UNIVERZITA OBRANY V BRNĚ

Fakulta vojenského leadershipu

___________________________________________________________________________

ČESKOSLOVENSKÝ VOJENSKÝ
ODBOJ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
NA VÝCHODĚ (1939-1945)

STUDIJNÍ TEXT

Aleš BINAR

___________________________________________________________________________

BRNO 2019
Studijní text Československý vojenský odboj na Východě za druhé světové války je určen
pro potřeby studentů studijního programu Řízení a použití ozbrojených sil.

Recenzenti: Mgr. Pavel Kreisinger, Ph.D., Mgr. Tomáš Jakl

© Aleš Binar

ISBN 978–80–7582–137–9

2
ABSTRAKT

Studijní text „Československý vojenský odboj na Východě za druhé světové války“

pojednává o československém vojenském odboji, tedy té složce československé exilové
armády, která během druhé světové války (1939 až 1945), působila na území Sovětského
svazu, respektive v operační podřízenosti Rudé armády. Text se zaměřuje na okolnosti
ustavení československého vojska v Sovětském svazu včetně souvislostí jeho počátků
v Polsku. V chronologickém rámci následně mapuje organizační vývoj československého
vojska, přičemž důraz je položen na poznání struktury jednotlivých vojenských svazků,
počínaje úrovní praporu v roce 1942 a konče na úrovni armádního sboru v roce 1944. Zvláštní
pozornost je přitom položena na identifikaci hlavních bojových součástí svazků, a to
s ohledem na poznání průběhu bojových střetnutí. V jejich případě jsou rozebrány operační
záměry jak československé, respektive sovětské armády, tak v přiměřené míře i německé
branné moci, a konfrontovány s reálným průběhem boje s cílem odhalit případné slabiny
a nedostatky operačního plánování. Vzhledem k faktu, že text je určen studentům vojenské
formy studia, obsahuje řadu biografických medailonů klíčových účastníků druhého
československého odboje na Východě. Cílem tohoto přístupu je na názorných příkladech
ukázat morální rozměr rozhodnutí vstoupit do československého vojenského odboje
a skutečnost, jak se toto rozhodnutí promítlo ve vojenské kariéře jednotlivce.

Klíčová slova: 1. československá samostatná brigáda; 1. československý armádní sbor;

1. československý samostatný prapor; československý vojenský odboj; dějiny vojenského
umění; druhá světová válka; vojenství.

3
OBSAH

ABSTRAKT...........................................................................................................................3

ÚVOD ....................................................................................................................................6

1 ČESKOSLOVENSKÝ VOJENSKÝ ODBOJ V POLSKU (1939) ...................................8

1.1 Počátky československého vojenského odboje ................................................................8

1.2 Legion Čechů a Slováků ............................................................................................... 10

1.3 Českoslovenští letci ...................................................................................................... 12

2 POČÁTKY ČESKOSLOVENSKÉHO VOJENSKÉHO ODBOJE V SOVĚTSKÉM

SVAZU (1939–1943) ........................................................................................................... 14

2.1 Internace a indoktrinace ................................................................................................ 14

2.2 Ustavení československého vojenského odboje v Sovětském svazu .............................. 16

2.3 Paravýsadky.................................................................................................................. 19

2.4 Zřízení 1. československého samostatného praporu ....................................................... 20

3 BOJE U SOKOLOVA (1943) ....................................................................................... 22

3.1 Odjezd 1. československého samostatného praporu na frontu ........................................ 22

3.1 Boje 1. československého samostatného praporu u Sokolova ........................................ 24

4 ZŘÍZENÍ 1. ČESKOSLOVENSKÉ SAMOSTATNÉ BRIGÁDY A BOJE

NA PRAVOBŘEŽNÍ UKRAJINĚ (1943–1944) ................................................................... 28

4.1 Formování 1. československé samostatné brigády ......................................................... 28

4.2 Bitva o Kyjev................................................................................................................ 31

4.3 Boje o Rudu a Bílou Cerkev ......................................................................................... 34

4.4 Boje u Žaškova a na Horním Tikyči .............................................................................. 38

5 FORMOVÁNÍ 1. ČESKOSLOVENSKÉHO ARMÁDNÍHO SBORU (1944)............... 46

5.1 Pozemní síly 1. československého armádního sboru ...................................................... 46

5.2 Československé letectvo na východní frontě ................................................................. 49

4
6 KARPATSKO-DUKELSKÁ OPERACE (1944) .......................................................... 53

6.1 Vypuknutí Slovenského národního povstání.................................................................. 53

6.2 První československý armádní sbor v karpatsko-dukelské operaci................................. 56

6.3 Závěrečná fáze Slovenského národního povstání........................................................... 63

7 BOJE NA SLOVENSKU A V JIŽNÍM POLSKU (1944–1945) .................................... 66

7.1 Boje u Jasla................................................................................................................... 67

7.2 Západokarpatská operace .............................................................................................. 68

7.3 Boje o Liptovský Svätý Mikuláš a Velkou a Malou Fatru ............................................. 70

8 OSTRAVSKÁ OPERACE (1945) ................................................................................ 76

8.1 První československá samostatná tanková brigáda ........................................................ 77

8.2 První československá smíšená letecká divize ................................................................ 78

8.3 První československá tanková brigáda ve druhé fázi ostravské operace ......................... 79

8.4 První československá tanková brigáda ve třetí fázi ostravské operace ........................... 82

8.5 První československá smíšená letecká divize v ostravské operaci ..................................85

9 PRAŽSKÁ OPERACE (1945) ...................................................................................... 89

9.1 České národní povstání ................................................................................................. 90

9.2 První československý armádní sbor v pražské operaci ................................................... 92

9.3 První československá samostatná tanková brigáda v pražské operaci ............................ 94

ZÁVĚREM .......................................................................................................................... 96

SEZNAM ZKRATEK .......................................................................................................... 98

LITERATURA ..................................................................................................................... 99

PŘEHLED BIOGRAFICKÝCH MEDAILONŮ ................................................................. 101

PŘÍLOHA .......................................................................................................................... 102

5
ÚVOD

Studijní text pojednává o vojenské součásti tzv. druhého československého odboje, tedy
odboje, který existoval v letech 1939 až 1945 a jehož cílem byla v prvé řadě obnova
suverénního československého státu. Soustředí se přitom na tu jeho složku, která se
zformovala a byla zasazena na východní frontě. Z tohoto důvodu je deskripce politických
souvislostí podána pouze v nezbytné míře, která ozřejmuje vlastní vývoj vojenského odboje.
Samostatnou kapitolou je existence tzv. legionu Čechů a Slováků, který bývá vřazován jak
do východní, tak také západní složky zahraničního odboje. O vojenském odboji na západě
studijní text nepojednává z důvodu, že toto téma je součástí připravovaného samostatného
svazku. Rovněž širší souvislosti vývoje vojenství a válečných událostí druhé světové války
jsou ze stejného důvodu omezeny pouze na nejdůležitější skutečnosti.

Výklad dějin vojenství v předkládaném studijním textu je pojat následujícím

způsobem. Základní faktografické a analytické penzum je vybráno s ohledem na potřeby
výuky jak historie vojenského umění, tak tradic Armády České republiky. Z tohoto důvodu se
zaměřuje na několik oblastí. Tou první je důraz na organizaci československých vojenských
jednotek a svazků. Adekvátní pozornost je dále položena na popis a rozbor bojových střetnutí
v míře, která je nezbytná pro další využití pro historii vojenského umění. S ohledem
na klíčový cíl studijního programu, tedy formování důstojníků, obsahuje studijní text
biografické pasáže, které stručně pojednávají o nejvýznamnějších osobnostech
československého vojenského odboje na Východě, jejichž morální odkaz je živý
i v současnosti, anebo které poskytují názorný vhled do vojenské a politické situace
československého vojska za druhé světové války.

Faktografické penzum vychází z aktuálního stavu poznání vojenských dějin, využity

byly nicméně i práce starší, přednostně syntetického charakteru. Ač jsou interpretačně
zastaralé, přinášejí dosud nepřekonané množství základní faktografie. Důvodem je fakt, že
vzhledem k vývoji, který prodělala česká / československá historiografie, existuje jen jejich
nevelké množství. Celkový přehled všech využitých zdroj se nachází v kapitole „Literatura“.

***
Dějiny československého vojenského odboje na Východě byly, obrazně řečeno, psány
na území východní a střední Evropy. V souvislosti s jazykovou blízkostí byla během času
řada toponym, která jsou spjata s působením československých vojenských jednotek a svazků,
počeštěná, případně zkomolená. Nadto často přenášejí dobové označení až do současnosti,
byť úřední název sídla mezitím prošel změnami. Je-li k dispozici, upřednostňuje se v textu

6
užívání příslušného zavedeného pojmu v českém jazyce. Avšak s ohledem na dohledatelnost
na mapovém podkladu se u všech geografických pojmů uvádí též jejich současná podoba,
případně u těch méně frekventovaných i základní geografické učení. V případě názvů, které
nejsou psány latinkou (zde cyrilicí), se uvádí i v podobě bez transliterace.

Vlastní text je členěn chronologicko-tematicky, a to do devíti kapitol. Každá z nich je

přitom koncipována tak, aby současně představovala konzistentní a samostatný výkladový
celek. Aby se zabránilo opakování již sdělených informací, jsou v textu uvedeny odkazy
na příslušné kapitoly. Opětovná zmínka osob v textu se pak pozná podle skutečnosti, že
u dalšího výskytu se uvádí křestní jméno zkratkou (tento způsob se netýká pasáží, které jsou
vytištěny petitem).

Studijní text nakonec obsahuje mapovou přílohu, která zobrazuje místa hlavních
bojových vystoupení československého vojska. Celkem deset mapových listů s vysvětlivkami
zobrazuje bojiště u Sokolova (1943), o Kyjev (1943), o Rudu a Bílou Cerkev (1943–1944),
u Žaškova a na Horním Tikyči (1944), v karpatsko-dukelské operaci (1944), o Liptovský
Mikuláš (1945), o Malou a Velkou Fatru (1945), na východní Moravě (1945) a v druhé a třetí
fázi ostravské operace (1945, dvě mapy).

7
1 ČESKOSLOVENSKÝ VOJENSKÝ ODBOJ V POLSKU (1939)

Československý vojenský odboj se začal formovat v reakci na okupaci Československa

nacionálně socialistickým Německem, která proběhla ve dnech 14. a 15. března 1939.
V zásadě již od svého počátku existoval vojenský odboj ve své domácí a zahraniční linii. Obě
součásti mezi sebou úzce spolupracovaly, přičemž jedním z jejich předních úkolů bylo
převedení řady předních československých důstojníků do emigrace. Mimoto cestu
do zahraničí volili i další osoby. Z drtivé většiny se jednalo o mladé muže, kteří prošli službou
v československé armádě. Jejich cílem bylo připojit se k vojenským jednotkám, o kterých se
domnívali, že vzniknou obdobným způsobem, jako tomu bylo za první světové války.

Boj za obnovu československého státu nebyl nicméně jedinou motivací k emigraci.

Velkou část utečenců tvořili komunisté, jejichž cíle byly často různorodé, a Židé, kteří prchali
před rasovou diskriminací. Tato nejednotnost později způsobovala komplikace v organizaci
vojenského odboje. Obzvláštní problémy působili komunisté, neboť Sovětský svaz, jakožto
hlavní komunistická velmoc, byl v letech 1939 až 1941 spojencem nacionálně socialistického
Německa.

1.1 Počátky československého vojenského odboje

Cest, kterými se bylo možno dostat do zahraničí, bylo několik, ale velká část těch, kteří byli
odhodláni vstoupit do exilového československého vojska, odcházela do Polska. Důvody byly
v prvé řadě geografické. Jediným státem, se kterým sousedily české země (tehdy spravovány
jako Protektorát Čechy a Morava) a který současně nebyl spojencem Německa, bylo totiž
Polsko. Místem přechodu se stalo Těšínsko, respektive Slovensko; českoslovenští uprchlíci
mj. využívali skutečnosti, že hornatá krajina na pomezí Slezska, Polska a Slovenska bránila
souvislé kontrole státních hranic.

Polská strana zpočátku neměla jasnou koncepci, jak s československými uprchlíky

naložit. Často je proto věznila pro nedovolené překročení hranic anebo eskortovala zpět,
a předávala německým bezpečnostním orgánům. Navzdory tomu se čeští emigranti postupně
shromáždili v Katovicích a v Krakově. Klíčovou podmínkou vytváření emigračních center
Čechoslováků byla skutečnost, že v Polsku působily československé zastupitelské úřady.
Československý vyslanec v Polsku, Juraj SLÁVIK, totiž i přes německou okupaci českých
zemí odmítl předat svůj úřad německému ministerstvu zahraničí a nadále plnil poslání
československého zastupitele. Československému odboji pomohla též skutečnost, že v této
době existovala v Londýně československá vojenská zpravodajská skupina. Ta se

8
prostřednictvím mjr. Josefa BÁRTÍKA dohodla s polským hlavním štábem na spolupráci.
Odměnou za poskytnutí informací o německých ozbrojených silách byla dohodnuta
organizační a materiální podpora československému odboji ze strany Polska. Vyslanectví
i vojenské zpravodajství byly orgány, které podporovaly a uznávaly Edvarda BENEŠE jako
hlavu tvořícího se vedení československého odboje (1, s. 167-285).

Dne 3. května 1939 složili příslušníci vojenské skupiny přísahu. Tímto okamžikem se
de facto ustavila tzv. zahraniční vojenská skupina československá. Dne 20. června 1939 se
jejím velitelem stal, jakožto nositel nejvyšší vojenské hodnosti z řad československých
emigrantů v Polsku, pplk. Ludvík SVOBODA.

Ludvík SVOBODA (1895–1979) je klíčovou postavou druhého československého

odboje v Sovětském svazu. Do odboje vstoupil již za první světové války, přičemž
v rámci československých legií prošel boji u Zborova, u Bachmače a na Sibiři.
V meziválečném období vystřídal několik pozic a velitelských funkcí u vojenských
útvarů, přičemž v letech 1931 až 1934 vyučoval maďarštinu na Vojenské akademii
v Hranicích. Po okupaci Československa odešel do exilu, kde nejdříve velel
československé vojenské skupině a posléze jednotkám československého vojska;
nejdříve praporu, posléze brigádě, a nakonec armádnímu sboru. Po skončení druhé
světové války zastával post ministra obrany, a to až do roku 1950, a v letech 1968 až
1975 prezidenta československé republiky.
Postavení vojenské skupiny se výrazně změnilo v červnu 1939. Dne 26. května 1939
totiž do Polska odešel gen. Lev PRCHALA, který předtím zastával pozici zemského
vojenského velitele v Košicích a ministra podkarpatoruské autonomní vlády. Vzhledem
ke svým kontaktům, především na náčelníka polského generálního štábu gen. Wacława
STACHIEWICZE, se mu podařilo domluvit přesunutí československé vojenské skupiny
do vojenského tábora, který se nacházel v Malých Bronowicích (Bronowice Małe); ty dnes
tvoří součást západního předměstí Krakova (1, s. 167–285).

Lev PRCHALA (1892–1963) představuje významnou, byť kontroverzní osobnost

druhého československého odboje. Byl činný již v prvním československém odboji,
za první republiky prošel řadou významných velitelských funkcí; v době mnichovské
krize byl nejdříve zemským velitelem v Košicích, posléze velel 4. armádě, jejímž
úkolem byla obrana hranic jižní Moravy. Po okupaci českých zemí velel jednotkám,
které se, ač izolované na Podkarpatské Rusi, bránily maďarskému útoku. V květnu až
září 1939 působil v exilu v Polsku, posléze ve Francii a ve Spojeném království.
Protože patřil mezi oponenty prezidenta E. Beneše, byl jím v říjnu 1940 postaven
mimo vojenskou službu. Do Československa se již nevrátil, po roce 1945 zůstával
v opozici vůči tehdejší československé vládě, po únoru 1948 pak proti
komunistickému režimu.
Přínos gen. L. PRCHALY československému odboji byl nicméně ambivalentní.
Na straně jedné dojednal plnou podporu polské vlády československé vojenské skupině,
na straně druhé došlo k dalšímu tříštění politického vedení odboje. Gen. L. PRCHALA totiž

9
odmítal jak autoritu E. BENEŠE, tak rovněž československého vyslanectví. Formující se
politické vedení československého odboje kolem E. BENEŠE tak fakticky ztratilo kontrolu
nad zahraniční vojenskou skupinou, a to navzdory faktu, že samotní její příslušníci autoritu
E. BENEŠE plně uznávali (2, s. 72–109).

Další možností, jak se zapojit do boje za obnovu Československa, byl vstup

do francouzského anebo polského vojska. Dne 20. května 1939 francouzská vláda sdělila, že
je ochotna přijmout československé dobrovolníky do cizinecké legie (Légion étrangère).
Do vypuknutí druhé světové války bylo z Polska v jednotlivých transportech odsunuto více
než 1 200 vojáků, z nichž bylo bezmála 500 pilotů. Jejich pětiletý závazek v cizinecké legii
byl doplněn dodatkem, že pokud vypukne válečný stav mezi Německem a Francii, bude jim
umožněn vstup do československé armády (3, s. 30–79). Paralelně s tím předložila obdobnou
nabídku i polská vláda, totiž vstup pilotů a technických specialistů do leteckých jednotek (viz
odd. 1.3).

1.2 Legion Čechů a Slováků

Dne 30. srpna 1939, tedy dva dny před vypuknutím druhé světové války, byla československá
jednotka podřízena polskému IX. sboru (Korpus Nr IX), na který byla přenesena též veškerá
materiální podpora určena Čechoslovákům. Z tohoto důvodu byla větší část československé
jednotky v počtu necelých 700 mužů odeslána do Leszné u Baranowiczů na severovýchodě
Polska (Лесіна u města Баранавічы, dnes v Bělorusku), kde se nacházel branný obvod
IX. sboru. Do Leszné jednotka dorazila 1. září 1939, v den zahájení druhé světové války.
Právě zde ji zastihla zpráva, že se transformuje v legion Čechů a Slováků (Legion Czechów
i Słowaków), jehož vznik byl vyhlášen dekretem polského prezidenta Ignacy MOŚCICKÉHO
dne 3. září 1939. Jednotka se též označuje pojmy „český a slovenský legion“, „česká
a slovenská legie“, případně „polský legion“.

Organizace legionu Čechů a Slováků byla následující. Kromě velitelství se skládal

z pěšího praporu o dvou rotách, dělostřeleckého oddílu o dvou bateriích a náhradního oddílu;
do jeho podřízenosti spadali též českoslovenští letci, kteří byli zařazeni do letecké perutě
o třech letkách. Organizačně se tedy legion nacházel na stupni brigády (pluku), byť množství
mužů i počet podřízených jednotek tomu neodpovídal (3, s. 30–79).

Rychle postupující německá vojska neumožnila vytvořit z legionu Čechů a Slováků

jednotku schopnou bojového nasazení. Dne 11. září 1939 byl tábor v Leszné evakuován
a jeho příslušníci zahájili přesun po železnici, který směřoval na jih podél východních hranic

10
Polska. Bojové činnosti se legion účastnil pouze jednou, a to v okamžiku, kdy uvízl v osadě
Velký Hluboček (Великий Глибочок; dnes součást Ukrajiny), asi 10 km severozápadně
od Tarnopolu (Тернопіль). Velký Hluboček se totiž dne 15. září 1939 stal cílem letectva,
jehož útok si vyžádal i první ztráty na životech; spekuluje se přitom, že nasazené letecké síly
patřily Slovenské republice. Jedinou součástí legionu, která se aktivně zapojila do bojů, byla
tři družstva s těžkými kulomety, která byla vyčleněna a na příkaz velení IX. sboru posílila
protileteckou obranu Tarnopolu.

Dne 17. září 1939 zahájil Sovětský svaz ozbrojenou agresi proti Polsku. Legion proto
znovu urychlil svůj postup, ale dne 18. září 1939 bylo zřejmé, že sovětskému zajetí neunikne.
Pplk. L. SVOBODA proto rozhodl vyrazit vstříc Rudé armádě. Legion byl ještě téhož dne
v prostoru obce Horodyszcze (Городище) zajat a internován.

Druhá část legionu Čechů a Slováků, která zůstala v Malých Bronowicích, čítala
necelých 200 osob. Jejich velitelem byl štkpt. František DIVOKÝ. Dne 5. září 1939 zahájila
jednotka postup do Leszné s cílem spojit se s masou legionu. V Lublinu zastihl jednotku
nálet, který si vyžádal další oběti. Jednotka štkpt. F. DIVOKÉHO se s legionem nepotkala,
a to navzdory faktu, že obě skupiny postupovaly jižním směrem. Dne 19. září 1939 pak
překročila státní hranice Polska a dostala se do rumunské internace. Tehdy činil její stav
celkem 115 mužů (1, s. 167–285).

František DIVOKÝ (1892–1972) se do československého odboje zapojil již během

první světové války, kdy sloužil jako dobrovolník v srbské armádě. Po okupaci
českých zemí odešel do exilu a do československé vojenské skupiny vstoupil 25. srpna
1938. Po odchodu větší části jednotky se dne 30. srpna 1939 stal velitelem tábora,
respektive zbývající části československé jednotky. Jakožto její velitel vedl pak její
postup až do internace v Rumunsku. Přes Rumunsko a Střední východ jeho jednotka
dorazila do Francie, kde splynula s formující se 1. československou divizí. Sám
František Divoký velel jednotce polního četnictva, a to jak ve Francii, tak později
ve Spojeném království. Po únoru 1948 vzhledem k nesouhlasu s politickým vývojem
emigroval do zahraničí.
Kromě dvou výše uvedených součástí legionu se v Polsku utvořila tzv. kvasilovská
skupina. Tu tvořili příslušníci legionu, a to v počtu kolem 150 osob, kteří se odloučili od své
jednotky, a další čeští běženci. Podporu nacházeli právě na polské části Volyně, oblasti, která
byla osídlena českými krajany. Jejich organizační centrum se nacházelo v Českém Kvasilově
(Квасилів, dnes na Ukrajině), který také dal skupině název. Vzhledem k tomu, že oblast
Volyně byla okupována Sovětským svazem, usilovala kvasilovská skupina o brzký odchod
do zahraničí. Po selhání této možnosti vyjádřili její členové přání spojit se s ostatními
příslušníky legionu, kteří se tehdy již nacházeli v sovětské internaci. K tomu došlo dne

11
23. března 1940. V rámci československé vojenské jednotky byli následně organizováni jako
tzv. kvasilovská rota (2, s. 72–109).

1.3 Českoslovenští letci

V průběhu pozdního léta 1939 změnily polské ozbrojené síly, a s ní též velení vzdušných sil,
svůj postoj vůči československým uprchlíkům, a umožnily jejich nábor do polské armády.
Koneckonců mezi příslušníky československé vojenské skupiny byla řada zkušených pilotů.
Z nich bylo do 31. srpna 1939 přijato do polského letectva 93 osob. Polské velení sestavilo
plán výstavby československého leteckého útvaru, který by působil v rámci polského letectva.
Avšak ani ten nebyl v důsledku rychlého průběhu polského tažení realizován. Dne 4. září
1939 byla na letišti Góra Pulawska, asi 40 km východně od Lublinu, zformována
československá průzkumná eskadra s velitelem kpt. Bohumilem LIŠKOU, která měla
25 pilotů. Ti létali na dvouplošnících typu Potez-25 a hornoplošnících RWD-8. Eskadra
provedla několik průzkumných letů, ale 17. září 1939 její činnost skončila, když byla zajata
sovětským vojskem.

Zbývající českoslovenští piloti byli zařazeni do průzkumného pluku, jemuž velel

por. Zbigniew OSUCHOWSKI. Ve dnech 18. až 22. září 1939 uskutečnili několik
průzkumných letů na neozbrojených letounech typu RWD-8 a PWS-26. Jedinou bojovou akcí
bylo napadení shromaždiště německých vojsk ve městě Kamionka Strumiłowa (Кам'янка-
Бузька, dnes Ukrajina), asi 40 km severozápadně od Lvova, a to ručními granáty, které piloti
vyhazovali ze svého kokpitu. Dne 22. září 1939 přeletěla část pluku do Rumunska, kde byla
internována (4, s. 16–88).

***
Zahraniční vojenská skupina československá a legion Čechů a Slováků jsou vůbec první
vojenské jednotky československého odboje. Ač jejich příslušníci do bojů nezasáhli, jejich
význam je pro následný vývoj československého vojenského odboje klíčový. Právě zde byly
totiž položeny základy, které byly dále rozvíjeny. Příslušníci zahraniční vojenské skupiny
československé, respektive legionu Čechů a Slováků, a to včetně pilotů v polském vojsku,
byli totiž následně činní jak v rámci východního odboje, tedy v Sovětském svazu, tak
západního, a to ve Francii, Spojeném království a na Středním východě. Rozhodující je
i faktor symbolický a morální. Koneckonců první bojové ztráty, ač nepříliš vysoké (z řad
pěšího vojska padli dva příslušníci, z řad pilotů pak další čtyři), i bojové vystoupení
zaznamenali Čechoslováci již na samém počátku druhé světové války v Polsku.

12
 ***
• Jaký význam náležel československému vojsku v Polsku pro formování východního
vojenského odboje?

• Jak se nazývala první československá vojenská jednotka za druhé světové války, jaká
byla její organizace a kdo jí velel?

• Kterých bojových střetnutí se Čechoslováci zúčastnili během polského tažení?

13
2 POČÁTKY ČESKOSLOVENSKÉHO VOJENSKÉHO ODBOJE
V SOVĚTSKÉM SVAZU (1939–1943)

Okolnosti, za kterých se začal utvářet československý vojenský odboj v Sovětském svazu,

byly krajně nepříznivé. Po podpisu smlouvy o neútočení dne 23. srpna 1939 (tzv. pakt
Ribbentrop-Molotov) se Sovětský svaz stal spojencem nacionálně socialistického Německa
a sám zahájil sérii agresí ve východní a severní Evropě. První z nich přitom směřovala proti
Polsku, které se nacházelo ve válečném stavu s Německem. Po vojenské porážce Polska
na přelomu září a října 1939 získal Sovětský svaz desetitisíce zajatců. Mezi nimi bylo asi
sedm set Čechoslováků, jejichž osud zůstával prozatím nejasný a nejistý. Vždyť co se týká
polských zajatců, asi 15 000 z nich bylo v roce 1940 zavražděno (mj. při tzv. katyňském
masakru), a to na základě rozhodnutí nejvyšších představitelů Sovětského svazu v čele
s Josifem STALINEM. Hrozilo, že obdobný osud postihne i příslušníky československého
vojska.

2.1 Internace a indoktrinace

V internaci v Sovětském svazu prošli příslušníci legionu Čechů a Slováků, kteří se nyní
označovali jako východní skupina československé armády, řadou táborů; jimi byly sídla
na dnešní západní Ukrajině Kamenec Podolský (Кам'янець-Подільський), Olchovce
(Вільхівці) a Jarmolince (Ярмолинці), a dnešního Ruska, kterým byl tábor v Orankách
(Оранки) v blízkosti Nižného Novgorodu a v Suzdale (Суздаль), který se nachází asi 200 km
severovýchodně od Moskvy; obzvláště doba strávená v Orankách byla klíčová, neboť
příslušníkům jednotky vtiskla označení oranská skupina.

Podmínky v internaci byly velmi těžké, a to jak po stránce materiální, tak vojenské
a politické. Ač bylo umožněno, aby si příslušníci jednotky zachovali vojenskou organizaci,
byli podrobeni soustavnému a přísnému dozoru sovětské NKVD (Narodnyj komissariat
vnutrennich děl; tedy rozvědky a kontrarozvědky). Kromě opakovaných výslechů, které
postihly mj. též pplk. L. SVOBODU, byli někteří z nich zatčeni a posláni do táborů Gulag,
kde mnohdy strávili několik let, přičemž někteří věznění nepřežili. Menší část příslušníků
jednotky současně začala ostentativně dávat najevo své komunistické přesvědčení
a prosazovat své vlastní požadavky; jejich charakter, například možnost volby vlastních
velitelů, ohrožovala vojenskou podstatu československého odboje. Označení rudé hvězdy,
které nosili na klopě kabátu, jim vysloužilo přezdívku „hvězdáři“. Spor s hvězdáři vyvrcholil
v roce 1940, kdy 25 z nich vypovědělo poslušnost. Nutno ovšem dodat, že na opačné straně

14
politického spektra stála skupina těch, kteří usilovali o co nejrychlejší odjezd na západ a sami
na čepici nosili československou trikolóru. Sami „hvězdáři“ je proto označovali pojmem
„Francouzi“.

Komunistický vliv v jednotce byl posílen tím, že představitelé Komunistické strany

Československa (KSČ) v čele s Klementem GOTTWALDEM, kteří se nacházeli v exilu
v Moskvě, prosadili přijetí svých přesvědčených spolustraníků do řad československého
vojska. Jejich úkolem bylo provádět komunistickou indoktrinaci, tj. agitovat
za komunistickou ideologii, a zřídit v jednotce stranickou organizaci KSČ. Jedním z úkolů,
který si komunisté stanovili, bylo: „[…] oslabit oranskou skupinu její dekapitací, odstraněním
hlavních zloduchů, vrazit klín mezi ně, izolovat nepřátelské a škodlivé živly, které lze také
zastrašit, a ostatní poctivější a upřímné živly získat pro jednotu a společný boj.“ (5, s. 32).
Pod touto frází se skrývaly denunciační útoky proti československým důstojníkům a úsilí
získat vliv na ostatní příslušníky československého vojska, často za užití vyděračských metod.
Ve své politice se KSČ zaměřila přednostně na pplk. L. SVOBODU.

Významného úspěchu komunisté dosáhli, když se jim mezi příslušníky

československé vojenské mise podařilo prosadit mjr. Bohuslava VRBENSKÉHO, původně
člena londýnské Státní rady za KSČ. Vzhledem ke své pozici mohl působit přímo na pplk.
L. SVOBODU. Docílil mj. toho, že pplk. L. SVOBODA pozval na návštěvu k jednotce
předsedu komunistické strany K. GOTTWALDA. Jeho přítomnosti 26. května 1941
komunisté využili k propagaci své ideologie, a to obratným a nepřímým způsobem;
kupříkladu ve svém projevu K. GOTTWALD formuloval program a cíle KSČ takovým
způsobem, aby byly přijatelné i pro nekomunisty, v tom zejména pro důstojníky sboru
(princip národní jednoty, loajality se spojenci aj.).

Na naléhání B. VRBENSKÉHO nechal pplk. L. SVOBODA dále zřídit instituci

osvětové služby v čele s osvětovým důstojníkem; tím se stal kpt. JUDr. Jaroslav
PROCHÁZKA, dlouholetý člen KSČ. Do osvětové služby byli přijímáni výhradně komunisté,
kteří tak svou osvětovou práci, kam patřilo mj. informování o aktuálních politických
otázkách, spojovali s komunistickou propagandou. Osvětová práce u československého
vojska se tak stala zástěrkou pro faktickou infiltraci a indoktrinaci.

15
 Jaroslav PROCHÁZKA (1897–1980) byl činný již v prvním československém
odboji, po návratu do Československa působil v občanských profesích. V roce 1924
vstoupil do KSČ a později odešel do exilu do Sovětského svazu, kde v roce 1940
získal státní občanství. V roce 1942 byl přidělen k československému praporu, kde se
stal osvětovým důstojníkem. Po roce 1945 dosáhl hodnosti armádního generála a
zastával nejdříve pozici náčelníka Hlavní správy výchovy a osvěty a později náčelníka
Generálního štábu. Poté, co v roce 1952 opustil aktivní vojenskou službu, působil
v československém vysokém školství, mj. se stal rektorem Univerzity Karlovy.
Československý prapor podléhal československým předpisům. Podle nich byla
jakákoliv politická činnost ve vojsku ilegální. Navzdory tomu komunisté založili ilegální
buňku KSČ, mj. z iniciativy Bedřicha REICINA, dalšího komunisty, který vstoupil
do jednotky na základě pověření vedení KSČ. Hlavní náplní jeho podvratné činnosti byla
především zpravodajská činnost, sběr informací zejména o důstojnickém sboru a denunciace
nekomunistů. Získané informace byly dávány k dispozici československému komunistickému
velení, případně též NKVD.

Bedřich REICIN (1911–1952), původním jménem Friedrich Reinzinger, byl

československý komunista, který v roce 1940 emigroval do Sovětského svazu. Zde byl
nasazen jako informátor v československých vojenských jednotkách, přičemž působil
nejdříve v tzv. osvětovém aparátu, později v rámci zpravodajské služby
československého armádního sboru, tzv. obranného zpravodajství. Po roce 1945 se
stal náčelníkem Hlavní správy obranného zpravodajství, později náměstkem ministra
obrany. Tehdy byl hlavním vykonavatelem čistek v důstojnickém sboru. Sám se však
zapletl do sítě intrik a v roce 1951 byl, a to již v hodnosti brigádního generála, zatčen
a následně popraven.
Nicméně většinu skupinu v této době tvořili nekomunisté, kteří hodlali pokračovat
v boji za demokratický československý stát a usilovali o odjezd ze Sovětského svazu. Z části
se jim to dařilo, neboť v průběhu roku 1940 byly vypraveny čtyři transporty, které
směřovaly do Francie. Ne všechny transporty však do Francie dorazily. Většina příslušníků
byla vysazena v Sýrii, která byla tehdy francouzským mandátním územím. Po porážce
Francie přešli do Palestiny, kterou tehdy kontrolovalo Spojené království, kde později
položily základy východního praporu 11 (6, s. 87–120).

2.2 Ustavení československého vojenského odboje v Sovětském svazu

Vztahy mezi nacionálně socialistickým Německem a Sovětským svazem se v průběhu roku

1940 dostávaly do hluboké krize. Prezident E. BENEŠ, který od července 1940 oficiálně
zastával úřad československého prezidenta, v této souvislosti očekával, že v krátké době
vypukne mezi oběma zeměmi roztržka, která přeroste ve válku. Z tohoto důvodu nechával
průběžně provádět diplomatické sondáže, zda by Sovětský svaz nebyl ochoten podporovat
československý odboj. K tomuto úsilí významně přispěl pplk. L. SVOBODA, který dne
10. ledna 1941 zprostředkoval tajné setkání zástupce sovětského generálního štábu

16
s představiteli československého odboje, plk. Heliodorem PÍKOU a plk. Prokopem
KUMPOŠTEM. Na základě dohovoru pak přijela v dubnu a v květnu 1941 do Sovětského
svazu skupina československých důstojníků, která se stala československou vojenskou misí
v Sovětském svazu. V prvních měsících své činnosti však vzhledem k existujícímu
formálnímu spojenectví Sovětského svazu s nacionálně socialistickým Německem vojenská
mise působila v utajení. Oficiálně byla zřízena až 2. srpna 1941. Úkolem československé
vojenské mise v Sovětském svazu, jejíž působnost se týkala též Turecka, bylo zpočátku
předávání informací sovětské zpravodajské službě a evidence a přijímání uprchlíků
z Československa. Ve druhé polovině roku 1941 se její agenda rozšířila; hlavním úkolem se
stalo zřízení československých vojenských jednotek a nábor do československého vojska.
Náčelníkem mise se stal plk. H. PÍKA, který byl současně vrchním představitelem
československé branné moci na území Sovětského svazu; jeho zástupcem byl až do své
tragické smrti v roce 1942 plk. Josef BEROUNSKÝ a po něm plk. Karel MAREŠ-TOMAN.
Mezi další příslušníky mise patřili mj. pplk. František HIEKE-STOJ, významný zpravodajský
důstojník druhého československého odboje. Mise působila až do 1. dubna 1945, kdy zanikla
a její úkoly převzal úřad vojenského atašé, který byl zřízen při československém
velvyslanectví v Moskvě.

