FILOZOFIE 20.

STOLETÍ

- v 19. století a později ve 20. století vzniká velké množství filozofických směrů a škol
- pocit krize umocnil též sociální vývoj v Evropě – rozum ani moudrost filozofie nedokázaly zabránit
válkám a nevyřešily ani smysl lidské existence v moderním věku =) filozofie hledá příčiny tohoto všeho
- pohegelovská filozofie v 19. století má 2 protikladné proudy:
1. důraz na vědecký přístup a rozumové poznání (pozitivismus, marxismus)
2. iracionalismus

a) Pozitivismus
- za jeho zakladatele (2. pol. 19. stol.) je považován August Comte
- orientuje se na problematiku vědy a především verifikaci vědeckých poznatků - pozitivní je to, co je
vědecky ověřitelné a platné
- zabývá se také systematizací věd - vědy se dělí na 3 skupiny:
• základní - exaktní (fyzika, chemie,…) a humanitní (historie, politologie, právo,...)
• univerzální - matematika a logika (jsou použitelné v obou typech věd základních)
• filozofie - zastřešuje systém věd a vytyčuje jim jejich pole působnosti a metody práce
- pozitivismus dále řeší problém objektivity vědeckého poznání - objektivita není výrazným problémem
věd přírodních (exaktních), spíše se týká věd společenských

August Comte
- všechny vědy podle něj musí projít třemi stádii:
▪ teologickým – všechny jevy a události se vysvětlují zásahem bohů
▪ metafyzickým – všechny události jsou vysvětleny působením přírodních sil
▪ pozitivním – hledá zákonitosti jevů, teprve zde lidstvo dosáhlo stupně vědeckosti poznání
- tvrdil, že společenské vědy zaostávají za přírodními, proto by měly začít využívat metodologií
přírodních věd (shromažďování vědeckých faktů, třídění a klasifikace) – takto nově koncipovanou
společenskou vědu označil termínem sociologie

❖ Novopozitivismus
- navazuje na pozitivizmus v oblasti vědeckého poznání a soustředí se na:
• problematiku jazyka - významem jazyka se zabývá sémantika, kterou se zabýval tzv. „Vídeňský
kroužek“ (např. Bertrand Russell, Ludwig Wittgenstein) - jednalo se o úpravu jazyka tak, aby
jazykové sdělení bylo maximálně jednoznačné (zvláště ve vědě); jazyk má být postaven na
matematických základech, zjednodušen a zpřesněn
• sjednocení veličin - prosadili zavedení jednotné mezinárodně platné tabulky veličin SI - tím došlo
ke sjednocení různých fyzikálních veličin (např. míle, kilometry); objevila se též snaha o vytvoření
jednotného jazyka (lingua franca) a pokusy o vytvoření umělého jazyka (esperanto)
• problém verifikace - požadavek, aby veškeré vědecké poznatky byly potvrzeny několikerými
laboratorními i mimolaboratorními pokusy; především v oblasti přírodních věd by měly být
poznatky několikrát ověřeny (verifikovány) vždy se stejným výsledkem; pokud nelze určitou
hypotézu verifikovat, je potřeba ji falzifikovat (vyvrátit) - falzifikace tak měla potvrdit neplatnost
určité hypotézy nebo teorie; pokud něco nelze verifikovat ani falzifikovat, nepodléhá to lidským
možnostem poznání; autorem falzifikace byl Karl Raimund Popper
• morální odpovědnost vědy – ta je odpovědností každého vědce, který musí přijmout alespoň
morální odpovědnost za své vědecké závěry a možnost jejich zneužití
 b) Marxismus
- učení navazující na německou klasickou filozofii Kanta, Hegela, Feuerbacha
- tvůrcem je Karel Marx, Friedrich Engels a později další myslitelé, kteří toto učení rozvinuli v tzv.
marxismus-leninismus a ještě později v neomarxismus

Karel Marx (1818 – 1883)

- narozen v Trevíru v židovské rodině jako syn advokáta; studoval práva a filozofii, pracoval jako novinář
- v Paříži se seznámil s Engelsem, který ho později finančně podporoval a spolupracoval s ním

