a začal si spěšně čistit brý-
le a přerovnávat papíry. Nepomohlo to: stála nad ním vyburcovaná
„Americká žena“, iracionální, temperament, který jako smršť zlomil
morální páteř celého národa a proměnil světadíl v dětský pokoj,
to bylo na něho příliš mnoho. Zatelefonoval vicekonzulovi – Baby
vyhrála.

Dick seděl ve sluneční záři, která dopadala dovnitř oknem strážnice.

Byl s ním Collis a dva karabiniéři a čekali, až se něco stane. Jediným
přivřeným okem viděl Dick nejasně na karabiniéry. Byli to sedláci
z Toskánska, měli krátké horní rty a jen těžko si je dovedl spojit
s brutálními událostmi minulé noci. Jednoho z nich si poslal pro
sklenici piva.
Po pivu trochu zlehkovážněl a  celý případ mu na okamžik
osvětlil paprsek sžíravého humoru. Collis měl dojem, že do té ka-
tastrofy byla nějak namočena ta Angličanka, ale Dick si byl jist, že

– 284 –
zmizela dávno předtím, než k něčemu došlo. Collise stále ještě cele
zaměstnávalo to, že ho slečna Warrenová našla na posteli nahého.
Z Dicka trochu vyprchala zlost a zmocnila se ho nesmírná zloči-
necká nezodpovědnost. Stalo se mu něco tak příšerného, že na tom
už nemůže změnit nic, ledaže by to mohl sprovodit ze světa; a jelikož
to bylo nepravděpodobné, pozbyl jakékoli naděje. Od nynějška bude
někým docela jiným, a v tom dobrém předsevzetí ho napadaly až
bizarní představy, jak to jeho nové já bude vypadat. Celá záležitost
byla neosobní jako zásah boží. Žádnému zralému árijci nemůže nijak
prospět pokoření, odpustí-li, stane se to součástí jeho života, zto-
tožní se s věcí, která ho pokořila – a to v jeho případě bylo nemožné.
Když Collis mluvil o odškodném, zavrtěl Dick hlavou a mlčel.
Do místnosti vpadl jako celá četa poručík karabiniérů, nažehlený,
naleštěný a plný života, a stráže vyskočily do pozoru. Uchopil
prázdnou láhev od piva a vychrlil na ně proud nadávek. Ovládl
jej nový duch a nejdůležitější mu připadalo odstranit ze strážnice
láhev od piva. Dick pohlédl na Collise a zasmál se.
Přijel vicekonzul, přepracovaný mladík jménem Swanson, a vy-
dali se k soudu; Collis a Swanson šli každý z jedné strany vedle
Dicka a těsně za nimi oba karabiniéři. Bylo žluté, tmavé ráno; ná-
městí a arkády se hemžily lidmi a Dick si stáhl klobouk hluboko do
čela a udával tak rychlé tempo, až ho jeden karabiniér na krátkých
nohou dohonil a ohradil se proti tomu. Swanson spor urovnal.
„Udělal jsem vám ostudu, že?“ řekl Dick žoviálně.
„Když se dáte s Italy do rvačky, můžete přijít o krk,“ odpověděl
Swanson pokorně. „Tentokrát vás nejspíš pustí, ale kdybyste byl
Ital, poseděl byste si několik měsíců ve vězení. To byste koukal!“
„Byl jste někdy ve vězení?“
Swanson se zasmál.
„Ten se mi líbí,“ oznámil Dick Clayovi. „Je to velmi milý mladý
muž a dává lidem výborné rady, ale vsadil bych se, že už sám ve
vězení byl. Asi si tam poseděl hezkou dobu.“

– 285 –
 Swanson se zasmál.
„Chci vám jen říct, abyste si dal pozor. Nevíte, co je to za lidi.“
„To tedy vím,“ vybuchl podrážděně Dick. „Jsou to zatracení smra-
ďoši.“ Obrátil se ke karabiniérům: „Rozuměli jste tomu?“
„Tady vás opustím,“ řekl Swanson rychle. „Řekl jsem to už vaší
švagrové. Nahoře u soudu na vás čeká náš advokát. Dejte si pozor.“
„Sbohem.“ Dick mu zdvořile podal ruku. „Velmi vám děkuji. Jsem
si jist, že máte před sebou budoucnost –“
Swanson se znovu usmál, nasadil úřední výraz nesouhlasu a od-
spěchal pryč.
Přišli do soudního dvora, z něhož na všech čtyřech stranách ved-
la schodiště k jednotlivým komorám nahoře. Když procházeli kolem
vlajek, zvedlo se z davu, který se potuloval po dvoře, mohutné pís-
kání a bučení, plné opovržení a vzteku. Dick se vyděšeně rozhlédl.
„Co se děje?“ zeptal se polekaně.
Jeden karabiniér promluvil ke skupině mužů a hlasy zmlkly.
Vešli do soudní síně. Ošuntělý italský advokát z konzulátu ši-
roce a dlouze rozmlouval se soudcem a Dick a Collis čekali venku.
Někdo, kdo uměl anglicky, se obrátil od okna, které vedlo na dvůr,
a vysvětlil jim, proč jejich příchod doprovázel ten rámus. K soudu
měli dnes ráno přivést jakéhosi Frascaťana, který znásilnil a zabil
pětileté dítě – dav se domníval, že je to Dick.
Za několik minut oznámil advokát Dickovi, že je svobodný – soud
se domnívá, že je již dostatečně potrestán.
„Dostatečně potrestán!“ vykřikl Dick. „Za co?“
„Pojďte,“ řekl Collis. „Tady teď nemůžete nic dělat.“
„Ale co jsem udělal, kromě toho, že jsem se porval s nějakými
taxíkáři?“
„Říkají, že jste šel k detektivovi, jako byste mu chtěl podat ruku,
a pak jste ho udeřil –“
„To není pravda! Řekl jsem, že mu jednu vrazím – nevěděl jsem,
že je to detektiv.“

– 286 –
 „Radši pojďte,“ naléhal advokát.
„Pojďte.“ Collis ho vzal v podpaží a sestupovali ze schodů. „Chci
pronést projev,“ křičel Dick. „Chci tady těm lidem vysvětlit, jak jsem
znásilnil pětileté děvčátko. Třeba jsem to udělal –“
„Pojďte.“
Baby čekala s lékařem v taxíku. Na ni se Dick dívat nechtěl a lé-
kař se mu nelíbil, přísné chování v něm odhalovalo nejnechutnější
evropský typ románského moralisty. Dick pronesl shrnutí, jak on
se na tu nešťastnou záležitost dívá, ale nikdo k tomu mnoho nepo-
znamenal. V hotelu Quirinal mu doktor omyl zbytek krve a mastný
pot, spravil mu nos, zlomená žebra a prsty, vydezinfikoval menší
rány a přiložil na oko obvaz vzbuzující naději. Dick požádal o čtvrt
gránu36 morfia, protože byl neustále zcela při vědomí a lomcova-
la jím nervózní energie. Po morfiu usnul; doktor a Dollis odešli
a Baby u něho počkala, dokud nepřišla ošetřovatelka z anglického
sanatoria. Byla to perná noc, ale Baby uspokojoval pocit, že jakkoli
výborná byla Dickova dosavadní pověst, nyní nad ním budou mít
morální převahu, dokud jim vůbec k něčemu bude.

36  16 miligramů

– 287 –
 KNIHA V
—
CESTA DOMŮ
1929–1930
 Kapitola 1

Paní Kaethe Gregoroviusová dohonila na pěšince k  jejich vile

manžela.
„Jak se daří Nicole?“ zeptala se mírně; ale mluvila bez dechu
a bylo na ní dobře vidět, že na tu otázku úporně myslela, už když
běžela.
Franz na ni překvapeně pohlédl.
„Nicole není nemocná. Proč se ptáš, drahoušku?“
„Chodíš za ní tak často – myslela jsem si, že je asi nemocná.“
„O tom si promluvíme doma.“
Kaethe pokorně souhlasila. Jeho pracovna byla ve správní bu-
dově a děti byly s vychovatelem v obývacím pokoji; odešli nahoru
do ložnice.
„Promiň, Franzi,“ řekla Kaethe, než mohl promluvit. „Promiň,
drahoušku, neměla jsem právo to říkat. Znám své povinnosti a jsem
na ně hrdá. Ale s Nicole se nějak nemáme rády.“
„Ptáci v hnízdech se spolu shodnou,“ zahřměl Franz. Když zjistil,
že jeho tón se k této myšlence dobře nehodí, opakoval větu slovo za
slovem a s pauzami v rytmu, jímž jeho starý učitel doktor Dohmler
dokázal propůjčit zdání důstojnosti i té největší banalitě. „Ptáci –
v hnízdech – se spolu – shodnou!“
„To já si uvědomuji. Nikdy jsi mě neviděl, že bych byla k Nicole
nezdvořilá.“
„Ale vidím, že nejsi dost rozumná. Nicole je napůl nemocný
člověk – možná že zůstane víceméně nemocná celý život. Když tu
není Dick, zodpovídám za ni já.“ Zaváhal: občas se žertem pokoušel
zatajit Kaethe nějakou novinu. „Dnes ráno přišel telegram z Říma.
Dick měl chřipku a zítra odjíždí domů.“
Kaethe se ulevilo a pokračovala ne už tak osobním tónem:

– 289 –
 „Myslím, že Nicole není tak nemocná, jak si lidé myslí – ona si tu
svou nemoc pěstuje jako nástroj moci. Měla by hrát ve filmu jako ta
tvoje Norma Talmadgeová – všechny Američanky by byly šťastné,
kdyby hrály ve filmu –“
„Copak žárlíš na Normu Talmadgeovou na plátně?“
„Nemám ráda Američany. Jsou sobečtí, sobečtí!“
„Máš ráda Dicka?“
„Toho ano,“ připustila. „Ten je výjimka, myslí na druhé.“
– Stejně jako Norma Talmadgeová, řekl si Franz v duchu. Norma
Talmadgeová musí být skvělá, jemná, nejenom krásná žena. Zřejmě
ji nutí, aby hrála nesmyslné role: Norma Talmadgeová je jistě žena,
kterou by byla velká čest poznat.
Kaethe zatím zapomněla na Normu Talmadgeovou, na ten živý
stín, na který se jednou tak rozhorlila, když se vraceli vozem z kina
v Curychu.
„Dick si vzal Nicole pro peníze,“ řekla. „To byla jeho slabost – sám
jsi to jednou večer naznačil.“
„Jsi zlomyslná.“
„Neměla jsem to říkat,“ ustoupila. „Jak říkáš: musíme spolu všich-
ni žít jako ptáčkové. Ale je to těžké, když se Nicole chová jako – když
se Nicole ode mě pořád tak trochu odtahuje, jako kdyby zadržovala
dech – jako kdybych páchla!“
Kaethe uhodila hřebík na hlavičku. Většinu práce obstarávala
sama, a jelikož byla šetrná, nekupovala si mnoho šatů. Americká
prodavačka, která si každý večer pere svoje prádlo, by si u Kaethe
byla povšimla nádechu včerejšího potu, probuzeného stykem
s tělem, ani ne tak zápachu, jako spíš jenom čpavé připomínky
věčné lopoty a rozpadu. Franzovi to připadalo stejně přirozené
jako hustá temná vůně Kaethiných vlasů a obojí by mu bylo stejně
chybělo. Ale pro Nicole, která už od narození nesnášela pach prstů
vychovatelky, když ji oblékala, to byla urážka, již je nutno se se-
bezapřením snášet.

– 290 –
 „A ty děti,“ pokračovala Kaethe. „Nemá ráda, když si hrají s naši-
mi dětmi.“ Ale Franz už slyšel dost:
„Mlč už – takovéhle řeči mi mohou uškodit v kariéře, protože
za tohle sanatorium vděčíme Nicoliným penězům. Půjdeme se
naobědvat.“
Kaethe si uvědomila, že si pro svůj výbuch nevybrala vhodnou
chvíli, ale poslední Franzova poznámka jí připomněla, že i jim
Američané mají peníze, a za týden nato našly její nepřátelské city
k Nicole nový výraz.
Bylo po večeři, na kterou pozvali Diverovy, když se Dick vrátil.
Sotva na cestě dozněla ozvěna jejich kroků, zavřela Kaethe dveře
a řekla Franzovi:
„Všiml sis, jaké má kruhy pod očima? Ten si někde dopřával.“
„Neukvapuj se,“ zabrzdil ji Franz. „Dick mi o tom vyprávěl, hned
jak přišel domů. Boxoval na cestě přes Atlantik. Američtí pasažéři
na zaoceánských lodích často boxují.“
„Tomu mám věřit?“ ušklíbla se. „Bolí ho, když má pohnout jednou
rukou, a na spánku má nezacelenou jizvu – je vidět, kde mu oholili
vlasy.“
Franz si těchhle detailů nevšiml.
„No a?“ naléhala Kaethe. „Myslíš, že takovéhle věci sanatoriu
prospívají? Dnes večer z něho alkohol zrovna táhl, a to už jsem
cítila několikrát od té doby, co se vrátil.“
Zpomalila řeč, aby to odpovídalo závažnosti jejího prohlášení.
„Dick už není seriózní člověk.“
Franz stoupal po schodech a prudce krčil rameny, jako by chtěl
setřást její vytrvalé naléhání. V ložnici se do ní dal.
„Dick je naprosto určitě seriózní člověk, a skvělý člověk k tomu.
Ze všech, co v poslední době absolvovali v Curychu na neuropa-
tologii, byl Dick považován za nejskvělejšího – skvělejšího, než bych
kdy mohl být já.“
„Že se nestydíš!“

– 291 –
 „Je to pravda – stydět bych se musel, kdybych si to nedokázal
přiznat. Obracím se na Dicka s nejsložitějšími případy. Jeho knihy
jsou ve svém oboru stále ještě standardní díla. Zajdi si do kterékoli
lékařské knihovny a zeptej se tam. Studenti si většinou myslí, že je
to Angličan – nevěří, že by se v Americe mohla někde vzít taková
důkladnost.“ Vzdychl podomácku a vytáhl zpod polštáře pyžamo.
„Nedovedu pochopit, proč takhle mluvíš, Kaethe – myslel jsem si,
že ho máš ráda.“
„Že se nestydíš!“ řekla Kaethe. „Z vás dvou jsi ty ten seriózní
partner. Ty děláš tu práci. Je to jako se zajícem a se želvou – a já si
myslím, že zajíc už skoro doběhal.“
„Ale ale!“
„No dobře. Ale je to pravda.“
Mávl rozhodně otevřenou dlaní do vzduchu.
„Tak dost!“
Nakonec však každý převzal názory toho druhého, jak k tomu
někdy dochází v debatách. Kaethe připustila, že byla na Dicka pří-
liš přísná, ačkoli se mu vlastně obdivuje a vzhlíží k němu s úctou,
a třebaže on se k ní chová s takovým pochopením a porozuměním.
Pokud jde o Franze, jakmile v něm Kaethiny myšlenky trochu za-
pustily kořínky, nevěřil už nikdy, že Dick je seriózní člověk. A s po-
stupem času přesvědčil sám sebe, že si to vlastně nikdy nemyslel.

– 292 –
 Kapitola 2

Dick předložil Nicole vylepšenou verzi římské katastrofy – podle ní

přispěchal veden láskou k bližnímu, aby zachránil opilého přítele.
Na mlčení Baby Warrenové se mohl spolehnout, protože jí vykreslil
hrozný účinek, jaký by pravda měla na Nicole. To všechno však byly
celkem nepatrné potíže ve srovnání s dlouhodobým účinkem, jaký
příhoda měla na něho.
Reagoval na to tím, že se intenzívně ponořil do práce, takže Franz,
který se s ním chtěl rozejít, nemohl najít žádný důvod k neshodě.
Žádné přátelství toho jména nebylo ještě zničeno za pouhou hodinu,
aniž to zanechalo bolestivou a otevřenou ránu – Franz si tedy namlu-
vil, a stále více tomu věřil, že Dick žil intelektuálně i citově tak pře-
kotně, že ho to rozklížilo. Ten kontrast považovali kdysi za přednost
jejich vzájemného poměru. Kdo chce psa bít, ten si hůl najde.
A přece našel Franz teprve v květnu příležitost zarazit první klín.
Dick přišel jednou v poledne do jeho kanceláře bledý a unavený,
posadil se a řekl:
„Tak už to má za sebou.“
„Zemřela?“
„Srdce přestalo pracovat.“
Dick seděl vyčerpán v křesle u dveří. Tři noci probděl s nezná-
mou umělkyní, pokrytou boláky, kterou si zamiloval; oficiálně u ní
byl proto, aby jí odměřoval adrenalin, ale ve skutečnosti jen proto,
aby jí do temnoty, která ji očekávala, vrhl co nejvíce bledého světla.
Franz jeho city zpola chápal a utvořil si rychle diagnózu: „Byla to
neurosyfilida. Všechny naše Wassermanny mě nepřesvědčí o opa-
ku. Míšní mok –“
„Co na tom,“ řekl Dick. „Panebože, co na tom! Když jí na tom
tajemství záleželo tolik, že si ho vzala s sebou, nech to být.“

– 293 –
 „Měl bys radši nějaký den vypřáhnout.“
„Neboj se, já taky vypřáhnu.“
Franz už měl svůj klín; vzhlédl od telegramu, který právě psal
bratru té ženy, a zeptal se: „Nebo nechceš si udělat malý výlet?“
„Teď ne.“
„Nemyslím dovolenou. Máme nějaký případ v Lausanne. Celé
dopoledne jsem telefonoval s nějakým Chilanem –“
„A ona byla tak zatraceně statečná,“ řekl Dick, „a trvalo jí to tak
dlouho.“ Franz pokýval hlavou na znamení sympatie a Dick se tro-
chu sebral. „Promiň, že jsem tě přerušil.“
„Byla by to prostě změna. Nějaký otec má problémy se synem.
Nemůže ho k nám dostat. Chce, aby někdo přijel za ním.“
„O co jde? Alkoholismus? Homosexualita? Když říkáš Lausanne –“
„Asi od každého trošku.“
„Pojedu tam. Dá se na tom vydělat?“
„Řekl bych, že hodně. Počítej, že tam zůstaneš tak dva tři dny,
a když bude ten kluk potřebovat dohled, přivez ho sem. V každém
případě si dej na čas a nehoň se; můžeš spojit příjemné s užitečným.“
Po dvou hodinách spánku ve vlaku se Dick cítil jako znovuzro-
zený a pustil se v dobré náladě do rozhovoru se seňorem Padro y
Ciudad Real.
Ty rozhovory byly jeden jako druhý. Vyslovená hysterie zástupce
rodiny byla často psychologicky stejně zajímavá jako stav pacienta.
Ani v tomto případě nešlo o výjimku; seňor Padro y Ciudad Real,
hezký, ocelově šedý Španěl vznešeného držení těla a se všemi pří-
slušnými znaky bohatství a moci, vyprávěl synův příběh a ovládal
se stejně málo jako nějaká opilá žena.
„Já už nevím, co si počít. Můj syn je zvrhlík. Byl to zvrhlík v Harrow,
byl to zvrhlík v Královské koleji v Cambridge. Je to nenapravitelný
zpustlík. Teď se dal na pití a je stále zřejmější, co je zač, a pořád má
nějaké skandály. Zkoušel jsem všechno – s jedním svým přítelem
lékařem jsme vypracovali plán a poslal jsem je spolu na cestu do

– 294 –
Španělska. Každý večer dostal Francisco injekci španělské mušky
a pak šli spolu do nějakého slušného bordelu. Asi týden se zdálo, že
to zabírá, ale nakonec to nevedlo k ničemu. Nakonec, minulý týden
právě tady v pokoji, vlastně tamhle v koupelně –,“ ukázal na ni, „– jsem
donutil Franciska, aby se do pasu svlékl, a napráskal jsem mu bičem –“
Vyčerpán pohnutím se posadil, a promluvil Dick:
„To byla hloupost – ten výlet do Španělska také neměl cenu –“
Snažil se překonat blížící se záchvat rozjařenosti – že se nějaký
lékař dobré pověsti mohl propůjčit k takovému amatérskému ex-
perimentu! „– Seňore, musím vám říci, že v takových případech
nemůžeme nic slíbit. Když jde o pití, můžeme často něčeho dosáh-
nout – dostane-li se nám náležité spolupráce. Napřed musím vidět
chlapce a získat natolik jeho důvěru, abych zjistil, jestli sám do té
záležitosti nějak vidí.“
– Chlapci, s kterým seděl na terase, bylo asi dvacet a byl hezký
a plný života.
„Chtěl bych vědět, jak se na to díváte vy,“ řekl Dick. „Máte pocit,
že se situace zhoršuje, a chcete v té věci něco udělat?“
„Asi ano,“ řekl Francisco. „Jsem velmi nešťastný.“
„Myslíte, že je to z pití, nebo z té abnormality?“
„Myslím, že piju kvůli tomu druhému.“ Na okamžik zvážněl –
najednou jako by podlehl nepotlačitelnému veselí, zasmál se a řekl:
„Je to beznadějné. V Královské koleji mi říkala princezna chilská.
A ten výlet do Španělska – jediný výsledek byl, že se mi dělalo
špatně, když jsem se podíval na ženskou.“
Dick ho ostře zarazil.
„Jestli je vám v téhle bryndě dobře, pak vám nemohu pomoci
a ztrácím tu čas.“
„Ne, mluvme dál – ostatní se mi většinou tak hnusí.“ V chlapci
byla jakási mužnost, která se zvrhla v aktivní odpor vůči otci. Ale
v očích měl typický rošťácký výraz, jaký mívají homosexuálové,
když mluví o své zvláštnosti.

