1. Tělní tekutiny člověka, oběhová soustava člověka.

Krev – význam, složení krve, typy krevních tělísek (jejich popis a význam), imunita;
míza. 
Cévní soustava člověka – srdce (anatomie, fyziologie, srdeční frekvence, výživa a
řízení činnosti, EKG), tělový, plicní, vrátnicový a ledvinný oběh, cévy (tepny, žíly,
vlásečnice), nemoci cévní soustavy.

TĚLNÍ TEKUTINY

 Tvoří vlastní vnitřní prostředí organismu

 Hlavní složkou je voda a v ní rozpuštěné organické a anorganické látky

 Úkolem je přenos látek a plynů

 Rozdělujeme:

 Vnitrobuněčné (intracelulární, ICT) – jsou součástí buněk, tvoří asi 2/3 celkové
tělesné vody dospělého člověka

 Mimobuněčné (extracelulární, ECT) – tvoří asi 1/3 celkové tělesné vody

- Cévní - krev a míza (lymfa, vzniká z tkáňového moku)
- Mimocévní – tkáňový mok (mezibuněčná tekutina)

Funkce krve

1. transportní - krev umožňuje v organismu transport kyslíku, živin, vitamínů, elektrolytů k

buňkám jednotlivých tkání, zároveň také dochází k odvodu zplodin látkového metabolismu
(o. uhličitý, metabolity) do tkání, ve kterých dochází k jejich vyměšování (ledviny, plíce, kůže);

2. termoregulační - rozvod tepla po těle (oteplování a ochlazování organismu), cirkulace krve

umožňuje vyrovnávat teplotní rozdíly mezi tkáněmi a orgány;

3. rozvod hormonů k jednotlivým orgánům - tato funkce krve je důležitá pro řízení funkce
orgánů a celého látkového metabolismu;

4. udržování homeostázy = stálost vnitřního prostředí organismu - jedná se o poměrně stálé

fyzikální a chemické složení vnitřního prostředí organismu, resp. mimobuněčné tekutiny; z
fyzikálních a chemických činitelů se zejména jedná o poměrně stálou tělesnou teplotu,
hodnotu pH a osmotický tlak;

5. udržení obranné schopnosti organismu (imunita) - fagocytující buňky likvidují škodlivé látky;
B-lymyfocyty umožňují tvorbu specifických protilátek;

6. schopnost srážení - krevní destičky (trombocyty) napomáhají při krevní srážlivosti

(hemokoagulace)

Složení krve

 Krev je červená, neprůhledná kapalina, kterou tvoří tekutá složka - krevní plazma (přibližně
55 % objemu krve) a formované krevní buňky (přibližně 45 % objemu krve, z toho drtivou
většinu tvoří červené krvinky)

 Základní vyšetření („krevní obraz“)

  Hematokrit: podíl červených krvinek z celkového objemu krve (u mužů průměrně 47 %, u žen
průměrně 42 %)

 Sedimentace: orientační vyšetření viskozity, rychlost klesání červených krvinek (u mužů cca 2
až 5 mm/h, u žen cca 3 až 8 mm/h),
zvýšená (zrychlená) sedimentace signalizuje vyšší aktivitu protilátek (infekce či jiná zátěž
organismu)

Krevní plazma

 Plazma krve je nažloutlá, průhledná tekutina. Obsahuje 91 % vody a 9 % rozpuštěných látek

 Z anorganických látek jsou v plazmě zejména zastoupené chlorid sodný a kyselé uhličitany.
Anorganické látky udržují stálé pH (hodnota pH plazmy krve je 7,44 – tzn. Lehce zásaditý) a
stálou hodnotu osmotického tlaku plazmy, která odpovídá 0,9 % roztoku chloridu sodného,
tzv. fyziologického roztoku

 Mezi organickými látkami, které jsou v plazmě přítomné, je nejvíce bílkovin, a to 60 až 80 g v

1 litru (v celém objemu plazmy je asi 200 g bílkovin). Organické látky v krevní plazmě:

 Cholesterol – cholesterolemie – koncentrace cholesterolu v krvi 3,5 až 5,2 mmol/l

 Glukóza - glykemie - koncentrace glukozy v krvi 3,3 až 6,1 mmol/l

 Tuky - celková lipemie 4,0 - 9,0 g/l.

