Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo /

hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:
wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie /
e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:
setkání s autory / přednášky / koncerty /
filmová představení / výstavy /
aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz
knihovna@mlp.cz
www.facebook.com/knihovna
www.e-knihovna.cz
Městečko v Ohiu
Sherwood Anderson
Znění tohoto textu vychází z díla Městečko v Ohiu tak, jak bylo vy-
dáno nakladatelstvím Ivo Železný v roce 1995.

§
Text díla (Sherwood Anderson: Městečko v Ohiu), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití
je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je

Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-
Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 14. 7. 2017.

 OBSAH

Kniha grotesek ....................................................................................... 6

Ruce ......................................................................................................... 9
Papírové pilulky................................................................................... 15
Matka ..................................................................................................... 18
Myslitel .................................................................................................. 26
Nikdo nic neví ...................................................................................... 32
Zbožnost: příběh o čtyřech dílech ..................................................... 35
DÍL PRVÝ.......................................................................................... 35
DÍL DRUHÝ ..................................................................................... 43
DÍL TŘETÍ: Porážka......................................................................... 52
DÍL ČTVRTÝ: Hrůza ....................................................................... 59
Muž mnoha myšlenek......................................................................... 63
Dobrodružství ...................................................................................... 70
Lepší lidé ............................................................................................... 77
Filozof .................................................................................................... 82
Tandy..................................................................................................... 94
Bůh je mocný ........................................................................................ 97
Učitelka ............................................................................................... 104
Osamělost............................................................................................ 111
Probuzení ............................................................................................ 120
Divný člověk....................................................................................... 128
Nevyřčená lež ..................................................................................... 137
Kořalka ................................................................................................ 143
Smrt...................................................................................................... 151
Zrání .................................................................................................... 161
Odjezd ................................................................................................. 169
 Kniha grotesek
Spisovatel, stařec s bílým knírem, měl trápení s postelí. V domě, kde
bydlel, byla okna poměrně vysoko a on se chtěl dívat na stromy, až
se ráno probudí. I přišel truhlář, aby mu vyvýšil postel tak, že bude
v jedné rovině s oknem.
To byl problém, který se nedal odbýt. Truhlář, vysloužilec z vál-
ky Severu proti Jihu, vešel do spisovatelovy ložnice, posadil se
a začal vykládat, že by se mělo postavit dřevěné pódium, a tím by
postel byla výš. Spisovatel měl po ruce doutníky a truhlář si zapálil.
Nejprve mluvili oba muži o tom, jak vyvýšit postel, a pak přešli
na jiné věci. Vysloužilec začal o válce. Po pravdě řečeno, zavedl na
to řeč spisovatel. Truhlář byl kdysi zajat v Andersonvillu a přišel
o bratra. Bratr zemřel hlady a truhlář se rozplakal, kdykoli si na to
vzpomněl. Měl také takový bílý knír jako spisovatel, a když se mu
rty rozechvěly vzlykotem, poskakoval mu knír nahoru dolů. Slzící
stařec s doutníkem v ústech vypadal prostě směšně. Pozapomněli,
jak si spisovatel přál mít tu postel; potom to truhlář udělal podle
svého a spisovatel, jemuž bylo přes šedesát, musel večer šplhat do
postele ze židle.
V posteli se spisovatel otočil na bok a ležel bez pohnutí. Už léta si
namlouval, že má něco se srdcem. Kouřil příliš mnoho a srdce mu
pak splašeně tlouklo. Byl pevně přesvědčen, že jednoho dne náhle
zemře, a jakmile ulehl, musel na to vždycky myslet. Nebál se. Ta
představa na něj měla účinek docela zvláštní, těžko popsatelný. Na
posteli v sobě vlastně pociťoval víc života než kdykoli jindy. Ležel
bez pohnutí, jeho tělo bylo staré a celkem k nepotřebě, avšak cosi
v něm zůstávalo mladé. Byl jako těhotná žena, neměl však v sobě
dítě, ale mládí. Nikoli, nebylo to mládí, ale žena, mladá žena
v rytířském brnění. Vidíte, je to nemožné, abych se pokoušel vám
vyložit, co to v sobě ten starý spisovatel měl, jak tak ležel na té vy-
soké posteli a naslouchal splašenému tlukotu svého srdce. Záleží

6
jedině na tom, abychom pochopili, co si spisovatel – nebo ta mladá
bytost v něm – myslí.
Starý spisovatel jako každý člověk na světě přejal za svého dlou-
hého života mnoho názorů. Kdysi to býval docela hezký člověk
a milovala ho řada žen. A ovšem – znal lidi, spoustu lidí, a poznal je
zvlášť důvěrně, docela jinak, než znáte lidi vy nebo já. Aspoň si to
ten spisovatel myslel a to pomyšlení ho těšilo. Proč bychom to
starému člověku brali?
Spisovatel na svém loži snil, a nebyl to sen. Ve chvíli, kdy se ho
zmocňovala ospalost, ale byl ještě při vědomí, začaly se mu zjevovat
před očima různé postavy. Představoval si, že mu nepostižitelná
bytost v jeho nitru předvádí dlouhý zástup postav.
Víte, na jeho snění jsou nejzajímavější právě ty postavy, které mu
defilovaly před očima. Všechno to byly grotesky. Každý muž i žena,
které kdy spisovatel poznal, se proměnili v grotesku.
Všechny ty grotesky nebyly odporné. Některé byly zábavné, jiné
téměř krásné, a jedna z nich, žena, která ztratila určitou podobu,
starce vždy zabolela, jak byla groteskní. Když defilovala před jeho
zrakem, kňučel jako pes. Kdybyste byli vstoupili k němu do ložnice,
byli byste asi usoudili, že starce tlačí noční můra nebo že má zažíva-
cí potíže.
Hodinu míjelo procesí grotesek starci před očima a pak – třebaže
mu to bylo velmi nepříjemné – se vyškrábal z postele a začal psát.
Některé grotesky na něho hluboce zapůsobily a on to dychtil vylíčit.
Spisovatel pracoval u psacího stolu asi hodinu. Nakonec napsal
knihu, již nazval „Kniha grotesek“. Nikdy mu ji nevydali, avšak já
jsem ji jednou viděl a zapůsobila na mne nesmazatelným dojmem.
Kniha má jednu ústřední myšlenku, velmi podivnou myšlenku, kte-
rou nám dodnes v živé paměti.
Pomohla mi porozumět mnoha lidem i věcem, jímž jsem dříve
nikdy nerozuměl. Byla to myšlenka velmi složitá a dala by se struč-
ně vyjádřit asi takto:
Na počátku, dokud byl svět ještě mlád, bylo mnoho myšlenek, ale
nebyly žádné pravdy. Člověk si vytvářel své pravdy sám a každá se

7
skládala z mnoha mlhavých myšlenek. Na světě bylo plno pravd
a všechny byly krásné.
Stařec zaznamenal ve své knize stovky pravd. Nepokusím se vy-
povědět vám je všechny. Byla tu pravda panenství i pravda vášně,
pravda bohatství i chudoby, šetrnosti i marnotratnosti, nedbalosti
a zanícení. Stovky a stovky pravd, a všechny byly krásné.
A pak se objevili lidé. Jak kdo přišel, každý se zmocnil jedné
pravdy a někteří silní jedinci se zmocnili celého tuctu pravd.
A právě ty pravdy udělaly z lidí grotesky. Stařec vypracoval na
tento námět složitou teorii. Věřil, že v tom okamžiku, kdy se někdo
zmocní některé pravdy, prohlásí ji za svou pravdu a snaží se podle
ní žít, stane se sám groteskou a jeho pravda lží.
Jistě chápete, že takový starý člověk, který celý život píše
a překypuje slovy, popsal o této věci stovky stránek. V představách
se mu rozrůstá jeho námět do takových rozměrů, že je osobně
v nebezpečí, aby se nestal groteskou. Domnívám se, že k tomu ne-
došlo z téhož důvodu, proč svou knihu nevydal. Starce zachránila
ona mladá bytost, jež v něm žila.
A pokud jde o toho starého truhláře, který upravil spisovatelovi
postel, zmínil jsem se o něm jen proto, že se – jako tak mnozí z těch,
jimž říkáme prostí lidé – nejvíce podobal oněm groteskám spisovate-
lova díla, kterým budeme rozumět a které si zamilujeme.

8
 Ruce
Na zpuchřelé verandě malého dřevěného domku, který stál u rokle
nedaleko městečka Winesburgu v Ohiu, nervózně přecházel ob-
tloustlý mužík. Před jeho zraky se táhlo rozlehlé pole, na němž byl
naset jetel, ale vzrostla jen bohatá žlutá ohnice, až k silnici, kudy
právě projížděl vůz s jahodáři, kteří se vraceli z práce. Jahodáři,
mládenci a děvčata, se smáli a halasně pokřikovali. Chlapec v modré
košili seskočil z vozu a chtěl za sebou stáhnout jednu z dívek, ta se
ale hlasitě bránila a pištěla. Chlapec zvířil nohama takový mrak pra-
chu, že zastřel zapadající slunce. Přes rozlehlé pole se nesl tenký
dívčí hlásek. „Hej, ty tam, Wingu Biddlebaume, učeš si vlasy, ať ti
nepadají do očí!“ rozkázal hlásek holohlavci, jenž si nervózníma
úzkýma rukama mnul bílé čelo, jako by si shrnoval spousty rozcu-
chaných kadeří.
Wing Biddlebaum, vždy ulekaný a pronásledovaný děsivou ne-
jistotou, nepociťoval sounáležitost s městečkem, kde žil už dobrých
dvacet let. Sblížil se tu vlastně jen s jediným člověkem. Mezi ním
a Georgem Willardem, synem Toma Willarda, majitele penzionu
Nový Willard, vzniklo cosi jako přátelské pouto. George Willard byl
redaktorem Winesburského orla a občas zašel večer po silnici
k domku Winga Biddlebauma. Starý muž doufal, jak tak přecházel
po verandě a nervózně šermoval rukama, že ho George Willard ve-
čer navštíví. Když vůz s jahodáři přejel, prošel muž vysokou ohnicí
přes pole, přelezl plot a vyhlížel nedočkavě po silnici k městu.
Chvilku tak stál, mnul si ruce a rozhlížel se, ale pak ho přemohl
strach. I rozběhl se nazpět k svému domku a začal se zase procházet
po verandě.
Pro městečko byl Wing Biddlebaum už dvacet let hádankou;
v přítomnosti George Willarda však ztrácel něco ze své plachosti
a jeho šerá duše, utonulá v moři pochyb, se vynořovala a rozhlížela
po světě. S mladým novinářem po boku se odvážil za bílého dne na
Hlavní třídu nebo chodil po chatrné verandě svého domku a vzru-

9
šeně promlouval. Obvykle tichý, rozechvělý hlas zněl pak zvučně
a hlasitě. Sehnutá postava se napřímila. Celý se tak nějak otřásl, jako
ryba, když ji rybář hodí zpět do říčky, a ve snaze vyjádřit myšlenky,
které se mu za dlouhá léta mlčení nahromadily v hlavě, se ten ne-
mluva rozpovídal.
Wing Biddlebaum hovořil hodně rukama. Ty štíhlé, výmluvné
prsty, stále činné, stále hledající úkryt v kapsách nebo za zády, se
vynořily a pracovaly jako písty v parním stroji jeho výmluvnosti.
Příběh Winga Biddlebauma je příběhem jeho rukou. Věčně ne-
klidné, jako křídla lapeného ptáka bijící o mříže, mu vynesly jeho
přezdívku. Vymyslel si ji jeden zneuznaný místní básník. Ty ruce
svého majitele děsily. Snažil se je skrývat a nedůvěřivě pozoroval
klidné, bezvýrazné ruce ostatních mužů, když s ním pracovali na
polích nebo přejížděli po silnici s ospalým spřežením.
Kdykoli hovořil Wing Biddlebaum s Georgem Willardem, sevřel
ruce v pěst a bubnoval jimi na stůl nebo na zdi domku. Taková čin-
nost ho uspokojovala. Když se mu chtělo rozprávět při společné
procházce v polích, našel si hůl nebo tyčku z plotu, a jakmile jí začal
rázně švihat, vrátil se mu opět klid.
Stálo by za to napsat o rukou Winga Biddlebauma celou knihu.
Kdyby se toho někdo zhostil s citlivým porozuměním, objevil by
mnohé pozoruhodné, krásné vlastnosti všedního člověka. Musel by
to psát básník. Ve Winesburgu věnovali těm rukám pozornost jen
proto, že byly tak činorodé. Wing Biddlebaum jimi natrhal i víc než
sto deset litrů jahod za den. Byly jeho nejvýraznějším rysem, příči-
nou jeho proslulosti. Také však zvyšovaly podivínství plachého po-
divína. Winesburg si zakládal na rukou Winga Biddlebauma, právě
tak jako si zakládal na nové kamenné rezidenci bankéře Whita nebo
na Tonym Tipsovi, hnědém valášku Wesleyho Moyera, který vyhrál
podzimní dostihy klusáků v Clevelandu.
Pokud jde o George Willarda, ten se chtěl už mnohokrát na příte-
lovy ruce zeptat. Často se ho zmocnila až nesnesitelná zvědavost.
Cítil, že existuje nějaký důvod, proč jsou tak podivně neklidné a proč

10
se snaží zůstat ukryty, a jen vzrůstající úcta k Wingu Biddlebaumovi
mu zabránila, aby nevyhrkl otázku, o níž tak často přemítal.
Jednou by se byl už už zeptal. Bylo letní odpoledne; procházeli se
spolu v polích a pak usedli na travnatý svah. Wing Biddlebaum ho-
vořil celé odpoledne, jako v inspiraci. Zastavil se u jednoho plotu,
tloukl do nejhořejšího prkna jako obrovitý datel a hlasitě varoval
George Willarda, aby se nenechal tolik ovlivňovat svým okolím.
„Tím se jen zničíš!“ zvolal. „Ty jsi povahou samotář a snílek, a při-
tom se bojíš snít. Chceš být jako ostatní tady ve městě. Slyšíš, co ří-
kají, a snažíš se je napodobovat.“
Na travnatém svahu mu Wing Biddlebaum usilovně domlouval.
Měl teď tichý hlas, plný vzpomínek; se šťastným povzdechem začal
dlouhou řeč hned o tom, hned o onom, jako by snil s očima otevře-
nýma.
A z toho snění vytvářel Wing Biddlebaum pro George Willarda
podivuhodný obraz. Na jeho obraze žili lidé opět v jakémsi pastýř-
ském zlatém věku. Po rozlehlé zelené pláni se blížili urostlí junáci,
někteří šli pěšky, jiní jeli na koních. Junáci přicházeli v houfech
k starci, jenž seděl v malé zahrádce pod stromem a promlouval
k nim.
Wing Biddlebaum zcela podlehl inspiraci. Projednou zapomněl
na ruce. A ty se pomalu kradly, až spočinuly na ramenou George
Willarda. V Biddlebaumově hlase se ozval nový, odvážný tón. „Mu-
síš se pokusit zapomenout, čemu ses naučil,“ říkal. „I ty musíš snít.
Od této chvíle si nesmíš všímat hlučících hlasů.“
Wing Biddlebaum se odmlčel a zahleděl se dlouhým, vážným
pohledem na George Willarda. Oči mu plály. Opět zvedl ruce, aby
mladíka polaskal – a vtom mu tváří přelétla hrůza.
Křečovitě vyskočil a zabořil ruce hluboko do kalhot. Oči se mu
zalily slzami. „Musím domů. Nemohu si s tebou už takhle povídat,“
pravil nervózně. Seběhl ze stráně, ani se neohlédl a zamířil spěšně
přes louku. George Willard zůstal sedět na travnatém svahu udiven
a polekán. Zachvěl se strachem, vstal a vykročil po silnici k městu.
Nebudu se ho ptát na ty jeho ruce, rozhodl se v duchu, dojat vzpo-

11
mínkou na hrůzu v přítelových očích. „Něco tu není v pořádku, ale
nechci vědět, co to je. To kvůli těm rukám se bojí mne i ostatních
lidí.“
A George Willard měl pravdu. Seznamme se krátce s příběhem
Biddlebaumových rukou. Možná že naše vyprávění probudí v ně-
kom básníka, který by mohl vyprávět o podivuhodné skryté moci
a o rukách, jež byly jen třepotavým praporkem jejích příslibů!
Wing Biddlebaum býval v mládí učitelem v jednom městečku
v Pennsylvánii. Nikdo tenkrát neslyšel o Wingu Biddlebaumovi;
znali ho pod méně zvučným jménem Adolf Myers. Žáci ve škole
měli Adolfa Myerse velmi rádi.
Sama příroda předurčila Adolfa Myerse k tomu, aby se stal učite-
lem mládeže. Byla to jedna z těch vzácných nepochopených bytostí,
které prosazují svou vůli tak jemně, že je kdekdo považuje za milé
slabochy. Citový vztah takových lidí k chlapcům, kteří jim byli svěře-
ni, poněkud připomíná lásku ušlechtilých žen k mužům. Avšak
takhle je to řečeno příliš hrubě. Musel by to vyjádřit básník. Večer se
procházíval Adolf Myers se svými žáky nebo s nimi sedával za sou-
mraku na schodech před školou a snil. Tu a tam spočinuly jeho ruce
na chlapeckých ramenou nebo pohladily střapatou hlavičku. Když
hovořil, měl měkký, melodický hlas. I v něm zaznívalo pohlazení.
Hlas i ruce, doteky i pohlazení jaksi pomáhaly učiteli v jeho snaze,
aby probudil sny v mladých duších. Laskavým dotekem svých prstů
vyjadřoval sám sebe. Byl z lidí, v nichž je životní síla rozptýlená, niko-
li koncentrovaná. Jeho laskající ruce zaháněly z chlapeckých myslí
pochybnosti a nevíru, učily je poddávat se snění.
A pak přišlo neštěstí. Jeden duševně méněcenný hoch vzplanul
k mladému učiteli láskou. Když ležel v noci na lůžku, představoval
si nevýslovné věci a ráno vykládal, co se mu zdálo, jako by to byla
skutečnost. Podivná, ohavná obvinění splývala z jeho odulých rtů.
Pennsylvánské městečko se zachvělo. Kdo dříve jen skrytě, mlhavě
podezíral Adolfa Myerse, ten teď skálopevně uvěřil.

12
 Tragédie na sebe nedala dlouho čekat. Vytahovali z postele roze-
chvělé děti a vyptávali se jich. „Přitiskl mě k sobě,“ řeklo jedno.
„Hrál si vždycky s mými vlasy,“ řeklo druhé.
Jednou odpoledne přišel ke škole jakýsi Henry Bradford, který
měl ve městě hospodu. Vyvolal Adolfa Myerse na školní dvůr a tam
do něho začal bušit. Jak bil tvrdými klouby do ustrašeného učitelova
obličeje, rozzuřil se až k nepříčetnosti. Děti vřískaly strachem
a pobíhaly sem a tam jako vyděšení broučkové. „Já tě naučím, osa-
hávat mého kluka, ty zvíře!“ řval hospodský, a když se nabažil ran,
začal tam na dvorku do učitele kopat.
Adolfa Myerse vyhnali z pennsylvánského městečka ještě tu noc.
Asi tucet chlapů s lucernami přišlo k domku, kde žil zcela sám,
a poručili mu, aby se oblékl a vyšel ven. Pršelo a jeden z nich měl
v ruce provaz. Chtěli učitele oběsit, ale v jeho malém, světlém, ubo-
hém zjevu bylo něco tak dojemného, že se v nich hnulo svědomí
a nechali ho uprchnout. Když zmizel ve tmě, litovali své slabosti
a běželi za ním, kleli a házeli klacky a velké hrsti bláta za člověkem,
který s výkřiky hrůzy prchal rychleji a rychleji do tmy.
Dvacet let žil Adolf Myers sám a sám ve Winesburgu. Bylo mu
teprve čtyřicet, ale vypadal na pětašedesát. Přijal jméno Biddle-
baum, které viděl na bedně na nákladním nádraží, když utíkal přes
jedno město ve východním Ohiu. Ve Winesburgu měl tetu, starou
osobu se zkaženými zuby, která chovala slepice, a s tou žil až do její
smrti. Po zkušenostech v Pennsylvánii byl rok nemocen, ale pak se
pozdravil, dělal na poli, skromně si hleděl svého a snažil se skrývat
své ruce. Nechápal, co se vlastně přihodilo, ale domníval se, že to
zavinily jeho ruce. Znovu a znovu mluvili otcové chlapců o jeho
rukou. „Necháš si ty svoje ruce!“ řval hostinský na školním dvoře,
vzteky bez sebe.
Wing Biddlebaum se dál procházel na verandě svého domku
u rokle, dokud slunce nezmizelo a silnice za polem se nezahalila do
šedavých stínů. Vešel dovnitř, ukrojil si chléb a namazal jej medem.
Když zanikl hukot večerního vlaku, který odvážel vagony s čerstvě
natrhanými jahodami, a zavládlo opět ticho letní noci, vyšel a začal

13
se znovu procházet po verandě. Ve tmě své ruce neviděl a ony se
uklidnily. Třebaže dosud toužil po přítomnosti mladíka, jehož pro-
střednictvím vyjadřoval svou lásku k lidem, splynula opět tato tou-
ha se samotou a čekáním. Wing Biddlebaum rozsvítil, umyl těch
několik málo kousků nádobí, které použil při přípravě skromné ve-
čeře, postavil skládací lůžko k drátěné síti vyplňující dveře na ve-
randu a začal se svlékat. Tu zpozoroval, že na čistě umytou podlahu
u stolu upadlo několik drobků bílého chleba; postavil lampu na níz-
kou stoličku, začal drobky po jednom sbírat a neuvěřitelnou rychlos-
tí je vkládal do úst. Postava klečící ve světelném kotouči pod stolem
připomínala kněze vykonávajícího úkon pobožnosti, předepsaný
jeho církví. Nervózní, činorodé prsty se kmitaly ve světle a stínu
a kdokoli je mohl mylně považovat za prsty věřícího, probírající
střelhbitě korálky růžence.

14
 Papírové pilulky
Byl to stařec s bílým plnovousem, velkým nosem a velkýma ruka-
ma. Kdysi dávno předtím, než ho poznáme my, byl lékařem a jezdil
v bryčce s bílou herkou winesburskými ulicemi od domu k domu.
Později si vzal dívku s pěkným věnem. Zdědila po otci velkou
úrodnou farmu. Byla to tichá dívka, vysoká a tmavovlasá, a mnozí ji
považovali za velice krásnou. Kdekdo ve Winesburgu se divil, proč
si vzala právě doktora. Do roka po svatbě zemřela.
Doktorovy ruce se vyznačovaly obrovitými kotníky. Když je se-
vřel v pěst, vypadaly jako hrubé dřevěné koule velikosti vlašského
ořechu, spojené ocelovými lany. Kouřil čibuk a po smrti své ženy
vysedával celé dny v prázdné ordinaci u okna, pod převisy pavou-
čích sítí. To okno nikdy neotvíral. Pokusil se o to sice jednoho hor-
kého srpnového dne, ale zjistil, že se nějak vzpříčilo, tak to pustil
z hlavy.
Winesburg na starce pozapomněl, ale doktor Reefy měl ve své
duši podivuhodná vzácná semínka. Sedával sám a sám v zatuchlé
ordinaci nad prodejnou „Pařížských modelů“ v Heffnerově bloku
a pilně budoval něco, co sám potom ničil. Stavěl pyramidy z růz-
ných pravd, a když je postavil, zase je zbořil, aby měl pravdy na
stavbu nových pyramid.
Doktor Reefy byl vysoké postavy a nosil jeden jediný oblek už
deset let. Rukávy byly otřepené a na kolenou a na loktech se pro-
šoupaly malé dírky. V ordinaci nosil plátěný plášť s hlubokými ka-
psami a do těch kapes pořád strkal papírky. Po několika týdnech se
papírky zmačkaly do tvrdých kuliček, a když byly kapsy docela
plné, vysypal je na podlahu. Posledních deset let měl jen jednoho
přítele; byl to také starý člověk, jmenoval se John Spaniard a patřila
mu ovocná školka. Měl-li doktor Reefy veselou náladu, sebral občas
z kapsy hrst papírových kuliček a hodil je majiteli ovocné školky na
hlavu. „To koukáš, ty sentimentální blázne stará!“ křičel a prohýbal
se přitom smíchy. Příběh o doktoru Reefym a o jeho lásce k vysoké

15
tmavovlasé dívce, která se stala jeho ženou a zanechala mu své jmě-
ní, je příběh velmi podivuhodný. Je lahodný jako scvrklá jablíčka,
která rostou ve winesburských sadech. Člověk kráčí na podzim sa-
dem; země už ztvrdla prvními mrazíky. Sadaři už očesali jablka ze
stromů. Dali je do lísek, poslali do velkých měst a tam se snědí
v bytech, kde je plno knih, časopisů, nábytku a lidí. Jen tu a tam zů-
stalo na stromě strupaté jablíčko, které česáči přehlédli. Vypadá jako
klouby na rukou doktora Reefyho. Začnete je oždibovat a zjistíte, že
jsou lahodná. Pod kousíček hladké slupky na jedné straně se stáhla
sladkost z celého jablka. Běháte pak od stromu ke stromu po zmrzlé
půdě, trháte strupatá, scvrklá jablíčka a plníte si jimi kapsy. Jen má-
lokdo ví, jak jsou ta scvrklá jablíčka sladká.
Láska oné dívky a doktora Reefyho začala jednoho letního odpo-
ledne. Bylo mu tenkrát pětačtyřicet a už měl ve zvyku strkat si do
kapes malé papírky, které se zmačkaly do tvrdých kuliček a byly
zahozeny. Začal s tím, když sedával v bryčce za grošovanou herkou
a pomalu se kodrcal po vesnických vozovkách. Na ty papírky si za-
pisoval své myšlenky, počátky myšlenek, konce myšlenek.
V hlavě doktora Reefyho se rodila jedna myšlenka za druhou.
Mnoho myšlenek si spojil v pravdu, která mu v hlavě narůstala do
gigantických rozměrů. Pravda mu zastínila svět jako obrovský
mrak. Bylo to strašné, ale pak se mrak rozplynul a znovu ho napa-
daly drobné myšlenky.
Vysoká tmavovlasá dívka přišla k doktoru Reefymu, protože byla
těhotná a měla strach. Dostala se do tohoto stavu následkem celé
řady okolností, které také nejsou nezajímavé.
Když jí zemřeli otec a matka, zanechali jí lány bohaté černozemě,
a v důsledku toho ji pronásledovaly houfy nápadníků. Po dva roky
přijímala ctitele skoro každý večer. Všichni byli stejní, až na dva.
Vykládali jí o své vášnivé lásce a v hlase jim zaznívalo dychtivé na-
pětí, které se jim odráželo i v očích, kdykoliv na ni pohleděli. Ti dva,
kteří byli jiní, se od sebe navzájem velice lišili. Jeden z nich, štíhlý
mladík s bílýma rukama, syn winesburského zlatníka, mluvil sou-
stavně o panenství. V její přítomnosti neopustil toto téma ani na

16
okamžik. Ten druhý, černovlasý mládenec s velkýma ušima, neříkal
vůbec nic, ale vždycky ji nějak dostal do tmavého kouta a tam ji za-
čal líbat.
Nějaký čas si ta vysoká tmavovlasá dívka myslela, že se provdá
za zlatníkova syna. Celé hodiny mu mlčky naslouchala, a pak se
začala něčeho bát. Vytušila, že za jeho řečmi o panenství se skrývá
větší poživačnost než u ostatních. Naslouchala jeho slovům a chví-
lemi se jí zdálo, že drží na rukou její tělo. Představovala si, že je těma
bílýma rukama pomalu otáčí a zírá na ně. Měla v noci sen, že se za-
kousl do jejího těla a že mu z čelistí kape krev. To se jí zdálo třikrát,
a pak otěhotněla s tím, který neříkal vůbec nic, ale ve chvíli vášně ji
skutečně tak kousl do ramene, že jí na něm zůstaly stopy ještě mno-
ho dní.
Když vysoká tmavovlasá dívka poznala doktora Reefyho, měla
pocit, že už ho nechce nikdy opustit. Jednou dopoledne k němu při-
šla do ordinace, a aniž mu co vyprávěla, on zřejmě věděl, co se jí
přihodilo.
V ordinaci byla jiná pacientka, manželka winesburského knih-
kupce. Jako každý někdejší venkovský lékař i doktor Reefy tahal
zuby a pacientka si držela na tváři šátek a vzdychala. Doprovázel ji
manžel, a když zub povolil, oba vykřikli a na ženiny bílé šaty vy-
stříkla krev. Vysoká tmavovlasá dívka si toho nevšímala. Manželé
odešli a doktor se usmál. „Pojeďte se mnou trochu do přírody,“ řekl.
Po několik týdnů vídali lidé vysokou tmavovlasou dívku
s doktorem téměř každý den. Příčina, která ji k němu přivedla, za-
nikla při onemocnění, ale jako ten, kdo pozná lahodnou chuť scvrk-
lých jablíček, neměla už dívka zájem o dokonalé kulaté plody, které
přijdou na stůl ve velkoměstských bytech. Na podzim onoho roku,
kdy se seznámili, se za něho provdala a příštího jara zemřela. Během
zimy jí přečetl všechny útržky myšlenek, které črtal na malé papír-
ky. Přečetl je, zasmál se a strčil je do kapsy, kde se zmačkaly do tvr-
dých kuliček.

17
 Matka
Elizabeth Willardová, matka George Willarda, byla vysoká, vychrtlá
osoba, v tváři poznamenaná jizvami po neštovicích. Třebaže jí bylo
sotva pětačtyřicet, jakási divná nemoc v ní uhasila všechen životní
žár. Vláčela se jako tělo bez duše po zanedbaném hotelu, pohled
upřený na vybledlé tapety a prošlapané koberce; bylo-li jí trochu
lépe, zastávala práci pokojské a stlala postele, zválené tlustými ob-
chodními cestujícími, kteří v nich nocovali. Její manžel Tom Willard,
štíhlý, elegantní muž s černým knírkem a rovnými rameny, který při
chůzi po vojensku ostře vytáčel rohy, se snažil na svou ženu pokud
možno zapomenout. Už pouhou přítomnost té dlouhé strašidelné
postavy, která se ploužila po chodbách, považoval za stálou výčitku.
Kdykoli na ni pomyslel, zlobil se a klel. Hotel nic nevynášel, stále
byli na pokraji úpadku a Tom Willard si nepřál nic jiného, než aby
z toho nějak unikl. Ta barabizna i žena, jež tam s ním žila, mu zosob-
ňovaly životní porážku a neúspěch. Hotel, kde začínal s tolikerými
nadějemi, byl nyní sotva stínem toho, jak hotel skutečně vypadat
má. Tom se nesl švihácky a důležitě winesburskými ulicemi, ale
občas se zarazil a rychle se obrátil, jako by se bál, že duch hotelu
a jeho ženy ho bude pronásledovat až do ulic. „K čertu s takovým
životem sakramentským! K čertu se vším!“ vztekal se bezúčelně.
Tom Willard miloval maloměstské politikaření a po mnoho let
byl předákem demokratické strany v obci se silnou republikánskou
většinou. Říkal si, že jednoho dne se proud politického života obrátí
v jeho prospěch a léta bezvýsledné námahy mu vynesou bohatou
odměnu. Snil o tom, že bude zvolen do Kongresu, nebo že se stane
dokonce guvernérem. Na jedné politické konferenci, když se jakýsi
mladší člen strany jal holedbat, jak věrně slouží zájmům demokratů,
rozzuřil se Tom Willard až k nepříčetnosti. „Vy držte hubu!“ zařval,
probodávaje ho očima. „Co vy můžete vědět o službě straně? Vy, vy
holobrádku! Podívejte se, co mám za sebou já! Já byl demokratem už

18
tenkrát, kdy se na nás tady ve Winesburgu dívali skoro jako na zlo-
čince. Tenkrát po nás div nestříleli!“
Mezi Elizabeth a jejím jediným synem Georgem vládlo hluboké,
třebas nevyjádřené pochopení, vyvěrající z dávno mrtvého dívčího
snu. V synově přítomnosti rozpačitě mlčívala, ale někdy – zatímco
pobíhal po městě za svými novinářskými povinnostmi – vešla do
jeho pokoje, zavřela za sebou a poklesla u okna před malým sekretá-
řem, zhotoveným z kuchyňského stolu. A u toho sekretáře v jeho
pokoji vykonala obřad, jenž byl napůl modlitbou a napůl výhrůžkou
vznesenou k nebesům. Zoufale si přála, aby se v osobě toho chlapce
dočkala vzkříšení čehosi polozapomenutého, co kdysi bývalo sou-
částí jí samé. „Ať umřu, ale dřív se postarám, abys takhle neprojel
život!“ zvolala s takovým odhodláním, že se celá zachvěla. Oči jí
plály a ruce se sevřely v pěst. „Jestli uvidím ze záhrobí, že by se
z něho měla stát taková šedivá utahaná nicka jako já, tak se vrátím
na zem,“ prohlašovala. „Prosím tě, Bože, slib mi to! Žádám to. Jsem
svolná za to zaplatit. Ať mě stihne pěst božího hněvu! Snesu každou
ránu, která je mi souzena, jen když bude smět můj synáček vyjádřit
něco za nás za oba.“ Žena se nejistě odmlčela a rozhlédla se po
chlapcově pokoji. „Ale neučiň, aby byl zase moc šikovný a všecko se
mu vedlo, to ne,“ dodala mlhavě.
Zdánlivě se George Willard stýkal s matkou jen povrchně
a formálně. Když jí bylo špatně, vysedávala u okna ve svém pokoji
a on ji občas večer přišel navštívit. Seděli u okna a dívali se přes
střechu nízké dřevěné budovy na Hlavní třídu. Jestliže pootočili
hlavu, viděli z druhého okna do úzké uličky, která se táhla zadem
za obchody na Hlavní třídě a končila u postranního vchodu do
Groffova pekařství. Sedávali tu a pozorovali obraz maloměstského
života. V postranním vchodu do pekařství se objevil Abner Groff
a v ruce držel klacek nebo prázdnou láhev od mléka. Už dlouhou
dobu vládlo otevřené nepřátelství mezi pekařem a šedivou kočkou
Sylvestra Westa, majitele drogerie. Syn s matkou viděli, jak se kočka
plíží dveřmi do pekárny, a za chvilku vyběhla pronásledována pe-
kařem, jenž nadával a rozčileně šermoval rukama. Pekař měl malá

19
zarudlá očička a jeho černé vlasy a vousy byly zabílené od mouky.
Někdy se tak rozčílil, že za milou kočkou metal klacky, střepy, ba
dokonce i pekařské náčiní, ačkoli už byla dávno v prachu. Jednou
takhle rozbil zadní okno Sinningova železářství. Šedivá kočka pro-
běhla uličkou a zalezla za popelnice plné starého papíru a rozbitých
lahví, nad nimiž poletovala černá mračna much. Jedenkrát byla Eli-
zabeth Willardová svědkem bezvýsledného pekařova hněvu samot-
ná, a tu sklonila hlavu do dlouhých bílých dlaní a rozplakala se. Pak
už se do uličky nikdy nedívala a snažila se na šarvátky starého vou-
sáče s kočkou zapomenout. Připadalo jí to jako strašlivě názorný
obraz vlastního života.
Syn seděl večer u matky a v pokoji vládlo mlčení oběma stejně
trapné. Snášela se tma, na nádraží zastavil večerní vlak. Dole na ulici
duněly kroky po dřevěném chodníku sem a tam. Po odjezdu večer-
ního vlaku zavládl na stanici tíživý klid. Skinner Leason, výpravčí
rychlozboží, vycouval už asi s nákladním vozem od nástupiště.
Z Hlavní třídy sem zalehl zvuk mužského smíchu. V kanceláři pro
rychlozboží bouchly dveře. George Willard vstal, přešel pokoj
a váhavě položil ruku na kliku. Někdy porazil židli a odřel nátěr na
podlaze. Nemocná seděla u okna, nehybná jako socha. Její dlouhé
bílé, bezkrevné ruce ležely na opěradle jako bez života. „Měl bys jít
mezi chlapce. Takhle vůbec nepřijdeš ven,“ řekla ve snaze zkrátit
trapné loučení. „Myslel jsem, že bych se šel trochu projít,“ odpově-
děl George Willard zmateně a rozpačitě.
Jednoho červencového večera, kdy se v hotelu Nový Willard
téměř nevyskytovali přechodní hosté a chodby, osvětlované staže-
nými petrolejkami, se utápěly ve tmě, prožila Elizabeth Willardová
dobrodružství. Bylo jí špatně, ležela v posteli už několik dní, a syn ji
ještě nepřišel navštívit. Začala si dělat starosti. Skomíravý plamének
jejího života rozdmychal strach v jasný oheň; vstala z postele, oblék-
la se a pospíchala chodbou k synovu pokoji, chvějíc se přehnanými
obavami. Při chůzi se přidržovala vytapetované zdi a těžce dýchala.
Nasávala chrčivě vzduch mezi zuby. Pospíchala a přitom si pomys-

20
lela, že nejedná moudře. Má své zájmy jako každý chlapec, říkala si
v duchu. Možná že už chodí večer za děvčaty.
Elizabeth Willardová měla panický strach z toho, aby ji nespatřili
návštěvníci hotelu, který kdysi patřil jejímu otci a byl dosud na rad-
nici zaknihován na její jméno. Protože byl tak zanedbaný, vyhledá-
valo jej čím dál tím méně hostů, a ona se cítila právě tak zanedbaná.
Její pokoj byl zastrčený v tmavém koutě, a byla-li schopná něco dě-
lat, dobrovolně se ujala úklidu, neboť dávala přednost práci, kterou
mohla vykonávat za nepřítomnosti hostů, navazujících mezitím sty-
ky s winesburskými kupci.
U synových dveří klekla matka na podlahu a naslouchala, neza-
chytí-li zevnitř nějaký zvuk. Zaslechla chlapcovy kroky a tichá slova
a na tváři se jí rozhostil úsměv. George Willard měl ve zvyku vést
hlasité samomluvy a jeho matka jim odjakživa naslouchala se zvlášt-
ním potěšením. Připadalo jí, že tento zvyk posiluje tajemné pouto
mezi nimi. Tisíckrát o tom rozmlouvala sama se sebou. Tápe, jak se
snaží najít sám sebe, říkala si. Není to žádný hlupák, má hlavu ote-
vřenou a umí říct, co chce. V jeho duši se něco tajemného hlásí
k životu. To, co jsem já v sobě zabila.
Nemocná žena u dveří v tmavé chodbě vstala a zamířila k svému
pokoji. Bála se, aby se dveře neotevřely a chlapec ji tam neobjevil.
Už se dostala do bezpečné vzdálenosti a chystala se právě zabočit do
druhé chodby, když tu se musela zastavit a opřít rukou o zeď, aby
přemohla rozechvění a slabost, které se jí zmocnily. Byla šťastná už
pouhou chlapcovou přítomností v onom pokoji. Jak ležela dlouhé
hodiny opuštěná v posteli, její drobné obavy nabývaly olbřímích
rozměrů. Teď se jich zbavila. „Až se vrátím do pokoje, budu spát,“
mumlala vděčně.
Avšak Elizabeth Willardové nebylo souzeno, aby se dostala do
postele a klidně usnula. Jak tam tak stála, chvějíc se ve tmě, otevřely
se dveře synova pokoje a jeho otec Tom Willard vyšel ven. Stanul ve
světle dopadajícím dveřmi, ruku na klice, a hovořil. Jeho slova ženu
rozzuřila.

21
 Tom Willard byl velmi ctižádostivý, pokud šlo o jeho syna.
Vždycky se sám považoval za úspěšného člověka, ačkoliv nikdy, ať
podnikl co podnikl, v ničem neuspěl. Jakmile však byl z dohledu
hotelu Nový Willard a nemusel mít strach, že narazí na svou ženu,
začal se chvástat a vžil se do role jednoho z předních občanů měs-
tečka. Přál si, aby to i syn někam dotáhl. To on mu sehnal místo ve
Winesburském orlu. A teď ho s vážnou naléhavostí v hlase poučo-
val, jak se má chovat. „Povídám ti, Georgi, že nemůžeš bloumat po
ulicích jako náměsíčný,“ pravil ostře. „Will Henderson mi to vyklá-
dal už třikrát. Říká, že prochodíš celé hodiny a civíš do prázdna,
neslyšíš, když se na tebe promluví, a vypadáš jako nějaká husička.
Trápí tě něco?“ Tom Willard se dobrosrdečně zasmál. „Ale co, mys-
lím, že tě to přejde,“ pravil. „Také jsem to Willovi řekl. Nejseš ani
blázen, ani ženská. Jseš syn Toma Willarda a dostaneš se z toho.
Nebojím se o tebe. Co říkáš, to mi celou záležitost vysvětluje. Když
tě to tvoje novinaření přivedlo na nápad, že chceš být spisovatelem,
prosím. Jenže podle mého ani spisovatel nemůže bloumat jako ná-
měsíčník, ne?“
Tom Willard vykročil rázně po chodbě a seběhl ze schodů do
kanceláře. Žena ve tmě slyšela, jak se dole směje a baví s hostem,
který se snažil zahnat nudu dlouhého večera podřimováním v křes-
le vedle kanceláře. Vrátila se ke dveřím synova pokoje. Slabost zmi-
zela jako zázrakem a ona kráčela odvážně vpřed. Tisíce myšlenek se
jí honilo hlavou. Pak zaslechla, jak někdo odstrkuje židli a pero skří-
pe po papíře; tu se znovu obrátila a vrátila se po chodbě do vlastní-
ho pokoje.
V mysli ušlápnuté ženy winesburského hoteliéra se zrodilo ne-
zvratné odhodlání. To odhodlání bylo výsledkem dlouholetého pa-
sivního a dosud neplodného přemítání. Teď, řekla si v duchu, nade-
šla chvíle činu. Mému chlapci hrozí nebezpečí a já ho musím
ochránit. Tom Willard hovořil se synem klidně a přirozeně, jako by
mezi nimi vládlo porozumění, a právě to ji popudilo nejvíc.
Manžela už léta nenáviděla, avšak dosud měla její nenávist ráz
jaksi neosobní. Tom Willard byl jen součástí něčeho, co nenáviděla.

22
Teď, po těch několika slovech u dveří, jako by se s tím ztotožnil.
V temném pokoji zatínala pěsti a oči jí hněvivě blýskaly. Přistoupila
k pompadurce, která visela na hřebíku na stěně, vytáhla ze šití
dlouhé nůžky a uchopila je jako dýku. „Bodnu ho,“ pronesla hlasitě.
„O své vůli se stal hlasatelem zla a já ho zabiju. Až ho zabiju, něco se
ve mně zlomí a také já zemřu. Bude to úleva pro nás pro všechny.“
Elizabeth měla ve svém mládí, než se provdala za Toma Willar-
da, po Winesburgu pověst nikoliv bez poskvrnky. Dlouhou dobu
byla, jak se říká, „blázen do divadla“ a často se promenovala po uli-
cích v nápadných šatech po boku obchodních cestujících, kteří přes-
pávali v hotelu jejího otce, a vybízela je, aby jí vyprávěli o životě ve
velkých městech, odkud přijeli. Jednou pohoršila celé město tím, že
si vzala mužské šaty a projížděla se na kole po Hlavní třídě.
Sama si vzpomínala, že vysoká tmavovlasá dívka z oné doby
zmateně tápala. Byla velmi roztěkaná a to se projevovalo dvěma
způsoby. Především ji vždycky poháněla neklidná touha po změně,
po něčem, co by dalo jejímu životu diametrálně odlišný směr. Tato
touha v ní probudila zájem o divadlo. Snila, že se přidá k nějaké
divadelní společnosti, že s ní poputuje světem, že uvidí nové a nové
tváře a že bude sama sebe rozdávat druhým. Ta představa ji někdy
v noci nesmírně vzrušovala, ale když si o tom chtěla pohovořit
s členy divadelních společností hostujících ve Winesburgu, kteří
přespávali v otcově hotelu, nevedlo to nikam. Zřejmě nechápali, co
má na mysli, a když se jí někdy přece jen podařilo aspoň trochu vy-
jádřit své vášnivé zaujetí, vysmáli se jí. „Tak to ve skutečnosti vůbec
nevypadá,“ říkali. „Je to stejně nezajímavé a nudné jako život tady.
K ničemu to nevede!“
Obchodní cestující, kteří ji doprovázeli na procházkách, i později
Tom Willard – ti byli jiní. Vždycky jí zřejmě rozuměli a cítili s ní.
Večer pod stromy v postranních uličkách ji brávali za ruku a ona si
představovala, že něco nevysloveného v jejím nitru vypučí a spojí se
s něčím nevysloveným v nitru jejich. A její neklid se vybíjel ještě
druhým způsobem. Kdykoli k tomu došlo, byla pak na nějaký čas
vyrovnanější a spokojenější. Nevinila muže, kteří ji doprovázeli,

23
a později nevinila ani Toma Willarda. Bylo to vždycky stejné: zpo-
čátku polibky, pak podivné, divoké citové projevy, následované
uklidněním a kajícnými vzlyky. Vzlykajíc dotýkala se prsty mužova
obličeje a přitom ji napadala vždy stejná myšlenka. Třeba to byl
statný vousáč, jí se zdálo, že se náhle změnil v malého chlapce. Divi-
la se, proč také nevzlyká.
Ve svém pokoji, zastrčeném v rohu starého hotelu, rozžala Eliza-
beth Willardová lampu a postavila ji na toaletní stolek u dveří. Do-
stala nápad; otevřela skříň, vyndala z ní čtverhrannou krabičku
a položila ji na stolek. Krabice obsahovala divadelní líčidla; zbyla tu,
vedle jiných věcí, po kočovné divadelní společnosti, která se ve
Winesburgu rozpadla. Elizabeth Willardová se rozhodla, že bude
krásná. Měla pořád ještě černé vlasy, které se jí vinuly v hustých
pletencích kolem čela. V duchu se jí začala rýsovat scéna, která se
odehraje dole v kanceláři. Tom Willard se nesetká s žádným utaha-
ným strašidlem, ale s někým zcela neočekávaným a ohromujícím.
Vysoká postava se snědými tvářemi a s vlasy splývajícími na rame-
na jako vodopád sestoupí pevnými kroky ze schodů a přejde kolem
překvapených hostů v hale. Postava nepronese ani slovíčko – bude
rychlá a strašlivá. Jako tygřice, jejímuž mláděti hrozí nebezpečí, tak
i ona vystoupí z temnoty a bez hlesu se bude plížit kupředu, hrozivé
dlouhé nůžky v ruce.
Elizabeth Willardová potlačila v hrdle lehký vzlyk. Zhasila stolní
lampu a stanula ve tmě, slabá, rozechvělá. Zázračná síla ji opustila.
Sotva se vlekla po pokoji a musela se křečovitě přidržet židle, na níž
strávila tak dlouhé dny pozorováním střech z vlnitého plechu
a Hlavní třídy pod nimi. Na chodbě zazněly kroky a George Willard
vkročil do dveří. Přitáhl si židli k matčině a začal hovořit. „Musím
pryč,“ pravil. „Nevím, kam půjdu a co budu dělat, ale tady nezůsta-
nu.“
Žena na židli rozechvěle vyčkávala. Pak ji něco napadlo. „Nemů-
žeš pořád bloumat jako náměsíčník,“ řekla. „Tak co? Chceš odjet do
města, aby sis nadělal fůru peněz? Představuješ si, že to bude skvělý
život, když budeš kšeftovat a užívat si?“ Rozechvěle vyčkávala.

24
 Syn zavrtěl hlavou. „Bojím se, že ti to nedokážu správně vysvět-
lit. Dobrý Bože, přál bych si, abych to uměl,“ řekl vážně. „S otcem
o tom mluvit nemůžu. Ani to nezkouším. Nemá to cenu. Nevím, co
budu dělat. Chtěl bych odsud odjet a poznávat lidi a přemýšlet.“
V místnosti, kde seděla žena s chlapcem, zavládlo ticho. Měli
trapný pocit jako každý večer. Po chvíli to chlapec zkusil znovu.
„Jistě k tomu nedojde dřív než za rok nebo za dva, ale přemýšlím
o tom,“ řekl, povstal a kráčel ke dveřím. „Otec někdy mluví tak, že
vím jistě, že budu muset jet.“ Hrál si s klikou. Ticho v pokoji bylo
pro ženu nesnesitelné. Chtělo se jí křičet radostí, že slyší taková slo-
va ze synových rtů, ale dávno ztratila schopnost se radovat. „Měl
bys jít mezi chlapce. Takhle vůbec nepřijdeš ven,“ řekla. „Myslel
jsem, že bych se šel trochu projít,“ řekl syn, vyšel nemotorně z poko-
je a zavřel za sebou.

25
 Myslitel
Doktor Parcival byl muž statné postavy; jeho ústa se svěšenými
koutky zakrýval žlutý knír. Nosíval špinavou bílou vestu, z jejíchž
kapes vyčuhovaly špičky černých doutníků, známých pod jménem
trabuka. Měl černé nepravidelné zuby a zvláštní výraz v očích. Levé
víčko mu škubalo. Vypadalo to přesně tak, jako by měl místo víčka
roletu a někdo uvnitř jeho hlavy si hrál s její šňůrou.
Doktoru Parcivalovi se zalíbil ten mládenec George Willard. Je-
jich přátelství začalo během Georgeova prvního roku v redakci Wi-
nesburského orla a popud k němu vyšel od doktora.
Will Henderson, majitel a vydavatel Orla, chodíval k večeru do
výčepu Toma Willyho. Prošel uličkou, vklouzl zadními dveřmi do
výčepu a objednal si drink z trnkové kořalky a sifonu. Will Hender-
son byl senzualista a právě dovršil pětačtyřicátý rok svého věku.
Představoval si, že mu kořalka vrací mládí. Jako většina senzualistů
hovořil rád o ženách; každý den postál hodinku u nálevního pultu
a klábosil s Tomem Willym. Hostinský byl takový pomenší, udělaný
pořízek s podivně pigmentovanýma rukama. Mateřská znamení,
která někdy zasáhnou barvou ohně tváře mužů i žen, zbarvila rudě
Tomovy prsty a hřbet rukou. Když hovořil u výčepu s Willem Hen-
dersonem, mnul si ruce. Čím víc se rozohňoval, tím víc potemněla
rudá barva na jeho prstech. Vypadalo to, jako by si byl zbrotil ruce
krví, která časem uschla a vybledla.
Zatímco Will Henderson pozoroval rudé ruce na nálevním pultu
a mluvil o ženách, seděl jeho pomocník George Willard v redakci
Winesburského orla a naslouchal povídání doktora Parcivala.
Doktor Parcival se objevil okamžitě, jen co Will Henderson vytáhl
paty. Člověk by řekl, že číhá v ordinaci u okna, až majitel novin pro-
jde uličkou. Hned nato vešel hlavním vchodem, přitáhl si židli, za-
pálil cigáro, přehodil nohu přes nohu a začal hovořit. Zřejmě se sna-
žil mladíka co nejvýmluvněji přesvědčit, aby v budoucnu jednal
podle zásad, které sám nedokázal blíže charakterizovat.