Heliodor PÍKA (1897–1949) působil za druhé světové války jako hlava

československé vojenské mise v Sovětském svazu. Za války byly vojenské mise
ustavovány v zemích a regionech, kde se nacházely československé vojenské
jednotky, respektive odkud se očekával nábor branců (Kanada, Střední východ aj.).
Klíčový význam však náležel Sovětskému svazu, kde vznikl největší československý
vojenský svazek. Vzhledem k faktu, že za svého působení v čele mise plk. (později
brig. gen.) H. Píka poznal sovětskou realitu a přišel do styku s řadou citlivých
informací, stal se po únoru 1948 pro komunisty nepohodlným. Z tohoto důvodu byl
5. května 1948 zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti a 21. června
1949 popraven. Jeho proces se stal první justiční vraždou v komunistickém
Československu.
Zásadní zvrat pro československý vojenský odboj představoval 22. červen 1941. Ten
den nacionálně socialistické Německo napadlo Sovětský svaz. V důsledku toho přestala být
československá vojenská mise tajnou, a dosud internovaní českoslovenští vojáci se stali
vítaným spojencem. Okamžitě proto začalo jednání o povolení výstavby československého
vojska na území Sovětského svazu. Dne 18. července 1941 byla podepsána úmluva
o vzájemné spolupráci po dobu války. Obě strany se v ní dohodly na poskytování vzájemné
pomoci a podpory ve válce proti nacionálně socialistickému Německu a Sovětský svaz v ní
vyjádřil souhlas s vytvořením československé vojenské jednotky na svém území. Dne 27. září

17
1941 byla Československem a Sovětským svazem podepsána vojenská dohoda, která
konkretizovala podmínky spolupráce.

Výstavba československé vojenské jednotky nicméně probíhala pomalu. Důvodem

byla skutečnost, že po přepadení nacionálně socialistickým Německem řešil Sovětský svaz
existenční problémy, přičemž jeho vojenská porážka se tehdy jevila jako vysoce
pravděpodobná. Koneckonců sovětské ústřední orgány, a s nimi též československá vojenská
mise, se v době ohrožení Moskvy musely přesunout do Kujbyševa (dnešní Samary). První
československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu tak byla zřízena až na počátku
roku 1942 (viz odd. 2.4).

Záměrem československého ministerstva národní obrany a československé vojenské

mise v Sovětském svazu bylo vytvořit motorizovanou brigádu o několika praporech. Tato
brigáda měla být nasazena do bojů v okamžiku, kdy bude zřejmé, že se válka chýlí ke svému
konci, aby mohla bojovat přímo na československé půdě. Na stranu druhou Sovětský svaz
a exilové vedení KSČ usilovaly o brzké zasazení československé vojenské jednotky na frontě.
Sledovali přitom možnost této skutečnosti propagandisticky využít a získat nad jednotkou
kontrolu. Z obou konceptů byl nakonec prosazen druhý uvedený, a to mj. též z důvodu, že
československé vojenské jednotky byly postupně infiltrovány komunisty.

Záměr zachovat vojenské jednotky nedotčeny londýnskému exilovému vedení

nevyšel. Bojová zkušenost, především bitva u Sokolova, která si vyžádala vysoké ztráty mezi
důstojníky-nekomunisty, současně potvrdila účelnost jednání komunistů. A tak v okamžiku,
kdy československé vojsko, v té době již na úrovni armádního sboru, vstupovalo na území
Československa, představovalo svazek, ve kterém měla komunistická strana silný vliv.

Poměr mezi československým ministerstvem národní obrany a reprezentanty

Sovětského svazu a KSČ nabýval občas konfliktních poloh, vzájemné československo-
sovětské vztahy se nicméně během druhé světové války postupně prohlubovaly. Koneckonců
vyjma Spojeného království byl Sovětský svaz po dlouhou dobu jediným spojencem
Československa, který vedl válku proti nacionálně socialistickému Německu. Rozhodujícím
okamžikem v tomto směru bylo uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy,
ke které došlo 12. prosinec 1943. Zatímco československá exilová vláda v čele s prezidentem
E. BENEŠEM jejím uzavřením doufala mj. v posílení svého mezinárodního postavení,
pro Sovětský svaz naopak představoval další krok k začlenění Československa do své
mocenské sféry. O významu, který smlouvě obě strany přikládaly, svědčí i to, že ji

18
do Moskvy přijel uzavřít osobně sám československý prezident E. BENEŠ. Přitom překonat
vzdálenost mezi britským a sovětským hlavním městem mu trvalo bezmála tři týdny
(od 23. listopadu do 11. prosince 1943). Obsahem smlouvy byl vzájemný závazek obou stran
o vzájemné pomoci a podpoře za dobu trvání války a o tom, že ani jedna strana nepřistoupí
na separátní mírová jednání s nacionálně socialistickým Německem. Smlouva dále
předpokládala a zakotvovala poválečnou spolupráci Československa a Sovětského svazu.

V Moskvě se prezident E. BENEŠ setkal i s představiteli exilového vedení

československých komunistů. Jednání se sice týkala rámcového vývoje v Československu
po roce 1945, avšak vyslovením souhlasu s požadavky komunistů se prezident začal dostávat
do jejich vleku. Mj. se vyjádřil i k otázkám, které byly mimo jeho kompetenci, především
o autonomním postavení Slovenska v Československu anebo o vytvoření Národní fronty,
sdružení všech československých politických stran, které by vylučovalo existenci jakékoliv
opozice (6, s. 87–120).

2.3 Paravýsadky

Po vypuknutí války mezi Sovětským svazem a nacionálně socialistickým Německem

uskutečnily sovětské orgány v řadách československé východní skupiny nábor dobrovolníků
do speciálních jednotek. Ti měli být po výcviku nasazeni na Slovensku. V důsledku
navigační chyby byly ale první dva výsadky (18. srpen 1941) shozeny v Polsku u Krakova.
Nedostatečná byla též zpravodajská průprava parašutistů, kterým chyběla řada elementárních
znalostí. Pro neúspěch výsadků však bylo zásadní, že se mezi nimi našel zrádce. Vyzrazení
poukázalo na další chybu v přípravě, a to fakt, že všichni parašutisté se navzájem dobře znali.

Další výsadky připravovala československá vojenská mise. První část skupiny S/1-N,
byla vysazena v noci z 30. na 31. srpna 1941. Omylem však výsadek přistál místo
na Slovensku u maďarského města Miškovec (Miskolc). Dva parašutisté se během seskoku
zabili, další se zranil a byl okamžitě dopaden a poslední byl zajištěn o tři dny později. Další
dvě speciální skupiny byly určeny pro práci na území protektorátu. První skupina pod velením
Jana RESTLA byla vysazena během srpna 1941 a určena pro práci na Ostravsku. Jakých
konkrétních výsledků dosáhla, není známo, nicméně počátkem roku 1942 byli všichni její
příslušníci ve vězení. Druhá skupina pod velením Karla HOVŮRKY byla omylem vysazena
nad Polskem u Varšavy, podařilo se ji však dostat na Moravu, do prostoru původního určení.
Jejím úkolem byla destrukce elektrárny v Přerově a další sabotážní činnost. Avšak i v této
skupině se objevil zrádce a během podzimu 1941 byla zlikvidována gestapem.

19
 V noci z 9. na 10. září 1941 byla vysazena desantní skupina S/1-R. Ta jako jediná byla
shozena správně na určeném místě a od počátku působení spolupracovala s odbojovými
složkami na území protektorátu, především s manželkou pplk. L. SVOBODY, Irenou
SVOBODOVOU. Dalším úkolem výsadkářů bylo udržovat rádiové spojení s Moskvou.
Do konce roku 1941 byli nicméně všichni příslušníci desantu odhaleni a zatčeni gestapem (7,
s. 41–77).

Tímto okamžikem československé výsadky ze Sovětského svazu ustaly. Důvodem

bylo, že válečná fronta se mezitím vzdálila od československých hranic, ale především to, že
londýnské ministerstvo národní obrany zakázalo československé vojenské misi realizovat
obdobné akce.

2.4 Zřízení 1. československého samostatného praporu

Československé vojsko v Sovětském svazu se nacházelo v internaci bezmála dva roky; a to

od zajetí legionu Čechů a Slováků dne 18. září 1939 až po okamžik, kdy byla podepsána
československo-sovětská dohoda dne 27. září 1941. I přes internační podmínky usilovalo
velení jednotky o udržení její vojenské podstaty. Proto se její příslušníci řídili denním řádem,
podle kterého byly každý den mj. dvě hodiny vyčleněny pro výcvik. Samotná jednotka si
nadto zachovávala svou vojenskou organizací. Členila se do pěti pěších rot, dělostřelecké
baterie a letky.

Dne 10. ledna 1942 rozhodla československo-sovětská komise propustit z nápravných

táborů všechny bývalé československé občany a zařadit je do československého vojska.
Velkou část z nich tvořili Rusíni, respektive Ukrajinci. Jednalo se o muže původem
z Podkarpatské Rusi, kteří v době maďarské okupace uprchli do Sovětského svazu, a to
v počtu několika tisíc osob. Za nedovolené překročení státní hranice však nakonec skončili
v systému táborů Gulag. Pro sovětskou realitu bylo příznačné, že mnozí po propuštění
dorazili k československé vojenské jednotce ve značně zuboženém stavu a akutně potřebovali
lékařskou pomoc. Vstup do československého vojska byl dále umožněn sovětským občanům,
kteří byli českého anebo slovenského původu.

Posádkovým městem formující se československé jednotky se stalo město Buzuluk

(Бузулук), sídlo jižně od Uralu a asi 180 km východně od Kujbyševa. V následujících dnech
započali přijíždět dobrovolníci, přičemž jádro vznikající jednotky tvořili bývalí příslušníci
legionu Čechů a Slováků, tzv. oranská skupina. Dne 12. února 1942, kdy se v Buzuluku

20
nacházelo již asi 200 dobrovolníků, bylo vyhlášeno zřízení 1. československého
samostatného praporu.

Českoslovenští dobrovolníci byli rozřazeni do tří rot a okamžitě byl zahájen jejich
vojenský výcvik. Ten probíhal za značně improvizovaných podmínek. Vždyť jednotka byla
tehdy nucena místo zbraní používat jejich makety. Neobvyklé bylo i to, že příslušníci
jednotky oblékli anglické uniformy, tzv. battledressy. Důvodem byla skutečnost, že tyto
uniformy dodalo Spojené království původně pro polské jednotky, které se rovněž formovaly
v Sovětském svazu. Nicméně v okamžiku, kdy do Buzuluku dorazili Čechoslováci, byli
Poláci již na cestě na Střední východ. Dne 15. července 1942 byla jednotka prohlášena
za bojeschopnou a transformována na 1. československý samostatný prapor a na náhradní
rotu. Označení „samostatný“ znamenalo, že prapor nebyl určen k zařazení do plukovní
a divizní sestavy, ale že měl působit samostatně, podřízen například sborovému případně
armádnímu velení (3, s. 186–200).

***
Vznik vojenské jednotky v Sovětském svazu byl velmi obtížným a komplikovaným
procesem. Jejímu zřízení nejdříve bránily politické důvody (německo-sovětské spojenectví),
později katastrofální vojenská situace Sovětského svazu (hrozba porážky, okupace jeho
západní části Německem apod.). Význam této etapy československého odboje spočívá
ve faktu, že se během roku 1942, i přes veškeré komplikace, podařilo vystavit bojeschopnou
vojenskou jednotku.

***
• Které dva hlavní politické směry existovaly mezi příslušníky československého vojska
v Sovětském svazu?

• Co bylo cílem komunistické infiltrace československého vojska v Sovětském svazu?

• Jak se nazývala první československá vojenská jednotka v Sovětském svazu, jaká byla
její organizace a kdo jí velel?

21
3 BOJE U SOKOLOVA (1943)

Československé exilové vedení v čele s E. BENEŠEM hodlalo vyčkat s nasazením

vojenského svazku až do závěru války. Skutečný vývoj však šel jinou cestou. Dne 28. srpna
1942 totiž zaslal velitel 1. československého samostatného praporu, pplk. L. SVOBODA,
osobní dopis sovětskému vůdci a vrchnímu veliteli sovětských ozbrojených sil
J. STALINOVI. V něm žádal o brzké bojové zasazení jednotky na frontu. Za toto flagrantní
porušení subordinace byl pplk. L. SVOBODA pokárán písemnou důtkou, neboť o nasazení
vojska do boje rozhoduje nejvyšší vedení státu. Nicméně sovětské velení jeho žádosti
vyhovělo a zanedlouho nato, na podzim 1942, bylo zahájeno vyzbrojování jednotky a začaly
přípravy k jejímu odeslání na frontu. Ve svém důsledku však tyto kroky znamenaly oslabení
vlivu legitimní československé vlády nad vlastními ozbrojenými silami.

3.1 Odjezd 1. československého samostatného praporu na frontu

Dne 27. ledna 1943 byla na slavnostním nástupu předána jednotce bojová zástava a 30. ledna
1943 byl prapor vypraven na frontu. Celkem jej tvořilo 973 příslušníků, z nichž bylo
26 důstojníků, 10 rotmistrů, 237 poddůstojníků, 663 vojínů a 38 žen; ty byly pověřeny vesměs
zdravotnickými a spojovacími úkoly. Účast žen v praporu byla dalším ústupkem ze strany
československého vedení, neboť podle prvorepublikových československých předpisů ženy
ve vojsku sloužit nemohly. K povolení služby žen v ozbrojených silách v Československu
došlo až po druhé světové válce.

Vyjma velitelství a velitelských jednotek představovaly hlavní bojovou sílu praporu tři
pěší a tři speciální roty. Organizace 1. československého samostatného praporu byla
následující:

• velitel praporu plk. Ludvík SVOBODA;

o zástupce velitele kpt. Bohumír LOMSKÝ-LENC;
o náčelník štábu npor. Otakar RYTÍŘ-RICHTER;
o osvětový důstojník rtn. Bedřich REICIN;
o četa samopalníků ppor. Antonín SOCHOR;
• 1. pěší rota npor. Otakar JAROŠ;
o 1. pěší četa rtm. František RŮŽIČKA;
o 2. pěší četa rtm. František NĚMEC;
o 3. pěší četa rtm. Josef BURŠÍK;

22
 • 2. pěší rota npor. Jan KUDLIČ;
o 1. pěší četa rtm. Richard TESAŘÍK;
o 2. pěší četa rtm. Stanislav STEJSKAL;
o 3. pěší četa rtn. Ladislav JEČMÍNEK;
• 3. pěší rota npor. Vladimír JANKO;
o 1. pěší četa rtm. Oldřich KVAPIL;
o 2. pěší četa rtm. Vojtěch ČERNÝ;
o 3. pěší četa rtm. Hynek VORÁČK;
• kulometná rota npor. Jaroslav LOM-LÖHRER;
o 1. kulometná četa ppor. Albert ELOVIČ;
o 2. kulometná četa rtm. Jiří VĚTVIČKA;
o 3. kulometná četa rtn. Jan NOVÁK;
• minometná rota por. Václav DRNEK;
o 1. minometná četa ppor. Josef KOSÍK;
o 2. minometná čet ppor. Otto BIHELLER;
o 3. minometná četa ppor. Ervín FALTER;
• protitanková rota npor. František SEDLÁČEK;
o četa kanónů proti útočné vozbě ppor. Jiří FRANK;
o 1. četa protitankových pušek por. Arnošt FRIEDMANN;
o 2. četa protitankových pušek ppor. František KRÁL.

Přesun praporu probíhal nejdříve železnicí po trase Kujbyšev, Syzraň (Сызрань),

Penza (Пенза), Rjažsk (Ряжск), Mičurinsk (Мичуринск), Grjazi (Грязи) a Voroněž
(Воронеж) a po dosažení stanice Valujki (Валуйки), které se nachází nedaleko dnešních
rusko-ukrajinských hranic, pěšky. K dosažení fronty odtud zbývalo ještě asi 350 km.
Vzhledem ke vzdušné převaze německé Luftwaffe postupoval prapor takřka výhradně během
nočních hodin. Dne 17. února 1943 dorazil do Ostrogožsku (Острогожск), sídla velitelství
Voroněžského frontu, kde na vyžádání jeho velitele, genplk. Filippa Ivanoviče GOLIKOVA,
předvedl ukázky bojového výcviku, za což si vysloužil uznání. Následně byl československý
prapor začleněn do sestavy frontu. Termínem front se za první a druhé světové války
označovalo v Rusku a v Sovětském svazu uskupení vojsk na úrovni skupiny armád. V sestavě
Voroněžského frontu byl československý prapor podřízen 3. tankové armádě a její
25. gardové střelecké divizi, respektive později, od 7. března 1943, 62. gardové střelecké
divizi.

23
3.1 Boje 1. československého samostatného praporu u Sokolova

Záměrem sovětského velení bylo zasadit 1. československý samostatný prapor do sovětské

ofenzívy, která začala dne 19. listopadu 1942 u Stalingradu (Operace Uran) a v následujících
měsících se úspěšně rozvíjela (Operace Saturn). Však do bezprostřední blízkosti fronty,
do Charkova, prapor dorazil 1. března 1943, a to v době, kdy se zcela měnila strategická
situace na východní frontě. V polovině února 1943 byl postup Rudé armády zastaven
a německá skupina armád „Jih“ polního maršála Ericha von MANSTEINA zahájila protiútok,
který vyvrcholil ve třetí bitvě o Charkov (19. února až 15. března 1943). Tyto okolnosti
diktovaly československému praporu, aby místo očekávaných útočných bojů svedl boje
obranné.

Německé velení zamýšlelo provést úder z jihu do nechráněných boků sovětských

armád, jejichž týl se mezitím značně vzdálil od prvního sledu, a následně dobýt zpět město
Charkov, a to jeho obchvatem ze severovýchodu. Největší překážkou, před kterou stala
postupující německá vojska, byla řeka Mža (Мжа), jejíž tok směřuje z východu na západ.
Hlavní úder v operaci zasazovala německá 4. tanková armáda, kterou tvořil LVII. Tankový
sbor, XXXXVIII. tankový sbor a II. tankový sbor SS. Pro samotný průběh bitvy byl
rozhodující úder sboru SS, který postupoval na levém křídle armády. Sbor se skládal ze tří
tankových divizí; jimi byla 1. tanková divize SS „Adolf Hitler“, 2. tanková divize SS „Das
Reich“ a 3. tanková divize SS „Totenkopf“. Všechny tři divize se nacházely na plných
stavech jak v počtech mužů, tak především tankové techniky. Napravo se nacházel
XXXXVIII. tankový sbor, který postupoval středem německého úderného uskupení přímo
proti pozicím československého praporu. Sbor se skládal ze tří divizí, a to z 6., 11.
a ze 17. tankové divize (8, s. 28–45).

Za stávající situace dostal prapor rozkaz zaujmout obranná postavení na severním

břehu řeky Mža v úseku od vesnice Tymčenky (Тимченки) po Arťuchivku (Артюхівка).
Celková šířka obranného sektoru představovala asi 15 km (viz přílohu A). Své postavení
prapor zaujal 3. března 1943. Druhá pěší rota se nacházela na levém křídle v Aťuchivce,
3. pěší rota pak na křídle pravém v Tymčenkách, přičemž jedna její četa byla přesunuta
do Myrhorod (Миргороди); v Myrhorodech se současně nacházelo velitelství praporu.
Později byl obranný úsek zkrácen vyčleněním vesnice Arťuchivka ze sektoru praporu.

Poté, co prapor zaujal své postavení, byl pro koordinaci obrany na Mži zřízen tzv.
obranný úsek Svoboda, který nesl jméno po svém veliteli, plk. L. SVOBODOVI. V jeho

24
rámci disponoval plk. L. SVOBODA jak 1. československým samostatným praporem, tak
řadou dalších posilových prvků, které tvořily především tankové, dělostřelecké a minometné
svazky. Vlastní velení nad praporem tak připadlo náčelníkovi štábu, kpt. Bohumíru LENCI-
LOMSKÉMU.

Bohumír LENC-LOMSKÝ (1914–1982) byl československý důstojník, mj.

absolvent hranické Vojenské akademie, a účastník druhého československého odboje.
Do odboje vstoupil v srpnu 1939, kdy přešel hranice do Polska. Zde se krátce stal
příslušníkem polského letectva. Během bitvy u Sokolova, jakožto zástupce velitele
praporu, fakticky velel československému praporu, poté se stal náčelníkem štábu
československé brigády, respektive československého armádního sboru. Po únoru
1948 vstoupil do KSČ a podařilo se mu dosáhnout řady vysokých funkcí. V letech
1951 až 1953 zastával post rektora-velitele Vojenské technické akademie v Brně
a později, v letech 1956 až 1968, ministra národní obrany. V období tzv. Pražského
jara z funkce odstoupil a do vrcholné politiky se již nevrátil.
Vzhledem k faktu, že německé jednotky v této době sváděly těžké boje o vesnici
Taranivka (Таранівка), která se rozkládala asi 15 km jižně od postavení československého
praporu, nacházelo se před obránci fakticky území nikoho. Proto dne 4. března 1943 bylo
velitelem 25. gardové střelecké divize nařízeno zaujmout předsunutou obranu v obci
Sokolovo (Соколове), která se rozkládala na jižním břehu řeky Mža. Její obranou byla
pověřena 1. rota npor. Otakara JAROŠE, která byla posílena o četu těžkých kulometů, četu
protitankových pušek, četu minometů, třemi družstvy samopalníků („automatčíků“) a dvěma
bateriemi protitankových kanónů, čímž dosáhla počtu asi 350 mužů (9, s. 23–100).

Dne 7. března 1943 došlo před Sokolovem ke krátkému střetu s bojovým uskupením
Oppeln ze 6. tankové divize, které usilovalo překročit řeku Mžu. Teprve tehdy německé
svazky zjistily, že se v Sokolovu nachází československá jednotka. Následujícího dne,
8. března 1943, zahájila 6. tanková divize, respektive její bojové uskupení Unrein, útok
na Sokolovo. Bojové uskupení Unrein bylo ad hoc utvořené úkolové uskupení ze součástí
divize, jehož jádro tvořil pluk tankových granátníků, tedy mechanizovaná pěchota. Tentokrát
měli Němci rozkaz ovládnout prostor jižně od Mži. První útok na obec, kolem 13.30 hodiny,
byl odražen, během druhého útoku, který začal asi ve 15.30 hodin, prorazily německé
jednotky obranu a přes tvrdý odpor postupovaly vesnicí. Npor. O. JAROŠ proto rozhodl
o vybudování kruhové obrany kolem kostela Zesnutí přesvaté bohorodičky. Ani toto poslední
stanoviště nebyla rota schopna uhájit a během nočních hodin Čechoslováci vyklidili Sokolovo
a přešli na severní břeh Mži (10, s. 135–168).

25
 Otakar JAROŠ (1912-1943) byl československým důstojníkem, účastníkem
československého vojenského odboje a po své smrti i jeho symbolem. Do emigrace
odešel po okupaci českých zemí, stal se příslušníkem legionu Čechů a Slováků
a v jeho řadách se dostal do sovětské internace. V rámci budování československé
vojenské jednotky zastával nejdříve funkci velitele výcvikové 1. roty, lektora
poddůstojnické školy a nakonec velitele 1. pěší roty. Za své zásluhy v boji o Sokolovo
byl in memoriam povýšen do hodnosti kapitána a jako prvnímu cizinci mu bylo
uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání, Hrdina Sovětského svazu.
Během prvního střetu s nepřítelem dne 7. března 1943 československý prapor, tím, že
ubránil Sokolov, úspěšně překazil postup německých, jejichž cílem bylo vybudovat předmostí
na severním břehu řeky Mža. Druhého dne, 8. března 1943, však podstoupil nerovný boj,
jehož smysluplnost byla později zpochybňována, mj. i z tohoto důvodu, že německé velení
změnilo své operační záměry. Dále se poukazuje především na několik chyb velení praporu.
Zejména toho, že nebyly včas rozpoznány důsledky jarní oblevy, totiž fakt, že jak řeka
rozmrzala, přestala být sjízdná pro těžkou techniku, a naopak se stala protitankovou
překážkou. Na této skutečnosti ztroskotal pokus velení praporu posílit sokolovskou obranu
několika tanky. Rota npor. O. JAROŠE se tak bez těžké techniky ocitla v Sokolovu fakticky
v obklíčení. Další chybou bylo nedostatečně zajištěné spojení. V rozhodujícím okamžiku
obrany Sokolova se totiž přerušilo a velení praporu zůstalo bez informací o vývoji situace (9,
s. 23–100).

V noci z 9. na 10. března 1943 podnikl prapor společně s několika jednotkami Rudé
armády výpad na Sokolovo, který však byl německými obránci odražen. Prapor následně
držel své pozice až do noci z 13. na 14. března 1943, kdy byl nucen kvůli zhoršující se
strategické situaci své pozice vyklidit a urychleně zahájil přesun na východ. Dne 15. března
1943 totiž německé svazky dobyly Charkov, který se nacházel severně od postavení
Čechoslováků, a postupovaly dále jihovýchodním směrem. Po úspěšném vyvázaní se
z kontaktu s nepřítelem a uniknutí z hrozícího obklíčení byl prapor převeden do zálohy frontu.

Splnění rozkazu ubránit své pozice na Mže československý prapor vykoupil kravou
daní. Celkové ztráty činily 218 osob, z nichž bylo 112 padlých; ostatní připadaly na zraněné,
nezvěstné a zajaté; v poměrné relaci byl prapor nucen ze svého stavu odepsat 22,4 %
příslušníků. Obzvláště vysoké ztráty zaznamenal velitelský sbor praporu. Na prvním
místě mezi padlými je nutno uvést velitele 1. roty, npor. O. JAROŠE, který byl posléze
vyznamenán jako první nesovětský občan titulem Hrdina Sovětského svazu (3, s. 316–318).

26
 Titul Hrdina Sovětského svazu bylo nejvyšší státní vyznamenání, které se udělovalo
v Sovětském svazu, především v období druhé světové války. Za dobu války obdrželo
tento titul pět příslušníků československého východního vojska a jeden po jejím
skončení. Přehled nositelů titulu Hrdina Sovětského svazu je následující:
Otakar JAROŠ (in memoriam 17. dubna 1943);
Josef BURŠÍK (21. prosince 1943);
Antonín SOCHOR (21. prosince 1943);
Richard TESAŘÍK (21. prosince 1943);
Stěpan VAJDA (in memoriam 10. srpna 1945);
Ludvík SVOBODA (24. listopadu 1965).
Vyjma npor. O. JAROŠE padl velitel 2. roty npor. Jan KUDLIČ, velitel protitankové
roty npor. Jaroslav LOM-LÖHRER, z velitelů čet padli ppor. Jiří FRANK, rtm. Alfréd
LUSKA, rtn. Jan MACH, rtm. František RŮŽIČKA, rtn. František SIGL, rtm. Stanislav
STEJSKAL a rtm. Hynek VORÁČ a dále řada zástupců velitelů čet a velitelé družstev (9,
s. 23–100).

Navzdory této bilanci bylo bojové vystoupení československého praporu doprovázeno

nebývalou propagandistickou kampaní, a to na obou stranách konfliktu. Československá
a stejně tak sovětská strana střetnutí prezentovala jako „krví zpečetěné přátelství“ mezi
Sovětským svazem a Československem, což akcentovala především komunistická
propaganda. Německá strana naopak využila skutečnosti, že u Sokolova bylo zajato několik
Čechoslováků. Jejich zkušenosti, především z pobytu v sovětských koncentračních táborech,
byly využity k šíření protisovětských postojů mezi českým obyvatelstvem v Protektorátu
Čechy a Morava.

***
Význam bojů u Sokolova nelze redukovat na manifestaci československo-sovětského
spojenectví. U Sokolova totiž příslušníci československého praporu bojovali za obnovení
nezávislého a demokratického Československa. Z tohoto důvodu se v současnosti boje
o Sokolovo připomínají jako památný den Ministerstva obrany České republiky.

***
• Které bylo první bojové střetnutí československého vojska v Sovětském svazu, kde
a s jakými cíli se uskutečnilo?

• Jaký byl výsledek bojů československého praporu u Sokolova s ohledem na jejich

vojenský význam?

• Jaký byl výsledek bojů československého praporu u Sokolova s ohledem na jejich

politický význam?

27
4 ZŘÍZENÍ 1. ČESKOSLOVENSKÉ SAMOSTATNÉ BRIGÁDY A BOJE
NA PRAVOBŘEŽNÍ UKRAJINĚ (1943–1944)

Poté, co byl 1. československý samostatný prapor vypraven na frontu, zůstalo v Buzuluku

několik československých vojenských jednotek, které byly postupně rozšiřovány příchodem
dalších dobrovolníků. Mezi jinými i několika set mužů slovenské armády, mj. roty
npor. Pavola MARCELYHO, která na Kavkaze přešla k Sovětům. Současně v této době
dorazilo do Buzuluku větší množství Rusínů (Ukrajinců) z Podkarpatské Rusi, kteří byli
postupně propouštěni z táborů Gulag. Vytvořily se tak podmínky pro další rozšiřování
československého vojska. Prvním krokem na cestě k ustavení československé brigády bylo
zřízení 1. československého záložního pluku, k čemuž došlo dne 1. února 1943. Pluk se
členil na čtyři a později na pět výcvikových rot; koncem března byla zřízena též štábní rota,
kterou tvořily čety velitelská, spojovací, zásobovací a zdravotní. K dalšímu rozšíření pluku
došlo v dubnu, kdy vznikla minometná rota. Tehdy měl kolem 2 100 příslušníků.

Velitelem pluku byl jmenován plk. Jan KRATOCHVÍL. Vzhledem k tomu, že

do Buzuluku dorazil až 4. dubna 1943, byl jeho zastupováním pověřen por. Jaroslav
DOČKAL. Dne 4. května 1943 pluk nastoupil cestu do Novochopersku (Новохоперск), který
se nachází asi v polovině cesty mezi Voroněží a Saratovem, kde se měl reorganizovat
na brigádu.

Jan KRATOCHVÍL (1889–1975) se účastnil bojů za československou nezávislost

v řadách československých legií i v československém vojsku za druhé světové války.
V meziválečném období prošel řadou velitelských funkcí v armádě, po okupaci
českých zemí se zapojil do odboje v rámci vojenské organizace Obrana národa,
a později odešel do emigrace. Ve Francii velel 1. pěšímu pluku československé divize
a po přesunu československého odboje do Spojeného království byl jmenován
velitelem československé brigády. V roce 1943 byl odeslán do Sovětského svazu, kde
byl pověřen velením nad československým plukem, později se stal velitelem
1. československého armádního sboru. Jeho pozice v čele československých
vojenských svazků se stala předmětem politické licitace mezi československou
exilovou vládou a komunistickým exilovým vedením v Moskvě, respektive
Sovětským svazem. Z tohoto důvodu byl z pozice velitele sboru odvolán a nahrazen
brig. gen. L. Svobodou. Po únoru 1948 odešel z armády a zbytek života strávil jako
soukromá osoba.

4.1 Formování 1. československé samostatné brigády

Do Novochopersku směřoval rovněž 1. československý pěší prapor, který po bojích

u Sokolova přešel do zálohy Voroněžského frontu. Dne 31. března 1943 prapor dorazil
do vesnice Veseloje (Веселое) na území dnešního Ruska asi 150 km východně od Bělgorodu,
kde zůstal několik týdnů. Do Novochopersku pak prapor dorazil 9. května 1943.

28
 Jednání o tom, jaká má být organizace československé brigády, začaly přitom již
koncem roku 1942, a v době, kdy se československé jednotky nacházely v Novochopersku,
nebylo zdaleka rozhodnuto. Vyjma dílčích návrhů, které byly vypracovány ještě v Buzuluku,
nabyly představy o jejím složení reálnějších obrysů dne 18. února 1943, kdy plk.
L. SVOBODA ve svém dopise československé vojenské misi navrhl následující organizaci.
Brigádu měly kromě štábu tvořit tři pěší prapory, po jednom praporu (oddílu) samopalníků,
tanků a dělostřelectva, a dále přezvědný oddíl, respektive další jednotky na úrovni rot a čet.
Pozdější návrh, který štáb československého praporu vypracoval 4. dubna 1943, kladl důraz
na ustavení tankového praporu v síle 15 strojů. Finální porada o organizaci brigády se konala
v Moskvě ke konci dubna 1943. K nejtěžšímu sporu nicméně došlo v otázce, kdo bude sboru
velet. Zatímco londýnská vláda požadovala, aby se velení ujal plk. J. KRATOCHVÍL,
sovětská strana požadovala plk. L. SVOBODU. Výsledné rozhodnutí bylo kompromisem
mezi oběma stanovisky; zatímco plk. J. KRATOCHVÍL měl převzít velení všech
československých vojenských jednotek v Sovětském svazu (velitelství československých
vojenských jednotek), velitelem brigády se měl stát plk. L. SVOBODA. Rozhodnutí smíšené
komise bylo vtěleno do výnosu ministerstva národní obrany ze dne 18. května 1943, kterým
se slučovaly československý pluk a prapor a ke dni 30. května 1945 se zřizovala
1. československá samostatná brigáda.

Označení brigády jako „samostatná“ udávalo, že nebyla určena stát se součástí divize,
ale měla spadat do podřízenosti armádního anebo sborového velení; obdobně, jako tomu bylo
v případě 1. praporu. Tomu odpovídala i její organizace, v níž byly zastoupeny všechny
hlavní druhy pozemního vojska. Vyjma štábu a štábní, pomocné, zdravotnické, spojovací
a ženijní roty představovalo její hlavní bojovou sílu pět jednotek na úrovni praporu a jedna
na úrovni roty; pěchota byla soustředěna v 1. a ve 2. pěším praporu, dělostřelectvo
v 1. a 2. dělostřeleckém oddílu, z nichž druhý uvedený byl vybaven protitankovými kanóny,
tankové vojsko v tankovém praporu a protiletecká obrana v rotě velkých kulometů proti
letadlům (VKPL) a v baterii děl proti letadlům (DPL). Organizace pěšího praporu zůstala
zachována z dob sokolovských bojů, což znamená, že jej tvořily tří roty pěší a po jedné rotě
kulometné, minometné a protitankové. Tankový prapor pak měl ve své sestavě kromě
velitelské čety tři obrněné roty, a to rotu obrněných aut, lehkých a těžkých tanků, a k tomu
ještě rotu samopalníků, kteří byli vyzbrojeni samopaly PPŠ-41 Špagin.

Tankový prapor měl deset obrněných automobilů typu BA-64, deset středních tanků
T-34 a deset lehkých tanků T-70. V rámci dělostřeleckých oddílů se nacházelo šest 122mm

29
houfnic, čtyři protitankové kanóny ráže 76 mm a osm protitankových kanónů ráže 45 mm.
Brigáda dále disponovala dvanácti středními (82 mm) a osmnácti lehkými (50 mm) minomety
a další výzbrojí.

