Krajina s 

jednorožcem
Luisa Nováková
Znění tohoto textu vychází z autorčina rukopisu díla Krajina s jed-
norožcem. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text
redakčně zpracován.

§
Text díla (Luisa Nováková: Krajina s jednorožcem), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 26. 11. 2021.
 OBSAH

Prolog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
KNIHA PRVNÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
První kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Druhá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Třetí kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Čtvrtá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
Pátá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
Šestá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Sedmá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
Osmá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Devátá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Desátá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
Jedenáctá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Dvanáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Třináctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
Čtrnáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
KNIHA DRUHÁ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
První kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Druhá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
Třetí kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
Čtvrtá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191
Pátá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
Šestá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206
Sedmá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
Osmá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225
Devátá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245
Desátá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
Jedenáctá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263
Dvanáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271
Třináctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282
 Čtrnáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
Patnáctá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297
Šestnáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308
Sedmnáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314
KNIHA TŘETÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327
První kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 328
Druhá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334
Třetí kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339
Čtvrtá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352
Pátá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
Šestá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
Sedmá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
Osmá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383
Devátá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
Desátá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399
Jedenáctá kapitola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410
Dvanáctá kapitola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
 Prolog

Velká válka s Rozemskem začala, když na trynském trůně seděl

čtyřicátý třetí rok Baranas, osmý vladař kornelacké dynastie, která
odvozuje svůj původ od Sirany z Rokle, poslední kněžny a první krá-
lovny země.
Už po dvě staletí se Tryn těšil míru, zmohutněl a zbohatl natolik, že
si byl jist svou mocí a silou, svou nezranitelností a nedotknutelností.
Baranas a jeho lidé se nechali zaslepit blahobytem, a tak přehlédli
mraky kupící se na jihovýchodě a hrozící bouřkou, jakou království
dosud nepoznalo.
Do ocelova se zatáhla obloha nad Rozemskem, jež s Trynem sou-
sedí. Kdysi bývalo zemí velkých králů, ale na ten čas pamatovaly už
jen pověsti a báje. Dávná sláva upadla, zpustl kraj, zchudl. Celý život
Rozemských závisel na sklizni prosa, a především na tom, jak se dařilo
dobytku – stepní krajinu totiž obývali hlavně kočovní pastevci, zvyklí
vztyčit své stany tam, kde právě nejbujněji rostla tráva a k napajedlu
nebylo daleko.
V pětatřicátém roce Baranasovy vlády postihla Rozemsko neúroda
a opakovala se po další dvě léta. Přesto tehdy ještě nebylo tak zle. Ro-
zemští rozprodali část svých stád, nakoupili od šťastnějších sousedů
obilí – a žili si dál po svém zvyku.
Ve čtyřicátém roce vlády Baranase Kornelaka však dvě třetiny
rozemských stád sklátil mor, nevyhnul se koním, kravám ani ovcím.
I v Trynu mnohý sedlák trpce naříkal nad ztraceným jměním, do
hladu ale kvůli dobytčímu moru neupadl. V Rozemsku bylo hůř. Nic
zemi nepomohla její rozlehlost, všude panovala bída – od moře na
jihu a jihovýchodě ke kopcům a horám na severu, od západního po-
mezí chráněného neprostupným thušským pralesem až po východní
jezernaté planiny.

–7–
 Napřesrok potom stoleté sucho dokončilo zkázu, i ta hrst zví-
řat, která mor přežila, vychrtla na kost a klesala vysílením. Vladař
a velmožové v čele zoufalé země nevěděli, co počít. Většina z nich
neudělala proto nic, než že zajistila dostatek vlastní rodině a stolu.
Ožebračení Rozemští hojně utíkali do Trynu. Trynští je vítali laskavě
a se soucitem, jehož zasluhovali.
Jenže jak uprchlíků z lidnaté země přibývalo, víc a víc se jich přestá-
valo chovat jako hosté, pomnožily se rvačky a loupeže – bezpochyby
i proto, že každý trynský pobuda a lapka rád využil zmatku v pohraničí
k vlastnímu prospěchu. Ostatně ať se stalo cokoli, přičetlo se to obvykle
na vrub přistěhovalcům. Trynská vstřícnost k Rozemským ochladla.
Navíc začal nekončící proud utečenců, přicházejících s holýma ru-
kama, ohrožovat trynský blahobyt. Stěžovala si šlechta, řemeslnické
cechy, měšťané i sedláci. Reptali zprvu potichu, pak halasněji a halas-
něji. A jejich reptání dolehlo až k Baranasovi, sedícímu v nádherném
paláci v sídelním městě.
Král popřál nářkům lidí z pohraničí sluchu. Poslal na jihovýchod
vojsko, a to nedovolilo, aby už z Rozemska proklouzla do Trynu jediná
lidská duše. Neobešlo se to bez potyček, urážek ani bez prolité krve.
Mezi Trynem a Rozemskem nikdy příliš nekvetlo přátelství. Rozem-
ští totiž jen neochotně a pomalu odkládali divoké a kruté zvyky, které
Trynské děsily. Teď bylo spočteno všechno zlé, co o sobě navzájem
národy věděly a co si udělaly, navrátily se desítiletí, ba staletí mrtvé
a odpuštěné křivdy a na obou stranách se rozbujela nenávist.
Na jedné ji živila bída, na opačné strach.
Několik měsíců doutnaly kolem hranice napohled pečlivě hašené
plamínky – a ve vzdáleném sídelním městě Trynovci se zdálo, že
starosti se sousedy oblečenými do kabátců z kravských kůží jsou
zažehnány jako v minulosti častokrát.
Ale právě v třiačtyřicátém roce Baranasovy vlády se stalo to, co
rozhodlo o osudech mnoha rodů. Co vyvrátilo Tryn, aby nikdy víc
nebyl tím, čím dříve býval.

–8–
 Vprostřed března náhle zemřel rozemský vládce. Prý na otravu
zkaženým masem – ačkoli Trynští si nikdy nepřestali vyprávět o po-
divné číši s rubínem, kterou vladaři na hostině vnutil vlastní syn.
Ať Karai‑Dhar otci podal jed, nebo ne, stanul po něm v čele vel-
možského sněmu a byl korunován vladařem Rozemska. Narodil se
jako vojevůdce, ctil své dávné předky i jejich podivné obyčeje a bohy.
Propadl jim jako běsům, a proto mělo být hůř, než kdyby vzal žezlo
do ruky kořistník a rváč. Mírnit ho dokázala pouze jeho žena – a ta
přežila Karai‑Dharova otce o necelý rok. Možná se Karai‑Dhar lety
pomátl na rozumu, osedlali si ho úskoční krvelační bůžci, jimž se
klaněl, ale hrozivým a prozíravým válečníkem zůstal až do smrti.
Nepřišel na svět jako hlupák.
Během několika týdnů kolem sebe shromáždil skoro celou zem,
kromě nejjižnějších oblastí, kde lidi živilo moře, a hrstky sedláčků
přespříliš svázaných s živořící půdou, z nichž by se beztoho dobří vo-
jáci nestali. Také obyvatelé dvou desítek rozemských měst do zbraně
nespěchali, zato vojsku slíbili všemožnou podporu. Našli se sice i ta-
koví, kteří se válce přímo vzepřeli – jenže jich bylo málo a Karai‑Dhar
se s nimi dokázal vypořádat.
Kočovný lid však složil své stany a hnul se, kam vladař zavolal.
Rozemští pastevci nemají domov, nebo ho mají všude, kde slunce
každé ráno vstává a nad hlavou jim v noci svítí hvězdy.
Snadná věc přimět rozemské kočovníky, aby vzpomněli na dávnou
válečnickou minulost svých otců, zvlášť když je nepřesvědčoval jen jejich
vládce, ale i strádání a hlad. Neměli, co by ztratili, mohli pouze získat.
Dřív než všechny sklátí nouze a nemoci, chopí se luků, pastevecké hole
přemění v kopí a hrozivé, kosám podobné asegany. Šlechta zatouží po
kořisti a válečné slávě a opáše se meči. I méně výmluvný, méně schopný
vojevůdce by Rozemské v té chvíli dokázal vrhnout do syté, blahobytné
a zlenivělé země. A Karai‑Dhar patřil k mužům, pro něž se umírá.
Šest dní po letním slunovratu při západu slunce obětoval Karai‑Dhar
před očima svého vojska vlastníma rukama božstvu s koňským tělem

–9–
a dvěma lidskými hlavami, aby mu popřálo vítězství. Obětoval hříbě
a nemluvně a přihlásil se tak otevřeně k napolo zavrženým zvykům
rozemských otců, které budily děs a odpor v Trynu ještě mnoho let
po dvacetileté válce. Za svítání potom vtrhly Karai‑Dharovy šiky do
sousedního království. Jako povodňová vlna smetly křehké trynské voje,
špatně připravené na náhlý a mocný útok.
Rozemští se hnali na sever i západ, za nimi krkavci a smečky divo-
kých stepních psů, živící se mršinami a hodující na mrtvolách u cest
i před vraty obsazených hradů a dvorců, na zpustošených návsích
a ve vypálených samotách.
Trynské posedla hrůza.
Připadalo jim, že na ně neútočí lidé. Vrhli se na ně démoni zrůd-
ného, zvrhlého bůžka, vyžadujícího nová a nová obětiště a na nich
děti – trynské i rozemské. Démoni, pijící na počest svého pána horoucí
koňskou krev z uloupených zlatých pohárů, zatímco se ženou nocí od
novu k novu.
Brzy obsadili třetinu kraje, rychle mířili dál a hloub a nikdo je
nezastavil.
Král Baranas se dověděl o útoku na velkolepé hostině pořádané
na oslavu pátých narozenin jeho vnuka a v záři loučí a svic zprávu
nejprve odbyl jako nevhodný, stěží odpustitelný žert – trochu rozla-
děně, trochu se smíchem.
Když jí o chvíli později uvěřil, zrudl v tváři, upustil číši a padl na
zem do kaluže rudého vinebského vína. Od onoho okamžiku se už
nepohnul ani nepromluvil a do tří týdnů skonal.
Neviděl alespoň v plamenech a krvi, červenější vína, po dvou
lunách zahynout Trynovec, paláce a zahrady se staletými stromy
a skrytými fontánami, chloubu knížat i králů téměř od nepaměti.
Neviděl sochy vladařů s oprátkou na krku, jak je nájezdníci strhávají
do bláta, a ony v něm spočívají roztříštěné na kusy mezi vykácenými
stromy prastarého pohřebního háje. Neviděl chrám potřísněný krví,
znesvěcený chrám, chrám v rozvalinách.

– 10 –
 Králova smrt vyděsila šlechtu. Lidé ji chápali jako špatné znamení.
Navíc – a to bylo hrozivější – panstvo i rytířstvo dávno odvyklo boji.
Muži ze šlechtických rodin, mladší i starší, se lépe oháněli brkem než
mečem. Bývali dobrými louteníky a lovci, ne válečníky. Vyznali se
v mořeplavbě, ne v obraně obléhaných tvrzí. Ve zbrani se cvičili pouze
pro zábavu a poněvadž se to v dobré společnosti patřilo. Ostatně
i rytířské ostruhy bylo v Trynu už nejméně po dvě pokolení nejsnazší
získat za úspěch v obchodě či vytrvalost v dvorských zábavách a li-
chocení vlivným paním s krásnýma i méně krásnýma očima. Mnozí
z mužů, kteří teď měli stanout proti nepříteli, pocházeli z měšťanských
rodů. Jejich dědové byli kupci nebo loďaři. Vždyť Baranasův otec, jenž
proslul šetrností – pomlouvači dokonce tvrdili, že lakomstvím –, se
příliš nerozpakoval šlechtické tituly prodávat a nakládal s nimi jen
o málo opatrněji než zámožná hospodyně s cínovým nádobím.
Hrady se v letech míru změnily v přepychová panská sídla, palisády
tvrzí nikdo roky neopravoval a o hrazených vesnicích se i v pohraničí
leda vyprávělo ve starých pověstech.
Nebylo proto málo těch, kdo zachraňovali jen vlastní kůži – a proč
se tomu divit. Dělali to ze zbabělosti, z nezkušenosti, bezradnosti, ze
zoufalství…
Král zemřel a chyběl vojevůdce i podpora z ciziny. Baranas sice
provdal za hranice své dcery – jen smrt ho však ušetřila poznání, že
jim nevybral manžely tak dobře, jak si představoval. Ani jeden ze dvou
jeho vznešených zeťů nestál za mnoho, ani jeden nepřispěl strádající
zemi na pomoc.
V Baranasově synu Lutavisovi pak zprvu šlechta nectila ani krá-
le, natož vůdce. Léta zakořeňoval zvyk hledět na následníka trůnu
pochybovačně a smrt jeho otce to nenapravila. Korunovali ho v ti-
chosti, jaksi kradmo a navíc ve spěchu, mrtvola starého krále ještě
nevychladla. Ani Lutavisova žena při korunovaci nebyla, prchala
tou dobou se synky do bezpečí pevné tvrze na severní hranici. Nikdy
jí potom kvůli nekonečné válce nevsadili obřadně na hlavu korunu

– 11 –
a nestala se tedy královnou, ačkoli jí později toto postavení nikdo
neupíral.
Trynští nečekali od Lutavise nic. Za celý život se dokázal jenom ože-
nit s pannou, kterou viděl poprvé ve svatební den. Vzal si ji skoro ještě
chlapec a žil s ní čtrnáct let, zčásti na rodném sídle své zemřelé matky
u pobřeží, zčásti v Trynovci. Přivedla na svět tři chlapce, poslední z nich
se však narodil slaboučký a umřel ani ne dvouletý. Od jeho narození
kněžna rok od roku víc churavěla. A říkali, že nedržel‑li se dědic trůnu
a žezla její sukně odjakživa, od času kněžniny nemoci se jí nepouštěl
určitě. Zemí se šířily nesčetné žerty o knížeti spoutaném ženskou kade-
ří, nebylo skoro korbele, který by byl bez některého z nich vypit do dna.
Třicátý rok Lutavisovi sice přešel, zkušeností s bojem neměl ale víc
než ostatní – a těm by se mnohdy vyrovnalo obratnější dvanáctileté
dítě. A tento muž usedl na trůn v čase zmaru, aby vládl do konce
svých dní!
Trynští se však zmýlili v mladém králi. Neutekl, ani se neskrýval
za záda zbrojnošů. Brzy poznali, jak snadné je splést si lva s kotětem,
když podřimuje na slunci.
Zatímco útočníci pohlcovali zem do tisícera dračích tlam, zatímco
se dostávali už i docela na sever, dokonce několik silných vojů zpus-
tošilo za severní hranicí Trynu část sousedního Damalu, zatímco se
všechny hrůzy děly dál, zdánlivě nezadržitelné, shromáždil Lutavis
obránce a stanul jim v čele. Bojoval bez oddechu a nepočítal porážky
a rány – vždyť by je ani nespočetl.
Tehdy o něm začali skládat písně, jak se skládávali kdysi v těžkých
dobách o každém, v němž se zalíbilo naději. Dali mu přídomek Veliký,
pro jediné jeho slovo umírali v předem prohraných bitvách – a nad
jejich hlavami se potácela Lutavisova korouhev, lodička v bouři.
Zachytili se ho jak stébla v proudu. Tryn, to byl Lutavis, a Lutavis
byl Tryn.
Boje se vedly o každou píď země, vleklé a vysilující, nutící vy-
kupovat každou míli strádáním a krví. Odtrhly krále od vůčihledě

– 12 –
scházející ženy. Vídal ji sotva jednou v roce a zestárl v poli. Osamělý
zachmuřený muž, tvrdý k druhým i k sobě.
Od synů se natolik neodloučil. Hlavně si přál, aby toho staršího,
Vihora, svého následníka, dostatečně připravil na úlohu vládce, která
ho v budoucnosti čeká. V rozbouřené době mohli lidé tušit ještě méně
než jindy, kdy čas panování nového vladaře nastane. Stačila jediná
bitva, jediná chyba v boji a koruna mohla být vsazena na nedospělou
hlavu mladičkého kralevice. Lutavis si to uvědomoval velice dobře,
a proto syna, na němž nesmírně lpěl, nijak nešetřil. Už v druhém roce
války ho vzal matce, ačkoli chlapec dosud nedovršil čtrnáctý rok ži-
vota. Když bylo kralevici osmnáct let, velel polovině otcových vojů.
Vihor měl zvláštní dar – jestliže si Lutavise lidé vážili, důvěřovali
mu a báli se ho, mladičkého knížete milovali. Podobal se svému otci
v tváři a postavě, méně povahou. Sliboval o to víc, že jednou Luta-
vise v mnohém předčí. Byl urostlý a krásný. V postříbřené zbroji na
vysokém grošovaném hřebci jako by se vynořil z nepaměti nádherné
písně. Nejednou před ním lidé pocítili až pověrečnou úctu, vždyť ho
snad zázrak chránil v potyčkách před zraněním, přestože vyhledával
nejtvrdší řež a ranám neuhýbal. Příliš připomínal hrdinu z bájí před-
ků, aby do bájí brzy nevstoupil sám.
A v krušných dobách legendy nejen ožívají, také košatí.
On to bude, vyprávělo se u ohňů v tábořištích, kdo neuspěje‑li otec,
dobude konečného vítězství, slavného nad pomyšlení, kdo pozdvihne
zdeptanou zemi z bláta. Prorokovala to První hvězda, když se v ho-
dině jeho narození spojila s hvězdou Harah v souhvězdí Zelené řeky.
Vědmy to vyčetly z letu ptáků. A když prý kralevic procházel kolem
sochy Sirany, Královny z Rokle – která k údivu celého Trynu zůstala
nevyvrácená stát nad rozvalinami sídelního města, zatímco z ostat-
ních zbyly pouhé úlomky –, kamenná tvář velké vladařky se za ním
obrátila a usmála se na něj.
Na těchto a dalších zkazkách bylo sotva zrníčko pravdy, ale nikdo
nemohl popřít, že dědic království je přes své mládí a zamlklost výji-

– 13 –
mečný statečností i rozvahou. Dokonce si vysloužil obdiv i u nepřátel.
Podobal se plameni za únorové noci, zářil do tmy a mráz zaháněl.
Zahynul však den po svých jedenadvacátých narozeninách.
Při dobývání vodní tvrze na dolním toku Modravy, neuvěřitelně
bezvýznamné pevnůstky na to, aby byla tak draze vykoupena, se pod
prvním rytířem království probořil prosincový led. Korunní kníže
však nedbal zimy a mokrých šatů, které mu přimrzaly na těle. Pře-
hodil si pouze teplý plášť a neustal v boji, dokud navečer nepadla
tvrz do trynských rukou. Ráno už nejmilejší Lutavisův syn nedokázal
pro horečku vstát z lože, k polednímu nikoho nepoznával. Na druhý
den zemřel.
A pošetilá ptačí křídla kroužila dál po zimní obloze dobrá znamení.
V předjaří potom následovala syna a předky královna a Lutavis
přivedl k vojsku přímo od manželčiny pohřební hranice druhého syna,
Latydara.
Tomu vědmy ani hvězdy neprorokovaly nic a Sirana z Rokle se na
něj neusmála kamennými rty. Alespoň se na to nikdo nepamatoval.
Bratra připomínal pramálo. Král navíc mladšímu synovi příliš nedů-
věřoval, nikdo vlastně neznal pravý důvod proč, a tak si lidé domýšleli
ledacos.
Ani tomuto chlapci v ničem nepolevil – i on se musel připravit
na povinnosti budoucího vladaře ztýrané krajiny –, obklopil ho však
všudypřítomnými společníky, rádci a přísnými opatrovníky, aby ho
hlídali. Lutavisovi vyvolenci to dělali poctivě, jak nejlépe uměli, přesto
se vzdorovitým mladíčkem, jak mu přibývalo let, zmohli čím dál míň.
Potom, v patnáctém roce války, svedli Trynští s Rozemskem nej-
větší bitvu v dějinách království. Trvala plných pět dní. Zaplatili ji
svými životy a krví tak velkoryse, že stěží dokázali rozeznat porážku
od vítězství.
Jisto ovšem je, že od střetu pod Pramennými vrchy se válka obrá-
tila ve prospěch obránců. Rozemští byli donuceni ustupovat čím dál
tím rychleji, mnohdy se jejich ústup blížil útěku. Nechtělo se jim vzdát,

– 14 –
čeho kdysi dobyli, ale chyběl jim silný vojevůdce, schopný odvrátit
hrozící zkázu. Neboť Karai‑Dhar pod Pramennými vrchy padl.
Zahynul tam však také Lutavis, aniž zahlédl třeba jen náznak
konce vleklého utrpení.
Trynští tedy vsadili korunu na hlavu dvacetiletému mladíkovi,
jemuž nevěřil vlastní otec, aby je Latydar dovedl za vítězstvím. Válka
potom trvala ještě čtyři a půl roku. A vítězství se nezdálo tak slavné,
jak mělo být, snad že trynskou korunu nesla méně krásná a rozvážná
hlava.
Když se otrhaní a unavení muži vraceli domů, očekával je kraj,
jenž pouze pozvolna nabíral dech. Šlechtické dlaně dávno odvykly
čemukoli kromě zbraní, ti nejmladší rytíři sotva uměli seříznout brk
a na louteníky se dívali úkosem.
Ostatně po válce se hrávalo na loutny mnohem méně, do písní se
Trynským pletly bubny, tamburíny, bubínky s kovovými plíšky a hlu-
boké hlasy volských rohů. Přinesli je s sebou útočníci a ony na rozdíl
od Rozemských vrostly do trynské půdy tisícerem divokých kořínků,
k nevyplení.

– 15 –
KNIHA PRVNÍ
 První kapitola

Jen po veliké válce bývá takové ticho. Podobné tichu zrána po bouř-
livé noci. Ticho, které s úlevou oddychuje v pomalu pookřívající
zemi rozryté koňskými kopyty a botami cizích vojsk.
A do takového ticha, co ho pořád ještě dost není, začíná sněžit.
Listopadové ohně na hrobech, pod stromy vysazenými na paměť
předků, uhasly, přiblížila se zima.
Pro těžké, vloček plné mraky není vidět hvězdy ani v Trynu, ani
v Damalu. Zato postačí posvítit pochodní na čerstvé závěje, aby se
člověku rozsypaly přímo pod nohy v tisících.
Před damalskou Pomezní tvrzí zarazily dvoje sáně a s nimi asi
desítka jezdců v trynských královských barvách. Byl už večer, při-
tuhlo a hrozila vánice.
Právě ta způsobila, že pocestní ve vznešených barvách – urozená
panna s částí svého doprovodu – přijali pozvání zdejšího zemana.
A připadalo jim dokonce, jaké měli štěstí, když je se zemanem z Po-
mezí na nedalekém rozcestí svedla náhoda dohromady.
V domě příjezd hospodáře bedlivě vyhlíželi, ale příliš se kvůli počasí
zdržel, a tak na něj nečekali se slavností. Sousedé se do Pomezí sjeli před
hodinou, dvěma a už si připili, na co jen je napadlo. Na vítězství ve válce,
z níž se muži teprve před pár měsíci vrátili, a na zdraví a štěstí mladého
páru hostitelů zvedli číše několikrát. Teď, zatímco se pekla selata, bavili
se. Vesele a hlučně. Jejich hlasy se rozléhaly do okolního Vlčího lesa.
Zemanka poručila vyklidit jednu z velkých přízemních síní, aby
měli hosté kde tancovat. Ke všem se chovala přátelsky a pohostin-
ně, v nitru však zůstávala z lidí a hluku trochu rozmrzelá. Jistě by si
dnešní večer představovala jinak, jenže nesezvat sousedy na malou
slavnost půl roku po svatbě by si nedovolila. Nestálo by to za zlou
krev, která by z takové nezdvořilosti mohla pojít.

– 17 –
 Přičinlivá dobrá hospodyně. Nejeden litoval, že si vyvolila Ogiena
Jaldevicova z Pomezí a ne jej. A to se navíc Ogien vrátil z pole jako
kulhavý mrzák.
Zalka dcera Borytova ovšem nebyla jako zajíc bělák, co každého
půl roku mění barvu srsti. Muže si na rodičích vyvzdorovala už před
lety a čekala na něho trpělivě. Bez výčitek, že bojuje za cizí zem,
místo coby si hleděl jí. Zůstal naživu, a ona za to byla vděčná. I teď,
při slavnosti na počátku listopadu, si to připomněla a s ubíhajícím
časem odhodila rozmrzelost. Ti lidé kolem byli přece její sousedé.
Přišli jim přát, usmívali se na ni a přijímali ji, jako by byla zdejší
paní vždycky. Připadlo jí to najednou příjemné, rozsvítila se tedy
zevnitř spokojeným světlem a slušelo jí to.
Přesto se po ní mnoho pohledů nestáčelo. Středem celé slav-
nosti, ať se sousedé sjeli pro cokoli, se stala jako vždycky Ogienova
mladší sestra Halýša.
Sotva se začalo tančit, zahořely jí tváře a vytáčela kolo za kolem,
tanec za tancem, v řadě nebo v hadu, jeden rychlý damalský krok za
druhým, bez únavy. Pramínky vlasů se děvčeti uvolnily zpod síťky,
ale to k ní patřilo, na rozdíl od přísného účesu, který jí bratrova žena
pro dnešek téměř násilím vnutila. Halýša se v životě mnoho nena-
tancovala. A přece – jako by se narodila s rolničkami na zápěstí.
Těsně před tím, než na dvoře zastavili noví hosté a pán domu, vy-
mysleli si mladí šlechtici, trošičku rozjaření medovinou a zadýchaní
tancem, že zkusí, která jejich tanečnice umí nejlíp zpívat. Dívky se
vesměs ostýchaly a snad by mládencům ze hry sešlo docela, kdyby
Halýša z Pomezí nevyskočila na dubovou lavici, nevznesla se nad
hlavy hostí okolo a do sousedského povzbuzování nezačala škádli-
vý popěvek. Měla hezký hlas a dobře o tom věděla. Bázlivá nebyla
nikdy a Zalčin vyčítavý pohled lehce přehlédla.

„Chtěl bys mě, vzácný rytíři,

polapit na vějičku

– 18 –
 jak pošetilou křepelku,
jak hloupou koroptvičku
na zrní lichotivých slov?
Buď moudrý, vzdej ten marný lov!
Nezavřeš vítr do vězení,
tvůj nebyl, nebude a není,
tím si buď, vzácný pane, jistý!

Možná až vzejde mladé listí

a pšenice se zazelená,
prstýnek navlékne mi kdosi,
kdo pro mě dosud jméno nemá.
Nebo až ženci žito zkosí –
snad letos a snad napřesrok –,
já srovnám s kýmsi druhým krok.
Ty to však, aťsi stokrát chceš,
nelžu ti, pane, nebudeš!“

Pobavila je a smáli se, dokonce i ten jeden nebo dva, jimž zemanka
už dala košem. Patřila k tomuto kraji, k Damalu, vlasti panen, které si
o sobě rozhodují samy. Navíc chytré, vstřícné a při vší své vrozené i na-
učené ráznosti jemné děvče mělo dar snadno si získávat oblibu u lidí.
Prostořeká písnička překvapila leda nové hosty, kteří vstoupili,
když dívka zpívala. Halýša si příchozích všimla hned poté, co skon-
čila. Seskočila z lavice a rozběhla se je přivítat, jak byla zvyklá za
léta, kdy tady byla paní ona, ne Zalka. Uvědomila si však změnu
svého postavení v domě a pustila bratrovu ženu napřed. Přesto si
bratr ani nestačil otřepat sníh z čapky a pláště a měl ji vedle sebe.
Nebýt tu tolik cizích lidí, visela by mu okolo krku.
„Konečně jsi tady!“
Podíval se na ni se zalíbením, které se podobalo spíš otcovskému
než bratrskému. Byl starší skoro o jedenáct let a brzká smrt rodičů

– 19 –
z něj velice brzy udělala hlavu rodiny. Zato Ogienova manželka
doprovodila dívku netrpělivým zamračením.
Halýša se těšila z každého, kdo na Pomezí přibyl – domov opustila
za život jenom párkrát, a tak toužila po novinkách s dětskou dych-
tivostí, ačkoliv ji dokázala skrývat. Jakmile se dozvěděla, že u nich
nenalezl útočiště nikdo menší než nevěsta trynského krále, mihl se
jí na tváři lehounký záblesk zvědavosti. Okamžitě ho ale zahnala
a k hostům se chovala zdrženlivě. Nechtěla si přiznat, že ji přítomnost
takového panstva zaskočila a že se za svou zaskočenost stydí.
Sotva se tedy začalo znova tancovat, vrátila se do kola.
Nebyla nejlepší tanečnice ze všech, nejméně půl tuctu dívek na
slavnosti se jí vyrovnalo, a nepředčila je ani půvabem. Jenže z ní
jediné vyzařovalo zvláštní, jiskrné, téměř hmatatelné světlo.
Ano, tak je to, pomyslela si mladá kněžna, snoubenka králova,
má tolik chuti do života, tolik sil!
Chtě nechtě nespouštěla děvče z očí.
Jako by měla za sebou jen samá šťastná probuzení a ještě šťast-
nější před sebou. Život jí docela patří, blaží ji, leží jí u nohou… A já?
Já jsem lhostejná, pořád sama sebou i okolím unavená. Osud mi
přeje víc než jiným, jistě. Nejsem nešťastná. Jen… nejsem ani spo-
kojená. Nečekám na nic, na nic se netěším… Jsem prázdná.
Potřebovala bych alespoň odlesk plamene téhle… malé selky.

* * *

Zalatova jediná dcera Terža, dědička starého vznešeného jména

a po matce jeden z posledních výhonků rodu blízce spřízněného
s králi denyrovské dynastie, se nejdřív neměla stát budoucí králov-
nou. Tu z ní učinila teprve válka.
Její otec, muž velmožské krve a nepošpiněné rytířské cti, byl
Lutavisovým přítelem a patřil mezi tři hlavní velitele trynských
vojsk. Zachránil králi život a jako jeho důvěrník mu prokázal mno-

– 20 –
hou stěží splatitelnou službu. Málokdo by se divil, kdyby Lutavis
žádal ruku Zalatovy dcery pro dědice trůnu. Ale král to neudělal.
I v letech, kdy byl Vihor ještě chlapec, věnoval mu vladař tolik
důvěry a tolik ho miloval, že ho nechtěl svázat domluveným sňat-
kem. Až dozraje čas, věřil, najde si následník nevěstu sám – a bude
to dívka hodná koruny a žezla. Podřídil tedy lásce k chlapci obyčej
dodržovaný jeho rodinou už čtvrté pokolení.
Zároveň však rozhodl vyznamenat dobrého přítele, jak nejvíce to
bylo možné. A tak zasnoubil s Teržou Zalatovou svého mladšího syna.
Vihor otce nezklamal. Skutečně si našel nevěstu, která nemohla
dělat hanbu ani královskému domu, ani jemu samému. Ačkoli mla-
dinká, sotva šestnáctiletá, proslula moudrostí a ušlechtilostí málo
vídanou v rozvrácené době. Její předci kdysi přišli do Trynu z Ki-
tamaru a byla to tamní knížata. Za panování kornelackých vladařů
spravoval rod Vihorovy nevěsty jeden ze čtrnácti trynských krajů
a dívčin otec byl knížetem‑správcem. Vihor pannu poznal dva roky
před svou smrtí a vyměnili si zásnubní prsteny.
Lutavis se s Vihorovou nevěstou setkal až dlouho po synově
pohřbu. Byl si však jeho volbou jistý, stejně jako každým krokem
milovaného syna. A proto když kralevic zahynul, Lutavis vskrytu
uvažoval, zda by Vihorova snoubenka neměla i nadále zůstat bu-
doucí královnou – jen po boku jiného budoucího krále. Nedodržel
by sice slovo dané příteli, který navíc padl dva roky před Vihorem,
ale zasnoubení dětí se nikdy nepokládala za zcela závazná. Měli je
právo zrušit i sami mladí snoubenci, ačkoli se tak rozhodli málokdy.
A Vihorem zvolená nevěsta, myslel si mládencův otec, bude pro
Tryn bezpochyby lepší paní než Zalatova dcerka, byť by byla, jaká
chtěla. Latydar měl třináct, Terža sotva o rok víc, těch se ptát nepo-
třeboval. Váhal přesto několik let, než ho přestalo trápit pomyšlení
na smlouvu uzavřenou o dětech s mrtvým přítelem.
Teržina macecha o  králově váhání zprvu nevěděla a  dívku,
svou pýchu a radost, vychovávala pro ještě vznešenější postavení.

– 21 –
Vždyť Vihorova smrt, věřila žena, povýšila Teržu na příští vladařku
staroslavného Trynu. Zvěsti o Lutavisově nerozhodnosti dolehly
k Zalatově vdově díky přátelům u dvora, některé patřičně škodo-
libě okořeněny, až po několika měsících. Vyvedly ji z míry, aťsi je
tvrdohlavě odháněla mávnutím ruky.
Její svěřenka se na všechny zprávy tvářila s pohrdavou přezí-
ravostí. Ani matka netušila, zda děvče lhostejnost skutečně cítí,
nebo pouze předstírá. Trápila se tedy sama, vskrytu, v odlehlosti
a bezpečí jednoho damalského panství, kam se Zalatova rodina
uchýlila, aby unikla válce. Starala se o nevlastní dítě, vedla je k slávě
a postavení vladařky – a čekala. Čekala, jestli trynský král v den dív-
činých devatenáctých narozenin, jak bývalo u dětských zasnoubení
zvykem, potvrdí, nebo nepotvrdí Latydarův závazek.
Čas, v němž Lutavis musel volit, se přiblížil. Nakonec se král od-
hodlal vyhledat pannu, která byla zasnoubená s Vihorem, a nechat
rozhodnout ji.
Veljana Nobarova kněžna z Taržice, dívka vysoká, štíhlá, bílé čisté
pleti a pronikavých světlých očí stála před vladařem tiše. S úctou, již
se sluší králi projevit, ale bez přehnané pokory. Neoplývala krásou,
jak si Lutavis podle Vihorova vyprávění po léta představoval. Zato
měla zvláštní kouzlo. Tím králi připomněla ztraceného syna výraz-
něji než rodovým zásnubním prstenem, jejž od kralevice před šesti
lety dostala a dosud nesvlékla z ruky.
„Můj syn,“ promluvil k ní s drsnou přímostí, zakrývající pohnutí,
„tě vyvolil za královnu této země. Je mrtev. Přesto bych rád, aby ses
trynskou královnou stala. Je tady Latydar…“
Odmítla okamžitě, beze slova, pouhým lehkým zavrtěním hlavou.
Její matka si ji vzala stranou a přemlouvala ji.
„Mrtvého zpět nepřivoláš, dcero,“ naléhala na ni, „a on, ty víš, by
si ani nepřál, abys po něm donekonečna truchlila a utratila mladý
život pro nic a za nic. Nebo ti záleží na malichernostech? Nechceš
se provdat za chlapce mladšího o pár let? Copak tvůj otec není také

– 22 –
mladší než já? A manželé mnohých dalších žen. Na věku nezáleží
štěstí. Krom toho chlapec, kterým dnes pohrdáš, nezapomeň, má
drahá, je budoucí král!“
Přerušila matku rázným pohybem ruky a obrátila se k vzneše-
nému hostu.
„Odpusť mi, můj pane, opovážlivost. Pocty, kterou mi prokazuješ,
si vážím, věř. Přesto si tvého druhého syna nevezmu.“
„Staň se podle tvé vůle, panno. Nutit jsem tě nepřijel. Popravdě
mi jen pověz, proč ses tak rozhodla.“
Dlouho se na něj dívala a tiše přitom oddechovala. V zamyšlení
mhouřila oči. Potom zaprosila:
„Neptej se mě, pane.“
„Chci to vědět,“ poručil bez uvažování, sám mírně překvapen
vlastní neústupností. Snad toužil slyšet vyznání věrnosti k Vihorovi,
kdoví.
„Králi, poroučíš‑li, promiň mi tedy upřímnost.“ Mimoděk se na-
rovnala. „Patřila mi láska orla pod oblaky… a ty mi teď nabízíš…,“
nedokončila, možná nechtěla krále ranit přespříliš, možná se za-
lekla vlastních slov, jen pokrčila rameny.
Dívčina matka nad dceřinou opovážlivostí zbledla, ale Lutavis
se nerozzlobil.
Panna vyslovila jeho vlastní soud o mladším synovi. Opravdu,
podivně si smrt zahrála s jeho rodem! Orla uloupila pro sebe –
a naživu ponechala… vrabce! Tak se smutkem smýšlel král. Přikývl
proto na Veljaninu odvážnou odpověď, jak by ji dávno čekal. Vstal
a políbil pannu na čelo.
„Máš pravdu, nevěsto mého nejdražšího syna. Tryn v tobě ztrácí
dobrou královnu, k lvici však patří jedině lev.“
S těmi slovy odešel.
Poté konečně potvrdil Latydarovo zasnoubení s Teržou Zalato-
vou. Kralevicovým jménem poslal dívce k devatenáctým narozeni-
nám vzácnou jezdeckou klisnu, bílého sokola, ochočeného leoparda

– 23 –
ukořistěného na rozemském velmoži  – a  především stříbrem
krump­lovaný plášť s vladařskými erby.
Kralevic k velkolepému daru nic nepřidal. Otcovo rozhodnutí
zpečetit v obvyklém čase starý závazek přijal bez velkého zájmu.
Se svou snoubenkou se nikdy nesetkal. Ale představě na svazek s ní
uvykl, a tak ho ani nenapadlo vzpírat se mu.
O Lutavisově vyjednávání s Vihorovou nevěstou se nedověděl.
A bylo to dobře, jinak by nejspíš dávné zasnoubení s Teržou zrušil –
otci na zlost. Snáze by odpustil bratrově nevěstě urážku a pohrdání
než otci, že o něm smlouval za jeho zády. Měl osmnáct, velel třetině
vojska, a ať mu otec sebevíc nedůvěřoval, Latydar se rozhodně dáv-
no necítil být chlapcem, za něhož je třeba rozhodovat.

* * *

Kněžna si rozčesávala vlasy. Dnes chtěla být sama se svými myšlen-

kami, poslala služku pryč.
Vracela se vlastně domů, ale nepřipadalo jí to tak. Byla sice
Trynčanka, stěží si však vybavovala zemi svého původu. Odmalička,
od okamžiku, kdy začala válka s Rozemskem, žila v Damalu. V té
malé, kopcovité a vzdorné krajině ji skryli jako perlu – nevěstu
králova syna.
Nemám strach vrátit se ani přijmout uchystaný úděl. Léta jsem
věděla, že tento den jednou nastane, léta mě pro něj matka vychová-
vala. Pyšnila se jím dopředu, za mě hrdá a šťastná, že mi štěstí přeje.
Kéž by se dneška dožila – třeba bych i já získala radost její radostí!
Ale Teržina nevlastní matka prošla Branami.
Setkala se tam s otcem? napadlo dívku. S tím, kterého ctila
a jemuž obětovala všechno, ano, kterého svým způsobem velmi
milovala, ačkoli se za něj provdala spíš z rozumu? Bezdětná vdova
s ubohým majetkem a zámožný vdovec s batoletem, o něž se nemá
kdo starat. Čtyři roky – a přišla válka. Od té doby otce vídaly málo,

– 24 –
jak manželka, tak dcera, uvězněné v bezpečí hradu na damalském
severu.
Někdy dostávaly zprávy, dopisy, dárky. To když se vrátil domů
některý z okolních rytířů. Damalští šlechtici bojovali totiž v dlouhé
válce Trynským po boku, věrně, jak bratr vedle bratra. Zaprvé je
válka také zasáhla, přinejmenším v prvních letech. Zadruhé Tryn
a Damal patřily odnepaměti k sobě. Ale rozemská válka přece jen
nebyla tak docela válkou Damalských. Neodcházeli proto do boje
zdaleka všichni a vraceli se, kdy se jim zachtělo nebo kdy to vyžado-
vala obrana jejich vlastních domovů před občasnými vpády cizích
žoldáků. Zvláště polodivocí obyvatelé Vataradského poloostrova se
zpronevěřovali svým rozemským chlebodárcům snadno a loupili
a pálili potom na vlastní vrub. Byly to malé skupinky, přesto se jich
Damal nemohl zbavit ještě léta poté, co se ubránil proti hlavním
nepřátelským vojům.
Terža záviděla sestrám a dcerám damalských rytířů. Její otec se
objevil sotva jednou za dva roky. Potom padl a vzpomínka na něj
lety vybledla.
Závazek, který na ni on a trynský král vložili, však zapomenut
být nesměl, ačkoli se Latydar o Teržu nestaral před Lutavisovou
smrtí a po ní také ne. Nevěsta měla pocit, že za ní příliš nespěchá,
ani když se vítězně vrátil z boje. Nechal uběhnout několik měsíců
a neposlal ani list. Snad aby dal najevo, říká si Terža, že se sice cítí
vázán otcovým přáním, ale zotročit se jím nedá. Rozhodne se sám.
Matka ji naučila hrdosti, především ovšem mlčenlivé pokoře na
pravém místě – Terža se tedy neurazila.
Ani mě to vlastně nebolelo, uvědomila si teď, odkládajíc hřeben.
Už tenkrát jsem si připadala unavená a lhostejná.
Potom znenadání král přijel. Přivezl dary – drahé, krásné – a žád-
ný, který by nemohl postrádat, natolik byly velkolepé, tak málo
vypovídaly o přátelství, natož o lásce. Nezlobila se pro to. Neznali
se spolu a nečekala, že by ji miloval.

– 25 –
 „Nemá smysl věřit báchorkám,“ smávala se matka a jedněmi ústy
dodávala, „přesto ty, ty bys mohla!“
Ano, mohla bych. Co taky chtít víc? Mladý, bohatý panovník.
Víc než deset roků sice málem nesvlékl zbroj a neodepjal meč, ale
přes určitou neotesanost nevypadá jako hrubec a násilník. A, jistě,
zdvihla obočí, zalíbila jsem se mu. Váhal‑li, zda splní přání našich
otců, než mě uviděl, teď neváhá.
Nejhezčí dívka, jakou mi kdy mohl osud nadělit, řekl o ní.
Patřil prý k mládencům, kteří se otočí za každou sukní, ať by ji na
sobě nosila pradlena, nebo šlechtična, s každou pohlednější si rád
zatancoval, třeba v zastrčené krčmě. Z nějakého darebáctví nebo
špinavosti, dokonce ani z planých slov Latydara nikdo neobviňoval,
ale Teržu ta jeho všímavost pro hezké panenky ponižovala. Tady
kněžna s naučenou pokorou nevystačila. Nebrala proto královy
lichotky vážně.
Latydara ovšem okouzlila nejen snoubenčina krása. V každém
dívčině pohybu se odrážela urozenost, nalézal ji v tiše pronášených
slovech, v nepostřehnutelném chvění modrých žilek pod hebkou
světlou kůží, v tom, jak skláněla hlavu a zvedala oči, jak jemně upí-
jela vodou ředěné víno z křišťálového poháru, s jakým půvabem
dokázala v pravou chvíli zopakovat některou z moudrých vět tryn-
ských předků. Znala řeči národů, s nimiž Tryn obchodoval. Vyšívat
uměla. Tančit i hrát na loutnu a harfu. Jezdit na koni… Co vlastně
chybělo její ušlechtilé tváři, lehkému kroku, příjemnému hlasu? Nic.
Trynskému vládci polichotila nevěstina dokonalost.
Od okamžiku, kdy mě uviděl, nevzdal by se mě ani za cenu ry-
tířského tažení, uvědomila si. Ale ani tehdy, ani dnes se necítila
královým obdivem potěšena, třebaže mu to sebemíň nedala najevo.
Chlapec je to, ne pravý vladař. Samolibý, ješitný. Pyšný. Musí mít,
co si umane, říkají – a je to tak. Na rukou mě bude nosit, nebudu‑li
mu vzdorovat.
Vyvolával v ní potlačované obavy – a nepřiznané klíčící pohrdání.

– 26 –
 Snad je jen příliš mladý? Snad mu s léty přibude rozumu. Vzdych-
la. Možná být starší, byl by moudřejší. Ne, spíš ne…
Aťsi ovšem uvažovala, o čem chtěla, a aťsi jí ženich příliš milý
nebyl, necítila k němu ani odpor. Pouze nespěchala do jeho domu,
jako on prve nespěchal za ní. Ta, která se zrodila k údělu vladařky
veliké země.
K otálení měla ostatně Terža vážný důvod. Matka stonala, kněžna
si přála počkat, až se uzdraví. Mohla ji snad okrást o den, na nějž
se chystala po léta jako na největší chvíli dceřina i svého života?
Když ale Terža v říjnu matku pochovala, rozhodla se vyrazit hned.
Nedokázala si představit skličující zimní dny v najednou zmrtvělém
domě. A odcházet pryč na jaře, kdy všechno žene do listu a květu
a i  těch nejvšednějších místečkách leží odlesk zázraku, jí připadalo
těžší než dát se doprovázet posledním listím.
Počátek zimy byl mírný a do trynského sídelního města mohla
dorazit za tři, čtyři týdny, kdyby necestovala nadmíru pomalu
a nezdržovala se tu den tu dva v některém damalském městě nebo
hradě. Také dnes nezaváhala. Jakmile jí shoda okolností dala příle-
žitost zavítat na noc do Pomezní tvrze a místo v Černoboru, osadě
u hraniční řeky Jitaber, pobýt tady, využila jí. Ještě jedna noc a snad
i den a noc, bude‑li počasí příznivé Teržinu váhání.
Dočesala se, svlékla šat a vklouzla do lůžka. Zhasla svíci, spánek
však nepřicházel. Nedokázala se zbavit náhlého nápadu, který jí
vyvstal v hezké znuděné hlavě. Zaujal ji.
Vzít si tak s sebou sestru zdejšího zemana. Jakže se jmenuje? Ilša,
Ilška… ji oslovoval bratr, asi tedy Halýša. Zvláštní děvče – zrovna
přetéká vším, co mně samé chybí. Třeba se mi podaří získat od ní
trošku spokojenosti s vlastním životem.
Nedalo jí to spát natolik, že vstala, oblékla si košili, vyšla ze dveří
a v síni probudila spící služku.
„Zítra do snídaně mi zjistíš všechno o zdejším panstvu,“ přiká-
zala. „A hlavně o tom děvčeti, zemanově sestře!“

– 27 –
 Za okny potaženými blanami promaštěnými lojem a zavřenými
okenicí divočila vánice. Zezdola k hostinské jizbě v podkroví tlume-
ně zaznívala hudba a veselé hlasy. Zdejší popřáli nečekanému hostu
dobrou noc a budou tančit až do rána.
Šelmy ve Vlčím lese spaly v doupatech pokrytých mohutnícími
závějemi – až vítr ustane, rozhostí se ticho. Ticho, jaké bývá jen po
veliké válce.

* * *

Není to špatné děvče pro tvou službu, mínila ráno kněžnina vy-
zvědačka. Narodila se v druhém roce války. Je sice pohrobek – ale
rozhodně se proto nestala čarodějkou ani morou, zdejší by na to
dali ruku do ohně a je jim, myslím, možné věřit. Její otec zahynul
při prvním damalském střetu s nájezdníky. Matka si pospíšila za
ním, děvčeti byl asi měsíc.
Spolu s bratrem je vychovala matka jejich matky. A ta bývala
zamlada společnicí dcer damalského vladaře. Znala život u zdejšího
dvora. Vyrostla v blízkosti trůnu. Dala tedy vnučce lepší vychování,
než bývá obvyklé v zemanských domech – a to i v časech míru, natož
za neklidných válečných dob. Zdá se, že stará paní byla výjimečná.
Spolehlivá, silná, odvážná, rázná. Lidé ji tady museli opravdu ctít –
kdybys je slyšela, má kněžno!
Halýša Jaldevicova z Pomezí se své bábě v mnohém podobá,
tvrdily děvečky. Jenom jí chybí přísnost a strohost, kterou prý byla
stará paní na Pomezí pověstná. Posledních pár let, od smrti své
báby, děvče vedlo zdejší statek – a to bylo Jaldevicově dceři teprve
čtrnáct, když zůstala sama! Dokonce dokázala dvorec obnovit po
vyplenění vataradskými žoldáky, ačkoli při vpádu těch zbojníků
přišlo Pomezí i o zkušeného správce. Inu, Vataradští! Tady, má
kněžno, tady to jedna tlupa srovnala se zemí pár týdnů po pohřbu
staré paní – a dnes už by si toho nikdo nevšiml. Zdejší si Halýši

– 28 –
Jaldevicovy velice považují. Stačilo by jí kývnout a má nápadníka
na každém prstě. Ale prý nechce žádného…
Jistě, vladařský dvůr vidělo děvče poprvé letos v září, když je
podle zvyku představili panovníkovi… Výchova nevýchova, nejblíž
má k lesům a polím…, jako všichni okolo. Samý sedlák to tu je – jen
pýcha zrovna královská!
Přesto se mi zdá, že za podobnou služebnici by se tvá urozenost
nejspíš hanbit nemusela.
Kněžna souhlasila. Nějakou dobu však ještě uvažovala. Nádherné
oči lehce přivřené. Připomínala spící sochu z průsvitného alabastru
zrůžovělého živoucí krví v modrých žilách.
Všechny cesty venku byly zaváty, nejvyšší čas prošlapat nové.
Kdoví, kam se stočí které z nich.

– 29 –
 Druhá kapitola

Od břehu k břehu se klenul. Most. Vypadal neuvěřitelně křehce se

svými pečlivě tesanými, bohatými ornamenty, se sochami štíhlých
levhartů, jednorožců, draků a gryfů, s hlavicemi nosných oblouků,
zdobenými tvářemi bezejmenných půvabných dívek a zamračených
mužů.
A ještě křehčí byl, hučela‑li pod ním voda tak zdivočelá jako toho
dne, kdy nevěsta trynského krále a její malá družina pobídli koně,
aby po staroslavném mostě překročili Jitaber, hraniční řeku mezi
Damalem a Trynem.
Právě uprostřed jitaberského mostu na ně čekal průvod mohut-
nější. Vyslal ho vladař. Mladý ženich si přál uctít svou snoubenku,
jakmile vstoupí na jeho půdu – vlastně ještě o pár koňských délek
dřív. Také ve všech osadách a městech, jimiž měla projíždět, na jeho
příkaz připravili všechno pohodlí k dívčinu odpočinku.
Při pohledu na rytíře v jiskřivé zbroji pod šarlatovými a zelený-
mi varkoči krumplovanými zlatem kněžna sotva znatelně zdvihla
obočí. Dávala si však pozor, aby své pohrdání tím okázalým přivítá-
ním neprozradila. Žárlivě střežená velkopanská pýcha, samolibost
čišela z honosného třpytu královské družiny. Zlato, stříbro, drahé
šaty, hlahol trub. Vítaly budoucí královnu, jež na ně pohlížela bez
zájmu, jako by dávno uvykla podobným hrám, a tak v ní už nemohly
vzbudit obdiv.
Jeden z trynských rytířů pobídl koně, dovolil zvířeti, ať pod ním
zatančí, zvládl hřebcovu divokost s lehkostí výborného jezdce, dá-
vající vyniknout půvabu zvířete pod sedlem, a popojel blíž. Pozdra-
vil kněžnu úklonou. Bylo z ní cítit úctu, ale ne podřízenost. Šatem
se odlišoval od ostatních, oblékl se nepochybně nákladněji, zato
méně nápadně. Kněžniny oči na něm spočinuly déle a zpozorněly.

– 30 –
 Náhle jí ostrý vítr vrhl do tváře ledové krystalky sněhu, líce jí
zčervenaly a ona musela na chvilku sklopit hlavu.
„Vítej, má paní. Dovolíš, abych tě doprovodil ke svému králi
a příteli?“
Poděkovala. Klidně a s důstojností budoucí královny, snad jen
trochu tiše, to vítr jí ubíral hlasu. Muž na mohutném válečném
hřebci, hotovícím se už zas k netrpělivému tanečnímu kroku, byl
tedy vojevoda. I Halýša, děvče z damalských kopců, ho poznala, ani
nemusela čekat, až rytíř dodá k uvítání své jméno. Pouze jediný
člověk v království se mohl s takovou bezstarostností prohlásit za
králova přítele. Urozený ženich poslal nevěstě naproti samotného
vojevodu z Orlaku, o němž se mnoho vědělo a víc vyprávělo. Bez
něj prý by mladý král ve válce vůbec nezvítězil. Zato vojevoda bez
krále, dodávaly zlé jazyky, by se obešel snadno.
Kněžnin průvod vstoupil na trynskou půdu. Klapot koňských
kopyt na mostním dláždění utichl. Řeka hučela dál.
Kněžna odmítla usednout do uchystaných saní, zůstala v sed-
le a vojevoda jel tedy dvorně po jejím boku. Většinu času mlčeli.
A pokud prohodili pár slov, kněžnina damalská společnice, jejíž
kůň se brodil rozdupaným těžkým sněhem kus za knížecím párem,
nezaslechla z jejich rozhovoru nic.
Poslouchat, co si druzí vyprávějí, ostatně nebyla zvyklá a zvěda-
vost patřila k jejím slabostem jen natolik, nakolik patří ke slabos-
tem každé dívky. Přesto provázela ty dva před sebou v myšlenkách.
Toto je tedy vojevoda Kierys… Co všechno se o něm nedozvěděla
od šlechticů ze sousedství! Většina z nich sloužila ve válce pod sy-
nem damalského vladyky – a to znamenalo ve vojevodově vojsku.
Vojevoda byl prvním mužem své vlasti po králi, pro některé před
ním. Prvním velitelem. Vojáci ho milovali. Dokonce Damalští, jindy
výmluvně nedůvěřiví ke každému, kdo nevyrostl pod jejich nebem,
z jejich rodné země, mu dávali přednost před synem svého vladyky.
Také Halýšin bratr nešetřil chválou, když o vojevodovi vyprávěl,

– 31 –
třebaže právě pod Orlakovým velením, při jednom bláznivě odváž-
ném kousku, byl nadosmrti zmrzačen.
Z muže v sedle roztančeného koně vyzařovala rozhodnost a klid.
Měl pronikavý pohled a kolem úst se mu usadil výraz přísnosti,
který vzbuzoval bázeň – a zároveň pocit bezpečí.
Halýše přesto jaksi nepadl do oka. Zvláštní… Proč vlastně? Proč
bych s ním ani příliš rozprávět nechtěla? Jiní by za to dali půl statku!
Je tak dokonalý… napohled. Vysoký, rostlý jak mladý buk, příjemné
tváře a vznešených mírných způsobů…
Pokrčila rameny. Nezřídka přece máme jiné oči než lidé okolo…
Ale královská nevěsta by nejspíš s nelibostí své služebnice nesou-
hlasila. Nikterak se jí nechce ze sedla do pohodlných saní. Dovolila by
větru profouknout její útlé tělo skrz naskrz, kdyby ji sám vojevoda
nepožádal, ať seskočí z klisny a zabalí se v saních do kožešin.
Teď tedy se v nich zkřehle choulí, ztratila cosi ze své sebejistoty
i lhostejnosti. Chvílemi zvedá hlavu v huňaté čapce k muži, jenž
přidržuje bujného hřebce v kroku vedle saní.
Teržina tvář je zrůžovělá a oživené oči zdůrazňují krásu budoucí
první ženy trynské země.
Hezky se na ni ze sedla dívá. Hezky, až se hlava točí.

* * *

Vojevoda obstarával pohodlí kněžny i její družiny s nezvyklou

pozorností. Ona pak přijímala každé jeho rozhodnutí bez výhrad,
dokonce s nepatřičnou vděčností.
Ale jejich setkání byla mlčenlivá.
Jako by si toho prvního dne, kdy jeli skoro celé odpoledne bok
po boku, ačkoli slovy šetřili, pověděli víc, než měli. Nebo jako by se
s přibývajícím časem a krátící se cestou k sídelnímu městu jejich
tehdejší slova tajemně násobila, přerůstala sebe sama, získávala
smysl, který je záhodno nahradit mlčením.

– 32 –
 Ani se na sebe nedívali.
Kierys, měl‑li ke kněžně promluvit, uhýbal očima – a u muže,
jako byl on, to působilo nepřirozeným dojmem. Terža zas klopila
hlavu buď ke svým rukavičkám, nebo k sedlu, prohlížela si kdo-
víproč strom na rozcestí nebo oblak připomínající rozlíceného
pralesního tura ze starých pergamenů. Putovali spolu k jedinému
cíli jako cizinci. Patřilo se to.
Pouze vojevodovi rytíři, kteří nedali na svého velitele dopustit,
snad měli za to, že by Terža Zalatova mohla být ke Kierysovi přá-
telštější. Za mlčením shledávali chlad a nechuť – a to je v duchu
popuzovalo. Omlouvali však pannu pro její nevšední krásu a pro
vznešenost, které oni sami, z většiny uvyklí jen válce, nerozuměli
a nevěděli si s ní rady.
Cesta se protahovala.
Poté, co Rozemští v prvním roce války srovnali se zemí staro-
slavné sídelní město Trynovec, přenesl se královský dvůr, nebo spíš
jeho žalostné pozůstatky, do Severního lesa. Byl to zbytek hvozdu
mnohem rozsáhlejšího, jemuž se kdysi říkalo po dávné damalské
panovnici a ženě jednoho z vladařů Trynu Kiře. Dnes připomínalo
staré časy kromě pověstí a letopisů město na obchodní cestě do
Damalu, Kiřín. A právě ten, původně nevelký a bezvýznamný, pro
jeho výhodnou polohu zvolil král Lutavis za nové sídlo svého domu.
Během posledních deseti, dvanácti let se Kiřín rozrostl. Místo
jednoho kruhu hradeb měl teď dva, a jeho obyvatelé jej dokonce
pyšně nazývali Novým Trynovcem, ačkoli se zničenému hlavnímu
městu nemohl rovnat téměř v ničem.
Cesta do Starého Trynovce trvala od damalských hranic po sil-
nici až čtyři týdny volné, pohodlné jízdy, do Nového se dalo dostat
za jeden, dva.
Toho roku však po mírném podzimu přišla zima, která nešetřila
sněhem, vichřicemi ani mrazem. A přišla náhle. Průvod královské
nevěsty musel častěji odpočívat, někdy rozhodl vojevoda zůstat

– 33 –
raději celý den v krčmě a nepokoušet zdraví a osud v nastalé chu-
melenici.
O to drtivější se zdálo prohlubující se ticho mezi vojevodou a mla-
dou kněžnou. Ti dva se nesnesou, mysleli si kněžnini i vojevodovi
lidé. Nepadli si do oka a den ode dne se utvrzují ve svém prvním do-
jmu. Jenom dobré vychování a ohled na krále je zdržují od přímých
projevů nevůle. Proto spolu prohodí pouze pár nejnutnějších slov.
Proto už vojevoda nejezdí vedle dívčiných saní a neshlíží ze sedla
do půvabné větrem zrůžovělé tváře, proto Terža Zalatova nevodí
svou klisnu po boku Kierysova válečného hnědáka.
Houstnoucí mlčení.
Kéž bychom brzy dorazili do Kiřína! Kéž by se konečně umoud-
řilo vichrné počasí!
Jak podivná je tato cesta!

* * *

Halýša teď někdy zalitovala, že svolila a stala se kněžninou služebnicí,

tak nepříjemné bývávaly zamračené večery ve společnosti nečekaně
rozmrzelých lidí. Ale nikdy dřív neopustila domov a cosi v ní toužilo
dívat se, potkávat, hledat. Bratr si její odjezd nepřál. Měl rád všechno
své nablízku, zvláště teď, po letech strávených v poli. Nelíbilo se mu
pomyšlení, že by jeho sestra komukoli měla sloužit. Jenže Halýšino
místo v rodném statku, který vydupala z trosek, převzala jiná žena
a dívka se cítila v místech své dřívější neomezené vlády jako vetřelec.
I to se snáz urovná, odjedu‑li na pár týdnů, na pár měsíců. Vrátím se
přece, jen se porozhlédnu, chutná‑li jinde jinak vítr, slunce po ránu
a tající sníh. Služebné postavení chápala spíš jako hru, jako bránu
k opuštění staré stezky, a proto ji neponižovalo.
Pojedu, rozhodla se. A nedovolila bratrovi, aby ji zadržel. Ostatně
vzala si s sebou spolehlivého služebníka. S jeho pomocí se těžko
někde ve světě ztratí.

– 34 –
 Putování ji příliš nenamáhalo, uvykla těžkému životu a byla
zdravá, plná sil. Unavovaly ji však zachmuřené cizí tváře, poprvé
se musela potýkat s pocitem samoty mezi lidmi. Bavila se tedy
aspoň tím, že všechny okolo pozorovala. Nechyběla jí zkušenost,
kterou s sebou přineslo vedení statku ve válečných dobách, a byla
dost bystrá. Navíc si kněžna Halýšu oblíbila, dávala jí přednost před
ostatními dívkami a chtěla ji mít nablízku ve dne i v noci.
A tak Halýša poznala, co před jinými zůstalo skryto za rouškou
odtažitosti. Nepochopila to hned, snad že jí samé vojevoda k srdci
nepřirostl, ale koncem prvního týdne cesty věděla, jaké myšlenky
se skutečně honí za kněžniným vysokým bílým čelem.

* * *

Ještěže ji tady mám, říká si Terža, dcera knížete Zalaty. Je si jistá

sama sebou. Nepoklonkuje ani nehlídá každý můj pohled, a hlídá‑li,
tedy tak nenápadně, že o tom nevím. Já jsem tak nesvá. Už si toho
všichni všimli. Co si počnu, co si jen počnu!
Ani ne přede dvěma týdny jsem byla smířená s osudem, pro nějž
mě vychovali, jemuž jsem od mládí bez odporu uvykala – a uvykla.
Netěšila jsem se možná na budoucnost, ale byla jsem na ni pyšná
a nehrozila jsem se ničeho, co mělo přijít. Můj život – koruna, čest,
pevná, přímá, vznešená stezka. Teď se mnohé pilíře ve stavbě bu-
dované po celé roky zachvěly, pukají a hroutí se, s každou hodinou
mi leží v nitru víc trosek.
Kéž by to trmácení konečně dospělo ke konci – a ten muž mi na-
vždycky sešel z očí! Hloupost! Planá naděje! Slib jsem dala, přijala
zásnubní prsten… Jedu se vdát. Kdyby mi nebylo do pláče, smála
bych se!
Jak často musí královna vídat po vladaři prvního muže země?

* * *

– 35 –
Ráno vstalo pošmourné, sníh měkl, tálo. Pod koňskými kopyty
čvach­tala blátivá břečka a sáně se do ní nepříjemně bořily. Tající
sníh vzápětí namrzal a špatně stoupnout znamenalo uklouznutí.
A přece tento den měl být nejslavnějším od doby, kdy se v Kiříně ro-
zezněly zvony na počest vítězství nad Rozemskem a návratu krále.
Latydar Kornelak snad toužil zastínit věhlas a nádheru slavností
na dvoře svých předků. Pokoušel se jim vyrovnat – a jako by si
dnes nepřipouštěl, že velkolepostí průvodů a ozdobených bran
to ve zbídačené zemi nedokáže. Nebo se snažil dokázat cosi sobě
sám, vítěz, kterému mnozí vlastní lidé ubírali zásluh na vítězství,
vladař, jemuž otec do poslední chvíle nedůvěřoval a nedůvěru
odkázal svým dvořanům namísto úcty k novému králi. A možná
chtěl Kornelak prostě oslnit nevěstu, položit jí k nohám celé sídelní
město ověnčené čerstvými větvemi jedlí, borovic a smrků, třpyti-
vými stuhami. Nejspíš ovšem stálo za okázalým uvítáním všechno
dohromady.
Jakmile se družina kněžny Zalatovy přiblížila nadohled kiřín-
ských hradeb, rozezvučely se z ochozů bubny, trubky a píšťaly. Když
potom dorazila před vnější bránu, přidaly se k bubnům a trubkám
rohy, za vnitřní branou zvony. A neustávaly. Vzduch, zdi i zem pod
nohama se téměř otřásaly.
Před hradbami i uvnitř města by měďák nepropadl. Měšťané,
členové jejich domácností a příchozí z okolí se tísnili hlava na hlavě.
Zvědaví a nastrojení. Zlodějíčci s obratnými prsty měli šťastný den,
až na těch pár, kteří se v řemesle vyznali hůř, a jimž proto nazítří
kat napočítal, kolik zasloužili.
Hlavní cestu k hradu lemovala královská jízda v lesklé zbroji
s praporci a erby, po pravé straně cesty drželi korouhevníci nad
hlavami prapory s trynským zemským znakem, bílým jednorož-
cem v šarlatovém poli, po levé se nad jejich hlavami, zasazen v poli
zeleném, vznášel bílý havran, v pařátech zlatý věnec z vrbových
prutů se čtrnácti lístky, značícími čtrnáct trynských krajů – rodový

– 36 –
erb Kornelaků. Na rytířských přilbicích se lehce pohupovala pera,
v bezvětří probouzená pouze pohybem a dechem lidí.
Král sám očekával nevěstu před vnitřní městskou branou. Seděl
v sedle překrásného bílého hřebce s tmavou maskou kolem očí a tla-
my, jehož ukořistil v poslední bitvě války na muži, který nyní vládl
Rozemsku. I postroj a těžký, zlatem krumplovaný a polodrahokamy
posázený přehoz pocházely z té kořisti. Také přepychový Latydarův
plášť podšitý hebkou kožešinou v Trynu neznámého zvířete bez-
pochyby původně ležel v sedlovém vaku některého nepřátelského
velmože, aby mu nakonec bylo souzeno dodat lesku ožebračenému
králi kdysi bohaté země. Obroučka s rubíny na nepokryté hlavě,
temně rudý kabátec s dvojitými rukávy, rodový meč, příliš velký,
těžký a neohrabaně vyhlížející vedle té lehkomyslné nádhery. Ruka
v jelenicové rukavici, s pečetním a nenápadným rytířským prstenem.
Tvář uzavřená, pyšná, velice mladá.
Kněžna zadržela klisnu, sotva ho spatřila. Přijel blíž a pozdravil
Teržu Zalatovu uctivou úklonou. Podobalo se to setkání na jitaber-
ském mostě, a přece se mu to nepodobalo. Mezi těmito dvěma lidmi
se mihl stín a hloubil se s každým kněžniným dechem. Ohlédla se
dokonce přes rameno, jako by očekávala nějaký čin od muže, který
jel za ní. Kierys se jejímu zraku vyhnul.
„Vítej, má královno,“ oslovil ji Latydar Kornelak a z hlasu mu
zaznívala potěšená pýcha, „dovol, doprovodím tě do svého domu,
který ti od nynějška náleží jako mně samému.“
Kněžna jen kývla hlavou, s nepatřičnou trpnou odevzdaností, již
ovšem vladař vůbec nepostřehl.
Mladá trojice, hezká na podívání, zvlášť po veliké válce, kdy bylo
pramálo chvil, v nichž se mohlo srdce i oko potěšit, Latydar Kor-
nelak, kněžna a vojevoda, následováni svými družiníky projížděli
městem. Rozveseleným a vítajícím budoucí královnu.
Za těmi třemi se však jako chvost unavené lišky vlekl nedávno
zrozený stín. Terža i Kierys o něm věděli. Latydar, právě oslavu-

– 37 –
jící jedno ze svých vítězství, znovu ohromený půvabem bytosti,
která mu náležela, si ho všimnout nemohl. Neohlížel se za sebe.
Vždyť před ním vzcházel den, kdy sňatkem zpečetí začátek nových
pokojných časů. Vystavím znova Trynovec, říkal si v duchu, a ona
mu dodá, co by mu chybělo na kráse. Moje děti se budou honosit
nejčistší velmožskou krví, bude je před lidmi chránit lépe než štít,
nikdo si nedovolí upírat jim cokoli z jejich moci a zásluh. Dotkla se
ho občas dotírající hořkost. Ale zapudil ji, jen pohlédl na bledou
dívku po svém boku. Toužím po tobě, má nevěsto, má paní…
Zvony, bubny a píšťaly, rohy otřásají městem. Z rukavic sokolníků
se nad průvod vzneslo na sedm tuctů dravých ptáků, starý zvyk
přivolává štěstí.
Stín – liščí chvost těžkne s každým krokem.

– 38 –
 Třetí kapitola

Nevěsta prosila, aby svatbu o pár týdnů odložili. Alespoň do slu-

novratu, říkala, v kraji, kde jsem vyrostla, se věří, že svatba, když
dne přibývá, přináší dobrou vůli a šťastné roky. Zvláště když letos
o slunovratu vzejde Nová luna a měsíc stane zemi skoro nadosah!
Damalská zemanka znala několik pověstí a písní o moci Nové
luny, ale žádnou podobnou pověru ne. Nechala si to však pro sebe.
Zato král, třeba nerad, kněžně věřil a podvolil se jejímu přání.
Měl ostatně tím víc času na svatební přípravy. Honosností obřadu
i hostiny chtěl znova přesvědčovat některé ze svých odpůrců, jak
vladařsky si umí počínat. Lesk a přepych spojovali mnozí s tesknou
vzpomínkou na království před válkou. A Latydar Kornelak se ve
svých slabších chvílích snažil získat si lidskou úctu třebas i marno-
tratnými pitkami.
Důvodem královy ranní rozmrzelosti tedy toho dne nebylo kněž-
nino otálení. Něco jiného přimělo vládce, jenž ačkoli vyrostl v poli
a většinu svého života vstával před svítáním, teď s potěšením užíval
bezstarostného pohodlí domova, vstát dřív než jindy. Od Teržina
příjezdu spával špatně a starý zvyk z bojiště budit se dlouho před
sluncem se nevolán vrátil. Dívka, již si vyvolil, poněvadž ho okouz-
lovala a pletla se mu do každé myšlenky a do každého snu, se totiž
zajímala stejně málo o Kornelakovy dárky jako o jeho sen vzkřísit
z trosek Trynovec. Věnovala svému ženichovi jen zdvořilost a stále
víc jej rozčilovala dokonalostí svého vychování, protože se do ní
zahalila tak umně, až si přestával být jist jí i sebou.
Mluvil‑li k ní, naslouchala s pozorným úsměvem. Ovšem jen
společník mnohem méně zahleděný do kněžniny tváře by přehlédl,
nakolik zůstává její pozornost pouhou maskou. Prozrazovaly ji oči,
častěji a častěji bezcílně a nezúčastněně zbloudilé tu na lem výšivky,

– 39 –
tu na oblohu… A nakonec v té tváři, na níž mu záleželo, král poznal
stopy netrpělivé únavy.
Zprvu si vyčítal, že dívku nudí. Neučil se rozmlouvat s velmož-
skými dcerami, nevěděl si rady ani s Teržou. Asi je pravda, co mi tvr-
dí, když odmítá pozvání na projížďku nebo malou večerní slavnost.
Skutečně je zmožená po cestě, nemůže zapomenout na matčinu
smrt – a snad i trochu postonává. Neměla cestovat v zimě! Ale vždyť
to byla ona, kdo o tak brzké pouti rozhodl! Měl jsem radost, jistě –
do jara bych však počkal!
Ten její úsměv, čímsi provinilý, čímsi nerozhodný, patřící mi pouze
napůl.
Dny, týdny ji omlouval, hledal chyby sám v sobě, snažil se ji chá-
pat. Potom už mu docházela trpělivost a začínal litovat spíš sebe.
Bezradnost přerůstala do zlosti. Přestal věřit jejím vysvětlením
a nabyl přesvědčení, že nevymlouvala‑li se Terža vždycky, teď se
vymlouvá určitě. Zlobil se na ni a zároveň ho jímala tím větší tou-
ha – touha bojovníka před nepoddajnou tvrzí. Počkej, hrdopýško,
za dva týdny budeš moje žena – a to by bylo, abych tě pak té tvé
lhostejnosti nezbavil!
Ledaco se mu honilo podrážděnou myslí, když se toho rána
procházel sem a tam chodbami hradu. Pokoušel se uklidnit. Své
námluvy si představoval jinak.
V chodbě vedoucí k ženskému křídlu téměř vrazil do nějaké mla-
dičké dívky. Připletla se mu pod nohy. Málem zaklel, ale ovládl se.
Maně si vybavil, že tohle děvče je oblíbenou služebnicí jeho nevěsty.
„Promiň, pane,“ omluvila se bez kapky zkroušenosti v hlase
a chystala se pokračovat za vlastní věcí.
„Nepospíchej tolik,“ zastavil ji. „Kněžna vstává?“
„Ano, pane, právě mě pro něco poslala. Pospíchám.“
„Jsi služka…“
„… ne, jsem svoje vlastní paní, šlechtična z Damalu, i pacholka
s sebou mám!“ skočila mu do řeči a začervenala se, poněvadž se to

– 40 –
neslušelo. Přesto pokračovala: „Doprovázím kněžnu, přála si to a já
taky. Já sloužit nemusím! Budu‑li chtít, odejdu a vrátím se domů!“
Podíval se na troufalé děvče s chvilkovým pobaveným zájmem.
„Před každým, kdo tě nazve služkou, se bráníš, nebo se řídíš
příslovím: Na vrabce nehleď, orla přesvědčuj?“
„Přísloví bývají moudrá…,“ vyhnula se odpovědi. „Nechtěla jsem
být neuctivá, můj pane,“ dodala bez kajícnosti. Pak se poklonila na
rozloučenou.
Latydar Kornelak, jehož rozmluva na okamžik vytrhla z roz-
mrzelých myšlenek, se k nim vrátil – a proto zadržel nevěstinu
služebnou podruhé.
„Vyřiď své paní, že ji žádám, aby se mnou dnes posnídala. Čekám
ji v malé hodovní síni.“
„Jak si přeješ, vznešený pane!“
Proklouzla okolo něj. Ranní světlo jí přitom padlo přímo do tváře
a vylouplo z přítmí zvláštní zelenavý odstín očí a jejich mandlový
tvar.
Když král po půl hodině vstupoval do hodovní síně, šedivé pro-
sincové ráno dozrávalo v pošmourný den.

* * *

Zacinkala odnášená cínová miska.

„Chtěl jsem ti ukázat bardavanské údolí, kde se narodila první
z Velkých královen, zakladatelka našeho rodu. Není to daleko,“ řekl.
„Možná jindy… zítra nebo pozítří, promiň, pane,“ odpověděla.
„Pokud jsi nemocná, moje milá,“ stěží ukrotil výbuch nevole,
„poručím zavolat nejlepší felčary. Ale cítíš‑li se zdravá, nedokážu
pochopit, proč mi nikdy nevyjdeš vstříc. Já mám dobrou vůli – na
mou věru, nevím, co si mám myslet! Chceš vzít zpátky slib?“
„Ne, to ne!“ přerušila ho překotně, a dokonce natáhla paži přes
stůl a dlaň položila na hřbet jeho ruky. „Žádný slib zpátky neberu!

– 41 –
Mohu snad? Nehněvej se… Nechce se mi jen do té zimy venku,“
trošku křečovitě se zasmála. Za tím smíchem, za celou její řečí, za
nezvyklým, laskavým pohybem cítil polopravdu, ne‑li lež.
„Nerozumím ti!“
Vstal a několikrát přešel místnost. Asi by bylo nejlepší se té
svatby vzdát. Jenže to nechtěl. Sotva dceru knížete Zalaty poprvé
spatřil, popletla mu hlavu. A potom – Velká rada si přála ten sňatek.
Nemýlili se, když prohlašovali, že posílí královo postavení. Pro jed-
nou se jim mohl podvolit, protože sám toužil udělat, co mu radili.
Rozmary, divné rozmary, bezdůvodné stesky, kdoví co. S ničím se
mi nesvěří, ačkoli přece musela poznat, jak číhám na každý projev
její náklonnosti! Jen mě dennodenně pokořuje. Ale to skončí, to
nedovolím.
„Odpočívej tedy,“ ozval se konečně. „A nezapomeň, večer pro tebe
konám slavnost. Poslední před naší svatbou. Je to pět dní, co jsi mi
slíbila přijít!“
„Já…“
„Ne! Prosím, žádné výmluvy, už ne! Nemysli, Teržo Zalatova,
nejsem zamilovaný panoš, s nímž si můžeš po libosti pohrávat!
Neumím snášet ženské vrtochy. Nebudu brnkat na loutnu pod arká-
dami, nebo co vlastně čekáš! Ctím tě, ale nepřiváděj mě k šílenství!“
Prudká povaha nabyla vrch nad těžce získaným sebeovládáním.
Odvrátil se od ní a pěstí uhodil do dřevěného okenního rámu, až
se na podlahu sesypala hrst drobounkých pilin z chodbiček čer-
votoče.
„Večer přijdu,“ chlácholila ho – a zase s úsměvem. Jeho zlosti však
na síle neubrala. Přestal‑li se ovládat, nedokázal svůj hněv zkrotit
tak rychle. Navíc z jejích slov nedýchala vroucnost, kterou toužil
najít, pouze zdvořilý chlad.
„Budu tě čekat!“ křikl. A pak, v náhlém vnuknutí, dodal poněkud
mírněji: „Chci ovšem předtím jet k bardavanské soutěsce a pojedu.
Pokud si to nerozmyslíš a nebudeš mě doprovázet, jak by se slušelo,

– 42 –
ať tě zastoupí některá z tvých dívek, abych se nemusel nudit jen
s vlastními dvořany. Sám dnes jet nechci!“
„Pane!“ Terže se hlas zachvěl nevolí a krále to nesmírně potěšilo.
„Co řeknou lidé! Pohaníš mě v jejich očích! Pár dní před naší svat-
bou pojedeš na projížďku s jednou z mých panen!“
„Nechci tě pohanět, jako ani ty jistě nechceš pohanět mě, když
mou společnost stále odmítáš. Přijď sama, budu nejraději…“
Zbledla a zavrtěla hlavou.
„Přeješ si za doprovod služku, pošlu ti služku.“
Vstala k odchodu.
„Dobře, k ďasu, dobře! Pošli tedy tu Damalčanku, která ti ráno
vyřizovala můj vzkaz!“
„Tu? Proč zrovna tu?“
„Snadná odpověď, má milá! Vyhýbáš se mi tak obezřele, že ani
tvé dívky skoro neznám. Tuhle si pamatuji, ráno do mě málem vra-
zila. A potom, Damalští se mi líbí, jednají s každým přímo. Mám po
krk dvorských kliček, vrtochů, neupřímnosti! A lží krásných panen,
rozumíš?“
Rozčiloval se čím dál víc, ani si nepovšiml jejího rozrušení, nebo
si ho povšimnout nechtěl. Odvrátila se. Vyvolal v ní strach, poprvé.
Nepoznala dosud jeho prudkost. Byl by schopen udělat cokoli, na-
padlo ji, nejen mě ponížit před celým dvorem. Hnusí se mi! Kdybych
dokázala zastavit čas! Kdybych mu mohla vrátit slovo – ale copak
by mi to skutečně dovolil? Sotva! Vždyť ani nemám, kdo by se mě
zastal proti královskému hněvu.
Odešla mlčky a tiše za sebou zavřela dveře.

* * *

Halýša si musela přiznat, že ji královo přání vyvedlo z míry. Bylo

málo věcí, pro něž se kdy v životě cítila nesvá. A našlo se málo lidí,
vedle nichž ztrácela jistotu. Latydar patřil mezi tu hrstku.

– 43 –
 Zatímco se oblékala, jak jí kněžna poručila, přemýšlela, proč
tomu tak je. Kvůli koruně, které se kdekdo klaní? Kvůli nepřátelství,
jež sílí v srdci Zalatovy dcery stejně rychle, jako roste její tajná láska
k jinému člověku? Kvůli nepřátelství a jeho důvodu, o němž Halýša
jediná ví a o němž musí mlčet? Pro něž se bude muset přetvařovat?
Ať už ale zprvu přemáhala sebevětší rozpaky, jakmile jí štolba
na nádvoří podržel třmen a ona se vyhoupla do sedla, byly zahnány.
Málokterá dáma z velmožské společnosti se dokázala ovládat lépe
než tato dívka. Halýša se naučila nedávat najevo slabost v době, kdy
jí, tehdy skoro děcku, spadlo na šíji břemeno vedení statku. Plakat
a naříkat si, neobstála by před lidmi ani před osudem. Den ze dne
odkládala strach, až ji nakonec dokázalo vylekat máloco a málokdo
ve světě lidí. Natolik pevně stála na zemi.
Družina, která měla krále provázet na projížďce, byla malá, zato
vybraná. Zemský správce Médorg z Dybna, úctyhodně vyhlížející
starší muž, a jeho sestra – ovdovělá paní neurčitého věku, nemluvná
a od rána do večera vyhlížející vznešeně pohoršená, možná pouze
kvůli nezvykle tvarovanému obočí a nehezky se zužujícímu čelu –,
dvě tři dívky z její družiny, s nimi správcův pobočník a páže. Nikdo
z nich damalskou zemanku ani nepozdravil. Každý přece ví, že je
mladý král rozmarný – s jeho výmysly netřeba ztrácet čas a netřeba
si jich všímat. Něco takového si v duchu říkali a Halýša to na nich
viděla.
Nebyla si ovšem vůbec jistá, jestli svého krále skutečně znají. Za
dny strávené v Latydarově hradě si všimla, že ledaco z toho, co si
lidé o vládci povídají, si protiřečí. Většina Latydarových dvořanů
ho znala vlastně jen krátce. Žili v poměrném bezpečí, zatímco on
vedl vojska z bitvy do bitvy, vyhlíželi konec války a návrat bývalé
slávy království. Válka skončila, ale k slávě bylo daleko. Zavinil to
rozmarný král, mladík, který neměl nikdy vládnout?
Čekali v sedlech, Latydarův hřebec neklidně podupával pod
lesklou čabrakou a král otálel. Nepostával někde na arkádách v na-

– 44 –
ději, že se Terža na poslední chvilku přece jen rozmyslí, seběhne
dolů, pošle služebnici pryč a sama zaujme místo, náležející jedině jí?
„Král si stěžuje na rozmary své snoubenky, a sám se chová jako
dítě. Ubohý Tryn!“ zaslechla Halýša z hloučku žen.
Zimní kosaté slunce stojí vysoko a paprsky se tříští na sněhu,
ostré hrany slunečních jehliček nutí mhouřit oči. Dech lidí i koní
se sráží v páru.
Konečně. Latydar vyšel z branky v západním křídle. Mlčky vyskočil
do sedla. Hřebec se pod ním radostně vzepnul a téměř bez pobídnutí
vyrazil do klusu, za branou zrychlili v cval. Potom pokračují krokem
po cestě vyježděné sáněmi k západu. Nemluví. Králi není do řeči.
Nejraději by obrátil koně zpět k městu, mračí se, vyjížďka ho netěší.
Jenže neustoupí, nedovolí, aby ho zotročila, ta nádherná, ta líbezná,
ta žádoucí žena s krásnou hlavou plnou rozmarů!
Znova pobídl hřebce do klusu. Po dívce, kterou si ze vzdoru
vybral za společnici, se ani nepodíval. Zlobil se sám na sebe, že
nejel raději sám. Ohlédl se přes rameno na lidi za sebou. Chtěl jim
poručit, ať se vrátí do města. Ale cosi ho zadrželo. Udivilo ho, jak
sebejistě se Damalčanka drží v sedle, zatímco ostatní paní užuž
umdlévají z rychlé jízdy ve studeném větru. Zdálo se, jako by také
ona zapomněla na krále, jako král zapomněl na ni, a těšila se z kra-
jiny a pohodlného, jiskrného kroku dobrého koně pod sebou.
Latydar lehce kopl hřebce do slabin. Brzy ho omámil mrazivý
vítr bodající do obličeje. A stejně to děvče. Porušila uctivý odstup.
Bezděky – nebo v damalské pýše, která není menší pýchy mnohých
velmožů? Najednou mu jela po boku. Přitáhl uzdu. Udělala totéž,
zahlédl v tom okamžiku lehounký záblesk provinilosti v jejích očích
a pobavilo ho to. Ostatní zůstali kdesi vzadu, těžce a zamračeně
vzdorující mrazu. Jedna rozmrzelá tvář vedle druhé, uvědomil si La-
tydar v téže chvíli, kdy jeho samého rozladěnost kdovíproč opustila.
Jenom vedle něj se kdosi potěšeně usmívá. Jaký skvělý kůň, jaká
jízda, jaký sníh!

– 45 –
 „Damalčanky se dobře drží v sedle,“ řekl přátelsky.
„Jistě, vzácný pane, ne hůř než trynští vladaři.“
Smělá odpověď.
„Nebojíš se, že se rozzlobím pro tvou prostořekost?“ zeptal se.
Opáčila kupodivu vážně.
„Připadáš mi jako člověk, který se zlobívá kvůli jiným věcem.“
„Většina mých dvořanů by ti asi řekla, že se mýlíš.“
„To by tví dvořané nebyli příliš moudří…“
„Moudří? Občas se mi zdají dokonce hloupí,“ odpověděl. A dodal
nečekaně upřímně: „Mnohdy je nechápu.“
„Je nebezpečné nechápat vlastní lidi.“
„Ovšem,“ kývl. „Ty těm svým bezpochyby rozumíš… Máš přece
dvorec, tvrz nebo statek?“ pronesl to napůl podrážděně. Dotkla se
jedné z jeho slabin.
„Vedla jsem bratrovo zboží, několik let. Ano, já jsem znala své
lidi… docela obstojně. Ale nepletlo se jich okolo mě tolik.“
Zvláštní člověk! Smál se. Ne její odpovědi nebo Halýše samé.
Zkrátka jen tak, jakoby z prosté spokojenosti, že narazil na někoho,
kdo chápe víc než druzí. Divila se tomu smíchu. Nikdy za celé ty
dny nezahlédla málem ani jediný úsměv – a teď…? Ať si myslela,
že se vyzná v lidech sebevíc, ať to třeba v mnohém byla i pravda,
s trynským králem si moc rady nevěděla.
Najednou se zničehonic, asi pod dojmem chvilkového souznění,
rozpovídal. Připadlo jí to mile známé. Trošku jak doma, když si
hospodář povídá s hospodářem, které pole napřesrok čím oseje.
Jen ten mladík vedle ní nemluvil o úhoru nad jezerem, o bažinatém
lánu v údolí a o nové stáji.
Postavím znova Trynovec, vysadím stromy v Háji předků, poru-
čím vybudovat flotilu a doly otevřu nad Stříbrnicí, ve Zlatohorách
a u Hortavy. Lapků je na každém rozcestí až hanba, nepřejdou dva
roky a nezahlédneš jediného.

– 46 –
 Mluvil víc pro sebe a zapomínal na Halýšu – a i na tu hořkost, že
celý svůj sen svěřuje cizímu člověku, ne vyvolené královně.
Pak se pod nimi otevřela soutěska Bardavan, v níž se před sta-
letími narodila pramatka Latydarova rodu, za zimní noci, snad po-
dobné té, co přijde právě dnes. Její rodiče tehdy prchali k východní
hranici pronásledováni pro falešné obvinění.
„Podívej!“ ukázal král – probral se ze svého snění a uvědomil si
trpělivou společnici. Ostré světlo zimního slunce měklo, jak se blí-
žil západ, naplňovalo krajinu tísnivými stíny. Pouze na úzké stezce
vinoucí se po úbočí protilehlé skály se zastavilo dosud zářivě prů-
zračné. Provázelo stádo divokých koní. Těžký hnědák, jehož široká
hruď, pevné nohy, svalnatý trup prozrazovaly krev válečných hřeb-
ců, pět, šest klisen, dvě odrostlá hříbata, párek dvouročků. Táhli
stezkou, kamení se drolilo pod kopyty a řítilo se do údolí, padalo
do řeky. Hřmotilo přitom a ozvěna zvuk pádu násobila.
„Jediná dobrá věc, kterou přinesla válka,“ řekl.
Neodpověděla. Ale za jejím mlčením se skrýval souhlas. Před-
kové těchto koní nosili rytíře za krásnými dámami, dvorské pěvce
s loutnou, pannu ke slavnosti, pod sedly mužů s oštěpy a luky štvali
po lesích zvěř, dokud vysílením nepadla, rozsápána psy, zapřaženi
do pluhů sdíleli od slunka do slunka s člověkem jeho těžkou práci –
a ti vysokonozí klabonosí nebo naopak drobní podsadití přišli až
z daleké země, na hřbetě nesli smrt, hnali se dnem i nocí a v jejich
hřívách – válka jak semínka stepního bodláčí, co roste nyní kolem
trynských cest. A všichni nakonec, opuštěni člověkem nebo opusti-
vší člověka, kterého od nich vzdálila hrůza, zmatek, bída a umírání,
kouř vyrabovaných usedlostí, se postarali sami o sebe.
Představa, že stáda divokých koní nebývala v Trynu a Damalu
odjakživa, připadala těm dvěma nad soutěskou podivná. Na doby,
kdy to bývalo jinak, si nepamatoval ani jeden z nich.
„Musíme je občas vyhánět z polí, ničí nám úrodu,“ ozvala se Ha-
lýša. Bylo však znát, že přes všechnu tu podupanou pšenici a spase-

– 47 –
né žito je má ráda. „Jednou jsem s nimi viděla jít jednorožce,“ dodala
tiše. To jí spíš nahlas uklouzla příjemná vzpomínka.
Mávl rukou.
„Povídačky! Něco se ti zdálo!“
„Ne. Vidím dobře. A podruhé jsem slyšela jednorožce zpívat.“
„A měsíc svítil naplno, a ty ani nevíš, jestlis vlastně nespala, nebo
jestli ti služka nepřidala příliš bylin do vína…“
Zadívala se na něj. Obličej měl ve stínu. Nepochybně se jejími
slovy bavil. Ne nelaskavě, spíš jako se bavíváme žvatláním dětí.
Nezlobilo ji to, bratr byl v tomhle stejný. Oči mužů prošlých válkou
příliš mnoho viděly, než aby byl rozum důvěřivý.
„A třeba je to tak, jak říkáš, vzácný pane. Nad naším krajem stává
veliký měsíc, veliký a silný – a u potoků roste čaromocná máta,“
odpověděla v žertu slovy staré damalské písničky.
Překvapilo ji, když Latydar zahvízdal melodii, která k ní patřila.
Ale ano, jistě, mohl ji znát. Bezpochyby si ji zpívávali damalští vojáci
v jeho vojsku.

„Veliký měsíc, čaromocná máta,

červnová tráva rozevlátá,
na prahu stanul slunovrat,
ještě výš nechte ohně plát…“

Pohvizduje si do kroku vzdalujících se divokých koní damalský

popěvek, který si vybavil, sotva zaslechl pár slov. Koně se ztrácejí
za ohybem stezky. Ochlazuje se, slunce zapadá. Zbytek družiny je
dostihl a zarazil se opodál.
„Je zima, pojedeme zpátky,“ ozve se Latydar konečně. A potom,
zdánlivě lehce a jen pro tu písničku, která se málo hodila do dneš-
ních závějí, přidá otázku:
„Co udělá damalská zemanka, když si vybere mládence, aby s ní
o slunovratu skákal přes oheň, a on ji odmítne?“

– 48 –
 „Je‑li moc hrdá, zapomene na něj.“
„A pokud to nedokáže?“
„Rok počká, třeba za rok přijde zase on za ní.“
„A kdyby přišel?“
„Každá jinak…“
„A ty?“
„Neprosila bych se toho, kdo by mě mohl odmítnout!“
„Ano, jistě, ty přece nejsi pošetilá, ty slyšíš zpívat jednorožce,“
odbyl ji opět trochu posměšně.
„A kdybych už tak pošetilá byla,“ dodala pokojně, „snažila bych
se možná, aby skutečně za rok přišel prosit on – a potom, potom
bych ho odmítla zas já!“
„Moudré, panno!“
„Ne, moudré to zrovna není.“
„Ale líbí se ti to. A mně taky!“ Obrátil hřebce. „Líbí se mi to!“
zopakoval.
Tušila, nač myslí. Napadlo ji, že udělá něco, co nepůjde vzít zpát-
ky. Ale neřekla nic. Neslušelo se mluvit trynskému vladaři do jeho
předsevzetí – a popravdě, kdyby byl teď vedle ní přítel z mládí nebo
bratr, ani jemu by nic nerozmlouvala. Věděla, co král nevěděl.
„Dám ti něco na památku, žes jela se mnou,“ řekl náhle, než po-
bodl koně.
„Nepotřebuji tvé dárky, urozený pane!“ bránila se. „Nedávám si
platit za společnost. To dělají jen ženy pochybné pověsti nebo služ-
ky! Nejsem ani jedno, ani druhé.“ Začervenala se při těch slovech,
poněvadž si uvědomila, jak hlasitě a násilně se snaží dát před tímto
člověkem najevo svou hrdost.
„Nehorši se hned, panno!“ uklidňoval ji s nečekaným pochope-
ním pro její zraněnou pýchu. „Nevezmeš‑li ten dárek, urazíš mě,
protože si budu myslet, že ti nejsem dost dobrý, abys ho přijala.
A věř, jedna hrdopýška mi pro dnešek stačí!“ Odepjal si z kabátce
zvláštní agrafu z vyřezávané kosti a zeleného kamene. „Předsevzal

– 49 –
jsem si už dávno dát tuhle věc někomu, kdo slyšel zpívat jednorož-
ce,“ vysvětlil v žertu. „Je prý vyřezaná z rohu toho bájného tvora.
Dostal jsem ji kdysi a vždycky mi připadala vhodnější pro dívku.
Jen jsem se nechtěl dotknout člověka, který mi šperk dal, aby mě
chránil před smrtí způsobenou otráveným šípem. Teď je po válce –
a byla‑li tato věc kdy užitečná i jinak než jako pouhá ozdoba, čemuž
nevěřím, dnes není. K panně, co potkává jednorožce, se ale podle
mého nadmíru hodí. Zvlášť má‑li oči zelené jak ten drahokam.“
Nezdálo se jí správné dárek přijmout. Přesto podruhé neodmítla.
A proč vlastně odmítat! Dával jí klenot přece jen tak, jen že ho to
zčistajasna napadlo. Jako před chvílí damalská písnička.
Pak pobídli koně a cvalem zamířili k sídelnímu městu.

* * *

Slavnost. Světla. A stoly plné zvěřiny, poháry s vínem, medovina.

Nejnádhernější roucha, smích a hovor. Bubny, loutny, píšťaly. Čas
k tanci. Jako tolikrát, vzdychla Terža.
Přišla. Bála se nepřijít. Její vzdor se vyčerpal a vrátila se bázeň
před prchlivým mužem, který není pouze její snoubenec, ale i její
král.
Oblékla se tedy do zlatohlavu a teď na něj čekala mezi dvořany,
nehybná, zatímco tančili, zamlklá a pobledlá v rozveseleném davu.
Poručil jí tu být – a sám?
Jedenáctá minula a Latydar nepřicházel. Lidé si toho začali vší-
mat. Podruhé za jediný den ji ponížil. S úroky jí splácel nekonečné
vykrucování.
Halýša si mezi dvěma tanci mimoděk vzpomněla na odpolední
rozmluvu s králem a napadlo ji, že snad právě při ní se rozhodl
vrátit nevěstě její odmítání.
Ne, moudré to nebylo, ale líbilo se mu to.

– 50 –
 Teprve těsně před půlnocí poslal ke kněžně páže s omluvou,
z níž čišel uctivý výmysl, podobně jako z mnoha Teržiných, jimiž
ho týdny častovala.
Přesto však asi nechtěl ani sobě, ani nevěstě ublížit v lidských
očích. Našel za sebe náhradu, o které byl jist, že umlčí všechny
zlomyslné jazyky.
Vojevoda Kierys po poledni dorazil do města. Nazítří hodlal zase
odjet, cítil se v Kiříně jako na trní.
Zprvu se nezvykle prudce bránil.
„Nepůjdu, Tydare, to po mně nechtěj!“
„Proč? Nemohu tě poprosit o tak nepatrnou službu?“
„Jdi sám.“
„Ne. Chci, aby dnes poznala, jaké to je…“
„Tak tedy svou pomstu doveď do konce.“
„Mstít se nechci, jinak bych tě o nic nežádal.“
„Netušíš, příteli, do čeho mě nutíš! Nevím, jestlis kdy provedl
podobnou pošetilost, věř mi!“
Bránil se – ale pravdu neřekl. Nakonec šel.
A strávil s Teržou Zalatovou celou slavnost.
Potom když svítalo, stalo se, čeho se bál a před čím utíkal od
prvního dne, kdy kněžnu spatřil, to, po čem toužil, co se od počátku
stát muselo.
Poklekl k jejím nohám v temném zákoutí pod arkádami, kde byli
sami.
Objala jeho hlavu a sklonila se k němu.
Do svých komnat kráčela proměněná.
Bála se někdy? Včera, dnes? Možná, teď se už nebojí.
Je něco na světě, co bych neudělala, jestliže mě miluje? I duši
ztratit bych pro něj dokázala…
A když ji služebnice ukládaly ke spánku, vyhnala všechny, kromě
Damalčanky. Ta jediná se nezalekne, budu‑li potřebovat pomoci.
Která druhá by se postavila králi?

– 51 –
 Čtvrtá kapitola

Halýša stála před vojevodou z Orlaku. Nevyzval ji, aby si sedla.

Čekala, až si Kierys přečte dopis od kněžny.
Přejížděl řádky s  lehce svraštělým čelem, jednou, podruhé.
A dívka tušila, že dvojice vrásek nad obočím vyjadřovala zpočátku
nesouhlas, ale teď už jen starost.
Posléze stočil pergamen a zastrčil si ho za pás.
Odvrátil se od Halýši k oknu a dlouze se zamyslel.
Jestlipak se konečně rozhodli, co udělají? napadlo ji. Od plesu mi-
nulo šest dnů, čas nezadržitelně uplýval a ti dva váhali, jakou cestu
zvolit. Jasné jim asi bylo jenom jediné – že od sebe neupustí, ať to
znamená, co chce. Kdyby byl Kierys velel za války mužům se stejnou
liknavostí, s níž se choval teď, sotva by si vydobyl oblibu a slávu.
Nejspíš se mu stále nechtělo zradit krále – a odvést mu nevěstu
téměř ve svatební den se zradě přinejmenším povážlivě blížilo. Svým
způsobem měl Latydara rád. Od okamžiku, kdy umírající Lutavis
poručil syna právě do jeho ochrany, se v duchu honosil touto poctou
a považoval se za královu oporu. Cítil to jako poslání, plnil je poctivě
a svědomitě – dokud nepotkal kněžnu. A i pak se snažil… Odjel z města.
Kdyby ho zpátky nepřivedla náhoda a kdyby si ten blázen Tydar ne-
postavil hlavu, nebojoval by tady dnes Kierys sám se sebou. Naposled.
Ostatně jaký boj, když rozhodující bitvu před šesti dny vzdal?
Miloval tu dívku, omámit ho nápojem lásky, nemohl by být polapen
spolehlivěji. Pouhá představa, že by kněžnu dostal Latydar, v něm
vzbuzovala odpor k příteli. V takových okamžicích sdílel Teržino
nepřátelství a nechuť ke králi naplno. A tak i v posledním střetu se
svým svědomím podlehl.
Má pravdu, řekl si a představil si hezkou ruku, která napsala list.
Neradno jednat s Tydarem přímo. Mohl by mít zase pocit, že ho

– 52 –
okrádám o vladařskou důstojnost a třesu základy jeho trůnu. Kdoví
co by ho potom napadlo. Jako tehdy, v Rozemsku. Proč poručil otočit
vojska a stáhnout se domů, stvrdit mír smlouvou s nepřítelem, když
jsme měli v rukou hlavní město? A navíc v předjaří, kdy byly pro
vojsko nejtěžší měsíce za námi? Proto, že já bych ty lotry hnal až
k moři a do roka připojil celé Rozemsko k Trynu – a on to věděl! Co
by provedl teď?
Terža je prozíravá. Lepší je lest. Utečeme, přeje‑li si to. Co je mi
po králi? Tolik let služby… Mám už právo na vlastní život. A navíc,
až se smíří se skutečností, možná se všechno vrátí ke starému po-
řádku. Snadno se hněvá, snadno odpouští.
Raději by s ním promluvil přímo, ale obával se jeho prchlivosti –
a aniž si to přiznal, ještě víc ho držel zpátky pocit zahanbení. Milejší
mu bylo, mohl‑li se Latydarovi vyhnout a nějak to zároveň před
sebou samým omluvit.
Konečně se otočil zpět k děvčeti, které přineslo vzkaz a čekalo
na odpověď.
Usmál se na ni laskavě, od srdce mu to však nešlo. Příčila se mu
dívčina neuctivost. Viděl ji v neústupném setrvávání na damalském
způsobu řeči, který při rozmluvách pramálo rozlišoval postavení
a rod šlechtice. Divil se trochu, proč si jeho vyvolená oblíbila zrovna
tuto služku. On sám cítil rozdíl mezi sebou a zemanským děvčetem
jako nepřeklenutelnou propast – a popuzovala jej Halýšina těžko-
pádnost, ba nedovtipnost, které přičítal dívčinu zřejmou neochotu
přiznat si nízké postavení a jednat podle toho.
„Vyřiď své paní, děvče, že na ni počkám večer tam jako vždycky.
Připravím všechno na zítřek. A ty… Kněžna už ti vysvětlila, co od
tebe potřebujeme. Ne abys nás zradila.“
Od začátku do konce mluvil klidně a se svým obvyklým, lehce bla-
hosklonným úsměvem, jen v posledních slovech zazněla výhrůžka.
„Nevyhrožuj mi, pane!“ hájila se ostře, zčervenalá pohoršením.
„Nikdo ti k tomu nedal právo!“

– 53 –
 „Ty! Jak jsi drzá! Jsi z kdovíjakého hnízda, ale troufáš si vpravdě
neslýchaně!“ utrhl se na ni.
„Když můj bratr přišel nadosmrti o zdraví, poněvadž ti v bitvě
u Borgraku kryl záda, asi jsi můj rod neproklínal! A neboj se, vzácný
pane,“ dodala, zatímco Kierys zamračeně zmlkl, „udělám, oč mě
kněžna poprosila. Kvůli ní to udělám – a protože jinak by z toho
všeho vzešlo neštěstí. Ze své vůle to udělám, po vlastním uvážení!
Doufám ale, že pokud by se proti mně obrátil králův hněv víc, než
předpokládám, aspoň si na mě vzpomenete.“
Odešla bez pozdravu, ani se nestačil vzpamatovat z toho, co mu
řekla. Chtěla bych domů, napadlo ji, jak rychle kráčela chodbou.
Nesnáším tenhle studený, vlhký, tmavý palác. Ty lidi, kteří bez intri-
ky nezmůžou skoro nic, a přitom se vyvyšují nad každého. Vrátím
se. Ostatně teď mi ani nic jiného nezbude. Dobře tak! Umřela bych
v těchto zdech, opouštějí mě tu síly. A navíc – čehosi je mi líto, až se
mi úží dech. Cosi mě bolí jako trn zabodnutý v patě. A něco jiného
mi prokluzuje mezi prsty. Skutečně – někdy dostávám strach.

* * *

Ještě je v duchu viděla před sebou. Stín večera zimního slunovratu

rozmýval barvy a kalil je šedou. Dvě nezřetelné postavy – a mezi
nimi ticho. Málo spolu mluvívali, asi jim toho nebylo třeba. Ona
s bázlivou něhou položila dlaň na hřbet jeho ruky a on se k ní naklo-
nil, až se tváří dotkl pramenů stočených vlasů. Ten křehký pohyb se
málo hodil k jeho urostlé postavě a obvyklému vystupování, a proto
překvapil jak nečekaný záblesk v soumraku.
Smlouvali se na zítřek. A Halýša Jaldevicova, služebnice z Dama-
lu, měla co nejdéle krýt jejich útěk. „Nezapomeň,“ žádala ji kněžna,
„i kdybys musela obelhat samotného krále!“ Byli natolik zahledění
sami do sebe, až se chovali sobecky s bezelstnou samozřejmostí.

– 54 –
 Přikývla. Slíbila jim to přece. Nechtěla by lhát, ale možná i ke
lži bude přinucena… zítra. Dobře že ne dnes, pod Novou lunou, co
slova hlídá s žádostivostí strážců tajných bran. Kéž je mi odpuštěno,
staň se, co se má stát. Souhlasila dobrovolně. Snad pro to nevýslov-
né ticho, které mezi nimi bývalo, a taky že se na pohled hodili jeden
k druhému – tón k tónu, urozenost k urozenosti, půvab k půvabu –
i věčné pokušení pýchy měli společné. A třeba souhlasila ještě kvůli
nepojmenované lítosti, která jí samé úžila dech.
Pozdní večer se přetavil v noc. Zítra touto dobou odjedou. Král
musel ráno opustit na pár dní město, rozmrzelý, že ho povinnost
odvádí od vrtošivé nevěsty. Kierys a Terža mají otevřenou cestu.
Zítra. Zamíří k východu. Dva lidé v sedlech odpočatých koní. Na
rozcestí se k nim přidá vojevodova družina a za svítání, v nedaleké
Nyjvici, se Terža s Kierysem vezmou. Nadosmrti budou spojeni
nejsvětějším právem. Co potom zmůže trynský král?
Zítra. Pod kopyty zavíří čerstvý sníh. Psi ve vsích kolem cesty bu-
dou štěkat, protože je dusot vytrhne z dřímoty. Měsíc bude ztrácet
dnešní hrozivou, jasnou plnost…
Vše bylo smluveno.
Halýša je opustila, zůstali spolu sami na odlehlém nádvoříčku
kiřínského hradu, kde se tajně scházívali. I tuto poslední noc před
svatbou prochodí po cimbuřích, pod opuštěnými arkádami, tiše
stanou na ochoze a budou si vyprávět, co není pro cizí uši, a budou
spolu mlčet, pomalu, pomaličku hledající společný nápěv.
A obrovitá luna dál a dál sladce, hrozivě stoupá po obloze a je
v tom cosi děsivého, i když Halýša neví, co, má však v sobě náhle
úzkost. Zato ti dva, které dívka v duchu dosud vidí před sebou,
zatímco jde tmavými chodbami ke kněžniným komnatám, ti dva,
i kdyby nějakou úzkost cítili, ztratí ji jeden v druhém.

* * *

– 55 –
Služka v předsíni Teržiných komnat se tvářila rozpačitě a vylekaně.
Jako by si oddechla, když Halýša přišla.
„Uvnitř čeká král…,“ zašeptala zalekle.
„Cože?“ Halýša byla překvapená. „Odjel přece ráno z města a měl
se vrátit až za čtyři dny!“
Služka pokrčila rameny.
„Je dnes divný, skoro se bojím. Něco se asi děje… Ty víš co, viď,
Halýšo? Ty to víš!“
„Co bych měla vědět?“ odbyla děvče, za jehož strachem se skrý-
vala všetečnost.
„Jenom nic nepředstírej, nejsem hloupá!“ odseklo děvče nazlo-
beně. „A jdi dovnitř, král se ptal i po tobě.“
Vešla tedy. Muž, který stál bez hnutí zády ke dveřím, se prudce
otočil.
Ve světle Nového měsíce se Halýša ocitla králi tváří v tvář. Oba
byli bledí, loučka v držáku na zdi skomírala, krb pohasl, zůstalo bílé
světlo zvenku.
Obávala se této chvíle. Od okamžiku, kdy se stala důvěrnicí kněž-
ny Terži, čekala, až přijde. Konečně nadešla. Věděla, že je všechno
prozrazeno, ještě než král promluvil. Prozrazeno dřív, než mělo. Asi
se brzy dozví proč, který z dvořanů zavětřil a vystopoval pravdu
podoben honicímu psu a neváhal zvěstovat všechno svému pánu.
Hned, začerstva, vždyť za ním musel poslat spěšného posla, když
se vladař vrátil z cesty. Nebo ho věrný služebník vyhledal sám?
Jestlipak za to dostal dobře zaplaceno?
„Kde je kněžna a vojevoda Kierys?“ zeptal se, na čele mezi obo-
čím se mu rýsovala zlobná vráska, kterou dívka neznala.
Halýša zavrtěla hlavou.
„Neřekneš mi to?“
Čekala výbuch vzteku a křik – nepřicházely. Jenom králův hlas
zněl, jak ho nikdy znít neslyšela. Hluboce, stinně – a právě v té
hloubce, v tom stínu se skrývalo, z čeho ji skutečně obešel mráz.