– 295 –
 „V nejlepším případě je to vždycky pokoutní záležitost,“ řekl
mu Dick. „Zůstanete v tom vězet celý život, ponesete si důsledky
a nebudete mít ani čas, ani sílu udělat něco slušného nebo pro
společnost přijatelného. Chcete-li ve světě obstát, musíte začít tím,
že ovládnete svou smyslnost – a především pití, které ji provokuje –“
Mluvil automaticky, protože nad tímhle případem zlámal hůl
už před deseti minutami. Další hodinu strávil v příjemném hovoru
o chlapcově domově v Chile a o jeho plánech do budoucna. Ještě
nikdy nebyl Dick tak blízko tomu, aby nemocného člověka pochopil
z jiného než jen z patologického hlediska. Shledal, že právě toto
chlapcovo kouzlo umožňuje Franciskovi páchat výstřednosti, a pro
Dicka existovalo kouzlo vždycky samo o sobě, ať už to byla šílená
statečnost ubožačky, která toho rána zemřela v sanatoriu, nebo
odvážný půvab, jímž tento mladík ozvláštňoval omletou starou
historii. Dick se to pokoušel rozložit do detailů tak malých, aby je
bylo možno uchovat každý zvlášť, a uvědomoval si, že život ve svém
celku může být kvalitativně jiný než jeho jednotlivé složky, a také že
když člověku táhne na čtyřicítku, dokáže život pozorovat právě jen
v jednotlivých složkách. Jeho láska k Nicole a k Rosemary, přátelství
s Abem Northern a Tommym Barbanem v rozpadajícím se světě na
konci války – zdálo se, že v podobných vztazích pronikají jednotlivé
osobnosti do tak těsné blízkosti, že se v ně sám proměňuje. Zdálo
se, že je nezbytné brát buď všechno, nebo nic; jako kdyby po zbytek
života byl odsouzen nosit s sebou vlastní já některých lidí, s nimiž
se setkal v raném mládí a do nichž se v raném mládí zamiloval,
a že může být celou osobností jen potud, pokud i oni jsou celými
osobnostmi. Byl v tom jakýsi prvek osamocení – je tak snadné být
milován – a tak těžké milovat.
Jak seděl s mladým Franciskem na verandě, vplul mu náhle do
vědomí duch minulosti. Z křoví se vynořil vysoký, podivně se ko-
lébající muž a nerozhodně, avšak odhodlaně kráčel k Dickovi a Fran-
ciskovi. Na okamžik byl do takové míry částí chvějící se krajiny,

– 296 –
a tak vypadal, jako by se omlouval, že si ho Dick sotva povšiml – ale
pak se zvedl, roztržitě mu podal ruku, myslel si: Panebože, to jsem
zase do něčeho vlezl! a snažil se vzpomenout si, jak se ten člověk
jmenuje.
„To je pan doktor Diver, že ano?“
„Ale ale – pan Dumphry, že ano?“
„Royal Dumphry. Měl jsem poděšení jednou s vámi večeřet na té
vaší krásné zahradě.“
„Ovšem.“ Ve snaze ztlumit nadšení pana Dumphryho utekl se
Dick k neosobní chronologii. „Bylo to v roce devatenáct set čtyřia-
dvacet – nebo pětadvacet –“
Zůstal stát, ale Royal Dumphry, jakkoli vypadal zpočátku ostý-
chavě, neváhal kout železo, dokud bylo žhavé; s Franciskem mluvil
úsečně a důvěrně, ale ten se za něho styděl a podporoval Dicka
v úsilí dát Dumphrymu najevo, že není vítán.
„Pane doktore – chtěl bych vám říct jednu věc, než odejdete.
Nikdy jsem nezapomněl na ten večer u vás v zahradě – byl jste tak
milý a vaše paní také. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomí-
nek, jedna z nejšťastnějších. Vždycky na to myslím jako na nejkul-
tivovanější společnost, jakou jsem kdy poznal.“
Dick pokračoval v račím ústupu ke vchodu do hotelu.
„Jsem rád, že je to pro vás tak příjemná vzpomínka. Ale já už
musím –“
„Chápu,“ pokračoval Royal Dumphry s pochopením. „Slyšel jsem,
že umírá.“
Dick na něho překvapeně pohlédl. „O kom to mluvíte?“
„No přeci o otci vaší paní, možná že jsem –“
„O kom?“
„Myslel jsem – nechcete snad říct, že první, kdo –“
„Řekl jste, že otec mé ženy je tady v Lausanne?“
„Bože, já myslel, že o tom víte – myslel jsem, že proto jste tady.“
„Který doktor ho ošetřuje?“

– 297 –
 Dick si poznamenal jméno do zápisníku, omluvil se a pospíchal
k telefonní budce.
Pan doktor Dangeu může pana doktora Divera ihned přijmout
doma.
Pan doktor Dangeu byl mladý Ženevan; chvilku se obával, že
ztratí výnosného pacienta, ale když ho Dick zbavil nejistoty, pro-
zradil, že pan Warren opravdu umírá.
„Je mu teprve padesát, ale játra se už neregenerují; hlavní příči-
nou je tu alkoholismus.“
„Léčba nezabrala?“
„Nesnese už nic než tekutiny – dávám mu tak tři dny nebo v nej-
lepším případě týden.“
„Ví to jeho starší dcera, slečna Warrenová, v jakém je stavu?“
„Na jeho vlastní přání o tom neví nikdo kromě sluhy. Teprve dnes
ráno jsem měl dojem, že už mu to musím říct. Velmi ho to rozčílilo,
ačkoli od začátku nemoci se choval velmi pobožně a rezignovaně.“
Dick zauvažoval: „Nu –“ rozhodl se pomalu, „v každém případě
se postarám o rodinné záležitosti, ale myslím, že by si asi rodina
přála konzultaci.“
„Jak myslíte.“
„Jsem si jist, že mluvím jejich jménem, když vás požádám, abyste
zavolal jednoho z nejznámějších zdejších lékařů – Harbrugga ze
Ženevy.“
„Sám jsem na něho myslel.“
„Zůstávám tady nejméně jeden den a budu s vámi ve styku.“
Večer si Dick zašel pohovořit se seňorem Padro y Ciudad Realem.
„Máme v Chile veliké pozemky –“ řekl stařec. „Můj syn by se o ně
mohl starat. Nebo mu mohu obstarat tucet výhodných příležitostí
v Paříži –“ Zavrtěl hlavou a přešel kolem oken, za nimiž padal jarní
deštík, tak svěží a veselý, že ani nezahnal labutě do úkrytu. „Můj
jediný syn! Nemůžete ho vzít s sebou?“
Zničehonic poklekl Španěl Dickovi k nohám.

– 298 –
 „Nemůžete vyléčit mého jediného syna? Věřím ve vás – můžete
ho vzít s sebou, vyléčit ho.“
„Za těchhle předpokladů nelze nikoho k ničemu zavazovat. Ne-
udělal bych to, ani kdybych mohl.“
Španěl vstal.
„Choval jsem se ukvapeně – dohnalo mě to k tomu –“
Cestou dolů do haly se Dick ve výtahu setkal s doktorem Dangeuem.
„Chtěl jsem vás právě zavolat do pokoje,“ řekl doktor Dangeu.
„Můžeme si promluvit na terase?“
„Zemřel pan Warren?“ zeptal se Dick.
„Je mu pořád stejně – konzultace bude ráno. Chce však zatím
vidět svou dceru – vaši ženu – a nesmírně mu na tom záleží. Zdá se,
že mezi nimi došlo k nějaké hádce –“
„Já o tom vím.“
Oba lékaři se na sebe podívali a zamysleli se.
„Co kdybyste si s ním promluvil, než se rozhodnete?“ navrhl
Dangeu. „Smrt k němu bude milosrdná – jenom prostě zeslábne
a zhasne.“
Dick se přiměl k souhlasu.
„Dobrá.“
Apartmá, v němž Devereux Warren milosrdně slábl a zhasínal,
bylo stejně prostorné jako apartmá seňora Padro y Ciudad Real – po
celém hotelu bylo plno komnat, kde se deriváty opia nebo barbitalu
živily bohaté ruiny, uprchlíci před spravedlností a uchazeči o trůny
podřízených knížectví, a věčně naslouchaly drsným melodiím sta-
rých hříchů jako nějakému rozhlasu, před nímž není úniku. Tahle
část Evropy ani tak lidi nepřitahuje, jako je přijímá bez nepříjem-
ných otázek. Je to křižovatka cest – lidí směřujících do soukromých
sanatorií nebo ústavů pro souchotináře v horách, lidí, kteří už
nejsou ve Francii nebo v Itálii persona grata.
V apartmá bylo šero. Jeptiška se svatým obličejem ošetřovala
muže, jehož vychrtlé prsty si na bílé přikrývce pohrávaly s růžencem.

– 299 –
Byl stále ještě hezký, a jakmile je doktor Dangeu opustil, promluvil
k Dickovi výrazným a mohutně ráčkujícím hlasem:
„Na sklonku života porozumíme spoustě věcí. Teprve teď, pane
doktore, chápu, oč vlastně šlo.“
Dick vyčkával.
„Byl jsem špatný člověk. Víte jistě, jak málo mám právo uvidět
zase Nicole, a přece někdo větší, než jsme my, nám káže odpouštět
a slitovat se.“ Růženec vyklouzl ze slabých rukou a sjel po hladkých
přikrývkách. Dick mu jej zvedl. „Kdybych mohl na deset minut vidět
Nicole, odešel bych z tohoto světa šťastný.“
„Nemohu o tom rozhodnout sám,“ řekl Dick. Nicole není žádný
silný člověk.“ Rozhodl se už, ale předstíral, že váhá. „Mohu to dát
k úvaze svému společníkovi v sanatoriu.“
„Přijímám všechno, cokoli váš společník usoudí – dobrá, pane
doktore. Dovolte, abych vám ještě řekl, že jsem vám tolik zavázán –“
Dick se rychle zvedl.
„Dám vám vědět prostřednictvím doktora Dangeua.“
Ze svého pokoje zavolal sanatorium na Zugersee. Trvalo dlouho,
než se u telefonu ohlásila Kaethe ze svého domu.
„Jde o Nicole – tady v Lausanne jí umírá otec. Řekni to takhle
Franzovi, aby věděl, že je to důležité, a popros ho, aby mi hned
zavolal.“
„Dobře.“
„Řekni mu, že budu ve svém pokoji v hotelu od tří do pěti a zase
od sedmi do osmi a potom aby si mě dal vyvolat v jídelně.“
Když uvažoval, kde v kolik hodin bude, zapomněl dodat, že Ni-
cole se to nemá dovědět; když si na to vzpomněl, na druhém konci
drátu se už nikdo nehlásil. Ale Kaethe si to jistě uvědomí sama.
…Jak jela po opuštěném svahu, kde se divoké horské květy
kývaly v tajuplném větru a kam v zimě vyváželi pacienty lyžovat
a na jaře na horské túry, neměla Kaethe vůbec v úmyslu vyprávět
o rozhovoru Nicole. Když vystoupila z vlaku, spatřila Nicole, která

– 300 –
právě dohlížela na děti hrající nějakou skotačivou hru. Přistoupila
k ní, jemně ji objala kolem ramenou a řekla: „Ty to s dětmi tak
umíš – musíš je v létě naučit líp plavat.“
Při hře se uřítily, a Nicole se z Kaethina objetí vysmekla tak auto­
maticky, že to bylo až hrubé. Kaethe klesla nemotorně rukama do
prázdna a ona rovněž reagovala, slovy a velmi nešťastně.
„Ty sis myslela, že tě chci obejmout?“ zeptala se ostře. „Šlo jenom
o Dicka, mluvila jsem s ním telefonicky a bylo mi líto –“
„Dickovi se něco stalo?“
Kaethe si náhle uvědomila svou chybu, ale začala už jednat bez-
taktně, a nemohla udělat nic jiného než odpovědět, když ji Nicole
pronásledovala neustále opakovanou otázkou: „– tak čeho ti bylo líto?“
„S Dickem to nemá co dělat. Musím mluvit s Franzem.“
„Má to co dělat s Dickem.“
V obličeji se jí zračila hrůza, které odpovídal i poděšený výraz
v  obličejích Diverových dětí, jež byly nablízku. Kaethe povolily
nervy: „Tvůj otec je v Lausanne a je nemocný. Dick o tom chce mluvit
s Franzem.“
„Je hodně nemocný?“ zeptala se Nicole – právě když se objevil
Franz se svým srdečným nemocničním úsměvem. Kaethe mu
vděčně předala k vyřízení zbytek té nepříjemné záležitosti, ale co
se stalo, nedalo se už odčinit.
„Jedu do Lausanne,“ prohlásila Nicole.
„Okamžik,“ řekl Franz. „Nejsem si jist, jestli je to vhodné. Musím
napřed zatelefonovat Dickovi.“
„To zmeškám vlak dolů,“ protestovala Nicole, „a potom zmeškám
vlak ve tři hodiny z Curychu. Jestli otec umírá, musím –“ nechala
zbytek věty viset ve vzduchu, jako by se ho bála formulovat. „Mu-
sím tam jet. Musím běžet na vlak.“ Ještě než domluvila, rozběhla se
k řadě plochých vagónů, které výbuchy páry a pískáním vroubily
holý kopec jako koruna. Zavolala přes rameno: „Jestli budeš telefo-
novat Dickovi, řekni mu, že jedu, Franzi!“

– 301 –
 …Dick četl ve svém hotelovém pokoji New York Herald, když
dovnitř vletěla jeptiška, podobná vlaštovce – a současně zazvonil
telefon.
„Zemřel?“ zeptal se Dick jeptišky s nadějí.
„Monsieur, il est parti – odjel.“
„Comment?“
„Il est parti – jeho sluha a zavazadla jsou také pryč!“
Bylo to neuvěřitelné. Že by člověk v takovém stavu dokázal vstát
a ujet.
Dick zvedl telefon; volal Franz. „Neměl jsi to říkat Nicole,“ řekl
vyčítavě.
„Pověděla jí to Kaethe, bylo to od ní velmi nerozumné.“
„Byla to asi moje chyba. Člověk nemá ženským nic říkat, dokud
není všechno jasné. No, půjdu Nicole naproti… Poslouchej, Franzi,
tady se stalo něco, nad čím zůstává rozum stát. Ten chlap prostě
vzal lože své a odešel…“
„Cože? Co jsi říkal?“
„Říkám, že odešel, starý Warren – odešel!“
„A proč by neměl?“
„Měl přece umřít na celkové zhroucení… a on se sebral a odešel,
asi zpátky do Chicaga… Nevím, ošetřovatelka je zrovna u mě… ne-
vím, Franzi – právě jsem se to dověděl… zavolej mě později.“
Skoro dvě hodiny strávil tím, že stopoval Warrenovy pohyby. Pa-
cient využil příležitosti, když se denní ošetřovatelka střídala s noční,
a uchýlil se do baru, kde spolykal tři whisky. V hotelu zaplatil účet
tisícidolarovou bankovkou, nechal u recepčního vzkaz, že drobné
mají poslat za ním, a odjel zřejmě do Ameriky. Dick s Dangeuem se
pokusili dohonit ho v poslední minutě na nádraží, s tím jediným
výsledkem, že Dick propásl Nicole; když se pak sešli v hotelové hale,
připadala mu najednou unavená a našpulené rty měla sevřené, až
ho to znepokojovalo.
„Jak je tatínkovi?“ zeptala se.

– 302 –
 „Je mu mnohem líp. Zřejmě měl v zásobě ještě spoustu energie.“
Zaváhal ve snaze říct jí to nějak šetrně. „Abych řekl pravdu, sebral
se a odjel.“
Dostal chuť něčeho se napít, protože honba za Warrenem ho
připravila o večeři, a odvedl popletenou Nicole do grilu; když se
usadili do dvou kožených křesel a objednali whisky a sklenici piva,
pokračoval:
„Doktor, který ho léčil, se patrně spletl v prognóze nebo co –
počkej, sám jsem ještě neměl čas srovnat si to v hlavě.“
„A on odjel?“
„Stihl večerní vlak do Paříže.“
Seděli mlčky. Z Nicole vyzařovala nesmírná, tragická lhostejnost.
„Byl to instinkt,“ řekl Dick konečně. „On opravdu umíral, ale
pokusil se dostat zase do navyklého tempa – není to jediný případ,
kdy někdo vstal ze smrtelné postele – jako staré hodiny – znáš to,
zatřeseš s nimi a ony z pouhého zvyku začnou zase jít. No a tvůj
tatínek –“
„Ne, neříkej mi to,“ řekla.
„Poháněl ho především strach,“ pokračoval. „Dostal strach
a utekl. Bude tady asi až do devadesáti –“
„Už mi, prosím tě, nic neříkej,“ naléhala. „Prosím tě, ne – já to
nevydržím.“
„Tak dobře. Ten rošťák, co jsem sem za ním přijel, je beznadějný
případ. Můžeme se klidně zítra vrátit domů.“
„Nedovedu pochopit, proč musíš – s tímhle vším přicházet do
styku,“ vybuchla.
„Nedovedeš? Já někdy taky ne.“
Vzala ho za ruku.
„Promiň, že jsem to řekla, Dicku.“
Někdo přinesl do baru gramofon, a tak seděli a poslouchali Svat-
bu namalované panenky.

– 303 –
 Kapitola 3

Jednoho rána asi o týden později, když se Dick zastavil v recepci

sanatoria pro poštu, uvědomil si, že venku panuje nějaký zvláštní
zmatek – pacient Von Cohn Morris odjížděl. Jeho australští rodiče
nakládali plnou parou zavazadla do velké limuzíny a vedle nich stál
doktor Lladislau a bezmocně protestoval proti vášnivým gestům
Morrise staršího. Když se přiblížil doktor Diver, zjistil, že mladík
sleduje přípravy k svému odjezdu lhostejně a cynicky.
„Není to trochu náhlé, pane Morrisi?“
Při pohledu na Dicka sebou pan Morris trhl – zdálo se, že se mu
brunátná tvář a velké kostky na šatech rozsvěcují a zhasínají jako
elektrická světla. Přistoupil k Dickovi, jako kdyby ho chtěl udeřit.
„Nejvyšší čas, abychom byli odtud, my a všichni, kteří přišli
s námi,“ začal a nabral dech. „Nejvyšší čas, pane doktore Divere.
Nejvyšší čas.“
„Nešel byste se mnou do kanceláře?“ navrhl Dick.
„Ani nápad. Můžeme si promluvit, ale nad vámi a nad tímhle
podnikem si myju ruce.“
„To mě mrzí.“
Pohrozil Dickovi prstem. „Právě jsem to říkal tomuhle panu
doktorovi. Promarnili jsme tady čas i peníze.“
Doktor Lladislau sebou na znamení protestu chabě zavrtěl a dal
najevo jistou slovanskou vyhýbavost. Dick neměl Lladislaua rád.
Podařilo se mu dovést rozčileného Australana na cestičku ke kan-
celáři a pokoušel se ho přemluvit, aby vešel dovnitř, ale ten jenom
vrtěl hlavou.
„A zrovna vy, pane doktore, vy, zrovna vy! Šel jsem za doktorem
Lladislauem, protože vás nemohli najít, pane doktore, a protože pan
doktor Gregorovius se před soumrakem nevrátí a já čekat nechci.

– 304 –
Ne, pane doktore! Nečekal jsem ani minutu, když jsem se dozvěděl
od svého syna pravdu.“
Přistoupil výhružně k Dickovi, který byl v pohotovosti, aby ho
mohl odrazit, kdyby to bylo nezbytné. „Můj syn se tady léčil z alkoho-
lismu a řekl mi, že z vás byla cítit kořalka. Tak, pane doktore!“ Pokusil
se rychle, ale zřejmě neúspěšně si čichnout. „Ne jednou, ale dvakrát
prý z vás byla cítit kořalka, říká Von Cohn. Já a moje paní jsme se
toho v životě nedotkli. Von Cohna svěříme do vašeho léčení a on z vás
v jednom měsíci dvakrát ucítí kořalku! Jaké je to, prosím vás, léčení?“
Dick zaváhal; pan Morris byl schopen udělat na příjezdové cestě
do sanatoria scénu.
„Koneckonců, pane Morrisi, někteří lidé se nevzdají toho, co
považují za potravu, jenom proto, že váš syn –“
„Ale vy jste doktor, člověče!“ křičel Morris divoce. „Když si dělníci
chodí na pivo, čert je vem – ale vy tady máte léčit –“
„Tohle už je trochu moc. Váš syn k nám přišel kvůli kleptomanii.“
„A co bylo za tím?“ Muž skoro křičel. „Chlast – nic než chlast. Víte,
co je to chlast? Chlast je chlast! Mého strýčka kvůli tomu pověsili,
slyšíte! Můj syn kvůli tomu přijde do sanatoria, a z doktora to smrdí
na sto honů.“
„Musím vás požádat, abyste odešel.“
„Vy mě žádáte! My jdeme sami!“
„Kdybyste byl trochu zdrženlivý, mohli bychom vám říci, jaké
jsou k dnešnímu dni výsledky léčby. Ale přirozeně díváte-li se na
věc takhle, nechtěli bychom zde vašeho syna jako pacienta –“
„Vy se mně odvažujete říkat, že mám být zdrženlivý?“
Dick zavolal doktora Lladislaua, a když přišel, řekl mu: „Zastoupíte
nás laskavě a rozloučíte se s pacientem a rodinou?“ Sotva znatelně se
Morrisovi uklonil, odešel do kanceláře a na okamžik zůstal strnule
stát hned za dveřmi. Díval se na ně, jak objíždějí, obtloustlí rodiče,
mírňoučký, degenerovaný potomek. Bylo snadné předpovědět další
putování této rodiny po Evropě; všude budou těžkou nevědomostí

– 305 –
a těžkými penězi znásilňovat lidi lepší, než jsou oni sami. Ale když
výprava zmizela, zaměstnávala Dicka otázka, do jaké míry to vypro-
vokoval on sám. Při jídle pil vždycky claret, něčeho se napil na noc,
obvykle horkého rumu, a odpoledne si někdy srkl ginu – gin je na
dechu cítit nejméně. Zkonzumoval průměrně něco přes čtvrt litru
alkoholu denně, což bylo víc, než stačil jeho organismus spálit.
Vypudil z hlavy tendenci k sebeospravedlňování, posadil se za
stůl a napsal si jako recept denní režim, podle něhož omezí spo-
třebu alkoholu na polovinu. Lékaři, šoféři a protestantští duchovní
nesmějí být nikdy cítit alkoholem, to si mohou dovolit malíři,
makléři a důstojníci kavalérie; Dick si kladl za vinu jenom svou
indiskrétnost. Ale věci se vůbec nevyjasnily půl hodiny nato, když
se Franz, jenž za čtrnáct dní v Alpách načerpal nové síly, objevil na
příjezdové cestě, tak žhavý dát se zas do práce, se do ní vrhl ještě
dřív, než dorazil do své kanceláře. Tam se setkal s Dickem.
„Jak bylo na Mount Everestu?“
„Při našem tempu jsme Mount Everest klidně mohli dělat. Už
jsme na to pomýšleli. Jak to tu klape? Jak se daří Kaethe, jak se daří
Nicole?“
„Doma klape všechno. Ale panebože, Franzi, tady jsme dnes ráno
měli ohavný výstup.“
„Jak to? Co se dělo?“
Dick přecházel po pokoji a Franz se zatím telefonicky spojil se
svou vilou. Když si vyřídil rodinné záležitosti, řekl Dick: „Odvezli
toho Morrisova chlapce – došlo k hádce.“
Franzova rozradostněná tvář zvadla.
„Já vím, že odjel. Potkal jsem na verandě Lladislaua.“
„Co říkal Lladislau?“
„Jenom že mladý Morris odjel – že mi o tom povíš ty. Co mi o tom
povíš?“
„Byly to ty obvyklé popletené důvody.“
„Ten kluk byl úplný ďábel.“

– 306 –
 „Byl to jasný případ pro anestézii,“ souhlasil Dick. „Buď jak buď,
než jsem přišel, zpucoval jeho tatíček Lladislaua jako nějakého
černošského sluhu. Co uděláme s Lladislauem? Necháme ho tu?
Snad radši ne – není to chlap, s ničím si nedovede poradit.“ Dick
zaváhal na okraji pravdy a couvl, aby získal čas a mohl si všechno
zopakovat. Franz se uhnízdil na hraně psacího stolu, pořád ještě
v plátěném turistickém plášti a s rukavicemi na rukou. Dick řekl:
„Mimo jiné oznámil ten kluk tatíčkovi, že tvůj vážený spolupra-
covník je opilec. Ten člověk je fanatik a jeho potomek ze mě zřejmě
ucítil závan místního vína.“
Franz se posadil a zamyšleně se kousal do spodního rtu. „Až
budeš chtít, můžeš mi to povědět,“ řekl konečně.
„Třeba hned,“ navrhl Dick. „Víš přece, že já jsem ten poslední, kdo
by pil přes míru.“ Hleděli jeden druhému do jiskřících očí, zpříma
a pevně. „Lladislau připustil, aby se ten člověk rozčílil tak, že jsem
se dostal do defenzívy. Mohlo se to stát před pacienty, a dovedeš si
představit, jak těžké by třeba bylo bránit se v takové situaci.“
Franz si stáhl rukavice a sundal plášť. Přistoupil ke dveřím a řekl
sekretářce: „Nevyrušujte nás.“ Vrátil se do pokoje, vrhl se k dlouhé-
mu stolu a začal se hrabat v poště; myslel přitom tak málo, jak je
to pro lidi v podobných situacích typické, a spíše si připravoval
vhodnou masku, kterou si nasadí, až bude říkat, co má na jazyku.
„Dicku, vím dobře, že jsi umírněný a povahově vyrovnaný člověk,
ačkoliv pokud jde o alkohol, spolu úplně nesouhlasíme. Ale je na-
čase – Dicku, musím ti otevřeně říct, že jsem si už několikrát všiml,
jak ses napil, zrovna když k tomu byla nejméně vhodná doba. Určitě
máš nějaký důvod. Co kdybys to třeba ještě jednou zkusil s absti-
nencí?“
„Myslíš s absencí,“ opravil ho Dick automaticky. „To pro mě není
žádné řešení, odjet.“
Oba byli podrážděni, Franz proto, že mu to takhle pokazilo a otrá­
vilo návrat.

