Professional Documents
Culture Documents
Jaderné Zbraně Skripta
Jaderné Zbraně Skripta
JADERNÉ ZBRANĚ
VYŠKOV 2005
2
Recenzenti:
Vydavatel a tisk:
©
© Ústav OPZHN
ISB
2
3
Základní pojmy
Zbraně hromadného ničení (ZHN) jsou nejničivější zbraně současných armád, kterých lze
použít za každého počasí, denní doby a ročního období. Při nedostatečné ochraně mohou ZHN
ničit či vyřazovat osoby, budovy, výrobní zařízení, zbraně a bojovou techniku armád. Mezi ZHN
patří:
- jaderné zbraně
- chemické zbraně (dusivé, obecně jedovaté, zpuchýřující, nervově paralytické, dráždivé,
psychoaktivní)
- biologické zbraně (bakterie, viry a organizmy produkující toxické látky)
Účinek jaderných zbraní je založen na využití energie, která se uvolňuje při jaderných
přeměnách. Jsou určeny k ničení živé síly, bojové techniky a objektů. K uvolňování energie
dochází buď při štěpení jader těžkých prvků např. ( 235U ; 239 Pu ) nebo při syntéze jader lehkých
Jaderná výbušnina je látka, která je vhodná k uskutečnění jaderné výbušné reakce. Jaderná
výbušnina může být štěpná nebo termonukleární.
Jaderná nálož je jaderná výbušnina spolu se zařízením, které iniciuje jadernou reakci. Podle
druhu jaderné výbušniny a druhu reakce rozlišujeme jadernou nálož štěpnou a termonukleární
nálož.
3
4
Tritolový ekvivalent vyjadřuje ničivou sílu jaderných zbraní. Tritolový ekvivalent je takové
množství trinitrotoluenu (TNT), při jehož výbuchu se uvolní energie stejná jako při výbuchu
jaderné nálože. Vyjadřujeme jej v kilotunách (kt) nebo megatunách (Mt). Jaderné náboje se
štěpnou nebo termonukleární náloží pak dělíme na jaderné náboje s velmi malou, malou, střední,
velkou a velmi velkou mohutností. V minulosti se používal rovněž termín ráže.
Množství energie uvolněné při jaderném výbuchu v závislosti na mohutnosti jaderného náboje
Mohutnost (TNT) Uvolněná energie (J)
1t 4,1.10 9
22 kt 9.1013
60 Mt 2,5.1017
Historický vývoj
Radioaktivita – Henri Becquerel roku 1896 při pokusech s uranovou soli umístěnou do světlo
nepropouštějící schránky zjistil, že dochází ke zčernání fotografických desek, kterými byla
schránka obklopena.
Speciální teorie relativity – roku 1905 publikoval Albert Einstein svou revoluční teorii, ze které
vyplývá ekvivalence mezi energii a hmotností
E = m.c 2
4
5
Rutherfordův pokus - roku 1911 prováděl Ernest Rutherford a jeho asistent Marsden
experiment, při němž ostřelovali tenkou fólii zlata alfa částicemi a následně analyzovali jejich
rozptyl. Dospěli k závěru, že lineární rozměry jádra jsou řádově 10 −15 m a atomové jádro nese
kladný elektrický náboj.
Štěpení uranu – Lise Meitnerová a Otto Hahn v roce 1938 jako první experimentálně dokázali
rozštěpit jádra uranu.
Emise neutronů – v únoru 1939 Enrico Fermi a Leo Szilard dokázali, že při štěpení uranu
dochází k emisi neutronů.
Projekt Manhattan – byl zahájen v srpnu 1939. Cílem projektu bylo vyvinout jadernou bombu.
Záštitu nad projektem převzal teoretický fyzik Jacob Oppenheimer. Na projektu participovala
celá řada vynikajících fyziků jakými byli: Richard Feynmann, Enrico Fermi, James Chadwick,
Albert Compton a další. Celý projekt byl finančně mimořádně náročný, jeho rozpočet byl cca 2
miliardy USD (10 mld. USD v současnosti).
Metody obohacování uranu – jedním z největších problému při vývoji první jaderné bomby
bylo nalezení efektivní metody, která by umožňovala získat vysoce obohacený uran
235
v dostatečném množství. V rámci projektu Manhattan se realizovaly tři metody separace U:
- difúze plynného hexafluoridu uranového ( UF6 ) přes kaskádu speciálních filtrů (metoda je
První jaderný reaktor – v prosinci 1942 byla v USA úspěšně provedená první řízená řetězová
štěpná reakce.
5
6
Trinity - „Svatá trojice“ krycí název prvního pokusného jaderného výbuchu, který se uskutečnil
16.7.1945 v poušti Jornada de Muerto. Bylo při něm použito plutoniové bomby o mohutnosti 20
kt TNT.
Hirošima – 6.8.1945 byla na Hirošimu svržená uranová bomba Little boy (váha 4086 kg, průměr
0,71 m, délka 3,05 m, mohutnost cca.15 kt TNT). O život přišlo 78 tisíc lidí hned a dalších 113
tisíc na následky ozáření a popálenin.
V Hirošimě bylo více než 10 km2 města po jaderném výbuchu kompletně zničeno. Hirošima byla
jako cíl jaderného útoku vybrána proto, že se jednalo o jedno z mála japonských měst, které
nebylo vážněji poškozeno v důsledku amerického bombardování. Bylo tedy možné seriózně
posoudit ničivé účinky jaderné bomby. Hirošima měla v době jaderného útoku cca 380 tisíc
obyvatel (srovnatelné s velikosti Brna).
Vzdálenost od epicentra - Mortalita
Hirošima (m) (%)
0-330 93
330-660 92
660-990 86
990-1320 69
1320-1650 49
1650-1970 31
1970-2300 12
2300-2660 1
Stupeň zasažení osob v důsledku působení tepelného záření jaderného výbuchu se odvíjel od
barvy oblečení těchto osob. Tričko osoby, která se nacházela cca 1,7 km od epicentra výbuchu,
bylo tvořeno černými a bílými pruhy. Černé pruhy shořely, zatímco bílé pruhy nikoli. Je to dáno
tím, že předměty se nám jeví barevné v závislosti na složkách elektromagnetického záření, které
ve viditelné oblasti přednostně odrážejí (oblast absorpčního minima pro danou vlnovou délku).
Popáleniny lze rozdělit na primární a sekundární. Mezi primární popáleniny řadíme ty, k nimž
došlo v důsledku působení tepelné složky jaderného výbuchu. Sekundární popáleniny jsou
způsobeny požáry, které propuknou bezprostředně po jaderném výbuchu. Rozlišit tyto dva druhy
popálenin je možné tak, že v případě primárních popálenin je zasažena pouze ta strana lidského
6
7
těla, která byla natočena ve směru kolmém ke směru šíření tepelné vlny jaderného výbuchu.
V případě sekundárních popálenin dochází zpravidla k zasažení všech části těla.
Tlaková vlna jaderného výbuchu usmrcovala osoby ve vzdálenosti několika stovek metrů od
epicentra jaderného výbuchu. Větší počet úmrtí a zranění byl zapříčiněn druhotnými účinky
postupující tlakové vlny (padající trosky budov, neupevněné předměty apod.).
V důsledku působení pronikavé radiace jaderného výbuchu umírali nejvíce exponovaní jedinci do
desátého dne. Pokud ozářený člověk přežil i třicátý den po výbuchu měl 50% šanci na přežití.
Ozáření jedinci začínali umírat zpravidla po týdnu od exploze a maxima mortality bylo dosaženo
v průběhu třetího a čtvrtého týdne po explozi.
7
8
Nagasaki – 9.8.1945 byla na Nagasaki svržená plutoniová bomba Fatman (váha 4540 kg, průměr
1,8 m, délka 3,3 m, mohutnost cca 20 kt TNT). O život přišlo 24 tisíc lidí hned a dalších 113 tisíc
na následky ozáření a popáleniny.
V Nagasaki explodovala jaderná bomba nad průmyslovou části města. Totálně byla zničená
zástavba o rozloze 4 km2. Nagasaki bylo významné průmyslové město s velkým námořním
přístavem. Nagasaki mělo v době jaderného útoku cca 195 tisíc obyvatel.
Z 50 tisíc domů v Nagasaki bylo 14,5 tisíce kompletně zničeno a dalších 5 tisíc bylo
poškozeno. K vyražení oken došlo i ve vzdálenosti 11 km od epicentra výbuchu. Zajímavé je, že
v bezprostřední blízkosti epicentra výbuchu odolaly ty železobetonové budovy, které měly
spoustu oken, jejichž vyražení redukovalo tlak, který působil na konstrukci. Devastujícím
účinkům byly ovšem vystaveny osoby, které se nacházely v těchto budovách. Budovy bez těchto
rozsáhlých okenních ploch byly zničeny, ačkoli měly stejnou tuhost konstrukce.
Důvod úmrtí (%) Hirošima Nagasaki
popáleniny 60 84
padající trosky 30 9
jiné 10 7
8
9
První termonukleární výbuch - 1.11.1952 na korálovém útesu Elugelab. Použitá bomba Mike
vážila 50 tun a měla tvar krychle o straně 7,5 m.
9
10
10
11
U +1n→140 Ba + 93Kr + 31 n
235
11
12
12
13
13
14
Vazebná energie se udává v MeV. Velký význam pro stabilitu jader má střední vazebná energie
připadající na jeden nukleon. Zjednodušeně ji můžeme chápat jako energii, kterou musíme dodat
jádru, aby došlo k uvolnění jednoho nukleonu z jádra. Z hlediska stability jader jsou nejstabilnější
ta jádra, která mají A=50. Směrem k lehčím a těžším jádrům stabilita klesá. Mezi lehkými jádry
4
vyniká velkou stabilitou 2 He 2 . Pro střední vazebnou energii připadající na jeden nukleon platí
následující vztah:
EV
ε=
A
14
15
15
16
Uhlíkový cyklus:
2 He + 2e + 2ν e + 3γ ( 25,03MeV )
+
411H ⎯
⎯→
C 4
16
17
c) Volíme takovou reakci, která má co největší energetický výtěžek. Při syntéze deuteria a
235
tritia se uvolní čtyřikrát větší množství energie než při štěpení stejného množství U.
Multiplikační faktor k
Kritický stav štěpného materiálu hodnotíme pomocí tzv. multiplikačního faktoru, který je
definován takto:
nk
k=
nk −1
kde n k je počet neutronů v k-té generaci a n k −1 je počet neutronů v k-1 generaci, přičemž za
Střední volná dráha neutronů λ je střední délka trajektorie, kterou urazí částice mezi dvěma po
sobě následujícími interakcemi (vzdálenost několika centimetrů). Pro dobu τ, kterou neutron
potřebuje, aby urazil danou dráhu, platí:
λ
τ= = 10 −8 s
vn
Pomalé:
-studené p 0,025eV
-tepelné (0,025;05)eV
-nadtepelné (0,5;100)eV
rezonanční (100;500) eV
17
18
235
Spektrum okamžitých neutronů vzniklých při štěpení U termálními
neutrony.
235
Průměrná energetická bilance štěpení jádra U
18
19
[ ]
rozměr m 2 . S rostoucí hodnotou účinného absorpčního průřezu roste pravděpodobnost
zachycení neutronu jádrem.Výrazně závisí na energii projektilu a typu jaderné reakce. Pro účinný
absorpční průřez platí následující vztah:
dN
σ (E ) =
dt.φ .N
kde N je počet projektilů dopadajících na terč, dN je počet zachycených projektilů a φ fluence
částic.
19
20
Účinný absorpční průřez pro záchyt neutronů jádry 235U (plná čára) a pro jádra
238
U (přerušovaná čára)
Uran
Přírodní uran je směsí dvou izotopů s nukleonovými čísly 235 a 238, obsaženými v poměru
0,72:99,28. Oba izotopy jsou využitelné jako štěpné výbušniny. Vzhledem k rozdílné aktivační
energii je však nezbytná jejich separace. Pro výrobu jaderných výbušnin lze využít i izotop
232
s nukleonovým číslem 233, který se v přírodě nevyskytuje, ale vyrábí se ozařováním Th
neutrony. Izotopy s nukleonovým číslem 233 a 235 se štěpí pomalými neutrony. Izotop 238 se
štěpí především rychlými neutrony.
Přírodní uran se používá ve zpracovatelských závodech k výrobě obohaceného uranu 235,
který se používá jako jaderné palivo v reaktorech. Ochuzený uran tvořený především
radionuklidem uranu 238, který vzniká jako vedlejší produkt obohacování přírodního uranu, se
vzhledem ke své vysoké měrné hmotnosti používá jako ochrana techniky a nebo naopak jako
součást průrazné munice
20
21
ρ (kg.m −3 ) 3,7.10 5
Teplota tání (°C) 1133
Teplota varu (°C) 3500
Uran je velmi reaktivní prvek. Tvoří sloučeniny s většinou nekovových prvků i s mnoha
kovy. Jeho mocenství nabývá hodnot od II. do VI. Řada jeho sloučenin je těkavá. Na vzduchu za
normálních podmínek uran rychle oxiduje a již při mírném zahřátí se vzněcuje.
Pokud se radionuklidy uranu nacházejí v kovové nebo keramické formě a nebo jsou
uzavřeny do obalu nepředstavují významné radiační ohrožení osob. Pokud se však rozptýlí do
životního prostředí představují, stejně jako další těžké kovy, ohrožení především svou toxicitou
(např. olovo). Současně však mohou jako alfa zářiče vyvolat i stochastická radiační poškození
osob.
