UNIVERZITA OBRANY V BRNĚ

Fakulta vojenského leadershipu

___________________________________________________________________________

PAMÁTNÉ DNY MINISTERSTVA

OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY

STUDIJNÍ TEXT

Aleš BINAR

___________________________________________________________________________

BRNO 2020
Studijní text Památné dny Ministerstva obrany České republiky je určen pro potřeby studentů
studijního programu Řízení a použití ozbrojených sil.

Recenzenti: Mgr. Lubomír Hlavienka, Ph.D., Mgr. Pavel Šrámek, Ph.D.

© Aleš Binar

ISBN 978-80-7582-357-1

2
ABSTRAKT

Studijní text „Památné dny Ministerstva obrany České republiky“ pojednává o momentech
z historie a tradic Armády České republiky, které jsou v současnosti připomínány formou tzv.
památných dnů. Ty byly na úrovni ministerstva obrany zavedeny v roce 2012 a o tři roky
později doznaly finální podoby. Od té doby se v jejich rámci připomíná třináct významných
okamžiků z minulosti. V kalendářním pořádku se jedná o střetnutí u Sokolova (8. března);
zahájení bitvy o Moravskou Ostravu (10. března); bitvu u Arrasu (9. května); atentát
na Reinharda Heydricha (27. května); nasazení československé pěší divize do bitvy o Francii
(11. června); bitvu u Zborova (2. července); bitvu na Vítkově (14. července); účast
československých letců v bitvě o Británii (15. září); střetnutí na Doss Altu (21. září); mobilizaci
československé armády v roce 1938 (23. září); okamžik, kdy v rámci karpatsko-dukelská
operace vstoupila československá vojska na území vlastního státu (6. října); nasazení
československého praporu během obléhání Tobrúku (24. října); a nakonec útok československé
brigády při obléhání přístavu Dunkerque (28. října). Tento pořádek je současně východiskem
strukturace textu, přičemž každému památnému dni je věnována samostatná kapitola;
pro přehlednost jsou dále jednotlivé kapitoly rozčleněny do oddílů.

Takto koncipovaný text je v prvé řadě určen posluchačům vojenské formy studia, avšak
s ohledem na přesah do oblasti tradic Armády České republiky a vzhledem k tomu, že se jedná
o první syntézu daného tématu, též všem příslušníkům ozbrojených sil a zaměstnancům
ministerstva obrany, případně širší veřejnosti.

Klíčová slova: Památné dny Ministerstva obrany; česká vojenská tradice; bitva u Sokolova;
moravsko-ostravská operace; bitva u Arrasu; atentát na Reinharda Heydricha; bitva u Zborova;
bitva na Vítkově; bitva o Británii; bitva na Doss Altu; zářijová mobilizace; karpatsko-dukelská
operace; obléhání Tobrúku; obléhání přístavu Dunkerque.

3
4
OBSAH

ABSTRAKT .................................................................................................................................. 3
ÚVOD .......................................................................................................................................... 7
1 STŘETNUTÍ U SOKOLOVA 8. BŘEZNA 1943 .......................................................................... 9
1.1 Zřízení 1. československého samostatného praporu .......................................................... 9
1.2 Třetí bitva o Charkov ....................................................................................................... 10
1.3 Průběh střetnutí u Sokolova ............................................................................................. 12
1.4 Bojová činnost ve dnech 9. až 14. března 1943 ............................................................... 14
1.5 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 15
2 ZAHÁJENÍ MORAVSKO-OSTRAVSKÉ OPERACE 10. BŘEZNA 1945 ...................................... 17
2.1 Moravsko-ostravská operace............................................................................................ 17
2.2 První československá samostatná tanková brigáda .......................................................... 18
2.3 Příprava obnovení ofenzívy ............................................................................................. 19
2.4 Tanková brigáda ve druhé fázi moravsko-ostravské operace .......................................... 20
2.5 Na československém území ............................................................................................. 22
2.6 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 23
3 BITVA U ARRASU 9. KVĚTNA 1915 ..................................................................................... 25
3.1 Formování československého odboje ve Francii ............................................................. 25
3.2 Francouzská Cizinecká legie ............................................................................................ 26
3.3 Zřízení roty „Nazdar!“ ..................................................................................................... 27
3.4 Průběh bitvy ..................................................................................................................... 28
3.5 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 29
4 ATENTÁT NA REINHARDA HEYDRICHA 27. KVĚTNA 1942 ................................................ 31
4.1 Příprava operace Anthropoid ........................................................................................... 31
4.2 Jozef Gabčík a Jan Kubiš ................................................................................................. 32
4.3 Operace Anthropoid ......................................................................................................... 33
4.4 Boje v kostele v Resslově ulici ........................................................................................ 35
4.5 Represe nacistického režimu............................................................................................ 36
4.6 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 37
5 PŘÍJEZD ČESKOSLOVENSKÉ DIVIZE NA BOJIŠTĚ NA MARNĚ 11. ČERVNA 1940 ............... 39
5.1 Zřízení 1. československé pěší divize .............................................................................. 39
5.2 Přesun do prostoru Marny ................................................................................................ 40
5.3 Střetnutí u Coulommier.................................................................................................... 41
5.4 Střetnutí u Gien ................................................................................................................ 43
5.5 Ústup a stažení 1. československé pěší divize ................................................................. 44
5.6 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 44
6 BITVA U ZBOROVA 2. ČERVENCE 1917 .............................................................................. 47
6.1 Zřízení československé střelecké brigády ........................................................................ 47
6.2 Kerenského ofenzíva ........................................................................................................ 48
6.3 Československá střelecká brigáda v bitvě u Zborova ...................................................... 49
6.4 Důsledky bitvy u Zborova................................................................................................ 51
6.5 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 52
7 BITVA NA VÍTKOVĚ 14. ČERVENCE 1420........................................................................... 53
7.1 Křížová výprava proti husitům ........................................................................................ 53
7.2 Středověké vojenství ........................................................................................................ 54
7.3 Obležení Prahy ................................................................................................................. 56
7.4 Střetnutí na Vítkově ......................................................................................................... 57
7.5 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 59

5
8 ÚČAST ČESKOSLOVENSKÝCH LETCŮ V BITVĚ O BRITÁNII 15. ZÁŘÍ 1940 ........................ 61
8.1 Bitva o Británii ................................................................................................................. 61
8.2 Výstavba 310. a 312. československé perutě ................................................................... 62
8.3 Bojové akce 310. a 312. československé perutě .............................................................. 63
8.4 Výstavba a nasazení 311. československé bombardovací perutě .................................... 65
8.5 Českoslovenští piloti v dalších jednotkách RAF ............................................................. 65
8.6 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 66
9 STŘETNUTÍ NA DOSS ALTU 21. ZÁŘÍ 1918 ......................................................................... 69
9.1 Italská fronta .................................................................................................................... 69
9.2 Výstavba československých legií v Itálii ......................................................................... 70
9.3 Průběh střetnutí na Doss Altu .......................................................................................... 73
9.4 Dílčí závěr ........................................................................................................................ 74
10 MOBILIZACE 23. ZÁŘÍ 1938 ............................................................................................. 75
10.1 Mezinárodní rozměr československé krize .................................................................... 75
10.2 Mobilizace československé armády a zaujetí obrany .................................................... 76
10.3 Československá armáda po přijetí Mnichovské dohody ................................................ 78
10.4 Dílčí závěr ...................................................................................................................... 79
11 VSTUP ČESKOSLOVENSKÉHO ARMÁDNÍHO SBORU NA ČESKOSLOVENSKÉ ÚZEMÍ 6. ŘÍJNA
1944 .......................................................................................................................................... 81
11.1 Karpatsko-dukelská operace .......................................................................................... 81
11.2 První československý armádní sbor ............................................................................... 82
11.3 Postup k československému území ................................................................................ 84
11.4 Vstup na československé území ..................................................................................... 85
11.5 Dílčí závěr ...................................................................................................................... 87
12 ÚČAST ČESKOSLOVENSKÉHO PRAPORU PŘI OBRANĚ TOBRÚKU 24. ŘÍJNA 1941 ........... 89
12.1 Válka v severní Africe ................................................................................................... 89
12.2 Čechoslováci na Středním východě ............................................................................... 91
12.3 Československý pěší prapor 11-východní ...................................................................... 91
12.4 U Tobrúku ...................................................................................................................... 92
12.5 Výpad z obležení ............................................................................................................ 94
12.6 Dílčí závěr ...................................................................................................................... 95
13 ÚČAST ČESKOSLOVENSKÉ OBRNĚNÉ BRIGÁDY PŘI OBLÉHÁNÍ PŘÍSTAVU DUNKERQUE
28. ŘÍJNA 1944 ......................................................................................................................... 97
13.1 Československá samostatná obrněná brigáda ................................................................ 97
13.2 Ve Francii ....................................................................................................................... 99
13.3 U přístavu Dunkerque .................................................................................................. 100
13.4 Útok 28. října 1944 ...................................................................................................... 100
13.5 Útok 5. listopadu 1944 ................................................................................................. 101
13.6 Cesta do Československa ............................................................................................. 102
13.7 Dílčí závěr .................................................................................................................... 103
ZÁVĚR .................................................................................................................................... 105
SEZNAM ZKRATEK ................................................................................................................. 107
LITERATURA .......................................................................................................................... 109
PŘÍLOHA ................................................................................................................................. 113

6
ÚVOD

Dne 24. května 2012 podepsal ministr obrany České republiky, Alexandr Vondra, rozkaz, jímž
zaváděl praxi připomínání tzv. památných dnů ministerstva obrany. Zpočátku se jednalo
o jedenáct výročí z české a československé vojenské historie. Účelem zavedení památných dnů
bylo podpořit rozvoj vojenské tradice. Sám ministr doprovodil vydání rozkazu komentářem, že
„Česká republika nepochybně své hrdiny měla a má, a je naší povinností si je – tyhle konkrétní
lidi – připomínat.“ Dále se odvolal na výrok prvního československého prezidenta, T. G.
Masaryka, totiž, že „Národ, který si neváží svých hrdinů, je bude brzy potřebovat.“1

Znamená to, že primární aspektem památných dnů je morální apel. Jednak

do přítomnosti, a to pro především pro příslušníky ozbrojených sil a zaměstnance rezortu
obrany, jednak do minulosti, a to uctěním památky těch, kteří usilovali a bojovali za českou
a československou státnost.

Původně jedenáct okamžiků z historie bylo o tři roky později, v roce 2015, doplněno
o dva další, čímž počet památných dnů dosáhl třinácti (ke dni dokončení studijního textu).
Oněmi třinácti památnými dny jsou události, které proběhly od husitských válek po druhou
světovou válku. Řazeno v kalendářním pořádku, jak je koneckonců v intencích ministerstva, se
jedná o následující významné okamžiky:

 8. března 1943, střetnutí u Sokolova;

 10. března 1945, zahájení moravsko-ostravské operace;

 9. května 1915, bitva u Arrasu;

 27. května 1942, atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha;

 11. června 1940, příjezd československých vojenských jednotek na bojiště na Marně;

 2. července 1917, bitva u Zborova;

 14. července 1420, bitva na Vítkově;

 15. září 1940, zapojení československých letců do bitvy o Británii;

 21. září 1918, střetnutí na Doss Alto;

 23. září 1938, mobilizace československé armády;

1
http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/armada-si-chce-pripominat-vyznamne-dny-i-
osobnosti-ceske-historie-69507/ [3. dubna 2020]

7
  6. října 1944, vstup československých vojsk na československé území během
karpatsko-dukelské operace;

 24. října 1941, zapojení československého praporu 11 do obrany přístavu Tobrúk;

 28. října 1944, zapojení československé obrněné brigády do obléhání přístavu

Dunkerque.

Tímto způsobem je strukturován rovněž následující text, přičemž každému z památných

dnů je věnována samostatná kapitola. Opuštění chronologického řazení současně znamená, že
studijní text je určen nejen posluchačům vojenského studia na Univerzitě obrany, ale lze jej
využít jak v dalších vzdělávacích programech a kurzech (např. kurz vyšších důstojníků a kurzu
generálního štábu), tak i k rozšiřování povědomí o tradici Armády České republiky všeobecně.
Pro přehlednost je text doplněn mapou, na které jsou zakreslena příslušná bojiště.

V textu se vyskytuje velké množství toponym; důvodem je umožnit bližší studium

především průběhu bitev a střetnutí, a proto je jejich zápis koncipován tak, aby byla
dohledatelná na mapě. Z tohoto důvodu se opouští od upřednostňování české, často archaické
formy zápisu, a uvádí se současný název, který je, především pro oblast, kde se užívá cyrilicí,
uveden i v původní transkripci. Řada pomístních jmen je však nejednoznačná (totéž označení
pro více sídel apod.) a proto se často uvádí i bližší geografické určení.

8
1 STŘETNUTÍ U SOKOLOVA 8. BŘEZNA 1943

V kalendářním pořádku představuje první památný den Ministerstva obrany České republiky
střetnutí u Sokolova, ke kterému došlo 8. března 1943 během prvního bojového nasazení
1. československého samostatného praporu; ten byl na frontě zasazen ve dnech
3. až 14. března 1943. Jeho úkolem bylo držet obrannou linii proti útokům německých sil.
V širších souvislostech bylo střetnutí součástí tzv. třetí bitvy o Charkov, která trvala
od 19. února 1943 do 15. března 1943.2

1.1 Zřízení 1. československého samostatného praporu

O vzniku a organizaci československé vojenské jednotky v Sovětském svazu bylo pojednáno

v oddílech 2.4 a 3.1 skript „Československý vojenský odboj na Východě za druhé světové
války“. Tato skutečnost je důvodem, proč se na tomto místě uvádí pouze základní faktografie
a klíčové souvislosti.

Počátky československého vojska na Východě jsou spjaty s agresí Sovětského svazu

vůči polskému státu. V souladu se zněním německo-sovětské smlouvy o neútočení, tzv. Paktu
Ribbentrop-Molotov ze dne 23. srpna 1939, který nese jméno po ministrech zahraničí obou
zemí, vpadla 17. září 1939 Rudá armáda na polské území. Již následujícího dne postoupila
do prostoru Tarnopolu, kde u obce Horodyszcze (dnes Horodyšče, Городище) zajala legion
Čechů a Slováků, první vojenskou jednotku, která vznikla v rámci československého vojska
za druhé světové války. Následující rok a devět měsíců strávili její příslušníci v internaci
v táborech; vzhledem k tomu, že Sovětský svaz byl tehdy formálně spojencem nacionálně
socialistického Německa, bylo jejich postavení velmi ošemetné, přičemž obavy o budoucí
existenci vzbuzovaly časté výslechy NKVD, sovětského orgánu, který plnil rovněž funkci tajné
policie.

Teprve v okamžiku, kdy Německo 22. června 1941 zaútočilo na Sovětský svaz, vzaly
za své důvody, které bránily výstavbě československého vojska. Krátce poté mohly proto být
uzavřeny smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem; nejdříve, 18. července 1941,
úmluva o vzájemné spolupráci po dobu války, později, 27. září 1941, vojenská dohoda. Jejich
plnění nicméně bylo odloženo kvůli katastrofální vojenské situaci, neboť v důsledku rychlého
postupu německé branné moci do hloubi sovětského území stala se možnost jeho naprostého
zhroucení vysoce pravděpodobnou.

2
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 1, s. 28–45; 2, s. 17–116; 3, s. 87–120; 4, s. 157–212;
5, s. 186–200, 307–318.

9
 Až v okamžiku, kdy se Rudé armádě podařilo koncem roku 1941 zastavit útočící
armády, mohlo být přistoupeno k výstavbě československého vojska. Lidské zdroje se však
nacházely obtížně, neboť příslušníků legionu Čechů a Slováků bylo jen nevelké množství. Řady
československých vojáků tak doplnili vězňové gulagů, kteří zpravidla pocházeli z Podkarpatské
Rusi, anebo příslušníci komunistické emigrace. První československý samostatný (polní)
prapor tak byl zřízen až 12. února 1942 v Buzuluku (Бузулук), kdy měl asi 200 příslušníků.
V následujících týdnech a měsících se jeho řady postupně rozšiřovaly a 15. července 1942 byla
jednotka prohlášena za bojeschopnou. Na frontu však ještě z řady důvodů nebyla odeslána.

K tomu došlo až o půlroku později, 30. ledna 1943. Bylo to v době, kdy Rudá armáda
porazila německá vojska u Stalingradu, a na Předkavkazsku, v jižním Rusku a na Ukrajině
přešla do rozsáhlé ofenzívy, během níž postoupila o stovky kilometrů na západ. Očekávalo se
tudíž, že se prapor zapojí do ofenzivních bojů.

V době, kdy byl zahájen přesun na frontu, tvořilo prapor 26 důstojníků, 10 rotmistrů,
237 poddůstojníků, 663 vojínů a 38 žen, celkem 974 osob, a skládal se z šesti rot, tří pěších a tří
rot speciálních zbraní; velitelem 1. pěší roty byl npor. Otakar JAROŠ, 2. pěší roty pak npor. Jan
KUDLIČ a 3. pěší roty nakonec npor. Vladimír JANKO; kulometné rotě velel npor. Jaroslav
LÖHRER (krycím jménem LOM), minometné pak por. Václav DRNEK a protitankové
nakonec npor. František SEDLÁČEK; každou z těchto rot tvořily tři čety. Dalšími součástmi
praporu byla pomocná rota npor. Jaroslava ERNSTA (ZHOR), četa samopalníků por. Antonína
SOCHORA, spojovací četa npor. Miroslava ŠMOLDASE (pozdější druhý rektor-velitel
brněnské vojenské akademie), a zákopnická četa rtm. Karla NOVOTNÉHO. Praporu velel
plk. Ludvík SVOBODA, jeho zástupcem byl kpt. Bohumír LENC (LOMSKÝ; pozdější první
rektor-velitel brněnské vojenské akademie) a náčelníkem štábu npor. Otakar RICHTER
(pozdějším jménem RYTÍŘ).

1.2 Třetí bitva o Charkov

Počátkem února 1943 dosáhla útočící Rudá armáda Charkova, který dobyla v zásadě z chodu.
Ani poté však svůj postup nezastavila, aby zkonsolidovala své síly a zajistila si zásobovací linie.
Naopak, sovětské velení se upnulo k cíli dosáhnout Dněpru, v lepším případě dokonce přivodit
kolaps celé německé obrany jižního křídla východní fronty; obojí mohlo být uskutečněno jedině
před příchodem oblevy, která na východní Ukrajině začínala zpravidla v průběhu března;
z tohoto důvodu vykonávalo sovětské vrchní velení tlak na podřízené svazky, aby pokračovaly
ve svých útocích směrem na západ. S ohledem na skutečnost, že útočící sovětská vojska již

10
mezitím dosáhla kulminačního bodu, to znamenalo jediné, totiž rezignovat na obranu boků
a na dostatečné zálohy.

Právě této skutečnosti využil německý polní maršál Erich von MANSTEIN, kterému
bylo svěřeno velení nad skupinou armád „Jih“ (Heeresgruppe „Mitte“). Již předtím očekával,
že roztažením válečné fronty se mezi svazky Rudé armády utvoří mezery, a proto je nechal
několik týdnů postupovat do středu Ukrajiny. V okamžiku, kdy byla sovětská vojenská síla
dostatečně rozmělněna v širokých prostorách, zahájil útok. K tomu měl k dispozici tři armády,
z nichž nejdůležitější úkol připadl 4. tankové armádě (4. Panzerarmee) genplk. Hermanna
HOTHA. Jeho armáda se skládala ze tří sborů; LVII. tankovému sboru (LVII. Panzerkorps),
který postupoval na pravém křídle, velel gen. tankového vojska Friedrich KIRCHNER,
XXXXVIII. tankovému sboru (XXXXVIII. Panzerkorps) ve středu sestavy pak gen. tankového
vojska Otto von KNOBELSDORFF a tankovému sboru SS (SS-Panzerkorps), jenž se nacházel
na levém křídle armády, velel „SS-Obergruppenführer“ Paul HAUSSER. Jádro německých sil
přitom bylo soustředěno do tankového sboru SS, kterému připadlo provedení hlavního
manévru. Zatímco LVII. tankový a XXXXVIII. tankový sbor měly postupovat směrem
na sever od svého východiště v prostoru Dněpropetrovsku, a to podél západního břehu řeky
Severní Donec a vázat sovětské síly, tankový sbor SS měl provést obchvat Charkova ze západu
a severu, čímž by došlo k jeho sevření a následnému obklíčení.

MANSTEINOVA ofenzíva dopadla na pozice čtyř sovětských frontů, avšak největší

silou do postavení Voroněžského frontu (Voronežskij front, Воронежский фронт).
V sovětském vojenství označoval termín front operačně-strategický svaz na úrovni skupiny
armád, avšak oproti německému protějšku byl početně výrazně menší a nižší byla i jeho bojová
hodnota. V čele Voroněžského frontu stál genplk. Filipp Ivanovič GOLIKOV. Ten mohl
do obrany proti Němcům nasadit tři své armády, a to 3. tankovou armádu (3-ja tankovaja
armija, 3-я танковая армия) genpor. Pavla Semjonoviče RYBALKA, která představovala jeho
hlavní bojovou sílu, 69. armádu (69-ja armija, 69-я армия) genpor. Michaila Iljiče
KAZAKOVA a nakonec 40. armádu (40-ja armija, 40-я армия), jíž velel genpor. Kirill
Semjonovič MOSKALENKO.

Německá ofenzíva, která byla zahájena 19. února 1943, sovětské velení zcela zaskočila,
neboť již neočekávalo, že by se německá branná moc po sérií těžkých porážek vzchopila
k rozsáhlejšímu útoku. Svazkům Rudé armády tak nezbylo než zahájit překotný ústup.
Počátkem března 1943 se boje přenesly na jih od řeky Mži, odkud zbývalo k Charkovu pouhých
30 km. Byť se německý postup dočasně zastavil u Taranivky (Таранівка), o kterou se rozhořely

11
několikadenní tvrdé boje, neměl již Voroněžský front dostatek sil, aby zvrátil situaci. A právě
v této době dorazil na bojiště 1. československý samostatný prapor.

1.3 Průběh střetnutí u Sokolova

Přesun 1. československého samostatného praporu z jeho posádkového města trval jeden měsíc,
než 1. března 1943 dosáhl Charkova; celková délka trasy přitom činila 1600 km, což
znamenalo, že denní tempo činilo v průměru asi 50 km. Většinu z nich urazil po železnici,
nicméně posledních asi 350 km ušli příslušníci praporu vlastními silami. Z Charkova byl prapor
následně odeslán, aby zaujal postavení na severním břehu řeky Mža, kde se měl pokusit
zastavit německý postup. Vzhledem k tomu, že řeka teče od západu na východ, kde se
následně vlévá do Severního Doňce, představovala poslední přírodní překážku před
Charkovem, na které bylo možno odrazit postupující vojska skupiny armád „Jih“.

Své pozice pak prapor zaujal dne 3. března 1943 v úseku mezi obcemi Tymčenky
(Тимченки) a Arťuchivka (Артюхівка), tedy v šířce asi 15 km, avšak krátce poté byl tento
perimetr vyčleněním obce Tymčenky zkrácen na asi 10 km. Velitelství praporu společně
s 2. pěší rotou npor. J. KUDLIČE se nacházelo v Myrhorodech (Миргороди), zatímco 3. pěší
rota npor. V. JANKA se rozložila okolo Arťuchivky. Vzhledem k tomu, že v této době ještě
probíhaly boje o Taranivku, která se nacházela asi 15 km jižně od postavení Čechoslováků, ale
Rudá armáda již vyklidila jižní, pravý břeh Mži, rozkládalo se před praporem fakticky území
nikoho. Za této situace rozhodl plk. L. SVOBODA o vyčlenění 1. pěší roty npor. O. JAROŠE
a o jejím přesunutí do Sokolova (Sokolove, Соколове), které se nacházelo na jižním břehu
řeky. Důvodem byla skutečnost, že skýtalo vhodné podmínky pro vybudování předsunuté
obrany. Společně s 1. pěší rotou byla do obce přesunuta četa 2. pěší roty, několik družstev
kulometné roty, četa minometné roty, četa protitankové roty, ženijní četa, samopalnická četa
a nadto dvě sovětské dělostřelecké baterie a jednotky týlového zabezpečení, tedy spojaři
a zdravotníci; celkem se tak mohlo v Sokolovu nacházet přes 350 vojáků, což představovalo
více než třetinu celkového stavu československého praporu.

K prvnímu střetu mezi Čechoslováky a postupujícími německými jednotkami došlo

7. března 1943, kdy se několik plamenometných tanků přiblížilo ze západu k Sokolovu. Jejich
manévr byl však rychle odhalen a silnou palbou, kterou doplnilo dělostřelectvo na severním
břehu řeky a byl odražen. Příčinou, proč útok tak rychle ztroskotal, byla skutečnost, že až do té
doby německé velení nemělo informace o tom, že by v Sokolovu měla být jakákoliv vojenská
jednotka a domnívalo se proto, že vesnice je neobsazena.

12
 Ke klíčovému střetnutí došlo následujícího dne, 8. března 1943. Na Sokolovo zaútočilo
úkolové uskupení pod velením plk. Martina UNREINA, velitele pluku tankových
granátníků 4; kromě jeho vlastního útvaru mu podléhal průzkumný motocyklový oddíl 6
a 1. rota obrněného ženijního praporu 57. To znamenalo, že jádro německých sil tvořila
mechanizovaná pěchota, která se přesouvala na polopásových transportérech. Všechny tyto
součásti náležely do sestavy 6. tankové divize (6. Panzer-Division) plk. Walthera
von HÜNNERSDORFA, respektive XXXXVIII. tankového sboru. Uvedené složení uskupení
„Unrein“ však postrádalo jakoukoliv tankovou jednotku, byť účastníci střetnutí
na československé straně zanechali řadu svědectví o jejich nasazení. Tato záležitost patří mezi
dosud neobjasněné okolnosti průběhu bojů. Cílem německého útoku pak bylo vyčistit jižní břeh
Mži od protivníka, tedy ovládnout Sokolovo; jeho taktický význam vzrostl v důsledku
skutečnosti, že se Němci předchozího dne přesvědčili, že se v něm nachází vojenská jednotka,
byť neměli žádné bližší informace o její síle a složení.

První útok, ke kterému došlo krátce po poledni, ztroskotal na obranné palbě

Čechoslováků. Během ní zůstalo několik útočících strojů nehybně stát, domněle vyřazeno
palbou. Svědectví účastníků se však shodují v tom, že tyto vozy se později znovu rozjely
a zapojily se do dalšího útoku na Sokolovo. Ať už byl německý útok zastaven záměrně jako
klamný úder, anebo v důsledku postřelování, podařilo se Němcům rozkrýt obranná
postavení Čechoslováků. Druhý úder, který byl zahájen asi o dvě hodiny později, se
od počátku rozvíjel pro útočníky úspěšně. Zakrátko se jim podařilo prorazit vnější obranou
kolem obce a následně postupovat do jejího středu. Rozhořely se přitom boje dům od domu,
které si především na československé straně vyžádaly množství padlých.

Za této situace rozhodl npor. O. JAROŠ o zaujetí kruhové obrany kolem kostela
uprostřed Sokolova, kde se měly zbývající československé síly pokusit zvrátit průběh bojů. Sice
ještě obdržel informaci o tom, že do Sokolova budou odeslány posily, avšak v ten okamžik
selhalo spojení mezi velitelstvím 1. československého samostatného praporu a 1. pěší rotou
a už se jej nepodařilo navázat. Lze-li se spolehnout na poválečná svědectví, záměrem
plk. L. SVOBODY přitom mělo být, aby se rota ze Sokolova stáhla na severní břeh Mži
a uchránila se tak dalších ztrát. Koneckonců, a to je třeba ještě jednou zdůraznit, úkolem
praporu nebylo bránit Sokolovo, ale držet obrannou linii podél řeky. Za situace, kdy nebylo
možno předat příslušný rozkaz, byl plk. L. SVOBODA nucen improvizovat; rozhodl proto
o vyslání posil. Tento záměr však dopadl tristně, když dva tanky, které byly Čechoslovákům
dány k dispozici, nebyly s to v důsledku postupujícího tání přejet po zamrzlé hladině Mži.

13
Přestože následně do Sokolova dorazila alespoň 3. četa 3. roty, nedokázala již zvrátit průběh
střetnutí. Ve večerních hodinách se proto začaly všechny součásti praporu, které byly zasazeny
do bojů o Sokolovo přesouvat na severní břeh; ústup byl zakončen v brzkých ranních
hodinách následujícího dne.

1.4 Bojová činnost ve dnech 9. až 14. března 1943

Vyklizením Sokolova však boje neskončily, neboť československý prapor nadále plnil zadaný
úkol. Již následujícího dne, v noci z 9. na 10. března 1943 se o Sokolovo bojovalo znovu. Ten
den podnikli Čechoslováci za podpory jednotek Rudé armády útok na vesnici
ze severovýchodu s cílem získat ji zpátky do svého držení. Výpad však byl odražen
a následující dny se bojová aktivita omezila na palebné přepady.

Pro následující nasazení 1. československého samostatného praporu byl rozhodující

vývoj bitvy o Charkov, konkrétně postup tankového sboru SS, který provedl obchvat města
a následně v prostoru východně od něj stočil svůj postup na jih. To znamenalo nejenom, že
došlo k obklíčení Charkova, ale hrozilo, že v „kotli“ zůstane i československá jednotka.
Rozkaz ke stažení však prapor obdržel až na poslední chvíli a teprve v noci z 13. na 14. března
1943, kdy se již blížily německé jednotky ze severovýchodu, opustil své pozice. Přestože se
během ústupu dostal do blízkosti postupujícího útočníka, podařilo se mu jako jedné z mála
sovětských jednotek beze ztráty uniknout obklíčení. Poté byl přeložen do týlu fronty.

Příslušníci 1. československého samostatného praporu dostáli během svého prvního

bojového nasazení stanovenému úkolu se ctí, nepustili protivníka přes řeku Mžu, a to
navzdory skutečnosti, že byli cvičeni k vedení útočné, nikoliv obranné činnosti. Splnění
rozkazu však bylo vykoupeno krvavou daní. Z necelé tisícovky mužů a žen ztratil
československý prapor během bojů ve dnech 7. až 13. března 1943 na 220 svých příslušníků,
z nichž asi polovina připadala na padlé. Obzvláště citlivé byly ztráty velitelského sboru,
především na úrovni rot a čet; z řady jmen je nutno zmínit npor. O. JAROŠE, který padl
při organizování obrany Sokolova, za což byl vyznamenám udělením titulu Hrdiny Sovětského
svazu in memoriam; přestože se jednalo o československého důstojníka prvorepublikového
a v zásadě protikomunistického smýšlení, pozdější prosovětská propaganda si neprávem
přivlastnila jeho zásluhy. Kromě toho, a to v důsledku přestálých bojů a následně nutnosti
rychle ustoupit, zaznamenal prapor rovněž vysoké ztráty na výzbroji; přišel mj. takřka
o všechny své protitankové pušky, 21 kulometů a pět minometů.

14
 Jak již bylo naznačeno výše, střetnutí u Sokolova se krátce poté stalo předmětem
prosovětské propagandy, v níž byla řada skutečností zamlčena. Obzvláště proslulým se v tomto
směru stál článek sovětského spisovatele Alexandra Alexandroviče FADĚJEVA s názvem
„Přátelství zpečetěné krví“, který vyšel měsíc po střetnutí v sovětském ústředním periodiku.
Pravdu nicméně překrucovali i přímí účastníci bojů, jak o tom svědčí publikace „Sokolovo“
Bedřicha REICINA, osvětového důstojníka štábu československého praporu, která vyšla ještě
v témže roce.

Tyto skutečnosti by však neměly překrýt to nejdůležitější, totiž, že příslušníci

československého praporu bojovali za nezávislé Československo. To, že tomu bylo na území
Sovětského svazu a že se tehdy zájmy komunistické velmoci a Čechoslováků shodovaly, byla
jen souhra okolností. O to více je nutno vyzvednou jejich odhodlání; před střetnutím totiž
strávili roky v sovětské internaci, v níž měli možnost poznat tamější realitu, především
všudypřítomnou perzekuci a otřesné existenční podmínky. Přesto všechny tyto obtíže překonali
a nakonec se 8. března 1943 čestně postavili protivníkovi.

1.5 Dílčí závěr

Přestože dnes je již velmi obtížné, ne-li nemožné, se ztotožnit s dobovou interpretací bitvy jako
„krví zpečetěného“ bratrství mezi Sovětským svazem a Československem, přes určitá
pochybení velení představuje odhodlání, obětavost a houževnatost, s jakou prapor usiloval
o splnění zadaného rozkazu kvality, jež jsou důstojnou součástí vojenské tradice Armády České
republiky.

***
 Co bylo příčinou skutečnosti, že československé vojsko v Sovětském svazu dosáhlo
bojeschopného stavu až v polovině roku 1942?

 Jaká byla motivace příslušníků československého praporu vstoupit

do československého vojska?

 Jaký byl bojový úkol československého samostatného praporu během střetnutí

u Sokolova?

 Jakých chyb se dopustilo velení československého samostatného praporu během

střetnutí u Sokolova?

15
16
2 ZAHÁJENÍ MORAVSKO-OSTRAVSKÉ OPERACE 10. BŘEZNA 1945

Jednou z největších bitev druhé světové války na území českých zemí byla ta, která probíhala
ve dnech 10. března až 30. dubna 1945 u Moravské Ostravy. Střetnutí inicioval 4. ukrajinský
front, a to v rámci moravsko-ostravské operace; ta bývá označováno též jako ostravsko-
opavská anebo, častěji, jako ostravská. Její význam podtrhává skutečnost, že bojů se přímo
zúčastnil i československý vojenský svazek, 1. československá samostatná tanková brigáda,
která byla nasazena do její druhé fáze. Z tohoto důvodu se jako památný den ministerstva
obrany připomíná 10. březen 1945, kdy Rudá armáda zahájila svou ofenzívu.3

2.1 Moravsko-ostravská operace

Počátkem února 1945 se vyčerpal postup Rudé armády, která nedlouho předtím přešla
do generální ofenzívy. Týkalo se to rovněž sil 4. ukrajinského frontu (4-j Ukrajinskij front,
4-й Украинский фронт), kterému velel arm. gen. Ivan Jefimovič PETROV. Ten, pod dojmem
předchozích vítězství, vypracoval návrh útočné operace, jejíž ambicí bylo zopakovat úspěch,
kterého dosáhl v rámci západokarpatské operace (12. ledna až 18. února 1945). Očekával, že
během patnácti dnů by měla jeho vojska urazit více než 130 km a dobýt Olomouc; následně by
pokračovala stávajícím tempem směrem přes východní Čechy až k břehům Vltavy.