26
 „Jestli máte oči otevřené, tak víte, že si sice říkám lékař, ale že mám
setsakra málo pacientů,“ začal. „To není jen tak. Není to náhodou
a není to proto, že bych nevěděl o medicíně zrovna tolik jako kterýko-
li zdejší doktor. Já o pacienty nestojím. A to z důvodů, které nejsou
nijak nabíledni. Mé důvody je třeba hledat v mé povaze, která je –
když o tom tak jeden přemýšlí – povahou dosti zvláštní. Vůbec ne-
vím, proč se mi chce o tom s vámi hovořit. Kdybych mlčel, snad byste
měl o mně lepší mínění. Byl bych rád, kdybych vám imponoval, to je
pravda. Sám nevím proč. A tak mluvím. Legrační, co?“
Někdy doktor obšírně vyprávěl o sobě. Mladík věřil jeho příbě-
hům a zdálo se mu, že v sobě skrývají hluboké ponaučení. Začal tlus-
tého, nemytého muže obdivovat, a když odpoledne Will Henderson
odešel, očekával George se vzrušeným zájmem lékařův příchod.
Doktor Parcival pobýval ve Winesburgu už asi pět let. Předtím žil
v Chicagu; při příjezdu do Winesburgu byl opilý a porval se
s Albertem Longworthem, nosičem zavazadel. Rozepře začala kvůli
kufru a skončila tím, že doktora odvedl policajt do obecního vězení.
Když ho propustili, najal si pokoj nad správkárnou obuvi dole na
Hlavní třídě a vyvěsil firemní štít s oznámením, že tu ordinuje lékař.
Ačkoli měl málo pacientů, a to ještě z řad chudáků, kteří nemohli
platit, zdálo se, že na své potřeby má peněz až dost. Přespával ve
své nepopsatelně špinavé ordinaci a stravoval se u Billa Cartera,
v onom malém dřevěném hostinci proti nádraží. V létě se tam černa-
lo mouchami a bílá zástěra Billa Cartera bývala špinavější než pod-
laha jeho lokálu. Doktoru Parcivalovi to nevadilo. Vpochodoval do
hospody a položil dvacet centů na výčepní pult. „Za ty peníze mě
nakrmte, čím chcete,“ smál se. „Ať se sní to, co byste jinak neproda-
li. Mně je to dočista jedno. Jsem nevšední člověk, jak vidíte, a čerta
starého se starám o jídlo.“
Příběhy, které doktor Parcival vyprávěl Georgi Willardovi, nemě-
ly začátku ani konce. Někdy si George říkal, že si to všechno vymýš-
lí, že lže, jako když tiskne. A pak zase uvěřil, že v nich lze najít
pravdu nejpravdivější.

27
 „Taky jsem dělal reportéra jako teď vy,“ začal doktor Parcival.
„Bylo to v jednom městečku v Iowě – anebo v Illinoisu? Nevzpomí-
nám si, a ostatně na tom nesejde. Snad skrývám svou totožnost
a vyhýbám se přesným údajům. Nedivil jste se někdy, jak to přijde,
že mám na živobytí, a přitom nic nedělám? Možná že jsem ukradl
spoustu peněz nebo že jsem byl zapleten do vraždy, než jsem přišel
sem. To stojí za uváženou, co? Kdybyste byl šikovný novinář, tak
byste za tím šel. V Chicagu byl jednou zavražděn doktor Cronin.
Slyšel jste o tom? Nějací chlapi ho zabili a mrtvolu strčili do kufru.
Časně ráno vezli kufr přes město. Kufr stál na plošině a oni seděli
v tramvaji, jako by se nechumelilo. Projížděli tichými ulicemi, kde
všechno spalo. Nad jezerem právě vycházelo slunce. Legrační, co –
představte si, sedí v tramvaji, pokuřují a povídají si, právě tak jako já
teď. Kdoví jestli jsem nebyl mezi nimi. To by byla podivná náhoda,
že?“ A doktor Parcival pokračoval ve svém vyprávění: „Tak jsem
tedy dělal reportéra zrovna jako vy, běhal jsem od čerta k ďáblu
a sháněl lokálky. Má matka byla chudá. Prala lidem prádlo. Měla
jeden životní sen: aby ze mne byl presbyteriánský farář, a já jsem
také studoval bohosloví.
Můj otec byl dlouhá léta choromyslný. Měli jsme ho v ústavu
v Daytonu. Ach, přece jsem se podřekl! Tohle všechno se událo
v Ohiu, přímo tady v Daytonu, přímo tady v Ohiu. Ejhle stopa, kdy-
byste po tom někdy pátral!
Ale já jsem vám chtěl vyprávět o svém bratrovi. Kvůli němu to
všechno povídám. K tomu se chci pořád dostat. Bratr byl lakýrní-
kem a pracoval u soukromé železniční společnosti Velká čtyřka.
Víte, že jim tady v Ohiu patří hlavní trati. Bydlel s partou v želez-
ničním vagoně, jezdili od města k městu a lakovali, co kde patřilo
Velké čtyřce – výhybky, semafory, mosty, nádraží. Velká čtyřka la-
kuje svá nádraží takovou řvavou oranžovou barvou. Bože, jak mi
byla ta barva odporná! Bratr býval tou barvou vždycky celý zacáka-
ný. Jak dostal výplatu, šel se do hospody opít a pak přišel domů
v těch umazaných šatech a přinesl peníze. Matce nedal ani halíř, ale
vysypal je na hromádku na kuchyňský stůl.

28
 Chodil po baráku v šatech zacákaných tou odpornou oranžovou
barvou. Vidím ho jako dnes. Matka, drobná osůbka se zarudlýma
smutnýma očima, přišla z kůlny na dvorku. Tam trávila své dny nad
neckami cizí špíny. Vešla do místnosti, stanula u stolu a utírala si oči
zástěrou zmáčenou od mydlinek.
‚Ruce pryč! Ať se nikdo neopováží dotknout se těch peněz,‘ křičel
bratr a vzal si sám pět nebo deset dolarů a vyrazil na tah. Když utra-
til, co si vzal, vrátil se pro další. Nikdy matce nic nedal, ale zůstal
doma, dokud postupně všechno neutratil. Pak nastoupil do práce
a odjel s partou lakovat železnici. Po jeho odchodu začalo do našeho
domku všelicos docházet, potraviny a tak. Někdy poslal matce i šaty
nebo mně pár bot.
Divné, co? Matka měla bratra mnohem raději než mne, ačkoli ani
ona, ani já jsme od něho nikdy neslyšeli laskavého slova; doma je-
nom křičel a vyhrožoval nám vším možným, jestli se dotkneme těch
peněz, které se někdy povalovaly na stole třeba tři dny.
Ale jinak jsme spolu vycházeli docela dobře. Já studoval na kněze
a modlil se. Odříkával jsem modlitby jako stroj. Měl jste mě slyšet!
Když zemřel otec, modlil jsem se celou noc, právě tak jako jsem se
modlíval, když se bratr opíjel v městečku a kupoval ty věci pro nás.
Po večeři jsem si klekl u stolu, na němž ležely peníze, a modlil jsem se
celé hodiny. Když se nikdo nedíval, ukradl jsem pár dolarů a strčil je
do kapsy. Dnes je mi to k smíchu, ale tehdy mi bylo strašlivě. Musel
jsem na to ustavičně myslet. Já jsem si v novinách vydělal šest dolarů
týdně a vždycky jsem je rovnou odnesl matce. Těch pár dolarů uzmu-
tých z bratrovy hromádky jsem utrácel pro sebe, víte, kupoval jsem si
všelijaké hlouposti, bonbony, cigarety a tak podobně.
Když zemřel otec v onom ústavu v Daytonu, zajel jsem tam. Vy-
půjčil jsem si peníze od svého šéfa a jel jsem tam nočním vlakem.
Pršelo. V ústavu mě přijali přímo královsky. Ti lidé z ústavu se totiž
nějak dověděli, že jsem reportér, a dostali z toho strach. Během ot-
covy nemoci něco zanedbali a nevěnovali mu dostatečnou péči. Báli
se, abych to nedal do novin a aby z toho nebyly nepříjemnosti. Mě
nic takového ani nenapadlo.

29
 Vstoupil jsem tedy do místnosti, kde leželo otcovo tělo, a nad
mrtvolou jsem pozvedl ruce k požehnání. Divím se, co mě to tenkrát
napadlo. Bratr, ten lakýrník, by se tomu byl pořádně zasmál! Stál
jsem nad mrtvolou se vztaženýma rukama. Ředitel ústavu a jeho
pomocníci, kteří mě doprovázeli, tam stáli jako hromádky neštěstí.
Bylo to ohromně legrační. Vztáhl jsem ruce a pravil jsem: ‚Odpočívej
v pokoji, ó duše nesmrtelná!‘ Opravdu jsem to tak řekl.“
Doktor Parcival vyskočil, přerušil své vyprávění a jal se přechá-
zet po redakci Winesburského orla. George seděl a poslouchal. Dok-
tor byl neohrabaný a v malé redakční místnosti stále do něčeho vrá-
žel. „Jsem blázen, že vám to vykládám,“ řekl. „Ale kvůli tomu sem
nechodím a nevnucuji se vám. Mám na mysli něco jiného. Vy jste
novinář, jako jsem býval kdysi já, a proto jsem si vás všiml. Třeba by
z vás byl jednou právě takový blázen. Před tím vás chci varovat
a varovat vás nepřestanu. Proto vás vyhledávám.“
Doktor Parcival začal hovořit o Georgeově poměru k ostatním li-
dem. Mládenci se zdálo, že je veden jen jediným přáním: aby mu
svět co nejvíce zošklivil. „Chci vám vštípit nenávist a pohrdání, pro-
tože jen tak budete nadřazen ostatním,“ prohlašoval. „Vezměte mé-
ho bratra. To byl chlapík, co? Všechny nenáviděl, chápete? Nedove-
dete si představit, s jakým pohrdáním shlížel na matku a na mne.
A nebyl nám snad nadřazen? Vy víte dobře, že byl. V životě jste ho
neviděl, a přece jste to z mého vyprávění musel vycítit. Je mrtev.
Jednou se opil, usnul na kolejích a ten vagon, v kterém bydlel se
svou partou, ten ho přejel.“
Jednoho srpnového dne doktor Parcival z Winesburgu zažil dob-
rodružství. George Willard měl už asi měsíc ve zvyku zaskočit kaž-
dé dopoledne tak na hodinku k doktorovi do ordinace. Doktor si
přál, aby ho navštěvoval, protože mu chtěl předčítat z knihy, kterou
spisoval. Prohlašoval, že se přistěhoval do Winesburgu jen proto,
aby na ní mohl pracovat.
Jednoho srpnového rána, dříve než mladík přišel, se v ordinaci
cosi přihodilo. Na Hlavní třídě došlo k neštěstí. Koňské spřežení se

30
polekalo vlaku a splašilo se. Malá holčička, dcerka jednoho farmáře,
přitom spadla z vozu a zabila se.
Na Hlavní třídě zavládlo všeobecné rozčilení. Začala sháňka po
doktorovi. Všichni tři winesburští lékaři se rychle dostavili, ale zjisti-
li, že dítě už nedýchá. Někdo z davu zaběhl i do ordinace doktora
Parcivala, ten však bez okolků odmítl sejít dolů k mrtvému dítěti.
Zbytečně kruté odmítnutí zůstalo nepovšimnuto. Člověk, který pro
něj běžel, seběhl ze schodů, aniž zaslechl odpověď.
Tohle všechno doktor Parcival nevěděl, a když k němu George
Willard přišel do ordinace, viděl, že se jeho přítel chvěje strachy.
„Mé počínání musí pobouřit celé město,“ vykládal vzrušeně. „Znám
přece lidi! Vím, co se bude dít! Jeden pošeptá druhému, co jsem řekl.
Za chvilku budou lidé postávat v hloučcích a vykládat o tom. Při-
jdou až sem, pohádáme se a zazní vyhrůžky o šibenici. A pak se
vrátí a v ruce ponesou oprátku.“
Doktor Parcival se třásl hrůzou. „Mám takovou předtuchu,“ pro-
hlásil důrazně. „Možná že nedojde k tomu, co říkám, ještě dnes do-
poledne. Snad to bude trvat až do večera, ale určitě mě oběsí.
Kdekdo ztratí hlavu. Pověsí mě na kandelábr na Hlavní třídě.“
Doktor Parcival přistoupil ke dveřím a bázlivě vyhlédl ze své
špinavé malé ordinace na schodiště, které vedlo na ulici.
Vrátil se a hrůza v jeho očích se začínala měnit v nejistotu. Přešel
po špičkách pokojem a poklepal Georgi Willardovi na rameno. „Jest-
li ne dnes, tak někdy jindy,“ zašeptal a potřásl hlavou. „Nakonec mě
ukřižují, docela zbytečně mě ukřižují.“
Začal důrazně domlouvat Georgi Willardovi. „Pamatujte si, co
vám povídám,“ naléhal. „Jestli se něco stane, možná že vy napíšete
tu knihu, kterou já snad nebudu moci dokončit. Její vůdčí myšlenka
je velmi jednoduchá, tak jednoduchá, že ji zapomenete, jestli nebu-
dete dávat dobrý pozor. Zní takhle: Každý člověk na světě je Kristus
a žádný neujde ukřižování. Tohleto bych chtěl vyjádřit. Nezapo-
meňte! Ať se stane co stane, neopovažte se tohle někdy zapome-
nout!“

31
 Nikdo nic neví
George Willard se opatrně rozhlédl, vstal od svého psacího stolu
v redakci Winesburského orla a vyběhl zadním vchodem. Večer byl
teplý, na obloze visely těžké mraky a v uličce za orelskou tiskárnou
byla tma jako v pytli, třebaže ještě neodbilo osm. Spřežení, uvázané
někde ve tmě u plotu, podupávalo na tvrdé zemi. Přímo před Geor-
gem Willardem přeběhla přes cestu kočka a ztratila se v černé noci.
Mladík byl neklidný. Celý den pracoval, jako by ho byl někdo praš-
til do hlavy. Teď venku se rozklepal, jako by se měl čeho bát.
George Willard spěchal temnou uličkou opatrně a obezřele. Zad-
ní dveře winesburských obchodů zůstávaly dokořán a jimi viděl
lidi, posedávající pod krámskými lampami. V Meyerbaumově ga-
lanterii stála u pultu paní Willyová, manželka hostinského, s koší-
kem na ruce. Prodavač Sid Green ji obsluhoval. Nakláněl se přes
pult a s velkou vážností jí cosi vykládal.
George Willard se shýbl a proběhl pruhem světla, vycházejícím
ze dveří. Ve tmě klusal dál. Za Griffithovým výčepem ležel u cesty
Jerry Bird, známý winesburský ožrala, a chrápal. Běžec zakopl o roz-
hozené nohy. Trhaně se zasmál.
George Willard se vydal za dobrodružstvím. Celý den váhal,
má-li se k tomu odhodlat nebo ne, a teď přešel k činu. Od šesti ho-
din seděl v redakci Winesburského orla a snažil se logicky uvažovat.
Nakonec nedospěl k žádnému rozhodnutí. Prostě vyskočil, mihl
se kolem Willa Hendersona, který četl v tiskárně obtahy, a rozběhl
se uličkou.
Míjel jeden blok za druhým, vyhýbal se kolemjdoucím. Přešel na
druhou stranu a zase se vrátil. Pod lucernami si stahoval klobouk do
očí. Neodvažoval se přemýšlet. Měl strach, ale byl to strach zvlášt-
ního rázu. Bál se, aby se jeho dobrodružství nějak nepokazilo, aby
neztratil odvahu a nevrátil se.
Louisu Trunnionovou našel George Willard u nich doma
v kuchyni. Myla nádobí pod petrolejovou lampou. Stála za síťovou

32
zástěnou v kuchyňce zřízené z přístavku za domkem. George
Willard stanul u tyčkového plotu a snažil se ovládnout rozechvění,
které se ho zmocnilo. Jen úzký záhon brambor ho dělil od dobro-
družství. Uplynulo pět minut, než se mu vrátila sebedůvěra do té
míry, že mohl zavolat. „Louiso! Poslyš, Louiso!“ zvolal. Hlas mu
uvízl v hrdle a přešel v chraptivý šepot.
Louisa Trunnionová vyšla s utěrkou v ruce a překročila záhon
brambor. „Jak to víš, že s tebou půjdu?“ řekla podmračeně. „Kde to
máš psáno?“
George Willard neodpověděl. Stáli mlčky ve tmě, mezi sebou
plot. „Běž napřed,“ řekla. „Táta je doma. Přijdu za tebou. Počkej
u Williamovic stodoly.“
Mladý novinář dostal od Louisy Trunnionové psaní. Přišlo ranní
poštou do redakce Winesburského orla. Byl to krátký dopis. „Jsem
tvá, jestli chceš,“ stálo tam černé na bílém. Hněvalo ho, že teď ve
tmě za plotem dělá, jako by o ničem nevěděla. „To je drzost! Kriste-
pane, to je ale drzost!“ zamumlal, přešel přes cestu a ubíral se podél
nezastavěných pozemků, osetých kukuřicí. Kukuřičné klasy mu
byly po ramena a rostly až k cestě.
Když Louisa Trunnionová vyšla z domovních dveří, měla na so-
bě pořád ještě ty bavlněné šaty, v kterých myla nádobí. Nevzala si
nic na hlavu. Mladík viděl, jak tam stojí s rukou na klice a něco říká
komusi uvnitř, asi starému Jakeovi Trunnionovi, svému otci. Starý
Jake byl nahluchlý a ona musela křičet. Dveře se zavřely a v celé
zapadlé uličce zavládlo ticho a tma. George Willard se chvěl víc než
kdy předtím.
George a Louisa stáli proti sobě ve stínu za Williamovic stodolou
a neodvažovali se ani promluvit. Dívka nebyla nijak zvlášť hezká
a měla na nose černou šmouhu. George si pomyslel, že si ho asi
mnula, když myla v kuchyni pánve.
Mladík se nervózně zasmál. „To je ale horko,“ řekl. Byl by se jí
rád dotkl. Nesmím se bát, pomyslel si. Zdálo se mu, že by bylo
vzácným potěšením jen se dotknout záhybu jejích špinavých ba-

33
vlněných šatů. Začala dělat drahoty. „Tak ty si myslíš, že jsi něco
lepšího než já? Jen mlč, však já to dobře vím!“ a přimkla se k němu.
George Willard ji zahrnul záplavou slov. Vzpomněl si, co četl
v jejích očích, když se potkávali na ulici, připamatoval si dopis, kte-
rý mu napsala. Už neváhal. Různé klepy, které o ní kolovaly po
městě, mu dodaly sebedůvěry. Jednal teď jako typický muž, odváž-
ný, výbojný. Ve svém srdci pro ni neměl ani špetku soucitu. „No
tak, co na tom? Nikdo se nic nedoví. Jak by se to mohl někdo dově-
dět?“ naléhal.
Kráčeli po úzkém chodníku, kde mezi dlážděním vyráželo býlí.
Tu a tam chyběla dlažební kostka, proto našlapoval nejistě. Stejně
nejistě ji vzal za ruku; pomyslel si, že má roztomile drobnou dlaň.
„Nemůžu jít moc daleko,“ zašeptala tichým, nevzrušeným hlasem.
Přešli můstek, který se klenul nad říčkou, a minuli další parcelu ose-
tou kukuřicí. Tam ulice končila. Dále pokračovala pěšina, kde muse-
li jít za sebou. Podél silnice se táhla jahodová plantáž Willa Overto-
na a u ní se vršila hromada prken. „Will si tu chce postavit boudu,
aby měl kde skladovat lísky na jahody,“ řekl George a posadil se s ní
na prkna.
George Willard se vrátil na Hlavní třídu po desáté; mezitím zača-
lo pršet. Třikrát se prošel po korze sem a tam. Trafika Sylvestra Wes-
ta byla ještě otevřená, a tak vešel a koupil si doutník. Potěšilo ho, že
ho prodavač Shorty Crandall vyprovodil až ke dveřím. Stáli spolu
asi pět minut pod krytým vchodem a hovořili. George Willard se
cítil spokojen. Ze všeho nejvíc se mu chtělo pohovořit si s nějakým
mužem. Zahnul za roh směrem k hotelu Nový Willard a tiše si
pohvizdoval.
Na chodníku vedle Winnyho obchodu se střižním zbožím byla
vysoká dřevěná ohrada, polepená cirkusovými plakáty. Přestal
hvízdat, stanul docela tiše a pozorně se zaposlouchal, jako by očeká-
val, že nějaký hlas zavolá z temnoty jeho jméno. Pak se znovu ner-
vózně zasmál. „Ta si na mě nepřijde. Nikdo nic neví,“ zamumlal
rázně a šel dál svou cestou.

34
 Zbožnost:
příběh o čtyřech dílech

DÍL PRVÝ
U Bentleyových na farmě zahlédl člověk vždycky tři čtyři staré lidi;
posedávali na přední verandě nebo dělali na zahradě. Žily tam tři
ženy, Jessovy sestry, bezbarvé, tichounké myšky, a pak ještě zamlklý
stařík s prořídlými šedinami, Jessův strýc. Stavení bylo dřevěné;
trámovou kostru pokrývaly prkenné lamely. Nebylo to vlastně jedi-
né stavení, ale celý hrozen přístavků a nástaveb, přidávaných zcela
náhodně. I uvnitř čekalo návštěvníka ledajaké překvapení. Z obýva-
cího pokoje se šlo do jídelny po schodech a vůbec do všech místností
bylo třeba vystoupit nebo sestoupit. Při jídle tu bývalo jako v úle.
Vládlo ticho, a najednou začaly bouchat dveře, na schodech zaduně-
ly kroky, ozvaly se tlumené hlasy a z četných tmavých koutů se vy-
nořili domácí lidé. Vedle zmíněných starých lidí žila na farmě ještě
celá řada dalších: čtyři čeledíni, hospodyně, které se říkalo teta
Callie Beebe, přihlouplé děvče jménem Eliza Stoughtonová, která
uklízela a pomáhala při dojení, chlapec od koní a sám Jesse Bentley,
pán a vládce toho všeho.
Pionýrský způsob života v těch končinách severního Ohia, kde
měli Bentleyovi farmu, doznal větších změn až tak dvacet let po
americké občanské válce. Už tenkrát vlastnil Jesse některé hospo-
dářské stroje. Postavil si moderní stodoly a pečlivě odvodnil po-
zemky celou sítí zděných příkopů. Abychom však toho člověka po-
chopili, musíme se vrátit dál do minulosti.
Rod Bentleyův sídlil v severním Ohiu už po několik generací
před Jessem. Přitáhli sem ze státu New York v době, kdy tu bylo
možno získat panenskou půdu velmi lacino. Dlouho byli – stejně
jako ostatní středozápadní usedlíci – velmi chudí. Jejich půda byla
hustě zalesněná, pokrytá padlými kmeny a křovisky. Dlouho museli

35
těžce pracovat, než ji vyčistili a stromy pokáceli, a pak tu ještě zbyly
pařezy. Při orání se pluh zachycoval za skryté kořeny, všude leželo
plno kamení, v proláklinách se držela voda a mladé obilí žloutlo,
vadlo a skomíralo. Když zdědil farmu Jessův otec a jeho bratři, to už
byla půda z větší části připravená k obdělání, avšak lidé lpěli na
starých zvycích a dřeli jako koně. Žili jako prakticky všichni farmáři
té doby. Na jaře a většinou i po celou zimu tonula vozovka do
Winesburgu v moři bláta. Čtyři synové této rodiny pracovali těžce
od rána do večera na polích, mnoho jedli, těžká a tučná jídla, a večer
se natáhli na slámu jako vyčerpaná dobytčata. Sotvakdy se v jejich
životě objevilo něco, co by nebylo hrubé a násilné, a proto se i oni
jevili jako hrubci a násilníci. V sobotu odpoledne zapřáhli pár koní
do bryčky a jeli do městečka. V městečku postávali v krámech okolo
kamen a hovořili s ostatními farmáři a s kramáři. Nosili overaly
a v zimě těžké kabáty, zastříkané blátem. Jejich ruce, vztažené k žáru
roztopených kamen, byly červené a popraskané. Těžko shledávali
slova, a tak obvykle mlčeli. Když nakoupili maso, mouku, cukr
a sůl, sebrali se a šli do některého winesburského výčepu na pivo.
Alkohol povolil uzdu jejich přirozeně dravým chtíčům, které nad-
lidská dřina při přeměně divočiny v orná pole jinak potlačovala.
Zmocnilo se jich drsné, jakoby zvířecké citové rozechvění. Na cestě
domů si stoupali v bryčce a vyráželi výkřiky k hvězdám. Někdy
dlouho a zuřivě zápasili, jindy se dali do zpěvu. Jednou se stalo, že
Enoch, nejstarší syn, uhodil svého otce Toma Bentleyho rukojetí biče
tak, až se zdálo, že z toho starý bude mít smrt. Enoch ležel čtyři dny
pod slámou v chlévě, aby mohl prchnout, kdyby se ukázalo, že jeho
chvilková prchlivost má za následek vraždu. Matka mu přinášela
jídlo a zpravovala ho o stavu raněného. Když všechno dobře dopa-
dlo, vynořil se ze svého úkrytu a vrátil se k práci na poli, jako by se
nic nestalo.
Občanská válka změnila od základu osudy rodiny Bentleyových
a přispěla k slávě nejmladšího syna Jessa. Enoch, Edward, Harry
i Will se dali na vojnu, a než dlouhé boje skončily, všichni padli.
Když odtáhli na Jih, snažil se starý Tom nějaký čas hospodařit sám,

36
ale nestačil na to. Po smrti posledního z těch čtyř synů vzkázal Jes-
sovi, že se bude muset vrátit domů.
A potom matka, která už asi rok postonávala, jednoho dne ze-
mřela a otec ztratil odvahu nadobro. Rozmýšlel se, nemá-li farmu
prodat a odstěhovat se do města. Celý den chodil po hospodářství,
potřásal hlavou a něco si brumlal. Zanedbával pole a obilí bylo vy-
soko zarostlé plevelem. Najal sice lidi, ale nedokázal jich rozumně
využít. Když odešli ráno na pole, sebral se, zašel do lesa a tam usedl
na pařez. Stávalo se, že se zapomněl vrátit domů a některá dcera ho
musela jít hledat.
Jesse Bentley se vrátil na farmu a ujal se hospodářství. Štíhlý,
senzitivní dvaadvacetiletý mladík. V osmnácti opustil domov a odjel
do škol, aby z něho byl člověk učený a nakonec presbyteriánský
farář. Už od dětství byl, jak se říká, černá ovce rodiny a s bratry ni-
kdy dobře nevycházel. Jedině matka mu rozuměla a ta teď už nežila.
Když se vrátil, aby se ujal farmy, která v té době dosáhla rozlohy
šesti set jiter, sousední farmáři i ostatní v nedalekém Winesburgu se
chechtali při pomyšlení, že se chce chopit práce, kterou dříve vyko-
návali jeho čtyři silní bratři.
A věru bylo dost důvodů k smíchu. Podle tehdejších hledisek Jes-
se jako pořádný mužský ani nevypadal. Byl malý, velmi útlé, téměř
ženské postavy a po způsobu mladých kněží nosil dlouhý černý
kabát a úzkého černého motýlka. Lidé se pobaveně usmívali, když
ho spatřili po těch letech odloučení, a usmívali se ještě pobaveněji,
když spatřili jeho městskou ženu.
Jistěže, jeho ženu to brzy sklátilo. Snad to byla Jessova vina.
V těžkých letech po občanské válce nebyla farma v severním Ohiu
vhodným prostředím pro křehkou ženu a Katherine Bentleyová byla
křehká. Jesse na ni nebral ohled, tak jako v té době nebral ohled na
nikoho. Snažila se zastat tolik práce, kolik jí zastaly sousední far-
mářky, a on ji nechal a nezasáhl. Pomáhala při dojení, vedla domác-
nost, stlala po mužských a vařila jim. Rok pracovala od časného rá-
na až dlouho do noci, po roce porodila dítě a zemřela. Pokud jde
o Jessa Bentleyho, nevypadal sice jako žádný silák, ale bylo v něm

37
cosi nezdolného. Měl hnědé kučeravé vlasy a šedé oči, které hleděly
někdy tvrdě a přímo, jindy zas uhýbavě a nejistě. Byl štíhlý, celkově
drobný, nevysoký. Jeho ústa připomínala ústa vnímavého a velmi
cílevědomého dítěte. Jesse Bentley byl fanatik. Narodil se v nevhod-
né době a na nevhodném místě, trpěl tím a přinášel utrpení druhým.
Nikdy v životě se mu nepodařilo získat, po čem dychtil, a nikdy
nevěděl, po čem dychtí. Za krátký čas po svém návratu domů doká-
zal vzbudit ve všech lidech divný strach; i jeho žena, která mu měla
být tak blízká, jako mu bývala matka, se ho bála. Do čtrnácti mu dal
starý Tom Bentley upsat všechen majetek a sám se stáhl do pozadí.
Všichni se stáhli do pozadí. Jesse byl sice mladý a nezkušený, ale
uměl ovládat duše svých lidí. Myslel tak smrtelně vážně všechno, co
udělal nebo řekl, že ho nikdo nechápal. Dokázal, že všichni na farmě
pracovali jako nikdy předtím, a přitom z té práce nepociťovali žád-
nou radost. Jestliže se všechno dařilo, pak se dařilo dobře Jessovi,
a nikdy lidem na něm závislým. Jako tisíce silných jedinců, kteří se
zrodili tady v Americe v pozdějších časech, byl Jesse silný jen zpola.
Dovedl ovládat ostatní, nedovedl však ovládat sebe. Hospodařil na
farmě tak, jak na ní ještě nikdy nikdo nehospodařil – to dokázal hra-
vě. Když se vrátil domů z Clevelandu, kde pobýval na studiích, izo-
loval se od všech členů rodiny a počal si dělat plány. Přemýšlel
o farmě ve dne v noci, a proto měl úspěch. Sousední farmáři praco-
vali příliš tvrdě a byli příliš unaveni, aby mohli přemýšlet, avšak
Jesse nacházel úlevu v ustavičném hloubání, jak zdokonalit své hos-
podářství. Přinášelo to jeho vášnivé povaze aspoň částečné ukojení.
Krátce po návratu přistavěl k staré obytné budově nové křídlo;
z velkého pokoje na západní straně bylo vidět jedněmi okny na dvůr
a druhými do polí. Tam sedával a přemýšlel. Hodinu za hodinou
a den za dnem seděl a přehlížel svá pole a přemítal o svém novém
životním úkolu. V duši mu plál stravující oheň a jeho oči hleděly
tvrdě před sebe. Chtěl, aby jeho farma produkovala víc než kterákoli
jiná farma v Ohiu, a pak chtěl ještě něco. To hlad, ten těžko postiži-
telný hlad v jeho duši způsoboval, že uhýbal očima a že se čím dál

38
tím víc stranil lidí. Byl by dal mnoho za to, aby došel klidu, a se stra-
chem si uvědomoval, že právě klidu nikdy nedojde.
Jesse Bentley překypoval činorodostí každičkým atomem.
V jeho drobném těle se soustředila síla dlouhé řady statných
mužů z jeho rodu. Býval vždycky neobyčejně činorodý. Už jako ma-
lý chlapec na farmě i později na školách. Ve škole se učil a přemýšlel
o Bohu z celé duše a z celého srdce. Během doby, jak poznával lépe
lidi, začal se považovat za člověka neobyčejného, odlišného od
ostatních. Strašně toužil po tom, aby v životě dokázal něco důležité-
ho, a když pozoroval své bližní a poznával, v jaké otupělosti žijí,
zdálo se mu, že by takový život nesnesl. Soustředil se na sebe a na
svůj osud a slepě přehlížel skutečnost, že jeho mladičká žena přepí-
ná své síly, ačkoliv je ve vysokém stupni těhotenství, a že hyne
v jeho službě – a přitom k ní nechtěl být nelaskavý. Když mu jeho
otec, stařec shrbený dřinou, nechal upsat majetek, zalezl do koutka
a tam, jakoby se vším usmířen, čekal na smrt, pokrčil Jesse rameny
a pustil otce z hlavy.
Jesse sedal u okna, odkud obsáhl pohledem zděděnou půdu,
a přemýšlel o svých záležitostech. Ze stájí bylo slyšet podupávání
koňských kopyt a neklidné pohyby dobytka. V dálce viděl jiná do-
bytčata, popásající se na zelených vršcích. Oknem k němu doléhaly
hlasy lidí, jeho lidí, kteří pro něho pracovali. Z komory zazníval
pravidelný tlukot – to přihlouplá Eliza Stoughtonová stloukala más-
lo. Jessovi vyvstávaly v mysli obrazy starozákonních mužů, kteří
také drželi půdu a stáda. Vzpomínal, jak Bůh sestoupil z nebes
a mluvil k těmto mužům, a přál si, aby i na něho Bůh shlédl a k ně-
mu promluvil. Zmocnila se ho podivná horečnatá, mladistvá dych-
tivost, aby i on měl někdy ve svém životě pocit takové důležitosti
jako oni mužové. Protože byl člověkem mnohých modliteb, rozprá-
věl o tom s Bohem a zvuk vlastních slov posiloval a podporoval jeho
horlivost.
„Pohleď na mne, ó Bože, jenž jsi mi dal tento majetek! Shlédni na
mne a shlédni též na mé sousedy a na ty, kteří mne byli předešli. Já
nejsem jako jiní lidé. Ó Bože, dej, ať jsem jako ten starozákonní Jesse,

39
který vládl nad mnohým lidem a zplodil syny vládce!“ Jesse vzru-
šovala vlastní hlasitě pronášená slova; vyskočil a začal chodit po
pokoji sem a tam. V duchu se viděl v starozákonní době mezi staro-
zákonním lidem. Kraj, který se před ním prostíral, nabýval nového
významu; v jeho představách byl obydlen novým národem, jenž
vzešel z jeho sémě. Představoval si, že v této době tak jako za staro-
dávna Bůh skrze služebníka svého vyvoleného stvoří nová králov-
ství a bude působit v životě lidí. Toužil být takovým služebníkem.
„Je to dílo Boží, abych dělal tuto zem!“ zvolal hlasitě a napřímil se,
pokud mu to jeho malý vzrůst dovoloval, protože se mu zazdálo, že
se mu okolo hlavy line svatozář Boží milosti.
Je dobře možné, že lidé pozdějších dnů Jessa Bentleyho jen stěží
pochopí. Za posledních padesát let se v životě našeho lidu mnoho
změnilo. Došlo k převratům vpravdě revolučním. Industrializace,
provázená řevem i blekotáním, ostré výkřiky z hrdel milionů, kteří
mezi nás přišli ze zámoří, přijíždějící a odjíždějící vlaky, vzrůstající
velkoměsta, nové a nové trati, vinoucí své předivo z města do města
i opodál farem, a teď v novější době automobily – to vše vyvolalo
převratné změny v životě, ve zvycích i v myšlení lidu na Středním
západě.
V každé domácnosti jsou knihy, ať už ve spěchu našich dnů jak-
koli chudé na představivost i krásnou řeč, různé časopisy vycházejí
v milionových nákladech, noviny jsou prostě všude. Dnes takový
farmář, který stane u kamen ve venkovském krámku, má hlavu na-
bitou slovy cizích lidí. Napumpovaly je do něho noviny a časopisy.
Nadobro zmizela stará nevědomost, brutální, ale v jistém smyslu
dětinsky nevinná a krásná. Farmář v krámku je bratrem člověka
městského, a budete-li mu naslouchat, poznáte, že umí mluvit stejně
plytce a nesmyslně jako každý velkoměšťan.
Za časů Jessa Bentleyho, v letech po válce Severu proti Jihu, to
vypadalo ve venkovských okresech celého Středozápadu docela
jinak. Lidé příliš těžce pracovali a byli příliš unaveni, aby ještě četli.
Nepociťovali potřebu tištěného slova. Při práci na polích se jich ně-
kdy zmocňovaly mlhavé, nedomyšlené představy. Věřili v Boha

40
a v jeho moc nad svými životy. Každou neděli se shromažďovali
v protestantských kostelích, aby slyšeli o Bohu a o jeho díle. Kostel
býval v těch časech střediskem jejich společenského i duchovního
života. V srdcích lidí zastínil Bůh všechno ostatní. Jesse Bentley vy-
nikal už v dětství představivostí a dychtivou vnímavostí, a tak není
divu, že obrátil svou mysl zcela k Bohu. Když mu válka vzala bratry,
viděl v tom prst Boží. Když jeho otec onemocněl a nemohl už hospo-
dařit, považoval to rovněž za znamení od Boha. Když dostal do města
zprávu, prochodil celou noc temnými ulicemi a přemýšlel o tom; po
návratu domů, když se jeho přičiněním práce na farmě znovu rozběh-
la, chodíval zvečera přes lesy a vršky a přemítal o Bohu.
Na těchto procházkách v něm rostlo přesvědčení, že je důležitým
článkem tajemného Božího plánu. Začal lakotit a trápilo ho pomyš-
lení, že farma má jen šest set jiter. Klekl u mezního plotu na louce,
pozvedl svůj hlas do ticha a vzhlédnuv spatřil, že na něho září
hvězdy.
Jednoho večera, několik měsíců po otcově smrti, kdy jeho žena
Katherine měla už každým dnem slehnout, vyšel Jesse z domu na
dlouhou procházku. Bentleyova farma ležela v údolí při říčce Wine
a Jesse kráčel po jejím břehu až na hranice svých polností a dál přes
pozemky sousedů. Procházel údolím, které se tam rozšiřuje a pak opět
zužuje. Před jeho zraky se prostíraly do dáli pole i lesy. Zpoza mraků
vyšel měsíc; Jesse vyšplhal na nízký kopec, usedl a zamyslel se.
Usoudil, že on jako vyvolený služebník Boží by měl být pánem
kraje, jímž prošel. Myslel na své mrtvé bratry a vinil je z toho, že
nepracovali tvrději a nedokázali víc. Říčka u jeho nohou bublala
v měsíčním světle a on vzpomínal na muže Starého zákona, kteří
jako on drželi stáda a půdu.
Zmocnil se ho fantastický pocit, napůl strach, napůl žádostivost.
Připamatoval si, jak se v starodávném biblickém příběhu zjevil Pán
onomu prvnímu Jessovi a přikázal mu, aby vyslal svého syna Davi-
da do údolí Elah, kde Saul a muži Izraele bojovali s Filištínskými.
Dospěl v duchu k přesvědčení, že všichni ohijští farmáři z wineské-
ho údolí jsou Filištíni a nepřátelé Boží. „Což kdyby,“ šeptal si, „ně-

41
kdo mezi nimi povstal a jako Goliáš, Filištín z Gat, mne porazil
a vzal mi, což mého jest!“ Pocítil živě ochromující hrůzu, která – jak
věřil – skličovala i srdce Saulovo před příchodem Davidovým. Vy-
skočil a dal se na útěk noční tmou. Na útěku volal k Bohu. Jeho hlas
se nesl daleko přes vršky. „Hospodine zástupů!“ vzkřikl. „Sešli mi
této noci z lůna Katherine syna! Dopřej mi své milosti! Sešli mi syna
a nazváno bude jméno jeho David, aby mi pomohl vyrvat tyto kraje
Filištínským a obrátil je k tomu, aby Tobě sloužily a vzdělávaly Tvé
království na zemi.“

42
 DÍL DRUHÝ
David Hardy z Winesburgu v Ohiu byl vnuk Jessa Bentleyho, maji-
tele Bentleyových farem. Když mu bylo dvanáct, přestěhoval se na
starou usedlost rodu Bentleyů. Jeho matka, Louisa Bentleyová, která
se narodila oné noci, kdy Jesse utíkal polmi a volal k Bohu, aby mu
dal syna, vyrostla na farmě a provdala se za mladého winesburské-
ho bankéře Johna Hardyho. Jejich manželství nebylo šťastné a všich-
ni se shodovali na tom, že je to její vina. Byla to drobná žena s pich-
lavýma šedýma očima a černými vlasy. Od dětství mívala záchvaty
prchlivosti, a pokud se nezlobila, bývala uzavřená a mlčenlivá. Po
Winesburgu se vykládalo, že pije. Bankéř Hardy, chytrý, rozvážný
člověk, se snažil ze všech sil, aby byla spokojená. Jakmile začal víc
vydělávat, koupil jí velkou vilu v Jilmové ulici ve Winesburgu
a Louisa také jako první z winesburských dam měla k dispozici
osobní kočár a kočího.
Avšak Louisa nedokázala být spokojená. Propadala nervovým
záchvatům, které se projevovaly buď zamlklostí, anebo scénami
a hádkami. Klela a zlostně křičela. Popadla kuchyňský nůž
a ohrožovala manžela na životě. Jednou úmyslně založila požár
a často se uzavírala celé dny ve svém pokoji a odmítala s kýmkoli
slůvko promluvit. Její odloučený život zavdal podnět k všemožným
dohadům. Říkalo se, že je narkomanka a že se skrývá před lidmi,
protože pije a její stav se nedá nijak utajit. Za letních odpolední vyšla
občas z domu a usedla do kočáru. Propustila kočího, vzala do ruky
otěže sama a závratnou rychlostí projížděla ulicemi. Chodcům se
nikdy nevyhýbala a polekaní občané jí museli uskakovat z cesty, jak
to šlo. Lidem to připadalo, jako by je chtěla přejet schválně. Pobízela
koně bičem, proletěla několik ulic bez ohledu na křižovatky
a zatáčky, pobízejíc koně bičem, až se dostala za město. Jakmile se
octla na venkovské silnici a domy jí zmizely za zády, zpomalila
a divokost i neklid zmizely. Zamyšleně hleděla před sebe a cosi
mumlala. I slzy se jí někdy zaleskly v očích. Avšak na zpáteční cestě

43
projížděla tichými městskými ulicemi stejně divoce jako předtím.
Nebýt vlivu jejího muže a vážnosti, jíž se obecně těšil, jistě by ji byl
nejednou zatkl šerif.
Malý David tedy očividně nezažil v dětství mnoho radosti, když
vyrůstal pod jednou střechou s takovou ženou. Byl příliš malý, aby
si vytvářel o lidech vlastní mínění, avšak občas bylo těžké nemít
určité mínění o ženě, která byla jeho matkou. David byl odjakživa
tichý, ukázněný chlapec a ve Winesburgu dlouho panovalo všeo-
becné mínění, že není příliš chápavý. Měl hnědé oči a v dětství se
často na něco nebo na někoho dlouze zadíval nepřítomným pohle-
dem. Slyšel-li, jak lidé matku odsuzují, nebo mluvila-li ona
s pohrdáním o otci, polekal se a utíkal se skrýt. Někdy nemohl najít
žádný úkryt a to ho mátlo. Obrátil se tváří ke stromu nebo v pokoji
ke stěně, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Měl ve zvyku poví-
dat si hlasitě sám pro sebe a už v útlém mládí často podléhal tiché-
mu smutku. Při návštěvách u dědečka na staré farmě býval David
mnohem šťastnější a spokojenější. Často si přával, aby se do města
nemusel už vůbec vrátit. Po jedné takové dlouhé návštěvě na farmě
se cosi přihodilo, co se mu vrylo do mysli nesmazatelným dojmem.
Davida dovezl do města čeledín. Ten člověk pospíchal, aby si mohl
jít po svých, a proto vysadil Davida na rohu ulice, kde Hardyovi
bydleli. Byl podzimní podvečer a na nebi visely těžké mraky.
S Davidem se něco stalo. Nemohl snést pomyšlení, že by překročil
práh vily, kde žijí jeho rodiče, a z náhlého popudu se rozhodl, že
uteče z domova.
Chtěl se vrátit zpátky k dědečkovi na farmu, ale spletl si cestu
a celé hodiny bloudil, vystrašený a uplakaný, po polních stezkách.
Začalo pršet a blesk vyšlehl z mraků. Hochova obrazotvornost ho-
rečně pracovala a on se domníval, že ve tmě vidí a slyší podivné
věci. Zdálo se mu, že kráčí a utíká jakýmsi strašlivým prázdnem,
kde před ním ještě nikdo nikdy nebyl. Temnota kolem něho jako by
nebrala konce. Bál se větru, hvízdajícího ve větvích stromů. Když se
na vozovce, kudy šel, objevilo spřežení, polekal se a přelezl plot.
Běžel přes pole, až se dostal na druhou cestu, tam padl na kolena

44
a zaryl prsty do měkké země. Měl dojem, že se svět dočista vylidnil,
až na dědečka, a toho, jak se bál, nikdy nenajde. Nějaký farmář, vra-
cející se z města, ho slyšel plakat a dovedl ho domů: to byl ale David
už tak unavený a rozrušený, že vůbec nevěděl, co se vlastně děje.
Davidův otec byl čistě náhodou zpraven o tom, že chlapec zmi-
zel. Potkal na ulici Bentleyova čeledína a ten mu pověděl o synově
návratu. Když chlapec domů nepřišel, nastal poplach a John Hardy
s několika muži se ho vydali hledat za město. Po Winesburgu se
rozšířila zpráva, že byl David unesen. Když se pak vrátil domů, ni-
kde se nesvítilo, ale matka přispěchala a dychtivě ho popadla do
náruče. David si pomyslel, že je najednou docela jiná. Nemohl uvěřit
v takovou nádhernou změnu. Louisa Hardyová vykoupala unavené
tělíčko a uvařila chlapci večeři. Neuložila ho do postýlky, ale když
mu natáhla noční košilku, zhasla, vzala ho do náruče a posadila se
s ním do křesla. Snad hodinu seděla ve tmě a tiskla chlapce k sobě.
A celou tu dobu tiše hovořila. David nechápal, co ji tak změnilo. Její
obvykle nespokojená tvář byla najednou nejklidnější a nejmilejší,
jakou kdy spatřil. Když se dal do pláče, přivinula ho k sobě těsněji.
Hovořila a hovořila. Nebyl to ostrý, hádavý hlas, jakým se obracela
na manžela, ale zněl jako déšť kropící listí. Po nějaké době zvonili
dole lidé a hlásili, že ho nenašli, ale ona mu řekla, aby se schoval
a byl zticha, dokud je nepošle pryč. Pomyslel si, že si s ním mamin-
ka a lidé z města hrají na schovávanou, a vesele se smál. Řekl si, že
to ani nebylo nic tak strašného, když se ztratil a bál se tam venku ve
tmě. Pomyslel si, že by rád třeba tisíckrát znovu prodělal tu hroznou
zkušenost, jen kdyby na konci dlouhé temné cesty vždycky nalezl
onu nádhernou bytost, jakou se náhle stala jeho matka.
Později vídal malý David matku jen zřídka; myslel na ni jen jako
na paní, u které kdysi bydlel. Přece však mu její podoba nevymizela
z mysli, naopak nabývala s lety ostřejších rysů. Když mu bylo dva-
náct, přestěhoval se na Bentleyovu farmu. Starý Jesse přijel do města
a bez okolků požádal, aby mu dali chlapce na vychování. Mluvil
vzrušeně, pevně odhodlán prosadit svou. Seděl u Johna Hardyho
v kanceláři winesburské banky a pak se oba muži zvedli a ubírali se

45
do vily v Jilmové ulici, aby si pohovořili s Louisou. Oba byli připra-
veni na hysterickou scénu, ale zmýlili se. Vyslechla velmi klidně,
proč Jesse přijel, a když jí začal dlouze vypočítávat všechny před-
nosti pobytu na venkově, v tichém prostředí staré farmy, přikývla
na souhlas. „Tam nekazí ovzduší má přítomnost,“ řekla ostře. Ra-
mena se jí zachvěla a zdálo se, že už už propukne záchvat. „Chlapci
tam bude dobře, třebaže mně tam nikdy dobře nebylo,“ pokračova-
la. „Nechtěl jsi mě tam, a proto mi venkovský vzduch samozřejmě
nesvědčil. Otravoval mi krev, ale u něho to bude docela jiné.“
Louisa se otočila, vyšla z pokoje a oba muži tam zůstali sedět
v rozpačitém mlčení. Jak se často stávalo, nevyšla pak už kolik dní
ze svého pokoje. Neobjevila se, ani když balili chlapcovy věci, ani
když si pro něho přijeli. Ztráta syna ji docela změnila; zdálo se, že už
tak nevyhledává hádky s manželem. John Hardy si často pomyslel,
že celá ta záležitost dopadla ještě moc a moc dobře.
A tak se malý David přestěhoval k Jessovi na Bentleyovu farmu.
U starého farmáře žily ještě jeho dvě sestry. Bály se Jessa a v jeho pří-
tomnosti si zřídkakdy troufly pronést slovíčko. Jedna z nich byla ro-
zená máma – ta, co mívala zamlada ty krásné zářící rudozlaté vlasy –
a teď se o chlapce starala. Když večer ulehl, přišla za ním do pokoje
a seděla u postele, dokud neusnul. Jakmile zavřel oči, nabývala odva-
hy a šeptala mu leccos, o čem si pak myslel, že se mu to zdálo.
Tichounce mu říkala něžnými jmény a David věřil, že k němu při-
šla maminka, nadobro změněná tak, jak byla onoho večera, kdy utíkal
z domova. I on nabyl odvahy; vztáhl ruku a hladil ženu na podlaze
po tváři, až byla štěstím u vytržení. Všichni ve starém domě byli
šťastni, že u nich chlapec je. Bezohlednou umíněnost Jessa Bentleyho,
která zastrašovala a umlčovala domácí lidi, nedokázala přítomnost
děvčete Louisy nikdy rozptýlit, avšak po chlapcově příchodu zřejmě
zmizela. Jako by se Bůh smiloval a seslal tomu muži syna.
Člověk, jenž se kdysi prohlásil za jediného pravého sluhu Božího
v údolí říčky Wine a jenž si přál, aby mu Bůh zjevil svou vůli skrze
syna z Katherinina lůna, začínal věřit, že jeho modlitby byly koneč-
ně vyslyšeny. Bylo mu v té době sice jen pětapadesát, ale vypadal na