– 56 –
 Narovnala se a mimoděk lehce zvedla hlavu.
„Chceš mi lhát? Nemáš tušení, o čem mluvím, že? Neopovažuj se
tropit si ze mě smích!“
„Ne, to nechci ani v nejmenším.“
Pochybovačně zavrtěl hlavou. Vráska na čele zvýrazněla. Ovládal
se s obtížemi, a přece z toho Halýša cítila sílu. Překvapivou. Slyšeli
ho někdy podobně promluvit ti jeho dvořané, pro něž je málo hoden
královské koruny? Nebo jsou dočista hluší?
„Jsi podivné děvče!“
A ty muž, který má každý den jinou tvář – anebo ne, spíš tu pra-
vou nepoznávám.
V tom okamžiku někdo rázně otevřel dveře. Halýša sebou trhla
a ohlédla se. Zemský správce Médorg z Dybna se uctivě, ale spěšně
králi uklonil.
„Našli jsme je, můj pane. Jsou spolu na jižním nádvoří. A taky,“
dodal zlomyslně, „mám už naprostou jistotu, že tahle služka jim
pomáhala. Dám ji potrestat, s tvým dovolením.“
Král ho zadržel pohybem ruky.
„Co na to povíš?“ zeptal se děvčete. „Haj se! Přinutili tě snad, abys
jim pomohla udělat ze mě hlupáka?“
„Kněžna potřebovala mou pomoc. Co se stalo, se stát muselo…
A nikdo mě nenutil, k ničemu. Nechtěla jsem tě však urazit, můj
pane.“
Byla to bolest, zklamání, lítost nebo bezradnost, co konečně pro-
lomilo jeho sebeovládání? Pokročil prudce k ní a opřel se rukama
o stůl, který je dělil. Neustoupila o jediný krok.
„Ty s tou svou upřímností, s tou damalskou pýchou, až do konce!
Vezmi své věci a odejdi z mého domu, ať už na tebe nenarazím. Pro-
tože ti přísahám – a beru za svědka dnešní Nový měsíc, že potkám‑li
tě ještě někdy, nevyklouzneš mi tak snadno! K ďasu, nečekal bych…
od tebe… Kéž by ses ze světa lidí ztratila, propadla se, kéž by tě ten
měsíc pohltil!“

– 57 –
 Strnula. Nová luna v noci zimního slunovratu má moc, o které
lidé málo vědí. Vzchází jednou za sto padesát let. Téměř se jí zatočila
hlava. Měsíc za jejími zády poslouchá, dýchá, hrozivý živoucí tvor –
a mění každé pod ním pronesené slovo v nenávratně vypuštěný
šíp, který se nemine cíle. Sčítá lásku i nenávist, polibky i kletby,
tvrdí přísahy, nezapomíná. Prorokuje štěstí a jiným hrozí zkázou.
Nespojuj nás pod Novou lunou! Pod lunou divoženek, návek a vil,
pod lunou skřítků, ďasů, démonů, pod lunou tápajících lidí, která je
vrtkavá, a přece stálá, je pomalá, a přece v ní stále zraje čas kdoví
k jaké sklizni. Měsíc vypije kletby, požehnání, přísahy, jak slunce
rosu – a nemusí být ani tak čaromocný jako dnes. Jeho za svědka
nevolej, vymrštíš oštěp, o němž nevíš, nezraní‑li tebe sama!
„Pod Novou lunou neproklínej, králi…“
A jasný kotouč uhranutě, mrazivě osvětloval její jemnou tvář.
Jako by celá polykala měsíční světlo, jako by světlo polykalo ji
a smývalo dívčiny rysy do neurčita, jako by se štíhlá postava před
královým zrakem rozplývala.
Tehdy se i jeho dotkla neznámá úzkost. Ale zahnal ji.
„Ano, ještěs mi dnes nevyprávěla žádnou damalskou povídačku.
Dej pozor! Vyděsit mě není jednoduché, viděl jsem věci, nad něž je
těžko co horšího na světě, to mi věř! Na báchorky o úplňku nedám!“
Uvědomil si, že těmi slovy oslabil před chvílí pronesenou vý-
hrůžku? Snad ne – anebo si přál právě to.
„Nechci tě děsit…,“ zašeptala.
Přeslechl ji. Pokračoval, víc k sobě než k ní:
„Jen ať ten Nový měsíc vidí, jak se odměním příteli, který mě
zradil!“
„Nedělej to…, můj pane, prosím.“
„Nemám kdy na tvoje bláhové řeči, ztrácím s tebou čas!“
Odešel, v patách za ním správce. Halýša osaměla. Pomalu se
posadila na lavici pod oknem. Slyšela krále, jak v chodbě křičí na
panoše. Poroučel přinést meč. „Ne, žádné stráže, nic takového!

– 58 –
Tohle je jenom má věc!“ Správce odporoval. Jeho slovům ale rozu-
mět nebylo. „Mlč už!“ Latydarův hlas zanikl za rohem v chodbách
směřujících k jižnímu nádvoří.
Dívka vstala a bezmyšlenkovitě začala shledávat své věci. Zavá-
hala nad agrafou z rohu jednorožce, kterou jí vladař v nenadálém
rozmaru obdaroval, dlouze po ní přejížděla prstem a nakonec si ji
připjala na plášť. Dotek chladivého kovu a rohoviny ji probral.
Vyklouzla z komnat, tiše, nenápadně, jako zloděj – vždyť stejně
jako on kráčela po cizí půdě, v cizím domě. Ale musela se přece
dozvědět… musela!

* * *

Svítání bylo daleko.

Najednou ochozy okolo nádvoří zahlučely, prokmitly plameny
pochodní, lidské kroky, hlasy, křik. Utéct není kam. Ti dva se mimo-
děk nejprve přitiskli jeden k druhému. Hned nato kněžna vykřikla.
Král seběhl po schodech a stál pár kroků před nimi. V chladi-
vém zimním vzduchu se dech srážel v páru, bělavou v záblescích
pochodní jako sněhový poprašek pod jejich nohama.
Ostatní příchozí zůstali stranou, král přikázal.
„Kierysi, vezmi svůj meč,“ přikázal Latydar. Mávl za sebe a ze
stínu se okamžitě vyloupla nejistá chlapecká postavička. Kierysův
panoš podával pánu zbraň. „A ty, paní, ustup stranou.“
Dívka poslechla, omámená strachem.
„Braň se, jak umíš,“ řekl vojevodovi král. „A věř mi, dnes tě zabiju.“
„Ne, to nesmíš!“ Terža se vrhla k němu a chytila se jeho ruky.
„Stejně mě zpátky nedostaneš!“
Odstrčil ji, div neupadla, a přitom se na ni vůbec nepodíval.
„Ani tě nechci. Odstup zpátky a dovol tomuto muži splatit dluh,
který u mě má!“

– 59 –
 Křičela by, plakala, skočila by jim do cesty, kdyby se neozval
Kierys:
„Král má pravdu, srdce moje, ustup.“
Bezmocně a ohromeně udělala několik kroků od nich. Je přece
lepší, opakovala si v duchu, Kierys je v boji lepší, všichni to tvrdí,
tolikrát jsem o tom slyšela. Polovina vojska by vložila ruku do ohně,
že král se naučil zacházet mečem právě od vojevody a žák nepřed-
stihl učitele. Kierys zvítězí.
Jenže Latydar ustupoval pouze zpočátku. Vojevoda byl obratný,
byl vyšší a dodávalo mu sílu zoufalství. Zabiju‑li ho, letělo Kierysovi
hlavou, nastane zmatek a moji věrní nám snáze pomohou utéct za
hranice. Terže i mně. Po chvíli však byl přinucen přejít z útoku do
obrany. Vysilující a bezvýchodnější, než by si kdy pomyslil. Zranil
krále na pravé ruce a přinutil ho bojovat levou.
„Teď!“ vykřikl Latydar. Udělal ostrý výpad, Kierys uskočil, na
zasněženém dláždění mu uklouzla noha a on upadl.
Terža otevřela ústa k výkřiku, nedokázala však vydat ani slovo.
Scházel jí dech. A její duši bylo jak vězni v katových rukách, z nichž
nevyvázne nezmrzačen. Kněžna se jen dívala a dívala.
Pod Novou lunou opřel Latydar ostří meče o Kierysovu hruď
a položil na jílec obě ruce, aby zbraň silou celého těla vrazil pora-
ženému do srdce.
Ještě tlukoucího.
Vojevoda o milost neprosil.
Konečný okamžik se neúnosně protahoval v tichu rušeném pou-
ze neklidným dechem přihlížejících a smolným prskáním pochodní.
Malá rudá skvrnka na vojevodově šatě se pod hrotem meče pomalu
zvětšovala.
Stačí bodnout a změní se v horkou záplavu chladnoucí rychle
v zimním vzduchu.
Vtom se Latydar narovnal. Zdvihl zbraň a zasunul ji do pochvy.

– 60 –
 „Ty mizero,“ řekl unaveně, „ani zabít tě nedokážu. I dnes mi vy-
čteš slabost – jako tehdy, v Rozemsku?“ Odmlčel se a hleděl chvíli
na mokrou břečku pod svýma nohama. „Jeďte, jeďte si, kam je vám
libo. Vezmi si ji pokojně na své statky, nebudu vám usilovat o život…
Ale u dvora vás vidět nechci.“
Potom se bez ohlédnutí vydal zpátky ke schodům na ochoz,
zvláštně otupělý, s každým krokem pociťující větší bolest v utržené
ráně. Prošel těsně kolem své snoubenky. Nepodíval se na ni. Roz-
dupaný sníh promísený s krví zalévalo plné světlo Nového měsíce.

* * *

Vojevoda z Orlaku a Terža Zalatova opustili Kiřín doprovázeni svý-

mi lidmi ještě před ránem.
Také Halýša hned po souboji, který sledovala skrytá ve stínu
loubí, nařídila služebníkovi osedlat koně. Kněžna Terža ji zvala, ať
zůstane u ní, nebo se alespoň na společnou část cesty přidá k její
družině. Damalčanka nechtěla. Sama stěží tušila proč. Přála si pro-
stě zbavit se všech těch lidí kolem nadobro a bez otálení.
Když Nová luna pokročila o dvě hodiny blíž k ránu, odjela z Kiří-
na. Kvůli vyhnanému velmožskému páru otevřeli městskou bránu
už před svítáním a dívka provázená sluhou se prosmykla za knížecí
družinou.
Čaromocný měsíc dosud nesestoupil z oblohy. Všechno vrhalo
dlouhé, ostré stíny, přespříliš živoucí na to, aby nebyly děsivé. Ha-
lýšu zmáhala podivná malátnost, cítila se jako v horečce. Jako by
se proměňovala, její smysly se tříbily, něco v ní přerůstalo kamsi
do neznáma.
Proč bývá někdy tak nesnadné zapomenout na to, co zůstalo
za námi a nač nechceme ani myslet ani vzpomínat? ptala se sebe
sama v horečném polobdění, konejšeném pravidelným houpavým
krokem šedé klisny. Možná za to může ten jedovatý měsíc, v němž

– 61 –
každý rys lidské tváře vynikl jinak, jasněji a výrazněji – a mimoděk
prozradil o člověku přespříliš.
Přespříliš o tobě – i o mně.
Po tři následující noci se Halýše zdálo o jednorožci, který jí umí-
ral v náručí. Na bílé srsti temná krev a ve větru pronikavá vůně.

* * *

Latydarovi vyčetli, že je příliš velkorysý. I ti, kteří by raději viděli

na trůně vojevodu z Orlaku, pohrdali králem, jenž dovolí, aby mu
plivli do tváře, a nepomstí se. Médorg z Dybna, trynský zemský
správce, krále otevřeně, byť uctivě káral – a za zády pomlouval,
proplétaje pomluvu nářky nad osudem království. Vypudit mladé
manžele ode dvora a vzít Kierysovi postavení ve Velké radě není
zdaleka dostatečný trest za podobný prohřešek! Uloupená nevěsta
měla přízeň nejdůležitějších lidí v království – i Lutavise. Získala by
svému manželovi lesk, ba slávu, jíž se mu občas nedostává.
A přesto Latydar Kornelak připouští, aby ten lesk dopadl na
jiného a aby jinému rodila děti žena, které v žilách teče starobylá
vladařská krev. Co když jednou začnou Kierysovi dědicové – a třeba
on sám, osmělen slabostí ruky povinné trestat a posílen postavením
svého rodu i rodu své manželky – sahat po koruně?
Správce žádal krále, ať požene Kieryse před hrdelní soud a vydá
ho bez milosti katu za velezradu. Nedal se odbýt.
Má tvé slovo, že ho ušetříš? Co naplat – jsou okamžiky, kdy musí
král pro dobro vlasti slovo porušit… Je to kruté, vím! Byl bych první,
kdo by se za vojevodu z Orlaku postavil, nejít o tak závažný pro-
hřešek!
Opakoval to, hladil si šedinami prokvetlý vous a jeho úzká hu-
bená tvář vypadala ještě ustaraněji a důvěryhodněji než obvykle.
Latydar pokládal všechny strachy o osud své koruny za nesmys-
ly – a čím víc toho velmož namluvil, tím víc svého krále popuzoval.

– 62 –
Dvojnásob proto, že Médorg z Dybna ještě nedávno Kieryse před
Kornelakem při každé příležitosti chválil, vynášel jeho zásluhy
i moudrý úsudek. Dokonce se neostýchal dávat knížete z Orlaku
mladému panovníkovi za vzor – a teď si vynucoval vojevodovu
smrt. Nakonec vladaře popadl záchvat zlosti a  vyhnal správce
Médorga ode dvora. Ať prý na vlastní kůži zkusí, zda nebyl Kierys
přece jen potrestán dostatečně.
Správce odešel i se svou sestrou vdovou, odnášeje si pocit velké
křivdy.
Král zůstal sám.

– 63 –
 Pátá kapitola

Taržická kněžna, členka Velké rady, správkyně jedenáctého kraje

Veljana Nobarova přijala vpředvečer prvního února, před Svátkem
havranů nečekaného hosta.
Latydar Kornelak dorazil na její hrad za soumraku, s malou dru-
žinou, a žádal o přístřeší. Hned tušila, že ho k ní náhoda nepřivedla.
Teď to věděla.
Seděli proti sobě v komnatě, za okny hustě chumelilo. Dívali se
jeden na druhého se zájmem. Ačkoli se setkávali poprvé tváří v tvář,
pojilo je nezapomenutelné pouto už mnoho let.
Tohle je tedy žena, s níž se chtěl oženit můj bratr, říkal si Latydar.
Vyrovnaný výraz, nechybí jí neotřelý půvab a jemnost, nic nepro-
zrazuje kněžnin věk. Bude jí třicet a zrovna tak by před ním mohla
sedět dívka o hodně mladší. Ruce klidně složené na stole, štíhlé,
velice štíhlé prsty, rovné vlasy, rozpuštěné po zádech – a zamyšlené
oči, jejichž bledý jas snadno mátl.
Věděl, že otec potkal Vihorovu nevěstu jedinkrát, a přesto si ji
oblíbil. Každým rokem jí o svátcích zimního a letního slunovratu
posílal dary, jako by kvůli Vihorově smrti nezůstala cizím člově-
kem, ale byla skutečnou součástí královské rodiny. Poté, co Lutavis
padl, Latydar otce zastoupil i v této dobrovolně přijaté povinnosti.
Z lásky ke staršímu bratrovi, z úcty k otci, ze zvyku. I pro mladého
vladaře se žena, s níž si dvakrát ročně vyměnil zdvořilé listy, stala
mimoděk příbuznou. A navíc v Trynu jedinou. Kromě damalského
vladyckého domu, s nímž byl spřízněn přes matku, žádné další pří-
buzenstvo neznal. Nehlásili se k němu, odděleni hranicemi, časem,
nezájmem – a on se nehlásil k nim.
Změnila se Nobarova dcera od doby, kdy v této místnosti vítala
mého otce? Čím ho tehdy tak okouzlila?

– 64 –
 Nemohla být docela stejná. Kolik se za tu dobu přihodilo…
Ztratila matku, před čtvrt rokem otce, po němž převzala vládu
nad taržickým krajem a s ní i místo ve Velké radě. Prý spravovala
svěřené území už dlouho předtím a ne ledajak – moudrou a pev-
nou rukou. Její mladší sestra odešla za manželem na opačný ko-
nec Trynu a Veljana žila sama. Neprovdala se. Asi právě ta tichá
věrnost mrtvému, nestavěná nijak na odiv a přijímaná s naprostou
samozřejmostí, posilovala v Latydarovi pocit spříznění. Měl k dívce
důvěru, málokomu v životě věnoval podobnou. A proto dnes přijel.
Setrvávala téměř bez pohnutí a lehoučce, přátelsky se usmívala.
Přijel by, honilo se jí hlavou, kdyby pro něj nezůstalo tajemstvím,
co přesně se tady kdysi odehrálo? Jistě ne! Vlastně jsem ráda, že
o tom neví. Dnes bych volila slova jinak. Ale tehdy? Tak živé rány
se dotkl Lutavis král!
Byla velice nešťastná, jen nedokázala plakat. Mistrně skrývala
bolest za sebeovládáním, za přesvědčivou maskou vyrovnané mou-
drosti. Přála si zbavit se co nejrychleji toho prošedivělého přísného
muže, jenž jí přijel nabídnout jednoho syna za druhého, jako kupec
na trhu, který snad vůbec nechápe, co mluví.
Odmítla kralevice Latydara a na troufalosti, s níž nad ním mávla
zvysoka rukou, mělo kromě nezkušenosti a zoufalství svůj podíl
i vědomí, že vladař sám si mladšího syna cení málo, ačkoli moc
netušila proč.
Dnes byla jiná. Starší, a snad moudřejší nejen napovrch, ale
i uvnitř. Snažila se sledovat Latydara nezaujatýma očima. Příliš se
jí to ovšem zase nedařilo, poněvadž si brzy všimla, že se královští
bratři přece v něčem podobají, i když lidé tvrdili opak.
Postřehla skoro stejný pohyb ruky, stejné přimhouření víček
v zamyšlení. A hlas, hlas měli oba sourozenci málem k nerozeznání,
pouze způsob řeči se lišil.
Ta podoba ji zabolela, ale jaksi mile.
Přišel za ní s udivující žádostí.

– 65 –
 „Vyhnal jsi zemského správce a teď si přeješ, abych zaujala jeho
místo…,“ opakovala po něm, jako by si nebyla jista, zda ho plně
pochopila.
Přitakal.
„Proč jsi ho vyhnal?“
„To je těžké,“ pokrčil rameny. „Popravdě nikdy jsem se s ním ne-
byl schopen domluvit. Nevybral jsem si ho, prostě jsem ho zdědil,“
pousmál se. „Jmenoval ho otec těsně před smrtí, měl se starat o tu
část Trynu, z níž už byli vyhnáni útočníci. A já jsem na tom léta nic
neměnil. Vlastně jsem pána z Dybna ani neznal, jen jeho listy. Pak
jsem se vrátil a domluvili jsme se snad jenom na tom, jak pořádat
slavnosti. Hloupost, příjemná sice, ale hloupost! Ten člověk nebyl
nikdy v boji, seděl v zázemí, pečoval o dvě, tři města a o vlastní
majetky, ostatní nechával svému osudu, a přitom se tvářil, že bez
něj by se Tryn rozsypal jak ošatka prosa. Navíc neminul den, aby
mi neudílel otcovské rady, které jemu nepříslušelo dávat a mně
poslouchat. Nakonec přetekl pohár, trpělivý nejsem – a pak… Stalo
se spíš shodou okolností, že jsem ho nevyhnal mnohem dřív. Měl
jsem to udělat.“
Podruhé pokrčil rameny. Překvapila ji jeho otevřenost, předstí-
raná nevypadala.
„A vzpomněl sis zrovna na mě? Dodneška jsi mě neviděl, co
o mně víš?“
Chvilku hledal správná slova.
„S otcem jsem nesouhlasil ve spoustě věcí,“ odpověděl nakonec,
„ale v jednom ano. I já jsem měl rád Vihora a spoléhám doposud
na jeho úsudek. Zvolil si tě – a to mi jako důkaz, že ti mohu věřit,
stačí. A navíc,“ dodal, „ptal jsem se. Lidé tě chválí. Potřebuji někoho,
kdo bude chtít pomoci Trynu a mně, a ne vynášet neustále na odiv
svou převahu.“
Dlouho mlčela, zatímco svíčky hladově polykaly vosk a rodily
světlo.

– 66 –
 „Ano,“ promluvila potom zvolna, „přijmu tvou nabídku, můj králi.
Pokud ovšem nehledáš někoho, kdo by ti na všechno kýval…“
Zarazil ji odmítavým posunkem ruky.
„Hledám zemského správce, ne poskoka.“
Připili na svou dohodu. Za okny se zvedal vítr.

– 67 –
 Šestá kapitola

Natáhl se do dubnové trávy v lese nedaleko jezera.

S potěšením založil ruce za hlavou. Mezi větvemi rašících stro-
mů probleskovala blankytná obloha, tu a tam mračno prosvícené
sluncem. Všechna oblaka táhla důstojně k východu a pohled na ně
ukolébával.
Své lidi Latydar poslal napřed už včera. Poručil, aby na něj čekali
za pár dní v hlavním městě Damalu. Měl jich s sebou jenom pár
a velel jim starý rytíř Trak, který vladaři sloužil od chvíle, kdy přišel
Latydar co chlapec k otcovu vojsku. Po válce zůstal Trak s mladým
králem z hluboké příchylnosti – a proto, že mu na světě nikdo jiný
nezůstal. Trakovu ženu a dcery Rozemští surově zabili v prvním
týdnu války, o syny přišel v boji. Jak mu přibývalo let, občas ztrácel
pojem o skutečnosti a rozmlouval s milovanými mrtvými, ale Laty-
dar ho služby nezbavil. Naprosto na starce spoléhal. Ostatně Trak
stokrát dokázal, že je hoden vladařovy důvěry – ve věcech vážných
i méně důležitých, jako byla tato.
V dubnu Latydar využil příležitosti uniknout načas dvoru a pod
záminkou jednání se sousedním vládcem, které mohl bezpochyby
snadno obstarat i někdo jiný, se vydal toulat napůl nazapřenou po
kopcovité cizí zemi.
Ne na dlouho, jen chviličku si oddechnout. Neměl kolem sebe rád
zdi. Málo jim uvykl, za posledních deset, dvanáct let spal častěji pod
otevřeným nebem než v komnatách.
V zimě to ještě dokázal snést, ale s jarem se mu provlhlý palác
a úzké uličky Kiřína proměnily v nesnesitelné vězení.
Na Teržu dávno sotva pomyslel. Když o ni přišel, připadalo mu,
že se hroutí svět. Pár dní však uběhlo – a vystřízlivěl. Pak pocítil
úlevu. Dobře se stalo, že jsme se nevzali. Líbila se mu k zbláznění –

– 68 –
ale to bylo všechno. Asi by si ji časem skutečně zamiloval, kdyby
o jeho lásku stála. Jenže nestála – a Latydara to podivuhodně rychle
přebolelo.
Vždycky jakmile ho přešel vztek, býval upřímně smířlivý a až
lehkomyslně velkorysý. Proto když se těsně před svým odjezdem
do Damalu dověděl, že mladý vojevodský pár už očekává prvního
dědice, využil toho a napsal Kierysovi vstřícný list. Navrátil býva-
lému příteli místo ve Velké radě, jehož jej v prvním hněvu zbavil,
a pozval oba manžele zpět ke dvoru. Kněžně navíc poslal darem
nádherný zlatem vyšitý šat a diadém – potvrzující královu dobrou
vůli a bezděky také jeho chlapeckou zálibu v krásných věcech a vel-
koleposti, jíž se Latydar ani moc nebránil.
Hned nato odjel za hranice. S pocitem míru a svobody, spokoje-
ně – a toužil na pár dní zapomenout na korunu i žezlo.
Ostatně mohl si to dovolit. Taržická kněžna se ukázala být nej-
lepší zemskou správkyní, jakou bylo lze v Trynu najít.
Latydar ji měl rád. Stačilo několik týdnů a pouto mezi nimi se
přestalo podobat obrazům na vodě, které víc nejsou, než jsou. Říkal
jí sestro – a ona to přijímala se zvláštní laskavostí, přestože sama
krále nikdy bratrem nenazvala.
Mladík se převalil na bok a opřel se o loket, aby se poohlédl, kam
zašel kůň. Neviděl ho, a tak tichounce hvízdl. Nad nedaleké křoví se
pozorně zdvihla bystrá hlava – a po chvilce vyčkávání zase zmizela za
hradbou větví. Zhouply se – to z nich hřebec letmo uštípl pár lístků.
Voda šplouchala o zalesněný ostroh. Blížilo se poledne a vzduch
byl horký jako v létě.
Z opačného břehu jezera se ozvaly hlasy. Nějaká děvčata seběhla
po stráni. Osvěžit se. Písčinu ozařovalo slunce. Dívky na sebe vesele
pokřikovaly. Vzdálené zvuky se smísily s šuměním lesa a mírným
pleskáním vln.
Zase hleděl skrze koruny stromů na oblaka, mezi zuby stéblo
trávy, hořkosladce chutnající na jazyku. Začal přemýšlet o městě,

– 69 –
které chtěl postavit na rozvalinách Starého Trynovce. A taky o tom,
jestli už stihli královští heroldi splnit jeho rozkaz a v celé zemi lidé
vědí, že těm, kteří obnovují válkou zničené usedlosti, města a domy,
novým řemeslníkům, kupcům i stavitelům lodí se odpouští na deset
let daně.
Šlechta o tom ví skoro jistě. Některým se královo rozhodnutí
líbit nebude…
Starosti se mu vetřely do vzpomínky mimoděk a on jim nedovolil
proniknout naplno ke svému vědomí, houpání větví proti nebi je
stíralo a rámovalo mírem. Navíc Latydar přes svou zamračenost
málokdy býval opravdu těžkomyslný. Natož teď, kdy se zdálo, jak
se mu všechno daří.
I své okolí vnímal jen napůl. Teprve když hlasy koupajících se
dívek zazněly opravdu zblízka, probral se, trošku udiveně – a znova
se opřel o loket. Tentokrát pohlédl úzkým průzorem mezi stromy
k jezeru.
Jedno z děvčat bylo téměř u jeho břehu. Tmavovláska. Stála po
pás ve vodě a hrála si s ní. Točila se kolem dokola a konečky prstů
stříkala vodní clonu do všech stran. Potom proti slunci. Kapky se
barvily do duhova a padaly k hladině a na dívku.
Usmívala se. A byla krásná.
Stěží dokázal odtrhnout oči od oblého půvabu, drobných ramen,
od šíje s mokrým pramínkem vlasů, který vyklouzl z uzlu na temeni
a plazil se k důlku mezi klíčními kostmi jako potměšilý hádek.
Pomalu, neslyšně se položil zpátky do trávy, jež ho kryla před
dívčíma očima, a zadíval se opět vzhůru. Oblohy a větvoví si už ale
příliš nevšímal. Naslouchal hlasům. Na mělčinu připlavala druhá
dívka. Smály se spolu a cákaly na sebe, po nějaké době se zas po-
nořily a vracely se přes jezero zpátky.
Přimhouřil víčka a snažil se zachytit vzdalující se zvuky. Ospalý
klid byl najednou pryč, zato jako by se okolo rozjasnilo.
Znám ji. Určitě ji znám.

– 70 –
 Zvláštní. Říkal si, že není důvod vracet se k zimě a k ponižující
historii snoubenčina útěku. A přece byl. Ta Damalčanka, kterou
tenkrát vyhnal ze svého domu. Jestliže něčeho v celé té věci trochu
litoval, pak právě toho.
Damalčanka, jejíž jméno zapomněl a teď si je marně pokoušel
vybavit – ale kterou poznal okamžitě, najisto a bez váhání, za prů-
svitným závojem vodní tříště.
Tak hluboko se mu v zimě vtiskla do paměti její postava i jemná,
nevšední tvář. A neposlušný pramen hnědých vlasů.

* * *

Navečer téhož dne seděl v hostinské místnosti borovnické krčmy

a dosud přemítal o děvčeti, které mu dnes náhodou znova zkřížilo
cestu. Líbilo by se mu ji ještě potkat – jenom netušil, jak toho setká-
ní dosáhnout. Její jméno si nevybavil, ať se snažil sebevíc.
Příchod nového hosta by ho z přemýšlení rozhodně nevytrhl,
kdyby mladík v zemanském šatu a s aksamitovou čapkou posaze-
nou po městsku na stranu, sotvaže si Latydara s údivem pečlivě
prohlédl, nezamířil přímo k jeho stolu. Krok měl rozhodný, ale když
na Latydara promluvil, znělo to uctivě a velice váhavě.
„Můj vzácný pane, jaká čest…,“ začal. Radostně, příliš nahlas
a s lehkým náznakem neodbytnosti.
Krčmář po něm překvapeně loupl okem. Nechápal, proč se šlech-
tic ze sousedství obrací na cizince, který nevypadá ani starší, ani
výše postavený než on sám, s takovou úctou.
Latydar mladíka rychle umlčel posunkem. Nepřál si, aby lidé
věděli, kdo je. Jenže podobná chvíle jako tato musela přijít dřív
nebo později. Vždyť už za otcova života velel části damalských
vojsk a i později měl mnohé zdejší ve své družině. Předpokládal,
že ho rozladí, až na někoho z nich narazí, teď byl však zemanovou
vstřícností kupodivu potěšen.

– 71 –
 „Sedni si se mnou,“ poručil mládenci přátelsky, „ale prosím, pane,
na jazyk pozor!“ dodal tišeji. „Nemám chuť prozrazovat, co jsem
zač. Chci mít chvíli klid.“
Mladík uposlechl s těžko skrývaným nadšením, zatímco Latydar
přemýšlel, odkud přesně ho zná. Zdaleka se s ním nevidí poprvé –
o tom nepochyboval, na tváře měl paměť dobrou. Zato jména mu
z ní obvykle vypadávala okamžitě.
Naštěstí byl zeman hovorný. Navíc se jako pravý Damalčan brzy
zbavil ostychu před vznešeným pánem a přijal Latydarovo přání
vydávat se za rytíře na cestách s upřímnou samozřejmostí.
Nevypili spolu ani dva poháry – a už Latydar věděl s jistotou, že
Chardan Haberův z Lužinky bojoval celé dva roky pod jeho velením,
po bitvě pod Pramennými vrchy ho Latydar, jako čerstvě korunova-
ný vladař, dokonce s několika dalšími sám pasoval.
Potom se král doslechl, jak se Chardan musil vrátit domů, když
mu otec i matka krátce po sobě zemřeli a na rodném statku zůstaly
jen čtyři nedospělé sestry. „Teď už mám na krku jen tři,“ usmál se
zeman dobrosrdečně, „letos v zimě se nejstarší vdala.“
Nakonec Chardan Haberův mluvil o životě v kraji.
Tehdy se začal trynský vladař vyptávat na to i na ono – poháry
se plnily a prázdnily, na stůl přišla pečeně… a ani jeden z hodovníků
nikam nespěchal.
Před půlnocí se lužinecký zeman osmělil pozvat Latydara na svůj
statek.
Král zaváhal.
Ale když jej Chardan přemlouval a konečně dodal, ať neodmítá,
že chystají na zítřek Slavnost hříbat, na niž se sjedou sousedi ze
široka daleka, Latydar váhat přestal. Děvče, které se dnes koupa-
lo u jezera, muselo pocházet z okolí. Sotva tedy bude chybět na
sousedské oslavě značkování ročků a prvního sedlání. Nepřijde‑li
už ráno pomoci, jak to venkovanky dělávají, pokud je hospodyně
nezkušená, stěží si nechá ujít krocení hřebečků a klisen nebo

– 72 –
večerní hostinu pod otevřenou oblohou – zvlášť je‑li počasí tak
přívětivé.
„Jenom běda ti, můj milý pane,“ připomněl v žertu Chardanovi,
když přijímal pozvání, „jestli zítra komukoli řekneš něco jiného, než
že jsme spolu bojovali proti Rozemským! A budu ti vděčný, jestliže
zavítá do tvého domu někdo další, kdo mě zná, zavážeš‑li také jej
včas mlčenlivostí…“
„Jak si přeješ,“ kývl uctivě Chardan, „ale nikdo takový myslím na
Lužince nebude, muži odtud sloužili pod vojevodou.“
Doufám, že někdo, kdo mě zná, se přece objeví, pomyslel si La-
tydar – a s tím si budu muset poradit sám. A rád.
Na lože se odebral rozveselený vínem i očekáváním příštího dne.
Těšil se a přiznal si to.
Sny se mu mátly jeden přes druhý – a nad ránem ho pronásledo-
vala obvyklá noční můra zahlcující spánek děsy války.
Jen děvče, lehounce oblečené do závoje jezerní vody, v těch snech
nezahlédl.
Nezdávalo se mu o tom, po čem nejvíc toužil.

* * *

Ačkoli se na setkání s ní chystal, nakonec ho zaskočilo. Objevila se před

ním znenadání. Vyšla z domu Na Lužince a stanula na prahu přímo
proti Latydarovi. Téměř se ve dveřích srazili. Trhla sebou, spíš úlekem
než překvapením. Rozešli se ve zlém, pod lunou velké síly, nechtěla ho
už nikdy spatřit, naplnil ji strachem. Hrozil jí tenkrát. Co to jenom řekl?
„Naše sestřenka, sousedka z Pomezí,“ představil ji Chardan, „Ha-
lýša Jaldevicova. Chodívá občas mým sestrám pomoci, od Rynšiny
svatby.“
Ano, někoho takového tu bylo potřeba. Chardanovy sestry Laty-
dar poznal před chvilkou, nejmladší mohlo být sotva deset a té, co
byla nynější hospodyní, čtrnáct, patnáct.

– 73 –
 „A tohle, sestřenko, je…“
Přerušila ho.
„Já vím, kdo to je! Zapomněls? Byla jsem v Trynu…“
Úlek, lekla‑li se vůbec, ustoupil. Vystřídalo ho lehounce zdvižené
obočí a téměř neznatelné usměvavé zachvění rtů.
Její bratranec zrozpačitěl. Skutečně zapomněl. Bylo mu nepří-
jemně před vzácným hostem. Chytil tedy příbuznou za rukávec
a zašeptal jí rychle:
„Nech si to pro sebe!“
„Ctím přání každého, kdo v míru přichází,“ odpověděla kouskem
starobylého uvítání a přidala zbytek: „Kéž jsou všichni nakloněni
tvému hostu jak on tobě.“
S těmi slovy se vrátila do domu.
Latydar musil nejprve odbýt rozpačité Chardanovy omluvy, že si
neuvědomil… že má sestřenka pravdu… ano, v zimě vdával Rynšu,
měl plnou hlavu starostí… ostatně Ilša nebyla za hranicemi dlou-
ho – a pak, dlouho sem nechodila, až od jara… vlastně o Trynu ani
nevyprávěla…
„Nic se nestalo,“ uklidnil ho. „Tato panna ví o tajemstvích své.“
Potom se posadil na nízké stráňce proti statku, pod lipami. Byl
rád, že může být sám, než se sjedou ostatní. U nohou se mu stočil
starý dvorský ohař, který se mu přilepil na paty, jakmile Latydar
do Lužinky vešel.
Dívali se spolu na dům, z něhož čas od času vyšla dívka s dlou-
hým tmavým copem.
Jednou nesla dětem ven čerstvě dopečené bochánky ze sladkého
kvasného těsta. Seběhly se kolem ní jak vrabci. Umolousaný mr-
ňous, budoucí hrdý pán některého okolního hrádku, se jí chytal za
sukně a nemínil se pustit, dokud ho neodnesla k mámě.
Mezitím rozdala pár mírných pohlavků klukům, kteří nevěděli,
co počít se svou bujností, a servali se o koláče jen tak pro radost,
zato s nájezdnickým řevem.

– 74 –
 Pak Jaldevicova dcera dohlížela na čeleď.
Chystaly se stoly a lavice, na venkovním ohni se pekla selata
a skopové.
Všude jí bylo plno. Každou chvilku se po ní někdo sháněl. Mla-
dinká domácí paní, plachých očí a rozpačitého úsměvu, přenechala
sestřence v tento den plnou vládu nad rodným statkem s důvěřivou
vděčností, pouze pomáhat se snažila. Dvě mladší Chardanovy sest-
ry si šly po své chuti a zábavě.
Přijížděli další hosté, přibývalo halasu, smíchu. Kulhavý mladý
muž, asi třicetiletý, s pohlednou paní sestoupili z vozu – a Halýša
jim spěchala vstříc. Bratr, pochopil Latydar.
Pozorováním se bavil dobře přes hodinu. V samotě se mu zalíbi-
lo. V samotě, z níž dohlédl k ní. K zemance, o které přemýšlí.
A zatímco se dívá na její sebejistotu, na lidi kolem ní, dotýká se ho
cosi podobného závisti. Jaké to je, když člověk někam patří a všich-
ni jsou ochotni se za něj postavit, třebaže vidí jeho chyby, pravé
i zdánlivé? Patřit někam tak přirozeně, že se o tom nemusí mluvit,
natož pochybovat, samozřejmě, nezvratně někam náležet? Občas ji
stihnou nepřejícným slovem, protože se vymyká obyčejnosti, tahle
královna vlastních cest, ale ublížit jí, vzít jí důvěru a lásku? To ne.
Domov z ní dýchá, domov jí roste pod rukama, domovem nazveš
ji – a neprohloupíš.
A přece, ačkoli vyrůstá z tohoto kraje, jinak se obléká, jinak
vplétá kytku do vlasů, jinak se rozhoduje. Je svá. Lámat její vůli je
nemožné, krást jí svobodu hřích. Lesům a vodě, a nebi a zemi ji také
vzít nemůžeš, nejsi‑li zločinec nebo blázen. „Já klaním se jen Otci
světel…,“ zpívá se to tak, ne?
Z úvah ho vyrušil rozruch u stavení. Děti, které vyhlížely stádo,
přiběhly s křikem oznámit očekávanou chvíli.
„Hříbata, už je ženou!“
Latydar se váhavě zvedl z trávy a zamířil mezi lidi. Ohař zívl,
protáhl se a neochotně ho následoval.

– 75 –
 Sedmá kapitola

Možná že mnoha hostům připadala přítomnost Halýši Jaldevicovy

na Lužince o Slavnosti značkování hříbat navýsost přirozená, ale
ona sama ji pokládala svým způsobem za náhodu. Uvědomila si to
znova a jasně, když před svítáním vstávala dohlédnout na pečení
chleba.
S Haberovou rodinou ji sice vázalo pouto příbuzenství, zemřelý
pán domu byl vzdálenějším strýcem sourozenců z Pomezí, a v době
Halýšina osamělého spravování rodného statku jí Lužinečtí poskyt-
li největší podporu – jenže na druhé straně byly v poslední době
vztahy mezi oběma rodinami spíš rozpačité.
S Rynšou Haberovou si Halýša právě nepadla do oka. V mnohém
si byly podobné, a narážely o sebe jak dobře vykuté ocelové čepele.
O to víc vadilo, že Rynša byla starší, a přitom méně zkušená, ale
nechtěla si to připustit.
Haberova dcera stěží snášela sestřenčinu veselost, kterou neprá-
vem nazývala lehkomyslností, Halýšu odrazovala Rynšina přísná
tvrdost, jí samé cizí.
Když poté Chardana napadlo začít se dívat na Halýšu jinak než
jako na příbuznou a ona chtěla, aby všechno zůstalo při starém,
Rynša, žárlivě milující bratra, jí nedokázala tu nevstřícnost odpus-
tit. Zamračená nelaskavost přerostla v nepřátelství. Tehdy přestala
Halýša Lužinku navštěvovat – a během roku tomu docela odvykla.
Natolik, že ani po Rynšině svatbě a odchodu z kraje neměla chuť
nic měnit.
Teprve před pár týdny, na začátku března, zničehonic jí přišlo
líto poztráceného přátelství.
Bylo tenkrát vlhko v lese i na loukách, dokonce v polích tu a tam
stály kaluže. A všude, v každém příkopě i járku zurčela voda. Po-

– 76 –
toky a řeky se vylévaly, zaplavovaly olší a vrbiny, strhávaly jedny
břehy a podemílaly druhé. V lesích mokře vonělo naplavené jehličí
a loňské listí. Sotvaže přešla půlnoc, ozývali se ptáci. Kos rozčileně
vykřikl a proletěl předranní tmou, než začal zpívat.
A letos tu bylo ještě cosi navíc. Lekala se toho, nerozuměla tomu,
strhávalo ji to jak vodní vír větvičku na hladině. Krajina se změnila –
nebo se nezměnila a jiná byla Halýša? Dívka cítila tepot mízy pod
kůrou, ani se nemusila stromu dlaní dotknout, pod bosýma nohama
jako by nahmatávala chvění kořenů, nevyrostlých semenáčků de-
roucích se s námahou napovrch. Všechno se hýbalo, hašteřilo, mlu-
vilo, žilo, zachvívalo se, proudilo, tepalo, bolelo a laskalo – jenom
měsíc divně mrazil, a obíral dívku o část jí samé, jako by se Halýša
kdoví proč stala vínem v poháru, z nějž on, úplněk za úplňkem,
usrkává. Začala se měsíce bát.
Zato denní světlo jí přinášelo úlevu. Kolem poledne už slunce
hřálo. Bylo příjemné vykasat sukně a nastavit mu nejen tvář a paže,
ale i lýtka. Poprvé po zimě stáhnout boty a dotýkat se nohama země
přímo. Země, z níž stoupala síla, unavující a občerstvující zároveň.
Dívka obcházela polnosti, jak o tomto čase dělávala každoroč-
ně. Nepojmenovaná touha, čistá po jarní vodě, omamná touha bez
úzkosti ji obestřela.
Letos ji však kalilo vědomí, že obcházívala‑li po léta zdejší lesy
a meze jako hospodyně v duchu chystající příští dny, dnes je po-
tkává pouze co staré známé. Nepřísluší jí rozhodovat, ani jestli se
vytne v boroví souška, natož kam zasít pšenici.
Nevěřila by, že jí proto bude tak hořko. Jen se však jaro začalo
vkrádat do krajiny, jen se vítr opřel do zbytků závějí – všechno
někam spěchalo, na něco se připravovalo, kamsi mířilo – zatímco
ona netušila, co si počít s rukama najednou zbavenýma možnosti
přetvářet.
Utíkala z domu, toulala se po lesích na koni nebo pěšky, hledajíc
na zarostlých stezkách nejvíc sama sebe.

– 77 –
 Bratr i jeho žena ji nechali, ať jedná podle vlastního přání. Snad
chápali vzlínající hořkost jarních bylin, která dokáže pročistit –
i otrávit krev. A nechápal‑li to Ogien, Zalka ano. Halýša bratrovu
manželku několikrát přistihla, jak ji starostlivě pozoruje. Vadilo jí
to. Dráždilo.
Pochopení a starostlivost nemohly pomoci. Halýša si připadala
navíc. Navíc v domě, navíc v sadě, navíc na poli… A byla navíc. Obešli
by se bez ní, ve všem. V zimě, když odjížděla s kněžnou do Trynu,
věřila, že čas ji sám naučí srovnat se s novým postavením na rod-
ném statku. Ne. Sama si musím pomoci, říkala si teď.
Domov jí zkrátka zjara hořkl na jazyku s nečekanou silou.
Chodívala se ráda dívat na divoké koně. Jedno stádo přicházívalo
pít k jezeru. Hřebec pískové barvy, s tmavým pruhem na zádech,
klisny a hříbata, všechno hnědky od světlé až po téměř vranou.
Pozorovala je a nepřemýšlela přitom o ničem. Pouze se jí někdy
letmo dotkla vzpomínka ze zimy, vzpomínka s divokými koňmi na
srázné stezičce. Zpočátku ji odháněla. Noc pod Novou lunou totiž
v Halýše zanechala nezvyklý vtíravý strach z čehosi nepojmeno-
vatelného. Později ale dívka zimní vzpomínku přijala – a nejen tu
jedinou, na Bardavanské údolí. Přesto nesmyslný strach z luny
nezapadl jak peníz do hlubiny, zůstal a chladil.
Pískový hřebec větří, zdvihá hlavu. Tuší snad přítomnost lid-
ských očí?
Mohla bych zajít častěji na Lužinku, napadlo Halýšu znenadání.
Tam mě potřebují. Děvčata se nevyznají v hospodářství. Rynša
byla vtělený oheň, až příliš rázná a soběstačná, všechno si zařídila
po svém – a tak po její svatbě a odchodu si každou chvíli nevědí
sourozenci rady. Na starou dětinskou tetu se lze spolehnout stěží.
Ostatně mnoho Lužineckým dlužím. Teď mám příležitost splá-
cet, co pro mě udělali, když nám nájezdníci vypálili Pomezí.
Přemýšlela však přesto dlouho.

– 78 –
 Uvažovala, nakolik se bratranec smířil se skutečností, jež se
nedala změnit. Nakolik se vzdal naděje, že by Halýša opětovala
náklonnost, kterou si jí netroufl nikdy přiznat otevřeně, ale o níž
dívka sebemíň nepochybovala.
Nakonec dala důvěru jeho prosté, zemanské moudrosti, co se
spolehlivě drží pevné půdy.
Mohu zajít na Lužinku třeba každý týden, řekla si. Já a Chardan
víme jeden o druhém dost, abychom po sobě nežádali nemožné.
On se smířil s přátelstvím – a já ho za to ctím. Nebýt Rynši, dávno
by ledaco přebolelo.
Rozhodla se.
Pak na bosé nohy navlékla opánky. Vodou nasáklý mech jí za-
mlaskal pod nohama, jak při obouvání přešlápla z nohy na nohu.
Trošku se lekla, zdálo se jí, že přitom zamumlal cosi v neuchopitel-
ném prastarém jazyce. Ale zahnala ta slova jako mámení.
Půjdu. Zase dál.
Rozběhla se k Pomezí, vybírajíc si mezi kalužemi a pramínky
kousky sušší cesty.
Domů přišla zarousaná – jako divocí koně, kteří cválali tajícím
sněhem.

* * *

Cítila, že ji nespouští z očí – a byl to pocit nepříjemný. Snažila se

Latydarovi vyhýbat, ale mezi tolika lidmi a v neustálém pohybu to
nebylo jednoduché. Navíc ji sledoval jen zpovzdálí.
Nejprve se značkovala hříbata. Oddělili je od matek a do hebké
kůže jim vypalovali značku pánů na Lužince, vlaštovku v letu. Spá-
lená srst nepříjemně páchla a zvířata se plašila nečekanou bolestí,
kterou zaháněla až chladivá mast z býlí. Ocejchovaná hříbata, stále
trochu polekaná, potom muži zahnali do druhé ohrady, zpátky ke
klisnám, na louku svažující se k říčce.

– 79 –
 Tráva sladce voněla, mast zmírnila palčivost čerstvé rány, klisny
se chovaly pokojně… Brzy si hříbata hrála a popásala se, jako by se
nic nestalo. Jen ta bázlivější se lekala lidské pozornosti, obhlížení,
ukazování. Podívej tamtoho hřebečka! Ten má hezky stavěné nohy,
inu, je vidět dobrá krev…!
Přátelé i známí chválili Chardanovi stádo, jak se slušelo, a někte-
ří už přemýšleli, jestli by neměli sjednat koupi některého zvířete
namístě. Ve zdejším kraji choval koně málokdo, a proto Haberův
syn většinu těch svých prodal do okolí. Sousedé je kupovali rádi,
v Damalu vždycky dávali přednost domácím koním před těmi, které
honívali na trhy handlíři z Trynu nebo pastevci z Vanedu.
Kolem poledního začali Chardan a jeho sestry zvát hosty ke
stolům. Většina lidí se vydala od pastvin k prostřené tabuli. Jen
pár mužů, kteří se chystali poprvé sedlat odrostlá hříbata, zůstalo
roztroušeno u ohrad. Zdržely se i některé ženy. Mezi nimi Halýša.
Důležitá práce v domě byla hotová a ona chtěla, aby sestřenky
převzaly své pravé místo. V tom se ukázala prozíravější, než bývala
Rynša – a navíc ji do dvora nic netáhlo.
Ani Latydar neodešel.
Postával opodál, opřený lokty o hrazení. Podívala se po něm
zpod víček. Zbytečná opatrnost! V tom okamžiku se jejich pohledy
setkat nemohly.
Latydara zaujal vysoký hřebec, jeden z asi desítky divokých koní,
které se nedávno podařilo chytit, když spásali ozimy, a kteří teď
čekali na svůj příští osud.
Zvíře s ušlechtilou klabonosou hlavou, silné, pevné a krásně
rostlé, zrovna předurčené pod rytířské sedlo, vynikalo navíc výji-
mečnou kovově lesklou, ocelovou barvou.
„Na toho se ani nedívej, pane,“ oslovil Latydara Chardanův pod-
koní. „Je posedlý běsy!“
Na důkaz svých slov se přehoupl přes ohradu a přiblížil se k hřeb-
ci. Bič pro jistotu pevně svíral v ruce.

– 80 –
 Kůň se okamžitě vztyčil na zadní a vztekle se na vetřelce osopil.
Zaútočil na něj kopyty. Podkoní zaklel, uhnul a zvíře několikrát
řádně přetáhl bičem. Vydráždil ho tím ještě víc a musel nakonec
poněkud nedůstojně z ohrady utéci, zatímco hřebec vítězně poha-
zoval hlavou na dlouhém, lehce zpoceném krku.
„Mrcha!“ ulevil si muž. „Krasavec, ale nebude z něj nic, leda žrá-
dlo pro psy. Potloukl už dva lidi.“
„Na takového koně nesmíš chodit s bičem,“ ozval se Latydar.
„Neumíš‑li to s ním, dej mu pokoj, ať ho nezkazíš.“
Dívka mimoděk postoupila o krůček blíž.
Podkoní, starší rázný chlap, se zamračil a změřil si mladíka úko-
sem.
„Pane, já krotím divoké koně víc než deset let. Od časů, co se
v kraji přemnožili. Počítám, že tys ještě dávno neměl rytířské
ostruhy, když jsem prvnímu takovému srazil hřebínek! Jsi cizinec
a host, ale při vší úctě – nemáš mi co radit!“ Dokončil svou řeč velmi
rozhořčeně, a že se špatně ovládal, hodil vztekle bič na zem.
„Zkusím to sám,“ pronesl klidně Latydar.
„Zláme ti kosti. Takové potvoře je na rozdíl ode mě jedno, jsi‑li
host nebo zdejší,“ mračil se podkoní.
Halýša znala tyto bouřky. Neměly dlouhého trvání.
Zvědavě se přiblížila o další krok.
„Co by zlámal,“ mávl rukou mladík. „Jenom jděte všichni pryč,
potřebuji klid. Být s ním sám!“
Poslechli neochotně, podkoní, dva pastevci, hlouček kluků,
děvečka z vedlejšího statku, nejspíš snoubenka jednoho z pastev-
ců – i Halýša. Odešli o kus dál, posadili se na hromadu kamenů
u nedalekého hájku a zvědavě pozorovali cizincovo počínání.
Halýša zůstala raději sama, skryla se ve stínu staré borovice na
stráni nad pastvinou.
Latydar vstoupil do ohrady vraty, pomalu, velice pomalu, ne-
spouštěje z koně oči.

– 81 –
 Dívej se na mě, tak, jen klid… Budu ti něco povídat… Ne, neboj
se, jenom se dívej přímo na mě.
Koňské uši přilepené k šíji se pozvolna zdvihaly, napřímené
kornoutky se obrátily k mladému muži a nejisté oči ztrácely zuřivý
lesk.
Co, nepokouší tě zvědavost? Jistěže ano, pojď si mě prohlédnout!
A já taky o malý krůček blíž – ty ke mně, já za tebou… Nono! Copak!
Tak je to správně…
Halýša udiveně sledovala dění v ohradě. V životě neviděla, jak
někdo krotí koně tímto způsobem. Ale slyšela o tom, prý si tak pod-
maňují koně Rozemští. Ohlávku přátelské řeči jim nasadí, na uzdu
trpělivosti a klidu uvážou…
To nemůže dokázat, předvádí se, trynský král, jak má ve zvyku!
Chardanův podkoní se ve své věci vyzná.
Míjely tiché, nekonečně trpělivé chvíle. Uplynula půlhodina –
Latydar stanul přímo před zvířetem.
Hřebec k němu sklonil hlavu – a projevoval pouze přátelskou
zvědavost, ani smítko útočnosti. Začal muže nerozhodně očichávat.
Ten lehoučce, jako by si jen spolu hráli, opatrně nasadil koni
ohlávku. Hřebec neklidně zafrkal. Kornoutky uší se nerozhodně
sklopily. Záhy se ale znova upokojil. Dovolil, aby ho Latydar hladil,
dokonce aby mu objal hlavu a přitáhl si ji mazlivě na prsa. Naslou-
chal mužovu tichému hlasu, který mu svěřoval nějaké tajemství.
Halýša strnula překvapením. A nejen ona. Nikdo z diváků neče-
kal podobný konec nebezpečné hry.
A potom z houští přilétl oblázek. Halýša mohla pouze hádat od-
kud. Nezmýlila se však, když v duchu obvinila jednoho z podkoního
vnuků, který asi nesnesl dědovu prohru, navíc prohru s cizincem.
Házet dokázal znamenitě. Trefil koně přímo do slabin, a zprudka.
Zvíře se vyděsilo. Vytrhlo hlavu z Latydarova objetí, cvaklo po
něm zuby, poskočilo proti němu a hrudí jej srazilo na zem. Proč jsi
mi ublížil?

– 82 –
 Hned nato se začalo vzpínat a tlouct kopyty těsně kolem ležícího.
Halýša stěží ztlumila výkřik. Připadlo jí, že ačkoli kůň asi nechce
muže zabít, přece jej kopytem zasáhl. A opravdu, objevila se krev.
Spěchali na pomoc, ale dřív než doběhli k ohradě, poradil si La-
tydar sám. Sotva se hřebec přestal vzpínat, hbitě se stáhl z dosahu
kopyt a zvedl se na nohy.
Okolo ohrady bylo najednou plno lidí. Podkoní vypadal vyděšeně,
bezpochyby mistrného vrhače kamenů poznal. Pokoušel se ovlád-
nout zběsilého koně. Nesmyslně a pozdě, protože Latydar se už
dostal do bezpečí. Starý muž zas vytáhl na zvíře bič. Latydar mu
ho rozčileně vytrhl z ruky.
Hřebec lítil, vyhazoval a útočil proti ohradě.
„Dejte mu všichni pokoj,“ křičel Latydar, „dejte mu pokoj, nebo
si srazí vaz!“
„Ten kůň je démon, sedlali ho duchové!“
„Hlouposti! Mlč už! Při svých šedinách bys měl mít víc zdravého
rozumu! Opovaž se na to zvíře sáhnout!“
Doprostřed všeho toho hluku vstoupila Halýša, dosud trochu
zadýchaná leknutím, ale navenek zcela klidná.
Rozehnala čeleď i děti a obrátila se k Latydarovi s rozhodností
domácí paní. Slušela jí. Pohled na dívku zmírnil mladíkovo rozhoř-
čení jak čarovný proutek z lísky, o půlnoci slunovratu trhaný.
„A ty, můj pane, pojď se mnou do statku. Ta rána potřebuje ošetřit.“
Zdráhal se.
„Nic to není, škrábnutí… Nemusí každý vědět…“
„Půjdeme zadem.“
Vykročila před ním a pečlivě skryla pobavené pousmání.

* * *

Šli sice zadem a vyhnuli se hodujícím hostům, ale ve světnici nara-

zili na starou Chardanovu tetu. A tak Halýše nezbylo než nejprve

– 83 –
umírnit její hořekování. Stařenka za poslední měsíce sešla a zdě-
tinštěla, povídavost ji ovšem neopustila, spíš naopak.
„Posaď se, tetičko, a nerozčiluj se,“ chlácholila ji, a zatímco tetu
usazovala na lavici, obracela se ke služce: „Přines víno, anebo…,“
podívala se letmo na Latydarovu ránu a usoudila, že tolik zase ne-
krvácí, „… anebo raději pálenku.“
Druhé děvče poslala pro vodu, plátno, mast…
„Však víš, co je třeba!“
Latydar přihlížel dění v místnosti s mlčenlivým zájmem. Za oka-
mžik se rozhostil pořádek.
„Ty, můj pane,“ řekla Halýša, „ty si taky sedni.“
Poslechl ji bez odporu, stejně jako ostatní. Konečně rána způso-
bená kopytem rozdivočelého koně musela jistě dost bolet.
Služka s  pálenkou se vrátila. Halýša nalila kapku stařence
a o dost štědřeji počastovala hosta. Druhá děvečka přispěchala
s vodou, jehlou a režnou nití, mastí ze svízele, jitrocele a šalvěje
a s plátnem. Halýša rychle natrhala z jemné tkaniny pruhy.
V tu chvíli se tetička ozvala:
„Její bába byla rozená felčarka, pane, a Ilša je po ní. Co by si taky
jinak chudák počala, pět let sama, statek na krku! Tady shánějí
zemanku, i když jim chybí porodní bába.“
„Nalij si ještě trošku pálenky, tetičko,“ přerušila ji dívka a otočila
se k hostu. „Svlékej, prosím, halenu, můj pane.“
Udělal, co řekla. A přece. Bylo mu to nepříjemné. Halýša vycítila
lehkou rozmrzelost – zdálo se jí, že nechuť, s níž stáhl potrhanou
a zašpiněnou košili přes hlavu, pramení z ostychu.
Jen halenu svlékl, teta promluvila znova.
„Chlapče milý,“ div nezalomila vrásčitýma rukama, „ty sis musil
v té válce užít své!“
Neodpověděl na to nic, Halýša si však všimla, že se pro sebe
usmál.
Začala opatrně vymývat roztrženou paži.

– 84 –
 Teta v nářcích na válku pokračovala.
„Můj nejstarší vnuk, co bydlí na západě, taky nevyvázl zrovna
lehce. Bojoval pod trynským králem, jako Chardan. V posledním
roce ho ťali mečem přímo přes tvář. Sotva se po něm teď nějaké
děvče ohlédne!“
„A co by se taky ohlíželo, tetičko! Vždyť je zasnoubený, a pokud
vím, o slunovratu se žení, ne?“
„Ty jsi hned se vším hotova, děvenko,“ pokárala ji stará paní.
Halýša neznatelně pokrčila rameny a kývla na služku:
„Zapal kahánek a podej mi jehlu a nit. Raději ránu zašiju, je hlu-
boká.“
Chviličku bylo ticho. Halýša zatím protáhla jehlu plamenem
a navlékla nit. Ale ještě ani s šitím nezačala a stařenka spustila
zase.
„Takové rány! Žes to vůbec přežil, pane! Ta jizva na boku vypadá,
jako bys býval měl namále. Inu, zemané a rytíři jsou malé panstvo!
Určitě s vámi vymetali kdeco a sami vyšli bez úhony. Chardan sice
nedá na trynského krále dopustit, ale já si myslím, že ten své jizvy
nepochybně nepočítá, vždyť nemá co!“
Halýše se najednou udělalo mdlo. Dnes je takové dusno! Zčer-
venala, zbledla. Pocítila nepatrné zachvění paže, kterou ošetřovala.
Viděla své zakrvácené prsty, a pak její oči sklouzly k starším i čerst­
vějším jizvám na Latydarově těle, hlavně k tomu skutečně ošklivě
poznamenanému pravému boku. Byla si jistá, že občas krále dosud
trápí.
Proč se nebrání? Ano, bylo by ponižující hájit se před přestár-
lou pošetilou ženou. On se však asi vůbec nechce obhajovat. Nebo
neumí.
Narovnala se nad zašitou ranou a přetřela čelo hřbetem ruky.
Potom bez rozmýšlení vyhrkla:
„Pro všechno na světě, tetičko milá, mlč už konečně!“

– 85 –
 „Halýšo,“ bránila se stařena dotčeně, skoro plačtivě, „takovou
neúctu k mým bílým vlasům si od tebe nezasloužím, křičíš na mě
jak na děvečku!“
Dívka se hbitě opanovala.
„Odpusť,“ omluvila se rychle, „nemyslela jsem to zle. Já… je tako-
vé horko… a zatočila se mi hlava.“
„Tobě taky?“ zeptal se šeptem Latydar. Chytil Halýšinu dlaň
a stiskl ji ve své. Podruhé zčervenala. Neodpověděla mu. Ošetřování
dokončila mlčky a nevnímala ani tetu, která se opět nezadržitelně
rozpovídala.
Potom se vytratila ze síně. V chodbě minula Chardana, k němuž
se teprve teď doneslo, co se stalo u ohrad, a který pospíchal za
vzácným hostem.
Posadila se na truhlu.
„Toho koně od tebe koupím, příteli,“ slyšela Latydarův hlas.
„Zabije tě, můj pane,“ namítal Chardan. „Copak bych si to mohl
vzít na svědomí?“
Tetička broukavě přizvukovala…
„Proč by mě zabil! Potřebuje si zvyknout. Koupím ho za jakoukoli
cenu…“
„Dám ti hřebce darem, přeješ‑li si ho tolik, můj pane – ale… toužil
jsem věnovat ti něco lepšího! Ne zvíře, které bych beztoho nakonec
musel dát utratit.“
Víc neposlouchala. Vstala a odběhla z domu k jezeru pod lesem.
Teprve tam získala zpátky ztracenou rovnováhu.

* * *

Z několikadenního vedra se narodila bouřka, první letos na jaře.

Divoké, hrozivé chumáče černých mraků bobtnaly a srážely se nad
krajinou. Od západu se ozýval hrom.

– 86 –
 Přesto nespěchala pod střechu. Z  bouřky nemívala strach,
třebaže k ní cítila úctu příbuznou úctě krajiny, která také zná sílu
vichřice, deště, krup a blesku.
Kéž jenom dobré přineseš, oslovila Halýša náhlý závan větru,
jak velel obyčej.
Spadly první horké kapky.
V tom okamžiku za sebou zaslechla kroky. Ohlédla se.
„Hledal jsem tě,“ řekl Latydar. V zorničkách se mu odrazilo ostré
světlo blesku.
Uhodilo. Téměř vedle nich.
Na opačném břehu jezera, tam, odkud král včera zahlédl koupa-
jící se dívky, vzplála borovice. Jasným, vzhůru, ano, přímo vzhůru
šlehajícím plamenem.
Halýšu vyděsil ten blesk jako žádný v životě. Zaslechla totiž zasa-
žený strom – vykřikl jak člověk probodený oštěpem nebo mečem,
ne, jinak, docela jinak…, a přece…
Latydar smrtelný vzdech stromu nevnímal. Zato nadšeně děko-
val Halýšinu leknutí – vždyť ve chvilce slabosti dovolila, aby ji objal.
Ale když ji chtěl políbit, rozhořčeně se mu vymkla. Ustoupila však
jen o krok.
Hustě se rozpršelo, provazce vody šlehaly zem. Borovice hořela
dál. Stáli proti sobě. Doléhal k nim praskot větví. Halýša se třásla.
Zahřmělo zase, už mírněji. Bouřka se hnala pryč jak splašené
stádo. Hrom odezníval v dálce.
Schovali se pod rozložitou lípou. Skrze mladinké, sotva rozvinuté
listí na ně dopadaly kapky dál… Co na tom záleželo, stejně byli oba
mokří na kůži. Z vlasů jim stékala voda.
Podlehl jednomu ze svých rychlých rozhodnutí.
„Chci si tě vzít!“ řekl. Nahlas, aby přehlušil hukot deště, ohně
i oblohy.
„Ne, to není pravda!“ odrazila ho prudce. „Tropíš si ze mě smích,
vidím to na tobě!“

– 87 –
 „Oči ti neslouží. Potřebuji vedle sebe takovou, jako jsi ty. Králov-
nu pro Tryn!“
„Posmíváš se mi!“ opakovala.
Borovice planula krvavou září, už nenaříkala.
„Nevíš snad, co jsem zač? Zemanka z bezvýznamného rodu… po
boku vladaře z domu Kornelaků! Tvoji lidé…“
Nedokončila. Ostře, skoro zle se zasmála. Závan větru jí vhodil
do tváře hrst kapiček z lipového listí. Klouzaly jí po lících jak slzy.
„Lidé si zvyknou. A co je nám vlastně po nich!“
Pokusil se ji znovu obejmout, ale odstrčila ho.
„Ne. Nevěřím ti!“
„Cože?“
„Nevezmu si tě, vzácný pane. Nechci se ještě vdávat, a kdybych
chtěla, vyberu si někoho z našich… Zanech žertů!“
Bouřka se stočila zpátky, podruhé uhodilo poblíž.
„Vdáš se za prašivého zemánka a budeš třít bídu s nouzí?“
Rozhořčeně sebou trhla.
„Co po měšci, sama nemám mnoho!“
„Proto dáš přednost nějakému sedlákovi, který dovolí, aby ses
udřela na zadluženém statku? A budeš za deset let podobná loňské-
mu jablku – stará, kyselá a scvrklá. Anebo si rovnou sama uschneš!
Já bych ti položil k nohám Tryn!“
Pokud ji chtěl zranit, podařilo se mu to.
„Jiné Tryn k nohám pokládej! A mně dovol jít!“
Nedokázala vyčíst z Latydarovy tváře, co se mu honí hlavou. Byla
přesvědčená, že muž stěží zvládá vztek. Vždyť se mu jeho pošetilý
žert nezdařil. Snad je král dokonce uražený.
„Na mou duši,“ řekl konečně pomalu a se stínem údivu, „dáváš
mi košem!“
Dostala chuť osvobodit se od něj dočista. Jak liška, zázračně za-
chráněná ze sklopce, zmizela v deštivém lese. Bez jediného dalšího
slova. Lípa za ní chtivě hmátla větrem rozhoupanými větvemi. Po-

– 88 –
tom si zlomyslně zaševelila. Slyšela její hlas. Cítila v zádech strom,
který se po ní natahuje, a pohled muže, který ji chtěl spoutat.
Prostoupil ji nesmyslný děs. Utéct, jen utéct pryč…, je lhostejné
kam!
Latydar stál ještě dlouho zamyšleně pod lípou. Světle zelené
lístky po něm šepotavě stříkaly vodu.

– 89 –
 Osmá kapitola

Blížila se půlnoc. Stěny komnaty, ověšené kůžemi vzácných zvířat

a obrazy vyvedenými ve zlatě a pestrých barvách, zahaloval měkký
šerosvit.
Křehce vyhlížející mladá žena v nenápadném šatě z drahocenné
látky, ozdobená stříbrnými šperky, zvedla hlavu, když jí služebnice
ohlásila pozdního návštěvníka.
Zastavil se ve dveřích. Mládenec sotva osmnáctiletý. Po rozem-
ském způsobu se uklonil až k zemi, smeknul přitom huňatou čapku
a pernatým křídlem, připjatým na ní ozdobnou broží, zametl zem.
Potom uctivě přistoupil o tři kroky blíž k ženě sedící před stojanem.
Na desce z bukového dřeva dovezeného lodí z dalekého Vanedu po-
zvolna nabývaly tvaru bytosti nového obrazu. Mladík čekal, dokud
paní neodložila štětec. Sledoval ji s oddaným obdivem. Věděla o tom
a v duchu se usmívala.
„Jdeš pozdě,“ řekla a obrátila k němu obličej s drobnými ústy
a jemnou, trochu dětsky působící bradou. „Právě jsem se chystala
jít spát.“
Kněžna Charin Zara, Karai‑Dharova dcera a manželka rozem-
ského vladaře promluvila bez výčitky, ale mládenec se přesto začal
zkroušeně omlouvat. Nechala ho a myslela na to, jaké náhodě vděčí
za skutečnost, že šikovný a bystrý chlapec, který se jí zamilovaně
koří, je zároveň panošem jejího manžela.
Vdala se brzy po válce. Dharid‑Nyr si ji vzal proto, aby dosáhl
na korunu. Ale nenáviděl jejího otce. Nenáviděl bývalého vladaře
celou bytostí, nenáviděl ho za hrob, ve všem, na čem ulpěl jeho stín.
Nenáviděl Karai‑Dhara i v jeho dceři.
Jediné, co kníže Dharid‑Nyr snesl, byl svatební obřad. Po něm vy-
kázal manželce jedno křídlo yzarského hradu a zapověděl jí z něho

– 90 –
vycházet a kdykoli mu vstoupit na oči. Od okamžiku, kdy dala kní-
žeti slib, vídala Charin manžela jenom potajmu a zpovzdálí. Malou
ruku, nyní položenou v klíně, nezdobil prsten. Rozemští prstenem
pečetili pouze svatby uzavřené z lásky – jedině milovaná manželka
nosívala kroužek v podobě olivové snítky, na jehož vnitřní straně
bývalo vyryto vyznání. V urozených rodinách, po válce, která vyko-
řenila rody i duše, se jím mnoho žen nepyšnilo.
Přesto poslat manželku ihned po obřadu do ústraní bylo nevída-
né. Pro panenskou nevěstu, jejímž věncem ženich zvysoka pohrdl,
to znamenalo pokoření a hanbu. Ale Charin Zara se nebránila.
Mlčela o své potupě a jen nemnozí znali pravdu. A ti nemnozí byli
spolehliví, neprozradili tajemství, které bylo radno zachovat.
Ubíhaly dny a týdny, měsíce. Lidé se přestali divit, že vladařský
pár nikdy není vidět pohromadě. Kněžna a její muž asi nežili ve
velké shodě, co na tom? I ti, kdo věděli všechno, uvykali.
Kdyby se kněžna protivila, mohla vladaře zničit. Měl mnoho od-
půrců, u nichž by Karai‑Dharova dcera našla zastání. Ptali by se, zda
Dharid‑Nyr nesedí na rozemském trůně neprávem, nezpečetil‑li
manželství, díky němuž trůn získal.
Charin spojence nehledala. Stáhla se poslušně do svých komnat
a odtud sledovala každý krok svého muže, vědoma si vlastní moci
připravit ho o korunu. Moci, jíž však zvolna pozbývala, poněvadž
kníže Nyr získával v rozpolcené zemi obdivuhodně rychle pevnou
půdu pod nohama. Byl obratný, chytrý a sliboval stát se jedním z nej-
silnějších vladařů v historii národa. Obklopil se zbrojnou družinou,
která mu byla naprosto oddaná a hotova položit za Dharid‑Nyra bez
sebemenšího zaváhání život.
Pokynutím ukončila panošovy omluvy.
„Ke knížeti dorazil posel,“ řekl poté mládenec, s další hlubokou
poklonou. A dodal významně: „Z Trynu.“
Na tváři se jí objevil mírný údiv.
„Dovezl snad list ode dvora?“

– 91 –
 „Ne. Vlastně… trochu,“ odpověděl. „Bývalý zemský správce na­
bídl našemu vladaři své služby. Kornelak ho sesadil, a tak si chytrák
hledá teplé místo jinde. Můj pán četl list nahlas rytíři Séned‑Marovi,
takže jsem všechno slyšel. Správce se vychválil do oblak,“ mladík
mávl rukou s výrazem nejvyššího pohrdání, „– a prodal by svého
krále za jakékoli lepší postavení ve zdejší družině. Ostatně nezastí-
ral, že se chce Kornelakovi pomstít.“
„A kníže?“
„Roztrhal ten list. Naházel ho kousek po kousku do ohně. Je dnes
od rána ve špatném rozmaru – a velkorysá nabídka z Trynu asi
přesáhla hranice jeho trpělivosti. Řekl poslovi, že zrádců a intriká-
nů má ve vlastní zemi dost a nehodlá živit ještě trynské. Bývalému
správci pak vzkázal, ať se Rozemsku vyhne obloukem, protože za
takovou podlost by ho on, Dharid‑Nyr, přikázal pověsit.“
Pokývla hlavou.
„Děkuji, Thorene.“
Políbil lem jejího roucha a odešel.
Charin Zara se zvedla z křesla. O něčem přemýšlela. Když chůva
pomáhala kněžně se svlékáním, dostala paní chuť jí o trynském
poslu povědět. Ostatně Lita byla Trynčanka.
Čím déle totiž Rozemští pobývali za války na obsazeném tryn-
ském území, tím více zakořeňoval v jejich šlechtických rodech zvyk
dávat dětem trynské vychování, které pokládali za vznešenější. Do-
konce i ti, co se je obávali poskytnout synům, aby se dědicové snad
nezpronevěřili obyčejům předků, přiváděli svým dcerám trynské
zajatkyně, většinou šlechtičny, za chůvy. V Rozemsku ženy nemohly
do záležitostí země zasahovat – a budou‑li jemnější a vzdělanější,
stanou se nádhernější ozdobou domu svého manžela. Víc od nich
obyčej nežádal.
Také Karai‑Dhar svěřil jedinou dceru do trynských rukou. Byla to
chyba, na niž nikdy nepřišel. Neměl Charin Zaru v lásce. Podobala
se jeho manželce, kterou kdysi miloval – ale zároveň pouze vzpo-

– 92 –
mínka na ni v něm dokázala vyvolat nepříjemný záchvěv špatného
svědomí. Proto se dceři vyhýbal.
Znamenala však pro něj i nástroj, s jehož pomocí si mohl získat
oddanou podporu mocných spojenců. Uměl ten nástroj mistrovsky
využívat.
Zasnuboval Charin Zaru od počátku války. Pokud dívčin snou-
benec padl, a to se stalo třikrát čtyřikrát, nebo se vladaři znelíbil,
přislíbil Karai‑Dhar Zařinu ruku dalšímu. Od doby, kdy zahynul
vladařův syn, následník trůnu, se panna stala pravým pokladem.
Její manžel totiž měl mít největší naději na to, být Karai‑Dharovým
nástupcem.
Potom Karai‑Dhar padl pod Pramennými vrchy a právo rozho-
dovat o osiřelé dívce získal její nejbližší mužský příbuzný z otcovy
strany, poněvadž Charin Zara dosud nedosáhla pětadvaceti let,
v nichž se rozemská žena stávala plnoletou. Otcův bratranec přivedl
dívku do svého domu. Ale naštěstí pro ni se nedokázal rozhodnout,
jestli se s ní má oženit sám – nebo ji přenechat synovi. Navíc se
po Karai‑Dharově smrti chopil koruny Izbat, lurský velmož, zvaný
Zuřivec, a začaly vleklé spory o rozemský trůn, do nichž nebylo
radno vstupovat příliš bezhlavě.
Nakonec však poručník Karai‑Dharovy dcery usoudil, že Zuřivec
není tak silný, aby se udržel i po válce. A tehdy u něj láska k moci
zvítězila nad láskou k synovi. Tak se Charin Zara stala strýcovou
ženou – a vzápětí vdovou.
Už od svatební tabule musel ženich vstát a místo do lože mladé
manželky pospíšit na hradby Yzaru, jež oblehlo trynské vojsko. Při
druhém útoku prokláli Trynští ženicha oštěpem. Brzy nato padl
také jeho syn.
Rozvrat spojený s porážkou Rozemska způsobil, že než se zbylí
dívčini příbuzní – ostatně velmi vzdálení – dohodli, komu má být
povinna poslušností nyní, dovršila Charin Zara pětadvacátý rok
života. Směla si vybírat sama. A vybrala si, i když tušila, co ji čeká.

– 93 –
 Dnes stála u otevřeného okna svého pohodlného a honosného
vězení, dívajíc se do noci.
„Nepůjdeš spát, holubičko?“
Chůva něžně pohladila dívku po vlasech.
Přilnula ke své svěřence jako k vlastní krvi, proto se po válce
nevrátila domů s ostatními zajatkyněmi. Neměla se ani kam, ani
ke komu vracet. Dívku, které dělala společnost přes deset let, žár-
livě střežila, jak jen její síly stačily. Cítila náklonnost ke každému,
kdo byl k Zaře vstřícný a přátelský, kdo ji ctil – a nepřátelství by si
vysloužil, kdo by na kněžnu křivě pohlédl. Rozemskému vladaři
nemohla přijít na jméno a její odpor k němu se velice blížil čiré
nenávisti.
„Ještě nejsem unavená…,“ odpověděla kněžna.
„Stalo se něco nepříjemného?“ vyptávala se Lita měkce.
Zavrtěla hlavou.
„Nic. Jenom se mi cosi připomnělo. Přijel posel z Trynu, od něja-
kého člověka, který chtěl prodat svého krále za truhlici zlata… A tak
na něj teď musím myslet.“
„Na toho zrádce?“ podivila se chůva.
„Ne. Na Kornelaka.“
Do obličeje se jí opřel vítr ze stepi a zvedl dlouhé vlasy připo-
mínající křídla noční labutě. Na obzoru blikaly červenavé zorničky
pasteveckých ohňů.
„Kvetou šípky,“ řekla náhle, zdánlivě bez souvislosti s předchozí-
mi slovy. Ale chůva bezpochyby pochopila, nač dívka naráží, protože
odpověděla:
„Tady ano. Zato v Trynu, kdepak na začátku dubna růže! Tam je
do nich ještě daleko.“

* * *

– 94 –
Jenomže tenkrát před dvanácti lety byl červen a kolem cest jeden
šípek za druhým obalený erbovními kvítky. Proč jí právě ty keře
uvízly tak přesně v paměti?
Tvrz na samém úpatí Bělohor nevzdorovala útoku Trynských
dlouho. Rozemští ji drželi od počátku války a pokládali ji za bezpeč-
nou, ale domácí vojsko bylo mnohem početnější. Obránci podlehli.
Ty z nich, kteří přežili konečný útok, naházeli vítězové do řeky
Pstružné, která nesla mírné jméno, vřely v ní však dračí vody. Před
pár lety odnesla mrtvoly bělohorského panstva, teď se mstila na
jeho vrazích. Královská vojska neznala slitování. Lutavis, z bolesti
nad ztrátou prvorozeného syna, přikázal nikoho nešetřit a ani po
téměř půl roce rozkaz neodvolal. Rozemští vojáci o tom věděli
a rvali se o to zuřivěji.
K ženám se Trynští velitelé zpravidla chovali milosrdně. Vyděše-
né houfce i osamělé tulačky s dětmi na rukou, jimž byl darován život,
bloudily zemí vydány na pospas válce, vlkům, hladu – a zdivočelým
vojskům. Putovaly od hradu k hradu a milosrdenství nenacházely
většinou ani u svých, natož u nepřítele. Kradly, prodávaly se za
chleba v krčmách a umíraly z nedostatku.
Skupinka rozemských žen odsouzená k  podobnému osudu
přešlapovala na nádvoří dobyté tvrze. Vojáci oddělili Trynčanky
znevolněné nájezdníky, o ty bude dobře postaráno. Šest Rozemča-
nek, dvě děti a jedno děvče dosud čekaly na ortel. Děti plakaly a ty
ženy, které právě ztratily muže sloužící v hradní posádce, bezútěšně
vzlykaly s nimi.
Slunce pražilo, až se z něj dělalo mdlo. Konečně přišel starší
muž v krví potřísněném krznu. Doprovázel ho na svůj věk vytáhlý
asi třinácti‑ nebo čtrnáctiletý chlapec ve zbroji zdobené stříbrem
a hubený voják s přilbicí pod ramenem.
„Můžete jít,“ řekl muž, „ať už jste pryč, než si to rozmyslím.“
Poslechly ho okamžitě. Vyzáblý voják se za nimi díval. Najednou
sebou prudce trhl, naklonil se k veliteli a cosi mu tiše pověděl.

– 95 –
 „To děvče tady zůstane!“ poručil velitel vzápětí.
Skupina vyděšenější než prve zrychlila krok. Jen děvče se zarazilo.
„Pojď sem!“
Šla. Bledá, ale bez jediné slzy.
Vlastně tu byla náhodou. To otec si vynutil, aby podnikla dalekou
cestu z Yzaru za ním. Ženich, kterého jí tentokrát vybral, se nechtěl
spokojit se zasnoubením na dálku. A nebýt bouřky, jež přinutila
malou družinu hledat přístřeší právě tady…
Z ramenou jí stáhli plášť. Odhalili hubené, dosud dětské paže
pokryté od zápěstí k ramenům složitým ornamentem. Lilie, graná-
tová jablka a draci. Tmavě hnědý vzor vynikal na bílé kůži. Modrý
safír vsazený v důlku hrdla se pohupoval, jak pod ním prudce tepala
krev.
„Je to pravda!“ vykřikl voják.
Býval před válkou písařem a v ledasčem se vyznal. Jednou do-
konce s poselstvem navštívil Rozemsko a oči měl všude.
„Copak by tady asi pohledávala Karai‑Dharova dcera?“ opáčil
nevěřícně velitel.
Na to voják odpověď nenašel, přesto dál trval na svém. Žádná
jiná dívka nebo žena v Rozemsku nemohla být ozdobena tímto
ornamentem.
„Kdo jsi?“
Zapírat nemělo cenu, věděla to. Stíhala ji smůla, otcovo vojsko
leželo nedaleko, dávno by byla u něho…
„Charin Zara, kněžna yzarská,“ odpověděla špatnou trynštinou.
„Vidíš, můj pane,“ v hlase bývalého písaře zněla vítězosláva.
Vzácný úlovek vyvolal mezi vítězi poprask. Vojáci se stáhli okolo
děvčete, uzavřeli kruh. Bála se, nebo na to nenašla čas? Nepama-
tovala se.
Dcera démona.
Zvětšiny si ji prohlíželi se směsicí nenávisti a pověrčivé hrůzy.
Soudili, že by bylo nejbezpečnější ji na místě zabít a její tělo spálit.

– 96 –
Snad čekali, zda se jim před očima nepromění v dvouhlavou šelmu,
když se prý v takového netvora proměňoval její otec. Ale touha po
pomstě brzy převážila nad strachem. Vzpomněli si na umučené
ženy, obětované děti, zabité přátele. Všechny křivdy a bolest, jež
Trynští zakusili, u některých i pouhá obyčejná podlost probuzená
válkou se vtělily do jejich zášti.
„Dej nám ji, vzácný pane!“ zvolal kdosi a další se k němu přidali.
Dav potřísněný krví, cizí i vlastní, unavený, zoufalý, zuřivý zástup
se dychtivě zavlnil.
„Ne. Zítra ji pošleme ke králi. Ten musí rozhodnout, jestli není
pro Tryn důležitější živá.“
Poslechli ho. Neradi. Vojevoda byl ovšem královým důvěrníkem.
A vojáci navíc pochopili, že nechce, aby vzali pomstu do vlastních
rukou před chlapcem, jehož dostal do opatrování. Dokonce pomstu
na děvčeti skoro stejně starém jako on. Vždyť dosud neuvykl hle-
dět válce do tváře, kralevic, naděje Trynu. Teprve několik týdnů ho
dělilo od chvíle, kdy přišel k otcovu vojsku.
„A třeba ji i Karai‑Dhar dostane zpátky, má‑li holka skutečně
jakou cenu. Ale počítám, že jestli té rozemské čubce dávno nechybí
věneček, cestou k tatíčkovi ho určitě ztratí. Bylo by mi ctí se o to
postarat!“ zahulákal zaprášený hromotluk v čapce pobíjené plíšky.
Ostatní se smáli.
Zavřeli ji do místnůstky u vyvrácené brány, která jediná zůstala
kupodivu téměř nepoškozená.
Tenkrát se bála, určitě. Hrozně se bála. Byla si jista, že ji otec
obětuje bez mrknutí oka. Děvče znamenalo pro většinu Rozem-
ských, pro jejich démony a nemilosrdné bohy proměnlivých tváří
pramálo. Vladař si najde jiný způsob, jak odměňovat spojence, než
příslib Zařiny ruky. Zvlášť kdyby vojáci splnili, čím jeden z nich vy-
hrožoval, bylo by lepší, kdyby se sama zabila. Zneuctěnou dceru by
Karai‑Dhar nepřijal, třeba by mu ji vnucovali. Měla by menší cenu

– 97 –
než divoký pes, nehodila by se ani za oběť pro běsy. Hůř, vrhla by
na vládce stín své hanby.
Věděla o světě dost. Napohled hýčkaná, ve skutečnosti krmena
spíš nepřátelstvím než obdivem. Dcera muže, jenž dvě země utopil
v krvi.
Posedla ji hrůza.
Nastala noc. Vojáci venku pili a hulákali. Na ni si nevzpomněl
nikdo ani s vodou. Připadala si zaživa pohřbená a snad by jí bylo
lépe opravdu ležet v mohyle. Škvírou mezi prkny ve dveřích viděla,
koho vojevoda vybral, aby ji nazítří doprovodil k trynskému králi –
pětice mužů a mezi nimi hromotluk, který vyhrožoval.
Potom zaslechla zpovzdálí rozčilený hlas chlapce, který oblé-
kal stříbrnou zbroj. O cosi se přel, nejspíš s vojevodou. Starší muž
mluvil klidně a uctivě, ale rozhodnost, zaznívající z jeho řeči, bez-
pochyby vypovídala o tom, že neústupně odmítá jakýsi kralevicův
požadavek.
K děvčeti dolehly pouhé útržky jejich rozhovoru, nepochopila
z něho nic. Jen svoje jméno rozeznala.
Svíral ji hlubší a hlubší děs ze zítřka. Potila se tím děsem. Plakala.
Ve své úzkosti by vzývala i otcovy démony, ale neuměla to. Navíc
nevěřila v pomoc krutých bytostí žádajících krev nemluvňat. Přesto
by u nich žebrala o smrt, znát správná slova.
V horečnaté hlavě si vybavila jenom starobylou prosbu, kterou ji
naučila první trynská chůva. Uklidňovala se tím, že hledala význam
spletitých slovíček cizího jazyka. Volala trynsky o pomoc – a ani ji
nenapadlo, jak je to podivné.
Po půlnoci halas venku utichl a ona, vyčerpaná, začala dřímat.
Probudil ji šátravý zvuk. Kdosi poslepu odemkl dveře, potichu je za
sebou zavřel a tápal místností. Skrčila se do kouta, srdce ji dusilo
v hrdle.
Neznámý člověk vykřesal oheň a zapálil loučku.

– 98 –
 V komíhavém světle zakřiknutého plamínku poznala chlapce,
který ve dne doprovázel vojevodu. Pochopila už tehdy, kdo to je.
Teď ho pozorovala s překvapením, nepřátelstvím a strachem.
Promluvil na ni, ale spěchal. Nerozuměla mu. Musel všechno
zopakovat pomaleji.
„Pojď rychle se mnou!“
Zavrtěla hlavou. Pokusil se ji chytit za ruku, vyškubla se mu.
„Co po mně chceš, kralevici?“
„Chci tě dostat odtud, k vašim,“ odpověděl vztekle.
„Proč?“ vydechla nedůvěřivě.
„Jsou věci, které člověk musí udělat. I když nechce,“ řekl, jako by
si přál pouze ji odbýt. „Pospěš si, pod kopcem čeká kůň.“
„Ty mi pomáháš utéct? Mohl bys mě přece propustit! Lžeš mi,
chystáš nějakou past!“
„Nebuď hloupá,“ zlobil se a úzká tvář mu zčervenala rozčilením.
„Propustit bych tě mohl snad za tři, za čtyři roky, až budu velitelem.
Tak dlouho čekat nemůžeme. Navíc,“ dodal rozhořčeně, „být velitel,
pouštět bych tě nemusel, nikdo by si nedovolil na tebe vztáhnout
ruku. Ale vojevoda…, je mu to jedno. K ďasu! Vzpamatuj se, nebo si
přeješ jet ráno s vojevodovými muži? S tím v pobíjené čapce? Nevíš,
co ti slibovali? Vezmu jed na to, že svůj slib splní.“
Přestala mu odporovat. Dovolila, aby ji vyvedl ven, pobořenou
branou, ve stínu kolem zdí a pak dolů po svahu. Zakopli o mrtvoly
Rozemských. Strhl ji k sobě a přitiskl jí dlaň na ústa v obavě, že
vykřikne.
Potom byli na kraji lesa. Čekali tam dva koně.
„Doprovodím tě,“ vysvětlil a vypadalo to, že se přitom zlobí sám
na sebe.
„Ne!“ vyhrkla z ní neutuchající pochybnost.
„Ale ano! Narazit na tebe někdo z našich, budeš ráda, když budu
s tebou.“

– 99 –
 Jeli tmou. Cesta se svažovala do roviny. Za brodem leží rozemská
vojska.
Zastavili, sotva uslyšel zvuk vody narážející o břehy. První hvěz-
da vstávala.
„Kdybych já udělala, cos udělal ty,“ řekla, „poručil by mě otec
koněm uvláčet.“
„O tom mizerovi nemluv,“ přerušil ji ostře, „nebo budu litovat
ještě víc než teď, že jsem ti pomohl. Není dne, v němž bych ho ne-
proklínal.“
S tím ji nechal odjet. Hleděl za ní, jak se brodí přes řeku. Poté
pobídl koně k návratu.
O pět dní později byla u toho, když ke knížeti Karai‑Dharovi
dorazil spolehlivý špeh z Lutavisova tábora.
A proto věděla, co netušila ani většina Lutavisových přátel. Vědě-
la, proč trynský král zanevřel na svého syna a nikdy víc mu nevrátil
svou důvěru – on, který neuměl odpouštět ani zapomínat.
Zatímco Trynští umírali, propustil kralevic dceru úhlavního
nepřítele země, protože prý neměl dost sil, aby zabránil jejímu
zneuctění zdivočelými vojáky.
Lutavis byl tvrdý k sobě i k lidem okolo. Syn ho zklamal. Lehko-
myslností, pošetilostí, měkkostí nehodnou vážnosti chvíle. Nemohl
svou chybu nikdy napravit – a tvrdilo se navíc, že Latydar Kornelak
se o to s podivnou zatvrzelostí odmítal byť snažit.
Lutavis zase nechtěl slyšet chlapcovo vysvětlení. To první ani
kterékoli příští.
A Latydar otci brzy přestal vysvětlovat cokoli. Svéhlavý kralevic.

– 100 –
 Devátá kapitola

Zatímco byl král za hranicemi, vojevoda orlacký přijal jeho výzvu

a navrátil se ke dvoru. Objevil se v Kiříně brzy po Latydarově od-
jezdu. Tak záhy, až to bylo s podivem – a některé dokonce napadlo,
jestli Kierys, jenž vladařovu povahu znal lépe než ostatní, na Laty-
darovo odpuštění dávno nečekal.
Dorazil bez sebemenší známky pokory či lítosti, jako by se od
trůnu vzdálil z vlastní vůle a z vlastní vůle se teď zase rozhodl
naopak. Sebevědomí, které knížeti navíc slušelo, div nedokázalo
všechny přesvědčit, že tomu tak skutečně bylo.
Kierys se pouze neubytoval ve svých komnatách v paláci, ale
najal si honosný a pohodlný dům na náměstí. Do něj pak přivedl
manželku a také svoji matku, protože mladá žena, očekávající s pod-
zimem první dítě, bude potřebovat pomoc.
Latydar přijel z Damalu na konci května, dřív, než ho vůbec kdo
začal vyhlížet, podivně neklidný. A zjistil, že jeho dávný přítel je už
zase pánem mnoha obdivujících duší u dvora i ve městě.
To krále nepřekvapilo, ostatně Kierys zanechal v Kiříně známé,
přátele a zapřisáhlé příznivce. Nepříjemně zaskočen se však cítil,
když poznal, jak hluboká náklonnost vznikla za těch pár týdnů mezi
Kierysovou rodinou a zemskou správkyní.
Taržická kněžna, poněkud osamělá v novém světě a vskrytu
zarputile bojující s nepříjemným dojmem, že se mění i to, co se
měnit nemá, předně ona sama, našla ve vojevodském domě otevře-
né dveře. Chodila tam téměř denně. Ti lidé jí byli blízcí, rozuměla
jim – a navíc ji přijímali s nepředstíranou radostí.
Latydara se dotkl stín ne nepodobný žárlivosti.
Ať třeba vojevodu povolal zpátky a odpustil mu, zůstal mezi oběma
muži zdvořilý chlad, jejž každá připomínka minulosti jen zdůrazňovala.

– 101 –
 Dává‑li tedy Veljana svou důvěru Kierysově rodině, vzdaluje se
mně, myslel si Latydar. A nemýlil se. Chvíli si dokonce spílal do
hlupáků pro velkorysost, již Kierysovi prokázal.
Rozhovory s Nobarovou dcerou o věcech země teď častěji pře-
růstaly ve střety. A ty nabývaly na ostrosti. V tisíci drobnostech La-
tydarovi připomínaly rozepře, které míval s Kierysem. Král se stěží
zbavoval pocitu, že ztrácí spojenkyni a získává dalšího protivníka.
Byl slepý, když si už dopředu neuvědomil, jak výrazně se Veljana
podobá vojevodskému páru – měla téměř stejné způsoby, téměř
stejné vychování, dívala se na život a na lidi skoro stejným pohle-
dem. Nebylo nic přirozenějšího, než že v sobě navzájem najdou
zalíbení. Kromě toho Kierys, jenž hluboce miloval svou manželku,
věnoval zemské správkyni obdiv, s nímž se netajil, právě kvůli té-
měř sesterské podobnosti mezi ní a Teržou. Dobře si jí všiml.
Latydarovi by se líbilo najít ve snoubence svého bratra opravdo-
vou příbuznou, pro niž by oslovení sestro nezůstávalo pouze neopě-
tovaným vyjádřením zdvořilosti. Rozladilo ho proto, nakolik se mu
Veljana vzdálila. Přijmout novou skutečnost pro něj nebylo snadné.
Navíc neklid, který si přivezl z Damalu, ho v Kiříně neopouštěl.
Naopak, sílil. V půli června to už Latydar nemohl vydržet na místě.
„Zítra odjíždím, sestro,“ oznámil své správkyni.
Překvapeně sebou trhla a hezky klenuté čelo přelétl sotva zna-
telný mrak.
„Mohu se tě ptát kam?“
Zaznělo to uctivě, a přece s lehkým přídechem nevůle, kvůli
němuž v Latydarovi vzkypěla krev.
„Jistě, jsi zemská správkyně! Trynovec se staví. Musím ho vidět.
Dokonce se sluší, abych byl u toho, až budou klást první kameny
chrámu.“
Stín nevole zmizel. Smířila se už s jeho snem obnovit Trynovec
co nejrychleji, i když mu zprvu říkala, že na to, aby se začalo stavět,
je příliš brzo. Pokladna nebyla právě plná.

– 102 –
 „Pozdrav za mě Modravu,“ ozvala se. A oba zároveň si vzpomněli
na kraj, kde zemřel Vihor.
Latydar přistoupil o krok blíž a udělal pohyb, jako by se chtěl
konejšivě dotknout její ruky. Ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
Jenom přikývl.

* * *

Nazítří za sebou Latydar zanechal úzké uličky Kiřína a vydal se

k jihozápadu. S malou družinou a v sedle výtečného koně by uběhla
dlouhá cesta rychle, ale Latydar nespěchal.
Poprvé putoval na zvířeti, které si přivedl z Damalu. Stálo ho
spoustu námahy a trpělivosti napravit, co v dubnu způsobil mis-
trovsky hozený kamínek. Musel ochočovat hřebce znova od začátku
a mnohem pomaleji. Po nepříjemném zážitku ztratil kůň k mladí-
kovi důvěru a bylo vlastně s podivem, že vůbec dovolil, aby si ho
Latydar odvedl z lužinecké ohrady. Když se ho pak poprvé pokusil
osedlat, shodil šedák nevítaného jezdce, ukolébaného zdánlivou
povolností zvířete, tak, že Latydar skoro dva týdny kulhal.
Nakonec si však stříbřitého hřebce získal. Uměl to s koňmi lépe
než s lidmi. Teď stačilo, aby Latydar zavolal nebo jen hvízdnul,
a Třpyt za ním přiklusal krotce jako pes – ačkoli jinak na sebe ne-
dovolil sáhnout nikomu, komu jej Latydar přímo nesvěřil do rukou.
V sedle pak strpěl jedině samého krále.
Cesta k moři jim byla příjemná oběma. Stopy války se pomalu
ztrácely, zarůstala je laskavá tráva. I když družina míjela spoustu
rozvalin a i když muži vídali vyhladovělé chudáky žebrat v ulicích
měst, tu a tam stará spáleniště zas ožívala novými statky. Obilí zrá-
lo. Dvouzrnná pšenice voněla příští moukou a prorůstaná chrpami
i vlčími máky už teď v sobě skrývala dožínkové věnce, nejdražší
diadémy nad dívčími čely. Úroda slibovala být neobvykle bohatá.
Také dobytku a koním se dařilo.

– 103 –
 A i řady žebráků řídly, čím víc se poutníci blížili k obnovovanému
královskému městu, kde mnozí, kteří dřív nikde neměli zastání,
našli práci a výdělek. Trynovec vstával z trosek.
Socha Sirany z Rokle, která doposud stála nad dávným pohřebi-
štěm knížat a králů, osamělá, tichá a oprýskaná, hleděla k němu vy-
drolenými, zamženými zorničkami. Na její kamenné hlavě, v koruně
pokryté lišejníkem, toho roku zahnízdili stěhovaví ptáci. Vykládalo
se to jako nadějné znamení.

* * *

Polozapomenutý obyčej přikazoval králi dohlédnout na to, jak jsou

pokládány základy chrámu v sídelním městě. Dávná knížata prý
sama pomáhala na stavbě – a Latydar se rozhodl udělat totéž.
Červencové slunce pálilo a on dřel od rozbřesku do soumraku
jako poslední pomocník. Okolo se nepotloukal nikdo z velmožů ani
nikdo ode dvora s dobrou radou, ať král svou povinnost nepřehání,
a s pochybností, zda se to vlastně sluší. Dokonce se málem nenašel
žádný, kdo by se divil – vždyť šlechtici z okolí také přicházeli pomá-
hat. Copak je nějaký důstojnější úkol než ten, který přijímají tady?
Pracovali do úmoru. Špinaví od prachu, v hluku spousty hlasů
a klapotu kamenických kladívek, jen v nohavicích a rozhalených
košilích s vyhrnutými rukávy, nebo bez košil, nejeden poznačen
na opáleném těle jizvami z války, která se na této stavbě zdála ne-
skutečně vzdálená. A všichni spokojení se svou svobodou, jež jim
dovoluje dělat cosi navýsost důležitého.
Večer býval Latydar zmožený nezvyklou námahou a unavený tak,
jak býval snad pouze v prvních týdnech u vojska, dokud nezesílil
a nenaučil se snášet dny a noci v boji i sedle s naprostou samozřej-
mostí. Ale byl šťastný a za nocí spal, aniž by ho týrala můra, věčná
přivolávačka prožitých hrůz.

– 104 –
 O tomto městě snil roky. O městě, v němž bude odevšad vidět
na nebe, na klíny divokých hus. Starý Trynovec pro něj znamenal
jenom útržky dětských vzpomínek – sochy v Háji předků, staleté
stromy kolem dědova paláce a hradby, v dálce řeku Modravu.
Kolik dnů cesty to je odtud k místu, kde zahynul můj bratr?
Deset?
Teď mu pod rukama vyrůstalo srdce nového města, které bude
jiné. A přece jako by se do něj vtělovala i duše toho, jež bylo před
lety pohlceno zmarem. Vracela se k lidem a měla příchuť domova –
ani Latydar, který domov nikdy nepoznal, ji nepřehlédl.
Pomáhal na stavbě chrámu a snažil se myslet přitom pouze na
něj a na město. Neustále se mu však v představách vynořovala dívčí
tvář. Jako by měla se vším, o čem snil, něco společného, vracela se
častěji a častěji.
Pokoušel se ji odehnat.
Odmítla mě – a dobře se stalo. Vždyť jsem ráno neznal ani její
jméno – a večer ji žádal o ruku. Věděl jsem, co dělám? Stěží! opa-
koval si – a čím víc si to říkal, tím větší nabýval jistoty, že by znova
jednal stejně. Několikrát se přistihl, jak si hvízdá písničku, kterou
se naučil za války od svých vojáků a skoro ji už zapomněl.

Proč jen, má paní,

mám tě tolik rád,
když ještě včera
byla jsi mi cizí?

Jak rychle přišel,

stejně rychle zmizí,
můj pane, ten obtížný cit!

Mýlíš se, paní,

stokrát mohu chtít!

– 105 –
 Leda až umřu, potom snad
tě nebudu už milovat.

Jestli však v zemích za Branami

vzpomínky naše budou s námi,
i tam se budu znova ptát,
proč tě, má paní, mám tak rád.

Tak je to,
moje sladká paní,
i kdybych chtěl!
A nechci ani.

Jaldevicova dcera mu nešla z mysli, ačkoli potkal hodně tako-

vých – i krásnějších. Tančil s nimi, ve vzácných okamžicích odpo-
činku po vítězných bitvách, o slunovratech, na slavnostech u dvora.
Rozmlouval s nimi. Bylo mu vedle nich příjemně a líbily se mu. Ani
ho ovšem nenapadlo žádat některou o ruku.
Jen s Teržou Zalatovou bylo jinak. Válka na ní nezanechala nejmenší
stopu. Běsnění, démoni, bolest zůstaly té panně vzdálené. Naprosto se
odlišovala od žen, jež Latydar do té doby poznal. Život po jejím boku
sliboval pokoj a úplné odloučení od všeho, co leželo za ním.
Zahleděl jsem se do vlastní touhy, do výmyslu – jako by se jelen
zahleděl do orlice proto, že si přeje mít křídla.
Když se teď, po svém návratu z Damalu, setkal s kněžnou v Kiříně
znova, podivil se své dřívější zamilovanosti. Srovnávat zemanku
Halýšu s vojevodkyní bylo jako hledat příbuznost mezi divokými
lučními liliemi a růžemi z velmožské zahrady.
Ale ke mně se líp hodí plané lilie.
Přesto otálel. Tentokrát by si nerad cokoli namlouval. Snažil se
zapomenout. Nedařilo se to. Příchylnost k damalské dívce v něm
trpělivě zrála jako pšeničný lán, nezadržitelně.

– 106 –
 Na konci srpna, když se chrámové zdi už šplhaly k obloze a pa-
novník odjížděl nazpět do Kiřína, rozhodl se aspoň k jednomu.
Poslal do Damalu služebníka s příkazem, aby se v tajnosti dozvěděl
o Jaldevicově dceři, co o ní jen lidé poví, – a snad i víc. Pokládal
takovou cestu za rozumnou.
Zprvu chtěl úkol svěřit Trakovi. Spoléhal na něj nejvíc ze svých
lidí, ačkoli to bylo spodivem. Vždyť starý rytíř náležel k těm, které
kdysi Lutavis pověřil, aby jeho syna hlídali na každém kroku. Všech
otcových hlídačů se Latydar zbavil, jakmile se stal králem. Traka
ne. Věděl sice dobře, že kdyby rytíř musel volit mezi ním a jeho
otcem, nebude dlouho váhat a přikloní se na Lutavisovu stranu.
Tušil dokonce, že ho Trak stejně jako mnozí kvůli Lutavisově ne-
důvěře nemá za dobrého vládce, že sčítá jeho domnělé i skutečné
chyby. Ale odpouštěl mu, poněvadž měl Traka rád. Nezapomněl na
jediný projev opravdové příchylnosti, kterou mu rytíř nesčíslněkrát
projevil, a pokládal ho víc za přítele než za služebníka. Poslední
dobou ovšem míval Trak své temné chvilky, kdy ho navštěvovali
jeho mrtví, příliš často a Latydar se obával pouštět v takové době
věrného rytíře z očí. Proto když se rozhodl vypravit někoho do Da-
malu s důležitým úkolem, poslal – byť po nelehkém rozmýšlení – za
hraniční řeku Jitaber svého panoše.
A on sám, ačkoli se zapřisáhl, že počká na služebníkovy zprávy,
by ve skutečnosti nejraději vyrazil hned za ním.
Nejsi‑li už teď s někým zasnoubená, podruhé mi košem nedáš,
říkal si v duchu. Uvidíš!

– 107 –
 Desátá kapitola

„Měla by ses vdát,“ ozvala se tiše Elyna Haberova z Lužinky. Klopila

přitom oči jako ostatně téměř vždycky, když s někým mluvila o váž-
ných věcech a vrozená nesmělost ji tísnila víc než jindy.
Halýša se zasmála. Pečlivě rukou urovnala právě došitou košili
z běleného lnu, chystanou do Elyniny výbavy, a začala ji skládat.
„Žertuješ!“ řekla. „Nikdy bych nečekala, že budeš mluvit jako
bratrova žena.“
Elyna se lehounce zarděla, přela se nerada – ale za chvilku po-
kračovala.
„Nedělá dobrotu, žiješ‑li s bratrem a jeho rodinou pod jednou
střechou…“
„To mi připomínat nemusíš!“ bránila se dívka s lehkou podráž-
děností.
Sestřenka její rozhořčení raději přeslechla.
„Ty,“ pokračovala, „nepatříš k lidem, kteří dokážou složit ruce do
klína – dokonce potřebuješ víc, držet v rukách otěže. Naše Rynša
se ti v tom podobá, jinak bych to tak snadno nepoznala… Postavi-
las Pomezí na nohy, vzkřísilas ho, vedla lidi, všechno sama – a teď
o ničem rozhodovat nemůžeš, a ani nechceš…“
„Jistě, je to jejich statek – a Zalka se beztoho dívá křivě, připadá‑li
jí, že se jí příliš pletu do hospodyňských věcí.“
„Vidíš!“ Haberova dcera upírala oči na svou výšivku stále zary-
těji. Skončit nepříjemný hovor však nechtěla.
Už několik dní se nedokázala zbavit vzpomínky na návštěvu
v Pomezí. Přijela náhle, bez ohlášení, vracela se okolo z Borovnice
a potřebovala se o něčem se sestřenkou poradit. V domě zastihla
jen hospodyni, hospodář vyrazil zrána do Borovnice, dvorská čeleď
byla pod tvrzí na lukách, nastala senoseč. Červnová tráva sahala

– 108 –
sekáčům mnohde skoro po pás, vždyť po horkém dubnu přišel
květen samý déšť.
Mladá paní na Pomezí upadla tváří v tvář návštěvnici do rozpaků.
„Ilša je na lukách, nedá si říct, šla hrabat trávu… Měla by se vdát!“
Tehdy se Elyna Zalčiným starostem v duchu zasmála. Vydala se
příbuznou vyhledat – a rozeznala ji už z dálky. Osmahlá dívka právě
ustala v práci, narovnala záda a upravila si rukou pocuchané vlasy.
Potom zničehonic zahodila hrábě, odešla na okraj louky a opřela
se zády o strom. Zadívala se k obloze – a jako by ji nezajímalo nic,
jen kupící se oblaka.
Elynu to zarazilo. Podobné počínání se k Ilše nehodilo. Působilo
nepřirozeně, aby ona lhostejně opustila započatou práci, uprostřed
písničky zmlkla, jako by se jí cosi navýsost dotklo, cosi zabolelo.
Blížilo se poledne. Děvčata sušící seno, unavená sluncem, už
opustila veselé popěvky. Drobná, hezky boubelatá světlovláska
s pěkným hlasem se pustila do starobylé balady.

„Kéž bych já byla sokolem na tvojí rukavici,

tvým prstenem, tvou korouhví, křišťálem na tvém jílci…“

Světlovláska zpívala. Halýša Jaldevicova se mračila – a vypadala

najednou velice osaměle. Zvedla ruku, bezděky přejížděla prsty po
hezké agrafě, kterou měla připnutou na živůtku, a její myšlenky se
brouzdaly kdovíkde.
Elyna znala osamělost dobře – i osamělost mezi lidmi. Sžila se
s ní – ale k její sestřence osamělost nepatřila.
„Možná by ses měla po někom ohlížet,“ pokračovala teď se vzpo-
mínkou na senoseč v Pomezí. „Stačilo by prstem kývnout, líbíš se
každému. I na jaře, o Slavnosti hříbat…“
Halýša mlčela a stála k sestřence odvrácená zády. Elyna cítila, že
se zlobí. Lekla se a chtěla všechno zmírnit žertem.
„Ruku bych dala do ohně, že ses líbila i trynskému králi.“

– 109 –
 „Co je mi po trynském králi!“
Halýša téměř vykřikla. Druhá dívka sebou překvapeně trhla
nad tou prudkostí, píchla se jehlou do prstu a kapka krve málem
potřísnila plátno.
„Co je mi po všech těch bláznech, kteří se snaží okrást mě o můj
klid! Nebudu se vdávat. Jen se Pomezí zmůže natolik, aby mi bratr
mohl vyplatit podíl, koupím si vlastní půdu – a k tomu muže nepo-
třebuji.“
Potom se otočila tváří k sestřence a už klidněji řekla:
„Pojď, ještě se podíváme, co je třeba zítra v Borovnici nakoupit.“
Elyna kývla. Za živý svět by se už neodvážila prodloužit doznělý
rozhovor o jediné další slůvko.

* * *

Halýša pobídla klisnu.

Na stráních zapalovali ohně slunovratu, přijede domů pozdě. Jin-
dy by ji to mrzelo, dnes ne. Zprotivily se mně slavnosti! uvědomila
si – a musela se usmát, tak zvláštně si připadala, když si opakovala:
Halýša Jaldevicova nemá ráda ani slunovraty, ani dožínky, ani…
Hrdlo se jí stáhlo.
Míjela na cestě houf vesnických děvčat spěchajících k ohni. Ucti-
vě ji pozdravily, ale sotva je minula, pokračovaly v prozpěvování.

„Veliký měsíc, čaromocná máta,

červnová tráva rozesmátá,
na prahu stanul slunovrat,
ještě výš nechte ohně plát.“

Ze staženého hrdla stoupala zahlcující hořkost.

Ublížil jsi mi! vyčítala v duchu muži, s jehož hlasem se jí spojila
damalská písnička o slunovratu. Ublížil jsi mi – a ani o tom nevíš.

– 110 –
 Tak hloupě ztratit sebe sama, pro někoho, kdo se mnou mluvil
párkrát v životě – a navíc si se mnou ošklivě zahrál! Žádal mě o ruku,
ze žertu – z rozmaru, z nerozumu – a ještě mě urazil.
A teď? Jakýpak je tvůj slunovrat, můj Latydare? Veselý, jistě.
Zapomněls už i moje jméno.
Já sotva dýchám, protože jsi uloupil všechno, co ve mně zrálo
a čekalo odmala – tušila jsem, že až se zamiluji, bude to, jako bys
hodil pochodeň do vyzrálého pole. Ne, horší, plameny se nasytí
obilím a uhasnou. Tolik mládenců by mi rádo navléklo prsten, mě
k žádnému z nich nic netáhlo a nevolalo. A teď přišel ten, koho jsem
vyhlížela, a zase odešel. Dobře tak – kdyby nezapomněl, kdyby se
znova vrátil, musela bych ho poslat pryč znova. Copak se hodíme
jeden k druhému? Hloupě jsem se zamilovala, vnevčas a ne do pra-
vého člověka, ale rozum jsem ještě neztratila.
Bolí mě tvoje jméno, Latydare, Letňáčku.
A oni: měla by ses vdát!
Vlhký večerní vzduch voněl senem, lesem, půdou. Světlušky jí
křížily cestu v celých hejnech, z mokřin zaznívaly žabí hlasy. Nad
krajinou se nesl smích od ohňů a píšťalky plašily mlčenlivý let sov:

„Dva věnce upletu, pro tebe jeden, druhý pro mě.