 Bílkoviny - albuminy (60 %), globuliny (35 %) a fibrinogen (5 %) 

 Albuminy mají významnou funkci transportní (transport bilirubínu a hormonů), slouží rovněž
jako reserva bílkovin při jejich nedostatku (hladovění organismu).

 Globuliny plní funkci transportní (& a ß-globuliny), zejména pak ale umožňují obrannou
schopnost organismu - γ-globuliny, tzv. imunoglobuliny.

 Fibrinogen je nezbytný pro správný proces krevní srážlivosti (hemokoagulace)

 imunoglobuliny
 (Jsou bílkoviny krevní plazmy, které reagují na přítomnost určitého antigenu, na jehož podnět
v organismu vznikly. Tvoří je dva těžké řetězce H a dva lehké řetězce L. Dělí se do 5 skupin:
IgG; IgA; IgM; IgD a IgE. V krevním séru převládají IgG. Při zánětlivých procesech přavažují
IgA, při akutních alergických stavech je zvýšená hladina IgE.)

 Plazmatické bílkoviny vznikají v játrech, pouze γ-globuliny vznikají v lymfocytech a buňkách

retikuloendoteliálního systému, k němuž náleží játra, slezina, kostní dřeň, mízní cévy, mízní
uzliny, nadledviny a brzlík, ale také některé volné buňky, např. vazivové makrofágy nebo
monocyty z krve a ze sleziny.

Erytrocyty = červené krvinky

 zploštělé, dvojduté, bezjaderné - zploštělý tvar umožňuje vázat až o 30 % více kyslíku než
kdyby byl tvar kulovitý

 Na povrchu erytrocytů je několik vrstev lipidů a bílkovin, jejich nitro je vyplněné houbovitým
stromatem (síťovinou), které obsahuje červené krevní barvivo hemoglobin
  Mají schopnost deformovat se tlakem okolí, mohou tedy dobře proudit i v malých
vlásečnicích. Průměrná velikost lidského erytrocytu je 6,7 až 7,7 µm, tloušťka asi 2,1 μm.

 Erytrocyty mají oproti jiným buňkám poměrně málo vody, asi 60 %

 Počet erytrocytů je u mužů 4,5 až 6,0 . 10 6 v 1 µl krve, u žen pak asi 4,0 až 5,2 . 106 v 1 µl
krve. počet u mužů 4,5 - 6,0 ∙ 106 v 1 µl krve, u žen 4,0 - 5,2 ∙ 106 v 1 µl krve

 Erytrocyty vznikají procesem erytropoézy v červené kostní dřeni (u plodu v játrech). Děj je
řízen hormonálně, látkou zvanou erytropoetin

 Faktory ovlivňující erytropoézu:

 dostatečné množství železa

 dostatečné množství aminokyselin

 dostatečné množství vitamínů (zejména B2; B6; B12, kyselina listová, askorbová
(vitamín C) a nikotinová)

 životnost erytrocytů je 110 až 120 dnů. K jejich zániku dochází v retikuloendoteliálním

systému, k němuž náleží játra, slezina, kostní dřeň, mízní cévy, mízní uzliny, nadledviny,
brzlík. Denně v organismu zaniká 2 ∙ 1011 erytrocytů

hemoglobin
 Je základním krevním barvivem u člověka (je také krevním barvivem všech ostatních savců a
dále ptáků)

 Obsahuje bílkovinu - globin (asi 96 %) a látku nebílkovinné povahy, prosthetickou skupinu

hem (asi 4 %), tvořený protoporfyrinovým skeletem (odvozený od heterocyklické sloučeniny
pyridin), v jehož středu se nachází kationt železnatý (Fe2+)

 Na každý  kationt Fe2+se může vázat jedna molekula kyslíku (vazba je reversibilní - vratná)

 Protože každá molekula hemoglobinu obsahuje celkem čtyři hemové skupiny, mohou se na 1
molekulu hemoglobinu vázat čtyři molekuly kyslíku. Vazbou kyslíku na hemoglobin vzniká tzv.
oxyhemoglobin. Při zpětném vyvázání kyslíku z hemoglobinu v buňkách tkání vzniká tzv.
redukovaný hemoglobin. Celkově může hemoglobin vázat v jednom litru krve až 200 ml
kyslíku. 

