UNIVERZITA OBRANY

JADERNÉ ZBRANĚ

VYŠKOV 2005
2

Recenzenti:

Název: Jaderné zbraně

Autoři:
Vydání: první, 2005
Počet stran:
Náklad:
Tisk:

Studijní materiály pro prezenční kurz: Jaderné zbraně

Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídají autoři.
Určeno výhradně pro studenty Univerzity obrany

Vydavatel a tisk:

©
© Ústav OPZHN

ISB

2
 3

Základní pojmy

Zbraně hromadného ničení (ZHN) jsou nejničivější zbraně současných armád, kterých lze
použít za každého počasí, denní doby a ročního období. Při nedostatečné ochraně mohou ZHN
ničit či vyřazovat osoby, budovy, výrobní zařízení, zbraně a bojovou techniku armád. Mezi ZHN
patří:
- jaderné zbraně
- chemické zbraně (dusivé, obecně jedovaté, zpuchýřující, nervově paralytické, dráždivé,
psychoaktivní)
- biologické zbraně (bakterie, viry a organizmy produkující toxické látky)

Tabulka poskytuje orientační srovnání ničivých účinků zbraní hromadného ničení

Kritéria pro odhad Jaderné (50-500 kt) Chemické (15 tun–paralytické) Biologické (10 tun)
Napadená oblast desítky km 2 desítky km 2 desetitisíce km 2
Časová prodleva sekundy minuty dny až týdny
Poškození staveb několik km 2
žádné žádné
Návrat k normálu 3-6 měsíců několik hodin až týdnů týdny až měsíce

Účinek jaderných zbraní je založen na využití energie, která se uvolňuje při jaderných
přeměnách. Jsou určeny k ničení živé síly, bojové techniky a objektů. K uvolňování energie
dochází buď při štěpení jader těžkých prvků např. ( 235U ; 239 Pu ) nebo při syntéze jader lehkých

prvků např. ( 2 D; 3 T ; 6 Li ). V prvním případě hovoříme o štěpné reakci, v druhém případě

hovoříme o reakci termonukleární.

Jaderná výbušnina je látka, která je vhodná k uskutečnění jaderné výbušné reakce. Jaderná
výbušnina může být štěpná nebo termonukleární.

Jaderná nálož je jaderná výbušnina spolu se zařízením, které iniciuje jadernou reakci. Podle
druhu jaderné výbušniny a druhu reakce rozlišujeme jadernou nálož štěpnou a termonukleární
nálož.

3
4

Jaderný náboj je tvořen jadernou náloží a obalem, ve kterém je dopravená k cíli.

Tritolový ekvivalent vyjadřuje ničivou sílu jaderných zbraní. Tritolový ekvivalent je takové
množství trinitrotoluenu (TNT), při jehož výbuchu se uvolní energie stejná jako při výbuchu
jaderné nálože. Vyjadřujeme jej v kilotunách (kt) nebo megatunách (Mt). Jaderné náboje se
štěpnou nebo termonukleární náloží pak dělíme na jaderné náboje s velmi malou, malou, střední,
velkou a velmi velkou mohutností. V minulosti se používal rovněž termín ráže.

Rozdělení jaderných zbraní podle mohutnosti jaderného náboje

velmi malá mohutnost do 1 kt
malá mohutnost do 15 kt
střední mohutnost od 15 do 100 kt
velká mohutnost od 100 do 1000 kt
velmi velká mohutnost nad 1 Mt

Množství energie uvolněné při jaderném výbuchu v závislosti na mohutnosti jaderného náboje
Mohutnost (TNT) Uvolněná energie (J)
1t 4,1.10 9
22 kt 9.1013
60 Mt 2,5.1017

Historický vývoj

Radioaktivita – Henri Becquerel roku 1896 při pokusech s uranovou soli umístěnou do světlo
nepropouštějící schránky zjistil, že dochází ke zčernání fotografických desek, kterými byla
schránka obklopena.

Speciální teorie relativity – roku 1905 publikoval Albert Einstein svou revoluční teorii, ze které
vyplývá ekvivalence mezi energii a hmotností
E = m.c 2

4
 5

Rutherfordův pokus - roku 1911 prováděl Ernest Rutherford a jeho asistent Marsden
experiment, při němž ostřelovali tenkou fólii zlata alfa částicemi a následně analyzovali jejich
rozptyl. Dospěli k závěru, že lineární rozměry jádra jsou řádově 10 −15 m a atomové jádro nese
kladný elektrický náboj.

Štěpení uranu – Lise Meitnerová a Otto Hahn v roce 1938 jako první experimentálně dokázali
rozštěpit jádra uranu.

Emise neutronů – v únoru 1939 Enrico Fermi a Leo Szilard dokázali, že při štěpení uranu
dochází k emisi neutronů.

Projekt Manhattan – byl zahájen v srpnu 1939. Cílem projektu bylo vyvinout jadernou bombu.
Záštitu nad projektem převzal teoretický fyzik Jacob Oppenheimer. Na projektu participovala
celá řada vynikajících fyziků jakými byli: Richard Feynmann, Enrico Fermi, James Chadwick,
Albert Compton a další. Celý projekt byl finančně mimořádně náročný, jeho rozpočet byl cca 2
miliardy USD (10 mld. USD v současnosti).

Metody obohacování uranu – jedním z největších problému při vývoji první jaderné bomby
bylo nalezení efektivní metody, která by umožňovala získat vysoce obohacený uran
235
v dostatečném množství. V rámci projektu Manhattan se realizovaly tři metody separace U:
- difúze plynného hexafluoridu uranového ( UF6 ) přes kaskádu speciálních filtrů (metoda je

finančně a energeticky velmi náročná, nicméně se ukázala jako nejefektivnější)

- elektromagnetická separace
- termální difúze

První jaderný reaktor – v prosinci 1942 byla v USA úspěšně provedená první řízená řetězová
štěpná reakce.

5
6

Trinity - „Svatá trojice“ krycí název prvního pokusného jaderného výbuchu, který se uskutečnil
16.7.1945 v poušti Jornada de Muerto. Bylo při něm použito plutoniové bomby o mohutnosti 20
kt TNT.

Hirošima – 6.8.1945 byla na Hirošimu svržená uranová bomba Little boy (váha 4086 kg, průměr
0,71 m, délka 3,05 m, mohutnost cca.15 kt TNT). O život přišlo 78 tisíc lidí hned a dalších 113
tisíc na následky ozáření a popálenin.
V Hirošimě bylo více než 10 km2 města po jaderném výbuchu kompletně zničeno. Hirošima byla
jako cíl jaderného útoku vybrána proto, že se jednalo o jedno z mála japonských měst, které
nebylo vážněji poškozeno v důsledku amerického bombardování. Bylo tedy možné seriózně
posoudit ničivé účinky jaderné bomby. Hirošima měla v době jaderného útoku cca 380 tisíc
obyvatel (srovnatelné s velikosti Brna).
Vzdálenost od epicentra - Mortalita
Hirošima (m) (%)
0-330 93
330-660 92
660-990 86
990-1320 69
1320-1650 49
1650-1970 31
1970-2300 12
2300-2660 1
Stupeň zasažení osob v důsledku působení tepelného záření jaderného výbuchu se odvíjel od
barvy oblečení těchto osob. Tričko osoby, která se nacházela cca 1,7 km od epicentra výbuchu,
bylo tvořeno černými a bílými pruhy. Černé pruhy shořely, zatímco bílé pruhy nikoli. Je to dáno
tím, že předměty se nám jeví barevné v závislosti na složkách elektromagnetického záření, které
ve viditelné oblasti přednostně odrážejí (oblast absorpčního minima pro danou vlnovou délku).
Popáleniny lze rozdělit na primární a sekundární. Mezi primární popáleniny řadíme ty, k nimž
došlo v důsledku působení tepelné složky jaderného výbuchu. Sekundární popáleniny jsou
způsobeny požáry, které propuknou bezprostředně po jaderném výbuchu. Rozlišit tyto dva druhy
popálenin je možné tak, že v případě primárních popálenin je zasažena pouze ta strana lidského

6
 7

těla, která byla natočena ve směru kolmém ke směru šíření tepelné vlny jaderného výbuchu.
V případě sekundárních popálenin dochází zpravidla k zasažení všech části těla.
Tlaková vlna jaderného výbuchu usmrcovala osoby ve vzdálenosti několika stovek metrů od
epicentra jaderného výbuchu. Větší počet úmrtí a zranění byl zapříčiněn druhotnými účinky
postupující tlakové vlny (padající trosky budov, neupevněné předměty apod.).
V důsledku působení pronikavé radiace jaderného výbuchu umírali nejvíce exponovaní jedinci do
desátého dne. Pokud ozářený člověk přežil i třicátý den po výbuchu měl 50% šanci na přežití.
Ozáření jedinci začínali umírat zpravidla po týdnu od exploze a maxima mortality bylo dosaženo
v průběhu třetího a čtvrtého týdne po explozi.

Schéma jaderné bomby svržené na Hirošimu

7
8

Fotografie Hirošimy krátce po svržení jaderné bomby

Nagasaki – 9.8.1945 byla na Nagasaki svržená plutoniová bomba Fatman (váha 4540 kg, průměr
1,8 m, délka 3,3 m, mohutnost cca 20 kt TNT). O život přišlo 24 tisíc lidí hned a dalších 113 tisíc
na následky ozáření a popáleniny.
V Nagasaki explodovala jaderná bomba nad průmyslovou části města. Totálně byla zničená
zástavba o rozloze 4 km2. Nagasaki bylo významné průmyslové město s velkým námořním
přístavem. Nagasaki mělo v době jaderného útoku cca 195 tisíc obyvatel.
Z 50 tisíc domů v Nagasaki bylo 14,5 tisíce kompletně zničeno a dalších 5 tisíc bylo
poškozeno. K vyražení oken došlo i ve vzdálenosti 11 km od epicentra výbuchu. Zajímavé je, že
v bezprostřední blízkosti epicentra výbuchu odolaly ty železobetonové budovy, které měly
spoustu oken, jejichž vyražení redukovalo tlak, který působil na konstrukci. Devastujícím
účinkům byly ovšem vystaveny osoby, které se nacházely v těchto budovách. Budovy bez těchto
rozsáhlých okenních ploch byly zničeny, ačkoli měly stejnou tuhost konstrukce.
Důvod úmrtí (%) Hirošima Nagasaki
popáleniny 60 84
padající trosky 30 9
jiné 10 7

8
 9

Schéma jaderné bomby svržené na Nagasaki

První termonukleární výbuch - 1.11.1952 na korálovém útesu Elugelab. Použitá bomba Mike
vážila 50 tun a měla tvar krychle o straně 7,5 m.

9
10

Jaderný výbuch o největší mohutnosti 50 Mt - (původně byla zkonstruovaná ve 100 Mt verzi

jako třífázová bomba) byl proveden 30.10.1961 nad Novou Zemí. Dvoufázová bomba Tsar byla
na místo dopravena letecky letounem Tu-95 a shozena z výšky 10,5 km na padáku. K výbuchu
došlo ve výšce 4 km, jaderný hřib vystoupal do výšky 64 km a asi hodinu byla rušena rádiová
komunikace. Tento pokusný výbuch byl nejčistším jaderným výbuchem, který kdy byl proveden.

10
 11

Termonukleární bomba Tsar (“král bomb“) v 50 Mt provedení

Štěpná jaderná reakce

Některá těžká jádra ( 235

)
U ; 239 Pu; 242 Am jsou málo stabilní. Proto stačí, aby nějaká částice
předala tomuto jádru určité množství energie, která má za následek excitaci jádra. V důsledku
excitace jádra může dojit k rozštěpení terčového jádra na nejméně dvě menší jádra (fragmenty)
nebo se terčové jádro stabilizuje vyzářením nadbytečné energie ve formě záření gama. Toto
štěpení je provázeno uvolněním přebytečných neutronů. Pokud jsou jádra ostřelována částicemi o
energii vyšší než 100 MeV, může dojít k rozštěpení terčového jádra na více fragmentů. Tento jev
se označuje jako tzv. tříštění jader. Doba trvání jedné generace štěpné řetězové reakce je
10 −8 s .Štěpení 235
U může být vyvoláno pohlcením pomalého neutronu. Při této reakci vznikají
dva až tři neutrony. Uveďme příklad dvou kanálů:

U +1n→140 Ba + 93Kr + 31 n
235

U +1n →101Sr +133Xe + 21n

235

11
12

Proces štěpení jader je energetický výhodný, nicméně neprobíhá samovolně, vzhledem

k existenci potenciálové bariéry (viz. následující obrázek). Na první pohled je patrné, že
energeticky nejvýhodnějšímu stavu s minimem energie odpovídá poloha č.1. Kulička z polohy
č.3 může přejít do polohy č.1 samovolně. Pokud má kulička z polohy č.2 přejít do polohy č.1,
musí překonat potenciálovou bariéru a k tomu jí ve většině případů musíme dodat určitě množství
energie. Částice za jistých okolností může potenciálovou bariéru překonat, aniž by jí byla dodána
jakákoliv energie, tento proces se označuje jako kvantově-mechanické tunelování (tunelový jev)
a jejím důsledkem je radioaktivita. S rostoucí výškou potenciálové bariéry klesá
pravděpodobnost tunelového jevu a současně klesá aktivita daného radionuklidu.

12
 13

Vazebná energie jádra EV

Je energie, která by se uvolnila při hypotetickém vzniku jádra z volných nukleonů. Můžeme ji
definovat jako rozdíl mezi klidovou energii jádra E = Mc 2 a celkovou klidovou energii volných
nukleonů. Pro vazebnou energii jádra tak platí:
(
EV = M .c 2 − Z .m p .c 2 + N .mn .c 2 )

13
14

Vazebná energie se udává v MeV. Velký význam pro stabilitu jader má střední vazebná energie
připadající na jeden nukleon. Zjednodušeně ji můžeme chápat jako energii, kterou musíme dodat
jádru, aby došlo k uvolnění jednoho nukleonu z jádra. Z hlediska stability jader jsou nejstabilnější
ta jádra, která mají A=50. Směrem k lehčím a těžším jádrům stabilita klesá. Mezi lehkými jádry
4
vyniká velkou stabilitou 2 He 2 . Pro střední vazebnou energii připadající na jeden nukleon platí
následující vztah:
EV
ε=
A

Proces štěpení atomového jádra je důsledkem deformace původně kvazisférického (takřka

kulovitého) jádra, které se dostalo do excitovaného stavu. Existuje zde určitá analogie s biologii,
kdy dochází k dělení mateřské prokaryotní buňky na dvě buňky dceřinné v důsledku jejich
zaškrcení ve střední části (viz následující obrázek).

14
 15

15
16

Aby mohla termonukleární reakce proběhnout, je nutné nejprve překonat coulombickou

bariéru. Existence této bariéry je důsledkem odpudivých elektrostatických sil mezi kladně
nabitými jádry. Toho lze dosáhnout v oblasti velmi vysokých teplot (např. v nitrech hvězd), kde
probíhá tzv. vodíkový a uhlíkový cyklus.
Vodíkový cyklus:
411H → 24 He + 2e + + 2ν e + 2γ ( 27 MeV )

Uhlíkový cyklus:

2 He + 2e + 2ν e + 3γ ( 25,03MeV )
+
411H ⎯
⎯→
C 4

Termonukleární výbuch začíná výbuchem iniciátoru

6
3 Li + 01n→ 24 He + 31T

Vlivem vysoké teploty začne v detonátoru probíhat reakce

2
1 D + 31T → 24 He + 01n + 17,6 MeV

Optimální průběh termonukleární reakce je podmíněn několika faktory:

a) Musíme zvolit takové izotopy lehkých prvků, které jsou vzhledem ke své coulombické
bariéře schopny za teploty 10 7 − 10 8 K syntetické reakce. Jedná se o
1
H ; 2 D; 3 T ; 3 He; 6 Li; 7 Li .
b) Musíme zvolit takovou reakci, která v oblasti dosažitelných teplot probíhá dostatečně
rychle.