Hodím je do ohně, pojď jenom blíž, pojď blíž,
prsten mi přichystej a místo ve svém domě,
neměls nic slibovat – teď se mě nezbavíš!“

Náhle, za zátočinou, klisna varovně zafrkala a Halýša jí přitáhla

uzdu. Z hlubokých stínů okolo cesty vyklouzl malý mrštný stín.
Liška. Zahlédla jezdkyni – ale místo aby rychle zmizela, zastavila
se a zadívala se dívce přímo do obličeje. Vypadala udiveně. Zvědavě
popoběhla blíže. Je vzteklá, napadlo zemanku – a v téže chvíli, co jí
ta myšlenka proběhla hlavou, věděla, že se mýlí. Liška si ji jen pro-
hlížela, zmatená, ano, Halýša cítila její zmatek. Šelmička netušila,

– 111 –
koho má před sebou – a nebyla dávno nezkušené štěně. Před kolika
lidmi už utíkala – a dnes?
„Jdi, jdi odtud!“ křikla na ni dívka, podivně vystrašená. Lidský
hlas konečně dodal lišce jistoty. Střelhbitě zmizela v křoví.
Halýša pobodla koně do trysku. Padl na ni děs té udivené lišky.
Ne, její vlastní. Co se to se mnou jenom děje? Vnímám víc a víc věcí
jinak, les, zemi, zvířata i ptáky – a oni mě…
Když zarazila před Pomezím, klisna byla oblitá potem.
„Halýško, kde jsi! Pospěš!“
Bratr jí podával hořící pochodeň. Koně dali opatřit a odvést do
ohrady a zamířili k hranici na nedávno pokosené louce pod tvrzí.
Lidé z domu i někteří přátelé z okolí tam na ně dávno netrpělivě
čekali. Halýša se mezi nimi konečně upokojila a o podivném chování
lišky přestala uvažovat.
Než přiložila pochodeň k otýpce slámy, přitočila se k ní Zalka
a s přátelským mrknutím zašeptala:
„Jenom dej pozor, ať přitom sama nechytneš – i když – bylo by
načase!“
Jistě, ta stará pověra, že kdo se děvčeti objeví ve chvíli zapalování
hranice před očima, toho si vezme! Halýša se zamračila. Pak pevně
semkla víčka a zapálila slámu poslepu. Má milá Zalko, já už hořím,
ty ani nevíš jak – a bolí to ažaž.
Hranice zapraskala.
Tehdy dívce za zavřenými víčky vytanul jediný obličej.
Plameny divoce vyšlehly a vyvrhly do letního vzduchu snopy
jisker. Děvčata zavýskla radostí.
Liška… Co vlastně ve mně viděla ta liška?

– 112 –
 Jedenáctá kapitola

Vrátil se sotva před týdnem a zase chce odjet!

Když se Latydar pár dní potom, co přibyl do Kiřína z nově zalo-
ženého Trynovce, rozhodl, že musí osobně vyřešit šlechtický spor
o Písčité brody, který hrozil ozbrojeným střetem, a zdržel se tam
déle, než předpokládal – poněvadž prý bylo zároveň záhodno po-
pohnat k zodpovědnosti loupeživé rytířstvo z nedalekých Jeleních
skal –, přijala Veljana jeho nepřítomnost vcelku trpělivě.
Zato teď byla opravdu rozčilená, nejen lehce rozmrzelá jako
v červnu, kdy král vyjížděl dohlédnout na stavbu města. Od jara
chtěl vladař opustit sídelní město už počtvrté a poprvé si asi ani
nedokázal najít pádný důvod proč.
Dívku to dráždilo. Sama zodpovědná a rozumná, ne bez kapky
přísnosti, se v duchu ptala: To má být král? Ten lehkomyslník,
neschopný vydržet pod střechou od března do podzimu? Doba
starobylých knížat, jež vládla s podobnou uvolněností, minula –
a hodně dávno. Dnes se nehodí, aby vladař neustále přespával co
host u cizích, ba hůř, po krčmách! Rád se baví, jedno s kým, jestli
se šlechticem nebo s kmánem – kdekterou zemanskou slavnost
navštíví. Za války snad něco takového dělat mohl – ale teď?
Někteří mysleli, že si král svou bezstarostnou vstřícností levně
kupuje přízeň nižší šlechty a měšťanstva. Veljana tomu nevěřila.
Přesto ji Latydarovo chování popuzovalo. V ničem nepřipomínalo
obraz krále, který musí přinést řád do válkou těžce poznamenaného
Trynu, navrátit staré zvyky, zavedené obyčeje. Latydar si z nich totiž
podle jejího soudu vybíral pouze ty, jež uznal za vhodné. Veljana si
nedokázala představit, že by Vihor, dožít se trůnu, jednal stejně.
Mimoděk začala oba bratry znova srovnávat – a přistihla se při
tom v poslední době několikrát –, srovnávala je, ačkoli si to předem

– 113 –
zakázala. A čím víc porušovala vlastní předsevzetí, tím se cítila roz-
mrzelejší a popuzenější. Sto drobných výtek se v ní nahromadilo
a čekalo na okamžik, kdy je nedokáže před králem smlčet. Neměla
nejmenší chuť být k Latydarovi shovívavá.
Ostatně na shovívavost jí nezbývalo sil. Ubírala jí je skrývaná
slabost – a ta se stala mnohem vážnějším pramenem Veljaniny po­
drážděnosti než Latydarovy chyby. Od příchodu do Kiřína se v dívce
cosi lámalo – a náhle se docela zlomilo. Po léta žila jakoby na prahu
mezi minulostí a budoucností, vzpomínajíc na jedno a trpělivě oče-
kávajíc druhé. Nebránilo jí to řídit svoje dny pevnou rukou – ale byla
to ruka vozataje, jenž si cesty všímá jenom z nutnosti a povinnosti,
upjatý k vidině v dálce. Tou vidinou se jí stala touha setkat se zno-
va, za Branami, s mrtvým snoubencem. A pak znenadání vstoupil
do vozatajovy stezky mladý král – a Veljana předem netušila, co
všechno se stane, když kvůli němu opustí ustálený způsob života.
Potom pochopila, jenže dveře zpátky se zavřely. Vědomí neustálé
Vihorovy přítomnosti se vytratilo. Nalhávala si, že se brzy vrátí, že
tu tajemnou blízkost pouze zamlžil pro ni nezvyklý život mezi tolika
lidmi, nové úkoly, úřad, zábavy. Lež dlouho nevydrží.
Vihor byl za Branami. Jak neskutečně je to daleko! Neuvěřitelně,
až se hlava točí. Co my víme, jaká budou naše setkání, až překročíme
smrt? I láska snad tam jinak vypadá…
Chtěla jsem sevřít nepochopitelný svět do ubohoučkého okovu
svých představ – a dvanáct roků jsem měla dojem, že se mi ta ne-
vědomá lest daří. Znenadání tu stojím, jsem sama, mám prázdné
ruce – a konečně vím: je potřeba začít znova.
I snoubenecký slib roky žitý co výsměch smrti se dnes zdál být
marným a směšným vzdorem. V srdci jí zůstalo dost místa pro další
náklonnost, a ona to se záchvěvem úleku pochopila. „Nepřál by si,
abys zůstala sama…“ Kolikrát odháněla s blahosklonným pousmá-
ním matčino přesvědčování – a přece, matka se asi nemýlila, zato já

– 114 –
ano. Kralevic se smutnýma očima, podobný hrdinům z bájí, ba víc,
jeden z nich, stál pevně na zemi, oběma nohama. Já jsem byla dítě…
Poznání, k němuž v Kiříně postupně s hrůzou dospěla, ji naplnilo
bolestí. Jako když felčar nožem otevře starou ránu a ona se začne
čistit. Pořád však doufala, že se spříznění přes hranice smrti vrátí.
Bojovala sama se sebou tichý, lítý boj, neústupně a tvrdohlavě.
Boj, s nímž by se za celý svět nikomu nesvěřila.
A kdo je příčinou toho všeho, ne‑li Latydar, který ji vytrhl z dlou-
holetého koloběhu a řádu. A proč? Ne snad proto, aby se mohl toulat
pod otevřeným nebem, svobodný jako mořský orel?
Veljana se necítila obtížena břemenem vysokého úřadu – a ne-
byla ani pravda, že by ji král nutil přejímat své povinnosti. Dívka
naopak našla v tom, co jí bylo svěřeno, zalíbení. Ale čím víc její
zalíbení rostlo, čím víc si uvědomovala smysl každého, třeba nepa-
trného úkolu nebo rozhodnutí – tím víc ji vyvádělo z míry, že Laty-
dar hledá kdekterou cestu, jak změnit či obejít staré zvyky, pokud
se mu nepozdávaly. Veljana právě v zažitých obyčejích nacházela
oporu, zvlášť od okamžiku, kdy ji ztratila ve vzpomínce na Vihora.
Latydar kněžnu dráždil vším, čím se od staršího bratra lišil,
i vším, čím se mu podobal. Nebylo v tom mnoho rozumu, přesto
nechuť rostla. Dívka si to uvědomovala jen napolo, jako vůbec v té
době jen napolo vnímala, co se s ní děje.
Popravdě se ovšem shodla v pohledu na mladého krále dokonce
i se svým předchůdcem ve správcovském úřadě. Zatímco král meš-
kal v Jeleních horách, zastavil se onen vážený šlechtic v Kiříně, aby
se poklonil své nástupkyni – a s nečekaně příjemnou dvorností ji
přesvědčil, že k ní nechová žádné nepřátelství.
Jistě, říkala si teď, Médorg z Dybna je muž očividně přísný, občas
trochu nepříjemný, s nadneseným úsměvem zkušeného karatele –
ale úřadu nejspíš rozuměl. Na první pohled je to šlechtic důvěry-
hodný. Možná ho Latydar tak nevybíravě vyhnal pro totéž, proč
snad jednou vyžene i mě.

– 115 –
 Médorg z Dybna mluvil o králi uctivě, i když nezastíral, nakolik
ho Latydarovo rozhodnutí zasáhlo. Zároveň si však rozpačitě hladil
dlouhý vous a pokyvoval hlavou v pohybu vyjadřujícím rozpaky,
smutek, že nedokáže o své křivdě pomlčet. A pro to i pro upřímnost
zaznívající z velmožových slov mu Veljana popřála sluchu. Ba víc,
přijala s družinou svých dívek jeho pozvání na večeři. Latydarovi se
o setkání nezmínila, nepochybovala ovšem, že mu nezůstalo utaje-
no. Kdyby nikdo jiný, tedy mu o kiřínských novinkách dopodrobna
povypráví starý služebník Trak, který s vladařem do Jeleních hor
nejel a zůstal v Kiříně, poněvadž ho trápilo zdraví.
Ať se však Latydar dověděl, co dověděl, kupodivu o tom nepadlo
ani slovo. Pravděpodobně ho naplno zaujalo něco jiného. Možná
mu panoš, jenž se včera vrátil po několika měsících kdoví odkud,
přivezl důležitou zprávu.
Pozorovala krále, jak svižným krokem přechází po místnosti
a uvažuje. Usmíval se sám pro sebe jako člověk plný velkého oče-
kávání, jako rytíř před turnajem a vojevůdce před nadějnou bitvou.
Rozhodně nebyl schopen soustředit se na cokoli jiného než na to,
nač se chystá. Obešla ji obava, maličko zbledla a chmuřila se.
„Zase někam odjíždíš?“ zeptala se konečně a nedokázala skrýt
rozladění. On je však nepostřehl, zastavil se a usmál se přímo na ni.
„A kdybych odpověděl, že do Damalu, požádat jednu dívku, aby
si mě vzala?“
Veljana netušila, jestli žertuje, nebo mluví vážně. Ozvala se opa-
trně:
„V Damalu sotva někoho ode dvora pořádně znáš…“
„Vlastně… kdovíjak dobře ji neznám,“ přiznal. „A navíc není ode
dvora.“
Je to vážně!
„Nakonec jdeš žádat o ruku nějakou zemanku!“ uklouzlo jí po-
horšeně.
Pokrčil rameny a kývl.

– 116 –
 Další schválnost! napadlo ji. Proč to dělá? Byl by skutečně scho-
pen oženit se s poloviční selkou pouze na truc svému dvoru…?
Kolikrát ji asi viděl?
Dlouho potlačovaná nevole v ní vzkypěla. Najednou nezáleželo,
co přesně řekne, jen něco říct, vyčíst mu aspoň jednu ze všech ne-
předložeností, jimiž jí zamotal hlavu. A nemusí ani začínat s touto
novou pošetilostí!
„Nechováš se jako král!“ Veljanin jindy měkký příjemný hlas
zazněl ostře.
„Cože?“ Její útok ho překvapil.
„Ano, slyšels dobře. Touláš se krajem, nevydržíš v Kiříně déle než pár
týdnů, putuješ napůl nazapřenou, s malou družinou – a ještě jim občas
ujedeš! Málo dbáš na svou důstojnost, která je důstojností koruny.“
„Nic podlého ani nečestného jsem neudělal – a jedině to by neby-
lo hodno koruny. Vyčítáš‑li mi, že nemiluji tohle město, máš pravdu.
Je tady vlhko, těsno a tma. Neuvykl jsem klecím. Svou povinnost
jsem přijal a plním ji. Můžeš mi snad ukázat na něco důležitého, co
jsem zanedbal?“
Zatím mluvil s podivem mírně, ale v jeho mírnosti se skrývala
předzvěst bouřky.
„Tvůj děd a praděd lépe pěstovali vladařskou vážnost.“
Netrpělivě mávl rukou.
„Můj děd, můj praděd – a před nimi další… Já nejsem oni! Všichni
ze mě chcete udělat krále k něčímu obrazu, jako bych byl hrnčířská
hlína ve vašich rukách!“
„Třeba k tomu máme důvod,“ opáčila rozčileně, „uvažuj přece –
země je rozvrácená, potřebuje řád!“
„A řád se nastoluje ze zavřeného paláce?“ zlostně snížil hlas.
„Spíš než ze sedla! Anebo…,“ dodala bez uvažování, „anebo z oko-
pů. Hodilo se snad pro krále dřít s námezdními dělníky od slunka do
slunka skoro dva měsíce? Komu ses chtěl zalíbit horlivou zbožností
dávanou okatě na odiv? Prosťáčkům, šlechtě?“

– 117 –
 Pronesla to vyzývavě, tváře jí zrůžověly a zdvihla mimoděk hla-
vu, vstupujíc do svého prvního velkého střetu s vladařem.
„Má zbožnost… po té tobě nic není!“ vyrazil ze sebe. „Ale přeješ si
znát celou pravdu, tedy poslouchej: má‑li to být, dám znova vystavět
nejedno město a hrady poručím obnovit, a přece je pro mě důležitý
právě Trynovec. Skoro celou válku jsem myslil na to, jak jej uvidím
vstávat z trosek. Trynovec je… můj sen. Slyšíš! Těšilo mě kopat hlí-
nu a tahat kameny – a dívat se na rostoucí zdi. Sotva pro někoho
z těch, co byli okolo, může tohle město znamenat tolik jako pro mě!
Pracoval jsem tam pro radost – den za dnem jsem se jí nedokázal
vzdát – neměl jsem na ni právo? A navíc,“ navenek se opět zklidnil,
Veljany se však náhle dotkl úlek podobný úleku, který pocítila v zimě
Halýša, když si uvědomila sílu, ukrytou v tomto člověku. „Navíc,“
opakoval zatím Latydar zvolna, „podívej se na mé ruce!“
Mimoděk ho poslechla a sklouzla očima k jeho rukám. Docela
obyčejné hezké mladé ruce. Na jedné pečetní prsten, na druhé
skromný hladký kroužek, černě stříbrný s modrými a červenavý-
mi odlesky, rytířský prsten, stejný si uvykli nosit i ostatní šlechtici
pasovaní za války – prsten vybroušený z polodrahokamu bojovní-
ků, jenž zastavuje krvácení. Nic zvláštního na Latydarových rukou
nebylo.
„Moje ruce,“ pokračoval, „byly rády, že se mohou dotýkat čistého
díla. Jako bych si je v prameni umýval… Já nelituji padlých nepřá-
tel – bylo mou povinností se bít a právo stálo na naší straně. A snažil
jsem se zabraňovat vojsku ve zbytečných krutostech. Otec světel
to ví. Ale přesto – sám jsem poslal Branami víc lidí, než si ty vůbec
dokážeš představit! Někdy se mi zdává, že mám ruce samou krev
od dlaní až po lokty. Že se prolitou krví zalknu. Tak je to, má krásná
sestřičko!“ Nečekaně přešel k výsměchu. „Jak se ti líbí? Ani zlé sny
se nehodí pro krále? Neboj se, já nejsem příliš křehký, já se dokážu
bavit a smát se a žít si klidně. Nepamatuji si každého, kterého jsem
zabil. Nejsem jako Vihor – ten je viděl všechny neustále před očima,

– 118 –
pronásledovali ho jako běsové temnot. Protože můj bratr byl přes-
příliš ušlechtilý člověk, nedokázal si zvyknout na zakrvácené ruce.
Tos netušila, viď? Nesvěřil se ti! Možná abys mu nevytkla měkkost
nehodnou kralevice!“
Vysmíval se jí slovy, tónem hlasu i výrazem tváře. Krutý a hořký
výsměch. Zasáhl přesně. Dívka se nezmohla na odpověď. Vstala
a odešla. Ani nevnímala, co se kolem ní děje. Latydar se nezmýlil.
Znala Vihora málo – a to bylo nejhorší!
Oblékla plášť a vydala se dolů do města, do vojevodského domu,
kam se uchylovala vždycky, když jí srdce ztěžklo.
Teprve v příjemně vytopené komnatě, u praskajícího krbu se
začala vzpamatovávat. Terža právě nakrmila novorozeně a teď je
houpala na loktech, Kierys ji pozoroval něžným pohledem, vyvolá-
vajícím v mladé návštěvnici lehkou závist. Vojevodova matka, která
měla Veljanu ráda, i dnes zářila vstřícností.
Všichni čtyři spolu mluvili o králi, Veljana se u nich cítila natolik
jistá a natolik doma, že ji ani nenapadlo cokoli jim zastírat. Nabírala
tady dech a uklidňovala se, když ostatním naslouchala.
„Tydar umí zranit,“ řekl právě Kierys. „Soudí druhé podle sebe,
a tak si myslí, slovo sem, slovo tam, stačí chvilka, odvane je vítr.“
Jeho matka se zasmála.
„Inu, moje milá, copak se dá od něj něco jiného čekat? Náš král
má vychování jako podkoní. Jestlipak jsem ti už vyprávěla tu histor-
ku, jak ho velký Lutavis nedokázal poznat mezi smečkou dvorských
umouněnců, když asi ve čtvrtém roce války navštívil svou choť?“
A přidala vyprávění, jež znala od zemřelého manžela, který
tenkrát Lutavise doprovázel. Nevystříhala se tisíce a jedné jedo-
vatosti – ale všichni se museli smát, a dost možná by se smál i sám
Latydar, slyšet ji, poněvadž dokázal ocenit bystrý jazyk a vtip. Obo-
jím stará kněžna oplývala.
Jen Kierys, jakoby ze zvyku, se snažil matce mírně odporovat.

– 119 –
 „I ne, můj chlapče, ty bereš všechno tuze poctivě – a svěřil‑li ti
Lutavis svého syna, ať by to bylo před kdovíjakým časem, ty se
ho vždycky zastaneš. Ale namítej si, nebo nenamítej, pravdu mám
já. Pravou urozenost dostává člověk do kolébky, a ne v krvi před-
ků – Latydara urozenost minula. Když se tenkrát v devíti rval ve
stáji s děcky podkoního, nedělal to jen, že královna byla nemocná,
chlapce k ní celé dny nepouštěli a ve zmatku, v němž dvůr živořil,
nechali kralevice růst si po svém! A pak, vždyť víš, co s ním měl
tvůj otec starostí, kolik ho Latydar stál šedivých vlasů. Nedostat
kralevice na starost, sotva chlapec přišel k vojsku, strávil by můj
manžel poslední léta svého života lépe. Tvůj otec, Kierysi, by to tak
neřekl – já však nerada obcházím pravdu jak vlci ves lovců. A proto
povídám – náš král je štolba s vladařskou pýchou a svévolí – a osud
si s námi nehezky zahrál, posadil‑li ho na vladařský trůn. Pokud si
Latydar přivede nějakou selku, já se divit nebudu.“
Kierysova matka byla zvláštní žena. Sama vyrostla v lesích, je-
diná dcera ovdovělého knížete, který měl před ní ještě pět synů.
Zamlada se vyznala víc v tom, jak vyčinit kůži a ošetřit koni kopyta
než v dvorských zvycích. K Baranasovu dvoru ji také zavedl teprve
její muž. Ve skutečnosti se nikdy nezbavila jisté neuhlazenosti
děvčete z pralesů, které s vlasy česanými větrem, na hřbetě ne-
osedlaného koně divoce letícího přes kořání a vývraty, okouzlilo
zjemnělého mladíka, jenž právě zdědil Orlak a vojevodský titul.
Kdyby Latydar nebyl králem, nepochybně by jej hájila a ctila právě
díky tomu, co nyní nazývala nedostatečnou urozeností – poněvadž
z té by na ni dýchala vzpomínka na otce a bratry. Jenže od okamžiku,
kdy zemřel kralevic Vihor, stará vojevodkyně div nevyhlížela smrt
druhého Lutavisova syna. Žila totiž v upřímném přesvědčení, že
pro to, aby usedl na trůn, se narodil Kierys. Její dítě, jež milovala
horoucně, horoucněji o to, jak dlouho na ně musela čekat. Šlo jí
na osmačtyřicet, když konečně pomohly tajemné byliny ze zámoří
a ona porodila jediného potomka. Kierysovi tekla v žilách výborná

– 120 –
krev, dostal vybrané vychování. Jeho matka nebyla ani slabá ani
nevšímavá – i v nejhorších časech války a rozvratu zůstal zřítelnicí
jejího oka, pokladem, který nenecháváme bez dozoru.
Potom odešel mladík za otcem k vojsku, brzy získal ostruhy,
proslavil se. Navíc si jej oblíbil zatrpklý, zamračený panovník. Luta-
vis, jenž nikdy neprojevil důvěru kralevici Latydarovi a choval se
k němu chladně, se na vojevodského syna usmíval. Když Kierysův
otec padl, nezdráhal se vladař ani okamžik potvrdit svému oblí-
benci vojevodský titul i pravomoci. A nakonec, v hodině smrti, ho
zavázal slibem, že neopustí Latydara.
Všichni si Kieryse vážili. Vymřít kornelacká dynastie, on první
by byl zvolen novým králem. Stará žena, pro niž postavení zname-
nalo mnoho už od dívčích let, vždyť se pro ně i vdávala, nedokázala
prominout Latydarovi, že přežil. Že neuprázdnil trůn tomu, který se
narodil pro žezlo a do kolébky dostal tisíckrát víc pravé, vladařské
urozenosti než Latydar sám.
A protože tato téměř osmdesátiletá stařena v sobě dosud uhájila
oheň, přinášející nezvyklou svěžest – a zároveň byla neúprosně
přímá a jedovatě vtipná, nenechala si ujít příležitost, při níž mohla
nelibost k trynskému králi dát hlasitě najevo.
Terža uspávající dítě naslouchala hovoru mlčky. Konečně se i ona
ozvala svým měkkým, příjemným hlasem:
„Poslal mi dar – a synáčkovi taky. Opasek pro mě, pro něj, až
vyroste, dýku s jílcem vykládaným smaragdy. Nádherné věci… Jako
vždycky!“ lehounce, s hlídaným půvabem pokrčila nos. „Nebudu ten
pás nosit,“ dodala po chvilce, „zavřela jsem ho do truhly.“
„Proč?“ podivil se vojevoda. „Je skutečně pěkný, slušel by ti.“
Obrátila tvář přímo k němu a odpověděla tiše:
„Připomínal by mi okamžik, kdy tě král chtěl zabít. I bez jeho
dárků na tu chvíli nikdy nezapomenu.“
Přijal její slova jako nové vyznání, vstal, přešel místnost a přisedl
si k ní. Dotkl se jejích vlasů. Sklopila oči, podobná zaskočené panně.

– 121 –
 Potom chůva odnesla děťátko spát a dospělí v útulné komnatě
povečeřeli. Ke králi se vrátili už pouze kratičce. Kierys nemohl uvě-
řit, že by Latydar myslel svatbu s nějakým zemanským děvčetem
vážně, a znova to zopakoval.
Poté Veljana s úlevou myšlenky na Kornelaka zapudila – a její
společníci se snažili nepříjemný odpolední zážitek dívce nepřipo-
mínat. Bavili se co nejveseleji a nakonec poručil vojevoda zavolat
svého louteníka. Pěkně se ho poslouchalo.
Na hrad se Veljana vracela pozdě, hlavou jí zněl útržek jednoho
z příběhů, jimž se louteník v její přítomnosti opatrně vyhnul. Přesto
se jí zničehonic vtíral do mysli a nemohla se ho zbavit. V duchu zase
viděla Vihora onoho dne, kdy ji opouštěl, aby se už v tomto životě
nepotkali. Vzpomínka však kupodivu přestala bolet.

Nasadil přilbu, ruku zdvih,

na jílci meče po otcích
matně krvaví rubíny.
Svítalo, měsíc zapadal.

Na prahu příští pustiny

mládenec panně sbohem dal.
Přízraky mrtvých z hrobů vstaly
a kůň měl v očích noční děs.

Krkavci křikli zpod nebes.

Dunělo moře u Knížecí skály.
Dunělo moře, bubny duněly –
a vojsko táhlo. Chví se zem!

Víc nespatří se pod sluncem,

nepřijde pod hvězdami

– 122 –
 obejmout rytíř bledou paní.
Oba dva o tom vědí.

Prach vojsko zakryl jako dým.

Spílají stínům vlci šedí.
Vstříc jedou muži hrobům svým.
Vrať se mi! – Už se nevrátím.

Smutno mi je – ale už to nepálí jako horká smůla na nekryté kůži…

Veljana se cítila pokojná. A proto byla najednou shovívavá ke
všemu a ke všem. Dokonce si během cesty nočním Kiřínem doká-
zala vskrytu duše přiznat, že rozepři s Latydarem vyvolala sama,
že ji vlastně vyvolat chtěla, chtěla mu dokonce ublížit – jen netušila,
jak snadno se obrátí její zbraně proti ní samé.
Tolik vyrovnanosti ovšem nezískala, aby se dokázala toho dne
podruhé s Latydarem setkat. Vklouzla do paláce raději zadem. Jak-
mile však vešla do dveří, uvítala ji jedna z jejích dívek rozpačitým
oznámením:
„Vznešená paní, král na tebe čeká v přední komnatě.“
Vmžiku byly odpolední hořkost, urážka i vztek zpátky – a s ne-
ztenčenou silou. Nechci ho vidět, ať mě nechá, aspoň dnes!
„Vyřiď králi, že jsem velmi unavena, a pokud nejde o záležitosti
země, nepřijmu ho. Ať mi popřeje odpočinku!“
Služebnice se zarazila. Poslechla očividně nerada. Snad se bála
vyřizovat vladaři tak příkrá slova. Vrátila se však k paní s úlevou.
Vladař prý vyslechl kněžnino rozhodnutí sice zamračeně, ale bez
výčitek či zloby.
Ráno zemská správkyně zjistila, že Latydar Kornelak časně odjel.
Vzal s sebou asi pět lidí, starého Traka, náhradní koně a vyrazili k severu.
„Vzkázal mi něco?“ ptala se. Odpovědí jí bylo uctivé zavrtění hlavou.
Vždyť vím, kam jel, řekla si v duchu – a zachmuřila se při pomy-
šlení, s jakou se mladý král může vrátit.

– 123 –
 Dvanáctá kapitola

Pod stromy vysazenými v popelu mrtvých hořely hranice. Kouř,

co z nich plazivě stoupal, se mísil s jemnou vlhkou mlhou. Druhá
noc ohňů. Mezi tou první o letním slunovratu a tou listopadovou
dozrálo obilí, děti i hříbata povyrostly.
Rok, napjatý od noci ohňů léta k noci ohňů podzimních a od lis-
topadu k červnu se uzavíral prastarým svátkem, v němž se snoubily
život a smrt, minulé a budoucí, počátek a konec.
Letos bylo dosud teplo, mráz na sebe nechával čekat, a tak rodiny
zasedly k hostině přímo u ohňů, pod stromy, na režných plátnech
rozložené chleby, ovoce a maso, ve džbánech víno a medovinu.
Vysoké hranice prohřívaly vzduch začínajícího listopadu, až bylo
mnohým horko a odkládali kožichy.
Podle zvyku vzpomínali na všechny, kteří jim v dobrém zkřížili
cestu, na živé, na mrtvé, na předky. Potulní pěvci obcházeli krajem.
U nejednoho ohně seděl dnes některý z nich, nechával se štědře
hostit a nešetřil příběhy zpívanými do hlasu damalské šestistrunné
loutny nebo malé harfy.
Po večeři zamířily nezasnoubené panny na blízké kopce. Šly
tmou a mlčky, za pasem celý rok postupně schraňovanou kytici
usušených bylin. A potom se zastavily na vyvýšeném místě nad
krajem a z kopce na kopec se rozlehly jejich táhlé písně, předávané
z úst do úst jako rozrůstající se a stále znovu se rodící paprsky nebo
potůčky v prameništi.
Melodie byly staré jako damalský národ sám, ale slova se měnila
od dívky k dívce. Každá zpívala o sobě a nejeden mládenec vyslechl
odněkud zpovzdálí čaromocné vyznání, nejeden vážné, žertovné
nebo vábivé odmítnutí.
Nad hroby předků se napínala osnova pro plátno příštích dnů.

– 124 –
 Vždyť co je smrt, ne‑li pouhá brána z uzavřeného města do ta-
kové krajiny, jakou jsme si zasloužili?
Halýša necítila touhu zpívat ani naslouchat hlasům bloudícím
nocí. Letos ne. Zase planou ohně, pomyslela si a před očima jí vyta-
nula letní cesta z Lužinky. Planou – a v praskání hranic, které spojují
lidi, je má podivná, zbytečná láska těžší než jindy.
Od slunovratu se jen vědomí samoty zklidnilo, přestalo dotírat
a prohloubilo se. Podobá se teď potoční tišině, v níž přebývá vodní
duch. Rok se nachýlil, dozrálo ovoce – a pláňkám je zima.
Nechtělo se jí, a přece šla. Nezapomínat na dobré zvyky, naučili
zemanku, znamená nezapomínat na to, že srdce i život ti patří je-
nom napůl, že naše krev tepe krajinou, do níž jsme se narodili. Tak
to říkávala bába? Ano, opakovala přitom slova dávnější než dávno.
Rozhodneš‑li se pro jiný národ, odejdeš‑li ze země, která ti byla
dána, poneseš s sebou její dech – a lásce k těm cizím se teprve tehdy
naučíš, až s nimi budeš umět o slavnostech zpívat. Ale ani pak ti
není dovoleno zamlčet vlastní nápěv. A tehdy, když jej nezamlčíš,
právě a jedině tak prorůstají národy, jako louky květem, tak se mísí,
jak říční vody.
Dívka stoupala po pěšince ponořené mezi stromy. Zrovna tady
a zrovna v noc svátku předků kdysi zahlédla jednorožce a slyšela
jeho prazvláštní hlas. Vzpomínala na to rok co rok, když šla vzhů-
ru, poslepu, známou cestou na pahorek zvaný Spravedlivá vlčice.
Světlo ohňů se odráželo od nízkých mraků, bylo jasněji než za úplň-
kové noci, jako by už začínalo svítat. Vlhko v nehybném vzduchu
jí uléhalo do vlasů a stáčelo je ve zvlněné pramínky podél tváře.
Vlčí les tu a tam vydal vzdech, zavrzala větev, zvíře se prosmýklo
podrostem. Rozeznávala všechny zvuky zbystřenými smysly, přesně
a neomylně. Ale také na to, že k ní promlouvá krajina jinak než dřív,
si už zvykala. Nepropadala strachu ze všeho, co jí dřív zůstávalo
skryto a teď se před ní nečekaně a kdoví proč vynořovalo. Jen za
úplňkových nocí se bála pořád.

– 125 –
 Krok za krokem stoupala vzhůru, vysoko nad ní přelétla sova,
Halýša ji neviděla ani neslyšela, přesto o ní věděla. Napadlo ji, jestli
se dravec podivuje ohňům pod sebou. Potom se před ní otevřela
plošina na vrcholu Spravedlivé vlčice, pět velkých kamenů, kolem
nich vřes. Stoupla si na žulový balvan připomínající díži na chlebové
těsto obrácenou dnem vzhůru a zaposlouchala se do kraje.
Mlha tlumila a lámala zvuky, dívčí hlasy působily téměř přízrač-
ně, rozmazané, vzdálené, zastřeny divným dechem teplé, mokré
tmy. Stěží rozeznávala, odkud se nesou.
Děvčata ze vsi náležející k Pomezí a děvečky ze dvora se ozvaly
z blízké Zubří hlavy, kam vyšly společně. Ten vážný popěvek bude
z Lužinky a ten, co mu rozverně odpovídá, z Blatin:

„Hezká jsem, hezká, přehlédls to snad?

Neviděl jsi mě v kole tancovat?
Slepého nechci, zůstaň sám, jak jsi!
Pro jiného jsem rostla do krásy.“

Ani nevěděla proč, snad že se příliš hořce zahleděla do jedné tváře

a nechtěla zpívat o tom, o čem ani nešeptala, přidala do toho věnce
splétaného od pahorku k pahorku, od kopce ke kopci, nad used-
lostmi, vesnicemi a dvory, známé zaklínadlo. Nepatřilo sem docela,
podobalo se peří cizokrajných pávů vetknutému v dožínkové koruně.
Ty, které je zaslechly, tu nepatřičnost vycítily, ale zalíbila se jim – a tak
se připojovaly k Halýše jedna po druhé. Brzy zaklínala celá krajina.

„Mateřídouška, routa, bez,

přijď pro mě, milý, ještě dnes!
Slunce, můj bratře, sestro měsíci,
veďte ho ke mně v uzdě hořící,
větře a ohni, vodo z pramene,
ať získám jeho oči zmámené!

– 126 –
 Aby mi patřil ve zdraví, v nemoci,
s polednem, s půlnocí.
Květ lipový, rmen, černobýl,
dvanáct řek pro mě přebrodil,
devatero hor překročil,
jen aby se mi zaslíbil.
Sedmkrát sedm bylin,
spěchej ke mně,
čekám tě, jak déšť čeká země.
Mateřídouška, routa, bez,
přijď pro mě, milý, ještě dnes.“

Halýša zmlkla a už jen poslouchala, jak se k ní zaklínání vrací,

jak je posléze znova přerušují zpěvavá volání. Trvalo to do půlnoci.
Nakonec se rozlehlo táhlé troubení volských rohů, do nichž zaduli
mládenci od ohňů. Skončilo, jako když utne, a rozhostilo se ticho.
Beze slova se panny vracely k ostatním.
Halýša chvilku postála na Spravedlivé vlčici a vdechovala vánek,
právě se zvedl. Voněl tlejícím listím, pozdním podzimem. Poté se
otočila k východu, severu, západu a jihu a do každé ze čtyř světo-
vých stran hodila čtvrtinu bylin, které měla doposud zastrčeny za
širokým pásem.
Rozhodila je a seskočila z kamene do vřesu. Zamířila dolů z kop-
ce. Nespěchala.
Srdce jí bušilo. Noc se chvěje – anebo se chvěju já?
Měla zvláštní dojem, přerůstající v jistotu, že dole pod svahem,
na rozcestí u Vladyckých buků, na ni kdosi čeká. Kdosi, jehož pří-
tomnosti se bojí a touží po ní zároveň. A okolo noc, tlumící moje
kroky. A okolo noc, otevírající mé oči dokořán, mé oči a duši mou.
Nepřekvapilo ji, když se z nehybných bukových stínů vyhoupl
další, mrštný lidský stín. Nepolekala se, jen se zastavila. Přistoupil
k ní, maličko zaklonila hlavu, aby mu viděla přímo do tváře.

– 127 –
 „Přijel jsem za tebou,“ řekl.
Teprve jeho hlas ji probral.
Hlas, který patří člověku, na něhož myslím vstávaje lehaje, ale jehož
jsem už nikdy, nikdy neměla uvidět. A teď tady přede mnou stojí jako
přivolaný zaklínáním, zdaleka předalekého, přes řeky a lesy, přes kop-
ce, přes všechno, co nás rozděluje víc než míle cest, přijel – za mnou.
„Přijel jsem za tebou,“ opakoval.
„Ne, to ne,“ napůl vzdychla. A ustoupila před ním.
On zůstal na místě, snad udiven tím bezděčným projevem pla-
chosti.
„Nedokázal jsem nepřijet…,“ pokračoval. „Naposled jsem tě ura-
zil. Nemyslel jsem to tak.“
Neodpovídala mu a dlouhou chvíli se s lehounkým šelestěním
suché staré trávy mísil pouze zvuk jejich zrychleného dechu. Potom
Latydar řekl:
„Já jsem tehdy v dubnu nežertoval… a teď mám k žertu ještě dále.
Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se ti podobal. Nikdy nikoho.
Vezmi si mě.“
Zavrtěla hlavou.
„Vím, že tu není žádný další, komu by ses zaslíbila. Kdyby byl,
neprosil bych tě. Tak proč mě nechceš? Jestli spěchám, jestli potře-
buješ čas, abys mě poznala… Udělám, co si přeješ!“
Dál beze slova vrtěla hlavou.
„Nebo mě zkrátka nemůžeš vystát?“
Zvýšil hlas. Zazněla v něm špatně skrývaná trpkost.
„Tak to není,“ zarazila ho prudce a ustoupila o další krok, zasko-
čená vším, co mimoděk prozradila. Latydar mlčel, snad z dívčina
tónu pochopil víc, než bylo záhodno. „Nerozumíš, můj pane?“ po-
kračovala spěšně, aby zakryla rozpaky. „Vždyť je to bláznovství!
Netrap sebe i mne. Odejdi.“
„Ne, nerozumím ti, vůbec ti nerozumím… A teď,“ zvolna dodal,
„teď ještě míň.“

– 128 –
 „Nehodíme se k sobě,“ řekla pevně a úmyslně přehlédla, že k ní
vztáhl ruku, „každý jsme z jiného těsta, co si jeden s druhým počne­
me? Nebudeme spolu šťastní.“
„Já nemám strach.“
Přistoupil blíž, a Halýša znova uhnula.
„Nechej mě s pokojem, prosím! Copak nevidíš – já jsem obyčej-
ná… jako tahle tráva pod našima nohama – a ty jsi král. Kdyby nás
dělila staletí, byli bychom si stejně vzdálení…“
„Na tobě není obyčejného vůbec nic.“
Zdálo se jí to – nebo jeho hlas skutečně ztěžkl?
„Chci po tobě příliš velkou oběť,“ promluvil po chvilce. „Chci, aby
ses všeho vzdala, kvůli mně. Ale já tě miluji, jsem si tím jistý tak,
jako jsem si jistý, že mám duši v těle! Ano, ohlížel jsem se po nejed-
né panně. Zahleděl jsem se do Zalatovy dcery jako do obrazu. A co
jsou slova, abys jim věřila, když mě vlastně neznáš? Jenže to, co mě
váže k tobě… Máš právo mě odmítnout. Potřetí už žádat nebudu.
Přesto… neodháněj mě hned. Udělej pro mě jedinou věc: rozmysli
se v klidu. Za týden na tebe počkám zase tady, před polednem. Když
nepřijdeš, budu vědět, jaká je tvá odpověď. Odjedu a nechám tě
s pokojem.“
„Já nepřijdu,“ řekla.
„Za týden,“ zopakoval, jako by ji přeslechl, a bez pozdravu se
vytratil do tmy.
Přála si zadržet ho. Vztáhla ruku, podvědomě napodobujíc jeho
nevyslyšený pohyb. Stejně jako on před okamžikem však nahmátla
pouze neživou vlhkou tmu.
Najednou ji roztřásla zima. Tráva jako by se zlomyslně tichou-
lince smála, svrasklá, umírající, polozmrzlá tráva. Mlha a zvedající
se vítr lezavě dotíraly. Přitáhla si plášť k tělu.
Někde poblíž zafrkal kůň, zacinkal postroj a pak se ozval dusot.
Napjala zrak, chtěla rozeznat v zákrutu cesty k Borovnici jezdco­
vu siluetu. Ale stíny Vlčího lesa byly příliš hluboké.

– 129 –
 „Nepřijdu,“ zapřísahala sama sebe.
A vzpírala se tomu rozhodnutí víc než roček sedlu.

* * *

Do jizby v prvním patře borovnické hospody vstoupil zprudka

a  práskl za sebou dveřmi. Rychlá jízda nočním lesem smetla
veške­rou vyrovnanost, kterou silou mocí předstíral při rozhovo-
ru s Halýšou. Nejistota se mísila s pocitem poraněné pýchy. Stěží
polykal další dívčino odmítnutí. A ničeho jiného než odmítnutí se
mu nedostalo, takový nedovtipný hlupák nebyl. Nemít tak tvrdou
hlavu, musel se vzdát. Řekla přece jasně, nepřijdu! Nemít tak tvr-
dou hlavu – a nemít tu pannu rád.
V komnatě na něho čekal Trak. Latydar si poručil medovinu
a prolil hrdlem dva poháry, jako by pil vodu v horkém letním dnu.
Služebník mlčel, nevyptával se. Jen svého krále pozoroval divnýma
horečnatýma očima. Ale mladík si Traka nevšímal. Nalil si další
pohár. Hořkosladký nápoj mu začal stoupat do rozpálené hlavy
a Latydar se trochu vzpamatoval.
Ostatně, pomyslel si, třeba přijde. Vlastně se mi zdá, že jí zrovna
protivný nejsem… Měla na plášti agrafu ode mě, i na jaře ji měla.
A pak…, nepřeslechl jsem se přece?
Týden je dlouhá doba. Pro mě dlouhá, pro ni taky.
Na druhé straně – Halýša nepatří k těm, které nevědí, co chtějí.
Má dost vůle, aby nepodlehla v bitvě, v níž on podlehl – i kdyby jí
skutečně nebyl cizí. V bitvě s rozumem a zvykem. Žádal ji, ať se
všeho vzdá – svého domova, své země, svého světa. Ne, víc, žádal ji,
ať se vzdá vážnosti u lidí. Protože přijde‑li do Trynu po jeho boku,
budou si na ni prstem ukazovat, s pohrdáním. Na zemanku, ženu
pošetilého krále. Hrdličku mezi pávicemi.
Tak to vidí? Náhle jasně zahlédl budoucnost jejíma očima, bu-
doucnost samá ostrá hrana.

– 130 –
 Kdybych tě opravdu miloval, poslechl bych tě, a už bych ti nikdy
nezastoupil cestu, nesváděl bych tě k oběti, za niž nemám co na-
bídnout oplátkou.
Přiznal si to, ale zároveň věděl, že je zbabělý na to, aby se tak
velkoryse vzdal.
Nepřijde. Nepřijde ani za týden, ani později.
Příliš jsem spěchal. Možná by bylo záhodno vyčkávat, obcházet…
Dvořit se, třeba by časem zapomněla, co vedle mě ztratí.
Ne, to bych neuměl.
Teď jsem rozhodl, za sebe i za ni. Nepřijde‑li, potřetí si pro od-
mítnutí nepůjdu, nejsem žebravý pes! A snad to bude lepší, pro ni.
Ale co si počnu já? K ďasu! Nepoznat tě, bylo by mi líp!
Poslal Traka pryč, shodil vysoké boty, svlékl kabátec a natáhl se
na lože tak, jak byl, v košili a nohavicích.
Halško, moje Halško! Ty jsi věru obratnější než rozemský kat.
Ohněm mě pálíš, plamenem, že se mi ani hlasu k výkřiku nedostává!
Děvče, děvče, děvče… Kdo ti svěřil vládu nade mnou?
Čarodějko! Kolika bylinami jsi provoněla noc, ty sama ze všech
nejvonnější?

* * *

Trak vyšel do předranní tmy před hostincem. V šenku už byla jenom

krčmářka, sklízející stoly po opozdilých hostech. Ale nedivila se,
když zahlédla služebníka urozeného cizince, jak míří na dvůr. Pán se
vrátil před chvílí, dobrý sluha musí dohlédnout, jestli bylo náležitě
postaráno o koně. Tak to má být. Brzy s prací skončila a pospíšila
na lože. Ani si nevšimla, že se stařec v konírně zdržuje nezvykle
dlouho.
Trak sice opravdu obhlédl králova hřebce – patřil k hrstce lidí,
kteří se k Třpytovi mohli přiblížit, aniž u toho byl Latydar –, ale
potom zůstal stát na dvoře, s obličejem obráceným k obloze.

– 131 –
 Vítr přinesl mrholení a to se pozvolna měnilo v déšť, stařec však jako
by si ani neuvědomoval, že mu studená voda po krku zatéká za kabátec.
Hlas, týral ho ten hlas. Dotíral, vracel se, neopouštěl ho, sílil. Už si
nepamatoval, kdo k němu pronesl slova, jež ho nyní mučila v každé
hodině, nepamatoval si člověka, i když s ním mluvil teprve nedávno.
Podoba se rozplynula ve starcově zmatené mysli, ztratilo se jméno.
Ale to, co bylo řečeno, se vtělovalo do úst přízračných postav. Z hlasu
neznámého se stávaly hlasy blízké.
Jeho mrtví. Žena zabitá otráveným šípem, dcery upálené nájezd-
níky ve stodole jejich statku. Synové. Padlí před otcovýma očima.
Mluvili k němu o poslední oběti, již měl přinést pro Tryn.
„Víš, že nelžeme. Je důležitější království – nebo jediný lidský
život? Zachraň trůn. Ostatně smrt… nikoho nemine. Tvé děti byly
všechny mladší než on…“
„Nechtějte to po mně!“ bránil se. „Jak bych mu mohl ublížit, já?
Vychovával jsem ho, koně ho učil krotit, s mečem zacházet. Vás jsem
ztratil, a on se mi stal vším. Dávno bych se zabil, nebýt jeho. A teď
mu mám vzít život, který jsem mu několikrát zachránil?“
„Musíš!“ naléhaly hlasy. „Chránil jsi dobrého člověka, zahubíš
špatného krále. Nevidíš, co dělá? Přivede zemi k nové válce, jinak
to neskončí. Je měkký. Je svéhlavý. Na nic se neohlíží. Zrovna ty,
jeho důvěrník, nevidíš, koho by rád učinil svou ženou? Zavíráš nad
tím oči z lásky k němu. Z lásky ke království je otevři! Ctil jsi přece
Lutavise! Tak vzpomínej! Neříkal kdysi: lépe by mi bylo, kdybych
ztratil i tohoto syna než se dívat, jak špatný král z něho vyrůstá?
Ubohý Tryn! Nepamatuješ se? Byls přece u toho!“
„Vladař to tak nemyslel, zaslepil ho hněv! Chlapec provedl hlou-
post a…“
„Skutečně? Sám sobě lžeš! Kdyby dnes vedle tebe stál veliký Luta-
vis, zdali by i on neprosil svého nejvěrnějšího služebníka o záchranu
království? Přísahals věrnost Lutavisovi, naprostou oddanost jsi mu
slíbil, není to tak?“

– 132 –
 „Mlčte! Mlčte už, co vlastně žádáte?“
„Poslední a nejvěrnější službu velkému mrtvému králi… Nás jsi
oželel, Latydara neoželíš? Nesmíš odmítnout… Neodmítej!“
Zdálo se mu, že se nenadálým tichem rozlehl povědomý vzdech.
„Já vím, jak hrozné to pro tebe je,“ zašeptala něžně nějaká žena.
„I mně… i mně to s tebou bolí. Ale, prosím, udělej to. Kvůli svým
dětem, aby špatný vládce nepromarnil jejich smrt. Udělej to kvůli
mně…“
„Anryšo?“
Milované jméno znělo zdánlivě nesmírně dlouho, násobeno
ozvěnou odrážející se tam a zpátky ve starcově nitru. Manželka však
Trakovi neodpověděla.
Mlčela a mlčely i ostatní hlasy.
Jako by věděly, že už není proč dál dotírat.

– 133 –
 Třináctá kapitola

Rozemský kníže Dharid‑Nyr se vracel z lovu v dobré náladě. Už

dlouho nebyl tak spokojen, už dlouho si neužil projížďky stepí,
koně a svého krásného loveckého orla jako dnes.
Všiml si, kolik polí přibylo kolem Yzaru, kolik usedlostí. Úroda
byla sklizena, letos, na rozdíl od loňska, nehrozí lidem hlad. Nouze
jistě, ale ne hlad – a to byl skoro zázrak.
Rozemského vladaře provázelo výjimečné štěstí, nebo požehná-
ní. A toho dne ráno navíc dostal zprávu, která ho rozradostnila. Od
nástupu na trůn usiloval, aby se nárůdek na poloostrově Vatarad
podvolil jeho vládě. Vataradští připluli kdysi po moři na několika
desítkách velkých veslic, zakotvili u rozemských břehů a usadili
se na nich. Během století se jejich kmen rozrostl. Rozemští měli
půdy dostatek, a tak poloostrov Vatarad oželeli a popřáli nezvaným
hostům samostatnost. Ostatně stádům se na Vataradu nedařilo –
a neměl tedy pro pastevecký lid valnou cenu.
Za války s Trynem najímali velitelé vataradské muže za žold do
vojska. Ale brzy poznali, že si hrají s nespolehlivým a nebezpečným
nástrojem, který je kdykoli hotov zranit jejich vlastní ruku. Divoši
z Vataradu vzbuzovali strach u nepřátel i u spojenců.
Kníže Nyr si přál navrátit poloostrov na jihu země pod rozemskou
korunu. Vataradští se svými podivnými zákony se podobali med-
vědu, který se kdykoli mohl utrhnout ze řetězu. Ne že by měli dost
sil, aby Rozemsku skutečně ublížili, ale obyvatelé kraje sousedícího
s Vataradem si před nimi nemohli být jisti majetkem, a dokonce ani
životem. Dříve se vedle Vataradu rozprostíraly hlavně nekonečné
pastviny, na nichž se lidé objevovali pouze tu a tam. V posledních
letech války se však do nich začali stahovat rolníci, lačnící po ta-
mější dobré půdě. Lidí, kteří se rozhodli skoncovat s pastevectvím

– 134 –
a usadit se, od Karai‑Dharových časů velice přibylo. Změnu přinesla
válka a zvyky, co spolu s ní pronikly do Rozemska z Trynu.
Kníže Nyr musel svůj lid před Vataradskými chránit. A navíc,
podrobit poloostrov koruně, získalo by Rozemsko zpět nejlepší
místa v zemi k vybudování přístavů. Předchozí vládce mořeplavba
nezajímala, ale Dharid‑Nyr vyrostl u moře a věděl, jakou má cenu.
Měsíce úsilí, vyjednávání, protivníkových úskoků, chytračení,
darů, neúspěchů, smluv – a dnes, konečně, vítězství. Vataradská
kmenová rada přísahá věrnost rozemskému vladaři jako svrcho-
vanému pánu. Medvěd byl zkrocen.
Kníže se přistihl, že si představuje lodě, které začas vyplují
z nových přístavů poloostrova Vatarad. Viděl v duchu přídě, štíhlé
a zdobené, prorážet příboj, viděl plachty napjaté ve větru, každou
drobnost si představoval, kormidlo, borty, vůni nového dřeva, z ně-
hož budou vyrobeny stěžně… Laskal se s tou vidinou, Dharid‑Nyr,
který před tím, než usedl na rozemský trůn, stavěl koráby.
Jeho dům byl spřízněn s Karai‑Dharovým, ačkoli vzdáleně. Když
se Karai‑Dhar rozhodl pro válku, předpokládal, že ho podpoří veške­
ré příbuzenstvo – a stalo se to, až na jediného člověka, bratrance
z rodu Nyr, Dharidova otce. Muže, jenž pohrdal démony a vysmíval
se bohu dvojí tváře. Dál se klaněl jenom Otci světel – společně s dal-
šími, kteří se tím za Karai‑Dharovy vlády často vystavovali ústrkům
a výsměchu. V Rozemsku se jim říkalo míarští podle údolí v sever-
ních kopcích, skoro u hranic s Trynem, kde se před dvěma staletími
jejich souvěrci začali scházet k prvním slavnostem.
Během války pak jim mělo být mnohem hůř. Mnohé z nich označili
za velezrádce, poněvadž vyznávali tutéž víru co nepřátelé – Trynští.
Stovky jich byly popraveny, stovky jen tak zabity u některé cesty,
bez soudu a ohledu na spravedlnost. Stovkám poručili vytrhnout
jazyk a upálit je na hranici pro falešné obvinění z vyzvědačství.
Přesto mnozí míarští válku přežili, a dokonce usadili na uprázdněný
Karai‑Dharův trůn knížete ze svého středu.

– 135 –
 Dharidův otec se ovšem nedožil ani počátku vleklé války. Zahynul
hned poté, co se na Velkém sněmu s Karai‑Dharem nepohodl. Hnát
zemi do kořistnického boje mu připadalo zvrácené. Vyspílali mu
zbabělců, odjel rozezlený a ponížený. Domů však nedorazil. Našli
ho u studny pár mil od Yzaru s podřezaným hrdlem. Prý lupiči –
mrtvému však nechyběla jediná cennější věc, pouze jeho meč vrazi
úmyslně zlomili.
Vojska se shromáždila, čas táhnout k hranicím. Čas poprvé před
zraky lidu obětovat démonickému bohu člověka. Karai‑Dhar bez
váhání určil koho. Muselo jít o nemluvně ze vznešené krve, a bude‑li
z vladařské přízně, dokonce pohrobek, jehož krvi předkové přičítali
mimořádnou moc… Zrovna takový se právě v té době narodil.
Do domu Nyrovy rodiny vtrhli za svítání. Branou prošli bez obtí-
ží, většina mužů z družiny zabitého pána beztoho dávno čekala na
příležitost připojit se ke Karai‑Dharovým vojům. Jediný obránce,
kterého nezastrašil vpád vladařových vojáků v čele se samotným
Karai‑Dharem, byl nakonec starší Nyrův syn.
Jeho matka se těžce vzpamatovávala po narození maličkého,
horečky ji upoutávaly na lože. Smutný dům bez opory, záštity, bez
pána, vydaný napospas lidské zvůli. Během několika dnů se změnil
ve svůj vlastní přízrak.
Karai‑Dhar kráčel první. Nad schody, u vchodu do ženské části
domu, se mu postavil do cesty ani ne desetiletý chlapec s mečem.
Vladař se při pohledu na něj usmál – a nebylo moci, jež by kdy
z chlapcovy paměti dokázala ten úsměv vymazat.
Potom Karai‑Dhar téměř hravým pohybem vlastní zbraně vyra-
zil mladíčkovi meč z ruky. Přistoupil k němu a uhodil ho do tváře
rukou ve válečné rukavici. Srazil chlapce ze schodů, přímo pod nohy
těch, kdo velitele následovali.
Dharid dopadl až k patě vysokého kamenného schodiště. Z úst
mu tekla krev. Dusil se, zpřerážené kosti mu nedovolovaly jediný
pohyb bez omračující bolesti.

– 136 –
 Ale dětský pláč a matčin křik slyšel.
Ženský hlas vzápětí umlkl. Matka omdlela – a už se nikdy nepro-
brala. Bratříčkův nářek sílil.
Kdosi sestupoval s dítětem v náruči po schodech na nádvoří.
Překročil polomrtvého Dharid‑Nyra. Ten se vší mocí vztyčil a chytil
muže za lem suknice vyšité knížecím zlatem. Karai‑Dhar se rozmr-
zele obrátil a kopl chlapce do potlučených žeber. Dharid‑Nyr ztratil
vědomí.
Když se probral, ležel na seně ve srubu otcova pastevce koní.
Starostlivá žena, s děťátkem v loktuši, ho soucitně ošetřovala – a na
všechny otázky mlčela jako hrob.
Stejně věděl, že zůstal sám.
Válka začala.
Ujali se ho otcovi přátelé z Přímoří. Vyrostl v kraji, kam boje
zasáhly jen nepatrně. Větším nebezpečím byl pro tamější obyvatele
vataradský kmen, poněvadž poloostrov ležel mnohem blíž než Tryn.
Dědic knížecí rodiny Nyrů se stal stavitelem lodí. Příď každé-
ho z jeho korábů zdobila řezba krásné mladé ženy s rozevlátými
vlasy a věncem stepních kytek nad čelem. Bojovat nešel, i když
pro vzpomínku na otce se vyučil ve zbrani dost dobře. Pro stejnou
vzpomínku se Karai‑Dharově válce vyhýbal.
Teprve poté, co Rozemští začali ustupovat a trynské voje, ženoucí
nepřítele před sebou, vtrhly do stepí, opustil své lodě, osedlal koně.
Přes rok nesvlékl zbroj. Jedna ztracená bitva za druhou. Posléze se
i on ocitl v Yzaru obleženém Trynskými. Při výpadu, který vedl, aby
hladovějícímu městu zajistil zásoby, se střetl se samotným tryn-
ským králem a v souboji s ním podlehl. Kornelak ho těžce zranil.
Kupodivu rychle se však mladý velmož vzpamatoval a nakonec byl
jedním z rozemských pánů, co zpečetili smlouvu o ukončení téměř
dvacetileté války.
Karai‑Dharova čaromocná hvězda sletěla z oblohy do bláta. Rod,
jehož příslušníci se sápali jeden druhému po hrdle lačni usednout na

– 137 –
uprázdněný trůn, zklamal, přivedl zemi k porážce. Panstvo zatoužilo
po změně, rozhlédlo se kolem – a všimlo si knížete z rodiny Nyr, jenž
ačkoli byl spřízněn s vladařským domem a nešlo mu upřít určitý ná-
rok na trůn, nikdy se o něj nerval. A hlavně s válkou, která zanechala
Rozemsko chudší, než bývalo před ní, měl pramálo společného.
Uvědomili si, že nemá ženu – snoubenka se mu provdala, sotva
odešel bojovat. Karai‑Dharův trůn zůstal volný, volná zůstala ruka
jeho dcery – a ta ruka mohla bezpečně zajistit Dharidovo jinak
snadno zpochybnitelné právo na korunu.
Tehdy za knížetem přišli přátelé, přišli jeho lidé, jeho souvěrci.
Máš otevřenou cestu, přeje ti štěstí. Sáhni po koruně, dokud se
rozemští velmoži nevzpamatují z rozčarování a únavy, dokud jsou
ochotni přijmout za vladaře tebe. Jsi jiný než ostatní, kdo by chtěli
vládnout, dnes se to mnohým líbí, využij chvíle!
Ale je nutné, aby ses oženil s Karai‑Dharovou dědičkou. Jedině
tak tvůj nárok na vládu předčí nároky ostatních Karai‑Dharových
příbuzných.
Vezmi si dceru vraha – a budeš vládnout.
Vysmál se jim.
Je to tvoje povinnost, řekli. K rodné zemi, k nám. Pro památku
na svou rodinu a na všechny Karai‑Dharem nevinně povražděné to
musíš udělat.
Uvěřil jim, svolil. Opustil svoje koráby.
Rozemský trůn byl zpočátku velice vratký. Ale Dharid‑Nyr si našel
mezi svými nejschopnější muže a mocná družina, čítající víc než sto
mečů, nepotřísněných nevinnou krví, byla dnes schopna pomoci
vladaři chránit právo a nastolovat řád v rozvrácené, pošpiněné zemi.
Dařilo se to až s podivem, bez zbytečného násilí. A teď, ano, teprve
teď, když získal konečně i Vatarad, když přemýšlel o přístavech, co na
něm brzy vyrostou, si to Dharid‑Nyr poprvé naplno přiznal.
Vjížděl do města a příjemná nálada ho neopouštěla. Vladaře
mrzelo jen, že jeho nejbližší přítel Séned‑Mar, velitel ozbrojené

– 138 –
družiny, nemeškal zrovna u dvora. Kníže měl chuť podělit se s ním
o radost, kterou cítil, a oslavit nelehce dosažené vítězství.
V Yzaru byl právě listopadový trh. Všude plno lidí, halasu, barev.
Zdravili vladaře. Muži se klaněli hluboko k zemi, jak velel obyčej.
Ženy a dívky pouze lehoučce chýlily hlavy. Panenské hlavy zdobené
desítkami copánků, mušlemi, stříbrnými plíšky nebo korálky, hla-
vy vdaných žen, většinou už také nepokryté, jen občas ještě podle
doznívajícího zvyku zahalené rouškou. Tu a tam se objevila i žena
s obličejem schovaným pod závojem.
Yzar začínal pomaličku rozkvétat do krásy.
Dharid‑Nyr to postřehl a přestal přemýšlet o svých lodích.

* * *

„Můj vznešený pane, tvá choť byla dnes ve městě, na tržišti! Na

vlastní oči jsem ji viděl, byla tam jen se služebnou. Poznal jsem
kněžnu po jizvě na pravé ruce. Nechal bych si to pro sebe, velký kní-
že, ale rozhořčilo mě to – copak se to hodí? Nebos jí vyjít dovolil?“
Donašeč. Jeden z lovců, kteří vladaře odpoledne doprovázeli.
Netušil mnoho o skutečném vztahu vládce k ženě, s níž ho poutal
svatební slib. Ale věděl, že paní nesmí – přinejmenším bez manže-
lova výslovného svolení – opustit své komnaty.
Asi očekával za zprávu o jejím pochybení odměnu. Nakonec byl
ovšem rád, když se mu nedostalo trestu. Kníže Nyr vyrůstající mezi
lidmi, jimž se bez ustání věšeli udavači na paty, je nedokázal vystát,
ani pokud přicházeli se zprávami o jeho nejhorších nepřátelích, a to
takovými, které mohly být pro vladaře důležité.
Dnes však přes odpor k donašečům výjimečně popřál jednomu
z nich sluchu. Pomyšlení na manželku bylo jak bodnutí věčně pří-
tomného trnu.
Sůl v mých očích, nůž ve staré ráně, zmije v mém domě, moje
ponížení, moje porážka, jho, které jsem musel přijmout.

– 139 –
 Vzpomněl‑li si na ni, ztrácel klid a přestával uvažovat rozumně.
Byla ztělesněním jeho nenávisti, připomínkou pomsty, již nedoká-
zal vykonat na jejím otci. Trestal ji za něho, ale úleva nepřicházela.
Příjemné rozpoložení bylo vmžiku totam. U večeře s nikým nemlu-
vil a chmuřil se. Brzy z hodovní síně odešel do svých komnat.
Potom poslal k manželce věrného a zasvěceného služebníka s roz-
kazem, ať se paní přizná, porušila‑li jeho zákaz a opustila hrad. Chtěl
ji trápit, konejšilo ho to, těšilo. Služebník se vrátil asi za půl hodiny
a podával knížeti list. Psala ho sama Charin Zara. Nevytáčela se.
Ano, byla ve městě, a ne poprvé. Vydržet v kleci, třeba pohodlné,
je pro ni někdy příliš těžké. Ale nemínila svého muže a vládce urazit.
Zahalila se postaru do závoje a diví se, že ji pod ním mohl někdo
poznat – leda náhodou.
Kníže služebníka propustil. Zůstal sám, jen se svými dvěma psy,
kteří mu byli nablízku téměř bez ustání. Postavil se ke krbu, založil
ruce na prsou a díval se do plamenů. Tak stál dobrou hodinu. Pak
zavolal panoše. Blížila se půlnoc.
„Thorene,“ řekl mu, „půjdeš hned teď k mé manželce a vyřídíš
jí mou vůli. Jestliže není ochotna dbát mých rozkazů, postarám se,
aby se jim podřídit musela. Zítra ráno ji a jednu její služebnou do-
provodí mí lidé do pevnosti Arachat, kde bude mít kněžna nadále
vykázáno místo v naprosté odloučenosti.“
Jinoch zůstal bez hnutí. Znal Arachat dobře. V tamějších zdech
zemřel jeho děd. Pevnost v nehostinné bažinaté krajině. V jezerech
a temných tůních sídlí prý draci, jejichž dech voní lipami a myrtou
a kteří za války rádi hodovali na tělech umučených vězňů. Pořád
tam prší. Rozemští vladaři posílali do arachatských temnic nej­
nebezpečnější nepřátele. Za vlády Dharid‑Nyra zely prázdnotou.
„Co stojíš? Splň můj rozkaz!“
Thoren se vzpamatoval. A k naprostému vladařovu údivu zavrtěl
hlavou.
„Odpíráš mi poslušnost? Proč?“

– 140 –
 Kníže byl tak překvapen vzdorem rytířského synka, jehož se
po válce ujal a o jehož oddanosti byl přesvědčen, že se zprvu ani
nehněval. Zato mladíček, zamilovaný, zbožňující chlapec, který by
pro kněžnu skočil do ohně, se skoro rozlítil. To, co v něm zrálo už
dlouho, teď dozrálo k utržení – a bylo jedno, čím splatí slova, která
se chystal knížeti povědět.
„Nemáš právo jí tak ubližovat! Říkáváš, pane, svým přátelům, že
ses sňatkem s ní obětoval pro blaho Rozemska. Zatímco ona mlčí,
nestěžuje si, i když se obětovala stejně, dokonce víc. Přijímá i to, jak
ji týráš! Zapomněls? Vdala se za tebe z vlastní vůle! Je dobrá! Ty jsi
lhář, můj pane! Nejhorší ze všech lhářů! Lžeš Otci světel, urážíš ho.
Ústy se ho dovoláváš, přesvědčuješ svůj lid, aby se vzdal bůžků –
a v srdci živíš nenávist, touhu pomstít se na nevinném člověku. Jsi
posedlý démonem hůř, než býval Karai‑Dhar!“
Kníže se zamračil.
„Vzpamatuj se, chlapče, mluvíš se svým vládcem!“
„Ne,“ Thorenovi se zlomil hlas, „poruč mě popravit, koňmi roz-
trhat, chceš‑li, ale už se ti co vladaři klanět nebudu. Klaněl bych se
v tobě i tvému démonovi. Chceš‑li poslat kněžně svůj rozkaz, najdi
si jiného služebníka.“
Jinoch umlkl. Tváře měl zčervenalé, dlaň tiskl na jílec meče
a zrychleně oddychoval.
Vladař se nemohl z panošovy troufalosti vzpamatovat. Prohlížel
si Thorena, ve tváři se mu přitom nepohnul jediný sval. Jeho psi
vycítili pánovo napětí a zostražitěli. Konečně Dharid‑Nyr přešel
místnost, otevřel okno do listopadové noci a dovnitř vtrhla lezavá
zima. Ve městě pod hradem pomalu zhasínala světla a ta, která
zůstávala, se podobala čarodějným znamením.
Osamělá světýlka v nekonečné mrazivé tmě přede mnou – a za
mnou odvážný, zamilovaný chlapec, syn jednoho z mých přátel,
který věří, že bylo nutné položit hlavu na špalek… Za koho?

– 141 –
 „Dobře,“ promluvil kníže, a dál hleděl do tmy, „nevyřizuj mé man-
želce nic. Anebo – přece něco: až bude příště chtít opustit hrad, ať
to učiní důstojně, jak náleží jejímu stavu. Ne kvůli ní, kvůli tobě
a tvé rodině, jíž si vážím, jsem tak rozhodl. Ale ty… Vzdáváš‑li se
služby u mne, já tě propouštím. Třeba tě přijme ona. Byla by ostatně
hloupá, kdyby odmítla takovou oddanost! Jdi. Jdi rychle, než si to
rozmyslím.“
Thoren se nezmohl na odpověď. Zmizel tiše. Zkroušený, neboť
se mu těžko odcházelo od muže, jehož z duše ctil. Jeden ze psů za
chlapcem posmutněle vyštěkl jako na rozloučenou.
V komnatě se nepříjemně ochladilo, oknem se vtíral vítr a krb
dohasínal.
Odlesky skomírajících plamenů se podobaly klubku rozhašte-
řených běsů.

– 142 –
 Čtrnáctá kapitola

Nepřijdu, řekla – a přece když týden minul, zamířila k rozcestí. Jak

se blížila na určené místo, šla stále pomaleji. Nakonec se zastavila
docela.
Nechci to udělat, proč tam tedy jdu? pomyslela si. Lepší by bylo
už ho nevidět. Netrápit sebe ani jeho. Vrátím se, budu žít, jak jsem
uvykla, jak mi přísluší. Najde si jinou, která snáze unese korunu.
Otočila se a rozhodným krokem vyrazila k Pomezí.
Jednou se vdám… za nějakého zemánka. Ne, polkla hořkost smí-
senou s úsměvem, to se mohlo stát dřív – teď ne.
Jsem hloupá. Může mi snad být ještě někdy na světě tak spo-
kojeně, tak lehce, jako bývalo, než jsem potkala jeho…, nebudu‑li
přitom s ním?
Podruhé se zastavila a zahleděla se na špičky svých střevíců. Ale
nevnímala je.
Pak skloněnou hlavu zdvihla a bez sebemenšího zaváhání se
rozběhla zpátky. Z ramenou jí sklouzla tíže jak podzimním deštěm
nasáklý vlněný plášť. Rozhodla se – a vrátila se jí sebejistota, spo-
kojenost a síla.
Utíkala a její sukně rozvířila seschlé březové listí.
Vtom pocítila, že krajinou okolo proběhlo zachvění. Ne, netřásla
se jí půda pod nohama, všecičko zůstalo na svém místě, v mlžném
bezvětří se nepohnul ani bukový list, ani stéblo ostřice v kamení,
ale něco se stalo. Cosi, čemu les a země nerozumí, co stojí mimo ni,
a co ji přece děsí, co ji rozdivočuje – lidské zlo porušilo tajemnou
rovnováhu.
V téže chvíli se Halýšiných neuvěřitelně zjitřených smyslů dotkl
slabounký čpavý zápach, hořkosladký a trpký zároveň. Na jazyku
zanechal svíravou pachuť, z níž se dívce zatmělo před očima.

– 143 –
 Znala tu divnou, dráždivou vůni – stejně voněla smrt, když před
lety vtrhla do Pomezí s cizími nájezdníky, s vataradskými žoldáky.

* * *

Stříbřité kmeny čtyř staletých buků se k sobě ve výšce dvou de-

sítek stop nakláněly a tvořily živoucí bránu, hvězdicovitý oblouk
nad širokým plochým kamenem, o nějž se bukové kmeny opíraly
u země. Kdysi prý zrovna tady zabili vrazi zezadu jednoho z nej-
lepších damalských vladyků se ženou. Smrt spravedlivých pomstili
vlci, a proto je od těch časů zdejší lidé velmi ctí. Vladycké děti pak
na tomto místě zasadily bukové proutky, aby jim pomohly zahnat
smutek a aby svědčily o naději.
Latydar uvázal koně opodál a posadil se pod buky na kámen
pokrytý měděným listím. Obloha se opírala o vrcholky lesa a tísnila
krajinu. Rozcestí, ačkoli na něm kdysi zahynuli dva lidé, skrývalo
jakýsi laskavý pokoj. Latydar přivřel oči, podzimní ticho konejšilo
jeho neklid. Přijde, jistě přijde, přesvědčoval sám sebe.
Dusot koně na cestě mladíka nepříjemně překvapil. Ozval se
totiž od města a rychle se blížil. Halýša by musela přijít z opačné
strany – a navíc asi pěšky.
Latydar zamračeně vstal a čekal, koho přivádí hloupá náhoda
právě v tuto hodinu na jindy opuštěné, polozarostlé rozcestí pod
Spravedlivou vlčicí.
Konečně se jezdec objevil, zarazil koně pár kroků od krále a se-
skočil těžce na zem.
Latydar stáhl obočí ještě víc, poněvadž poznal svého služebníka.
Ale Trak vypadal natolik podivně, že královu zlost rychle nahradila
starostlivost. Stařec stanul před svým pánem zadýchaný – nezdravé
červené skvrny v obličeji rychle střídala bledost. Vypadal nemocně, oči
mu žhnuly, rty měl sevřené tak pevně, až se ztrácely v prošedivělém
vousu. Král poněkud ovládl netrpělivost a obrátil se na Traka laskavě.

– 144 –
 „Něco se přihodilo, příteli? Proč nečekáš s ostatními v hostinci?
Víš přece, nemohu tady nikoho potřebovat!“
„Můj králi,“ Trak odpověděl hodně nahlas po způsobu nedoslý-
chavých lidí, zároveň však vzrušeně a přerývaně, „je tady cosi…
Musím to udělat. Říkali to – a měli pravdu. Raději bych sám sebe…
Jenže Tryn, Tryn je hlavní, důležitější než kdokoli na světě.“
Latydar si v duchu povzdechl. Trak sice patřil k těm málo lidem,
kteří mohli spoléhat na panovníkovu trpělivost, ale dnes…, musel
začít chudák blouznit zrovna dnes? Halýša přijde, přijde‑li, už brzy…
Přesto promluvil Latydar ke starci chlácholivě:
„Upokoj se! Prosím, vsedni na koně, vrať se do Borovnice a po-
čkej na mě, porozprávíme, jen se vrátím. Zatím si odpočiň – nech
si nalít…“
Trak ho snad vůbec neslyšel. Pokročil ještě blíž.
„V tuto chvíli,“ zašeptal jakoby téměř bez dechu, „přišel čas…“
Po těch slovech sáhl za pás a z kovové pochvy vytrhl dlouhou
dýku. Blýskla matně Latydarovi před očima.
Za celý život ho nic tak nepřekvapilo. Podvědomě však, prošlý
nespočetnými bitvami, nečekanému výpadu uhnul. Levicí vyrazil
Trakovi zbraň z ruky, až zaletěla do chomáče vysoké trávy. Čepel ho
proto nezasáhla do srdce, na něž mířila, jen pronikla paží.
Škrábnutí, nic víc – kdyby za sebou zbraň nezanechala nezvyklý,
hořkosladký, trpce dráždivý zápach a v ráně se okamžitě nerozlila
omračující bolest.
„Traku!“ vykřikl. „Vzpamatuj se… Něco se ti zdá – a ty…“
Obešla ho slabost, zavřel a otevřel oči, ale rozmazaný obraz okolí
se nezostřil. Bolest byla hrozná. Jako by zaživa hořel. Myšlenky mu
pletla. Konečně pochopil, co to znamená.
Stařec nenechal krále upadnout. Zachytil ho, když klesal, a něžně
položil do spadaného listí u paty čtyř buků. Z vrásky do vrásky, od
zapadlých očí mu stékaly slzy.

– 145 –
 „Odpusť mi, můj kralevici, za chvilinku to přebolí. Pro nás pro
oba bylo prokletím, žes usedl na trůn. Zničil bys Tryn, v dobré vůli
bys ho zničil – všichni to říkali. Měli pravdu. Kohos jen chtěl ozdobit
vznešeným diadémem trynských královen? Čím jsme si zasloužili
tohle prokletí…! Odpusť mi, odpusť – alespoň na druhé straně Bran,
až pochopíš…“
Traka z pohledu na bezmocně ležící tělo, na sinalé, potem po-
kryté skráně jala hrůza. Nedokázal vydržet do konce. Vyskočil ze
země. Běžel ke koni, jak pronásledovaný přízrakem. Vyhoupl se do
sedla a kopl zvíře do slabin. Zpátky se nepodíval. Kůň se vzepjal
a skokem, vyděšený, přešel do trysku.
Třpyt divoce zaržál a pokusil se přetrhnout uzdu, na níž byl
uvázán. Potom bázlivě zavětřil k ležícímu pánovi. Štiplavá vůně
v citlivých nozdrách lechtala.
Bolest zatím skutečně opadla. Pohnout se však Latydar nedoká-
zal, ani promluvit. Vší silou se pokusil nadzdvihnout, vlastní tělo
ho však neposlouchalo, zoufale, téměř k smíchu. Vlny chladu a hor-
kosti se rychle střídaly. Poznal jed, jímž byla napuštěna čepel dýky.
Právě kvůli němu ho Trak ve válce zahrnoval výstrahami a talisma-
ny. Byl jím posedlý, poněvadž vataradští žoldáci otrávenými šípy
zabili jeho ženu. Trpěl hrůzou podobající se neodbytné předtuše,
že stejně zahyne Lutavisův dědic. A teď se o to, aby se předtucha
vyplnila, sám přičinil.
Umíral – jak bolest odezněla, vrátilo se na pár okamžiků jasnější
uvažování. Nic ho nemohlo zachránit a Latydar to věděl.
Ve větvích buků se hašteřili vrabci. Viděl je za červenavou mlhou.
Jejich hlásky neslyšel, neslyšel ani frkání svého koně, ani tlukot
větví, které do sebe narážely v znenáhla sílícím větru.
Necítil strach. Otče světel!
Začínalo se mu těžko dýchat.
Potom na koruny stromů a na ptáky nedohlédl vůbec.

– 146 –
 Pouze jakási tvář – přímo před jeho slepnoucíma očima – pohy-
bovala rty, ale slova z nich nevycházela. Dívka, hezká a cizí – anebo
ne? Škoda že už ani tebe nevidím, možná bych si stačil vzpomenout.
Víčka pomalu klesla na ztemnělé oči, křečovitý, namáhavý dech se
zklidňoval a slábl.

* * *

Halýša si sedla na zem a položila si jeho hlavu do klína. Už na Laty-

dara nemluvila, nevolala, neopakovala jméno. Pochopila, že ji neslyší.
Znala ten pocit naprosté bezmoci, naplňoval prázdnotou. Oči,
nad nimiž se skláněla, se pomalu zavřely. Dýchá ještě, nedýchá?
Kdysi před lety, to byla čtrnáctiletá holčička, podobně seděla
v blátě na cestě a před ní docela stejně umíral jiný člověk, správce
Pomezí, kterého škrábl otrávený šíp. V náruči ho držela jeho žena
a hrozně, nahlas naříkala. Ta vzpomínka se do ní natrvalo vtiskla,
jako horoucí pečeť do měkké koňské kůže.
Budu i já tak naříkat, až si přiznám, co se stalo? zeptala se udi-
veně sebe sama. Sáhla si k staženému hrdlu. Chyběl jí vzduch jako
tomu umírajícímu.
Zkřehlé prsty narazily na chladnou, oblou věc. Teprve ten dotek
ji probral, zabolel, skoro ucukla. Agrafa z rohu jednorožce, vzala si ji
dnes mimoděk, tolik jí uvykla. Agrafa, kterou jsi mi dal, a vyprávěl jsi…
Vtom sebou živě pohnula. Je‑li skutečně z jednorožce…
Škubla za sponu. Jehlice povolila a šperk zůstal dívce v dlani. Bodla
se, a po ruce jí stékaly šarlatové kapičky. Pak vytáhla nůž z pochvy
přivěšené u Latydarova opasku. Nad ranou rozpárala kabátec a košili.
Dobrá, pevná látka se trhala neochotně, nepříjemný zvuk drhnul o dív-
činy uši. Trakova úzká dýka proťala mužovu paži téměř skrz naskrz,
přesto rána vůbec nekrvácela. Halýša na ni přitiskla šperk a držela ho.
Hleděla na svou ruku, hleděla na ni téměř bezmyšlenkovitě –
a kdyby se jí měl kdo ptát, doufá‑li v nějaký zázrak nebo kouzlo,

– 147 –
odpověděla by nevím. Dívala se a kolem uplýval líný čas. Kapičky
krve z její dlaně potřísnily šperk. Latydarovu paži. Udiveně si toho
povšimla. Červená skvrna se rozrůstala rychleji a rychleji. Opravdu,
napadlo ji bezděčně, divné, tolik krve z jediného bodnutí…
A potom si uvědomila, že to Latydar začal krvácet. Stažené, ze-
lenomodré okraje rány se otevřely, pramínek za pramínkem prýštil
mezi dívčinými prsty. Sklonila se níž, jako by nevěřila svým očím.
Ale krev tekla dál, a byla‑li zpočátku temná, skoro zčernalá, teď
získala obvyklou barvu.
Skoro nevěřícně položila druhou ruku na Latydarovu hruď.
Opravdu se znova začínala zdvihat? Dívka strnula. Vnímala pouze
jemný pohyb pod svou dlaní.

* * *

Na trámech podkrovní světnice se pomalu rozsvěcel šedivý den.

U vyhaslého krbu spala služka, zabalená do pláště z ovčí vlny. Ne-
probudilo ji, ani když se Latydar posadil na lůžku a rozhlédl se po
místnosti. Svazečky léčivých bylin zavěšené pod stropem se lehce
otáčely v průvanu protahujícím škvírou nad prahem.
Chvilku mu trvalo, než si všechno srovnal v hlavě a svůj návrat
přijal se směsí vděčnosti a údivu. Necítil se sice právě v plné síle,
ale nebolelo ho nic, ani zranění na paži.
Vstal, tiše, aby služku nevytrhl ze spánku, sáhl po svých šatech,
pečlivě složených opodál na truhlici. Kabátec i košile byly vyčištěné
a na levém rameni zašity drobným, úhledným stehem.
U hlav lůžka ležela agrafa se zlomeným bodcem. Vzal ji do ruky
a v přibývajícím světle si ji prohlédl. Přísahal by, že ji dobře zná. Jen
kdyby ta kost vyřezávaná do ornamentů, do níž cizokrajný zlatník
zasadil drahý kámen, neměla barvu břečťanových listů… A přece,
musel to být stejný šperk.

– 148 –
 Dveře v pantech nezavrzaly, když se jimi protáhl, služka spala dál.
Malá síň, jaké se často daly najít v příbytcích nižší šlechty. Lavice
pod oknem, u stěny okříny a ošatky, u zdi starodávná veliká truhla
překrytá ovčí kožešinou.
A na té truhle, stočená do klubíčka, zachumlaná v šátku, spala
s rukama pod hlavou Halýša. Před půlnocí ji bratr přinutil, aby pře-
nechala své místo u Latydarova lůžka služce a šla si odpočinout.
Jenže se nepřesvědčil, jestli sestra skutečně odešla do své komůrky.
Latydar si klekl na zem vedle truhlice a díval se, jak dívka spí.
Pozoroval obličej stíněný cípem šálu, poslouchal její dech. Toužil
po ní, snil o ní, miloval ji, ale najednou ji viděl docela jinak. Tak, že
by na to slova nenašel.
Skrze nedovřenou okenici proklouzl do síně světelný paprsek.
Pomalu se posouval po podlaze a nakonec se zastavil na dívčiných
víčkách. Latydar chtěl zastínit slunce, aby Halýšu nevzbudilo, ale
všiml si ho pozdě. Dívka se pohnula a otevřela oči.
V první chvíli se lekla, kdo je tak blízko ní, posadila se – a hned
poté Latydara poznala.
Nevěděl, co jí říct.
Také ona seděla nekonečný okamžik mlčky a bez hnutí. Náhle
se nadechla, a znělo to spíš jako potlačovaný vzlyk. Přála si po-
vědět mu, jak hrozný strach prožívala celé ty dva dny, kdy ležel
v bezvědomí a nikdo netušil, jestli smrt nezahnali pouze zdánlivě
a ona se nevrátí zpátky. Přála si obejmout jeho hlavu a zahrnout ho
spoustou slov, která v ní uzrála za roky dospívání a která dozrávala
jen a jenom pro něho, povědět mu, že už to ví, že byla pošetilá, když
si myslela…
Ale mlčela, sklopila hlavu.
Vstal z pokleku a posadil se nejistě vedle ní. Váhal, než se odvážil
dotknout jejích vlasů. Dnes by si netroufl strhnout ji k sobě jak
tehdy na jaře, uprostřed bouřky. Dnes, kdy ji viděl spát, dnes, kdy
pochopil, co pro něj ve skutečnosti znamená, dnes ne.

– 149 –
 „Halýšo…“
Vtom se pohnula. Natočila se k němu a lehce, opatrně, aby se
nechtě nedotkla jeho rány, mu položila hlavu na prsa. Přirozeně
a pokojně, jako by se to, že patří jeden k druhému, odjakživa rozu-
mělo samo sebou.

– 150 –
KNIHA DRUHÁ
 První kapitola

Králův panoš zastihl zemskou správkyni na arkádách nad hlavním ná­

dvořím kiřínského hradu a hned tam jí předal pánovo spěšné poselství.
Tam si ho taky Veljana přečetla. Dvakrát. A stále jako by mu nevěřila.
„Pojď se mnou dovnitř, je chladno,“ poručila mládenci, který če-
kal, zda jej propustí. V přilehlé komnatě usedla ke krbu a vyzvala
Latydarova služebníka, aby jí pověděl, co se vlastně stalo.
„Král ti jistě všechno napsal, vznešená paní,“ zrozpačitěl posel.
„Nevím, co bych měl dodávat…“
Odmítla jeho vytáčku netrpělivým pohybem ruky. Nechtěla žád-
né dodávání – potřebovala zkrátka slyšet zprávy ještě jednou, slyšet
je přímo z úst nějakého člověka. Dopis jí nestačil.
„Králi se zalíbila damalská šlechtična nízkého rodu,“ začal panoš
uctivě, ale neochotně. „Poprvé ji viděl v Kiříně, před rokem, když
ta dívka přijela s doprovodem kněžny Zalatovy. Tehdy si jí asi ještě
příliš nevšiml, ačkoli… byl s ní jednou na projížďce.“
„Chceš říct, že je to tatáž Damalčanka, která pomáhala vojevodo-
vi a kněžně – a kterou vladař z Kiřína vyhnal?“
Veljana znala příběh docela dobře, vždyť by se našlo málo věcí,
s nimiž se jí přátelé ve vojevodském domě nesvěřili.
Panoš mlčky přisvědčil.
„Pokračuj!“
„Zjara, cestou k damalskému dvoru, se s ní král náhodou setkal
znova. Nevím přesně jak. A v létě mě poslal za hranice dozvědět se
o ní, co se dá. Teď jel za ní sám… To ostatně víš, má vznešená paní.“
Kývla.
„Nejspíš dal dívce čas na rozmyšlenou, pobývali jsme v krčmě
v nedalekém městě asi týden, potom se král vypravil ven, prý na
projížďku, ve skutečnosti za ní…“

– 152 –
 „A Trak?“
„Urozená kněžno, Trak se pomátl na rozumu! Vyrazil za králem,
i když jsme se ho snažili zastavit a volali, že to vladař zakázal. A…
pokusil se krále zabít. Bodl ho dýkou napuštěnou vataradským je-
dem. Ta dívka mého pána zachránila – ačkoli je to celé podivné…“
Panoš se odmlčel, ale brzy bez vyzvání pokračoval: „A potom chudák
bláznivý Trak štval koně asi pět, šest mil lesem. Tam zastavil, sundal
zvířeti sedlo, položil je pod strom, na větev uvázal uzdu… a na té uzdě
se oběsil. Damalští a my později s nimi jsme vraha hledali, netušili
jsme tehdy ještě, kdo to je, poněvadž král nebyl při vědomí. Našli
jsme Traka a pochopili, co a jak. Nechali jsme ho, kde se sám pověsil,
vranám a dravé zvěři napospas, jak je zvykem u zločince. Jenže král…,
sotva se to dozvěděl, pospíchal na to místo, poručil Traka ze stromu
sundat a sám pomáhal. A dal ho náležitě pohřbít. Velice ho sklíčilo,
co se přihodilo. Trak byl jeho přítel. Zaslechl jsem taky…,“ dodal vá-
havě, „jak můj pán říká své snoubence, že si měl všimnout, nakolik
je s Trakem zle. A nám, svým lidem, vyčinil,“ přiznal panoš nakonec
sklíčeně. „Hrozně se zlobil. Neměli jsme tam Traka nechat…“
„A dál?“
„Král se rozhodl si pannu vzít. Přála si vdát se doma. Asi by si
představoval svatbu velkolepěji, ale ustoupil téměř hned. Když jsem
odjížděl, byly přípravy v plném proudu. Dnes už je jistě jeho žena.“
„Co je to za dívku?“
„Ptáš se, jaká královna je, má paní?“
„Nenazývej ji královnou! Není královna – a budu‑li do toho mít
co mluvit, ani se jí nestane, protože o její koruně musí rozhodnout
Velká rada. Neurozené ženy a ženy z nižší šlechty se nedomohou
takové cti snadno. Nějaká mazaná liška…“
Panoš zrozpačitěl. Kněžna z Taržice se hněvala.
„Tedy králova žena,“ opravil se opatrně, „je hezká. Tuze hezká,
a chytrá.“
„A král?“

– 153 –
 „Král ji miluje.“
Na nějakou dobu se rozhostilo ticho. Kněžna se dívala z okna
a sledovala hejno vran pod nízko skloněnou zimní oblohou.
„Můžeš jít,“ propustila mládence konečně.
Nepostřehla ani panošův pozdrav a neodpověděla mu. Hlavu
měla plnou toho, co se dozvěděla.
Král ji miluje! opakovala si v duchu s přídechem pohrdání. Před
rokem miloval jinou! Je chytrá… Ano, nepochybně. Tak mistrně
využít příležitosti, shody okolností, královy slabosti, snad jeho
chvilkového okouzlení její pohlednou venkovskou tvářičkou. Ale
budeš mě muset vyhnat, Latydare, budeš‑li po mně chtít, abych ji
přijala za královnu! Asi tě ani nenapadlo, že by někdo z Rady mohl
být proti. Nikdy si nikdo netroufl, v celé trynské historii, kam až
paměť sahá, odmítnout králově ženě korunu. Pouze náhody ně-
kolikrát způsobily, že se králova manželka nestala královnou. Je
tu však zákon. Já ho využiji – a většina Rady půjde za mnou, o tom
jsem přesvědčená. Všichni budou uraženi. Nevybral sis jejich dcery,
přehlédls kněžny a chceš nad ně povýšit zemanku.
Nedovolím, aby tvá lehkomyslnost zašla příliš daleko. Aby vládla
Trynu vypočítavá selka, kdyby se ti jednou něco stalo.
Ne, uvědomila si okamžitě, dnes už není selka – ať jí přiznáme
královský titul, nebo ne, jen tím, že sis ji vzal za ženu, povznesla
se ze svého bláta ke knížectví. A její děti…, kdo těm dokáže upřít
následnictví? Vlastně jsi vyhrála, ty damalská liško – pouze tvoje
vítězství nebude tak slavné, jak by sis přála – zklame tě trynská
Velká rada. Alespoň já udělám všechno, aby zklamala.
Z otřesu nad tím, co se dozvěděla, na ni přišla hořkost.
Podivně si s taržickou kněžnou zahrála. Dala jí velmi lehce za-
pomenout, že král zázrakem unikl smrti, posílila však nepřátelství
k Latydarově neznámé nevěstě.
Veljana cítila smutek nad sebou, nad vlastním životem, který se
podobal přežívání a zdál se hrozně, hrozně dlouhý. Poslední dobou

– 154 –
stačilo k podobnému dojmu málo, dnešní rozrušení jej pouze zná-
sobilo a dodalo mu ostří.
Bezmyšlenkovitě sáhla po svitku veršů, které četla včera večer
a líbily se jí. Snažila se odpoutat od svého rozrušení. Zprvu nedoká-
zala básně vůbec vnímat, a když se jí konečně podařilo soustředit,
našla ve slovech jenom nové rozjitření.

Na co má prázdná slova?
Neřeknu, co bych chtěla.
Jsem němá jako ryba,
měsíc se na mě dívá,
dívá a mlčí se mnou,
proplouvá vodou temnou,
tůněmi noci mé.

Bojím se, podzime,

ty zachmuřený němý.
Bojím se, líto je mi.
To líto strnišťové,
to líto pláněk v poli.
Bolí je usychání?
Bolí je, bolí!

Skoro vztekle odhodila pergamenový svitek na zem. Ubohé,

ponižující naříkání!
Ale… Jak dokážu přežít ještě nějakých třicet čtyřicet let, dostanu‑li
obvyklý počet lidských dní, jak je dokážu přežít, aniž bych byla ve
své samotě obtížná lidem okolo i sobě? ptala se v duchu. Žít se musí
pro někoho… Povinnost, úřad…, dobrá, ale stačí to? Mně ne, mně ne!
Myslela na to a hněvala se na sebe i na své okolí – a hlavně, kdoví
proč, na cizí Damalčanku.

– 155 –
 Taková holka odnikud, mladičká, spokojená, má štěstí – má
muže, který ji miluje. Čím si to zasloužila – a čím jsem si zasloužila
já, že jsem o všechno přišla ještě dřív, než jsem se stihla po vlastním
životě rozhlédnout?
Záviděla cizince. Záviděla jí lásku člověka, jehož ona – Veljana –
kdysi odmítla. Záviděla jí budoucnost, děti, které přijdou, záviděla
jí radost i trápení, záviděla jí.
Ale odmítala si závist přiznat. Namlouvala si, že nechuť ke
králově mladé ženě vyvěrá ze strachu o Latydara, o důstojnost
království…
Veljana si připadala zbytečná: její práci, to jediné, čeho se skoro
křečovitě držela, mohl stejně dobře, a snad i líp, zastat kdokoli.
Kdyby teď ze světa sešla, nechyběla by na něm. Ty, kdo by pro ni
trochu posmutněli, by spočítala na prstech pravé ruky – a všichni
do posledního by zapomněli, jen by se přehouplo pár dní.
Ponižovalo ji, že v duchu pláče sama nad sebou, ale nedokázala
si pomoci. Nevěděla, co si počít, co změnit. A byla vůbec cesta cokoli
měnit?
Sklonit hlavu a přijmout vlastní úděl. Přestat se vzpírat jako
hloupé hříbě, které si působí bolest, sobě samo ubližuje, tluče‑li
kopyty do tesů těsné stáje.
Ne, to nezvládnu, to nezvládnu. Jsem tak unavená, skoro mi ne-
zbývá sil na další krok, ráno se mi vstávat nechce, všechno se mi
zdá tak nesmyslné, ačkoli vím, že to nesmyslné není. Pouze já jsem
vyloučena ze smyslu věcí okolo.
To ovšem neznamená, že komukoli dovolím poznat mou slabost.
Že se kvůli té slabosti vzdám – a ustoupím nějaké holce z Damalu,
co si dělá laskominy na staroslavný trůn královen trynských. Jak
spěchala na svatbu – přivázat si Latydara k copu dřív, než se ten
blázen vzpamatuje z nejnovější pošetilosti! Hned, hned si mě vez-
mi – a potom poruč svým služebníkům, ať mi připraví uvítání jako
královně!

– 156 –
 Uvítání…, rád bych, aby bylo honosnější než před rokem…, píše
Latydar. Zvony, a chvojí, a dvořané ve zlatohlavu, a měšťanstvo, a so-
koli, a hostina, a hudba… a chudákům rozdej z královských sýpek,
kolik rozdat lze… Prosím, vezmi si to na starost, sestro!
Tydare! Pro tebe bych udělala ledacos, i když se tomu sama di-
vím – ale pro ni se mi nechce!
Do vojevodského domu Veljana zamířila s touhou schovat se,
smazat všechno, co se dozvěděla, vrátit čas… Po kolikáté už?
„Pokusil se Tydara zabít? Ten bláznivý sluha se ho pokusil zabít?“
Kierys nebyl schopen se vzpamatovat z té zprávy a i jeho žena
ji kupodivu přijala s rozrušením. Dosud se jí do pobledlých tváří
nevrátila barva.
Veljana viděla jejich úlek – a zastyděla se. Co jim připadalo dů-
ležitější – a co i důležitější bylo –, ona málem pominula. Cítila bych
se snad lépe na duši, kdybych dnes obdržela zprávu o králově smrti
místo o jeho svatbě?
Rozhodně by bylo všechno jednodušší…
Vojevodova matka pronesla nahlas část myšlenek, s nimiž se
Veljana vskrytu nešťastně potýkala.
„Nepovídám vám už dlouho, že si mladý Kornelak něco po-
dobného vyslouží? Vraha… Nic neříkej, synu! Stejně ho bráníš jen
z povinnosti, matku nepřelstíš! Horší je ta zemanka, která se posadí
na královský trůn. Mou hlavu pod meč, není‑li to nějaká taková
pohledná, baculatá jalovička. Dá muži dědice, sotva se rok obrátí –
a polourozený chudáček jednou dovrší bídu kornelackého domu.
Skoro škoda, že ten blázen Trak svou věc nezvládl. Uprázdnil by
trůn pro toho, kdo na něj patří!“
„Matko!“
Kierys se nezmohl na víc. Odvrátil se od lidí v místnosti – a nikdo
nepoznal, co se mu v oné chvíli skutečně hnalo za podmračeným
čelem. Rozhostilo se nepříjemné ticho.
Nakonec ho přerušil sám Kierys, stále velice rozrušený.

– 157 –
 „Nepochopím, co Tydar na tom děvčeti vidí. Je hrubá – a ani
hezká není!“
Stařena se zasmála.
„Bezpochyby ses díval špatně, synu. Náš král, jak ho znám, by si
stěží vybral ošklivou. On má smysl pro pěkné věci. Zato ty nejsi už
drahnou dobu schopen ocenit krásu, která je jiná než Teržina. Viď,
dceruško!“
Terža se začervenala a stará vojevodkyně se zasmála podruhé
nad jejími rozpaky.
„No, dceruško, pověz, je ta tvoje bývalá služka pohledná – nebo
není?“
„Má v sobě spoustu života…,“ odpověděla kněžna vyhýbavě.
A její slova zapadla mimoděk do nitra Veljany Nobarovy jako
hrst soli do rány.
Má v sobě spoustu života – zatímco já… skomírám.
Myslela na to – a v tomtéž okamžiku také Terža vzpomněla na
dobu, kdy, unavená a lhostejná, zatoužila načerpat trošku tepla
z plamene neznámé damalské dívky.
Jenže Veljana nebyla Terža. Aťsi měly dost společného.
Být stejná, snad by si mohla i stejně oblíbit tu, která přijde z Da-
malu. Mohla by stejně zatoužit ohřát se, prochladlá na kost. Ale
Veljana v sobě ve skutečnosti skrývala dostatek vlastního ohně,
sebevědomého a samostatného – jenom se ten oheň právě chvěl
úzkostí, poněvadž si poprvé uvědomil svou křehkost. Potřebovala si
dokázat, že křehkosti navzdory neustoupí z toho, co si předsevzala.
Nedovolím ti usednout na trynský trůn, ať bys měla životů devět
jako kočka, ty samozvaná Damalčanko!
S tím navečer opustila vojevodův dům odhodlanější, než do něj
přišla.

* * *

– 158 –
A zase Kiřín plný rozdychtěného slavnostního davu, rytíři, měšťané,
praporce, dvojí kruh hradeb a všude voní čerstvé větve jedlí, bo-
rovic, smrků… Dravci se vznášejí ze sokolnických rukavic. Trubky,
píšťaly, bubínky. Země se otřásá pod nohama, otřásá se vzduch.
Jako před rokem.
A přece ne tak.
Chybí tu něco z marné okázalosti loňského vítání, chybí tu cosi
z honosnosti skrývající rozpaky.
Chybí tu stín. Ten ztěžklý liščí chvost se dnes netáhne sněhovou
břečkou za mladou dvojicí v sedlech krásných koní.
Nezbylo pro něj místo, snad že ti dva se bezděčně, jak jedou bok
po boku městem, přiklání lehoučce jeden k druhému.
Stín ustoupil. Choulí se žebrácky ve špinavém koutě.
Opodál. Vyčkává.

* * *

Latydar šel do Velké rady sebevědomě, stejně jako pokaždé. Proč

také ne? Všechno bylo v pořádku, jen musel dostát zvyklostem,
požádat o to, co je předem splněno. Nepočítal s odporem, pokud
šlo o Halýšinu korunovaci – i když by musel oslepnout nevšimnout
si, jak se nejeden z velmožů k jeho svatbě staví. Dokonce Veljana.
Ale pokládal kněžnin chlad, s nímž se obracela k mladé nevěstě,
za poloviční vrtoch, projev uražené ješitnosti – nepotěšilo ji, že se
o všem dozvěděla na poslední chvíli, říkal si. Jenže copak se ke mně
někdy chovala tak, abych si mohl myslet, že o mně skutečně chce
něco vědět? Vždyť jsem si občas připadal jako odmítaný prosebník,
žebrající o její sesterskou přízeň. A teď je uražená. Dlouho jí to
nevydrží.
Latydarův život se po svatbě změnil. Nikdy vedle sebe neměl
opravdu blízkého člověka. Naučil se samotě. Naučil se skrývat mno-
hé z toho, co si myslel a co cítil. Bylo to ostatně na první pohled

– 159 –
snazší než utajit před vojskem celou pravdu, když byl několik měsí-
ců po otcově smrti sám vážně zraněn – obléknout pár dní poté, bez
ohledu na slabost a umrtvující bolest, zbroj a velet dalšímu útoku,
aby jeho muži, zbavení vůdce, nepropadli malomyslnosti a nezačali
ustupovat.
Být sám se svými ranami, jizvami a starostmi patří k údělu
vládců, učili ho – a Latydar uznal, že v tomto mu nelhali. Ale jaké-
koli předstírání odporovalo jeho povaze. Také proto, nejen kvůli
vrozené výbušnosti, se navenek mnohdy jevilo královo chování
nevypočitatelné.
Halýša převrátila Latydarův osamělý život vzhůru nohama.
Najednou bylo všechno jinak. Jinak než dřív i jinak, než si Latydar
představoval. Ale radoval se z toho.
Vstoupil do sálu Rady ve výborné náladě. Nechal Radu příliš
dlouho čekat, poslali pro něj dobře před hodinou, a tak hledal na
tvářích přítomných velmožů nepřívětivou zdvořilou výčitku. K své-
mu údivu ji nenašel.
Promluvil proto k Radě nadobyčej blahosklonným tónem:
„Přicházím se zeptat trynské Rady, jak rozhodla ve věci koruno-
vace mé manželky.“
Nejprve mu odpovědělo napjaté ticho. Jako kdyby lidé před ním
dopředu nevěděli, na co se zeptá, a nepříjemně je překvapil. Jedna
z žen sklopila hlavu. Kierys vypadal rozladěně a Latydarovu zraku
rychle uhnul.
Král sklouzl pohledem k Veljaně, zaujímající čestné místo ve vy-
výšeném křesle v čele poradního stolu, což příslušelo jejímu úřadu
zemské správkyně a odpovídajícímu postavení v Radě. Veljana se
dívala přímo na něj. Stažená ústa jí dodávala přísnosti a světlé oči
vystupovaly z bělostného obličeje výrazněji než obvykle. Nedokázal
se ubránit dojmu, že zjasněly, jak zjasní oči bojovníka před bitvou.
Zarazilo ho to.

– 160 –
 „Rozhodli jsme tvé choti nárok na korunu nepřiznat, můj králi,“
řekla dívka zvolna a důrazně.
Přeslechl jsem se, proletělo mu hlavou – ale bylo zřejmé, že slyšel
dobře. Nejprve to nemohl pochopit. Pak si připadal jako hlupák.
Zbledl. V životě ho nikdo z jeho poddaných takto neponížil, aspoň
se nedokázal upamatovat. Nevěděl, co by měl udělat.
Teď především nesmějí poznat, že mě uvedli do rozpaků, našep-
tala mu zraněná hrdost.
Chyběly mu zbraně k účinnému útoku, proto zvolil jako zkušený
vojevůdce ústup. Prozatím. Otočil se ke své Radě beze slova zády
a odešel ze sálu.
Rada čekala výbuch zlosti. Mlčenlivý hněv velmože zaskočil.
„Je čas začít se bát,“ ozvala se nakonec žena, která prve sklopila
hlavu před královým pohledem.
„Nemyslím,“ odporoval Kierys. Ale jistý si tím tentokrát nebyl.
„Stalo se po právu,“ řekla Veljana pevně.

* * *

Halýša nebyla rozhodnutím Rady nijak udivená.

„Tušila jsem, jak to skončí,“ řekla muži s lehkým pokrčením ra-
men, které dodávalo, co nevyslovila: Nebylo moudré o korunu pro
mě žádat, nedráždit je by bylo rozumnější, prosila jsem tě o to…
Latydara po dost dlouhé době popadl vztek a držel se ho. Král
chodil komnatou sem a tam, jako rozzuřený medvěd v kleci, a div
své rádce neproklínal. Rozhodně je nahlas počastoval nejedním
nelichotivým přídomkem.
Halýša se ho nesnažila mírnit. Nemělo to smysl. Znala ho už,
hněv brzy vyprchá. Pouze Latydara pozorovala – a najednou jí
přišlo čehosi líto. Ne, nelitovala koruny, o niž nestála, bylo jí líto
muže, kterého kvůli ní ponížili jeho lidé. Snad si dopředu přiznal,
jak nesnadné bude přimět trynské rádce, aby jí věnovali náležitou

– 161 –
úctu – podcenil je však a nenapadlo ho, kam až mohou zajít. Teď to
věděl. Udělali, co se v trynské historii žádná Rada neodvážila udělat,
zabránili králově manželce usednout na trůn.
Bylo jí smutno proto, že ponížili Latydara, ne že ponížili ji –
a bylo jí smutno, že on se pro její ponížení trápí. Jsme‑li spolu, jsme
také dva na jednu bolest, jenže zároveň nám přibývá bolest toho
druhého, palčivá bolest smísená s bezmocí.
Zlobila se na Radu – a zvláště na ty, jež Latydar považoval za své
přátele –, zlobila se, že mu ublížili bez důvodu. A i když se navenek
stavěla k celé věci vyrovnaně, potkat teď kněžnu Veljanu nebo vo-
jevodu, stěží by dokázala zachovat vlídnou tvář, o což se navzdory
jejich odmítavému chladu usilovně snažila v touze nepřipravit
Latydara o lidi, kteří pro něj byli důležití. Které měl rád, ať už se
stalo, co se stalo.
„Vyženu je do posledního!“ křičel právě Latydar. Vztekle smetl ze
stolu cínový džbán s vodou, ten s třeskotem dopadl na zem a voda
postříkala podlahu a blízkou stěnu. „Jsem král, nebo jejich šašek?
Navykli si spoléhat na mou velkorysost. Vrážejí mi nůž do zad a baví
se tím. A Veljana…, důvěřoval jsem jí! Tohle je beztoho její práce,
ostatní by se neodvážili…, ani by je nenapadlo… To ona! Vrátí se,
odkud přišla, do té své špinavé Taržice přeplněné hloupými urou-
sanými ovcemi – a nebude už tady ze mě dělat pitomce!“
Sebral ze stolu pohár, tentokrát prázdný, a mrštil jím proti zdi.
Halýša sebou škubla leknutím.
„Nech je být,“ ozvala se. „Využili svého práva. Pokud se jim po-
mstíš, vytknou ti zpupnost!“
„Jejich mínění mě nezajímá!“
„Někdy by možná mělo.“
„Zastáváš se jich? Ty? Zrovna ty!“
Zavrtěla hlavou. Hájit kohokoli z Rady ji ani nenapadlo.
„Jenom nechci, aby bylo všechno ještě horší.“

– 162 –
 Řekla to bez jakéhokoli postranního úmyslu, ale rozohněný
Latydar vyčetl z Halýšiných slov výčitku a obrátil se proti své ženě.
„Chceš mě snad kárat, že jsem se ti snažil vymoci, co ti patří?
Mám všeho zrovna tak dost. Ještě ty se postav na jejich stranu a za-
čni mi tady opakovat nějaké nesmysly o tom, že není třeba Radu
dráždit, že po nich žádám příliš, když jsem si přivedl zemanku místo
některé z jejich dcer a očekávám pro ni korunu… No, proč mlčíš?
Povídalas mi přece dopředu, jak špatně to skončí – a tvůj prostomy-
slný manžel tě neposlechl a uvrhl tě do hanby!“
Halýša se mračila. Vstala z lavice u krbu, na níž doposud setrvá-
vala téměř bez hnutí, a chystala se k odchodu.
„Můj manžel není prostomyslný,“ řekla, sama už dost nazlobeně,
„pouze se občas chová jako nedospělý chlapec!“
S tím opustila komnatu – jen přes zavřené dveře slyšela, jak další
pohár kovově třískl o zeď. Třásla se. Byla rozmrzelá. Neměla chuť
Latydara toho dne ještě vidět.
Za oknem, nad zasněženou krajinou, pomalu v nastávajícím
soumraku stoupal po obloze úplněk. Dlouze, uhranutě se zadívala
na obrovský zlatý kotouč nad obzorem – a když se od něj konečně
dokázala odtrhnout, padla na ni omračující slabost. Byla ráda, že
lůžko už rozestlali a mohla hned ulehnout. Ani bělostnou spodní
řízu nesvlékla, točila se jí hlava.
Spát, jenom spát…
Latydar nepřišel, dokonce neposlal žádný vzkaz. Pořád se zlobí?
Pohádali se dnes poprvé. Ne, ne tak docela… Loni, byla taky měsíč-
ná noc… A na jaře, když jsem ho odmítla…
Je mi smutno? Nevím, jsem tak unavená.
Usnula.
Úplněk svítil na lože a na zavřená víčka ťukal drápkem stude-
ného paprsku.

* * *

– 163 –
Když Latydar osaměl, kupodivu rychle se ovládl. Posadil se do
křesla, zády k oknu, natáhl nohy před sebe, ruce založil na prsou
a s hlavou mírně skloněnou začal uvažovat.
Ovšem, uznal po chvíli, byla to moje chyba. Scházela mi trpě-
livost. Přinutil jsem své už tak rozkacené rádce opustit útulné
domovy, příjemné nicnedělání u praskajících krbů, a pár dnů po
zimním slunovratu zamířit do Kiřína. Ani nepřijeli všichni, tolik
jsem pospíchal, že jsem těm vzdálenějším nedopřál dost času na
cestu. Protože jsem se nemohl dočkat, až se pokloní Halýše, až jí
vzdají náležitou úctu, až ji ozdobí královskou korunou. A přál jsem
si dokázat jí samé, že se mýlí, očekává‑li nepřízeň mých lidí. Cho-
val jsem se jak zamilovaný blázen. Lepší bylo nechat uplynout pár
měsíců. Dovolit panstvu, ať si zvykne na tu, kterou jsem si přivedl,
umožnit jim, aby se vyléčili ze slepoty vzešlé z pošetilé, dotčené
pýchy. Potom by sami museli prohlédnout, že Trynu se nedostalo
mnoha tak dobrých královen, jako je Halýša.
Měl jsem ji poslechnout, když mírnila mou zbrklost.
A teď? Teď věru nevím…
Popravdě nejraději by se Latydar celé Rady skutečně zbavil – před-
stava, že s nimi bude zase nucen zasedat nad záležitostmi království,
se mu nelíbila ani trochu a rozčilovala ho. Pokud šlo o Veljanu, mísil
se v něm vztek s lítostí. Ať se vrátí do té své Taržice a stará se napříště
jen o prodej tamější vlny a o barvíře! Budu mít klid, opakoval si.
Ale jakmile první rozhořčení pominulo, Latydar věděl, že Velja-
nu vyhnat nedokáže – jako nedokázal neodpustit Kierysovi. Ano,
svářil‑li se s lidmi, které pokládal za své přátele, byl slabý, je‑li to
slabost – ustupoval v touze uchovat aspoň střepy toho, na čem mu
nesmírně záleželo.
Vždycky byl stejný, kralevic, o něhož se matka nestarala a na
nějž otec hleděl přezíravě, kralevic, který se nerad učil být sám.
Stál o lidi, o jejich přízeň a přátelství, i když se nesnížil o cokoli
z toho prosit.

