Černé světlo

Václav Řezáč
Znění tohoto textu vychází z díla Černé světlo tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Československý spisovatel v Praze v roce 1976.
Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně
zpracován.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

§
Text díla (Václav Řezáč: Černé světlo), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 15. 10. 2021.
 OBSAH

KNIHA PRVNÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
VII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
VIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
IX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
KNIHA DRUHÁ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
VI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
VII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
VIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
IX. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
X . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
XI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
XII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
XIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
XIV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
XV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191
KNIHA PRVNÍ
 I

Dnes v noci vrátil mi sen jednu z mých nejstarších dětských vzpo-

mínek. A kdo ví, snad nejstarší vůbec. Dosud nikdy se mi nepoda-
řilo vzpomenout si, co bylo předtím. Jí jako by počínal úsvit mého
života; všechno dřívější je ponořeno ve tmě. Prožíval jsem znovu
ten děj, tak nepatrný a bezvýznamný pro všechny, kdo ho tehdy byli
účastni; pro mne však znamenal právě tolik, jako bych se teprve
v tu chvíli narodil.
Když jsem se dnes v noci probudil, táž hrůza jako před lety mi
svírala srdce a mdloba se přes mne valila dusivými vlnami. Obrovitý
stín řezníka Hordy v bílé zástěře pomazané krví se ještě kymácel
a bortil v mlžné tmě. Chraptivá prodleva jeho řevu mi ještě drásala
bubínky. Možná také, že to byla jen ozvěna mého vlastního křiku.
Pak jsem zaslechl skutečný výkřik; otřásl mnou jako neurvalá ruka
a přivedl k vědomí. Přicházel otevřeným oknem. Opilci se rvali dole
na ulici a drsný hlas se dovolával policie. Snad právě tento hlas
prorazil zdí spánku a přivolal můj sen. Seděl jsem ve tmě, chlad
vál od okna, noc mi olizovala záda studeným jazykem, krátkými,
důraznými smyky. Rváči zapadli v nočních ulicích, ticho šumělo
a tepalo. Kdo volal? Opilec, řezník Horda nebo já? Teď už bylo vše
pomícháno; sen se skutečností, minulost s přítomností. Rozmotej
uzel! Kdesi v jeho krutě utažených závitech najdeš pravdu. Snad ji
ještě vzkřísíš, možná že už bude mrtva.
Nebudu vyprávět sen, jeho alchymie mne děsí, obrátím se ke
vzpomínce. I ji bude těžké zbavit nánosu času. Možná že tvář té
příhody bude dnes jiná, než jak se mi jevila tehdy. Ale na tom příliš
nesejde. Nevyhrabávám ji proto, abych se jí těšil nebo trýznil, pídím
se po souvislostech. Viním ji, že jako tajemný hlubinný výbuch vy-
nesla na povrch mé povahy určité vlastnosti a jiné zasula. Nemohu

–7–
tvrdit, že do mne vnesla něco, co ve mně vůbec nebylo, ale jistě
zapůsobila na mé vnímání a city, i na to, jak jsem se později choval
ke všemu, co mě potkávalo. Dalo by se říci, že byla vsunuta jako
vzorek do stavu, na němž měl být utkán můj život.
Stává se mi často, když chodím po Starém Městě, že se přistihnu,
jak směřuji do Haštalské ulice; přitahuje mě dům, v němž jsem se
narodil a vyrostl. Zbytečné, kamaráde, řeknu si obyčejně v poslední
chvíli, už tam není. Na jeho místě postavili dva z těch moderních
domů, jež mě odpuzují svou bezduchostí. Beton, železo, sklo, kan-
celář na kanceláři; život tu jen probíhá jako ulicí, není mu dovoleno
zastavit se, vydechnout nebo zasnít. V noci jsou pusté, v podzemí
bydlí jeden nebo dva zřízenci a prázdnými chodbami se plíží noč-
ní hlídač na gumových podešvích, aby neděsil sám sebe ozvěnou
vlastních kroků.
Náš dům se jmenoval U Kuklů, maminka byla rozená Kuklová,
a tak jsi jej mohl najít spolehlivěji než podle domovního čísla. Také
firma nad krámem, kde se obchodovalo v detailu, nesla toto jméno,
a tatínek vedl pod ním i velkoobchod, do něhož se přiženil. Dům
měl dvě poschodí, ale jeho fronta měřila dobrých padesát metrů
a dovnitř měl ještě jedno křídlo, snad právě tak dlouhé; protější
stěnu rozlehlého dvora uzavíraly sklady a dílny. Byl to starý barák
s pavlačemi a vším, co k tomu náleží, se záchody společnými celé
řadě bytů, s dvojím schodištěm stejně tmavým a ponurým, kde ve
výklencích blikaly olejové lampičky z rudého skla před krucifixem
nebo sochami Panny Marie, Jana Nepomuckého a svatého Václava,
s věčně vlhkým kanálem uprostřed dvora a se studnou v jeho koutě,
s vysokými a klenutými pokoji, z nichž některé byly teplé a pří-
jemné a jiné studené a nevlídné jako sklepení. Připadal mi tehdy –
a dnes, kdy už není, snad ještě více – mohutný jako palác. Nadouval
se životem a zvučel celý den lidskými hlasy a prací.
Řezník Horda měl v našem domě udírnu a škvařírnu sádla. Byl to
obr a Široký z mých dětských pohádek. Vzpomínka mi ho nevydává

–8–
jinak než v bílé košili s vykasanými rukávy a v zástěře vždycky tro-
chu potřísněné krví. Ani dnešní sen neopravil nic na tomto obraze.
Dokazuji si, že si jasně vzpomínám na jeho tlustý, opocený zátylek.
Znal jsem jej jistě důvěrně; sedával jsem na něm denně, neboť Horda
mi dělával slona a vozil mě po dvoře, když se vracel z udírny. Výskal
jsem, jak mne natřásal, a svíral jsem řezníkovy horké a tlusté uši
ve svých drobných dlaních, do nichž se sotva vešly. Kráčel se mnou
opatrně po kočičích hlavách dláždění, dýchal supavě a chvílemi mě
nadhazoval a troubil, jak se domníval, že troubí sloni. Na jeho krku,
čpícím mastnotou, potem a udírenským smoudem, prožíval jsem
nejdokonalejší spojení úzkosti a nadšení, opojení ze síly a výšky
i strachu z obou. Byl jsem tehdy slabé, vypiplané děcko, které se
teprve začínalo trhat od matčiny sukně a odvažovat se prvých her
na dvoře, a řezník Horda byl jedenapůlmetráková hora supícího a fu-
nícího masa. Trochu mne děsil, ale více ještě mě přitahoval, a myslím,
že jsem ho tenkrát miloval více než otce i matku dohromady.
Náš dům byl plný dětí jako malá vesnice a na dvoře si nás vždy
hrávala celá smečka, rozmnožená ještě o mnohá děcka ze soused-
ství. Náš křik nikomu nevadil a stávalo se málokdy, že nás někdo na-
pomenul. Rozloha dvora, jeho členitá zákoutí, prázdné kovové sudy
od lihu a petroleje, harampádí vyhozené ze zámečnické dílny, to vše
nám dávalo příležitost k nejrozmanitějším hrám. Někdy se stalo, že
uprostřed hry se objevila nad mřížemi kanálu potkaní hlava a drzá
očka, podobná černým korálkům, zablýskala ve slunci. Rozprchli
jsme se s křikem, ale zvíře obyčejně ihned zmizelo, polekáno právě
tak námi jako my jím. Když se nám opět vrátila odvaha, házeli jsme
do kanálu kamení a pokoušeli se dosáhnout jeho dna tyčkami, jimiž
bývaly podpírány šňůry s rozvěšeným prádlem. Přítomnost potka-
nů nás naučila hře na rybáře. Nejpodnikavější z nás si vyrobili udici
z ohnutého drátu, napíchli na ni kousek chleba nebo odřezek masa,
vylouděný na panu Hordovi, a spouštěli ji s nejvážnějšími tvářemi
do kanálu, zatímco my ostatní jsme přihlíželi v nejvyšším napětí.

–9–
Nepamatuji se, že by ten lov byl měl kdy nějaký výsledek; ať lovci,
ať diváci, nevydrželi jsme nikdy dlouho u zábavy, jež nám nedávala
možnost křiku a pohybu. Mne ta hra těšila ze všech nejméně; bál
jsem se dokonce, aby se mým druhům lov nepodařil. Děsil jsem se
potkanů jako jiné děti, a přece, bůh ví, něco na nich mě vábilo. Když
jsem usínal, vídal jsem někdy jejich dlouhé vousy a blýskavý pohled
jejich drzých černých očí.
Bývaly chvíle, kdy dvůr byl jako po vymření. Vyšel jsem třeba od
svačiny a sháněl se po svých kamarádech. Houkal a volal jsem mar-
ně, nebyli k nalezení. Nedovedl jsem si vysvětlit, kam se najednou
všichni poztráceli, a protože jsem byl dosud malý a velmi bázlivý,
neodvažoval jsem se vyběhnout před dům, abych je vyhledal. Cítíval
jsem se velmi opuštěn. A tu, bylo‑li léto, usedl jsem na dlaždičky
pavlače s nohama prostrčenýma mřížemi a spuštěnýma dolů. Ticho
zavalilo dvůr a tísnilo mne. Slyšel jsem hlasy a zvuky, jež nepatřily do
mého světa, hlasy a zvuky, jež vyluzovali dospělí. Smýkavý a drhnoucí
zvuk pilníků ze zámečnické dílny, klepání ševcova kladívka, dunění
převalovaných sudů v našem skladišti a kvičivé nadávky skladníkovy,
sykot rozpáleného omastku, jak žena rybičkáře Pracha smažila ryb­
ky pro večerní obchod svého jednonohého muže, dusání žehličky
a zpěv naší služebné. Z vysokého komína přístavku, který sloužil
panu Hordovi za udírnu a škvařírnu, se valil hustý černý dým, stoupal
rovně a rozplýval se nad střechou sousedního domu. Mačkal jsem
tvář mezi mříže zábradlí, myslel jsem na kamarády, kteří na mne
zapomněli, a tesknil jsem. Proč na mne nikdo z nich nezavolal? Snoval
jsem pomstu. Byl jsem obrem a zahnal jsem všechny své proradné
kamarády do udírny páně Hordovy. Otvírám dveře udírenského
sopouchu a věším je do jeho pekelně tmavého nitra, jednoho vedle
druhého, všechny hlavou dolů. Tady buďte, až pěkně zčernáte! Lituji,
že nejsem obrem‑lidožroutem, abych si na nich mohl pochutnat. Ale
tato představa byla přece jen na mne příliš silná a cítil jsem, jak se
mi zdvíhá žaludek. Přestal jsem raději na to myslet.

– 10 –
 Nad mříží kanálu se objevila potkaní hlava, dlouhé bílé vousy,
černá očka se blýskala ve slunci. Polez, stará, polez, vábil jsem ji
v duchu. Seděl jsem nehybně a tajil dech. Prázdnota dvora vylákala
potkana. Konečně jsem ho viděl celého. Svíral jsem rukama tyče
zábradlí a byl jsem přesvědčen, že jsem svědkem zázraku, jakého
nebylo ještě nikomu dopřáno zhlédnout. Nic z mých dosavadních
zkušeností se nevyrovnalo vzrušení této chvíle.
Potkan obcházel a očichával okraj kanálu. Obdivoval jsem se
jeho velikosti a délce jeho holého ocasu, a když se vztyčil, spočívaje
pouze na zadních nohou, a větřil směrem k udírně, byl bych málem
vykřikl nadšením. Jeho čich byl chycen vnadidlem a vůně jako zá-
keřný lovec jej přitahovala k svému zdroji. Nebyl jsem už v sobě, byl
jsem v tom zvířátku, postupujícím k nebi svých hladových choutek,
a jistě napjatější než ono samo. Snad mi jeho počínání připomínalo
některou z mých vlastních výprav, na něž jsem se někdy vydával,
abych probádal tajemství našeho skladu. Bál jsem se, aby pan Horda
nevyšel ze dveří, přál jsem si jej varovat, ale ze všeho nejvíce jsem se
chvěl očekáváním, čeho se odváží, až dostihne dveří udírny. Posílal
jsem k němu svého strážného anděla, miloval jsem je, navzdor ští-
tivosti a strachu, jež jsem nepřestával pociťovat.
Potkan byl vzdálen již jen lidský krok od svého cíle, když někde
v přízemí klaply dveře. Ševcová, vysoká hranatá žena v šátku, se
objevila na dvoře a šla rychle ke kanálu s kbelíkem plným špíny.
V tu chvíli by nikdo nebyl odtrhl mých rukou od mříží zábradlí.
Žena a myš se spatřily zároveň. Potkan se rozběhl zpátky ke kanálu,
ale ševcová jednala neuvěřitelně rychle. Vykřikla sice, ale takřka
zároveň zdvihla svůj kbelík a vychrstla jeho obsah vstříc běžící
myši. Polekané zvíře se obrátilo a pustilo se bez cíle po dvoře. Vše,
co následovalo, rozpadá a rozplývá se mi ve vzrušení příštích oka-
mžiků a nešťastného závěru, v nějž se tato příhoda zřítila.
– Myš! Myš! křičela ševcová, roztáčejíc větrník svých dlouhých
paží. – Koště! Koště!

– 11 –
 Ale i já jsem se vytrhl ze své strnulosti, vyskočil jsem a křičel:
– Nechte ji! Nechte ji!
Myš se rozběhla k vnitřnímu domovnímu křídlu, strach ji hodil
na hladkou stěnu. Odražena, běžela podle zdi a zmizela mi z očí pod
pavlačí. Ale tam jí patrně zastoupil někdo cestu, neboť v příštím
okamžiku se objevila znovu, křižovala dvorem a kličkovala, snažíc
se dosáhnout kanálu. Ševcová jí však neustávala odhodlaně tarasit
přístup; poskakovala před myší sem a tam, dupala a volala kš! –
a mezitím nezapomínala skvokávat na pomoc celý dům.
Bože, jak jsem ji nenáviděl v tu chvíli! Bylo mi jako děcku, na něž
se shrnul celý svět obrů, aby mu vyrval nejmilejší hračku. Neboť
lidé se opravdu sbíhali. Tato honba jim slibovala příjemné vyrušení
z únavné jednotvárnosti denního pořádku. Vylézali ze svých děr
ozbrojeni smetáky, holemi, košťaty, pohrabáči; ženy ječely v hys-
terii, ať předstírané, nebo skutečné; muži vykřikovali rozkazy,
jichž nikdo nedbal a jimiž se ani sami neřídili; učňové pekařští,
zámečničtí, ševcovští a jeden z našeho krámu zvyšovali obecný
zmatek, jak nejlépe dovedli: výskali a pletli se pod nohy kdekomu,
rozveseleni, že unikli z kázně svých mistrů v pracovní době. Ale
nejdivočeji ze všech vedl jsem si patrně já sám. Posedlý strachem
o myš křičel jsem a dupal, kopal jsem a bušil pěstmi do železného
zábradlí, necítě bolesti z ran, jež jsem si tím působil. Nikdo si mě
nevšímal.
Myš pobíhala a křižovala po prostoře, které jí stále ubývalo. Vrhla
se znovu proti dveřím udírny, jež se právě v tu chvíli otevřely. Bortě
jejich rám svou ohromností a strašný na černém pozadí vnitřku
jako obraz, který neočekávaně nakynul do třetího rozměru, objevil
se v nich pan Horda. Zahlédl patrně potkana mihnouti se na obzoru
svého břicha, protože kopl těžce před sebe. Po tomto nečekaném pře-
padu myš se odhodlala k poslednímu zoufalému pokusu. Rozběhla
se rovně dopředu, rány smetáků, košťat a holí bušily o zem kolem ní,
a přece prorazila kruhem svých obléhatelů nezraněna.

– 12 –
 Hromadný výkřik hněvivého zklamání byl sladěn do jedné tóni-
ny. Všichni se obrátili rázem za uprchlíkem a dvůr se před mýma
očima vyprázdnil. Zůstal na něm jediný pan Horda, který těžce se
kolébaje a funě, postupoval pomalu za ostatními. Přestal jsem kři-
čet a běžel jsem ke schodům.
Průjezd v našem domě byl hluboký, tmavý a klenutý jako tunel.
Do ulice ho bednila těžká dvoukřídlová vrata, jež se otevírala jenom
povozům přivážejícím naše zboží. Lidem sloužila dvířka v jedné
jejich polovině. Průjezd býval často naším hřištěm, když déšť nás
vyhnal ze dvora nebo z chodníku před domem. Vydechoval zápach
všeho, čím byl dům nacpán. Potkals tu po čichu zámečníkovu dílnu
i ševcův pop a škopek, škvařírnu a udírnu páně Hordovu i rybinu
a připálený omastek rybičkářův, a ve dnech, kdy vzduch zbytněl
nadcházející bouřkou nebo deštěm, také hnilobný výpar kanálu. Ale
nad tímto pronárodem drobných pachů a smrádků třměl a panoval
v naprosté svrchovanosti složitý zápach našeho skladu a krámu.
Ostrý pach lihu, čistého i denaturovaného, čpící opilstvím, ranami
a chudou kuchyní, zápach petroleje, dotěrný, přísavný a nevypudi-
telný, při němž si neodbytně vzpomínáš na přelitou nebo dohoří-
vající lampu, jitřivá a svěží vůně fermeží, jediná čistá přísada v tom
obsahu ďáblova kotlíku.
Když jsem seběhl dolů schodištěm, které ústilo do průjezdu,
nalezl jsem tu celý voj bojovníků ze dvora, útočící na potkana.
Zahnán do kouta! Poprvé dostalo se mi na tomto místě poučení,
co znamená toto obrazné rčení, s jehož uskutečněním jsem se měl
tolikrát později setkat. Myš pobíhala v koutě mezi stěnou a vraty,
jež, naneštěstí pro ni, byla zavřena. Zdálo se, že útočníci, ačkoli se
vzájemně povzbuzovali, nejsou právě nabiti odvahou. Alespoň ni-
kdo z nich se nepokoušel dostat se ke zvířeti blíže než na nejzazší
dosah své zbraně. Opět rány košťat pleskaly kolem myši, která jim
uhýbala a unikala, pištíc, kdykoli některá z nich ji přece jen zasáhla,
příliš měkce ovšem, než aby jí mohla skutečně ublížit.

– 13 –
 Nutím vzpomínku, aby mi vydala čistý obraz, a seškrabuji hor-
livě čerstvý nátěr, kterým ji mohl pokrýt sen. Ale ať se namáhám
jak chci, připadá mi to vše tak temné a neskutečné, že ani sen by
nemohl být krutější, vytvářeje některé ze svých mátožných výjevů.
Ti lidé, zmítající se a povykující v polotmě tunelovitého průjezdu,
dunivé dopady ran, zmohutnělé a rozeznělé ozvěnou klenby, a smý-
čivé pobíhání a pískot uštvaného zvířete. Bylo jich příliš mnoho na
myš i na mne. Bál jsem se křičet i udělat cokoli, stál jsem za nimi,
bezradný prcek, zoufalý ve své bezmocnosti. Se supěním parostroje
vrhnul se do průjezdu pan Horda. Funěla z něho uspěchaná dýcha-
vičná tloušťka a pohrdání.
– Ještě jste ji nedostali, vy packalové? Pusťte!
Rozhrnul řadu rukama, jež uzdvihly hovězí čtvrt tak lehce jako
husí stehýnko.
Viděl jsem horu valící se na myš. Nemohl jsem ji zastavit. Bál
jsem se o myš a miloval jsem pana Hordu. Až do té chvíle uctíval
jsem jeho sílu s horoucím fanatismem čtyřletého pohana, jehož
chápání mocnosti nebes a slitování byly příliš nejasné. Nemohl jsem
zachránit myš a nemohl jsem zadržet pana Hordu.
Pan Horda postoupil ještě o krok, a dívaje se pozorně přes své
břicho, odměřoval si vzdálenost, aby dupnutím zahubil potkana.
Myš vycítila neodvratnost svého konce. Všichni kolem ztichli a ustr­
nuli v polohách, jež právě zaujímali, jako loutky, jejichž mechanis-
mus byl právě došel. V tom tichu, doutnavém hrozbou, bylo slyšet
jen supivý dech páně Hordův, prskání myši, přitisknuté zády do
kouta a stojící na zadních nožkách, a ze dvora tahavý zpěv naší
služebné, jež vynikala nevyrušitelnou lhostejností ke všemu, co se
dálo kolem ní. Pan Horda si odměřil své kopnutí a pozdvihl nohu,
aby je provedl. V tu chvíli, kdy ohromná řezníkova bota se vznášela
ve vzduchu, myš dopadla na všechny čtyři a ráz nato, vystřelena
prakem zoufalství, vylétla dlouhým obloukem, který směřoval
patrně k řezníkovu hrdlu, ale skončil se na jeho břichu. Podoben

– 14 –
velikému lopuchovému trsu, jaký po sobě házívají děti na výletech,
visel potkan zahryznut do řezníkovy škrobené zástěry.
Společný výkřik zděšení vykřísl mnohohlasou ozvěnu z klen-
by průjezdu. Křičel jsem také, ale z jiného důvodu. Třeštil jsem
nepříčetnou radostí nad potkanovou odvahou. Jediný pan Horda
neztratil hlavu. Mohutný drapák jeho ruky vytrhl krysu i s bílou
půdou zástěry, do níž se zahryzla, a sevřel ji drtivým stiskem. Viděl
jsem, jak cosi rudého a nadulého jako míčky vystupuje tlamičkou
i řití zvířete zároveň.
V příštím okamžiku jsem visel jako před chvílí potkan na řezní-
kových kalhotách, a zatínaje do nich pěsti a kopaje ho ze vší síly do
kotníku, křičel jsem:
– Pusťte ji, pusťte ji!
Pan Horda se zakymácel překvapením a bolestí.
– Zatracený spratek, zafuněl a odstrkoval mě volnou rukou.
Necháš mě!
Ale držel jsem pevně a nepřestával jsem ho kopat a křičet:
– Pusťte ji!
Bolest, již jsem mu působil svými kopanci, vybuchla v  něm
vztekem, který už nemohl ovládnout. Popadl mne za záda kabátu,
zdvihl před sebe, a jak mě tak držel, mával mi potkanem blízko
před obličejem.
– Na, na, tumáš myšičku, na!
Viděl jsem střeva, deroucí se ze zvířete horem i dolem, cítil jsem
odporný puch, který z něho vystupoval. Zrada mého jediného pří-
tele ze světa dospělých, dobrého obra mé skutečnosti i mých snů,
úděsná převaha jeho síly, která mě jindy hýčkala, a nyní mnou
cloumala a ohrožovala mě, hrůza, aby to hnusné, več se proměnilo
zvíře, jež jsem si zamiloval a pro něž jsem chtěl bojovat, se mne
nedotklo; čeho více bylo ještě třeba, aby se zřítilo na můj cit a na
mé vytřeštěné vnímání?
Omdlel jsem.

– 15 –
 II

Trvalo velmi dlouho, než jsem procitl z mdloby, jež mě překvapila

v pěsti páně Hordově. Dvě hodiny se namáhali matka, otec a později
přivolaný lékař, než mne přivedli k vědomí. Nechali mě v postýlce,
abych se dostatečně vzpamatoval ze svého otřesu. Vstal jsem z ní
až po třech týdnech.
Nemoc, jež se patrně už připravovala ke skoku v mé krvi, použila
této příležitosti a vrhla se na mne ihned. Dostal jsem spalničky, ale
tato choroba, již si musí odbýt skoro každé dítě, probíhala u mne
tak těžce, že se několik dní obávali o můj život. Snad právě v těch
dnech se kdosi rozhodoval, má‑li splnit svůj záměr, nebo se od něho
odvrátit s ošklivostí a nechat mě zemřít. Roztával jsem na žhavém
jazyku choroby jako zlomek ledové čokolády a sny jako obludní
dravci mě štvaly bez úlevy tropy vysokých horeček. Pan Horda, pot­
kan a smečka zjívených tváří, patřících obyvatelům našeho domu.
Hon pokračoval a jeho kořistí jsem byl já. Mé srdce běželo se svými
pronásledovateli závod, v němž lze jen vyhrát nebo padnout. Sny
seděly u kolíčků mých nervů, napínaly je a ladily pro celý život.
Vyhrál jsem, a teprve dnes se ptám, proč. Tehdy, když jsem se ko-
nečně probral tak, že jsem poznával tváře kolem sebe, překvapila
mě úzkost a láska, kterou jsem z nich četl. Vycítil jsem, jak vážné to
se mnou bylo, a to mě naplnilo pýchou, která ještě vzrostla, když
služka přede mnou prošplechtla, že jsem měl namále.
Strach o mne přemohl věčnou migrénu mé matky. Opustila
přítmí svého pokoje a seděla u mé postýlky dnem i nocí, dokud
horečky neopadly. Čas, kdy jsem se pozdravoval, zůstává v mých
vzpomínkách koutem nejpodobnějším skutečnému ráji dětství.
Voní mi sladkou přítomností matčinou. Svítí nad ním její bledá
tvář pod černými vlasy, zachycenými ve složitém účesu podobném

– 16 –
koruně. Myslím, že milovala svou bledost, obdivovala se jí a pěsto-
vala ji, což jí nebylo zatěžko, neboť vycházela z domu jen málokdy.
Její domácí šaty bývaly šity jen z látek dvou barev: svítivě žluté
anebo temně fialové. Nevím, zda jí opravdu slušely, ale mně v nich
připadala jednou krásná a tajemná jako kněžna a jindy křehká a pr-
chavá jako víla. Když mě objímala a kladla si mou hlavu na prsa,
neodvažoval jsem se ani dýchat: voněla verbenou a osvěžujícími so-
lemi, jež mívala v lahvičce zasazené do stříbrného pouzdra, a k nim
přes tu chvíli čichala. Na mé nervy, potrhané hrozným zážitkem
a vyčerpané horečkami a sny, účinkovaly její doteky a vůně jako
lék blahodárný, ale příliš silný. Chvěl jsem se po celém těle. Tu mne
vinula k sobě ještě pevněji a mluvila mi do vlasů:
– Copak, můj chlapečku, copak? Pročpak se chvějeme jako psík?
Maminka nás nikomu nedá.
Miloval jsem ji tak, jako jsem nikdy potom už žádnou ženu nemi-
loval. Panna Maria mých dětských modliteb a ona mi splývaly vjedno.
Na černé tabuli, na níž jsem si jindy kreslíval bachraté panáky
s pavoučími údy, prasátka s trojúhelníkovými hlavami a žalostně
nakloněné domky, podobné vyjeveným tvářím s perem komínu
a dýmu za kloboukem, nebo namáhavě s jazykem v koutku úst ma-
loval svá první písmena, pomáhala mi skládat obrazce z barevných
kostek a stavět z nich vysoké, vysokanánské věže. Konejšila mě,
když naše pyšná stavba se slabými základy se zhroutila, dřív než
byla dovršena, a smála se se mnou, když jsem ji hotovou smetl dla-
němi. Jakmile postřehla, že mě hra unavuje, začala mi vyprávět tiše
a zastřeně něžné pohádky o měsíci a hvězdách, o ovcích a ovčáku,
o stromech, oblacích a větru, pohádky bez bojů a strašidel, v nichž
nebylo nic, co by mohlo podráždit ranku v mém nitru. Usínal jsem
v kolébce jejího hlasu.
Otec přicházel také, aby u mne poseděl v přestávce mezi obědem
a návratem do kontoáru. Přinášel ve svých šatech jitřivý pach lihu
a fermeží, zaváněl jako opilý hajný alkoholem a pryskyřicí, ač ne-

– 17 –
bylo snad střízlivějšího člověka pod sluncem, a jediné lesy, kterými
se kdy procházel, byly řevnické. Když si byl opět jist, že mi nehrozí
nebezpečí, choval se jak obvykle. Ve čtvrthodině, kterou si pro mne
odměřil a ubral ze svého krátkého poledního odpočinku, byl by
mi chtěl projevit všechnu lásku, kterou ke mně pociťoval. Neveliký,
svěží a živý, vstupoval do mého pokoje, sehrávaje jakousi chlapác-
kou veselost a bujarost, již jsem u něho jindy nevídal. Byl patrně
přesvědčen, že se musí takto chovat, aby mi dodal důvěry a síly
a naznačil, že je se mnou všechno v nejlepším pořádku. Denně mi
přinášel nějakou drobnou hračku, takovou, abych se jí mohl bavit
i v posteli. Hadrového paňácu v čepici s rolničkou a s činely, bručí-
cího medvěda, který už byl bůhvíkolikátý v řadě těch, jež jsem od
něho dostal, neporazitelného panáčka a jiného, který dělal kotrmel-
ce po nakloněném prkně, zpívajícího vlčka, jejž mi musela vždycky
roztočit maminka, dřevěnou pistoli se zátkou na provázku nebo
huňatou opičku na gumičce. Nemyslím, že by je býval kupoval sám,
dokázal opustit svou kancelář, sklad nebo krám jen tehdy, volal‑li
ho obchod. Představuji si, že si zavolal některého z příručích nebo
lidí ze skladu a řekl jim: – Ferdinand nebo Mates, jdou ke „Králi
hraček“ a koupějí tam něco našemu Karlíčkovi. Co všechno si chtěl
vykoupit těmi dárky, dovedu pochopit až dnes. Vykřesával jimi ze
mne radost, aby se potěšil v jejím svitu a přesvědčil se, že je tak
dobrým otcem jako kdokoli jiný. Ale dopřával jsem mu z ní tak málo.
Měl jsem oči pro hračku, ne však pro něho, a se svým nadšením
jsem se obracel na matku, jež mě musela napomínat:
– Poděkuj přece tatínkovi, miláčku.
– Děkuji, zazpíval jsem a natáhl jsem ruce, abych ho objal a polí-
bil, ale sotva to bylo odbyto, již jsem na něho zapomněl.
Seděl chvíli a pozoroval mě a matku s úsměvem, jenž rychle
vyhoříval. Nedovedu dnes říci, měl‑li jsem ho rád nebo ne, ale byl
jsem tehdy ve věku, kdy dítě se rodí podruhé, a to svými city z citů
matčiných. Otec byl někdo, o kom maminka říkávala: – Musíš mít

– 18 –
rád tatínka, miláčku, stará se o tebe a živí tě. Nuže, jistěže jsem se
snažil mít ho rád, ale maminku jsem miloval a nikdo mne k tomu
nemusel navádět. Ta poučení o lásce k tatínkovi se valně nelišila
od poučení, jichž se mi dostávalo o Pánu Bohu. I jeho jsem měl
milovat z důvodů, na nichž mé chlapecké duši pramálo sešlo nebo
jimž jsem zplna nerozuměl. Podobně jako Bohem i tatínkem se mi
hrozilo, jestliže jsem dostatečně neposlouchal, podobně jako Bůh
i tatínek byl bytostí trestající v poslední instanci. Pán Bůh byl pro
mne ohromný stařec s předlouhými vousy, podobný Krakonošovi,
patřil některému strašně slavnostnímu svátku, který stále nepři-
cházel, a sídlil v nebi, což byla asi nějaká veliká, veliká louka, nad
níž poletují andělé jako motýli od květu ke květu. Někde nepřestá-
vají hrát neviditelné varhany a andělé k nim zpívají jako babičky
a děti v kostele. Tatínek naproti tomu byl bohem všedních dnů,
měl známou tvář, ze které jsem bohužel dovedl číst jenom tehdy,
když se stáhla v hněvu, a sídlil v kontoáru, ohraničeném ze tří stran
zasklenými stěnami.
Pokoušel jsem se někdy vetřít se k němu, usednout mu na kolena
a zařádit si na stole, kde bylo tolik papírů a tužek srovnaných podle
velikosti jako píšťaly varhan nebo vojáci a na jehož poličce stály
lahvičky s různě zbarvenými tekutinami. Nebylo mi nikdy dopřáno
prodlít tu příliš dlouho. Otec hájil svůj stůl před mýma všetečnýma
rukama, pohoupal mne několikrát na kolenou, vtiskl mi do dlaně
dvacetihaléř, a pohladiv mě po hlavě, vystrčil mne jemně ze dveří.
– Jdi si hrát, mužíčku, a kup si něco dobrého, řekl mi na rozlou-
čenou. Tatínek má mnoho práce.
Tatínek měl stále mnoho práce. Zaplnila mu život tak, že mu
nezbýval čas na nic jiného. A když seděl návštěvou u mé postýlky
a viděl, v jakém srozumění si hraji s matkou, cítil se jistě mezi námi
jako vetřelec. Když si chtěl hrát s námi, ztichli jsme oba a přihlíželi,
takže si hrál sám. Nanejvýš že matka řekla:
– Nesmíš tak divoce, Oto. Karlíček je ještě sláb.

– 19 –
 Seděl tedy jako host, který čeká, až jeho čas, naměřený zdvo-
řilostí, projde. Držel na tváři svůj úsměv, dokud naň nezapomněl.
Pak úsměv spadl a zakutálel se. Do tatínkových očí se vplížil výraz,
jaký míval, když seděl v kontoáru. Nevnímal nás už. Některý z mých
hlasitějších výkřiků jím obyčejně trhl. Tu vytáhl z kapsy u vesty
veliké a tlusté zlaté hodinky, pohlédl s úžasem na jejich číselník
a prohlásil právě tak jako návštěvník, který ví, co je slušnost:
– Nu, podívejme se, jak ten čas utekl.
Pohladil mě po vlasech, řekl něco povzbudivého, pozdvihl ma-
minčinu hlavu za bradu a políbil ji, neboť ji miloval. Někdy později
mě napadlo, že život k němu nebyl příliš štědrý. Ale možná že se
mýlím. Nebyl to člověk rozpolcený a měl jistě ve své pečlivé obchod-
nické hlavě pevně stanovenou stupnici, podle níž hodnotil to, čeho
se mu nedostávalo. Spokojenost nebo nespokojenost závisí od síly
žádosti a splnění. Možná že můj otec nežádal nikdy nic více, než
čeho se mohl spolehlivě nadíti.
Nemohl jsem si ovšem věčně hovět v závětří maminčiných loktů,
do něhož mne usadila nemoc. Bujněl jsem, jak mi okřívalo, rejdil
jsem po bytě a nemohl se dočkat okamžiku, kdy mi bude dovo-
leno vyjít na vzduch. Dral jsem se z matčiny péče právě tak jako
kdysi z jejího lůna, už abych byl ve světě, který mě vábil, který na
mne volal pod okny hlasy, pokřikem a hvízdotem mých kamarádů.
Příhoda s potkanem se zdála být zapomenuta. Vypadalo to, jako
by byla shořela ve výhni mých horeček, jako by se bývala k smrti
uštvala v divokých honičkách snů. Po celé tři neděle mé nemoci
a mého zotavování mi ji nic nepřipomnělo. Zanechala‑li rýhy někde
v mém vědomí, vyplnila je matka měkkým tmelem své něžné péče.
Nedovolila mi ani na okamžik vzpomínat nebo myslet; hrála si se
mnou, vyprávěla mi a četla bez únavy. Utkala kolem mne závoje,
jež měly být protrženy toho dne, kdy jsem poprvé vyšel a který ona
stále oddalovala navzdory otci i lékaři.

– 20 –
 Nebyl jsem ovšem puštěn rovnou mezi děti. Procházky mi byly
odměřeny jako lék, jehož jsem měl užívati ve stoupajících dávkách,
a maminka mne měla na nich doprovázet. Dovedu si představit, jak
mě asi matka vystrojila k té první procházce. Znám svou fotografii.
Sametové námořnické šaty s bílým límcem a široký slaměný klo-
bouk, zachycený pod bradou úzkou bílou gumičkou. Nepohodlné,
tísnivé oblečení, jež by vzbudilo hrůzu v dnešním dítěti. Ale když
jsem se na sebe podíval do zrcadla, byl jsem jistě sám spokojen
svým vznešeným, princátkovským vzezřením.
Na schodišti mne přiměla maminka, abych se zastavil a pomodlil
„Andělíčku, můj strážníčku“ před obrazem Ukřižovaného, umís-
těným ve výklenku a slabě ozářeným světlem olejové lampičky.
Myslím, že právě tento pohled na žluté, zmučené a prachem po-
kryté tělo Ukřižovaného, osvětlené bledě růžovou září, se dotkl mé
obrazotvornosti a podnítil ji k tomu, co mi za chvilku poté ztropila.
Sešli jsme do průjezdu. Sotva jsem pohlédl do toho tmou napl-
něného dlouhého tunelu, na jehož druhém konci světlo jen trhaně
obkreslovalo obrys vrat štěrbinami, kde jejich dřevo nepřiléhalo
k obezdění, zastavil jsem se a začal se třásti po celém těle.
– Co je, miláčku? vylekala se matka.
Nemohu dnes na své svědomí po pravdě říci, jestli jsem tehdy
opravdu něco viděl, nebo byl‑li to jen úder náhle procitlé vzpo-
mínky, napojené strachem, proti němuž jsem se nedovedl bránit.
Křičel jsem:
– Tam, tam! a ukazoval jsem prstem do kouta, do něhož byl před
třemi týdny zahnán potkan. Odvracel jsem hlavu a tiskl tvář do
hedvábí matčiny sukně.
– Nic tam není, miláčku, konejšila mě.
Nyní ve tmě očí zavřených a zahalených látkou viděl jsem sku-
tečně všechno od začátku až do konce. Propadl jsem posedlosti
hrůzou.
– Myš, myš! Pan Horda!

– 21 –
 Matka stála bezradná, nemohla se mnou nic svésti. Myslím, že
sama ztratila hlavu, vyděšena mým stále sílícím křikem. Dům byl
zburcován, lidé se sbíhali. Naštěstí můj otec přiběhl mezi prvními.
– Vidí myš, řekla mu matka. Věděla jsem dobře, že ještě nemá
vycházet. Odvedu ho domů.
Otec byl jiného mínění, v jeho mysli bylo málo místa pro obrazo-
tvornost. A možná, že ještě více se mu příčilo, aby jeho syn, třeba
dosud malý hošík, ukazoval svůj strach před tolika lidmi.
– Působí tak na něho tma, prohlásil. Musí přece vycházet z domu.
Věčně nemůže být zavřen doma.
– Mates! vykřikl na sluhu. Jdou a otevřou vrata!
Hlavu skrytou stále v matčině sukni, přestal jsem křičet. Styděl
jsem se, že jsou kolem mne cizí lidé, a má zvědavost byla podnícena.
Chtěl jsem slyšet známé skřípění vrat, jež jsme jako děti vždy obdi-
vovaly. Otec mě uchopil za rameno a měkce, ale pevně mne otočil.
Měl jsem oči stále zavřeny.
– Nu tak, mužíčku, řekl. Otevři oči a pojďme. S tatínkem se přece
nebudeš bát.
Je‑li matka něha a péče, je otec důvěra a síla. Pocítil jsem v tu
chvíli, že s ním se nemusím opravdu ničeho bát. Otevřel jsem oči.
Vrata byla dokořán a světlo se jimi vlévalo. Venku zářila ulice zalitá
sluncem. Přízraky byly překonány. Vykročil jsem s tatínkem.
Ale přece jen, třebaže jsem nepodléhal takovému děsu jako prvé­
ho dne po nemoci, nikdy už jsem se nezbavil strachu a tísně, když
jsem procházel průjezdem v našem domě. A po celý život a podnes
ještě doléhá na mne úzkost, mám‑li projít dlouhou tmavou chodbou,
na jejímž konci se slabě dní neurčitým světlem. Podivné: procházet
dlouhou tmavou chodbou, na jejímž konci se neurčitě dní.

– 22 –
 III

Řezník Horda zasáhl do mého života jako málokdo druhý, a pak

se z něho vytratil jako snový přízrak, který se rozplývá, dříve než
se jeho podoba ustálila, a zanechává jen svou stopu v záchvěvech
hrůzy, jež nás přepadávají ještě později. Myslím, že jsem trochu
básnil, a to ani ne tak v tom, co jsem pověděl o příhodě s potkanem,
jako v tom, co jsem vyprávěl o své rekonvalescenci. Bylo to skuteč-
ně takové, jak jsem to popsal? Chtěl bych přísahat, že ano, ale mé
přesvědčení podpírá spíše víra než jistota.
Poznávám, jak nespolehlivá je vzpomínka. Vydává mi mnohé, nač
se jí neptám, a o jiné se s ní marně hrdlím. Po této stránce lidská
duše jako by se podobala zemskému povrchu. I ona má svá vývojová
údobí, i v ní dochází k zapomenutým převratům a nezaznamenané
katastrofy dávají propadnout se celým vrstvám času, aby pohřbily
a zůstavily bez dokladu, co se v nich tehdy odehrávalo. Totéž postih-
lo mě v onen čas od příhody s potkanem a mé nemoci až do doby,
kdy jsem začal chodit do školy. Tak někde v první třídě objevuji se
sám sobě s novou, jinou tváří. Ale jak jsem k ní přišel? Proměna je
hotova, její průběh mi uniká.
Myslím, že tehdy po mém ozdravění odjela se mnou matka do
Řevnic na letní byt. Naše rodina patřila ve své době a ve své vrstvě
k průkopníkům, kteří si začínali stavět vily na venkově blízkém
Praze. Náš dům patřil mezi nejstarší v Řevnicích. Stavěl jej můj dě-
deček ve svých nejkrásnějších mužných letech a na vrcholu svého
obchodního rozmachu. Dům byl veliký, měl dvanáct pokojů, zjevně
v něm bylo počítáno s četnými hosty, a ti se sem také skutečně sjíž-
dívali, neboť babička milovala společnost. Soudím‑li podle způsobu
života, jaký vedli moji rodiče, byla rodina v úpadku. Do našeho bytu
v Praze ani do našeho domu na venkově nepřicházeli nikdy hosté.

– 23 –
Přebývali jsme v té rozlehlé budově s maminkou sami dva, jenom
se dvěma služkami a s rodinou domovníka, který měl byt v podzemí
a staral se po celý rok o zahradu a větrání domu. Většina pokojů
byla zavřena a tatínek za námi přijížděl jenom na neděli a přivážel
s sebou strýce Rudolfa, který mu pomáhal v obchodě a byl matči-
ným bratrancem.
Tyto naše letní pobyty se natolik podobají jeden druhému, že je
ve své paměti ani nedovedu rozlišit. Zelená se to v nich a kvete, září
sluncem, šumí řekou a voní lesem (bez přísady denaturovaného
lihu a petroleje) a všechno je zastřeno oparem jakéhosi slavnost-
ního a obřadního klidu. Maminka tu trpí méně migrénou, místo
v pološerém pokoji sedá v zahradní besídce, zatímco já slídím roz-
lehlou zahradou, kde se lesní stromy střídají s ovocnými a houštiny
okrasných keřů s rybízem, angrešty a maliním. Hraju si s domovní-
kovic holčičkou a biju ji občas, protože si nechce utřít nos a pokouší
se co chvíli dosáhnout jazykem nudličku, což se mi hrozně oškliví.
Po svačině chodíme s maminkou na procházky podle řeky, nad níž
stojí náš dům, a někdy se vypravíme přes náměstí až do lesa, jímž
vede cesta ke klášteru na Skalce. Maminka má černou sukni s vy-
sokým pásem a bílou hedvábnou blůzu a nad nepokrytou hlavou
s vysokým účesem nese bílý krajkový slunečník.
V neděli chodím s tatínkem házet k řece žabky, zatímco někde
jinde na břehu sedí strýc Rudolf v podivných kostkovaných šatech
a čte nad rybářským prutem verše z tenké, černě vázané knížky.
Tatínek je mi ještě cizejší a tajemnější ve svém světle šedém listro-
vém kabátě s širokým vestovým pásem z téže látky a v bílých kal-
hotách. Na hlavě má bílou čapku se štítkem a vypadá dobrodružně
a kapitánsky. Ale chvílemi se rozveselíme tak, že máme radost jeden
z druhého a máme k sobě opravdu blízko. Když se vracíme k obědu,
je tatínek ještě rozjařen; pochodujeme spolu, a pokud nepotkáváme
lidi, prozpěvujeme si do kroku.
– Bude z tebe právě takový sokol, jako jsem býval já, ujišťuje mě.

– 24 –
 Třebaže už dávno necvičil, tatínek byl stále ještě pružný a sval-
natý a jeho krok i držení těla připomínaly spíše vojáka než obchod-
níka, který sedí celé dny za stolem a jehož nejdelší procházka vede
dvakrát do týdne na burzu a zpět.
Někdy naše sblížení dojde tak daleko, že se rozpovídá a vypráví
mi o svých klukovských kouscích. Narodil se na Žižkově jako syn
malého obchodníka se smíšeným zbožím a žil více na ulici mezi
kamarády než doma u maminčiny sukně. Nedovedu pochopit, že
tatínek býval někdy právě tak malým chlapcem jako já, dělá mi
jej to ještě nesrozumitelnějším. Pokouším se pak v týdnu provést
něco z toho, o čem mi vyprávěl, ale schází mi k tomu všecko: ulice,
kamarádi i vynalézavost, jíž asi vynikal.
Tatínek si hvízdá, ještě když vstupujeme do domu, a rozjaření ho
nese rovnou k mamince. Obejme ji, tiskne ji k sobě a líbá ji nikoli na
čelo jako v městě, nýbrž rovnou na ústa. Maminka se mu vymkne
a její oči ukazují na mne.
Při obědě se mnou není k vydržení, veselé dopoledne s tatínkem
hraje mi v těle; stále něco vyvádím, co nemám.
– Nesmíš mi ho pokaždé tak rozdivočit, Oto, říká maminka.
Nemohu s ním potom půl týdne nic svést.
Tatínek se směje, jako by byl spokojen s dobrým žertem.
– Copak by to bylo za kluka, kdyby si trochu nezadováděl.
Ale maminčin pohled je přísný a odmítavý.
– Takhle přece nesmí vypadat výchova, Oto.
Až mnohem později jsem pochopil, že rodiče o mne sváděli tichý,
ale ustavičný boj. Pudově však, myslím, jsem z toho těžil už mnohem
dříve. Naneštěstí ani jeden ani druhý nedovedli si pro mne najít
dosti času. Maminka se mi věnovala jenom o prázdninách, a tehdy
mě vychovávala a zároveň rozmazlovala svým podivuhodným, na-
půl malátným, napůl energickým způsobem. Trvala neúprosně na
drobnostech, z nichž v dospělosti je složeno chování společensky
zdatného muže. Snad byla přesvědčena, že člověk společensky

– 25 –
dokonalý musí už tím být i člověkem ušlechtilým. Vážné dětské
zlomyslnosti, jichž zanedbání skrývá v sobě ohrožení budoucího
charakteru, ať už byla sama jich svědkem nebo ať si jí na ně stě-
žoval někdo jiný, kárávala vždy velmi ledabyle. Stížnostem na mne
naslouchávala zdvořile a roztržitě, takže každý musel vycítit, jak
jí jeho slova jsou nepříjemná. Nejdůraznější napomenutí, jež jsem
v takovém případě musel od ní vyslechnout, mívala svou ustálenou
formu:
– Ale miláčku, copak jste to zase provedl? To nesmíte. Musíte
vždycky pamatovat na to, co by si lidé o vás pomysleli.
Vykávala mi vždy, jestliže mě napomínala, domnívala se patrně,
že právě tímto způsobem oslovení, pro dítě tak nezvyklým, dodává
svým slovům zvláštního důrazu.
Tatínek měl jistě svůj zákoník cti a ustálené představy o tom,
jak má vypadat řádný muž. Obchod mu nebyl prostředkem k obo-
hacení, nýbrž řádnou prací jako každá jiná. Nic mu nebylo v životě
darováno, všeho, i své ženy se domohl jen tím, že byl takový, jaký
vskutku byl, bystrý, rychle se rozhodující chlapík, čestný, přímý
a do úpadu pracovitý. Takový hoch, jemuž se poštěstilo. Přičinil se,
a Bůh mu požehnal. Nebyl nic, a stal se velkým pánem. To byla jistě
jeho pýcha, jíž se však těšil v skrytu své duše, neboť nebylo v jeho
povaze, aby se nad někým vypínal, a to také byl zdroj slabosti v jeho
vztahu k mamince. Tu nepřestával být chudým chlapcem, který se
oženil s princeznou ze zámku. Miloval ji, ale ještě více ji uctíval,
a nepřestával se chvět, aby se neprojevil hrubcem, který jí není
hoden. Proto také ve všem, co se netýkalo obchodu, podléhal ma-
minčině vůli. Neodvážil se mě nikdy vyplatit, jak bych si byl po jeho
zdravém rozumu býval zasloužil, jedině proto, že matka nade mnou
držela svou ochrannou ruku a v slabosti svých nervů, cupovaných
věčnými migrénami, se děsila tělesného trestu.
Tak někam až po hranici, kde – „rozum na se bralo“ –, zůstávají
všechny naše letní pobyty v mé paměti podobny jeden druhému. Než

– 26 –
jsme se vrátili z Řevnic po mé nemoci, pan Horda zemřel. Proč a jak
zemřel, dověděl jsem se až mnohem později. Tehdy se každý střežil
připomenouti mi jak jeho, tak příhodu s potkanem, jež měla mít pro
nás oba tak osudné následky. Neboť pan Horda, poděšen mou mdlo-
bou a rozčilen výtkami žen, které se na něho ihned vrhly a označo-
valy ho téměř za mého vraha, dovlékl se sotva do svého přízemního
bytu a tam byl stižen prvním srdečním záchvatem. Nevzpamatoval
se už z jeho následků. Má nemoc mu ovšem dodala. Neutajili ji před
ním, naopak, když mi bylo nejhůře, lidový soud hudrmanic a klepen
z poloviny Haštalské ulice, shromážděný kolem pumpy pod okny
jeho bytu, jež musela být otevřena, neboť pan Horda lapal po každé
trošce čerstvého vzduchu, soudil ho neúprosně.
Jejich hašteřivé hlasy, přioděné v talár spravedlivého rozhořče-
ní, kamenovaly pana Hordu, který jistě nikdy netušil, že by mohl
vzbudit tolik nenávisti. Pomlouvaly jeho tloušťku jako bohatství
nepoctivě nabyté a jeho nemoc posuzovaly jako klam, jímž se kryje,
stydě se vyjít mezi lidi.
Aby potvrdil vážnost své choroby, pan Horda zemřel po šesti
týdnech, v nichž záchvaty, opakující se stále častěji, ubily jeho ztuč-
nělé srdce.
Nevzpomínám na něho s nenávistí, ačkoli v jeho pěsti se zrodila
ta část mé povahy, jež měla ovládnout celý můj další život. Myslím
jenom na ironické záliby té nepojmenovatelné moci, jíž někdy říká-
me osud. Zlo, neboť bylo to zlo a je zbytečné hledat pro to jakékoli
jiné jméno, se zrodilo v pěsti dobráka. A jsem přesvědčen, že pan
Horda byl dobrák; vše, co o něm vím, tomu nasvědčuje. Myslím,
že přetékal dobrotou, právě tak jako se dusil tloušťkou. Vozil mě
na krku, protože jeho obří síla byla puzena k mé střízličí slabosti.
Miloval mne a já jsem miloval jeho. Šel zabít krysu, protože byl řez-
ník, chlap mezi babami, a protože toto zvíře se hnusilo jeho smyslu
pro pořádek a čistotu, nutnou jeho řemeslu. A já jsem ji šel hájit,
protože jsem se obdivoval její statečnosti. Tak se to stalo.

– 27 –
 Od té doby však mne síla začala děsit a naučil jsem se ji nenávi-
dět. Ať jsem se s ní setkal kdekoli a v jakékoli podobě, pudilo mě
to jít proti ní.
Proč?
Odpověď hledám.

– 28 –
 IV

Největší potíže při mém vyprávění mi působí udržet své vzpomínky

na uzdě. Rozhrábl jsem mraveniště a nyní se to hemží. Obklopují
mne a domáhají se slyšení jedna přes druhou: lísají se mazlivě, dotí-
rají drze, odhánějíce ostatní z cesty, ale přece jen jsou nejnaléhavější
ty, které se shromáždily stranou a jenom se dívají, mlčky a upřeně.
Vša, miláčkové! Dojde na vás na všechny. Rozhodl‑li jsem se být sám
sobě soudcem, musím určit i váhu vaší důležitosti. Nedám se svést
od svého úmyslu ani křikem, ani pohledy. Budete uspořádány po-
dle stáří a podle závažnosti. V řádném vyúčtování i pořadí položek
hraje svou roli. I bude vám určeno místo, hlasové obsazení i doba
nástupu a z některých z vás bude utvořen sbor zpívající v pozadí.
O době před příchodem do školy dovedu toho říci už velmi málo.
Kroužím kolem ní a propátrávám ji znovu a znovu, ale nedaří se mi
zahlédnout nic, čeho bych se mohl zachytit. Patrně mne tenkrát ne-
pouštěli ani mezi děti a maminka vycházela se mnou sama na pro-
cházky. Ach, ano, vyhlédá tam někde svit pískových cest, na nichž
jsem si vyklepával bábovičky. Žádná jiná tvář se neobjevuje v rámci
tohoto nejzašlejšího ze všech obrazů mé paměti. Patrně jsme vy-
hledávali nejzastrčenější lavičky, kde nebylo jiných dětí a kde nikdo
nemohl rušit ani mou matku, milující samotu.
Z tohoto závětří, jež mělo ve mně zahladit všechny vzpomínky
na příhodu s potkanem, jsem vstoupil do školy.
Tak nějak jako mně muselo být křesťanu vhozenému do arény,
kde šelmy a lidé řvali jedním hlasem. Nastrojený střízlík, kterého
vše lekalo a který se pro každou maličkost dával do breku, stal jsem
se ovšem hned v prvních dnech terčem zlomyslnosti svých spolu-
žáků. Myslím, že neminul den, abych nepřišel domů s pláčem a ne-
prosil maminku, aby mě tam už nikdy neposílala. Matka, poděšená

– 29 –
hrůzou, kterou ve mně škola budila, se obrátila na otce a žádala ho,
aby mi alespoň na první dva roky vzal domácího učitele. Ale v této
otázce se otec poprvé ukázal naprosto neústupným.
Bývalý žižkovský výrostek nedovedl pochopit, že by byl zplodil
takové netýkavce. Myslím, že v duchu vinil matku z přecitlivělosti,
s jakou vedla mou výchovu, třebaže se jí to neodvážil říci. Řídě se
svým nesložitým cítěním a svou jednoduchou a pevnou morálkou,
usuzoval jistě správně, když si řekl, že má‑li člověk čelit se zdarem
životu, musí s ním být od začátku seznamován tak a týmiž prostřed-
ky jako druzí. Protože však i v tomto případě se bál postavit se proti
matce rovnou a ohroziti svůj pavučinovitý vztah k ní vyvoláním
roztržky, vzal si mě do kanceláře a domlouval mi.
Pamatuji se na to jako dnes. Přišel jsem ten den domů opět bez
čepice, kterou mi kluci cestou ze školy hodili přes dřevěnou ohra-
du polepenou návěštími, za níž chraptivě štěkal a trhal řetězem
pes obludné velikosti, jak jsem si představoval. Mé příliš úpravné
námořnické šaty a hlavně má čepice se dvěma stuhami vzadu je ne-
přestávala dráždit. Kdybych se byl alespoň serval o svůj majetek. Ale
vzmohl jsem se jenom na to, že jsem utíkal s brekotem domů. Házeli
za mnou pleskanci bláta, které vybírali z louží vedle chodníku.
Po celý oběd mluvila matka o této příhodě a domáhala se, abych
byl vzat okamžitě ze školy. Otec neodporoval, bránil se v tomto ob-
tížném postavení způsobem, jakému jej naučila svízelná obchodní
jednání. Pokyvoval hlavou, jako by ve všem souhlasil s matkou, ale
jeho kulatá slova, svraštělá častým užíváním, se podobala ořechům
bez jádra. Naštěstí matka, upokojená jejich zvukem, se neodhodlala
je rozlousknout.
– Ano, ano. To všechno je pravda. Něco se skutečně musí pod-
niknout.
Po obědě odcházela maminka do svého pokoje, aby si odpočinu-
la. Sotva za ní zapadly dveře, obrátil se otec ke mně, pohladil mě po
vlasech a řekl nezvykle laskavě:

– 30 –
 – Nu tak, mužíčku, co abychom si nyní pohovořili my dva spolu
jako muž s mužem?
Vzal mě za ruku a dovedl do skleněné posady, která byla jeho
kanceláří. Tam si mne posadil na kolena a vylovil z hlubin jedné
zásuvky velkou krabici bonbónů, již měl snad uchystánu k mým
narozeninám. Jsem si jist, že můj otec, přesto, že se mi mohl věnovat
jen tak málo, rozuměl mi lépe než má přecitlivělá matka. Vedl ho
nezjitřený, ale také neústupný cit zdravého člověka. Jak správně
odhadl, že v tomto prostředí, jež mi bylo jakýmsi svatostánkem
a kde mi bylo jen tak málo popřáno setrvat, budu nejpřístupnější.
V otcově duchu, navyklém obchodování, se patrně každá lidská
záležitost podobala více nebo méně obchodu a každý obchod se
dal dovést ke zdárnému konci, jestliže alespoň jedna strana správně
odhadla druhou a dovedla ji přimět, aby přizpůsobila své poža-
davky nabízené ceně. Kupoval si mne za cenu, za jakou lze koupit
přecitlivělého, bázlivého a rozmazleného chlapce.
Podnes v tom nevidím nic špatného a jsem přesvědčen, že při
tomto jednání byla otcova duše naplněna poctivostí až po okraj.
Jenomže tehdy má zbystřená mysl střízlíka, jehož obrana bude vždy
závislá na jeho chytrosti, postřehla slabinu otcova postavení. Byl
jistě schopen vnutit mi svou vůli a přimět mě k povolnosti i jiným
způsobem domluvy než úplatou. Jeho jednání bylo ovlivněno právě
tak starostí o mne jako strachem před tím, jak by se matka postavila
k přímému zásahu.
Těžil jsem ze své výhody. Jedl jsem bonbóny plnými ústy, zatímco
mě otec pohupoval na kolenou a vyprávěl mi, aby mne přivedl k ji-
nému názoru a dodal mi odvahy, jak on si vedl za svých školáckých
let, jak kterého kluka vyplatil nebo co mu provedl, když naň silou
nestačil. Zaujal mne tak, že jsem i zapomněl na cukroví a jenom
poslouchal. Vžíval jsem se do jeho vyprávění a vymýšlel si pomstu
pro své trapiče a přitom jasně cítil, že nic podobného nesvedu.
A tu mě napadlo řešení. Ano, ano, to půjde, říkal jsem si v duchu,

– 31 –
ale protože jsem tušil, že ještě přijdou sliby, byl jsem rozhodnut
neprodat se lacino.
Otec překonal mé očekávání, Ježíšek mi byl ochoten podle jeho
slov přinést všechno, co jsem mu vyjmenoval.
– Věděl jsem, žes rozumný chlapík, řekl otec se spokojeným
oddechnutím. A nyní jdi a pověz mamince sám, na čem ses rozhodl.
Maminka ležela na empírové chaise longue ve svém pološerém
pokoji, krk jako vždy ovinutý vzdušnou tylovou šálou, a četla, kni-
hu v jedné a lahvičku se solemi v druhé ruce. Zaujal jsem před ní
hrdinský postoj a prohlásil jsem, že si nepřeji žádného domácího
učitele a že chci dál chodit do školy. Dívala se na mne chvíli podivně
zpytavým a nezvykle střízlivým pohledem a pak řekla:
– Copak ti tatínek za to slíbil?
Cítil jsem, že kdybych se přiznal, zradil bych úmluvu a má nadíl-
ka by jistě byla ohrožena. Připadalo mi, jako by mě maminka chtěla
o ni ošidit. Popadl mě vztek. Dupal jsem a křičel:
– To není pravda. Nic mi neslíbil. Chci jenom chodit do školy, chci
být jako jiní chlapci.
Jakou pravdu jsem to tehdy řekl! Od dětství nepřál jsem si ničeho
více než být jako druzí. Být statečný, družný a věrný, mít kamarády,
kteří by ke mně lnuli, a oplácet jim stejným. A ještě něco, jak už to
patří k chlapeckým snům, jež nesplněním se mi prodloužily na celý
život: být v čele a být obdivován.
Mluvil jsem pravdu, ale můj projev nebyl zcela upřímný. Znal
jsem matku a měl jsem už vyzkoušeno, že začnu‑li takto, překonám
její podezření i odpor.
Přitáhla mě okamžitě k sobě, a svírajíc mě v náručí, tišila můj
výbuch slovy i polibky:
– Ale ovšem, miláčku. Budeš chodit do školy, přeješ‑li si. Kdopak
by ti v tom bránil. Jen už se utiš.