– 307 –
 „Ty se někdy neřídíš zdravým selským rozumem, Dicku.“
„Nikdy jsem nechápal, co znamená zdravý selský rozum, když jde
o složité problémy – ledaže by to znamenalo, že obyčejný praktický
lékař dokáže operovat líp než specialista.“
Situace v něm vyvolávala nepřekonatelnou nechuť. Vysvětlovat,
urovnávat – to nebylo v jejich věku nic přirozeného – raději to táh-
nout dál, s pokřivenou ozvěnou staré pravdy v uších.
„Takhle už to nejde,“ řekl náhle.
„Taky už mě to napadlo, Dicku,“ připustil Franz. „Tobě už tohle
sanatorium neleží na srdci, Dicku.“
„Já vím. Chci pryč – mohli bychom se nějak dohodnout, že budeš
Nicolinu investici splácet postupně.“
„I na to jsem myslel, Dicku – věděl jsem, že k tomu musí dojít.
Jsem s to obstarat si jiného financiéra a koncem roku můžete dostat
všechny své peníze zpátky.“
Dick neměl v úmyslu dospět k rozhodnutí tak rychle, ani nebyl
připraven, že Franz se tak pohotově smíří s rozchodem, ale ulevilo
se mu. Už dlouho, nikoli bez zoufalství, cítil, jak se etické zásady
jeho povolání rozplývají v neživou masu.

– 308 –
 Kapitola 4

Diverovi se vrátili na Riviéru, což byl domov. Na léto byla vila

Diana opět pronajata, a tak ten čas rozdělili mezi německé lázně
a francouzská města s katedrálami, kde jim bylo několik dní dobře.
Dick trochu psal, bez jakéhokoli zvláštního systému; bylo to jedno
z živočišných údobí, kdy se čeká; ne na Nicolino uzdravení, Nicole
šlo cestování zřejmě k duhu, ne na práci, ale prostě čeká. Smysl
a účel dodávaly tomuto období jen děti.
Dickův zájem o ně rostl, čím byly starší. Bylo jim už sedm a devět.
Podařilo se mu navázat s nimi kontakt přes hlavy vychovatelek,
podle zásady, že jak děti do něčeho nutit, tak obávat se donucování
je nedostatečná náhrada za dlouhou, pečlivou bdělost, neustálou
kontrolu vyřizování účtů, tak aby nikdy neklesl pod jistou úroveň
plnění povinností. Porozuměl jim daleko lépe než Nicole a  ve
sdílných okamžicích, pod vlivem vína několika zemí, si s nimi hrál
a vedl s nimi rozhovory. Bylo jim vlastní ono kouzlo touhy, téměř
smutku, typické pro děti, které se záhy naučily neplakat a nesmát
se podle chuti; zřejmě je nic nepohnulo k extrémním citům, ale byly
spokojeny s jednoduchou kázní a jednoduchými radostmi, jichž
se jim dostalo. Žily vyrovnaně, jak je to nejlepší podle zkušeností
starých rodin západního světa, kde se děti spíše vychovávaly, než
ukazovaly. Dick se například domníval, že pozorovací talent lze
nejlépe podpořit povinným mlčením.
Lanier byl nevyzpytatelný chlapec s nelidskou zvídavostí. „Tak
kolik špiců by asi bylo potřeba, aby přemohli lva, tati?“ byla typická
otázka, jež uváděla Dicka do rozpaků. S Topsy to bylo jednodušší.
Bylo jí sedm, měla velmi světlé vlasy a byla subtilní po Nicole, což
dříve působilo Dickovi starosti. V poslední době však zrobustněla
jako kterékoli americké dítě. S oběma dětmi byl Dick spokojen, ale

– 309 –
naznačoval jim to jen mlčky. Prohřešky proti dobrému chovám jim
nepromíjel. „Buď se člověk naučí slušnosti doma,“ říkával, „nebo
ho to svět naučí bičem, a to může bolet. Co mi záleží na tom, jestli
mě Topsy ‚zbožňuje‘ nebo ne? Nechci si z ní vychovat vlastní ženu.“
Další věc, jíž se, pokud jde o Diverovy, to léto a podzim vyzna-
čovaly, byla spousta peněz. Jelikož prodali svůj podíl na sanatoriu,
a protože americké investice vynášely pořád víc, měli teď tolik,
že jenom utrácet a starat se o nakoupené zboží bylo samo o sobě
zaměstnáním. Cestovali prostě v pohádkovém přepychu.
Podívejme se na ně třeba, když vlak zastavuje v Boyen, kde mají
zůstat čtrnáct dní na návštěvě. Už za italskou hranicí se začali stěhovat
ze spacího vagónu. Služebná vychovatelky a služebná paní Diverové
přišly z druhé třídy, aby pomohly s kufry a se psy. Slečna Belloisová
převezme dozor nad příručními zavazadly a přenechá teriéry jedné
a párek pekiňáčků druhé služebné. Nemusí to být chudoba ducha,
která vede ženu k tomu, aby se obklopovala životem – může to být
přebytek zájmu, a kromě krátkých záchvatů nemoci byla Nicole
schopna starat se o to o všechno. Z nákladního vozu vyloží za okamžik
čtyři velké kufry na šaty, kufr na boty, tři kufry na klobouky a dvě
krabice na klobouky, soupravu kufrů služebnictva, přenosnou skříňku
s kartotékou, lékařský kufřík, skříňku na lihovou lampu, soupravu pro
piknik, čtyři tenisové rakety v rámech a v pouzdrech, gramofon a psací
stroj. V prostorách vyhrazených pro rodinu a pro doprovod je všude
poskládáno na dva tucty dodatečných příručních zavazadel, brašen
a balíčků, které jsou všechny očíslovány, včetně štítků s číslem na
pouzdře vycházkové hůlky. To umožňuje, že lze všechno za dvě minuty
kdekoli na nástupišti zkontrolovat, něco se uloží, něco se bere s sebou,
podle „seznamu pro malé výlety“ nebo „seznamu pro velké výlety“,
které se neustále revidují a jež na kartičkách s kovovou obrubou nosí
Nicole v kabelce. Vynalezla ten systém, když jako dítě cestovala s ne­
mocnou matkou. Plně se vyrovnal systému proviantního důstojníka
pluku, který musí mít na mysli žaludky a vybavení pro tři tisíce lidí.

– 310 –
 Diverovi se v houfu odebrali z vlaku do soumraku rychle se sná-
šejícího v údolí. Vesničané sledovali jejich vyloďování s podobnou
úctou, jaká před sto lety doprovázela italská putování lorda Byro-
na. Hostitelkou Diverových byla contessa di Minghetti, dříve Mary
Northová. Cesta, již nastoupila v pokoji nad tapetářským krámkem
v Newarku, skončila podivuhodným manželstvím.
„Conte di Minghetti“ byl jenom papežský titul; bohatství Maryi-
na manžela plynulo z manganových dolů, jež vlastnil a nad nimiž
vládl v jihozápadní Asii. Nebyl natolik světlý, aby mohl na jih od
Mason-Dixonovy linie cestovat v pullmanu; pocházel z kabylo-
‑berbersko-sabaensko-indické rasy, jež obývá pás táhnoucí se přes
severní Afriku a Asii a je Evropanům příjemnější než míšenecké
tváře přístavů.
Když si tyto královské domácnosti, jedna z východu, jedna ze zá-
padu, stanuly tváří v tvář na nástupišti, nádhera Diverových působila
v tom srovnání jako průkopnická prostota. Jejich hostitele doprovázel
italský majordom s berlou, čtveřice nevolníků s turbany na moto­
cyklech a dvě napůl zahalené ženy, které stály uctivě malý kousek za
Mary a orientálně se klaněly Nicole, až jí z toho přecházel zrak.
Mary stejně jako Diverovým připadaly ty pozdravy mírně ko-
mické; Mary se omluvně uchichtla, aby trochu zlehčila pompéznost
situace; ale když představovala manžela jeho asijským titulem, zněl
jí hlas hrdě a vznešeně.
Když se ve svých pokojích oblékali na večeři, pošklebovali se po
sobě Dick a Nicole s výrazem stísněné úcty: boháči, kteří chtějí být
považováni za demokraticky založené lidi, v soukromí předstírají,
že jim vytahování leze krkem.
„Mařenka Northová ví, co chce,“ mumlal Dick pod holicím kré-
mem. „Abe ji vychoval, a teď si vzala Buddhu. Jestli v Evropě někdy
povládnou bolševici, objeví se zničehonic jako Stalinova nevěsta.“
Nicole se ohlédla od toaletního stolku. „Dej si pozor na jazyk,
Dicku,“ ale zasmála se. „Jsou elegance sama. Všechny válečné lodě

– 311 –
na ně pálí nebo je zdraví nebo co. V Londýně jezdí Mary královským
kočárem.“
„No dobře,“ souhlasil. Když uslyšel, jak Nicole u dveří žádá, aby
jí přinesli špendlíky, zavolal: „Zajímalo by mě, jestli bych nemohl
dostat trochu whisky. Cítím horský vzduch.“
„Ona se o to postará,“ zavolala Nicole za dveřmi koupelny. „Byla
to jedna ta ženská, co přišly na nádraží. Ten závoj si sundala.“
„Co ti vyprávěla Mary o životě?“ zeptal se.
„Moc toho neřekla. Zajímá se o vznešený život – hrozně se mě
vyptávala na náš rodokmen a na takové věci, jako kdybych o tom
něco věděla. Ale ženich má podle všeho z jiného manželství dvě
velmi hnědé děti – jedno má nějakou asijskou nemoc, nevědí, co
to vlastně je. Musím říct dětem, aby si daly pozor. Připadá mi to
hrozně divné. Mary jistě pochopí, jak se na to díváme.“ Na okamžik
se ustaraně zastavila.
„Ona to pochopí,“ ujistil ji Dick. „A dítě asi leží v posteli.“
U večeře mluvil Dick s Hossainem, který byl vychován v anglické
soukromé škole. Hossain se vyptával na akcie a na Hollywood a Dick,
jehož obrazotvornost podnítilo šampaňské, mu vyprávěl hlouposti.
„Miliardy?“ vyptával se Hossain.
„Biliony,“ ujistil ho Dick.
„To jsem si opravdu nepomyslel –“
„No, možná že miliony,“ připustil Dick. „V hotelu dostane každý
host celý harém – nebo aspoň to, co harému zhruba odpovídá.“
„I jiní hosté než jen herci a režisér?“
„Každý host – i obchodní cestující. Mně chtěli taky poslat asi
tucet kandidátek, ale Nicole to nedovolila.“
Když byli potom v pokoji sami, Nicole mu domlouvala. „Proč jsi
pil tolik whisky? A proč jsi před ním řekl ‚uzenáč‘?“
„Promiň, chtěl jsem říct něco jiného. Nějak jsem se přeřekl.“
„Dicku, to nejsi ty.“
„Ještě jednou promiň, já už vůbec nejsem já.“

– 312 –
 V noci otevřel Dick okno koupelny, které vedlo na úzký podlouhlý
zámecký dvůr, šedý jako krysí kožíšek, kde se však právě chvěla
ozvěna zvláštní hudby, naříkavé, smutné jako flétna. Dva muži
zpívali nějakým východním jazykem nebo dialektem, plným „k“
a „l“ – vyklonil se z okna, ale neviděl je; zpěv měl zřejmě nějaký
náboženský význam a Dick, unaven a vyčerpán, je nechal, aby se
modlili také za něho; ale zač kromě toho, aby se neztratil ve stále
rostoucí melancholii, nevěděl.
Druhého dne stříleli na řídce zalesněném svahu vyhublé ptáky,
vzdálené chudé příbuzné koroptví. Bylo to zorganizováno jako
přibližná napodobenina anglického honu, se sborem nezkušených
nadháněčů, které Dick dokázal minout jen proto, že jim střílel přes
hlavy pánubohu do oken.
Když se vrátili, seděl v jejich apartmá Lanier.
„Tati, ty jsi říkal, že ti máme hnedka říct, kdybychom se dostali
blízko tomu nemocnému chlapečkovi.“
Nicole se prudce otočila a ihned zbystřila pozornost.
„– tak teda mami,“ pokračoval Lanier a obrátil se k ní, „ten chla-
peček se každý večer koupe a dnes se koupal zrovna přede mnou,
a já se musel vykoupat ve vodě po něm a byla špinavá.“
„Cože? Co říkáš?“
„Viděl jsem, jak z ní Tonyho vyndávají, a potom zavolali mě a ta
voda byla špinavá.“
„Ale – ty ses v ní vykoupal?“
„Ano, mami.“
„Pane bože,“ vykřikla a otočila se k Dickovi.
Dick se zeptal: „Proč ti Lucienne nenapustila vanu?“
„Lucienne to neumí. Má to takový divný ohřívač a šlehají z něho
plameny a včera večer ji popálil na ruce a ona se ho bojí, a tak jedna
z těch dvou ženských –“
„Běž tedy do koupelny a hned se vykoupej.“

– 313 –
 „Neříkej, že jsem ti to pověděl,“ pravil Lanier mezi dveřmi. Dick
vešel dovnitř a postříkal vanu dezinfekčním prostředkem; pak
zavřel dveře a řekl Nicole:
„Buďto promluvíme s Mary, nebo bychom se měli ztratit.“
Souhlasila a Dick pokračoval: „Lidé si myslí, že jejich děti jsou
od přírody čistší než děti jiných lidí a že jejich nemoci nejsou tak
nakažlivé.“
Dick odešel do pokoje, nalil si z karafy a jal se divoce žvýkat
suchar v rytmu tekoucí vody v koupelně.
„Řekni Lucienne, že se musí naučit zacházet s tím ohřívačem –“
nařídil. V tom okamžiku vstoupila asijská žena, o níž byla řeč,
osobně do dveří.
„El Contessa –“
Dick jí pokynul, aby vešla, a zavřel dveře.
„Daří se tomu nemocnému chlapci líp?“ zeptal se příjemně.
„Ano, je mu líp, ale pořád ještě mívá často vyrážku.“
„To je zlé – to je mi moc líto. Ale poslyšte, naše děti se nesmějí
koupat ve vodě po něm. To nepřichází v úvahu – vaše paní by se
jistě hrozně zlobila, kdyby věděla, že jste něco takového udělala.“
„Já?“ zarazila se, jako kdyby ji zasáhl blesk. „Já jsem jen viděla,
že vaše služebná má nesnáze s ohřívačem – vysvětlila jsem jí to
a pustila jsem vodu.“
„Ale když je někdo nemocný, musíte vodu úplně vypustit a umýt
vanu.“
„Já?“
Žena se zhluboka nadýchla, jako kdyby se dusila, křečovitě vzlyk-
la a vyřítila se z pokoje.
„Nesmí se domáhat západní civilizace na naše útraty,“ řekl Dick
rozzlobeně.
U večeře se rozhodl, že návštěvu bude nezbytně nutno zkrátit.
O své vlastní zemi věděl Hossain zřejmě jen tolik, že je tam mnoho
hor a nějaké kozy a pastýři koz. Byl to zdrženlivý mladík. Překonat

– 314 –
tu zdrženlivost by vyžadovalo upřímné úsilí, které si Dick teď
schovával pro rodinu. Brzy po večeři nechal Hossain Mary s Dive-
rovými o samotě, ale stará jednomyslnost už neexistovala – ležela
mezi nimi neklidná společenská pole, kterých se Mary chystala
dobýt. Dickovi se ulehčilo, když v půl desáté dostala Mary lístek se
vzkazem, přečetla si ho a zvedla se.
„Musíte mě omluvit. Manžel odjíždí na krátkou cestu – a musím
být s ním.“
Druhého dne ráno, v patách za služebnou, která přinesla kávu,
vstoupila do jejich pokoje Mary. Byla oblečena, a oni ještě ne,
a vypadala, jako kdyby byla už nějaký čas vzhůru. Obličej jí ztuhl
křečovitým vztekem.
„Co je to za řeči, že se Lanier koupal ve špinavé vodě?“
Dick to začal zamlouvat, ale přerušila ho.
„Co je to za řeči, že jste poručili sestře mého manžela, aby umyla
Lanierovi vanu?“
Nesedla si a probodávala je pohledem, a oni seděli, bezmocní
jako sochy, v postelích, pod váhou táců se snídaní. Společně vykřik-
li: „Jeho sestře!“
„Že jste jedné z jeho sester poručili, aby umyla vanu!“
„My jsme –“ jejich hlasy zazněly současně a říkaly totéž, „mluvili
jsme s domorodou služebnou –“
„Mluvili jste s Hossainovou sestrou.“
Dick se zmohl jen na: „Já myslel, že to jsou služebné.“
„Bylo vám přece řečeno, že jsou to Himadoun.“
„Cože?“ Dick vyskočil z postele a hodil přes sebe župan.
„Vysvětlovala jsem vám to předevčírem večer u piana. Nepovídej,
že jsi byl už příliš v náladě, abys mi rozuměl.“
„Co jsi to říkala? Neslyšel jsem začátek. Nevěděl jsem, že to sou-
visí – s ničím to přece nesouviselo, Mary. No už se stalo. Nemůžeme
udělat nic než zajít za ní a omluvit se.“

– 315 –
 „Zajít za ní a omluvit se! Vysvětlovala jsem vám, že když nejstarší
člen rodiny – když se nejstarší syn ožení, tak se dvě nejstarší sestry
obětují a stanou se Himadoun, jsou z nich pobočnice jeho ženy.“
„Proto Hossain odjel včera večer z domu?“
Mary zaváhala a pak přikývla.
„Musel odjet – všichni odjeli. Je to nezbytné kvůli jeho cti.“ Oba
Diverovi se už oblékali; Mary pokračovala:
„A oč vlastně šlo s tou vodou na koupání? V tomhle domě se
nemohlo něco takového stát! Zeptáme se na to Laniera.“
Dick se posadil na postel a naznačil smluveným gestem Nicole,
aby to vzala do rukou ona. Zatím odešla Mary ke dveřím a mluvila
italsky s nějakým sluhou.
„Počkej,“ řekla Nicole. „Tohle nedovolím.“
„Obžalovali jste nás,“ odpověděla Mary tónem, jakého vůči Nicole
ještě nikdy nepoužila. „A já mám právo přesvědčit se, jak to bylo.“
„Nedovolím, aby se do toho zatahovaly děti.“ Nicole na sebe
hodila šaty, jako kdyby to byla drátěná košile.
„To je v pořádku,“ řekl Dick. „Doveď sem Laniera. Posvítíme si na
tu záležitost s vodou na koupání – ať už je to pravda nebo smyšlenka.“
Lanier, jak duševně, tak fyzicky jen zpola oblečený, hleděl na
rozzlobené obličeje dospělých.
„Poslouchej, Laniere,“ vyptávala se Mary, „jak jsi přišel na to, že
tě vykoupali ve vodě, ve které se už někdo koupal?“
„Mluv,“ dodal Dick.
„Byla prostě špinavá.“
„Copak jsi neslyšel, jak napouštějí novou vodu, když máš pokoj
hned vedle?“
Lanier takovou možnost připustil, ale opakoval, co už řekl. Voda
byla špinavá. Měl trochu strach; pokoušel se předvídat, co přijde:
„Nemohli ji napouštět, protože –“
Chytili ho za slovo.
„Proč ne?“

– 316 –
 Stál před nimi v maličkém kimonu, vzbuzoval sympatie rodičů
a Maryinu netrpělivost – potom řekl:
„Ta voda byla špinavá, byla plná mýdlových bublinek.“
„Když nevíš docela jistě, co říkáš –“ začala Mary, ale Nicole ji
přerušila.
„Nech toho, Mary. Jestli byly na vodě špinavé bublinky, bylo
jenom logické si myslet, že je špinavá. Tatínek mu řekl, aby –“
„Žádné špinavé bublinky nemohly ve vodě být.“
Lanier hleděl vyčítavě na otce, který ho zradil. Nicole ho vzala
za rameno, obrátila ho a vystrčila z pokoje; Dick přerušil napětí
a zasmál se.
Potom, jako kdyby jí ten smích připomněl někdejší staré přá-
telství, Mary ucítila, jak daleko se mu vzdálila, a řekla chlácholivě:
„S dětmi je to vždycky takhle.“
Když si vzpomněla na minulost, připadala si čím dál víc nesvá.
„Byl by to nesmysl, abyste odjížděli – Hossain chtěl na tu cestu
stejně jet. Koneckonců jste moji hosté a jenom jste omylem šlápli
vedle.“ Ale Dick, jehož taková vytáčka a výraz „šlápnout vedle“ ještě
víc rozzlobily, se k ní otočil zády, dal se do skládání svých věcí a řekl:
„Pro ty mladé ženy to musí být hrozné. Rád bych se omluvil té,
co sem přišla.“
„Kdybys byl jenom na té židličce u piana poslouchal.“
„Ale když tys byla tak příšerně otravná, Mary. Poslouchal jsem,
dokud to šlo.“
„Buď zticha!“ vybídla ho Nicole.
„Vracím mu jeho poklonu,“ řekla Mary zatrpkle. „Sbohem, Nico-
le.“ Vyšla z pokoje.
Potom už nepřipadalo v úvahu, že by se s nimi přišla rozlou-
čit; jejich odjezd zařídil majordom. Dick napsal Hossainovi a jeho
sestrám formální omluvné dopisy. Nezbývalo než odjet, ale všem,
zvláště Lanierovi, z toho bylo nedobře.
„Ta voda byla stejně špinavá,“ trval Lanier na svém ve vlaku.

– 317 –
 „Tak dost,“ řekl otec. „Už toho radši nech – nebo se s tebou dám
rozvést. Ty nevíš, že ve Francii je nový zákon, podle kterého se
tatínek může dát s dítětem rozvést?“
Lanier vypískl smíchy a Diverovi byli opět jedna rodina – Dick
uvažoval, kolikrát se to ještě může podařit.