– 164 –
 A přece jsou střety, za nimiž ať se snažíš sebevíc, zůstanou z přá-
telství ubohé trosky. Mezi Latydarem a Kierysem ležel dnes zdvořilý
chlad – a teď podobný ulehne mezi krále a jeho správcovou. Nic si
nenamlouval.
Přátelství… A bylo vůbec jaké? Věřil jsem v ně – jenomže asi jsem
opět pouze podlehl vlastnímu přání. Ale vyhnat ji – ne, to ne…
Nakonec zavolal svého panoše. Poručil přinést pergamen.
„Paní,“ napsal, „mým jménem poděkuj všem z Velké rady, že na
mou žádost přispěchali do Trynovce, vzdávajíce se svého pohodlí.
Nebudu je už potřebovat až do dalšího zasedání Rady. Toto jim vyřiď
a také to, že jsou samozřejmě nadále hosty v mém domě, jak dlouho
budou chtít. Tebe pak prosím, abys mne i mou choť zastoupila zítra
na hostině pro Radu uchystané.“
Mladík s listem odešel – a teprve tehdy si Latydar uvědomil, že
je už asi pozdě. Úplněk stál vysoko na nebi, nad mrazivou krajinou
se vznášelo ticho rušené pouze zvuky města a za hradbami vlčím
vytím a praskáním stromů v mrazu.
Panoš se vrátil záhy.
„Urozená kněžna z Taržice ti ze srdce děkuje, můj králi,“ vyřizo-
val s dvorskou úklonou.
„Ze srdce děkuje?“
Latydar se pousmál. Spravila se mu nálada, sotva si uvědomil, že
od chvíle, kdy odešel, trnuli velmožové obavou, nakolik je postihne
královský hněv. Pocítil zadostiučinění. Vyvedl jsem je z rovnováhy,
říkal si s kapkou samolibosti. Jestlipak už se Veljana nechystala
k odjezdu do Taržice? Latydar se usmál podruhé. Nakonec bude
všechno, jak má být. Ještě sami přijdou nabídnout Halýše korunu!
„Zjisti mi, co dělá moje manželka,“ přikázal pážeti.
Mládenec byl zpátky brzy.
„Vznešená paní spí, vzácný králi.“
„Cože? Tak časně?“

– 165 –
 „Její služebná říkala, že paní odešla do své komnaty hned poté,
co jste se rozešli. Vypadala prý vyčerpaně.“
Latydar se zarazil. Dobrá nálada ho vmžiku opustila. Poslal páže
pryč mávnutím pravice a přešel několikrát po komnatě sem a tam,
jak míval ve zvyku, když se zlobil – a teď se hněval sám na sebe.
Zatímco přemítal o tom, jak zúčtuje se svou Radou, stačil na hádku
s Halýšou téměř zapomenout.
Křičel jsem na ni? Jistě! Jestli by mě kdy napadlo, že bych se na
ni dokázal osopit!
Nevybavoval si přesně, co jí pověděl. Ale odešla na lože ještě
před setměním – a smutná byla…
Musel se přesvědčit, zda alespoň klidně spí – a ukonejšit tak roz-
jitřené svědomí. Ostěním krytá dvířka, spojující komnaty královy
s ložnicí jeho ženy, lehoučce cvakla. Latydar tiše zamířil vzhůru po
úzkém točitém schodišti a mihotavý plamínek svíčky roztančil na
kamenných zdech králův spěchající stín.

* * *

Všude dokola se povalovala lehká mlha, prozářená měsícem. Ob-

rysy stromů a keřů, skalisek rozesetých v rozlehlé pláni, kamenů,
vysokých, vysokánských trav, siluety vlků, sov kroužících nízko nad
zemí, to všechno z oparu vystupovalo náhle, stříbřitě, měkce.
Poblíž zaslechla zurčení pramene. Neznala tu krajinu, a přesto
jí nebyla cizí. Všechny noční krajiny se skrývaly v této jediné, nád-
herné, bohaté, bez lidí. Ano, bez lidí. Já přece nejsem člověk! Jsem
duše stromu, a jsem vlčice, a noční dravec na neslyšných křídlech.
Já jsem částečka nekonečné pláně okolo, nekončící noci, v žilách mi
proudí ne lidská krev, ale světlo luny. Mlha mě neskryje, nebudu‑li
chtít – a budu‑li, i za nejjasnější noci se ztratím každému všeteč-
nému pohledu.

– 166 –
 Luno, má luno, měsíci, který jsi setřel můj stín mocnou dlaní.
Jsem bytost beze stínu…
Kráčela tou prozářenou mlhou, a potom běžela. Běžela na čtyřech
vlčích tlapách vnímajíc vůni noci, čeřenou letem lišajů, netopýrů
a jejím vlastním šedým chvostem.
Krásná, krásná noci, šťastná nad samo pomyšlení!
Tříštěny, zmalátnělé mlhou ji doprovázely nějaké hlasy a prasta-
rá slova zpívaná polozapomenutým jazykem damalských otců.
Útržky.
Kdysi dávno – tak dávno, že už si ani nepamatuje, zdali je to
pravda – by je dokázala spojit a doplnit. Ale tehdy ještě nebyla vlči­
cí, sestrou luny a půlnocí, to ještě za sebou vlekla stín. Teď už by
neuměla zpívat jako lidé – a nechtěla.

„A byla jedna krásná panna,

obloha jarní, nocí vraná…“

Zaklonila hlavu a v zešikmených zorničkách posazených po stra-

nách obličeje ji bodl svit hvězdy, na špici zobáku Prvního sokola.

„… a byla jedna krásná paní,

v obilných lánech čekal na ni…“

Noční tvorové ji vítali, patřila k nim.

Pláň, co se zdála nekonečná, narazila na úpatí žulového skaliska.
Tak snadno se mi dosud nedýchalo! Pod nohama oblázky a písek,
rychle vzhůru, vodu, vodu slyším! Ne, voda nezpívá, voda jen zní.
K čemu by voda potřebovala slova, k čemu bych je potřebovala já?

„A byla luna, luna stálá,

sedmkrát sedmá paní vzala
z lidského na svůj svět…“

– 167 –
 „… už nevracej mě zpět,“ zatoužila vlčice. Tmou se rozlehlo táhlé
zavytí.
Moje. Na vrcholku holé šedé skály. Pode mnou otevřený kraj.
Lesy, a kopce, louky, jezera, bezejmenná krajina nejkrásnějších
jmen. Hluboko, hluboko pode mnou se rozprostírá – a nad ní tolik
prostoru pro ptačí let. Kde jsi, vlčice?
Volá kdosi? Snad volá mě? Snad volá vlčici, kterou jsem před
chvilkou opustila? Ne, mě ne, ani vlčici – nějakou ženu volá!
Nevolej, nevolej, ruší mě tvé volání!
Nevidíš, pučí mi křídla! Proklubávají se. Už! Už mým peřím vánek
prochvívá! Roztáhnout měkké, měkoučké perutě, nad propastí…
Pohnout jimi, tak… dopředu a zpátky… Mrazivý chlad najednou
dýchl do mé tváře, čechrá chmýří nad dravčím zobanem. Smrtelný
chlad! Uletět mu! Odrazit se…
Nedokázala vzlétnout. Kdosi ji zadržel. Člověk. Lovec kladoucí
pasti, nastražující lep a sklopce, s vábničkou u pasu. Odvěký ne-
přítel. Nechce ji pustit na svobodu, nechce jí dovolit vznést se nad
jezera a lesy, nad prosvícené cáry trhající se mlhy.
Bránila se mu ze vší síly, zoufale. Vlčice, půlnoční pták, bytost,
již nezná jménem nikdo ze smrtelných. Prala se s ním. Naříkala,
hrozila. Přemohl ji…
„Halško, Halško! Pro všechno na světě, vzbuď se!“
Koho to pořád volá? napadlo ji. Je tady ještě někdo mimo nás
dva?
Potom se probudila.
Stála bosá ve své komnatě, u otevřeného okna, z něhož ledově
táhlo, a ten, s kým tak usilovně zápasila a kdo ji teď držel v náruči
pevně, div ji neudusil, byl její muž. Na podlaze v bledém, podivně
posměvačném úplňkovém světle, zahlédla odhozený svícen se
zhaslou, zlomenou svíčkou.
„Co se děje?“ zeptala se překvapeně.

– 168 –
 „Konečně ses probudila!“ Z Latydarova hlasu zazněla úleva. „Při-
šel jsem za tebou – a ty… stála jsi přímo v otevřeném okně, na té
kamenné lavici… a vypadalo to, že každou chvíli skočíš dolů… Volal
jsem na tebe, a tys mě vůbec neslyšela! Spala jsi! Nemohl jsem tě
vzbudit. Strhl jsem tě k sobě v poslední chvíli, bránila ses…“
Vzpomínal s nezastřenou hrůzou. Chvěl se rozrušením a vypadal
vyděšeně. V životě ho tak neviděla. Opatrně uvolnil objetí. Natáhl se
a prudce zavřel okno zející nad propastí hradního příkopu.
Teprve pak si povšimla, že mu po skráni teče krev. Pohled na
tmavý pramínek ji konečně úplně probral.
„Latku! Ublížila jsem ti!“ I ona se po celém těle roztřásla. „To ten
měsíc! Bojím se ho, nosí mi divné sny… Ublížila jsem ti…“
„Všechno je v pořádku, Halýško moje. Neplač!“
Sebral z truhlice plášť, který tam večer bezmyšlenkovitě poho-
dila, a zavinul ji do něj. Nechala ho, téměř neschopná pohybu. Ze
sna, z něhož byla před okamžikem vytržena, si nedokázala vybavit
už vůbec nic. Zato měla strach. Nejen z úplňku – sama ze sebe. Ten
šrám na mužově skráni, to krvácející škrábnutí připomínalo zlé
znamení. Znamení jakéhosi neznámého prokletí.
Latydar ji balil do hřejivého pláště a něco přitom konejšivě poví-
dal. Nevzchopila se k odpovědi. Potom ji vzal do náruče a odnášel
do svých komnat jako nemocné děcko. Neodporovala mu. Stále se
trochu chvěl, ačkoli jeho úlek pomalu odezníval.
Halýša se vzpamatovala, teprve když ležela vedle Latydara v ko-
žešinách. Opřela mu hlavu o prsa a s ulehčením usnula.
Latydar spát nedokázal. Hleděl do tmy a naslouchal ženinu od-
dechování, dokud nezačal blednout východní obzor.

– 169 –
 Druhá kapitola

V celém tom domě bylo plno života. Jaký rozdíl proti tmavým, za­
lklým chodbám starého paláce v Kiříně, odkud Terža přijela.
Královský hrad v Trynovci ještě nebyl dostavěn, a tak vladař sídlil
v jednom z měšťanských domů vonících novým dřevem a nedávno
dokončenými kamennými zdmi.
Také Kierys a  jeho rodina se usídlili v  podobném. Pobývali
v hlavním městě teprve krátce. Popravdě od doby, co Velká rada
odmítla přiznat Latydarově ženě korunu – a to už bylo přes rok –,
vladař se všem svým rádcům vyhýbal.
Ačkoli Terža Latydara neměla ráda, nevstřícnosti, kterou projevoval
lidem, co se postavili odmítavě k jeho ženě, rozuměla velice dobře.
Naopak se divila králově mírnosti. Ona, kdyby někdo ublížil Kierysovi…
Sotva sešel sníh, přestěhoval se Latydar z Kiřína do Trynovce,
i když to znamenalo pro vladařský pár i jejich nejvěrnější značné
nepohodlí – a vojevodkyně Terža dokázala jen stěží pochopit, že je
kdokoli s panskou krví v žilách ochoten něco takového podstoupit
bez vážné příčiny.
Kierys by asi nejraději následoval krále. Terža znala manželovu
obavu, že by mohl docela přijít o své postavení u dvora. Ale Latydar
vojevodu s sebou mít nechtěl. Neřekl to sice Kierysovi přímo, pověřil
ho však řadou záležitostí, které knížete dokázaly spolehlivě udržet
na severu co nejdéle. A Kierys byl příliš hrdý na to, aby Latydarovi
prozradil, že on stál v Radě na jeho straně. Král se tedy o podpoře
někdejšího přítele vůbec nedozvěděl.
Také zemskou správkyni zanechal vladař v Kiříně.
Odjel pouze s manželkou a nevelkou družinou. Potom ho skoro
neviděli. Vracel se do Kiřína jedinkrát za půl roku na obvyklá zase-
dání Rady a nikdy se nezdržel víc než týden.

– 170 –
 Staral se o rostoucí Trynovec a zbytek času trávil v sedle, na ces-
tách zemí. Halýša jezdila s ním. Terža, která nebyla schopná svého
muže následovat, jí záviděla. Sama trpěla odloučením, kdykoli ji
Kierys opouštěl kvůli plnění svých povinností.
Teď konečně se král umoudřil. Nepozval sice dosud ani Kieryse,
ani Veljanu do Trynovce výslovně, dal však dostatečně oběma na-
jevo, že mu jejich přítomnost nebude proti mysli.
Veljana zatím zůstávala v Kiříně. Teržu to mrzelo. Zvykla si na ni
a přítelkyně jí chyběla. Ale Veljana si myslila, že přiběhnout, jakmile
Latydar milostivě kývne, je ponižující. Kierys se její hrdosti smál.
„U dvora není na zbytečnou pýchu místo, má milá,“ řekl jí – a pře-
stěhoval se i s rodinou do Trynovce.
Předevčírem přijeli, dnes se poprvé měli setkat s králem v jeho
domě.
A proto teď čekali na Latydarův příchod v největší místnosti
s výhledem do dvorka s kašnou. Dveře na chodbu zůstaly nedo-
patřením otevřené a dovnitř zaléhaly zvuky zvenčí. Někde poblíž
se živě bavily služebné, nejspíš Halýšiny. Posléze se dívčí hlasy
začaly vzdalovat a nakonec utichly někde za rohem. Jako poslední
Terža zaslechla smích. Potom po chodbě přešly nějaké těžší kroky
a rychle minuly dveře. Odněkud zezdola, nejspíš z kuchyně, zazněl
třeskot nádobí. Terža ohrnula v duchu nos. Tohle je královský dům?
Přešla k oknu a vyhlédla ven. Dvě děti si dole hrály se štěnětem.
Hezky oblečená žena vyšla ven a zastavila se na okamžik nad nimi.
Děti ji zdravily, uctivě, ale beze strachu – ona se sklonila a pohladila
štěně. Terža neslyšela, co si s dětmi povídá. Poznala ji však – ta žena
byla Latydarova manželka.
Zadívala se na ni pozorně a snažila se odhadnout, nakolik se
její bývalá služebnice změnila – nepřišla na to. Ani když za pár
chvil stála tatáž žena po Latydarově boku před ní. Pořád má v sobě
tolik života, že může rozdávat – stále hřeje a září okolo, jako teh-
dy, když jsem ji právě proto vytáhla z té jejich zapadlé zemanské

– 171 –
chalupy – a vlastně jí tak dopomohla k nevídanému postavení. Je
stejná – a přece není. Stále však patří k těm, kdo si snadno získávají
náklonnost lidí. I moji, myslí si Terža.
Pak, i když už byli dávno doma, se Terža ne a ne zbavit myšlenek
na vladařský pár.
Je pravda, že ta malá zemanka překypující životem je ve skuteč-
nosti nemocná? Povídá se to. Prý jí měsíc ubírá sil. Prý ji o každém
úplňku král bedlivě hlídá. Prý už dvakrát jeho žena málem skočila
z okna. Nepomáhají byliny ani zaříkání. Je to pravda, nebo pouhá
báchorka? Úplněk byl včera – vypadal snad právě proto král tak
unaveně?
Nelitovala ho. Nedokázala Latydara litovat. Občas se za to sty-
děla.
Uvažovala o moci úplňku a napadlo ji, jak podivné spojenectví
může člověk navázat. Třeba je všechno pravda – i to, že měsíc upíjí
Halýše zdraví natolik, že království bude i nadále marně čekat na
dědice nebo dědičku trůnu.
Chudák děvče, pomyslela si Terža – ale sejdou‑li se dva, kteří
neprávem zaujímají místo někoho jiného na světě, asi je stěží může
provázet štěstí… Osud, který podvedli, se staví proti nim.

* * *

Veljana Nobarova dorazila do Trynovce až v den podzimní rovno-

dennosti. Musela. Výroční Rada se měla sejít už zde. Hrad byl z velké
části dostavěn. Kiřín se od nynějška, podle královy vůle a k žalosti
tamějších měšťanů, stával opět pouze jedním z mnoha měst velké
říše a výsadní postavení, které mu propůjčila vleklá válka, navracel
místu vzkříšenému z trosek.
Veljana k Latydarovi opravdu nespěchala. Od chvíle, kdy se Rada
a ona v jejím čele vzepřela panovníkovu přání a odmítla přiznat
Halýše Jaldevicově korunu, vládl mezi ní a králem stěží zastíraný

– 172 –
nesoulad. Veljana tušila, že je to ona, kdo je na řadě vyjít první na
půl cesty druhému naproti, ale hrdost jí to nedovolila. Divila se
Kierysovi, když se chopil příležitosti, sotva Latydar vstřícně poky-
nul. Ona, kdyby ji nepřinutily povinnosti správkyně země, zůstala
by dál i se svou hrdostí v Kiříně a čekala na Latydarův smířlivý krok,
který by beztoho nepřišel.
A přece – udělala jsem chybu, myslela si teď. Latydar není tak
pošetilý, jak jsem se domnívala, snad ani tu zemanku si bez rozumu
nevybral.
Pokud se kraj vůčihledě vzpamatovával z války, byla to předně
králova zásluha. A byla to asi také zásluha jeho ženy. Panstvo si sice
ještě na zemanku po vladařově boku nezvyklo, zato nižší šlechta,
měšťané a sedláci ji milovali. Její usměvavá laskavost prostá zby-
tečného ostychu i pýchy získala dceři damalského zemana lásku
mnohých. Navíc se umění jednat s lidmi u královy ženy pojilo s pů-
vabem a hlavně s rozšafností, kterou by nečekal nikdo, kdo by hádal
jen podle mladinké tváře. Od její svatby s králem neuplynuly ani dva
roky a už ji polovina Trynu nazývala královnou a pobuřovala se, že
Rada nepřiznala Halýše Jaldevicově žezlo.
Zvlášť si ji oblíbili, jakmile se obecně proslechlo, co se stalo ve
Zlatohorách a nad řekou Syrou.
Zlatohorské doly, které Latydar obnovil, zpočátku vynášely dost,
aby pomohly zbědovanému království vzchopit se z úpadku, aby
měl vladař zač obnovovat města a odpouštět daně. Jenže zjara mi-
nulého roku tenčící se zlaté žilky úplně zmizely a doly dávaly jen
jalové kamení. Všechno hledání bylo k ničemu. Zlatohory, zdálo se,
poskytly všechno, co mohly, a uzavřely před lidmi své lůno.
Země drahý kov potřebovala, přijít o něj znamenalo klesat zpět
do chudoby.
Latydar se vypravil do Zlatohor přesvědčit se na vlastní oči,
jestli jeho důlní mistři a kovkopové nic nezanedbali. Manželka
cestovala s ním.

– 173 –
 Skutečně. Skála na skálu, zlato nikde.
A potom, tak se to mezi lidmi vyprávělo, když odpočívali krá-
lovští manželé na zpáteční cestě několik mil od náhle bezcenných
dolů, na místě, kde by nikoho nenapadlo lámat skálu, dotkla prý se
zemanka jedné ze skalnatých stěn kopce, jemuž přezdívali Kočičí
hřbet. A prohlásila, že je plný zlata. „Cítím ho, zrovna tepe,“ tvrdila
s jistotou. Latydar jí nevěřil, protože ho však přemlouvala, poručil
kopec otevřít ženě k vůli. A útroby Kočičího hřbetu zazářily jak
Zlatohory v dávných dobách své největší slávy.
Cosi podobného se stalo o několik měsíců později v Pramenyci
nad Syrou, kde zdánlivě lichá hora vydala sůl.
Tryn se zbavil hrozby hladu díky podivným schopnostem krá-
lovy ženy.
Veljanu to potěšilo – a zároveň polekalo. Napadlo ji, jestli Latyda-
ra neuhranula rusalka nebo čarodějka. Ostatně prý se Jaldevicovna
narodila jako pohrobek! Co všechno by se tím vysvětlilo! Tajemný
cit pro krajinu, královo náhlé nerozumné rozhodnutí oženit se
s bezvýznamnou cizinkou – a měsíc… Pokud je to, co se povídá
o měsíci, pravda.
Pokusila se podezření zapudit – a podařilo se jí to až dodneška.
Ráno Veljana přijela do Trynovce a nejprve zamířila do chrámu.
Okouzlil ji, připomínal stavby z dávných dob, jak je vídala na obra-
zech a v knihách – a o nichž si myslívala, že byly ve skutečnosti asi
mnohem méně krásné. Zdvihal se vznosně nad okolím, z temene
kopce ochranitelsky shlížel na lidská obydlí, křehký, štíhlý, pevný,
jako by vrůstal přímo do podložní skály. Stavba z bílého kamene
obehnaná arkádami a nádvořími, v nichž útlé lipové stromky sli-
bovaly příští stinný klid. Do čtyř stran vytékaly z chrámu potoky,
pramenící v okrouhlé nádrži umístěné ve středu lodi pod kruhovým
otvorem v kopuli, skrze nějž se přímo na hladinu v poledne o jarní
a podzimní rovnodennosti odráželo slunce.

– 174 –
 Dnes pršelo, do nádrže padaly těžké kapky a s mírným pleská-
ním se tříštily o vodní plochu. U postranních sloupů hořely louče
a vlhký vánek škubal jejich plamenem, až se podobaly sokolovi
přivázanému za nohy na řemínku a snažícímu se vzlétnout. Mys-
lela, že bude v chrámě sama. Na obrubni nádrže u pramene však
seděl muž. Neslyšel její kroky, neohlédl se, ale Veljana v něm ihned
poznala Latydara.
Zarazila se. Zůstala stát ve stínu sloupové chodby. Sklopila na
chvíli oči. Potom znova sklouzla pohledem na Latydarovu tvář jasně
ozářenou světlem seshora.
Latydar nevypadal na někoho, kdo je spokojený. A měl by – má
přece důvod ke spokojenosti, pod rukama mu roste a vzkvétá všech-
no, co si předsevzal a co udělal! Jenže Latydar chýlil hlavu. Očividně
ho tížila starost. Ležela mu na shrbených ramenou a srážela k zemi.
Veljaně se mimoděk stáhlo hrdlo.
Zařekla se, že se bude stavět ke králi odměřeně, poněvadž bylo‑li
mezi nimi přátelství, tedy s Latydarovou svatbou a vším, co přišlo
po ní, zahynulo a zůstala pouhá zdvořilost. Teď poznala, že tomu
tak není.
Bolí mě, když se trápíš, ačkoli ti neumím dát najevo, jak o tebe
stojím, ačkoli jsem neuměla přijímat tvou vstřícnost, ačkoli jsem
se postavila proti tobě. Váže nás pouto, Latydare, ráda bych se ho
zbavila, a nejde to. Tichounce a nenápadně, tak opatrně zakořenil
semenáček našeho přátelství, více jsme o sobě přemýšleli, než spo-
lu mluvili nebo pobývali, zakořenil však a vyrostl, prostoupil moje
nitro spoustou kořínků, muset ho skutečně vytrhnout, zůstala by
po něm rána, která se nezajizví.
Mrzí mě, že tě cosi bolí!

* * *

– 175 –
Počkala na předním nádvoří. Bylo prázdné, pouze první opadané
listí proháněl vítr po dlažbě z mohutných nestejně velkých kvádrů
dohladka otesaných zručnými kameníky.
Vyšel jen o chvíli později než ona, už zase napohled sebejistý
a vyrovnaný jako vždycky – až ji napadlo, jestli se nedala zmýlit
barvami obrazů na stěnách prostupujícími přítmím, odlesky vody
a plamenů loučí, vytvářejícími v okrouhlém prostoru zvláštní še-
rosvitný opar.
Latydar ji postřehl okamžitě. Poklonil se. Spíš zdvořile než přá-
telsky. Jenže Veljana pořád ještě cítila ono nepopiratelné sblížení,
takže se královým chladem nedala odradit.
Přišel do chrámu pěšky a sám. Veljana tedy poslala sluhu, jenž
ji doprovázel, napřed a přidala se na zpáteční cestě k Latydarovi.
Vykročili z chrámové brány k městu, dolů po úbočí kopce, loni vy-
sázeným stromořadím.
„Máš starosti,“ řekla. Neptala se. Překvapeně k ní vzhlédl. Jako
by okamžik váhal. Potom kývnutím přisvědčil.
Od moře, které mohli z návrší vidět na vzdáleném západním
obzoru, jak polyká širokými ústy řeku Modravu, zavál vítr a přinesl
křik buřňáčka. Přestalo pršet.
Dívala se pod nohy a byla zvědavá, zda Latydar prolomí mlčení.
Znova si ji prohlédl. Vytušila, že uvažuje. Pak se rozhodl.
„Médorg z Dybna, někdejší trynský správce, ten, kterého jsem
vyhnal… Ukázalo se nade vši pochybnost, že jakmile jsem ho pro-
pustil ode dvora, zařídil si prapodivnou živnost,“ trochu křečovitě
se usmál. „Sehnal družinu hrdlořezů schopných ledasčeho a s nimi
přepadal kupecké vozy na hradské cestě z jihu. Tedy s nimi… sám
se spíš držel stranou a bral si podíl. Mají na svědomí nejméně deset
lidí, lup nepočítám. Poslal jsem na jih vojáky a přikázal jsem dovést
viníky v poutech sem. Médorga z Dybna pochopitelně taky, toho
hlavně…“
„A ty nevíš, jak je ztrestat?“ zeptala se.

– 176 –
 „Ale jistě,“ odpověděl pomalu, „vrazi jsou vrazi. Jenže říkám si,
třeba na tom nesu nějakou vinu sám. Tehdy, když jsem správce
vyháněl, jsem příliš nepřemýšlel.“
Nevěřila mu. Tohle není pravý důvod jeho starostí. Možná mu
skutečně bylo nepříjemné potrestat na hrdle člověka, jehož ve zlosti
vyhnal ode dvora. Ale musel vědět, že se na něm neprovinil tak, aby
ho tím dohnal do zkázy. Musel vědět a věděl to!
Zapírá pravdu, vymlouvá se. Neuchlácholil by mě, že je všechno,
jak má být, nevymyslet si něco! Kdyby se mezi námi nestalo, co se
stalo, třeba by mi svěřil, oč skutečně jde. I když kdoví. Je zvyklý
poradit si se vším sám.
A jeho žena? Trápí se snad pro ni?
Dostala na Halýšu Jaldevicovu zase zlost. Kazí mu snad život ta
zemanka, jíž ze zlatých střevíců, které jí nazul, kouká sláma?
Téměř se otřásla nechutí k cizince, co si kdekoho otočila kolem
prstu. Jestlipak po čase i ti ostatní poznají, jak jedovatá umí být
hezounká zmije – jako to poznal Latydar…
Hlouposti! zakřikla náhle sebe sama. Ale příliš to nepomohlo.
Mezitím dorazili na úpatí kopce a tam se jejich cesty dělily. Loučil
se s ní.
„Doufám, že tě budeme moci přivítat ještě dnes v paláci.“
Rackové se zatoulali až nad jejich hlavy a křik upomínající na
příboj se rozléhal v ulicích.
V ulicích jeho rodícího se města. Uskutečnil jsi svůj sen, Laty-
dare, komu se to podaří? Proč nejsi šťastný? Co tě trápí? Málokdo
by ti upřel zásluhy o království, byť by byl tvůj nepřítel. Mnohý
se snaží zapomenout, jak o tobě roztrušoval, že nepatříš na trůn
svých předků. Měl by ses radovat! Dozrává chvíle, kdy se ti dostane
zadostiučinění rovného triumfu, který ti odepřeli po vítězné válce.
Už nikdo nebude chtít popírat, že máš nejen krev, ale i srdce a ro-
zum královské. Leda by si nepřiznal vlastní hloupost, jak jsem si ji
musela přiznat já. A ty se trápíš!

– 177 –
 Nese‑li však na tom vinu ta malá přivandrovalá zemanka… tři-
krát ji prokleju. Za tebe, Tydare!

* * *

Pobídl koně. Třpyt přešel do měkkého klusu. Moře, mírné šedavé

moře, mu omývalo kopyta, bořící se do písku. Bylo časné odpoled­
ne. Kosaté říjnové slunce ostře rýsovalo stíny útesů i jezdců na
pobřežních dunách, ba každé stébélko pýru vyrůstalo svým stínem
v nebezpečné kopí hozené na pláž.
Ráno spouštěli sinští loďaři na vodu dva nové koráby královské
flotily. Všude v přístavu byla hlava na hlavě, rozveselený dav, dych-
tící spatřit první odplutí lodí stejně jako krále a jeho choť – aby si
pak o té velkolepé podívané mohli zdejší povídat dobrých pár dní
po večerech, muži u korbele řádně ohřáté medoviny, poněvadž ve
vzduchu už lezavě táhlo zimou, ženy u vyšívání nebo jiné domácí
práce. Teď se v Sinu tančí a hoduje na útraty bohatnoucího města,
neskončí se s oslavami až do svítání – a kdoví, jestli si někdo kromě
nejbližších dvorských lidí všiml, že královský pár vyklouzl z města
na projížďku ve dvou.
Počasí vládlo mírné a podzimně teplé. Po předvčerejší bouřce se
vyčasilo a na to, že vůbec nějaká přeletěla nad krajinou, upomínaly
dnes pouze drobné úlomky surového jantaru, které zatím nestály
rybářům za posbírání, a tak si s nimi dosud pohrávaly vlny, nebo je
pomalu pohlcoval písek.
Halýša jela trochu napřed a právě se Latydarovi ztratila za ostro-
hranným útesem. Zneklidněl. Vždycky, když nebyl vedle ní, musel
potlačovat úzkost, strach z nějakého neštěstí.
Halýša byla nemocná. Ne, netýrala ji horečka ani jí viditelně
neubývalo sil – stále dokázala protančit noc nebo strávit celý den
v sedle a stěží bys na ní potom zpozoroval známky únavy.

– 178 –
 Dělo se s ní něco jiného. Nejprve si Latydar myslel, že za to prostě
může měsíc. Takové věci se stávají. Kolikrát už luna dokázala ně-
koho uhranout? Divoké sny, které mohou člověka zvednout z lůžka
a vrhnout do záhuby, roztržitost, nesoustředěnost, dotírající smu-
tek, to by snad bylo možné přičítat měsíci.
Dodnes si netroufl nechat svou ženu o úplňku samu. Když s ní
nemohl být on, poněvadž ho odvolali k nějakým neodkladným zá-
ležitostem, nechával ji hlídat služkami za okenicí pevně zavřenou
a neprostupnou pro jediný stříbřitý paprsek. Byl‑li u ní, celou noc
bděl.
Čas však letěl od luny k luně a Halýša se začínala podivně chovat
bez ohledu na to, jestli měsíc dorůstal, nebo ubýval. Všímala si věcí,
které nikdo nepostřehl, připadalo jí, že se krajina vzdouvá pod je-
jíma nohama jakýmsi podivným dechem, poznala blížící se změnu
počasí stejně neomylně jako lesní zvěř a stačilo jí k tomu jenom
zdvihnout ruku do větru, hory k ní promlouvaly… cítila jejich tep.
Zvířata se jí nebála. Divoký Latydarův Třpyt ji následoval věrněji
než svého pána, plaší volní ptáci jí sedali na ramena a na hlavu,
dávali se hladit. Ve tmě viděla kočičíma očima.
To všechno si dokázal Latydar nějak vysvětlit. Halýša přece
vyrostla v lesích, mezi poli, zakořeněná v polodivoké domovské
krajině. Vyznala se ve zvířatech, vyznala se v dechu větru ženoucího
sníh, vyznala se v tom, co může skrývat naoko jalová skála. Byla
bystrá a uměla uvažovat.
A proto se zpočátku trápil pouze kvůli nebezpečnému měsíci.
Jenže od jara se stávalo, že Halýša svého muže tu a tam vůbec
nepoznávala. Nekonečný okamžik mu hleděla do tváře udivenýma
vyplašenýma očima a na jejich dně cítil úlek a cizotu. Potom poho-
dila hlavou – a jako by se zatočil svět a všechno se vrátilo zpátky ke
svému řádu. A slýchala, jak na ni volají neznámé hlasy.
Tenkrát, když se jí ozvaly poprvé, řekla mu o nich celá vyděšená.
Teď už se nepřiznala. Byla s to lhát mu: Nedělej si starosti, všechno

– 179 –
je v pořádku, jenom jsem se nad něčím zamyslela…, a smát se při
tom.
A přece věděl, že se hlasy vracejí a dotírají, silněji a silněji, že má
Halýša strach, neztrácí‑li rozum. Tajila to, aby muže chránila. Neutajila.
Latydarovo nitro opanovávala starost, která byla kdykoli hotova
sevřít srdce děsem. Stačilo málo, třeba vtíravá vzpomínka na staré-
ho Traka, na ty jeho hlasy, které jej vrhly do záhuby.
Halýšo, mluv se mnou přece, mluv! myslel si Latydar, ale nahlas
to neřekl, jako by mu cosi bránilo a zavíralo ústa. Copak nevíš, že tě
mám rád, že bych si tě vzal, i kdybych předem najisto věděl, že spolu
půjdeme nejhroznějším peklem, copak jsem ti neslíbil…? Mnoha
věcí, které jsem udělal, lituji, ale svého slibu ne!
Mlčel však – i ona mlčela. Oba se tvářili jakoby nic.
A felčaři, vědmy a bylinářky… Jsou k ničemu! To bych si snad
dokázal poradit líp já než oni. Hlavně že se moudře a sebevědomě
tváří a vždycky vytáhnou z kapsáře nějaký nesmysl, za který si dají
dobře zaplatit – a zmizí prozíravě za horami.
Latydar Halýšu úzkostlivě ochraňoval. Kvůli ní cítil lehké podráž-
dění, už když slyšel o Veljaně, protože velice rychle poznal, jak ne-
příznivě Nobarovna na jeho ženu shlíží i teď. Zpočátku, po zasedání
Rady, která odmítla přiznat Halýše korunu, se hádal s Veljanou kvůli
každé hlouposti a byl by ji asi nakonec vyhnal nebo přinejmenším
odstavil ode dvora, ať by toho posléze litoval sebevíc. Jenže sama
Halýša vzala správcovou překvapivě v ochranu.
V poslední době se naopak poměrně sblížil s Kierysem a jeho
rodinou, poněvadž Terža měla očividně Halýšu ráda – a cítil‑li
Kierys něco jiného, dokázal to nedávat najevo. Latydar teď vůbec
mnohdy posuzoval lidi okolo podle jejich vztahu k Halýše – a kdyby
ho manželka nedržela zpátky, dopustil by se několika vážných chyb.
Dvořané totiž královu slabost velice rychle odhalili a snažili se jí
využít, aby si zajistili vladařovu přízeň a úřady. Pořád se nevyznal
ve svých lidech.

– 180 –
 Třpyt minul klusem útes a Latydar konečně zahlédl Halýšu zno-
va před sebou.
Otočila se v sedle a zadívala se přes rameno na muže. A potom
sebou trhla jako srnka vyplašená lovcem. Prudce pobídla koně. Klis-
na se vzepjala a skokem přešla do trysku. Po pláži, mezi hranami
útesů, mezi kameny mnohde zrádně zavátými pískem, který létal
do všech stran. Nepoznala ho. Zase. Prchala před Latydarem jako
před vataradskými žoldáky, jako před běsy z hlubin pradávného
dávna – jako laň před lítící smečkou. O život.
Nevěděl, co dělat, ale rozhodl se rychle. Halýšina klisna, nejspíš
polekaná nečekaným chováním jezdkyně, vypadala, že se splašila.
Latydar pobídl Třpyta. Štvanice, napadlo ho, vždycky jsem je nená-
viděl! A teď… Snad ji dohoním, než někde srazí vaz.
Za dalším útesem se před nimi otevřela dlouhá rovná pláž bez
balvanů – a právě když se Halýša na zpěněné klisně ocitla asi v půli,
něco se změnilo. Napětí povolilo, postava schýlená až ke koňské šíji
se mírně narovnala. Jezdkyně přitáhla uzdu. Zvíře poslechlo. Asi
přece jen nebylo splašené. Nebo ano?
Halýša dovolila, aby ji Latydar dostihl, aby ji předjel, chytil její
klisnu za uzdu.
Obrátila k muži tvář zrůžovělou větrem a vodní tříští, zářící,
rozesmátou tvář.
„Tak co,“ přivítala ho, „kdo je lepší jezdec – já, nebo ty?“
„Myslel jsem, že se ti splašil kůň,“ řekl. Nedodal ovšem, co si
myslel ještě.
Zavrtěla hlavou, až jí pocuchané vlasy zatančily kolem obličeje.
Zelenavé oči se na rozdíl od rtů nesmály. Pak se smát přestala
vůbec.
„Mrzí mě, jestli jsem tě vylekala,“ ozvala se měkce. Napřáhla
ruku. Snad se chtěla dotknout jeho ramene, nakonec to však ne-
udělala. Její dlaň se totiž chvěla – a nebylo to námahou z jízdy ani
zadýchaností. Stáhla ji a skryla za zády. Její snaživá hra na konci

– 181 –
děsivé jízdy Latydara nepřesvědčila. To chvění výrazně připomínalo
třas bytosti vyděšené na smrt.
Jak dlouho trvalo, než jsi mě poznala tentokrát, Halško? Už ne
pouhý okamžik spočtený mrknutím oka. Dvě míle nebo tři – přes
kameny a ve smrtelné hrůze…
Vraceli se krokem, vedle sebe. Mluvili o obyčejných věcech. Do-
konce žertovali.
Alespoň mám dojem, že jsme žertovali, říkal si později Latydar.
Ve skutečnosti si mnoho ze zpáteční cesty nepamatoval, jako si ně-
kdy nepamatujeme skoro nic ze zlého snu, je‑li milosrdně přerušen
dřív, než se do nás vtiskne naplno.

* * *

Znova se zdvihl severák a do okna hodil hrst dešťových kapek, až

cinkly o skla. Sice se už blížil duben, ale zima se toho roku ne a ne
vzdát. V krbu praskal oheň a místnost byla příjemně vytopená.
Halýša seděla pohodlně usazená v křesle, nohy, zuté z promáče-
ných střevíčků, opřené o polena naskládaná před krbovým roštem,
ohřívala se, jak si zvykla doma, když na procházce prochladla.
Latydar se měl vrátit dnes před večerem. Tak to sliboval v dopise,
který včera přivezl posel. Vrátí se unavený a nepochybně rozmrzelý,
protože se nezdařilo, za čím odjel.
Týden, ne víc to bylo, těsně před tím, než zasedl hrdelní soud,
jenž měl pohnat Médorga z Dybna za jeho zločiny, loupeže a vraž-
dy k zodpovědnosti, se vězni podařilo uniknout. Někdo z jeho lidí
nebo přátel podplatil žalářníka. Sám král vsedl na koně a vyrazil
s družinou stíhat utečence, ten se však ztratil, jako by se po něm
země slehla. Stopy prý vedly k moři.
„Snad se tedy toho lotra zbavíme alespoň tím, že z Trynu zmizí
a usadí se ďas ví na jakém z těch západních opuštěných ostrůvků,“
psal jí Latydar. „Mohl by být rád, doma by katovi neušel.“

– 182 –
 Těšila se na Latydarův návrat. Představila si ho, jak vstupuje
do místnosti – poháněný věčnou starostí o ni bude určitě spěchat
tak, že ani neshodí z ramen promáčený plášť. Zastaví se na prahu –
a dřív než ji pozdraví, prohlédne si ji zkoumavě a s obavami, jak
to teď vždycky dělává, když se s ní nějakou dobu nevidí, byť by to
byly dvě hodiny.
A já, říkala si radostně, ti pomůžu z mokrého pláště, a přitom
ti povím něco, co z tebe sejme tíhu stonásobně větší. Vždyť vím,
kolik se kvůli mně natrápíš! Snad stokrát jsem si vyčetla, že jsem
přivolila stát se tvou ženou, že jsem ti pokazila život. Nic jsem ti ne-
přinesla – ani věno, ani urozenost, ani úctu tvých přátel. Jen věčné
napětí – a tu čerstvou vrásku na čele, kterou nedokážu vyhladit, ať
se snažím sebevíc. Nebudeme spolu šťastní, tvrdila jsem ti kdysi,
ale myslela jsem tehdy, že si nebudeme rozumět, že se budeme přít
a hádat, poněvadž ani jeden z nás neumí ustupovat. V tom jsem
se mýlila. Jak moc se může člověk mýlit! Rozumíš každému mému
dechu – a proto ta první prohlubující se vráska.
Ani dědice jsem ti nedokázala dát.
Ale všechno se změní, už jsem si jistá. Až dneska přijdeš, povím
ti to.
Latku, má duše, řeknu ti, už se nemusíš bát. Neslyším víc mluvit
nikoho kromě lidí okolo mě, příroda, zem, neznámé hlasy zmlkly.
Ptáčci v zahradách vpovzdálí přeskakují z větve na větev, neslétají
se ke mně. Zase přede mnou cítí bázeň. Neztrácím se sama sobě –
a luně, třebas by znova nad mou hlavou stanula ta Nová, ve své
čaromoci, se můžu vysmívat přímo do stříbřitě jasné tváře.
Víc než měsíc je to tak. Nechtěla jsem ti o tom říct, každou chvíli
se všechno zlé mohlo vrátit. A kdyby snad nebyla pravda, co jsem
vskrytu cítila… A ty – pátravě ustaraný – jsi nic nepoznal.
Je kdosi maličký – a jeho přítomnost mě vyléčila.
Ten maličký, anebo maličká, kterou nosím pod srdcem.

– 183 –
 Třetí kapitola

První víno z rozemských vinohradů. Nasládlé jako krajina zalykající

se sluncem, s kořeněnou vůní stepních trav a rozmarýnu rostoucí-
ho ve viničních kopcích. Takové je rozemské víno, plamen na dně
každého poháru, třpyt na rozhoupané hladině. Nádherné, nádherné
víno, bohatší brokátového šatu kněžen.
Víno. O lednovém svátku dloužících se dní.
Urostlý mladý muž příjemné tváře, ale s jedním okem zakrytým
páskou stojí vedle knížete Nyra a nalévá ze skleněné konvice, která
má podobu erbovního orla. V číších se z vína uvolňují tu a tam dro-
bounké vzdušné bublinky, o něž se láme světlo svíčky. Mladičké je
tohle rozemské víno sklizené z prvních štěpů získaných v zámoří.
Dharid‑Nyr stál zády k otevřenému oknu. Venku se lidé bavili.
Dívky v šatech samý stříbrný plíšek, čelenkách cinkajících při kaž-
dém pohybu, tančily za doprovodu bubnů a plameny ohně pokrýva-
ly šarlatovými odlesky jejich tmavé vlasy, oblé, opálené, ornamenty
zdobené paže a rozveselené tváře, oslňovaly černočerné zřítelnice,
pokud nebyly už dostatečně, až k sladké krátké slepotě, oslněny
tancem a obdivem mužů. Tanečnice nevnímaly chlad ani sněhové
vločky, které se jim tu a tam potulovaly nad hlavami a tály na kůži.
Byly jak rodné sestry vína. Nespoutatelné, nebezpečné, něžné ve
chvíli, kdy tě uštknou, čisté, málokterá si uvědomovala sílu vlastní
krásy.
Připomínaly dívku, kterou si rozemský vladař kdysi toužil vzít.
„Miluješ mě? Ale ne, to jen tak říkáš! Co bys na mně mohl mít
rád, můj kníže!“ posmívala se mu a podobala se děcku, co si hraje
s nožem.
Běžela, až se zastavila nad útesy.

– 184 –
 „Povídá se, že tvoje Gazela a Eistha Char neplují vždycky pouze
za obchodem. Že pomáháš uprchlíkům, aby se dostali ze země.
Řekni, kolik jich bylo? A byla některá z těch panen, jimž jsi zachránil
život, hezčí než já?“
„Žádná na světě není hezčí než ty…“
„Vymýšlíš si! Takoví už jsou stavitelé lodí – jak vítr v plachtách,
hlavu zmámí a kdovíkam zmizí!“
„Já žiju přece celý život tady, vždycky to tak bude!“
Lámala při jeho slovech stvoly pobřežní trávy v kolínkách a há-
zela je po větru nad moře, jako by ho ani neposlouchala.
„Jiní povídají, že máš málo odvahy, a proto se tady schováváš…,“
pokračovala se zvědavou krutostí. „Jenom nevědí, bojíš‑li se víc
Trynských nebo našich!“ zasmála se a hodila do příboje poslední
hrst trávy.
Neodpověděl. Sotva mohla tušit, jak bolavě se ho dotkla. Kolikrát
prosil ve shromáždění svých, aby ho nahradili, aby ho zbavili úkolu
skrývat se, stavět se k světu jak prašivý pes se staženým ocasem.
Chtěl splatit dluh za svou rodinu, chtěl se třeba nechat popravit,
nezdaří‑li se to, téměř záviděl těm, jimž bylo dopřáno té svobody
nechat se zavřít, mučit nebo i zabít pro své přesvědčení.
Přátel mu ubývalo. Dva týdny předtím, co mluvil s mandlookou
dívkou, do níž se zamiloval, dostal zprávu, že karaidharovci odvlekli
toho nejbližšího, rytíře Séneda z rodiny Mar, kterého Dharid‑Nyr
považoval za bratra. Že vypálili jeho dům a lidi pobili. Špinavý do-
bytek! Kníže potrestal zrádce, jenž přítele udal, ale víc nezmohl.
Teď Séned‑Mara kdesi trýzní…
Chtěl bych být na jeho místě, chtěl bych utéct od své zodpověd-
nosti…. Ty musíš za každou cenu zůstat tady, kdo jiný by měl lepší
možnost dostávat naše lidi za hranice než stavitel lodí?
Než stavitel lodí, o němž se vypráví, že je zbabělý, že se skrývá,
aby ho nedostihl osud statečného otce. Snad prý je míarský jako
jeho otec – ale opravdu jen snad, i k víře se hlásí nějak potichu.

– 185 –
 Stavitel lodí – také ty koráby, také to moře nenáviděl. A občas mu
připadalo, že nenávidí i vyhladovělé, ztýrané utečence, uplakané
ženy, dívky bledší než sníh na hoře Jithan, děti křečovitě škubající
matky za sukně, starce s ústy přetékajícími beznadějí, nemocné,
a na pokraji sil. Ten bezejmenný zástup, který ho poutal na místě,
který se k němu upínal, k poslední spáse, a upínalo se k němu i dou-
fání mužů, co náleželi k těm ženám, starcům a dětem, mužů, kteří
mohli potom pokojněji hynout na Karai‑Dharových popravištích
a skomírat v žalářích jeho nástupců.
Myslel si, že je nenávidí, zajatec své okovy – než přišli další, ve-
deni někým z věrných, uprostřed noci přišli, pršelo… Copak je směl
opustit kvůli své pomstě?
„Pověz,“ vyzvídala dívka. „Bojíš se?“
Chytil ji do náruče.
„Tebe se bojím!“
Dharid‑Nyr se díval, jak dívky u ohňů tančí, dokud mu na rameni
nespočinula něčí ruka.
„Poslyš, příteli,“ řekl Séned‑Mar, vrchní velitel vladařovy ozbro-
jené družiny, „dnešek není nejvhodnější pro chmury nebo co se ti
zase honí hlavou! Tvá země rodí dobré víno, a tvrdím‑li já, že dobré,
můžeš mi věřit! Až se trošku uleží, vyrovná se i trynskému, dokonce
je v něčem předčí. Já se ve víně vyznám!“ dodal sebevědomě – a na
rozdíl od většiny Rozemských, znalých leda medoviny a pálenky, to
mohl říct právem, protože jeho prastrýc byl svého času dole na jihu
obchodníkem s vínem.
„Nakonec budeme tohle víno ještě prodávat na trynských trzích.“
„Pochybuji, že se dočkáme dne, kdy Tryn otevře hranice našim
kupcům,“ odtušil Dharid‑Nyr.
„Válka se vzdaluje každým týdnem.“
„Neuplynulo ani pět let, co skončila. Lidé tak lehce nezapomínají.“
„Rozemsko se změnilo – Tryn taky není stejný. Kdyby Kornelak
chtěl, přesvědčil by své lidi, že se Karai‑Dharovy časy už nevrátí.“

– 186 –
 „To by je přesvědčoval o něčem, čím si nemůže být jist nikdo – ani
já. Ty první bys měl vědět, nakolik je Rozemsko prolezlé darebáky –
v Smrtných stráních není víc štírů!“
Rytíř mávl rukou.
„Dost štírů a dost lidí, kteří nejsou tak špatní, jako všude. Všechny
rány se jednou zacelí. Nebo skoro všechny,“ zaváhal tišeji při nějaké
vzpomínce a vlastně spíš k sobě. Potom dodal už zase obvyklým
hlasem: „Mluvíš divně, Dharide.“
„Vypravím do Trynu poselstvo,“ ustoupil přítelovu naléhání
Dharid‑Nyr. „Mám zprávy, že Kornelak očekává dědice. Až se
dítě narodí, využijeme králova dobrého rozmaru, třeba se s ním
skutečně bude dát jednat. Pro začátek by mi stačilo, kdyby mohly
naše lodě bezpečně zakotvit v trynských přístavech, když plují do
Vanedu. Vyhýbat se trynským vodám je zdlouhavé a nebezpečné –
Západní cesta kolem Vichrného ostrova je samý útes a mělčina…“
„Výborně!“ zaradoval se rytíř. „Alespoň v něčem mě poslechneš.“
Dharid‑Nyr se od něho znova odvrátil a zadíval se ven k půlnoč-
ním ohňům. Také Séned‑Mar s potěšením sledoval tančící děvčata
a hudebníky s ohromnými kotlům podobnými bubny.
„Dole je veselo,“ ozval se po chvíli, „pojď, půjdeme k nim. Víno
tam bude chutnat líp.“
„Jen jdi, přijdu za tebou.“
Rytíř okamžik váhal, než kývl. Při jeho odchodu zvedli Dha­
rid‑Nyrovi obrovští psi hlavy. Oba měli pro toto rozemské ple-
meno obvyklou tmavě šedou kresbu na mordě, tlapách a hřbetě,
u jednoho zvířete střídanou s pískovou, u druhého s bílou srstí na
zbytku štíhlého svalnatého těla, byli bystří a rychlí, zvyklí na pohyb.
Zadívali se naléhavě na svého pána. Nepochybně by ho nejraději
přiměli, aby se také vydal ven a vzal je s sebou. Ale Dharid‑Nyr
tentokrát jejich přítomnost vůbec nevnímal.
Znova se mu připomněla tmavovláska z jihu. Navlékal jí prsten,
ráno ho pro ni koupil.

– 187 –
 „Je nádherný! Nádherný!“ zvolala a objala knížete kolem krku,
až se mu srdce rozbušilo v hrdle. „Ty vždycky umíš vybrat nejhezčí
dárek! Ale… dáváš‑li mi jej jako zásnubní,“ zvážněla, „vrátím ti ho.“
„Nechceš si mě vzít?“
„Ano, tebe prvního. Chci, abys byl otcem mých synů! Dvanáct
synů porodím a všichni budou silní a stateční – to mi předpověděla
hadačka Ryv. Přála bych si, aby nesli tvé jméno. Jenže… odcházíš
přece, nebo ne? Odcházíš do boje!“
„Brzy se vrátím, válka stěží potrvá dlouho.“
„Už teď je prohraná! Neznat tě, myslila bych, žes ztratil zdravý
úsudek! Celou válku se schováváš v klidu na jihu, stavíš si své lodě,
které stejně nejsou skoro k ničemu – vymlouváš se na kdeco – a teď,
když jsme vlastně prohráli… Proč chceš jít?“
„Trynští překročili hranice. Kdyby zůstali stát na své půdě, zůstal
bych zase já tady.“
„A ti bezejmenní umolousaní cizí lidé, kteří co chvíli tloukli na
tvé dveře, než zmizeli kdovíkam, přestali přicházet…“
Kývl.
„Nechoď pryč!“
„Musím jít. Počkej na mě.“
„Nedokážu čekat dlouho,“ pokrčila rameny. „S matkou nevydr-
žím. Ne déle než půl roku. Nevrátíš‑li se do půl roku, vdám se za
někoho jiného. Proto mi nedávej tenhle prsten.“
„Nech si ho, prosím. Nebudu ho žádat zpátky, nikdy.“
„Ale já se ti vdám,“ zasmála se a jemu se z ní zatočila hlava, „vdám
se ti, nevrátíš‑li se včas.“ Podruhé zvážněla jak proměnlivé počasí,
naklonila se k němu: „Vrať se, prosím.“
„Vrátím se brzy a pak ti k tomuhle prstenu přidám druhý.“
„Olivovou snítku,“ zašeptala.
Boje skončily teprve za rok. Když dorazil domů na jih, měla po
svatbě. Zprvu tomu nevěřil. Říkala jsem ti to, připomněla, přeslechl
jsi mě tehdy? Můj první syn je na cestě, jsem šťastná, víš? Chceš

– 188 –
zpátky svůj prsten? Podávala mu ho na dlani. Sevřel tu dlaň, až se
v ní prsten skryl a zhasl. Nechej si ho na památku, řekl jí a popřál
štěstí…
Dívky kolem ohňů tančily stále rychleji, mhouřily oči a zadý-
chané zakláněly hlavy obtěžkané kadeřemi a čelenkami k nočním
souhvězdím, jako by z nich chtěly vyčíst svůj osud. Které z nich slí-
bila vrásčitá hadačka dvanáct synů, které šlechtický diadém a které
lásku, pro niž se umírá?
Dharid‑Nyr zahlédl v davu Séned‑Mara – právě začal tleskat do
rytmu hudby a ostatní okolostojící se k němu ochotně přidali.
Palácová okna byla šerá, tu a tam za některým blikal kahanec,
většina lidí, šlechty i služebnictva se bavila pod širým nebem. Jsou
noci ve stepi, kdy se příčí Rozemským, v jejichž žilách koluje paste-
vecká krev, zůstávat pod střechou. Ani pod stanovým plátnem by za
takové noci nespali, aby nepropásli praskot polen v hranici, jiskry
proti černočernému nebi a letící oblačný cár v podobě trojhlavé
saně s okem upřeným k východu.
Skoro všichni se bavili venku. Pouze na ochozu věže v ženském
křídle někdo nehybně stál a stejně jako vladař shlížel mlčky dolů.
Dívčí silueta se matně rýsovala proti obzoru.
Na co vzpomínáš ty, vrahova dcero? Snad na vědmu čtoucí osud
z fazolí a zvířecích kostí? Kolik synů slibovala ta lhářka tobě? Kolik
synů, urostlých jak mladé buky v hraničních lesích – prvnímu ko-
runu vladařskou a dalším bohatství a čest… Kolik ti slibovala dcer
s ebenovými vlasy a gazelíma očima?
Pro nás dva jsou podobné sliby míň než dým, který právě stoupá
vzhůru z ohňů, míň než opojná moc včera vypitého vína. Nejsou nic.
Do komnaty vstoupil panoš.
„Pane,“ řekl s úklonou, „přál sis znát nové zprávy z Trynu, hned
jak přijdou, a náš člověk právě dorazil.“
Vladař vytržený ze zadumání kývl, ať tedy vstoupí.

– 189 –
 Muž v pevném cestovním plášti zametl čapkou zemi před svým
vladařem.
„Mluv, dočkal se Kornelak dědice?“
„Ano, vznešený pane, narodil se mu syn.“
Dharid‑Nyr vyjasnil čelo.
„Výborně, hned zítra vyšlu poselstvo, dokud je Kornelak v dobré
míře.“
„Můj pane,“ odporoval s rozpaky příchozí, „chvíle není zdaleka
tak vhodná, jak se zdá. Trynský král je zatím sotva s to vládnout
vlastní zemi, natož uzavírat smlouvy s bývalými nepřáteli.“
Dharid‑Nyr se s pohrdáním pousmál.
„Plete‑li se mu rozum radostí, bude ještě povolnější, než jsem
doufal.“
„Je to jinak, velký kníže. Trynský král přišel o manželku. Všichni
říkají, že ji velice miloval.“
„A tak, umřela mu…“
Muž zavrtěl hlavou.
„Ne, můj pane. Ztratila se.“
„Cože? Jak se mohla ztratit?“
„Nikdo neví. Prostě z ničeho nic zmizela. Slehla se po ní zem.
Je pryč.“

– 190 –
 Čtvrtá kapitola

Byly asi dvě hodiny po půlnoci, když Veljanu vzbudil hluk v před-
pokoji. Její služebná tam komusi zdvořile odporovala, komusi, kdo
se nejspíš dožadoval vstupu.
Kněžna vstala, rychle vklouzla do lehkého šatu a přes ramena
hodila plášť. Potom otevřela dveře.
„Veljano, jsem ráda, že jsi vzhůru!“
Žena, která se přela se služkou, byla Terža. I ona se očividně
oblékala ve spěchu, rozpuštěné vlasy jí padaly do vzrušené tváře
a pro tuto chvíli ztratila kus své vznešené, odtažité uhlazenosti.
„Stalo se něco?“
Vojevodkyně přisvědčila kývnutím.
Veljana si začínala uvědomovat, že i na chodbách ženského
křídla je spousta rozčileného hluku, zcela nepatřičného v tak po-
kročilou hodinu, zvláště když pár pokojů odtud odpočívala králova
choť, která před čtyřmi dny dala zemi následníka… Veljaně přeběhl
po zádech náhlý mráz, poněvadž ji napadlo, z čeho by mohlo to
rozčilení vyvěrat. Ale všechno bylo přece v pořádku…
„Děje se něco s Latydarovou ženou, dostala horečku? Nebo…
dítě?“ zeptala se polekaně.
Terža ji vzala za ruku a táhla ji za sebou do chodby k Halýšiným
komnatám. Cosi útržkovitě vysvětlovala. O dítě nejde, pochopila
Veljana. Ostatně vojevodkyni na králově dědici nikterak nezáleželo.
Veljana dokonce vskrytu duše chovala podezření, zda Terža dopo-
sledka nehýčkala naději, že královský pár zůstane bez dětí a trůn
se nakonec dostane jejímu vlastnímu synovi. Ale Halýšu měla voje-
vodkyně skutečně ráda. Já nikdy nezapomínám, řekla kdysi Veljaně,
nezapomenu, jak mi pomohla.

– 191 –
 „Tak co se vlastně děje?“ opakovala rozčileně Veljana, Teržino
vysvětlování totiž jako by nedávalo žádný pořádný smysl. „Jak se
mohla ztratit?“
„Nikdo neví, opravdu.“
Vyšly po širokém schodišti.
Komnata dokořán, na dlaždice dopadá otevřeným oknem v bě-
lostných odlescích úplňkový svit. Plačící služka se choulí v rohu
místnosti. Novorozeňátko chůva odnesla, přes zeď je slyšet jeho
pláč.
„Kde je Latydar?“
„Hledá ji. Kierys je s ním, a všichni družiníci. Ne a ne ji najít.
V paláci podle všeho není.“
Veljana přistoupila k oknu, od nějž studeně táhlo, a zavřela je.
Myslela na měsíc a na všechno, co se mezi lidmi povídalo o jeho
moci nad královou ženou. Všichni na to ale stačili už skoro zapome-
nout, poněvadž od jara se nestalo nic, co by lidské řeči potvrzovalo.
Kněžna se otočila k vylekané služce.
„Povídej!“ vyzvala ji.
„Já za nic nemohu, vzácná paní,“ naříkala dívka. „Usnula jsem,
jako by mi nalili makového odvaru, zčistajasna jsem spala – vzbu-
dil mě až král, držel mě za ramena a třásl se mnou, křičel na mě.
Chlapeček se rozplakal. Je hrozná zima… Nevím, kdo otevřel okno…
Určitě jsem nespala déle než půl hodiny, jistě ne… Někdo mě oča-
roval, nějaká zlá moc…“
„Hlouposti!“ obořila se na ni Terža a služka se schoulila ještě víc
do kouta. „Nesplnila jsi svou povinnost! Král jí přikázal,“ vysvět-
lovala Veljaně přes rameno, „aby paní dobře hlídala! Ten dotěrný
vanedský vyslanec, co nebyl s to pochopit, že když už přijel nevhod,
musí být trpělivý, si vymohl večer slyšení. Jinak by prý vladař zůstal
u ženy sám.“
„Já za nic nemůžu,“ zalykalo se děvče.

– 192 –
 „Nech ji být, Teržo, třeba opravdu nic nezavinila,“ řekla Velja-
na, vzala vojevodkyni za ruku a pokusila se ji odvést od plačícího
děvčete.
„Nezavinila? Spala jako zabitá – a ani nezavřela okno! I děcko
málem nachladlo.“
„Ne, ne, okno bylo zavřené!“ bránila se dívka z posledních sil.
„Tím jsem si jistá, zastrkovala jsem závoru, král to poručil.“
„Lžeš!“
„Nech ji být, Teržo, a uklidni se.“
Veljana se vrátila k oknu a znova je otevřela dokořán.
V hloubce, v palácových zahradách se mezi stromy a keři honily
nocí skupiny světel i jednotlivé plápolavé plameny pochodní. Pří-
mo pod oknem se měsíc opíral do oschlé trávy, právě podupané
lidskýma nohama. I tohle je tedy napadlo…, pomyslela si Veljana.
Ale jestliže neskočila v nějakém pomatení z okna, najdou královu
manželku nepochybně brzy a snad i v pořádku. Občas se přece stá-
vá, že mladá matka záhy po narození dítěte na chvíli ztratí rozum,
zapomene, kde a kdo je, zatoulá se. Kdyby mrzlo, kdyby se kolem
rozkládal nebezpečný les plný dravé zvěře, byl by důvod se bát!
Podzim byl však mimořádně slunný a na konec listopadu je docela
teplo, park i město jsou mírné, přívětivé, nikdo, kdo by chtěl ublížit…
„Jdi si lehnout, Teržo. Než se vzbudíš, přivedou ji zpátky. Žádný
se tady neztratí nadlouho!“
Přesvědčila přítelkyni vlastní jistotou. Dokonce uplakaná služka
přestala hlasitě naříkat, jenom tichounce popotahovala.
Veljana sama se vrátila do své komnaty a kupodivu brzy zase
usnula.

* * *

Od Halýšina zmizení uplynul čtvrtý den a nikdo po ní nenašel ani

jedinou stopu.

– 193 –
 Veljana za tu dobu Latydara vůbec neviděla. Všichni hledači už se
několikrát vystřídali, pouze král se nevzdával. Nobarovna ho vyhlížela.
Navečer čtvrtého dne jej potkala v chodbě. Vracel se nejspíš z kra-
tičké návštěvy u syna. Šaty měl úplně promočené. Po úplňku se počasí
zkazilo, zima o sobě dala poprvé jasně vědět, teď lilo a lilo, foukal
lezavý vítr a hrozil přivát první sníh. V palácových krbech se topilo.
„Latydare,“ zavolala na něj. Zarazil se. Nevšiml si, koho míjí, a te-
prve její hlas ho probral. Pokynul jí a hodlal pokračovat v cestě.
Chytila ho za paži.
„Latydare, kam zase jdeš?“
Podíval se na ni podmračeně, v prvním okamžiku myslila, že se
na ni oboří, ale potom jenom neodpověděl.
„Musíš si odpočinout! Jsi promoklý na kost, uženeš si horkost!
Měj rozum. Prosím!“
„Mám odpočívat, když je má žena v té psotě kdovíkde venku?“
odrazil ji a pokusil se jí zbavit prudkým pohybem paže, za niž ho
držela. Na nádvoří zařehtal kůň.
„Nechej hledat druhé, dělají, co umí. Nespal jsi skoro čtyři dny,
ještě chvíli a spadneš někde z koně! Toho jsi nechal odpočinout
a sám…“
„Člověk vydrží víc než zvíře,“ opáčil.
„Pojď si alespoň na chvilku sednout – poručím, aby ti svařili víno
s vejcem. Určitě jsi nic nejedl.“
Zaváhal, ale posléze svolil. Vstoupil za ní do komnaty, shodil
promáčený plášť a posadil se do křesla ke krbu. Opřel si hlavu do
dlaně. Byl vyčerpaný, a přece v něm každá žilka hrála rozrušením.
Měla bych mu něco říct, uvědomila si, nevěděla však co. Slova jí chy-
běla. Posadila se na nízkou stoličku nedaleko něj a zdánlivě nekonečně
dlouho mlčela. Nakonec, po všech rozpačitých úvahách, řekla tiše:
„Je mi to líto. Je mi to tak líto!“
Sklonil se k ní – a i z toho prostého pohybu bylo znát únavu, která
na něj dolehla, sotva se zastavil.

– 194 –
 „Líto? Nemáš ji přece ráda. Byl bych tě zbavil úřadu, kdyby se tě
nezastávala.“
Nevyčítal, nepřál si urazit ji, prostě vyslovil pravdu. Ale dotkl se jí.
„Tvá žena ti přinesla jen trápení, od začátku jsi s ní byl nešťast-
ný. Nejsem slepá,“ vyhrkla popuzeně, dřív než si uvědomila dosah
vlastních slov.
„Bojím se, že jsi,“ narovnal se a opřel se v křesle. „Měl jsem sta-
rost, protože byla Halška nemocná. A jinak…, neumím ti vysvětlit,
co pro mě znamená. Možná bys to dokázala lépe pochopit, kdybys
už nezapomněla, co znamenal pro tebe můj bratr…“
Jako by jí vyťal políček. Rozhořčeně k němu vzhlédla, odhodlaná
k dalšímu střetu. Ale nenašla žádného protivníka. Před ní byl člověk
s tváří šedivou vyčerpáním a starostí, zmořený výčitkami přecit-
livělého svědomí, poněvadž sám sobě klade za vinu, co se stalo.
Seděl zvrácený v křesle, se zavřenýma očima. Mimoděk si rukou
tiskl pravý bok, stará rána z války se asi připomínala.
Tak ráda bych ti pomohla! napadlo dívku. Jenže vždycky, když
jsem se ti pletla do života, pouze jsem ti přitížila.
„Jsem hloupá, Latydare. Jsem hloupá, zapšklá a sobecká!“
Slyšela sebe sama – a divila se, co říká.
Latydar otevřel překvapeně oči. A znova se k ní sklonil.
„Co to povídáš?“ zeptal se prudce.
Každou chvilku se rozpláču jako malá holka, napadlo ji. Slzy jí
stouply do hrdla a ubíraly dechu, nebyla schopná vydat hlásku. Jen
aby na ní Latydar nic nepoznal…
Ale on byl dnes přes veškerou únavu nezvykle bystrozraký, jako
by mu úzkost o ženu zjitřila smysly. Vzal dívku za bradu a zdvihl její
obličej k svému tak, aby do něj dobře viděl. Od jiného by Veljana
něco podobného stěží strpěla. Latydar se jí však dotkl natolik přá-
telsky a jemně, beze stínu nadřazenosti, že pyšnou dívku neurazil.
Cítila, že se jí chvějí rty.
„Ale sestřičko,“ řekl laskavě, „ještě ty se trap!“

– 195 –
 Potom se od ní odtáhl, jako by se zastyděl za ten projev konejšivé
něhy. Zase zavřel oči a opřel se v křesle. Neznala ho laskavého, a tak
se rozrušila víc než předtím.
Služka přinesla svařené víno a Veljana se zvedla, aby ho od ní
vzala. Když se vrátila k Latydarovi, zjistila, že mezitím usnul. Na
lavici pomalu osychal jeho plášť a stoupala z něj pára. Veljana po-
stavila nádobu s vínem stranou na ohřívadlo.
Zastávala se mě? proletělo jí najednou hlavou. Proč? Proč mě
hájila, když přece dobře věděla, že ji nemůžu vystát?
Nechala tu otázku bez odpovědi a tichounce přiložila do krbu,
než odešla z komnaty a opatrně za sebou zavřela.

* * *

Kierys potkal Veljanu na cestě z trůnního sálu, kde jednala s králo-

vými staviteli. Trynovec stále rostl, téměř před očima, palác a chrám
se čím dál míň tyčily nad staveništěm, čím dál víc nad skutečným
městem. Už tu nestály jenom velké měšťanské domy okolo hlavního
náměstí. Vyrůstaly široké ulice, sbíhající se k trhovým místům, před
zimou lidé dokončili další stavení a nastěhovali se do nich. Bylo až
s podivem, jak rychle Latydarův sen nabýval života.
„Veljano,“ řekl dívce vojevoda, „Rada má zasednout zítra. Všichni
dorazili – ale po Latydarovi není ani vidu, ani slechu! Poslal jsem
dokonce několik mužů, aby se po něm poohlédli. Vrátili se asi před
hodinou s tím, že král nikde v okolí není.“
„Na zasedání Rady jistě přijede, jinak by je odvolal,“ odpověděla.
„Nikdy nezanedbal to, co bylo pro království důležité.“
„Myslím si něco jiného. Ale o tom se dnes přít nechci… Tydar se
musí konečně vzpamatovat a smířit se s tím, že svou ženu ztratil
nadobro. Utekly čtyři týdny, ne… skoro pět! Kdyby byla ta malá
ještě naživu, dávno bychom ji našli. Nejspíš skončila někde v řece,
v bažinách u Modravy, co já vím, kam až se pomatený člověk dokáže

– 196 –
dostat, spěchá‑li si pro smrt? Ovšem král… nesmí podléhat svým
starostem! Nesmí štvát koně z jednoho místa na druhé, sotva mu
někde svitne směšná naděje. Otočí se tady, ale jen aby se podíval na
synáčka. A je zase pryč. Vypadá jak svůj vlastní stín. Kdejaký hlupák
ho obelže, kdejaký ziskuchtivec mu prodá prý zaručenou zprávu.
A Latydar jedná jak chlapec,“ povzdechl si. Potom zamračeně zo-
pakoval: „Musí se smířit s tím, co se stalo. Je povinností vladařů…“
„… být silný, viď?“ přerušila ho spodivem chladně. „Nevíš, o čem
mluvíš, Kierysi. Čtyři týdny! Ty si chodíš pod šťastnou hvězdou –
a nikdy bych ti nepřála, aby se to změnilo. Ale nemáš právo tvrdě
posuzovat, cos nezažil. Zvlášť když Latydar nic zlého nedělá.“
„Zastáváš se ho, jistě! Já ho mám přeci taky rád, jsem jeho přítel…“
Pokrčila rameny a on se nemohl zbavit dojmu, že ten pohyb
vyjadřuje především nevěřícnost. Přál si ji přesvědčit – a pak si to
rozmyslel. Vždyť neměl, zač se omlouvat – a ani nechtěl.
„Latydar přijede, dám na to ruku do ohně! Nepřijel by, leda by ho
zastavilo něco velice naléhavého,“ řekla Nobarovna.
Zavrtěl pochybovačně hlavou.
„Co je s tebou, Veljano? V názoru na Tydara jsme se pokaždé
shodli, a teď?“
„Teď mám dojem, že jsem se hodně pletla. To je celé. A odpusť,
jdu si odpočinout, den byl dlouhý.“
„Byl dlouhý a plný povinností, kterým jsi byla nucena dostát za
Latydara. Až se vrátí, povím mu to já, když ty nechceš. A povím mu
to, i kdybys mi bránila. Jednou je král, tak ať se podle toho chová.“
„Ty nejsi milosrdný člověk, viď?“
„Nemrač se na mě, Veljano. A neurážej mě proto, že mám jiný
názor než ty. Změň si svůj pohled na Latydara, poněvadž přišel o tu
svoji selku, neberu ti tvůj soucit – ale já nedokážu přeonačit názor
na člověka, jehož znám od mládí, jen proto, že je mi ho líto.“
Poklonil se jí a poněkud pohněvaně ji opustil. Veljana kráčela
pomalu do svých komnat. Kierys řekl v jednom pravdu, Latydar

– 197 –
už tady měl být. Zítra zasedá Rada – jenže její král je kdovíkde.
Nepřijede‑li a nedá o sobě ani vědět, odsoudí ho nejen vojevoda.
Snad se Latydar vrátí včas.
Vichrná noc však minula, vstalo ráno šedivějící jinovatkou –
a o králi nepřišla ani jediná zpráva. Teprve za tři dny se do Trynovce
přihnal člověk z Latydarovy družiny. Dorazil po půlnoci, strážní pro
něj otevřeli jižní bránu.
A přivážel zvěst, kvůli níž zemská správkyně nad ránem vstala
z lože, aby ji vyslechla. Rozprávěla s poslem dlouho, mluvila s ním
za zavřenými dveřmi, a když ho propustila, měla tvář bledou, jak
by se jí dotkla smrt.
U osady zvané Nytava toho dne chytili královi lidé divokého stří-
brného koně bez sedla. Tak nalezli vladařova hřebce, jeho samého
však nenašli, jen ještě nad strží u Dračích útesů, pod nimiž moře vře
jak netvorova krev, na kraji stezky z kluzkých kamenů, cár pláště.
A byl to nepochybně králův plášť.

* * *

Velice opatrně udělala ještě dva kroky a podívala se z vrcholku Dra-

čích útesů do moře. Bylo hluboko, ale jeho řev zněl i tady nahoře
hrozivě, podoben zběsilému bouření podsvětní šelmy. Tmavé, vlna-
mi neustále svlažované výčnělky ostrých skal připomínaly dravčí
zuby. Hladový zpěněný chřtán. Dračí tlama. Nikdy nevydala, co jí
propadlo – tak to říkali zdejší lidé, nytavští rybáři, lodníci i obyčejní
měšťané. Nenasytnost Dračí tlamy byla v kraji příslovečná.
„Dej pozor, Veljano, ať neuklouzneš,“ Kierys jí stanul těsně za
zády, připravený dívku zachytit, kdyby se jí z pohledu do propasti
zatočila hlava.
Kněžna odvrátila zrak od moře a začala se rozhlížet po okolních
kamenech pokrytých zmrazky, po úzké stezce.
„Kde našli útržek pláště?“ zeptala se.

– 198 –
 Vojevoda ukázal na pokroucený ostnatý keřík, který se zarputile
držel mezi dvěma balvany asi tři lokty pod okrajem srázu.
„Všechno je jasné, Veljano,“ řekl Kierys. „Latydarovi se splašil
kůň a shodil ho z útesů.“
Nevěřícně zavrtěla hlavou. Odmítala přijmout takovou pravdu.
„Latydar byl výborný jezdec!“
„Nepopírám,“ odpověděl vojevoda, „ale kůň je špatně ovladatelný…“
„Latydara poslouchal jako beránek!“
„Je špatně ovladatelný,“ opakoval Kierys důrazněji – a poprvé od
chvíle, kdy se dozvěděli o králově zmizení, kněžně připadlo, že je
smutný. Ostatně divila by se spíš opaku. Ať už se orlacký vojevoda
s Latydarem shodl sebehůř, od dětství byli téměř pořád jeden na-
blízku druhému.
„S takovým zvířetem, jako je Třpyt,“ mluvil zatím Kierys dále,
„se mohl vypravit nad Dračí útesy snad jedině Tydar. Navíc v zimě.
Bylo to nebezpečné od samého začátku. V Nytavě ho varovali. Ale
on měl vlastní hlavu.“
„Proč nejel po bezpečnější cestě?“
Zpovídala Kieryse pečlivě a on jí odpovídal klidně a smířeně. Při-
jel do Nytavy přede dvěma dny, Veljana až dnes, a tak čekal předem,
že se ho zemská správkyně dopodrobna vyptá na všechno, co se
dozvěděl. Nezahálel, nic mu neuniklo. Trpělivě teď dívce opakoval
každou drobnost.
„Dostal prý zprávu o nějaké mladé ženě, kterou tu nikdo neznal
a která se objevila v kraji někdy v těch dnech, kdy se jemu ztratila
manželka. Víš, že se za podobnými zprávami honil jak ohař, bez roz-
myslu. A bez uvážení, je‑li vůbec možné, aby se Halýša Jaldevicova
ocitla na tak nepravděpodobném místě, jako je toto. Ani tady sa-
mozřejmě nepochodil. Prohledal se svými lidmi celé okolí. Nytavu
a osady podél pobřeží málem převrátil vzhůru nohama. Z tajemné
cizinky se nakonec vyklubala nějaká mladá potulná hadačka. Ale
Latydar se rozhodl zajet ještě, prý pro jistotu, do Buřné. To je rybář-

– 199 –
ská vesnice – tamhle, vidíš? Na špičce poloostrova.“ V podvečerním
žlutavém oparu se na jihu nezřetelně rýsoval temný pruh země za-
bíhající do moře. „Kolem Dračí tlamy vede nejkratší cesta. Spěchal.
Říkali, že chtěl ještě večer vyrazit do sídelního města, kvůli Radě.“
Vojevoda se na okamžik odmlčel – Veljanu napadlo, jestli si
nepřipomněl spor, který spolu o Latydarovi před zasedáním Rady
vedli. Pokračoval však nezměněným hlasem a jaksi lhostejně:
„Jel sám. Jako by se mu tenhle zlozvyk už nejednou nevyplatil!
Dorazil do vesnice po poledni. Pochopitelně nic nenašel. Obrátil
koně, vracel se stejnou cestou. Zpátky do Nytavy nedojel. Začali ho
hledat s večerem. Ostatní víš.“
„Ale kdyby ho kůň shodil, snad by tu byla krev, kamení je ostré…,“
odporovala trochu nejistě.
Zavrtěl hlavou. Skoro se usmál.
„Třeba spadl rovnou dolů – a i kdyby se skutečně při pádu zranil,
mezi tím, co se to stalo, a dobou, kdy se našel útržek pláště, uplynuly
tři dny, a pršelo. Koně chytili bez sedla. Asi praskly popruhy, jinak
by Latydara stěží shodil, aniž by se ze skal zřítil sám.“
„Nechce se mi tomu věřit, Kierysi,“ řekla a pohlédla příteli přímo
do obličeje.
„A co si myslíš, že se přihodilo jiného?“
„Já nevím – ale není to moc náhod najednou? Nejprve zmizí beze
stopy jeho žena – a teď on. Divné, nemyslíš?“
„Nechceš uvěřit, že je mrtvý, a tak za tím hledáš nějaké čáry?“
Rozmrzele si pravicí přejel přes oči. Dva dny nespal, neměl chuť
si s Veljanou dál povídat a dokazovat jí cosi podle jeho mínění nad
slunce jasnějšího.
„Čáry?“ zavrtěla hlavou. „Čáry za tím nehledám, ale lidi!“

– 200 –
 Pátá kapitola

Nad stepí řádila vichřice, k jihu nesla sníh. V komínech si zoufa-

la meluzína a zdálo se, že temnými chodbami yzarského hradu
polokráčejí, poloproplouvají přízraky dávno mrtvých vládců
a nádherných paní, z nichž zbyl pouze prach pod mohylami, prach
roztroušený mezi drahokamy náhrdelníků a obroučkami prstenů.
Místo vábivých ženských rtů, o nichž zpívávali dvorští pěvci, úškle­
bek sličně utvářené lebky – jenom zuby, přirovnávané k perlám
a sněhu na horách, se v temnu mohyl dosud skvějí.
Za takových nocí padá na člověka veliká úzkost, je‑li sám. A ptá
se stínů na všechno, co ho tíží. Ptá se jich – a ony neodpovídají, nebo
lžou, skládajíce na schýlená ramena ještě větší břímě.
Charin důvěrně znala kletbu zimních nocí. Nocí bez konce, nocí
v yzarském hradě, nocí za chladnými zdmi. Nocí, kdy si říkala, že její
život je podoben pohledu úzkým oknem obráceným do zdi.
Zavolala si louteníka a poručila mu, aby zpíval. Příběh hluboko
uvízlý v paměti a duši rozemského lidu, o Hanuer a Thanrymovi.
Trýznivě smutný jako tato noc a zároveň trýznivě krásný – protože
v něm bylo také ráno. Sice neviděné, ale na dosah. Až skončí píseň,
ti dva, o nichž se zpívá, po něm vztáhnou ruku, v krajinách, do nichž
my nedohlédnem.

„Držela nad ním věrnou stráž.

Když jeho srdce umlkalo,
ticho se tichem zalykalo,
v soutěsce výkřik orla,
na horách ozvěna.
Nenaříkala Hanuer,
seděla o strom opřena,

– 201 –
 o bílý kmen pod šedomodrým listím.
Na srdci, které doznívá,
spočívá její ruka.
Krev chladne, Běsí brána puká.
Ženou se stáda obzorem,
vítr se žene a s ním čas…“

Vtom Charin Zara louteníka přerušila pohybem ruky. Poslušně

přeťal příběh vprostřed věty.

… pták Večer zpíval ve věžích

Sedmibranného hradu,
dvou srdcí naráz tlukot ztich…

Na dívku náhle dolehla ještě bolavější tíseň. Nechtěla už slyšet

o pramenu, který vytryskl zpod Běsí brány na znamení velkého ví-
tězství, nepřála si poslouchat o šedomodrém stromě, který rozkvetl
uprostřed podzimu a od té doby rok co rok v tomtéž podivném čase
kvete. Poslala muže pryč.
„Půjdu spát,“ řekla chůvě a odmítla její pomoc při svlékání.
Ale nebyla unavená a na měkkém loži se jí spánek vyhýbal, za-
tímco se noční hodiny vlekly.
V polospánku se k ní vrátila chvíle, kdy sama rozhodla o svém
osudu – o úzkém okně proti zdi, o životě v přepychu, a přece ubo-
hém k nesnesení.
Zase jako by se schovávala na sloupovém ochoze Síně sněmů
a dívala se dolů, kde se tři týdny po dobytí Yzaru trynskými vojsky
sešli nejpřednější muži země, ti, kteří přežili, aby jednali s nepříte-
lem o ukončení vleklé války.
Latydar Kornelak, vítěz v nablýskané zbroji, s rodovým mečem
po boku, urostlý, pěkný, pramálo podobný vytáhlému chlapci,
s nímž pojilo Charin Zaru neviditelné pouto. Trynský král a jeho

– 202 –
věrní, především mladý vojevoda, jehož se Rozemští báli a vzhlíželi
k němu s úctou, zřídkakdy přiznanou nepříteli.
A proti Trynu Rozemsko. Velmožové, šlechta.
Zkoumala tváře poznamenané jizvami, zachmuřené, plné rozča-
rování nebo nenávistné, tváře poražených. Jednu po druhé si je pro-
hlížela, ačkoli do nich mohla vidět jen zdálky a zkresleně, z výšky
a stínu ochozu, na nějž se dostala na zapřenou. Jeden z nich, to
věděla, dostane, až vojska protivníka odtáhnou, rozemskou korunu.
A bude to ten, jemuž já dám svou ruku.
Zvláštní den. První svobodný den jejího života, vždyť završila
pětadvacátý rok.
Já, to já budu muset rozhodnout o příštích letech Rozemska. Já.
Bála se té zodpovědnosti a zároveň se jí v duchu pyšnila. V tom
rozhodnutí ležela její důstojnost. Důstojnost dívky, s níž nakládali
doposud jako se zbožím, důstojnost jediné veliké chvíle, protože
až se vdá, ztratí tu krátce propůjčenou výsadu nadobro. Nic si ne-
nalhávala.
Nikdo z těch mužů dole v sále mě nebude skutečně milovat.
A kdyby i některý miloval, vybírám nejen sobě manžela, ale také
rozemského vladaře. Proto vyberu podle rozumu. Toho, který nej-
lépe zacelí rány zasazené Rozemsku mým otcem.
Muži se přeli, vyjednávali o podmínkách smlouvy, Kornelak stál
proti rozvaděnému rozemskému hloučku s rukama založenýma na
hrudi a usmíval se sám pro sebe, trochu samolibě, trochu hořce,
trochu pohrdavě. On neměl proč ustupovat. Nikomu. Zvítězil pře-
ce – a povídalo se, že nejen nad Rozemskými, ale i nad svými, kteří
chtěli vést válku do úplného zničení nepřítele, projít Rozemskem
jako mstící meč a udusit trestající ohnivé plameny teprve v moři.
Nepodobá se trynský král chlapci z dávné noci, a přece se mu
podobá. Štítí se zbytečného utrpení. Rozvaděné rozemské hejno,
v šubách pošitých perlami, opály, karneoly a ametysty, by mu mělo
děkovat, pomyslela si dívka na ochoze.

– 203 –
 A tenkrát dole, uprostřed toho hluku, těch hádek, té pýchy, poma-
lu, těžce vstává z křesla mladý šlechtic. Je bledý, tváře má propadlé.
Ani ne před třemi týdny byl pod yzarskými hradbami zle raněn.
Nebrání mu to však nést hlavu hrdě a vysoko.
Držel se dosud stranou, aby dal najevo, že k nikomu z lidí v sále
nepatří. Kníže z rodu Nyr, obránce Yzaru. Vzdálený příbuzný Ka­
rai‑Dharova domu. Muž, který se s Charin Zarou nikdy nesetkal,
ačkoli už několik měsíců žijí v jediném městě, a veřejně odmítl
složit jí poklonu.
Muž, který mě nenávidí hůř nežli osten v ráně.
A teď mluví, klidní rozvaděnou smečku – takovou má v sobě sílu.
Je pravda, co lidé říkají? Je pravda, že se Dharid‑Nyr neklaní
démonům a bohu s dvěma hlavami? ptá se sama sebe dívka. Pak
sklouzne pohledem znova na ostatní, opakuje si v duchu jejich
jména a jejich činy.
Ty, bratranče, kníže sedmibranský, jsi nechal v pátém roce války
utopit v řece Modravě dvě stě bezbranných zajatců, o rok později
tři sta poručil naházet na pobřežní útesy. Ty, Athame, pane Liščí
soutěsky, žádoucně vztahující ruku po koruně, ty, zrádce přátel,
křivopřísežníku! Váhal jsi někdy vydat kohokoli z těch, kdo ti věr-
ně sloužili, smrti, jen aby ses zalíbil, komu bylo právě třeba? A ty,
methadynský kníže, mladíčku s nevinným pohledem, kterýs mi
předevčírem ležel dvorně u nohou a nabízel velkolepé dary, i ty máš
na rukou krev vlastních lidí. Rozemská nemluvňátka jsi pokládal na
obětní balvany. A ty…
Málokoho z nich Charin Zara nezná, a téměř žádný si nezachoval
čistý štít. Rozemsko je země zločinu a špíny. Kolik z těch mužů v Síni
sněmů si zaslouží kata?
Obrátila se v lůžku na bok, polosen se zlomil. Procitla. Šíralo.
Mohla jsem snad vybrat jinak, než jsem vybrala? Pouze jsem
splnila svou povinnost. Zbyla mi jenom cesta k vlastní samotě.

– 204 –
 Z východní hlásky strážní provolávali pozdravení úsvitu. Přízra-
ky mrtvých vladařů a královen tlících v mohylách odnesl severní
vítr a ztratil se s nimi.
Stesk zůstal, ale byl mírný jak to zimní svítání.
Charin Zara konečně klidně usnula.
Potom se jí zdálo o bělokorém stromě se světle šedomodrým
listím. Ve větvích mezi tmavomodrými kalichy květů seděl neznámý
běloskvoucí pták a zpíval lidským hlasem stále dokola pár veršů
z písně o Hanuer a Thanrymovi:

„Kdybys mi stokrát odpřisáhl

zavržení a nenávist,
do rukou tvých se přece svěřím,
jak vlnám osikový list.
Kdyby mě stokrát druzí milovali,
tys pro mě první mezi králi.“

– 205 –
 Šestá kapitola

Latydar se probral. Chvíli hleděl překvapeně do kamenné klenby

nad sebou – ale dost rychle se rozvzpomněl, co se stalo. Prudce se
posadil. Hlava ho bolela, zatmělo se mu před očima a zvedl se mu
žaludek. Musel se opřít zády o zeď, ke které ho položili, a párkrát
se zhluboka nadechnout, aby nevolnost zahnal.
Venku byla noc, místnost, kde procitl, se topila v hlubokých stí-
nech, loučka v držáku na zdi čadivě skomírala – a její světlo spíš
dávalo tušit, než ukazovalo, že krále zavřeli v nějaké podzemní
místnosti, zděném sklepě nebo staré pivnici menšího dvorce, dvě
úzká okna byla až u stropu, podél stěn kamenné kvádry otesané tak,
aby mohly sloužit jako lavice. Na jednom z nich teď Latydar seděl.
Poněkud se divil, že je dosud naživu.
Vracel jsem se z Buřné…, říkal si. Kdy to bylo? – asi dnes odpo-
ledne, rána do hlavy mě stěží mohla připravit o vědomí na delší
dobu… Takže vracel jsem se a měl jsem namířeno kolem Dračí
tlamy. Dokud jsem nepotkal toho žebráka…
Člověk v zašlých šatech postával na rozcestí a uctivě jezdce za-
stavil. Urozený pán prý hledá v kraji nějakou mladou ženu? ptal
se a v rukách žmoulal opršelou hučku, netrpělivě, jako v hladové
naději na odměnu za vítanou zprávu. Kolik podobných už Latydar
za těch několik týdnů potkal – a většina z nich si vymýšlela z touhy
po zlatě. Tenhle bude z nich, pomyslel si už tehdy. Ale neodehnal
ho, stejně si netroufl odehnat žádného před ním.
Kousek odtud, pojedeš‑li vpravo po té úzké pěšině, je polorozbořený
statek, tvrdil žebrák. Býval opuštěný od dob, co ho za války vypálili,
ale posledních několik týdnů tam čas od času vídají lidé, co zajdou v ty
strany, stoupat z komína kouř. I já ho spatřil – zabloudil jsem na doslech
toho místa včera – a zaslechl jsem tam nějakou ženu smutně zpívat.

– 206 –
 Nepříliš dobře vymyšlená historka, proletělo hlavou Latydarovi.
Přesto hodil chlapíkovi pár zlatých, beze slova se díval, jak si je
pečlivě schovává do splasklého míšku u pasu, a v duchu přemítal,
co on sám teď udělá. Blížil se večer a Latydar měl před sebou nejen
cestu do Nyjvice, ale i domů, kde ho čeká Rada. Honit se za dalším
přeludem, za lží vyhládlého chudáka, který si potřeboval vydělat na
večeři, byla hloupost. Jenže co kdyby, co kdyby dnes…
Stezička vedla mezi hlohovými keři a mířila k lesu, ozářenému
kosatým podzimním sluncem, že připomínal nedobytné hradby
bájného Krkavčího města. Jakmile se jezdec vnořil mezi stromy,
kolem něho se snesl časný soumrak. Musel jet pomalu a dávat na
neznámé cestě pozor. Občas se na nepřehledném úseku, když pod
Třpytovými kopyty zacinkala skála, hluboce skláněl ze sedla a oči-
ma víc a víc přivykajícíma okolní tmě zamračeně zkoumal, kudy
vést zvíře dál, aby oba dva někde nezlomili vaz. Neznámým lesem se
jelo špatně, zleva stezku lemovala strž, slyšel hukot divoce tekoucí
vody na jejím dně. Ve vzduchu se vznášel řídký, mokrý sníh. Na
kamení namrzal.
Tímto způsobem pokračoval dobrou půlhodinu, než se vpředu
konečně znatelně prosvětlilo a on dorazil na místo porostlé mladým
lesem, který spolykal někdejší mýtinu i trosky rozsáhlého stavení.
Koňské klapání se tlumeně rozlehlo na dláždění dvora zaneseném
starým listím a porostlém travou. Vtom se za oknem, zatlučeným
kusy prken, mihlo světlo.
A potom se všechno najednou úplně změnilo.
Zezadu, od bývalé brány, i z pobořeného stavení se vyhrnuli
ozbrojení chlapi s  pochodněmi. Latydar vytasil meč z  pochvy
a přitáhl hřebci uzdu. „Chci ho živého!“ zařval nějaký povědomý
hlas. Jeden z ozbrojenců přiskočil k jezdci a rozehnal se proti němu
okovanou holí. Latydar úder odrazil, ale v téže chvíli ho zasáhla
jiná hůl z druhé strany do ramene, a potom než se stačil obrátit, ho
shodila ze sedla rána do hlavy, po níž ztratil vědomí.

– 207 –
 Pomalu si bolavou hlavu ohmatal. Vlasy na zátylku měl slepené
zaschlou krví. To je hezké, pomyslel si, nechal jsem se lapit do pasti
jako osel! A srazit ze sedla střelou z praku. Vskutku zábavná přího-
da! Ulovili krále jak doubňáka zmámeného jarem. Jestli se z tohohle
dostanu, bude mít zase Veljana o důvod víc, aby pohoršeně zdvihala
obočí, kdykoli se někam vypravím sám.
Zároveň ho ovšem napadlo, že lidé, co na něho zaútočili, možná
skutečně mají něco společného i s Halýšiným zmizením, jakkoli se
to předem zdálo nepravděpodobné. To pomyšlení naplnilo Laty-
dara dychtivou nadějí, kterou musel ovládat vší silou, jinak by se
roztřásl jako v horečce.
Bylo mu stále zle a hlava se mu při každém pohybu točila, přesto
po nějaké době vstal a s námahou pečlivě prozkoumal své vězení.
Nic se však nedozvěděl. Nezbývalo než čekat. Posadil se tedy zpát-
ky na kamenný kvádr a trpělivě sledoval dva úzké pruhy oblohy
v rámech oken, počítal, kolik hodin asi zbývá do rána, a pokoušel
se dopředu nehádat, co přicházející jitro přinese.

* * *

Muselo být už kolem osmé hodiny ranní, když Latydar zaslechl před
nově pobitými dveřmi uzavírajícími sklep hlasy a kroky. Vzápětí si
lidé odemkli a zamířili dolů po schodech.
Latydar se zdvihl z lavice a postavil se proti příchozím. Úcty-
hodně vyhlížejícího muže, nyní doprovázeného dvěma služebníky,
dobře znal. Ačkoli celou noc uvažoval o tom, komu padl do léčky,
právě jeho by se tady nenadál. Byl udiven, ale navenek se mu po-
dařilo neprojevit ani stín překvapení.
„Spalo se ti dobře v mém domě, vzácný králi?“
Postarší šlechtic, výrazných rysů a nezdravě zažloutlých lící
porostlých popelavým vousem, se chtěl pravděpodobně poránu
pobavit na vladařův účet. Rozhodně se tak tvářil.

– 208 –
 „Vysvětli mi, Médorgu z Dybna, co má tohle znamenat?“
„Znamená to, že ses nechal polapit na svou pošetilost a dal mi tak
příležitost vyrovnat se s tebou,“ odpověděl klidně bývalý trynský
správce a po svém zvyku se pohladil po vousu.
„Měl jsi být rád, když se ti podařilo utéci před katem, zmizet
z téhle země a víc se neukazovat!“
„To pochopitelně brzy udělám, ale nenechám přece za sebou
neuzavřené účty, mocný králi. Zkazil jsi mi život. Vyhnal jsi mě ode
dvora a nakonec jsi na mě poštval biřice a vydal mě katu.“
„Sám sis kata vysloužil, nesváděj na mě vlastní viny.“
„Nebudu se s tebou hádat, pane.“ Velmož pokrčil rameny a upra-
vil si sponu na koženém plášti. „Tady na tvých slovech, na tvé vůli,
příslibech ani hrozbách nezáleží – a nic, co se má stát, co jsem
rozhodl, že se stane, nezměníš.“
„Kde je má žena?“
„Tvá žena? Snad sis nemyslel, že o ní něco vím?“
Médorg se začínal skutečně bavit, poněvadž mladý muž ztratil
trpělivost.
„Lžeš!“ obvinil pána z Dybna prudce. „Mám věřit tomu, že se
proti mé rodině v jedné chvíli spiklo několik úplně různých lidí
a nevědí o sobě navzájem?“
„Budeš tomu muset uvěřit. Ostatně kdybys měl u dvora samé
přátele, asi by mi teď už hlava neseděla na krku a nemohl bych
ti dělat pozorného hostitele. Sotva bych se dostal z tvého vězení,
kdyby mi někdo nepřispěchal na pomoc. A ten někdo si tuze přál
tvou smrt, proto mě taky dostal na svobodu.“
„Kdo?“
„Proč bych ti to měl povídat? Proč bych ti měl, urozený králi,
vůbec cokoli vysvětlovat jak ve špatně vyprávěné báchorce? Ale
na jedno ti mohu přísahat: kam se poděla tvoje zemanka, nemám
tušení – takže bys zbytečně vkládal naděje v to, že ze mě v nestře-
ženém okamžiku něco dostaneš.“

– 209 –
 „Mizerný darebáku, tvoje přísahy pro mě znamenají míň než
včerejší vítr!“ vyjel na svého bývalého správce Latydar. Zároveň si
však byl téměř jist, že Médorg opravdu o Halýše nic neví a skýtá mu
to nepokryté potěšení.
„Mluvit věru dokážeš skvěle, vladaři trynský, jen co je pravda,
krásně to zní: přísaha jak včerejší vítr! Vždycky tě užilo na velká
slova a na honosné průvody. Škoda že se nedozvím, jestli budeš
takhle vznešeně mluvit až do konce!“
Médorg z Dybna se králi spokojeně posmíval. Latydar se k němu
obrátil zády. Nepromluvil poté už ani slovo. Venku se rozpršelo. Po
kamenných stěnách stékaly od oken do sklepení pramínky špinavé
vody a na udusané zemi tvořily černavé loužičky. Urozený žalářník
se svými sluhy odešel.
Latydar zas usedl na kamenné lože a soustředěně přemýšlel.
Hlava ho dosud bolela, ale nedovolil, aby mu bolest a nevolnost ka-
lily rozum. Nevšímal si ani zvuků tlumeně doléhajících do sklepení
zvenku. Seděl téměř nehybně až do poledne, kdy mu sluha přinesl
misku s jídlem a džbán vody. Nenašel však žádný způsob, jak si
v této chvíli ze zajetí pomoci. Ani hloubání nad tím, co mu Médorg
pověděl o neznámém nepříteli u dvora, nemělo význam. Nakonec
si Latydar povzdechl a se vzpomínkou na tvrzení starého Traka, že
stezičky se otevírají znenáhla, a že dokud člověka vlci neroznesou
nebo pohřební hranice nepohltí, vždycky na něj nějaká za rohem
čeká, se rozhodl počkat, co se bude dít. Zavraždit ho Médorg z Dyb-
na alespoň zatím pravděpodobně nechtěl. Takže uvidíme, řekl si
Latydar. A natáhl se po misce s pomalu chladnoucím jídlem.
Venku přestalo pršet. Rozhostilo se zádumčivé zimní ticho, tu
a tam rušené zakrákoráním vrány.

* * *

– 210 –
Médorg z Dybna měl svou věc pečlivě promyšlenou. Pomsta, z níž
by mu neplynulo nic kromě pouhého zadostiučinění, mu nestačila.
Víc než o ni šlo tomuto šlechtici, který ztratil postavení a ve vlasti
mu hrozil kat, o možnost nabýt nějakých výhod.
Ano, velmožův spřízněnec u dvora se spolehl, že panovník Mé-
dorgovou rukou zahyne. Pánovi z Dybna ovšem na spokojenosti
napříště nepotřebných spojenců nezáleželo. Přesto se kvůli vlast-
ní bezpečnosti přičinil, aby si všichni mohli být jisti, že se mladý
trynský král na jedné ze svých pošetilých cest potkal se smrtí. Kůň
bez sedla, útržek pláště nad Dračí tlamou… a tu a tam někdo z Mé-
dorgových přisluhovačů ochotný odpovědět na otázky ustaraných
králových či vojevodových lidí.
Kolem polorozbořeného statku v lesích vládl ničím nerušený
klid, střežený pečlivými hlídkami. Médorga sice poslouchal sotva
tucet chlapů, zato se na každého z nich dalo naprosto spolehnout.
Uplynulo pár dní a dvorští kraj zase opustili.
Trynem se rozšířila zpráva o králově smrti. Země se zimničně
otřásla. Povídalo se ledacos. Měšťanstvo a nižší šlechta byly roze-
zleni, některé horké hlavy vykřikovaly až moc nahlas cosi o spiknutí
trynských velmožů, o královraždě. Ale netrvalo to dlouho. Velmož-
ská rada, která dlela dosud v Trynovci, ve snaze zažehnat hrozící
nepokoje, Rada poněkud překvapená tím, jakou oblibu si dokázal
Latydar Kornelak od konce války získat, rychle rozhodla o budoucí
vládě. Zemskou správkyni, o níž se vědělo, že jí král věnoval plnou
důvěru, určili poručnicí maličkého dědice trůnu. Právě ona s po-
mocí Rady bude řídit Tryn až do kralevicovy dospělosti. Poté, co
bylo rozhodnutí Rady rozhlášeno, rozbouřená města a šlechta se
podvolily osudu.
Mezitím přešlo čtrnáct dní. Po celou tu dobu opatrný pán z Dyb-
na držel svého vzácného vězně na statku. Latydarovi se nenaskytla
žádná příležitost k útěku. Konečně Médorg uznal, že čas k bezpeč-
nému opuštění úkrytu nadešel. Poručil tedy zajatce pečlivě svázat

– 211 –
a doprovázen všemi svými služebníky zamířil s vzácným, dobře
střeženým přívažkem k moři.
Mrazivý vzduch páchl řasami a rybinou. Na kamenité pláži člun,
za útesem v předranní tmě malá plachetnice s lanovím pokrytým
bělavou námrazou. Posádka dostala zaplaceno a nezajímalo ji, za
jakým posláním se vydává k jihu s neznámým vězněm v podpalubí,
v plachtách severák.
„Jestlipak sis, můj králi, nepřál ještě jednou uvidět Rozemsko?“
zeptal se Médorg z Dybna, když zachrastil vytahovaný kotevní ře-
těz. „Bezpochyby ano! Vidíš, splním ti přání! A budeme spokojení
oba, počítám, že snadno najdu některého z velkých přátel trynské
koruny, který mi rád velkoryse zaplatí za potěšení setkat se s tebou.
A poskytne mně a mým lidem útočiště.“
Latydar se tvářil, že ho neposlouchá – ostatně to předstíral
většinou, pokud v něm vztek nepřevážil a nestrhl ho ke spílání
a jedovatému výsměchu, kterými však svého věznitele jen pobavil.
Tedy Rozemsko! Kde jinde by taky mohl někdejšímu správci kynout
z jeho podlosti nějaký větší prospěch? Že mě to nenapadlo dávno,
pomyslel si.
Cesta na jih pro Latydara znamenala cestu za ponížením, bolestí
a dříve nebo později neodvratnou smrtí. Ale zároveň poskytovala
čas a s ním rostoucí naději na útěk. Navíc čím lépe Latydar svého
věznitele poznával, tím jasněji se přesvědčoval, že má před sebou
jen vychytralého hlupáka, chtivého zisku.
O Rozemsku ten mizera neví, ani co by se za nehet vešlo. A jeho
chlapi nevypadají o moc zkušenější. Nejspíš se celou válku živili
lupem a paběrkováním na bojištích, okrádáním pobitých. Supi.
Abyste se nedivili, jak nezkrotná dokáže být země, do které tolik
spěcháte! Kdoví, kdo spíš dožije jara, jestli vy, nebo já…
Loď sebou smýkla na vlnách, v rohu mezi bednami nazlobeně
zapištěla krysa. V podpalubí vládla tma, pach špinavých hadrů a ně-
jakého zkaženého jídla. Do pravoboku tloukly vlny. Když občas na

– 212 –
okamžik potichly, bylo slyšet šmejdění krysích paciček. Latydar si
založil ruce za hlavou a zavřel oči, beztoho neschopné proniknout
temnotou. Myslel na synáčka. Zdálo se mu, jako by držel Jaskyra
znova v dlaních – a cítil úzkost. Bolavou, bezmocnou úzkost hlo-
dající jak zoubky krys. Do krve, do duše. Myslel na děťátko, které
zůstalo bez ochrany, myslel na něj dnes jako včera, jako zítra, jako
každý den. A na ženu myslel.
Halško, kdybych jen tušil… kdybych tušil, kam ses mi poděla…
Musím se vrátit, abych tě našel, vlaštovičko…
Loď naříkavě skřípěla. Škubala a trhala sebou na vlnách. Hou-
pala se. Houpala se, houpala… Krysy v koutě se o cosi servaly a teď
si hrály. Zatuchlý vzduch jim zřejmě nevadil. Nahoře, nad palubou
se ze stožáru málem utrhla pozdě svinutá plachta a teď bláznivě
pleskotala v sílícím vichru.

– 213 –
 Sedmá kapitola

Jak se naklonila nad děťátkem, pramen vlasů se jí svezl kolem tváře

a měkce se zahoupal nad spící tvářičkou. Rychle ho odhodila zpět na
záda, aby chlapečka neprobudil, ale bylo pozdě. Vzala malého krale-
vice do náruče a hýčkala ho. Voněl nezaměnitelnou vůní kojeňátek.
Za chvilku přestal pofňukávat. Dívka trochu neuměle pobrukovala
útržky ukolébavky, kterou tápavě shledávala v paměti.

„Neboj se, neboj, noc je laskavá,

v měkoučkých dlaních zemi uspává,
houpavě letí sovy tmou,
jdou stáda cestou necestou.
Bílá jsou, bílá do stříbrna,
nad nimi luna láskyplná…“

Uložila ho a kývla na chůvu. Ta čekala opodál, až se kněžna

Veljana rozloučí s královým synem jako každý večer ode dne, kdy
Jaskyr Kornelak ztratil po matce i otce. Předtím se kněžna o dítě
nijak zvlášť nezajímala.
„Lekla jsem se, že jsem ho docela vzbudila,“ zašeptala, „ale už
zase spí.“
„Je hodný,“ usmála se chůva, „skoro nepláče.“
Venku se obloha divoce mračila, tu a tam se oblaka bobtnající
sněhem protrhla a mezi nimi vyhlédl měsíc. Na podlaze pak chvilku
ležely světelné útržky, smísené se stíny ozdobné dřevěné mřížky
v okně. Připomínaly prapodivně rozhozené otisky stop. Jako by
kolem děťátka kdosi tančil. Na větvi blízkého topolu seděl plavě
zbarvený noční pták. „Bílý je, bílý do stříbrna, a nad ním luna lás-
kyplná…,“ proletělo kněžně hlavou s ozvukem nápěvu.

– 214 –
 Veljana za sebou pomalu zavřela dveře. Odcházela do svých kom-
nat. Dnes už se jí nechtělo na nic myslet. Poprvé od okamžiku, kdy
se musela smířit s Latydarovou smrtí, měla dojem, že usne v klidu.
Chodby, mihotavě ozářené loučemi, si předávaly dívčí postavu jed-
na po druhé. A poprskávající plameny jako by se tvářily usměvavě.
Bez důvodu.
Chůva se mezitím nachystala ke spánku. Obhlédla maličkého,
napila se sehřátého mléka a ulehla na dosah nemluvněte.
Noční dravec roztáhl mohutná křídla a tiše slétl na okenní římsu.
Měsíc zašel a obrysy ptačího těla splynuly s černotou, podivně, jako
by se náhle rozplynulo. Dravec však neodletěl, zorničky jeho vel-
kých, sovu připomínajících očí se propíjely skleněnými tabulkami.
Bylo je cítit až v komnatě.
Chlapeček kratičce plačtivě zavrněl. Chůva se ve snu spokojeně
otočila na druhý bok.

* * *

Probuzení spokojené nebylo. Kdosi ji držel za ramena a cloumal

s ní, až chůvě hlava tloukla o prsa. Ženský hlas poblíž cosi křičel.
Nemohla se probrat, ne a ne udržet oči dokořán. A když se to ko-
nečně podařilo, trvalo ještě notný okamžik, než si uvědomila, co se
s ní děje, a než obrysy komnaty vystoupily z barevné ospalé mlhy,
která chůvu mámivě obestírala.
Jako by se všichni vrátili v čase o dvě luny nazpět. Do té noci, kdy
zmizela králova žena. Místnost zas plná lidí. Služebnictvo, strážci,
vojevodkyně, bledá na smrt… Jenom král tu chybí. Zato se celá
skupinka zavlní a rozhrne jak obilný lán, sotva přes práh překročí
zemská správkyně. Do tváře jí nevidět, ale hlas, který rázně tiší
vylekané lidi v komnatě, se kdesi na samém dně užuž láme.
Co se stalo, co se jenom mohlo stát? Chůva se dohledává pravdy
zvolna a otupěle.