Nezbytnou podmínkou naplnění těchto záměrů bylo dobytí Moravské Ostravy,

respektive celého Ostravska, jakožto nejbližšího operačního cíle a důležitého komunikačního
uzlu. Podle původního plánu měla hlavní úder operace zasazovat 38. armáda (38-ja armija, 38-
я армия) genplk. Kirilla Semjonoviče MOSKALENKA, jejíž síly měly postupovat přes
Fryštát, tedy dnešní Karvinou, jihozápadním směrem a obejít Moravskou Ostravu z jihu; část
sil však měla obchvátit město ze severu, čímž by došlo k jejímu obklíčení. Na levém křídle pak
měla útočit 1. gardová armáda (1-ja gvardejskaja armija, 1-я гвардейская армия)
genplk. Andreje Antonoviče GREČKA, které připadl úkol zasazovat vedlejší úder. Do konce
čtvrtého dne přitom měly obě armády postoupit na spojnici sídel Vítkov, Odry a Suchdol
nad Odrou, tedy do hloubky asi 80 km. Poslední pozemní svaz 4. ukrajinského frontu,
18. armáda (18-ja armija, 18-я армия) genpor. Antona Josifoviče GASTILOVIČE, jejíž vojska
byla dislokována na Slovensku, obdržel úkol vést pomocný útok s cílem vázat německé síly.
Vzdušnou podporu pak zajišťovala 8. letecká armáda (8-ja vozdušnaja armija, 8-я воздушная
армия), které velel genpor. letectva Vasilij Nikolajevič ŽDANOV.

3
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 5, s. 671–690; 6, nstr.; 7, s. 77–78; 8, s. 75–87; 9,
s. 148–202.

17
 Naproti postavení sovětských sil se nacházely svazky německé 1. tankové armády
(1. Panzerarmee); té velel genplk. Gotthard HEINRICI, respektive gen. tankového vojska
Walther NEHRING, který jej posléze vystřídal. V místech plánovaného úderu byl dislokován
LIX. armádní sbor (LIX. Armeekorps) genpor. Ernsta SIELERA a část sil XXXXIX. horského
sboru (XXXXIX. Gebirgskorps), kterému velel gen. horského vojska Karl von LE SUIRE.
Ze vzduchu podporovala činnost pozemních sil 3. letecká divize (3. Flieger-Division)
genmjr. Sigismunda von FALKENSTEINA.

První fáze bitvy o Moravskou Ostravu se od svého zahájení 10. března 1945 nerozvíjela
pro Rudou armádu příznivě, a to z řady důvodů. Německé velení předně prohlédlo sovětské
záměry a znalo jak místo, tak přesný čas zahájení ofenzívy. Nejen tedy, že stáhlo z první linie
své síly a tím je ochránilo před přípravnou dělostřeleckou palbou, ale včas mohlo přesunout
posily, jmenovitě XXIV. tankový sbor. První den operace navíc panovalo velmi nepříznivé,
bezletové počasí, přesto velitel 4. ukrajinského frontu rozkázal přejít do útoku. Za osm dnů, než
byla ofenzíva pozastavena, se Rudé armádě podařilo dosáhnout jen nevelkého zisku několika
málo kilometrů území.

2.2 První československá samostatná tanková brigáda

V průběhu druhé světové války byly v rámci československého vojska utvořeny dva tankové
svazky; tím prvním byla (1.) československá samostatná obrněná brigáda, která byla zřízena
ve Spojeném království 1. září 1943 (viz kap. 13), tím druhým pak 1. československá
samostatná tanková brigáda, která byla formálně ustavena 1. srpna 1944 v Sovětském svazu
a organizačně navazovala na tankový pluk, respektive tankový prapor. Vzhledem k tomu, že
rovněž o genezi tankové brigády je pojednáno v oddíle 8.1 ve skriptech „Československý
vojenský odboj na Východě za druhé světové války“, omezují se uvedené informace
na základní fakta a nezbytné souvislosti.

Zřízení 1. československé samostatné tankové brigády bylo náročným procesem.

Při jejím vzniku se totiž střetly dvě odlišné koncepce; jednak záměr londýnského exilového
vedení, jednak sovětského velení, který podporovaly některé skupiny důstojníků
1. československého armádního sboru a rovněž prokomunisticky orientovaní politici. Z řady
důvodů převážilo nakonec sovětské stanovisko a stávající tankový pluk byl reorganizován
na tankovou brigádu.

Nicméně ani poté komplikace s výstavbou československé tankové brigády neskončily.

Ještě předtím, než byl svazek dobudován, v jeho sestavě chyběl zejména motorizovaný

18
přezvědný oddíl, ale také většina tanků, byl zasazen do karpatsko-dukelské operace. Ta si
vyžádala v jeho řadách obzvláště vysoké ztráty, které šly z velké části na vrub náročnosti bojů
v horském, pro tankový boj naprosto nevhodném terénu. Pro srovnání lze uvést, že během
operace početní stav brigády poklesl z původních 834 příslušníků na 660 a v případě tanků
z dvaceti na pouhé tři. Tato bilance byla důvodem, proč bylo rozhodnuto o vyvázaní tankistů
z bojů a o jejich přeřazení do Slezska, kde rovinatý terén skýtal vhodnější podmínky
pro vedení bojové činnosti.

Současně s tím bylo pokročeno ve výstavbě brigády a již koncem února 1945 měla
ve své sestavě 1512 příslušníků a také 65 tanků, čímž byl poprvé naplněn její tabulkový stav.
Mezi tanky byl nejvíce zastoupeným typem střední tank T-34, respektive jeho výkonnější
varianta 85. Největší devizou tanku byla jeho manévrovací schopnost, což bylo dáno jednak
instalací motoru V-2, který umožňoval po komunikacích dosažení rychlosti až 55 km/h, jednak
kvalitním odpruženým podvozkem. Přitom jeho celková hmotnost činila kolem 32 t;
pancéřování mělo sílu od 20 do 70 mm. Hlavní zbraní tanku byl 85mm kanón a vedlejšími dva
kulomety ráže 7,62 mm. Na stranu druhou nedostatečná zaměřovací optika nutila jeho
pětičlennou osádku k agresivnímu způsobu vedení boje na nevelkou vzdálenost (k takticko-
technickým datům strojů obrněného svazku na Západě viz odd. 13.1).

Velitelem brigády byl mjr. Vladimír JANKO a v čele jejích tří tankových praporů stáli
kpt. Imrich GAŠ, kpt. Josef BURŠÍK a npor. Richard TESAŘÍK, kterého následně vystřídal
mjr. Emanuel ŠRÁMEK; každý prapor se přitom skládal ze dvou tankových rot a každá rota
ze tří čet. Součástí brigády byl dále motorizovaný prapor samopalníků por. Sergeje PETRASE
o třech rotách po třech četách a průzkumná rota ppor. Vojtěcha ŠVAMBERY o dvou četách.

Následně, 8. března 1945, byla brigáda přesunuta do Ligoty (Lhoty), obce, která se
nachází asi 15 km severozápadně od dnešního města Bielsko-Biała a která tehdy spadala
do přifrontového pásma. Současně byla podřízena velení 4. ukrajinského frontu, které ji
vyčlenilo jako zálohu 1. gardové armády. Zde obdržela rozkaz vyčkávat na povel k útoku. Ten
byl však průběžně odkládán, a to i poté, kdy Rudá armáda zahájila moravsko-ostravskou
operaci. Po 17. březnu 1945, kdy vojska 4. ukrajinského frontu přešla do defenzívy, bylo
zřejmé, že do první fáze bitvy o Moravskou Ostravu již neměla být brigáda nasazena.

2.3 Příprava obnovení ofenzívy

Nezdar 4. ukrajinského frontu v první fázi bitvy o Moravskou Ostravu nevedl nicméně k tomu,
aby se Rudá armáda vzdala iniciativy. Po důkladném prozkoumání terénu rozhodlo velení

19
frontu, že hlavní úder bude přesunut do prostoru města Żory, tedy asi 15 km severně
od města Strumień. Důvodem přeložení těžiště úsilí byly především komunikační možnosti,
neboť město představovalo klíčový dopravní uzel. Navíc vzhledem k tomu, že Żory byly velmi
nepravděpodobným východiskem útoku, nacházely se totiž na patě frontového výběžku,
podařilo se Sovětům, byť nezamyšleně, dosáhnout momentu překvapení. Oproti první ofenzívě
nejen, že německé velení neodhadlo jejich záměry, ale vlastní útok považovalo za klamný úder
ještě několik následujících dnů.

Kromě přesunutí nástupiště hlavního úderu došlo rovněž ke změně operačních záměrů.
Zasadit hlavní úder připadlo 38. armádě, která měla postupovat jihozápadním směrem, byť
tentokrát severně od Moravské Ostravy v linii měst Wodzisław Śląski a Opava. První gardová
armáda měla rozvíjet vedlejší útok ve směru na Fryštát. To bylo doprovázeno přeskupením
vojsk, tedy jejich přesunem všeobecně směrem na sever; na stranu druhou 4. ukrajinský front
byl za předchozí neúspěch „potrestán“ tím, že mu byly odebrány některé svazky, čímž jeho
bojová síla poklesla.

Ze stejného důvodu došlo i ke změně v zařazení 1. československé tankové brigády. Ta

byla vyčleněna ze sestavy 1. gardové armády a podřízena velení 38. armády, přičemž
21. března 1945 byla soustředěna do prostoru města Żory. Její úkoly byly stanoveny
následovně. První dva tankové prapory a prapor samopalníků měly vyrazit společně z prostoru
jižně od města Żory a útočit jihozápadním směrem, zatímco třetímu praporu bylo po změně
operačního zadání nakonec určeno, aby podporoval sovětskou pěchotu při dobývání vlastního
města. Po dosažení těchto cílů měly jednotlivé součásti brigády postupovat na jihozápad.
Bojová hodnota brigády přitom zůstala zachována, což znamenalo, že představovala nejsilnější
obrněný svazek 4. ukrajinského frontu. Dohromady pak jejich 65 strojů tvořilo asi třetinu
všech tanků a samohybných děl, které měl k dispozici.

Přestože 4. ukrajinský front měl jako celek útočit podstatně menší silou, v jeho prospěch
mu nahrávala skutečnost, že německé velení odvolalo svůj XXIV. tankový sbor, čímž se
zbavilo takřka veškeré tankové podpory. Dalším důležitým faktorem při obnovení ofenzívy
byla skutečnost, že Němci očekávali rozvinutí dalšího sovětského útoku u města Strumień
a obranou širokého prostoru v okolí Żor byla pověřena pouze jediná pěší divize.

2.4 Tanková brigáda ve druhé fázi moravsko-ostravské operace

Druhá fáze moravsko-ostravské operace byla zahájena 24. března 1945 kolem 11.00 hodiny
a již během prvního dne dosáhla Rudá armáda významného úspěchu. Na něm se podíleli

20
i českoslovenští tankisté. Na čele uskupení I. a II. tankového praporu včetně samopalníků
postupovala 4. rota, která se u Baranowic probila německou obranou; vzápětí se na hrot úderu
přesunuly ostatní jednotky brigády, aby rozvinuly dosažený zisk. Během dne se
československým tankistům podařilo postoupit na jednom směru asi o 5 km do hloubky území
protivníka a dosáhnout osady Skrzeczkowice, na druhém o takřka 4,5 km, než se dočasně
zastavili za obcí Rogoźna.

Poté však nenásledovala přestávka, ale po půlnoci vyrazili tankisté k dalšímu útoku.
Pouze nakrátko se první dva tankové prapory zastavily v obci Gogołowa, aby počkaly, než je
dožene pěchota, které se mezitím vzdálily. Poté zaútočily na obec Połomia, o kterou se
rozpoutaly tvrdé boje, které skončily jejich dočasným ústupem. Po přeskupení sil však obnovily
útočnou činnost; I. prapor pronikl do obce Mszana, kde stočil svůj postup na severozápad
a útočil ve směru na obec Wilchwy, zatímco II. prapor dobyl obec Połomia, z níž postupoval
severozápadním směrem k osadě Praga, odkud pak útočil na jihozápad. Tyto manévry ve svém
důsledku umožnily, že na Wilchwy mohli českoslovenští tankisté zaútočit ze dvou směrů.

Rovněž III. tankový prapor se dostal do těžkých bojů, a to o Marklowice. Následně,

26. března 1945, útočil ve směru na Wodzisław Śląski. O vlastní město se rozpoutaly boje dům
od domu, které trvaly do odpoledních hodin, než byli obránci vytlačeni.

Během prvních tří dnů obnovené sovětské ofenzívy se podařilo československým

tankistům proniknout o asi 20 km; přitom se podíleli na dobytí dvou významných měst, Żor
a Wodzisławu Śląského. Tento významný zisk však byl vykoupen vysokými ztrátami,
především na tankové technice; vždyť během tří dnů klesl počet bojeschopných tanků z 65
na 31! Část z nich však šla na vrub poškození a poruch, což znamenalo, že po provedení oprav
je bylo možno znovu zasadit do boje.

Brigáda byla nucena přeskupit své síly, mj. stáhnout I. tankový prapor do týlu. Bojově
tak byly zasazeny pouze obě zbývající tankové jednotky. Nicméně i v následujících dnech se
ztráty udržovaly na vysoké hodnotě, především u III. tankového praporu. Ten obdržel rozkaz,
aby 27. března 1945 zaútočil od obce Wilchwy, kam byl mezitím přesunut, směrem na osadu
Pustki a Turzu Śląskou; úkol byl splněn, tankisté postoupili o dalších asi 6 km, avšak za cenu
zničení poloviny zbývajících tanků. I to byl důvod, proč se jejich postup v následujících dnech
výrazně zpomalil a nakonec zastavil. Přitom dosažením osady Kraskowiec, kterou dobyl
II. tankový prapor, se přiblížili takřka na dosah k československému území; k hranicím bylo
odtud asi 5 km.

21
 Za situace, kdy se ukázalo jako nemožné postupovat dosavadním jihozápadním
směrem, bylo brigádě přikázáno, aby stočila svůj postup přímo na západ s cílem dosáhnout
řeky Odry. Všechny tři tankové prapory byly proto shromážděny asi 2,5 km severozápadně
od obce Turza Śląska v obci Czyżowice, odkud 31. března 1945 vyrazily do útoku. Byť se jim
podařilo ovládnout obec Rogów, k Odře se již neprobojovali. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto
o jejich vyvázání z bojů a přeložení do týlu s cílem provedení nezbytných oprav a konsolidace
sil.

K tomu nicméně nedošlo, neboť 2. dubna 1945 se 38. armádě podařilo vybojovat
nevelké předmostí na levém břehu Odry u Tvorkova (Tworków). Okamžitě byl vyhlášen
poplach a všechny zbývající tanky československé brigády zahájily přesun. Jejich úkolem bylo
provést výpad s cílem dobýt Tvorkov a poté rozvíjet útok ve směru na jih na Hlučín; jeho
dobytím měla být Moravská Ostrava sevřena ze severu a ze severozápadu. Následujícího dne
vyrazily tanky I. tankového praporu do útoku, který však skončil nezdarem. Až během jeho
opakování 4. dubna 1945 se podařilo Čechoslovákům proniknout do obce a ovládnout její
severní část. Ještě téhož dne však byl prapor vystřídán II. tankovým praporem. Byť ovládl
výšinu východně od obce, čímž získal nad obránci významnou výhodu v podobě zajištěné
pozorovatelny, bojová činnost se následně omezila na oboustranné palebné a průzkumné
přepady. Za přetrvávající patové situace rozhodlo sovětské velení o opětovném stažení brigády
do týlu. Na tvorkovském předmostí byla ponechána jenom jediná tanková četa, která měla
poskytovat podporu sovětské pěchotě.

2.5 Na československém území

Během druhé fáze bitvy o Moravskou Ostravu postoupili českoslovenští tankisté do blízkosti
československého území, a to jednak ve směru na Bohumín, jednak ve směru na Hlučín;
nicméně ani v jednom případě se do Československa nedostali, přestože je v obou případech
dělilo přibližně jen asi pět kilometrů. Na to, aby se jim podařilo překročit státní hranice, si měli
ještě několik dní počkat. Ten okamžik nadešel v momentě, kdy vojska 4. ukrajinského frontu,
tehdy již pod velením arm. gen. Andreje Ivanoviče JEREMENKA, zahájila třetí, závěrečný
nápor ve směru na Moravskou Ostravu. Oproti oběma předchozím etapám došlo k zásadnímu
přesunutí těžiště činností. Nově měl být hlavní úder zasazován od severu, a to z prostoru
města Ketř (Kietrz; Katscher) směrem na jih a jihozápad; 60. armáda genplk. Pavla Alexejeviče
KUROČKINA, která byla frontu nově podřízena, měla dobýt Opavu, zatímco 38. armáda měla
vybojovat předmostí na jižním břehu řeky Opavy u Dolního Benešova a následně stočit svůj
postup k Moravské Ostravě, kterou měla ovládnout třetího dne operace. V tomto záměru

22
připadla 1. československé samostatné tankové brigádě klíčová úloha, neboť v sestavě
38. armády měla podporovat její postup na hlavním směru.

Z tohoto důvodu se tanková brigáda přesunula nejdříve do prostoru obce Makov

(Maków; Makau) a v ranních hodinách 15. dubna 1945 zaujala výchozí postavení u Sudic.
Téhož dne dopoledne vyrazila ke zteči a následně úspěšně rozvinula svůj postup, přičemž
svedla tuhé boje u dvora Albertovec (obec Štěpánkovice) a Bolatic. Na severním břehu řeky
Opavy, mezi obcemi Kouty a Zábřeh, však byla směřována na západ, aby se u Kravař podílela
na rozšíření předmostí, které přes řeku Opavu vybojovala Rudá armáda. Zde byla zasazena
až do 19. dubna 1945, kdy musela být pro vysoké ztráty přeložena do týlu, na Albertovec,
o který tvrdě bojovali.

Opětovného nasazení se tankisté dočkali o týden později, 26. dubna 1945. Ten den
naplánovalo velení frontu mohutný útok, jehož cílem bylo rozvinout finální úder na Moravskou
Ostravu. Tanková brigáda obdržela úkol, aby postupovala v původní linii směrem na jih, tedy
od Velké Polomi, přes Dolní Lhotu a Čavisov na Klimkovice. Do posledně uvedené obce však
tankisté již nedorazili. Důvodem bylo, že Rudá armáda vybojovala přechod přes řeku Odru, a to
v prostoru obce Zábřeh nad Odrou. Odtud v odpoledních hodinách 30. dubna 1945 postupovali
československé tanky východním a severovýchodním směrem do centra Moravské Ostravy,
které ještě téhož dne ovládli. Protože tímto okamžikem se aktivita německé branné moci
fakticky omezila výhradně na boje na zdrženou, pronásledovali českoslovenští tankisté
německá vojska až k Fulneku, kam dorazili 5. května 1945. Teprve tehdy ukončilo velení
4. ukrajinského frontu oficiálně moravsko-ostravskou operaci.

2.6 Dílčí závěr

Dne 10. března 1945 byla zahájena bitva o Moravskou Ostravu. Tímto okamžikem začaly boje,
které se následně přesunuly do českých zemí. O čtrnáct dní později se do nich zapojila
i 1. československá tanková brigáda. Její význam byl s ohledem na nízký stav tanků v řadách
4. ukrajinského frontu pro průběh sovětské ofenzívy rozhodující. To také znamená, že se
jednalo o střetnutí, do něhož bylo nasazeno vůbec nejvíce tanků v historii českého, respektive
československého vojenství vůbec. Ve svém výsledku tak nasazení československých tankistů
představuje jeden z klíčových momentů české vojenské tradice.

***

 Z jakého důvodu nebyla 1. československá samostatná tanková brigáda nasazena

do první fáze bitvy o Moravskou Ostravu?

23
 Jaká byla organizace 1. československé samostatné tankové brigády před zahájením
moravsko-ostravské operace a jaká byla její bojová hodnota?

 Jaké bylo operační zadání 1. československé samostatné tankové brigády během druhé
fáze moravsko-ostravské operace?

 Jaké byly příčiny skutečnosti, že se 1. československé samostatné tankové brigádě

nepodařilo během druhé fáze moravsko-ostravské operace dosáhnout československého
území?

 Jaké bylo operační zadání 1. československé samostatné tankové brigády během třetí
fáze moravsko-ostravské operace?

24
3 BITVA U ARRASU 9. KVĚTNA 1915

Bitva u Arrasu, která proběhla 9. května 1915, je důležitým mezníkem na cestě k české
a československé státnosti. Představuje totiž první bojové střetnutí v průběhu Velké války,
do kterého byla nasazena samostatná československá vojenská jednotka; tou byla rota
„Nazdar!“. Samotná bitva je však důležitá ještě z jednoho důvodu. A tím je skutečnost, že
dokládá, jaký význam náleží francouzské Cizinecké legii pro utváření vojenské tradice Armády
České republiky.4

3.1 Formování československého odboje ve Francii

Vypuknutí první světové války bylo v české společnosti přijato ambivalentně. Byť se většina
Čechů neztotožňovala s válečnými cíli Rakousko-Uherska, až na několik málo výjimek všichni
branci uposlechli mobilizačního rozkazu a poslušně nastoupili k určenému útvaru. Postoje mezi
českými krajany v zahraničí však byly odlišné. Ti opuštěním Rakousko-Uherska v zásadě
zpřetrhali své vazby k této zemi, ale zato si uchovávali silné povědomí o své národní
příslušnosti. Z těchto důvodů, ještě předtím, než Francie dne 12. srpna 1914 vyhlásila válku
rakousko-uherské monarchii, začali manifestovat svůj požadavek vzniku samostatného
českého, respektive československého státu. V neposlední řadě se za tímto postojem skrývaly
i existenční důvody. Ve Francii, především v samotné Paříži, se nacházelo kolem dvou tisíc
Čechů, kteří přicházeli především kvůli možnostem lepšího výdělku. Většina z nich přitom
disponovala rakousko-uherským občanstvím; to však z nich dělalo občany „nepřátelské ciziny“
a tedy i potenciální protivníky Francie, za což hrozila internace a zabavení majetku. Ve Francii
se nacházelo i několik tisíc Slováků, kteří byli zaměstnáni především v průmyslových oblastech
severní Francie; ti však z velké části již byli naturalizováni a do odbojového hnutí se nezapojili.

Ve Francii ustavili čeští krajané své vlastní spolky, největšími přitom byl Sokol
a Československý spolek Rovnost; ty po vypuknutí války utvořily vlastní reprezentativní orgán
s názvem Výbor české kolonie a dobrovolníků v Paříži, do jehož čela byl zvolen Josef
HOFFMANN-KRÁTKÝ. Výbor okamžitě vstoupil do jednání s francouzskými úřady s cílem
je přesvědčit, aby umožnily Čechům s rakousko-uherským občanstvím pobyt v zemi. Dohovory
byly obtížné, neboť Francie v této době nepožadovala rozbití Rakousko-Uherska, tím méně
zřízení suverénního československého státu. Přesto se J. HOFFMANOVI-KRÁTKÉMU
podařilo dojednat, aby byl s platností od 13. října 1914 český majetek vyňat ze sekvestrace,
a samotný výbor obdržel omezená konzulární práva. Výbor současně zahájil propagaci své

4
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 10, s. 62–66; 11, s. 21–24; 12, s. 498–501.

25
myšlenky, především vydáváním vlastního časopisu s příznačným názvem Nazdar; v podtitulu
se přitom domáhal národní nezávislosti (La Bohême libre).

Český výbor současně vyzval všechny krajany, aby se hlásili do francouzské armády.
Jediná možnost, která tehdy existovala, bylo vstoupit do francouzské Cizinecké legie. Do ní se
dobrovolně přihlásily asi tři stovky krajanů, kteří se dostavili k odvodu 22. srpna 1914. Oproti
jiným příslušníkům legie, kteří se upisovali na pět let, byl Čechům stanoven závazek, který měl
trvat „po dobu války“.

3.2 Francouzská Cizinecká legie

Cizinecká legie (Légion étrangère) je součástí francouzských ozbrojených sil, která byla zřízena
v roce 1831. Její vznik souvisel s tzv. červnovou revolucí roku 1830, během níž přijalo
francouzské Národní shromáždění zákon, zakazující cizincům službu v jednotkách francouzské
armády. Záměrem zákonodárců bylo, aby se francouzská armáda stala armádou Francouzů
a nemohla být použita proti vlastnímu národu. Vzápětí po revoluci nicméně Francie zahájila
vojenské tažení do Alžíru, během něhož záhy vyvstaly problémy s rekrutací branců, kterých
byl citelný nedostatek. Aby bylo možno obejít právě schválený zákon, bylo cizincům umožněno
sloužit ve zvlášť vyčleněném útvaru.

Existenci Cizinecké legii doprovázela řada zvláštních pravidel. Kupříkladu v době, kdy
existovalo koloniální panství Francie, bylo jejím příslušníkům zakázáno vstoupit na půdu
mateřské země. Sídlem jejího velitelství bylo proto až do roku 1962 alžírské město Sidi-Bel-
Abbés, které se nachází asi 70 km jižně od Oranu. Cizinecká legie zastávala heslo, že „legionář
se nestává Francouzem krví získanou, ale krví vydanou“, což v praxi znamenalo, že ten
příslušník legie, který utrpěl v boji zranění, mohl zažádat o francouzské státní občanství.
Později se ustálila praxe, že po splnění závazku toto právo náleží všem jejím příslušníkům.

Vzhledem k tomu, že velká část žadatelů o vstup do legie přicházela z deklasovaných

společenských vrstev, dobrodruhů, psanců a kriminálníků, vypracovali velící důstojníci
promyšlený systém disciplinace. Prostředkem pro utužení kolektivu a zvýšení morálky bylo
opakované zdůrazňování tradice a historie legie, prosazování kodexu cti i sdílením specifické
kultury, především množství legionářských písní. Pro úplnost lze uvést ještě jednu zajímavou
analogii. Symbolem legie je vybuchující granát, jinak velmi rozšířený emblém řady jednotek
a armád. V Armádě České republiky užívá tento motiv vojenská policie.

Za svou existenci byla francouzská Cizinecká legie nasazena v mnoha ozbrojených

konfliktech fakticky na celém světě. Bojovala na americkém kontinentu v Mexiku, v Asii

26
v Indočíně nebo na Blízkém východě, v řadě afrických zemí a v Evropě, zde zejména
ve Španělsku a v Itálii. Pravidlo, že Cizinecká legie bojuje mimo Francii, bylo několikrát
porušeno. A bylo porušeno i v letech první světové války, kdy byla nasazena na západní frontě.

Navzdory výše uvedenému byli příslušníci Cizinecké legie považováni

za postradatelnou součást francouzské armády, a z tohoto důvodu byli vybaveni jen
zastaralými zbraněmi, kupříkladu třicet let starými puškami, a pouze nejnutnější výstrojí;
přístup francouzského velení dokresluje dále skutečnost, že i poté, co byly od roku 1915
zaváděny ocelové helmy, bojovali legionáři ještě dlouho ve svých plátěných čepicích. Kromě
toho velení legie se jen obtížně přizpůsobovalo zákopovému boji, a i na západní frontě
používalo taktiku, kterou si osvojilo v koloniích. V neposlední řadě, s ohledem na tradici,
zůstala legionářům několik prvních let války jejich barevně pestrá uniforma, což z nich dělalo
snadný cíl.

3.3 Zřízení roty „Nazdar!“

Poté, co bylo v Paříži odvedeno asi 300 československých dobrovolníků, byla 31. srpna 1914
většina z nich, zhruba v počtu 250 osob, zařazena do jedné roty o čtyřech četách. Jejím
posádkovým městem bylo jihofrancouzské přístavní město Bayonne a jejím velitelem
kpt. Marie Léon Joseph SALLÉ; francouzští důstojníci zaujali i pozice na čele jednotlivých čet.
S ohledem na sokolský pozdrav, kterým se Češi oslovovali, obdržela jednotka neoficiální
označení rota „Nazdar!“ (Compagnie Nazdar). Formálně se přitom jednalo o 1. rotu praporu
„C“, která byla od září 1914 začleněna do sestavy 2. pochodového pluku 1. cizineckého pluku
(2e régiment de marche du 1er étranger); později, v době bitvy o Arras, tvořilo pluk
75 důstojníků a 3822 vojáků. Samotný prapor „C“, kterému velel mjr. Gustave Alfred NOIRÉ,
přitom představoval mnohonárodnostní svazek, ve kterém byli kromě Čechů ještě Poláci,
kteří byli zařazeni do 2. roty, Švýcaři a Lucemburčané ve 3. rotě a Italové a Řekové ve 4. rotě.
Zbývající čeští dobrovolníci, kteří nebyli začleněni do roty „Nazdar!“, byli zařazeni mezi další
cizinecké jednotky, a to výhradně podle potřeb francouzského velení.

Dne 12. října 1914, po zakončení výcviku, složili příslušníci roty slavnostní přísahu, při
níž obdrželi vlastní zástavu. O několik dní později, 23. října 1914, byla rota vypravena na frontu
k Champagni v blízkosti Remeše, kde se, jako celý pochodový pluk, stala součástí marocké
divize (Division marocaine). Samotná divize se skládala ze dvou brigád o dvou plucích, z nichž
dva byly zformovány z Marokánců a jeden z alžírského kmene Zuavů; dělostřelecká podpora
pěchoty byla přitom slabá, neboť ji tvořily pouze dva oddíly lehkého dělostřelectva; dalšími
součástmi divize byly dvě eskadrony (tj. roty) jezdectva a rota ženistů.

27
3.4 Průběh bitvy

Dne 26. dubna 1915 obdržela marocká divize rozkaz, aby se přepravila na sever do oblasti
Artois, kde měla být zahájena francouzsko-britská ofenzíva; zde byla podřízena 33. armádnímu
sboru gen. Philippea PÉTAINA, pozdějšího „hrdiny od Verdunu“. Ofenzíva následně vedla
ke střetnutí, která se označuje jako druhá bitva u Artois, respektive bitva u Loretta (9. května
až 18. června 1915). Jejím cílem bylo, společně s koordinovaným útokem britského
expedičního sboru, který měl postupovat severně od francouzských pozic, proniknout několik
kilometrů do hloubky Němci kontrolovaného území a tam přerušit komunikační uzly, které
byly klíčové pro zásobování německé 6. armády. V ofenzívě připadl marocké divizi úkol útočit
ve středu sestavy, a to s cílem dobýt výšinu Falais de Vimy, která si měla později ve válce
získat proslulost jako místo prvního významného úspěchů Kanaďanů. Samotný prapor „C“,
včetně 1. roty, zaujal pozice v Béthonsartu, asi 20 km severozápadně od Arrasu,
a pro připravovaný útok obdržel rozkaz, aby postupoval v první linii následován třemi
zbývajícími prapory pluku. Rota „Nazdar!“ měla útočit ve středu sestavy praporu mezi
polskou a švýcarsko-lucemburskou rotou.

Příprava na ofenzívu byla rozsáhlá, o čemž svědčí, že dělostřelecká palba před jejím
zahájením trvala celý týden. V důsledku mohutného postřelování byla zničena většina
protipěchotních překážek na bojišti a němečtí obránci byli donuceni vyklidit přední pozice,
na druhou stranu se útočníci připravili o moment překvapení.

Povel k útoku byl vydán 9. května 1915 v 10.00 hodin; rota „Nazdar!“, podle rozkazu,
tvořila čelo úderu. Podle zvyklostí Cizinecké legie postupovali její příslušníci vstříc německým
pozicím zcela bez jakéhokoliv krytí. Přesto se jim podařilo proniknout přes tři obranné linie
a ovládnout takticky důležitou kótu 140 (Crête de Vimy). Němci, kteří byli na útok připraveni,
přešli nicméně během odpoledne do protiútoku a zatlačili ještě během dne marockou divizi
na výchozí pozice.

Bitva u Arrasu tak rotě „Nazdar!“ přinesla pouze ztráty; během jediného dne přišla o dvě
třetiny svých příslušníků; z původních 250 mužů jich ke konci dne zůstala asi stovka. Celkem
42 připadalo na padlé a dalších asi 100 bylo zraněno tak, že nemohlo pokračovat v boji, mezi
nimi i velitel roty, kpt. M. L. J. SALLÉ. Mezi padlými byli například náčelníka pařížského
Sokola Josef PULTR anebo praporečník Karel BEZDÍČEK, jehož exploze granátu pohřbila
společně s praporcem roty; ani jeho tělo, ani prapor se již nikdy nenašly.

28
 Výše uvedené znamenalo jediné, totiž, že rota přestala existovat jako bojeschopná
jednotka. Po přesunutí do týlu byla proto rozpuštěna a její zbývající příslušníci přeřazeni
k jiným oddílům.

O tom, že celá ofenzíva byla špatně pojata, svědčí, že vysoké ztráty se netýkaly pouze
české roty, ale všech zasazených jednotek, v tom zejména Cizinecké legie. Vždyť samotný
2. pochodový pluk 1. cizineckého pluku přišel o 1889 svých příslušníků, tedy asi o polovinu
stavu před bitvou; mezi zabitými byli tři ze čtyř velitelů praporů, včetně mjr. G. A. NOIRÉHO.
Druhá bitva u Artois skončila pro francouzská a britská vojska katastrofou; celkem si vyžádala
životy 130 000 Angličanů a Francouzů a na straně druhé 70 000 Němců.

Symbolickou tečkou za prvním bojovým nasazením české jednotky na polích první

světové války udělala samotná Francie. Dne 3. června 1915 přijalo francouzské Národní
shromáždění tzv. Bérengérův zákon, který zakazoval přijímat do Cizinecké legie dobrovolníky,
kteří pocházeli ze zemí, s nimiž byla Francie ve válečném stavu. Přestože důstojníci legie se
snažili tento zákon obcházet, vyvolané roztrpčení v řadách českých dobrovolníků nemohlo být
utlumeno. Dohromady, podle oficiálních francouzských údajů, bojovalo za první světové války
ve francouzské Cizinecké legii 624 Čechoslováků. O tom, že služba byla značně nebezpečná,
svědčí, že jejich celkové ztráty činily 500 mužů, z nichž 200 připadalo na padlé.

3.5 Dílčí závěr

Bitva u Arrasu ze dne 9. května 1915 je příkladem jedinečného odhodlání a sebeobětování

českých dobrovolníků, kteří se rozhodli bojovat za myšlenku české a československé státní
a národní suverenity se zbraní v ruce. Využili přitom jediné možnosti, kterou tehdejší systém
nabízel, a tím byl vstup do francouzské Cizinecké legie. Ta byla nasazena na frontách první
světové války, byť tomuto úkolu neodpovídala ani její výzbroj a výstroj, ani taktika. Obojí
znamenalo, že v okamžiku, kdy byla vržena do útoku, zaznamenala ztráty, které byly
nepřiměřeně vysoké, zvlášť když nepřinesly žádný taktický zisk. To se týkalo rovněž první
československé vojenské jednotky, roty „Nazdar!“, která po svém prvním bojovém zasazení
byla zcela zničena. Oběť, kterou její příslušníci přinesli, si proto zaslouží, aby byla
připomínána; i to bylo důvodem, proč bylo nasazení československé jednotky v bitvě u Arrasu
zařazeno mezi památné dny ministerstva obrany.

***
 Čím se lišil postoj českých krajanů od Čechů v českých zemích vůči válce a rakousko-
uherské monarchii?

29
 Do které součásti ozbrojených sil Francie vstoupili čeští dobrovolníci na počátku první
světové války?

 Jaké byly operační záměry francouzského a britského velení před zahájením druhé bitvy
u Artois?

 Co bylo příčinou vysokých ztrát u roty „Nazdar!“ během bitvy u Arrasu?

 Co se stalo s rotou „Nazdar!“ po skončení bitvy u Arrasu?