– 32 –
 V

Řekl bych, že síla silných je zárodkem jejich zkázy. Vidí život jen
v rovině své moci a zapomínají sklonit se a naslouchat, co se děje
pod ní. Tupnou jistotou bezpečnosti a nezranitelnosti. Silní se valí,
nedbajíce, kam dopadá váha jejich kroků. Tak obranou slabých,
nechtějí‑li být rozdrceni, zůstává větší pohyblivost, bystrost a hou-
ževnatost. Hle, jak se slabí stávají silnými. Jednoho dne nastane
výměna. A dál? Houpačka života se nikdy nezastaví.
Snil jsem o síle právě tolik, jako jsem se jí bál. Míti takovou sílu,
aby se všichni bázlivě uhýbali, sotva pozdvihnu ruku, jako bych
se chtěl poškrabat ve vlasech. Ačkoli jsem se nikdy ve vlasech
neškrabal. Zato Frantík Munzar ano. A ještě častěji zdvíhal znena-
dání a prudkým posunkem ruku, takže ten, kdo stál právě vedle
něho, polekaně odskočil. A Frantík dokončil zvolna svůj prudce
začatý pohyb, a ponořiv prsty do houštiny svých věčně rozcucha-
ných špinavě hnědých vlasů, poškrabal se na temeni. Byl to jeho
nejmilejší žert a Frantík jej opakoval často a vždycky s úspěchem.
Frantík byl syn kamenického dělníka z Anežského dvora a jeho
matka prala a posluhovala po domácnostech. Frantíkův otec byl ztě-
lesněním tupé síly, zapřažené do žentouru práce za otýpku patnácti
nebo dvaceti korun týdně. Nesl na krátkých nohou, jež zbočitěly
ustavičným stáním, mohutný trup s rozvalenými a nahrbatělými
zády. Když stál, visely mu podle těla – zatíženy desetikilovkami
pěstí – dlouhé paže, jež se snad protáhly dosahováním přes široké
a dlouhé žulové nebo mramorové desky, které zbrušovat a leštit bylo
jeho prací. Nevycházel z opilosti, neboť pil i mezi prací, ale jen občas
v něm alkohol zdvihl vichřici zuřivosti a tu zpravidla přespal noc
ve svěrací kazajce na policejním komisařství. Frantíkova maminka,
drobná a utahaná žena – její tvář v mé vzpomínce už nemá podoby,

– 33 –
jako by ji byly rozleptaly sodnaté páry vyvářek –, musela živit syna
i muže, který stačil propít svou mzdu. Jednou nebo dvakrát do roka
i v ní vybuchovala vzpoura proti zvířecí nesmyslnosti jejího údělu.
Tehdy vlekla řvoucího a vzpouzejícího se Frantíka k nedaleké řece,
aby se s ním utopila. Seběhly se ženy z celého Anežského kláštera,
odvedly ji domů, a zatímco ji ošetřovaly, spílaly jejímu muži, který
klečel vedle postele, líbal jí ruku, mumlal prosby a přísahy a nechá-
val si stékat po tvářích těžké dobytčí slzy.
Frantík Munzar seděl už druhý rok v první třídě, ale vypadal
mezi námi, jako by ji opakoval už počtvrté. Měl takové nízké rváč-
ské čelo pod svými hustými vlasy a celý i v délce rukou a pomalé
klátivé chůzi narostl po tatíkovi. Jeho mozek byl dobře utěsněn,
i nehrozilo nebezpečí, že by do něho pronikla kdy zhoubná náka-
za vědění. Ještě po druhém opakování první třídy nebyl schopen
zapamatovat si a poznat některá písmena. Mluvil drsným pepan-
ským hlasem, v němž nezněl jediný dětský tón. Jakmile však začal
zpívat, proměnilo se vrčení v nejčistší zvonivý soprán. Učitel o něm
říkal, že má absolutní sluch, což tehdy pro nás všechny a ovšem
i pro Frantíka byl neznámý pojem. Oděn v hermelín této záhadné
vlastnosti a nadán dostatečnou mocí ve svých pěstích, byl Frantík
v naší třídě obecně uznávaným monarchou, který dovedl zlomit
každou vzpouru nebo pokus o nezávislost. Jeho pýcha a poddanství
ostatních stouply, když ředitel školy, který byl zároveň regenscho-
rim v kostele u svatého Ducha, zařadil Frantíka do svého dětského
sboru a dával mu dokonce zpívat sóla o velkých mších.
Toto bylo mé nové setkání se silou – byla tu ve své nejprostší
podobě, pučící, nevědomá a prvotně zlá; čerpala ze sebe, protože
nepoznala ještě svého omezení, a panovala, protože se nesetkávala
s odporem.
Učitel mě posadil do páté lavice u okna právě vedle Frantíka
Munzara. Nevím, co učitele k tomu vedlo, snad nějaká snaha po
vyrovnání třídních rozdílů a po vzájemném sblížení. Frantík si

– 34 –
mne však znenáviděl a týral mě hned od prvního dne. V jeho po-
malém mozku bylo nicméně dosti zlomyslnosti, která postačila na
vymýšlení nejrozmanitějších způsobů trapičství. Stačilo, aby sebou
nenápadně smýkl v lavici, a již jsem vyletěl ze svého místa a válel
se po zemi. Organizoval na mne štvanici ostatních; ne tak pro je-
jich zábavu, jako proto, aby jim dokázal svou převahu, vysazoval
mě v přestávkách na učitelův stůl a držel mne tam svíjejícího se
a řvoucího vzteky, hanbou a lítostí, aby si mne mohli prohlížet jako
nějaké cizokrajné zvíře a po libosti mne zeštípat. On mi házel čepici
přes ohradu a učil druhé ostřelovat mě kuličkami bláta.
Když jsem slíbil otci, že vytrvám, a postavil se proti mamince,
která mne chtěla vysvobodit z mého trápení, věděl jsem ihned, že
se mi nepodaří splnit slib a dosáhnout všech očekávaných darů,
nezískám‑li si Frantíka pro sebe.
Znal jsem Frantíkovu slabost: hladověl. Když jsme o přestávce
vytáhli své přesnídávky, bloudil od jednoho k druhému s čelem
nasupeným a zlýma očima a domáhal se svého podílu, výhružný
jako středověký vládce, vymáhající desátek na svých poddaných.
– Dej sem kus!
A nespokojil se pravidelně menším dílem než polovinou krají-
ce. Spolkl rychle, co dostal, a slídil po nové oběti; hleděl obejít za
přestávku, co nejvíce mohl. Chlapci se před ním skrývali, snažili
se zhltnout své chleby, dříve než je dostihne, nebo je polykali mezi
vyučováním, ale nikdo se mu neodvážil odepřít nebo žalovat učiteli.
Napadlo mě ihned, že nebude těžké nakloniti si tohoto hladovce,
jehož žaludek nebyl asi doma nikdy poctivě naplněn. Mé přesní-
dávky byly vydatnější než většiny mých spolužáků. Dostával jsem
obyčejně s sebou dvě rozříznuté housky, pomazané tlustě máslem
a proložené plátky šunky, dílek čokolády a jablko. Nebyl jsem velký
jedlík, i doma mě musili do jídla nutit, a v prvních dnech ve škole byl
jsem tak přestrašen novým prostředím, že jsem se ani neodvážil své
housky vytáhnout. Protože mě vítával křik a bědování, když jsem je

– 35 –
přinesl domů netknuté, naučil jsem se je zahazovat cestou. Vzbudil
jsem pochopitelně úžas a radostné překvapení, když jsem prohlásil,
že mi mé přesnídávky nestačí, a prosil, aby mi byla přidána ještě
jedna houska a dílek čokolády.
Při obědě zvěstovala matka tuto zprávu s takovým jásotem, s ja-
kým velitel vítězné armády oznamuje světu pád nepřemožitelné
pevnosti.
– Věděl jsem, že to přijde, odpověděl otec s klidnou jistotou. Má
zdravý kořínek. Teď se bude cpát jako nezavřený a dožene všechno,
co zameškal.
Tak poprvé ve mně vzbudil pochyby o své neomylnosti, v niž
jsem dosud pevně věřil. Zároveň, protože to byla má první větší lež,
jsem poznal, jak je snadné klamat dospělé, a myslím, že jsem se v tu
chvíli ani příliš nestyděl, spíše jsem trochu pohrdal otcem i matkou
pro jejich důvěřivost a dobrotu.
Vyčíhal jsem si svou chvíli o nejbližší přestávce ve třídě. Frantík
oloupil svého souseda po pravici o půl krajíce, dříve než se hochovi
podařilo zmizet. Zatímco polykal svůj úlovek a rozhlížel se po nové
kořisti, vybalil jsem housky, jež jsem tentokrát nezahodil, a položil
je před něj.
– Chceš?
Vyvalil nedůvěřivě oči, protože jsem byl jistě poslední z hochů,
od něhož by něco podobného očekával. Ale jeho údiv trval jen oka-
mžik. Uchvátil housky prudkým pohybem.
– Dej sem!
Růžové plátky šunky přečnívaly okraje housek. Odložil nedoje-
dek chleba a dal se do housek se psí hltavostí. Neuvidím už nikdy
lidskou tvář, jež by se tak proměnila požitkem z jídla. Rty se mu od
sebe odlepovaly s hlučným mlaskotem, tvář měl soustem do leskla
napjatou a usmíval se očima. Zasmál se dokonce nahlas, když dojedl
první housku, uhodil pěstí do desky lavice a řekl:
– Kruci!

– 36 –
 Druhá houska mu trvala trochu déle. Vychutnával ji, mazlil se
s ní, jak to jen děti dovedou s jídlem. Obrátil se na mne chtivě:
– Máš ještě?
Nevím, kde se to tehdy ve mně vzalo, ale věděl jsem už, jak s ním
musím jednat, abych si ho naklonil a připoutal k sobě. Měl‑li mi dát
pokoj a hlavně, měl‑li mě chránit před druhými, musil jsem se tak
trochu stát jeho pánem, a to znamenalo, že od začátku mu nesmím
vyhovět ve všem, čeho by se mu zachtělo.
– Mám, řekl jsem odhodlaně, ale pro sebe. Ale dám ti kousek
čokolády a půl jablka.
– Dej sem.
Položil jsem před něj dílek čokolády a jablko a čekal jsem zvěda-
vě, vrátí‑li mi opravdu půlku. Frantík vytáhl z kapsy nůž bez jedné
střenky a se zubatým želízkem a rozkrojil jablko napůl. Porovnal
ještě, zda půlky jsou stejné, a přistrčil jednu přede mne. Pak se
pustil do čokolády. Přivoněl k ní nejprve – měl ve zvyku čichat ke
každému jídlu, dříve než se do něho pustil, jako by se tím jeho poži-
tek z jídla zvětšoval – a začal ji cucat jako cukrovou tyčinku. To byl
okamžik, na který jsem čekal.
– Budu ti to dávat každý den, chceš?
Přestal olizovat čokoládu a zadíval se na mne s otevřenými ústy.
– To všechno? řekl pak rychle. Housky a šunku a čokoládu a jablko?
– Třebas to anebo něco jiného, ale čokoládu a jablko pokaždé.
Ale musíš mi slíbit, že mě už nikdy nebudeš bít, ani mi brát čepici,
ani to nedovolíš ostatním.
Zamžikal očima, zasmál se a šťouchl do mne, div jsem nevypadl
z lavice.
– To se vr, řekl pepansky, ale tónem mocného ochránce. Rozbiju
hubu každému, kdo na tebe ode dneška sáhne. Budeš mrkat. Ale
čokoládu mi musíš přinést každý den.
Nyní jsem byl bezpečen a mohl jsem chodit do školy beze stra-
chu. Frantík napohlavkoval několika nejsmělejším chlapcům, kteří

– 37 –
nepochopili dosti rychle změněnou situaci; měl jsem svého Pátka,
který ode mne odvracel nebezpečí. Doprovázíval mě až před dům,
a pak šel, aby vyhledal svou matku na místě, kde zrovna prala,
a snědl, co pro něj vyšetřila ze svého oběda. Brzy po poledni již
hvízdal pod našimi okny. Podařilo se mi vždycky vyžebrat v kuchyni
nějaké zbytky, které jsem mu přinášel. Nebudil ve mně soucit; pa-
matuji se jasně, s jakým odporem jsem přihlížel dravé chuti, s níž
polykal vše, ať jsem mu donesl cokoli.
Přátelství s Frantíkem otevřelo mi opět ulici a smečky hrajících
si chlapců, mezi něž jsem nepřišel od své nemoci. Frantíka za svými
zády, nemusel jsem se bát dorážet ani na chlapce, kteří by mne
byli povalili jediným rýpancem. Platil jsem si dobře svého strážce
a četnými dary, jež z něho dělaly velmože mezi ostatními kluky,
připoutával jsem ho k sobě stále pevněji. Nebyla to pro něho lehká
služba a musel ji často velmi draze zaplatit.
Frantík nevycházel z rvaček pro mne. Vidím to dnes tak, jak to
skutečně bylo. Ano, semínko puklo a vyhnalo klíček už pěkný kousek
nad zem. Nenáviděl jsem sílu, mstil jsem se jí. Mohl jsem nyní, co
bylo dříve jen předmětem snů, rozpřádaných v koutku. Kluci hrají
kuličky – proč bych jim je neodkopl do důlku? Takový čin nemůže zů-
stat bez okamžité pomsty. Jen si to zkuste, miláčkové, tady je Frantík.
Odběhnu do bezpečné vzdálenosti a dívám se odtud, jak se rvačka
rozvíjí. Rány se sypou, poskakuji a křičím, posedlý nadšením. Straním
Frantíkovi ovšem, ale jenom tak dlouho, dokud nenarazí na silnějšího
a není bit. Frantík ustupuje, Frantík leží na zemi a jeho soupeř na
něm sedí a buší do něho, rozpálen vztekem z utržených ran a s chutí
vítěze. Ani mi nenapadne, abych mu běžel na pomoc. Zmizím.
Čekám na něho za rohem, až se objeví potrhaný, zbitý a uválený;
rozmazává si slzy po ukoptěné tváři a nadává. Pomáhám mu hledat
kámen, kterým se chce pomstít svému přemožiteli. Chudák Frantík.
Jeho tupá hlava není schopna uznat porážku; chtěl by zápasit znovu
a znovu, dokud by nebyl ubit. Nevyčítá mi, že jsem utekl, nedovede

– 38 –
si patrně vůbec představit, že bych se mohl prát. Dívá se po mně
psíma očima, jako by se bál, že se zřeknu jeho ochrany a najdu si
zdatnějšího zastánce; dovolává se mé vděčnosti.
– Chtěl se do tebe navézt, ale viděls, jak jsem se do něho dal.
Ale já mu nejsem vděčen, ani mi ho není líto. Tady máš, co ti
patří, siláku. Dám mu dvacetihaléř, přinesu bonbón, koláč, kus
masa nebo čokolády, koupím mu kuličky, káču, prak. Vem si a per
se. Vyhledávám rozmíšky a štvu ho do nových rvaček. Rány buchají.
Síla trestá sílu, síla se trestá sama, takový je její úděl. Pak někde
v koutku si všechno opakuji. Zápasím, biji se, porážím všechny, není
hrdiny nade mne. Sen roste a košatí do výše, kam už za ním nemohu
dohlédnout, a najednou se kácí a rozpadne, podťat strachem. Byl
práchnivý od počátku; v jeho dutém kmeni číhala úzkost jako lasice
a nyní se na mne vrhne. Takové je to se mnou. Nesnesu ani snít
o síle a odvaze jako jiné dítě. Utíkám se k mamince a donutím ji,
aby odložila svůj román.
– Copak je, miláčku? vítá mě a je trochu poděšena.
Hlavu zabořenou v jejím klíně, uklidňuji se hebkými doteky hed-
vábí, tmou a vůní verbeny, již vydechují její šaty. Prosím, aby mi
vyprávěla o Davidu a Goliášovi. Obr leží na zemi, zasažen kamenem
z praku maličkého. Tak je to v pořádku. David tančí a zpívá vítěznou
píseň; poskakuji a křičím. Kolik krve vyteklo z hlavy zabitého obra?
Takový sud, jako jsou naše sudy na líh, nebo ještě větší? Celé moře?
– Ale miláčku, kde se to v tobě vzalo? Nebudu ti už nikdy vyprá-
vět nic takového.
Pokojem lezou dlouhé stíny, sahají po mně klepety strachu.
Tamten dlouhý a tlustý, vržený podstavcem s bronzovou bustou
nebožtíka dědečka, by mohl být padlým Goliášem. Vír nesmyslného
vzteku se mi zatočí v hlavě. Dupu a křičím na matku:
– Bojím se. Tys tím vinna. Nemáš mi nic takového vyprávět.
Ale zhroutím se brzy a lezu k ní po kolenou, abych se vyplakal
v jejím klíně.

– 39 –
 VI

Učitel Zimák byl lev s černou hřívou a pyšně nakrouceným knírkem.

Na výšku neměl daleko do dvou metrů, a když vykládal, rozpínal si
kabát, aby mohl lépe vypínat svůj mohutný hrudník, pohazoval svou
nepokojnou vlnitou kšticí, přihlazoval si knír a hlaholil. Rád se asi
poslouchal, slova mu tak pěkně duněla, to proto, že hruď jim tvořila
takovou mocnou rezonanční skříň, nakláněl při řeči trochu hlavu,
jako by naslouchal, jak se tam někde v jeho vlastních hlubinách
tvoří a stoupají vzhůru k hlasivkám, duníce stále jasněji a mocněji.
Vynikal jako tenor v kterémsi zpěváckém spolku a při hodinách
zpěvu nám předzpěvoval; opíraje housle nikoli pod bradou, nýbrž
o prsa, rozpoutával svůj uznávaný a velmi ceněný orgán, až drnčely
stěny, okna i naše vyjukané dětské dušičky. Někdy opouštěl stupí-
nek a sáhoval si to uličkou mezi lavicemi, dlouze a pádně, a duněl
svými kroky i hlasem.
Měl svůj podíl na tom, že jsem se bál chodit do školy. Jakmile
se jeho hlas rozezněl, zmocňovala se mne třesavka. Nejenom hlas,
všechno na něm mi nahánělo hrůzu: postava, pohyby, oči, jež se
dovedly podívat tak, že největší uličník ztuhl, i úsměv, při němž se
objevovaly jeho rovné bílé zuby právě tak, jako by se znenadání
rozhrnula šarlatová opona a za ní stála řada vojáků s napřaženými
bajonety. Ale nebylo v jeho povaze nahánět strach jindy, než když
toho bylo třeba. Hladíval nás po hlavách, když se procházel po tří-
dě, a brával nás za bradu, aby nám dodal odvahy. Byl si jist sebou,
obdivoval se sám sobě, a takovým lidem laskavost nedělá potíží.
Za pár dní byl celé třídě bohem více než tajemný Bůh, vzývaný
v modlitbách.
Proč si učitel Zimák oblíbil právě mne ze všech nejvíce? Snad
vyčetl z mých očí opravdový strach, snad cítil, jak se chvěji, když se

– 40 –
dotýkal mých vlasů, snad, dotýkaje se mě, pociťoval ještě zřetelněji
mohutnost své síly. Na mou věru, miloval mne, jako kůň miluje rat-
líka, který se třese u jeho nohou.
Kdyby země byla prostoupena takovou žízní po setbě jako dětské
duše, zaplavila by nás v čas sklizně povodní úrody. Jenomže život,
špatný hospodář, zasévá do nás zrno nepřečištěné a nestará se, kam
padne. Cit v takovém chumáči žíznivých dětských dušiček je právě
tak sdělný jako spalničky nebo záškrt. Podlehl jsem mu s ostatními.
Zvítězil i nad úzkostí, jež se rozechvívala za dunění učitelova hlasu.
Síla majestátní, vznosná, hlaholící a vyzařující dobrotu objevila se
mi ve své nejsvůdnější podobě a podmanila si mne. Ulpíval jsem
na ní tím mocněji, čím více oproti druhým jsem potřeboval, abych
jí byl prostoupen.
Tady by mohlo stát opět jedno z těch proč, jež jsou milníky naší
cesty, proč jednobuněčné, v němž ani nalezení jádra nedává koneč-
nou odpověď, proč množící se dělením jako prvok, aby vzrostlo ve
stavbu našeho života. Proč si učitel Zimák vybral zrovna mne? Ze
všech čtyřiceti párů mé oči na něm lpěly nejúpěnlivěji a on to věděl,
ze všech čtyřiceti srdcí mé nejroztřesenější naň nejvíce spoléhalo
a on to věděl.
Byl to vlastně takový nevinný žertík a jeho podstata byla jistě
pedagogická. Jde o uchování tradice, zejména uvědomíme‑li si, že
jsou nepochybně mnohé rodiny, v nichž není udržována a možná
ani známa. Nemýlil se učitel Zimák: naše k nim náležela. Lidové
veselí upadá, je třeba dbát, aby se udrželo. I to patří k povinnos-
tem učitele, jako péče o to, aby maminky posílaly do školy své děti
umyté, učesané a s čistými nehty. Učme ta holátka smíchu, budou
lepší. Smích dělá z lidí přátele.
Je prvního dubna. Učitel Zimák vchází do třídy, vstáváme a skan-
dujeme sborově své pozdravení. Jak jde po stupínku, vidíme všich-
ni: pokulhává. Naše pohledy se k sobě obracejí a jsou plny účasti.
Copak se mu stalo? Mé srdce trne úzkostí a soucitem. Usedne na

– 41 –
židli za stolem, trochu stranou, abychom ho všichni viděli, a tře si
koleno. Tváří se při tom bolestně.
– Revma, chlapci, říká a vzdychá. To byste nevěřili, jak to dovede
člověka potrápit.
Neuvěřitelné, takový silák, a taky na něj může bolest. Udělal bych
nevím co, abych mu pomohl a ulevil.
– Potřebovalo by to mazání, pokračuje učitel. Kdopak by mi pro
ně doběhl?
Ruce nás všech letí okamžitě nahoru, jediný Frantík Munzar
vedle mě sedí jako zarytý. Učitelův zrak přeběhne třídou a zastaví
se u mne. Už teď mi buší srdce. Já to budu, já!
– Tak, Karlíku.
– Nechoď, šeptá mi Frantík.
Proč bych nešel, co ho to napadlo? Běžím k tabuli, postavím se
před učitele, chvěji se horlivostí a zároveň ve mně pulsuje úzkost:
Co asi na mně bude chtít?
Připadá mi, jako by učitel byl na chvíli zmaten a o něčem pře-
mýšlel. Ale neustává si hladit koleno.
– Nu, Karlíku, řekne konečně, jako by se rozhodl. Jeho tvář je váž-
ná, ale v očích mu pohrává úsměv, o němž věřím, že mi má dodat
odvahy. – Tvůj tatínek je obchodník, viď? Kdopak jiný by to tedy lépe
vyřídil než ty. Půjdeš ke kupci Loumovi, tady na rohu. Víš, kde to je?
– Vím, přisvědčuji horlivě.
Učitel Zimák si přestane hladit koleno, vytáhne z kapsy u kalhot
peněženku, přehrabuje se v ní silnými prsty, mince cinkají, vytáhne
desetihaléř a podává mi jej.
– Půjdeš tedy ke kupci Loumovi, vykládá znovu učitel, a řekneš
mu, že tě posílám a že prosíš za deset haléřů komářího sádla. Má
babička vždycky říkala, že to je na revmatismus nejlepší.
V lavicích kdosi vyjekne vysokým smíchem. Učitel se tam hned
obrátí přísným pohledem:
– Tak copak je to?

– 42 –
 Odpoví mu ticho a zkamenělé tváře čtyřiceti chlapců. Nechápu nic
jiného než to, co mi bylo poručeno. Obrátím se a vyběhnu ze třídy.
Uháním, nese mě vítr důležitosti mého poslání. Tisknu peníz
v dlani křečovitě sevřené, opakuji si: Komáří sádlo, komáří sádlo.
Znám komáry z letních pobytů v Řevnicích, pištící drobná stvoření,
pichlavá a zrádná. Je mi, jako by přede mnou byla rozhrnuta opo-
na, skrývající neuvěřitelná tajemství. Komu by napadlo, že z jejich
tělíček lze vyrábět sádlo. Nepochybuji o pravdě učitelových slov,
naopak obdivuji se mu pro bohatství moudrosti a vědění. Komáří
sádlo. Připadá mi to úžasnější než zázraky v pohádkách.
Do krámu kupce Loumy se vstupovalo po několika vydrolených
pískovcových schodech, pak najednou stály před tebou strmě dve-
ře, jako by tě chtěly odkopnout. Nad nimi chraptěl zvonek, kdákal
jako slepice, snášející zákazníky. Šerá haluzna tě zároveň polkla
a zahltila, ach ty můj Jonášku, do jakého velrybího žaludku ses to
dostal. Těch vůní a těch věcí! Nad pultem se vznáší dvojnásobná gir-
landa z umělých očouzených citrónů, petrolejová lampa s širokým
stínidlem a rýžové smetáky na dlouhých provázcích. Nikdo není
v krámě, ale teď tajemným způsobem vystoupil kupec ze stěny, jež
se zdála složena z balíčků cikorky a zásuvek s kořením, a odněkud
zpod pultu se vynořil jeho učedník. Kupec Louma není o mnoho
větší svého učedníka, má hustý svislý knír, na hlavě černou listro-
vou čepici se štítkem a hovoří hlubokým basem.
– Tak copaks nám přines, synáčku?
– Pan učitel se dává poroučet, zpívám pronikavě a jistě nejméně
o tercii výš než jindy, abyste mu poslal za deset haléřů komářího sádla.
Kupec a učedník na sebe pohlédnou a zamžikají víčky. Pan Louma
si shrne knír do hrsti a vyždímá jej mocným stiskem zároveň s bradou.
– Safra, safra, řekne. To tě posílá pan učitel Zimák, ne? Řekni
panu učiteli, že jsem zrovna včera prodal poslední a nové dostanu
až posledního apríla.
– A nevíte, kde jinde bych je dostal? pokouším se ještě.

– 43 –
 – Nemám‑li je já, synku, prohlásí pan Louma hrobovým hlasem,
nedostaneš je po celé Praze.
Učedník zmizel pod pultem a kucká tam. Vracím se zklamán.
Učitel mi tolik důvěřoval a já mu přijdu s prázdnýma rukama. Vleku
se cestou a lámu si hlavu, co bych měl udělat, abych mu pomohl od
bolestí. Nemohu na nic připadnout, stydím se a ještě přede dveřmi
třídy dlouho váhám.
Vstoupím. V lavicích je nezvyklé ticho. Učitel vstane a jde mi
vstříc. Vidím: nekulhá. A raduji se: i bez léku se mu ulevilo.
Vyřizuji přesně vzkaz páně Loumův a po učitelově tváři se ne-
zadržitelně šíří úsměv. A tu to vybuchne. Čtyřicet dětských hrdel
se směje, křičí a ječí:
– Apríl!
Stále ještě nic nechápu, obracím se k nim a vidím, jak poskakují
v lavicích, strouhají mi mrkvičku, častují mě posunky značícími
potupu a pošklebují se. Neměli mne nikdy rádi a nenávidí mě od
onoho dne, kdy jsem se zmocnil Frantíka a postavil ho před sebe
proti nim. Nyní mne jim učitel vydal.
Jediný Frantík Munzar sedí nehybně a mračí se. Začínám chápat,
že jsem se stal obětí úkladu nastrojeného učitelem a teď jsem vy-
staven posměchu všech.
Učitel Zimák se připojí k obecné veselosti a hlaholí mi nad hla-
vou zdravým, siláckým a modulovaným zpěváckým smíchem. Žert
se vydařil dokonale, takové ťululum jako já ještě nikdy nenalétlo
na jeho oblíbený každoroční šprým pro kašičkáře. Vidí, jak se mi
krabatí brada k pláči, poklepává mě konejšivě po rameni a říká:
– Snad bys nám tu nenatahoval moldánky, takový junák. Vždyť
je to jen žert a říká se mu vyvést aprílem.
Podaří se mi, co se mně dosud nikdy nepovedlo: přemohu nával
vzteklého pláče, potřebu kopat, dupat a ječet. Spolknu pláč, veli-
ké žhavé sousto klesá někam do mých útrob a propaluje si cestu.
Nebudu plakat a nebudu, ale jednou se vyrovnám s vámi se všemi.

– 44 –
 VII

Držím Frantíka Munzara a vládnu jím. V mé hlavě se stále něco

líhne, takový neutišitelný neklid mě štve, jako bych se měl pomstít
kdekomu, nevím dobře proč a zač. Snad proto, že cítím, že nejsem
jako ti druzí, chci být velikým, nejlepším ze všech, a oni si toho
nechtějí všimnout a uznati to.
Není na Františku a v okolí Anežského kláštera místa, jež bychom
byli s Frantíkem neprosmýčili a nepoznamenali svými kousky.
Vltavské nábřeží nebylo v těch místech tehdy ještě zregulováno,
písčitý břeh spadal rovnou do vody. U četných kůlů bývaly uvázány
celé svazky rybářských loděk.
Frantíku, jdi, odvaž loďku a pusť ji po proudu. Frantík provádí
můj rozkaz, stojím v bezpečné vzdálenosti a dávám pozor. Blíží‑li se
nebezpečí, vykřiknu a dávám se první na útěk, aniž se dále starám,
co bude s mým kamarádem. Domy jsou spojeny četnými průchody,
stačí jen dostihnouti jich, abychom byli zachráněni. Některé vznikly
tím, že do starých, polorozvalených zdí, dělících dvory, vylámaly
děti při hře díry, jež se časem stále zvětšovaly. Ostatně naše nohy
jsou příliš rychlé pro dýchavičného rybáře nebo pro strážníka v těž-
kých botách. Běží‑li za námi, klouže po kočičích hlavách dlažby a má
plno jiných starostí se sebou: klobouk s kohoutím chvostem se mu
pokouší ulétnout, také šavli musí držet, aby mu nepodrazila nohy.
Unikáme mu hladce, nikdo jiný se nám nepostaví do cesty. Tady lidé
mají zásadu nemíchat se do věcí druhých a policie tu není oblíbena.
V nestřežené chvíli seberu v zámečnické dílně nebozez a přivleku
jej Frantíkovi. (Některý z učedníků dostane jistě napohlavkováno
za to, že jej ztratil.) Tady, Frantíku, navrtej dna loděk. Má posedlost
přechází i na něho. Jeho pomalá obrazotvornost je jí rozpalována
do trvalého žáru, začíná nacházet zálibu v mých nápadech.

– 45 –
 – Co budeme dělat dnes? ptá se dychtivě, sotva se sejdeme, a dívá
se na mne oddaně, zatímco vymýšlím novou věc.
Vystřeluje prakem okenní tabulky opuštěného kostelíka, pře-
řezává provazy s rozvěšeným prádlem, pokouší se podpálit plot
dřevěné ohrady, hází kobylince do krámu plného nakupujících
žen, prořezává pytel s burskými oříšky, stojící na chodníku, hází
rozpálenou žabku do oken přízemního domu nebo pouští do jiného,
kde sedá stařena s ochrnutýma nohama, napolo pominutého psíka,
kterého jsme přivlekli v pytli dlouhou cestou z Anežského kláštera.
Držel jsem se pokaždé dosti daleko, aby na mne nemohlo pad-
nout podezření, a utíkal jsem vždycky první, aby mě nemohl postih-
nouti trest. Zato na Frantíka přicházely do školy stížnosti; byl příliš
veliký a nápadný, aby unikl pozornosti, a lidé se ho naučili znát.
Chtě nechtě musel ho učitel vyplatit před lavicemi. Přehnul ho
přes židli, jednou rukou ho uchopil v pase a napjal mu kalhoty
a druhou, vyzbrojenou pravítkem, sázel mu pevné mlaskavé lípan-
ce, dva až deset, podle velikosti žaloby a viny.
Sedím, dívám se a jsem spokojen. Síla trestá sílu, síla se trestá
sama. Frantík má zavřené oči a zuby zaťaté do rtů. Nevykřikne.
Je‑li ran více než pět, zrudne ve tváři, na čele mu naběhnou žíly
a vystoupí pot. Lámejte mu kosti, tahejte z něho kůži v řemínkách,
Frantík ani necekne.
Ostatní kluci sedí s vyvalenýma očima, každá rána v nich sykne
tušenou bolestí. Už tehdy jsem myslel tak, jak dítě nemá myslet. Můj
kamarád byl bit a mně to působilo potěšení. Dostalo by se mu těchto
ran, kdyby nebyl provedl darebáctví, k němuž jsem ho navedl? Je
mi, jako bych ho vyplácel sám, toho pořízka, před nímž jsem se třásl
a jehož jsem si musel podmanit úplatami. Ale je to lepší: vyplácí
ho učitel Zimák, který má Frantíka rád, a učitel Zimák má u mne
nesmazatelný vroubek. Podívejte se na něho, jak při tom vypadá.
Působí mu to bolest, mračí se, aby ji přemohl. Jindy, když vyplácí
chlapce, se usmívá. Je to vlastně švanda vysolit mu jednu nebo dvě

– 46 –
přes nastavenou dlaň, která se pokouší uniknout. Jen drž, chlapeč-
ku, štípne to, alespoň si budeš lépe pamatovat, jak se máš chovat.
Ale s Frantíkem je to jiné. To nejsou drobná skotáctví, za něž stačí
vykrákat za uši, jeho kousky ohrožují majetek a zdraví jiných lidí.
Učitel Zimák to nedovede pochopit. Někdy v neděli zpívá s Fran­
tíkem na kůru u Svatého Ducha pod vedením ředitele školy. Jsou
s chlapcem vlastně kolegové – zpěváci. V kostele se Frantík chová
jako beránek a zpívá jako cherubín. Ani ve škole si na něho učitel
nemůže stěžovat, není o nic neposednější než ostatní chlapci. Proč
dělá venku jako ďáblem posedlý? Učitel Zimák si to nedovede vy-
světlit. Mračí se, každá rána mu trne na srdci, ale bije soustředěně
a pevně, vyhání dušičku z pekla. Je to dobrý pedagog: rád nerad,
vina volá po trestu a povinnost jde přede vším, a mám‑li tě rád,
vyplatím tě pro tvé dobro víc než jiného.
Cítil jsem to tehdy lépe, než bych to byl dovedl vyslovit. Měl jsem
je oba chycené do jednoho oka. Když byla výplata skončena, odložil
učitel Zimák pravítko na stůl, vytáhl kapesník a otíral si zpocené
dlaně a čelo. Stáli proti sobě zrudlí oba námahou, s níž překonávali
své různé bolesti.
– A teď, řekl učitel Zimák přidušeně, ale výhružně, mi pěkně
povíš, kdo tě k tomu navedl.
Frantík stál vždycky se skloněnou hlavou, bál se jistě učitelových
očí.
– Nikdo, zahučel.
Učitel Zimák postoupil k němu o krok, jeho hlas zesílil.
– Zdvihni hlavu, podívej se mi do očí, mluv pravdu: kdo tě navedl?
Frantík sice pozdvihl hlavu, ale hned ji spustil ještě hlouběji.
– Už jsem vám řek, že nikdo.
Učitele Zimáka opustil klid. Přiskočil k Frantíkovi, vjel mu všemi
pěti do houštiny rozcuchaných vlasů a cloumal jím. Křičel:
– Povíš mi pravdu, nebo ne? V tvé pitomé palici se to zlíhnout
nemohlo.

– 47 –
 Frantík se nebrání, učitel by ho mohl usmýkat, ani by rukou
nepohnul. Mlčí však. Učitel ho od sebe odstrčí.
– Sedni, hlupáku!
Prkna stupínku skřípají a piští pod učitelovými kroky, vypadá
to, jako by mu rozčilením přibylo na váze. Začíná se hanbit za svůj
vztek, ale musí vyhodit i poslední kartu, kterou mu podstrkuje.
Obrátí se do třídy, vypne se daleko kupředu a řekne hrozivě:
– Zjistím‑li, že někdo z vás Frantíka navádí, zmaluji ho, že na něm
nezůstane místo bílé.
Možná, že při jeho vyhrůžce se ve mně zatřásla dušička, ale
ne příliš. Byl jsem si jist, že mne by se neodvážil vyplatit tak jako
Frantíka, jehož tatínek byl přece jenom kamenický dělník a matka
pradlena. Ach ne, na mne byl učitel Zimák se svými hrozbami krátký,
můj tatínek byl pražský měšťan a bohatý obchodník. Ostatně se uči-
tel Zimák nikdy nedověděl pravdu; Frantík mlčel a mně osud chystal
jinou past, a tehdy byl ještě příliš vzdálen čas, kdy měla sklapnout.

– 48 –
 VIII

V našem domě bydlil rybičkář Prach. Otevřené okno jeho kuchyně

vylévalo denně zápach připáleného omastku a rybiny do dvora,
kde už se svářilo a mísilo tolik jiných pachů a vůní. Vysoký stařec,
samá kost a šlacha, potrpěl si, aby mu lidé pochlebovali, že se po-
dobá černohorskému junáku. Pokoušel se zdůraznit své vzezření
chrabrého vojvody upadlého v bídu, nosil v zimě v létě nízkou
kulatou černou čapku, jejíž dýnko z červeného sametu bylo vyši-
to zlatým dracounem. Řídké bílé vlasy mu spadaly až na ramena,
převislý knír podtrhoval hořejší polovici obličeje, orlí nos, vysedlé
lícní kosti a drobné pichlavé oči. Přidejte si ještě červeně, modře
a žlutě vyšívanou náprsenku jeho košile, vystupující z kabátu vždy
rozepjatého a přepásané širokým řemenem, na němž spočívala
tíha podnosu s rybičkami. Aby ji zmohl, stařec se nakláněl dozadu,
vypínal hrudník a vypadal ještě vyšší, než vskutku byl. Představuji
si, že mazavkové v hostincích, kde nabízel své zboží, volali na něho
„bratře Slovane“ a on jim patrně odpovídal češtinou lámanou tak,
jak by ji asi podle jeho mínění lámal hrdinný Černohorec, touže je
upevnit v jejich přesvědčení.
Věřím, že se mu to dařilo a že za sklenici piva vyprávěl ochotně
o svém udatenství. Nosil na svém těle důkaz, který se zdál potvr-
zovat historky sebeneuvěřitelnější. Měl jednu nohu dřevěnou. Ta
dávala vznik mnoha pověstem, ale původcem většiny jich byl asi
rybičkář Prach sám. Žádná z těch pověstí nepochybovala, že Prach
přišel o nohu v bojích roku šestašedesátého, rozcházely se jenom ve
způsobu a místě. Nejsmělejší z nich, ale také nejvíce pochybovaná,
tvrdila dokonce, že to bylo už v roce devětapadesátém u Solferina.
Jediný povolaný rozhodčí, rybičkář Prach, dovedl to zařídit tak,
že se nikdo neodvážil požádat ho, aby rozsoudil mezi spornými

– 49 –
verzemi. Hledejte si pravdu sami, holušíkové, v tom nejpěknějším
ze všech světů, kde ani dvěma lidem současně se bílé nezdá bílým.
A přece pravda byla známa všem, ale všichni se mlčky shodli ne-
dbati jí. Byla to pravda nanicovatá a většinu času se povalovala ve
skladištích paměti povrhovaná a zaprášená. Objevovala se jenom,
když se rybičkář nebo jeho žena zapletli do nějaké hádky. Tehdy ji
soupeři vytáhli a používali jako kusu nejtěžšího kalibru. Zněla dutě
a prázdně jako všechno všední a nenaplněné snem. Hanbili se za
ni i ti, kdo z ní pálili, a odklízeli ji sami rychle, sotva bylo po boji.
Rybičkář Prach nebyl nikdy vojákem. O nohu přišel na svato-
petrské náplavce, kde pracoval jako dřevařský dělník. Dva kmeny
z vorového pole, putující odněkud ze Šumavy a nasáklé vodou, mu
ji smáčkly a rozdrtily kotník a holeň. V nemocnici mu ji odňali nad
kolenem. A teď jdi, vojáku, a bojuj! Ale Prach nebyl stvořen k zou-
falství.
Bylo to v páté třídě.
A toho roku se zima vydařila. V únoru ještě sněžilo několikrát
do týdne – tohle se stalo koncem února, kdy svatý Matěj má už
sekat ledy, a on je zatím ještě přidělával. Koulovali jsme se denně,
nejčastěji v Haštalské ulici před naším domem. Na jedné straně
nároží a proti němu kout, nějak se to místo zvlášť hodilo klukům
pro jejich bitky. Držel jsem se vždy poblíž našich vrat, abych mohl
zmizet, kdyby nápor byl příliš nebezpečný. V ten den bylo na oblevu
a z navlhlého sněhu hnětli kluci ledovky – koule kamenné tvrdosti
a váhy. Skrývaje se za výstupkem našich vrat, připravoval jsem
Frantíkovi zásobu munice ze sněhu, který jsem mohl kolem sebe
dosáhnout. Vyráběl jsem nezákonné střelivo, jakési dumdum‑le-
dovky, namáčením hotových koulí do loužičky pod okapovou rou-
rou a číhal jsem na okamžik, kdy nejvíce našich protivníků bude
zabráno děláním koulí, abych mohl vyklouznout, vsolit některému
jednu a opět se skrýt.

– 50 –
 Stalo se to právě ve chvíli, kdy naši nepřátelé, dostatečně záso-
beni koulemi svými i našimi, neboť sbírali ty, které se nerozbily,
podnikli na nás mocný útok. Nestačili jsme uskakovat v přívalu
ran. Několik se jich už připláclo na vrata kolem mne a proměnilo
se v špinavě šedé bochánky, jež jsme později sčítali jako důkazy
tuhosti boje. Dvířka ve vratech za mnou vrzla a z nich, vystupuje
napřed dřevěnou nohou a bokem, se vynořil rybičkář Prach se svým
podnosem, pokrytým bílým voskovaným plátnem. Tak se octl rázem
v nejprudší palbě, jako by rovnou nohou vstoupil do některé z těch
bitev, v nichž si zalíbila jeho obrazotvornost a do jejichž prachu,
dýmu, utrpení a slávy se halil jako do pláště Rinaldo Rinaldiniova.
Hradec, Sadská, Magenta, Solferino a skalnaté svahy Černé Hory.
Lítaly tam koule tak prudce a jedna z nich, ledovka jako pěst do-
spělého muže, dopadla právě doprostřed rybičkářova vrchovatě
naloženého podnosu. Ozval se přidušený třesk rozbitého skla, cin-
kot talířů a plechovek, několik smažených mřenek a kapřích řízků
spadlo na chodník do blátivé kaše.
Chvilka ustrnutí a ticho, pak zděšení švihlo do chlapců – podivu-
hodné, jak společný je pocit viny v takovém dětském houfu, jeden
něco provedl, a všichni se dávají na útěk. Zůstali jsme tu jenom my
dva, rybičkář Prach a krok od něho já, ztuhlí dosud tou nenadálou
pohromou. Prachův podnos přitahuje neodolatelně mé oči, kape
z něho ve velkých krůpějích něco podobného zkalené vodě, patrně
ocet, v němž byly naloženy sledě se „zelím“. I Prachův pohled je
upoután podnosem, dívá se na voskovanou pokrývku, shrnutou
ranou ledovky. Zdá se, že nemá dosti odvahy, aby ji sňal a přesvědčil
se o rozsahu zkázy.
Snad dojem z té zdrcené tváře, rys po rysu se zdrhující zoufal-
stvím, vrátil mi vědomí nebezpečí a uvolnil ztuhlost mých nohou.
Pohnul jsem se k útěku, a tu jako by i rybičkář zároveň procitl, hmátl
po mně dlouhoprstým dravčím, kostnatým hnátem a popadl mě za
čepici a pod ní za vlasy.

– 51 –
 Podruhé ve svém životě vznášel jsem se ve vzduchu v silácké
ruce, neschopen obrany. Tkanice, kterou jsem měl svou vlněnou
čepici uvázánu pod bradou, mě rdousila. Prach, vzepřený na své
dřevěné noze a opíraje se druhou o hůl s bodcem, třepal mnou
v záchvatu nemilosrdného vzteku a nedbal, že tím i dovršuje zkázu
svého krámku. Rybičky se sypaly do bláta, jedna ze sklenic s cele-
rovým salátem přeskočila okraj podnosu a roztříštila se na chod-
níku. Rybičkář chrčel, vztek ho škrtil, nemohl ze sebe vyrazit slova.
Tkanici od čepice zaříznutu do hrdla, i já jsem se dusil, pokoušel
jsem se zasípět:
– Pusťte mě! Nic jsem vám neudělal.
Tkanice se přetrhla, padl jsem do sněhové břečky. Čepice s hrstí
mých vlasů zůstala v Prachově ruce. Rybičkář zbaven své váhy se
zapotácel a jen taktak, že se sám nesvalil.
Obloha a zdi domů se nade mnou zatočily prvním volným a hlu­
bokým vdechnutím. Něco vedle mne dopadlo a stříklo mi do tváře
trochu blátivé vody. Prach po mně hodil mou čepicí. Mokro na chod-
níku mi promáčelo kalhoty, vzpamatoval jsem se rychle. Překulil jsem
se na všechny čtyři, našátral čepici a zdvihl se k útěku. Nestaral jsem
se už o rybičkáře, chtěl jsem být jen co nejrychleji z jeho dosahu. Ale
sotvaže jsem udělal první krok, dopadla mi na záda rána, jež mě div
znovu nepovalila. Prach našel dosti času, aby si přehodil hůl do druhé
ruky a uhodil mě.
Tady to máte: kluk se připlíží domů, v kuchyni s něho vyděšená,
trochu přihlouplá služka svlékne uválené promočené šaty – Pro
kristáčka pána, mladý pane, co to dělali, jen aby se to milostpáni
nedověděli –, umyje ho i vlasy mu učeše, jen aby nebylo na něm nic
znát, a tak se přicourá k večernímu stolu, nic bys na něm nehledal,
jenom je trochu tuhý v zádech a oči má kocouří, velké a svítící jako
v horečce. Přemohl pláč a nyní to v něm všechno sedí, vztek i úžas-
ný, nevypověditelný a nestravitelný pocit křivdy, ještě stále musí
zápasit, aby mu nedrkotaly zuby, mrazí ho, snad se o něho pokouší

– 52 –
horečka, a z místa na zádech, kam byl uhozen a které nyní už jistě
promodrává, se rozlévá bolest po celém těle jako povodeň z řečiště
s nízkými břehy.
– Co je tomu chlapci? strachuje se matka.
– Nic mi není, vzpurní a škaredí se kluk, ale musí ukázat jazyk
a krk a pak mu matka osahává ještě pravý bok, kde sedí zákeřné
slepé střevo.
– Ulítal se, usoudí otec. Půjde si dříve lehnout.
Nelze usnout a nelze se položit na záda, kluk kouše polštář, pláč
nepřichází. Ostatně jej ani nevolá, netouží po smíření, nechce, aby
jeho vztek se roztekl v slzách lítosti. Noc se proměnila v pohyblivé
pásmo obrazů, procházejí se jím všichni a vyměňují si své podo-
by jako ve hře na házenou: pan Horda, učitel Zimák, otec, matka,
rybičkář Prach, Frantík Munzar i on sám. Hranice mezi spánkem
a bděním taje, nepoznáš už, co je myšlenka a co obraz.
Několikrát za noc se otevřou dveře, matka naslouchá a kluk před­
stírá pravidelný dech zdravého spánku. Měkká ruka se dotkne jeho
čela a zkoumá teplotu, klukův vztek vře, nechte mě, nechci péči,
nechci něhu, chci se pomstít.
Pohne sebou, jako by se probouzel, ruka se polekaně odtáhne,
matka odchází. Jak jde po špičkách, střevíček se jí smekne s paty
a ťukne o parketu. Kluka rozrazí horko. Ten zvuk mu připomene jiný:
rybičkář Prach jde průjezdem a jeho dřevěná noha klape o dlažbu.
Už ví, co udělá.

– 53 –
 IX

Do bytu rybičkáře Pracha se vcházelo přímo ze schodiště, pak už

jen deset nebo dvanáct schodů vedlo k půdě. V koutě mezi dveř-
mi svého bytu a dveřmi na pavlač mívala rybičkářova žena putnu
s vodou a za ni stavěla dřevěnou nohu. Bůhvíproč, ale Prachovi
se asi ošklivil pohled na ni, dost se ho natrápila na jeho dlouhých
obchůzkách, doma ji nechtěl ani vidět. Pryč s ní, nechci, aby mi tu
strašila, vyhoď ji, stará, za dveře.
Rybičkář Prach se natáhne na proleželou pohovku, hodí přes sebe
starou koňskou houni. Teď, když na sebe nevidí, může si myslet, že
má ještě obě nohy. Hoví si a vzpomíná na svou zdravou pašáckou
nohu, kterou mu ti řezníci v nemocnici uřízli. Kdo ví, napadá mu
vždycky, třeba ji mohli zachránit, kdyby si dali trochu práce, ale to
ne, jen když mohou řezat. A když tak vzpomíná na tu uříznutou
nohu, přijde k němu její duch a straší ho. Svědí ho pravá pata, jak ho
vždycky svědívala, a potom i omrzlina na palci, kterou si utržil jako
kluk. Zavrtí levou nohou, aby se poškrabal, jako to dělával, patou
o patu, palcem o palec, ale ta pravá tu není. Je pryč, a přece se chová,
jako by tu byla, svědí a trápí a rybičkář by se udrbal, ale nemá kde.
Nepotřeboval jsem Frantíka dlouho přemlouvat, vrtěl sice zpo-
čátku hlavou, ale když jsem mu slíbil flobertku, po které dlouho
stonal, zablýskaly mu oči a byl ochoten ke všemu.
Naše tažení za Prachovou dřevěnou nohou se podobalo dob-
rodružné pirátské výpravě. Frantík by tam byl ve své prostotě šel
rovnou, tak, přímo přes dvůr, po schodech nahoru, tady je noha,
sem s ní. Ale byl to můj plán, a jak jsem věřil, dobře promyšlený.
Teprve později jsem mohl posoudit, nakolik nám přála náhoda, ne-
boť o štěstí tu přece nelze mluvit. Ne, tentokrát ani naše služebná
nesmí vědět, že jsem byl s Frantíkem. Nepřijde nahoru jako jindy,

– 54 –
zahvízdá na ulici, kam vedou jen okna z pokojů, a já vyjdu na schody
a počkám tam na něho. Otec je v kanceláři, maminka ve svém pokoji
čte, nevšimne si ničeho.
– Tiše, ty osle, šeptám, když ho vidím čekat na schodech, klidné-
ho a tupého, neboť se mi zdá, že by se třeba mohl dát do hvízdání.
Nepotkals na schodech nikoho?
Ani živá duše nás nesmí vidět. Plížíme se na půdu přitisknuti ke
zdi, jako by nám to mohlo být co platno. Kdyby nás někdo potkal, je
po všem, museli bychom odložit provedení na jiný den. Ale dostih-
neme dveří na půdu nikým neviděni. A teď ještě opatrněji, veřeje
nesmí skřípnout, dveře nesmí přirazit průvan, někdo by mohl být
na půdě a bylo by po všem.
Postupujeme úzkou uličkou mezi kobkami z latěk, jež rozdělují
půdu na příslušenství jednotlivých nájemníků. Musíme přelézat
vysoké trámy, dívat se daleko před sebe laťkovím kotců, přítmím,
zprotínaným nesčetnými sloupky světla a stínů, zvířený prach nám
čpí v nose a škrabe nás v hrdle, zápasíme s návaly kašle a kýchání,
cesta se stále více podobá zrcadelnému bludišti, které vynechá-
vajíc naše postavy, ji prodlužuje donekonečna. Místy prokmitává
prádlo, zastavuje náš krok a zaráží nám dech, nohavice se vznášejí
ve vzduchu, průvan je rozkýval, kráčejí, jako by pluly, mrskajíce
rozvázanými tkanicemi, pochodují na místě, hrozné bytosti bez po-
loviny těla, strašidelnější a přízračnější než bezhlavý jezdec, cíchy
se nadouvají jako břicha velryb, košile dýchají, prázdná prsa se jim
plní a vyprazdňují, rozpřahují po nás rukávy, aby nás rozdrtily ve
svém objetí, šátky mávají křídly poplašených ptáků. Rychle, pryč
odtud!
Jsem poděšen a Frantík se brání přemíře mého vzrušení a stra-
chu. Zlobí se a nadává mi šeptem.
Konečně jsme u druhých dveří půdy, nad schodištěm, kde bydlí
rybičkář Prach. Tady je hluboký výstupek za komínem, kam bychom
se mohli ukrýt, kdyby se někdo nečekaně objevil.