Plutonium
Plutonium patří mezi transuranové aktinoidy. Jeho hlavním zdrojem jsou jaderné reaktory, ve
238
kterých vzniká ozařováním U neutrony. Takto připravené plutonium je směsí izotopů
s nukleonovými čísly 239, 240 a 241, a to v poměru 79:20:1. Všechny izotopy plutonia jsou
štěpitelné pomalými neutrony. Izotopy s nukleonovými čísly 240 a 241 podléhají poměrně
rychlému spontánnímu štěpení a působí tak jako nežádoucí zdroj neutronů v jaderné výbušnině.
Plutonium je tmavošedý silně elektropozitivní a vysoce reaktivní prvek. Ve sloučeninách je
nejčastěji trojmocné a čtyřmocné, může však být i dvojmocné nebo šestimocné. Na vzduchu
rychle oxiduje, za přítomnosti vlhkosti nebo halogenů se vzněcuje. Jak samotný kov, tak i jeho
sloučeniny jsou vysoce toxické s kumulativním účinkem. Pro použití v jaderných zbraních se
vyrábějí tři jakostní třídy plutonia, a to:
239
- vysoce čisté zbraňové plutonium, obsahující 98% 94 Pu
239
- čisté zbraňové plutonium, obsahující 97% 94 Pu
21
22
239
- zbraňové plutonium, obsahující 93% 94 Pu
Radionuklid 233
U 235
U 238
U 239
Pu 249
Cf
Poločas rozpadu (roky) 1,63.10 5 7,13.10 8 4,5.10 9 2,43.10 4 351
239
K purifikaci Pu reaktorové kvality se využívá plynová centrifugace a laserová izotopová
separace (LIS).
Kalifornium
Úsilí o miniaturizaci štěpných jaderných náloží vedlo k hledání štěpných výbušnin tvořících
nízká kritická množství. Značný účinný průřez pro štěpné jaderné reakce iniciované pomalými
neutrony vykazují i jiné radionuklidy, např. berkelium a americium.
Kalifornium je velmi těkavý, těžký stříbrolesklý kov. Je velmi reaktivní s převažujícím
oxidačním číslem III.
Těžké izotopy vodíku
Všechny jeho známé izotopy jsou schopny termojaderných reakcí. Z vojenského hlediska jsou
významné deuterium a tritium. Deuterium s nukleonovým číslem 2 se získává z přírodního
vodíku, ve kterém se vyskytuje v poměru 1:6500. Tritium s nukleonovým číslem 3 se vyrábí
v jaderných reaktorech ozařováním lithia neutrony. Menší množství tritia se získává také při
rafinaci těžké vody, sloužící jako moderátor v jaderných reaktorech.
Deuterium a tritium jsou za normálních podmínek lehké, obtížně zkapalnitelné plyny, bez barvy
a bez zápachu.
Pro použití v jaderné munici je důležitá tvorba stabilních hydridů s mnoha kovy včetně kovů
schopných termojaderné reakce. Oba nuklidy se používají buď v plynném stavu v kovových
nádobách pod tlakem 30 MPa, nebo ve formě hydridů kovů. Jsou základní složkou většiny
termojaderných výbušnin.
22
23
Lithium
Lithium je nejlehčí alkalický kov. Vedle přímého využití v jaderných výbušninách je základní
složkou k průmyslové výrobě tritia. Nejdůležitějším izotopem je lithium s nukleonovým číslem 6,
které tvoří 7% přírodního lithia a odděluje se některou z metod izotopové separace.
(
Ar kg.kmol −1 ) 6
ρ (kg.m −3 ) 5,34.10 2
Teplota tání (°C) 179
Teplota varu (°C) 1340
Lithium je značně značně reaktivní kov. Reaguje s vodou, na vzduchu rychle oxiduje, již při
mírném zahřátí se vzněcuje.
Lithium má při výrobě jaderných výbušnin rozsáhlé uplatnění. Používají se jeho hydridy:
deuterid, tritid a jejich směsi, které tvoří základní jadernou výbušninu v jaderných náplních velké
mohutnosti.
K tomu, aby řetězová štěpná reakce mohla probíhat rovnovážným řízeným způsobem, je třeba
zajistit v principu dvě věci:
a) Shromáždit nadkritické množství jaderného štěpného materiálu.
b) Zajistit řízení počtu neutronů pomocí vhodných absorbátorů tak, aby štěpná reakce probíhala
požadovaným způsobem. Řízená řetězová štěpná reakce (především 235U) probíhá v zařízení
zvaném jaderný reaktor. Řízení počtu neutronů udržujících v chodu štěpnou reakci se provádí
ve dvou etapách:
1. Neutrony emitované při štěpení, které mají většinou poměrně vysoké energie (v průměru asi
1,5MeV), se zpomalují na "tepelnou" energii cca 0,025 eV interakcí s látkami o nízké
molekulové hmotnosti - tzv. moderátory (může to být voda, těžká voda, grafit, berylium ...).
23
24
Termální neutrony mají větší účinný absorpční průřez než neutrony emitované při štěpení jader
235
U.
2. Pro dosažení hodnoty multiplikačního faktoru k=1 je potřeba přebytek neutronů (který by
jinak vyvolal lavinovité štěpení a havárii reaktoru) pohltit ve vhodném absorbátoru - nejčastěji je
to kadmium, které má vysoký účinný průřez pro absorpci tepelných neutronů. Absorbátory jsou
většinou provedeny ve tvaru tyčí, které se do reaktoru zasouvají a tím řídí rychlost reakce:
chceme-li zvětšit počet štěpení, tyče mírně vysuneme, pro zpomalení reakce tyče zasuneme.
Zjednodušené principiální
schéma štěpného jaderného
reaktoru.
Při řetězové štěpné reakci se uvolňuje značné množství energie – fragmenty štěpení, vylétající
s velkou kinetickou energií, se rychle zabrzdí nárazy na okolní atomy a předávají tak materiálu
24
25
svou energii ve formě tepla. Štěpný materiál se tedy zahřívá a je třeba jej intenzívně chladit
vhodným chladícím materiálem (vodou nebo sodíkem) protékajícím přímo kolem palivových
článků - to je tzv. primární chladící okruh. Teplo z primárního chladícího okruhu se v
tepelném výměníku předává vodě sekundárního chladícího okruhu; v jaderné elektrárně je
sekundárním chladícím okruhem parogenerátor, jehož pára roztáčí lopatky turbíny pohánějící
generátor vyrábějící elektrický proud.
Dříve se používaly reaktory jednookruhové, v nichž moderátorem byl grafit a chladícím
médiem voda, jejíž pára je vedena přímo do turbíny. V případě úniku vody štěpná reakce
pokračuje (moderační účinky grafitu trvají) a pokud se neuplatní regulace absorbátorem, může
dojít k přehřátí aktivní zóny až k havárii reaktoru (jak se stalo v Černobylu).
235
Jako palivo pro štěpné reaktory se používá přírodní uran obohacený obvykle na 3 – 5% U,
což je z ekonomického hlediska nejvýhodnější. Nicméně, pro vojenské účely se používá štěpný
materiál o vysoké čistotě (více než 93%). Než je možné uran pro mírové nebo vojenské účely
využít, musí projít vytěžená ruda celou řadou technologických postupů. V prvním kroku dochází
k těžbě uranové rudy v hlubinných nebo povrchových dolech. Tuna zemské kůry obsahuje cca.
3g uranu. Ekonomicky těžitelná ruda musí obsahovat minimálně 1% uranu. Vytěžená ruda je
rozdrcená, jemně rozemletá a výsledný produkt ještě bývá vyluhován roztokem H 2 SO4 . Po
vysrážení se z roztoku získá koncentrát žluté barvy ve formě U 3O8 , který se pro svůj vzhled
označuje jako tzv. žlutý koláč. Tento koncentrát obsahuje cca. 75% uranu. Obohacený UF6 se ve
Existuje celá řada metod, které jsou známy, ale nejsou dostatečně efektivní (termální difúze,
aerodynamická separace, chemická separace) nebo ještě nepřekročily stádium výzkumu
(plazmová separace).
25
26
Plynná difúze je metoda, která našla své uplatnění především v USA, byť se od ní v poslední
době upouští. V rámci této metody dochází k separaci “lehkých“ a “těžkých“ molekul plynného
UF6 (jedovatý plyn) při průchodu přes kaskádu semipermeabilních membrán, kdy se využívá té
235
skutečnosti, že molekuly obsahující izotop U procházejí membránou snáze, než-li molekuly
238
obsahující izotop U . Průchodem přes každou další membránu dochází k mírnému navýšení
obsahu 235U .
26
27
odstředivých sil, kdy těžší molekuly mají tendenci usazovat se na straně odvrácené vzhledem ke
stěnám rotoru než molekuly lehčí. Stejně jako v případě plynné difúze se celý proces dělení musí
mnohonásobně opakovat. Za tímto účelem vytvářejí centrifugy tzv. kaskádu, kdy produkt
jednoho dělení vstupuje do dalšího dělícího procesu. Plynná centrifugace je ekonomicky
výhodnější než plynná difúze. Navíc, v rámci jednoho dělícího cyklu je možné při použití plynné
centrifugace dosáhnout vyššího stupně obohacení než při plynné difúzi.
Termální difúze – metoda vyvinutá v USA v průběhu 2. světové války. Je založená na tom
principu, že kapalný UF6 vystavený působení teplotního gradientu v trubici, kterou protéká
235
dělená směs, mají molekuly obsahující izotop U tendenci koncentrovat se více při stěnách
trubice. Jednotlivé složky jsou poté odváděny a celý proces se opakuje. Tentokrát již
s obohaceným UF6
Aerodynamická separace - v rámci této metody je plynný UF6 unášen a urychlován vhodně
zvoleným nosným plynem v zakřivené trubici, přičemž se využívá té skutečnosti, že těžší izotopy
se více hromadí při stěnách trubice a následně jsou odděleny od zbylé plynné směsi, existuje zde
tedy jistá analogie s plynnou centrifugaci.
27
28
Laserová separace – tato metoda vychází ze skutečnosti, že jednotlivé izotopy uranu, resp.
plutonia se vyznačují nepatrnými rozdíly v konfiguraci elektronových energetických hladin.
Frekvence laseru musí být voleny velmi precizně. Vybudí-li se pouze lehčí izotop uranu, má to za
následek odevzdání jednoho elektronu, přičemž tento izotop se již vyznačuje jinými chemickými
vlastnostmi a může být odseparován chemickou cestou nebo působením elektrostatického pole.
Jedná se o nejperspektivnější metodu obohacování štěpného materiálu.
Elektromagnetická separace – metoda byla známá již dobách 2. světové války, nicméně
extrémní nároky na konstrukční provedení ji neumožnily dostatečně efektivně využít. Tato
metoda vychází z toho, že jednotlivé izotopy se v silném magnetickém poli pohybuji po jiných
trajektoriích, je-li zvolená vhodná frekvence budícího pole. Metoda je velmi citlivá na
konfiguraci magnetického pole.
Fúzní reaktory představují perspektivní, životní prostředí nezatěžující zdroj elektrické energie.
V současné době se předpokládá, že by se s komerčním využitím fúzních reaktorů mohlo začít
někdy kolem roku 2030.
Předmětem současného výzkumu jsou dvě zásadně odlišné koncepce obvykle označované jako
magnetické udržení a inerciální udržení.
Magnetické udržení spočívá v takové konfiguraci magnetického pole, aby většina elektricky
nabitých částic sledovala vhodně zakřivené magnetické siločáry, a tak nepřicházela do styku se
28
29
stěnami komory, v níž se plazma vytváří. Ohřev pak musí pokračovat tak dlouho, dokud jádra
nezískají dostatečnou energii, potřebnou k překonání odpudivých coulombických sil a vyvolání
fúze. Mezi zástupce této koncepce patří především tokamaky. Výkon takovýchto reaktorů by byl
2 – 3 GW.
Inerciálního udržení je založeno na extrémně rychlém ohřevu fúzního paliva na teplotu při níž
probíhá fúzní reakce. Tento proces musí proběhnout ve velmi krátkém čase (ns až ps), aby
nedošlo k nežádoucímu rozptýlení fúzního materiálu. Za tímto účelem se drobná tableta
zmraženého vodíku spustí do komory, v níž je zasažená laserovými svazky, které jsou
fokusované na tabletu z několika směrů. Tímto rychlým ohřevem povrchu vznikne implozivní
vlna, která vyvolá ohřev a zhutnění středu tablety až do dosažení podmínek termonukleární
syntézy. Nejmodernější pulzní lasery mají dobu trvání pulzu řádově attosekundy.
29
30
30
31
31
32
32
33
Explozivní typ – nadkritický stav se vytvoří spojením dvou částí o podkritických hmotnostech.
Jedno z nich je prudce vystřeleno proti druhému.
33
34
Absorpční typ – ve výbušnině nadkritické hmotnosti i tvaru je uložená látka, která absorbuje
neutrony. V okamžiku jejího odstranění dojde k výbuchu.
Mžikový přívod reflektoru – štěpná nálož přejde do nadkritického stavu mžikovým přívodem
odrážeče neutronů.
34
35
35
36
- štěpné (jednofázové)
- termonukleární (dvoufázové)
- vodíkouranové (třifázové)
- novodobé (neutronová bomba, gama nálož)
Pod tímto pojmem se skrývají jaderné zbraně, které by v nejbližší době mohly najít své pevné
místo ve výzbroji vyspělých armád. Z historického hlediska považujeme za zbraně první
generace štěpné bomby, za druhou generaci termonukleární zbraně, třetí generaci představuje
neutronová bomba a gama nálož.