Organizace 1. československé samostatné brigády byla následující:

• velitel brigády plk. Ludvík SVOBODA;

o zástupce velitele pplk. Vladimír PŘIKRYL;
o náčelník štábu kpt. Bohumír LOMSKÝ-LENC;
o přednosta 1. (operačního) odd. kpt. Luboš NOVÁK;
o přednosta 2. (zpravodajského) odd. npor. Ludvík ENGEL;
o přednosta 3. (spojovací) odd. npor. Miloslav ŠMOLDAS;
o přednosta 4. (osob. a org.) odd. štkpt. Jakub KOUTNÝ;
o velitel dělostřelectva kpt. Otakar RYTÍŘ;
o brigádní inženýr npor. Jaroslav ZHOR;
o šéflékař štkpt. MUDr. Ervín LÍBAL;
• 1. pěší prapor mjr. Miloslav KUKLA;
• 2. pěší prapor kpt. Josef KHOLL;
• 1. dělostřelecký oddíl kpt. Ivan PAZDERKA;
• 2. (protitankový) děl. oddíl npor. Ladislav JILMA;
• tankový prapor pplk. Gustav KRÁTKÝ (KRAUTSTENGEL);
• rota VKPL ppor. Václav RŮŽIČKA;
• baterie DPL npor. Julius KOSTOVIČ;
• spojovací rota ppor. Stanislav ODSTRČIL;
• ženijní rota npor. Václav KOVAŘÍK;
• štábní rota npor. Demeter PAVLÍK;
• pomocná rota npor. Josef VYHNÁLEK;
• zdravotní rota por. MUDr. František ENGEL;
• autorota ppor. Rudolf LUSKÁČ.

Měsíce červen až září 1943 byly vyplněny intenzivním výcvikem, na kterém se

podíleli též sovětští instruktoři. Část příslušníků tvořící se brigády byla vyčleněna, aby
absolvovala školící kurzy v tankovém a dělostřeleckém učilišti. Symbolickým završením
výcviku a reorganizace brigády bylo 12. září 1943, kdy došlo ke slavnostnímu předání
zástavy, a 15. září 1943, kdy se uskutečnilo závěreční cvičení za účasti nejvyšších sovětských

30
velitelů, mj. maršála Sovětského svazu Georgije Konstantinoviče ŽUKOVA, zástupce
vrchního velitele sovětských ozbrojených sil. K 30. září 1943 měla brigáda celkem
3309 mužů, z nichž bylo 105 důstojníků, 27 rotmistrů, 869 poddůstojníků, 2134 vojínů
a nadto též 174 příslušníků Rudé armády; ti sloužili zejm. jako řidiči.

Pro složení brigády bylo dále rozhodující, že ji tvořily skupiny osob se značně
nesourodými osudy i odlišnou národností. Byli zde mj. ti, kteří zažili polské tažení, ti, kteří
prošli slovenskou armádou, ale nejvíce zde byli zastoupeni Ukrajinci, respektive Rusíni.
Postupně od léta 1943 nadto přibývali důstojníci, kteří byli do Sovětského svazu přiděleni
ze Spojeného království, a jejichž zkušenost i hodnotová orientace byla neslučitelná s tím, co
se dělo v komunistické diktatuře. Z uvedeného je především zřejmý fakt, že většina
příslušníků brigády buď komunistický režim odmítala principiálně, anebo v důsledku prožité
perzekuce (viz odd. 2.1).

4.2 Bitva o Kyjev

Koncem září 1943 obdržela 1. československá samostatná brigáda rozkaz sovětského

vrchního velení k přesunu na frontu. Dne 30. září 1943 byl proto vypraven první z celkem
devíti železničních transportů. Ty směřovaly do prostoru Kyjeva, kam se počítalo s bojovým
zasazením brigády. Cesta trvala 12 dní a vedla přes Voroněž a Kursk do města Pryluky
(Прилуки) na dnešní východní Ukrajině. Během přesunu se nicméně brigáda stala cílem
leteckého útoku, který si vyžádal 54 lidských životů a 54 zraněných; ztraceny byly též dvě
122mm houfnice. Od Pryluk následoval pěší přesun, přičemž 22. října 1943 bylo brigádě
přikázáno, aby se soustředila do prostoru Ljutiže (Лютіж), asi 30 km severně od Kyjeva, kde
sovětská vojska vybudovala předmostní na pravém, západním břehu Dněpru (11, s. 46–63).

Československá brigáda byla současně začleněna do sestavy 1. ukrajinského frontu,

který vznikl přejmenováním Voroněžského frontu. Jemu velel jeden z nejvýznamnějších
sovětských stratégů, genpor. Nikolaj Fjodorovič VATUTIN. V rámci frontu byla brigáda
podřízena 38. armádě. Jí velel genplk. Nikanda Jevlampijevič ČIBISOV, ale zanedlouho,
28. října 1943, byl vystřídán genplk. Kirillem Semjonovičem MOSKALENKEM. S jeho
38. armádou a pod jeho velením pak československé vojsko spojilo podstatnou část své další
bojové historie, a to až do konce druhé světové války (srovnej kap. 8).

Po překročení řeky Dněpr stálo sovětské velení před úkolem rozšířit získané
předmostí, pokračovat v postupu na západ a dokončit tak probíhající bitvu o Dněpr; tímto
pojmem se označuje řada operací Rudé armády, které trvaly od 26. srpna do 20. prosince

31
1943. Cílem další sovětské ofenzívy se mělo proto stát ukrajinské hlavní město. Záměrem
sovětského velení bylo ovládnout Kyjev, upevnit předmostí na pravém břehu Dněpru
a zlikvidovat německá vojska na střední Ukrajině. Toho hodlalo dosáhnout provedením
úderu z předmostí u Ljutiže směrem na jih, na západní předměstí Kyjeva. Úderem byla
pověřena 38. armáda, jejíž postup měla na jejím pravém křídle krýt 3. gardová tanková
armáda.

Na poradě štábu armády, která projednávala provedení operace, vyjádřil plk.

L. SVOBODA přání, aby byla československá brigáda přesunuta do první linie na hlavním
směru úderu. Tomuto záměru bylo vyhověno, avšak s tím, že k němu dojde až v průběhu
operace. Mezitím byla brigáda vyčleněna jako záloha 51. střeleckého sboru genmjr. Pjotra
Petroviče AVDEJENKA.

Zahájení operace bylo po několika odkladech definitivně stanoveno na 3. listopadu

1943. Dělostřelecké přípravy, která ji otevřela, se z československé brigády účastnilo
dělostřelectvo, konkrétně čtyři zbývající houfnice ráže 122 mm. Dalším bojovým určením
brigády bylo dobytí vesnice Vyšhorod (Вишгород) v bezprostředním sousedství Kyjeva. Tu
však protivník vyklidil ještě předtím, než se sem Čechoslováci stihli přepravit (viz přílohu B).
Do přímých bojů se tak jako první dostali samopalníci por. Antonína SOCHORA, kteří se
zúčastnili útoku na budovu dětského sanatoria na předměstí Kyjeva. Budova představovala
důležitý opěrný bod německé obrany, ale po krátkém boji byla dobyta (12, s. 7–64).

Antonín SOCHOR (1914–1950) se uchýlil do emigrace poté, co na něj padlo

podezření z provádění sabotáže německé výroby. Cestu do emigrace provedl
nezvyklým způsobem. Vzhledem k tomu, že pocházel z českého pohraničí, požádal
o vstup do Wehrmachtu. Během dovolené, kterou obdržel, tajně překročil státní
hranice a vstoupil do československého vojska v Polsku. V boji u Sokolova velel četě
samopalníků a v boji o Kyjev rotě samopalníků; zde byl za prokázané hrdinství
vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. V rámci karpatsko-dukelské operace
v roce 1944 velel praporu samopalníků. Po roce 1945 zůstal v československé armádě.
Vzhledem k podezřelým okolnostem jeho smrti se spekuluje, že mohl být zabit
z důvodu jeho nepohodlnosti pro komunistický režim.
Prostor dětského sanatoria se 5. listopadu 1943 ve 12.30 hodin stal východištěm
brigády k útoku na Kyjev. Sestava brigády byla přitom taková, že na pravém křídle
postupoval 1. prapor, který byl podporován rotou středních tanků por. Josefa BURŠÍKA
a rotou samopalníků, a na levém 2. prapor společně s rotou lehkých tanků ppor. Richarda
TESAŘÍKA; pravým sousedem celé brigády byla přitom 136. střelecká divize, levým pak
240. střelecká divize.

32
 Richard TESAŘÍK (1915–1967) zaznamenal svou první bojovou zkušenost již
v březnu 1939, kdy se jako příslušník československé armády zúčastnil bojů proti
okupačním silám Maďarska. Zanedlouho poté odešel do emigrace, kde se zapojil
do vojenského odboje. Za hrdinství, které projevil v bitvě o Kyjev, byl vyznamenán
titulem Hrdina Sovětského svazu. V průběhu karpatsko-dukelské operace velel
tankovému praporu, přičemž byl těžce raněn. Navzdory nesouhlasu s politickým
vývojem v Československu zůstal v armádě i po roce 1945, respektive 1948
a na počátku padesátých let byl krátce vězněn. Pro pokračující neshody byl nakonec,
tehdy již v hodnosti generálmajora, z armády propuštěn.
Druhý prapor se na svém postupu na předměstí Syrec (Сирець) dostal do těžké palby.
V tomto případě se osvědčila bojová spolupráce s tankisty, kteří provedli boční úder
do německých pozic. Do obdobné situace se dostal 1. prapor v okolí mostu nad železniční
trati. Obranné postavení protivníka bylo zlikvidováno úderem z týlu, který zasadili
samopalníci. Poté, co oba prapory umlčely hlavní ohniska odporu, pokračovaly do centra
města. Jeho vyčišťování od obránců skončilo v brzkých ranních hodinách druhého dne. Podle
hodnocení genplk. K. S. MOSKALENKA byl Kyjev osvobozen 6. listopadu 1943 ve 4.00
hodiny ráno. Během bojů ztratila brigáda 32 padlých, 52 zraněných a jednoho nezvěstného
příslušníka, poměrně vyjádřeno činily celkové ztráty 2,6 % (11, s. 46–63).

Pro Čechoslováky představovala bitva o Kyjev současně první zkušenost s boji

v zastavěném prostoru (urban warfare). Přesto byl úkol, který byl brigádě stanoven, beze
zbytku splněn. Příčina úspěchu spočívala ve faktu, že během bojů o Kyjev existovala v rámci
brigády úzká spolupráce jednotlivých druhů zbraní; z bojových součástí se jedná především
o vzájemnou kooperaci pěchoty, samopalníků a tankového vojska. Samotná brigáda byla
za svůj úspěch navržena na udělení Suvorovova řádu II. stupně. Neméně významné bylo, že
tři její příslušníci byli vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu. Jednalo se o velitele rot
por. J. BURŠÍKA, por. A. SOCHORA a ppor. R. TESAŘÍKA (13, s. 33–89).

Josef BURŠÍK (1911–2002) byl československým důstojníkem, účastníkem

československého vojenského odboje v Polsku a v Sovětském svazu. V boji
u Sokolova velel četě, v boji o Kyjev pak tankovému praporu. Za své hrdinství,
konkrétně především proto, že se jeho jednotka jako první probila do centra Kyjeva,
byl vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Ve funkci velitele praporu prošel
karpatsko-dukelskou i ostravskou operací. Po únoru 1948 byl obviněn z velezrady
a odsouzen na deset let. Z vězení se mu podařilo utéct a uprchnout do zahraničí. Své
vzpomínky později sepsal do publikace „Nelituj oběti“.
Okamžitě po zakončení bojů, a to dne 6. listopadu 1943 odpoledne, byla brigáda
znovu převedena do zálohy 38. armády a zaujala obranné postavení ve vesnici Borščagovka
(Софіївська Борщагівка), která se v současnosti nachází v bezprostředním sousedství
Kyjeva. O dva dny později, 8. listopadu 1943, byla následně přesunuta k Vasilkovu

33
(Васильків), necelých 50 km jižně od Kyjeva, kde měla jako druhosledový svazek zajišťovat
obrany řeku Stuhna (Стугна).

V následujících dnech však sovětská vojska čelila německému protiútoku. Z tohoto

důvodu byla z brigády vyčleněna skupina pod velení kpt. Otmara ZÁHORY. Ta za podpory
tanků zaujala postavení asi 30 km na jih od Vasilkova v prostoru vesnice Petrivka (Петрівка).
Dne 8. listopadu 1943 byla utvořena další skupina, kterou tvořila rota samopalníků, četa
ženistů a několik obrněných aut a tanků. Do jejího čela byl postaven npor. Vladimír JANKO.
Druhého dne se skupina připojila ke 136. střelecké divizi. Ta obdržela rozkaz vést útok
na Čerňachov (Черняхів), který se nachází asi 50 km jihovýchodně od Vasilkova. Boje
o vesnici byly tvrdé, samotná skupina přišla o 11 padlých a šest zraněných příslušníků
a o čtyři tanky, ale úkol se do rána 10. listopadu 1943 podařilo splnit. Druhého dne, poté, co
byla posílena 1. pěší rotou, se znovu zapojila do bojů, tentokrát v prostoru u Mytnice
(Митниця).

Koncem listopadu 1944 byla brigáda stažena z fronty jako záloha 40. armády.
Důvodem byla očekávána návštěva prezidenta E. BENEŠE, který se v této době nacházel
v Sovětském svazu, kde dojednával znění československo-sovětské smlouvy (viz odd. 2.2).
Z prezidentovy návštěvy nicméně sešlo, a proto byla z řad příslušníků brigády vyčleněna
alespoň nepočetná delegace pod velením plk. L. SVOBODY, která odjela do Moskvy k jeho
uvítání. Válka však pokračovala a brigáda mezitím obdržela další bojový rozkaz (3, s. 318–
363).

4.3 Boje o Rudu a Bílou Cerkev

V polovině prosince 1943 schválila Stavka, tedy sovětské vrchní velení ozbrojených sil,
operaci, která později dostala název žytomyrsko-berdyčevská. Ta probíhala od 24. prosince
1943 do 12. ledna 1944 a v době svého trvání představovala rozhodující střetnutí na východní
frontě. To bylo dáno jednak rozsahem nasazených sil obou stran, jednak operačními záměry.
Sověti usilovali nejen o zajištění dobytých pozic, především Kyjeva, ale zejména o likvidaci
německých uskupení na jižním úseku východní fronty; velení Wehrmachtu naopak zamýšlelo
znovu dosáhnout Dněpru a vytvořit obrannou linii pro přečkání zimních měsíců.

Hlavní tíha sovětského úderu měla směřovat po spojnici měst Kyjev, Žytomyr
(Житомир) a Berdyčev (Бердичів). Zde také bylo zasazeno hned pět armád; 3. gardová
tanková, 1. tanková, 1. gardová, 38. a 18. armáda. Ty pak během šesti dnů, tedy
do 29. prosince 1943, postoupily přibližně sto kilometrů do hloubi nepřátelského území. V ten

34
okamžik však frontová linie získala podobu trojúhelníku, jehož hrot směřoval na jihozápad,
zatímco jeho základna se nacházela přímo mezi městy Žytomyr a Bílá Cerkev (Біла Церква).
Prostorem Bílé Cerkve přitom procházela dělící linie mezi 38. a 40. armádou; v sestavě druhé
uvedené se současně nacházelo československé vojsko.

Sovětské velení se obávalo, aby uvedenou situaci nevyužila německá strana

k provedení klešťového úderu, v němž by sevřela úderné uskupení 1. ukrajinského frontu.
S největší pravděpodobností sice v této době již Wehrmacht nedisponoval dostatkem sil, aby
zahájil protiofenzívu relevantního rozsahu, to však sovětské velení nemohlo vědět. Na stranu
druhou Bílá Cerkev měla význam i pro ryze defenzivní boje. Směrem na jihozápad od Bílé
Cerkve, tedy na spojnici měst Skvyra (Сквира, asi 30 km na západ od Bílé Cerkve) a Umaň
(Умань, asi 150 km na jih od Bílé Cerkve) se totiž v německé obraně rozevírala trhlina,
kterou rychle postupovala 38. a 40. armáda. Pokud by se Němci v Bílé Cerkvi udrželi, mohli
odtud účinně ohrožovat bok a týl sovětských vojsk.

Úkolem 1. československé samostatné brigády v rámci žytomyrsko-berdyčevské

operace bylo bránit úsek fronty na levém křídle 1. ukrajinského frontu. Nebyla tedy
zasazena na hlavním směru úderu. V prvních dnech operace byla brigáda několikrát
přemístěna, a to vždy s týmž rozkazem, tedy vybudovat a zajistit obranné postavení. Nakonec
29. prosince 1943 obdržela rozkaz, podle kterého se měla zapojit do útoku na Bílou Cerkev.
Protože útok na město měl být veden ze západu, měla brigáda zaujmout výchozí postavení
v Rudě (Руда), vesnici, která se nachází asi 25 km západně od Bílé Cerkve. Ruda současně
představovala důležitý komunikační uzel na přístupových cestách k Bílé Cerkvi. Prochází zde
totiž silnice, která jako jediná vede z Bílé Cerkve směrem na západ, a spojuje ji s městem
Skvyra; v obci se dále nachází přechod přes řeku Rostavica (Раставиця), levý přítok řeky Ros
(Рось). Podle původního předpokladu měla být Ruda opuštěna. Tato informace se však
ukázala jako mylná a vesnici bylo potřeba nejdříve dobýt. Úvodem k bitvě o Bílou Cerkev se
tak staly boje o Rudu.

Československé samostatné brigádě velel plk. L. SVOBODA, který však dobu trvání
bojů o Rudu a Bílou Cerkev strávil mimo velitelské stanoviště. Velení znovu převzal, a to již
v hodnosti brigádního generála, až 2. ledna 1944. Vlastní operační velení tak připadlo jeho
zástupci, pplk. Vladimíru PŘIKRYLOVI, který byl na východní bojiště přidělen z Londýna
teprve relativně krátce předtím, v červenci 1943 (14, s. 63–74).

35
 Vladimír PŘIKRYL (1895–1968) se již jako příslušník československých legií
aktivně zapojil do prvního československého odboje. Do druhého odboje vstoupil
po okupaci českých zemí. V roce 1940 opustil Protektorát Čechy a Morava a dorazil
do Francie, kde velel praporu 1. československé divize. Praporu velel rovněž
v československé brigádě, která vznikla v roce 1940 ve Spojeném království. V roce
1943 byl převelen do Sovětského svazu, kde zaujal pozici zástupce velitele brigády.
V rámci 1. československého armádního sboru velel 2. paradesantní brigádě, s níž
v letech 1944 a 1945 podstoupil tvrdé boje ve slovenských horách. Po nástupu
komunistů k moci byl ve vykonstruovaném procesu obviněn ze spiknutí, degradován
na vojína a odsouzen na devět a půl let ve vězení.

Pro účely připravovaného úderu došlo ve změně v podřízenosti brigády. Ta do té doby

spadala přímo pod velitelství 40. armády. V rámci bojů o Rudu byla brigáda začleněna
do 50. střeleckého sboru. Střelecký sbor se, jak bylo v Rudé armádě obvyklé, skládal ze tří
střeleckých divizí, 74., 163. a 240., respektive nakrátko též z 232. střelecké divize.
Pro československé vojsko byla klíčová prvně uvedená, s níž brigáda utvořila bojový svazek.

V Rudě se nacházely jednotky Wehrmachtu, konkrétně části 88. pěší divize, s největší
pravděpodobností v síle pěší roty, která byla podporována četou tanků. Samotná 88. pěší
divize byla součástí VII. armádního sboru, který zaujímal obranu v prostoru Bílé Cerkve.
Sbor byl podřízen 4. tankové armádě, která podléhala přímo velení skupiny armád „Jih“.
Německé vojsko bylo tehdy vyčerpáno údery, které mu zasazovala Rudá armáda, a většina
jeho jednotek a svazků se nacházela na hluboce podprůměrných počtech. To platilo
i pro obránce Rudy.

Útok na Rudu začal 30. prosince 1943 v 8.45 hodin, avšak bez vyžádané dělostřelecké
přípravy, kterou měl poskytnout sovětský dělostřelecký pluk (viz přílohu C). Vlastní úder byl
rozdělen do dvou manévrů. Hlavní úder proti obci, a to od západu, zasazovaly oba pěší
prapory. První prapor se nacházel na pravém a druhý na levém křídle, přičemž ve středu
sestavy byly zasazeny svazky 74. střelecké divize. Jejich úkolem bylo vázat síly protivníka.
Razance byla přitom položena na levé křídlo sestavy. Druhý pěší prapor jednak obdržel posilu
v podobě dělostřelecké baterie, jednak do jeho úseku přednostně směřovala dělostřelecká
podpora. Jeho útok byl nadto podpořen částí sil tankové skupiny.

Tanková skupina, kterou tvořily obě tankové roty, dvě čety samopalníků, baterie
protitankových děl a ze svazků Rudé armády 87. tankový prapor, dostala za úkol obchvátit
Rudu ze severu, proniknout do týlu a zajistit kontrolu ústupových cest nepřítele. Pro tento
útok měla skupina k dispozici 17 tanků T-34 a čtyři T-70. Úkolem samopalníků bylo nejdříve

36
podpořit útok tanků a poté, po provedení obchvatu, proniknout z týlu do vesnice. Velitelem
uskupení byl určen velitel tankového praporu, pplk. Gustav KRÁTKÝ (3, s. 318–363).

Dobytí Rudy proběhlo i přes dílčí komplikace v zásadě podle plánu; smyčka, kterou
tvořily československé a sovětské jednotky, se postupně utahovala, až nepřátelským
jednotkám nezbylo, než aby po 16.00 hodině ustoupily směrem na jihovýchod. Do obtížné
situace se nicméně dostala tanková skupina. Ta pronikla podle bojového plánu na jihovýchod
do prostoru vesnice Matjuši (Матюші), která se rozkládá na východ od Rudy podél obou
břehů řeky Rostavica. Avšak 163. střelecká divize, která měla do vesnice proniknout z jihu,
nesplnila svůj úkol. Zde se proto tankisté dostali do obklíčení. Tato chyba si vyžádala ztrátu
dvou tanků, než se svazku podařilo prorazit a spojit se s vlastními jednotkami (12, s. 7–64).

Druhý den po ovládnutí Rudy, 31. prosince 1943, zahájili Čechoslováci a Rudoarmějci
pochod na západ směrem na Bílou Cerkev, asi padesátitisícové město. Její strategický význam
v této době podtrhávala též skutečnost, že se zde nacházel most přes řeku Ros. Řeka Ros teče
od západu na východ a následně se vlévá do Dněpru, ale v prostoru města vytváří oblouk
směrem na sever. Představuje tak překážku postupu na jih, a to především kvůli svým
nepravidelným a často prudkým břehům.

Během postupu na Bílou Cerkev byla československá brigáda rozdělena na dvě

uskupení. Tanková skupina, kterou posílil 169. střelecký pluk, byla podřízena 74. střelecké
divizi, a postupovala severněji po spojnici sídel Ruda, Fursy (Фурси) a Bílá Cerkev, zatímco
pěchota postupovala jižněji směrem na Čmyrivku (Чмирівка). Pěší vojsko přitom muselo
odrazit několik výpadů, než se mu podařilo v brzkých ranních hodinách 1. ledna 1944
zaujmout postavení na kótě 208,4, asi 5 km na jihozápad od Bílé Cerkve. Oba pěší prapory
zaujaly kruhovou obranu; 1. prapor bránil západní, jižní a východní část perimetru, 2. prapor
pak severní.

Kóta 208,4 byla lehce vyvýšeným, v zásadě však nechráněným prostorem. Ještě
během dopoledne byli proto Čechoslováci nuceni pod tlakem nepřátelského úderu kótu
vyklidit a ustoupit směrem na západ k řece Ros. Po ústupu pak zaujali nové postavení
v prostoru vesnic Čmyrivka a Hlybočka (Глибочка), přičemž se opírali o les na pravém břehu
řeky.

Ve stejnou dobu jako jižní uskupení rozvíjela tanková skupina útok na severní okraj
Bílé Cerkve, a to z výchozích pozic v bezprostřední blízkosti města. Úder přitom probíhal
podél silnice od vesnice Fursy. Tankistům se podařilo proniknout do okrajových částí městské

37
zástavby, kde v průběhu nočních hodin přešli do obrany. Dne 1. ledna 1944 v 8.00 hodin však
obdrželi rozkaz, aby opustili své postavení a spojili se s ostatními částmi brigády v prostoru
Hlybočky.

Poslední dva dny na bělocerkevském bojišti byly pro Čechoslováky prosty

intenzivnějších bojů. V zásadě se omezovaly na dělostřeleckou podporu 74. střelecké divize
a na odražení nepřítele, který jenom během jediného dne podnikl deset protiútoku. Tento
impozantní odpor Němců, jak je dnes již známo, je nicméně zastřen faktem, že současně
spotřeboval jejich poslední rezervy.

V dopoledních hodinách 3. ledna 1944 obdržela brigáda rozkaz vyvázat se z kontaktu

s nepřítelem a soustředit se v prostoru obce Trušky (Трушки), asi pět kilometrů na západ
od frontové linie. Tímto okamžikem podíl brigády na bojích o Bílou Cerkev, a vlastně též
na celé žytomyrsko-berdyčevské operaci, skončil. Podle dalšího rozkazu, který následoval
k večeru téhož dne, zahájila brigáda přesun na jih (14, s. 63-74).

Jak z uvedeného vyplývá, táž taktika, která byla použita při dobývání Rudy, byla
uplatněna i v bojích o Bílou Cerkev; byť v odlišném pořadí. Úkolem poutat hlavní síly
protivníka byla pověřena tanková skupina společně se 163. střeleckým plukem, zatímco
proniknutí do týlu s cílem přehradit ústupové cesty prováděla pěchota.

Boje o Rudu a Bílou Cerkev si na československé straně vyžádaly celkové ztráty

ve výši 411 mužů, poměrně tedy 12,5 %; z nich připadá na padlé 66. Ztráty na německé straně
zůstávají neznámé a dnes již fakticky nezjistitelné. Válečný deník československé brigády
uvádí informaci o 1050 vyřazených Němcích (3, s. 318–363). Ač je tento údaj s největší
pravděpodobností nadsazen, německé písemnosti dosvědčují, že Čechoslováci způsobili
Wehrmachtu vysoké ztráty. Je přitom zajímavé, že připadaly především na vrub
dělostřelectva.

Střetnutí v prostoru Bílé Cerkve současně dokládá relativní vyspělost rudoarmějského

operačního plánování, které si osvojilo tehdejší nejprogresivnější taktické poučky. Velení
brigády naopak v tomto směru v zásadě žádnou operační autonomii nemělo. Na stranu druhou
podstatná část rozkazů zůstávala pouze tzv. na papíře. Obzvláště se to týká součinnosti
brigády s jednotkami a svazky Rudé armády.

4.4 Boje u Žaškova a na Horním Tikyči

Československá brigáda během několikadenních tuhých bojů u Rudy a Bílé Cerkve utrpěla
citelné ztráty, přičemž celkový stav brigády klesl na 143 důstojníků, 49 rotmistrů,

38
880 poddůstojníků a 1679 vojáků, tedy celkem 2751 příslušníků; to bylo o více než
500 příslušníků méně než v okamžiku, kdy byla brigáda zasazena na frontu. Ztráty se
přednostně týkaly pěších bojových jednotek; kupříkladu počet příslušníků pěších rot často
klesal až na třicet nebo čtyřicet bojeschopných mužů. Tato skutečnost si proto vyžádala
provedení reorganizace. Ke dni 7. ledna 1944 byly zrušeny kulometné roty obou jejich
pěších praporů a přetvořeny ve 3. pěší prapor. Reorganizován byl rovněž tankový prapor. Obě
tankové roty zůstaly zachovány v původní organizaci, byť s omezeným počtem strojů, ale
u roty obrněných automobilů zůstaly jen dvě čety. U tankového praporu došlo nadto
k důležité personální změně na pozici velitele. Pplk. G. KRÁTKÉHO na jeho vlastní žádost
odvolal velitel brigády brig. gen. L. SVOBODA a na uvolněné místo dosadil npor.
V. JANKA; s jeho jménem jsou pak spjaty další boje československých tankistů. Na stranu
druhou byla brigáda posílena o protiletadlový oddíl, který vznikl dne 5. ledna 1944.

Vladimír JANKO (1917–1968) byl za první republiky důstojníkem československé

armády, po okupaci českých zemí v březnu 1939 se zapojil do vojenské odbojové
organizace Obrana národa a v létě téhož roku odešel do emigrace, kde vstoupil
do československé vojenské jednotky, která se utvořila v Polsku. Následně prošel
sovětskou internací, než byl odvelen do československého praporu v Buzuluku. V jeho
rámci zastával pozici velitele roty a později tankového praporu. Po zřízení tankové
brigády byl určen jejím velitelem. Po roce 1945, respektive 1948 jeho kariéra
pokračovala. Vstoupil do KSČ, v roce 1950 byl povýšen do generálské hodnosti, roku
1954 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a nakonec, v roce 1968, se stal
náměstkem ministra národní obrany. Za dosud ne zcela průkazných okolností spáchal
v březnu 1968 sebevraždu.
Za této situace obdržela brigáda rozkaz zaujmout obranné postavení v linii vesnic
Osyčna (Осична), Chmelivka (Хмелівка) a Kljuky (Клюки) o šíři asi 15 km; pozice byla
obsazena dne 10. ledna 1944 odpoledne (viz přílohu D). Nové místo určení se nacházelo asi
70 km jižně od Bílé Cerkve a asi 25 km západně od Žaškova (Жашків). Tímto se brigáda
dostala do prostoru řeky Horní Tikyč (Гірський Тікич). Význam zaujatého úseku fronty
spočíval v tom, že zde procházela dělící linie mezi 38. a 40. armádou. Současně byla brigáda
podřízena 50. střeleckému sboru genmjr. Sarkise Sogomonoviče MARTIROSJANA.

Avšak již následující den bylo brigádě přikázáno, aby zaujala postavení na čáře
Stupky (Ступки), Novosilka (Новосілка), Kňaža Krynycja (Княжа Криниця) a západní
okraj Ivachny (Івахни). Nové postavení zhruba o stejné šířce se nacházelo necelých 20 km
jižně od předchozího.

Dne 16. ledna 1944 obdržela brigáda bojový rozkaz, aby vyčlenila motorizovanou
skupinu, kterou tvořil tankový prapor, jedna pěší rota a dvě čety samopalníků a dále
dělostřelecká baterie a ženijní četa. Velitelem této skupiny se stal npor. V. JANKO. Jejím

39
úkolem měl být okamžitý přesun několik kilometrů směrem na Žaškov do prostoru vesnice
Puhačivka (Пугачівка). Z přesunu záhy sešlo, respektive byl vztažen na celou
československou brigádu. V ranních hodinách 17. ledna 1944 tak celá brigáda zaujala
postavení na linii dvůr Adamivka (Адамівка), Puhačivka, Žytnyky (Житники) a Lytvynivka
(Литвинівка), tedy opět o šířce asi 15 km. Úkol v novém postavení zněl vést obranné boje
a nedovolit nepříteli postup na sever a severozápad. Hodnotu tohoto úseku pak udával fakt, že
jim vedla silnice směrem na Žaškov (15, s. 46–56).

Téhož dne došlo ke změně v podřízenosti, neboť brigáda byla převelena

pod 51. střelecký sbor. Současně došlo k jejímu posílení o 322. stíhací protitankový
dělostřelecký pluk, později též o 4. gardový protitankový dělostřelecký pluk, oddíl středních
raketometů (tzv. kaťuší; BM-13) a oddíl těžkých raketometů (tzv. andrjuší; BM-31).

Společně s tím bylo brigádě, a to již počtvrté během krátké doby, přikázáno zaujmout
nové postavení, tentokrát na linii podél severního břehu řeky Horní Tikyč. Svým pravým
křídlem se brigáda i nadále opírala o dvůr Adamivka, přičemž její postavení o celkové šíři asi
12 km se odtud táhlo podél cesty směrem na východ až po vesnici Buzivka (Бузівка).
Postavení brigády bylo takové, že na pravém křídle se nacházel 1. prapor, uprostřed sestavy
3. prapor a na levém pravém 2. prapor. Úkolem brigády bylo bránit zaujaté stanoviště
a nedovolit nepříteli, aby překročil řeku a postoupil na sever na Žaškov. V tomto úkolu
brigádě napomáhala i dispozice terénu. Řeka Horní Tikyč v jejím úseku totiž široce
meandrovala a vodní tok zde utvářel dvě jezírka.

V následujících dnech se brigáda měla zapojit do těžkých bojů o Ostrožany

(Острожани). Tato vesnice se rozkládala na jižním břehu Horního Tikyče, a to mezi oběma
jezírky. Vzhledem k tomu, že se zde nacházel most přes řeku, kolem kterého Němci udrželi
nevelké předmostí, hrozilo, že se stane východištěm jejich útoku směrem na sever. Na stranu
druhou, pokud by Ostrožany ovládla Rudá armáda anebo československá brigáda, mohlo být
přikročeno k vyčišťování jižního břehu Horního Tikyče od německých jednotek (15, s. 46–
56).

V ranních hodinách 18. ledna 1944 podporovalo československé dělostřelectvo úder

praporu 240. střelecké divize, jehož cílem bylo dobytí Ostrožan. Útok byl obránci odražen,
bylo při něm nicméně zjištěno, že sídlo brání pěchota v síle praporu, která je podporována
několika tanky a těžkými samohybnými děly. Později vyšlo najevo, že obránci disponuji též
protitankovými děly. Ještě téhož dne kolem 23.00 hodiny obdržela brigáda, konkrétně rota

40
samopalníků pod velením por. A. SOCHORA, rozkaz od velení sboru, aby podnikla útok
na Ostrožany s cílem zmocnit se mostu přes řeku. Útok, který proběhl v nočních hodinách,
byl nicméně odražen a samopalníci se kolem 3.00 hodiny ráno vrátili do výchozího postavení.

Druhý den, 19. ledna 1944, v souvislosti s přípravou sovětského útoku, který měl být
veden proti Ostrožanům ze západu, nařídil brig. gen. L. SVOBODA, že jej z československé
brigády podpoří 2. prapor. Úder měl provést společně s 232. střeleckou divizí, respektive
jejím 794. střeleckým plukem, a 87. tankovým plukem. Vojsko vyrazilo do útoku v 8.45
hodin. Tentokrát se Čechoslovákům a Rudoarmějcům podařilo ovládnout velkou část
Ostrožan. Avšak kolem 9.30 hodiny přešli Němci k protiútoku ze západní části vesnice.
Následovaly tuhé boje, během nichž přecházela vesnice z ruky do ruky. Ty pak trvaly až
do večerních hodin. Tehdy měla údajně dorazit na bojiště 16. tanková divize, která
postupovala z jihu, a spojit se s obránci Ostrožan. Pod jejím tlakem 794. střelecký pluk
ustoupil, nicméně v prostoru jihozápadně od vesnice zůstalo v obklíčení několik dalších
sovětských svazků. Za daných okolností zavelel k ústupu též velitel 2. praporu. Po setmění
jednotka přešla na severní břeh Horního Tikyče. Přestože úkol nebyl splněn, mělo se jednat,
jak se později ukázalo, o nejvážnější pokus dobýt Ostrožany.