46
sedmdesát a věčné meditování a machinace ho vyčerpávaly. Jeho
touha po půdě se splňovala a v celém údolí bylo jen málo farem,
které mu nepatřily, přesto však pociťoval až do Davidova příchodu
jen trpké rozčarování.
Po celý život kolísal Jesse Bentley mezi dvěma různými tužbami,
které se v něm svářely. Především tu byla ta stará bolest. Chtěl být
vyvoleným služebníkem Božím, prvním z lidu Bohem vyvoleného.
Jeho noční toulky po polích a lesích ho sblížily s přírodou; duší tohoto
hluboce zbožného člověka vůbec zmítaly síly, které se podobaly silám
přírodním. Když Katherine porodila dceru, a nikoliv syna, pocítil tak
pronikavé zklamání, jako by ho byla ranila neviditelná ruka, a ta rána
trochu zmírnila jeho samolibost. Stále ještě věřil, že se mu Bůh může
zjevit ve větru nebo na nebesích, ale nevyžadoval už takový důkaz
milosti. Místo toho o něj v modlitbách prosil. Někdy se ho zmocnily
pochybnosti a domníval se, že se Bůh od světa odvrátil. Litoval, že
mu nebylo osudem souzeno žít v líbeznějším a jednodušším věku,
kdy stačila znamení v podobě podivného mraku na nebesích a muži
opouštěli svou půdu a majetek a odcházeli do divočiny, aby tam plo-
dili nové národy. Ve dne v noci pracoval, aby farma víc produkovala
a aby získal více půdy, a přitom litoval, že svou neúnavnou činoro-
dost neuplatňuje jinak; že nemůže stavět chrámy, zabíjet nevěřící
a obecně přispívat k šíření slávy Boží na zemi.
Po tomto tedy Jesse toužil, a pak toužil ještě po něčem jiném. Jeho
mladá léta – to byla doba po válce Severu proti Jihu, a jako na
všechny muže, tak i na něho zapůsobily hluboké změny, jež země
prožívala v období, kdy se rodila moderní industrializace. Začal
kupovat zemědělské stroje, aby mohl zvládnout práci na farmě
s menším počtem lidí, a někdy si v duchu říkal, že být mladší, zane-
chal by farmaření nadobro a postavil by si ve Winesburgu továrnu
na zemědělské stroje. Jesse si navykl čítat noviny a časopisy. Vyna-
lezl stroj na výrobu drátěného pletiva. Nejasně cítil, že dávná doba
a prostředí, jímž se v duchu vždy obíral, nelze žádným způsobem
sladit s tím, co čím dál tím víc zaujímá mysl ostatních. Jessovi, slu-
hovi Božímu, i ostatním lidem bylo zřejmé, že nastává nejmaterialis-

47
tičtější období ve světových dějinách, kdy vojáci budou bojovat bez
vlasteneckého zanícení, kdy lidé zapomenou na Boha a budou se
řídit jen mravními zásadami, kdy touha po moci nahradí touhu po-
moci a kdy ve strašlivé zbrklé honbě za majetkem lidstvo bezmála
zapomene, že v životě je třeba hledat krásu. Lakotná Jessova dušička
dychtila po výdělku rychlejším, než mu mohla dát půda. Vícekrát
zajel do Winesburgu a hovořil o tom s Johnem Hardym, svým ze-
těm. „Ty jako bankéř máš možnosti, jaké jsem já nikdy neměl,“ vy-
kládal a oči mu svítily. „Uvažuju o tom ve dne v noci. V zemi nastá-
vají velké věci a dají se na tom vydělat pěkné peníze. Za našich časů
se nám o něčem podobném ani nesnilo. Ale ty si to nesmíš nechat
ujít! Ach, být tak mladší a mít tvoje možnosti!“ Jesse Bentley přechá-
zel po bankéřově kanceláři a jeho vzrušení se stupňovalo. Kdysi měl
slabý záchvat mrtvice a po něm mu zůstala levá půlka těla poněkud
oslabená. Při řeči mu škubalo v levém očním víčku. Pak odjel domů;
snesla se noc, hvězdy zářily a Jesse si nemohl a nemohl přivolat ten
známý pocit osobního, blízkého spojení s božskou bytostí, která dlí
v nebi nad ním a každým okamžikem může vztáhnout ruku, do-
tknout se jeho ramena a vložit mu na bedra nějaký hrdinský úkol.
V mysli se totiž obíral zprávami, které četl v novinách a časopisech,
jak podnikaví muži získali závratné jmění téměř bez námahy, jen
prodejem a koupí. S příchodem malého Davida se mu vrátila dřívěj-
ší vroucí víra: zdálo se mu, že Bůh na něm konečně spočinul milos-
tivým pohledem.
Chlapci začal na farmě život tisícerých skvělých objevů. Všichni
s ním jednali tak laskavě, že jeho nesmělost pomalu mizela a už se
nechoval tak tiše a zaraženě. Když šel spát po dlouhém dni plném
dobrodružství v chlévech, na polích nebo na cestách s dědečkem od
farmy k farmě, byl by nejraději zobjímal po řadě všechny členy do-
mácnosti.
Pokud Sherley Bentleyová, ta žena, která každý večer sedala na
zemi u jeho postele, dlouho nešla, vyběhl nad schodiště, volal ji
a jeho mladý hlas se rozléhal úzkými chodbami, kde tak dlouho
vládlo tradiční ticho. Když se ráno probudil, zůstal ještě chvilku tiše

48
ležet, a už jen zvuky, které k němu doléhaly okny, ho naplňovaly
radostí. Zachvěl se při pomyšlení na winesburskou vilu a na matčin
hněvivý hlas, který mu vždycky naháněl strach. Tady na venkově
byly všechny zvuky líbezné. Probudil se s prvním slunečním pa-
prskem, kdy se probouzel i dvůr vzadu za stavením. Všude zavládl
ruch. Přihlouplou Elizu Stoughtonovou šťouchl čeledín a ona zavý-
skla a zachichotala se; někde v dálce zabučela kráva a dobytek ve
chlévě jí odpovídal; kočí huboval na koně, kterého hřebelcoval před
maštalí. David vyskočil z postele a běžel k oknu. Živý ruch všude
kolem ho vzrušoval; v duchu přemítal, co asi dělá matka ve vile
v městě.
Ze svého pokoje neviděl přímo na dvůr, kde se po ránu čeledíno-
vé shromažďovali, než se rozešli po práci, ale slyšel jejich hlasy
a řehtání koní. Někdo na dvoře se rozesmál a on se zasmál také. Vy-
klonil se z okna a zadíval se do sadu, kde si vykračovala tlustá svině
s podsvinčátky. Každé ráno selátka znovu spočítal. „Čtyři, pět, šest,
sedm,“ říkal pomalu a nasliněným prstem maloval rovné čáry na
okenní římsu. David hbitě vklouzl do kalhot a natáhl si košili.
Zmocnila se ho horečná touha, aby už byl venku. Každé ráno tak
dupal po schodech, až teta Sallie, hospodyně na farmě, prohlašova-
la, že zboří barák. Proběhl rozlehlým starým stavením, práskl hluč-
ně všemi dveřmi a na dvoře se rozhlédl s výrazem nedočkavého
údivu. Připadalo mu, že se tu mohly stát přes noc nevídané věci.
Čeledínové se při pohledu na něj dali do smíchu. Než přišel David,
nikdo nikdy neslyšel, že by byl starý Henry Strader, který byl na
farmě stejně dlouho jako Jesse, někdy zažertoval, ale teď pronesl
každé ráno stejný vtip. Davidovi se velice líbil; smál se a tleskal.
„Pojď se podívat!“ volal stařík. „Dědečkova bílá kobylka si roztrhla
černou punčošku!“
Den co den, po celé dlouhé léto, projížděl Jesse Bentley údolím
říčky Wine od farmy k farmě a vnuka brával s sebou. Jezdili
v pohodlném starém faetonu, taženém onou kobylkou. Starý se pro-
bíral řídkou bílou bradkou a vedl dlouhé samomluvy, jak to zařídí,
aby pole, kudy projíždějí, dávala vyšší výnosy, a jak o výsledku

49
všeho lidského konání rozhoduje Bůh. Občas pohlédl na Davida
a šťastně se usmál; a pak zas na dlouhou dobu zřejmě na chlapcovu
přítomnost zapomínal. Jako by se mu každým dnem vracely
v jasnější podobě sny, které mu vyvstávaly v mysli tenkrát, kdy
nadobro opustil město a začal hospodařit na farmě. Jednoho odpo-
ledne se dal zcela unést těmito sny a Davida pořádně vylekal. Chtěl
vykonat v chlapcově přítomnosti jistý obřad, ale shodou okolností se
jeho záměr nezdařil a tato příhoda by byla málem ohrozila náklon-
nost, která mezi nimi vzrůstala. Jesse s vnukem projížděli vzdáleněj-
ší částí údolí, několik mil od domova. V těch místech zasahoval les
až k vozovce a říčka Wine bublala mezi stromy na své cestě k vzdá-
lenějšímu toku. Jesse, celé odpoledne pohroužen do svých myšle-
nek, se teď rozhovořil. V duchu se vrátil k oné noci, kdy se zděsil
pomyšlení, že by mu nějaký Goliáš mohl vyrvat jeho majetek,
a právě tak jako v oné temné chvíli, kdy pádil přes pole a volal Bohu
o syna, rozčílil se až k nepříčetnosti. Zarazil koně, vystoupil z kočá-
ru a přikázal Davidovi, aby ho následoval. Oba dva přelezli plot
a zamířili podél říčky. Hoch nevnímal, co si to děda mumlá, šlapal
po jeho boku a zvědavě pozoroval, co se bude dít. Když kousek
před ním vyskočil zajíček a pelášil k lesu, tleskal a výskal nadšením.
Pátral očima v korunách starých stromů a přišlo mu líto, že není
také zvířátko, aby mohl šplhat beze strachu v těch závratných výš-
kách. Shýbl se, zvedl kamínek a hodil jej dědečkovi přes hlavu do
křoví. „Probuďte se, zvířátka! Vstávejte a vylezte až vysoko do
vršíčku!“ zaječel.
Jesse Bentley kráčel pod stromy, oči sklopeny a mysl v jednom
ohni. Jeho smrtelná vážnost neunikla chlapcově pozornosti; i ztichl
a začal se trochu bát. Stařec si vzal do hlavy, že se mu dostane posel-
ství nebo znamení od Boha; že se určitě stane zázrak, na který tak
dlouho čeká, jen když poklekne s chlapcem k modlitbě na nějakém
odloučeném místě v lese. „Na takovém místě pásl tenkrát David svá
stáda, když za ním přišel otec a poručil mu, aby se odebral za Sau-
lem,“ mumlal.

50
 Pevnou rukou sevřel chlapcovo rámě, překročil padlý kmen,
a když se před nimi otevřel malý palouček, padl na kolena a začal se
hlasitě modlit.
Davida zachvátila hrůza, jakou ještě nepoznal. Přitiskl se celým
tělem ke stromu, zíral na muže na zemi a nohy se pod ním podla-
movaly. Připadalo mu, že už tu není jenom dědeček, ale ještě někdo
jiný, kdo mu může moc ublížit, někdo vůbec ne hodný, ale nebez-
pečný a zlý. Dal se do pláče; shýbl se, sebral ze země větvičku
a sevřel ji pevně mezi prsty. Jesse Bentley, poslušen svého záměru,
povstal a přibližoval se k němu. Chlapec se roztřásl hrůzou od hlavy
k patě. Po celém lese vládlo naprosté ticho a toto ticho pojednou
prolomil starcův chraptivý, naléhavý hlas. Jesse chytil hocha za ra-
meno, obrátil oči k nebesům a vykřikl. Levá půlka obličeje se mu
křečovitě stahovala a ruka na chlapcově rameni se křečovitě svírala.
„Dej mi znamení, ó Bože!“ zvolal. „Shlédni na mne a na chlapce Da-
vida! Sestup z nebeského trůnu a zjev se mi!“
S poděšeným výkřikem se David otočil, vytrhl se svírajícím ru-
kám a dal se na úprk lesem. Zdálo se mu, že ten člověk, který po-
zvedl oči k nebi a křičel chraptivým hlasem na Pánaboha, vůbec
není jeho dědeček. Ten člověk jako dědeček ani nevypadal. Byl pře-
svědčen, že se stalo něco podivného a strašného, že se nějakým zá-
zrakem cizí, nebezpečná osoba převtělila do podoby hodného dě-
dečka. S pláčem pádil z kopce dolů. Zakopl o kořen, upadl a rozbil
si hlavu, ale vyskočil a s vypětím všech sil se znovu rozběhl. Hlava
ho však tak bolela, že vzápětí znovu upadl a zůstal ležet, a teprve
když ho Jesse odnesl do kočáru a něžně ho hladil, dokud se ne-
vzpamatoval, teprve pak se přestal bát. „Pojď pryč, dědečku! Tam
v lese je zlý člověk,“ žadonil úpěnlivě. Jessův pohled zabloudil nad
koruny stromů a opět splynul z jeho rtů výkřik k Bohu. „Čím jsem
se prohřešil, že mi není dáno dojít milosti!“ zašeptal tichounce
a opakoval ta slova znovu a znovu, zatímco jednou rukou poháněl
koně k rychlému klusu a druhou k sobě něžně tiskl chlapcovu pora-
něnou, krvácející hlavu.

51
 DÍL TŘETÍ: Porážka
Příběh Louisy Bentleyové, později choti Johna Hardyho z cihlové
vily v Jilmové ulici ve Winesburgu, je příběhem nepochopení.
Ještě daleko je doba, kdy budeme chápat ženy Louisina druhu
a kdy jim umožníme opravdově žít. To ještě spatří světlo světa
mnohé moudré knihy a mnozí moudří lidé projdou životem od ko-
lébky k hrobu.
Louisa, dcera křehké, uštvané matky a impulzivního, tvrdého ot-
ce s rozjitřenou obrazotvorností, který ji na svět nijak nevítal, byla
od dětských let neurotická, jedna z těch přecitlivělých bytostí, jichž
zplodil náš zindustrializovaný způsob života v pozdějších letech
takové množství.
Prožila mládí na Bentleyově farmě; bylo to tiché, náladové dítě,
které dychtilo po vřelém citu víc než po čemkoli na světě, a nikdy se
jí ho nedostalo. Když jí bylo patnáct, poslali ji do rodiny Alberta
Hardyho, majitele obchodu s kočáry a povozy a člena správní rady
městských škol ve Winesburgu.
Louisa měla ve městě navštěvovat střední školu a k Hardyovým
se nastěhovala proto, že Albert Hardy a její otec byli přátelé.
Jako tisíce mužů té doby byl i Hardy, winesburský obchodník
s povozy, nadšeným stoupencem vzdělanosti. Sám se vypracoval od
píky, žádné školy neměl, ale byl přesvědčen, že kdyby studoval, mohl
to dotáhnout mnohem dál. Vykládal o tom každému zákazníkovi
a doma trápil celou rodinu sáhodlouhými přednáškami na toto téma.
Měl dvě dcery a syna Johna a obě dcery nejednou prohlásily, že
mají školy až po krk. Už ze zásady se učily jen tolik, aby jakžtakž
prošly. „Nesnáším knihy a nesnáším nikoho, kdo je má rád,“ říkala
rezolutně mladší Harrieta.
Avšak Louisa nenašla štěstí ani ve Winesburgu, právě tak jako je
nenašla na farmě. Léta snila o tom, že se jednou dostane do světa,
a pobyt u Hardyových pro ni představoval první krok k svobod-
nému životu. Zdálo se jí, když o tom přemýšlela, že ve městě ubíhají

52
dny v samých radovánkách a že muži i ženy kráčejí vstříc přátelství
a náklonnosti bezelstně a nespoutaně, právě tak jako člověk kráčí
vstříc svěžímu větru. Doma na farmě vládla vždy zakřiknutá, neve-
selá nálada a ona snila o tom, že se dostane do vlídného, činorodého
prostředí, že bude naplno žít. A snad by Louisa u Hardyových
i našla něco z toho, po čem tak toužila, jen kdyby se brzy po svém
příchodu nedopustila jisté chyby. Louisa si vysloužila nelibost obou
Hardyových sester, Mary a Harriety, protože se velmi pilně učila.
Přijela do Winesburgu těsně před začátkem školního roku a neznala
názory děvčat v tomto směru. Byla tak trochu putička a první měsíc
se s nikým nesblížila. V pátek odpoledne pro ni přijížděl čeledín
z farmy a odvážel ji na neděli domů, takže netrávila ve městě svá-
teční dny. Protože se cítila u Hardyových tak trapně a opuštěně,
věnovala všechen čas studiu. Mary i Harrieta si to vyložily tak, že
jim chce svou pílí způsobit těžkosti. Ve snaze, aby se dobře uvedla,
pokoušela se Louisa odpovídat na každou učitelovu otázku sama.
Vyskakovala z lavice a oči jí svítily. Kdykoli věděla, co nikdo neznal,
usmála se šťastně. Podívejte se, co jsem pro vás udělala, jako by její
oči říkaly. Jen to pusťte z hlavy. Já odpovím na všechny otázky. Tří-
da to bude mít lehké, dokud jsem tu já.
Jednou po večeři začal Albert Hardy vynášet Louisu do nebes. Je-
den z jejích učitelů ji pochválil a jemu to udělalo velkou radost. „Tak
jsem o tom zase slyšel,“ pravil, zamračil se přísně na dcery, otočil se
a usmál se na Louisu. „Už zase mi jeden učitel povídal, jak pilně se
Louisa učí. Po celém Winesburgu se vykládá, jaká je chytrá. Je mi
velmi líto, že to nikdo neřekne o mých vlastních děvčatech.“ Obchod-
ník vstal, zapálil si večerní doutník a jal se přecházet po pokoji.
Obě sestry si vyměnily pohledy a odevzdaně přikývly. Jejich ne-
zájem otce pobouřil. „Dávejte pozor, když s vámi mluvím!“ zařval
a probodl je ostrým pohledem. „Tady v Americe dojde k velkým
změnám a ve vědění spočívá jediná naděje budoucích generací.
Louisa je ze zámožné rodiny, ale nestydí se studovat. Měly byste si
z ní vzít příklad!“

53
 Obchodník vzal z věšáku klobouk a chystal se odejít. U dveří se
zastavil a zuřivě se ohlédl. Vypadal tak rozzlobeně, že se Louisa
polekala a utekla nahoru do svého pokoje. Děvčata se začala bavit
o něčem jiném. „Zapište si to za uši!“ křičel obchodník. „Jste líné
myslet. Váš nezájem o učení se projeví na celém vašem vystupování.
Nikdy to nikam nedotáhnete. A to si pamatujte, Louisa vás tak
předběhne, že ji už nedohoníte.“ Nebohý muž planul spravedlivým
hněvem, ještě když vyšel z domu. Mumlal cestou hněvivá slova
a kletby, ale na Hlavní třídě jeho zlost pomalu vyprchala. Zastavo-
val se s ostatními obchodníky a s farmáři, kteří přijížděli do města,
promlouval s nimi o počasí nebo o úrodě a na své dcery pozapo-
mněl, anebo vzpomněl-li si na ně, pokrčil rameny a zamudroval:
„Ale co – koneckonců jsou to jenom děvčata.“
Zatím doma Louisa sešla dolů do salonu, ale sestry prohlásily, že
s ní nemluví. Jednou večer – to už Louisa byla u Hardyových šest
neděl a div jí srdce nezlomil ten jejich odměřený chlad – propukla
v pláč. „Přestaň řvát a jdi si do svého pokoje študovat,“ obořila se na
ni Mary Hardyová.
Louisa měla u Hardyových pokoj v prvním patře a z okna bylo vi-
dět do sadu. V pokoji byla kamna a každý večer jí přinesl mladý John
Hardy náruč dříví a složil je do bedny u stěny. Druhý měsíc po svém
příchodu se Louisa vzdala vší naděje, že by se mohla sblížit s Har-
dyovic děvčaty, a hned po večeři odcházela nahoru do svého pokoje.
Začala uvažovat o tom, že by se mohla spřátelit s Johnem Har-
dym. Když vešel do pokoje s polínky v náručí, předstírala, že je pil-
ně zabrána do učení, ale přitom ho dychtivě pozorovala. Složil dříví
do bedny a měl se k odchodu; tu ona sklopila oči a začervenala se.
Snažila se nějak navázat rozhovor, avšak nemohla si vzpomenout,
co by měla říci, a když zmizel, trpce si vyčítala svou hloupost.
Venkovské děvče mělo tohoto mladíka brzy plnou hlavu.
Věřila, že by v něm mohla nalézt to, co celý svůj život marně hle-
dala u ostatních. Připadalo jí, jako by se mezi ní a druhými lidmi
tyčila vysoká stěna a ona tak žila vně všeobsáhlého protepleného
lidského společenství, do něhož mají jiní s naprostou samozřejmostí

54
volný přístup. Zcela podlehla domněnce, že by jediným odvážným
činem mohla od základu změnit své vztahy k ostatním lidem, že by
si takovým činem otevřela dveře k novému životu, jako když člověk
otevře dveře a vkročí do místnosti. Přemýšlela o tom ve dne v noci,
a třebaže si toužebně přála mít k někomu velmi vřelý, úzký vztah,
nespojovala to dosud vědomě s erotikou. Nerýsovalo se jí to ještě
v tak určité podobě; zvolila si Johna Hardyho, protože na rozdíl od
svých sester s ní nejednal nepřívětivě.
Obě Hardyovy sestry, Mary i Harrieta, byly starší než Louisa.
Pokud jde o jistý druh světských znalostí, byly starší o hezkých pár
let. Jejich život se podobal životům ostatních dívek v středo-
západních městečkách. Tenkrát ještě nejezdily dívky studovat na
východní univerzity a sotvakdy co zaslechly o sociálních problé-
mech. Dělníkova dcera na tom byla po společenské stránce většinou
stejně jako dcera farmáře nebo obchodníka a třída horních deseti
tisíc tenkrát ještě neexistovala. Buď byla dívka „slušná“, anebo sluš-
ná nebyla. Slušná dívka měla svého mládence, který chodil do rodi-
ny v neděli a ve středu večer. Někdy ji doprovázel na taneční zába-
vu nebo na církevní večírek. Jindy přijímala jeho návštěvy doma
a za tím účelem jí byl dán k dispozici salon. Nikdo je nevyrušoval.
Celé hodiny seděli ti dva za zavřenými dveřmi. Občas byla světla
ztlumena a mladí lidé se objímali. Svědčily o tom planoucí tváře
a pocuchané účesy. Za rok za dva, jestliže vzájemná touha vytrvala
a sílila, docházelo k svatbě.
Jednoho zimního večera během Louisina prvního roku ve Wines-
burgu prožila dívka dobrodružství, jež v ní znovu podnítilo přání,
aby zbořila zeď tyčící se podle jejího mínění mezi ní a Johnem Har-
dym. Bylo to ve středu; Albert Hardy hned po večeři sebral klobouk
a odešel. Mládenec John přinesl dříví a složil je do bedny v Louisině
pokoji. „Vy jste pořád tak pilná,“ řekl nemotorně, a než se vzmohla
na odpověď, odešel i on.
Louisa slyšela, jak za sebou dole zavírá domovní dveře, a pocítila
nesmyslnou touhu rozběhnout se za ním. Otevřela okno, vyklonila se
ven a tiše zavolala: „Johne, milý Johne, vrať se, neodcházej!“ Nebe

55
bylo zatažené a nebylo vidět daleko do tmy, jak ale vyčkávala, zdálo
se jí, že slyší tiché kroky, jako by někdo přecházel po špičkách v sadě.
Polekala se a rychle zavřela okno. Asi hodinu prochodila po pokoji,
chvějíc se rozčilením, a když už jí bylo čekání nesnesitelné, proklouzla
na chodbu a plížila se po schodech do alkovny za salonem.
Louisa se rozhodla, že provede odvážný čin, o němž přemítala
celé týdny. Byla přesvědčena, že se John Hardy skryl v zahradě pod
jejím oknem, a pevně se rozhodla, že ho najde a vyzve ho, aby k ní
přistoupil, objal ji a vyprávěl jí o svých myšlenkách a snech a na-
slouchal jejím myšlenkám a snům. „Ve tmě se hovoří mnohem leh-
čeji,“ šeptala si, když tápala po dveřích.
A tu si Louisa náhle uvědomila, že není v domě sama. Za dveřmi
v saloně promluvil tiše mužský hlas a dveře se otevřely. Louisa měla
tak – tak čas uskočit do výklenku pod schodištěm, než Mary Har-
dyová a její mládenec vešli do tmavé alkovny.
Dobrou hodinu seděla Louisa ve tmě pod schody a poslouchala.
Beze slov, jen za pomoci mladíka, který ji přišel ten večer navštívit,
udělila Mary Hardyová Louise důkladnou lekci o vztahu muže
a ženy. Louisa se schoulila do klubíčka a zůstala tam úplně bez hnu-
tí. Zdálo se jí, že jakýmsi podivuhodným řízením seslali bohové Ma-
ry Hardyové vzácný dar, a nedovedla pochopit, proč se starší děvče
tak vytrvale brání.
Mládenec Mary Hardyovou objímal a líbal. A čím víc se vzpírala
a smála, tím těsněji ji k sobě tiskl. Asi hodinu trvalo to jejich zápole-
ní, pak se vrátili do salonu a Louisa unikla nahoru. „Doufám, že jste
se tam chovali tiše. To víte, nesmíme vyrušovat tu husičku při uče-
ní,“ zaslechla Harrietina slova k sestře, když stanula na chodbě
u dveří svého pokoje.
Louisa napsala Johnu Hardymu lístek a pozdě večer, když všich-
ni v domě usnuli, připlížila se po schodech k jeho dveřím a pod-
strčila jej dovnitř. Věděla, že musí jednat ihned, jinak že ztratí odva-
hu. V tom lístku se mu pokoušela přesně vysvětlit, po čem touží.
„Chci, aby mě někdo miloval a abych i já měla koho milovat,“ psala.
„Jestli jsi pro mne ten pravý Ty, přijď pozdě večer do sadu a zavolej

56
na mne pod oknem. Já slezu po střeše kůlny a přijdu k Tobě. Dokáži
to jako nic. Myslím na to pořád, a pokud chceš přijít, přijď brzy!“
Louisa dlouho nevěděla, jak dopadne její odvážný pokus získat
milence. Vlastně si ani nebyla jista, jestli si přeje, aby přišel, anebo
ne. Chvílemi věřila, že pozná celé tajemství života, jakmile ji někdo
obejme a políbí, a pak ji napadlo něco jiného a začala se strašlivě bát.
Byla jako posedlá odvěkou ženskou touhou být ovládána, měla však
tak mlhavou představu o životě, že jí připadalo, jako by jí stačil ke
štěstí pouhý dotek Johnovy ruky na ruce její. Nevěděla, zda on tohle
pochopí. Druhý den u stolu, zatímco Albert Hardy hovořil a obě
děvčata si šuškala a smála se, Louisa ani jednou nezvedla oči
z ubrusu k Johnovi a při první příležitosti se vytratila. Večer vyběhla
z domu a nevrátila se do svého pokoje, dokud si nebyla jista, že tam
už dříví přinesl a odešel. A když pak několik večerů pozorně na-
slouchala, a z temného sadu se nevzneslo žádné volání, div si ne-
zoufala z žalu, že pro ni se asi nenajde žádná cesta zpoza té vysoké
zdi, která ji dělí od lidských radostí.
A pak jednou v pondělí večer, za čtrnáct dní nebo za tři neděle po
jejím dopise, pro ni John přišel. Louisa se tak úplně vzdala vší nadě-
je na schůzku s ním, že volání ze sadu dlouho nepostřehla. Předtím
v pátek, když ji vezl čeledín domů na farmu, dopustila se bez roz-
myšlení něčeho, co ji vylekalo, a zatímco stál John dole ve tmě
a volal tiše a vytrvale její jméno, chodila po pokoji sem a tam
a přemítala, proč se vlastně zachovala tak pošetile.
Čeledín, který pro ni ten pátek přijel, byl černovlasý, kučeravý
mládenec; dostavil se později než obvykle, takže vyjeli na cestu
k domovu už potmě. Louisa, hlavu plnou Johna Hardyho, se snažila
udržovat rozhovor, ale vesnický chasník se ostýchal a vytrvale mlčel.
Vybavilo se jí v duchu, jak osamělé dětství prožila, a bolestně si uvě-
domila, že byla právě odsouzena k další osamocenosti. „Mám toho
všeho až po krk!“ vykřikla neočekávaně a pokračovala prudkou tirá-
dou, která jejího společníka pořádně vylekala. „Otce mám až po krk
a starého Hardyho také,“ prohlásila důrazně. „Ve škole tady ve městě
se člověk sice něčemu naučí, ale mám školy taky až po krk!“

57
 Louisa vyděsila čeledína ještě víc, když se k němu přitiskla
a položila si tvář na jeho rameno. Nejasně doufala, že ji obejme a po-
líbí jako onen mládenec ve tmě Mary, ale milý chasník cítil jenom
strach. Práskl do koní a začal si hvízdat. „Tahle cesta je pořádně
vymletá,“ řekl hlasitě. Louisu to tak rozčertilo, že mu strhla klobouk
z hlavy a zahodila jej do prachu. Než seskočil z kozlíku a doběhl si
pro něj, ujela mu a nechala ho šlapat zbytek cesty pěšky.
Louisa Bentleyová se stala milenkou Johna Hardyho. Tohle vlast-
ně ani nechtěla, ale mladý muž si její jednání tak vyložil a ona nato-
lik dychtila, aby něčeho dosáhla, že mu nekladla odpor. A když pak
za několik měsíců dostali strach, že Louisa bude mít dítě, odjeli ve-
čer do okresního města a dali se tam oddat. První dobu bydleli
u Hardyových a pak si zařídili vlastní dům. Po celý první rok se
snažila Louisa vysvětlit manželovi, proč mu napsala ten list; že hla-
dověla po čemsi mlhavém, nepostižitelném a že její touha nebyla
ještě ukojena. Znovu a znovu se mu vrhala do náruče a snažila se
o tom hovořit, ale bezvýsledně. On si představoval lásku mezi mu-
žem a ženou po svém, a místo aby ji vyslechl, začal ji vždy líbat na
rty. To ji zmátlo, a nakonec se už nechtěla dát líbat. Sama nevěděla,
co vlastně chce.
Když se ukázalo, že obavy, které je dohnaly k svatbě, byly neo-
podstatněné, Louisa se rozlítila a říkala mu hořká, zraňující slova.
Když se jí později narodil syn David, nemohla ho kojit a nevěděla,
jestli si vlastně dítě přála, anebo ne. Někdy strávila v dětském pokoji
třeba celý den; chodila kolem dítěte a tu a tam k němu přistoupila
a něžně ho pohladila, ale jindy ho nechtěla ani vidět a nesnášela pří-
tomnost toho malého lidského drobečka, který se najednou octl
v domě. Johnovým výčitkám, že je krutá, se jen vysmála. „Je to malý
muž a domůže se, čeho bude chtít, v každém případě,“ pravila roz-
hodně. „Kdyby to byla malá žena, nebylo by na světě nic, co bych
pro ni neudělala.“

58
 DÍL ČTVRTÝ: Hrůza
Jako vytáhlý patnáctiletý chlapec prožil David Hardy – a v tom se
jeho osud shodoval s matčiným – dobrodružství, které změnilo celý
jeho životní běh a vypudilo ho z tohoto tichého koutu do světa. Sko-
řápka jeho dosavadního života praskla a on musel vykročit kupře-
du. Zmizel z Winesburgu a už ho tam nikdo nespatřil. Po jeho útěku
mu zemřela matka i dědeček a jeho otec velmi zbohatl. Obětoval
celé jmění, aby svého syna vypátral, ale to už do našeho vyprávění
nepatří.
Byl pozdní podzim jednoho zvláštního roku. Všude na Bentleyo-
vých farmách sklidili bohatou úrodu. Na jaře koupil Jesse kus roz-
sáhlého černého močálu ve wineském údolí. Dostal tu půdu lacino,
ale vynaložil velké peníze na její zvelebení. Bylo třeba vykopat
dlouhé odvodňovací příkopy a položit tisíce rour. Sousedé pohlíželi
na takový nákladný pokus s nedůvěrou. Někteří se mu posmívali
a v duchu doufali, že mu to pořádně pustí žilou, ale starý Jesse po-
kračoval mlčky v díle a neříkal nic.
Když půdu odvodnil, osázel ji kapustou a cibulí, a zase si z něho
sousedé dělali blázny. Avšak úroda byla skvělá a podařilo se ji vel-
mi výhodně prodat. Za jeden jediný rok na tom Jesse vydělal tolik
peněz, že měl kryty náklady na odvodnění, a navíc mohl koupit dvě
farmy. Byl opojen vítězoslávou a nemohl skrýt své pocity. Poprvé za
ta léta, co farmařil, chodil mezi svými lidmi s úsměvem na tváři.
Jesse koupil celou řadu nových strojů, aby ušetřil pracovní síly,
a všechny zbylé akry černého močálu. Jednoho dne přivezl Davido-
vi z Winesburgu kolo a nové šaty a svým sestrám dal peníze, aby se
mohly zúčastnit církevních slavností v Clevelandu. Když na podzim
onoho roku uhodily první mrazíky a lesy kolem říčky Wine zezlátly
a zbrunátněly, utíkal David ven, jakmile přišel ze školy. Každé od-
poledne chodil sám nebo s ostatními chlapci do lesa na oříšky. Ti
ostatní vesničtí chlapci – většinou synové zemědělských dělníků
z Bentleyových farem – mívali s sebou vzduchovky na králíky a na

59
veverky, ale těch výprav se David neúčastnil. Udělal si prak z rozso-
chy a silného proužku gumy a vydal se na oříšky sám a sám. Na
těchto potulkách mu přicházely nové myšlenky. Uvědomoval si, že
už je hnedle muž, a přemítal, co bude v životě dělat, ale než
k něčemu dospěl, myšlenky se mu rozutekly a byl zase chlapcem.
Jednou zastřelil veverku, která seděla na nízké větvi a mlaskala na
něj. S veverkou v ruce utíkal domů. Jedna z Bentleyových sester mu
zvířátko upekla a on je snědl s velkou chutí. Kůži napjal na prkénko
a prkénko vyvěsil na provázku z okna ve svém pokoji. Ta příhoda
v něm podnítila nový zájem. Už nikdy neodešel do lesa bez praku
a bavil se dlouhé hodiny tím, že střílel na pomyslná zvířátka ukrytá
v hnědém listoví. Pustil z hlavy otázku, co bude, až dospěje,
a spokojeně zůstával chlapcem s chlapeckými touhami.
Jednou v sobotu odpoledne se vypravoval do lesa, v kapse prak
a přes rameno pytlíček na ořechy, a tu si ho zavolal dědeček. Starý
Jesse měl rozechvělý, napjatý pohled, jaký chlapce vždy trochu le-
kal. V takových chvílích nehleděl Jesse Bentley rovně vpřed, ale jeho
oči nejistě těkaly nebo se upíraly strnule do prázdna. Jako by ho ne-
viditelná opona oddělovala od okolního světa. „Půjdeš se mnou,“
řekl krátce a jeho oči vzhlédly k nebesům nad hochovou hlavou.
„Máme dnes něco důležitého na práci. Můžeš si vzít ten pytlík na
ořechy, jestli chceš. Na tom nesejde a stejně půjdeme do lesa.“
Jesse a David vyjeli ze dvora v známém faetonu taženém bílou
kobylkou. Ujeli mlčky hezký kus cesty, než zastavili v lukách, kde se
popásalo stádo ovcí. Ve stádu bylo jehňátko, které se narodilo mimo
obvyklou dobu, a David s dědečkem je chytli a svázali tak pevně, že
vypadalo jako malý bílý míček. Když se zase rozjeli, dovolil Jesse
Davidovi, aby držel jehňátko v náručí. „Všiml jsem si ho včera, a tu
se mi vybavilo něco, co jsem chtěl udělat už dávno,“ pravil znovu
a zahleděl se přes chlapcovu hlavu tím uhýbavým, nejistým pohle-
dem.
Místo vítězoslavného pocitu z dobré úrody zmocnilo se teď far-
máře rozpoložení docela jiné. Už delší dobu prožíval stav velké po-
kory a zbožnosti. Opět vycházel za noci sám a sám a rozjímal

60
o Bohu, opět srovnával sám sebe se starozákonními muži. Klekal na
orosenou trávu a pod hvězdnatou oblohou vznášel svůj hlas k Bohu.
A nyní se rozhodl, že i on podobně jako hrdinové biblických příbě-
hů přinese Bohu krvavou oběť. „Hojně se mi urodilo a Bůh mi seslal
chlapce jménem David,“ říkal si tiše. „Snad jsem to měl udělat už
dávno.“ Litoval, že ho to nenapadlo před Louisiným narozením.
Chtěl na nějakém opuštěném místě v lese zapálit hranici a obětovat
Bohu jehňátko. Věřil, že tentokrát se mu Bůh zjeví a zjeví mu také
svou vůli.
Přemítal o tom čím dál víc v úzké souvislosti s Davidem a jeho
vroucí sebeláska ustupovala poněkud do pozadí. Je na čase, aby
chlapec začal uvažovat, co bude v životě dělat, a tu ho povede Boží
vůle, rozhodl se. Bůh mu vyjeví jeho úděl. Řekne mi, kde je Davido-
vo místo a kdy se má vydat na cestu. Je správné, aby byl chlapec při
tom. Jestliže mi bude dopřáno té milosti a sestoupí anděl z nebe,
spatří David nádheru a slávu Boží zjevenou lidskému zraku. Stane
se také věrným služebníkem Božím.
V hlubokém mlčení pokračovali Jesse a David v cestě, až dojeli
k onomu místu, kde už jednou Jesse vzýval Boha a vyděsil vnuka.
Ráno byla obloha jasná a slunce zářilo, ale teď se zvedl studený vítr
a mraky zatáhly oblohu. Jakmile David spatřil, kam to dojeli, za-
chvěl se bázní, a když děda zastavil u můstku pod lesní strání, kde
se říčka stáčela, byl by nejraději vyskočil z faetonu a rozběhl se pryč.
Davidovi bleskla myslí celá řada možností, jak utéci, avšak když
Jesse zarazil koně a přelezl přes plot do lesa, šel za ním. Proč bych se
bál? Taková hloupost! Nic se mi přece nemůže stát! říkal si v duchu,
kráčeje kupředu s jehňátkem v náručí. Svíral je pevně, to malé, bez-
mocné stvořeníčko, a nějak si tím dodával odvahy. Cítil, jak jehňát-
ku prudce bije srdíčko, a tep jeho vlastního srdce se zpomalil. Kráčel
rychlými kroky za dědečkem a přitom rozvázal jehňátku nohy.
Kdyby něco, utečeme spolu, pomyslel si.
Urazili pěkný kus cesty, než Jesse zastavil na pokraji malé mýtin-
ky, která se svažovala k potoku, zarostlá nízkým houštím. Neřekl
nic, ale navršil suché větve na hranici a zapálil ji. Hoch seděl na ze-

61
mi s jehňátkem v náručí. V duchu teď přisuzoval každému starcovu
pohybu skrytý význam a jeho strach vzrůstal. „Nesmím zapome-
nout pomazat chlapce beránčí krví,“ zamumlal Jesse, a zatímco oheň
hladově olizoval větve, vytáhl z kapsy dlouhý nůž a rychlými kroky
se blížil k Davidovi.
Chlapcovu duši zaplavila hrůza. Ochromila ho. Na okamžik ne-
hybně strnul a pak vyskočil. Byl bílý jako rouno toho jehňátka, jež
využilo náhlé svobody a prchalo po stráni dolů. I David prchal.
Strach mu propůjčil křídla. V šíleném trysku přeskakoval křoví
i padlé kmeny. Aniž zpomalil, vrazil ruku do kapsy a vytáhl vlast-
noručně vyrobený prak na veverky. Přiběhl k potůčku, který tu bub-
lal přes balvany, skočil do vody a ohlédl se; a když spatřil, že se za
ním dědeček žene a v ruce pevně svírá dlouhý nůž, už neváhal,
shýbl se, sebral kámen a nasadil jej do praku. Vší silou natáhl pev-
nou gumu a kámen zasvištěl vzduchem. Zasáhl Jessa, jenž při honbě
za jehnětem chlapce ani nevnímal, přímo do hlavy. Se zaúpěním se
skácel a zůstal ležet bezmála chlapci u nohou. Jakmile David spatřil,
že se nehýbá a že je tedy nepochybně mrtev, nabyla jeho hrůza ob-
řích rozměrů. Změnila se v panické šílenství.
S výkřikem se obrátil a pádil hloub do lesa. „Aťsi – zabil jsem ho,
ale ať,“ vzlykal křečovitě. V běhu se náhle rozhodl, že se už nevrátí
ani na farmu, ani do Winesburgu. „Zabil jsem toho muže Božího,
a tak musím jít do světa jako muž,“ řekl si s rozhodností, přestal
utíkat a dal se rychlým krokem po cestě vinoucí se podél říčky Wine
přes pole i háje k západu.
Na srázu u vody se Jesse Bentley ztěžka pohnul. Zaúpěl a otevřel
oči. Dlouho ležel bez pohnutí s pohledem obráceným k nebesům.
Konečně se vztyčil, ale v hlavě se mu všechno pletlo. Ani ho neudi-
vilo, že chlapec zmizel. Sedl si na kládu u cesty a mluvil o Pánu-
bohu. Víc z něho nedostali. Kdykoli se někdo zmínil o Davidovi,
zabloudil zrakem k nebesům a prohlásil, že mu hocha vzal Boží an-
děl. „To je trest za to, že jsem lačnil po slávě,“ tvrdil a víc o tom ne-
měl co říci.

62
 Muž mnoha myšlenek
Žil se svou matkou, málomluvnou prošedivělou paní s neobvykle
popelavou pletí. Jejich domek stál v hájku kousek za tím můstkem,
kde Wine přetíná Hlavní třídu. Jmenoval se Joe Welling a byl synem
člověka v obci váženého, advokáta a poslance ohijského zákonodár-
ného sboru. Joe sám byl malé postavy a svou povahou se lišil od
všech lidí v městečku. Připomínal malinkou sopku – po jistou dobu
klidně odpočívá a najednou začne chrlit oheň. A přece to není při-
rovnání výstižné: byl spíš jako člověk, který trpí občasnými záchva-
ty; lidé po něm pokukují s obavami, protože najednou to na něho
může přijít, ten podivný zlověstný stav, a začne kroutit očima a kře-
čovitě cukat rukama a nohama. Takový byl Joe Welling, jenomže
jeho záchvaty nedoprovázely projevy fyzické, nýbrž duševní. Byl
přímo posedlý novými myšlenkami, a zaujat takovouto myšlenkou,
neznal v ničem míru. Záplava slov se mu řinula ze rtů. Na tváři mu
hrál podivný úsměv. Zlaté korunky jeho chrupu se zaleskly. Vrhl se
na některého kolemjdoucího a začal řečnit. A už mu, nebožák, neu-
nikl. Rozčilený chlapík mu funěl do tváře, pátravě se mu díval do
očí, roztřeseným ukazováčkem mu poklepával na hruď, zasypával
ho otázkami a vynutil si pozornost.
Tenkrát ještě společnost Standard Oil nerozvážela zboží velkými
cisternami přímo zákazníkům jako dnes, ale skladovala je v hoky-
nářstvích, železářstvích a podobných obchodech. Joe byl zástupcem
této společnosti pro Winesburg a několik jiných měst při železnici,
která prochází Winesburgem. Vybíral peníze, zapisoval objednávky
a vykonával, co bylo potřeba. Jeho otec, pan poslanec, mu to místo
obstaral.
A tak navštěvoval winesburské obchody – tichý, zdvořilý, svě-
domitě vykonávající své povinnosti. Lidé se za ním dívali s posmě-
chem v očích, s posměchem tlumeným obavami. Byli připraveni dát
se na útěk, kdyby ho to snad popadlo. Třebaže Joe v záchvatu ni-
komu neublížil, člověk to nemohl odbýt mávnutím ruky. Každý mu

63
podlehl. Jak dostal nápad, nabyla jeho osobnost gigantických roz-
měrů. Překonal každého, komu začal přednášet, zavalil ho vodopá-
dem slov, zavalil všechny, kdo byli v doslechu.
V drogerii u Sylvestra Westa stáli čtyři chlapi a bavili se o letní
dostihové sezóně. Wesley Moyer trénoval svého valáška Tonyho
Tipa na červnové dostihy v Tiffinu; říkalo se, že tam změří síly
s nejvážnějšími soupeři, s jakými kdy běžel. Měl tam přijet i sám
Otecko Geers, ten slavný jockey. Winesburčané měli vážné obavy,
dokáže-li Tony Tip něco i za těchto okolností.
Drátěná zástěna ve dveřích se rozlétla a do drogerie vtrhl Joe
Welling. Z očí mu zářilo podivné soustředění. Vrhl se na Eda Tho-
mase, který znal osobně Otecka Geerse a jehož mínění o šancích
Tonyho Tipa mělo svou váhu.
„Wine stoupá!“ zvolal Joe Welling hlasem Feidippida zvěstující-
ho Athénským, že Řekové zvítězili u Marathonu. Jeho prsty zabub-
novaly na širokou hruď Eda Thomase. „U Trunionského mostu je
dvacet osm a půl centimetru pod obloukem,“ chrlil ze sebe tak pře-
kotně, že slova provázel hvízdavý sykot mezi zuby. Na čtyřech tvá-
řích se rozhostil výraz bezmocné zlosti.
„Mám přesné informace. Na to můžete dát krk. Zaskočil jsem si
k Sinningovi do železářství a vypůjčil jsem si metr. Pak jsem se vrátil
a změřil jsem si to. Nevěřil jsem svým očím. Uvědomte si, že už de-
set dní nepršelo. Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Na-
padlo mě to i ono. Zvážil jsem podzemní proudy a spodní prameny.
V duchu jsem sestoupil do podzemí a pátral jsem. Posadil jsem se na
mostě a mnul si čelo. Na nebi nebyl jeden jediný mráček. Vyjděte
ven a přesvědčte se sami. Na nebi nebyl jeden jediný mráček. Na
nebi není ani teď jeden jediný mráček. Ba ne, byl na nebi mráček.
Nechci nic zatajovat. Na západě nad obzorem byl mráček asi jako
lidská dlaň.
Jsem ovšem přesvědčen, že to s tím nemá co dělat. Tamhle, vidí-
te? Chápete, že jsem z toho byl celý tumpachový.
A pak se mi rozbřesklo. Zasmál jsem se tomu. Vy se tomu také
zasmějete. No ovšem, pršelo v medinském okrese. To je zajímavé,

64
že? I kdyby neexistovala železnice, pošty a telegrafy, přece bychom
věděli, že v medinském okrese pršelo. Tam Wine pramení. To ví
každý. Naše milá říčka nám donesla tu zprávu. To je zajímavé. Za-
smál jsem se tomu. Pomyslel jsem si, že vám to musím povědět – je
to zajímavé, že?“
Joe Welling se otočil a vyšel ze dveří. Zastavil se, vytáhl z kapsy
notes a přejížděl prstem jednotlivé stránky. Opět se zcela věnoval
povinnostem obchodního zástupce společnosti Standard Oil. „He-
mův koloniál – tam jim brzo dojde zásoba paliva. Budu je muset
navštívit,“ zamumlal a spěšně vykročil, zdvořile pozdravuje ko-
lemjdoucí napravo i nalevo.
Když se George Willard dostal do novin, Joe Welling ho přímo
obléhal. Joe mu záviděl. Připadalo mu, že on sám je osudem přímo
předurčen k tomu, aby byl reportérem. „Takovou práci bych měl
dělat, o tom není sporu,“ pravil jednou Georgi Willardovi na chod-
níku před Daughertyho lahůdkářstvím. Oči mu zazářily a jeho uka-
zováček se zachvěl. „Samozřejmě že si jako zástupce Standard Oil
vydělám víc, a tak vám to jenom říkám,“ dodal. „Nic proti vám ne-
mám, ale měl bych být reportérem místo vás. Zastal bych tu práci ve
volném čase. Já jsem hned tady, hned tam a dovím se věci, kterých
vy si ani nevšimnete.“
Joe Welling, celý rozpálený, zatlačil mladého novináře ke vchodu
do lahůdkářství. Zdál se zcela ponořen do svých úvah; oči mu blou-
dily, útlé prsty neklidně prohrabovaly vlasy. Úsměv se mu rozlil po
tváři, zlaté zuby zablýskaly. „Vemte si notes!“ poručil. „Nosíte
s sebou přece nějaký blok, ne? To bych řek. Tak si poznamenejte
toto. Nedávno mě to napadlo. Vezměme tlení. Co je to vlastně tlení?
Je to požár. Spaluje dřevo a jiné věci. To byste si nepomyslel, viďte?
Ovšemže ne. Tenhle chodník, na kterém stojíme, toto lahůdkářství,
ty stromy tam podél cesty – všechno je zachváceno požárem. Všech-
no hoří. Víte, tlení nikdy nepřestává. Nic je nezastaví. Voda ani bar-
va nepomáhají. A když je něco ze železa – co se stane? Zrezaví, jak
víme. To je také požár. Svět je v jednom plameni. Tak byste měl za-
čít. Vysaďte tučně: Svět je v jednom plameni. To budou lidi koukat!