30
4 ATENTÁT NA REINHARDA HEYDRICHA 27. KVĚTNA 1942

Období druhé heydrichiády, tedy vyhlášení stanného práva a zostřené perzekuce obyvatelstva
Protektorátu Čechy a Moravy, které trvalo od konce května do počátku července roku 1942,
představuje jeden z nejtragičtějších momentů českých dějin. Na jejím počátku byla operace
Anthropoid a atentát na Reinharda HEYDRICHA, zastupujícího říšského protektora
(Stellvertretender Reichsprotektor), ke kterému došlo 27. května 1942. Přestože si období
teroru vyžádalo v řadách příslušníků československého odboje i mezi civilním obyvatelstvem
nesmírné oběti, představuje útok na jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše zcela ojedinělou
kapitolu jak v dějinách československého odboje, tak i v historii druhé světové války.5

4.1 Příprava operace Anthropoid

Ve druhé polovině roku 1941 se výrazně zhoršily možnosti československého protinacistického

odboje. Gestapu se dařilo odhalovat všechny ilegální organizace a zatýkat jejich příslušníky.
To mělo za následek, že činnost odbojového hnutí byla z velké části paralyzována. K tomu
došlo v momentě, kdy československá exilová vláda a prezident Edvard BENEŠ usilovali o to,
aby Spojené království odvolalo svůj podpis na Mnichovské dohodě a uznalo
československý nárok na jeho území v hranicích před jejím přijetím. Jejich úsilí však naráželo
na britské stanovisko, které jejich argumentaci zpochybňovalo, mj. poukazováním
na skutečnost, že chybí důkazy o tom, že by Češi v protektorátu aktivně odmítali nadvládu
nacionálně socialistického Německa.

Situace se stala kritickou obzvláště v okamžiku, kdy se 27. září 1941 ujal úřadu
zastupujícího říšského protektora „SS-Obergruppenführer“ R. HEYDRICH, šéf nacistického
bezpečnostního aparátu, a vzápětí vyhlásil stanné právo, tzv. první heydrichiádu. Protektorátní
vláda, formálně orgán české autonomie, však nejen, že nepodala jako vyjádření nesouhlasu
s těmito opatřeními demisi, ale nijak proti nim neprotestovala. Za těchto okolností bylo zřejmé,
že má-li být při jednání s Brity prosazeno československé stanovisko, je neprodleně nutno, aby
byla provedena rozsáhlá akce.

Zorganizovat operaci, která by se uskutečnila na území protektorátu, mohl jedině

2. odbor (zpravodajský) ministerstva národní obrany, v jehož čele stál plk. František
MORAVEC, významná, byť kontroverzní osobnost československého zpravodajství. Klíčovou
roli přitom sehrálo jeho 1. oddělení pplk. Emila STRANKMÜLLERA, které mělo na starosti

5
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 5, s. 244–248; 13, s. 668–706; 14, s. s. 14–94; 15,
s. 19–154; 16, s. 27–42; 17, s. 81–92, 18, s. 60–70.

31
ofenzivní zpravodajskou činnost; jeho součástí byla i tzv. zvláštní skupina D, označovaná též
jako skupina zvláštních úkolů (ZÚ), která zahájila svou činnost počátkem roku 1941; tvořily ji
sekce velitelská, výcviková a týlová. Jejím úkolem bylo ve spolupráci s britskou zpravodajskou
organizací Secret Operations Executive (SOE) provádět přípravu parašutistů pro zvláštní
operace. V čele zvláštní skupiny stál jako první přednosta škpt. gšt. Jaroslav ŠUSTR, avšak
skutečným tvůrcem její činnosti byl její druhý přednosta pplk. Karel PALEČEK. V průběhu
roku 1941 zahájila tzv. Zvláštní skupina D nábor uchazečů pro speciální operace. Adepti
podstupovali náročný výcvik, který se skládal ze tří částí, základního, jehož náplní byla výuka
útočného boje a trénink seskoků, udržovacího a speciálního.

S ohledem na nepříznivý vývoj situace v protektorátu byla již 2. října 1941 navržena
operace, jejímž cílem by byla fyzická likvidace zastupujícího říšského protektora. K jejímu
provedení byli vybráni rtm. Jozef GABČÍK a rtn. Karel SVOBODA. Československé velení
požadovalo, aby byla provedena co nejrychleji; za termín jejího uskutečnění byl vybrán
28. říjen 1941, výročí vzniku československého státu. Již následujícího dne bylo proto oběma
oznámeno, jaký je jejich úkol; v původním návrhu byly jako cíle atentátu vybráni
R. HEYDRICH a Karl Hermann FRANK, státní tajemník na Úřadu říšského protektora.
Výsadek přitom měl proběhnout nejpozději 10. října 1941, tedy do doby, do kdy bylo
s ohledem na roční dobu možno bezpečně přelétávat přes území protektorátu.

Oba vybraní výsadkáři měli v mezičase prodělat zdokonalovací výsadkový výcvik,

během něhož se však rtn. K. SVOBODA zranil. Okamžitě byl za něj vybrán náhradník,
rtm. Jan KUBIŠ; nezbytné dokumenty však nebylo možno ve stanovené lhůtě obstarat
a výsadek bylo nutno odložit. K jejich vysazení tak, společně s desanty Silver A a Silver B,
došlo až v noci z 28. na 29. prosince 1941; v protektorátu měl rtm. J. GABČÍK vystupovat
pod jménem Zdeněk VYSKOČIL, alias rtm. J. KUBIŠE znělo Otto STRNAD.

4.2 Jozef Gabčík a Jan Kubiš

J. GABČÍK pocházel z obce Poluvsie na Žilinsku, vojenskou prezenční službu sloužil

u 14. pěšího pluku v Košicích a jako délesloužící důstojník zůstal v armádě až do roku 1937.
Poté si našel místo ve vojenské chemické továrně v Žilině a po úrazu, při němž dočasně takřka
oslepl, pracoval ve skladu v Trenčíně. Zde také, během léta 1939, provedl sabotáž
na přepravních zásobnících bojových látek, aby zabránil jejich převzetí německou armádou.

J. KUBIŠE, rodáka z nevelkých Dolních Vilémovic na Třebíčsku, zase prezenční služba

zavedla do Opavy. Jako délesloužící důstojník byl převelen k 34. pěšímu pluku a stal se

32
velitelem čety, která byla pověřena hájit jeden z objektů lehkého opevnění v okolí slezské
metropole. Po demobilizaci v říjnu 1938 se vrátil domů k dělnické profesi.

Po okupaci českých zemí odešli oba muži, nezávisle na sobě, do exilu do Polska, kde se
setkali v Krakově; zde se utvořila vojenská skupina exulantů, která usilovala o zapojení se
do protinacistického odboje (srovnej odd. 1.1. skript „Československý vojenský odboj
na Východě za druhé světové války“). Zde oba podepsali závazek ke vstupu do francouzské
Cizinecké legie a přes Gdyni byli odesláni do severní Afriky. Poté, co se ve Francii utvořilo
na počátku roku 1940 československé vojsko, byli uvolněni z řad Cizinecké legie, aby se stali
příslušníky formující se 1. československé pěší divize (viz odd. 5.1). S ní pak v červnu 1940
podstoupili ústupové boje a se zbytkem československého vojska byli evakuováni
do Spojeného království. Zde byli převeleni do řad československé samostatné brigády.

Na jaře 1941 byl zahájen nábor dobrovolníků pro speciální výcvik. Mezi prvními, kdo
jej podstoupil, byl rtm. J. GABČÍK; po něm byl přijat i rtm. J. KUBIŠ. Vzhledem k tomu, že
každý adept byl průběžně a podrobně hodnocen, zachovala se svědectví o jejich charakteru.
O rtm. J. GABČÍKOVI se lze dočíst následující: „Rázný a plně disciplinovaný voják. Není tak
bystrý jako ostatní a je pomalejší v získávání znalostí. Je naprosto spolehlivý a velmi zapálený,
překypuje zdravým rozumem […]. Je dobrý vedoucí, když si je jist svým úkolem, a plní
naprosto přesně rozkazy […].“ Hodnocení rtm. J. KUBIŠE bylo poněkud stručnější: „Velmi
spolehlivý voják, klidný, občas se dopouští dobromyslného popichování. Klasifikace D, může
se vypracovat na B.“

4.3 Operace Anthropoid

Krátce po půlnoci 29. prosince 1941 byli rtm. J. GABČÍK a rtm. J. KUBIŠ vysazeni
nad protektorátem. V důsledku omylu, neboť navigátor letounu zaměnil Prahu za Plzeň, přistáli
oba parašutisté místo východně od západočeské metropole u Nehvizd v blízkosti Prahy.
Přesto se jim podařilo bezpečně se dopravit do Plzně a zde kontaktovat příslušníky
československého domácího odboje, kteří jim poskytli nezbytnou pomoc a součinnost. V rámci
přípravy atentátu oba výsadkáři následně vystřídali několik dalších adres, především v Praze,
kam bylo nutno se pro úspěšné splnění mise přesunout. V hlavním městě jim poskytovali
přístřeší příslušníci odbojové organizace sokolského hnutí Jindra. Jejich hlavním působištěm
se následně staly byty rodiny MORAVCOVÝCH a ZELENKOVÝCH na Žižkově
a SVATOŠOVÝCH na Starém Městě.

33
 Přestože rtm. J. GABČÍK a rtm. J. KUBIŠ o své misi zachovávali mlčení, z příprav se
příslušníci československého odboje správně dovtípili, že jejich úkolem je atentát
na R. HEYDRICHA. Oprávněně se obávali represí nacistického režimu a prostřednictvím
radiového spojení navrhovali zahraničnímu vedení československého odboje, aby bylo
od operace upuštěno, případně, aby se zaměřila na jinou osobu; navrhovali přitom Emanuela
MORAVCE, prvorepublikového československého důstojníka a předního kolaboranta, který
tehdy zastával funkci ministra školství a lidové osvěty v protektorátní vládě. Tento návrh byl
nicméně zamítnut samotným přednostou 2. oddělení plk. F. MORAVCEM (shoda jmen byla
přitom ryze náhodná a mezi E. Moravcem, F. Moravcem a rodinou MORAVCOVÝCH nebyly
žádné příbuzenské aj. vazby).

Rtm. J. GABČÍK i rtm. J. KUBIŠ zvažovali několik variant provedení atentátu. Jejich
plán doznal finální podoby poté, co se v dubnu 1942 R. HEYDRICH přestěhoval do letního
sídla v Panenských Břežanech. Od té doby denně dojížděl na Pražský hrad, kde měl svou
pracovnu. Přitom projížděl prudkou zatáčkou V Holešovičkách. Vzhledem k tomu, že jeho vůz
byl v těchto místech nucen zpomalit, rozhodli se oba parašutisté, že útok provedou právě zde.

Vhodný okamžik nastal 27. května 1942 kolem 10.35 hodiny, když vůz
R. HEYDRICHA projížděl zatáčkou. Přesný průběh atentátu není s ohledem na skutečnost, že
všichni klíčoví účastníci zanedlouho zemřeli, možno rekonstruovat. Všechny zásadní informace
pocházejí z vyšetřování atentátu, kterým byla pověřena zvlášť jmenována komise gestapa
v čele s Heinzem PANNWITZEM.

Podle původního záměru snad mělo být pořadí akcí takové, že jako první mělo zaútočit
rtm. J. KUBIŠ bombou, čímž měl zpomalit či úplně zastavit HEYDRICHŮV automobil,
a následně rtm. J. GABČÍK střelbou R. HEYDRICHA zabít. Okolnosti na místě však přiměly
rtm. J. Gabčíka, aby zaútočil první. Použil přitom britský samopal, avšak nakonec nevystřelil;
s největší pravděpodobností se mu zasekla zbraň, ale vyloučit nelze ani jiné, méně
pravděpodobné důvody, například ohledy na civilní obyvatelstvo, které se nacházelo
v bezprostředním okolí zatáčky. Následně proto zaútočil rtm. J. KUBIŠ, který měl
po R. HEYDRICHOVI vrhnul zvlášť připravenou výbušninu. Přestože svůj cíl minul, střepiny
z exploze R. HEYDRICHA zranily. Řidič automobilů, který byl zraněn jen lehce, zahájil
pronásledování obou atentátníků, avšak těm se podařilo ztratit se v pražských ulicích.
R. HEYDRICH zemřel na následky zranění 4. června 1942.

34
4.4 Boje v kostele v Resslově ulici

Okamžikem provedení atentátu se rtm. J. GABČÍK s rtm. J. KUBIŠEM stali nejhledanějšími

muži Třetí říše. Na jejich dopadení byla vypsána odměna jednoho miliónu říšských marek.
Na útěku před okupační mocí vystřídali několik úkrytů, až nalezli útočiště v kostele sv. Cyrila
a Metoděje v Resslově ulici na Novém Městě, které jim poskytl kaplan Vladimír PETŘEK.
Kromě nich se v kryptě kostela ukryli i další českoslovenští výsadkáři; mezi nimi byli rtm. Josef
VALČÍK z výsadku Silver A, npor. Adolf OPÁLKA z výsadku Out Distance, čet. Jan HRUBÝ
a čet. Josef BUBLÍK, oba z výsadku Bioscop, a nakonec rtn. Jaroslav ŠVARC z výsadku Tin.
Všem sedmi parašutistům se dařilo ukrývat před gestapem, nicméně nakonec byli odhaleni.
Klíčové přitom bylo udání rtm. Karla ČURDY dne 16. června 1942, který se do protektorátu
dostal v rámci operace Out Distance. Přestože rtm. K. ČURDA neznal místo úkrytu
československých parašutistů, svým udáním navedl gestapo na stopu, která německé
vyšetřovatele přivedla ke kostelu v Resslově ulici.

Brzo ráno 18. června 1942, kolem 4.00 hodiny, gestapo společně s jednotkami SS
a dalšími asistujícími složkami, například hasičů, obklíčilo budovu kostela i širší perimetr
v jeho okolí. Záměrem zasahujícího gestapa, jemuž velel Hans-Ulrich GESCHKE jakožto šéf
řídící úřadovny gestapa v Praze, bylo zajmout výsadkáře živé a získat od nich informace. Jako
první se s Němci dostala do kontaktu trojice výsadkářů, kteří se nacházeli na kůru kostela;
s největší pravděpodobností se jednalo o rtm. J. KUBIŠE, npor. A. OPÁLKU
a čet. J. BUBLÍKA. Propukla přestřelka, v níž výsadkáři rychle vystříleli většinu svých nábojů,
nicméně první skupinu se jim podařilo odrazit. Za této situace se velení ujal „SS-Brigadeführer“
Karl Fischer von TREUENFELD, velitel zbraní SS na území Protektorátu Čechy a Morava.
Druhá skupina útočníků, která zahájila akci asi kolem 6.30 hodiny, pronikla až na kůr, avšak
nepodařilo se jim zaujmout výsadkáře živé; npor. A. OPÁLKA a čet. J. BUBLÍK spáchali
sebevraždu a rtm. J. KUBIŠ upadl v důsledku zranění do bezvědomí, ze kterého se již
neprobral.

Tím však boje neskončily. Gestapo záhy zjistilo, že v kryptě kostela se schovávají další
parašutisté, a objevilo dokonce průlez v podlaze, kterým se Čechoslováci dostali do podzemí.
Dle tradice je měli prostřednictvím rtm. K. ČURDY vyzvat, aby se vzdali. To však slovy
„Nikdy! Češi se nevzdávají“ měli odmítnout. Pozornost příslušníků gestapa a zbraní SS se
následně zaměřila na okno, které vedlo z krypty do ulice. Po několika neúspěšných pokusech
a přestřelce byli povoláni čeští hasiči, aby se zatopením krypty pokusili výsadkáře vyplavit.
Po necelé hodině, kdy se výsledek nedostavil, se velení akce znovu ujal „SS-Brigadeführer“

35
K. F. von TREUENFELD a přikázal, aby bylo utvořeno úderné družstvo, které mělo do krypty
proniknout násilím. Jejich první pokus probít se průlezem v podlaze byl odražen. Z tohoto
důvodu změnili Němci taktiku a rozhodli se zničit kamennou desku, která kryla druhý
a poslední vstup do krypty, a tím si zajistit relativně schůdný přístup do podzemí. Krátce poté,
co byla rozbita, se však měly ozvat čtyři výstřely. Ať již se jedná o legendu anebo skutečnost,
nelze popřít, že v okamžiku, kdy byla deska rozbíjena, uvědomili si parašutisté bezvýchodnost
své situace a než aby riskovali zranění v boji a následné zatčení rozhodli se spáchat sebevraždu.
Zasahujícímu gestapu se tak nepodařilo dostat Čechoslováky živé.

Navzdory rozšířeným představám si boje v Resslově ulici na straně zasahující okupační

moci nevyžádaly ztráty na životech. Tato skutečnost však nijak nesnižuje odhodlání
československých parašutistů, kteří svůj poslední boj podstupovali s vědomím, že pokus
zachránit si vlastní životy by byl nutně vykoupen zradou a selháním.

4.5 Represe nacistického režimu

Po útoku na R. HEYDRICHA byl v Protektorátu Čechy a Morava vyhlášen výjimečný stav

a bezpečnostní aparát nacistického režimu zahájil sérii tvrdých preventivních a odvetných
opatření. Represe neskončily smrtí atentátníků, ale vyžádaly si životy jejich rodinných
příslušníků, dalších desítek osob, které se dobrovolně zapojily do odboje, a stovek těch, kteří
byli obviněni ze „schvalování atentátu“. Odstrašujícím příkladem se pak stalo vyhlazení dvou
obcí, 10. června 1942 Lidic a 24. června 1942 Ležáků. V první obci byli zastřeleni všichni muži
nad 15 let věku, ženy byly poslány do koncentračního tábora Ravensbrück a jejich děti byly
z velké části později zavražděny. V případě Ležáků byli všichni obyvatelé starší 15 let
zastřeleni a děti, až na dvě, zavražděny ve vyhlazovacím táboře.

Současně padlo rozhodnutí o vykonání poprav již předem odhalených příslušníků

československého odboje. Mezi nimi byl mj. i div. gen. Alois ELIÁŠ, dřívější předseda
protektorátní vlády.

Obzvláště těžce byly represemi postiženy ty osoby, které poskytly oběma atentátníkům
pomoc. Vzhledem k tomu, že do odbojové činnosti byly zpravidla zapojeny celé rodiny, trest
smrti býval často vykonán i nad osobami adolescentního věku. Z řady obětí lze zmínit například
nehvizdského mlynáře Břetislava BAUMANNA, který výsadku Anthropoid poskytl spojení
na organizaci Jindra, Aloise MORAVCE a jeho syna Vlastimila, kteří poskytovali oběma
výsadkářům ubytování, zatímco jeho žena Marie při zatýkání gestapem spáchala sebevraždu,
Františku ZELENKOVOU, která rovněž poskytovala ubytování, přičemž její manžel Jan i jeho

36
syn Jan MILÍČ spáchali sebevraždu, anebo Josefa SVATOŠE a jeho ženu Marii, u kterých se
oba parašutisté ukrývali v květnu 1942. Mezi popravenými byl též kaplan V. PETŘEK, který
poskytl parašutistům úkryt v kostele.

***
Oběti, které přinesli příslušníci hnutí odboje i české civilní obyvatelstvo během tzv. druhé
heydrichiády, měly přinejmenším jeden reálný výsledek. V důsledku zpráv o represích vůči
českému obyvatelstvu, přednostně o vyhlazení Lidic, odvolalo dne 5. srpna 1942 Spojené
království svůj podpis na Mnichovské dohodě. To znamenalo, že uznalo nárok
Československa na jeho území v hranicích z roku 1937. Nedlouho poté, 29. září 1942,
odvolala svůj podpis, a to jménem exilové vlády gen. Charlese de GAULLA, i Francie.

4.6 Dílčí závěr

Osudy členů výsadku Anthropoid byly tragické, ale jejich činy, především během jejich
poslední mise, podávají svědectví o velkém odhodlání a vůli překračující dimenzi lidského
života. Tato skutečnost dodnes zůstává plnohodnotnou součástí české vojenské tradice.

***
 Co bylo hlavním podnětem pro vypracování operace Anthropoid?

 Který orgán československého exilového zřízení měl v kompetenci přípravu

a provedení zvláštních operací?

 Které skutečnosti o průběhu atentátu na Reinharda Heydricha lze považovat

za průkazné?

 Byl cíl operace Anthropoid naplněn?

37
38
5 PŘÍJEZD ČESKOSLOVENSKÉ DIVIZE NA BOJIŠTĚ NA MARNĚ
11. ČERVNA 1940

Zřízení 1. československé pěší divize ve Francii společně se zařazením československých

pilotů do francouzské Armée de l’air bylo na počátku druhé světové války klíčovým úspěchem
exilové reprezentace, jejímž ústředním orgánem byl Československý národní výbor. O tom, že
jeho postavení nebylo ve Francii nijak pevné, dokládá, že vlastní ustavení divize trvalo takřka
čtyři měsíce, a další čtyři a půl zabralo, než se stala alespoň částečně bojeschopným svazkem.6

5.1 Zřízení 1. československé pěší divize

Od podzimu 1939, kdy začal nábor Čechoslováků, stavy československého vojska postupně
vzrůstaly. K poslednímu dni roku 1939 měla divize asi 3500 příslušníků, v únoru 1940
překročila počet 8500 a nakonec, v květnu 1940, dosáhla stavu 11 405 mužů; početní nárůst
byl umožněn tím, že vstup do československé armády nebyl postaven na základě dobrovolnosti,
ale vynucoval se, a to podle prvorepublikového branného zákona. Ve svém důsledku tak 8169
všech příslušníků 1. československé divize, tedy 71,6 %, bylo povoláno. Kritériem bylo
československé občanství, což současně znamenalo, že divize se stala mnohonárodnostním
tělesem s významným zastoupením Slováků, ale též například Němců anebo Maďarů.
Specifickou skupinu pak tvořili českoslovenští interbrigadisté, kteří po skončení španělské
občanské války přešli do Francie, kde byli internováni mj. v táboře Gurs. Z nich asi 450
v průběhu ledna 1940 vstoupilo do československého vojska; oproti jiným dobrovolníkům však
jejich motivací nebyl boj za československé národní zájmy, ale za zájmy „proletářské
revoluce“. Tato nesourodost se následně, jak bude uvedeno, měla negativně promítnout
především při evakuaci do Spojeného království.

Od svého zřízení, k čemuž oficiálně došlo 15. ledna 1940, prodělala 1. československá
pěší divize několik organizačních změn, aby její bojová síla odpovídala tzv. divizi typu „B“,
jak o tom 14. prosince 1939 rozhodlo francouzské ministerstvo národní obrany. Francouzské
vojsko totiž dělilo pěší a horské divize do tří kategorií, „A“, „B“ a „C“. Rozdíl mezi nimi se
týkal jak organizační struktury a vybavení zbraněmi, tak míry profesionality. Její organizace
a velitelský sbor byl pak následující.

V čele divize stál její velitel. Jím byl nejdříve gen. Rudolf VIEST, později, od počátku
června 1940, gen. Bedřich NEUMANN (krycím jménem MIROSLAV). Z řad štábních
důstojníků je nutno zmínit velitele divizní pěchoty, gen. Jaroslava ČIHÁKA

6
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 5, s. 79-101; 19, nstr.; 20, s. 93–159; 21, s. 57–176.

39
(ZNAMENÁČEK); důvodem je skutečnost, že později velel ad hoc ustavenému „úkolovému
uskupení“, které bylo bojově zasazeno na válečné frontě.

Hlavní bojovou sílu svazku představovaly tři pěší pluky, přičemž každý se skládal ze tří
praporů a tří rot; pěší prapor byl dále tvořen čtyřmi rotami a velitelskou četou. V čele prvního
pluku byl plk. Karel JANOUCH, respektive později plk. Jan KRATOCHVÍL, v čele druhého
pak plk. Jan SATORIE a v čele třetího nakonec pplk. Jaroslav HRABOVSKÝ
(OSTRAVSKÝ), avšak z titulu zástupce velitele. Bojovou součástí divize byl ještě smíšený
přezvědný oddíl o velitelské četě a čtyřech eskadronách, tedy rotách, kterými byla jezdecká,
kulometná, motocyklová a pomocná; jeho velitelem byl plk. Josef VRZÁČEK.

Palebnou podporu těmto silám zajišťoval dělostřelecký pluk, který se skládal ze tří
dělostřeleckých oddílů a pomocné baterie; každý oddíl pak tvořily tři baterie a trén.
Dělostřelcům velel plk. Alois LIŠKA. Dalšími součástmi divize bylo několik jednotek, které
podléhaly přímo diviznímu velení; mezi ně patřila protitanková rota, rota doprovodných zbraní,
ženijní rota a spojovací prapor. Pro úplnost je nutno dodat, že součástí československého
pozemního vojska bylo též tzv. náhradní těleso o deseti rotách.

Výše uvedené organizace však nebylo nikdy plně dosaženo, především u třetího pěšího
pluku. I tak byl utvořen vojenský svazek, jemuž původní prostory v jihofrancouzském Agde
přestaly dostačovat a jehož součásti musely být přesunuty do okolí; například velitelství
do Béziers asi 25 km na západ, druhý pěší pluk do nedalekého Pézenas a smíšený přezvědný
oddíl do La Palme, asi 75 km jihozápadně od Agde.

5.2 Přesun do prostoru Marny

Výstavba 1. československé pěší divize ještě nebyla dokončena, když německá branná moc
zahájila druhou fázi západního tažení. Dne 5. června 1940, kdy přešly do útoku svazky
německé skupiny armád „B“, začala bitva o Francii; ta se již od svého počátku vyvíjela
v neprospěch Francouzů. Za těchto okolností bylo rozhodnuto, že se do bojů zapojí
i Čechoslováci. S ohledem na nedostatečnou bojeschopnost divize byly z její sestavy vyčleněny
dva její pěší pluky, KRATOCHVÍLŮV první a SATORIEHO druhý, které byly podřízeny
veliteli divizní pěchoty gen. J. ČIHÁKOVI. Odtud pochází i jejich společné označení jako
„divizní pěchota“. Styčným důstojníkem s francouzským vojskem byl jmenován mjr. Maurice
MERCIER. Svazek měl dohromady asi 4900 mužů, z nichž 2300 náleželo do sestavy prvního
a 2600 do sestavy druhého pluku. V archivu se zachovaly informace o výzbroji prvního pluku;

40
ten měl 52 těžkých a 114 lehkých kulometů a 17 minometů ráže 81 mm a 60 mm; nicméně
zcela nedostačující byl počet protitankových zbraní, ručních granátů a munice do kulometů.

Vzhledem k tomu, že informace o velitelském sboru divizní pěchoty se v literatuře

zpravidla neobjevují, není od věci se o tom poněkud obšírněji rozepsat. U prvního pluku byla
situace následující. Velitelem prvního pěšího praporu byl mjr. Vladimír BARTOŠEK,
velitelem druhého pak pplk. Antonín ZEMAN (BAROVSKÝ) a třetího nakonec mjr. Josef
CHVALOVSKÝ, dále por. Vladimír PLUDEK a por. Josef STRNADEL, kteří se vystřídali
v čele velitelské roty, por. Rudolf KRZÁK v čele pomocné roty a por. Bohumil VAZAČ v čele
roty doprovodných zbraní. U druhého pluku se jednalo o plk. Vladimíra PŘIKRYLA v čele
prvního pěšího praporu, mjr. Vladimíra FRAJTA pak v čele druhého a mjr. Čeňka SLEZÁKA
u třetího; velitelský sbor dále doplňovali kpt. Václav KOPEČNÝ a jeho velitelská rota,
por. Vítězslav POSPÍŠIL s pomocnou rotou a por. Zdeněk STAV u roty doprovodných zbraní.

Dne 3. června 1940 obdržela divizní pěchota rozkaz, aby se připravila na odjezd, který
byl zahájen o tři dny později, 6. června 1940. Trasa přesunu vedla přes Avignon, Lyon a Dijon
do obce Châtillon-sur-Seine, kde se oba pluky vyložily z vlaků a zahájily pochod směrem
na severozápad přes Troyes do blízkosti Paříže. Zde 10. června 1940 obdržel druhý pluk
rozkaz, aby zaujal pozice u obce La Ferté-sous-Jouarre na řece Marně, asi 65 km západně
od francouzského hlavního města; do místa určení pluk dorazil následujícího dne, 11. června
1940. Vzápětí byl úkolován rovněž první pluk, který se měl přesunout do prostoru, který se
nacházel asi 20 km na jih od La Ferté-sous-Jouarre. Vzhledem k tomu, že každý pluk byl
zasazen samostatně, navíc v podřízenosti jiného svazku, vzal za své původní záměr, aby se
Čechoslováci účastnili bojů společně. Místo toho probíhala bojová cesta každého pluku
zvlášť, velmi často bez vědomí velení divizní pěchoty.

5.3 Střetnutí u Coulommier

Místo určení obou pluků se nacházelo v operačním prostoru francouzské 7. armády (7e armée),
které velel gen. Aubert FRÈRE, respektive jejího XXIV. armádního sboru (XXIVe corps
d’armée), jehož velitelem byl gen. François FOUGÈRE; samotná 7. armáda náležela do sestavy
skupiny armád 3 (groupe d’armées 3) gen. Benoîta BESSONA. V tomto zařazení byl první
československý pěší pluk podřízen francouzské 23. pěší divizi (23e division d’infanterie)
gen. Josepha JEANNELA.

Naproti tomu situace u druhého pluku byla komplikovanější, zřejmě v důsledku

nedostatečného spojení mezi francouzskými štáby; oproti původním instrukcím byl pluk

41
dočasně zařazen do sestavy 4. lehké motorizované divize (4e division légère mécanique)
plk. Rogera LEYERA, avšak záhy byl přeřazen k 239. lehké pěší divizi (239e division légère
d’infanterie) gen. Eugèna DUNOYERA DE SÉGONZACA; v její podřízenosti pak pluk
setrval až do finálního ústupu k moři.

Každý pluk zvlášť pak podstoupil svůj bojový křest. První československý pluk byl
13. června 1940 pověřen obranou severního břehu řeky Grand Morin, levého přítoku Seiny,
v okolí městečka Coulommier. Jeho pozice se rozkládaly od západu na východ mezi obcemi
Guérad a Boissy-le-Châtel. To znamenalo, že měl bránit území v šířce přes 15 km; v tomto
rozpětí se nemohl postavit útočícím vojskům na relevantní odpor, a to ani když jej podpořil
jeden francouzský pěší pluk. Avšak ke střetnutí s postupujícími Němci došlo za poněkud
odlišných okolností. Francouzské velení totiž mezitím nejdříve rozhodlo o přesunu prvního
praporu o asi 25 km na jih a vzápětí, během odpoledne, o přeložení obrany na jižní břeh Grand
Morinu. Během přeskupení se Čechoslováci střetli s německými průzkumnými oddíly a nadto
zažili ostřelování svých pozic. Ztráty byly vysoké; jedna kulometná četa byla zničena a jedna
rota pěchoty, která neobdržela rozkaz ke stažení, se dostala do obklíčení, ze kterého se musela
prostřílet.

V pozdních nočních hodinách obdržel pluk rozkaz gen. J. JEANNELA, aby se během
noci stáhl směrem na jih do prostoru obce Voinsles, kam již předtím ustoupil první prapor.
Francouzský operační záměr, aby zde byl zastaven německý postup, ani tentokrát nevyšel,
a aniž by Čechoslováci měli možnost prokázat své kvality, bylo jim nařízeno znovu ustoupit.

Bojová cesta druhého československého pluku probíhala obdobným způsobem. První

bojový střet s Němci zaznamenal u obce La Ferté-sous-Jouarre již 12. června 1940.
Čechoslovákům se přitom podařilo odvrátit pokus německých průzkumníků překročit řeku
Seinu. I přes dosažený úspěch bylo v nočních hodinách plk. J. SATORIEMU přikázáno, aby se
připravil na ústup. Ten však byl veden chaoticky, neboť jednotlivé prapory nejdříve nastoupily
přesun směrem na jih, aby byly vzápětí dirigovány do nových pozic jižně a západně
od La Ferté-sous-Jouarre. Druhého dne se Čechoslováci dostali pod dělostřeleckou palbu. Té
odolali, narozdíl od francouzského pravého křídla 239. lehké pěší divize, které ustoupilo.
Hrozba, že se zbývající část svazku dostane do německého obklíčení, byla vysoká, a proto
gen. E. DUNOYER DE SÉGONZAC zavelel k ústupu, který pro Čechoslováky začal kolem
22.00 hodiny.

42
5.4 Střetnutí u Gien

V následujících dnech oba československé pěší pluky ustupovaly, aniž by došlo k vážnějšímu
pokusu o zastavení německého postupu. Čechoslováci se přepravovali nejdříve pěšky, následně
automobily, respektive autobusy a vlakem. Místo, kde se konečně zastavili, bylo vzdáleno více
než 150 km a nazývalo se Gien.

Do Gienu, který se nachází na severním břehu Loiry, dorazil nejdříve první

československý pluk. Stalo se tak 16. června 1940. Ta část pluku, která se přepravovala
vlakem, se vyložila na nádraží mezi 12.00 a 14.00 hodinou a vzápětí byla směřována do místa
soustředění jižně od města. Naproti tomu automobilové kolony pluku uvízly v dopravní zácpě
na severním okraji města. Ve zmatcích, které vypukly a které živily útoky německé Luftwaffe,
se část vojáků ztratila; k tomu přispívala slabá anebo žádná znalost francouzského jazyka řady
z nich. Druhý pluk dorazil na nádraží téhož dne kolem 17.00 hodiny. Přestože se tak oba pluky
dostaly takřka ve stejný okamžik do téhož sídla, k jejich spojení nedošlo.

Navzdory těmto komplikacím zaujali Čechoslováci následující den přikázané pozice

a připravili se na obranu. První pluk dostal za úkol bránit jižní břeh Loiry jižně a západně
od Gienu v okolí obce Saint-Martin-sur-Ocre. Nicméně znovu se měla zopakovat historie
z předchozího nasazení. Již ráno 18. června 1940 obdržel plk. J. KRATOCHVÍL rozkaz, aby
se připravil na ústup, tentokrát do hloubky asi 40 km do okolí obce Presly. Než však byly
přípravy ke stažení dokončeny, dostal se první pluk do kontaktu s protivníkem. Slib dodání
množství munice a posílení o francouzský dělostřelecký pluk vzbudilo naděje, že Čechoslováci
spolu s Francouzi přejdou konečně do protiútoku; zvlášť, když francouzské granáty začaly
dopadat do německých pozic. Nicméně očekávané doplnění munice se nekonalo a v průběhu
odpoledne děla zničehonic utichla. Ve večerních hodinách se proto první pluk začal postupně
odpoutávat od protivníka, a krátce po půlnoci na 19. června 1940 své pozice opustila i poslední
jednotka, třetí pěší prapor, který do té doby kryl ústup.

Obdobný průběh mělo nasazení druhého československého pluku. Ten po svém

příjezdu do Gienu odpochodoval asi 10 km na západ do obce L’Ormet, kde v pozdních nočních
hodinách 16. června 1940 zaujal postavení na jižním břehu Loiry. I druhý pluk byl posílen, a to
francouzskou dělostřeleckou baterií a rotou kulometů. Nedlouho po půlnoci na 18. června 1940
se jejich pozice dostaly pod německou palbu, která následně přerostla v oboustrannou
přestřelku, nejdříve dělostřeleckou, později i pěchotních zbraní. Kolem 8.00 hodiny palba
dočasně utichla. Zanedlouho však Čechoslováci zpozorovali, že Němci pronikli do blízkosti
řeky. Vše nasvědčovalo tomu, že dojde k tvrdému střetnutí.