– 318 –
 Kapitola 5

Nicole přistoupila k oknu a naklonila se přes římsu, aby se podíva-

la, proč se hádka na terase stále stupňuje. Dubnové slunce růžově
osvětlovalo svatou tvář kuchařky Augustiny a modře se odráželo
o řeznický nůž, s nímž opile mávala. Byla u nich od té doby, co se
v únoru vrátili do vily Diana.
Roleta překážela Nicole v rozhledu, a tak z Dicka viděla jen
hlavu a ruku, v níž svíral jednu ze svých těžkých vycházkových holí
s bronzovou rukojetí. Nůž a hůl, které si vzájemně vyhrožovaly, byly
jako trojzubec a krátký mečík v gladiátorském souboji. Nejdřív k ní
dolehla Dickova slova:
„– nevadí, kolik vypijete vína v kuchyni, ale když zjistím, že se
pustíte do láhve chablis mouton –“
„Voni mi budou něco vykládat o pití!“ křičela Augustina a blýska-
la svou šavlí. „Voni pijou – furt!“
Nicole zavolala přes roletu: „Co se děje, Dicku?“ a on jí odpověděl
anglicky.
„Tahle stará fešanda nám chodila na značková vína. Dávám jí
výpověď. Aspoň se snažím.“
„Panebože! Jen ať ti nic neudělá s tím nožem.“
Augustina zahrozila nožem vzhůru na Nicole. Její stará ústa
vypadala jako dvě napůl srostlé třešničky.
„Ráda bych jim řekla, madam, že kdyby věděli, že jejich pán vy-
pije v té své bastide asi tolik jako nádeník –“
„Zavřete pusu a vypadněte!“ přerušila jí Nicole. „Zavolám čet-
níky.“
„Voni zavolají četníky! To akorát, když já mám u nich bratra!
Voni – taková prašivá Američanka!“
Dick zavolal na Nicole anglicky:

– 319 –
 „Odveď děti z domu, než to vyřídím.“
„– prašiví Američani, co si k nám přijdou a vypijou nám nejlepší
víno,“ vřeštěla Augustina hlasem Komuny.
Dick se zmohl na pevnější tón.
„Koukejte, ať jste odtud! Zaplatím vám, co jsme vám dlužni.“
„To bych řekla, že mi zaplatějí! A to jim povídám –“ přistoupi-
la k němu a zamávala nožem tak divoce, že Dick zvedl hůl, načež
Augustina odběhla do kuchyně a vrátila se s nožem na krájení,
jemuž na pomoc přibrala ještě sekáček na maso.
Situace nebyla růžová. Augustina byla silná žena a dala by se
odzbrojit jen s rizikem, že se jí přitom něco stane – a s rizikem
vážných právních komplikací, jež hrozily každému, kdo obtěžuje
francouzského občana.
„Zatelefonuj na policejní strážnici.“ Potom řekl Augustině a uká­
zal na její výzbroj: „To znamená, že půjdete do chládku.“
„Ha ha!“ zasmála se démonicky; nicméně se k němu už dál ne-
přibližovala. Nicole telefonovala na policii, ale v odpověď uslyšela
téměř jen ozvěnu Augustinina smíchu. Slyšela, jak někdo něco bručí
a posílá vzkazy dál – potom spojem náhle přerušili.
Vrátila se k oknu a zavolala na Dicka: „Dej jí něco navíc!“
„Kdybych se tak mohl dostat k tomu telefonu!“ Jelikož se to zdálo
nemožné, Dick kapituloval. Za padesát franků, které vyrostly na
stovku, když Dick podlehl představě, že se jí rychle zbaví, vyklidila
Augustina postavení a jako bouřlivými granáty kryla ústup výkřiky
„Salaud!“ Odejde teprve, až její synovec přijede pro její zavazadla.
Dick obezřele vyčkával v blízkosti kuchyně, slyšel ještě bouchnout
zátku od láhve, ale smířil se s tím. K dalším těžkostem už nedošlo.
Když přijel synovec, Augustina se s mnoha omluvami s Dickem
vesele a bodře rozloučila a do Nicolina okna zavolala: „Au revoir,
Madame! Bonne chance!“37

37  Na shledanou, milostpaní! Hodně štěstí!

– 320 –
 Diverovi jeli do Nizzy a dali si k obědu bouillabaisse, což je hustá
polévka z ryb a malých langust, silně okořeněná šafránem, a láhev
studeného chablis. Dick prohlásil, že je mu Augustiny líto.
„Mně jí není ani trošku líto,“ řekla Nicole.
„Mně ano – a přesto lituju, že jsem ji neshodil ze skály.“
V těchto dnech se odvažovali mluvit jen o málo věcech; zřídka
našli pravé slovo, když na tom záleželo; přišli vždycky o chvilinku
pozdě, když už se jeden druhému tak vzdálili, že si nemohli poro-
zumět. Augustinin výbuch je ten večer probudil z oddělených snů;
žár i chlad kořeněné polévky a prahnoucí víno je pohnuly k řeči.
„Takhle už to dál táhnout nemůžeme,“ začala Nicole. „Nebo
můžeme? Co myslíš?“ Vyděsilo ji, že jí Dick okamžitě neodporoval,
a pokračovala: „Někdy si myslím, že je to moje chyba. Já jsem tě
zničila.“
„Tak já jsem zničený, co?“ zeptal se bodře.
„Tak jsem to nemyslela. Ale ty jsi vždycky chtěl tvořit – teď to
vypadá, jako bys chtěl rozbíjet.“
Zachvěla se, že ho kritizuje tak obecně, ale jeho vzrůstající mlče­
ní jí nahnalo ještě více strachu. Cítila, že za tím mlčením něco roste,
za těma tvrdýma očima, za tím téměř nepřirozeným zájmem o děti.
Překvapovaly ji náladové výbuchy, které byly dříve Dickovi cizí –
zničehonic začal dlouze vykládat, jak pohrdá nějakou osobou, ra-
sou, třídou, způsobem života, způsobem myšlení. Jako by se v něm
odvíjel jakýsi nevypočitatelný příběh, který ona může zahlédnout
jen v okamžicích, kdy se vynoří nad hladinu.
„Koneckonců co z toho vlastně máš?“ zeptala se.
„To, že vím, že den ze dne sílíš. To, že vím, že tvoje nemoc probíhá
podle zákona zmenšujícího se zisku.“
Jeho hlas k ní zazníval zdaleka, jako kdyby mluvil o něčem
odlehlém a akademickém; poděsila se tak, že vykřikla „Dicku!“
a střelhbitě mu sáhla přes stůl na ruce. Dick však ruku reflexívně
odtáhl a dodal: „Musíme ovšem myslet na celou situaci, že? Nejde

– 321 –
jen o tebe.“ Přikryl jí ruku dlaní a řekl starým příjemným hlasem
spiklence v radosti, v dobných neplechách, v prospěchu i v potě-
šení:
„Vidíš tamhletu loď?“
Byla to motorová jachta T. F. Goldinga, která klidně ležela mezi
drobnými vlnkami nizzské zátoky, neustále připravena vyrazit na
romantickou cestu, nezávislou na tom, zda se loď skutečně pohy-
bovala. „Vypravíme se tam a zeptáme se lidí na palubě, co s nimi je!
Zjistíme, jestli jsou šťastni.“
„Vždyť ho skoro ani neznáme,“ namítla Nicole.
„Hrozně nás kdysi zval. Mimoto ho zná Baby – málem si ho vzala,
nebo ho snad nezná? Nebo si ho snad málem nevzala?“
Když v najatém člunu vyrazili z přístavu, snášel se už letní sou-
mrak a v ráhnoví Margin začala chvějivě probleskovat světla. Jak
přijížděli k lodi, v Nicole se znovu ozvaly pochyby.
„Má tam nějakou společnost –“
„To si jen pouští rádio,“ hádal Dick.
Zazněl lodnický pozdrav – ohromný bělovlasý muž v bílých ša-
tech se na ně shora podíval a zvolal:
„Cože? Snad to nejsou Diverovi?“
„Loď ahoj, Margin!“
Jejich loďka přirazila ke schůdkům; když vystoupili na palubu,
sehnul se obrovitý Golding do pravého úhlu, aby Nicole podal ruku.
„Jdete právě k večeři.“
Na zádi vyhrával malý orchestr:

Stačí říct a budu tvá,

ale do té doby neříkej mi,
jak se chovat mám —

A když je Goldingovy ruce, energické jako cyklon, dopravily na

příď, aniž se jich dotkly, litovala Nicole ještě víc, že sem přišli, a ještě

– 322 –
víc se zlobila na Dicka. V dobách, kdy jim Dickova práce a její zdraví
zabraňovaly chodit do společnosti, stranili se povzneseně zdejších
veselých kumpánů a od té doby měli pověst lidí odmítajících veš-
kerá pozvání. Nováčkové, kteří přišli na Riviéru v pozdějších letech,
si to vykládali jako jistou neoblíbenost. Ale když už jednou takový
postoj zaujali, zdálo se Nicole, že by se neměli dopouštět laciných
kompromisů, jen aby vyhověli okamžitému popudu.
Cestou hlavním salónem spatřili před sebou postavy, které jako
by tančily v polosvětle na kulaté zádi. Byla to iluze, na níž se podílelo
okouzlení hudbou, nezvyklé osvětlení a všechno obklopující voda.
Kromě několika uspěchaných číšníků se hosté ve skutečnosti po-
valovali na široké pohovce, zaoblené stejně jako obrys paluby. Bylo
vidět bílé a červené dámské šaty a nažehlené náprsenky několika
mužů, z nichž jeden se z té masy odloučil, dal se poznat a vylákal
z Nicole vzácný výkřik nadšení.
„Tommy!“
Netrpělivě přešla jeho pokus sklonit se formálně po románském
způsobu k její ruce a přitiskla se k němu tváří. Usedli, nebo spíše
ulehli vedle sebe na antoniánskou pohovku. Tommyho hezký obli-
čej byl tak tmavý, že ztratil příjemnou barvu opálení do tmava, ale
nenabyl modré krásy černochů – byla to prostě obnošená kůže.
Neznámá slunce ho cizokrajně zbavila pigmentu, výživu čerpal
z tisíce půd, jazyk mu ztěžkl kudrlinkami mnoha dialektů, reagoval
na podivné poplachy – to všechno Nicole fascinovalo a uklidňovalo;
v okamžiku, kdy ho potkala, položila se mu v duchu na prsa a vykro-
čila mu vstříc a vstříc… pak opět převládl pud sebezáchovy, Nicole
se vrátila do svého vlastního světa a promluvila žertovně:
„Vypadáš přesně jako prototyp filmového dobrodruha – ale proč
musíš zůstávat tak dlouho pryč?“
Tommy Barban na ni pohlédl nechápavě, ale bděle; v panenkách
očí mu zablýskalo.

– 323 –
 „Pět let,“ pokračovala hrdelním mimikry, které nic nepřipomí-
nalo. „To je moc dlouho. Nemohl bys povraždit jen omezený počet
bytostí a potom se vrátit a na chvíli dýchat náš vzduch?“
V její drahocenné přítomnosti se Tommy rychle poevropštil.
„Mais pour nous autres héros il faut du temps, Nicole. Nous ne
pouvons pas faire de petites exercises d’héroism – il faut faire les
grandes compositions.“38
„Mluv se mnou anglicky, Tommy.“
„Parlez français avec moi, Nicole.“39
„Ale to má v každé řeči jiný význam. Ve francouzštině můžeš být
hrdina a samá statečnost, a přitom si zachovat důstojnost, a ty to víš.
Ale v angličtině nemůžeš být hrdina a samá statečnost, aby to neznělo
trochu absurdně, a to ty víš taky. Takže jsem proti tobě ve výhodě.“
„Ale koneckonců –“ najednou se zakuckal smíchem. „Já jsem
i v angličtině hrdina a udatný člověk a vůbec.“
Předstírala, že je z něho celá pryč, ale jeho to do rozpaků nepři-
vedlo.
„Znám jenom to, co vidím v biografu,“ řekl.
„Je to všechno jako ve filmech?“
„Filmy nejsou tak špatné. Třeba ten Ronald Colman – viděla jsi
jeho filmy o Bataillon d’Afrique? Vůbec nejsou špatné.“
„Dobře. Tak až půjdu do biografu, vždycky si pomyslím, že něco
takového právě proděláváš.“
Za řeči si Nicole uvědomila malou, bledou, hezkou mladou
ženu s krásnými kovovými vlasy, v záři palubních světel skoro ze-
lenou, která seděla vedle Tommyho z druhé strany a mohla buď
patřit k nim, nebo k sousedům. Předtím měla zřejmě na Tommyho
monopol, protože teď se – jak se kdysi říkávalo – se špatně tajenou

38  Ale my hrdinové jiného typu potřebujeme čas, Nicole. Nemůžeme hrdin-
ství vybíjet na maličkostech. Musíme ho věnovat něčemu velkému.
39  Mluvte se mnou francouzsky, Nicole.

– 324 –
nelibostí vzdala naděje, že získá jeho pozornost, a rozmrzele přešla
přes polokruhovou palubu na druhou stranu.
„Koneckonců já jsem hrdina,“ řekl Tommy chladně a jenom zpola
žertem. „Jsem hrozně divoký a odvážný, většinou jako lev, trochu
jako opilec.“
Nicole počkala, až v něm ozvěna toho vychloubání odumře –
věděla, že patrně ještě nikdy nic takového neprohlásil. Potom se
rozhlédla po neznámých lidech a uviděla jako obvykle rozčilené neu-
rotiky, předstírající ledový klid, jimž se na venkově líbilo proto, že se
děsili města a vlastních hlasů, které tam udávají tón i sílu. Zeptala se:
„Kdo je ta žena v bílém?“
„Ta, co seděla vedle mě? Lady Caroline Sibley-Biersová.“ Na
chvilku naslouchali jejímu hlasu, který sem z dálky doléhal:
„Ten člověk je ničema, ale výdrž má taky. Seděli jsme celou noc
a hráli chemin de fer ve dvou a dluží mi tisíc švýcarských franků.“
Tommy se zasmál a řekl: „Je to momentálně nejzkaženější ženská
v Londýně – vždycky když se vrátím do Evropy, objeví se nová úroda
nejzkaženějších ženských z Londýna. Ona je ta nejnovější – i když
mám dojem, že právě existuje ještě jedna, kterou považuji za skoro
stejně zkaženou.“
Nicole znovu pohlédla přes palubu na tu ženu. Byla křehká, sou­
chotinářská, skoro se nechtělo věřit, že by tak úzká ramena, tak
nedorostlé ruce, dokázaly unést korouhev dekadence, poslední
odznak uvadajícího impéria. Připomínala spíše módního žabce
Johna Helda s plochými prsy než vládnoucí hierarchii vysokých,
malátných blondýn, které si malíři a romanopisci vybírali za mode-
ly už od předválečných let.
Přiblížil se Golding, snažící se překonat dojem ze své obrovi-
tosti, jež vyzařovala jeho vůli jako gargantuovský megafon, a Nicole,
pořád ještě neochotně, podlehla jeho opakovaným argumentům:
že Margin se ihned po večeři vydá do Cannes; že i když večeřeli,
mohou si stejně vzít trochu kaviáru a šampaňského a že Dick už tak

– 325 –
jako tak telefonuje šoférovi do Nizzy, aby zajel s vozem do Cannes
a zaparkoval před Dafé des Alliés, kde jej pak Diverovi najdou.
Přesunuli se do jídelny a Dicka posadili vedle lady Caroline. Ni-
cole si všimla, že Dickova tvář, obyčejně planoucí do ruda, je jakoby
zbavena krve; mluvil dogmatickým tónem a k Nicole dolehly jen
útržky jeho řeči:
„– Vám Angličanům to docela vyhovuje, vy už stejně tančíte tanec
smrti… Sipáhíové ve zničené pevnosti, totiž Sipáhíové před bránou,
veselí v pevnosti a tak. Zelený klobouk, zmačkaný klobouk, žádná
budoucnost.“
Lady Caroline mu odpovídala krátkými větami, prošpikovaný-
mi koncovým „Vážně?“, dvojznačným „Tak tak!“ a skličujícím „Na
zdraví!“, jež vždycky věstily bezprostřední nebezpečí, ale Dick zřej-
mě nebral varovné signály na vědomí. Najednou prohlásil něco ob-
zvlášť silného, co Nicole uniklo, ale spatřila, jak mladé ženě ztemněl
obličej a vystoupily žíly, a uslyšela její ostrou odpověď:
„Koneckonců kdo čím je, tím taky zůstane.“
Zase někoho urazil – copak nedokáže chvilku držet jazyk za
zuby? Jak dlouho? No nejspíš až do smrti.
U piana začal mladý plavovlasý Skot z orchestru (na jehož velkém
bubnu se skvěl nápis The Ragtime College Jazzes of Edinboro) zpí-
vat monotónně podle Dannyho Deevera a doprovázel se hlubokými
akordy na piano. Vyslovoval neobyčejně přesně, jako by na něho
text téměř nesnesitelně působil:

Byla jednou mladá dáma z pekla,

tancovala vždycky jako vzteklá,
byla zka-že-ná,
tancovala vždycky jako vzteklá,
z pekla (BUMBUM)
z pekla (TÚTTÚT)
byla jednou mladá dáma z pekla —

– 326 –
 „Co to má znamenat?“ zašeptal Tommy Nicole.
Odpověděla mu dívka z druhé strany.
„Caroline Sibley-Biersová napsala slova. On napsal hudbu.“
„Quel enfantillage!“40 zamumlal Tommy, když zpěvák spustil
další sloku, vyprávějící ještě o jiných zálibách vzteklé dámy. „On
dirait quiʼil récite Racine!“41
Alespoň navenek nebylo znát, že by lady Caroline sledovala prove-
dení svého díla. Když na ni Nicole pohlédla znovu, uvědomila si, že
dívka na ni působí ne charakterem ani osobností, ale prostě silou
své pózy; Nicole si pomyslela, že je hrozná, a ten dojem v ní vzrostl,
když se společnost zvedla od stolu. Dick zůstal sedět s podivným
výrazem ve tváři; potom začal o překot a naprosto nejapně mluvit:
„Nemám rád narážky, které Angličani říkají šeptem, až uši za-
léhají.“
Lady Caroline byla sice už na půl cestě z místnosti, ale otočila
se a vrátila se k němu; mluvila úsečně, hlubokým hlasem, úmyslně
tak, aby to slyšela celá společnost.
„Říkal jste si o to – urážel jste mé krajany, urážel jste mou pří-
telkyni Mary Minghettiovou. Řekla jsem jenom, že vás viděli v po-
chybné společnosti v Lausanne. Zaléhají snad někomu uši? Nebo
prostě zaléhají jenom vám?“
„Pořád to ještě není dost nahlas,“ řekl Dick, trochu příliš pozdě.
„Tak já jsem vlastně smutně proslulý –“
Zbytek věty utopil Golding ve hřmění svého hlasu; řekl: „Ale!
Ale!“ a hrozbou mohutného těla vyprovodil hosty ven. Jak Nicole za-
bočila do dveří, spatřila, že Dick pořád ještě sedí u stolu. Měla vztek
na tu ženskou pro to její absurdní prohlášení, a stejný vztek měla na
Dicka, že je sem přivedl, že se opil, že obnažil obvykle zakryté ostny
své ironie, že se nechal pokořit. A ještě víc ji rozčilovalo vědomí, že

40  To je dětinství!
41  Člověk by řekl, že recituje Racina!

– 327 –
ze všeho nejdřív Angličanku rozzlobilo, když se ona, sotva přišli,
zmocnila Tommyho Barbana.
Za chvíli uviděla Dicka stát na chodbě, už se zřejmě úplně ovládl
a mluvil s Goldingem; potom ho asi půl hodiny nikde na palubě nevi-
děla, a tak přerušila složitou malajskou hru, která se hrála s prováz-
kem a kávovými zrnky, a řekla Tommymu: „Musím najít Dicka.“
Od večera plula jachta na západ. Po obou stranách proudila
nazpět krásná noc, dieselovy motory měkce duněly; když Nicole
dorazila na příď, odfoukl jí jarní vítr rázně vlasy a rychle se jí ulevi-
lo, protože uviděla Dicka stát v koutku u vlajkového stožáru. Sotva
ji poznal, pravil klidně:
„Je hezká noc.“
„Měla jsem starost.“
„Cože – ty jsi měla starost?“
„Prosím tě, nemluv takhle. Měla bych takovou radost, kdybych při-
šla na nějakou maličkost, kterou bych pro tebe mohla udělat, Dicku.“
Odvrátil se od ní k závoji světla hvězd nad Afrikou.
„Myslím, že nelžeš, Nicole. A někdy si myslím, že čím větší ma-
ličkost by to byla, tím větší bys měla radost.“
„Nemluv takhle – neříkej takové věci.“
V obličeji, bledém ve světle, jež bílá pěna chytala a odrážela zpět
k zářivému nebi, nenašla stopy po otrávenosti, které očekávala. Zra-
čila se v něm dokonce jakási lhostejnost; pomalu se na ni soustředil
pohledem jako na šachovou figurku, kterou má táhnout; stejně
zvolna ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě.
„Tak tys mě zničila, co?“ zeptal se ironicky. „Tak potom jsme
zničeni oba. Tak –“
Ztuhla hrůzou a vtiskla mu do pevně sevřených dlaní i druhé
zápěstí. Dobře, půjde s ním – znovu pocítila krásu noci, najednou
tak živě ve chvilce úplného porozumění a sebezapření – tak dobře –
– ale Dick ji zničehonic pustil, obrátil se k ní zády a konejšivě
vzdychl.

– 328 –
 Nicole se na tvář vyřinuly slzy. Za chvíli uslyšela, že někdo jde.
Byl to Tommy.
„Tak jsi ho našla! Nicole si už myslela, že jsi nejspíš skočil přes
palubu, Dicku,“ řekl, „protože ti ta malá anglická poule42 vynadala.“
„Tady by bylo hezké prostředí pro skákání přes palubu,“ řekl
Dick mírně.
„Že ano?“ souhlasila spěšně Nicole. „Pojďte, vypůjčíme si zá-
chranné pásy a skočíme do vody. Myslím, že bychom měli udělat něco,
na co by se lidi koukali. Mám pocit, že se celý život moc mírníme.“
Tommy zavětřil u jednoho, pak u druhého a snažil se spolu
s nočním vzduchem vdechnout situaci. „Půjdeme se zeptat lady
Pivo-Ležákové, co máme dělat – ona ví, co je teď v módě. A měli
bychom se naučit nazpaměť tu její písničku Byla jednou mladá
dáma z l’enfer.43 Přeložím ji a v Casinu z toho zbohatnu.“
„Jsi bohatý, Tommy?“ zeptal se Dick, když se vraceli až na druhý
konec lodi.
„Podle posledních měřítek ne. Otrávilo mě dělat makléře a ne-
chal jsem toho. Ale svěřil jsem přátelům dobré akcie a ti je za mě
opatrují. Všechno klape.“
„Z Dicka se stává boháč,“ řekla Nicole. Hlas
se jí po přestálé hrůze začal chvět.
Vzadu na palubě vyhnal Golding obřími tlapami tři páry taneční-
ků na parket. Nicole a Tommy se k nim přidali a Tommy pozna-
menal: „Mám dojem, že Dick pije.“
„Jenom trošku,“ pravila loajálně.
„Někdo pít umí a někdo neumí. Dick to zřejmě neumí. Měla bys
mu říct, aby nepil.“
„Já!“ vykřikla užasle. „Já mám říkat Dickovi, co má či nemá!“
Ale když dorazili k molu v Cannes, byl Dick stále ještě nanicovatý,
zamlklý a ospalý. Golding ho posadil do člunu Margin, načež si lady

42  děvka
43  z pekla

– 329 –
Caroline okázale přesedla. Na molu jí přehnaně formálně zamával
na rozloučenou a chvilku se zdálo, že ji na odchodu popožene
nějakým šťavnatým epigramem, ale Tommy ho šťouchl loktem do
slabin, a tak se vydali k Diverovu vozu.
„Zavezu vás domů,“ navrhl Tommy.
„Neobtěžuj se – můžeme si vzít taxíka.“
„Rád bych vás zavezl, jestli mě u vás necháte přespat.“
Na zadním sedadle ve voze zůstal Dick klidný, dokud nepřejeli
žlutý monolit Golfe Juan a potom stálý karneval Juan les Pins, kde
noc zvučela hudbou a pronikavým štěbetáním mnoha jazyků. Když
se vůz pustil vzhůru do svahu k Tames, najednou se, vyprovokován
sklonem vozu, posadil a prohlásil: „Okouzlující zástupkyně – kyně –“
na okamžik se zakoktal, „firmy – Dejte mi mozeček míchaný po ang-
licku.“ Potom upadl do uklidňujícího spánku a sem a tam spokojeně
říhl do teplé měkké temnoty.