65
Budou vykládat, jak jste chytrý. Ale mně je to jedno. Já vám nezávi-
dím. Napadlo mě to jen tak. Já bych vám uměl rozhýbat kšeft. To
musíte přiznat.“ Rychle se obrátil a spěšně odcházel. Po několika
krocích se zastavil a ohlédl se. „Já vám budu držet palce,“ pravil. „Já
vám rozhýbám kšeft. Měl bych začít vydávat vlastní noviny, to je
fakt. Ze mne by byl senzační novinář. To ví každý.“ George Willard
byl už rok redaktorem Winesburského orla, když tu nastaly čtyři
významné změny v životě Joea Wellinga. Zemřela mu matka, pře-
stěhoval se do penzionu Nový Willard, zapletl se do jisté milostné
záležitosti a založil winesburský baseballový klub.
Joe založil baseballový klub proto, aby mohl dělat trenéra, a jako
trenér si pomalu získal úctu svých spoluobčanů. „Je ohromný,“ pro-
hlašovali, když Joeovo mužstvo porazilo reprezentanty medinského
okresu. „Vymáčkne z našich mládenců první poslední. Jen se na
něho podívejte!“
Na baseballovém hřišti stával Joe Welling u první mety a chvěl se
vzrušením po celém těle. Všichni hráči na něm mimoděk ulpívali
očima. Nepřátelského nadhazovače to docela zmátlo.
„Do to-ho! Do to-ho!“ volal rozčilený mužíček. „Dívejte se! Dí-
-vej-te se! Na mé prsty! Na mé ru-ce! Na mé nohy! Na mé o-či! Pěk-
ně spolu do to-ho! Dí-vej-te se! Já vám ukážu, co máte kdo dělat!
Pěkně spolu do toho. Pěkně spolu do to-ho! Dívej-te se! Dívejte se!
Dívejte se!“
Mělo-li winesburské mužstvo běžce na metách, tu jako by do Joea
Wellinga vjela tajemná síla. Běžci si to ani neuvědomovali, ale ne-
spouštěli z něho oči a vyráželi vpřed, přebíhali a vraceli se jako na
drátkách. I soupeři pozorovali Joea. Fascinoval je. Chvíli od něho
nemohli odtrhnout zrak, pak si začali divoce podávat, jako by se
chtěli vymanit z jeho kouzla, a zatím winesburské mužstvo, po-
vzbuzováno bez přestání divokými, až zvířecími výkřiky svého tre-
néra, doběhlo na domácí metu.
Milostný poměr Joea Wellinga vzrušil celé město. Zpočátku si li-
dé o tom šeptali a vrtěli pochybovačně hlavou. Tu a tam se tomu
zasmáli, ale byl to smích nucený a nepřirozený. Joe se zamiloval do

66
Sarah Kingové, hubené posmutnělé ženy, která žila se svým otcem
a bratrem v cihlovém stavení proti vratům winesburského hřbitova.
Ani King starší, ani mladší nebyli ve Winesburgu oblíbeni. Lidé ří-
kali, že jsou nafoukaní a nebezpeční. Přistěhovali se do Winesburgu
odněkud z Jihu a měli lisovnu ovocných šťáv pod Trunionským
vrškem. Šuškalo se, že syn Tom někoho zabil, než přišel do Wines-
burgu. Bylo mu sedmadvacet a po městě jezdil na grošovaném po-
níku. Měl dlouhý plavý knír, který mu zakrýval zuby, a nosil při
sobě těžkou, hrozivou hůl. Jednou tou holí zabil psa. Byl to pes Wi-
na Pawseyho, majitele obchodu s obuví, a stál na chodníku a vrtěl
ocáskem. Tom King ho zabil jedinou ranou. Sebral ho za to strážník
a musel zaplatit pokutu deset dolarů.
Starý Edward King byl drobný mužíček; na ulici se mu lidé smáli
– smáli se rozpačitě a nevesele. Smál-li se on, mnul si levý loket pra-
vou rukou. Tím navyklým pohybem si docela rozedřel rukáv. Jak
tak kráčel po ulici, nervózně se rozhlížel a pochechtával a vypadal
přitom nebezpečněji než jeho zamlklý, divoký syn.
Když se začala Sarah Kingová objevovat po večerech v městečku
s Joem Wellingem, lidé poplašeně vrtěli hlavami. Sarah byla vysoká,
bledá, s tmavými kruhy pod očima. Spolu vypadali prostě směšně.
Procházeli se stromořadím a Joe hovořil. Jeho dychtivá, vášnivá vy-
znání, zaslechnutá ze stínu hřbitovní zdi nebo z tmavého hájku na
stráni, táhnoucího se od vodojemu k tržišti, šla od úst k ústům po
všech krámech. Chlapi stáli u výčepního pultu v hotelu Nový
Willard, smáli se a vykládali si o Joeově známosti. Smích vystřídalo
mlčení. Winesburští baseballisté vyhrávali pod jeho vedením jeden
zápas za druhým a městečko na něho začínalo pohlížet s úctou. Lidé
vyčkávali a v předtuše tragédie se nervózně usmívali.
Jednou v sobotu kvečeru došlo k události, která už dlouho roze-
chvívala celé město zlou předtuchou: Joe Welling se střetl ve svém
pokoji v hotelu Nový Willard s oběma Kingy. George Willard byl
svědkem onoho střetnutí. Stalo se to tak:
Mladý novinář šel po večeři do svého pokoje, a tu si povšiml, že
v zešeřelém Joeově pokoji sedí Tom King s otcem. Syn, v ruce svou

67
těžkou hůl, zaujal místo hned u dveří. Starý King neklidně přecházel
po místnosti a pravou rukou si mnul levý loket. Nikde na chodbě
nebylo živé duše.
George Willard vešel do svého pokoje a posadil se za psací stůl.
Chtěl něco psát, ale ruka se mu tak třásla, že neudržel pero. I on za-
čal neklidně přecházet. Byl z toho právě tak zmatený a bezradný
jako ostatní Winesburčané.
Po půl osmé, když už se valem stmívalo, blížil se Joe Welling od
nádraží k hotelu Nový Willard. V náručí držel svazek travin a býlí.
George Willard se sice klepal hrůzou po celém těle, ale přece se mu-
sel usmát při pohledu na tu čipernou postavičku, která s chomáčem
trávy v ruce rázovala podél kolejí.
Rozechvělý obavami i zvědavostí číhal mladý novinář na chodbě
u dveří, za nimiž hovořil Joe Welling s oběma Kingy. Uslyšel zakle-
ní, starý Edward King se trhaně zachichotal a pak zavládlo ticho.
A to ticho prolomil hlas Joea Wellinga – ostrý, jasný hlas. George
Willard se dal do smíchu. Pochopil situaci. Jako přemohl Joe
Welling dosud každého, tak přemohl i oba muže v pokoji záplavou
slov. Novinář na výzvědách přecházel po chodbě v němém údivu.
Uvnitř v pokoji přeslechl Joe Welling nezřetelnou vyhrůžku To-
ma Kinga. Zcela zaujat svým objevem zavřel za sebou dveře, rozsví-
til lampu a rozestřel traviny a býlí po zemi. „Něco jsem si přinesl,“
oznámil slavnostně. „Chtěl jsem to ukázat Georgi Willardovi, aby
o tom napsal do novin. To jsem rád, že jste přišli. Škoda že tu není
také Sarah. Už dávno jsem k vám chtěl zajít na návštěvu a povědět
vám něco o svých myšlenkách. Mne napadají strašně zajímavé myš-
lenky. Sarah to nechtěla připustit. Říkala, že bychom se pohádali. To
je přece nesmysl.“
Joe Welling pobíhal po pokoji a přitom vykládal oběma překva-
peným mužům: „Nemůže být pochyby, že je to ohromný objev,“
zvolal. Vzrušení dodávalo jeho hlasu pronikavého důrazu. „Dávejte
pozor, to vás bude zajímat. Určitě vás to bude zajímat. Předpoklá-
dejme toto – předpokládejme, že veškerá pšenice, kukuřice, oves,
hrachovina, brambory – všechno jednoho dne zmizí. No, a co my

68
teď tady v našem okrese? Ze všech stran nás obklopuje vysoká zeď.
To musíme předpokládat. Nikdo se nemůže dostat ven, všechny
dary matky přírody vzaly za své, zbylo nám jen divoké býlí, ty tra-
viny. Zahynuli bychom? Na to se vás ptám. Zahynuli bychom?“
Tom King znovu něco zabručel a chvilku vládlo v místnosti ticho.
Potom se jal Joe rozvíjet svou myšlenku. „Zpočátku by to bylo těžké.
To připouštím. Musím to připustit. Tomu bychom se nevyhnuli.
Bylo by nám krušno. Nejedno tučné břicho by se splasklo. Ale přeži-
li bychom. To bych prosil!“
Tom King se dobromyslně zasmál a na chodbu dolehlo i nervózní
stařecké zachichtání Edwarda Kinga. Joe Welling spěšně pokračoval.
„Víte, začali bychom pěstovat nové druhy zeleniny a plodin. Brzy
bychom nahradili vše, co jsme ztratili. Ale pozor – netvrdím, že by
se ty nové rostliny navlas podobaly starým. To ne. Možná že by byly
dokonalejší, možná že by nebyly tak dokonalé. Zajímavé, že? To
stojí za uvážení! Rozhýbá to mozek, co?“
V pokoji zavládlo ticho a pak se zase starý Edward King nervóz-
ně zachichotal. „Škoda že tu není Sarah,“ zvolal Joe Welling.
„Pojďme k vám! Chci jí o tom povědět.“
Bylo slyšet, jak v pokoji odstrkují židle. George Willard se rychle
uchýlil do svého pokoje. Vyklonil se z okna a uviděl, jak se Joe
Welling s oběma Kingy ubírají pryč. Tom King musel pořádně nata-
hovat nohy, aby tomu mužíčkovi stačil. Při chůzi se nakláněl kupře-
du a naslouchal – zaujatě, soustředěně. Joe Welling vykládal vzru-
šeně dál. „Vezměme například pampelišku!“ zvolal. „S pampeliškou
se dají dělat hotové zázraky. Jeden by tomu nevěřil. Zamyslete se
nad tím! Oba se nad tím zamyslete! Měli bychom novou říši rostlin,
víte? Zajímavé, že? To je přece něco. Počkejte, až to řeknu Sarah, ta
to pochopí. Sarah to bude zajímat. Ona se vždycky zajímá o nové
myšlenky. To je, pane, hlavička otevřená. Jak by ne! Však to víte
sami.“

69
 Dobrodružství
Alice Hindmanová, žena sedmadvacetiletá v době, kdy George
Willard byl ještě děcko, žila ve Winesburgu od svého narození. Pro-
dávala ve Winneyho galanterii a bydlela u matky, která se podruhé
vdala.
Alicin nevlastní otec byl lakýrník a pil. Jeho životní příběh je po-
divný. Stálo by za to, abychom si ho jednou vyprávěli.
Sedmadvacetiletá Alice byla vysoká a až příliš štíhlá. Na svou
postavu měla velkou hlavu. Chodila lehce shrbená, měla hnědé vla-
sy a hnědé oči. Dělala dojem vyrovnaného člověka, ale pod klidným
zevnějškem vřel ustavičný nepokoj.
Když bylo Alici šestnáct – tehdy ještě neprodávala v obchodě –,
měla lásku. Mládenec se jmenoval Ned Currie a byl starší než ona.
Pracoval v redakci Winesburského orla jako George Willard
a dlouhou dobu chodil za Alicí skoro každý večer. Procházívali se
spolu pod stromy v městských ulicích a hovořili o tom, co v životě
jednou dokáží. Alice byla hezké děvčátko a Ned ji objímal a líbal.
Vzrušovala ho a pak jí říkal věci, které jí říci nemínil; a Alice si tolik
přála, aby něco krásného protrhlo dosavadní šeď jejích dnů, že také
ona podléhala vzrušení. Také ona se rozhovořila. Odvrhla dosavad-
ní životní pravidla, přirozený ostych i zdrženlivost a poddala se
citům lásky. A když se Ned Currie v pozdním podzimu onoho roku,
kdy jí bylo šestnáct, chystal odjet do Clevelandu, aby si našel místo
u novin a někam to ve světě dotáhl, chtěla s ním utéci. Rozechvělým
hlasem mu sdělovala své rozhodnutí. „Najdu si práci a ty můžeš
také pracovat,“ pravila, „nechci ti působit zbytečné výdaje a stát
v cestě tvé kariéře. Nemusíme se brát hned. Obejdeme se bez toho
a můžeme být spolu. I když budeme žít pod jednou střechou, lidé
nic neřeknou. Ve městě nás nikdo nezná a nikdo si nás nebude vší-
mat.“
Neda překvapilo i hluboce dojalo odhodlání a oddanost jeho
děvčete. Původně si přál, aby se stala jeho milenkou, ale teď se roz-

70
hodl jinak. Chtěl ji chránit a starat se o ni. „Nevíš, co mluvíš,“ odpo-
věděl rázně. „Nikdy bych nic takového nepřipustil, na to můžeš vzít
jed. Jakmile seženu dobré místo, vrátím se pro tebe. Ale zatím musíš
zůstat doma. Nic jiného se nedá dělat.“
Toho večera, než Ned odjel z Winesburgu, aby ve městě začal
nový život, měl schůzku s Alicí. Asi hodinu se procházeli po ulicích,
a pak si najali ve stájích Wesleyho Moyera bryčku a vyjeli si za měs-
to. Vyšel měsíc a oni najednou už nemohli hovořit. V zármutku
mladík zapomněl, co si předsevzal o svém vztahu k tomuto děvčeti.
Zarazili bryčku, seběhli na velikou louku, svažující se k břehům
říčky Wine, a ve stříbřitém světle měsíce se tam pomilovali. Když se
o půlnoci vraceli k městu, byli oba šťastni. Věřili, že v budoucnu se
nikdy nemůže přihodit nic, co by jim vymazalo z paměti zázračnou
a nádhernou chvíli, kterou spolu prožili. „Teď patříme jeden dru-
hému, a ať se stane co stane, nesmíme na to zapomenout,“ řekl Ned
Currie, když ji dovedl domů.
Mladý novinář neměl v Clevelandu úspěch a odjel na západ do
Chicaga. Nějaký čas se mu stýskalo a psal Alici každý den. Pak se
začal sžívat s velkoměstem; brzy měl nové přátele, nové zájmy.
V Chicagu se nastěhoval do penzionu, kde bydlelo několik žen. Jed-
na upoutala jeho pozornost a on zapomněl na Alici z Winesburgu.
Koncem prvního roku přestal psát a jenom velmi zřídka – když byl
osamělý anebo když někdy seděl v městském parku a měsíc svítil na
trávník stejně jasně jako svítil onu noc na louku u říčky Wine – si na
ni vůbec vzpomněl.
A zatím ve Winesburgu děvčátko, které poznalo lásku, vyspělo
v ženu. Když jí bylo dvaadvacet, zemřel jí náhle otec, majitel sedlář-
ství. Starý sedlář byl také válečným vysloužilcem, a tak dostala
vdova po něm za několik měsíců penzi. Z prvních peněz si koupila
stav a začala tkát koberce a Alice si našla místo ve Winneyho ob-
chodě. Ještě celou řadu let by ji bylo nic nepřesvědčilo, že se k ní
Ned Currie nakonec nevrátí.
Byla ráda, že má zaměstnání, protože se jí při každodenní práci
nezdálo čekání tak nekonečné a nudné. Začala si ukládat peníze

71
s úmyslem, že odjede za milým do města, až našetří dvě stě nebo tři
sta dolarů, a pokusí se znovu vzbudit jeho lásku.
Alice neobviňovala Neda z toho, co se přihodilo oné měsíčné no-
ci. Ale cítila, že by se nemohla provdat za jiného. Zdálo se jí oblud-
né, aby dala někomu jinému, nač měl podle jejího přesvědčení právo
jenom Ned. Když se o ni zajímali jiní mládenci, rozhodně je odmíta-
la. „Jsem jeho ženou a jeho ženou zůstanu, ať se ke mně vrátí, nebo
ne,“ šeptala si, neboť Alice se sice sama živila a dělala to docela rá-
da, ale nedovedla pochopit stále se šířící moderní názory o tom, že
žena je svou vlastní paní a že v životě dává a bere tak, jak to vyžadu-
je její vlastní zájem.
Alice pracovala v galanterii od osmi ráno do šesti večer a tři dny
v týdnu se vracela do krámu v sedm a byla tam až do devíti. Jak čas
plynul, zmocňoval se jí víc a víc pocit osamělosti a začala si osvojo-
vat zvyky osamělých lidí. Když večer odešla nahoru do svého poko-
je, klekla na podlahu k modlitbě a při modlení šeptala slova, která
by byla chtěla říci milenci. Oblíbila si různé předměty a nesnášela,
aby někdo cizí vstoupil do jejího pokoje, protože patřil jen jí. Kdysi
začala střádat za jistým účelem a pokračovala v tom, i když už se
vzdala myšlenky, že pojede do města za Nedem Curriem. Zvykla
tomu, a potřebovala-li nové šaty, nekoupila si je. Leckdy za deštivé-
ho odpoledne vytáhla svou vkladní knížku, rozevřela ji, položila
před sebe na pult a celé hodiny snila o nepravděpodobné možnosti,
že jednou našetří tolik, aby mohla se svým budoucím manželem žít
z úroků.
Ned si vždycky přál cestovat, myslela si, a já mu to umožním.
Jednoho dne se vezmeme a já budu ukládat z jeho platu i ze svého
a pak budeme bohatí. Pojedeme spolu na cestu kolem světa.
Týdny v galanterii splývaly v měsíce, měsíce v léta a Alice čekala
a snila o návratu milého. Její šéf, šedovlasý starý pán s umělým
chrupem a řídkým prošedivělým knírem, který mu přikrýval ústa,
toho mnoho nenamluvil a stalo se také – když pršelo nebo v zimě,
když sněhová vánice zuřila na Hlavní třídě –, že se po celé hodiny
neobjevili žádní zákazníci. Alice urovnávala a přerovnávala zboží.

72
Stála u výkladní skříně, pozorovala opuštěnou ulici a vzpomínala na
večerní procházky s Nedem Curriem a na to, co jí řekl. „Teď patříme
jeden druhému, ať se stane co stane.“ Ta slova zněla myslí dozráva-
jící ženy a vracela se jako ozvěna. Oči se jí zalily slzami. Když někdy
šéf odešel a nechal ji v obchodě samotnou, sklesla jí hlava na pult
a ona se rozplakala. „Ach Nede, čekám na tebe,“ šeptala znovu
a znovu a zmocňoval se jí čím dál tím větší strach, že se už nikdy
nevrátí.
Po jarních deštích, než nastanou dlouhé parné dny, je kolem
Winesburgu překrásně. Za městem se rozprostírají doširoka pole,
ale dál potom se táhnou háje a lesy. V lesích jsou mnohá odlehlá
zákoutí, vyhledávaná v neděli odpoledne milenci. Sedávají mezi
stromy a dívají se do polí, na farmáře pracující u stavení, na silnici,
kudy projíždějí vozy sem a tam. Z města zaznívá hlahol zvonů
a občas projede vlak, který zdáli vypadá jako dětská hračka.
Několik let po Nedově odjezdu nechodila Alice s ostatní mládeží
na výlety do lesa. Avšak jednoho dne – bylo tomu už dva tři roky,
co se vydal do města a ona už nemohla déle snášet samotu – nastro-
jila se do svátečního a vypravila se do luk. Našla si tiché místečko,
odkud byl výhled na město a široko daleko do polí, a usedla. Zmoc-
nil se jí strach před stářím, před nemohoucností. Nevydržela na mís-
tě; vyskočila. Zastavila se a zahleděla se do kraje a snad právě pocit
nekonečného koloběhu života, tak jak jej zpodobují roční období,
v ní vyvolal vědomí míjejícího času. S hrůzou si uvědomila, že svěží
krása mládí v rozpuku u ní už patří minulosti. Poprvé ji napadlo, že
byla o něco ošizena. Nevinila Neda Currieho; nevěděla, komu dávat
vinu. Zaplavil ji hluboký smutek. Padla na kolena a chtěla se modlit,
ale místo zbožných slov jí splývaly ze rtů jen hořké výčitky. „Mně se
to nestane. Nikdy nenajdu štěstí. Nač bych si něco nalhávala?“ zvo-
lala a kupodivu pocítila úlevu, protože se poprvé odhodlaně přizna-
la k obavám, které ji pronásledovaly den co den.
V onom roce, kdy měla Alice pětadvacáté narozeniny, přihodily
se dvě události, které zčeřily klidnou hladinu jejího každodenního
života. Matka se provdala za Bushe Miltona, lakýrníka z Winesbur-

73
gu, a ona sama se stala členkou místní metodistické náboženské ob-
ce. Alice vstoupila do této náboženské obce, protože se bála osamě-
losti. Matčin sňatek její pocit odloučenosti ještě prohloubil. Začínám
stárnout a mám divné brouky v hlavě. Jestli se Ned vrátí, nebudu se
mu už líbit. Tam ve městě, kde teď žije, jsou lidé věčně mladí. Pořád
se tam toho tolik děje, že vůbec nemají čas stárnout, říkala si
v duchu se smutným úsměvem a s velkou rozhodností se snažila
uskutečnit své odhodlání, že se bude stýkat s lidmi. Každý čtvrtek,
když v obchodě zavřeli, šla na večerní bohoslužby do modlitebny
a v neděli večer navštěvovala shromáždění náboženské organizace
zvané Epworthova liga.
Když ji jednou požádal Will Hurley, prodavač středních let a člen
téže náboženské obce, aby ji směl doprovodit domů, nebránila se.
„Nesmím se s ním ovšem scházet příliš často, ale když mě navštíví
jednou za čas, není na tom ještě nic zlého,“ uvažovala, stále ještě
plna odhodlání zachovat věrnost Nedovi Curriemu.
Takovým způsobem, zprvu bezděčně a nesměle, ale později
s rostoucím odhodláním, se Alice snažila vykročit životu vstříc. Po
boku prodavače Willa Hurleyho mlčela, ale někdy večer, když roz-
vážně kráčeli, vztáhla ruku a lehce se dotkla záhybu jeho kabátu.
Když se s ní rozloučil u zahradních vrátek před matčiným domkem,
nevešla hned dovnitř, ale postála ještě chvíli přede dveřmi. Byla by
ráda na prodavače zavolala a požádala ho, aby s ní ještě chvilku
poseděl na tmavé verandě před domkem, ale bála se, že by si to ne-
správně vyložil. Netoužím přece po něm, říkala si, já se jen bojím,
abych nemusela být pořád tak sama. Jestli si nedám pozor, tak lidem
docela odvyknu.
Někdy na počátku onoho podzimu, kdy Alice dovršila sedma-
dvacátý rok života, zmocnil se jí hluboký nepokoj. Nesnášela pří-
tomnost prodavače Hurleyho, a přišel-li ji večer navštívit, poslala ho
pryč. Myšlenky se jí rozvířily v hlavě, a když se večer vrátila domů,
unavena po dlouhém stání za pultem, a vlezla si do postele, nemoh-
la usnout. Široce rozevřenýma očima hleděla upřeně do tmy. Ve své
obrazotvornosti si pohrávala s různými představami, jako si hraje

74
dítě po dlouhém spánku. Avšak hluboko v srdci ji pálila otázka,
která se nespokojovala s klamnými iluzemi a žádala od života defi-
nitivní odpověď.
Alice vzala do náručí polštář a přitiskla jej pevně k ňadrům. Vy-
skočila z postele a upravila přikrývku tak, že měla ve tmě obrysy
postavy ležící na prostěradle. Padla na kolena, objala ji a šeptala
znovu a znovu jako refrén několik slov. „Proč se něco nestane? Proč
jen jsem tak sama?“ mumlala. Ačkoliv občas vzpomínala na Neda
Currieho, už s ním nepočítala. Cíl její touhy byl mlhavý. Nechtěla
Neda Currieho ani jiného muže. Chtěla být milována, chtěla, aby
výzva, která jí zněla duší čím dále tím naléhavěji, nezůstávala bez
odezvy.
A pak jednou v noci pršelo a Alice prožila dobrodružství. Vyděsi-
lo ji to a zmátlo. Vrátila se z krámu v devět a nezastihla nikoho do-
ma. Bush Milton odešel do města a matka byla na návštěvě
u sousedů. Alice se odebrala nahoru do svého pokoje a potmě se
odstrojila. Chvíli stála u okna a poslouchala, jak déšť bije na sklo,
a tu ji posedlo divné přání. Aniž uvažovala, co činí, seběhla ze scho-
dů a utíkala ven do deště. Když se octla na malém trávníku před
domem a ucítila na svém těle studený déšť, zmocnila se jí šílená
touha utíkat nahá ulicemi.
Měla pocit, že déšť její tělo zázračně oživí. Už léta nebyla tak
mladá a odvážná. Chtělo se jí skákat a běžet a volat a nalézt jinou
osamělou lidskou bytost a obejmout ji. Na chodníku před domem
klopýtal jakýsi muž svou cestou. Alice se rozběhla. Podlehla zcela
své bouřlivé, zoufalé náladě. Nezáleží na tom, ať je to kdo je. Je sám
a já mu půjdu vstříc, pomyslela si bez rozvažování o možných ná-
sledcích takového šílenství. „Stůj,“ zvolala tiše. „Neodcházej! Ať jsi
kdokoli, stůj!“
Muž na chodníku se zastavil a naslouchal. Byl to stařec a byl po-
někud nedoslýchavý. Přiložil dlaně k ústům a křikl: „Co? Co je?“
Alice se vrhla k zemi a strach ji roztřásl. Byla tak vyděšená z toho,
co provedla, že se neodvažovala vstát, ani když muž už dávno pře-
šel, a plazila se domů po kolenou. Jakmile se octla ve svém pokoji,

75
zamkla a přitáhla před dveře toaletní stolek. Chvěla se jako
v zimnici a ruce se jí třásly tak, že si stěží dokázala natáhnout noční
košili. Vrhla se na postel, zabořila hlavu do podušky a plakala, jako
by jí to mělo srdce utrhnout. Co se to se mnou děje? Jestli si nedám
pozor, provedu něco hrozného, pomyslela si. Pak se obrátila tváří ke
stěně a snažila se sebrat dost odvahy, aby se vyrovnala se skutečnos-
tí, že mnozí lidé musí žít a umírat sami – i ve Winesburgu.

76
 Lepší lidé
Jestli jste někdy žili ve velkoměstě a zašli v létě odpoledne do parku,
možná že jste viděli, jak tam v železné kleci v rohu mžourá obrovská
groteskní gorila, zvíře s ohavnými stařeckými váčky svraštělé kůže
pod očima a s křiklavě růžovým podbřiškem. Tyhle opice bývají
opravdové obludy. Jsou tak dokonale ošklivé, že jsou až tak nějak
zvráceně krásné. Děti stojí před klecí jako očarované, muži se odvra-
cejí s výrazem znechucení, ženy se chvilku pozdrží – snad pátrají
v paměti, koho z jejich známých jim takový tvor trošku připomíná.
Kdybyste byli strávili mládí v městečku Winesburgu v Ohiu, ne-
zaváhali byste při pohledu na gorilu v kleci ani na okamžik. „Celý
Wash Williams,“ řekli byste. „Jak tam ta opice sedí v koutě, vypadá
přesně jako starý Wash, když v létě večer zavře kancelář a sedne si
na trávník v zahrádce před nádražím.“
V celém městečku nebyl větší šereda než Wash Williams, wines-
burský telegrafista. Měl obrovské břicho, vyzáblý krk, nemohoucí
nožičky. Nemyl se. Všechno na sobě měl špinavé.
I bělmo jeho očí připadalo člověku nečisté.
Ale já to vypravuji příliš rychle. Všechno na něm nečisté nebylo.
Wash si hleděl svých rukou. Měl tlusté prsty, ale ruka ležící
v kanceláři na stole vedle telegrafního klíče byla pěkně utvářená
a citlivá. V mládí měl pověst nejlepšího telegrafisty ve státě,
a třebaže byl degradován na bezvýznamné místo ve Winesburgu,
pořád si ještě zakládal na své dovednosti.
Wash Williams se v městečku, kde žil, s nikým nestýkal. „Nic
s nimi nechci mít,“ říkal, když sledoval zarudlýma očima lidi pro-
cházející se po nástupišti kolem telegrafní kanceláře. Večer zamířil
po Hlavní třídě do Griffithova výčepu, vypil tam neuvěřitelné
množství piva, odklopýtal k hotelu Nový Willard, zalezl do svého
pokoje a natáhl se k odpočinku.
Wash Williams byl člověk odvážný. Jednou se mu něco přihodi-
lo, a tím se naučil nenávidět život, nenávidět ho z celého srdce,

77
s vášní až básnickou. Především nenáviděl ženy. „Čubky,“ říkal jim.
K mužům choval pocity trošku jiné. Litoval je. „Kteréhopak chlapa
nekomanduje nějaká čubka?“ tázal se.
Winesburští si nelámali hlavu s Washem Williamsem a jeho ne-
návistí k bližním. Jen jednou napsala paní Whiteová, choť bankéře,
telegrafní společnosti, že úřadovna ve Winesburgu je nečistá a že
odporně páchne, ale nic z její stížnosti nevzešlo. Několik lidí si tele-
grafisty vážilo. Podvědomě v něm vycítili planoucí odpor k něčemu,
čemu sami se opřít neměli odvahu.
Kráčel-li Wash Williams po ulici, měl takový člověk chuť projevit
mu úctu, smeknout nebo se mu uklonit. Vrchní telegrafista, pod
jehož pravomoc spadaly telegrafy na trati procházející Winesbur-
gem, měl o něm mínění právě takové. Přeložil Washe do malé úřa-
dovny ve Winesburgu, aby ho nemusel propustit, a chtěl ho tam
udržet. Když se mu dostala do ruky stížnost paní bankéřové, roz-
trhal ji a smutně se usmál. Bůhví proč si přitom vzpomněl na vlastní
manželku.
Wash Williams měl kdysi ženu. Oženil se jako mladý muž
v Daytonu v Ohiu. Byla vysoká, štíhlá, měla modré oči a plavé vla-
sy. Wash sám byl také pohledný mládenec. Miloval onu ženu tak
hluboce, jak hluboce pak nenáviděl celé ženské pokolení.
Jen jediný člověk z celého Winesburgu znal příběh, který tak
změnil zjev i povahu Washe Williamse. Jednou vyprávěl svůj příběh
Georgi Willardovi a k vyprávění došlo takto:
Kteréhosi večera si vyšel George Willard s Bellou Carpenterovou,
modistkou ze salonu paní Kate McHughové. Mladík do ní zamilo-
ván nebyl a ona, po pravdě řečeno, měla jiného nápadníka, číšníka
z Griffithova výčepu, ale jak se tak procházeli pod stromy, tu a tam
se objali. Večer i jejich vlastní myšlenky v nich vyvolaly určitou ná-
ladu. Vraceli se k Hlavní třídě okolo nádraží a tam na trávě pod
stromem ležel Wash Williams a zřejmě spal. Příštího večera se pro-
cházel George Willard s telegrafistou. Zamířili podél trati a usedli na
hromadu starých pražců pod náspem. A tenkrát vyprávěl telegrafis-
ta mladému reportérovi svůj příběh nenávisti.

78
 Možná že by se už byli rozhovořili desetkrát dříve, George
Willard a onen podivný nepohledný člověk, jenž bydlel v hotelu
jeho otce. Mladík pozoroval ohyzdný, poťouchlý obličej, rozhlížející
se po hotelové jídelně, a trápila jej zvědavost. Cosi v těch strnulých
očích mu napovídalo, že tenhle člověk, který nemá co říci ostatním,
měl by co říci jemu. Onoho letního večera seděl George na hromadě
pražců a tiše vyčkával. Avšak telegrafista mlčel, jako by si to byl
s vyprávěním rozmyslel, a tu se George pokusil načít rozhovor sám.
„Byl jste někdy ženat, pane Williamsi?“ zeptal se. „Předpokládám,
že jste byl a že vaše žena je mrtva, ne?“
Washi Williamsovi splynul ze rtů dlouhý řetěz zlolajných kleteb.
„Ano, je mrtvá,“ přitakal. „Je mrtvá, jako jsou mrtvé všecky ženské.
Je to živá mrtvola, nakrucuje se před mužskými a svou přítomností
kazí tady na zemi vzduch.“ Muž se upřeně zadíval mladíkovi do očí
a rozlítil se do nepříčetnosti. „Jen pusťte z hlavy všechny ty bláznivé
nápady!“ poroučel. „Moje žena je mrtvá, ano, samo sebou. Povídám
vám, že všecky ženské jsou mrtvé, moje matka, vaše matka, ta vyso-
ká černovlasá ženská od modistky, co jsem vás s ní včera viděl, –
všecky, všecky jsou mrtvé. Povídám vám, je v nich něco shnilého.
Oženil jsem se, oženil. Moje žena byla mrtvá, než si mě vzala. Byla
zkažená, a její matka byla ještě zkaženější. Byla seslána, aby mi zniči-
la život. Já byl takový blázen jako teď vy, a tak jsem si ji vzal. Dal
bych za to nevímco, kdyby muži konečně začali ženským trochu
rozumět. Jen jejich vinou muži nedokážou zvelebit svět. To je takový
trik přírody. Ach jo! Nakrucujou se, natřásají a lísají, a ty jejich měk-
ké ručičky a modré oči! Jak vidím ženskou, zvedá se mi žaludek.
Proč každé na potkání nezakroutím krk, to nechápu.“
Zpola poděšen a zpola oslněn záští planoucí v očích ošklivého
starého telegrafisty, George Willard naslouchal a hořel zvědavostí.
Snášela se tma, a tak se naklonil kupředu, aby viděl hovořícímu do
tváře. A když tma zhoustla a on už neviděl odulý nachový obličej
a planoucí oči, podlehl zvláštní iluzi. Wash Williams mluvil tichým,
vyrovnaným hlasem a jeho slova byla tím strašlivější. Mladý novi-
nář si mimoděk představoval, že sedí ve tmě na pražcích vedle pěk-

79
ného mládence, černovlasého, s černýma planoucíma očima. Něco
téměř krásného zaznívalo v hlase ohyzdného Washe Williamse,
když vykládal svůj příběh nenávisti.
Winesburský telegrafista, sedící ve tmě na starých pražcích, se
proměnil v básníka. To nenávist ho tak povznášela. „Viděl jsem, jak
líbáte tu Bellu Carpenterovou, a proto vám vyprávím o sobě,“ pra-
vil. „Co se stalo mně, může se stát i vám. Chci vás varovat. Kdoví,
o čem v duchu sníte. Chci zničit vaše sny.“
A Wash Williams začal vyprávět o svém manželství s vysokou
modrookou plavovláskou, s níž se seznámil jako mladý telegrafista
v Daytonu v Ohiu. Tu a tam probleskly jeho vyprávěním krásné
chvíle, proplétané řetězci zlolajných kleteb. Telegrafista se oženil
s dcerou zubního lékaře, nejmladší ze tří sester. Protože byl schopný
pracovník, byl o svůj svatební den povýšen na dispečera s větším
služným a přidělen do úřadovny v městě Columbusu v Ohiu. Tam
také koupil na splátky domek a usadil se v něm se svou ženou.
Mladý telegrafista byl zamilovaný. Se zanícením téměř ortodox-
ním se mu podařilo překonat všechny nástrahy mládí: vstupoval do
manželství jako panic. Vypodobnil Georgi Willardovi, jak žil se svou
mladou ženou v domku v Columbusu. „Vzadu na zahradě jsme
měli zeleninu,“ vykládal, „víte, fazole, kukuřici a tak podobně. Při-
stěhovali jsme se do Columbusu počátkem března, a jen se trochu
oteplilo, dal jsem se do práce na zahrádce. Ryl jsem černou půdu
a ona pobíhala kolem, smála se a dělala, že se bojí žížal, které jsem
vyhrabal. Koncem dubna jsme seli. Stála na cestičce mezi záhony
a v ruce držela papírový pytlík. V tom pytlíku byla semena. Podáva-
la mi je po troškách a já jsem je zahrabával do teplé, kypré půdy.“
Hlas zaznívající ze tmy se zajíkl. „Miloval jsem ji,“ řekl. „Nemám
patent na moudrost. Miluju ji dodnes. Za onoho jarního podvečera
jsem se před ní plazil po černé zemi. Líbal jsem jí střevíčky a líbal
jsem kotníky nad těmi střevíčky. Chvěl jsem se, když se lem její suk-
ně dotkl mé tváře. Dva roky jsme takhle žili a pak jsem přišel na to,
že se jí zatím podařilo získat tři milence, kteří ji pravidelně navště-
vovali, zatímco já byl v práci. Neudělal jsem nic ani jim, ani jí. Ne-

80
řekl jsem nic, jen jsem ji poslal domů k matce. Nebylo co říci. Měl
jsem na knížce čtyři sta dolarů a ty jsem jí dal. Neptal jsem se jí, proč
to udělala. Neřekl jsem nic. Když odjela, brečel jsem jako malý kluk.
Brzy jsem měl příležitost prodat domek a peníze z prodeje jsem jí
poslal taky.“
Wash Williams a George Willard povstali z hromady pražců
a vykročili podél trati směrem k městečku. Telegrafista dokončil
svůj příběh rychle, bez dechu.
„Její matka pro mne vzkázala,“ řekl. „Napsala mi, abych je na-
vštívil v Daytonu. Přijel jsem k nim večer, asi touhle dobou.“
Wash Williams zvýšil hlas, až jeho slova zazněla jako výkřik.
„Seděl jsem u nich v saloně dvě hodiny. Její matka mě uvedla
a nechala mě čekat. Měli nóbl zařízení. Byli to, jak se říká, lepší lidé.
V pokoji stála plyšová křesla a pohovka. Třásl jsem se po celém těle.
Nenáviděl jsem ty muže, kteří jí – jak jsem se domníval – ublížili.
Měl jsem osamělého života až po krk a chtěl jsem, aby se mi vrátila.
Čím déle jsem čekal, tím hlubší dojetí a rozcitlivění jsem prožíval.
Kdyby byla vešla a dotkla se mne, byl bych snad omdlel. Bolestně
jsem toužil odpustit a zapomenout.“
Wash Williams zůstal stát a zíral upřeně na George Willarda.
Mladík se třásl, jako by mu byla zima. Mužův hlas zazněl opět měk-
ce a tiše. „Vstoupila do pokoje nahá,“ pokračoval. „To udělala její
matka. Zatímco jsem tam seděl, svlékala ji – snad ji k tomu musela
nutit. Nejprve jsem zaslechl hlasy dole za dveřmi a pak se dveře tiše
otevřely. Děvče se stydělo a stálo jako socha, oči sklopeny k zemi.
Matka dovnitř nevešla. Strčila ji do pokoje a čekala v hale, až se my
– chápete – čekala v hale.“
George Willard a telegrafista došli na Hlavní třídu. Světla vý-
kladních skříní zalévala chodníky zářící záplavou. Kolemjdoucí se
smáli a bavili se. Mladý novinář se cítil nemocen a sláb. V duchu si
připadal také tak starý a ohyzdný. Wash Williams se rozhlédl po
ulici. „Nezabil jsem její matku,“ řekl. „Praštil jsem ji tím křeslem
jenom jednou a pak přiběhli sousedé a vzali mi ho. Ona totiž strašně
křičela. A už ji taky nezabiju. Měsíc nato dostala horečku a zašla.“

81
 Filozof
Dům, v němž bydlel winesburský občan Seth Richmond se svou
matkou, býval svého času nejokázalejší panskou rezidencí ve městě,
avšak dny jeho slávy už pominuly. Zastínila jej velká cihlová vila,
kterou si postavil bankéř White na Buckeyeské třídě. Rodina
Richmondova bydlela v údolíčku za městem, tam, kde vyúsťuje
Hlavní třída. Farmáři, přijíždějící do města po prašné silnici od jihu,
museli nejprve minout ořeší, pak přejeli kolem tržiště s plotem po-
lepeným reklamami a už pobídli koně dolů do údolíčka, kde vedla
cesta kolem Richmondovy zahrady. Jelikož se na sever i na jih od
Winesburgu táhnou ponejvíce sady a lány jahod, vídal Seth každé
ráno vyjíždět vozy plné česáčů – chlapců, děvčat i žen – a večer se
opět, celí zaprášení, vraceli domů. Veselý hluk a drsné žerty, sdělo-
vané od úst k ústům, někdy Setha opravdu vyváděly z míry. Lito-
val, že se nemůže přidat k tomu halasnému veselí, křiknout pošeti-
lou poznámku a vůbec být částečkou toho neklidného, rozesmátého
proudu, který zaplavoval silnici tím i oním směrem.
Vila Richmondových byla vystavěna z vápence, a třebaže se po
městečku říkalo, že pustne, byla ve skutečnosti rok od roku krásněj-
ší. Čas už trošičku přebarvil stavební kámen, propůjčil mu teplý
zlatavý odstín a za soumraku nebo před deštěm vystupovaly na
zastíněných místech pod okapem hnědé nebo černé skvrny.
Ten dům si postavil Sethův dědeček kameník a po něm jej zdědil
spolu s několika lomy asi osmnáct mil odtud na sever u jezera Erie
Sethův otec Clarence Richmond. Clarence Richmond, tichý, citově
založený člověk, neobyčejně oblíbený, byl zabit v pouliční rvačce
vydavatelem novin z Toleda v Ohiu. Ke konfliktu došlo proto, že
v novinách otiskli jméno Clarence Richmonda v souvislosti se jmé-
nem jedné učitelky, a jelikož mrtvý začal a první vystřelil na vyda-
vatele, vyzněla naprázdno snaha potrestat jeho vraha. Po kamení-
kově smrti se ukázalo, že se velká část jeho dědictví rozplynula ve
spekulacích a neseriózních investicích, které mu radili přátelé.

82
 Virginia Richmondová tu zůstala jen s omezenými prostředky; ži-
la odloučeně od ostatních v městečku a věnovala se výchově svého
syna. Ačkoli ji smrt manžela a Sethova otce hluboce zasáhla, nevěři-
la ani slůvko z toho, co se po jeho smrti vykládalo. Ten citlivý, chla-
pecký muž, jehož měl každý hned rád, byl podle jejího přesvědčení
chudák, příliš dobrý pro tento svět. „Někdo ti bude třeba vyprávět
to a jiný ono, ale ty nesmíš věřit ničemu,“ říkala synovi. „Byl to dob-
rý člověk, měl pro každého srdce dokořán, jen kdyby se byl nemí-
chal do veřejných záležitostí. Ať sním a přemýšlím o tvé budoucnos-
ti, jak přemýšlím, nemohu ti přát nic lepšího, než aby z tebe byl tak
dobrý člověk jako tvůj otec.“
Za několik let po manželově smrti zjistila Virginia Richmondová
s úlekem, že potřeby, které musí krýt, čím dál tím víc vzrůstají,
a proto se rozhodla rozmnožit své příjmy. Naučila se stenografovat
a přátelé jejího muže jí opatřili místo komorní stenografky u soudu
v okresním městě. Když soud zasedal, dojížděla tam každé ráno,
a když zasedat přestal, trávila dny na zahradě mezi svými růžovými
keři. Byla to vysoká, vzpřímená žena s málo výrazným obličejem
a hustými hnědými vlasy.
Vztah mezi Sethem Richmondem a jeho matkou měl jisté rysy,
které už začaly ovlivňovat poměr osmnáctiletého chlapce k lidem
vůbec. Matka, vedena až nezdravou úctou k jinochovi, v jeho pří-
tomnosti většinou mlčela. A začala-li ho někdy hubovat, pak stačilo,
aby se jí podíval upřeně do očí, a už se zatvářila tak zmateně, jak to
vídal i u jiných lidí, když se na ně zahleděl.
Ve skutečnosti to bylo tak, že syn dovedl pozoruhodně logicky
uvažovat, a matka nikoli. Měla za to, že všichni lidé reagují v životě
určitým konvenčním způsobem. Máte syna, vyhubujete mu, on se
chvěje a klopí oči k zemi. Hubujete víc, on se dá do pláče a je mu
odpuštěno. Vypláče se, jde si lehnout a vy za ním přijdete do pokoje
a zulíbáte ho.
Virginia Richmondová nechápala, proč se její syn nikdy takhle
nezachová. Ani nejpřísnější výtky ho nepřiměly, aby se chvěl
a klopil oči; místo toho na ni upřeně zíral, až se jí zmocnily vážné

83
pochyby. A aby přišla večer do jeho pokoje – z toho měla od té do-
by, kdy dosáhl patnácti let, skoro strach.
V šestnácti Seth spolu s dvěma jinými chlapci utekl z domova.
Všichni tři se v prázdném nákladním vagonu svezli asi čtyřicet mil
do blízkého města, kde se právě konal výroční trh. Jeden z chlapců
měl s sebou láhev se směsí whisky a domácího borůvkového vína
a všichni tři seděli s nohama spuštěnýma z vagonu a popíjeli. Setho-
vi kamarádi si prozpěvovali a mávali zevlounům na stanicích, kudy
vlak projížděl. Měli v úmyslu zaútočit na košíčky, v nichž nosívají
farmáři přesnídávku, když si vyjedou s rodinami na trh. „Budeme
se mít královsky a nebude nás to stát ani penny a uvidíme trh
a dostihy,“ holedbali se.
Když Seth zmizel, chodila Virginia Richmondová doma po pokoji
a srdce jí svíraly strašlivé předtuchy. A třebaže druhého dne zjistila
dotazem u městského šerifa, za jakým dobrodružstvím se chlapci
vydali, nenacházela klid. Celou noc proležela s očima otevřenýma,
naslouchala tikotu hodin a říkala si, že Sethův život skončí stejně
náhlým a násilným způsobem jako život jeho otce. Byla odhodlána,
že tentokrát zdrtí chlapce silou svého hněvu; šerifovi sice nedovoli-
la, aby do jeho dobrodružství nějak zasáhl, ale vzala tužku a papír
a sepsala si celou řadu ostrých a bolestných výčitek, jimiž ho chtěla
zahrnout. Ty se pak učila nazpaměť; chodila po zahradě a hlasitě si
je přeříkávala, jako když se herec učí roli.
Koncem týdne se Seth vrátil, trošinku unaven, s uhelným pra-
chem až za ušima a okolo očí, ona však opět nebyla s to mu vyčinit.
Vešel do domu, pověsil si čepici na věšák u kuchyně a upřeně se na
ni zadíval. „Byl bych se nejraději vrátil hodinu po tom, co jsme vy-
razili,“ vysvětloval. „Nevěděl jsem si rady. Věděl jsem, že budeš mít
starost, ale taky jsem věděl, že by mě mrzelo, kdybych nevydržel až
do konce. Udělal jsem to ve svém vlastním zájmu. Bylo mi tak nepří-
jemné spát ve stáji na mokré slámě a přišli tam dva opilí negři
a spali tam s námi. Když jsem ukradl některému farmáři z vozu ko-
šíček se svačinou, musel jsem pořád myslet na jeho děti a že jim to

84
jídlo bude chybět. Měl jsem toho všeho až po krk, ale řekl jsem si, že
to musím vydržet, dokud se kluci nebudou chtít vrátit.“
„Jsem ráda, že jsi to vydržel,“ odpověděla matka ještě zdráhavé,
políbila ho na čelo a začala předstírat, že má nějakou práci v do-
mácnosti.
Jednoho letního večera se vydal Seth Richmond do hotelu Nový
Willard navštívit svého přítele George Willarda. Odpoledne pršelo,
ale jak procházel Hlavní třídou, mraky se protrhaly a na západě se
rozlila zlatá záře. Seth zahnul za roh, vešel do hotelu a začal stoupat
po schodišti k přítelovu pokoji.
V recepci debatoval hoteliér s dvěma obchodními cestujícími
o politice.
Seth stanul na schodech a naslouchal hlasům zaznívajícím zdola.
Muži hovořili rychle, zřejmě v rozčilení. Tom Willard se na oba ob-
chodní cestující obořil. „Jsem demokrat, ale z takových řečí se mi
zvedá žaludek,“ říkal. „Nechápete McKinleyho. McKinley a Mark
Hanna jsou přátelé. Snad to lidé jako vy ani nemůžou pochopit.
Kdyby vám někdo řekl, že existuje přátelství ryzí a věrné, které se
nedá přepočítat na dolary a centy, které má větší cenu než politické
zájmy, tak se ušklíbnete a bude vám to k smíchu.“
Jeden z hostů, vysoký muž s šedivým knírem, zástupce potravi-
nářského velkoobchodu, přerušil hoteliéra. „Vždyť žiju v Cleve-
landu dlouhá léta, tak jak bych neprokouk Marka Hannu!“ zvolal.
„Co říkáte, je nesmysl. Hanna je na prachy a ostatní je mu fuk.
McKinleyho má pěkně v hrsti. Pamatujte si, že ho oblafne, kdy bude
chtít a jak bude chtít.“
Mladík na schodech se už nezdržoval a dál neposlouchal, ale vy-
běhl do úzké temné chodby. Hlasy mužů v hotelové recepci v něm
vyvolaly celý řetězec myšlenek. Byl osamělý a věřil, že samotářství
je mu vrozeno a že už jiný nebude. Zašel do postranní chodby
a zastavil se u okna, z něhož bylo vidět do zastrčené uličky. Abner
Groff, místní pekař, stál u zadního vchodu svého krámku. Rozhlížel
se krví podlitýma očkama. V krámě někdo sháněl pekaře, ten ale

85
předstíral, že neslyší. Pekař držel v ruce prázdnou láhev od mléka
a díval se rozzlobeně a zachmuřeně před sebe.
Po Winesburgu říkali o Sethu Richmondovi „ten filozof“. „Kluk
se potatil,“ prohlašovali lidé, když ho viděli na ulici. „Tichá voda
břehy mele. Jen počkejte, že dojde na má slova!“
Řeči kolující po městě i úcta, kterou mu bezděčně prokazovali
dospělí i jeho vrstevníci – a ta je vždycky prokazována lidem mlčen-
livým –, ovlivnila názor Setha Richmonda na život, ba i na sebe sa-
mého. Byl – jako ostatně chlapci většinou bývají – hloubavější, než
se o nich všeobecně předpokládá, ale nebyl zase takový, za jakého
ho měli lidé v městečku, ba dokonce i jeho matka. Jeho navyklá za-
mlklost neskrývala žádný heroický tajný záměr, neměl určité plány
do budoucna. Když jeho kamarádi hlučeli a škorpili se, stál tiše stra-
nou. Klidně pozoroval své gestikulující, zaujaté druhy. Nijak zvlášť
ho nezajímalo, oč jde, a někdy se v duchu tázal sám sebe, zda vůbec
kdy něco dokáže probudit jeho zájem. Jak tu teď stál v přítmí
a pozoroval pekaře, zatoužil, aby se v něm občas rozhořel opravdo-
vý zájem, i kdyby se měl projevit takovými zlostnými výbuchy, ja-
kými byl znám pekař Groff. „Oč by mi bylo lépe, kdybych se doká-
zal rozčilovat a hádat o politiku jako ten starý žvanil Tom Willard,“
pomyslel si, odstoupil od okna a vykročil po chodbě k pokoji svého
přítele George Willarda.
George Willard byl starší než Seth Richmond, ale plamének jejich
podivného přátelství živil on a mladší chlapec přijímal jeho nadbí-
hání. Noviny, kde byl George zaměstnán, se řídily jednou zásadou.
Snažily se jmenovat v každém čísle co možná nejvíc Winesburčanů.
George Willard běhal po městě jako pejsek a psal si do notýsku, kdo
jel za obchodními záležitostmi do okresního města a kdo byl koho
navštívit v sousední vesnici. Od rána do večera psal do notýsku ta-
kové zprávičky: „A. R Wringlet dostal novou zásilku slaměných
klobouků. Ed Byerbaum a Tom Marshall byli v pátek v Clevelandu.
Strýček Tom Sinnings si staví novou stodolu na farmě na Údolní
cestě.“

86
 George Willard se těšil ve Winesburgu určité vážnosti díky své-
mu nápadu, že bude spisovatelem, a také se Sethem Richmondem
o tom často hovořili. „Je to nejlehčí živobytí na světě,“ vychloubal se
rozjařeně. „Někam se podíváš a nikdo ti nemá co poroučet. Jseš
v Indii nebo na lodi v jižních mořích, napíšeš o tom a to je všecko.
Počkej, až si udělám jméno, to bude život!“
Z pokoje George Willarda bylo vidět jedním oknem do postranní
uličky a druhým přes železniční násep k jídelně Biffa Cartera proti
nádraží. Seth Richmond se posadil a sklopil oči. George Willard,
který už hodinu bezúčelně koukal do prázdna a pohrával si
s tužkou, ho vřele přivítal. „Pokouším se o povídku s milostnou te-
matikou,“ vysvětloval a rozpačitě se zasmál. Zapálil si dýmku a jal
se nervózně přecházet po pokoji. „Ale já vím, co udělám. Musím se
zamilovat. Sedím tady a přemýšlím o tom, a taky že to udělám.“
George se obrátil zády k příteli, jako by ho jeho vlastní prohlášení
přivedlo do rozpaků, popošel k oknu a vyklonil se ven. „A už vím,
do koho se zamiluju,“ prohlásil rázně. „Do Heleny Whiteové. To je
jediné zajímavé děvče ve městě.“ Tu dostal mladý Willard nápad;
obrátil se a přistoupil k svému hostu. „Podívej se,“ pravil, „ty znáš
Helenu Whiteovou líp než já. Chtěl bych, abys jí vyřídil, co jsem ti
řek. Dej se s ní do řeči a pověz jí, že jsem se do ní zamiloval. Uvidí-
me, co tomu řekne. Přijdeš mi pak povědět, jak na to reagovala.“
Seth Richmond vstal a popošel ke dveřím. Kamarádova slova ho
nesnesitelně popudila. „No tak sbohem,“ pravil krátce.
George zůstal jako opařený. Přiběhl k Sethovi a v šeru se mu za-
díval do tváře. „Co je to s tebou? Kam utíkáš? Zůstaň ještě chvíli
a pohovoříme si!“ naléhal.
Vlna odporu vůči příteli, pomyšlení na lidi z městečka, kteří pod-
le jeho mínění bez přestání žvaní o ničem, a ze všeho nejvíc jeho
vlastní navyklá zamlklost vyvedly Setha docela z míry. „Ále – řekni
si jí to sám!“ vybuchl, vyběhl rychle na chodbu a prudce zabouchl
příteli před nosem. „Půjdu za Helenou Whiteovou a pohovořím si
s ní, ale ne o něm,“ zamumlal.