43
 Boj se však nekonal. Kolem poledne byly plk. J. SATORIEMU sděleny operační
záměry Francouzů. Vzhledem k tomu, že se Němcům podařilo překročit Loiru západně
od Gienu, znovu hrozilo, že se 239. lehká pěší divize dostane do obklíčení. Z tohoto důvodu
byl nařízen ústup. Mezitím, kolem 15.00 hodiny, přešli Němci do očekávaného útoku. Za této
situace Čechoslováci, rota za rotou, opustili své pozice, přičemž jako poslední vytrvaly
zajišťovací oddíly, které ustoupily až za soumraku.

5.5 Ústup a stažení 1. československé pěší divize

Ústup od Gienu nebyl prost kritických okamžiků, především pro druhý československý pluk,
který navíc ztratil spojení s velením divizní pěchoty. U obce Souesmes nadto těsně unikl
obklíčení. Mezitím však francouzské velení po dohodě s československými představiteli
rozhodlo o stažení Čechoslováků na jih do prostoru města Narbonne. Avšak 23. června
1940, kdy se oba pěší pluky znovu spojily, měly dohromady již jen asi 1600 mužů; zbývajících
3300 se během cesty ztratilo, dezertovalo, bylo zajato anebo padlo; přesný počet padlých se
nicméně nikdy nepodařilo přesně vyčíslit, existuje pouze odhad, že se jednalo o 400 osob.
Z celé 1. československé pěší divize, která byla evakuována z přístavu Sète, nakonec dorazilo
do Spojeného království asi 4000 mužů. Ti ostatní využili benevolenci československého velení
a o své vůli opustili řady československého vojska.

5.6 Dílčí závěr

Průběh prvního relevantního bojového zasazení československých pozemních sil za druhé

světové války není dokladem žádných skvělých vítězství. Čechoslováci se potýkali s řadou
problémů, zejména stran výcviku a nedostatku výzbroje, a do boje byli nasazeni nikoliv
společně, ale ve dvou pěších plucích, které postupovaly každý samostatně. Stalo se tak navíc
v době, kdy Francie čelila neodvratné porážce. I proto byl za symbolické datum památných dnů
zvolen okamžik, kdy divizní pěchota zaujala pozice na válečné frontě. Symbolizuje totiž
odhodlání Čechoslováků bojovat za státní a národní suverenitu. Přes vysoké ztráty, které
zaznamenala 1. československá pěší divize, nepřišly výsledky, kterých bylo dosaženo
ve Francii, vniveč; položily totiž základy československého vojska ve Spojeném království.

***
 Jaké bylo složení 1. československé pěší divize a jakým způsobem ovlivnilo její
operační zasazení?

 Které součásti 1. československé pěší divize a z jakého důvodu byly bojově zasazeny
během bitvy o Francii?

44
 Která střetnutí a s jakým výsledkem podstoupila 1. československá pěší divize během
bitvy o Francii?

 Jaké byly osudy 1. československé pěší divize a jejích příslušníků po skončení bitvy
o Francii?

45
46
6 BITVA U ZBOROVA 2. ČERVENCE 1917

Od okamžiku svého zřízení v roce 1914 bylo československé vojsko v Rusku využíváno
přednostně pro zpravodajské účely a pro průzkum. To znamenalo, že přestože již od roku
1916 bylo organizováno jako střelecká brigáda, a přestože mělo už několik tisíc příslušníků,
takticky bylo zasazováno na úrovni čet, nejvýše rot, přednostně k průzkumným úkolům. To se
mělo, byť nezamyšleně, projevit i poté, kdy byla brigáda nasazena jako kompaktní svazek.7

6.1 Zřízení československé střelecké brigády

Československá střelecká brigáda vznikla oficiálně 18. května 1916 a do jejího čela byl
jmenován plk. Vjačeslav Platonovič TROJANOV, který dříve velel československému
střeleckému pluku, a ještě předtím české družině. Organizačně byl střelecký pluk postaven
na základě ruských tabulek, avšak zvlášť upravených pro dobrovolnické vojsko. Zpočátku měla
proto dva střelecké pluky a teprve na jaře 1917 k nim přibyl třetí. Každý střelecký pluk tvořily
tři střelecké prapory, které měly po čtyřech rotách; výjimkou byl 3. pluk, jehož výstavba nebyla
dokončena, a který měl proto prapory dva.

Prvnímu střeleckému pluku velel kpt. Konstantin Nikitič IVŠIN, který se sice ujal
funkce teprve krátce před bitvou, nicméně v československém vojsku byl již od jeho počátků.
Velitelem 2. pluku byl pplk. Dmitrij Nikolajevič ZEMBALEVSKIJ, který rovněž již předtím
vystřídal řadu funkcí mezi Čechoslováky. V čele posledního, 3. pluku, stanul pplk. Nikolaj
Petrovič MAMONTOV; u československé brigády působil relativně krátce, od září 1916,
nicméně právě s jeho jménem jsou spjaty počátky pronikání husitské tradice do označení
a symboliky československých legií.

Naproti tomu čeští důstojníci veleli nejvýše rotě. Na předním místě je nutno uvést
Stanislava ČEČKA, který se stal vůbec prvním Čechem, který dosáhl této funkce; stalo se tak
v polovině roku 1915. V bitvě u Zborova velel, a to v hodnosti poručíka, I. praporu 1. pluku.
V čele II. praporu stanul por. Otakar HUSÁK a III. praporu velel podkapitán Ivan Fjodorovič
ALEXEJEV. U 2. pluku velel I. praporu podkapitán Radola GAJDA a III. praporu podkapitán
Anatolij DJAKONOV; II. prapor 2. pluku por. Josefa PILAŘE na bojiště nedorazil, neboť jeho
příslušníci, ruští Češi, se vzbouřili a vypověděli poslušnost. Nakonec, u 3. pluku, velel jeho
I. praporu ppor. Robert VOBRÁTILEK a II. praporu por. Konstantin Vladimirovič
DĚMBSKIJ.

7
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 11, s. 94–105; 12, s. 512-517; 22, s. 43–253; 23,
s. 11–112; 24, s. 84–124.

47
 Před bitvou u Zborova měla československá brigáda kolem 6300 mužů, z nichž po 2400
připadalo na 1. a 2. střelecký pluk a 1500 na 3. střelecký pluk. Pokud se od celkového počtu
mužů odečtou ti, kteří vypověděli poslušnost anebo zodpovídali za týlové služby, činila celková
bojová síla brigády asi 3600 mužů.

6.2 Kerenského ofenzíva

Na léto 1917 připravilo ruské vrchní velení ofenzívu, která měla později vejít ve známost
pod jménem tehdejšího ministra války, Alexandra Fjodoroviče KERENSKÉHO.
V podmínkách chaotické demokratizace, která v důsledku únorové revoluce z roku 1917, jenž
svrhla carský režim, zasáhla celou zemi, však do záležitostí vojenského plánování začaly
vstupovat tzv. vojenské rady, tedy zastupitelské orgány vojáků, které vznikaly na všech
stupních velení od pluku výše. Na základě výsledku sjezdu delegátů vojáků jihozápadního
frontu (Jugo-Zapadnyj front, Юго-Западный фронт) v květnu 1917 bylo rozhodnuto, že
do připravovaného útoku mají být nasazeny úderné jednotky ustavené na dobrovolnickém
základě. Zástupci československé brigády proto požádali, aby mezi ně bylo zařazeno též
československé vojsko. Na tomto základě byly jednotlivé československé roty vyjmuty
z podřízenosti ruských svazků a soustředěny pod jednotné velení. S ohledem na skutečnost,
že Čechoslovákům chyběl výcvik i zkušenosti s vedením útočné činnosti, rozhodl velitel
jihozápadního frontu, gen. pěchoty Alexej Jevgeňjevič GUTOR, o zařazení československé
brigády mimo prostor hlavního průlomu. V rámci frontu byla brigáda podřízena 11. armádě
(11-ja armija, 11-я армия) gen. jezdectva Ivana Grigorjeviče ERDĚLLIHO, respektive jejímu
49. armádnímu sboru (49-i armejskij korpus, 49-й армейский корпус) genpor. Vladimira
Ivanoviče SELIVAČEVA, v jehož sestavě nahradila 2. finskou střeleckou divizi.

Místem soustředění Čechoslováků se počátkem června 1917 stal prostor obce Jezerná
(Ozerna, Озерна), která se nachází asi 25 km západo-severozápadně od Tarnopolu (Ternopil,
Тернопіль) na hlavním silničním a železničním tahu směrem na Lvov. Dočasně byly tři pluky
brigády dislokovány v městečku Pidhajci (Підгайці), které však bylo od Jezerné vzdáleno asi
60 km směrem na jih.

Následně byly všechny tři pluky vyslány do frontového pásma asi 20 km západně
od Jezerné do prostoru obcí Chorostec (Хоростець), kde byl dislokován 2. pluk, Cecova
(Цецова, dnes Kalynivka, Калинівка), kam byl poslán 1. a 3. pluk, a Krasne (Красне), kam
byl přemístěn štáb brigády. V noci z 21. na 22. června 1917 pak brigáda zaujala pozice přímo
na frontě ve středu sestavy 49. armádního sboru v úseku o šířce asi šesti a půl kilometrů
jihozápadně od Zborova (Зборів); nalevo od ní se nacházela 6. finská střelecká divize, napravo

48
pak 4. finská střelecká divize. Pásmo brigády bylo následně rozděleno na dva úseky. Levému
křídlu velel pplk. D. N. ZEMBALEVSKIJ; tvořily jej I. a III. prapor jeho 2. pluku a II. prapor
3. pluku. Na pravém křídle, které bylo svěřeno pplk. N. P. MAMONTOVI, byly v první linii
I. a II. prapor a v záloze III. prapor, všechny z 1. pluku. Zálohu brigády tvořil I. prapor 3. pluku
a úderný prapor 82. pěší divize.

Naproti postavení československé brigády se nacházely pozice rakousko-uherských sil.

Konkrétně se jednalo o dva české pluky, a to plzeňský 35, jemuž velel pplk. Josef KÖPPEL,
a severně od něj jindřichohradecký 75 v čele s plk. Otto HUSSERLEM. Oba pluky nejen, že
shodně pocházely z českých zemí, ale Češi v nich tvořili většinu. Nicméně plzeňský pluk se
nacházel na nízkých početních stavech, přičemž jemu svěřený úsek o šířce asi 4 km bránily
pouze dva prapory v první linii. Oba pluky byly zařazeny do sestavy 19. pěší divize
(19. Infanterie-Division) polního podmaršálka Eduarda BÖLTZE. Naproti pravému křídlu
Čechoslováků se z části nacházelo vojsko, které bylo postaveno v Uhrách, a to pěší pluk 86
ze Subotice a část pěšího pluku 6 z Budapeště, které byly zařazeny do sestavy 32. pěší divize.
Všechny tyto svazky podléhaly IX. armádnímu sboru (IX. Armee-Korps) polního podmaršálka
Ernsta KLETTERA VON GROMNIK, brněnského rodáka, respektive 2. armádě (2. Armee)
genplk. Eduarda von BÖHM-ERMOLLIHO. Nicméně rakousko-uherské velení již dříve
správně vyhodnotilo, že Rusové se připravují k ofenzívě, a z toho důvodu přeložilo velkou část
svých záloh do druhého sledu. Za IX. armádním sborem se tak mimo dosah dělostřelectva
nacházela jedna celá německá pěší divize.

Vzhledem k tomu, že Čechoslováci do té doby nebojovali jednotně, bylo potřeba vyřešit

naléhavý problém, totiž jakým způsobem mají být nasazeni do útoku. Avšak z úrovně
brigádního ani vyššího stupně velení nebyly vydány žádné instrukce. Z tohoto důvodu převzali
iniciativu oba velitelé praporů 1. střeleckého pluku, por. S. ČEČEK a por. O. HUSÁK; druhý
jmenovaný přitom mohl využít skutečnosti, že s bojištěm byl důkladně obeznámen z předchozí
činnosti. Při svém plánování navázali na dosavadní průzkumnou činnost a rozhodli o tom, že
útok by měly vést malé skupinky, které by operovaly nezávisle. Měly se přitom vyhýbat
opevněným místům, vyhledávat prostory nejsnazšího průniku a jimi postupovat do týlu
protivníka.

6.3 Československá střelecká brigáda v bitvě u Zborova

Kerenského ofenzíva byla zahájena 1. července 1917 úderem v prostoru městečka Berežany
(Бережани), asi 40 km jižně od Zborova. Jejím cílem bylo prorazit obranu protivníka
a do průlomu nasadit I. gardový sbor, který by měl tlačit rakousko-uherská a německá vojska

49
na západ směrem na Lvov. Avšak mnohem důležitější, jak lze interpretovat především
z širších souvislostí, byl politický aspekt ofenzívy; měla totiž prokázat pevné odhodlání ruské
prozatímní vlády pokračovat ve válce a manifestovat její stabilitu. Jak je dnes již známo, ani
jeden z těchto cílů nebyl naplněn.

V ofenzívě připadl 49. armádnímu sboru následující operační úkol. Zatímco 6. finská
divize, která se nacházela na jeho levém křídle, měla zasadit pomocný úder s cílem vázat síly
protivníka, hlavní úder připadl 4. finské divizi na pravém křídle sboru; ta měla ovládnout
důležitou kótu 394 „Mohyla“, asi 2 km na západ od Zborova, a pokusit se prolomit obranu.
Podle vývoje situace měla být pak do bojů zasazena 82. pěší divize, která tvořila zálohu sboru.
Čechoslovákům v těchto plánech připadl úkol zajišťovat souvislost frontové linie mezi
oběma finskými svazky.

Čtyřicátý devátý armádní sbor se zapojil do Kerenského ofenzívy 2. července 1917

v ranních hodinách. Po masivní dělostřelecké přípravě vyrazily ke zteči obě finské divize
a krátce po nich, v 9.10 a 9.20 hodin, i československá brigáda, respektive dva prapory
1. pluku, ČEČKŮV a HUSÁKŮV; v čele druhého uvedeného však tehdy již stál por. Karel
MÜLLER, neboť por. O. HUSÁKA vyřadilo zranění, které utrpěl předchozího dne.

Čechoslovákům, kteří útočili v malých hloučcích, se brzy podařilo proniknout do první

obranné linie rakousko-uherských vojsk a během půl hodiny ji zcela ovládnout. Následně
začali postupovat spojovacími zákopy do linie druhé. Naopak v pásmu 2. pluku byl zpočátku
klid, který však trval jen do té doby, než se velitel I. praporu, podkapitán R. GAJDA, navzdory
instrukcím plukovního velitelství, rozhodl využít dosaženého úspěchu svých pravých sousedů
a v 9.30 hodin zavelel k útoku. I jemu se během asi půl hodiny podařilo dobýt první pásmo
rakousko-uherské obrany. Kolem 10.00 hodiny tedy jak v úseku 1., tak 2. pluku postupovali
Čechoslováci zákopy vstříc druhé obranné linii.

Nicméně bok pravého křídla, kde útočily oddíly por. S. ČEČKA, se neustále protahoval,
neboť kóta 394 „Mohyla“ zůstávala nadále v rukou protivníka. Jeho prapor se dostal do prudké
kulometné palby a byl nucen se dočasně zastavit. Využil však krytí, které poskytovala terénní
vlna, obnovil postup a kolem 11.00 hodin pronikl na kótu 391 (392) na druhé obranné linii. Tím
v zásadě došlo k oddělení svazků 19. pěší divize od jejího maďarského souseda. I přesto se
podařilo ČEČKOVU praporu postoupit až do prostoru obce Zaruddja (Заруддя), kde se zastavil
před posledním obranným pásmem.

50
 Kopec „Mohyla“ nadále zůstával v maďarském držení a čím dále se Čechoslováci
dostávali na západ, tím bylo riziko případného maďarského výpadu – a odříznutí I. praporu –,
vyšší. Z tohoto důvodu směřoval plk. V. P. TROJANOV své zálohy, tedy úderný prapor
82. pěší divize, nikoliv do úseku por. S. ČEČKA, aby posílil jeho úder a docílil případného
průlomu, ale proti „Mohyle“. Pod soustředěným tlakem, neboť do útoku proti kótě byl vyslán
rovněž 14. finský střelecký pluk sousední divize, byly pozice Maďarů kolem 13.00 hodiny
dobyty.

V úseku 2. pluku se mezitím útok brigády úspěšně rozvíjel. GAJDOVY jednotky

dobyly druhé pásmo zákopů, brzy po poledni ovládly kótu 388 a pronikly do třetího pásma,
které se jim na řadě míst podařilo zajistit.

Příčina úspěchů Čechoslováků tkvěla ve využití odlišné taktiky. Ta, kromě jiných
výhod, přispěla k momentu překvapení a zmatení protivníka. Rakousko-uherští vojáci si totiž
navykli očekávat, že Rusové útočili v husté rojnici a v několika vlnách. Nejenom tedy, že proti
Čechoslovákům nemohli efektivně použít zavedené metody obrany, jmenovitě postřelování
děly a kulomety, ale především nedokázali vyhodnotit operační záměry útočníků. Malé skupiny
Čechoslováků navíc mohly využívat nejenom charakter terénu, aby byly co nejméně viditelné,
ale částečné též znepřehlednění bojiště v důsledku dělostřelecké palby, která zvířila prach
v suchem vyprahlé zemi.

Podél třetího a posledního obranného pásma československý útok kulminoval

a vyžadoval další posily, aby mohl obnovit svou dynamiku. Ta byla v podobě 82. pěší divize
na cestě a na bojiště dorazila během odpoledních hodin. Nicméně, než mohla být zasazena,
podařilo se rakousko-uherským silám nejen obnovit souvislou obrannou linii, ale rovněž přejít
do protiútoku, který byl v pásmu pěšího pluku 75 zahájen v 15.00 hodin. Protiútok se podařilo
odrazit, nicméně Čechoslováci již neměli prostředky k dalšímu rozvinutí postupu. Tímto
okamžikem se tak situace na bojišti stabilizovala. Ruské velení sice nedokázalo včas
a v adekvátní míře přesunout zálohy do míst, které slibovaly šanci na proražení fronty, nicméně
jak zhodnotil historik Jiří FIDLER, československý úspěch byl stejně překvapivý jak
pro rakousko-uherská vojska, tak, paradoxně, pro ruská.

6.4 Důsledky bitvy u Zborova

Bitva u Zborova skončila československým vítězstvím. Průnik přes dvě pásma zákopů a zisk
až šesti kilometrů půdy představoval v rámci Kerenského ofenzívy nejskvělejší výsledek,
obzvláště při provedené bilanci. Československá brigáda samotná přišla asi o 180 padlých,

51
800 raněných a o jedenáct nezvěstných; její bojová hodnota tak byla zredukována asi o jednu
třetinu. Nicméně za tuto cenu se podařilo získat asi 4000 zajatců a velké množství zbraní,
zejména kulometů, minometů a děl. Je přitom nutno zdůraznit, že vysoký počet zajatých vojáků
nebyl důsledkem případného zběhnutí Čechů, ale jednalo se o regulární zisk brigády. Tuto
skutečnost dokládá i národnostní složení zajatců, které bylo identické s poměrem, v jakém byly
zastoupeny jednotlivé národy Rakousko-Uherska na zborovském bojišti.

Jestliže taktický úspěch 1. československé střelecké brigády zůstal z části nevyužit,

politicky tomu tak nebylo. Následujícího dne informoval ruský „hlavní stan vrchního velitele“,
tzv. Stavka, o vítězství Čechoslováků a sám A. F. KERENSKIJ přislíbil, že umožní neomezený
nábor do československých legií. Vítězství u Zborova bylo především zásadním úspěchem
Tomáše Garriguea MASARYKA a jeho odhodlání dosáhnout státní nezávislosti. Pod dojmem
zpráv o československém vítězství začal nebývalý rozvoj československého vojska; 8. července
1917 byly v Boryspilu (Бориспіль) nedaleko Kyjeva položeny základy 2. československé
divize a 9. října 1917 byl vydán rozkaz o vytvoření československého armádního sboru.
Do konce roku 1917 existovalo československé vojsko nejen v Rusku, kde se podařilo získat
dalších 30 000 dobrovolníků, ale začalo se utvářet ve Francii a v Itálii.

6.5 Dílčí závěr

Je-li možno válečné úsilí Čechoslováků v první světové válce redukovat na jedinou událost,
byť jen v symbolické rovině, je jí bezpochyby bitva u Zborova ze dne 2. července 1917. Vlastně
teprve tímto okamžikem začala systematická výstavba československých legií, jejichž bojové
úsilí bylo úspěšně zakončeno vyhlášením nezávislého československého státu o necelý rok
a půl později.

***
 Jakým způsobem byli českoslovenští legionáři nasazeni v ruské armádě do poloviny
roku 1917?

 Jaký byl operační úkol československé střelecké brigády v Kerenského ofenzívě?

 Co bylo příčinou československého úspěchu v bitvě u Zborova?

 Co bylo hlavním důvodem toho, že československý úspěch v bitvě u Zborova nebyl

rozvinut?

52
7 BITVA NA VÍTKOVĚ 14. ČERVENCE 1420

Než bude přistoupeno k výkladu toho, co se vlastně dne 14. července 1420 na hoře Vítkov stalo,
je nutno nejdříve osvětlit souvislosti práce historika. Patnácté století bylo totiž dobou, ze které
se dochovalo pouze nevelké množství písemných pramenů. Navíc i tak je jejich výčet chudý;
v případě bitvy na Vítkově má zásadní význam především kronika VAVŘINCE Z BŘEZOVÉ.
V ní je nicméně střetnutí vylíčeno pouze stručně, důležité etapy bojů nadto často pouhým
náznakem, jako kdyby ozřejmit příčinu porážky křižáckých vojsk nepovažoval autor
za důležité. Pro historika to znamená, že velké množství informací je třeba do pomyslné
mozaiky obrazu bitvy na Vítkově domyslet, a to na základě souvislostí, za kterých proběhla.
Týká se to nicméně toho nejdůležitějšího, tedy operačních záměrů, velikosti zúčastněných stran
i rozhodujících manévrů.8

7.1 Křížová výprava proti husitům

Po smrti českého krále VÁCLAVA IV. v roce 1419 se české země staly jevištěm ojedinělého
náboženského a politického hnutí, husitství. Do léta 1420 se tvořící se houfy náboženských
nadšenců střetávaly pouze s nevelkými skupinami ozbrojenců katolické šlechty; jednou z těchto
srážek byla i bitva u Sudoměře. Mezitím vyvstal tvořícím se husitským jednotkám nový
a mocný nepřítel. Papež MARTIN V. vyhlásil křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil
bratr zemřelého českého krále, římskoněmecký a uherský král a následník českého trůnu
ZIKMUND LUCEMBURSKÝ. Jeho cílem bylo porazit tvořící se síly husitů a nechat se
v Praze korunovat na českého krále.

Vojska křížové výpravy se shromáždila v Dolním Slezsku; podle dobových pramenů se

snad mělo jednat až o 100 000 mužů. Moderní bádání nicméně celkové množství křižáků
snižují na asi 70 000 mužů. I podle revidovaných údajů měli nicméně výraznou převahu
v počtech. Do Prahy mezitím přicházela husitská vojska. Husitů z Tábora mohlo být kolem
9000 a dalších několik tisíc pak přišlo z ostatních náboženských obcí, především
ze severozápadních a východních Čech; i pokud se započítají všichni obyvatelé pražských
měst, tedy asi 30 000 osob včetně žen a dětí, nemohlo být na straně Pražanů více než 45 000,
nejvýše 50 000 osob.

Vyjma převahy v počtech disponovali křižáci taktickou výhodou, neboť spojenci

ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO ovládali dva důležité hrady v sousedství města, Vyšehrad

8
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 25, s. 3–37; 26, s. 36–53; 27, s. 111–163, 212–258;
28, s. 1–15.

53
a Pražský hrad. Ještě před příchodem hlavních křižáckých sil se Pražané pokusili oba hrady
dobýt, avšak bezúspěšně. Odolával především Vyšehrad. Z toho důvodu byla alespoň naproti
jeho zdem zesílena obrana městských hradeb, a to vyhloubením příkopů a posílením
o opevněné sruby. Výpad na Pražský hrad pak skončil pouze nevelkým ziskem, a to, když se
Pražanům podařilo vytvořit předmostí na levém břehu Vltavy na Malé Straně.

7.2 Středověké vojenství

Pro pochopení nezbytných operačních souvislostí bitvy na Vítkově je nutno na tomto místě
udělat odbočku a ozřejmit alespoň základy organizace vojska a vojenského umění pozdního
středověku. Vojenská služba byla tehdy založena na lenním základě. To znamená, že
za dědičnou držbu půdy, tzv. léna neboli feuda, byla šlechta vázána panovníkovi povinnostmi,
v prvé řadě v případě potřeby utvářela jízdu. Po většinu roku však zůstávala na svých hradech
a tvrzích. Navíc se tato povinnost omezovala jen na obranu teritoria země, zatímco výpravy
za její hranice, tak, jako tomu bylo v případě křížové výpravy, byl panovník nucen financovat
ze svých zdrojů.

V zásadě celé období od pádu římské říše v pátém století po století patnácté je érou, kdy
bojištím v evropském prostoru dominuje jízda. V pozdním středověku se jednalo především
o tzv. železnou jízdu tvořenou rytíři, jejichž zbroj představovalo kroužkové anebo stále častěji
plátové brnění, které obepínalo celé tělo. Rozhodujícím taktickým prvkem těžké jízdy byl čelní
úder; kromě jeho vysoké účinnosti se za tímto manévrem skrývaly i principy rytířskosti.
Jestliže však úder železné jízdy byl v čelním střetu ničivý, jeho slabinou bylo odhalení boků
a týlu vojska. Užívání dalších manévrů, zejména úder do boku, tak, jak například rozhodl bitvu
na Moravském poli roku 1278, byl sice znám, ale z výše uvedených důvodů se užíval
v omezené míře. Pojetí rytířskosti totiž cokoliv jiného mimo čelní sražení považovalo
za podlost.

Do počátku 15. století však proběhla řada bitev, které doložily, že existuje i jiná,
efektivnější taktika. Dominantní postavení těžké jízdy už několik desetiletí průběžně
oslabovalo hromadné nasazení lukostřelců, například tak, jak to činili Angličané, anebo
pikenýrů, kteří tvořili vlámské, skotské anebo později švýcarské vojsko. Husitské války tak
náleží do oné řady událostí, které ve svém důsledku vedly k „revoluci pěchoty“.

Bylo tomu proto, že husitské vojsko se od vojska feudálního principiálně odlišovalo.

V prvé řadě tím, že bylo stálé; byť se v této formě definitivně prosadilo až po roce 1425, prvky
profesionálních ozbrojených sil v ní byly přítomny, přinejmenším ve své zárodečné anebo

54
potenciální formě, již v době bitvy na Vítkově. Kromě toho husitské vojsko tvořila převážně
pěchota. Klíčovým důvodem jejího zavedení byl fakt, že husité se rekrutovali především
z městských vrstev anebo z venkova, kde dovednost jízdy na koni byla spíše výjimkou než
pravidlem. Podle výzbroje se pěchota členila na několik druhů; cepníci byli vyzbrojeni
okovaným cepem, čímž odkazovali na svůj rolnický původ; sudličními pak byli vyzbrojeni
sudlicí, tedy halapartnou, která kombinuje jak funkci kopí, tak sekery, a která byla rozšířena
především v městském prostřední; a nakonec zde byli pavézníci, kteří chránili sebe a nejbližší
spolubojovníky velkým štítem, pavézou.

V pozdějším vývoji husitského vojenství došlo nicméně k ještě výraznějšímu rozdělení

pěchoty, a to na tzv. pěchotu volnou a tu část, která tvořila osádku – nikoliv posádku, ta se
mohla během bojů měnit, zatímco osádka je označení pro taktický celek – později proslulé
vozové hradby. Taktickým zadáním vozové hradby bylo, aby se o ní rozbil úder železné jízdy.
To znamená, že se jednalo takřka výhradně o prostředek defenzivy. Tato skutečnost
představovala její slabinu, neboť po zaujetí pozic za vozovou hradbou husité disponovali pouze
jediným manévrem, a tím byl výpad pěchoty; zpravidla byl směřován nikoliv proti čelu
útočících vojsk, ale do boků. Nelze v tom nicméně nevidět přímou analogii k průběhu bitvy
na Vítkově, jak bude dále uvedeno.

Velký význam v husitském vojsku náležel palným zbraním, především ve srovnání

s lenním vojskem panovníka. V roce 1420 bylo nicméně teprve ve své zárodečné formě. Záhy
se však jejich používání rozšířilo, především ve statických střetech, jakým byla například
obléhání měst a hradů. Avšak husité nasadili palné zbraně i v polních bitvách. Mezi
nejrozšířenější druhy patřila ručnice, respektive hákovnice, nepříliš přesná palná zbraň, jakýsi
vývojový předchůdce pušek a pistolí, kterou mohl ovládat jeden střelec. Výrazně účinnější byla
houfnice, která, jak její etymologie napovídá, byla určena „k rozhánění houfů“; tento pojem
pak pronikl do světových jazyků, v nepříliš zkomolené formě především do němčiny a z ní
do angličtiny, ale její český původ lze identifikovat i v ruštině anebo francouzštině. Obdobně,
byť s řadou odlišných výkladů, je možno české slovo píšťala považovat za základ současného
mezinárodní pojmu pistole.

Znamená to tedy, že v husitských armádách de facto existovaly jednotlivé druhy vojska.

Tradiční triádu kromě „infanterie“ a „artilerie“ představovala ještě „kavalerie“. Husitskou jízdu
je možno, byť dobově nesprávně, kategorizovat jako lehkou, tzn., že sloužila především
k průzkumu a k pronásledování ustupujícího protivníka. Její význam vzrostl nicméně
až v pozdější fázi husitských válek.

55
7.3 Obležení Prahy

Koncem dubna 1420 zahájila křižácká vojska přesun ze slezské Svídnice do Čech. Postupovala
přitom přes Hradec Králové a Kutnou Horu, kde stočila svůj postup k Praze, kam dorazila
počátkem července 1420. Po svém příchodu se vojsko ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO
rozložilo na severním břehu Vltavy, v místech dnešního Bubenče a Holešovic. Bylo přitom
rozděleno do tří táborů; jeden utvořili Slezané společně s Uhry, další Bavoři společně
s jihoněmeckou a rýnskou šlechtou a ve třetím se nacházeli Míšeňané a Rakušané. Společně
s držením Pražského hradu a Vyšehradu to znamenalo, že se křižákům podařilo sevřít Prahu
ze tří stran.

Husité ovládali vlastní město, a když se křižácká vojska přiblížila, uzavřeli se

za městské hradby. Zvolili si přitom vojenskou radu, kterou tvořilo dvanáct hejtmanů. Mezi
nimi byl i Jan ŽIŽKA Z TROCNOVA. Rada, zřejmě z iniciativy samotného J. ŽIŽKY, se
usnesla přehradit východní stranu kopce Vítkov. Jeho taktický význam byl během obléhání
Prahy klíčový, neboť se jednalo o poslední ze tří vrchů v okolí města, který zůstával neobsazen.

Městské hradby Prahy, respektive Nového Města, procházely od jižního břehu Vltavy
zhruba podél dnešní Wilsonovy ulice a dále přes prostor hlavního nádraží do míst, kde dnes
stojí Nuselský most. Před nimi se rozkládala volná, nezastavěná krajina, ve které se nacházelo
jen několik jednotlivých staveb. Do Prahy se směrem z východu vstupovalo čtyřmi branami;
Poříčskou na dnešní Florenci, Horskou v místech, kde dnes končí Hybernská ulice, Koňskou,
která se nacházela na začátku dnešní Vinohradské ulice, a Svinskou na konci současné Ječné
ulice. Tato dispozice znamenala, že ten, kdo ovládal Vítkov, nejen, že měl úplný přehled
o pohybu dovnitř a ven z města, ale fakticky jej kontroloval.

Strategický význam Vítkova potvrzuje i historická zkušenost. Znovu byl totiž opevněn
v roce 1608 během konfliktu mezi RUDOLFEM II. a jeho bratrem MATYÁŠEM. Naopak
opomenutí obrany kopce mělo fatální důsledky jak během třicetileté války, tak také za války
sedmileté, zejména v roce 1757, kdy Prahu ovládla pruská vojska.

Do průběhu střetnutí o kopec Vítkov se promítla jeho geografická dispozice. Vrch má

totiž poměrně dlouhý, zato úzký hřbet, který se táhne od západu na východ a který je ze severu
i z jihu lemován příkrými svahy. Oproti zažitým představám čelila pak v bitvě křižáckým
vojskům ve skutečnosti opevněná zídka a několik srubů, nikoliv později proslavená vozová
hradba. Vojenská rada totiž rozhodla o překopání vrchu třemi příkopy, a to v kolmém směru
k hřebenu; první se opíral o viniční věž, další dva pak každý o jeden srub, „ve způsobě

56
nekrytých světnic zvenčí ještě zpevněných zdí z kamení a hlíny i malým příkopem, dokola
každou z nich obkličujícím“, jak píše historik husitství Rudolf URBÁNEK. Počet obránců
všech tří zákopů lze jen hrubě odhadnout na několik desítek mužů a žen. Kupříkladu jedno
dobové svědectví hovoří o celkem 60 obráncích.

Nicméně první dva týdny se obléhání Prahy omezovalo na drobné střety. K rozsáhlejším
bojům došlo až 12. července 1420, kdy se Pražané přeplavili přes Vltavu a zaútočili na pozice
křižáků na Malé Straně. Ti však byli připraveni a útok odrazili, přičemž zahnali husity zpátky
na Staré Město.

V této době však vojsko křižáků čelilo řadě obtíží, které spočívaly především v tenčících
se finančních zdrojích ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO. Tyto komplikace, společně
s husitským výpadem, byly důvodem, proč se ZIKMUNDOVA vojenská rada rozhodla převzít
iniciativu a urychlit průběh obléhání. Její operační plán počítal se současným útokem
na město ze tří stran; z tehdejšího Špitálského pole, nyní Karlína, z Vyšehradu a z Pražského
hradu. Aby bylo možno tento plán realizovat, museli nicméně křižáci nejdříve dobýt Vítkov;
bez jeho kontroly by jen stěží mohli vést úder ze Špitálského pole, které se nacházelo při jeho
severním úpatí.

Následujícího dne, 13. července 1420, na den sv. Markéty, se pak křižácká vojska
přebrodila u Libně přes Vltavu a postupovala na Špitálské pole. Cílem výpadu zřejmě mělo být
jeho zajištění pro nadcházející úder na Vítkov. Jiným vysvětlením může být skutečnost, že šlo
o průzkum bojem, přičemž křižáci hodlali svým útokem vyzkoušet reakci obránců.

7.4 Střetnutí na Vítkově

V odpoledních hodinách 14. července 1420 přešla vojska ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO

podle plánu do útoku. Křižácké síly nejprve zaútočily na různá místa pražského opevnění.
Ve všech případech se nicméně jednalo o klamné údery, které měly vytvořit zdání, že křižáci
zahájili generální útok na město, a tím odvést pozornost od prostoru Vítkova.