16
 17

c) Volíme takovou reakci, která má co největší energetický výtěžek. Při syntéze deuteria a
235
tritia se uvolní čtyřikrát větší množství energie než při štěpení stejného množství U.

Multiplikační faktor k
Kritický stav štěpného materiálu hodnotíme pomocí tzv. multiplikačního faktoru, který je
definován takto:
nk
k=
nk −1

kde n k je počet neutronů v k-té generaci a n k −1 je počet neutronů v k-1 generaci, přičemž za

jednu generaci považujeme neutrony vyzářené ve stejném okamžiku.

k p 1... podkritický stav
k=1…kritický stav (jaderné elektrárny)
k f 1... nadkritický stav (jaderná bomba)

Střední volná dráha neutronů λ je střední délka trajektorie, kterou urazí částice mezi dvěma po
sobě následujícími interakcemi (vzdálenost několika centimetrů). Pro dobu τ, kterou neutron
potřebuje, aby urazil danou dráhu, platí:
λ
τ= = 10 −8 s
vn

kde vn je rychlost neutronu.

Podle kinetické energie dělíme neutrony do několika skupin:

Typ neutronů Ek

Pomalé:
-studené p 0,025eV
-tepelné (0,025;05)eV
-nadtepelné (0,5;100)eV
rezonanční (100;500) eV

17
18

středních energií (0,5;500)keV

Rychlé (0,5;20)MeV
velmi rychlé (20;300)MeV
super rychlé f 300MeV

235
Spektrum okamžitých neutronů vzniklých při štěpení U termálními
neutrony.

235
Průměrná energetická bilance štěpení jádra U

18
 19

Pravděpodobnost rozptylu neutronů na jádrech atomů je vyšší než pravděpodobnost záchytu

neutronů těmito jádry. Většina neutronů prodělá celou řadu srážek s atomovými jádry než dojde
k jejich záchytu. Jaderné reakce probíhají buďto přímo nebo přes složené jádro. Při procesu
zachycení neutronu jádrem se uplatňuje mechanizmus složeného jádra. Srážky neutronů s jádry
bez vytvoření složeného jádra představují pružný rozptyl, nazývaný také potenciálový rozptyl.
Procesy, ke kterým dochází při interakci neutronů s jádry je možné shrnout takto:
- pružný rozptyl (ve skutečnosti dokonale pružné srážky neexistují, jako pružnou srážku
označujeme takovou, při níž neutron odevzdá jádru jen velmi malou část své kinetické
energie)
- rezonanční rozptyl (jev, při kterém nejprve dojde k zachycení neutronu jádrem, ale
posléze je tento neutron jádrem emitován)
- nepružný rozptyl (neutron odevzdá jádru velkou část své kinetické energie)
- radiační záchyt (neutron je jádrem pohlcen a následně dojde k emisi jednoho nebo
několika fotonů γ)
- štěpení jader
- tříštění jader

Účinný absorpční průřez

Pravděpodobnost jaderné reakce se vyjadřuje pomocí účinného průřezu σ (E ) . Veličina má

[ ]
rozměr m 2 . S rostoucí hodnotou účinného absorpčního průřezu roste pravděpodobnost
zachycení neutronu jádrem.Výrazně závisí na energii projektilu a typu jaderné reakce. Pro účinný
absorpční průřez platí následující vztah:
dN
σ (E ) =
dt.φ .N
kde N je počet projektilů dopadajících na terč, dN je počet zachycených projektilů a φ fluence
částic.

19
20

Účinný absorpční průřez pro záchyt neutronů jádry 235U (plná čára) a pro jádra
238
U (přerušovaná čára)

Fyzikálně-chemické vlastnosti vojensky významných radionuklidů

Uran
Přírodní uran je směsí dvou izotopů s nukleonovými čísly 235 a 238, obsaženými v poměru
0,72:99,28. Oba izotopy jsou využitelné jako štěpné výbušniny. Vzhledem k rozdílné aktivační
energii je však nezbytná jejich separace. Pro výrobu jaderných výbušnin lze využít i izotop
232
s nukleonovým číslem 233, který se v přírodě nevyskytuje, ale vyrábí se ozařováním Th
neutrony. Izotopy s nukleonovým číslem 233 a 235 se štěpí pomalými neutrony. Izotop 238 se
štěpí především rychlými neutrony.
Přírodní uran se používá ve zpracovatelských závodech k výrobě obohaceného uranu 235,
který se používá jako jaderné palivo v reaktorech. Ochuzený uran tvořený především
radionuklidem uranu 238, který vzniká jako vedlejší produkt obohacování přírodního uranu, se
vzhledem ke své vysoké měrné hmotnosti používá jako ochrana techniky a nebo naopak jako
součást průrazné munice

20
 21

Uran je lesklý stříbrobílý, slabě paramagnetický kov. Je poměrně měkký a dá se snadno

mechanicky zpracovat. Při zahřívání nejprve křehne, při vyšší teplotě je plastický.
(
Ar kg.kmol −1 ) 238,029

ρ (kg.m −3 ) 3,7.10 5
Teplota tání (°C) 1133
Teplota varu (°C) 3500

Uran je velmi reaktivní prvek. Tvoří sloučeniny s většinou nekovových prvků i s mnoha
kovy. Jeho mocenství nabývá hodnot od II. do VI. Řada jeho sloučenin je těkavá. Na vzduchu za
normálních podmínek uran rychle oxiduje a již při mírném zahřátí se vzněcuje.
Pokud se radionuklidy uranu nacházejí v kovové nebo keramické formě a nebo jsou
uzavřeny do obalu nepředstavují významné radiační ohrožení osob. Pokud se však rozptýlí do
životního prostředí představují, stejně jako další těžké kovy, ohrožení především svou toxicitou
(např. olovo). Současně však mohou jako alfa zářiče vyvolat i stochastická radiační poškození
osob.

Plutonium

Plutonium patří mezi transuranové aktinoidy. Jeho hlavním zdrojem jsou jaderné reaktory, ve
238
kterých vzniká ozařováním U neutrony. Takto připravené plutonium je směsí izotopů
s nukleonovými čísly 239, 240 a 241, a to v poměru 79:20:1. Všechny izotopy plutonia jsou
štěpitelné pomalými neutrony. Izotopy s nukleonovými čísly 240 a 241 podléhají poměrně
rychlému spontánnímu štěpení a působí tak jako nežádoucí zdroj neutronů v jaderné výbušnině.
Plutonium je tmavošedý silně elektropozitivní a vysoce reaktivní prvek. Ve sloučeninách je
nejčastěji trojmocné a čtyřmocné, může však být i dvojmocné nebo šestimocné. Na vzduchu
rychle oxiduje, za přítomnosti vlhkosti nebo halogenů se vzněcuje. Jak samotný kov, tak i jeho
sloučeniny jsou vysoce toxické s kumulativním účinkem. Pro použití v jaderných zbraních se
vyrábějí tři jakostní třídy plutonia, a to:
239
- vysoce čisté zbraňové plutonium, obsahující 98% 94 Pu
239
- čisté zbraňové plutonium, obsahující 97% 94 Pu

21
22

239
- zbraňové plutonium, obsahující 93% 94 Pu

Radionuklid 233
U 235
U 238
U 239
Pu 249
Cf
Poločas rozpadu (roky) 1,63.10 5 7,13.10 8 4,5.10 9 2,43.10 4 351

239
K purifikaci Pu reaktorové kvality se využívá plynová centrifugace a laserová izotopová
separace (LIS).

Kalifornium

Úsilí o miniaturizaci štěpných jaderných náloží vedlo k hledání štěpných výbušnin tvořících
nízká kritická množství. Značný účinný průřez pro štěpné jaderné reakce iniciované pomalými
neutrony vykazují i jiné radionuklidy, např. berkelium a americium.
Kalifornium je velmi těkavý, těžký stříbrolesklý kov. Je velmi reaktivní s převažujícím
oxidačním číslem III.
Těžké izotopy vodíku

Všechny jeho známé izotopy jsou schopny termojaderných reakcí. Z vojenského hlediska jsou
významné deuterium a tritium. Deuterium s nukleonovým číslem 2 se získává z přírodního
vodíku, ve kterém se vyskytuje v poměru 1:6500. Tritium s nukleonovým číslem 3 se vyrábí
v jaderných reaktorech ozařováním lithia neutrony. Menší množství tritia se získává také při
rafinaci těžké vody, sloužící jako moderátor v jaderných reaktorech.
Deuterium a tritium jsou za normálních podmínek lehké, obtížně zkapalnitelné plyny, bez barvy
a bez zápachu.
Pro použití v jaderné munici je důležitá tvorba stabilních hydridů s mnoha kovy včetně kovů
schopných termojaderné reakce. Oba nuklidy se používají buď v plynném stavu v kovových
nádobách pod tlakem 30 MPa, nebo ve formě hydridů kovů. Jsou základní složkou většiny
termojaderných výbušnin.

22
 23

Lithium

Lithium je nejlehčí alkalický kov. Vedle přímého využití v jaderných výbušninách je základní
složkou k průmyslové výrobě tritia. Nejdůležitějším izotopem je lithium s nukleonovým číslem 6,
které tvoří 7% přírodního lithia a odděluje se některou z metod izotopové separace.
(
Ar kg.kmol −1 ) 6

ρ (kg.m −3 ) 5,34.10 2
Teplota tání (°C) 179
Teplota varu (°C) 1340

Lithium je značně značně reaktivní kov. Reaguje s vodou, na vzduchu rychle oxiduje, již při
mírném zahřátí se vzněcuje.
Lithium má při výrobě jaderných výbušnin rozsáhlé uplatnění. Používají se jeho hydridy:
deuterid, tritid a jejich směsi, které tvoří základní jadernou výbušninu v jaderných náplních velké
mohutnosti.

Princip štěpných reaktorů

K tomu, aby řetězová štěpná reakce mohla probíhat rovnovážným řízeným způsobem, je třeba
zajistit v principu dvě věci:
a) Shromáždit nadkritické množství jaderného štěpného materiálu.
b) Zajistit řízení počtu neutronů pomocí vhodných absorbátorů tak, aby štěpná reakce probíhala
požadovaným způsobem. Řízená řetězová štěpná reakce (především 235U) probíhá v zařízení
zvaném jaderný reaktor. Řízení počtu neutronů udržujících v chodu štěpnou reakci se provádí
ve dvou etapách:
1. Neutrony emitované při štěpení, které mají většinou poměrně vysoké energie (v průměru asi
1,5MeV), se zpomalují na "tepelnou" energii cca 0,025 eV interakcí s látkami o nízké
molekulové hmotnosti - tzv. moderátory (může to být voda, těžká voda, grafit, berylium ...).

23
24

Termální neutrony mají větší účinný absorpční průřez než neutrony emitované při štěpení jader
235
U.

2. Pro dosažení hodnoty multiplikačního faktoru k=1 je potřeba přebytek neutronů (který by
jinak vyvolal lavinovité štěpení a havárii reaktoru) pohltit ve vhodném absorbátoru - nejčastěji je
to kadmium, které má vysoký účinný průřez pro absorpci tepelných neutronů. Absorbátory jsou
většinou provedeny ve tvaru tyčí, které se do reaktoru zasouvají a tím řídí rychlost reakce:
chceme-li zvětšit počet štěpení, tyče mírně vysuneme, pro zpomalení reakce tyče zasuneme.

Zjednodušené principiální
schéma štěpného jaderného
reaktoru.

Při řetězové štěpné reakci se uvolňuje značné množství energie – fragmenty štěpení, vylétající
s velkou kinetickou energií, se rychle zabrzdí nárazy na okolní atomy a předávají tak materiálu

24
 25

svou energii ve formě tepla. Štěpný materiál se tedy zahřívá a je třeba jej intenzívně chladit
vhodným chladícím materiálem (vodou nebo sodíkem) protékajícím přímo kolem palivových
článků - to je tzv. primární chladící okruh. Teplo z primárního chladícího okruhu se v
tepelném výměníku předává vodě sekundárního chladícího okruhu; v jaderné elektrárně je
sekundárním chladícím okruhem parogenerátor, jehož pára roztáčí lopatky turbíny pohánějící
generátor vyrábějící elektrický proud.
Dříve se používaly reaktory jednookruhové, v nichž moderátorem byl grafit a chladícím
médiem voda, jejíž pára je vedena přímo do turbíny. V případě úniku vody štěpná reakce
pokračuje (moderační účinky grafitu trvají) a pokud se neuplatní regulace absorbátorem, může
dojít k přehřátí aktivní zóny až k havárii reaktoru (jak se stalo v Černobylu).

Metody obohacování uranu

235
Jako palivo pro štěpné reaktory se používá přírodní uran obohacený obvykle na 3 – 5% U,
což je z ekonomického hlediska nejvýhodnější. Nicméně, pro vojenské účely se používá štěpný
materiál o vysoké čistotě (více než 93%). Než je možné uran pro mírové nebo vojenské účely
využít, musí projít vytěžená ruda celou řadou technologických postupů. V prvním kroku dochází
k těžbě uranové rudy v hlubinných nebo povrchových dolech. Tuna zemské kůry obsahuje cca.
3g uranu. Ekonomicky těžitelná ruda musí obsahovat minimálně 1% uranu. Vytěžená ruda je
rozdrcená, jemně rozemletá a výsledný produkt ještě bývá vyluhován roztokem H 2 SO4 . Po
vysrážení se z roztoku získá koncentrát žluté barvy ve formě U 3O8 , který se pro svůj vzhled

označuje jako tzv. žlutý koláč. Tento koncentrát obsahuje cca. 75% uranu. Obohacený UF6 se ve

speciálních kontejnerech dopravuje do závodu na výrobu palivových článků, kde se nejčastěji

přemění na pevný UO2 . V současnosti se k obohacování uranu využívají následující metody, a to
plynná difúze, plynné centrifugace, elektromagnetická separace a laserová separace směsi UF6 .

Existuje celá řada metod, které jsou známy, ale nejsou dostatečně efektivní (termální difúze,
aerodynamická separace, chemická separace) nebo ještě nepřekročily stádium výzkumu
(plazmová separace).

25
26

Plynná difúze je metoda, která našla své uplatnění především v USA, byť se od ní v poslední
době upouští. V rámci této metody dochází k separaci “lehkých“ a “těžkých“ molekul plynného
UF6 (jedovatý plyn) při průchodu přes kaskádu semipermeabilních membrán, kdy se využívá té
235
skutečnosti, že molekuly obsahující izotop U procházejí membránou snáze, než-li molekuly
238
obsahující izotop U . Průchodem přes každou další membránu dochází k mírnému navýšení
obsahu 235U .

26
 27

Plynná centrifugace reprezentuje metodu používanou především v Evropě. Tato metoda je

založená na principu dělení “lehkých“ a “těžkých“ molekul plynného UF6 na základě účinků

odstředivých sil, kdy těžší molekuly mají tendenci usazovat se na straně odvrácené vzhledem ke
stěnám rotoru než molekuly lehčí. Stejně jako v případě plynné difúze se celý proces dělení musí
mnohonásobně opakovat. Za tímto účelem vytvářejí centrifugy tzv. kaskádu, kdy produkt
jednoho dělení vstupuje do dalšího dělícího procesu. Plynná centrifugace je ekonomicky
výhodnější než plynná difúze. Navíc, v rámci jednoho dělícího cyklu je možné při použití plynné
centrifugace dosáhnout vyššího stupně obohacení než při plynné difúzi.