– 55 –
 Otvíráme dveře, vyhlížíme opatrně a nasloucháme. Nikdo. Za
dveřmi rybičkářova bytu je slyšet bublavý sykot, v tuto chvíli má
jeho žena nejvíc práce, otáčí se kolem plotny, dosmažuje poslední
mřenky a kapří dílce na zbytcích omastku, pánve jsou rozpáleny,
pláty žhnou, a zároveň je třeba rovnat starcův krám na podnose,
dědek si ještě pochrupává na pohovce a ona zatím neví, kde dříve
mít oči, kam dřív skočit. Nemůže být chvíle vhodnější. Prachova
dřevěná noha stojí za putnou, řemení visí kolem její vydlabané
hlavy jako části koňského postroje. Vyndávám pilku zpod kabátu,
sebral jsem ji v našem skladišti. Frantík se plíží dolů po schodech.
Opatrně, člověče, opatrně, jen s ní nebouchni o putnu, nepusť ji,
nezakopni o ni.
Ale teď kde. Přeme se, kde nohu naříznout, navrhuji dole, u šla-
padla, Frantík nahoře, u hlavy. Ano, tak to bude lepší, dá to míň
práce a řez nebude tolik vidět.
Frantík opře nohu o zem a o stěnu půdy a řeže. Dávám pozor. Teď
kdyby vyšla rybičkářova žena pro vodu, bylo by po všem. Zároveň
hlídám Frantíka. Dost už, neblbni, málem bys ji byl přeřízl docela.
Ale řez je vidět, svítí v černém lakování jako číšníkův límec. Co
s ním, takhle to Prach pozná na první pohled. Ale Frantík si ví rady.
Nasliní prst a omázne jej v sazích a prachu na zemi. Řez mizí.
Noha stojí opět za putnou, povedlo se nám znamenitě, nikdo nás
neviděl. Frantík na mně loudí pilku, dávám mu ji, co s ní, měl bych
s ní darmo starosti, až bych ji měl vrátit na místo, kde jsem ji vzal.
A nyní čekáme napjatě, co bude dál. Tak jsem si to představoval:
rybičkář oblékne nohu, dupne jí trochu, aby vyzkoušel, jak mu sedí,
a prásk, noha bude vejpůl. Tady máš, co sis zasloužil, tady máš za
vyrvané vlasy, za dušení a vyválení ve sněhu, za ránu holí, která mě
nepřestává bolet.
Začíná nám tu být zima, jektám zuby a Frantík tiše nadává a chce
odtud. Nepovolím, nepůjdu, dokud neuslyším nadávky a proklínání
rybičkářovo a nářek jeho ženy, musím dostat své za to, co mi pro-

– 56 –
vedl. Několikrát se musíme skrýt, když někdo přichází po schodech
nebo po pavlači, ale vracíme se zas na svou hlídku. Konečně se
dveře rybičkářova bytu otřesou jeho chraptivým kašlem, dvakrát
zavyjí dlouhým zívnutím a pak se otevřou, rybičkářova žena, drob-
ná a schýlená babka, tak neúměrně malá proti junáckému Prachovi,
vyjde a odnáší s sebou nohu. Čekáme, vrcholná chvíle přichází, teď
už i Frantík podlehl rozčilení, dveře jako ozvučnice nám popisují,
co se za nimi odehrává, chrchlají a supí, odhazují nesrozumitelná
slova, skřípění židle a cinkot nádobí.
Nic, stále nic. Teď, slyšíš, dup – krok – dup – krok – dup, rybičkář
má už nohu připevněnou a přechází kuchyní. Nic. Díváme se jeden
na druhého. Nepovedlo se.
– Bylo to málo, šeptá Frantík, měls mě nechat říznout dál.
Nu, a pak se otevřely dveře a rybičkář obtížený svým podnosem
se vystrkoval na chodbu a za ním vyklouzla jeho žena. Dívali jsme
se skulinou pootevřených dveří a teď se nás obou zmocnil nevy-
světlitelný strach. Cítil jsem, že se Frantík třese právě tak jako já.
Stařena šla za svým mužem se vztaženýma rukama jako za ma-
lým děckem, zkoušejícím první krůčky.
– Dej pozor, tatínku, žvatlala starostlivě. Je už tma. Taky nemůžou
dřív rozsvítit.
A stařec se rozčiloval nad svou dřevěnou nohou.
– Slyšíš ji, mrchu, jak zase skřípe? Někdy se dopálím, zatopím
s ní v kamnech a budu mít pokoj.
Stařec sestupoval ze schodů vždycky tak, že dřevěnou nohou
vykročil, nechávaje ji nést tíhu, a zdravou k ní přisunul. Tak i ten-
tokrát. Prach se přidržel zábradlí, zapuštěného ve zdi, posunul dře-
věnou nohou na první schod a přenesl na ni váhu těla, zatíženého
podnosem. Ozval se praskot lámaného dřeva a pak už bylo všechno
jeden zmatek a vír, výkřik starcův a výkřik stařenin, dunivé rány
těla, valícího se bezvládně ze schodů, třeskot rozbíjeného porcelá-
nu a skla, řinčení poskakujících plechovek.

– 57 –
 Pryč, pryč! Nemohu dostat Frantíka z místa, stojí tu zdřevěnělý,
možná dokonce, že ho to, hlupáka, pudí dolů ze schodů na pomoc
starci. Buším mu pěstmi do zad, strkám ho před sebou, těžkého
a nehybného jako kmen.
– Hni sebou, musíme odtud, syčím mu do uší.
Konečně pochopil a dává se na útěk. Tiskne k tělu pilku, ukrytou
pod kabátem, běží s očima oslepenýma hrůzou, vráží tváří do drsné
zdi komína. Ani to ho nevzpamatovává, musím se ujmout vedení,
táhnu ho za sebou.
Šero na půdě zhoustlo večerem, padali jsme přes příčné trám-
ce a naráželi hlavami do těch, co vzpíraly střechu. Hrůza a strach
ve mně křičely a vyly, a přece jsem neustával myslet na to, jak si
mám počínat, abych unikl trestu. Ano, já především, na Frantíkovi
nezáleželo. Když jsme dostihli druhých dveří půdy, chtěl Frantík vy-
běhnout na schody, ale zadržel jsem ho. Počkej, hlupáku, nesmíme
jim vběhnout do rukou.
Schodiště hlučelo dupotem mnohých nohou a křikem. Zvěst
o rybičkářově nehodě se už rozlétla domem a lidé spěchali k místu
neštěstí. Čekám napjatě, Frantík dýchá supavě za mými zády a skoro
vzlyká. Ticho. Pak ještě někde bouchnou dveře a několik opozdilců
spěchá dolů. Teď už to půjde.
Podívám se na Frantíka.
– Kde máš čepici?
Zatápe rukou ve vlasech.
– Nevím.
Ztratil ji asi při některém pádu na půdě, ale teď už se nemůžeme
vracet, abychom ji vyhledali. Také ji tam později našli a byla přiho-
zena jako poslední závaží na misku jeho viny.
Dveře našeho bytu jsou otevřeny, přihlouplá Barka běžela s ta-
kovým spěchem, že za sebou zapomněla zavřít. Přistrčím Frantíka
ke schodům.
– Maž, koukej zmizet!

– 58 –
 A zavřu za sebou. Ať si pomůže, jak dovede.
Maminka, kde je maminka! Musí mě zachránit. Běžím setmělými
pokoji, proč musím otvírat tolik dveří, pláč se mi vzdouvá v hrdle.
Mami, mami!
Našel jsem ji jako obvykle v jejím pokoji, posledním ze všech,
nejvzdálenějším hluku. Ležela na pohovce, u sebe stolek s lampou,
knihu v jedné, lahvičku se solemi v druhé ruce. Svět se mohl ky-
mácet radostí či bořit zoufalstvím, maminka nechtěla o tom vědět.
Ale můj prudký vpád ji okamžitě posadil a mé vzezření ji vylekalo.
Šlo‑li o mne, dovedla být maminka vždy neobyčejně čilá a pohotová.
– Co je vám, miláčku? Jak to vypadáte?
Vidím dnes jasně, jaké to tehdy ve mně opravdu bylo. Nehnalo
mě ani nedrtilo poznání viny, kroutil jsem se v pasti strachu. Bouchl
jsem sebou na zem a lezl k matce po kolenou.
– Maminko, řekni, že je živ, řekni, že se nezabil?
– Kdo, miláčku? Co to mluvíš? Kde jsi vůbec byl?
– Rybičkář Prach.
– Rybičkář Prach? Ach, ten s dřevěnou nohou. Ale proč by se měl
zabíjet?
Zdvihla mne se země, přivinula k sobě a tu pocítila horkost mé
pokožky i třasavku, jež mnou zmítala. Od té chvíle vstoupila do ní
jistota a rozhodnost jako vždy, když bojovala o mou záchovu. Do
koupelny, omýt ruce a tváře, svléknout a do postele. Zavinula mě
do přikrývky a přitiskla k sobě.
– Tiše, tiše, miláčku, už se netřeste a povězte mi, co vás tak vy-
děsilo.
Miloval jsem ji, její teplo, vůni i měkkost, byla to nejpevnější hrad-
ba, za kterou jsem se mohl skrýt. Už jsem se nebál, cítil jsem, že mne
ochrání vždy proti všemu a všem, ať jsem provedl cokoli. V jejích
očích a v jejím srdci budu mít vždycky pravdu já. Schoulen v přítmí
mezi jejím ramenem a ňadry vyprávěl jsem jí, jak mne rybičkář Prach
zbil a jakou jsem si na něho vymyslel pomstu. Naslouchala mi tiše,

– 59 –
nepřerušovala mě, viděl jsem, jak se její bílé zuby zatínají do spod-
ního rtu.
Když jsem domluvil, rozbalila pokrývku a vysoukala mi na zá-
dech noční košili. Chtěla vidět stopu po Prachově holi. Byla tam
ještě, musela tam být, přejela ji lehce svými hedvábnými chladnými
prsty. Sykl jsem a trhl sebou předstíraje bolest, již jsem při tak jem-
ném doteku nemohl pocítit.
Maminka se vzpřímila bledá.
– Bolí? Můj miláčku, co jste musel zkusit. Ten surovec si zaslouží
všechno, ať se mu stalo cokoli.
Rozuměl jsem jí, promluvila z ní rozená Kuklová. Nějaký chudák,
takřka žebrák, se odvážil vztáhnout ruku na její dítě. Každý trest
byl pro něho malý.
Dlouhé rázné kroky se blížily k sousednímu pokoji. Maminka,
jako by tušila, co nastává, šla ke dveřím a otevřela je. Zachumlán
v pokrývku až po vlasy přihlížel jsem úzkou mezerou. Stál tam tatí-
nek, tvář bledá, propadlá, každý rys ztvrdlý a změněný rozčilením,
hněvem a úzkostí.
– Kde je Karel?
Nikdy předtím jsem neslyšel mluvit otce takovým hlasem. Zněl
opravdu neúprosnou odhodlaností trestat, krutým zklamáním
počestného muže, zasaženého zradou vlastní krve. Matka zdvihla
varovně prst k ústům.
– Ne tak hlasitě, prosím. Usíná…
Viděl jsem ještě, jak otec ustoupil o krok, zmaten touto neočeká-
vanou odpovědí. Pak matka zavřela dveře.
Ach maminko, nemohu jinak než milovat tě ještě dnes, ale kam mě
vedla a kam mi ukazovala cestu tvá láska? Poslouchajíc ji řídila ses
hlasem, zaznívajícím z dob dávnějších a z hlubin nezměřitelnějších,
než které zplodily rozum. Ale kdo ví, možná, že právě tak silně a smí-
šen k nerozeznání s tím druhým promluvil v tobě i hlas předsudku.
Nemohu tě soudit, nechci tě omlouvat a nemám práva tě vinit. Miluji tě.

– 60 –
 Sklouzl jsem z postele a připlížil se ke dveřím, abych naslouchal
a díval se klíčovou dírkou. Vedle bylo ticho a tma. Pak škrtla sirka,
vystřelil její rychle skomíravý záblesk, cinklo sklo cylindru a rozlilo
se klidné žluté světlo. Otec rozsvítil velkou závěsnou lampu nad sto-
lem. Tento všední každodenní úkon ho patrně uklidnil, stačil si při
něm leccos rozmyslit. Obrátil k matce tvář právě tak neústupnou,
jako když vstoupil.
– Jak dlouho leží?
– Uložila jsem ho brzy po obědě. Zíval stále a měl třesavku.
Otec se díval upřeně na matku, jako by se do ní dobýval očima
neoblomně tvrdýma. Její tvář jsem neviděl, byla ke mně obrácena
zády.
– Chceš říci, že dnes odpoledne nebyl vůbec venku?
Matka se drobně zasmála.
– Ale to je přece jasné, můj milý. Seděla jsem u něho, četla mu
a vyprávěla skoro až do chvíle, cos přišel. Ale co je to vlastně za
otázky?
Otec vydechl úlevou a opřel se pěstí o stůl. Tvář jako by mu náhle
zvadla, stíny se v ní změnily, rozpadla se v cizí podobu, žalostnou
k podívání.
– Můj bože, chtěl bych ti věřit. Ale lžeš‑li, bereš na sebe větší
odpovědnost, než budeš moci jednou unést.
Viděl jsem, jak se matka narovnala a jakoby ztuhla v ramenou
a v zádech. Neslyšel jsem ji nikdy předtím promluviti takovým hla-
sem, jakého nyní užila. Mrazilo mě při něm.
– Proč bych měla lhát? Nechtěl bys mi laskavě vysvětlit, co zna-
mená tvé obvinění a všechny ty podivné otázky i způsob, jakým jsi
se mnou mluvil?
Otec se schoulil v ramenou, na tváři se mu rychle vystřídaly úlek
a pokorná prosba, hmátl po matčině ruce, sevřel ji v obou svých
dlaních a vznesl ji k ústům.

– 61 –
 Toto všechno jsem neměl vidět ani slyšet. To vítězství klidné
a rozhodné lži, tu hladkou porážku pravdy a odpovědnosti. A bouř-
livou radost oklamaného otce, přesvědčeného nyní, že se mýlil,
a jeho pokorné prosby za odpuštění.
Ne, rybičkář Prach se nezabil, až na pár boulí a odřenin se mu
nestalo nic tak zlého, trochu si poleží v posteli a bude v pořádku.
Ale jeho noha byla zničena a jeho krámek napadrť. Proč si však otec
myslel, že mám co společného s rybičkářovou nehodou? Frantík
Munzar padl v průjezdě do rukou lidem běžícím pro lékaře, a to už
každý věděl, že někdo nařízl Prachovu nohu. Nebyli by si Frantíka
ani všimli, ale jak se jim pletl pod nohy, zhlouplý a vylekaný, a jak
do něho někdo ve spěchu vrazil, vypadla mu zpod kabátu pilka.
– Byla to naše pilka, vykládal otec matce, pilka z našeho skladu,
pohřešili ji zrovna dnes dopoledne. Dovedeš si představit, jak jsem
se polekal a co mne ihned napadlo.
– Ano, připustila matka klidně, na první pohled to tak vypadá.
Mohl ji ovšem vzít kdykoli, leze stále za Karlem. Ale co říká sám?
– Mlčí jako vůl, řekl otec roztrpčeně. Bili ho, ale nemohli z něho
dostat ani slova.
– Nemůžeme vědět, co se mu zvrtlo v hlavě, že sem přišel až
z Anežského kláštera provést takovou ničemnost, mluvila matka
jako ze zamyšlení.
– Možná že ho Prach přetáhl někde na ulici holí. Říká se o něm,
že je vzteklý.
– Ano, tak to je možné, připustil otec. Ale buď jak buď, postarám
se Prachovi o novou nohu a náhradu škody.
– Ano, myslím, že bys to měl udělat, řekla matka.
A Frantík mlčel dál jako vůl, jak byl řekl otec, bití ho jen zatvrzovalo,
mlčel a byl dán do polepšovny k velikému zármutku učitele Zimáka
a ředitele školy. Marně se tomu snažili zabránit. Syn alkoholika, který
svou zlomyslností způsobil málem smrt chromého starce, řekli jim
asi, ne, pánové, takový hoch nepatří mezi normální děti.

– 62 –
 Ležel jsem asi čtrnáct dní, nemoc, přišedší jako na zavolanou,
se spojila se mnou, aby mi pomohla. Prach k ní položil základy,
promočení šatů, průvan na půdě, to vše přivodilo její vítězný ná-
stup. Horečky, chřipka, lékař přichází ke mně denně po celý týden;
jestliže se zdvíhaly prsty, aby na mne ukázaly jako na Frantíkova
spoluviníka, byly sraženy touto shodou okolností.
Místo v lavici vedle mne zůstalo prázdné až do konce školní-
ho roku, tam nepatřil nikdo, učitel Zimák zabloudil často k němu
pohledem a zapomněl vykládat. Nu, vida, pan učitel Zimák také.
Stačilo naříznout jednu dřevěnou nohu, a kolik vás to vlastně sletělo
z výšin své síly. Apríl, pane učiteli, apríl! Svět je pln nebezpečí pro
siláky příliš si jisté sebou.
Po vyučování zadržel mě učitel Zimák ve třídě. Postavil si mě
proti sobě a díval se na mne chvíli mlčky a upřeně. Pak vystřelil
otázku:
– Proč to Frantík udělal?
– Nevím, pane učiteli, byl jsem nemocen.
Tak se lže, tvář proti tváři, oči upřené do očí, tak mě zachráni-
la maminka. Učitel Zimák pokyvuje hlavou, viděl a slyšel už lhát
mnoho dětí.
– Byl jsi nemocen. Ani tu pilku jsi mu nepůjčil?
– Ne, pane učiteli. Asi ji ukradl v našem skladišti.
Učitel Zimák stojí opřen dlaní o stůl, nyní ji zavírá v pěst, jako by
do ní něco shrnoval, kotníky mu bělejí.
– Jdi, řekne konečně. Alespoň plivat bys za ním nemusel.
Tady někde končí mé dětství. Tětiva byla napjata, šíp zamířen.
Skořápka praskla a vydala mi nejdůležitější část svého tajemství.
Bylo psáno písmem uzlovým a já jsem je rozluštil po svém, tím
jediným způsobem, jakým se všichni dobýváme k hádance svého
života.

– 63 –
KNIHA DRUHÁ
 I

Vedle purpuru černá a zlatá byly oblíbenými barvami konce století;

připisovali jim vznešenost. Jestliže purpur a zlato zdobily příbytky
měšťanů, zlato všudypřítomné, zvonící, blýskavé a ždané, zlato,
prosakující společností a jako podivná reagencie tmelící a zároveň
rozrušující její vzdýmavou, horečně vršenou stavbu, zlato se spojilo
s černí, aby hlásalo pýchu a bytnost obchodů a živností. V té době
náhrobky a firmy se sobě podobaly: na černém mramoru, laku nebo
skle nesly jméno svého vlastníka, ať se pod nimi rozpadal v prach,
nebo se horečně hemžil, kutaje na zlaté žíle v kapsách svých bliž-
ních. A jaké to bylo písmo: zdobilo svého vlastníka, chvalořečilo
svému tvůrci, nakrucovalo se, čeřilo, vzdouvalo a mávalo, plynulo
a kroužilo, podobno houfu hladkých a vábných baletek, pronásledo-
vaných rozvášněnými seladony. Nemělo nic společného se strnule
pochodujícím písmem dnešních firem, složených z břeven, trámů
a studnařských skruží.
Taková firma se vznášela nad obchodem mého strýce v Karlově
ulici a vyzařovala jeho jméno: Metoděj Kukla. Menší fiflenky po levé
straně tančily gavotu: Hudební nakladatelství, a po pravé: Obchod
s hudebninami. Mohutná firma, zabírající celé průčelí domu tak
jako strýcův krám, vedle něhož zbývalo už jen místo pro domov-
ní vchod, vnukala vám vážnost a přesvědčovala vás, že zboží ve
výkladcích pod ní jest skutečně seriózní, kdybyste snad byli jati
pochybnostmi při pohledu na barevné obálky sešitů a všelijak vla-
saté, vousaté, parukaté, obrýlené a obaretěné podoby géniů. Neboť
měšťan, jdoucí koupit nějaký ten klavírní kousek své dceři, vycho-
vané uršulinkami, postaven před lví hlavu Beethovenovu může
pocítit nepříjemné zamrazení při představě, že by tento chlapík
usedl za jeho stůl, a začít uvažovat, zda je vhodné, aby jeho výtvory

– 65 –
se dostaly do rukou dívky, jejíž současná dívčí a budoucí manželská
ctnost jsou budovány s takovými náklady a úzkostlivostí. Ale firma
Metoděj Kukla, důstojná, vážná, zlatá a zdobná, zdá se mu dosta-
tečnou zárukou, že snad přece jen může koupit to „Für Elise“, bez
obav, že nějaký ďábel, začarovaný v tóny, vystrčí své drápy z kláves,
aby pokoušel nevinnost květu jím zplozeného.
Vyzáblý mladík, ozdobený knírkem a krotkými licousky, vstoupil
do obchodu svého strýce, bylo mu jedenadvacet let. Neměl už niko-
ho na světě, neměl v kapse takřka ani vindry a také nic neuměl. Byl
přijat z milosti. Tehdy ještě měšťanstvo bylo vzpíráno na své výši
dvěma silnými nosníky: rodinnou soudržností a rodovou pýchou.
Zchudlý příbuzný, který se toulá světem neschopen postarat se sám
o sebe, je vždycky nebezpečím pro vaši dobrou pověst. Mějme ho
raději na očích.
Matčina smrt znamenala pro mne konec bezstarostných dnů.
Ubohá matka! Nechtěla vědět nic o životě, pokud neprošel destilací
na stránkách románů, nebo pokud se netýkal přímo mne. Oddělovala
se od něho zdmi svého pokoje nebo plotem řevnické zahrady. A ži-
vot ve své zlomyslnosti jí poskytl to nejúplnější osamocení, o jakém
mohla snít. Poslední čtyři roky, jež jí byly ještě vyměřeny, proseděla
v lenošce u okna v malém bytě na Kozím náměstí, obestřena závoji
melancholie, jež se rozhrnovaly jen málokdy na půlhodinky stále od
sebe vzdálenější. Seděla tu zbavena bolestí i vzpomínek, migréna
zapadla v té písčině celkového otupění a její stav přinášel jistě více
utrpení těm, kdo se na ni dívali, než jí samé.
Matka přestala číst své zamilované romány už po smrti otcově.
I lahvička se solemi zmizela tehdy z jejích rukou. Posedávala tichá
a zamyšlená, upírajíc většinu času pohled na velkou otcovu fotogra-
fii, zavěšenou nad štíhlonohým empírovým stolkem, kde stála jen
křišťálová váza s květy denně čerstvými. Nesvěřujíc nikomu jinému
tuto starost, matka vycházela záhy po snídani, aby je nakoupila.
Tak prožívala jakési obrození své lásky, trýznivou, mučivou, k smrti

– 66 –
sladkou lásku, zbavenou svého předmětu a naslouchající kročejům
a hlasu svého miláčka jen na stezkách vzpomínek.
Otec zemřel, když jsem chodil do kvinty na gymnáziu. Člověk
v plné síle, ještě zdaleka ne padesátník. Koho chtěl osud trefit, míře
na něho a srážeje ho k zemi drtivou ranou? Jako by Prachova pod-
říznutá dřevěná noha se zákeřně přišourala a chtěla svou odvetu.
Na otcovu pravou nohu se ve skladišti smekl železný sud s lihem
a rozmáčkl mu palec. Jak proradné je samo naše tělo, co všechno
v něm skryto číhá a čeká na svou příležitost. Otrava krve, zánět plic
a konec v deseti dnech, přetékajících bolestí.
Otcovo místo v kontoáru a ve vedení závodu zaujal strýc Rudolf,
matčin bratranec, ten rybář a kozí duch, jak mu tatínek říkal žer-
tem i doopravdy, neboť neměl rád tohoto mátožného chlapíka.
Ploužíval se za otcova života skladem, kanceláří a krámem, slídě
po nerušeném koutě, kde by se mohl skrýt, vylovit z kapsy básně,
vždy černě svázané, číst a dumat. Dlouhý, hubený, v šedých nebo
hnědých, ale vždy kostkovaných šatech, s bradkou popelavě plavou
a měkkými, dozadu sčesanými vlasy, s velkýma bledě modrýma, ale
uhýbavýma očima, byl živým obrazem tatínkova rčení. Připadal‑li
sám sobě jako typ byronovského nebo máchovského rozervance,
připomínal jiným starodávného, dnes už vyhynulého suplenta, bez
jeho lásky a odhodlanosti k práci a k hladovění.
Strýc Rudolf měl řídit závod a spravovat rodinný majetek až do
mé zletilosti. Je neuvěřitelné, že člověk tak lenivý a zdánlivě beze
všeho zájmu o cokoli živého a skutečného se dovedl vzchopit k tako-
vé čilosti. Do tří let byl náš podnik i všechno naše jmění v troskách.
Zůstala z něho jen matčina doživotní renta, v niž proměnila prozí-
ravá babička před smrtí svůj odkaz. Jak se mu podařilo promarnit
jmění tak značné v době tak krátké, že takřka nikdo nic netušil,
zůstane vedle jedinečnosti výkonu navždy tajemstvím. Přicházel
denně do kontoáru a zdálo se, že se v ničem příliš nezměnil, až
na to, že se obíral sám účetními knihami a nikoho k nim nepustil.

– 67 –
Nedovedu si představit, že by byl býval skutečně nepoctivý, spíše
si o sobě utvořil představu geniálního finančníka a viděl se už, jak
mi v den mé zletilosti odevzdává správu nad majetkem nekonečně
rozmnoženým. Spekuloval, o tom není pochyby, a jestli také trochu
seladonil, dovedl to skrýt před každým.
Zprávu o krachu podal sám svým podivným diskrétním způ-
sobem. Jednoho rána ho našli oběšeného v kontoáru, té skleněné
kukani, do níž bylo vidět ze tří stran a z níž se po jedné straně
vycházelo do skladu a z druhé do kanceláře. Oběsil se na věšáku, na
dvojitě přeloženém balicím provaze. Jeho modré oči se konečně dí-
valy pevně a nikomu neuhýbaly. Poslední dvě stránky účetní knihy,
ležící rozevřené na stole, byly přeškrtnuty tlustými úhlopříčnami.
Na stránce Má dáti bylo napsáno úhledným kaligrafickým písmem
strýcovým jako úhrn: Všechno, a na stránce Dal: Život. Pod tím
znovu tlustou červenou tužkou přes obě stránky: Finis.
Ach, to nebylo vše. Strýc nenapsal žádný dopis na vysvětlenou
ani na rozloučenou, ale vyšperkoval svůj odchod symboly, z nichž
měla být vyčtena pravda. V mohutném náručí hlavní knihy spočí-
vala jako trpaslík v objetí varietní silačky útlá knížka, černý svazek
se zlatým nadpisem: Utrpení mladého Werthera. Byla založena
lístkem na stránkách líčících osudný čin Wertherův. Strýcova umná
ruka vykroužila na něm povzdech: – Ó Wertheře!
Je těžké pochopit, jaká byla krom romantiky a výsledku sou-
vislost mezi pistolí nešťastně zamilovaného německého snílka
a smyčkou stárnoucího pražského povaleče, roztáčejícího cizí ma-
jetek. Strýci Rudolfovi byla asi zjevná a na ostatní vyplazoval po
ironickém zvyku oběšenců jazyk.
Vystěhována z domu, v němž se narodila, žila bez přestávky,
porodila mne a ztratila svého muže, z domu, který patřil její ro-
dině už třetí generaci, maminka propadla melancholii. Ztráty, jež
nám způsobil strýc Rudolf svými spekulacemi, byly tak veliké, že
pohltily všechen náš majetek, i vilu v Řevnicích. Nebýt matčina ne-

– 68 –
zcizitelného důchodu, byli bychom úplnými žebráky. Co se mnou?
Od smrti otcovy učil jsem se velmi špatně, opakoval jsem kvintu,
prošel taktak sextou a propadl opět v septimě. Matčina smrt mě za-
stihla v oktávě, kde jsem měl zas v pololetí nedostatečný prospěch.
Šlo mi na dvacátý první rok, mé studie nevedly k ničemu, dovedl
jsem jen jedno: toulat se po hospůdkách, kde byly číšnice a kuleční-
ky, sledován smečkou, závislou na mé kapse. Pořídil jsem si skupinu
Frantíků Munzarů, takových, jež nebylo těžké ovládat a štvát do
ničemností, zatímco sám jsem se držel stranou a triumfoval, když
byli postiženi karcerem, nebo dokonce ve dvou případech vylou-
čeni z ústavu. Dostal jsem se snadno k penězům, vyloudil jsem jich
dosti na strýci i na matce a doplňoval jsem je podle potřeby sám
z krámské zásuvky, z níž, myslím, bral za vlády strýcovy kdekdo.
Později lákal jsem je na hloupé Barce, jež nám zůstala věrna a vládla
naší ubohou domácností na Kozím náměstí.
Na cestě od matčina hrobu – můj bože, jak tiše odešla, našel jsem
ji jednoho lednového odpoledne, kdy sníh na střechách modravě
svítil v třeskutě jasném soumraku, schoulenu v křesle u okna, s hla-
vou na rameni, ledovou už, a přece jakoby úsměvně snící – na cestě
od jejího hrobu zastavil mě strýc Metoděj, jeden z těch nemnohých,
kteří se s ní přišli rozloučit, položil mi ruku na rameno a řekl:
– Nuže, mladíče, a co bude teď s tebou?
Rozhlodán bolestí, byl jsem lhostejný ke svému osudu. Strýc
však byl pevně odhodlán rozřešit otázku mé budoucnosti hned.
Promyslil ji už a neměl v úmyslu zabývat se jí ani o minutu déle,
než bude nejnutněji třeba. Pokračoval, nedbaje mého mlčení:
– Z tvých studií nekouká, myslím, nic. Ptal jsem se na tebe, je
velmi malá naděje, že bys vůbec udělal maturitu. Hm. Nemusel
bych se vlastně o tebe starat, jsme příbuzní jen velmi vzdáleně,
ale nedá mi to. Zkrátka, zítra se u mne přihlásíš, zaměstnám tě ve
svém obchodě. Uvidíme, jsi‑li vůbec k něčemu. Do školy pošleme
oznámení, že vystupuješ. Nebude z toho žádný zármutek.

– 69 –
 Seděl jsem sám naproti křeslu, v němž maminka dožila své vy-
hnanství. Sníh na protější střeše zčernal sazemi a oblevou. Barka
pobíhá dupavě ve vedlejším pokoji. Poklízí a třídí věci, bude třeba
rozprodat vše, co nám zbylo, aby mohly být zaplaceny pohřební
výdaje.
Smutek ve mně se náhle propadá někam do hloubky, i z ní slyším
ještě jeho dunivé varhany, ale nad nimi křičí pronikavým hlasem
úzkost: Co bude se mnou? Nikdy jsem nebyl sám, vždycky jsem
měl, čeho se mi zachtělo. Nedovedu si představit svou budoucnost.
Maminčina renta zašla její smrtí. Nebude už na mne čekat prostře-
ný stůl ani čistá postel, nebudu mít kam bezstarostně a bez výčitek
svědomí sáhnout pro peníze. Jaká je bída? Obraznost mi vypovídá.
Cítím ji slizkou a černou, obalující mé tělo svědivým povlakem blá-
ta. Vzpomínám si, jak mě Frantík Munzar zatáhl jednou do jejich
bytu. Jedna místnost s nízkým malým oknem a v ní jedna postel,
stůl se dvěma židlemi, zborcený šatník, jehož dveře se nedovíraly,
almárka bez dvířek a v ní otlučené hrnce, rendlíky a talíře. Frantík
spával na slamníku hozeném na zem. Na malé plotýnce se pářilo
z velkého hrnce plného prádla, bylo tam dusno k nedýchání. Pot,
připálená cibulka, moč a vývar špinavého prádla. Zdvíhal se mi
žaludek. Několik dní jsem se štítil dotknout se Frantíka a nikdy víc
jsem k nim nešel. Ale to byla chudoba, to nebyla ještě bída, skutečná
bída, nemající ničeho krom špíny, vší, hladu a letargie. Ti lidé si ještě
vydělávali prací na živobytí, měli co jíst a měli kde spát. Několik
loděk na petrské náplavce, vytažených z vody a složených na sebe
dny vzhůru. Na nich rozvalen na znaku leží člověk, tváří k pražícímu
slunci. Je to balík cárů, z bot lezou prsty i chodidla, z křovisek nestří-
haných vousů a vlasů vystupuje zrudlý obličej a z něho se odlupují
lípance špíny jako chorobná odumírající pokožka. Chrčí a chrápe
v hlubokém spánku, podobném bezvědomí. Posílám Frantíka, aby
mu nasypal do otevřených úst hrst písku.
– Jdi, dám ti pětník, když to uděláš.

– 70 –
 Člověk sebou zmítá, dusí se, neví, co se s ním děje, padá ze své-
ho lože, podobného katafalku, a na všech čtyřech kašle, až zvrací,
a proklíná.
Taková je bída.
Druhý den ráno stojím před neúprosným, oceňujícím pohledem
strýcovým. Nechává mne dlouho stát, než mě požádá, abych se po-
sadil. Řekne:
– Hm. Mnoho si od tebe neslibuji. Ale zkusíme to.

– 71 –
 II

Strýc Kukla měl pravdu: byli jsme příbuzní jen velmi vzdáleně. Jeho
otec a můj dědeček po matčině straně byli bratranci. Ale strýc Kukla
měl obzvláště vyvinutý smysl pro rodinnou soudržnost, vídávali
jsme ho u nás alespoň jednou do roka na pravidelné novoroční
návštěvě, již jsme opláceli o Božím hodě velikonočním.
Vrtal ve mně pohledem, ještě když jsem usedl. Oči obchodníka
zkoumaly jakost kupovaného zboží, nedocházely uspokojení, va-
hadlo pochybností se v nich ještě neustálilo. Jasný, uvážlivý rozum
sídlil za těma očima, takový asi obýval v mém otci, ale byl zkalen
jeho úzkostlivým vztahem k mé matce. Rozsýpal jsem se před nimi
vědomím vlastní nicotnosti.
Ach, strýce ani nenapadlo, aby se pokusil usnadnit mi tuto chvíli,
snad si říkal, že bude lépe pro nás oba, budeme‑li vědět od prvního
okamžiku, na čem spolu jsme.
Neťukal tužkou do stolu, ani si nepohrával perem, nic takového,
seděl zpříma proti mně, spoléhaje oběma rukama na odřená opě-
radla starého plyšového křesla. Mělo mi být jasné, že mě zkoumá
a oceňuje, i to, že mne neshledává příliš těžkým.
– Je škoda, mluvil zvolna jako člověk nejen zvyklý každé slovo
uvážit, nýbrž dopřát i druhým dosti času, aby si je dobře vštípili
v paměť, je škoda, že jsem nebyl ustanoven tvým poručníkem.
K mnohému by nebylo bývalo došlo a hlavně: byl bys jinak vypadal.
Odmlčel se a dodal s nezvratnou jistotou:
– Nedovedeš ovšem nic.
Jsem sklíčen a nedovedu pronést nic na svou obhajobu. Dívám
se na rudý kokosový běhoun pod svýma nohama, hoří mi v očích,
dusím se hanbou a pokořením. Snad ve mně někdo vstal, uklonil
se a pronášel odměřeně: – Děkuji vám, strýčku, ale nepotřebuji

– 72 –
milostí. Ale druhý ho drží za šos kabátu a křičí: – Neblázni, zatni
zuby, mlč a ber, dokud ti dávají. Tam venku je bída a hlad, tam se
chrní na převrácených loďkách pro posměch světu.
Nebudu ti prokazovat milosti, pokračuje strýc ozvěnou mých
myšlenek, ale také nemám v úmyslu ti něco darovat. Začneš od píky,
ne jako učedník, na to jsi už trochu starý, ale poznat musíš všechno.
Sklad, kancelář i krám. Bydlet budeš v domě, jíst budeš s námi a plat
ti nějak postupně upravím. Jdi nahoru a popros tetu, aby ti ukázala
tvůj pokoj. Dnes si sem přenes své věci, zítra začneš.
Nechtěli mě pokořovat. Jednali se mnou prostě, jak jsem si za-
sloužil, prašivá ovce v příbuzenstvu, to jsem pro ně byl, a přece
poslechli přikázání, jež v sobě nosili, a podali mi ruku k záchraně.
Nemohl jsem očekávat, že budou mnou nadšeni, měl jsem před se-
bou jedinou cestu: přesvědčit je, že nechybili, získávat si pozvolna
jejich přízeň prací a oddaností.
– Strýc byl na tebe přísný, řekla mi teta na uvítanou, vzhlížejíc
pozorně do mých rozpálených tváří. Nic si z toho nedělej. Myslí to
s tebou dobře a je spravedlivý.
Dovedla mě do pokojíku v podkroví, kde jsem měl bydlet. Pod­
kroví, toť místo, jež více než jiné je schopno stupňovat ve svém
obyvateli pocit osamělosti a představy, že ostatní svět by měl ležet
u jeho nohou. Do mé komůrky se vcházelo z půdy. Byla to zděná
bedna, sedm kroků zdéli a pět na šíř, její strop se skláněl ode dveří
k oknu. Kus střechy spadal ještě pod ním, nedohledná ulice ležela
v hloubce za obzorem okapu, vyhlídka vedla na nebe a na střechy
a komíny protějších domů.
Takto bylo dosaženo dvojího: nedalo se říci, že nepatřím do rodi-
ny, ale nemotal jsem se přímo v jejím lůně. Snídal a večeřel jsem zde
nahoře, oběd mi přinášela služka do krámu, kde jsem míval službu
s některým příručím, když všichni ostatní odešli k obědu. Jenom
v neděli jsem býval zván ke stolu, protože se to nedalo jinak obejít.
– Nezdá se ti to tu malé?

– 73 –
 Teta ke mně vzhlédla skoro prosebně a  pohladila mi ruku.
Přesto, že mi bylo jedenadvacet let a že jsem ji převyšoval o dvě
hlavy, byl jsem pro ni malý sirotek. Hříšný kluk, to ano, je třeba mít
se před ním trochu na pozoru a zacházet s ním opatrně, ale ženy
tak rády omlouvají hříchy svých mužských příbuzných – nejsou‑li
jimi dokonce vábeny –, jako je nedovedou odpustit příslušnicím
svého pohlaví.
Odstavili mě sem nahoru, zděděný kus nábytku, nepříliš dobrý,
aby bylo nutno se jím vychloubat. Tady jsem mohl snít a obírat se
svou budoucností, sotva za mnou zapadly dveře. Nedobré sny ke
mně přicházely, neboť samota a pocit odstrčenosti nejsou stvořeny,
aby plodily zdravé dítky. Dnes mi připadá podivné, že mne ani teh-
dy, ani kdy později nenapadlo, abych se ohlédl po jiném zaměstnání.
Bývalo by to bylo přece mé právo a nikdo by se byl nad tím zvlášť
nepodivil. Ale od počátku jako bych byl cítil, že mne sem postavil
osud a že pro mne není jiného místa na světě.
Snad mi hned od počátku učaroval strýcův krám, velrybí firma mě
polkla, hadí ocásky písmen mě ovinuly a spoutaly. Zapadl jsem, zna-
menaje méně než nic, do světa, který představoval malé království.
Panoval mu strýc ze své kanceláře, jejíž dveře spojující ji s krámem
se nikdy nezavíraly, kralovala mu teta. Seděla v pokladně, dřevěném
kotci podobném zpovědnici, odkud mohla přehlédnout celý krám,
svítila bílou a jemnou tváří nad černým taftem svých šatů, nikdo
nemohl pochybovat ani na chvíli, že má před sebou dámu. Dovedla
vypadat právě tak laskavě jako důstojně a neúprosně. Musel jsem
ji srovnávat s maminkou, mdlou a malátnou většinu času a proci-
tající k činnosti, jenom když šlo o mne. Teta stačila na všechno: na
krám, kde nic neušlo jejímu stále slídícímu oku, i na domácnost, kde
proháněla kuchařku, služebnou a domovnici, jež u ní posluhovala.
Vyprávěly se legendy o jejím přehnaném smyslu pro čistotu, oblé-
kala prý si bílé glazé rukavičky a přejížděla jimi po nábytku, aby se
přesvědčila, jak byl utřen prach, ba i do popelníku pokojských kamen

– 74 –
jimi sahala, zjišťujíc, jak pečlivě byla vymetena. A přece zastupovala
v této domácnosti živel dobroty a štědrosti. Podstrkovala svým za-
městnancům, aby o tom strýc nevěděl, jídlo, věci i peníze. Nebylo s ní
lehko vyjít, měla své lásky a nenávisti, jež se ustavičně měnily, ale
nerada střídala tváře kolem sebe. Prevít, říkáte? Nu dobrá, ale prevít,
kterého znám, a já už si s ním dovedu poradit. Kdo ví, jakého bych
dostala místo něho. Přicházely na ni dny posedlosti, kdy bylo lépe
se jí vyhnout. Dávala výpovědi na všechny strany a za den nebo dva
podnikala smiřovačky, mluvila, podstrkovala, udobřovala si. Chraň
bůh, aby jí byl někdo připomněl, jak to tedy je s tou výpovědí. Naštěstí
tato vědomost byla společným majetkem všech.
Krom strýcovy kanceláře – takový kumbál to byl, dlouhá, úzká
místnost s vysokým klenutým stropem a jedním oknem, do půlky
zataraseným dřevěným bedněním, neboť z ulice sloužilo jako po-
mocný výklad, v němž byly vyvěšeny méně významné hudebniny –
nebylo tu jiné. Všichni, až na skladníka a jeho pomocníka, jsme byli
shromážděni v krámě. Dlouhý pult, přepažující krám po celé jeho
délce, se stavěl jako hradba mezi prodavače a kupce, symbol odvěké
hranice mezi dvěma světy, mezi nimiž není smíru.
Za pultem, po pravé straně krámu, když jste vstoupili, stály u tří
oken tři stoly: účetního, vrchního účetního a můj, takového pána,
který nepatřil k těm ani k těm, někdo z rodiny, ale ne docela, a ti
druzí to dobře vyciťovali, nedůvěřovali mu příliš, zmlkali před ním
uprostřed slova a chovali se k němu se zdvořilostí, jíž do úplnosti
se nedostávalo právě toho, čeho jí přebývalo. Byl tu ještě skutečný
prodavač a učedník, ale bylo‑li třeba, museli jsme k pultu všichni,
účetní, vrchní účetní, vše jedno. Po pravdě řečeno, čas k zápisům
do knih a ke korespondenci jsme museli krást mezi prodáváním.
Strýc přicházel do krámu zřídka, svěřil jej zcela spolehlivým
očím své ženy a archivářské paměti a znalostem vrchního účet-
ního. Vzal si na starost nejtěžší a nejodpovědnější část podniku:
nakladatelství.

– 75 –
 Po vysokých, léta nebílených a prachem zčernalých stěnách strý-
covy kanceláře byly rozvěšeny diplomy a čestná uznání, získané
podnikatelsky moudrou vlasteneckou dobročinností strýcovou,
fotografie zpěváků, zpěvaček a virtuosů i hudebních skladatelů zná-
mých už a proslavených, jejichž díla strýc vydával. Všechny ovšem
s podpisy a nejsrdečnějšími dedikacemi. Ale práchnivěly tu také
a byly rozžírány prachem četné vavřínové věnce a stuhy. Uschovali
si je tu jejich majitelé, nemajíce je právě kam uložit, a časem na
ně zapomněli. Jakési smetiště slávy, dodávající střízlivé jinak pra-
covně strýcově pochybný ráz kanceláře koncertního podnikatele
a impresária.
Odtud řídí strýc běh svého podniku jako kapitán kurs své lodi.
Zaměstnanci blednou, jsou‑li zavoláni do jeho kanceláře. Strýc mlu-
ví vlídně, nikdy se nerozkřikne, jen oči upírá neústupně a jeho slova
šlehají. Sem za ním přicházejí hudebníci, aby ho žádali o vydání
svých děl. Být vydán Metodějem Kuklou znamená otevřenou cestu
k úspěchu. Strýc o tom ví a jedná podle toho. Přicházejí osobnosti,
před nimiž celý krám se ohýbá v půli zad, a z kanceláře je potom
slyšet, jak strýc odsunuje své křeslo od stolu, vstává a říká: – Buďte
nám vítán, Mistře, račte se posadit. Plouží se jiní, pokorní, zdvořilí,
nejraději by proklouzli krámem jako duchové a vtělili se znovu až
zas před strýcem. Tehdy přichází dveřmi strýcův hlas, přesný, od-
měřený na lékárnických vážkách: – Moje úcta. Co jste nám pěkného
přinesl? Někdy odtud zaznívá i zvuk pianina, přilepeného ke zdi
v pozadí kanceláře, strýc sám posuzuje, co je mu nabízeno, dříve
než to odevzdá některému ze svých poradců. A jindy opět spěchá,
aby zavřel dveře, návštěvník se rozčiluje a vykřikuje trpká slova
o tom, jak s ním bylo naloženo, předhazuje žebrácký honorář a mlu-
ví o zlodějství.
Často mě strýc volá, abych byl přítomen jednání, přeje si, abych
pronikl do všeho, co skládá jeho podnik. Vidím, jak roste jeho bo-
hatství, zasévá opatrně stovkové honoráře, aby z nich sklízel tisíce,

– 76 –
nedbaje protestů a vyhrůžek svých obětí. Nechává je odcházet
roztrpčené, krčí bez politování rameny, neboť ví, že se opět vrátí,
jméno Metoděj Kukla je přitahuje, zaručuje a potvrzuje hodnotu je-
jich díla. Hudebníci prý mu říkají mezi sebou žralok, píší mu někdy
anonymní dopisy, v nichž bez újmy ulevují svému vzteku. Strýc mě
volá a předčítá mi je s úsměvem. Nedotýkají se ho, považuje je za
projev uměleckého dětinství a nevázanosti.
– To jenom abys věděl, jací jsou, říká mi. Neznají mezí ve svém
temperamentu a každý z nich si myslí, že je na světě jen on sám
a ostatní znamenají míň než prach na jeho botě. Spílají, ale přichá-
zejí opět, vědí, že beze mne by nic nebyli. Většinu jich jsem stvořil,
ano, stvořil.
Stávám se tu svědkem, jak díla, psaná namnoze v bolestech
a mukách, nebo vytrysklá z jásotu duše, díla stvořená, aby zrývala
lidská srdce krásou a osévala je mučivou touhou, jsou předmětem
čachru, smlouvání a dohadování jako kterékoliv jiné zboží. Ach, to
se mi líbí. Toužím po tom, abych mohl sedět na strýcově místě a vi-
dět před sebou muže, kteří snad jednou budou největší mezi námi,
žebronit, škemrat, vyhrožovat a vztekat se jenom proto, aby na mně
vymámili alespoň o stovku, alespoň o padesátku větší honorář.
Přemýšlím o tom na své půdě. Jsem zadobře s nebem nad svou
hlavou a pohrdám lidmi pod svýma nohama. Samota mě přestává
dusit, nacházím v ní zálibu. Zahlédl jsem cíl a hledám k němu cestu.
Nikdo z těch, kdož mě znali dříve, by mne nyní nepoznal. Teta mi
občas pohladí ruku a zašeptá: – Držíš se dobře, chlapče. Strýcův
pohled je stále zkoumavější, snad očekával něco jiného a nedovede
si to vysvětlit Je pyšný na svou znalost lidí, nechce se ještě poddat,
je nedůvěřivý, ale nedává to na sobě znát. Nemůže si na mne v ni-
čem stěžovat. Udělám bez reptání vše, co se po mně žádá, dělám
víc, pídím se po práci, nacpávám si hlavu vědomostmi, ostatní po
mně vrhají kosé pohledy, jež říkají: – Nasadili nám sem pěknou veš.
Nechci mít s nimi nic společného.

– 77 –
 Nepokouším se vyhledat své bývalé kamarády, nemohl bych už
je krmit jako dříve, ostatně to všechno byla dětská hra, říkám si,
teď máš před sebou něco vážnějšího. Zachutnalo mi být sám. Jsou
malé, drobné události, jež se ti přihodily přes den, škráblo tě něčí
slovo nebo pohled, tady to narůstá do pěkných rozměrů, můžeš si
to prohlédnout ze všech stran a dobře zapamatovat. Seřadit pod
sebe zřetelně jako položky, sečíst, zapsat a uložit do pokladny pa-
měti. Tady je to, to a to vám jen tak nezapomenu. Noc a hvězdy jsou
nebezpeční společníci, všechno je pod nimi tak maličké, krom tebe
sama. Ty narůstáš. Vládu nad věcmi a lidmi. Nepůjde to rychle, ale
není třeba se uspěchat.

– 78 –
 III

Koncem léta se vrátila domů Markétka, jediná dcera mého strýce.

Učila se v rakouském klášteře všemu, co má umět mladá dáma jejího
společenského postavení: trochu maluje pastelem nebo akvarelem,
ale nemá v tom valné záliby, hraje na klavír a zpívá vysokým, čistým,
nepříliš zvučným hlasem, obojí vášnivě, takže se zdá, jako by se
jí svět v těch chvílích roztával a měnil a ona v něm mizela; vyšívá
a háčkuje, rozumí kuchyni i domácnosti, hovoří německy právě jako
česky a dosti zběžně francouzsky.
Od prvního dne se obdivuji všemu, co dělá Markétka: jak chodí,
mluví a jak se usmívá, jak zpívá, hraje, vyšívá nebo jen sedí a dívá se
před sebe v zamyšlení. Obdivuji se všemu, co je Markétka: její tváři,
očím a obočí, jejímu čelu, nosu, ústům a bradě, jejímu hlasu a posta-
vě, jejím rukám s dlouhými bílými oblými prsty. Povězte mi, jaká je
Markétka. Je důstojná a odměřená, je to dáma. Dívá se na mne někdy,
jako bych byl ze skla, vidí jistě opěradlo židle za mými zády. Ale ne:
skákala onehdy po tmavých schodech, brala je po dvou a hvízdala
si při tom. Sedí v zamyšlení, prochází se někde, kam za ní nemůže
nikdo z nás, naslouchá s hlavou nakloněnou ke straně hlasům, jež
neslyšíme. Pak mě popadne za ruku a táhne prudce za sebou: – Pojď
se podívat na můj nový obrázek. A směje se a vypráví o tlusté a ospalé
sestře Hermenegildě a o čtveráctvích, která jí prováděly.
Teta sedí nyní v pokladně celé dny, nemusí se starat o domácnost,
Markétka ji zastane. Někdy přijde Markétka do krámu a tu se všech-
ny tváře rozsvítí a otáčejí se a září za ní, dokud nezmizí ve strýcově
kanceláři. Slyšíme, jak strýc vstává ze svého křesla, je galantní ke své
dceři, vítá ji jako vzácnou návštěvu. Dívka je tak velká jako on, málem
by nevěděl, jak s ní hovořit, kdyby nebylo její živé srdečnosti a žertů,
kterými ho zahrnuje. Strýc je šťasten, miluje svou dceru, miluje v ní

– 79 –
znovuzrození své ženy i svého galantního mládí, užaslého a oblou-
zeného krásou a láskou. Jeho srdce i jeho kapsa jsou otevřeny všem
Markétčiným přáním. Žijeme všichni Markétkou, dům jí zvučí, a když
ztichne, zesmutníme. Obdivuji Markétku od prvního dne a sedám
nyní ještě déle do noci u svého vikýřového okna. Markétka, říkám si
a jsem si zároveň jist, že jsem nalezl svou cestu k cíli.
Zdá se, že má karanténa byla po Markétčině návratu zrušena.
Choval jsem se slušně, není na mne stížností. Smím nyní přichá-
zet k obědu i ve všední den. Snad si to přeje Markétka, lichotím
si. Někdy dokonce, když strýc spí a teta odejde, aby dohlédla na
pořádek v kuchyni, jsme ponecháni na čtvrt hodinky o samotě.
Většinou nevím, co bych mluvil, potí se mi dlaně, rudnu a koktám
a Markétka se baví mým trápením. Neměla by to dělat, neví, s čím
si zahrává, není dobře tropit si žerty z lidí, kteří vyrostli tak jako já.
Jsem do ní zamilován, nepochybuji o tom, ale jak vypadá láska lidí
mně podobných? Hledám v ní cestu k své vlastní síle a jistotě, chtěl
bych do ní usednout jako do lodi, která mě má bezpečně dopravit
k uskutečnění mých plánů, má se mi stát odčiněním slabosti a po-
koření, jimiž jsem trpěl. A hle, co se mnou dělá! Proměňuje mne
v roztřeseného panáka, v strašáka a zajíce zároveň. Loudí se mi do
ní pocit, že se jí musím pomstít za to, jak si se mnou pohrává. Znal
jsem na světě jedinou ženu dobře, svou matku. Markétka s ní nemá
nic společného, chtěl bych, aby se jí podobala, spoléhám na tebe,
vezmi mě za ruku a veď mne. A zatím mě trýzní její smích.
– Jsi pořád takový bručoun, Karle? ptá se mě a bílý úsměv jejích
zubů zanechává ve mně krvácivou ranku. Cožpak ses nikdy nebavil
s děvčaty?
Půjdeme za děvčaty, chechtá se kdosi; vidím bílé, do tuha vy-
škrobené zástěry číšnic, v dlaních mě pálí křiklavé hedvábí jejich
blůz, k prasknutí napjatých tuhostí paží a mocných prsů, chraptí
orchestrion a rozléhá se ječivý smích.
– Ne, protlačím ucpaným hrdlem.

– 80 –
 Přemýšlím o tom u svého vikýře. Hlupáku, říkám si a biju se pěstmi
do hlavy, takhle se jí přece nemůžeš zalíbit. A ty musíš, slyšíš, musíš.
Je to tvá jediná naděje. Znechutíš se jí, odpudíš si ji docela. Co jí poví
tvé mlčení a krhavé oči hladovce? Tím jí můžeš nahnat jenom strach.
Musíš být veselý, když chce být veselá, a rozjímavý, je‑li naložena smut-
ně; musíš umět žertovat a usmívat se na ni. Ale jak se má žertovat
s dívkami, jako je Markétka, co se jim vůbec má povídat? Jak se mám
usmívat? Usmívám‑li se, mám pocit, že cením zuby jako zuřivý pes.
Kdypak jsem se já usmíval, kdypak jsem se smál? Lépe nevzpomínat.
Na podzim začala Markétka chodit do tanečních hodin, to málo
ještě scházelo k jejímu vzdělání. Musel jsem chodit s sebou, půso-
bil jsem jako pojistka, kdyby se snad Markétce někdy nedostávalo
tanečníků. Byla to zbytečná starost, tancuji s ní sotva jediný kousek
za celý večer, když pro mne sama přijde.
– Proč netančíš, Karlíku?
– Nestojím o to, netančím‑li právě s tebou, Markétko.
– Chceš říci, že vůbec nerad tancuješ?
– Ach ne, tak to není.
– Jak to tedy je, Karlíku?
Dusí mě právě ta slova, která bych měl vyslovit. Jsou od sebe ně-
jak vzdálena, namáhají se a nemohou se k sobě dostat, aby spojena
za mne bojovala. Postavte člověka do kouta a on se z něho nikdy
nevyhrabe. Má to být můj osud stát vždycky stranou, bezmocně
se mračit a přihlížet, jak se druzí radují a berou si ze života, čeho
se jim zachce? Ach ne, člověk v koutě má svou výhodu: vidí, zatímco
ti druzí se motají, oslepeni sami sebou a zmatkem, který působí.
Vracíme se nočními ulicemi, plujeme od jednoho světelného
ostrova ke druhému, Markétka s tetou sedí proti mně, kočár se hrči­
vě kolébá po vlnitém dláždění, podkovy koní zvonivě vyťukávají
rytmus dvojspřeží, jsem téměř šťasten. Markétka, hlavu na matčině
rameni, vykládá, co jí kdo řekl, který z těch mladých slonů jí přišlápl
střevíc nebo kopl do kotníku.

– 81 –
 – Vždyť jsou, maminko, ještě všichni jako děti, směje se, třeba
mají knírky pod nosem.
Raduji se, že ji slyším takto mluvit, považuje‑li je všechny za děti,
není mi žádný z těch chlapců nebezpečný.
– A jsou to také ještě děti, potvrzuje teta ospale a rozvážně. Je
jim sotva osmnáct let.
– Ale vždyť mně také, směje se Markétka.
– Každé děvče je starší než stoletý muž, protože je rozumnější,
vyslovuje teta závažnou maximu.
– Ale Karlík už není chlapec? ptá se Markétka, a mne rozechvívá
něco jako potlačený jásot. Proč se takto ptá?
– Karlíkovi bude už dvaadvacet let. Mohl by se ženit.
– A víš, maminko, že Karlík tančí nejlíp ze všech?
Teta chvíli mlčí, vypadá to už, jako by přeslechla Markétčinu
poznámku nebo začala dřímat. Pak řekne nečekaně suše:
– Všimla jsem si… Kde ses tomu naučil?
Zakolébala se přede mnou široká svalnatá náručí služek a dělnic,
jež mě roztáčívala valčíkem i na šest. Do tanečních? Taková blbost,
halasí má parta. Jde se do dupárny, tam se to správně válí. Minulost
není k zasypání, není náhrobku, který by udusil její hlas.
Jmenuji taneční školu, druhou nejlepší v městě, a teta říká:
– Ani se mi maminka nikdy nezmínila, že bys chodil do tanečních.
Nějak se to kalí mezi tetou a mnou. Markétka nevidí nebo nechce
vidět, co se ve mně děje, ale matka už vycítila vše. Omlouvala mě
jako teta, jako Markétčina matka mě mohla jen zavrhnout. Přestali
mě zvát do tanečních, není toho třeba, Markétka má dosti taneční-
ků; ani ke stolu mezi týdnem už nepřicházím, ukázalo se opět, že je
nutné, aby někdo z rodiny byl přes poledne v krámě.
Jsem odstaven na místo, jež mi patří: byls přijat z milosti a podle
toho se chovej. Není pochyby, že jsem upadl v tetinu nemilost, a teta
se neovládá ani v příchylnosti, ani v odporu. U nedělního stolu na
mne nemluví, v krámě sotva odpoví na můj pozdrav. Ostatním to

– 82 –
přirozeně neujde, začínají se ke mně chovat s pohrdavou důvěr-
ností, o to urážlivější, že dříve se přede mnou klaněli a rozplývali
ve zdvořilostech. Ukazují mi nyní, co to znamená nepatřit ani sem
ani tam. I nadále zmlkají ve svém šuškání, nepatřím přece mezi
ně, ale tón vrchního účetního se neliší příliš od tónu, jakým hovoří
s učněm nebo sluhou ze skladu. Přestal přidávat slůvko pan před
mé jméno, nežádá mne už zdvořile: Udělejte to nebo ono, nařizuje,
a někdy dokonce řekne: Udělej.
– Co to tady zase máte? rozkřikuje se a ukazuje na některé místo
v účetní knize. Nemám tam ovšem nic, co by tam nepatřilo, dávám si
v těchto dnech obzvlášť záležet, abych se nedopustil chyby. Účetní
to ví stejně dobře jako já a rozkřikuje se tak jen proto, aby bylo vi-
dět, že ze mne nesmí spustit oka ani na chvíli, abych něco nezkopal.
– Psát se ovšem nenaučíte do smrti, dodává alespoň. Pozdvihuje
hlavu a hledá tetin schvalující úsměv. Div se neklaní, podoben upada-
jícímu zpěvákovi, který vybízí posluchače k potlesku nad namáhavě
vychraptěnou árií. A teta se usmívá, správně, pane vrchní účetní, jen
houšť, zatopte mu, mazánkovi.
Tak to nyní jde den po dni a chování vrchního účetního je stále
drsnější a tetin úsměv stále spokojenější. Jsem v pasti, prohánějí
mne, rány prší, nestačím se jim uhýbat a hledám marně cestu k úni-
ku. Co má teta v úmyslu? Chce mě odtud vyhnat? Nemám odvahy
tomu čelit, hrbím se a choulím do stále větší nenápadnosti, dělám
ochotně, ať mi poroučí cokoli.
– Jděte a přineste to a to, mrskněte sebou.
Spěchám bez odmluvy, ale některá díla mají tolikerá vydání, že
mi lze vždy znovu vynadat.
– O to jsem vám neříkal. Vždycky všecko zpackáte.
Nebráním se, mohl bych namítnout, že tato práce přísluší učed-
níkovi nebo skladištnímu sluhovi, jdu a přivleku nový balík, který
mi vytahuje ruce, až klouby praskají.