– 330 –
 Kapitola 6

Druhý den ráno přišel Dick časně do Nicolina pokoje. „Čekal jsem,
až uslyším, že jsi vzhůru. Je zbytečné říkat, že je mi z toho včerejška
zle – ale co kdybychom to dodatečně nerozebírali?“
„Souhlasím,“ odpověděla chladně a otočila se obličejem k zrca-
dlu.
„Tommy nás zavezl domů? Nebo se mi to jen zdálo?“
„Víš přece, že nás zavezl.“
„Vypadá to tak,“ připustil, „protože jsem ho právě slyšel zakašlat.
Asi za ním zajdu.“
Snad poprvé v životě byla ráda, když odešel – měla dojem, že ho
ta příšerná schopnost mít vždycky pravdu konečně opustila.
Tommy sebou vrtěl v posteli a vzbudil se právě včas na café au
lait.44
„Je ti dobře?“ zeptal se Dick.
Když si Tommy postěžoval, že ho bolí v krku, postavil se k tomu
profesionálně.
„Měl by sis vykloktat nebo něco.“
„Máš tu kloktadlo?“
„Budeš se divit, ale nemám – Nicole asi bude mít.“
„Nevyrušuj ji.“
„Ona už je vzhůru.“
„Jak se jí daří?“
Dick se k němu pomalu obrátil. „Čekal jsi snad, že z toho bude
mít smrt, protože jsem se trochu napařil?“ Mluvil přívětivě. „Nicole
je teď z – georgijské borovice, což je nejtvrdší dřevo na světě kromě
lignum vitae z Nového Zélandu.“

44  bílou kávu

– 331 –
 Nicole, která zrovna šla ze schodů, zaslechla konec rozhovoru. Vědě-
la, jako to věděla vždycky, že ji Tommy miluje, že přestal mít rád Dicka
a že si to Dick uvědomil dřív než on a že v něm ta osamělá vášeň vyvolá
nějakou kladnou reakci. Tu myšlenku vystřídal okam­žik čistě ženského
uspokojení. Naklonila se přes stůl se snídaní pro děti a dala vychova-
telce příkazy, zatímco nahoře si kvůli ní dva muži dělali starosti.
Později v zahradě byla šťastná. Nechtěla, aby se něco stalo, přála
si jenom, aby se nikdy nezměnila tato situace, kdy si s ní dva muži
pohazují v myšlenkách; už dlouho neexistovala ani jako míč.
„Je to dobré, králíčku, viď – nebo snad ne? Hej, králíčku, no ty! Je
to dobré – co? Nebo ti to připadá divné?“
Králík, jehož zkušenost se omezovala prakticky jen na zelné listy,
zavrtěl několikrát nosem na zkoušku a souhlasil.
Nicole pokračovala v obvyklé procházce zahradou. Na označe­
ných místech nechala ležet květiny, které nařezala, aby je později
zahradník odnesl do domu. Když došla k zídce u moře, zmocnila
se jí sdílná nálada, a neměla nikoho, komu by mohla něco sdělit.
Zastavila se tedy a uvažovala. Trochu ji vyděsilo, že by se mohla
zajímat o jiného muže – ale jiné ženy mají milence – proč ne já?
V krásném jarním jitru zmizely zábrany světa mužů, a Nicole uva-
žovala vesele jako květina, vítr jí dul do vlasů, až jí pohnul i hlavou.
Jiné zeny mají milence – stejné síly, pod jejichž náporem se včera
večer vzdala Dickovi až k smrti, ji nyní nutily přikyvovat hlavou ve
větru a logika otázky „Proč ne?“ ji plnila štěstím a spokojeností.
Usedla na nízkou zídku a  pohlédla dolů na moře. Ale něco
hmotného, co mohla položit vedle sebe k ostatní kořisti, vylovila
z jiného moře, ze široce vzduté obrazotvornosti. Nemusí-li v duchu
být navždy zajedno s Dickem, takovým, jaký byl včera večer, musí
být ještě něčím navíc, nejenom obrazem v jeho mysli, odsouzeným
k nekonečnému pochodování po obvodu medaile.
Nicole si vybrala právě toto místo na zídce, protože útes tam pře-
cházel v šikmou louku s pěstovanou zelinářskou zahradou. Chomáčem

– 332 –
větví uviděla dva muže s hráběmi a rýči, kteří mluvili v kontrapunktu
nizzského a provensálského dialektu. Jejich slova a gesta ji upoutala
a porozuměla smyslu:
„Tady sem s ní ležel.“
„Já sem ji vzal tamhle za ty vinný keře.“
„Jí je to fuk – jemu taky. To je ten pitomej pes. No tak tady sem
s ní ležel –“
„Máš hrábě?“
„Máš je přece sám, ty šašku.“
„Mně je úplně jedno, kde si s ní ležel. Tenkrát v noci sem se po-
prvé votřel ženský vo kozu, vod tý doby, co sem se voženil – to už
je dvanáct let. A ty mi teďka budeš vykládat –“
„Ale poslechni si to vo tom psu –“
Nicole se na ně dívala větvemi; co říkali, to ji nijak nepopudilo –
pro někoho je dobré to, pro jiného zas ono. Ale zaslechla z těch slov
svět mužů; když se vracela do domu, přišly na ni zase pochyby.
Dick a Tommy seděli na verandě. Prošla mezi nimi, donesla si
skicář a pustila se do náčrtu Tommyho hlavy.
„Pilná hospodyňka si vždycky najde něco na práci,“ pravil vesele
Dick. Jak jen může říkat takové banálnosti, když by ses mu pořád
ještě v obličeji krve nedořezal a nahnědlou pěnu vousů má stejně
zarudlou jako oči? Obrátila se k Tommymu a řekla:
„Pořád mám co dělat. Měla jsem takovou hezkou, čilou poly-
néskou opičku a vydržela jsem si s ní hrát celé hodiny, až lidi začí-
nali hrozně nechutně vtipkovat –“
Odhodlaně se vyhýbala Dickovu pohledu. Nakonec se Dick omluvil
a odešel dovnitř. Viděla, jak si nalévá dvě sklenice vody, a zatvrdila
se ještě víc.
„Nicole –“ spustil Tommy, ale odmlčel se, aby si odkašlal. „Done-
su ti speciální kafrovou mast,“ navrhla. „Je z Ameriky – Dick na ni
věří. Jsem tu hned.“
„Musím už opravdu jít.“

– 333 –
 Dick vyšel ven a posadil se. „Na co že věřím?“
Když se vrátila s kelímkem, seděli oba muži dosud nehnutě, ač-
koli si domyslela, že vedli nějaký vzrušený rozhovor o ničem.
U dveří se objevil šofér s kufrem, kde byly Tommyho šaty, které
měl včera večer na sobě. Pohled na Tommyho v obleku vypůjčeném
od Dicka ji rozesmutněl a falešně dojal, jako kdyby si Tommy takové
šaty nemohl dovolit.
„Natři si tím krk a prsa a potom to vdechuj,“ řekla.
„Poslouchej,“ zašeptal Dick, když Tommy sestupoval po schodech,
„nedávej Tommymu celý kelímek – musí se to objednávat z Paříže –
tady to nemají.“
Tommy se vrátil na doslech a všichni tři se zastavili ve sluneční
záři, Tommy přímo před vozem, takže to vypadalo, že kdyby se
předklonil, hodí si jej na záda.
Nicole sestoupila po cestičce.
„Chytej,“ vybídla ho. „Je to hrozně vzácné.“
Zaslechla, jak Dick vedle ní náhle ztichl; ustoupila krok od něho
a zamávala vozu, odjíždějícímu s Tommym i se vzácnou kafrovou
mastí. Potom se otočila, aby si vzala svůj lék.
„To bylo zbytečné gesto,“ řekl Dick. „Jsme tu čtyři – a odjakživa
když někdo dostal kašel –“
Podívali se na sebe.
„My si vždycky můžeme opatřit jiný kelímek –“ Potom ztratila
odvahu a po chvíli se vydala za Dickem nahoru, kde si lehl na postel
a nic neříkal.
„Chceš, aby ti přinesli oběd sem?“
Přikývl a ležel dál naprosto tiše a hleděl na strop. Naplněna
pochybami odešla vydat příkazy. Nahoře se ještě jednou podívala
k němu do pokoje – modré oči jako reflektory hledaly po tmavé
obloze. Na okamžik se zastavila ve dveřích, vědoma si hříchu, který
na něm spáchala, a napůl se bála vejít… Vztáhla ruku, jako kdyby ho
chtěla pohladit po hlavě, ale on se jako podezíravé zvíře odvrátil.

– 334 –
Nicole už to nemohla snést; seběhla ze schodů jako vyděšená slu-
žebná, zmučená strachem, čím se bude živit ten zraněný člověk
nahoře, když ona musí i nadále sát z jeho vyhublých prsou.

Za týden Nicole na své vzplanutí k Tommymu zapomněla – neměla

dobrou paměť na lidi a zapomínala na ně snadno. Ale když v červnu
přišel první závan horka, dověděla se, že je v Nizze. Napsal jim
oběma kratičký dopis – otevřela jej pod slunečníkem spolu s další
poštou, kterou donesli z domu. Když ho přečetla, hodila ho Dickovi
a ten jí výměnou hodil do klína jejího plážového pyžama telegram:

Drahouškové budu zítra u Gausse bohužel bez matky doufám

že vás uvidím.
Rosemary

„Už se na ni těším,“ řekla vztekle Nicole.

– 335 –
 Kapitola 7

Ale druhý den ráno šla s Dickem na pláž a pocit, že Dick připravuje
nějaké zoufalé řešení, v ní znovu zesílil. Od onoho večera v Gol-
dingově jachtě měla tušení, co se děje. Kolísala tak jemně mezi
starým záchytným bodem, který jí vždycky zaručoval bezpečí,
a bezprostředně hrozícím skokem, po němž musí dopadnout na
zem, až po chemické složení krve a svalů naprosto změněna, takže
se tu otázku neodvažovala přenést skutečně na povrch vědomí.
Připadalo jí, že Dick a ona, jak se oba nedefinovatelně mění, jsou
jako dvě strašidla, pohroužená do fantastického tance. Už měsíce
se zdálo, že každé slovo má nějaký spodní tón nebo nějaký význam,
který brzy vyjde najevo za okolností, jež určí Dick. Tento stav mysli
vzbuzoval sice možná víc naděje – dlouhá léta pouhé existence měla
oživující účinek na ty složky její osobnosti, které nemoc v mládí
zabila a k nimž Dick nepronikl, nikoli vlastní vinou, ale prostě proto,
že žádná osobnost nemůže zcela vniknout do druhé –, probouzel
však také stálý nepokoj. Nejnešťastnější stránkou jejich vzájem-
ného poměru byla Dickova vzrůstající lhostejnost, již nyní dával
najevo tím, že příliš pil. Nicole nevěděla, bude-li rozdrcena nebo
ušetřena – Dickův hlas, přetékající neupřímností, všechno ještě
zatemňoval; nemohla uhodnout, jak se zachová na příštím metru
koberce, který se mučivě pomalu rozvinoval, nebo co se stane na
konci v okamžiku skoku.
To, k čemu by mohlo dojít potom, ji nenaplňovalo úzkostí –
očekávala, že to bude, jako když se člověk zbaví břemene nebo
jako když mu někdo sundá pásku z očí. Nicole byla předurčena ke
změně, ke vzletu, a peníze jí budou sloužit místo ploutví a křídel.
Nový stav věcí bude, jen jako by někdo odhalil závodní šasi, po léta
ukryté pod kapotou rodinné limuzíny, a vrátil je původnímu účelu.

– 336 –
Nicole už cítila svěží vánek – bála se jen toho zvratu a temnoty, z níž
k němu měla dojít.
Diverovi šli na pláž a Nicoliny a Dickovy bílé plavky ostře kontra­
stovaly s barvou jejich těl. Nicole viděla, jak Dick v motanici obrysů
a stínů mezi mnoha slunečníky hledá pohledem děti, a protože ji
v mysli dočasně opustil a přestal ji svírat, hleděla na něho s od-
stupem a usoudila, že děti hledá, ne aby jim ochranu poskytl, ale
aby ji u nich našel. Možná že se bál pláže jako sesazený vládce,
který tajně navštěvuje svůj starý dvůr. Začala nenávidět jeho svět
jemných žertů a zdvořilosti a zapomínala, že to byl po mnoho let
jediný svět, který jí byl otevřen. Jen ať se na to podívá – na tu svou
pláž, jak je teď znetvořena podle vkusu lidí, kteří vkus nemají. Mohl
by hledat celý den, a nenašel by ani kámen té čínské zdi, kterou
kolem ní kdysi postavil, ani stopu po nějakém starém příteli.
Na okamžik Nicole zalitovala, že je tomu tak; vzpomněla si
na sklo, které vyhrabal ze starého smetiště, vzpomněla si na ná-
mořnické kalhoty a svetry, které nakoupili v jedné postranní uličce
v Nizze, na úbor, který se potom, v hedvábném provedení, dostal
mezi pařížskými krejčími do módy – vzpomněla si na prostinká
francouzská děvčátka, jež šplhala na vlnolamy a jako ptáčkové
křičela „Dites donc! Dites donc!“45 A na ranní obřad, na to pokojné
a klidné obrácení tváří v tvář moři a slunci – na mnoho jeho objevů,
pohřbených hlouběji než pod pískem pod plynutím těch několika
málo roků… Teď byl z plovárny „klub“, ačkoli stejně jako u meziná-
rodní společnosti, již reprezentoval, bylo těžko říci, kdo tam nemá
přístup.
Ale když Dick poklekl na slaměný kobereček a rozhlížel se po
Rose­mary, Nicole se opět zatvrdila. Očima sledovala jeho pohled pát-
rající mezi novým plážovým příslušenstvím, mezi visutými hrazdami
nad vodou, mezi houpajícími se kruhy, přenosnými plovárničkami,

45  Jéje – podívejte!

– 337 –
plovoucími věžemi, reflektory ze včerejší slavnosti a modemistický-
mi bufety, bělajícími se otřepaným motivem nekonečných rukojetí.
Voda byla téměř poslední místo, kde Rosemary hledal, protože
v tom modrém ráji plavalo už jen málo lidí, děti a jeden exhibi­
cionistický komorník, který odměřoval dopoledne efektními skoky
ze sedmnáctimetrové skály – většina Gaussových hostů si stáhla
pyžama skrývající jejich ochablost, jen aby se po kocovině v jednu
hodinu krátce namočili.
„Tamhle je –“ poznamenala Nicole.
Pozorovala, jak Dick pohledem sleduje Rosemaryinu cestu od
jednoho voru k druhému; ale vzdech, který se jí vydral z prsou, byl
přežitek z doby před pěti lety.
„Doplaveme tam a promluvíme si s Rosemary,“ navrhl.
„Jen plav sám.“
„Půjdeme oba.“ Chvíli bojovala s jeho rozhodnutím, ale nakonec
plavali spolu a sledovali Rosemary podle hejna rybiček, které se za
ní táhlo, jako by je oslnila, podobná třpytce háčku na pstruhy.
Nicole zůstala ve vodě a Dick se vyhoupl vedle Rosemary; seděli
vedle sebe, odkapávala z nich voda a mluvili, jako kdyby se nikdy
nemilovali ani se jeden druhého nedotkl. Rosemary byla krásná –
její mládí Nicole otřáslo, ale zaradovala se, že mladší dívka není ani
o vlásek štíhlejší než ona. Nicole plavala v malých kruzích kolem
a naslouchala Rosemary, která hrála překvapení, radost a oče-
kávám – mnohem sebejistěji než před pěti lety.
„Strašně mi chybí maminka, ale sejdeme se v pondělí v Paříži.“
„Už to je pět let, co jste se tu objevila,“ řekl Dick. „A jaká jste byla
tenkrát legrační v tom hotelovém peignoiru!“
„Vy si ale pamatujete věci! Vždycky jste si pamatoval, a vždycky
ty hezké.“
Nicole viděla, že stará hra lichotek zase začíná, a potopila se pod
vodu. Když se vynořila, slyšela:

– 338 –
 „Budu dělat, jako že je to před pěti lety a že jsem zase osmnác-
tiletá holčička. Vždycky jste ve mně dovedl vzbudit takový pocit,
víte, takový nějaký šťastný, vy a Nicole. Mám pocit, jako byste pořád
seděli tamhle na pláži pod jedním tím slunečníkem – nejmilejší lidé,
jaké jsem kdy poznala a možná kdy poznám.“
Nicole odplavala kousek dál a spatřila, že mrak, který zahaloval
Dickovo nemocné srdce, se trochu zvedl, sotva si začal hrát s Rose­
mary; projevil opět svou starou zručnost v zacházení s lidmi, to
umění, jež pozbylo lesku; pomyslela si, že kdyby se trochu napil,
předváděl by jí své kousky na kruzích a s námahou kazil to, co kdysi
dělal tak snadno. Všimla si, že letos se poprvé vyhýbá skokům do
vody z výšky.
Později, když kličkovala ve vodě od jednoho voru k druhému, ji
Dick předhonil.
„Nějací Rosemaryini přátelé tady mají motorový člun, tamhleten.
Chceš si zajezdit na prkně? Mohla by to být legrace.“
Vzpomněla si, že kdysi dokázal udělat stojku na židli postavené na
konec prkna, a chtěla mu to dopřát, jako by to byla dopřála Lanierovi.
Předminulé léto si tak příjemně hráli ve vodě na Zugersee a Dick
zvedl na prkně stokilového člověka, posadil si ho na ramena a po-
stavil se s ním. Ale ženy si berou nejen muže, nýbrž i veškerá jejich
nadám, a ta na ně už později pochopitelně nedělají takový dojem,
i když mohou předstírat, že ano. Nicole už ani nepředstírala, i když
Dickovi řekla: „Ano“ a „Ano, myslím, že by to mohla být legrace“.
Ale věděla, že je nějak unaven, že ho k tomuto úsilí, na něž se
chystá, podnítila jenom blízkost Rosemaryina vzrušujícího mlá-
dí – viděla už, jak stejnou inspiraci čerpá ze svěžích těl jejich dětí,
a chladně uvažovala, jestli se bude předvádět. Diverovi byli starší
než ostatní ve člunu – mladí lidé se chovali zdvořile, uctivě, ale Ni-
cole cítila spodní tón otázky „Co je tohle vlastně za čísla?“ a chyběl jí
Dickův talent zvládnout snadno situaci a uvést ji do pořádku – Dick
se soustřeďoval na to, co chtěl udělat.

– 339 –
 Motorový člun odsupal necelých dvě stě metrů od pobřeží a je­
den mladík skočil rybičkou přes okraj. Doplaval k prknu, které
sebou bezcílně zmítalo, narovnal je, vyškrábal se na ně pomalu na
kolena – a potom, jak člun zrychlil, postavil se na nohy. Zaklonil
se a těžkopádně cloumal lehkým vozidlem ze strany na stranu
pomalými bezdechými oblouky, které se na konci každého výkyvu
vracely k okraji zčeřené brázdy. Když se dostal doprostřed stopy
člunu, pustil lano, na vteřinku zabalancoval a potom se pozpátku
vrhl do vody, zmizel jako slavnostní socha, znovu se objevil jako
bezvýznamná hlavička a člun opsal kruh a vrátil se k němu.
Když na ni přišla řada, Nicole odmítla. Potom jela na prkně
Rosemary, hezky a konzervativně, bodře povzbuzována svými ob-
divovateli. Tři z nich zápasili o čest vytáhnout ji na člun a společně
se jim podařilo odřít jí koleno a stehna o bok člunu.
„Teď vy, pane doktore,“ řekl Mexičan za volantem.
Dick a poslední mladík skočili přes okraj a plavali k prknu. Dick
chtěl zkusit svůj zvedací kousek a Nicole ho začala sledovat se
vztek­lým úsměvem. To, jak se fyzicky předváděl před Rosemary, ji
dopalovalo nejvíc.
Když už oba jeli dost dlouho, aby si zvykli na rovnováhu, Dick
poklekl, posadil si druhého muže na ramena, mezi nohama mu
nahmatal lano a začal se pomalu zvedat.
Lidé ve člunu, kteří ho bedlivě pozorovali, viděli, že zápasí s těž­
kostmi. Klečel na jednom koleně. Teď šlo o to, narovnat se z kleku
jediným pohybem. Chvíli odpočíval, potom svraštil obličej, jak se ze
všech sil namáhal a zvedal.
Prkno bylo úzké, druhý muž, ačkoli vážil ani ne pětasedmdesát
kilo, svou váhu nešikovně rozmísťoval a nemotorně popadl Dicka
za hlavu. Když Dick v posledním úsilí škubl zády a vzpřímil se,
uklouzlo jim prkno do strany a oba se svalili do moře.
Na člunu vykřikla Rosemary: „Báječně! Skoro to dokázali.“

– 340 –
 Ale když se vraceli k plavcům, dávala Nicole pozor, jak se bude
Dick tvářit. Tvářil se, jak očekávala, znechuceně, protože to byly jen
dva roky, co se mu ten kousek docela snadno podařil.
Podruhé si dával větší pozor. Trochu se nadzvedl, zkusil, je-li jeho
břemeno v rovnováze, znovu klekl na kolena; potom zachrochtal
„Ala hop!“ a začal se zvedat – ale než se mohl úplně vzpřímit,
podklesly pod ním najednou nohy a stačil ještě odkopnout prkno,
aby je neudeřilo, až spadnou.
Když se k nim tentokrát Baby Gar vrátila, bylo všem pasažérům
jasné, že se zlobí.
„Mohl bych to zkusit ještě jednou?“ volal a šlapal vodu. „Už se
nám to skoro povedlo.“
„Jistě. Jen do toho.“
Nicole se zdálo, že už mele z posledního, a varovala ho:
„Nemyslíš, že to prozatím stačí?“
Neodpověděl. První partner už toho měl dost, a tak ho vytáhli
přes okraj člunu a Mexičan, který řídil, zaujal jeho místo.
Byl těžší než jeho předchůdce. Když člun nabral rychlost, Dick
si na okamžik odpočinul břichem na prkně. Potom vlezl pod svého
společníka, chytil lano a svaly se mu napjaly, jak se pokoušel vstát.
Nemohl. Nicole viděla, jak mění pozici a znovu se namáhá, aby
se vztyčil, ale v okamžiku, kdy mu váha partnera plně spočinula na
ramenou, znehybněl. Ještě jednou to zkusil – zvedl se o palec, o dva
palce – potom už jen udržoval, čeho dosáhl, a pak se zhroutil na
kolena, až to mlasklo, a oba spadli do vody, přičemž Dick jen taktak
minul hlavou prkno, které se prudce vymrštilo vzhůru.
„Jeďte rychle zpátky!“ vykřikla Nicole na řidiče a při těch slovech
viděla, jak Dick sklouzl pod vodu, a trochu vzlykla; ale znova se vy-
nořil, obrátil se na záda a Mexičan plaval k němu, aby mu pomohl.
Trvalo věčnost, než se tam člun dostal, ale když konečně přijeli až
k nim a Nicole spatřila, jak Dick plave vyčerpán a bez výrazu, samo-
ten a obklopen jen vodou a oblohou, přešlo náhle zděšení v pohrdání.

– 341 –
 „Pomůžeme vám nahoru, pane doktore… Chytněte ho za nohu…
výborně… a teď všichni…“
Dick seděl, těžce oddechoval a díval se do prázdna.
„Věděla jsem, že to nemáš zkoušet,“ tu poznámku si Nicole ne­
mohla odpustit.
„Unavil se, že to zkoušel dvakrát,“ řekl Mexičan.
„Byla to bláhovost,“ trvala na svém Nicole, Rosemary taktně
mlčela.
Po chvíli Dick popadl dech a zasípal: „Teď naposled bych nebyl
uzvedl ani papírovou panenku.“
Výbuch smíchu uvolnil napětí způsobené jeho nezdarem. Když
Dick v přístavu vystupoval, byli k němu všichni samá pozornost.
Ale Nicole se zlobila – všechno, co dělal, ji teď zlobilo.