Zastoupení radionuklidů v uranu

zbraňové kvality
Radionuklid Zastoupení
235
U 93,5%
238
U 5,5%
234
U 1%

Termální difúze – metoda vyvinutá v USA v průběhu 2. světové války. Je založená na tom
principu, že kapalný UF6 vystavený působení teplotního gradientu v trubici, kterou protéká
235
dělená směs, mají molekuly obsahující izotop U tendenci koncentrovat se více při stěnách
trubice. Jednotlivé složky jsou poté odváděny a celý proces se opakuje. Tentokrát již
s obohaceným UF6

Aerodynamická separace - v rámci této metody je plynný UF6 unášen a urychlován vhodně

zvoleným nosným plynem v zakřivené trubici, přičemž se využívá té skutečnosti, že těžší izotopy
se více hromadí při stěnách trubice a následně jsou odděleny od zbylé plynné směsi, existuje zde
tedy jistá analogie s plynnou centrifugaci.

27
28

Laserová separace – tato metoda vychází ze skutečnosti, že jednotlivé izotopy uranu, resp.
plutonia se vyznačují nepatrnými rozdíly v konfiguraci elektronových energetických hladin.
Frekvence laseru musí být voleny velmi precizně. Vybudí-li se pouze lehčí izotop uranu, má to za
následek odevzdání jednoho elektronu, přičemž tento izotop se již vyznačuje jinými chemickými
vlastnostmi a může být odseparován chemickou cestou nebo působením elektrostatického pole.
Jedná se o nejperspektivnější metodu obohacování štěpného materiálu.

Elektromagnetická separace – metoda byla známá již dobách 2. světové války, nicméně
extrémní nároky na konstrukční provedení ji neumožnily dostatečně efektivně využít. Tato
metoda vychází z toho, že jednotlivé izotopy se v silném magnetickém poli pohybuji po jiných
trajektoriích, je-li zvolená vhodná frekvence budícího pole. Metoda je velmi citlivá na
konfiguraci magnetického pole.

metoda Relativní účinnost Počet dělení potřebný

separace/1 dělení dosažení zbraňové kvality
Plynná difúze 1,004 3500 - 4000
Plynná centrifugace 1,2 – 1,5 40 - 90
Aerodynamická separace 1,03 540
Chemická separace 1,002 5000 - 8000
Elektromagnetická separace 20 - 40 2-3
Laserová separace 5 - 15 méně než 10

Princip fúzních reaktorů

Fúzní reaktory představují perspektivní, životní prostředí nezatěžující zdroj elektrické energie.
V současné době se předpokládá, že by se s komerčním využitím fúzních reaktorů mohlo začít
někdy kolem roku 2030.
Předmětem současného výzkumu jsou dvě zásadně odlišné koncepce obvykle označované jako
magnetické udržení a inerciální udržení.

Magnetické udržení spočívá v takové konfiguraci magnetického pole, aby většina elektricky
nabitých částic sledovala vhodně zakřivené magnetické siločáry, a tak nepřicházela do styku se

28
 29

stěnami komory, v níž se plazma vytváří. Ohřev pak musí pokračovat tak dlouho, dokud jádra
nezískají dostatečnou energii, potřebnou k překonání odpudivých coulombických sil a vyvolání
fúze. Mezi zástupce této koncepce patří především tokamaky. Výkon takovýchto reaktorů by byl
2 – 3 GW.

Inerciálního udržení je založeno na extrémně rychlém ohřevu fúzního paliva na teplotu při níž
probíhá fúzní reakce. Tento proces musí proběhnout ve velmi krátkém čase (ns až ps), aby
nedošlo k nežádoucímu rozptýlení fúzního materiálu. Za tímto účelem se drobná tableta
zmraženého vodíku spustí do komory, v níž je zasažená laserovými svazky, které jsou
fokusované na tabletu z několika směrů. Tímto rychlým ohřevem povrchu vznikne implozivní
vlna, která vyvolá ohřev a zhutnění středu tablety až do dosažení podmínek termonukleární
syntézy. Nejmodernější pulzní lasery mají dobu trvání pulzu řádově attosekundy.

29
30

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Co to jsou zbraně hromadného ničení?

2. Jaký je rozdíl mezi jadernou výbušninou, jadernou náloží a jaderným nábojem?

30
 31

3. Objasněte pojmy tritolový ekvivalent a mohutnost jaderného výbuchu.

4. Pohovořte o nejvýznamnějších objevech lidstva, které umožnily zkonstruovat první
jadernou bombu.
5. Objasněte události k nimž došlo v Hirošimě a Nagasaki.
6. Které radionuklidy jsou vhodné pro uskutečnění štěpné, resp. termonukleární reakce a
proč?
7. Vysvětlete co je to potenciálová bariéra a tunelový jev.
8. Pohovořte obecně o štěpná jaderné reakci.
9. Co je to termonukleární jaderná reakce a linie stability?
10. Vysvětlete podstatu následujících pojmů: řetězová štěpná reakce, řízená a lavinovitá
řetězová štěpná reakce.
11. Co je to multiplikační faktor a jaký má význam?
12. Definujte zákon zachování energie, ekvivalenci mezi energií a hmotností.
13. Pohovořte o energetická bilanci jaderné reakce, její klasifikaci a vazebné energii jádra.
14. Jaké jsou podmínky optimálního průběhu termonukleární reakce?
15. Klasifikujte neutrony z hlediska jejich energie a její souvislosti s účinným absorpčním
průřezem.
16. Popište způsoby jakými může interagovat neutron s atomovým jádrem a objasněte pojem
střední volná dráha neutronu.
17. Objasněte metody používané k těžbě, zpracování a obohacování uranu.
18. Vysvětlete základní princip fungování štěpných jaderných reaktorů.
19. Jaký je základní princip činnosti fúzních reaktorů? Co je to magnetické a inerciální
udržení plazmatu?
20. Popište výhody a nevýhody jednotlivých zdrojů energie (štěpení jader, fúze jader,
spalování fosilních paliv, vodní elektrárny aj.)

31
32

Fyzikální principy konstrukce jaderné nálože

Štěpná výbušnina je v jaderném náboji udržovaná až do okamžiku výbuchu v podkritickém

množství. V okamžiku, kdy má dojit k výbuchu, je podkritický systém převeden na nadkritický.
V nadkritickém systému začne okamžitě probíhat lavinovitá řetězová štěpná reakce. Štěpnou
reakci způsobuji neutrony, které pocházejí z kosmického záření nebo jsou produktem
samovolného štěpení jader.V současné době se používá rovněž dodatečný zdroj neutronů (např.
směs Ra a Be). Přechod podkritického systému na nadkritický musí být velmi rychlý, jinak se
využije jen nepatrná část výbušniny.
Účinnost jaderné výbušniny může zvýšit pevný obal z odolného materiálu. Tento materiál
zároveň slouží jako reflektor. Zabraňuje totiž části neutronů, aby opustily prostor reakce, vrací je
zpět do tohoto prostoru. Pomocí pevného obalu je možné dosáhnout mezi začátkem lavinovité
řetězové štěpné reakce a okamžikem, kdy je reakce přerušená rozmetáním štěpné výbušniny,
doby asi 10 −6 s .
Na velikost kritické hmotnosti má podstatný vliv tvar štěpné nálože. Nejmenší kritické
hmotnosti je dosaženo pro kulový tvar. Tento je proto nejvhodnější.

Náplň Reflektor Tloušťka reflektoru(cm) Kritická hmotnost(kg)

235
U - - 49
235
U Be 10 14
235
U přírodní uran 10 18
239
Pu - - 12,5
239
Pu Be 5,2 5,4
239
Pu Be 32 2,5
239
Pu přírodní uran 5 6,4
239
Pu přírodní uran 24 4,4

32
 33

Jaderná munice se může používat:

a) v hlavicích raket
b) v leteckých pumách
c) v dělostřeleckých granátech
d) v námořních torpédech
e) v námořních a pozemních minách

Rozdělení jaderné munice podle použitého typu nosiče

a) taktické s dosahem 30 – 50 km
b) operačně-taktické s dosahem 1000 km
c) strategické dále se dělí do tři podskupin:
- krátkého doletu (1000 – 2500 km)
- středního doletu (2500 – 5000 km)
- dalekého doletu (nad 5000 km)

Způsoby vytvoření nadkritického stavu

Explozivní typ – nadkritický stav se vytvoří spojením dvou částí o podkritických hmotnostech.
Jedno z nich je prudce vystřeleno proti druhému.

33
34

Absorpční typ – ve výbušnině nadkritické hmotnosti i tvaru je uložená látka, která absorbuje
neutrony. V okamžiku jejího odstranění dojde k výbuchu.

Mžikový přívod reflektoru – štěpná nálož přejde do nadkritického stavu mžikovým přívodem
odrážeče neutronů.

34
 35

Implozivní typ – jaderná výbušnina je rozdělená na několik části o podkritické hmotnosti.

V okamžiku výbuchu jsou týto části vystřeleny klasickou výbušninou do středu náplně.

Implozivní typ přetvarovací – vybušnina o nadkritické hmotnosti je upravená do tvaru, který

umožňuje velký únik neutronů. Výbuch klasické výbušniny způsobí přetvarování do
nadkritického tvaru.

35
36

Implozivní typ se zvýšením hustoty – nadkritická hmotnost jaderné výbušniny je upravená do

podkritického objemu. Výbuchem klasické nálože dojde ke stlačení jaderné výbušniny do
nadkritického objemu.

Rozdělení jaderných náloží

- štěpné (jednofázové)
- termonukleární (dvoufázové)
- vodíkouranové (třifázové)
- novodobé (neutronová bomba, gama nálož)

Jaderné zbraně čtvrté generace

Pod tímto pojmem se skrývají jaderné zbraně, které by v nejbližší době mohly najít své pevné
místo ve výzbroji vyspělých armád. Z historického hlediska považujeme za zbraně první
generace štěpné bomby, za druhou generaci termonukleární zbraně, třetí generaci představuje
neutronová bomba a gama nálož.
Jaderné zbraně čtvrté generace by se měly vyznačovat mnohem menší mohutnosti (0,1 – 10 kt),
malými rozměry, maximální čistotou – v podstatě by se jednalo o miniaturizovanou
termonukleární zbraň, u které by se k navození fúzní reakce využívaly vysoce výkonné lasery
(inerciální udržení). Tyto miniaturní jaderné zbraně by se vyznačovaly mnohem větší ničivou
silou než konvenční zbraně a bylo by možné je použít k ničení cílů, k jejichž destrukci by bylo
zapotřebí většího počtu konvenčních hlavic. Z hlediska použití proti teroristům ukrytým pod

36
 37

horskými masivy by se jako nosič mohly použít bomby, které explodují až v určité hloubce pod
zemským povrchem.

Radiologická bomba - nejedná se o jadernou zbraň v pravém slova smyslu, proto se také mezi
jaderné zbraně nezahrnuje. Bomba je tvořena klasickou trhavinou, jejíž exploze rozmetá do okolí
radioaktivní nuklidy ( 60 Co , 137 Cs , 90 Sr 239
Pu , 235U a jiné), které následně způsobí radioaktivní
zamoření terénu. Některé z těchto radionuklidů mohou mít rovněž toxické vlastnosti ( 239 Pu ).
Radiologická bomba, pro svou relativně snadnou výrobu (zkonstruovat špinavou bombu není z
technického hlediska o nic náročnější než vyrobit klasickou bombu, přičemž největší překážkou
její výroby je opatření si radioaktivního materiál), představuje nebezpečí především z hlediska
možného použití teroristy, např. v některé z evropských metropolí. Hlavním účelem špinavé
bomby je vyvolat zděšení u lidí a zapříčinit dlouhodobou nemožnost používat budovy a přilehlá
prostranství bez provedení nákladné dekontaminace. Je nutné podotknout, že ničivé účinky
špinavé bomby jsou nesrovnatelně nižší než v případě exploze jaderné bomby. Tato bomba není
schopna způsobit závažné zdravotní následky většího rozsahu. Počet obětí v okamžiku exploze
radiologické bomby je srovnatelný s počtem obětí, které by přišly o život při výbuchu konvenční
bomby o stejné mohutnosti. Případná zdravotní rizika, kterým mohou být lidé vystavení závisí na
mnoha faktorech jako jsou: konstrukční provedení bomby – velikost radioaktivních částic, které
se rozptýlí, povětrnostních podmínkách, množství a typu použitého radioaktivního materiálu, dále
pak na rychlosti s níž jsou lidé evakuování ze zamořené oblasti. Zamořený terén může být bez
nákladné dekontaminace nebo případné demolice budov neobývatelný po dobu několika měsíců
ba i roků. Ekonomické ztráty způsobené ve velkých amerických městech mohou dosahovat až
miliard dollarů.V důsledku exploze špinavé bomby může být v závislosti na mohutnosti nálože,

37
38

množství použitého radioaktivního materiálu, výšce budov a povětrnostních podmínkách

zamořeno hned několik bloků obytné části města. Ekonomické ztráty, neblahý vliv na lidskou
psychiku jsou mnohem signifikantnější než-li zdravotnická rizika, jimž jsou lidé v této oblasti
vystavení. Předpokládá se, že panika, která by v takovém případě propukla by měla za následek
v důsledku dopravních nehod a infarktů na svědomí více obětí, než kolik lidí by zemřelo na
rakovinu v důsledku ozáření. Člověk, který se nachází ve vzdálenosti 0,6 km od místa výbuchu
špinavé bomby (nízkoaktivitní zdroj) obdrží v průměru dávkový ekvivalent 0,4.10 −3 Sv , což je
méně než obdrží zaměstnanec v jaderné elektrárně za rok. Bylo vypočítáno, že člověk, který by
žil v místě zamořeném špinavou bombou (opět nízkoaktivitní zdroj), aniž by proběhla
dekontaminace, po dobu 40 let by měl pravděpodobnost onemocnění rakovinou 1:10. Jako
potenciální radiologickou bombu lze považovat rovněž kontejnery, ve kterých se přepravuje
vyhořelé palivo z jaderné elektrárny, pokud by se stalo terčem teroristického útoku za použití
např. protitankové střely. Stejně tak i reaktor jaderné elektrárny by se mohl stát cílem
teroristického útoku např. za použití velkého dopravního letadla typu Boeing 777 apod. Hodně se
diskutuje o možnostech teroristů získat radioaktivní materiál. Nejnebezpečnější radioaktivní
materiál se nachází v jaderných elektrárnách a jaderných zbraních. Naštěstí riziko, že teroristé
získají materiál z těchto zdrojů je nízké. Je pravděpodobné, že by byly použity nízkoaktivitní
137
zdroje, které by nebylo příliš obtížné zcizit. Jedná se např. o Cs , které se používá
60
v nemocnicích k diagnostickým a terapeutickým účelům. Co , jenž se běžně používá
v závodech, v nichž se ozařují potraviny za účelem likvidace nežádoucích mikroorganizmů nebo
242
Am , které se používá při práci na ropných vrtech. Tyto zdroje ovšem nemohou zapříčinit
závažná zdravotnická rizika. Podle zprávy Spojených Národů Irák vyzkoušel v roce 1987
špinavou bombu, ale dosažená úroveň radiace byla natolik nízká, že od dalšího vývoje a výroby
radiologické bomby upustil.
Pokud by byl k teroristickému útoku použit v medicíně používaný césiový zářič, došlo by
k rozptýlení radioaktivního materiálu o aktivitě 3,7.1014 Bq. Pro porovnání lze uvést, že
v Hirošimě měly jednu minutu po explozi štěpné produkty aktivitu 2.1019 Bq a po hodině již
„jen“ 1,7.1017 Bq. Z Černobylu uniklo krátce po havárii asi 5% radioaktivního materiálu o úhrne
aktivitě 4.1017 Bq a během následujícího požáru radioaktivní materiál aktivitě 1,5.1018 Bq.

38
 39

39
40

Štěpné bomby jsou založeny na principu vytvoření nadkritického množství samovolně se štěpící
239 235
náplně z Pu nebo U . Účinnost štěpení se zvyšuje přídavným zdrojem neutronů a použitím
vhodného reflektoru neutronů. Mohutnost těchto bomb se pohybuje mezi 10 až 100 kt TNT.