– 83 –
 IV

Každý den kolem čtvrté hodiny odpolední teta na hodinku zmizí. Jde
na požehnání do kostela svatého Klimenta nebo ke Křižovníkům.
Za chvíli se objeví strýc ve dveřích své kanceláře a pohlédne mlčky
k pokladně.
Tou dobou je vrchní účetní skloněn nad hlavní knihou a zabrán
co nejhouževnatěji do své práce. Ne, strýc nemá rád zbožnost své
ženy, podobá se mu příliš pánbíčkářství. Strýc není právě volno-
myšlenkář, ale toto každodenní běhání do kostela mu připadá jako
marné utrácení času, jež může Pána Boha jenom dráždit. Hodí se
to tak pro starce a stařeny, kteří nemají co na práci. Neslyšel jsem
strýce nikdy, že by to své ženě vyčítal, spokojí se tím, že vyjde, po-
dívá se a pak asi chvíli dumá: Už zase šla. Co na tom jen má?
Ale domnívám se, že je více věcí, o kterých strýc neví a jež by ho
jistě vyrušily z klidu. Nemá zajisté ani tušení, že jeho žena a vrchní
účetní Sůjka jsou členy jednoho náboženského sdružení. Účetní
tvoří spojku mezi sdružením a tetou, neboť není ani pomyšlení, že
by tam teta mohla sama docházet, tak daleko strýcova snášenlivost
nesahá. Kdyby přicházel častěji do krámu, mohl by je vídat skloněny
nad pokladnou, jež v tuto chvíli připomíná zpovědnici, v důvěrném
šeptaném rozhovoru. Co má mít vrchní účetní za důvěrnosti s man-
želkou svého zaměstnavatele? Není v tom nic milostného, nebojte
se, vylučuje to věk i povaha obou. Vrchní účetní mámí na tetě peníze.
Neboť nač by byla takovému sdružení členka, která se neúčastní
jeho prací ani náboženských cvičení? Nějakým způsobem přece
musí prokázat svou účinnou zbožnost.
Vidím někdy ze svého místa, zaujat zdánlivě horlivou prací, jak
teta podstrkává účetnímu obálku. Ten se pak vrhá po její ruce a líbá
ji s takovou prudkostí, jako by ji hryzl, ale teta, přemáhajíc potěšený

– 84 –
úsměv, ji pohoršeně odtahuje, není třeba hrát takové divadlo před
očima celého krámu, byť všichni v něm vypadají, že nemají o ničem
ani potuchy. Ten potitěra s hlavou nedonošence, jejíž pleš je pečlivě
ukryta pod posledním trsem vlasů stmelených pomádou, se potom
vrací a s rukou položenou na srdce nese na zrudlé tváři vytržený
úsměv a mžiká zmokřenýma očima. Hle, nyní je vtělená laskavost,
sirupovitá řeč se mu lepí na patro a dráždí k dávení všechny ostatní.
Obálku za obálkou. Druhý nebo třetí den podstrkává opět vrchní účet-
ní něco tetě. Písemné potvrzení daru a poděkování. Teta chce vědět,
zda se její peníze dostaly opravdu na místo určení, chce za ně něco
mít, viditelný důkaz prokázaného dobrodiní. Co dělá s těmito dopisy?
Snad je schovává do prádelníku a v nestřežené chvíli se jimi těší.
Před čtvrtou hodinou odpolední se teta zvedá ze svého místa
v pokladní kukani. Přemete očima krám a zastaví se pohledem
u mne. Je to výzva, abych šel a ujal se její práce. Nasadí si klobouk,
zavěsí na paži velkou pompadúrku z černého hedvábí a vyšelestí
se z krámu.
Usedám na lavici v pokladně ještě teplou, teta, ať se na mne
hněvá jak chce, neodvážila se odejmout mi tuto práci, snad se bojí
vyjevit strýci svou nenadálou nechuť ke mně. Sedět v pokladně
se mi líbí, podobá se v mých představách kapitánskému můstku,
učitelskému stupínku, kazatelně nebo čemukoli podobně osamo-
cenému a postavenému nad množství, jež k tobě vzhlíží. Po pravdě
nikdo v krámě si mě ani nevšimne, jestliže vrhají občas tázavé,
úzkostlivé nebo dorozumívavě posměšné pohledy na tetu, tváří
se, když sedím na jejím místě já, jako by pokladna byla prázdná.
A mám‑li přece občas pocit, jako by mi ostří břitvy přejelo zlehka
pod bradou, mohu si být jist, že se to na mne podíval vrchní účetní.
I ti, kdo mi platí, na mne sotva pohlédnou zabráni starostí, aby se
nepřepočítali a aby dostali správně nazpět.
Buď jak buď, mám rád toto místo, krám se mi z něho otvírá a vy-
dává v jiné podobě, než jak se jeví prodavači hlídajícímu za pultem

– 85 –
lenivýma očima dveře, jimiž má vstoupit zákazník, a ožívajícímu
teprve v ten okamžik. Jako bych se nad ním vznášel, ačkoli poklad-
na je jen nepatrně pozdvižena nad úroveň jeho podlahy, vidím jej
najednou v jeho úhrnu a objevuji souvislosti, nepostřehnutelné
očím řadového vojáka. Mohutné police, pokrývající stěny krámu
od podlahy až po strop a nadité k puknutí svazky a sešity – v pořád-
ku tak osvědčeně známém, že ať řekneš Mozart nebo Kmoch, mé
oči vědí hned, kam zalétnout – temný vchod bez dveří vedoucí do
skladu, kde se toto množství násobí donekonečna, prodavač rozví-
rající před zákazníkem stránky, kde silnicí pěti linek ubíhají, tančí,
pronásledují se, zápasí a vznášejí mezi nepostihnutelným nebem
a peklem tajemné postavičky útlých tílek a přetěžkých hlav, lebky
účetního a vrchního účetního podobné proti oknům dvěma notám
zapadlým do bezhlasého prázdna, dveře do strýcovy kanceláře, to
vše si spojuji v jediném žíznivém pohledu, který pochopil a praská
jako síť přetížená vahou svého obsahu.
Chápu to, člověče, chápu to. Tady se prodává to nejdrahocennější
zboží: lidské mozky, a víc, jejich nejvnitřnější obsah, to nejprcha-
vější z nich, myšlenky, jež se podruhé nevracejí, myšlenky, jež se
rozplývají jako dým v soumraku, a hle, tady jsou, tady zůstaly ukuty
v tvrdost tvrdší a nezmarnější oceli. Mozky už nebudou a mnohé se
již skutečně rozpadly v prach, ale jejich obsah, nevychladlý, teplý,
žhavý, tepající, máme na skladě, v kolika jen exemplářích si račte
přát. Ach, to je zbožíčko, to se mi líbí, někde se namáhala a vzpí-
nala síla, nepostihnutelná, nehmatatelná, a přece tak mohutná, že
udolala svého nositele, a tady, vážení zákazníci, leží to nejlepší, co
ukořistila. Pěkná vemínka jste po sobě nechali, vznešení géniové,
tryská z nich zlatý čůrek. To by se mi líbilo, ždímat plody vaší síly.
Nerozumím příliš hudbě, odehrávala se vždy někde nad mým ob-
zorem, ale tenhle obchůdek mě láká, cenil bych si jej nad obchod
s démanty.

– 86 –
 Jsou dny, kdy všichni jsme v kole a nestačíme obsluhovat, a jsou
opět jiné, kdy, neznámo proč, nepřijde do krámu takřka živá noha.
Ten dnešní patří k nim. Krám zalehla mlha ospalosti. Příručí a učeň
přerovnávají řady sešitů v policích, jichž pořádek byl porušen za
chvatu včerejšího rušného odpoledne. Loudají se s prací a občas se
zastavují a civějí do prázdna před sebe. Je slyšet jen málo zvuků. Tu
a tam zavrže pero účetního, jen vrchní účetní si pravidelně pomlas-
kává tlustými masitými rty, jako by chutnal, přežvykoval a polykal
svou práci. Mohu si snít po libosti.
Usazuji se, jak nejpohodlněji mohu, lavice je polštářována, ale její
opěradlo tvoří rovná dřevěná stěna pokladní kukaně; je to sezení
pro člověka, který má držet ustavičně své smysly v bdělosti a pozo-
ru a nepodléhat lelkování. Jak se tak vrtím, hledaje nejvýhodnější
polohu, nějaký papír pode mnou zašelestí. Nahmatám jeho růžek
a vytáhnu jej; je to dopis už otevřený, teta jej patrně položila po
přečtení za sebe a zapadl mezi polštář sedadla a stěnu pokladny.
Nerozpakuji se ani na chvíli – chráněn před očima ostatních pultem
pokladny, vytahuji dopis a rovnám si jej na kolenou, opatrně, aby
mne jeho šelest neprozradil. A hned vidím: děkuje se v něm drahé
sestře za dar dvou set korun, které odevzdal Sdružení k bohumilým
účelům bratr Sůjka. Podepsán nečitelně předseda této korporace,
jejíž jméno jsem četl dnes poprvé.
Čeho více jsem si mohl přát: tady je mám oba v jedné síti, pana
vrchního účetního Sůjku, lidumila na cizí účet, který se domníval, že
ze mne bude moci dřít kůži, i svou veleváženou paní tetu, která ho
k tomu podněcovala. Skřečel a dupal bych radostí jako v dětských
letech, když se mi podařilo zaplést Frantíka Munzara do pořádné
rvačky; zrudl jsem jistě pohnutím, musím si dávat pozor, abych se
neprozradil, neboť oči vrchního účetního, třeba ponořené do tak
horlivé práce, zalétnou ke mně co chvíli a není v nich nic z křesťan-
ské lásky, shovívavosti a milosrdenství.

– 87 –
 Složím opatrně dopis a schovám jej do kapsy. Pak se schoulím
do kouta pokladny a přemýšlím, jak to zařídit, aby se dostal do
strýcových rukou. Propašovat jej do pošty, která mu přichází na
stůl, jako by se tam dostal omylem. Ano, to by bylo nejsnadnější. Ale
každý ví, že jenom já sedám na tetině místě v pokladně a že jenom já
třídím poštu. Tak tu sedím, mám v kapse zbraň, po které jsem tolik
toužil, a nevím, jak bych jí použil. Vždyť nejde jen o to, zasáhnout ty
dva, nýbrž především o to, uniknout následkům svého činu. Nikdo
nesmí tušit, že jsem v tom měl prsty.
Strýc se objeví ve dveřích své kanceláře. Do příručího a učně
vjede horlivost, pero účetního skřípe jako zuby zatracencovy,
vrchní účetní přestal mlaskat. Strýc se dnes opozdil, teta odešla
už před půl hodinou. Ale strýc se dnes nezastavil ve dveřích, míří
k pokladně, mračí se na ni, vím, že se nemračí na mne, nýbrž na
místo, kde by měla sedět teta. Sedím v pozoru a sleduji ho psíma
očima jako všichni ostatní, strýc si mě nevšímá, bere si klíč, který
visí v pokladně, a vyjde z krámu. Dům je starý, krám má svou nevý-
hodu: na záchod se musí průjezdem až na druhý konec dvora. Jak
strýc vyjde, jako by protrhl neviditelnou blánu, jež bránila toho dne
zákazníkům. Krám se naplní asi pěti kupujícími najednou. I účetní
a vrchní vstávají ze svých míst. Hle, jak všichni hned ožili a vysa-
dili si úsměvy na tváře, bublají pozorností a ochotou, lámou se
úslužností, pobíhají, přinášejí stále nové svazky a sešity, rozkládají
a vysvětlují, masité rty vrchního účetního klapají jako modlitební
mlýnky, přikyvuje nadšeně ke každému určitě vyslovenému názoru
zákazníkovu a radostně kdákaje snáší rady k pochybnostem. Až se
bude strýc vracet, musí uzřít, že by marně hledal lidi, kteří by lépe
a oddaněji sloužili jeho zájmům.
Jsem v tuto chvíli málo pozorným divákem děje, jehož jsem jindy
zaujatým hercem. Dalo by se něco vytlouci pro můj záměr z okol-
nosti, že strýc vyšel z kanceláře v tak nezvyklou dobu? Neboť, jak
přirozeno, strýcovy zvyky a potřeby jsou řízeny železnou přesností.

– 88 –
V prázdné hlavě mi bzučí jenom hlasy prodavačů a kupců, nemohu
je umlčet, jediná kloudná myšlenka se neozve, aby je přehlušila,
ven, zatracená chátro, rušíte mě v mém přemýšlení. Pane bože,
jak je to zoufalé, mít v ruce takovou zbraň a nedovést jí použít.
Jistě dám špatně nazpět, až někdo přijde platit. Rozluštění na mne
padne v okamžiku, kdy strýc vraceje se otevře dveře krámu. Nikdo
ze zákazníků se dosud nerozhodl. Vytáhnu rychle z kapsy dopis
a zasunu jej na místo, nakloním k němu tvář, dostatečně zrudlou
rozčilením, aby přisoudil oprávněnost a naléhavost žádosti, kterou
mu vzrušeně šeptám. Strýc vážně přikývne, a zatímco já popadnuv
klíč vybíhám z krámu rychlostí člověka, o jehož osudu rozhodují
vteřiny, vstupuje do pokladní kukaně s důstojností, svědčící o vý-
znamu úsluhy, kterou mi prokázal.
Zatočilo se to rychle, jako když větrný vír vpadne do úzké uličky.
Omyl jsem se u pumpy na dvorku, takže jsem se vracel s pobledlými
tvářemi a rukama chladnýma, jako bych byl překonal těžší střevní
nevolnost. V krámě, kde poslední ze skupiny zákazníků zápolil se
svou nerozhodností, sluha, vyzbrojený tyčí s lihovým knůtkem
jako pouliční lampář, rozžehal plynové hořáky. Teta už seděla
v pokladně, na tváři podivný výraz jakoby zmatku a pochybností,
nevěnovala mi ani pohled. Plížil jsem se na své místo za stolem,
zatímco příručí balil poslednímu zákazníkovi jeho nákup. Vrchní
účetní už opět mlaskal nad hlavní knihou a mžikal očima po své
sestře v Kristu, aniž se dočkával odpovědi. Teď na rozhraní sou-
mraku a tmy nadcházela chvíle, kdy krám opět zpustne, než světla
ve výkladech dostatečně zesílí, aby přičarovala nové kupce.
– Karle!
Teta mě volá a usmívá se mi vstříc jako ve dnech, kdy nade mnou
držela ochrannou ruku a zahrnovala mě svou přízní.
– Karlíčku, hladí mě hlasem a odprošuje očima a zároveň se
pokouší být tak statečná a bezstarostná, že by jí člověku mohlo být
líto. Karlíčku, kdyžs tu seděl, nenašel jsi tady dopis v modré obálce?

– 89 –
 Tvář proti tváři, oči upřené do očí, tak se má lhát.
– Ne, teto, neviděl jsem nic. Udělalo se mi špatně, a protože byl
krám zrovna plný, poprosil jsem strýce, aby za mne zaskočil. Snad
ho našel on.
Polkne, zbledlé rty jí zašelestí jako dvě spojené stránky v knize,
jimž se nechce od sebe. Jak rychle vyhnal štěp a vydal ovoce! Prvé
jablko mi spadlo do nastavených dlaní, zahryzl jsem se do něho
a saju dychtivě.
Teta si povšimla mého hladového pohledu, jak polyká, jak se
k udávení cpe jejími rozpaky. Nutí svou tvář: usmívej se; zápasí se
svým hrdlem: uvolni se; pobízí své rty: otevřte se a promluvte.
Jak lehko mohu zvýšit její trýzeň! Zdvíhám kladívko ochoty: ťuk,
ťuk, hle, jak se hřebík zarývá hloub a hlouběji.
– Byl to důležitý dopis, teto? ptám se vyhrávaje zájem. Skočím
se zeptat strýce.
– Ne, ne, vyrazí úzkostně a vztáhne ruku, aby mě zadržela. Vůbec
na něm nesejde. Ostatně možná že jsem ho vytrousila na ulici.
Vstane a zatápe rukou po klobouku.
– Jdu nahoru dohlédnout na večeři. Sedni si sem.
Chápu ji. Nemůže tu vydržet a vystavovat svou tvář šlehanou po-
chybnostmi a strachem tolika hltavým očím. Žene ji to, bude bloudit
bytem, možná že spálí všechny dřívější děkovné dopisy Sdružení,
musí se připravit na utkání se strýcem.
Vrchní účetní se připlíží k pokladně, četl z tváře své paní, proč si
nezavolala jeho, aby se s ním poradila, zkoprněl obavami.
– Co se stalo milostivé paní?
Natřásám rameny lehkou mysl a lhostejnost.
– Ztratil se jí nějaký dopis v modré obálce, ale patrně ho našel
strýc.
Strach udílí vrchnímu účetnímu popelec, pomazal mu celou tvář.
– Snad ne, pan nakladatel jistě ne.

– 90 –
 Ale najednou mi vrazí do pokladny svou hlavu. Čpí pomádou
a syčí, jako by pukla přetlakem vzteku:
– Vy jste ho našel, vy.
– Vy jste se zbláznil. Kdybych ho byl našel, odevzdal bych ho,
komu patří. A vůbec, co je vám do toho, řeknu a dodám zlehčující
a neuctivé: člověče.
Vír se nezastavil, pokračuje ve svém strhujícím kroužení. Strýc
se objevil ve dveřích kanceláře a zavolal na mne:
– Karlíku, vem celou denní tržbu, nech tam jen drobné a přijď
ke mně. Pan účetní za tebe zaskočí. Vy ne, pane Sůjko, křikne na
vrchního účetního, který se chce vrhnout do pokladny – pan účetní
jsem řekl.
Rudý kokosový běhoun hvízdá pod strýcovými dlouhými kroky.
– Přepočítej, kolik to dělá. Jen zhruba. Skontro provedeme spolu
později.
Odděluji bankovky podle hodnot a odpočítávám, spěchám, pletu
se, musím několikrát začínat znovu, strýc neustává ve svém piskla-
vém pochodu po rudém běhounu.
– Dvanáct set deset, hlásím konečně.
– Odpočítej, velí mi strýc kapitánským hlasem, třikrát po dvou
stech čtyřiceti, to máme sedm set dvacet, a počkej, ještě jednou dvě
stě čtyřicet.
Listuji znovu, bankovky se mi lepí na prsty zvlhlé potem, mazlavé
penízky, promaštěné svým koloběhem, strýc hvízdá dál na koberec
dlouhými kroky, pianino se měkce rozeznívá jejich ozvěnou.
– Hotovo? Těch sedm set dvacet do téhle obálky a dvě stě čtyřicet
do té, strýc mluví nezvykle rychle, na číslicích klopýtne jazyk. Pak
zaloví v kapse kabátu a podá mi děkovný dopis Sdružení.
– Znáš tohle?
– Nepamatuji se, strýčku.
– Leželo to v pokladně na sedadle.
– Bylo mi nanic, už když jsem do ní lezl. Nevšiml jsem si.

– 91 –
 – Tak si to přečti.
Dávám si dobrý pozor, abych četl tak, jako bych měl dopis v rukou
poprvé, vím, že strýc na mně visí očima, byť ze zcela jiného důvodu,
než aby mě chytil a usvědčil ze lži. Úžasný pocit mě ovládá, kdybych
mohl, poplácal bych konejšivě své srdce, jako vozka uklidňuje své-
ho koně pleskáním na šíji. Ten výraz jsem ti vepsal do tváře, milý
strýčinku, já. Ach, figurky, hýbejte se a melte se, držím vaše drátky,
rozdal jsem vám role a čekám s napětím, co budete deklamovat.
– Co tomu říkáš?
Pokrčením svaluji soud ze svých ramenou. Vážím svá slova
a pouštím je, pomalu, fretky, nejste na lovu, jdete jen dráždit.
– Nevím, strýčku. Neměl jsem ani tušení, že je teta tak zbožná.
Myslím, že to svědčí o jejím dobrém srdci.
– Dobré srdce, strýc se zalyká, neboť nechce křičet, vyskakuje,
jako by se chtěl na mne vrhnout, ale běží jenom zavřít dveře. Musí
mluvit alespoň trochu od plic, jinak by se zadusil.
– Jsem člověk zbožný, nemysli si, třebaže nechodím dělat Pánu
Bohu pukrlata; nikdy jsem s ním neměl rozepří, jeho je modlitba
a má je práce, tak se na věc dívám já. Ale abych se v jeho jménu
dával obírat o peníze, ne, můj synáčku, to ne. Dobré srdce, ty říkáš
dobré srdce tomu, když někdo vyhazuje zbůhdarma mé peníze
nevím komu a nevím nač. Dvě stě korun! Kolikrát jsi byl svědkem,
jak jsem se hrdlil o honorář mnohem menší. A kolikrát je to honorář
více než zasloužený, kdo to ví lépe než já, kolikrát vím, že kdybych
dal dvakrát tolik, než je na mně žádáno, přece jsem nedal ještě dost,
a přece smlouvám. Jsem obchodník a musím tak jednat. Kdybych
povolil jednomu, vrhli by se na mne všichni a za chvíli bych mohl
jít žebrotou. A najednou dvě stě korun. Honorář za písňový cyklus
nebo za sešit tanečních kousků, na něž mohu vsadit krk, že půjdou
na dračku. Dvě stě korun! Mohu vědět, jak dlouho už mi takhle
utíkají z kapsy, kolik let, kolikrát do roka nebo do měsíce?

– 92 –
 Strýc skloní hlavu do rukou a tiskne ji ve spáncích, jako by ji
chtěl v tomto svěráku z pěstí rozdrtit. A jako muž, který objevil
neuvěřitelnou nevěru své ženy, pronáší hlasem drolivým vzlyky:
– Můj bože, a já jsem jí tak věřil!
Koho to tolik miloval? Svou ženu anebo své peníze? Takovou
rozkoš jako v tuto chvíli jsem nepocítil, ani když Frantík Munzar
dostával nejtvrdší ze svých výprasků. Takový křemen jako můj strýc
bolí tvrdostí a srší jiskrami vládcovské zvůle, a hle, tady je někde
naměklý, tady z něho vztek podvedeného div nevyždímal syrovátku
slz. Pokouším se ještě zasáhnout. Toto představení jsem inscenoval
já a snažím se je udržet ve své moci, dokud hrdina, hnaný svou
vášní, nezačne jednat zcela po svém. Podstrkuji mu narážku a on
na ni skutečně odpovídá ve smyslu přisouzené mu role.
– Teta není vším vinna, pravím. Dala se svést svou dobrotou.
Strýc vyskakuje, jako by byl očekával přesně tato slova.
– Ne, to máš pravdu. Byla jenom hloupá, neprominutelně hloupá
na ženu obchodníka. Zavolej mi sem toho Sůjku a pak zůstaň tady.
Chci mít svědka.
Div neposkočím radostí jako za klukovských let – ostatně kluk
v člověku odumírá pomaleji, než jak se obvykle myslí, a mnohé
z něho nezanikne ani ve stáří. Bude mi dopřáno, abych zhlédl ještě
jedno dějství své hry, a snad právě to nejdramatičtější.
V krámě balí příručí nákup poslednímu zákazníkovi, venku je
slyšet hrčivé hřmění železných závěsů, ten zvuk otřásá vnitřnost-
mi, a přece je radostný, zvěstuje konec pracovního dne, odpočinek
a klid, na několik hodin, než tě spánek povalí, máš právo stát se opět
sebou samým, jestliže jsi tomu dosud nadobro neodvykl.
Za posledním zákazníkem zapadly dveře a závěs nad nimi byl
stažen hlouběji než do půle, ani to však někdy nezabrání horlivému
kupci, aby se sem nevedral.
– Pan Sůjka, zavolám přes celý krám, předcházeje tímto oslove-
ním spád událostí, a všichni se ustrnule ohlédnou, neboť po mnoho

– 93 –
let nikdo neslyšel, aby vrchní účetní byl pojmenován jinak než svým
titulem, nadtož aby na něho bylo voláno jako na pana Josefa ze
skladu.
Aby korunoval tento údiv, vrchní účetní vyskočí okamžitě ze své-
ho místa jako ucho oslovené svým kaprálem a sune se přes krám
rychlým plíživým krokem, mne si při chůzi ruce, ale asi o tom neví,
dívá se přímo před sebe zarudlýma, utkvělýma očima, ale jistě ni-
koho nevidí. Zastaví se až přede mnou a vzhlédne mi do tváře, jako
by z ní chtěl vyčíst, oč jde. Pouštím ho pokynem před sebou a pak
za námi oběma zavřu dveře.
Podivujte se obchodníkům: jsou většími mistry svých nervů
a tváří než herci. Nepoznávám strýce: usmívá se vrchnímu účet-
nímu vstříc, nabízí mu místo k usednutí. Ochotné zrcadlo Sůjkova
obličeje obrazí ihned tento úsměv, rty se mu zvlní, masité koutky se
zdvíhají. Vrchní účetní usedá zlehka na horkou plotnu svých rozpa-
ků, nepřestává si mnout nervózně ruce. Cítí vážnost okamžiku, ale
marně se namáhá uhádnout, co mu přináší.
– Neměl jsem ani tušení, pane vrchní účetní, mluví strýc přívěti-
vě, že vy a moje paní jste členy jednoho Sdružení. Pročpak takové
tajnosti s věcí tak záslužnou, proč jste s tím nepřišel rovnou ke
mně? Proč tam máme být zastoupeni jenom jedním členem? Celá
rodina tam patří.
– Jak je vám na té houpačce, pane Sůjko? Zdálo se mu, že klesá
do propasti, a vzápětí cítí, že je nesen vzhůru. Nenapadá mu ani, že
tato otázka neměla být dána jemu, nýbrž tetě.
– Ach pane šéfe, nevěděl jsem, že také vy račte… Já zajisté…
Strýc ho přerušuje obvyklým rázným způsobem, jímž projedná-
vá obchodní záležitosti.
– Je to přece naše samozřejmá povinnost. Ale nemohu při svých
starostech pamatovat na všecko. Měl jste s tím přijít sám. Jak dlou-
ho už je má žena členkou?
– Dva roky, prosím.

– 94 –
 – Dva roky.
Strýc pokyvuje hlavou, jako by litoval času, o který sám byl ochu-
zen svou neúčastí ve Sdružení. Dívám se na něho a žasnu. Nevyčetl
bys z jeho vzhledu nic, než co si sám přeje, aby z něho bylo čteno.
Jak dlouho ještě vydrží ovládat pološílené spřežení svého vzteku?
Rozkládá před sebou dopis Sdružení a čte v něm.
– Bohumilé účely a boží požehnání, bručí jakoby ponořen v úva-
hy. Je nám ho třeba všem. Nikdy ho není dosti.
A pokračuje s čelem svraštělým, trochu pohrdavě a nespokojeně:
– Dvě stě korun. Jsou‑li udíleny ročně nebo za půl roku, je to
méně než žebrácký groš, nás nedůstojný. To máte z toho, když si
začnete s šetrnými ženskými.
Zlákán touto muškou, vrchní účetní opustí bezpečné vody roz-
vahy a vymrští se za ní.
– Ach ne, pane šéfe. Křivdil byste milostivé paní. Je to pravidelný
měsíční příspěvek a zajisté velmi štědrý. Velkomyslnost a dobrota
milostivé paní budí obecný obdiv a úctu.
– Dvě stě korun měsíčně, dvě stě korun měsíčně, ze strýcova
hlasu se ozývá zdušený kvil i řev. Dva tisíce čtyři sta ročně, čtyři
tisíce osm set korun za dva roky. Dva tisíce čtyři sta zlatých. Ukažte
mi autora, kterému bych byl vyplatil tolik peněz za dva roky! A tohle
jsem trpěl a hýčkal ve svém domě!
Popruh přetvářky praskl, pružina vzteku vymršťuje strýce, řve
jako o svém spasení.
– Ven! Máte výpověď na hodinu. Tady je dvě stě čtyřicet korun
za únor a tady sedm set dvacet za další tři měsíce. Nemusel bych
vám to dát. To jenom proto, že jsem se tu s vámi tahal skoro dvacet
let.
Zpitomělý tím nenadálým obratem, vrchní účetní přijme obálky
ze strýcových rukou a žmoulá je bezradně v dlaních.
– Ven! Nechci vás tu vidět už ani minutu.

– 95 –
 Vrchní účetní jde ke dveřím strojovým krokem zpola omráčené-
ho člověka, který dosud necítí bolesti, ani nepochopil, co se s ním
stalo. Ale jak bere za kliku a otvírá je, jako by za nimi zahlédl tvář
svého osudu. Obrací se, padá na kolena a leze zpátky ke strýci.
– Dvacet let, blekotá, dvacet let. Pane šéfe, to není možné. Nejsem
vinen, milostivá paní si to sama přála. Chtěl jsem jen vyhovět. Za
nic nemohu. Pane šéfe, dvacet let. A mám tři děti. Co budu dělat?
Co řeknu doma? Ta hanba!
Strýc staví před sebe židli a ustupuje za stůl, zuřivost ho ještě
neopustila, nemůže ho opustit, vrací se při vzpomínce na těch zbůh-
darma vyhozených čtyři tisíce osm set korun.
– Ven, křičí, vyhoďte ho ven! Karle, zavolej Josefa!
Otvírám dveře, osazenstvo krámu i skladu stojí za pultem něko-
lik kroků od nich v postoji napjatého naslouchání. Zdálo by se, že
pan Josef sebou sotva pohnul, a už je vedle mne, hlavu nachýlenou
dopředu, dlouhé opičí paže, vytahané náklady balíků, se mu chtivě
klátí podle těla, v očích mu to žíhá zlomyslnou radostí. Má také své
účty s panem Sůjkou, kdo by kdy věřil, že vůbec dojdou proplacení?
Pokročí k němu a položí mu na rameno svou těžkou tlapu.
– Tak neblbnou a jdem, řekne s výhružnou jistotou.
Tu se účetní zachvěje, jako by se probouzel z nesmyslného snu,
a jeho zoufalství se rázem promění v šílený vztek člověka léta
šlapaného a nyní pokořeného před očima všech, které šlapal sám
v posloupnosti lidské tyranie. Vyskočí a křičí, sliny se mu hromadí
v koutcích masitých rtů a stříkají kolem:
– Nikdo ať na mne nesahá! Půjdu sám z té peleše lotrovské.
Ukazuje prstem na strýce, šermuje tím písařským čepelem, po-
třísněným inkoustem, a hlas mu ječí v nesnesitelné výšce.
– Chtěl jsi upřít Bohu jeho mzdu, ale on si tě najde. Nadarmo
o tobě neříkají a nepíší žralok a krvavý pes. Bůh si tě najde.
Dost. Opona může jít dolů. Herci, uneseni vášní, se mi trochu
spustili, ale vcelku bylo to zdařilé představení a uspokojilo mne.

– 96 –
Přehrával jsem si je ve svém podkroví mnoho večerů dlouho do
noci, vychutnávaje znovu každý posunek, škleb a slova účinkujících
i jejich tón.
Dostalo se mně i odměny hmotné.
Stal jsem se vrchním účetním místo pana Sůjky a strýcovým
důvěrníkem.

– 97 –
 V

Nevím, co se odehrálo mezi strýcem a tetou, mohu hlásit jenom

výsledek: nazítří se teta neobjevila v krámě, na její místo zasedla
Markétka.
Ve stínu pokladní budky svítí její bledá tvář. Vypadá, jako by
nespala, probděná noc jí vyhloubila temné stružky pod očima,
slzy omyly do bíla růžové zabarvení jejích lící. Trpím tím, to jsem
nechtěl. Pro mne ať celý svět se svíjí v křečích, rve si hrdla a rozbíjí
si hlavy, jenom ty, Markétko, buď šťastna.
Vyčíhám si chvíli, kdy mrtvá hodina kolem desáté dopolední
nerodí zákazníky a ostatní zaměstnanci polykají chvatně a kradí
své přesnídávky, abych se k ní přiblížil.
– Proč tě sem posadili, Markétko? Je snad teta nemocná?
Chtěl bych jí říci něco zvláštního, třeba, že je příliš krásná pro
naše katakomby, ale dusím se vlastním jazykem a vypravím ze sebe
sotva to nejnutnější.
Pohlédla na mne mlhami nočního pláče.
– Budu tu nyní sedat stále. Maminka už nechce chodit do krámu.
Naklonila se ke mně, aby mohla šeptat, potkala včera poprvé
strašidlo života a nevzpamatovala se dosud z té hrůzy. Tvou vinou,
slyšíš, tvou vinou. Takové je to vždy: něco začneš, ale ostatní už se
děje bez tvé vůle a třeba proti ní. Jako bys byl obdařen mocí vyrazit
ze skály pramen, ale pak jím byl uchvácen a nesen.
– Proč byli včera na sebe takoví, Karlíku? Zdálo se mi, že se nikdy
nemohli mít rádi. Tatínek je zlý. Kdyby nebyl zlý, nemohl by tak
křičet na maminku. Vždyť se ničím neprovinila. Copak je špatné být
zbožný a prokazovat jinému dobro? Poslali mne přece do kláštera,
kde jsem se učila, že je to největší ctnost.

– 98 –
 To jsem nechtěl. Stál jsem před ní s hlavou sklopenou, nevěda, co
bych jí odpověděl. Bylo to horší než zlo, jakého jsem byl schopen.
Jako bych vzal za ruku důvěřivé dítě, dovedl je k rozžhaveným plá-
tům a řekl: – Hle, jak jsou pěkně červené. Pohlaď si je!
Dalo by se soudit, že má hra nemohla lépe dopadnout. Mé
postavení v podniku je už nepochybné. Sedím na místě vrchního
účetního a každému je jasné, že mě strýc považuje za svého zá-
stupce. Byl přijat nový příručí a starý zasedl k mému stolu. Možná
že účetní Plicka cítí ve svém srdci osten. Po právu, říká si třeba,
měl jsem být jmenován vrchním účetním já. Ale je to pokorný
človíček, neschopný vzpoury ani intriky. Ostatně v čase, kdy tak
snadno jsou vyhazováni zaměstnanci sloužící dvacet let, je lépe
neupozorňovat příliš na sebe, snažit se být co nejméně nápadný,
mlčet a táhnout.
Nemusím už dbát pošklebků za svými zády. Obrátím‑li se na
někoho, hrbí se mi vstříc uctivost a ochota. Strýc se nyní zabořil do
práce jako proklatec, vypadá to, jako by mu nezbyl nikdo jiný na
světě krom jí a mne. Volá mě přes tu chvíli k sobě, aby se se mnou
poradil o věcech, o nichž se už dávno pevně rozhodl. Potřebuje
s někým mluvit a někoho vedle sebe cítit. Doma nachází jenom
mlčení. Uhodil příliš tvrdě a potkává se s odvetou. Po tolika letech
šťastného manželství se mezi ním a jeho ženou vztyčila zeď. Ani
jeden ani druhý to nedovedou pochopit, ale nedovedou si také
pomoci. Strýc by možná nyní rád couvl. Nemůže. Zhroutil by se.
Přestal by být Metodějem Kuklou, vládcem, z jehož příkazů a roz-
hodnutí není odvolání. Když vstával jindy od stolu, po obědě nebo
po večeři, byl zvyklý pohladit svou ženu po vlasech. Ta dlaň je nyní
prázdná. Zdvíhá ji a opět ji bezradně spouští, neunese tíhu toho
posunku. To mu snad vadí ze všeho nejvíce. Tolik se to podobá
vdovství, alespoň jeho dlaň ovdověla. A je to tak nepochopitelné,
jeho žena chodí kolem něho jako dříve, ale jako by neměla pro něj
oči a ze slov jen ta nejnutnější. Má po celý den pocit, jako by mu do

– 99 –
dlaně foukal ledový vítr. Dívá se do ní občas, snad doufá, že v ní opět
objeví, co ztratila, chce z ní vypudit neodbytný van chladu, hladí si
koleno, aby ji rozehřál.
Slýcháme nyní stále častěji, jak vstává a přechází kanceláří. Jde
ke dveřím, ale ještě se vždycky včas přemůže, a pak přechází sem
a tam, sem a tam. Musí se přemoci, musí rozchodit tu touhu, která
ho přepadá tolikrát za den, jít a vrátit dlani, co jí schází. Kuklové se
nedoprošují. Proč nepřijde ona, neboť čí to byla vina? Možná že byl
příkřejší, než bylo nutno, ale nemůže vzít zpět nic z toho, co řekl
a udělal. Byla v tom celá pravda jeho života a tu byl tak neschopen
zradit, jako se nemohl naučit létat nebo psát básně.
Nikdo nikdy už nepřiměje tetu, aby se vrátila do krámu a za-
sedla v pokladně. Bylo v ní uraženo něco hlubšího než jen žena,
na kterou křičí muž. Div jí nebylo řečeno, že je zlodějka proto, že
vědoma si hříchů, jimiž je zatížen tento dům, pokoušela se obměkčit
za všechny jeho členy Boha modlitbou i skutkem. Nemohla jednat
jinak. Někdy ji to strašívalo i v noci; bílé pařáty se vztahovaly po
jejím muži, disharmonický sbor ječel: Žraloku! Krvavý pse! Proč mu
tak říkali, proč o něm psali, že zbudoval své bohatství z krve a díla
nejlepších českých synů, zatímco oni, živeni ohryzanými kostmi
bídných honorářů, zmírali hlady? Proč by to o něm psali, kdyby
na tom nebylo alespoň trochu pravdy? Tomu ty nerozumíš, říkal jí,
když se s ním o tom pokoušela promluvit a přimlouvala se, aby byl
milosrdnější k těm ubohým autorům.
– Dávám jim víc, než by jim dal kdo jiný. Proč by se ke mně jinak
hrnuli? Nevolám je ani nelákám, říkal, jako by jeho podnik mohl
docela dobře být bez takové zbytečnosti, jako jsou autoři, jejichž
díla vydával – mohou jít jinam, nejsem přece sám v celé Praze.
Nedávej se tím zneklidňovat, je to jen pokřik konkurence, která mi
závidí mé podnikatelské úspěchy a tváří se, jako by měla na mysli
jen dobro autorů a nějaký svatý národní zájem. Věřila mu i nevěřila,
ale především ho milovala, a konejšíc své pochybnosti i svůj strach

– 100 –
o jeho věčnou spásu, stupňovala svou zbožnost a zkoušela všechny
cesty, vedoucí k získání božího milosrdenství.
Nyní jí zůstala už jen modlitba, jíž mohla doufat oblomit ne­
úprosnou boží spravedlnost. Strýc smazal svým činem poslední její
pochybnosti, pro ni byl teď právě takovým hříšníkem, jaké si Bůh
vybírá, aby velikostí jejich viny a trestu dal varovný příklad ostat-
ním. Odkopl slitování, odstrčil ruku, která ho zvala k sobě. Nedalo
se spoléhat již na nic jiného než na nekonečnost boží dobroty. Kdo
může tušit, jak se Bůh rozhodne smýt velikost své urážky? Tetě
bylo, jako by už slyšela šumět nad střechou domu černá křídla posla
odplaty. Koho se dotkne svou dlaní, zároveň palčivou a ledovou?
Neboť kdo ví, snad bylo uzavřeno v úradku božím potrestat viní-
ka v těch, kdo jsou mu drazí. A protože, třeba byla nesmiřitelně
uražena a pohněvána, nepřestala milovat svého muže a pevně
věřit, že i on ji miluje, byla by ráda přivábila boží pozornost k sobě
a nastavila svou hlavu za oba ostatní. Neboť byla tu ještě Markétka
a nezapomínejme, že v dětech a v jejich osudech nás postihuje
trest boží nejčastěji. Zbývá jen modlitba, úpěnlivá a vytrvalá. Teta
obchází kostely, kleká ráno při mších, sklání hlavu při odpoledních
požehnáních. Nedbá už ani o domácnost, všechna její energie se
soustředila na jediný úkol: odvrátit trest, který vidí přicházet.
Jsem lapen v síti, kterou jsem zatahoval kolem jiných, jsem la-
pen, protože v ní uvázla i Markétka. Nemohu být šťasten, třebaže je
mi nyní dopřáno dívat se na její tvář celé dny. Tento krám, vysoký
a šerý, obložený od podlahy až po strop policemi s hudebninami, na
něž usedají vrstvy nevyhubitelného prachu, není zdravým místem
pro Markétčinu krásu. Musí v něm vyblednout, podobna výhonkům
hyacint, vzklíčených ve sklepním přítmí. Sbíral jsem její úsměvy
a mučil jsem se každým z nich.
Ale Markétka, třebaže jsem s jejím jménem a se vším, co pro
mne byla, spojoval křehkost úponkovité rostliny, jež nemůže být
živa bez slunce, dobré pohody a cizí opory, byla přece jen dcerou

– 101 –
křemenného Metoděje Kukly a jeho neúnavně energické ženy. Byla
nešťastná z rozporu svých rodičů i z toho, že už nemůže vzhlížet
k svému otci s čistou obdivnou láskou svého dětství, ale nebyla
stvořena k tomu, aby věšela hlavu. Zasedla do pokladní kukaně
s takovou samozřejmostí, jako tam kdysi sedala její matka, a seděla
v ní a přijímala a vydávala peníze s takovou důstojností a půvabem,
že nikdo nemohl ani na chvíli pochybovat, že má před sebou někoho
více než ubohou placenou sílu, kterou od rána do večera straší pří-
zrak, že se předá a bude musit doplácet ze svého hubeného příjmu.
Když zpozorovala, že matka si přestala všímat i vedení domácnosti,
ujala se nezaleknutě i tohoto úkolu. Služebné, zmatené zprvu její
mladostí, vlídností a úsměvy, s nimiž udílela své rozkazy, měly záhy
poznat, že dovede také trvat na jejich přesném plnění právě tak
neústupně jako její matka. Zdá‑li se mi, že trpí svým postavením, je
to jenom přelud zamilovaného člověka. Nicméně si dodám odvahy
a zmíním se o svých obavách a pochybnostech strýci. Pohlédne na
mne užasle a bez porozumění.
– Ubírá jí to snad na cti?
Od té doby, kdy jsem viděl strýce vydrážděného k nepříčetnosti
bolestí zraněné lakoty, dovedu s ním hovořit bez chvění a zajíkání.
Mluvím o Markétčině zdraví, o potřebě pohybu, vzduchu a vyražení
pro dívku v jejím věku.
– Zdraví, zdraví, pošklebuje se mi strýc. Starej se především o své.
Myslím, žes nebyl na pořádné procházce od té doby, co jsi přišel
k nám. Markétčino zdraví. Je Kuklová a to postačí. Její matka nebyla
o mnoho starší, když zasedla v pokladně, a seděla v ní bezmála
třicet let. Jdi a zeptej se jí na její zdraví. Markétka se v pokladně div
nenarodila. Je to její místo, tak dědičné jako trůn. Tam bude sedět,
až bude paní tohoto závodu. Kuklové budovali svůj blahobyt vlast-
níma rukama a neuvykli spoléhat na jiné. A tak to bude vždycky.
Nemůže jí škodit, bude‑li uvykat svým povinnostem už teď.

– 102 –
 Narazil jsem na zeď neúprosného myšlení člověka, jemuž hroma­
dění majetku samo o sobě bylo hlavním smyslem života. Nikdy ho
nenapadne, že by mohl svého majetku užít jinak než k hromadění
nového, nikdy z něho nebude mít nic než starost, jak by jej uhájil
a zvětšil, a snově těžký a ze sna budící strach z jeho ztráty. Až já
tu budu pánem, říkám si, všechno bude jinak. Zkypřím životem tu
mrtvou půdu neužívaného bohatství. Pro Markétku, ano, jedině pro
ni, neboť na nikom jiném mi nesejde.
Ještě jednou jsem se však pokusil vysvobodit Markétku ze zajetí
krámu. V den, kdy se mi zdála obzvlášť pobledlá, vypravil jsem se
za tetou.
Třetí hodina odpolední rozsvítila pokoje prudkým podjarním
sluncem. Teta se právě strojila na svou pravidelnou obchůzku po
kostelích. To divoké mladé světlo, třebaže jeho nahá břitkost byla
zmírněna záclonami, bylo k ní nemilosrdné. Modelovalo její obličej
hlubokými vrypy vrásek, představovalo mi tvář známou podobou,
ale cizí výrazem, s očima hořlavýma a rty sevřenými do tvrdé přím-
ky. Krása, teskná mi připomínkou mnoha Markétčiných rysů, krása
kmitající a proměnlivá, složená z rozporů něhy a prudkosti, dobroty
a energie, krása, již čas jen přetvářel, ale nehubil, spala nyní v té
tváři jako pod náhrobním kamenem.
Neviděl jsem tetu po několik týdnů. Od té doby, co jsem byl jme-
nován vrchním účetním a co se mi dostalo platu dvou set korun
měsíčně (strýc nezapomněl na této změně vytěžit svých čtyřicet
korun, vysvětluje to tím, že jsem ještě příliš mlád i na těch dvě stě,
jež dostávám), přestal jsem být zván i k nedělním obědům a stra-
voval jsem se sám v nedalekém hostinci. Nepodařilo se mi utajit
své překvapení a tetě to neušlo. Její rty nepovolily a nezavinily se,
když promluvila:
– Tak copak jsi mi přinesl? Nezvolil sis právě vhodnou dobu.
Odcházím. Spěchám.

– 103 –
 Proměnila mě v kloučka nelítostným způsobem uvítání; cítil
jsem, jak mi jazyk dusivě bytní a tuhne v ústech. Odmítavý postoj,
který ke mně zaujala od chvíle, kdy vytušila, jakého druhu je můj
zájem o Markétku, zesílil patrně zatím v úplný odpor. Jí jsem asi
měl co vděčit, že jsem přestal být zván k rodinnému stolu v neděli.
Strýcova šetrnost se nevztahovala na kus jídla. Kdo ví, snad i mne
podezřívala z události s dopisem, třebaže jsem byl přesvědčen, že
všechny stopy končí u strýce. Přešlápl jsem na žhavém uhlí jejího
pohledu.
– Teto, kdy se zase vrátíš do krámu? vypravil jsem ze sebe.
Klovla po mně posměšnou otázkou:
– Zastesklo se ti snad po mně?
Věděla, že mne vhání do úzkých, a měl jsem určitý dojem, že ať
odpovím cokoli, bude jí to znít zvukem falešné mince. Nemohl jsem
před ní nic skrýt, cítil jsem se průsvitný před jejíma očima, četla ve
mně jako na okenní tabulce popsané znameními zrádného prstu.
Mohl jsem jen doufat, že v lázni mé lásky k Markétce má slova se
povléknou amalgámem upřímnosti a zazvoní čistě. Promluvil jsem,
spínaje nízko a jakoby nevědomky nepozdvižené ruce:
– Teto, prosím tě, vrať se do pokladny. Copak nechápeš, že
Markétka trpí tvou zatvrzelostí? Je příliš mladá a křehká, aby vy-
držela beze škody sedat celé dny na jednom místě.
Dívala se chvíli před sebe nevidoucíma očima. Snad byla zasa-
žena a zmatena prudkostí mých slov a naslouchala jejich ozvěně
v spletitých chodbách myšlenek. Zatímco ostatní se rozplývala so-
vím houkáním, jedno nepřestávalo znít ve své plnosti. Trpí. Všichni
trpíme. Jenom utrpením se můžeme bránit utrpení. Menším velké-
mu. Stálým a drobným jednomu nekonečnému. Nemáme, co jiného
bychom mu postavili v cestu.
Odpovídá komusi jinému než mně, když promluví.
– Snad opravdu trpí, ale možná že ji to vykoupí z utrpení daleko
většího.

– 104 –
 Usmívala se jako v naději, ale pak, jako by zaslechla vraní krákot
podezření, řekla prudce:
– Ale co je tobě vůbec do Markétky, proč se i o ni staráš?
Nenapadlo mne nic lepšího než:
– Jsem přece její bratranec.
Teta se pokřižovala v jizlivém úleku.
– Bůh mě netrestej. Málem bych na to byla zapomněla. Ty a Mar­
kétka – příbuzní. Kdyby to bylo o koleno blíž, myslím, že bych si
zoufala.
Neočekával jsem takový přímý útok, choulil jsem se před ním,
cítil jsem, jak mi hlava zalézá do ramenou. Teta se ke mně naklonila,
její ruce v černých rukavičkách se vztáhly a uchopily mě za klopy
kabátu.
– Prohlédla jsem tě, synáčku. Uzdálo se ti, že jsi našel znamenité
místečko, kde by ses mohl napevno usadit. A Markétka ti k tomu
měla posloužit. Vyhodila bych tě hned, kdybych nebyla přesvědče-
na, že to byla boží vůle, abys k nám přišel. Snad jsi byl určen, abys
nám přinesl trest, který nám byl vyměřen. Nejsem tak šílená, abych
se vzpouzela Bohu, pokusím se ho obměkčit. Znamení tě provázejí,
o tom není pochyby. Dvacet pět let jsem žila s mužem v klidu a lásce.
Jsi u nás sotva rok, a vznikl mezi námi rozpor, který se snad nikdy
nezacelí. Jsi tím vinen? Ponechám Bohu, aby to rozhodl. Vím jen,
že jsi z toho těžil a chtěl bys těžit dál. Ale pamatuj si, ať tě strýc
podporuje jak chce, Markétka ti obětována nebude. Seď si tam před
ní a dívej se na ni celé dny jako hladovec, nikdy ji nedostaneš. Slyšíš,
nikdy!
Lomcovala mnou mírně, zdůrazňujíc každé ze svých slov, a když
skončila, odstrčila mě od sebe. Zmocnilo se mne zoufalství, slabost
mě lámala v kolenou. Sepjal jsem ruce k prosbě, nyní už jsem nic
nepředstíral ani nehrál. Vykřikl jsem.
– Ale teto, vždyť já ji miluji.

– 105 –
 Nevím proč, ale její pohled mi připomněl dávno zapomenutý
pohled učitele Zimáka, když mi řekl: Alespoň plivat bys po něm
nemusel.
– Ty někoho miluješ?
Vrážela do mne jeden za druhým hřebíky neúprosných slov:
– Je v tobě červ. Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti
položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý
člověk nemůže nikoho milovat.
Stál jsem tu dlouho, ještě když odešla. Snad jsem ani na nic ne-
myslil. Jen jsem měl hlavu skloněnou na prsa. Naslouchal jsem, co
se děje s mým srdcem! Červivý člověk.

– 106 –
 VI

Strýc mne pozval na koncert. Zajímá se o nějakého Jana Boleslava

Klenku, mladého klavírního virtuosa a skladatele. Jeho poradci mu
ho vřele doporučili, je prý to výjimečný talent, od něhož lze očeká-
vat nejlepší. Žák velikých mistrů se vrátil nedávno z koncertního
turné po Rusku, Německu a severských státech, hřímavá ozvěna
jeho úspěchu se rozléhala i ze stránek našich novin. Dnes poprvé
po svém návratu bude hrát v Rudolfinu. Na programu je Chopin,
Beethoven, Smetana a Klenkovy vlastní skladby. Na ty je strýc ob-
zvlášť zvědav, leží na jeho stole, má je vydat.
Fiakr nás odvážel nedlouhou cestou z Karlovy ulice k Rudolfinu.
Strýc seděl vedle tety a Markétka vedle mne. Milosrdná tma, jen
málo odbarvená citrónovou šťávou plynových lamp, ležela mezi
námi a hrkot kol na kostrbaté dlažbě přehlušoval naše mlčení.
Markétka se lehce chvěla, nemyslím, že by jí bylo chladno, to jenom
křídla mládí v ní vibrovala. Dovedla ještě žít skutečnost jako sen
a pohybovat se ve snu jako ve skutečnosti. Veliká síň plná bílého
světla, hlava na hlavě dobře ustrojených žen a mužů, šum hovoru
a smíchu a potom hudba. Prožívala to už teď ve tmě a kodrcání
fiakru. A až bude na místě a zazní hudba, to už se zas bude prochá-
zet někde docela jinde, snad po lukách, snad v zahradách, nebo kde
se tak dobře daří jejímu snění, ruku v ruce s nepojmenovatelnou
touhou.
Uvádějí nás do lóže po pravé straně. Parter pod námi je již té-
měř zaplněn, občas některá tvář se k nám pozdvihne a usmívá se
na pozdrav. Teta hraje s přemáháním svou úlohu ženy největšího
pražského hudebního nakladatele. Strojí se do blahosklonné a po-
těšené vlídnosti, která rychle odumírá a jen nesnadno se probouzí
k novému záchvěvu života. Ubohá teta! Je jistě přesvědčena, že

– 107 –
každým úsměvem, k němuž se přiměla, stává se spoluvinicí hříchu
a ruší účinek předlouhých modliteb, určených na odvrácení trestu.
Na mne sotva pohlédla, když jsem jí po vstupu do lóže pomáhal
z pláště, a její oči v tom krátkém pohledu jako by říkaly: Nu, hleď-
me, jak se namáháš. Zbytečně, synáčku, mezi námi je konec. Teď
se mě snaží nevidět a to mne pokouší, abych se k ní přes tu chvíli
nakláněl a upozorňoval na sebe zdvořilými poznámkami, na něž se
mi dostává odpovědí sotva jednoslabičných.
Strýc stojí za námi, salonní oblek zvyšuje ještě jeho uzavřenost
a důstojnost. Neusedne, dokud program nezačne, protože přes tu
chvíli někdo přichází, aby si s ním stiskl ruku, pohovořil několik
slov a vyslovil poklony dámám. Jsou mezi nimi staří přátelé, kteří
si mohou dovolit takovou důvěrnost jako zeptat se, proč už nevídají
tetu v pokladně. Možná že by rádi vzali svou všetečnou otázku zpát-
ky, když pozorují, jak pomalu se otvírají tetina ústa k odpovědi, ale
kdo mohl tušit, že takovým nevinným dotazem na něco narazí? Teta
nechce lhát, copak každým slovem má hřích narůstat? Odpovídá
jenom, co je a co všichni vědí: – Markétka mě nahradila. Sprovodila
tím ze světa klam, nedopřála mu naopak, aby se rozrostl ještě více?
I mlčením lze lhát, říká si asi, a vidím, jak její ruce se hledají v klíně,
až se sepnou, a rty se několikrát tiše rozevřou a pak semknou tím
pevněji.
Ale Markétka jako by nevnímala nic z toho, co se netýká přímo jí.
Žije z této chvíle tak šťastna jako děcko v loutkovém divadle. Staří
vlasatí nebo lysí páni se naklánějí nad její ruku a říkají poklony, žer-
ty a lichotky, trochu otcovské a mírně seladónské, postaru uhlazené
a laskavé. Pýcha a ješitnost jim natřásá hřívy a nadouvá podbradky,
zdánlivě nevšímaví sbírají pohledy, které se k nim obracejí, ale před
strýcem se rozplývají, nezapomínajíce zároveň jaksi zdůrazňovat
hodnotu své zdvořilosti. Dovedou to zařídit tak, že nemůžete
uhodnout, na čí straně má být větší míra potěšení z tohoto setkání.
Jeden z nich, koryfej se lví hlavou, jejíž hříva ustoupila už hodně

– 108 –
dozadu, veliký učitel klavírní hry a současně rektor konzervatoře,
jehož školy, etudy a prstová cvičení tvoří základ strýcova obchodu,
pronáší blahosklonně a okouzleně:
– Ach, to je tedy vaše dcera. Doslova, drahý příteli, nejskvostnější
dílo, jaké jste kdy vydal.
I očekává, že mu bude stejným oplaceno.
Markétka se usmívá a odpovídá svým měkkým, trochu zastře-
ným hlasem. Je tu a není, její pohled se vzdaluje a vrací, motýlí
křídla v něm kmitají. Kdybych ji mohl vzít za ruku, ucítil bych jejich
tepot. Proč je tak vzrušena, co očekává? Řekl bys, nic menšího než
zázrak.
Rektor konzervatoře zkysl v naší lóži. Má své místo dole v par-
teru, ale tady, jak se zdá, dýchá se mu volněji. Má tak trochu trému.
Jan Boleslav Klenka je jeho žák, ten jeden největší ze všech, jímž si
každý učitel přeje mít korunováno své životní dílo. I jeho se dotýká,
jak bude mladý virtuos přijat tím netykavčitým pražským obecen-
stvem, jemuž rektor pro jistotu spílá už raději předem.
Klenka se objeví na pódiu jaksi nečekaně, lidé byli v nejlepším
rozhovoru, jako by už dávno zapomněli, proč sem vlastně přišli.
Veliký silný mladík; zdá se, že frak je nacpán k prasknutí jeho rameny,
zády, pažemi a hrudí; z červeného obličeje trčí vpřed brada a pěkný,
trochu šikmý nos, tmavohnědé, vlnité a nepříliš dlouhé vlasy sčesá-
ny dozadu. Nedívaje se do sálu, jde ke klavíru rychlým krokem, cítíš
z jeho chůze, jak chce mít už za sebou ten kousek cesty a sedět před
klávesami, kde je jistota. Několik lidí zatleská, vystřelí to tu a tam jako
na předních strážích, ale nemá to odezvu ani pokračování. Není v tom
nepřátelství ani lhostejnost, jen trochu upjatosti kolektiva, které chce
proklamovat svou vzácnost a oznámit napřed, že na ně si jen tak
někdo s něčím nepřijde. Není v tom nepřátelství, ale nechtěl bych být
na místě toho člověka, sám proti tolika, a drtit tuto hradbu. Klenka
je v tu chvíli u židle před klavírem, pohlédne krátce do sálu a uhodí
před sebe hlavou v jakési pohrdavé a odmítavé úkloně.