✓ názor na dějiny – dialektický a historický materialismus

- čerpal od Hegela a Feuerbacha; věřil, že dějiny směřují k dokonalé beztřídní společnosti – komunismu
=) Hegelovu dialektiku uplatňuje především v dějinách lidstva a staví ji na materialistický základ
- věřil, že dějiny přinášejí pokrok a svět tak směřuje k lepšímu = historie má smysl a cíl
- nahradil v dějinách národy třídami (hledisko vlastnictví výrobních prostředků) = jeho pohled je třídní –
nahrazuje „dějiny ducha“ dějinami „třídních bojů“ =) hybnou silou dějin jsou podle něj třídní rozpory
ústící do třídního boje – revoluce, která změní společnost (změny materiálního prostředí)
✓ osobnosti a třídy v dějinách
- podle něj člověka odlišuje od zvířat práce a vlastnictví
- přecenil sílu mas a podcenil úlohu velkých osobností – tvrdil, že člověka utváří a formuje společnost,
důležitou roli sehrává i prostředí = jakmile dojde ke změně společenských podmínek, změní se i lidé a
celá společnost, zmizí třídní a sociální rozpory, bude vytvořena dokonalá společnost
✓ názor na náboženství
- Marx byl ateista, nevěřil v existenci Boha ani lidské duše, víra v Boha je dle něj jen přání
- podle něj otázku náboženství, které označoval za opium lidstva, vyřešil už Feuerbach

- Marxovo dílo zpolitizovali a zneužili jeho vykladači Lenin a Stalin, byl tedy hodnocen jako satan, který
dovedl část lidstva na pokraj katastrofy, ale také jako jasnovidec, protože jako první poznal význam
ekonomické základny ovlivňující vždy vývoj kultury i celé společnosti
- redukcí dějin pouze na vývoj ekonomické základny svoji filozofii nemístně zjednodušil

Dílo: Komunistický manifest – spolu s Engelsem

Kapitál – nejvýznamnější dílo, podle poznámek dokončil a závěrečné části vydal Engels

❖ Marxismus – leninismus
- počátkem 20. století jej vytvořil V. I. Lenin a jeho pokračovatelé =) přeměnil marxismus na systém
pouček, které byly přizpůsobeny momentálním politickým zájmům =) v tehdejších socialistických zemích
byl považován za jediný vědecký světový názor, který dovede společnost ke komunismu

❖ Neomarxismus
- rozvíjel se v Evropě před 2. sv. válkou - stoupenci byli nespokojení marxisté ze socialistických zemí –
Ernst Bloch, Robert Kalivoda; dále představitelé tzv. frankfurtské školy Erich Fromm, Herbert Marcuse
- kritizovali buržoazní společnost, ale také marxismus samotný i negativní jevy reálného socialismu;
spojovali Marxovy myšlenky s moderními teoriemi filozofickými a psychologickými
- základní tendence:
▪ kritika pozdně kapitalistické společnosti
▪ nerovnosti mezi lidmi jsou způsobeny třídní společností, po zániku tříd budou odstraněny
▪ odmítají soukromé vlastnictví výrobních prostředků, především velkých gigantů
▪ revoluci uskuteční malá intelektuální elita, např. studenti, nikoli revoluční dělníci
 c) Iracionalismus
- termínem se souhrnně označují filozofická učení, která odmítají rozumové vysvětlení světa; podstatu
skutečnosti hledají např. v citu, vůli, intuici, víře
- k těmto směrům můžeme řadit také voluntarismus, který hledá podstatu existence světa ve vůli

Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)

- syn velkoobchodníka z Gdaňska, po smrti otce se začal věnovat studiu
- nebyl příliš skromný, byl geniální a uvědomoval si to; říkal, že zdědil charakter po otci a inteligenci po
matce (ta byla spisovatelkou, ale vedla nevázaný život, který je odděloval)
- žák Kanta a odpůrce Hegela; tvůrce svérázného duchovního světa
- je kritický k marxismu, který zužuje pohled na člověka jako na bytost, která se odlišuje prací (není ale
jediným, co dělá člověka člověkem) a vlastnictvím (to je asi psychologickou vlastností člověka)
- podstatu člověka tvoří jakýsi „temný fyziologicky fungující pud“ = VŮLE – její podstatou je stálé
neuspokojení, které nás žene vpřed

Dílo: Svět jako vůle a představa – nejvýznamnější dílo, navazuje zde na Kanta a staví se k němu kriticky =
neuznává jeho „věci o sobě“, protože neexistují věci nezávislé na naší vůli (i naše tělo je vlastně vůle, která
se projevuje v čase a prostoru)
- vůle je základní motor, který člověka žene vpřed, i charakter člověka je formován vůlí
- stejně jako vůli podléhá člověk, tak je světovou vůlí řízen svět
- nejsilnější projev vůle - rozmnožovací pud =) dospívá k pesimistickému výkladu lásky, kterou degraduje na
pouhou iluzi, na potřebu zachování rodu
- vůle se naplňuje i v dějinách, pokrok neexistuje, historie se pohybuje v prostém kruhu