Termonukleární bomba funguje na principu syntézy lehkých jader (deuteria, tritia z deuteridu
lithia). V první fázi dochází k explozi klasické trhaviny, což má za následek vytvoření
239
nadkritického stavu štěpného materiálu a posléze spontánní štěpení Pu nebo 235U , které

40
 41

vytvoří podmínky pro jadernou fúzi. V druhé fázi následuje syntéza deuteria a tritia. Mohutnost
bomb se pohybuje mezi 100 kt až několika desítkami Mt TNT.

41
42

Vodíkouranová bomba (superbomba) – v prvním kroku dochází opět k explozi klasické

239
trhaviny a ke štěpení Pu nebo 235U v důsledku vytvoření nadkritického množství štěpného
materiálu. Takto uvolněná energie iniciuje syntézu lehkých jader a ve třetím stádiu dochází ke
štěpení přírodního uranu neutrony uvolněnými při syntéze lehkých jader.

42
 43

Novodobé bomby
- se sníženou radiaci
- s řízenou aktivací (gama nálože)
- se zvýšenou radiaci (neutronové)

Gama nálože – představují modifikaci termonukleární bomby. Konstrukčně jsou uspořádány tak,
59
že obal je tvořen nějakým stabilním izotopem (např. 27 Co ), který se v důsledku interakce

s neutrony emitovanými při termonukleárním výbuchu, přemění na příslušný radionuklid ( 2760 Co ).

Tyto radionuklidy jsou v okamžiku výbuchu rozmetány do okolí a způsobují několikanásobně

větší zamoření prostředí než klasická štěpná bomba o téže mohutnosti.

Neutronová bomba – v podstatě se jedná o termonukleární bombu o nízké mohutnosti (0,1 – 10

kt TNT). Je charakteristická tím, že z celkové uvolněné energie při výbuchu se největší část
vyzáří ve formě pronikavé radiace (75 – 80%). V neutronové bombě se využívá beryliových
reflektorů:
9
4 Be + 01n→ 48 Be + 2 01 n

Materiální ztráty jsou minimální v porovnání s jinými typy jaderných bomb. Neutrony o vysoké
energii (14 MeV) mají velkou pronikavou schopnost a dokáží usmrtit i osoby ukryté v tancích
apod.

43
44

Vliv neutronového záření na použitelnost některých materiálů

Mezinárodní legislativa týkající se jaderných zbraní

44
 45

Problematika zabezpečení jaderného arzenálu velmocí stejně tak i provádění jaderných

zkoušek a případného použití jaderných zbraní je předmětem celé řady mezinárodních a
dvoustranných smluv. Země vlastnící jaderný arzenál se dělí na statutární a nestatutární vlastníky.
Za statutární vlastníky jaderných zbraní se považují ty země, které úspěšně vyzkoušely jadernou
zbraň do 1.1.1967 a jsou jimi USA, Rusko, Velká Británie, Francie a Čína. Mezi nestatutární
vlastníky jaderných zbraní patří Izrael, Indie, Pákistán a KLDR. V roce 1987 disponovaly
světové velmoci jaderným arzenálem, který čítal cca 68 tisíc jaderných hlavic.

Stát Počet jaderných První jaderná

hlavic (rok 1987) zbraň (rok)
USA 23500 1945
SSSR 43000 1949
Velká Británie 300 1952
Francie 420 1960
Čína 415 1964
Izrael Asi 200 ?

PTBT (Partial Test Ban Treaty) – Smlouva o částečném zákazu zkoušek (1963) zakazovala
provádění jaderných zkoušek v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. Smlouvu nepodepsaly
Francie a Čína.
NPT (Non Proliferation Treaty) – Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1968). Smlouva
zakazovala tzv. nejaderným státům vlastnit, vyrábět nebo získávat jaderné zbraně nebo jiné
jaderné explozivní prostředky.
SALT 1 (Strategic Arms Limitation Talks) – Rozhovory o omezení strategických zbraní (1972).
V rámci těchto rozhovorů mezi USA a SSSR byla vytvořená “horká linka“ mezi Moskvou a
Washingtonem a dále pak podepsaná smlouva ABM.
ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) – Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany (1972).
Dvoustranná dohoda mezi USA a SSSR. Smlouva byla v roce 2001 vypovězena americkou
stranou.

45
46

SALT 2 – druhá série rozhovorů o omezení strategických zbraní (1979). V rámci těchto
rozhovorů se USA a SSSR zavázaly snížit počet nosičů strategických střel na 2250 kusů.
Smlouva o omezení podzemních jaderných zkoušek (1990). Smlouva zakazovala provádět
podzemní jaderné výbuchy o mohutnosti přesahující 150 kt TNT.
SALT 3 – poslední ze série rozhovorů o omezení strategických zbraní (1991). Během těchto
rozhovorů se USA a SSSR zavázaly snížit počet jaderných hlavic na 6000 a počet nosičů
strategických střel na 1600 kusů. Tyto rozhovory posléze vyústily v podpis dvoustranné smlouvy
START 1.
START 1 (The Strategic Arms Limitation Treaty) – Smlouva o omezení strategických zbraní
(1991). Obsah smlouvy viz. SALT 3.
START 2 – v rámci této smlovy (1993) se USA a Rusko zavázaly snížit počet jaderných hlavic
na 3000 kusů do roku 2007.
CTBT (Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty) – Smlouva o všeobecném zákazu jaderných
zkoušek (1996). Smlouva je otevřená k podpisu, zatím ovšem nevstoupila v platnost.

Spolehlivost a bezpečnost jaderného arzenálu NATO

Vedle dodržování normalizovaných postupů pro skladování zbraní a zacházení s nimi

zajišťujících, aby nedošlo k náhodnému výbuchu nějaké zbraně nebo k rozptýlení
radioaktivního materiálu, je při vyvíjení zbraní nejdůležitějším rysem jejich spolehlivost.
Konstrukce zbraně se vyznačuje mnohonásobnými pojistkami, takže předčasný jaderný
výbuch je ve skutečnosti nemožný.

ENDS - Enhanced Nuclear Detonation Safety (zvýšené zabezpečení proti možnosti

jaderného výbuchu) představuje souhrn konstrukčních prvků zabraňujících nežádoucímu
výbuchu zbraně. Uvedené prvky zahrnují izolaci dané zbraně, neslučitelnost signálů,
nečinnost zbraně v případě selhání signálů a nezávislost bezpečnostních podsystémů.
ENDS je základem spolehlivosti zbraně z konstrukčního hlediska.

One-point safety standard - pokud bojová hlavice utrpí vysoký explozivní náraz do
jednoho bodu svého vnějšího povrchu, výsledná jaderné energie bude menší než

46
 47

ekvivalent čtyř liber (tj. méně než dva kilogramy) TNT. Vysoce explozivní materiál
používaný v dnešních zbraních, kterému se říká "necitlivá vysoce výbušná látka" (IHE -
Insensitive High Explosive), má ve srovnání s dřívějšími projekty významně vyšší
odolnost vůči úderu respektive zásahu. IHE je mnohem méně náchylný k detonaci za
abnormálních podmínek, např. při požáru, pádu letadla nebo při zásahu projektilem o
vysoké rychlosti.

Two-person policy - kdykoli dojde k přístupu k jaderným zbraním (manipulaci

s jadernými zbraněmi), musí být přítomni nejméně dva kvalifikovaní odborníci
s nejvyšším stupněm bezpečnostní prověrky. Každá taková osoba musí být schopna
odhalit nesprávný nebo neoprávněný technický zásah a musí být obeznámena
s příslušnými pojistnými a bezpečnostními požadavky.

WS3 - Weapon Survivability and Security System. WS3 tvoří podzemní klenutá sklepení
a pokrokové technologie pro uskladňování zbraní. Zmíněná sklepení oddálí neoprávněný
přístup k jaderným zbraním a bezpečnostní síly tak získají čas k reakci na eventuální
vniknutí. Veškeré jaderné zbraně NATO na pevnině jsou uskladněny v podzemních
zařízeních WS3.

PALs - permissive action links je zařízení nainstalované v jaderných zbraních za účelem

zamezení odjištění nebo odpálení před zadáním předepsaného kódu.

CDS - command disable systém - obsluze dovoluje bezpečně vyřadit z provozu

rozhodující zbraňové součástky. Pokud by například bylo zjištěno, že bezprostředně hrozí
ztráta kontroly nad zbraní (ze strany oprávněných osob), může vojenská obsluha aktivovat
systém CDS a tím zbraň učinit nepoužitelnou.

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Popište jakými způsoby lze docílit nadkritického stavu štěpného materiálu.

2. Jaký význam má použití reflektoru a dodatečného zdroje neutronů?
3. Jak dělíme jaderné nálože z hlediska provedení a jejich mohutnosti?

47
48

4. Vysvětlete princip radiologické bomby.

5. Jak funguje štěpná bomba?
6. Objasněte princip fungování termonukleární bomby.
7. Jak se odlišuje vodíkouranová bomba od štěpné a termonukleární?
8. Na jakém principu je založena funkce neutronové bomby a gama nálože?
9. Jakým způsobem jsou jaderné zbraně chráněny před odcizením a
zneužitím?
10. Vyjmenujte, kde všude našly jaderné zbraně uplatnění a jak je dělíme
z hlediska použitého nosiče?

Charakteristika jaderného výbuchu

Jaderný výbuch je charakterizován uvolněním obrovského množství energie v omezeném

prostoru za krátkou dobu. Existuje pět oficiálně uváděných ničivých faktorů jaderného výbuchu:
- tlaková vlna
- světelné a tepelné záření
- pronikavá radiace
- radioaktivní zamoření
- elektromagnetický impuls

Pozn.: Mezi ničivé účinky jaderného výbuchu se zcela mylně nezahrnuje sociální aspekt. Většina
lidí, kteří přežili jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki si po zbytek života nebyli schopni najít
životního partnera, jelikož ve společnosti převládal strach z narození defektního potomstva
v důsledku potenciální genetické zátěže, kterou si tito lidé nesli.

Jaderný výbuch je doprovázen některými charakteristickými znaky, které jsou postřehnutelné

lidskými smysly. Je to především mžikový oslňující záblesk, vytvoření ohnivé oblasti, která po

48
 49

několika sekundách hasne, vytvoření oblaku a tlakové vlny. Další projevy jaderného výbuchu
(pronikavá radiace, elektromagnetický impuls a radioaktivní zamoření) mohou být zjištěny
zprostředkovaně, za použití speciálních přístrojů.
Popsaný vnější obraz jaderného výbuchu je do značné míry závislý na druhu a mohutnosti
použité munice.

Rozdělení energie jaderného výbuchu

Rozdělení energie uvolněné při explozi jaderné bomby je do značné míry závislé na použitém
typu jaderné nálože a na prostředí, resp. nadmořské výšce, ve které dojde k explozi.
Obecně lze říci, že u štěpné a termonukleární jaderné bomby se převážná část uvolněné energie
projeví ve formě tlakové vlny, světelného a tepelného záření. Exploze štěpné jaderné bomby má
za následek výraznější zamoření terénu radionuklidy než je tomu v případě termonukleární nebo
neutronové bomby o stejné mohutnosti. Při výbuchu neutronové bomby je převážná většina
uvolněné energie vyzářená ve formě pronikavé radiace (gama fotony a neutrony o vysokých
energiích).

49
50

Srovnání účinků štěpné a neutronové munice podle forem poměrných množství uvolněné
energie. Š – štěpná; 1 – 1 až 2 % neutronové záření (1 až 2 MeV), 2 – 4 až 6 % gama fotony, 3 –
30 až 35 % tepelné záření, 4 – 45 až 50 % tlaková vlna, 5 – zamoření terénu. N – neutronová; 1 –
75 až 80 % neutronové záření (14 MeV), 2 – 10 až 15 % gama fotony, 3 – 3 až 4 % tepelné
záření, 4 – 0,5 až 2 % tlaková vlna, 5 – 3 až 7 % zamoření terénu.

Časový průběh jaderného výbuchu

z t=10-6s – proběhla podstatná část jaderné reakce – vznikající páry jsou zahřáté na 106 °C –
probíhá silné vyzařování gama a neutronového záření

z t=10-4s – vzniká žhavá oblast a tlaková vlna – teplota 50 000°C poloměr 20m. Tlak v čele
vlny je 109kg.m-2.

z t=10-2s – teplota klesá na 3500°C poloměr roste na 120m.Tlak v čele vlny je 105kg.m-2.

50
 51

z t=10-1s – teplota vzrůstá na 8000°C, poloměr 200m, čelo TV 300m, tlak v čele 104kg.m-2 ,
končí působení neutronů.

z t=3s – teplota klesá na 1500°C, poloměr 300m, čelo TV 1700m, tlak v čele 3000kg.m-2.
95% celkové dávky gama záření je již vyzářeno.

z t=60s – výška oblaku 3km, průměr 2km. TV je ve vzdálenosti 20km – její ničivé účinky
končí.

z t=10min – končí vzestup a rozvoj oblaku – výška 10-13km, průměr 5-6 km.

z t=nad 10 min – vypadávání radioaktivních produktů na zemský povrch. Dochází k

rozptylování oblaku výbuchu.

Časová evoluce vzdušného jaderného výbuchu 1 (nuclear and thermal radiation – jaderné a
tepelné záření; fireball – ohnivá koule; primary blast wave front – primární čelní tlaková vlna)

51
52

Časová evoluce jaderného výbuchu 2 (reflected blast wave – odražená tlaková vlna;
overpressure – přetlak; PSI – pounds per square inch – libry na palec čtverečný)

cal
Časová evoluce jaderného výbuchu 3 (wind velocity – rychlost větru; cal/sq cm – )
cm 2

52
 53

Časová evoluce jaderného výbuchu 4 (mushroom stem – stojna jaderného hřibu; hot bomb
gaseous residue – horké plynné zbytky štěpného materiálu, afterwinds – podtlak)

53
54

Časová evoluce jaderného výbuchu 5

Vnější vzhled a druhy jaderného výbuchu

Pomocí vnějšího obrazu jaderného výbuchu můžeme určit druh jaderného výbuchu a odhadnout
mohutnost. Získáme tak okamžitě přibližný obraz o možných ztrátách, případně o nebezpečí
radioaktivního zamoření. Jaderné výbuchy rozdělujeme podle výšky místa výbuchu nad terénem
na výbuchy:
- výškové
- vzdušné
- pozemní
- návodní
- podzemní
- podvodní

P o z e m n í jaderný výbuch je výbuch, při němž se svítící oblast dotýká povrchu země.
Ničivé faktory pozemního jaderného výbuchu jsou světelné a tepelné záření, pronikavá radiace,
elektromagnetický impuls, tlaková vlna a kontaminace terénu radioaktivními látkami.
Charakteristickou zvláštností pozemního jaderného výbuchu je silná kontaminace terénu
radioaktivními látkami (radioaktivní kontaminace) jak v prostoru výbuchu, tak i ve směru pohybu
radioaktivního oblaku. Při hromadných pozemních výbuších se vytvářejí rozsáhlé prostory
radioaktivní kontaminace, která může způsobit hromadné vyřazení osob z boje a ztížit bojovou
činnost vojsk. V centru (epicentru) výbuchu se vytváří na terénu kráter, jehož rozměry jsou
závislé na mohutnosti výbuchu a druhu zeminy.

54
 55

P o d z e m n í jaderný výbuch je výbuch provedený pod povrchem terénu (v zemině). Při

podzemním jaderném výbuchu vzniká kráter, jehož průměr je 2krát až 2,5krát větší než průměr
kráteru při pozemním výbuchu stejné mohutnosti.
Ničivé účinky podzemního výbuchu jsou radioaktivní kontaminace a seismická tlaková vlna.
Světelné a tepelné záření, pronikavou radiaci a elektromagnetický impuls zcela pohltí zemina.