– 109 –
 Tu, jak to udělá, se mi rozbřeskne. Klenka, nu ano, Klenka. Nějaký
Klenka se mnou chodil do gymnázia, ale jen krátce. Přišel odněkud
z venkova do sexty, tam jsem ho však ztratil, snad šel na konzer-
vatoř – nevím už. To by mohl být on. Říkali přece o něm, že hraje
báječně na klavír a že studuje soukromě hudbu. Jenomže co mi bylo
tenkrát do hudby i do něho, který byl takový zamračený, nabručený
klacek. Přece však jednou, vzpomínám si, jsme ho dostali s sebou na
flám. Zprvu hrál na naši žádost v jedné z těch našich putyk valčíky
a polky na starém pianinu, při nichž jsme tančili s číšnicemi. Ale
jak začal pít, Klenka odmítal hrát nám k tanci a vytloukal z kláves
kousky, jimž jsme nerozuměli a které nás otravovaly. Pak ho popadl
záchvat zuřivosti a chtěl rozkopat a rozbít pěstmi to staré pianino.
Nakonec padl tváří na jeho klaviaturu, rozplakal se a usnul tak tvr-
dě, že se to podobalo ztrátě vědomí. Nevím proč, ale tenkrát jsem
se neodvážil nechat ho v hospodě a zmizet, jak jsem to často udělal
jiným ze svých kumpánů. Dovezli jsme ho domů drožkou v časném
ranním soumraku, vysoukali ho po starém točitém schodišti až před
dveře bytu, kde bydlil se svou ovdovělou matkou. Zatáhli jsme za
rukojeť starodávného zvonce, a nevyčkavše ani jeho chraptivého
doznění, prchli jsme jako praví uličníci. Klenka se objevil ve škole
až třetí den, bledý, podmračenější a zamlklejší než dříve, a s nikým
z nás, kdo jsme byli zúčastněni na jeho dobrodružství, nepromluvil
až do konce školního roku ani slova.
Klenka si zatím upravil několikerým poposednutím židli pod
sebou, pak vytáhl kapesník a otíral si zvolna a důkladně dlaně, od-
hodlán patrně nezačíti dřív, dokud ztišení v sále nebude naprosté.
Vyhrál svůj nástup, již nikdo z posluchačů ani nešeptne, nesykne,
nevrzne sedadlem ani nezakašle. Poposedl ještě jednou, zdvihl ruce
nad klávesy a vzápětí z nich vybuchly vstupní Allegra maestosa
Chopinovy Polonézy – Fantazie. Dohřmí korunovaná a pedálovaná
půlová druhého akordu a z ní – nevěřil bys, že něco takového může
vyjít z těch těžkých mužských paží – vysype se v závratném letu

– 110 –
drobné pianové perlení chromatického běhu. Prolétlo to jako blesk,
a přece každý tón uhodil osamoceně a jasně o desku tvého vnímá-
ní. A korunovaná pomlka, v níž pianistovy ruce opouštějí klávesy
a padají jako bez vlády podle těla, dopřává tvé rozčeřené mysli, aby
vsákla tu první pršku. Ruce se zdvihly, druhý výbuch a výtrysk, po-
mlka, určená ozvěně ve tvém nitru, pak forte v polonézovém rytmu
sklouzne do piana a pianissimo tak jemné, žes je snad ani nevnímal
sluchem, nýbrž póry a nějakým šestým smyslem, rozehraje skrytou
harfu, o níž jsi nikdy netušil, že ji v sobě nosíš. Ovinuly tě horké paže
a nyní tě kolébají ve svém náručí. Polonéza pokračuje, vzdychá,
bouří, stoupá a klesá, houpá boky svých rytmů, tmavá krasavice,
opojená svým vlastním obrazem v zrcadle, lenivým a vznešeným
vlněním svého těla zpívá sílu své vášně.
Bylo to mé první setkání s hudbou v této podobě a propadal
jsem její moci s temným vztekem a vzdorem. Chobotnice musí být
milosrdnější. Ale to, co vycházelo z kláves zpod Klenkových rukou,
strhovalo mě a vsakovalo do sebe jako vír, svítilo to jako strašlivé
slunce do všech koutů mé mysli, až všechno v ní se dalo do pohy-
bu, zapomenutý a neviditelný život procitl a hemžil se, jako když
pohneš rozvalinou.
Viděl jsem se, to bylo nejhorší ze všeho, a nenacházel jsem na
sobě nic, v čem bych mohl dojíti zalíbení. Ta Chopinova Polonéza
se dala ještě vydržet a  snést, peklo se otevřelo zplna až při
Beethovenově Appassionatě a chňapalo po mně svými plameny.
Ani z nebeského Andante con moto nesprchlo na mne očistně a ne-
dýchlo vykoupením. Křičelo a dupalo to ve mně, jako bych opět
stál v maminčině pološerém pokoji, zmítán záchvatem zuřivosti,
když mi dočtla příběh o Davidu a Goliáši: Ty jsi tím vinna, nemělas
mi to číst! Někde na nebeském kůru vysokým jasným hlasem zpí-
vá Frantík Munzarů, rybičkář Prach se řítí rachotivým pádem ze
schodů, dusím se v pěsti páně Hordově, ne v jedné jen, i v té druhé,
v níž svíral potkana, přistrkuje mou tvář k mé vlastní tváři: Na, tady

– 111 –
máš, vem si svého miláčka; ale snad je to tetina tvář, jež se ke mně
naklání: Slyším červa v tvém srdci. Co to tak sladce zpívá, jsi to ty,
Markétko? Plameny se tvých sukní nedotknou, bláto z mých úst je
nepotřísní, jdeš a nevidíš mě, proklatce mezi proklatci, vzpínám se
za tebou, chci tě, kdybych byl nejproklatější z prokletých, chci tě,
copak tě nikdy nedosáhnu? Táhněte mi s takovou hudbou. Chtěl
bych utéci pro svou záchranu.
Rozhlédl jsem se po tvářích ostatních. Strýcova zůstávala nedo-
tčena ve svém obvyklém klidu. Zaujatá, pozorná tvář člověka, který
sem nepřišel za svým potěšením, nýbrž aby posuzoval a nedal se
mýlit ve svém úsudku, neboť na jeho základě musí dojít k vážnému
rozhodnutí: bude nebo nebude investovat své peníze. Tetina tvář
se uzavřela ještě pevněji, rty byly sevřeny, že je nebylo téměř znát,
a každý její rys jako by říkal, že je tu proti své vůli. Kdo ví, kdyby byla
mohla, snad by si byla zalepila uši voskem jako plavec Odysseův.
Rektor se podobal hypnotizéru, vedoucímu celou svou silou spáče
po laně. Musíš, křičely jeho oči, musíš! Jako by oběma rukama při-
držoval korunu svému životnímu dílu, aby ji náhodný závan žákovy
slabosti nesrazil.
A Markétka? Ach, ta tu prostě nebyla. Vzdálila se do světa, kam
jsem za ní nemohl, neznal jsem heslo, jímž se otvíraly jeho dveře,
a zeď kolem něho byla mi příliš vysoká. Hranice nesmyslné bolesti
se vzňala pod mým srdcem, ta tvář uplývala přede mnou, unášena
tokem hudby jako tvář krásné utonulé v dravém proudu, ta tvář
se rozsvěcovala a zhasínala jako luna v závojích řídkých oblaků,
myslil jsem na tajemství, jichž kniha mi nebude nikdy otevřena,
a bude‑li, že neporozumím jejímu písmu. Nenáviděl jsem hudbu,
ukazovala mi mou podobu, jak bych ji neuviděl v žádném jiném
zrcadle, nenáviděl jsem ji, osamocovala mě a brala mi Markétku.
Co mám ještě povídat o tomto koncertě? Klenka vyhrál, chodil
se klanět bezpočtukrát, vyplavován vždy novými a novými přívaly
potlesku, tvář zrudlou námahou hry, jakoby lhostejný k svému

– 112 –
úspěchu, podmračený, skoro odmítavě usekl vždy poklonu a obrátil
se k odchodu.
– Mohl by se alespoň trochu na ně usmát, staral se strýc pohně-
vaně a z jeho hlasu jsi mohl vyčíst, že Klenka vyhrál i u něho a že
už ho považuje za svého autora. – Není ještě tak velký pán, aby si
mohl dovolit takovéhle chování. Odradí si je.
Ale rektor, na němž bylo znát, že se jen s námahou zdržuje, aby
netleskal s ostatními, mu odporoval:
– Ale to je neznáte, drahý příteli. Tohle je naopak přitahuje. Jsou
jako diví po umělcích, kteří se dovedou tvářit, jako by jimi pohrda-
li. Doporučoval bych tento způsob každému, ovšem když opravdu
něco umí. Ale u Klenky to není maska. Myslí si opravdu, že by mu
mohli vlézt všichni na záda. Nemáte ponětí, co to kdysi dalo za práci
přimět ho k vystoupení. A vidíte sám, co by v něm bylo ztraceno.
Markétčiny oči planuly nadšením příliš neskrývaným.
– Myslím, že je to největší umělec, jaký se kdy dotkl kláves, řekla
s mladou dychtivostí, a zároveň stud, ten skrytý osvětlovač našich
hnutí, zapjal červenou pod její pletí. Horoucnost jejího hlasu zasyče-
la mi v uších příškvarem bolesti a teta na ni pohlédla s odmítavým
stažením rtů.
Rektor se potěšeně usmál, jako by tato chvála patřila jemu, ale
vzápětí svraštil čelo, představuje kritičnost nepodjatého soudce.
– Nespěchal bych s takovým tvrzením, je ještě příliš mlád, za-
dudal z hloubky své mohutně vyklenuté frakové náprsenky. Ale
bude‑li to brát tak vážně jako dosud, může se jím jednoho dne stát.
Má k tomu všechny předpoklady.
– Jako by mládí nebo stáří rozhodovalo o velikosti umění, vy-
hrkla Markétka pobouřeně, jak bych to od ní nikdy nečekal, a jako
by se poděsila své smělosti nebo bůhvíčeho skrytého ještě, zarděla
se tmavěji než předtím.
Rektor zaburácel krátkým smíchem, který k němu obrátil mno-
ho tváří.

– 113 –
 – Tak jako všecko, řekl v  nejdokonalejším otcovském tónu,
nakláněje se přitom a hladě Markétčino rameno – i umění musí
zrát. A ono právě pomaleji a důkladněji než všechno ostatní. Pravý
umělec není nikdy hotov a nikdy spokojen se svým dílem.
Nezdolána touto sentencí, raženou v mincovně věčných pravd
a otřelou dlouhým koloběhem, a vítězíc nad svým studem, Markétka
čelila dále starému hudebnímu žreci.
– Je zralejší, než by bylo dvacet jiných na jeho místě za padesát
let. A je právě tak dobrý komponista jako virtuos. Přehrávala jsem
si jeho písně. Dojaly mě, je v nich tolik citu.
Rektor se usmíval na hoře své autority, jež nemohla být podko-
pána hravými packami takového kotěte, a chystal se k odpovědi,
ale strýc ho předešel:
– Zkrátka u naší Markétky má váš protežé vyhráno.
Rektor si pospíšil s odpovědí ráz na ráz:
– A jak u vás, drahý příteli?
Strýcova ramena se vysunula nahoru a spadla, tvář pozbyla výrazu.
– Zdá se to být skutečný talent. Čekám ještě, jak bude obecenstvo
reagovat na jeho vlastní skladby. Ostatně, ať přijde, pohovoříme si.
Byl‑li strýc v té chvíli už rozhodnut vydat Klenkovy věci – a my-
slím, že byl –, mohl si pochvalovat očekávanou reakci obecenstva
jako daleko nejlepší. Já sám bych se nebyl odvážil z ní usuzovat, řekl
bych, že v ní byla jistě větší míra nadšení nad výkonem klavíristy než
obdivu ke géniu skladatelovu. V Klenkových skladbách – nepřetížil
jimi svůj program a hrál jen dvě – bylo mnoho nového a nezvyklého,
ale byl v nich také duch ryzí hudby, neboť i mne, který jsem byl
proti nim už napřed zaujat, chvílemi strhoval a unášel tak, že jsem
zapomínal na svůj odpor k umělci, zrozený z Markétčina obdivu.
Obecenstvo se nemělo k odchodu, vstávalo ze svých míst a hrnulo
se k pódiu, aby si vynutilo přídavky, potlesk trval a neumdléval.
Také Markétce se chtělo dolů k pódiu mezi nadšence. Ale strýc si
přál jít okamžitě domů. Nesouhlasil s tímto vynucováním přídavků

– 114 –
na koncertech. Slovo přídavek znělo profánně jeho zaměstnavatel-
skému sluchu a tento zvyk prohlašoval za nestoudné vydírání nad
smluvenou cenu. Byl jsem mu vděčen za jeho rozhodnutí ze zcela
jiných důvodů.
Snad jsem si myslil, bláhovec, že tím se něčemu zabrání. Měl
jsem se přesvědčit, jak neúprosné je to, co se s námi děje a do čeho
se zpozdile snažíme zasáhnout svou vůlí, tak jako bychom vkládali
strojek do bytosti, jež by i bez něho žila a kráčela svou cestou.
Třetí den po koncertě v Rudolfinu se objevil Klenka v krámě.
Takové větrné dopoledne to bylo. Vichrné kavalkády se hnaly jedna
za druhou od řeky úzkou Karlovou ulicí, přední hlídky jara, bijící
v týl ustupující zimě. Jedna z nich hodila do našich dveří Klenku.
Seděl jsem právě v pokladně, když vstoupil – Markétka prohá-
něla doma služky –, ruku ještě na klobouku, jak zápasil s větrem.
Přirazil za sebou dveře, až zadrnčely, vydechl zhluboka a rozhlédl
se ode dveří krámem, jako by se vzpamatovával z té veselé pranice.
V širokém, volně splývajícím světle hnědém svrchníku, který ještě
zdůrazňoval mohutnost jeho postavy, vypadal světácky a nedbale
elegantní jako cizinec, projíždějící městem. Nešel k pultu. Otíraje si
kapesníkem oči, podrážděné větrem, přistoupil k pokladně.
– Chtěl bych mluvit s panem Kuklou, řekl dosti drsně a bez nej-
menší zdvořilosti.
Polkl jsem, přeskočilo mi v hrdle, než jsem se rozhodl.
– Dovedu tě k němu, odpověděl jsem a zároveň, využívaje zvý-
šené podlahy v pokladně, jsem se postavil, takže se mé oči octly
v jedné rovině s jeho.
– My se známe?
Vykulil na mne oči překvapeně a nedůvěřivě.
Napětí ve mně povolilo, mohl jsem začít s úlohou, na níž jsem piloval
u svého vikýře při svitu hvězd. Podivní společníci, podivní nápovědové.
Samota, noc, hvězdy, mraky, komíny, vítr, hřebeny střech a kouře. Co
všechno se dá upříst z jejich řeči! Ale člověk patří mezi lidi.

– 115 –
 – No bať, Honzíku, odpověděl jsem řečí studentských let. Ne­
pamatuješ se na svůj sextánský flám? Byl to jistě tvůj první v životě.
Rozjasnilo se mu. Zasmál se hlučným, okolí nedbajícím smíchem
a plácl mi na rameno svou širokou tlapou fortissimo dobré nálady.
Vzpomínka se proměnila v tavicí peci času a ze strusky bývalé ošk-
livosti se stalo zlato povedeného čtveráctví. Byl asi z lidí, kteří do-
vedou odpouštět své minulosti, a hlavně cítil se v tu dobu opuštěn.
Jeho matka už zemřela, jak jsem se později dověděl, a po návratu
z ciziny, kde prodlel déle než dva roky, nenašel krom svého starého
učitele bývalých přátel, jichž ostatně nikdy nebylo mnoho.
– A hrom tě, vyrazil s novým zasmáním, přejímaje můj způsob
řeči. Máš u mne vroubek. Natáhneme to spolu. Ale tentokrát dosta-
nu já tebe a nechám tě pod lavicí.
Naštěstí byl krám v tu chvíli prázdný, vítr asi hnal případné
zákazníky kolem nás jako útržky papíru, nedovoluje jim postát
u výkladních skříní a objevit při podívané neodbytnou potřebu
koupě. Zaměstnanci pak už byli zvyklí podobným výbuchům strý-
cových návštěvníků. Nicméně Klenkův smích ještě nedozněl, když
vylákán jím objevil se na prahu své kanceláře strýc a s ním vpadla
do krámu Markétka, zčervenalá a pocuchaná nárazem větru. Bylo
tedy souzeno, abych to byl právě já, kdo ty dva seznámí.
Pohlédli na sebe a Klenka překousl svůj smích sklapnutím čelistí
jako pes, který se rozehnal po mouše. Markétka hluboce vdechla.
– To je pan Klenka, řekl jsem rychle. Vedu ho k strýci… slečna
Kuklová.
Klenka se sklonil nad její rukou – nebylo to nutné, aby mu ji
Markétka podávala – a políbil ji. Byl bych ho nejraději uhodil do
týla, jak byl skloněn. Ještě nikdy mi nebylo dopřáno, abych mohl
Markétce políbit ruku, a tady ten chlap se k tomu dostal hned na-
poprvé pouhým aktem přehnané zdvořilosti.

– 116 –
 VII

Ach, to větrné jaro. Nezapomenu nikdy, jak hučelo a  hvízdalo

v mém podkroví, jak rozehrávalo dunivé varhany prejzových střech
a kvílivé píšťaly komínů, drnčelo chřestivými kastanětami okapů
a škytalo opilým smíchem v lomenicích. Něco nového vstoupilo
do mne, cit dosud nepoznaný a temnější všeho, co mnou dosud
zmítalo. Vedral se do mne a našel mé nitro jako zbrojnici, kde vše
už bylo připraveno pro jeho potřebu.
Markétka byla zamilována do Jana Boleslava Klenky.
Strýc vydal Klenkovy písně i klavírní kousky a nezklamal se ve
svých výpočtech. Klenka byl objev oné sezóny, lidé ho byli lačni.
Filharmonická společnost hrála jeho symfonickou báseň Sardanapal
a Klenka řídil sám orchestr. Vyhrál právě tak jako předtím svým
klavírním koncertem. Ovládal orchestr mohutnými zápasnickými
gesty, v některých chvílích jako by z hudebníků ždímal vše, čeho
jsou lidské síly schopny, vzpínal se na svém stupínku jako vozka
ženoucí své spřežení v sázce o život, vytloukal z něho drtivými
rozmachy hřmící fortissima, aby vzápětí celá ta silácká postava tála
a rozplývala se v křečích něhy a potvrzovala charakter jeho umění,
jak jsme jej poznali z jeho klavírních kousků. Nejsem a nikdy jsem
se nestal natolik hudebním znalcem, abych jí mohl být zcela práv.
Odnesl jsem si z ní dojem mladistvé obří síly, která buší na uzavřená
vrata života, jako by byla přesvědčena, že může uchopit celé jeho
bohatství hned prvním rozmachem, něhy jakoby trochu posmívané,
bolesti jakoby ironicky glosované a síly, která před sebe bije do
tmy, vydávajíc se příliš ze sebe, a protože tápe, nezasahujíc vždy
cíl. Nicméně obecenstvo bylo nadšeno, a zejména studenti přidávali
k potlesku i výkony svých hlasivek a dupání.

– 117 –
 Co mi však záleželo na celém světě, viděl jsem před sebou je-
nom ty dva. Klenku, který se klaní, podoben dělníku zchvácenému
těžkou dřinou, ale usmívajícímu se tentokrát přes všechnu trochu
pozérskou snahu udržet svou tvář zamračenou, a Markétku, která
netleskala a jenom se dívala před sebe jako venkovské děvče, jež
v noci štědrovečerní zahlédlo v temném zrcadle studně mezi třa-
slavými odrazy hvězd i tvář svého osudu.
Chystané vydání jeho skladeb poskytovalo Klenkovi příležitost,
aby docházel do krámu co nejčastěji. Objevoval se tu tak často, až
to začínalo být strýci nepříjemné. Snad si to vykládal horlivostí
a nedočkavostí autora, jemuž uvedení do světa jeho prvorozené-
ho trvá příliš dlouho, a snažil se být co nejsnášenlivější, ač ho to
vyrušovalo z práce. Ale Klenka si nemohl pomoci, táhlo ho to sem,
třebaže vyciťoval, že není vždy vítán. Neměl jiné příležitosti, jak
zhlédnout Markétku a promluvit s ní pár slov, jež na očích a uších
celého krámu mohla být jen obvyklými zdvořilostmi a k tomu ještě
vyslovovanými v nesmírných rozpacích. Jak jsem se asi v těch dnech
podobal vrchnímu účetnímu Sůjkovi! Tak jako kdysi on, i já se snažil
předstírat, že si ničeho nevšímám, ale můj skrývaný pohled lpěl na
pokladně a namáhal jsem se, aby mi neuniklo ani jedno z jejich slov.
Asi po týdnu takového planého docházení a zdvořilých promluv
Klenka se odvážil smělosti, o níž se nemohl dohádat, jak bude
přijata. Když vstupoval do krámu, měl levačku ukrytu v širokém
rukávu svého plandavého svrchníku tak, že pěst nebylo vidět. Pak
přistoupil k pokladně, snaže se zakrýt své počínání šířkou svých
zad, a podal Markétce kytičku fialek. Dovedu si představit, kolik
odhodlávání a přemáhání ho stál tento nepatrný čin. Takoví chlapíci
jako Klenka mívají nepřemožitelnou nechuť ke všem okázalostem
a vnějším projevům citu. Ten slabý nátěr světáckosti, který získal na
svých studiích a turné v cizině, odprýskával velmi lehce a pod ním
se objevovalo syrové dřevo pražského kluka. Koupit kytičku, nést
ji po ulici a darovat ji, třebaže se až dusil svou láskou, rovnalo se

– 118 –
pro něho křížové cestě i s posledním zastavením. Jaké panické za-
slíbení to bylo! Ač on sám už jistě dostal mnoho kytic a věnců, byla
to nepochybně první kytička, kterou dával, a byly to, jak jsem věděl,
také první květiny, jež Markétka dostala od muže. Proč jsem se také
už dávno něčeho podobného neodvážil? Kolikrát mě to napadlo,
a pokaždé jsem to odmítl jako ztřeštěnost. Jak mohla Markétka
vědět, co k ní cítím, když jsem jí o tom nikdy neřekl ani slova, když
jsem jí nikdy nepodal kytičku. Musila to tušit i tak, říkal jsem si, ženy
i beze slov rozeznávají takový cit u muže lehčeji, než lékař rozpozná
příznaky spály. Měla ho odmítnout s jeho mizernými fialkami, měla
mu je hodit pod nohy. Místo toho záplava červeně v Markétčiných
tvářích mi zvěstuje stupeň její radosti.
V pokladně se objevila váza, Markétka opatruje Klenkovy fialky
a sní nad nimi. Klenka se osmělil a nyní při každé návštěvě přináší
nové květiny. Je třeba rozjasnit trochu toto pochmurné místo a po-
těšit něčím vaše oči, říká snad. Ale rozhovory, třebaže krátké, jsou
vedeny polohlasně a nerozumím z nich ani slovu. Tím více se ovšem
domýšlím, mé dny jsou nyní plné trýzně a v noci nenávidím i nebe
nad sebou. Ta černá louka kvete hvězdami, mohl bych jít a šlapat
bez lítosti v záhonech květin, mohl bych srážet květy ze stromů
a nic by mě nezabolelo. Květiny! Jděte mi s nimi pryč! Mám je na
očích celé dny, a když vystřídám v pokladně Markétku, čpí mi do
nosu jejich nestoudná vůně.
– Přivoň si, Karlíku, a řekni, že jsou krásné. Opatruj mi je tu hezky.
Jednou, jak se Markétka vrací a já jí uvolňuji místo v pokladní
kukani, podaří se mi shodit je jakoby náhodným a neobratným po-
hybem. Skleněná váza se rozlétne s třeskem na dlaždicové podlaze
krámu, a jak se motám, zdrcen svou zdánlivou nešikovností, šlápnu
ještě na kytici konvalinek. Koktám a omlouvám se, ale strýc, který
se vrátil od oběda zároveň s Markétkou, řekne rozhodně:
– Tohle nepatří do pokladny. Co je to zase za novotu? Josef, jdou
sem a zametou to.

– 119 –
 Markétka se skloní a zdvihne rozšlápnutou kytičku z kaluže
a střepů. Tiskne ji k prsům a oči má plné slz. Ale zároveň to v nich
jiskří neústupností.
– Nemá‑li mi být dovolena ani taková maličkost, prohlásí ne­
osobně, nebudu chodit do pokladny.
Strýc se rozhlédne poplašeně po krámě, ale jako vždy v takových
případech, každý ze zaměstnanců se zdá zcela zabrán svou prací.
A strýc nedovede odporovat Markétce, zejména když se v jejích
očích objeví slzy.
– Tak jsem to nemyslel, bručí omluvně. Měj si je tam, když je máš
tak ráda. Vlastně je něco takového v pokladně docela dobré. Působí
to příjemně na zákazníky.
Ale o něco později, když se už vymanil z vlivu Markétčiných
uslzených očí, řekne mi ve své kanceláři:
– Co jí to jen napadlo s těmi květinami? To si vzpomněla sama,
nebo jí je někdo nosí?
Krčím nerozhodně rameny; už za časů Frantíka Munzara jsem
si to dovedl zařídit vždycky tak, aby nikdo nemohl ukázat prstem:
ten to je.
Strýc se však nedá jen tak odbýt.
– Nač sedíš v krámě, prosím tě? Jestli jí je někdo nosí, musíš
o tom vědět. Snad jí je nakonec nenosíš sám?
Cítím, jak se mi krev valí do tváře. Nedotýkat se, otevřená rána!
Pokouší mě to říci: A bylo by to něco tak nemožného? Kdo jiný
by jí je měl nosit, ne‑li já?
– Klenka.
Strýc vzplane.
– Vyrazím s ním dveře. Pan virtuos bude zkoušet své svůdnické
umění na mé dceři!
– Možná že má vážné úmysly.
– Vážné úmysly takového světoběžníka. Jsi ještě jeliman. Ostatně
i kdyby. Nechci o nich nic slyšet. Za třicet let přijde člověk na koří-

– 120 –
nek takovým pánům, jako je Klenka. Znám je až do morku a nemám
nejmenší chuť vydat svou dceru neštěstí a majetek záhubě.
– Nic se ještě nestalo, může to být všechno jen projev zdvořilosti.
– A taky nestane, za to ti ručím. Ať si jen nosí dál své kytičky, ale
na víc nesmí ani pomyslit.
Odešel jsem od strýce potěšen jenom částečně. Nezdálo se ještě
všechno ztraceno, ač se dalo těžko věřit strýcově neoblomnosti,
šlo‑li o Markétku. V tom jsem se také příliš nemýlil, neboť uplynuly
sotva tři dny, a Markétka začala odcházet z pokladny kolem čtvrté
hodiny odpolední a vracela se do ní až krátce před šestou. Když se
to opakovalo pokolikáté, odvážil jsem se s otázkou:
– Kampak to chodíš, Markétko? Snad ne s maminkou do kostela?
Ukázalo se, že teta vysedává nyní doma, aby dělala společnici
své dceři.
– Cvičíme, Karlíku. Příští neděli bude u nás koncert.
– Cvičíte? A s kým?
– S panem Klenkou. Budu zpívat jeho písně.
Jakou jinou odpověď jsem očekával? Polkl jsem řezavě.
– Ale to je znamenité, vyrazím ze sebe. Nemohl najít lepší inter-
pretku. Copak tomu říká strýc?
Markétčin pohled se zúžil náhlou nedůvěrou.
– Proč? Co ty o tom víš?
To nebyl správný krok; stáhl jsem se rychle do sebe a pouštěl
jsem slova odpovědi, jak nejopatrněji jsem dovedl:
– Myslel jsem, že nemá Klenku příliš rád. Alespoň se tak vyjádřil.
Markétčin obličej na okamžik pohasl, dívala se na mne štěrbinou
své úzkosti:
– Pojď se mnou ven, tady nemůžeme hovořit.
Kývl jsem na účetního a ukázal mu palcem přes rameno na po-
kladnu.
Vyšli jsme z krámu. Vítr do nás vrazil jako bezohledný uličník,
postavili jsme se do domovních vrat, abychom byli před ním trochu

– 121 –
chráněni. Rozmlouvajíce takto na rozmezí tmy průjezdu a sluncem
zalité ulice, nepodobali jsme se milencům, kteří se loučí po schůzce?
Jak bych si to byl přál! Přidržoval jsem si na prsou kabát, za nějž se
mi pokoušel vniknout vítr. Na tu ruku mi Markétka položila svou.
Stáli jsme tak blízko u sebe, že vítr, ten pokušitel, taškář a výtržník,
mi občas hodil do obličeje pramen jejích vlasů. Polykal jsem své
srdce.
– Proč myslíš, že ho nemá rád?
Ne, Markétka nedbala o mne ani dost málo. Ale vzdoroval jsem
své hořkosti, nesměl jsem jí dovolit, aby mi stříkala do úst, až pro-
mluvím.
– Nevím. Snad jenom proto, že vůbec nedůvěřuje umělcům.
Markétka sykla, jako by se připálila o má slova.
– Ale Klenka není jen tak někdo. Je z největších talentů, jaké se
kdy vyskytly v české hudbě. Všichni to o něm píší a říkají. Jednou si
budou králové klást za čest pozvat ho k sobě.
Přesvědčovala mě tak horlivě o hodnotě svého miláčka, že jí
nenapadlo nic lepšího než takové čítanko‑novinářské povídání.
Nedalo mi to.
– Škoda že už není v Praze Ferdinand Dobrotivý. Možná že by ho
pozval k sobě do kočáru a projížděl se s ním po Příkopech. Ale ne-
vadí. Bude jistě povýšen do stavu šlechtického a ožení se s nějakou
princeznou nebo arcivévodkyní. Těch máme nadbytek.
Neuvěřitelné, čeho se právě Markétka, jejíhož jasného rozumu se
jindy všichni tak báli, z mé řeči zachytila. Zaryla mi nehty do měkké
části ruky nad dlaní, blízko tam, kde ková tepna, z očí jí vyskočily
dětské slzy a z hrdla dětský hlas, který ještě nedávno volal: Dejte
mi mou panenku! Křičela skoro:
– Nikoho si nevezme, slyšíš, žádnou princeznu! Mám ho ráda,
abys věděl!
Její nehty, které mi pronikaly pod pokožku, byly jen nicotným
vnějším symbolem palčivých kocouřích pazourů, drásajících mě

– 122 –
uvnitř. Hle, to bylo první vyznání lásky, jež jsem vyslechl. Jak úžasné!
Dubnový vítr se hnal ulicí, ten potulný harfeník, pod jehož nemilo-
srdnými prsty praskají s posledním vzlykem čivy zpuchřelé dlouhou
zimou a přepjaté jarem, tím bláznivým ladičem. Méně než krok ode
mne stála Markétka, to jediné, več jsem od matčiny smrti v životě
uvěřil, dýchal jsem její dech, chomáčky jejích vlasů mi smýčily tváře
a vyznávala se ze své lásky. Jenomže ne ke mně. Kéž bych měl sílu ji
od sebe odstrčit, smýknout jí pryč, aby mi navždy zmizela z očí, vydat
ji větru jako divokému psu: Chytni a trhej!
Několik chodců se po nás ohlédlo – hle, milenci se pohádali –, ale
vítr jim rve pošklebek z tváří, nedá jim postát, žene je dál.
Poslouchám jenom člověka denních zvyků v sobě, když se po-
kouším ukonejšit Markétku hlazením a domluvou:
– Ne tak nahlas, Markétko, mohl by tě někdo slyšet.
Ale ona mi odpovídá vzlykotem, který nikoho nedbá, jako děcko,
jež teprve dospívá k nejvyššímu bodu své bolesti a ještě se přes něj
nepřehouplo:
– To je jedno. Do nikoho mi nic není. Ostatně, ať to ví celý svět.
Mám ho ráda.
Nepoznávám už svou lásku, svraštila se ve mně v starou babiznu,
blýskající posledním žlutým zubem ve tmě prázdných úst. Seká jím
kolem sebe.
– Musí‑li to už vědět kdekdo, říkám Markétce, dej to vybubnovat
na Staroměstském rynku.
Snad více než slova ji udeřil tón mého hlasu. Líce jsou ještě smá-
čeny slzami, ale oči už vyschly tím nárazem a jsou jen prohlubněmi
nedůvěřivého úžasu.
– Karlíku, jak to se mnou mluvíš?
Stále mě ještě svírala v zápěstí. Setřásl jsem jí ruku prudkým
pohybem, naklonil jsem se k ní, vítr mi foukal do tváří, zklamání
a zuřivý vztek mi do nich duly z vnitra. Dusil jsem se svým vlastním
hlasem:

– 123 –
 – A to tě nikdy nenapadlo, že tě mám rád? To sis nikdy nevšimla,
že k tobě vzhlížím celé dny ze svého místa jako pes k svému pánu,
jako věřící k svému Bohu?
Ustoupila ode mne, jako bych byl na ni napřáhl ruku, přitiskla se
k otevřené půlce vrat, dále už nemohla. V očích jí letěli poplašení
ptáci, její obličej byl pojednou nahý a sirý jako luka, z nichž opadly
jarní vody. Mohla jen šeptat:
– Karlíku, to není možné. Řekni, že to není pravda.
Něco ve mně mávlo pohrdavě rukou. Chtělo by se mi mučit ji, až
bych viděl, jak pláče nad sebou a pro mne, ale nač to? Láska neláska,
kohopak jsem já kdy krom matky miloval? Zatoužil jsem po tobě,
Markétko, snil jsem o tobě, mé sny se proplétaly, Markétka a závod,
láska a touha být nade všemi pán a ti ostatní i s tebou u mých nohou,
pěkné klubko hadů se vyhřívalo na palčivém slunci mé samoty. Ještě
jsem se tě nevzdal, Markétko, ale kdo říká, že tě ještě miluji? Tím
více musím nyní střežit každé své slovo, pohled i čin. Teď se zasměj,
ničemo, hezky zvesela a dobrácky jako nad povedeným žertem.
– To jsem tě polekal, Markétko. Ale neboj se, chtěl jsem jen vědět,
co bys tomu říkala.
Naklonil jsem se k ní a vzal ji za ruku, vychladla v tom větru a má
byla palčivá.
– Bylo by to něco zlého, kdybych tě měl rád?
Vydechla úlevou, krev se v ní zas osvobozeně rozběhla a zbarvila
jí tváře.
– Věděla jsem, že jenom žertuješ. Já tě taky mám ráda, Karlíku,
ale ne tak, ne tak. Prosím tě, už to nikdy neříkej.
Byl bych ji mohl zardousit v tu chvíli s tou její silou a jistotou
mladé lásky, s tou její něhou a soucitem ke všem, kdo jí nejsou
obdarováni.
Přicházeje od Karlova mostu, objevil se na nádvoří Klenka. Směšná
figura. Ve větru, který ho hnal před sebou a strkal jím jako strážník
vzpurným opilcem, nevěděl, co opatrovat dříve, zda klobouk, který se

– 124 –
mu pokoušel ulétnout, nebo velikou kytici zabalenou v hedvábném
papíře, nemilosrdně rvaném a cuchaném tím násilnickým tatrma-
nem. Hle, také jedna obtíž zamilovaných, jimž se vždy zdá, že se celý
svět staví proti nim. Není‑li pak to k prasknutí?
– Klenka už jde.
Markétka si položila ruku na levé ňadro, jako by ji tam náhle
píchlo.
– Můj bože, a já nejsem ani učesána.
Vešel jsem za ní a zmizel na dvoře, nemaje nejmenší chuti setkat
se v tuto chvíli s tím galantním zamilovaným silákem, s tím… nu,
nechme toho, takhle bychom nikam nedošli.

– 125 –
 VIII

Domácí koncert se konal jeden čtvrteční večer v dubnu. Byl jsem

pozván, to se rozumí, nemohli mě jen tak přejít, ač by to všem bylo
udělalo líp. Strýc se na mne ani nepodíval; když mě zval, drchal si
svou prošedivělou úpravnou bradku a odvrácen ode mne k oknu
zahučel:
– Málem bych byl zapomněl. Dnes večer je u nás ten koncert.
Markétka bude zpívat Klenkovy písně. Samo sebou že přijdeš.
Nešlo mu to dobře z krku, člověk ho musel chápat, jeden den se
rozkatí a vykřikuje, že s někým vyrazí dveře, a teď tohle. Ale proč
zrovna já bych mu to měl promíjet?
– Doprovází se sama? ptám se, jako bych o ničem neměl tušení.
Strýc slabě hekne, jako by ho někdo rýpl loktem pod žebra.
– Ne. Ten Klenka. Ale bude tam hromada lidí, dodává spěšně, jako
by v té lidské hromadě mohl ukrýt Klenkovu nepohodlnost a svou
prohru. A pak, jako by už přímo odpovídal na nějakou výčitku, dodá
skoro vyzývavě:
– Ostatně má dnes Markétka narozeniny, je jí devatenáct. (Někde
v basovém podbarvení toho hlasu zazní krátce jako přízdoba tre-
molando otcovské pýchy a dojetí nad prchajícím časem, mihne se
a spadne do odmítavého závěru.) Nějaká radost se jí musí dopřát.
Pro mne za mne dopřávejte si jí radosti, kolik chcete. Chodím ve
svém podkroví a vztekám se. Nikdo mě tam nedostane. Svlékl jsem se
dokonce, ale do postele nemohu, je příliš záhy. Tak tu jen přecházím
od okna ke dveřím a zpátky, za každým krokem tleskají mé trepky
o podlahu jako karty hospodských hráčů a choulím se, jak mohu nej-
hlouběji, do starého rezavého županu po otci. Je mi zima, teplota klesla
poslední dva dny, plouží se kolem nuly a nemám tu zatopeno. Chodím
a zastavuji se u dveří. Naslouchám. Hosté se scházejí, nu ovšem, hosté,

– 126 –
pošklebuji se, abych znevážil celou tu událost. Pan nakladatel si pozval
muzikantský výkvět a slečna před ním bude zpívat, doprovázena sa-
motným autorem. Jaký hlas, nemohl jste najít povolanější interpretku,
Klenko, budou se odbornicky naparovat, nacpávajíce si panděra strý-
covým pohoštěním. To by se nemělo jen tak nechat, nemáme talentů
nazbyt. Strýc se bude prohrabovat svou bradkou a rozmetávat v ní
potěšený úsměv, ale nebude tím zmaten ani dost málo, nestojí o to,
aby se z jeho dcery stala zpěvačka. Chce‑li se zabývat uměním pro své
potěšení, tak jako se jím její otec zabývá obchodně, prosím, nikdo jí
v tom nebude bránit, ale tím se to také končí.
Stojím u dveří a poslouchám, slyším kroky přicházejících hostí,
ozvěna prázdného schodiště si žonglérsky pohrává s jejich hlasy.
Třesu se a už to ani nesvádím na zimu. Mám se mučit zde nebo tam
dole? Možná že tady mi bude obrazotvornost sehrávat kousky horší
skutečnosti. Ty zbabělce! Výmluva, jak vidím, se vždycky najde.
Někdo se snad zmýlil, nějaké kroky stoupají stále výš a šátrají
sem, ke mně na půdu. Co je to? Hrabu se rozčileně v kapsách župa-
nu, škrtám zápalku a rozsvěcím oharek svíčky, přilepený na desce
umyvadla. Zaklepání. Přede dveřmi stojí strýc. Mžourá po sovím,
i to slabé světlo ho oslepuje, neboť schodiště k půdě není osvětleno.
– Co je s tebou? spustí nazlobeně, když se byl rozhlédl. Hosté se
scházejí. Potřebuji tě, a ty nikde.
Koktám výmluvu, bolela mě hlava, zdříml jsem na chvíli a zaspal
jsem. Začínám se strojit, ještě dříve, než se strýc obrátí k odchodu.
Vidíš sám, že se tomu nemůžeš vyhnout, říkám si potěšen, že jsem
se nemusel rozhodnout sám, jsi prostě zaměstnanec, nařídilo se ti,
musíš poslechnout.
Dostrojím se při světle oharku a pak, sloupnuv jej z desky umy-
vadla, svítím si jím na cestu, těch několik kroků po tmavé půdě,
nechci se nikde přitřít a zamazat. Rozčilení si se mnou rozpráví
celou cestu a tak dojdu s rozžatou svíčkou až ke dveřím strýcova
bytu. Služka mě uvítá řehotem:

– 127 –
 – I pro pána, mladý pane, tady se nehraje Mlynář a jeho dítě.
Byla oblečena za panskou, v bílé zástěře a čepci a v černých
šatech byla dosti půvabná, aby se člověk cítil zahanben a pokořen
jejím výsměchem. Nejraději bych jí hodil tu rozžhavenou svíčku do
rozesmátého obličeje. Zhasínám ji rychle, odstřikuji roztavený pa-
rafín, zamačkávám palcem knot ještě palčivý a v rostoucím zmatku
strkám oharek do kapsy kabátu. Tak zpola omámen a nepříčetný
rozčilením, zmatkem a vztekem jsem vpadl do maškarády tohoto
slavnostního večera.
Salón, do něhož bylo z celého bytu sneseno všechno, na čem
se dalo pohodlně sedět, byl přeměněn v hudební síň. Otevřené
dvoukřídlové dveře jej spojovaly s jídelnou nezvykle jasně osvět-
lenou, kde na stole uprostřed místnosti bylo připraveno studené
pohoštění. Nad barevnou změtí různě obložených mis blýskaly
vázy z broušeného skla nesčetnými fasetami a kolébaly se křeh-
ké, načechrané a nařasené květy růžových karafiátů na dlouhých
stvolech a opeřené snítky asparágu. U jiného stolu, prostřeného
před příborníkem, očekávaly hosty nápoje. Vřel tu vysoký tulský, do
třpytiva vyleštěný samovar, zdálo se zrovna, že se vznáší nad věn-
cem modrých lihových plamínků jako balón připravený k vzlétnutí.
Obsluhovala jej strýcova kuchařka, černobílá jako služebná, která
mi přišla otevřít. Na opačném konci stolu se pohyboval s velekněž-
skou důstojností vypůjčený lokaj, do tuha ofrakovaný a celebrující
nalévání vína v bílých rukavicích. Strýc hostil málokdy, ale jak ses
mohl na prvý pohled přesvědčit, hostil dokonale. Pohoštění doslova
ve stylu zásady, že nic špatného nemůže vyjít z Kuklova naklada-
telství. Četl jsem z jeho okázalosti i dráždivé gesto, jímž skrblivý
bohatec ukazuje cenu peněz těm, kdo nemajíce jich nikdy dostatek,
ještě je lehkomyslně rozhazují. Jako by jim říkal: Spíláte mi, že jsem
zbohatl z vás? Podívejte se tedy, že to alespoň stálo za to.
Mohlo tu být přes dvacet hostí, ale ženy mezi nimi byly v mizivé
menšině, snad pět nebo šest krom tety a Markétky. Znal jsem vět-

– 128 –
šinu mužských návštěvníků; byli to hudebníci, s nimiž byl strýc ve
stálém styku. Nicméně jsem se rozhlížel, nevěda, koho bych oslovil,
a nechápal jsem, proč strýc způsobil takový poplach, všichni pří-
tomní stáli v živě se bavících skupinkách nebo přecházeli od jedné
ke druhé.
Nejhustší kruh se utvořil kolem Markétky, tak neuvěřitelně krásné
a zářící v bledě modrém hedvábí, že mé oči rázem vyprahly a pily jen
ji. Vévodil mu svou lví hlavou i hlasem rektor konzervatoře, zatímco
Klenka stál jaksi na obvodu s ustrnulým úsměvem, nad nímž se jeho
čelo krabatilo, a s pohledem, možno‑li, ještě žíznivějším, než byl můj.
Viděl jsem tetu i strýce, jak přecházejí od kroužku k druhému, plníce
své hostitelské povinnosti. Strýc si přes tu chvíli pročesával bradku
hřebenem prstů a představoval hostitelskou dokonalost, jen zcela
mírně blahosklonnou a povýšenou. Tetiny rty dnes změkly, i zdálo
se, že její úsměv je opravdový a její vlídnost nepředstíraná. Děj se co
děj, byla máma a její dceři bylo dnes krásných devatenáct let a všichni
tito lidé se tu sešli pro její radost a potěšení. Její černé taftové a mírně
vystřižené šaty byly však bez jediné ozdoby a jenom uprostřed hrudi
jí svítil zlatý kříž a v jeho středu korál, více rudý než růžový, se příliš
podobal ztuhlé kapce krve.
Znáte druh lidí, jež jako by žádná lidská skupina nebyla s to
pojmouti a vždy je vyvrhla? Patřím mezi ně a tady jsem objevil ještě
dva další. Jednoho z nich jsem znal. Byl to varhaník od křižovníků
Zdejsa, člověk malé postavy, trochu přisražené k pravé straně, ale
neuvěřitelně širokých ramenou, dlouhých paží a veliké těžké hlavy,
zdůrazněné ještě a zbytnělé dlouhými černými vlasy a plnovousem
téže barvy. Chodí mezi lidmi, postaví se zde, všichni na něho přátel-
sky kývnou, nejbližší mu i ruku podají a vrátí se k rozhovoru. Stojí
a naslouchá chvíli, a jako by nedovedl ani slova přidati ze svého
a cítil se tím pokořen, přešlápne několikrát neklidně a courá se dál.
Přece však se zdálo, že jeho postup má svůj předem vytčený cíl.
Dostal se při něm až ke stolu s nápoji, stojí chvíli obrácen k němu

– 129 –
zády a uhlazuje si svůj dlouhý šosatý kabát a pak, jako by náhodné
cinknutí skla ho teprve upozornilo, co je za jeho zády, otočí se, za­
mne si ruce, prohodí něco s lokajem a ukáže na láhev s koňakem.
Když dostane, oč požádal, nedá mu to, musí se obrátit a pozdvihnout
naplněnou sklenku, aby se potěšil pohledem na zlatou tekutinu,
prozářenou světly lustru. Ještě přivonět, pak sklenka zmizí ve smole
plnovousu a je vyprázdněna v prudkém záklonu. Tu si povšimne
mého upřeného pohledu, zakaboní se trochu, že byl pozorován, ale
hned nato se začne usmívat, odloží sklenku za sebe a prodírá se ke
mně.
– Musil jsem to trochu spláchnout, říká, zatímco mi rozmílá
prsty ve své kamenické dlani. Padlo to na mne v tomto vznešeném
shromáždění. Člověče, vždyť tady je úplný Panteon nebo Slavín.
Jeden vedle druhého sami adepti Vyšehradského hřbitova. Začalo
mi z toho být úzko a šel jsem zapít hořkou chuť své nepatrnosti. Ale
koňáček (mlaskl jazykem), hodný shromážděných zde bohů. Budu
se ho držet s nimi, třebaže jsem jen svíčková bába v jejich chrámu.
Zdejsa mluvil sípavým šeptem, protože jeho hlas byl, neočeká-
vaně k jeho mohutným ramenům a asyrskému plnovousu, vysoký
a pisklavý. Plachý, zatrpklý muž, ale jeho trpkost je oprávněná. Je
snad nejlepším současným českým varhaníkem a svou Školou var-
hanní hry a četnými preludii, fugami a oblíbenými mšemi jedním
ze sloupů Kuklova nakladatelství, a přece se nestal profesorem na
konzervatoři. Pijan. Ani křižovníci, kteří se dívali na jeho vášeň se
shovívavostí opravdu křesťanskou, neprosadili svým vlivem jeho
jmenování.
Táhne mě s sebou ke stolu s nápoji, abych potvrdil jeho úsudek
o koňaku. Nu, konečně, strýc mě sem zavolal, abych mu pomohl
v hostitelských povinnostech, nemohu odpírat.
Druhý člověk, stojící jaksi stranou všech hloučků a zábavy, byla
dívka. Vysoká, štíhlá, ale silná, s těžkými pletenci černých vlasů,
svinutými na hlavě ve vysokou korunu. Růžové šaty, jež měla na

– 130 –
sobě, jako by ozařovaly její snědou pleť. Dívá se upřeně stále jedním
směrem, má velké oči, ale pohled v nich ztuhl. Hledám předmět
jejího úporného zájmu, pro nějž jako by nikdo jiný v místnosti ne-
byl. Dívá se na J. B. Klenku. A mladý hudebník ví, že je tak upřeně
pozorován, drží své oči odvráceny, zrudl už tím úsilím, obličej jako
by se mu nadouval krví nad bílým frakovým límcem, přešlapuje
a konečně se postaví tak, že je zády k dívce. Koutky se pozdvihly
malým úsměvem, jde přes pokoj a vyhledá si místo, odkud by opět
mohla vidět Klenkovi do tváře.
Ukazuji na ni pohybem hlavy Zdejsovi a ptám se, kdo to je. Ve
varhaníkově mohutném hrudníku zapiští nezdařená fistule potla-
čovaného smíchu.
– Božena, zasípe. Božena Zdejsová, má dcera. Copak vy ji ne-
znáte? Klavíristka, pane, konzervatoristka, žákyně slovutného pana
rektora. Mohla by jednou překvapit svět, ale nepřekvapí. Trémistka,
může hrát, jenom když na ni nikdo nekouká. Jsme oba trefeni na
páteř a vlečeme nohy za sebou, račte‑li rozumět, co tím myslím.
V přítmí za varhanami, tam je nám dobře oběma. Přijde někdy za
mnou, má‑li potřebu být slyšena, a zasedne na mé místo. A dole
v kostele nemá nikdo ani potuchy, že nehraje starý Zdejsa, ale jeho
dcera.
Varhaník vyzunkne sklenku a nastaví ji znovu lokaji, jehož ne-
hybná tvář se v tu chvíli zdá tuhnout ještě více.
– Plachá, pokračuje Zdejsa v popisu své dcery. Taková je. Hodí se
sem zrovna tak málo jako její tatík a je jí z toho nanic. Ale musela tu
být, chtěla poznat na vlastní oči, co sem Klenku táhne. Podívejte se
na ni. Mučí se. Řval bych nad ní, ale cožpak jí mohu pomoci? Má, co
chtěla. Může vůbec stáří pomoci mládí? Mládí potřebuje obolavět,
potřebuje krvácet ze srdce, to je jeho rosa.
Odvážím se otázky.
– Myslíte, že je zamilována do Klenky?
Ve Zdejsových prsou zapiští opět nenamazané veřeje smíchu.

– 131 –
 – Zamilována! Kradla by pro něj, vraždila, žebrala, lízala by mu
prach s bot. Hrozná krev, ta zdejsovská. Neznají mezí, když něco mi-
lují nebo nenávidí. Bojím se, aby tu dnes něco nevyvedla. Věděl jsem
hned, že si přivádím pod střechu neštěstí, když jsem vzal Klenku do
nájmu. Ale byla jak posedlá a nedovedu jí nic odepřít.
Klenka se odstěhoval do Zdejsova zahradního domku na Kampě
po svém návratu z ciziny jen tak prozatím, než si najde jiný byt,
a už tam zůstal. Božena nechtěla ani slyšet, aby od nich odešel.
Odstěhovala se sama se svým cvičením k babičce, Zdejsově matce,
jež bydlela v domě nad Čertovkou, aby nepřekážela Klenkovi v jeho
práci. Kde jinde v celé Praze by byl Klenka našel klidnější místo?
Zvítězilo v něm sobectví umělce, který své dílo staví nad všechno
ostatní. Až na tři hodiny denně, kdy ke Zdejsovi přicházeli jeho žáci,
všechen čas patřil jemu a nikdo nic nenamítal, ani když si vzpomněl
hrát v noci.
Zdejsa mi to vyprávěl sípavým šepotem, v nějž ztlumil svůj pro-
nikavý hlas, a nepřestával přitom posrkávat koňak a podstrkovat
vyprázdněnou sklenku k novému naplnění.
– Chápu ho, pokračoval skoro ponuře, nikdo neví líp než já,
jaký význam má určité místo pro umělcovu práci. Vím, že by nás
nejraději vystěhoval, aby tam mohl bydlet sám. Ale nemůže dům
koupit, není náš, patří křižovníkům a ti neprodávají svůj majetek.
A já mu taky nedovedu říci, aby se vystěhoval, nechci si raději ani
představit, co by Božena dělala. A tak trpíme všichni, jeden druhým.
Když se k nám nastěhoval, byl stržen Boženiným nadšením a dojat
vášnivou oddaností, kterou mu projevovala. Snad si dokonce jeden
čas myslel, že ji má rád. I píseň pro ni napsal. Ale já jsem na něm
poznal hned od počátku, že Božena není děvče pro něho, že by ji
nikdy nemohl mít rád opravdu a trvale. Říkal jsem jí to a opakuji
jí to stále, nevěří mi. V Klenkovi jsem se však nemýlil.
V tu chvíli se strýc postavil doprostřed jídelny, zatleskal lehce
a provolal obřadně:

– 132 –
 – Prosím panstvo do salónu. Začneme.
Zdejsa vyprázdnil svou čtvrtou nebo pátou sklenku a přidali
jsme se k ostatním. Božena zůstala stát ve dveřích salónu a opírala
se ramenem o jejich zárubeň. Všiml jsem si: z tohoto místa musela
vidět klavíristovi přímo do tváře. Postavili jsme se vedle ní a přihlí-
želi, jak se hosté usazují. Zdejsa zatahal svou dceru zlehka za rukáv.
– Znáš synovce pana Kukly?
Pohlédla na mne z kosmické dálky svého světa, zaševelila něco
nehlasného a obrátila opět černé kameny svých zornic na Klenku,
stojícího u klavíru. Neměl jsem však v úmyslu dát se odbýt tak leh-
ce. Naštěstí Zdejsa cítil neodolatelnou přitažlivost nálevního stolu
za svými zády a rychle se od nás odpoutal.
– Poslouchám raději z větší dálky, vymluvil se.
Božena jen pokrčila rameny. Přisunul jsem židle jí i sobě a požá-
dal jsem ji, aby usedla. Uposlechla, teprve když se přesvědčila, že
i tak uvidí Klenkovi do tváře. Markétka někam zmizela, snad v po-
slední chvíli ji přece jen zachvátila tréma a potřebovala se uklidnit.
Čekalo se na ni. Naklonil jsem se k Boženě a řekl jsem přitlumeně
a trochu posměšně:
– Není to krásné, mohou‑li milenci takhle vystoupit spolu?
Úspěch jednoho spojený s úspěchem druhého, to je ještě pevněji
navzájem připoutá.
Obrátila se ke mně tak prudce, že židle s ní popojela po hladkých
parketách a několik nejblíže sedících hostí na nás pohlédlo.
– Jací milenci?
Položil jsem jí ruku konejšivě na předloktí.
– Nesmíte tak nahlas, zaprosil jsem. Neměl jsem ani tušení, že
nevíte, co tu ví každý: není jistě příliš vzdálen den, kdy Klenka
a Markétka Kuklová ohlásí světu své zasnoubení.
Způsob, jímž přijala tuto zvěst záměrně nadsazenou, vždyť
nepadlo dosud ani slovo o nějakém zasnoubení, mi ukázal, že se
snad něčeho takového dosud jen bála, ale naprosto tomu nevěřila.

