Petr Iljič Čajkovskij

rusky Пётр Ильич Чайковский, Pjotr Iljič Čajkovskij;

7. května 1840, Votkinsk – 6. listopadu 1893, Petrohrad

Životopis
Petr Iljič Čajkovskij se narodil daleko na Urale – v městě Votkinsk 7. května roku 1840. Jeho otec
zde byl váženým ředitelem školy. Péťa se narodil jako druhý syn po bratrovi Nikolajovi a po něm
následovaly další čtyři děti: Alexandra, Hyppolit a dvojčata Modest a Anatolij. V rodině vládly velice
vřelé a blízké vztahy, což dokazuje i pozdější intenzívní korespondence mezi jednotlivými sourozenci.
Péťa měl ale ze všech nejraději svou matku Alexandru. Pocházela z rodiny francouzského emigranta a
byla to zřejmě citlivá a jemná žena, po otci poněkud nervově labilní.
Zájem o hudbu se začal u Petříka projevovat velice záhy. Když mu byly čtyři roky, maminka
odjela na delší cestu do Petrohradu, kam jí otec napsal, že Péťa složil s malou Sašou píseň Naše
maminka v Petrohradu. Do Votkinsku pak s maminkou přijela mladá francouzská guvernantka Fanny
Dürbachová. Dětem se rázem změnil život – začalo jim domácí vyučování ruštiny, francouzštiny a
němčiny. Fanny je budila každé ráno v šest hodin a celý den byl pak pevně rozdělen do bloků s jen
malými přestávkami. Díky Fanny se také v této době zrodila Čajkovského druhá velká láska – k četbě.
Nikdo z rodiny se hudbě vážněji nevěnoval, a tak nikoho nenapadlo, že by tomu u Péti mělo být
jinak. Chlapec si ale neustále vyťukával různé rytmy do všeho, co mu přišlo pod ruku. Jednou bušil tak
usilovně do okenního skla, až ho rozbil a poranil se. Po této příhodě obstaral otec pro svého pětiletého
syna učitelku klavíru, jejíž klavírní umění malý žáček brzy překonal. Po třech letech odešel otec do
důchodu a rodina se (bez Fanny) stěhovala do Petrohradu. Děti zde navštěvovaly soukromý penzionát
a Petr dostal nového učitele hudby. Po roce se ale opět vrátili na Ural, do Alapajevska. Šťastné chvíle
strávené v rodinném kruhu skončily.

Bolestná ztráta
Následujícího roku odjel Petr s maminkou do Petrohradu, kde byl zapsán do přípravné třídy
právnické školy. Tento ústav mimo jiné podporoval hudební vlohy svých studentů. Jeho zakladatel a
mecenáš, princ Oldenburgskij, byl velkým milovníkem hudby – pořádal ve škole koncerty a nejlepší žáci
mohli dokonce navštívit princovu lóži v opeře. Krátce před Petrovým nástupem však bylo ve škole
odhaleno proticarské spiknutí a studentům nastala tuhá vojenská drezúra, na kterou později Čajkovskij
vzpomínal s jistou dávkou ironie.

1/11
 Mladý Čajkovskij

Po zahájení školního roku však přišel den, který Čajkovskij později nazval jako jeden z nejhorších
ve svém životě. Matka se musela vrátit zpět do Alapajevska a desetiletý chlapec zůstal v Petrohradě
sám. Díky jeho silné vazbě na matku, kterou miloval „až chorobně vášnivou láskou“, ho odloučení velmi
traumatizovalo.
Za dva roky se rodina vrátila do Petrohradu a idyla jako by se opět vracela. Bohužel ne
nadlouho. Další dva roky poté onemocněla matka cholerou a zemřela. Ještě po pětadvaceti letech
napsal skladatel své přítelkyni Naděždě: „Pamatuji si každou minutu toho strašného dne, jako by to
bylo včera.“