55
56

V z d u š n ý jaderný výbuch je výbuch, při němž se svítící oblast nedotýká povrchu terénu
(vody). Vzdušné výbuchy se dělí na nízké a vysoké. Ničivé faktory vzdušného jaderného
výbuchu jsou světelné a tepelné záření, pronikavá radiace, elektromagnetický impuls a tlaková
vlna.
V epicentru nízkého vzdušného výbuchu (nebo v jeho blízkosti) dochází k radioaktivní
kontaminace terénu. Kontaminace terénu ve směru pohybu radioaktivního oblaku nevzniká nebo
je nepatrná a na činnost vojsk nemá podstatný vliv.
Velmi významným faktorem tohoto výbuchu je elektromagnetický impuls který způsobuje
výrazné fyzikální změny v ovzduší, což komplikuje provoz nebo vede až
k vyřazení spojovacích prostředků.

56
 57

V ý š k o v ý jaderný výbuch je výbuch provedený s cílem zničit za letu vzdušné cíle ve výšce
bezpečné pro pozemní objekty nebo případně narušit spojení.
Ničivé faktory výškového jaderného výbuchu (ve výšce do 25 až 30 km) jsou tlaková vlna,
světelné a tepelné záření a pronikavá radiace. Při výškovém výbuchu nedochází ke kontaminaci
terénu radioaktivními látkami.
Určujícím ničivým faktorem při působení na vzdušné cíle je tlaková vlna. Se zvětšením výšky
výbuchu se poloměr pásma zasažení tlakovou vlnou zmenšuje, světelným a tepelným zářením

57
58

zvětšuje. Poloměr pásma zasažení pronikavou radiací se zvětšuje do výšky 20 až 30 km a potom

se nemění.
Dalším určujícím ničivým faktorem je elektromagnetický impuls. Způsobuje výrazné fyzikální
změny vysokých vrstev atmosféry, což má za důsledek dočasné vyřazení nebo omezení činnosti
odpovídajících prostředků spojení.

N á v o d n í jaderný výbuch je výbuch, při němž se svítící oblast dotýká vodní hladiny. Hlavní
ničivé faktory návodního výbuchu jsou vzdušná tlaková vlna a tlaková vlna ve vodě, která je
velkým nebezpečím zejména pro hydrotechnická zařízení
a jiné objekty pod i na vodní hladině. Účinek světelného a tepelného záření a pronikavé radiace
je značně zeslabován velkým množstvím vodních par. K silné radioaktivní kontaminaci vody
dochází jak v prostoru výbuchu, tak i ve směru pohybu oblaku výbuchu.

P o d v o d n í jaderný výbuch je výbuch provedený pod vodou. Charakteristickým jevem

podvodního výbuchu je vytvoření sloupu vodní tříště a základové vlny. Vodní sloup je nahoře
ukončen velkým hřibovitým oblakem složeným z radioaktivních pár a plynů. V důsledku
rozrušení vodního sloupu vzniká základová vlna, která se šíří od centra výbuchu a zvedá do
vzduchu, až se spojí s oblakem vodního sloupu.

Účinky podvodního jaderného výbuchu o mohutnosti 20 kt na vodní hladinu

Základním ničivým faktorem podvodního výbuchu je podvodní tlaková vlna, která je

nebezpečná pro lodě a hydrotechnická zařízení. Světelné a tepelné záření a pronikavá radiace
jsou téměř úplně pohlceny vodou a vodními párami. Při podvodním výbuchu dochází k silné
kontaminaci vody, lodí a pobřežního pásma radioaktivními látkami.

58
 59

Pro výšku výbuchu H resp. pro hloubku výbuchu D platí empirické vztahy:
H = k .3 q

D = k .3 q
kde q je mohutnost v kt TNT a k je součinitel charakterizující druh výbuchu. Jeho hodnoty jsou
následující:

- podzemní výbuch (zakrytý) k f 12

- podzemní výbuch (otevřený) k p 12
- pozemní výbuch k ∈ 0;3,5

- vzdušný (nízký) k ∈ 4;10

- vzdušný (vysoký) k ∈ 10;15

- vzdušný (velmi vysoký) k ∈ 15;20

- vzdušný (výškový) k f 20

Výškové výbuchy bývají dále rozděleny takto:

- troposférický (10 až 15 km)
- stratosférický (15 až 50 km)
- ionosférický (50 až 150 km)
- kosmický (nad 150 km)

59
60

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Vyjmenujte ničivé faktory jaderného výbuchu a způsoby jakými je můžeme detekovat.

2 Na čem bude záviset rozdělení energie uvolněné při jaderném výbuchu? Uveďte přibližné
hodnoty pro štěpnou a neutronovou bombu.
3. Jaký je rozdíl mezi “čistou“ a “špinavou“ bombou?
4. Popište časovou evoluci jaderného výbuchu.
5. Jak dělíme jaderný výbuchy z hlediska jejich vnějšího vzhledu?
6. Čím je charakteristický podzemní jaderný výbuch?
7. Co víte o podvodním jaderném výbuchu?
8. Pohovořte o návodním jaderném výbuchu.
9. Charakterizujte výškový jaderný výbuch.
10. Objasněte pojem vzdušný jaderný výbuch.

60
 61

Světelné záření

Světelné a tepelné záření jaderného výbuchu je mohutný proud zářivé a tepelné energie při
něm uvolněné, vysílaný svítící oblastí. Způsobuje tavení, zuhelnatění a vznícení různých
materiálů, mimo jiné i popáleniny nechráněných částí těla osob a zvířat.
Exploze běžného střeliva a výbušnin je také provázena světelným efektem, který se ale
značně liší od světelného záření jaderné exploze. Při explozi klasických výbušnin dosahuje
teplota jen asi 4 až 5 tisíc (4 až 5. 103) K. Svítící oblast zaujímá jen nepatrný prostor a doba
trvání záblesku je řádově asi 10-3 sekundy. To odpovídá pochodům, které zde probíhají, tj.
chemické reakci elektronů obalu atomů.
Při jaderném výbuchu, jak jsme již uvedli, dosahuje teplota několika set tisíc až desítek
miliónů (řádově 105 až107K) . Molekuly se rozpadají na ionizované atomy, a to nejen u jaderné
náplně, ale i v okolním vzduchu.
Dobu trvání světelného efektu, který je prvních charakteristickým vnějším znakem výbuchu,
lze rozložit na dvě časová údobí. V prvním (záblesk), trvajícím asi mikrosekundu (10-6 sekundy),
se projeví velmi intenzívní oslňující světlo. V této době se uvolní větší část energie, ale vzhledem
ke krátkosti časového intervalu k požárům nedochází. V centru výbuchu se vytváří teplota

61
62

několika set tisíc až mnoha miliónů stupňů Kelvina.

Ve druhém časovém období, charakterizovaném existencí ohnivé koule, které trvá několik
sekund až desítek sekund, je světlo méně intenzívní, protože na ně připadá již menší část
uvolněné energie, ale protože trvá delší dobu, stačí vyvolávat svým světelným impulsem požáry.
V této době se uvolňuje podle mohutnosti jaderného výbuchu teplo v množství 109 až 1015
joulů. V centru ohnivé koule se vytváří teplota několik desítek až stovek tisíc stupňů Kelvina, na
jejím povrchu 1 až 8. 103 K. Jde přibližně o stejné množství tepla, které bychom získali spálením
2500 tun (2,5.106 kg) uhlí. To by postačilo k ohřátí krychle vody o hraně 42 m na teplotu bodu
varu.
Světelné záření se šíří z ohnivé koule, která po uplynutí prvního období dosahuje podle
mohutnosti poloměru kolem 200 m a v následujících sekundách nabývá průměru
několikanásobně většího. Intenzita záření klesá se čtvercem vzdálenosti od zdroje záření. Ničivé
účinky tohoto záření se určují hodnotou světelného impulsu (J.m-2), což je množství světelné
energie dopadající na 1 m2 povrchu kolmého ke směru záření. Světelný impuls (maximálně
možný, tj. při průzračné atmosféře bez znečištění, srážek apod.) lze vypočítat ze vzorce :

U=
EZ
(
J .m −2 )
4πR 2
kde E Z je energie světelného záření (J) a R je vzdálenost od místa výbuchu (m)
Energie uvolněná při výbuchu 1t TNT je přibližně: E = 4,1868.109 J
Energie záření za předpokladu, že představuje přibližně 35% uvolněné energie tedy bude:
Ez = 0,35 * 4,1868.109 * q ,
kde q je tritolový ekvivalent (t) TNT

Světelný impuls 62,8.104 J.m-2 vyzářený za 900s lidskou pokožku nepoškodí, ale vyzářen za 1-
10s způsobí popáleniny třetího stupně. Proto je zaveden efektivní světelný impuls (J.m-2.s-1) a
jeho hodnotu lze vypočítat ze vztahu:

U ef . =
6U
(J .m −2
.s −1 )
6 q

kde U je světelný impuls (J.m-2) a q – je tritolový ekvivalent (kt) TNT.

62
 63

Světelné záření vyvolává poškození pokožky osob popálením jednak přímým účinkem na
nechráněné části těla, jednak nepřímo – vznikem požárů. Vzhledem k tomu, že doba trvání
ohnivé koule je jen několik sekund, lze upustit od přepočtů na efektivní impuls.

Světelné impulsy, které způsobují popáleniny nechráněných částí pokožky mají tyto
hodnoty:

Stupeň zasažení U (J.m-2)

Popáleniny 1. stupně 8-16.104

Popáleniny 2. stupně 1,6-4,2.105
Popáleniny 3. stupně 4,2-6,7.105

Při 1. stupni popálenin (nejlehčí) dochází k zarudnutí kůže, případně jejímu mírnému
zduření. Kožní změny jsou povrchní a vyvolávají palčivou bolest. Projevy zmizí zpravidla během
dvou dnů, tj. za dobu, kdy se zničené povrchní vrstvy kůže obnoví.

Při popáleninách 2. stupně se kromě příznaků prvního stupně objevují též puchýře.
Zarudnutí, bolesti a otok asi za 2 až 3 hodiny, puchýře za 4 až 10 hodin. Plazma v puchýřích bývá
zpočátku čirá. Při hlubším zasažení pokožky se může zbarvit krvavě. Puchýře jsou buď ojedinělé,
nebo v různě velikých shlucích, podle zasažení. Po několika hodinách až dnech splaskávají,
praskají a vytéká z nich obsah. Jestliže nedošlo k infekci, odlučují se postupně slupky a zůstává
jasně červená spodina. Jestliže dojde k infekci, místa puchýřů hnisají a vznikají pomalu se hojící
vředy, po nichž zůstávají jizvy. Popáleniny tohoto stupně jsou doprovázeny velmi intenzivní
bolestí.

U popálenin 3. stupně zrudne pokožka již několik minut po ožehnutí, bolí a tvoří se na ní
puchýře. Místa zasažená vysokými světelnými impulsy mohou úplně zuhelnatět. Brzy nato
odumírají části tkáně zbarvené do bílá, hnědá či černá. Příškvarky se odlučují od zdravé tkáně jen
pomalu, na jejich místech se tvoří vředy, po nichž zůstávají jizvy.
Jestliže popáleniny zasáhnou rozsáhlejší část těla, mohou vyvolat popáleninový šok. U

63
64

dospělých se může dostavit při zasažení již 10 % povrchu těla a u dětí při 5 %. Projevuje se
zrychlením tepu, hlubším dýcháním, bledostí, studeným potem, velkou žízní a nízkou tělesnou
teplotou. Bývá následkem zejména bolesti, psychického rozrušení, rozsahu a hloubky popálenin.
Účinky světelného impulsu na různé druhy materiálů

Dřevěné povrchy mohou hořet jen při velmi příznivých podmínkách (sucho). Při pokusech
bylo zjištěno, že v řadě případů, i když teplota překročila bod vzplanutí (kolem 773 K), pokusné
dřevěné předměty neshořely. I když povrch vzplanul, oheň pronikl jen tak hluboko, kde teplota
vrstvy dosáhla alespoň 533 K, tedy do hloubky jen několika desetin milimetru. Nižší teploty pro
plynulé hoření nestačí.To má značný praktický význam pro řešení ochrany různých druhů
materiálu před účinky světelného a tepelného záření. Vysvětluje, proč různé impregnační
prostředky, ochranné nátěry apod. postačují k docílení ochrany již v nevelkých vzdálenostech od
místa jaderného výbuchu.

Vědeckotechnický rozvoj v posledních desetiletích u řady lidí majících jen povrchní

informace vyvolává dojem, že pokud není k nějaké činnosti využíváno počítačů, kybernetiky,

64
 65

nemůže být řešení úkolů úspěšné. Přitom v ochraně proti ničivým účinkům nejmodernějších a
nejúčinnějších zbraní hromadného ničení - jaderných zbraní - vzhledem k jejich charakteristice
stačí leckdy i na první pohled zcela primitivní prostředky či způsoby.
V tomto případě je to např. pomazání odkrytých dřevěných částí např. protiradiačních úkrytů
polního typu budovaných svépomocí hlínou, blátem apod. V ochraně osob pak rychlé ukrytí se za
terénní nerovnost (do příkopu, za zídku apod. ).
Odpovídající světelný impuls vytvoří (podle mohutnosti výbuchu) nekrytým osobám
popáleniny 1. stupně do vzdálenosti 1 až 6 km od epicentra (centra) pozemního výbuchu.
Popáleniny 2. stupně vznikají u nekrytých osob (částí povrchů těla) do 600 m až 5 km, a 3.
stupně do 400 m až 4 km od epicentra.
Při vzdušném výbuchu se za stejných podmínek, tj. u nekrytých osob, vytvoří popáleniny 1.
stupně do 1,2 až 12 km od epicentra, 2. stupně do 900 m až 10 km a popáleniny 3. stupně do 700
m až 8 km od epicentra výbuchu.
Uvedené přibližné vzdálenosti však platí pouze tehdy, je-li normální vlhkost, dohlednost
(čisté ovzduší), jasné počasí, rovný a nepokrytý terén apod.
Pro materiál pokrytý rosou nebo jinovatkou je pro dosažení stejného stupně poškození
potřeba efektivního impulsu 1,5 až 3krát většího. V řídkém listnatém lese se hodnoty impulsu
snižují 2 až 2,5krát, v hustém 5 až 7krát. Rovněž na odvrácených svazích a ve stržích bude nižší.
Za husté mlhy, silného deště, sněžení a velké oblačnosti se rovněž snižuje. Nejcitlivěji reaguje na
světelné záření lidský zrak, zejména za šera a ještě více v noci. Při jaderném výbuchu mohutnosti
100kt po dobu 2s, u ráže 10Mt během 10s může u osob, které nemají chráněný zrak (tmavé brýle
nebo zavřené oči) dojít k dočasnému oslepnutí a to podle mohutnosti výbuchu a vzdálenosti od
epicentra (centra) výbuchu na 4 sekundy až 3 dny do vzdálenosti až 50 km ve dne a až 200 km v
noci. Budou-li osoby blíže epicentra (centra) výbuchu, může u nich, nemají-li chráněné oči, dojít
k popálení předního segmentu oka, mají-li oči zavřeny, k popálení očních víček do vzdálenosti -
podle mohutnosti výbuchu až 10 km, za předpokladu, že je normální viditelnost a počasí beze
srážek.

S účinky světelného záření musíme počítat u výškových, vzdušných, pozemních a

návodních jaderných výbuchů. U podzemních výbuchů a výbuchů pod vodou nemají z
hlediska ničení praktický význam.