– 133 –
Zbledla příliš, bílý šátek nadcházející mdloby jí spadl přes obličej.
Zaťal jsem jí prsty vší silou do předloktí a zašeptal:
– To nesmíte, slyšíte, nesmíte!
Bolest, kterou jsem jí způsobil svým neurvalým stiskem, ji vzpa-
matovala. Otevřela opět oči a vydechla přerývaně. Byla v ní kočka,
shodil jsem ji ze čtvrtého patra jejích nadějí, a přece dopadla na
všechny čtyři. Vzpamatovávala se rychle, paličský vztek v ní běžel
mávaje žhavým oharkem a jeho rudá prosvítila transparenty tváří.
Zdálo se mi, že ho vidím, jak tančí podupávaje, i ve tmě Boženiných
očí. Obrátila je právě někam přes mou hlavu, neboť dveře z chodby
do jídelny se otevřely za našimi zády a někdo vcházel.
Byla to Markétka se svou matkou, Markétka, v níž hořelo zcela
jiné světlo než v mé společnici. Museli jsme vstát ze svých židlí,
abychom jim uvolnili cestu, a v ten okamžik, kdy procházely kolem
nás, Božena zastavila Markétku.
Pocítil jsem v sobě každý sval napjatý očekáváním. Stály tu proti
sobě jako dvě z bezpočtu ztělesnění krásy, plavá a černá, klidně
a vítězně šťastná a palčivě zlá zklamáním a bolestí. Myslím, že ani
Markétka nečetla v očích Boženiných nic dobrého, přes úsměv na
její tváři, a trochu pobledla.
– Neměla jsem ještě příležitost vám blahopřát, prostřela Božena
svůj hlas, měkký a vábný jako past pokrytá mechem. Jsem šťastná,
že uslyším Klenkovy písně právě z vašich úst. Hrávala jsem si je
často, dokud byly ještě v rukopise, ale nedovedla jsem je zazpívat.
Nemám hlas. A přece je mezi nimi jedna, která mi byla věnována.
V tisku to bůhvíjakým nedopatřením není označeno. Je to právě ta
první, víte, na slova Vrchlického: – A povídali, že se od hor mračí,
a byly to jen tvoje vlasy černé… Nu, přeju vám, aby se vám dobře
zpívalo.
Tetiny oči ulpěly uhrančivě na Boženině tváři, pravou rukou se-
vřela spodek svého kříže, jako by jej chtěla pozdvihnout k zaklínání
tohoto černého přízraku, který se postavil její dceři do cesty. Ohlédl

– 134 –
jsem se, všechny hlavy hostí, ztichlých při Markétčině příchodu,
byly otočeny k nám. Za klavírem, nakláněje se dopředu – vazivo žil
vystouplé na zrudlém čele – stál Klenka a vypadal, jako by se chtěl
sem vrhnout.
Ale vysunuta neústupností, Markétčina zdánlivě měkká brada
vyjela dopředu a trochu zešpičatěla, ruce jí sjely pod pás, pozdvihla
trochu svou sukni a uklonila se, napodobujíc dvorskou úklonu.
– Děkuji vám za upřímné blahopřání.
Vykročila pak zpříma před sebe míříc rovnou na Boženu, jež
musela ustoupit.
Taková byla Markétka; byl v ní klid, síla a rozhodnost, šla za svým
cílem, nedbala překážek, měla vše, čeho se mi nedostávalo. Opíraje
se o ni, stal bych se teprve mužem, mohl bych žít a upevnit se její
silou. Strašná trpkost bezmoci mě zaplavila: nikdy mi nebude pat-
řit. Vrazil jsem pěsti do kapes kabátu a hnětl v nich své zoufalství.
V pravé z nich jsem nahmátl nedopalek svíčky, jíž jsem si svítil na
cestu ze svého podkroví. Vytáhl jsem jej a od té chvíle tiskl jsem jej
a mačkal do měkké beztvarosti, jako by se má marná trpkost a hněv
zhmotnily a já je drtil a tvárnil.
Markétka už stála v prohbí klavíru s notami v rukou, několik
zakašlání a zaskřípání židlí přeběhlo ještě nad shromážděním, jak
se hosté ztišovali a upínali do pozornosti. Markétka listovala ve
svém sešitě a nad tišinou už téměř úplnou řekla jasně:
– Tu první, prosím, ne. Nejsem na ni připravena.
Božena vedle mne se pronikavě zasmála a z hloubky jídelny od
nálevního stolu zasvištěla fistule varhaníka Zdejsy:
– Silentium, Božka, nebo tě odtud vyvedu.
Zahlédl jsem strýce, jak polekaně povstal v pozadí salónu, ale
zády hostí to jen trhlo a nikdo krom rektora konzervatoře se ne-
otočil. Ale Božena se už rozložila pohodlně na své židli, nasadila
nejpohrdavější výraz, který z ní rázem udělal nohaté žabí poukle,
nedávno ještě uličníkující na vltavských březích nebo pod kamp-

– 135 –
ským obloukem Karlova mostu, zkřížila paže pod vypnulinou svých
ňader, přehodila nohu přes nohu: čekám, račte začínat.
Pěkná póza, jen co je pravda, jenomže ji Božena nevydržela.
Netrvalo dlouho a zkroutilo ji to, jak to už od samého začátku
kroutilo mě. Zdálo se zpočátku, že Markétka uvízne a zadusí se ve
smyčce trémy, kterou jí Božena v tak vhodnou chvíli hodila kolem
krku. Její ústa jako by se nemohla plně rozevřít, hlas skoro neslyš-
ný byl zachvácen nepříjemným tremolem, na všech zádech před
sebou jsi mohl číst, jak všichni s trnoucím napětím očekávají, kdy
se zpěvačka zhroutí v pláči nebo v mdlobě.
Nikdo to nemohl cítit lépe a ostřeji než já. Věděl jsem, že v tuto
chvíli bych na jejím místě už dávno utíkal, porážel všechno a všech-
ny kolem sebe a hledal skrýš jako štvané zvíře. Hnětl jsem svůj
kousek svíčky už dávno beztvarý, tentokrát v naději, že Markétka
snad přece jen podlehne. Tak jsem si to představoval: kdyby teď
omdlela, rozplakala se nebo utekla, už nikdy by nechtěla ze studu
vidět Klenku a možná že ani on ji. Markétka však nebyla z těch, kdo
se vzdávají bez boje, ba ani z těch, kdo pro slabost svých duší bývají
předurčeni k porážce. Takt za taktem její hlas se zpevňoval a zněl
vyrovnaněji, ke konci písně měl už svou obvyklou plnost a měkkost,
nebyl to silný hlas, nehodil se do velikých pustých koncertních síní,
nebyl stvořen pro hltavou nenasytnost divadelního hlediště, byl
to hlas písňový a líbezný, určený, aby zpíval jen lidem nejbližším
a objímal tě jako teplé nahé paže. Posilující déšť potlesku se snesl
za první písní.
– Výborně, děvenko, zaduněl basově rektor, ve vašem hrdle te-
prve Klenkovy písně ožívají. Měl by vám políbit nohy za tu krásu,
kluk špatná. Podáváte nám svou a objevujete mu jeho vlastní duši.
Dál, prosíme, dál.
Ať objímal a hladil Markétčin hlas koho chtěl, mě a Boženu rdou-
sil. Už i jí povolila póza pýchy a pohrdavého vzdoru a rozsypala se
jako přeschlý hliněný panák. Domnívala se, že má dosti síly, aby

– 136 –
svým vzezřením stačila mást Klenku i Markétku. Ale od prvého oka-
mžiku, kdy Markétka začala zpívat, měl Klenka oči jen pro ni a jako
by vůbec zapomněl, že tu Božena je, že sedí proti němu, a že kdyby
mohla otevřít peklo a pustit je proti němu a Markétce, udělala by to
v tu chvíli. Teď se Božena kroutila vedle mne s rukama mezi koleny
a lámala si zkřížené prsty. Poprvé v životě přišlo mi mé vlastní utr-
pení k smíchu, snad to bylo tím, že jsem viděl, jak současně se mnou
postihuje i někoho jiného. Využívaje přestávky, vzniklé projevem
rektorovým, naklonil jsem se k Boženě a zašeptal jsem:
– Jsme oba v jednom pytli, jak vidím.
Zavadila o mne černými kameny svých zornic.
– Jak to myslíte?
– Vy milujete Klenku, řekl jsem zvolna, a já Markétku. Co je nám
to oběma platno? Musíme jenom trpně přihlížet, jak za hudby
a zpěvu rozkvétá docela jiná láska než ta, o které sníme. Smutný
úděl, což? Hlavně proto, že jsme vůči němu bezmocní.
Zkřížené prsty jí naběhly krví, jak je sevřela.
– Vy možná, já jsem se ještě nevzdala. S čím si to stále hrajete?
Nechte toho, znervózňuje mě to.
Ukázal jsem jí zčernalou stearínovou kouli, v niž jsem hnětením
proměnil svíčku.
– Co je to?
– Byla to svíčka. Snad jsem si představoval, jak drtím, koho ne-
návidím, a tohle z ní, chudáka, zůstalo.
– Hleďme, jaký jste to hrdina. Schovejte tu ohavnost.
Poslechnu a uložím kouli do kapsy, není opravdu třeba se natolik
poddávat své slabosti a dělat ze sebe blázna. Vytahuji kapesník,
abych si otřel dlaně a prsty, na nichž ulpěla stearínová mastnota,
a mimoděk je přistrkuji k nosu. Čpí z nich dávivým smoudem připá-
leného omastku, znáte jej přece, ten děsivý, dotěrný zápach, který
vydává doutnající svíčkový knot, jestliže jej ihned nezdusíte nasli-
něnými tipkami. Markétka zpívá. Už je si jista, už se ničeho nebojí,

– 137 –
taková vroucnost naplnila její hlas, že se mi chce vyskočit, ucpat si
uši a prchat odtud. Vy všichni, kdo ji posloucháte, slyšíte jenom její
hlas, který vás laská, který vám čaruje, ale já a Božena slyšíme víc,
slyšíme sám hluboký, zvučící zdroj, z něhož tryská. Víme, že je to
více než zpěv, že je to boj, vedený na několika frontách. Slyš, miláč-
ku, má říci ten hlas Klenkovi, mohla bych takhle zpívat, kdybych tě
nemilovala víc než sebe? Nesmí být nikdo jiný v tvém srdci krom
mne. Slyšte, lidé, má říci všem ostatním, a pokloňte se síle tohoto
umění. Tatínku a maminko, volá, nebraňte mé lásce, bude jednou
největší mezi velkými.
Čím měkčeji zní ten hlas, čím sladčeji zní jeho vábnička, tím
drsnější ozvěna mu ve mně odpovídá. Už tě nemiluji, Markétko,
už ne, snad jsem tě nikdy ani opravdu nemiloval a podlehl jsem
jen mámení tvé krásy, ale postavil jsem na tobě svou budoucnost
a nyní se mám trpně dívat, jak její základy odnáší příval tvé lásky
k jinému? Ale co mám dělat, jak tomu mám zabránit? Tisknu tvář
do dlaní, zarývám si prsty do očí, jako bych je chtěl vytlačit z důl-
ků. Zahnán do kouta jako kdysi potkan v našem průjezdě. Co dělá
potkan, není‑li už cesta k úniku? Skočí na prsa. Ach ano, ale viděl
jsem také, jak to s ním dopadlo. Mám přece lidský mozek v hlavě.
Mysli, mysli, ty padouchu! Mé dlaně jsou plny dávivého smoudu
přiškvařeného stearínu. Markétka zpívá, smoud se šíří, jako bys
nazdvihl poklop pekla a vyvalilo se to odtud dusivou vlnou připá-
lených kopyt a sežehnutých kozlích chlupů. Nu, zpívej, Markétko,
zpívej, můžeš‑li. Ach, to by bylo, vidím to jasně před sebou. Vytáhnu
stearínovou kouli z kapsy a převaluju ji něžně na dlani. Stačilo by
položit ji na rozpálená kamna, aby se tvá vidina stala skutečností.
Náhoda mi přihrála, neboť náhoda přihrává nejčastěji tam, kde
věci už dozrály a chystají se k pádu. Ten dubnový den, kdy se pořádal
u Kuklů koncert, byl obzvlášť chladný. Hustá metelice jako prchající
harcovníci zimy se několikrát přehnala nad městem a zanechala po
sobě čvachtající kaši na chodnících a vzduch prosáklý chřipčitým

– 138 –
chladem a syrovinou. V jídelně bylo zatopeno ve velkých kachlových
kamnech, jež ve dvou poschodích nad sebou měla výklenky zakryté
ozdobně tepanými mřížkami. A v těchto výklencích, ze strany od zdi
přístupných, byly litinové pláty jako na kuchyňském sporáku, jimž
bylo určeno, aby vydechovaly teplo dříve, než se rozehřejí pomalé
kachlíky. Přistup nepozorovaně ke kamnům a polož na tyto pláty
stearínovou kuličku. Co se stane? Ach, vždyť to není nic jiného, než
nejhloupější klukovina. Nechťsi klukovina, ale co se stane? Tato láska
si ještě neprodělala své, neměla ještě čas zocelit se ani vášní ani pře-
kážkami, a každá kapka špíny, která se do ní dostane, ji může zkalit.
Je to právě taková láska, aby vydržela malé hloupé bodání a směšné
nepříjemnosti? A pak je tu ještě strýc. Jakpak to zapůsobí na něho?
Nebylo by to tak špatné, neříkej, ale nemůžeš to udělat sám.
Když Markétka dozpívá druhou píseň, netleskají už hosté proto,
že by jí chtěli dodat odvahy, jsou prostě nadšeni. Rektor vstal, klaní
se Markétce, žádá ji, aby jí směl políbit ruku, Markétka mu ji podává
se šťastným smíchem. Božena vedle mne se chystá povstat.
– Jdu domů, řekne.
– Nesmíte, šeptám jí, vypadalo by to jako útěk.
– Ať to vypadá jak chce, musím.
Zkouším to jinak. Pustím ji a řeknu lhostejně:
– Co je mi vlastně po tom, co uděláte? Ale příliš mnoho kuráže
nemáte. Bojiště zůstane prázdné a Markétka na něm zazpívá vítěz-
nou píseň.
Božena zbledne urážkou a představou Markétčina vítězství.
– Ještě nedozpívala, řekne způsobem, který posunuje význam
jejích slov do průhledného jinotaje a do budoucnosti vzdálenější,
než je pokračování dnešního večera. Nemám však v úmyslu dovolit
jí, aby se jen tak proletovala neohraničeným prostorem k ničemu
nezavazujících vyhrůžek a mstivého mlna, jež zhoustne bůhvíkdy,
aby z něho mohlo uhodit.
– Dejme tomu, že vůbec nedozpívá.

– 139 –
 Jako by vítr roztrhl záclonu a Božena za ní zahlédla, o čem ani
nechtěla připustit, že se tam skrývá. Vyvrátilo jí to hlavu zpět a je-
jíma očima přeletělo hejno vyděšených ptáků.
– Co myslíte?
– Špatně zhasnutá svíčka. Vzpomínáte si? Někdy vás to tak obtě-
žuje, že nemůžete ani usnout.
Koulel jsem stearínovou kuličkou na otevřené dlani a ona se na
ni dívala usilujíc pochopit, oč mi jde. Vzpamatovala se již z úderu,
který jí zasadily její vlastní představy. Ponechávám jí dosti času, aby
sama rozluštila hádanku, kterou jsem jí předestřel, a vidím, jak se
do jejího pohledu vkrádá ošklivost.
– Je to nízké a hnusné.
– Co jiného je schopno jistěji ohrozit lásku?
– Potřísnila bych svou vlastní, kdybych něco takového udělala.
– Vždyť vás k ničemu nenavádím. Byl to jen takový nápad. Člověk
si s ním může pohrát a zase jej odhodit. Někdo si třeba představuje
lahvičku s jedem a jiný ránu nožem.
– Mlčte!
Hleďme, dámo, strefili jsme se. Jed nebo nůž tedy není nízký
a hnusný. Spratek. Jak si může dovolit říkat mi něco takového? Nízké
a hnusné. Copak to nevím sám dost dobře? Ale kolik takového se
děje ve světě a kolik toho nevysloveného, ždaného a neprovedené-
ho nosí lidé v sobě. Mlčet se má.
Markétka zpívá, její hlas, měkký, hedvábný proud stesku a něhy,
se snoubí s akordy vzlétajícími zpod Klenkových prstů.

Jasmínu hvězdy bílé,

ach bože, kolikrát…

Žal Písní poutníkových (věděl jsem, že tato píseň vznikla za

Klenkova pobytu v zimní Moskvě), to střídání smutků a nadějí,
ta síla bolesti, jež se vždy znovu očišťuje v lázni touhy, ta ozvěna

– 140 –
lidských niter, pijících krásu s neuhasitelnou alkoholickou žízní,
halekalo to v kujné jednotě ze slov básníkových, z Klenkova kla-
víru i Markétčina hlasu jako volání pasáčků v podzimních polích,
táhlo to mnou jako vlny zvonů a soumraku nad večerním městem.
Jak jsem na to mohl odpovědět, když bezedná ropucha seděla na
prameni mých citů, upíjela hltavě každý čistý výtrysk a zanechávala
jen kal? Těžké ruce prohry mi spočinuly na ramenou a bortily mě
do kozelce bezmocného vzteku. O to mi bylo hůř, že jsem cítil tu
krásu neméně než všichni ostatní, ale jim podávala číši opojení a na
mne střílela otrávenými šípy. Před očima nás všech zasnubovali se
ti dva a odcházeli, kam nikdo z nás je nemohl následovat, kde už
byli skryti každému jako hvězdy pod mraky. V tisku vyšla tato píseň
s označením: Věnováno slečně M. K. a byl to snad nejkrásnější kus
celého cyklu. Zpívajíc ji, Markétka jako by se byla roztavila ve svůj
hlas a ztrácela se sama sobě v jejích tónech.

— Jasmínu hvězdy bílé,

váš vonný výdech táh
přes jedno čelo bílé
mnou zulíbané v nach…

Nu, tak se hni, ničemo, a proveď svou, máš‑li ještě odvahu.

Propadám se rukama stále hlouběji mezi svá kolena, takové je to
se mnou, už i malé nízké padoušství se bojím provést, a o jiné cestě
pro sebe nevím. Poddat se, snést svou prohru a mlčet?
Slyším vedle sebe Boženin zdrsnělý rychlý dech, jako by bez za-
stávky vyběhla pět pater. Teď vztáhla ruku, bloudí po mém rukávu,
hledá mou dlaň.
– Dejte to sem.
– To je loupež, volá rektor, když Markétka dozpívala, skrývat
doma takovýhle poklad. Musí k nám, Kuklo, to vám povídám, a jed-
nou bude patřit všem tak jako Klenka.

– 141 –
 Na strýci je vidět, jak v něm zápasí otcovská pýcha, tolik poli-
chocená, se vzdorem vůči představě, že by jeho dcera se měla stát
profesionální zpěvačkou. V tom hluku, kdy jedni se otáčejí k druhým
a každý má za svou povinnost říci něco pochvalného, vstává Božena
ze svého místa a odchází. Zvedám se a jdu se postavit vedle strýce.
– Kam zmizela ta Zdejsova holka? ptá se mě strýc.
– Zdálo se jí, že tatík moc pije. Šla mu v tom zabránit.
– Čert mi byl dlužen, že jsem je pozval. Ale copak jsem si mohl
pomyslit, že ten nenapravitelný mazavka si udělá kořalnu i z mého
bytu? A ta holka je hysterická, není? Co to vlastně měla s Markétkou?
Vždyť se sotva znají.
– Snad žárlí na Markétku pro Klenku, napovídám.
Strýc dusivě polkne vzteklý výbuch.
– Ať táhne i s Klenkou. Je mi ho tu v poslední době nějak příliš
mnoho. Čert mi byl dlužen celý tenhle večer. Ten bláznivý rektor mi
ještě Markétku docela poplete.
– Tak ticho a dál, zahlaholí rektor, který se samozvaně ujal režie
večera.
Hosté se ztiší a Klenka uhodí vstupní akordy další písně.
Nad mírně zvlněnou hladinou tiché střední polohy v klavíru
se vznese Markétčin hlas. V tu chvíli se dotkne první čpící závan
mého chřípí. Strýc vedle mne neklidně začichá a tiše odfrkne, jako
by věřil, že je to jen zdání pachu, kterého se takto může zbavit.
Vidím, jak šíje hostí tuhnou, vplížilo se to mezi ně podle a zákeřně,
nevědí dosud, čemu to přičíst. Neodvažuji se zatím ani zavrtět na
trní svých pochybností a nepříjemných pocitů.
Už se to dotklo i Klenky a Markétky. Markétka se snaží nedbat,
ale v očích Klenkových se objevil úzkostný výraz. Přichází to ve
vlnách stále hustších, čpavějších a dusivějších. Čmoud jako z bez-
počtu zhasnutých svíček, k dávení dráždící zápach připáleného
omastku.
– Co je to, proboha? šeptá strýc.

– 142 –
 Ale tu se již ozve první tlumené zakašlání z řad hostí a zároveň
Markétčin hlas, který se právě zdvíhal k tesknému vysokému A, se
přiškrceně zajíkne, jako by někdo udeřil zpěvačku přes vypjaté
hrdlo, a rozdrolí se v záchvatu dusivého kašle. Tu všichni hosté se
už poplašeně zdvíhají ze svých míst a rektor duní rozvztekaně:
– Hromský dílo, Kuklo. Něco se vám tu pálí nebo škvaří, kama-
ráde.
Strýc projeví bezradnost, jaká přepadává muže ve chvílích, kdy
proradní domácí nebo kuchyňští skřítkové se uvolní a začnou se
svými nevypočitatelnými rejdy.
Rozmáchne paže širokým bezmocným posunkem vstříc všem
přítomným, kteří se naň obrátili.
– Prosím váženou společnost tisíckrát za prominutí. Nemám
skutečně ani tušení. Maminko (obrací se na tetu), co by to mohlo
být? Zajisté nic vážného. Prosím váženou společnost, aby se nezne-
klidňovala. Vše bude za chvíli v nejlepším pořádku.
Strýc tu vyslovil slib, který, jak se ukázalo, nemohl dodržet. Vše
bylo naopak ještě horší. Čmoudu přibývalo trapnou rychlostí, jako
by jej někdo mezi nás vháněl kovářskými měchy. Proti světlům bylo
vidět už i řídký opalizující dým, který připomínal mastná kola na
kalné říční vodě.
Záchvaty kašle přeskakovaly z jednoho na druhého a vzrušená
společnost se zbledlou tetou v čele se vhrnula do jídelny. Vstříc
jí zazněl břeskný signál hasičské trubky, napodobený dokonale
varhaníkem Zdejsou. To se zdálo už příliš na trpělivost rektorovu,
který patrně choval nějaké záští k varhaníkovi – záští snad vzniklé
z toho, že tomu člověku ublížil, přisadiv si, když se rozhodovalo
o jeho profesuře. Přistoupil k němu, a odhazuje všechny společen-
ské ohledy, zaburácel:
– Chovejte se slušně, člověče, a jste‑li opilý, jděte domů.
Varhaník pozdvihl neporušitelnou černou desku svého plnovou-
su a zapištěl:

– 143 –
 – Opilý, Vaše Magnificence? Jsem střízlivý jako papež, jsem stříz-
livější než celé konkláve kardinálů. Vykloktal jsem tady sotva půl
láhve koňáčku.
Rektor se k němu otočil zády, a doraziv ke strýci, bručel, ale tak
nahlas, že ho musel slyšet každý, i Zdejsa.
– Proč jste sem zval to opilé čuně? Ztropí vždycky nějakou ostudu.
Odveta přichází vzápětí.
– Chrchr rektor, chrchr uíuí, chrochtá a napodobí varhaník vepře
právě tak dokonale jako předtím trubku.
S touto improvizací jsem ovšem nepočítal, ale zvyšuje obecný
zmatek jak náleží. Ne, dnešní večer už nemůže nikdo zachránit,
zdá se, že všechny podlé a záludné síly se spojily, aby korunovaly
zdar mého díla.
Lokaj, kuchařka v bílém čepci, teta a strýc se otáčejí kolem ka-
men a hledají zdroj zápachu.
– Někdo musel hodit na pláty svíčku, milostpaní, vydává kuchař-
ka svůj odborný posudek. S tím se nedá nic dělat, to bude smrdět
tak dlouho, dokud se to nevypálí.
– Nečumte tady, člověče, osopuje se strýc na lokaje, který tu stojí
dřevěně neúčastný a zřetelně znechucený touto příhodou, jež se
mu zdá urážet především jeho vlastní důstojnost, – a jděte alespoň
otevřít okna.
Ale venku žene dubnový vítr od řeky jako opilý pasák splašené
stádo sněhové a dešťové plískanice. Huí, chachá, ty zpustlý pachol-
ku, nevidíš, kams to vrazil? Sluší se takto lekat vznešené panstvo?
Je tohle nějaká putyka, abys v ní roztáčel svou kalamajku? Záclony
se zdvihly a pleskají o zeď jako praporce, ach, ty skotáku, hodil i cíp
ubrusu na tabuli, prohýbající se chutnými krměmi a dosud nedo-
tčenou, plivá těžké vodnaté vločky a vytřásá ze svého promoklého
pytle celé pršky na parkety do zrcadlova vyblýskané. Už nebude nic
z tohoto slavnostního večera, zima se dává do hostí, smrad jenom
vychladl, ale neubývá ho.

– 144 –
 – Svíčka na kamnech, duní rektor, toť neslýchaná zlomyslnost.
Kdo ji tam jen mohl dát? Podobá se to atentátu. Někomu tady sešlo
na tom, aby zkazil tento večer a znemožnil Markétce zpívat.
Neříká to jen tak do prázdna, stojí obrácen ke Zdejsovi a jeho
dceři. Zdá se, že schází jen málo a pozdvihne ruku a ukáže na ně.
– Samo se to neudělalo, pokračuje jako ve výslechu, který je
už zároveň obžalobou. Kdopak nebyl mezi námi, když Markétka
zpívala?
– Prosím vás, příteli, hučí za ním strýc všecek zbledlý a skoro
roztřesený, nebudeme to přece rozmazávat.
A tu se ozve rozčilením nakřáplý a ječivý hlas kuchařčin. Ona
skutečně pozdvihla ruku a ukázala na Boženu Zdejsovou.
– Tahleta slečinka vstala ze svého místa a pletla se kolem kamen.
Hned mi to nešlo na rozum, co tam má co dělat.
– Prosím vás, osobo, rozkřikne se strýc, neovládaje se už. Kdopak
se vás na to ptal? Kliďte se odtud.
Boženin pohled, který se toulal kdesi po stropě, se vrátí, uhodí se
o tváře hostí, jež se teď všechny obrátily k ní, a spadne na podlahu.
Nyní by tu měla být Markétka, napadá mě, a podat jí pomocnou
ruku a ochránit ji před zlobou ostatních. Ach ano, to by bylo ušlech-
tilé a krásné a něco ve mně by třeba zavylo jako zpráskaný pes.
Ale Markétka tu není. Zmizela a zmítá se teď asi na lůžku ve svém
pokoji v záchvatech zoufalého pláče.
Božena udělá tápavý krok stranou, vypadá to, jako by se chtěla
dát na útěk, ale tu po ní hmátne Zdejsa svou strašnou rukou, sevře
ji v zápěstí a přitáhne k sobě. Rozmáchne se druhou paží, ach ne,
nechce ji udeřit, je to jenom úvod k přehnané pokloně.
– Odpros vznešené panstvo, ničemnice. Zneuctilas mě a zkazilas
krásný večer výkvětu českého ducha. Neodprosí. Je zatvrzelá ve své
špatnosti a zlobě. Pokořuji se tedy já a prosím za odpuštění vážené
dámy i pány i Vaši Magnificenci. Jsme lidé z díry, tak se na nás račte
dívat, a octli jsme se na nepravém místě.

– 145 –
 Ukloní se ještě jednou hluboce, mužicky, po pás, smýkne Boženou
a odchází, vleka ji za sebou jako provinilou školačku.
Hosté se odvracejí znechuceni. Už mají dost všeho, co tu dnes
prožili, tahle podívaná navrch jim svírá žaludky, trapnost na ně
vystrkuje svůj červený paviánský zadek.
Ve dveřích mezi salónem a jídelnou stojí Klenka. Zrylo mu to
tvář, zdá se mu, že je vším vinen, tahy mu někdo nakreslil olůvkem
a lavíroval šedí. Pro tu chvíli byla i otevřená okna zapomenuta,
pastucha vítr nepřestával řádit, záclony se nadouvají, zmítají a tlu-
kou jako plachtoví na opuštěné lodi, ubrus sebou plácá po stole
plném nedotčených mis, rozmazuje majonézy a krémy, teď se vítr
zatočil a jedna z vysokých štíhlých váz, přetížená dlouhostvolými
karafiáty, se kácí, vylévajíc svůj obsah do mísy se zákusky.
Zdejsa dosáhl dveří do předsíně, nikdo mu je neotvírá, otevře je
tedy sám a chystá se vystrčit Boženu před sebou. Tu dívka sebou
nečekaně a prudce škubne, vyrve se z otcova sevření a prchá.
Teď vrzly a práskly dveře na schodiště. Zdejsa stojí chvíli, jako
by nechápal, co se stalo, pak zdvihne ruce nad hlavu jako v bezmoci
a zoufalství a zapiští žalostnou fistulí:
– Klenko! Jeníku! Proboha! Aby si něco neudělala!
Klenka sebou trhne, jako by ho někdo uhodil, ale nehýbá se ze
svého místa. Já vím, mládenče, jaká závaží ti visí na nohou a proč je
ti tak těžké udělat, co by ti jindy bylo samozřejmé.
– Jeníku, prosím tě!
Hosté již utvořili uličku a bodán jejich upřenými pohledy Klenka
se konečně pohne, vpadne do ní a vyběhne z bytu.

– 146 –
 IX

Půlnoc dávno odbila a nerozeznávám už ani, hučí‑li to nad střecha-

mi ještě vítr nebo jen čas a noc. Jako pavouk svou síť látám svými
kroky prostor od okna ke dveřím, tam a zpět, zas a zas. Naučil jsem
se již dávno chůzi tak tiché, že nikdo pode mnou ji nemůže slyšet.
Nerozsvítil jsem. Chodím potmě, vidím tak lépe, co chci vidět.
Copak lze vůbec spát po takovém večeru? Kolik z jeho herců dnešní
noci usne? To jediné schází k mé naprosté spokojenosti, abych se
mohl procházet jejich myšlenkami tak, jako tady pobíhám ve svém
podkroví. Událost je ještě příliš horká, přehazuju ji ve své mysli jako
pasáčkové z dlaně do dlaně bramboru vytaženou ze žhavého popela.
Pýcha a ješitnost si se mnou pohrávají, opět jednou se mi podařilo
zamíchat cizími city nepatrnou červotoči podlostí. Nemám, komu
bych položil svou otázku. Ptám se tmy, samoty, probleskujících a mi-
zejících hvězd, prázdnoty, která mě vyplňuje a nadýmá k prasknutí,
i úzkosti, jež mě drtí: Řekněte, je tohle slabost a bezmocnost? Ale
bylo už teď radno dívat se na tu věc takto? Nebylo to jen vítězství
v malé nicotné šarvátce, zatímco rozhodující bitva teprve nadchází
a může být lehce prohrána? Nebyl jsem příliš nakloněn klamat se
a přikládat váhu šlamastice, z níž se postižení záhy vzpamatují?
Ráno jsem byl probuzen zaklepáním. Zapadlo do posledního
z nesčetných snů, v něž se pro zbytek noci proměnilo mé vzru-
šení a usilovné přemýšlení. Splynulo s ranami, jimiž se neznámý
a strašný Někdo v mém snu obořil na dveře, za nimiž jsem se krčil
v úzkostech a jejichž kliku jsem vzpíral s rychle vyprchávajícími
silami. Posadil jsem se vytřeštěně, usnul jsem oblečen, tvrdý límec
mě rdousil. Budík stojící na židli vedle mé postele ukazoval tři čtvr-
ti na osm, hodinu, kdy jsem jindy dopíjel posledními chvatnými
doušky svou ranní kávu v nedalekém hostinci.

– 147 –
 Div jsem nevykřikl, vida, jak se klika pohybuje. Patřila také ještě
mému snu? Dveře se otevřely – nikdy jsem je nezavíral, tohoto
druhu strachu jsem býval vždy prost a na své půdě jsem se cítíval
nějak obzvlášť bezpečen. Stála v nich teta.
Denní světlo bylo k ní nemilosrdné. Byla voskově bledá ve svých
černých šatech, a vystupujíc z šedé prohlubně šera vládnoucího na
půdní chodbičce, vypadala, jako by byla zemřela dnes v noci a nyní
mě přicházela strašit.
Její hlas však měl obvyklý nemilosrdný tón, s jakým se mnou
hovořívala v poslední době. Snad ještě o stín ostřejší.
– Mladý pán dnes nepůjde do krámu?
– Zaspal jsem, řekl jsem omluvně a pokorně. Nemohl jsem na
dnešek rozčilením usnout.
– Copak tě tak rozčililo? Nemohls najít svíčku?
Zatajil se ve mně dech. Policejní pes nemohl jít po stopě rychleji
a s větší jistotou. Slyšel jsem už hluboké hrdelní vrčení prohry, jež
se mi chystala vrhnout na krk. Vteřina zaváhání znamenala mou
zkázu, záblesk úzkosti by mě byl vydal tetě na milost a nemilost.
Musel jsem přejít rychle po úzkém hřebeni jejího upřeného pohledu
a nedbat závrati, která se mě pokoušela strhnout.
Naštěstí v mém netopýřím brlohu nebylo nikdy nouze o nedo-
palky svíček, svítil jsem jimi raději než petrolejkou, někdy i něko-
lika najednou, a měl jsem je rozestaveny po nejrůznějších místech.
Právě na židli vedle postele stála poklopená sklenice a na jejím dně
v rozteklé kalužince ustydlého stearínu se černal ohořelý knůtek.
Ten obrázek promítla vzpomínka na sítnici mých očí, jež jsem ani
na chvíli neodvrátil od tetiny tváře. Naplnil mě pohrdavou jistotou.
– Jakou svíčku, teto? protahoval jsem s úžasem. Mám jich tu
zásobu a vždycky nějakou napálenou po ruce.
– Myslím, že ji máš po ruce častěji, než je třeba. Chtěla bych vě-
dět, kde včera ta Zdejsova holka sebrala tu svíčku, kterou hodila na

– 148 –
kamna. S sebou si ji nepřinesla, tím jsem si jista. Neměla ani kabelku
a kapesníček držela jen tak v ruce.
Proklínal jsem v tu chvíli její ženskou pozorovací bystrost. Kdyby
se mne byl někdo zeptal, nedovedl bych dost přesně popsat, jak
byla Božena oblečena, a seděl jsem vedle ní takřka celý večer. Měla
nebo neměla kabelku? Ani jsem si nevšiml a teta, sotva ji přemetla
jediným pohledem, věděla vše. Skrývej něco před takovýma očima,
a přece jsem nesměl ukázat slabost, ba ani zdání nejistoty. Hučelo
mi v hlavě a tento hukot jako by ke mně stoupal z nějaké propastné
hloubky, jež se rozvírala pod mýma nohama.
– Jak bych to mohl vědět? A proč se na to ptáš zrovna mne?
Tetina ruka se zvedne, zabloudí ke krku a pohladí několikrát
zlatý křížek, zavěšený na tenkém řetízku. Snad se dotazuje boží
spravedlnosti, nehřeší‑li, když tu tak na mne dotírá se svým pode-
zřením. Ale výsledek této úřady dopadá pro mne špatně.
– Kdopak to k nám včera donesl hořící svíčku až ke dveřím, jako
by plašil duchy?
Nejsem překvapen, očekával jsem to vlastně celou tu dobu, co
teta proti mně stála a vyslýchala mě. Co bylo přirozenější po takové
vzrušující rodinné události, než že si služebná vzpomene na mne
a poví to tetě.
– Ráda bych věděla, co se s tou svíčkou stalo potom, pokračuje
teta.
Hmátnu poslepu na židli vedle sebe a vítězně pozdvihnu poklo-
penou sklenici.
– Tady je, prohlásím a dbám, abych příliš nestupňoval hlas. Svítil
jsem si jí na zpáteční cestě, přilepil ji tady a nechal svítit, dokud
nedohořela. Byl jí jen malý kousek.
– Je těžko říci kradl jsi, nechytneš‑li zloděje za ruku. Jsi hladký
a příliš chytrý na mne, starou ženu. Ale Bůh nemá rád chytré ani
hladké a jeho ruka je dosti drsná, abys v ní jednoho dne uvázl.
Nemohu jít ani na strýce se svým podezřením, třeba bych si jím

– 149 –
byla sebejistější. Neuvěřil by mi. Nedovedu si vysvětlit, čím sis ho
tak získal.
Jektá to ve mně ještě úzkostí, ale cítím už příliš svou výhru, abych
se přemohl.
– Třeba prací, řeknu posměšně a vyzývavě.
– Snad i prací, připustí teta. Jde‑li za něčím člověk tobě podobný,
je schopen všeho, i pracovat, aby dosáhl svého. Pověděla jsem ti už
jednou, co si o tobě myslím, a povím ti ještě toto: nebudeš se stavět
mezi Markétku a Klenku. Pokusíš‑li se o to ještě jednou, najdu si už
způsob, jak tě odtud dostat.
Tetiny oči vzplanou, je v nich vytržení a nezvyklý lesk, když
mluví dál:
– Musíme napomáhat boží vůli i tím, že odstraňujeme překážky,
které se jí stavějí v cestu. Pracuje‑li Bůh pro nás, není nám dovoleno
přihlížet s rukama v klíně. Vidím jeho vůli v tom, aby si Markétka
vzala Klenku. Leží hřích na tomto domě. Hřích bohatství, jež ne-
bylo získáno jenom prací. Můžeme je odčinit jen tím, že alespoň
zástupce těch, jejichž skutečnou prací bylo vydobyto, učiníme jeho
podílníkem. Věřím, že Klenka nám byl poslán, abychom jeho pro-
střednictvím splatili, co dlužíme ostatním.
Ptám se v duchu, co by asi řekl strýc tomuto tetinu podivnému
vyznání víry. Ale nemohu jít a povědět mu to, prohrál bych tím
u něho naráz. Ať je jako obchodník jaký chce, v obyčejných lidských
věcech je příliš počestný a přímý, než aby hověl donašečství. Ale
nemohu také spolknout jen tak tetino kázání. Nezdržím se a řeknu:
– Chudák Klenka!
– Proč chudák?
– Jeden z vás ho vyhazuje a druhému je dobrý jenom jako be-
ránek, který má sejmout rodinné hříchy. Chudák Klenka, povídám,
a chudák Markétka. Měla by malou radost, kdyby věděla, proč
vlastně nadržuje matka její lásce.

– 150 –
 Teta zamžikala a její oči opustily mou tvář. Bloudily chvíli někde
venku po střechách leskle polévaných ranním sluncem, po nichž
vítr rozmetal slábnoucí kouře pozdních snídaní. Kolísala v ní zra-
něná pravda důvěřivé zbožnosti. Pravá ruka opět vyhledala křížek
na krku a hladila jej. A rty uvolněné a skleslé, na několik okamžiků
znovu měkké a ženské, tuhly v obvyklý a rovný vryp.
– Špinavče! Pošpiníš vše, nač pohlédneš nebo o čem promluvíš.
Markétka nepřišla do krámu toho dne ani nazítří. Ani Klenka
se neobjevil. Zdálo se mi sice, když jsem šel druhý den k obědu,
že jsem zahlédl na vzdálenějším nároží mihnout se šos nazrzlého
svrchníku. Rozběhl jsem se tam ovšem, ale když jsem dostihl nároží,
rozhlížel jsem se ulicí marně. Snad to byl jen klam anebo zahlédl
i on mě a skryl se přede mnou v některém z tmavých průjezdů.
Strýc se uzavřel v mlčení, a protože jsem se neodvažoval mu
připomenout onen osudný večer, když o něm nechtěl mluvit sám,
nevěděl jsem ani, co je s Markétkou. Neklid mnou zmítal. Je už snad
vše skončeno, byly Markétčin stud a dívčí pýcha měšťanské dcerky
raněny tak hluboce, že ani láska nebude mít dosti síly, aby nad nimi
zvítězila? A co Klenka? Jen zdánlivě byl dotčen touto událostí méně
než Markétka. I slepému muselo být toho večera jasné, že se tu
mstila odmítnutá milá. Vinen nebo nevinen, jdi a vysvětluj něco
takového dívce, před níž se ti svírá hrdlo úzkostí, i když jí chceš říci
jen, že dnes je krásně.
Myslím‑li tak na to, začínám si být jist, že Klenka je v této milost-
né soustavě slabším článkem než Markétka a že musím pokračovat
ve své hlodavé činnosti právě u něho. Je v něm zajisté něco sopečné-
ho, ujišťuji se, jako ve všech umělcích, jak se tvrdívá, něco, co žene
člověka k okamžitému jednání, buďsi výsledkem třeba katastrofa.
Jistě mi bylo bát se daleko více Markétčiny neústupné houževna-
tosti. Až vypláče všechny slzy, jež má v zásobě pro tuto příležitost,
bude zas chtít své: Klenku, a třeba proti celému světu. Musím proto
za Klenkou, dřív než mě předejde Markétka.

– 151 –
 Chci jedno, a jak obvykle děje se druhé.
Večer třetího dne slyším, jak se někdo tiše plíží ke dveřím mého
podkroví. Je po desáté, dům už musí být zavřen, kdo by to mohl být?
Poprvé za tu dobu, co zde bydlím, myslím na zloděje. Snad někte-
rého zlákalo prádlo na půdě. Chystám se otočit klíčem a nevědět
o ničem. Nejsem tu, abych hlídal cizí věci a míchal se, do čeho mi nic
není. Ale neznámý se zastavil právě za mými dveřmi, mohu slyšet
jeho vzrušené a potlačováním přerývané dýchání. Snad o mně ví
a chce se přesvědčit, spím‑li už. A tu, když začínám otáčet klíčem,
zaklepá lehce jednou dvakrát.
Pootevřu. Markétka se protlačí do pokoje tak rychle a ustrašeně,
jako by jí byl někdo v patách.
Dějí se věci neuvěřitelné, svět se otřásá v základech, snad se celý
rozsype. Klášterní chovanka a dcera jednoho z nejznámějších praž-
ských patricijů se plíží v noci a potajmu do podkrovního mládenec-
kého pokojíku. Smál bych se, kdyby tato nenadálá noční návštěva
neotřásla mnou samým. Snažím se, jak mohu, potlačit své vzrušení
a vypadat, jako by její příchod mě vůbec nepřekvapil. Přisunu jí židli.
– Posaď se, Markétko.
Zavrtí odmítavě hlavou a zůstává opřena zády o dveře. Copak
vůbec mohu tušit, kolik úsilí ji stálo, aby se dostala až sem a pře-
kročila můj práh?
– Musím se hned vrátit, Karlíku. Někdo z našich by se mohl pro-
budit.
Má pod očima temné stíny, usedla v nich tma probrečených nocí.
Ale možná že se mi to jen zdá, stůl s lampou stojí příliš daleko od
nás. Její tvář mi však svítí a její vlasy, zahalte ji celou ve tmu, a přece
ji budu vidět tak jasně jako ozářenou sluncem.
– Cos mi přinesla, Markétko?
– Psala jsem Jeníkovi a dopis mi přišel zpátky. Adresát přesídlil
neznámo kam, stojí na obálce. Co myslíš, že se s ním stalo?
Krčím rameny.

– 152 –
 – Těžko říci, ale nemohl přece zůstat u Zdejsů po tom, co mu
provedli.
Ale hned mi napadá, že tímto prostým zjištěním pravdy jí vlastně
poskytuji úlevu a naději.
– Ostatně kdo ví, snad vůbec zmizel z Prahy. Stydí se ukázat před
lidmi.
Trhne sebou v prudkém odmítnutí.
– Neudělal nic, proč by se měl stydět.
– To musí vědět nejlíp on sám. Ale celá Praha si jistě povídá, že se
Klenkovi pomstila odmítnutá milá, a je‑li v něm vůbec kus chlapa,
hanbí se především proto, že do toho zavlékl i tebe.
– Do ničeho mě nezavlékl, nemohl přece tušit, že to děvče pro-
vede něco takového. Vím, že měl rád jenom mne.
– Pak by ti ovšem měl už dávno všechno vysvětlit a omluvit se ti.
– Ale ne, tak to není, Karlíku. Všecko jsi to spletl. On se jistě hanbí
a stydí, jaks řekl, ale nemá proč. Je třeba to jenom vysvětlit a domlu-
vit se. Musím s ním mluvit. Karlíku, prosím tě, najdi ho a odevzdej
mu ten dopis.
Neodpovídám a dívám se do světla petrolejky. Plamen má srdco-
vitý tvar. Hoř, srdce, hoř! Já jí mám dělat prostředníka. Můj bože, jak
ty si se mnou pohráváš! Náhodný závan větru protáhne půdou jako
sténavý vzdech a v některém z trámů to dunivě praskne. Zní to, jako
by sama noc se obrátila v těžkém snu na svém nekonečném lůžku.
Nemusím se ani odvracet a cítím, jak se Markétka u dveří zachvěla.
– Karlíku!
Nu, co tu ještě stojíš? Jen jdi, má ovečko bílá, to víš, že půjdu za
tvým miláčkem, i sám bych šel, ale takhle to bude lepší. Ach ne, stůj
chvíli ještě, pokaždé když odcházíš, jako bych tě neměl už nikdy
uzřít, pokaždé se čas ve mně propadne a ty utoneš v jeho tůni, po-
každé je to navěky. Postůj, třeba mě zraňuješ, třeba tvá krása leptá
do mne svou podobu štětečkem smočeným v žíravině. Odešla a noc
sténala nad střechou i ve mně.

– 153 –
 Seděl jsem dlouho a díval se na dveře, za nimiž zmizela. Už tam
nestojí, rám a plátno zůstaly, obraz byl vysát tmou.
Obracím v prstech dopis, který mi tu nechala. Adresát přesídlil
neznámo kam. Kéž by tebe pohltila věčná černá tma.
Můj bože, jak ty si se mnou pohráváš! Snad bych byl lepší, kdy-
by mě ona milovala. Den by se ve mně rozsvítil a viděl bych, jako
vidí jiní lidé. Cožpak se mi nechce mezi ně, cožpak jsem od úsvitu
rozumu toužil po něčem jiném než podobat se jim ve všem, být
jako oni, být jedním z nich? Obracím dopis v prstech. Jak je těžký,
jak palčivý, jeho žhavý obsah propaluje obálku. Proč na něm místo
J. B. Klenka nestojí mé jméno? Rázem by bylo vše jasné. Neboť, hle,
adresát nezmizel neznámo kam, vždyť sídlí zde a celý život čeká
na takový dopis, jehož jádro by propalovalo svou skořápku. Kdyby
na něm stálo mé jméno, liják bílého světla by se spustil, až bych jej
otevřel, a spálil a smyl by ve mně vše, co potřebuje spálit a smýt.
Ach, nebude bílé světlo. Tma ve mně vzplane a černé světlo se roz-
lévá, jdu opět svou cestou, dlouhou tmavou chodbou, a nikde ani
štěrbiny, jíž by se dnilo. Staň se mi jedem, co mi mohlo být lékem,
jsem vyprahlý a musím pít i za cenu nové smrtelné žízně.
Postavil jsem na lihový vařič trochu vody v hrnku, v němž jsem
si někdy za zimních večerů vaříval čaj, a nad parou jsem rozlepil
obálku.
Potřeboval jsem vůbec čisti tento dopis, aby vše, co ve mně dout-
nalo bolestí a zlobou, se ještě více zjitřilo? Tak jako první milostné
vyznání, jež jsem kdy vyslechl, i slova tohoto milostného listu, prv-
ního, který jsem kdy četl, volala a toužila po někom jiném. Našel
jsem v něm, čeho jsem se bál. Markétka neznala porážky ani ústupu.
– Můj drahý, proč jste se dosud neozval? Čeho se bojíte? Uvěřila
jsem ve Vaši lásku a budu v ni věřit vždy. Všechno ostatní jsou jen
malicherné hlouposti, přes něž se musíme umět přenést. Nemusíte
mi nic vysvětlovat. Chci Vás jen vidět a mluvit s Vámi.

– 154 –
 Čtu znovu a znovu ta slova, jež nebyla určena mně, noc šumí
a vzdychá ve mně i kolem mne, iluze si mnou pohrává, vykrádám
cizí lásku a tavím v sobě její čistý kov. Je lehké zalepit zas otevřený
dopis, ale nikdy už nevymažeš ze své paměti jeho slova. Tma mi je
šeptá horkými ústy a noc se chechtá ve mně i nade mnou.

– 155 –
 X

Nazítří je neděle. Čekám před kostelem u křižovníků, až se skončí

velká mše a varhaník Zdejsa vyjde poslední za proudem věřících.
Dopoledne vyběhlo slunce veselé, zářící a trochu slavnostní. To dě-
lají zvuky a světlo. Rzivý opar nalitých pupenů se vznáší nad černý-
mi pni stromů a místy už povykuje mladá zeleň čerstvě vyrašeného
listí. Přecházím po náměstíčku vedle Mostecké věže; dokud nedozní
poslední akordy varhan, nemusím se obávat, že by mi Zdejsa utekl.
Kostelní vrata jsou otevřena, zvuk varhan a zpěv doléhá až ke
mně a dole pode mnou hučí divoká jarní řeka, trochu rozvodněná.
Cítíš, jak to všechno patří k sobě? Ten ozářený Hrad, majestát síly,
vyrostlý z kořenů víry, vládnout lze, kamaráde, jen silou zrozenou
z lásky a důvěry, ten dravý proud i život má své jarní záplavy, ale
tobě by se chtělo z nich jen kořistit, to jaro na větvích křehnoucí,
křehké, a přece silné nadějí, šum křídel zbožnosti, vzlétlých ze
zpěvu a nesoucích všechna srdce k jednomu ohnisku. Pročpak
jsem vlastně nevešel do kostela? Snad se mi zdálo, že bych tam byl
komusi příliš na očích, a nebylo oč stát.
Už dozněl zpěv i varhany, jen řeka hučí, cvakají kopyta před kočáry
tiše se kolébajícími a zaharaší tramvaj, plašíc svým kovovým zvukem
z tohoto kouta vše, co je v něm tichého, pokojného a zaslíbeného
věčnosti, vše, co by chtělo nespěchat a trvat v klidu a zamyšlení.
Proud věřících vytéká zvolna z chrámových dveří a rozlévá a vy-
trácí se všemi směry. Dávno už odešel poslední z nich a začínám se
obávat, že mi Zdejsa uklouzl klášterní branou, když se objeví varha-
ník na prahu zároveň s kostelníkem. Hovoří spolu šeptem a vymě-
ňují úšklebky plné srozumění. Co může spojovat toho pletichářsky
vypadajícího vychrtlého mužíka s nejlepším pražským varhaníkem?
Kdo ví, snad si spolu přihýbají z jedné láhve na vyprázdněném kůru.

– 156 –
Lidé mají potřebu se družit, nepoznal jsem to dosti sám na sobě?
A k Zdejsovi se obraceli zády právě ti, k nimž patřil.
Spatří mě, přeruší rázem svou rozprávku, kývne ledabyle rukou
kostelníkovi, který se pokorně ukloní, a vykročí mi vstříc. Ozářen
tím mladicky drzým dubnovým sluncem, připadal mi grotesknější
než kdy jindy. Všechno na něm bylo černější, lesklejší a jaksi otřelej-
ší. Byl oblečen ve svůj obvyklý císařský kabát, ale vysoký ohmataný
cylindr, sedící nejistě na houštině jeho dlouhých vlasů, připodobňo-
val ho zároveň pohřebnímu podnikateli i zkrachovanému řediteli
šmíry. Pravé nižší rameno nachýlené kupředu, šel, jako by před
sebou tlačil neviditelný vůz.
Nejkratší varhanní píšťala vyjekla v jeho prsou.
– Á, vyslanec jeho veličenstva přišel oznámit provinilému dvo-
řanu, že je přijat na milost a může se zas vrátit ke dvoru.
Rumový výpar se vznesl z houštiny jeho vousu a zahalil mě.
Varhaníkovo srdce v něm plulo šťastno a ochotno k smíru s celým
světem. Záviděl jsem mu v té chvíli, nosil patrně svou hlubinu bez-
pečnosti stále s sebou, nejspíš v nějaké placaté lahvičce v náprsní
kapse svého redingotu.
Odvrátil jsem se, abych vdechl trochu čerstvého vzduchu, a řekl
jsem:
– Neblázněte, Zdejso, vám přece není vůbec třeba, abyste čekal
na něčí milost. Jeho veličenstvo ví příliš dobře, jakou pro něho máte
cenu, a o to u něho jde především.
Několik nejkratších píšťal se spojí ve Zdejsových prsou v dishar-
monický akord. Varhaník se chechtá.
– Kdekdo potřebuje varhaníka Zdejsu, pedagoga Zdejsu, sklada-
tele Zdejsu, ale nikdo nestojí o Zdejsu člověka.
Vezme mě pod ramenem a vleče na Karlův most, neustávaje
hvízdat na nejvytrvalejší píšťalu.
– Ale mně to nevadí, mladý příteli, nestěžuju si. Snažím se do-
stihnout velké duchy alespoň v tom, že jsem si zalíbil v samotě.

– 157 –
Ostatně i já jsem uzavřel svá přátelství, a tak pevná, že je může
rozdvojit jen smrt.
Zasměje se a přejede dlaní širokou klopu císařského kabátu, pod
níž, jak tuším, se skrývá kapsa s placatou lahvičkou. Uhání, jako
by mu rameno kupředu vystrčené pomáhalo lépe rozrážet vzduch,
než jak se to daří ostatním smrtelníkům. Zastaví se až u schodů
vedoucích z mostu dolů na Kampu. A tu konečně se rozpomene, že
za celou cestu mě nepřipustil k slovu.
– Tady vás táhnu, řekne, a vy jste sem snad ani nemířil. Přišel jste
vůbec za mnou, nebo jste stál před kostelem jen náhodou?
– Přišel jsem se vás zeptat, kam se odstěhoval Klenka. Zdejsa na
mne pohlédne zespodu a zamžourá očima, což v jeho zalesněné
tváři vypadá obzvlášť pitvorně.
– Přece jenom vyslanec, prohlásí vítězně, nemýlil jsem se. Prin­
cezna se shání po svém miláčkovi. Vrátil se nedoručený dopis, byl
z toho poplach.
– Proč jste neřekl listonoši adresu?
– Protože jsem ji vyslídil teprve včera. Zapadnout se chtělo géniu,
zmizet a skrýt se se svým hořem, přervat všechna pouta a styky.
Ale na tomto zemědílu, který se jmenuje Malá Strana, i s jeho po-
loostrovem Hradčany není místa, kde by se někdo mohl skrýt před
starým Zdejsou. Nezneužívám ovšem své vědomosti a dopřávám
uprchlíkovi, čeho si žádá. Však zase vyleze, až mu hoře vychladne.
A tak myslím, že u mne se svými dotazy nepochodíte.
– Nesháním ho pro nikoho. Jdu za ním sám. Jsme spolužáci a staří
kamarádi.
– Nevím, jak mu budete vítán. Možná že chlastá až do němoty.
– Mohu pít s ním.
Ve Zdejsových prsou to zapiští, jako by někdo hodil na parní
píšťalu peřinu.
– To bych mohl také, ale nebudu mu smět dlouho na oči po tom,
co mu provedla Božena. Nu, zkuste to.

– 158 –
 Věděl i číslo domu v Hradčanské ulici, ale sotva mi je pověděl,
vrátila se jeho mysl k osudnému slavnostnímu večeru.
– Najdete na jeho tváři stopy Boženiných drápů, i ruku má pokou-
sanou. Chytil ji až takřka na mostě, a když jí chtěl zabránit, aby běžela
dál, pustila se do něho. Kopala, škrabala, kousala. Dračí semeno.
Vlastně ji nesl celou cestu až domů a za námi se coural pěkný průvod
nočňátek a ochmelků. Ale druhý den ráno nám po anglicku zmizel.
Zdejsa vypráví, křiví tvář a rozhání se doširoka pažemi a celou
tu dobu mu hvízdá v prsou smích na osamělou píšťalku. Najednou
spadne do zamyšlení.
– Nesmysl je to všecko. Takhle vyvádět nemá ani mladý člověk.
Kam ji to dovede? Kdybych alespoň věděl, kde vzala ten nápad a tu
zatracenou svíčku.
Jak ho tak vidím padat z dobrého pijáckého rozmaru do zoufal-
ství bezradného vdovce, jemuž byla svěřena výchova dospívající
dcery, zplodí má zlomyslnost nového spratka.
– Možná, řeknu se smíchem, že ji našla ve vaší vlastní kapse.
Vyvalí na mne oči v pochybnostech pijana, jemuž již častěji ztro-
pila paměť ošemetné kousky.
– V mé kapse, blektá hlasem, který náhle ztratil obvyklou fistuli
a přiblížil se obyčejnému lidskému, v mé kapse, říkáte?
Zaloví rukou do šosu svého císařského kabátu, na jeho tváři vy-
skočí úlek, prosákne celá mrtvičným návalem krve, a když vytáhne
opět ruku, spočívá na ní oharek silnější svíčky, jaké zapalují věřící
v kostelech na dobrý úmysl.
– Stává se někdy, koktá stále nezvykle hlubokým hlasem, že
seberu takového špačka svíčkovým babám.
Smějte se se mnou! Jsem si od této chvíle jist, že není nic, co by
se mi nemohlo povést. Poklepám Zdejsovi na rameno a řeknu:
– Nu, tak vidíte.
A odcházím, zanechávaje ho tam strnulého a civějícího na svíčku
ve své dlani.