Friedrich Nietzsche
- studoval v Bonnu teologii, v Lipsku pak filologii; na konci života trpěl duševní poruchou
- svojí filozofií navázal na Schopenhauera, problém vůle ale řeší trochu jinak = vůle není temný pud, ale
pozitivní síla

Dílo: Tak pravil Zarathuštra

Mimo dobro a zlo
Ecce Homo – autobiografie
Vůle k moci – měla být hlavním spisem, obsahovala krédo autora, zůstala nedokončená

- vlastností vůle je podle něj snaha zmocňovat se, uchvacovat, je vůlí k moci – agresivní a dobyvačná
- tato vůle potřebuje ke své realizaci jiný svět než ten, který nás obklopuje – žádá si, aby jí bylo vše
dovoleno, klade si jiná měřítka hodnot, stojí mimo dobro a zlo

- v křesťanství nevidí ideál morálního jednání, ale pokoru, slabošství, otroctví a poslušnost
- zastává názor, že existuje morálka pánů a morálka otroků, tedy křesťanství
- jeho vůle je vůlí k moci a má ontologický charakter, proto je pro něj nepřijatelná křesťanská morálka, která
překáží vývoji vpřed
- tuto vůli může uskutečnit jen nový typ člověka bez předsudků a omezení křesťanství, tzv. nadčlověk
- ve své filozofii se snaží přehodnotit všechny hodnoty – uvádí se 7 jeho antipostojů: antikřesťanský,
antidemokratický, antisocialistický, antifeministický, antipesimistický, antiintelektualistický, antimoralistický
– naříkající člověk nestojí za nic, války udělaly pro lidstvo více než láska k bližnímu
- pod vlivem Darwina domýšlí své učení o evoluci – vývoj člověka není ukončen, přijde nový druh – tzv.
nadčlověk, který bude součástí vůle k moci, bez předsudků křesťanství (tyto názory byly později zneužity
fašismem a rasismem)

❖ Pragmatismus
- vzniká v 2. polovině 19. století v USA =) je to první původně americký příspěvek do dějin filozofie
- má mnoho různých modifikací a forem - jsou závislé na jeho představitelích, na politickém vývoji spol.
- navazuje na pozitivismus Augusta Comta, je ovlivněn psychologií a Darwinem

- termín vychází z řeckého pragma = jednání, čin, praxe

=) filozofie posuzuje hodnotu všech idejí podle jejich prospěšnosti a užitečnosti pro jednotlivce nebo
skupinu lidí v praktickém životě
- je úzce spojen s charakterem americké kultury – chtěl být programem vytváření nového světového názoru a
morálky moderní a technicky vyspělé Ameriky (americký způsob života)
- v Evropě příliš vlivný nikdy nebyl, přestože evropská filozofie a kultura má k němu dost blízko (u nás byl
populární zejména díky Čapkově trilogii Povětroň, Hordubal a Obyčejný život)

- znaky pragmatismu:
➢ Transcendentální filozofické problémy jsou zbytečné, protože nenesou viditelný užitek =) hodnota
idejí není v idejích samých, ale v jejich praktickém uplatnění (např. není důležité, zda Bůh je či
není, ale zda je víra v něj a idea Boha pro člověka užitečná)
➢ Pluralismus pravdy – absolutní pravda neexistuje, je vždy relativní =) každý člověk ji vidí ze
svého pohledu; co jinému přináší užitek, může druhému škodit
➢ Měřítkem pravdy je prospěch – co je účelné a užitečné pro mě či skupinu lidí, je vždy pravdivé

Charles Peirce
- americký logik a matematik; nacházíme u něj počátky pragmatismu
- zastával názor, že hodnota idejí není v idejích samých, ale v jejich praktickém uplatnění

William James
- americký filozof a psycholog, působil jako profesor na harvardské univerzitě (soubor jeho přednášek vyšel
pod názvem Pragmatismus) =) považován za vlastního zakladatele pragmatismu
- došel k názoru, že věda i náboženství mohou člověku poskytovat užitečné výhody
- preferoval praktické aspekty teorií a poznání, měl nedůvěru k metafyzice a abstrakci
- pravdu nechápal jako cíl poznání, ale jako prostředek k životnímu uspokojení

- vedle harvardské univerzity byla druhým ohniskem pragmatismu chicagská univerzita, kde působil další
významný představitel pragmatismu