Jaderné zbraně čtvrté generace by se měly vyznačovat mnohem menší mohutnosti (0,1 – 10 kt),
malými rozměry, maximální čistotou – v podstatě by se jednalo o miniaturizovanou
termonukleární zbraň, u které by se k navození fúzní reakce využívaly vysoce výkonné lasery
(inerciální udržení). Tyto miniaturní jaderné zbraně by se vyznačovaly mnohem větší ničivou
silou než konvenční zbraně a bylo by možné je použít k ničení cílů, k jejichž destrukci by bylo
zapotřebí většího počtu konvenčních hlavic. Z hlediska použití proti teroristům ukrytým pod
36
37
horskými masivy by se jako nosič mohly použít bomby, které explodují až v určité hloubce pod
zemským povrchem.
Radiologická bomba - nejedná se o jadernou zbraň v pravém slova smyslu, proto se také mezi
jaderné zbraně nezahrnuje. Bomba je tvořena klasickou trhavinou, jejíž exploze rozmetá do okolí
radioaktivní nuklidy ( 60 Co , 137 Cs , 90 Sr 239
Pu , 235U a jiné), které následně způsobí radioaktivní
zamoření terénu. Některé z těchto radionuklidů mohou mít rovněž toxické vlastnosti ( 239 Pu ).
Radiologická bomba, pro svou relativně snadnou výrobu (zkonstruovat špinavou bombu není z
technického hlediska o nic náročnější než vyrobit klasickou bombu, přičemž největší překážkou
její výroby je opatření si radioaktivního materiál), představuje nebezpečí především z hlediska
možného použití teroristy, např. v některé z evropských metropolí. Hlavním účelem špinavé
bomby je vyvolat zděšení u lidí a zapříčinit dlouhodobou nemožnost používat budovy a přilehlá
prostranství bez provedení nákladné dekontaminace. Je nutné podotknout, že ničivé účinky
špinavé bomby jsou nesrovnatelně nižší než v případě exploze jaderné bomby. Tato bomba není
schopna způsobit závažné zdravotní následky většího rozsahu. Počet obětí v okamžiku exploze
radiologické bomby je srovnatelný s počtem obětí, které by přišly o život při výbuchu konvenční
bomby o stejné mohutnosti. Případná zdravotní rizika, kterým mohou být lidé vystavení závisí na
mnoha faktorech jako jsou: konstrukční provedení bomby – velikost radioaktivních částic, které
se rozptýlí, povětrnostních podmínkách, množství a typu použitého radioaktivního materiálu, dále
pak na rychlosti s níž jsou lidé evakuování ze zamořené oblasti. Zamořený terén může být bez
nákladné dekontaminace nebo případné demolice budov neobývatelný po dobu několika měsíců
ba i roků. Ekonomické ztráty způsobené ve velkých amerických městech mohou dosahovat až
miliard dollarů.V důsledku exploze špinavé bomby může být v závislosti na mohutnosti nálože,
37
38
38
39
39
40
Štěpné bomby jsou založeny na principu vytvoření nadkritického množství samovolně se štěpící
239 235
náplně z Pu nebo U . Účinnost štěpení se zvyšuje přídavným zdrojem neutronů a použitím
vhodného reflektoru neutronů. Mohutnost těchto bomb se pohybuje mezi 10 až 100 kt TNT.
Termonukleární bomba funguje na principu syntézy lehkých jader (deuteria, tritia z deuteridu
lithia). V první fázi dochází k explozi klasické trhaviny, což má za následek vytvoření
239
nadkritického stavu štěpného materiálu a posléze spontánní štěpení Pu nebo 235U , které
40
41
vytvoří podmínky pro jadernou fúzi. V druhé fázi následuje syntéza deuteria a tritia. Mohutnost
bomb se pohybuje mezi 100 kt až několika desítkami Mt TNT.
41
42
42
43
Novodobé bomby
- se sníženou radiaci
- s řízenou aktivací (gama nálože)
- se zvýšenou radiaci (neutronové)
Gama nálože – představují modifikaci termonukleární bomby. Konstrukčně jsou uspořádány tak,
59
že obal je tvořen nějakým stabilním izotopem (např. 27 Co ), který se v důsledku interakce
Materiální ztráty jsou minimální v porovnání s jinými typy jaderných bomb. Neutrony o vysoké
energii (14 MeV) mají velkou pronikavou schopnost a dokáží usmrtit i osoby ukryté v tancích
apod.
43
44
44
45
PTBT (Partial Test Ban Treaty) – Smlouva o částečném zákazu zkoušek (1963) zakazovala
provádění jaderných zkoušek v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. Smlouvu nepodepsaly
Francie a Čína.
NPT (Non Proliferation Treaty) – Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1968). Smlouva
zakazovala tzv. nejaderným státům vlastnit, vyrábět nebo získávat jaderné zbraně nebo jiné
jaderné explozivní prostředky.
SALT 1 (Strategic Arms Limitation Talks) – Rozhovory o omezení strategických zbraní (1972).
V rámci těchto rozhovorů mezi USA a SSSR byla vytvořená “horká linka“ mezi Moskvou a
Washingtonem a dále pak podepsaná smlouva ABM.
ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) – Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany (1972).
Dvoustranná dohoda mezi USA a SSSR. Smlouva byla v roce 2001 vypovězena americkou
stranou.
45
46
SALT 2 – druhá série rozhovorů o omezení strategických zbraní (1979). V rámci těchto
rozhovorů se USA a SSSR zavázaly snížit počet nosičů strategických střel na 2250 kusů.
Smlouva o omezení podzemních jaderných zkoušek (1990). Smlouva zakazovala provádět
podzemní jaderné výbuchy o mohutnosti přesahující 150 kt TNT.
SALT 3 – poslední ze série rozhovorů o omezení strategických zbraní (1991). Během těchto
rozhovorů se USA a SSSR zavázaly snížit počet jaderných hlavic na 6000 a počet nosičů
strategických střel na 1600 kusů. Tyto rozhovory posléze vyústily v podpis dvoustranné smlouvy
START 1.
START 1 (The Strategic Arms Limitation Treaty) – Smlouva o omezení strategických zbraní
(1991). Obsah smlouvy viz. SALT 3.
START 2 – v rámci této smlovy (1993) se USA a Rusko zavázaly snížit počet jaderných hlavic
na 3000 kusů do roku 2007.
CTBT (Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty) – Smlouva o všeobecném zákazu jaderných
zkoušek (1996). Smlouva je otevřená k podpisu, zatím ovšem nevstoupila v platnost.
One-point safety standard - pokud bojová hlavice utrpí vysoký explozivní náraz do
jednoho bodu svého vnějšího povrchu, výsledná jaderné energie bude menší než
46
47
ekvivalent čtyř liber (tj. méně než dva kilogramy) TNT. Vysoce explozivní materiál
používaný v dnešních zbraních, kterému se říká "necitlivá vysoce výbušná látka" (IHE -
Insensitive High Explosive), má ve srovnání s dřívějšími projekty významně vyšší
odolnost vůči úderu respektive zásahu. IHE je mnohem méně náchylný k detonaci za
abnormálních podmínek, např. při požáru, pádu letadla nebo při zásahu projektilem o
vysoké rychlosti.
WS3 - Weapon Survivability and Security System. WS3 tvoří podzemní klenutá sklepení
a pokrokové technologie pro uskladňování zbraní. Zmíněná sklepení oddálí neoprávněný
přístup k jaderným zbraním a bezpečnostní síly tak získají čas k reakci na eventuální
vniknutí. Veškeré jaderné zbraně NATO na pevnině jsou uskladněny v podzemních
zařízeních WS3.
47
48
Pozn.: Mezi ničivé účinky jaderného výbuchu se zcela mylně nezahrnuje sociální aspekt. Většina
lidí, kteří přežili jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki si po zbytek života nebyli schopni najít
životního partnera, jelikož ve společnosti převládal strach z narození defektního potomstva
v důsledku potenciální genetické zátěže, kterou si tito lidé nesli.
48
49
několika sekundách hasne, vytvoření oblaku a tlakové vlny. Další projevy jaderného výbuchu
(pronikavá radiace, elektromagnetický impuls a radioaktivní zamoření) mohou být zjištěny
zprostředkovaně, za použití speciálních přístrojů.
Popsaný vnější obraz jaderného výbuchu je do značné míry závislý na druhu a mohutnosti
použité munice.
Rozdělení energie uvolněné při explozi jaderné bomby je do značné míry závislé na použitém
typu jaderné nálože a na prostředí, resp. nadmořské výšce, ve které dojde k explozi.
Obecně lze říci, že u štěpné a termonukleární jaderné bomby se převážná část uvolněné energie
projeví ve formě tlakové vlny, světelného a tepelného záření. Exploze štěpné jaderné bomby má
za následek výraznější zamoření terénu radionuklidy než je tomu v případě termonukleární nebo
neutronové bomby o stejné mohutnosti. Při výbuchu neutronové bomby je převážná většina
uvolněné energie vyzářená ve formě pronikavé radiace (gama fotony a neutrony o vysokých
energiích).
49
50
Srovnání účinků štěpné a neutronové munice podle forem poměrných množství uvolněné
energie. Š – štěpná; 1 – 1 až 2 % neutronové záření (1 až 2 MeV), 2 – 4 až 6 % gama fotony, 3 –
30 až 35 % tepelné záření, 4 – 45 až 50 % tlaková vlna, 5 – zamoření terénu. N – neutronová; 1 –
75 až 80 % neutronové záření (14 MeV), 2 – 10 až 15 % gama fotony, 3 – 3 až 4 % tepelné
záření, 4 – 0,5 až 2 % tlaková vlna, 5 – 3 až 7 % zamoření terénu.
z t=10-6s – proběhla podstatná část jaderné reakce – vznikající páry jsou zahřáté na 106 °C –
probíhá silné vyzařování gama a neutronového záření
z t=10-4s – vzniká žhavá oblast a tlaková vlna – teplota 50 000°C poloměr 20m. Tlak v čele
vlny je 109kg.m-2.
z t=10-2s – teplota klesá na 3500°C poloměr roste na 120m.Tlak v čele vlny je 105kg.m-2.
50
51
z t=10-1s – teplota vzrůstá na 8000°C, poloměr 200m, čelo TV 300m, tlak v čele 104kg.m-2 ,
končí působení neutronů.
z t=3s – teplota klesá na 1500°C, poloměr 300m, čelo TV 1700m, tlak v čele 3000kg.m-2.
95% celkové dávky gama záření je již vyzářeno.
z t=60s – výška oblaku 3km, průměr 2km. TV je ve vzdálenosti 20km – její ničivé účinky
končí.
z t=10min – končí vzestup a rozvoj oblaku – výška 10-13km, průměr 5-6 km.
Časová evoluce vzdušného jaderného výbuchu 1 (nuclear and thermal radiation – jaderné a
tepelné záření; fireball – ohnivá koule; primary blast wave front – primární čelní tlaková vlna)
51
52
Časová evoluce jaderného výbuchu 2 (reflected blast wave – odražená tlaková vlna;
overpressure – přetlak; PSI – pounds per square inch – libry na palec čtverečný)
cal
Časová evoluce jaderného výbuchu 3 (wind velocity – rychlost větru; cal/sq cm – )
cm 2
52
53
Časová evoluce jaderného výbuchu 4 (mushroom stem – stojna jaderného hřibu; hot bomb
gaseous residue – horké plynné zbytky štěpného materiálu, afterwinds – podtlak)
53
54
Pomocí vnějšího obrazu jaderného výbuchu můžeme určit druh jaderného výbuchu a odhadnout
mohutnost. Získáme tak okamžitě přibližný obraz o možných ztrátách, případně o nebezpečí
radioaktivního zamoření. Jaderné výbuchy rozdělujeme podle výšky místa výbuchu nad terénem
na výbuchy:
- výškové
- vzdušné
- pozemní
- návodní
- podzemní
- podvodní
P o z e m n í jaderný výbuch je výbuch, při němž se svítící oblast dotýká povrchu země.
Ničivé faktory pozemního jaderného výbuchu jsou světelné a tepelné záření, pronikavá radiace,
elektromagnetický impuls, tlaková vlna a kontaminace terénu radioaktivními látkami.
Charakteristickou zvláštností pozemního jaderného výbuchu je silná kontaminace terénu
radioaktivními látkami (radioaktivní kontaminace) jak v prostoru výbuchu, tak i ve směru pohybu
radioaktivního oblaku. Při hromadných pozemních výbuších se vytvářejí rozsáhlé prostory
radioaktivní kontaminace, která může způsobit hromadné vyřazení osob z boje a ztížit bojovou
činnost vojsk. V centru (epicentru) výbuchu se vytváří na terénu kráter, jehož rozměry jsou
závislé na mohutnosti výbuchu a druhu zeminy.
54
55
55
56
V z d u š n ý jaderný výbuch je výbuch, při němž se svítící oblast nedotýká povrchu terénu
(vody). Vzdušné výbuchy se dělí na nízké a vysoké. Ničivé faktory vzdušného jaderného
výbuchu jsou světelné a tepelné záření, pronikavá radiace, elektromagnetický impuls a tlaková
vlna.
V epicentru nízkého vzdušného výbuchu (nebo v jeho blízkosti) dochází k radioaktivní
kontaminace terénu. Kontaminace terénu ve směru pohybu radioaktivního oblaku nevzniká nebo
je nepatrná a na činnost vojsk nemá podstatný vliv.