Teprve poté, co vzplály boje, se míšeňská šlechta, jíž velel JINDŘICH Z ISENBURGU,
stejně jako předchozího dne, přebrodila u Libně na pravý břeh Vltavy a obchvatem postupovala
od severozápadu na Vítkov. Její počet lze odhadnout na několik tisíc jezdců. S největší
pravděpodobností přitom byla do útoku na Vítkov nasazena pouze část míšeňských sil. Pokud
tomu tak skutečně bylo – zde je nutno zdůraznit, že dochované zprávy jsou jen kusé –, nelze se
podivit nad počínáním křižáků. Nejen tedy, že do hlavního útoku na Vítkov nasadili jen
nepatrnou část celé své hotovosti, ale, jak průběh bitvy prokáže, ani nevyčlenili dostatečné

57
zálohy; jejich přítomnost na vítkovském bojišti přitom měla potenciál výsledek střetnutí zvrátit.
Nezvykle působí i skutečnost, že si s sebou nevzali žádnou techniku a nástroje k překonání
husitského opevnění, jako je například žebřík, beranidlo anebo svazky klestí k zasypávání
příkopů apod. Ať tak či onak, o důvodech obou rozhodnutí lze pro nedostatek věrohodných
informací pouze spekulovat.

Útok míšeňských křižáků byl veden taktikou, která byla pro železnou jízdu běžná, tedy
frontálním úderem sevřené řady jezdců; ten směřoval po hřebeni kopce na západ. Nicméně
skutečnost, že boj nevedli v rovinaté krajině, ale na úzkém hřbetu vrchu, znamenala, že
nemohli využít svou početní převahu. Samotný boj o vrch Vítkov měl pak sice dramatický,
nicméně z vojenského hlediska jednoduchý průběh.

Útok těžké jízdy se rozbil o připravenou obranu na prvním příkopu, nicméně obránci
byli zanedlouho pobyti a křižáci ovládli příkop společně s viniční věží. Obdobně tomu bylo
na druhém pásmu, po jehož zdolání postupovali útočníci vstříc poslední obranné linii. Boje byly
oboustranně tvrdé. Podle tradice se jich zúčastnilo i několik žen, které neopustily pozice, ani
když byla situace kritická. Jedná z nich, krátce předtím, než padla, měla údajně prohlásit, že se
„nesluší věrném křesťanu couvati před Antikristem“. Věrohodnost této historky nelze dokázat,
ale ani vyvrátit; byť s největší pravděpodobností náleží mezi smyšlenky, je názorným dokladem
vysokého bojového odhodlání husitských obránců.

Boj o třetí linii byl nejkritičtějším okamžikem celé bitvy, neboť k vítězství míšeňským
rytířům mnoho nechybělo. Zikmundovým vojskům se nicméně nepodařilo přesvědčit obránce
Prahy, že čelí generálnímu útoku. Ti záměry křižáků prohlédli a Horskou bránou,
pod vedením samotného J. ŽIŽKY Z TROCNOVA, provedli výpad směrem na Vítkov. Houf
cepníků, jejichž počet, opět, není možno upřesnit, útočil do kopce z jihozápadu, čímž se mu
podařilo vpadnout do boku bojujících křižáků. Za ním následoval pod vedením kněze Víta
ÚPICKÉHO další houf, který kromě cepníku tvořili i střelci z ručnic.

Tento manévr v zásadě bitvu na Vítkově rozhodl. Husité se totiž střetli s protivníkem,
který měl silně vyvinutý smysl pro čestný způsob vedení boje. Úder do boku totiž neočekával,
a proto se na něj ani nijak nepřipravil. Na úzkém prostoru hřebene kopce nemohli křižáci
manévrovat, ani když jich část sesedla z koní. V jejich řadách tak záhy propukla panika.
Pod tlakem útočící pěchoty začali míšeňští rytíři ustupovat severním svahem z kopce, ale
ne všichni se v pořádku dostali dolů na Špitálské pole; mnoho z nich pod tíhou brnění ze svahu
spadlo. Bitvu dokonal výpad dalších pražských vojsk z Poříčské brány, který se obratem změnil
v pronásledování prchajícího protivníka. Křižáci se následně pokusili přebrodit Vltavu a dostat

58
se na její severní břeh, ale i tentokrát mnoho z nich zahynulo. Dle dobových pramenů mělo
v bitvě na Vítkově padnout na 500 křižáků.

Po této porážce se útočníci vrátili do tábora; o tom, co se přesně stalo poté, informace
chybí. Ale ať už byl rozsah ztrát křižáků na Vítkově jakýkoliv, přesto zásadním způsobem
neoslabil bojovou sílu křižáků. S největší pravděpodobností však obléhání Prahy rozhodlo něco
jiného, totiž, že ZIKMUNDU LUCEMBURSKÉMU došly peníze na další vydržování
hotovosti, a jeho rytíři se postupně rozešli domů. Křížová výprava tak skončila fiaskem, neboť
ztroskotala fakticky na prvním neúspěchu. Tím, že křižáci vyklidili Čechy, otevřel se prostor
pro další rozvoj husitských obcí. Husité, kteří se mezitím zorganizovali do několika
vojenských společenství, se záhy stali hlavní mocenskou silou v Čechách.

Pro úplnost je nutno dodat, že ani poté, co ZIKMUND LUCEMBURSKÝ a jeho křižáci
vyklidili pozice, boje o Prahu neskončily, ale trvaly další měsíce. Pražané se pokoušeli dobýt
Pražský hrad a Vyšehrad, které i nadále zůstávaly v rukou katolické strany. Role se v tom
případě obrátily, a nakonec na podzim 1420 skončily husitským vítězstvím. Na vývoj dalších
událostí však toto prodloužení bojů o Prahu nemělo žádný vliv.

Vítkov, tím, že se stal místem, kde byla odražena křižácká vojska, získal v dějinách
české státnosti symbolickou hodnotu. Ta byla za více než půl tisíciletí vyjádřena rozhodnutím
přejmenovat obec na jejím jižním úpatí podle husitského vojevůdce na Žižkov a završena
výstavbou Památníku Národního osvobození, který dnes existuje pod názvem Národní
památník, jemuž dominuje jezdecká socha J. ŽIŽKY z Trocnova.

7.5 Dílčí závěr

Jaké byly skutečné důvody toho, že ZIKMUND LUCEMBURSKÝ upustil od obléhání Prahy,
zůstane již navždy tajemstvím. Ať už je však pravda jakákoliv, nelze popřít, že bitva na Vítkově
byla největším, nejdůležitějším a současně posledním střetnutí nejen v průběhu obléhání Prahy
roku 1420, ale celé křížové výpravy. Její porážka se stala podmínkou následujícího rozmachu
husitského hnutí.

***
 Jaký je rozdíl v obsahu pojmů osádka a posádka?

 Jak zní soudobé ekvivalenty pojmů „infanterie“, „kavalerie“ a „artilerie“?

 Jaký je německý a anglický ekvivalent pojmu houfnice (a srovnej v jiných světových

jazycích)?

59
 Jaký byl operační záměr vojsk Zikmunda Lucemburského během bitvy na Vítkově
a jakou taktiku použila?

 Co bylo hlavní příčinou vítězství husitů v bitvě na Vítkově?

60
8 ÚČAST ČESKOSLOVENSKÝCH LETCŮ V BITVĚ O BRITÁNII 15. ZÁŘÍ
1940

Bitva o Británii náleží ke klíčovým okamžikům druhé světové války. Pro českou vojenskou
tradici je rozhodující, že se jí v řadách britského královského letectva (Royal Air Force; RAF)
zúčastnili rovněž českoslovenští piloti. Ať už bojovali ve vlastních, československých perutích,
anebo v britských či v polských, jejich hrdinství násobí skutečnost, že do boje vstupovali
ve velmi kritickém okamžiku druhé světové války. Krátce předtím totiž nacionálně socialistické
Německo získalo kontrolu nad Dánskem a Norskem, porazilo Francii a země Beneluxu
a společně s Itálií a se Sovětským svazem, se kterým se dočasně spojilo k dobyvačným válkám,
ovládalo většinu Evropy. Jedinou zemí, která vzdorovala, bylo Spojené království a nepočetná
hrstka pilotů. Tato skutečnost se v současnosti připomíná jako jeden z památných dnů
ministerstva obrany, který připadá na 15. září.9

8.1 Bitva o Británii

Po skončení západního tažení požadoval německý vůdce a říšský kancléř Adolf HITLER
urychleně provést invazi na Britské ostrovy, která by vedla k vojenské porážce Spojeného
království a přiměla je k uzavření míru. Podmínkou jejího provedení bylo nicméně docílení
zásadní vzdušné převahy, neboť německé válečné námořnictvo, Kriegsmarine, se zdaleka
nemohlo měřit s několikanásobně mocnějším britským královským námořnictvem, Royal
Navy.

Návrh operace, který obdržel krycí název „Lvoun“ („Seelöwe“), počítal s vyloděním
německých sil na jižním pobřeží Anglie a jejich postupem směrem na sever s bezprostředním
cílem dosažení linie na spojnici měst Southampton a Rochester, tedy jižně od Londýna.
Následně měla německá branná moc rozvíjet svůj útok a postoupit na čáru Gloucester
a Maldon, tedy včetně britského hlavního města. Ač příslušnou směrnici A. HITLER podepsal
již 16. července 1940, přípravy na zahájení operace v této době nebyly ještě ani zahájeny.
Především německé vzdušné síly, Luftwaffe, neměly jasné operační zadání. Tato nejistota se
promítla do faktu, že po pádu Francie útočily především na přístavní zařízení na jihoanglickém
pobřeží. K jednomu z větších náletů pak došlo 10. července 1940, po několika dnech
bezletového počasí.

S ohledem na Hitlerovu směrnici rozkázal říšský maršál Hermann GÖRING, vrchní

velitel vzdušných sil, útočit na letecké základny a továrny leteckého průmyslu. K tomu však

9
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 29, s. 22–93; 30, s. 7–54; 31, s. 178–252.

61
došlo až 8. srpna 1940, v důsledku čehož Němci promarnili několik týdnů. Ale již necelý měsíc
na to, 7. září 1940, německé vzdušné síly znovu změnily svou taktiku. Pod dojmem
zavádějících závěrů, že britské královské letectvo bylo mezitím fakticky poraženo, se Němci
začali zaměřovat výhradně na bombardování Londýna. Ač tato etapa bitvy přinesla
civilnímu obyvatelstvu utrpení a ztráty, britské letectvo bylo ochráněno od dalších úderů
a umožnilo jeho postupnou konsolidaci. Ta pokračovala i poté, co Němci znovu změnili svůj
přístup a po 1. říjnu 1940 se rozhodli bombardovat všechna velká britská města. V tom
pokračovali až do konce roku 1940, kdy v rámci přípravy na válku proti Sovětskému svazu
začali přesouvat své síly na východ. Po 31. říjnu 1940 nicméně představitelé britského velení
přestali považovat německé letecké útoky za existenční hrozbu, čímž pro ně bitva o Británii
skončila. Jejich rozhodnutí mělo dopad i pro piloty královského letectva, neboť jejich další
sestřely se již přestaly započítávat do celkového skóre bitvy.

Příčina britského vítězství však netkvěla pouze v nedůslednosti německého velení

a nesystematických změnách v operačním zadání, ale rovným, ne-li větším dílem ve schopnosti
Britů včas odhalit nebezpečí a připravit se na ně. Základním prvkem protivzdušné obrany byl
systém včasné výstrahy, který se opíral o síť radarových stranic s dosahem přes 150 km.
Získané informace byly obratem předávány velitelství stíhacího letectva (Fighter Command),
respektive jeho jednotlivým skupinám; nejexponovanější prostor jihovýchodní Anglie náležel
pod velení 11. skupiny, severně od ní se nacházela 12. skupina a směrem na západ pak
10. skupina. Tato organizace umožňovala okamžitě a přesně reagovat na letecké útoky Němců.

8.2 Výstavba 310. a 312. československé perutě

V okamžiku, kdy si první německé letouny razily cestu do vzdušného prostoru Spojeného
království, se v Anglii formovaly československé vojenské jednotky, mezi nimi i letecké
perutě. Britský válečný průmysl byl schopen vcelku úspěšně nahrazovat ztráty, které mu
působili Němci, avšak odlišná situace panovala v případě letců, kterých byl po celou dobu bitvy
nedostatek. I tato okolnost byla příčinou rychlé výstavby československých perutí.

Proto již 12. července 1940 byla v Duxfordu, v blízkosti univerzitního města
Cambridge, zformována 310. československá stíhací peruť; příslušný rozkaz je datován
k 10. červenci 1940. S ohledem na jazykové obtíže, neboť většina Čechoslováků anglicky
neuměla a během několika dnů a týdnů v Anglii si ji nemohli osvojit, stejně jako znalost
britských vojenských předpisů, měla peruť dva velitele; československým velitelem byl
mjr. Alexander HESS, jeho britským protějškem pak mjr. George BLACKWOOD. Organizace
perutě odpovídala zavedené struktuře stíhacích perutí RAF, tvořily ji tedy dvě letky, „A“ a „B“,

62
každá o šesti letounech. Mimoto disponovala výcvikovou letkou, která sloužila k přeškolení
československých pilotů na nové letouny. Za bojeschopnou byla peruť prohlášena asi za měsíc
po svém zřízení, 17. srpna 1940, a dne 26. srpna 1940, v době, kdy bitva o Británii vrcholila,
byla poprvé nasazena do bojů; své první sestřely si na své pomyslné konto připsala již během
svého prvního bojového startu. Z řady pilotů, kteří měli tu čest sloužit v 310. peruti během bitvy
o Británii, lze zmínit např. Emila FOITA, Františka DOLEŽALA, Jiřího HARTMANA
a Františka WEBRA, všichni čtyři se později stali jejími veliteli, anebo Františka FAJTLA.

Do bitvy o Británii se zapojila rovněž další československá letecká jednotka,

312. československá stíhací peruť. Tu tvořili především letci, kteří již dříve sloužili v letecké
armádě Francie; a do Spojeného království přicházeli zpravidla oklikou přes severní Afriku.
Zpoždění při přesunu bylo důvodem toho, že 312. peruť vznikla oproti 310. peruti o něco
později, až 5. září 1940. Dne 2. října 1940 byla peruť prohlášena za bojeschopnou a ke svému
prvnímu bojovému nasazení vzlétla 8. října 1940. Nicméně v její sestavě bojovali již zkušení
a zasloužilí letci, jako například František PEŘINA a Alois VAŠÁTKO, oba československá
letecká esa. Základnou 312. perutě byl rovněž Duxford a jejím velitelem se stal mjr. Ján
AMBRUŠ, respektive mjr. Frank TYSON. Obě stíhací perutě byly vyzbrojeny stíhačkami
Hawker „Hurricane“ a zařazeny do 12. skupiny (No. 12 Group) stíhacího velitelství
královského letectva.

8.3 Bojové akce 310. a 312. československé perutě

Přestože obě československé jednotky byly součástí skupiny, k jejich bojovému nasazení došlo
nezávisle. Úkolem 312. stíhací perutě bylo patrolovat nad vzdušným prostorem Liverpoolu,
který představoval důležité průmyslové centrum a klíčový dopravní uzel západní Anglie.
Naproti tomu 310. stíhací peruť byla pověřena obranou vzdušného prostoru sousední
11. skupiny, především letišť, která zůstávala poté, co jejich letouny vzlétly k boji, bezbranná.
K důležité organizační změně pak došlo 1. září 1940, kdy byla 310. stíhací peruť začleněna
do křídla, wingu, tedy leteckého svazku, který se skládal z několika perutí; kromě
československé se jednalo o 242. stíhací a 19. stíhací peruť; jejím velitelem byl mjr. Douglas
BADER. V této sestavě se o týden později zapojila do bojů proti velkému německému
vzdušnému útoku na Londýn, který se uskutečnil 7. září 1940. Během nich jenom samotná
310. peruť zaznamenala jedenáct vzdušných vítězství. S ohledem na úspěchy, kterých
„Baderův wing“ dosáhl, byl zanedlouho rozšířen o další dvě jednotky, a to o 611. stíhací
a o polskou 302. stíhací peruť.

63
 Boje o britské hlavní město však zdaleka neskončily. Dne 15. září 1940 vyslali Němci
na Londýn další letecký svaz, který tvořily především lehké bombardéry Dornier Do 17
s doprovodem. Kolem poledne odstartovalo celé letecké křídlo pod velením mjr. D. BADERA
s tím, že ty perutě, které byly vyzbrojeny „Hurricany“, měly útočit na německé bombardéry,
zatímco ty, které disponovaly rychlejšími a pohyblivější letouny Supermarine „Spitfire“, měly
vázat stíhače. První útočnou vlnu se britským pilotům podařilo odrazit a způsobit přitom
Němcům těžké ztráty. Za ní však následovala další, kterou tvořily střední bombardéry Heinkel
He 111. Z tohoto důvodu celé křídlo po druhé hodině odpoledne startovalo znovu.
Čechoslováci se krátce poté dostali do prudké palby ze shora nalétávajících německých stíhačů,
kteří dva československé stroje sestřelili. Jedním z nich měl být údajně sám mjr. Adolf
GALLAND, tehdy velitel stíhací eskadry 26 a jeden z nejvýznamnějších německých válečných
pilotů.

V pozdějším průběhu se však Čechoslovákům podařilo nepříznivý začátek střetnutí

zvrátit ve svůj prospěch, zvlášť když část stíhacího doprovodu Němců byla nucena
pro nedostatek paliva zamířit domů. Celkem toho dne dosáhla 310. československá stíhací
peruť 13 vítězství; ta zahrnovala sestřelení šesti a půl Dornierů Do 17, dva Heinkely He 111
a jednu stíhačku Messerschmitt BF 109, celkem tedy devět a půl stroje; rozdíl v číslech
vyplýval z faktu, že jedno letecké vítězství si často nárokovalo několik letců současně. Tento
počet přitom představuje asi šestinu všech letadel, které Němci ztratili během náletu na Londýn.
Do tvrdých bojů vzlétla 310. československá stíhací peruť ještě několikrát, ale žádný z nich již
nenabyl obdobných rozměrů.

Během bitvy o Británii uskutečnila 310. stíhací peruť celkem 938 bojových vzletů
a nalétala 971 operačních hodin. Přitom sestřelila 40 a půl letounů jistě, 11 pravděpodobně
a šest dalších letounů poškodila. Její ztráty činily 15 zničených a 10 poškozených strojů, tři
zabití a sedm zraněných pilotů.

Naproti tomu její sesterská jednotka, 312. stíhací peruť, zasáhla do bitvy výrazně nižší
mírou; celkem provedla 85 bojových vzletů, přičemž sestřelila čtyři letouny a dalších pět
poškodila. Bylo tomu tak především proto, že bojovala na klidnějším úseku vzdušného prostoru
a do bojů byla nasazena v závěru bitvy o Británii, kdy již intenzita bojů vůčihledně poklesla.
Navíc důvěru v její schopnosti ze strany britských míst zpočátku poškodil omyl. Dne 13. října
1940 totiž její velení zaměnilo jeden britský stroj za německý; jednalo se o Bristol „Blenheim“,
který následně Čechoslováci sestřelili a způsobili smrt jeho osádky.

64
8.4 Výstavba a nasazení 311. československé bombardovací perutě

Další československou leteckou jednotkou, která vznikla během bitvy o Británii, byla
311. československá bombardovací peruť. Ta byla oficiálně ustavena 27. července 1940
v Cosfordu ve střední Anglii, přičemž podléhala velení bombardovacího letectva (Bomber
Command). Zanedlouho však byla přesunuta do Honingtonu ve východní Anglii, asi 60 km
severovýchodně od Duxfordu. Ke svému prvnímu úkolovém letu vzlétla 10. září 1940; jejím
cílem byl útok na bruselské seřaďovací nádraží.

Důvodem pomalého tempa její výstavby bylo několik faktorů. V prvé řadě peruť měla
být vyzbrojena středními bombardéry Vickers „Wellington“, jejichž obsluha byla náročná
a s nimiž neměli českoslovenští piloti žádné zkušenosti. Osádku tvořilo šest mužů, tedy první
pilot, který letounu velel, druhý pilot, navigátor, který rovněž vykonával funkci bombometčíka,
technik a dva střelci, kteří si všichni museli osvojit vzájemnou součinnost. Dále šlo o to, naučit
se řídit letoun v noci, jak kázaly taktické parametry letounů. V neposlední řadě byly
bombardovací perutě početnější, než ty stíhací; měly asi 150 příslušníků létajícího a dalších
300 pozemního personálu. I to bylo důvodem, proč byla hodnost velitele bombardovací perutě
o jeden stupeň vyšší. Jejím prvním velitelem byl pplk. Karel MAREŠ (krycím jménem
TOMAN), respektive pplk. J. F. CRIFFITHS.

Poté, co byla jednotka 16. září 1940 přesunuta do nedalekého East Wrethemu, prudce
vzrostl počet jejich úkolů. O pět dní později se zúčastnila náletu na přístav Calais a dne 23. září
1940 bombardování Berlína; při návratu od německého hlavního města pak peruť zaznamenala
první ztrátu, kdy jeden její bombardér byl nucen nouzově přistát v okupovaném Nizozemsku.
Ztráty perutě začaly poté narůstat; hrozivé výše dosáhly zejména během náletu na Brémy v noci
z 16. na 17. října 1940, kdy peruť ztratila tři ze čtyř letounů, které se zúčastnily mise. Z tohoto
důvodu byla peruť dočasně vyňata z bojové činnosti, čímž skončila i její účast v bitvě
o Británii. Znovu do boje byla zasazena až 9. prosince 1940. Od zahájení své bojové činnosti
do konce roku 1940 uskutečnila bombardovací peruť 51 náletů v celkové době trvání asi
250 operačních hodin, a to za cenu ztráty 27 příslušníků.

8.5 Českoslovenští piloti v dalších jednotkách RAF

Mnoho dalších československých pilotů bojovalo u britských a u polských perutí. Mezi nimi
vyniká čet. Josef FRANTIŠEK, který se stal jedním z nejúspěšnějších letců bitvy o Británii
vůbec. Svou kariéru stíhacího pilota totiž zahájil již v září 1939 v Polsku; ač pilotoval pouze
průzkumný letoun, vyznamenal se útokem ručními granáty na kolonu německého vojska.

65
Polskému letectvu zůstal věrný i následně a ve Spojeném království se nechal přeložit
k 303. polské stíhací peruti. Jeho působení v jejích řadách bylo sice krátké, ale zato intenzivní,
vždyť jenom v průběhu září 1940 se mu podařilo zaznamenat sedmnáct jistých a jeden
pravděpodobný sestřel. Konce bitvy se však nedožil. Zahynul při havárii během návratu z boje
8. října 1940. Za své výsledky byl vyznamenán nejen polským řádem Virtuti Militari, ale jako
první cizinec dvakrát obdržel britskou Záslužnou leteckou medaili (Distinguished Flying
Medal).

Obzvláště velký počet československých pilotů sloužil u 1. stíhací perutě. Z nich je

na prvním místě nutno zmínit čet. Karla KUTTELWASCHERA, pozdějšího vůbec
nejúspěšnějšího Čechoslováka v RAF, který za dobu trvání druhé světové války zaznamenal
18 sestřelů. Společně s ním v této jednotce bojovali četaři Václav JÍCHA a Josef DYGRÝN
(LIGOTICKÝ), další z pilotů, kteří překonali hranici pěti sestřelů. Dále se upozorňuje na četaře
Otmara KUČERU anebo Miloslava MANFELDA, kteří oba působili v době trvání bitvy
o Británii u 111. stíhací perutě a později se rovněž zařadili mezi letecká esa, přičemž prvně
uvedený se později stal velitelem 313. stíhací perutě, poslední československé letecké jednotky,
která vznikla na půdě Spojeného království. Alespoň výběrově je možno dále zmínit
čet. Václava CUKRA, který si již z bitvy o Francii odnesl osm potvrzených sestřelů a který
v průběhu bitvy o Británii sloužil postupně u třech jednotek, kromě 310. československé ještě
u 43. stíhací a u 253. stíhací perutě. Výčet však v žádném případě není úplný.

***
Bitva o Británii skončila vítězstvím Spojeného království. Není přitom ani tak rozhodující
zhruba dvojnásobně vysoká výše ztrát, které během ní utrpěli Němci, jako fakt, že v jejím
průběhu, a to dne 17. září 1940, německé vrchní velení odložilo operaci „Lvoun“ na neurčito.

Zásluhu na tomto výsledku náleží rovněž československým pilotům. Ti zaznamenali

celkem 56 potvrzených a 15 pravděpodobných sestřelů a deset poškozených letounů. Sami
přitom ztratili 26 strojů a devět z nich přišlo o život, nepočítaje v to zraněné a zajaté. Tato čísla
mohou být alespoň hrubým vodítkem pro vyjádření československého podílu. Jestliže RAF
uznala všem svým pilotům během bity o Británii asi 2700 sestřelů, znamená to, že asi každý
padesátý patří Čechoslovákům.

8.6 Dílčí závěr

Českoslovenští piloti byli vítanou posilou britských vzdušných sil. Přišli na pomoc v okamžiku,
kdy ji Británie nejvíce potřebovala, navíc většina z nich si s sebou přinášela hodnotné bojové

66
zkušenosti. Společně s britskými piloty a piloty jiných národností vybojovali jedno z největších
vítězství druhé světové války. Bitva o Británii nebyla pouze bitvou o nezávislost Spojeného
království, ale i Československa. A v obou zemích se proto připomíná. Ve Spojeném království
jako tzv. den bitvy o Británii, v Česku jako jeden z památných dnů ministerstva obrany.

***
 Jakým způsobem letecké boje během bitvy o Británii ovlivnil odlišný akční rádius
jednotlivých druhů letounů a která strana měla z této skutečnosti větší prospěch?

 Jak byly stanoveny operační úkoly jednotlivým československým perutím během bitvy
o Británii?

 Ve kterých leteckých jednotkách RAF sloužili českoslovenští piloti v době trvání bitvy
o Británii?

67
68
9 STŘETNUTÍ NA DOSS ALTU 21. ZÁŘÍ 1918

Výstavba československého zahraničního vojska během první světové války byla velmi
obtížným úkolem. Organizátorům i účastníkům zahraničního odboje proto slouží ke cti, že
ve svém úsilí vytrvali navzdory tomu, že hmatatelné výsledky se dostavovaly velmi zvolna,
obzvláště to platí pro Itálii, kde československé vojsko začalo vznikat až na jaře 1918. Tehdy
již existovaly československé jednotky na všech hlavních válčištích. Na každém z nich se
přitom legionáři osvědčili jako vynikající vojáci. V této souvislosti je možno zmínit střetnutí
u Arrasu na západní (viz kap. 3) a u Zborova na východní frontě (viz kap. 6) a nakonec na Doss
Altu na italské frontě. Poslední z uvedených bitev se odehrála 21. září 1918.10

9.1 Italská fronta

Situace na jižní, italské frontě se po větší dobu trvání první světové války vyznačovala
přetrvávající patovou situací. Tuto skutečnost názorně dokládá fakt, že mezi roky 1915 a 1917
zde proběhlo celkem jedenáct bitev na Soči (Isonzo), aniž by kterákoliv strana dosáhla
významnějšího zisku. Zpočátku tyto výsledky nahrávaly ve prospěch Rakousko-Uherska,
pro které byla italská fronta vedlejším válčištěm; jeho hlavní síly se nacházely na balkánské
frontě proti Srbsku a Černé Hoře, na frontě východní proti Rusku a Rumunsku a později
na frontě soluňské proti Řecku a francouzským expedičním silám. Nicméně v roce 1917 se
okolnosti začaly měnit. Rakousko-uherská monarchie sice dokázala vyhrávat bitvy, avšak
nedokázala vyhrát válku. Obzvláště kritická se v průběhu let stala situace v týlu, kde se začala
hroutit ekonomika země; zásobování potravinami vázlo a jejich stále kritičtější nedostatek vedl
takřka k hladomoru.

Jedinou možností, jak napravit poměry v zemi, bylo ukončit válku – a jediným
přijatelným způsobem bylo uzavřít vítězný mír. Ve druhé polovině roku 1917 se zdálo, že konec
války je nadohled. Srbsko, Černá Hora a Rumunsko byly poraženy a Rusko se nacházelo
na pokraji občanské války a později požádalo o uzavření příměří. Poslední země, která i nadále
vedla proti podunajské monarchii válku neztenčenou mírou, tak zůstávala Itálie. Nicméně
jedenáct předchozích bitev, které skončily nerozhodně, nedávalo velkou naději, že se rakousko-
uherským silám podaří dosáhnout vítězství. Z tohoto důvodu požádalo jejich vrchní velení
Německo o podporu; to sice mělo jiné operační zájmy, ale rakousko-uherskou prosbu vyslyšelo
a přesunulo na italské bojiště jednu celou armádu.

10
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 32, s. 57–72; 11, s. 206–211; 33, s. 87–102; 34, nstr.

69
 Nasazení německé 14. armády (14. Armee) pod velením gen. pěchoty Otto
von BELOWA se ukázalo být pro průběh poslední, dvanácté bitvy na Soči určující. Společná
německo-rakousko-uherská ofenzíva byla zahájena 24. října 1917 a již během prvního dne
vedla ke zvratu na bojišti, když se německé 12. pěší divizi podařilo prolomit italskou obranu;
jednou z příčin jejího úspěchu bylo uplatnění taktiky úderných družstev. Během onoho tzv.
průlomu u Kobaridu, který se na italské straně označuje jako Caporetto, pronikla německá
a rakousko-uherská vojska hluboko do pozic svého protivníka. Překročila přitom řeku
Tagliamento a zastavila se až na březích Piavy, sto kilometrů od výchozího postavení. Přitom
způsobila Italům značné ztráty, mj. byla rozbita celá italská 2. armáda (2a armata).

Jak ještě bude rozvedeno, tento okamžik se měl stát klíčový rovněž pro rozvoj
československého legionářského hnutí, byť vývoj na italské frontě až do léta 1918 tomu
neodpovídal. Další rakousko-uherský pokus porazit Itálii mohutnou ofenzívou, která byla
zahájena 15. června 1918, pak již vedl jen k vyčerpání vlastních sil, což umožnilo Italům přejít
do protiofenzívy a do 25. června 1918 zatlačit rakousko-uherské jednotky do výchozích pozic.
V následujících střetnutích přebírali Italové stále častěji iniciativu a 24. října 1918 jejich
armády přešly do generální ofenzívy, která vyvrcholila rozkladem rakousko-uherské branné
moci.

Poněkud jinak se vyvíjela situace na tyrolském (též zvaném tridentském) úseku

italské fronty. Vzhledem k vysokohorském terénu Alp, který nebyl vhodný pro vedení
rozsáhlých ofenzív, se boje rozpadaly na menší střetnutí. Ta však byla vedena stejným, ne-li
větším odhodláním, což z části připadalo na skutečnost, že možnosti rychle přesouvat posily
podle vývoje bojové situace byly značně omezeny; vojáci obou stran tak byli v boji často
odkázání pouze sami na sebe. Charakter bojiště doplňovaly dále obtíže při jakémkoliv přesunu,
obzvláště zraněných vojáků, anebo kamenitý terén, který z vykopání každého krytu dělal
fyzicky namáhavý úkon.

9.2 Výstavba československých legií v Itálii

Výstavba československého vojska v Itálii probíhala ze všech dohodových zemí nejpomalejším

tempem; mělo to řadu příčin. Na prvním místě, na rozdíl od Francie anebo Ruska, které byly
Čechy považovány za tradičně spřízněné země, Itálie byla naopak vnímána jako protivník, mj.
též v důsledku předchozích válek z let 1848, 1859 a 1866. V Itálii navíc takřka úplně chyběli
čeští krajané a byl zde i nízký počet zajatců, mj. kvůli rázu terénu na italské frontě, který
znesnadňoval zběhnutí. Klíčovým faktorem byl nicméně samotný přístup Itálie, která se
bránila utvoření československého vojska na svém teritoriu. Důvod byl prostý. Mezi jejími

70
válečnými cíli byly územní pretenze vůči Rakousko-Uhersku; podporou požadavku vzniku
nezávislého československého státu nejen, že by se jí hůře zdůvodňovalo zabrání části
rakousko-uherské monarchie, ale především Čechoslováci byli spojenci Jihoslovanů, kteří se
dožadovali z velké části téhož území, co Italové.

K dílčímu přehodnocení italského postoje došlo až v důsledku vojenské krize, která

propukla po porážce u Kobaridu. Základ československého vojska v zásadě položil
Československý dobrovolnický sbor v čele s Janem ČAPKEM, který se ustavil 17. ledna
1917 v Santa Maria Capua Vetere nedaleko Neapole; dobrovolnický sbor však představoval jen
sdružení zajatců, kteří se dožadovali vstupu do československého vojska, jenž mělo za tímto
účelem vzniknout.

K vlastnímu zřízení československých jednotek došlo až na jaře 1918, kdy přijel

do Itálie Milan Rastislav ŠTEFÁNIK s cílem dojednat ustavení československého vojska. Jeho
úsilí bylo zakončeno úspěchem, když byla v Říme 21. dubna 1918 podepsána úmluva mezi
Československou národní radou a Itálií o zřízení československého vojska. Kromě toho se
M. R. ŠTEFÁNIKOVI podařilo dosáhnout toho, že Itálie uznala Československou národní radu
jako vládu budoucího československého státu.

Výstavba československého vojska následně probíhala velmi rychlým tempem. Ještě

v dubnu 1918 italské nejvyšší velení rozhodlo o zřízení československé divize, později
přeznačené na 6. československou střeleckou divizi; jejím velitelem byl jmenován genmjr.
Andrea GRAZIANI. Divizi tvořila XI. brigáda, jíž velel plk. Raffeale de VITA, a která se
skládala ze střeleckého pluku 31 plk. Luigiho CIAFFIHO a střeleckého pluku 32 plk. Amadea
COULTUREHO, a XII. brigáda, v jejímž čele stál plk. Luigi SAPIENZA a jemuž byly
podřízeny střelecké pluky označené čísly 33 a 34, kterým veleli plk. Riccardo BARRECA
a plk. Enrico GAMBI. Posádkové město velení divize se nacházelo asi 150 km severně
od Říma ve Folignu. Její výstavbu však zpomaloval nedostatek mužů i rozpory, které způsobilo
úsilí Italů zajaté Čechy mobilizovat, a nikoliv nabírat na základě dobrovolnosti, jak bylo
smluvně ujednáno. Nedostatky byly i ve výcviku, který na úrovni roty a praporu chyběl zcela.
Další komplikací byla skutečnost, že její velitelský sbor se takřka výhradně skládal z Italů, aniž
by byla vyřešena otázka vzájemného dorozumívání s mužstvem, mezi kterým byla znalost
italštiny vzácností. Čechoslováci zaujali velitelské posty nejvýše na úrovni čet a rot. Divizi
rovněž chybělo dělostřelectvo; to se ukázalo být jako zásadní problém později, když byl svazek
nasazen na frontě; tři dělostřelecké baterie, kterými byla posílena, byly zcela nedostačující.