Hudba utěšitelka
Smrt milované maminky o to více upnula Čajkovského k hudbě, která se stala jeho největší
útěchou. Pokračoval ve studiu klavíru, k němuž přibyly hodiny zpěvu. Jeho tehdejší učitel Rudolf
Kündinger nepovažoval svého žáka za výjimečný talent, i když připouštěl, že jeho improvizace jsou
neobyčejně vynalézavé. Čajkovskému bylo patnáct let a pro hudbu se ještě definitivně nerozhodl.
Zatím pilně studoval a žil obvyklým společenským životem.
V devatenácti školu dokončil a přijal místo úředníka na ministerstvu spravedlnosti. O dva roky
později, v roce 1861, začal studovat hudební teorii u Nikolaje Zaremby v Ruské hudební společnosti,
která se v následujícím roce přejmenovala na konzervatoř, první v Rusku. Zároveň začal docházet na
hodiny skladby k zakladateli a řediteli konzervatoře, Antonu Rubinsteinovi. Tento všestranný muž,
klavírista, dirigent, skladatel a pedagog měl na Čajkovského neuvěřitelný vliv. Mladý a zapálený
student, který při škole zároveň pracoval, byl svým kantorem doslova okouzlen. Poprvé se setkal s
někým, kdo celý svůj život zasvětil hudbě. Veden svým otcem k pracovitosti a poslušnosti stal se Petr
skutečně horlivým studentem, takže odchod z ministerstva na sebe nenechal dlouho čekat. Zcela jistě
povzbuzen pochvalami svého učitele, informoval o svém úmyslu rodinu: „Všichni profesoři z
konzervatoře jsou se mnou spokojeni a říkají, že budu-li pilný, mohu to daleko dotáhnout.“
Penzionovaný Petrův otec však nemohl svého syna dále finančně podporovat. Rubinstein svému žákovi
sehnal přivýdělek vyučováním klavíru a hudební teorie, a tak mohl Čajkovskij skromně vyjít.

2/11
 Proměna
Okouzlující mladý muž oblíbený ve společnosti a zvyklý dobře se oblékat změnil způsob svého
života takřka ze dne na den. Přestal dbát na svůj zevnějšek a začal tvrdě pracovat na hudebním
vzdělání. Ve svých dvaadvaceti letech měl jen chabé hudební znalosti, zatímco někteří jeho vrstevníci
již napsali řadu skladeb. Anton Rubinstein byl pedagog velice náročný, ne každý student však bral jeho
požadavky tak vážně jako Čajkovskij. Čím větší úkoly dostával, tím více pracoval, někdy i přes celou noc.
Díky své pokročilosti byl záhy osvobozen od hodin klavíru a k nauce o hudebních formách,
instrumentaci a kompozici přibral ještě hodiny flétny a varhan. Rubinstein byl na svého žáka hrdý, i
když mezi nimi občas docházelo k neshodám. Čajkovskij si ho však celý život vážil a jeho názor byl pro
něj vždy důležitý.
Během studia zkomponoval několik skladeb: předehru Bouře ke stejnojmennému dramatu
Alexandra Ostrovského, hudbu ke scénám Puškinovy tragédie Boris Godunov a absolventskou práci –
Ódu na radost na Schillerův text. Čajkovskij byl velice stydlivý, a proto na závěrečný koncert ze strachu
nepřišel. Málem pak nedostal absolventský diplom – nakonec však bylo vše odpuštěno a Petr Iljič získal
dokonce stříbrnou medaili. V novinách se ovšem objevila zdrcující kritika Césara Kjuje, člena „Mocné
hrstky“, který Čajkovského označil za konzervativce.

Moskva
Těsně před ukončením konzervatoře se Čajkovskij setkal s mladším bratrem Antona Rubinsteina
Nikolajem. Mladý třicetiletý muž nabídl Čajkovskému místo učitele harmonie na moskevské
konzervatoři. Protože byl Čajkovskij již rozhodnut, že se hudba stane jeho životní cestou, nabídku přijal.
Jeho otec tím ovšem potěšen nebyl – měl pocit, že sláva hudebníků je pomíjivá a nebo se nemusí vůbec
dostavit. Petr přesto odjel do Moskvy a ubytoval se u Rubinsteina.
Život v Moskvě byl ve srovnání s Petrohradem uvolněnější a mladý umělec tak mohl načerpat
řadu podnětů. Vyučování ve škole ale v lásce příliš neměl a později na něj vzpomínal s velkou nelibostí.
K žákům se choval rozporuplně a náladově. Nejvíce svého času chtěl věnovat komponování a vyučování
ho pouze zdržovalo. Na tvorbu navíc neměl potřebný klid, protože Nikolaj vedl bohatý společenský
život a přijímal řadu návštěv.
I přes zmíněné nesnáze bylo toto období Čajkovského tvorby obdobím nejplodnějším.
Zkomponoval pět oper, hudbu k baletu, čtyři symfonie, symfonické básně, klavírní koncert, smyčcová
kvarteta a drobné klavírní skladby. Kromě toho si ponechával čas i na oblíbenou četbu a v Malém
divadle poznával starší i současná dramata.