Velmi významným faktorem tohoto výbuchu je elektromagnetický impuls který způsobuje
výrazné fyzikální změny v ovzduší, což komplikuje provoz nebo vede až
k vyřazení spojovacích prostředků.
56
57
V ý š k o v ý jaderný výbuch je výbuch provedený s cílem zničit za letu vzdušné cíle ve výšce
bezpečné pro pozemní objekty nebo případně narušit spojení.
Ničivé faktory výškového jaderného výbuchu (ve výšce do 25 až 30 km) jsou tlaková vlna,
světelné a tepelné záření a pronikavá radiace. Při výškovém výbuchu nedochází ke kontaminaci
terénu radioaktivními látkami.
Určujícím ničivým faktorem při působení na vzdušné cíle je tlaková vlna. Se zvětšením výšky
výbuchu se poloměr pásma zasažení tlakovou vlnou zmenšuje, světelným a tepelným zářením
57
58
N á v o d n í jaderný výbuch je výbuch, při němž se svítící oblast dotýká vodní hladiny. Hlavní
ničivé faktory návodního výbuchu jsou vzdušná tlaková vlna a tlaková vlna ve vodě, která je
velkým nebezpečím zejména pro hydrotechnická zařízení
a jiné objekty pod i na vodní hladině. Účinek světelného a tepelného záření a pronikavé radiace
je značně zeslabován velkým množstvím vodních par. K silné radioaktivní kontaminaci vody
dochází jak v prostoru výbuchu, tak i ve směru pohybu oblaku výbuchu.
58
59
Pro výšku výbuchu H resp. pro hloubku výbuchu D platí empirické vztahy:
H = k .3 q
D = k .3 q
kde q je mohutnost v kt TNT a k je součinitel charakterizující druh výbuchu. Jeho hodnoty jsou
následující:
- vzdušný (výškový) k f 20
59
60
60
61
Světelné záření
Světelné a tepelné záření jaderného výbuchu je mohutný proud zářivé a tepelné energie při
něm uvolněné, vysílaný svítící oblastí. Způsobuje tavení, zuhelnatění a vznícení různých
materiálů, mimo jiné i popáleniny nechráněných částí těla osob a zvířat.
Exploze běžného střeliva a výbušnin je také provázena světelným efektem, který se ale
značně liší od světelného záření jaderné exploze. Při explozi klasických výbušnin dosahuje
teplota jen asi 4 až 5 tisíc (4 až 5. 103) K. Svítící oblast zaujímá jen nepatrný prostor a doba
trvání záblesku je řádově asi 10-3 sekundy. To odpovídá pochodům, které zde probíhají, tj.
chemické reakci elektronů obalu atomů.
Při jaderném výbuchu, jak jsme již uvedli, dosahuje teplota několika set tisíc až desítek
miliónů (řádově 105 až107K) . Molekuly se rozpadají na ionizované atomy, a to nejen u jaderné
náplně, ale i v okolním vzduchu.
Dobu trvání světelného efektu, který je prvních charakteristickým vnějším znakem výbuchu,
lze rozložit na dvě časová údobí. V prvním (záblesk), trvajícím asi mikrosekundu (10-6 sekundy),
se projeví velmi intenzívní oslňující světlo. V této době se uvolní větší část energie, ale vzhledem
ke krátkosti časového intervalu k požárům nedochází. V centru výbuchu se vytváří teplota
61
62
U=
EZ
(
J .m −2 )
4πR 2
kde E Z je energie světelného záření (J) a R je vzdálenost od místa výbuchu (m)
Energie uvolněná při výbuchu 1t TNT je přibližně: E = 4,1868.109 J
Energie záření za předpokladu, že představuje přibližně 35% uvolněné energie tedy bude:
Ez = 0,35 * 4,1868.109 * q ,
kde q je tritolový ekvivalent (t) TNT
Světelný impuls 62,8.104 J.m-2 vyzářený za 900s lidskou pokožku nepoškodí, ale vyzářen za 1-
10s způsobí popáleniny třetího stupně. Proto je zaveden efektivní světelný impuls (J.m-2.s-1) a
jeho hodnotu lze vypočítat ze vztahu:
U ef . =
6U
(J .m −2
.s −1 )
6 q
62
63
Světelné záření vyvolává poškození pokožky osob popálením jednak přímým účinkem na
nechráněné části těla, jednak nepřímo – vznikem požárů. Vzhledem k tomu, že doba trvání
ohnivé koule je jen několik sekund, lze upustit od přepočtů na efektivní impuls.
Světelné impulsy, které způsobují popáleniny nechráněných částí pokožky mají tyto
hodnoty:
Při 1. stupni popálenin (nejlehčí) dochází k zarudnutí kůže, případně jejímu mírnému
zduření. Kožní změny jsou povrchní a vyvolávají palčivou bolest. Projevy zmizí zpravidla během
dvou dnů, tj. za dobu, kdy se zničené povrchní vrstvy kůže obnoví.
Při popáleninách 2. stupně se kromě příznaků prvního stupně objevují též puchýře.
Zarudnutí, bolesti a otok asi za 2 až 3 hodiny, puchýře za 4 až 10 hodin. Plazma v puchýřích bývá
zpočátku čirá. Při hlubším zasažení pokožky se může zbarvit krvavě. Puchýře jsou buď ojedinělé,
nebo v různě velikých shlucích, podle zasažení. Po několika hodinách až dnech splaskávají,
praskají a vytéká z nich obsah. Jestliže nedošlo k infekci, odlučují se postupně slupky a zůstává
jasně červená spodina. Jestliže dojde k infekci, místa puchýřů hnisají a vznikají pomalu se hojící
vředy, po nichž zůstávají jizvy. Popáleniny tohoto stupně jsou doprovázeny velmi intenzivní
bolestí.
U popálenin 3. stupně zrudne pokožka již několik minut po ožehnutí, bolí a tvoří se na ní
puchýře. Místa zasažená vysokými světelnými impulsy mohou úplně zuhelnatět. Brzy nato
odumírají části tkáně zbarvené do bílá, hnědá či černá. Příškvarky se odlučují od zdravé tkáně jen
pomalu, na jejich místech se tvoří vředy, po nichž zůstávají jizvy.
Jestliže popáleniny zasáhnou rozsáhlejší část těla, mohou vyvolat popáleninový šok. U
63
64
dospělých se může dostavit při zasažení již 10 % povrchu těla a u dětí při 5 %. Projevuje se
zrychlením tepu, hlubším dýcháním, bledostí, studeným potem, velkou žízní a nízkou tělesnou
teplotou. Bývá následkem zejména bolesti, psychického rozrušení, rozsahu a hloubky popálenin.
Účinky světelného impulsu na různé druhy materiálů
Dřevěné povrchy mohou hořet jen při velmi příznivých podmínkách (sucho). Při pokusech
bylo zjištěno, že v řadě případů, i když teplota překročila bod vzplanutí (kolem 773 K), pokusné
dřevěné předměty neshořely. I když povrch vzplanul, oheň pronikl jen tak hluboko, kde teplota
vrstvy dosáhla alespoň 533 K, tedy do hloubky jen několika desetin milimetru. Nižší teploty pro
plynulé hoření nestačí.To má značný praktický význam pro řešení ochrany různých druhů
materiálu před účinky světelného a tepelného záření. Vysvětluje, proč různé impregnační
prostředky, ochranné nátěry apod. postačují k docílení ochrany již v nevelkých vzdálenostech od
místa jaderného výbuchu.
64
65
nemůže být řešení úkolů úspěšné. Přitom v ochraně proti ničivým účinkům nejmodernějších a
nejúčinnějších zbraní hromadného ničení - jaderných zbraní - vzhledem k jejich charakteristice
stačí leckdy i na první pohled zcela primitivní prostředky či způsoby.
V tomto případě je to např. pomazání odkrytých dřevěných částí např. protiradiačních úkrytů
polního typu budovaných svépomocí hlínou, blátem apod. V ochraně osob pak rychlé ukrytí se za
terénní nerovnost (do příkopu, za zídku apod. ).
Odpovídající světelný impuls vytvoří (podle mohutnosti výbuchu) nekrytým osobám
popáleniny 1. stupně do vzdálenosti 1 až 6 km od epicentra (centra) pozemního výbuchu.
Popáleniny 2. stupně vznikají u nekrytých osob (částí povrchů těla) do 600 m až 5 km, a 3.
stupně do 400 m až 4 km od epicentra.
Při vzdušném výbuchu se za stejných podmínek, tj. u nekrytých osob, vytvoří popáleniny 1.
stupně do 1,2 až 12 km od epicentra, 2. stupně do 900 m až 10 km a popáleniny 3. stupně do 700
m až 8 km od epicentra výbuchu.
Uvedené přibližné vzdálenosti však platí pouze tehdy, je-li normální vlhkost, dohlednost
(čisté ovzduší), jasné počasí, rovný a nepokrytý terén apod.
Pro materiál pokrytý rosou nebo jinovatkou je pro dosažení stejného stupně poškození
potřeba efektivního impulsu 1,5 až 3krát většího. V řídkém listnatém lese se hodnoty impulsu
snižují 2 až 2,5krát, v hustém 5 až 7krát. Rovněž na odvrácených svazích a ve stržích bude nižší.
Za husté mlhy, silného deště, sněžení a velké oblačnosti se rovněž snižuje. Nejcitlivěji reaguje na
světelné záření lidský zrak, zejména za šera a ještě více v noci. Při jaderném výbuchu mohutnosti
100kt po dobu 2s, u ráže 10Mt během 10s může u osob, které nemají chráněný zrak (tmavé brýle
nebo zavřené oči) dojít k dočasnému oslepnutí a to podle mohutnosti výbuchu a vzdálenosti od
epicentra (centra) výbuchu na 4 sekundy až 3 dny do vzdálenosti až 50 km ve dne a až 200 km v
noci. Budou-li osoby blíže epicentra (centra) výbuchu, může u nich, nemají-li chráněné oči, dojít
k popálení předního segmentu oka, mají-li oči zavřeny, k popálení očních víček do vzdálenosti -
podle mohutnosti výbuchu až 10 km, za předpokladu, že je normální viditelnost a počasí beze
srážek.
Světelné záření trvá při jaderném výbuchu jen několik desítek sekund. Požáry jím způsobené
65
66
ale budou ohrožovat neukryté osoby déle. Podle ráže by došlo k plošným požárům v sídlištích a
lesích, tj. k hoření převážné většiny budov, staveb či stromů lesního masívu. Mimo to nelze
vyloučit, že vzniknou požáry i z jiných příčin - poškozením nádrží, obalů atd. s lehce zápalnými
nebo výbušnými plyny a kapalinami, zkraty v elektrických rozvodech a zařízeních vlivem
poškození budov tlakovou vlnou atd. Za suchého počasí mohou podle mohutnosti vzniknout
plošné požáry ve vzdálenosti od epicentra (centra) do 7 km v osadách i lesních masívech. Je třeba
počítat s tím, že do této vzdálenosti se vznítí i jednotlivé stromy a keře. Popáleniny vzniklé od
těchto požárů (sekundárních účinků výbuchu) budou obdobné jako od přímých (primárních)
účinků světelného a tepelného záření.
Viditelné světelné záření ale není jediným, které se při jaderném výbuchu uvolňuje. Svítící koule
emituje záření celého spektra vlnových délek, z něhož lidské oko vnímá jen malou část. Paprsky
gama budou předmětem našeho zájmu ještě v souvislosti s pronikavou radiací.
66
67
3.stupně 4,8 11
smrtelné 4,4 10,5
1. Vyjmenujte ničivé účinky světelného a tepelného záření a dále pak mechanizmus jejich
působení.
2. Objasněte pojmy světelný impuls a efektivní světelný impuls.
3. Popáleniny 1.stupně.
4. Popáleniny 2.stupně.
5. Popáleniny 3.stupně.
Pronikavá radiace
67
68
68
69
Expozice X je definována výhradně jen pro vzduch. Jednotkou je (C/kg) platí pro ní vztah:
dQ
X =
dm
kde dQ je absolutní hodnota celkového elektrického náboje iontů jednoho znaménka vzniklých
ve vzduchu při úplném zabrždění všech elektronů a pozitronů, které byly uvolněny fotony
v objemovém elementu vzduchu o hmotnosti dm. Stejně jako v předchozím případě zavádíme
.
expoziční příkon X , který vyjadřuje přírůstek expozice dX za jednotku času dt:
. dX
X =
dt
Veličina expozice se v dozimetrické praxi postupně opouští.
Účinek záření na živou hmotu vyjadřuje dávkový ekvivalent H. Při výpočtu dávkového
ekvivalentu se bere v úvahu nejen obdržená dávka, ale také relativní biologická účinnost
jednotlivých typů záření a jejich energií. Dávkový ekvivalent je vyjádřen vztahem:
H = D.Q.N
kde Q je jakostní faktor a N je modifikující faktor. Hodnoty jakostních faktorů jsou shrnuty do
tabulky. Jednotkou dávkového ekvivalentu je Sievert (Sv).
záření Q
záření X, gama a elektrony 1
neutrony o neznámém energetickém spektru 10
částice s jedním nábojem o neznámé energii a klidové 10
hmotnosti větší než 1 atomová hmotnostní jednotka
částice alfa a další vícenásobně nabité částice 20
o neznámé energii
tepelné neutrony 2,3
Zvětšením mohutnosti jaderného výbuchu se podíl pronikavé radiace na vyřazení živé sily, ve
srovnání s ostatními ničivými faktory, snižuje.