87
 Seth seběhl ze schodů a vyšel z hotelu celý rozechvělý hněvem.
Přešel úzkou prašnou cestu, přelezl plůtek z železných tyčí a posadil
se na trávník u nádraží. Pomyslel si, že George Willard je pitomec
a nic jiného a že mu to měl říci daleko rázněji. Jeho přátelství
s bankéřovou dcerou bylo navenek záležitostí docela všední, avšak
v myšlenkách se jí často obíral a měl pocit, že je mu osobně blízká.
„Ten přičinlivý pitomec a jeho milostná tematika!“ zabručel a ohlédl
se směrem k Georgeovu oknu. „Že ho to věčné žvanění taky jednou
neomrzí!“
Byla právě doba, kdy okolo Winesburgu dozrávají jahody, a na
nástupišti nakládali muži i chlapci lísky s červenými voňavými ja-
hodami do dvou vozů nákladního rychlovlaku, přistavených na
vedlejší koleji. Od západu sice hrozila bouřka, ale červnový úplněk
dosud visel na nebi; pouliční světla ještě nesvítila. V šeru se na va-
gonech nezřetelně míhaly postavy přinášející lísky. Na železném
zábradlí okolo nádražní zahrádky seděli nějací muži. Pokuřovali
z dýmek, sdělovali si místní novinky a žertovali. V dálce zahvízdal
vlak a nakladači se pustili do práce s dvojnásobnou horlivostí.
Seth vstal, prošel tiše kolem chlapů usazených na zábradlí
a zamířil k Hlavní třídě. Dospěl k rozhodnutí. „Musím se dostat
odtud,“ říkal si. „Tady bych nikdy nic nedokázal. Odjedu do města
a najdu si tam práci. Zítra to řeknu matce.“
Seth Richmond se loudal po Hlavní třídě, minul Wackerovu tra-
fiku, minul radnici a zahnul do Buckeyeské třídy. Skličovalo ho po-
myšlení, že se nemůže uplatnit doma, v rodném městečku, ale přes-
příliš bolestný pocit to zase nebyl, protože to nepokládal za svou
vinu. Stanul v temném stínu pod rozložitým stromem proti vile dok-
tora Wellinga a pozoroval bláznivého Turka Smolleta s trakařem.
Stařík s absurdně mladistvou duší měl na trakaři tucet dlouhých
prken a při všem spěchu udržoval náklad v rovnováze s neoby-
čejnou obratností. „Pozor, Turku! Koukej na cestu, ty motovidlo
starý!“ napomínal sám sebe a chechtal se přitom, až se prkna nebez-
pečně zakolíbala.

88
 Seth znal Turka Smolleta, starého drvoštěpa se záchvaty někdy
i nebezpečnými, bez jehož kejklů by byl život v městečku rozhodně
šedivější. Věděl, že až Turk dojede na Hlavní třídu, budou na něho
pršet poznámky a žerty, a že si stařík pořádně zajíždí, jen aby mohl
na Hlavní třídě ukázat, jak bravurně vozí náklady. „Kdyby tu byl
George Willard, ten by si nenechal ujít příležitost, aby mu něco ne-
řekl,“ pomyslel si Seth. „George je tu na svém místě. Zavolal by na
Turka a Turk by zavolal na něho. Oba by se vskrytu radovali, jak si
to pověděli. Ale já jsem docela jiný. Já sem zkrátka nepatřím. Nebu-
du z toho dělat žádnou aféru, ale musím odtud.“
Seth klopýtal setmělou ulicí a cítil se v rodném městečku jako vy-
hnanec. Začal litovat sám sebe, ale nesmyslnost takového pocitu ho
rozesmála. Nakonec dospěl k názoru, že je na svůj věk příliš usedlý
a že sebelítost nemá žádnou cenu. Potřebuju pracovat. Budu-li se
soustavně něčím zabývat, možná že to někam dotáhnu, a čím dřív
začnu, tím lépe, rozhodl se.
Seth došel k vile bankéře Whitea a stanul ve stínu u vchodu. Na
dveřích viselo těžké mosazné klepadlo, což byl nápad Heleniny
matky, aby měla něco jiného než ostatní; paní Whiteová také založi-
la dámský klub „Přátelé poezie“. Seth pozvedl klepadlo a pustil je.
Rozlehla se rána, jako by v dálce vystřelili z kanónu. Jsem to ale ne-
šika a idiot! pomyslel si. Co řeknu, jestli přijde otevřít paní Whi-
teová?
Vyšla však Helena Whiteová a na schodech spatřila Setha. Rados-
tí zčervenala, tiše za sebou zavřela a přistoupila k němu. „Odjíždím
z města. Nevím ještě, co budu dělat, ale musím odtud a najdu si prá-
ci. Možná že pojedu do Columbusu,“ oznámil jí, „a dám se tam za-
psat na univerzitu. V žádném případě tu nezůstanu. Řeknu to matce
ještě dnes večer.“ Zaváhal a rozpačitě se rozhlédl. „Nechtěla by ses
náhodou trošku projít?“
Seth a Helena kráčeli temným stromořadím. Těžká mračna zaha-
lila tvář měsíce; před nimi v přítmí kráčel člověk s krátkým žebří-
kem přes rameno. Ubíral se spěšně na křižovatku, tam opřel žebřík
o dřevěný kandelábr a rozsvítil pouliční světla, takže teď měli cestu

89
napůl osvětlenou lucernami a napůl zastíněnou rozvětvenými koru-
nami stromů. Vítr se opřel do nejvyšších větví a probudil ptáky,
kteří vzlétali s křikem bezmála žalostným. Ve světelném kruhu pod
lampou kroužili dva netopýři, jako by se honili pořád dokola za
hloučkem nočních můr.
Seth ještě chodíval v krátkých kalhotách, a už si byl vědom hlub-
šího vztahu mezi sebou a děvčátkem, jež nyní poprvé kráčelo po
jeho boku. Jistou dobu mu psávala s ohromnou vytrvalostí pošetilé
vzkazy. Nacházel je v cvičebnicích, jeden mu doručilo nějaké děcko
na ulici a několik jich přišlo poštou.
Byly popsány kulatým chlapeckým písmem a prozrazovaly pil-
nou čtenářku románů. Seth na ně neodpovídal, ačkoliv některé věty,
naškrábané tužkou na dopisních papírech paní bankéřové, ho dojaly
a zalichotily mu. Strčil je do kapsy a pak chodil po ulicích nebo sta-
nul u plotu na školním dvoře a v srdci ho pálilo. Bylo mu milé, že
právě jeho si oblíbilo nejhezčí a nejbohatší děvče z města.
Helena a Seth stanuli u plotu nedaleko nízkého temného stavení
s okny do ulice. Kdysi to bývala továrna na sudy, ale teď tu bylo
všude pusto a prázdno. V domku přes ulici seděli na verandě muž
a žena a hovořili o svém dětství. K rozpačitému jinochu a dívce do-
léhalo jasně každé slovo. Bylo slyšet, jak odstrkují židle, a muž i že-
na kráčeli po cestičce vysypané pískem k dřevěné brance. Muž vyšel
na ulici a pak se sklonil a ženu políbil. „Abys nezapomněla na staré
časy,“ řekl, obrátil se a rychle odcházel po chodníku.
„To je Bella Turnerová,“ zašeptala Helena a odvážně popadla
Setha za ruku. „Nevěděla jsem, že má známost. Myslela jsem, že už
je na to moc stará.“ Seth se rozpačitě usmál. Dívčí dlaň byla teplá
a jemu se podivně točila hlava. Zachtělo se mu povědět jí to, co byl
odhodlán jí zamlčet. „George Willard je do tebe zamilovaný,“ řekl
a přes jeho vzrušení to vyznělo tiše a vyrovnaně. „Píše nějakou po-
vídku a potřebuje se zamilovat. Chce vědět, jaké to je. Chtěl, abych ti
to vyřídil, a mám mu přijít povědět, co ty na to řekneš.“

90
 A opět kráčeli Helena a Seth mlčky. Přišli k Richmondovic za-
hradě, prolezli škvírou v živém plotě a posadili se na dřevěnou la-
vičku pod keřem.
Dokud Seth Richmond kráčel po Helenině boku ulicí, napadaly
ho nové, odvážné myšlenky. Začínal litovat svého rozhodnutí opus-
tit městečko. Bylo by to něco nového a moc by se mi líbilo, kdybych
tu mohl zůstat a chodit s Helenou Whiteovou často na procházku,
pomyslel si. V duchu si představoval, že ji objímá kolem pasu a že se
mu její ruce spínají na šíji. Jak se někdy přihází, splývaly mu
v prapodivné změti místních i časových představ milostné city
k Heleně s obrazem výjevu, jehož byl nedávno svědkem. Šel něco
vyřídit jednomu farmáři, který bydlel na kopci za tržištěm, a vracel
se stezkou v polích. Od farmy vedla cesta nejprve z kopce a tam
dole se Seth zastavil pod platanem a rozhlédl se. Přivítal ho tlumený
bzukot. Na okamžik se domníval, že na stromě musí být roj včel.
Ale pak zabloudil pohledem na zem a spatřil všude kolem sebe
ve vysoké trávě včely. Louka, na níž stál, se táhla od úpatí kopce do
dálky a tráva mu sahala až k pasu. Louka byla poseta drobnými
purpurovými květy, které vydávaly omamnou vůni. Na květech se
shromáždily celé armády včel a zpívaly si při práci.
Seth si představil, že je letní večer a že on sám leží ve vysoké trá-
vě pod stromem. V duchu viděl na tomto obraze i Helenu Whi-
teovou: ležela vedle něho a jeho prsty jí obepínaly ruku. Podivná
zdrženlivost mu bránila, aby ji políbil, ale cítil, že by to mohl učinit,
kdyby chtěl. Místo toho však ležel úplně tiše, hleděl na ni a na-
slouchal, jak mu nad hlavou včelí armáda tlumeně pěje mistrný
hymnus práce.
Seth neklidně poposedl na zahradní lavičce. Pustil dívčinu ruku
a zabořil ruce do kapes. Byl by rád před svou společnicí vyzdvihl
význam svého rozhodnutí. Kývl směrem k domu. „Matka se asi bu-
de rozčilovat,“ zašeptal. „Vůbec neuvažuje o tom, co budu jednou
v životě dělat. Představuje si, že tu s ní zůstanu věčně a že budu
pořád malý kluk.“

91
 V Sethově hlase zaznělo chlapecké odhodlání. „Víš, já prostě mu-
sím odsud vypadnout. Musím pracovat. K tomu jsem přece na svě-
tě!“
Na Helenu Whiteovou to udělalo hluboký dojem. Přikývla, za-
plavena vlnou obdivu. Tak to má být, pomyslela si. Seth už není
chlapec, je to silný muž a ví, co chce. Zmizela jistá mlhavá přání,
která dříve chovala, a ona se posadila velice zpříma. Ještě pořád tu
a tam zahřmělo a blesk ozářil východní nebe. Zahrada, která se jí
zdála tak tajemná a rozlehlá, kde mohla prožít se Sethem podivu-
hodná, skvělá dobrodružství, vypadala najednou jako všechny
winesburské zahrádky, všední a přesně ohraničená.
„A co tam budeš dělat?“ zašeptala.
Seth se poobrátil a snažil se proniknout očima tmu. Pomyslel si,
oč je rozumnější než George Willard, a byl rád, že svého kamaráda
opustil. Už dříve v něm městečko vzbuzovalo podrážděnou netrpě-
livost a teď se mu ten pocit vrátil. Snažil se jí to vysvětlit. „Každý jen
žvaní a žvaní,“ začal. „Mám toho už po krk. Musím něco dělat; na-
jdu si nějakou práci, při které není potřeba mluvit. Možná že bych
dostal místo jako mechanik v nějaké dílně. Nevím ještě. A myslím,
že na tom ani tak nezáleží. Chtěl bych pracovat a mít klid. To je moje
jediné přání.“
Seth vstal a podal jí ruku. Nechtěl se s ní rozloučit, ale nevěděl, co
by ještě řekl. „Vidíme se naposledy,“ zašeptal. Helenu zaplavila vlna
vřelého citu. Položila ruku Sethovi na rameno a chtěla si přitáhnout
jeho obličej k své pozvednuté tváři. Přivedla ji k tomu čistá náklon-
nost a pronikavá lítost, že nejasné dobrodružství, které napovídala
večerní nálada, se už nikdy neuskuteční. „Měla bych se vrátit,“ řekla
a ruka jí těžce klesla. Něco ji napadlo. „Nechoď se mnou, chci být
sama,“ přikázala. „Jdi domů a promluv si s matkou. Neměl bys to
odkládat.“
Seth zaváhal, a jak tu tak nerozhodně stál, děvče se obrátilo
a proběhlo živým plotem. Byl by rád běžel za ní, ale zůstal stát
a jenom za ní hleděl, protože ho její jednání překvapilo a zmátlo,
právě tak jako ho překvapoval a mátl všechen život v městečku,

92
odkud pocházela. Vykročil pomalu domů, stanul ve stínu rozložité-
ho stromu a zahleděl se na matku, která seděla u rozsvíceného okna
a pilně šila. Pocit osamělosti, jaký zažil už jednou toho večera, se
vrátil a podbarvoval jeho úvahy o právě skončeném dobrodružství.
„Nu,“ vzdychl, obrátil se a zadíval směrem, kudy zmizela Helena
Whiteová. „Takhle to vždycky dopadá. Nebude jiná než ostatní.
I ona se na mne bude dívat ode dneška takovým zvláštním způso-
bem.“ Sklopil oči a zamyslel se. „Bude na rozpacích a bude mít v mé
přítomnosti takový divný pocit,“ zašeptal si. „Tak to bude. Tak to
všecko dopadne. A až se zamiluje, nezamiluje se do mne, ale do ně-
koho jiného – do nějakého blázna – do někoho, kdo pořád žvaní, do
někoho jako ten George Willard.“

93
 Tandy
Do sedmi let bydlela ve starém neomítnutém baráčku na nepouží-
vané cestě za Trunionským vrchem. Otec si jí skoro nevšímal a mat-
ka jí už zemřela. Otec věnoval mnoho času rozpravám a meditacím
o náboženství. Prohlašoval, že je bezvěrec, a byl tak zaujat tím, aby
vymýtil představy o Bohu z mysli svých sousedů, že nepostřehl Bo-
ha zjevného v zapomínaném a zanedbávaném děcku, jež bylo chvil-
ku tady a chvilku tam, podle toho, jak se ho ujal některý dobro-
srdečný příbuzný jeho mrtvé matky.
A pak přijel do Winesburgu cizí člověk a spatřil v malé holčičce
to, co její otec slepě přehlížel. Byl to dlouhý rudovlasý mládenec, od
rána do večera opilý. Někdy poseděl před hotelem Nový Willard
s Tomem Hardem, jejím otcem. Tom vykládal své rozumy a pro-
hlašoval, že žádný Bůh být nemůže, a cizinec se usmíval a mrkal na
kolemstojící. Spřátelili se a strávili spolu mnohou hodinku. Cizí muž
byl synem bohatého obchodníka z Clevelandu a přijel do Winesbur-
gu ze zvláštního důvodu. Chtěl přestat pít a domníval se, že se mu
to podaří, když se vymaní ze společnosti svých přátel a usadí se na
venkově, kde snad lehčeji přemůže svou zhoubnou vášeň.
Pobyt ve Winesburgu mu nepřinesl mnoho užitku. Z nekonečné
nudy pil víc než dříve. Ale přece jen udělal něco užitečného. Dal
dceři Toma Harda jméno hlubokého významu.
Překonávaje následky dlouhého flámu, klopýtal jednoho večera
po Hlavní třídě. Tom Hard seděl před hotelem Nový Willard, svou
pětiletou dcerku na klíně. Vedle něho seděl na chodníku George
Willard. Cizí muž dopadl na židli vedle nich. Třásl se po celém těle,
a když se pokusil promluvit, chvěl se mu hlas.
Byl pozdní večer, tma se snášela na městečko a na železniční trať,
která probíhala pod krátkým svahem před hotelem. Někde v dáli,
směrem k západu, dlouze zahvízdal osobní vlak. Pes, spící u cesty,
vyskočil a rozštěkal se. Cizí muž něco zablekotal a pak pronesl věš-
tecká slova týkající se dítěte v náručí bezvěrcově.

94
 „Přijel jsem, abych se odnaučil pít,“ prohlásil a slzy mu kanuly po
tvářích. Nehleděl na Toma Harda, ale naklonil se kupředu a upíral
zrak do tmy, jako by měl vidění. „Utekl jsem na venkov, abych se
uzdravil, ale neuzdravil jsem se. To má svůj důvod.“ Obrátil se a za-
hleděl se na dítě, které se na otcově klíně strnule vzpřímilo a opěto-
valo jeho pohled.
Cizí muž se dotkl paže Toma Harda. „Alkohol není moje jediné
neštěstí,“ pravil. „Je tu ještě něco. Miluji, a nenalezl jsem koho. To je
můj největší problém, jestli jste natolik moudrý, abyste pochopil, co
tím míním. Víte, právě tohle mě musí zničit. Ale málokdo to chápe.“
Cizí muž zmlkl jakoby překonán zármutkem, ale nové zapískání
osobního vlaku ho vzpamatovalo. „Neztratil jsem víru. To prohlašu-
ji přede všemi. Dostal jsem se jen do takového stavu, kdy je mi jasné,
že se má víra nenaplní,“ pravil chraptivým hlasem. Zadíval se na
dítě ještě pronikavěji a od té chvíle se obracel jen na ně a otce pomí-
jel. „Jednou přijde žena,“ prohlásil a jeho hlas zněl teď rozhodně
a vážně. „Ještě jsem ji nepoznal, jak je zřejmé. Za mnou nepřišla.
Možná že tys ta žena! To by se osudu podobalo, zavést mě do její
přítomnosti v takový večer jako dnes, kdy mě už zničilo pití a ona je
pouhé dítě.“
Ramena cizího muže se křečovitě zachvívala; zkusil ubalit cigare-
tu, ale papírek mu vypadl z roztřesených prstů. Dostal zlost a začal
se rozčilovat. „Každá si myslí, že je to lehké, být ženou, být milová-
na, ale já z toho mám lepší pojem,“ prohlásil. Opět se obrátil k dítěti.
„Já to chápu, snad jediný ze všech lidí to chápu.“
Opět zabloudil pohledem do ztemnělé uličky. „Znám ji, ačkoliv
se naše cesty nikdy nezkřížily,“ zašeptal. „Vím, zač bojovala, vím,
kdy prohrávala. Mne okouzlují právě její prohry. Prohry zrodily v té
ženě novou vlastnost. Vynašel jsem pro ni jméno. Nazval jsem ji
Tandy. Vymyslel jsem si je, dokud jsem ještě uměl snít, než mé tělo
propadlo neřesti. Je to vlastnost, která dává člověku sílu, aby byl
milován. Právě to potřebují muži od žen a toho se jim nedostává.“
Cizí muž vstal a přikročil k Tomu Hardovi. Kolébal se vpřed
i nazad, jako by měl každou chvíli upadnout, ale místo toho poklekl

95
na chodník a pozvedl dětskou ručičku k opilým ústům. „Buď Tan-
dy, malá,“ žadonil. „Měj odvahu být silná a statečná! To je tvůj úděl.
Necouvni před ničím! Měj odvahu a neboj se lásky! Buď něco víc
než muž či žena. Buď Tandy!“
Cizí muž vstal a odklopýtal ulicí. Za pár dní nasedl do vlaku
a vrátil se domů do Clevelandu. Onoho večera po rozhovoru před
hotelem vedl Tom Hard holčičku k jedné příbuzné, která ji pozvala
k sobě na noc. Jak kráčeli temnou alejí, zapomněl na blekotavý hlas
cizího muže a v duchu přemítal o nových argumentech, jimiž by
zviklal lidskou víru v Boha. Oslovil dcerušku jménem a ona se roz-
plakala.
„Nechci se tak jmenovat,“ vzlykala. „Chci se jmenovat Tandy –
Tandy Hardová.“ Dítě naříkalo tak usedavě, že byl Tom Hard dojat
a pokoušel se ji ukonejšit. Zastavil se pod stromem, vzal ji do náruče
a začal se s ní mazlit. „Buď přece hodná holčička,“ řekl jí důrazně,
ale ona se nedala upokojit. S dětskou prudkostí se poddala zármut-
ku a její hlas se rozlehl ztichlou večerní ulicí. „Já chci být Tandy! Já
chci být Tandy! Já chci být Tandy Hardová!“ volala rozechvěle
a vzlykala, jako by neměla dost mladičké síly, aby snesla vidinu,
kterou v ní vyvolala opilcova slova.

96
 Bůh je mocný
Důstojný pán Curtis Hartman zastával úřad duchovního pastýře
presbyteriánské náboženské obce ve Winesburgu už deset let. Byl to
člověk asi čtyřicetiletý, v podstatě zamlklý a plachý. Bývalo mu
vždy zatěžko předstoupit před shromážděné věřící a kázat jim; od
středečního rána až do sobotního večera nemyslel na nic než na dvě
kázání, která musí v neděli proslovit. Časně ráno v neděli chodil do
malé místnosti v kostelní zvonici zvané studovna a modlil se tam.
Jeho modlitby se nesly vždy jedním směrem. „Milostivý Bože, dej
mi odvahu a sílu, abych dobře konal tvé dílo!“ prosil na kolenou
a skláněl hlavu pod tíží úkolu, jejž vzal na svá bedra.
Pastor Hartman byl vysoké postavy a měl hnědou bradku. Jeho
manželka, tlustá nervózní osoba, byla dcerou majitele továrny na
prádlo z Clevelandu v Ohiu. Winesburčané měli svého faráře docela
rádi. Církevním starším se zamlouvalo, že je takový tichý a nená-
ročný, a paní Whiteová, bankéřova choť, tvrdila, že je to inteligentní
a noblesní člověk.
Presbyteriánská církev zaujímala přední místo mezi winesbur-
skými náboženskými obcemi. Byla početnější, impozantnější a její
farář byl lépe placen. Měl dokonce vlastní kočár a o letních podveče-
rech jezdíval s chotí winesburskými ulicemi. Zamířil nejprve na
Hlavní třídu a pak se projel sem a tam po Buckeyeské, přičemž se
důstojně ukláněl lidem na pozdrav; jeho paní ho se skrytou pýchou
po očku pozorovala a trápila se obavami, aby se kůň něčeho nelekl
a nesplašil se.
Celou řadu let se Curtisu Hartmanovi dařilo ve Winesburgu dob-
ře. Nebyl to člověk, jakým by byli věřící blouznivě nadšeni, zato
však neměl nepřátele. Své povinnosti bral ve skutečnosti velmi
vážně a často ho trápily výčitky svědomí, že nepřináší slovo Boží
těm nejpotřebnějším a nejubožejším. Pochyboval, že by v něm
opravdu plál svatý požár, a snil o tom, že jeho duši zaplaví omamný
proud Boží milosti, že jeho hlas zaburácí jako vichřice a lidé se za-

97
chvějí před Božím poselstvím, které jim on zjeví. „Jsem jen bídný
pozemský červ a nic takového mě jistě nepotká,“ usoudil odevzdaně
a trpělivý úsměv se mu rozhostil na tváři. „Nu což, člověk dělá, co
může,“ dodal filozoficky.
Studovna ve zvonici, kam se farář chodil v neděli ráno modlit,
aby mu Bůh dal sílu, měla jen jedno okno. Bylo dlouhé, úzké a za-
věšené na velkých pantech jako dveře. Malé tabulky z barevného
olovnatého skla tvořily obraz Krista žehnajícího dítěti. Jednoho let-
ního nedělního rána seděl pastor za psacím stolem, před sebou ro-
zevřenou velkou bibli a všude kolem porůznu konceptní papíry
s poznámkami ke kázání. A tu zvedl oči a k svému pohoršení spatřil
v podkrovním pokoji protějšího domu na posteli ženu, která kouřila
a četla román. Curtis Hartman došel po špičkách k oknu a tiše za-
vřel. Žena, a kouří! Hrůza ho jala při té představě; s pobouřením si
uvědomil, že vzhlédl od svatých slov Písma přímo na obnažená ra-
mena a bílé ženské hrdlo. Sešel na kazatelnu, hlavu v jednom ohni,
a kázal nezvykle dlouho, aniž jedenkrát pomyslel na mimiku nebo
na hlasové efekty. Jeho kázání bylo tak burcující a přesvědčivé, že
vzbudilo neobvyklou pozornost. Rád bych věděl, zdali mě slyšela,
zdali mé úvahy zapustily kořeny v její duši, pomyslel si a zadoufal,
že příští neděli dopoledne najde taková slova, která by dojala
a vzpamatovala osobu zřejmě tak velice ve vleku skrytých hříšných
choutek.
V domě proti presbyteriánskému kostelu, tam, kde pastor spatřil
onen pohoršlivý výjev, žily dvě ženy. Teta Elizabeth Swiftová, šedo-
vlasá rázná vdova s penězi uloženými ve winesburské městské ban-
ce, a její dcera, učitelka Kate. Učitelce táhla třicítka a chodila vždy
pěkně a čistě oblečena. Měla jen málo přátel a všeobecně o ní pano-
valo mínění, že má jazyk jako břitvu. Jak na ni Curtis Hartman začal
myslet, uvědomil si, že podnikla cestu po Evropě a že žila dva roky
v New Yorku. Možná že to kouření není ani tak strašné, pomyslel si.
Vzpomněl si, že před mnoha lety, ještě jako student, přečetl několik
románů, kde některé hrdinky, docela slušné ženy, třebaže trochu do
větru, kouřily od začátku příběhu až do konce. S nevšedním odhod-

98
láním vymýšlel celý týden takové kázání, aby došel sluchu u této
své ovečky a přivedl ji na cestu pravou, a v tom zápalu dočista za-
pomněl jak na svou trému, tak na nedělní ranní modlitbu ve stu-
dovně.
Farář Hartman neměl s ženami žádné zvláštní zkušenosti. Jeho
otec vyráběl kočáry v Muncii v Indianě a chlapec se musel na studi-
ích sám vydržovat. V domě, kde bydlel, byla na bytě i dcera majitele
továrny na prádlo; vzali se po delší patřičné známosti, a to hlavně
z její iniciativy. Továrník na prádlo dal své dceři věnem pět tisíc do-
larů a slíbil, že jí jednou odkáže dvakrát tolik. Farář se domníval, že
se oženil velmi výhodně, a nikdy si nedovolil pomyslet na jinou že-
nu. Nechtěl myslet na jiné ženy. Chtěl skromně a se zanícením konat
dílo Páně.
V pastorově duši se rozpoutal boj. Nejprve chtěl, aby mu Kate
Swiftová popřála sluchu a aby jeho kázání zapustilo kořínky v její
duši, a potom se ho zmocnila touha, aby znovu popatřil na ženské
tělo, tak bílé a nehybné, odpočívající na posteli. Jednou v neděli,
když mu jeho myšlenky nedávaly spát, vstal časně ráno a chodil po
ulicích. Došel po Hlavní třídě téměř až k Richmondově rezidenci,
když tu se zarazil, shýbl se pro kámen a pospíchal do studovny ve
zvonici. Kamenem vylomil v dolním rohu okna malý otvor, zamkl
dveře, sedl si za psací stůl před rozevřenou bibli a vyčkával. Jakmile
v Katině okně vyletěla roleta, viděl otvorem přímo na její postel,
jenže ona tam nebyla. I ona vstala na úsvitě a šla se projít a ruka, jež
vytáhla roletu, patřila tetě Elizabeth Swiftové.
Farář by byl nejraději proléval slzy radosti nad tím, že nemusel
podlehnout hříšné touze, a vrátil se domů, blahořeče Bohu. Ten
kousíček skla z rohu se vyloupl z bosé paty dítěte, které strnule zíra-
lo uneseným pohledem do tváře Vykupitelovy.
Curtis Hartman zapomněl na kázání, které si připravil na tuto
neděli. Promlouval k svým ovečkám a říkal jim, že by bylo nespráv-
né považovat duchovní za lidi nějak odlišné a od přírody předurče-
né k životu ve ctnosti. „Vím z vlastní zkušenosti, že na nás, na hlasa-
tele slova Božího, číhají stejná pokušení jako na vás,“ prohlásil.

99
„Ďábel mě pokoušel a já jsem pokušení podlehl. Avšak Bůh vztáhl
ruku a zachránil mě. A jako zachránil mne, tak zachrání i vás. Ne-
zoufejte! V hodině hříchu pozvedněte oči k nebi a znovu a znovu
dojdete spasení.“ Farář odhodlaně potlačil všechno pomyšlení na
ženu v posteli a začal se chovat k vlastní ženě s mileneckou něhou.
Jednou večer, když se spolu projížděli v kočáře, vyjel z Buckeyeské
třídy na temnou cestu na vrch Evangelistů a nad vodojemem vzal
Sarah Hartmanovou kolem pasu. Ráno se nasnídal, a než se odebral
do své pracovny v zadním traktu fary, obešel stůl a políbil manželku
na tvář. Pomyslel-li přece na Kate Swiftovou, usmál se a pozvedl oči
k nebi. „Smiluj se nade mnou, ó Pane!“ mumlal. „Nedopusť, abych
sešel z úzké stezky bohulibého konání!“
A pak se rozpoutal opravdový zápas o duši faráře s hnědou
bradkou. Náhodou objevil, že vždy kvečeru lehává Kate Swiftová na
posteli a čte. Na nočním stolku u postele stála lampa, která vrhala
světlo na bílá ramena a obnažené hrdlo. Onoho večera, kdy učinil
tento objev, seděl u psacího stolu ve studovně od desíti do jedenácti,
a když zhasila, vypotácel se z kostela a dvě hodiny chodil po ulicích,
mumlaje modlitby. Netoužil vlastně ani po tom, aby mohl zlíbat
ramena a hrdlo Kate Swiftové, na to by si byl nedovolil ani pomys-
let. Nevěděl, co vlastně chce. „Bůh je mým otcem a on mě zachrání
přede mnou samým!“ volal ve stínu stromů na své potulce. Stál
u kmene a zíral na nebe, po němž se honily mraky. Otevřel Bohu své
srdce dokořán. „Prosím Tě, Otče, nezapomeň na mne! Dej mi sílu,
abych se vzchopil a spravil rozbité okno! Pozvedni můj pohled opět
k nebesům! Neopusť mne, svého služebníka, v této těžké hodině!“
Farář bloudil sem a tam ztichlými ulicemi; po celé týdny zmítal
jeho duší nepokoj. Nechápal, jaké to pokušení na něho přišlo, ani se
nemohl dopídit důvodu, proč právě na něho.
V jistém smyslu svaloval vinu na Boha a říkal si, že se vždycky
snažil kráčet cestou pravosti a že pokušení o své vůli nevyhledával.
„Už jako mladík a vůbec celý život jsem konal pokojně svou práci,“
prohlašoval. „Proč na mne bylo nastraženo toto pokušení? Čím jsem
se provinil, že na má bedra bylo vloženo takové břímě?“

100
 Během oněch podzimních a zimních měsíců zmizel Curtis Hart-
man z domova celkem třikrát; posadil se k oknu v temné studovně,
hltal pohledem postavu Kate Swiftové ležící na posteli a pak chodil
ulicemi a modlil se. Nechápal, co se to s ním děje. Celé týdny si na
učitelku ani nevzpomněl a říkal si, že konečně přemohl chlípnou
touhu pohledět na její tělo. A pak se něco přihodilo. Seděl doma ve
své pracovně, pilně se připravoval na příští kázání, a tu najednou
znervózněl, začal chodit po pokoji a pak si řekl: „Půjdu se trochu
projít po ulicích.“ Dokonce ani když otvíral dveře zvonice, nepřiznal
si pravý důvod svého počínání. „Nespravím to rozbité okno, ale
naučím se přicházet sem večer, a ani jedinkrát nepozvednout oči na
onu ženu. Nedopustím, abych podlehl. Bůh na mne seslal pokušení,
aby vyzkoušel sílu mé duše, já však najdu cestu z temnot do světla
ctnosti.“
Jednoho mrazivého lednového večera, kdy winesburské ulice za-
haloval hluboký sněhový příkrov, navštívil Curtis Hartman studov-
nu ve zvonici naposled. Bylo už po deváté, když odcházel z domo-
va, a měl tak naspěch, že si ani neobul sněhovky. Hlavní třída byla
jako vymetená, až na nočního hlídače Hopa Higginse; v celém měs-
tečku bděl mimo něho jen mladý Willard, který seděl v redakci
Winesburského orla a potil nějakou povídku. Farář si razil cestu
navátými závějemi, a jak se blížil ke kostelu, uvědomil si náhle, že
tentokrát podlehne hříchu úplně a bez odporu. Chci se na tu ženu
dívat a myslet na to, jak líbám její nahá ramena, a vůbec si budu
myslet, co se mi zlíbí, řekl si roztrpčeně a oči se mu zalily slzami.
Začal uvažovat o tom, že zanechá kněžského povolání a věnuje se
jinému. „Odejdu do některého velkého města a najdu si tam práci,“
prohlašoval. „Když už se nedokáži přemoci a hříchu odporovati,
oddám se mu. Aspoň nebudu pokrytec. Nedovedl bych kázat slovo
Boží a myslet přitom na ramena a šíji ženy, která mi nepatří.“
Oné lednové noci byla ve studovně nahoře ve zvonici pěkná zima
a Curtis Hartman si byl jist snad už v okamžiku, kdy vešel do míst-
nosti, že se nastydne, zůstane-li. Měl mokré nohy, jak se brouzdal
sněhem, a tady nebylo zatopeno. V pokoji v sousedním domě se

101
Kate Swiftová ještě neobjevila. Muž usedl a s chmurným odhodlá-
ním čekal. Seděl v křesle, jeho prsty svíraly okraj stolu, na němž le-
žela bible, a hlavou se mu honily nejčernější myšlenky jeho života.
Vzpomněl si na svou ženu a v té chvíli ji skoro nenáviděl. Zklamala
mě – vždycky se styděla za vášeň, dumal. Muž má právo žádat po
ženě planoucí vášeň a krásu. Nemá právo zapomenout, že je také
živočich, a ve mně je něco řeckého. Odvrhnu ji ze své náruče a najdu
si jiné ženy. Budu dobývat tuhle učitelku. Postavím se všem lidem;
když už jsem člověk s pohlavními pudy, tak své pudy ukojím.
Rozrušený muž se chvěl od hlavy až k patě, jednak chladem, jed-
nak zápasem, který vedl sám proti sobě. Hodiny míjely a jeho tělem
zalomcovala horečka. V krku ho bolelo a zuby mu jektaly. Jeho nohy
na podlaze studovny byly jako dva kusy ledu. A přece se nevzdával.
Budu se dívat na tu ženu a budu myslet na to, nač jsem se nikdy
neodvážil pomyslet, říkal si, svíral desku stolu a čekal.
Curtis Hartman div nezaplatil životem onu noční vartu v kostele,
ale také našel, jak se domníval, svou životní cestu. Už z dřívějších
hlídek věděl, že malým otvorem v rohu není vidět z jejího pokoje nic
než právě postel. Ve tmě čekával tak dlouho, až se objevila žena
v bílé noční košili a usedla na postel. Rozsvítila lampičku, podepřela
se o polštáře a četla knihu. Občas vykouřila cigaretu. Bylo vidět jen
nahá ramena a hrdlo.
Oné lednové noci, když farář téměř smrtelně prochladl a jeho
mysl několikrát zabloudila do podivuhodné říše fantazie, až se mu-
sel soustředěným úsilím zahnat zpátky do skutečnosti, Kate Swifto-
vá přece jen přišla. V pokoji naproti se rozsvítilo okno a čekající muž
zíral na prázdnou postel. A pak se na postel před jeho zraky vrhla
nahá žena. Rozvzlykala se, zabořila tvář do polštáře a bušila do ně-
ho pěstmi. V konečném výbuchu pláče se napolo vztyčila a před
zrakem muže, jenž čekal, aby se mohl dívat a dát průchod svým
myšlenkám, sepjala tato hříšná bytost ruce k modlitbě. Ve světle
lampy vypadala její štíhlá, urostlá postava jako postava chlapce před
Kristem na okně z olovnatého skla.

102
 Do smrti nevěděl Curtis Hartman, jak se tehdy dostal z kostela.
S výkřikem vyskočil a odstrčil masivní psací stůl. Bible spadla na
zem; v tom tichu se to rozlehlo jako rána z děla. Když v protějším
domě zhasla světla, vyklopýtal po schodech ven. Běžel ulicí a vrazil
do redakce Winesburského orla. Zpola nesouvisle spustil na George
Willarda, jenž přecházel po místnosti, zaujat vlastními zápasy. „Ces-
ty Boží jsou nevyzpytatelné!“ zvolal, když rychle vběhl a zabouchl
za sebou dveře.
V jeho hlase se chvěl podivný žár a oči mu divoce plály, jak se
blížil k mladíkovi. „Světlo mi ozářilo temnotu,“ zvolal. „Deset let
jsem žil tady ve městě a teď se mi zjevil Bůh v podobě jedné ženy.“
Jeho hlasitá slova přešla v šepot. „Nic jsem nechápal,“ pravil. „Do-
mníval jsem se, že na mne Bůh seslal pokušení, aby mě vyzkoušel,
a zatím byla má duše posílena v horlivosti. Bůh se mi zjevil
v podobě učitelky Kate Swiftové, když klečela nahá na posteli. Znáte
Kate Swiftovou? Snad si to sama ani neuvědomuje, ale je nástrojem
Božím, zřídlem Jeho pravdy.“
Farář Curtis Hartman se otočil a zamířil ven z redakce. Ve dve-
řích se zastavil, rozhlédl se na obě strany opuštěnou ulicí a obrátil se
znovu k Georgi Willardovi. „Jsem zachráněn. Nemějte obav.“ Vztáhl
zakrvácenou pěst, aby ji mladík viděl. „Rozbil jsem to okno,“ ozná-
mil. „Teď bude třeba je spravit celé. Bůh mě posílil a já jsem je rozbil
vlastní rukou.“

103
 Učitelka
Na winesburských ulicích ležel důkladný sněhový příkrov. Někdy
v deset dopoledne se začalo chumelit a zakrátko se zvedl vítr
a nafoukal závěje podél celé Hlavní třídy. Mráz uhladil blátivé vo-
zovky směřující do města a místy skryla bláto ledová kůra. „Sáňkaři
budou mít pré,“ pravil Will Henderson u výčepního pultu v Griffi-
thově hospodě. Vyšel z hospody a narazil na drogistu Sylvestra
Westa, který se namáhavě vlekl v těžkých přezuvkách zvaných sně-
hovky. „Tuhle sobotu zažene sníh lidi do města,“ mínil drogista.
Oba muži se spolu zastavili a hovořili o svých záležitostech. Will
Henderson byl jen v lehkém svrchníku a neměl sněhovky, a proto si
třel levou patu špičkou pravé boty. „Takové počasí je dobré na pše-
nici,“ mínil drogista rozvážně.
Mladý George Willard neměl právě nic na práci a byl rád, proto-
že se mu do ničeho nechtělo. Týdeník přišel z tiskárny a šel do ex-
pedice ve středu večer a sněžit začalo ve čtvrtek. V osm, poté co od-
jel ranní vlak, vzal si George brusle a vydal se k vodojemu, avšak
nezabruslil si. Minul rybník a kráčel pěšinou podél říčky Wine, až
přišel k bučině. V závětří za kládami si rozdělal ohýnek, usedl na
jednu kládu a přemítal. Když začalo sněžit a zvedl se vítr, spěšně
sháněl dříví na oheň.
Mladý novinář myslel na Kate Swiftovou, svou bývalou učitelku.
Minulý večer k ní zašel pro knihu, kterou mu chtěla dát přečíst,
a seděl tam s ní sám snad hodinu. Už asi počtvrté nebo popáté mu
s velkou vehemencí promlouvala do duše a jeho ty řeči mátly. Začal
si myslet, že se snad do něho zamilovala, a to bylo pomyšlení licho-
tivé i nepříjemné.
Vyskočil z klády a navršil větve na oheň. Rozhlédl se, aby měl jis-
totu, že ho nikdo nepozoruje, a začal hovořit nahlas, jako by ona
byla přítomna. „Ale to přece nemyslíte vážně, viďte?“ prohlásil.
„Přece to na vás poznám.“

104
 Mladík vstal a vykročil po pěšině zpět k městu, aniž oheň v lese
uhasil. Jak šel ulicemi, zvonily mu brusle v ruce. Zatopil si ve svém
pokoji v hotelu Nový Willard a natáhl se na postel. Před očima se
mu vyrojily smyslné vidiny: stáhl roletu, zavřel oči a obrátil se ke
stěně. Vzal do náručí polštář, objal jej a myslel přitom nejprve na
učitelku, jež v něm svými slovy cosi roznítila, a pak na Helenu
Whiteovou, štíhlou dcerku winesburského bankéře, k níž už dlou-
hou dobu choval city více méně vřelé.
V devět večer byly ulice už pořádně zaváté a mrzlo jen praštělo.
Člověk si sotva razil cestu. Výkladní skříně byly temné a kdekdo už
zalezl ke kamnům. Večerní vlak z Clevelandu měl velké zpoždění,
ale jeho příjezd nikoho nezajímal. V deset hodin bylo už všech osm-
náct set občanů města Winesburgu v posteli – až na čtyři.
Ponocný Hop Higgins trochu klímal. Byl chromý a opíral se
o pořádnou sukovici. Za temných nocí nosil lucernu. Po deváté ho-
dině se vydal na obchůzku. Klopýtal Hlavní třídou a zkoušel dveře
krámů. Pak zašel do postranních ulic a zastavoval se u zadních
vchodů. Jakmile se ujistil, že je všude bezpečně zamčeno, pospíchal
za roh do hotelu Nový Willard a zabušil na dveře. Zamýšlel strávit
zbytek noci u kamen. „Jdi si do postele! Já budu přikládat,“ přikázal
chlapci, který spal na lehátku v recepci.
Hop Higgins se posadil ke kamnům a zul si boty. Když chlapec
odešel spát, začal Hop přemýšlet o tom, co ho zajímalo. Chtěl si na
jaře ohodit baráček, a tak seděl u kamen a přemítal, nač ho přijde
materiál a co dá zedníkovi. Tyto úvahy ho přivedly i na jiné myš-
lenky. Ponocnému bylo šedesát let a hodlal už jít na odpočinek. Jako
vysloužilec z války Severu proti Jihu dostával malou penzičku. Byl
by si rád našel nějaké jiné živobytí a doufal, že by se mohl stát pro-
fesionálním chovatelem fretek. Měl už doma ve sklepě čtyři ta
zvláštní divoká zvířátka, vyhledávaná lovci pro hony na králíky.
Mám teď jednoho samce a tři samičky, dumal. Při trošce štěstí můžu
mít na jaře tak dvanáct patnáct kusů. A za rok už bych mohl začít
inzerovat ve sportovních časopisech.

105
 Ponocný se pohodlně opřel v křesle a pustil všechny starosti
z hlavy. Nespal. Za ta léta se naučil vysedávat dlouhé noci v polo-
dřímotě a polobdění. Ráno býval bezmála tak svěží, jako by se byl
vyspal.
Hopa Higginse tedy máme pohodlně usazeného v teple u kamen,
a tak nám zbývají jen tři lidé, kteří ve Winesburgu bdí. George
Willard sedí dosud v redakci a dělá, že pracuje na povídce; ve sku-
tečnosti však rozbírá své city a nálady právě tak jako ráno v lese
u ohně. Ve zvonici presbyteriánského kostela sedí ve tmě Curtis
Hartman a připravuje se na znamení od Boha a Kate Swiftová, uči-
telka, právě vychází z domu na procházku ve sněhové bouři.
Bylo už deset pryč, když se z náhlého popudu vydala ven. Jako
by ji onen muž a mladík tím, že na ni mysleli, vyhnali do mrazivé
noci. Teta Elizabeth odjela do okresního města kvůli nějakým hypo-
tékám, do kterých investovala peníze, a měla se vrátit až nazítří. Její
dcera seděla s knihou u ohromného krbu v obývacím pokoji. Najed-
nou vyskočila, popadla kabát z věšáku u dveří a vyběhla z domu.
Winesburské veřejné mínění by jistě neudělilo třicetileté Kate
Swiftové titul královny krásy. Neměla pěknou pleť a její tvář hyzdi-
ly skvrny napovídající, že není docela zdráva. Jen v temné zimní
noci byla překrásná. Měla rovná záda, vznosná ramena a její rysy se
podobaly rysům kamenné bohyně na piedestalu v zahradě za sou-
mraku letního podvečera.
Odpoledne byla učitelka na prohlídce u doktora Wellinga. Lékař
jí vyhuboval a prohlásil, že je tu nebezpečí ztráty sluchu. Bylo to od
ní pošetilé, že se vydává na procházku ve vánici, pošetilé a snad
i nebezpečné.
Ale žena na ulici si ani nevzpomněla na lékařova slova, a nebyla
by se vrátila, i kdyby si byla vzpomněla. Byla jí velká zima, ale po
pěti minutách už jí zima nevadila. Nejprve došla na konec své ulice,
minula váhu na seno před seníkem nájemních stájí a zahnula na
Trunionský vrch. Přešla Trunionský vrch, u stodoly Neda Wintera
zabočila na východ do uličky nízkých dřevěných baráčků, táhnou-
cích se přes vrch Evangelistů až k Suckerově ulici, která přetínala

106
nehluboké údolíčko, vyhýbala se drůbeží farmě Ikea Smeada
a končila u vodojemu. Cestou zmizel ten pocit odvahy a vzrušení,
jenž ji vyhnal do ulic, a pak se zase vrátil.
V povaze Kateřiny Swiftové bylo něco kousavého a odpudivého.
Každý to pociťoval. Ve škole dělala dojem osoby málomluvné,
chladné a přísné, a přece měla ke svým žákům zvláštní vřelý vztah.
Jednou za čas jako by do ní něco vjelo a tu se zdála šťastná. Celá
třída cítila, jak z ní vyzařuje štěstí. Na chvilku zapomněli dávat po-
zor, pohodlně se opřeli a pozorovali ji.
Učitelka se procházela po třídě s rukama za zády a rychle hovoři-
la. Zřejmě si vybírala náměty docela náhodně. Jednou vykládala
dětem o Charlesu Lambovi a vymýšlela si podivuhodné intimní
příhody ze života zesnulého básníka. Vyprávěla o něm takovým
tónem, jako by s ním byla žila a znala všechna tajemství jeho sou-
kromí. Děti z toho byly celé zmatené; nabyly dojmu, že slyší
o někom, kdo kdysi bydlel ve Winesburgu.
Při jiné příležitosti se učitelka rozhovořila o Benvenutovi Celli-
nim. To se tehdá nasmáli! Jakého kurážného bouřliváka a chvas-
touna, jakého hrdinu k pomilování udělala tenkrát ze starého mis-
tra! I o něm si vymýšlela žertovné příhody. Tak třeba tu o jednom
Němci, učiteli hudby, který bydlel v patře nad Celliniho pokojem
v Miláně. To chlapci úplně řičeli smíchem. Sugars McNutts, tlouštík
s červenými naducanými tvářemi, se tak rozchechtal, až ztratil rov-
nováhu a vypadl z lavice. Kate Swiftová se smála s ním. Ale najed-
nou zvážněla a dívala se zase přísně.
Tu noc, kdy chodila opuštěnými zasněženými ulicemi, prožívala
učitelka krizi. Ačkoliv to nikdo ve Winesburgu netušil, byl její život
plný dobrodružství. Stále je prožívala. Den za dnem, ve třídě nebo na
ulici bouřila její duší žalost, naděje i vášeň. Pod vyrovnaným po-
vrchem se odehrávaly nejpodivuhodnější události. Lidé z městečka ji
měli za skálopevnou odpůrkyni manželství, a že vládla ostrým jazy-
kem a dělala si, co chtěla, mysleli si, že nezná city, jaké tolik povzná-
šely i mařily jejich vlastní životy. Ve skutečnosti měla citlivější
a vášnivější povahu než všichni dohromady a častokrát za těch pět

107
let, co se vrátila ze svých toulek a usadila se ve Winesburgu jako uči-
telka, musela prchnout z domu a prochodila půl noci venku, aby
přemohla bouři, která jí zmítala duší. Jednou pršelo a ona byla venku
snad šest hodin; když se vrátila, pohádala se s tetou Elizabeth. „Jsem
jenom ráda, že nejsi mužský,“ řekla jí matka rázně. „Dost jsem se na-
čekala na tvého tátu, až přijde domů, a dost jsem se naměla strachu,
do čeho se zase zaplet. Užila jsem si toho ažaž, a tak se nemůžeš divit,
že nechci, aby se v tobě projevily právě jeho nectnosti.“
Kate Swiftová horečně přemítala o Georgi Willardovi. Domnívala
se, že v jeho úlohách se občas zableskla jiskřička nadání, a ona chtěla
tu jiskřičku rozdmychat. Jednou v létě se zastavila v redakci Wines-
burského orla, a když viděla, že nemá právě nic důležitějšího na prá-
ci, vyšla s ním ven na Hlavní třídu a k tržišti. Tam se posadili na trav-
natý břeh a hovořili. Učitelka se snažila, aby mládenci vštípila aspoň
základní představu o tom, jakým nesnázím čelí každý spisovatel.
„Musíš znát život,“ prohlásila hlasem, v němž se chvělo vážné zaujetí.
Položila mu ruce na ramena a obrátila ho k sobě, aby se mu mohla
podívat do očí. Kolemjdoucí se mohli domnívat, že se ho chystá obe-
jmout. „Chceš-li opravdu psát, musíš si přestat hrát se slovíčky,“ na-
léhala. „Snad bys toho měl vůbec nechat, dokud nezískáš víc zkuše-
ností. Teď nadešel čas žít. Nechci tě lekat, ale ráda bych ti zdůraznila,
jak závažné rozhodnutí před tebou leží. Nesmí z tebe být handlíř se
slovy. Musíš se naučit znát, co si lidé myslí, ne co říkají.“
Onoho bouřlivého čtvrtka, předtím než pastor Hartman usedl ve
zvonici a vyčkával, až se mu zjeví její tělo, zašel mladý Willard
k učitelce vypůjčit si knížku. A tenkrát se přihodilo to, co mládence
tak poplašilo a zmátlo. Držel knihu pod paží a chystal se právě ode-
jít. A tu se Kate Swiftová znovu rozhovořila vážně a důrazně.
S přibývajícím večerem se v pokoji zešeřilo. Když vykročil ke dve-
řím, zavolala ho tiše zpět a z jakéhosi zvláštního popudu ho vzala za
ruku. Mladý novinář rychle dospíval v muže a jeho mužství, spojené
ještě s chlapeckou roztomilostí, pohnulo srdcem osamělé ženy. Za-
plavila ji vášnivá touha, aby pochopil cenu života, aby ho dokázal
tlumočit pravdivě a poctivě. V témž okamžiku si i on poprvé uvě-

108
domil, jak krásné má rysy. Oba upadli do rozpaků; aby potlačila své
pohnutí, obořila se na něho: „Ach, k čemu to! Sotva za deset let po-
chopíš, co jsem ti chtěla říct!“ zvolala vzrušeně.
Zatímco večer zuřila bouře a farář na ni čekal v kostele, zašla Ka-
teřina Swiftová do redakce, že si s mladým mužem pohovoří ještě
jednou. Dlouhá procházka ve sněhu ji unavila, byla jí zima a při-
padala si velmi osamělá. Když přecházela po Hlavní třídě, spatřila
na sněhu světelný obdélník, vrhaný oknem redakce; bez rozmyšlení
vzala za kliku a vešla. Hodinu seděla u kamen v redakci a hovořila
o životě. Hovořila s vážným zaujetím. Nálada, která ji vyhnala do
sněhové bouře, se vybíjela ve slovech. Mluvila inspirovaně, jako se jí
to stávalo ve třídě. Uchvátilo ji velké přání, aby otevřela dveře do
života mladíkovi, který kdysi býval jejím žákem a o němž se domní-
vala, že by dokázal pochopit život. Tak vášnivě si to přála, že její
přání dostalo tělesnou podobu. Opět mu položila ruce na ramena
a obrátila ho k sobě. V tlumeném světle jí oči žhnuly. Vstala
a zasmála se; nebyl to její obvyklý pronikavý smích, zněl divně, roz-
pačitě. „Musím už jít,“ řekla. „Kdybych zůstala, za chvilku bych tě
chtěla políbit.“
V redakci došlo k zmatenému nedorozumění. Kate Swiftová se
obrátila a odcházela ke dveřím. Byla učitelka, a byla také žena. Jak
se zadívala na George Willarda, ovládlo ji opět přání, které už tisíc-
krát zazmítalo její duší jako bouře: aby ji nějaký muž miloval. Ve
večerním světle se už George nezdál chlapcem, ale mužem, hotov
sehrát svou úlohu jako muž.
Učitelka připustila, aby ji George Willard objal. Ve vytopené kan-
celáři ztěžkl vzduch a ji jako by opustila síla. Opřela se o nízký sto-
lek u dveří a čekala. Když k ní přistoupil a položil jí ruku na rame-
no, padla mu těžce do náruče. George Willard z toho byl ještě
zmatenější. Ženské tělo se na okamžik k němu přimklo a pak se na-
pjalo. Dvě pádné pěstičky mu začaly bušit do obličeje. Když učitelka
utekla a on zůstal sám, chodil po místnosti a zuřivě klel.
Za této zmatené situace vtrhl do dveří pastor Curtis Hartman. Jak
se objevil, pomyslel si George Willard, že se asi celé město zbláznilo.