Světelné záření trvá při jaderném výbuchu jen několik desítek sekund. Požáry jím způsobené

65
66

ale budou ohrožovat neukryté osoby déle. Podle ráže by došlo k plošným požárům v sídlištích a
lesích, tj. k hoření převážné většiny budov, staveb či stromů lesního masívu. Mimo to nelze
vyloučit, že vzniknou požáry i z jiných příčin - poškozením nádrží, obalů atd. s lehce zápalnými
nebo výbušnými plyny a kapalinami, zkraty v elektrických rozvodech a zařízeních vlivem
poškození budov tlakovou vlnou atd. Za suchého počasí mohou podle mohutnosti vzniknout
plošné požáry ve vzdálenosti od epicentra (centra) do 7 km v osadách i lesních masívech. Je třeba
počítat s tím, že do této vzdálenosti se vznítí i jednotlivé stromy a keře. Popáleniny vzniklé od
těchto požárů (sekundárních účinků výbuchu) budou obdobné jako od přímých (primárních)
účinků světelného a tepelného záření.

Viditelné světelné záření ale není jediným, které se při jaderném výbuchu uvolňuje. Svítící koule
emituje záření celého spektra vlnových délek, z něhož lidské oko vnímá jen malou část. Paprsky
gama budou předmětem našeho zájmu ještě v souvislosti s pronikavou radiací.

Účinky ultrafialového a infračerveného záření (paprsků) - UF, IČ jsme se již zabývali v

souvislosti s poškozením zraku, které je především jejich důsledkem. Účinky ultrafialového
záření a paprsků X (rentgenového záření) se výrazněji projevují u výškových výbuchů
provedených od 60 km výše, kde se vzhledem ke zředěné atmosféře projevují nižší účinky
tlakové vlny. Pro vyřazení osob je třeba dosáhnout okamžitého impulsu ultrafialového záření 8 .
102 až 1,25 . 104 J.m-2. Popáleniny způsobené ultrafialovým zářením se začnou projevovat
později, až za 6 až 8 hodin po ozáření. Dostavuje se slzení až bodání v očích za světla. Účinky
světelného ozáření způsobené v přízemních vrstvách atmosféry zpravidla ve většině případů po
několika dnech mizí.
Vzdálenost v km od epicentra, do níž se projevuje poškození nechráněných osob světelným
impulsem:
Účinek Mohutnost
100 kt 1Mt
popáleniny
1. stupně 7,3 16
2. stupně 5,9 12,9

66
 67

3.stupně 4,8 11
smrtelné 4,4 10,5

Okruh vzniku požárů v důsledku tepelné složky

jaderného výbuchu (A – sídliště; B – les; C –pole)

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Vyjmenujte ničivé účinky světelného a tepelného záření a dále pak mechanizmus jejich
působení.
2. Objasněte pojmy světelný impuls a efektivní světelný impuls.
3. Popáleniny 1.stupně.
4. Popáleniny 2.stupně.
5. Popáleniny 3.stupně.

Pronikavá radiace

67
68

Pronikavá radiace jaderného výbuchu je počáteční ionizující záření vyzařované z centra

výbuchu. Pronikavou radiaci tvoří gama záření a proud neutronů. Působí bezprostředně při
výbuchu, maximálně po dobu několika sekund.
Pronikavá radiace se šíří v okolním prostředí a ionizuje jeho atomy. Účinkem neutronů se
kromě toho některé původně neradioaktivní atomy stávají radioaktivními. Tento jev se nazývá
indukovaná radioaktivita.
Ionizací atomů, které tvoří lidský organizmus, se narušuji důležité orgány a životní funkce, což
vede k onemocnění osob nemocí z ozáření.
Ionizující záření působí na všechny formy života. Kromě toho pronikavá radiace může způsobit
ztmavnutí skel, znehodnotit fotografický materiál a vyřadit z provozu elektronické, zvláště
polovodičové přístroje.
Energie pronikavé radiace a záření uvolňovaného radioaktivními produkty (zbytkové záření)
sdělená prostředí se nazývá absorbovaná dávka ozáření. Pro vyjádření absorbované dávky
ozáření (radiace) se používá Gray (Gy = J.kg-1). Vztah pro výpočet obdržené dávky má
následující tvar:
dE
D=
dm
kde D je obdržená dávka dE je střední energie předaná ionizujícím zářením látce a dm je
hmotnostní element látky. Veličinou, která vyjadřuje přírůstek absorbované dávky za jednotku
času je dávkový příkon. Dávkový příkon je popsán následující relací:
dD
D& =
dt
Gy
kde D& je dávkový příkon (jednotkou je ), dD je dávka obdržená za časový interval dt.
s
Z hlediska popisu účinků nepřímo ionizujícího záření se zavádí veličina kerma. Kerma je
definována jako absorbovaná dávka pocházející od elektricky nabitých částic, které vznikly
v důsledků působení nepřímo ionizujícího záření na hmotnostní element látky dm. Je-li splněná
podmínka rovnováhy nabitých částic, kerma se rovná absorbované dávce. Platí pro ní vztah:
dE k
K=
dm
kde dEk je součet počátečních kinetických energií všech nabitých částic uvolněných nenabitými

ionizujícími částicemi. Jednotkou kermy je analogicky s dávkou Gy.

68
 69

Expozice X je definována výhradně jen pro vzduch. Jednotkou je (C/kg) platí pro ní vztah:
dQ
X =
dm
kde dQ je absolutní hodnota celkového elektrického náboje iontů jednoho znaménka vzniklých
ve vzduchu při úplném zabrždění všech elektronů a pozitronů, které byly uvolněny fotony
v objemovém elementu vzduchu o hmotnosti dm. Stejně jako v předchozím případě zavádíme
.
expoziční příkon X , který vyjadřuje přírůstek expozice dX za jednotku času dt:
. dX
X =
dt
Veličina expozice se v dozimetrické praxi postupně opouští.
Účinek záření na živou hmotu vyjadřuje dávkový ekvivalent H. Při výpočtu dávkového
ekvivalentu se bere v úvahu nejen obdržená dávka, ale také relativní biologická účinnost
jednotlivých typů záření a jejich energií. Dávkový ekvivalent je vyjádřen vztahem:
H = D.Q.N
kde Q je jakostní faktor a N je modifikující faktor. Hodnoty jakostních faktorů jsou shrnuty do
tabulky. Jednotkou dávkového ekvivalentu je Sievert (Sv).

záření Q
záření X, gama a elektrony 1
neutrony o neznámém energetickém spektru 10
částice s jedním nábojem o neznámé energii a klidové 10
hmotnosti větší než 1 atomová hmotnostní jednotka
částice alfa a další vícenásobně nabité částice 20
o neznámé energii
tepelné neutrony 2,3

Zvětšením mohutnosti jaderného výbuchu se podíl pronikavé radiace na vyřazení živé sily, ve
srovnání s ostatními ničivými faktory, snižuje.
K charakterizaci zeslabení toku částic prostředím se používá lineární součinitel zeslabení μ ,
který je popsán následující relaci:

69
70

I0
ln
μ = ΔI
d
kde I 0 je počet částic dopadajících na vzorek o tloušťce d , ΔI je pak počet částic, které jsou ve

vzorku absorbovány.
Kromě součinitele zeslabení se zavádí další důležitá veličina polotloušťka d1 / 2 , což je tloušťka

prostředí potřebná k zeslabení původního počtu částic na polovinu. Velikost polotloušťky je dána
vztahem:
ln 2
d1 / 2 =
μ

Účinky záření na živé organizmy

Působení ionizujícího záření na živou hmotu vede k tomu, že dochází k excitaci a ionizaci
molekul a atomů prostředí. Existuje několik teorií popisujících mechanizmus, který může vést
k dočasnému nebo trvalému poškození organizmu na úrovni orgánů, tkání a jednotlivých buněk.

Stochastické účinky
Pokud dávka záření není velká, s naprostou většinou poškození biologicky aktivních látek se
organismus úspěšně vyrovná svými reparačními mechanismy. I při malých dávkách však existuje
určitá pravděpodobnost, že některé poškozené sekvence nukleových kyselin se opravit nepodaří a
vzniknou pozdní trvalé následky genetického nebo nádorového charakteru. Jelikož takové
následky jsou zcela náhodné, individuální a nepředvídatelné, nazývají se účinky stochastické.
Mají pravděpodobnostní charakter - u jedinců z ozářeného souboru osob se poškození či
onemocnění vyskytují náhodně s určitou pravděpodobností.
Pro stochastické účinky se většinou předpokládá, že míra účinku, tj. pravděpodobnost výskytu
poškození (nádorových či genetických), je lineárně závislá na dávce a že stochastické účinky
jsou bezprahové - mohou být vyvolány i velmi malými dávkami, třebas i na úrovni přírodního
radiačního pozadí.
Někteří odborníci se na základě provedených pozorování domnívají, že přiměřené množství
poruch vyvolaných malou dávkou záření může v organismu iniciovat reparační mechanismy na
úrovni chromozomů, které jsou schopny reparovat nejen tyto radiační poruchy, ale mohou se

70
 71

realizovat i při opravě defektů nukleových kyselin, které nejsou důsledkem působení ionizujícího
záření. Ukazuje se tedy, že by malé dávky záření mohly být pro organismus dokonce prospěšné!
Ve srovnání s jinými formami života je člověk méně odolný vůči negativním účinkům
ionizujícího záření. Jestliže smrtelná dávka u člověka je zhruba 10 Gy, pak u štíra je to již 2000
Gy a u některých plísní až 10 4 Gy!

Deterministické účinky
Při vysokých dávkách záření absorbovaných organizmem je počet poškozených molekul
biologicky aktivních látek již natolik vysoký, že organismus není schopen je zcela opravit – část
buněk hyne, vzniká nemoc z ozáření. Poškození tkáně je zde přímo úměrné obdržené dávce
záření, není již náhodné, je naopak předvídatelné – hovoříme o účincích deterministických.
Deterministické účinky se projevují až po dosažení určité prahové dávky, přičemž s rostoucí
dávkou roste jednak pravděpodobnost vzniku poškození (tj. při ozáření souboru osob roste počet
jedinců, u nichž lze poškození prokázat), jednak u daného jedince se zvyšuje závažnost
poškození.

Zásahová teorie
Často také označovaná jako teorie přímého účinku, podle níž poškození důležité části buňky,
především jejího jádra, nastává při přímém zásahu kvantem záření, při němž dochází k lokální
absorpci energie, ionizaci a následné chemické změně zasažené struktury.

71
72

Radikálová teorie
Nebo také teorie nepřímého účinku vychází z toho, že každý organismus je složen především
z vody (tvoří téměř 80% z celkové hmotnosti organizmu), v níž jsou rozptýleny biologicky
aktivní látky. Interakce záření s živou tkání bude proto probíhat především na molekulách vody.
Vlivem ionizace bude docházet k radiolýze vody, přičemž vznikají i velmi reaktivní volné
radikály H + , OH − a produkty schopné oxidace (H2O2, HO2). Tyto reaktivní formy pak
interagují s organickými molekulami biologicky důležitých látek, což má za následek narušení
nebo úplné zastavení některých biologicky významných procesů.

Teorie duální radiační akce

Tato teorie vychází z toho, že dvě výše zmíněné teorie se navzájem nevylučují, ale naopak
doplňují. Za jistých okolností se tedy může uplatnit zásahový mechanizmus a v jiných případech
radikálový mechanizmus poškození organizmu.

Teorie membránová

Je nejnovější a vychází z toho, že pravděpodobnost interakce záření s membránami je mnohem

vyšší než s nukleovými kyselinami, neboť výskyt membránových struktur v buňce je řádově
mnohem četnější než výskyt nukleových kyselin. Vyvolání např. lipoperoxidace na
membránových systémech je jedním z dominantních účinků volných radikálů. Základem této
teorie je též kvantitativní princip.

Stádia radiačního poškození

Procesy, při nichž dochází k poškození organizmu, je možné rozdělit do čtyř stádií:

Stádium fyzikální
Doba trvání tohoto stádia je 10 −14 s , přičemž v tomto časovém intervalu dochází k absorpci
kvanta záření molekulou a její následné excitaci.

72
 73

Stádium fyzikálně-chemické
Doba trvání tohoto stádia je zhruba 10 −14 − 10 −11 s . V tomto stádiu dochází zpravidla k disociaci
molekul. Během těchto pochodů může docházet k přenosu energie v rámci jedné molekuly –
intramolekulární přenos nebo k přenosu energie mezi molekulami – intermolekulární přenos.
Chemické stádium
Doba trvání tohoto stádia jsou řádově sekundy. V tomto stádiu reagují vzniklé volné radikály
s biologicky důležitými molekulami (DNA, RNA, enzymy) a mohou narušit jejich správnou
funkčnost.

Stádium biologické
Toto stádium může trvat několik desítek minut, ale stejně tak i desítky let. Malé změny
funkčnosti biologicky důležitých makromolekul se mohou projevit v podobě morfologických a
funkčních změn zjistitelných nejen na buněčné úrovni, ale i z hlediska organizmu jako celku.

Účinky záření na buňky

Základními stavebními jednotkami všech živých organizmů jsou buňky. Pro pochopení
biologických účinků ionizujícího záření jsou proto rozhodující mechanismy působení záření na
buněčné úrovni.
Smrt buňky
Při značně vysokých dávkách záření (stovky Gy) dochází vlivem výše zmíněných mechanismů k
destrukci a denaturaci lipoproteinových komplexů, což může vést k bezprostřednímu usmrcení
buňky i v klidovém období, tzv. interfázi (intervalu mezi dvěma buněčnými děleními). Daleko
častějším typem zániku buňky však je tzv. mitotická smrt buňky, k níž dochází v průběhu
buněčného dělení - mitózy. Zde se poškození neprojeví okamžitě, ale až tím, že buňka není
schopna se dále dělit. Mitotická smrt buňky nastává i při menších dávkách (jednotky Gy), které
nestačí na vyvolání přímé smrti buňky v interfázi. Ukazuje se tedy, že buňky, které se rychle dělí,
mají vyšší radiosenzitivitu.
Radiosensivita orgánů a tkání u člověka
kostní dřeň, pohlavní orgány, červená vystélka

73
74

kůže, žaludek, oční čočka

jemné cévy, rostoucí chrupavka, rostoucí kosti
zralá chrupavka, zralá kost
svaly, nervy

Chromozómy poškozené ionizujícím zářením

74
 75

Mutace
Při menších dávkách záření nedochází bezprostředně k usmrcení buňky ani k zástavě buněčného
dělení, avšak vzniklé radikály mohou vyvolat chemické změny v DNA (deoxyribonukleová
kyselina) a tím i v chrozomech nesoucích zakódované genetické informace. Tyto změny -
mutace - se pak při dělení mohou přenášet na další buněčné generace. Podle svého rozsahu se
mutace rozdělují na bodové neboli genové a chromozomové (chromozomové aberace či změny
počtu chromozomů). Z hlediska reprodukčního se mutace dělí na somatické, které se projevují
jen u konkrétního ozářeného jedince v ozářené tkáni (kde mohou vést k pozdnímu somatickému
poškození a vzniku zhoubných nádorů), a na gametické mutace u pohlavních buněk, které
mohou mít negativní dopad na potomky, takto zasažených rodičů.

Reparační procesy
Při ozáření živé tkáně nedochází pouze k jednosměrným a nevratným změnám vedoucím k
poškození buněčných struktur a jejich funkcí. V biologickém stádiu radiačního účinku probíhají
též procesy protichůdné - procesy reparace a regenerace, které vedou k obnově schopnosti
buněčného dělení a funkce tkání a orgánů. Probíhají v podstatě dva druhy reparačních procesů na
dvou různých úrovních. Reparační procesy vedou mimo jiné k tomu, že rozdělení dávky na menší
dílčí dávky v dostatečných časových intervalech vede k menším biologickým účinkům ve
srovnání s toutéž dávkou absorbovanou jednorázově.