K charakterizaci zeslabení toku částic prostředím se používá lineární součinitel zeslabení μ ,
který je popsán následující relaci:
69
70
I0
ln
μ = ΔI
d
kde I 0 je počet částic dopadajících na vzorek o tloušťce d , ΔI je pak počet částic, které jsou ve
vzorku absorbovány.
Kromě součinitele zeslabení se zavádí další důležitá veličina polotloušťka d1 / 2 , což je tloušťka
prostředí potřebná k zeslabení původního počtu částic na polovinu. Velikost polotloušťky je dána
vztahem:
ln 2
d1 / 2 =
μ
Stochastické účinky
Pokud dávka záření není velká, s naprostou většinou poškození biologicky aktivních látek se
organismus úspěšně vyrovná svými reparačními mechanismy. I při malých dávkách však existuje
určitá pravděpodobnost, že některé poškozené sekvence nukleových kyselin se opravit nepodaří a
vzniknou pozdní trvalé následky genetického nebo nádorového charakteru. Jelikož takové
následky jsou zcela náhodné, individuální a nepředvídatelné, nazývají se účinky stochastické.
Mají pravděpodobnostní charakter - u jedinců z ozářeného souboru osob se poškození či
onemocnění vyskytují náhodně s určitou pravděpodobností.
Pro stochastické účinky se většinou předpokládá, že míra účinku, tj. pravděpodobnost výskytu
poškození (nádorových či genetických), je lineárně závislá na dávce a že stochastické účinky
jsou bezprahové - mohou být vyvolány i velmi malými dávkami, třebas i na úrovni přírodního
radiačního pozadí.
Někteří odborníci se na základě provedených pozorování domnívají, že přiměřené množství
poruch vyvolaných malou dávkou záření může v organismu iniciovat reparační mechanismy na
úrovni chromozomů, které jsou schopny reparovat nejen tyto radiační poruchy, ale mohou se
70
71
realizovat i při opravě defektů nukleových kyselin, které nejsou důsledkem působení ionizujícího
záření. Ukazuje se tedy, že by malé dávky záření mohly být pro organismus dokonce prospěšné!
Ve srovnání s jinými formami života je člověk méně odolný vůči negativním účinkům
ionizujícího záření. Jestliže smrtelná dávka u člověka je zhruba 10 Gy, pak u štíra je to již 2000
Gy a u některých plísní až 10 4 Gy!
Deterministické účinky
Při vysokých dávkách záření absorbovaných organizmem je počet poškozených molekul
biologicky aktivních látek již natolik vysoký, že organismus není schopen je zcela opravit – část
buněk hyne, vzniká nemoc z ozáření. Poškození tkáně je zde přímo úměrné obdržené dávce
záření, není již náhodné, je naopak předvídatelné – hovoříme o účincích deterministických.
Deterministické účinky se projevují až po dosažení určité prahové dávky, přičemž s rostoucí
dávkou roste jednak pravděpodobnost vzniku poškození (tj. při ozáření souboru osob roste počet
jedinců, u nichž lze poškození prokázat), jednak u daného jedince se zvyšuje závažnost
poškození.
Zásahová teorie
Často také označovaná jako teorie přímého účinku, podle níž poškození důležité části buňky,
především jejího jádra, nastává při přímém zásahu kvantem záření, při němž dochází k lokální
absorpci energie, ionizaci a následné chemické změně zasažené struktury.
71
72
Radikálová teorie
Nebo také teorie nepřímého účinku vychází z toho, že každý organismus je složen především
z vody (tvoří téměř 80% z celkové hmotnosti organizmu), v níž jsou rozptýleny biologicky
aktivní látky. Interakce záření s živou tkání bude proto probíhat především na molekulách vody.
Vlivem ionizace bude docházet k radiolýze vody, přičemž vznikají i velmi reaktivní volné
radikály H + , OH − a produkty schopné oxidace (H2O2, HO2). Tyto reaktivní formy pak
interagují s organickými molekulami biologicky důležitých látek, což má za následek narušení
nebo úplné zastavení některých biologicky významných procesů.
Teorie membránová
Stádium fyzikální
Doba trvání tohoto stádia je 10 −14 s , přičemž v tomto časovém intervalu dochází k absorpci
kvanta záření molekulou a její následné excitaci.
72
73
Stádium fyzikálně-chemické
Doba trvání tohoto stádia je zhruba 10 −14 − 10 −11 s . V tomto stádiu dochází zpravidla k disociaci
molekul. Během těchto pochodů může docházet k přenosu energie v rámci jedné molekuly –
intramolekulární přenos nebo k přenosu energie mezi molekulami – intermolekulární přenos.
Chemické stádium
Doba trvání tohoto stádia jsou řádově sekundy. V tomto stádiu reagují vzniklé volné radikály
s biologicky důležitými molekulami (DNA, RNA, enzymy) a mohou narušit jejich správnou
funkčnost.
Stádium biologické
Toto stádium může trvat několik desítek minut, ale stejně tak i desítky let. Malé změny
funkčnosti biologicky důležitých makromolekul se mohou projevit v podobě morfologických a
funkčních změn zjistitelných nejen na buněčné úrovni, ale i z hlediska organizmu jako celku.
73
74
74
75
Mutace
Při menších dávkách záření nedochází bezprostředně k usmrcení buňky ani k zástavě buněčného
dělení, avšak vzniklé radikály mohou vyvolat chemické změny v DNA (deoxyribonukleová
kyselina) a tím i v chrozomech nesoucích zakódované genetické informace. Tyto změny -
mutace - se pak při dělení mohou přenášet na další buněčné generace. Podle svého rozsahu se
mutace rozdělují na bodové neboli genové a chromozomové (chromozomové aberace či změny
počtu chromozomů). Z hlediska reprodukčního se mutace dělí na somatické, které se projevují
jen u konkrétního ozářeného jedince v ozářené tkáni (kde mohou vést k pozdnímu somatickému
poškození a vzniku zhoubných nádorů), a na gametické mutace u pohlavních buněk, které
mohou mít negativní dopad na potomky, takto zasažených rodičů.
Reparační procesy
Při ozáření živé tkáně nedochází pouze k jednosměrným a nevratným změnám vedoucím k
poškození buněčných struktur a jejich funkcí. V biologickém stádiu radiačního účinku probíhají
též procesy protichůdné - procesy reparace a regenerace, které vedou k obnově schopnosti
buněčného dělení a funkce tkání a orgánů. Probíhají v podstatě dva druhy reparačních procesů na
dvou různých úrovních. Reparační procesy vedou mimo jiné k tomu, že rozdělení dávky na menší
dílčí dávky v dostatečných časových intervalech vede k menším biologickým účinkům ve
srovnání s toutéž dávkou absorbovanou jednorázově.
Vnitřní ozáření organizmu může pro člověka představovat větší riziko než ozáření vnějším
zdrojem. Je to dáno několika faktory. Některé radionuklidy se přednostně akumuluji v určitých
tzv. kritických orgánech (např. štítná žláza absorbuje asi 20% do organizmu vstupujícího jódu,
ačkoli její hmotnost představuje pouze 0,05% celkové hmotnosti lidského těla). Tyto
radionuklidy pak odevzdávají svou energii relativně malému objemu těla. Další příčinou
nebezpečnosti vnitřního ozáření je skutečnost, že radionuklidy se určitý čas zdržují v organizmu,
což má za následek prodloužení expoziční doby. Pravděpodobnost vylučování radionuklidů
organizmem je daná exponenciálním vztahem:
λúč = λb + λ
75
76
poločas rozpadu.
V porovnání s vnějším ozářením jsou v případě vnitřního ozáření mnohem nebezpečnější
částice alfa a beta.
Radioaktivní látky mohou do těla vniknout třemi způsoby:
- dýchacím ústrojím (inhalaci)
- zažívacím traktem (ingesci)
- přes pokožku (především v případě poranění)
Nemoci z ozáření
Následky ozáření lidského organizmu vyššími dávkami se označuje jako nemoc z ozáření.
Zahrnuje všechny postradiační změny, ke kterým v organizmu dochází. Ozářené může být celé
tělo nebo jen jeho část. Akutní nemoc z ozáření (akutní postradiační syndrom) vzniká po
jednorázovém ozáření celého těla (či jeho větší části) dávkami většími než asi 3Gy. Prvními
příznaky ozáření vysokou dávkou je zvracení a šok. Po několika dnech dochází k úbytku bílých
krvinek, krvácení a epilaci. Při letální dávce začnou postupně selhávat radiosensitivní orgány a
do několika dnů se dostaví smrt. Nemoc z ozáření má několik stádií, a to období prvotní reakce,
latentní období a regenerační fázi. Dlouhodobé ozařování organizmu dávkami převyšujícími
radiační limity má za následek chronickou nemoc z ozáření. Je-li kumulovaná dávka
v organizmu dostatečně velká může to vést k nezvratným změnám v CNS a cévním systému.
76
77
Ozáření se mohou projevit po letech až desítkách let od ozáření. Vznikají buď jako
deterministické účinky po dlouhodobé či opakované expozici menšími dávkami záření
(nenádorová pozdní poškození), nebo jako stochastické účinky (nádorová a genetická postižení).
U jedinců, kteří přežili jaderný útok v Hirošimě a obdrželi dávku větší než 1 Gy byl pozorován
několik let po této události nadměrný výskyt onkologických onemocnění. Nejčastěji se jednalo o
leukémii, rakovinu štítné žlázy, mléčné žlázy a rakovinu plic.
Genetické účinky
Genetické účinky vznikají jako důsledek ozáření gonád dávkami, které pro organizmus nejsou
bezpečné. Geny jsou gigantické molekuly, přičemž každou z těchto molekul tvoří asi 10 6 atomů.
Jako gen je označován konkrétní úsek molekuly DNA nesoucí dědičnou informaci pro tvorbu
bílkoviny. Geny jsou mimořádně stabilní, nemění se a přenášejí se z pokolení na pokolení.
Mužské gonády jsou zranitelnější než gonády ženské, je to dáno tím, že mužské gonády nejsou
obklopeny okolní tkaní, která sníží obdrženou dávku v kritické tkáni. Genetické účinky
ionizujícího záření jsou nebezpečné především proto, že zvyšují riziko dědičných poruch jako je
např. Dawnův syndrom.
Dávkový
Ekvivalent Klinické symptomy, důsledky a prognózy
(Sv)
0,05 až Dočasný pokles počtu bílých krvinek. Aberace chromozomů, rychlé zotavení
0,75
0,75 až 2 U 5% (při 0,75 Sv) až 50% (při2 Sv) ozářených jedinců dochází asi za 3 hodiny po
ozáření ke zvracení, mírně změně krevního obrazu , zotavení během několika týdnů
2 až 6 Od hodnoty 3 Sv dochází ke zvracení během 2 hodin, zvýšená vnímavost
k infekcím, po 2 týdnech ztráta vlasů, pod 3 Sv trvá rekonvalescence 1 – 12 měsíců,
po obdržení dávky 6 Sv přežívá jen 20% jedinců
6 až 10 Zvracení během 1 hodiny, kolaps krvetvorby, silná náchylnost k infekcím, 80 –
77
78
78
79
Pod pojmem ochrana lidského zdraví před účinky ionizujícího záření se rozumí především
ochrana před vnějším ozářením z vnějších zdrojů, ale také ochrana před vnitřní kontaminaci
organizmu.
Radiační ochrana je systém technických a organizačních opatření vedoucích ke snížení
ozáření. Definují se tři základní principy radiační ochrany, které je nutné dodržovat:
1.Činnost vedoucí k ozáření je jakákoliv lidská činnost, která může vést k ozáření osob
z existujících zdrojů ionizujícího záření. S výjimkou radiační nehody nebo radiační havárie musí
být tato činnost odůvodněná a riziko ozáření musí být vyvážené předpokládaným přínosem pro
osobu nebo společnost.
2. Každý kdo vykonává činnost vedoucí k ozáření, je povinný zabezpečit, aby počet osob, úroveň
a pravděpodobnost jejich ozáření byly trvale udržované tak nízko, jak jen to je možné.
3.Každý, kdo vykonává činnosti vedoucí k ozáření, je povinný omezovat ozáření tak, aby ozáření
osob ze všech vykonávaných činností nepřekročil limity ozáření, pokud není zákonem
stanoveno jinak.
Třetí princip se nevztahuje na osoby, které podstupují léčebnou terapii radikální nebo paliativní.
Cílem radikální terapie je destrukce nádorového onemocnění. V případě paliativní léčby je cílem
částečné zlepšení zdravotního stavu pacienta (různé druhy dermatídy, revmatické onemocnění).
Dále se tento princip nevztahuje na pracovníky s ionizujícím zářením, kteří spadají do kategorie
A, a to jen v případě mimořádné události. V tomto případě nesmí být překročená efektivní
dávka 250 mSv. Přípustné dávky ozáření jsou maximální dávky ozáření, kterým dokáže lidský
organizmus čelit.
Aby bylo možné zajistit efektivní radiační ochranu pracovníku s ionizujícím zářením, je nutné
dodržovat základní bezpečnostní opatření, kterými jsou fyzikální, chemická a biologická ochrana.
79
80
Stínění záření γ
Pro záření γ a RTG paprsky jsou nejvhodnějšími stínícími materiály látky s velkou měrnou
hmotností (hustotou) – především olovo, ze stavebních materiálů pak beton s příp. příměsí barytu
a pod. Používají se olověné kontejnery pro přepravu a skladování zářičů, zástěny z olověného
plechu, tvarované olověné cihly atd. Pro účinné odstínění záření γ o energii cca 100 keV stačí
vrstva olova tloušťky 2mm; čím vyšší je energie fotonů záření gama, tím silnější vrstvu stínění je
nutno použít. Pokud je potřeba zachovat optickou viditelnost, používá se olovnaté sklo s
vysokým obsahem kysličníku olova v tavenině.