71
 Navzdory tomu, že ne všechny obtíže se podařilo vyřešit, rozhodlo italské velení
o bojovém zasazení Čechoslováků na Piavě; rozkaz k přesunu na bojiště byl vydán 28. května
1918. Navzdory původnímu záměru nebyla československá divize nasazena jako celek.
S ohledem na její nízkou bojovou hodnotu byly na frontu zasazeny jen dvě její součásti; první
byla 6. rota II. praporu pluku 31 ppor. Emanuela AMBROŽE, která zaujal pozice u Montella,
a tou druhou I. prapor pluku 33, jemuž velel mjr. Salvatore SAGONE a který byl ve dnech
17. a 19. června 1918 vržen do protiútoků u San Donà di Piave. Jejich nasazení však skončila
katastrofou; 6. rota byla rozbita a velká část jejích příslušníků se během prvního dne rakousko-
uherské ofenzívy dostala do zajetí a úder I. praporu, jenž byl mezitím oslaben vyčleněním dvou
rot, byl odražen a samotný prapor donucen k ústupu. Neslavně dopadlo i zasazení zvlášť
zřízené roty, kterou společně s Čechoslováky tvořili i Jihoslované, jež se 29. června 1918
účastnila útoku na horu Monte di Val Bella (1312 m n. m.). Odlišným způsobem byly nasazeny
výzvědné roty; ty byly vyčleněny ze sestavy divize a podřízeny jednotlivým italským
armádám, kde plnily průzkumné úkoly.

Za těchto okolností rozhodlo italské velení o přesazení československé divize na méně

exponovaný úsek na tyrolském úseku fronty u Gardského jezera. Ve dnech 19. až 21. června
1918 se Čechoslováci přesunuli do prostoru horského hřbetu Monte Baldo, kde byli podřízeni
XXIX. armádnímu sboru (XXIX Corpo d‘armata) gen. Vittorio De ALBERTISE, jež byl
součástí 1. armády (1a armata), které velel gen. Guglielmo Pecori GIRALDI. Velitelství divize
se usadilo v obci Spiazzi, velitelství XI. brigády společně s plukem 31 v obci Cannalete,
pluk 32 v sousedství, a velitelství XII. brigády v obci Ferra di Monte Baldo a jeho pluky
v okolí. Zde českoslovenští legionáři dokončovali svůj výcvik, jehož součástí byla příprava
na boj v horském a velehorském terénu. Tehdy měla divize celkem 433 důstojníků a 12 096
mužů; z nich bylo 795 Italů.

Rozkaz k bojovému zasazení Čechoslováků, respektive XII. brigády, přišel 14. srpna
1918, kdy byla divize přesunuta na horský masív Monte Altissimo na severu Monte Balda; zde
zaujala postavení od severního cípu Gardského jezera po obec Brentonico (Frenten), tedy
v šířce kolem 10 km, zatímco XI. brigáda zůstávala nadále v týlu. Význam úseku spočíval
ve faktu, že bránil přístup do údolí řeky Adiže a skrz něj do rovinatých oblastí Lombardské
nížiny. Zde postupně součásti XII. brigády vystřídaly italské jednotky. V následujících dnech
docházelo k palebných a průzkumným přepadům, jako například u Martella anebo na Doss
Casinu, k větším bojům zde však nedocházelo.

72
9.3 Průběh střetnutí na Doss Altu

Ve dnech 15. až 17. srpna 1918 zaujaly tři roty střeleckého pluku 33 pozice na kótě 703,
zvané Doss Alto; jejich úkol byl ryze defenzivní, tedy obrana stávajících pozic. Doss Alto
představuje nejsevernější výběžek Monte Balda, masivu, který se pne nad Gardským jezerem.
Vzhledem k tomu, že z kóty je možno kontrolovat horský průsmyk, stala se strategicky
důležitým bodem západního úseku italské fronty. Není proto divu, že během válečných let často
měnila vlastníka. Rakušané i Italové se zde několikrát vystřídali ve vzájemně neúprosných
střetech. Během nich byl pod vrcholem Doss Alta vyhlouben do půloblouku nevelký obranný
tunel, který se měl zanedlouho stát útočištěm československých legionářů.

Ve dnech, které následovaly po vystřídání Italů, rakousko-uherské velení zjistilo, že

Doss Alto obsadily nové jednotky, a proto na něj zaměřilo svou pozornost a na 21. září 1918
připravilo provedení výpadu. Kolem čtvrté hodiny ranní byla zahájena přípravná dělostřelecká
palba, která trvala takřka dvě hodiny. Ta vyřadila spojení, které legionářům znemožnilo
přivolat posily, případně alespoň informovat o situaci. Vzápětí následoval útok rakousko-
uherské pěchoty, zřejmě v síle několika rot, a to hned ze tří stran. Rakušané úspěšně využili
členitý terén, který jim umožňoval bezpečný přesun, a záhy dosáhli předsunuté obranné linie.

Velení III. praporu, byť se zpožděním, zjistilo, že pozice kóty 703 jsou ostřelovány
a vyžádalo si podporu. Italské dělostřelectvo se však nesprávně zaměřilo a začalo postřelovat
přední pozice Čechoslováků, v důsledku čehož bylo zabito několik legionářů. S ohledem
na neúčinnost palby si útočící rakousko-uherská vojska bez větších obtíží poradila
s předsunutou obranou, přičemž zajala několik legionářů. Kolem sedmé hodiny pak jejich útok
dočasně polevil. Po jeho obnovení již snadno pronikli do zákopů na Doss Altu, v nichž se
rozhořel boj muže proti muži. Útočníci měli početní přesilu a donutili legionáře, aby se stáhli
do obranného tunelu. Ti se v něm zabarikádovali a naproti vchodu umístili kulomet.
V nevelkém prostoru a s nedostatečnými prostředky se jim podařilo odrazit několik rakouských
výpadů, přičemž si poradili i s plynovými granáty a plamenomety.

Zdánlivě bezvýchodná situace obránců se změnila po deváté hodině, kdy části

rakousko-uherských sil začaly ustupovat. Možným vysvětlením je skutečnost, že protivník vedl
průzkum bojem, který svůj účel již splnil. Ve stejné době navíc na bojiště dorazily legionářům
posily, a rakousko-uherská vojska se dostala do křížové palby. Během odpoledne zaujali
Čechoslováci původní pozice a kolem 18.00 hodiny byl průběh fronty totožný se situací před
zahájením bojů.

73
 Boje na Doss Altu trvaly jen několik hodin a vyžádaly si sedm padlých, z toho byli dva
důstojníci, z nichž jeden spáchal sebevraždu, aby se vyhnul rakousko-uherskému zajetí, dále
31 zraněných, a nakonec pět zajatých, kteří byli – až na jednoho nezletilce – následujícího dne
jako zběhové popraveni. To znamená, že střetnutí nebylo velkého rozsahu. Ztráty
na rakousko-uherské straně nejsou známé, nicméně s ohledem na průběh a střetnutí budou
zřejmě srovnatelné s československými, případně nižší; informace o stovkách pobitých
protivníků je nutno odmítnout jako nepodložené.

Obdobně jako v bitvě u Zborova i v případě střetnutí na Doss Altu byl mediální
a politický ohlas větší než jeho vojenským význam. Doss Alto se stalo symbolem
československého odhodlání bojovat za svobodu, obzvláště v Itálii. Jeho výjimečnost nepřímo
podtrhovala skutečnost, že 21. září 1918 panoval na frontě převážně klid. Výsledek střetnutí
nakonec přesvědčil italské velení o potřebě rozšířit československou divizi. Čechoslováci byli
proto po 6. říjnu 1918 stahováni z fronty. Po provedení reorganizace vznikl československý
armádní sbor, který se skládal ze dvou divizí a šesti pluků. Nově utvořený sbor se pak
v okamžiku svého přesunu do Československa stal nejpočetnější ozbrojenou složkou
vznikajícího státu.

9.4 Dílčí závěr

Střetnutí na Doss Altu, navzdory legendě, která se o něm záhy vytvořila, bylo jen nevelkého
rozsahu. Avšak důležitější, než počet nasazených vojáků a velikost ztrát, které legionáři
domněle způsobili protivníkovi, byla jejich houževnatost, s jakou vedli obranu; ta znovu
utvrdila představitele dohodových mocností, že s Čechoslováky je nutno počítat jako
s důležitým spojencem na válečném poli. Střetnutí na Doss Altu patří současně
k nejúspěšnějším bojovým vystoupením československých legionářů na italské frontě.
I z tohoto důvodu bylo zařazeno mezi památné dny ministerstva obrany.

***
 Co bylo příčinou opožděné výstavby československého vojska v Itálii v průběhu první
světové války?

 Kde a kdy byli českoslovenští legionáři poprvé bojově zasazeni na italské frontě?

 Které jednotky byly dislokovány na Doss Altu?

 Jaký byl bojový úkol československých legionářů na Doss Altu?

 Jaký byl výsledek střetnutí na Doss Altu, a to v rovině vojenské i politické?

74
10 MOBILIZACE 23. ZÁŘÍ 1938

Události, které předcházely podpisu Mnichovské dohody, patří mezi nejpohnutější okamžiky
v dějinách české a československé státnosti. Nespokojenost sudetských Němců se svým
postavením v Československu se tehdy přenesla do mezinárodních vztahů a dala vzniknout
tzv. československé krizi; ta pak trvala podstatnou část roku 1938, a to od května do počátku
října. Mezi její klíčové okamžiky patřila zejména mimořádná vojenská opatření (tzv. částečná
mobilizace) československé armády a mise Lorda Waltera RUNCIMANA, který se pokusil
v roli jakéhosi mediátora urovnat spory mezi československým státem a Sudetoněmeckou
stranou (Sudetendeutsche Partei). Po noci z 12. na 13. září 1938 krize vyústila v povstání
sudetských Němců. Během něj došlo k vyhlášení tzv. velitelské pohotovosti a vzápětí, 13. září
1938, povolání vybraných záložníků. Povstání se během dvou podařilo úspěšně potlačit, což
zpětně zpochybňuje jeho domnělý masový charakter. Nicméně právě v tomto aspektu tkví
podstata tragičnosti celé mise W. RUNCIMANA. Nepochopil totiž, že příčiny československo-
německého sporu nebyly výsledkem rozporů mezi požadavky německé menšiny
a československé vlády, ale důsledkem agresivní politiky nacionálně socialistického
Německa a jeho propagandy.11

10.1 Mezinárodní rozměr československé krize

Okamžik, kdy bylo potlačeno sudetoněmecké povstání, se paradoxně stal východiskem ještě
vážnějšího prohloubení československé krize. Hlavní představitelé Sudetoněmecké strany totiž
uprchli z Československa, což znamenalo, že československý stát ztratil kontrolu nad vývojem
událostí; jakákoliv další jednání mezi reprezentanty německé menšiny a československé vlády
již nebyla možná. Ve výsledku se tak do role mluvčího sudetoněmecké menšiny zcela svévolně
postavil Adolf HITLER, německý vůdce a říšský kancléř. A hrozil-li přitom použitím násilí,
potenciálně tím otevíral možnost vypuknutí evropské války.

Československo mělo od roku 1924 spojeneckou smlouvu s Francií, v níž se obě země
zavázaly ke vzájemné pomoci v případě vojenského napadení. Za předpokladu, že by
nacionálně socialistické Německo zaútočilo na československý stát, byla Francie na jejím
základě povinna přijít na pomoc. To však narazilo na zásadní nesouhlas; Francie roku 1938
totiž již dávno nebyla Francií roku 1924. Země byla zmítána vnitropolitickými problémy,
přičemž levicová Lidová fronta, která sdružovala mj. sociálně demokratickou a komunistickou

11
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 35, s. 104–135; 36, s. 128–139; 37, s. 80–90; 38,
s. 512–565.

75
stranu, demagogicky vystupovala s mírovým programem. Politické rozpory uvnitř země, které
zde není možno blíže vysvětlovat, však byly vážnější, a Francie nebyla daleko od stavu
občanské války. Její premiér, Édouard DALADIER, měl tudíž jen velmi slabé postavení.

Tím však diplomatické komplikace nekončily. Od jara 1938 byla Francie smluvně
spojena se Spojeným královstvím, což znamenalo, že do případného ozbrojeného konfliktu by
se byla nucena vložit i ostrovní říše. Velká Británie nicméně nejen, že neměla vůči
Československu žádné právní závazky, ale především ani zájem se v jeho prospěch jakkoliv
angažovat. V čele její exekutivy navíc tehdy stál jako ministerský předseda Neville
CHAMBERLAIN, který svým politickým programem, jenž měl později vstoupit do dějin jako
appeasement, usiloval o naplnění některých nacionálně socialistických požadavků; doufal tím,
že se představitelé režimu dostatečně saturují na to, aby z nich mohl učinit své případné
spojence; argumentoval přitom principem sebeurčení národů, byť v případě, kdy byl
ve prospěch nedemokratického režimu, postrádal jakékoliv faktické i morální opodstatnění.

Pouze v roli úvah lze do pomyslného přediva mezinárodních vazeb zahrnout i Sovětský
svaz. Přestože byl od roku 1935 podmínečně spojenecky svázán s Československem, hbitost,
s jakou se o rok později po Mnichovské dohodě spojil se svým úhlavním protivníkem,
nacionálně socialistickým Německem, je důkazem toho, že v diplomacii sledoval výhradně své
mocenské zájmy, případně, lze-li použit komunistickou terminologii, požadavky světové
proletářské revoluce.

10.2 Mobilizace československé armády a zaujetí obrany

Načasování československé krize tak nemohlo být pro zájmy nacionálně socialistického režimu
vhodnější. V důsledku toho, že Francie byla paralyzována vnitřní krizí, to bylo nakonec britské
ministerstvo zahraničí, které iniciovalo jednání na nejvyšší úrovni. Na setkáních
v Berchtesgadenu a v Londýně bylo mezi zástupci Německa, Francie a Spojeného království
docíleno dohody, totiž, že obě západoevropské mocnosti donutí Československo, aby Německu
odstoupilo území, které obývala německá národnostní menšina. Zdaleka přitom nešlo
o žádnou maličkost. Čísla jsou v tomto směru výmluvným svědectvím. Němců bylo
v Československu více než tři milióny a obývali území o ploše takřka 30 000 km2; to
představovalo pětinu všeho obyvatelstva i rozlohy československého státu.

Přestože se jednalo o rozsáhlé požadavky, československá vláda, v jejímž čele tehdy stál
Milan HODŽA, je dne 21. září 1938 akceptovala. Rozhodnutí vlády ale narazilo na rozhořčený

76
odpor české společnosti; mohutné demonstrace a projevy nesouhlasu v českých zemích,
obzvláště pak v Praze, ji donutily podat demisi.

Nová vláda generála Jana SYROVÉHO pod tlakem okolností vyhlásila o dva dny
později, 23. září 1938 večer, všeobecnou mobilizaci. Ta se týkala branných ročníků ve věku
do 40 let. O odhodlání a svědomitosti branců svědčí, že většina z nich ani nečekala
na upřesňující informace, a ještě během noci na 24. září 1938 se hlásila u příslušných
velitelství. Nadšení pro věc nicméně přinášelo množství problémů, především organizačních
a komunikačních. Přitom již několik dní předtím, a to 17. září 1938, byly povolány dva branné
ročníky na cvičení ve zbrani čímž ještě před zahájením mobilizace velikost ozbrojených sil
Československa vzrostla na asi půl miliónů osob.

Vlastní mobilizace byla během pěti dnů v zásadě dokončena, byť další branci se hlásili
u svých útvarů ještě počátkem října 1938. Polní československé vojsko, které bylo na jejím
základě postaveno, se pak skládalo celkem ze čtyř armád, čtrnácti velitelství armádních sborů,
respektive jejich ekvivalentů, 40 divizí a dalších jednotek a svazků na nižším taktickém stupni
velení. V jejich sestavách bylo zařazeno 420 tanků a tančíků, 900 bojových letadel a kolem
3600 děl a minometů a armáda dále disponovala pohraničním opevněním, které zahrnovalo
bezmála 10 000 lehkých a asi 250 těžkých objektů, tedy především pěchotních srubů
a dělostřeleckých tvrzí. Je však obtížné přesně odpovědět, kolik měla mobilizována armáda
mužů, neboť ti průběžně přicházeli a odcházeli; v průměru ji však tvořilo asi 1,1 miliónů
příslušníků. V ten okamžik se v mezinárodním srovnání, které je založeno jen na počtech
svazků, nikoliv skutečné síle, jednalo o šestou největší ozbrojenou moc světa. Jejím hlavním
velitelem byl arm. gen. Ludvík KREJČÍ, jehož štáb v září 1938 přesídlil do Račic u Vyškova.

Československé velení očekávalo, že protivník provede vstřícný útok současně

z Horního Slezska a z Rakouska s cílem oddělit Čechy od Slovenska; z tohoto důvodu rozhodlo
o soustředění hlavních sil právě do ohrožených míst ve Slezsku a na jihu Moravy. Hranice
ve Slezsku, kromě toho, že se zde nacházelo nejvíce dokončených objektů těžkého opevnění,
bránila 2. armáda div. gen. Vojtěcha LUŽI; ta vznikla transformací zemského vojenského
velitelství v Brně a tvořily ji dva armádní sbory o celkem čtyřech svazcích divizní úrovně.
Hranice na jihu Moravy pak spadala do operačního prostoru 4. armády, které velel
arm. gen. Lev PRCHALA, a kterou tvořily čtyři armádní sbory s celkem devíti divizemi,
z nichž byly dvě tzv. rychlé, tedy z části obrněné. Mimoto jako záloha hlavního velení byly
na Moravě a ve Slezsku dislokovány další tři divize, dohromady tedy 16 divizí, tedy 40 %
všech divizních svazků československé armády.

77
 Území Čech pak bránila 1. armáda, jíž velel arm. gen. Sergej VOJCECHOVSKÝ; byť
se jednalo o nejsilnější svaz československé armády, skládal se totiž z 11 divizí, obdržel
současně úkol bránit značně rozsáhlé území, a to státní hranici proti Bavorsku, Sasku a Dolnímu
Slezsku. Obrana Slovenska a Podkarpatské Rusi nakonec náležela 3. armádě arm. gen. Josefa
VOTRUBY. Přestože jí svěřené území mělo největší rozsah, tvořilo ji sedm divizí, z nichž pět
se nacházelo v západní části Slovenska, zatímco na východ od Lučence se nacházely pouze dva
svazky divizního stupně, a to 41. hraniční a 42. hraniční oblast.

Tvrzení, že A. HITLER po obdržení zprávy o československé mobilizaci zuřil, nebude

daleko od pravdy. Vzápětí totiž veřejně oznámil, že nebudou-li akceptovány jeho požadavky
do 28. září 1938, německá branná moc zaútočí na Československo. Mezinárodní krize tak
hrozila bezprostředně přerůst v ozbrojený konflikt. Československé armádě nicméně nebylo
dopřáno, aby své kvality osvědčila v boji. Do vývoje ještě jednou zasáhla mezinárodní
diplomacie. Na poslední chvíli svolaná konference představitelů čtyř mocností do Mnichova
v brzkých ranních hodinách dne 30. září 1938 zpečetila osud prvorepublikové demokracie.
Francie, Itálie, Německo a Spojené království během ní odsouhlasily, že Československo je
povinno odevzdat část svého území Německu; není přitom bez významu znovu zdůraznit, že
jedna z těchto zemí, Francie, byla formálně československým spojencem. O Mnichovské
dohodě vzápětí jednala československá vláda, která její podmínky ještě téhož dne přijala.

10.3 Československá armáda po přijetí Mnichovské dohody

Ztráta území představovala pro československý stát sice ten nejviditelnější důsledek přijetí
Mnichovské dohody, nicméně mnohem důležitější byly změny, které se týkaly veřejného
mínění a politického systému. Za katastrofu, do které byl uvržen československý stát, byla
obviňována prvorepubliková demokracie jako celek a československá společnost začala rychle
směřovat k autoritativnímu uspořádání.

Pomnichovský vývoj zanechal své následky i v československé armádě. Ta byla nucena

v prvé řadě vyklidit zaujaté pozice a stáhnout se na to území, které bylo československému státu
ponecháno; to v řadě případů znamenalo opustit opevnění. Přestože v Mnichovské dohodě
existovala pasáž, podle níž měly být veškeré vojenské objekty předány v takovém stavu,
v jakém se nacházejí, důstojníci i mužstvo z vlastní iniciativy a za přinejmenším
benevolentního dohledu nadřízených velitelů většinu mobilního vybavení „bunkrů“ odstranilo.
Opouštění pevností „bez jediného výstřelu“ se nicméně stalo symbolem a traumatem
mnichovské zrady.

78
 Přes tento ústup zůstávala československá armáda následujících několik týdnů
na plných stavech, byť z ní byly od počátku října 1938 propouštěny ty osoby, které měly
bydliště v zabraných oblastech. Vlastní demobilizace započala 9. října 1938 a byla rozdělena
do pěti etap s tím, že její finální fáze proběhla 15. listopadu 1938. Paralelně s tímto procesem
byla rozpouštěna jednotlivá velitelství a postupně i útvary československé armády, mezi jinými
zejména hraničářské pluky, které v nových podmínkách ztratily svůj účel, totiž obranu těžkých
objektů opevnění. Tímto okamžikem se, vyjma Podkarpatské Rusi, československá armáda
vrátila k mírové organizaci. Nakonec, 28. února 1939 skončil stav branné pohotovosti státu.

Pomnichovský vývoj však v žádném případě neznamenal ukončení napětí na hranicích;

k ozbrojeným střetům docházelo stejnou mírou, byť se jejich těžiště přeneslo na Slovensko
a Podkarpatskou Rus, kde své územní požadavky vznášelo Maďarsko a Polsko. K uklidnění
situace zde došlo po 2. listopadu 1938, kdy tzv. vídeňskou arbitráží ztratilo Československo
území na jihu Slovenska, respektive po 30. listopadu 1938, kdy byl mezi Československem
a Polskem podepsán delimitační protokol.

10.4 Dílčí závěr

Československá armáda splnila na podzim 1938 své povinnosti přesně tak, jak se od ní
vyžadovalo. Na základě rozhodnutí vlády úspěšně mobilizovala a zaujala svá postavení
na hranicích; a od počátku října je podle pokynu začala poslušně vyklizovat, aby ji vystřídaly
jednotky německé branné moci. Přestože otázka přijetí Mnichovské dohody zůstává dodnes
předmětem diskusí, odhodlání československé společnosti bránit svou vlast a schopnost armády
a jejího velení připravit se na obranu hranic, je na základě historických faktů nezpochybnitelné.

***
 Se kterými mocnostmi mělo Československo před rokem 1938 uzavřenou spojeneckou
smlouvu?

 Co bylo příčinou vypuknutí československé krize v roce 1938?

 Jaký byl výsledek československé mobilizace v roce 1938?

 Jaké byly osudy mobilizované armády po podpisu Mnichovské dohody?

79
80
11 VSTUP ČESKOSLOVENSKÉHO ARMÁDNÍHO SBORU
NA ČESKOSLOVENSKÉ ÚZEMÍ 6. ŘÍJNA 1944

Jeden z památných dnů Ministerstva obrany České republiky se týká okamžiku, kdy
československé vojsko v rámci karpatsko-dukelské operace dne 6. října 1944 vstoupilo
na území Československa. Toto výročí bylo v období existence komunistického režimu
připomínáno jako Den československého vojska, ale svůj význam si touto formou našlo
i v současné společnosti.12

11.1 Karpatsko-dukelská operace

Vypuknutí Slovenského národního povstání, k čemuž došlo 29. srpna 1944, se stalo podnětem
pro to, aby sovětské velení urychleně vypracovalo příslušné operační plány. V nich se měl
dosavadní postup 1. ukrajinského frontu (1-j Ukrainskij front, 1-й Украинский фронт), který
směřoval obecně západním směrem, stočit na jih, vstříc slovenskému území. Velitel frontu,
maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič KONĚV, si musel být vědom obtíží, které vyplývají
z vedení bojové činnosti v horském terénu, jednoznačně však před ryze vojenskými hledisky
upřednostnil aspekty politické. Úspěch operace totiž otevíral nejen možnost vytvořit
na Slovensku prosovětsky orientovanou autonomní vládu, ale současně by vůči Sovětům
zavazoval československé exilové vedení, které sídlilo v Londýně.

Plán operace, která později měla vstoupit do dějin pod názvem karpatsko-dukelská,
počítal s rychlým postupem sovětských vojsk směrem od severu na jih, a to přes Dukelský
průsmyk. Strategický význam průsmyku spočíval v tom, že představoval nejen nejkratší ale
současně i nejsnazší cestu na Slovensko.

Hlavní úder v operaci měla zasazovat 38. armáda (38-ja armija, 38-я армия)
genplk. Kirilla Semjonoviče MOSKALENKA, respektive její 1. gardový jezdecký sbor (1-j
gvardejskij kavalerijskij korpus, 1-й гвардейский кавалерийский корпус) genplk. Viktora
Kirilloviče BARANOVA, a to v úseku severně a severozápadně od Krosna, tedy z místa, kam
až v létě 1944 pronikla Rudá armáda. Na levém křídle měla pak sovětský útok podporovat
1. gardová armáda (1-ja gvardejskaja armija, 1-я гвардейская армия) genplk. Andreje
Antonoviče GREČKA, která náležela do sestavy sousedního 4. ukrajinského frontu (4-j
Ukrainskij front, 4-й Украинский фронт). Od Krosna bylo slovenské území vzdáleno asi
40 km. Operační plán počítal s okamžitým prolomením německé obrany a rychlým postupem

12
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 20, s. 254–342; 39, s. 32–45; 40, s. 7–301; 41,
s. 311–351.

81
přes Duklu a Tylawu do Prešova. Ten měl být dosažen pátého dne po zahájení ofenzívy. Není
přitom bez významu, že Prešov byl od československých hranic vzdálen kolem 75 km
a samotný postup územím Slovenska nebyl v KONĚVOVĚ směrnici blíže specifikován.

K předpokládané rychlosti sovětského postupu je žádoucí uvést komentář. Dosažení

tempa, které by v průměru činilo přes 20 km denně, nebylo v této fázi války nijak neobvyklé;
stačí pouze upozornit na rychlost, s jakou Rudá armáda počátkem roku 1943 dobyla zpět
Předkavkazsko anebo během léta 1944 území Běloruska. V obou případech se nicméně jednalo
o rovinaté oblasti, které umožňovaly provádět rozhodující manévry, a především uplatnit
početní a materiální převahu Sovětů. Terén Karpat však nic obdobného nenabízel. Zřejmě
nebude daleko od pravdy tvrzení, že konečný cíl i časový harmonogram operace byl zvolen
zcela svévolně, bez přihlédnutí k reálným možnostem Rudé armády. Snad si tímto způsobem
hodlal maršál I. S. KONĚV zajistit prostředek k nátlaku na podřízené velitele; jedná se sice
o úvahu, nicméně v této souvislosti je nutno upozornit, že kvůli nesplnění stanovených cílů byl
ze svého postu odvolán mj. i velitel 1. československého armádního sboru.

Pouze podmíněně se přitom Rudá armáda mohla spoléhat na skutečnost, že Dukelský

průsmyk měl být v okamžiku, kdy se k němu její síly přiblíží, a to třetího dne ofenzívy, v držení
dvou slovenských divizí. Slabina tohoto plánu se prokázala záhy, a to 2. září 1944, kdy byly
obě divize odzbrojeny německou brannou mocí, což jejich úkol zcela znemožnilo. Přestože tato
skutečnost neunikla sovětským zpravodajcům, maršál I. S. KONĚV plán útočné operace
ponechal bez jakýchkoliv změn.

11.2 První československý armádní sbor

Do karpatsko-dukelské operace byl v sestavě 38. armády nasazen rovněž 1. československý

armádní sbor. Jeho vznik byl výsledkem dlouhodobého úsilí o utvoření československého
vojska v Sovětském svazu (viz odd. 5.1 skript „Československý vojenský odboj na Východě
za druhé světové války“). S ohledem na pochopitelný nedostatek lidských sil bylo určující,
když Rudá armáda dobyla zpět Volyň, oblast na dnešní západní Ukrajině; zde totiž již
od šedesátých let 19. století žila početná česká menšina. Sovětské velení totiž umožnilo, aby se
osoby českého původu mohly přihlásit do československého vojska; samozřejmě se to netýkalo
těch, kteří již byli odvedeni během a před rokem 1941, nicméně i tak na Volyni zůstalo početné
české obyvatelstvo v branném věku, které umožnilo rozšíření dosavadní nepříliš početné
brigády na armádní sbor. Jemu velel brig. gen. Jan KRATOCHVÍL. Štkpt. Bohumír LENC
(krycím jménem LOMSKÝ; viz též odd. 1.1) zaujal pozici náčelníka štábu; štáb sboru pak dále
tvořilo mj. sedm oddělení, např. operační, kterému velel kpt. Zdeněk STAV, anebo

82
zpravodajské v čele se škpt. Ludvíkem Albertem ENGELEM; tato oddělení byla číslována
od prvního po sedmé s tím, že páté oddělení štábu neexistovalo; tato mezera byla zaplněna
až počátkem roku 1945, kdy ve štábu sboru vzniklo později nechvalně proslulé obranné
zpravodajství.

Československý armádní sbor se skládal ze čtyř brigád a dalších součástí. Z nich

představovala hlavní bojovou sílu 1. československá samostatná brigáda brig. gen. Ludvíka
SVOBODY; jednalo se o svazek, který nejen, že byl na takřka plných stavech, ale tvořili jej
nejzkušenější bojovníci československého vojska; ti měli často za sebou boje u Kyjeva anebo
na pravobřežní Ukrajině. Jejím „sesterským“ svazkem byla 3. československá samostatná
brigáda, jíž velel plk. Karel STŘELKA. Tvořili ji však takřka výhradně volyňští Češi, kteří byli
zmobilizováni relativně nedlouho předtím a kteří tak postrádali bojové zkušenosti. Organizace
obou brigád byla budována na stejném základě; měly se skládat ze tří pěších praporů, praporu
samopalníků, smíšeného přezvědného oddílu a dělostřelecké podpory, kterou zajišťovaly dva
dělostřelecké pluky, z toho jeden protitankový, a protiletadlový oddíl; výstavba 3. brigády však
nebyla zcela dokončena, a proto jí chyběl jeden pěší prapor a smíšený přezvědný oddíl.

Jistou zvláštností v organizaci sboru bylo, že ač se jednalo o pozemní svazek, její

součástí byla 2. československá samostatná paradesantní brigáda; jí velel plk. Vladimír Přikryl.
Důvody jejího vzniku jsou hlubší a souvisely s úvahami o poválečné výstavbě československé
armády. Jednalo se nicméně o první výsadkový svazek, který vznikl v československé armádě.
Tvořily jej dva paradesantní prapory a tři dělostřelecké oddíly, z nichž jeden byl protitankový
a jeden protiletadlový.

Poslední bojovou částí sboru byla 1. československá samostatná tanková brigáda. Její
vznik a výstavba prošly dlouhým a komplikovaným vývojem. Ve svém výsledku tak před
zahájením karpatsko-dukelské operace představovala jen nedostatečně vybudovaný,
vyzbrojený a vycvičený svazek, neboť se skládala se ze tří tankových praporů; řada dalších
důležitých součástí, především průzkum a podpůrná pěchota, jí chyběla. Tankistům velel
nejmladší československý velitel brigády, škpt. Vladimír JANKO, kterému bylo tehdy dvacet
osm let (viz též odd. 2.2).

Československý armádní sbor obdržel úkol, aby se v rámci karpatsko-dukelské operace

zúčastnil bojů na hlavním operačním směru. Toto zadání bylo nicméně v rozporu s reálnou
bojovou silou svazku, neboť v důsledku nedokončené výstavby ji do plných počtů chybělo asi
4300 příslušníků, především u třetí a tankové brigády; posledně uvedeném svazku přitom
chybělo 59 z tabulkových 65 tanků.

83
11.3 Postup k československému území

Karpatsko-dukelská operace byla zahájena 8. září 1944 ráno dělostřeleckou přípravou. Do ní se

zapojilo též dělostřelectvo 1. československého armádního sboru, nicméně sbor samotný byl
v této době zařazen ve druhém sledu. Sovětská pěchota, společně s československými
samopalníky, pak vyrazila do útoku v 8.45 hodin. O nasazení jádra československého sboru
do ofenzívy bylo rozhodnuto ještě téhož dne, avšak s ohledem na komunikační možnosti
k tomu došlo až 9. září 1944. Svobodova 1. brigáda měla útočit ve směru na obec Machnówka,
Střelkova 3. brigáda pak na Wrocanku. Proti oběma cílům postupovaly oba svazky za husté
mlhy a po nedostatečném průzkumu.

Tato kombinace se vzápětí ukázala jako fatální, neboť Čechoslováci se dostali přímo
proti postavením čerstvě přisunutých německých posil; konkrétně se jednalo o 75. pěší divizi
(75. Infanterie-Division). Němci okamžitě zahájili palbu a vyrazili do protiútoku; v řadách
brigády propukla panika, kterou se podařilo uklidnit jen s velkými obtížemi. Ztráty přitom
byly vysoké a pro celý armádní sbor činily během jediného dne 769 padlých, raněných
a nezvěstných osob. Nesplnění stanoveného cíle společně s množstvím ztrát byly důvodem,
proč maršál I. S. KONĚV nahradil gen. J. KRATOCHVÍLA gen. L. SVOBODOU.
Na uvolněné místo velitele 1. brigády nastoupil brig. gen. Jaroslav VEDRAL (SÁZAVSKÝ).
Ještě během téhož dne se podařilo obnovit postup alespoň 3. brigádě, nicméně nedostala se dále
než k obci Bóbrka, tedy necelé 2 km do hloubi území protivníka.

Neúspěch prvních dnů karpatsko-dukelské operace měl předznamenat její následující

vývoj. Byť Rudá armáda i československý sbor pomalu postupovaly, nevelké zisky zdaleka
neodpovídaly vynaloženým obětem. Dlouho odolávala především samotná Dukla. Nejdříve,
11. září 1944, proběhly boje o kótu 534, která se nacházela severovýchodně od města a střežila
důležité komunikační uzly. Při jejím dobývání byla také poprvé nasazena československá
tanková brigáda, jež byla krátce předtím posílena a v jejíž sestavě se tak nacházelo 20 tanků.
Před Duklou se nicméně postup 38. armády zcela zastavil.

Z tohoto důvodu rozhodlo její velení o přesunutí těžiště operace na její krajní levé
křídlo, kam byla také zasazena československá paradesantní brigáda. Její nasazení
na hlavním ofenzivním směru představuje dodnes kontroverzní téma, neboť brigáda nebyla
na takový druh bojů připravována, především ji chyběla adekvátní dělostřelecká podpora. Jako
řadová pěchota pak parašutisté bojovali od 12. do 19. září 1944, přičemž ani jim se nepodařilo
splnit útočné cíle sovětského velení. Ve výsledku tak došlo pouze ke snížení její

84
bojeschopnosti, neboť na padlých, zraněných a nezvěstných přišla o 630 osob, tedy asi 20 %
svého původního stavu.