První díla
Hned v březnu roku 1866 začal psát svou první Symfonii op. 13 nazvanou Zimní snění. Zrod této
skladby však provázely velké kompoziční obtíže a Čajkovskij se málem psychicky zhroutil. Od té doby se
stalo téměř tradicí, že při psaní většího celku dostával Čajkovskij strach, že zemře dřív, než dílo dokončí.
Když ukázal symfonii svým bývalým učitelům, Antonu Rubinsteinovi a Nikolaji Zarembovi, oba ji ostře
zkritizovali. Ani po přepracování nebyla symfonie přijata příliš příznivě. Houževnatý mladík se nenechal
odradit a pustil se do dalšího žánru – do opery. Vybral si Ostrovského drama Vojvoda a přemluvil jeho
autora k napsání libreta. Dílo se dočkalo pouze pěti provedení a rozhodně nelze mluvit o úspěchu.
Kritika Čajkovskému vyčítala „nedostatek ruského národního prvku“ a skladatel svoji první operu zničil.

3/11
 Pokora
V roce 1868 se Čajkovskij poprvé zamiloval. Jeho názor, že ke svému životu ženy nepotřebuje a
vystačí si jen s hudbou a knihami, změnila o pět let starší francouzská zpěvačka Désirée Artôt.
Čajkovskij se s ní chtěl oženit, přestože přátelé i rodina byli proti. Měli obavy, aby zbytek svého života
nestrávil jako manžel slavné ženy a nepřestal komponovat. Překážkou zde byla také skladatelova
odlišná sexuální orientace. O té pravděpodobně Petr otevřeně hovořil pouze se svým bratrem
Modestem, který byl stejného založení. Ze sňatku nebylo nic – mladá zpěvačka se provdala za
španělského barytonistu. Poražený snoubenec na sobě nedal nic znát a o to horlivěji se ponořil do
komponování.
Na začátku téhož roku se Čajkovskij také seznámil se zakladatelem „Hrstky“ Milijem
Alexejevičem Balakirevem, který poznal talent mladého skladatele a rozhodl se s ním spolupracovat.
Balakirev byl uchvácen Čajkovského plánem na komponování skladeb podle literárních předloh a na
spojení hudby s malířstvím nebo poezií. Navrhl Čajkovskému téma Romea a Julie a formu fantazijní
předehry a velice podrobně mu vysvětlil, jak má postupovat. Dokonce mu předepsal první čtyři takty.
Čajkovskij téma přijal a snažil se postupovat podle Balakirevových připomínek. Dílo muselo být
několikrát přepracováno, do té doby tvrdohlavý mladík se nechal přesvědčit a pokorně pracoval. U
„Hrstky“ měla skladba ohromný úspěch.
K předehře Romeo a Julie přibylo další shakespearovské téma – Bouře, tentokrát ve formě
symfonické fantazie. I tato skladba vyvolala u „Hrstky“ velké nadšení. Následoval Klavírní koncert č. 1 b
moll op. 23 a symfonická fantazie Francesca da Rimini na motivy Dantovy Božské komedie. Na
objednávku časopisu Nuvellista pak vzniklo jedno z nejoblíbenějších klavírních děl – Roční doby op. 37.
Čajkovskij se rozhodl, že si najde svůj vlastní byt, aby měl více klidu na práci. Kromě vyučování na
konzervatoři se začal věnovat také psaní článků do novin, ale po třech letech s touto prací z časových
důvodů skončil.

Přátelství a bolest
Finanční situace Čajkovského v té době nebyla zrovna nejlepší. Vysvobození přišlo více než včas.
Jeden z jeho bývalých žáků byl podporován známou mecenáškou, manželkou stavitele železnic
Naděždou Filaretovnou von Mekk. Tato bohatá dáma se jeho prostřednictvím dozvěděla o Čajkovského
nesnázích a začala si u něj objednávat skladby – většinou díla pro klavír nebo klavírní úpravy. Po smrti
jejího zámožného manžela si začali dopisovat a vzniklo mezi nimi zvláštní a důvěrné přátelství, které
trvalo celých čtrnáct let. Nikdy se spolu nesetkali. Jeden pro druhého představoval ideálního partnera,
jejich vztah měl čistě duševní rovinu. S výjimkou své homosexuality svěřoval Čajkovskij přítelkyni vše a
dělil se s ní o své myšlenky, názory i pocity. V té době komponoval svou IV. symfonii,kterou Naděždě
věnoval. Říkal jí „naše symfonie“.