109
Kněz vztyčil zakrvácenou pěst a prohlásil, že žena, kterou George
před chvílí objímal, je nástrojem Božím a zřídlem Jeho pravdy.
George zhasil lampu u okna, zamkl domovní dveře a ubíral se
domů. Prošel vrátnicí kolem Hopa Higginse, sladce snícího o pěsto-
vání fretek, a vystoupil nahoru do svého pokoje. Oheň v kamnech
už vyhasl, a tak se George odstrojil v chladu. Když si vlezl do poste-
le, byla jeho pokrývka jako příkrov suchého sněhu.
George Willard se převaloval na posteli, kde odpoledne ležel
a objímal polštář místo Kate Swiftové. V uších mu zněla slova kněze,
jenž – jak se George domníval – náhle přišel o rozum. Přelétl očima
pokoj. Přešla nevole, vyvolaná jejím odmítnutím, a on se snažil po-
chopit, co se vlastně stalo. Vůbec se v tom nevyznal, ať o tom uva-
žoval z toho konce nebo z onoho. Hodiny míjely a on si začal mys-
let, že se už asi brzy bude rozednívat. Ve čtyři hodiny si přitáhl
pokrývku až k bradě a snažil se usnout. Jak se mu únavou klížily
oči, vztáhl ruku a zatápal jí ve tmě. „Něco jsem nepochopil. Kate
Swiftová mi pořád něco chtěla říct,“ zamumlal ospale. Vzápětí usnul
a byl tak posledním člověkem ve Winesburgu, jenž šel té zimní noci
spát.

110
 Osamělost
Byl synem paní Robinsonové, které kdysi patřila ta farma asi dvě
míle východně od Winesburgu, při silnici vybíhající od Trunionské-
ho vršku. Obytné stavení bylo nahozeno hnědě a všechna okna
k silnici mívala stažené rolety. Na prašné cestě před vraty se popeli-
lo hejno kuřat, střeženo dvěma kvočnami. Enoch tam žil se svou
matkou; jako chlapec navštěvoval střední školu ve Winesburgu. Sta-
ří lidé si pamatovali, jaký to býval slušný, usměvavý mládenec, snad
až příliš tichý. Chodil vždycky do města prostředkem silnice a ně-
kdy si přitom četl knížku. Kočí se na něho něco nakřičeli a na-
nadávali se mu, než si uvědomil, kde je, a uhnul z vyježděných kole-
jí, aby mohli projet.
V jedenadvaceti letech odjel Enoch do New Yorku a žil ve velko-
městě patnáct let. Učil se francouzsky a navštěvoval fakultu výtvar-
ného umění, aby se jeho vrozené vlohy pro kreslení mohly dále roz-
víjet. V duchu si umínil, že pojede do Paříže a že dokončí své
vzdělání u opravdových mistrů, jenže to mu nevyšlo.
Enochovi vůbec nikdy nic nevyšlo. Uměl docela dobře kreslit
a hlavou se mu honilo mnoho zvláštních křehkých představ, jež by
se byly daly vyjádřit štětcem, byl ale jako dítě, a proto to ve světě
nikam nedotáhl. Jako by nikdy nedospěl, pročež samozřejmě ne-
mohl rozumět lidem a nedokázal, aby lidé rozuměli jemu. Se svou
dětskou duší se co chvíli bolestně zraňoval – zraňovaly ho skuteč-
nosti, jako jsou peníze, sex, názory. Jednou ho zachytila tramvaj
a odhodila na železný sloup. Od té doby byl chromý. I to byla jedna
z příčin, proč Enochovi Robinsonovi nikdy nic nevyšlo. Zpočátku,
když přijel do New Yorku, ještě než ho životní zkušenosti tak zmát-
ly a vyšinuly, pobýval Enoch často ve společnosti mladých lidí. Stý-
kal se s mladými umělci, jak muži, tak děvčaty, a ti ho někdy večer
navštěvovali v jeho pokoji. Jednou se opil a ocitl se na policejní
strážnici; policejní komisař ho tenkrát strašně vyděsil. Jindy zase
oslovil pouliční holku na chodníku před penzionem, kde bydlel.

111
Enoch šel s tou holkou přes tři bloky, pak dostal strach a utekl jí.
Holka byla opilá a příhoda jí připadala legrační. Opřela se o do-
movní zeď a rozesmála se tak srdečně, že se jakýsi muž zastavil
a smál se s ní. Se smíchem spolu odešli a Enoch, celý rozechvělý
a zničený, se odplížil do svého pokoje.
Ten pokoj, kde mladý Robinson v New Yorku bydlel, měl okno
na Washingtonovo náměstí a byl dlouhý a úzký jako chodba. To je
důležité, to si dobře zapamatujte! Enochův příběh je vlastně spíše
příběhem pokoje než příběhem člověka.
Do onoho pokoje tedy večer přicházeli Enochovi přátelé. Nebyli
nijak zvlášť pozoruhodní – leda snad, že to byli umělci hodně řeční.
Každý ví, co je to zač, ti řeční umělci. Už od pravěku se shromažďují
v místnostech a mluví. Mluví o umění a jejich debaty jsou vášnivě,
skoro až horečnatě opravdové. Domnívají se, že na něm záleží mno-
hem víc, než na něm záleží ve skutečnosti.
Tihle lidé se tedy scházeli, kouřili a debatovali a Enoch Robinson,
venkovský chlapec od Winesburgu, byl při tom. Sedával v koutku
a většinou mlčel. Jak udiveně se rozhlížely jeho velké modré dětské
oči! Na stěnách visely jeho obrazy, syrové věci, nehotové. Přátelé je
hodnotili. Uvelebili se na židlích a mluvili, otáčejíce hlavu hned na
tu, hned na onu stranu. Pronášeli slova o linii, o kompozici barev
a o hodnotách, spoustu slov, taková, jaká se pronášejí vždycky.
Enoch by byl také rád mluvil, ale nevěděl co. Když se o to poku-
sil, přeříkával se, koktal a jeho hlas zněl divně i jemu samému. Proto
raději mlčel. Věděl, co chce říci, ale věděl také, že to za žádných
okolností říci nedokáže. Když se debatovalo o některém jeho obraze,
drala se mu na jazyk taková slova: „Nepochopili jste to hlavní,“ byl
by jim rád vysvětlil. „Obraz před vámi nevytváří to, co vidíte
a o čem hovoříte. Jde o něco jiného, vy to nevidíte a ani vidět nemá-
te. Podívejte se sem, před ty dveře, kam dopadá světlo z okna. Tahle
tmavá skvrna u cesty, které jste si snad ani nevšimli – vidíte? – to je
počátek všeho. Jsou tam černé bezy, jaké rostly podél cesty před naší
farmou ve Winesburgu v Ohiu, a mezi těmi černými bezy se něco
ukrývá. Je to žena, ano, žena. Spadla z koně a ten kůň utekl a zmizel

112
z dohledu. Nevidíte, jak úzkostlivě se rozhlíží ten stařec na bryčce?
To je Thad Greyback, co mu patří farma dál u silnice. Veze kukuřici
do Winesburgu, chce si ji dát semlít u Comstocků ve mlýně. Ví, že je
něco mezi černými bezy, že se tam něco ukrývá, a zase si tím není
jist.
Je to žena, víte, žena to je. Je to žena, nádherná žena. Ublížila si
a má bolest, avšak přes její rty nepřejde sebeslabší povzdech. Chápe-
te? Leží tam tiše, bílá a nehybná; vyzařuje z ní krása a všechno obe-
stírá. Obráží ji to nebe v pozadí a všechno kolem. Onu ženu jsem
ovšem nenakreslil. Na to je příliš krásná. Jak je to nudné, vykládat
o kompozici barev a o takových věcech! Proč se nezadíváte do oblak
a nedáte se na útěk, jako jsem to dělával já, dokud jsem byl malý,
doma ve Winesburgu?“
Mladý Robinson hořel touhou, aby mohl takto promluvit ke
svým přátelům, kteří ho přicházeli navštívit, dokud žil v onom po-
koji v New Yorku, ale nakonec vždycky mlčel. Pak začal sám o sobě
pochybovat. Obával se, že jeho obrazy nevyjadřují to, co cítí. Zpola
rozhořčen, přestal k sobě zvát návštěvy a po čase si navykl zavírat
se doma na klíč. Usoudil, že už se ho nanavštěvovali až dost a že
u sebe nikoho nepotřebuje. Jeho živá fantazie mu vytvářela lidi
k jeho vlastnímu obrazu, takové, s nimiž mohl promlouvat po libosti
a jimž mohl vysvětlit problémy, které nebyl s to vysvětlit svým bliž-
ním. Jeho pokoj zaplavili duchové mužů a žen a on mezi nimi pro-
cházel a hovořil k nim. Jako by každý, koho kdy Enoch Robinson
viděl, mu byl propůjčil esenci své bytosti, něco, co mohl hníst po
libosti, co lehce chápalo takové věci, jako byla raněná pod černým
bezem na jeho obraze.
Ten nevýbojný modrooký chlapec z Ohia byl dokonalý egoista,
jako jsou egoisty všechny děti. Nesnášel přátele z toho prostého dů-
vodu, proč je nesnáší dítě. Chtěl mít kolem sebe lidi podle svých
představ, lidi, s nimiž by si opravdu pohovořil, lidi, jimž by mohl
proslovovat dlouhé přednášky nebo se s nimi vadit, lidi – chápejte –
poslušné jeho rozmaru. Mezi takovými lidmi byl vždy pln odvahy
a sebedůvěry. Oni ovšem také hovořili, a dokonce vyjadřovali vlast-

113
ní názory, ale on vždycky mluvil nejlépe a měl poslední slovo. Byl
jako spisovatel, kterého zaměstnávají výtvory jeho mozku, malý
modrooký král v šestidolarovém pokojíku s oknem na Washingto-
novo náměstí v New Yorku.
Pak se Enoch Robinson oženil. Měl pocit opuštěnosti a zmocnila
se ho touha dotýkat se bytosti z masa a krve. Jak míjely dny, připa-
dal mu jeho pokojík pustý a prázdný. Vášeň navštívila jeho tělo
a v jeho duši vzplála žádost. Podivná horečka mu nedávala v noci
spát. Vzal si děvče, které vedle něho sedávalo na fakultě výtvarného
umění, a odstěhoval se s ní do jednoho brooklynského činžáku. Jeho
ženě se narodily dvě děti a Enoch sám si našel místo jako malíř
v ateliéru reklamní agentury.
Tenkrát se dostal Enochův život do nových kolejí. Enoch začal
hrát novou hru. Nějakou chvíli pohlížel na sebe co produkujícího
člena lidské společnosti pln pýchy. Pustil z hlavy esence jevů
a zabýval se skutečnostmi. Na podzim šel k volbám a každé ráno
mu zastrčil kamelot pod dveře noviny. Když večer vystoupil z auto-
busu, vraceje se z práce, kráčíval usedle za nějakým obchodníkem
nebo úředníkem a snažil se přitom vypadat co nejblahobytněji
a nejdůležitěji. Byl toho názoru, že by měl mít hlas v rozhodování
o veřejných záležitostech, když už platí daně. „Nejsem žádná nicka,
jsem platným členem společnosti, našeho státu, New Yorku a tak,“
říkal si se směšným nádechem důstojnosti. Jednou se vracel domů
z Filadelfie a ve vlaku se dal do hovoru s jedním spolucestujícím.
Enoch vyslovil názor, že by vláda měla vlastnit železnice a starat se
o jejich provoz, a neznámý mu nabídl doutník. Enoch uváděl výho-
dy takového opatření a vlastní slova ho opravdu rozehřála. Později
s potěšením vzpomínal na své argumenty. „Ten člověk bude mít
o čem přemýšlet,“ mumlal, když stoupal po schodišti k svému
brooklynskému bytu.
Enochovo manželství ztroskotalo, jak bylo ostatně nabíledni. On
sám se vším skoncoval. V bytě na něho všechno padalo; na svou
ženu a dokonce i na děti se začal dívat se stejným pocitem jako kdy-
si na přátele, kteří ho navštěvovali. Vymýšlel si drobné nepravdy

114
o obchodních záležitostech, aby se mohl volně procházet sám večer-
ními ulicemi, a když se mu náhodou naskytla příležitost, najal si
znovu pokoj s oknem na Washingtonovo náměstí. A pak zemřela
stará paní Robinsonová a on dostal prostřednictvím banky, jíž byla
svěřena správa pozůstalosti, osm tisíc dolarů. Tato událost nadobro
vyšinula Enocha z lidské společnosti. Dal peníze své ženě a řekl jí, že
už s ní nemůže žít v jednom bytě. Plakala, hněvala se a vyhrožovala
mu, avšak on na ni jen upíral strnulý pohled a provedl svou. Ve sku-
tečnosti to manželka ani tak těžce nenesla. Podle jejího mínění neměl
Enoch v hlavě všechno v pořádku a ona se ho trochu bála. Jakmile se
přesvědčila, že se k ní opravdu nevrátí, sebrala děti a odstěhovala se
s nimi do své rodné vesničky v Connecticutu. Nakonec se znovu
provdala za majitele realitní kanceláře a měla se docela dobře.
A Enoch žil v newyorském pokojíku mezi svými vybájenými by-
tostmi, pohrával si s nimi, promlouval k nim, šťasten jako dítě. Byla
to divná společnost. Vytvářel si je zřejmě podle skutečných lidí,
s nimiž se setkal a kteří ho z nějakých záhadných důvodů upoutali.
Mezi jeho bytostmi byla žena s mečem v ruce, stařec s dlouhým bí-
lým plnovousem provázený psem a dívka, které soustavně padaly
punčochy a plandaly se jí přes boty. Dobré dva tucty stínů se zrodily
v Enochově dětinské mysli a všechny s ním bydlely v jeho pokoji.
A Enoch žil šťastně. Přišel domů a zamkl za sebou dveře.
S absurdní důležitostí hlasitě rozkládal, poroučel, komentoval běh
života. Byl šťasten a spokojen, vydělával si na živobytí v reklamní
agentuře, ale pak se něco přihodilo. Ovšemže se něco přihodilo. Pro-
to se také vrátil do Winesburgu a proto ho také známe. Přihodila se
mu žena. Došlo k tomu asi tak. Byl až tuze šťastný. Něco muselo
rozbít ten jeho svět. Něco ho muselo zahnat z newyorského pokojí-
ku, aby dožil své dny v ohijském městečku, obskurní, potrhlý človí-
ček, zjevující se na ulici vždy kvečeru, když se slunce schovalo za
střechu nájemní stáje Wesleyho Moyera.
O tom, co se přihodilo, Enoch vyprávěl jednou večer Georgi
Willardovi. Chtěl si s někým pohovořit a vybral si novináře proto,

115
že se mu namanul právě ve chvíli, kdy mladší muž byl sám v takové
náladě, že ho chápal.
Mladistvý smutek, smutek dospívání, smutek vesnického mlá-
dence na sklonku roku rozvázal starci jazyk. Smutek sídlil v srdci
George Willarda, bezdůvodný a bezcílný, avšak v Enochovi Robin-
sonovi vyvolal odezvu.
Ten večer, kdy se ti dva sešli a hovořili, padal mživý, vlhký říjno-
vý déšť. Nadešla doba štědrého podzimu a mohla to být jasná mě-
síčná noc, jiskřivá a ostrá příslibem mrazíku, ale nebyla. Pršelo
a pod lampami na Hlavní třídě se leskly malé kaluže. V lesích za
tržištěm, tam v noční tmě, kapala voda z černých větví. Mokré listy
se lepily na kořeny vystupující z půdy. Na zahrádkách za winesbur-
skými domky šustila na zemi suchá bramborová nať. Chlapi byli po
večeři; původně zamýšleli zaskočit do města na kus řeči s druhými
mužskými vzadu za některým krámem, ale teď se rozmysleli jinak.
George Willard se loudal v dešti a byl rád, že prší. Měl zrovna tako-
vou náladu. Tím se podobal starému Enochu Robinsonovi, který
také vyšel ze svého pokoje a bloudil ulicemi sám a sám. To je sice
pravda, jenže George Willard byl urostlý mládenec a nepovažoval
za mužné lkát donekonečna. Jeho matka už asi měsíc vážně chura-
věla a to bylo příčinou jeho teskné nálady, třebaže nikoliv příčinou
hlavní. Přemítal o sobě a to v mladých lidech vždy vyvolává teskné
pocity.
Enoch Robinson a George Willard se potkali pod dřevěnou stříš-
kou, která se prostírala nad chodníkem před Voightovou výrobou
kočárků na Maumeeské ulici, kousek od Hlavní třídy.
Odtud kráčeli bok po boku ulicemi omývanými deštěm
k Heffnerovým domům, kde měl starší muž ve druhém patře pokoj.
Mladý reportér s ním šel docela rád. Hovořili spolu sotva deset mi-
nut a už ho Enoch Robinson pozval. Mladík měl trochu nejistý pocit,
ale zvědavost mu nedala. Stokrát slyšel, že má stařík o kolečko víc,
a tak mu připadalo, že jedná mužně a odvážně. Od první chvíle
mluvil starý na ulici v dešti tak podivínsky – snažil se mu vykládat
o pokoji na Washingtonově náměstí a jak tam žil. „Vy to pochopíte,

116
jen když budete chtít,“ tvrdil. „Podíval jsem se na vás tam na ulici,
jak jste mě míjel, a myslím si, že mě pochopíte. Není to nic těžkého.
Stačí, když mi budete věřit, jen poslouchat a věřit, víc nic.“
Bylo už po jedenácté, než starý Enoch dospěl ten večer ve svém
pokoji v Heffnerových domech k tomu nejdůležitějšímu: k příběhu
o ženě a o tom, co ho vyhnalo z New Yorku, aby dožil svůj život ve
Winesburgu, osamělý a zklamaný. Seděl na lůžku u okna, hlavu
v dlaních, a George Willard zaujal místo u stolu. Na stole stála pe-
trolejová lampa a místnost, třebaže velmi uboze vybavená, zářila
čistotou. Jak Enoch hovořil, zmocňoval se George Willarda čím dál
tím víc pocit, že chce vstát a posadit se také na lůžko. Byl by nejradě-
ji toho drobného staříka objal. V přítmí muž hovořil a chlapec na-
slouchal a srdce mu tížil smutek.
„Navykla si ke mně přicházet, do toho pokoje, kam už léta živá
duše nevkročila,“ vyprávěl Enoch Robinson. „Zahlédla mě dole
v hale a seznámili jsme se. Nevím, co dělala ve svém pokoji. Nikdy
jsem tam nevkročil. Myslím, že byla houslistka. Tu a tam přišla
a zaklepala a já otevřel. Vešla dovnitř a posadila se vedle mě – jen tam
tak seděla, rozhlížela se a neříkala nic. Rozhodně nic důležitého.“
Starý vstal a začal chodit po pokoji. Jeho kabát promokl; vytrvale
z něho kapalo a kapičky měkce pleskaly na zem. Když se zase posa-
dil na lůžko, vstal George Willard od stolu a usedl vedle něho.
„Budila ve mně určitý pocit. Seděla se mnou v mém pokoji
a pokoj jí byl plný. Zdálo se mi, že svou přítomností všechno zahání.
Mluvili jsme o hloupostech, ale já jsem nedokázal klidně sedět. Tou-
žil jsem dotknout se jí a líbat ji. Měla takové statné paže a takový
otevřený pohled a nespouštěla ze mne oči.“
Starcův rozechvělý hlas zmlkl a on se roztřásl jako v zimnici. „Bál
jsem se jí,“ zašeptal. „Strašně jsem se jí bál. Nechtěl jsem ji pustit
dovnitř, když klepala na dveře, a přitom jsem nedokázal klidně se-
dět. Ne a ne, říkal jsem si, ale pak jsem vstal a stejně jsem jí otevřel.
Víte, ona byla taková dospělá. Byla to žena. V tom pokoji se mi zdá-
lo, že bude vždycky větší než já.“ Enoch Robinson zíral upřeně na
George Willarda a jeho dětské modré oči ve světle lampy zářily.

117
Znovu se zachvěl. „Chtěl jsem ji a přitom jsem ji vůbec nechtěl,“
vysvětloval. „Pak jsem jí začal vyprávět o svých bytostech, o všem,
co pro mě něco znamenalo. Věděl jsem, že bych měl držet jazyk za
zuby, že bych si to měl nechat pro sebe, ale nešlo to. Bylo to jako
s těmi dveřmi. Někdy jsem si proboha přál, aby se sebrala, zmizela
a víckrát už se nevrátila.“
Stařík vyskočil a hlas se mu chvěl vzrušením. „Jednou večer se
něco přihodilo. Šíleně jsem se namáhal, aby mi porozuměla, aby
pochopila, jak důležitou roli hraju já v tom pokoji. Aby viděla, jak
významné postavení tam zaujímám. Opakoval jsem jí to znovu
a znovu. Když chtěla odejít, skočil jsem ke dveřím a zamkl jsem.
Honil jsem ji po pokoji. Mluvil jsem a mluvil a najednou – bum!
všechno se zhroutilo. A tu měla v očích takový pohled a já jsem vě-
děl, že porozuměla. Možná že mi rozuměla od první chvilky. To mě
rozzuřilo. Nesnesl jsem to pomyšlení. Chtěl jsem, aby to pochopila,
ale víte, nemohl jsem to připustit. Měl jsem pocit, že se doví všecko,
že mě překoná, vyplaví, víte? Tak je to. Proč, to nevím.“
Starý muž dopadl na židli u lampy a mladík ohromeně poslou-
chal. „Jděte pryč, mladíku!“ řekl muž. „Už vás tady nechci. Zdálo se
mi, že by bylo dobré, kdybych vám to vyprávěl, ale není tomu tak.
Nechci už mluvit. Jděte pryč!“
George Willard zavrtěl hlavou a v jeho hlase zazněl rozkazovač-
ný tón. „Nepřestávejte! Povězte mi, co bylo dál,“ pravil pánovitě.
„Co se stalo? Řekněte mi, jak to bylo dál!“
Enoch Robinson vyskočil a přeběhl k oknu, odkud bylo vidět na
liduprázdnou Hlavní třídu. George Willard k němu přistoupil. Stáli
vedle sebe u okna: vysoký, neohrabaný mužný chlapec a malý, vrás-
čitý chlapecký muž. Dychtivý dětinský hlas vyprávěl dál: „Proklel
jsem ji,“ vysvětloval. „Řekl jsem jí sprostá slova. Poručil jsem jí, aby
táhla a aby se už nevracela. Ach, řekl jsem jí strašné věci. Nejdřív
dělala, že mi nerozumí, ale já jsem nepovolil. Křičel jsem a dupal.
Stěny se třásly, jak jsem ji proklínal. Nechtěl jsem ji už ani vidět
a věděl jsem, že už ji neuvidím, po tom, co jsem jí řekl.“

118
 Hlas se mu zlomil; potřásl hlavou. „Všechno se zhroutilo,“ opa-
koval tichým, smutným hlasem. „Odešla a s ní odešel z pokoje vše-
chen život. Odvedla mi moje bytosti. Vyšly za ní ze dveří. To je ten
příběh.“
George Willard se obrátil a vyšel z pokoje Enocha Robinsona. Jak
za sebou zavíral dveře, slyšel ve stínu u okna naříkavý stařecký hlá-
sek: „Jsem tady tak sám, dočista sám,“ stěžoval si. „Můj pokoj byl
tak teplý a přátelský, ale teď jsem tu dočista sám.“

119
 Probuzení
Bella Carpenterová měla snědou pleť, šedé oči a velká ústa. Byla
vysoká a statná. Někdy jí přicházely černé myšlenky a tu se rozlítila
a přála si, aby se byla narodila jako chlap, protože pak by si mohla
na někom vybít zlost pěstmi. Pracovala v módním saloně paní Kate
McHughové: každý den sedala vzadu v krámě u okna a formovala
a zdobila klobouky. Její otec Henry Carpenter byl účetním První
národní banky ve Winesburgu; bydleli v ponurém starém domě až
úplně na konci Buckeyeské třídy. Kolem domu byly borovice a pod
borovicemi nerostla vůbec žádná tráva. Rezavý plechový okap za
domem se uvolnil ze závěsů; když se zvedl vítr, tloukl na střechu
malého přístavku a toto rušivé rachocení se někdy ozývalo vytrvale
celou noc.
Vinou Henryho Carpentera prožila Bella nešťastné dětství, ale jak
vyrůstala z dětských střevíčků, ztrácel nad ní otec vliv. Život účet-
ního pozůstával z bezpočtu puntičkářských zvyklůstek. Než odešel
ráno do banky, přistoupil vždy ke skříni a oblékl si pořádně obno-
šený černý havelok. Každý večer si žehlil šaty, které měl přes den na
sobě. Za tím účelem si sestrojil zvláštní soustavu žehlicích prken.
Kalhoty, které nosil do práce, položil mezi prkna a prkna stáhl těž-
kými šrouby. Ráno je utřel vlhkým hadříkem a postavil je v jídelně
za dveře. Kdyby je byl během dne někdo přemístil, byl by se rozlítil
až k nepříčetnosti a nebyl by se z toho vzpamatoval snad týden.
Bankovní úředník rád pouštěl hrůzu, přitom však se dcery bál.
Uvědomoval si totiž, že ví, jak brutálně se choval k její matce, a že
ho za to nenávidí. Jednoho dne zaběhla v poledne domů a přinesla
hrst měkkého bláta z vozovky. Blátem pomazala prkna na žehlení
kalhot a pak se vrátila do práce spokojená, s pocitem úlevy.
Bella Carpenterová chodívala někdy večer na procházku s Geor-
gem Willardem. Tajně milovala jiného a tento vztah, o němž nikdo
nevěděl, byl jí zdrojem mnoha úzkostí a obav. Zamilovala se do Eda
Handbyho, barmana od Griffithů, a chodila s mladým reportérem,

120
protože v tom nacházela citovou úlevu. Domnívala se, že její spole-
čenské postavení nedovoluje, aby se ukazovala s barmanem, a tak se
procházela s Georgem Willardem pod stromy a nechala se líbat, aby
přemohla touhu, která se hlásila o své právo velmi vytrvale. Cítila,
že mladíka lehko udrží v patřičných mezích. O Edovi Handbym už
si tak jistá nebyla.
Barman Handby byl vysoký, širokoramenný třicátník; bydlel
v podnájmu pod Griffithovým výčepem. Měl ohromné pěsti, ná-
padně malá očička a jeho hlas, jako by chtěl zakrýt mocnou sílu jeho
pěstí, zněl měkce a tiše.
Když bylo barmanovi pětadvacet, zdědil po svém strýci z India-
ny velkou farmu. Dostal za ni osm tisíc dolarů a ty utratil do půl
roku. Odjel do Sandusky na jezeře Erie a tam se jal hýřit. V rodném
městečku si ještě dlouho poté s úžasem vyprávěli o jeho kouscích.
Zavítal sem i tam a všude rozhazoval peníze; jezdil v kočáře, pořá-
dal večírky pro spoustu mužů i žen, hrál karty o závratné sumy
a vydržoval si milenky, jejichž toalety ho stály stovky dolarů. Jed-
nou večer se zapletl do rvačky v letovisku Cedar Point a řádil tam
jako rozumu zbavený. Rozrazil pěstí velké zrcadlo v hotelové umy-
várně a pak začal třískat okna a rozbíjet židle v tanečním sále, pro-
tože se mu líbil řinkot padajícího skla a protože ho bavily ulekané
oči prodavačů ze Sandusky, kteří si sem vyjeli v podvečer se svými
slečnami.
Známost Eda Handbyho s Bellou Carpenterovou nebyla zdánlivě
nijak vážná. Podařilo se mu vlastně strávit s ní jen jediný večer. To si
najal v nájemní stáji Wesleyho Moyera bryčku s koněm a pozval ji
na projížďku. Cítil, že Bella je pro něho ta pravá, že ji musí dostat,
a svou touhu jí vyjevil. Barman byl hotov se oženit a na ženu vydě-
lávat, ale byl takový prosťáček, že jí nedokázal správně vysvětlit své
úmysly. Zmíral tělesnou touhou a tělesně se i vyjadřoval. Objímal
modistku, tiskl ji k sobě, třebaže se bránila, a líbal ji, až byla docela
bezmocná. Pak ji odvezl zpátky do města a nechal ji vystoupit z ko-
čáru. „Až se spolu znova sejdeme, tak už tě nepustím. Se mnou si
nebudeš zahrávat!“ prohlásil a obrátil se ke koním. Náhle seskočil

121
znovu z bryčky a silnýma rukama ji uchopil za ramena. „Příště u mě
zůstaneš nadobro,“ pravil. „To si piš. Ty jsi holka, která mi pasuje,
a taky že tě dostanu, než to zabalím.“
Jedné lednové noci, kdy se na nebi houpal nový měsíc, vyšel si
George Willard, tento podle mínění Eda Handbyho jediný rušivý
činitel a důvod jeho neúspěchu u Belly Carpenterové, na procházku.
V podvečer onoho dne zašel George Willard se Sethem Richmon-
dem a Arturem Wilsonem, synem místního řezníka, do herny
Ransoma Surbecka. Seth Richmond se opřel o stěnu a mlčky přihlí-
žel, zato George Willard se rozpovídal. V herně byla spousta wines-
burských chlapců a mluvilo se o ženách. Mladý reportér zapadl do
všeobecného tónu. Řekl, že ženské si mají na sebe dávat pozor samy
a že člověk není odpovědný za to, co se stane, když si vyjde
s děvčetem. Přitom se dychtivě rozhlížel, jestli ho všichni posloucha-
jí. Řečnil snad pět minut a pak ustoupit Arturkovi Wilsonovi. Artu-
rek se učil v holičském závodu Cala Prouse a považoval se za exper-
ta v oboru baseballu, koňských dostihů, pití a pletek se ženskými.
Začal vykládat, co se mu přihodilo, když jednou večer zašel s dvěma
jinými mládenci z Winesburgu do veřejného domu v okresním měs-
tě. Řeznický synek převaloval doutník v koutku úst a za řeči plival
na podlahu. „Ty holky mě nedokázaly znemožnit, a že se o to snaži-
ly!“ holedbal se. „Jedna kurva si začala moc dovolovat, ale já ji pře-
vez. Jak otevřela hubu, tak jsem si jí sed na klín. Všichni se smáli,
když jsem ji muchloval. Já tě naučím, abys mi dala pokoj!“
George Willard vyšel z herny na Hlavní třídu. Už řadu dnů mrz-
lo jen praštělo a od jezera Erie, osmnáct mil odtud na sever, foukal
řezavý vítr, ale teď se utišil a ve světle tenkého srpečku se noc zdála
čarokrásná. George, aniž rozvážil, kam jde nebo co chce dělat, odbo-
čil z Hlavní třídy a kráčel spoře osvětlenými uličkami, lemovanými
dřevěnými domky.
Pod temným nebem, posetým hvězdami, zapomněl na své druhy
z herny. Že byla tma a on kráčel sám, začal mluvit nahlas. V hravé
náladě jal se napodobovat vrávoravé kroky opilého a pak si před-
stavoval, že je voják ve vyblýskaných škorních a s mečem, který se

122
pohupuje při každém kroku. V této vojenské kapacitě se jmenoval
vyšším velitelem a přehlížel dlouhé vyrovnané řady vojáků. Zkou-
mal výstroj mužstva. Před jedním stromem se zastavil a zahrnul ho
výčitkami. „Zase nemáte v pořádku plnou polní,“ pravil úsečně.
„Kolikrát vám to mám říkat? Tady musí být všecko v pořádku. Má-
me před sebou těžký úkol a žádný těžký úkol nemůže být splněn
bez pořádku.“
Oslněn vlastními slovy, klopýtal mladík po okraji chodníku
a pronášel další slova. „Armády mají své zákony a lidstvo má své
zákony,“ mumlal zamyšleně. „Zákony začínají od maličkostí a roz-
růstají se, až zahrnují docela všechno. Každá maličkost musí mít
svůj pořádek, pracoviště, lidi, jejich oblékání, jejich myšlení. I já mu-
sím být pořádný. Toto pravidlo je třeba si vštípit. Musím se zmocnit
něčeho pořádného a obrovského, co rozzáří noc jako meteor. Svými
chabými silami se musím naučit, jak život dávat a rozzářit jej, co si
s životem počít, co se zákony.“
George Willard stanul u tyčkového plotu nedaleko pouliční sví-
tilny a chvěl se po celém těle. Nikdy předtím ho nenapadaly takové
myšlenky, jaké se mu rojily hlavou teď; s podivem se tázal sám sebe,
odkud se vzaly. Na okamžik se mu zdálo, že to při chůzi naslouchá
nějakému hlasu zvenčí. Byl překvapen a jal ho obdiv k vlastnímu
rozumu; kráčel dál a říkal si s nadšením: „Když si pomyslím, že
jsem vyšel ze Surbeckovy herny a teď mi napadají takové myšlenky!
Je lépe být sám,“ zašeptal. „Kdybych žvanil jako Arturek Wilson,
mládenci by mi rozuměli, ale nerozuměli by tomu, o čem přemítám
teď.“
Ve Winesburgu, právě tak jako ve všech ohijských městečkách,
bydlel dělný lid v jedné čtvrti. Jelikož doba továren ještě nenadešla,
pracovali u farmářů nebo na dráze. Dělali dvanáct hodin denně a za
tu dlouhou celodenní dřinu dostávali jeden dolar. Žili v malých
dřevěných, dost primitivních baráčcích se zahrádkou. Zámožnější
chovali kravku nebo vepře v malém chlívku za zahrádkou.
Oné lednové noci, kdy mu hlavou táhly tak vznosné myšlenky,
došel George Willard až do takové ulice. Byla jen spoře osvětlená

123
a chodník místy vůbec neexistoval. V tomto prostředí nacházel nové
podněty pro svou již beztak vznícenou představivost. Už asi rok
zasvěcoval všechny volné chvíle četbě; nyní mu vytanul na mysli
příběh z jednoho středověkého městečka tak ostře, že klopýtal dál
s podivným pocitem, jako by toto místo už byl v některém dřívějším
životě navštívil. Z okamžitého popudu sešel ze silnice a zabočil do
temné uličky za chlívky kravek a vepřů.
Zdržel se v uličce půl hodiny, čichal silný pach zvířat, ustájených
na příliš malém prostoru, a v duchu si pohrával s podivnými nový-
mi myšlenkami, které ho napadaly. Už jen specifický zápach chlév-
ské mrvy v jasném, čistém vzduchu opájel. Ubohé baráčky osvětlené
petrolejkami, kouř stoupající z komínů rovně vzhůru čistým vzdu-
chem, chrochtání vepřů, ženy v laciných kartounových šatech, umý-
vající v kuchyni nádobí, kroky mužů, když odcházeli z domků do
krámů a výčepů na Hlavní třídě, štěkot psů a pláč dětí – všechny
tyto skutečnosti v něm vyvolávaly dojem, jak tam tak potmě postá-
val, že je podivuhodně odpoután a odtržen od všeho žití.
Vzrušenému mladíčkovi se zdálo, že už neunese sílu svých myš-
lenek, a tak opatrně postupoval dál. Dorážel na něho pes a musel
být zahnán kameny, v jedněch dveřích se objevil muž a nadával na
psa. George přišel na nezastavěnou parcelu; zaklonil hlavu a vzhlédl
k nebesům. Cítil se nevýslovně velký a jako znovuzrozený tím pros-
tým zážitkem a v citovém vzrušení vztáhl ruce – vymrštil je do tmy
nad hlavou a mumlal slova. Zaplavila ho touha říkat slova, a tak
říkal slova docela beze smyslu, válel je na jazyku a říkal je, protože
to byla statečná slova, obtěžkaná významem. „Smrt,“ mumlal, „noc,
moře, strach, krása.“
George vyšel z nezastavěné parcely a opět stanul na chodníku
tváří k domkům. Měl pocit, že všichni obyvatelé této uličky jsou mu
bratry a sestrami, a přál si, aby měl dost odvahy vyvolat je z jejich
domků a stisknout jim ruce. „Kéž by tu byla nějaká žena – vzal bych
ji za ruku a utíkali bychom, až bychom nemohli dál,“ pomyslel si.
„Pak by mi bylo dobře.“ S myšlenkou na ženu vykročil z uličky
a zamířil k domovu Belly Carpenterové. Doufal, že se vcítí do jeho

124
nálady a že u ní dosáhne takového postavení, jaké si už dlouho přál
zaujímat. Kdykoliv s ní dosud byl a líbal ji na rty, vždycky odešel
rozhněván sám na sebe. Měl pocit, že ho používá k nějakému tem-
nému záměru, a vůbec se mu to nezamlouvalo. Teď však uvěřil, že
je příliš důležitý, aby ho jen k něčemu vyžívala.
George došel k Bellinu domovu, avšak před ním tam už byl jiný
návštěvník. Ed Handby přišel ke dveřím, zavolal si Bellu ven
a snažil se s ní promluvit. Chtěl ji požádat, aby s ním utekla a vzala
si ho, ale když se objevila ve dveřích, ztratil sebejistotu a naježil se.
„Drž si toho kluka od těla!“ zabručel, čímž mínil George Willarda,
a pak – protože ho nenapadlo nic, co by ještě řekl – se obrátil
k odchodu. „Jestli vás spolu načapám, tak mu zpřerážím všecky
kosti v těle a tobě taky,“ dodal. Barman se jí přišel dvořit, ne jí vy-
hrožovat, a zlobil se sám na sebe, že to tak zkazil.
Když nápadník odešel, vrátila se Bella dovnitř a spěchala nahoru.
Z okna v podkroví sledovala, jak Ed Handby přechází přes ulici
a sedá si na podezdívku před sousedním domem.
V nejasném světle viděla, že tam sedí bez pohnutí a drží si hlavu
v dlaních. Při tomto pohledu ji zaplavil vřelý pocit štěstí. Proto tak
mile přivítala George Willarda a hned si běžela pro klobouk. Do-
mnívala se, že bude-li se procházet s mladým Willardem, půjde Ed
za nimi, a ona si přála, aby se barman kvůli ní trápil.
Bella Carpenterová a mladý reportér se toulali dobrou hodinu
v čistém nočním vzduchu pod stromy. George Willard překypoval
velikášskými slovy. Cítil se dosud tak silný a mocný jako předtím na
temné parcele, a tak mluvil odvážně, chvástal se a gestikuloval.
Chtěl ukázat Belle Carpenterové, že si uvědomuje svou dřívější sla-
bost a že se změnil. „Uvidíš, že jsem docela jiný,“ prohlásil, zabořil
ruce do kapes a pohlédl jí odvážně do očí. „Nevím, jak to přijde, ale
je to tak. Musíš mě brát jako muže, anebo se mě chraň! Tak je to.“
Žena s mladíkem chodili ve svitu tenkého srpečku ulicemi sem
a tam. Když se George vymluvil, odbočili do postranní uličky, přešli
most a dali se stezkou do svahu. Ten svah začínal u vodojemu a táhl
se k winesburskému tržišti. Byl hustě zarostlý křovím a mladými

125
stromky, mezi nimiž tu a tam probleskovaly travnaté plácky. Teď
byla přerostlá tráva zmrzlá na kost.
George následoval tu ženu do kopce a přitom mu srdce bušilo
a hruď se dmula. Najednou si byl jist, že se mu Bella Carpenterová
oddá. Věřil, že nová síla, která se v něm projevila, zaúčinkovala i na
ni a že si ji tím podmanil. Vědomí mužnosti ho opájelo. Ačkoli ho
zlobilo, že celou cestu zřejmě nevěnuje pozornost jeho výkladům, již
sama skutečnost, že se nechala zavést až sem, vyvracela jeho po-
chybnosti. Je to jiné. Všechno je naráz docela jiné, pomyslel si, polo-
žil jí ruce na ramena, otočil ji k sobě a zíral jí do tváře očima pyšně
planoucíma.
Bella Carpenterová se nebránila. Když ji políbil, prudce se
k němu přitiskla a přes jeho rameno upírala zrak do tmy. V celém
jejím postoji bylo něco vyčkávavého. A jako předtím na temné par-
cele, i teď se mu vynořovala v mysli slova; tiskl ji k sobě a šeptal ta
slova do tiché noci: „Vášeň,“ šeptal. „Vášeň a noc a ženy.“
George Willard nepochopil, co se té noci na svahu přihodilo.
Když se později ocitl ve svém pokoji, byl by nejraději plakal a div se
nezbláznil zlobou a nenávistí. Nenáviděl Bellu Carpenterovou
a věděl, že ji bude nenávidět až do smrti. Té noci na svahu ji zavedl
k jednomu takovému malému travnatému prostranství mezi keři
a padl vedle ní na kolena. A jako na parcele za dělnickými domky,
tak i teď vztáhl ruce v gestu vděčnosti za svou novou podivuhod-
nou sílu, a zatímco vyčkával, až ona promluví, objevil se tu Ed
Handby.
Barman ani nechtěl zmlátit chlapce, jenž, jak byl přesvědčen, mu
chce odloudit jeho děvče. Věděl, že výprask je tu zbytečný, protože
má dost síly, aby svého dosáhl jinak. Popadl George za ramena, po-
stavil ho na nohy a jednou rukou ho přidržoval, zatímco probodával
pohledem Bellu Carpenterovou, sedící na trávě. Pak se prudce roz-
máchl, mladík odletěl jak dlouhý tak široký do křoví a Ed začal láte-
řit na ženu, jež zatím povstala. „Jsi potvora,“ řekl jí hrubě. „Měl
bych se na tebe vykašlat. A taky že bych tě pustil k vodě, kdyby ses
mi tolik nelíbila.“

126
 George Willard klečel v křoví, opíral se rukama o zem, zíral na
výjev před sebou a snažil se jasně uvažovat. Chystal se zaútočit na
muže, který ho pokořil. Připadalo mu nekonečně vítanější, aby ho
zbil, než takhle potupně odvrhl.
Třikrát skočil mladý reportér po Edu Handbym a pokaždé ho
barman uchopil za ramena a odhodil do křoví. Starší muž byl zřej-
mě hotov opakovat tenhle prostocvik donekonečna, ale George
Willard narazil hlavou na kořen a zůstal ležet. A pak Ed Handby
popadl Bellu Carpenterovou za loket a odvedl si ji.
George Willard slyšel, jak se prodírají křovím. Kradl se po svahu
dolů a srdce se mu svíralo ostrou bolestí. Nenáviděl sám sebe
a nenáviděl osud, že mu připravil takové ponížení. Když si pomys-
lel na tu hodinku strávenou o samotě na parcele, byl zmaten; stanul
a naslouchal v naději, že znovu uslyší ten hlas, který mu před tak
krátkou dobou vlil do srdce odvahu. Na cestě k domovu musel opět
projít uličkou dřevěných dělnických domků, ale nemohl se na ně ani
podívat a dal se do běhu, aby unikl z okolí, které mu najednou při-
padalo docela ubohé a všední.