Dukla nakonec padla do rukou Rudoarmějců a Čechoslováků až 20. září 1944, a to

soustředěným útokem ze severozápadu a z východu. Poté se pozornost československého
velení upnula k dalšímu důležitému vrcholku, kótě 694. Rovněž na jejím dobytí 22. září 1944
se podílela i československá tanková brigáda, které však po splnění úkolu zůstal již jen jeden
bojeschopný tank. Mohutný útok všemi silami 38. armády následujícího dne vedl k dočasnému
obnovení rychlého tempa postupu; Čechoslováci přitom dobyli Tylawu, ale po dosažení
hřebene Nízkých Beskyd, asi 6 km od československých hranic, se válečná fronta znovu
stabilizovala. Němci udrželi své pozice, i když na ně dne 30. září 1944 dopadl další mohutný
úder. V něm připadla 1. československému armádnímu sboru úloha zasazovat úder
na vedlejším směru, avšak na nejkratší spojnici k československému území.

Československá pěchota za podpory tankistů, kteří mezitím zprovoznili několik svých

poškozených strojů, pronikla do obce Zyndranowa, aby pak vedla tuhé boje o sousední
Barwinek, který se nacházel na hlavní cestě směrem na Vyšný Komárnik, nejbližší
československou obec. Boje o Barwinek, navzdory dočasnému přesazení československého
sboru na jiný úsek fronty, pak probíhaly bezvýsledně až do 4. října 1944, kdy
genplk. K. S. MOSKALENKO ofenzívu ukončil.

11.4 Vstup na československé území

Vstoupit Čechoslovákům na území vlastního státu se podařil až o dva dny později, 6. října
1944. O okolnostech, za kterých se tak stalo, vypovídají situační mapy; z nich je zřetelně
patrno, že poté, co Němci ustoupili směrem na jih, na hřbety blízkých kopců, a to v prostoru
jak na západ, tak na východ od Barwinku, vytvořil se kolem silnice směrem na Vyšný
Komárnik výběžek fronty, který se nořil do sovětské obrany. Tato nevýhodná dispozice přiměla
německé velení, aby během noci na 6. října 1944 rozhodlo o vyklizení pozic severně od obce
Nižný Komárnik. Stahování německých vojsk nicméně neušlo průzkumu Rudé armády a její
velení rozhodlo o zahájení pronásledování ustupujícího protivníka. To umožnilo, aby kolem
6.00 hodiny překročily českoslovenští vojáci hranice a vstoupily do první slovenské obce,
Vyšného Komárniku.

V odborné literatuře bývá prvenství vstupu na československé území připisováno různě

několika osobám, nejčastěji se opakují dvě jména. Prvním je por. Josef HOŠ, druhým čet. Vasil
NEBELJAK; druhý uvedený, jak bude rozvedeno níže, vystupuje i pod jiným přepisem

85
příjmení, nejčastěji jako NEBILJAK. Rozhodnout, který z obou, anebo zda vůbec alespoň
jeden z nich byl skutečně tím prvním československým vojákem, který se dostal
do Československa, je však dnes takřka nemožné. Ztotožnit prvně uvedeného důstojníka není
problém, neboť pod tímto jménem je ve Vojenském historickém archivu dodnes uložen jeho
kmenový list. Jednalo se o rodáka z Kozmic, které jako součást Hlučínska byly v roce 1938
připojeny k Německu. Z tohoto důvodu J. HOŠ později narukoval do německé branné moci,
ze které roku 1944 zběhl a v červenci téhož roku byl přijat do československého vojska. Dožil
se sice konce války, ale za nepříliš jasných okolností utrpěl během roku 1946 střelné zranění,
kterému nedlouho poté podlehl.

Obtížnější je identifikace druhého jmenovaného. Žádný kmenový list na jméno

čet. V. NEBELJAKA totiž neexistuje, byť kromě jména bývají okolnosti, za kterých
k překročení hranic došlo, doplňovány barvitým vyprávěním; mělo se totiž jednat o velitele
„hlídky“, snad tedy družstva průzkumného vojska, které se poté, co na hranici slavnostně
vztyčilo československou vlajku, vrátilo zpátky k armádnímu sboru, aby referovalo o získaných
informacích. Za čet. V. NEBELJAKEM se snad s největší pravděpodobností skrývá osoba,
která byla do československého armádního sboru zapsána jako Ivan NEBELÁK, byť dosáhl
nejvyšší hodnosti svobodníka; zde je však nutno zdůraznit, že zkomolování jmen nebylo tehdy
nic neobvyklého, obzvláště v případě osoby, která zjevně byla rusínské národnosti a jež psala
cyrilicí.

Jisté výkladové obtíže nicméně působí skutečnost, že jako datum jeho úmrtí je uveden
6. říjen 1944, tedy den překročení hranice, a místo pohřbení Posada Jaśliska, polská obec, která
se nachází v současném okrese Krosno. Obojí je plně konzistentní v tom smyslu, že pokud
svob. I. NEBELÁK skutečně zemřel 6. října 1944, jeho pohřeb se uskutečnil v zápolí, kam
Posada Jaśliska, která se tehdy nacházela zhruba deset kilometrů za frontou, spadala. Tyto
souvislosti nicméně vybízí k závěru, byť nepodloženému, že prvenství při překročení hranic
mu bylo připsáno buď prostým omylem, anebo jako forma posmrtného ocenění.

Jak však z uvedených osudů vyplývá, ani jeden z obou neměl možnost o svém
případném prvenství cokoliv vypovědět, neboť oba krátce nato zemřeli. Ani jeden případ tak
nelze prokazatelně doložit, nicméně ani vyvrátit, čímž otázka, který voják dorazil jako první
do Československa, zůstává výhradně záležitostí legend, nikoliv historiografie.

Zemřel-li V. NEBELJAK skutečně 6. října 1944, neznamená to, že byl jediný, který
téhož dne padl. Válečný deník 1. československého armádního sboru totiž eviduje celkem devět

86
padlých; mezi nimi byl i gen. J. VEDRAL, velitel 1. československé brigády, který zahynul,
když jeho vůz najel na minu. Velení po něm převzal brig. gen. Bohumil BOČEK.

Překročení státních hranic a vstup na československé území znamenaly pro příslušníky

1. československého armádního sboru významný moment i morální vzpruhu, avšak po operační
stránce se jednalo v zásadě o nevýznamný postup o několik kilometrů. Cílem karpatsko-
dukelské operace totiž bylo spojení s povstaleckými vojsky; ta byla pod německým tlakem
nucena se stáhnout na nevelké území středního Slovenska. To pro Sověty a Čechoslováky
znamenalo postoupit zhruba ještě dalších asi 200 km.

Tento cíl se Rudé armádě v rámci karpatsko-dukelské operace nepodařilo naplnit.

Okamžikem, kdy 28. října 1944 povstalecké vojsko přešlo na partyzánský způsob boje, stal se
původní záměr operace bezpředmětným. Formálně sice byla ještě téhož dne ukončena, nicméně
v této době Čechoslováci právě sváděl tvrdé boje o kótu 481. Teprve po jejím ovládnutí,
6. listopadu 1944, přešel československý armádní sbor do defenzívy.

11.5 Dílčí závěr

Žádný operační plán nepřežije první střetnutí s nepřítelem. Toto tvrzení klasika vojenské teorie
a praxe, Helmuta von MOLTKEHO, lze názorně doložit na průběhu bitvy o Karpaty. Jestliže
v původních sovětských záměrech karpatsko-dukelského operace měly být československé
hranice dosaženy třetího dne ofenzívy, ve skutečnosti k tomu došlo až po dvaceti devíti dnech
vyčerpávajících bojů. Přestože v nich československého vojsko zaznamenalo nepřiměřeně
vysoké ztráty, a přestože bylo nasazeno do operace, v níž byly vojenské aspekty podřízeny
politickým cílům, zůstává 6. říjen 1944 okamžikem, kdy boj za obnovu československého státu
v průběhu druhé světové války přinesl jeden důležitý symbolický výsledek, totiž vstup
československého vojska na území vlastního státu.

***
 Jaké byly cíle karpatsko-dukelské operace?

 Co bylo příčinou vysokých ztrát na straně 1. československého armádního sboru

v průběhu karpatsko-dukelské operace?

 Jaký byl význam překročení československých státních hranic jednotkami

1. československého armádního sboru?

87
88
12 ÚČAST ČESKOSLOVENSKÉHO PRAPORU PŘI OBRANĚ TOBRÚKU
24. ŘÍJNA 1941

Bitva o Tobrúk, která začala 10. dubna 1941, představuje jedno z nejdůležitějších střetnutí, jenž
proběhlo během druhé světové války na severoafrickém bojišti. Její význam podtrhává
skutečnost, že se jedná současně o jedno z prvních vítězství nad německou brannou mocí.
Operace „Křižák“ („Crusader“), jíž byla bitva o Tobrúk součástí, pak byla ukončena
30. prosince 1941. Není tudíž bez významu zdůraznit, že se Britům podařilo porazit Němce
ve stejné době, kdy jejich vojska ustupovala od Moskvy. Obrany Tobrúku se na straně Britů
účastnila i československá vojenská jednotka; byť se jednalo jen o jediný prapor, památný den
ministerstva obrany, který připadá na 24. říjen, připomíná, že na zvratu ve vývoji druhé světové
války má svůj podíl i Československo.13

12.1 Válka v severní Africe

Krátce poté, co se dne 10. června 1940 připojila Itálie k západnímu tažení na straně nacionálně
socialistického Německa, zahájila tzv. paralelní válku; zaútočila na Řecko a na britské državy
v severní a ve východní Africe. Nicméně ani jedno její tažení se nerozvíjelo úspěšně,
a především její porážky na severoafrickém pobřeží, kde Britové zničili italskou 10. armádu
(10a armata), hrozily přerůst ve vážnou krizi. Z tohoto důvodu dne 11. ledna 1941 vydal
německý vůdce a říšský kancléř Adolf HITLER směrnici č. 22, kterou přikazoval německé
branné moci vojensky pomoct svému spojenci. Již 19. února 1941 byl proto v Tripolisku
na území dnešní Libye utvořen německý africký sbor (Deutsches Afrikakorps), jehož velení se
ujal genpor. Erwin ROMMEL. Pojem africký sbor se pak pro německé svazky v severní Africe
používal i poté, co bylo 31. července 1941 zřízeno velitelství tankové armády.

Africký sbor tvořila zpočátku 5. lehká (5. Leichte-Division) a 15. tanková divize
(15. Panzer-Division). Později byla prvně uvedená reorganizována na 21. tankovou divizi
(21. Infanterie-Division) a bojovou sílu sboru dále doplnilo velitelství divize „Afrika“
(Divisionskommando zum besonderen Verwendung „Afrika“). Mimoto se v jeho sestavě
nacházelo i několik italských svazků. V době, kdy byl sbor přestavěn na tankovou armádu,
dostal se do jeho podřízenosti rovněž italský XXI. sbor (XXI corpo d‘armata). Formálně
podléhaly německé síly italskému vojenskému velení v severní Africe, a to nejdříve gen. Italu
GARIBOLDIMU a později gen. Ettoru BASTICOVI, nicméně gen. E. ROMMEL si vydobyl,

13
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 5, s. 126–132, 216–229; 42, s. 31–281; 43, s. 27–
136; 44, s. 30–91; 45, s. 19–122.

89
a to ostentativním neplněním příkazů, takřka nezávislé postavení a fakticky podléhal výhradně
německému vrchnímu velení; byť ani tato podřízenost nebyla bezvýhradná. Pro úplnost je
nutno dodat, že v době, kdy gen. E. ROMMEL zahajoval svou ofenzívu, čítaly italské
a německé síly v severní Africe tři armádní sbory s celkem devíti divizemi a dalšími
podpůrnými svazky.

Síly, které mohli Britové postavit proti Němcům a Italům, byly na jaře 1941 oslabeny,
neboť jejich část byla přesunuta do Řecka, aby se zapojila do boje proti italské agresi.
Dohromady se jednalo o dvě divize a jednu brigádu. Ty podléhaly velitelství britských vojsk
v Kyrenaice, což je území na východě Libye, které náležely do podřízenosti hlavního velitele
na Středním východě gen. Archibalda WAVELLA, respektive gen. Clauda AUCHINLECKA,
který jej vystřídal 20. července 1941.

Severní Africe však německé vrchní velení nepřikládalo žádnou zvláštní prioritu;
německá branná moc se totiž v této době připravovala na balkánské a na východní tažení
a přesun částí vojsk do Středomoří pro ní představovalo nežádoucí tříštění sil před zahájením
rozhodujících bojů. Operační zadání německého afrického sboru bylo proto stanoveno vágně
ve smyslu pomoct Italům na území Libye. Navzdory tomu přešel gen. E. ROMMEL
do rozsáhlé ofenzívy; dne 31. března 1941 zahájil postup, který začal u města Adžedábíja
a nakonec skončil na egyptských hranicích, poté, co urazil kolem 700 km.

Válka v severní Africe měla oproti bojům v Evropě svá vlastní pravidla. Její terén sice
umožňoval rozvíjet rychlé a hluboké operace, avšak její klima a nedostatečná komunikační
síť kladly vysoké nároky na týlové zabezpečení bojujících vojsk; ne nadarmo si Afrika
vysloužila přízvisko „ráj taktiků a noční můra zásobovačů“. Každý přístav, kterých nebylo
mnoho, tak měl životně důležitý význam, neboť zajišťoval plynulost zásobování. Za těchto
okolností byla kontrola přístavního města Tobrúk v dnešní severovýchodní Libyi klíčová
pro obě bojující strany. V důsledku rychlého ROMMELOVA postupu se však město dostalo
do obklíčení, přičemž od britských linií byl vzdálen na 120 km. Obléhání bylo svěřeno Italům.
Britům, kteří ovládali námořní trasy, se nicméně podařilo zajistit plynulé a pravidelné
zásobování přístavu, čímž umožnili i střídání zasazených jednotek a svazků. Jejich záměrem
bylo vázáním sil protivníka u Tobrúku oslabit jeho možnosti rozvíjet ofenzívu na hlavním
útočném směru, tedy směrem do Egypta, a především znemožnit mu využít přístav jako
logistickou základnu. Na podporu tohoto úsilí bylo do Tobrúku odesláno i československé
vojsko.

90
12.2 Čechoslováci na Středním východě

Střední východ je geografický pojem, který se používá především v anglosaských zemích,

nicméně pronikl i do češtiny; zahrnuje přitom oblast, kterou je možno ztotožnit jak s Blízkým
východem, tedy nejzápadnější částí Asie, a to včetně přilehlých regionů, tak
se severovýchodem Afriky. Tato oblast získala pro československý zahraniční odboj obzvláštní
význam v okamžiku, kdy bylo v září 1939 vojensky poraženo Polsko, a jediná trasa jenž zůstala
volná pro Čechoslováky, kteří se hodlali zapojit do boje proti nacionálně socialistickému
Německu, vedla přes Balkán a přes Střední východ do Francie. Situace se však krátce poté, co
byla Francie poražena a její vichystický režim se stal formálním spojencem nacionálně
socialistického Německa, zkomplikovala; ti Čechoslováci, kteří se nacházeli na území Sýrie,
jež tehdy měla status francouzského mandátního území, jen s obtížemi unikli internaci. Koncem
června 1940 se jim podařilo přejít do sousední Palestiny, kterou spravovalo Spojené království.
Zde se také nacházel československý konzulát, který nezanikl ani po okupaci Československa
a československá vojenská mise pro Střední východ, v jejímž čele stál div. gen. Ondřej MÉZL
(krycím jménem Andrej GAK). Za těchto okolností bylo rozhodnuto o utvoření samostatného
vojenského svazu; z tohoto důvodu byl ke dni 29. června 1940, prozatím neoficiálně, zřízen
pěší pluk 4 v čele s plk. Josefem KOREŠEM.

12.3 Československý pěší prapor 11-východní

Výstavba pluku však byla příliš ambiciózním projektem a jeho stavy se s ohledem na malý
počet Čechoslováků v regionu nepodařilo naplnit. V jeho rámci vznikl jedině I. pěší prapor
pplk. Karla KLAPÁLKA o dvou rotách a technická rota; ostatní součásti pluku existovaly buď
rámcově anebo nebyly zřízeny vůbec, přičemž pluk měl celkem pouze kolem tří set mužů.
Později, ke dni 1. listopadu 1940, poté, co Spojené království uznalo československou exilovou
vládu v Londýně, bylo po dohodě mezi ministerstvem národní obrany a velitelstvím britských
vojsk na Středním východě transformací stávajícího pluku ustavena československá vojenská
skupina na Středním východě; tu tvořilo jednak československé výcvikové středisko-východní,
jednak československý pěší prapor 11-východní; jako datum vzniku praporu se však
zpravidla uvádí 28. říjen 1940, kdy byl rozkaz o jeho zřízení přečten na slavnostním nástupu.

Jedenáctý pěší prapor byl ustaven přeznačením stávajícího I. praporu, přičemž postupně
byla budována jeho organizace a naplňovány tabulkové stavy. Jeho prvním posádkovým
městem se stala Gedera, která se nachází asi 40 km jižně od Tel-Avivu. Velitelem praporu
zůstal pplk. K. KLAPÁLEK, jeho 1. pěší rotě velel škpt. František ZÁSTĚRA, 4. pěší rotě

91
škpt. Jan VANČURA a rotě doprovodných zbraní mjr. Karel STŘELKA, pozdější zástupce
velitele praporu. Dohromady jej tvořilo 69 důstojníků a 210 mužů.

Bezprostředním úkolem, před kterým prapor stál, bylo dokončení jeho výstavby
a zajištění výcviku jeho příslušníků; jejich počet však zůstával dlouhodobě nízký, a ještě
koncem února 1941 měl jen 432 důstojníků a vojáků. Početní stav praporu vzrostl až
v následujících týdnech, kdy byl doplněn o příslušníky bývalého legionu Čechů a Slováků (viz
kap. 1. skript „Československý vojenský odboj na Východě za druhé světové války“), kteří byli
uvolněni z internace v Sovětském svazu. V polovině května 1941 tak měl již 47 důstojníků
a 712 mužů. Vzhledem k tomu, že lidské zdroje se hledaly všude, národnostní složení praporu
bylo značně pestré. Kromě Čechů a Slováků tvořili velkou část příslušníků Židé a Němci. I to
byl důvod, proč byl prapor pověřen přednostně strážní a protileteckou službou, jako například
u Alexandrie anebo v prostoru Marsa Matrúh na severozápadě Egypta.

V té době se zkomplikovala situace v Sýrii. V rámci operace „Exporter“ zamýšleli

Britové obsadit toto francouzské mandátní území, aby se nemohla stát nástupištěm německých
vojenských a zpravodajských operací. Francouzská vojska nicméně kladla nečekaně urputný
odpor. Proti Francouzům byl proto povolán i československý prapor, který do Sýrie dorazil
1. července 1941 a následujícího dne zaujal přidělené pozice. Zde se, v sestavě 6. pěší divize
(6th Infantry Division), respektive její 23. pěší brigády (23rd Infantry Brigade)
gen. Alexandera GALLOWAYE, zúčastnil bojů v prostoru Mardž Ujún (Marjaayoun)
na dnešní izraelsko-libanonské hranici, kde taky zaznamenal první padlé. Boje však netrvaly
dlouho; 10. července 1941 přešla britská vojska i československý prapor do pronásledování
ustupujícího protivníka a již 14. července 1941 bylo uzavřeno příměří; o den později vstoupili
Čechoslováci do Mardž Ujúnu. Poté byl prapor přesunut na severozápad Sýrie do blízkosti
tureckých hranic, kde znovu převzal strážní službu. Na podzim pak obdržel rozkaz zahájit
přesun; první skupina Čechoslováků opustila Sýrii 6. října 1941. Jejich cílem byl obležený
přístav Tobrúk.

12.4 U Tobrúku

Do Tobrúku dorazil prapor, který se přesouval na palubách dvou torpédoborců HMS Hasty
a HMS Napier, kolem půlnoci z 21. na 22. října 1941 a o tři dny později, dne 24. října 1941,
obsadil připravené pozice. V té době byla jeho organizace již plně dobudována, skládal se tudíž
ze čtyř pěších rot, každá přitom měla čtyři čety; první rotě velel škpt. F. ZÁSTĚRA, druhé
kpt. Jan SVOBODA, třetí škpt. Josef BORSKÝ (BERNAS) a v čele čtvrté kpt. Jan
PODHARSKÝ (PŮLPYTEL). Další součástí praporu byla rota doprovodných zbraní

92
mjr. Bohumíra KOBLIHY, kterou tvořilo sedm čet; četa brancarrierů, četa kulometné obrany
proti letadlům, četa minometů, spojovací, zákopnická, dopravní, a nakonec četa dílenská. Již
v Tobrúku obdržel prapor od Poláků několik kořistních houfnic, které se po opravě staly
základem dělostřelecké čety npor. Ivana PAZDERKY. Velení praporu se nezměnilo, nicméně
s ohledem na jeho samostatný charakter byl jeho štáb poněkud početnější; mezi štábními
funkcemi byla totiž pozice československého i britského styčného důstojníka anebo tlumočník.

Československý prapor byl zařazen do polské samostatné brigády karpatských střelců

(Samodzielna Brygada Strzelców Karpackich); jí velel brig. gen. Stanisław KOPAŃSKI
a náčelníkem štábu byl pplk. Jerzy ZAREMBA. Polská brigáda se přitom skládala ze tří praporů
pěchoty, roty těžkých kulometů, dělostřeleckého pluku, praporu protitankových děl, a nakonec
lehkého obrněného pluku hulánů. Důvodem podřízení Čechoslováků Polákům byla jazyková
blízkost, neboť Britové předpokládali, že Češi a Poláci se mezi sebou bez větších problémů
dorozumí. Samotná brigáda pak včetně československého praporu podléhala velitelství
tobrúcké posádky, v jejímž čele stal Australan genmjr. Leslie James MORSHEAD, který
proslul jako přísný a náročný velitel. Kromě Čechoslováků a Poláků měl k dispozici ještě
několik dalších svazků, kromě čerstvě přisunuté 70. pěší divize (70th Infantry Division),
16. pěší brigády (16th Infantry Brigade) a 4. královského tankového pluku (4th Royal Tank
Regiment) se jednalo o australskou 20. (20th Brigade) a 26. brigádu (26th Brigade) a řadu
dalších, zejména protiletadlových jednotek a útvarů. Poté, co do Tobrúku dorazili
Čechoslováci, se přísun posil zastavil a složení tobrúcké posádky tak zůstalo nezměněno
až do konce obléhání.

Pozice Čechoslováků se nacházely naproti italské 27. pěší divizi „Brescia“

(27a divisione fanteria „Brescia“), které velel div. gen. Benvenuto GIODA; skládala se přitom,
jak bylo u italských divizí běžné, ze dvou pěších a jednoho dělostřeleckého pluku, respektive
dalších jednotek, nicméně v její sestavě se nacházel nezvykle ještě tankový prapor. Síly
obléhatelů dále doplňovala 102. motorizovaná divize „Trento“ (102a divisione motorizzata
„Trento“) na jihozápadě, 17. pěší divize „Pavia“ (17a Divisione fanteria „Pavia“) na jihu
a 25. pěší divize „Bologna“ (25a divisione fanteria „Bologna“) na východě perimetru, které
byly všechny součástí italského XXI. armádního sboru, jemuž velel gen. Enea NAVARINI;
kromě toho bylo u Tobrúku několik vyčleněných německých jednotek pěchoty, zařazených
pod velení divize „Afrika“.

Obranný perimetr Tobrúku vytvářel kolem přístavu půlkruh s poloměrem zhruba 15

až 20 km, přičemž Čechoslovákům byl svěřen méně exponovaný úsek v jeho západní části;

93
úsek praporu měl na šířku asi 6 km, což znamenalo jen nevelkou koncentraci sil, neboť
na jednoho vojáka připadalo asi osm metrů frontové linie. Ve svůj prospěch však mohli
příslušníci praporu využít existenci 13 betonových a skalních pevnůstek. Naproti tomu jižně
od jejich pozic se nacházela kóta 209, na které měli protivníci pozorovatelnu, ze které měli
výhled na velkou část československého postavení. Operačním zadáním praporu bylo hájit
svěřený úsek, především podél silnice, která vedla z Tobrúku na západ a spojovala jej s dalším
severoafrickým přístavem, libyjskou Dernou.

Bojová činnost se v době, kdy prapor zaujal své pozice, omezovala na palebné přepady,
ať už dělostřelecké anebo minometné, které probíhaly především během dne, a na průzkumné
výpady, ke kterým docházelo zpravidla v nočních hodinách. Relativně aktivní průzkumná
činnost byla umožněna skutečností, že mezi československými a italskými pozicemi se
rozprostíralo území nikoho, které mělo hloubku často až několik kilometrů; o její intenzitě
svědčí, že mezi 23. říjnem a 1. prosincem 1940 provedli Čechoslováci 88 průzkumných
výpadů.

12.5 Výpad z obležení

Britské ozbrojené síly mezitím naplánovaly ofenzívu s krycím názvem „Křižák“, jejímž cílem
bylo prorazit obklíčení Tobrúku. Operace, zahájená 18. listopadu 1941, se skládala ze dvou
částí. První byl útok 8. armády (Eighth Army) z jejích výchozích pozic na západě Egypta
směrem na Tobrúk. Počáteční úspěch Britů souvisel s tím, že se jim podařilo obejít hlavní
německé síly na středomořském pobřeží. Druhou částí operace byl výpad obklíčených jednotek,
který měl být zahájen v okamžiku, kdy se masa britských vojsk přiblíží k přístavu. Mezitím
měli obránci, včetně československého praporu, aktivní bojovou činností vázat italské síly
na tobrúckém perimetru a tím zabránit, aby je bylo možno přesunout na rozhodující útočný
směr.

Největší akcí v tomto směru byl klamný útok, který provedli Čechoslováci společně
s Poláky ve dvě hodiny ráno 21. listopadu 1941. Vyčleněné jednotky samostatné brigády
karpatských střelců za podpory minometné čety a kryty palbou 3. a 4. roty československého
praporu zaútočili proti italským pozicím v západní části perimetru; boje, které se rozhořely,
trvaly až do sedmé hodiny ranní, kdy se útočníci vrátili na výchozí pozice společně
s množstvím zajatců.

Britská ofenzíva se nicméně rozvíjela pomalu a teprve ke konci listopadu 1941 se

podařilo utvořit úzký koridor směrem k Tobrúku. Od 6. prosince 1941 pak Italové postupně

94
opouštěli jedno postavení za druhým. Z tohoto důvodu bylo z československého praporu
vyčleněno úkolové uskupení o dvou rotách a několika družstvech, jemuž velel
kpt. J. SVOBODA, s úkolem přejít do pronásledování ustupujícího protivníka. Pronásledování
zahájili nejdříve odpoledne 9. prosince 1941 Poláci. Čechoslováci se k nim připojili v brzkých
ranních hodinách následujícího dne. Jejich úkolem bylo ještě za tmy vyrazit ke zteči a obsadit
pozice severně od silnice mezi Dernou a Tobrúkem. Boje netrvaly dlouho a zanedlouho byly
obsazeny kóty 69 i kopec Twin Pimples.

Proražením obklíčení a zatlačení obléhatelů daleko na západ skončila 10. prosince 1941
bitva o Tobrúk. Byť britská ofenzíva pokračovala až do konce roku, Čechoslováci se jí již
nezúčastnili. Jejich novým úkolem bylo bránit nyní již volný přístav proti útokům německých
vzdušných sil. Za tímto účelem byl následně československý pěší prapor 11-východní
reorganizován na československý lehký protiletadlový pluk 200-východní.

12.6 Dílčí závěr

Bitva o Tobrúk, která pro Čechoslováky trvala od 24. října do 10. prosince 1941, byla prvním
bojovým střetnutím československého pozemního vojska v rámci britských sil. Je zde však ještě
jeden, důležitější rozměr jeho nasazení. Po porážkách a ústupech v Polsku a ve Francii, které
zaznamenal nejdříve legion Čechů a Slováků a později 1. československá pěší divize,
představovalo bojové zasazení jedenáctého československého praporu první československé
vítězství na zemi v průběhu druhé světové války.

***
 Z jakého důvodu přicházeli v průběhu druhé světové války Čechoslováci na Střední
východ?

 Jakými úkoly byl pověřován československý pěší prapor 11-východní před svým
přeřazením do Tobrúku?

 Jaká byla organizace československého pěšího praporu 11-východního v době jeho

nasazení u Tobrúku?

 Jaké byly operační úkoly československého pěšího praporu 11-východního během bitvy
o Tobrúk?

95
96
13 ÚČAST ČESKOSLOVENSKÉ OBRNĚNÉ BRIGÁDY PŘI OBLÉHÁNÍ
PŘÍSTAVU DUNKERQUE 28. ŘÍJNA 1944

Krátce poté, co v srpnu 1944 prorazili Spojenci německou obranu Normandie, se jejich armády
prohnaly Francií. Postup byl tak rychlý, že německé jednotky ani nestačily včas vyklidit své
pozice. Na francouzském pobřeží na podzim 1944 proto zůstalo několik obležených přístavů,
mezi nimi i Dunkerque. U něj byla zasazena československá samostatná obrněná brigáda
s úkolem zabránit výpadu protivníka. Během několikaměsíčního obléhání je jeden okamžik
obzvláště významný. Jím je 28. říjen 1944, kdy Čechoslováci podnikli úder na postavení
německých obránců.14

13.1 Československá samostatná obrněná brigáda

Počátky (1.) československé samostatné obrněné brigády se datují do roku 1940, kdy se
na Britské ostrovy přesunuly z poražené Francie zbytky československého vojska (viz
odd. 5.5). Československé pozemní vojsko ve Spojeném království pak prošlo v letech 1940
až 1943 několika organizačními změnami, v nichž byl z pěchoty postupně utvořen obrněný,
tedy tankový svazek. K oficiálnímu zřízení obrněné brigády došlo 1. září 1943. Okolností, která
to umožnila, byl návrat KLAPÁLKOVA československého pluku ze severní Afriky (viz.
odd.12.5), a personální posílení československého vojska v Anglii.

V této době tvořilo brigádu 365 důstojníků a 3681 poddůstojníků a mužů a nacházela se
v prostoru Northamptonu, kde zahájila základní tankový výcvik. Jeho obtížnost postupně
narůstala; jestliže zpočátku se secvičovala činnost osádky tanku, později přibylo cvičení
na úrovni čety, roty a praporu a dále součinnost s dalšími zbraněmi brigády. Pro tyto účely
obdržela brigáda britské tanky Crusader a americké M4 Shermany. S těmito typy však nakonec,
jak následující vývoj prokázal, českoslovenští tankisté neměli bojovat. Postupně, od jara 1944,
byly totiž nahrazovány britskými tanky Cromwell. Ty měly ve výzbroji obrněné brigády
nakonec převážit, proto není od věci uvést alespoň základní takticko-technická data. Cromwell
představoval britský střední, tzv. křižníkový tank. Jeho celková hmotnost dle provedení
oscilovala kolem 27 tun, přičemž pancéřování mělo tloušťku od 25 do 65 mm. Hlavní zbraní
byl kanón ráže 75 mm, respektive v jiné variantě 95mm houfnice. Devizou tanku bylo, že
dosahoval relativně vysoké maximální rychlosti, a to údajně až 64 km/h, nicméně jeho použití
snižoval nevelký akční rádius, který činil jen asi 150 km. Osádku tvořilo, jako u většiny tanků

14
Text kapitoly byl sestaven na základě následujících zdrojů: 5, s. 579–588, 713–721; 46, s. 463–469; 47, s. 246–
254; 48, s. 43–72; 49, s. 33-117; 50, s. 231–247; 51, s. 46–86.

97
druhé světové války, pět mužů, tedy velitel, střelec, nabíječ, radista a řidič (k takticko-
technickým datům strojů obrněného svazku na Východě viz. odd. 2.2).

Vyzbrojování brigády tanky však probíhalo jen velmi pomalu. Bojeschopnosti tak
svazek dosáhl až v průběhu srpna 1944, kdy obdržel předepsaný počet tanků. K tomu došlo
až krátce před jeho zasazením na válečné frontě. Ke konci srpna totiž bylo československé
obrněné brigádě přikázáno přesunout se do seřazovacích prostor a 30. srpna 1944 se nalodila
k cestě přes kanál La Manche. Tehdy měla ve své sestavě již o dvě stě příslušníků více, tedy
4259.

V době, kdy se brigáda přesunovala do Francie, byla její organizace a velitelský sbor
následující. Hlavními bojovými součástmi brigády byly dva tankové prapory, přičemž každý
se skládal ze tří tankových a jedné velitelské roty a lehkých dílen. Tyto prapory byly vyzbrojeny
tanky Cromwell a v jejich čele stáli u prvního pplk. Antonín ZEMAN (krycím jménem
BAROVSKÝ), respektive později mjr. František ŘEŽÁBEK, u druhého pplk. Ferdinand
ŠEDA. Poslední, III. prapor, byl však ustaven až 10. března 1945, a to reorganizací smíšeného
přezvědného oddílu. Vlastní motorizovaný přezvědný oddíl měl čtyři roty, včetně velitelské,
a vyzbrojen byl lehkými tanky M3 Stuart; po reorganizaci obdržel britské tanky Challenger, ale
ty již do boje nebyly nasazeny; v čele praporu stál mjr. Jaroslav PETZOLD, který jednotce velel
i po její reorganizaci.

Tank M3 Stuart byl americký lehký tank; jeho hmotnost oproti britským Cromwellům
byla asi poloviční, vážil kolem 13 tun s tím, že pancéřování mělo sílu mezi 20 a 55 mm;
navzdory tomu však byly Stuarty pomalejší, neboť jejich maximální rychlost činila 56 km/h;
i přes nižší hmotnost byl omezen i jejich akční rádius, a to asi na 160 km. V tanku však seděli
jen čtyři muži. Hlavní zbraní tanku byl kanón ráže 37 mm.

Bojovou jednotkou byl rovněž motorizovaný prapor pplk. Josefa CHVALOVSKÉHO

o třech motorizovaných a jedné velitelské rotě. Další součásti brigády zajišťovaly bojovou
podporu; jimi byl dělostřelecký pluk pplk. Lubora MARKA, oddíl kanónu proti útočné vozbě
pplk. Aloise SÍTKA, protiletadlová baterie kpt. Jiřího PUJMANA, a nakonec ženijní rota v čele
s pplk. Jiřím SOUHRADOU.

Celému svazku velel gen. Alois LIŠKA, jehož zástupcem byl od poloviny srpna 1945,
nyní již v hodnosti plukovníka, A. ZEMAN (BAROVSKÝ) a jemuž činnost štábu zajišťoval
náčelník pplk. Karel ONDRÁČEK, respektive později pplk. L. MAREK.

98
13.2 Ve Francii

Po své příjezdu do Francie byla československá samostatná obrněná brigáda podřízena

velitelství 21. skupiny armád (21st Army Group) maršála Bernarda L. MONTGOMERYHO.
Ten však rozhodl o jejím ponechání v týlu s úkolem prohlubovat výcvik. Rozkaz vyvolal
v řadách příslušníků brigády zklamání, neboť ti doufali, že se budou moct střetnout přímo
s protivníkem. Britské velení, a to oprávněně, nicméně namítalo, že brigáda neměla zajištěno
doplňování ztrát, a proto nebylo možné, aby byla zasazena do bojů na hlavních útočných
směrech. Navíc její početní stavy nebyly zcela naplněny a z jejich řad byli průběžně odváděni
muži k československým perutím.