4/11
 Naděžda von Mekk

V roce 1877 dostal Čajkovskij milostný, poněkud hysterický dopis od ctitelky Antoniny Ivanovny
Miljukovové, studentky moskevské konzervatoře. Žádala ho o schůzku tak vroucně, že se s ní soucitný
Čajkovskij sešel. Snažil se ji marně přesvědčit, že její city neopětuje, ale dívka hrozila sebevraždou.
Čajkovskij toužící změnit svůj život a snad i potlačit své odlišné zaměření požádal dívku o ruku. V
červenci téhož roku se skutečně vzali. Nebyla to bohužel šťastná volba. Čajkovskij záhy zjistil, že
skutečně není schopen té lásky, kterou od něj manželka očekávala. Psychicky se zhroutil a krátce po
svatbě odjel na venkov.
Na začátku školního roku se vrátil do Moskvy, kde se pokusil celou situaci vyřešit sebevraždou.
Po večerech chodil na procházky, bloumal po moskevských ulicích a podél řeky. Jednoho večera, když
trochu mrzlo, vlezl si po pás do vody a snažil se vydržet v ní co nejdéle. Doufal, že si přivodí zápal plic.
Jeho zdraví bylo však pevnější, než si myslel – zápal plic se nedostavil. Čajkovskij však pochopil, že se ke
své ženě už nikdy nemůže vrátit. Velkorysý Rubinstein mu poskytl roční stipendium a bratři ho přiměli k
cestě do západní Evropy. Naděžda mu začala pravidelně posílat nemalou částku peněz, a tak se mohl
zotavovat a komponovat. Léto trávil většinou u sestry na venkově, kde byl nejšťastnější. Současně
usiloval o rozvod, který jeho manželka tvrdošíjně odmítala. Po roce pobytu v zahraničí se už na
konzervatoř nevrátil a díky Naděždině štědré podpoře dále cestoval. Dokončil operu Evžen Oněgin,

5/11
která neměla příliš velký úspěch, stejně jako Houslový koncert D dur op. 35, který jeden kritik nazval
„páchnoucím“. Uznání stále nepřicházelo.

Volnost
Po třech letech se konečně podařilo dosáhnout rozvodu. Čajkovského bratři zjistili, že má
Antonina nemanželské dítě, a tak již nebylo těžké ji k rozvodu přimět. Skladateli se ulevilo, avšak
během cesty po Itálii ho zastihla smutná zpráva o smrti Nikolaje Rubinsteina. Rozhodl se zkomponovat
klavírní trio, které věnoval „památce velkého umělce.“ Trio a moll op. 50 neopomněl předat také
Naděždě, jejímž dvorním klavíristou byl tehdy devatenáctiletý Claude Debussy. V osmdesátých letech
začalo být Čajkovského dílo konečně přijímáno kladně, což byla pro skladatele po těžkém a psychicky
namáhavém období velká vzpruha.

Konečně úspěch
Po roce 1884 jako by chtěl Čajkovskij dohnat zameškané roky a znovu s velkým elánem
pracoval. Splnil si svůj sen a koupil dům na venkově. Kromě skladatelských se dostavily také úspěchy
dirigentské. Čajkovskij měl vždy strach z pódia a jeho tři pokusy o dirigování vlastních děl skončily
fiaskem. Náhoda ho donutila svůj pokus ještě jednou zopakovat a tentokrát sklidil velké ocenění. Jeho
malé sebevědomí vzrostlo a přátelé doufali, že začne konečně dirigovat svá díla i mimo Rusko, čímž by
snadněji vešel ve známost. Ve svých téměř padesáti letech skutečně vyjel na své první koncertní turné
po západní Evropě. Během této cesty navštívil také Prahu, kde byl vřele přijat a setkal se s řadou
českých umělců, včetně Antonína Dvořáka.