Tloušťka potřebného stínění závisí na hustotě (a nukleonovém čísle) stínícího materiálu, na
energii záření γ a na požadovaném zeslabení. V tabulkách se někdy uvádí hodnoty tzv.
polovrstvy absorpce, což je taková tloušťka vrstvy stínícího materiálu, která sníží intenzitu
daného záření na polovinu (2 polovrstvy pak na 1/4, 3 polovrstvy na 1/8 atd. – stínící účinek roste
exponenciálně s tloušťkou stínění podle shora uvedeného vzorce).
80
81
Stínění záření β
K odstínění záření β − stačí lehké materiály (jako je plexisklo) tloušťky cca 5-10mm, nejlépe v
kombinaci s následnou tenkou vrstvou olova k odstínění brzdného elektromagnetického záření
vzniklého zabrzděním elektronů v lehkém stínícím materiálu. Olovo samotné není vhodným
stínícím materiálem pro záření β, neboť v něm vzniká tvrdé a intenzívní brzdné záření, k jehož
odstínění by bylo nutno použít zbytečně silnou vrstvu olova.
Pro odstínění pozitronového záření β+ je kromě vrstvy lehkého materiálu potřeba použít poměrně
silné vrstvy olova (nejméně cca 3 cm), abychom odstínili tvrdé záření gama o energii 511keV,
vznikající při anihilaci elektron-pozitronových páru.
81
82
absorpce probíhá v kadmiu, bóru, či indiu. Absorpce neutronů v jádrech kadmia nebo boru je
doprovázena emisí záření gama (jedná se o reakce (n, γ ) radiačního záchytu neutronu), které je
potřeba rovněž odstínit, a to těžkým materiálem - olovem. Stínění proti neutronům tedy obecně
musí sestávat ze tří vrstev: vrstva lehkého materiálu bohatého na vodík (např. polyetylén), vrstva
kadmia nebo bóru, a nakonec vrstva olova.
Pozn.: Při stínění neutronů je třeba pamatovat i na to, že při záchytu neutronů v některých jádrech
dochází ke vzniku radionuklidů, kdy se z původně neaktivních materiálů mohou stát zářiče.
Tyto radionuklidy pak kontaminují stínění a konstrukční materiály. Např. pokud je neutronům
vystavena ocel legovaná kobaltem 59Co, vzniká záchytem neutronů známý radionuklid 60Co s
poločasem rozpadu přes 5 let.
Základem ochrany osob před pronikavou radiací je ukrytí osob v obrněné technice,
zákopech, úkrytech a v budovách, rozmístněním jednotek do hlubokých strží a údolí nebo
do lesů. Snížení dávky ukrytím osob se vyjadřuje koeficientem zeslabení, který uvádí
kolikrát je původní dávka zeslabena.
82
83
OT 4
tanky 10
zákopy s nakrytím 40
les 2
přízemní budovy 10
jednoposchoďové 20
tříposchoďové 40
víceposchoďové 70
Radioaktivní zamoření ovzduší a terénu nastává po každém jaderném výbuchu. Při vzdušném
jaderném výbuchu nastává pouze nepatrné zamoření terénu v místě výbuchu. Při pozemním
výbuchu se do radioaktivního mraku zvedne velké množství zeminy, která se stává také
radioaktivní a postupně spadává na terén (radioaktivní spád). Vypadáváním částic z mraku se
tvoří radioaktivní stopa. Nejvyšší úroveň radiace (dávková intenzita) v radioaktivní stopě je na
ose stopy - se vzrůstající vzdáleností od centra výbuchu a od osy stopy se snižuje. Při činnosti v
prostorech zamořených radioaktivními látkami může dojít k různému stupni zamoření osob,
techniky a materiálu všeho druhu. Stupeň radioaktivního zamoření se určuje v milirentgenech
za hodinu ( mR/h ). Lidký organismus je schopen čelit určitému stupni zamoření bez následků a
proto jsou stanoveny přípustné normy zamoření:
83
84
Významné místo v oblasti ochrany před ionizujícím zářením patří chemickým sloučeninám,
které jsou schopné zmírnit nebo dokonce zastavit mnohé chemické a biochemické reakce, které
jsou důsledkem ozáření organizmu. Tyto chemické látky se označují jako radioprotektivní
látky. Zvyšují odolnost organizmu proti záření, ale nechrání před následky vysokých smrtelných
dávek. Podmínkou ochranného účinku je přítomnost radioprotektivní látky v organizmu už
během ozáření.
- aminoalkylthioly a jejich deriváty, mezi neúčinnější typy těchto látek patří cystein,
merkaptoetylguanidin a guanidinetyldisulfid
- látky, které zastavují enzymatickou činnost (kyanidy, nitrily, azidy)
- produkty látkové přeměny (fruktóza, alkoholy)
- látky s aktivní aminoskupinou (histamin, tryptamin, tyramin, serotonin)
- některé respirační depresory (morfium, heroin, etylalkohol)
- látky, které podporují nebo snižují nervovou činnost
- některé hormony
Dekontaminace organizmu
84
85
Jedna z cest biologické ochrany je založená na použití radioprotektivních látek. Jsou to látky,
které produkují živé organizmy. Při podávání takovýchto látek před ozářením se snižuje celkový
stupeň poškození organizmu radioaktivním zářením. Jde především o zvyšování odolnosti buněk
velmi sensitivních tkání. Jako výhodné se ukazuje použití kombinace chemických a
biologických protektivních látek. Předností biologických látek oproti chemickým látkám je jejich
malá toxicita. Pod pojmem biologická ochrana se rozumí také léčba ozářeného organizmu.
Aplikuje se obzvláště tehdy, když už se buňky a tkáně poškozené zářením nemohou obnovit.
Jedná se především o transplantaci kostní dřeně.
Pro případ válečného konfliktu za použití jaderných zbraní, teroristického útoku za použití
radiologické bomby nebo havárie jaderné elektrárny spojené s únikem významného množství
radioaktivního materiálu byl vypracován následující komplexní plán, který si klade za cíl
minimalizovat zdravotnické ztráty na civilním obyvatelstvu.
Pokud dojde k výbuchu u něhož je podezření na použití špinavé bomby, měli by lidé, kteří
nejsou vážněji zranění, okamžitě pěšky opustit zasažený prostor a nepodléhat panice. Nepoužívat
auta a prostředky MHD, jelikož jsou-li kontaminování radioaktivními látkami, mohou zamořit
auta a prostředky hromadné dopravy osob. Tito lidé by se měli uchýlit do některé z budov,
v nichž budou vystavení podstatně nižšímu dávkovému příkonu z vnějších zdrojů. V co
nejkratším čase by pak měli svléci šaty, které mohou být kontaminovány a umístit je do
plastových košů, a ty posléze označit štítkem. Šaty jsou následně analyzovány přítomnost
radioaktivních látek. Tímto způsobem minimalizují riziko, kterému jsou vystavení. V dalších
dnech by měli pozorně sledovat sdělovací prostředky, aby zjistili, jestli opravdu došlo k útoku za
85
86
použití špinavé bomby. V případě, že skutečně došlo k útoku za použití radiologické bomby,
měly by dotyčné osoby vyhledat lékaře a nechat se vyšetřit (krevní testy apod.). Velmi užitečné je
rovněž zahájit jodovou profylaxi v případě, že dojde k zasažení jedinců radioaktivními látkami.
Používá se jodid draselný (KI), který chrání pouze štítnou žlázu exponovaného jedince před
131
možným kumulováním radioaktivního I ve štítné žláze. Radioaktivní jód je velmi nebezpečný
vzhledem ke svému relativně krátkému poločasu rozpadu (8 dnů).
K dosažení alespoň částečné ochrany před radiací mohou být použity různé materiály. Bylo
zjištěno, že ve vzdálenosti 800 metrů od epicentra jaderného výbuchu (15 kt) poskytuje
dostatečnou ochranu před pronikavou radiaci vrstva betonu o tloušťce srovnatelné s běžně
používanými materiály ve stavebnictví. Při budování protiradiačních úkrytů nutné brát ohled na
několik podstatných faktorů. Nejvhodnější vybudovat úkryt ve sklepních prostorech domu,
přičemž sklep by se měl nacházet pod úrovni okolního terénu. Budova nacházející se nad
sklepními prostory je schopna pohltit značnou část pronikavé radiace, nicméně je nutné dbát na
to, aby se v budově nenacházely velmi těžké předměty, které by mohly v případě zřícení budovy
způsobit destrukci sklepa. Protiradiační úkryt by se rovněž neměl budovat v místech, kde se
nacházejí rozvody plynu a vody, popř. v místech kde hrozí vznícení nebo exploze nebezpečných
chemických látek. Za účelem zvýšení nosnosti sklepního stropu je výhodné jej zpevnit pomocí
různých nosníků a tyčí. Dále je třeba zazdít okna a zpevnit dveře (např. pomocí ocelových závor.
Aby byl umožněn dlouhodobější pobyt v úkrytu po jaderném výbuchu, je zapotřebí zajistit přívod
vzduchu prostřednictvím filtračně-ventilačního zařízení, dostatečné množství pitné vody a suchý
záchod. Pro případ zavalení sklepa je nutné vybavit úkryt lopatami a krumpáči. Lidé zdržující se
v protiradiačním úkrytů by se v době jaderného napadení měli zdržovat v okrajových částech
úkrytu (při zdi), a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, v této části je nejmenší riziko, že budou
zasažení padajícími troskami v případě zhrouceni stropu sklepa a rovněž obdrží nižší dávku než
kdyby se nacházeli uprostřed sklepa (viz obrázky).
86
87
V rámci civilní ochrany před ničivými účinky jaderného výbuchu se doporučuje sestrojit
jednoduchou ionizační komoru, která umožňuje stanovit orientační hodnotu radioaktivního
zamoření prostředí (především detekce záření gama). Přístroj je možné vytvořit z plastové
nádoby, která je zakrytá průhledným víčkem. Na dno nádoby se dá silikagel, který zajistí, že
v nádobě bude minimum vzdušné vlhkosti. Na pryžové gumičky nebo jiný izolační materiál se
umístí dvě tenké hliníkové fólie o straně několik cm ve vzdálenosti ne větší než 1,7 cm od sebe.
Na průhledné víčko se umístí milimetrové měřítko. Do nádoby se zavede nabíjecí drát, na který
se přeskočí elektrostatický výboj, čehož docílíme tak, že v blízkosti nabíjecího drátu o sebe
mechanicky třeme dva izolanty. Vzhledem k tomu, že oběma fóliím předá nabíjecí drát stejný
elektrický náboj, dojde v důsledků působení elektrostatických odpudivých sil k oddálení těchto
fólií. Když se do takto zhotovené ionizační komory dostanou gama fotony, zapříčiní ionizaci
vzduchu a vznik elektricky nabitých částic. Část těchto elektricky nabitých částic dopadne na
hliníkové fólie a způsobí jejich postupné vybíjení, které se projeví opětovným přibližováním
fólií. Rychlost opětovného přibližování hliníkových fólií je přímo úměrná dávkovému příkonu.
87
88
1. Co je to pronikavá radiace?
2. Definujte dávku a dávkový příkon.
3. Vysvětlete pojmy kerma a expozice.
4. Co se skrývá pod pojmy dávkový ekvivalent a jakostní faktor?
5. V čem spočívá význam lineárního součinitele zeslabení a polotloušťky?
6. Vysvětlete rozdíl mezi stochastickými a deterministickými účinky.
7. V čem spočívají následující teorie: zásahová, radikálová a teorie duální radiační akce?
8. Popište jednotlivá stádia radiačního poškození.
9. Jak se mohou projevovat účinky záření na živé organizmy a co je to radiosensitivita?
10. Jak se projevují nemoci z ozáření a jaký je rozdíl mezi chronickou a akutní nemoci
z ozáření?
11. Charakterizujte následující pojmy: mutace, genetické změny a reparační procesy.
12. Vyjmenujte a zdůvodněte základní metody ochrany před účinky IZ.
13. Jak se budete chránit před účinky záření alfa a beta?
14. Jak se budete chránit před účinky RTG a gama fotonů?
15. Jak se budete chránit před neutronovým zářením?
16. Které záření je nebezpečnější v případě vnitřní, resp. vnější kontaminace organizmu?
88
89
Časový průběh tlakové vlny v určité vzdálenosti od centra výbuchu je znázorněn na následujícím
obrázku:
89
90
Vidíme, že tlaková vlna má za svým čelem oblast zhuštění (fáze stlačení) a oblast zředění
(fáze zředění). Ve fázi stlačení se vzduch pohybuje za čelem tlakové vlny směrem od centra
výbuchu, ve fázi zředění tlaku k centru výbuchu. Na konci fáze zředění dochází k vyrovnání tlaku
s tlakem atmosférickým.
dorazí čelo tlakové vlny. Tlak prudce vzroste na hodnotu pč (maximální tlak v čele tlakové vlny,
Rychlostní nápor
Kromě přetlaku v čele vlny je nutno v některých případech uvažovat i další ničivý faktor
tlakové vlny – rychlostní nápor. Za čelem tlakové vlny postupují masy vzduchu značné
kinetické energie. Tento vzduch působí na překážky (je bržděn) a zvyšuje tak účinek tlakové
vlny. Rychlostní nápor je funkcí rychlosti a hustoty vzduchu za čelem vlny. Obě tyto veličiny
90
91
závisejí na přetlaku v čele vlny. Pro mohutné tlakové vlny převyšuje hodnota rychlostního náporu
hodnotu přetlaku. Pro přetlaky v čele vlny větší než 3,5.105 N.m-2 převažuje rychlostní nápor, pro
přetlaky menší než 3,5.105 N.m-2 převažuje přetlak. Maximální rychlostní nápor se zmenšuje se
vzdáleností od centra výbuchu. Tento pokles je rychlejší než u přetlaku v čele vlny.