– 159 –
 XI

Schodiště se točí strmě vzhůru a je na něm tma. Ani olejová lam-
pička pod křížem nebo sádrovou sochou nějakého světce na něm
nebliká, jak tomu bývalo u nás doma. A každý z dřevěných schodů
vrže jiným tónem, hluboce, ve střední poloze i pronikavě, a každý
nadvakrát, když naň došlápneš a když jej tvá noha opouští. Po vůni
tu potkáváš připálenou cibulku, plíseň, purpuru, nedělní obědy,
v nichž převládá kyselé zelí a vepřová pečeně. Poschodí je osvět-
leno úzkým vysokým oknem, jež štětky dešťů, smočené v prachu
a sazích, natřely šedí tak neprůhlednou, že nemůžeš zjistit, kam
vede.
Ve druhém poschodí se zastavím před hnědými oprýskanými
dveřmi, nesoucími bílou porcelánovou tabulku oválného tvaru.

AGNES MATĚJKA

je na ní napsáno černým, zlatě lemovaným švabachem. Zvonek

cinkne třikrát velmi jasně, ale skončí chraptivým kašlem, jako by
přecenil své síly. Ticho se zavře za tím zvukem a trvá. Celý dům jako
by soustředěně naslouchal a čekal se mnou na výsledek. Zvoním
znovu a hra se opakuje. Dům se zdá naslouchat ještě pozorněji. Je
mi z toho skoro nevolno. A tu, když se už začínám smiřovat se zkla-
máním, vrznou uvnitř veřeje a tiché kroky se přišátrají ke dveřím.
Víčko vyhlídky se pohne, smeknu, ukloním se tomu skleněnému
oku a čekám s hlavou odkrytou.
Dveře se pootevřou, stojí v nich drobná stařenka, na podušce
bílých vlasů jí sedí jako pták černý čepeček a blankytně modré oči
se na mne vyčkávavě dívají s takovou nekonečnou vlídností a dob-
rotou, že všechno ve mně se zachvěje a je mi, jako bych marně

– 160 –
přitahoval cíp lži přes nahotu svých provinění. Vyslovím rozechvěle
svou otázku, ale stařenka zavrtí odmítavě hlavou.
– Není doma.
V jejím stařeckém hlase je něco z ptačího cvrlikání a ševelu listí.
– Jsme staří kamarádi, doprošuji se, pro mne jistě bude doma.
Nastražil jsem stařence past a ona do ní sklouzla.
– Řekl mi, že není doma pro nikoho.
Usměji se, i ona se usměje provinile a mžikajíc svýma dobrýma
očima.
– Nevím, mohu‑li se ho zeptat, řekne. Není v dobré náladě. Je
vlastně skoro nemocen. Ani z domu nevychází.
Obrátí se polekaně, prkna za jejími zády zaskřípou těžkými dlou-
hými kroky. Klenka stojí za ní. V županu z těžkého tmavomodrého
hedvábí, ale zjevně dosud neumytý, vlasy rozcuchané, košili bez
límečku u krku rozhalenou a na bradě rezavé strnisko několika-
denního vousu.
Vezme zezadu stařenku pod lokty a postaví ji stranou tak lehce,
jako by to byla malá holčička.
– Toho sem pusťte, tetičko.
A nedbaje jí už, vede mě temnou předsíňkou do pokoje, kam se
slunce marně pokouší vedrat záclonami ještě spuštěnými. Byla to
kupodivu veliká místnost, plná štíhlonohých židlí a stolků, hladkých
skříní a etažérů, jimž vévodila skleněná skříň plná cetek a sekretář,
korunovaný sloupkovými hodinami. V pozadí veliký hnědý klavír.
Příjemný, vlídný pokoj, v němž bylo jistě dobře posedět nad kávou
s bábovkou, zatímco sloupkové hodiny v melodických krůpějích
odkapávají čas a někdo přehrává na klavíru staré, zapomenuté pís-
ně. Ale jaký svinčík z něho ten Klenka udělal! Rozrytá postel, z níž
jeden polštář ležel na zemi, vypadala, jako by se na ní převaloval
celé dny, těžká stolní pokrývka byla odhozena přes půl stolu a pod
ní ležela převržená váza s umělými květinami, šatstvo, prádlo, noty
se povalovaly všude po zemi, po židlích a na podlaze vedle klavíru

– 161 –
a vedle stolu se vršily hromádky zmačkaného a odhozeného no-
tového papíru. A třebaže pokoj byl dosti vysoký a klenutý, první
vdechnutí se mi zarazilo v hrdle. Nebylo tu jistě větráno už kolik
dní. Ustydlý tabákový dým se slučoval s pachem ložnice, v níž leží
nemocný. Bylo zjevné, že Klenka se tu zabednil jako v jezevčím dou-
pěti a nepustil sem ani stařenku tetu, aby mu poklidila a vyvětrala.
Klenka mi přistrčil nohou jednu ze židlí a sám se spustil na postel
tak těžce, že zavřískla, jako by se chtěla rozpadnout.
– Sedni si.
– Dovol, abych napřed otevřel okno. Není tu k dýchání.
Zasmál se chraptivě jako povedenému žertu.
– Zasmrděl jsem si to tu pěkně, co? Vězím v tom takhle už třetí
den a tys první, jemuž se dostalo doušku na ochutnanou. Nu, otevři
si, je‑li to na tebe moc silné.
Vytáhl jsem jednu po druhé obě záclony a otevřel obě okna. Slunce
vytrubovalo slavnostně nad Petřínem a zalévalo Strahovskou za-
hradu. Byl jsem na chvíli oslepen a Klenka dokonce musel skrýt oči
v dlaních. A zároveň se světlem dral se sem svěží vzduch navoněný
jarem jako dívka láskou a horlivý jako zdravotní zřízenec. V oknech
se to chvělo a modralo, jak se tu dva proudy srážely a prolínaly,
jeden vítězně pronikající, druhý poražený a na útěku.
Klenka sňal dlaně s očí, jejich bělma byla krvavě zarudlá a pohled
těžký jako pohled opilcův.
– Ale bylo to tu, řekl s údivem. Panečku, se smrádkem nejsou
hračky. Zaškrtí zpěvačku, vyžene vznešenou společnost, zadusí
mladou lásku.
Zasmál se násilně, až se rozkašlal.
Bylo na něm znát, že mlčel příliš dlouho a nyní musí mluvit, třeba
nesmysly, třebas by se každým vlastním slovem šlehal jak ostnatým
drátem.
– Napadlo by tě někdy, že něco takového může být koncem lásky?
– Kdo říká, že je to konec? zkoušel jsem půdu.

– 162 –
 Vyvalil krvavé oči, jako by se na mne chtěl vrhnout.
– No, a není? křičel. Cožpak mohu jít a vysvětlovat jí něco s ta-
kovouhle tváří?
Přejel si rukou místa, kde na jeho obličeji zasychaly ve stopách
Boženiných nehtů příškvary krve.
– Nemohu nic jiného než skrývat se a mlčet a mlčením potvrzo-
vat svou vinu.
Vidím, jak je rozčilen a jak je nebezpečné dráždit ho dál, nicméně
nemohu se zdržet a řeknu:
– Je nebezpečné sedat na dvou židlích.
Vazivo žil na čele mu naběhne, jde ke mně, popadne mě za ra-
meno a třese mnou:
– Kdo sedal na dvou židlích, ty blázne? Mohu za to, že se Božena
pomátla a myslela si, že jsem se narodil jen pro ni? Snad jsem vinen
svou liknavostí, snad tím, že jsem jí hned od počátku nedal dost
drsně najevo, že se klame. Bylo mi jí líto, to je všechno, a dostal jsem
za to pěkně zaplaceno.
Pustí mě a přechází pokojem, vráží přitom do židlí a nedbá, že
se kácejí.
– Mohl jsem vůbec tušit, jaká v ní vězí kočka? pokračuje ve svém
monologu. Člověče, když jsem ji nesl po tom mostě, byla by jistě
skočila do vody, kdybych ji nebyl včas dohonil; když tak vyla jako
psice a škrabala jako kočka, měl jsem jednu chvíli chuť hodit ji do té
vody sám a druhou skočit tam s ní. Padla ti na mne taková lítost ze
všeho, z té její bolesti i z mé vlastní, točila se mi hlava i žaludek nad
nesmyslností života. Přestala mě škrabat a začala mě líbat, prokous­
la mi ret a sála z něho krev, nemohl jsem ji od sebe odtrhnout, ústa
na ústech, křičela a brečela, že mě má ráda a že se zabije, nebudu‑li
ji mít rád. A přece jsem utekl ještě tu noc, vyskočil jsem oknem jako
zloděj a skryl jsem se tady u tety, která je ze mne zoufalá a jistě se
za mě modlí celé dny. Co jsem měl dělat?

– 163 –
 Zdvihl paže a zatřásl zaťatými pěstmi nad hlavou. Pozoroval
jsem ho a přemýšlel, jak bych mohl těžit z jeho nynějšího postave-
ní. Vypustil jsem otázku jak olovnici, jež měla změřit hloubku jeho
nálady.
– Nebral bych si to tak do hlavy. Říká se, že pes, který štěká,
nekouše.
Zavrtěl beznadějně hlavou.
– Ne, to ji neznáš, má všechno v jednom ranci. Křičí, ale je také
schopna udělat, čím vyhrožuje.
– Pak bych ovšem rád věděl, co chceš dělat.
Vyvalil na mne znovu svá krví prosycená bělma a rozkřičel se:
– Neodpovídám přece za ni. A nemohu si dát zkazit život jenom
proto, že si usmyslila se do mne zamilovat a teď mi vyhrožuje.
– Lásku si nikdo neusmyslí, pokud tomu rozumím. Ale dejme
tomu, že provedeš svou a ona také. Jsi z těch lidí, kteří vydrží, aby
za nimi chodil takový stín? Dokázal bys ho nevidět?
Pohlédl na mne, jako by nechápal smysl toho, co jsem mu řekl.
Pak jeho tvář náhle zpustla a zvadla. Usedl na židli vedle stolu a se-
vřel si hlavu v dlaních.
– Na to jsem nemyslel, řekl zvolna a těžce. Nedovedu si to ani
představit. Ale co mám tedy dělat?
To byla podívaná, která mi lahodila. Tady držel osud ve svých
tlapách siláka jako horu a potřepával jím, až mu vyrážel dech z plic.
Přidal jsem k tomu ze svého, co jsem vůbec byl schopen, a chtěl‑li
jsem zvítězit, musel jsem přidávat dále. Přičinil jsem se, a hle, osud mi
pomáhal a přihrával mu. Kolik bych toho byl zmohl bez jeho zásahu
a bez jeho temného anděla Boženy Zdejsové? Pokrčil jsem rameny:
– Nedovedu ti poradit. To jsou věci, které si musí každý překou-
sat a rozřešit sám.
– Nechci nic řešit, vykřikl a uhodil do stolu, až jeho křehká deska
zapraskala a povalená váza na ní zazvonila. Tady je jediná hádanka,
o jejíž rozřešení stojím.

– 164 –
 Ukázal na klavír gestem trochu divadelním, jak se mi zdálo, a na
spousty zmačkaného notového papíru, které se válely všude kolem.
– Čím jsem si zasloužil, abych se z člověka, který chtěl jen svou
práci, proměnil v úplného štvance. Nemohu pracovat, nic se mi ne-
daří, nemohu ani cvičit, ten starý hrkáč mě rozčiluje a můj klavír
zůstal u Zdejsů. Odřekl jsem i koncert, který jsem měl mít příští
týden. Nemohu přece v tomto stavu vystoupit.
Na chvíli je zcela překonán sobectvím umělce, který se děsí ži-
vota, protože strojí úklady a klade překážky jeho práci a cestě za
úspěchem. Teď se mu snad oškliví i láska, jež místo aby se mu stala
studnicí živé vody, zbavuje ho síly a mění ho v bezmocně povyku-
jícího blázna. Snažím se zachovat si co nejvíce rozvahy a nezmýlit
se v ocenění Klenky. Kdybych se odhodlal brát ho na příliš lehkou
váhu, mohl bych se dopustit chyby, kterou bych už nikdy nemohl
napravit.
Přechází znovu pokojem a já ho sleduji mlčky. Rozšlapává své
rozčilení dlouhými kroky a uprostřed jednoho z nich se s trhnutím
zastaví. Konečně ho snad napadlo, proč jsem asi přišel.
– Přinesls mi něco? Nějaký vzkaz?
Zavrtím hlavou, už jsem se rozhodl. Dopisu je souzeno, aby se
nikdy neoctl v rukou toho, komu byl určen. Ostatně byl mu skutečně
určen, když každé jeho slovo je vypáleno v mé paměti?
– Proč jsi tedy přišel?
– Tak, řeknu. Z kamarádství, dejme tomu. Napadlo mě, že třeba
budeš potřebovat někoho, s kým by sis mohl pohovořit.
Kývne hlavou a dívá se přitom z okna do velké zářící prázdnoty
modrého nebe.
– Nikdo se po mně neptal? promluví zadrhle.
Změklý na vosk. Dám ti podobu, přítelíčku, jakou potřebuji, abys
měl.
– Myslíš Markétku? Je zavřena ve svém pokoji, od toho večera vů-
bec nevyšla. Bude potřebovat nějaký čas, aby se z toho vzpamatovala.

– 165 –
 Kapsy kalhot se mu nadouvají, jak v nich svírá pěsti.
– Chtěl bych jí psát. Ale co jí mám vysvětlovat? Je to všechno tako-
vé malé, nízké, hnusné. Nedá se to prostě vyslovit. Vždyť jak takhle
vypadám, nemohl bych se ani odvážit přijít jí na oči. Představoval
jsem si vždycky ve svých klukovských snech, že tu, kterou budu mi-
lovat, musím dostat, kdybych se pro ni měl servat s celým světem.
Ale jak má člověk bojovat proti blátu?
Vzruší se a znovu začne přecházet.
– Můj bože, cožpak tohle může být konec? Myslíš (zastaví se
přede mnou a v jeho očích je úzkostlivá prosba), že mám vůbec
ještě nějakou naději?
Beru na sebe tvář člověka, který nechce nic jiného než zjistit
nepodplatně pravdu.
– Těžko říci, co všechno to v ní zanechalo. Nesmíš zapomínat,
že tě vlastně ani pořádně neznala a že za sebou nemá vůbec žádné
zkušenosti s láskou. Okouzlilo ji jistě především tvé umění. A umě-
ní – nezapomínej, že teprve nedávno vyšla z kláštera – jí bylo něčím
nadzemským, nebesky čistým. Ty, který umění tvoříš, mohl jsi podle
ní mít jiné vlastnosti než ono samo? Neví nic o životě a jeho zálud-
nostech, není v ní nic polovičatého, je celá složena z buď a nebo.
A najednou, nerozčiluj se, ale musíme se na to dívat tak, jak to asi
na každého působilo, se jí ukáže za okolností pro ni nejtrapnějších,
že máš za sebou nějakou zklamanou milou. Jak myslíš, že to na ni
mohlo působit?
Má řeč mu ohnula šíji, vrtá očima podlahu, naslouchá tiše. Když
domluvím, vzdychne zhluboka a řekne, jako by se tím mělo všechno
vysvětlit:
– Ale vždyť já jsem si ji chtěl vzít.
Přitahuji šroub ještě o závit.
– Nepochybuji o tom. Vždyť ani Markétka nemyslela jistě na nic
jiného od chvíle, kdy si řekla, že tě má ráda. Ale kdo ví, jak by to bylo
vůbec dopadlo. Rozhodně by to pro tebe nebylo snadné.

– 166 –
 Nenapadlo mu jistě ani ve snu, že by mohl být nežádoucím ženi-
chem, on, umělec, kterému se podivovala celá Praha a jemuž byla
prorokována nejskvělejší budoucnost. Zároveň ho snad napadá, že
už jsem mu řekl příliš mnoho nepříjemných věcí.
– Proč právě pro mne by to mělo být nesnadné? rozkřičí se.
Rozhodl ses, že mi tu budeš krákorat jako vrána jen samé neštěstí?
Vstanu s uraženou tváří, pokrčím rameny a sáhnu po klobouku,
který jsem odložil na stole vedle sebe.
– Nu, představuješ‑li si takhle přátelský rozhovor, půjdu. Nemohu
za to, že ti pravda není příjemná, a protože není v mých silách ji
změnit ani ti ji pocukrovat, bude líp, když odejdu.
Přiskočí ke mně, přitlačí mě na židli, z níž jsem vstal, jsem v jeho
těžkých tlapách pouhý panák, vytrhne mi klobouk a odhodí jej přes
celý pokoj na rozválenou postel.
– Seď, u všech sakrů! Myslíš, že ti dovolím něco nakousnout
a utéct? Tady zůstaneš dřepět a budeš povídat, nebo s tebou pra-
štím z okna.
Ale uprostřed toho vzteklého výbuchu náhle to v něm povolí,
celý obličej se mu svraskne a sešklebí jako v návalu bolesti k pláči,
a zatímco mi ještě drtí pravičkou rameno, levicí mě už hladí po
vlasech a prosí:
– Nehněvej se na mne. Musíš uvážit, v jakém napětí jsem tu žil
těch několik dní, v jakém vzteku a zoufalství. Mluv, prosím tě. Je‑li
už něco rozbito, rozšlap to ještě patou. Nač se mazlit s nějakými
střípky naděje, nejsou‑li k ničemu, leda bych se o ně pořezal ještě
víc.
Nu, nemusíš tak o to škemrat, chlapče, nepřišel jsem přece
pro nic jiného. A teď, když jsi mi dal okusit své síly, vzbouřil jsi
nejhlubší kal, který se ve mně po léta sedal jako v láhvi chystané
pro slavnostní příležitost. A každý z nás chováme jiné představy
o slavnostních příležitostech. Ach, můj milý, kdybys jen věděl, kdo
všechno už mnou třepal a co mu z toho vzešlo.

– 167 –
 Oč mi bylo snazší bíti teď do něho, mohl‑li jsem bít pravdou. Není
krutější a nebezpečnější zbraně nad pravdu v ústech prolhance.
Může jí zabíjet, zatímco lží jenom zraňoval. Neviděl tě nikdy rád
točit se kolem Markétky, mohl jsem mu říci o strýci, aniž jsem za­
lhal, jeho obchodnická duše nedůvěřuje umělcům, třebaže si z jejich
díla zbudoval blahobyt. Teď zrovna zuří, slyší‑li tvé jméno. Můžeš
ovšem k němu přijít a jednat s ním obchodně a bude zdvořilý jako
dříve. Ale nechci si raději ani představit, co by dělal, kdybys mu
přišel říkat o Markétku.
A nyní se zas já mohu dívat, jak se dusí a zmítá, jak se marně
snaží v klidu přijmout slova, která jsem na něho vychrlil, protože
jedno za druhým v něm vybuchují a zrývají hlubokými děrami
krajinu jeho mysli.
Panečku, tohle je pěst, a ukaž mi, jak se z ní vykroutíš, ty siláku.
Na čele mu naběhne velké tvrdé Y rozvětvených žil, Y tvrdé ná-
valem krve, a celý jeho obličej je do ruda spálen tropickým sluncem
nejprudšího vzteku. Zaťaté pěsti v kapsách kalhot by chtěly bít a drtit,
hrdlo mu naběhlo, bublá mu to v něm řevem, který chce stůj co stůj
potlačit. Nemusíš křičet, i tak slyším vše, co se ti žene, klopýtá a rve
v přecpaných chodbách mozku, já vím, jaká pýcha v tobě narostla
z tvrdých hodin osamělé práce, když sedíš nad pianem nebo notovým
papírem, cítíš se jednou nejmenším z nejmenších a jindy jako bys byl
zrovna roven Bohu. To první tajíš i před sebou, to druhé bys chtěl,
aby ti četl z očí a každého pohybu celý svět. A najednou, podívejme
se, je na světě někdo, komu nejsi dost. Rázem ses zhrcl v pražského
kluka, vdovina syna, který měl vždycky trochu výš do talíře, než kam
sahal jeho hlad, a díval se závistivě po pánech a dámách, hrčících
kolem něho v kočárech, a říkal si u vědomí síly, která už tehdy jím
lomcovala: To všechno jednou bude mé a vy se budete kořit u mých
nohou. A najednou, hle, někdo se nekoří a dokonce pohrdá. Ale praž-
ský kluk se znovu postaví zpříma a vystrkuje zpupně svůj silácký
hrudník (kdybys věděl, jak právě pro tohle tě nemohu ani cítit), je

– 168 –
připraven odplivnout si a hvízdat: Nechcete‑li, kdo vůbec říkal, že
o vás stojím? Jednou byste si rádi olízali všech deset. Už nebude křik,
hladina vzteku opadla a Klenkova tvář z ní vystoupila napjatě hladká
a tvrdá jako kámen. A říká skoro doslova, co jsem si za něho myslel:
– Jednou přijde pan Kukla prosit, abych u něho něco vydal.
Kdybych byl věděl před čtvrt rokem, co vím dnes, byl bych se vůbec
vykašlal na něj a na jeho žebrácký honorář. Dostal jsem nabídku
z Lipska, mohu své věci vydávat tam.
Takové je to teda s námi. Láska se nám hroutí, nevěsta se nám
propadá v třaslavisku konvence a předsudků a o sobě jsme si my-
sleli, jací jsme páni a že není třeba mít starost o budoucí úspěchy
a slávu. Ale ne, to byl jen takový mladický trumf, který musel být
vyhozen, aby byla zachráněna junácká čest, a sotva karta pleskla
o stůl, už nám zase spadla ramena a plíží se tu otázka, rozechvělá
úzkostí, prosbou i nadějí:
– Ale co ona? Přece by ještě sešlo na tom, co by řekla a chtěla
Markétka?
Mlčím. Dělám, jako by mi bylo těžko odpovědět.
– Snad, řekl jsem konečně, jako by celá ta rozprávka mě už přestala
bavit. Jestli by vůbec někdo dal na to, co chce devatenáctileté děvče,
a chce‑li to děvče ještě dnes to, co chtělo před týdnem. Mluvili jsme
už o tom dost, nevím, co bych ti ještě měl říci. Ale znáš dobře dívky
z takových rodin, jako je Markétka? Myslím, že ses s nimi mnoho ne-
stýkal. Věřím, že si myslela, že tě má upřímně ráda, ale kolik na té její
lásce spolupůsobila představa, že by se mohla stát ženou slavného
muže? A jak na její měšťanskou počestnost a odpor ke skandálům
zapůsobilo to, co jí provedla slečna Zdejsová? Ozve‑li se, je všechno
v pořádku, bude‑li mlčet, myslím, že uděláš líp, ušetříš‑li si další
trapné chvíle. To je mé mínění, ale to se rozumí, že ti nechci radit.
Odvrátil se ode mne a dívá se oknem. Jarní nebe, modré, bez
jediného mráčku, se mu hloubí v očích, má jeho odrazem osvětlenu
velkou chlapeckou tvář, teď prožívá nějakou podivnou chvilku, z níž

– 169 –
bych asi nedovedl nic pochopit, unikl mi a snad uniká i sobě, snad
se v něm bolest rozplývá a proměňuje, vypadá, jako by něčemu
naslouchal. Nebo jen uvažuje o tom, co jsem mu řekl? Ach, v tom
talíři plev zrna nenajdeš.
– Měla pochopit mé postavení, řekne konečně, a měla se už ozvat.
– Neozvala se.
– Mlč, vybuchne znovu nečekaně. Nemáš právo takhle o ní mlu-
vit. Nemůže být taková, jak jsi říkal. Cítím to, vím to.
Taková náhlá recidiva naděje a důvěry by mě vlastně měla po-
děsit, ale nedbám jí příliš. Je to jenom výstřel na ústupu. Má setba
byla dobrá, jsem si tím jist, potřebuje pouze čas, aby se zachytla
a vzklíčila. Bolest ji neustává svlažovat, a co jí může víc prospět
než výpraží trapných pocitů, zhroucení nadějí, osamění a vzteku?
Jdu k  posteli, vezmu klobouk, oprašuji a sfoukávám z  něho
chmýří se schválnou loudavostí.
– Nu, doufám, že teď už mi nebudeš bránit, abych odešel.
– Jdi a čert tě vem. Beztak jenom on tě sem mohl přinést s tvými
řečmi.
– Není to zrovna přátelské rozloučení, třebaže mi nemáš co vy-
týkat. Myslím však, že tě chápu. Navykl sis, aby ti lidé říkali jenom
chválu a příjemné věci.
Svírám při těch slovech kliku, připraven na nejhorší. Ale Klenka,
stále ode mne odvrácen a s rukama za zády, jde k oknu a dává tak
najevo, že nemá v úmyslu podat mi ruku na rozloučenou, ba ani na
mne promluvit. Dojde k němu a vykloní se ven, jako bych tu již ani
nebyl. Sotva to udělá, vzpřímí se a odskočí se zaklením.
– Už je tu zas.
A zapomenuv na své roztrpčení, obrátí se ke mně, jako by u mne
hledal ochranu.
Kdo jiný by mohl chodit tam dole pod okny než Božena Zdejsová.
Ba, nepřechází ani, nýbrž stojí a dívá se upřeně sem vzhůru. Má na
sobě tmavomodrou sukni, její jasně červená blůzka je plná jejích

– 170 –
mladých ňader a na širokém slaměném klobouku jí sedí svazek
lesklých umělých třešní.
– Už tu byla dvakrát až nahoře, mluví za mým ramenem Klenka,
ale teta ji ke mně nepustila.
– Tomu se říká láska, odpovím více bezděky než úmyslně.
– Nestojím o ni. Proč za mnou leze? Ať táhne.
Otočím se, a není‑li mé rozhořčení zcela opravdové, můj vztek
jistě. Je to od něho hanebné vzpírat se lásce tak opravdové. Ničema.
Hned dvě dívky by byly ochotny pro něho zemřít. A já? Od matčiny
smrti jsem poznal jediné objetí – chapadel samoty.
Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, snad můj vztek byl v tu
chvíli tak silný, že překonal strach z Klenky. Vztáhl jsem ruku a od-
strčil ho, jak mi stál v cestě.
– Jsi blázen, řekl jsem, a kdo ví, možná že jsi padouch. Prošel
jsem kolem něho, strnulého a nehybného, a neohlédnuv se po něm,
vyšel jsem z pokoje.
V domovních dveřích jsem se srazil s Boženou. Spěchala, div mě
neporazila. Tváře jí hořely nejprudší červení.
– Kam s tím kvaltem, oslovil jsem ji výsměšně pražštinou těch
dnů.
– Ke Klenkovi.
Hodila po mně tou odpovědí skoro vzpurně. Chtěla dál kolem
mne, ale přidržel jsem si ji za ruku.
– Neblázněte. Není v náladě na vás a čeká vás vyhazov jako vždy.
Pohodila hlavou, až jí třešně na klobouku zachrastily, a změřila
si mě pohrdavě.
– Někdo z nás dvou je tu blázen, řekla protahujíc každé slovo, ale
já to nejsem. Kýval na mne, abych přišla nahoru.
Nakonec v jejím hlase zachrastilo vítězné štěstí slzami i smí-
chem. Vytrhla se mi a schody nestačily pištět, jak rychle brala jeden
za druhým.

– 171 –
 XII

Od té chvíle, kdy jsem se potkal s Boženou Zdejsovou, spěchající ke

Klenkovi, zdálo se mi, že jaro tím rázem začalo zářit, kvést a vonět
jenom pro mne. Tu strmou cestu ulicí Hradčanskou a Nerudovou
jsem seběhl jako kluk a myslím, že jsem si dokonce hvízdal do
kroku, což nikdy nedělám. Vyhráno, nebo alespoň pěkný počinek
vítězství. Božena u Klenky. Co jsem si mohl přát víc? Ta už se po-
stará, aby jí podruhé neuklouzl, a po tom, co jsem mu nasadil do
mozku, zůstane už cestička, aby se jí ubíraly jeho myšlenky. Teď
se cítí uražený, opuštěný, ba odkopnutý, to je líc, a na rubu toho
povedeného penízku máme pocit provinění, jehož se sám dopus-
til. Hleďme, jak nám to pěkně hraje dohromady, to ho přiková do
Boženina prahnoucího náručí. Ruce by mi měla Božena políbit za to,
co jsem pro ni udělal. Jen aby to ještě nějak nepokazila. Ale nemohu
je, bohužel, hlídat a musím nechat osudu, aby dodělal, nač nestačím
sám. Cestičku jsem prošlapal.
Svůj oběd jsem v tu neděli proměnil v malou osamělou hostinu,
při níž jsem si připíjel na zdar svého díla. Hosté v restauraci se
na mne dívali s úžasem, neboť jsem se usmíval na hovězí polévku
a pečeného kapouna a brumlal jsem nad sklenicí plzeňského, již
jsem pozdvihoval příliš vysoko, jako člověk, který připíjí druhému.
Jenomže jsem seděl u stolu sám, a můj host, ten vnitřní, blažený
a triumfující, ach, toho nemohli ti hlupáci vidět.
Vrátiv se domů, našel jsem ve strýcově bytě už jenom kuchařku,
která se také strojila k odchodu.
– Copak jsme chtěli, řekla mi s nenapodobitelným pohrdáním
služebného ducha k lidem žijícím v závislosti na jeho zaměstnava-
telích a upadlým toho času v nepřízeň. Ale byl jsem toho dne obr-
něn proti neúctě kohokoli, hleděl jsem vysoko a do dálky, abych si

– 172 –
povšiml takového hemženíčka u svých nohou. A i kdyby, jen počkej,
děvečko, neuplyne tak mnoho dní, a budeš se moci přerazit, abys
mi pomohla do kabátu nebo podala klobouk. Odpověděl jsem jí
v tónu těch nedalekých dní, takže zkoprněla a větříc nějakou změnu
pověděla mi ochotně a takřka pokorně, že páni si objednali fiakr
a vyjeli si se slečnou někam do Chuchle nebo snad až na Zbraslav.
Vyjeli si kočárem. Můj bože, jak dlouho já už nejel kočárem!
Tiché, nedělní pražské ulice, zalité sluncem, a jimi pluje fiakr, kolébá
se na kolech s gumovými obručemi, kočí pomlaskává v rytmu svého
spřežení a volá: Aó! na nerozhodného chodce, který mu v poslední
chvíli přebíhá přes cestu. Tak bych korunoval svou dnešní náladu.
Běžím nahoru do svého podkroví, je přece ještě duben, s nímž
není radno žertovat, a jízda bez svrchníku by se mně mohla špatně
vyplatit. A nemoc v těchto dnech, kdy bude třeba, abych byl ustavič-
ně ve střehu a dovedl k zdárnému konci dílo tak šťastně započaté,
by byla schopna pokazit vše. Ze zásuvky ve stolu vyberu něco ze
svých úspor, neboť jízda kočárem má být vypolštářována pocitem,
že peněženka je dosti plná na jakékoli hody nebo dobrodružství.
Když jsem vyndával svůj svrchník ze staré skříně, tak malé,
že mé šaty, ačkoli jsem jich neměl mnoho, v ní byly namačkány,
vypadla z ní hůl, která se zapletla do jeho záhybů. Uvítal jsem ji
s povděkem. Málem bych na ni byl zapomněl, ač právě ona dodává
půvab jízdě otevřeným kočárem, jí opatřen může teprve vznešený
cestující zaujmout pózu správně důstojnou a zároveň nedbalou. Na
její rukojeti mají za jízdy spočívat ruce v rukavičkách.
Jak jsem ji zdvíhal, dotkl se mě závan dojetí. Patřívala kdysi strýci
Rudolfovi, nosíval ji pod paží, plachý čahoun a světák jen podle
ústroje a ve svých snech, na osamělých procházkách někde na
vrcholu Petřína nebo podle Vltavy, zatímco ve druhé ruce svíral
obvyklý vázaný a štíhlý svazeček básní. Její černý lesklý povrch
zůstal nedotčen dlouhým užíváním. Zapomněl jsem už na ni a nyní
jsem ji prohlížel se zalíbením, smutkem a lehkým úžasem. Pane

– 173 –
bože, vždyť její hlavice, vyřezávaná ze slonoviny, představovala
poprsí Bonapartovo. Byla to dobrá miniatura a podoba velmi věr-
ná, nebo přesněji, velmi podobná všem známým portrétům toho
velkého uchvatitele. Nyní mi také vysvitlo, proč strýc nosíval tuto
hůl jenom pod paží a nikdy se o ni neopíral. Na svých procházkách
pohlížel střídavě do knížky a do ostře řezané nachmuřené tváře
Dobyvatelovy. I strýc Rudolf tedy, milovník veršů a budižkničemu,
na něhož všichni pohlíželi s pohrdáním, nosil pod svým žaketem sny
o vítězném tažení za tím, co jemu představovalo vládu nad světem.
Tady v té ze sloně řezané hlavě Napoleonově na jeho vycházkové
holi se skrývalo vysvětlení jeho katastrofálních spekulací, jež zničily
náš rodinný majetek. Spojení této hlavice s černě vázanými kníž-
kami veršů objasňovalo také příčinu jeho prohry. Člověk nesmí být
rozpolcen, nemůže těžit zároveň z křehkých a změkčujících kouzel
básnického čarodějství a z tvrdosti napoleonského vzoru. Jedno
vylučuje druhé, ledaže jedno či druhé anebo snad obojí by ti bylo
maskou, za níž bys ukrýval vlastní nemohoucnost. Nemůžeš se ptát
příliš na city, chceš‑li něčeho dosáhnout stůj co stůj, neměl bys je
vlastně ani znát.
My dva, řekl jsem si, dívaje se do nehybné tváře Imperátorovy,
rozuměli bychom si mnohem lépe. My oba víme, že není slitování
pro nikoho a že nic není dobré ani špatné, jen účelné anebo škod-
livé, rozhodne‑li se člověk jednou jít za svým cílem. Pojď, starý, my
dva si dnes budeme dobrými společníky.
Na stanovišti fiakrů před Uršulinkami stály v tu dobu jen dva
vozy a jenom jeden z nich byl otevřený. Dnešní neděle se snesla na
fiakristy jako boží požehnání. Neměl jsem na vybranou, a třebaže
koně ani vůz neodpovídali mým představám, rozhodl jsem se, že
nebudu zkoušet své štěstí na jiných stanovištích, kde zajisté to
nebude o nic lepší.
Koně, vyhublí a patrně už dosti staří, stáli lhostejně se svěše-
nými hlavami, ale do staříka kočího vjela ochota. Konečně i na něj

– 174 –
došlo, zobne si z otevřené dlaně požehnaného dne. Pomáhal mi
do vozu s péčí a zdvořilostí, která mě povznesla v mých vlastních
očích a vyhladila zklamání z jeho vehiklu. Bruče na zrádnost jarního
počasí, jemuž není radno důvěřovat, zabalil mi nohy do šedočerně
kostečkované pokrývky.
A nyní, dni nedělní, květino má, rozvij se. Zatáhl jsem své sítě
a cítím už tíži úlovku.
Koně pozdvihli neochotně hlavy a stařík je svým pomlaskáváním
žene do pravidelného klusu. Kočí je starý rutinér a dovede je přimět
obratným přitažením opratí, aby drželi své šíje ve správném úhlu
a vypadali téměř elegantně a bujně. Železné obruče kol hrčí po ne-
rovném dláždění Ferdinandovy třídy, nevadí mi to, kočár je měkce
pérován, aby mi jeho výkyvy byly příjemné. A rytmický cvakot
podkov i hrkot kol zní jenom basovým doprovodem k vítěznému
pochodu, který ve mně vytrubuje opojení z úspěchu.
Ulicí plnou slunce kráčejí pomalým procházkovým krokem ro-
diny, směřující většinou ze středu města k řece, k ostrovům a na
Petřín. Ženy vypadají, jako by se na slunci čepýřily, muži v černém
a nadouvající svá břicha se drží o krok před nimi zdůrazňujíce
svou důstojnost, neděle je nese a kolébá ve svých širokých teplých
loktech, čas jako by neměl hranic a v jeho uplývání není nic výhruž-
ného.
S lidmi si nemohu rozumět, jsou mi cizí a lhostejní, není žádné
pásky mezi mnou a jimi, jak je tu předjíždím a nechávám za svými
zády, pokojné nebo hašteřivé budovatele hnízd, jimž svět nebude
nikdy ničím více než krajícem s pomazánkou, ach vy, co na vás zále-
ží, máte jen důležitost dlažebních kostek, po nichž hrčí kola kočárů,
jste dobří jen k tomu, aby z vás stavěli své dílo ti, kdo k němu mají
odvahu.
Vjíždíme na nábřeží. – Doleva, řeknu kočímu.
Už jsem se rozhodl: pojedu do Chuchle a vyhledám Markétku
ihned.

– 175 –
 Cesta se rozšiřuje o řeku a s ní jako by se rozšiřovalo i mé srdce,
toho pocitu mi bylo třeba, je ve shodě s tím, co chci a očekávám,
místo, ještě více místa pro mne, je mi jako člověku, který se léta
trpělivě dobýval zdí svého vězení a nyní, vydroliv poslední kámen,
vidí, jak se před ním rozvírá nekonečná ozářená náruč svobody,
místo, více místa pro mne, příliš dlouho jsem se hrbil a čekal na
svou příležitost. Kadeřavé ostrovy plují po řece, ale jejich krása mě
nedojímá, cítím jen sílu jara, toho co se dere a chce své místo na
slunci; na krásu je dosti času, i ona mi bude dána, až pevně vkoře-
ním a začnu růst, modré nebe se klene nade mnou do vysoka, ale
je to jen slavobrána, postavená nad mou vítěznou cestou.
Jedu si pro tebe, Markétko. Hej, vy pane, s tou tvrdou žlutou, ze
sloně řezanou hubou, málem bych byl zapomněl, že jsem vás pozval
na vyjížďku. Špatný společník? Nic si z toho nedělejte, ani vy jste
nedal příliš na společenské ohledy. A neušklíbejte se ironicky, sic
vás vyhodím z vozu. Nepotřebuji Napoleonů ani jiných vzorů. Jsem
si sám svým vlastním vojevůdcem. Zdá se vám snad, že se příliš
naparuji pro věc, jež vám by nestála za otočení hlavy? Což nejde
vždy jen o to, být vládnoucím a ne ovládaným? Myslíte, že Kuklovo
nakladatelství je malá cena za tolik úsilí, ponížení a vzteku, kolik
jsem vynaložil a spolykal? Kdo může říci, že je to můj konečný cíl?
Dnes ani já nevím, čeho se mi zachce potom. A není tu navrch ještě
Markétka? Ach Markétko, bylas mi vůbec kdy cílem, ty sama, mys-
lím, pro tebe samu? Že jsem tě kdysi miloval? Nu, dejme tomu. Ale
byl bych tě miloval také, kdybys nebyla zahrnuta pod zlaté písmo
strýcovy firmy? A ty snad, kdo ví, než se objevil Klenka, ale pak
se ti zazdálo, že to není vůbec možné. Nu, nechme toho, vážený
žluťouši a Markétko, nekazme si tuto slavnostní jízdu marnými
počty. Miloval nemiloval, odmítla neodmítla, budeš moje, Markétko,
a pojedeme vedle sebe v kočáře krásnějším, než je tento, k branám
toho, čemu se říká společná cesta životem. Zrazena milencem, co ji-
ného si můžeš počít než hledat útočiště u mne? Nesmějte se, vážený

– 176 –
Imperátore, vše je zařízeno tak, aby zdání zvítězilo nad skutečností.
Což to nebyla i vaše cesta k vítězství?
Jedeme pod strmými skalami levého vltavského břehu, podkovy
dopadají měkce do silničního prachu, kovové obruče kol jím hladce
klouzají, a přece ozvěna vyskakuje z každého prohbí té vysoké stěny,
chytá, kdejaký zvuk utrousíme, a hází jím po nás. Jedeme ve stínu,
slunce stojí někde nad tou skálou, ale druhý břeh září, prohýbaje
se v bocích jako tanečnice, svítící řeka vyplouvá nahá z nařaseného
oparu dálky, modré, šedé a zlaté. Dívat se do dálky je jako propadat
se do hloubky své vlastní závrati. Začne mi být nepříjemně z té osl-
nivé čistoty dne, z té bezednosti prostoru, naplňující náhle mé nitro
pocitem, jako bych padal a padal. Cožpak opravdu padám? Ne, můj
bože, ne! Je to jen závrať člověka, který se blíží vrcholu.
Vzpřímím se a posadím, tvrdý v zádech, abych vzdoroval. Nemohu
potřebovat závrať v této chvíli. Pohlédnu do nehybné tváře svého ně-
mého společníka a popadne mě vztek. Pojednou mi připadá nemožně
směšné, že bych se měl objevit před strýcem, tetou a Markétkou vy-
zbrojen holí, kterou jsem nikdy nenosil. Táhni k čertu, Imperátore,
nepotřebuji tě, pane Vzore!
Rozmáchnu se a mrštím holí na trať, jež o něco níže je souběžná
s řekou a silnicí. Její svist zůstane za mnou, nezahlédnu ani, kam
dopadla. Kočí se sotva ohlédne a jeho ramena se jen málo pohnou
pokrčením. Vozí pány už celý lidský věk, než aby ho mohly ještě
udivit jejich nápady a kousky. Mlaskne jen na své kobylky:
– Mňa, Micky, vyjó!
Zabořím se do sedadla a namlouvám si, že se mi ulevilo.

– 177 –
 XIII

V chuchelské zahradní restauraci, v té pod kopcem, jež k sobě vá-

bila jen lepší hosty, sedělo se už pod stromy. Nebylo divu, slunce
dýchalo dnes červnovými ústy, na koncích černých větví starých
jírovců svítila zeleň prvních lístků, zimomřivých ještě, pokrouce-
ných a zavlhlých jako ptáčata po vyklubání, jen ze stráně sem občas
zaválo chladem.
Prošel jsem zahradou, dosti hustě obsazenou, ale rozhlížel jsem
se marně. To mne přimělo, abych vyhledal stůl za restauračním
domem, u něhož, jak jsem věděl, popíjejí kočí, kteří sem dovezli
panstvo. Sedělo tu na dvacet chlapíků tak význačně povědomého
vzezření, že bylo až směšné vidět je takto shromážděné.
– Je mezi vámi někdo, řekl jsem všem dohromady, kdo sem vezl
nakladatele Kuklu z Karlovy ulice?
Ozval se ocylindřený mužík s mrožím knírem, v němž jsem po-
znal kočího, který nás vozíval do tanečních a do koncertů.
– Tady, vašnosti. Co má bejt?
Dověděl jsem se, že strýc šel s dámami na procházku ke kostelí-
ku, ale v tuto chvíli že se už jistě vracejí ke svačině.
Háj, v němž se slunce přehrabovalo horkými prsty svých pa-
prsků, voněl zjitřenou zemí a rašením. Doušek za douškem toho
vzduchu stoupala ve mně sebedůvěra a bláznivá odvaha ke všemu.
Potkal jsem strýcovu rodinu v záhybu stoupající pěšiny, kde se
otvírala vyhlídka na řeku. Neviděli mě ihned. Stáli zahleděni do
kraje, koupali své unavené měšťácké oči v jeho široké rozloze, ko-
lébali svá srdce v jeho měkkých vlnách, napájeli se lahodou barev
a záření. Krása jim šeptala šifrovaná poselství, jež každý z nich se
pokoušel rozluštit po svém.

– 178 –
 Zastavil jsem se, abych je chvíli pozoroval a odvážil znova účin
slov, jež mi bude pronést k Markétce. Tak jsem se stal svědkem
nepatrného drobného dějství, jež mnou však projelo, jako bych
došlápl bosou nohou na trn, ležící na cestě. Markétka stála vpředu,
několik kroků před svými rodiči, a tu jsem viděl, jak strýc sune
ruku pod paži manželčinu. Teta k němu vzhlédla odklánějíc hlavu,
aby široká střecha klobouku nebránila setkání jejich pohledů, a hle,
strýc se ohlíží rychlým pohledem jako mladík, který se chystá ukrást
políbení své milé, naštěstí nikoli směrem ke mně, nýbrž po cestě
vzhůru, a pak se nakloní a políbí svou ženu na ústa. Už zase stojí
vzpřímeni a teta tiskne strýcovu ruku pod své vyšněrované ňadro.
Nemohu se chvíli ani pohnout a mrazí mě. Prokletý chuchelský
háj se svými vůněmi, prokleté všecko jaro se svým šálením. Otlouklo
píšťalku mládí a zapískalo na ni těm dvěma z hlubin a dálav prchlé-
ho času, tenounký, daleký tón se rychle rozplývá, ale oč je ve svém
stesku vábivější. Pochroumaná, v mdlobách ležící láska procitla,
vzala do svých dlaní jejich srdce jako dvě ptáčata a zadýchává je.
Hle, znovu se dívají na sebe a usmívají se provinile, mladě a krásně.
Ale ve mně to malé dějství zní rachotem a třeskem. Řítí se jeden
ze základních pilířů mé stavby právě v okamžiku, kdy se chystám
položit krov. Smír mezi strýcem a tetou, zánik roztržky, z níž jsem
doufal tolik vytěžit v závěru svého tažení, jaký jiný to může mít pro
mne význam než neblahý. Nesmím se klamat a dělat si věci lepšími,
než jsou. Právě v této chvíli si nemohu dovolit zastírat si význam
skutečnosti.
Nedovedu se vzpamatovat dosti rychle z tohoto nárazu, vrátím
se tedy raději za první ohyb cesty, který jsem sotva opustil, abych
nebyl zahlédnut hned, jak se obrátí k odchodu, a tam rozvažuji.
Strýc, vyčerpaný dlouho trvající roztržkou se svou ženou, bude
nyní ochoten povolit jí ve všem, jen aby se něco podobného zas
neopakovalo.

– 179 –
 Nějaký pták zazpívá na větvi nad mou hlavou, kos to není, nevím
tedy jaký, nevyznám se v nich, příroda mi vždycky byla cizí. Krátký
vítězný trylek, a zas a zas. Skloním se, vydloubnu z pěšiny uvolněný
kámen a rozhlédnu se kolem sebe. Strýc, teta a Markétka setrvávají
dosud na svých místech, nikdo jiný nepřichází. Mrštím kamenem
vší silou po zpěvákovi, zasáhnu větev těsně vedle něho, odražený
kámen se prudce vrací přímo na mne, jen tak, že mu uhnu, podě-
šený pták se zakymácí jakoby trefen, vyrazí úzkostné zacvrlikání
a odlétá.
Ten výbuch náhlého popudu mi uleví. Trochu mě sice pokouší
vyvodit podobenství z toho, že kámen, který jsem hodil po lesním
pěvci, málem zasáhl mne, ale pak se rázem rozhodnu setřást ze sebe
všechny obavy a pochybnosti. Dobré je to, řeknu si, čeho se vlastně
bojíš, blázne, jaké stíny a přízraky si sám vyvoláváš a strašíš se jimi?
Nikdo už nevyrve Klenku z náručí Boženy Zdejsové, zavřelo se nad
ním dnes odpoledne jako hladina tůně. Jděme s klidnou myslí vstříc
tomu, co zbývá ještě udělat.
– Je to dost, že taky jednou vytáhneš paty na čerstvý vzduch, řekl
mi strýc na uvítanou. Teta mi poděkovala za pozdrav dosti vlídně,
ale její oči jako by mě neviděly. Markétka dokázala přemoci své
napětí, ale zároveň to dovedla zařídit tak, abychom my dva šli za
strýcem a tetou.
– Našels ho? řekla, když se jí zdálo, že vzdálenost mezi námi
a jejími rodiči je dosti veliká, aby nás nemohli zaslechnout.
Hraji váhavost člověka, který se chystá k odpovědi pro druhého
bolestné.
– Nebylo by lépe hovořit o tom až doma?
Vezme mě za ruku a zastaví v chůzi, loktuška bělosti jí spadne
přes tvář.
– Ach ne. Pověz mi to ihned. Mohu to slyšet, ať je to cokoli.
Sáhnu do kapsy a vytáhnu obálku s dopisem Klenkovi. Hmátne
po něm nejistým pohybem, který se napoprvé mine cílem.

– 180 –
 – Nenašels ho? Nevědí, kam zmizel?
Vzdychne, jako by odvalovala tíži ze svých prsou, a pak se za-
směje smíchem, v němž se nejistě třepotá zvuk polnice, jež má
zburcovat odvahu.
– Ach, to nebude tak zlé. Budeme hledat dál. Anebo proč? Vždyť
on se přihlásí sám. Vím to jistě. To je jen taková netrpělivost.
Mlčím. Zdvihnu z pěšiny uschlou větvičku a pošvihávám jí do
křovin u cesty jako člověk, který se musí stůj co stůj něčím zabývat,
aby skryl rozpaky. Daří se mi to, hle, jak úzkost přejíždí Markétčin
hlas skelným papírem:
– Proč mlčíš, Karlíku? Neřekls mi všechno?
Musím se přemáhat, abych se nezasmál. Řekněte sami, není
směšné, začne‑li se vám nějaký rozhovor rozvíjet téměř doslova
tak, jak jste si jej předtím kolikrát v duchu přeříkávali?
– Nu, Markétko, není tak lehké ti to povědět, mluvím zvolna, jako
bych hledal slova, třebaže všechna jsou už v mé paměti dávno při-
pravena, zvážena a přezkoušena. Našel jsem ho živého a zdravého
(říkám o něco rychleji), aby ses nelekala. A přece jsem mu dopis
nemohl odevzdat. Ne, myslím, že to opravdu nešlo, asi by to bylo
bezúčelné.
– Ale proč, Karlíku, proč? Jaký to povídáš nesmysl?
Rozhlédnu se, pohlédnu i nad sebe, jako bych hledal pomoc
u stromů kolem sebe i u nebe nad svou hlavou.
– Je mi líto, Markétko, ale našel jsem u něho Boženu Zdejsovou.
A zdálo se mi, že jsou spolu tak zadobře, že nikdo třetí nemá mezi
nimi co pohledávat. Nechci být špatným hadačem, ale myslím, že
ti Klenka vrátil ten dopis sám, protože se od Zdejsů vůbec neod-
stěhoval.
Tato poslední věta jediná ze všech mě napadla až v poslední chví-
li. Ale byl jsem si jist, že se toho tvrzení mohu odvážit. Bylo přece
více než jisté, že vítězná Božena Zdejsová si odvede milence, který
jí tak nečekaně spadl do náručí, aby ho doma měla stále na očích.

– 181 –
 Markétka byla vyšněrována do útlého pasu, oblých boků a plných
ňader, jak to žádala móda té doby. Nyní jako by se jí šněrovačka pro-
měnila na těle v železnou pannu, v níž kdysi svírali a drtili odsouzence.
Bledost jí vypila z tváří i podobu, pohnula rukou k prsům, kde srdce
v tuto obtížnou chvíli nenacházelo dosti místa pro svou činnost, viděl
jsem, jak bílé pařáty mdloby jí sahají po hrdle a zatlačují oči.
Přiskočil jsem k ní, abych ji podepřel, a zároveň jsem jí prudkým
hmatem vyrval z dlaně dopis, dříve než se ho mdlobná křeč mohla
zmocnit svým nepřemožitelným stiskem.
Čert aby to vzal. Nebylo by mě ani ve snu napadlo, že Markétka,
ta bojovná a nepoddajná Markétka, se mi svalí na cestě. Ale bylo
toho příliš mnoho i na ni. Nevzpamatovala se ještě z rány, která ji
postihla o jejích narozeninách, a žila ze dne na den a snad i v be-
zesných nocích v úzkostech o Klenku, rvala se s pochybnostmi,
rozdupávala jejich hadí hnízda jen proto, aby viděla, že se líhnou
stále nové, bičovala svou lásku, aby ji donutila udržet popukanou
klenbu důvěry. A teď jsem jí řekl, že všechno to bylo nadarmo a že
měl pravdu sykot té nejčernější ze všech zmijí, jež se v ní vylíhly
v parnu těch zoufalých dní.
Mdloba byla hluboká. Nepomáhala ani kolínská voda, soli, ani
čpavek, což všechno měla teta s sebou v kabelce. Nezbývalo než
přenést za pomoci některých z čumilů, kteří se kolem nakupili,
Markétku do hospody pod kopcem, kde se jí znovu ujala teta za zku-
šené pomoci hostinské. Ta cesta k hospodě se neobešla bez trapné-
ho doprovodu. Mezi výletníky, kteří tvořili náš průvod, bylo mnoho
žen. Mladé, hezké děvče, zjevně z nejlepší pražské společnosti, jež
omdlí na procházce chuchelským lesíkem: nu, byla to taková příle-
žitost, jaká se hned tak nenaskytne. Usoudily, že já a Markétka jsme
novomanželé a že Markétka je těhotná. Netlumenými poznámkami
dávaly najevo své roztrpčení, jak dámy z jistých vrstev, hanbíce se
za svůj požehnaný stav, nestydí se naopak mrzačit sebe i plod pod
svým srdcem příliš těsnými korzety.

– 182 –
 Dovedl jsem si představit, jak tyto poznámky se zarývají do tetiny
mysli a jsou připisovány na můj vrub. Nestačilo jí už, že se odvážily
považovat její dceru za mou ženu? Třebaže ještě nevěděla, co se
přihodilo, dělala mě již napřed odpovědným za Markétčinu mdlobu
a za všechno, co způsobila. V jejích očích k mé vině stačilo již to,
že jsem se tu vůbec objevil. Byl jsem pro ni ptákem přinášejícím
neštěstí. Přemáhajíc svou úzkost šla se rty sevřenými do přímky,
s očima před sebe upřenýma a nikoho nevidoucíma a její ruka jako
vždy ve vzrušených chvílích si pohrávala s nezbytným křížkem na
hrdle. Před málo minutami ještě neděle jí kvetla v pohledu mužo-
vých očí, a pak jsem přišel já. A jako by mrazem zafičelo.
Zatímco teta s hostinskou se zabývaly Markétkou, usedli jsme
se strýcem v hostinské místnosti. Bylo tu prázdno, protože hosté
dnes dávali přednost prosluněné zahradě, a dýchalo tu chladem
a syrovinou. Zvolili jsme toto místo jen proto, abychom se vyhnuli
zvědavým pohledům. Dumaje nad černou kávou a viržinkem, jež
kouříval jen dvakrát nebo třikrát do týdne, řekl mi strýc sklíčeně:
– Co se děje s tím děvčetem? Nemůže se vzpamatovat od toho
nešťastného večera.
– Nebylo to malé rozčilení, ale to přejde, odpověděl jsem pokud
možná bezstarostně. Dnešek bych přičetl jen nezvykle silnému
jarnímu vzduchu a přílišnému sešněrování.
Strýc se rázem rozjasní a přikývne na souhlas.
– Tak to bude, chlapče. Svléknu jí tu zatracenou šněrovačku a za
chvíli bude jako rybička.
Strýc nemá v povaze přidávat si k životu nežádoucí černě. Je
vůbec toho mínění, že obchodníci mají příliš mnoho jiných a závaž-
nějších starostí a mají být zásadně ušetřeni rodinných trampot, na
něž obyčejní lidé mají času habaděj. Upije velkým douškem černé
kávy, jako by chtěl spláchnout poslední stopu trpkosti z dnešní
příhody, pročísne si bradku prsty a dýmá chvíli mlčky z viržinka.
A v kouři, který neodfukuje, nýbrž nechává jen volně vystupovat

– 183 –
z pootevřených úst, jako by zahlédl nějakou zábavnou vidinu.
Usmívá se očima.
– Ty ženské tam na cestě udělaly z tebe a Markétky manžely,
mluví strýc a vypouští střídavě baf a slovo. Na to jsi nikdy nepomy-
slil, co? Nebo ano?
Ztuhne ve mně každý sval, zdá se mi, že nebudu ani moci otevřít
ústa k odpovědi. Děsil jsem se vždycky chvíle, kdy budu muset jít
a vyslovit svou žádost. Raději jsem si ji ani nepředstavoval. A nyní
s tím strýc přichází sám. Hrál jsem tedy svou hru tak dobře, že na
jejím konci mi vítězství padá samo do nastavených dlaní. Stačila jen
malá souhra okolností, aby se tak lehce navršilo. Jsem si jist, že strýc
nežertuje, má vůbec málo smyslu pro humor, a když, rozhodně ne
toho druhu, aby pro své potěšení tahal druhého na vrcholek a tam
jej srazil dolů. Na to je v něm příliš mnoho počestné jednoduchosti.
Usmívá se jedině proto, že ho baví představa mladické tísně, do
níž mě vrhl svou otázkou. A těší se na královské gesto, jímž mě
z ní vysvobodí. Ale já nemám kdy na tíseň ani na rozpaky. Musím
myslet na to, jak bych každým slovem upevnil ve strýci pocit, že
jeho rozhodnutí bylo správné a může být proto i nezvratné.
– Snad jsem i pomyslil, odpovídám zvolna. Markétka je příliš
krásná, než aby něco takového nenapadlo devadesát ze sta mláden-
ců, když ji uvidí. Ale nechával jsem si to pro sebe. Nemohlo mě přece
ani ve snu napadnout, že bych se s něčím takovým mohl odvážit na
tebe přijít.
– Hleďme, bafne strýc a vypustí kroužek dýmu. A pročpak ne?
– Domníval jsem se, že znám přesně své postavení u tebe a že
bych nutně musel být považován za nestydatého lovce příležitosti.
Strýc se na mne podívá pevně svýma šedýma očima. Vypadá to,
jako by si ověřoval nový poznatek, než jej připojí ke svým dosavad-
ním zkušenostem se mnou. Pak oklepne popel z viržinka a položí
je na popelník před sebou.