Seděla s Rosemary pod slunečníkem a Dick šel do bufetu pro něco

k pití. Za chvíli se vrátil a donesl sherry.
„Vůbec poprvé v životě jsem se napila s vámi,“ řekla Rosemary
a v záchvatu nadšení dodala: „Já jsem tak ráda, že vás vidím a vím,
že se vám dobře daří. Měla jsem strach –“ věta se zlomila vpůli, jak
Rosemary spolkla, co chtěla říct, „že se vám třeba tak dobře nedaří.“
„Slyšela jste, že jsem propadl postupnému rozkladu?“
„Ale ne. Prostě – prostě jsem slyšela, že jste se změnil. A jsem
ráda, když vidím na vlastní oči, že to není pravda.“
„Je to pravda,“ odpověděl Dick a přisedl si k ní. „Ta změna začala
už dávno – ale nejdříve to nebylo znát. Chování zůstává nedotčeno
nějaký čas i po tom, když se zhroutí morálka.“
„Provozujete na Riviéře praxi?“ zeptala se spěšně Rosemary.
„Bylo by to dobré naleziště hezkých případů.“ Semtam pokynul
hlavou k lidem, kteří se potulovali po zlatém písku. „Tohle by byli
pane kandidáti. Všimla jste si naší staré přítelkyně paní Abram-
sové, jak si hraje na vévodkyni u dvora královny Mary Northové?
Nemusíte na to žárlit – pomyslete si jen, jak dlouho musela paní

– 342 –
Abramsová po rukou a po kolenou lézt po zadním schodišti v Ritzu
a kolik prachu z koberců přitom musela spolykat.“
Rosemary mu skočila do řeči. „Ale je to opravdu Mary Northová?“
Prohlížela si ženu, která se loudala směrem k nim; sledovala ji sku-
pinka, která se chovala, jako kdyby byli zvyklí, že se na ně lidé dívají.
Když se přiblížili asi na dva metry, spočinula Mary na okamžik po-
hledem na Diverových; byl to pohled z těch nešťastných pohledů,
které naznačují, že hledící sice vidí ty, na které se dívá, ale hodlá je
přehlédnout; pohled, jaký si Diverovi ani Rosemary Hoytová vůči
nikomu v životě nedovolili. Dicka rozveselilo, když si Mary všimla
Rosemary, rozmyslela si to a přistoupila k nim. Nicole oslovila mile
a srdečně, Dickovi bez úsměvu přikývla, jako kdyby se od něho šířila
nějaká nákaza – načež se Dick s uctivou ironií uklonil – a pozdravila
Rosemary.
„Slyšela jsem, že jste tady. Na jak dlouho?“
„Až do zítřka,“ odpověděla Rosemary.
I ona si všimla, jak Mary pominula Diverovy, aby si promluvila
s ní, a vedena smyslem pro povinnost nejevila pražádné nadšení.
Ne, dnes večer nemůže přijít na večeři.
Mary se obrátila k Nicole a její chování naznačovalo přátelský
cit smíšený s lítostí.
„Jak se daří dětem?“ zeptala se.
Děti se právě dostavily a Nicole vyslechla žádost, aby změnila
rozhodnutí vychovatelky v jakési plavecké záležitosti.
„Ne,“ odpověděl Dick za ni. „Co mademoiselle řekne, platí.“
Nicole souhlasila, že zplnomocněná autorita se musí podporovat,
a žádost odmítla, načež Mary – která se po vzoru hrdinek z románů
Anity Loosové zajímala pouze o faits accomplis a nedokázala by
vychovat ani štěně francouzského pudlíka – pohlédla na Dicka, jako
kdyby se provinil nejpříšernějším znásilňováním. Dick, popuzený
tím únavným divadýlkem, se zeptal s předstíranou starostlivostí:
„A jak se daří tvým dětičkám – a jejich tetičkám?“

– 343 –
 Mary neodpověděla; opustila je a napřed ještě soucitně pohladi-
la ucukávajícího Laniera po hlavě. Sotva odešla, řekl Dick: „Když si
pomyslím, kolik času jsem strávil, když jsem z ní chtěl něco udělat.“
„Já ji mám ráda,“ řekla Nicole.
Dickova zatrpklost Rosemary překvapila. V jejích představách žil
jako vše odpouštějící a vše chápající člověk. Náhle si vzpomněla, co
o něm kdysi slyšela. V rozhovoru s nějakými lidmi z ministerstva
zahraničí na lodi – s poevropštělými Američany, kteří dospěli tak
daleko, že už vlastně nepatřili k  žádnému národu, alespoň ne
k žádné velmoci, leda snad k nějakému jakoby balkánskému stá-
tečku, skládajícímu se z podobných občanů – se vynořilo jméno
všeobecně známé Baby Warrenové a ozvala se poznámka, že Ba­by­
ina mladší sestra se zahodila s nějakým prostopášným doktorem.
„Ten už má všude dveře zavřené,“ řekla ta žena.
Ta fráze Rosemary pobouřila. Nedovedla si představit, že by
Diverovi žili v nějakém vztahu ke společnosti, kde by taková sku-
tečnost, pokud to byla skutečnost, mohla něco znamenat. Ale ozvěna
nepřátelského a organizovaného veřejného mínění jí zněla v uších.
„Ten už má všude dveře zavřené.“ Představovala si, jak Dick stoupá
po schodech k nějakému panskému sídlu, odevzdává navštívenku
a jak mu komorník říká: „U nás už máte dveře zavřené“; jak potom
jde ulicí dál a jak mu totéž říkají nesčetní další komorníci nesčetných
vyslanců, ministrů, chargés d’affaires…
Nicole přemýšlela, jak by se odtud mohla dostat. Předpokládala,
že Dick si na sebe dá pozor, začne být okouzlující a vynasnaží se, aby
na to Rosemary reagovala. Opravdu, v okamžiku se mu podařilo tó-
nem svého hlasu ospravedlnit všechno nepříjemné, co řekl předtím:
„Mary je docela dobrá ženská – velmi si polepšila. Ale je těžké
mít pořád rád lidi, kteří nemají rádi nás.“
Rosemary se přizpůsobila, naklonila se k Dickovi a zavrkala:
„Ale vy jste takový milý. Nemohu si představit, že by vám někdo
něco nemohl odpustit, ať jste mu udělal cokoliv.“ Pak si uvědomila,

– 344 –
že se dala příliš unést a porušila tím Nicolina práva, a zadívala se
na písek přesně mezi nimi: „Chtěla jsem se vás obou zeptat, co si
myslíte o mých posledních filmech – pokud jste je viděli.“
Nicole neřekla nic, jelikož jeden viděla a moc si o něm nemyslela.
„To dá chvilku vysvětlování,“ pravil Dick. „Dejme tomu, že vám
Nicole řekne, že Lanier je nemocný. Co uděláte ve skutečném životě?
Co udělá každý? Hraje – obličejem, hlasem, slovy – obličej vyjadřuje
zármutek, hlas vyjadřuje úlek, slova vyjadřují soucit.“
„Ano – rozumím.“
„Ale na divadle ne. Na divadle si všichni nejlepší herci vybudovali
pověst na tom, že správné citové reakce karikují – strach, lásku
i soucit.“
„Chápu.“ Úplně to však nechápala.
Nicole ztratila logickou nit, a jak Dick pokračoval, netrpělivost
v ní vzrůstala.
„Herečce hrozí nebezpečí, že začne reagovat. Dejme tomu, že
vám třeba někdo řekne: ‚Váš milenec zemřel.‘ V životě byste se asi
zhroutila, ale na scéně se snažíme lidi bavit – obecenstvo ať ‚reaguje‘
za vás. Herečka musí především odříkat svůj text, potom musí strh-
nout pozornost obecenstva na sebe a odvést ji od toho zavražděného
Číňana, nebo o co zrovna jde. Musí tedy udělat něco neočekávaného.
Jestliže si obecenstvo myslí, že postava, kterou hraje, je krutá, jde na
ně něžně – jestliže si myslí, že je něžná, jde na ně krutě. Postaví se
prostě úplně mimo postavu – rozumíte?“
„Ne tak docela,“ připustila Rosemary. „Co myslíte tím mimo po-
stavu?“
„Děláte prostě něco neočekávaného, až odvedete pozornost
obecenstva od objektivní skutečnosti znovu k sobě. Teprve potom
zase vklouznete do postavy.“
Nicole už to nemohla vydržet. Rázně se zvedla a vůbec se ne-
pokusila skrýt netrpělivost. Rosemary, který si to už několik minut
uvědomovala, se smířlivě obrátila k Topsy.

– 345 –
 „Chtěla bys být herečkou, až vyrosteš? Myslím, že by z tebe byla
dobrá herečka.“
Nicole se na ni upřeně podívala a řekla hlasem své babičky, po-
malu a výrazně:
„Absolutně nepřichází v úvahu nasazovat takové myšlenky do
hlavy dětem jiných rodičů. Uvědomte si, že s nimi třeba můžeme
mít docela jiné plány.“ Obrátila se rázně k Dickovi. „Beru si vůz
domů. Pošlu pro tebe a pro děti Michella.“
„Už jsi hrozně dlouho neřídila,“ protestoval.
„Ještě jsem to nezapomněla.“
Bez jediného pohledu na Rosemary, jejíž obličej mohutně „reago­
val“, odešla Nicole zpod slunečníku.
V šatně se převlékla do plážového úboru a tvářila se stále ještě
hrdě jako maska. Ale když zabočila na cestu pod klenbou borovic
a atmosféra se změnila – po větvi prolétla veverka, listy rozechvíval
vítr, vzdálené ticho proťal kohoutí hlas, do nehybnosti pronikl spár
slunečního paprsku –, potom hlasy z pláže ustoupily do pozadí. Ni-
cole se ulevilo, připadala si jako znovuzrozená a bylo jí do smíchu;
myšlenky jí zněly jako dobré zvony – měla pocit, že je vyléčena, a to
nějak jinak než dřív. Její já začalo rozkvétat jako veliká, bohatě roz-
vitá růže, jak se vracela zpátky bludištěm, v němž putovala celá léta.
Nenáviděla pláž, zmocnil se jí odpor k místům, kde představovala
planetu vedle Dickova slunce.
Tak už jsem se skoro dala dohromady, pomyslela si. Stojím už de
facto na vlastních nohou, nepotřebuji ho. A jako šťastné dítě, které
chce dokonalosti dosáhnout co nejdřív, a jelikož nejasně tušila, že
tento cíl pro ni Dick připravoval, lehla si, hned jak se vrátila domů,
na postel a napsala krátký a provokativní dopis Tommymu Bar-
banovi do Nizzy.

Ale takové to bylo jen ve dne – večer, když došlo k nevyhnutelnému

poklesu nervové energie, pozbyla opět nálady a její výbojnost se

– 346 –
v soumraku trochu rozplynula. Dostala strach, co asi Dick zamýšlí;
znovu měla pocit, že za vším, co nyní dělá, je nějaký plán, a jeho
plánů se bála – fungovaly dobře a měly v sobě vše zahrnující logiku,
jakou se Nicole nikdy nepodařilo zvládnout. Myšlení vlastně kdysi
nějak přenechala jemu a v jeho nepřítomnosti řídily se všechny
její činy jakoby automaticky tím, co by se jemu líbilo; a tak se jí
teď zdálo, že nemá dost sil postavit své záměry proti jeho. A přece
přemýšlet musí; konečně se dověděla, jaké číslo mají ty obávané
dveře obrazotvornosti, objevila práh, za nímž vede cesta k útěku,
který není útěkem; ví, že největším hříchem pro ni je a bude klamat
sama sebe. Trvalo jí to dlouho, ale konečně se to naučila. Buď člověk
myslí – nebo za něj musí myslet jiní, a pak si přisvojí jeho sílu, pokři-
ví a ukázní jeho přirozené sklony, zcivilizují a vysterilizují ho.
Večeře byla klidná, Dick pil hodně piva a v setmělém pokoji
s dětmi mu bylo příjemně. Potom zahrál několik písní od Schuber-
ta a několik nových amerických džezových kousků, Nicole mu je
broukala přes rameno drsným sladkým altem.

Děkuju, mamko,
děkuju, taťko,
že vám spolu bylo tak sladko —

„To se mi nelíbí,“ řekl Dick a už obracel stránku.

„Jen to zahraj,“ zvolala. „To se mám celý život vyhýbat slovu tati?“

děkuju koni, co táhl bryčku,

děkuju, že jste oba měli trochu špičku —

Potom seděli s dětmi na střeše maurského slohu a dívali se na

dvě kasina, planoucí jako ohňostroje daleko od sebe a daleko dole
na pobřeží. Bylo jim smutno a oba se cítili sami z toho, že každý má
pro druhého tak prázdné srdce.

– 347 –
 Druhý den ráno, když se vrátila z nákupu v Cannes, našla Nicole
vzkaz, že Dick si vzal malý vůz a odjel na několik dní sám do Pro-
vence. Ještě když jej četla, zazvonil telefon. Byl to Tommy Barban
z Monte Carla, volal, že dopis dostal a jede hned k ní. Cítila v mlu-
vítku teplo svých rtů, jak uvítala jeho rozhodnutí.

– 348 –
 Kapitola 8

Vykoupala se, naparfémovala, napudrovala se po celém těle a prsty

u nohou rozšlapala další hromadu pudru na osušce. Prohlížela si
linie svých boků jako pod mikroskopem a uvažovala, jak brzy začne
ta jemná štíhlá stavba klesat a rozšiřovat se. Asi tak za šest let.
Ale teď jsem ještě pohledná – vlastně pohledná jako každá, kterou
znám.
Nepřeháněla. Jediný fyzický rozdíl mezi Nicole dnes a Nicole
před pěti lety bylo prostě to, že už nebyla mladé děvče. Ale natolik
ji zachvátilo dobové zbožňování mládí, filmy přeplněné tvářemi
dětinských žabců, nenápadně prezentovaných jako pokračovatelé
v díle a nositelé moudrosti světa, aby na mládí žárlila.
Oblékla si odpolední šaty ke kotníkům, první po všech těch
letech, a zbožně se pokřižovala Chanelem číslo 16. Když Tommy
v jednu hodinu přijel, byla z ní nejupravenější zahrada, jakou si lze
představit.
Bylo dobré mít takovéhle věci, být znovu zbožňována, předstírat,
že má tajemství. Ztratila v životě dva velké drzé roky, vyhrazené
hezkým holčičkám – teď měla chuť si je vynahradit; pozdravila
Tommyho, jako by byl pouze jedním z mnoha mužů u jejích nohou,
kráčela před ním, místo vedle něho, když šli přes zahradu k velké-
mu jarmarečnímu slunečníku. Přitažlivé ženy mají stejně svěží se-
bedůvěru v devatenácti jako v devětadvaceti; naproti tomu dychtivá
léta kolem pětadvaceti nedokážou vsát vnější svět a obklopit se jím.
Devatenáct a devětadvacet jsou drzá léta, která se dají přirovnat
v prvním případě k mladému kadetovi, v druhém spíš k bojovníku,
který se vychloubá po boji.
Ale kdežto devatenáctileté děvče čerpá svou sebedůvěru z pře-
míry pozornosti, devětadvacetiletá žena se živí jemnější potravou.

– 349 –
Jestliže touží, volí si moudře aperitivy, je-li spokojena, těší se
z kaviáru své možné moci. Naštěstí se zdá, že ani v jednom přípa-
dě nepředjímá následující roky, kdy schopnost vidět jasně často
utrpí zmatkem a strachem ze zastavení nebo z pokračování. Na
zastávkách v devatenácti nebo devětadvaceti je si však zcela jista,
že kolem ní nejsou žádní zlí vlci.
Nicole netoužila po žádném vágním duševním románku – chtěla
mít „poměr“, toužila po změně. Pokud myslela Dickovými myšlen-
kami, uvědomovala si, že z povrchního hlediska je vulgární povolovat
bez citu choutkám tak, aby je to všechny ohrozilo. Naproti tomu
však kladla okamžitou situaci za vinu Dickovi a docela upřímně se
domnívala, že takový experiment může mít terapeutickou hodnotu.
Celé léto ji povzbuzoval pohled na lidi, kteří dělali přesně to, na co
měli chuť, a nestihl je za to žádný trest – nadto ještě, ačkoli si už
nechtěla nic nalhávat, dávala přednost tomu, domnívat se, že jenom
ohledává cestu a kdykoli může couvnout…
V lehkém stínu ji Tommy v bílém plátěném oděvu sevřel do ná-
ručí, přitáhl ji k sobě a díval se jí do očí.
„Nehýbej se,“ řekl. „Od nynějška se na tebe budu dívat hodně
často.“
Vlasy mu něčím voněly, bílé šaty vydechovaly neurčitou vůni mý-
dla. Měla sevřené rty, neusmívala se, oba jen čekali správný okamžik.
„Líbí se ti, co vidíš?“ řekla polohlasem.
„Parle français.“
„Dobrá,“ a zeptala se znovu francouzsky. „Líbí se ti, co vidíš?“
Přitáhl ji k sobě.
„Líbí se mi všechno, co na tobě vidím.“ Zaváhal. „Myslel jsem si,
že tvůj obličej znám, ale zdá se mi, že je tu několik detailů, o nichž
jsem nevěděl. Odkdy máš takové neviňoučké gaunerské oči?“
Vymkla se mu, otřesena a rozzlobena, a vykřikla anglicky:
„Proto jsi chtěl mluvit francouzsky?“ Ztišila hlas, když přišel
sluha a přinesl sherry. „Abys mě mohl urážet přesněji?“

– 350 –
 Posadila se prudce do stříbrně potaženého lehátka.
„Nemám tu zrcátko,“ řekla opět francouzsky, ale rozhodně, „ale
jestli se mi změnily oči, je to proto, že je mi zase dobře. A když je mi
dobře, vrátila jsem se možná ke svému pravému já – můj dědeček
byl myslím gauner a já jsem to gaunerství zdědila, takže jsme doma.
Uspokojí to tvou logickou mysl?“
Ale Tommy snad ani nevěděl, o čem mluví.
„Kde je Dick – bude s námi obědvat?“
Když viděla, že ta poznámka pro něho skoro nic neznamená,
zasmála se najednou a sprovodila ji ze světa.
„Dick je na výletě,“ řekla. „Objevila se tu Rosemary Hoytová,
a buďto jsou spolu, nebo ho to tak rozčílilo, že se chce někam ztratit
a snít o ní.“
„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.“
„Ale ne,“ ujistila ho spěšně. „Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom –
jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“
Marius přinesl meloun a vědro s ledem a Nicole, která musela
neustále myslet na své gaunerské oči, neodpovídala; ten taky dá
člověku úplný ořech, temný chlap, a nechá ho, aby si ho rozlouskl
sám, místo aby mu podal malé kousíčky, z nichž se dá vybírat jádro.
„Proč tě nenechali v tvém přirozeném stavu?“ zeptal se náhle
Tommy. „Jsi ta nejdramatičtější osoba, jakou jsem kdy poznal.“
Na to neměla odpověď.
„Kdyby nebylo toho krocení žen!“ posmíval se.
„V každé společnosti jsou jisté –“ Cítila, jak jí přes rameno na-
povídá Dickův duch, ale ustoupila před Tommyho spodním tónem:
„Vycepoval jsem násilím mnoho mužů, ale netroufal jsem si to
ani s polovinou žen. Zvláště takové to ‚laskavé‘ nahánění hrůzy –
komu to co prospěje? – tobě, nebo jemu, nebo vůbec komu?“
Srdce jí poskočilo a potom se na chviličku zastavilo, když si uvě-
domila, co dluží Dickovi.
„Myslím, že mám –“

– 351 –
 „Máš příliš mnoho peněz,“ řekl netrpělivě. „V tom je ten háček.
To Dick nezvládne.“
Uvažovala, mezitímco sluha odklízel melouny.
„Co si myslíš, že bych měla dělat?“
Poprvé za šest let ji ovládala nějaká jiná osobnost než manžel.
Všechno, co Tommy řekl, se navždy proměňovalo v součást jí samé.
Vypili láhev vína, slabý vítr kolébal jehličím borovic a smyslný
žár raného odpoledne promítal oslňující skvrny na kostkovaný
ubrus od oběda. Tommy se postavil za ni, vzal ji za ruce a zlehka je
sevřel. Dotkli se tvářemi, potom rty a Nicole vydechla, napůl vášní
a napůl náhlým překvapením nad její silou.
„Nemůžeš poslat vychovatelku s dětmi na odpoledne pryč?“
„Mají piano. A já stejně nechci zůstat tady.“
„Polib mě ještě jednou.“
O něco později, na silnici do Nizzy, si pomyslela: Tak já mám
neviňoučké gaunerské oči, co? Dobrá, lepší zdravý gauner než
bláznivý puritán.
Připadalo jí, že jeho prohlášení ji zbavuje jakékoli viny nebo
odpovědnosti, a projelo jí radostné vzrušení, že o sobě může pře-
mýšlet jinak než dřív. Otevřely se před ní nové obzory, zalidněné
obličeji mnoha mužů, z nichž žádného nemusí ani poslouchat, ani
milovat. Nadýchla se, zavrtěla rameny a obrátila se k Tommymu.
„Musíme opravdu jet až do tvého hotelu v Monte Carlu?“
Zastavil vůz, až pneumatiky zaskřípaly.
„Ne!“ odpověděl. „Panebože, nikdy jsem nebyl tak šťastný jako
v téhle chvíli.“
Projeli Nizzou podél modrého pobřeží a začali stoupat na paho-
rek Comiche. Pak Tommy zabočil ostře dolů na pobřeží, přejel přes
tupý poloostrov a zastavil u zadního vchodu malého pobřežního
hotelu.
Konkrétnost té budovy Nicole na okamžik vyděsila. V recepci
se jakýsi Američan donekonečna hádal s úředníkem o kursu valut.

– 352 –
Čekala, navenek klidná, ale bylo jí všelijak, až Tommy vyplní po-
licejní přihlášku – svou správně, její falešně. Pokoj vypadal jako
typický pokoj u Středozemního moře, skoro asketický, skoro čistý,
zatemněný před žárem moře. Nejprostší radosti – nejprostší místo.
Tommy objednal dva koňaky, a když se za číšníkem zavřely dveře,
posadil se na jedinou židli, tmavý, zjizvený a hezký, obočí vyklenuté
a rozčepýřené, bojující Puck, vážný Satanáš.
Ještě než dopili brandy, vrhli se náhle k sobě a vstoje přitiskli
jeden k druhému; potom seděli na posteli a on ji líbal na pevná kole-
na. Ještě se chvíli bránila, jako zvíře s useknutou hlavou, zapomněla
na Dicka a na své nové neviňoučké oči, zapomněla i na Tommyho
a klesala hlouběji a hlouběji do těch vteřin a do toho okamžiku.
Když vstal, aby otevřel okenici a zjistil, odkud pochází rostoucí
rámus pod okny, viděla, že je tmavší a statnější než Dick, a svazky
svalů, podobných uzlům na laně, se mu ve světle leskly. I on na ni
na chvilku zapomněl – téměř současně s tím, jak se od ní odloučil
tělem, začala tušit, že všechno bude jiné, než očekávali. Pocítila
bezejmenný strach, který předchází všechny city, radostné nebo
smutné, nevyhnutelně, jako dunění hromu předchází bouři.
Tommy opatrně vyhlédl z balkónu a referoval:
„Nevidím nic než dvě ženské na balkónu pod námi. Mluví o po-
časí a houpají se v amerických houpacích židlích.“
„A ty dělají všechen ten rámus?“
„Ten rámus se ozývá odněkud zdola. Poslouchej.“

Dole na Jihu, kde bavlnu pěstujou,

hotely zavíraj a kšefty krachujou,
dej bacha…

„Jsou to Američané.“
Nicole rozepjala na posteli doširoka ruce a zahleděla se na strop;
pudr na ní zvlhl a proměnil se v mléčnou hladinu. Líbilo se jí, jak

– 353 –
je pokoj holý, i bzučení jediné mouchy, která jí létala nad hlavou.
Tommy přitáhl židli k posteli a smetl z ní šaty, aby se posadil; líbilo
se jí, jak úsporně vypadají její lehounké šaty a sandály, které se na
podlaze pomíchaly s jeho bílými pantalony.
Prohlédl si ovál bílého trupu, jenž tak náhle přecházel do hně-
dých údů a hlavy, vážně se zasmál a řekl:
„Jsi celá nová, jako děťátko.“
„S neviňoučkýma očima.“
„O to už se postarám.“
„To není jen tak, starat se o neviňoučké oči – zejména o takové,
které pocházejí z Chicaga.“
„Znám všechny staré languedocké selské léky.“
„Polib mě na ústa, Tommy.“
„To je typicky americké,“ řekl, ale přesto ji políbil. „Když jsem byl
naposled v Americe, byla by mě děvčata pusou zrovna roztrhala
a sebe taky, až jim obličej zčervenal a všechna krev kolem pusy se
jim slila do jedné skvrny – ale nic víc.“
Nicole se nadzvedla na lokti.
„Tenhle pokoj se mi líbí,“ řekla.
Rozhlédl se.
„Mně se zdá trošku chudý. Drahoušku, jsem tak rád, že jsi nechtě-
la čekat až do Monte Carla.“
„Pročpak by byl chudý? Vždyť to je báječný pokoj, Tommy – jako
ty prázdné stoly na tolika Cézannech a Picassech.“
„Já nevím.“ Nesnažil se jí porozumět. „Už zase ten kravál. Pane-
bože, copak tu někoho zavraždili?“
Přistoupil k oknu a znovu ji informoval:
„Dva se tu perou, vypadají na americké námořníky, a hromada
jiných je povzbuzuje. Jsou z té vaší bitevní lodi, co kotví kousek
od pobřeží.“ Opásal se ručníkem a vyšel ven na balkón. „Mají s se-
bou své poules. Už jsem o tom slyšel – ty ženské za nimi táhnout
z jednoho přístavu do druhého, podle toho, kam přijede jejich loď.