 Při vnitřním dýchání dochází v buňkách, po předání kyslíku hemoglobinem, k vazbě oxidu
uhličitého na něj. Vzniká tzv. karbaminohemoglobin. V něm je reversibilní vazba
zprostředkována aminoskupinou. 

 Na hemoglobin se snadno mohou vázat také další látky. Zejména k nim patří oxid uhelnatý
(CO) a silná oxidační činidla (např. dusičnany). 

 Vazbou CO na hemoglobin vzniká tzv. karboxyhemoglobin. Afinita hemoglobinu k CO je asi

210x vyšší než je jeho afinita ke kyslíku, oproti kyslíku se CO váže na hemoglobin také
podstatně rychleji. Proto postačí již sebemenší koncentrace CO v ovzduší (0,1 %) a může dojít
k vážným poruchám v lidském organismu, hemoglobin totiž v této situaci nemůže vázat
kyslík. Buňky tkání a orgánů začínají být nedostatečně okysličovány
leukocyty = Bílé krvinky

 V lidském těle lze leukocyty rozdělit do dvou základních skupin:

 Granulocyty - tvoří 75% všech leukocytů

 Mají typické laločnaté jádro, ve své cytoplazmě obsahují granule

 Agranulocyty - tvoří 25% všech leukocytů.

 Tato skupina leukocytů zahrnuje lymfocyty a monocyty. Ve svém

cytoplazmatickém obsahu nemají přítomna barvitelná zrna granule.

 V 1 µl krve je přibližně 4000 až 10000 leukocytů. Při počtu nad 10 000 v 1 µl krve nastává tzv.
leukocytóza (např. při zánětlivých a nádorových onemocněních nebo po tělesné námaze).
Při poklesu pod 3 000 v 1 µl krve nastane tzv. leukopénie (typická např. na počátku
onemocnění břišním tyfem).

 Většina leukocytů se vyskytuje ve dřeni, lymfatických orgánech a lymfatickém řečišti; menší

polovina koluje v krvi. Jejich životnost je různá (několik hodin, několik dní, týdnů či řadu let).
Vznik a zánik probíhá ve tkáních retikuloendoteliálního systému

agranulocyty

 Lymfocyty, tvořící 20 až 40 % všech leukocytů, mají nečleněné, kulovité jádro; jako jediné z
leukocytů mají schopnost se v krvi rozmnožovat a také rozpoznat cizorodý antigen.
Lymfocyty se rozdělují na tři základní skupiny

 T-lymfocyty - dozrávají v brzlíku – 90% jich zde zanikne a pouze asi 10% je vyplaveno do
krevního oběhu. Zajišťují buněčnou imunitu; zasahují proti nádorovým buňkám nebo buňkám
napadenými viry. Jejich hlavními funkcemi jsou: schopnost aktivovat B-lymfocyty, aktivovat
makrofágy a působit cytotoxicky. (((Virus HIV(AIDS) – ničí jednu skupinu T-lymfocytů – tzv. T(h)
lymfocyty.))))

 B-lymfocyty - jsou důležité pro humorální imunitu. Vznikají v kostní dřeni. Zůstávají v mízních
tkáních, dokud se nesetkají s antigenem. Při setkání s antigenem se aktivují. K tomu jim
pomáhají monocyty (makrofágy): makrofág antigen pohltí, částečně ho natráví a vyvrhne na
svůj povrch. To aktivizuje příslušné B-lymfocyty, které se přemění v plazmatické buňky a
začnou produkovat protilátky, ty se pak mízními cestami dostanou do krve. Některé B-
lymfocyty se nepřeměňují v plazmatické buňky, ale množí se a diferencují v paměťové buňky.
V okamžiku jejich setkání se stejným antigenem začnou rychle produkovat protilátky. Je to
tzv. sekundární odpověď.

 0-buňky - jsou velké lymfocyty, zaujímají asi 10 až 15 % všech lymfocytů. Nemají žádné
povrchové znaky typické pro T- a B-lymfocyty. Jsou schopny ničit kterékoli cílové buňky,
především napadené virem, bakteriemi, ale též nádorové buňky. Aktivují je látky, které
produkují samotné napadené buňky.