– 215 –
 Okno je rozbité. Vysypané tabulky pableskují na podlaze ve
zmatené tříšti, mezi úlomky dřeva z okenního rámu a rozlámané
ozdobné ebenové mřížky. Vyraženo zvenku prudkým úderem
skřípe okno v ledovém vánku, tam a zase nazpět, tam a nazpět,
tam… Místo tanečních stop ze stínů a světla teď mokvá na podlaze
měsíční kaluž – v ní rozházené přikrývky, do kterých večer uložili
kralevice. Jedna z nich roztržená na dva cáry. A po děcku jako by se
slehla zem, jak by ho pohltila noc nebo měsíc uhýbající za mračnou
clonu. I větev topolu, na níž hlídkoval noční pták, je prázdná…
„Spala jak začarovaná…,“ slyší chůva.
„Jinak by ji musel probudit náraz, co rozbil okno!“
„Slyšela jsem třeskot a praskání až ve své komnatě, a ta je přes
tři místnosti odtud!“
„Hej, prober se konečně!“
Chůvu zase kdosi popadl za ramena a zatřásl.
„Nech ji, je nějak omámená,“ ozve se kněžna‑správkyně.
V rohu komnaty se těžce svezla do křesla jiná mladá žena. Kře-
čovitě vzlykla.
„Viděla jsem to,“ vzlyk se zlomí ve výkřik. Podruhé se rozhostí
ticho. I chůva se naplno budí, do vší té hrůzy. Copaté děvče z ku-
chyně, kdovíjak se tu vzalo, jí přátelsky přehodí přes ramena šál.
V komnatě je zima.
„Co jsi viděla, Teržo?“ Kněžna Veljana se ptá zdánlivě klidně.
„Přišla jsem… podívat se na malého. Nemohla jsem spát… Kierys
je pryč. Proč jenom musí být pryč zrovna teď?“ Veljana mlčí, čeká,
až se vojevodkyně vzpamatuje. Mladá žena chvilku plačtivě odde-
chuje, pak se vzchopí. „Chůva spala, nebudila jsem ji. Dívala jsem
se… A potom náraz… Prasklo okno, třísky a sklo… Rozplakalo se
dítě… V komnatě byl obrovský pes… Nebo vlk? Vrčel. Kdyby nesvítil
měsíc, neviděla bych ho… Nějak se ztrácel, ano, ztrácel se… nebo
neztrácel… já opravdu nevím… A ten vlk, vzal dítě… vyskočil ven,“
máchla rukou k oknu, najednou nepřirozeně umdlená.

– 216 –
 „Kam ven?“ Veljana to nemohla pochopit.
„Do zahrad.“
„Nesmysl, jsme vysoko. Žádný vlk by se nedostal oknem sem
ani odtud!“ A zase – jako by se cosi opakovalo, jako by Nobarovna
slyšela sebe sama v listopadu: hloupost, je to vysoko!
„Já nic nevím… Nevím, neptej se mě!“
Topol možná něco tušil. V bouchání rozbitého okenního rámu
se jeho haluze zřetelně třely jedna o druhou. V mračnech měsíc…
Láskyplná luna…, k smíchu! napadlo Veljanu.

* * *

V Trynském království zavládlo rozčilení podbarvené odstínem

pověrečné hrůzy.
Najednou se znova probudila nejistota poválečného času, zapu-
zená Latydarovým panováním. Velký rod, kořenící v dávné minu-
losti Trynu, teď vymřel v posledním křehoučkém výhonku. Prý ho
zahubila zlá moc vtělená do vlka. Jakási potulná hadačka si získala
slávu a peníze, poněvadž se proslechlo, že loni něco podobného
předpověděla.
Náhoda? Málokdo na ni věřil. Čáry pomstychtivých rozemských
mágů. Neslyšeli jste? U hranic s Rozemskem se prý zas něco děje…
Na druhé straně kopců, ve stepi je nějak přespříliš živo! Kdepak
pastevci! Vojsko, rozemské vojsko se tam sbírá – proti nám, opuš-
těným, bez krále, bez pevné ruky vztažené k naší ochraně, bez
posvátného meče, bez dědice trůnu!
Vyprávěly se neuvěřitelné historky. Teď, po smrti syna, pochybo-
val málokdo o tom, že byl otec zavražděn. Žádné náhodné neštěstí.
Rozdivočelou vlnou se vzedmul Tryn, podruhé musela velmož-
ská Rada uklidnit rozčilení v říši. Král, který byl ztracen, byl král
mnohými milovaný. A jiní si na něj zvykli. Zvykli si, že je jiný než
jeho otec a dědové, než bratr, o němž se zpívávalo. Přijali ho. Když

– 217 –
přišla zpráva, že Latydar zahynul, v království zahřmělo – ale když
měl Tryn oželet i jeho dědice, zdvihla se bouřka. Rozpoutal ji spíš
cit než rozum, o to těžší se zdálo ji zažehnat.
Města a nižší šlechta obviňovaly Velkou radu. Vždycky jste byli
proti králi Latydarovi zaujati. Jak vám máme věřit? Kdoví co před
námi skrýváte, kdoví kdo z vás nese podíl na neštěstí královské
rodiny, kdoví kdo se nechal podplatit rozemskými rubíny… Vztekle
vřela trynská zem. Na náměstích se srocovali lidé. Zástupci cechů
a nižší šlechta se sjížděli do Trynovce. Nedovolíme, aby Rada roz-
hodla o budoucnosti bez nás, přinutíme ji vyslechnout naše slova,
pohlídáme, koho ze svého středu korunují!
Vymohli si přístup na zasedání. Nádvoří hradu zahltil pestroba-
revný rozvlněný zástup. Nenechal se odradit ani vytrvalým sněže-
ním. Rozlehlá palácová síň se naplnila ženami i muži do posledního
místečka. Uprostřed byl kruh čtrnácti rádcovských křesel rozšířen
o stejný počet pro ty, jež ze svého středu vyvolilo trynské rytířstvo
a zemanstvo.
Sněmující, sledováni dychtivým davem, se přeli od svítání. Pře-
houplo se poledne a oni stále nebyli schopni vymotat se ze sítě
domněnek, pověstí a povídaček, pomluv, nedůvěry. Zmatení a ne-
vědoucí, co se stalo, co se ještě stane.
Rytíř Rod z Bučinky, rozmrzelejší a prudší než obvykle, poně-
vadž ho trápil bolavý zub, už po několikáté uhodil pěstí do opěradla
křesla.
„Není prokázáno, že je náš král mrtev!“ Spřátelená šlechta v síni
souhlasně zamručela. „Nikdo neviděl jeho tělo.“
„Moře ho vzalo,“ opakoval trpělivě Kierys. „Tamější lidé tvrdí, že
víry Dračí tlamy téměř nikdy nevydají nic z toho, co pohltily. Jsou
tam podmořské jeskyně.“
„Pane,“ Rod se knížeti lehce uklonil, „ty víš, že si tě celý Tryn váží,
já také – ale teď se mýlíš. Mohlo se stát mnoho věcí, král jel třeba
jinudy…“

– 218 –
 „Viděli ho zamířit ke stezce nad útesy, našel se tam kus pláště,
jeho kůň pobíhal nedaleko… A navíc, prohledali jsme okolí. Pečlivě.“
„Kdyby za vším stál chytrý člověk, nemuseli jste najít nic!“
Vojevoda neodpověděl. Neustálé dohadování ho obtěžovalo.
Pro něj byl Latydar nepochybně mrtvý, mrtvý byl kralevic, mrtvá
vladařova žena. Vypadalo to sice dohromady opravdu neuvěřitelně,
to ano – ale Kierys se během války setkal s nejedním téměř stejně
podivným neštěstím způsobeným shodou okolností.
Něco podobného, co si myslel vojevoda, řekl právě Litobor, kní-
že modravského kraje. Rod z Bučinky se pohrdavě usmál a mávl
těžkou, meči uvyklou pravicí. Haber, zeman, který seděl vedle, se
ozval za něj:
„A královna? A dědic?“
„Nebyla královna!“ připomenul přísně Litobor.
„Pro vás snad ne,“ zavrčel Rod, „jenže vy nejste celý Tryn. Naštěstí.“
Litobor zbledl a vyskočil z křesla. Kierys ho ale chytil za rukáv
a přiměl posadit se zpátky.
„Králova žena byla zvláštní, od počátku, co sem přišla,“ vmísila se
do rozhovoru suchá, přísná stařena, kněžna zlatohorská. „Nejspíš
ji provázelo nějaké prokletí. Třeba sama měla v žilách rusalčí krev,
u Damalských člověk nikdy neví… A co když byla dokonce čaro-
dějka? Narodila se jako pohrobek… Nakonec je všechno její vina!
Odešla na stezky bezejmenných – a pak si vzala muže, nakonec dítě.
Horší než mora! Divoženka…“
Po kněžniných slovech se rozhostilo ticho. Zástup v síni se otřásl,
jak by od sloupu ke sloupu, od oken ke dveřím přeběhl mrazivý,
vlezle štiplavý závan.
Zaražené mlčení však netrvalo dlouho, přerušil je zlostně zvo-
nivý dívčí smích. Plana Jiterova byla sama poloviční Damalčanka,
jinak vdova po Rodově synovi, zemanka ze Žďářiny a na Doubcích.
Pro bystrý rozum ji ctili široko daleko. A ta se teď vysmívala staré
kněžně přímo do očí.

– 219 –
 „To vy z jihu si pořád ještě myslíte, že od severu může přijít leda
nějaké půlnoční mámení, kouzla a čáry, co? Bezejmenní a divoženky,
rusalky, mory a snad taky upíři! Nejlépe svést všechno na Damalčan-
ku!“ Potom zvážněla a dodala: „Chcete‑li pátrat po kouzlech a prokle-
tích, inu, snad i to je cesta – ale proč nehledat mezi těmi, kdo krále
ne a ne vystát? Našli by se takoví, nebo chcete tvrdit, že ne? Sotva
začínal vládnout, už o něm nejeden šířil pomluvy. Zapomněli jste?
Hledejte za tím, co se stalo, lidi. A hlavně, hledejte krále! Otec dobře
praví: zdaleka není jisté, je‑li král mrtev, je‑li mrtev kdokoli z těch tří!“
„Jak dlouho budeme hledat? Tryn nemůže zůstat bez vladaře.
I když zprávy z rozemských hranic jsou podle všeho pouhá povídač-
ka, království potřebuje korunu!“ řekl modravský kníže. Velmožové
souhlasili. Šlechta v sále zamračeně mlčela. Popřít zjevnou pravdu
nechtěl nikdo. Litobor pokračoval: „Nebude tak těžké vybrat nové-
ho panovníka. Myslím, že se všichni shodneme – nejenom my, kteří
skutečně máme podle zákona právo jej zvolit –, ale i vy, kteří jste
si účast na rozhodování vynutili.“ Ze zástupu rytířů se na ta slova
ozvalo několik uražených výkřiků, kníže se jimi však nedal z řeči
vyrušit. „Už Lutavis Velký pověděl svým přátelům, že kdyby jeho
syn zemřel a nezůstal po něm dědic, přeje si, aby na trůn usedl
vojevoda Kierys, orlacký kníže.“
Všichni se podívali na Kieryse. Vojevoda, který do celého dneš-
ního jednání zasahoval pouze nepatrně a ostražitě setrvával napůl
stranou, i teď mlčel. Ale Rada si jeho nynější mlčení vyložila jako
jasný souhlas. Pán z Orlaku navrženou poctu neodmítne. Je na ni
připraven. Zrozený pro korunu, povídá se o něm, lidé to vědí a při-
jímají vcelku bez odporu. Ačkoli lesk jeho jména od války pohasl,
vojevodovu oblibu ani zdaleka těch pár let neodválo. Přesto nebyli
spokojeni všichni. Skupinkou nižších šlechticů a šlechtičen, pro
dnešek přizvaných do Rady, prolétl šepot. Z jedné strany doběhl
k Planě Jiterově, z druhé k Rodovi, ti dva si vyměnili několik slov.
Nakonec Rod pomalu kývl.

– 220 –
 „Dobrá,“ řekl pak. „Všichni ctíme knížete Kieryse a víme, jakou
důvěru k němu choval Lutavis Velký. A víme také, že k němu pociťo-
val hluboké přátelství i vladař, po němž prý by teď měl převzít trůn.
Vždyť nebýt přátelství a důvěry, stěží by mohl náš král odpustit
knížeti zradu, jíž se na něm dopustil.“
„Co si to troufáš, ty kmáne!“ přerušil Roda rozhořčeně kníže
přímořanský, velmož každým coulem, pyšný jak čepel mistrovsky
ukuté zbraně. Urazil svým výbuchem většinu přítomných. Mladí
rytíři v sále vztekle hmátli po mečích, Plana vyskočila z křesla, krev
ve tváři. Rozpoutal se křik.
Kierys vstal a máchl rukou.
„Ticho!“ zavolal. „Nechte urážky stranou. Ať rytíř pokračuje.“
Posadil se zpět a zatím se sál zase zvolna utišil. Vojevoda se tvářil
odtažitě, jeho ostré rysy ještě zvýrazněly. Bezpochyby jej Rodova
připomínka starého sporu s Latydarem zasáhla, snažil se však ne-
dat to najevo. Rod se mu podruhé uklonil, a když znova promluvil,
obracel se hlavně k němu:
„Je‑li král mrtev a mrtev jeho syn, nemůže najít země lepšího
panovníka než tebe, urozený pane. Ale nejsou‑li mrtví?“
„Na co chcete déle čekat, na jaké důkazy?“ správce Přímoří za-
vrtěl pochybovačně sivou hlavou. Neodpustil si přitom pohrdlivé
pousmání a hned hrozila další hádka.
V tom okamžiku zasáhla Veljana Nobarova, která dosud podobně
jako Kierys do sporu skoro nevstoupila. Seděla v čele Rady hodinu
za hodinou vzpřímeně, téměř nehybná, ruce volně položené na
opěradlech křesla. Její štíhlou a vysokou postavu na pohled ještě
prodlužoval světlý, jednoduše střižený šat, jehož sukně se stáčela
po tmavé podlaze do měkkého záhybu, zakrývajíc nohy. Když teď
dala Veljana lehkým pokynutím dlaní najevo, že chce promluvit,
všichni si jí okamžitě všimli. Čekali na její slova dokonce s napětím.
„Je tu jeden zákon. Pochází z doby posledního knížete deny-
rovské dynastie, Vitase syna Orlakova, zákon, na nějž jste už asi

– 221 –
zapomněli. Tryn ho také nikdy nepotřeboval… A Vitasův zákon
praví: vznikne‑li nejistota, kde je právoplatný vladař, který nemá
potomky, a zda dosud žije, nebo je mrtev, ať velmožská rada učiní
všechno, co je v jejích silách, aby poznala pravdu. Ať se o to snaží
rok ode dne, kdy vladař zmizel, a nenajde‑li jeho samého ani žád-
né stopy, které by dokazovaly, že je stále naživu, ať zvolí nového
panovníka a korunuje ho. On pak bude vládnout zemi podle práva
a jeho bude trůn i jeho potomků, i kdyby se snad později stalo,
a ztracený vladař byl nalezen. Do doby, než přejme vládu buď nový,
nebo nalezený panovník, tedy právě rok, ani o den víc, ani o den
méně, ať spravuje Tryn určený správce. Tolik říká Vitasův zákon.
Mám za to, že by bylo nejmoudřejší se jím řídit a vrátit tak do Trynu
pořádek a řád.“
Rozhlédla se kolem a setkala se jen se souhlasným pokyvováním.
Na tvářích lidí bylo znát úlevu. Vleklý spor neodvratně spějící k ne-
plodným hádkám, dohady a nejistota se zdály zažehnány. Veljana
tedy pokračovala:
„Nejrozumnější se mi zdá, aby úřad zemského správce přejal
vojevoda Kierys, protože má důvěru všech, kdo se tu sešli.“
„Ale já ten úřad přijmout nechci,“ opáčil Kierys.
„Proč?“ Veljaninou rozvahou lehoučce zachvěl údiv.
„Král určil za zemskou správkyni tebe,“ odpověděl vojevoda,
„nevidím důvod, kvůli němuž by ses měla úřadu vzdávat. Rozhod-
ne‑li Rada podle Vitasova zákona, zůstaň zemskou správkyní ty, až
do konce. Ostatně, pokud se k zákonu přikloníme, někdo na sebe
musí vzít povinnost dál pátrat. Rád bych to udělal já. Nebude‑li
Radě vadit, že já sám jsem o králově smrti přesvědčen. Ovšem snad
mě všichni sdostatek znáte a uvěříte mi: ať už si myslím cokoli,
vykonám všechno, co je v mých silách.“
„Kníže vojevoda má pravdu. Mezi námi není nikdo proti,“ pro-
hlásil za rytířstvo a zemanstvo Rod z Bučinky.

– 222 –
 Velmožové se nějakou dobu dohadovali mezi sebou, ale jen
o drobnostech. Našla se cesta, po níž se dalo vyrazit, pohrdnout jí
by byla pošetilost.
„Také my souhlasíme,“ řekl jménem velmožů kníže Litobor.
„A ty, vznešená paní,“ obrátil se k Nobarovně, „si podrž úřad až
do osmadvacátého dne měsíce prosince, kdy vyprší lhůta k volbě
nového krále.“
Lidé se z hradního sálu rozcházeli jeden po druhém. V chodbách
ještě tu a tam tvořili hloučky, na nádvoří hlasitě vyprávěli dychti-
vým posluchačům o všem, čeho byli svědky.
Veljanu provázenou Kierysem kdekdo nadšeně zdravil. Bez ní
by se Rada nedohodla ani do zítřka, rozneslo se hbitě po paláci,
po městě a odtud dál. A zdravili také vojevodu, v něm pak někteří
budoucího krále. Večer budou k jejich poctě zdvihat poháry v hos-
podách a krčmách, svorně jim připijí i ti, co v skrytu duše doufají
v zázrak a v návrat Latydara Kornelaka.
Jakmile se kněžna s vojevodou dostali z dosahu lidí do poklid-
ného soukromého křídla hradu, Veljana řekla:
„Slib mi, Kierysi, že budeš pátrat pozorně, ano?“
„Chceš mi zdůraznit, abych svou povinnost nezanedbal?“ ohradil
se vojevoda dotčeně.
„To víš, že nechci! Jenom – je‑li si člověk něčím přespříliš jist,
bývá často slepý k tomu, co se jeho jistotě příčí. Já… poznala jsem
to sama na sobě.“
„Dám si pozor, Veljano, neměj strach.“
Kývla. Přesto, než se rozešli, dodala ještě:
„Ty víš, že já taky nevěřím na tolik nešťastných náhod po sobě.
A také mně se poslední dobou vnucuje otázka, jestli jsou nakonec
opravdu všichni mrtví, Latydar, jeho žena, děťátko. Mám toho plnou
hlavu a pěkně popletenou. Asi mrtví jsou, připadá mi to nejprav-
děpodobnější – ale zároveň…, zároveň vůbec není vyloučen pravý
opak. Třeba všichni žijí. Nebo ne?“

– 223 –
 Zvedla k němu oči. Nepamatoval si, že by v nich kdy viděl takový
zmatek. Prý každou volnou chvilku trávila přemýšlením o tom, co se
sběhlo, a poroučela si nosit svitky a knihy, v nichž se toužila dočíst
nějakou odpověď na vyřčené i nevyřčené otázky.
Kierys se na ni zadíval a napadlo ho, kolik v sobě má z malé
holčičky, která se tvrdošíjně vyhýbá přijmout skutečnost. Se sho-
vívavým soucitem jí na rozloučenou přátelsky, dlouze stiskl dlaň.

– 224 –
 Osmá kapitola

Loď, vezoucí v podpalubí královského zajatce, vplula do bouřky.

Moře si s ní rozmarně pohrálo, severovýchodní vítr při prvním
nenadálém nárazu utrhl plachtu a potom zvesela polámal stěžně.
Vichřice zahnala poškozenou kocábku, bez ustání zalévanou obrov-
ským syčícími vlnami, daleko ze směru plavby. Zahodila ji nakonec
jak hračku, která už omrzela, mezi útesy jednoho z neobydlených
ostrovů, sřetězených do širokého, lodím nebezpečného oblouku.
Rozemští jim přezdívali Běloskalí, námořníci v Trynu nazvali sou­
ostroví Královský luk. Skutečně totiž připomínalo dlouhý válečný
luk, s napjatou tětivou drobných ostrůvků a osamělých útesů, útoč-
ně obrácený proti vzdálenému rozemskému pobřeží.
Dát loď jakž takž do pořádku zabralo dost času. Náraz na ska-
liska poškodil pravobok, takže propouštěla vodu a vydat se s ní na
nejméně pětidenní plavbu, která teď k rozemským břehům zbývala,
by se odvážil leda blázen, hlupák nebo sebevrah.
Ostrov naštěstí nabízel vzrostlé stromy nutné k opravě. A ne-
chyběla tu ani voda a zvěř, zátoka plná ryb. Dokázal poskytnout
dobré útočiště – a jistě je neposkytoval poprvé. Na závětrné straně
pomalounku chátrala desítka příbytků vystavěných z kamení, se
střechami pokrytými travním drnem. Ti, co tady ještě nedávno žili,
připluli nejspíš z Rozemska na některé z lehkých, výborně ovlada-
telných lodí, která si z útesů a mělčin mnoho nedělala, a našli zde
ochranu před svými krajany a jejich zvůlí.
Zatímco válka trvala, den co den někdo z uprchlíků vystoupil
na pobřežní skály a hleděl pozorně k neviditelným břehům rodné
země, jestli se loď nevrací. Až do chvíle, kdy se skutečně vyhoupla
nad obzorem, štíhlá a pohledná, na přídi usměvavou dívku s věncem
stepních květin ve vlasech, a vezla míarským vyhnancům zprávu

– 225 –
o svobodě. Která to byla? Gazela, Hanuer, Buřňáček nebo Eistha
Char? Jedna z nich. Vzala všechny zpátky domů.
A příbytky z kamení a travních drnů tu zůstaly. Opuštěné v ra-
dostném chvatu. Na stole dosud leží náramek s modrými kamínky
a v koutě starý plášť, u ohniště se povaluje zašlý koníček vyřezaný
ze skvrnitého dřeva stromu synrach, jenž roste ve stepích středního
Rozemska. Venku přede dveřmi, u samého prahu pohozená hliněná
miska – jako by ji právě odložila pracovitá ruka. Po nesčetných zim-
ních lijácích a letních horcích miska pukla, dno vypadlo a praskli-
nou se prodírají výhonky šarlatového břečťanu. Už se přichytily na
dveřních veřejích, plazí se do výšky, do široka…
Když za dva týdny Latydar a jeho věznitelé odjížděli z ostrova,
po oblině rozbité misky stékala voda vysrážená na břečťanových
listech. A v jižním vánku letos poprvé dýchl na ostrov náznak při-
cházejícího jara.
Únor končil a s ním i zdejší krátká deštivá zima.

* * *

Přistáli u opuštěného úseku pobřeží asi sedm mil od přístavního

města Utharu. Loď Trynské vyložila a spěšně odplula. Pobřežní ská-
ly okolo byly proděravělé menšími i většími jeskyněmi. Vhodnější
úkryt by se v okolí našel stěží. A Médorg z Dybna úkryt pro svého
zajatce hledal, nechtěl, aby se o něm příliš vědělo. Zahlazoval za
sebou stopy, jak se dalo.
Služebníci, kteří mu pomáhali v Trynu, patřili k nejhorší sebran-
ce, jaká se v zemi dala najít, nad jedním každým z nich visela hrozba
oprátky. A tak jen přivítali odvážný záměr, který jim otevíral cestu
ze země, v níž jim hořela podobně jak bývalému správci půda pod
nohama. Navíc měli naději na slušnou odměnu. Museli ale Médor-
govi z Dybna odpřisáhnout, že zachovají v tajnosti, kdo vězeň je.
V Rozemsku se nesměl nikdo dozvědět, koho s sebou vezou – až na

– 226 –
člověka, jemuž chtěl Médorg z Dybna svého vězně darovat výměnou
za záruku ochrany u jeho dvora. Ten člověk byl Atham‑Seg z Liščí
soutěsky, kníže ze vzdálené vedlejší větve Karai‑Dharova rodu.
Médorg z  Dybna tohoto velmože nikdy neviděl, slyšel však
o něm dost. Předně to, jak usiloval po válce o uprázdněný trůn
a o ruku Karai‑Dharovy dcery. A také o zášti, kterou Atham choval
k nynějšímu vladaři – nejenom proto, že Dharid‑Nyr získal, co bylo
Athamovi odepřeno, ale hlavně proto, že hned po nástupu na trůn
přinutil pána Liščí soutěsky vrátit zboží a majetky, jež někdejší Ka-
rai‑Dharův velitel zabral během války svým sousedům, kteří byli
jako míarští neprávem obviněni z vlastizrady a museli z Rozemska
uprchnout.
Atham‑Seg slíbil vladaři pomstu a čekal na příležitost. Čekal už
dlouho a s ubíhajícími lety, v nichž se Dharid‑Nyrova vláda upevňo-
vala, mu naděje ubývalo. Nepřestával však štvát proti panovníkovi
nejzavilejší karaidharovce, živil v nich chuť získat zpět nejprve
otřesené, nyní ztracené postavení. Ostatně nebyl sám, koho mladý
vladař donutil vydat alespoň část lupu navracejícím se míarským
utečencům.
Rozhodně kvůli Athamovi zůstával kraj mezi Východním Jeze-
řím a Ryethovými vraty výspou neklidu a zloby, oštěpů dennoden-
ně ostřených, mečů i aseganů přichystaných k útoku. Atham‑Seg
sice proslul odvahou, zároveň byl ovšem příliš chytrý na to, aby
vystoupil proti vládci otevřeně. Dharid‑Nyra zdaleka nepodporo-
vali jenom jeho míarští souvěrci, neboť byl spravedlivý a v zemi
nastolil pořádek. Navíc si dokázal s nepřáteli poradit, a trestal‑li,
nebýval útlocitný. Moc Dharidova trůnu vůčihledě rostla. A proto
Atham‑Seg doufal, že mu osud nebo démoni přinesou zbraň účin-
nější než asegany.
Médorg z Dybna předpokládal, že velmož z Liščí soutěsky dosta-
tečně ocení tak mimořádný dar, jakým je královský zajatec z nepřá-
telské země. Dětinsky se kochal představou hodiny, v níž on, trynský

– 227 –
kníže, stane před knížetem rozemským a nabídne mu dar, a to dar,
který má podle Médorgova přesvědčení ohromnou cenu. K nohám
Athama‑Sega bude položen Kornelakův meč, který zatím pán z Dyb-
na pečlivě schraňuje zabalený do kusu vlněné tkaniny převázané
řemenem, dokud nepřijde čas zdvihnout jej coby důkaz. K nohám
meč, na dlaň královský pečetní prsten.
Atham‑Seg bude mít možnost sám v klidu zvážit, jak zajatce
využít pro své záměry. Kdyby o zajetí trynského krále věděla půlka
Rozemska, snížilo by to hodnotu Médorgova daru. Kromě toho,
říkal si pán z Dybna, kdovíkdo by po královském vězni zatoužil,
kdovíkdo by si také přál smrt vítěze v potupně prohrané válce!
Někdo jistě – a to by pak stálo život nejenom Latydara Kornelaka,
ale s ním ty, kteří jej provázejí. Už tak bylo poněkud hrozivé projíž-
dět poválečným Rozemskem jako Trynčan. Médorg z Dybna tedy
úzkostlivě skrýval jméno svého vězně už na lodi.
Latydar sám by jistě v nestřežené chvíli snadno mohl všechno
před Rozemskými prozradit, velice dobře však chápal, že by mu
to k ničemu dobrému nebylo. Médorg z Dybna tedy nemusel mít
strach.
Po přistání poslal dva ze svých lidí do Utharu nakoupit koně
a vhodné nenápadné ošacení. Sám hloubal nad mapou a snad posté
rozvažoval, kudy nejlépe putovat.
Latydar pozoroval přípravy a myslel si o nich své. Potvrzovalo
se stále víc, že Médorg z Dybna si v Rozemsku neví rady, z jazyka
uměl pouhých pár slov a jeho lidé na tom byli podobně. Jenom tři
z desetičlenné družiny se dokázali domluvit – ale za Rozemské by je
pokládal snad jedině nedoslýchavý. A přitom cesta na severovýchod
bude daleko obtížnější, než se trynskému velmoži zdá. Rozemsko je
divoké – muži jako Atham‑Seg rozdávají často smrt a jen málokdy
ochranu a přízeň.
Latydar navíc nevěřil, že by měl pro někoho v Rozemsku vý-
znam jako zbraň proti komukoli, natož proti silnému vládci. Ať mě

– 228 –
povedou, kam povedou, vždycky to bude nejspíš na smrt, říkal si.
Rozemští těžce snášeli svou porážku, rádi využijí příležitosti přilo-
žit na dosud čerstvou ránu chladivou mast. Obtočit trynskému králi
provaz kolem zápěstí, přivázat ho ke koňskému ocasu a nechat ho
uvláčet, nenajdou‑li něco zábavnějšího, by byl jistě dobrý lék na
zraněnou pýchu pro mnohého zdejšího šlechtice i pro samého vla-
daře. Copak mohl Dharid‑Nyr zapomenout na střet pod yzarskými
hradbami, z něhož vyšel poražen? Latydar tehdy po právu vítěze
odjel na jeho hřebci… Jediné, proč se bude kdokoli v této zemi rado-
vat, že mě vidí, jediný důvod, jenž může Médorgovi z Dybna přinést
odměnu, je neukojená žízeň po pomstě.
A že neuhasla, Latydar nepochyboval.
Zbývala jenom naděje na útěk. Té se nevzdával. Střežili ho sice
pečlivě a téměř nezbavovali pout, jenže budou putovat stepí, di-
vokou, neznámou stepí – ledaco se může přihodit. Stačilo zůstat
ostražitý.

* * *

Médorgovi lidé vyslaní zrána do přístavu se vrátili oklikou až nave-

čer. Vedli dvanáct jezdeckých koní a nákladní mezky, obtížené vším,
co bylo na cestu potřeba. Nakoupili dlouhé kabátce, úzké nohavice,
šuby z kravských koží a čapky zdobené peřím, které se dokonale
hodily, budou‑li chtít předstírat šlechtickou družinu mířící za ně-
jakým mírumilovným cílem.
Zároveň s sebou přivezli z přístavu zprávy. V Utharu kotvil vaned-
ský kupecký koráb. Během plavby z Viataru, vanedského sídelního
města, se vždycky několik dnů zdržoval v trynských přístavních měs-
tech. Tentokrát v Sinu, kde Vanedští nakupovali vyhlášené zlatostran-
ské víno, po němž bývala na rozemských trzích sháňka. Na rozdíl od
Médorgem najaté bárky, která se dostala do bouře a ztratila kvůli ní
skoro tři týdny, vanedským kupcům počasí i vítr přály, a tak třebaže

– 229 –
vypluli ze Sinu deset dní poté, co opustila trynské břehy Médorgova
loď, přistáli v Utharu už před pěti dny. A zprávy, jimiž vanedští kupci
v krčmě připláceli místním za pohostinství, skutečně stály za slyšení.
„Cože, kralevic je mrtvý?“ Médorg z Dybna trochu nevěřícně
povytáhl obočí. „To bude nějaká báchorka!“
„Ne, pane, žádná báchorka. Zabil prý ho veliký vlk. Tryn je vzhůru
nohama. Šlechta se skoro bouří. Rytířstvo obviňuje knížata, že na tom
nesou nějaký podíl. Co nevidět – pokud se tak už nestalo – si nižší
šlechta vymůže přístup do Rady, která má určit, kdo bude teď v Trynu
vládnout. V zemi je pořádný zmatek…“ Služebník vypravoval hodnou
chvíli. Přidával podrobnosti, co si kdo myslí, co se prý povídá…
„Takže Trynští nevěří na náhody,“ řekl Médorg z Dybna, když
muž skončil, „a přece náhody se rády tu a tam sejdou. Rozhodně
by stěží někdo mohl tvrdit, že za všechno nesu zodpovědnost já.“
Tiše se tomu zasmál a otočil se k zajatci: „Slyšels, můj vzácný pane?
Tvůj syn je mrtev.“
„Lež na lež!“ Latydarův hlas zněl podivně.
„Není to lež. Tak skvělou historku by si vanedští kupčíci nevymy-
sleli. Pověz, co ty na to? Chlapec je mrtvý, ať se to stalo jakkoli, vlk,
pes nebo lidská ruka – a tvoji přátelé se teď porvou o trůn a korunu.
Škoda že se na to nemůžu podívat zblízka.“
Latydar mu neodpověděl. Odvrátil obličej do stínu. Neodpověděl,
ale věřil mu. Stejně jako mu věřil, když Médorg z Dybna před časem
tvrdil, že neví nic o Halýše. Ten člověk neměl ve zvyku lhát a taky
lhaní nepotřeboval.
Chlapec je mrtvý, i Halýša je mrtvá… Všechno, čím se Latydar tě-
šil, bylo tedy jen uhýbání před skutečností. Uhýbání – tomu se taky
říká naděje? Zavřel oči. Celou noc pak proležel bez pohnutí, čelo na
složených rukách, tváří k zemi čpící řasami a rybinou. Obklopovala
ho neproniknutelná tma a před jeskyní mořské vlny rachotily po
kamenité pláži, přepočítávajíce ve svém zániku oblázky. Latydar
jejich hukot nevnímal.

– 230 –
 Už nejméně dvakrát za život stanul na samé hranici smrti a vi-
děl Brány soumraku, jak se před ním otevírají. Dnes však cítil, že
skutečně zemřel – jen jeho duše zůstala uvězněná v těle, které bylo
k uzoufání silné a mladé, nechtělo ji propustit. Volal v duchu k Otci
světel, a jeho volání se k němu vracelo jakoby ozvěnou odraženou
o pekelnou hráz. Zdála se nepřekonatelná. Netušil, jak by mohl
dokázat ráno vstát a vsednout na koně.
A přece vstal. Svítáním šedla obloha, zoufalství otupělo a leželo
na duši podobné mlýnskému kameni. Ale rozum neotupěl a odhod-
lání dostat se za každou cenu zpátky do Trynu kupodivu s přibýva-
jícím dnem sílilo.
Médorg z Dybna se probudil v dobré míře. Hloupě žertoval na
úkor svého vězně. Do záplavy zraňujících podlostí zaplétal vznešená
dvorská slovíčka. Snad se už viděl zase v krumplovaném nákladném
šatě, nepřehlédnutelný, nezbytný muž honosného knížecího domu.
Latydar neříkal nic. Za tu noc, jež minula, se mu na tváři usadil
zvláštní cizí výraz. Když si ho Médorg později všiml, pocítil letmý ne-
klid. Najednou měl dojem, že nehledí na Latydara Kornelaka, kterým
pohrdal, ale že se dívá na krále Lutavise, toho mocného neúprosného
vládce, s nímž si není radno hrát. Nebyl tak nepodobný svému otci,
Latydar, Lutavisův syn, jak si mysleli lidé, a bolest to na něj prozradila.

* * *

Syrový vítr vrhal jezdcům déšť do tváře. Nízké osení na polích,

měnících k nepoznání před pár lety ještě téměř neobývanou pří-
mořskou nížinu, se ostře zelenalo, mladé, právě rašící stromky oliv,
tu a tam vysazené na mezích a okolo cesty, stříbřitě prosvětlovaly
sychravý den. Všechno vyhlíželo šedozeleně a zelenošedě, až na trsy
tři palce vysokých a pro trynské oči nezvykle velkých rozemských
ladoněk, které se podobaly rozverným cákancům temně modré
barvy v přísně podmračené tváři březnového dne.

– 231 –
 Doma není po jaru nejspíš ještě ani památky, napadlo Latydara.
Kopce a lesy, úvaly pod sněhem, za noci vlčí vytí, jen v nížinách
a u moře už se sníh asi mění v břečku a půda toužebně voní. Ale
brzy začne tát všude, Modrava se požene od horských úbočí na
jihu k moři zdivočelá, zakalená, nebezpečná, zalije pobřežní baži-
ny, potopí ostrůvky v ústí, že je budou prozrazovat pouze koruny
bažinných vrb a místy skupinka uschlých vytáhlých klasů loňského
rákosí vyčnívající nad vodu. A na vzdáleném návrší, jako by se vzná-
šel na mlze, již stvořilo tání, Trynovec…
Špatná stezka, po níž cestovali, byla rozbahněná. Bláto čvachtalo
pod koňskými kopyty, každou chvíli některé zvíře uklouzlo. Jezdci
měli zastříkané nohavice i pláště, déšť nepříjemně chladil. Ustal
teprve k poledni. Vítr naopak zesílil a stočil se, vanul teď od se-
verozápadu a ztratil něco ze své mrazivosti. Obdělaný kraj pozvolna
přecházel do původní stepi. Kvečeru druhého dne je obklopila už
jenom ona. Nezkrocená, pyšná, samý šelest a samé loňské stéblo,
samý šustot a samé větrné vanutí, na oblinkách jinak rovné země
hájek nízkých stromů u pramene, v dálce hukot říčního proudu a na
jižním obzoru hrazená ves, poslední výspa obydleného přímoří, po-
slední osada široko daleko. Cesty z krajiny vymizely. Pěšinky v trávě
se klikatily zdánlivě odnikud nikam, ve skutečnosti vedeny čísi vůlí,
ale ne vůlí lidskou.
Narazili na hejno nějakého druhu dropů a jeden z Médorgových
mužů dva ptáky zastřelil. Stmívání ve stepi, oheň, posykávání tuku
z opékaného masa. Chlad pronikající až na kůži a neznámé šustivé
zvuky okolo. Latydarovi byly mnohé povědomé. Vyštěknutí lišáka,
sotva slyšitelné zhoupnutí vzduchu pod sovím křídlem, naříkavé
povykování ptáčka, jemuž Rozemští říkají žalostník a který je na
rozdíl od svého sytého, strašidelného křiku nenápadný, podobný
drobné hrudce hlíny s černýma rudě obkrouženýma očima. Step.
Latydar ji poznával po hlase. Pro jeho věznitele však byla cizí.
Neudivilo by je, kdyby se z ní zčistajasna vynořil nevídaný démon

– 232 –
a zastavil se ve světelném kruhu u jejich ohniště. Cítili se nejistě
a každou chvíli kradmo pohlíželi na rozemského průvodce, které-
ho Médorg najal v nevelké osadě za Utharem, jako by potřebovali
načerpat nalomený klid ze samozřejmosti jeho počínaní.
Latydara únavné hodiny v sedle a bolest ve staré ráně na boku,
kterou vyvolalo strádání během zajetí a notně přiživilo vlhké počasí,
během dvou dní dokázaly probrat z otupělosti, v niž se proměnilo
počáteční zoufalství. Zase uvažoval jasně a bystře.
Nejprve se musím vrátit domů. To bylo hlavní, na co se upjal
celou vůlí. Vrátím se do Trynu a pak se uvidí. Dozvím se pravdu,
i kdybych ji musel hledat do konce života. Najdu ji – a teprve potom
začnu oplakávat mrtvé, ne dřív, ne dřív. Proč bych měl bezmezně
věřit tomu, co mi s takovou chutí vypravuje nepřítel?
Tvrdohlavě se chytil znova nalezené naděje a zakázal si napříště
se jí vzdávat.
Dnes nebudu uvažovat, co všechno se mohlo a nemohlo stát, co
se stalo a nestalo, až později, až jindy, opakoval si zarputile, kdy-
koli se mu v příštích dnech a týdnech srdce sevřelo vzpomínkou
a bolestí.
Médorg z Dybna zůstal i ve stepi opatrný. Vždycky poručil zbavit
zajatce pout pouze na chvíli, a zatímco Latydar jedl, nespustili z něj
hlídači zrak. Celou noc se střídali na stráži. Pokud se týká mého
útěku, mohli by si tu námahu ušetřit, myslel si Latydar. Uprchnout
teď by byla hloupost. Dostat se z Rozemska do Trynu bylo sice nej-
rychlejší na palubě nějaké lodi, ale ne pro cizince bez peněz, zato
s pronásledovateli v patách.
Navíc by musel kdovíjak dlouho a kdovíkde čekat na vaned-
skou nebo jinou loď cizích kupců. Rozemští mořeplavci se neod-
vážili v trynských vodách ani ukázat. Zákaz, který přetrval válku
a znemožňoval jim přiblížit se Trynu pod hrozbou přísných trestů
a zabavení lodi, uvolňoval ruce trynským kapitánům. Žádný by
si ne­odepřel potěšení provinilou rozemskou loď zajmout a její

– 233 –
posádku dohnat před soud, když už by ji rovnou neposlal ke dnu,
vykonávaje rozsudek z vlastní vůle a přísněji, než dovolovalo zem-
ské právo. Mít Rozemští velké, mocné koráby, snad by se obávali
Trynských méně. Většinou však vlastnili lehké štíhlé lodice, kterým
při střetu zbýval pouze rychlý ústup. Přesto by zdejší bezpochyby
dokázal najít kapitána, který k nebezpečným břehům zamířil už
nejednou. Zdejší ano. Ovšem Trynčan, co může platit jen přísliby
do budoucna, si musel poradit jinak.
Proto Latydar cestu po moři brzy zavrhl. Věděl, kam ho Médorg
z Dybna veze, a dobře si spočítal, kudy budou muset jet. Rozhodl
se, že se o útěk pokusí někde mezi dhérskými brody a Ryethovými
vraty. Odtamtud byla na dosah krajina, kterou buď znal, poněvadž
v ní během války stanul se svými vojsky, nebo si ji dokázal dost
přesně představit. Poputují přes Dhéru, kolem Sedmibranní, pří-
mo na severovýchod. Než se dostanou na území Atham‑Sega, bude
nutné napnout všechny síly a za každou cenu utéct.
O tom, jak se protluče nekonečnými mílemi stepi až k hranicím,
zatím nepřemýšlel. Snadné to nebude, ale hlavně aby už držel osud
zase ve vlastních rukou. Nad rozemskou stepí vyjdou noc co noc
souhvězdí a ta ho povedou, spolehlivě a bezpečně. Latydar v nich
umí číst.

* * *

Po čtrnácti dnech se začal jednotvárný vzhled stepi proměňovat.

Zpestřel množícími se háji stromů synrach a skupinami ostnatých
keřů nasazujících právě na květ. Zvlnil se a z trávy častěji a častěji
vystupovaly bělošedé balvany. Na některých – kdysi pravděpo-
dobně vyznačujících hlavní cestu k Sedmé bráně – bylo znát stopy
dávného opracování, deštěm, větrem, sluncem i sněhem zvětralé
a napolo smazané ornamenty, většinou zobrazující okřídlené koně
a hady s lidskými hlavami, erbovní znamení sedmibranských držav.

– 234 –
Tu a tam se dalo přečíst pár do kamene vytesaných písmen, ale
slova by z nich už sotva kdo složil.
Osmnáctého dne navečer překročili brody na řece Dhéře. V těch
končinách se uchýlili z přímého směru, aby se nepřiblížili k Yzaru
víc než na vzdálenost čtyř, raději pěti dní jízdy. Na jižní obzor se
vyhoupl obrys bělostných skalních věží. Bludiště úzkých průsmy-
ků, soutěsek, údolí a vznosných neschůdných stěn, ve svém středu
skrývající nevelké, zato nedobytné město – Sedmou bránu, kterou
nikdy nikdo nepokořil. Pouze jedinkrát hrozilo městu zničení a teh-
dy je zachránil Thanrym.
Čas k Latydarovu útěku dozrál. Blíž k trynským hranicím už se
v následujících dnech nedostane.
Ostražitost Médorga z Dybna hodně polevila. Dokonce na noční
hlídky přestal být přísný. Podlehl mylnému pocitu bezpečí, jejž
vyvolávala naoko téměř vylidněná okolní krajina. Párkrát zahlédli
pastevecké rodiny a jejich stáda, a to bylo vše. Pokud se s nimi pří-
mo setkali, přistupovali pastevci k domnělé rozemské šlechtě s hlu-
bokou, poddanskou uctivostí. Když nebyli osloveni, pouze zdravili
projíždějící s pokorně skloněnými odhalenými hlavami. Strach, že
by se snad zajatec mohl pokusit o útěk, Médorga postupně přešel.
Dával Latydarovi svazovat ruce vpředu, ne už za zády – a milostivě
tak dopřával vězni větší pohodlí.
Navíc ho ukolébala náhlá králova povolnost. Kornelak se choval
s podivem mírně. Od počátku zajetí byl málomluvný – teď však
mnohdy za celý den nepronesl téměř ani slovo. Vzdal se dokonce
docela urážek a výpadů, jimiž dřív svého někdejšího správce ne-
jednou zvysoka počastoval a které trynského velmože bavily svou
chlapeckou mnohomluvností. Médorg z Dybna brzy dospěl k pře-
svědčení, že zpráva o smrti syna mladého krále zcela zlomila. Že se
vzdal a propadl nezájmu o cokoli, co se s ním děje nebo dít bude.
Latydar Médorgův dojem pečlivě, nenápadně podporoval. Zatímco
však na pohled lhostejně klonil hlavu k zemi, nic mu neuniklo. Proto

– 235 –
když se osmnáctého dne zastavili na noc u pramene v synrachovém
háji, věděl přesně, jak se při trošce štěstí dostane k nejvytrvalejší-
mu koni a k věcem, které bude na útěku potřebovat. Čekal pouze
na náhodu, která mu umožní zbavit se pout. Doufal v ni a toho dne
mu skutečně popřálo štěstí. Přímo vedle místa, kde se utábořili, měl
jeden z velkých kamenů nezvykle ostrou hranu. Letos v zimě ho asi
rozpůlil mráz a lom dosud deště neohladily, sněhy nezaoblily. Nebýt
si Médorg z Dybna úspěchem své věci a zajatcem čím dál tím jistější,
musel by si toho všimnout. Takto ale Latydarovi nikdo nebránil usadit
se po večeři na dva kroky od puklého balvanu. Svázali ho, nebezpečí
však nepostřehli.
Těžko skrýval rozrušení. Už aby padla tma, už aby usnuli…
Ve větvích synrachu se ozvalo strašidelné naříkání žalostníka,
soumrak se prohluboval.

* * *

Prodloužené stíny se už smísily s tmou a po slunci zbyl pouhý

šarlatový pruh skřípnutý mezi obzorem a ocelovými cáry mraků.
Tehdy zaslechli dusot několika koní. Mířili k nim ze stejné strany,
z níž sami přijeli. Médorg i jeho muži vyskočili a chopili se zbraní.
Latydar pozorně zdvihl hlavu.
Jezdci se přítomnosti lidí u pramene nezalekli, bezstarostně za-
razili koně teprve v kruhu světla vrhaného ohněm. Byli pouze tři,
což Trynské poněkud uchlácholilo, a navíc vypadali mírumilovně.
Šlo jim očividně jen o to, napojit koně a odpočinout si po cestě. Vedl
je širokoplecí chlap, na první pohled starý válečník. Latydar takové
pamatoval a na rozdíl od ostatních okamžitě zostražitěl, ačkoli se
trojice chovala důvěryhodně a zdvořile.
Seskočili z koní. Velitel smekl vlčí čapku zdobenou křídly step-
ního holuba stříbráka a velkým safírem. Levou stranu obličeje mu
hyzdila velká zarudlá jizva a chybělo mu ucho.

– 236 –
 „Buďte zdrávi,“ řekl a obřadně se poklonil. „Dovolíte‑li, utáboří-
me se tu s vámi. V otevřené stepi je dnes na pohodlný odpočinek
trochu větrno.“
Koruny stromů se skláněly, skřípějíce v nárazech větru, a plame-
ny sebou divoce škubaly jako na potvrzení cizincových slov.
Muž mluvil rychle a Médorg ani jeho lidé mu skoro nerozuměli.
Rozemský průvodce musel všechno tlumočit.
„Cizinci?“ zeptal se příchozí s podivem, který podle Latydarova
názoru jenom předstíral. Vždyť zkušené oko mohli Trynčané těžko
zmýlit, byť by na chvilku. „Vítejte v naší zemi!“ Znova se jim uklo-
nil, tentokrát ještě uctivěji, až zametl čapkou zem. Pak se narovnal
a dodal s co nejpřátelštějším úsměvem: „Rád se potkávám s cizinci.
Jsem Vyah z Havraní brázdy, šlechtic, družiník Atham‑Sega, knížete
Liščí soutěsky.“
Jméno velmože, k němuž cestovali, vyneslo Vyahovi a jeho prů-
vodcům bez dalšího váhání Médorgovu důvěru. Přivítal návštěvníky
s neskrývaným potěšením.
Jezdci usedli u trynského ohniště jako milí hosté. Byli oblečeni
v dlouhých šubách z kravských koží, po způsobu polodivokých
šlechticů, vzešlých vesměs docela nedávno z pasteveckých stanů,
pošitých polodrahokamy a se stříbrným, honosným vyšíváním.
Přivezli s sebou čerstvě uloveného jelena. Zatímco se maso peklo,
hojně častovali své hostitele kaverou – pálenkou z bobulí různých
stepních keřů, která byla pro neznalého o to zrádnější, že ji Ro-
zemští sladili medem. Díky přidaným bylinám stoupala do hlavy
nenápadně, a trvalo neobvykle dlouho, než si pijáci všimli, jak jim
temní rozum. A to už bývalo pozdě. Vyah měl kavery plný měch,
a ne zrovna malý.
Vůně pečeného masa a kořalky, praskot ohně, přehlušovaný ha-
lasnějším a halasnějším hovorem… Médorg z Dybna byl navýsost
spokojený. V nebezpečné oblasti, blízko sídelního města, kde se
dalo čekat střetnutí s někým z vládcovy ozbrojené rytířské družiny,

– 237 –
mu šťastná náhoda poslala do cesty spojence. Navíc takového, který
se, sotva zvěděl co a jak, nabídl, že Trynské ke knížeti Segovi rád
doprovodí. Ostatně jede prý k tamějšímu dvoru sám.
Pán z Dybna a jeho lidé si tedy s Rozemčany připíjeli kaverou,
která mezi nimi kolovala snad už po páté nebo po šesté. Tlumočníka
přestávali potřebovat. Vyah z Havraní brázdy, jak se ukázalo, dokázal
mluvit lámanou trynštinou. Pustili se do jelena a přitom se zjizvený
Rozemčan bez rozpaků pochlubil spoluhodovníkům, že dobyl a prv-
ních pět let války držel Vysokou, trynskou tvrz u středního toku
Svítničky. Médorg z Dybna, jehož vylhaná důstojnost se rozpustila
v kořalce, ho nato rozjařeně poplácal po rameni a pochválil svého
nového kumpána, jakou si vybral hezky zaoblenou dojnou kravičku…
Latydar sledoval veselou společnost zpovzdálečí, a ať se snažil
sebevíc myslet jen na vlastní starosti s útěkem, které příjezdem cizí
trojice vzrostly, nedokázal snášet jejich řeči v klidu. Každou chvíli
ho polila vlna rozhořčení a vzteku.
Nakonec se silou vůle přinutil neslyšet a soustředit se na svou
věc. Uprchnout této noci bude nesnadné, utéci zítra nebo pozítří
už nejspíš zcela nemožné. Rozemčané nebyli takoví hlupáci jako
Médorg, přinejmenším na to nevypadali. Pojedou‑li opravdu
k Atham‑Segovi s nimi, nedovolí, aby jim vyklouzla zlatá rybka,
z níž budou mít vposledku víc užitku než trynský velmož. Mé-
dorg z Dybna sice neprozradil, jakou cenu ve skutečnosti ten živý
poklad, který veze knížeti Segovi darem, má, přitom však dal
dostatečně najevo, že rozhodně není k zahození.
Vyah se smál.
„Neměli bychom ho taky trošku osvěžit, co myslíš, příteli?“ obrá-
til se na Médorga. „Vzácným věcem je třeba věnovat nejlepší péči!“
Zdvihl se vrávoravě od ohně. Jeden z jeho druhů zavtipkoval, jak
kořalka svazuje údy velkým válečníkům. Vyah to nebral na vědo-
mí. Hmátl po hořící větvi, do levice vzal poloprázdný měch kavery
a nejistě vykročil k Latydarovi.

– 238 –
 „Na, vezmi si! Sprav si náladu!“
Přistrčil zajatci pálenku ke rtům. Táhlo z něho kořalkou, kouřem,
lidským i koňským potem a pachem navlhlých kravských kůží.
„Nemám chuť.“
„Ale, ale!“ Vyah se otočil k ohništi: „Hej, vzácný pane z Dybna, ten
tvůj ptáček se zlatým peřím nosí chocholku pěkně vysoko!“ Výbuch
smíchu. Muži byli už řádně opilí. Rozemský válečník se podruhé
sklonil nad Latydarem a posvítil mu přímo do tváře. „Nechceš, pro-
sit nebudu,“ řekl. A přitom zajatce přejel zvolna pohledem od hlavy
k patám. Latydara pochodeň oslňovala, do očí Vyahovi neviděl, ale
soustředěnost, s níž si ho Rozemčan prohlížel, se mu přesto zazdála
trochu zarážející. Působila totiž naprosto střízlivě.
Vyah se mátožně narovnal a tápavým krokem zamířil zpět k ostat-
ním. Mýlil jsem se, ten má v hlavě ažaž, oddechl si Latydar. Chvíli ještě
čekal. Kavera mezitím třikrát obešla kruh. Tehdy usoudil, že přišel
čas pokusit se o to, co si předsevzal. Položil se na záda, jako by se mu
zachtělo spánku. Přitáhl si svázanýma rukama plášť tak, aby ho co
nejvíc zakrýval. Nějakou dobu ležel klidně. A pak se opatrně dvakrát
převalil z boku na bok a zdánlivě v polospánku si plášť přitáhl zno-
va… Pomalu, pomaličku, kousek po kousku, s přestávkami – až se
konečně ocitl u rozštěpeného kamene. Nespouštěje zrak z halasící
společnosti, začal odírat řemení pout o hranu pukliny. Šlo to ztěžka,
protože musel dávat přednost ostražitosti před pohodlím. Trvalo to
dobrou půlhodinu, snad víc. Pořezal se na zápěstích. Konečně řemen
povolil. Smekl se po zakrvácených rukou jak vyplašený hádek.
Náhle Latydar strnul. Médorg z Dybna totiž malátně vstal a zamí-
řil rovnou k němu. Latydar zadoufal, že je velmož dostatečně opilý.
Odvrátil se od kamene hloub do tmy a osvobozené ruce pečlivě
stáhl pod plášť. Násilím zklidnil uspěchaný dech, připodobnil ho
oddychování spícího. Když Médorg posvítil Latydarovi do obličeje,
vězňova víčka se rozespale zachvěla a král rozmrzele otevřel ne-
soustředěné oči.

– 239 –
 „Co chceš? Nech mě s pokojem aspoň v noci!“
„Copak jsem se mohl nepřesvědčit, jestli ti nic nechybí, pře-
vzácný pane?“ zažertoval někdejší trynský správce neohrabaným
jazykem. Latydar neodpověděl, zase zavřel oči. Médorg nad ním pár
okamžiků postál a pak se odpotácel k ohništi.
Tehdy se Latydar schoulil do klubíčka a zbavil se řemenů na
nohou. Zbývalo stáhnout se dál od ohně, z přítmí do naprosté tmy,
a zatímco hodujícím těžknou zhlouplé hlavy, zmizet mezi stromy.
Tiše, tichounce – a co nejrychleji.
Ruce i nohy měl zdřevěnělé, ale krev se brzy rozproudila a vhá-
něla do těla sílu i podvědomé přirozené potěšení ze svobodného
pohybu. Musel se vzdát naděje, že se dokáže dostat k některému
sedlovému vaku se zásobami, ke zbraním, natož k vlastnímu meči.
Dnešní večer probíhal kvůli Rozemským přespříliš jinak, než si
Latydar dopředu představoval. Musel se spokojit s koněm – i to
bude dost.
Zvířata, která patřila Médorgovi, byla uvázaná přímo v háji,
Latydar se k nim však nevydal. Pokusit se některé získat by byla
pošetilost, protože trojice rozemských jezdců si složila své věci pár
kroků od nich. Latydarovi to připadlo trochu zvláštní, ale neměl kdy
nad tou shodou hloubat.
Proplížil se hbitě synrachovým lesíkem, který naštěstí nebyl
hustý a zrádnému hluku způsobenému větvičkami, praskajícími po
neopatrném našlápnutí, se Latydar při svých zkušenostech dokázal
bez větších obtíží vyhnout. Ostatně lidé opilí kaverou povykovali
čím dál víc. K uprchlíkovi dolehly dokonce nějaké výkřiky. Hodov-
níci už pravděpodobně přebrali natolik, že si brzy vjedou do vlasů.
Neposlouchal je, pouze přidal do kroku.
Rozhodl se dostat jednoho z koní, na nichž přijeli Rozemští. Ti
svá zvířata podle zdejšího zvyku nepřivázali ke stromu. Spoutali jim
pouze přední nohy, aby koně daleko neutekli, a pustili je do stepi,
ať se pasou na mladé trávě a odpočívají podle libosti.

– 240 –
 Sotva Latydar opustil přítmí háje, zahlédl je – tři tmavé siluety
na pozadí hlubokého popůlnočního nebe. Koně byli několik desítek
kroků odtud. Přiblížil se k nim ostražitě, vylekat je znamenalo totéž,
co prozradit se. Dovolil jim, ať si ho prohlédnou a očichají.
Nejlepší kůň byl ten, který náležel pánovi Havraní brázdy. Jemu
podobní se vyvažovali zlatem. Toho by se však Latydar ani nedotkl.
Dobře si všiml, jak s ním Vyah jedná. Ušlechtilý hřebec dostal jistě
nejvybranější rozemskou výchovu – se vší svou vrozenou bystrostí
sloužil pouze jedinému člověku. Kromě Vyaha by od něj kdokoli
čekal povolnost zbytečně.
Zato druhá dvě zvířata slibovala, že ačkoli jsou také docela hezká
a schopná, dá se na ně vsednout beze strachu, zda se rázem nepro-
mění v běsnící a řičící bestie. Latydar naštěstí koně odhadl dobře.
Když vzal za ohlávku podsaditého, hezky stavěného šedáka, zvíře
pouze mírně frklo a nechalo se nauzdit, přestože Latydar neměl
uzdu, na niž byl hřebec zvyklý, a musel narychlo svázat chatrnou
náhražku z ohlávky a řemenů, kterými šedákovi jeho pán večer
spoutal přední nohy.
Konečně se Latydar s úlevou vyhoupl na oblý hřbet. Pobídl hřeb-
ce nejprve do tichého opatrného kroku, a sotva se bezpečně vzdálili
z doslechu synrachového lesa, do klusu. Vtom vykoukl z mraků,
hnaných čerstvým větrem, měsíc. Step zalilo měkké, zrádné světlo.
Jasná noc si pohrávala s vláním koňské hřívy, zaplétala se do
ní, do jezdcových vlasů a do záhybů jeho pláště. Nad Latydarovou
hlavou zakroužil veliký dravý pták a dlouhé perutě plavě pro­bleskly
tmou, jakmile se o ně opřel měsíc. Přibývající kotouč skloněný k vý-
chodu vrhal jezdci do cesty jeho vlastní stín.

* * *

Noc a dusot šedáka, noc a vítr, noc a měsíc. A pod měsícem letí, letí
plavý pták.

– 241 –
 Ale znenadání se k jednomu dusotu přidává druhý a třetí. Do-
posud v dálce…, a teď už jen vpovzdálečí… Step široširá, otevřená
a prostřená jak stůl, v bělostném svitu, který tě zrazuje zrakům
stihatelů.
Latydar hnal koně tryskem. Zvíře sklopilo uši k hlavě. Ocasní žíně
šlehaly vzduch. Dvojice se však přibližovala každým dechem. Dostat
se k řece, jednomu z přítoků Dhéry, již tušíš za příští vyvýšeninou,
dostat se tak až k ní. Vlny jsou temnota sama, vlny jsou hbitost, vlny
jsou za noci vítaný spojenec. Jen nedovolit, aby mě znova chytili!
Smůla se mi lepí na paty, tak brzy, tak brzy si museli všimnout,
že jsem se ztratil? Tak jasně musí měsíc svítit? Tak výtečné koně
musím mít v zádech? Tak snadno musely vystřízlivět zpité hlavy?
A byly vůbec zpité?
Pronásledovatelé jsou na dosah.
„Zastřel koně,“ křičí rozemsky jeden z nich na svého průvodce,
který má přes rameno krátký luk.
„Koně je škoda!“
„Zastřel ho, je to rozkaz! Jinak nám ten chlap ujede!“
Opravdu, vzdálenost mezi Latydarem a jeho stihateli se zas
poněkud zvětšila a zepředu zní výrazný hukot po zimě vodou pře-
sycené řeky.
Muž s lukem poslouchá neochotně. Šedákova šíje se leskne po-
tem, zvíře hlasitě oddechuje. Řeka! Řeka! Její stočené blyštivé tělo
se míhá pod návrším. Lučištník stiskl své zvíře koleny, pustil uzdu,
nasadil na tětivu šíp, nadejel si obloukem, aby mohl z levého boku
zamířit na hruď Latydarova šedáka.
Jenom sto skoků, jenom devadesát, sedmdesát… Do hukotu
říčního proudu zadrnčí tětiva. Šíp škrábl šedáka na přední noze
a hřebec se poděšeně vzepjal. Klid, jen klid – a spěchej! Šedesát
skoků před námi, oblázky zachrastí a voda zvysoka vystříkne…
Podruhé zadrnčela tětiva. Uprostřed skoku se šedákův život zlomil
jako suchá tříska z nejkřehčího lipového dřeva.

– 242 –
 Latydar měl co dělat, aby ho padající zvíře nestrhlo pod sebe
a nezalehlo. V posledním záškubu vyryla kopyta mělkou brázdu ve
voňavé půdě. Peří na konci šípu nevině trčí nad znehybnělou hrudí
a měsíc si pohrává s jeho stínem. Kdesi blízko bolestně, vylekaně
vykřikl noční pták…
Dva jezdci v kožených šubách pošitých barevnými kamínky od-
řízli uprchlíkovi cestu k řece.
Když potom Latydara přivlekli zpátky do synrachového lesíka,
na vlastní oči spatřil, co už si stačil zčásti domyslet. Ze vzduchu
u ohniště dosud zcela nevyvanula vůně pečeného jelena a kořalky,
plameny praskaly stejně mírumilovně a v korunách synrachů se
dál proháněl bezstarostný vítr. Jinak tu ale vládlo zaražené dusné
mlčenlivo.
Naproti přijíždějícím vyšel třetí z Rozemčanů. A to byl jediný
živý člověk, který na ně u ohniště čekal. Médorg z Dybna, jeho
muži i najatý rozemský průvodce leželi porůznu po okolí, tam, kde
který padl. Ve smrti zaťaté zuby a bělma vyhaslých očí se matně
blyštěly, odrážejíce poklidné mihotání ohně. Opilí, a bezpochyby
také bylinami namíchanými v kaveře omámení, bláhoví hlupáci
s hrdly podřezanými, pobití jak dobytek, někteří s nesmazatelným
výrazem překvapení v obličeji. Nasládlý závan srážející se krve, pro-
lité v takovém množství, se o Latydara otřel s nechutnou vlezlostí.
Copak se nepamatuješ, nepamatuješ se na mě?
„Museli jsme zastřelit hřebce, ale nevadí,“ oznámil Vyah z Ha-
vraní brázdy tomu, který zůstal u mrtvých. Mezitím Latydara se
soustředěnou pečlivostí svazoval. Byl opravdu naprosto střízlivý
a jeho druhové zrovna tak. „Hlavně že jsme lapili tohohle ptáčka!
Hej, trynský králi, nám neutečeš! Rozemští nemají místo hlavy
prázdná vědra! Divíš se, že víme, kdo jsi? Tvoji krajané se ukázali
jako zbabělci, koupili by si život i za duši vlastní matky! Nemluvíš
se mnou? No tak nemluv! Kníže Seg tě třeba naučí.“

– 243 –
 Potom se všichni tři pustili do usilovné práce. Obrali pobité
o všechno, co mělo nějakou cenu. Zabalili lup do plášťů a naložili
na osiřelé koně a mezky. Za úsvitu Vyah naposled obešel celá jatka,
překračuje tuhnoucí mrtvoly, většinou vysvlečené skoro do naha,
stejně lhostejně jako vichřicí povyvracené kmeny, aby se přesvědčil,
jestli něco nepřehlédli. Nakonec pokýval hlavou, a připomínal při
tom řemeslníka libujícího si nad dobře vykonanou prací.
„Jedeme,“ přikázal svým lidem. Latydara přivázal za ruce k vlast-
nímu sedlu. „Divil bych se,“ řekl, „kdybys měl dnes v noci chuť ně-
kam utíkat. To by museli být trynští králové z jinačího těsta než
obyčejní chlapi.“
Začínal slunečný den. Mlha se zdvihala z trávy k promodrávající,
větrem do čista vymetené obloze. Zamířili k Sedmé bráně. Asi po
čtyřech hodinách minuli příkrou skalní stěnu porostlou hvězdice-
mi netřesků, která ohraničovala Sedmibransko ze severu. Tehdy
stočili koně mírně k půlnoci. Od Ryethových vrat, začátku území
Atham‑Sega, je dělilo sedm dní jízdy.

– 244 –
 Devátá kapitola

Trs loňských kavylových klasů se pomalounku rozestoupil opatrně

rozhrnut rukou v kožené, plíšky pošívané rukavici. Čtveřice mužů,
tři svobodní a jeden zajatec, odpočívající za poledne v mělkém údolí
půl dne cesty od Ryethových vrat, neměla ani tušení o pozorovateli,
který ji zkoumal z blízké vyvýšeniny skrytý travnatou zástěnou.
Ležel tam už nějakou chvíli, přitisknut k zemi, a sledoval počínání
lidí pod sebou.
Uvažoval, podoben lovci, který dorazil na konec stopy hledané
zvěře, v mladé hlavě se hnaly rozjasněné, dychtivé, nebezpečné
myšlenky. Když posléze dospěl k jakémusi rozhodnutí, ostražitě se
z návrší stáhl. Kavylový trs se neslyšně zavřel.
Nedaleko odtud, ve stínu špičaté skály trčící k prosluněné obloze
jak hrot starobylé pastevecké dýky, na zvěda čekali jeho společníci.
Napojili koně a teď seděli na roztroušených balvanech a krátili si
čas tichým hovorem. Bylo jich šest, všichni oblečení v lehké zbroji –
polodlouhých, pobíjených krznech. Když se mladík, zřejmě velitel,
objevil, zdvihli k němu tváře.
„Ano, máme je,“ přitakal na jejich mlčenlivou otázku.
„Co hodláš podniknout?“ zeptal se hubený, šlachovitý muž s pro-
kvetlým vousem.
„Jsou jenom čtyři a jeden z nich zajatec, asi někdo ze skupiny
těch pobitých, které jsme našli. Nás je sedm. Vyřídíme si to s nimi
na místě.“
„Neměli bychom se pokusit je zajmout? Odvést je do města…“
„Ne!“ mladík prudce odmítl. „Víš, kdo to je? Vyah z Havraní bráz-
dy! Pasu po něm dobrých pět let, a dneska mi nevyklouzne. Kromě
toho pochybuji, že je v Rozemsku někdo povolanější než já soudit
toho mizeru!“

– 245 –
 Muž s prošedivělým vousem souhlasně zamručel. Také zbylá
pětice pokyvovala.
„Právo je na tvé straně, Nybeme. A já jsem poslední, kdo by tě
o ně chtěl připravit, i když Séned‑Marovi se to zrovna líbit nebude.“
Nybem nad připomínkou mávl rukou.
„Bude, nebude – ale pochopí to. Navíc máme dobré důvody vyře-
šit věc hned. Je nás málo na doprovázení a střežení tolika zajatců.“
„Takže jdeme.“ Hubený muž vstal.
Mladík si pevněji narazil na hlavu čapku. Usmál se pod ní jako
vlk. Skupina se vyhoupla do sedel.
„Nezapomeňte,“ obrátil se ještě Nybem s důrazem k ostatním,
„Vyah patří jedině mému meči!“ Potom lehce kopl do slabin svého
ryzáka.

* * *

„Lito, pojď sem!“

„Copak se děje?“ Chůva přispěchala k Charin Zaře, vykloněné
přes kamenné zábradlí, a zadívala se stejným směrem jako ona.
Dole na nádvoří právě sesedalo z koní několik šlechticů z vladařovy
ozbrojené družiny. Vedl je mladík, jehož jméno si Lita nevybavova-
la, ale jinak ho rozhodně neviděla poprvé. To ovšem nebyl důvod,
proč se Litina svěřenka chovala rozrušeně. Skupina s sebou přivezla
vězně. Jednali s ním sice ohleduplně a navýsost slušně, zajatec ani
nebyl spoutaný, ale strážci si na něj dávali dobrý pozor.
„Viď, že se mýlím…,“ řekla jaksi zastřeně Charin Zara.
„V čem, děvenko, v čem se máš mýlit?“
„Ten zajatec, Lito… já ho znám…“ Dívka si povzdechla. Chůva si
zatím zajatce pečlivě prohlédla a pronesla s naprostou jistotou:
„Já ho tedy neznám, má paní.“
„Ty ani nemůžeš…“
„Zase si chceš něčím lámat tu svou smutnou hlavu, moje milá?“

– 246 –
 Charin Zara ji neposlouchala. Stáhla se z arkád do komnaty. Byla
bledá a zrychleně oddechovala. Až to Litu polekalo.
„Stalo se něco?“
Charin Zara stále mlčela. Přecházela po komnatě.
„Pošli pro Thorena,“ ozvala se konečně. Potom znova zamířila
na arkády.
Nádvoří se už vyprázdnilo, ale ona se do komnaty nevrátila. Stála
u zábradlí a dotýkala se očima krajiny za hradbami města, krajiny
měkce zamžené, splývavě bledě zelenomodré, vnímala naplno dech
vlhké půdy. Jako by u nich hledala oporu předtím, než vykoná něco,
co si nezvratně vykonat usmyslela. Lita se lekala čím dál víc.
„Kdo je ten člověk, holubičko?“ zeptala se nakonec nesměle, plná
obav.
„Kornelak, Lito,“ odpověděla dívka, aniž se k chůvě otočila.
„To není možné, určitě ses spletla!“
Dlouhý cop se zavlnil po zádech, jak Charin Zara zavrtěla hlavou.
Chůvě se stáhlo hrdlo. Nedojal ji natolik osud trynského krále –
byla sice Trynčanka a nikdy se necítila jinak, ale silnější pouto než
k rodné zemi ji dnes vázalo k její svěřence. O tu dostala strach. Znala
ji dobře a teď se jí zdálo, že si Charin Zara umanula udělat krok, od
nějž neupustí, ačkoli pro ni rozhodně nebude bezpečný.
„I kdyby ten člověk skutečně byl trynský král,“ pokusila se Lita
bezmocně zvrátit dívčino rozhodnutí, „co změníš na jeho údělu
ty, má vznešená paní? Leda si sama ublížíš, poštveš‑li proti sobě
vladaře.“
„Vladař je můj manžel…“
Lita vztekle, pohrdavě odfrkla, ale dál už si netroufla odporovat.
Snad by zase za nějakou dobu začala, kdyby služka neohlásila Tho-
renův příchod. Charin Zara vyšla mládenci naproti.
„Jdi, prosím, a zjisti, kde je teď zajatec, kterého právě přivezli
vladařovi družiníci. Na všechno, co ti budou ochotni prozradit, se
vyptej a přijď mi to povědět. Potom,“ sotva znatelně se zarazila, jako

– 247 –
by naposled zaváhala, „potom mě doprovodíš. Chci si s tím vězněm
promluvit.“
Když za překvapeným Thorenem zapadly dveře, dívka usedla do
vyřezávaného křesla a vzala ze stolku rozečtenou knihu. Nedokáza-
la se však na čtení soustředit. Písmena se rozmazávala, a místo aby
tlumočila slova příběhu, slévala se v jednolitou nesmyslnou změť.
Červenozlatá iniciála v podobě hořícího stromu ozařovala stránku
a oslňovala Chařin zrak mihotavými odlesky.

* * *

Latydar přivítal návštěvnici podrážděně. Ještě aby se rozemské

paničky na mě chodily dívat jak na nově lapeného levharta ve zvě-
řinci! Už jenom to scházelo, myslel si. Ponížení, které ho potkalo
v uplynulých dnech a týdnech, snášel velice zle. Vždycky byl svým
vlastním pánem, navzdory sporům s otcem rozhodoval sám o sobě.
A teď ho vláčeli druzí nepřátelskou zemí jako kus dobytka, jako cen-
nou věc, která jde z ruky do ruky, která se kdekomu hodí – a získá
ji, kdo má zrovna navrch, komu štěstí přálo.
Kdyby Latydara nesoužily daleko horší těžkosti, kdyby ho ne-
ustále neprovázely myšlenky na Halýšu a na syna, připadal by si
pokořený ještě víc. Přesto měl zlost, až by se smál sám sobě. Král,
trynský král, odchycený vlastními lidmi hloupěji než štěně do vlčí
jámy, aby se stal výhodným zbožím pro obchodování v daleké
zemi…
A to všechno nestačí! Přijde si hezká, nastrojená dívenka, kdo-
víčí dcera nebo žena, a zvědavýma polodětskýma očima ho mlčky
okukuje. Potom večer, hezky v teple u krbu, po dobrém jídle se
bude s druhými takovými dobře bavit na Latydarův účet, zabíjejíc
vznešenou nudu. Co takhle aby se zítra přišly podívat další?
„Přeješ si ode mě něco?“ oslovil ji nepřátelsky, když se mu ticho
zdálo neúnosně dlouhé.

– 248 –
 „Už si na mě nepamatuješ,“ řekla kupodivu mírně a navíc dobrou
trynštinou poznačenou pouze výrazným cizím přízvukem. „Ani
nemůžeš. Uběhlo mnoho let. Já tě ovšem viděla na konci války, ale
ty mě ne… Jsem Charin Zara.“
Pamatoval si na ni! Jak taky zapomenout na někoho, kdo po-
značil celý náš život. Poznat ji ovšem nemohl. Obraz někdejšího
hubeného děvčátka se šmouhou od sazí na pravé líci, děvčátka,
které uhýbalo při každém prudším pohybu jako splašené hříbě
a nespouštělo z něj podezíravý nevlídný pohled, děvčátka z dávné-
ho dne, ten obraz za léta v jeho mysli znezřetelněl a rozmazal se.
Pomyšlení na zachráněné děvče bylo nepříjemné, protože se ne-
oddělitelně spojilo s pomyšlením na počátek Latydarova vleklého
sporu s otcem. Charin Zara – prapříčina ztráty Lutavisovy důvěry,
prapříčina ztráty posledního chatrného cípku zničeného domova.
Teď stojí před Latydarem.
Šestnáct let! Kolik krve bylo za tu dobu prolito, kolik blízkých
viděl umírat, kolik propadlišť hrůzy se před ním otevřelo. Z kolika
gazelích kůzlátek se staly laně. K nepoznání. Jedna je nyní tady,
v šarlatové, zlatě vyšité říze, jakoby nasáklé krví a plamenem. Bílá
tvář, bílá šíje, ruce bílé, alabastrově bílé, čisté, čisté ruce, aspoň tak
vypadají…
„Karai‑Dharova dcera!“ řekl s odporem.
Přijala jeho nevůli, jen lehce přimhouřila víčka. Tak by se asi
stáhla do sebe, kdyby po ní hodil blátem. Ale nebránila se, uvykla
neuhýbat před jménem, jehož se nemohla zbavit.
„Přišla ses podívat na mou hanbu, viď? Rozemští mají konečně
příležitost k oslavě! Když už prohráli válku, každá mastička na utr-
ženou ránu je dobrá! No prosím, posluž si, vzácná paní!“
Zavrtěla nad tou řečí hlavou. Kochat se jeho ponížením samo-
zřejmě nepřišla. Ale proč vlastně přišla, přesně nevěděla. Nejspíš
se chtěla přesvědčit, nakolik trynský král připomíná vytáhlého
kralevice, který se kdysi odvážil jí pomoci. Přesvědčit se – dřív než

– 249 –
se sama pokusí mu splatit stejnou mincí. Ano, proto je tady – aby
sebrala odvahu jít za svým manželem, porušit zákaz…, prosit…
Latydar ani netušil, nakolik dívce konečné rozhodnutí svým
chováním usnadňuje. Podrážděný mladý muž, snažící se urazit ji
vzdornými velkolepými slovy, se podobal někdejšímu chlapci tak
nápadně, až se Charin mimoděk pousmála.
Já se možná docela změnila, ale ty, Kornelaku, ty jsi pořád stejný.
Ruku do dračího chřtánu bych dala na to, že být dnes jako tehdy,
zase bys mi pomáhal – a vztekal se u toho na sebe, na mě, na svět
okolo…
Postřehl její úsměv a zamračil se.
„Jdi, prosím, pryč, paní. A nech mě být. Nemá snad zajatec právo…“
Přerušila jeho další útočnou obranu:
„Já se ti přece nechci posmívat, ani tě ponižovat! Říkala jsem
si… Je to dlouho. Zachránil jsi mě, já… jsem ti vděčná! Opravdu,
opravdu! Nevrť pochybovačně hlavou! Copak kvůli tomu, že jsem
Karai‑Dharova, musím být tvor bez cti, který nezná vděk?“
Mračil se na ni. Podvečerní obloha byla ocelová, vítr ji trhal jako
ostří meče na cáry. Znedaleka do Latydarova vězení doléhal jasný
kosí hlásek, sebevědomě zvěstující celému světu svou přítomnost.
Latydar pomalu vyjasnil čelo. Skoro uvěřil, že dívka mluví prav-
du. Uvěřil, poněvadž to bylo pro něj nejpřirozenější. Uvěřil s úlevou,
která Charin Zaru překvapila.
„Odpusť tedy,“ pronesl smířlivě, „jestli jsem ti ukřivdil.“
„Ráda bych ti nějak prospěla,“ řekla. „Budu se o to snažit. Ovšem…
moje postavení v tomto domě… není takové, jak si asi myslíš…“ Za-
hanbeně sklouzla pohledem k zemi, neklidně sevřela levou rukou
sukni. A Latydarovi se vplížila do vědomí jedna z povídaček, jimž
nikdy nepřikládal víru: že totiž vladařova žena je v Yzaru spíš vě-
zenkyní než paní. „Přesto, slibuji…,“ pokračovala Charin Zara.
Tentokrát přerušil on ji.

– 250 –
 „Nedělej si starost,“ řekl, „nejsi mi ničím povinna. Co jsem tehdy
udělal, udělal jsem bez nároku na odměnu. Budeš‑li mi chtít za kaž-
dou cenu ten pochybný dluh splatit, jen mě urazíš. A kromě toho, co
ty víš, vznešená paní, zda jsem svůj čin stokrát nezatratil!“
„Měl jsi jistě důvod zatracovat,“ zašeptala.
Najednou mu jí přišlo líto. K zlosti líto. Pro tu pokoru. Líto po-
dobně jako tenkrát. Líto, přestože se tomu bránil.
„Pokud jsem zatracoval,“ ozval se málem přátelsky, „dnes roz-
hodně nezatracuji.“
Prudce zdvihla sklopenou hlavu, narovnala se… Vtom kdosi za-
bouchal na dveře věžní místnůstky, v níž Latydara drželi. Dovnitř
vtrhl mládenec, který sem Charin Zaru před chvílí přivedl.
„Má paní, musíš odsud! Každým okamžikem dorazí vladař. Jestli
tě tu uvidí…“
Hbitě ho zarazila. Zčervenala studem. Vidíš? Vidíš, trynský králi,
jak utíkám před vlastním manželem? Vidíš můj strach, úzkost mou,
mé ponížení? Koho z nás zahanbili víc, tebe, zajatce, nebo mě, vla-
dařovu ženu? Uvědomila si Latydarův soucit a dotkl se jí jak žhavý
uhlík obnažené rány. Ucukla před ním.
Spěchala potom chodbou plnou ostrých podvečerních stínů do
svých komnat, a bez ustání cítila tu palčivost. Lépe by mi bylo, kdy-
by mě Kornelak urazil, než když mě politoval… Lépe, lépe…

– 251 –
 Desátá kapitola

Psi žádostivýma očima sledovali dvojici večeřících mužů. Štěněcí

výraz v ebenových zorničkách, ohromné mordy, jimiž dokázali
zadávit vlka a poradit si s řádným jelenem, otevřené v přátelském
žebravém úsměvu.
Dharid‑Nyr hodil oběma pořádnou hovězí kost. Zálibně ji olizo-
vali a drtili v mohutných čelistech, spokojeně rozvalení na podlaze.
Pán byl jako vždy štědrý a dlouhonozí vladařovi průvodci se těšili
z dnešního večera. Lidské starosti se jich netýkaly, ačkoli jim ne-
uniklo napětí v chování a hlase jejich pána.
Séned‑Mar seděl proti příteli. Právě si nalil pohár světlé medoviny
a pomalu se napil. Ale zachovat zdání obvyklé poklidné večeře se mu
nedařilo. Svíčky plápolající rovným, nevzrušeným plamenem, pohrá-
vajíce si se soumrakem přecházejícím v temně modrou tmu, blažení
mohutní psi – a zamračené váhání mužů. Takový je tento okamžik.
„Co uděláš, Dharide?“ mimoděk tlumil hlas, třebaže byli sami.
„Co udělám?“ zopakoval kníže Nyr přítelovu otázku. Pokrčil
rameny. Vstal, přešel místnost, opláchl ruce v měděném umyvadle
a nakonec se znova posadil. S odpovědí si dával na čas, snad ji sám
dosud hledal. „Co bych dělal!“ ozval se posléze. „Nemám vlastně na
výběr. Prostě Kornelaka propustím a pošlu ho v doprovodu spoleh-
livé družiny zpět do Trynu. Napadá tě snad jiné řešení?“
Rytíř Séned zvolna upíjel medovinu a přitom uvažoval. Opravdu,
nemáme na výběr, ale Dharidovi nepřátelé použijí přítelovu velko-
rysost proti němu samému. Víme to oba. Atham‑Seg a jeho skupina
čekají na sebemenší záminku k útoku na Dharida. Čas plyne a stojí
na naší straně, oni to vědí, nebudou tedy asi váhat a nabízející se
příležitost využijí. Třeba jim útok zlomí vaz a v zemi bude konečně
klid. Jenže co jestli se ukáže Dharidův trůn dosud nepevný? Není

– 252 –
jich zase tak málo, někdejších zapřisáhlých karaidharovců, kteří
se denně ohlížejí po zašlé kořistnické slávě minulých dob! Pouze
nejsou schopni se sjednotit, každý jde za svým, ztrácejí a rozmělňují
síly. Ještě dva, tři roky a nebezpečí rozvane stepní vítr. Ovšem odpor
proti propuštění největšího nepřítele Rozemska, jakým je pro ně
Kornelak, by je sjednotit dokázal. Beztoho je div, že se dosud nedo-
zvěděli o mnohem lepší zbrani, kterou jim Dharid‑Nyr přímo vklá-
dá do ruky – o tom, kam až zašla jeho nenávist ke Karai‑Dharově
dceři… Kdyby tuhle zbraň měli…, ale nemají. Co když se rozhodnou,
že by jako záminka ke vzpouře vystačil Kornelak?
Séned‑Mar si tiše povzdechl.
„Propustíš‑li trynského krále, použijí to proti tobě.“
„Nejsem hloupý, abych si to neuvědomoval,“ opáčil vladař po­
drážděně. „Ale jsou slabí. Pomluvy, lži, intriky – víc nesvedou.“
„Bojím se, zda je nepodceňuješ…“
„I kdyby, mám se snad ze strachu zachovat jako pomstychtivý
divoch? Co za právo by mi umožňovalo Kornelaka věznit, nebo do-
konce zabít? Právo uražené pýchy, právo náhody, která mi ho vydala
bezbranného do rukou – nebo právo prosté zvůle? Válka je pryč,
sám mi to každou chvíli neopomeneš zopakovat. Oba víme, kdo ji
způsobil: byli to Rozemští, byl to náš národ, který se provinil. Třeba
nás to pomyšlení pokořuje a… bolí, pravda je pravda, s ní nepohneš
ani ji nepřevrátíš ke svému obrazu. A navíc já sám jsem byl mezi
těmi, kdo s trynským králem pečetili smlouvu. Stvrdil jsem mír
slibem, porušit jej, stane se ze mě křivopřísežník. Sice bych se tím
asi zalíbil některým svým poddaným, zato sobě bych se zhnusil.“
„Nemusíš mi přece vysvětlovat samozřejmé věci…,“ pokusil se ho
přerušit rytíř, ale Dharid‑Nyr pokračoval, jako by ho nevnímal, jako
by sám potřeboval svá slova slyšet pronesená nahlas.
„Něco ti povím, Sénede, já nemám Kornelaka rád. Ani ne tak
proto, že mě kdysi porazil v boji. Dráždí mě ta jeho sebejistota, to
na odiv dávané vědomí pevné půdy pod nohama, ta pýcha spra-

– 253 –
vedlivého vítěze. Na druhé straně si ovšem přiznávám, kolik mu
Rozemsko dluží. Moje Rozemsko. Moji lidé. Kdyby se Kornelak byl
býval rozhodl zemi zpustošit, spálit ji až k moři, roztříštil by národ
znova do mnoha desítek skupin, které by se nakonec buď servaly
mezi sebou, z bídy a hladu, nebo si našly společného obětního
berana – a jako za války by se jím stali míarští, kdo jiný? Jen Otec
světel ví, zdali by pak Rozemsko ještě povstalo z trosek. Rozhodně
bych ale neseděl na trůnu já ani nikdo z míarských. Žezla by se po
létech bojůvek a prolévání krve chopil nejschopnější rváč, který by
sešíval rozškubanou rozemskou suknici zakrváceným aseganem
a sjednocoval zem pod svou vládu podle zvůle silnějšího…“
„Náš dluh k Trynčanovi není tak velký, jak tvrdíš,“ odporoval
chabě rytíř Mar. „Hnát vojsko až k moři by stálo nesčíslně trynských
životů. Bezpochyby chránil předně vlastní lidi, když se rozhodl vál-
ku rychle ukončit.“
„Přirozeně! Ale na věci to moc nemění, nemyslíš? Navíc málo­
který vítěz dokázal nevyplenit doposledka území, na němž stanul,
a nezanechat za sebou přespříliš zbytečných mohyl. On ano.“
Séned‑Mar pokýval hlavou. Dharid‑Nyr měl pravdu. A to kní-
že‑vladař ani nezmínil, že mnozí míarští během války právem
vzhlíželi k trynskému králi jako k poslední naději na záchranu před
letitým pronásledováním. Skládali o něm hrdinské písně, oslavujíce
každý jeho úspěch v boji, a doufali, že mladý cizí vojevůdce pokoří
Karai‑Dha­rovy následovníky, a tak navrátí roky bezpečí pro všechny.
Oba muži umlkli. Kníže Nyr nesoustředěně sledoval své psy,
jak se škádlí, chňapají po sobě a pohupují přitom dlouhými, lehce
nahoru zahnutými ocasy.
„Mám jedinou cestu,“ řekl.
„Ne, máš dvě!“
Dharid se zamračil.
„Vysvětlil jsem už…“
Přítel ho zarazil netrpělivým mávnutím ruky.

– 254 –
 „Dovol mi ukázat ti tu moji, která se tvé velice blíží, až na jednu
nadmíru podstatnou věc. Všechno provedeme tajně. Bude to lepší
pro tebe, pro družinu, pro Kornelaka. Doprovodím ho sám, vyberu
si pár spolehlivých lidí. A nepoputujeme na sever, kde leží panství
tvých hlavních protivníků, a navíc tam stála trynská vojska a někdo
by mohl Kornelaka poznat. Pak bych nedal byť měďák za jeho ani
za náš život… Ano, to, že by ho skutečně poznali, asi moc prav-
děpodobné není – obyčejný člověk se dívá spíš po stříbrné zbroji
a honosném šatě než po tváři, setká‑li se náhodou s velmožem –,
přesto jistota je jistota. Poputujeme tedy na jih a bude nás obklo-
povat bezpečnější krajina, kterou krom toho znám jak vlastní dlaň.
Žádní špehové Atham‑Sega a jemu podobných. U moře vezmeme
Buřňáčka nebo Eisthu Char – beztoho je jí škoda na vození vína
a ovoce. Neuškodí jí trošku se protáhnout, nabrat do plachet divo-
ký vítr jako při našich krkolomných výpravách za války. Najdu pár
starých známých a doplujeme s Kornelakem až do Sinu nebo do
jiného velkého trynského přístavu.“
Dharid‑Nyr poslouchal a jeho ustaranost se vytrácela.
„Výborný nápad,“ řekl, sotva rytíř domluvil. Někde na dně duše
se v něm zatetelila touha zúčastnit se zase jednou dobrodružné
výpravy. Step, moře. Na hřbetech vln ve vlhkém větru loď hnaná
plachtami, či vesly, černavé zuby útesu v zažloutlé pěně, slaná vůně
a neopakovatelný pach řas vyvržených na pobřeží… Ne, lhal by,
tvrdit, že po všechna ta léta, kdy si hrál s karaidharovci jak liška
s lovcem, unikal jim, prokluzoval mezi prsty, kradl jim téměř jistou
kořist přímo před nosem, lhal by, že se pořád jen užíral marností
přání odejít za svou pomstou, za vlastním životem. Dnes si to uvědo-
moval jasně. Tam, na palubě rozhoupané lodi, smějící se ústy něžné
divoženky do tváře bouřlivému příboji, tam v přístavu, kde dřevo
mrtvých stromů nabývalo druhého života, nabírajíc ušlechtilý oblý
tvar podle jeho vůle, tam ležel i jeho život. Ve skalách, v desítkách
dobře utajených úkrytů, za nocí napjatých jak tětivy Karai‑Dharo-

– 255 –
vých lučištníků. Tam mezi jeho lidmi ležel – a teď leží tady. Zatímco
Eistha Char mírumilovně vozí z nudných plaveb ovoce a koření, on
drží v rukou zemi připomínající nezkroceného hřebce. Nebo spíš
člunek ve vichřici? Ale kůň i vlnobití se klidní, podvoluje se, utichá…
„Udělej, jak jsi řekl, Sénede.“
„Vyrazíme tedy hned pozítří. A dopadne‑li všechno dobře, vrátím
se ještě v létě. Až zakotvíme s Eisthou Char v trynském přístavu,
poručím připít na její počest, poněvadž se stane první lodí, které
se otevřou válkou uzavřené cesty. Zaslouží si to. A možná díky ní
Kornelak dovolí, aby se otevřely i pro další naše koráby.“
Dharid‑Nyr se musel usmát:
„U tebe, můj bratře, člověk nikdy neví, co svými činy přesně
sleduješ! Nakonec provezeš Kornelaka celým Rozemskem, jen
abys dosáhl otevření přístavů pro naše lodě. Kéž by to už bylo! Ale
pomyslel jsi na to, že se ženeš Trynským přímo do chřtánu?“
Rytíř se však Trynských neobával, věřil v Kornelakovu ochranu.
Trynský trůn je pevný, říkal si, jedna zrada jím neotřese, netřeba
trynskému králi opatrných kliček k prosazení vlastní vůle.
„Hlavně když se nám podaří cestu utajit před našimi protivníky
doma. A podaří se to, uvidíš! Kornelak si dal dobrý pozor, nikomu
zbytečně neprozrazoval, kdo je. Nybem vůbec netušil, co je vězeň
zač, měl ho prostě za jakéhosi trynského šlechtice. Přišli na to, koho
vezou, teprve druhý den – a jenom proto, že Eky‑Sin poznal znamení
na králově meči a prstenu, které našli u Kornelakových věznitelů. A to
dokonce Ekisyn už Kornelaka viděl, někdy před šesti lety, navíc zblíz-
ka! V Yzaru se nerozneslo nic. Naši muži si nechali, co vědí, pro sebe.
Jedině,“ Séned‑Mar se chvilku zarazil, ale pak se rozhodl, že zamlčo-
vání by nebylo moudré, „jedině tvá žena, Dharide, nejspíš něco tuší…“
„Kdo?“
„Tvoje manželka.“

* * *

– 256 –
Jsi zase u mě? Latydar byl potěšen a udiven, když si za úzkým věž-
ním oknem komnaty, kde ho drželi, všiml obrysu velkého nočního
ptáka. V životě se s podobným dravcem nesetkal, ani v Rozemsku,
ani doma, a teď ho vídal téměř každou noc, jak krouží nad stepí,
usedá na skaliska, na pokroucené větve větrem otrhaných stromů.
Výrazné soví oči, ale tělo skoro orlí, navíc zvláštně plavé, prapodiv-
ně zrcadlící nevtíravé noční světlo. V temnotách se dravec ztrácí,
jako by ho ani nebylo.
Dravčí hlava se naklání ke křídlu, zrak se upírá na muže… jsem
u tebe, jsem… Ale ruku po mně nevztahuj, ty, člověk, ty neznámý.
Jakou to nade mnou mocí vládneš, že za tebou křídla sama letí,
vzdávajíce se svobody v závrati šťastné a zoufalé zároveň. Člověk!
Nejcizejší z cizích. Člověk… mluví na mě, nerozumím. Lidé neumějí
mluvit, aby jim krajina rozuměla, a nesnaží se o to. Jenže… co za hlas
ke mně doléhá, co za pouto mě svazuje, že neopustím, neopustím…?
Dvě pouta, mezi nimi já, svobody zbavují. Dvě pouta, já uprostřed,
noc za nocí, úplněk od úplňku. Pusťte mě, nemáte právo, lidé – ty
tady, a on tam. Přejte mi moje křídla beze stínu, světlo zrcadlící!
Krajino, krajino, stepi, zastaň se mě!
Měkké zapleskání perutěmi. Noční dravec poplašeně vzlétl
a zmizel kdesi v otevřeném prostoru za hradbami Yzaru. Možná
jsme se potkali naposled, pomyslel si Latydar, jen si leť, zvědavý
tuláku. Odvrátil se od okna. V zámku dveří zarachotil klíč.
Přicházel rozemský vladař, dva psy po boku, zamračený přísný
nepřítel. Přicházel vynést ortel. Latydar ho přivítal povzneseným
úsměvem.

* * *

Dharid‑Nyr mohl konečně na pár hodin odložit starosti dnešního

dne, které vtrhly do jeho domu s náhlostí a nevypočitatelností velké

– 257 –
vody. Mířil do svých komnat, psy v patách, ale v duchu se dosud
zaobíral právě ukončeným rozhovorem s Latydarem Kornelakem.
Vybavil si, jak se hrdě vyzývavý výraz člověka, přesvědčeného
o rozsudku smrti, proměnil v nevěřícnost a pak v těžce zakrývaný
údiv.
„Dáváš mi volnost?“
„Nejsem tvůj nepřítel.“
„Lžeš!“
„Neurážej mě, nedám si to líbit… Mysli si, co chceš. Rozhodl jsem.
Od této chvíle nejsi vězeň, jsi host tohoto domu, host této země
a jejího vladaře. Mí lidé udělají všechno pro to, aby ses dostal v bez-
pečí až domů. Ráno tě navštíví a seznámí tě se všemi podrobnostmi
týkajícími se cesty. Zatím, tady ten chlapec je zde, aby ti posloužil.“
„Co za to ode mě očekáváš?“
„Nic.“
Kornelak mlčel. Dlouho, předlouho mlčel a ticho mezi vládci zemí
rozeštvaných křivdou a válkou se hloubilo jak studna ve skalách.
A na co v těch okamžicích oba myslili, nebylo k vyslovení – a nebyla
k překročení propast, která je dělila, poněvadž z jejích útrob dosud
trýznivě doléhal nářek zmučené trynské země vláčené za hřebcem
rozemské války.
Ležela mezi nimi vina Dharid‑Nyrova lidu.
Rozemský vladař se vracel do svých komnat a přemýšlel o ní.
Tížila ho. Vstoupil unavený a sklíčený. Půlnoc se blížila. Toužil po
odpočinku. O to nepříjemněji ho zaskočilo, když zjistil, že na něj
kdosi čeká. Dharidův panoš knížeti návštěvu oznamoval a tvářil se
omluvně.
„Kdo je to?“
Mládenec zrozpačitěl ještě víc.
„Můj vznešený pane, tvůj host mě prosil, abych ti neříkal dopře-
du jeho jméno. Bál se, že bys ho pak nepřijal, a prý s tebou musí
mluvit nutně. Vynutil si slib, ovšem jestli poručíš…“

– 258 –
 „Sliby je neradno dávat zbrkle – ale jejich porušení člověka kazí,“
odmítl Dharid‑Nyr rozladěně chlapcovu nabídku slovy známého
pořekadla. „Jdi, pro dnešek už tě nebudu potřebovat – pokud jsi mi
do komnat nevpustil nějakého draka,“ pousmál se nakonec.
Otevřel dveře, psi vběhli napřed a hned se zarazili s nepřívětivým
zavrčením. Loučky v kovových držácích na zdi osvětlovaly komnatu
jen spoře. Z křesla v koutě místnosti se zvedla nějaká žena. Nej­
prve ji nepoznal. Pak popošla blíž, a on pochopil, kdo před ním stojí
uprostřed této noci.
„Ty?“ Stěží se ovládl, aby nevykřikl. „Porušilas další z mých zá-
kazů? Nechci tě vidět, odejdi.“
Nepohnula se. Řasený šarlatový šat zdůrazňoval dívčí křehkost
její postavy. Jako by ji poutal k zemi tíží zlatých výšivek. Skrze bílé
prostřihované rukávy spodního roucha prosvítala kůže s nezamě-
nitelným vzorem – draci v liliích a mezi granátovými jablky obtáčeli
šupinatá těla s hadím půvabem kolem ženských paží od zápěstí
až po ramena – a vypadali démonicky, ztrácejíce se v šarlatových
stínech. Podle té kresby ji poznal, a taky podle safíru zasazeného do
hebké kůže v důlku mezi klíčními kostmi. Drahokam se zachvíval,
rozhoupán krví, co pod ním tepala. Na tento zvláštní uhrančivý
pohyb si vladař vzpomněl.
Na podobu své manželky skoro ne. Během svatebního obřadu
a následujících slavností, které se odbývaly podle prastaré tradice,
měla celých pět dnů tvář pod závoji – a potom…
Vyhýbal se pohledu na ztělesnění svého prokletí, na dceru vraha
své rodiny. Bolavě se ho dotýkalo pouhé pomyšlení na Charin Zaru,
a zároveň se ho nedokázal za celá ta léta zbavit. Stále si uvědomoval,
že ona dýchá v jeho domě.
Teď se však na ni zadíval. Nad honosným rouchem malá ústa,
pobledlé líce, a oči lehce podmalované kruhy z nevyspání. Ty oči
měly odstín safíru, byly modré. Dharid‑Nyr se podivil.

– 259 –
 Zároveň s vzácnou barvou si všiml strachu, rozšiřujícího nápad-
né zorničky. Dívka se ho bála. Jak zrychleně dýchala, safír v důlku
hrdla vrhal matné odlesky.
„Proč jsi za mnou přišla, chybí ti něco v mém domě?“ zeptal se jí
mírněji, než by si kdy pomyslel, že dokáže. Ostatně, alespoň se do-
zví, proč odpoledne vyhledala Kornelaka! Bezpochyby je tady kvůli
tomu. Zaútočí, doposud se ukrývající zmije – nebo chce vyjednávat?
„Ne, děkuji ti…“
Promluvila zbytečně potichu, a sklopila přitom hlavu ozdobenou
diadémem s mnoha přívěsky – tehdy Dharid‑Nyrovi připomněla
květem přespříliš obtěžkaný liliový stvol. Asi se snažila obléci co
nejvznešeněji, co nejokázaleji k návštěvě svého vladaře, aby snad
nehledal za skromnějším šatem výraz neúcty.
„Mám všechno…,“ odmlčela se na sotva znatelnou chvilku, jako
by shledávala správná slova, „všechno k životu v přepychu. A přece,“
tichý hlas nabral mírně na síle a hlava se zdvihla, „tě dnes přicházím
o něco prosit – ačkoli jsem byla nucena porušit tvůj příkaz. Vyslech-
neš mě? Víš, že jsem tě nikdy o nic neprosila, a kdyby šlo o mě, ani
dnes by se tak nestalo.“
V posledních slovech se mísila pokora s hrdostí. Ať už se muže bála
sebevíc, ať už ho chtěla žádat o cokoli, doufala, že se vyhne ponížení.
„Tak tedy o co mě přišla prosit Karai‑Dharova dcera? Možná ti
vyhovím, budu‑li mít chuť. Možná tě potrestám, žes mě zbytečně
vyrušila!“
Snesla výsměch bez odporu. Jenom její úzká ramena se pod
vahou honosného šatu mírně nachýlila dopředu.
Chovám se jako hlupák! přiznal si rozčileně Dharid‑Nyr.
„Jsou dluhy,“ řekla Charin Zara, „které je nutné splácet. Mám
jeden takový – a dozrál čas k jeho vyrovnání. Já sama to udělat
nemohu, ty však ano. A proto jsem se přišla odvolat na slib, jejž jsi
mi dal ve svatební den. Skrze něj je ten dluh dnes i tvým dluhem…“

– 260 –
 „Troufáš si zatížit mě svými účty? Sama srovnej, čím jsi komu
povinována – a nechtěj, abych já začal mluvit o dluzích! Ty, tvá
rodina…“
„… jich má u tebe příliš mnoho,“ přerušila ho s hořkostí, kterou
už nedokázala potlačit, „a splatit je nemám jak – to mi připomínáš?
Připomínej tedy, ještě víc mi to připomínej, než to děláš celá léta
od našeho sňatku! Připomínej, i když dluh uznávám, stokrát ho
uznávám. Ale vzal sis mě dobrovolně, proto mám právo tě žádat
o pomoc!“
„Co tedy chceš, mluv konečně!“ vyjel na ni netrpělivě.
„Propusť trynského krále.“
„Jak? Povídáš nesmysly!“ odrazil ji spěšně. Věděl, že je tu kvůli
Kornelakovi, ale tato prosba ho velice zaskočila. Nechápal, proč by
si mohla Charin Zara přát pro trynského krále svobodu. „Nevím, jak
jsi poznala Kornelaka, a vlastně na tom nesejde,“ pronesl opatrně.
„Ale propustit ho, a dokonce snad bez výkupného? To neudělám,
ne! Otřásl bych vlastním trůnem, copak to nevíš? Všichni moji pro-
tivníci by se vzbouřili.“
Říkal to – aby získal čas a vzpamatoval se z překvapení. Aby
zakryl dobře připravený záměr před nebezpečím, které na sebe
vzalo podobu Karai‑Dharovy dcery a její nevypočitatelné prosby.
„Propusť ho tajně. Stěží někdo ví, že je Kornelak tady – lidé, asi
kromě tvých věrných, o něm přece nemají tušení. Myslí si, že dru-
žina přivezla dalšího lupiče zajatého ve stepi.“
Dharid‑Nyra ovládlo podezření naplno.
„Snažíš se mě vlákat do nějaké léčky. Přemlouváš mě k něčemu, co
mi zlomí vaz. Kdo tě poslal? Kdo za tebou stojí? Neopovaž se mi lhát!“
Nepatrný okamžik jako by váhala a pak, znenadání, se před ním
svezla na kolena. Dharid‑Nyr strnul.
„Přísahám ti, přísahám, že bych spíš skočila z věže, než proti
tobě strojila úklady! Na vlastní duši ti přísahám – a jako že je Otec
světel nad námi!“

– 261 –
 Stáhl se od ní.
„Nezaklínej se Otcem světel, Karai‑Dharova dcero. Nemáš na to
právo.“
„Mám stejné právo jako ty…,“ vyhrkla. Ale zarazila se. Pokračo-
vala mírně, přesto naléhavě: „Nebudu se s tebou přít. Prosím tě, dej
Kornelakovi svobodu.“
Hleděl na ni seshora a uvědomoval si, jak velice toužil po chvíli,
kdy ji takto uvidí, poníženou a prosící o něco, na čem jí záleží. Moje
matka… moje matka Karai‑Dhara taky prosila, naříkala – dodnes
mě budí ze spánku ozvěna jejího křiku…
Stál nad prosebnicí zdánlivě nekonečně dlouho a oba zrychleně
oddechovali.
Potom se kníže‑vladař neochotně sklonil a zvedl ženu ze studené
země.
„Pojď,“ řekl jí. „Nesluší se, abys přede mnou klečela. Raději se
posaď a v klidu mi pověz o svém dluhu.“
Seděli pak proti sobě. Mluvila tiše, hlavu opět skloněnou, tvář za-
stíněnu dlouhými prameny rovných vlasů. Na oblých pažích dřímali
draci v liliích a mezi granátovníky, draci s laskavými zorničkami
pod rohatými čely. Vyprávěla, co se přihodilo na úpatí trynských
Bělohor. Vyprávěla a vladař jí beze slova naslouchal.
Když skončila, řekl jen:
„Budu pamatovat na tvou prosbu, paní.“
A nechal ji odejít s úzkostí z nevyslyšení. Neprozradil, že její
starý dluh už byl splacen.
Opustila ho smutná. Jen dva páry šedých psích očí ji zvědavě
doprovázely.
Té noci se znavenému rozemskému vladaři vyhýbal spánek.

– 262 –
 Jedenáctá kapitola

Začátek jara. Veljanu ovládal pocit, že začíná znova všechno, i ona

sama, zatímco se pole probouzejí v ozimech a ve vysoku se skřivani
snaží strhnout oblohu na zem. Nebo zemi k obloze?
Něco se stalo s jejíma očima. Pročistily se podobny jarně přepl-
něným studnám zdvihaným vřením ledových pramenů. Dlouho se
musela dívat jiným směrem než na sebe, připoutalo si ji k sobě cizí
neštěstí, Latydarovo a jeho rodiny. Zvláštní, ani si nevšimla, kdy se
při tom soužení nad smutkem, který nebyl jejím zcela vlastním,
smířila sama se sebou. Ale podrážděnost, závistivá žárlivost ochot-
ná zaútočit v nejnesmyslnějším okamžiku, zoufalství smísené se
vzdorem, jitra, za nichž se chtělo nevědět o ničem, hlavně ne o sobě,
a umřít raději – byla pryč. Bez návratu, ano, odešla, prostě a náhle.
Konečně jsem tedy svobodná? ptala se sebe sama, když si změnu
s překvapením uvědomila. Propuštěna z vězení, do něhož se kdysi
svým rozhodnutím zamkla a zahodila klíč, aby z něj více nevyšla.
A nevyšla by, nebýt Latydara, který do něj vtrhl s rozčilující bez-
ohledností. Zachráněna i od palčivosti vzpomínek na toto vězení
a na roky v něm ztracené. Jsem volná! říkala si. A zůstanu.
Ráda bych podnikla něco bláznivého, rozjela se někam, kde mi
není povědomá jediná stezička, jediná trnka na stráni, potkat další
dny, úplně odlišné od všech předchozích. Přála bych si to. Sotva
proklubané listí bříz, zeleně mokře lepkavé, voní… Kolikrát už mi
takto vonělo, rok za rokem stále stejně ve svém dechu neopakova-
telné, jiné jak mihotavý stín čerstvě obrůstajících větví. Proměnlivé,
a přece potvrzující staletí za staletím tajemný řád.
Listí se probouzí neuvěřitelně rychle. Kdy naposled jsem si ho
všimla, protahujícího se, tmavnoucího téměř hodinu od hodiny,
kdy naposled? V dětství? Než přišel Vihor? Než mě opustil. Kdy

– 263 –
mezi tehdejškem a dneškem, v němž jsem znovu potkala u stezky
sebe jako dávno zapomenutou holčičku – podvědomě hmatající řád,
v němž každá věc a každý tvor dozrává do závratna, a proto netřeba
se bát ničeho, pouze špíny na vlastní duši, ani smrti, ani života,
ničeho… Už nemám strach, zase ho nemám, jako březové listí na
rozhoupaných větvích!
Veljana možná snila o toulavé cestě přes celý Tryn, ne‑li ještě dál,
ale kupodivu jí nevadilo ani zůstat a plnit svou povinnost. Jen po
Latydarovi jí bývalo smutno a rodnou sestrou toho smutku se stala
lítost, že se nerozešli právě v dobrém a že to byla její vina.
Od zasedání Rady, které rozhodlo o budoucnosti země, Kierys
dělal, co mohl a co ho napadlo, aby dostál úkolu, který dobrovolně
přijal, a nalezl byť sebemenší stopu po ztraceném vladaři. Plnil svůj
slib poctivě, bez úlev a zarputile, ačkoli stále nevěřil ve smysl tohoto
hledání – a ubíhající bezvýsledný čas mu dával za pravdu.
Veljana Latydarovu smrt už také přijala jako jistotu. Nezbavila
se však přesvědčení, že náhod, které se ve vladařském domě se-
šly, bylo přespříliš, a proto nedobře věřit třeba jediné z nich. Dny
a měsíce se ovšem vršily a doufání v odpovědi na otázky sláblo.
Kierysovi lidé projeli Tryn, i v Damalu hledali, zima nezima, vánice
nevánice. Vojevoda sám skoro neslezl z koně, jako by propadl něja-
ké posedlosti vykonat pro mrtvého přítele tuto poslední službu až
na hranice vlastních sil. Nic z toho nemělo význam.
Brzy po zasedání Rady Kierysovi zemřela matka. Poslední večer
ji zastihl ve výtečném rozpoložení. Snila o synově korunovaci. To,
co se stalo, muselo se stát, opakovala. Osud je osud, můj chlap-
če! A v noci tiše ve spánku umřela. Nedočkala se chvíle, již ve své
umanutosti dennodenně přivolávala. Když se vraceli od pohřební
hranice, napadlo zčistajasna Veljanu, zdali stará vojevodkyně nena-
pomohla osudu víc než jen přáním. Obracela ten zarážející nápad
v hlavě tam a zpátky – a na konci uvažování se objevilo pouhé kdoví.
Kierys by o něčem takovém rozhodně neměl tušení, nač ho trápit.