127
 Divný člověk
Elmer Cowley, mladý spolumajitel firmy Cowley a syn z Winesbur-
gu, seděl na bedně v přístavku z nehoblovaných prken, který byl
přichycen jako klíště vzadu na krám; špinavým oknem bylo odtud
vidět do tiskárny Winesburského orla. Elmer si právě navlékal nové
tkaničky do bot. Nešlo mu to, a tak si boty sundal. S botami v ruce
pozoroval velkou díru na patě své ponožky. Pak rychle vzhlédl
a spatřil George Willarda, jediného winesburského novináře, jak
stojí u zadního vchodu orelské tiskárny a nepřítomně zírá před sebe.
„No, no, no, aby ti oči nevypadly!“ rozhorlil se mladík s botami
v ruce, vyskočil a odplížil se od okna.
Elmer Cowley zrudl a ruce se mu roztřásly. V krámě Cowley
a syn stál u pultu obchodní cestující, žid, a hovořil s otcem. Elmer se
domníval, že reportér slyší, co se mluví, a to pomyšlení ho rozzuřilo.
Ještě stále s jednou botou v ruce dupl bosou nohou na prkennou
podlahu vzadu v přístavku.
Krámek firmy Cowley a syn neležel na winesburské Hlavní třídě.
Výkladní skříň měl do Naumeeské ulice a vedle byla Voightova vý-
roba kočárů a nájemní stáje pro koně farmářů. Kolem krámu vedla
postranní ulička, souběžná s Hlavní třídou, a tou projížděly celý den
tam i zpět valníky a těžké dodávkové káry, dovážející a odvážející
zboží. Bylo by těžko ten obchůdek charakterizovat. Will Henderson
kdysi prohlásil, že se tu prodává všechno a nic. Ve výkladní skříni
na Maumeeské ulici byl balvan uhlí, velký jako sud na jablečný
mošt, který naznačoval, že je tu také uhelný sklad, a tři zahnědlé
plástve medu se špinavými dřevěnými rámy.
Ten med se povaloval ve výkladní skříni už šest měsíců. Byl na
prodej stejně jako dřevěné věšáky, patentní šle, plechovky s emailem
vrchním venkovním, medicína proti revmatismu a kávový výtažek,
který by byl právě tak ochotně jako med posloužil veřejnému zájmu.
Ebenezer Cowley, ten člověk, co v krámě naslouchal vodopádu
slov, valícímu se ze rtů obchodního cestujícího, byl dlouhý, hubený

128
a celý tak nějak ušmudlaný. Na žilnatém krku měl bouli, ale zakrý-
val ji částečně šedivým plnovousem. Nosil dlouhý redingot. Koupil
si ho před lety, když se ženil. Ebenezer farmařil, než si koupil krám,
a po svatbě nosíval redingot v neděli do kostela a v sobotu odpoled-
ne do města na trh. Když pak farmu prodal, aby si mohl otevřít ob-
chod, nosil už ten kabát den co den. Byl zahnědlý stářím, samá
mastná skvrna, ale Ebenezer si v něm připadal vždycky slušně oble-
čený, jak se patří na pána z obchodních kruhů.
Jako obchodník nebyl na svém místě a nebyl na svém místě ani
jako farmář. Přesto se držel jakžtakž nad vodou. Bydlel s dcerou
Mabel a se synem v patře nad krámem a žili skromně. Nedalo se
říci, že má finanční starosti. Jeho neštěstí tkvělo v něčem jiném:
vstoupil-li do krámku obchodní cestující a nabízel zboží, Ebenezer
dostal strach. Stál za pultem a vrtěl hlavou. Jednak se bál, že bude
příliš zarytě odmítat nabídky a ztratí tak příležitost výhodně prodat,
a za druhé se bál, že nebude dost zarytě odmítat a ve slabé chvilce
nakoupí, co pak neprodá.
Toho rána, kdy se Elmer Cowley domníval, že George Willard
stojí před zadním vchodem do orelské tiskárny a naslouchá, ode-
hrávala se v krámě scéna, která vždycky vzbuzovala synův hněv.
Obchodní cestující vykládal, Ebenezer poslouchal a vypadal přitom
jako zosobněná nerozhodnost. „Podívejte se, jak je to jednoduché,“
řečnil obchodní cestující, který nabízel malý kovový patent nahrazu-
jící knoflíky k límečkům u košile. Jednou rukou si rozepnul vlastní
límeček a zase ho zapnul. Jeho hlas zněl nyní lichotivě, vemlouvavě.
„Povídám vám, že teď už přestanou ty věčné nesnáze s knoflíčky od
límců, a právě vy na tom ohromně vyděláte. Nabízím vám výsadní
právo prodeje v tomto městě. Vezměte si dvacet tuctů našich pa-
tentních spínačů a já už tady nebudu jednat s žádným jiným ob-
chodníkem. Budete mít volné pole působnosti.“
Obchodní cestující se naklonil přes pult a poklepal Ebenezerovi
na hruď. „Je to jedinečná příležitost a já bych chtěl, abyste jí využil
vy, a nikdo jiný,“ naléhal. „Jeden můj známý mi o vás pověděl. ‚Po-
dívej se ke Cowleymu,‘ řekl. ‚To je šikovný člověk.‘“

129
 Obchodní cestující se odmlčel. Vytáhl z kapsy malou knížku
a začal psát objednávku. Elmer Cowley měl pořád ještě botu v ruce,
když vrazil do krámu a přeběhl kolem obou mužů, zcela zaujatých
svým jednáním, k skleněné vitríně u dveří. Popadl z vitríny lacinou
pistoli a začal s ní šermovat. „Koukejte mazat!“ vřeštěl. „Kašleme na
vaše patentní spínače.“ Něco ho napadlo. „A pamatujte si, že já ni-
komu nevyhrožuju,“ dodal. „Ještě jsem neřek, že se tady bude stří-
let. Možná že jsem ten revolver vzal z vitríny jen proto, že si ho chci
prohlídnout. Ale radši koukejte mazat! To jo. To jsem řek. Sbalte si
svých pět švestek a koukejte mazat!“
Hlas mladého obchodníka přešel do vřískavého jekotu. Oběhl
pult a přibližoval se k oběma mužům. „Teď už tu nebudeme niko-
mu pro blázny!“ rozčiloval se. „Nebudeme kupovat žádné krámy,
dokud nezačneme něco prodávat. Už na nás nebude kdekdo brejlit
a špicovat uši, co se mluví, a vykládat, že jsme takoví divní! Koukej-
te mazat!“
Obchodní cestující je opustil. Shrábl z pultu vzorky patentního
spínače do černého koženého vaku a dal se na útěk. Byl to malý
chlapík s křivýma nohama a běžel hrozně neobratně. Černý vak se
zachytil ve dveřích a on zakopl a upadl. „Je mišugé, na mou duši,
docela mišugé,“ drmolil a pak vstal a pospíchal pryč.
Elmer Cowley a jeho otec zůstali v krámě a koukali jeden na dru-
hého. Když teď zmizela okamžitá příčina jeho hněvu, upadl mladík
do rozpaků. „Myslím to vážně. Nemůžou o nás přece pořád říkat, že
jsme divní,“ prohlásil, přistoupil k vitríně a uložil pistoli na místo.
Posadil se na soudek, natáhl si botu, kterou pořád ještě držel v ruce,
a zašněroval ji. Očekával, že otec projeví pochopení, ale když Ebe-
nezer promluvil, jeho slova jen znovu rozdmychala synův hněv
a mladík bez odpovědi vyběhl z krámu. Kupec se poškrábal špina-
vými prsty v šedivé bradce a díval se za synem stejně nejistým
a nerozhodným pohledem, jakým předtím zíral na obchodního ces-
tujícího. „Ať mě naškrobějí!“ říkal si tiše. „Ať mě vyperou, přežehlejí
a ještě k tomu naškrobějí!“

130
 Elmer Cowley nechal za sebou Winesburg a vykročil po silnici,
která se táhla rovnoběžně se železničním náspem. Nevěděl, kam jde,
ani co podnikne. Zastavil se až v závětří vysokého břehu, kde se
silnice stáčela prudce doprava pod násep, a jeho rozhořčení, jež bylo
příčinou výstupu v krámě, se opět projevilo. „Nechci být divný –
nechci, aby na mě brejlili a špicovali uši,“ vykřikl. „Chci být jako
ostatní. Já tomu Georgi Willardovi ukážu! Jen počkej, já ti ukážu!“
Rozechvělý mládenec stál uprostřed silnice a zíral nazpět
k městu. Reportéra George Willarda vlastně ani neznal a nechoval
žádné určité pocity k vysokému mladému muži, který běhal po měs-
tě a sháněl novinky. Pouhou přítomností v redakci a v tiskárně
Winesburského orla novinář mladému kupci cosi zosobňoval. Před-
stavoval si, že mladík, který často procházel kolem obchodu Cowley
a syn a zastavoval se s lidmi na ulici, o něm přemýšlí a snad se mu
vysmívá. Zdálo se mu, že George Willard do Winesburgu patří, že
jej charakterizuje a že zosobňuje jeho ducha. Elmer Cowley by byl
nikdy neuvěřil, že i George Willard někdy podléhá depresím a že
i jeho duší zmítají mlhavé naděje a neurčité touhy. Což nepředsta-
voval právě on veřejné mínění a neodsoudilo snad veřejné mínění
Winesburgu Cowleyovy jako divné lidi? Což se neprocházel po
Hlavní třídě, nepohvizdoval si a nesmál se přitom? Kdyby mu ublí-
žil, nezasadil by snad v jeho osobě ránu i většímu nepříteli – jenž se
také usmívá a na nic nedbá – veřejnému mínění ve Winesburgu?
Elmer Cowley byl nadprůměrně vysoký a měl dlouhé svalnaté
paže. Jeho vlasy, obočí i chmýří, které mu začínalo vyrážet na bradě,
byly světleplavé, téměř bílé. Rty mu zcela nezakrývaly dlouhé před-
ní zuby a oči měl modré – vodově modré jako skleněné kuličky, kte-
ré nosili po kapsách winesburští kluci. Elmer bydlel ve Winesburgu
rok, a dosud se s nikým nespřátelil. Věřil, že je odsouzen k životu
bez přátel, a hrozil se toho pomyšlení.
Vysoký mladík kráčel zamračeně po silnici s rukama v kapsách.
Byl studený den a foukal mrazivý vítr, avšak po chvíli se ukázalo
slunce a rozehřálo mazlavé bláto na cestě. Vyježděné koleje zmrzlé-
ho bahna, které dávaly cestě určitý tvar, teď rozbředly a bláto se

131
nachytalo Elmerovi na boty. Začaly ho zábst nohy. Když měl za se-
bou několik mil, sešel z cesty a zamířil přes pole k lesu. V lese nasbí-
ral dříví a rozdělal oheň, aby se ohřál. Bylo mu mizerně na duchu
i na těle.
Dvě hodiny seděl na pařezu, pak se zvedl a klestil si cestu křo-
vím, až přišel k plotu, odkud se zadíval přes pole na malé stavení
obklopené nízkými chlévy. Úsměv se mu vloudil do tváře a dlouhé
ruce zamávaly na člověka, který tam na poli vylupoval kukuřičné
klasy.
Když mu bylo nejhůře, vrátil se mladý kupec na farmu, kde pro-
žil dětství, k člověku, o němž se domníval, že by mu mohl svěřit své
myšlenky. Tím člověkem byl potrhlý stařík jménem Mook: kdysi
dělal u Ebenezera Cowleyho a zůstal na farmě, když ji prodali. Starý
bydlel v ubohé chatrči za stodolou a od rána do večera se lopotil na
poli.
Bláznivý Mook měl šťastný osud. Žil v dětinské víře, že zvířata,
která s ním sdílejí jeho příbytek, jsou nadána zdravým rozumem,
a když se cítil osamělý, vedl dlouhé rozprávky s kravami, s vepři,
a dokonce i s kuřaty na dvoře. To od něho se naučil jeho bývalý za-
městnavatel onomu úsloví o prádle. Kdykoli ho něco rozrušilo nebo
překvapilo, rozhostil se mu na tváři nepřítomný úsměv a stařík
mumlal: „Ať mě vyperou a přežehlejí! Povídám, ať mě vyperou,
přežehlejí a ještě k tomu naškrobějí!“
Starý Mook nechal práce a šel do lesa k Elmerovi Cowleymu.
Náhlý mladíkův příchod ho ani nepřekvapil, ani zvlášť nezajímal.
Zábly ho nohy, a proto vděčně uvítal hřejivý oheň; usedl na kládu,
ale bylo mu zřejmě lhostejné, co mu chce Elmer říci.
Elmer chodil sem a tam, rozkládal rukama a hovořil vážně a vel-
mi otevřeně. „Nechápeš, co se mi stalo, a je ti to zřejmě fuk,“ prohla-
šoval. „Ale já se na to dívám jinak. Podívej se, jak na tom odjakživa
jsem. Otec je divný člověk a matka byla taky divná. I její šaty bývaly
jiné, než nosí ostatní, a podívej se na ten kabát, co v něm otec chodí
po městě a myslí si, kdovíjak důstojně nevypadá! Proč si nekoupí
nový? Nestálo by to přece tolik. Povím ti proč. Otec si to neuvědo-

132
muje a matka si to taky neuvědomovala, dokud byla naživu. Mabel
už je jiná. Ta si to uvědomuje, ale nic neříká. Ale já to tak nenechám.
Na mě se nebudou dívat skrz prsty! Jen si, Mooku, představ, táta ani
nechápe, že v té své mizerné díře do smrti neprodá ty krámy, co
nakupuje a co se tam povalují páté přes deváté. Vůbec tomu nero-
zumí. Někdy mu dělá trochu starosti, že se obchod nehýbe, a tak jde
a koupí něco jiného. Večer sedává nahoře u kamen a říkává, že se to
za nějaký čas rozjede. Nedělá si starosti. Je to divný člověk. Nero-
zumí tomu natolik, aby si dělal starosti.“ Vzrušený mladík podléhal
svému vzrušení víc a víc. „On tomu nerozumí, ale já tomu rozu-
mím.“ Zarazil se a pátral v němém, bezvýrazném obličeji bláznivého
Mooka. „Já tomu rozumím až moc dobře. Už to nesnesu. Dokud
jsme žili tady, všechno bylo jiné. Dělal jsem a večer jsem si lehl
a spal. Nebyl jsem pořád mezi lidmi a nepřemýšlel jsem jako teď.
Tam ve městě chodívám večer na poštu nebo na nádraží podívat se
na vlaky, a nikdo se mnou nikdy nepromluví. Všichni postávají,
smějí se a baví, ale se mnou nepromluví nikdo. A já si připadám tak
divně, že sám taky nepromluvím. Radši jdu pryč. Nepromluvím ani
slovo. Není to možné.“
Mladíkem lomcoval zuřivý hněv. „Já už to nevydržím!“ zvolal
a pohlédl na holé větve. „To ode mě nikdo nemůže chtít!“ Při-
hlouplý výraz člověka u ohně ho rozlítil a Elmer se otočil a upřel na
něj zrak, jako předtím na silnici upíral zrak na městečko Winesburg.
„Jdi si po své práci!“ zařval. „Co mi to pomůže, když ti to tady vy-
kládám?“ Tu ho něco napadlo a ztišil hlas. „Tak já jsem tedy zbabě-
lec, co?“ mumlal. „Víš ty vůbec, proč se sem táhnu celou tu dálku
pěšky? Musel jsem to někomu říct a ty jsi jediný, komu to můžu říct.
Víš, potřeboval jsem, aby to byl taky divný člověk. Utekl jsem, ano,
utekl. Nemůžu se postavit takovému Georgi Willardovi. Musel jsem
přijít za tebou. Ale měl bych to říct jemu, a taky to udělám.“ A opět
rozhodil rukama a v hlase mu zahřměl výkřik. „Já mu to řeknu. Ne-
chci být divný. Ať si myslí kdo chce co chce. Já už to nevydržím!“
Elmer vyběhl z lesa a bláznivý stařík zůstal sedět na kládě
u ohně. Po chvilce vstal, přelezl plot a vrátil se na kukuřičné pole ke

133
své práci. „Ať mě vyperou a přežehlejí a ještě k tomu naškrobějí,“
prohlásil. „Ba, ba, ať mě vyperou a přežehlejí!“ Probudil se v něm
zájem. Zašel po mezi k poli, kde stál stoh a u něho se popásaly dvě
krávy. „Byl tady Elmer,“ řekl jedné. „Elmer je blázen. Měly byste se
schovat za stoh, aby vás neviděl. Ten ještě někomu ublíží, ba, ba,
ublíží.“
Ten večer v osm hodin strčil Elmer Cowley hlavu do dveří redak-
ce Winesburského orla, kde seděl George Willard, zabrán do práce.
Elmer měl čepici staženou do očí a tvářil se zachmuřeně a od-
hodlaně. „Pojďte ven,“ řekl, když vstoupil a zavřel za sebou dveře.
Držel ruku na klice, jako by byl odhodlán zabránit komukoli další-
mu, aby vstoupil. „Pojďte na chvilku ven. Musím s váma mluvit.“
George Willard a Elmer Cowley prošli Hlavní třídou. Noc byla
chladná; George Willard měl na sobě elegantní nový svrchník
a pěkně mu to slušelo. Zabořil ruce do kapes a pokukoval zvědavě
po svém společníku. Už dlouho se chtěl spřátelit s mladým obchod-
níkem a vypátrat, co je to za člověka. Teď k tomu měl příležitost
a chopil se jí velmi rád. To jsem zvědav, co má za lubem. Snad se
něco dověděl a myslí si, že by to mělo přijít do novin. Oheň to ne-
bude, protože jsem neslyšel, že by zvonili, a také nikde nikdo nebě-
ží, přemítal.
V takový chladný listopadový večer bylo na winesburské Hlavní
třídě jen málo lidí, a ti pospíchali, aby už byli někde ve vytopeném
krámě. Výkladní skříně byly zamrzlé a studený vítr rachotil vývěsní
tabulí nad vchodem, odkud se vystupovalo po schodišti do ordinace
doktora Wellinga. Na chodníku před Hemovým koloniálem stál
košík jablek a dřevěný stojan s košťaty. Elmer Cowley se zastavil
a obrátil se k Georgi Willardovi. Snažil se promluvit, bezděčně si
pomáhal i rukama.
V obličeji mu zaškubalo. Zdálo se, že stěží potlačuje výkřik. „Ra-
ději se vraťte!“ zvolal. „Nechoďte se mnou dál. Nic vám nepovím.
Nechci s vámi nic mít!“
Dobré tři hodiny chodil nešťastný mladý obchodník po ulicích
winesburské vilové čtvrti. Byl hněvem jako smyslů zbavený, protože

134
se neodhodlal k prohlášení, že už nebude divný. Trpce pociťoval
svou porážku a bylo mu do pláče. Celé ty hodiny marně přemílal
v hlavě nicotné události dnešního odpoledne i neblahé setkání
s mladým novinářem a usoudil, že pro něho naděje není a nebude.
Ale pak dostal nový nápad. Jako by se mu mihlo světélko ve tmě,
která jej obklopovala. Zamířil k temnému krámku, kde Cowley
a syn už rok marně čekali na to, až se obchody rozhýbou, vplížil se
dovnitř a tápavě hmatal po sudu, který stál vzadu u kamen. V sudu
pod hoblinami ležela plechová krabice a v ní hotovost Cowleyho
a syna. Když večer Ebenezer Cowley zavřel krám a chystal se odejít
nahoru do postele, vkládal pokaždé krabici do sudu. „Nikdo by se
nenadál, že to tu jen tak leží,“ říkával o lupičích.
Elmer vzal z malého svitku dvacet dolarů, dvě desetidolarové
bankovky; bylo tam asi čtyři sta dolarů, zbytek peněz z prodeje far-
my. Pak zastrčil plechovku pod hobliny a tichounce vyšel ze dveří
do ulic.
Vymyslel si velmi prosté řešení, jak skoncovat se svým nešťast-
ným údělem. Musím se dostat pryč, utéct z domova, říkal si v du-
chu. Věděl, že Winesburgem projíždí o půlnoci nákladní vlak na
cestě do Clevelandu, kam dojede časně ráno. Sveze se pěkně načer-
no, ráno vystoupí v Clevelandu a ztratí se tam v moři lidí. Najde si
práci v továrně a spřátelí se s ostatními dělníky. Po čase bude jed-
ním z nich – k nerozeznání od ostatních. Pak si s nimi bude povídat
a smát se. Nikdo ho nebude mít za divného člověka, získá si přátele.
Jeho život dostane smysl, i on pozná vřelé pochopení, jako je poznali
ostatní.
Vyčouhlý, neohrabaný mladík měřil ulice dlouhými kroky a vy-
smíval se sám sobě, že se nedokázal rozzlobit na George Willarda
a že se ho bál. Rozhodl se, že si s mladým novinářem přece jen po-
hovoří, než odjede, že mu všechno vypoví a že mu ještě ukáže – že
to ukáže celému Winesburgu v osobě George Willarda.
Z očí mu zářila opět sebedůvěra, když zaklepal na dveře hotelu
Nový Willard. Ospalý chlapec usnul na lehátku v kanceláři. Nedo-
stával žádný plat, ale dali mu v hotelu najíst a mohl se honosit titu-

135
lem „noční vrátný“. Na chlapce si Elmer troufal a trval na svém. „Vy
ho vzbudíte,“ poroučel, „řekněte mu, aby přišel na nádraží. Musím
s ním mluvit a o půlnoci odjíždím. Řekněte mu, aby se oblík a přišel.
Nemám času nazbyt.“
Půlnoční vlak stál ve Winesburgu, připraven k pouti na východ.
Posunovači mávali lucernami a připojovali právě poslední zátěž.
George Willard, opět ve svém novém svrchníku, hořel zvědavostí
a protíral si oči, když dobíhal na nástupiště. „Už jsem tady. Copak
jste mi chtěl? Máte mi co říci, že?“ vyhrkl.
Elmer se snažil mu všechno vysvětlit. Navlhčil si rty a pohlédl na
vagony, které se s rachotem dávaly do pohybu. „Je to tak,“ začal –
ale dál nemohl. „Ať mě vyperou a přežehlejí! Ať mě vyperou a pře-
žehlejí a ještě k tomu naškrobějí!“ mumlal nesouvisle.
Na tmavém nástupišti se Elmer třásl zlostí. Světla se mu v zábles-
cích míhala před očima. Vytáhl z kapsy dvě desetidolarové bankov-
ky a strčil je Georgi Willardovi. „Vemte si je!“ zvolal. „Nechci je.
Dejte je tátovi! Já jsem je ukrad.“ Tvář se mu zkřivila zlostí a paže
mu vylétly do výše. Jako by se osvobozoval ze svírajícího objetí,
udeřil a zasazoval Georgi Willardovi ránu za ranou, do prsou, na
krk i na ústa. Mladý reportér nečekal tak divoký útok a upadl na
nástupiště napolo omráčen. Elmer naskočil do rozjetého vlaku, pře-
běhl po střechách několika vagonů, až seskočil do jednoho otevře-
ného a vrhl se na dno. Otočil se a snažil se zahlédnout ve tmě ležící
postavu. Pýcha ho zaplavila. „Teď jsem mu ukázal!“ zvolal. „Paneč-
ku, teď jsem mu to ukázal. Nejsem tak divný. Panečku, teď jsem mu
ukázal, že nejsem divný člověk.“

136
 Nevyřčená lež
Ray Pearson a Hal Winters dělali oba na jedné farmě asi tři míle na
sever od Winesburgu. V sobotu odpoledne chodívali do města
a potloukali se po ulicích s ostatními chasníky z okolí.
Ray byl zakřiknutý, spíš nervózní padesátník; měl hnědou brad-
ku a chodil přihrbeně jako lidé, kteří hodně často hodně dřou. Pova-
hově se tak lišil od Hala Winterse, jak se jen dva muži vůbec mohou
lišit.
Ray byl vážnější a měl ženu s ostrým nosem a s ostrým jazykem.
Ti dva a půltucet hubeňoučkých dětí bydleli v dřevěné chajdě
u potoka za Willsovic farmou, kde Ray dělal.
Hal Winters, druhý čeledín, byl mladý chlap. Nebyl z příbuzen-
stva Neda Winterse, váženého winesburského měšťana, ale byl jed-
ním ze tří synů starého Windpetera Winterse, který míval pilu
v Unionvillu, asi šest mil odsud, a většinou ho lidé považovali za
zatvrzelého starého hříšníka.
Obyvatelé severního Ohia, kde leží i Winesburg, si budou starého
Windpetera pamatovat pro jeho nezvyklou tragickou smrt. Opil se
jednou večer ve městě a pak vyjel domů do Unionvillu po železnič-
ním náspu. Řezník Henry Brattenburg, který tím směrem bydlí, se
s ním srazil hned za městem a křičel na něho, že jistě potká vlak od
jihu, ale Windpeter se na něho rozpřáhl bičem a jel dál. Vlak ho také
zachytil a zabil jeho i oba koně; svědky neštěstí byli jeden farmář
a jeho žena, kteří se vraceli domů po blízké silnici. Vyprávěli, jak se
starý Windpeter postavil vpředu na voze a začal se vztekat a na-
dávat lokomotivě blížící se velkou rychlostí; dokonce prý výskal
nadšením, když se koně jeho neustálým bičováním splašili a pádili
vstříc jisté záhubě. Mládenci jako George Willard nebo Seth
Richmond si to neštěstí jistě živě připamatují, a třebaže každý ve
městě říkal, že se starý dostane rovnýma nohama do pekla a že si
celá obec oddychla, když se ho zbavili, oni dva byli v hloubi duše
přesvědčeni, že věděl, co dělá, a obdivovali jeho bláznivou odvahu.

137
Většina chlapců prožívá období, kdy se jim zdá lákavější smrt na
poli slávy než všední život příručího v koloniálu.
Avšak toto není příběh Windpetera Winterse a vlastně ani jeho
syna Hala, který pracoval na Willsovic farmě s Rayem Pearsonem.
Jeho hrdinou je Ray. Přece však bude třeba povědět něco o mladém
Halovi, abyste se vcítili do vyprávění.
Hal byl lump. To říkal každý. Wintersovic měli tři syny, Johna,
Hala a Edwarda; všichni tři širokoramenní vysocí chlapíci, jako bý-
val sám starý Windpeter, a všichni tři se prali a lítali za holkama
a vůbec byli podle všeobecného mínění lumpové.
Hal se vybarvil ze všech nejhůř, ten měl vždycky za lubem něja-
kou čertovinu. Jednou ukradl tátovi z pily náklad prken a prodal jej
ve Winesburgu. Za peníze si koupil laciný oblek podle poslední
módy. Pak se opil, a když ho otec, celý rozzuřený, začal hledat po
městě, postavil se mu na Hlavní třídě. Poprali se tam, byli zatčeni
a spolu je zavřeli do vězení.
Hal se dal najmout k práci na farmě, protože se mu zalíbila jedna
učitelka z blízkého okolí. Bylo mu v té době sotva dvaadvacet, ale už
se o něm po Winesburgu vykládalo, že měl, jak se říká, párkrát
„pletky se ženskými“. Kdo slyšel o jeho nové známosti, ten proro-
koval, že špatně skončí. „Dostane ji do maléru, to je jednou jisté,“
říkali.
Bylo to ke konci října a ti dva, Ray a Hal, pracovali spolu na poli.
Vylupovali kukuřici, tu a tam některý něco prohodil a zasmáli se.
Pak zase vládlo mlčení. Citlivější Ray, který si vždycky více všímal
věcí kolem sebe, si mnul bolavé ruce. Zabořil je do kabátu a za-
bloudil pohledem do dálky. Byl nějak smutný a roztržitý, a proto se
mu srdce sevřelo nad tou krásou vůkol. Kdybyste znali kraj kolem
Winesburgu a věděli, jak vypadá na podzim, když jsou vršky po-
stříkané žlutou a červenou, chápali byste jeho pocity. Vzpomněl si,
jak před dávnými lety, v mládí, když ještě bydlel u otce, tenkrát ma-
jitele pekařství ve Winesburgu, trávíval takové dny v lese, sbíral
oříšky, honil králíky nebo se jen tak potloukal a pokuřoval. A taky
se díky jednomu takovému dni oženil. Přemluvil mladou prodavač-

138
ku z otcova krámu, aby si s ním vyšla, a něco se přihodilo. Myslel na
to odpoledne, jaký vliv mělo na celý jeho život, a zatoužil proti tomu
pozvednout hlas. Zapomněl, že je u toho Hal, a nahlas zamumlal:
„Doběhla mě, krucisakra, doběhla mě a život mě doběh. Já blázen
stará!“
Hal Winters se ozval, jako by mu četl myšlenky. „No, a stálo to za
to? Co říkáš? Jaké to je, oženit se, a vůbec?“ zeptal se a zasmál se.
Hal chtěl vlastně prohodit nějaký vtip, ale měl také vážnou náladu,
a tak promluvil vážně. „Copak to chlap musí udělat?“ zeptal se.
„Musí si nechat navlíknout ohlávku a táhnout celý život jako kůň?“
Hal nečekal na odpověď; vyskočil a začal přecházet sem a tam
mezi svazky kukuřičných klasů. Propadl vzrušení. Prudce se sehnul,
zvedl žlutý kukuřičný klas a mrštil jím o plot. „Přived jsem Nellu
Guntherovou do maléru,“ pravil. „Říkám ti to, ale mlč!“
Ray Pearson vstal a němě zíral. Byl o dobrou stopu menší než
Hal, a když k němu mladší muž přistoupil a položil mu ruce na ra-
mena, byl to obrázek k pohledání. Tak tu stáli na velkém posekaném
poli, za nimi v řadách snopy kukuřičných klasů, červenožluté vršky
v dálce, a místo aby vedle sebe lhostejně dělali, ucítili teď jeden
o druhého vřelý zájem. Hal si to uvědomil první a jako obvykle si
pomohl z rozpaků smíchem. „Poslyš, tatíku,“ řekl váhavě, „poraď
mi, jo? Dostal jsem Nellu do maléru. Možná že se ti to taky někdy
stalo, ne? Vím, co by mně všichni radili, že je jako správné. Ale co mi
poradíš ty? Mám se oženit a usadit se? Mám si nechat navlíknout
chomout a táhnout jako stará kobyla? Znáš mě, Rayi. Mě nezkrotí
nikdo, jen já sám. Mám to udělat, anebo mám říct Nelle, ať táhne ke
všem čertům? Pověz mi, co o tom soudíš! Co mi poradíš, to udě-
lám.“
Ray se nezmohl na odpověď. Vyprostil se z Halova sevření
a odešel do stodoly. Byl to citlivý člověk, a teď měl v očích slzy. Vě-
děl, že na otázku Hala Winterse, syna starého Windpetera Winterse,
patří jen jedna odpověď, odpověď, která by byla v souhlase jak
s tím, co kdy kde vyslechl, tak s názory všech jeho známých, ale za
živý svět nedokázal Halovi říci, co bylo jeho povinností.

139
 V půl páté odpoledne, kdy Ray ještě něco dodělával ve stodole,
přišla po cestičce podél potoka jeho žena a zavolala na něj. Po roz-
hovoru s Halem se Ray na kukuřičné pole už nevrátil a dělal celé
odpoledne ve stodole. Když uklízel nářadí, viděl, jak Hal, celý vy-
mydlený, vychází z obytného stavení a míří po silnici do města za
zábavou. On sám se vlekl za ženou k jejich chalupě a s očima sklo-
penýma k zemi usilovně přemítal. Nechápal, co se to s ním děje.
Pokaždé když zvedl zrak a spatřil, jak krásná je krajina kol dokola
v podvečerním soumraku, zatoužil udělat něco, co ještě nikdy ne-
udělal, vykřiknout nebo zaúpět nebo uhodit ženu nebo něco jiného
stejně nečekaného a strašného. Šel po cestě, škrábal se na hlavě
a snažil se to pochopit. Zavrtal se pohledem do zad své ženy, ta ale
šla dál jakoby nic.
Nechtěla po něm nic jiného, než aby jí došel do města pro nákup,
a jen mu vyjmenovala, co bude potřebovat, už začala hubovat: „Co
se tu motáš a čumíš? Hni sebou taky trošku! Nemáme ve stavení nic
k večeři, tak skoč do města, ale pospěš si!“
Ray vešel do chalupy a vzal si z hřebíku za dveřmi kabát.
U kapsy byl natržený a límec měl už hodně odřený. Žena vešla do
světničky a za chvilku opět vyšla, v jedné ruce špinavý hadr
a v druhé tři stříbrné dolary. Někde v chalupě se hořce rozplakalo
dítě a pes, který do té chvíle spal pod kamny, vstal a zívl. Žena zača-
la zase hubovat. „Děti se můžou uřvat a ty se jen motáš a čumíš!“
Ray vyšel z chalupy a přelezl přes plot do pole. Stmívalo se; před
ním se prostíral nádherný pohled. Každý vršek byl jinak zbarven,
a dokonce i malé shluky křovisek u plotu ožily novou krásou. Rayi
Pearsonovi se zdálo, že celý svět ožil, právě tak jako ožili oni
s Halem, když stáli v kukuřičném poli a hleděli jeden druhému do
očí.
Onoho večera krása podzimní scenerie u Winesburgu Raye doce-
la překonala. Tím je řečeno vše. Nemohl to snést. Zčistajasna úplně
zapomněl, že je zamlklý starý čeledín, odhodil roztrhaný kabát
a rozběhl se přes pole. Jak běžel, pozvedl hlas v protestu proti své-
mu životu, proti životu vůbec, proti všemu, co život hyzdí. „Já jí nic

140
nesliboval,“ volal do liduprázdného prostoru, který ho obklopoval.
„Nic jsem Minnii nesliboval a Hal nic nesliboval Nelle. Vím to. Šla
s ním do lesa, protože jít chtěla. Co chtěl on, to chtěla ona taky. Proč
bych na to měl doplácet? Proč by na to měl doplácet Hal? Proč by na
to měl vůbec někdo doplácet? Nechci, aby se Hal taky tak udřel
a zestaral. Řeknu mu to. Já to tak nenechám. Dohoním ho, než dojde
do města, a řeknu mu to.“
Ray utíkal neohrabaně a jednou upadl. Dohoním Hala a řeknu
mu to, opakoval si v duchu, a třebaže sotva dechu popadal, běžel
rychleji a rychleji. A v běhu vzpomínal na věci, na které už léta ani
nepomyslel, – jak zamýšlel tenkrát, když se oženil, odjet na západ,
do Portlandu v Oregonu, za strýčkem, protože nechtěl dělat na far-
mě, ale myslel si, že se dá na moře, až přijde na západ, nebo že si
najde práci na některém ranči a bude jezdit na koni do městečka,
celý rozjařený a hlučný, a vzbudí lidi po domech divokými výkřiky.
A pak si v běhu připomněl své děti a jak se ho chytají ručkama.
Pomyšlení na jeho osud splývalo s představou Hala a on viděl, jak
se děti chytají ručkama i mladšího muže. „Tak už to v životě chodí,
Hale,“ zvolal. „Já za to nemůžu a ty taky ne.“
Nad plotem zhoustl soumrak a Ray Pearson běžel dál a dál. Sotva
dechu popadal. Doběhl k plotu u silnice a narazil na Hala Winterse,
jak si vykračuje, nastrojený a s dýmkou v ústech; nedokázal však ze
sebe vypravit, co chce a co si myslí.
Ray Pearson ztratil odvahu a tím končí vyprávění o tom, co se
mu přihodilo. Byla už skoro tma, když přiběhl k plotu; opřel se
rukama o horní prkna a zíral před sebe. Hal Winters přeskočil pří-
kop, přistoupil k Rayovi, zabořil ruce do kapes a zasmál se. Zřejmě
už zapomněl, co se stalo na kukuřičném poli, vztáhl mohutnou pra-
vici, chytil Raye za límec a zatřásl jím tak, jak by byl zatřásl nepo-
slušným psem.
„Přišel jsi mi to povědět, co?“ řekl. „No, můžeš si ušetřit námahu.
Nejsem žádný zbabělec a už jsem si to rozmyslel.“ Znovu se zasmál.
„Nella není husa,“ pravil. „Nehoní mě, abych si ji vzal. Já sám si ji
chci vzít. Chci se usadit a mít rodinu.“

141
 Ray Pearson se také zasmál. Byl by se nejraději vysmál sám sobě
i celému světu.
Když mu Halova postava zmizela v šeru, které zahalovalo silnici
do Winesburgu, obrátil se a pomalu se vracel tam, kde odhodil svůj
roztrhaný kabát. Přitom se zřejmě rozpomněl na některé hezké
chvilky, které prožil se svými hubenými děcky ve staré chalupě
u potoka, protože zamumlal nějaká slova. „Dobře tak! Ať bych mu
řek to nebo to, stejně bych lhal,“ zašeptal, než zmizel v temném poli.

142
 Kořalka
Tom Foster přijel do Winesburgu ze Cincinnati, když byl ještě mla-
dý a svět mu skýtal spoustu nových dojmů. Jeho babička vyrostla na
farmě za městem a jako děvčátko tu chodila do školy; tenkrát byl
Winesburg vesnice o dvanácti nebo patnácti číslech kolem jednoho
hokynářství na Trunionském vršku.
Jaký to život vedla stařena od té doby, co odjela z pionýrské osa-
dy, a kolik síly a houževnatosti se skrývalo v té staré osůbce! Než jí
zemřel manžel, strojník, potloukala se s ním po Kansasu, po Kanadě
i v New Yorku. Potom se nastěhovala k dceři, která si také vzala
strojníka, do Covingtonu v Kentucky, přes řeku od Cincinnati.
A tenkrát nadešla Tomově babičce léta svízelů a trápení. Nejprve
zabil jejího zetě policajt při stávce a zanedlouho nato vážně one-
mocněla Tomova matka a také zemřela. Babička měla našetřeno tro-
chu peněz, ale všechno to pohltila dceřina nemoc a oba pohřby.
A tak se nastěhovala se svým vnukem do světničky nad skladem
starého železa v jedné zastrčené uličce v Cincinnati a stala se z ní
udřená stará dělnice. Pět let drhla podlahy po kancelářích a pak se
dostala jako umývačka nádobí do restaurace. Její ruce ztratily lidský
tvar. Když se chopily smetáku nebo mopu, vypadaly jako uschlé
pahýly psího vína, obtočené kolem kmene.
Při první příležitosti se stařena vrátila do Winesburgu. Jednou
večer našla na cestě z práce peněženku se sedmatřiceti dolary a ta jí
to umožnila. Pro chlapce znamenala ona cesta ohromné dobrodruž-
ství. Bylo už po sedmé, když se babička vrátila domů, peněženku
pevně sevřenou ve starých prstech, tak vzrušená, že byla sotva s to
promluvit. Trvala na tom, aby odjeli ze Cincinnati ještě v noci, pro-
tože majitel peněženky by je jistě vypátral a přivedl by je do neštěstí,
kdyby otáleli až do rána. Tomovi bylo tenkrát šestnáct let. Musel si
hodit na rameno starou deku, do ní svázali všechny své pozemské
statky a s babičkou v čele vykročili k nádraží. Babička neustále po-
bízela k spěchu. Její bezzubá stará ústa se nervózně cukala, a když se

143
Tom unavil a sundal si na křižovatce ranec z ramene, aby si trochu
odpočinul, vytrhla mu ho z ruky, a kdyby jí v tom nebyl zabránil,
byla by si ho hodila na záda sama. Když nasedli do vlaku a vyjeli
z města, jásala jako malé děvčátko a hovořila k chlapci jako nikdy
předtím.
Vlak se kodrcal celou noc a babička vyprávěla Tomovi o Wines-
burgu, jak se mu bude líbit práce na poli a jak bude v lesích honit
divoké králíky. Nemohla pochopit, odkud se vzalo prosperující měs-
to na místě vesničky, která tu byla před padesáti lety, a když ráno
vlak zastavil ve Winesburgu, nechtěla vystoupit. „Takhle jsem si to
nepředstavovala. Tady to můžeš mít těžké,“ naříkala, a mezitím
vlak odjel a ti dva stáli celí popletení před nádražním skladníkem
Albertem Longworthem a nevěděli, kam se vrtnout.
Tom Foster si tu však brzy zvykl. Byl z těch lidí, kteří si zvyknou
všude. Paní bankéřová Whiteová vzala jeho babičku na výpomoc do
kuchyně a on sám dělal podkoního v nové zděné stáji pana bankéře.
Ve Winesburgu byla o služebnictvo nouze. Jestliže si dáma ne-
chtěla obstarávat domácnost sama, mohla si vzít „děvče k ruce“, a ta
pak třeba trvala na tom, že bude obědvat s rodinou v jídelně. Paní
bankéřová měla děvčat k ruce právě dost, a proto uvítala příležitost
získat starší osobu z města. Dala zřídit pro Toma podkrovní světnič-
ku v konírně. „Může sekat trávníky nebo pro leccos doběhnout, až
obstará koně,“ pravila manželovi.
Tom Foster byl na svůj věk poměrně nevyvinutý a měl na hlavě
houšť nepoddajných černých vlasů, které se mu ježily jako hřebíky.
Měl dost velkou hlavu a ty vlasy to ještě zvýrazňovaly. Odpovídal
tak tiše a byl vůbec takový skromný a nevýbojný, že splynul se živo-
tem v městečku, aniž si toho kdo pořádně všiml.
Člověk se nepřestával divit, kde se v něm ta skromnost a ne-
výbojnost bere. V Cincinnati bydlel ve čtvrti hemžící se bandami
mladých gangsterů a stýkal se s nimi od chvíle, kdy začal rozum
brát. Jednu dobu dělal poslíčka telegrafní společnosti a doručoval
telegramy ve čtvrti zamořené veřejnými domy. Obyvatelky oněch

144
domů znaly Toma Fostera a měly ho ve velké oblibě, právě tak jako
ho měly v oblibě bandy mladých gangsterů.
Nikdy se neprosazoval. Hlavně to mu pomáhalo vyváznout. Stál
tak nějak podivně ve stínu za zdí života, jako by mu bylo souzeno,
aby nežil na slunci. Viděl muže i ženy v domech hříšné vášně, vytu-
šil jejich odporná náhodná milostná dobrodružství, viděl rvačky
mladých zločinců, a když vyprávěli o loupežných výpravách
a o pitkách, nezanechalo to v něm kupodivu žádný dojem.
Jednou Tom dokonce kradl. To se stalo, dokud bydlel ještě ve
městě. Tenkrát babička stonala a on sám neměl žádnou práci.
V celém bytě nebylo co do úst, a tak zašel do sedlářství v postranní
uličce a ukradl z pokladny dolar pětasedmdesát centů.
Sedlářství patřilo starému muži s dlouhými kníry. Viděl, že kluk
okukuje v krámě, ale celkem si ho nevšímal. Tom využil chvilky,
kdy starý sedlář vyšel před dveře a dal se do řeči s jedním krejčí-
kem, otevřel zásuvku pokladny, vzal peníze a utekl. Později ho
chytli a babička nakonec urovnala celou záležitost tím, že slíbila do-
cházet po dobu jednoho měsíce dvakrát týdně k sedláři na úklid.
Chlapec se styděl, ale byl i rád. „Člověk se má stydět, a taky jsem
poznal něco nového,“ řekl babičce. Ta sice dost jasně nechápala, co
tím myslí, ale měla ho tolik ráda, že jí na tom tak nezáleželo.
Rok přespával Tom Foster v bankéřově stáji a pak o to místo při-
šel. O koně nijak zvlášť svědomitě nepečoval, a nadto ještě věčně
rozčiloval paní bankéřovou. Přikázala mu třeba, aby posekal tráv-
ník, a on na to zapomněl. Nebo ho poslala do krámu či na poštu,
a on se včas nevrátil, protože se přidal ke skupině mužů a mladíků,
postával s nimi, naslouchal a tu a tam, když se ho na něco zeptali,
prohodil pár slov. Pokud jde o Winesburg a o jeho občany, tu platilo
totéž, co o veřejných domech nebo o gangsterských bandách
v Cincinnati: Tom dovedl splynout s každým prostředím, a přitom
zůstával stranou života, který jej obklopoval.
Poté, co Tom ztratil místo u bankéře Whitea, nebydlel už
s babičkou, ačkoli za ním večer často zašla. Najal si zadní pokojík
v dřevěném stavení, které patřilo Rufusovi Whitingovi. Bylo to na

145
Duaneské ulici, kousíček od Hlavní třídy; už léta tam měl kancelář
starý advokát, který si neuvědomoval, že už je příliš opotřebovaný
a zapomnětlivý, aby mohl vykonávat své povolání. Měl Toma rád
a přenechal mu pokojík za dolar měsíčně. Když advokát odešel od-
poledne domů, měl Tom celý dům pro sebe; líhával dlouhé hodiny
na zemi u kamen a přemýšlel o různých věcech. Večer přicházela
babička, sedala v advokátově křesle a kouřila dýmku, zatímco Tom
mlčel, jako mlčíval ve společnosti druhých vždycky.
Zato stařena mluvila často s velkým zápalem. Někdy ji rozzlobila
nějaká událost v bankéřově domácnosti a pak hudrovala třeba kolik
hodin. Z vlastních peněz koupila smeták a uklízela advokátovi kan-
celář. Když tam bylo čisto, že by se bylo dalo z podlahy jíst a všech-
no jen svítilo, zapálila si hliněnou dýmku a spolu s Tomem ji vykou-
řili. „Až tobě bude stát u hlavy zubatá, tak já taky umřu,“ pravila
chlapci, ležícímu na zemi u její židle.
Tom Foster byl ve Winesburgu blažený. Tu a tam si našel práci,
naštípal dříví, posekal trávník. Koncem května a začátkem června
sklízel na polích jahody. Měl dost času koukat pánubohu do oken
a to on dělal velmi rád. Dostal odložený kabát po panu bankéřovi,
který mu byl sice velký, ale babička mu ho zabrala. Ze stejného
pramene získal též svrchník s kožešinovou vložkou. Kožešina byla
sice místy odřená, ale kabát krásně hřál a v zimě v něm Tom i spá-
val. Takový život Tomovi plně vyhovoval a chlapec pociťoval bla-
žené uspokojení, kdykoliv pomyslel na to, jak ve Winesburgu
všechno pěkně dopadlo.
Tomovi udělala radost každá maličkost. Řekl bych, že právě pro-
to ho měli lidé rádi. Tak třeba u Hemů v koloniálu pražívali v pátek
odpoledne kávu, aby se přichystali na sobotní nákupy, a její výrazná
vůně zaplavovala dolní konec Hlavní třídy. I objevil se Tom Foster
a posadil se na bednu vzadu za krámem. Vydržel tam sedět bez po-
hnutí třeba hodinu, celou svou bytostí vnímal kořennou vůni a cítil
se opojně šťasten. „Rád to čichám,“ říkal mírně. „Připomíná mi to
cizí kraje a tak.“

146
 Jednoho večera se Tom Foster opil. Došlo k tomu zvláštním způ-
sobem. Ještě nikdy předtím nebyl opilý, vlastně v životě ještě ani
neochutnal nic s obsahem alkoholu, ale tentokrát se chtěl opít a také
to udělal.
Tom poznal mnoho věcí, dokud ještě žil v Cincinnati, i ohavnost,
i zločin, i vášeň. Když se to tak vezme, znal tyto jevy lépe než kdo-
koli jiný ve Winesburgu. Zvlášť odporným způsobem se seznámil
s otázkami sexuálními a velmi dobře si to zapamatoval. Viděl ženy
postávající za studených nocí před ošklivými barabiznami, viděl
výraz v očích mužů, kteří se s nimi zastavovali, a rozhodl se takové
lidské vztahy ze svého života vůbec vyškrtnout. Jedna z těchto žen
ho kdysi zlákala do svého pokojíku. Nikdy nezapomněl na atmosfé-
ru té místnosti ani na chtivý pohled, který se jí objevil v očích. Bylo
mu z toho zle a na duši mu to zanechalo ošklivou jizvu. Do té doby
považoval všechny ženy za bytosti zcela nevinné, asi jako byla jeho
babička, ale po příhodě v onom pokoji ženy z mysli vypudil. Byl
povahy tak dobrotivé, že neznal nenávisti; tohle nechápal, a tak se
rozhodl na to zapomenout.
A Tom zapomněl – až přišel do Winesburgu. Žil tam dva roky,
a tu pocítil zvláštní neklid. Všude se mladí lidé milovali a on byl
mlád. Než si uvědomil, co se děje, zamiloval se také. Jeho láska pat-
řila Heleně Whiteové, dceři jeho zaměstnavatele; uvědomil si, že na
ni v noci myslívá.
To byl vážný problém a Tom ho vyřešil po svém. Nebránil se
pomyšlení na Helenu Whiteovou, kdykoli se mu její podoba zjevila
před očima, ale staral se o to, aby se tyto myšlenky ubíraly jistým
směrem. Podstoupil zápas, tichý, odhodlaný zápas sám se sebou,
aby jeho touha nepřekročila jisté – podle jeho mínění – patřičné me-
ze, a z tohoto zápolení vyšel celkem vítězně.
A pak nadešla ona jarní noc a Tom se opil. Řádil jako pominutý.
Připomínal nezkušeného mladého jelena, který pozře tajemný čer-
nobýl. Celá záležitost započala, proběhla a skončila v jedné noci
a můžete si být jisti, že Tomovým záchvatem nikdo v celém Wines-
burgu neutrpěl žádnou škodu.