Nečekaný konec
Na podzim roku 1890 ukončila Naděžda náhle jak písemný styk s Čajkovským, tak i jeho finanční
podporu. Jako důvod udávala zhoršení své finanční situace, ale pravděpodobně jednala pod nátlakem
své rodiny, která vztah „Mekši“ s Čajkovským považovala za nenormální. Čajkovskij byl zaskočen a
dalších osm měsíců se marně pokoušel své přítelkyni psát.
V roce 1891 se skladatel vydal do USA, kde ho po jednom z koncertů zastihla tragická zpráva o
smrti milované sestry Alexandry. V následujícím roce odjel na své druhé turné po Evropě, odkud ho
předčasně odvolal stesk po domově. Bylo to turné nanejvýš úspěšné – v Paříži byl zvolen členem
francouzské Akademie a v Cambridgi mu byl udělen čestný doktorát hudby. Žil stále svým náročným
tempem – denně věnoval pět hodin komponování. Na začátku roku 1893 začal přemýšlet o další
symfonii, která se měla původně jmenovat Programní. Po jejím dokončení se vrhl na třetí Klavírní
koncert a ještě několik menších skladeb. Byl na vrcholu svých tvůrčích sil, plný inspirace a chuti do
života. O to nepochopitelnější je fakt, že několik dnů po premiéře své VI. Symfonie „Patetické“, 6.
listopadu 1893 náhle zemřel – podle oficiální zprávy na choleru, s největší pravděpodobností však
vlastní rukou...

Skladatel mnoha tváří

Petr Iljič Čajkovskij byl osobností s velice rozsáhlou tvůrčí dimenzí. Dokázal v sobě objevit
neuvěřitelné množství vnitřních poloh, které tlumočil svou hudbou, poloh, které zřejmě zůstaly
zakódovány pouze v tomto abstraktním umění. V jeho díle najdeme lyrická témata i vášnivé dramatické
scény, to vše v nejrůznějších hudebních formách: sólovou písní s klavírem a smyčcovými kvartety
6/11
počínaje, orchestrálními kompozicemi, instrumentálními koncerty, balety a rozsáhlými operami konče.
Komponoval jak skladby sledující určitý předem daný program, tak i díla bez bližšího obsahového
určení. Co se podnětů vzniku týče, nebyl Čajkovskij v žádném případě umělcem tvořícím pouze při svitu
měsíce a klokotání slavíků.
V období, ve kterém tento skladatel žil, nebyla už sice hudba chápána jako jedno z řemesel,
skladatelé už nebyli zaměstnáváni pouze církví či šlechtou, kladl se daleko větší důraz na originalitu,
nezávislost, individualitu a vnitřní umělcovy touhy, ale ona řemeslná povaha se tak docela nevytratila. I
Čajkovskij dělil zcela realisticky svou tvorbu na skladby inspirované vnitřní potřebou a kompozice psané
na objednávku. Podle vlastních slov pro něj byly oba typy skladeb stejně důležité, nejen z finančních
důvodů: „Hned musím poznamenat, že vím ze zkušenosti, že kvalita skladby nezávisí na tom, ke které
skupině patří. Velmi často se mi stalo, že věc druhé skupiny byla velmi povedená, i když impulz k ní
přišel z vnějšku, a naopak, věc, která napadla mne, se z různých příčin příliš nepovedla...,“ napsal v
jednom ze svých dopisů. Připouštěl ale, že původ hudebních motivů, které ho napadaly, vysvětlit
nedokáže, že je to „neproniknutelné tajemství“.

Skrývání v davu
Nakolik se Čajkovskij otevíral skrze hudbu, natolik byl uzavřený navenek. Od dětství si díky
studiu mimo domov zvykl na kontakt prostřednictvím dopisů, se svou dlouholetou přítelkyní Naděždou
von Mekk komunikoval výhradně psanou formou. Přirozená uzavřenost a později i životní okolnosti
skladatelovu uzavřenost jen znásobily. Důvěrou obdarovával pouze rodinu a několik nejbližších přátel,
ovšem i zde věděl, před kým musí střežit některá tajemství. Sám sebou mohl být jen před mladším
bratrem Modestem. Snad proto, že si byli v mnoha směrech podobní, měl jistotu, že u Modesta
nalezne vždy pochopení a ne odsouzení. Z Čajkovského dopisů postupně jako z mozaiky vyvstává téměř
úplný obraz skladatele. Kromě zmíněné introvertní polohy se tento umělec dlouhou dobu potýkal se
studem, který mu znemožňoval vystupovat před publikem jako dirigent, s přecitlivělostí a vnitřní
nejistotou. Zároveň dokázal být ale tvrdohlavý a neústupný, velkorysý, mnohdy překvapivě prozaický a
realistický.