Jakmile čelo tlakové vlny dorazí do určitého bodu, vzroste zde prudce přetlak i rychlostní
nápor, potom klesají. Hodnoty obou parametrů klesnou na nulu za stejnou dobu. Ve fázi zředěni
má rychlostní nápor opačný směr. Jeho hodnota je zanedbatelná.
Rychlost pohybu čela tlakové vlny, tedy i doba příchodu čela vlny, závisí na mohutnosti
výbuchu a vzdálenosti.
V prvních okamžicích po výbuchu rychlost pohybu čela tlakové vlny mnohonásobně
převyšuje rychlost zvuku.
Se vzrůstající vzdáleností od centra výbuchu se rychlost pohybu čela vlny zmenšuje; až se
vlna pohybuje přibližně rychlosti zvuku. Rychlost pohybu čela tlakové vlny je tedy vždy větší
nebo rovná rychlosti zvuku.
Naproti tomu rychlost pohybu mas vzduchu za čelem vlny převyšuje rychlost zvuku jen v
prvních okamžicích po výbuchu.
Doba působeni tlakové vlny v určitém bodě rovněž závisí na mohutnosti výbuchu a na
vzdálenosti od jeho centra. Pod pojmem doba, působeni tlakové vlny rozumíme obvykle pouze
dobu působeni fáze stlačeni. Absolutní hodnota přetlaku i maximální hodnota rychlostního
náporu jsou totiž ve fázi zředěni zanedbatelné.
V malých. vzdálenostech od centra výbuchu je doba působeni tlakové vlny poměrně malá.
Ve vzdálenosti 1,5 km od centra výbuchu činí zhruba 1 - 2 s.
91
92
Vzduch můžeme pokládat za homogenní prostředí. Tlaková vlna se zde šíří všemi směry.
Tuto tlakovou vlnu nazýváme padající. Narazí-li padající vlna na zemský povrch nebo jinou
překážku, odrazí se a postupuje dále jako vlna odražená. Odraz tlakové vlny od zemského
povrchu je schématicky znázorněn na následujícím obrázku
padající vlna
odražená vlna
hlavní vlna
Jsou zde znázorněna různá stádia šíření tlakové vlny od centra vzdušného výbuchu. V
prvním stádiu (t1 ) čelo vlny ještě nedosáhlo zemského povrchu. V třetím stádiu (t 3 ) narazilo čelo
vlny na zemský povrch a došlo ke vzniku odražené vlny (znázorněna přerušovanou čarou).
Odraz tlakové vlny probíhá mžikově, proto je objekt nacházející se na povrchu země při tomto
odrazu vystaven jedinému nárazu. Za hodnotu přetlaku na povrchu Země je tedy možno brát
hodnotu přetlaku pouze v odražené vlně.
V oblasti epicentra výbuchu bude hodnota přetlaku v čele odražené vlny více než dvakrát
převyšovat hodnotu přetlaku v čele dopadající vlny. Velikost přetlaku v odražené vlně závisí na
energii dopadající vlny a na úhlu dopadu. Změna přetlaku s časem v určitém místě na povrchu
země v blízkosti epicentra má obdobný charakter jako změna přetlaku v určitém bodě ve
vzduchu. Maximální hodnota přetlaku (přetlak v čele odražené vlny) bude ovšem vyšší než byl
přetlak na stejné vzdálenosti od centra za neexistence tlakové vlny. Předmět umístěný v určité
výšce nad povrchem země bude vystaven dvěma nárazům. Jednomu od dopadající tlakové vlny a
92
93
Obrázek schématicky znázorňuje splynutí čel dopadající a odražené tlakové vlny. Obr. a)
odpovídá místo uvnitř bližší oblasti. Nedošlo zde ještě ke splynutí vln. Obr. b) znázorňuje situaci
v místě, kde začíná splýváni dopadající a odražené vlny, tj. na hranici bližší a vzdálenější oblasti.
Obr. c) odpovídá místu ve vzdálenější oblasti. Dochází zde ke splynutí dopadající a odražené
vlny a ke vzniku čelní vlny s téměř horizontálním čelem. Bod, v němž dochází ke splynutí obou
vln se nazývá trojný bod. S rostoucí vzdáleností od epicentra se nachází trojný bod ve stále větší
výšce, výška čela čelní vlny roste. Přetlak v čele čelní vlny má velikost rovnou součtu velikostí
hodnot přetlaků včele dopadající a odražené vlny.
93
94
energie JV.
Pro dobu trvání fáze stlačení T+ platí empirický vztah:
T+ = 1,3.10 −3.3 q v . R
Výšku čela čelní tlakové vlny h můžeme vypočítat podle empirického vztahu:
0,1.(r − H )
2
h=
H
kde H je výška výbuchu a r je vzdálenost od epicentra.
Při pozemním výbuchu má čelo tlakové vlny ve vzduchu tvar polokoule. Neexistuje zde
bližší a vzdálenější oblast. Všechny objekty jsou vystaveny působeni jediné vlny. Čelo tlakové
vlny pozemního výbuchu je vertikální.
Tlaková vlna pozemního výbuchu má oproti tlakové vlně vzdušného výbuchu před jejím
nárazem na zemský povrch zhruba dvojnásobnou energii. Energie spotřebovaná na deformaci
zeminy a na vznik tlakové vlny v zemi, představuje jen malou část celkové energie tlakové vlny.
Zanedbáme-li tuto energii, vidíme, že stejná energie je i pozemního výbuchu rozptýlena v
polokouli, zatím co u vzdušného výbuchu v kouli při stejných rozměrech. Tuto skutečnost
94
95
Zákon podobnosti
nebo rychlostní nápor mají určitou hodnotu, pak pro libovolný výbuch s tritolovým ekvivalentem
q hodnota této veličiny bude stejná ve vzdálenosti R pro níž platí:
R ⎛ q ⎞3
1
=⎜ ⎟
R0 ⎜⎝ q0 ⎟⎠
Máme-li danou vzdálenost R můžeme vypočítat mohutnost výbuchu, která vyvolala daný
efekt. Naopak, známe-li mohutnost výbuchu, můžeme vypočítat odpovídající vzdálenost R.
H
Pro vzdušné výbuchy různé mohutnosti, mající stejný parametr 1
, můžeme použít zákona
q 3
podobnosti jak ke stanovení vzdálenosti od centra tak i od epicentra výbuchu. Je-li např. R0e
vzdálenost od epicentra, ve kterém přetlak v čele vlny má určitou hodnotu při výbuchu o
mohutnost q 0 , pak při výbuchu o mohutnosti q bude stejný přetlak ve vzdálenosti :
⎛ q ⎞ 13
Re = Roe ⎜⎜ ⎟⎟
⎝ q0 ⎠
95
96
Pomocí zákona o podobnosti můžeme určit např. dobu trvání fáze stlačení:
1
T+ R ⎛ q ⎞3
= =⎜ ⎟
T0+ R0 ⎜⎝ q 0 ⎟⎠
kde T0+ je doba působení fáze stlačení při výbuchu s ekvivalentem q 0 ; T+ je doba působení
Působení na objekty
96
97
množství energie se uvolní v podstatně kratším čase. Jestliže je dosah ničivých účinků tlakové
vlny jaderného výbuchu funkci třetí odmocniny mohutnosti pak ničivé účinky tepelného záření
jsou funkci druhé odmocniny mohutnosti z čehož plyne, že u jaderných výbuchů o velmi velkých
mohutnostech převažují ničivé účinky způsobené tepelným zářením.
Nejméně odolné jsou dřevěné stavby. V Hirošimě docházelo k ničení dřevěných domů ve
vzdálenostech až 3 000 m od epicentra. Poloměry ničení cihlových budov jsou v závislosti na
počtu pater 1,5 – 2krát menší. Nejodolnější jsou železobetonové stavby a stavby s ocelovou
kostrou. Takové stavby mohou přečkat jaderný výbuch bez vážného poškození i v blízkosti
epicentra.
V různých vzdálenostech od epicentra má působení tlakové vlny na stavby různý charakter.
V bližší oblasti jsou vystaveny stavby, převyšující zemský povrch, působení padající a odražené
tlakové vlny. V prvním okamžiku při dopadu padající vlny na pokryti stavby (střechy a pod.) je
toto vystaveno prudkému úderu, který je roven hodnotě odrazného přetlaku Δp e . Při odrazu
padající vlny od zemského povrchu se stavba nachází v oblasti stlačeného vzduchu, je vystavena
tlaku ze všech stran. Tlak je shodný s tlakem vzniklým při odrazu padající vlny od zemského
povrchu. Stupeň poškození staveb vyčnívajících nad zemský povrch bude záviset kromě síly
výbuchu a vzdálenosti od epicentra především na pevnosti staveb. Můžeme zde zanedbat vliv
rozměrů staveb, jejich vzájemné polohy apod.
97
98
Pro pozemní výbuch platí, že tlaková vlna se šíří podél zemského povrchu. Jednotlivé části
objektů vychylující se v oblasti působení tlakové vlny budou zatíženy různě v nestejných
okamžicích. Nejvíce a nejdříve bude zatížena čelní stěna. Je vystavena působení přetlaku v čele
vlny i rychlostnímu náporu. V oblasti přetlaku se postupně ocitají i boční stěny a pokrytí stavby a
nakonec i zadní stěna.
98
99
Při nárazu tlakové vlny na čelní stěnu vzniká tlak rovný odraznému tlaku Δ Pe . U čelní
stěny se vytváří vrstva silně stlačeného vzduchu, v níž je tlak mnohem vyšší než ve zbytku
tlakové vlny. Stlačený vzduch z této vrstvy uniká proto k okrajům překážky, nastává tzv.
obtékání překážky tlakovou vlnou. Přitom dochází ke snižování tlaku na čelní straně objektu.
Rychlost poklesu tlaku na čelní stěnu závisí na době obtékání t ob. .
Tento čas závisí na velikosti a tvaru objektu. Objekty malých rozměrů o tvaru vhodném
pro obtékání mohou přetrvat jaderný výbuch i v poměrně malé vzdálenosti od centra.
Za objekty se nachází prostor, kde se nevyskytuje rychlostní nápor. Působení tlakové vlny
je tedy v tomto prostoru slabší (zhruba třetinové ve srovnání s přímým působením tlakové vlny
na kolmou překážku). Této okolnosti se využívá při ochraně před působením TV.
Působení TV na objekty, které nepřevyšují zemský povrch je značně menší než na
objekty, které nad zemský povrch vystupují. Na tyto objekty nepůsobí rychlostní nápor.
Nedochází zde také ke zvyšování účinků TV v důsledku odrazu TV.
Pro výpočet vzdálenosti a , na kterou je z boje vyřazena bojová technika a objekty platí
přibližný vztah:
a = k .3 q
kde q je tritolový ekvivalent v kt TNT, k je koeficient pro bojovou techniku a je vzdálenost v km
vyřazení bojové techniky.
Hodnoty koeficientu k pro některé druhy BT a objektů:
99
100
Účinek TV na osoby závisí především na hodnotě přetlaku v čele TV. Vliv má i síla
rychlostního náporu, tvar terénu atd. Působení TV může být přímé a nepřímé. Nepřímo působí
TV prostřednictvím stržených úlomků, létajícím kamením, závaly, požáry apod. Toto nepřímé
působení je nebezpečné zvláště v obydlených oblastech. Zranění létajícími předměty může
působit ve větších vzdálenostech než přímé působení TV (např. v Hirošimě až tisíce metrů).
Druhotné účinky TV jsou však nepředvídatelné. Předvídat se dají pouze přímé účinky. Stupně
zranění osob v závislosti na hodnotě přetlaku v čele TV jsou uvedeny zde:
100
101
Přestože tvoří jen asi 0,01 % z energie uvolněné při výbuchu, vzhledem k obrovskému
množství energie, které se uvolní, EMI vytváří elektrické pole o intenzitě kolem 50000 V/m a
magnetické pole o intenzitě 130 A/m. Tato intenzita je sváděna anténami a kabely k citlivým
elektromagnetickým zařízením, které může úplně zničit.
101
102
Účinek EMI je někdy přirovnáván k účinkům blesku s tím, že u EMI je daleko výraznější.
Jestliže maximální hodnoty amplitudy blesku je dosaženo za 10-6 s, při EMI naběhne o dva řády
rychleji, tj. za 10-8 s, a je-li trvání blesku kolem 0,1 ms, pak EMI trvá 100krát kratší dobu.
Všechny elektrické vodivé prvky reagují na EMI buď vytvořením napěťových či proudových
impulsů, nebo jej svedou k dalším částem zařízení. Čím delší je vodič, tím více roste hodnota
napěťových impulsů. Pro ilustraci - na konci 3 m dlouhého vodiče, např. na prutové anténě,
vznikne napěťový impuls do 10 kV a na dálkových elektrických vedeních až 1000 kV. Současné
běžné elektronické přístroje mají nejvyšší odolnost proti rušivému elektromagnetickému poli
maximálně 10 V/m.