147
 Za prvé to vůbec byla noc, jaká opíjí citlivé povahy. Aleje ve vilo-
vé čtvrti byly zahaleny novým hávem zeleného listí, v zahrádkách
kypřili lidé půdu zeleninových záhonků a všude vládlo ticho – ta-
kové bezhlesé čekání, které bouří krev.
Tom opustil svůj pokojík na Duaneské ulici, právě když se snášel
večer. Zprvu jen chodil ulicemi, tiše a mírně, a v hlavě mu vyvstáva-
ly myšlenky, které by byl rád vyjádřil slovy. Říkal si, že Helena
Whiteová je plamen tančící ve vzduchu a on je stromek s holými
větvemi, rýsující se ostře proti nebi. A pak si řekl, že ona je vichřice,
strašlivá, mocná vichřice, ženoucí se z temného bouřlivého moře,
a on že je člun, který rybáři zanechali na pobřeží.
Tato představa se chlapci zalíbila; pohrával si s ní, zatímco se
loudal dál. Zašel na Hlavní třídu a posadil se na podezdívku před
Wrackerovou trafikou. Snad hodinu tam otálel a poslouchal, jak si
chlapi vykládají, ale nebavilo ho to, a tak zmizel. Pak se rozhodl, že
se opije, zašel do Willyho výčepu a koupil si láhev whisky. Zastrčil
si ji do kapsy a vydal se za město, aby si mohl o samotě ještě vymýš-
let nové myšlenky a pít whisky.
Tom se opil v travnatém příkopu u severní silnice, asi míli za
městem. Před ním se táhla bílá silnice a za ní se prostíral kvetoucí
jabloňový sad. Napil se z láhve a ulehl do trávy. Vzpomínal na jitra
ve Winesburgu a na to, jak se zrosené kameny na dlážděném vjezdu
u vily bankéře Whitea lesknou v jitřních paprscích. Myslel na večery
ve stáji, na deštivé večery, kdy ležel s otevřenýma očima, naslouchal
bubnování kapek a cítil teplý pach koní a vůni sena. Pak si vzpo-
mněl na bouři, která se přehnala nad Winesburgem před několika
dny, a vrátil se v duchu zpět a prožil znovu onu noc ve vlaku, kdy
opouštěli s babičkou Cincinnati. Velmi jasně si vzpomínal, jaký to
byl divný pocit, sedět tak klidně ve vagoně a uvědomovat si moc-
nou sílu lokomotivy, která za sebou táhne vlak temnou nocí.
Tom se opil za malou chvíli. Přihýbal si z láhve, jak mu přicháze-
ly myšlenky, a když se mu začala točit hlava, vstal a vykročil po
silnici pryč od Winesburgu. Na severní silnici z Winesburgu k jezeru
Erie je most a k tomu opilý hoch zamířil. Tam se posadil. Chtěl se

148
ještě napít, jakmile však vytáhl zátku, udělalo se mu špatně, a tak
hned láhev opět zazátkoval.
Hlava se mu kolébala ze strany na stranu; seděl na kamenném
předmostí a vzdychal. Připadalo mu, jako by měl místo hlavy rozto-
čenou káču, která se najednou odpoutala a odletěla do prostoru,
zatímco ruce a nohy sebou bezmocně cukají.
V jedenáct se Tom vrátil do města. George Willard ho potkal, jak
bloudí sem a tam, a vzal ho s sebou do orelské tiskárny. Pak dostal
strach, aby tam něco neumazal, a vyvedl ho zase ven.
Novinář byl z Toma Fostera dočista zmaten. Opilý chlapec vy-
kládal o Heleně Whiteové a řekl, že spolu byli na mořském pobřeží
a že se tam milovali. George viděl ten večer Helenu s jejím otcem
a z toho vyvodil závěr, že Tomovi přeskočilo.
I on choval ve svém srdci k Heleně Whiteové jisté city, a proto
hněvivě vzplál. „Tak a dost!“ pravil. „Helenu Whiteovou do toho
zatahovat nebudeš! To nepřipustím.“ Chytil Toma za rameno a za-
třásl jím, aby to pochopil. „Tak a dost!“ opakoval.
Mladíci, kteří se takovou podivnou náhodou sešli, zůstali
v orelské tiskárně tři hodiny. Když se Tom trochu vzpamatoval, šel
se s ním George projít. Vyšli za město a posadili se na kmen u lesa.
Tichá noc je nějak sbližovala, a jak se opilému chlapci v hlavě roz-
jasňovalo, začal hovořit.
„Bylo mi tak hezky, když jsem byl opilý,“ pravil Tom Foster.
„Poznal jsem něco nového. Víckrát už to nemusím udělat.
V hlavě se mi rozjasnilo. Tak je to, chápeš?“
George Willard to nechápal, ale nezlobil se už kvůli Heleně
Whiteové, naopak ten bledý, rozechvělý chlapec mu byl sympatič-
tější než kdokoli jiný. S mateřskou starostlivostí trval na tom, aby
jeho druh vstal a chodil. Vrátili se do tiskárny, seděli tam potmě
a mlčeli.
Novinář pořád ještě nechápal smysl Tomova počínání. Jakmile se
Tom znovu zmínil o Heleně Whiteové, znovu se rozzlobil a začal ho
hubovat. „Tak a dost!“ přikázal ostře. „Nikdy jsi s ní nebyl. Proč to

149
tvrdíš? Proč si pořád vymýšlíš takové věci? Už o tom nechci slyšet
ani slovo!“
Toma to zabolelo. Nemohl se hádat s Georgem Willardem, proto-
že se hádat neuměl, a tak vstal a chtěl odejít. Když však George
Willard na něho nepřestával dorážet, vztáhl ruku, sevřel paži starší-
ho mladíka a snažil se mu to vysvětlit.
„Nevím,“ řekl tiše. „Nevím, jak to bylo. Měl jsem takový krásný
pocit. Víš, bylo to tak. Měl jsem takový krásný pocit z Heleny
Whiteové a taky z té noci. Chtěl jsem mít bolest, jako by mi ublížili.
Myslel jsem, že to tak má být. Víš, chtěl jsem mít bolest, protože
každý má bolest a každý taky dělá špatnosti. Vymyslel jsem si toho
spoustu, co bych chtěl udělat, ale nic mi nevyšlo. Vždycky bych byl
ublížil někomu jinému.“ Tomův hlas nabýval důrazu; poprvé v ži-
votě se téměř vzrušil. „Bylo to jako milování, to jsem tím chtěl říct,“
vysvětloval. „Chápeš? Bolelo mě, co jsem udělal, a všechno bylo tak
cizí. Proto jsem to udělal. Poznal jsem něco nového, a to jsem právě
chtěl. Chápeš? Chtěl jsem něco poznat, víš? Tak proto jsem to udě-
lal.“

150
 Smrt
Na schodišti před ordinací doktora Reefyho v Heffnerových do-
mech, v patře nad „Pařížskými modely“, vládlo celý den přítmí. Ve
zdi nad schody byla skoba a na té skobě visívala velká lampa se špi-
navým cylindrem. Lampa měla vzadu plechové zrcátko, celé rezaté
a zaprášené. Lidé stoupali po schodech, kde před nimi už zanechaly
stopy tisíce kročejů. Prkna z měkkého dřeva povolovala tlaku
a hluboké prohlubně vyznačovaly, kde se nejvíc šlape.
Člověk musel vyjít po schodech, zahnout doprava a tam byly
dveře do ordinace. Nalevo od schodů se táhla temná chodba, plná
haraburdí. Rozbité židle, ponky, žebříky a prázdné krabice čekaly
potmě, jestli si z nich vetešník něco vybere. Všechny ty krámy patři-
ly „Pařížským modelům“. Když jim v obchodě dosloužil pult nebo
polička, prodavač je popadl a donesl nahoru nad schody.
Ordinace doktora Reefyho byla prostorná jako stodola. Uprostřed
místnosti trůnily ohromné piliňáky. Na podlaze u kamen byla přibi-
tá dřevěná ohrádka a v ní navršeny piliny. U dveří stál rozměrný
stůl, který kdysi patříval k vnitřnímu zařízení Herrickova módního
salonu a sloužíval k předvádění ušitých modelů. Teď byl zavalen
knihami, lahvičkami a lékařskými nástroji. Na kraji stolu ležela tři
čtyři jablka, která přinesl doktorovi Reefymu jeho přítel John Spa-
niard, šlechtitel ovocných stromků; vytáhl je nenápadně z kapsy,
hned jak vkročil do dveří.
Doktor Reefy byl vysoký, nemotorný člověk středních let. Neměl
ještě tu svou šedou bradku, kterou si nechal narůst později, tenkrát
nosil jen hnědý knír. Nepohyboval se ještě s takovou důstojností
jako k stáru, naopak zřejmě nikdy nevěděl, kam s rukama a nohama.
Elizabeth Willardová byla vdaná už celou řadu let a jejímu synu
Georgeovi mohlo být tak dvanáct čtrnáct let, když za letních od-
půldní chodívala po vyšlapaných schodech k doktorovi Reefymu do
ordinace. Odjakživa vysoká a hubená, v poslední době se začala
hrbit a unaveně se vlekla. Zřejmým důvodem jejích pěti šesti ná-

151
vštěv byl její zdravotní stav, avšak ve skutečnosti se ohnisko zájmu
přeneslo jinam. Hovořili o tom s doktorem také, ale hlavně hovořili
o jejím životě, o životě obou a o myšlenkách, které jim přicházely,
když žili své životy ve Winesburgu.
Muž a žena sedali ve velké prázdné ordinaci, vzhlíželi k sobě
a uvědomovali si, že mají mnoho společného. Postavou se lišili, prá-
vě tak jako se lišila barva jejich očí, délka nosu a prostředí, v němž
žili, ale jejich duše hovořily blízkou řečí, stejně toužily po úniku,
a proto by byli oba zanechali v pozorovateli stejný dojem. Po letech,
když doktor zestárnul a vzal si mladou ženu, vyprávěl jí často
o hodinách strávených s nemocnou a říkal jí mnoho věcí, které Eli-
zabeth říci nedokázal. K stáru se z něho stal básník a viděl minulé
události očima básníka. „Dospěl jsem v životě až tam, kdy se člověk
potřebuje modlit, a proto jsem si vymyslel božstva a modlil se
k nim,“ vyprávěl. „Nemodlil jsem se slovy, ani jsem nepoklekl – ne,
zůstal jsem jen sedět bez hnutí. Takového horkého letního odpoled-
ne, kdy je na Hlavní třídě jako po vymření, nebo v zimě, kdy všech-
no vypadá tak beznadějně, přicházeli moji bohové sem do ordinace
a já se domníval, že o nich nikdo neví. A pak jsem poznal, že ta že-
na, ta Elizabeth, o nich ví a že je také uctívá. Mám takový dojem, že
přišla do ordinace, protože předpokládala, že je tu najde, a nako-
nec byla ráda, že je nehledá sama. Takový zážitek nelze analyzo-
vat, ačkoli mám za to, že se to často přihází různým lidem na růz-
ných místech.“
Za oněch letních odpůldní, kdy Elizabeth a doktor Reefy seděli
v ordinaci a rozprávěli o svých životech, rozprávěli také o životech
jiných lidí. Někdy si doktor vymyslel filozofický epigram a spo-
kojeně se pochichtával. Stávalo se, že po delší zámlce někdo z nich
nadhodil takové slůvko nebo popsal takový postřeh, které podivu-
hodně osvětlily život mluvčího, a přání vyrašilo v touhu nebo polo-
zapomenutý sen vzplál s životaschopnou silou. Taková slova větši-
nou splývala ze rtů ženiných a ta je vyslovovala, aniž na něho
pohlédla. Při každé návštěvě hovořila hoteliérova žena otevřeněji;
strávila s doktorem hodinku nebo dvě a poté sestupovala po scho-

152
dišti na Hlavní třídu jako znovuzrozená a posílená proti jednotvár-
nosti svých dnů. V chůzi se jí odrážel dávný dívčí elán, a když po
návratu do svého pokoje usedla do křesla u okna a číšnice z hotelo-
vé jídelny jí večer přinesla na podnose večeři, nechala jídlo vychlad-
nout. Myšlenkami zabloudila do dívčích let; vzpomínala, jak vášni-
vě tenkrát toužila po dobrodružství a kolik mužů ji objímalo v době,
kdy dobrodružství leželo tak na dosah jejích možností. Zvlášť živě jí
utkvěl v paměti jeden, který byl jistou dobu jejím milencem; ve chví-
lích vášně volával vzrušeně třeba stokrát za sebou: „Má nejdražší!
Má nejdražší! Má nejkrásnější, nejdražší!“ A ona měla pocit, že
v jeho slovech je skryto něco, čeho by v životě ráda dosáhla.
Ve svém pokoji v oprýskaném starém hotelu paní hoteliérová
propukla v pláč a zabořila obličej do dlaní; houpací křeslo se přitom
kolébalo. V uších jí zněla slova jejího jediného přítele doktora Reefy-
ho. „Láska je jako vítr šelestící v trávě pod stromem za temné noci,“
řekl. „Člověk nesmí hledat její určitou podobu. Je to náhodný zásah
Prozřetelnosti do našeho života. Kdo chce určitou a zajištěnou lásku
a přitom žít pod stromem, kde fouká měkký noční vánek, tomu
rychle nadejde horký den rozčarování a písek s prachem, zvířený
projíždějícími povozy, se usadí na rtech, které hořely a jihly po-
libky.“
Elizabeth Willardová se nepamatovala na svou matku, protože ta
zemřela, když jí bylo sotva pět let. Elizabethino dětství se utvářelo
způsobem zcela náhodným. Její otec si nepřál nic jiného, než aby
měl ode všeho na světě pokoj, a starosti s hotelem mu pokoje nedo-
přávaly. Byl z toho celý život nemocný. Každé ráno vstal s veselou
myslí, ale do desíti hodin dopoledne bylo po náladě. Stěžoval-li si
někdy host na jídlo nebo vdala-li se některá pokojská a nechala za-
městnání, dupal zlostí a klel. Večer ulehl a myslel na to, jak jeho dce-
ra vyrůstá mezi cizími lidmi, kteří přicházejí a odcházejí, a tu se mu
srdce naplnilo zármutkem. Když dospívala a začala večer chodit
s mužskými, chtěl jí promluvit do duše a také se o to pokusil, jenže
se mu to nějak nezdařilo. Pokaždé zapomněl, co jí vlastně chtěl říci,
a začal si naříkat na vlastní trápení.

153
 V dívčích letech i jako mladá žena Elizabeth horlivě vyhledávala
dobrodružství. V osmnácti ji život zaujal natolik, že už nebyla pan-
nou, a třebaže měla půltuctu milenců, než se provdala za Toma
Willarda, nikdy nevyhledávala dobrodružství jen ze smyslné touhy.
Jako každá žena na světě i ona hledala toho pravého. Hledala nasle-
po, ale vášnivě nějaké zázračné tajemství života. Krásná, vysoká
dívka s pružnou chůzí, která se procházela večer s muži pod stromy,
stále vztahovala ruku, aby se ve tmě zachytila ruky jiné. Nasloucha-
la vodopádu slov mužů, s nimiž prožívala dobrodružství, a snažila
se zachytit to pravé, své slovo.
Elizabeth si vzala Toma Willarda, zaměstnance v otcově hotelu,
protože byl po ruce a protože byl ochoten se oženit ve chvíli, kdy se
i ona chtěla vdávat. Po nějakou dobu si myslela, jako si to mladé
dívky většinou myslívají, že manželství její život od základu změní.
Měla-li jaké pochyby, bude-li s Tomem šťastná, zapudila je z hlavy.
Její otec byl v té době na smrtelné posteli a ona se právě vzpamato-
vávala z jedné bezvýchodné milostné aféry. Její vrstevnice z Wines-
burgu se vdávaly za mládence, jež znala od dětství, za prodavače
a mladé farmáře. Večer korzovaly po Hlavní třídě zavěšeny do
manžela, a když ji potkaly, šťastně se usmívaly. Začala si předsta-
vovat, že manželství má samo o sobě nějaký závažný skrytý vý-
znam. Mladé ženy, jichž se vyptávala, odpovídaly tiše a stydlivě.
„To víš, je to dočista jiné, mít vlastního muže,“ říkaly.
V předvečer své svatby mělo to popletené děvče rozhovor
s otcem. Později se ptávala sama sebe, zda ji právě hodiny strávené
o samotě s nemocným neutvrdily v jejím rozhodnutí, aby se provda-
la. Otec mluvil o sobě a radil dceři, aby si dala pozor a aby si život
nezbabrala. Začal osočovat Toma Willarda, a tím přiměl dceru, aby
se ho zastala. Nemocného to tak rozčílilo, že se snažil vstát. Když ho
nepustila z postele, počal si stěžovat. „Nikdy jsem neměl trochu kli-
du,“ pravil. „Dřel jsem jako kůň, a hotel je pasivní. I teď máme na
baráku hypotéku. Však to poznáš, až mě tu nebude.“
Říkal to s takovým důrazem, až ochraptěl. Přitáhl si dívčinu hla-
vu k sobě, protože už nebyl schopen vstát. „Ještě je východisko,“

154
zašeptal. „Neber si Toma ani žádného jiného z Winesburgu. Tamhle
v kufru v plechovce mám osm set dolarů. Vezmi si je a odjeď od-
sud.“
V hlase nemocného zazněl hádavý tón. „Musíš mi to slíbit,“ pro-
hlásil. „Jestli nechceš slíbit, že se nevdáš, tak mi slib, že Tomovi
o těch penězích nikdy neřekneš. Jsou to moje peníze, a když ti je
dám, tak mám právo to chtít. Schovej si je. To je za to, že jsem ti ne-
byl dobrým otcem. Možná že ti někdy otevřou dveře, že ti někdy
otevřou nějaké velké dveře dokořán. Tak dělej, povídám ti, že umí-
rám, slib mi to!“
Unavená, vyhublá jedenačtyřicetiletá Elizabeth seděla u kamen
v ordinaci doktora Reefyho s očima sklopenýma k zemi. Za malým
psacím stolem u okna seděl lékař. Jeho prsty si pohrávaly s olo-
věným pisátkem na stole. Elizabeth hovořila o svém manželství.
Posuzovala je zcela neosobně a bez ohledu na manžela; byl právě jen
nezbytnou rekvizitou jejího příběhu. „A tak jsem se vdala a nevyšlo
nám to,“ říkala hořce. „Začala jsem mít strach, hned jak k tomu do-
šlo. Možná že jsem věděla předtím příliš mnoho, ale taky je možné,
že jsem poznala příliš mnoho tu první noc s ním. Už si nevzpo-
mínám.
Jaká jsem byla hloupá! Otec mi dal peníze a snažil se mi vdavky
vymluvit, ale já ho neposlouchala. Myslela jsem na to, co říkala
ostatní vdaná děvčata, a chtěla jsem se taky vdát. Nechtěla jsem To-
ma. Chtěla jsem se vdát. Otec usnul a já jsem se vyklonila z okna
a přemýšlela o svém dosavadním životě. Nechtěla jsem, aby ze mne
byla lehká ženská. Však o mně po městě kolovaly lecjaké řeči. Skoro
jsem dostala strach, aby si to Tom ještě nerozmyslel.“
Ženin hlas se chvěl vzrušením. Doktor Reefy, jenž si ji zamiloval,
aniž si uvědomil, co se to s ním děje, podlehl podivné iluzi. Zdálo se
mu, že se při řeči mění, že je mladší, vzpřímenější, statnější. Když se
této iluze nemohl zbavit, vyložil si ji z lékařského hlediska. „Dělá jí
dobře na duchu i na těle, když se může takhle vymluvit,“ mumlal.
Žena mu začala vyprávět o jedné příhodě, kterou prožila za ně-
kolik měsíců po svatbě. Její hlas zněl vyrovnaněji. „Jednou kvečeru

155
jsem si vyjela sama,“ pravila. „Měla jsem bryčku a malého grošova-
ného poníka, kterého jsem nechávala u Moyerů v konírně. Tom ma-
loval pokoje a dával všude nové tapety. Potřeboval peníze a já jsem
se v duchu rozhodovala, mám-li mu povědět o těch osmi stech dola-
rech, které mi dal otec. Nemohla jsem se však k tomu odhodlat.
Neměla jsem ho dost ráda. Tenkrát míval pořád ruce i obličej zacá-
kané od barvy a byl cítit fermeží. Snažil se dát tu starou barabiznu
do pořádku, aby vypadala pěkně a jako nová.“
Rozrušená žena seděla velmi zpříma; vyprávění o onom jarním
odpoledni, kdy si vyjela sama, doprovodila rychlým dívčím gestem.
„Bylo zamračeno, jako na bouřku,“ popisovala. „Zelené stromy
a tráva se tak ostře odrážely od černých mraků, že mě z toho rozbo-
lely oči. Jela jsem po silnici asi míli za Trunionský vrch a pak jsem
odbočila na vozovku. Koník klusal z kopce do kopce. Byla jsem ne-
trpělivá. Přicházely mi myšlenky a já jsem jim chtěla uniknout.
Práskla jsem koníka bičem. Černé mraky se slily a spustil se liják.
Chtěla jsem letět jako blesk a ujíždět, ujíždět dál a dál. Chtěla jsem
uniknout – z města, ze svých šatů, z manželství, ze svého těla, ze
všeho. Div jsem koníka neuštvala k smrti, a když už dál nemohl,
seskočila jsem z bryčky a utíkala dál do tmy, až jsem upadla
a udeřila se do boku. Chtěla jsem všemu uniknout, ale chtěla jsem
také běžet k nějakému cíli. Chápete, drahý příteli?“
Elizabeth vyskočila z židle a začala chodit po místnosti. Doktor
Reefy si pomyslel, že takovou chůzi ještě v životě neviděl. Její pohy-
by měly lehkost a opojný rytmus. U jeho židle padla na kolena a tu ji
sevřel do náruče a vášnivě ji líbal. „Plakala jsem celou cestu domů,“
snažila se dokončit své vyprávění o divoké jízdě, on však ji nepo-
slouchal. „Má nejdražší! Má nejdražší! Má nejkrásnější, nejdražší!“
mumlal a představoval si, že drží v náručí nikoli unavenou jedena-
čtyřicetiletou ženu, ale krásné nevinné děvče, které se vylouplo
z tělesné schránky té vyčerpané osoby.
Doktor Reefy už nespatřil ženu, již objímal, naživu. Onoho letní-
ho odpoledne, kdy se málem stal jejím milencem, přerušila ironická
náhoda jeho vzplání. Muž a žena se pevně objímali, a tu zaslechli na

156
schodech k ordinaci těžké kroky. Vyskočili a rozechvěle naslouchali.
Po schodech stoupal prodavač z „Pařížských modelů“. Prázdná
krabice dopadla hlučně na hromadu na chodbě a už dusal po scho-
dech dolů. Elizabeth odešla téměř okamžitě za ním. Vyprchalo oži-
vení, které v ní vyvolal rozhovor s jejím jediným přítelem. Byla
v hysterické náladě právě tak jako doktor Reefy a nechtěla s ním už
rozprávět. Vyšla na ulici a pořád ještě jí krev zpívala v žilách; jakmi-
le však odbočila z Hlavní třídy a spatřila před sebou lucernu hotelu
Nový Willard, podlomila se jí kolena a dostala takovou třesavku, že
by byla málem upadla na ulici.
Posledních několik měsíců pak toužebně čekala na smrt. Ubírala
se k hrobu hladově, dychtivě. Vytvořila si v duchu zvláštní předsta-
vu zániku života: měla dojem, že ji bude očekávat buď statný černo-
vlasý mladík, jenž k ní pospíchá přes hory, anebo vážný tichý muž,
životem poznamenaný, zraněný. Byla-li v pokoji tma, vystrčila ně-
kdy ruku zpod přikrývky, jako by hledala dlaň svého pomyslného
přítele. „Měj strpení, můj milený,“ šeptala. „Zůstaň věčně mladý
a krásný a měj strpení!“
Onoho večera, kdy na ni dopadla těžká ruka nemoci a obrátila
vniveč její záměr, že poví svému synu Georgeovi o těch uschova-
ných osmi stech dolarech, zvedla se z postele, namáhavě se dovlekla
doprostřed pokoje a smlouvala se smrtí ještě o hodinu života. „Měj
strpení, lásko moje! Můj hoch! Můj hoch! Můj hoch!“ žadonila a vší
silou se snažila vyrvat z náručí milence, jehož příchod tak toužebně
očekávala.
Elizabeth zemřela jednoho březnového dne v onom roce, na který
připadly Georgeovy osmnácté narozeniny, a mladík si tenkrát vůbec
neuvědomoval, co pro něj její smrt znamená. To pochopí až časem.
Měsíc ji vídal na posteli bílou a nehybnou, neschopnou slova, a pak
jednou odpoledne ho zastavil dole v hale lékař a řekl mu pár slov.
Mladík se odebral do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Měl
podivný prázdný pocit v žaludeční krajině. Chvilku seděl a upřeně
zíral na jeden bod na podlaze, pak vyskočil a vyběhl ven. Kráčel
podél nástupiště na nádraží, minul budovu střední školy a prošel

157
vilovou čtvrtí; myslel přitom téměř výhradně na své záležitosti. Ne-
dokázal do sebe ještě vstřebat představu smrti; po pravdě řečeno ho
trochu mrzelo, že matka zemřela právě dnes. Dostal zrovna dopis
od Heleny Whiteové, dcerky zdejšího bankéře, odpověď na svou
výzvu. „Dnes večer jsem se s ní mohl sejít, a teď to budu muset od-
ložit,“ pomyslel si téměř rozhněvaně.
Elizabeth zemřela v pátek ve tři hodiny odpoledne. Ráno pršelo
a bylo chladno, ale odpoledne vysvitlo slunéčko. Před smrtí ležela
šest dní neschopna slova ani sebemenšího pohybu; jen její mysl a oči
ještě žily. S myšlenkou na chlapce zápasila tři dny z oněch šesti, aby
ze sebe vypravila pár slov o jeho budoucnosti, a v jejích očích se zra-
čilo tak dojímavé úsilí, že každý, kdo to viděl, si zachoval umírající
ženu v paměti dlouhá léta. Dokonce i Tom Willard, jenž svou ženu
nikterak nemiloval, zapomněl na svou nechuť; slzy mu vyhrkly z očí
a koulely se po tvářích do knírů. Tomovy kníry už začínaly šedivět,
a proto si je barvil. V přípravku k tomu používaném byl také olej,
a jak se mu teď slzy zachycovaly a on si je stíral rukou, vytvořil se
mu na knírech zamžený opar. Tom vypadal ve svém žalu jako malý
psík, kterého nechali dlouho na dešti.
Ten den, kdy matka zemřela, přišel George domů až po setmění
od Hlavní třídy. Ve svém pokoji si okartáčoval šaty, uhladil vlasy
a pak kráčel chodbou k místnosti, kde ležela mrtvá. Na toaletním
stolku u dveří stála svíčka a na židli u postele seděl doktor Reefy.
Lékař vstal a chystal se k odchodu. Napřáhl ruku, jako by chtěl mla-
díka přivítat, ale pak ji nechal neobratně sklesnout. V místnosti za-
vládlo trapné mlčení dvou rozpačitých lidských bytostí, a proto muž
odspěchal.
Nebožčin syn usedl a zavrtal se očima do země. Znovu se zamys-
lel nad sebou samým a rozhodl se s konečnou platností, že změní
celý svůj život, že opustí Winesburg. „Odjedu do některého velkého
města. Možná že bych tam dostal místo u novin,“ pomyslel si. Pak si
vzpomněl na děvče, s nímž by byl strávil dnešní večer, a znovu po-
cítil záchvěv nevole, že mu vývoj událostí zabránil sejít se s ní.

158
 Mladému muži v pokoji osvětleném jen svíčkami v hlavách mrt-
vé začaly přicházet myšlenky. V duchu si pohrával s představami
života, jako si jeho matka v duchu pohrávala s představami smrti.
Zavřel oči a představoval si, že se mladé rudé rty Heleny Whiteové
dotýkají jeho vlastních rtů. Celý se tím pomyšlením rozklepal –
i ruce se mu třásly. A potom se cosi přihodilo. Chlapec vyskočil
a zůstal strnule stát. Zahleděl se na siluetu mrtvé ženy pod prostě-
radlem a zaplavil ho takový stud za jeho myšlenky, že se rozvzlykal.
A už tu byl nový nápad, že se až otočil a provinile se rozhlédl, jako
by se bál, aby ho někdo nepozoroval.
George Willarda posedlo šílené přání nadzvednout prostěradlo
a pohlédnout matce do obličeje. Tato myšlenka se mu zahnízdila
v mozku naprosto neodbytně. Byl přesvědčen, že na posteli před
ním nespočívá matka, ale někdo cizí. A ten dojem byl tak životný, že
byl nesnesitelný. Dlouhé tělo pod prostěradlem vypadalo ve smrti
mladě a půvabně. Podivnou hříčkou fantazie se zdálo chlapci nevý-
slovně krásné. Byl tak překonán skálopevným pocitem, že tělo pod
prostěradlem žije a že každou chvilku vstane a před něj předstoupí
krásná žena, že už to napětí nemohl snést. Opět a opět vztahoval
ruku, aby se přesvědčil. Už se dotkl bílého prostěradla, už je nad-
zvedával – ale ztratil odvahu a stejně jako doktor Reefy vyšel z po-
koje. Na chodbě za dveřmi zůstal stát tak rozechvěn, že se musel
podepřít rukou o zeď. „To není maminka. To není maminka tam
vevnitř,“ šeptal a třásl se po celém těle strachem a nejistotou. Ve
dveřích sousedního pokoje se objevila teta Elizabeth Swiftová, která
přišla nebožku ustrojit do rakve, a tu George uchopil za ruku
a trhavě se rozvzlykal v hrozném žalu, který ho docela zbavil vlády
nad smysly. „Maminka je mrtvá,“ zvolal, jako by nevnímal tetu
Swiftovou, otočil se a zíral upřeně na dveře, odkud vyběhl. „Má
nejdražší! Má nejdražší! Má nejkrásnější, nejdražší!“ volal chlapec
hlasitě, jako by mu ta slova někdo našeptával.
Osm set dolarů, které mrtvá tak dlouho schovávala a které pak
umožnily Georgeovi začít ve městě, bylo zazděno dole v rohu za
matčinou postelí. Elizabeth je tam ukryla týden po svatbě; sama

159
otloukla omítku holí. Pak zavolala jednoho zedníka z party, kterou
její manžel tenkrát právě najal na různé opravy v hotelu, aby zeď
spravil. „Urazila jsem postelí kus rohu,“ vysvětlila manželovi, pro-
tože se nedovedla vzdát snů o úniku, úniku, který se jí zdařil v živo-
tě jen dvakrát: když ji objali její milenci doktor Reefy a černý posel
smrti.

160
 Zrání
Byl podvečer pozdního podzimu a winesburský výroční trh přilákal
do města spousty venkovanů. Po jasném dni nastal příjemný teplý
večer. Na Trunionském vršku, odkud sbíhá silnice mezi jahodové
plantáže, pokryté teď suchým hnědým listím, zvedaly odjíždějící
vozy mračna prachu. Děti se stočily do klubíčka a usínaly na slámě
rozprostřené na vozech. Ve vláskách se jim usadil prach a prstíčky
měly celé černé a zableptané. Prach se rozptýlil nad pole a zapadající
slunce jej zalilo ohnivou barvou. Ve středu města zaplnil dav krámy
i chodníky. Snášela se tma; koně řehtali, prodavači v obchodech
překotně pobíhali, děti se ztrácely a řvaly, jako když je na nože bere,
– prostě americké městečko se usilovně pachtilo za zábavou.
Mladý George Willard si razil cestu mezi hloučky na Hlavní tří-
dě, až došel ke schodišti před ordinací doktora Reefyho; tam se
schoval a zadíval se na kolemjdoucí. Horečnatýma očima pozoroval
tváře míjející osvětlené výkladní skříně. Přicházely mu myšlenky
a jemu se nechtělo přemýšlet. Netrpělivě zadupal na dřevěných
schodech a bryskně se rozhlédl. „Bože, to se s ním bude tahat celý
den? To tu mám čekat celou věčnost pro nic za nic?“ mumlal.
George Willard, chlapec z ohijského městečka, dospíval v muže,
a proto mu přicházely nové myšlenky. Celý den se potloukal na vý-
ročním trhu uprostřed davu, a přitom měl svíravý pocit osamělosti.
Chystal se opustit Winesburg, odjet do některého velkého města
a tam zkusit štěstí jako novinář, a připadal si tedy docela dospělý.
Zmocnila se ho nálada, jakou mívají muži a nemívají chlapci. Cítil se
starý a jakoby unavený. Vzpomínal na minulost. Zdálo se mu, že se
od základu změnil, že dozrál, a připadal sám sobě jako postava zpo-
la tragická. Byl by si přál, aby někdo pochopil jeho stav po matčině
smrti.
V životě každého chlapce nadejde okamžik, kdy se poprvé oh-
lédne nazpět. Snad právě to je předěl mezi chlapectvím a mužstvím.
Chlapec kráčí po ulici svého městečka. Myslí na budoucnost a na to,

161
co jednou v životě dokáže. Probudí se v něm ctižádost a lítost. A pak
se něco přihodí: stane pod stromem a vyčkává, jako by měl nějaký
hlas zavolat jeho jméno. Stíny dávných věcí mu vyvstanou ve vě-
domí; hlasy zvenčí mu našeptávají, jak omezené jsou lidské možnos-
ti. Jeho důvěra v budoucnost i sebedůvěra ustoupí nejistotě. Je-li to
chlapec s citlivou představivostí, otevřely se mu dveře do světa
a poprvé spatřil dlouhé procesí těch, kteří před ním vyvstali z nico-
ty, prožili své životy a v nicotu se rozplynuli. Chlapec prožije smu-
tek zrání. S bolestným zatrnutím vidí, že je jen lístek hnaný ve větru
ulicemi rodného městečka. Ví, že přes sebevědomé řeči svých druhů
bude muset žít a zemřít v nejistotě, hříčka větrů, a že mu je stejně
jako kukuřici předurčeno, aby zvadl na slunci. Zachvěje se a dych-
tivě se rozhlédne. Osmnáct let, které dosud prožil, se zdají jako
okamžik, jako nepatrná zastávka na dlouhém pochodu lidstva. Už
slyší volání smrti. A tu zatouží z celého srdce po jiné lidské bytosti,
aby se mohl někoho dotknout a aby se i jeho dotkla čísi ruka. Dá-
vá-li přednost tomu, aby to byla žena, pak je to proto, že věří v její
něhu, v její porozumění. A on dychtí ze všeho na světě nejvíc po
porozumění.
Když se George Willard ocitl na prahu zralosti, vytanula mu na
mysli Helena Whieová, dcerka winesburského bankéře. Vždycky si
byl vědom, že dospívá v ženu právě tak jako on sám v muže. Jedno-
ho letního večera – to mu bylo osmnáct – si s ní vyšel na procházku
po silnici za město a tam se zničehonic začal vychloubat, protože
chtěl před ní vypadat důležitě a významně. Teď by se s ní byl rád
sešel kvůli něčemu jinému. Chtěl jí povědět o svých nových poci-
tech. V době, kdy o zralosti neměl ani potuchy, pokusil se před ní
vystupovat jako zralý muž, a proto ji chtěl vyhledat nyní, aby sama
vycítila, jak velice se ve svém nitru změnil.
Avšak i Helena Whiteová prožívala změnu. Co cítil George, to cí-
tila svým ženským způsobem i ona. Nebyla už děvčátkem, dychtila
po ženství, po jeho kráse a půvabu. Přijela z Clevelandu, kde studo-
vala, domů na výroční trh. I ona se ohlédla do minulosti. Odpoledne
seděla na tribuně s jistým mladým mužem, asistentem z fakulty,

162
jenž k nim přijel na pozvání její matky. Mládenec byl tak trochu pe-
dant a ona poznala na první pohled, že při jejím nynějším rozpolo-
žení se spolu asi neshodnou. Na tribuně se s ním ukázala docela
ráda, protože byl dobře oblečen a nebyl zdejší. Věděla, že jeho pří-
tomnost udělá dojem. Ve dne jí to stačilo, avšak večer už neměla
stání. Přála si, aby jí milý asistent ukázal záda nebo aby směla sama
odejít. Když spolu seděli na tribuně a ona si byla vědoma pohledů
bývalých spolužaček, chovala se k svému společníku tak mile, že
vzbudila jeho zájem. Vědecký pracovník potřebuje peníze. Měl bych
se bohatě oženit, přemítal.
Helena Whiteová myslela na George Willarda, zatímco on blou-
mal beznadějně ulicemi a myslel na ni. Vzpomínala na ten letní ve-
čer, kdy si spolu vyšli za město, a přála si, aby se znovu sešli. Byla
přesvědčena, že se velmi změnila za ty měsíce strávené ve městě,
kde chodila do divadel a vídala davy lidí spěchajících po osvětle-
ných třídách. Byla by ráda, aby i on pocítil a uvědomil si změnu,
která se s ní stala.
Posuzováno střízlivě, měl onen večer, jenž se vryl do paměti
oběma mladým lidem, průběh celkem banální. Vyšli si po silnici za
město. Pak se zastavili u plotu, za nímž se táhlo pole mladých kuku-
řičných stvolů. George si svlékl kabát a hodil si ho přes ruku. „Já
jsem zůstal tady ve Winesburgu – to je pravda –, ještě jsem neodjel,
ale jsem už dospělý,“ pravil. „Čtu knihy a přemýšlím. Budu se sna-
žit, abych to v životě někam dotáhl.Víš,“ vysvětloval jí, „ale to není
to hlavní. Možná že bych udělal lépe, kdybych mlčel.“
Ve svém zmatku mladík sevřel dívčinu paži. Hlas se mu zachvěl.
Obrátil se a zamířil nazpět k městu. Ze zoufalství se začal George
holedbat. „Jednou budu slavný, nejslavnější člověk, jaký se kdy na-
rodil ve Winesburgu,“ prohlásil. „A od tebe bych něco chtěl,
a nevím co. Snad mi do toho nic není. Chtěl bych, abys byla jiná než
ostatní ženské. Rozumíš mi? Říkám, že mi do toho nic není. Chtěl
bych, aby z tebe byla nádherná žena. Chápeš, co myslím.“ Chlapci
se zlomil hlas; došli do města už mlčky a kráčeli ulicí k Heleninu
domovu. U vrat by jí byl rád řekl něco, co by na ni udělalo dojem.

163
Vzpomínal, co si kdy říkal, ale teď mu to všechno připadalo dočista
hloupé. „Myslíval jsem si – dříve jsem si to myslíval –, jestli třeba
neuvažuješ o tom, že by sis jednou vzala Setha Richmonda. Ale teď
vím, že bys to neudělala.“ A to bylo vše, co si dokázal vymyslet, než
prošla brankou a zmizela ve vchodu.
Onoho teplého podzimního večera, kdy George stál na schodišti
a pozoroval dav bloumající po Hlavní třídě, vzpomněl si na rozho-
vor u pole mladých kukuřičných klasů a zastyděl se za své tehdejší
přiznání. Na ulici se hemžilo plno lidí jako telata v ohradě. Bryčky
a různé jiné vozy téměř zablokovaly průjezd. Kapela vyhrávala
a kluci se honili mezi nohama chodců. Mladíci s vymydlenými
rudými tvářemi se škrobeně procházeli, zavěšeni se svými děvčaty.
V sále za jedním krámkem, kde měla začít tancovačka, ladili muzi-
kanti nástroje. Z otevřeného okna se nesly přerušované kvílivé tóny
a mísily se s šumem hlasů a se zvučným lesním rohem z dechovky.
Nesourodá směs zvuků mladého Willarda popudila. Všude, ze
všech stran na něj dotíral neodbytný bujarý živel. Zatoužil utéci ně-
kam, kde by mohl o samotě přemýšlet. „Jestli se chce bavit s tím
chlapem, tak ať si poslouží. Mně je to úplně jedno. To je její věc,“
vztekal se. Razil si cestu po Hlavní třídě a prošel Hemovým koloniá-
lem do postranní ulice.
George Willard se cítil tak dočista opuštěný a sklíčený, že by se
byl nejraději rozbrečel, ale místo toho si vykračoval pyšně dál a do
kroku komíhal pažemi. Došel k nájemním stájím Wesleyho Moyera,
zastavil se ve stínu a naslouchal, jak si hlouček mužů vykládá
o odpoledních dostizích na tržišti, které vyhrál Wesleyho valášek
Tony Tip. U vrat do stáje se shromáždil celý zástup a před očima
tohoto zástupu se špacíroval Wesley a naparoval se. Držel v ruce bič
a švihal jím do země. Ve světle luceren byly vidět malé obláčky pra-
chu. „I kušuj, sakra,“ rozčiloval se Wesley. „Neměl jsem strach, ani
co by za nehet vešlo, věděl jsem od začátku, že nemají šanci. Kdepak
– já a strach!“
Za normálních okolností by George Willarda vychloubání starého
koňáka velmi zajímalo. Dnes ho však rozzlobilo. Odvrátil se a spě-

164
chal pryč. Ty stará držko plechová, pomyslel si s opovržením. Co se
tak vytahuješ? Kdybys radši dal pokoj!
George zašel na volnou stavební parcelu a v tom spěchu upadl
přes nějaké krámy. Roztrhl si kalhoty o hřebík z prázdného sudu.
Sedl si na zem a nadával. Pak trhlinu sešpendlil, vstal a šel dál.
„Půjdu k Whiteovým a basta. Vlezu rovnou do vily. Řeknu, že s ní
chci mluvit. Vlezu rovnou dovnitř a posadím se a basta!“ prohlásil,
přelezl plot a rozběhl se.
Helena, neklidná a nešťastná, dlela právě na verandě bankéřovy
vily. Asistent seděl mezi matkou a dcerou. Děvče mělo jeho řečí
právě dost. Ačkoli asistent vyrostl v jednom ohijském městečku,
hrál si na světáka. Chtěl vyvolat dojem zkušeného muže. „Jsem vám
vděčen za příležitost seznámit se s prostředím, z něhož pochází vět-
šina našich studentek,“ pravil. „To bylo od vás velice laskavé, milos-
tivá paní, že jste mě sem dnes pozvala.“ Obrátil se k Heleně a usmál
se. „Vás toto městečko dosud poutá?“ zeptal se. „Žijí zde lidé, jejichž
osudy by vás nějak zajímaly?“ Jeho slova připadala dívce nafoukaná
a prázdná. Helena vstala a vešla do domu. U zadního vchodu
v zahradě se zastavila a naslouchala. Mluvila její matka: „Zde není
vůbec nikdo, s kým by se mohla stýkat dívka tak vychovaná jako
Helena,“ říkala.
Helena seběhla po schodech za domem do zahrady. Ve tmě se
zarazila celá rozechvělá. Zdálo se jí, že svět je plný bezvýznamných
lidí pronášejících bezvýznamné řeči. Dychtivě proběhla zahradou,
zahnula kolem bankéřových stájí, až se ocitla v postranní uličce.
„Georgi! Kde jsi, Georgi?“ zvolala rozechvěle. Zůstala stát, opřela se
o kmen stromu a hystericky se rozesmála. Tmavou ulicí kráčel Geor-
ge Willard a pořád ještě vedl stejnou samomluvu. „Vlezu rovnou do
vily. Vlezu dovnitř a posadím se,“ říkal, právě když k ní došel. Za-
razil se a vyjeveně na ni civěl. „Pojď,“ vybídl ji a vzal ji za ruku. Se
svěšenými hlavami vykročili ulicí. Suché listí pod stromy jim šustilo
u nohou. Teď když ji našel, začal horečně přemítat, co by jí měl říci
a jak se chovat.

165
 Na horním konci winesburského hřiště je stará tribuna na spad-
nutí. Nikdy nebyla natřená a některá prkna jsou už dočista zborce-
ná. Tržiště se prostírá na nízkém vršku nad říčkou Wine; večer se
může člověk zahledět ze staré tribuny přes kukuřičná pole na světla
Winesburgu, odrážející se proti nebi.
George s Helenou stoupali k tržišti po cestičce od vodojemu. Po-
cit opuštěnosti a odloučenosti, který se mladíka zmocnil na přelid-
něné ulici rodného městečka, byl Heleninou přítomností zahnán
i znásoben. A jeho nálada se přenášela také na ni.
V mládí se v člověku vždycky svářejí dvě síly. Citový, nemys-
lící živočich se prosazuje proti rozvážné úvaze a vzpomínkám,
a v Georgi Willardovi převládala ona starší, zralejší síla. Helena
vycítila jeho náladu a kráčela vedle něho s úctou. Když došli
k tribuně, vyšplhali se až pod střechu a posadili se na dlouhé dřevě-
né sedadlo.
Přijde-li člověk na hřiště, jaká bývají u městeček na Středozápadě,
večer po výročním trhu, je to pozoruhodný zážitek. Do smrti si pa-
matuje ten pocit: všude duchové – nikoli mrtvých, ale živých lidí. Po
celý den sem proudily davy z města i z okolního venkova. Farmáři
se svými ženami a dětmi a lidé ze sta dřevěných domků – všichni se
shromáždili v této prkenné ohradě. Děvčata se smála, vousáči hovo-
řili o každodenních záležitostech. Překypovalo to tu životem.
Všechno jím bylo nabito a přecpáno k zadušení, a teď je večer
a všechen život vymizel. To ticho skoro děsí. Člověk mlčky stane
skryt ve stínu stromů, a je-li od přirozenosti přemýšlivý, projeví se
tento rys jeho povahy ještě výrazněji. Člověk se zachvěje nad bezvý-
znamností života a v téže chvíli, jsou-li lidé z městečka jeho lidmi,
miluje život tak hluboce, že mu až slzy vyhrknou z očí.
George Willard seděl po boku Heleny Whiteové ve tmě pod stře-
chou tribuny a uvědomoval si velmi pronikavě vlastní bezvýznam-
nost v celkovém uspořádání světa. Dostal se z města, kde ho pří-
tomnost spousty lidí, uspěchaných a zaujatých vším možným, tak
dráždila, a jeho podráždění zmizelo. Vedle Heleny se vzpamatoval
a osvěžil. Jako by její ženská ruka napravila nějakou drobnou vadu

166
v soustrojí jeho života. Začal myslet na obyvatele rodného města
téměř s úctou. Pociťoval úctu k Heleně. Chtěl ji milovat a být jí mi-
lován, avšak tuto chvíli nechtěl komplikovat jejím ženstvím. Ve tmě
ji vzal za ruku, a když se k němu přitiskla, objal ji kolem ramenou.
Zafoukal vítr a on se zachvěl. Vší silou se snažil zadržet a pochopit
tu náladu, která se ho zmocnila. Tam vysoko ve tmě se k sobě tiskly
dva podivuhodně citlivé lidské atomy. V duši obou převládala stej-
ná myšlenka. Přijdu na toto osamělé místo a hle! Je tu druhá lidská
bytost. To bylo asi podstatou oné myšlenky.
Ve Winesburgu vyústil den plný vzruchu v dlouhou noc pozdní-
ho podzimu. Farmářské kobyly vlekly po opuštěných venkovských
cestách náklad unavených lidí. Prodavači sbírali zboží vyložené na
chodníku a zavírali krámy. V divadle se sešlo obecenstvo na před-
stavení a kousek dál na Hlavní třídě muzikanti už dávno naladili
nástroje a teď se potili a namáhali, aby si nohy chlapců a děvčat na
tanečním parketu ani chvilku neodpočinuly. Helena Whiteová
a George Willard na tmavé tribuně mlčeli. Tu a tam se závoj okouz-
lení protrhl a oni se otáčeli, aby se v matném světle podívali jeden
druhému do očí. Líbali se, ale tento podnět neměl dlouhého trvání.
Na konci tržiště se asi půl tuctu mužů zabývalo koňmi, kteří odpo-
ledne závodili. Muži zapálili ohně a hřáli kotle s vodou. Bylo vidět
jen jejich nohy, míhající se před světlem sem a tam. Když zafoukal
vítr, poskakovaly plameny jako v šíleném tanci.
George a Helena vstali a vykročili do tmy. Kráčeli pěšinou kolem
neposekaného kukuřičného pole. Vítr šelestil suchými listy stvolů.
I na zpáteční cestě se na okamžik protrhlo kouzlo, které je obestíralo.
Na vrcholu kopce nad vodojemem zůstali stát a George ji znovu
objal kolem ramenou. Dychtivě se k němu přitiskla, ale rychle se
odtáhla. Přestali se líbat a odstoupili od sebe. Pocítili k sobě navzá-
jem velkou úctu. Oba se styděli a úlevu z tohoto pocitu hledali
v dětinském animalismu. Dali se do smíchu a začali se na sebe škle-
bit a všelijak se opičit. Očištěni a povzneseni náladou prožitých
chvil, změnili se nikoli v muže a ženu, nikoli v jinocha a dívku, ale
ve vzrušené mladé živočichy.

167
 Tak seběhli z kopce. Ve tmě si pohrávali jako dvě nádherná mlá-
ďata v mladém světě. Jednou v rychlém běhu Helena narazila na
George a ten upadl. Kroutil se a křičel. Se smíchem válel sudy
z kopce dolů. Helena běžela za ním. Jen na vteřinku se ve tmě zara-
zila. Nikdy se nedovíme, jaké ženské myšlenky jí proběhly hlavou,
avšak když dole pod strání přistoupila k mládenci, zavěsila se do
něho a dál kráčela vedle něho v důstojném mlčení. Ani on, ani ona
by nebyli uměli vysvětlit, proč jim ten mlčenlivý večer spolu prožitý
dal právě to, co potřebovali. Muž či hoch, žena či děvče – na oka-
mžik se zmocnili toho, co zralým mužům a ženám umožňuje žít
v moderním světě.

168
 Odjezd
Mladý George Willard vstal ve čtyři ráno. Byl duben; z pupenců se
právě rozvíjely světle zelené lístky. Ulice winesburské vilové čtvrti
lemují javorové aleje a semínka javorů mají zvláštní křidýlka. Jak
zafouká vítr, zavíří vzduchem v bláznivých piruetách a pak pokryjí
zemi jako koberec.
George snesl po schodech do vrátnice hnědý cestovní vak. Velký
kufr už tam stál přichystán. Od dvou hodin byl mladík vzhůru
a přemýšlel o cestě, kterou má před sebou, a hádal, co ho čeká na
konci té cesty. Hoch, který přespával ve vrátnici, ležel na lehátku
u dveří. Měl otevřená ústa a chrápal, jako když pilou řeže. George se
vyhnul lehátku a vyšel na ztichlou, opuštěnou Hlavní třídu. Východ
růžověl s rozbřeskem; vysílal světelné paprsky po obloze, na níž se
dosud třepotalo pár hvězd.
Za posledním domem na Trunionském vršku ve Winesburgu se
táhnou dodaleka širé lány. Patří farmářům, kteří bydlí ve městě;
kvečeru se vracívají domů na lehkých rozvrzaných bryčkách. Na
polích pěstují jahody a některé jiné drobné plodiny. Za letních pod-
večerů lehne prach na silnici i na pole a zahalí tento rovný pruh ze-
mě jako mlžný závoj. Takový pohled připomíná moře.
Na jaře, když se všechno zelená, má člověk jiný dojem. Potom je
to země jako velký kulečník, na němž se usilovně činí lidští mrave-
nečkové.
V dětství i v mládí zašel George Willard častokrát na Trunionský
vrch. Procházel se po jeho temeni za zimních nocí, kdy všude ležel
sníh a jen měsíc na něj shlížel, býval tam na podzim, kdy tu foukal
řezavý vítr, i za letních večerů, kdy vzduch rozechvěly hmyzí písně.
I tohoto dubnového rána se tam chtěl ještě podívat, chtěl si ta místa
ještě mlčky projít. Došel asi dvě míle za město, tam, kde se silnice
svažuje k potůčku, a pak se vydal mlčky nazpět. Když došel na
Hlavní třídu, prodavači už metli před krámy. „Buď zdráv, Georgi!
Tak co, ty cestovateli, jak je ti u srdce?“ ptali se.

169
 Západní vlak odjíždí z Winesburgu ve tři čtvrti na osm. Jako
průvodčí s ním jezdí Tom Little. Tenhle vlak jezdí mezi Clevelan-
dem a velkým železničním uzlem, kde má přípoj na rychlík do Chi-
caga a do New Yorku. Tom má, jak říkají železničáři, lehkou službu.
Každý večer se vrací domů k rodině. Na podzim a zjara jezdí na
ryby k jezeru Erie. Má kulatý červený obličej a modrá očka. Zná
obyvatele městeček na trati líp než leckterý velkoměšťan obyvatele
svého činžáku.
George sešel po svahu od hotelu Nový Willard v sedm hodin.
Tom Willard mu nesl cestovní vak. Syn už přerostl otce. Na nástu-
pišti mu všichni potřásali rukou. Čekalo tam přes tucet lidí. Hovořili
o svých vlastních záležitostech. Dokonce i Will Henderson, ten le-
noch, který se často válel v posteli až do devíti, vstal a přišel. George
to vyvedlo z míry. Na nádraží se objevila i Gertruda Wilmotová,
vysoká hubená postarší úřednice z pošty. Nikdy předtím se
o George nijak zvlášť nezajímala. Teď se zastavila a podala mu ru-
ku. Dvěma slovy vyjádřila, co všichni cítili. „Mnoho štěstí,“ řekla
krátce, obrátila se a šla si po svých.
George pocítil úlevu, když vlak vjel do stanice. Spěšně nastoupil.
Helena Whiteová pospíchala po Hlavní třídě, aby se s ním rozlouči-
la, avšak on už si našel místo a neviděl ji. Když se vlak rozjel, Tom
Little mu proštípl lístek, zazubil se, a třebaže George dobře znal
a věděl, za jakým dobrodružstvím se vydává, neměl k tomu co po-
znamenat. Tom Little už viděl tisíce Georgeů Willardů odjíždět
z rodného hnízda za štěstím do velkoměsta. Pro něho to byl docela
všední zjev. V kuřáckém kupé seděl chlapík, který pozval Toma na
ryby do zálivu Sandusky. Chtěl pozvání přijmout a domluvit se
s ním o podrobnostech.
George se rozhlédl, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, a pak vytáhl
peněženku a spočítal si peníze. V duchu měl jediné přání: aby nevy-
padal příliš nezkušeně. Otec mu dal před odjezdem ještě několik
rad, jak si má počínat ve velkém městě: „Buď chytrý,“ řekl Tom
Willard. „Dej si pozor na peníze. Měj oči otevřené. To je to hlavní.
Ať si nikdo nemyslí, že jsi zelenáč!“

170
 George spočítal peníze a vyhlédl z okna. S překvapením zjistil, že
vlak ještě nevyjel z Winesburgu.
Mladík, jenž opustil rodné město a vykročil do života, se jal pře-
mítat, ale nepřemítal o žádných velkých, dramatických událostech.
Události jako matčina smrt, jeho odjezd z Winesburgu, nejistota,
jaké to bude ve městě, vážné a důležité problémy jeho života – to
mu na mysl nepřišlo.
Vyvolával si v duchu drobné dojmy: jak Turk Smollet veze dopo-
ledne prkna po Hlavní třídě, jak v otcově hotelu jednou přenocovala
vysoká, krásně oblečená žena, jak Butch Wheeler, městský lampář,
spěchá za letního podvečera ulicemi a v ruce drží hák na rozsvěco-
vání, jak Helena Whiteová stojí u přepážky na winesburské poště
a lepí známku na obálku.
Mladý muž se poddal stále rostoucí touze snít. V té chvíli roz-
hodně nedělal dojem zvlášť chytrého člověka. S hlavou plnou drob-
ných vzpomínek zavřel oči a pohodlně se opřel na sedadle. Zůstal
tak dlouhou dobu, a když se probral a vyhlédl opět z okénka, měs-
tečko Winesburg už zmizelo a jeho život tam se stal jen pozadím, na
něž si bude promítat sny svých mužných let.

171
Sherwood Anderson
Městečko v Ohiu
Edice E-knihovna
Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 14. 7. 2017

ISBN 978-80-7532-826-7 (pdf)