Názory a setkání
Kdybychom chtěli sestavit žebříček několika Čajkovského hudebních „nej-“, na prvním místě by
zcela určitě stál Mozart. Skladatel Mozartovo dílo obdivoval a miloval, pokud to bylo nutné,
neochvějně jej obhajoval. Například v polemice se spisovatelem Vladimírem Vasiljevičem Stasovem,
který skladatelově oblíbenci přiřkl „taliánskou sladkost a formalismus“: „Jak je mi Vás líto! Jak je mi líto
lidí hudebně vnímavých, a přitom neschopných potěšit se touto božskou krásou a prostotou! Umíraje
chtěl bych slyšeti úryvky z Dona Juana nebo Andante z jeho kvintetu d moll.“ Na druhém místě by mohl
stát Charles Gounod, jehož si Čajkovskij vážil jako velkého operního autora: „...podle mého
nejupřímnějšího mínění je Gounod dokonalý mistr, i když třeba není nejdokonalejší tvůrce.“
Rezervovanější byl Čajkovskij k současníkovi Richardu Wagnerovi, jehož opery shledával nudnými a
dlouhými, a k Johannesu Brahmsovi. Preferoval hudbu francouzskou před německou. V literatuře ale
neholdoval ani Emilu Zolovi, ani Victoru Hugovi. Jednoho označil za „tatrmana“, druhý byl podle něj
neupřímný. „V Usově jsem se jednu pustil do Dělníků moře. Četl jsem, četl a ustavičně se vztekal na
všechno to jeho pitvoření a šaškaření. [...] Od té doby nemohu na obalu knihy vidět jméno Hugo, a
nikdo mě za nic nepřiměje, abych tu knihu četl...,“ napsal jednou Modestovi. Z domácích autorů na
Čajkovského zapůsobil především Lev Nikolajevič Tolstoj, setkal se i s Ivanem Sergejevičem
7/11
Turgeněvem. Oba spisovatelé slyšeli skladatelův První smyčcový kvartet, Turgeněv byl dokonce na jeho
premiéře. Tolstoj slyšel skladbu o něco později a při větě Andante cantabile se rozplakal. Něčím si
možná byli tito umělci blízcí, Čajkovskij ale nemohl nikdy přistoupit na Tolstého názor, že ruský mužik je
muzikálnější než Mozart.
Čajkovského svérázné umělecké názory, jakož i hudba upoutávaly ve své době pozornost.
Zpočátku snad jen zvědavost, později též obdiv a úctu. Mnohým ale došlo až po jeho smrti, s jak
výraznou a jedinečnou osobností se to vlastně setkali...

První ruský skladatel světového formátu

Petr Iljič Čajkovskij patří dnes mezi světově uznávané skladatele a ve své zemi je považován za
součást jakéhosi národního pokladu. Jeho cesta k uznání a úspěchu byla však, jak tomu obvykle bývá,
trnitá a velice dlouhá.
Narodil se do doby, kdy ruská kompoziční škola byla teprve ve svých počátcích – stal se ve své
zemi jedním z prvních profesionálně školených skladatelů. V době jeho studií patřil ke vzorům ruských
hudebních tvůrců Michail Ivanovič Glinka, kterého všichni považovali za zakladatele té „pravé“ ruské
národní hudby. Kromě studentů konzervatoře zde byla ještě zvláštní skupina skladatelů–amatérů, kteří
si říkali „Mocná hrstka“. Ti zastávali názor, že jakékoli školení ve skladbě je zbytečné, protože ubíjí
inspiraci. Propagovali využívání ruských lidových písní v kompozici a ostře odsuzovali jakoukoli skladbu,
která se jim zdála být málo ruská. Všech pět členů tohoto seskupení bylo současníky Čajkovského: Milij
Balakirev, Alexandr Borodin, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Rimskij-Korsakov a César Kjuj –
šlechtic, chemik, úředník, námořní důstojník a vojenský inženýr.