Navzdory neúspěchu nařídil následujícího dne, tedy 20. ledna 1944, velitel 40. armády
útok opakovat s obzvláštním důrazem na zmocnění se mostu přes řeku. Úder měl být
tentokrát zasazován podstatně větší silou. Na Ostrožany měly postupovat tankové
a samopalnické jednotky československé brigády společně se 794. střeleckým plukem
a dvěma tankovými brigádami, tedy 55. a 64. Postup na Ostrožany byl zahájen během
odpoledne a do večerních hodin se svazkům podařilo přiblížit se ke svému cíli. Záměrem
armádního velení bylo zmocnit se Ostrožan ze západu a jihozápadu. Čechoslováci
a Rudoarmějci postupně obsadili vesnice Zarubynci (Зарубинці), Vladyslavčik
(Владиславчик) a Kňažyky (Княжики). Vlastní zteč Ostrožan byla zahájena v 19.15 hodin
a vedli ji brigádní samopalníci, tedy jedna celá rota podpořena dvěma četami, a 794. střelecký
pluk. Do útoku nicméně nebyly zasazeny žádné tankové jednotky; tanky, společně
s československým a sovětským dělostřelectvem dostaly za úkol vést palebnou podporu.
Absence obrněné techniky byla zřejmě příčinou, proč byl úspěšně se rozvíjející útok zastaven.
Němcům, kteří během bojů přešli do protiútoku, se v brzkých ranních hodinách podařilo
útočníky zatlačit na výchozí pozice (12, s. 7–64).

Ve dnech 21. a 22. ledna 1944 nesly hlavní tíhu boje v prostoru Ostrožan obklíčené
sovětské svazky, konkrétně 74. a 232. střelecká divize a jeden pluk 42. gardové divize. Probít

41
se z obklíčení a spojit se s československou brigádou se jim podařilo až po třech dnech bojů.
V ten okamžik však udeřili Němci na Buzivku. Útok byl veden velkou silou. Vždyť krátce
předtím byla zjištěna koncentrace německých vojsk v prostoru jižně od Ostrožan; nejvyšší
odhady hovoří dokonce až o 200 tancích a asi 2800 mužích. Útok se 2. praporu podařil
odvrátit, ale po celý zbytek dne útočila na jeho pozice Luftwaffe.

Následujícího dne, 24. ledna 1944, se bojová činnost omezila na vzájemné

postřelování pozic. Boje však dostaly zcela odlišný strategický rozměr v okamžiku, kdy
sovětská vojska zahájila operaci, která později vstoupila do dějin jako korsuň-ševčenkovská.
Na německé straně se naopak označuje jako bitva o Čerkasský kotel, přičemž bezděky
charakterizuje průběh i hlavní cíle operace. Sovětské velení totiž využilo okolnosti, že
po dokončení žytomyrsko-berdyčevské operace 1. ukrajinského frontu a kirovogradské
operace 2. ukrajinského frontu získala hlavní bojová linie podobu výběžku, který se vkliňoval
mezi obě sovětská uskupení. Podle plánu měly úder zasazovat 53. armáda, 4. gardová armáda,
dva mechanizované sbory a později i 5. gardová tanková armáda 2. ukrajinského frontu
a 6. tanková armáda 1. ukrajinského frontu. Zmíněné svazky měly postupovat vstříc proti
sobě a setkat se v prostoru Zvenyhorodky (Звенигородка). Tím mělo dojít k uzavření kotle
kolem 8. armády a jejímu následnému zničení. Tento plán byl následně úspěšně proveden
a celý německý XI. armádní sbor a jeho pět divizí se dostal do obklíčení.

V souvislosti s přípravou obkličovací operace provedla brigáda další útok

na most u Ostrožan. Při tom ji podporovalo úderné uskupení 232. střelecké divize. Nicméně
ani tento, v pořadí již čtvrtý pokus, nevyšel, stejně jako další výpad, který v noci na 26. ledna
1944 provedla 232. střelecká divize. Z uvedeného úsilí zničit most přes Horní Tikyč
vystupuje na povrch i sovětský operační záměr. Hlavním smyslem bojů v tomto prostoru
bylo zabránit, aby odtud německá vojska ohrozila bok nebo týl sovětských pozic. Jejich
zajištění bylo podmínkou, aby Rudá armáda mohla směřovat všechny své síly na obklíčení
německých svazků v prostoru Korsuně (dnes Korsuň-Ševčenkiskyj; Корсунь-
Шевченківський) (15, s. 46–56).

Co se týká německých operačních záměrů, odpověď poskytuje útok, který byl

zahájen 26. ledna 1944. Údajně jej měly provádět hned tři tankové divize současně, a to 6.,
16. a 17. Úder směroval na západ ve směru na vesnice Cybuliv (Цибулів) a Ivachny, v jejichž
prostoru Němci překročili Horní Tikyč. Pro německé plány se tak kontrola Ostrožanky jeví
jako nezbytně nutná, aby bylo zabráněno úderu do boku německé sestavy, který se odkrýval

42
s tím, jak úderný hrot postupoval na západ. Z prostoru Ostrožan mohl být nadto veden
pomocný úder k podpoře hlavního ofenzivního úsilí.

Za dané situace brigáda obdržela rozkaz, aby předala své pozice na severním břehu
Horního Tikyče, a soustředila se na nové obranné linii. Rozkaz vydalo velení
51. střeleckého pluku, do jehož sestavy byla téhož dne opětovně zařazena. Nová obranná linie
se nacházela ve směru očekávaného německého postupu, asi 15 km západně od Cybulivu
a Ivachen. Obrana na čáře Sabarivka (Сабарівка), Balabanivka (Балабанівка) a Frontivka
(Фронтівка) byla totiž natočena na jihovýchod. Než však stačila brigáda toto postavení
zaujmout, bylo ji přikázáno, aby se přesunula do prostoru Stupki (Ступки). Ale ještě dříve,
než mohl být tento rozkaz proveden, byla brigáda směřována do prostorou Lukašivky
(Лукашівка). Tyto kvapné změny byly způsobeny faktem, že německý úder pronikl
sovětskou obranou a místo na západ, jak se původně očekávalo, se stáčel směrem na sever.

Následně bylo brigádě určení změněno ještě několikrát, než dne 28. ledna 1944 zaujala
obranu na linii vesnic Juškivci (Юшківці) a Rožyčna (Рожична). Z jejího postavení bylo
zřejmé, že jejím úkolem bude bránit pronikání protivníka směrem na sever. Stanovenou čáru
brigáda držela až do 31. ledna 1944, kdy se postup Němců vyčerpal a jejich jednotky
přešly do klidu.

Tímto okamžikem v zásadě končí účast brigády na bojích u Žaškova a na Horním

Tikyči, respektive v rámci korsuň-ševčenkovské operace. Ač i v následujících dnech brigáda
vystřídala několik postavení, do boje již nezasáhla a dne 9. února 1944 byla převedena
do druhého sledu 50. střeleckého sboru.

V boji se československá brigáda poprvé setkala s přeběhlíky z německé strany.

Tato skutečnost současně dokládá začínající morální rozklad německé branné moci. Naopak,
co se týká československé brigády, morálku jejich příslušníků hodnotí válečný deník jako
„velmi dobrou“. Několik incidentů nicméně svědčí o tom, že i ta byla narušena. Koneckonců
brigáda byla během bojů u Žaškova a na Horním Tikyči velmi často přesouvána z místa
na místo, často bez možnosti jakéhokoliv odpočinku a zdánlivě zcela bezdůvodně, postupně
narůstaly ztráty a dostavily se též první bojové neúspěchy. Jedním z těchto incidentů je případ
vojína Jurije MUMRIAKA, příslušníka 3. roty 1. pěšího praporu. Ten zběhl poté, co byla
pozice jeho roty ostřelována minometnou palbou. Za den a půl byl ale dopaden. Přestože mu
hrozil trest smrti za zbabělost před nepřítelem, velitel roty se rozhodl dát mu milost, a znovu
jej přiřadil k jednotce. K jejím pozicím se však zanedlouho přiblížily německé tanky. Vojín

43
využil rozruchu a zběhl podruhé. Dopaden byl po čtyřech dnech. Tentokrát, poté, co byl
předveden k veliteli roty, byl na místě zastřelen. K tomu došlo 25. ledna 1944, tedy v době
nejtěžších bojů brigády. Takových případů nebylo mnoho, ale dokládají, že situace u brigády
byla v této době značně napjatá (3, s. 318–363).

Účast brigády v bojích u Žaškova a na Horním Tikyči si vyžádala 46 padlých,

104 zraněných a 10 nezvěstných příslušníků sboru, tedy asi 5,8 %. Přestože brigádě byly
několikrát stanoveny úkoly, které nemohla splnit, klíčový cíl celého střetnutí, totiž zabránit
německým jednotkám, aby ohrozily sovětský bok a týl, byl splněn. V tom spočívá hlavní
přínos 1. československé samostatné brigády v korsuň-ševčenkovské operaci.

Na stranu druhou několikanásobné opakování téhož bojového záměru, kterým bylo

dobytí Ostrožan, jasně ilustruje sovětské operační myšlení; především dokládá jeho
rigiditu a centralizovanost. Vždyť o útoku dne 20. ledna 1944, z něhož se z brigády účastnil
jeden posílený prapor, bylo rozhodnuto na úrovni velení armády. Tento chabý výsledek příkře
kontrastuje s vyspělou operační úrovni, kterou sovětská a československá vojska prokázala
v bojích o Rudu a Bílou Cerkve (viz odd. 4.3); a to navzdory faktu, že personální složení
velitelského sboru zůstalo v zásadě beze změny.

***
Na počátku února 1944 Rudá armáda osvobodila část území Volyně, oblasti, obývané
českými krajany (viz odd. 1.2). Velitel 1. československé samostatné brigády, brig. gen.
L. SVOBODA, proto požádal o její přesun na Volyň, aby bylo možno provést nábor
do svazku a doplnit stavy. Jeho žádosti bylo vyhověno a brigáda byla přesunuta do Lucku
(Луцьк), kde spadala do podřízenosti 13. armády 1. ukrajinského frontu. Dne 24. března 1944
zaujala postavení v prostoru Kiverci (Ківерці), Nebižka (Небіжка) a Vyšniv (Вишнів).
Později, počátkem dubna 1944, bránila prostor asi 40 km dále na západ v okolí Torčyna
(Торчин), přičemž byla pověřena provádět průzkumné výpady do týlu německých jednotek
a bránit čáru styku mezi 1. ukrajinským a 2. běloruským frontem. V polovině dubna byla
podřízena 18. armádě a následně 3. tankové armádě. Koncem dubna 1944 se brigáda
přesunula do Černovic (Чернівці), kde měla proběhnout její reorganizace na armádní sbor.

***
Od října 1943 do dubna 1944 byla 1. československá samostatná brigáda nasazena do bojů
na pravobřežní Ukrajině. Prodělala přitom tři rozhodující střetnutí, a to o Kyjev, o Rudu
a Bílou Cerkev a u Žaškova a na Horním Tikyči. Každé z těchto střetnutí přitom probíhalo

44
s odlišnými operačními záměry a za odlišných podmínek; v bojích o Kyjev a o Rudu a Bílou
Cerkev plnila československá brigáda ofenzívní úkoly, zatímco u Žaškova a na Horním
Tikyči úkoly defenzívní. Při nich současně docházelo k rychlému spotřebování bojové síly
brigády. Jestliže do kyjevské operace vstupovala brigáda na plných stavech, před
podstoupením bojů u Žaškova a na Horním Tikyči musela být v důsledku ztrát
reorganizována. Navzdory tomu patří bojové vystoupení československé brigády k jedné
z nejslavnějších kapitol československého vojska v Sovětském svazu; o tom svědčí nejen
počet nositelů sovětských vyznamenání, ale též ocenění, které se dostalo ze strany sovětských
míst přímo československé brigádě.

***
• Co bylo podmínkou rozšíření československého vojska na brigádu?

• Kterým taktickým prvkem dosáhla československá brigáda bojového úspěchu během

bitvy o Kyjev?

• Jaký operační plán použila československá brigáda během bojů o Rudu a Bílou
Cerkev?

45
5 FORMOVÁNÍ 1. ČESKOSLOVENSKÉHO ARMÁDNÍHO SBORU (1944)

Osvobození Volyně sovětským vojskem bylo nezbytnou podmínku dalšího rozšiřování

československé východní armády. Od poloviny 19. století zde totiž žila česká menšina, a to
v počtu necelých 50 000 osob. Podle rozhodnutí sovětských míst bylo umožněno, aby občané
Sovětského svazu, pakliže měli český anebo slovenský původ, vstupovali
do československého vojska. Do československého armádního sboru narukovalo celkem asi
12 000 volyňských Čechů, včetně necelých tří set žen.

Volyňští Češi tak představovali poslední velkou skupinu osob, která rozšířila řady
československého vojska předtím, než se dostalo na československé území. Celkový přehled
lidských zdrojů vypadal následovně:

• příslušníci legionu Čechů a Slováků;

• českoslovenští občané žijící v Sovětském svazu;
• podkarpatští Rusíni, kteří byli pro překročení sovětských hranic odsouzeni do táborů
Gulag;
• českoslovenští důstojníci, kteří byli přesunuti do Sovětského svazu ze Spojeného
království;
• zajatci a přeběhlíci z německého Wehrmachtu, kteří byli českého původu (např.
ze smíšených manželství) anebo pocházeli ze specifických regionů (zejm. Hlučínsko
a Těšínsko), respektive maďarské královské armády, kteří byli podkarpatoruského
původu;
• zajatci a přeběhlíci ze slovenského vojska;
• volyňští Češi (resp. jiní čeští a slovenští krajané sovětské státní příslušnosti);
• občané Československa žijící na území Slovenska a českých zemí, a to poté, kdy se
1. československý armádní sbor probojoval na československé území.

5.1 Pozemní síly 1. československého armádního sboru

Rozhodnutí o zřízení armádního sboru vydal lidový komisariát (tj. ministerstvo) obrany
a generální štáb Rudé armády dne 10. dubna 1944. Podle něj se v Rovně ke dni 5. května
1944 zřizovalo velitelství 1. československého armádního sboru. V jeho čele stanul brig.
gen. J. KRATOCHVÍL. Armádní sbor se měl skládat ze tří, později čtyř brigád. Již existující
1. československá samostatná brigáda se tudíž začleňovala do sestavy sboru a hlavní úsilí
československého vojenského velení se soustředilo na zřízení dalších tří brigád.

46
 Ještě dříve, než začala výstavba armádního sboru, bylo ve městě Jefremov (Ефремов),
asi 300 km jižně od Moskvy, přikročeno k formování 2. československé samostatné
paradesantní brigády, historicky prvního československého výsadkového svazku. Její jádro
tvořili příslušníci slovenské 1. divize, kteří v noci z 29. na 30. října 1943 přešli u Melitopole
(Мелітополь) na jižní Ukrajině v počtu asi 2300 mužů na stranu Rudé armády. Rozhodnutí
o jejím zřízení padlo 28. prosince 1943, a to navzdory skeptickému stanovisku velení
sovětských sil, a již 19. ledna 1944 byla brigáda ustavena. Paradesantní brigádě velel
pplk. V. PŘIKRYL. Její organizace vycházela z organizace sovětských výsadkových svazků.
Skládala se proto ze dvou paradesantních praporů, dělostřeleckého oddílu, protitankového
oddílu, protiletadlového oddílu a samostatného přezvědného oddílu, respektive několika
dalších rot (spojovací, ženijní aj.).

Výcvik paradesantní brigády byl zakončen na jaře 1944 a 23. dubna 1944 obdržela
bojovou zástavu. Následně byla přesunuta do svého nového posádkového města, kterým se
stal Proskuriv (Проскурів; dnes Хмельницький), asi 100 km na východ od Tarnopolu
na dnešní západní Ukrajině. Do města brigáda dorazila dne 17. května 1944. Následně byla
doplněna několika stovkami volyňských Čechů a dosáhla počtu 2933 příslušníků (16, s. 341–
359).

O něco později mohlo být přistoupeno též k výstavbě 3. československé samostatné

brigády, jež se zformovala v Sadaguře (Садагура, dnes Садгора) v prostoru Černigova
na západě Ukrajiny na základě rozhodnutí ze dne 19. května 1944. Oficiálně byla zřízena
ke dni 1. června 1944. Jejím prozatímním velitelem byl jmenován pplk. Karel STŘELKA.
Později jej vystřídal pplk. František FANTA a od září 1944 pak brig. gen. Karel KLAPÁLEK
(17, s. 197–215). Její organizace i tabulkový stav kopíroval 1. brigádu a většinu jejich
příslušníků tvořili volyňští Češi.

Karel KLAPÁLEK (1893–1984) byl účastník prvního i druhého československého

odboje. Za první československé republiky vystřídal řadu velitelských pozic v armádě.
Po okupaci českých zemí se zapojil do odbojové organizace Obrana národa a po jejím
odhalení odešel do emigrace. Na Středním východě velel československému
praporu 11, mj. při obraně Tobrúku, po přesunu do Spojeného království byl přidělen
k československé obrněné brigádě. V roce 1944 byl převelen do Sovětského svazu,
kde převzal velení brigády a později armádního sboru. Přestože po únoru 1948
podporoval komunistický režim, roku 1952 byl uvězněn a později odsouzen
ve vykonstruovaném procesu. Je autorem autobiografické práce Ozvěny bojů.
Poněkud odlišně probíhala výstavba tankového svazku. Záležitost výstavby tankové
brigády totiž vyvolala spor mezi sovětským velením a londýnským ministerstvem národní
obrany, které požadovalo vytvořit sborový tankový pluk, mj. z důvodu nedostatečných

47
personálních rezerv. Z tohoto důvodu byl dne 1. dubna 1944 zformován 1. československý
tankový pluk, jehož základem se stal tankový prapor, který byl vyčleněn ze sestavy
1. československé samostatné brigády. Hlavní bojovou sílu tankového pluku představovaly
dva tankové prapory, oddíl samohybných děl, prapor samopalníků a motorizovaný přezvědný
oddíl. Formálně pluk náležel do podřízenosti 1. brigády; důvodem tohoto opatření byly
logistické důvody. Do čela pluku byl postaven kpt. V. JANKO, dosavadní velitel tankového
praporu.

V řadách tankového pluku sloužilo celkem 853 mužů a žen a podle tabulek měl mít
40 bojových vozidel; ve skutečnosti disponoval pouze osmi tanky a jedním samohybným
dělem. Obdobně jako předchozí svazky, i tankový pluk byl zřizován na Volyni, konkrétně
v Rovně a později v prostoru Lucku. Po náboru mezi volyňskými Čechy byl rozšířen
o necelých pět set osob.

V dalším vyjednávání mezi československými a sovětskými místy nicméně převážilo

sovětské stanovisko. Na základě rozhodnutí sovětského velení ze dne 25. července 1944 byla
proto ke dni 1. srpna 1944 zřízena 1. československá samostatná tanková brigáda. Místem
jejího vzniku se stala vesnice Palahyči (Палагичі) na západní Ukrajině v podhůří Karpat.
Oproti tankovému pluku měla brigáda o jeden tankový prapor navíc, ale zato přišla o všechny
ostatní bojové jednotky, které byly během reorganizace vyčleněny. Její organizace byla tedy
následující. Tvořila ji velitelská rota, tři tankové prapory, každý o dvou tankových rotách
(a každá o třech tankových četách), a protiletadlová rota; součástí brigády měl být též
motorizovaný samopalný prapor, avšak ten se nepodařilo vybudovat. V zásadě lze uvést, že
tanková brigáda byla nejméně dobudovaným svazkem armádního sboru. Dle stanovených
tabulek byl počet příslušníků brigády sotva poloviční (584 oproti 1 346). Obdobně se
nedostávalo tanků; oproti tabulkovým 65 strojům brigáda disponovala pouze osmi. Velitelem
brigády byl jmenován štkpt. V. JANKO.

Vyjma čtyř brigád disponoval armádní sbor ještě řadou podpůrných a pomocných
jednotek. V prvé řadě se jednalo o dělostřelectvo, které bylo organizováno do jednotlivých
dělostřeleckých pluků; kromě toho, že jejich hlavním úkolem byla dělostřelecká podpora
pěších svazků příslušných brigád, bylo sborové dělostřelectvo často vyčleňováno k plnění
samostatných úkolů. Nejdříve, ke dni 28. dubna 1944, byly zřízeny dělostřelecký pluk 1 a 2,
později, ke dni 1. června 1944, pak dělostřelecké pluky 3 a 4; prvně uvedené byly součástí
1. československé brigády, druhé uvedené pak 3. brigády. Pluky s lichým číslem byly přitom
organizovány jako těžké, tzn. že v jejich sestavě se nacházel jeden oddíl houfnic ráže 122 mm

48
a dva oddíly 120mm minometů, zatímco pluky se sudým číslem byly organizovány jako
protitankové; v jejich sestavě se tak nacházelo pět baterií 76mm protitankových kanónů.
Odlišnou strukturu měl dělostřelecký pluk 5, který byl zřízen později, a to 4. srpna 1944,
a podřízen byl přímo velení sboru; skládal z oddílu houfnic ráže 122 mm a dvou oddílu
kanónových houfnic ráže 152 mm (16, s. 341–359).

Oproti jiným vojenským svazům na úrovni armádního sboru disponoval

1. československý armádní sbor rozsáhlým týlovým zázemím; to bylo dimenzováno tak, aby
suplovalo funkce divizní úrovně, která v československém vojsku nebyla zřízena, i funkce
armády. Podstatnou část příslušníků týlových služeb přitom tvořily ženy. Z nich lze zmínit
alespoň ppor. MUDr. Gertrudu ENGLOVOU, šéflékařku sboru.

Gertruda ENGLOVÁ (1910–2003) rozená Frankensteinová, byla příslušníci druhého

československého odboje od roku 1939, kdy odešla do Polska. Vzhledem k tomu, že
za první republiky vystudovala lékařství, byla postupně od léta 1939 pověřována
zdravotnickými funkcemi nejdříve v rámci československé emigrace, později v rámci
československé vojenské jednotky. V československém vojsku zastávala pozici
šéflékařky ženské části náhradní roty 1. československého praporu, ale zejména
velitelky nemocniční čety první zdravotního praporu. Dnem 1. února 1945 byla
jmenována šéflékařkou týlu 1. československého armádního sboru. V armádě zůstala
až do roku 1950, kdy přijala pozici lékařky pražského zdravotního střediska.
5.2 Československé letectvo na východní frontě

V Sovětském svazu existovaly za druhé světové války jak pozemní, tak vzdušné síly
Československa. Československé letectvo bylo organizačně a kárně součástí
1. československého armádního sboru, operačně však podléhalo sovětským vzdušným
silám.

Počátky československého letectva v Sovětském svazu spadají do roku 1944, kdy

ve městě Ivanovo (Иваново), asi 300 km severovýchodně od Moskvy, vznikla
československá letecká jednotka. Tu tvořili českoslovenští stíhací piloti, kteří byli v počtu
21 osob převeleni do Sovětského svazu ze Spojeného království. V Ivanově probíhalo jejich
přeškolování z britských strojů na sovětské Lavočkiny La-5. Jednotka byla ke dni 1. června
1944 přetvořena ve 128. československou stíhací peruť, jejíž posádkou bylo letiště
ve městečku Kubinka (Кубинка) u Moskvy. Peruť se skládala ze dvou letek a jejím velitelem
se stal štkpt. František FAJTL (18, s. 286–303).

49
 František FAJTL (1912–2006) byl pilot druhého československého odboje. Od roku
1932 působil jako voják z povolání, po okupaci českých zemí, v létě 1939, odešel
do Polska, odkud se dostal do Francie, a následně do Spojeného království.
Od podzimu 1943 zastával funkci velitele 313. stíhací perutě. Počátkem roku 1944 byl
odeslán do Sovětského svazu, kde velel československé letecké peruti a později
leteckému pluku. Po únoru 1948 byl propuštěn z armády a vězněn v táborech nucené
práce. Je autorem řady pamětí, mj. knihy Vzpomínky na padlé kamarády; většina
autobiografických prací se však týká jeho působení ve Spojeném království.
Jako peruť letecká jednotka neexistovala dlouho. Urychleně byla doplněna materiálem
i personálem a na základě rozkazu ze dne 15. června 1944 byla reorganizována
na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk. Jeho velitelem se stal štkpt.
F. FAJTL. Skládal ze dvou perutí, přičemž každá měla dvě letky, a měl celkem 32 strojů
a 237 příslušníků. Od 4. srpna 1944 byl v bojové pohotovosti na letišti Proskuriv.

***
V červenci 1944 byla výstavba 1. československého armádního sboru rámcově dokončena
a její velitel, brig. gen. J. KRATOCHVÍL, požádal o zasazení na frontu. V okamžiku, kdy
k tomu došlo, měl 1. československý armádní sbor přes 16 171 příslušníků a 280 děl.
Nicméně ne všechny jeho svazky byly v této době plně bojeschopné. Výstavba 3. pěší,
1. tankové brigády a 5. dělostřeleckého pluku nebyla ještě dokončena, a do plných stavů
chybělo sboru přes 4 000 osob. Obzvláště tristní situace panovala u tankového svazku, který
měl jen osminu předepsaného počtu tanků.

Organizace a velení 1. československého armádního sboru byla následující:

• velitel sboru brig. gen. Jan KRATOCHVÍL;

o náčelník sboru
o přednosta 1. (operační) odd.
o přednosta 2. (zpravodajské) odd.
o přednosta 3. (spojovací) odd.
o přednosta 4. (osob. a org.) odd.
o přednosta 6. (šifrovací) odd.
o přednosta 7. (sekretní) odd.
o přednosta oddělní osvěty a výchovy štkpt. Jaroslav PROCHÁZKA;
o velitel dělostřelectva sboru
o ženijní důstojník sboru
o chemický důstojník sboru
štkpt. Bohumír LOMSKÝ;
kpt. Zdeněk STAV;
štkpt. Ludvík Albert ENGEL;
štkpt. František SKOKAN;
štkpt. Zdeněk DĚDIČÍK;
kpt. D. N. PODŠEBJAKIN;
ppor. Stanislav SMRŽÍK;
plk. G. SAVICKIJ;
Václav KOVAŘÍK;
mjr. G. STROGANOV;

50
• 1. čs. samostatná brigáda brig. gen. Ludvík SVOBODA;
o 1. pěší prapor štkpt. Josef KHOLL;
o 2. pěší prapor štkpt. Josef KNOP;
o 3. pěší prapor kpt. František SEDLÁČEK;
o prapor samopalníků por. Antonín SOCHOR;
o smíšený přezvědný oddíl štkpt. František HYNEK;
o dělostřelecký pluk 1 kpt. Josef RADA;
o dělostřelecký (protitankový) pluk 2 kpt. Ctirad ŠINDELKA;
o 1. dělostřelecký protiletadlový oddíl por. Václav RŮŽIČKA;
• 2. čs. paradesantní brigáda plk. Vladimír PŘIKRYL;
o 1. paradesantní prapor štkpt. Otmar ZÁHORA;
o 2. paradesantní prapor mjr. František VOVES;
o dělostřelecký oddíl kpt. František FIŠER;
o 2. dělostřelecký protitankový oddíl npor. Ivan PAZDERKA;
o dělostřelecký protiletadlový oddíl npor. J. HARNIČÁŘ;
• 3. čs. samostatná brigáda pplk. Karel STŘELKA;
o 4. pěší prapor pplk. František FANTA;
o 5. pěší prapor kpt. Josef PAŠEK;
o prapor samopalníků ppor. Karel PAGÁČ;
o dělostřelecký pluk 3 kpt. Jindřich MACHÁČEK;
o dělostřelecký (protitankový) pluk 4 kpt. Julius KOSTOVIČ;
o 3. dělostřelecký protiletadlový oddíl por. František JANDA;
• dělostřelecký pluk 5 mjr. Alois BOČEK;
• 1. čs. samostatná tanková brigáda štkpt. Vladimír JANKO;
o 1. tankový prapor kpt. Ambrož BÍLEK;
o 2. tankový prapor por. Josef BURŠÍK;
o 3. tankový prapor por. Richard TESAŘÍK;
• 1. čs. sam. stíhací let. pluk štkpt. František FAJTL;
o 1. peruť npor. Josef STEHLÍK;
o 2. peruť npor. František CHÁBERA.

51
 ***
• Co bylo podmínkou rozšíření československého vojska na armádní sbor a kde k němu
došlo?

• Které hlavní součásti tvořily 1. československý armádní sbor?

• Kdy a na které taktické úrovni vznikla první letecká jednotka československého vojska
v Sovětském svazu?

52
6 KARPATSKO-DUKELSKÁ OPERACE (1944)

První československý armádní sbor byl utvořen se záměrem, aby byl zasazen do bojů přímo
na československém území. Nejbližším československým teritoriem, ke kterému se sovětská
armáda bezprostředně přiblížila, byla Podkarpatská Rus. Z tohoto důvodu požádal v červenci
1944 náčelník československé vojenské mise v Sovětském svazu, brig. gen. H. PÍKA,
o zapojení armádního sboru do operací ve směru podkarpatoruských horských průsmyků
(Verecký a Užocký). Obdobnou žádost předložil též velitel sboru, brig. gen.
J. KRATOCHVÍL. Žádostem bylo vyhověno, a počátkem srpna 1944 byl armádní sbor
přesunut do prostoru města Sambir (Самбір, dnes západní Ukrajina, asi 90 km severně
od Užockého průsmyku). Situace se však zásadně změnila 29. srpna 1944, kdy vypuklo
Slovenské národní povstání. Za těchto okolností se bezprostředním úkolem armádního sboru
stalo zapojení do karpatsko-dukelské operace; dne 7. září 1944 se proto sbor soustředil
v prostoru východně od Krosna (na jihovýchodě Polska), odkud si měl vybojovat cestu
na Slovensko.

6.1 Vypuknutí Slovenského národního povstání

Slovenská republika, nesprávně označována též jako Slovenský štát, byla od okamžiku svého
vzniku německým spojencem. Veškerou politickou mocí v zemi disponovala Hlinkova
slovenská ľudová strana, která nastolila diktaturu jedné politické strany a zavedla režim, který
byl blízký nacistickému totalitarizmu. Skutečná suverenita Slovenska byla nicméně iluzorní,
neboť země byla od svého počátku satelitem nacionálně socialistického Německa; to nejenže
na části slovenského území vydržovalo své ozbrojené síly, ale výraznou měrou ovlivňovalo
vnitropolitické dění.

Během roku 1943, kdy začalo být stále zřejmější, že nacionálně socialistické Německo
bude ve válce poraženo, se na Slovensku začal aktivizovat odboj proti vládnoucímu režimu.
Dne 24. prosince 1943 došlo ke sjednocení slovenských odbojových proudů, a to
V. ilegálního vedení Komunistické strany Slovenska a občanského bloku, které společně
vydaly programové prohlášení, tzv. Vánoční dohodu. Současně došlo k ustavení Slovenské
národní rady, ústředního orgánu odboje na Slovensku. Záměrem odbojářů bylo v příhodný
okamžik rozpoutat celonárodní povstání a svrhnout ľudácký režim.

V průběhu léta 1944 začaly ve slovenských horách sílit partyzánské aktivity.

Příčinou byla činnost Ukrajinského štábu partyzánského hnutí v Kyjevě, který vysílal výsadky
s úkolem provádět diverzní nebo organizátorskou činnost. O to, aby štáb partyzánského hnutí

53
zahrnul do své kompetence též území Slovenska, požádal předseda exilové komunistické
strany, K. GOTTWALD, tedy fakticky soukromá osoba, nikoliv reprezentant
československého státu. Kromě sovětských partyzánů byli po absolvování speciálních kurzů
vysíláni na Slovensko i příslušníci 1. československého armádního sboru. Dohromady bylo
vysazeno 24 skupin o asi 400 členech (viz odd. 2.3). Mezi nimi byl například desant
pod velením por. Jána UŠIAKA, který vytvořil 1. československou partyzánskou brigádu
Jana Žižky z Trocnova. V partyzánských jednotkách měly velký vliv v rozhodování její
sovětští příslušníci. Kupříkladu v partyzánské brigáda Jana Žižky z Trocnova zastával funkci
náčelníka štábu kpt. Dajan Bajanovič Murzin. Mimoto další stovky partyzánů vstoupili
na území Slovenska z Ukrajiny v souvislosti s přiblížením se válečné fronty.

V důsledku zhoršující se bezpečnostní situace na Slovensku vyhlásila slovenská vláda

dne 12. srpna 1944 stanné právo na celém území státu. Zanedlouho však došlo
k závažnému incidentu. Členové německé vojenské mise v Rumunsku a jejich doprovod, mj.
několik žen a dětí, kteří projížděli slovenským územím, byli zavražděni skupinou partyzánů.
Incident se stal záminkou k tomu, aby německá místa požádala slovenskou vládu o souhlas
s rozmístěním německých vojsk na slovenském území. Tato žádost pak byla obratem
schválena přímo slovenským prezidentem Jozefem TISEM. Dne 29. srpna 1944 bylo proto
oznámeno, že německá vojska zahajují obsazování Slovenska. Přítomnost německých vojsk
mohla zcela zhatit plány Slovenské národní rady. Její vojenské ústředí proto rozhodlo
o předčasném zahájení povstání. K tomu došlo dne 29. srpna 1944 ve 20.00 hodin a bylo
oznámeno heslem „Začnitě s vysťahovaním“. V čele vojenského ústředí stál pplk. Ján
GOLIÁN (3, s. 502–511).

Ján GOLIÁN (1906–1945) byl důstojníkem československé a po vyhlášení

Slovenské republiky i slovenské armády. Během své služby na velitelství trenčínské
oblasti se zapojil do odbojové činnosti a v lednu 1944 byl jmenován náčelníkem štábu
velitelství pozemního vojska; zde pak kolem sebe soustředil skupinu důstojníků, která
udržovala kontakt s londýnskou exilovou vládou. Dne 30. dubna 1944, v hodnosti
podplukovníka, byl jmenován velitelem vojenského ústředí Slovenské národní rady.
Dne 29. srpna 1944 vyhlásil vypuknutí Slovenského národního povstání, přičemž o tři
dny později, 1. září 1944, byl jmenován velitelem 1. československé armády
na Slovensku, tedy všech československých vojenských jednotek, včetně povstalecké
armády. Vzápětí byl povýšen na plukovníka a krátce na to na brigádního generála.
Po příchodu div. gen. Rudolfa Viesta, který převzal funkci velitele 1. československé
armády na Slovensku, se stal jeho zástupcem. Po porážce povstání byl společně s div.
gen. R. Viestem zatčen a později, zřejmě počátkem roku 1945, popraven
v koncentračním táboře Flossenbürg.
Plán Slovenského národního povstání počítal s rychlým postupem válečné fronty
a spojením povstaleckého území s vojsky Rudé armády. Konkrétně spoléhal na skutečnost, že

54
1. a 2. slovenská divize, které byly dislokovány na východě Slovenska, se přidají na stranu
povstání. Tento záměr byl nicméně již ve svých počátcích zmařen. Jednak proto, že přechod
slovenských divizí na stranu povstání nebyl řádně dojednán, jednak proto, že velká část
východního Slovenska se mezitím stala operačním pásmem německé armády. V důsledku
toho byly obě slovenské divize ve dnech 31. srpna až 2. září 1944 odzbrojeny německým
vojskem (tzv. akce Karfoffelnernte); pouze nevelké části slovenských vojáků se podařilo
vyhnout se zajetí a přidat se k povstalcům.

Navzdory tomuto neúspěchu se v prvních dnech povstání podařilo plošně ovládnout

území středního Slovenska, a to o rozloze asi 20 000 km2, přičemž za povstalecké centrum
byla zvolena Banská Bystrica. Zde se dne 1. září 1944 Slovenská národní rada prohlásila
za vrcholný orgán státní moci na Slovensku, disponovala tedy mocí zákonodárnou
i výkonnou. Důležité bylo, že ve svém prohlášení vyhlásila za cíl povstání obnovu
československého státu. Na povstaleckém území se současně utvořily národní výbory, které
převzaly výkon veškeré veřejné moci, tedy státní správy a samosprávy.