– 354 –
To jsou mi ale ženské! Člověk by řekl, že na svůj plat by si mohli
opatřit lepší! Když pomyslím na ty ženské, co táhly za Komilovem!
Když pomyslím, že my jsem se ani nepodívali na žádnou, pokud to
nebyla aspoň baletka!“
Nicole byla ráda, že měl už tolik ženských, takže to slovo samo
pro něho neznamenalo nic; dokáže si ho udržet, dokud v ní osobnost
bude převyšovat obecné půvaby těla.
„Vraž mu jednu, kde to bolí!“
„Je-je-je-je-je!“
„Dyť ti to pořád říkám, vem ho tou pravičkou!“
„Do toho, Dulschnite, ty kluku!“
„Jé-je!“
„JÚ-Ó-Ú!“
Tommy se otočil k ní.
„Tak se mi zdá, že tenhle hotel už nepotřebujeme. Souhlasíš?“
Souhlasila, ale než se oblékli, spočinuli si na okamžik v náručí
a pak se jim ještě chvíli zdálo, že je to palác, který se vyrovná kaž-
dému jinému…
Konečně se Tommy dal do oblékání a zvolal:
„Panebože, s těma dvěma ženskýma na houpacích židlích na
balkóně pod námi to vůbec nehnulo. Chtějí si to zamluvit – jako
kdyby se vůbec nic nestalo. Užívají si tady lacinou dovolenou, a ani
celé americké námořnictvo a všechny kurvy z celé Evropy jim ji
nedokážou pokazit.“
Něžně k ní přistoupil, objal ji a zuby jí narovnal ramínko kombi-
né; potom vzduch venku prořízlo zadunění: br – um – BůůM – M –
m – m! To bitevní loď vyzývala k návratu.
Nato se dole pod oknem rozpoutalo opravdové peklo – protože
loď měla odplout k břehům dosud neohlášeným. Číšníci volali,
kdo je co dlužen, a rozčileně vymáhali zaplacení; ozývaly se kletby
a zapírání, vzduchem létaly příliš velké bankovky a příliš málo
drobných nazpátek; zpitým do němoty pomáhali do člunů a hlasy

– 355 –
příslušníků námořní policie pronikaly břitkými rozkazy halas všech
ostatních hlasů. Když odrazil první člun, roztřásl se vzduch pláčem,
slzami, výkřiky a sliby, a ženské se namačkaly až na samý konec
mola, ječely a mávaly.
Tommy zahlédl, jak se na balkón pod nimi vyřítilo děvče máva-
jící ubrouskem, a než mohl zjistit, zda se houpající Angličanky
konečně vzdaly a vzaly její přítomnost na vědomí, zaklepal někdo
na dveře jejich vlastního pokoje. Vzrušené ženské hlasy je přinutily
odemknout a na chodbě se objevila dvě děvčata, mladá, hubená
a barbarská, spíš nikdy nenalezená než ztracená. Jedno se zalykalo
pláčem.
„Nechali byste nás mávat z vašeho balkónu?“ dožadovalo se to
druhé vášnivou američtinou. „Nechte nás, prosím! My jen zamává-
me těm našim kukum. Vostatní pokoje sou zamčený.“
„S radostí,“ řekl Tommy.
Děvčata se vyřítila na balkón a jejich hlasy vzápětí zazněly jako
pronikavý diskant nad záplavou hluku.
„Pápá. Charlie! Charlie, koukej!“
„Pošli telegram poste restaurante Nizza!“
„Charlie! Von mě nevidí.“
Jedno děvče si náhle vyhrnulo sukni, stáhlo růžové kalhotky,
roztrhlo je, až z nich byla vlaječka; potom jimi začalo divoce mávat
a křičelo: „Benoušku! Benoušku!“ Když Tommy s Nicole odcházeli
z pokoje, kalhotky stále ještě vlály na pozadí modrého nebe. Ach
rci, zda zříš tu něžnou barvu známého těla? – a na zádi bitevní lodi
vyletěl na stožár jako soupeř Hvězdnatý prapor.

Večeřeli v novém Casinu na pláži v Monte Carlu… a ještě mnohem

později plavali v  Beaulieu, nezastřešené jeskyni, zalité bílým
měsíčním světlem a ohraničené kruhem bledých balvanů kolem
poháru světélkující vody s výhledem na Monaco a zamlžený Men-
tone. Líbilo se jí, že ji zavedl sem, odkud se otvíral přízračný pohled

– 356 –
k východu a vítr a voda předváděly úplně nové kousky; všechno
to bylo stejně nové jako oni jeden pro druhého. Symbolicky vza-
to, ležela mu přes sedlo stejně spolehlivě, jako kdyby ji byl unesl
k Damašku a odešli spolu někam do mongolských plání. Vteřinu po
vteřině opadávalo z ní všechno, co ji naučil Dick, a přibližovala se
pořád víc k tomu, co byla na počátku, změnila se v prototyp onoho
obskurního skládání zbraní bez boje, k němuž neustále docházelo
v okolním světě. Spoutána v měsíčním světle do osidel lásky, vítala
anarchii svého milence.
Procitli společně a zjistili, že měsíc zapadl a že se ochladilo.
Probrala se, chtěla vědět, kolik je hodin, a Tommy to odhadl asi na
tři.
„To se už musím vrátit domů.“
„Myslel jsem, že se vyspíme v Monte Carlu.“
„Ne. Co vychovatelka a děti? Musím se dostat domů, než začne
svítat.“
„Jak chceš.“
Ještě na chvilku se namočili, potom Tommy uviděl, že se Nicole
chvěje, a začal ji energicky drhnout ručníkem. Nasedli do vozu,
hlavy měli ještě vlhké a pokožku svěží a zářící a nechtělo se jim
domů. Kolem nich bylo všude plno záře, a když ji Tommy políbil,
ucítila, jak se ztrácí v bělosti jejích tváří, v jejích bílých zubech,
v chladném čele a v ruce, kterou ho hladila po tváři. Byla pořád ještě
zvyklá na Dicka, a tak čekala na vysvětlení nebo na zhodnocení; ale
žádné nepřicházelo. Ospalá a šťastná se znovu ubezpečila, že se jí
také žádného nedostane, schoulila se na sedadlo a dřímala, dokud
se brukot motoru nezměnil a ona neujistila, že už jedou do kopce
k vile Dianě. U brány ho skoro automaticky políbila na rozloučenou.
Na cestičce zněly její kroky jinak, noční zvuky zahrady se najednou
proměnily v minulost, ale přesto byla ráda, že je zpátky. Den uběhl
rychle a byl plný vzrušení, a třebaže jí přinesl uspokojení, nebyla
na takovou námahu zvyklá.

– 357 –
 Kapitola 9

Druhý den odpoledne ve čtyři hodiny zastavil u brány taxík od

nádraží a vystoupil z něho Dick. Nicole to najednou vyvedlo z míry
a rozběhla se mu z terasy naproti, celá zadýchaná, jak se snažila
ovládnout.
„Kde je vůz?“ zeptala se ho.
„Nechal jsem ho v Arles. Už se mi nechtělo řídit.“
„Podle tvého vzkazu jsem se domnívala, že budeš pryč několik
dní.“
„Chytil mě mistral a trochu pršelo.“
„Pobavil ses aspoň?“
„Asi jako každý, kdo před něčím utíká. Dovezl jsem Rosemary až
do Avignonu a tam jsem ji posadil na vlak.“ Kráčeli spolu k terase,
kde postavil kufr. „Na tom lístku jsem se o tom nezmínil, protože
jsem si myslel, že by sis představovala bůhvíco.“
„To bylo od tebe velmi ohleduplné.“ Nicole zase nabývala sebe-
jistoty.
„Chtěl jsem zjistit, jestli mi Rosemary může něco dát – a na to
jsem s ní musel být sám.“
„A mohla ti – něco dát?“
„Rosemary vůbec nedospěla,“ odpověděl. „Asi je to tak lepší. Co
jsi dělala ty?“
Cítila, jak jí v obličeji škubá jako králíkovi.
„Šla jsem si včera večer zatančit – s Tommym Barbanem. Jeli
jsme –“
Kývl a přerušil ji:
„O tom mi nevyprávěj. Nezáleží na tom, co děláš, jenom nechci
vědět nic určitého.“
„Nestalo se nic, co bys měl vědět.“

– 358 –
 „Dobře, dobře.“ Potom, jako kdyby byl pryč celý týden: „Jak se
daří dětem?“
V domě zazvonil telefon.
„Jestli je to pro mne, nejsem doma,“ řekl Dick a rychle se otočil.
„Musím zařídit něco v dílně.“
Nicole počkala, až zmizel za studnou z dohledu; pak vešla do
domu a zvedla telefon.
„Nicole, comment vas-tu?“
„Dick se vrátil.“
Zasténal.
„Přijeď za mnou do Cannes,“ navrhl. „Musím s tebou mluvit.“
„Nemůžu.“
„Řekni, že mě miluješ.“ Nepromluvila a přikývla do telefonu;
opakoval: „Řekni, že mě miluješ.“
„Ale ano,“ ujistila ho. „Jenže teď se nedá nic dělat.“
„Samozřejmě že dá,“ řekl netrpělivě. „Dick chápe, že mezi vámi
dvěma je konec. Je zřejmé, že už se vzdal. Co si myslí, že uděláš ty?“
„Nevím. Musím –“ zastavila se právě včas, aby neřekla: počkat, až
se budu moct zeptat Dicka, a místo toho skončila: „Napíšu ti a zítra
ti zavolám.“
Potulovala se celkem spokojeně po domě a dopřávala si po svém
výkonu odpočinku. Provedla lotrovinu, a to jí skýtalo uspokojení;
už nebyla jen lovkyní zvěře zahnané do ohrady. Včerejšek se jí vy-
bavoval v nesčetných podrobnostech – v podrobnostech, které se
zvolna kladly přes vzpomínky na podobné okamžiky, kdy její láska
k Dickovi byla svěží a nedotčená. Začala tu lásku podceňovat, tak-
že jí připadala od prvního okamžiku poskvrněná sentimentálním
zvykem. S ženskou oportunistickou zapomnětlivostí si už sotva
vzpomínala, jaké to bylo, když si s  Dickem náleželi v  tajných
ústraních v různých koutech světa, měsíc předtím, než se vzali.
Stejně včera večer Tommymu zalhala, když mu přísahala, že ještě
nikdy nebyla tak úplně, tak naprosto, tak dokonale…

– 359 –
 …potom ji výčitky svědomí za ten okamžik zrady, který tak
zpupně znevážil deset let jejího života, dohnaly vydat se k Dickově
svatyni.
Přibližovala se potichu a uviděla ho, jak sedí za svým domkem
v lehátku u zídky nad útesem, a chvíli ho mlčky pozorovala. Pře-
mýšlel, žil právě ve světě, který patřil jen jemu, a podle drobných
pohybů obličeje, podle toho, jak zvedal nebo vraštil obočí, mhouřil
nebo otvíral oči, špulil a povoloval rty a pohrával si s rukama,
sledovala, jak v duchu pokračuje v ději svého vlastního příběhu
od jedné epizody k druhé, svého příběhu, ne jejího. Jednu chvíli
zaťal pěsti a předklonil se v lehátku, pak se mu zas obličej zvrásčil
útrapami a zoufalstvím. Když to přešlo, zůstalo mu z toho něco
v očích. Téměř poprvé v životě jí ho bylo líto – pro ty, kteří byli
někdy duševně nemocni, je těžké litovat zdravé, a přestože Nicole
Dicka často nahlas vychvalovala za to, že jí vrátil život, který kdy-
si ztratila, představovala si ho vlastně jako nevyčerpatelný zdroj
energie, neschopný únavy – zapomněla na starosti, jež mu způso-
bila v okamžicích, kdy zapomněla na své vlastní starosti, které ji
ponoukaly. Teď už ji neovládá – jestlipak to ví? A tohle všechno si
přál? – Bylo jí ho líto, stejně jako jí někdy bylo líto Abe Northe a jeho
pokořujícího údělu, jako litovala bezmocné děti a staré lidi.
Přišla k němu, objala ho kolem ramenou, naklonila se k němu
a řekla:
„Nebuď smutný.“
Pohlédl na ni chladně.
„Nedotýkej se mě!“ řekl.
Zmateně o několik kroků couvla.
„Promiň,“ pokračoval roztržitě. „Právě jsem uvažoval, co si o tobě
myslím –“
„Že bys to zařadil jako novou diagnózu do své knihy?“
„Pomýšlel jsem na to – A dále, kromě psychóz a neuróz –“
„Nepřišla jsem za tebou, abys byl nepříjemný.“

– 360 –
 „Tak proč jsi přišla, Nicole? Já už pro tebe nemohu udělat nic.
Pokouším se teď zachránit sám sebe.“
„Abych tě nenakazila?“
„Moje povolání mě někdy přivádí do styku s pochybnou společ­
ností.“
Rozplakala se hněvem nad tou urážkou.
„Jsi zbabělec! V životě jsi ztroskotal, a teď to chceš klást za vinu
mně.“
Neodpovídal, a Nicole pocítila starou hypnotickou sílu jeho
inteligence, uplatňovanou někdy neúčinně, ale vždycky s podtex-
tem pravdy pod pravdou, sílu, kterou nedokázala rozbít ani v ní
způsobit trhlinku. Opět proti ní bojovala a zápolila s ním hezkýma,
přimhouřenýma očima, plyšovou arogancí člověka majetkově nad-
řazeného, rodícím se vztahem k jinému muži, vzdorem, který se
v ní nahromadil za celá léta; volala do boje své peníze a víru, že ho
její sestra nemá ráda a stojí teď na její straně; myšlenku na nové
nepřátele, které si dělá svou zatrpklostí, své zdraví a krásu proti
jeho fyzickému chřadnutí, svou bezohlednost proti jeho morálním
zásadám – v té vnitřní bitvě užívala i své slabosti, bojovala statečně
a odvážně starými plechovkami od konzerv, nádobím, prázdnými
nádobami odpykaných hříchů, urážek, chyb. A náhle, za pouhé dvě
minuty, dosáhla vítězství a ospravedlnila se sama před sebou, aniž
lhala nebo se uchýlila k vytáčkám, a navždy přeťala šňůru, která je
spojovala. Potom se pod ní podlomila kolena, chladně se rozvzlyka-
la a odešla do domu, který byl konečně její.
Dick počkal, až zašla z dohledu. Potom položil hlavu čelem na
zídku. Případ byl vyřízen. Doktor Diver byl volný.

– 361 –
 Kapitola 10

Ve dvě hodiny v noci vzbudil Nicole telefon a slyšela, jak do něho

Dick, který spal vedle v pokoji na – jak tomu říkali – Prokrustově
loži, mluví.
„Oui, oui… mais à qui est-ce-que je parle?… Oui…“46 Najednou
poznala na hlase, že se překvapením probudil. „Ale mohu mluvit
s některou z těch dam, pane důstojníku? Jsou to obě dámy velmi
významného postavem, dámy s konexemi, a mohly by způsobit ne-
obyčejně vážné politické komplikace… To je fakt, přísahám vám…
No dobře, uvidíte sám.“
Vstal, a když si ujasnil situaci, znalost sebe samého ho přesvěd-
čila, že ji dovede zvládnout – ta stará, osudná schopnost být milý,
to staré mocné kouzlo se mu vrátilo s voláním: „Využij mě!“ Musí
jít a vyřídit tuhle záležitost, která ho ani trochu nezajímala, protože
se mu kdysi dávno stalo potřebou být milován, snad od té chvíle,
kdy si uvědomil, že je poslední nadějí degenerujícího rodu. Skoro
při podobné příležitosti, když si tenkrát v Dohmlerově sanatoriu na
Curyšském jezeře uvědomil svou moc, učinil to rozhodnutí a vybral
si Ofélii, vybral si sladký jed a vypil jej. Chtěl být statečný a laskavý,
ale ještě víc chtěl být milován. Tak tomu bylo. A současně s tím, jak
doznělo starobylé cinkání telefonu, když odzváněl, uvědomil si, že
tomu tak bude vždycky.
Následovala dlouhá pauza. Nicole zavolala: „Co je? Kdo je to?“
Dick se začal oblékat, hned jak zavěsil. „Volali z poste de police47
z Antibes – mají tam Mary Northovou a tu Sibley-Biersovou. Je to

46  Ano, ano… s kým mluvím prosím?… Ano…

47  policejní stanice

– 362 –
něco vážného – ten policista mi to nechtěl říct; opakoval jen ‚pas de
morts – pas d’automobiles‘,48ale naznačoval, bůhvíco to není.“
„Proč volají zrovna tebe? To mi připadá hrozně divné.“
„Musí se dostat ven na kauci, když nechtějí přijít o  dobrou
pověst; a kauci za ně může složit jen nějaký majitel realit v Alpes
Maritimes.“
„Ty ale mají kuráž.“
„To je mi jedno. Stavím se ale v hotelu pro Gausse –“
Dick odjel a Nicole zůstala ještě vzhůru a přemítala, jaký zločin
asi mohly spáchat; potom usnula. Když se Dick po třetí hodině vrá-
til, prudce se probrala, posadila se a řekla: „Tak co?“, jako by mluvila
k někomu ve snu.
„Byla to hrozně zvláštní historie –“ řekl Dick. Posadil se jí do
noh postele a vyprávěl, jak vyburcoval starého Gausse z hlubokého
alsaského spánku, řekl mu, aby z pokladny vzal veškerou hotovost
a odjel s ním na policejní stanici.
„Pro tu Anglaise vážně nemám moc chuti něco udělat,“ bručel Gausse.
Mary Northová a lady Caroline, oblečené v uniformách fran-
couzských námořníků, dřepěly na lavici přede dvěma špinavými
celami. Lady Caroline vypadala jako pobouřený Brit, který čeká, že
mu každou chvíli přispěchá na pomoc celá středomořská flotila.
Mary Minghettiová byla vyděšená a zhroucená. Vrhla se doslova
Dickovi na žaludek, jako kdyby to byl bod skýtající největší možnost
dorozumění, a žadonila, aby probůh něco udělal. Náčelník policie
zatím vysvětloval celou záležitost Gaussovi, který každému slovu
naslouchal s odporem, kolísaje mezi úsilím projevit řádné ocenění
vypravěčského talentu policejního úředníka a dávat jako dokonalý
služebník najevo, že ho takový příběh vůbec nemůže pohoršit.
„Byl to jen šprým,“ řekla rozzlobeně lady Caroline. „Hrály jsme
si na námořníky na dovolené a sbalily jsme dvě hloupé holky. Ty

48  nikdo není mrtev – nemá to co dělat s autem

– 363 –
ucítily nějakou neplechu a udělaly v jednom penzionu příšernou
scénu.“
Dick vážně přikývl a pohlédl jako kněz ve zpovědnici na kamen­
nou podlahu – svářily se v něm dvě tendence: dát se do ironického
smíchu, anebo nařídit padesát ran bičem a čtrnáct dní o chlebu
a vodě. Výraz lady Caroline svědčil o tom, že si neuvědomuje, že by
se bylo stalo cokoli zlého, kromě toho, co zlého napáchaly zbabělé
provensálské holky a pitomá policie, a to ho zmátlo; dávno však
už došel k závěru, že určité anglické třídy se živí koncentrovanou
kaší protispolečenských činů, ve srovnání s níž vypadají newyorské
žranice asi jako, když se dětem udělá špatně po zmrzlině.
„Musím se odtud dostat, než se o tom doví Hossain,“ škemrala
Mary. „Dicku, ty to vždycky umíš nějak zařídit – vždycky jsi to uměl.
Řekni jim, že půjdeme rovnou domů, řekni jim, že zaplatíme, kolik
budou chtít.“
„Já nezaplatím,“ prohlásila vzdorovitě lady Caroline. „Já nezapla-
tím ani šilink. Ale můžou vzít jed na to, že se zeptám, co tomu říká
náš konzulát v Cannes.“
„Ne, ne!“ trvala Mary na svém. „Musíme se odtud dostat ještě
dnes v noci.“
„Uvidím, co se dá dělat,“ řekl Dick a dodal: „Ale s nějakou tou
sumičkou se určitě budete muset rozloučit.“ Podíval se na ně, jako
kdyby to byla dvě neviňátka, ačkoli věděl, že k tomu mají daleko,
a zavrtěl hlavou: „To byl ale pitomý nápad!“
Lady Caroline se samolibě usmála.
„Vy jste přece specialista na duševní choroby, ne? Měl byste nám
umět pomoct – a Gausse musí!“
Když se dostali až sem, poodešel Dick s  Gaussem stranou
a domlouvali se o tom, co děda zjistil. Záležitost byla vážnější, než
zpočátku vypadala – jedna z dívek, kterou dámy sbalily, pocházela
z vážené rodiny. Rodinu to neobyčejně pobouřilo, nebo to alespoň

– 364 –
předstírala; vyrovnat by se tedy musely s ní. To druhé děvče bylo
z přístavu a dalo by se vyřídit snadněji.
Podle francouzských zákonů by v případě odsouzení mohl ná-
sledovat trest vězení nebo alespoň veřejné vypovězení ze země.
Situaci ještě zhoršovalo, že stále vzrůstal rozdíl ve stupni snášen-
livosti mezi těmi obyvateli měst, kteří z pobytu zahraničních turistů
těžili, a těmi, na které doléhal turisty způsobený růst cen. Gausse
tedy shrnul situaci a předložil ji Dickovi. Dick přizval na poradu
náčelníka policie.
„Víte přece, že francouzská vláda chce podporovat turistický
ruch z Ameriky dokonce do té míry, že v Paříži byl letos v létě vydán
rozkaz, podle něhož Američané nemají být policejně stíháni, leda
pro velmi vážné přestupky.“
„Tohleto je panebože přece dost vážné.“
„Ale podívejte se – máte jejich cartes d’identité?“49
„Žádné neměly. Neměly nic – dvě stě franků a nějaký ten prsten.
Neměly ani tkaničky do bot, na kterých by se mohly oběsit.“
Dickovi se ulevilo, že cartes d’identité se v případu vůbec neob-
jevily, a pokračoval:
„Ta italská hraběnka je pořád americkou občankou. Je to vnučka –“
pomalu a zlověstně odvíjel klubíčko lží – „Johna D. Rockefellera Mello-
na. Slyšel jste o něm přece?“
„Slyšel, kristepane, jistěže slyšel. Myslíte, že jsem hlupák?“
„Mimoto je to neteř lorda Henryho Forda, a má tedy spojem se
společnostmi Renault a Citroen –“ pomyslel si, že to už by mohlo
stačit, ale jeho upřímný tón začal na důstojníka působit, a proto
pokračoval: „Kdybyste ji strčil do vězení, bylo by to stejné, jako
kdybyste zavřel nějakého vysokého příslušníka anglické královské
rodiny. Mohlo by to znamenat – válku!“
„A co ta Angličanka?“