 Monocyty - největší krevní buňky, 20 - 25 µm, mají ledvinovité jádro, vyznačují se améboidní
pohyblivostí (volným pohybem přeléváním cytoplazmy) a výraznou fagocytární schopností
(pohltí antigen, natráví jej a vyvrhnou, což aktivuje B-lymfocyty). Uvolňují se do krve z
endotelových výstelek (sleziny, jater, mízních uzlin, mízních cév a kostní dřeně) a z vazivových
buněk (((((histiocytů)))). Tyto buňky a endotelové výstelky uvedených tkání tvoří tzv.
retikuloendoteliální systém ((((v novější literatuře též označovaný jako mononukleární fagocytární
 systém)))). Po výstupu z krve se z monocytů stávají makrofágy, mají schopnost pohlcovat
mikroby, rakovinné buňky, cizorodá tělíska, ale např. také buňky zestárlé a poškozené.
(((((Typické jsou alveolární makrofágy v plících, mikrogliové buňky v mozku, nebo Kupferovy buňky
v  játrech))))

granulocyty

 Neutrofilní leukocyty - tvoří největší část leukocytů, typickým znakem je segmentované jádro
(složené z mnoha částí), díky své malé velikosti jsou schopny proniknout stěnou kapilár do
tkání - tato schopnost se nazývá diapedéza. Další schopností těchto buněk je tigmotaxe -
schopnost přilnout k libovolným povrchům lidského těla, kde ulpí a zničí svou cílovou buňku,
pohybují se améboidně (přeléváním cytoplazmy); zpravidla zasahují v místech, kde ulpěl cizí
předmět (tříska, trn ad.), jsou to tzv. mirkofágy.

 Eozinofilní leukocyty - mají typické dvoulaločnaté jádro, je jich méně, než neutrofilních
granulocytů. Největší význam mají při parazitárním nebo alergickém onemocnění, v
organismu je aktivuje látka histamin ((((((hormon, funguje lokálně, pokud je produkován ve
vysokém množství, např. v reakci na alergen, vyvolává efekt v rozsáhlejším okrsku tkáně (např. otok po
bodnutí hmyzem) nebo v celém těle (anafylaktický šok))))))), mají malou fagocytární schopnost.

 Bazofilní leukocyty (granulocyty) - mohou v lidském těle zcela chybět, typickým znakem je
esovité jádro. Pravděpodobně se nejvíce uplatňují při některých nádorových onemocněních
(((((např. chronická myleoidní leukémie))))), obsahují značná množství heparinu a histaminu.
(Mají výrazné protisrážlivé účinky). Histamin též přispívá k tvorbě alergických příznaků (mírná
kopřivka ad.)

imunita

 Imunitní systém tvoří společně s nervovým a hormonálním tři základní informační systémy
lidského těla
Hlavní funkcí je obrana před živými buňkami a látkami s geneticky cizorodou informací, tedy
rozpoznat "vlastní" od "cizího" a to si pamatovat a bránit se mu. Cizorodé látky se označují
pojmem antigeny. Mohou to být např. viry, bakterie, buňky, bílkoviny ad.

 Imunita se dělí na:

• nespecifickou (vrozená, přirozená) - zajišťují ji některé buňky a tkáně - leukocyty, veškeré

sliznice, kůže

• specifickou (adaptivní, získaná během života) - zajišťují ji především T-lymfocyty a B-

lymfocyty

Trombocyty = krevní destičky

 Jsou buňky nepravidelného tvaru. Jsou to nejmenší krevní buňky (2 až 4 µm). Jsou
bezjaderné. Vznikají v červené kostní dřeni odškrcováním cytoplazmy větších buněk, tzv.
megakaryocytů. Jejich absolutní počet v 1 µl krve je 150 000 až 400 000. Hlavní funkcí je
krevní srážlivost - hemokoagulace. Krevní destičky zanikají ve tkáních retikuloendoteliálního
systému
  hemostáza - zástava krvácení

 Zástava krvácení je životně důležitý děj, který chrání organismus před nadměrnou ztrátou
krve. Krev kolující v kapilárách je v tekutém stavu, v okamžiku jejího vylití z organismu tuhne.
Na hemostáze se podílejí tři vzájemně spjaté děje:

• reakce cév v místě poranění;

• činnost krevních destiček;

• srážení krve (hemokoagulace).