Podporu obdrželo Slovenské národní povstání i ze strany londýnské vlády. Ta se již

30. srpna 1944 formálně postavila do jeho čela a současně prohlásila veškeré ozbrojené
jednotky, které se povstání zúčastnily, za součást československého vojska. Ihned proto
zařídila vyslání div. gen. Rudolfa VIESTA, který se dne 7. října 1944 ujal funkce velitele
1. československé armády na Slovensku.

Rudolf VIEST (1890–1945) byl důstojníkem československé armády; od roku 1933,

kdy byl jmenován do hodnosti brigádního generála (později divizního generála), byl
jediným generálem slovenského původu. Před vypuknutím druhé světové války
emigroval do Francie, kde se v lednu 1940 ujal velení nad 1. československou divizí.
Po porážce Francie odešel do Spojeného království, kde zastával funkci státního
ministra československé exilové vlády. V létě 1944 byl jmenován zástupcem
československého vládního delegáta pro osvobozená území. Z tohoto titulu byl vyslán
do Banské Bystrice, kde po brig. gen. J. Goliánovi převzal velení
nad 1. československou armádou na Slovensku. Po porážce povstání se skrýval
ve slovenských horách, ale později byl společně s brig. gen. J. Goliánem zatčen.
Zřejmě počátkem roku 1945 byl popraven v koncentračním táboře Flossenbürg.
Průběh povstání fatálně ovlivnila skutečnost, že se německým jednotkám velmi rychle
podařilo odzbrojit velkou část slovenské armády, ještě dříve, než se mohly připojit
k povstalcům, a to jak na východním, tak na západním Slovensku. V počáteční fázi povstání
disponovala 1. československá armáda na Slovensku 16 prapory a osmi samostatnými rotami
pěchoty; z bojové techniky se jednalo o asi 200 děl a minometů, 24 tanků, dvě samohybná
děla a 13 letadel. V této době tvořilo povstaleckou armádu asi 18 000 mužů. Slovenská

55
národní rada proto dne 5. září 1944 vyhlásila mobilizaci, po níž velikost vojska vzrostla
na 47 000, po dalších mobilizacích ve dnech 26. září 1944 a 9. října 1944 až na 65 000 mužů.

K prvním bojům mezi povstaleckou armádou a německou brannou mocí došlo

v prostoru Žiliny a následně v okolí Popradu a Kežmaroku. Velkou ztrátu pro povstalce
znamenalo obsazení Liptovského Svätého Mikuláše (dnes Liptovského Mikuláše) německým
vojskem dne 5. září 1944, neboť tímto momentem došlo k obklíčení povstaleckého území
ze severu. Následně se obrana povstalců soustředila na centrální část Slovenska, tedy oblast
Zvolenska, Banskobystricka a Brezenska (3, s. 512–518).

Německé velení v průběhu povstání využívalo skutečnosti, že velení bojů

na Slovensku nebylo jednotné. Mimo řady 1. československé armády na Slovensku působily
partyzánské oddíly, a to v počtu asi 20 000 mužů, které odmítaly uznat autoritu Slovenské
národní rady. Partyzánské oddíly totiž podléhaly výhradně Ukrajinskému štábu partyzánského
hnutí.

6.2 První československý armádní sbor v karpatsko-dukelské operaci

Vypuknutí Slovenského národního povstání se stalo podnětem pro urychlené

vypracování nových operačních plánů, které měly směr sovětského postupu stočit vstříc
Slovensku. Hlavním autorem operace, která později dostala název karpatsko-dukelská, byl
velitel 1. ukrajinského frontu maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič KONĚV. Operaci
měla provádět 38. armáda genplk. K. S. MOSKALENKA, která se nacházela na levém křídle
1. ukrajinského frontu, a 1. gardová armáda genplk. Andreje Antonoviče GREČKA, která
tvořila pravé křídlo 4. ukrajinského frontu; jeho velitelem byl genplk. Ivan Jefimovič
PETROV. 38. armádu tvořil 52., 101. a 67. střelecký sbor, každý o třech střeleckých divizích.
K provedení vlastního průlomu bylo vyčleněno šest divizí, které byly podporovány
1. československým armádním sborem, 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým
sborem a 17. průlomovou dělostřeleckou divizí, dvěma raketometnými brigádami a dvěma
raketometnými pluky. Ze sestavy 1. armády byl k provedení průlomu vyčleněn 107. střelecký
sbor o třech střeleckých divizích, který podporovala 31. samostatná tanková brigáda,
24. gardová kanónová dělostřelecká brigáda, tři dělostřelecké pluky a 6. ženijní brigáda.
Pomocný úder měl zasazovat 30. střelecký sbor, respektive jeho 276. střelecká divize.

Na německé straně bránila prostor Karpat armádní skupina „Heinrici“. Ta nesla jméno
po svém veliteli genplk. Gotthardu HEINRICIM, který měl v německých silách pověst
jednoho z nejlepších velitelů defenzivních bojů. Později byla armádní skupina přejmenována

56
na 1. tankovou armádu. Její hlavní bojovou sílu představovaly v okamžik zahájení karpatsko-
dukelské operace XI. armádní sbor o třech pěších divizích a XXIV. tankový sbor, který se
navzdory svému názvu skládal rovněž ze tří pěších divizí. V prvních dnech bojů se však
německému velení podařilo na dukelské bojiště přisunout řadu nových svazků, mj. i několik
tankových (1. a 8. tanková divize), takže již k 11. září 1944 vzrostla bojová síla obou výše
uvedených sborů ze šesti na devět divizí. To bylo také jednou z příčin pozdějšího pomalého
rozvíjení karpatsko-dukelské operace a vysokých ztrát Rudé armády (19, s. 311–320).

V okamžiku rozpracování plánu karpatsko-dukelské operace se sovětská vojska

nacházela ve vzdálenosti si 40 km od Karpat. V prvé fázi operace měla vést čelní úder
a v prostoru severozápadně od Krosna, v úseku širokém asi 8 km, prolomit německou obranu,
a následně provést hluboký průnik směrem do podhůří, a to v linii sídel Dukla, Tylawa
a Prešov. Tato linie představovala nejkratší a nejschůdnější cestu na Slovensko; Dukelský
průsmyk se totiž nacházel v relativně nízké nadmořské výšce 502 m nad mořem. Konečného
cíle, Prešova, mělo být dosaženo během pátého dne operace. To znamenalo urazit vzdálenost
asi 95 km, tedy takřka 25 km denně. Tato kalkulace byla založena na předpokladu, že 1.
a 2. slovenská divize, které byly dislokovány na východním Slovensku, přejdou na stranu
povstání, respektive Rudé armády, a sovětskému vojsku zabezpečí průchod přes karpatské
průsmyky. Tím měla odpadnout nutnost probíjet se hornatým a pro ofenzívu zcela
nevhodným terénem (viz odd. 6.1).

Karpatsko-dukelská operace byla zahájena dne 8. září 1944 v 6.40 hodin mohutnou
dělostřeleckou přípravou. Do ní se zapojilo též dělostřelectvo 1. československého armádního
sboru, přičemž samotný armádní sbor byl v této době zařazen v druhém sledu (20, s. 50–60).
Sovětská pěchota pak vyrazila do útoku v 8.45 hodin; z československého sboru byli nasazeni
zatím jen samopalníci. Sovětským vojskům se podařilo prolomit obrannou linii, v jejich týlu
však zůstalo Krosno, které nadále drželi Němci. Vzhledem k tomu, že město představovalo
důležitou dopravní křižovatku, způsobovala tato skutečnost Rudé armádě tíživé logistické
problémy.

První československý armádní sbor byl zasazen do přímých bojů o den později, 9. září
1944. Přitom již tehdy se její 1. a 3. brigáda dostala do tvrdých bojů o Machnówku
a Wrocanku (viz přílohu E). Obě brigády postupovaly ranní mlhou, a to proti postavení
domněle oslabeného protivníka. Když se viditelnost zlepšila, zjistili Čechoslováci, že se
nacházejí přímo před palebným postavením čerstvě přisunuté a připravené německé divize.
Ta zahájila mohutnou palbu a na řadě míst vyrazila do protiútoku. Oběma brigádám hrozilo,

57
že propukající panika strhne československé vojsko na útěk. O dramatické situaci svědčí fakt,
že pro zbabělost před nepřítelem bylo ten den zastřeleno asi 12 československých vojáků (21,
s. 121–180). Celková bilance prvního dne nasazení 1. armádního sboru byla katastrofální,
především s ohledem na výši ztrát; sbor byl nucen ze svých řad odepsat 769 padlých,
raněných a nezvěstných příslušníků, tedy asi 4,5 % stavu.

Neúspěch 1. československého armádního sboru se stal záminkou k tomu, že velitel

1. ukrajinského frontu zbavil brig. gen. J. KRATOCHVÍLA velením nad 1. československým
armádním sborem, a na jeho místo dosadil brig. gen. L. SVOBODU. Skutečné pozadí této
personální obměny není zcela jasné. Rozhodující je nicméně skutečnost, že československá
vláda jeho rozhodnutí akceptovala, a to navzdory faktu, že k němu neměl oprávnění. Tento
krok tak znamenal další oslabení kontroly československé vlády nad svým vojskem (19,
s. 325–326).

Poté, co brig. gen. L. SVOBODA převzal velení armádního sboru, stal se velitelem
1. československé samostatné brigády brig. gen. Jaroslav VEDRAL (SÁZAVSKÝ).

Jaroslav VEDRAL (1895–1944) byl účastník prvního i druhého československého

odboje. Do protinacistického odboje vstoupil po okupaci českých zemí, v lednu roku
1940 odešel do emigrace, kde vstoupil do československé armády ve Francii; zde také
přijal krycí jméno Sázavský. Později působil ve Spojeném království a v srpnu 1944
byl odeslán do Sovětského svazu, kde krátce nato převzal velení nad
1. československou brigádou. Dne 6. října 1944 v prostoru Dukelského průsmyku
najel jeho automobil na minu, jejíž exploze jej stála život; brig. gen. J. Vedral se tak
stal jediným československým generálem, který padl přímo na frontě.
Sovětská vojska a s nimi též československý armádní sbor však i přes nepříznivé
okolnosti pokračovaly v ofenzívě. Obzvláště tvrdé boje se odehrály o kótu 534, která změnila
svého vlastníka celkem sedmkrát. Její kontrola byla klíčová pro následné ovládnutí Dukly,
nadto se tyčila nad důležitou silnici z města směrem na západ. Boje o kótu představovaly
fakticky též první bojové zasazení 1. československé tankové brigády, respektive jejího
1. a 3. tankového praporu. Ty se staly bojeschopné teprve krátce předtím, když brigáda
obdržela doplněk několika tanků; v okamžiku zasazení na frontu měla brigáda 20 strojů, tedy
asi třetinu plánovaného stavu. Kóta 534 definitivně padla 20. září 1944. Bojový úspěch však
byl vykoupen množstvím ztrát, v boji padl mj. velitel 1. tankového praporu, kpt. Ambrož
BÍLEK (12, s. 75–138).

58
 Ambrož BÍLEK (1916–1944) byl československý dělostřelecký důstojník,
po okupaci českých zemí přešel do Polska, odkud byl přepraven do Francie; zde se
zapojil do československých vojenských jednotek. Po porážce Francie byl
příslušníkem československého pozemního vojska ve Spojeném království. V roce
1943 byl vyslán do Sovětského svazu, kde absolvoval tankové učiliště v Saratově
a poté byl jmenován velitelem tankového praporu. V bojích dne 18. září 1945 byl
těžce raněn a o dva dny později zemřel. In memoriam byl povýšen do hodnosti
majora.

Během bojů o kótu 534 se postup sovětských vojsk v karpatsko-dukelské operaci

fakticky zastavil, přičemž německý XXIV. tankový sbor současně přešel na několik dní
do tvrdého protiútoku. Z tohoto důvodu změnil velitel 38. armády operační záměry. Rozhodl
se přenést těžiště úderu na krajní levé křídlo, konkrétně do prostoru obce Sanoczek, která se
nachází asi 40 km na východ od Dukly. K posílení razantnosti útoku byla na frontu zasazena
2. československá paradesantní brigáda. Její příslušníci, kteří byli cvičeni
pro parašutistický způsob boje, tak byli zasazeni jako řadová pěchota. K tomu došlo navzdory
několika urgencí československé vojenské mise, která se dožadovala jejího vyslání
na Slovensko. Brigáda proto zaujala své postavení dne 12. září 1944 v úseku vesnic Besko –
Sanoczek v šířce necelých 20 km, kde vystřídala 121. střeleckou divizi.

Dne 15. září 1944 přešla paradesantní brigáda, která byla mezitím podřízena
140. střelecké divizi, do útoku. Operačním záměrem bylo zatlačit protivníka hlouběji na jih,
aby odtud směrem na západ mohl být podniknut úder proti městu Dukla. Po dvou dnech bojů
se oba prapory brigády probily do hloubky více než 10 km nepřátelského území a přiblížily se
k vesnici Puławy. Než však mohla být zahájena druhá fáze operace, tedy provedení zteče
samotné Dukly, obdržela brigáda dne 19. září 1944 rozkaz, aby se stáhla do prostoru Krosna,
odkud měla být letecky přepravena na Slovensko k podpoře Slovenského národního povstání
(viz odd. 6.1).

Rozhodnutí zasadit paradesantní brigádu jako pěší svazek byl vykoupen značnými
ztrátami. Jakožto výsadkové vojsko totiž nedisponovala adekvátním množstvím těžké
vojenské techniky. Během týdenních bojů zaznamenala 143 padlých, 438 zraněných
a 49 nezvěstných, tedy celkem 630 osob, tzn. asi 20 %.

První a třetí československá brigáda mezitím pokračovaly v útoku na město

Dukla, které se jí společně se sovětskými svazky dne 20. září 1944 podařilo dobýt.
Při postupu dále na jih sedlem Dukelského průsmyku však bylo nutno překonat další
překážku, kótu 694 zvanou Hyrowa (dnes Chyrowa), která se nachází západně
od stejnojmenné obce. Hyrowa byla dobyta po dvou dnech bojů, tedy 22. září 1944, a to

59
za podpory československých tankistů, jejichž zasazení do boje v horském terénu obránci
neočekávali. Po ovládnutí hory pokračovaly svazky československého sboru dále na jih, podél
silnice na Tylawu, přičemž se jim podařilo zmocnit se uvedené obce.

Další silný útok 38. armády byl zahájen 30. září 1944 v 9.00 hodin. Znovu bylo přitom
změněno těžiště úderu, a to na jihovýchod po spojnici obcí Mszana a Zborov. Československý
armádní sbor i nadále měl postupovat na jih vstříc Dukelskému průsmyku, který však v této
ofenzívě představoval vedlejší cíl. Armádní sbor byl přesunut asi 5 km na jih do prostoru
vesnice Barwinek, odkud se mu podařilo proniknout do obce Zyndranowa, asi 3 km
na jihovýchod od Barwinku. Rozhodující se přitom ukázalo ovládnutí kóty 578, která by
umožnila vpadnout do německých pozic jižně od Barwinku. Provedením zteče kóty byla
pověřena tanková brigáda, ale pro odpor obránců nebyla schopna rozkaz splnit. Útok vedl jen
k dalším ztrátám, především v řadách velitelského sboru; krátce po sobě padli velitel
3. tankového praporu por. Rudolfa JASIOK i jeho nástupce kpt. František VRÁNA. Prorazit
německou obranu se Čechoslovákům nepodařilo ani následujícího dne (12, s. 75–138).

Rudolf JASIOK (1919–1944) se narodil do rodiny, která se v době hospodářské

krize přestěhovala za prací do Sovětského svazu. Jakožto Čech byl v okamžiku
vypuknutí druhé světové války internován NKVD. Propuštěn byl až poté, co se
v Sovětském svazu ustavilo československé vojsko. V jeho řadách prošel boji
u Sokolova a u Kyjeva. Během bojů o Kyjev již zastával funkci velitele tanku.
Následně prošel boji u Rudy a Bílé Cerkve. V rámci československé tankové brigády
byl ustanoven na pozici velitele 2. tankové roty 1. tankového praporu. Padl dne
30. září 1944 v boji o kótu 578.

František VRÁNA (1914–1944) byl československý důstojník dělostřelectva.

Po okupaci českých zemí odjel do Spojeného království, kde se přihlásil
do československého vojska. Nejdříve sloužil v rámci československé divize
ve Francii, později byl mj. velitelem čety protitankových kanónu v rámci
československé brigády ve Spojeném království. V roce 1944 byl na základě vlastní
žádosti přemístěn do Sovětského svazu, kde působil na štábu tankové brigády. Později
byl pověřen velením 1. tankového praporu. Padl dne 30. září 1944 v prostoru obce
Zyndranowa.

Probít se z prostoru Barwinku a Zyndranowe na československé území se svazkům

1. československého armádního sboru nepodařilo. Jako první se přes hraniční čáru dostala
241. střelecká divize, a to u obce Šarbov, necelých 10 km na západ od pozic armádního sboru.
V nočních hodinách 1. října 1944 proto genplk. K. S. MOSKALENKO přikázal, aby
Čechoslováci vystřídali 241. střeleckou divizi, a rozvíjeli útok jihovýchodním směrem
přes Krajnou Porúbku a Krajnou Bystrou na Nižný Komárnik. Účelem tohoto rozhodnutí bylo
umožnit československému sboru, aby se stal prvním svazkem 38. armády, který dobude

60
obydlené sídlo na území Československa. Nové pozice na kótě 706 v bezprostřední blízkosti
československých hranic zaujaly obě brigády sboru kolem 17.00 hodiny druhého dne;
1. brigáda se rozložila jihovýchodně od vrcholu, 3. brigáda jihozápadně. Dne 3. října 1944
v 9.30 hodin přešly pak obě brigády do útoku. Ale ani téhož, ani následujícího dne však
nebyly schopny proniknout obranou protivníka. Proto již 4. října 1944 odpoledne obdržel
armádní sbor rozkaz, aby se vrátil na své dřívější pozice v okolí Barwinku a Zyndranowé (19,
s. 339–341).

Vzhledem ke značným obtížím sovětské ofenzívy, mj. též v důsledku špatného počasí,
byla ještě téhož dne útočná činnost 38. armády dočasně zastavena.

Situaci 1. československého armádního sboru v prostoru Barwinku ovlivnila

skutečnost, že na všech úsecích fronty se svazkům 38. armády podařilo zatlačit Němce
směrem na jih. Výjimku představoval pouze úsek, kde bylo zasazeno československé vojsko.
Proto, aby předešli možnému obklíčení, vyklidili německé jednotky území podél silnice
Barwinek a Vyšný Komárnik. Sborové velení, když zjistilo, že protivník tajně opouští své
pozice, vydalo rozkaz k urychlenému postupu směrem na jih. Kolem 6.00 hodiny dne 6. října
1944 překročilo československé vojsko státní hranice a osvobodilo první československou
obec, Vyšný Komárnik.

Ten den zaznamenala 1. brigáda další citelnou ztrátu, když po najetí na minu padl její
velitel, brig. gen. J. VEDRAL (Sázavský). Jeho nástupcem se stal brig. gen. Bohumil
BOČEK.

Bohumil BOČEK (1894–1952) byl československý důstojník a účastník prvního

a druhého československého odboje. Po okupaci českých zemí se zapojil do vojenské
odbojové organizace Obrana národa, ale s ohledem na hrozící odhalení ilegálně přešel
hranice. Dostal se do Francie, kde přijal krycí jméno Chodovský, a později
do Spojeného království, odkud byl odeslán do Sovětského svazu. Zde zaujal pozici
zástupce velitele 1. brigády a později, dne 7. října 1944, se stal jejím velitelem.
Po druhé světové válce se stal náčelníkem generálního štábu. Přestože svými činy
v únoru 1948 umožnil nástup komunistů k moci, v roce 1950 byl propuštěn z armády,
degradován a o dva roky později odsouzen na doživotí. Trest si odpykával ve valdické
věznici, kde taky při výkonu trestu zemřel.
Okamžik překroční státních hranic byl důležitým mezníkem pro 1. československý
armádní sbor, leč pouze v symbolické a psychologické rovině. Hlavním cílem karpatsko-
dukelské operace bylo totiž spojit se s povstaleckými vojsky. Boje proto pokračovaly ihned
následujícího dne, kdy se československé svazky pokusily ztéct horské hřbety v okolí
Vyšného Komárniku. Útoky však skončily jen dílčím úspěchem, ovládnutím hory Sovárny,
cca 3 km jihovýchodně od Vyšného Komárniku.

61
 Další pokus o zdolání vrcholu byl zahájen po několikadenní přestávce, a to 12. října
1944. Úder směřoval na jih z prostoru západně od obce Vyšný Komárnik. Jeho východištěm
se stala linie obcí Vyšná Pisaná a Medvedie, přičemž cílem bylo přetnout důležitou
komunikaci, která vedla na obec Svidník. Ani tento pokus, ani další, který následoval 25. října
1944, však nedokázal dosáhnout stanovený cíl. Přitom boje byly vedeny s obzvláštní tvrdostí,
jak o tom svědčí dobývání hory Javira, která byla československým vojskem obsazena
26. října 1944. V následujících bojích se podařilo dobýt obec Korejovce a pokročit až na kótu
471, tedy na necelých 2,5 km k silnici. Zde se však postup pro houževnatost německé obrany
zastavil.

Po porážce Slovenského národního povstání pozbyla karpatsko-dukelské operace

svého původního účelu. Z tohoto důvodu byla dne 28. října 1944 ukončena. Během ní utrpěl
armádní sbor dosud nejvyšší ztráty. Přišel celkem o 6500 mužů, z nichž asi 1800 padlo;
poměrně vyjádřeno činily celkové ztráty cca 41 %. Na sovětské straně byly ztráty podstatně
vyšší, dosáhly asi 80 000 mužů, z nichž 19 000 připadá na padlé. Provést bilanci a srovnat
tyto údaje s německou stranou je však pro absenci dat nemožné. Nicméně o krachu původního
záměru svědčí, že skutečně dosažené tempo postupu sovětských a československých vojsk
v rámci karpatsko-dukelské operace činilo jen asi 1 km za den.

Karpatsko-dukelská operace byla sice zastavena, 1. československý armádní

a 67. střelecký sbor však i nadále pokračovaly v útocích. Dne 3. listopadu 1944 se jednotkám
3. brigády podařilo dobýt kótu v prostoru obce Krajná Bystrá a o tři dny později 1. brigádě
kótu 481. Tímto okamžikem se jejich postup znovu zastavil. V souvislosti s celkovým
přeskupováním vojsk 38. armády byl dne 12. listopadu 1944 přeložen též 1. československý
armádní sbor; ten měl nyní útočit směrem na jih od Vyšného Komárniku, na obec Nižný
Komárnik. Útok na obec byl zahájen 18. listopadu 1944 po osmdesátiminutové palebné
přípravě. Během dne byla obec dobyta a následně se rozpoutaly boje o vrch Obšár, přičemž
k velmi tvrdým střetům došlo o kótu 471.

Následný průběh bojů na území Slovenska byl ovlivněn vývojem válečné situace
v Maďarsku. Zde Rudá armáda pronikla do nitra země a ohrožovala Budapešť. Vojska
2. ukrajinského frontu přitom osvobodila část jižního Slovenska v prostoru Michalovců
a Humenného. Z tohoto důvodu ustoupila německá vojska v noci na 26. listopadu 1944
na novou obrannou linii podél západního břehu řeky Ondavy. Velení 38. armády přikázalo
ihned pronásledovat protivníka. Následujícího dne československý sbor zaujal postavení před
Ondavou a zahájil boj za překročení jejího břehu. Dne 29. listopadu 1944 se podařilo řeku

62
překročit a vytvořit předmostí. Jeho další rozšíření se však nezdařilo a sbor obdržel rozkaz
stáhnout se na východní břeh Ondavy a přejít do obrany. Obranná linie se rozkládala mezi
obcemi Stročín a Breznica, tedy v šíři asi 13 km. Tímto okamžikem současně přešel armádní
sbor do podřízenosti 4. ukrajinského frontu (3, s. 573–578).

6.3 Závěrečná fáze Slovenského národního povstání

Poté, co vypuklo Slovenské národní povstání, směřovala na Slovensko rozsáhlá vojenská

podpora. Její klíčovou součástí bylo provedení karpatsko-dukelské operace a v jejím rámci
zasazení svazků 1. československého armádního sboru. Jako první se 17. září 1944
na povstalecké území přesunul 1. československý stíhací letecký pluk (viz odd. 5.2), jehož
základnou se stalo letiště Zolná na Zvolensku. Již během svého prvního náletu na letiště
v Piešťanech v Pováží na několik dnů paralyzoval německé vzdušné síly na Slovensku.

Dalším svazkem, který byl vypraven na pomoc povstání, byla 2. československá

paradesantní brigáda. Podle původních záměrů měla být převezena na Slovensko z letiště
v Krosně dne 22. září 1944. Pro nepřízeň počasí byl transport zahájen 26. září 1944, ale brzy
musel být ukončen; obnoven byl 6. října 1944 a protáhl se až do 17. října 1944; celkem bylo
přepraveno asi 1800 mužů a skoro 250 tun materiálu. Nicméně již 8. října 1944 byla brigáda,
respektive její 2. prapor, nasazena na frontě, konkrétně měla zasazovat úder na německé
pozice v prostoru Svätého Kríže nad Hronom (dnes Žiar nad Hronom), který se nachází asi
25 km na západ od Zvolena. Boje v tomto prostoru trvaly až do 11. října 1944, kdy se
příslušníci brigády zmocnili obcí Hronská Breznice a Hronská Dúbrava, necelých 15 km
východně od Svätého Kríže nad Hronom). V tomto prostoru se fronta na několik dní
stabilizovala. Posléze byla brigáda soustředěna do týlu v prostoru Badína, nedaleko
od Banské Bystrice (22, s. 88–145).

Od poloviny září 1944 zaměřili Němci své úsilí na to, aby se probojovali k centru
povstání. Jejich ofenzíva se však rozvíjela jen pomalu a obtížně; na severovýchodě Slovenska
byly německé jednotky dokonce nuceny ustoupit až k Popradu. Svazky, které se podílely
na bojích s povstalci, byly proto posíleny a reorganizovány, a po 18. říjnu 1944 byla postupně
zahajována generální ofenzíva s cílem zcela zlikvidovat povstání. Německá Luftwaffe
i Wehrmacht přitom zaměřily své úsilí na povstalecká letiště Tri Duby (dnes Sliač) a Zolná.
Československý stíhací pluk, kterému hrozilo, že ztratí základnu, byl dne 25. října 1944
evakuován. Za dobu svého působení na povstaleckém území provedl 561 bojových letů,

63
přičemž zničil mj. 19 letadel protivníka, dva tanky a desítky zásobovacích vozů. Tento
výsledek byl vykoupen ztrátou sedmi osob.

Druhá československá paradesantní brigáda se rozčlenila do tří bojových skupin, které

zdržovaly německý postup z jihu na Zvolen. Ve dnech 19. až 23. října 1944 podstoupila tvrdé
boje v prostorů obcí Pliešovce, Babiná a Dobrá Niva, asi 15 km jižně od Zvolena. Na základě
rozhodnutí div. gen. R. VIESTA ze dne 22. října 1944 zahájilo československé vojsko ústup,
a to na obranné čáry na svazích Nízkých Tater a Velké Fatry. Paradesantní brigáda přitom
působila jako záloha, která byla nasazována do bojů dle vývoje bojové situace. Pod tlakem
německého útoku však byla nucena vzdát pokus o znovudobytí Zvolena a později ustoupit
na přístupové cesty k Banské Bystrici, centru povstání, přičemž vedla boj na zdrženou.

Zanedlouho však bylo velení 1. československé armády na Slovensku nuceno vyklidit

Banskou Bystrici. Dne 28. října 1944 pak vydalo svůj poslední rozkaz, v němž vyzvalo
všechny jednotky, aby přešly z konvenční války na partyzánský způsob boje. To se týkalo
též 2. československá paradesantní brigády. Tímto rozkazem československé velení fakticky
uznalo svou porážkou (3, s. 547–555).

Během povstání docházelo na obou stranách k násilí na civilním obyvatelstvu.

Na straně nacionálně socialistického Německa se jednalo o svazky Waffen-SS, mezi nimiž
byla mj. nechvalně proslulá „útočná brigáda SS Dirlewanger“, kterou tvořili z velké části
zločinci. Dalším svazkem, který se podílel na represáliích, byla tzv. Einsatzgruppe H
nacionálně socialistické zpravodajské služby (Sicherheitsdienst) a bezpečnostní policie
(Sicherheitspolizei). Na straně slovenského ľuďáckého režimu se násilností dopouštěly
především Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. K nejhorším případům došlo na středním
Slovensku. Patří sem hromadné popravy v Kremničce, při nichž bylo zabito kolem 700 osob,
a v Nemecké, které si vyžádaly od 450 do 900 obětí. Násilností se dopouštěly též partyzánské
jednotky, které podporovaly Slovenské národní povstání. V tomto směru je nutno zmínit
vyvraždění obce Sklené dne 21. září 1944 příslušníky 1. československé partyzánské brigády
J. V. Stalina. Ti zavraždili kolem 200 obyvatel obce jenom proto, že byli německé národnosti.

Celkový počet obětí Slovenského národního povstání se odhaduje na 10 000 až 12 000

osob; z nich připadá necelých 2000 na padlé příslušníky 1. československé armády
na Slovensku, asi 3000 až 5000 na padlé z řad partyzánů a asi 5000 na civilní oběti.

***

64
Slovenské národní povstání představuje ve slovenských i československých dějinách
událost prvořadého významu. V jeho průběhu došlo totiž k prvnímu vážnému pokusu
za dobu druhé světové války vojensky ovládnout území Československa. Slovenskému
národnímu povstání však náleží i význam národotvorný a státotvorný. Jím se totiž
slovenský národ přihlásil k myšlence československého státu. Povstání dále dokázalo, že idea
čechoslovakizmu, totiž koncept, dle kterého tvoří Češi a Slováci jeden národ, je definitivně
překonána. Československý stát byl proto po svém obnovení v roce 1945 utvořen jako stát
Čechů a Slováků s výraznou autonomií Slovenska.

Karpatsko-dukelská operace byla provedena se záměrem pomoci Slovenskému

národnímu povstání. Byla přitom v rozporu s původními sovětskými strategickými záměry,
které vycházely z předpokladu, že v důsledku postupu Rudé armády na obou hlavních
směrech, tedy severně od československého území na Berlín a jižně na Budapešť a Vídeň,
budou Němci nuceni území Slovenska vyklidit. To pak bude ovládnuto bez boje. Karpatsko-
dukelská operace je současně vojenskou operací, při níž byly vojenské cíle podřízeny cílům
politickým. Sovětské velení, a přednostně 1. ukrajinský front, totiž rozhodly o operaci
navzdory její obtížné proveditelnosti, což ji vtisklo vleklý a krvavý ráz. I přes konečný
neúspěch karpatsko-dukelské operace bylo v jejím rámci dosaženo hranic Československa
a německým silám byly zasazeny citelné ztráty; na tomto výsledku má svůj podíl též
1. československý armádní sbor.

***
• Z jakého důvodu byla spuštěna karpatsko-dukelské operace a jaké byly její cíle?

• Které byly hlavní fáze karpatsko-dukelské operace a kterých bojů se v jejím rámci
zúčastnil 1. československý armádní sbor?

• Jaké byly hlavní důvody neúspěchu karpatsko-dukelské operace?

65
7 BOJE NA SLOVENSKU A V JIŽNÍM POLSKU (1944–1945)

Po porážce Slovenského národní povstání se zásadně změnily okolnosti bojového zasazení

1. československého armádního sboru. Postoupit do co největší operační hloubky totiž ztratilo
smysl, a proto 29. listopadu 1944 přešel armádní sbor do klidu. Zaujal přitom postavení
na východním břehu řeky Ondavy. Bojová činnost se následně omezila na dělostřelecké
přepady protivníka. V polovině prosince přitom svazky sboru podnikly pokus o překročení
řeky, který však skončil neúspěchem. S dalším vedením ofenzivních bojů v nejbližším období
velení armádního sboru nicméně nepočítalo, neboť 18. prosince 1944 obdrželo rozkaz odeslat
všech svých pět dělostřeleckých pluků a 1. tankový prapor do prostoru Krosna. Zde byly
později zasazeny do bojů o Jaslo (Jasło; viz odd. 7.2). V neposlední řadě bojovou hodnotu
armádního sboru snižovaly prodělané ztráty; v jejich důsledku bylo ke konci roku 1944 v jeho
řadách jen asi 9900 příslušníků.

Odloučeně od sboru vedla bojovou činnost 2. paradesantní brigáda, která s porážkou

povstání přešla na partyzánský způsob boje. Na základě rozkazu velení 1. ukrajinského frontu
byla převelena do podřízenosti Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu,
orgánu, který vznikl 29. října 1944, a přejmenována na 2. československou partyzánskou
brigádu. Partyzánskou válku brigáda ukončila dne 19. ledna 1945, kdy v prostoru Brezna
přešla k Rudé armádě.

V souvislosti s rozsáhlou ofenzivou, kterou zahájila Rudá armáda 12. ledna 1945,
obnovil armádní sbor bojovou činnost. Postupoval přitom severním územím Slovenska, a to
v obecném směru po spojnicí měst Poprad, Lipovský Svätý Mikuláš a Žilina.

Během postupu Slovenskem docházelo průběžně k dílčím změnám v organizaci

1. československého armádního sboru i na velitelských postech. Do čela 1. československé
samostatné brigády byl 12. ledna 1945 jmenován plk. Jan SATORIE.

Jan SATORIE (1894–1985) byl prvorepublikový důstojník a účastník druhého

československého odboje. K tomu, že se zapojil do odboje, napomohla neobvyklá
náhoda, či přesněji omyl. Spojka, která doručovala plk. J. Satoriemu výzvu, aby
ilegálně přešel hranice a vstoupil do tvořící se československé armády, však zprávu
doručila jiné osobě téhož jména a téže hodnosti. Původně zamýšlený plk. J. Satorie byl
velitelem elitní součástí československého vojska, hraničářského pluku 4 v Hlučíně.
I přesto byl plk. J. Satorie jmenován velitelem pěšího pluku v československé divizi
ve Francii, ve Spojeném království pak velel praporu. V roce 1944 byl odeslán
do Sovětského svazu, kde později převzal velení nad 1. československou samostatnou
brigádou. Krátce poté byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V československé
armádě sloužil až do roku 1952, kdy byl přeložen do výslužby.

66
 K obdobným změnám došlo na pozici velitele 3. československé samostatné
brigády. Brig. gen. K. KLAPÁLKA vystřídal plk. gšt. Viliam TALSKÝ. Další brigáda sboru,
2. československá paradesantní brigáda, byla přesunuta do týlu a později byla dislokována
do Kežmaroku. Vzhledem ke ztrátám, které zaznamenala, byla obnovována jako pěší svazek,
byť si čestně ponechala svůj původní název. Její obnova byla dokončena 7. května 1945
a tudíž do bojů druhé světové války již nezasáhla.

Československé vojsko mohlo ve svůj prospěch využít, že boje v průběhu roku 1945
probíhaly na československém území. Ve 23 okresech Slovenská národní rada vyhlásila
mobilizaci. Nábor branců tak umožnil zřídit další, 4. československou samostatnou brigádu,
a to ke dni 10. února 1945. Organizace brigády byla identická se strukturou 1. a 3. brigády
a celkem měla 5714 příslušníků. Jejím velitelem byl pplk. Čeněk SLEZÁK, ale záhy jej
vystřídal plk. Pavol KUNA.