John Dewey
- autor filozofických, psychologických, logických, sociologických, estetických a pedagogických prací
- zakladatel pragmatické pedagogiky, která na dlouho ovlivnila americké školství =) výchovu považoval
přímo za život, nikoli za přípravu na ně; podcenil obsah vzdělání a přecenil význam metody „učení činností“
„Není důležité mít znalosti, ale ovládat metody řešení obtíží vznikajících v praxi.“
 ❖ Fenomenologie
- filozofický směr, podle kterého se má filozofie zabývat pouze jevy, které jsou poznatelné a obklopují
nás; klade důraz na vědecké poznání, snaží se ji postavit na vědecký základ
- z řeckého fainomenon = jev
=) fenomenologie je učení o jevech, věda o fenoménech
- fenomenologie hovoří o „dvojvrstevnosti fenoménů“:
• Vnější věci – fenomény (dům, strom, auto, …)
• Vnitřní věci – fenomény (přání, touhy, city,…)

Edmund Husserl
- nejvýznamnější představitel a také zakladatel; rodák z Prostějova
- studoval matematiku a astronomii, později filozofii = ve Vídni navštěvoval přednášky rakouského filozofa
Franze Brentana (stejně jako Masaryk, který mu byl později poradcem)
- snažil se podstaty, které fenomenologie zkoumá, uchopit přímo, prostřednictvím „zření podstaty“ – k věci
samotné pronikneme jen tehdy, jestliže ji necháme jevit se
- abychom mohli k věci proniknout, musíme provést tzv. fenomenologickou redukci – tzn. dát do
„závorky“ vše, co existenci negarantuje

❖ Existencialismus (či existencionalismus)

- filozofický směr, který navazuje na Husserlovu fenomenologii a učení dánského filozofa Kierkegaarda
z 19. století
- název je odvozen od termínu bytí – existence, který je podstatou tohoto učení
- jádro existencialismu spočívá v uvědomění si časové omezenosti existence – bytí člověka a ve snaze
využít maximálně čas nám na tomto světě vymezený
- zkoumá bytí pouze člověka, nikoli jiných živých tvorů
- má 2 proudy: německý a francouzský

Znaky:
❖ Původ pojmu – latinský výraz „ex – sistere“ doslovně znamená postavit se „mimo“ nebo „proti“;
existencialisté zdůrazňují, že člověk stojí proti světu, proti společnosti a jejím institucím a
způsobům myšlení (existencialisté byli většinou rebelové, kteří stáli v opozici)
❖ Subjektivní filozofie – jedinec je posuzován z individuálního pohledu, vnímání světa filozofy je
ovlivněno jejich subjektivními pocity a prožitky
❖ Existencialisté tvrdí, že ve struktuře světa neexistují žádné morální zákony, lidé si vybírají
svobodně, co chtějí učinit – tvoří tedy zcela svobodně sebe sama; časté jsou tu pojmy svoboda,
individualita, zodpovědnost, volba, vina, zoufalství, úzkost, smrt
❖ Člověk si uvědomuje konečnost svého bytí v kontrastu s nekonečností vesmíru a svoji nepatrnost
v nezměrnosti světa

Sören Kierkegaard (1813 – 1855)

- nejvýznamnější dánský filozof, jehož učení je východiskem pro některé filozofické směry 20. století
- používal řadu pseudonymů, jeho dílo nebylo za jeho života přijato a pochopeno
- jeho filozofie je zcela individualistická, vychází z vlastních pocitů a prožitků (celoživotní platonická láska,
smrt 5 dětí a 2 manželek)
- v životě člověka rozeznává 3 vývojová stádia existence:
1. stádium estetické – člověk žije přítomností, vnější život, smyslová stránka je na prvním místě, chce být
šťastný, prožitek štěstí je pro něj velmi důležitý
2. stádium etické – později člověk začíná více přemýšlet o svém životě, pochybuje o sobě a diferencuje
mezi dobrem a zlem; jeho život dostává vážnost a kontinuitu
3. stádium náboženské – nejvyšší způsob života, člověk si uvědomuje svoji hříšnost a pochopí, že sám se
z hříchu nevysvobodí, musí tedy dospět k Bohu; teprve ve víře se utváří skutečný člověk =) „Víra začíná
tam, kde končí myšlení.“
- byl věřící, křesťan; víra a rozum se podle něj nemohou shodnout, oba fenomény jsou každý z jiného
světa =) člověk rozumem Boha nepozná, musí se dostat mimo racionální svět k víře v něco nejisté

Německý existencionalismus
Karl Jaspers
- silně ovlivněn Kierkegaardem; pronásledován nacisty, zbaven profesury na univerzitě
- tvrdil, že člověk je specifickým projevem bytí – svět nám přináší mezní situace