 Ve výsledné fázi srážení krve je protrombin (tvorba v játrech pomocí vitamínu K) aktivován na
trombin účinkem enzymu - trombokinázy v přítomnosti vápenatých iontů. Trombin poté
konvertuje fibrinogen na fibrin. Ten vytváří síť vláken, ve které se zachytí krvinky - vzniká tzv.
krevní koláč (hemostatická zátka) a tím se céva uzavře. Zbývající nažloutlá tekutina je krevní
sérum - krevní plazma bez fibrinogenu.
Srážení krve musí však probíhat lokálně v místě poškozené tkáně, nesmí dojít ke srážení v
celém cévním systému, tzv. trombóze (vzniká trombus, srážená krev v cévě, čímž může dojít k
srdeční zástavě). To zajišťuje mimo jiné látka - plazmin, která má schopnost fibrin opět
rozpustit – tzv. fibrinolýza.

 Mezi významní inhibitory srážení krve patří:

• Antitrombin III – potřebuje pro svou aktivaci působení heparinu

• Protein C – je obsažen v plazmě; je aktivován jednoduchým štěpením účinkem trombinu

Krevní skupiny

 Určují se podle antigenů na membráně červených krvinek

 Nejznámější je AB0 systém

 V rámci tohoto systému lze rozlišit 4 základní krevní skupiny: A, B, AB, 0. Přítomnost
člověka k dané krevní skupině určují dvě látky:

1. Aglutinogen - látka přítomna na povrchu membrány erytrocytů, je

polysacharidového původu - typ A nebo typ B

2. Aglutinin – látka proteinového původu přítomná v krevní plazmě - anti-A,

anti-B

 Při kontaktu aglutinogenu (např. B) s příslušným aglutininem (např. anti-B) dojde k

aglutinaci = shlukování krvinek
(tyto shluky ucpávají cévy, důsledkem může být i smrt)

 Druhým nejčastěji vyšetřovaným antigenním systémem v erytrocytech je Rh faktor. 85 %

bělošského obyvatelstva je nositelem Rh+ faktoru, v jejich krvi je přítomen antigen D.
Zbývajících 15 % obyvatel nemají v krvi přítomen antigen D, tito jedinci jsou nositeli Rh-
faktoru.

 Na rozdíl od krevního systému A, B, 0 nejsou v lidské krvi přítomny žádné přirozené

protilátky anti-Rh. Mohou se však vytvořit při opakované transfuzi nebo opakovaném
těhotenství.
  Při těhotenství Rh- matky s Rh+ dítětem je možné riziko poškození plodu. Ke konci
těhotenství pronikají krvinky dítěte do těla matky. Matka si začne vytvářet protilátky anti-Rh.
Při prvním těhotenství ještě příliš velké riziko nehrozí (protilátek je málo). Při opakovaném
těhotenství se však
vytváří tak velké množství protilátek, že mohou vážně poškodit krvinky dítěte. (Konec
těhotenství je nutné bedlivě sledovat

Cévní soustava člověka

 jinak také kardiovaskulární systém

 zahrnuje krev, srdce a cévy. O krvi jsme si už všechno řekli, takže teďka něco k srdci.

 dutý svalový orgán vážící 260 až 320 g. Leží v mezihrudním prostoru, tzv.
mediastinum. Jeho velikost se orientačně udává jako velikost pěsti člověka, kterému
patří. Na povrchu leží vazivová blána - osrdečník, perikard. Srdeční dutinu vystýlá
endokard. Hlavní složkou srdečních stěn je srdeční svalovina - myokard, tvořený
zvláštním typem příčně pruhované svaloviny. Cévní zásobení myokardu zajišťují
věnčité, koronární cévy.

 Srdce má tvar pyramidy. Srdeční báze je tato část a srdeční hrot tato.

Stavba srdce

1. Žilní splav - tvoří horní a dolní dutá žíla

2. Komory - jsou dvě, mají silné stěny, představují rytmickou část srdce, vhání krev do tepen

3. Předsíně - jsou dvě, mají slabší stěny, slouží k shromažďování krve před jejím vstupem do
komor

4. Tepenný kmen - tvoří ho tepny odstupující ze srdce

• Chlopeň dvojcípá v levé polovině srdce a v pravé polovině srdce je chlopeň trojcípá. Obě
oddělují komoru od předsíně.