Vnitřní ozáření organizmu

Vnitřní ozáření organizmu může pro člověka představovat větší riziko než ozáření vnějším
zdrojem. Je to dáno několika faktory. Některé radionuklidy se přednostně akumuluji v určitých
tzv. kritických orgánech (např. štítná žláza absorbuje asi 20% do organizmu vstupujícího jódu,
ačkoli její hmotnost představuje pouze 0,05% celkové hmotnosti lidského těla). Tyto
radionuklidy pak odevzdávají svou energii relativně malému objemu těla. Další příčinou
nebezpečnosti vnitřního ozáření je skutečnost, že radionuklidy se určitý čas zdržují v organizmu,
což má za následek prodloužení expoziční doby. Pravděpodobnost vylučování radionuklidů
organizmem je daná exponenciálním vztahem:
λúč = λb + λ

75
76

kde λb je konstanta biologického odbourávání (charakteristická pro daný radionuklid), λúč je

konstanta účinné rychlosti vylučování a λ je konstanta přeměny radionuklidu. Účinný čas
vylučování radioaktivní látky pak vyjádříme vztahem:
Tb .T
Túč =
Tb + T

kde Túč vyjadřuje účinný poločas vylučování, Tb je poločas biologického vylučování a T je

poločas rozpadu.
V porovnání s vnějším ozářením jsou v případě vnitřního ozáření mnohem nebezpečnější
částice alfa a beta.
Radioaktivní látky mohou do těla vniknout třemi způsoby:
- dýchacím ústrojím (inhalaci)
- zažívacím traktem (ingesci)
- přes pokožku (především v případě poranění)

Nemoci z ozáření
Následky ozáření lidského organizmu vyššími dávkami se označuje jako nemoc z ozáření.
Zahrnuje všechny postradiační změny, ke kterým v organizmu dochází. Ozářené může být celé
tělo nebo jen jeho část. Akutní nemoc z ozáření (akutní postradiační syndrom) vzniká po
jednorázovém ozáření celého těla (či jeho větší části) dávkami většími než asi 3Gy. Prvními
příznaky ozáření vysokou dávkou je zvracení a šok. Po několika dnech dochází k úbytku bílých
krvinek, krvácení a epilaci. Při letální dávce začnou postupně selhávat radiosensitivní orgány a
do několika dnů se dostaví smrt. Nemoc z ozáření má několik stádií, a to období prvotní reakce,
latentní období a regenerační fázi. Dlouhodobé ozařování organizmu dávkami převyšujícími
radiační limity má za následek chronickou nemoc z ozáření. Je-li kumulovaná dávka
v organizmu dostatečně velká může to vést k nezvratným změnám v CNS a cévním systému.

Akutní radiační dermatitida

Při ozáření kůže dávkami nad 3Gy dochází k dermatitidě 1.stupně - k erytému (zrudnutí) kůže a
ztrátě ochlupení, při dávkách nad 10Gy pak dermatitida 2.stupně spojená s puchýři a vředy na

76
 77

kůži, dále k nekróze (dermatitis 3.stupně). Radiační dermatitidy jsou doprovázeny

degenerativními změnami kůže a obtížně se hojí.

Pozdní účinky ozáření

Ozáření se mohou projevit po letech až desítkách let od ozáření. Vznikají buď jako
deterministické účinky po dlouhodobé či opakované expozici menšími dávkami záření
(nenádorová pozdní poškození), nebo jako stochastické účinky (nádorová a genetická postižení).
U jedinců, kteří přežili jaderný útok v Hirošimě a obdrželi dávku větší než 1 Gy byl pozorován
několik let po této události nadměrný výskyt onkologických onemocnění. Nejčastěji se jednalo o
leukémii, rakovinu štítné žlázy, mléčné žlázy a rakovinu plic.

Genetické účinky

Genetické účinky vznikají jako důsledek ozáření gonád dávkami, které pro organizmus nejsou
bezpečné. Geny jsou gigantické molekuly, přičemž každou z těchto molekul tvoří asi 10 6 atomů.
Jako gen je označován konkrétní úsek molekuly DNA nesoucí dědičnou informaci pro tvorbu
bílkoviny. Geny jsou mimořádně stabilní, nemění se a přenášejí se z pokolení na pokolení.
Mužské gonády jsou zranitelnější než gonády ženské, je to dáno tím, že mužské gonády nejsou
obklopeny okolní tkaní, která sníží obdrženou dávku v kritické tkáni. Genetické účinky
ionizujícího záření jsou nebezpečné především proto, že zvyšují riziko dědičných poruch jako je
např. Dawnův syndrom.

Dávkový
Ekvivalent Klinické symptomy, důsledky a prognózy
(Sv)
0,05 až Dočasný pokles počtu bílých krvinek. Aberace chromozomů, rychlé zotavení
0,75
0,75 až 2 U 5% (při 0,75 Sv) až 50% (při2 Sv) ozářených jedinců dochází asi za 3 hodiny po
ozáření ke zvracení, mírně změně krevního obrazu , zotavení během několika týdnů
2 až 6 Od hodnoty 3 Sv dochází ke zvracení během 2 hodin, zvýšená vnímavost
k infekcím, po 2 týdnech ztráta vlasů, pod 3 Sv trvá rekonvalescence 1 – 12 měsíců,
po obdržení dávky 6 Sv přežívá jen 20% jedinců
6 až 10 Zvracení během 1 hodiny, kolaps krvetvorby, silná náchylnost k infekcím, 80 –

77
78

100% jedinců umírá

Limity radiačních dávek

Jakákoliv dávka ionizujícího záření může být spojena s určitým rizikem škodlivých účinků,
takže je třeba dbát na to, aby dávky byly co nejnižší. Pro účely hodnocení a usměrňování
expozice záření byly stanoveny určité hraniční hodnoty dávek za čtvrtletí, rok a 5 let – limity
(nejvyšší přípustné dávky) pro pracovníky se zdroji ionizujícího záření, které jsou stále ještě
spojeny s velmi malou pravděpodobností poškození zářením.

Limity radiačních dávek pro pracovníky se zdroji ionizujícího záření

1. Efektivní dávka 100 mSv během pěti po sobě následujících let, přičemž efektivní dávka
za jeden z rok nesmí překročit 50 mSv.
2. Ekvivalentní dávka v oční čočce nesmí překročit hodnotu 150 mSv za rok
3. Ekvivalentní dávka v kůži nesmí překročit 500 mSv za rok
4. Ekvivalentní dávka rukou od prstů až po předloktí a na nohách od chodidel až po články
500 mSv za rok.

Limity radiačních dávek pro obyvatelstvo

1. Efektivní dávka 1 mSv za rok
2. Ekvivalentní dávka v oční čočce 15 mSv za rok
3. Ekvivalentní dávka v kůži 50 mSv za rok

ZÁKLADNÍ PRINCIPY RADIAČNÍ OCHRANY

78
 79

Pod pojmem ochrana lidského zdraví před účinky ionizujícího záření se rozumí především
ochrana před vnějším ozářením z vnějších zdrojů, ale také ochrana před vnitřní kontaminaci
organizmu.
Radiační ochrana je systém technických a organizačních opatření vedoucích ke snížení
ozáření. Definují se tři základní principy radiační ochrany, které je nutné dodržovat:
1.Činnost vedoucí k ozáření je jakákoliv lidská činnost, která může vést k ozáření osob
z existujících zdrojů ionizujícího záření. S výjimkou radiační nehody nebo radiační havárie musí
být tato činnost odůvodněná a riziko ozáření musí být vyvážené předpokládaným přínosem pro
osobu nebo společnost.
2. Každý kdo vykonává činnost vedoucí k ozáření, je povinný zabezpečit, aby počet osob, úroveň
a pravděpodobnost jejich ozáření byly trvale udržované tak nízko, jak jen to je možné.
3.Každý, kdo vykonává činnosti vedoucí k ozáření, je povinný omezovat ozáření tak, aby ozáření
osob ze všech vykonávaných činností nepřekročil limity ozáření, pokud není zákonem
stanoveno jinak.
Třetí princip se nevztahuje na osoby, které podstupují léčebnou terapii radikální nebo paliativní.
Cílem radikální terapie je destrukce nádorového onemocnění. V případě paliativní léčby je cílem
částečné zlepšení zdravotního stavu pacienta (různé druhy dermatídy, revmatické onemocnění).
Dále se tento princip nevztahuje na pracovníky s ionizujícím zářením, kteří spadají do kategorie
A, a to jen v případě mimořádné události. V tomto případě nesmí být překročená efektivní
dávka 250 mSv. Přípustné dávky ozáření jsou maximální dávky ozáření, kterým dokáže lidský
organizmus čelit.

Podmínky ozáření Dávka ozáření (R)

do 4 dnů 50
Do 10 dnů 100
do 3 měsíců 200
Nad 3 měsíce 500

Aby bylo možné zajistit efektivní radiační ochranu pracovníku s ionizujícím zářením, je nutné
dodržovat základní bezpečnostní opatření, kterými jsou fyzikální, chemická a biologická ochrana.

79
80

Fyzikální ochrana před ionizujícím zářením

Fyzikální ochrana před vnějším ozářením vyplývá z fyzikální povahy radioaktivního záření.
Jedná se především o snížení obdržené dávky záření na co možná nejmenší hodnotu. Obdrženou
dávku je možné snížit následujícími způsoby:
1. Zkracováním času ozáření, protože obdržená dávka je úměrná tomuto času.
2. Zvětšování vzdálenosti mezi pracovníkem a zdrojem záření. Obdržená dávka je nepřímo
úměrná druhé mocnině vzdálenosti pracovníka od zdroje. Za tímto účelem se využívají
různé dálkově ovládané manipulátory
3. Mezi pracovníka a zdroj záření se umístí absorpční materiál, který se volí podle typu
záření emitovaného zdrojem.

Stínění záření γ
Pro záření γ a RTG paprsky jsou nejvhodnějšími stínícími materiály látky s velkou měrnou
hmotností (hustotou) – především olovo, ze stavebních materiálů pak beton s příp. příměsí barytu
a pod. Používají se olověné kontejnery pro přepravu a skladování zářičů, zástěny z olověného
plechu, tvarované olověné cihly atd. Pro účinné odstínění záření γ o energii cca 100 keV stačí
vrstva olova tloušťky 2mm; čím vyšší je energie fotonů záření gama, tím silnější vrstvu stínění je
nutno použít. Pokud je potřeba zachovat optickou viditelnost, používá se olovnaté sklo s
vysokým obsahem kysličníku olova v tavenině.
Tloušťka potřebného stínění závisí na hustotě (a nukleonovém čísle) stínícího materiálu, na
energii záření γ a na požadovaném zeslabení. V tabulkách se někdy uvádí hodnoty tzv.
polovrstvy absorpce, což je taková tloušťka vrstvy stínícího materiálu, která sníží intenzitu
daného záření na polovinu (2 polovrstvy pak na 1/4, 3 polovrstvy na 1/8 atd. – stínící účinek roste
exponenciálně s tloušťkou stínění podle shora uvedeného vzorce).

Název materiálu Specifická váha (g/cm3) Polovrstva(cm) Polovrstva (cm)

záření gama proud neutronů

Olovo 11,3 2 8,7

80
 81

Pancíř 7,8 3 4,7

Beton 2,4 10 12
Zemina 1,8 14 12
Voda 1,0 23 3
dřevo 0,7 30 10

Stínění záření β
K odstínění záření β − stačí lehké materiály (jako je plexisklo) tloušťky cca 5-10mm, nejlépe v
kombinaci s následnou tenkou vrstvou olova k odstínění brzdného elektromagnetického záření
vzniklého zabrzděním elektronů v lehkém stínícím materiálu. Olovo samotné není vhodným
stínícím materiálem pro záření β, neboť v něm vzniká tvrdé a intenzívní brzdné záření, k jehož
odstínění by bylo nutno použít zbytečně silnou vrstvu olova.
Pro odstínění pozitronového záření β+ je kromě vrstvy lehkého materiálu potřeba použít poměrně
silné vrstvy olova (nejméně cca 3 cm), abychom odstínili tvrdé záření gama o energii 511keV,
vznikající při anihilaci elektron-pozitronových páru.

Stínění záření alfa

Záření α, vzhledem k jeho malé pronikavosti, lze odstínit velmi snadno. Stačí tenká vrstva
(milimetrová) lehkého materiálu, třebas plastu. Často není proti záření alfa potřeba stínit vůbec,
protože i ve vzduchu je dolet částic α jen několik centimetrů, při vyšších energiích max. desítky
centimetrů. Pokud je zářič smíšený α+ γ , stínění proti gama záření automaticky dokonale odstíní
i záření alfa.

Stínění neutronového záření

Stínění proti neutronům je obecně složitějším problémem než proti záření beta či gama. Jedná-li
se o rychlé neutrony, je třeba je nejprve zpomalit, aby mohly být účinně pohlceny vhodným
absorbátorem. Neutrony se nejúčinněji zpomalují průchodem látkami bohatými na vodík, kde
ztrácejí energii při rozptylu na jádrech vodíku (protonech). K asi 10-násobnému zmenšení počtu
rychlých neutronů je zapotřebí vrstva cca 20cm parafinu či plastu. Pro absorpci takto
zpomalených neutronů se pak využívá jejich záchyt vhodnými jádry atomů. Nejúčinnější

81
82

absorpce probíhá v kadmiu, bóru, či indiu. Absorpce neutronů v jádrech kadmia nebo boru je
doprovázena emisí záření gama (jedná se o reakce (n, γ ) radiačního záchytu neutronu), které je
potřeba rovněž odstínit, a to těžkým materiálem - olovem. Stínění proti neutronům tedy obecně
musí sestávat ze tří vrstev: vrstva lehkého materiálu bohatého na vodík (např. polyetylén), vrstva
kadmia nebo bóru, a nakonec vrstva olova.
Pozn.: Při stínění neutronů je třeba pamatovat i na to, že při záchytu neutronů v některých jádrech
dochází ke vzniku radionuklidů, kdy se z původně neaktivních materiálů mohou stát zářiče.
Tyto radionuklidy pak kontaminují stínění a konstrukční materiály. Např. pokud je neutronům
vystavena ocel legovaná kobaltem 59Co, vzniká záchytem neutronů známý radionuklid 60Co s
poločasem rozpadu přes 5 let.

Základem ochrany osob před pronikavou radiací je ukrytí osob v obrněné technice,
zákopech, úkrytech a v budovách, rozmístněním jednotek do hlubokých strží a údolí nebo
do lesů. Snížení dávky ukrytím osob se vyjadřuje koeficientem zeslabení, který uvádí
kolikrát je původní dávka zeslabena.

Koeficienty zeslabení radiace:

Způsob krytí osob Koef.zeslabení

automobily 2

82
 83

OT 4
tanky 10
zákopy s nakrytím 40
les 2
přízemní budovy 10
jednoposchoďové 20
tříposchoďové 40
víceposchoďové 70

Radioaktivní zamoření ovzduší a terénu nastává po každém jaderném výbuchu. Při vzdušném
jaderném výbuchu nastává pouze nepatrné zamoření terénu v místě výbuchu. Při pozemním
výbuchu se do radioaktivního mraku zvedne velké množství zeminy, která se stává také
radioaktivní a postupně spadává na terén (radioaktivní spád). Vypadáváním částic z mraku se
tvoří radioaktivní stopa. Nejvyšší úroveň radiace (dávková intenzita) v radioaktivní stopě je na
ose stopy - se vzrůstající vzdáleností od centra výbuchu a od osy stopy se snižuje. Při činnosti v
prostorech zamořených radioaktivními látkami může dojít k různému stupni zamoření osob,
techniky a materiálu všeho druhu. Stupeň radioaktivního zamoření se určuje v milirentgenech
za hodinu ( mR/h ). Lidký organismus je schopen čelit určitému stupni zamoření bez následků a
proto jsou stanoveny přípustné normy zamoření:

Povrch (objekt) Přípustná norma (mR/h)

nekrytá část těla (do 10%) 4,5
osobní zbraň 15
Výstroj 15
bojová technika (uvnitř) 90

83
84

bojová technika (vně) 450

Nádobí 0,1
obaly potravin 0,2
ulice a průchody 1000
pitná voda (do 30 dnů) 0,4

Chemická ochrana před ionizujícím zářením

Významné místo v oblasti ochrany před ionizujícím zářením patří chemickým sloučeninám,
které jsou schopné zmírnit nebo dokonce zastavit mnohé chemické a biochemické reakce, které
jsou důsledkem ozáření organizmu. Tyto chemické látky se označují jako radioprotektivní
látky. Zvyšují odolnost organizmu proti záření, ale nechrání před následky vysokých smrtelných
dávek. Podmínkou ochranného účinku je přítomnost radioprotektivní látky v organizmu už
během ozáření.