Do plného stavu chybělo svazku 173 mužů; hlavní bojovou sílu jednotky představovaly
tři tankové prapory vyzbrojené převážně britskými tanky Cromwell. Ještě v polovině září 1944
se brigádě nedostávalo 32 tanků Cromwell, 22 tanků M3 Stuart a několik dalších ženijních
a pomocných obrněných vozidel.

Až v důsledku opakovaných žádostí, zejm. gen. A. LIŠKY československému

ministerstvu národní obrany, změnila československá a britská místa stanovisko, nicméně
výsledné rozhodnutí bylo kompromisem. Brigáda obdržela příkaz zaujmout postavení
u přístavu Dunkerque, kde se neočekávaly intenzivní boje. Po ústupu Němců zůstali jeho
obránci asi sto kilometrů za frontovou linií a dostali se do obklíčení. Obdobně, jako v jiných
odříznutých přístavech na atlantickém pobřeží, i posádka Dunkerqueu obdržela rozkaz držet
pozice za každou cenu a nedovolit, aby se přístav dostal do spojeneckých rukou. Možnosti
zásobování spojeneckých vojsk byly totiž, především na počátku obléhání přístavu, omezené,
mj. i proto, že řada francouzských přístavních zařízení byla zničena.

Samotné město bylo proto přetvořeno v pevnost, tzv. „Festung Dünkirchen“ pod velení
viceadmirála Friedricha FRISIA. Jemu podléhalo asi 12 000 mužů, poskládaných z různých
německých svazků, mj. částí pěti pěších divizí (Infanerie-Divisionen), a to 49., 97., 226., 346
a 711. Ti se v Dunkerque a jeho širokém okolí pevně opevnili. Jejich obranný perimetr utvářel
jakýsi obdélník o rozměrech dvacet na deset kilometrů, který se opíral o mořské pobřeží.
Přístupy do města byly možné jedině buď ze západu, anebo z východu na úzkém koridoru, ježto
rozsáhlá oblast jižně od města byla Němci zatopena.

Obráncům navíc nahrával fakt, že podle dohody nebylo možno Dunkerque

bombardovat; Francouzi totiž požadovali, aby přístavní zařízení zůstala zachována a ihned
po válce byla využitelná pro jejich loďstvo. Úkolem Čechoslováků tak bylo zabránit

99
případnému výpadu Němců, tedy vést statickou obranu, a působit tak, aby byli donuceni se
vzdát; to omezovalo bojovou činnost především na palebné a průzkumné přepady a šíření
propagandy. Nelze nicméně nevidět, že toto operační zadání nebylo zcela účelné, neboť
neumožňovalo využít plný potenciál brigády; obrněná technika, která byla zařazena do její
sestavy, byla totiž primárně ofenzivní, nikoliv defenzivní zbraní.

13.3 U přístavu Dunkerque

Na základě změny přístupu Britů se československá samostatná obrněná brigáda 5. října 1944
přesunula do blízkosti přístavu Dunkerque, kde byla podřízena 1. kanadské armádě (First
Canadian Army; 1re Armée canadienne) gen. Harryho CRERARA, respektive jejímu
II. kanadskému sboru (II Canadian Corps/ 2e Corps canadien) genpor. Guye SIMONDSE. O tři
dny později, 8. října 1944, začala přebírat pozice po kanadských a britských jednotkách. Jako
první zaujal obranu motorizovaný přezvědný oddíl, který na jižním úseku perimetru vystřídal
skotskou 51. divizi horalů (51st Highland Division). Přeskupování vojsk na straně Spojenců
nicméně neušlo pozornosti německých obránců. Ti ještě během odpoledne provedli minometný
přepad motorizovaného přezvědného praporu a později, v nočních hodinách, zaútočili na jeho
pozice. Výpad Němců se Čechoslovákům podařilo odvrátit, ale když byl druhého dne
opakován, byli nuceni pod jeho tlakem ustoupit. Velení brigády však odmítlo připustit, aby její
první bojové nasazení bylo poznamenáno porážkou. Z tohoto důvodu již 10. října 1944 zasadili
Čechoslováci s podporou Britů do míst německého průniku úder, kterým vrátili bojovou linii
na výchozí postavení. Během střetnutí brigáda také zaznamenala své první bojové ztráty.
Následující dny pak na bojišti panoval klid, který přerušovaly jen občasné průzkumné přepady.
To umožnilo brigádě zaujmout všechny přidělené pozice a posílit svou obranu; na západ
od přístavu se nacházel I. tankový prapor a oddíl kanónů proti útočné vozbě a na východ
od města pak II. tankový a motorizovaný prapor.

13.4 Útok 28. října 1944

Po seznámení se s bojištěm připravilo velení brigády útok, který měl být spuštěn symbolicky
na výročí československé státnosti, tj. dne 28. října 1944. Jeho cílem byl průzkum bojem,
likvidace vybraných opěrných bodů nepřítele a získání zajatců. Realizací útoku byly pověřeny
motorizovaný prapor a II. tankový prapor, které měly útočit ve směru na západ, a to v úzkém
prostoru, který ze severu lemovalo moře a z jihu zaplavené území. Jeho první fáze byla
zahájena o půl sedmé ráno. Motorizovaný prapor za podpory několika tanků štábní roty vpadl
do nepřátelských linií a po zmocnění se zajatců se vrátil do výchozího postavení. Za dvě hodiny
později zasypala německé pozice dělostřelecká přípravná palba. Po jejím skončení přešel

100
motorizovaný prapor do útoku, přičemž tentokrát jej podporovalo asi 20 tanků. Přestože se
jednalo o prostor, který byl chráněn minovými poli, podařilo se Čechoslovákům postoupit asi
jeden kilometr do hloubky území protivníka. Němci se sice ještě týž den pokusili dobýt ztracené
pozice zpět, ale neuspěli. Během odpoledne se pak střety omezily na palebné přepady.

Měřeno výší ztrát je možno útok ze dne 28. října 1944 považovat za jedno
z nejúspěšnějších bojových střetnutí Čechoslováků během druhé světové války. Ty
dosáhly výše 50 mužů, z nichž 15 připadalo na padlé. Naopak ztráty nepřítele byly odhadovány
na stovky mužů, přičemž většina z nich připadala na zajatce. Příčinou bojového úspěchu byla
především důkladná příprava a ukázková součinnost jednotlivých druhů zbraní.

13.5 Útok 5. listopadu 1944

Pod vlivem tohoto úspěchu rozhodlo se velení brigády ještě jednou převzít iniciativu
a na 5. listopadu 1944 připravilo další úder. Ten měl vést do týchž míst jako poprvé. Hlavní
tíha útoku přitom měla náležet II. praporu, který byl za tímto účelem posílen o štábní rotu
a záložní tankovou rotu; k dispozici měl tak mít 43 tanků. Akce se však od svého počátku
nerozvíjela podle stanoveného plánu, navzdory tomu, že ji podpořilo britské dělostřelectvo
i letecké síly. Tankistům, společně s motorizovanou pěchotou, se na několika místech podařilo
prorazit německou obranou, ale brzy byli nuceni zastavit. Bez jejich podpory pak pěchota
nebyla schopna dále pokračovat v postupu. Útok nakonec ztroskotal na silné palebné přehradě,
pod jejíž tíhou byli Čechoslováci nuceni vrátit se do výchozího postavení. Přestože obrněná
brigáda způsobila protivníkovi citelné ztráty, ty byly vysoké rovněž na československé straně;
přiblížily se stovce mužů a zahrnovaly i dvanáct tanků.

Příčin československého selhání během 5. listopadu 1944 bylo několik. V prvé řadě se
přípravu útoku nepodařilo utajit a chyběl mu proto moment překvapení. Mimoto průzkum
před zahájením úderu nebyl dostatečný a nerozkryl, že se Němcům podařilo plně obnovit jejich
obranný systém, poškozený v předchozích bojích.

Po operační stránce neměl ani jeden z obou útoků potenciál vážněji ohrozit postavení
Němců. Oba totiž byly vedeny jen menší částí sil brigády, navíc proti početnějšímu
protivníkovi. Převzetí iniciativy nicméně odpovídalo morálce československého vojska, které
mělo za sebou roky přípravy na Britských ostrovech, bez jediného bojového vystoupení
a zklamání z přeložení do týlu po přesunu do Francie. Zvýšená bojová aktivita nicméně nutila
Němce vydržovat přímo na frontě i ty své síly, které by mohly zůstávat v týlu, a nepřímo vedla
k jejich postupnému oslabování.

101
13.6 Cesta do Československa

Důsledkem nevydařeného útoku ze dne 5. listopadu 1944 bylo, že velení brigády až do konce
války od obdobných akcí upustilo. Významnější bojová střetnutí se proto znovu omezila
na nevelké přepady. Plně se během nich projevila britská předvídavost. Bez nutnosti řešit
potřebu doplňování ztrát početní stavy československé obrněné brigády postupně vzrůstaly,
přičemž dosáhly 324 důstojníků a 5352 poddůstojníků a vojáků; tedy o třetinu více než kolik
jich bylo během příjezdu do Francie. V průběhu obléhání nabyla na významu zpravodajská
činnost, především propaganda, která se zaměřila na podlomení bojového odhodlání Němců.
Dělostřelecké granáty tak byly nahrazeny náboji, které obsahovaly letáky, a relace
československé radiostanice zahrnovaly četbu ukořistěných dopisů určených německým
vojákům.

Bojová aktivita znovu nabrala na intenzitě až v samém závěru války, přičemž iniciativa
náležela oběma stranám. V noci z 9. na 10. dubna 1945 provedli Němci útok, během nějž
ovládli objekty přádelny, často nesprávně označované jako továrna „Filature“, na západě
obranného perimetru. Tento úsek byl svěřen Silám Svobodné Francie. Německý výpad je
zcela zaskočil a Francouzi byli nuceni ustoupit. Odmítli se však továrny vzdát a na 11. dubna
1945 naplánovali protiútok, který měl být veden v síle dvou rot za podpory jedné roty
Čechoslováků III. tankového praporu. Útok se však nerozvíjel podle plánu, selhali především
francouzští vojáci, kteří dokonce zahájili po Čechoslovácích palbu. Bez výsledku pak skončil
i opakovaný pokus 15. dubna 1945, přestože do útoku byla nově nasazena i rota
motorizovaného praporu. Přádelna pak zůstala v německém držení až do konce války, byla
však vykoupena vysokými ztrátami. Ty zaznamenaly i Čechoslováci; celkovým počtem ztrát,
asi 125 osob, představují tyto závěrečné boje nejkrvavější bojové střetnutí obrněné brigády
u přístavu Dunkerque.

Příslušníci československého vojska nicméně průběžně sledovali vývoj na válečné

frontě a v okamžiku, kdy americká vojska dosáhla československého území, požádal gen. Jan
Sergej INGR, hlavní velitel československé branné moci (odvolán byl zanedlouho, 5. dubna
1945) britské vrchní velení, zda by se tažení v Československu mohli zúčastnit i Čechoslováci.
Obdobně jako již předtím, i tento požadavek narazil na odmítnutí ze strany kompetentních míst,
a výsledkem byl kompromis; maršál B. L. MONTGOMERY vyslovil souhlas pouze s tím, aby
byla z československé brigády vyčleněna jednotka symbolické velikosti.

Pro tzv. kombinovaný oddíl, který se měl vypravit do Československa, byla vybrána
protiletadlová baterie o šesti dělech, motorizovaná četa a jedno družstvo na brencarrierech,

102
kterým velel pplk. A. SÍTEK. Tento ad hoc oddíl měl asi 140 vojáků. Dne 23. dubna 1945 se
připojil k americké 3. armádě (Third United States Army) gen. George S. PATTONA a o týden
později, 1. května 1945, překročil státní hranice a po krátké ceremonii dorazil do Chebu. Jeho
další postup směrem ku Praze však byl zastaven jednotkami Rudé armády, které mu zabránily
pokračovat dále. Příslušníci kombinovaného oddílu se tak maně stali svědky počínající studené
války.

Boje před obleženým přístavem Dunkerque však pokračovaly až do samotného konce

druhé světové války. Němcům se totiž podařilo zajistit zásobování obležené posádky, a to
prostřednictvím miniponorek „Tuleň“ („Seehund“); při cestě do přístavu byla jejich torpéda
naplněna potravinami, cestou zpátky pak nesla poštu obránců. Posádka viceadmirála F. FRISIA
proto kapitulovala až 9. května 1945 ráno, po obléhání, které trvalo sedm měsíců. Společně
s ním do zajetí nastoupilo asi 10 500 mužů. Československá brigáda tak splnila svůj úkol, byť
zřejmě nikdo z velení neočekával, že by obléhání přístavu mělo trvat až do momentu
bezpodmínečné kapitulace Německa. Během svého nasazení brigáda přišla o 167 padlých
a dalších asi 500 raněných a nezvěstných.

13.7 Dílčí závěr

Obléhání přístavu Dunkerque československou samostatnou obrněnou brigádou bylo největším

bojovým vystoupení československého pozemního vojska na západní frontě. Rozhodnutí
nasadit brigádu na méně exponovanou část bojiště vyvolalo zpočátku mezi československými
vojáky a velitelským sborem rozhořčení, nicméně průběh obléhání prokázal, že se jednalo
o prozíravé řešení. Koneckonců brigáda čestně plnila svůj bojový úkol, a to od 8. října 1944
do 9. května 1945, aniž ji bylo nutno byť jen nakrátko přeřadit do týlu k doplnění sil.

***
 Jaký byl operační úkol československé samostatné obrněné brigády při obléhání
přístavu Dunkerque?

 Co bylo příčinou úspěchu útoku obrněné brigády ze dne 28. října 1944?

 Z jakého důvodu útok obrněné brigády ze 5. listopadu 1944 nepřinesl očekávané

výsledky?

 Kdy a za jakých okolností posádka obleženého přístavu Dunkerque kapitulovala?

103
104
ZÁVĚR

Památné dny Ministerstva obrany České republiky představují výběr třinácti klíčových
okamžiků z historie a tradice českých ozbrojených sil. Symptomatickým rysem je přitom
skutečnost, že většina z nich, a to dvanáct, náleží do 20. století; jedinou výjimkou je bitva
na Vítkově, která proběhla roku 1420. Z oněch dvanácti tři náleží do období první světové
války (bitva u Arrasu; bitva u Zborova; střetnutí na Doss Altu), jeden do meziválečného období
(zářijová mobilizace) a zbývajících osm připadá na druhou světovou válku (střetnutí
u Sokolova; moravsko-ostravská operace; atentát na Reinharda Heydricha; nasazení 1. pěší
divize do bitvy o Francii; nasazení letců do bitvy o Británii; vstup na československé území
během karpatsko-dukelské operace; obrana přístavu Tobrúk; a obléhání přístavu Dunkerque).

Dalším rozhodujícím aspektem je skutečnost, že většina z oněch vybraných momentů

se uskutečnila mimo území českého a československého státu. Ve třech případech tomu bylo
ve Franci (bitva u Arrasu; nasazení 1. pěší divize; a obléhání přístavu Dunkerque), ve dvou
na dnešní Ukrajině (střetnutí u Sokolova a bitva u Zborova) a po jednom ve Spojeném
království (bitva o Británii), v dnešní Itálii (bitva na Doss Altu) a v dnešní Libyi (obléhání
přístavu Tobrúk). Bezprostřední vztah k území státu tak má bitva na Vítkově a atentát
na Reinharda Heydricha, které jsou spjaty s hlavním městem, zářijová mobilizace, moravsko-
ostravská operace a vstup na československé území během karpatsko-dukelské operace; u dvou
posledních okamžiků je nutno navíc zdůraznit jejich geografický přesah na polské území.

Poznání přesného průběhu, rozsahu i významu jednotlivých památných dnů je

v několika případech převrstveno propagandistickými nánosy a znesnadněno záměrným
překrucováním faktů, jako tomu bylo v případě střetnutí u Sokolova a na Doss Altu; v případě
bitvy na Vítkově pak objektivní poznání limituje omezená pramenná báze, neboť spadá
do období, ze kterého se dochovalo jen nemnoho písemných zmínek.

Součástí památných dnů nejsou pouze případy jednoznačných vítězství, ale i porážek
a neúspěchů, což platí především pro střetnutí u Sokolova, u Arrasu a během bitvy o Francii.
Jindy si vyžádaly nepřiměřeně vysoké ztráty, jako tomu bylo při vstupu na československé
území během karpatsko-dukelské operace, anebo dokládají rozpor mezi celospolečensky
sdíleným odhodláním bránit se a kapitulantstvím, lze-li to takto poněkud nadneseně uvést,
nejvyššího vedení státu, jak se to projevilo během mobilizace v září 1938. Co však všechny
zvolené památné dny spojuje, to je skutečnost, že jsou dokladem odhodlání a svědectvím
vynaložených obětí, kterých bylo zapotřebí k zachování české, respektive československé

105
státnosti. Vždyť obrana suverenity a územní integrity České republiky je úkolem jejích
ozbrojených sil a vojenská tradice je nezbytnou podmínkou splnění tohoto poslání.

106
SEZNAM ZKRATEK

ZKRATKA VYSVĚTLIVKA
Narodnyj komissariat vnutrennich děl, tj. ústřední orgán pro správu
NKVD
vnitřních věcí; v jeho gesci se nacházela mj. rozvědka a kontrarozvědka
RAF Royal Air Force, britské královské letectvo
Secret Operations Executive, britská organizace, která měla na starosti
SOE
zpravodajské a zvláštní („tajné“) operace
Schutzstaffel, ochranné oddíly; tj. paramilitární organizace nacistické
SS
strany

107
108
LITERATURA

1. BINAR, A. Audiatur et altera pars. Účast německých jednotek v boji o Sokolovo v březnu
1943. Historie a vojenství, 2014, 63 (3), s. 28–45.
2. FIDLER, J. Sokolovo 1943. Malý encyklopedický slovník. Praha: Naše vojsko 2004.
3. FRIEDL, J. Internace Východní skupiny československé armády v SSSR ve světle sovětských
dokumentů. Slovanský přehled, 2007, 93 (1), s. 87–120.
4. GLANTZ, D. M. Od Donu k Dněpru. Sovětská ofenzíva (prosinec 1942–srpen 1943). Brno:
Jota 2003.
5. Vojenské dějiny Československa. IV. díl. 1939–1945. Praha: Naše vojsko, 1988.
6. BINAR, A. Bitva o Moravskou Ostravu a 1. tanková armáda. Praha: Academia (v tisku).
7. BINAR, A. Československý vojenský odboj na Východě za druhé světové války. Brno:
Univerzita obrany v Brně 2020.
8. BURŠÍK, J. Nelituj oběti. Praha: Naše vojsko 1992.
9. KOPECKÝ, M. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. Tankisté
československé zahraniční armády na východní frontě 1943–1945. Praha: MBI 2001.
10. PICHLÍK, K. Bez legend. Zahraniční odboj 1914–1918 (Zápas o československý program).
Praha: Panoráma 1991.
11. PICHLÍK, K. – KLÍPA, B. – ZABLOUDILOVÁ, J. Českoslovenští legionáři (1914–1920).
Praha: Mladá fronta 1996.
12. Vojenské dějiny Československa. II. díl. 1526–1918. Praha: Naše vojsko, 1986.
13. BERTON, S. F. Das Attentat auf Reinhard Heydrich vom 27. Mai 1942. Ein Bericht des
Kriminalrats Heinz Pannwitz. Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 1985 (4), s. 668–
706.
14. BURIAN, M. – KNÍŽEK, A. – RAJLICH, J. – STEHLÍK, E. Atentát. Operace Anthropoid
1941-1942. Praha: Ministerstvo obrany České republiky 2009.
15. FIDLER, J. Atentát 1942. Encyklopedický slovník. Brno: Jota 2002.
16. KMOCH, P. Boj v kostele v Resslově ulici. Historie a vojenství, 2016 65 (2), s. 27–42.
17. KREISINGER, P. – ZUMR, J. Heinz Pannwitz (1911–1975). Paměť a dějiny, 2017, 11 (2),
s. 81–92.
18. PLACHÝ, Jiří: Osudné selhání čs. zpravodajské služby? K předpokladům pro zařazení
rt. Karla Čurdy do speciálních operací. Historie a vojenství, 2013, 62 (4), s. 60–70.
19. BINAR, A. Military Deployment of Czechoslovak Ground Forces in France in 1940.
Voenno-istoryčnyj visnyk, 2020 (v tisku).
20. STAV, Z. Povinnost nade vše. Brno: B4 Publishing 2009.
21. SVOBODA, G. 1. československá divize ve Francii (1939–1940). Praha: Ministerstvo
obrany České republiky – Propagační a informační centrum 2010.
22. FIDLER, J. Zborov 1917. Malý encyklopedický slovník. Brno: Jota 2003.
23. KLECANDA, V. Bitva u Zborova. Praha: Vojenský archiv 1927.

109
24. KÖPPL, J. „Boje u Zborova 2. 7. 1917“: Rozbor z pozice bývalého velitele plzeňského
35. pěšího pluku. Edd. BALÁŽ, J. – SLUKA, V. In: Ročenka 2010. Praha: Vojenský
historický archiv 2011, s. 84–124.
25. POLÍVKA, M. Bitva na Vítkově. Praha: Melantrich 1987.
26. ŠMAHEL, F. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum 1996.
27. Vojenské dějiny Československa. I. díl (do roku 1526). Praha: Naše vojsko 1985.
28. URBÁNEK, Rudolf: Bitva na Vítkově. Praha: Kruh pro studium čs. dějin vojenských
při Vědeckém ústavu vojenském 1933.
29. FISZER, M. – GRUSZCZYŃSKI, J. Bitva o Británii 1940. Porážka Luftwaffe. Praha:
Amercom SA 2010.
30. RAJLICH, J. 310. stíhací peruť. Plzeň: Mustang 1994.
31. ŠMOLDAS, Z. Českoslovenští letci v boji proti fašismu. Praha: Naše vojsko 1987.
32. FUČÍK, J. Doss Alto – mýtus a skutečnost. Československé legie na italské frontě 1918.
Praha: Epocha 2014.
33. ŠEBA, J. Paměti legionáře a diplomata. Ed. DEJMEK, J. Praha: Historický ústav
Akademie věd České republiky 2016.
34. https://www.valka.cz/6-ceskoslovenska-strelecka-divise-1918-1918-t43491 [cit. 5. srpna
2020].
35. STRAKA, K. Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932–1939. Praha:
Ministerstvo obrany České republiky 2007.
36. ŠRÁMEK, P. Obranyschopnost Československa v roce 1938 (Poznámky k názorům
o nepřipravenosti na válku). Český časopis historický 2005, 103 (1), s. 128–139.
37. ŠRÁMEK, P. Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932–1939. Praha
2008.
38. Vojenské dějiny Československa. III. díl. Od roku 1918 do roku 1939. Praha: Naše vojsko,
1987.
39. BINAR, A. Pohledem protivníka. Informace německého vojenského zpravodajství
o 1. československém armádním sboru v průběhu karpatsko-dukelské operace (září
a říjen 1944). Historie a vojenství, 2019, (3), s. 32–45.
40. BYSTRICKÝ, J. a kol. Od priesmyku Predeal po Kurovské sedlo. Boje vo východných
Karpatoch v roku 1944. Bratislava: Vojenský historický ústav 2011.
41. HRBEK, J. – SMETANA, V. a kol. Draze zaplacena svoboda. Osvobození Československa
1944–1945. Svazek I. Praha: Paseka 2009.
42. HRBEK, J. Tobrúk 1941. Praha: Argo 1997.
43. KLAPÁLEK, K. Ozvěny bojů. Praha: Naše vojsko 1987.
44. LATIMER, J. Tobruk 1941. První útok generála Rommela. Praha: Amercom SA 2010.
45. MAREK, J. Tobrucký deník. Zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské
pevnosti. Cheb: Svět křídel 2008.
46. ČEJKA, E. Československý odboj na Západě (1939–1945). Praha: Mladá fronta 1997.
47. HOLUB, O. Československé tanky a tankisté. Praha: Naše vojsko 1980.

110
48. MARŠÁLEK, Z. – HOFMAN, P. Dunkerque 1944–1945. Ztráty Československé obrněné
brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: Nakladatelství lidové noviny
2011.
49. Neblahé dny. Deník viceadmirala Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkerque. Edd.
PLACHÁ, P. – PLACHÝ, J. Praha: Vojenský historický ústav 2014.
50. PILÁT, V. Obléhání Dunkerque ve světle pramenů dochovaných ve fondech BA-MA –
Freiburg im Breisgau. In: ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ Z. (Ed.). Válečný rok 1944. Praha:
Ministerstvo obrany České republiky – AVIS 2001.
51. PLACHÝ, J. Kříže a hvězdy od Dunkerque. Černá kniha Čs. samostatné obrněné brigády
1944–1945. Cheb: Svět křídel 2011.

111
112
PŘÍLOHA

Příloha A. Bojiště památných dnů

Vysvětlivky k příloze A:
1. Střetnutí u Sokolova, 8. března 1943;
2. zahájení moravsko-ostravské operace, 24. března 1945;
3. bitva u Arrasu, 9. května 1915;
4. atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, 27. května 1942;
5. příjezd československých vojenských jednotek na bojiště na Marně, 11. června 1940;
6. bitva u Zborova, 2. července 1917;
7. bitva na Vítkově, 14. července 1420;
8. zapojení československých letců do bitvy o Británii, 15. září 1940;
9. střetnutí na Doss Altu, 21. září 1918;
10. mobilizace československé armády, 23. září 1938;
11. vstup československých vojsk na československé území během karpatsko-dukelské
operace, 6. října 1944;
12. zapojení československého praporu 11-východního do obrany přístavu Tobrúk, 24. října
1941;
13. zapojení československé obrněné brigády do obléhání přístavu Dunkerque, 28. října 1944.

113
Příloha B. Chronologická osa k památným dnům
počátek července 1420 obležení Prahy vojsky Zikmunda Lucemburského
12. července 1420 výpad husitských vojsk ze Starého Města na Malou
Stranu
13. července 1420 výpad vojsk Zikmunda Lucemburského na Špitálské pole
(Karlín)
14. července 1420 bitva na Vítkově
22. srpna 1914 vstup československých dobrovolníků z řad českých
krajanů ve Francii do Cizinecké legie
31. srpna 1914 zařazení československých dobrovolníků do 1. roty
praporu „C“, fakticky vznik roty „Nazdar!“
12. října 1914 slavnostní přísaha příslušníků roty „Nazdar!“
23. října 1914 zahájení přesunu roty „Nazdar!“ na frontu do prostoru
Champagne
26. dubna 1915 přesun roty „Nazdar!“ do prostoru Artois
9. května až 18. června 1915 druhá bitva u Artois (bitva u Loretta)
9. května 1915 bitva u Arrasu
3. června 1915 francouzské Národní shromáždění přijalo zákon, podle
kterého bylo zakázáno přijímat do Cizinecké legie občany
států, se kterými byla Francie ve válečném stavu
18. května 1916 zřízení československé střelecké brigády
17. ledna 1917 v Santa Maria Capua Vetere byl založen Československý
dobrovolnický sbor
21. a 22. června 1917 československá střelecká brigáda zaujala pozice
u Zborova
1. července 1917 zahájení Kerenského ofenzívy
2. července 1917 bitva u Zborova
9. října 1917 ustavení československého armádního sboru v Rusku
21. dubna 1918 úmluva mezi Československou národní radou a Itálií
o zřízen československého vojska
28. května 1918 zahájení přesunu československé divize na frontu
15. až 17. srpna 1918 součásti střeleckého pluku 33 zaujaly postavení na Doss
Altu
21. září 1918 střetnutí na Doss Altu
noc z 12. na 13. září 1938 zahájení povstání sudetoněmeckého obyvatelstva
23. září 1938 československá vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci
28. září 1938 původní termín splnění územích požadavků ze strany
Československa, který stanovilo vedení nacionálně
socialistického Německa

114
30. září 1938 podpis Mnichovské dohody (která samotná je datována
29. září 1938)
9. října až 15. listopadu 1938 demobilizace československé armády
2. listopadu 1938 přijetí vídeňské arbitráže
30. listopadu 1938 delimitační protokol mezi Československem a Polskem
15. března 1939 okupace českých zemí nacionálně socialistickým
Německem, počátek formování československého
vojenského odboje
1. září 1939 Německo napadlo Polsko, vypukla druhá světová válka
3. září 1939 zřízení první československé vojenské jednoty (legion
Čechů a Slováků)
18. září 1939 legion Čechů a Slováků vzat do internace v Sovětském
svazu
15. ledna 1940 zřízení 1. československé pěší divize ve Francii
5. až 25. června 1940 bitva o Francii
6. června 1940 odjezd „divizní pěchoty“ 1. československé pěší divize
na frontu
11. června 1940 „divizní pěchota“ 1. československé pěší divize zaujala
pozice na řece Marně
12. června 1940 střetnutí 2. československého pěšího pluku u La Ferté-
sous-Jouarre
13. června 1940 střetnutí 1. československého pěšího pluku u Coulommier
16. června 1940 „divizní pěchota“ 1. československé pěší divize zaujala
pozice u města Gien
18. června 1940 střetnutí „divizní pěchoty“ 1. československé pěší divize
u města Gien
29. června 1940 zřízení československého pěšího pluku 4 v Palestině
10. července až 31. října 1940 bitva o Británii
12. července 1940 zřízení 310. československé stíhací perutě v Duxfordu
16. července 1940 Adolf Hitler, německý vůdce a říšský kancléř, podepsal
směrnici č. 16 o operaci vůči Spojenému království
27. července 1940 zřízení 311. československé bombardovací perutě
v Cosfordu
8. srpna 1940 německé vzdušné síly začaly útočit na základny RAF
a centra leteckého průmyslu
5. září 1940 zřízení 312. československé stíhací perutě v Duxfordu
7. září 1940 německé vzdušné síly změnily taktiky a začaly útočit
na Londýn

115
15. září 1940 zapojení 310. československé stíhací perutě do letecké
bitvy nad Londýnem; největší bojové střetnutí
československých letců během bitvy o Británii
1. října 1940 německé vzdušné síly změnily taktiku a začaly útočit
na velká města
1. listopadu 1940 (28. října 1940) zřízení československého pěšího prapor 11-východního
1. července 1941 nasazení československého pěšího praporu 11-
východního v Sýrii proti silám vichystické Francie
11. ledna 1941 směrnice Adolfa Hitlera č. 22 o vojenském nasazení
německé branné moci v severní Africe
19. února 1941 zřízení německého afrického sboru
31. března 1941 zahájení tažení německého afrického sboru
10. dubna až 10. prosince 1941 bitva o Tobrúk
22. června 1941 nacionálně socialistické Německo napadlo Sovětský svaz
18. července 1941 úmluva o vzájemné spolupráci po dobu války mezi
Československem a Sovětským svazem
27. září 1941 vojenská dohoda mezi Československem a Sovětským
svazem
Reinhard Heydrich se ujímá úřadu zastupujícího říšského
protektora
2. října 1941 přijetí návrhu plánu atentátu na významného
reprezentanta nacistické moci v Protektorátu Čechy
a Morava
21. a 22. října 1941 přesun československého pěšího praporu 11-východního
do Tobrúku
24. říjen 1941 nasazení československého pěšího praporu 11-
východního do bitvy o Tobrúk
28. října 1941 původně stanovený termín uskutečnění atentátu
na Reinharda Heydricha (anebo Karla Hermanna Franka)
18. listopadu 1941 zahájení operace britských sil „Křižák“ („Crusader“)
21. listopadu 1941 československý pěší prapor 11-východní byl zapojen
do klamného výpadu z perimetru
9. prosince 1941 úkolové uskupení československého pěšího praporu 11-
východního se podílelo na závěrečném výpadu
z obleženého Tobrúku
29. prosince 1941 vysazení příslušníků operace Anthropoid na českém
území
12. února 1942 vyhlášení vzniku 1. československého samostatného
praporu
27. května 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora
Reinharda Heydricha

116
4. června 1942 smrt Reinharda Heydricha na následky atentátu
10. června 1942 vyhlazení Lidic
18. června 1942 boje v kostele v Resslově ulici
24. června 1942 vyhlazení Ležáků
15. července 1942 1. československý samostatný prapor prohlášen
za bojeschopný
5. srpna 1942 Spojené království odvolalo svůj podpis na Mnichovské
dohodě
29. září 1942 Francie odvolala svůj podpis na Mnichovské dohodě
30. ledna 1943 odjezd 1. československého samostatného praporu
na frontu
19. února až 15. března 1943 třetí bitva o Charkov, jejíž součástí bylo i střetnutí
u Sokolova
3. března 1943 1. československý samostatný prapor zaujal bojové
postavení u Sokolova
7. až 13. března 1943 boje 1. československého samostatného praporu
u Sokolova
7. března 1943 první bojové střetnutí u Sokolova
8. března 1943 rozhodující bojové střetnutí u Sokolova
9. a 10. března 1943 výpad československého praporu na Sokolovo
1. září 1943 zřízení (1.) československé samostatné obrněné brigády
ve Spojeném království
5. května 1944 zřízení 1. československého armádního sboru
1. srpna 1944 zřízení 1. československé samostatné tankové brigády
29. srpna 1944 vypuknutí Slovenského národního povstání
30. srpna 1944 (1.) československá samostatná obrněná brigáda zahájila
přesun do Francie
8. září až 28. října 1944 karpatsko-dukelská operace Rudé armády, jíž se zúčastnil
i 1. československý armádní sbor
11. září 1944 boje o kótu 534
12. až 19. září 1944 nasazení 2. československé paradesantní brigády
do karpatsko-dukelské operace
20. září 1944 dobytí Dukly
22. září 1944 dobytí kóty 694
6. října 1944 1. československý armádní sbor překročil
československé státní hranice
8. října 1944 (1.) československá samostatná obrněná brigáda zaujímá
pozice u přístavu Dunkerque

117
28. října 1944 nejúspěšnější útok (1.) československé samostatné
obrněné brigády při obléhání přístavu Dunkerque
1. československá armáda na Slovensku přechází
na partyzánský způsob boje, formální ukončení
karpatsko-dukelské operace
5. listopadu 1944 druhý útok (1.) československé samostatné obrněné
brigády při obléhání přístavu Dunkerque
6. listopadu 1944 1. československý armádní sbor dobývá kótu 481
a přechází do defenzívy
10. března 1945 zahájení moravsko-ostravské operace Rudé armády
21. března 1945 soustředění 1. československé samostatné tankové
brigády do prostoru města Żory
24. března až 5. května 1945 boje 1. československé samostatné tankové brigády
v rámci moravsko-ostravské operace
24. března 1945 nasazení 1. československé samostatné tankové brigády
do moravsko-ostravské operace
3. až 6. dubna 1945 boje 1. československé samostatné tankové brigády
u Tvorkova
9. až 15. dubna 1945 boje o budovy přádelny při obléhání přístavu Dunkerque
15. dubna 1945 zahájení třetí, závěrečné fáze moravsko-ostravské operace
23. dubna 1945 kombinovaný oddíl, který byl vytvořen z jednotek
(1.) československé samostatné obrněné brigády, zahájil
přesun do Československa
30. dubna 1945 osvobození Moravské Ostravy
1. května 1945 kombinovaný oddíl překročil hranice Československa
8. května 1945 konec druhé světové války v Evropě
9. května 1945 kapitulace obležené posádky v přístavu Dunkerque

118