• Chlopeň srdečnice a plicnice poloměsíčitá – obě se nachází při odstupu tepen z komor

 Hlavním úkolem srdce je vypudit krev do tělního oběhu, tím dochází k zásobení všech orgánů.
Jedna srdeční akce vždy sestává ze systoly (stahu) a diastoly (ochabnutí) myokardu.

 Celá srdeční činnost trvá přibližně 0,83 sekund při klidové tepové frekvenci 60-80 tepů za
minutu a sestává ze 4 fází

 Fáze IV. - fáze plnící, diastola (ochabnutí) komor a systola (stah) síní, po překročení tlaku v
síních se otevřou cípaté chlopně a komory se plní krví (objem naplnění jedné komory je 125
ml, max. 250 ml).

 Fáze I. - fáze napínací, probíhá systola komor, vzruch přechází na svalovinu komor, tím dojde
k jejich kontrakci; všechny 4 chlopně jsou uzavřené a objem krve v obou komorách je tím
stejný, tzv. izovolumická kontrakce. Tlak v komorách stále stoupá a až jeho hodnota překročí
hodnotu tlaku v odstupujících cévách a otevřou se poloměsíčité chlopně.

 Fáze II. - fáze vypuzovací, probíhá systola, krev je vypuzována do příslušných tepen; z levé
komory do aorty, tzv. aortální tepový objem (tepový objem srdce) - množství krve vypuzené
 do aorty - asi 70 ml krve, z pravé komory do plícnice. Tlak v aortě dosahuje v tomto okamžiku
svého maxima. Poměr tepového objemu ke komorovému se označuje pojmem ejekční frakce.

 Fáze III. - fáze relaxace diastoly, po vypuzení krve z komor tyto komory ochabují, klesá v nich
tlak až pod hranici tlaku krve, v okamžiku vzniku přetlaku v síních se opět otevírají cípaté
chlopně a nastává fáze plnící (fáze IV.), začíná diastola komor.

Projevy činnosti srdce

 Krevní zásobení srdeční svaloviny věnčitými, tzv. koronárními tepnami se uplatňuje pouze v
diastole, protože během systoly jsou cévy stlačeny kontrakcí (stahem) svalu. Akustickým
projevem srdeční akce jsou tzv. srdeční ozvy. První je slyšitelná v napínací fázi systoly (I), je
hlubší a delší. Druhá pak při uzavření poloměsíčitých chlopní na počátku diastoly; je vyšší a
kratší.

 Chorobné šelesty jsou obvykle způsobené špatným uzavíráním chlopní či jejich špatným
těsněním (stenóza, insuficience).

 Projevy zdravého i nemocného srdce lze sledovat na základě elektrických jevů (elektrody jsou
umístěné různě na povrchu těla), snímá se tzv. EKG (elektrokardiografický) záznam, Dále lze
sledovat akustické projevy (poslechem přes hrudní stěnu) nebo mechanické projevy (tlukot
srdce) – jsou to tzv. neinvazivní metody. Dále lze sledovat činnost srdce invazivními
metodami – zavedení katetru nebo sondy do dutiny srdeční nebo do cév.

převodní srdeční systém

 Vzruch vzniká v sinoatriálním uzlu ve stěně pravé srdeční předsíně. Z tohoto místa se šíří do
oblasti mezisíňové přepážky, do místa tzv. atrioventrikulárního uzlu, z něho vychází tzv. Hisův
svazek – jediné místo, kde souvisí svalovina síní a komor, tento svazek přechází přes
komorovou přepážku a poté se větví v Tawarova vlákna, která se zakončují tzv. Purkyňovými
vlákny.

tlak krve

 Vzniká působením krve na cévní stěnu – měří se hodnota systolická (tj. max. hodnota
arteriálního tlaku při systole), dále pak hodnota diastolická (tj. nejnižší hodnota arteriálního
tlaku při diastole). Hodnota TK se běžně zapisuje pomocí dvou čísel oddělených lomítkem,
přičemž jako první se vždy zapisuje hodnota systolická, za lomítkem pak hodnota diastolická.
Geometrický průměr systolické a diastolické hodnoty představuje tzv. střední arteriální tlak –
jeho hodnota je důležitá pro správné krevní zásobení jednotlivých orgánů.