– 184 –
 – Hm, neočekával jsem něco takového od tebe. Když jsme se po
smrti tvé matky smlouvali, myslel jsem, že u nás nevydržíš. Nu, mý-
lil jsem se a přiznávám to rád. Bylo v tobě dobré jádro tvého tatíka
a to vyhrálo nade mnou i nad tebou, jaký jsi býval dřív. Pracoval jsi
poctivě, žádný člověk zjednaný za peníze by tak nepracoval. Dával
jsem si na tebe dobrý pozor celý ten čas. Dřel ses jako na vlastním
a všiml jsem si, že máš i dobrý obchodnický úsudek. To dělá krev…
Zkrátka, chtěl jsem ti říci, troufáš‑li si získat Markétku, já proti tomu
nebudu.
– Strýčku, řeknu, jak se v takových okamžicích říkává. Vztáhnu
svou ruku po jeho a polykám opravdové pohnutí, jehož hlubin by
však tento dobrák nikdy nedohlédl.
Strýc mávne odmítavě, zdvihne viržinko, jež zatím vyhaslo,
a pokouší se je rozdýmat. Zapálí si a rozvádí pokojně své myšlenky.
– Bude ovšem dobře nespěchat na ni. Musí se dostat ze své koco-
viny. Myslím, že s tím Klenkou to bylo něco jako studentská láska.
Však ono to také dovede bolet. Ten její nešťastný večírek. Dusím se
ještě teď, když si na něj vzpomenu. Ale něco zlého pro něco dobré-
ho. Chtěl bych se vsadit, že ten Klenka má u ní načisto konec.
Dobrák strýc, život se mu řídí obecně uznanými moudrostmi
a pořekadly, je pevně odhodlán popírat jeho složitost a vzdorovat
mu tam, kde by se mu zachtělo vybočit z vyjetých kolejí. Ale jeho
slova jdou kolem mne a já myslím na něco jiného.
Hostinská v bílé, do tuha vyškrobené zástěře se vykloní z ku-
chyňských dveří a řekne:
– Už je slečinka v pořádku. Teď jí dáme trochu silné černé kávy
a za minutku bude pašák.
– Půjdu se na ni podívat, řekne strýc. A ty můžeš za chvíli požádat
kočího, aby se připravil na cestu.
Sedím sám. Plíseň, vlhko, zatuchlina málo navštěvované místnos-
ti. Hrobka. Ani vzduch, který sem zvenčí proudí jedním otevřeným
oknem, nestačí překonat její dech. Člověče, taková marnost. Jako

– 185 –
by se rozpadalo všechno, cos dělal. Strašidelné proč? tě obchází na
měkkých kocouřích tlapkách. Stačilo prostě jen pracovat tak, jako
pracoval vrchní účetní Sůjka nebo se pachtí strýc, aby ti bylo dáno
vše, oč jsi usiloval. Teď právě ti to řekl strýc. Mohl jsi míti to vše za
obvyklou, řekl bych občanskou nebo lidskou, nebo jak chcete, ale
čestnou cenu.
Sedím v tichém ohromení. Na zahradě hraje venkovská muzika
valčík Na vlnách Dunaje a na větvi jírovce, právě naproti otevřené-
mu oknu, se ji snaží překřičet kos. Není pravda, vy proklatci, není
to pravda! Musel jsem udělat všechno, co jsem udělal. Kde by byl
můj pocit vítězství, má rozkoš, že jsem překonal silnější a lepší, než
jsem sám, má jistota, že jsem dobyl a mohu vládnout?
Ano, všechno muselo být, jak bylo, a musí býti dál. Práce byla jen
jedním kamenem v mé hře – i v blátě je čistá voda.
Kos zpívá svou vítěznou píseň nad získanou láskou a dobytým
lovištěm. Jsme oba černí, brachu, ale mně se již vytratila tvá jistota
a nadšení.
Musím. Až do konce. Musím.

– 186 –
 XIV

Dovezli jsme Markétku domů bez další příhody, černá káva jí vrátila
i trochu červeně do tváří. Mlčela jen po celou cestu a její pohled se
nám vyhýbal. Její oči se podobaly oknům domu opuštěného po ne-
štěstí. Strýc se ji pokoušel povzbudit a rozveselit, ale teta, pohlížejíc
na něho měkce a prosebně a hladíc ho po ruce, požádala ho, aby ji
nechal v klidu.
– Potřebuje se vzpamatovat.
Podpíral jsem Markétku, když vystupovala po schodech, zatímco
strýc platil kočímu a teta vybírala z vozu kabelky, pléd a slunečníky.
– Ten dopis, Karlíku.
– Mám jej v kapse.
– Vrať mi jej.
Teď už pro mne neměl cenu, svou práci vykonal a každé jeho
slovo bylo vyryto v mé paměti. Dal jsem jí jej a Markétka jej ukryla
rychlým pohybem za široký pás své sukně.
Přecházím sem a tam ve svém podkroví. Pocit vítězství se vytra-
til a večer, který se plíží soumrakem do ulic, dolévá kahan úzkosti.
Vím, že strýc odešel do Měšťanské besedy za svou obvyklou partií
taroků, jediným skutečným vyražením, jež znal a jehož si ostatně
dopřával jen dvakrát do měsíce, a že dole pode mnou osaměla
Markétka s tetou. Sám, bez moci, zatímco na místech, jež bych měl
střežit, se může dít bůhvíco. Nic se už nemůže stát, slyšíš, už nic.
Zbývá jen trpělivě čekat a netýrat se představami. Je to jen šálení
únavy a ubývajícího světla, prožil jsi dnes příliš mnoho.
Hrdla věží se rozhlaholila a zmlkla, vyklonil jsem se z okna a dí-
val se, jak přadlena tma vetkává do osnovy pobledlého nebe útek za
útkem brokát noci. Přihlížel jsem její tiché práci, stav zněl jen údery
mého srdce a hotové rouno plynouc z něho, stále tmavší a hustší,

– 187 –
šumělo mou krví. My dva jsme si rozuměli, tma a já, miloval jsem
její dílo a toužil po jeho nekonečné mohutnosti.
Zaklepání na dveře mě vrátilo skutečnosti. Něco se dělo, celou
tu dobu jsem věděl, že se něco děje. Kuchařka mi přinášela vzkaz.
Nespím‑li ještě, že milostivá paní by si velmi přála se mnou mluvit.
Táhlo na desátou, slíbil jsem, že přijdu ihned. Umyl jsem se, vydrhl
jsem si tváře studenou vodou, nesmím se před ní objevit zbledlý.
Tak to bylo. Markétka potřebovala úlevy, a kde jinde ji měla hle-
dat než v mateřském náručí. Rozplakala se a pověděla vše.
Teta mě přijala v salóně. Změnila už své vycházkové šaty za do-
mácí, ale i tyto byly z černého hedvábí. Vypadala velmi vznešeně, jak
seděla v jednom z těch křesel se zlacenými opěradly a potaženým
tmavě růžovým brokátem, dovedla vždycky představovat královnu
ve svém domě. Stíny si hrály s její tváří, poměkla, nebylo v ní té tvr-
dé odmítavosti, jaká se v ní usadila v poslední době, i pohled dříve
jakoby upřený k nějakému vzdálenému cíli se vrátil a zúzkostněl
a v úpadech vrásek se procházely starost a bledost. Připravila již
druhé křeslo proti sobě a ukázala mi na ně.
– Posaď se, a prosím tě, mluv pravdu.
Nebyl to povzbuzující úvod, ale vystihl jsem už, jak je nejistá
a zmatená, a byl jsem přesvědčen, že jí budu moci dobře čelit.
Přesto jsem se střežil vydráždit ji odpovědí příliš sebevědomou.
– Mluvil jsem vždycky pravdu, řekl jsem skoro pokorně. A nedo-
vedu ti ani povědět, jak mi bylo líto, žes mi nevěřila a podezřívala
mě z věcí, jichž jsem nebyl nikdy schopen.
Mávla rukou mírně odmítavým, unaveným posunkem.
– Je málo věcí, jež bys nedovedl povědět, řekla a zákmit úsměvu
jí nakrátko zvlnil rty. Ale nechme všeho, co bylo. Chci jen vědět, proč
jsi neodevzdal Klenkovi Markétčin dopis.
Vyprávím znovu svou povídku, důkladněji ovšem než Markétce,
která mi omdlela, sotva jsem začal. Snažím se mluvit co nejstříz-
livěji, jako člověk, který chce vydat jen suché svědectví, aniž by

– 188 –
k němu co přidával ze svého. Měníte‑li však příběh a vyprávíte jej
v jiné podobě, než v jaké se udál, nutí vás to přidávat nové a nové
podrobnosti, abyste zvýšili věrojatnost svého podání. Tetiny oči na
mně ulpívají nehnutě, horko mě rozráží.
– Říkáš tedy, žes nenašel vůbec příležitost, abys jej mohl odevzdat.
– Ne. Nehnula se od nás po celou tu dobu, obviňuji Boženu Zdej­
sovou. Měl jsem takový dojem, že dává pozor, nemám‑li snad pro
něho nějaký vzkaz, a kdybych se byl vytasil s dopisem, jistě by se
byla naň vrhla. A to jsem přece nemohl připustit.
– Ne, to opravdu ne, říká teta jako v zamyšlení. Pohrává si s kříž-
kem na krku a dívá se někam na má kolena. Myslím, že jsi za těchto
okolností jednal správně.
Hroutí se jí sen o Klenkovi – vykupiteli, který měl sejmout klet-
bu z rodinného majetku, slyším jeho praskot, musím si pospíšit
a rozmetat, co z něho ještě zbývá, aby nezůstal kámen na kameni.
– Ostatně připadalo mi vůbec zbytečné a ponižující dopis ode-
vzdávat. Vždyť přece jej nemohl vrátit nikdo jiný než Klenka, který
se od Zdejsů vůbec neodstěhoval.
Teta pokyvuje hlavou.
– Ano, ano, to mi už říkala Markétka. Ale můžeš se jí divit, že
tomu všemu nechce a nemůže uvěřit? Ani já si to nedovedu srovnat
v hlavě. Vždyť by ten Klenka musel být ničemnost sama. A mně se
přece zdálo, že jsem nikdy nepoznala počestnějšího člověka. Divoký,
neklidný, podivínský, to snad. Ale jinak jako by byl udělán jen ze cti
a upřímnosti. Kdybych jen věděla, jak to všecko je a kde je pravda.
Domnívám se, že chápu přesně, co se v ní odehrává. Je to jen kolísá-
ní před neuvěřitelným, říkám si, hrůza ze ztroskotání vlastního snu,
strach před doznáním omylu. Neříká, že mi nevěří, je jí hrozné uvěřit.
A tu cítím, že musím hned v tuto chvíli rozbít poslední zbytky jejích
pochybností a přesvědčit ji jednou provždy o své pravdomluvnosti.
– Teto, já nevím, jaký je Klenka dnes, a jako chlapce jsem ho
znal krátce. Pamatuji se jen, že u kluků platil za nespolehlivého a že

– 189 –
střídal často kamarády. Ale to všechno se mohlo změnit. Chtěl bych
tě jenom přesvědčit, že všechno, co jsem ti dnes řekl, je pravda.
Musíš mi věřit. Vím, že je to příliš vážné, než abych si mohl dovolit
sebemenší klam. Mohu přísahat, že jsem mluvil jen čistou pravdu.
Teta mi naslouchá s nepřítomným vzdáleným pohledem, její
pravice si nepřestává pohrávat s křížkem na hrdle. Slovo přísahat
jí trhne, jako by se ho poděsila.
– Přísahat? Ne, ne. Není třeba.
Jako by matčin stín mi položil ruku na rameno. Pamatuješ se, jak
postavila rozhodně a bez váhání svou lež mezi tebe a otce tehdy,
když starý Prach se zřítil ze schodů? Svezu se z křesla, parkety za-
duní pod mými koleny, pozdvihnu ruku k přísaze. Věřím si tak, že
z očí mi vyhrknou slzy a hlas se mi drobí vzlykem.
– Teto, přísahám ti při památce své matky a při kříži na tvém
krku, že všechno, co jsem ti řekl, je pravda, jen a jen pravda.
Teta přede mnou ustupovala o krok, o dva, oči jí strnuly, ústa se
otevřela bezhlesým výkřikem. Nevěda ani o tom, postupoval jsem
po kolenou za ní. A v okamžiku, kdy má vztažená ruka se naklonila
směrem k jejímu křížku, škubla jím prudce, tenký zlatý řetízek se
přetrhl a sklouzl jí za šaty a teta, svírajíc křížek v pevně zaťaté pěsti,
skryla jej za zády.
– Přísahal. Můj bože! Ty jsi přísahal!
A couvajíc neustále s očima na mne strnule upřenýma, dostala
se až ke dveřím a vyšla z pokoje.
Vím jen, že jsem tam dlouho klečel a snažil se marně pochopit
význam a smysl toho, co se právě stalo, a nedovedu říci, jak jsem se
dostal zpátky do svého podkroví.
Co to bylo? Co znamenala tetina hrůza z mé přísahy a její náhlý
odchod? Zlomilo ji zhroucení jejích i Markétčiných nadějí? Ani noc,
má nejvěrnější přítelkyně, mi nedovedla dát odpověď a svítání mě
zastihlo ještě oblečeného a vrhajícího se zoufalou vytrvalostí pení-
zem svých pochybností. Hlava nebo orel? Vyhrál jsem nebo prohrál?

– 190 –
 XV

Jak to dnes vypadáš? řekne mi strýc, sotva se ráno setkáme před

krámem ještě neotevřeným.
Jsem vděčen probděné noci, poznamenala mě jako milenka příliš
náročná. Nevydržel bych dnes v krámě, musím alespoň vědět, jak to
dopadlo mezi Klenkou a Boženou. Jitro mě trochu uklidnilo, nebo
snad hroty nepokoje otupěly přílišnou únavou, nicméně teď, kdy
mé vítězství je na dosah ruky, nemohu se zbavit pocitu, jako by se
za mnou něco ustavičně plížilo.
– Bolí mě zub. Nespal jsem celou noc.
Strýc na mne pohlédne s trochou pohrdavého soucitu, pročísne
si bradku prsty a zasměje se silným sebevědomým smíchem člově-
ka, jehož se nikdy nedotkla nemoc.
– To s vámi ta jarní vyjížďka zatočila. Jděte mi na kolo, vy křeho-
tinky. Markétka omdlí, žena si musí brát prášky, bolí ji hlava, a tebe
trápí zuby. Nelez mi do krámu a syp k lékaři.
To je strýc, Metoděj Kukla, pán a vládce světa, který sám vytvořil,
od jeho přikývnutí závisí budoucnost mnoha lidí, zlatá písmena jeho
jména nad ním svítí jako svatozář jeho moci. Včera se to opět upravilo
mezi ním a jeho ženou, ale to se přece dalo čekat, snad vyhrál večer
v tarokách, to je taková malá příjemnost, ale člověka to jen upevní
v přesvědčení, že je to proto, aby se mu všechno dařilo, jeho dcera si
právě odbývá milostné spalničky, ale dostane se z toho bez násled-
ků, to se rozumí, je Kuklová, nemůže se jí prostě nic stát. Děkuji mu
pokorně za projevenou laskavost, ale mohl bych ho v tu chvíli zabít.
Žene mě to na Kampu. Musím vědět, povedl‑li se můj tah a vrátil‑li
se Klenka ke Zdejsovům. Spěchám, lhostejný ke kráse slunečního
jarního rána. A dostihnuv svého cíle postavím se tak, abych mohl
dobře střežit branku v zahradní zdi.

– 191 –
 Ze svého místa vidím střechu Zdejsova domku, z jednoho ko-
mína stoupá tenký sloupek průzračného dýmu. Ujišťuji se, že jsem
přišel včas, to jistě Božena dováří snídaní. Spoléhám, že se dočkám
Zdejsy, až se bude vracet po ranní mši, nebo se objeví sama Božena
na cestě do konzervatoře nebo za nějakým nákupem.
Za mými zády na dlouhém náměstíčku, pod akáty ještě holými,
se rozvíjel jako melodie tiše broukané písničky pokojný život tohoto
podivného městečka uprostřed města, jemuž jako by se vyhýbaly čas
a změny. Byl tržní den a hrnčíři vykládali své hnědě a bíle polévané
zboží na plachtách prostřených na zemi. Starci a stařeny vynesli už své
nízké stoličky před domy a vyhřívali se na ranním slunci, před nimi se
batolila a hrála si děcka, ženy se zastavovaly uprostřed cesty ke kupci
a rozprávěly se založenýma rukama, muži, většinou ve vodáckých
čepicích, se loudali za neurčitým cílem, který však zcela jistě neležel
za hranicemi tohoto malého území. Na chodníku před vstupem do
tmavé dílny maloval lakýrnický dělník písmena firmy a nedaleko mě
dva školáci, kteří odložili své knížky na zem, se houpali na ručním
dvoukolovém vozíku, oddávajíce se soustředěně a vážně své zábavě.
Takový klid! Nevěřil bys vůbec, že také sem může vpadnout pustošící
příval života. Pak se za zahradní zdí ozval klavír a přehlušil škálovými
běhy ptačí písně. To nemůže být nikdo jiný, říkal jsem si, než Klenka,
který si nahrazuje od časného rána čas ztracený ve vyhnanství u tety.
Klavír na chvíli zmlkne a vzápětí nato, když se rozezvučí znovu,
otevřou se vrátka ve zdi a objeví se Božena Zdejsová. Není tomu ani
celých čtyřiadvacet hodin, co jsem ji viděl naposledy, ale jak se v nich
proměnila! Má na sobě tytéž šaty co včera, i široký slaměný klobouk
s černou stuhou a svazečkem rudých třešní, ale jak jde, hlavu hozenu
zpátky a mladá ňadra vypjata, každý její krok a každé zhoupnutí boků
zpívá a tančí vítězství. Jde do školy, pod paží nese desky s notami.
Zarazí se, když mě zahlédne, ale pak v každém jejím kroku je
vzpurná výzva a její pohled mě odmítá a vyhání, dříve než promlu-
vila. Zastaví se přede mnou, dračí ohníčky v očích.

– 192 –
 – Co tu chcete? Proč ještě slídíte?
Třešně na klobouku jí zachrastily, jak pohodila hlavou. Odpovím
jí smíchem a vezmu ji za ruce, jež mi okamžitě vytrhne.
– Hleďme, jaká jste na mne, řeknu. To znamená, že Klenka se
vrátil a že vám mohu blahopřát.
Pasáže prstových cvičení nepřestávají vyletovat ze zahrady za
jejími zády. Kos, který se jich zprvu polekal a zmlkl, připojil se k nim
nyní a snažil se je překřičet.
Božena jim chvíli naslouchá s hlavou zvrácenou dozadu, jako by
z nich zazníval hlas jejího miláčka. Pak vzdychne a řekne:
– Tady ho máte. Vrátil se a už zůstane. Vezme si mne.
– To je nejkrásnější zpráva, jakou jsem kdy slyšel. Ale měla byste
mi alespoň poděkovat.
Změří si mne pohrdavě a ohrne rty.
– Vám? Nevěděla bych proč.
Dívám se na ni upřeně, do tváří se jí žene krev. Vzpomínka na
Markétčin večer se k ní vrátila.
– Je více těch proč, řeknu zvolna. Především proto, že jsem včera
neodevzdal Klenkovi dopis, který jste vy vrátila jako nedoručitelný.
Nyní se jí opět červeň vytrácí z tváří tak, až zblednou. Chvíli vy-
padá, jako by se na mne chtěla vrhnout, ale pak se jí oči zalijí slzami.
– Proč mi pořád lezete do cesty? Stydím se za své štěstí, když vás
vidím. Uděláte špínu ze všeho, čeho se jen dotknete.
Vzlykne, odvrátí se ode mne a utíká, umělé třešně se jí houpají na
klobouku a vysoké podpatky cvakají o dláždění, úzkou uličkou mezi
zahradami, vedoucí k mlýnům. Dívám se za ní bez hněvu, jak mizí za
ohybem zdi. Drzý spratek. Taková je její vděčnost. Co však na tom
sejde v této chvíli, kdy mrazivé chuchvalce nočních pochybností se
roztály tady v tom zářícím jitřním slunci. Klenka se vrátil, to stačí.
Poslechni jen, jak zuřivě cvičí, zúčtoval s něčím a přehlušuje sténání
minulosti. Ještě je tady hudba, říká si patrně, především je tu hudba,
přesvědčuje se, a život se vším, co přináší, je jenom trapná nutnost.

– 193 –
Kos na větvi třeští, klavír ho vzněcuje, hrdýlko mu div nepraskne,
dozpívá árii, nakloní hlavu na stranu a naslouchá, klavír zní dál,
jak přehlušit toho zpěváka, který nepotřebuje oddechu? Jen zpívej,
můj nasycený kamaráde, hvízdal bych s tebou. Vrátím se do krámu
a předstoupím před strýce s usměvavou tváří. Bolavý zub byl vytr-
žen, už nás nebude trápit. Třikrát hurá příštím dnům! Mávnu kosovi
na pozdrav a obrátím se k odchodu.
Černější než kos, s nímž jsem se právě rozloučil, přichází proti
mně podle hrnčířských krámků párek černě oděných lidí: má teta
a varhaník Zdejsa, tlačící svým kupředu nakloněným ramenem ne-
viditelný náklad. V tu chvíli kos, jako by uznal svou porážku, odlétne
s pronikavým křikem a klavír se s novou silou rozezvučí furioso
oktávovými běhy, hranými závratnou rychlostí.
Je pozdě chtít se skrýt, jistě mě už dávno zahlédli, ostatně není
tady ani kam a mé nohy přirostly k zemi. Nezbývá mi než čekat a dí-
vat se, jak se ke mně blíží, zvolna, krok za krokem, jako osud, který
nikdy nemá nachvat, protože vždycky dojde včas, a vnímat přitom
s takovou neuvěřitelnou jasností jako odsouzenec v posledních oka-
mžicích všechno, co se děje kolem, celé to pokojné, sluneční září za-
lévané jeviště starobylého náměstíčka, chlapce, jež dosud neomrzelo
houpat se na vozíku, lakýrnického pomocníka dotahujícího pozorně
ozdobný závit písmene, chomáč dětí sesedlých na bobku nad důlkem
v zemi, starce vystavujícího slunci vrásčitou tvář a pukajícího z dým-
ky, babku, jež se sklání ke své malé svěřence a utírá jí nosík do zá-
stěry, ženy, které se zastavují před hrnčířskými výkladci, pozdvihují
nádoby a ťukají na ně kloubem ukazováku, aby se přesvědčily o jejich
celistvosti, a ze všeho toho jaksi zároveň nejméně i nejsilněji ty dvě
černé postavy, jak se blíží a blíží za neumdlévajícího furiosa klavíru.
Zdejsa, který kráčel s očima upřenýma na zem, pozdvihne hlavu,
až když stojí přede mnou, a pohlédne na mne, jako by mě viděl
poprvé, užasle a nějak pokorně nebo prosebně. Smekne svůj pocu-
chaný cylindr, ale rychle jej zas posadí na hlavu, pozdrav mu zaskočí

– 194 –
v hrdle, takže se rozkašle a přejede si bezradným pohlazením po
prsou, kde, jak vím, skrývá v redingotu placatou lahvičku se svou
posilou. Teta se dívá někam přes mou hlavu a její rty se chvilku
chvějí, než zpevní tak, aby mohla promluvit.
– Nečekaná setkaná, co? Strýc říkal, že jsi šel k zubnímu lékaři.
Co mám dělat? Vím, že ke mně přišel konec, třebaže tomu ne-
mohu uvěřit. To je teprve ten okamžik, kdy ševcová se objevila na
dvoře a potkan ještě mohl doufat v záchranu.
– Právě se od něho vracím, odpovím a hlas mi zní kupodivu pev-
ně. – A tady mě zastavilo Klenkovo muzicírování.
Tvářím se, jako bych podléhal záchvatu žvavé sdílnosti, rozho-
dím pažemi a mluvím o překot, obraceje se k Zdejsovi:
– Pane, to se mu to u vás vyhrává. Ten božský klid, to čarovné
okolí. Nedivím se, že se mu od vás nechce a že nic ho nemůže odtud
dostat. A jak mu to jde. Poslouchám a poslouchám a nemám ani
odvahu jít ho vyrušit. Takové nadšení, takový zápal se musí ctít a jít
mu raději z cesty. Apropó (zavolám, jako bych se náhle rozpomněl
na věc, kterou jsem měl mít na paměti od začátku, šašek mi roz-
kvete na tváři zdvořilým úsměvem, vztahuji obě ruce k Zdejsovi,
jehož obě paže však přimrzly k tělu a který přede mnou ustupuje
v stoupajícím zmatku), vážený pane varhaníku, málem bych vám
zapomněl blahopřát k zasnoubení slečny dcery s mistrem Klenkou.
Právě před chvílí jsem ji potkal a oznámila mi tuto velkolepou no-
vinu. Ideální spojení, dalo by se říci, není‑liž pravda, teto? Společné
zájmy, společné cíle, společné lásky. Sotva si lze představit něco
krásnějšího a dokonalejšího nad takový lidský pár.
Pozoruji ostražitě tetu, abych viděl, jak na ni zapůsobí má slova.
Zbledla o poznání a sevře rty. Něco takového jistě nečekala. Ach
bože, snad přece je tu pro mne ještě nějaká naděje.
Varhaníkovi zřeřavěla dlažba pod nohama. Přešlapuje, jako by se
někam rozbíhal a nemohl odlepit, hladí lahvičku skrytou v náprsní
kapse, a konečně zapiští nesnesitelnou fistulí:

– 195 –
 – Bláznivá holka. Zničí sebe a jeho taky. Jsem slaboch, ničema,
člověk bez vůle. Nedovedu jí nic rozkázat, v ničem zabránit a ona
mě trestá za mou lásku. Čert mi byl dlužen toho Klenku do domu,
třebaže ho mám jako vlastního.
Tetiny rty se zachvějí, povolí a otevřou. Pohlížejíc pevně na mne,
řekne:
– Milý pane, každému z nás bývá čert někoho dlužen. Ale my
všichni jsme daleko více dlužni Bohu.
Toto však nejsou slova, jež by mohla mnou otřást. Chovám se
jako člověk, který si taktně přeje ukončit rozhovor, jenž se jaksi
mimoděk stal trapný. Ukloním se tetě a řeknu:
– Teto, jdeš‑li domů, dovol mi, abych tě doprovodil.
Prchavý záchvěv, snad úsměv, jí zavlní rty.
– Jdu navštívit pana Klenku. A k němu mě ovšem doprovodíš.
Slunce zčernalo a na chvíli tma proudí kolem mne, tříští se o svě-
telná a neskutečná skaliska, to budou domy, a plují v ní světelné
a neskutečné ryby, to jsou snad lidé. Konec. Ach ty zbabělce, bojuj
ještě, nevzdávej se. Snad nahmátneš stéblo, jehož by ses zachytil.
Mluvím z hlubin té tmy, slova jako bubliny vzduchu vymáčknutého
z plic tonoucího se vznášejí z mých úst a praskají někde na hladině
vysoko nad mou hlavou, zdá se mi, že z nich slyším jenom hluchá
mlasknutí, vyluzovaná chňapáním chtivých rybích tlam.
– Ale teto, toho bys měla ušetřit sebe i jeho. Bude to trapné.
– Snad. Ale nejdu pro zábavu a pan Klenka je nám dlužen vy-
světlení.
Je tohle vůbec možné, cožpak se něco takového může stát? Žena
Metoděje Kukly jde prosit za svou dceru u nápadníka, který ji od-
mítl! Strýci by to přivodilo smrt. Jak jsem na něco takového mohl
zapomenout, proč jsem mu to neřekl včas?
Varhaník se od nás odtrhl a běží k vrátkům, teta vykročila ne­
ohlížejíc se už na mne, jdu za ní stále tou tmou, kráčím jako potápěč
na dně hlubokých vod, udělám‑li krok, jako bych se vznášel, ale

– 196 –
než jej udělám, nemohu odtrhnout nohu od země. Proč neutečeš,
ty blázne? Ještě je čas.
Zdvořilý jako podnikatel pohřbů, na nějž upomíná celým vze-
zřením, Zdejsa drží otevřená vrátka a uklání se, když vstupujeme.
Klavír preluduje, patrně v improvizaci, jako by Klenka v oddechu
mezi cvičením se snažil zachytit nějakou neklidnou poletující myš-
lenku. V hloubce velké zahrady, rašící všemi odstíny zelení, jsou do
všech stran rozstříknuty svítivě žluté pršky forzýtií. Dýchne to na
nás jako z dívčích úst jitřivou mladou vůní rozpuku a vlhké přeryté
země.
Vejdeme do domu dlouhou tmavou chodbou, již na druhém
konci osvětluje vysoké okno. V dlažbě z červených cihel jsou místy
vyšlapány dolíky. Ze stěn se vynoří studené ruce strachu a hmátnou
po mně. Snad padnu na kolena a budu se plazit po břiše. Nepůjdu
dál, nemohu, můj bože, nechtějte to na mně.
Zdejsa otevře dveře po pravé straně, ozvěna prázdné chodby
znásobí jeho zapištění:
– Tady, prosím, račte.
Rozlehlý pokoj, zařízený jako jídelna, s mohutným stolem upro-
střed, na němž jsou připraveny, patrně pro Zdejsovu a Klenkovu
společnou svačinu, dva talířky, nože, načatý bochník chleba a bíle
polévaný sádelník, duní hrou na klavír, ač protější dveře jsou za-
vřeny. Sotva vstoupíme, Zdejsa nás předběhne, otevře druhé dveře,
v tu chvíli tóny klavíru sem vpadnou s bičující prudkostí, a zaječí,
aby je přehlušil:
– Jeníku, máš tady návštěvu.
Klavír ihned zmlkne, ale Zdejsa nevyčká odpovědi, nechá dveře
otevřeny a sune se zpátky, kolébaje cylindrem v jedné ze svých
předlouhých rukou. Klaní se a mektá:
– Já zajisté, panstvo dovolí, já ovšem ihned… A zmizí na chodbě.
Klenka vstoupí ve svém hedvábném županu, je oholen a učesán,
vypadá vůbec, jako by o něho pečovala dbalá ženská ruka. Stopy

– 197 –
škrábů s obličeje nemohla ovšem setřít. Dívá se na nás v úžasu,
který mu brání promluvit. Teta první přeruší mlčení.
– Dovolíte‑li, sednu si. Jsem unavena.
Klenka se vrhne nemotorně vpřed, aby jí přistrčil židli.
– Milostivá paní, koktá.
Tady to máš. Konečně jsi také jednou strnulým a mlčícím divá-
kem výjevu, který jsi nepřipravil.
Stojím na druhém konci velkého stolu, do nosu mi stoupá vůně
sádla a nakrojeného chleba. Chléb voní: mír buď s celým světem, sy-
tost, pokoj a klid, ale sádlo čpí jitřivou vzpomínkou. Škvařírna páně
Hordova. Její dveře se otvírají a z jejich rámu a na jejich černém
pozadí, jako obraz, který nečekaně nakynul do třetího rozměru,
vystupuje obrovská bílá postava páně Hordova. Jeho noha kope do
prázdna a potkan v posledním zoufalém výpadu proráží kruhem
svých pronásledovatelů. Ale já, který už znám konec této příhody,
příliš dobře vím, že pro něho není naděje.
Do dveří se vmáčkne varhaník Zdejsa svým nachýleným rame-
nem, zavírá za sebou tiše jako člověk, který se bojí někoho probudit,
jde přes pokoj nezvučným krokem a posadí se na starodávnou oko-
vanou truhlici pod okny. V tuto chvíli si jistě připadá jako vetřelec
ve vlastním bytě. Nemá tu vskutku co pohledávat a ví to, vplížil se
sem jen proto, že v dobrotě své mysli chová přání zabránit svým
zásahem nepříjemnosti, příliš trapné všem.
Hned první tetin čin poboří mé poslední naděje. Zaloví ve své
objemné hedvábné pompadúrce a vytáhne Markétčin dopis. Od
toho okamžiku všechno, co se děje dál, odehrává se pro mne jakoby
za hustou šedou záclonou. Teta, Klenka, Zdejsa jsou za ní, i jejich
hlasy přicházejí odtud vzdálené a zdušené. Drsné pazoury strachu
mi rvou a ždímají útroby a vzápětí se musím bránit dusivým kře-
čím smíchu. To tehdy, když si uvědomím, jak pracně musí cupovat
předivo mých lží, aby se dostali k vlákénku pravdy. A pak zase bych
řval vzteky. Bylo to mé dílo, jak si můžete dovolit je bořit!

– 198 –
 Varhaník vyskočí ze svého místa pod oknem:
– To já jsem vrátil ten dopis, piští. Klenka tu nebyl a nevěděli
jsme, kam zmizel.
Teta k němu vzhlédne, dovedu si představit její pohled, nedůvě-
řivý a shovívavý.
– Děkuji vám, mistře, odpoví pokojně – ačkoli na tom už dnes
nesejde, kdo ten dopis vrátil, nebyl‑li to sám pan Klenka.
Vlákno pravdy se již objevilo, je barvy zelené jako jed, vine se,
klouže a svíjí hadími smyky. Dívají se na ně a nevěří svým očím,
tak jako nemohli uvěřit svému sluchu. Když vyjde najevo, že jsem
včera dopis mohl odevzdat a neodevzdal, naběhne na Klenkově čele
vidlice žil. Klenka vstane, obchází jídelní stůl a blíží se ke mně se
zaťatými pěstmi. Potkan je v koutě, už neunikne, staví se na zadní
nožky a prská. Sevřu v rukou nůž, ten se stolu, připravený k svačině,
s nímž jsem si dosud pohrával, a vykřiknu:
– Nechoď ke mně, sic tě bodnu.
Napřahuji ruku, ale třasavka mnou lomcuje, nemohu udržet
dlaň sevřenou, noži se chce z ní vyklouznout. Teta vstane a řekne
hlasem, který se pokouší být pevný a velitelský, ale chvěje se:
– Pane Klenko, prosím vás.
Klenka neslyší a jeho zrudlé oči vidí jen mne. Kde je Frantík
Munzar, aby mě chránil svým tělem, odvrátil ode mne toto nebezpe-
čí nebo přijal trest za mne? Ustupuji, narazím na příborník za svými
zády a jeden z jeho vypouklých ozdobných výstupků mě udeří do
hlavy. Ta prudká bolest vybuchne ve mně jako zápalník hněvu, celé
tělo mi rázem zpevní, sevřu nůž a vrhnu se vpřed. Naběhnu na vy-
kloněné rameno Zdejsovo, rameno sebou trhne a odhodí mě, po-
tácím se pozpátku, opět se uhodím o příborník, tentokrát do boku,
a padnu na židli, která stojí vedle něho. Nůž odletí ke dveřím. Zdejsa
tlačí Klenku na jeho místo a bublá konejšivě o oktávu hlouběji než
jindy, skoro normálním lidským hlasem:
– Neblázni, Jeníku, není to třeba.

– 199 –
 A vzdálený tetin hlas praví:
– Tak vida, ani krve by se neštítil.
Napětí ve mně vyhořelo, sesouvám se v hromádku popela, jen
bolest v hlavě a v boku, kam jsem se uhodil, ještě řeřaví. Zarudlý
měsíc neštěstí nade mnou vyšel a v mém nitru mu odpovídá žalost-
né vytí. Nechte mě, proboha, nechte mě. Co na mně ještě chcete?
Ale nikdo už na mně nic nechce. Odhodili mě jako špinavý hadr
a věnují se sobě. Nemohu se ustálit na jediné myšlence nebo na-
hmatat rozhodnutí ve tmě, jež se mnou přelévá. Ruce mi visí podle
těla, nemám sílu je pozdvihnout a uvědomuji si jen, že i brada mi
spadla a že civím před sebe s ústy otevřenými, pohledem blbce,
jemuž učaruje klikatá puklina v omítce, ztracené a bludné peříčko
nebo osamělý sluneční paprsek, který proklouzl nějakou škvírou
a položil se u jeho nohou.
Zdejsa dostrkal Klenku zpět na jeho místo a přiměl ho, aby se po-
sadil. Sám zůstal stát za jeho židlí, snad aby byl pohotově při novém
výbuchu Jeníkova vzteku. Klenka sedí s tváří v dlaních, i teta se opět
posadila. Ale to všechno se děje někde daleko mimo mne, nějaké
otupělé, ubohé rozbité ruce ve mně si hmatají cestu tmou, jediné
bolest v hlavě a v boku mě spojuje se skutečným světem. Konečně
můj nevnímavý pohled se stočí k mému klobouku, ležícímu na židli,
u níž jsem předtím stál. Ten klobouk. Potřeboval bych vstát, nasadit
jej na hlavu a odejít.
Vypadá to, jako by všichni zatajili dech, takové je tu ticho. Venku
si odpovídají ptačí hlasy a vrabčí váda se žene ze stromu na strom.
Ale tady ani moucha nezabzučí, jen hodiny se dostaly ke slovu a čas
jakoby štván představou nekonečna a věčnosti pochoduje překotně
rychlými kroky.
Snad to mlčení bylo příliš těžké pro Zdejsovo nachýlené rameno,
zatížené již tolika jinými břemeny. Varhaník se pohnul, obchází tiše
stůl, zdvihne můj klobouk a postoupí přede mne. Ruku mi položí na
rameno, ale netřese mnou, pohladí mě dvakrát. Ten dotyk mě vrátí

– 200 –
životu. Ústa mi sklapnou, pohled se soustředí, vidím opět neroz-
mazaně a nezastřeně, Zdejsova vousatá tvář se nade mnou naklání,
čtu z jeho očí něco dávno zapomenutého, něco, co už ani nedovedu
pojmenovat, snad soucit. Od matčiny smrti se na mne žádné lidské
oči takto nepodívaly. Mohu vstát, i mé ruce se mohou pozdvihnout
a vzít klobouk. Hrdlu se chce vzlyků a očím slzí. Padni na kolena,
plaz se od jednoho ke druhému a pros. Snad ti odpustí.
Tu se ozve tetin hlas se smírnou měkkostí:
– Teď, když jsme si vysvětlili, co bylo třeba, bylo by snad dobře,
kdybyste zašel k Markétce a pověděl jí to sám.
A protože Klenka nesnímá hned ruce s tváří a sedí dál ztuhlý
a nehybný, jen prsty jako by si vrýval hlouběji do čela, dodá skoro
prosebně:
– Mám vám snad říkat, jak ji to trápí?
Klenka vyskočí, vjede si prsty do vlasů a pak se rozmáchne, jako
by trhal neviditelná pouta. Křičí:
– Mlčte, prosím vás. Ušetřte mě alespoň toho. Vždyť já nemohu,
slyšíte, už je pozdě.
Rozběhne se prudkými kroky k oknu a zase zpět. Teta vstane
a vzpřímí se. Vidím, jak jí záda tuhnou urážkou z toho křiku, ale
hlava zůstává ještě nakloněna vpřed. Nechápe.
– Nemůžete?
Klenka se zastaví ve své chůzi, která se tolik podobá zoufalému
útěku v kruhu, kde pronásledovaný je sám pronásledovatelem.
Ramena mu spadnou, jak se obrátil zády k oknu, tvář mu zapadla
do stínu. Ukazuje na mne prstem.
– Měli jste mě nechat, abych ho zabil. Něco takového se nemá na
světě trpět. Lhal mi a já mu uvěřil. Ale jaký to teď už má všechno
smysl? Nemohu zkrátka, je to marné. Zašel jsem včera odpoledne
příliš daleko.
Něco se mi utrhlo v prsou a stoupá k hrdlu, div mě to nezadusí.
Jako by člověku, který zabíjel z nenávisti a je veden na popravu,

– 201 –
bylo ještě dopřáno přesvědčit se, že zabíjel dobře. Nepřemohu to,
je to silnější než má vůle. Vypuknu v hlasitý bláznivý smích. Teta se
otočila, pohledy všech se vyděsily. Ale nedbám již ničeho. Otevřu
prudkým trhnutím dveře, vyrazím z domu a běžím zahradou.
Nesměji se už nahlas, když vyjdu ze vrátek, jen si celou cestu
vedu jako člověk stižený posunčinou, rozhazuji rukama, ušklíbám
se a pochechtávám. Vzpamatuji se až před strýcovým krámem.
Zastavím se na protějším rohu a dívám se, jak se může dívat jen
člověk, který se loučí. Skla výkladů se blýskají a nad nimi se rozpíná
a vznáší firma. A její písmena září jako zlato královské koruny. Ach,
nebudeš nikdy vložena na mou hlavu. Markétku jsem snad miloval,
ale po tobě jsem žíznil.
Obejdu raději blok domů, abych nemohl být zahlédnut z krámu,
a vstoupím do domu z druhé strany. Proplížím se po schodech do
svého podkroví. Proč se sem vůbec vracím? Vím o místě na světě,
kam bych mohl jít? Ale ani o mnoho hodin později nebudu o něm
vědět, a přece budu muset odejít.
Zamknu za sebou dveře a usednu k oknu. Nad střechami je
vždycky stejný klid, ať den stoupá k poledni nebo večer se hrouží
v noc. Teď červeň jejich prejzů a tašek, zašlá v černi sazí, je politá
sluncem. Ze všech komínů se kouří. Dýmy stoupají rovně v klidném
nehybném vzduchu a rozplývají se vysoko. A tam někde se snoubí
jeden s druhým, spřádají nad městem lehýnkou přikrývku šedého
a nazlátlého oparu.
Zmocnila se mě naprostá lhostejnost. Teď už na ničem nezále-
želo. Nevím, kolik času mi uběhlo v bezmyšlenkovitém sledování
stoupajících a rozplývajících se dýmů a komínových stínů, posu-
novaných po svazích střech loudavým krokem slunce. Snad jsem
i jednu chvíli zdříml, hlavu položenu na okenním rámu.
Dunivá rána z Mariánské bašty, oznamující poledne, rozkýva-
la a rozezvučela pražské zvony. Pocítil jsem hlad, nejedl jsem od
časného rána. Ta neústupná naléhavost života hlásícího se o svá

– 202 –
základní práva i ve chvílích, kdy, jak se zdá, jde o věci neskonale
důležitější, mě překvapila a rozzlobila. Uražen jeho drzou neodbyt-
ností rozhodl jsem se mu vzdorovat. Ale svírání hladových útrob
rdousilo každou myšlenku.
Našel jsem na poličce skrojek chleba, zabalený v ubrousku,
a kousek změklého másla, zbytek svých snídaní. Spolykal jsem hlta­
vě těch několik žvanců a při jídle jsem si pohrával s představami,
jak asi probíhá oběd u Kuklů. Byl jsem již odsouzen, anebo soud za-
sedne teprve později? Sehraji si pěkně pohrdání nad výsledkem, ať
je jakýkoli, mávnu dokonce rukou. Neposkytnu nikomu to potěšení
jako pan účetní Sůjka. Nebudu se plazit po břiše a žebrat o milost.
Zdvihnu se rozhodně, zapiji své jídlo několika doušky zteplalé
vody ze džbánku na umyvadle, vytáhnu z kouta hluboký dřevěný
kufr a dám se do skládání svých věcí. Rovnám kus po kuse prádlo
a šatstvo a po celou tu dobu se střežím myšlenky, kam půjdu a co
vůbec si chci počít. Pracuji horlivě a soustřeďuji se na svůj výkon
tak, jako by na tom, aby se nic z mých věcí nepomačkalo, závisel
celý můj budoucí osud.
Jsem hotov, ač se mi zdá, že bych si přál, aby to trvalo věčně,
sklapnu víko a usednu na ně. Takový temný, dutý dřevěný zvuk a ta
černá barva kufru. Zasměju se tiše. Konec. Jako bych seděl v rakvi
své minulosti.
Pohled na rozválenou postel, kterou jsem dnes ani neustlal,
zmate mé myšlenky. Peřiny jsou mé. I je by bylo třeba zabalit a při-
pravit k odnesení. Sedím a dívám se na ně tupě. Vždyť je to všechno
nesmysl. Kam bys chodil? Není prostě kam jít.
Za mými dveřmi se občas ozvou kroky, ženské hlasy a smích.
Nevšímám si jich, vlastně je ani nevnímám, život si jde po svém
dál, je pondělí, služebné rozvěšují vyprané prádlo. Teď však někdo
dupe ztěžka, zakleje hlasitě, jak narazil v šeru o některý z nízko
položených trámů, šourá se a hmatá po dveřích. V zaklepání, jež je
rozduní, je ještě vztek člověka, který si tře místo, kde mu naskakuje

– 203 –
boule nebo modřina. Sedím ztuhle na svém kufru, pokoj je mi náhle
cizí, tak možná vypadají cely odsouzenců.
Klepání se opakuje prudčeji a rváčský hlas sluhy Josefa mu na-
pomáhá:
– Tak, mladej, vodevřou honem a nedělaj, že nejsou doma.
Již tento způsob oslovení mi napovídá vše o obsahu poselství, jež
mi Josef přináší. Jaký má smysl skrývat se, čemu chci ještě bránit?
Týž pan Josef, který se mi ještě dnes ráno před krámem pokorně
klaněl a vyptával se, jak jsem se vyspal, týž pan Josef, který před ne-
dávnem položil svou hrozivou tlapu na rameno vrchního účetního
Sůjky, mžourá oslněně na prahu pokoje.
– Pan šéf jim vzkazuje, že k němu maj hned přijít.
– Nepůjdu nikam, není mi dobře.
Josef se ušklíbne. Vytáhne z kapsy velkou modrou obálku a po-
tvrzenku a strká mi obojí do ruky.
– Pan šéf si hned myslel, že se jim nebude chtít. Tak si maj tohle
přečíst, přepočítat si prachy a tohle mi podepíšou.
– Doufám, že ti nemusím nic vysvětlovat, píše mi strýc bez oslo-
vení. Potvrď mi na přiložené stvrzence, že jsi přijal řádnou výpo-
věď, mzdu za duben a na půl roku dopředu. A nyní, víš, kde jsou
dveře, opusť ihned můj dům a neodvolávej se nikde, žes byl u mne
zaměstnán. Nemohl bych tě doporučit.
Přepočítám peníze, neboť vím, že by se pan Josef odtud dříve
nehnul, je tu čtrnáct set korun ve stokorunách i drobných bankov-
kách, podpíši stvrzenku a podám ji panu Josefovi, který si okázale
prohlédne podpis, než ji složí. Napadne mě dát mu dvacetikorunu
od cesty. Vezme ji a položí zpátky k ostatním a řekne víc dobrácky
než posměšně:
– Jen si ji nechaj, mladý pane. Může se jim eště moc hodit.
Zamknu za ním dveře a stojím pak uprostřed pokoje. To tedy byla
poslední rána, říkám si. Ale vždyť jí ani nebylo třeba.

– 204 –
 Pokouším se znovu myslet na to, co bych nyní měl dělat. Složit
peřiny, ano, a pak zavolat sluhu. Den nebo dva, než si najdu nějaký
byt, mohu bydlet někde v hotelu. Čtrnáct set, to jsou přece pěkné
peníze, a budu‑li si vést rozumně, mohu s nimi vydržet i rok. A za
rok, to bych se na to podíval, za rok se stane mnoho věcí. Ale zatím
jsem příliš unaven, abych se rozhodl pro cokoli. Potřebuji se trochu
prospat, abych mohl promyslit vše, jak je nutno.
Procitnu v hlubině tiché noci. Mám dojem, že jsem byl probuzen
nějakým jemným, ale vytrvalým zvukem, jakoby cinkotem drob-
ných zlatých penízků, jež někdo přesypává z dlaně do dlaně. Slyším
jej ještě, když mám oči otevřeny. Jsem trochu ztuhlý a zkřehlý, usnul
jsem nepřikrytý a spal jsem dlouho, ale noc, má přítelkyně a našep-
tavačka, se nade mnou sklání a objímá mě. Cítím na čele horká ústa
tmy a vím, že o všem bylo rozhodnuto, zatímco jsem spal.
Vstanu, protáhnu se a jdu se napít vody ze džbánu, abych spláchl
popel spánku, třebaže mi to připadá směšné. Ale je tolik jiných
směšných věcí, nestačil bych se dosyta smát.
Vyšvihnu se na okenní rám a usadím se v otevřeném okně s ko-
leny přitaženými pod bradu. Noc vlahá a vonná se ke mně přimkne,
zdá se mi, že její šat nebyl dosud nikdy posázen tolika hvězdami
jako dnes. Opravdu královská milenka, nejvznešenější ze všech. Že
jsem se dal oklamat jejími sliby? Ach, to není tak. Nedovedl jsem jen
dosti pozorně naslouchat jejím radám. Ale jako vždy, i dnes opilé
nadšení vtéká do mne z její důvěrné blízkosti.
Víš, kde jsou dveře, napsal mi strýc. Není to směšné? Vím pře-
devším, co je za nimi. Pan Sůjka, plazící se k hrobu v úzkostném
dvoustovkovém poddanství, tulák, chrnící na kládách na vltavském
pobřeží, silní, kteří mohou kdykoli vztáhnout své pazoury a třást
mnou po libosti. Neodvolávej se na mne, nemohl bych tě doporučit.
Vidíš ji, ručičku? I v tom, co neudělá, máš pocítit její sílu. Ne. Vím,
kde jsou mé dveře.

– 205 –
 Ukázal jsem vám, co bych mohl, kdyby mi bylo dopřáno dojít až
na konec. Můj bože, cožpak jste nebyli než panáky, za jejichž prováz-
ky jsem tahal? Třeba ten Klenka, takový silák a nebojsa, potřásající
pohrdavě svou kšticí nad jásajícím obecenstvem. Teď mu bude
žít, ne jak by chtěl, nýbrž jak musí. A kde je tetin sen o vykoupení
Kuklových hříchů, kde strýcova neomylná jistota, jakou hořkostí
bude doléván Boženin triumf a co zbylo z Markétčina milostného
snu? Ne, jenom to nemělo být. Všichni ať trpí, jen ty, Markétko, jsi
měla být šťastna. Chtěl jsem, aby sis vzala své štěstí z mých dlaní.
Věřil jsem, že až přijde čas, dokážu proměnit černé v bílé, protože
tak chci.
Noc dýchá milostnými ústy, a jak se pohne na svém nekonečném
loži, slyším šum jejího roucha a zlatý cinkot hvězdných šupin. Dveře
jsou otevřeny, náručí čeká.
Zbloudilý závan větru přeletí přes mou hlavu do pokoje a za-
haraší nějakými papírky na stole. Budou to peníze, jež mi poslal
strýc. Čtrnáct set korun, rok života pro spořivého člověka. Není to
směšné? Nač bych ještě čekal? Už není černé světlo, je jenom tma
a otevřené náručí noci.
Nakloním se vpřed. Černá střecha klouže do tmy. Daleké věžní
hodiny, snad na Staroměstském náměstí, se rozezněly. Jeden, dva,
tři, čtyři rázy a pak jeden hluboce a dlouze doznívající. Jedna hodi-
na. Pustím se právě v okamžiku, kdy kruh ostatních hodin v okolí
se rozezní, jako by odpovídal na výzvu toho nejjitřnějšího kohouta.
Kutálím se po svahu střechy, rychlost mě přehoupne přes její okraj,
okap zachřestí pod nárazem mého těla, bití hodin se spojilo, rázy
splývají, padám s deštěm času.
Něco oslnivě bílého se mihlo nade mnou nebo pode mnou.
Snad světla v ulici nebo Mléčná dráha. Jako Markétčina bílá ruka.
Není to směšné?
Skutečné bílé světlo v poslední vteřině.

– 206 –
Lékařům se podařilo, co se jim povést nemělo: zachránili mě. Život
je lhostejný ke svým dítkám a v jeho smyslu pro humor je více
krutosti než slitování. Na mou věru, chová se někdy rozmarně jako
kurtizána. Obrací se zády k těm, kdo jej milují, a rve z náručí smrti
ty, kdož po ní zatoužili. Podal mi pomocnou ruku jenom proto, aby
měl o šaška víc, až se mu zachce smíchu v nekonečné nudě plození
a zániku.
Ti dobří lékaři mě vyrvali z peřejí tmy. Lepili mě dohromady, na-
máhali se tak, jako se namáhá děcko vytvořit z přeházených kostek
stavebnice srozumitelný obraz, aby mě učinili opět podobna vzorci
člověka. Jedné kostky se jim nedostalo: má pravá noha chyběla. Dali
mi místo ní dřevěnou, černě natřenou, a řekli: Jdi!
Jdu. Dřevěná noha klape o dlažbu. Vzpomínám si na pohádku,
která bývala z mých zamilovaných. Veselá, jasná pohádka, plná
slunce a smíchu.
– Proč jste smutný, miláčku? říká maminčin zastřený hlas. Budu
vám vyprávět pohádku o Jirkovi s kozou.
… a když ten průvod přišel pod zámecká okna, zasmála se smut-
ná princezna a smála se a smála.
Průvod stínů se lepí na mou dřevěnou nohu a vleče se za mnou.
Rybičkář Prach je první, pak řezník Horda, Frantík Munzar a všichni
ostatní, táhnu je za sebou, řetěz svého života, v němž neschází ani
jediný z článků. A jeho chrastivý zvuk mě bičuje. Rozumím ti, Jidáši!
Smrt by byla bývala vykoupením.
Synu pražského měšťana nemá být dovoleno, aby se stal všivá-
kem a opilcem a znešvařoval tak svou nečistou přítomností ulice
a nároží tohoto ctihodného města. Měšťané, zakupujíce si svůj
patriciát a rozhojňujíce svými dary bohatství a rozkvět města,
nezapomněli pojistit sobě a svým potomkům vděčnost obce pro

– 207 –
případ, že by se jejich majetek rozplynul. Tady jsem stál, mrzák
a budižkničemu, ale syn pražského měšťana. Dali hlavy dohromady
obecní tatíci: co s ním? A udělali mě správcem v jednom ze svých
obecních dvorů.
Koho vydala tma v takové podobě jako mne, nenajde odvahy
vrhnout se do ní podruhé. Žiji. Můj trest byl určen.
Vypadl jsem ze světa, který jsem miloval, jak to dovedu posoudit
teprve dnes, ze světa, v němž jsem doufal stát se prvním mezi prv-
ními. Měšťanský syn, z milosti obce pražské něco mezi správcem
a skladníkem v obecním dvoře, vydávám košťata a přiděluji rajóny
vyděděncům padlým níže než já, jimž lidový vtip přezděl „obecní
písaři“. Svým způsobem také pán nad lidmi, někdo, na koho se chodí
s drobnými prosbami, kdo může svými rozhodnutími druhým život
ulehčit nebo učinit nesnesitelným. Jak se ti to líbí? Smysl života pro
humor je nevyčerpatelný.
Čas se pro mne nezastavil. V těžkých, pomalu se nalévajících krů-
pějích odkapávají jeho dny. I v tom je díl mého trestu. Člověk, jemuž
uřízli jednu nohu vysoko nad kolenem, nemůže ani pokleknout, aby
prosil o milost. Musí jenom stát a nést svůj úděl, dokud nepadne.
Rybičkář Prach stavíval svou dřevěnou nohu za dveře, aby mu ne-
kalila vzpomínku na junácké dny zdraví a síly. Ta má stojí tak, abych
ji viděl, dokud večer neusnu a ráno hned jak prozřu. Vykřičník, jenž
nesmí být nikdy zapomenut. Nemá smysl se takto trýznit? Ale já se
netrýzním. Můj život patří stínům a ona mi je přivádí.
Jenom já bych mohl vydat svědectví, proč dcera nakladatele Kukly,
tak mladičká a krásná, zemřela na zánět mozkových blan, proč jeho
žena propadla náboženskému blouznění a proč už v Karlově ulici
nesvítí zlatá písmena toho hrdého jména. Jenom já bych mohl vy-
světlit, proč ztroskotalo manželství jedné z největších nadějí české
hudby Jana Boleslava Klenky a proč jeho manželka Božena se otrá­vila
po dvou letech marného zápasu (můj bože, jak ten člověk ji musel
nenávidět a trýznit za její lásku) a proč Klenka zmizel někde ve světě,

– 208 –
nesplniv už nic z nadějí do něho kladených. Ale nikoho by už neza-
jímaly ty staré historie, i věřím, že jsem byl ponechán naživu, abych,
sám nic nemohoucí, živil ty stíny, v nichž bylo tolik nekonečně krás-
nějšího a lepšího života. Nepokouším se jim uklouznout, patřím jim.
Znám jenom procházky, jež vedou v jejich stopách, jen Haštalské
ulici se vyhýbám, kde dávno už zbořili rodný dům můj i toho zla, jež
jsem přinesl jiným. Na Kampě, opřen o zeď, za níž už nikdy nezazní
klavír zpod prstů Klenkových ani Boženiných, se někdy zasním nad
hrajícími si dětmi. A hrůza se mě dotkne. Chtělo by se mi křičet:
Lidičky, pozor! Život jde kolem vašich dětí a z jeho hrstí prší zrno
nepřečištěné.

– 209 –
Václav Řezáč
Černé světlo

Ilustrace na obálce Kamieshkova/Shutterstock.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 15. 10. 2021

ISBN 978‑80‑274‑1815‑2 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑1816‑9 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑1817‑6 (prc)