Konzervativci či Hrstka?
Čajkovskij se nikdy vědomě nehlásil ani ke „konzervativcům“ ani k „Hrstce“ a střídavě proti sobě
svými díly popouzel jednu či druhou skupinu. Stejně jako „Hrstka“ obdivoval Schumanna, Berlioze a
Liszta, ale zároveň také Mozarta, o kterém sám řekl: „Nejen že Mozarta miluji – já ho zbožňuji.“
Přestože byl často označován za „konzervativce“, s „Hrstkou“ několikrát spolupracoval, většiny děl
jejích členů si vážil a s Korsakovem se dokonce celý život úzce přátelil. Stejně tak i členové „Hrstky“
mnohá jeho díla obdivovali, ale jakmile se Čajkovskij chopil formy, kterou považovali za přežitou a
nemoderní, netajili se s nesouhlasem. Rozhodně ale nelze mluvit o vzájemné nevraživosti, spíše se
jednalo o běžnou výměnu rozdílných uměleckých názorů.
Snad právě pro Čajkovského nezařaditelnost do té či oné skupiny byl jeho život směsicí tolika
úspěchů i neúspěchů. Veřejnost a kritika často ocenily díla, kterých si nevážil, a naopak odsoudily ta,
která považoval za svá nejlepší. Celý život sice působil dojmem člověka, kterému na mínění kritiky
nezáleží, ale ve skutečnosti dokázal být až nezdravě sebekritický, všemi reakcemi se vnitřně zaobíral a
mnohá svá díla pak zničil.

Pracovitost a vyplněná touha

Pověstná byla Čajkovského pracovitost – v tomto ohledu nebyl příliš „romantický“. Byl zvyklý na
svůj pevný režim, který striktně dodržoval, aby nepromarnil ani minutu svého času. Jako by chtěl
dohnat promarněné mládí, kdy se začal hudebně vzdělávat a komponovat později než jeho vrstevníci.
V rámci svého pravidelného režimu tedy skládal, ať už přicházela inspirace či nikoliv. Doufal, že se
později dostaví a do té doby spoléhal na své vlastní schopnosti.
8/11
 Po smrti Čajkovského se začali postupně objevovat různé pokusy o jeho hodnocení a vymezení.
Nešťastně se o to zasloužila také sovětská komunistická ideologie a z Čajkovského se tak pozvolna
stával národní skladatel, kterého si rád poslechne každý správný dělník, skladatel plný melancholie a
nasládlého sentimentu. Čajkovskij se ale především snažil vyjádřit skrze hudbu sebe sama. Jeho slova
hovoří jasně: „Doufám, že po sobě zanechám něco, co bude hodno slávy prvotřídního umělce. Jsem tak
smělý, že v to doufám.“

Nejslavnější klavírní koncert

„Nepředělám ani jedinou notu a dám ho vytisknout v té podobě, v jaké je teď!“ prohlásil
Čajkovskij poté, co si vyslechl nevybíravou kritiku svého přítele Nikolaje Rubinsteina. Na Štědrý den
roku 1874 Rubinsteinovi své dílo přehrál a očekával, že se k němu jako jeho budoucí interpret vyjádří.
Namísto přátelské rady byl zahrnut záplavou negativních poznámek. Rubinstein mu vytýkal, že jsou
klavírní pasáže neohrabané, nešikovné a banální stejně jako celá skladba. Nakonec vyslovil verdikt: buď
Čajkovskij do určitého data celý koncert předělá nebo ho on nebude hrát. Čajkovskij odmítl a věnoval
dílo jinému klavíristovi, Hansi von Bülowovi, který ho úspěšně provedl roku 1875 v Bostonu.

1. věta: Allegro non troppo e molto maestoso – allegro con spirito

Celá věta je zahájena monumentálním úvodem, jehož téma zazní nejprve ve smyčcích a poté v
sólovém nástroji. V klavíru je téma dále rozvíjeno v brilantním úseku s kadencí a celý úsek je zakončen
zopakováním úvodní myšlenky ve smyčcích. Po krátké přechodné části v nižší dynamice nastupuje v
klavíru vlastní hlavní téma věty. To je oproti předchozímu odlehčenější, v klavíru je namísto akordické
sazby unisono v oktávách. Posléze se v klarinetu objevuje vedlejší myšlenka, kterou po něm opakuje
klavír. Klavír vystřídají smyčce s lyrickým, zpěvným motivem, po němž se vrací vedlejší téma. Následuje
rychlá gradace, znovu je uvedeno lyrické téma ve smyčcích a nastupuje práce s tématy – provedení. Po
druhém sólovém úseku v klavíru přichází repríza. Hlavní téma je opakováno v klavíru, vedlejší téma se

9/11
objeví tentokrát v hoboji. Po rozsáhlém klavírním sólu nastupuje druhá vedlejší myšlenka ve smyčcích,
k nimž se postupně připojují ostatní nástroje a věta je zakončena v mohutném fortissimu.