– 264 –
Ať by bylo Veljanino podezření sebepravdivější, mrtvé stařeně bez-
toho nikdo ústa neotevře a k přiznání nepřinutí. Pokusila se tedy
podezření zaplašit a podařilo se jí to.
Večer co večer trávívala nyní s Teržou. Kierys se v Trynovci
téměř neukázal, věrný povinnosti až k nerozumu. Pokaždé však,
než po kratičké návštěvě od ženy odjel, prosil Veljanu, aby se mu
o ni starala. Dělal si o Teržu starost – a dát přednost svému srdci
před úmorným hledáním vyznívajícím do ztracena, nehnul by se
od manželky na krok.
Terža očekávala druhé dítě a snášela svou samotu velice zle.
Chyběl jí Kierys a postrádala obdivnou láskyplnou péči jeho matky.
Navíc špatně spávala. Trápily ji noční můry, o nichž nikomu mnoho
nepověděla, ale které se postupně přetavovaly v neblahou před-
tuchu, jež se přenášela i na Kieryse. Už aby se to malé narodilo,
už aby byl červen za námi, posteskl si Veljaně a ona tušila číhavou
obavu, zdali se trynoveckým dvorem znova neplíží nějaký přízrak,
podobný tomu, jež kdovíjak strhl do neznáma Latydarovu ženu
a novorozeného synka.
Veljana se ho snažila uklidnit. Terža si jen vzala příliš k srdci,
co se králově ženě a dítěti stalo, a nebylo divu, když měla Halýšu
odjakživa v lásce.
„Všichni máme za sebou zlou zimu, jsme unavení a smutní, ale
to je všechno. Netřeba si vymýšlet nebezpečí! Nedělej si starost,“
říkala mu a on odjížděl o málo pokojnější. Veljana se pak v Trynovci
snažila co nejvíc odvést vojevodkyni od předtuch a nočních děsů.
Nebylo to zrovna snadné pro dívku, jež sotva vybředla z bahniska
vlastních stínů, musela se potýkat s cizími. Terža navíc začínala být
proti své mírné tiché přirozenosti podrážděná, útočná, až Veljanu
tu a tam přepadala sobecká chuť před přítelkyní a jejími nevypo-
čitatelnými náladami utéct.
Kdyby alespoň nekonečné rozhovory plné vzdechů přinesly
mladé vojevodkyni úlevu. Zdálo se však, že se mluvením spíš utvr-

– 265 –
zuje ve svých pokroucených ulekaných představách, než by se jich
zbavovala. Kromě toho po smrti Kierysovy matky přejala Terža jako
ozvěna její zvyk nenechat minout večer, v němž by nezdůraznila,
že Latydar málo patřil na trůn, zato Kierysovi sedne koruna skvěle,
vždyť se narodil pod královskou hvězdou.
„Můj manžel a můj syn,“ opakovala a přitom se vždycky rozzářila,
na sličných lících jí zahořel úsměv a začervenala se jak ovanuta
plamenem, jak v horečce. Útočila na zmizelého krále pouze jakoby
letmo a vždy s vrozenou jemností, ale Veljanu přesto popuzovala.
Nechávala si však výtky na jindy, učila se novému druhu trpělivosti.
Večery v Teržině společnosti ji ovšem nejednou zmáhaly, a proto
brala zavděk každým zpestřením, které se nabídlo a vytrhlo dvě
osamělé ženy odkázané jedna na druhou z věčně stejných, nepro-
stupných kruhů slov a vět.
A tak když se u dvora objevil potulný vypravěč, poručila mu
Veljana Nobarovna, aby ji k Terže doprovodil. Hluboce se uklonil,
zapjal cizokrajně střižený kabátec z vyrudlého brokátu na hrubě
tepanou zašlou sponu a uctivě paní následoval v naději na slušnou
odměnu. Byl postarší a zkušený, v řemesle se vyznal. Podařilo se
mu zaujmout dokonce i roztěkanou Teržu.
A Veljana, zatímco vyprávěl, utíkala spokojeně k vlastním úva-
hám. Pouštěla příběh kolem uší, jen chvilkami k ní dolehly jeho
útržky. Vybavovala si uplynulý den. V Trynovci byl jarní trh. Vřel
a klokotal jak čarodějný kotlík, samá barva, pestrost na pestrost,
v tvářích, šatech, pohybech, zboží nabízeném tu více tu méně ob-
ratně. Nad tržištěm se chvěl vzduch prosycený neopakovatelnou
směsicí pachů a vůní od pižma a sušených ryb po masti a elixíry
z dalekého zámoří. Zlatohlav, šperky, kostěné korále, boty z hrubé
volské kůže, safiánové střevíčky, platnéři, nožíři, stříbrotepci, ob-
chodníci se suknem, s kořením, kejklíři, hadačky, vypravěči – i ten-
to, který měl tolik odvahy, aby nabídl své služby v paláci, dorazil
kvůli trhu.

– 266 –
 První velký trh v Trynovci. Latydarovi by se líbil.
Starost o trh sice přináležela městské radě, ale v závažnějších
záležitostech se měšťané obraceli na hrad. Jako dnes. Chtěli, aby
správkyně rozsoudila jakési dva výtečníky, co se pohádali v krčmě
u korbele a po hloupém vtipkování na sebe tasili zbraň. Tesař a ku-
pec, ten druhý odnesl rvačku šrámem na předloktí. Jinak se nestalo
nic. Nic. Jaká úleva po dvacetileté válce rozsuzovat bezvýznamnou
rvačku, zvlášť když dva provinilci, zrozpačitělí před vznešenou
zamračenou paní a celí nesví, se hned ve dveřích, na odchodnou
domlouvají dočista přátelsky, zda by nebylo dobré zalít celý vzrušu-
jící zážitek zlatostranským vínem. Zrovna tak to prý udělali, Veljana
zaslechla strážce, když se nad tím smáli…
I ona se teď usmála. Ale hned se okřikla. Bezpochyby se směju na
nepříhodném místě, kousla se rychle do rtu, pohodlněji se usadila
v křesle a poopravila si posunutou sponu zdobící jí svrchní suknici.
„Ani se ohlédnout nestačil a nebyla tam, jak by ji spolkla zem
anebo vítr vzal anebo plameny ohně, vysoko šlehající. Jen cosi po-
dobného povzdychnutí se dosud ve vzduchu chvělo…“
Terža vyšívala soustředěně skloněná nad prací. Vlasy stažené
perlovou síťkou, na dlouhé šíji červená tkanice s mistrovsky zho-
toveným talismanem proti zlé moci. Korál vsazený do podivuhodné
spleti mořských rostlin a mušliček tepaných ze stříbra, dárek od
manžela, se jemňounce houpe, zatímco mladá žena pečlivě klade
steh vedle stehu, nitku k nitce.
Vyšívání, myslí si pokojně Nobarovna. Nikdy mě nebavilo vyší-
vat. Jenom Vihorovi… tomu jsem vyšila pás ráda…
„Jel třetí den a tu před ním, jak by ze země vyrostl, perleťový
stan. Před perleťovým stanem perleťové kopí, na perleťovém kopí
zelený praporec, u vchodu stojí sivý kůň. Zavolal rytíř, a vyšla z toho
stanu perleťová panna, plavé vlasy do deseti copánků spletené. A na
každém copánku kvetoucí lilie bělostného dechu.
‚Čeho si žádáš, rytíři jasných očí, čeho si žádáš ode mne?‘“

– 267 –
 Na kožešině před krbem, v němž se dnes topilo jen mírně, seděl
s chůvou Teržin a Kierysův syn. Na rozdíl od Veljany z vypravěče
nespouštěl zrak. Je bystrý, pomyslela si Nobarovna, takhle maličký
a už dokáže poslouchat skoro bez hnutí. Jestlipak skutečně jednou
usedne po otci na trynský trůn?
„A putoval třikrát třetí den, než se před ním objevil stříbrný stan.
Před stříbrným stanem stříbrné kopí, na stříbrném kopí blankyt-
ný praporec, u vchodu kopyty hrabe kaštanový kůň. Zavolal rytíř,
podvakrát zavolal a ze stanu vyšla stříbrná panna s hnědými vlasy
spletenými do stovky copánků. Hlavu jí obepíná diadém, dvojice
živoucích hadů s blyskotavou kůží.
‚Čeho si žádáš, rytíři znavených očí, čeho si žádáš ode mne?‘“
Terža vzhlédla od vyšívacího rámu a povšimla si, jak Veljana přá-
telsky pozoruje dítě. Pousmála se. Můj synáček, napadlo ji, můj syn,
příští král! Ne nadarmo mě matka vychovala, abych byla královnou
a matkou krále. Bylo to předurčení. Vyhne se snad někdo předurče-
ní? Jen ta úzkost, sžíravě všudypřítomná, kdyby mě opustila, aspoň
na chvilku, aspoň na jedinou noc… Ale budiž, splácím‑li takto daň
za Kierysovu brzkou vladařskou moc a slávu, za příští moc a slávu
mého syna…
„Devětkrát třetí den jel stepí, až dojel na sám její práh. Tam nad
přehlubokým srázem zlatý stan. Před zlatým stanem zlaté kopí,
na zlatém kopí šarlatový praporec, u vchodu se vzpíná vraný kůň.
Zavolal rytíř, podruhé zavolal, zavolal potřetí, ze zlatého stanu vy-
šla zlatá panna s ebenovými vlasy spletenými do tisíce copánků.
Namísto roušky se na nich skvěje nestálá ranní mlha.
‚Čeho si žádáš, rytíři smutných očí, čeho si žádáš ode mne?‘
I podal té panně náramek z perleti a prsten ze stříbra, které jí co
pozdrav sestry posílaly, a ptal se jí stejně, jako se ptal jich.
Tu panna zavrtěla ebenovou hlavou a vraný kůň hřívou pohodil.
‚Já nevím, kde je ta, již po světě hledáš. Ale zeptám se.‘

– 268 –
 A vedla ho k okraji srázu. Tam stanula tak, že se jednou nohou
opírala o skálu a druhou o neprostupná oblaka zakrývající přehlu-
bokou přeširokou propast, jejíchž okrajů ani dna nebylo lze člověku
dohlédnout. Potom zdvihla hlas jasný a mocný jak srpnová bouřka
a ptala se.
Ptala se jitřního slunce. Ale jitřní slunce, tvůrce rosného jiskření,
nevědělo nic o ztracené nevěstě. Ptala se poledního slunce. Ale po-
lední slunce znalo jen praskot obilných klasů ve svém žárů a vůni
budoucího chleba. Ptala se zapadajícího slunce, ale umírající slunce
v žádné z končin zemských zmizelou dívku nepotkalo. Východu,
jihu a západu se ptala bez odpovědí. I otázala se zlatá panna nako-
nec slunce půlnočního.
‚Vím, co se stalo s dívkou, o níž mluvíš,‘ pravilo slunce severu.
‚Ten, který ji dnes hledá, zapudil ji včera od sebe zlým slovem.
Živlům ji vydal napospas, ze země vykořenil. Poněvadž zapomněl,
že slovo má často větší moc než meč a jako oštěp jednou vržený
je nevrátíš zpátky. A proto už nikdy nespatří svou nevěstu, leda
by byl sedmkrát sedmou bolestí nevinně stižen. A ani potom by ji
nedostal zpět, nemá‑li při sobě přímluvce mocnějšího mocných.‘
Umlklo půlnoční slunce a zlatá panna sestoupila nohou z oblaků
nad propastí…“
Příběh se odvíjel. Nitka za nitkou z dávného vřetena. Otíral se
o duše těch, kdo mu popřáli sluchu. Večer mezitím pokročil. Ztra-
cená nevěsta sličnější perleťových, stříbrných i zlatých panen dnes
jako nesčetněkrát byla nalezena prostě a tiše, zlu pro zlost, pro zlost
zoufalství. Vypravěč skončil.
Terža se polaskala se synáčkem a poručila chůvě, ať dítě uloží.
Nechala odnést i své vyšívání. Hřbetem ruky přejela přes zavřená
víčka.
„Zdá se mi,“ ozvala se po chvilce, „že podobný příběh znám.“
„To je možné, urozená paní,“ přitakal uctivě vypravěč. „Mě ho sice
naučil jeden cizinec a nese stopy dalekých stezek a prapodivných

– 269 –
toulání, ale zaslechl jsem ho i v Damalu. Tam ho však zpívají. A také
nekončí šťastně, protože praví, že onen rytíř svou vyvolenou nena-
šel a zahynul trpkou smrtí. Staří však tvrdívali, že se ženám v naději
nemají vyprávět smutné příběhy, aby se nenarozené dítě nezaleklo
světa a nebylo celý život bázlivé, proto jsem zvolil pohádku, ne báji.“
„Mít staří pravdu, byli bychom bázliví všichni,“ usmála se jeho
slovům Veljana. „Vždyť život sám není veselý. Komu, kdo není tupý
jako kámen, se vyhnul smutek, vlastní nebo cizí, zvlášť v minulých
letech!“
„Má vznešená paní,“ obrátil se potulný vypravěč k mladé správ-
kyni, „to, cos řekla, je jistě správné. Ale proč, když nás tíží temnota,
nerozsvítit louče? Proč kohokoli zatěžovat břemeny předčasně?
Mohlo by se stát, že jej vyčerpáme a zlomíme. A potom až přijde
chvíle, kdy bude nutné převzít břímě skutečně, budou třeba tomu
člověku scházet síly… A navíc – ani v lidském životě všechno nekon-
čí špatně a kromě toho… ani smrt…“
Muž rychle umlkl, nehodilo se poučovat kněžnu a on si to uvě-
domil. Hlubokou úklonou se pokusil zmírnit pronesená slova, jež
mu najednou připadala troufale přímá. Nobarovna mlčela. Zato se
ozvala Terža:
„Mluví pravdu, Veljano,“ pronesla měkce do nastalého ticha,
zahleděná k nějaké vlastní vzpomínce nebo představě.
Ano, pomyslela si Veljana… Ani smrt…
Louče? Křehoučké, potácivé, pohasínající louče v temnotách
okolního světa. Nehořet bývá pohodlnější. Louče… Nejednou trpí
vlastním žárem – sedmkrát sedmou bolestí…

– 270 –
 Dvanáctá kapitola

Yzar opustili za úsvitu. Družina rozemského vladaře vedla Latydara

k moři jinou cestou, než jakou do hlavního města dorazil před pár
dny coby vězeň.
Kraj nově založených polí a vesnic, jímž zprvu projížděli, jako
by patřil spíš kamsi do trynského pohraničí, ne do vlasti divokých
pastevců. Jenom měl dosud spoustu ostrých hran jak zhruba otesa-
ná socha. Půda osetá ozimem nebo právě dooraná pro jař se ještě
docela nepoddala lidským rukám, ještě si na ně nezvykla, ještě si
žila po svém. Nectila lidské stezky a meze lidských polí, vše své-
volně pokrývala trsy stepních bylin a nevymýtitelných křovisek,
vtrhujících bezstarostně do brázd, odkud je oráči vyhnali teprve
nedávno. Tu a tam poutníci zahlédli mladinký sad, osamělý ovocný
stromek na rozcestí – ale země se bránila štěpy přijmout, byly jí cizí.
Roky a roky musejí zdejší rozsévači srůstat s krajinou, než pře-
stane být k rozeznání, co se děje po vůli člověka a co po vůli země,
poněvadž se jedna prolne s druhou.
Posléze pozvolna polí i vesnic ubývalo. Třetí den minuli už pou-
ze dva statky. A mochnou pokryté rozvaliny hrazeného dvorce ve
zplanělém višňovém sadě – důkaz, že už před velkou válkou tady
nějaký šlechtic vedl hospodářství.
A potom je přivítala step tak, jak ji Latydar znal. Anebo skoro tak.
Vždyť mířili k jihu končinami, do nichž nevstoupila noha trynského
vojáka – a step se přece mění každým okamžikem. Na první pohled
jednotvárná, na druhý barvitě nevypočitatelná, schopná znáhla
překvapit otevřeným okem šedozelené vodní hladiny mžourajícím
do žlutavého podvečera, kostrbatým pásem stromů obrážejících
červenavě lepkavým listím, roztříštěnou sochou dávného váleční-
ka, v jamkách jejíchž vydrolených zraků stojí kalužinky včerejšího

– 271 –
deště a na přísných lících osychají otisky tlapek lasice, která se tu
před chvílí napila…
Dva dny nepotkali vůbec žádného člověka. Hejna dropů a gazely
se zdály být jedinými obyvateli těchto míst. Ale žili tady lidé a vo-
dili tudy svá stáda. Narazit na ně museli. Pastevci se k šlechticům
chovali s poddanskou, bázlivou uctivostí.
Nejednou se družina utábořila poblíž jejich stanů. Zpočátku měl
Latydar dojem, že to jeho průvodci dělají proto, aby si od pastevců
dávali posluhovat. Brzy však pochopil pravou příčinu takových roz-
hodnutí – ostražitost. Bylo lepší mít pastevce v noci na dohled, a ne
kdesi nestřeženě poblíž. Přes všechnu zdánlivou pokoru byli někteří
z nich nebezpeční vlastním lidem skoro stejně jako za války Trynským.
Pokud nocovala družina vedle pasteveckých stanů, přicházívaly,
v naději na odměnu, kočovnické ženy pánům samy nabídnout, že při-
praví večeři. Séned‑Mar je obvykle neodmítal. Uvařily tedy polévku
z nasoleného masa a divoké zeleniny, o niž tady nebyla nouze. A občas,
pokud měly nazbyt hrubě mleté prosné mouky, míchané se semínky
stepních trav, upekly na rozpálených kamenech chlebové placky.
Hlavy zavinuté do šátků, neprovdané dívky mnohdy s  tváří
zastřenou závojem, nad nímž černě zářily oči zarudlé dýmem, se
mlčky skláněly nad ohništěm. Upracované ruce, mladé i vrásčité
stářím, obtížené při pohybu chrastícími kostěnými náramky, ob-
ratně mísily těsto.
Chleba voněl, ale od pasteveckých stanů se táhl nepříjemný zá-
pach za deštivého jara neustále vlhkých koží, ze kterých si tito lidé
stavěli obydlí a do nichž se oblékali. O kosti plaše žebrávali vychrtlí
šlachovití psi, jen o málo bázlivější než zvědavé děti.
Latydarovi nebylo v blízkosti rozemských pastevců lehko. Pach
vlhkých kožichů vyvolával vzpomínky na čpící válečná pole – jako
by se i tady spojoval s pachem čerstvě prolité krve. Tváře mužů mí-
rumilovně pohánějících dobytek okovanými holemi, tváře mnohdy
poznačené jizvami, byly pro něj tvářemi pustošitelů. Válka mu zase

– 272 –
stála za zády a dýchala na krk jak šelma dostihnuvší kořist, která se
jí jen nakrátko vymkla z moci.
A nebyla s ním Halýša, jeho Halýša, zažehnávačka starých běsů.
Vrátily se noční můry a prostupovaly do bdění, zatímco Latydarovi
průvodci seděli u pohostinných ohňů a bavili se pohledem na pas-
tevecké dcerky tančící do tlukotu bubínků, zatímco naslouchali sta-
rým příběhům třaslavě přednášeným nějakým starcem, jenž býval
potulným pěvcem a prošel stovky cest, dokud neztratil hlas a síly
a nevrátil se ke své rodině. Možná před pár lety zpíval rozemským
vojskům, když kdesi v Trynu odpočívala u ohňového plápolání,
dávajíce spočinout rukám znaveným vražděním…
Rána, kdy mohl vsednout do sedla a soustředit se na vytoužený
cíl, k němuž směřoval, se zvlášť po takových nocích stávala pro
Latydara vysvobozením.
Jako dnes. Odpočatá zvířata klusala k jihu.
Nybem jedoucí v čele družiny začal cosi pobrukovat. Vyplašili
hejno křepelek, v pleskotu polekaných křídel se vzneslo a zapadlo
za oblinu nízkého pahrbku, nad nímž vycházelo dnešní slunce.
Mladíkův hlas zůstal povlávat nad krajinou.

„Dva stromy u cesty, vichřicí olámané.

Strže a údolí porostlá tymiánem
pro radost rozcuchaných koní.
Rorýsi nad řekou se honí,
na březích kvete, kvete tráva.
A tvoje krásná, tmavá hlava,
těžkými copy zdobená,
o moje prsa opřená.“

Koně pofrkávali. Step setřásala rosu.

* * *

– 273 –
Podivný den. Dusný, horký, zamračený, téměř letní, ačkoli byl te-
prve duben. Tak daleko už se dostali k jihu. Za severozápadním
obzorem se převaluje vzdálená bouřka, nízké nebe tíží. Lidé a koně
jsou splaveni potem, když jedou přes obloučky Žalských pahorků.
Z mokřinaté země Malého jezeří stoupá mlžná pára a roje komárů,
týrající všechny živé bytosti v okolí. Obvyklá přívětivost zdejších
lad vzala protentokrát za své. Je nevlídno, parno, šedě. Po svěžesti
otevřené stepi, jíž jeli ještě včera, ani památky. I duben sám jak
by se tady zalknul. Míle ubývají pomalu, koně se vlečou znaveným
krokem, šíje zvlhlé, občas jim od huby odpadají bělavé chomáčky
slin.
Nybem si dnes jen pobrukuje, těžký vzduch dusí slova i táhlý
nápěv.

„Sázela v kopcích lilii, ej, sokolička bílá,

slétli se černí krkavci, že se jim zalíbila.
Volala, plakala, nic toho nedbali,
lilii zelenou v pařátech zlámali.
A kdyby cizáci, ale vlastní byli.
Kéž by je démoni v mezky proměnili.
Kéž je ďas noc co noc štve nad i pod zemí,
nauzdí ocelí, osedlá plameny,
na ostrých čepelích před ránem napase,
že tak ukřivdili panně černovlasé.“

Až když se před nimi rozevřel výhled na rozlehlou vodní plochu

jezera Pomen, zavanul poutníkům v ústrety čerstvý větřík. Zmo-
ření koně zdvihli pokleslé hlavy a živě zafrkali. I jezdci se probrali
z otupělosti a spokojeně se nadechli. Ubylo také ovádů, lehké je-
zerní povívání je snad odneslo do zatuchlých arachatských bažin.
Pozvolna padal soumrak.

– 274 –
 Utábořili se přímo u Pomenu, na ostrohu porostlém šťavnatou
travou, nad bělavou písečnou pláží, o niž se s kočičí přítulností
otíraly vlny.
Latydar, který v Yzaru odmítl páže, poněvadž neměl k nikomu
z Rozemských důvěru, odstrojil svého koně a vydal se s ním k vodě,
aby zvíře napojil. Vrátil se k ostatním pozdě, soumrak se dávno
překulil do tmy a oheň planul se syčivým poprskáváním v mrholení.
Rozpršelo se před chvílí. Tehdy se Latydar, zlákaný mírnou vo-
ňavou hladinou a pro Trynčana neobvykle teplým jarním večerem,
právě ponořil do jezera. Tichounký cinkot sotva viditelných kapiček
ho při plavání omamně ohlušoval. Latydar se snažil alespoň pro ten
okamžik úlevného odpočinku na nic nemyslet. Nedařilo se mu to,
jako ostatně nikdy. Neustálé vzpomínky na Halýšu a synka se dávno
změnily na cosi podobného nevyléčitelné horečce, která tu a tam
bez varování stoupne, pak znenáhla klesne, zbavit se jí však nelze.
Jak tak kráčel od pláže do travnatého svahu, pocítil nepřirozenou
únavu, a to mu na dobré náladě nepřidalo.
S Rozemskými téměř nemluvil, vyhýbal se jim, pokud to jen
v jeho postavení šlo. Oni se k němu chovali uctivě a s přirozenou
odtažitostí. Být provázen skupinou šlechticů z nepřátelského náro-
da Latydarovi často připadalo hořčejší než ponížení, jehož se mu
nedávno dostalo od vlastních. Nechuť k průvodcům se stupňovala
s ubíhajícími dny. Válečné nepřátelství posilovala rozmrzelost žive-
ná stěží zvladatelnou touhou co nejrychleji dorazit domů. Latydar
spěchal, tolik spěchal! Čekal ho Tryn podrobený bezkráloví, čekalo
ho nové hledání těch, které ztratil. Zato Rozemští nespěchali, aspoň
to tak mladému králi připadalo. Jeli jako za zábavou, na každý pro-
jev netrpělivosti odpovídajíce nějakou výmluvou. Zmoření soumaři,
rozbahněná stezka, za soumraku neschůdná strž, nebezpeční lidé,
kvůli nimž je lepší zvolit okliku… Pokaždé něco – a za vším jejich
lenost a neochota, říkal si Latydar.

– 275 –
 K jednookému veliteli svých průvodců pociťoval ničím nemírně-
nou zášť. Séned‑Mar byl k němu zdvořile vstřícný a několikrát se
pokusil vystupovat dokonce uctivě přátelsky. Latydar to chápal jako
potvrzení rytířovy přetvářky. Vedl proto se Séned‑Marem mlčenlivý
urputný souboj, tu a tam okořeněný útočnou poznámkou a jednou
či dvakrát propuknuvší v Latydarem vyvolanou otevřenou hádku.
Souboj poněkud nevyrovnaný, poněvadž Rozemčan odmítal vracet
útoky, i když je snášel hůř a hůř. Protivníkův zdánlivý klid však
dráždil krále ještě víc, než by byl mohl výrazný odpor.
Tasit tak meč a srovnat toho mizeru do patřičných mezí, uká-
zat mu jeho místo! Latydarovo sebeovládání procházelo tvrdou
zkouškou. Naštěstí mu bylo jasné, že stupňování nenávisti rychlosti
cesty neprospěje, a to ho drželo poněkud zpátky. Uzavíral se tedy
do zachmuřeného, zarputilého mlčení.
Na samém počátku byl Séned‑Mar Latydarovi spíš lhostejný, ale
tato lhostejnost přežila pouze do chvíle, kdy rytíř ve snaze podat
vznešenému společníkovi důkaz dobré vůle a zachovat se pohos-
tinně začal mluvit trynsky. Výsledek byl okamžitý, zato docela jiný,
než rytíře napadlo.
Latydar na Séned‑Mara zanevřel, hluboce a trpce, pevně pře-
svědčen, že jediní, kdo v Rozemsku mohou umět tak obstojně rod-
nou řeč jeho vlasti, jsou ti, kdo v ní bojovali, ba víc – kdo delší dobu
drželi trynské dvorce, tvrze, vesnice nebo hrady, jejichž právoplatné
obyvatele vyvraždili nebo znevolnili a tyli z jejich majetku. Potkal
takových mnoho, slyšel o nich nesčíslná hrozivá svědectví, viděl
ovoce jejich trynského přebývání. Kořistníků bez soucitu a svědo-
mí – starců, mužů v plné síle i mladíků, pořádajících s oblibou na
obsazených územích hony na trynská děvčata. Představit si mezi
nimi svého současného průvodce bylo pro Latydara tou první a nej-
přirozenější věcí. Kdoví při kterém ze svých nechutných kousků
přišel Rozemčan o oko!

– 276 –
 Latydarovi se dokonce výrazná tvář nového nepřítele hyzděná
tmavou páskou vtiskla do zlých snů.
Oheň prskal v mrholení. Rozemští se spolu bavili. Latydar je
neposlouchal a ani jim příliš nerozuměl, většina z mužů totiž po-
užívala výrazné jižanské nářečí, které slyšel poprvé od nich a moc
se v něm nevyznal.
Pustil koně k ostatním a usadil se na své přikrývce. Přinesli mu
večeři. Nybem mu ji podával jako pokaždé, beze slova a s hlubokou
úklonou. Latydar kývl na poděkování.
Nybem, o několik let mladší než Latydar, mohl mít s obsazová-
ním a drancováním Trynu stěží tolik společného jako druzí, kteří
Latydara nyní obklopovali. Nejspíš se k válce dostal až na jejím
konci. Proto jediný v Latydarovi nevzbuzoval zášť, dokonce byl král
ochoten tu a tam ho obdařit projevem vladařsky odtažité vlídnosti.
Séned‑Mar to brzy postřehl. I když jej důvod této shovívavosti ne-
napadl, zaradoval se a využíval teď Nybema jako prostředníka mezi
rozemskou družinou a Kornelakem, kdykoli bylo třeba.
Po celodenní cestě, v dusnu a parnu, se všichni cítili vyčerpaní.
Jakmile se najedli gazelí pečeně, Séned‑Mar určil hlídky a muži se
uložili ke spánku.
Přestávalo poprchávat. Bouřka se převalovala ve větší a větší
dálce. Mraky se zvedly, problesklo mezi nimi nezřetelné souhvězdí
Thanrymova meče. V Trynu, kde ho znali jako Roh jednorožce,
v této roční době stávalo na obloze jinak, a proto Latydarovi, jenž
přes všechnu únavu nemohl usnout a pozoroval je vleže s rukama
za hlavou, jak prokmitává mezi oblaky, chvilku trvalo, než je vůbec
poznal.
Na ohništi řeřavěly uhlíky, koně se svázanýma předníma nohama
poodešli za pastvou. Dubnová tráva a keře, okolo jednotvárně zněly
hlasy kobylek a cikád. Pomen pod blízkým srázem cosi pleskotavě
vypráví, vlnu za vlnou.

– 277 –
 Latydar se převalil na bok a přitáhl si k tělu plášť… Jezero ve
stepi. Jezero – a uprostřed něho ostrov obklopený mlhami… Oka-
mžik před usnutím se Latydarovi vybavil starý příběh svázaný
s jeho rodem, aby vzápětí zase zapadl.
Thanrymův meč se jasněji vztyčil nad obzor.

* * *

Také Séned‑Marovi se té noci spánek vyhýbal. Vzal si první hlídku.

Když ho kolem půlnoci Nybem vystřídal, natáhl se rytíř k ohni, ale
usnout se mu nedařilo. Brzy zase vstal.
Obhlédl koně, zda se nezatoulali příliš daleko od ležení, a po-
tom sešel k Pomenu. Procházel se po pláži přízračně proměňované
pozastřeným měsíčním svitem, až připomínala mohutné zploštělé
tělo obrovského hada. Ve stínech potrhaných, rychle letících mraků
se zdálo, jako by plazí trup klesal a stoupal v rytmu oddechování.
Bouřka se odvalila kamsi na severozápad, hřmění zesláblo natolik,
že je i vlny Pomenu mírně olizující pobřeží snadno přehlušily.
Rozemský rytíř mohl být spokojený. Cesta ubíhala v klidu, bez
jakýchkoli podstatných překážek. Pro člověka uvyklého usínat
i vstávat se smrtelným nebezpečím v patách byla zatím jen poklid-
nou projížďkou. Když Séned‑Mar opouštěl brány Yzaru, těšil se
z ní. Teď, zamyšleně přecházející tam a zpátky podél vody, žádné
potěšení nepociťoval. Ty nenápadné, nevzrušené dny se pro něj
ukázaly být těžké.
Séned‑Mar k cizozemskému králi nepřátelství necítil ani v nej-
menším, naopak. Léta spolu s ostatními míarskými vkládal do
tohoto, tenkrát naprosto neznámého, člověka část křehoučkých
nadějí, o něž se opírali.
Teď se s ním setkal – a narazil na odtažitost a zášť. To Séned‑Mara
mimoděk přimělo podívat se na Rozemsko Kornelakovýma očima.
A tehdy rytíř uviděl svou vlast jako zemi násilníků, dobyvatelů

– 278 –
a vrahů, zemi zvůle, zemi vyválenou v nevinné krvi jak svině v blá-
tě. Ten pohled byl trýznivý, a ještě trýznivější proto, že na něj měl
Kornelak právo a Séned‑Mar to věděl. Dráždil a pokořoval, bolel.
Séned nenesl žádnou zodpovědnost za trynskou válku, nenesli
ji ani přátelé, k nimž patřil – ale Rozemsko byla jeho země, vlast
jeho lidu – a on byl neodlučně spjat s jeho osudem, s jeho slávou –
a s jeho hanbou… a s jeho zločiny. Zdálo se to nesmyslné, vždyť
jako míarský náležel mezi oběti, ne viníky. Jenže jako Rozemčan…
Prazvláštní pouto svazuje člověka se zemí, již si zamilovalo jeho
srdce, s národem, z něhož vzešel. Stojí‑li tváří v tvář cizinci, uvědo-
muje si ho naplno. A tenkrát často rozum ustupuje lásce.
Séned‑Mar Kornelakovo nepřátelství chápal a byl si jist, že sám
by cítil stejné, a zároveň se užíral marnou touhou, bezmocnou
a němou, přerůstající ve vztek vzdálený jeho povaze, dokázat pro-
tivníkovi… Co vlastně?
Rozemsko, dívka pošpiněná blátem, vtažená do krčmy nejhorší
pověsti… Kdo může odhalit její ryzí půvab? Jenom ten, v jehož tep-
nách a žilách proudí její vlastní krev. Séned‑Mar ji krásnou viděl.
Nemohl nevidět. Jako nemohl nevidět zločiny vlastních krajanů.
Cítil bolest stromu rozťatého bleskem.
Pod nohama mu skřípal písek a klouzaly oblázky. Noc nad jeze-
rem prostupovala postupně sílící vůně, která připomínala vůni lip
a myrty. Nějaký keř poblíž asi rozkvétal právě po půlnoci a teď skryt
v temnotě rozevíral jeden omamný kalich po druhém. Rytíř zamířil
zpátky k spícím druhům. Přihodil suchou větev na oheň.
Nybem, postávající opodál na hlídce, přivolal Séneda k sobě
opatrným pokynem.
„Co se děje?“ zeptal se tiše rytíř.
„Tam, pane, podívej se!“
Mladík ukázal na nedaleké návrší. Proti obzoru se rýsoval štíhlý
obrys těla šelmy. Vlk. Huňatá srst se zvláštně leskla, jako by zrcad-
lila světlo měsíce. Sotva lunu zastřely mraky, silueta zmizela, aby se

– 279 –
posléze v nových paprscích zase objevila. Nehybná, pozorně větřící
směrem k jezeru, podobná soše.
„Ano,“ řekl Séned‑Mar, „i dneska je tady.“
„Ty o tom vlkovi víš, pane?“ Nybem byl očividně překvapen.
Séned‑Mar přikývl.
„Myslím, že je to vlčice. A už byla poblíž několikrát.“
„Má zálusk na koně!“
Nybem strhl z ramene luk a sáhl do toulce. Zvíře proti světlej-
šímu obzoru poskytovalo jistý cíl i méně zkušenému střelci. Ale
Séned‑Mar zadržel mládenci ruku.
„Nech ji.“
„Proč, pane? Je bezpochyby nebezpečná.“
„Nezdá se mi. Kdyby šla po koních, zaútočila dávno.“
„Tak kvůli čemu se za námi táhne!“
Rytíř pokrčil rameny. Chvíli mlčel, než odpověděl:
„Má sestra by řekla, že je to možná su‑ara, průvodkyně.“
„Strážkyně? Ty si to myslíš taky?“
Pomalu, nerozhodně zavrtěl hlavou.
„Ani ne, ale zabíjet ji mi připadá zbytečné.“
Nybem vrátil šíp do toulce. Kývl na znamení, že se podvoluje
velitelovu přání. Zvíře otočilo hlavu a jeho zorničky se teď upíraly
přímo k oběma mužům. Potom náhle sklouzlo na odvrácenou stra-
nu návrší a zmizelo.
„Snad jsme neudělali chybu,“ zabručel Nybem.
Séned‑Mar podruhé pokrčil rameny. Pak zanechal mladíka na
hlídce a sám se té noci podruhé uložil ke spánku. Únava ho konečně
zmohla, zahnala nepříjemné úvahy, a on po chvíli tvrdě usnul. Od
jezera se plazila lipová vůně, těžkla a konejšila.

* * *

– 280 –
O dva dny později opustili Malé jezeří a znova je přivítala otevřená
step. Tráva tady už byla vzrostlá, sahala koním mnohde po břicha,
široké koňské plece ji rozrážely jako lodní příď moře a jako moře
se za družinou tráva zase zavírala. Noci byly studené, nakloněné
k novu a vládla jim souhvězdí hučící neslyšným halasem z hluboka,
z vysoka, z nezměrné dáli.
Bělostná vlčice, kterou zahlédl u Pomenu na své hlídce Nybem,
jako by se propadla do bezměsíčných stínů.
Také plavý noční dravec na rozložitých perutích se neobjevil.
Latydar ho marně vyhlížel s nepřiznaným pocitem zklamání.

– 281 –
 Třináctá kapitola

Jaro ve stepi pod hradbami Yzaru. Korouhev za korouhví rozvité

od země k nebi, od oblohy ke zvlněné planině, praporce třepotající
se, vlnící se v jižním větru – všechny zelené, a trochu zlaté a trochu
do běla a lehce do blankytu, to jak rozkvetl gazelí jazýček, obliny
kopců pokryl jařabník a líce strží zesinaly koberci plaché kozličky,
která by se schovávala pod keři, kdyby jich nebylo přespříliš málo
pro její bujnost. Vzduch je vlahý a voní po vodě, tak nevýslovně
a nevyslovitelně, tak, až to bolí…
Lita otevřela dokořán okno v komnatě své paní a na podlahu
dopadl proud slunečního svitu, div to necinklo, div to netřesklo
o dlaždice. Charin Zara vzhlédla od barev a štětců, v rámu okna se
mihl záblesk ptačího křídla a dolehlo k ní ostré zavřísknutí poš-
tolky. V té chvíli vstoupil do komnaty Thoren. Stěží zakrýval údiv.
„Vznešená paní, přišel za tebou vladař,“ zdvořile ohlásil nečeka-
ného hosta.
„Vladař?“ Ruka se štětcem sebou polekaně trhla. Za oknem po-
druhé křikla poštolka. „Ať tedy vstoupí,“ řekla Charin Zara. Přeru-
šila práci a dlaně složila do klína, jednu přes druhou, snad aby tím
dotekem zastřela jemné chvění.
Dharid‑Nyr se na okamžik zastavil na prahu, naposledy zaváhal,
jestli má vkročit. Dívka vstala. Uklonila se, jak dvorský mrav kázal
poddané sklánět se před panovníkem. Vladaři přelétl po obličeji
sotva znatelný stín.
„Pošli své lidi pryč, paní,“ řekl. „Chci s tebou mluvit o samotě.“
„Moji lidé jsou spolehliví, vznešený pane, ale jak si přeješ.“
„Nepochybuji o jejich věrnosti,“ odpověděl Dharid‑Nyr, a po­
hlédl na mladého Thorena. „Jen to, co ti přicházím povědět, není
pro jejich uši.“

– 282 –
 Přikývla.
Služebná i panoš svou paní opouštěli neochotně. Neradi ji ne-
chávají samu ve vlčí jámě, uvědomil si Dharid‑Nyr. V první chvíli ho
ta představa pobavila. Potom náhle pocítil v ústech divnou pachuť.
Rychle se posadil, aby ji zahnal – a dívka proti němu také zdráhavě
usedla.
Dnes byla oblečená prostě, ne jako když přišla manžela prosit
o milost pro trynského krále. Světlý šat z lněného plátna, s dlou-
hými rukávy, obepínající její postavu, zdůrazňoval něžnou oblost
každé křivky. Od boků se rozšiřoval, splýval k zemi v měkkých,
těžkých záhybech. Špička bosé nohy v opánku se rozpačitě skryla
před mužovýma očima. Vlasy spletené do jediného copu, lehounce
pocuchané, sepjaté neokázalou obroučkou. Na rukou, už zase slože-
ných v klíně, tu a tam šmouha od barvy – zlatá, a červená, a modrá.
Vyřezat takovou krásu z lipového dřeva… Nebo ne, raději z pev-
ného a drahého, schopného odolávat bouřím na lodní přídi a přitom
si zachovat tu zakřiknutou něhu, proletělo Dharid‑Nyrovi hlavou.
Představa ho zaskočila. Poprvé si skutečně pořádně všiml své man-
želky, poprvé si ji pozorně prohlédl na denním světle. Překvapil ho
ten pohled. Ne, kdovíproč jej vylekal.
Pokusil se najít ztracenou rozvahu. Začal hledat v  kněžni-
ně tváři otisk Karai‑Dharovy podoby. Dcery se přece podobají
otcům! A o Charin Zaře lidé tvrdili totéž. Dharid‑Nyr, třebaže vi-
děl Karai‑Dhara jedinkrát v životě, by dodnes dokázal načrtnout
uhlem každý jeho rys. Ale v čistém oblém dívčím obličeji nepozná-
val ani náznak jediného z nich. Oslepl jsem snad?
Pohled na Charin ho vyváděl z míry. Sklouzl rychle zrakem na
místnost okolo, na obrázky ptáků s lidskýma očima a dlouhými
útlounkými perutěmi, dívek srůstajících v jedno se sto a dvěma
stepními květinami, koní a stromů, korábů a lidských dlaní. Vše-
cičko vzlíná vzhůru v nějaké smutné, plamenné naději, ve smíře-
né touze. A pak jsou tu démoni z hrozivých snů, úzkost a bolest

– 283 –
a samota, dračí hlavy chlemtající krev – zatímco světlo už je jim
v patách s hbitostí obratného lovce spěchajícího po stopách všech
bestií světa, s jistotou budoucího vítěze…
„Nevěděl jsem,“ ozval se vladař konečně, „že maluješ.“
„Vždyť jsi mi dal vozit barvy i desky až ze zámoří!“
„To má na starosti můj správce…“
Zase chvíli ticho. V tom tichu si stačil blíž všimnout ženiných ru-
kou v klíně a napadlo ho, že kněžna jistě drží štětec v levé – pravou
měla poznačenu ošklivou jizvou a drobné, půvabné prsty asi po
takovém zranění, o němž jizva vypovídala, nebyly schopny žádné
jemnější práce.
„Přišel jsem ti povědět,“ řekl Dharid‑Nyr zvolna, „že jsem Korne-
laka propustil. Jeden můj přítel ho tajně doprovází na jih a potom
poplují lodí do Trynu. Mohl jsem ti to vlastně prozradit už dřív, ale
musel jsem si rozmyslet…,“ zaváhal, „je‑li moudré zasvětit dalšího
člověka do tak nebezpečného tajemství.“
Nechal ji v nejistotě několik dní, z opatrnosti, aby umožnil dru-
žině dostat se z dosahu všech, jimž by se vladařovo rozhodnutí
nelíbilo, kdyby se o něm dozvěděli. Ano, jsou už daleko, ale přesto
bylo ošidné prozradit pravdu! blesklo mu hlavou. Nejsem ve své
kůži, zapomněl jsem, koho mám před sebou… Jenže doznělá slova
nešlo vzít zpátky. Co mě to vlastně napadlo, dělat si z ženy, která
nemůže být nikdy ničím jiným než mým nepřítelem, spojence?
Nejistě, zachmuřeně na ni upřel podezíravý zrak.
„Pane!“ zvolala kněžna, vyskočila a vzala jeho ruku do svých.
„Vždycky jsem věděla, že jsi spravedlivý člověk!“ Potom se zalekla
vlastní smělosti, pustila Dharidovu dlaň a kvapně ustoupila. Zůstala
stát s mírně sklopenou hlavou.
„Nesmíš o tom nikomu říct. V sázce je hodně! Přísahej mi, že
budeš mlčet, na vlastní duši přísahej!“ Vladař zvedl hlas, skoro na
ni zakřičel, zatímco se v duchu proklínal za chybu, jíž se dopustil.
Proč mu nedošlo, jak neprozíravě jedná, dokud svou obavu nahlas

– 284 –
nevyslovil? Zase jím prostupovala stará nenávist, a k zbláznění se
míjela i nemíjela s touto plachou dívkou. Rozpaky, do nichž stále
upadal, vzbudily v Dharidovi zlost a obrátil ji nejpřirozenějším
směrem. „Přísahej!“ opakoval tvrdě.
Vstal z křesla, pokročil k ní a chytil ji za paži. Nezamýšlel dívce
ublížit. Ale sevřel tak hrubě, že mimoděk sykla bolestí. Okamžitě ji
pustil, znechucený sám sebou. Utekla od něj až k oknu. Vyděšená,
zadýchaná, s hlavou vztyčenou.
„Jistěže přísahám,“ vyhrkla. „Nejsem hloupá. Vím, co by se moh-
lo stát, kdyby…“ Pak se na dvě, tři nadechnutí odmlčela a dodala
s odstínem vzdoru v hlase: „Myslíš si, že využiji příležitost a poštvu
proti tobě tvé nepřátele? Snad tě i svrhnu s jejich pomocí z trůnu?
To jsem přece mohla udělat dávno! Mohla jsem tě nepřijmout za
manžela. Máš možná důvod mě nenávidět kvůli mému otci – ale
kéž bys aspoň uvěřil, že nečekám jako zmije v koutě tvého domu,
hotová tě v příhodné hodině uštknout…“
Odvrátila se. Stála proti oknu, v plném slunci, takže Dharid osl-
něný prudkým světlem rozeznával pouze tmavou siluetu. Pohnul
se směrem k ní. Hned se však zarazil – a chtěl‑li ještě něco říct nebo
udělat, rozmyslel si to. Odešel bez pozdravu. Obrazy na něj zahlížely
se smutnou přísností.
Ve vzduchu utkvívala kořená vůně jařabníku smísená s vůní
barev.

* * *

Večer, když Lita pomáhala Charin Zaře s převlékáním, všimla si

ošklivé podlitiny na dívčině paži.
„To ti udělal ten darebák, viď, holubičko!“ pronesla rozzlobeně.
„Jak si mohl troufnout vztáhnout na tebe ruku! Copak není dost, že
tě týrá vězením a urážkami? Neměla jsem tě poslechnout a nechat
tě s ním samu, nedovolila bych mu…, i kdyby mě potrestal sebehůř.“

– 285 –
 Chůva se vlastními slovy rozohňovala. Probouzela se v ní dračice
střežící svůj poklad.
„Ale Lito,“ napomenula ji kněžna měkce. „On mi nechtěl ublížit.
Nerozčiluj se kvůli hloupostem.“
„Hloupostem… On ti chce ublížit vždycky! Nejsem pošetilá ani
slepá, abych si toho nevšimla. Ani tak pokorná jako ty. Kde se ta po-
kora v tobě vzala, má paní, moje děvenko? Pořád jen hlavu sklánět,
níž a níž – a snášet každou zvůli, kterou on na tobě spáchá… Tolik
let, tolik let! Doufala jsem, že jsem tě vychovala po našem trynském
způsobu, k hrdosti, k sebeúctě – a ty jednáš jako pastevecká dcera,
uvyklá každému ústrku a málem schopná tomu, kdo jí ubližuje, ještě
uctivě posloužit a nohy umýt, když násilím vtrhne do jejího stanu!“
„Nemluv tak, Lito.“
„Má paní,“ nedala se chůva odbýt, „vladař svázal svůj osud s tvým
dobrovolně, nevyvzpomnělo si to ani peklo, ani démoni, ale on a jeho
přátelé. Chtěl korunu, ať už s dobrým, nebo nedobrým úmyslem,
o tom se s tebou dnes přít nebudu, chtěl ji zkrátka mít. Správné by
bylo, aby ti u nohou ležel, děkoval a ruce líbal, ne tebou pohrdal a trá-
pil tě. A co ty máš společného s činy svého otce? Míň než nic! Copak
snad tobě samé se Karai‑Dhar dost nenaubližoval?“ Vzala měkce do
obou dlaní dívčinu zmrzačenou ruku. „Do smrti nezapomenu, ano,
do nejdelší smrti, na den, kdy ti udělal tohle. A už tehdy jsi zaplatila
za tu svou ohleduplnou dobrosrdečnost, za svou pošetilost!“
„Uklidni se, Lito, nech staré věci spát,“ kněžna přerušila chůvu
skoro káravě, „a nech být mého muže.“ Pak zazpívala s nucenou
lehkostí:

„Dva jsme na jedné lodi,

kol kolem moře zdivočelé,
peklo jen peklo plodí,
a ve svých mlýnech mele
mě, jeho, celý život náš…

– 286 –
 Neznáš snad tuhle písničku, Lito? Některé mosty zkrátka nepo-
stavíš a některé rány nezahojíš. A už o tom nechci mluvit,“ prohlá-
sila nakonec rozhodně.
Bylo to vysloveno jako jasný rozkaz a chůva poslechla.
„Připravím pro tebe obklad z octa, má paní,“ řekla už jen.
„To budu ráda,“ souhlasila dívka s úlevou, že spor zvolna končí.
A poté přidala rychle, aby ho zaplašila docela: „Je krásná noc, ne-
myslíš?“
„Opravdu, holubičko moje? Vždyť prší!“
„Ale tak nějak hezky, zdá se mi.“

* * *

Pršelo. Pole a step pod hradbami Yzaru lačně sály vodu a vydávaly
mokrou jarní vůni. K půlnoci déšť přešel v pouhé mrholení padající
z mračných cárů natolik řiďoučkých, že skrz ně byl k zahlédnutí do-
růstající měsíční srpek zahalený v duhovém oparu jak bílá koňská
hlava v rozvířené hřívě. Ševelilo. Od nebe k zemi.
Dharid‑Nyr seděl v křesle, své psy u nohou, a uvažoval o tom, jak
brzy se asi mohou Séned‑Mar a jeho lidé doprovázející trynského
krále dostat k moři. Pokud by deště trvaly a rozbahnily step, zdrželo
by je to. Ale koncem května, nestane‑li se něco nepředvídaného,
budou už nejspíš v některém z trynských přístavů.
Při té představě se v rozemském vladaři probudil stavitel lodí.
Těšilo ho, že právě Eistha Char, jeho chlouba a pýcha, kráska doko-
nalá od přídě po záď, od bortu k bortu, od nejhlubšího podpalubí
po špičku hlavního stěžně, přistane jako po válce první u břehů
sousední země. Dharid‑Nyr byl přesvědčen, že se loď v kterémkoli
trynském přístavu dočká zaslouženého obdivu. Nějakou dobu se
zaobíral příjemnou vidinou, ale pomalu skrze ni sklouzly jeho my-
šlenky úplně jinam.

– 287 –
 Ke komnatě s obrázky na zdech. Od skutečné lodě k těm vzpína-
jícím se na vlnách vzedmutých štětcem namočeným v barvě. Zvlášť
k jedné z nich se v duchu stále vracel. Připomínala Eisthu Char
a měla v sobě něco z Hanuer, podobala i nepodobala se jim oběma.
Navenek se od nich dost lišila, a přece – jako by s nimi byla spojena
nějakými neviditelnými snovými nitkami napjatými pod povrchem
skutečnosti.
Hloupost, říkal si Dharid‑Nyr, jak by se mohly podobat? Na každé
z těch namalovaných lodí je poznat, že dívka, která je vytvořila,
v životě neviděla ani moře, natož pořádnou loď! Jenže…
Vzal si od krbu kus ohořelého dřívka a začal jím čmárat po desce
stolu – snažil se odhalit, čím ho obrázek vlastně natolik zaujal. Nepři-
šel na to. Ale nepřestával si s uhlem hrát. Ze změti čar se znenáhla vy-
nořovala ženská tvář, tatáž, jakou Dharid‑Nyr přiřkl dívkám na přídích
většiny lodí a korábů, které postavil. Jednou ji dal vyřezat smutnou,
jindy usměvavou, zamyšlenou, snící, vzdálenou, pokaždé však to byla
tvář Dharidovy matky, tak, jak ji nosil v paměti. Bezpochyby stát vedle
toho obrazu živá žena, vypadala by jinak – vždyť jen střípky natrvalo
uvízly ve vzpomínce –, ale na přesnosti příliš nezáleželo.
Vladař črtající dřívkem po stole se sotva znatelně usmíval nad
svou hrou – ještě cop, těžký cop přes rameno, ještě změnit tvar očí,
rty, trošku drobnější, ovál ušlechtilého obličeje s malou skoro dět-
skou bradou, sličná křivka dlouhé šíje… Známé, stokrát zachycené
matčiny rysy se začaly proměňovat, aniž si toho Dharid‑Nyr všiml.
Teprve za hodnou chvíli si uvědomil, že něco není jako vždycky.
Zadíval se na kresbu pozorně, pak s údivem, který narůstal. Tvář
zachycená rychlými črtami nebyla tou tváří, již si navykl nakreslit
téměř poslepu. Dharid‑Nyr nějakou dobu přemítal, komu vlastně
patří. Potom ji poznal. Najednou.
Vyskočil od stolu, prudce setřel kresbu dlaní. Rozmazala se, jako
by ji pohltila černá mlha valící se z obětní hranice – potáhla velké
mandlově tvarované oči bolestnou mžurkou pomalého zmaru.

– 288 –
 Dharid‑Nyr si nalil víno ze džbánu a napil se. Žíznivě, chtivě,
ve snaze zalít palčivost a spláchnout divnou pachuť v ústech. Ta
uhlem mimoděk vyvábená tvář ho polekala. Ta tvář, tvář jeho ženy.
Vyděsila ho, zabolela, srazila do jakési bezedné hloubky. Nechci na
ni myslet! bránil se. Nechci o ní nic vědět. Nechci. A utéct před ní
nemohu – jak neuteču před sebou. A ona se mě taky zbavit nemůže.
Co jsem to udělal? Co jsme to udělali, že jsme se navzájem odsoudili
k téhle nenápadně útočící, věčné hrůze?
Je to s námi jako s těmi dvěma prokletými, o nichž se na jihu
zpívá a kteří se ženou ke své zkáze s nezadržitelností splašených
stád a korábů pod plnými plachtami, do nichž se zapletl zlý vítr.
Všechno, co nás obklopuje, se na nás ochočeně pitvoří. Plný džbán
vína, za oknem mrholení, dům mírný tichem, tichem… a ve skuli-
nách zdánlivě pevných ochranných zdí štíři…

Připíjím hluchému tichu za noci,

úzkosti s každým douškem přibývá.
Nad kopci hrozné hvězdy planoucí.
A samota jak šelma strašlivá
mou živou duši trhá na cáry.
Jsme pohřbeni a křídlo démona
do stínů svrhlo, v co jsme doufali.
Oba jsme sami, ženo má.

Tak nějak to zpívával u přístaviště syn jednorukého rybáře,

a spravoval sítě, tak nějak… Nevím přesně…, nevím už nic. Nevím už
ani, kde já sám stojím. Jestli před propastí, nebo na začátku mostu.
Když z rukou smýval šmouhy od uhlu, najednou mu připadla
zatuchlá trýzeň těch několika let, po něž byl svázán s Charin Za-
rou, jako odpudivý sen, z něhož se lze probudit stejně snadno jak
spláchnout z dlaní ušpiněných od sazí všechnu černotu.

– 289 –
 Zdi plné štírů se zachvívaly, ale jen duše, ne oči, to mohly po-
střehnout. Neslyšně se v nich pohybovali jedovatí tvorové… Anebo
snad zeď pukala jak sklenka drcená v neklidné ruce? Dopitý pohár.
Zbudou z něj střepiny. Potřísněné krví a obdivuhodně zmnožující
světlo svic v nečekaném, novém zrcadlení.

– 290 –
 Čtrnáctá kapitola

Ještě před tím, než odplují z Rozemska, chtěl Séned‑Mar navštívit

svou sestru. Byli si velice blízcí a odloučení, které jim přinesl konec
války, snášeli oba neradi.
Znamenalo to asi dva dny ztráty. A  Sénedovi bylo jasné, že
vyvolá další vlnu nelibosti trynského krále. Dosud byl Kornelak
v neprávu, když zazlíval průvodcům průtahy – a viděl pohodlnost
nebo nedobrý zájem za kdejakou malou změnou směru putování.
Zdržení způsobené vydatnými jarními dešti, které rozbahnily step,
bylo snad jediné, které trynský král svým průvodcům nevyčítal,
ale jeho chatrná trpělivost vzala za své docela. Čekat, že v takovém
rozpoložení pochopí výhody, jež družině mohl krátký odpočinek na
statku rodiny Mar přinést, a přehlédne hlavní důvod návštěvy, jímž
bylo Sénedovo přání vidět sestru, by bylo pošetilé.
Séned‑Mar to věděl a tušil neodvratný střet s věčně podráždě-
ným Kornelakem. Od svého záměru však nehodlal ustoupit. Pokud
šlo o sestru, stával se jinak v podstatě mírný a rozšafný rytíř ne­
ochotným k sebemenším ústupkům a tvrdohlavým jak mezek.
Sourozenectví je spojovalo pouze přes otce. Sénedova matka
zemřela dva roky před velkou válkou, když se v Rozemsku, trpícím
hladem a nedostatkem, rozmohly nemoci. Otec se znova oženil
tři měsíce nato. Potřeboval někoho, kdo by se mu staral o dům
a o chlapce. Přivedl si osiřelou dívku, již mu její poručníci prodali
za řádné odstupné. Séned se rozhodl, že bude macechu nenávidět,
vždyť na mohyle jeho vlastní matky dosud nevzešla tráva a s otcem
si byli cizí. Ale vyvzdorovaná nenávist se obrátila v soucitné přátel-
ství a v odpor k otci záhy potom, co chlapec macechu poznal. Křeh-
ké čtrnáctileté děvčátko, nezvyklé trpkému životu nižší rozemské
šlechty na pomezí thušského hraničního pralesa, dívka zastrašená

– 291 –
člověkem, jenž si ji vzal bez rozumu a bez skutečné lásky jen z obdi-
vu k její výjimečné kráse, vstoupila do pohostinného údolí zvaného
odpradávna Útočiště jako do soutěsky démonů. A jak se ze Zlých
skal nikdy živ nevrátíš, ani ona už Útočiště živá neopustila.
Umřela první válečnou zimu, její muž byl tehdy dávno pryč,
ohněm a mečem pustošil cizí zem. Umřela unavená a povadlá, za-
nechávajíc za sebou hroutící se hospodářství a roční batole, jímž
se manželovi zavděčila skoro ještě méně než špatnou péčí o dům
stíhaný spolu s celým Rozemskem pohromami sucha a dobytčího
moru. Dala mu pouze dceru a o dceru stepní rytíř nestál.
Lidé o Séned‑Marově otci říkali, že utrápil dvě manželky, a byla
to pravda. Netýral je a neubližoval jim křivým slovem. Nebyl možná
přímo krutý, zato tvrdý a sobecký. Snad měl obě dívky, jimž zničil
život, svým způsobem dokonce rád. Své koně ovšem taky miloval
a věnoval jim něžnou péči – přesto je neváhal uštvat k smrti, uznal‑li
to za vhodné nebo příjemné.
Po pohřbu mladé paní se služebnictvo rozuteklo. Za větší jis-
totou v přímoří nebo na sever, odkud doléhaly zvěsti o skvělých
vítězstvích mocného Karai‑Dhara a o bohatstvích dobytých území.
Séned zabalil děvčátko do plenek a přikrývek a sám s ním jel čtyři
dny až k moři, do domu otcových rodičů. Krajinu tenkrát právě za-
lehly první sněhové plískanice a v noci mrzlo. Udržet při životě ten
věčně křičící přívažek znamenalo pro desetiletého chlapce nadlid-
skou námahu. K prahu svých příbuzných dorazily obě děti polomrtvé.
Ale ty čtyři dny, čtyři noci na pokraji smrti, v hrůze z vlků a dlou-
honohých stepních rysů, v útrapách, jež s sebou přinášel chlad, pro-
vlhlé šaty přimrzající k tělu, daly v chlapcově duši vzniknout poutu
pevnějšímu pouta společné krve po otci, kterého už děti ostatně
nikdy neviděly, poněvadž brzy nato padl v té vysněné, žírné trynské
zemi, kterou pomáhal proměnit v krvavou poušť. A jak sourozenci
rostli, pouto sílilo, poněvadž Hanuer odplácela bratrovu náklonnost
se vší odzbrojující přímostí své povahy.

– 292 –
 Teď, jak se rytíř Mar blížil se svou družinou a králem, jehož
doprovázeli, k hranicím, k Útočišti, které bylo nyní pro Hanuer
domovem, nemohl je prostě jen tak minout, aniž by se s mladší
sestrou alespoň pozdravil.
Kornelakovi sice řekl, že se cestou zastaví na statku rodiny Mar,
aby vyměnili koně a poslední krátký úsek k moři ujeli rychleji –
raději ovšem zamlčel zdržení, které tato výměna koní na poslední
chvíli přinese. Spoléhal na cizincovu neznalost krajiny. Doufal, že
si král nevšimne, jakou zajížďkou se ubírají.
Nakonec ho však oklamat nedokázal. Latydar do těchto končin
pochopitelně nikdy nezavítal, ale byl vojevůdce. Hluboko do paměti
se mu vtiskly staré mapy, které v časech míru vytvořili trynští pout-
níci, členové poselstev ode dvora ke dvoru, kupci nebo námořníci,
a které poté za války sloužily mužům oděným do zbroje a opása-
ným mečem. Jakmile tedy uhnula družina z přímého směru, brzy to
poznal. Postřehl to i tentokrát, a i kdyby byl dříve shovívavý k vy-
světlením průvodců, pro něž zdejší krajina představovala živoucí
skutečnost a nejen nezřetelný odraz na mapě, teď by stěží nějaké
přijal. Vždyť mezi družinou a mořem ležela pouze rovná, mírně
vyhlížející pláň, a oni zabočili k hranicím, ke skalám, k pralesu
a očividně počítali s cizincovou neznalostí cesty.
Latydar v  té chvíli kupodivu nepomyslel na nějakou zradu.
Mimoděk se během týdnů putování naučil těmto lidem do určité
míry důvěřovat. A proto když zastavili o polednách, aby u studny
vedle háje divokých oliv napojili koně, vzal si stranou rytíře Séneda
a začal se ho nazlobeně, ale zpříma vyptávat na důvod nesmyslné
zajížďky.
Od rána sílil vítr, prudce ohýbal stvoly do květu ženoucí trávy
a stepní byliny až k zemi, škubal ostrotrnnými keříky, orvával listí
ze stromů, do nichž narážel zuřivěji a zuřivěji, jak se z něj rodila
vichřice. Po blankytné, vysoké obloze letěla splašená oblaka, plná
neklidu, který jako by z nich padal na krajinu, na zvířata i lidi. Koně

– 293 –
podrážděně frkali a uskakovali před stíny zmítajících se větví. Roz-
mlouvajícím mužům vichr lehkovážně utrhoval slova od rtů.
Séned‑Mar lhát nehodlal. Doufal sice, že se tomuto rozhovoru
vyhne, když se to však nezdařilo, mluvil pravdu. Střet, jemuž toužil
zabránit, byl neodvratný.
„Cože?“ vyjel na svého průvodce Latydar. „Žertuješ, pane! Nebo
mi chceš skutečně říct, že mě zdržíš v téhle proklaté končině kvůli
nějakému vrtochu, kvůli nějaké hloupé holce?“
Stál proti rytíři, propadaje jednomu ze svých výbuchů hněvu.
Všechno napětí uplynulých dní se převtělilo do zlosti. Ruka mu
mimoděk sklouzla k jílci meče.
Ostrý vichr se napojil žlutým popoledním světlem. Hučel, Latydar
musel zvyšovat hlas, aby ho překřikl. Koruny oliv poblíž svářících se
mužů o sebe tloukly větvemi jako na poplach. Napravo, na samém kraji
hájku, vrzal a úpěl napolo puklý kmen. Latydar i Séned‑Mar byli však
ohlušení vlastním rozrušením, vichřici ani nářek kmene nevnímali.
Rozemský rytíř se obvykle skvěle ovládal. Jenže nyní ho protivník
zasáhl na nejcitlivějším místě. Séned‑Mara na okamžik opanovalo
přání také tasit meč a vyřídit spor s nesnesitelným společníkem
jinak než slovy, jimiž s králem beztoho dosud nikdy nic nepořídil.
„Urazil jsi mou sestru!“ odbyl Kornelaka nečekaně prudce. „Kdy-
bys nebyl host mého vladaře, mého přítele…“
„Co bys udělal?“ dráždil Séneda Latydar, prožívaje přitom zá-
chvěv zadostiučinění, že se mu konečně po týdnech putování po-
dařilo zbavit nepřítele rozvahy.
Nárazy vichřice házely oběma vlasy do tváře.
„Zabil bych tě!“
Séned‑Mar sevřel na jílci své zbraně pěst, až mu klouby prstů
zbělely.
„Dobrá, zkus to! Zavoláme svědky, aby ti tvůj vladař nic nevyčítal,
kdyby ses dočkal zázraku a skutečně mě porazil. No tak, zavolej ty
své nohsledy, mám všeho právě dost…“

– 294 –
 Séned‑Mar nikoho ani volat nemusel. Muži už sami zaznamenali,
že dnešní spor se přiostřuje a hrozí vyústit v souboj, poněvadž ve-
litel tentokrát nemá nejmenší chuť ustoupit jako jindy. Ani oblaka
na dubnovém nebi, letící, zdivočelá oblaka přece nezastavíš.
„Jak chceš, pane!“
A potom, v okamžiku, kdy se Latydar i rytíř Séned konečně
opravdu rozhodli tasit, vítr rozštípl puklý kmen divoké olivy doce-
la. Zaznělo to jak zavřísknutí stepního běsa. Ulomená část stromu,
velká, těžká větev sebou smýkla přímo k lidem.
Pouze Latydar postřehl náhlé nebezpečí ihned a přesně. Rytíř
proti němu, natočený k olivovému háji oslepeným okem, je tak
rychle odhadnout nemohl. Nad oběma svářícími se lidmi zakroužila
v praskotu kmene staré olivy smrt. Latydar před ní uhnul podvě-
domě, jak ho to naučily nesčetné bitvy. A stejně bez uvažování strhl
z jejího dosahu i Séned‑Mara.
Stálo ho to jen zlomeček času. Pohyb navíc však způsobil, že sám
Latydar se zdržel příliš. Těsně za oběma muži, teď ležícími v trá-
vě, s praskotem, v němž jako by zaznělo zklamání, dopadl na zem
ohromný kus olivového dřeva, dobrá třetina koruny. Potrhané listí
se pozvedlo a kleslo mezi náhle zaprášené trsy ostřice. Latydara
zasáhla postranní větev.
Pocítil prudký úder do pravého boku. A vzápětí po něm omraču-
jící bolest, která zastínila celý obzor jeho světa. Nepamatoval se, že
by byl zažil takovou, ani tenkrát, když mu právě tento bok rozťalo
ostří aseganu. Vnímal náhle jen tu bolest. Do ní se smrsklo všech-
no okolo a pouze na jejím okraji, jaksi kradmo, k němu pronikalo
ostatní.
Kdosi ho opatrně nadzdvihl – bolest se zvedla jak přívalová
vlna – a odnesl kousek dál. O uši se z nezměrné dálky otřel zvuk
nožem páraného sukna, to někdo další rozřezával kabátec a zakrvá-
cenou košili. Přes zuby zaťaté v křeči mu steklo na jazyk pár kapek
pálenky. Bolest o půl krůčku ustoupila, aby se vrátila s novou mocí,

– 295 –
sotva Latydara začaly ošetřovat něčí šikovné, hbité ruce. Dotýkaly
se zraněného ohleduplně, přesto se Latydar, konečně přemožen
bolestí docela, zřítil do všepohlcující tmy.
Když se probral, ležel na nosítkách narychlo vyrobených z rov-
ných osekaných větví a pokrývek. Zrovna je přivazovali za koně.
Ránu pevně stáhli širokými pruhy plátna. Bolest se tím ztupila.
Latydar vydechl volněji.
„Můj pane, slyšíš mě?“
Nad Latydarem klečel Séned‑Mar s ustaranou tváří.
Lehce kývl v odpověď.
„Buď chvála Otci světel!“ řekl Séned‑Mar s ulehčením, obraceje
se k někomu, kdo stál vzadu. Latydarovi bylo tak zle, že ho podobná
chvála z rozemských úst ani nepřekvapila. „Už přišel k sobě!“
„Říkal jsem ti, pane, že to snad nebude k smrti. Neumím tolik co
můj otec, ale v něčem se přece vyznám.“
Za rytířovými zády se objevila Nybemova vysoká štíhlá postava.
Séned‑Mar se znova nahnul nad Latydarem.
„Dovolíš‑li, můj pane, odvezeme tě teď k mé sestře. Je ranhojička
jako málokdo, pomůže ti. Jedna z větví toho padajícího stromu tě
zasáhla do staré jizvy a zranila tě znova. Musíš pár dní odpočívat.“
Latydar mu neodporoval. Skutečně teď stěží mohli udělat cokoli
jiného, i když tak Séned‑Mar zároveň dosáhl toho, oč předtím vedli
spor. Rytíř si to zvláštní vítězství zřejmě uvědomil taky, poněvadž
se nyní ozval lehce rozpačitým tónem:
„Jsem tvůj dlužník, vzácný pane. Kdybys mě nestrhl stranou,
strom by mě zabil. Zachránil jsi mi život. Nemám jak ti takovou
službu oplatit. Ale slibuji, že udělám všechno, abych splnil tvé přání
a doprovodil tě domů co nejrychleji. Zkus mi, prosím, uvěřit! Na
svou čest ti přísahám.“
Divý vítr mu dál kradl slova.

– 296 –
 Patnáctá kapitola

Jedna z jižanských bájí vyprávěla o tom, že když sličná a moudrá

Hanuer uprchla před svými bratry a mužem, jehož pro ni vybrali,
opustila rodný dům a výsady kněžny, aby se stala ženou cizince
Thanryma a spojila se s ním v životě i umírání, uchýlili se manželé
po měsících, v nichž se skrývali před pronásledovateli, po týdnech
věčných útěků nakonec do bezpečí neproniknutelného thušského
pralesa. Zůstávali tam dva roky. A byla to jediná léta míru, jež jim
byla dopřána bok po boku v tomto světě.
Tehdy darovala Hanuer Thanrymovi syna. Když potom dozrála
hodina, v níž měl Thanrym splnit svůj úkol, vyhledali ho jeho věrní
na smluveném místě a oděli v knížecí šarlat, který mu příslušel,
odmítla Hanuer svého chotě opustit. Přála si doprovázet ho po
cestě, jejíž cíl oba znali – pro ostatní naději, pro ně samotné smrt.
Svěřili proto synáčka chudé šlechtické rodině, která jim poskytla
útočiště v pralese. A poněvadž se obávali o jeho život, dali mu na
rozloučenou nové rodové jméno, které na jeho otce nijak neupomí-
nalo. To jméno v dnešních časech označuje pouze obyčejný trnitý
keřík, rostoucí kolem rozemských cest a rozkvétající na přelomu
zimy a jara drobnými zelenobílými kalíšky.
Jenom nejstarší lidé si ještě vzpomenou, že slovo mar, teď jméno
toho téměř všudypřítomného plevele, značívalo v řeči rozemských
otců věrnost. A snad proto se také kdysi přeneslo na keře, prová-
zející rozemské poutníky na všech jejich stezkách jako nenápadní
strážci. Dokud lidé nezapomněli, co staré slovo znamená, připo-
mínal jim trnitý keř, že bez věrnosti se ke konci žádné dobré cesty
dojít nedá.
Tuto báji znali pouze na jihu, při hranicích pralesa a kolem po-
břeží směrem na Vatarad, a vlastně nikdo jí nepřikládal váhu. Pro

– 297 –
mnohé byla pouhou povídačkou, a jiní dokonce obviňovali rodinu
Mar, že si pověst vymyslela sama v touze dodat vznešenosti své
bezvýznamné rytířské krvi. Jedno však pravda nepochybně byla.
Z rodiny Mar nezvykle často vycházely spanilé rusovlasé dívky, kte-
ré jako by skutečně přes věky nesly výjimečnou krásu své pramatky.
Stalo‑li se pak, že se v rodině Mar dočkali plavovlásky, dávali jí
vždycky po starobylém zvyku jméno Hanuer, stejně jako Sénedově
sestře.
Na první pohled měla tato dívka s bájnou pramatkou společného
málo. Rytířská dcerka vystupováním, oblékáním i řečí. Na druhé
podívání se jí podobala víc, panna schopná držet vlastní život ve
vlastních rukou, sebevědomá nejen míarským vychováním, kterého
se jí dostalo, ale také povahou.
Naučila se odvaze, za niž by se nemusel stydět žádný muž. Ko-
řenila přímo v rozemské půdě, jako zdravý silný strom, půvabná,
štíhle oblá, usměvavá a k přátelům vstřícná. Prostá onou bezelstnou
odzbrojující prostotou, na hony vzdálenou hlouposti, která získává
člověku oblibu druhých.
A byla taková – ale byla také zvláštní, divooká, vskrytu plachá jak
pralesní šelmy. Za tichých dní tichá jak ony, zamyšleně mlčenlivá
po mechu u strmé pěšiny. Potkat ji potom bylo jako vstoupit pod
příkrov větví hraničního hvozdu. Nevíš, co si o tobě myslí, nevíš,
zda se před tebou uzavře, nebo ti dovolí nahlédnout – a ať udělá to
či ono, stěží naplno pochopíš proč.
Divooká. Osamělá. Muži, kteří ji lépe znali, před ní nejednou po-
ciťovali bázeň, poněvadž zahledět se do těch zelenošedých zorniček
bylo nebezpečné, jako je nebezpečné naklonit se nad bezednou hor-
skou tůň, v jejíchž hlubinách žije křišťálová nádhera, neuchopitelně
cizí. Stateční ztráceli svou jistotu, utíkala jim jak voda mezi prsty.
Hanuer. Rozprávěla s bylinami, a ony potom lépe rostly. A obchá-
zelo‑li ji úzko, úzko, jemuž by žádný nevěřil, úzko ze života, úzko
za nocí neprospaných, vstávala z lůžka a bloudila tmou, potkávajíc

– 298 –
v lesních úvalech bytosti skryté ostatním. Nelekala se jich, jako se
nelekala lidí.
Taková byla nynější paní Útočiště.
Taková byla. A dvorec, na němž sídlila, dům s okny a dveřmi od
jara do podzimu zotvíranými dokořán, plný vánku od podlahy po
stropy, voňavý, slunečně prohřátý, její dům zněl neslyšně pralesem
a údolím a stepí za hradbou skal. Na prahu kočka, pod prahem bílý
had. Velicí mírní vysokonozí psi, sourozenci těch, co provázeli na
každém kroku rozemského vladaře, velicí psi mezi ovocnými stro-
my s košatými korunami. Koně ve svazích nad stavením – a ještě
výš strážní hlídka sokolího letu.
Toho březnového večera obešla Hanuer jako obvykle hospodář-
ství. Potom, následována svými psy, vystoupila na jižní část skal-
natého hřebenu, chránícího údolí před útoky lidí i bouřemi, které
až sem dokázaly doletět od moře, čpící solí a uchystané zničit, co
jim stane v cestě. Soumrak, v němž doznívala vichřice, která se tu
přehnala dopoledne, se jí vplétal do vlasů.
Posadila se poblíž kruhu vybudovaného z velkých, tu a tam hrubě
přitesaných kamenů. Scházívali se tady míarští za dnů velkých svát-
ků. V dobách pronásledování na obřad zimního slunovratu někdy
přišlo i sto, dvě stě lidí. Potajmu přicestovali ze vzdálenějších koutů
tohoto kraje, poněvadž v Útočišti byli bezpečni před nečekaným
vpádem karaidharovských pochopů schopných proměnit posvátné
místo v jatka. Dnes už se nemuseli skrývat, a tak se na skalnatém
hřebenu většinou o slavnostech shromažďovala jenom domácnost
rodiny Mar, příležitostní hosté a přátelé. Za tři dny, ve svátek Ote-
vřených Bran, to bude podobně.
Hanuer seděla nad krajinou, zatímco si psi bezstarostně hráli
mezi balvany. Vzpomínala na bratra. Neviděla ho dlouho. Tak dlou-
ho – a stýskalo se jí. Dnes víc než obvykle. Uvědomila si, že před
několika lety seděla právě jako nyní na tomto chladivém šedém ka-
meni, krátce odpočívajíc po práci – a neměla tušení, že ve městě na

– 299 –
pobřeží se šikuje družina ozbrojenců, aby vstoupila s obnaženým
mečem do domu, kde Hanuer vyrostla, a připravila o život ženu,
která děvče a jejího bratra vychovala.
Tehdy byl večer mírný. Slunce zapadalo měkce, do podvečerního
oparu, do zelenavého oddechování údolí a stepi, za mírného hukotu
pralesa. Ale na druhé straně oblohy vycházel měsíc jako dnes. Dvojí
světlo se stejně slévalo v téměř neuvěřitelný ametystový přísvit.
Ametyst obloha, pode mnou jaspisová zem, protkaná žilkami mno-
ha barev…
Slunce se sklonilo za obzor, měsíc vzletěl oranžově zlatý, obrov-
ský, podoben ohnivé kouli planul a pomalu vychladal na obloze,
když dívka vstala a zamířila ke stavení. Zpívala si. Psi se honili
kolem ní v ohromných kruzích.

* * *

Na krajinu se už sneslo hluboké šero, když Sénedova družina do-

razila ke skalnatému hřebenu, jenž se, stočen do oblouku, náhle
výhružně zvedl ze stepi. S obtížemi přebrodili rozvodněný potok
a objevila se před nimi průrva ve strmé stěně, kterou vedla stezka
široká sotva pro dva jezdce. Jakmile k ní přijeli, tmou probleskla
světla. Nad stezkou bděli strážci.
Světla pochodní spadla na družinu shora a s nimi také hlas muže
skrytého ve stínu.
„Kdo tam?“
„To jsem já, Séned‑Mar.“
Světelný záblesk divoce zakmital ve větru, jak strážce zdvihl
pochodeň nad vlastní hlavu, až se konečně objevila i jeho široko-
ramenná postava stojící na kamenném výčnělku. Také druhé světlo
zakolísalo, nakonec ale zůstalo na svém místě.
„Vítej doma, můj pane!“ zvolal strážce. „Paní se zaraduje!“

– 300 –
 Ponechal na hlídce jen svého druha, který sotva zahnuli na stez-
ku, opět skryl pochodeň a ztratil se lidským očím. Sám kráčel před
družinou, aby jí alespoň trochu posvítil na cestu. Nebylo toho však
příliš třeba. Ani jeden ze Sénedových lidí tudy nejel poprvé a stezka,
ač plná zákrut a rozmarně se zužující a rozšiřující, neskrývala pro
ně žádné nečekané překážky. Ve válečných časech ji přehrazovala
dvojí okovaná vrata, dnes obyvatelé zavírali na noc pouze vnitřní
z nich.
Strážce se chopil těžkého železného kruhu, zatloukl na bránu
a zavolal ve zdejším nářečí:
„Rychle, chlapče, pán přijel!“
Veřeje se skřípavě otevřely a mládeneček v kožené kazajce od
nich odskočil, aby uvolnil příchozím cestu.
Za vraty se rozkládalo mírně svažité údolí. Nocí se neslo vzdále-
né zurčení vody. Od západu jim černočerně kynul prales. Na jižním
svahu stálo několik stavení z hrubě tesaných klád. Přiléhala ke ko-
lové hradbě nevelkého, z kamení a dřeva zbudovaného dvorce. Za
války sloužil jako pevnost v pevnosti, dnes byla vrata v hradbě po-
hostinně dokořán, i když bezstarostnost zdejších dosud nevzrostla
natolik, aby se vzdali strážců nad skalní stezkou.
Dům přívětivě svítil. Psi vyběhli družině naproti se zuřivým ště-
kotem. Séned‑Mar je oslovil a štěkot se proměnil v nadšené vítání.
To už vjeli do dvora a v téže chvíli vyšla ze dveří žena.
„Pochodně!“ poručila Hanuer čeledi. Vmžiku zalil prostranství
plápolavý jas klouzající po jezdcích seskakujících z koní i po dívce,
která se jim radostně pohnula vstříc. „Bratře, jsi to skutečně ty?“
Séned‑Mar se s ní před lidmi zdravil s umírněnou zdvořilostí. Ale
už z toho, jak ji vzal za ruce a po rozemském způsobu obě dvakrát
políbil, bylo znát vřelou náklonnost. Ostatní jezdci zametli před
dívkou zem čapkami a ona jim přátelsky odpověděla, pečlivě přitom
prohlížejíc tvář po tváři a poznávajíc staré známé.

– 301 –
 To už ji bratr vedl k nosítkám. Na nic se neptala. Rozdala příkazy
služebnictvu.
Do Latydarových horečnatých vidin vkročila podobna ztepilému
přízraku hrozivě vystupujícímu ze zlatého oparu. Přízrak pohnul
rty, promlouvaje neznámým jazykem, a rozplynul se.
Dívka se narovnala.
„Ten člověk mi zachránil život, Hanuer, udělej všechno, co mů-
žeš.“ Bratr jí položil dlaň na paži a lehkým stiskem zdůraznil svou
prosbu.
„Vždycky dělám všechno, co mohu. A vy ostatní, honem do domu,
musíte se najíst a odpočinout si! Přijdu potom za tebou,“ dodala
k bratrovi tiše.
Než sama vešla do domu, ohlédla se mimoděk přes rameno do
údolí, poněvadž se jí zazdálo, že se nocí nese nějaký neznámý tón.
Její sluch se ho však nedohledal a Hanuer pohodila hlavou, zahá-
nějíc nepříjemné zamrazení.
Dvůr brzy potichl. Ze stájí, kde čeleď ošetřovala unavené koně,
se ozývaly tlumené zvuky a z domu doléhaly lidské hlasy. Zapadaly
do noci jak do bažiny.
Mlčenliví tvorové spjatí s měsícem se jim zpovzdálí vyhýbali. Jen
měkká křídla jako by poplašeně bloudila nade dvorem. Jen hbitý
pohyb plaché šelmy jako by rozrazil vzduch. Jen bázlivé zachvění
jakési noční bytosti nazapřenou vstupující do lidského světa jako
by se rozeznívalo čísi příliš bolestně napjatou úzkostí a touhou.
Hanuer, zlatovlasá Hanuer, sličná Hanuer, která ledacos víš, zda-
lipak tušíš, kdo váhá u dveří tvého domu?

* * *

Hanuer se v ranhojičském umění vyznala mistrovsky. Naučila se

mu od báby, a že měla víc jemnosti a citu, předčila svou vychova-
telku už jako poloodrostlé děvčátko. Hbité, sebevědomé a navýsost

– 302 –
opatrné ruce, které se dokázaly dotýkat s takovou laskavostí, ke
zdraví, a dokonce k životu navrátily nejednoho z míarských psanců
a uprchlíků. Teď po válce jich naštěstí nebylo tolik třeba. Nezleni-
věly ani neznejistěly však proto.
Latydar ztracený ve vysoké horečce, která ho trápila už několik
hodin, své okolí nevnímal. Brodil se osaměle bludištěm děsivých
vidin, v němž za každým zákrutem hledal a beznadějně ztrácel Ha-
lýšu nebo syna, v němž se k němu znova přitočil děs války a pověsil
se mu na paty.
Hanuer prohlížela potlučený bok. Zpočátku se ustaraně mrači-
la, ale brzy její tvář nabyla spokojenějšího výrazu. Větev zasáhla
mladého cizince přímo do staré jizvy, zhmožděnina hrozivě otekla
a musela bolet snad víc než někdejší rána. Zato nový šrám, patrně
od dřevěné štěpiny, táhnoucí se podél staré jizvy, nebyl příliš hlu-
boký, i když nepěkně krvácel. Také kosti zůstaly celé. Žebra kdysi
přerazil asegan, dívčiny citlivé prsty vytušily hrboly, které zůstaly
po srůstání a jimiž kosti zpevněly. Samozřejmě, prudký úder za se-
bou mohl zanechat i spoušť, která není na povrchu vidět, Hanuer si
ovšem byla téměř jista, že po tolika hodinách od zranění by vnitřní
krvácení poznala.
Pokývla a poslední vráska na čele se jí vyhladila. Ošetřit ránu
a hlavně srazit otok a horečku. Ta teď byla ze všeho nejnebezpeč-
nější. Když s prací skončila, poslala děvčata pryč a sama držela stráž
u nemocného dobrou hodinu. Pak si uvědomila, že slíbila bratrovi
ještě dnes přijít a povědět mu co a jak a že ji Séned asi vyhlíží.
Vyměnila tedy studené obklady, jimiž srážela zraněnému horeč-
ku, a potom vyšla dveřmi vedoucími přímo do dvora, aby přivolala
služku, která by ji zastoupila. Nemusela ani volat. V bílých paprscích
ubývající luny, jež vystoupala do nadhlavníku, váhavě přešlapovala
mladá dívka. Snad čekala na některého mládence z čeledi, s nímž si
smluvila dostaveníčko. Noc byla vlahá. Vítr se konečně upokojil, jen
tu a tam lehce pozdvihl dívčiny volně rozpuštěné vlasy.

– 303 –
 „Hej, děvče,“ pokynula jí Hanuer a služka se plaše přiblížila. Její
obličej nebyl Hanuer povědomý, a proto ji nepřekvapila dívčina báz-
livost. Měla před sebou nepochybně jednu z trojice žen, které správce
včera najal v nedaleké, nově vzniklé osadě. Hanuer se na cizinku po-
vzbudivě usmála a ustoupila do jizby. Dívka ji váhavě následovala až
k prahu, ale tam se zarazila. Chvěla se. Asi zimou, vždyť byla oblečená
pouze do lehoučké tuniky bez rukávů, podobné těm, jaké nosí skoro
všechny zdejší ženy při těžší práci, i když ta dívčina měla poněkud
nezvyklý střih. V místnosti bylo příjemně teplo, služka však dál stála
před prahem a třásla se, jako by sama trpěla horečkou.
Hanuer trošku znetrpělivěla a v duchu zažehrala na správce,
který tak špatně vybírá lidi.
„No tak pojď, pojď přece, vstup do domu!“ pobídla ji malinko
podrážděně.
Děvče, snad že se leklo paniny rozmrzelosti, hbitě vklouzlo do-
vnitř, dokonce s jakousi podivnou nedočkavostí nebo dychtivostí.
Prostinká ve všem všudy, pomyslela si Hanuer, když si všimla, že
dívka s pověrčivou opatrností překročila práh, dávajíc i při rychlém
pohybu ostražitě pozor, aby o něj ani nezavadila. Sotva se však děv-
če ocitlo v místnosti, nerozhodnost z něj spadla. Hanuer připadala
dívka něčím zvláštní a nebyla to její plachost a mlčenlivost. Nepřišla
však na to, co by na ní mělo být v nepořádku. Snad že je trochu moc
tichá. Odpovídá paní na příkazy, jak pečovat o nemocného, pouze
pokývnutím hlavou. Ano, nezvykle tichá, to bude ono!
Dívka usedla na pelest lože vedle zraněného. Blouznil a volal stá-
le dokola jedno jméno. Hanuer se po dvojici ohlédla ještě ode dveří.
Pak za sebou zavřela a pospíšila přes dvůr do hostinské místnosti,
odkud zaznívaly mužské hlasy, rozveselené medovinou.
Mezitím žena měkce sevřela v dlaních Latydarovu rozpálenou
ruku tápající po lůžku, v touze čehosi se zachytit. Chviličku ji jen
tak držela a potom ji opatrně položila zpět do kožešin, posunula se
k mužově hlavě a velice jemně si ji položila do klína.

– 304 –
 V měsíčním světle její dlaně prosvítaly, jako prosvítají plátky
bílé růže, když je konejšivě přikládala na horké čelo a skráně. Tiše,
tichounce, skloněná nad zraněným, a zakrývajíc svou i jeho tvář
závojem rozpuštěných vlasů, němě odpovídala na jeho blouznivé
volání.
Luna zvolna mizela v korunách pralesních stromů, ze sadu za-
znívalo vrzání cvrčků a šustot kroků nočních tuláků. Trpělo cosi,
naříkalo, a toužilo jak bleskem rozpolcený borový kmen, jak napo-
lovic rozkrojené jablko.

* * *

Bratr a sestra seděli vedle sebe na staré truhle a vyprávěli si. Ostat-
ní muži už odešli spát, Sénedovi se nechtělo. Většinu času mluvil
on a Hanuer poslouchala. Několikrát ho přerušila překvapenou
otázkou. Ptala se však málo a ani jednou na Yzar a na Dharid‑Nyra.
To nebylo pro rytíře nikterak udivující, ale trápilo ho to.
„Dharid ti posílá dárek,“ řekl Séned‑Mar nakonec. Přešel míst-
nost a ze své sedlové brašny vytáhl kožený váček. Skrýval půvabný
diadém z mistrně tepaných drobounkých stříbrných peříček a s vel-
kým smaragdem nad čelem. Na vnitřní straně obroučky byly vyryty
dva verše jedné ze známých rozemských písní a věnování. Suesa‑mé
Hanuer lúwa – Mé milované sestře Hanuer…
Přijala šperk mlčky, na první pohled skoro lhostejně. Ale nechala
si ho ležet na klíně, dotýkajíc se ho dlaněmi.
„Prosil mě, abych se tě pokusil přemluvit, ať přijedeš do Yzaru.
Aspoň prý na čas, když se ti tady tak líbí… Chybíš mu, povídal…“
„Taky se mi stýská,“ odpověděla po chvíli. „Jenže do Yzaru nepo-
jedu, ty víš dobře proč. Možná se to někdy změní. Zatím nemohu.“
Nepřemlouval ji. Hanuer vstala. Doprovodila bratra do podkroví,
kde byla jeho komnata. Na dobrou noc ji políbil na čelo. Přitáhla si
jeho hlavu níž a polibek mu oplatila.

– 305 –
 „Jsem moc ráda, žes přijel, a právě dnes,“ usmála se na něj.
Dveře přívětivě vrzly v pantech a Séned‑Mar osaměl. Odstrojil se
a ulehl. Zhasl svíčku. Než usnul, myslel na paní Visnu, matku jejich
otce, která je vychovala, poněvadž dnešek byl výročním dnem její
smrti. A hlavně myslel na Hanuer a na smutek, o němž jediný z lidí
mnohé tušil.

* * *

Hanuer přes potemnělý dvůr spěchala, za proužkem slabého svitu

pode dveřmi jizby, v níž odpočíval zraněný.
Svíčka na stole právě dohořela a zbyla po ní kaluž tuhnoucího
vosku, v krbu se líně převalovaly nízké skomírající plameny, jizba
se potápěla do šera jak prasklá rybářská pramice do mořských vln.
Měsíc zašel.
Služka u lože neseděla. Vůbec v místnosti nebyla.
Hanuer zapalovala další svíčku a přemáhala spravedlivé rozhoř-
čení. Ta holka se prostě sebrala, nechala nemocného jeho osudu
a vytratila se za tím svým mužským, kterého bezpochyby čekala
předtím na dvoře! Něco takového v domě nepotřebuji. Nespolehli-
vost a sobectví. Zítra půjde, odkud přišla.
Přistoupila k lůžku. Latydar klidně a hluboce oddechoval ze
spánku. Horečka nepochybně klesla. Hanuer se poněkud uklidnila.
Urovnala přikrývku a opatrně, aby ho nevytrhla ze sna, Latydarovi
otřela z čela pot.
Pak u něj usedla a pozorovala ho, dlouze rozvažujíc o všem, co se
dověděla od bratra. Teprve když se popůlnoční svět povážlivě skulil
k svítání a dívka pocítila, že se jí klíží oči, probudila manželku svého
správce a nechala se u raněného vystřídat.

* * *

– 306 –
Ráno promluvila Hanuer se správcem. Dala si přivést všechny tři
nové služebné.
Tu, která ji v noci zastoupila, mezi nimi nenašla. Nemohla se
zmýlit. Splést si včerejší dívčí návštěvnici s některou z těchto žen,
z nichž nejmladší minula čtyřicítka? Nikdo jiný, koho by Hanuer
neznala, v údolí nebyl. Zarazila se a probírala v duchu příhodu
dopodrobna.
Nakonec dospěla k závěru a sotva znatelně zbledla. Pustila jsem
si do domu moru, nebo dokonce upíra, napadlo ji s úlekem. A sama
jsem ji pozvala! Ne náhodou nepřekročila práh, dokud jsem ji ne-
vyzvala třikrát. Polilo ji horko a vzápětí mráz. Už vím, co to bylo, co
mně na ní připadalo divné! Hanuer si vybavila včerejší noc a dívku
stojící bosky na dřevěné podlaze, světlou, téměř průsvitnou posta-
vu, nikde nic tmavého kolem ní, ani stín! Ani stín ne!
Spěchala ke zraněnému. Stále ještě hluboce spal a nezdálo se, že
by mu podivná návštěva jakkoli uškodila.
Nocí chodívají i dobré bytosti, třeba to byla některá z nich. Ta
vlčice, o níž se zmínil Séned? Hanuer nevěděla. Svázala však snít-
ky dobromyslu, černobýlu a pralesní routy, třikrát je protáhla ve
vodním prameni, třikrát nad plamenem a zavěsila nade dveře a do
okna jizby.
S východem příští luny kroužil kolem dvorce obrovský pták.
A později v sadu za stavením zaštkal vlčí hlas. Ale zvláštní němá
žena v přízračně bílé tunice se neobjevila, i když ji Hanuer, stojíc
na domovním prahu, dlouho vyhlížela.

– 307 –
 Šestnáctá kapitola

„Jak je ti, vzácný pane?“ zeptala se dívka, která přistoupila k lůžku,

jakmile se Latydar probudil. Posadila se na stoličku vedle něj.
Dřevěný krov, svazečky bylin pohupující se ve vánku tam a zpát-
ky s téměř neslyšným šustěním, vůně tohoto domu neodvratně
upomínaly na dům docela jiný, vzdálený odtud týdny cesty, na
damalský dvorec, z něhož si Latydar odvedl svou ženu.
Zato dívka byla rozemská každým coulem, snad až na plavě
měděnou barvu vlasů, které se v dopoledním světle kovově, zlatě
leskly. V lehoučkém šatě z běleného jemně tkaného lnu, široce pře-
pásaném od ňader k bokům černě vyšívanou látkou zdobenou na
dolním lemu střapci. Snědé paže se složitou kresbou, vytvořenou
hnědou barvou, kterou zdejší získávali z kůry pralesního stromu,
v důlku pod krkem, vsazen do hebké kůže, houpe se bezchybně
vyhlazený smaragd, jediný dívčin šperk. Těžké prameny vlasů drží
čelenka, splétaná ze dvou plátěných pruhů a proužku černé kože-
šiny, drží je pevně, nesklouznou do tváře, ani když se žena sklání
jako právě teď.
A to rozemské stvoření promlouvá výbornou trynštinou.
Nabrala ze džbánku vody a pomohla zraněnému napít se, než
zopakovala svou otázku.
„Jak je ti, vznešený pane?“
„Už mnohokrát mi bylo líp,“ odpověděl jí. Spokojeně se pousmá-
la, poněvadž za jeho odpovědí rozpoznala náznak žertu a to chápala
jako dobré znamení. „Kdo jsi a co je to za dům?“ zeptal se.
„Odpusť. Jsem nezdvořilá!“ Slůvka vytvářela pečlivě a dokonale,
po způsobu, jímž dnes v Trynu samém už téměř nikdo nehovořil,
jen tu a tam ho bylo možno zaslechnout z úst starců nebo stařen,
potomků nejvznešenějších rodů země. Trochu podobně ovšem vy-

– 308 –
slovovali také Damalčané. Jasně, pro trynské ucho zároveň drsně
a zároveň zvláštně zpěvavě. Podobně mluví moje Halška, uvědomil
si Latydar náhle důvod, proč na něj dívčina řeč působí nesmírně
příjemně. Rozemčanka mezitím pokračovala: „Jmenuji se Hanuer
a jsi v domě mém a mého bratra, v domě rodiny Mar, kterému se
říká Útočiště.“
To splývavě trhané promlouvání se ho dotýkalo natolik mile, že
se mimoděk pousmál. Hanuer si toho všimla a zahanbeně sklopila
víčka.
„Asi mluvím velice směšně…,“ řekla.
„Ne, naopak, mluvíš krásně,“ odporoval jí, „kde ses to naučila?“
Vzápětí si však odpověděl sám a pousmání vystřídala hořká nepřá-
telská vráska mezi obočím. „Jistě, za války. Byla jsi s bratrem, když
loupil v Trynu.“
Hanuer, která se právě chtěla od lůžka zvednout, aby popohnala
služku připravující pro zraněného polévku, se zarazila uprostřed
pohybu.
„Ne!“ v hlase zazněla rychle ovládnutá prudkost. „V Trynu ne!
Ani já ani bratr jsme v životě Tryn neviděli. Natož za války! Copak
nevíš, urozený pane, že jsme míarští?“ Ještě téměř neskončila – a už
pochopila z Latydarova výrazu, že to skutečně nevěděl. „Bratr ti
nic nevysvětlil!“ zvolala. „Celý on.“ Bezradně pokrčila rameny, než
dodala: „Karai‑Dharova válka nebyla naší válkou. My museli vést
docela jinou, a při té jsme neprolévali nevinnou krev.“ Potom koneč-
ně vstala ze stoličky. „A co se trynštiny týká, urozený pane, matka
našeho otce, která mě a bratra vychovala, byla Trynčanka.“
Latydar zavřel oči. Suché listí bylinek šepotalo, jak se svazečky,
pohupovány větrem, třely jeden o druhý. Otupělý bolestí a vyčer-
páním nemohl příliš přemýšlet nad tím, co všechno znamenají
Hanueřina slova a co se jimi mění nebo nemění. Ale cítil úlevu, jako
by odložil nějaké břemeno. Ten dům, v němž se ocitl, nebyl zasažen
stínem bestie, zaživa rvoucí útroby krvácejícímu Trynu, léta a léta.

– 309 –
Byl vzdálený velké válce, jak jenom mohl v tom čase rozemský dům
být. Útočiště… dobromysl a máta…
Když se Hanuer za pár chvil vrátila s miskou kouřící polévky,
Latydar už zase spal.

* * *

Oknem otevřeným do příjemné, napolo letní noci o svátku Otevře-

ných Bran doléhaly k Latydarovi zvuky slavnosti znezřetelněné
dálkou. Předlouhý obřadní zpěv začínající v hlubinách smutku
a postupně nabírající jasnějších tónů, prosvětlující se nadějí a na-
konec zářivě uzrálý v chvalozpěv klesal do údolí, tichnul na jeho dně
u říční hladiny – a slova bylo možné snad jedině tušit.
Latydar rázně odmítl, aby kdokoli zůstal s ním a vzdal se slav-
nosti. Dokázal přesvědčit dokonce pečlivou Hanuer, že nepotřebuje
ničí pomoc a že se cítí dobře.
Sotva domácí odešli, upadl do polospánku. Pravý sen však
nepřicházel. Místo něj se Latydar ocitl ve zvláštním rozpoložení.
Nejprve pouze vnímal skutečnost kolem jak přes průhledný závoj,
ale přitom zcela bděle. Zvuky, stíny a odrazy světel, vůně mladé
trávy a země a s nimi téměř neznatelná pryskyřičná čpavost dýmu
slavnostní hranice… Lampička na stole zaprskala. To do ní vlétla
zmatená noční můra, a on si s odstínem soucitu uvědomil poslední
záchvěv ohořelých křídel na dubové stolní desce a nové zapras-
kání palčivého plamene. Přesně rozpoznával šustění trávy v sadě
a hádal, jaký tvor se tamtudy prosmýkl na cestě za potravou. Po-
lopřivřenýma očima sledoval vzory dřeva na stropních trámech,
oživované mihotáním kahánku.
Potom se mu do mysli začaly vtírat představy, proplétaly se
s vědomím této noci jako nitě osnovy na tkalcovském stavu, ne-
oddělitelně.

– 310 –
 Dálkou zastřený dívčí hlas zdvihající se a klesající v posvátném
zpěvu ho strhl s sebou. Připadalo mu, že Hanuer skutečně vidí: stojí
na otesaném kameni, v pochodňovém kruhu, jenž ji odděluje od
ostatních shromážděných. Světle šedá říza vyšitá lesklou nití stej-
ného barevného odstínu jako by zbělela. Namísto pláště splývají,
tečou k bokům rusé vlasy. A její pro dnešek jediný šperk, diadém ze
stříbrných peříček a se smaragdem nad čelem, zezlátl zrcadlením
ohně. Viděl ji neobyčejnou, jak této noci překračovala vlastní stín,
jak se vyjevovala její podstata.
Potom zahlédl jiné ohně, jiné pochodně. Blízko a daleko, daleko
a blízko… Kde? Pod kopulí trynoveckého chrámu… Do chvalozpěvu
rozemské dívky, do melodie pro Latydara nezvyklé a cizí, prosako-
vala důvěrně známá slova modlitby v jeho mateřštině. Čas a vzdá-
lenost se zbortily jak křehké hráze.
V chrámě je slyšet lidský dech, praskání loučí, vyvěrající pramen.
I tady je žena, která zpívá. O tíze příliš těžké. O bolesti, s níž si nevíš
rady. O naději. O jistotě, že nikdy nejsi opuštěn.
A není temných bran okutých pekelnými běsy, které by neotevřel
jediný světelný paprsek.
Zatoužil pohlédnout ženě, která zpívá pod kopulí trynoveckého
chrámu, do tváře. Znova se očima dotknout každičkého rysu mi-
lované podoby. Vždyť to musí být Halýša! Kdo jiný než první paní
království má právo, v sídelním městě, v tento den… Je to její hlas,
který dnes rozechvívá mlčenlivá srdce trynoveckých zvonů, až od-
dechují mnohomluvnou tichounkou ozvěnou.
A tehdy se mu zdálo, že sám stanul mezi lidmi v chrámě. Ne
král, ale tulák bez domova, v šatech rozedraných, unavený voják
přišlý z jakési války, kterému zbyly jenom vlastní rány a tíže těch,
které rozdal. Nepatřičně oděný a  špinavý ve svátečním davu.
A přece vztáhl ruku a dotkl se lemu roucha té, co zpívala s hlavou
zakloněnou a s přimhouřenými víčky. A tehdy hlavu sklonila. Byla
i nebyla to Halýša, byla i nebyla to Latydarova dávno mrtvá mat-

– 311 –
ka, byla i nebyla to Veljana, již nazýval sestrou, ta žena, zpívající
chvalozpěv.
Tvář jí prozařoval jas posvátných plamenů, až připomínala křiš-
ťálovou masku, průhlednou skrz naskrz. A za ní se zrcadlila krajina.
Tou krajinou kráčel bílý jednorožec štíhlých vysokých nohou
a ušlechtilé šíje. Jednorožec. Anebo spíš kdosi, kdo z nějakého
důvodu pro tuto chvíli přijal právě tuto podobu. Poněvadž oči Jed-
norožce nebyly očima zvířete. Nebyly však ani očima člověka, i když
je velmi připomínaly. Kanulo z nich světlo do nádržky uprostřed
trynoveckého chrámu a z ní stékalo po pramíncích do všech stran.
Obrysy obrazu se v tom světle nekonečně pomalu rozplývaly,
zvuky potichaly…
Kresba dřeva na trámech nad Latydarovou hlavou vystoupila
z šera… Probral se.
Kdovíkolik času uběhlo od doby, kdy upadl do polospánku. Asi
dost. Zdejší se už vrátili od obřadů. Na dvoře zapálili ohně, vynesli
stoly, jídlo, pití. Bavili se spolu, bezstarostně, vesele a nahlas. Ozvaly
se bubny, píšťalky. Nějaká děvčata se smála. Chystala se k tanci. Při
každém jejich pohybu zachřestily kovové přívěsky na krku, zápěs-
tích, kotnících, na volných pásech spuštěných až k bokům.
Latydar se s obtížemi nadzvedl na lokti a rozhlédl se po komnatě.
Hanuer právě zavřela okno a teď přikládala do krbu. Honosnou
čelenku už odložila, vlasy stočila kolem hlavy. Na prahu postával
Séned‑Mar a čekal na sestru.
Všimli si, že se jejich host pohnul, a obrátili se k němu téměř
zároveň. Dva cizí lidé, a jeden z nich muž, kterého Latydar ještě
včera pokládal za nepřítele. Dva cizí lidé, k nimž najednou pocítil
nečekanou náklonnost. K oběma.
„Probudili jsme tě, vzácný pane,“ řekl Séned‑Mar s lítostí, která
teď kupodivu Latydarovi nepřipadala neupřímná.
„Ne, neprobudili.“

– 312 –
 Znova se položil. Sklouzl pohledem od nich k oknu. Díval se ven
a dlouho mlčel. Sourozenci si už mysleli, že zase usnul, když se ozval
znova. „Nespal jsem. Naslouchal jsem dnešní noci. Nad zemí se nese
mnoho hlasů. Hledal jsem mezi nimi ty, co promlouvají ke mně.“
„A našel jsi je, pane?“ zeptala se Hanuer.
Otočil se k ní s jedním ze svých kratičkých úsměvů, u něj tak
vzácných, které docela stíraly z jeho rysů chladnou odtažitost.
„Nevím,“ odpověděl. „Snad.“

– 313 –
 Sedmnáctá kapitola

„Řeklas mu o tom?“
Hanuer mlčky zavrtěla hlavou a pokračovala v loudavé chůzi po
bratrově boku, oči stočené k zemi, jako by zkoumavě pozorovala
dokvétající pomněnky a rašící šarlatníček na břehu potoka, kde se
procházeli. Ve skutečnosti znova zvažovala své rozhodnutí Korne-
lakovi nic neprozradit.
„Proč? Měl by to přece vědět!“
Ochočená vydra zmizela pod hladinou za lákavým zábleskem
stříbrného šupinatého těla. Hanuer se zastavila a začala si bosou
nohou hrát s kamínkem.
„Zítra odjíždíme,“ připomněl trochu zbytečně rytíř.
Kamínek žbluňkl do vody.
Obrátila se od řeky k thušskému pralesu, chladně vydechujícímu
mokrou vůní loňského listí tlejícího ve stínu lepkavého mladého
větvoví, houbovou syrovinou a lišejníky, na něž právě tu a tam praží
odpolední slunce.
„Máš strach, že by se ti vysmál?“
„Ne!“ Něco podobného ji ani nenapadlo a bratrova obava jí při-
padla nesmyslná. „Je to příjemný člověk,“ dodala.
„Příjemný člověk?“ bratr se upřímně rozesmál. „Leda k tobě,
Han! Přál bych ti zažít s ním tu cestu z Yzaru, co jsem zažil já.“
„Za to si můžeš i ty sám,“ opáčila s lehkým pokáráním.
„Ale no tak, nedurdi se hned! Já vím, že ty sis s ním poradila líp než
já. A na mou věru, možná jsi tím pomohla Rozemsku a Dharid‑Nyrovi
víc, než tušíš.“
„Snažila jsem se. Zmohou‑li něco slova…“
Ano, snažila. Nebylo to však obtížné, jak se snad bratr domní-
val. Hanuer byla bystrá a velice rychle pochopila, že Latydar je jí

– 314 –
z nějakého neznámého důvodu nakloněn. Naslouchal jí, když mlu-
vila, když vyprávěla, napohled mimoděk zaplétala do nezávazných
útržků příběhů vysvětlení, obhajoby… Všechno, co chtěla, aby se
dozvěděl panovník velké a mocné sousední země, s níž Hanueřina
vlast vedla válku, země, která téměř vykrvácela rozemskýma ru-
kama. Popravdě Latydar brzy pochopil dívčin záměr. Ani on nebyl
hloupý. A byl‑li od přirozenosti přímý, zkušenost, jíž za léta nabyl,
ho naučila podezíravosti. Nepřehlédl dívčinu hru.
Ale přijal ji. Dokonce otevíral Hanuer nové a nové možnosti
k tomu, aby mu pověděla, co si přeje povědět. Vždycky, když zavá-
hala, jak dál, položil otázku. A naslouchal dívce nejen z laskavosti.
Sám byl velice uzavřený.
Trynský král. Znala několik písní od míarských harfeníků, které
byly složeny o Latydarově otci a potom o něm samém, poněvadž
trynští vládci byli součástí míarské naděje na záchranu z moci
vlastních lidí. Dráždily ji ty písně. Neměla je ráda. Bála se záchrany
z ruky cizince, jenž nikdy nepochopí to nevyslovitelné blíženectví
bláznivé odvahy a závratné úzkosti, té prapodstaty nevypočitatelné
rozemské krajiny. Bála se krále, který po právu zvítězí a pod vznos-
nými praporci, ve stříbře a zlatě, pyšný muž na pyšném válečném
koni, přijde a trestaje zlomí, co mělo být pouze očištěno.
Proto na rozdíl od mnohých přátel chápala tak dobře, proč na
samém konci války, jíž se léta úzkostlivě stranil, vzal Dharid‑Nyr
do ruky meč a postavil se po bok vlastním nepřátelům. Vedl ho
stejný strach, jaký cítívala Hanuer. A kdoví o koho z nich se otřel
jako o prvního.
Trynský král. Pod Yzarem srazil Dharid‑Nyra za sedla a svůj
meč potřísnil jeho krví. Stejný meč, jenž nyní leží, odpočívaje, pod
střechou Hanueřina domu. A Hanuer ho může nepovšimnuta povy-
táhnout z pochvy, až k podivu skromné, a po jeho jílci s podobami
havranů přejíždět prstem. Po jílci i po čepeli… Zabolelo to. Na ostří
zůstala šarlatová kapička…

– 315 –
 Moje a tvá krev na téže čepeli, a přece nesmísitelné, navždy
oddělené, Dharide.
V té chvíli jí v duchu proběhla jak splašené stádo léta jejího ži-
vota. Co Hanuer pamatovala, byl jí nablízku bratr – a Dharid‑Nyr.
V divokých dobách vyrůstala Hanuer. Ještě jako holčička se naučila
léčit rány, vždyť dvorec jejich báby nejednou skrýval tajemné hosty
čekající, až je některá z míarských lodí odveze k záchraně. Mívali
za sebou mnohé útrapy, ti krátkodobí hosté, které do domu přivá-
děl Séned a jeho družina kdovíodkud, často z veliké dálky vonné
zkrvácené stepi. Nevyhnulo se jim neštěstí, sedělo jim na dně duše
a vyhlíželo tu a tam z očí zábleskem temnoty, který rozteskňuje
a uvádí do rozpaků nad vlastní bezmocí. Nevyhnuly se jim ani
nemoci a rány. Hanuer se učila od báby, ale brzy Visnino pečlivé
ranhojičství přetavila v umění. Byliny, stromy, drahé kameny i ci-
zokrajné přísady se jí pod rukama měnily v úlevu a zkonejšení.
Tohle ji Visna neučila, ani by to nedokázala. Hanuer dostala dar
naslouchat věcem a sílu přimět je sloužit podle její vůle.
Začalo jí být třeba nejen v domě na pobřeží. Bratr přetvořil
Útočiště, dědictví po otci, odlehlé a dokonale chráněné pralesem
a skalním hřebenem v místo pro ty, kdo se potřebovali stáhnout
pouze nakrátko. Kdo si nepřáli odejít za moře, nebo to ani udělat
nemohli, poněvadž je doma držela povinnost. Podobných doupat
vzniklo v rozemských zákoutích mnoho a většina z nich přestála
zlé doby bez prozrazení, tak bedlivě byla vybrána a tak bedlivě
střežena.
Dvorce, tvrzičky, na první pohled opuštěné rozvaliny zapadlé do
jezeřin, do kopců, do soutěsek, do pralesa nebo mezi útesy nabízely
obvykle spočinutí tehdy, když někoho z míarských psanců zranění
utržené v bitce přistrčilo před tvář smrti. Potřebovali ruce ranho-
jiček, mezi něž patřila Hanuer.
Pro mladičkou dívku to znamenalo několikadenní cesty mezi
Přímořím a Útočištěm. Noční cesty. Cesty matoucí pronásledova-

– 316 –
tele. Bláznivé cesty po boku bratra, s nímž se naučila souznít beze
slova, po boku jeho lidí. Stín mezi stíny, vlk mezi vlky, vítr a hřívy
ženoucích se koní, déšť ve tváři, zatékající za kabátec, srpnová
souhvězdí, jitra s travou pochrupávající v mraze…
Séned ji nechával v Útočišti a mizel na pár dní, aby se pak zase
vrátil a doprovodil Hanuer dolů k moři.
Za nocí plíživých, kdy jim běžela v patách sama smrt, se v Ha-
nuer probouzela krev jejích rozemských předků, krev nezkrotných
šelem s potěšením větřících nebezpečí, radujících se z každé kličky,
z každého zmatení stop.
Zato za dnů, kdy vyšla z domu své báby na trh provázena služkou,
vypadala jak mírné stvoření, jako gazela brouzdající mechem. Přes-
to si jí každý musel všimnout. To, že se nesla s hrdostí nezvyklou
u rozemských žen, to, že kráčela s neuvěřitelnou lehkostí, i po tvrdé,
hrbolaté dlažbě jak po kobercích. To, že její vlasy, nikdy nepokryté
rouškou, blyskotaly mědí a zlatem.
Vybírala na tržišti rybu jako druhé, ochutnávala vychvalované
ovoce, dělala spoustu těch nejobyčejnějších věcí a nejobvyklejších
pohybů – a přece přišla‑li Hanuer, přehlédl by ji leda slepý. Lidé
říkali, že se do ní vtělila ztepilost a půvab dávné pramatky, jejíž
jméno Hanuer nesla. Zároveň se ovšem šeptalo, že je dívka zpupná,
že ji zkazila bába‑Trynčanka, které vlastní manžel upřel výchovu
synů a ani k vnukům by neměla právo, kdyby na počátku války
neovdověla. A navíc je snad Hanuer dokonce míarská. Přesto od
chvíle, kdy dívka oslavila čtrnáct let, neminulo novoluní, aby někdo
nepřišel žádat o její ruku. Nepřicházeli jedině tehdy, pokud se dívčin
poručník, starší bratr, zrovna toulal kdovíkde a nebylo žádat koho.
Zametali před Séned‑Marem zem čepicemi, pronášejíce přitom
po starém obyčeji obřadná slova. Nabízeli za Hanuer tolik, že ze
Séned‑Mara mohl být zámožný člověk. Odmítal všechny uctivě, ale
rozhodně. Nazvali ho Pyšným a v nejednom vzbudil nenávist. Nako-
nec ho obvinili. Musí být míarský, neboť popřává své sestře příliš-

– 317 –
nou svobodu ve výběru muže, což se příčí starému obyčeji a hanobí
zvykové právo předků. Séned‑Mar se tehdy zachránil jen díky pomoci
Dharid‑Nyra, stavitele lodí. Toho lidé kupodivu z náklonnosti k míar-
ským nepodezírali, ačkoli věděli, z jaké rodiny pochází, anebo právě
proto. Kníže Nyr měl pověst muže na svůj věk velmi rozvážného
a opatrného. Za zády ho tu a tam osočovali z vypočítavosti, do očí by
mu to však nikdy neřekli – báli se ho, vládl nad lidmi zvláštní mocí.
Poté co bratr vyvázl ze smrtelného nebezpečí, začala se Hanuer
lidí stranit. Přestalo ji být vídat na tržišti, na slavnostech. Vycháze-
la‑li, vyhýbala se nejrušnějším místům. Snažila se lidem sejít z očí
i z mysli a poněkud se jí to zdařilo.
Nechtěla se vdát, i když nemusela vybírat jen z těch, kdo si ji tou-
žili koupit jak ušlechtilou klisnu do své stáje. Mezi jejími vlastními
přáteli by se našel mnohý, kdo by ji nade všechno rád viděl po svém
boku. Odmítala jejich vyznání stejně rozhodně, ačkoli laskavěji, jako
její bratr ostatní.
Nechtěla se vdát za nikoho z nich. V duchu se dávno zaslíbila
jedinému člověku – a snad pouze bratr vytušil komu, dokonce před
paní Visnou to Hanuer pečlivě skrývala.
Znala ho od své nepaměti. Vždycky náležel k jejímu životu.
Vždycky k němu měl patřit. Už jako děti si spolu hrávali pod ka-
menným loubím, kde se i v parném létě držel příjemný chlad. Se-
děla na obrubě nádržky s vodou a sledovala, jak se s jejím bratrem
učí šermovat dřevěnými meči. Byla maličká a oni velcí, vzdálení,
obdivuhodní. Nestačila jim. Často jí utíkali, překážela jim v létech
jejich dospívání, překážela těm dvěma, co se už dívali jinam, těm
dvěma zbožňovaným bratrům. A jindy se k ní vraceli. Každý byl jiný,
a přece se jeden jak druhý zdržovali s hloupým děvčátkem vedeni
ochranitelskou něhou. Hanueřin vlastní bratr Séned a knížecí syn,
chlapec bez domova a rodiny, jenž hluboce přilnul k sourozencům
z chudého, bezvýznamného rodu, pyšnícího se pouze pochybným
spojením s prastarou legendou.