Martin Heidegger
- označován jako filozof bytí; Husserlův žák a následovník, ovlivněn Kierkegaardem
- odmítal označení existencialista, hlásil se k fenomenologii (jeho pohled není individualistický, zkoumal
povahu „bytí“ ve světě jako celku = lidská existence je jen bránou k pochopení existence světa jako celku)
- po nástupu Hitlera byl jeden rok ve službách nacistů, po válce se k politice nevyjadřoval, proto ho lidé
odsuzovali
- nebyl křesťan ani teista, kladl důraz na lidskou svobodu a čistě lidské hodnoty

Dílo: Bytí a čas – klíčové dílo moderní filozofie, chce obrátit pozornost člověka k pochopení významu bytí –
existence; sebe chápe jako proroka a své dílo jako poslání
- bytí dělí na: Autentické – člověk je sám sebou, jedná podle vlastních rozhodnutí
Neautentické – člověk je součástí davu, činí to, co ostatní
- na ose času si člověk uvědomuje omezenost svého bytí, svoji konečnost – ta není v přítomnosti, ale
v budoucnu =) proto si uvědomuji přítomnost a mám pocit úzkosti, že vše, co dělám, končí smrtí; chápu
tak nesmírnou hodnotu času, který mi byl vyměřen, chci ho dokonale využít, podepsat se na tomto světě,
aby tu po mě něco zbylo

Francouzský existencialismus
Jean Paul Sartre
- filozof a spisovatel, studoval Husserlovu fenomenologii a Heideggerův existencialismus
- tvrdil, že člověk je bytost svobodná, která je ke svobodě odsouzena – člověk nemůže nevolit, také
rezignace na volbu je vlastně volbou
- člověk je tím, čím se sám učiní, jen činy dávají naší existenci smysl, člověk sám sebe „dělá“ =) je
svobodný a schopný změnit svůj život a bytí tím, čím chce
- světově uznávaný romanopisec: romány Zeď a Nevolnost
- odmítl Nobelovu cenu, v 50. letech se přiklonil k marxismu

Dílo: Bytí a nicota – člověk může prožít svůj život dvěma způsoby – autenticky nebo v sebeklamu (ten
znamená víru v nedostatek svobody, ovlivnitelnost okolím, svázanost)
- existence je před podstatou – nejprve existujeme a pak teprve se vymezujeme a stáváme se sami sebou
- člověk je svobodný, aby si zvolil svůj vlastní osud – musíme volit, abychom mohli žít svůj vlastní život;
řada lidí o této svobodě neví, žije v sebeklamu
- nepodává zde řešení a návod, jak volit správně a žít tak, abychom neomezovali druhé
 ❖ Křesťanská filozofie 20. století
- za její nejvlivnější směr je možné považovat novotomismus, který počíná vydáním encykliky Lva XIII.,
v níž byla nauka Tomáše Akvinského povýšena na oficiální filozofii římsko-katolické církve
- novotomismus završuje tomistickou metafyziku, gnoseologii a sociálně politickou nauku
- někteří novotomisté se snaží držet tradičního tomismu, jiní zdůrazňují povinnost ukázat aktuálnost
Akvinského myšlenek
- představitel: Jacques Maritain

❖ Strukturalismus
- metodologický přístup zkoumání, který se projevuje v různých vědách (lingvistika, etnografie, estetika,
sociologie, literární věda)
- strukturu pokládá za objektivně existující jev, který je nezávislý na subjektu – cílem je nalézt vztahy
mezi strukturami, které jsou uspořádané do sítí =) celek je více než jednotlivé struktury
Představitelé: Ferdinand de Saussure (lingvistika), Claude Gustave Lévi-Strauss (etnografie); Jacques
Derrida, Michel Paul Foucault

❖ Postmodernismus
- není pouze to, co následuje po moderně, ale existuje s ní a dotváří ji
- společný termín pro více škol 20. století – poststrukturalismus, dekonstruktivismus, neopragmatismus,
nový skepticismus
- úlohu filozofie spatřuje v nalezení podmínek a prostředků vývoje vědění nebo komunikace
- hlavním námětem postmoderní situace je nahrazení myšlenkové totality moderního světa moderní
pluralitou názorů
- myšlení vychází z toho, že velké historické projekty založené na optimismu dějinného pokroku zklamaly;
mizí možnost celostního přístupu ke světu a pro člověka zanikají jakékoliv jistoty (relativní výklad světa,
pluralita názorů, zánik duchovní integrity věta, zpochybňování nadřazenosti racionality, absence obecného
smyslu bytí, odmítání transcendentality)
Představitelé: Jacques Derrida, Jean-Fracois Lyotard (civilizace racionality, vědy a techniky se vymkla
kontrole a hrozí člověku zničením)