7.1 Boje u Jasla

Počátkem roku 1945 zahájila Rudá armáda viselsko-oderskou operaci, během níž ve dnech
12. ledna až 3. února 1945 ovládla většinu území na východ od Odry, na jejím západním
břehu dobyla předmostí a vytvořila tak podmínky pro útok na Berlín. Hlavní úder v operaci
zasazovaly 1. běloruský front maršála Sovětského svazu G. K. ŽUKOVA a 2. ukrajinský
front maršála Sovětského svazu I. S. KONĚVA. 1. československý armádní sbor, který se
ve slovenských horách nacházel na pomocném útočném směru, byl podřízen 4. ukrajinskému
frontu genplk. I. J. PETROVA. Jemu připadla úloha vést bojovou činnost na levém křídle
ofenzívy, tedy na jihu dnešního Polska a severu Slovenska. V rámci frontu byl armádní sbor
podřízen 1. gardové armádě, které velel genplk. A. A. GREČKO.

Během přípravy viselsko-oderské operace bylo z československého armádního sboru

vyčleněno dělostřelectvo a podřízeno velení 38. armády genplk. K. S. MOSKALENKA. Ta
zahájila útok dne 15. ledna 1945 v prostoru Jasla, tedy na jižním, vedlejším směru ofenzívy.
Do dělostřelecké přípravy se zapojilo pět československých dělostřeleckých pluků. Tři z nich,
a to 2., 4. a 5., přitom za svůj výkon obdržely čestný název „jaselský“ (23, s. 195–215).
Mimoto byl do úvodní fáze útoku zapojen též 1. prapor československé tankové brigády, a to
v síle pěti tanků a dvou samohybných děl. Prapor byl podřízen sovětské 240. střelecké divizi
a spolu s ní vyrazil 15. ledna 1945 v 9.45 hodin z prostoru vesnice Bóbrka, která se nachází
necelých 10 km jihozápadně od Krosně, do útoku. Úder byl rozvíjen ve směru na Gorlice,
které se nacházejí asi 50 km na východ od nástupních pozic praporu. Během prvního dne bojů

67
postoupili českoslovenští tankisté až k obci Załęże (dnes součástí obce Osiek Jasielski), tedy
o více než 25 km do hloubky území protivníka. Druhého dne pak ovládli obce Józefów
a Duląbka (obě dnes součástí obce Cieklin), což znamenalo průnik dalších 7 km; během
těžkých bojů nicméně prapor ztratil tři tanky. Po úspěšném splnění úkolů bylo dělostřelectvo
i tankové vojsko dne 18. ledna 1945 znovu začleněno do řad 1. československého armádního
sboru (24, s. 51–59).

7.2 Západokarpatská operace

Úspěch československých a sovětských vojsk v prostoru Jasla ovlivnil strategickou situaci

na severovýchodě Slovenska. Postup Rudé armády na západ v celém prostoru od Baltského
moře po Karpaty znamenal, že se německá vojska na Slovensku dostala ze tří stran
do sevření. Aby se vyhnula obklíčení, zahájila v noci na 18. ledna 1945 ústup, a to v celém
pásmu 1. gardové armády. Její velitel proto ihned vydal rozkaz k pronásledování protivníka.
V této době držela frontovou linii na pravém křídle sboru 1. československá samostatná
brigáda, na levém pak 3. československá samostatná brigáda. Tímto okamžikem započala
západokarpatská operace, která trvala od 18. ledna do 13. února 1945.

První brigáda postupovala z výchozího postavení u obce Vyšný Svidník (dnes

Svidník) směrem na Zborov (okres Bardejov), kde její 2. prapor svedl tvrdý boj v Nižné
Poliance, asi 8 km severovýchodně od Zborova. Během střetnutí byl zatlačen na výchozí
postavení. Až druhého dne, 19. ledna 1945, se podařilo vniknout 2. praporu do Zborova,
vypudit obránce a vesnici osvobodil. Lepších výsledků dosáhl 3. prapor, který postoupil
k obci Nižný Mirošov.

Třetí brigáda zahájila postup ve směru na Bardejov. Její 4. prapor pronikl k obci
Kukučín, kde byl zastaven palbou. Prapor však obratem zahájil nový útok. Jeho okamžité
opakování překvapilo obránce do té míry, že nestačili adekvátně zareagovat a obec se
podařilo dobýt. Druhá rota praporu pokračovala dále v postupu a překročila řeku Topľa.
Druhý prapor samopalníků během svého postupu dobyl obec Kurima. Poté pokračovala
brigáda ve svém průniku, 19. ledna 1945 osvobodila Komárov a Bardejovskou Novou Ves
a k večeru provedla útok na Bardejov, který v brzkých ranních hodinách následujícího dne
osvobodila.

V tuto dobu došlo ke změně v podřízenosti armádního sboru. Sbor byl vyňat
ze sestavy 1. gardové armády a začleněn do struktur 18. armády; v jejím čele stal genpor.
Anton Josifovič GASTILOVIČ. Důvodem této reorganizace byla skutečnost, že 1. gardové

68
armádě se ukládalo útočit v prostoru severně od státních hranic Československa. Kromě
tohoto došlo k přeskupení armádního sboru. Z prostoru Bardejova, kde se nacházel, byl
přesunut na jih k Prešovu s cílem zaútočit a ovládnout město. To se mu podařilo 20. ledna
1945.

Dne 21. ledna 1945 začala další fáze bojů. Ten den 1. československý armádní sbor
zaujal postavení na úpatí hřbetu Branisko, asi 30 km západně od Prešova, odkud druhého dne
zahájil úder ve směru na Levoču. Útok však byl zastaven obrannou palbou. Avšak poté byl
protivník nucen ustoupit, a to pod tlakem sovětských jednotek, které pronikaly
na Krompachy; ty se nacházely asi 20 km na jih od postavení československého armádního
sboru. Během pronásledování ustupujícího německého vojska bylo dne 25. ledna 1945
jednotkami 3. brigády osvobozeno Spišské Podhradie a Harhov, o který byl sveden krátký, leč
tvrdý boj (25, s. 51–63).

Obě československé brigády pokračovaly ve svém postupu na Levoču, přičemž ještě

téhož dne byla 3. brigáda nucena pro obrannou palbu postup zastavit. Její průzkum však
v noci na 26. ledna 1945 zjistil, že německé vojsko vyklízí město. Brigáda proto v ranních
hodinách zahájila útok a kolem poledne Levoču osvobodila. Druhého dne, 27. ledna 1945,
zahájila 1. brigáda svůj postup na Kežmarok, který osvobodila ještě téhož dne. Následně
v součinnosti se 108. gardovým samohybným dělostřeleckým plukem pronásledovala
ustupující německá vojska až k Liptovskému Hrádku. Třetí brigáda postupovala severně
od 1. brigády, přičemž do 29. ledna 1945 pronikla do Tatranské Polianky.

Dispozice terénu, především úzké údolí Váhu, si vynutilo další přeskupení vojsk
18. armády. Zatímco 1. československý armádní sbor měl postupovat na západ ve směru
na Liptovský Svätý Mikuláš, a to přímo údolím Váhu, většina sovětských svazků se měla
přepravit přes jižní Polsko (prostor města Nowy Targ) a údolím Oravy v linii Trstené,
Dolného Kubína a Kraľovan vpadnout do boku a týlu německé obrany.

Dne 29. ledna 1945 pokračovala 1. brigáda ve svém postupu, přičemž u obce Važec
byla napadena dělostřeleckou palbou. Úder na obec, kterou podnikl 3. prapor, skončil
neúspěšně. Obec byla následně dobyta až vpádem do týlu, který provedla rota samopalníků.
Po ztrátě Važce se Němci opevnili v prostoru Liptovského Hrádku, odkud bylo možno
kontrolovat průchod celým údolím Váhu. Dne 31. ledna 1945 proto jak jednotky partyzánů,
tak Rudé armády i československého armádního sboru provedly útok na město. Po neúspěchu
partyzánského úderu zaútočili Rudoarmějci současně s Čechoslováky, konkrétně s 1. brigádou

69
armádního sboru; zatímco sovětská vojska útočila z jihu, československá ze severu, a během
odpoledních hodin se jim podařilo Liptovský Hrádok dobýt.

Současně pronikala 3. brigáda v součinnosti se 108. gardovým samohybným

dělostřeleckým plukem dále na západ k Liptovskému Svätému Mikuláši se záměrem provést
obchvat německých pozic ze severu, vpadnout do týlu jejich postavení a odříznout jim
ústupovou cestu na Ružomberok. Avšak krátce po svém zahájení uvízl postup v prostoru obce
Beňadiková, a to v důsledku komunikačních a zásobovacích obtíží, a dále především proto, že
dělostřelectvo zaostalo za pěchotou, která tak zůstala bez palebné podpory. V důsledku toho
obdržela brigáda rozkaz, podle kterého měla přenést těžiště útoku na sever, do prostoru Žiaru.
Vázáním sil protivníka měla přitom umožnit 1. brigádě provést úder přímo na Liptovský
Svätý Mikuláš. Ani jedna brigáda však nebyla schopna prolomit nepřátelskou obranu, a to ani
poté, co ve dnech 1. až 5. února 1945 několikrát vyrazily k útoků. V důsledku těchto
neúspěchů nařídilo velení 18. armády přejít armádnímu sboru do obrany. V této době
zaujímala 1. brigáda postavení v linii od kóty 790 severně Žiaru po obec Okoličné (dnes
součást Liptovského Mikuláše).

Do ofenzívy přešel československý armádní sbor dne 12. února 1945 po několika
dnech příprav. Nicméně ani tentokrát, ani po dvou dalších pokusech prolomit německou
obranu, které se uskutečnily následujícího dne, nedosáhl žádných relevantních výsledků.
Velení armády proto nařídilo armádnímu sboru, aby znovu přešel do defenzívy. Tímto
okamžikem skončila západokarpatská operace. Během ní pronikl 1. československý armádní
sbor přes 200 km na západ a osvobodil 182 obcí a měst.

7.3 Boje o Liptovský Svätý Mikuláš a Velkou a Malou Fatru

V polovině února 1945 se postup válečné fronty zastavil před Liptovským Svätým
Mikulášem. Přestávku v bojích využil 1. československý armádní sbor k tomu, aby doplnil
své stavy a provedl dílčí reorganizaci.

Na stranu druhou byl armádní sbor citelně oslaben tím, že jeho 1. tanková brigáda
byla operačně vyčleněna a odeslána do Kežmaroku a později do jižního Polska, kde se
měla zapojit do připravované ostravské operace (viz odd. 8.1) (12, s. 139–147). Podobný osud
postihl i československý letecký svaz, který byl v této době organizován již jako
1. československá smíšená letecká divize (viz odd. 8.2). Ta byla začleněna do sestavy
4. ukrajinského frontu, respektive jeho 8. letecké armády.

70
 V této době došlo k další důležité změně ve velení 1. československého armádního
sboru. Brig. gen. L. SVOBODA zaujal post ministra národní obrany ve vládě, která se dne
4. dubna 1945 ustavila v Košicích. Velení sboru proto již 8. března 1945 převzal brig. gen.
B. BOČEK a o měsíc později, ke dni 6. dubna 1945, stávající velitel 3. československé
brigády brig. gen. K. KLAPÁLEK; na uvolněné místo velitele 3. brigády nastoupil plk.
Jaroslav SELNER.

Jaroslav SELNER (1906–1973) se po okupaci českých zemí zapojil do odbojové

organizace Obrana národa. Na konci roku 1939 emigroval do zahraničí, v roce 1940 se
stal velitelem čety a následně roty v rámci československého pěšího praporu 11
na Středním východě; poté, co byl prapor přeměněn na protiletadlový pluk, byl
jmenován zástupcem velitele praporu, a nakonec zástupcem velitele pluku. Po přesunu
do Spojeného království působil v rámci zpravodajského oddělení ministerstva
obrany. Na podzim roku 1944 byl převelen do Sovětského svazu, kde zaujal pozici
na štábu 3. československé brigády. V únoru 1945 se ujal velení brigády.
Komunistický režim jeho zásluhy neuznával a v roce 1951 byl z armády propuštěn.
Na jaře 1945 byla organizace 1. československého armádního sboru následující (uvádí
se ty jednotky, které představují hlavní bojovou sílu sboru, a to bez tankové brigády a letecké
divize):

• velitel sboru brig. gen. Karel KLAPÁLEK;

o zástupce velitele sboru plk. Jan SATORIE;
o náčelník štábu mjr. Bohumil LOMSKÝ;
o přednosta 1. (operačního) odd. mjr. Jaroslav DOČKAL;
o přednosta 2. (zpravodajského) odd. mjr. František SEDLÁČEK;
• 1. čs. samostatná brigáda plk. gšt. Jaroslav BROŽ;
o pěší prapor 1 (úderný) štkpt. Anton TAKÁČ;
o pěší prapor 2 pplk. Václav ČEŘENSKÝ;
o pěší prapor 3 pplk. Štefan ŽELINSKÝ;
o prapor samopalníků štkpt. Jan NOVÁK;
o dělostřelecký pluk 1 mjr. Josef RADA;
o dělostřelecký protitankový pluk 2 štkpt. Václav ŠAJNER;
o 1. protiletadlový oddíl por. Bedřich RABLINER;
• 3. čs. samostatná brigáda pplk. Jaroslav SELNER;
o pěší prapor 4 mjr. Zdeněk DĚDIČÍK;
o pěší prapor 5 mjr. Alois HAK;
o pěší prapor 6 mjr. Ferdinand MORAVEC;
o 2. prapor samopalníků mjr. Ludvík DANEŠ;

71
 o dělostřelecký pluk 3
o dělostřelecký protitankový pluk 4
o 3. protiletadlový oddíl
• 4. čs. samostatná brigáda
o pěší prapor 7
o pěší prapor 8
o pěší prapor 9
o 3. prapor samopalníků
o dělostřelecký pluk 6
o dělostřelecký protitankový pluk 7
o 4. protiletadlový oddíl
• dělostřelecký pluk 5
kpt. Vojtěch FORMÁNEK;
štkpt. Bohumil HLAVATÝ;
por. Rudolf KROHA;
plk. Mikuláš MARKUS;
štkpt. Martin KUČERA;
štkpt. Štefan MARGITÁN;
mjr. Vojtěch STRELKA;
kpt. Michal ČORDAŠ;
štkpt. Julius KLASKAŇ;
pplk. Jaroslav SVOBODA;
ppor. Štefan GABOUDA;
pplk. Alois BOČEK.

Dne 3. března 1945 obnovil 1. československý armádní sbor ofenzivní činnost.

Společně s 24. střeleckou divizí měl vést čelní úder ve směru na Liptovský Svätý Mikuláš
po obou březích řeky Váh (viz přílohu F). Zatímco svazky armádního sboru byly zastaveny
po obsazení obcí Bobrovec a Trstená, svazkům Rudé armády se podařilo město dobýt.
Vzhledem ke vzrůstajícímu odporu protivníka byl ale další sovětský a československý postup
zastaven. Armádní sbor převzal pozice 24. střelecké divize a přešel do defenzívy. Střídání
pozic bylo provedeno v noci z 9. na 10. března 1945. Německý průzkum však odhalil
přeskupování a vojska protivníka proto udeřila na Liptovský Svätý Mikuláš, a to hned ze tří
stran. Po tvrdých pouličních bojích armádní sbor ustoupil na výchozí pozice a znovu přešel
do obrany (16, s. 1–43).

Ofenzívní činnost 1. československý armádní sbor obnovil 30. března 1945. Útok
vedla 1. a 3. brigáda a nově též čerstvě ustavena 4. brigáda, a to bez dělostřelecké přípravy,
aby byl zajištěn moment překvapení. Zasazeným svazkům se během dne podařilo proniknout
třemi obrannými liniemi, obzvláštní úspěch přitom zaznamenala 3. brigáda, která dobyla kótu
828 a obec Jalovec, asi 8 km severně od Liptovského Svätého Mikuláše. Německá vojska
však po několika hodinách přešla do protiútoku, přičemž armádní sbor, respektive jeho 1.
a 4. brigáda, byl nucen vyklidit obce Bobrovec a Trstené v severním sousedství Liptovského
Svätého Mikuláše. Ustoupit byla nucena i 3. brigáda, která vedla obranné boje na kótách 828
a 915. V obraně zůstaly všechny tři brigády i následující den. O výsledcích boje rozhodl
až postup 17. gardového střeleckého sboru, který pronikl jihozápadním směrem údolím
Oravy, přičemž hrot jeho úderu mířil do týlu německého postavení. Současně dne 2. dubna

72
1945 provedli samopalníci 1. brigády útok na Nižné Matiašovce (dnes Liptovské Matiašovce,
asi 13 km severozápadně od Liptovského Svätého Mikuláše). Po zajištění nových výchozích
pozic se armádní sbor začal připravovat na zasazení dalšího úderu (25, s. 51–63).

V důsledku hrozícího obklíčení začaly jednotky Wehrmachtu dne 4. dubna 1945

opouštět své pozice v Liptovském Svätém Mikuláši. Velení sboru i 24. střelecké divize
nařídily znovu provést čelní úder po obou březích Váhu. Tentokrát se podařilo prolomit
oslabenou obrannou linii protivníka a vpadnout do centra města. Rozhořely se pouliční boje,
během nichž byli Němci vytlačeni. Tímto okamžikem skončila bitva o Liptovský Svätý
Mikuláš; o tvrdosti bojů svědčí výše ztrát; ty dosáhly více než 4500 osob, tedy poměrně
zhruba asi 25 %, z nichž přibližně 600 připadalo na padlé (26, s. 1–43).

Armádní sbor nadále vyvíjel tlak na protivníka a dále postupoval na západ, přičemž
ještě téhož dne ovládl Ružomberok, který se nachází asi 30 km od Liptovského Svätého
Mikuláše. Dne 5. dubna 1945 armádní sbor pokračoval v postupu, přičemž zaujal pozice
na úpatí Velké Fatry. Zde se však zastavil. Údolí Váhu, kterým postupoval, se totiž
při soutoku s řekou Oravou zužuje na těsnou soutěsku. Na hřebenech hor přitom německá
vojska vystavila obranná postavení. Již tak nevelký operační prostor ještě omezilo začínající
jarní tání, v důsledku čehož se řeky Orava a Váh rozvodnily.

Dne 6. dubna 1945, ihned poté, co československý armádní sbor zaujal postavení
před masivem Velké Fatry, nařídil velitel sboru ztéct pozice Němců (viz přílohu G).
Operační plán byl takový, že zatímco 3. brigáda měla útočit soutěskou směrem na Kraľovany,
které se nacházejí přímo v soutěsce, 1. brigáda měla provést obchvat přes Ľubochňanské
sedlo, které vede asi 5 km jižně od soutěsky, a proniknout do Krpeľan v týlu německé obrany.
Obě brigády postupovaly zpočátku rychle. 3. brigáda postoupila až na soutok Oravy a Váhu
v bezprostřední blízkosti Krpeľan, avšak byla zastavena soustředěnou obrannou palbou.
Postup 1. brigády se zastavil nedaleko od obce Lubochňa. Z tohoto důvodu byla zasazena
4. brigáda, která měla rozvíjet úder ve směru plánovaného postupu 1. brigády. Během
7. dubna 1945 ovládly svazky 4. brigády horu Magura (1 059 m nad m.) a pronikly přes
hřeben pohoří na západní úpatí Velké Fatry, zatímco 1. brigáda se zachytila na hřebeni
masívu. Druhého dne zaznamenala úspěch 3. brigáda, která překonala Oravu a osvobodila
Kraľovany.

Německým jednotkám tudíž hrozilo, že se dostanou do obklíčení, a zahájily ústup

směrem na jih do údolí řeky Turiec, kterým vede hlavní komunikace na město Turčiansky

73
Svätý Martin (dnes Martin). V prostoru Vrútek, asi 6 km na sever od Turčianského Svätého
Martina, přitom vybudovaly obranná postavení, která se československému armádnímu sboru
nepodařilo prolomit z chodu, a ani opakovaný pokus dne 9. dubna 1945 nepřinesl úspěch.

Vzhledem k tomu, že čelní úder selhal, rozhodl velitel 1. československého armádního

sboru provést obchvat z jihovýchodu. Třetí a čtvrtá brigáda proto dostaly rozkaz proniknout
do obce Sklabinský Podzámek, asi 10 km východně od Turčianského Svätého Martina,
zatímco 1. brigáda měla vést útok na obec Sučany, tedy do prostoru východně od Vrútek.
Obdobně jako již několikrát předtím, i tentokrát byl československý postup zastaven. K jeho
obnovení došlo v brzkých ranních hodinách 11. dubna 1945, když bylo zjištěno, že německé
jednotky opouštějí své pozice. Čtvrtá brigáda proto ihned zahájila pronásledování
ustupujícího protivníka, a ještě téhož dne osvobodila město Turčianský Svätý Martin. Třetí
brigáda mezitím ovládla vesnici Vrútky.

Po ztrátě Turce ustoupila německá vojska na severozápad, přičemž svou další

obrannou linii opřela o masiv Malé Fatry. Obdobně jako před Velkou Fatrou, i nyní
rozhodl velitel 1. československého armádního sboru ztéct pozice nepřítele z chodu. Útok byl
zahájen dne 12. dubna 1945 v 6.00 hodin ráno. Útočící československá vojska byla
v nevýhodě, neboť musela postupovat do svahu. Po prvotním úspěchu, kdy byla mj. dobyta
hora Úplaz (1 301 m nad m.), přešel protivník do protiofenzívy a zatlačil svazky armádního
sboru zpět do výchozích pozic. Pro probíhající boje bylo příznačné, že probíhaly bez účinné
podpory dělostřelectva, neboť to nebylo schopno zdolat vysokohorský terén. Následující dny
pokračovaly střety, během nichž válečné štěstí přecházelo z jedné strany na druhou. Jejich
význam však po 15. dubnu 1945, kdy byla zahájena závěrečná etapa ostravské operace (viz
odd. 8.4), získal zcela jiný operační rozměr. Vázáním sil protivníka na Slovensku bylo totiž
zabráněno, aby je německé velení zasadilo do prostoru Moravské Ostravy. Obzvláště
tvrdé byly boje o horu Polom (1 010 m nad m.). Tu se s definitivní platností podařilo dobýt
jednotkami 4. brigády dne 22. dubna 1945. Ovládnutí Polomy umožnilo vést útok
na severozápad, na obec Strečno, která se nacházela v týlu německé obrany, tedy asi 5 km
severozápadně od horského hřebene. Strečno bylo následně dobyto dne 26. dubna 1945.

Po překonání Malé Fatry se německá vojska již nezmohla na další relevantní odpor.
Vzhledem k vývoji vojenské situace během ostravské operace, při níž byla v polovině dubna
1945 prolomena obranná linie (viz odd. 8.4), začalo všem německým jednotkám, které se
nacházely na Slovensku, hrozit úplné obklíčení. Průběh závěrečných bojů měl proto charakter
pronásledování ustupujícího protivníka. Již čtyři dny nato, 30. dubna 1945, osvobodil

74
československý armádní sbor město Žilinu, aby odtud pokračoval vstříc českým zemím,
ve směru na Vsetín. Dne 4. května 1945, kdy byl Vsetín osvobozen 4. československou
brigádou, opustil 1. československý armádní sbor území Slovenska, aby se zapojil
do závěrečných bojů na území českých zemí (27, s. 410–433).

***
Od konce roku 1944 do jara 1945 podstoupil 1. československý armádní sbor řadu střetnutí
na území severního Slovenska (západokarpatská operace, boje o Liptovský Svätý Mikuláš
a Velkou a Malou Fatru). Průběh bojové činnosti odpovídal vysokohorskému terénu
a zimnímu ročnímu období. Postup československého armádního sboru byl z velké části
závislý na vývoji válečné situace na obou hlavních směrech postupu Rudé armády, tedy
ve směru na Berlín a na Vídeň. Obzvláště tvrdé boje o Liptovský Svätý Mikuláš dokládají, jak
výhodné podmínky obráncům území Slovenska skýtalo; pakliže se protivník rozhodl
k houževnaté obraně, měl československý armádní sbor jen nevelkou šanci prorazit jeho
obranná postavení, případně jej rozdrtit. Nicméně zasazení armádního sboru v takto
nevýhodném terénu bylo diktováno politickými ohledy, totiž záměrem, aby československé
vojsko bojovalo na československém území.

***
• Co bylo podmínkou rozšíření 1. československého armádního sboru během jeho
bojového zasazení na Slovensku?

• Kterých bojů a s jakým výsledkem se zúčastnil 1. československý armádní sbor

na Slovensku?

• Které aspekty bojů na Slovensku zvýhodňovaly obránce, a které útočníky?

75
8 OSTRAVSKÁ OPERACE (1945)

V polovině ledna 1945 zahájila Rudá armáda viselsko-oderskou operaci. V jejím rámci
postoupila sovětská vojska daleko na západ, přičemž svazky 4. ukrajinského frontu dobyly
dne 12. února 1945 město Bílsko (dnes Bielsko-Biała). Tím byly vytvořeny podmínky
k dalšímu rozvíjení úderu směrem na západ; již následujícího dne byl proto zpracován
rámcový návrh operace, jejímž cílem bylo navázat na dosavadní úspěchy a proniknout
hluboko do protivníkova území, a to přes Místek a Olomouc až do Prahy. Tento ambiciózní
plán si dal za cíl postoupit o více než 450 km. Během něj měly být protivníkovi způsobeny
maximální ztráty, konkrétně měla být rozdrcena 1. tanková armáda (armádní skupina
„Heinrici“). Tyto úvahy se opíraly o skutečnost, že obdobně hluboko se v rámci viselsko-
oderské operace podařilo proniknout sovětským vojskům na hlavním, berlínském směru.

Hrot ofenzívy 4. ukrajinského frontu měl protínat linii měst Strumeň (Strumień, asi
20 km východně od Karviné), Nový Jičín a Olomouc a měly jej tvořit úderná uskupení 38.
a 1. gardové armády. Operační plán tudíž počítal s obchvatem Moravské Ostravy (od roku
1946 Ostrava) z jihu. Na tomto směru měla být zasazena též 1. československá tanková
brigáda. Na vedlejším směru měla úder podporovat 18. armáda, která se nacházela
na Slovensku, a v jejíž sestavě postupoval i 1. československý armádní sbor (viz odd. 7.3).
Jejím úkolem bylo rozvíjet útok po spojnici měst Ružomberok, Žilina a Kroměříž a nedovolit,
aby odtud protivník uvolnil síly k posílení obrany Moravské Ostravy.

Čtvrtý ukrajinský front genplk. I. J. PETROVA se skládal ze tří armád; 38. armádu
tvořilo pět střelecký sborů, 1. gardovou armádu šest střeleckých sborů, a 18. armádou jeden
střelecký sbor a 1. československý armádní sbor; každý střelecký sbor se skládal zpravidla
ze tří střeleckých divizí. Velení frontu byla nadto podřízena 8. letecká armáda, která
zajišťovala vzdušnou podporu pozemním silám. Na německé straně byla vojska seskupena
do skupiny armád „Střed“. Vzhledem k faktu, že operační svazky byly na německé straně
podstatně větší, bránila prostor Moravské Ostravy beze zbytku 1. tanková armáda, v první
a druhé fázi operace především její LIX. armádní sbor, který tvořilo pět divizí, ve třetí pak
zejména její XI. armádní sbor o shodném počtu divizí.

Vlastní průběh ostravské operace nicméně prokázal nereálnost sovětských operačních

záměrů. Od svého zahájení dne 10. března 1945 narážel postup 4. ukrajinského frontu
na tvrdý odpor protivníka, který byl umocněn chybami na sovětské straně; kupříkladu velení
4. ukrajinského frontu rozhodlo o zahájení operace navzdory krajně nepříznivému počasí;

76
přípravu operace se před protivníkem nepodařilo utajit, což ve svém důsledku znamenalo, že
vlastní dělostřelecká příprava místo do německých pozic udeřila do prázdna; atd.
Do 18. března 1945 sovětská vojska postoupila pouze o 6 až 12 km v šířce zhruba 15 km.
Z tohoto důvodu byl další postup zastaven, což neumožnilo, aby byla 1. československá
tanková brigáda zasazena do přímých bojů. Neúspěch měl mít dále za následek, že se boje
o Moravskou Ostravu rozpadly do tří fází a protáhly až do 30. dubna 1945, respektive
5. května 1945. V průběhu operace však byl zcela změněn cíl, který měla sovětská vojska
dosáhnout. Jestliže na počátku operace se očekávalo dobytí Olomouce, případně dokonce
Prahy, v jejím průběhu se hlavním cílem stala Moravská Ostrava.

8.1 První československá samostatná tanková brigáda

Boje 1. československého armádního sboru na území Slovenska prokázaly nevhodnost

vysokohorského terénu pro nasazení tankových sil. První československá tanková brigáda,
která bojovala v sestavě československého armádního sboru, během nich zaznamenala značně
vysoké ztráty, které neodpovídaly taktickému zisku. V jejich důsledku klesl stav brigády
k 2. listopadu 1944 z původních 834 příslušníků na 660 a v počtech tanků z dvaceti na pouhé
tři. Sovětské velení z tohoto důvodu rozhodlo o vyvedení tankové brigády ze slovenského
území a o jejím zasazení ve směru na Moravskou Ostravu. Z tohoto důvodu byla tanková
brigáda počátkem února 1945 přesunuta do Kežmaroku, kde bylo zahájeno její doplňování.
Koncem února 1945 měla ve své sestavě celkem 1512 vojáků a 65 tanků. To znamenalo, že
brigáda měla nadpočetní stav mužstva, ale především poprvé za svou existenci dosáhla
plného tabulkového počtu tanků. Z nich byly až na jeden tank typu T-70 všechno stroje
typu T-34, přičemž 52 z nich připadalo na výkonnější typ T-34/85 a 12 na starší typ T-34/76.
Rozdíl mezi posledně uvedenými typy spočíval zejména ve větší palebné síle; typ T-34/85
totiž disponoval kanónem ráže 85 mm, který byl účinný i vůči pancéřování většiny
německých těžkých tanků. Mimoto měla brigáda ještě dvě samohybná děla SU-85. Na jaře
1945 byla organizace tankové brigády následující:

• velitel mjr. Vladimír JANKO;

o 1. tankový prapor kpt. Imrich GAŠ;
o 2. tankový prapor kpt. Josef BURŠÍK;
o 3. tankový prapor mjr. Emanuel ŠRÁMEK;
o 4. tankový prapor (po 29. březnu) štkpt. Vladimír PLUDEK;
o motorizovaný prapor samopalníků por. Sergej PETRAS;
o průzkumná rota ppor. Vojtěch ŠVAMBER.

77
 Dne 16. února 1945 zahájila tanková brigáda přesun přes Nowy Targ do prostoru
města Bielsko-Biała, přičemž po deseti dnech, 26. února 1945, byla jako záloha
4. ukrajinského frontu soustředěna ve Wadowicích, asi 50 km jihozápadně od Krakova.
Následně byla podřízena velení 1. gardové armády, přičemž se plánovalo její zasazení
do ostravské operace. Z tohoto důvodu zaujala dne 8. března 1945 vyčkávací prostor v Ligotě,
vzdálené asi 10 km od fronty (12, s. 152–202).

8.2 První československá smíšená letecká divize

Výstavba 1. československé smíšené letecké divize začala v době, kdy se 1. československý

smíšený letecký pluk nacházel na území Slovenska (viz odd. 6.1 a 6.3). Rozšíření
československého letectva bylo umožněno přechodem skupiny slovenských letců, a to v počtu
76 osob, dne 31. srpna 1944 do Sovětského svazu, kde zahájila přecvičování na sovětské
stroje a na sovětskou taktiku. Po porážce Slovenského národního povstání byla skupina
doplněna o další příslušníky slovenských vzdušných sil, kteří dezertovali ze slovenské
armády. Tato skutečnost, společně s návratem smíšeného leteckého pluku ze Slovenska,
umožnila zřízení československé letecké skupiny; ta vznikla 1. listopadu 1944 a jejím sídlem
byl Przemyśl. Do čela letecké skupiny byl jmenován plk. Ludvík BUDÍN. Letecká skupina se
skládala z československého leteckého výcvikového střediska v SSSR, 1. československého
stíhacího leteckého pluku a dvou svazků, které se teprve budovaly, tj. 2.
a 3. československého leteckého pluku. Po stránce výcvikové, materiální a operační byla
přitom letecká skupina podřízena nikoliv 1. československému armádnímu sboru, ale
2. letecké armádě, které velel genplk. Stěpan Akimovič KRASOVSKIJ.

Ludvík Budín (1892–1956) byl československý letecký důstojník. Během druhé

světové války se zapojil do domácího československého odboje a v létě 1944 odešel
tajně na Slovensko. V říjnu 1944 byl jmenován velitelem 1. československé smíšené
letecké divize. V roce 1945 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a přeřazen
na generální štáb; později téhož roku byl jmenován velitelem letectva vojenského
obvodu 3. V roce 1951, již jako divizní generál, byl přeřazen do výslužby.
Záměrem československého vojenského velení přitom bylo utvořit letecký svazek,
který by zahrnoval jak stíhací pluk, tak pluky bitevní a bombardovací. Sovětské velení však
rozhodlo jinak, tedy o zřízení dvou stíhacích a jednoho bitevního pluku. První
československá smíšená letecká divize byla zřízena ke dni 25. ledna 1945. Její označení jako
„smíšená“ vycházelo přitom z faktu, že v její sestavě se nacházely stíhací a bitevní pluky;
každý pluk se skládal ze tří perutí. Ještě před reorganizací bylo zrušeno letecké výcvikové
středisko a jeho úlohu převzala štábní rota, respektive výcvikové oddělení velitelství letecké
divize. Organizace letecké divize byla pak následující.

78
 • velitel
o 1. čs. stíhací letecký pluk
o 2. čs. bitevní letecký pluk
o 3. čs. stíhací letecký pluk
o 5. čs. samostatná spojovací rota;
o čs. letecké převozné dílny.
plk. Ludvík BUDÍN;
mjr. František FAJTL;
mjr. Ivan HALUZICKÝ;
mjr. Mikuláš GULJANIČ;

Výstavba i výcvik smíšené letecké divize pokračovaly i po formálním zřízení svazku.

Důraz byl v této době položen na doplnění pozemního personálu a na vytvoření základů
pro pozdější vybudování 4. bombardovacího pluku. V této době byly jednotlivé pluky
dislokovány v prostoru Przemyślu; 1. pluk se nacházel v Przeworsku, asi 40 km
severozápadně od Przemyślu, 2. pluk přímo v Przemyślu a 3. pluk v obci Stubno, asi 25 km
severovýchodně od Przemyślu. Špatný stav letišť však neumožňoval provádění výcviku,
a z tohoto důvodu byla 20. února 1945 celá letecká divize přesunuta na letiště Iwonicz v obci
Pustyny (dnes součást obce Krościenko Wyżne), které se nachází asi 10 km jihozápadně
od Krosna.

Ke dni 23. března 1945 byl výcvik dokončen pouze u dvou pluků divize; u 1. stíhacího
a 3. bitevního. Navzdory tomu zažádal náčelník československé vojenské mise v Sovětském
svazu, brig. gen. H. PÍKA, o zasazení letecké divize na frontu s tím, že bude doplněna
o zbývající, 2. stíhací pluk, v okamžiku, kdy zakončí výcvik. Ve dnech 7. až 11. dubna 1945
se proto divize přesouvala na bojové letiště v Katovicích. Přesun byl o to komplikovanější, že
u 1. pluku připadalo na 33 letounů 18 pilotů a u 2. pluku na 33 letounů 26 pilotů. V této době
dosáhl početní stav divize 521 osob. Nicméně záhy bylo zjištěno, že letištní plocha
na přiděleném letišti není způsobilá pro provoz těžších strojů, jakými byly bitevníky Iljušin Il-
2. Po dalším přesunu, který proběhl ve dnech 12. a 13. dubna 1945, byla letecká divize
s konečnou platností dislokována na polní letiště v Porembě (Poręba), asi 35 km
východoseverovýchodně od dnešní Karviné. Samotné letiště se nacházelo asi 18 km
od frontové linie. Do Pszczyny, asi 6 km východně od Poremby, bylo přesunuto též velitelství
divize. Odtud se již letecký svazek zapojil do poslední, třetí fáze ostravské operace (viz
odd. 8.5).