– 318 –
 Vracívali se k děvčátku se zodpovědnou starostlivostí, v dobách,
které nespěchají na děti, aby dospěly, nezvyklou, ale častou v letech
podobných těm, v nichž rostli oni.
Opírala se jednomu, nebo druhému o rameno, oni se živě bavili
o nesrozumitelných věcech a mladičký kníže pro ni šikovnýma
rukama vyřezával panenku z voňavého synrachového dřeva.
Sestřička. Malá sestřička, které vyráběl hračky, kterou vysazoval
na koně. Tou pro něj zůstala.
Zatímco její dětské zbožňování začalo s ubíhajícím časem rozli-
šovat v lásce k oběma bratřím a neomylně přerostlo v dívčí zamilo-
vanost k tomu nevlastnímu, on v ní dál nic víc než o mnoho mladší
sestru hodnou něžné pozornosti nepoznával.
Ztrácela vedle něj svou ráznost, rozhodnost i jistotu – a on jí
nabýval.
Pro ni dávno nebyly jeho ruce jen těma rukama vyřezávajícíma
panenku, když ji chytil kolem ramen a stáli spolu na přídi nové lodě.
„Tuhle loď dám tobě, Hanuer! Povedla se mi, nezdá se ti? Cítíš,
jak nádherně sedí na vodě?“
Cítila. Cítila teplo jeho dlaní, jejich dotek na své kůži. Cítila, jak
celý voní mořem, solí, větrem, pryskyřicí. Stál jí za zády a neviděla
mu do obličeje, ale dokázala by ho vypodobit zpaměti, rys po rysu,
v tom nadšení nad lodí vzpínající se pod jejich nohama, obdařenou
silou a nedočkavostí divoké stepní klisny větřící svobodu v široširé
krajině. V tom nadšení, v němž Hanuer mimoděk přitiskl k sobě.
Hanuer, malou Hanuer, sestru, pro niž vystavěl tuto loď.
Držel ji pevně a  Hanuer se hlava zatočila, z  větru a  z  moře
a z pleskání plachet, z houpání paluby, zaklonila rusou hlavu a smá-
la se samým štěstím. Smála se nahlas, smála se, aby ji zaslechli
buřňáci pod oblohou.
„Tak nádherně se směješ, Hanuer, nikdo se neumí smát jako ty!“
obrátil ji k sobě, aby pohlédl do tváře zrůžovělé větrem.

– 319 –
 A potom ozdobil příď dívčí postavou, která se směje, směje a září
vstříc nevypočitatelnému moři. Podobu jí však vtiskl stejnou jako
ostatním svým lodím.
Měl ale rád tu loď, jako měl rád svou sestru Hanuer. Chlubil se
tou lodí. I před dívkou, do níž se zamiloval.
„Ano, je krásná. Jak hezky se směje,“ řekla a on ji políbil do čer-
nočerných vlasů.
Bolelo to. Hanuer žárlila k nerozumu, trápila ji závist a zápasi-
la se záští. Tehdy ji poprvé začala zmáhat únava z divokých cest
vedoucích mezi Přímořím a Útočištěm, tam a zpátky. Smrtelná
únava. Schovávala rozpálený obličej do ostré koňské hřívy, vdecho-
vala pach zpocené zvířecí kůže a ptala se sebe sama stále dokola
proč ona, proč právě ona – a ne já? Co chybí mně a přebývá té až
podivuhodně obyčejné dívce? Proč si ji vybral, když ji ani nezná,
když ani výjimečně hezká není, když dokonce nepatří ani k nám,
k míarským?
Zasnoubil se. Přišel jednou do Visnina domu, jak míval ve zvyku,
za soumraku, aby lidé nevěděli, a šťastně se tím chlubil.
„Co na to povíš, Hanuer?“ vyptával se radostně, čekaje obvyklou
vstřícnou odezvu. Dávno neví, co mu tenkrát odpověděla, sestra
Hanuer. Sličná pro ledasjaké oči, jenom ne pro ty jeho, jediné, na
jejichž obdivu jí záleželo.
Přespříliš sličná i pro ty dračí temnotemné zorničky, které ji
pronásledují s vytrvalostí posedlého…
„Dej mi ji!“ žádá Séneda synovec správce Přímoří.
„Nedám.“
„Vezmi si mě!“ prosí dívku.
Hanuer vrtí hlavou.
„Nesvolíš‑li, přestanu se ptát!“
Kolik takových výhrůžek už slyšela. Jen tyto však nebyly plané.
Vtrhl do jejich domova uprostřed noci s padesáti žoldáky, které
mu poskytl jeho strýc, když odmítnutý nápadník tvrdil, že vypátral

– 320 –
míarské hnízdo. Ani nevěděl, že mluví pravdu. Pobili všechny, kdo se
postavili na odpor, služebnictvo, čeleď. Paní Visnu sťali aseganem.
Zaplavili krví kamenné podloubí, voda v nádržce zrudla. Vyrabo-
vali dvorec. Hanuer nenašli, byla v té době právě v Útočišti. Zato
nad ránem se jim podařilo zajmout Séneda vracejícího se z noční
výpravy. Mučili ho, chtěli, ať prozradí sestřin úkryt. Neřekl jim nic.
Ani tehdy ani později. Vypálili mu oko. Druhé ušetřili jen proto, že
se lekli, aby jim zajatec na místě nezemřel. Vždyť rytíř byl jediná
kořist, kterou mohli nabídnout správci žádajícímu míarské vězně.
Hanuer se o  té hrůze dověděla teprve po několika dnech.
Dharid‑Nyr přijel místo Séneda do Útočiště. Sám, jako sám vykonal
trest na člověku, jenž přinesl zkázu domu, který se stal součástí
i Dharidova vlastního, těžce, z nicoty vydobývaného domova. Po-
čkal si na vraha se dvěma svědky na osamělé stezce a střetl se s ním
po rytířském právu. Na předloktí měl ošklivý, špatně ošetřený šrám.
Séned‑Mar skončil v kobkách správcovského hradu a nebylo jak
ho dostat na svobodu.
Hanuer plakala. Kníže ji konejšil mlčky, rozhořčený sám na sebe
pro neschopnost jí účinně pomoci.
Potom už zůstala v Útočišti natrvalo. Na pobřeží si většina sou-
sedů myslela, že dívka zahynula v domě se svou bábou, anebo že ji
útočníci odvlekli kdovíkam. Propadla se do vzpomínky.
Brzy nato vtrhli Trynští přes hranice. Míarští v očekávání konce
války přestali prchat z otčiny. Dharid‑Nyr odešel bojovat. Hanuer
byla z mála míarských, kdo jeho rozhodnutí pochopili, snad že mu
důvěřovala víc než sobě.
Černovláska, s níž se kníže zasnoubil, čekala půl roku. Pak se
vdala. Hanuer čekala dál. Čekala na oba své bratry, zakazujíc si
pomyšlení, že by se mohli nevrátit. Unavená, pobledlá Hanuer, s ru-
kama plnýma vysilující práce, poněvadž Útočiště zůstalo úkrytem
míarských až do samého konce.

– 321 –
 Vrátili se oba. Válka, delší než dívčin život, skončila. Všichni tři se
trochu změnili. Pouze o krůček, ale nebylo lze ho vzít zpět. Změnil
se i zrak mladého knížete – snad že ji tak dlouho neviděl, snad že se
naučil vnímat jinak, postřehla Hanuer poprvé odlesk vlastní krásy
v jeho napůl překvapeném pohledu. Ne už sesterské krásy, jíž se
muž pyšní, ale krásy, jíž je proč se kořit.
„Jak jen jsi zkrásněla, moje Hanuer!“ řekl jí. A ona se zase smála
samou radostí.
A potom znova odešel. Tentokrát navždycky. Náhoda, doba,
vlastní schopnosti ho vynesly na místo, které mu odjakživa nále-
želo, ba ještě výš. Daleko od děvčete, jež mu za sestru určila tíseň
a osiřelost.
Míarští oslavovali. Zpívali na návrších. Tančili večer kolem ohňů.
Dostalo se jim neuvěřitelného požehnání, získali svobodu a na trůn
svých trýznitelů a vrahů dosadili krále z vlastního středu.
V den Dharid‑Nyrovy svatby a korunovace to vřelo v Útočišti
nadšením.
Hanuer utekla do pralesa. Ležela v loňském listí tváří na slože-
ných rukách a myslela si, že se víc nezvedne, že z ní život vyprchá
pod kořeny stromů. Ležela tak celou noc. Séned byl s Dharid‑Nyrem
v Yzaru, kam Hanuer jet odmítla, a ostatní uprostřed hostiny a oslav,
zpití radostí víc než medovinou, Hanuer ani nepohřešili.
Ráno se těžce zvedla. Neumřela, pouze jak by cosi hořce dodýcha-
lo v ní. Zamířila k domu. Lidé, unavení celonočním veselím, a přece
netoužící po spánku, poslouchali potulného pěvce. Slova dávné báje
se ozvěnou zmnožovala, odrážejíc se o rozbřeskem světlající zeď
pralesa…
Před několika dny, přejíždějíc prstem po ostří meče trynského
krále, vzpomněla si Hanuer na ten okamžik. Ale nevybavila si, co
tenkrát harfeník zpíval, i když si myslela, že svítání onoho dne nikdy
nezapomene, tak ostré byly hrany vzcházejícího slunce, tak ostrý
stín, tak ostrá bolest. A zapomněla.

– 322 –
 I teď, když s bratrem došla až poblíž místa, kde tehdy proležela
celou noc dlouhou jak století a kratší než mžiknutí oka, vybavila
si pouhé obrysy tehdejšího času, přestože bolest zůstávala stále
nadosah.
„O čem přemýšlíš, Hanuer?“
„Jen tak,“ pousmála se.
Hodil do potoka další kamínek.
„Nemám mu o všem povědět sám?“ zeptal se.
Chvilku jí trvalo, než se upamatovala, že jejich rozhovor začal
u trynského krále a bytosti, která ho provází.
„Ne, asi ne,“ zavrtěla hlavou. „Někdy je třeba, aby čas dozrál jako
jablko k utržení. Vztáhneš‑li k němu ruku příliš nedočkavě, nezís-
káš, co by stálo za víc než hořkost zklamání.“
„A promeškáš‑li pravou chvíli?“
Trochu bezradně pokrčila rameny.
„Jablko spadne do trávy a shnije bez užitku,“ odpověděl si sám.
„A ty přesto nechceš trynskému králi prozradit…“
„Netrap mě! Hodně jsem o všem přemýšlela, ale nakonec… Zdá
se mi, že až ta správná doba přijde, pokud přijde, měl by to poznat
on první. Průvodci jsou bytosti, do jejichž záměrů prý není radno
zasahovat, jestliže to sami nedovolí.“
Nesouhlasil s ní. Ale jistý si nebyl. Ani Hanuer si nebyla jistá.
Jenže rozhodnutí se už nemohla vyhnout, a tak se nevyhýbala.

* * *

Krajina, na kterou shlížel z vrcholu hřebene, oddechovala jako

ohromné zvíře spokojeně odpočívající v paprscích odpoledního
slunce. Na východě a na severu se otevírala do bezkonečné dálky,
mírně zvlněná, hebce rozevlátá vysokou bujnou travou, která už
vyhnala stébla, začínala kvést a v závanech větru dýmala pylem.
K jihu klesala do šedomodrého oparu prozrazujícího zkušeným

– 323 –
očím blízkost moře. Na západ prales, o němž se vyprávěl nejeden
příběh i v Latydarově rodišti. Jeden z králových předků jím prý před
dávnými lety projížděl na cestě za nevěstou. Hranice.
Latydar stočil zrak od pralesa zpátky k otevřeným obzorům Ro-
zemska. Nepřemýšlel, jen vnímal tu zemi, která jakoby přátelsky sto-
čená ležela u jeho nohou. Byla to tatáž šelma, jejíž děti se vrhly jako
sběř na hrdla svých sousedů, jako povodeň a požár na jejich domovy,
jako bolest, bída a smrt na jejich životy, jako prokletí a křivda na jejich
duše. Byla to tatáž šelma, a přece Latydara napadlo, zda kdyby teď
otevřela oči, probuzená z podvečerního klímání, nepostřehl by v nich
mimo zákmitu žádostivosti a nenávisti také průzračnost, deroucí se
na povrch odkudsi z hlubin, odkudsi z odloučenosti, potupy a ústrků,
odkudsi z vězeňských kobek, odkudsi ze smutku a mlčení.
Trynské panny chodívaly zjara k lesním pramenům, aby zpod
listí, zimními vichřicemi posrážených větví, zpod bahna splaveného
dešti a táním, zpod mrazem utržených břížků vysvobodily vodu,
ztěžka vyvěrající vzhůru. Když potom bublající vytryskla, zvedajíc
písek v nádržce, jako by kolem nově zablesklo.
Zaslechl za sebou kroky a otočil se. To Hanuer vystoupila na
návrší:
„Hledala jsem tě, pane,“ řekla.
Kývl, ale neodpověděl. Až po chvíli se ozval:
„Připadá mi, že tvá země je teď jiná, než jak se mi po léta dávala
poznat.“
Hanuer mlčela a Latydar se znova zadíval do krajiny. Aniž se na
dívku ohlédl, promluvil na ni tiše:
„Pověz, Hanuer, co by si přál tvůj bratr od trynského krále za
prokázanou službu?“
„Nic nechce, vzácný pane,“ odmítla dívka poněkud zprudka
a s lehkým rozhořčením, neboť měla za to, že jim tento člověk chce
zaplatit jako služebníkům, „svobodně a z přátelství k Dharidovi vzal
na sebe úkol doprovodit tě domů!“

– 324 –
 Postřehl mimoděk, že Hanuer v nestřeženém okamžiku vyslo-
vila jméno rozemského vladaře, jako se vyslovuje jméno kohosi
z nejbližších, znamenalo to však pro něj pouze utvrzení toho, co
už vytušil. Hanuer byla velmi sdílná, mohla‑li vznešenému hostu
přinést jakýkoli důkaz na obhajobu svého lidu, jakékoli vysvětlení.
O sobě nevyprávěla. Ale Latydar přece poznal z dívčiných slov víc,
než si přála.
Odvrátil se od krajiny ke své společnici, a potkal se tváří v tvář
s tou odzbrojující průzračností, již v náznaku nyní cítil i v nitru
rozemské šelmy a pro niž byl ochoten udělat, co by ho před pár
dny ve snu nenapadlo.
„Špatně mi rozumíš, panno. Nemluvím o měšci, o žoldu… Ptám
se, co si ty, tvůj bratr a váš přítel rozemský vládce myslíte, že by vaší
otčině mohl poskytnout trynský král, jako…,“ zaváhal a s lehkým
pousmáním dokončil, „pomoc při čištění pramene.“
Nepochopila, nač přesně naráží, patrně sledoval cestu vlastních
úvah, kterými se obíral, než dorazila. Ale na tom nezáleželo. Nabízel
dobrou vůli. Kolik znamenala dobrá vůle trynského vladaře pro
Rozemsko? Ne málo!
„Kdybys otevřel přístavy našim lodím, vzácný pane…“
„Přístavy lodím… a hranice kupcům,“ znova se od ní odvrátil.
Krajina zdvihla víčka, upírala na Latydara oči, bezelstně, důvěřivě
a bez poníženosti. „Bude to těžké,“ řekl konečně. „Jsou hroby, které
nezarostou travou během šesti let, ba ani dvojí trojí lidský věk na
to nestačí. Když jde trynský sedlák orat, vydává půda stále kosti
padlých. A někdy,“ dodal tiše, „přespříliš čerstvě páchne krví.“
„Ale Dharid‑Nyr s tím nemá nic společného, jen že je taky Ro-
zemčan. Moje ruce se ti taky zdají být od krve, vznešený pane?“
Odporovala hořce, jak se dotkl rány, již cítí nevinní o to víc, oč méně
si zločinci připouštějí vinu. Poněvadž někdo musí litovat.
„Nejen tvé ruce, tvá duše je čistá jak čerstvý sníh na vrcholku
hory Ker,“ odpověděl vážně, „a kdyby to tak nebylo, nemluvil bych

– 325 –
teď s tebou o tom, o čem mluvím. Mému lidu však bylo velmi ukřiv-
děno. Není rodiny v Trynu, která by neměla důvod proklínat. Nechci
ti ubližovat zlým slovem, ale je to tak. A Rozemsko…“
Nedokončil. Sklopila hlavu. Pomalu, pomalu, skoro tak zvolna,
jak zvolna se slunce sklánělo k obzoru. Rozemsko stále skrývá
hady, plazí se v jeho kamení – pouze dnes nemají dost odvahy a sil
uštknout. Zatím. Věděla o nich a věděl o nich muž po jejím boku.
„Netrap se, Hanuer. Udělám, co mohu udělat. A zdaří‑li se cokoli,
ať Dharid‑Nyr nezapomene poděkovat tobě.“
„Můj pane…“
Odmítl její dík. Přemýšlel o křehkých štěpech vysazených na
pláni šlehané vichrem, sněhem, vyprahlé sluncem. Uvažoval o tom,
zdali se udrží, zdali zakoření a prorostou všechnu půdu, zda po-
nesou ovoce. Ptal se sám sebe, nakolik smí uvěřit v jejich pravost.
Měl předně povinnost k Trynu, jenž mu byl svěřen. Ale to ne­
umenšilo povinnost nahnout se nad zanesenou studánku, ponořit
ruku do shnilého listí a přispět prameni, aby ho nezahltil rmut
a bahno.
Dolů ke stavení šli mlčky. Ve dvorci byl mírný shon. Chystala se
hostina na rozloučenou. Zítra pán domu, jeho přátelé i urozený
cizinec opustí údolí a všechno zase postaru potichne.
Z lesa se vynořila dvojice vysokých zvířat. V zapadajícím slunci
vypadala na vzdálené loučce přízračně. Jejich stíny se plazily čer-
ně po zemi, dlouhé, skoro obludné, jako rub k líci světlé křehkosti
štíhlých tvorů. Větší zvíře větřilo, pak se obě začala pást.
„Co je to? Divocí koně?“
„Ne,“ odpověděla Hanuer. „To jsou pralesní jednorožci. Jejich roh
vyhání jed z krve, z ran i pramenů. Když zpívají, dívají se vzhůru.“

– 326 –
KNIHA TŘETÍ
 První kapitola

Eistha Char se líně pohupovala v sinském kotvišti okukovaná zvě-

davým davem, který se sběhl na nábřeží, jen se novina o králově
návratu rozšířila po městě. Byla to krásná loď a přes veškeré ne-
přátelství, kterému se stěží mohlo vyhnout cokoli, co připomínalo
nedávnou válku, ji mnozí obdivovali. Vypadala vedle těžkých kupec-
kých korábů jako mladičká panna, již poprvé přivedli na slavnost,
a sličná tvář příďové sochy se usmívala se zasněnou bezelstností na
molo, na hradby pevnosti, na rozčilené, vzrušené lidi. Voněla solí
a chaluhami jako kterákoli jiná loď a v jejím ráhnoví usedali racci
stejně jako na ráhnech lodí ostatních.
Král zavítal nejprve do pevnosti. Zavřel se s panem Česetou,
městským správcem, a dopodrobna se ho vyptával na všechno,
co se událo v zemi, zatímco byl její vladař pokládán za mrtvého.
Pán nad Sinem a okolními usedlostmi dokázal svého krále zpravit
o všem poměrně přesně. Nejen proto, že v Sinu jako v jiných pří-
stavních městech se noviny zdaleka i blízka scházely jak nitky na
tkalcovském stavu, ale i proto, že pan Česeta byl bystrý a máloco si
nechal ujít, na máloco neměl vlastní náhled.
Krále uvítal s nadšením a upřímně pohnut. Vždyť patřil mezi
jeho zastánce. Zato na pětici Latydarových průvodců shlížel zprvu
s nepokrytým odporem. Rozemská válka vzala panu Česetovi mla-
dou manželku. Přesto se městský správce brzy podvolil vladařovu
přání a zákonu pohostinství. Povolal dokonce své dvě dcery, aby se
rozemským hostům věnovaly. Sám vyslal služebníka s radostnou
zprávou do Trynovce a potom dlouze rozmlouval s králem mezi
čtyřma očima.
Česetovy dcery měly sotva osmnáct let, byly dvojčata a tuze se
podobaly jedna druhé. Obě sněžné jak labutí peří, světlých, skoro

– 328 –
bílých vlasů a očí barvy jezírek, v jaká tají ledovce v domovině je-
jich matky, která před lety přišla do Trynu odkudsi ze severu. Byly
plaché a křehké, ale zdaleka ne hloupé. Dokázaly přijmout i tak
podivné hosty, jaké jim přivedlo toto ráno, s jemnou vznešeností,
bez ohledu na to, že měly z cizinců ve skutečnosti strach.
Rozemští úzkost dívek vycítili, snad o to spíš, že kromě Séned‑Mara
neznali trynsky ani slovo a musela jim vystačit gesta, tón hlasu, po-
hyb bílé šíje, když se půvabná hlava s nevídaně světlou korunou vlasů
plaše odvrací, tížena jakousi krutou vzpomínkou.
Podivné snídání v sinské pevnosti potkalo rozemské šlechtice.
A možná jim nebylo méně úzko než dcerám pana Česety, snad
naopak víc, třeba jinak. Nejraději by se vrátili na Eisthu Char
a zvedli kotvy, nebo alespoň trávili čas s lodníky, kteří zůstali na
palubě.
Séned‑Mar však určil jinak. Měli doprovodit rozemského krále
až do sídelního města. Teprve tam totiž, při zasedání zemské Rady,
má být rozhodnuto, jestli se rozemským lodím otevřou trynské pří-
stavy. A proto je nutné snášet tíseň blízkou pokoření, která vyvěrá
odevšad, i z pouhé blízkosti plachých trynských dívek, které jim
nalévají víno a přitom snad myslí na matčinu krev prolitou rozem-
skýma rukama.
Dojedli. Latydar stále nepřicházel. Rozhostily se rozpaky. Nevrlí
psi ještě víc zneklidněli a museli být vyvedeni z místnosti, poněvadž
se začali na hosty osopovat. Nakonec, když už to bylo k nesnesení,
všiml si Séned‑Mar loutny pověšené na zdi. Ztopená ve stínu skrý-
vala se před cizinci, jen vyřezávaná hlavička na ně potměšile mrkala
zalitá pramínkem světla dopadajícího dovnitř skrze ozdobnou mříž.
Jedna z dívek postřehla rytířův pohled a chytila se ho jak spásné
myšlenky.
„Dovolíte‑li, zahraju.“
Sotva se však loutny dotkla, aby ji sňala ze zdi, vrátil se v do-
provodu pana Česety král. Rozhoupaný nástroj ťukl zvučně do

– 329 –
kamenné stěny, potom zkonejšeně zmlkl a znehybněl. Rozemští
rytíři i trynské šlechtičny vydechli úlevou.

* * *

Koně cválali, pokrývajíce se prachem. Pole s mladým obilím vyráže-

jícím stébla a na nich klasy, meze, stromy, Blata kolem ústí Modravy
do moře, vesnice, trnková křoviska, všechno rychle míjelo. Zraku
zbyl jen letmý dojem z barev a rozmazaných tvarů, lehce dotknu-
tých barvami, rozpitými v předletní křehkost.
Lidé, kteří zahlédli šlechtickou družinu ujíždějící k sídelnímu
městu, taktak rozeznali znaky na praporcích sinského pána Česety,
ostře pleskajících nad hlavami jezdců a zpěněnými šíjemi koní.
Latydar spěchal. Toužil se spěchem zbavit tísně. Tísně z návra-
tu domů, kde ho v prázdnotě komnat čeká spolu se vzpomínkami
zostřená bolest. Možná doufal během putování stepí, během cesty
po moři, že až se vrátí do Trynu, probudí se z hrozivého snu. Že
vejde do bran svého paláce a Halýša mu vyběhne naproti, na rukou
dítě. Bláhovost! Zatímco byl pryč, nic se neobrátilo k dobrému, jen
odumírala naděje, připomínajíc špatně ošetřovaný štěp.
A přál si snad setřást i to zvláštní pohnutí, které se ho zmocňo­
valo od chvíle, kdy se nohou znova dotkl rodné země, která se
k němu vstřícně obracela, po týdnech potupy, po týdnech bezdo-
moví žádoucí jako málokdy. Zvedala se od moře k mírným kopcům,
vlnu za vlnou, nikde jednotvárnost rozlehlých rovin, ať pohlédneš
kterýmkoli směrem, tvé oko se zachytí na něčem jiném. Přitom
však stále otevřený, svobodný prostor, ničím nepřeťatý, ničím ne-
pokřivený.
Nakonec museli zvolnit, koně byli unavení. Slunce se přehouplo
přes poledne a pálilo. Nějaké dívky, co praly a bělily prádlo u Mod-
ravy, se zvědavě vztyčily od práce a pozorovaly jezdce. Byly u vody
samy, a přece by v jejich chování nikdo nenašel stín strachu. Připa-

– 330 –
daly si v bezpečí. Séned‑Mar si dobře všiml jejich bezstarostnosti
a bodla ho závist.
Latydar jel první, o dvě délky před svými průvodci, zachmuřený.
Teprve když se jim z vrcholu vyvýšeniny otevřel pohled na Tryno-
vec, dovolil, aby s ním ostatní srovnali krok. Mrak z ustarané tváře
pro tu chvíli zmizel. Jeho město. Latydar přejížděl očima po kamen-
né siluetě s výrazem ne nepodobným starostlivé něze a s pýchou.
Dokonce se otočil po rytíři Marovi, zvědav, zda vyčte v jeho tváři
obdiv, jejž si Trynovec podle Latydarova přesvědčení zasloužil.
„Nádherné město!“ řekl Séned‑Mar. A vyslovil to rozemsky, víc
k sobě než k mladému králi. Latydar spokojeně pobídl koně do
klusu.

* * *

Zpráva, že se král vrací, se Trynovcem rozšířila jak požár, přeska-

kujíc od prahu k prahu. Když Latydar vjížděl do městských bran,
rozhoupaly se zvony ve věžích chrámu, ozvaly se rohy z hradeb, do
výšky vzlétla hejna vyplašených holubů, ulice i náměstí se zaplnily
lidmi jako o velkém svátku. Sešlo se jich tolik, až se družina musela
místy davem téměř prodírat.
Latydar naslouchal nesčetným pozdravům poněkud udiven.
Postřehl v nich totiž nelíčené potěšení a radost. Nikdy ho Trynští
takto nevítali, ani po vítězném návratu z bojiště. Nikdy. Trynský
lid přece vždycky toužil po jiném vládci, jeho, Latydara, jen trpně
přijal a on se s touto skutečností nakonec smířil a vyrovnal, jako se
vyrovnal s ponižováním, jímž ho častoval vlastní otec. Uzavřel se do
pyšné lhostejnosti.
Také teď se v sedle napřímil, zdvihl hlavu a pokračoval v cestě
s odtažitým výrazem, pečlivě, ale vratce zastíraje vzrůstající pře-
kvapení.

– 331 –
 Jakýsi žebravý louteník začal starodávný chvalozpěv, jímž
Trynští vítali své vládce při návratu z dalekých nebezpečných cest,
ale pozměnil slova. Zpíval pak několik veršů stále dokola a dav se
k němu pozvolna přidával, hlas po hlasu. Než král dospěl k paláci,
jako by už zpíval kamennými ústy sám Trynovec:

„Buď zdráv, ty, kdo se vracíš,

ty, kdo se vracíš, vítr ve vlasech!
Vítej ve městě, které jsi z trosek vztyčil,
které jsi vybudoval na spáleništi,
které jsi obehnal pevnými hradbami!
Vítej ve městě bílých havranů se zlatými věnci!
S láskou volají tvé jméno,
jméno toho, kdo se vrací, vítr ve vlasech…“

Na schodech paláce stála dívka. Štíhlá, vysoká, plavá, v bílé svá-

teční říze. Několik kroků před ostatním dvorem. Odpolední paprsky
se protahovaly vysokým arkýřem boční branky a obtékaly její ne-
hybnou postavu.
Séned‑Marovi ta neznámá připomněla alabastrovou sochu věšt-
kyně Arksy, která zdobila Síň sněmů v Yzaru. Měl pocit, že nyní
hledí do živé tváře té bájné Rozemčanky, jejíž krása prý dokázala
probudit lásku i v srdci kamene a pobřežních skal, zato živí se pro
tu krásu v kámen obraceli.
Ale to už se dívka pohnula, vyrovnanost zmizela a napovrch
vyplulo dosud dobře ovládané rozrušení. Prostoupilo ji společně
s městem, s dunícími zvony. Rozběhla se ze schodů k Latydarovi,
který právě seskakoval z koně. Zapomněla pro ten okamžik, že
je správkyně a k jejímu úřadu se nyní nehodí utíkat přes nádvoří
a vztáhnout ruce ke králi v gestu napolo volajícím po objetí na
uvítanou.
„Latydare! Dnešek je požehnaný den, můj bratře!“

– 332 –
 Sevřel beze slova ty vztažené dlaně, ty dlouhé, půvabně tvarova-
né, stále prochladlé prsty. Cítil se zaskočen projevenou vroucností,
jíž u Veljany neuvykl, ještě víc než chováním lidí ve městě.
Dívala se na něj rozšířenýma očima. Pomalu se uklonil a políbil
ji dvorně na konečky prstů. Pak zašeptal:
„Taky jsi mi chyběla, Veljano. Ne, nesmíš plakat!“ Pohlédl na dív-
ku, usmál se a dodal žertem: „Co by pověděli moji skvělí dvořané,
kdybys plakala pro můj návrat?“
Vešli do paláce.
Rohy jeden po druhém umlkaly. Dunění zvonů zvolna sláblo.

– 333 –
 Druhá kapitola

Veljana měla dojem, že se do Trynu vrátil jiný člověk, než jakého

znala. Anebo odloučení, nabytá jistota o jeho smrti, všechno, co
se stalo za poslední měsíce kolem ní i v ní samé, nebo to všechno
způsobilo, že ho jen jinak viděla? Ať tak nebo tak, scházela jí dnes
odvaha mu příliš odporovat, i když se jí zdálo obtížné, ba nemožné
splnit jeho přání.
Potřebuji, abys poznala ty Rozemské, kteří přijeli se mnou, jako
jsem je poznal já, žádal ji. Třeba tě přesvědčí, jako přesvědčili mě, že
jsou spravedliví lidé a že je vlčice rozemské války dávila stejně jak
Trynské. Chci otevřít rozemským lodím naše přístavy, alespoň to,
poněvadž k otevření kupeckých stezek přes hranice ještě nedozrál
čas. Ale neotevřu je, leda se souhlasem Rady.
Zkusila vzdorovat. Nač potřebuješ mou podporu? Jsi král, můžeš
prostě poručit! Nikdy ses na mínění Rady neohlížel, pokud jsi ne-
musel – a v otevření přístavů ti Rada nemá jak zabránit! Poruč tedy.
Zavrtěl hlavou. Příliš bolesti přinesla válka a právem by se cítili
pohoršeni mnozí, kdyby nepochopili mé rozhodnutí, kdybych je
vynutil silou. Měli by za to, že zapomínám křivdy na nich spáchané,
že nedoceňuji utrpení a prolitou krev. Ani ty mě nechápeš a přiznej
si, Veljano, kolik je v mé zemi těch, kdo ztratili mnohem víc než ty
nebo já. Oni mají svaté právo na mé ohledy a právo žádat na mně
účty z každého rozhodnutí, které se týká Rozemska.
Ztratila jsem hodně, taky jsem ztratila, chtěla se ohradit v první
chvíli, ani netušíš kolik. Ale zarazila se.
A nakonec slíbila udělat, co bude v její moci a co jí dovolí svě-
domí.
Víc po tobě nežádám, pousmál se.

– 334 –
 Slíbila, co jí připadalo neuskutečnitelné, mluvit s těmi lidmi
slíbila.
Byl potěšen a jí to způsobilo radost, poněvadž teď býval většinou
mlčenlivě přísný a přiblížil se v té hranaté zarytosti napohled svému
otci, až se Veljaně vždycky srdce sevřelo nepříjemným zamrazením,
když to postřehla. Proč se jí ale nelíbila ta na povrch vystupující
příbuznost, to přiblížení k majestátu Velkého Lutavise, když přece
všichni mívali plná ústa vzdechů, že se Latydar otci pramálo podo-
bá? Copak ho také ona sama nejednou v duchu i do očí neosočila,
že nejedná dost královsky?
Možná se jí Latydar ve skutečnosti líbil víc dřív. Možná za změ-
nou, již na něm pozorovala, správně odhalila ukrývanou bolest,
hluchou samotu, která jí samé byla až příliš povědomá.
Na co myslívá ten, kdo se vrátil, aby byl s nečekanou vstřícností
uvítán cizími, ale musel se smířit se ztrátou ženy a dítěte? Nemluvil
o nich, poručil dál hledat, sám byl v Trynovci jak ve vězení, ba téměř
na mučidlech, připoután povinností. Vyhlížel den, kdy vsedne na
koně a bude ujíždět… Kam vlastně? Za svou smrtí nejspíš, děsila
se Veljana.
Přála si, aby konečně přijel Kierys, a doufala, že zpráva o králově
návratu už k němu dospěla a přivede ho domů každým dnem.
Přijede, jistě přijede, zpráva nezpráva. Slíbil své ženě, že se vrátí,
než se narodí dítě – a to na sebe nenechá dlouho čekat.
Už aby byl Kierys v Trynovci. Veljana se s ním potřebovala pora-
dit. Vždyť ačkoli se Latydar tvářil, jako by jeho únos do Rozemska
byl dopsaný svitek, kněžna nezapomněla, co jí nestřeženě prozradil:
že totiž Médorg z Dybna jednal s pomocí kohosi dalšího, nějakého
štíra skrytého pod královským prahem. Kněžna pátrala po zrádci
jak hladová liška po kořisti a byla den ze dne podezíravější.

* * *

– 335 –
Veljana seděla na kamenné lavičce pod loubím vnitřního nádvoří.
Příjemný červnový den odháněl mnohou starost, ne však všechny.
Zůstávala lehká, neodbytná pachuť na jazyku. Dívka se bránila ne-
příjemným předtuchám.
To je z toho, o čem pořád přemýšlím. Přemýšlím a hledám. A ne-
vím nic, jako jsem nevěděla na začátku. Spiknutí, neznámí nepřátelé
v domě, kteří mají kdovíjaký tajemný důvod ublížit, dokonce zabít,
vlk unášející dítě… Kdyby za vším stál záměr jediného člověka, byť
opřený o pomoc Médorga z Dybna, byl by to záměr velice krko-
lomný. Krkolomná, složitá, nepřirozená cesta k cíli… vrací se mi
ta myšlenka, ne a ne se jí zbavit. Třeba jen na chvilku, abych si
oddechla, pročistila hlavu.
Uvědomovala si, že umanutě sleduje neustále tytéž k ničemu
nevedoucí stopy a není schopna se jich vzdát. Tak se jí vedraly pod
kůži. Kierysova matka, opakovala si, ano, Kierysova matka… Celá ta
věc sice vypadá jako práce nějakého pomatence a ona byla zcela při
smyslech, jenže kdoví. Staří lidé někdy pozbývají soudnosti. Čeho
všeho by byla schopna, aby usadila na trůn svého syna? Zabít krále,
odstranit jeho ženu, nechat do hradu dovést vlka a poštvat ho na
dítě? Bláznivé! Jenže někdo to být musel!
Veljana už vyslechla nebo dala vyslechnout spolehlivými lidmi
veškeré služebnictvo nebožky vojevodkyně. Nelehký úkol, vždyť
ani Kierys, ani Terža se o tom neměli dovědět. Veljana nechtěla
zranit své nejbližší přátele tak děsivým dohady, dokud nenabu-
de jistoty. A kromě toho zdaleka ne celé služebnictvo staré paní
zůstalo ve vojevodově domácnosti, natož přímo tady, v Trynovci.
Vojevodkyně byla velkorysá, svým nejvěrnějším odkázala tolik, že
mohli odejít ze služby a postavit se na vlastní nohy. Trvalo týdny,
než Veljanini lidé našli všechny a promluvili s nimi. Opatrně, aby
nevzniklo podezření… A výsledek? Žádný! Co se taky dalo čekat?
Viník, byl‑li mezi těmi lidmi jaký, by se podřekl leda náhodou…

– 336 –
 Možná je to tak dobře. Vojevodkyně je mrtvá a Latydarovi nic
nehrozí. Jenže… Kdybych tak věděla určitě, že je nebezpečí skutečně
zažehnáno! Kdyby ten dojem, že pod prahem se pořád skrývá štír,
byl pouhým výplodem mé předrážděné mysli!
A taky Latydar potřebuje znát pravdu o ženě, o dítěti…
„Buď zdráva, urozená paní!“
Obrátila se k tomu, kdo ji vytrhl z nikam nesměřujících úvah,
s úlevou. Náhlé vyrušení jí bylo příjemné. Stačil však jediný pohled
a potěšení bylo vystřídáno rozladěností. Ten, který ji zdravil, sklá-
něje se k zemi po způsobu cizinců, byl velitel Rozemčanů. Spěšně
se rozpomínala na jeho jméno.
„I ty buď zdráv, rytíři Mare.“
Byl by ji po dvorném pozdravení opustil, kdyby si dívka v tu chví-
li nepřipomněla slib, který dala nedávno Latydarovi, a s neslyšným
povzdechem se nepodvolila povinnosti.
„Napadlo mě,“ řekla, „zdali by sis nepřál blíž poznat Trynovec.
Třeba bys mě doprovodil na tržiště a do chrámu?“
Stará, tisíckrát zopakovaná záminka k bližšímu rozhovoru s ně-
kým, s nímž ani nevíme, co si máme povídat. Odmítnout mohl stěží,
to by mu nedovolil dobrý mrav, mají‑li Rozemčané jaký. Séned‑Mar
ovšem odmítat rozhodně nemínil. Naopak přivítal kněžnino pozvá-
ní s až příliš očividnou radostí. Dali si tedy osedlat koně a provázeni
třemi služebníky projeli rozrůstajícím se městem. Kněžna nemluvi-
la, potýkajíc se s nechutí ze společnosti, již přijala. Také rytíř mlčel.
Neslušelo se bavit paní, která dávala najevo odpor k rozhovoru.
Teprve když pod chrámovým vrchem seskočili z koní, dali je na
starost služebníkům a pěšky vystoupali nahoru, dívka konečně pře-
mohla sama sebe a začala se svého průvodce vyptávat na Rozemsko.
Ukázalo se, že povětšinou nemluvný Séned‑Mar je dobrý vypra-
věč, když mu na věci záleží. A na tom, co si myslí urozená dívka,
která k němu teď se vzrůstajícím zájmem obracela ušlechtilou tvář,
mu záleželo velice.

– 337 –
 Vyprávěl o lodích, malých a hbitých jako ještěrky, o nočních ces-
tách stepí, otčinou tajemných bytostí, o úsvitech po bouři, o bitkách
v skrytých úžlabinách, o pronásledovatelích, o Útočišti, o vladaři,
který býval stavitelem lodí. Smál se honičkám, v nichž byl on sám
štvanou zvěří.
Jako by před Veljaninýma očima otevíral okenice do světa,
o němž netušila, že vůbec je. Světa svobodného a plného života, po-
dobného člověku, jenž do něj patří a mluví o něm. Bez vychloubání,
s nepochopitelnou, prostou samozřejmostí se mimoděk přiznává
ke skutkům, o nichž by trynští kronikáři psali hrdinské básně na
nejlepší, nejjemnější pergamen.
Otevřená, veliká země, divoká, tvrdá, krutá, nádherná, velkorysá,
mstivá, s duší vichřice, horoucí, nebo ledová, nic mezi tím. Země
rozhodnutí na život a na smrt. Plná půlnočních temnot, plná poled­
ního světla.
Temnoty Veljana znala dobře. Ty čpěly bolestí jejího vlastního
lidu. Světlo zahlédla poprvé. A udivilo ji, jako ji udivil muž, v němž
se zrcadlilo jak v průzračné mořské vodě při pobřeží.
Vrátili se do hradu až za soumraku, téměř promočení, poněvadž
pozdě postřehli, že se blíží déšť. Veljana odkládala plášť, který jí
půjčil rozemský rytíř, sotva spadly první kapky. Byla zamyšlená
stejně jako před vyjížďkou do města.
Ale na nebožku Kierisovu matku a její vinu nebo nevinu v té
chvíli rozhodně ani nevzpomněla.

– 338 –
 Třetí kapitola

Ruka se jí nezachvěla, když plnila pohár. Červené těžké víno odrazi-

lo jas loučky v držáku na zdi a pětinásobný plamen svícnu na stole,
až se usadilo, zčernalé, zrádné.
Nalila také do druhého poháru, křehčího a drobnějšího. Děťátko
pod jejím srdcem se prudce pohnulo, jako by ji chtělo pozdržet.
Nebo pobídnout? Chvíli odpočívala s přimhouřenýma očima, snad
znejistělá, snad přemáhající rostoucí rozrušení.
„Dones ještě studenou pečeni,“ poručila služce, aniž se k ní otoči-
la, „a potom počkej na krále v předpokoji. Uvedeš ho hned. Neloudej
se, bude tady brzy.“
Dívka poslechla beze slova, dveře měkce zapadly. Kněžna posta-
vila na stůl konvici s vínem. Ale poháry zatím ponechala na oken-
ním rámu. Proti černotě dusné letní noci se přátelsky oblily. Cvrčci
v kamenných zdech, v trávě, v korunách stromů, obloha zhloubená
v nekonečno, letní noc… Najdeš snad lepší hodinu na přípitek s tím,
kdo se vrátil? Najdeš lepší okamžik k dopovězení toho, co dlouho
zůstává nedopovězeno?
Služebnice tiše přinesla zvěřinu dušenou na jablcích a zase
odešla. Kněžna stále sledovala nehybnou hladinu vína v pohárech.
Temněla v nich noc plížících se šelem, okřídlených dravců, jako je
ten, co sedí na cimbuří a zírá do okna divými zorničkami, plavý
v měsíci, lesklého peří, nevypočitatelný.
Bělostná ruka zmizela v záhybu širokého šatu a zas vyklouzla,
jako by měsíční srpek zapadl do mraků a opět vyšel. Líbezná tvář se
mírně naklonila, soustředěná na úkol, který je třeba splnit. Z hrdla
drobné lahvičky kanou kapky a hladina většího poháru se čeří. Ani
nejbystřejší smysly nočních tvorů nezachytí pach nebo ozvuk chuti.
Jako by voda kanula.

– 339 –
 Plavý pták na cimbuří vykřikl ostrým nepříjemným hlasem.
Ozvěna se odrazila od věže k věži, otírá se o hradební zdi. Kněžna
ji však snad ani neslyší.
Krásná ruka pozdvihla pohár a s rozmyslem mísí víno, sladké
a husté, přetékající kořeněnou chutí, omamné. Šest roků zrálo
k dnešní omamnosti, šest roků dozrávalo k vraždě.
Mohutná křídla rozvířila vzduch.
Pozorně mísí kněžna víno. Rychle tepe ptačí srdce.
Konečky perutí narazí do rámu okna, otevřeného vstříc noci.
Dva výkřiky se propletly v jeden, ten dravčí, zuřivě zlobný, ne-
přátelský, hněvivý – a ženský, čirý jak náhlá hrůza.
Dveře se rozlétly. Lidé, kteří se na okamžik zarazili na prahu,
zahlédli okřídlený pohyb vracející se do noci.
Do prken podlahy vsakuje kaluž vína podobná stydnoucí krvi.
Kněžna si přikryla obličej dlaněmi, na pravé ruce nehluboký
šrám zdobící se rubínovými krůpějemi. Vzlyká a vzlyká.
„Má paní!“ Latydar spěšně pokročil k mladé ženě a opatrně ji
vede přes místnost ke křeslu, zatímco roztřesená služka zavírá
okenice. „Má paní, upokoj se, prosím! Už je všechno v pořádku!
Nějaká hloupá sova. Dala se zmámit světlem, to se občas stává. Je
pryč, nevrátí se. Neplač, uškodíš si!“ Opatrně prohlíží šrám. „Nic to
není, hlavně se upokoj!“
Nikdy ho neviděla takto jako nyní, když před ní klečí a ustaraně
prohlíží poraněný hřbet její ruky. Nikdy ho takto neviděla. Vyvlekla
se nedůtklivě z jeho sevření, aby nepostřehl chvění, které teprve
teď začalo probíhat celým jejím tělem.
„Ano, nic se nestalo, jen trocha vylitého vína…“
„Nechám tě, ať si odpočineš. Přijdu jindy, ve vhodnější dobu.
Abys mi mohla povědět, cos chtěla dnes.“
Uklonil se jí s neokázalou dvorností, která jí vždycky připadala
neohrabaná.

– 340 –
 Dítě pod kněžniným poplašeným srdcem se znova nedočkavě
pohnulo.
Král odešel a Terža Zalatova zůstala sedět s očima polozakrytý-
ma víčky. Špatně utřené víno vsáklo do podlahy. V podhradí jedno
po druhém zhasínala světla.
Kierysi, kde se touláš, pospěš ke mně!

* * *

Vojevoda Kierys pojedl v hostinci a vyšel se projít kolem řeky. Stří-

brnice se v těch místech stáčela do oblin a kliček jako tělo velkého
mírného draka, vytvářejíc zákruty, mělké písčiny a stulíkové tůně,
nad nimiž se klonily koruny šepotavých starých vrb. Vlhká vůně
rdesna, rákosu a puškvorce prostupovala chladný večerní vzduch.
Měsíc zanechával stopy svých kročejů na vrcholcích stromů, na
podemletých březích, na říčních vírech, jako by houpavě putoval
ladným dívčím krokem od břehu k břehu, od západu na východ, od
zlatěžluté do bělostně stříbrné. Jeho svit usedl s vojevodou na stráň
a přemítavě mu dělal společnost.
Honím se za stínem mrtvého, říkal si v duchu snad potisící Kierys.
Za přeludem. Místo abych seděl doma, u ženy, která mě potřebuje.
Povinnost. Až do konce. Tak jsem slíbil. Ačkoli je to všechno nesmysl
a ostatky mého krále, mého přítele dávno tlí v podmořských jesky-
ních pod útesy, kam je strhl kypící příboj Dračí tlamy. Já hledám. Už
by to mělo skončit. Ano, skončit. Hledání i bezkráloví.
Pár kroků pod místem, na němž seděl, se řeka rozlila do široké
tůně roubené travinami a písčinou rozrytou koňskými kopyty.
Najednou si uvědomil, že tady není prvně. Také před dvanácti,
třinácti lety písek podupali koně, mnohem víc jich bylo než dnes
a plavili je tady královští vojáci. Pach potu odnášel měkký vánek
a špínu ze zaprášených těl proud. Ale Kierys tenkrát stejně jako
teď přišel k řece, teprve když koně dávno odvedli a zůstaly pouze

– 341 –
stopy v písku. Soumrak se skláněl, bylo slyšet cvrčky a kvákání žab.
Hluk vojenského tábora a vsi, do níž se po vyhrané bitvě vraceli
obyvatelé, pronikal do ticha jen tlumeně, zpovzdálí. Pokud člověk
chtěl, dokázal si ho odmyslet. Kierys byl rád té samotě a kroky, které
ho z ní vyrušily, uvítal nelibě.
Byl připraven odehnat služebníka či vojáka, ať by přicházel té-
měř s čímkoliv. Ale blížil se k němu kralevic. Kieryse usazeného ve
vysoké trávě si nejdřív ani nevšiml, a když ho zpozoroval, mimoděk
se zatvářil rozmrzele. Kierysovi stačil jediný pohled, aby poznal,
že je přítel rozrušený a má vztek. Z každého Latydarova pohybu,
i z toho, jak se po kratičkém váhání posadil vedle knížete do trávy,
bylo znát pobouření.
„Co se stalo?“ zeptal se Kierys víc z povinnosti než ze zájmu.
„Otec.“
Jediné slovo, víc prozrazovat nemusel.
Latydar nevydržel sedět dlouho. Brzy vstal, sestoupil k řece,
sehnul se pro pár oblázků a pokoušel se házet žabky. Ale jak byl
rozčilený, málokterá se odrazila od hladiny byť jednou, většinou
jen žbluňkly a sklouzly ke dnu. Kierys kralevice váhavě následoval.
Přál si zastat se krále, jehož ctil z celého srdce jako prvního mezi
rytíři, které kdy nosila zem, a ze vší síly své ještě mladičké duše
ho obdivoval. Miloval Lutavise a urputné spory, jež s panovníkem
neustále vedl vlastní syn, vadily Kierysovi jak kočce ruka, co hladí
proti srsti.
„Možná bys neměl…“
„Co bych neměl?“ přerušil ho Latydar. Kamínek prudce zapadl
do vody a sprška došplíchla skoro k nim.
„Nevím, číms krále popudil, Tydare…“
„Ani já to nevím! Nevím, co proti mně pořád má! Vyčinil by mi
snad i tehdy, kdybych za koněm přivlekl Karai‑Dhara a hodil mu
ho k nohám!“
„To není pravda a ty to víš! Tvůj otec je spravedlivý a má tě rád.“

– 342 –
 Latydar neodpověděl, jen úkosem pohlédl na staršího mladíka.
Kierys dodnes nezapomněl na výraz naprosté nedůvěry v potem-
nělých očích a na trpce, posměšně semknuté rty. Aby uhnul tomu
pohledu, sám se sklonil a sebral hrst kamínků. Oblázek hozený
jistou rukou plavně doskákal až k opačnému břehu a zapadl do
sítin. Rozhoupaná lodička leknínu probleskla podvečerním šerem.
„Nebudeme mluvit o mém otci,“ ozval se Latydar. „Pojď raději
do vesnice. Slaví tam. Ženy už se vrátily z úkrytů v lese a alespoň
dvě děvčata jsou hezká jak obrázek. Dnes v noci budu tančit, dokud
nevstane denice – a nehodlám se ptát, co tomu zítra otec poví.“
Kamínek skáče po hladině, drobné kapičky zpomalují jeho let, až
ho strhnou do hlubin. První, druhý, třetí oblázek, čtvrtý. Dva mladí
šlechtici, jeden skoro chlapec a druhý starší jen o pár let. Za nimi
roky bitev, před nimi nesčetně válečných dní. A nejistota, a smrt,
a váhání, a beznaděj. Kamínky skáčou po hladině…
Ve vojevodově mysli se dávný zapomenutý večer zpřítomnil, jako
by byl skončil před okamžikem nebo dosud trval, jako by poslední
oblázek právě zmizel ve vodě, jako by kralevic zrovna zamířil ke
vsi, sám, tančit až do rána s děvčaty, která se hezky smějí, přestože
ještě včera umírala hrůzou v lesních skrýších při sebemenším po-
dezřelém zvuku.
Večer se prohloubil o smutek. O stesk po člověku, k němuž
Kiery­se vázal slib daný jeho otci. Slib. Stokrát si řekl, nazlobený po
nějakém sporu s Latydarem, že slib a nic víc.
A zahynul Latydar Kornelak, trynský vládce. Zahynul, tedy ty,
Kiery­si, vojevodo královský, pane z Orlaku, usedneš na trůn své
vlasti. Konečně! Opakovali dlouho, že ti náleží koruna i žezlo. Věřil
jsi jim. Uměl bys vládnout, Kierysi, lépe než můj syn – tak to řekl
Lutavis. Uměl bys lépe vládnout, proto při něm stůj, vždycky! Pří-
sahej, že ho neopustíš. Kdyby však… můj rod zahynul, pak ty…
Teď nastal čas. Nastal – ale já nechci. Nechci tvůj trůn, Tydare.
Mám dojem, jako bych na tebe přivolal neštěstí. Všechny ty roky

– 343 –
myšlenek, všechny ty roky, kdy jsem bez odporu poslouchal, že
jsem lepší tebe, všechny ty roky teď tíží moje svědomí jako mlýnský
kámen. Nechci tvůj trůn, příteli. A nyní dokonce vidím, že jsem ho
nikdy skutečně nechtěl. Ne za cenu tvé smrti. Ne za cenu triumfu
těch, kdo jako nevědomé kavky skřehotavě opakovaly po tvém otci,
že Latydar, kralevic neudrží staroslavné žezlo v pošetilé a slabé
ruce. A že já bych to dokázal…
Měl před očima tu hodinu, kdy Latydar klečel na plášti roz-
prostřeném před dohořelou pohřební hranicí svého otce, v blátě,
zčernalém popelem, rozbředlém po bitvě a nasáklém krví. Mlha
zakryla Pramenné vrchy, hlasy trubek zvěstujících korunovaci tlu-
mila a zkreslovala, až zněly spíš teskně, naříkavě než slavnostně.
Praporce mlhu sály, šat provlhal, těžkl. A ti, kdo vsazovali korunu
na kralevicovu hlavu, byli smutní, zlomení. Nedůvěřiví. Jen napolo
poslouchali jeho přísahu, stejně hlupáci jen napolo naslouchají
přísahám dětí. A Latydara Kornelaka nepovažovali za víc než za
vzpurné dítě.
Mlha řídne. Právě korunovaný král vstává, aby přijal slib věrnosti
svých leníků, jak velí obyčej. Starobylá obroučka tepaná do tvaru
dvou havranů nakloněných k sobě a svářících se nad čelem o hla-
zený zelenomodrý démant jako by byla tím jediným, co zde, v čase
neštěstí a strachu, lidské beznaděje a slabosti působí vladařsky.
Hold vzdávaný dědici, jenž se ujímá žezla, je rozpačitý, slib věrnosti
a poddanství skoro neochotný. Mží a voda sražená na obroučce ze
zlata a stříbra stéká králi na obočí, do kratičce střiženého vousu,
jeho vlasy slepuje v světlehnědé pramínky splývající na ramena
v zeleném krumplovaném plášti…
A přece, říká si Kierys, v té hodině, v hodině mrholivé mlhy, v ho-
dině bláta, v hodině nedůvěry, jsem v tobě zahlédl svého vládce.
Nikdy předtím jsem nebyl s to si něco podobného představit a nikdy
potom, ať se dělo, co dělo, jsem tě jako krále nectil jinak než ústy.
Tehdy jsem tě obdivoval, neboť sám bych se nedokázal povznést

– 344 –
nad všudypřítomnou dusivou nedůvěru, nad pohrdání dvořanů,
nad ponížení, které ti mlčky připravili nejbližší tvého otce v koru-
novační den.
Zapomněl jsem na onu hodinu. Když však přišla zpráva o tvé
smrti, rozpomněl jsem se. A proto tě dosud hledám. Hledám tě,
nejen abych dostál povinnosti a zákonu, ale abych přivolal zázrak.
Zázrak nepřivolatelný.
Kierys se zvedl z trávy a pokročil k řece. Oblázky zachrastily pod
vysokými botami. Sebral jeden, bělavý, plochý kamínek s černou
žilkou, a hodil. Skákavý let, pětkrát odražený skončil v rákosinách
a vylekal spící kachnu. Vykřikla a vznesla se těžce k měsíci.
Vojevoda Kierys si umyl tvář v tůni. Pak se pomalu obrátil zpět
ke vsi. Ráno vyrazí na cestu do Trynu, k Terže. Za úsvitu dá koně
sedlat. Pojedou rychle…
Před hostincem potkal posla v královských barvách, který zna-
veně sesedal ze stejně znaveného hřebce.

* * *

Několik dní poté kolem poledne přišla Veljana oznámit Latydarovi,

že se právě narodil druhý Kierysův syn. Byla velice bledá.
„Děťátko je droboučké, ale zdravé,“ řekla.
„A kněžna?“
„Terža umírá, Latydare,“ odpověděla dívka sklíčeně. „S dětmi se
rozloučila…, teď vyhlíží už jen Kieryse.“
„Opravdu se nedá nic udělat? Pošlu…“
Zarazila ho zavrtěním hlavy.
„Všichni dělali, co mohli. Na smrt jsou královští ranhojiči i nej-
moudřejší báby krátcí. Alespoň děťátko zachránili, chudáčka…,“
na okamžik se smutně zamlčela, pak dodala: „Terža s tebou chce
mluvit, Latydare. Prosila, ať tě přivedu.“

– 345 –
 Doprovodila ho až ke komnatám mladé vojevodkyně. Ruch, který
tady vládl po několik hodin, se propadl do zalknutého dusna. Dětský
pláč, zaznívající zpoza dveří, vyvolával místo radosti nepatřičnou
hořkost.
Veljana promluvila se služebnicí a vzdálila se, zatímco děvče
uvedlo Latydara ke své paní.
„Pořád se po tobě ptá, můj králi…“
Znal smrt až příliš důvěrně a zblízka. I kdyby mu nepověděli, jak
je to s Teržou Zalatovou zlé, bylo by mu hned všechno jasné. Pod
hebkou bělostnou kůží mladé ženy se rýsovaly nádherné lícní kosti
až příliš zřetelně a oči jako by se upíraly kamsi dovnitř i tehdy, když
se, rozšířeny horečkou, obrátily k příchozímu.
Terža zůstala doposledka bytostí dokonalou v každém rysu,
vtělenou krásou. Stejně sličná, ne‑li sličnější než v den, kdy za ní
král po válce přijel a ztratil pro ni hlavu. Život však se té krásy
pomalu, neochotně vzdával a ona víc a víc připomínala mistrovsky
opracovaný mramor. Sevřelo se mu srdce. Pro Teržu a pro přítele,
jenž se bude těžce smiřovat s tím, co nalezne po návratu domů.
„Přála sis se mnou mluvit, má paní?“
„Ano. Pošli všechny pryč.“
Služebnice poslušně odešly. Klika nepříjemně cvakla a dveře ne-
slyšně zapadly. Usedl na pelest lůžka vedle kněžny a políbil s úctou
konečky prstů prokřehlé ruky.
„Co pro tebe mohu udělat?“
„Vyslechnout mě. Potřebuji, abys mi odpustil.“
Mluvila s námahou. Ruka, kterou držel, se napjala, zřejmě potla-
čovanou bolestí.
„Nemám, co bych ti odpouštěl, má paní!“
„Nic nevíš! Byla jsem to já…“
Blouzní, pomyslel si. Konejšivě sevřel její dlaň a podruhé políbil
ledové prsty.
„Trápí tě nějaká zlá můra.“

– 346 –
 „Ne! Mýlíš se. Říkám ti, králi, že jsem to byla já, kdo ti usiloval
o život.“
„Mluví z tebe horečka, má paní…“
„Ne! Přísahám! Musíš mi věřit!“
Hlas se úpěnlivě zlomil. Čišela z něj hrůza a byla tak přesvědčivá,
že se vmžiku přenesla i na Latydara. Nedovolila mu neuvěřit.
„Já jsem přiměla tvého sluhu, aby tě napadl. To léto, co se stavěl
trynovecký chrám…, vzpomínáš? Nechals ho v Kiříně a odjel kvůli
sporu o Písčité brody… třikrát přišel do našeho domu, rozmlouvala
jsem s ním… Tak snadné to bylo!“ Dodnes se nejspíš nezbavila údivu
nad skutečností, jak lehce našla potřebnou zbraň. „Zpočátku mě ne-
napadlo… Ale on, nosil v srdci, že jsi špatný král, že Tryn si zaslouží
lepšího… Stačilo málo! Uvolnit jeho vlastní myšlenku z okovů. Kdyby
to nebylo tak snadné, nikdy bych se na ten krok nezmohla!“
Trhaná řeč se stala plynulejší. Terža sebou živě pohnula, bolest
letmo poznamenala půvabnou tvář. Kněžna spěchala, docházely jí
síly.
Latydar dosud strnule svíral její ruku.
„Vrátil ses, a já… byla jsem ráda… Opravdu! Ale potom se obje-
vil Médorg z Dybna… A nová příležitost. Zase to bylo jednoduché,
prosté jak nějaká hra! Urazil jsi ho a zničil, nenáviděl tě. I slepý by
to poznal, natož já! Pomohla jsem mu utéct z vězení a věděla, že tě
zabije. Dokonce mi tvou smrt slíbil. A já neřekla ne.“
„Ale proč? Proč, paní?“
„Já tě také nenáviděla, králi.“ Měkký hlas zněl i teď podmanivě,
jako by napůl zpíval. „Ne od počátku. Až od chvíle, kdy jsem pocho-
pila… Tys opravdu nepatřil na trynský trůn, pro korunu se narodil
můj Kierys! Vždycky jsi to věděl, a proto jsi ho chtěl zahubit.“
„Kieryse?“
„Nikdy na to nezapomenu! Na tu noc, v níž jsi mě s Kierysem
přistihl… na ten souboj… na to, jaks Kieryse porazil…. A položil na
jeho hruď meč, abys bodnul!“

– 347 –
 Vyškubla mu ruku a upřela na něj zrak náhle zbavený strachu
a zdivočelý záští.
„Nebodnul jsem,“ řekl těžce.
„Ne, poněvadž sis včas uvědomil, že by ti to lidé neprominuli.
Kieryse milují, a tebe ne. Bál ses, proto jsi ho ušetřil! Ale já… mám
tu minutu navždycky otištěnou v duši…“
„Ušetřil jsem ho, protože jsem ho zabít nedokázal.“
Zavrtěla hlavou. Byla si zřejmě jistá, že jí neříká pravdu.
„Pak, když všichni mysleli, že jsi mrtvý, rozhodla jsem se… vztáh-
nout ruku na děťátko.“ Oheň a nepřátelství opět vystřídal postupně
vzrůstající děs. Našla‑li pro předešlé skutky nějakou omluvu sama
před sebou, pro tento ji asi najít nedokázala.
„Na mého syna? Na mého syna ne!“
Roztřásla se po celém těle.
„Šla jsem k němu v noci, chůvě jsem předtím do mléka namíchala
odvaru z makovic, aby se nevzbudila. Měsíc mě oslňoval… Vzala
jsem polštář a říkala jsem si… bude to jenom chvilinka, uspat ho-
látko je lehčí, než se zdá. Trošku se zavrtí – a je pryč…“
Mluvila teď víc k sobě než k Latydarovi, oči upřené kamsi za
jeho hlavu. Když je stočila k němu, vnímal kromě vlastního úleku
a odporu i její hrůzu.
„Byl tak maličký,“ řekla.
„Tolik mě nenávidíš, žes zabila mého syna?“
„Stál mezi Kierysem a jeho předurčením… Ale já tvého syna
nezabila. Nezabila jsem ho a třeba bych to nakonec ani nezvládla.
Zabít děťátko!“ Několik chvil vyčerpaně oddechovala. „To ta vlčice,“
dodala potom. „Ta vlčice! Proskočila sklem a vrhla se po mně, po
tom drobečkovi… a zase oknem do tmy… Byl to noční běs…“
„Běs…,“ opakoval pochybovačně.
„Ano. Co jiného? Démon…,“ otřásla se děsem. „Přísahám ti,
pane. Tvého syna jsem se ani nedotkla! Chtěla jsem, ale nestalo
se to… jsem ráda, stačilo mi k výčitkám to ostatní. Celou dobu, cos

– 348 –
byl pryč… připadalo mi, že hořím zaživa, s rukama od tvé krve…
A přece…“
Opět se odmlčela a zavřela oči. Latydara dokonce napadlo, zda
neztratila vědomí. Po nějaké době však pokračovala:
„… a přece jsem před třemi dny dala jed do tvého poháru. Víno
se vylilo.“
Latydar položil tvář do dlaní. Seděl tak, neschopný dalšího po-
hybu.
„A moje žena?“
„O té nevím nic. Jí bych neublížila. Ji jsem měla ráda… Já… nikdy
bych si nepomyslela, že bych byla schopna udělat, co jsem udělala.
Nechápu, jak se to stalo. Vlastně ani nevím, jestli jsem si oprav-
du přála tvou smrt… Pokaždé se mi ulevilo, když se ukázalo, že
žiješ… Jenže potom to přišlo znovu… moje nenávist, Kierysovo prá-
vo… A příležitost. Ale tvé ženě jsem neublížila, Latydare!“ Poprvé ho
oslovila důvěrně pouze jménem, poprvé za léta, co se znali. Nevšiml
si toho. Seděl dál s hlavou v dlaních. „Latydare, odpustíš mi?“
Zdvihl tvář.
„Odpusť mi, prosím! Vím, co si o mně myslíš, ale smiluj se! Bojím
se! Strašně se bojím!“ Tápala nadosah temnoty, která po ní vzta-
hovala znetvořená chapadla, a žebrala, čelo pokryté potem. „Bylo
to tak snadné, ani jsem to snad nechtěla! Vždyť kdybych si tvou
smrt skutečně přála, našla bych desítky možností… Nenabízet se mi
zpočátku samy… Vzala bych všechno zpět… jenže to nejde! Bojím
se, mám strach. Odpusť mi, odpusť, prosím!“
Napolo se na loži vztyčila. Křečovitě hmátla po Latydarově ruce.
A on nenašel sílu uhnout.
Terža mu náhle připadala nepodobná člověku. I v té její dokonalé
kráse shledával teď cosi nepřirozeného. Jako by kněžně v žilách
proudila chladná, zelená krev lesních vil – plachých a bázlivých jak
bílé laně, bytostí, které nejsou schopny zapomenout zlé ani dobré.
Pomstychtivých, vypočítavých lesních vil, jimž není radno vstupo-

– 349 –
vat do cesty. Vždyť jejich láska je mocná jak srdce hor a nenávist
divočejší jarních řek probuzených pod ledovým příkrovem.
„Mám strach,“ opakovala, „bojím se! Co si počnu, když mi neod-
pustíš? Propadnu se do tmy a nikdy, už nikdy se nepotkám s Kiery-
sem! Latydare, Latydare!“
Najednou s údivem uslyšel sám sebe, jak říká hlasem, jenž mu
zněl docela cize:
„Ano. Odpouštím ti. Všechno, číms mi ukřivdila. I ty odpusť, čím
jsem se já na tobě provinil…“
Pustila se jeho ruky. S úlevou sklouzla hluboko do polštářů.
„Děkuji! Děkuji ti, Latydare!“
Zvedl se. Prudce, jako by se hotovil k útěku.
„Neprozraď Kierysovi, co jsem ti svěřila,“ ozvala se pološeptem.
„Nikdy by ho ani nenapadlo… Bolelo by ho…“
Nežádala slib. Snad byla na jeho vymáhání příliš vysílená.
„Nic se ode mě nedoví. Ať tě na tvé cestě doprovodí duchové
světla.“
Neodpověděla. Zklidněný dech prozradil, že vyčerpáním usnula.
V každém rysu dokonalá krása.

* * *

Novina o smrti mladé vojevodkyně se roznesla po městě, ještě než

padl soumrak. Umřela ve spánku a manžela se nedočkala. Kierys
kníže z Orlaku dorazil o dobrou hodinu později.
Prý se u dvora báli, aby se žalem nepomátl na rozumu.
V krčmě u západní brány si potulný zpěvák přihnul vína a roz-
vážně se opřel do strun:

„Ke králi, k ženichu pospíchá paní,

ej, spěchá paní,
stín křídel sokolích dopadl na ni.

– 350 –
Nad řekou hraniční, na mostě kamenném,
ej, mostě kamenném,
zhlédla se v sokolu, co kroužil pod nebem.

Copak si počít jen, sestro má rozmilá,

ej, sestro rozmilá,
když právě srdce své navždy jsem ztratila?

Ztratila jsem srdce, duši dám za něho,

ej, duši za něho,
za toho sokola, sokola bílého…“

– 351 –
 Čtvrtá kapitola

Odpouštím, řekl. Odpouštím ti. Copak by dokázal v té chvíli, na

prahu její smrti, na dotek od zmrazující hrůzy proměňující lidskou
tvář, copak by dokázal v té chvíli říci ne?
Vyslovil dvě slova. Slova, nic než prázdný zvuk – a přece měla
moc usnadnit těžkou cestu, zachránit druhého krok před propastí.
Takovou moc měla nad tou, která je přijala. Ale ne nad tím, který
je daroval.
Odpustit! Jako bych mohl tak lehce odpustit něco podobného!
Jako bych měl sílu odpustit to vůbec kdy!
Propast vířících mnohotvárných stínů, propast drápů a ostnů
vyrážejících zpoza rohu, propast zvuků, škubajících duši na kous-
ky, propast démonů… Uzavřel její brány před umírajícíma očima,
ale děs, bolest a zloba padly na něho samého, strhávajíce ho blíž
a blíž k zapečetěným hlubinám. Zapečetěným pro ni. Ne pro něho.
Závory pukaly jedna po druhé, vrata propasti se otevřela a on musel
pohlédnout do zejícího chřtánu hotového pohltit oběť, žádostivě,
trpělivě planoucího smolným ohněm.
Odpustit!
Vycházel z její komnaty a připadal si blíž peklu než zemi, po níž
kráčel. Veljana se ho na cosi ptala a on odpovídal, aniž by věděl co.
Někde padlo Kierysovo jméno, odjinud zněl dětský nářek.
Hodiny se vršily jedna na druhou. Přijal vyslance ze Země kar-
mínového stromu. Dal nové příkazy stavitelům ohledně vnějších
městských hradeb. Promluvil s Rozemskými a dlouze vysvětloval
Séned‑Marovi cosi, nač se ho rytíř tázal.
Potom ho vyhledala Veljana. Bylo na ní znát, že nedávno plaka-
la. Na hradbách zanaříkal roh a jeho zvuk zakroužil nad městem.
Veljana se nezdržela, odcházela však s pohledem upřeným přes

– 352 –
rameno, pohledem přes smutek náhle zostřeným a zkoumavým.
Nevšiml si toho.
Hodiny se vršily jedna na druhou. Dnešek se přikláněl k zítřku,
zítřek k pozítřku.
Odpustit? Nemohu. Žádáš po mně příliš, Otče světel!
Z rány zasazené umírající rukou vstávaly přízraky, zloba, nepřá-
telství, nenávist, vztek a touha pomstít se nevímjak a nevímkomu.
Zcela ho opustil už tak chatrný spánek. Za nocí zeslábl nekonečným
zápasem, hrdlo se mu úžilo křečí a na prsou ležel hněv jak dusivá
můra.
Ty malá špinavá zmije! Potkalo tě to nejmenší, co tě mohlo po-
tkat, když ses obrátila v popel. Čím jsem ti ublížil? Byl jsem vždycky
velkorysý. Velkorysý hlupák!
Můj syn! Maličké, bezmocné miminko. Když jsem ho brával do
náruče, měl jsem dojem, že se ani nesluší, abych se dotýkal něčeho
tak čistého rukama, na kterých lpí prolitá krev… Jak tebe mohlo
napadnout vzít mu život? Jak ses mohla odvážit? Jak ses odvážila!
Nevěřil jí. Nevěřil, že dítě ve skutečnosti nezabila a neschovala
mrtvolku, nehodila ji do hradního příkopu. Nevěřil, že neměla podíl
na Halýšině zmizení. Terža, ta líbezná žena, kterou měl kdysi rád,
se proměnila ve stvůru schopnou lži i krok od smrti. Lhala, aby mu
naposled ublížila.
Zmítal se jak pálený ohněm, když si představoval, co všechno
mu snad zamlčela. A on se málo ptal. Potýkal se s přáním jít a po-
vědět všechno Kierysovi. Připraví mrtvou o jeho lásku a splatí tím
část dluhu, vždyť zapříčiní, že ji Kierys zavrhne. A možná zároveň
zatoužil nebýt sám, kdo se řítí do propasti.
Neudělal to. Šel na její pohřeb. Nebyl mu lhostejný přítelův smu-
tek a nedokázal k němu ještě přidat.
Ale připadal si pošetilý a slabý.
Zůstaly hodiny přetvářky a hodiny vidin, hodiny opuchlé a kr-
kavci rozklované jak Trakova tvář. Trak. Stařec zneužitý plíživou,

– 353 –
zbabělou vypočítavostí, ubožák odsouzený stát se vrahem a zemřít
potupně! Nechali jeho tělo houpat se ve větru na větvi, kde se obě-
sil, tak se to dělá se zločinci. Vran bylo kolem až černo, než o tom
Latydarovi řekli a než poručil mrtvolu sundat a důstojně pohřbít.
Zatímco ta, která Traka dohnala k psí smrti, spočinula ozdobená
zlatem, v rouchu z brokátu na hranici z vonného dříví, v záplavě
květin a nedozrálých obilných klasů. Pěvci o ní skládají písně dojati
jako pokaždé smrtí a krásou. A stejným tulákům s loutnami nikdo
ústa nezavře, až začnou prozpěvovat dychtivě naslouchajícím uším
o bláznivém starci, jenž se pokusil zavraždit krále a vrány mu za to
oči vyklovaly…
Odpustit!
Dračí hlavy s námahou utínané okamžitě znova narůstají.
Přál si, aby mu Terža neprozradila, že přisoudila smrt dítěti, aby
byla zamlčela pravdu o Trakovi. Kdyby ji dokázala odnést s sebou,
nesvazoval by teď Latydara hněv, lítost, odpor a nepojmenovatelná
úzkost. Na úklady, které kněžna nastrojila jenom jemu samému,
skoro nemyslel. Vzpomínka na ně se vypařila téměř stejně rychle,
jako se kaluž otráveného vína vsákla do škvír mezi prkny na pod-
laze.
„Co je ti, Latydare? Vypadáš, jako by se o tebe pokoušela nemoc!“
„Nestarej se, Veljano. Špatně spím, to se stává.“
Druhý den po Teržině pohřbu byl tak vysílený, že temnoty
zdánlivě prosvětlaly a hloubky změlkly. To pro tu únavu, zamlžující
zrak duše, únavu hrozící dozrát v zatrpklost a zvyk, v nové věčně
přítomné břímě svazující v nečekaných okamžicích.
Odpustit? Neodpustil jsem. Co z toho?
Ale rána se nezacelila, naopak hnisala. Jen únava mu bránila
se jí dotýkat. Žil tak týden, zaháněje nepříjemné myšlenky prací
a pátráním po Halýše. Nechtěl si to přiznat, z hledání živé se však
nenápadně stávalo hledání posledních šlépějí po milované bytosti,
která už překročila hranice světa. Přestal vyslovovat nahlas před

– 354 –
lidmi její jméno, zato v duchu je volal s ještě větší naléhavostí a ně-
hou, jako by lákal zázrak, v nějž ve skutečnosti nedoufá.

* * *

Potom se uspané přízraky začaly vynořovat znova, zatímco zlátlo

obilí na pláních svažujících se k moři.
V druhé půli července uplynulo právě deset let od bitvy pod Pra-
mennými vrchy, v níž padl velký trynský král, obdivovaný vojevůdce
a milovaný vladař Lutavis. Latydarův otec. Lidé na něj vzpomínali,
v chrámě, po krčmách, ženské na trhu, když vybíraly zboží.
Potulní pěvci a vypravěči, kteří se chtěli zalíbit, potřebovali si vy-
dělat, nebo jen zasytit věčně šizený žaludek, přicházeli až na hrad.
A mladému vladaři je bylo zatěžko vyhodit, vždyť přece vzdávali
čest jeho vlastnímu otci.
A tenkrát si všiml, že v jeho představách stojí žena, která mu
ublížila, ve stínu kohosi důležitějšího. Znal důvěrně ten stín, uhýbal
a prchal před ním po mnoho let. Znal ten stín, ale jakmile si uvědomil
jeho znovuobjevení, bylo to horší než náraz kopí, co protne zbroj
a proletí tělem skrz naskrz, horší než zásah kuší do boku. V jeho
blízkosti postupně vyvstala zřetelně Teržina ustrašená křehkost
i výčitky svědomí a pocítil s kněžnou nezkalený soucit.
Stín zatím zčernal. Neukázal se zčistajasna. Byl odjakživa samou
podstatou toho, co se přihodilo. Odpočátku se tyčil nad Latydaro-
vým panováním.
Stín toho, komu Latydar opravdu neuměl odpustit. Stín Lutavisův.
Můj otče! Čím jsem si zasloužil tvé nepřátelství? Čím jsem si
zasloužil, cos mi udělal? Nikdy bys netýral vraha odsouzeného
za zločin, jako jsi týral svého syna; k zajatým Rozemčanům jsi byl
milosrdnější než ke mně. Kdybys mě skutečně choval v lásce, ne-
dokázalo by mi přece jediné pochybení vzít tvou důvěru. A já ani
nepochybil! Ale ať sis myslel cokoli, měls mě aspoň vyslechnout!

– 355 –
 Ponížil jsi mě, stokrát nebo tisíckrát, nepamatuji se a na počtu
nezáleží. Říkal jsi o mně cizím, že tě osud těžce stíhá, vzal‑li ti syna
rozeného stát se králem a ponechal lehkovážného kluka, z něhož
nikdy nic nebude. Myslíš, že mi to nedonesli? Snažil jsem se ti za-
vděčit, ty ses mi vysmíval, urážel mě, dával mě hlídat, nutil mě,
abych s tebou dennodenně sváděl boj. Upřednostňoval jsi přede
mnou mého přítele. Netušíš, kolik úsilí mě stálo, abych ho nezačal
nenávidět! Anebos to dobře věděl a bavil se tím?
Za co jsi mě trestal? Za to, že jsem přežil jako jediný z tvých blíz-
kých právě já a ne Vihor, ne matka? Za svoji bolest a samotu? Za co
vlastně ses mně mstil?
Žebral bych o tvou lásku, kdyby mi hrdost nepodrážela nohy,
jako pes bych žebral, ale stejně – dostal bych z té lásky víc než kost?
Latydar zůstal v chrámě, když v den výročí Lutavisovy smrti do-
zněly modlitby a zpěvy, když se lidé rozešli. Zůstal tam sám a celou
noc ležel tváří k zemi na studené dlažbě. A někteří potom mluvili
o vladařově zbožnosti, zatímco nactiutrhači o přetvářce a falešné
pokoře mocných. Latydarovi byly lhostejné jazyky jedněch i dru-
hých.
V chrámové nádrži se odráželo světlo hvězd a plameny loučí,
leknínově se na ní houpalo ticho, vůně pryskyřic spalovaných při
obřadech utkvěla nad vodou.
V poslední hodině jsi mi ublížil nejvíc.
Tenkrát po veliké bitvě, kdy se obloha zatáhla a mrholilo. Pole
poseté padlými, pole poseté raněnými, jejichž nářek a sténání k ne-
snesení svíraly duši, pole zakrvácené, pole mrtvých koní. Pláň zápa-
chu k zalknutí, ve vzduchu množící se černá křídla, tlukot na tlukot,
ve vzduchu krákání. Ztuhlá ruka křečovitě zaťatá do zdupaného
bojínku. Zlámaná stébla. Zlámané korouhve trčící nad hromadami
mrtvol. Bitva bez vítězů. V noci přijdou smečky vlků a divokých psů
pohřbívat. V závanech mokrého větru rozemský žalozpěv vzývající
předky a pomstychtivé démony.

– 356 –
 A kralevic, kterého povolali ke smrtelně raněnému králi. Paže
se mu chvějí vyčerpáním, když snímá přilbu. Po zádech mu teče
pot a krev, ale on své šrámy nevnímá. Trynští jsou skleslí. Ty, kteří
už vědí, že se mocný král odebírá k Branám, obchází úzkost, strach
z budoucnosti. Tryn bez Lutavise?
Vladařský stan je plný lidí. Felčary už odvolali, není tady jejich
pomoci třeba. Lutavis odmítl i utišující lektvary, aby měl jasnou
hlavu. Přemáhá bolest, co mu sžírá útroby, téměř bez mrknutí oka.
Pravý rytíř. Krev prosakuje přes obvazy, rozrůstající se, mokvající
skvrna…
Kieryse přivedli dřív. Král to tak chtěl a teď s mladým knížetem
rozmlouvá.
Přeslechl jsem se, nebo ho skutečně oslovil můj synu?
Latydar vstoupil, odhrnuv vchodové plátno. Obličeje rádců
a shromážděných velitelů se k němu otočily téměř lhostejně, přes-
tože to přichází dědic trynského trůnu pro otcovo poslední požeh-
nání. Přichází, aby mu byla odevzdána povinnost a právo.
Proč jsi mi tehdy neřekl aspoň jediné dobré slovo, nebo tu staro-
bylou větu, jíž král předává vládu nástupci? Proč jsi nemlčel?
„Latydare, tvůj čas… přibližuje se. Nesmíš zase zklamat! Zkus si
uvědomit, žes dosáhl na žezlo velmožů, kterým se ty rozhodně vy-
rovnat nedokážeš. A nauč se pokoře, naslouchej rádcům… Kierysi,
můj chlapče, ty mu pomůžeš, slib mi to!“
Mladičký dědic strnul. Čekal otcovo požehnání, a dostalo se mu
výčitky, je tu, aby mu byla předána koruna – otec mu ji hází k nohám
jak obtížnému, neodbytnému chrtu kus okoralé pečeně. Nedá se nic
dělat, ber a važ si nezasloužené pocty! Přál si rozloučit se s otcem,
jehož přes všechny neshody a hádky miluje, a otec se posledními
laskavými slovy obrací k cizímu člověku.
Všichni Lutavisovi věrní dvořané jsou toho svědky, všichni nej-
bližší trůnu, všichni mocní země. Z každé významné rodiny někdo.

– 357 –
 Byli tam. A zapamatovali si onen den. Poznal to hned nazítří,
když ho korunovali. S podivným studem odbývali stanovený obřad.
Kdybys mi požehnal, jak si žádal zvyk, kdybys dal najevo jen stín
důvěry v mou vládu, kdybys tak nevyvýšil Kieryse, neroznesla by se
pověst o mé neschopnosti panovat po celém Trynu, nezakořenila by
jako bolehlav, neotrávila by mou mysl a nevzala mi můj lid! Tolik si
tě vážili! Věděls to přece, každé tvé slovo měli málem za posvátné.
Tak mocné bylo, že jsem vzpomínku na ně nedokázal zlomit ani
vítězstvím ve válce, ani vlastní krví za Tryn prolitou.
Kdyby ses tehdy zachoval jinak, tu chudinku Kierysovu ženu by
sotva napadlo sprovodit mě ze světa a usadit na trůn svého man-
žela. Kolikrát jí ale zopakovali, že ty bys býval raději viděl korunu
na Kierysově hlavě než na mé? Všichni to říkali. I Trak, můj přítel,
který mě vychoval a miloval mě. Tebe a tvůj odkaz však miloval víc.
To tvoje ruka vedla zbraně mých trynských nepřátel. Vzal jsi mi
všechno, cos mohl – i ženu a syna jsi mi vzal… Ženu a syna… víc
mi vzít nemůžeš. Jsi spokojen?
Potrestal jsi mě dost?
V půlnočním chrámě měkce vanulo. A Latydar se ocitl na samém
dně propasti, do níž od okamžiku Teržiny zpovědi padal. Ocitl se
mezi mrtvými vstávajícími z hrobů, aby ho zahubili.
Vedl s nimi spor beze slov, poněvadž v hlubinách temnoty po-
dobně jako v hlubině světla lidská řeč nestačí.
Nad ránem si uvědomil, že je dosud v chrámě. A tehdy vší mocí,
podoben k smrti odsouzenému hledajícímu spásu, stočil myšlen-
ky jinam. Volal spojence. Volal ho ze dna propasti a zaslechl jeho
odpověď.

* * *

Hladina vodní nádrže pomalu šedla. Časné letní jitro vstoupilo do

sloupořadí, ze zahrad vlhce voněla levandule. Pod kopuli zabloudila

– 358 –
vlaštovka. Poletovala tam a zase zpátky, napila se v letu z nádrže
a nalezla chrámová vrata otevřená dokořán.
Latydar se konečně zvedl. Dolehla na něj únava, ale byla to
už pouze únava těla po probdělých nocích. Ozvala se stará rána
na boku a roztřásla ho zima. Jako by se po těžké nemoci probíral
z bezvědomí. Jako by se po vítězné bitvě nadechl z plných plic pře-
kvapen výsledkem, jehož dosah dosud plně nechápal. Jako by z něj
něčí ruce sňaly břemeno, pod nímž klesal, a on se konečně, po cestě
dlouhé léta a léta, narovnal.
Chvíli pátral po zbytcích staré bolesti a nové zášti. Nenalezl je.
Odpustil jsem. Světlo světel, ty to víš.

– 359 –
 Pátá kapitola

Dusno a obloha skloněná tak nízko, jako by ani nebyl konec června,
ale čas listopadových dešťů, tísnily Yzar. Všechno se zdálo rozma-
zané, lhostejné a skoro zbytečné, pokud se člověk poddal té shora
doléhající tíži. Cesty jako by se ztrácely mezi rozeklanými skalami,
ústíce do propastí, řeky jako by hynuly v poušti, osamění člověka,
dokonce lidský život sám jako by pozbýval smyslu. A bouře, která
by pročistila vzduch, dovolila volně se nadechnout a rozhlédnout
po krajině omyté deštěm, nepřicházela. V noci sice občas Yzarští
slýchali vzdálené hřmění a na obzoru, v odlehlosti desítek stepních
mil, někde nad Východním jezeřím se blýskalo, ale sídelní město se
dál zalykalo vyprahlostí podobno mořem vyvržené rybě bezvýsled-
ně otevírající ústa vzhůru.
Dharid‑Nyr měl málo chuti do povinností. Vykonával je pouze
z musu a byl rád, že jich není mnoho. A stejně netoužil po zábavě.
Jeho kůň byl nucen spokojit se se štolbou, kterého jenom neochotně
snesl v sedle a přijímal ho pouze proto, že stáj byla těsná a step
příliš vábila. Přesto hřebec zrána a vpodvečer, když se v obvyklou
hodinu nedočkal svého pána, podrážděně, lítostivě ržál a ostatní
koně se k němu přidávali.
Šestý den toho dusného času se kníže‑vladař zatoulal do míst,
kam zašel málokdy, poněvadž přímo sousedila s ženským křídlem
yzarského hradu. Rozsáhlá terasa, ze tří stran sevřená loubím
přiléhajícím ke zdem budovy a uzavřená sloupořadím s průhledy
na město a podhradí, byla porostlá travou. V rozích rozmarýnové
keře a uprostřed, pokroucený lety, kořenil strom, prý potomek toho,
který vyklíčil pod Sedmou bránou z krve Thanrymovy. Rozhodně
byl stejně bělokmenný a v bledém modrošedém listí se rozvíjely
nápadné tmavé kalichy vydechující výraznou, s ničím nesrovna-

– 360 –
telnou vůni. Nerozkvétal ovšem na podzim, v čase smrti dávného
bojovníka, ale jako obyčejné stromy časně zjara. Letos však spálila
květy nečekaná mrazivá noc. Jedna jediná, vichřicí přinesená ze
severu, stačila však. Zčernalé kalichy nerozvité opadaly, pokrývajíce
hlínu lepkavým, lítost vzbuzujícím rubášem.
Pokroucené větve pak týdny vyčítavě zdvihaly rozpřažené
prázdné dlaně proti jarní i letní obloze, až nakonec nějakým divem,
nad nímž zkušení marně kroutili hlavami, znova obrazily květními
pupeny. Před týdnem se začaly otevírat první kalichy a dnes už stál
celý strom ve své každoroční modré honosnosti.
A říkají moudří, že takové stromy rozumějí lidské řeči, i slovům
proneseným pouze v duši. Že mnoho znají a mnohé pochopily, za-
tímco se kořeny prodíraly hlínou a větve hájemstvím rorýsů.
Pod stromem zahlédl Dharid‑Nyr nějakou ženu. Byla tak ne-
nápadně, tmavě oblečená, až ji téměř ukryl stín, vržený hustou
korunou.
Když ji kníže poznal, zarazil se a mimoděk ustoupil za sloup
loubí. Ta dívka byla Charin Zara. Viděl ji jen zezadu, ale nemohl se
mýlit. Tak hluboce měl vtištěnu do paměti postavu, rovné lesklé
vlasy splývající skoro ke kolenům, malebně tvarované paže a ruce,
nyní opřené o kmen.
Pocítil zmatek, úlek smísený s nečekaným potěšením. Zůstal na
místě a díval se, jak se dívka dotýká stromu. Díval se nekonečně
dlouho a nepopsatelně krátce, bez přemýšlení se díval skrze jaký-
si opar připomínající předranní polobdění. A ne a ne vyřešit otázku,
zda se žena dotýká stromu, protože strom rozkvétá, nebo zda strom
rozkvétá díky jejímu doteku.
To druhé mu připadalo mnohem přirozenější.
Položila ruce na kmen, přitiskla polštářky prstů ke kůře. Tepání
krve souzní s tepem vlásečnic v lýku. I kníže cítí ten tep, jasně ho
cítí, ve vlastních žilách. A proto větve, omrzlé větve shodivší zni-
čená poupata, napojeny z měkkých dlaní pučí, nasazují kalich za

– 361 –
kalichem, před očima se jeden kalich po druhém rozvíjí, těžkne,
mámivě vábí včely – a hučí koruna jako loutny pod jezerní hladinou,
jako zvony za zdí.
Vědět, o čem si vyprávějí strom a dívka, zatímco na dně květů
sládne šťáva, bylo by jako za vichřice pod plnými plachtami pro-
plout mezi útesy a nesrazit vaz. Anebo najít za svítání ve vlastních
stopách otištěných v písku prsten ze stříbra, ztracený před nespo-
četnými roky.
Dharid‑Nyr odešel velmi tiše. Dívka ani strom si ho nepovšimly.

* * *

Charin Zara se v posledních týdnech občas cítila zcela zahnaná do

kouta. Co si předsevzala unést před lety, po válce, teď k unesení
bylo čím dál míň. A probouzela se chuť shodit břemeno. Její poklid-
ný vyrovnaný svět se zhroutil, ovládla ho rozháranost. Stalo se tak
poté, co se setkala dokonce dvakrát tváří v tvář s mužem, k němuž
se připoutala. Jasně zodpovězené otázky se zamlžily, žádaly nové
odpovědi – a ty nepřicházely ani snadno, ani nezůstávaly natrvalo.
Ještě hůř bylo, když jí Dharid‑Nyr poslal dvě dívky z předních
míarských rodin, obě sestry mužů z jeho družiny. Měly vládcově
ženě posloužit, rozptýlit ji svou společností, zpříjemnit život
v yzarském hradě. Alespoň tak to Dharid‑Nyr psal v listě, jímž žádal
kněžnu, aby panny uvedla mezi své služebnictvo.
Kdyby to vladař udělal brzy po jejich svatbě, Charin Zara by
přijala s radostí. Vždyť kromě chůvy nebylo s kým promluvit.
Nikdy neměla družinu dívek, s nimiž by mohla jednat jako rovná
s rovnými. Ještě před dvěma, třemi lety by ji přítomnost bystrých
a příjemných společnic naplnila radostí. Teď ne. Nevěřila v Dha-
rid‑Nyrovu dobrou vůli – a chůva ji podporovala v pochybnostech.
Kněžna hledala za náhlou vstřícností dosud neznámý záměr, intriku
a promyšlený tah. Nakonec dospěla k přesvědčení, že ji sestry vlád-

– 362 –
cových přátel mají přinejmenším hlídat. Kníže‑vladař si nejspíš po
rozhovorech, které s Charin Zarou vedl o zajatém trynském králi,
uvědomil, že o své ženě málo ví a že mu to může být nebezpečné.
Ano, proč by jinak ty dvě chytré ještěrky poslal? Charin Zara mohla
dívky prostě do služeb nepřijmout, zadržel ji však strach. Nechtěla
vladaře zbytečně popudit.
Thoren byl sice očividně vládcovou vstřícností nesmírně potě-
šen, a dokonce ho Charin Zara jednou zaslechla, jak ve sporu s Litou
tvrdí, že se všechno obrátí k dobrému, vždyť on, Thoren, zná svého
pána a zná svou paní. Jenže Thoren, který Dharid‑Nyra nepřestal
obdivovat a ctít ani po propuštění z vladařových služeb, nebyl ve
svých názorech spolehlivý. Chůva se mu vysmála. A Charin Zara
se lekla, aby se věrný mládenec v nadšení z proměny vladařova
chování nechtě nestal nástrojem v Dharid‑Nyrových rukou. Dávala
si tedy daleko větší pozor na to, co Thorenovi prozradí, než dřív.
On si toho však sotva povšiml. Našel si novou zábavu, a sice
nic menšího než dvoření oběma šlechtičnám. Zvlášť jedna z nich,
mladinká vyplašená panenka s velikýma temnýma očima, si Zařina
služebníka docela podmanila.
I teď po návratu z procházky k modrému stromu, kam chodívala
dennodenně, našla Charin Zara ty tři pohromadě. Hráli v předpoko-
ji na gazely a vlky, po široké desce stolu se povalovaly bílé a černé
kameny. Vyskočili a uctivě kněžnu zdravili. Přetrhla jim zábavu, ale
byli už zvyklí, že to nebude nadlouho. Jedna z dívek se zeptala, zda
paní něco nepotřebuje. Ptala se letmo a nejspíš od kněžny, již ostat-
ně považovala za poněkud podivínskou, ani nečekala souhlasnou
odpověď. Charin Zara skutečně pouze zavrtěla hlavou.
„Kde je Lita?“
„Dosud se nevrátila z města, vznešená kněžno.“
Charin Zara vstoupila do svých komnat. Kdyby se Lita zdržela
hodně dlouho, nevadilo by jí to. V chůvě odpor k novým služeb-
nicím, které považovala za vetřelkyně ve svém hájemství, pokud

– 363 –
možno ještě prohloubil nepřátelství k tomu, kdo je sem poslal.
Navíc jak chůva stárla, stávala se mrzutou. Věčně naříkala na osud
a Dharid‑Nyra před svou paní otevřeně neproklínala jen proto, že
jí to Charin Zara nedovolila. Dívce byla chůvina blízkost čím dál
nepříjemnější. Stáhla se tedy poněkud i od ní.
A tak byla konečně zcela sama mezi stěnami vězení, co se k sobě
přibližují, pod stropem, co na ni padá. A zároveň poprvé za život
uviděla, jaké je to nebýt sám – neboť ty sebevědomé dívky, které
braly za samozřejmou lásku svých rodin a blízkost přátel, musela
mít pořád před očima.
A tehdy vzduch zhoustl téměř k nedýchání. Zatlačená za únos-
nou mez pozbyla nejen trpělivosti, ale i ochoty snášet nadále to, co
ji obklopuje. Z úzkosti, obav, rozháranosti a prohloubené samoty
vyrostl vzdor. Dobrá vůle, pokora, ohledy na vlast, která přece po-
třebuje svého vládce, se vytrácely jak sníh pod jarním sluncem. Byla
zmatená, bezradná. Stačí málo, kníže, a do kouta zahnaný mírný
tvor zaútočí.
Bouřka, kdyby tak konečně přišla bouřka! Dusno k zešílení…
Ze stepi náhle čerstvě zavanulo. Vytouženě.
Déšť přišel večer. Zatímco vichr trhal praporce z žerdí, křídla
erbovních orlů mu marně vzdorovala a první blesky oslňovaly oči,
česala chůva svoji paní. Vrátila se z města v nezvykle dobré míře.
Setkala jsem se s jednou ženou… před třiceti lety jsem ji znávala
v Trynu. Také ji za války Rozemští zajali! Nepoznala bych ji, má
kněžno! Vyprávěla mi… také se starala o děti svých věznitelů. Na-
konec se v Rozemsku vdala, proto se nevrátila domů. Žije teď, jak
přísluší jejímu šlechtickému rodu… Má schopného muže… dvořana
knížete Sega. Takové štěstí, že jsme se potkaly, že jsme se neminu-
ly! Město plné lidí, přijeli obchodníci z jihu… Koupila jsem ti, má
kněžno… určitě se ti zalíbí! Jak ráda jsem si s ní promluvila o svých
starostech… bylo to, jako se na okamžik podívat domů… bylo to…

– 364 –
 Charin se usmívala, vítajíc spokojenost věrné služebnice, skoro
ji však neposlouchala. Když se ukládala na lůžko, uvědomila si se
špetkou zahanbení, že z toho, co jí Lita povídala, neví vůbec nic.
Chůvina známá ze starých časů kněžnu nezajímala. Uvažovala celou
dobu o Dharid‑Nyrovi.
Ostatně o něm teď přemýšlela stále. Ale jinak než dřív. Bez vy-
vzdorovaného pokoje, bez odevzdanosti. Už to nebylo jako hledět
na něj přes řeku bez mostu. Bylo nutné řeku přebrodit, přeplavat,
přeletět. Proč je potřeba to udělat, si jistá nebyla. Také jí nezáleželo
na tom, co nastane, až opustí břeh, na němž kořenila po léta.
Zdálo se jí o Dharid‑Nyrovi. Zdávalo se jí o něm noc co noc. Míva-
la přitom stále týž sen, z něhož se budila vyčerpanější, než ulehla.
Stihatel, přes obličej staženou kápi bílého pláště, ji pronásledoval
v  těsných chodbách, které nevedly nikam. Potom se proměnil
v lovce hrajícího na stříbrnou vábničku. Stále za ní, stále před ní.
Nedokázala mu uniknout. Nutil ji dorazit až na vrchol útesu, nebo
nad sráz, nebo na sám okraj podemletého břehu. Někam, odkud
není už jak udělat další krok, leda k té hodině, k té chvíli, v níž bude
rozhodnuto. V níž lovec odhalí svou tvář, ne prvně viděnou – stokrát
známou. A kořist se zřítí do propasti.
Prudké kapky na nádvoří bez milosti roztloukaly modré kalichy
bělokorého stromu.

– 365 –
 Šestá kapitola

Po návratu z chrámu Latydar narazil na kněžnu‑správkyni, jak se

pod arkádami vnitřního nádvoří prochází s rozemským rytířem.
Živě se spolu bavili. Popravdě mluvil hlavně Séned‑Mar a dívka
mu naslouchala. Potom se zastavila a rozesmála se lehkomyslným
dívčím smíchem, kterého by se Latydar od vážné Veljany nikdy
nenadál.
Neviděl je dnes takto poprvé, naopak, potkával je ve dvou skoro
denně, ale ve svém předchozím rozpoložení tomu nepřikládal žád-
nou váhu. Trynská správkyně se zkrátka snažila dodržet, co slíbila,
a rozemský šlechtic se pokoušel najít dalšího mocného spojence.
Dnes ho to zarazilo. Pocítil dokonce podivné bodnutí, podobné
žárlivosti, a neopodstatněný odpor k cizinci, jehož se naučil pova-
žovat téměř za přítele. Vzpomněl si na mrtvého bratra a zamyšleně
se zamračil.
Rád by se těm dvěma vyhnul, jenže také oni ho zahlédli a po-
zdravili. Veljana se pak rozloučila s Rozemčanem a zamířila k La-
tydarovi. Úsměv zmizel a vystřídala ho starostlivost. Prohlížela si
po straně Latydarův výraz a zřejmě se chystala k nějaké důležité
otázce, rozvažujíc, zda ji má vůbec vyslovit, nebo přinejmenším
nějaký čas ještě počkat.
Postřehl její váhání, ale nepovzbudil ji k řeči, poněvadž se Velja-
niných otázek svým způsobem obával. Dívka se však podle všeho
konečně rozhodla.
„Neprojdeme se po hradbách?“
Kývl.
Trynovec pod nimi, ozářený dopoledním sluncem, jako by se
mírně vlnil z pahorku na pahorek. Od říční delty se nesla rákosová
vůně močálu a od moře vůně soli. Zdvihal se odtud jemný bělavý

– 366 –
opar, který rozostřoval obrysy nedalekých předměstských osad
a svlažoval přilehlá políčka a nedávno obnovené zahrady, táhnoucí
se kolem řeky.
Šli vedle sebe a kněžna se odhodlávala. Nakonec řekla přímo:
„Byla to ona, viď, Latydare?“
„Kdo?“
„Terža Zalatova, ten člověk, který ti usiloval o život.“
„Jak tě tohle napadlo?“ zavrčel odmítavě, stáhl obočí a uzavřel se
do sebe. Jenže Veljana na jeho nálady a rozmrzelost dbala málokdy.
„Přemýšlela jsem. Hodně. A dlouho. Pořád jsem si říkala, že to
musela být stará vojevodkyně, Kierysova matka. Pro synovo blaho
byla schopná čehokoli, aspoň se tak tvářila a stále to opakovala.
A pak jsem pochopila… že nebyla jediná. Nechtěla jsem si to při-
znat. Jenže teď všechno do sebe zapadá jako kamínky do mozaiky.
Dokonce i ty Teržiny úzkosti, ty nálady, předtuchy a můry, s nimiž
nemohla žít ani ona ani lidé okolo ní. Svědomí… Ona by pro Kieryse
i duši zaprodala!“
„Domýšlíš si příliš.“
„Tak co ti tedy chtěla těsně před smrtí? Co ti prozradila, žes od ní
odešel jak zasažený bleskem? Trochu už tě znám, bratře, jak bych
si nevšimla! Nejsem slepá! Byla to ona. A ne‑li, pověz, že je to jinak,
a naplníš mě velkou úlevou!“
Nepřitakal, ale ani nepopřel domněnky vyřčené s nezvratnou
jistotou a pouze provázené touhou, aby byly mylné.
„Kierys by to měl vědět,“ povzdechla si nakonec.
„Ne!“ Prudce se pohnul, div ji nepolekal, a chytil dívku za paži.
Zastavil ji tak a obrátil obličejem k sobě. „Ne!“ opakoval důrazně.
„Nikdo se to nesmí dovědět a nejmíň Kierys. Veljano, já se s ním
sice těžce shodnu, ale přesto je Kierys můj přítel. Copak si skutečně
myslíš, že mu pro nic za nic zasadím ránu ještě horší, než jakou už
dostal Teržinou smrtí? To bych… snad ani nepříteli… A navíc, slíbil
jsem. A ty slib zase mně, že budeš mlčet. Hned to slib!“

– 367 –
 Vymáhal ten závazek důrazně a  ona proti Latydarovi stála,
mhouřila oči do slunce, s rty přísně sevřenými. Nedokázal poznat,
co se jí honí hlavou.
„Bylo by to spravedlivé. I když je mi Kieryse taky líto a mám ho
ráda… Ano, spravedlivé, aby všichni poznali, co byla Terža zač!“
„Spravedlivé? Veljano, pro všechno na světě! I kdyby to bylo
skutečně spravedlivé, spravedlnost není vždycky to úplně nejdů-
ležitější!“
A co je důležitější? zeptala by se, neznat předem jeho odpověď.
„Máš pravdu,“ souhlasila zvolna. „Ano, máš pravdu a jsi jediný,
kdo to může rozhodnout. Slibuji ti, že nepovím nic.“
S úlevou pustil její paži a zahleděl se z hradeb na město líně
vrnící u jeho nohou jak spokojená kočka.
„Ale třeba blouznila! Třeba to nakonec vůbec neudělala ona!“ vy-
hrkla najednou s nadějí Veljana. Teprve teď, když Latydar potvrdil
její podezření, dolehla na dívku celá zvrácenost toho, co se stalo.
A náhle by ráda vrátila čas do doby, kdy ještě mohla doufat, že se
mýlí. Zatoužila najít něco, co by Teržu dokázalo omluvit.
Latydar však zavrtěl hlavou.
„Ano, snad ji mámila horečka. Mluvila zase o té vlčici… Jenže,
Veljano, já viděl mnoho lidí umírat, mnoho blouznit – a jsem si
naneštěstí jist, že kněžna byla natolik při smyslech, aby rozeznala
pravdu od vidin aspoň v tom podstatném a aby mi tu pravdu pro-
zradila.“
Veljana jen pomalu nabývala ztracené rovnováhy. Město pod
sebou vnímala jako nesourodou změť barevných skvrn. Soustředila
se vší mocí a postupně skvrny opět nabyly obrysů. Domy, hradby,
ulice…
„A co tvoje žena…, co tvůj syn?“ ozvala se dívka nesměle.
Ani teď se k ní neotočil, pohled opřený o vzdálené vinebské
stráně.
„To nebyla její věc. Přísahala, že ne.“

– 368 –
 „A věříš jí?“
Přitakal velice pomalu a váhavě.
„Co myslíš, čemu už mám věřit, ne‑li slovům umírajícího?“
Veljana mlčela. Latydar přestal pozorovat krajinu a znovu vy-
kročil. Dívka ho následovala. Padal na ni smutek, až sklonila hlavu,
sledujíc špičky vlastních střevíců. Snad posté se ptala sebe sama,
jestli je horší snášet podezření, nebo se domoci odpudivé pravdy.
Vzpomínka na Teržu, jak ji vstřícně a s upřímným přátelstvím vítá
ve svém domě, zhořkla, odpuzovala, bolela. Věřil‑li Teržiným pří-
sahám Latydar, Veljana už nevěřila vůbec ničemu, co bylo spojeno
s tou oslňující, napohled milováníhodnou ženou.
Latydar nějak vytušil, o čem dívka přemýšlí. Zastavil se podruhé,
a jakmile Veljana stanula vedle něj, lehce, po svém zvyku prstem
pozdvihl její bradu.
„Mrzí mě, žes to odhalila. Nechci, aby ses trápila. No tak, ses-
třičko,“ dodal chlácholivě, jako by on byl najednou z nich dvou ten
rozumnější a starší. „Pojď se raději nasnídat. A pak si promluvíme
o zítřejší Radě.“

* * *

Dalšího dne konečně zasedla Velká rada. Latydar tentokrát chtěl,

aby se sjeli skutečně všichni. Proto tak dlouho čekal, ačkoli průtahy
vždycky těžko snášel a teď byl zvlášť jako na trní. Přál si rychle
vyřešit, co bylo třeba, a potom… Potom? Snad hledat dál. Kdekoli…
Povolal do sídelního města nejen velmože‑správce trynských
krajů, sezval také čtrnáct zástupců nižší šlechty, o nichž se dozvěděl
od Veljany, že zasedli ve shromáždění, když se on ztratil a byl řešen
spor, kdo má vládnout zemi.
Ty i ony v den Rady udivil, když je požádal, aby rozhodli, zda
má Tryn otevřít své přístavy rozemským lodím. Zaskočil zvláště
velmože, kteří dobře věděli, že se král dosud nikdy neptal na věc,

– 369 –
již měl právo stanovit bez nich. Viděli v něm věčného soupeře a La-
tydar sám vstupoval v čas zasedání do sálu Rady pokaždé jako na
kolbiště.
Některá knížata dokonce pocítila zadostiučinění. Kníže Litobor
se dostal do povznesené nálady – domníval se nejspíš, že mladé-
ho krále zkušenosti uplynulých měsíců naučily větší úctě k Radě,
a kdoví proč se tím cítil polichocen, jako by to byla jeho, Litoborova,
zásluha.
Ale zmýlil se. I dnes by byl král schopen hádat se o maličkost.
Jenže válka, která zapříčinila uzavření přístavů nepřátelským
lodím, žádná maličkost nebyla. A nebude nikdy. Na odpuštění je
příliš brzo. Kletby dosud roznáší ozvěna. Ještě tolik, tolik vzpomí-
nek bodá hůř než otrávené hroty vataradských zbraní, tolik, tolik
mrtvých se k živým vrací ve snech, zbroceno krví, a za nocí děsí
usínající představa obzoru rudnoucího požáry.
Latydar o tom ví. Dobře o tom ví, a proto není s to svým lidem
nařídit velkorysost. Musejí si ji zvolit sami. Rádci se tedy přeli mezi
sebou, zatímco král je tiše sledoval. Vůbec do sporu nezasahoval.
Nejeden by ochotně podpořil vládce, jehož návrat uvítali mnozí
s radostí. On se však střežil byť jen naznačit, kam se kloní. Vědělo
se, že cizincům, s nimiž se do Trynu vrátil, prokazuje pohostinnost,
ale to samo o sobě vypovídalo pouze o povinné vděčnosti k těm,
kdo mu pomohli. Nic víc.
Rada se tedy dohadovala nesnadno a dlouho. Rány dosud ne-
zacelené, křivdy nikdy nesplatitelné, to všechno se hlásilo o slovo.
Mrtví a zavraždění svědčili o válce a žádali spravedlnost. Zemance
Planě, které rozemští nájezdníci umučili manžela ani ne týden po
svatbě, se zlomil sebejistý hlas, když volala: „Nechceme přece po-
mstu! Jen spravedlnost! Copak můžeme zapomenout?“
Rod z Bučinky pokyvoval šedou hlavou a poočku pohlížel na
mlčenlivého krále.