Mimořádně citlivé jsou integrované obvody, tranzistory, tyristory apod. Elektronková
zařízení méně. Velmi málo citlivé jsou elektromotory a transformátory.
Radiofrekvenční signály se používají v rozpětí zpravidla od 1 kHz do 102 MHz. Náhlý nárůst
silové hustoty může dosáhnout až 10 MW/ m 2 . Přestože je impuls krátkodobý, každý vodič
působí jako anténa, absorbovaná energie je vedena elektrickou sítí a může zničit celý systém
dálkových elektrických telekomunikačních a telefonních vedení. Pokud vysokofrekvenční signály
budou zachyceny základními elektronickými obvody nebo k nim svedeny, budou obvody
zničeny.
Nejmenší nebezpečí hrozí od vodičů - spojů uvnitř přístrojů pro jejich malou délku.
Výsledkem je vznik krátkodobého impulsu elektromagnetického záření podobného radiovým
vlnám, ale se spojitým spektrem vlnových délek s amplitudou přes 102 MHz, tedy větší než má
obyčejné běžné vysílání.
Při jaderném výbuchu tedy kromě jiných ničivých účinků vzniká i velmi intenzívní
elektromagnetické pole, které působí ve formě impulsu na přenosovou techniku, elektronické
přístroje a zařízení. Pokud je výbuch proveden na zemském povrchu (pod ním) či v nevelkých
výškách (do přibližně 2 km ) jeho ostatní účinky pravděpodobně vyřadí uvedenou techniku v
blízké vzdálenosti od něho a účinky EMI se neprojeví, a to ani mimo tuto oblast natolik, aby
měly výrazný vliv. Při výbuších ve výškách 50 až 500 km jsou účinky EMI velmi výrazné, a to i
ve velkých vzdálenostech od epicentra, tj. 800 km i více.
102
103
V důsledku EMI od jednoho či více jaderných výbuchů mohou být proto poškozeny nebo
zcela zničeny především vstupní obvody přenosových přístrojů a zařízení (radiových a
směrových stanic, rozhlasových a televizních přijímačů, počítačů, narušeny či ztraceny informace
uložené v jejich paměti atd.). Nukleární elektromagnetický impuls NEMP je tvarově
podobný impulsu blesku LEMP jak je patrné z následující tabulky
103
104
Ochrana před EMI proto souvisí jak s ochranou obyvatelstva, jež při využití úkrytů bude
odkázáno na přijetí varovných signálů prostřednictvím různých spojovacích sítí, tak s ochranou
národního hospodářství.
Znalosti vlastností EMI dávají potřebné množství poznatků pro reálnou ochranu před jeho
ničivými účinky. Je možno ji zabezpečit zabudováním ochranných obvodů, vybavením stínění
spojovacích systémů či úkrytů takto vybavených, použitím optoelektronických přenosových
kabelů.
Podle soudobých názorů lze zabezpečit účinnou ochranu před EMI nejlépe již v době vývoje
elektronických přístrojů a zařízení, kdy by investice na ochranu před jeho ničivými účinky
neměly překročit 1 % z celkových výdajů na vývoj. Při dodatečném řešení ochrany, jako u každé
dodatečné činnosti, by samozřejmě byly podstatně vyšší.
Jako účinnou ochranu uvádějí různé prameny - stínění kovy, obdobně jako u rádiových vln,
přepěťové elementy apod.
Poznámka:
Jako zajímavost lze uvést, že EMI patří k účinkům použití jaderných zbraní, jež nebyly
předvídány. V běžném tisku byly publikovány informace, které uváděly, že zjištění EMI a jeho
účinků bylo v USA úzkostlivě střeženo jako jedno z tajemství nejvyšší státní důležitosti.
104
105
Radioaktivní kontaminaci terénu lze pro potřeby vyhodnocování následků použití jaderných
zbraní charakterizovat buď dávkovým příkonem radioaktivního záření nad terénem (aktivita),
nebo úrovní radioaktivní kontaminace terénu (hmotnostní, objemová nebo plošná aktivita).
Účinek radioaktivního záření na živou sílu je charakterizován absorbovanou dávkou
radioaktivního záření měřenou v Gray [Gy] nebo radech [rad]. Pro přepočet jednotek slouží
přibližný vztah 1 Gy = 100 rad ≈ 100 R (rentgen).
Radioaktivní částice z oblaku jaderného výbuchu postupně vypadávají, usedají na terén (vodu)
ve směru pohybu oblaku a vytvářejí kontaminovaný prostor nazývaný radioaktivní stopa.
Plocha radioaktivní stopy je nesrovnatelně větší než plocha kontaminace v prostoru výbuchu.
Délka radioaktivní stopy u pozemních nebo podzemních jaderných výbuchů velmi velké
mohutnosti může dosahovat až stovky kilometrů.
Kontaminace terénu v prostoru výbuchu a v radioaktivní stopě není rovnoměrná. Stupeň
radioaktivní kontaminace terénu v prostoru výbuchu zpravidla klesá se zvětšováním vzdálenosti
od centra výbuchu. V radioaktivní stopě jaderného výbuchu se absorbované dávky a dávkové
příkony zpravidla snižují od osy stopy směrem k jejím hranicím a na ose stopy od centra
výbuchu směrem k jejímu konci. Vzhledem k velmi komplikovanému vlivu mnohých faktorů se
však reálně vytvořená radioaktivní stopa a následné dávkové příkony mohou vyznačovat zcela
neočekávanými charakteristikami, včetně nepředvídatelného výskytu tzv. „horkých skvrn“, tj.
míst s neočekávaně vysokými úrovněmi radioaktivní kontaminace terénu v porovnání se svým
okolím.
105
106
Jestliže radioaktivní oblak výbuchu vystoupí maximálně do výšky srážkové oblačnosti, pak
déšť (sníh) může značně zvýšit množství spadlých radioaktivních látek
a tím pochopitelně zvýšit i stupeň radioaktivní kontaminace terénu.
Známe-li např. dávkový příkon, kterému bychom byli vystaveni 1 hodinu po jaderném
výbuchu, pak dávkový příkon po 7 hodinách od výbuchu klesne na desetinu hodnoty, která byla
zaznamenaná po 1 hodině. Po 49 hodinách poklesne dávkový příkon na 1/100 původní hodnoty,
po dvou týdnech pak na 1/1000 původní hodnoty.
106
107
Podíl z celk. 55 62 68 75 80 83 95 99
dávky (%)
Rozhodnutí o dávce ozáření, kterou jednotlivec nebo jednotka obdrží závisí na rozhodnutí
velitele s nedílnou velitelskou pravomocí. V podmínkách použití jaderných zbraní mohou být
mírové normy ozáření překročeny a zásady radiační ochrany nedodrženy. Dojít k tomu může
v případech, kdy to bude z vojenského hlediska nezbytné. Čím je dávka ozáření při celkovém
vnějším ozáření vyšší a doba jejího obdržení kratší, tím je zpravidla stupeň poškození organismu
vyšší.
Štěpný produkt Poločas rozpadu Hlavní zdravotní rizika
90
Sr 28 let Rakovina kostí, leukémie
131
I 8 dní Rakovina štítné žlázy
137
Cs 30 let Rakovina (obecně)
239
Pu 24100 let Vysoce toxické, rakovina plic
Za základní cesty ozáření (expozice) osob lze považovat zevní ozařování, vnitřní kontaminaci
(vdechnutí nebo požití radionuklidů) a povrchovou kontaminaci. Ke zvlášť závažné povrchové a
vnitřní kontaminaci může docházet u nechráněných osob v době vypadávání radioaktivních částic
z oblaku jaderného výbuchu.
107
108
Obilí a rýže představují jednu z hlavních lidských potravin. Zpravidla budou kontaminovány
povrchově i vnitřně příjmem (kořenovým systémem) ve vodě rozpustných radionuklidů jako jsou
např. radionuklidy stroncia.
Ovoce a zelenina. Velkolistá zelenina je výrazně vystavena možnosti vzniku povrchové
kontaminace. Kořenovým systémem se do těchto rostlin dostávají zejména radionuklidy stroncia
a cesia.
Maso představuje jeden z hlavních zdrojů expozice osob zejména radionuklidy cesia a dalšími ve
vodě rozpustnými radionuklidy, které jsou vstřebávány střevy zvířat a dostávají se do jejich
svaloviny.
54 60 65 95
Vodní organismy koncentrují celou řadu radionuklidů včetně radionuklidů Mn, Co, Zn, Zr,
90 137
Sr, Cs a radionuklidy transuranových prvků (zejména v případě pokud jsou vyživovány ze
dna a nebo filtru).
Pitná voda. Rozpustné radionuklidy, které se mohou dostat do zdrojů pitné vody budou zpravidla
představovat hlavní podíl na vnitřní expozici lidí, kteří tuto vodu konzumují a to zejména v
případě, kdy taková voda není před její konzumací předem zpracovávána.
108
Obrázek znázorňuje pokles relativní aktivity štěpných produktů po jaderném výbuchu
VDD-80
IT-65
4
5
Základní chyba měření při teplotě 15°C až 25°C je ±20%, při teplotě –30°C až 15°C a 25°C
až 50°C je přídavná chyba ±30%. Přístroj je vodotěsný a snese ponoření do hloubky 0,5m. IT-
65 může být napájen monočlánky nebo z vnějšího zdroje (např. z palubní sítě mobilních
prostředků).
Souprava IT-65 je tvořena intenzimetrem IT-65, sondou, brašnou se zabudovaným zářičem,
pryžovými ochrannými návleky na sondu, sluchátkem a kabelem pro připojení přístroje
k palubní síti.
Detektorem záření gama na rentgenometrické rozsahu je ionizační komora. Na tomto
rozsahu se měří úroveň radiace zamořeného terénu. Detektorem záření gama a beta na
radiometrickém rozsahu je G-M počítač. Na tomto rozsahu se provádí dozimetrická kontrola
zamoření povrchů osob, výzbroje, potravin atd.
RBGT-62
přičemž záření beta se měří s desetkrát menší citlivostí než v poloze β 1 . V poloze γ se měří
pouze záření gama.
5
6
AS-67
DP-3
Rentgenometr DP-3 je určen do mobilních prostředků k měření úrovně radiace. Jsou jím
vybaveny speciální jednotky druhů vojsk.
R R
Měření úrovně radiace v rozsahu od 0,1 do 500 je rozděleno na čtyři podrozsahy:
h h
R R R R
I. od 0,1 do 1 ; II. od 1 do 10 ; III. Od 10 do 100 ; IV. Od 50 do 500
h h h h
Chyba měření přístroje v normálních podmínkách je na I.rozsahu ±15%, na ostatních
rozsazích ±10%. Rozsah pracovních teplot je od –40°C do 50°C. Přístroj je napájen z palubní
sítě.
6
7
1. Congress of the United States: The effects of nuclear war. Government printing office
Washington (1979)
2. Filip J.: Fyzikální základy jaderných zbraní. Skriptum VVŠ PV Vyškov (1976)
3. G. Walker: Home Fallout Shelter, The Trinity Atomic Web Site (1980)
4. G. Walker: The Atomic Bombings of Hiroshima and Nagasaki, The Trinity Atomic
Web Site (1996)
5. G. Walker: A Homemade Fallout Meter, the KFM How to Make and Use It, The
Trinity Web Site (1997)
6. Glasstone S.: The effects of nuclear weapons. USAEC Washington (1964)
7. Glasstone S., Dolan J.: The effects of nuclear weapons. Government printing office
Washington (1977)
8. Hála J.: Radioaktivita, ionizující záření a jaderná energie. Konvoj Brno (1998)
9. http://aldebaran.cz/
10. http://artemis.osu.cz/mmfyz/index.htm
11. http://en.wikipedia.org/wiki/Nuclear_weapon_design
12. http://galileo.phys.virginia.edu/classes/252/home.html
13. http://genetika.wz.cz/genetika.doc
14. http://hp.ujf.cas.cz/~wagner/prednasky/subatom/reakce.html
15. http://hyperphysics.phy-astr.gsu.edu/hbase/hframe.html
16. http://www.physicsdaily.com/physics/Nuclear_explosion
17. http://www.physics.muni.cz/~blazkova
7
8
18. www.sujb.cz
19. http://www.sweb.cz/AstroNuklFyzika/
20. Hušák V.: Biofyzikální základy aplikací ionizujícího záření. Skriptum PřF UP
Olomouc (1987)
21. Janeček I.: Atomová fyzika. Skriptum PřF OU Ostrava (2002)
22. Janeček I.: Jaderná fyzika. Skriptum PřF OU Ostrava (2002)
23. Knižnice Svazarmu: Jaderné zbraně. Naše vojsko Praha (1988)
24. MO: Spojenecká publikace NATO z oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení
a působnosti chemického vojska, část 6 (pomůcka ATP – 45/3). MO Praha (2001)
25. M.V. Ramana: Bombing Bombay, International Physicians for the Prevention of
Nuclear War (1999)
26. Příručka NATO: Odběr a identifikace radioaktivních látek (SIRA) (2000)
27. Středa L.:Šíření zbraní hromadného ničení – vážná hrozba 21. století. MV-generální
ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR Praha (2003)
28. Svačina J.: Zdroje rušivých signálů a vazební mechanizmy jejich přenosu.
Elektrorevue (2005)
29. U.S. Congress, Office of technology assessment. Technologies underlying weapons of
mass destruction. Government printing office Washington (1993)
30. Zare, R. N.: Laser separation of isotopes. Scientific American(1977)