8.3 První československá tanková brigáda ve druhé fázi ostravské operace

Po neúspěchu první fáze ostravské operace připravilo sovětské velení druhou ofenzívu. Ta
měla být tentokrát vedena levým křídlem, tedy severněji než během první fáze, a to v linii

79
měst Żory (něm. Sohrau), Wodzisław (něm. Loslau; dnes Wodzisław Śląski) a Opava,
přičemž cílem bylo dosáhnout Moravské Ostravy ze severu. Důvodem této změny byla
skutečnost, že 1. ukrajinský front, který se nacházel severně od 4. ukrajinského frontu,
postoupil v prostoru Ratiboře (něm. Ratibor, dnes Racibórz) na západ. Bylo proto možno jím
dosažených výsledků využít i pro záměry ostravské operace.

Z tohoto důvodu byli českoslovenští tankisté podřízeni 38. armádě, která měla
zasazovat hlavní úder. Dne 21. března 1945 byli soustředěni v prostoru města Żory. První
československá tanková brigáda, která dosud do bojů nezasáhla, se nacházela na plných
stavech. Proto představovala relevantní bojovou sílu pro celý 4. ukrajinský front. Jejich
65 tanků představovalo asi třetinu veškeré obrněné techniky celého frontu (který disponoval
184 tanky a samohybnými děly), respektive dvě třetiny obrněné techniky 38. armády (která
disponovala 94 stroji) (12, s. 152–202).

Druhá fáze ostravské operace byla zahájena 24. března 1945 v 11.00 hodin, přičemž
tanková brigáda měla za úkol podporovat útok pěchoty (viz přílohu I). Zatímco 1.
a 2. tankový prapor postupovaly společně, a to v prostoru jižně od Żor, 3. tankový prapor
útočil přímo na město. O tom, jakou taktiku tanková brigáda používala, dokládá způsob
zasazení 2. tankového praporu. Vzhledem k rovinatému terénu byl mezi jednotlivými tanky
nařízen rozestup 200 m. Na čele úderu se přitom nacházela jedna tanková rota. Poté, co
prorazila obranu protivníka, předjely ji tanky 1. a 2. tankové roty a rozvíjely útok do hloubi
operačního prostoru. O přednostech této taktiky svědčí, že již během prvního dne
českoslovenští tankisté postoupili asi 5 km a dosáhli vesnice Krzeczkowice (dnes součást
města Jastrzębie-Zdrój). Nicméně dlouhodobé deštivé počasí společně s brzkou oblevou
způsobilo, že 18 tanků dočasně uvízlo v rozbahněném terénu. Třetí tankový prapor brigády
byl nasazen ve druhém sledu a odpoledne se v součinnosti s 2. gardovou divizí podílel
na dobytí města Żor. Druhý den probíhaly tvrdé boje o obec Gogołowa (dnes součást obce
Mszana). Po jejím dobytí postoupili tankisté k městu Wodzisław, které ovládli 26. března
1945 (28, s. 76–88).

Během tří dnů tanková brigáda pronikla o více než 20 km do hloubi území protivníka;
její postup byl však vykoupen vysokými ztrátami; z původních 65 tanků brigádě zůstalo
pouze 31 bojeschopných strojů (z toho jeden T-70). Největší ztráty přitom připadaly
na 1. tankový prapor. Z tohoto důvodu byly do první linie dočasně zasazeny pouze
2. a 3. tankový prapor, které postupovaly v linii Czyżowice, Krasowiec (obě vsi dnes součástí
obec Gorzyce) a Podbucze (součást obce Godów). Brigáda následně rozvíjela postup

80
ve směru na obec Věřňovice (dnes součást Dolní Lutyně) s cílem překročit řeku Olzu (Olše)
a proniknout na československé území. Boje na tomto směru trvaly až do 31. března 1945.
I přesto, že v posledních dnech se boje přenesly k obci Rogów (dnes součást obce Gorzyce)
více na severozápad od zamýšleného směru postupu, nepodařilo se tankistům proniknout
na československé území (27, s. 99–116).

Největším úspěchem 38. armády bylo překročení Odry u obce Tvorkov (něm.
Tunskirch/Tworkau; Tworków, dnes součást obce Krzyżanowice) a vybudování nevelkého
předmostí na západním břehu, k čemuž došlo 1. dubna 1945. Význam prostoru Tvorkova
spočíval ve faktu, že odtud bylo možno dále rozvíjet postup na hlavním směru úderu. Proto
sem byla ihned přesunuta i československá tanková brigáda. Byla přitom podřízena
11. střeleckému sboru a za součinnosti s 226. střeleckou divizí dostala za úkol prolomit
obranný úsek mezi obcemi Ligota Tworkówska (dnes součást obce Lubomia) a Tvorkov.
Boje byly velmi tvrdé a trvaly od 2. do 6. dubna 1945. První úder vedly 1. a 3. tankový
prapor. Během bojů však zaznamenaly vysoké ztráty a byly vystřídány 2. tankovým
praporem. Dispozice bojiště vedla velitele 2. praporu, aby usiloval o dobytí kopce jižně
od Ligoty Tworkówské, odkud bylo možno pozorovat celé bojiště, především řídit
dělostřeleckou palbu (28, s. 76–88). Krátce po zahájení útoku byli obránci vyhnáni z pozic
a kopec se dostal do československých rukou. Příčina úspěchu spočívala v zajištění momentu
překvapení, provedením detailního průzkumu a pečlivé přípravy celého úderu.
V následujících dnech držel 2. prapor získané pozice, a to až do svého vystřídání sovětskými
jednotkami, ke kterému došlo 6. dubna 1945. Odrazil přitom řadu německých protiútoků (29,
s. 99–116). Úspěch byl nicméně i zde vykoupen vysokými ztrátami. Mezi padlými byli
velitelé npor. Jiří LÍZALEK a por. Stěpan VAJDA; druhému uvedenému byl in memoriam
udělen titul Hrdina Sovětského svazu.

Jiří LÍZÁLEK (1912–1945) byl příslušník československé armády, přičemž jako

důstojník působil u útočné vozby (tj. tankového vojska). V roce 1939 se připojil
ke vznikajícímu československému vojsku v Polsku a od roku 1944 působil v řadách
československé armády v Sovětském svazu; zde zastával pozici velitele tankové roty
a později, v hodnosti poručíka, se stal zástupcem velitele 2. tankového praporu. Padl
v boji o obec Tvorkov. In memoriam byl povýšen na kapitána.
Vysoký podíl na ztrátách v řadách velitelského sboru, a to ať už velitelů samotných
tanků, tak tankových čet a rot, měla skutečnost, že ti většinou zasahovali do boje takovým
způsobem, že tank řídili z otevřeného příklopu ve věži.

81
 Stěpan VAJDA (1922–1945) pocházel z Podkarpatské Rusi, odkud odešel před
maďarskou okupací do Polska. Jako příslušník tankové jednotky se zúčastnil bojů
o Kyjev, u Bílé Cerkve a karpatsko-dukelské operace. Počátkem roku 1945 velel, a to
v hodnosti poručíka, nejdříve tankové četě a později rotě. Padl během bojů o Tvorkov.
Za prokázané hrdinství byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu
a in memoriam povýšen do kapitánské hodnosti.
Stažením 1. československé tankové brigády z Tvorkova fakticky skončila druhá fáze
ostravské operace. Cíle operace, tedy zejména zničení 1. tankové armády, proniknutí
na československé území a dobytí Moravské Ostravy, se nepodařilo dosáhnout. Vojska
4. ukrajinského frontu se zastavila asi 40 km před Moravskou Ostravou. Frontová linie se
nicméně mezitím posunula na severozápad od města, čímž se Rudé armádě naskytla možnost
zasadit další úder z odlišného směru (30, s. 158–159).

Během druhé fáze ostravské operace přitom došlo ke změně na postu velitele
4. ukrajinského frontu. Genplk. I. J. PETROVA dne 25. března 1945 vystřídal arm. gen.
Andrej Ivanovič JEREMENKO. S jeho jménem je pak spjatá třetí, závěrečná fáze bojů
o Moravskou Ostravu.

8.4 První československá tanková brigáda ve třetí fázi ostravské operace

Třetí fáze ostravské operace byla připravena ve výrazně širších strategických souvislostech
závěrečných bojů druhé světové války. Útok 4. ukrajinského frontu měl být totiž napříště úzce
koordinován s bojovou činností ostatních sovětských frontů. Sovětské velení přitom využilo
okolnosti, že na hlavním, berlínském směru, pronikl 1. běloruský a 1. ukrajinský front
až k nástupištím útoku na Berlín, a že na druhém hlavním, vídeňském směru, vojska
2. a 3. ukrajinského frontu mezitím rovněž výrazně postoupila na západ; v rámci bratislavsko-
brněnské operace dosáhla dne 11. dubna 1945 vojska 2. ukrajinského frontu moravského
území, zatímco vojska 3. ukrajinského frontu dobyla 13. dubna 1945 Vídeň.

Na základě směrnice nejvyššího sovětského velení ze dne 3. dubna 1945 měl

4. ukrajinský front vést boje společně se 2. ukrajinským frontem, a to tak, aby oba fronty
vedly vstřícný úder do prostoru Olomouce; záměrem tohoto manévru bylo obklíčit a následně
zničit německá vojska na Moravě a na Slovensku. Termín dalšího rozvíjení ostravské operace
byl současně stanoven tak, aby podpořil sovětský útok na německé hlavní město. Z tohoto
důvodu byla zamítnuta žádost velitele 4. ukrajinského frontu, arm. gen. A. I. JEREMENKA,
který pro nedostatek dělostřelecké munice žádal odložení ofenzívy. Třetí fáze ostravské
operace tak měla začít 15. dubna 1945, aby následujícího dne mohla být zahájena berlínská
operace; důvodem této časové posloupnosti bylo zabránit odvelení německých jednotek

82
z prostoru Moravské Ostravy do prostoru Berlína, případně dokonce docílit oslabení obrany
na berlínském směru.

V rámci přípravy útoku došlo nadto k reorganizaci 4. ukrajinského frontu, který byl
6. dubna 1945 posílen o svazky 60. armády genplk. Pavla Alexejeviče KUROČKINA; ty
do té doby spadaly pod velení 1. ukrajinského frontu. 60. armáda se skládala ze tří střeleckých
sborů, a to 15., 28. a 106., a měla zasazovat úder ze severu. 38. armáda měla vést útok
ze severozápadu, 1. gardová armáda ze severovýchodu a 18. armáda na pomocném směru
na slovenském území; její součásti byl i 1. československý armádní sbor, který tehdy vedl
boje v prostoru Ružomberoku (viz odd. 7.3). Klíčový význam přitom náležel 60.
a 38. armádě, respektive jejich průlomovým dělostřeleckým divizím a tankovým sborům.
Vlastní úderná síla byla koncentrována do úzkého prostoru v linii obcí Sudice-Krzanowice
v šířce asi 12 km, přičemž termín pro dobytí Moravské Ostravy byl stanoven na 18. dubna
1945.

Československá tanková brigáda zůstávala nadále v podřízenosti 38. armády, přičemž

13. dubna 1945 se přesunula po linii Pogrzebień (dnes součást obce Kornowac), Ratiboř
a Pawlów do prostoru severozápadně od obce Maków, tedy asi 10 km na západ od Ratiboře.
Zde měla být nasazena na hlavním směru úderu, který měl vést na jih, a to v linii Krzanowice,
Kobeřice, Kravaře a Štítina, tedy do prostoru mezi Opavou a Moravskou Ostravou; Moravská
Ostrava tak měla být provedením tohoto manévru obchvácena ze tří stran (31, s. 534–587).

Třetí fáze ostravské operace byla zahájena 15. dubna 1945 v 9.30 hodin mohutnou
dělostřeleckou a leteckou přípravou. V prvních dnech zaznamenala sovětská vojska postup
až 5 km denně. Obzvláště tvrdé boje probíhaly na přístupech k Opavě a o samotné město,
které bylo dobyto 22. dubna 1945 (32, s. 111–141).

Bezprostředně před zahájením útoku zaujala tanková brigáda v noci na 15. dubna 1945
výchozí postavení jižně od obce Pietrowice Wielkie, tedy asi 4 km jižně od stávající dislokace
v Makówu (viz přílohu J). Odtud vyrazila do útoku v 10.30 hodin, a to společně se sovětskou
pěchotou. Počáteční postup byl rychlý, ještě během dopoledne překročila československou
státní hranici a osvobodila obce Rohov a Strahovice. Do konce prvního dne operace dosáhla
linie Štěpánkovice, dvůr Albertovec (součást Štěpánkovic) a Bolatice (12, s. 152–202).

Zde se dosavadní rychlý postup brigády zpomalil. Českoslovenští tankisté byli nuceni
svést těžké boje o dvůr Albertovec a Bolatice. Druhé uvedené obce se zmocnili v noci
na 17. dubna 1945, nicméně za tento úspěch zaplatili ztrátou deseti tanků.

83
 Téhož dne vyrazila brigáda k útoku směrem na Zábřeh, který byl dobyt v noci
na 18. dubna 1945. Ihned poté pokračovala brigáda na západ do Kravař, aby odtud přes
Dvořisko (dnes součást Kravař) vedla útok s cílem překonat řeku Opavu a u obce Štítina
vytvořit předmostí. Vlastní boje o překročení řeky se protáhly do 19. dubna 1945. Po jejich
skončení byla brigáda stažena do týlu na Albertovec k provedení oprav tanků (28, s. 76–88).

Za několik málo dnů, 26. dubna 1945, byla tanková brigáda zasazena do bojů znova.
Velení 4. ukrajinského frontu přitom přijalo novou taktiku. Jednotlivé armády dostaly za úkol
vyčlenit ze svých řad úderné skupiny, ty zasadit na úzkých úsecích fronty a po proniknutí
do týlu pozic protivníka jej po částech likvidovat. Operačním záměrem sovětského velení
bylo rozvinout úspěch při postupu směrem na jih, pokračovat dále v podhorském terénu
Nízkého Jeseníku a do Moravské Ostravy proniknout ze západu. Pro československé tankisty
to znamenalo vést boj v kopcovitém terénu. Vzhledem k vysokým ztrátám, které brigáda
zaznamenala, bylo nicméně zbývajících třináct tanků brigády soustředěno do 3. tankového
praporu; ten tak zůstal jediným bojeschopným obrněným svazkem brigády. Prapor svedl boje
o obce Velká Polom, Dolní Lhota a Čavisov a rozvíjeli postup směrem na Klimkovice (28,
s. 76–88).

Dne 30. dubna 1945 obdržela brigáda rozkaz velitele 38. armády, aby se přesunula
na předmostí Odry v prostoru obce Zábřeh nad Odrou (dnes součást Ostravy), které mezitím
dobyli Rudoarmějci, a odtud okamžitě zahájila postup do Moravské Ostravy. Řeku tankisté
přebrodili během dopoledních hodin a pokračovali v přesunu do centra města. Mohli přitom
ve svůj prospěch využít skutečnost, že bojovali na známém teritoriu. Mnoho jejich příslušníků
totiž zde vykonávalo prezenční vojenskou službu. Protivník při vyčišťování města kladl jen
symbolický odpor, zaměřený především na zajištění ústupových cest. Ke tvrdším střetům
došlo v Michálkovicích, kde vzplály boje o tamní černouhelný důl. Během večerních hodin
30. dubna 1945 bylo město osvobozeno, přičemž československým tankistům se podařilo
zajistit Říšský most (dnes Most Miloše Sýkory) přes řeku Ostravice. Následujícího dne proto
mohla být osvobozena Slezská Ostrava, respektive území, které se nacházelo dále na východ
(12, s. 152–202).

Druhý den po osvobození Moravské Ostravy, 1. května 1945, zahájila

1. československá tanková brigáda pronásledování ustupujícího protivníka. Postupovala
směrem na Novou Bělou a Krmelín (obě obce dnes součástí Ostravy), asi 15 km jižně
od Moravské Ostravy, kam vstoupila 3. května 1945. Poté brigáda stočila svůj postup
na jihozápad a přes Petřvald a Mošnov dorazila do Sedlnic. Brigáda se připravovala k dalšímu

84
postupu, a to na obec Bartošovice, které se nacházejí v západním sousedství Sedlnic. Úder
na Bartošovice ale proveden nebyl, neboť velitel brigády, mjr. V. JANKO, rozhodl dne
5. května 1945 o přesunutí do Fulneku. Zde měla brigáda společně se 42. těžkou tankovou
brigádou provést zamýšlený průlom německé obrany ve směru na Olomouc. Obě brigády
byly přitom operačně podřízeny 70. střelecké divizi. Pražské povstání, které téhož dne
vypuklo, však zásadním způsobem změnilo bojové záměry československých tankistů (12,
s. 152–202).

8.5 První československá smíšená letecká divize v ostravské operaci

Do ostravské operace, konkrétně do její třetí, závěrečné etapy, zasáhla i 1. československá

smíšená letecká divize. Její 1. stíhací pluk disponoval 32 stíhacími letouny typu La-5 a La-7
s celkem 41 piloty a 3. bitevní pluk pak 33 bitevními letouny typu Il-2 a 26 piloty.
Organizačně byla divize včleněna do 8. letecké armády genpor. letectva Vasilije Nikolajeviče
ŽDANOVA; samotná letecká armáda se kromě československého leteckého svazku skládala
ze dvou leteckých sborů, jednoho bitevního a druhého stíhacího, o celkové síle šesti leteckých
divizí a tří leteckých pluků. V tomto zařazení připadla československé divize podpora
pozemních sil 38. a 1. gardové armády, tedy ničení živé síly a vojenské techniky, strategicky
významných objektů a komunikací a provádění taktického průzkumu, tzn. do hloubky asi
50 km od frontové linie. Její bojový prostor byl určen spojnicí měst Katovice, Ratiboř, Opava,
Frýdek, Bílsko a Osvětim (Oświęcim).

Bezprostředně po svém zařazení do sestavy 8. armády provedla letecká divize

vzdušnou rekognoskaci nastávajícího bojového prostoru. K jejímu vlastnímu bojovému
nasazení došlo o den později, 14. dubna 1945. Ten den ve 4.30 hodin byla nařízena bojová
pohotovost a nedlouho poté obdržela divize rozkaz provést útok na baterie polního
dělostřelectva a shromáždiště tanků v prostoru vesnice Olzy (v bezprostřední blízkosti
československých státních hranic na soutoku řek Olzy a Odry) a přímo v obci zničit štáb
tankové jednotky (viz přílohu J), která, jak dokládají nejnovější poznatky, byly s největší
pravděpodobností součástí německé 16. tankové divize. Do útoku, který byl zahájen v 16.15
hodin, bylo nasazeno 16 bitevníků a 10 stíhacích letounů. První bojové vystoupení letecké
divize se obešlo bez ztrát na československé straně.

Od momentu zahájení třetí fáze ostravské operace intenzita bojové činnosti letecké
divize narostla. V rámci vzdušné přípravy operace provedla dne 15. dubna 1945 dopoledne
letecké útoky na cíle v prostoru Dolního Benešova, Bělé a Závady, a to ve třech útočných

85
vlnách. Ještě téhož dne odpoledne uskutečnila nálet na kolonu a nádraží v obci Smolkov
a následně v prostoru obce Olza a Krzyżanowice. Nad Olzou se přitom odehrál první letecký
souboj mezi československým a německým stíhačem (FW-190), který nicméně neskončil ani
na jedné straně sestřelem. Celkem během prvního dne ofenzívy provedla divize 107 bojových
vzletů.

Druhého dne ostravské operace provedli českoslovenští letci sedm útočných akcí
a 105 bojových vzletů; boje probíhaly v prostoru Olzy a Uchylska (dnes obec Gorzyce), které
se nachází ve východním sousedství Olzy. Přitom došlo k prvním sestřelu německého letounu
(FW-190), byť za cenu těžkého poškození vlastního letounu.

V následujících dnech pro zhoršení letového počasí intenzita bojové činnosti letecké
divize poklesla. Dne 17. dubna 1945 se například omezila na taktický průzkum v prostoru
Olzy a Dolního Benešova a několika náletů u Kopytova, Uchylska a u obce Gorzyczki (asi
2 km jihovýchodně od Gorzyc). Kvůli nadále špatnému počasí byla následujícího dne bojová
činnost přerušena zcela. K jejímu obnovení došlo odpoledne a navečer 19. dubna 1945, byť
za nadále nevhodných povětrnostních podmínek. Divize provedla zteče pozic protivníka
v prostoru Nového Bohumína, Kopytova (obě vesnice dnes součástí Bohumína) a vesnice
Zabełków (dnes součást obce Krzyżanowice). Ten den zaznamenala divize první ztrátu, a to
bitevník Il-2. Dne 20. dubna 1945 směřovaly údery divize do týchž prostorů, avšak z náletů se
nevrátily tři bitevníky. Jejich posádky byly nuceny nouzově přistát a později se vrátily zpátky
k divizi. Druhého dne, 21. dubna 1945, se opět zhoršilo počasí, které omezilo bojovou činnost
divize na údery v prostoru Bohumína a Zabełkowa. Vytrvalý déšť tentokrát poškodil
přistávací plochu do té míry, že veškeré vzlety musely být zastaveny.

Bojovou činnost letecká divize znovu obnovila 27. dubna 1945. Úkol tentokrát připadl
stíhačům, kteří provedli průzkum v prostoru Českého Těšína, Moravské Ostravy a Bohumína.
O den později zasadily bitevníky údery proti německým protiletadlovým bateriím
v Ludgeřovicích, a dále proti palebným postavením v prostoru Hlučína a Lhotky.

Poté bojová činnost letecké divize v době, kdy byla osvobozena Moravská Ostrava,
opět ochabla, než 2. května 1945 obdržela rozkaz provést útok na živou sílu a vojenskou
techniku, kterou Němci rozmístili na východním okraji Českého Těšína, a na železniční
nádraží (23, s. 121–181).

Pro charakter bojů je přitom typické, že divize většinou útočila na pozemní cíle.
Ke vzdušným střetnutím, stejně tak jako ke vzletům na poplach docházelo spíše výjimečně.

86
To znamenalo, že hlavní tíha úderů spočívala na 2. bitevním pluku. Letecký útok přitom
nejčastěji prováděly skupiny šesti až osmi strojů Il-2, které byly rozděleny do dvou vln. Proto
byl pluk pro operační činnost rozdělen do čtyř skupin po osmi strojích. To taktéž určilo
leteckou sestavu, tedy, že bitevníky zaujímaly stupňovitou sestavu ve čtyřkách za sebou.
Stíhací doprovod se členil na dvojice stíhačů, které se nacházely po obou stranách
a za sestavou. Přitom velitel bitevních letounů byl v neustálém radiovém spojení s velitelem
stíhačů.

Při vlastním rozvíjení útoku změnily letouny sestavu. V blízkosti cíle vytvářely kruh,
ze kterého pak bitevníky vyrážely k vlastním ztečím; ty přitom byly prováděny jednotlivými
stroji, a to za užití pum, raket anebo střelbou z kulometů a kanónů. Úkolem stíhacích letounů
bylo zajišťovat vzdušné krytí. Přitom létali zpravidla nad kruhem bitevníků, v některých
případech i pod ním.

Největší nebezpečí pro československé letce představovalo protivzdušné

dělostřelectvo. V prostoru Moravské Ostravy totiž německé velení soustředilo hustou obranu,
kterou představovalo množství protiletadlových kanonů všech ráží; ty největší měly přitom
dostřel až 12 km. Většina poškození však připadala na vrub kanónů malé ráže, zejm. 20 mm.
Tyto kanóny byly schopny zasadit až několik zásahů každému letounu; byť většinou nebyly
fatální, vyřazovaly zasažený stroj z bojové činnosti často až po dobu několika dnů, případně
týdnů (33, s. 143–167).

První čs. smíšená letecká divize svým podílem přispěla k rozhodnutí o výsledku
ostravské operace. Od 14. dubna do 9. května 1945 podnikla celkem 567 bojových vzletů
z celkem 2589, tedy si jednu pětinu všech (tj. 21,9 %), které uskutečnila 8. letecká armáda.

***
Ostravská operace, konkrétně pak její třetí fáze (15. dubna 1945 až 30. dubna/5. května 1945),
představuje důležitou vojenskou operaci závěru druhé světové války. Její význam spočívá
ve faktu, že poutala německé síly k provedení berlínské operace.

Pro československé vojsko na Východě byla operací, do níž byly zasazeny dva
československé svazky, 1. československá tanková brigád a 1. československá letecká divize.
Oba svazky přitom zasáhly do bojů na rozhodujících směrech, přičemž českoslovenští
tankisté se stali prvními, kdo úspěšně pronikl do Moravské Ostravy. Nasazení tankové
brigády je současně největším bojovým nasazením československého tankového vojska
během druhé světové války.

87
 ***
• Z jakého důvodu byla 1. československá samostatná tanková brigáda vyčleněna
z operační sestavy 1. československého armádního sboru?

• Kterých bojů a s jakým výsledkem se zúčastnila 1. československá samostatná tanková

brigáda během ostravské operace?

• Jaký operační úkol obdržela 1. československá smíšená letecká divize v ostravské

operaci?

88
9 PRAŽSKÁ OPERACE (1945)

V okamžiku, kdy v noci z 30. dubna na 1. května 1945 dobyla sovětská vojska budovu
německého Říšského sněmu, byla druhá světová válka vojensky již rozhodnuta. Avšak oblasti
ve střední Evropě, jmenovitě například Čechy a Morava, a některá další území byly i nadále
v německé moci. V souvislosti s odlišnými zájmy zemí protihitlerovské koalice to znamenalo,
že politicky ještě nebyla druhá světová válka rozhodnuta. Především Praha představovala
cíl, který lákal jak západní spojence, tak zejména Sovětský svaz. V této době nebylo zřejmé
ani to, jakým způsobem bude válka zakončena; zda dojde k bezpodmínečné kapitulaci
vojsk, anebo poslední německé državy budou muset být vojensky likvidovány.

Na základě dohody z jaltské konference, která se konala ve dnech 4. až 11. února

1945, byla napříč Evropou narýsována demarkační linie, která označovala místo styku
západních a sovětských vojsk. Původně měla vést podél česko-bavorské hranice, ale
v důsledku rychlého postupu americké 3. armády jižním Německem byla na základě dohody
posunuta dále na východ, a to na spojnici sídel Kraslice, Karlovy Vary, Plzeň a České
Budějovice. Tuto linii obsadila americká 3. armáda do 6. května 1945. Její velitel, gen.
George S. PATTON, požadoval postup amerických vojsk na Prahu. Jeho žádost byla
nicméně vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě, gen. arm. Dwightem D.
EISENHOWEREM, zamítnuta.

Nicméně již v této době byl velením sovětských sil rámcově vytvořen návrh pražské
operace. Jejím hlavním autorem byl velitel 1. ukrajinského frontu, maršál Sovětského svazu
I. S. KONĚV, jehož vojska měla zasazovat hlavní úder. Ten měl být veden z prostoru města
Riesa přes Drážďany a Krušné hory přímo na Prahu; to znamenalo urazit vzdálenost asi
190 km. Na vedlejším směru měly postupovat další sovětské svazky. Čtvrtý ukrajinský front
arm. gen. A. I. JEREMENKA měl postupovat severní částí českých zemí od Ostravy
a 2. ukrajinský front, jemuž velel maršál Sovětského svazu Rodion Jakovlevič
MALINOVSKIJ, pak jižní směrem od Brna. Proti těmto třem frontům stála německá skupina
armád „Střed“ pod velením polního maršála Ferdinanda SCHÖRNERA, která měla
k dispozici asi 900 000 mužů. Sovětská vojska měla přitom výraznou převahu, a to jak
v počtu živé síly, tak vojenské techniky, zejména v množství dělostřeleckých a minometných
hlavní. Převaha byla o to výrazněji, že sovětské letectvo zcela kontrolovalo vzdušný prostor
nad střední Evropou.

89
 Vlastní zahájení pražské operace bylo urychleno vypuknutím pražského povstání.
Sovětská ofenzíva byla proto zahájena již 6. května 1945 odpoledne. Hrot úderu tvořily
úderné skupiny 3. a 4. tankové armády. Ty obešly Drážďany a v noci ze 7. na 8. května 1945
překročily československé státní hranice v prostoru Cínovce. Obě skupiny dále rozvíjely útok
ve směru na Teplice a Duchcov. Do 23.01 hodiny 8. května 1945, kdy vstoupila v účinnost
bezpodmínečná kapitulace německých sil, sovětská vojska dorazila pouze do Loun, tedy
na vzdálenost asi 60 km od Prahy. Do Prahy vstoupila až 9. května 1945 v časných ranních
hodinách, tedy v okamžiku, kdy již drtivá většina německých jednotek opustila české hlavní
město (34, s. 9–145).

Pražské operace se účastnil též 1. československý armádní sbor. Zatímco jeho jádro
bylo podřízeno 18. armádě 1. ukrajinského frontu a postupovalo přes Javorníky na střední
Moravu, 1. československá samostatná tanková brigáda byla podřízena 38. armádě
a probojovávala si cestu na Prahu od Moravské Ostravy.

Závěrečné období druhé světové války bylo současně završením výstavby

československého vojska. To mělo ke dni 5. května 1945 dohromady takřka 50 000
příslušníků. Na bojové jednotky však připadala jen menší část. Vlastní 1. československý
armádní sbor měl asi 17 500 příslušníků, 1. československá samostatná tanková brigáda
necelých 1100 a 1. československá smíšená letecká divize asi 950.

9.1 České národní povstání

V souvislosti s blížící se porážkou nacionálně socialistického Německa se v českých zemích

začal aktivizovat protinacistický odboj. Současně se začaly radikalizovat jeho formy; přes
sabotáže, především na železniční síti, vedly až k otevřené partyzánské válce, jako tomu bylo
především na území východní Moravy a Vysočiny. Paralelně s tím docházelo k demonstracím
a stávkám. Počínaje 1. květnem 1945 přerostl odboj v povstání. To se označuje jako České
národní povstání, případně dalšími termíny, mj. vzhledem k datu vypuknutí též jako
květnové povstání českého lidu.

České národní povstání bylo zahájeno v Přerově, kde se k moci přihlásil místní
národní výbor, a ještě téhož dne se rozšířilo na Olomoucko. Následujícího dne, 2. května
1945, povstala řada sídel v Čechách, především Nymburk a Poděbrady, a po nich během
dalších dnů následovaly mj. Příbram, Turnov, Kladno, Jindřichův Hradec, Louny aj.
Rozhodujícím mezníkem byl 5. květen 1945; tehdy a během bezprostředně následujících dnů
se povstání plošně rozšířilo; celkem propuklo v 37 městech a v asi 240 obcích.

90
 Průběh Českého národního povstání nabýval různou jevovou formu, která se měnila
v prostoru i v čase. Zatímco na některých místech se představitelé nacistické správy
a československého odboje dohodli na pokojném předání výkonu státní moci, případně její
dělbě, jinde docházelo ke střetům, které si vyžádaly lidské oběti. Příčinou byla skutečnost, že
ani představitelé nacistického režimu, ani příslušníci odboje nebyli názorově jednotní.
Z nejvýznamnějších bojů lze zmínit útok partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova
na Vsetín, při němž se podařilo přerušit destrukční práce Němců, a to až do okamžiku, než
do města dorazily jednotky 1. československého armádního sboru.

Dne 5. května 1945 vypuklo povstání v Praze. Spouštěcím momentem bylo

rozhodnutí protektorátní vlády, které mj. rušilo zákaz vyvěšování československých státních
vlajek. Toto rozhodnutí nicméně nebylo vydáno se souhlasem německé správy, a proto začalo
docházet ke konfliktům, především mezi českým civilním obyvatelstvem a příslušníky
německé branné moci. Významným impulzem, který přispěl k rychlému rozšíření povstání,
bylo volání pražského rozhlasu o pomoc; první těžké boje se tak odehrály právě v okolí
budovy rozhlasu na Vinohradské ulici. Do čela živelně propukajícího odporu se téhož dne
odpoledne postavila Česká národní rada, ústřední orgán odboje v českých zemích, která
ihned vyhlásila obnovu československého státu. Během prvního dne se povstalcům podařilo
získat kontrolu nad většinou města. V zásadě byly dvě příčiny, proč se to povstalcům
podařilo. Zaprvé, jejich bojové akce byly koordinovány, a to vojenským velitelství České
národní rady, které se označováno krycím názvem vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš;
v jeho čele stal brig. gen. Karel KUTLVAŠR. Druhou příčinou byla skutečnost, že ruská
osvobozenecká armáda, respektive její 1. divize pod velením gen. Sergeje Kuzmiče
BUNJAČENKA, přešla na stranu českých povstalců.

V noci na 6. května 1945 byly v Praze postaveny barikády, a to v počtu asi dvou tisíc.
Povstalci se totiž připravovali na německý protiútok. Téhož a následující další dva dny
probíhaly nejtěžší boje. Německým jednotkám se podařilo proniknout do centra Starého
města, kde propukly prudké boje o budovu Staroměstské radnice. V noci na 8. května 1945
nadto došlo k roztržce mezi vedením České národní rady a ruskou osvobozeneckou armádou,
která se rozhodla opustit Prahu.

Den 8. květen 1945 byl dnem soustředěného německého útoku proti povstalcům.
Důvodem byla skutečnost, že statisíce Němců usilovali vyhnout se sovětskému zajetí. Jedinou
alternativou přitom bylo nechat se zajmout americký anebo britským vojskem. Koncem
tohoto dne měla totiž vstoupit v účinnost bezpodmínečná kapitulace německých vojsk, podle

91
níž se měli němečtí vojáci vzdát té armádě, proti které bojovali. A k tomu, aby bylo možno
přepravit německé vojáky rychle na západ, bylo potřeba zajistit volný průchod Prahou.
Vojensky se však nepodařilo situaci rozhodnout ani během dopoledne, ani v průběhu
odpoledních hodin. Německé velení pražských jednotek, v jehož čele stal vrchní velitel
branného obvodu Čechy a Morava gen. Rudolf TOUSSAINT, proto přistoupilo na dohodu
s Českou národní radou. Ta vstoupila v účinnost 8. května 1945 v 16.00 hodin. Podle ní
německá vojska kapitulovala a směla volně odejít, ale musela v Praze zanechat veškeré
těžké zbraně.

Boje se krátce znovu rozhořely 9. května 1945 ráno, kdy do Prahy dorazila vojska
Rudé armády a střetla se se zadními voji ustupujících německých vojsk. K nevelkým
přestřelkám, především s příslušníky Waffen-SS, docházelo na území českých zemí ještě
několik následujících dní. Vrchní velitel Waffen-SS na území Protektorátu Čechy a Morava,
SS-Gruppenführer Carl von PÜCKLER, totiž odmítal přistoupit jak na příměří, které uzavřel
gen. R. TOUSSAINT, tak na bezpodmínečnou kapitulaci německé branné moci. Poslední
boje se odehrály na Příbramsku u Slivic (dnes součást obce Milín) ve dnech 11. a 12. května
1945. Na konečný průběh konce války však neměly žádný vliv (35, s. 11–245).