49  osobní průkazy

– 365 –
 „Už se k ní dostávám. Je to snoubenka bratra prince Waleského –
vévody z Buckinghamu.“
„Ten si teda vybral nevěstu.“
„Jsme ochotní dát –“ počítal Dick v duchu rychle, „tisíc franků
každému z těch děvčat – a dalších tisíc té ‚důležité‘. A další dva tisíce
vám; můžete je podle vlastního uvážení rozdělit –“ pokrčil rameny,
„mezi vaše podřízené, kteří je zatkli, majitele penzionu a tak dále.
Těch pět tisíc vám vyplatím a očekávám, že okamžitě zahájíte vy-
jednávání. Potom je můžete propustit na kauci a zažalovat je třeba
z rušení veřejného pořádku a pokutu, k níž je odsoudíte, zaplatí
zítra u příslušného úředníka – po poslu.“
Ještě než důstojník promluvil, prozradil Dickovi jeho výraz, že
se všechno urovná. Řekl váhavě: „Nedal jsem to ještě do hlášení,
protože nemají žádné cartes d’identité. Musím se na to podívat –
dejte mi ty peníze.“
Hodinu nato odvezli Dick a pan Gausse obě ženy k hotelu Majestic,
kde šofér lady Caroline spal v jejím otevřeném automobilu.
„Nezapomeňte, že každá dlužíte panu Gaussovi sto dolarů,“ řekl
Dick.
„Dobrá,“ souhlasila Mary. „Zítra mu pošlu šek – a něco přidám.“
„Já ne!“ Všichni se vylekaně otočili k lady Caroline, které už
otrulo a přímo přetékala uraženou spravedlností. „Všechno mě to
hrozně urazilo. V žádném případě jsem vás nezplnomocnila, abyste
těm lidem dával sto dolarů.“
Malý Gausse stál vedle vozu a oči mu náhle zahořely.
„Vy mi nezaplatíte?“
„Samozřejmě že zaplatí,“ řekl Dick.
Najednou v Gaussovi vzplálo příkoří, které kdysi zakoušel v Lon-
dýně jako průvodčí na autobusu, a v měsíčním světle přistoupil
k lady Caroline.
Vychrlil ze sebe záplavu nelichotivých slov o její osobě, a když
jí zmrzl smích na rtech a ona se odvrátila, vykročil za ní a malou

– 366 –
nožkou bleskurychle zasáhl nejproslavenější ze všech cílů. Lady
Caroline to nečekala, vymrštila ruce nad hlavu jako člověk zasažený
výstřelem a ve svých námořnických šatech se jak široká tak dlouhá
natáhla na chodník.
Její zuřivé spílání přehlušil Dickův hlas: „Mary, uklidni ji! Nebo
budete obě za deset minut v lapáku!“
Cestou zpátky do hotelu neřekl starý Gausse ani slovo, dokud
neminuli kasino v Juan les Pins, kde stále ještě vzlykal a kašlal džez;
potom vzdychl: „V životě jsem neviděl ženské, jako jsou tyhle. Znám
mnoho světových kurtizán, a k nim často chovám velkou úctu, ale
ženské, jako jsou tyhle, jsem v životě neviděl.“

– 367 –
 Kapitola 11

Dick a Nicole chodívali obvykle k holiči spolu a dávali si stříhat

a mýt vlasy v sousedních místnostech. Z Dickovy strany slýchala
Nicole cvakání nůžek, odpočítávám drobných, četná voilà a pardon.
Den po jeho návratu se vydali do hotelu dát se ostříhat a umýt
v parfémovém vánku sušičů.
Před hotelem Carleton, jehož okna zírala do slunce stejně za-
tvrzele a bez výrazu jako kdekteré dveře do sklepa, je předjel vůz
a v něm seděl Tommy Barban. Nicole si všimla, že je hluboce zamyš-
len, ale že v okamžiku, kdy ji spatřil, vzrušením široce otevřel oči –
a to ji znepokojilo. Zatoužila odjet tam, kam jede on. Hodina u holiče
jí připadala jako jeden z těch marných intervalů, z nichž se skládal
její život, jako nové malé vězení. Coiffeuse v bílé uniformě, slabě
vonící růží na rty a kolínskou, připomínala jí mnoho ošetřovatelek.
V sousední místnosti dřímal Dick pod holičskou zástěrou a vrst-
vou mýdlové pěny. V zrcadle před Nicole bylo vidět chodbičku mezi
pánským a dámským oddělením, a Nicole sebou najednou trhla,
když spatřila Tommyho, jak vstupuje dovnitř a rázně míří do pán-
ského oddělení. Zalila ji vlna radosti, jak náhle s jistotou věděla, že
dojde k nějakému výstupu.
Zaslechla útržky hovoru, jímž to začínalo.
„Nazdar, chci s tebou mluvit.“
„… vážně.“
„… vážně.“
„… zcela k službám.“
Za okamžik přišel do Nicoliny budky Dick a pod ručníkem, jímž
si utíral narychlo opláchnutý obličej, se tvářil znechuceně.
„Tvému příteli se podařilo velice se rozčílit. Chce s námi mluvit s obě-
ma najednou a já jsem souhlasil, ať to máme z krku. Pojď se mnou!“

– 368 –
 „Ale co mé vlasy – jsem teprve napůl ostříhaná.“
„Nevadí – pojď se mnou!“
Zdráhavě poručila zírající coiffeuse, aby jí sundala ručník.
Připadala si pomačkaná a neupravená, ale vyšla za Dickem z ho-
telu. Venku se jí Tommy sklonil k ruce.
„Půjdeme do Café des Alliées,“ řekl Dick.
„Kam chceš, jen když tam budeme sami,“ souhlasil Tommy.
Pod klenbou stromů, kam se návštěvníci uchylovali v létě, se Dick
zeptal: „Dáš si něco, Nicole?“
„Citron pressé.“50
„Pro mě demi,“51 řekl Tommy.
„Blackenwite a sodu,“ řekl Dick.
„Il n’y a plus de Blackenwite. Nous n’avons que le Johnnie Walkair.“52

Ne – ní – zvuková,

však chceš-li víc,
snad si dá říct –

„Tvá žena tě nemiluje,“ řekl Tommy zničehonic. „Miluje mě.“

Oba muži na sebe pohlédli s výrazem podivné bezmoci. V takové
situaci nemohou muži navázat duševní kontakt, protože jejich vztah
je nepřímý a záleží v tom, jak mnoho žena, o niž jde, každému z nich
patřila nebo bude patřit, takže jejich city procházejí rozpolcenou
osobností jako při špatném telefonickém spojení.
„Okamžik,“ řekl Dick. „Donnez-moi du gin et du siphon.“53
„Bien, Monsieur.“54

50  Citronovou šťávu.

51  Půl litru vína.
52  Blackenwite nemáme. Máme jen Johnnie Walkair.
53  Dejte mi gin a sodu.
54  Prosím, pane.

– 369 –
 „Dobře, tak pokračuj, Tommy.“
„Je mi naprosto jasné, že tvoje manželství s Nicole je v koncích.
Nicole je s tebou hotova. Čekal jsem pět let, až k tomu dojde.“
„Co tomu říká Nicole?“
Oba pohlédli na ni.
„Začala jsem mít Tommyho moc ráda, Dicku.“
Přikývl.
„Tobě už na mně nezáleží,“ pokračovala. „Je to jen zvyk. Po tom,
co se objevila Rosemary, už to nikdy nebylo jako dřív.“
Tenhle aspekt Tommyho nelákal, a prudce jí skočil do řeči:
„Ty Nicole nechápeš. Zacházíš s ní pořád jako s pacientkou, pro-
tože byla kdysi nemocná.“
Náhle je přerušil dotěrný Američan nešťastného vzezření, který
prodával čerstvé výtisky newyorského Heraldu a Timesů.
„Tady to všecko je, kamarádi,“ oznámil. „Už jste tu dlouho?“
„Cessez cela! Allez ouste!“55 vykřikl Tommy a pak se obrátil k Dic-
kovi: „Podívej, žádná žena nesnese takové –“
„Kamarádi,“ přerušil je Američan znovu. „Myslíte si, že tu marním
čas – ale spousta jiných si to nemyslí.“ Vytáhl z tobolky šedivý vý-
střižek z nějakých novin – byl to kresba znázorňující miliony Ame-
ričanů, jak se hrnou ze zaoceánských parníků s pytli zlata. „A vy
si myslíte, že z tohohle já neurvu kus pro sebe? To jste teda vedle.
Právě jsem dorazil z Nizzy a jedu na Tour de France.“
Když se ho Tommy zbavil divokým „allez-vous en,“56 Dick za ním
zavolal: „Kdy tu bude Tour de France?“
„Každou chvilku, kamarádíčku.“
Konečně jim vesele zamával a ztratil se a Tommy se znovu obrátil
k Dickovi.

55  Nechte toho! Vypadněte!

56  Kliďte se odtud.

– 370 –
 „Elle doit avoir plus moi qu’avec vous.“57
„Mluv anglicky! Co znamená ‚doit avoir‘?“
„‚Doit avoir?‘ Měla by se mnou víc štěstí.“
„Bylo by to pro vás oba něco nového. Ale Nicole a já jsme spolu
byli velmi šťastni, Tommy.“
„L’amour de famille,“58 ušklíbl se Tommy.
„Kdyby sis Nicole vzal, to by nebyla ‚l’amour de famille‘?“
V dálce zesílil neurčitý hluk a Dick se odmlčel; hluk se přiblížil
až k místu, kde serpentina ústila na kolonádu, a několik lidí – celý
dav – se vyřítilo ze všemožných zákoutí, kde trávili siestu, a postavi-
li se na chodnících do špalíru.
Kolem spurtovali malí chlapci na kolech, automobily nacpané
sportovci, ozdobenými nápadnými střapci, prolétly ulicí, vysoko
naladěné houkačky ohlásily, že se pole závodníků blíží, a když ze
zatáčky vyrazilo čelo pelotonu, objevili se ve dveřích restaurací
neočekávaně kuchaři v tričkách. První jel osamělý cyklista v čer-
veném trikotu, vynořil se pln soustředěné snahy a sebedůvěry ze
zapadajícího slunce a projel kolem, provázen melodií vysokého,
švitořícího provolávám slávy. Potom se vyhoupli tři současně, har-
lekynády vybledlých barev, nohy žluté spečeným prachem a potem,
tváře bez výrazu, oči přivřené a nesmírně unavené.
Tommy se podíval Dickovi do obličeje a řekl: „Myslím, že Nicole
se chce dát rozvést – doufám, že jí nebudeš dělat potíže.“
Za prvními závodníky se vyrojila skupina si padesáti dalších,
roztažená na téměř dvě stě metrů; několik se jich sebejistě usmí-
valo, několik jich bylo zřejmě vyčerpáno, většina se tvářila lhostejně
a unaveně. Projela družina malých chlapců, několik vzdorných
opozdilců, lehký vůz vezoucí oběti nehod a porážky. Vrátili se zas
ke stolu. Nicole si přála, aby iniciativu převzal Dick, ale zdálo se, že

57  Byla by se mnou šťastnější než s vámi.

58  Rodinná láska.

– 371 –
tomu stačí sedět s napůl oholeným obličejem, který se dobře hodil
k jejím napůl umytým vlasům.
„Není to pravda, že už se mnou nejsi šťastný?“ pokračovala Nico-
le. „Beze mě by ses mohl zase vrátit ke své práci – mohl bys pracovat
líp, kdyby ses o mě nemusel starat.“
Tommy se netrpělivě pohnul.
„To nemá smysl. Nicole a já se milujeme a na ničem ostatním
nezáleží.“
„Tak dobře,“ řekl doktor Diver, „jelikož je všechno dohodnuto,
snad bychom se mohli vrátit k holiči.“
Tommy se chtěl pohádat. „Je tu několik věcí –“
„O tom si s Nicole promluvím,“ řekl chlácholivě Dick. „Nedělej si
starosti – v zásadě souhlasím a s Nicole si rozumíme. Vyhneme-li
se téhle diskuzi ve třech, je tu menší riziko nepříjemných scén.“
Tommy sice proti své vůli uznal Dickovu logiku, ale hnal ho ne-
odolatelný rasový pud získat nějakou výhodu.
„Doufám, že je jasné,“ řekl, „že od tohoto okamžiku zastávám po-
stavení Nicolina ochránce, dokud se nevyřídí všechny podrobnosti.
Považuji tě také za plně odpovědného za jakékoli zneužití sku-
tečnosti, že bydlíte i nadále v jednom domě.“
Dick přikývl a  odešel k hotelu a  Nicole ho sledovala nejne-
vinnějšíma očima.
„Choval se docela slušně,“ připustil Tommy. „Drahoušku, budeme
dnes v noci spolu?“
„Já myslím, že ano.“
Tak k tomu došlo – a nebylo to skoro vůbec žádné drama; Nicole
měla dojem, že všechno se zběhlo úplně jinak, než si představova-
la, a uvědomila si, že od příhody s kafrovou mastí Dick všechno
předvídal. Byla však také šťastná a vzrušená a podivné přáníčko,
aby o tom mohla vyprávět Dickovi, rychle vybledlo. Ale pohledem
sledovala jeho postavu, až se změnila v tečku a smísila se s ostat-
ními tečkami v letním davu.

– 372 –
 Kapitola 12

Den předtím, než doktor Diver odjel z Riviéry, strávil všechen čas
s dětmi. Nebyl už mladý, aby si mohl vymyslet a vysnít příliš mnoho
hezkého o sobě, a tak si chtěl uchovat pěknou vzpomínku na ně.
Dětem řekli, že tu zimu budou u tetičky v Londýně a jeho že brzy
přijedou navštívit do Ameriky. Vymínil si, že Fräulein nesmí dostat
výpověď bez jeho souhlasu.
Byl rád, že tolik dal děvčátku. Pokud šlo o chlapce, nebyl si tak
jistý – nikdy dobře nevěděl, co může dát tomu mláděti, které po
něm neustále šplhalo, věšelo se na něj a zaplavovalo ho zkoumavý-
mi otázkami. Ale když se s nimi loučil, chtěl jim zvednout krásné
hlavičky z ramenou a držet je v náručí celé hodiny.
Objal starého zahradníka, který jim před šesti lety upravil první
zahradu ve vile Dianě; políbil provensálské děvče, které pomáhalo
u dětí. Byla u nich téměř deset let a padla na kolena a plakala, dokud
ji Dick nezvedl na nohy a nedal jí tři sta franků. Nicole, jak se dohod-
li, ještě spala – nechal jí vzkaz a jiný vzkaz pro Baby Warrenovou,
která se právě vrátila ze Sardinie a bydlela u nich. Pořádně se napil
z láhve brandy, téměř metr vysoké, jež měla obsah přes sedm litrů
a kterou jim kdysi někdo daroval.
Potom se rozhodl, že zavazadla nechá na nádraží v Cannes a po-
dívá se ještě naposled na Gaussovu pláž.

Když tam Nicole a její sestra toho rána přišly, zalidňoval pláž jenom
předvoj dětí. Bílé slunce, jemuž bílá obloha vymazala přesné obrysy,
zářilo nad bezvětrným dnem číšníci přidávali do lednice v baru led;
americký fotograf agentury AP si v riskantním stínu připravoval ná-
řadí a rychle vzhlížel pokaždé, jakmile se na kamenných schodech

– 373 –
ozvaly kroky. Jeho nadcházející objekty dosud spaly v zatemněných
pokojích po opiátech nedávného jitra.
Když se Nicole vydala na pobřeží, spatřila Dicka, jak sedí – nikoli
v plavkách – nahoře na skále. Ucouvla do stínu převlékacího stanu.
Za minutku se k ní přidala Baby a řekla:
„Dick je pořád ještě tady.“
„Viděla jsem ho.“
„Mohl by mít myslím tolik slušnosti a odejít.“
„Tohle je jeho pláž – on ji vlastně objevil. Starý Gausse vždycky
říká, že za všechno vděčí Dickovi.“
Baby se chladně podívala na sestru.
„Měly jsme ho nechat, aby zůstal u těch svých výletů na kole,“
poznamenala. „Když se lidé dostanou někam, kam nepatří, ztratí
hlavu, i když si seberozkošněji hrají na kdovíkoho.“
„Dick mi byl šest let dobrým manželem,“ řekla Nicole. „Celou tu
dobu mi nikdy ani na minutku nezpůsobil bolest a vždycky se ze
všech sil snažil, aby mě nic nezranilo.“
Baby trochu vystrčila spodní čelist a řekla:
„K tomu ho taky vychovali.“
Sestry seděly mlčky, Nicole unaveně přemýšlela o všem možném,
Baby uvažovala, zda si má nebo nemá vzít nejnovějšího uchazeče
o svou ruku a peníze, autentického Habsburka. Ani o tom vlastně
nepřemýšlela. Její známosti se už tak dlouho podobaly jedna druhé
jako vejce vejci, že když Baby uvadla, byly pro ni důležitější jako
dobrý námět ke konverzaci než samy o sobě. Její city byly nejsku-
tečnější, když o nich vyprávěla.
„Už odešel?“ zeptala se za chvíli Nicole. „Vlak mu myslím jede
v poledne.“
Baby se podívala.
„Ne. Odešel na horní terasu a mluví tam s nějakými ženskými.
V každém případě je tady už tolik lidí, že nás nemusí vidět.“

– 374 –
Ale přece je uviděl, když vyšly ze svého pavilónku, a sledoval je po-
hledem, dokud se mu zase neztratily. Seděl s Mary Minghettiovou
a pil anisette.
„Tenkrát v noci, jak jsi nám pomohl, jsi byl jako dřív,“ říkala, „až
na to, jak ses nakonec příšerně choval ke Caroline. Proč nejsi vždyc-
ky tak milý? Vždyť to dovedeš.“
Dickovi připadalo fantastické, že dospěl až tak daleko, že mu
Mary Northová může říkat co a jak.
„Tví přátelé tě mají pořád rádi, Dicku. Ale když se napiješ, říkáš
lidem příšerné věci. Letos v létě jsem strávila většinu času tím, že
jsem tě obhajovala.“
„Tahle poznámka patří ke klasickým výrokům doktora Eliota.“
„Je to pravda. Lidem je jedno, jestli piješ nebo ne –“ zaváhala, „ale
Abe ani když nejvíc pil, nikdy neurážel lidi jako ty.“
„S vámi je se všemi taková otrava,“ řekl.
„Ale kromě nás nikdo neexistuje!“ vykřikla Mary. „Když nemáš
rád slušné lidi, zkus to s těmi, co nejsou slušní, a uvidíš, jak se ti to
bude líbit! Každý se prostě chce dobře bavit, a když se chováš tak,
že jsou z tebe lidé nešťastní, přeřezáváš si kořeny, kterými přijímáš
živinu.“
„To mě někdo živil?“ zeptal se.
Mary se velmi dobře bavila, ačkoli to sama nevěděla, protože se
k němu posadila jenom ze strachu. Znovu se odmítla napít a řekla:
„Ty si moc popřáváš a v tom to vězí. Dovedeš si samozřejmě před-
stavit, co si o tom myslím po tom, co se stalo Abovi – když jsem už
jednou viděla, jak dobrý člověk propadl alkoholismu –“
Po schodech dolů křepče a teatrálně cupitala lady Caroline Si-
bley-Biersová.
Dickovi bylo dobře – předběhl už hezky denní pořádek a dospěl
tam, kde by člověk měl být po dobré večeři, ale přesto dával najevo
jen slušný, ohleduplný a zdrženlivý zájem o Mary. Jeho pohled,
v tomto okamžiku jasný jako pohled dítěte, žadonil o její sympatii

– 375 –
a cítil, jak se ho znovu zmocňuje ta stará potřeba přesvědčit ji, že
on je poslední muž na světě a ona poslední žena.
… Potom by se nemusel dívat na ty dvě jiné postavy, na muže a na
ženu, černé, bílé a jako z kovu na pozadí oblohy…
„Ty jsi mě kdysi měla ráda, že?“ zeptal se.
„Měla ráda – já tě milovala. Každý tě miloval. Mohl jsi mít kaž-
dého, stačilo, aby sis o něho řekl –“
„Mezi tebou a mnou vždycky něco bylo.“
Zabrala dychtivě. „Opravdu, Dicku?“
„Vždycky – věděl jsem, co tě trápí a jak se s tím statečně vyrov­
náváš.“ Ale někde uvnitř se v něm něco začalo smát jako za starých
časů, a on věděl, že už to dlouho nevydrží.
„Vždycky jsem si myslela, že toho hodně víš,“ řekla Mary nadšeně.
„Že o mně víš víc, než kdo kdy o mně věděl. Snad proto jsem se tě
tolik bála, když jsme spolu tak dobře nevycházeli.“
Pohlédl jí měkce a laskavě do očí, jako by se mu v pohledu skrýval
cit; náhle se spolu pohledem oženili, vyspali, přimkli se k sobě. Po-
tom, když smích v něm tak zesílil, že se mu zdálo, že jej Mary musí
uslyšet, zhasil Dick světlo a octli se opět pod sluncem na Riviéře.
„Musím jít,“ řekl. Když se postavil, trochu zavrávoral; už mu
nebylo dobře. Krev obíhala pomalu. Zvedl pravou ruku a z vysoké
terasy požehnal pláž papežským křížem. U několika slunečníků
k němu vzhlédly obličeje.
„Jdu za ním,“ Nicole se zvedla na kolena.
„Ne, nepůjdeš,“ řekl Tommy a stáhl ji k sobě dolů. „Jen ho nech
být.“

– 376 –
 Kapitola 13

Po svatbě zůstávala Nicole s Dickem ve styku; vyměňovali si dopisy

o obchodních záležitostech a o dětech. Kdykoli řekla, a říkala to
často: „Milovala jsem Dicka a nikdy na něho nezapomenu,“ odpoví-
dal jí Tommy: „Samozřejmě že nezapomeneš – proč bys také měla?“
Dick si otevřel v Buffalu ordinaci, ale zřejmě neměl úspěch. Ni-
cole se nedověděla, proč to nevyšlo, ale pár měsíců nato uslyšela,
že žije v městečku Bitavia ve státě New York jako praktický lékař
a později byl v Lockportu a dělal tam totéž. O jeho životě tam se
náhodou dověděla víc než o životě jinde: jezdil prý hodně na kole,
dámy ho prý velmi obdivovaly a na psacím stole měl prý vždycky
velikou kupu papírů, o nichž se vědělo, že je to důležité medicínské
pojednání, už téměř dokončené. Říkalo se o něm, že se umí chovat,
a jednou na nějaké veřejné zdravotnické schůzi měl dobrý projev
o drogách; ale zapletl se s nějakým děvčetem, které prodávalo v ko-
loniále, a zamíchal se také do nějakého procesu týkajícího se jakési
lékařské záležitosti; tak se tedy z Lockportu odstěhoval.
Potom už přestal žádat, aby za ním do Ameriky poslali děti,
a neodpovídal, když se ho Nicole ptala, jestli nepotřebuje peníze.
V posledním dopise, který od něho dostala, psal, že provozuje praxi
v Ženevě ve státě New York, a měla dojem, že se tam usadil s nějakou
hospodyní, která mu vede dům. Našla si Ženevu v atlasu a zjistila,
že je to v srdci fingerlakeského kraje a že to má být příjemné místo.
Snad, to si alespoň namlouvala, chce jeho kariéra svůj čas, stejně
jako Grantova v Galeně; poslední lístek od něho nesl razítko Homell,
New York, což je kousek od Ženevy a je to malé městečko; buď jak
buď je tedy skoro jistě někde v okolí, v některém městečku v tom
kraji.

– 377 –
Francis Scott Fitzgerald
Něžná je noc

Překlad Lubomír Dorůžka

Ilustrace na obálce Gorbash Varvara/Shutterstock.com
Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 8. 1. 2020

ISBN 978-80-274-0392-9 (epub)

ISBN 978-80-274-0393-6 (pdf)
ISBN 978-80-274-0394-3 (prc)