– 370 –
 Když se zdálo, že nedospějí vůbec nikam, ozvala se Veljana. Jako
pokaždé jí všichni popřáli sluchu a měli její názor ve vážnosti. Pro-
mlouvala pokojně a moudře, chlácholíc ty i ty, smiřujíc rozhádané
strany.
„Nikdo po nás nechce, abychom zapomněli. To skutečně nemů-
žeme! Ale možná nevidíme tak dobře, jak bychom měli. Lidé, kteří
dnes v Rozemsku vládnou, mají s Karai‑Dharem pramálo společ-
ného.“
Přiměla je, ať pozvou do Rady Séned‑Mara a vyslechnou ho.
Pokládali to za rozumné a poslechli ji s určitou úlevou. Dobré dvě
hodiny pak Rada rozemského rytíře zpovídala.
Nakonec rozhodla, že přístavy otevřeny budou. Teprve při lou-
čení s Radou dal král najevo, jak ho její rozhodnutí těší.
„Tušil jsem, že nakonec udělají, co budeš chtít ty,“ řekl poté Vel-
janě, když spolu odcházeli.
„To Séned‑Mar je oblomil.“
„Dharid‑Nyr ví, jakými lidmi se obklopit. Ale já si také nezvolil
špatně, když jsem ti nabídl správcovský úřad. Kdybys ty řekla ne,
Rada by přístavy neotevřela.“
„Proto ses mě tolik snažil přesvědčit o tom, co jsi sám měl za
správné?“
„Nijak jsem tě nepřesvědčoval,“ ohradil se. „Jen jsem tě požádal…“
„Máš pravdu,“ přerušila ho. „Přesvědčila jsem se sama, ale ty sis
byl mou volbou dopředu jist!“
Pokrčil rameny. Zasmála se.
„Stačilo by chtít, a vodil bys celou Radu na nitce, kam by sis
usmyslel!“
„To sotva,“ odpověděl.
A Veljanu napadlo, jestli ho ve skutečnosti ty věčné půtky svým
způsobem nebaví.

* * *

– 371 –
Večer pořádal vladař slavnost. Velkolepá hostina, nespočet světel, lesk
drahocenných rouch, hudba stékající z oken do srpnové noci, všechna
ta barvitá okázalost, v níž Latydar čas od času nacházel zalíbení.
Kněžna‑správkyně protančila noc s  rozemským rytířem
Séned‑Marem. Nebýt to právě ona, panstvo by se pohoršilo. Ale
Veljana si dávno dokázala získat dvůr natolik, že cokoli dělala, pova-
žovali zdejší lidé za správné. Místo odporu k vyslancům nedávných
nepřátel probudila v Trynských shovívavou vstřícnost a ochotu
dívat se na tyhle Rozemské jinak.
Latydar skoro celý večer zachmuřeně proseděl na vyvýšeném místě
v čele sálu, v křesle zdobeném vyřezávanými lvy stejně zamračenými
jako on. Bradu podepřenou dlaní, na sobě zelené roucho s bílými ha-
vrany, přes čelo zlatou obroučku připomínal jen napolo oživlou sochu
někte­rého ze svých předků. Dvořané se náladovému králi raději vyhnuli.
Latydarovi bylo uprostřed rozradostněných lidí nesnesitelně.
Vzpomínky na něj dotíraly jako běsi, kteří se vztekli za lednové noci
v povětří.
Halýša v zeleném brokátu, s rozpuštěnými vlasy propletenými
šňůrkami říčních perel, s rolničkami na zápěstích. Tančí a vzduch
se kolem ní chvěje světelnými odlesky. Nohy v stříbrně krumplova-
ných střevících se živě dotýkají podlahy, každý její pohyb Latydara
oslepuje, každý ve vzpomínce bolí.
Do rytmu zní bubny, do rytmu bubínky, do rytmu rolničky na
zápěstích žen, do rytmu tleskání mužských dlaní, luskání prsty…
Pojď ke mně, ke mně pojď, za ruce vezmi, to je mé srdce, neslyšíš?
Mé srdce v bubnech zní, v bubíncích odráží se, mé srdce, můj tep,
můj dech, má krev… Vyhoď mě vzhůru, chytni do náruče, dřív než
ti uteču s ostatními, tanečním krokem na druhý konec sálu, abych
se za okamžik, jen co mi hudba dovolí, vrátila!
Je trošku zadýchaná, opilá tancem jako vínem, i mně se hlava
točí! Halýša se směje, jen tak se směje, z pocuchaných vlasů vy-
klouzla bílá kytka pod mé nohy…

– 372 –
 „Jsem s tebou ráda, jestlipak o tom víš?“
Loutny a loutny… bubny, bubínky. Splývají se zrychleným tlu-
kotem srdce a omamují smysly. Barvy a pohyby se lámou, třepí,
Halýša zase odchází tanečními kroky, ruce pozdvižené, rolničky na
zápěstích cinkají do rytmu. Ohlíží se po mně přes rameno. „… jestli­
pak o tom víš?“
A pak když umlkly bubny, škádlila mě a utíkala mezi sloupy při-
lehlého loubí, pryč ze sálu, pryč od lidí, jak děvčátko, schovávajíc se
tu za jedním, tu za druhým. Na jeden nádech zalklá hudba už v sále
zase hřmí. Ale nám je blíž ticho a příšeří a soukromí.
Sedla si na kamennou lavičku, stáhla střevíce a skryla unavené
nohy až po bosé špičky pod lem šatů, ať prý nikdo nezahlédne
takovou nepřístojnost, kdyby sem náhodou zabloudil… „Jak je to
možné, že jsem tě našla?“
A jak je možné, že já tě teď ztratil?
Král opustil slavnost, jakmile usoudil, že už není tak brzo, aby
hosty odchodem urazil. Odešel bez okázalosti a mnozí si toho má-
lem ani nepovšimli.
Také Veljana, na zápěstích rolničky, křehká a panensky štíhlá
v bílé, zlatě přepásané říze, omámená jak racek zbloudilý do pest-
rých zahrad bájného ostrova Léd, si uvědomila teprve nad ránem,
že Latydar v sále dávno není. Ale neuvažovala o tom.
Bubny a píšťaly vábily jitřenku pozatmělou oblačnými cáry lou-
dajícími se od moře. Loutny a loutny… Bubny, bubínky…
Vyhoď mě vysoko, vysoko, rytíři z cizí země, a pak mě pevně
chyť! Ještě, ještě jednou! Za celý život jsem takto netančila, za celý
život ne!
Škoda že odjíždíš!
Škoda že já zůstávám…

* * *

– 373 –
Eistha Char se zhoupla na vysoké vlně, jako by pták roztáhl křídla
a odrazil se k letu, jako by hříbě pustili ze stáje do ohrady. Pod
plnými plachtami, štíhlá příď rozčísla hladinu. A lidnatý sinský
přístav se zdál Veljaně najednou prázdný, mořská pláň zvučela v je-
jím nitru. Pocítila stesk a touhu. Lekla se jich. Přitáhla plášť k tělu,
jako by ji ovanul vlhký chlad. Špičky střevíčků smáčelo moře, vodní
tříšť zanechávala na sametovém lemu řízy bělavé mapy, schnoucí
v dopoledním slunci.
Co mu vlastně řeknu? pomyslela si dívka. Co řeknu Latydarovi?
Chci na jaře odjet, až přijede poselstvo z Rozemska, přidám se
k nim. Bude se ptát proč – a já… Jistě, bylo by výhodné pro Tryn
mít v sousední zemi spolehlivého člověka, mít ho u dvora, dozvědět
se, co všechno je třeba, co ještě netušíme, o čem pochybujem.
Ale musíš to být zrovna ty?
To mi odpoví. A možná dodá, že Rozemsko je zrádné a divoké,
Trynské nemá rádo, že o něm nic nevím a že tamější lid chová ženy
v pramalé úctě. Já řeknu, že je tedy nejvyšší čas to změnit a že to
zkusím já. On se zatváří pochybovačně a já si nebudu věřit, poně-
vadž… bude mít pravdu.
A přece. Musím na jaře odjet! Do krajiny, kterou neznám, která
vábí, která pro mě znamená vysvobození z šedých trynských zdí,
ze života nekonečné všednodennosti a povinností tolikrát obehra-
ných, až už je ani nelze vykonávat sdostatek přesvědčeně. Cesta!
Má cesta. Je tady. Stojím na jejím počátku.
Odvrátila se od moře a zamířila k Latydarovi, který čekal u koní.
Pomohl dívce do sedla, sám se vyšvihl na Třpyta, pokynul malému
průvodu a vydali se na zpáteční cestu k Trynu.
Veljana začala mluvit až za Sinem. Když kopyta zacvakala na
zpevněné cestě táhnoucí se mezi pokosenými poli, když předjeli
služebnictvo a pomalu, bok po boku, míjeli rozcestí, meze, obtěž-
kané jablůňky u příkopů.
„Veljano, to je přece nesmysl!“

– 374 –
 Latydar se mračil a s prudkostí sobě vlastní vypočítával dívce
všechna nebezpečí, nevýhody a záludnosti jejího záměru. Nic, čím
by ji překvapil, nic, s čím by nepočítala předem.
„Nedovolím ti odjet!“
„Já ale chci. Nebudu se tě tedy ptát. Tvůj bratr by mi odjet dovolil!“
Zaútočila na něj bez rozmyslu, a už vyslovujíc poslední větu,
pocítila její dětinskost.
„Můj bratr?“ Latydar skoro vybuchl. „Můj bratr by ti dovolil, aby
ses bez rozumu hnala do nebezpečí? A abys nakonec třeba natrvalo
zůstala v kdovíjaké yzarské díře… a snad si dokonce vzala nějakého
jednookého stepního vlka?“
Veljana sebou škubla. Podívala se úkosem po rozčileném Latyda-
rovi. Zbledla. Před chvilkou vyvedla z míry ona jeho rozhodnutím,
které považoval za pošetilé. Teď vyvedl z míry zas on ji. Vždyť vyslovil
nahlas to, co ona sama skrývala hluboko, hodně hluboko a dosud o tom
odmítala byť jen uvažovat. Séned‑Mara si vážila, obdivovala jeho odva-
hu, jeho statečnost, líbil se jí, cítila stesk, prohlubující se teď s každým
koňským krokem, vzdalujícím ji od přístavu…, jenže milovat ho?
„Hloupost!“
„Ale sestřičko, komu tady lžeš? Sobě, mně – nebo nám oběma?
Já nejsem vždycky úplně slepý!“
„Vůbec mě nenapadlo… Séned‑Mar… Já…“
Najednou se zasmál. Neslyšela ho smát se už celé měsíce. Kdy-
koli jindy by ji jeho veselí udělalo radost, teď se rozzlobila. Pobídla
klisnu do klusu a Latydarovi ujela.
Za chvíli ji dohnal a přinutil ji zpomalit.
„Promiň mi! No! Třeba jsem se smál z potěšení, že já při své
krátkozrakosti jednou taky odhalil něco, k čemu tvá bystrost dosud
zplna nedohlédla. Ale netvrď mi, že se mýlím, ano?“ Potom zvážněl
a dodal: „Já ti nemůžu bránit, Veljano, ačkoli mám strach. Vůbec
netušíš, jaké Rozemsko je. Nezáleží jen na tom, najdeš‑li tam blízké
lidi. Země ti zůstane cizí.“

– 375 –
 „Já tam přece nezůstávám, a nikoho si neberu… Za rok, dva se
vrátím!“
Pochybovačně potřásl hlavou. Nepřemlouval ji však víc. Snažil se
v duchu srovnat se skutečností, že ztrácí sestru, kterou sotva našel.
Nedařilo se mu. Po chvilce řekl zdánlivě vyrovnaně:
„Budeš chybět nejen mně, ale i Trynu. Kde najdu správce, co by
se ti vyrovnal?“
„Správce najdeš snadno,“ odpověděla s úlevou, že může nepří-
jemný hovor převést jinam. „Požádej Kieryse.“
Zavrtěl hlavou.
„Jako bys nevěděla, že Kierys se po Teržině smrti vzdal dokonce
místa v Radě a zavřel se s dětmi na tom svém zapadlém hrádku.“
„Tím spíš. Do jara je spousta času. A potom za ním prostě zajedeš
a požádáš ho, ať se vrátí.“
Na Latydarovi bylo vidět, že s dívkou nesouhlasí. Začala ho pře-
mlouvat.
„Uděláš to, prosím! Kierys je tvůj přítel a ty mu nedovolíš shnít
v nějaké zatuchlé díře. Nedovolíš mu zničit se! Jsi král a v nejhorším
mu poručíš. Nakonec půjde rád. Nenarodil se proto, aby zpodivín-
štěl uprostřed lesů. Je každým coulem vojevoda.“
„Zdá se ti to příliš lehké, Veljano. Anebo jen tak, jako by to bylo
lehké, mluvíš. Já na jeho místě…“
„Ty jsi jiný než on. Kierys je trochu jako já. Věř mi. Kdybys před
lety nepřišel pro mě, seděla bych ve své kleci ještě teď. A nakonec
bych tam taky umřela, stará a zbytečná, protivná sama sobě.“
„Kierys mě nebere vážně. Má k tomu důvod, nebo si myslí, že
ho má…“
„Je to tvůj přítel.“
„Přítel, kterého jsem si nevybral, na rozdíl od tebe. Nevybral
jsem si ho a on si nevybral mě.“
„Na tom teď mnoho nezáleží.“
„Ne, máš pravdu. Ale některé věci… jsou těžké.“

– 376 –
 Neřekl už co a nemusel. Chápala ho. Kdyby měl vedle sebe Kiery-
se coby správce, všechna vzájemná nepochopení, která kdy mezi ně
ulehla, se vrátí. Budou tady a s nimi věčná nemožnost skutečného
srozumění, nekončící tanec na ostří hrany, únavná snaha nezničit
docela přátelství, vydobyté navzdory břemenům, jimiž ho od po-
čátku zatěžovali druzí – Latydarův otec, Kierysova matka, Terža…
Ostatně i dřív se nejednou vskrytu divila, na čem tohle podivné
přátelství dvou tak odlišných lidí, přátelství, které víc bolí, než napl-
ňuje radostí, vlastně ještě stojí. Nakonec si odpověděla. Nestálo na
ničem jiném než na vzájemné věrnosti. Jsou pošetilci, co by tvrdili,
že pouhá věrnost je málo, že je příliš spřízněna s nutností a zvykem.
Ale Veljana pošetilá nebyla.
Jako se láska bez věrnosti neobejde, nenajdeš ani skutečnou
věrnost, která by v sobě nenesla kus lásky. Bolavé, hořké lásky. Pro-
šlé pochybností jako zajetím nepřátel, jako spáleništi samot, jako
bitvami bez vítězství, jako šedivými všedními dny plnými únavy.
„Udělám, jak myslíš, Veljano,“ ozval se po delší době Latydar
s povzdechem. „Nerad tě budu vidět odjíždět a ani Kieryse nepo-
jedu žádat o pomoc rád. Velice jsme se za poslední roky odcizili. To
však samozřejmě není důvod, abych…,“ nedokončil a zamlčel se.
Poplácal v zadumání hřebce po stříbrolesklé šíji. Potom pokračoval
odjinud: „Teď chci požádat o něco zase já tebe.“
„O co?“
„Zítra vyrazím do Damalu… Já… Vím, že tam dávno hledali,“ po-
krčil rameny se směsí beznaděje a vzdoru, „přesto… Musím tam.
Postaráš se o království jako jindy? Do jara je daleko, ne? Před
chvilkou jsi to sama řekla. A já se vrátím za pár týdnů.“
Dvě plané třešně u krajů cesty se nad jejich hlavami toužebně
vztahovaly jedna po druhé. Minuli je. Latydar se po nich mimoděk
ohlédl. Propletené větve? Ne. To kořeny. Jeden přes druhý, jeden ve-
dle druhého, něžné, pevné, hluboké kořeny dvou stromů pod jedinou
cestou, na jejíž konec nedohlédneš ani z korun, ze zeleného listoví.

– 377 –
 Sedmá kapitola

Zalka, zemanka z Pomezí, četla manželův list. Ogien, jemuž sestřina

svatba s trynským králem otevřela bránu k damalskému dvoru,
pobýval právě u damalského vladaře.

„Duše mé duše, manželko má a paní,“ psal, „spěchám Ti povědět

důležitou novinu, jež sem právě dospěla. Trynský vládce a náš
příbuzný žije. Navrátil se ve zdraví domů. Předpokládám, že
se o tom sama co nejdříve přesvědčíš, neboť nepochybně podá
zprávu také přímo nám, co své nejbližší přízni, ale chtěl jsem…“

Ogien měl pravdu. Latydar nemeškal a poslal list na Pomezí hned

po svém příjezdu do Trynovce. Pergamen popsaný výrazným, hez-
kým, ale poněkud neuspořádaným písmem od včerejška ležel na
truhle, kam ho Zalka odložila.

„Jeho návratem se mnohé mění, jak jistě chápeš. Nadešel čas

prozradit, co jsme před vojevodovými lidmi utajili. Znám Tvůj
názor, vždyť jsme nejednou o celé věci mluvili. Ty pak víš, že
jsem s Tebou nikdy příliš nesouhlasil. Nakonec jsi mě však
přesvědčila, že je dobré si nechat pro sebe pravdu, když není
jisto, co se na trynském dvoře děje. Teď však je král zpátky
a nemůžeme déle lhát. Prosím Tě, má milovaná, smiř se s tím,
je neodvratné, abys…“

Zalka vzdychla. Ogien byl tvrdohlavý. Tvrdohlavý jako jeho ses-

tra. A nevzejde z toho nic dobrého, jako nevzešlo nic dobrého z její
neústupnosti. Co mu mám vlastně odpovědět?
Už když se manželova sestra vdávala, rozmlouvala jí tu svatbu.

– 378 –
 „Jaká pošetilost, jaké bláznovství, vzpamatuj se, Ilšo, dokud to
jde!“ opakovala. „Copak se hodíš k trynskému králi, ty – zemanka,
která nemá ani vlastní statek? Pokouší tě pýcha? Stojí o tebe velký
pán a to ti lichotí. Přišla jsi proto o rozum? Anebo je to jinak? Ztra-
tilas hlavu, že je tak pohledný? Nehodíš se k němu, přivedeš se do
neštěstí…“
„Ano, je král a líbí se mi, až mi srdce trne. Ale neboj se, Zalko,
nevolila jsem lehkomyslně,“ tvrdila. Jenže nebylo jí co věřit – smála
se a zkoušela při těch slovech svatební pás pošitý stříbrnými plíšky.
Točila se vpravo vlevo, ruce v bok, aby věděla, jak plíšky cinkají,
a uvažovala spíš o jejich podmanivém zvuku než o Zalčiných varo-
váních. Zamilovaná nevěsta. Plná zaslepeného obdivu k snoubenci.
Stačil náznak nedůvěry v Latydarovu dokonalost a Halýša svého
ženicha pobouřeně, divoce bránila. Jak je statečný, jak velkomyslný,
jak laskavý, a vůbec! Pokud se nehádala, odháněla námitky žer-
továním, jako tenkrát, když si Zalce pro zlost začala prozpěvovat,
zatímco zálibně odkládala pás k šatům přichystaným pro obřad:

„Neber si, panenko, prstýnek od knížete,

ve stínu hradních zdí tvá myrta nepokvete.
K čemu ti bude erb a pošetilá pýcha,
v komnatách velmožů těžko se dýchá.
A liška s ohařem spíš by se srovnali,
než by se zemanka hodila ke králi.“

Dnes si byla Zalka skoro jistá, že v tom pošetilém okouzlení vě-

zelo už tehdy ještě něco jiného než pouhá zamilovanost. A dávno
manželovu sestru nepodezírala, že ji k svatbě vedla chuť stát se
velkou paní. Osudy těch dvou spojovalo něco hrozivého. Prokletí
a vina. Jak je možné, že byla Halýša tak slepá, že nepochopila, co se
s ní děje? Vždyť určitě znala příběhy o luně – zapomněla je snad
v hodinu, kdy se stala součástí dalšího z nich?

– 379 –
 Zalce Latydar do oka nepadl. Vskrytu duše si dokonce pomyslela,
že kdyby po ráně jedovatým ostřím zemřel, bylo by dnes na Pomezí
líp. Styděla se za tu myšlenku a zaháněla ji. Ale pocit zahanbení,
který vyvolávala, na Zalčině shovívavosti k Latydarovi nepřidal.
Zdál se jí povýšený, neupřímný v té bezprostřední vstřícnosti k do-
mácím lidem. Celý jeho zájem o Halýšu pokládala málem za rozmar.
Ostatně ani Ogien volbu své sestry nevítal s radostí. Nepřál si, aby
Ilša odešla daleko z domu. Do cizí země.
Halýša si však udělala všechno po svém, jako vždycky. Za léta
jejího manželství s trynským králem se sourozenci téměř odcizili –
i když Zalka musela spravedlivě přiznat, že to nebylo vinou vla-
dařského páru, spíš Ogienovými a jejími vlastními rozpaky z nové
přízně.
Ale pěšiny domů nezapomínáme, nebo až ze všeho naposled.
I mrtví prý přicházívají tu a tam do míst, kde se narodili.
Byla jsem to já, ke komu se Halýša uchýlila, Ogiene! promlouvá
Zalka v duchu k muži. Do smrti nezapomenu na tu noc, kdy mě
posedlo podivné rozrušení a jako omámená vlčím vytím jsem vyšla
ze vrat. A uviděla jsem ji, nebo to, čím je tvá sestra teď, pár kroků
před sebou. Jako by jí prostupovalo měsíční světlo, a bez něj nebyla
nic. Mraky se honily, měsíc se za nimi skrýval a také ona se ztrácela
a zase objevovala. Nevrhala žádný stín na sníh a nebořila se do něj.
A její oči se zdály být očima nočního dravce, ne očima člověka…
Při té vzpomínce Zalku obestřela hrůza, ozvuk hrůzy tehdejší.
Hrůza a zimní chlad. Nikdy od onoho dne se toho strachu docela ne-
zbavila, jen na něj někdy zapomínala. Ale vždycky, když ho zahnala
na delší dobu, připomněl se, vetřel se naléhavě pod kůži, do srdce,
sevřel hrdlo, zúžil dech. Do oken tloukl veliký pták, dobývající se
do dvorce, vlk se kmitl podrostem. Nebo na mezi u žitného pole,
u hromady kamení na kraji louky se přes noc objevil mladý strom,
který tam nikdo nikdy dřív a ani nikdy potom neviděl. A stál tam
právě jeden jediný den, shlížeje na dvorec.

– 380 –
 V dubnu ji strach ovládl natolik, že se rozhodla vytnout znáhla
vyrostlou břízku přimknutou ke dřevěné hradbě Pomezí. Jen se
však ostří dotklo kmene, zakvílel strom hlasem, v němž se snoubil
nářek lidský s nářkem stromu tak prapodivným a neoddělitelným
způsobem, že Zalka zahodila sekeru a vyděšeně utekla. Nechávala
pak podivné stromky růst a kořenit, kde se jim zachtělo, vyhýbala
se jim však pečlivě a hlavně děti k nim nepouštěla. Stávala se proto
mnohdy dobrovolnou vězenkyní ve vlastním dvorci, jehož prahy
byly pečlivě pomazány popelem smíchaným s prvním mlékem
a vrata, dveře i okna do dvora, stájí a domu chráněna svazečky de-
vatera mocných bylin odhánějících síly, které nepatří do lidského
světa.
Zalka se bála. To ji ovšem neodvrátilo od jejího předsevzetí.
Naopak, čím větší byl její strach, tím mocněji se držela svého roz-
hodnutí.

„Můj pane, můj manželi, Tvoje sestra mi donesla svého syna,

a i když nepromluvila, neboť už nezná lidskou řeč, tolik jí zbylo
ve vzpomínce z jejího předešlého života, že donesla své dítě
domů a donesla ho mně! Přála si nepochybně, abych ho vycho-
vala. A já to udělám, i kdyby mi ten maličký dávno nepřirostl
k srdci, a Ty víš, že přirostl.
Ačkoli se nyní jeho otec vrátil, nedovolím, aby se cokoli
změnilo. Nevěřím tomu člověku. Jsem si jistá a opakuji Ti, že
nikdo jiný, pouze a jedině on nese vinu na neštěstí Tvé sestry. Od
okamžiku, kdy jsem Halýšu viděla jako bytost beze stínu, mnoho
jsem přemýšlela, mnoho vzpomínala a vyptávala se moudrých
starců a stařen. Člověku se nemůže stát něco takového, jako se
stalo jí, zničehonic – a ani tentokrát se nestalo.
Už když se Tvá sestra vrátila z cesty do Kiřína, pomalu se
proměňovala. Skrývala to přede mnou, já však poznala, že něco
není v pořádku.

– 381 –
 Kdo jiný může mít její neštěstí na svědomí, ne‑li král, s nímž
se právě v noci Nové luny vzcházející jednou za sto padesát let
ve zlém rozešla? Mnohokrát jsme o tom mluvili a sám jsi uznal,
že co si myslím, je až příliš podobné pravdě. A takovému člověku
mám teď svěřit dítě? Sama chlapečka vychovám, a čí je syn, se
dozví, teprve až dospěje a nastane čas, kdy by měl usednout na
otcův trůn. Prosím, můj milý, věř, že je to jediná správná cesta!“

Ano, nikomu maličkého nedám. Nikomu.

Leda by si jeho matka pro něj sama přišla – ale ne tak, jak se
k němu snaží dostat nyní. Leda by přišla, pošlapala zaříkané prahy,
lidskou řečí po lidsku pozdravila, neuhýbala před svazečky býlí
chránícími dům. Leda by přišla za dne, slunce v zádech a před sebou
vlastní stín. Není však moci, která by ji vyvedla ze světa, v němž teď
přebývá a odkud vyjde jedině za Brány soumraku, až ji dostihne
smrt.
Tak se to zpívá, tak vyprávějí staří. Některé cesty vedou jenom
tam, a nikdy nazpátek.

– 382 –
 Osmá kapitola

Hanuer hladila hebký karmínový hřbet knihy zdobený olivovou

snítkou provedenou ve zlatě. Nádherný a nesmírně cenný dar
od trynského krále. Poznala, že ho vybíral pečlivě jako projev ne
pouhé vděčnosti za pomoc, ale jako výraz přátelství. Rozemský
příběh o Thanrymovi a Hanuer se dávno před velkou válkou, snad
v časech Latydarova praděda, dostal k trynskému dvoru s některým
poselstvem – a teď se vracel domů. Jindy by se dívka dárkem těšila
a donekonečna prohlížela stranu za stranou, uhranutá mistrov-
stvím iluminací, živostí barev, slovy, která po léta znala nazpaměť,
a přece jako by je pokaždé potkávala znova. Jindy jistě, a pokud čas,
který teď stojí na prahu, přejde, aniž by příliš vzal, vrátí se k dárku
a náležitě ho docení. Dnes ji moc nezajímá.
Dívka sedí za stolem proti bratrovi, a zatímco on večeří hustou
polévku z hovězího masa a skopovou pečeni, zatímco na statek pa-
dají stíny pozdního odpoledne a ohlazují hrany věcí, ale ne hrany
myšlenek, uvažuje Hanuer o novinkách, které bratr přivezl. Stejně
jako kniha jí však dnes připadají málo podstatné.
Když Séned‑Mar dojedl, dala přinést sehřátou medovinu, poně-
vadž den byl sychravý, nalila do hliněných pohárků a řekla:
„Měl by sis pospíšit. Bojím se, že Dharid bude potřebovat tvou
pomoc.“ Mluvila vážně, sklíčená obavou, zda neposílá bratra do
smrtelného nebezpečí. „Na co nám budou smlouvy s trynským
králem, pokud Dharid padne.“
„To se nestane, Hanuer! Někdo tě zbytečně vystrašil. Žiješ příliš
dlouho v ústraní, a tak přikládáš přehnanou váhu té hrstce zpráv,
která k tobě pronikne. Rok co rok, před tím, než se sjede do Yzaru
šlechta na velký sněm, se šíří spousta nesmyslných povídaček. Proč
by měl Dharid padnout? Proč letos, ne‑li loni, ne‑li přede dvěma

– 383 –
léty? Má teď moc, jíž by dokázal zkrotit draka, natož rozemský
sněm. Vždyť zemi po válce upevnil a zbavil hladu, ovládl ji a podvo-
lila se mu docela ráda, až na pár nespokojenců. Stojí za ním dokonce
někteří bývalí karaidharovci, poněvadž ctí sílu a vidí, že Dharid‑Nyr
slabý není. Sněm se sejde – a zase v míru rozejde.“
„Mýlíš se, bratříčku. Je vidět, žes příliš spěchal ke mně a nemluvil
s lidmi v přístavu ani jinde cestou. Tentokrát je všechno jinak. Mož-
ná právě proto, že Dharidovi nepřátelé vědí, jak rok od roku stojí
jeho vláda na pevnějších základech a jeho moc košatí. Možná se už
bojí čekat na lepší příležitost, a tak se rozhodli ji sami vyhledat, je
snad poslední. A je‑li aspoň zčásti pravda, co jsem slyšela, Dharid-
‑Nyr slabé místo má a oni o něm vědí.“
„Kdo ti co pověděl?“
„Před týdnem se tady zastavil Eky‑Sin.“
„A čím tě ten starý osel tak polekal?“ zamračil se rytíř. Očekával
pokojný, příjemný večer a usměvavou sestru, oslavu šťastného
konce příběhu s trynským králem – a Hanueřina zasmušilost, ro-
zechvění a obavy byly to poslední, co dokázal snést. V duchu se na
Eky‑Sina zlobil.
„Eky‑Sin jel na jih,“ odpověděla pomalu. „K našim lidem. Pře-
svědčit je, ať letos nechají být své sady a vinné sklepy a přijedou na
sněm za každou cenu. Podpořit vladaře. Atham‑Seg z Liščí soutěsky
se prý chystá Dharida obvinit, že získal trůn podvodem, neboť se
Karai‑Dharova dcera nikdy opravdu nestala Dharidovou manžel-
kou. Navíc prý Dharid dědičku koruny ponižuje a týrá.“
Podívala se tázavě na bratra. Ten sice dál zvolna upíjel voňavý
nápoj, zachmuřil se však ještě víc a ona poznala, že přestává její
slova podceňovat.
„Prokáže‑li se Atham‑Segovo obvinění, postaví se proti Dharidovi
asi nejen karaidharovci. I naši budou pohoršeni. Ostatně od začátku
se mezi nimi našli takoví, co Dharida považovali za vypočítavce,
dokonce za chytrého zbabělce, poněvadž se nikdy nedověděli, kolik

– 384 –
dobrého za války udělal. Dharid měl snad důvod o svých skutcích
mlčet, aby nepopudil zbytečně část lidu, chápu, že si chtěl všechny
nejprve získat, než časem stejně vyjde najevo, jak to s ním a míar-
skými doopravdy je. Teď se ten záměr obrátí proti němu.“
Konečně se pokusil Hanuer přerušit. Ale ona mu to neumožnila.
Vstala od stolu, přešla ke krbu, opřela se o něj a pokračovala:
„A Eky‑Sin ještě řekl, že on sám bude stát na Dharidově straně
doposledka, protože ho ctí a má ho rád. Doposledka však znamená
potud, pokud nebude pod přísahou přinucen vypovědět, co on
ví o Dharidově nakládání s manželkou… Sénede! Věděla jsem, že
Dharid svou ženu nemiluje – ale Eky‑Sin tvrdil, že ji nenávidí a že ji
trápí, jak umí. A pak taky dodal, že ať je Karai‑Dharova dcera ja-
kákoli, byla by šílená, kdyby se nechtěla dostat z vězení, jež pro ni
manžel připravil, jakmile jí někdo podá pomocnou ruku. Tohle řekl.
Sénede! Je‑li na tom aspoň kousek pravdy, proč jsi mi to zatajil?“
Potlačil povzdech a v duchu Eky‑Sinovi poněkud neprávem spílal
do bezohledných tupců.
„Nechtěl jsem ti připravit bolest, sestřičko. Vždyť vím, jak ti bylo
těžko, když se Dharid oženil. Nemusela ses užírat ještě představami
o tom, v jakém pekle žije. Eky‑Sin měl držet jazyk za zuby, a až ho
potkám, povím mu to!“
Odvrátila se tváří k ohni. Na pozadí plamenů se černě odrážela
její jindy tak vzpřímená postava, nyní s lehce schýlenými rameny
a jakoby schoulená do sebe.
„Ale není pravda,“ ozvala se Hanuer po chvíli, „že by Dharid svou
manželku trápil? Něco takového si u něj vůbec neumím představit.
Znám ho přece odmalička! Vím, jaký je. Znám ho,“ opakovala do
zaraženého ticha a její hlas pozalknutě dozněl přehlušen praskáním
borových polen v krbu.
„Žádalo se po něm příliš mnoho…,“ odpověděl vyhýbavě.
„Co tím myslíš?“

– 385 –
 „Přinutili ho, aby se ucházel o rozemskou korunu. Všichni jsme
snili o míarském králi, který by se svých lidí po létech bezpráví
zastal, a on byl jediný z našich, kdo mohl na trůn usednout… To
bylo tehdy nejdůležitější. Ale když ho přemlouvali, neuvažovali, zda
jho, které na něj vkládají, je k unesení. Ostatně i on své síly přece-
nil. Vládnout mu není těžké, k tomu se snad narodil. Jde‑li ovšem
o tu dívku…, je skoro posedlý… Nenávidí ji, Hanuer. Máš pravdu,
není mu to podobné. Vůbec však nepamatuji, že by ke komukoli
s výjimkou Karai‑Dhara cítil kdy takovou zášť. Kněžna je pro něj
ztělesněním všech zločinů, které spáchal její otec, a taky všeho, čím
se Karai‑Dhar provinil na Dharidově rodině. A ptáš‑li se, jak se svou
ženou Dharid nakládá, tedy ti povím, že každý spravedlivý soud
by ho pohnal k zodpovědnosti. I když je mnoho Rozemčanů, co se
chovají ke svým ženám daleko hůř. Dharid kněžně nikdy nezkřivil
ani vlásek na hlavě, to ne. Charin Zara žije v bezpečí, v přepychu,
který by jí leckterá velmožská dcera záviděla. Ale Dharid jí zakázal –
a okořenil to spoustou směšných výhrůžek –, aby mu chodila na
oči. Od svatby ji snad neviděl, nebo jednou. A donedávna ji věznil
v domě jako zločince, nesměla sejít ani dolů do města… Povídal
jsem mu…,“ mávl znechuceně rukou, napil se a navázal odjinud:
„Na mou duši, Hanuer, nechová se jako její manžel, ale jako nepřítel.
Moc mu to pravda nejde, týrá tou nenávistí sebe stejně, ne‑li víc než
ji… Řekl jsem manžel…, jenže ve skutečnosti… podle práva a zvy-
ku Dharid manželem Karai‑Dharovy dcery není. Nejenže nesplnil
žádný ze slibů, které jí dal ve svatební den, ale nikdy ani neulehl po
jejím boku. Tak je to. Divím se, že jeho nepřátelé přišli s obviněním
tak pozdě.“
„To je tolik podobná svému otci?“
„Lidé tvrdí, že má jeho rysy. O její povaze nevím nic. Já ji vůbec
neznám, Hanuer.“
„A teď? Co se stane teď?“

– 386 –
 Dívka odstoupila od krbu a znova se posadila, líce zčervenalé víc
vzrušením než teplem.
„Eky‑Sin určitě přeháněl, byl vždycky trochu zbrklý. Přesto po-
spíším do Yzaru, jaks chtěla. Atham‑Seg je pouze lstivý, drzý hlupák,
nemá dost rozumu na to, aby srazil korunu z hlavy někomu, jako
je Dharid‑Nyr.“
Pochybovačně stáhla obočí.
„Mám strach,“ řekla.
A Séned‑Mar se cítil zaskočen, neboť to bylo poprvé, co od ní
slyšel tato slova.

* * *

Těch několik služebníků, co s sebou měl, nechal Séned, ať cestují

s trynskými dary sami, vzal hrstku ozbrojených jezdců a vyrazil
k Yzaru. Spěchal, jak si přála Hanuer, a protože ho začaly pohánět
také vlastní obavy.
Muži nešetřili sebe ani koně. Zvířata vyměňovali, kde se dalo,
a nebylo to tentokrát obtížné. K branám sídelního města se staho-
vala nejen šlechta, ale i pastevecké rodiny se svými stády.
Když je Séned‑Mar pozoroval, jeho obavy dostávaly temnější
a temnější nádech. Nemusel se nikoho na nic ptát. Znal svou zemi
a její zvyky příliš dobře, stěží si mohl dál namlouvat, že všechny ty
lidi láká do Yzaru pouze podzimní trh.
Atham‑Seg zřejmě nezahálel a probudil neklid dřímající pod po-
vrchem, od konce války sice živořící, dosud však schopný vzedmout
se v nové síle a proměnit se v rozmíšky, spory a boje. Pán z Liščí
soutěsky se postaral, aby zpráva o chystaném panovníkově pádu
dospěla i do těch nejodlehlejších koutů a aby ji provázely pomlu-
vy o to nebezpečnější, že je nebylo lze vyvrátit snadno, poněvadž
se nezakládaly pouze na lži, ale i na pokřivené pravdě. Všechno
skvěle okořeněno, namícháno pro lačná ústa chtivých vypravěčů,

– 387 –
závistníků uhýbajících před vlastním svědomím, a tedy žíznících
po prohřešcích jiných. Hlavně prohřešcích těch, jejichž štít byl do-
sud čistý. A nezapomněl Atham‑Seg ani na spravedlivé, které bylo
třeba pohnout, ať se zastanou zdupaného práva a tak nevědomky
poslouží věci knížete z Liščí soutěsky.
U večerních ohňů se povídaly neuvěřitelné historky, jak vladař
týrá svou ženu hladem, mučí ji a zavírá do studené věžní kobky bez
oken. Jak ji dennodenně hrubě uráží.
Muži, jimž se nikterak nepříčilo ztlouci několikrát v týdnu vlastní
manželku kvůli sebemenší malichernosti, nazývali svého vladaře
míarským darebákem, a když o něm mluvili, výhrůžně skřípali
zuby, sahajíce po aseganech a jílcích dýk. Tu a tam zaznělo jméno
Karai‑Dharovo a nejeden na bývalého vládce vzápětí vzpomněl
s obdivem, jenž v Dharidových družinících vyvolával rozhořčení
a nechuť.
Yzar připomínal obležené město. Pod hradbami, na pastvinách
a na nedávno sklizených polích vztyčili stany stařešinové rozem-
ských kočovných rodů, přitáhnuvší se svými lidmi a stády. Vladařovi
vojáci jen s obtížemi udržovali cesty k hlavním branám průjezdné.
Často propukaly potyčky, zvláště pokud si přivandrovalci přihnuli
kavery. A v tom ruchu bylo cítit podivné chvění, jako by se válka
znova přiblížila, zavolala na divoký lid, oživila zbraně v jeho rukou
a zvůli v jeho duši.
Do sněmu scházel týden. Ve městě však bylo už teď dusno a hor-
ko jak v kotli.
Séned‑Mar se marně pokoušel odhadnout, kolik z těch vzruše-
ných a rozhněvaných šlechticů zůstalo na Dharidově straně. Přes
všechno, co sám zažil, teprve teď viděl zcela jasně, jak snadné je
strhnout lidi několika slovy pronesenými správným způsobem
a dohnat je kamkoli, podobné stádu poslušného dobytka. Atham‑Seg
a jeho příznivci jsou jistě spokojeni.

– 388 –
 Všechno vypadalo mnohem hůř, nejen než ještě před pár dny
předpokládal, ale i než se bála Hanuer. Chválil se v duchu aspoň za
opatrnost, která mu zabránila vyhovět sestřiným prosbám a vzít ji
s sebou.

* * *

Dharida zastal uprostřed bezvýznamného rozhovoru s hradním

správcem. Vladař přítele uvítal s radostí a nejprve se začal podrob-
ně vyptávat na jeho cestu a trynského krále. Choval se, jako by si ani
neuvědomoval, že nad jeho hlavou visí meč. Zvěst o zpřístupnění
přístavů ho navýsost potěšila a list od Latydara Kornelaka přečetl
pozorně a dokonce dvakrát, očividně příjemně překvapen.
„Dary dorazí později,“ mávl netrpělivě rukou Séned‑Mar. Přítelův
klid ho rozčiloval.
„To jsi tolik spěchal na můj pohřeb?“ pousmál se Dharid‑Nyr.
„Nežertuj. Raději musíme rychle něco udělat!“
Dharid‑Nyr pomalu stočil pergamen s trynskou královskou
pečetí.
„Nemůžeme dělat nic, Sénede,“ řekl. „Už ne. Zbývá počkat, co se
stane za týden. Spletl jsem si lišku se vzteklým vlkem, a ten se mi
teď sápe po hrdle. To je celé. Až skočí, uvidím, jestli se ubráním. Ale
vyděsit mě nedokáže.“
„Je třeba promluvit s kněžnou.“
Dharid‑Nyr odmítavě zavrtěl hlavou.
„Trochu velké sousto pro mou pýchu, Sénede! Jít žebrat o slitování
právě u Charin Zary. Kdybych to podstoupil…,“ tvář mu na okamžik
zastínila starost, „kdybych to podstoupil,“ opakoval, „tedy jen proto,
abych před nebezpečím uchránil svou družinu, dvořany, přátele. Pokud
za týden padnu, neměli by splácet dlužné za moje viny se mnou…“
Séned Mar se mu pokusil skočit do řeči, ale panovník ho zadržel
prudkým pohybem ruky.

– 389 –
 „Kvůli svým lidem bych se snad ponížil. Atham‑Seg mě však této
potupy ušetřil: než rozpoutal vlnobití, které se opírá do hradeb
mého domu, donutil mě před svědky přísahat, že svou manželku
nevyhledám ani k ní nepošlu nikoho se vzkazy či listy, dokud nebu-
de Charin Zara na sněmu vyslechnuta.“
„Zpropadený darebák! A který běs ho ponoukl, aby s tím přišel
zrovna teď?“
„Asi se dověděl něco od mého nebo kněžnina služebnictva. Co
se divíš? Varoval jsi mě přece nesčetněkrát před tímto nebezpečím.
Ale to není důležité. Podstatné je, příteli, že si přeji, abys hned zítra
se svými jezdci opustil město. Jestli se skutálí moje hlava, dobrá…
Vaše musejí zůstat hezky na krku.“
„Mám utéct?“
„Ne, jistěže ne! Je tu pro tebe úkol…“
„Nějaký nesmysl, který snadno počká, že?“
„Chci vás dostat do bezpečí! Nesu za vás zodpovědnost!“ roz-
hněval se Dharid‑Nyr. „A nebudeš první, koho posílám pryč. Ber to
jako rozkaz vladaře.“
„Pomátl ses na rozumu, Dharide!“
„Ne, v této věci rozhodně ne! Jenom má smrt nesmí vyvolat no-
vou nenávist k míarským, nový střet. To si na svědomí nevezmu. Má
vina, má nenávist, můj trest – a ostatní s tím nemají nic společného.
Proto odjedete. Až se začas bouřka utiší, bude snad moci usednout
na trůn jiný muž z našeho středu, leda bych mu předem podrazil
nohy. Rozumíš mi? Odjedeš, je to rozkaz!“
„Ostatní ať odjedou, pokud jim to dovolí svědomí,“ opáčil rytíř,
„ačkoliv jsi je nikdy nepotřeboval jako nyní a oni jsou ti povinováni
vděčností. Ať odjedou, míníš‑li, že je to lepší. I když si myslím, že se
velice mýlíš. Ale já tady zůstanu a také všichni z ozbrojené družiny,
kdo budou chtít. Opustit tě by totiž bylo sousto k nespolknutí zas
pro moji hrdost. Snadno by se jím zalkla!“
„Je to rozkaz,“ opakoval Dahrid‑Nyr, a znělo to spíš jako prosba.

– 390 –
 „Rozkazuj svým služebníkům, ne přátelům.“
„Všechno mi ztěžuješ, Sénede! Co Hanuer? Co ta by si počala,
kdybys zahynul kvůli mně?“
„Hanuer mě pobízela ke spěchu. Nechat tě samotného, ona první
by mi to neprominula.“
Dharid‑Nyr poznal, že přítele nepřesvědčí. Podvolil se proto.
Unaveně a s nechutí.
Potom už nemluvili ani o Atham‑Segovi, ani o smrti číhající v zá-
dveří. Vladař znovu zavedl řeč na Tryn a rytíř mu vyprávěl nyní
mnohem ochotněji, snad ve snaze zažehnat sebemenší možnost
návratu předešlého sporu. Vzpomínal na dlouhou cestu do soused-
ní země, na královský dvůr, město nad řekou Modravou…
Jen o dívce v bílé říze mlčel, přestože pro něj byla tím nejpodivu-
hodnějším, co v Trynu nalezl. Když před půlnocí uléhal, vzpomněl
si na sestru. A napadlo ho také, zdali na některé ze svých divokých
nočních jízd ve stepi nepřekročili hranici zakázaného kruhu, jímž
vládnou pomstychtiví zlomyslní běsové.
Copak bychom se jinak oba dva zadívali k obzorům pro nás ne-
dostupným? myslel si.
Usnul až k ránu.
Dharid‑Nyr nespal vůbec. Proseděl noc za stolem, nad pergame-
novými útržky. Čáral na ně uhlem ve snaze vyvábit podobu, kterou
měl stále v duchu před očima. Přičarovat ji aspoň v plochém, nedo-
konalém odraze. Byl posedlý.
Posedlý dívkou, ke které podoba patřila.
Nemohl bez ní žít.

– 391 –
 Devátá kapitola

Překročil Jitaber po mostě vysokém a pevném, po mostě nad hra-

niční řekou. Kamení gryfové, levharti, sličné dívky a zamračení
bojovníci s tvářemi plnými vody, vždyť pršelo, shlíželi na Latydara
vstupujícího na damalskou půdu.
Potřeboval být sám, a proto jako častokrát ujel své družině a při-
kázal mužům, aby ho za několik dní čekali v Borovnici. Nejprve vedl
koně po staré kupecké cestě, která mířila od někdejších Jitaber-
ských brodů a hraniční osady Černoboru k hlavnímu městu. Ten
cíp země v podhůří damalské vrchoviny, prostorné ploché poříčí
otevřené doširoka k jihu bývalo kdysi válečným polem a porůstalo
ho jen trní a bodláčí. Lidi tu svíral strach a zvířata se mu vyhýbala.
Ale od oněch dob uběhla staletí a to, co se dodnes povídalo, více se
blížilo pověsti než pravdě.
Na pláni za Jitaberem vyrostly mnohé stromy do stáří a krásy, lidé
se vrátili a založili ves, kterou nazvali V Sadech. Stovky jabloní, višní
a hrušní pokryly místo dávného střetu. Jen tu a tam slýchali zdejší
v zářijových nocích, těch nocích podivně hlubokých, z nesmírné dálky,
a přece zblízka válečný ryk a třeskot zbraní. A jedna panna nedávno
zahlédla stíny jezdců v starodávné zbroji. To odlesky skončeného
příběhu zůstaly v krajině, podobny stopám bájných draků, zatímco
lidé, kteří tu kdysi prolévali krev vlastní i cizí, dávno odešli.
Z jitaberského údolí, v němž pozdní léto sklánělo obtěžkané
větve jabloní v pokoře dozrávání, se hradská cesta stáčela do kop-
ců. Latydar ji však opustil a zamířil na menší cesty a cestičky, do
pralesa, v němž stála tvrz Na Pomezí.
„Ukaž mi, kde mají lišky doupata,“ prosívala jej Halýša, trochu
v žertu, víc vážně, když spolu jezdívali Trynem. „Teprve potom tady
budu opravdu doma.“

– 392 –
 Nemohl ji naučit znát stezky plachých trynských lišek, nemohl
ji naučit znát to, co neznal sám, vždyť většinu života byl tulákem
bez místečka k spočinutí. Nikde se nezdržel dlouho. Ani v zimoviš-
tích, v měsících, kdy válka polevila, vyčkávajíc, dokud nesejde sníh
a nenaroste první tráva nutná pro koně. Velitel neměl čas odpočívat.
Latydar projel snad celý Tryn, poznal prameny i ústí řek, poznal
úpatí i hřebeny hor, hlubiny propastí pod příkrými srázy, napojil
zemi svou krví. Nerostla však v jeho vlasti jediná pláňka, pláňka
zkřivená půlstoletím vichřic, pláňka na mezi, pláňka nad žulovým
balvanem skloněná, která by ho důvěrně zdravila jako toho, kdo je
tu doma, když kolem ní projížděl, když natáhl ruku po sladkotrpké
hrušce do jejích větví.
Domov našel v Trynu teprve s Halýšou, poněvadž ona si ho při-
nesla s sebou z Damalu. Přinesla si ho právě odtud. Vzdálený ozvuk
toho domova teď Latydar rozeznával. Všechno, všechno, co míjel
v lesích pod Spravedlivou vlčicí, znala Halýša po vůni, po hlase i po
dotyku, poslepu i v tisíci odlescích pohledů, v proměnách hodin, dní
a večerů, roků. Jako by ji tady potkával na každém kroku.
Neustále ho pronásledoval neodbytný, nesmírně živý dojem, že
se jeho Halška užuž vynoří na příštím rozcestí, za příští zátočinou…
Hezké děvče, svrchní tmavě modrou suknici podle zdejšího zvyku
podkasanou a zachycenou cípem na koženém pásu obepínajícím
boky, spodní šat světlý, jasně probleskující mezi stíny. Snad stačí
přetřít rukou unavené oči a znovu zahlédne pannu, co se koupe
v jezeře, hraje si na mělčině a obléká se jen do vířivého šatu roz-
střikovaných vodních krůpějí.
Jezero pod Lužinkou však dřímalo v ocelově lesklé netečnosti,
nehybné, opuštěné, přinášející pouze další zklamání a bodavou
trýzeň nechtěné pravdy, před kterou uhýbal ze všech sil. Jezero,
kde se tenkrát koupala.
Ostrý křik sojky trhnul tichem. Kachny se zvedly z hladiny.

– 393 –
 Stopy rozdvojených kopyt nějakého velkého zvířete, rozmazané
nočním deštěm, mrtvěly na pláži.
A víc nic.
Nejsi ani tady.

* * *

„Jestli jsi chtěl mluvit s manželem, vzácný pane, přijede nejdřív

pozdě večer, spíš zítra.“
Zalka, žena Halýšina bratra byla odtažitá jako tenkrát, když si La-
tydar odváděl Halýšu z tohoto domu. Skrze povinnou pohostinnost
dokonce prosvítal odpor k vznešenému příbuznému.
„Proč jsi nás navštívil?“
„Hledám Halýšu,“ odpověděl.
„Tady? Co by tu dělala?“ skoro podrážděně opáčila Zalka. „Ostat-
ně už se po ní u nás před časem ptali tví lidé.“
Přikývl. Samozřejmě, ptali se přece všude, na nejnesmyslnějších
místech, natož v Halýšině rodném domě.
Seděl ve veliké jizbě, která neztratila nic ze své přívětivosti,
ačkoli na rozdíl od dřívějška zdobily dřevěné stěny přepychové ko-
berce a dvě maličké děti si hrály se psem na vzácných kožešinách.
„Ten starší je tvůj syn, že?“
Ohlédla se po dětech s nepochopitelnou žárlivostí nebo ustra-
šeností.
„Ano.“
„A ten maličký?“
„To je syn jedné Ogienovy příbuzné. Ujali jsme se ho před rokem,
sotva se narodil, matka se o něj nemůže starat.“
Odpovídala mu neochotně, skoro nevrle, a tak zdvořilostní roz-
mluvy o dětech raději nechal.
Menší chlapeček se po čtyřech hbitě pustil přes místnost. Zaujaly
ho Latydarovy vysoké boty ze světlé kůže a hlavně blýskavé přezky

– 394 –
na nich. Dorazil až k hostu, zachytil se boty, vratce se postavil a za-
čal si hrát s přezkou kovanou do tvaru dračí hlavy. Povídal u toho
cosi, co spíš než lidskou řeč připomínalo ptačí cvrlikání. Latydar
se usmál a naklonil se, aby chlapečka zachytil a zabránil hrozícímu
pádu.
Ale Zalka byla rychlejší. Zvedla dítě, které se okamžitě popuzeně
rozkřičelo, a přivinula je k sobě, jako by se bála, že mu Latydar
ublíží.
„Odpusť,“ řekla, „poručím chůvě, ať děti odvede. Ten malý by ti
nedal pokoj. Je divoký.“
„Není potřeba nikoho volat, nevadí mi to.“
Jenže Zalce z nějaké příčiny vadilo nechat chlapečky v jedné
místnosti s nevítaným hostem.
Když chůva odešla a oni osaměli, Latydar řekl:
„Nemáš mě ráda.“
Vzhlédla k němu a nějakou dobu uvažovala s přísně semknutými
rty. Potom zvolna přikývla, stvrzujíc to, co jim oběma bylo jasné.
„Naneštěstí nevím, čím jsem si tvé nepřátelství vysloužil.“
„Pokud si přeješ, vzácný pane, klidně ti to povím. A hned, poně-
vadž mám už dlouho chuť něco takového udělat.“
„Tak tedy mluv.“
„Sám jsi to chtěl!“
Zalka ještě zaváhala, pak ale začala zprudka – jako někdo, kdo
se těšil na možnost říct svůj názor, kdo si nejednou připravoval řeč,
na niž konečně došlo.
„Myslím si, že ses zachoval hanebně k sestře mého manžela.“
„Cože?“ Latydar sebou trhl, jako kdyby ho uhodila do tváře.
„Povídals, že ti mám říct pravdu, a sotva jsem začala, přál by sis
mě umlčet?“
Latydar neodpověděl, jen povážlivě zbledl.
„Ano, hanebně!“ pokračovala mladá žena. „Prostě jsi přišel a roz-
vrátil to, na čem stál její život. Nehodili jste se jeden pro druhého.

– 395 –
Ona to věděla, a tak nějak si myslím, že ti to nezatajila. Znala jsem
ji. Chovala se někdy jak dítě, ale byla rozumná, velice rozumná!
Využils její slabosti a vzal jí všechno. Domov a vlast, život, na který
byla zvyklá a který ji naplňoval štěstím. A nedokázal jsi jí za to dát
ani úctu tobě podřízených lidí. Měla být ve tvé zemi královna a byla
málem služka!“
„Nevíš nic!“
„Vím dost, abych měla důvod nechovat tě v lásce. Ale to není
všechno. Především neseš vinu na jejím současném neštěstí.“
„Co to plácáš!“ Latydar se přestal ovládat. „Nikdo mi není na
světě dražší…“
„Ovšem!“ přerušila ho zlobně. „To se tak říká, viď, pane! Jenže kdo
jiný by to neštěstí zavinil? Někdo ji přece proklel, uhranul, zahubil,
nadosmrti odsoudil k živoření, nehodnému člověka! A já věřím,
žes to byl ty. Tebou byla jako posedlá, od prvního vašeho setkání.
Ne zamilovaná, posedlá! Chovala se divně, slyšela věci, které nikdo
neslyší, viděla, tušila, znala, co nemůže znát nikdo, kdo se neřítí
po hlavě do propasti, kam ho svrhlo nekalé slovo! Přemýšlela jsem
o tom, ptala se moudrých a teď mám jistotu…“
„Jistotu?“ Latydar vyskočil a chytil ženu za ramena. „Jakou jisto-
tu? Co ses dozvěděla o mé ženě?“
„Viděla jsem ji!“
„Při všem, co je ti drahé, kdes ji viděla, kdy?!“
Cítila, jak se mu třesou ruce, svírající její ramena. Povzbudilo to
její rozhorlení.
„Na tom nezáleží. Stejně už ji nedostaneš zpátky, není člověk. Je
chvíli vlčice, chvíli noční pták, chvíli stromek na stráni,“ vyškubla
se z jeho sevření a pozpátku od něho odstoupila do bezpečné vzdá-
lenosti. „Někdo ji proklel zlým slovem. Zlým slovem! A já vsadím
hlavu, žes to byl ty!“
Latydar se vztekle zasmál.

– 396 –
 „Zbláznila ses! Na mou duši ses zbláznila! Z čeho mě to obviňu-
ješ? Jaké báchorky mi tady věšíš na nos? I kdyby lidské slovo mělo
takovou moc…“
„Má stejnou moc jako kterákoli jiná zbraň, ne‑li větší! Mečem
taky můžeš připravit druhému smrt nebo celoživotní utrpení.“
„Nelze zahubit duši člověka, nechce‑li sám. A jistě se neodvažuješ
tvrdit, že by má Halška…“
„Já nemluvím o duši, o tu se stará každý sám a Otec světel. Ale
v Damalu i malé děti znají příběhy o zlém slově, kterým můžeš
uvrhnout do zakletí jak do otroctví nebo do smrti!“
„Směšné! Výmysly pro damalská batolata! A kdyby ne, já jsem
poslední člověk na světě, co by Halšce takhle ublížil! Obviňuješ mě
z podlosti, kterou bych nespáchal ani ve snu!“
„Ve snu to nebylo. Nejspíš jsi jí uškodil už tenkrát v zimě, kdy se
poprvé octla v tvé blízkosti coby kněžnina služebná. Poznala jsem,
že se něco nedobrého stalo, hned když přijela zpátky domů. Ačkoli
o tom odmítala vyprávět. Vyhnals ji přece tehdy ze svého paláce,
ne? Nebo i to popřeš? A ona… Přijela celá vyměněná. Od té doby
jako by začala rozum pozbývat! Co k nám dorazila zpráva o jejím
zmizení, lámu si nade vším hlavu a počítám. Vyhnals ji pod Novou
lunou, která podle moudrosti starých sčítá lidská slova, a potom
se právě sedmkrát sedm úplňků vystřídalo, než při tom posledním
zmizela. To není náhoda! Vzal si ji měsíc, jak se u nás říká. A je to
tvoje vina.“
Latydar na ni hleděl téměř bez dechu. Rozhostilo se takové ticho,
že k nim doléhal dětský výskot z odlehlé části domu.
„Jsi šílená!“ vykřikl nakonec. „Jsi prostě šílená! Nerozeznáš prav-
du od nějakých přihlouplých povídaček! Máš vidiny! Tvůj manžel by
si tě měl hlídat! Kletby a vlci a luna! Ty sama ses z luny pomátla!“
Hned nato vyšel rychlým krokem z komnaty. Prudce práskl dveř-
mi. Krásně tepaný talíř pověšený vedle dveřního rámu s třeskotem
spadl na podlahu.

– 397 –
 Zalku ten zvuk vzpamatoval. Nabrala zhluboka dech a posbírala
zbytky ztracené vyrovnanosti. Přešla jizbu, pomalu zdvihla spadlý
talíř a pověsila ho zpátky na zeď. Stejně zvolna a napohled nevzru-
šeně vyšla do síně a odtud na dvůr, přesvědčit se, zda královský
příbuzný odjel.
Naproti jí přispěchal správce. Byl udivený a polekaný.
„Je trynský král pryč?“
„Ano, má paní. Ale, odpusť…, co se stalo? Vypadal…“
„Jak?“
„Jako někdo, kdo potkal vlastní smrt a nezdála se mu zdaleka tím
nejhorším na světě, jestli víš, co tím chci povědět.“
Zalka se zarazila.
Vrátila se do domu, šla za dětmi a strávila s nimi zbytek dne celá
zamyšlená. Když večer, už za hluboké tmy, přijel Ogien, nalezl svou
ženu velice skleslou.
Tma dotírala na zemanský dvorec jak úskočný obléhatel. Děti
do půlnoci plakaly.

– 398 –
 Desátá kapitola

Přemýšlívám o tom, jaké by bylo mít vedle sebe člověka, pro něhož
jsem na světě nejprvnější. Málokomu se něco takového poštěstí,
málokomu. A přece, nejenom sny…
A já? Jsem sama. A jsem v kleci. Nemám už radost, z čeho jsem
ji mívala – ani z hlasu cikád, který se odráží o hradby a směřuje
nahoru do hlubiny, naplňující mě závratí, úzkostí ze smrti a odva-
hou překročit ji jako práh. Kdyby nebylo klece, nemusela bych o ní
přemýšlet tolik.
A teď přišli a řekli: můžeš. Můžeš odejít. Nejsi vázána slibem,
neboť slib nedodržel ten druhý. Měl povinnost ti věnovat alespoň
úctu, ne‑li lásku, kterou nevynutíš. Měl povinnost, poněvadž jsi
mu dala dar – ne menší než staroslavný trůn hrdé země, ne menší
než její korunu. Ba větší jsi nabídla, kdyby byl stál o tvé přátelství.
Nestál, co na tom… Týrat tě ponížením však právo nedostal!
Ano, mluvili pravdu. Vždyť copak si vybíráme lože, z něhož se
zrodíme? Copak jsme vinni vinami svých předků, nebo slavní jejich
slávou? Ani slavní, ani vinni…
A přece… jsme cizími vinami obtíženi, potřísněni, jak blátem
dlouho vlečený plášť.
Tolik bezpráví ulehlo mezi nás, mezi jeho a mne, lze ho překle-
nout? Já už nechci, nemám sílu být dál trpělivá… a zůstat v kleci,
když otevírají dveře a říkají, abych protáhla křídla bolavá nucenou
zahálkou!
Není můj manžel ani podle obyčeje předků, ani podle srdce
a skutků, není můj manžel… Víme to oba, hrajeme hru, přetvařu-
jeme se před druhými a snad i před sebou. On hraje o korunu…
A o co hraju já?
Není tvůj manžel… říkají…

– 399 –
 Nemyslela jsem, že bude jeho nenávist tak pošetilá, aby mi vzala
i pouhé zbytky odhodlání vydržet až do konce po boku někoho, kdo
je dobrý vladař, ale mou přítomnost bere jen jako přívažek svého
úřadu. Nutný a nechtěný.
Nevydržím. Ještě jsem mladá. Jsem hezká, dosud. Možná bych
nalezla někoho, kdo by mě měl rád. Mohla bych se líbit očím nezná-
mého muže, líbit se jeho srdci, být pro něj důležitá.
Nedokážu to… nedokážu nevyletět z klece, když mi otevřeli!
Nedokážu zítra lhát, až se zeptají. Nedokážu a nechci… Lhát…
Chvěju se nadšením a očekáváním, jen pomyslím na okamžik,
v němž se znova stanu vlastní paní. Přijdou a budou se mi klanět,
nosit dary, posílat pěvce s ústy plnými krásných slov, která budou
mít v sobě sotva polovinu pravdy, zato budou okouzlující, vášnivá,
nádherná. Dům, v němž jsem nyní vězněm, bude můj. Vyjdu z něj,
kdykoli a kamkoli budu chtít, a třeba ho opustím napořád!
A potom potkám někoho, kdo dám‑li mu dar, odplatí za něj aspoň
vděčností, jestliže na lásku nezbyde. Vždyť není v Rozemsku jen
jediný muž schopný dobře vládnout! Vždyť tu není jen Dharid‑Nyr
se svou záští!
Mám poslední příležitost, zítra. Všichni to tak vidí a mají pravdu.
Ten, jehož jsem posadila na trůn, je stále silnější, nikdo ho nesvrh-
ne, až přejde rok. Potom už nebude záležet na mně, pak už bude
jen on – vladař. Tak jsem to přece kdysi chtěla… Aby získal vládu, již
mu nikdo nevyrve. Mocného muže jsem vybrala pro rozemský trůn.
Jenže jsem nevěděla, netušila, jak bude k neunesení každý den
od okamžiku, kdy se mu zaslíbím. Nemám chuť na jediný další krok.
Všechna mě opustila, když vrzly zamřížované dveře a odkudsi z dál-
ky mi svobodně dechlo do tváře, do duše, nadějí, radostí… O čem
chci vlastně ještě rozhodovat?
Den ode dne silnější je Dharid‑Nyr. Za rok ho nikdo z trůnu ne-
sesadí, za rok by ho museli už jedině zavraždit…
Za rok, nebo zítra.

– 400 –
 Ví to. Než by mě však přišel prosit o podporu, raději nechá zem,
aby ho pohltila i s jeho pýchou, s jeho nenávistí…
Myslela na to, jak stála před lety skrytá za sloupy arkád nad
Sněmovním sálem a vybírala mezi velmoži.
Myslela na to, jak vybrala.
Myslela na člověka, který v ní nenávidí jejího otce, Karai‑Dharo-
vy zločiny a vlastní nekonečnou bolest.
Myslela na jeho samotu a tušila, že je sotva lehčí než ta její.
Myslela na oběť. Jeho i svou.
A představila si trest, co by stihl dnešního vládce, kdyby ho zítra
její svědectví srazilo z trůnu.
Dají ho koňmi uvláčet? Jako by se do mých vlastních rukou řeme-
ny zařezávaly, trhaly kůži na zápěstích… Jako by se moje vlastní tělo
měnilo v balík zpřerážených kostí, v ubohý krvavý cár, odpudivý
a politováníhodný zároveň…, zatímco kameny a tráva odletují od
kopyt splašených koní obtížených děsivým břemenem… Já sama
jako bych umírala, zbavována nejen života, ale také cti.
Koňmi uvláčet… Smrt určená křivopřísežníkům a zločincům,
jejichž jména mají být lidmi zapomenuta navěky. Otče světel! O čem
chci vlastně ještě rozhodovat?
Jestli hrát hru, v níž tak jako tak budu poražena?
Neklidné město neklidně dřímalo. Vzrušené, lačné zítřka, lačné
povyražení, lačné krve.

* * *

Ráno. Až příliš rychle přišlo, jako by i ono projevilo zarážející dych-

tivost, nakaženo lidmi.
„Pojďte, pomozte mi s oblékáním.“
Charin Zara zavolala chůvu a obě dívky, které jí Dharid‑Nyr před
časem poslal.
„Co ti mám připravit, má holubičko?“ ptala se Lita.

– 401 –
 „Roucho mé matky připrav, stříbrný pás a čelenku.“
„Jako tenkrát! Rozhodla ses!“
„Ano, rozhodla.“
Přiléhavý světle šedý šat z přepychové cizokrajné látky matného
lesku, úzké rukávy, prostřižené po celé délce a odhalující kresbu na
pažích, draky a lilie, od zápěstí, kde jsou staženy stříbrnou stuhou,
rozšířené a splývající v mohutných záhybech skoro na podlahu,
sukně od boků dolů řasnatá, připomínající vodu, zvlněnou jezerní
hladinu v pošmourném zářijovém dni. Nakonec pás sesazovaný
z křehkých plíšků, čelenku v podobě dvojice sokolů na okamžik
spočinuvších na rozpuštěných vlasech… a opánky… Jen závoje dnes
chybějí.
Služebnice kněžně pomáhají oblékat slavnostní roucho ro-
zemských paní, které ženy z vladařského domu nosívají, jdou‑li
svobodně a samy k okamžiku rozhodnutí. Roucho, jež Charin Zara
naposledy oblékla ve svatební den. Lita se šťastně usmívá. Panny
jsou bledé a uhýbají očima, snad aby z nich kněžna nevyčetla úzkost.
A potom ji doprovodily přede dveře kněžniných komnat. Dva
vyslanci zvolení sněmem čekají. Dovedou Charin Zaru do severního
křídla hradu, kde se ve sněmovním sále sešla vybraná rozemská
šlechta. Ostatní, zemané, chudí rytíři, obyčejní lidé, se shromáždili
na nádvořích, na přilehlých náměstích.
Před lety tu taky byli, aby vyslechli svatební slib a poklonili se
novému vládci. Dnes budou svědky vladařova pádu. Pět a půl roku.
Pět a půl roku osamění horšího, než bylo předchozí, neboť bylo
osaměním bez naděje. Pět a půl roku, a přesto chodby vedoucí do
dvorany jako by dosud vzpomínaly na tehdejší jitro, jako by dosud
odrážely hlasy slavnostně vystrojených dívek, které doprovázely
nevěstu za ženichem, na hlavách věnce z květin a peří.

„… dala se zlákat
gazela mladá,

– 402 –
 gazela mladá, šedavá celá,
dala se zlákat
lovcovým hlasem.
Toho, kdo zpívá,
uvidět chtěla
gazela mladá, šedavá celá,
toho, kdo zpívá,
uvidět chtěla…“

Teď tudy kráčí stejná žena v jiném doprovodu, a je to, jako by
vězenkyně následovala své strážce. Doléhá na ni stín a strach, že
svou hru prohraje příliš brzo, s každým dalším krokem ho přibývá.
Naposled váhá, bolestně váhá s očima duše žádostivě upřenýma na
rozvírající se mřížoví. Jde a za družičky má obavy a nerozhodnost.
Krok a ještě krok. Zalkle se rozléhají ozvuky těch kroků mezi zdmi.

* * *

Desítky mužů obrácených k ní, tu a tam povědomý obličej, letmo

poznaný v letech předcházejících jejímu sňatku. Ale ať povědomí,
nebo viděni poprvé, všichni, před nimiž stála, byli pro ni cizinci.
Netušila, kolik z mužů ve dvoraně nyní dychtí po vladařově pádu,
kolik spravedlivě váhá, kolik by se za něj rvalo do posledního dechu
a kolik prostě čeká, kam se obrátí vítr.
Krev tepe ve spáncích, přehlušujíc všechno. Zbývá jen rytmus
vlastního srdce, do nějž se vtěsnalo vnímání světa okolo.
Pokročila vpřed a zastavila se vedle Dharid‑Nyra. Úzkostné vě-
domí sebe sama ustoupilo vědomí jeho blízkosti. Blízkosti člověka,
který jí ukřivdil, který ji ponížil, který ji nenáviděl a k němuž byla
připoutána, navzdory tomu všemu a pro to všechno, připoutána
nejen slibem daným z rozumu, připoutána nespočetnými nocemi
samoty na pokraji zoufalství, kdy zdi se otřásaly prolezlé zlými

– 403 –
myšlenkami jak hady a štíry, připoutána nespočetnými dny v kleci,
nespočetnými myšlenkami, které prchaly a směřovaly jediným
směrem.
Strach, napadlo ji, jaký strach?
Dharid‑Nyr ji pozdravil mlčky, lehce zamračený. V jeho vystu-
pování by nikdo z přihlížejících nerozpoznal sebemenší náznak
napětí.
Zůstala stát před davem, vyčkávajícím ortel, jenž zazní z jejích
úst. Všimla si konečně i  Atham‑Sega, hezkého sebevědomého
šlechtice vystrojeného s až přehnanou marnotratností. Usmíval
se, dravec jistý kořistí.
Nečekala, až se jí začnou ptát. Až jí vyrazí z ruky jedinou zbraň,
již si připravila, jediný štít. Teď, teď je čas nasadit masku a sehrát
hru, kterou si sehrát předsevzala.
Poslední krok, přímo proti těm ve dvoraně, ne přespříliš blízko,
ale aby na ni dobře viděli. Pak zdvihla hlavu. Ten pohyb mnohému
připomněl jejího otce, ten pohyb, prozrazující sílu hrdého rodu.
Zpupného rodu, rodu odvážných kořistníků a bezohledných váleč-
níků, rodu proklatců. A rodu dávných dobrých vladařů, o nichž se
dosud za nocí pod hvězdami zpívá, u slavnostních ohňů děti opakují
jejich jména po starcích, aby nebyla zapomenuta. Neboť nebýt jich,
kdovíkdo by roznesl Rozemsko na kopytech koní.
Zdědila po nich moc, o které sama nevěděla. Kdyby věděla, ne-
musela teď hrát úlohu, na niž se minulou noc mnoho hodin připra-
vovala mučivým vzpomínáním na otce a jeho způsob vystupování
před poddanou šlechtou. Nic by jí nepomohla maska, nemít tu moc
ve skutečnosti vrozenou, třebaže se ostře střetala s její plachostí.
Moc působit na lidi. Stejnou moc, jíž využil Karai‑Dhar, aby svedl
národ k válce a strhl do neštěstí, moc vládnout nad lidskými srdci.
Muži ve Sněmovním sále rozeznali žár, který oslepuje a zotroču-
je, pro nějž se umírá, oheň, pro nějž se vrhneš do zatracení a budeš
mít přitom bláhový pocit nevýslovného štěstí. Uviděli plamen,

– 404 –
který se dočkal svého času, času účtování, kdy smete, co ho ničilo,
co ho zadupávalo do popela, co mu upíralo svobodu zářit, třeba
pro potěšení démonů. Budeš spálen tím plamenem, Dharide kníže
z domu Nyrů, budeš jím spálen po právu. Jediné slovo postačí.
A hlas uvyklý jen tichému rozmlouvání v kruhu stěn se vznesl
nad shromáždění s udivující zvučností.
„Proč jste mě zavolali, rozemští šlechtici?“
Obracela se na ně jak paní na služebníky. Nehodilo se, aby žena
takto jednala s muži, bylo to neslýchané a jenom dávné báje kazily
děti smyšlenkami o časech, kdy na trůn usedaly královny a muži
je poslouchali. Před Charin Zarou však znejistěli mnozí. Dokon-
ce Atham‑Seg krátce podlehl jejímu kouzlu. Odpověděl jí uctivě
a s hlubokou úklonou, jako by skutečně promlouval ke svrchované
vládkyni.
„Vznešená paní, dcero Karai‑Dharova, dědičko rozemských vlád-
ců! Přišli jsme se ptát, zda muž, jenž nyní panuje zemi, splnil sliby,
které ti dal před svědky ve svatební den. Doneslo se nám, že s tebou
hanebně nakládá a že není ve skutečnosti tvým manželem podle
zákonů a obyčejů předků. Pokud je to pravda a nejsi jeho manželka,
on nemá právo sedět na rozemském trůně. Je pouhým uchvatitelem
koruny, lživladařem a zaslouží…“
Nedovolila mu dokončit, co měl na jazyku.
„Jak se opovažuješ,“ pravila ostře a obočí v jemné tváři se přís-
ně semklo. „Jak se opovažuješ takto mluvit o svém pánu? Měl bys
padnout na kolena a prosit ho za odpuštění!“
Dav překvapeně zahučel. Nikdo ve shromáždění nečekal podob-
nou odpověď, stejně jak nečekali, že místo křehké, plaché, zakřik-
nuté dívky budou mít co do činění s bytostí očividně rozhodnutou
podrobit si každého, kdo se jí vzepře. Už jen to, jak Charin Zara
jednala, některým postačilo co důkaz Dharid‑Nyrovy neviny.
Atham‑Seg však vsadil do hry všechno a nechtěl se vzdát, ani
když se domnělý hlavní spojenec ukázal být protivníkem.

– 405 –
 „Odpusť, vznešená paní,“ ohradil se tentokrát méně uctivě, zato
tvrdě, „musím trvat na svém. Odpověz, jestli ten, který nosí rozem-
skou korunu, je tvůj manžel, nebo všechny, i tebe samu, podvedl.
Třeba ti není po chuti přiznat takovou hanebnou urážku. Věz však,
že ji smyjeme zrádcovou krví. A také pamatuj: jde o trůn, nejen
o tvoji hrdost!“
Mnozí šlechtici začali pokyvovat. Ano, všechno je možné. Třeba
i to, že Dharid‑Nyr nátlakem přiměl ženu jednat tak, jak nyní jedná.
Je‑li ona silná, on je mocnější.
„Ať přísahá!“ zvolal kdosi a přidalo se k němu několik desítek
hlasů. Kouzlo, jímž si je kněžna podmanila, polevilo. S radostí se
z něj vymaňovali a připadali si trochu poníženi sami před sebou,
že je natolik vyvedla z míry mladá dívka. Atham‑Seg změnu vycítil.
„Ano, paní, přísahej! Jak jinak máme vědět, zda tě zrádce nepři-
nutil ke lži?“
Pokročil kupředu a sevřel jílec meče. Smeteme i tebe, maličká,
pokud nepovolíš, prozrazoval ten mimovolný, sebevědomý pohyb.
Dharid‑Nyr přistoupil až k ženě a i jeho ruka sklouzla na jílec.
Rytíř Mar a všichni muži z královské družiny zpozorněli připraveni
k boji. Rozruch ve dvoraně opět vystřídalo napjaté ticho.
Ale dřív než Dharid‑Nyr cokoli udělal, dívka chytla jeho dlaň do
svých a tím dotykem ho přiměla obrátit udivenou tvář k ní.
„Přísahám tedy,“ pronesla tak zvučně, aby to slyšeli i ti, co se
tlačili vzadu u dveří otevřených a vedoucích na první hradní nádvo-
ří, zaplněné rovněž do posledního místa, „a beru vás všechny za
svědky, že tohoto muže jsem si vyvolila za manžela a slibuji mu
dnes znova jako před lety svou věrnost a úctu. Z lidí náležím jedině
tomuto člověku a on náleží mně!“
Zástup se zavlnil. Atham‑Seg se chystal cosi křiknout, snad aby
přísahala jinak, přesně podle jeho přání. Nedostal se však k tomu,
neboť nastalý rozruch přerušil tentokrát sám vladař. Přikryl ženinu
dlaň dlaní svou a jejich spojené ruce se pozdvihly a klesly v měk-

– 406 –
kém nenápadném pohybu opisujícím kruh. Míarští v sále okamžitě
poznali gesto, které bylo součástí jejich svatebních zvyků. Zařiny
prsty se zachvěly a Dharid‑Nyr měl na okamžik dojem, že se mu
chtějí vytrhnout.
„A já přísahám, že patřím k této ženě, jak ona ke mně. Znova, jak
za svítání prvního dne, jí slibuji věrnost a úctu a ochranu.“ Potom
se obrátil k šlechtě v sále a dodal s důrazem: „A ještě přísahám, že
ať mě obviníte z čehokoli, zmýlí se, kdo by tvrdil, že Charin Zaru
nemiluji. Neboť je mi drahá jako vlastní duše!“
Nebylo pochyb o tom, čeho byli právě svědky. Ti dva obnovili sta-
rý slib a stěží teď někdo mohl říct, že tento muž a tato dívka nejsou
manželé, i kdyby tomu před chvilkou bylo jinak. Lepší obhajobu
Dharidova práva na trůn nebylo možné vymyslet.
Ale poslední vladařova slova způsobila ve dvoraně pozdvižení.
Pro jedny byla konečným důkazem panovníkovy neviny, pro jiné
důvodem k zášti, neboť poznali, že prohrávají bitvu, sotva začala.
A pro hrstku zasvěcených to byla zjevná lež.
Charinina ruka se vysmekla z Dharid‑Nyrova stisku. Výraz zne-
chucení a bolesti, který přelétl po náhle smrtelně bledé tváři, skryla
dívka jen s největším úsilím. Přesto Dharida chránila dál, i teď, když ji
znova zklamal. Neprozradila jeho lež, ačkoli hrozivě jasně pochopila,
že se obětovala pro někoho, koho špatně odhadla, koho přecenila.
Stejně bledý jako kněžna byl i Séned‑Mar. A také někteří další
z Dharidových blízkých přemáhali rozpaky, klopili oči k zemi, mra-
čili se, uhýbali pohledům přátel. Thoren, který do dvorany přišel za
svou paní, vypadal, že se užuž na knížete Nyra vrhne.
„Lže!“ zvolal Atham‑Seg, rychle zahánějící vlastní nejistotu.
Ustoupit už nedokázal. „Je to křivopřísežník, sami jste svědky! Co-
pak jste neslyšeli, co se povídá po celém Rozemsku? Strpíte snad
zločince na trůně?“
Hodil ta slova mezi shromážděnou šlechtu jak pochodeň do slá-
my. Okamžitě povstal křik, hádky, proklínání, obhajoby. Brzy nato

– 407 –
v rozdvojeném davu blýskly zbraně, o pochvy cinkly tasené meče,
zablýskly se, třeskly…
„Thorene, odveď svou paní! Ručíš mi za její bezpečí hlavou!“
zavolal Dharid‑Nyr, než tasil sám.
Ochránit Charin Zaru bylo to jediné, v čem byl Thoren, vladařo-
vou zjevnou lží otřesený, ještě ochoten poslechnout svého knížete
a někdejšího zastánce.
„Pojď, má paní, rychle odtud! Rychle!“
Nepohnula se, dokud ji nevzal za ruku a neodvedl pryč jako
slepce.
Nemusels přece pošpinit čest křivou přísahou! vyčítala v duchu
svému muži, vnímajíc pouze napůl, že ji Thoren vleče chodbami dál
a dál od Sněmovního sálu do jejích komnat, že cestou míjejí k bitce
se sbíhající vojáky. Křivopřísežník, jsi křivopřísežník, opakovala.
Nikdo po tobě takovou přísahu nežádal a nemohl ji vynutit! Láska
k manželce není nic, co bys potřeboval k obraně před svými žalob-
ci! Taková vypočítavost – a snad i zbabělost! Zbabělost! Měla jsem
dovolit, aby tě dali koňmi uvláčet! Věřila jsem ti, proč jsi mě tolik
zklamal?
Konec hry. A porážka, která zarmucuje k smrti.

* * *

Boj se rozšířil z hradu do města i za jeho brány, do pasteveckých

tábořišť. Dole u velkého náměstí někdo zapálil kupecké vozy. Čpavý
dým stoupal na palácové návrší a podoben útočícímu hadu se tyčil
až nad cimbuří a střechy, dusivě, štiplavě se otíraje o mraky.
Ale to, co zpočátku hrozilo stát se bitvou, změnilo se brzy v pou-
hé potyčky a rvačky. Vladař byl přece nepochybně obhájen, a to do-
konce dívkou, jejíž svědectví ho mělo stát trůn a hlavu. Slovo ženy,
obvykle v Rozemsku ve veřejných věcech bezcenné, opět rozhodlo
o budoucích dnech země.

– 408 –
 Atham‑Seg padl. Mnozí ocenili jeho odvahu, s níž se bil až dopo-
sledka, ale nazvali ho přitom pošetilcem a pospíšili na něj zapome-
nout. Bylo mnoho zraněných, málokdo však byl zabit.
Z  vladařových lidí, kteří po jeho boku bojovali ve dvoraně,
si každý sice odnesl nějaké škrábnutí, ale nikdo nezahynul.
Jen Séned‑Mar byl těžce raněn. Bratranec a nejbližší spojenec
Atham‑Sega ho zezadu zasáhl mečem, zatímco rytíř pomáhal vlád-
ci, v prvním okamžiku napadenému hned z několika stran, odrazit
útok. Klesl Dharid‑Nyrovi k nohám a kníže, přesvědčen o přítelově
smrti, bojoval potom jako smyslů zbavený.
Ještě za soumraku se tu a tam ozval ve městě třeskot zbraní, až
se večer konečně rozbil o únavu a o meče panovníkových vojáků,
jako se vlny rozbíjejí o pobřežní skálu. Rozplynul se, utopil v osla-
vách vítězství, které strhly i ty dříve nerozhodné. Za dne se v Yzaru
bojovalo, večer a v noci připíjelo vítězům, tančilo a zpívalo, obojí
stejně divoce a nezadržitelně.
Vladařův první rytíř však stál na pokraji smrti. Když ho zvedali
ze zakrvácené podlahy, na chvíli se probral.
Dharid‑Nyr přidržoval bezvládnou hlavu, zatímco Nybem a další
dva muži rytíře pomalu pokládali na nosítka.
„Proč jsi křivě přísahal?“
Séned namáhavě šeptal. Na rtech se mu objevila krev.
„Nikdy v životě jsem nepřísahal křivě. A ani dnes, ani dnes ne!
Musíš mi věřit!“
Nedočkal se odpovědi. Séned‑Mar ztratil vědomí.
Rána byla zlá a felčaři jen rozpačitě krčili rameny, i když Dharid
neváhal slíbit za záchranu přítelova života tolik, že by jim to bohatě
vystačilo do konce dnů.
Na kamenné dlažbě Sálu sněmů zůstala kaluž chladnoucí, srá-
žející se krve a nad ní pitvorně rozšklebené poloticho. Dharid‑Nyr
před ním utekl.

– 409 –
 Jedenáctá kapitola

Když Thoren přišel své paní oznámit, že krátkodechá vzpoura,

uhašená snadno předně díky kněžninu svědectví a novému slibu,
vyhasla stejně rychle, jak se rozhořela, dívka už neplakala. Už se
zdvihla z lůžka, na němž předtím ležela zdánlivě nekonečnou dobu,
stočená do klubíčka, a vzlykala rozhořčeně, zoufale, k neutišení.
V Thorenových patách vstoupil Dharid‑Nyr. Bez ohlášení. Na
kabátci krev. Svou, nepřátelskou a Séned‑Marovu. Ta ho pálila, jako
by ji prolil sám.
Žena, kterou měl před sebou, na něj hleděla nevraživě a bez
obvyklé plachosti. Snad ji zanechala tam, ve dvoraně.
Thoren ho ani nepozdravil.
Dharid‑Nyr poslal mládence pryč, ale panoš počkal teprve na to,
co poručí paní. Váhavě kývla a on ji neochotně opustil.
„Kněžno,“ oslovil dívku Dharid‑Nyr, „dovol, vysvětlím ti…“
Nemluvila, jen se na něj dívala. Zkoumavě, odtažitě, jak přes
rozbouřenou řeku. Nebyl si jist, jestli ho vůbec poslouchá.
„Vím, co si o mně myslíš. Totéž si myslí i můj přítel, můj bratr,
který za mě nasadil život a právě teď snad mou vinou umírá. A jestli
si myslí on, že jsem křivě přísahal, jak ty bys mohla věřit něčemu
jinému! Přesto chci, abys slyšela, že to, co jsem řekl před svědky ve
dvoraně, byla čistá pravda.“
Charin Zara mimoděk o krok uhnula, z jasu světelného kužele
vrhaného podvečerním sluncem do stínu. Přitom lehce zavrtěla
hlavou, už opět plaše nakloněnou.
„Ano, nemusíš mi věřit,“ pokračoval horečně. Víc a víc si uvědo-
moval nepravděpodobnost svého tvrzení a neschopnost přesvědčit
tu ostražitou bytost očekávající další zradu. „Co taky znamenají slo-
va, jestliže skutky směřovaly proti nim? Navíc ještě nedávno bych

– 410 –
se pokládal za lháře sám, slyšet, na co jsem dnes přísahal. Máš tisíc
důvodů domnívat se, že s tebou hraji nějakou nepoctivou hru…“
Stále mlčela. Neviděl jí do zastíněné tváře a bál se přistoupit blíž.
Oba těžce oddechovali, slunce zapadalo. Obrázky na zdi splývaly
v barevný vír, z něhož bylo snadné přijít o rozum.
Zůstat ještě chvíli v jejich zajetí se zdálo stejně strhující a ne-
snesitelné jako poslouchat jednorožce, když hlavu zvrátí k obloze
a jeho hlas otřásá podnebesím.
Dharid se odvrátil. Přistoupil spěšně ke stolu uprostřed míst-
nosti a stáhl si z malíčku prsten. Položil ho na desku. Úzké olivové
větvičky, křehoučká práce zručného stříbrotepce, malinko ohlazená
mnohaletým nošením, rozhoupaný lesklý kroužek…
„Toto je prsten, který patřil mé matce,“ řekl, aniž se po dívce
ohlédl. „Kdyby sis ho vzala… Přijmeš‑li ho, poznám, žes mi odpus-
tila alespoň něco z toho, čím jsem se na tobě provinil. A žes uvěřila
mé dnešní přísaze. Není to půjčka za oplátku. Neobávej se, k ničemu
tě nezaváže. Vždyť vím, že ke mně můžeš cítit leda nepřátelství.
Přesto…“
Nepohnula se, tichá, bdělá.
Odcházel bez odpovědi.
Stříbrný kroužek opuštěně blyskotal na dubovém stole. Na jeho
vnitřní straně vyrytá slova, překrytá stínem. Lúwith‑á dhy.
Ležel tam sám, zatímco soumrak dávno rozmazal obrysy všech
věcí a halas potyček v podhradí utichl. Lidé se posadili u ohňů. Jedli,
vyprávěli si. Dokonce se smáli. Muži škádlili děvčata.
Možná se nad zemí právě přehnala divoká bouřka, srazila hlavy
několika pyšným topolům a vyvrátila synrachový háj. Proč však na
ni myslet, jestliže ji už připomíná pouze hřmění, doléhající ze zdán-
livě nekonečné dálky?
Teprve nad ránem lidé z únavy zase trochu zvážněli, ale jenom
napůl, vždyť zítra a po mnoho příštích dní nechají zbraně spát.
A bude trh – příležitost vydělat, nebo něco utratit za nový plášť,

– 411 –
když ten starý je po bouřce samý cár. Pak se potěšit pohledem na
tanec hezkého děvčete a hodit bubeníkovi pár měďáků. Skoro šest
let uběhlo od veliké války, zítra je trh a víno z rozemských vinic má
opojnou chuť.
Nějaké děvče dole u ohně vyskočilo na kamenný stupeň, vzneslo
se nad hlavy sedících lidí, až jaspisem vykládané náramky na hube-
ných polodětských předloktích cinkly jeden o druhý.
Začala zpívat. Nezkušený hlas mezi palácovými zdmi měkce
násobila ozvěna:

„Step, moře, hory – dálka daleká.

Největší dálka – duše člověka.
A láska v ní jak posel v zlaté zbroji,
jenž jednu dálku s druhou dálkou spojí,
až v nekonečno splynou.
Oblaka nad hladinou.
V kavylu mořský vítr usíná.
Nezbyla z dvojí samoty ani ta jediná.“

Stříbrná olivová snítka stočená do kroužku zmatněla hlubokou

tmou.

* * *

Dharid‑Nyr proseděl noc v předkomnatě zraněného přítele.

Několikrát ho posílali pryč. Ranhojič, Nybem, který felčarovi
pomáhal, i jiní.
„Měl by sis odpočinout, pane! Dáme ti vědět, kdyby…“
Neodešel. Čekal. Bál se přiznat na co. Jeho psi mu spali u nohou.
Šedivec si položil hlavu na Dharidovu pravou botu. Dotyk a váha
teplé psí lebky nenápadně konejšily.

– 412 –
 Yzarský hrad mezitím proplouval těžkou nocí podoben korábu
prchajícímu po hladině od jednoho břehu k druhému, když není
jisto, na kterém z  nich bude nebezpečněji. Nad stěžni táhnou
v mračnech průvody neznámých duchů a k živým doléhá tíseň
z jejich blízkosti jak ozvuk koňského dusotu, jak vzdálený třesk
meče o kování, jak cinkot třmenu, jak pleskot praporců. Pod kýlem
draci nejhlubších hlubin, mořští hadi, nevídané bytosti rybích očí
a šupinatých těl. Na palubě lidé.
A na vzdáleném břehu Hanuer.
Ani dnes jistě nespí. Moje maličká, rusovlasá Hanuer bdí. Myslí
na své bratry. Na oba své bratry, na Séneda i na mě. Jako na nás my-
slívala ve dnech, kdy jsme vyplouvali na moře. Myslí na nás a volá
Světlo světel. Volá a volá. Slovy i beze slov. Volá docela mlčky. To aby
roztrhala tmu jak plátno na obvazy. Kolikrát by se naše lodě v bouři
potopily, kdybys neprobděla tolik nocí, moje Hanuer?
Rozednívá se. V probouzejícím se hradě nastává obvyklý shon.
Vrzly dveře. Psi vyskočili a běželi se pomazlit s příchozím, kterého
dobře znali. Dharid‑Nyr zdvihl hlavu. Z komnaty zraněného vyšel
Nybem.
„Jak je mu?“ zeptal se kníže.
„Spí. A vsadím krk, že má nejhorší za sebou!“ V Nybemově hlase
zněla dosud nedůvěřivá radost, vděčnost a úleva. „Opravdu by sis
měl odpočinout, můj pane,“ dodal, „vždyť už je ráno!“
Daleko odtud Hanuer vyšla na zápraží a jde si umýt unavené oči
ke studni s dřevěným vahadlem.

* * *

Stála u okna jeho komnaty. Stejně jako včera navečer jí Dharid‑Nyr

neviděl do tváře, oslněn jasným dnem venku. Ale tentokrát k němu
pokročila, vystoupila ze světla. A poznal, že ani ona té noci nespala.
Že dosud nesvlékla šedý svatební šat. Jen šperky odložila.

– 413 –
 Odložila je, ty drahé šperky rozemských panovnic, diadém, opa-
sek.
Odložila je. A na levou ruku navlékla prsten.
„Přišla jsem.“
Na jejích pažích draci v liliích a granátových plodech, mají uhran-
čivé oči. Safír v důlku hrdla se pohupuje v omamném rytmu jejího
tepu.
Nedokázal promluvit. Zatočila se mu hlava. Sklouzl na kolena
a objal ji.
„Ne, to ne! Nemůžeš přece přede mnou klečet!“
Neposlechl. Dál ji držel, jako by se bál, že se mu vymkne a zmizí.
Napořád, navždycky, bez návratu.
Dvojí rozrušení splývalo v jediné. Dvojí dech, dvojí tep se pomalu
srovnávaly do udiveného souzvuku.
Pomalu, zaskočena vlastní odvahou dotkla se hlavy opřené o její
tělo.
Váhavě, udiveně klouže bílá dlaň po ebenových vlasech.
„Lúwith‑á dhy, Dharid‑Nyr. Lúwith‑á dhy.“

– 414 –
 Dvanáctá kapitola

Třpyt, poháněn do trysku, letí po neprošlapaných cestách, přes

kořeny a spadlé větve, hloub a hloub do nitra pralesa. Stříbrolesklá
šíje se pokrývá potem. Každou chvíli hrozí, že on i jezdec srazí vaz
v některém opuštěném, lidmi dlouho nenavštíveném úvalu. Kam
mě to vedeš, pane? Na jaké křivolaké stezky?
Latydar se dosud v duchu pře se Zalkou. To není možné, není to
možné! Nesmysl, povídačka! Odporuje jí, zlostně a rozčileně odmítá
přijmout její názor.
Jenže to, co se dělo po Halýšině zmizení, co nikdo nedokázal
vysvětlit, co se vzpíralo zkušenosti i rozumu, to všechno náhle
získávalo smysl, zapadalo jedno do druhého jak dílky skládanky,
vytvářelo jasný obraz. Kletbou vyhnal vlastní ženu z lidského světa
tam, odkud není návratu, jako se nelze vrátit ze zemí za Branami.

„A byla luna, luna stálá,

sedmkrát sedmá paní vzala,
z lidského na svůj svět…“

Na plavých křídlech jsi ke mně přilétala, Halško, má duše, a já

tě nepoznal! Přilétala a utíkala přede mnou, na plavých křídlech,
která nevrhají stín…
Kůň pod ním potřetí klopýtl, od huby mu odpadl chomáč pěny.
Latydar si konečně se zahanbením uvědomil Třpytovo vyčerpaní.
Zastavil, bezmyšlenkovitě hřebce odsedlal a volně pustil do krajiny.
Překvapený kůň větřil a neklidně, bez výsledku se domáhal pánovy
pozornosti tichým poržáváním.
Latydar si ho nevšímal. Vnímal pouze to trnutí v hrudi, trnutí,
až se zastavoval dech. Něco mezi úzkostí, zoufalstvím a vztekem.

– 415 –
Neboť snaha odmítat byla poražena a už se jen tu a tam zvedne jak
vlna, zahltí, zalkne tonoucího douškem vylhané úlevy, než se z vr-
cholku zřítí do hloubky… strmý pád vlny… strmý pád… A ten pád,
to dno, jehož se dotýkáš, dno ostrých skalních výčnělků, dno trnů,
dno palčivé soli v ranách, dno tisící prvé výčitky, to dno je pravda.
Pravda o mně. Takový jsem. Já, který kdekoho soudil, viny mno-
hých sčítal, zato sebou si byl přespříliš jist, jist právem vynášet
rozsudky, nad otcem, nad kněžnou Teržou, nad kdekým…
Soudil jsem a zatím zasloužím sám odsouzení. Ublížil jsem a není
jak to napravit. Nezamýšlel jsem, co se stalo, ale je snad pošetilost
a neschopnost se ovládnout omluva pro zavrženíhodný čin?
Ne. Není, není, čím se omlouvat, a nechci, nechci ani! Uhýbat před
vlastní vinou nebudu, nebudu ji obcházet, obelhávat vlastní svědomí.
To já ji zahubil, tu, která se s největší důvěrou vložila do mých rukou,
svou Halšku a s ní naše děťátko jsem zničil! Všechno jejich utrpení,
o němž nevím nic, jen že dosud trvá a je mimo můj dosah, mimo mož-
nost mu zabránit, trvá za hranicemi, za něž jsem vyštval svou ženu a jež
sám nemohu překročit, všechno to utrpení padá na mou hlavu. A také
utrpení minulé, které znám, Halščina úzkost nad tím, zda nepřichází
o rozum, když se jí luna zmocňovala krůček po krůčku a my nevěděli,
co se děje, děs rostoucí od novu k úplňku, od novu k úplňku…
„Kéž by ses ze světa lidí ztratila, propadla se, kéž by tě ten měsíc
pohltil!“ tak jí to řekl kdysi, ve vzteku, pod čaromocnou lunou v den
její staleté síly. V duchu se slyšel zcela jasně pronášet slova, na něž
dávno zapomněl, jež pustil z hlavy skoro stejně rychle, jak je vyřkl.
„Pod Novou lunou neproklínej…,“ prosila jsi mě tenkrát.
Slovo má stejnou moc jak meč, nebo větší… Já první to měl vědět,
já první, copak jsem nepoznal na vlastní kůži, co dokáže? Kéž by
moje kletba padla jen na mou hlavu!
A připadal si zcela sám v těch hodinách, kdy bloudil pralesem pod
Spravedlivou vlčicí, kdy bloudil vzpomínkami, bez ustání narážeje
na výčitky, na vlastní svědomí jak na kámen s ostrou hranou ležící

– 416 –
na křižovatce, kámen, k němuž nás přivede zpět kterákoli cesta, po
níž se vydáme. V hodinách opovržení sebou samým, v hodinách, kdy
se odsoudil bez sebemenšího zaváhání a bez milosti, bez odvolání.
Náhle byl přesvědčen, že jednali po právu, otec, Terža a všichni, kdo
mu nedůvěřovali, kdo ho nenáviděli, že jednali po právu, poněvadž
to stokrát zasloužil. Vzal na sebe všechnu tíhu a vlekl ji táhlými ho-
dinami, jak vleče raněný své zpřerážené nohy blátem bitevního pole.
Halško! Ve stepi jsi byla blízko, v Trynovci svrhla plavá křídla
pohár s otráveným vínem… Zachránilas mě. Nemělas! Dobře však,
vždyť umřít by bylo to nejsnazší.
Jen občas překračují se hranice mezi světy. Jen občas zahlédnu
tě, abych nezapomněl na vlastní hanebnost, ačkoli zapomenout na
řeřavé oharky v ráně beztoho nejde… Snad, snad tě zahlédnu…
Halško, má Halško, kde jsi teď?
Bloudil pralesem a nevnímal čas. Nevnímal málem, že noc vy-
střídal den ani že se znova stmívá.
Kůň veden příchylnou věrností se potuloval v jeho stopách. Po
půlnoci třetího dne zdvihl klabonosou hlavu a poslouchal. Krajina
zněla. Pod Lužinkou, po kolena v jezerní vodě stál jednorožec a zpí-
val, až stromy, kameny a souhvězdí uhranutě trnuly bázní.
Úplná luna se začala zatmívat.

* * *

Plavá vlčice. Na vrcholu kopce, na plochém balvanu pod otevře-

nou zářijovou oblohou. Úplněk nad ní. Úplněk v zatmění, hlouběji
a hlouběji vykusovaný stínem. Vlčice větřila. Nehybná, jako by
mohutnými tlapami vrostla do kamene. Vánek čechral hustou srst
na bocích. A pod ní lesy a lesy, hluboké pomezní hvozdy s cesta-
mi zapomenutými, stezkami zahrazenými vyvráceným stromem,
s doupaty šelem, s očima němých laní, krajina s jednorožcem.
S jednorožcem, který zpívá.

– 417 –
 Cítila ve vzduchu vlhkou vůni jezera pod lužineckým dvorcem.
Všechno ji táhlo k tomu místu, ona však nechtěla, nechtěla, jako by se
bála pasti, vlčí jámy, řetězu u boudy, na nějž lidé poutají cizí volnost.
Vždyť byla šťastná. Šťastná – a přece ji stíhala jakási trýzeň. Štvala
ji, trhala spokojenou duši mezi dnešek a cosi, co se zdálo být dozně-
lou ozvěnou, pouhým nic. Zdálo se, ale nebylo. Čaromocný měsíční
kotouč nepřehlušil nikdy ten z dávna doléhající hlas, nikdy nad ním
nezískal moc, nikdy jí, plavé vlčici, plavému dravci se sovíma očima
na tichých křídlech, jí zatoulané, nikdy jí nezabránil slyšet. Slyšet
volání, nesoucí se k její duši, volání, volání… Nenáviděné, milované,
zotročující a zachraňující zároveň. A měsíc vždycky stál nad ní, když
plna úzkosti, zmatku a touhy dělala, čemu nerozuměla, poněvadž
vlčice ani noční ptáci nerozumí lidem ani jejich strachu, ani jejich
bolesti, ani osamění.
Stanula měsíční vlčice na vrcholku hory a poznala, že čas dozrá-
vá jako podzimní jablka, jako ostružiny, jako spravedlnost. Dozrává
k utržení – a plavé vlčice to tuší, zatímco lidé ne. V takové chvíli se
plavé vlčice chvějí bázní a krčí pysky, odhalujíce zuby v úzkostném
úsměvu, ježí se a uši tisknou k hlavě.
Vůně hub a prvního spadaného listí, dech oschlé trávy, rozmluva
kořenů protahujících se v konejšivém přítmí půdy, kameny obalené
lišejníkem odrážející neslyšný, ohlušující hukot souhvězdí, všechno
se chvělo, neboť se chvěla vlčice. Chvěla se strachem z nastávajícího
dne, chvěla se, poněvadž její stihatel byl blízko a volal ji, volal ji
neznámým jménem a ona nedokázala uprchnout, směřujíc za tím
voláním bezvýchodně jak za smrtí.
Zatoužila se skrýt, zachránit, co jí náleželo, svobodu bloudění
světem, svobodu samoty bez osamění, svobodu křídel opřených do
větru, do mlhy, do oblak, a závrať od nebe k zemi a pod zem až… Skrýt
se před vábením, zaklínáním, toužením. Před lovcem, před smrtí.

* * *

– 418 –
Přikrčila se, napjala tělo a skočila z vrcholku kopce do volného
prostoru nad vršky stromů. Stačil jen jediný nádech, jediné slastné
zatrnutí v údech – a pak už pevný rozmach křídel. Uleť, jako by
vyzývaly bytosti jí podobné, pro něž lidská řeč nemá jména, uleť,
naléhaly. Ano, uletím, uletím, kam mě nebude moci následovat!
Zachráním se.
Ale neletěla pryč. Letěla přímo k jezeru, odkud k ní volání dolé-
halo. Cítila bolest toho, kdo volá. Spěchala, spěchala a oblaka a luna
zatmělá se řítily do hlubin, neboť je jímala závrať z toho, čemu
nemohly porozumět.
Měkká křídla rozvířila písek na pláži. Naposled.
Potom čas, utržené jablko, se jí skutálel k nohám. A měla dojem,
jako by se probouzela, jako by se vynořovala z vody a voda z ní
stékala, osychala, vypařovala se z její kůže. Co bývalo, vzdalovalo
se. Ještě si vzpomínám, dělo se cosi, co už nevyslovím, poněvadž
lidé nemají slova, aby vypověděli, o čem vědí plavé vlčice a stromy
na mezích. Dělo se cosi a děje se dál. Větví se a roste mnoho cest,
ubíhají a míjí mě, zatímco já se vracím a zapomínám skutečnost
uplynulého roku jako sen.
Je chlad časného rána před úsvitem, je měsíc v zatmění a vzpo-
mínky se vzdalují jedna po druhé, houpavým letem podzimního
listí klesají, klesají, do hlubiny hluboké přehluboké, a jejího dna
nedohlédnu. Vytrácejí se tváře a podoby bytostí, jež nespatřilo oko
člověka, vyvanula závrať letu od prahů nebe k prahům země, hlasy
zvířat, ptáků, hadů, ryb a stromů, hlasy mrtvých a nenarozených
už neslyším. Vytrácejí se stejně rychle, jak rychle stín, který už zase
vrhá mé tělo, na pláži nabývá sytosti.
V mé paměti zůstává, co tam schouleno s psí věrností kdesi v kou-
tě čekalo na tuto chvíli. Děťátko zachráněné v posledním okamžiku,
synáček položený na prahu rodného domu, daleká cesta cizí zemí,
přelud mezi přeludy po stopách toho, kdo je sám a v nebezpečí,
vylitý pohár vína, s třeskem dopadající na dřevěnou podlahu…

– 419 –
 A jméno, moje jméno, vějička, na niž jsem lapena. A jeho jméno.
Seděl na kořenech stromu, pod nímž ji kdysi poprvé požádal
o ruku. Seděl tam se zavřenýma očima, temenem opřen o drsnou
kůru na staletém kmeni, jako by spal. Ale bděl. A ona tušila, jak
mu je. Znala ho dobře. Kdekomu odpustil. I zlou vůli, i proradnost,
vypočítavost, zradu, ponižování. Zato sobě odpustit nedokáže, ani
co zavinil nechtě.
Ty snad nevíš, duše mé duše, o čem zpívá jednorožec v hodinách,
kdy hlasem otevírá krajinu do nejtajemnějších zákrutů prostoru
a času? Kdy mhouří oči a hlavu zaklání, kdy hrot rohu opírá o za-
mlklé průrvy temnot mezi souhvězdími? Slyšíš snad jen polovinu,
tu o spravedlnosti, žádající odplatu a trest za spáchaná příkoří?
Ale copak můžeš oddělit v řece jeden proud a přehlédnout pro něj
zbývající vodu?
Vždyť nejenom viny se k člověku vracejí jak tažní ptáci, aby za-
hnízdily pod střechou jeho světa a vyvedly mladé. Nejenom viny –
a to je také spravedlivé.
Kromě toho řeka, živoucí řeka přece neznamená pouze prostou
souběžnici vod. A právě tak najdeš ještě cosi většího než spravedl-
nost lidí, než spravedlnost zaklínané Nové luny.
Jednorožec na to nezapomíná, Latydare. Proč jsou tedy tolik
zapomnětliví trynští králové?
Obrys dívčího stínu zvýrazněl, zatmělý měsíc začal srpkovitě
nabírat obvyklý jas a tvar. Do chodidel ji tlačily drobné kameny
a větvičky.
Vykročila.
Latydar zaslechl, jak pod jejíma nohama bíle chrastí oblázky.

– 420 –
Luisa Nováková
Krajina s jednorožcem

Ilustrace na obálce John William Waterhouse

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 26. 11. 2021

ISBN 978‑80‑274‑2001‑8 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑2002‑5 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑2003‑2 (prc)