9.2 První československý armádní sbor v pražské operaci

V noci na 2. května 1945 se 1. československý armádní sbor nacházel na úpatí Javorníků.

Z informací od příslušníků odboje přitom vyplynulo, že na hřebeni pohoří vybudoval
protivník opevnění. Velení 18. armády proto rozhodlo zaútočit na celé šířce svého úseku, aby
plně využilo početní převahu. Československý armádní sbor přitom dostal úkol dosáhnout
do půlnoci města Vsetín; jeho 1. a 4. československá samostatná brigáda měly překročit
česko-slovenské hranice v linii obcí Čertov (dnes součást obce Lazy pod Makytkou) a Bařiny
(dnes součást obce Huslenky), zatímco 3. československá samostatná brigáda měla
postupovat o něco více na sever v linii obcí Popradno a Nový Hrozenkov. Postoupit
o plánovaných asi 40 km se nicméně armádnímu sboru nepodařilo, a to kvůli nepřátelské
obraně; postup jeho brigád se proto zastavil na hřebeni Javorníků. Nejhlouběji pronikla
4. brigáda, která se údolím říčky Kychová dostala do obce Bařiny, kde přeťala důležitou
ústupovou komunikaci směrem na Vsetín. Odpor německých vojsk v prostoru Javorníků byl
pak likvidován v následujících dnech a kolem 16.00 hodiny 4. května 1945 zahájila brigáda
z prostoru obce Ústí úder na Vsetín (viz přílohu H). S ohledem na chabou obranu i činnost
partyzánského vojska bylo město během odpoledních hodin osvobozeno.

92
 Následujícího dne, 5. května 1945, 7. prapor 4. československé samostatné brigády
překročil řeku Vsetínská Bečva a osvobodil obec Ratiboř na jejím západním břehu.
V sousední obci Hošťálková však prapor narazil na odpor, který byl ještě téhož dne
zlikvidován. 1. československá brigáda, která postupovala na levém křídle, osvobodila během
6. května 1945 obci Fryšták i Holešov.

K poslednímu bojovému střetnutí armádního sboru došlo v samém závěru druhé

světové války na Kroměřížsku v prostoru Holešova. Podle rozkazu velitele 18. armády měl
dne 7. dubna 1945 armádní sbor postoupit ve směru na Hulín, Břest a Přerov, čímž měly být
odříznuty německé jednotky, které se nacházely na střední Moravě. K prvnímu střetnutí došlo
již 6. května 1945, a to u Rymic a Količína. Druhého dne byl boj obnoven, a to o obec Břest;
na československé straně nesl hlavní tíhu boje 4. prapor 3. československé samostatné
brigády, avšak nepodařilo se mu německé jednotky vytlačit z vesnice. Téhož dne odpoledne,
tedy 7. května 1945, zahájili Němci protiútok, ale po jeho odražení se v noci na 8. května
1945 z Břestu stáhli. Československý armádní sbor protivníka nepronásledoval, neboť se měl
zapojit do plánovaného úderu na Prostějov. Přestože se boje o Břest uskutečnily během
posledního dne druhé světové války, celková výše ztrát svědčí o tvrdosti a úpornosti
střetnutí. Podle dílčích zmínek lze jen počet padlých vyčíslit na 34 mužů s tím, že dalších
100 připadlo na raněné.

Vzhledem k rychlému průběhu závěrečné fáze pražské operace obdrželo velení

armádního sboru rozkaz, aby vyčlenilo motorizovanou skupinu a tzv. zvláštní oddíl, a ty
urychleně vypravil do Prahy k zajištění Pražského hradu. Do cíle, vzdáleného asi 270 km,
dorazily obě jednotky během 9. a 10. května 1945. I ostatní součásti 1. československého
armádního sboru urychleně pokračovaly v postupu na Prahu, kde pak 17. května 1945
zakončily svou bojovou cestu slavnostní přehlídkou.

Obdobně i 1. československá smíšená letecká divize se zapojila do pražské operace,

byť okrajově. Dne 9. května 1945 byly vyslány dva bombardovací letouny z Dolního
Benešova s úkolem provést vzdušný průzkum letiště Kbely. Za situace, že nebude obsazeno
německým vojskem, měly zde oba stroje přistát a jejich posádky měly zjistit, zda je letiště
provozuschopné. Vzhledem k tomu, že téhož dne dosáhla Prahy Rudá armáda, staly se další
úvahy o možném zasazení letecké divize v pražském povstání bezpředmětné. O den později
byla celá divize přesunuta na domácí letiště, kterým se staly Albrechtičky (dnes součást
Letiště Leoše Janáčka). Sem byl také přesunut 2. československý stíhací letecký pluk, který

93
mezitím dokončil výcvik. Dne 14. května 1945 se celá letecká divize přesunula na pražská
letiště Kbely a Letňany, které se staly jejími novými základnami.

9.3 První československá samostatná tanková brigáda v pražské operaci

Dne 6. května 1945 se 3. tankový prapor a většina praporu samopalníků soustředila

ve Fulneku. V důsledku utrpěných ztrát však tankisté disponovali již jen pěti bojeschopnými
tanky. Druhý prapor a velitelství brigády se nacházelo v Zábřehu a 1. prapor byl mezitím
dislokován v Českém Těšíně.

Ve večerních hodinách 6. května 1945 provedl 3. tankový prapor společně

s 42. brigádou těžkých tanků útok na město Odry. Protivník kladl jen symbolický odpor
a zakrátko stanuli českoslovenští tankisté na břehu řeky Odry; zde se jejich postup dočasně
zastavil kvůli strženému mostu. Zanedlouho však Němci město vyklidili, čímž odpadla
potřeba jeho dalšího dobývání. Tankový prapor se proto v nočních hodinách vrátil zpátky
do Fulneku.

Poté, co vypuklo pražské povstání, byla dne 7. května 1945 z jednotek 4. ukrajinského
frontu utvořena tzv. zvláštní úderná skupina. Tuto skupinu tvořily součásti 70. gardové
motorizované střelecké divize, 46. gardové těžké tankové brigády, 5. gardové tankové brigády
a oddíly raketometů; z československé tankové brigády byl její součástí 3. tankový prapor
a prapor samopalníků, kteří měli postupovat v součinnosti s 5. gardovou tankovou brigádou.
Úkolem úderné skupiny bylo probít se co nejrychleji do Prahy, a zde pomoct povstalcům.
Skupina měla postupovat v ose Město Libavá, Olomouc, Mohelnice, Moravská Třebová,
Ždírec (dnes Ždírec nad Doubravou) a Kutná Hora a dne 9. května 1945 dosáhnout hlavního
města. Vlastní postup však neodpovídal plánovanému tempu, neboť komunikace byly v této
době přeplněny vojsky; ať už postupujícími sovětskými, anebo ustupujícími německými.
Nadto 8. května 1945 v ranních hodinách byl 3. tankový prapor pověřen vést společně
se sovětskými vojsky útok z východu na osadu Chomoutov (dnes součást města Olomouc).
Význam osady spočíval ve faktu, že zde bylo možno překročit řeku Moravu. Most přes řeku
však byl mezitím stržen, proto 3. tankový prapor obdržel rozkaz, aby se v odpoledních
hodinách soustředil v Olomouci.

Ještě ten den zahájili českoslovenští tankisté postup na západ, přičemž v odpoledních
hodinách svedli boj v prostoru obcí Horka nad Moravou, Skrbeň a Příkazy, asi 5 km
na severozápad od Olomouce. Přestože obránci disponovali několika samohybnými děly,
nezpůsobili tankovému praporu žádné ztráty. Ve večerních hodinách tankisté dosáhli Litovle,

94
asi 20 km severozápadně od Olomouce. Střetnutí u Olomouce bylo současně posledním
bojem 1. československé samostatné tankové brigády za druhé světové války. Do Prahy
českoslovenští tankisté dorazili 10. května 1945 kolem 9.00 hodiny (12, s. 203–210).

***
Boje v posledním roce druhé světové války byly stejně tvrdé, jako v předchozích operacích.
Vždyť od 18. ledna do 10. května 1945 utrpěl 1. československý armádní sbor celkové ztráty
ve výši 7300 osob, z nichž 2500 připadalo na padlé. V okamžiku, kdy byla dne 6. května 1945
zahájena pražská operace, bylo o průběhu druhé světové války rozhodnuto. Koneckonců
o den později podepsali zástupci německého vrchního velení bezpodmínečnou kapitulaci.
Nasazení 1. československého armádního sboru, respektive 1. československé samostatné
tankové brigády do operace však přispělo k tomu, že se německým silám nepodařilo udržet
na obranných liniích, ale že jejich vojska byla nucena neustále ustupovat. Tímto byly české
země ušetřeny dalších válečných škod a obětí.

***
• Ve kterých dnech proběhla pražská operace a jaké byly její cíle?

• Kterých bojů a s jakým výsledkem se zúčastnilo československé vojsko během

pražské operace?

• Ve kterých dnech dorazily jednotlivé součásti československého vojska do Prahy?

95
ZÁVĚREM

Československý vojenský odboj, který se za druhé světové války utvářel v Sovětském svazu,
vznikal za velmi ztížených okolností. V zásadě platí, že podmínky k jeho vzniku byly
položeny v okamžiku, kdy byla tehdy jediná československá vojenská jednotka, tzv. legion
Čechů a Slováků, zajata Rudou armádou; to se stalo dne 18. září 1939. Několik dalších let
strávili příslušníci legionu v internaci, aniž by bylo přikročeno k dalšímu budování
československého vojska. Příčinou bylo nejdříve německo-sovětské spojenectví, později
katastrofální vojenská situace Sovětského svazu poté, co byl napaden nacionálně
socialistickým Německem. Do boje tak československé vojsko zasáhlo až v březnu 1943
u Sokolova, a to v nevelké síle jednoho praporu. V následujících letech bylo nicméně
československé vojsko v Sovětském svazu úspěšně rozšiřováno; v květnu 1943 byla zřízena
brigáda a o rok později armádní sbor. Tímto okamžikem se československý vojenský odboj
na východní frontě stal největší součástí československých ozbrojených sil za druhé světové
války.

Celková bojová hodnota armádního sboru nebyla v rámci východní fronty relevantní
a dala by se vyjádřit jako ekvivalent jedné německé divize na plných stavech, případně dvou
oslabených. Klíčovým přínosem armádního sboru však byla skutečnost, že manifestoval
odhodlání obyvatel českých zemí a Slovenska usilovat o obnovu suverénního
československého státu; koneckonců jádro armádního sboru představovali vojáci a důstojníci,
kteří vstoupili do odboje dobrovolně.

Navzdory tomu, že 1. československý armádní sbor bojoval v operační podřízenosti

Rudé armády, většina jeho příslušníků se neztotožňovala s komunistickým režimem, který
existoval v Sovětském svazu. Tehdy nicméně jiná alternativa než bojovat za jeho podpory,
neexistovala. To také ovlivnilo osudy stovek jeho příslušníků; ti, ač bojovali a nasazovali
životy za nezávislý československý stát, se po roce 1945, respektive 1948, žádného
adekvátního ocenění nedočkali; mnozí strávili mnoho let v komunistických věznicích, řada
z nich přitom za to zaplatila životem.

Poválečné osudy příslušníků československého vojenského odboje na Východě lze

ilustrovat na osudech pěti nositelů nejvyššího sovětského vyznamenání, titulu Hrdina
Sovětského svazu. Otakar Jaroš a Stěpan Vajda obdrželi titul in memoriam. Otakar Jaroš, ač
sám byl antikomunistického smyšlení, byl komunistickou propagandou ihned po jeho smrti
idealizován, a stavěn do role toho, kdo obětoval život za československo-sovětské „bratrství“.

96
Antonín Sochor zůstal v armádě do konce svého života, ale po roce 1948 vznášel vůči
komunistickému režimu v Československu kritické výhrady. Obdobně i Richard Tesařík
kritizoval poměry v komunistické diktatuře. To bylo faktickou příčinou jeho uvěznění
i pozdějšího propuštění z armády. Obzvláště tvrdě zacházel komunistický režim s Josefem
Buršíkem. Toho ani nejvyšší sovětské vyznamenání neochránilo před krutými výslechy
a vězením. Skutečnost, že se mu podařilo utéct z vězení a ilegálně přejít státní hranice, mu
pak s největší pravděpodobností zachránila život.

Výše uvedené dokládá, že příslušníci československého vojenského odboje

v Sovětském svazu bojovali za obnovu československého státu, a to za těch nejtěžších
možných podmínek.

97
SEZNAM ZKRATEK

ZKRATKA VYSVĚTLIVKA

DPL děla proti letadlům

KSČ Komunistická strana Československa
Narodnyj komissariat vnutrennich děl, tj. ústřední orgán pro správu
NKVD
vnitřních věcí; v jeho gesci se nacházela mj. rozvědka a kontrarozvědka
Schutzstaffel, ochranné oddíly; tj. paramilitární organizace nacistické
SS
strany
SSSR Svaz sovětských socialistických republik
VKPL velké kulomety proti letadlům

98
LITERATURA

1. RICHTER, K. Válka začala v Polsku. Praha: Epocha, 2018.

2. ČEJKA, E. Československý odboj na Západě (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997.
3. Vojenské dějiny Československa. IV. díl. 1939–1945. Praha: Naše vojsko, 1988.
4. VÁŇA, J. Českoslovenští letci v polské obranné válce. Praha: AVIS, 2003.
5. RICHTER, K. Československý odboj na východě. Praha: Správa sociálního řízení FMO
1992.
6. FRIEDL, J. Internace Východní skupiny československé armády v SSSR ve světle
sovětských dokumentů. Slovanský přehled, 2007, 93 (1), s. 87–120.
7. BENČÍK, A. – KURAL, V. Zpravodajové generála Píky a ti druzí. Praha: Merkur, 1991.
8. BINAR, A. Audiatur et altera pars. Účast německých jednotek v boji o Sokolovo v březnu
1943. Historie a vojenství, 2014, 63 (3), s. 28–45.
9. FIDLER, J. Sokolovo 1943. Malý encyklopedický slovník. Praha: Naše vojsko 2004.
10. Za svobodu Československa. Svazek první. Za svobodu Československa. Praha: Naše
vojsko, 1959.
11. VALIŠ, Z. Účast Čechoslováků při osvobozování Kyjeva v listopadu 1943. Historie
a vojenství, 2013, 62 (3), s. 46–63.
12. KOPECKÝ, M. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. Tankisté
československé zahraniční armády na východní frontě 1943–1945. Praha: MBI, 2001.
13. BEJČEK, E. – HANZLÍK, F. Voják se srdcem bohéma. Genmjr. Richard Tesařík.
Vizovice: Lípa, 2002.
14. VALIŠ, Z. 1. čs. samostatná brigáda v bojích o Rudu a Bílou Cerkev. Historie a vojenství,
2014, 63 (1) s. 63–74.
15. VALIŠ, Z. Boje pod Žaškovem. Historie a vojenství, 2014, 63 (3), s. 46–56.
16. MARŠÁLEK, Z. Některé vojenské aspekty formování a organizace 1. československého
armádního sboru v SSSR. Moderní dějiny, 2005, 13, s. 341–359.
17. KLAPÁLEK, K. Ozvěny bojů. Praha: Naše vojsko, 1966.
18. FAJTL, F. Vzpomínky na padlé kamarády. Praha: Mladá fronta, 1980.
19. HRBEK, J. – SMETANA, V. a kol. Draze zaplacená svoboda. Osvobození
Československa 1944–1945. Svazek I. Praha: Paseka, 2009.
20. SACHER, V. Pod rozstříleným praporem. Vzpomínky. Praha: Naše vojsko, 1969.
21. KVAPIL, O. Cesta bouří. Praha: Brána, 2010.
22. ŠOLC, J. Padáky nad Slovenskem. 2. československá samostatná paradesantní brigáda
v SSSR. Praha: Ares, 1997.
23. Za svobodu Československa. Svazek třetí. Svoboda se zrodila v boji. Praha: Naše vojsko,
1960.
24. KOPECKÝ, M. Dělostřelci a tankisté 1. československého armádního sboru u Jasla.
Historie a vojenství, 2005, 54 (1), s. 51–59.

99
25. VALIŠ, Z. Od Ondavy k Liptovskému Svätému Mikuláši. Historie a vojenství, 2015, 64
(2), s. 51–63.
26. KLÍPA, B. Od Ondavy k Liptovském Mikuláši. Historie a vojenství 1959 (1), s. 1–43.
27. NESVADBA, F. a kol. Osvobození Československa Rudou armádou 1944/1945. Svazek
1. Praha: Naše vojsko, 1965.
28. KOPECKÝ, M. Závěrečné boje 1. československé samostatné tankové brigády
v Ostravské operaci. Historie a vojenství, 2005, 54 (2), s. 76–88.
29. GALATÍK, V. – ZONA, P. Československá samostatná tanková brigáda při osvobozování
polské části Slezska (10. 3. 1945 – 15. 4. 1945). Slezský sborník, 2017, 115 (1), s. 99–116.
30. Za svobodu Československa. Svazek druhý. Brána svobody. Praha: Naše vojsko, 1961.
31. HRBEK, J.– SMETANA, V. a kol. Draze zaplacená svoboda. Osvobození
Československa 1944–1945. Svazek II. Praha: Paseka, 2009.
32. ŠVÁBENICKÝ, F. Bis zum bitteren Ende. In: ŠVÁBENICKÝ, František a kol. Troppau
1945. Opava v roce nula. Opava: Statutární město Opava, 2017, s. 111–141.
33. PLAVEC, M. Letecká válka nad Opavskem v roce 1945. In: ŠVÁBENICKÝ, František
a kol. Troppau 1945. Opava v roce nula. Opava: Statutární město Opava, 2017, s. 143–167.
34. JAKL, T. Květnové vítězství. Konec skupiny armád Střed. Praha: Mladá fronta, 2015.
35. KOKOŠKA, S. Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2005.

100
PŘEHLED BIOGRAFICKÝCH MEDAILONŮ

Bílek, Ambrož ...................................................................................................................... 59

Boček, Bohumil.................................................................................................................... 61
Budín, Ludvík ...................................................................................................................... 78
Buršík, Josef ......................................................................................................................... 33
Divoký, František ................................................................................................................. 11
Englová, Gertruda ................................................................................................................ 49
Fajtl, František...................................................................................................................... 50
Golián, Ján ........................................................................................................................... 54
Janko, Vladimír .................................................................................................................... 39
Jaroš, Otakar......................................................................................................................... 26
Jasiok, Rudolf ....................................................................................................................... 60
Klapálek, Karel..................................................................................................................... 47
Kratochvíl, Jan ..................................................................................................................... 28
Lenc-Lomský, Bohumír ........................................................................................................ 25
Lízálek, Jiří .......................................................................................................................... 81
Píka, Heliodor ...................................................................................................................... 17
Prchala, Lev ...........................................................................................................................9
Procházka, Jaroslav .............................................................................................................. 16
Přikryl, Vladimír .................................................................................................................. 36
Reicin, Bedřich ..................................................................................................................... 16
Satorie, Jan ........................................................................................................................... 66
Selner, Jaroslav .................................................................................................................... 71
Sochor, Antonín ................................................................................................................... 32
Svoboda, Ludvík ....................................................................................................................9
Tesařík, Richard ................................................................................................................... 33
Vajda, Stěpan ....................................................................................................................... 82
Vedral (Sázavský), Jaroslav ..................................................................................................58
Viest, Rudolf ........................................................................................................................ 55
Vrána, František ................................................................................................................... 60

101
PŘÍLOHA

Příloha A Bojiště 1. československého samostatného praporu u Sokolova

102
Vysvětlivky k příloze A:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československého samostatného
praporu:
1. postavení 3. pěší roty (později přesunuta do Myrhorod);
2. velitelství samostatného praporu;
3. postavení 2. pěší roty;
4. postavení 1. pěší roty;
5. střetnutí před Sokolovem dne 7. března 1943;
6. boje o Sokolovo dne 8. března 1943;
7. výpad přes řeku Mžu dne 9. a 10. března 1943.

103
Příloha B Bojiště 1. československé samostatné brigády u Kyjeva

Autor mapy: Aleš Binar.

104
Vysvětlivky k příloze B:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československé samostatné
brigády:
1. prostor soustředění samostatné brigády dne 22. října 1943;
2. obsazení Vyšhorodu dne 3. listopadu 1943;
3. nástupní prostor 2. praporu a roty lehkých tanků dne 5. listopadu 1943;
4. nástupní prostor 1. praporu a roty středních tanků;
5. zakončení bojového postupu 2. praporu a roty lehkých tanků dne 6. listopadu 1943;
6. zakončení bojového postupu 1. praporu a roty lehkých tanků dne 6. listopadu 1943

105
Příloha C Bojiště 1. československé samostatné brigády u Rudy a Bílé Cerkve

Autor mapy: Aleš Binar.

106
Vysvětlivky k příloze C:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československé samostatné
brigády:
boje o Rudu:
1. nástupní prostor tankové skupiny dne 30. prosince 1943;
2. nástupní prostor 2. praporu dne 30. prosince 1943;
3. nástupní prostor 1. praporu dne 30. prosince 1943;
4. nejzazší postup tankové skupiny do prostoru obce Matjuši, kde se dostala do obklíčení;
boje o Bílou Cerkev:
5. nástupní prostor obou pěších praporů na kótě 208,4 dne 1. ledna 1944;
6. ústup obou pěších praporů do prostoru Hlybočky;
7. nástupní prostor tankové skupiny dne 30. listopadu 1943;
8. dobytí západní části Bílé Cerkve tankovou skupinou v noci na 1. ledna 1944;
9. prostor soustředění samostatné brigády ve dnech 1. až 3. ledna 1944;
10. prostor soustředění samostatné brigády dne 4. ledna 1944 v týlu fronty.

107
Příloha D Bojiště 1. československé samostatné brigády u Žaškova a na Horním Tikyči

Autor mapy: Aleš Binar.

108
Vysvětlivky k příloze D:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československé samostatné
brigády:
1. obranná linie Osyčná, Chmelivka a Kljuky, kterou brigáda zaujala dne 10. ledna 1944;
2. obranná line Stupky, Novosilka a Kňaža Krynycja, kterou brigáda zaujala ve dnech 11. až
16. ledna 1944;
3. postavení 1. praporu dne 17. ledna 1944;
4. postavení 3. praporu dne 17. ledna 1944;
5. postavení 2. praporu dne 17. ledna 1944;
6. boje o Ostrožany ve dnech 18. ledna 1944 a 24. až 26. ledna 1944;
7. německý úder na Buzivku dne 22. ledna 1944;
8. boje o Ostrožany ve dnech 19. až 22. ledna 1944;
9. obranná linie Sabarivka, Balabanivka a Frontivka, kterou brigáda zaujala dne 28. ledna
1944.

109
Příloha E Bojiště 1. československého armádního sboru v karpatsko-dukelské operaci

Autor mapy: Aleš Binar.

110
Vysvětlivky k příloze E:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. a 3. československé samostatné
brigády, respektive 1. československé samostatné tankové brigády:
1. boje 1. a 3. brigády v prostoru Machnówky, Wrocanky a Bóbrky ve dnech 10. až 12. září
1944;
2. boje 1. a 3. brigády o kótu 534 ve dnech 12. až 14. září 1944;
3. boje 1. a 3. brigády o kótu 694 (Hyrowa Hora) ve dnech 20. až 22. září 1944;
4. boje 1. a 3. brigády v prostoru obce Zyndranowa ve dnech 30. září až 6. října 1944;
5. útok 1. a 3. brigády ve směru na obec Šarbov;
6. překročení státní hranice 1. a 3. brigádou a zaujetí pozic ve Vyšném Komániku dne 6. října
1944;
7. boje 1. a 3. brigády v prostoru obce Krajná Bystrá ve dnech 12. až 31. října 1944.
Červenou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 2. československé paradesantní
brigády:
1. postavení 2. paradesantní brigády v prostoru Beska a Sanozcka ve dnech 12. až 15. září
1944;
2. útok 2. paradesantní brigády na Puławy ve dnech 15. až 19. září 1944.

111
Příloha F Bojiště 1. československého armádního sboru u Liptovského Svätého Mikuláše

Autor mapy: Aleš Binar.

112
Vysvětlivky k příloze F:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československého armádního
sboru:
východokarpatská operace:
1. útok 1. československé samostatné brigády na Liptovský Hrádok dne 31. ledna 1945;
2. boje 3. československé samostatné brigády v prostoru obce Beňadiková a Žiáru ve dnech
31. ledna a 1. února 1945;
boje o Liptovský Svätý Mikuláš:
3. boje armádního sboru o Liptovský Svätý Mikuláš ve dnech 1. února až 30. března 1945;
4. dočasné dobytí Liptovského Svätého Mikuláše ve dnech 3. až 10. března 1945;
5. obnovení bojů o Liptovský Svätý Mikuláš ve dnech 30. března až 4. dubna 1945
a provedení obchvatu přes Nižnou a Liptovské Matišaovce;
6. zaujetí pozic armádního sboru na úpatí Velké Fatry dne 6. dubna 1945.

113
Příloha G Bojiště 1. československého armádního sboru u Velké a Malé Fatry

Autor mapy: Aleš Binar.

114
Vysvětlivky k příloze G:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československého armádního
sboru:
boje o Velkou Fatru:
1. zaujetí pozic armádního sboru na úpatí Velké Fatry dne 6. dubna 1945;
2. úkolem 3. československé samostatné brigády je rozvíjet útok ve směru na Kraľovany;
3. úkolem 1. československé samostatné brigády je rozvíjet útok přes Ľubochňanské sedlo;
4. jako podpora 1. československé samostatné brigády je zasazena 4. československá
samostatná brigáda, která dne 7. dubna 1945 dobyla horu Magura (1 309 m nad m.);
5. 4. československá samostatná brigáda pronikla dne 7. dubna 1945 na západní úpatí Velké
Fatry;
6. dne 8. dubna 1945 3. československá samostatná brigáda dobyla Kraľovany;
7. neúspěšný pokus armádního sboru prorazit německou obranu v prostoru obce Vrútky
ve dnech 8. a 9. dubna 1945;
8. obchvat německých pozic 3. a 4. československou samostatnou brigádou přes Sklabiňský
Podzámek ve dnech 9. až 11. dubna 1945;
9. dobytí obce Vrútky 3. československou samostatnou brigádou dne 11. dubna 1945;
boje o Malou Fatru:
10. dočasné dobytí hory Úplaz (1301 m nad m.) armádním sborem a ústup na výchozí pozice
dne 12. dubna 1945;
11. dobytí hory Polom (1010 m nad m.) armádním sborem dne 22. dubna 1945;
12. osvobození Strečna armádním sborem dne 26. dubna 1945.

115
Příloha H Bojiště 1. československého armádního sboru na východní Moravě

Autor mapy: Aleš Binar.

116
Vysvětlivky k příloze H:
Modrou barvou je vyznačena bojová činnost 1. československého armádního sboru:
1. osvobození Vsetína 4. československou samostatnou brigádou dne 4. května 1945;
2. osvobození obce Hošťálková 4. československou samostatnou brigádou dne 5. května
1945;
3. osvobození Holešova 4. československou samostatnou brigádou dne 6. května 1945;
4. boj v prostoru obce Břest ve dnech 7. a 8. května 1945.

117
Příloha I Bojiště 1. československé samostatné tankové brigády ve druhé fázi ostravské
operace

Autor mapy: Aleš Binar.

118
Vysvětlivky k příloze I:
Modrou barvou je vyznačena dislokace a bojová činnost 1. československého armádního
sboru:
1. nástupiště tankové brigády k útoku dne 24. března 1945;
2. dobytí města Wodzisław Śląski tankovou brigádou dne 26. března 1945;
3. postup 2. a 3. tankového praporu do prostoru obce Czyżowice a
4. Kraskowiec ve dnech 27. až 30. března 1945;
5. neúspěšný úder 2. a 3. tankového praporu ve směru obce Věřňovice dne 31. března 1945;
6. boje v prostoru Tvorkova ve dnech 1. až 6. dubna 1945.

119
Příloha J Bojiště 1. československé samostatné tankové brigády a 1. československé
smíšené letecké divize ve třetí fázi ostravské operace

Autor mapy: Aleš Binar.

120
Vysvětlivky k příloze J:
Modrou barvou je vyznačena bojová činnost 1. československé samostatné tankové brigády:
1. nástupiště tankové brigády k útoku dne 15. dubna 1945;
2. boje tankové brigády v prostoru Štěpánkovic (dvůr Albertovec) a Bolatic ve dnech 16.
a 17. dubna 1945;
3. boje tankové brigády v prostoru Dvořiska a Štítiny o překročení řeky Opavy ve dnech 18.
a 19. dubna 1945;
4. boje tankové brigády v prostoru Velké Polomy, Dolní Lhoty a Čavisova ve dnech 26. až
30. dubna 1945;
5. překročení řeky Odry v prostoru Zábřehu a postup do centra Moravské Ostravy 30. dubna
1945.
Červenou barvou je vyznačena bojová činnost 1. československé smíšené letecké divize:
1. dne 14. dubna 1945;
2. dne 15. dubna 1945;
3. dne 16. dubna 1945;
4. dne 17. dubna 1945;
5. dne 19. dubna 1945;
6. dne 20. dubna 1945;
7. dne 21. dubna 1945;
8. dne 22. dubna 1945.

121
Příloha K. Chronologická osa

15. března 1939 okupace českých zemí nacionálně socialistickým

Německem, počátek formování československého
vojenského odboje
3. května 1939 ustavení zahraniční vojenské skupiny československé
23. srpna 1939 uzavření paktu o neútočení mezi nacionálně
socialistickým Německem a Sovětským svazem
1. září 1939 Německo napadlo Polsko, vypukla druhá světová válka
3. září 1939 zřízení první československé vojenské jednoty (legion
Čechů a Slováků)
4. září 1939 zřízení československé průzkumné eskadry
17. září 1939 k agresi vůči Polsku se přidává Sovětský svaz
18. září 1939 legion Čechů a Slováků vzat do internace v Sovětském
svazu
10. ledna 1941 první setkání československých a sovětských zástupců
o otázce výstavby československého vojska na území
Sovětského svazu
22. června 1941 nacionálně socialistické Německo napadlo Sovětský svaz
18. července 1941 úmluva o vzájemné spolupráci po dobu války mezi
Československem a Sovětským svazem
2. srpna 1941 oficiální zřízení československé vojenské mise
v Sovětském svazu
27. září 1941 vojenská dohoda mezi Československem a Sovětským
svazem
12. února 1942 vyhlášení vzniku 1. československého samostatného
praporu
15. července 1942 1. československý samostatný prapor prohlášen
za bojeschopný
31. ledna 1943 vypravení 1. československého samostatného praporu
na frontu
1. února 1943 zřízení 1. československého záložního pluku
19. února-15. března 1943 třetí bitva o Charkov, jejíž součástí byl i boj u Sokolova
3. března 1943 1. československý samostatný prapor zaujal bojové
postavení u Sokolova
7.-13. března 1943 boje 1. československého samostatného praporu
u Sokolova
30. května 1943 zřízení 1. československé samostatné brigády
30. září 1943 vypravení 1. československé samostatné brigády
na frontu

122
3.-13. listopadu 1943 bitva o Kyjev, do níž se zapojila i 1. československá
samostatná brigáda
12. prosince 1943 uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy
24. prosince 1943-12. ledna 1944 žytomyrsko-berdyčevská operace Rudé armády, jejíž
součástí byly i boje 1. československé samostatné
brigády u Rudy a Bílé Cerkve
30. prosince 1943-3. ledna 1944 boje 1. československé samostatné brigády u Rudy a Bílé
Cerkve
5.-7. ledna 1944 reorganizace 1. československé samostatné brigády
v důsledku utrpěných ztrát
17. ledna-9. února 1944 boje 1. československé samostatné brigády u Žaškova
a na Horním Tikyči
19. ledna 1944 zřízení 2. československé paradesantní brigády
24. ledna-17. února 1944 korsuň-ševčenkovská operace Rudé armády, jejíž
součástí byly i závěrečné boje 1. československé
samostatné brigády u Žaškova a na Horním Tikyči
5. května 1944 zřízení 1. československého armádního sboru
20. května 1944 zřízení 1. československého tankového pluku
1. června 1944 zřízení 128. československé stíhací perutě
zřízení 3. československé samostatné brigády
15. června 1944 zřízení 1. československého stíhacího leteckého pluku
1. srpna 1944 zřízení 1. československé samostatné tankové brigády
29. srpna 1944 vypuknutí Slovenského národního povstání
1. září 1944 Slovenská národní rada se prohlásila za vrcholný orgán
moci na Slovensku
zřízení 1. československé armády na Slovensku
8. září až 28. října 1944 karpatsko-dukelská operace Rudé armády, jíž se
zúčastnil i 1. československý armádní sbor
9. září-28. října 1944 boje československého armádního sboru v karpatsko-
dukelské operaci
6. října 1944 1. československý armádní sbor překročil
československé státní hranice
28. října 1944 1. československá armáda na Slovensku přechází
na partyzánský způsob boje
1. listopadu 1944 zřízení československé letecké skupiny
29. listopadu 1944 1. československý armádní sbor přechází na Slovensku
do obrany
12. ledna až 3. února 1945 viselsko-oderská operace Rudé armády, jejíž součástí
byly boje 1. československého armádního sboru u Jasla

123
15. ledna 1945 boje 1. československé tankové brigády
a dělostřeleckých pluků 1. československého armádního
sboru u Jasla
18. ledna až 13. února 1945 západokarpatská operace Rudé armády, jejíž součásti
byly i boje 1. československého armádního sboru
na východním a středním Slovensku
19. ledna 1945 2. československá paradesantní brigáda se spojila
s masou 1. československého armádního sboru
25. ledna 1945 zřízení 1. československé smíšené letecké divize
31. ledna až 4. dubna 1945 boje 1. československého armádního sboru o Liptovský
Svätý Mikuláš
10. února 1945 zřízení 4. československé samostatné brigády
10. března až 30. dubna/5. května 1945 ostravská operace Rudé armády, jíž se zúčastnila
1. československá samostatná tanková brigáda
a 1. československá smíšená letecká divize
24. března až 30. dubna/5. května 1945 boje 1. československé samostatné tankové
brigády v rámci ostravské operace
1. až 6. dubna 1945 boje 1. československé samostatné tankové brigády
u Tvorkova
6. až 11. dubna 1945 boje 1. československého armádního sboru o Velkou
Fatru
12. až 26. dubna 1945 boje 1. československého armádního sboru o Malou
Fatru
14. dubna až 30. dubna/5. května 1945 boje 1. československé smíšené letecké divize
v rámci ostravské operace
15. dubna 1945 zahájení třetí, závěrečné fáze ostravské operace
30. dubna 1945 osvobození Moravské Ostravy
1. května 1945 vypuknutí Českého národního povstání
5. května 1945 vypuknutí pražského povstání
6. až 11. května 1945 pražská operace Rudé armády, do níž se zapojil
1. československý armádní sbor
8. května 1945 konec druhé světové války v Evropě
příměří mezi českými povstalci v Praze a německou
brannou mocí
9. května 1945 Praha vzata Rudou armádou
do Prahy dorazil předvoj 1. československého armádního
sboru
v Praze přistály bombardéry 1. československé smíšené
letecké divize
10. května 1945 do Prahy dorazil předvoj 1. československé samostatné
tankové brigády

124
11.-12. května 1945 tzv. bitva u Slivic, poslední boje na území českých
zemích
14. května 1945 1. československá smíšená letecká divize se přesunula
do Prahy
17. května 1945 slavnostní přehlídka 1. československého armádního
sboru v Praze

125