2. věta: Andantino semplice – prestissimo

Třídílná pomalá věta je ukázkou Čajkovského lyrického mistrovství. Dramatickou tóninu b moll
zde střídá Des dur. V orchestru je hlavní úloha svěřena téměř výhradně dřevěným dechovým
nástrojům a smyčcům. Celá první část je složena z jednoho tématu, které poprvé zazní ve flétně. Na
flétnu navazuje klavír s protimelodií ve fagotu. Hoboje s klarinety téma rozvíjejí a navozují pastorální
náladu. Téma se dále objeví ve violoncellu a hoboji. Ve druhém dílu použil Čajkovskij valčík, který je
založen na francouzské písni Il faut s’amuser et rire. Po jiskrném valčíku se vrací poklidné téma prvního
dílu.

3. věta: Allegro con fuoco

V této větě použil autor ukrajinskou lidovou píseň. Bujaré a energické hlavní téma (opět v b
moll) přednese klavír, zatímco orchestr stojí spíše v pozadí. Celý orchestr se ke slovu dostává po
několikerém zaznění tématu v klavíru. V houslích pak zaznívá kontrastní zpěvné téma a poté, co je v
klavíru zopakováno, se vrací téma hlavní. Klavír doplňují flétny a klarinety, které postupně přecházejí v
tečkovaný rytmus. Ten naplňuje další úsek, po němž přichází se svou myšlenkou celý orchestr. Obě
témata se ještě jednou vystřídají a následuje prováděcí část. V sólovém nástroji probíhají běhy v
drobných notových hodnotách, pouze před závěrem tohoto úseku se klavír na chvíli odmlčí, aby mohl
nastoupit a v oktávách připravit nástup vedlejšího tématu. To zazní v celém orchestru včetně klavíru.
Těsně před koncem celé věty přednesou ještě zkrácené hlavní téma smyčce.

Zdroj
https://mistri.muzikus.cz/romantismus/vrcholny-romantismus/petr-iljic-cajkovskij

10/11
Poslech

Klavírní koncert č. 1 B moll

Popis https://cs.wikipedia.org/wiki/Klav%C3%ADrn%C3%AD_koncert_%C4%8D._1_b_moll_(%C4%8Cajkovskij)
Poslech https://www.youtube.com/watch?v=hNfpMRSCFPE
Zajímavost https://www.youtube.com/watch?v=82l3q15YfYQ

Labutí jezero
Popis https://cs.wikipedia.org/wiki/Labut%C3%AD_jezero
Poslech Čtyři malé labutě https://www.youtube.com/watch?v=Xd2nTXsivHs
Poslech téma https://www.youtube.com/watch?v=L23XLW8DvXY

Louskáček
Popis http://balet.netstranky.cz/deje-baletu/louskacek.html
Poslech Tanec Sladké pohádky https://www.youtube.com/watch?v=Wz_f9B4pPtg
Poslech Květinový valčík https://www.youtube.com/watch?v=LKcZL8q1eBw

Spící krasavice
Popis http://balet.netstranky.cz/deje-baletu/spici-krasavice.html
Poslech https://www.youtube.com/watch?v=qqejv_BQ7Zg

Evžen Oněgin
Popis https://cs.wikipedia.org/wiki/Ev%C5%BEen_On%C4%9Bgin_(opera)
Poslech https://www.youtube.com/watch?v=ccGKhjEOEuE

Piková dáma
Popis https://cs.wikipedia.org/wiki/Pikov%C3%A1_d%C3%A1ma_(novela)
Poslech https://www.youtube.com/watch?v=MincMOyk38w

Symfonie č. 6 Patetická
Popis https://jan-k-celis.webnode.cz/news/petr-iljic-cajkovskij-symfonie-c-6-h-moll-pateticka-ii-/
Poslech https://www.youtube.com/watch?v=SVnF3x44rvU

11/11