 Normální hodnoty TK (vyjádřené v Torrech - mm/Hg) jsou:

• u dětí v předškolním věku: 75 – 80/45-50

• u dětí ve školním věku: 90 – 110/55 – 60

• v období dospívání: 100 – 120/75 – 80

• od mala se neustále zvětšuje  Ustálí-li se systolická hodnota v 17 až 18 letech na 120/80

mm/Hg, pak s narůstajícím věkem by měla systolická hodnota TK přibývat na každé dva roky
o 1 mm/Hg. Zhruba asi v 60 letech by měla být systolická hodnota kolem 145 / 95
Poruchy srdečního rytmu

 Arytmie X dysrytmie - jsou obvykle způsobeny změnami tvorby nebo vedení srdečního
podráždění.
Porucha tvorby srdečního vzruchu – arytmie (tepová frekvence není pravidelná, např. u
dýchání: vdech ji zvyšuje, výdech zpomaluje).
Stoupne-li sinusová frekvence nad 100 za minutu, jedná se o tzv. tachykardii (fyzická zátěž,
horečka, afekty....). Klesne-li sinusová frekvence pod 60 za minutu, nastává bradykardie.

Řízení srdeční činnosti 

 Nervové - uplatňuje se jednak vliv bloudivého nervu a jednak vliv vegetativního nervového
systému (sympatikus, parasympatikus). Vzruchy přiváděné sympatikem z cévohybných center
v míše většinou působí zúžení cév, tzv. vazokonstrikci – zvyšuje frekvenci srdečního tepu,
velikost a sílu stahu srdce, atd. Účinek parasympatiku z prodloužené míchy je většinou
tlumivý na srdeční činnost, způsobuje rozšíření průsvitu cév vazodilataci – zpomaluje
frekvenci tepu, zpomaluje vedení vzruchu srdcem

 Hormonální: pro toto řízení se již v embryonálním vývoji zakládají dva typy receptorů:

 Beta receptory – reagují na katecholaminy (adrenalin, noradrenalin), jejich stimulace

má na srdeční činnost stejný účinek jako působení sympatiku

 Muskarinové receptory – reagují na acetylcholin, jejich stimulace má na srdeční

činnost stejný vliv jako parasympatikus

 Regulace pochodů řídících srdeční činnost je zároveň reflexní: změna krevního tlaku, na tuto
reagují tzv. baroreceptory (leží v oblasti aortálního oblouku a v sinu (splavu) krkavice). Zvýší-li
se TK, dochází k ochabnutí srdeční činnosti (přes vlákna bloudivého nervu). Sníží-li se TK (přes
vlákna sympatiku), dochází k posílení srdeční činnosti.

Druhy cév

 tepny (arterie)

 Vedou krev směrem ze srdce, zpravidla okysličenou. Jejich stěny jsou pevné a pružné
Stavba stěny tepny:

 vnitřní vrstva endotelových (výstelkových) buněk;

 vrstva hladké svaloviny;

 povrchová vrstva vazivová (elastické vazivo).

 Žíly (vény)

 Vedou krev směrem k srdci, zpravidla odkysličenou krev. Jejich stěny tvoří stejné
vrstvy, jako mají tepny, ale více tenké. Na žilních stěnách dolních končetin jsou
chlopně, které zabezpečují jednosměrný průtok krve směrem k srdci.

 Vlásečnice (kapiláry)

 Nacházejí se v koncových částech těla. Jsou ve většině tkání kromě chrupavek,

pokožky a kožních derivátů - kůže, vlasy, nehty a chlupy. Hlavní funkcí je výměna
dýchacích plynů ve tkáních (kyslíku a oxidu uhličitého).
stavba krevního oběhu

 savci mají oddělený velký (tělní) a malý (plicní) krevní oběh

 oběh v plicích, slouží k okysličení krve. Krev vytéká z pravé srdeční komory plicnicí do plic, v
nich se okysličuje a vrací se čtyřmi plicními žilami do levé síně. V porovnání s velkým oběhem
je charakterizován nižším tlakem.

Velký krevní oběh

 Oběh tělový je nazýván také oběhem velkým. Rozvádí krev po celém těle. Začíná v levé
srdeční komoře, ze které odstupuje srdečnice (aorta). Aorta se postupně větví na tepny
zásobující kyslíkem jednotlivé části těla. Vlásečnicové sítě se sbíhají v žilky, poté na menší a
větší žíly. Mohutné žíly se sbíhají do dvou hlavních žilních kmenů – horní a dolní duté žíly.
Těmi je přiváděna odkysličená krev do pravé srdeční síně.

 Hlavní a nejdůležitější tepnou lidského těla je srdečnice. Srdečnice se dělí na tři části:

1. Vzestupná část – z ní odstupující tepny vyživují srdeční tkáň, jsou to tepny věnčité, též známy
jako koronární.

2. Oblouk srdečnice – z ní odstupují větve, které zásobují hlavu, krk. Tepny se nazývají kmen
hlavopažní, pravá společná krkavice a pravá podkličková tepna, levá podkličková tepna,
levá společná krkavice.
(((((Tepna podklíčková pokračuje jako tepna podpažní a ta jako tepna pažní, ta se dělí dále na tepnu
vřetenní a loketní, dále na tepny zásobující krví zápěstí, prsty a dlaň.

Společná krkavice se rozděluje ve výši štítné chrupavky na vnitřní a zevní krkavici a vstupuje spánkovou
kostí do lebky.))))))

3. Sestupná část – její větve zásobují hrudník, břicho a dolní končetiny. Její části se nazývají
podle úseků, kterými probíhá. Jsou to hrudní a břišní část aorty, brániční tepna, pánevní
tepna, kyčelní tepna a jiné.
(((((Z hrudní aorty odbočují větvě pro zásobení: hrudní stěny, jícnu, průdušek

Z břišní aorty odbočují větve k těmto orgánům: ledviny, nadledviny, vaječníky, varlata, žaludek, játra,
slezina, tenké a tlusté střevo

Tepna kyčelní se větví na vnitřní kyčelní tepnu (zásobuje pánevní orgány a konečník) a zevní kyčelní
tepnu (přivádí krev dále).

Zevní kyčelní tepna pokračuje jako stehenní tepna a dále jako přední a zadní holenní tepna (větví se v
podkolenní jamce). - Dále se větví a zásobuje krví nohu.)))))

Vrátnicový oběh

 tento oběh je vřazen do oběhu velkého. Hlavní žíla vrátnicového oběhu je vrátnicová žíla,
která odvádí krev z nepárových orgánů dutiny břišní do jater. Jedná se o žaludek, tenké a
tlusté střevo, slinivku břišní a slezinu. Z jater krev odtéká jaterními žilami do dolní duté žíly.
Krev z orgánů se dostává do velkého krevního oběhu a tím jsou vedeny potřebné živiny.

Ledvinový oběh

 vložený do velkého krevního oběhu

  aorta vede do ledvin, kde se odstraní odpadní látky, spotřebuje se kyslík, odkysličená a
pročištěná krev se vrací do dolní duté žíly

Nemoci oběhové soustavy

 Ischemická choroba srdeční (ICHS) – krevní zásobení do určité části myokardu je omezeno a
buňky částečně ochuzeny o přívod kyslíku. Mezi základní formy ICHS patří

1. Ateroskleróza – obvykle způsobená zúžením tepen a ztuhnutím jejich stěny, do které se

ukládá tuk (aterom). Obvykle se vyvíjí na počátku na základě zvýšené hladiny cholesterolu a
jiných tuků v krvi. K hlavním rizikovým faktorům patří kouření, strava s vysokým obsahem
tuků, nedostatek pohybu a nadváha!

2. Angina pectoris (AP) – bolest na hrudi, objevující se při námaze a tišící se v klidu. Je
znamením, že myokard není dostatečně zásoben krví (obvykle následek aterosklerózy).
Záchvat AP se obvykle dostaví při tělesné námaze, dále ho může vyvolat stres, chladné počasí
nebo přejedení. Typická je silně svíravá bolest za hrudní kostí, která může projikovat do krku,
čelistí a dolů do horní končetiny, zejména levé. Záchvat obvykle ustane po 10 až 15 minutách.

 Infarkt myokardu - obvykle nastává v důsledku ischemické choroby srdeční, na podkladě

aterosklerózy a následné tvorbě sraženiny (tzv. trombus). Obvykle nastane náhle bez
předchozího varování. Bolest na hrudi je lokalizována stejně jako u anginy pectoris, ale je
mnohem silnější (krutější), neustane ani v klidu a nemusí být vyvolána tělesnou námahou. K
typickým příznakům patří pocení, dušnost, pocit na zvracení, případně bezvědomí.