Hlavní typy radioprotektivních látek

- aminoalkylthioly a jejich deriváty, mezi neúčinnější typy těchto látek patří cystein,
merkaptoetylguanidin a guanidinetyldisulfid
- látky, které zastavují enzymatickou činnost (kyanidy, nitrily, azidy)
- produkty látkové přeměny (fruktóza, alkoholy)
- látky s aktivní aminoskupinou (histamin, tryptamin, tyramin, serotonin)
- některé respirační depresory (morfium, heroin, etylalkohol)
- látky, které podporují nebo snižují nervovou činnost
- některé hormony

Dekontaminace organizmu

84
 85

Léčba vnitřně kontaminovaného organizmu musí být co nejrychlejší. Organizmus je sice

schopen biologicky odbourat některé radionuklidy z těla, nicméně tato rychlost není v případě
výraznější kontaminace dostatečná. Na urychlení vylučování radionuklidů z organizmu se
používají farmaceutické preparáty Edtacal a Pentacin. Úspěšně se používají také koloidní
iontoměniče např. citran zinkoničitý.

Biologická ochrana před ionizujícím zářením

Jedna z cest biologické ochrany je založená na použití radioprotektivních látek. Jsou to látky,
které produkují živé organizmy. Při podávání takovýchto látek před ozářením se snižuje celkový
stupeň poškození organizmu radioaktivním zářením. Jde především o zvyšování odolnosti buněk
velmi sensitivních tkání. Jako výhodné se ukazuje použití kombinace chemických a
biologických protektivních látek. Předností biologických látek oproti chemickým látkám je jejich
malá toxicita. Pod pojmem biologická ochrana se rozumí také léčba ozářeného organizmu.
Aplikuje se obzvláště tehdy, když už se buňky a tkáně poškozené zářením nemohou obnovit.
Jedná se především o transplantaci kostní dřeně.

Principy ochrany civilního obyvatelstva

Pro případ válečného konfliktu za použití jaderných zbraní, teroristického útoku za použití
radiologické bomby nebo havárie jaderné elektrárny spojené s únikem významného množství
radioaktivního materiálu byl vypracován následující komplexní plán, který si klade za cíl
minimalizovat zdravotnické ztráty na civilním obyvatelstvu.

Pokud dojde k výbuchu u něhož je podezření na použití špinavé bomby, měli by lidé, kteří
nejsou vážněji zranění, okamžitě pěšky opustit zasažený prostor a nepodléhat panice. Nepoužívat
auta a prostředky MHD, jelikož jsou-li kontaminování radioaktivními látkami, mohou zamořit
auta a prostředky hromadné dopravy osob. Tito lidé by se měli uchýlit do některé z budov,
v nichž budou vystavení podstatně nižšímu dávkovému příkonu z vnějších zdrojů. V co
nejkratším čase by pak měli svléci šaty, které mohou být kontaminovány a umístit je do
plastových košů, a ty posléze označit štítkem. Šaty jsou následně analyzovány přítomnost
radioaktivních látek. Tímto způsobem minimalizují riziko, kterému jsou vystavení. V dalších
dnech by měli pozorně sledovat sdělovací prostředky, aby zjistili, jestli opravdu došlo k útoku za

85
86

použití špinavé bomby. V případě, že skutečně došlo k útoku za použití radiologické bomby,
měly by dotyčné osoby vyhledat lékaře a nechat se vyšetřit (krevní testy apod.). Velmi užitečné je
rovněž zahájit jodovou profylaxi v případě, že dojde k zasažení jedinců radioaktivními látkami.
Používá se jodid draselný (KI), který chrání pouze štítnou žlázu exponovaného jedince před
131
možným kumulováním radioaktivního I ve štítné žláze. Radioaktivní jód je velmi nebezpečný
vzhledem ke svému relativně krátkému poločasu rozpadu (8 dnů).

K dosažení alespoň částečné ochrany před radiací mohou být použity různé materiály. Bylo
zjištěno, že ve vzdálenosti 800 metrů od epicentra jaderného výbuchu (15 kt) poskytuje
dostatečnou ochranu před pronikavou radiaci vrstva betonu o tloušťce srovnatelné s běžně
používanými materiály ve stavebnictví. Při budování protiradiačních úkrytů nutné brát ohled na
několik podstatných faktorů. Nejvhodnější vybudovat úkryt ve sklepních prostorech domu,
přičemž sklep by se měl nacházet pod úrovni okolního terénu. Budova nacházející se nad
sklepními prostory je schopna pohltit značnou část pronikavé radiace, nicméně je nutné dbát na
to, aby se v budově nenacházely velmi těžké předměty, které by mohly v případě zřícení budovy
způsobit destrukci sklepa. Protiradiační úkryt by se rovněž neměl budovat v místech, kde se
nacházejí rozvody plynu a vody, popř. v místech kde hrozí vznícení nebo exploze nebezpečných
chemických látek. Za účelem zvýšení nosnosti sklepního stropu je výhodné jej zpevnit pomocí
různých nosníků a tyčí. Dále je třeba zazdít okna a zpevnit dveře (např. pomocí ocelových závor.
Aby byl umožněn dlouhodobější pobyt v úkrytu po jaderném výbuchu, je zapotřebí zajistit přívod
vzduchu prostřednictvím filtračně-ventilačního zařízení, dostatečné množství pitné vody a suchý
záchod. Pro případ zavalení sklepa je nutné vybavit úkryt lopatami a krumpáči. Lidé zdržující se
v protiradiačním úkrytů by se v době jaderného napadení měli zdržovat v okrajových částech
úkrytu (při zdi), a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, v této části je nejmenší riziko, že budou
zasažení padajícími troskami v případě zhrouceni stropu sklepa a rovněž obdrží nižší dávku než
kdyby se nacházeli uprostřed sklepa (viz obrázky).

86
 87

V rámci civilní ochrany před ničivými účinky jaderného výbuchu se doporučuje sestrojit
jednoduchou ionizační komoru, která umožňuje stanovit orientační hodnotu radioaktivního
zamoření prostředí (především detekce záření gama). Přístroj je možné vytvořit z plastové
nádoby, která je zakrytá průhledným víčkem. Na dno nádoby se dá silikagel, který zajistí, že
v nádobě bude minimum vzdušné vlhkosti. Na pryžové gumičky nebo jiný izolační materiál se
umístí dvě tenké hliníkové fólie o straně několik cm ve vzdálenosti ne větší než 1,7 cm od sebe.
Na průhledné víčko se umístí milimetrové měřítko. Do nádoby se zavede nabíjecí drát, na který
se přeskočí elektrostatický výboj, čehož docílíme tak, že v blízkosti nabíjecího drátu o sebe
mechanicky třeme dva izolanty. Vzhledem k tomu, že oběma fóliím předá nabíjecí drát stejný
elektrický náboj, dojde v důsledků působení elektrostatických odpudivých sil k oddálení těchto
fólií. Když se do takto zhotovené ionizační komory dostanou gama fotony, zapříčiní ionizaci
vzduchu a vznik elektricky nabitých částic. Část těchto elektricky nabitých částic dopadne na
hliníkové fólie a způsobí jejich postupné vybíjení, které se projeví opětovným přibližováním
fólií. Rychlost opětovného přibližování hliníkových fólií je přímo úměrná dávkovému příkonu.

87
88

Změna vzdálenosti Doba měření (min.)

fólií od za čas t 1 60
polohy (mm) Dávkový příkon (R/hod.)
2 6,2 0,03
4 12 0,06
6 19 0,08
8 25 0,1
10 31 0,13
12 37 0,15
14 43 0,18

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Co je to pronikavá radiace?
2. Definujte dávku a dávkový příkon.
3. Vysvětlete pojmy kerma a expozice.
4. Co se skrývá pod pojmy dávkový ekvivalent a jakostní faktor?
5. V čem spočívá význam lineárního součinitele zeslabení a polotloušťky?
6. Vysvětlete rozdíl mezi stochastickými a deterministickými účinky.
7. V čem spočívají následující teorie: zásahová, radikálová a teorie duální radiační akce?
8. Popište jednotlivá stádia radiačního poškození.
9. Jak se mohou projevovat účinky záření na živé organizmy a co je to radiosensitivita?
10. Jak se projevují nemoci z ozáření a jaký je rozdíl mezi chronickou a akutní nemoci
z ozáření?
11. Charakterizujte následující pojmy: mutace, genetické změny a reparační procesy.
12. Vyjmenujte a zdůvodněte základní metody ochrany před účinky IZ.
13. Jak se budete chránit před účinky záření alfa a beta?
14. Jak se budete chránit před účinky RTG a gama fotonů?
15. Jak se budete chránit před neutronovým zářením?
16. Které záření je nebezpečnější v případě vnitřní, resp. vnější kontaminace organizmu?

88
 89

17. Jaké znáte radioprotektivní látky a co si představujete pod pojmem dekontaminace

organizmu?
Tlaková vlna jaderného výbuchu

Rozpínající se svítivá oblast prudce stlačuje vrstvy okolního vzduchu. Dochází

k rozkmitání vrstev vzduchu. Tento vzduch se šíří od centra výbuchu na všechny strany jako
tlaková vlna. Maximální tlak je v čele této vlny, směrem k centru klesá. V okamžiku, kdy se
tlaková vlna odtrhne od žhavé koule, je tlak v jejím čele roven přibližně dvojnásobku tlaku
v centru žhavé koule. Se vzdalováním tlakové vlny se přetlak v čele vlny postupně zmenšuje. Od
určité vzdálenosti se tlak za čelem vlny postupně zmenšuje až poklesne pod hodnotu
atmosférického tlaku – vzniká tzv. oblast zředění.

Přetlak v čele tlakové vlny

Časový průběh tlakové vlny v určité vzdálenosti od centra výbuchu je znázorněn na následujícím
obrázku:

89
90

Vidíme, že tlaková vlna má za svým čelem oblast zhuštění (fáze stlačení) a oblast zředění
(fáze zředění). Ve fázi stlačení se vzduch pohybuje za čelem tlakové vlny směrem od centra
výbuchu, ve fázi zředění tlaku k centru výbuchu. Na konci fáze zředění dochází k vyrovnání tlaku
s tlakem atmosférickým.

Do okamžiku T1 je tlak v pozorovaném bodě roven tlaku atmosférickému p 0 . V čase T1

dorazí čelo tlakové vlny. Tlak prudce vzroste na hodnotu pč (maximální tlak v čele tlakové vlny,

dále jen TV). Inkrement dp č je pak přetlak v čele TV.

Rychlostní nápor

Kromě přetlaku v čele vlny je nutno v některých případech uvažovat i další ničivý faktor
tlakové vlny – rychlostní nápor. Za čelem tlakové vlny postupují masy vzduchu značné
kinetické energie. Tento vzduch působí na překážky (je bržděn) a zvyšuje tak účinek tlakové
vlny. Rychlostní nápor je funkcí rychlosti a hustoty vzduchu za čelem vlny. Obě tyto veličiny

90
 91

závisejí na přetlaku v čele vlny. Pro mohutné tlakové vlny převyšuje hodnota rychlostního náporu
hodnotu přetlaku. Pro přetlaky v čele vlny větší než 3,5.105 N.m-2 převažuje rychlostní nápor, pro
přetlaky menší než 3,5.105 N.m-2 převažuje přetlak. Maximální rychlostní nápor se zmenšuje se
vzdáleností od centra výbuchu. Tento pokles je rychlejší než u přetlaku v čele vlny.
Jakmile čelo tlakové vlny dorazí do určitého bodu, vzroste zde prudce přetlak i rychlostní
nápor, potom klesají. Hodnoty obou parametrů klesnou na nulu za stejnou dobu. Ve fázi zředěni
má rychlostní nápor opačný směr. Jeho hodnota je zanedbatelná.

Rychlost šíření a doba působení tlakové vlny

Rychlost pohybu čela tlakové vlny, tedy i doba příchodu čela vlny, závisí na mohutnosti
výbuchu a vzdálenosti.
V prvních okamžicích po výbuchu rychlost pohybu čela tlakové vlny mnohonásobně
převyšuje rychlost zvuku.
Se vzrůstající vzdáleností od centra výbuchu se rychlost pohybu čela vlny zmenšuje; až se
vlna pohybuje přibližně rychlosti zvuku. Rychlost pohybu čela tlakové vlny je tedy vždy větší
nebo rovná rychlosti zvuku.
Naproti tomu rychlost pohybu mas vzduchu za čelem vlny převyšuje rychlost zvuku jen v
prvních okamžicích po výbuchu.
Doba působeni tlakové vlny v určitém bodě rovněž závisí na mohutnosti výbuchu a na
vzdálenosti od jeho centra. Pod pojmem doba, působeni tlakové vlny rozumíme obvykle pouze
dobu působeni fáze stlačeni. Absolutní hodnota přetlaku i maximální hodnota rychlostního
náporu jsou totiž ve fázi zředěni zanedbatelné.
V malých. vzdálenostech od centra výbuchu je doba působeni tlakové vlny poměrně malá.
Ve vzdálenosti 1,5 km od centra výbuchu činí zhruba 1 - 2 s.

Tlaková vlna vzdušného jaderného výbuchu

Dopadající, odražená a hlavní TV

91
92

Vzduch můžeme pokládat za homogenní prostředí. Tlaková vlna se zde šíří všemi směry.
Tuto tlakovou vlnu nazýváme padající. Narazí-li padající vlna na zemský povrch nebo jinou
překážku, odrazí se a postupuje dále jako vlna odražená. Odraz tlakové vlny od zemského
povrchu je schématicky znázorněn na následujícím obrázku

padající vlna

odražená vlna

hlavní vlna

Jsou zde znázorněna různá stádia šíření tlakové vlny od centra vzdušného výbuchu. V
prvním stádiu (t1 ) čelo vlny ještě nedosáhlo zemského povrchu. V třetím stádiu (t 3 ) narazilo čelo

vlny na zemský povrch a došlo ke vzniku odražené vlny (znázorněna přerušovanou čarou).
Odraz tlakové vlny probíhá mžikově, proto je objekt nacházející se na povrchu země při tomto
odrazu vystaven jedinému nárazu. Za hodnotu přetlaku na povrchu Země je tedy možno brát
hodnotu přetlaku pouze v odražené vlně.
V oblasti epicentra výbuchu bude hodnota přetlaku v čele odražené vlny více než dvakrát
převyšovat hodnotu přetlaku v čele dopadající vlny. Velikost přetlaku v odražené vlně závisí na
energii dopadající vlny a na úhlu dopadu. Změna přetlaku s časem v určitém místě na povrchu
země v blízkosti epicentra má obdobný charakter jako změna přetlaku v určitém bodě ve
vzduchu. Maximální hodnota přetlaku (přetlak v čele odražené vlny) bude ovšem vyšší než byl
přetlak na stejné vzdálenosti od centra za neexistence tlakové vlny. Předmět umístěný v určité
výšce nad povrchem země bude vystaven dvěma nárazům. Jednomu od dopadající tlakové vlny a

92
 93

druhému od odražené tlakové vlny.

Dopadající a odražená tlaková vlna se nepohybují stejnou rychlostí. Odražená vlna se

pohybuje vzduchem zahřátým a stlačeným dopadající vlnou, přetlak v jejím čele je větší a proto
se odražená vlna pohybuje rychleji než padající. Za jistých podmínek tedy může dojít
k dohnání dopadající vlny vlnou odraženou. Dochází pak k jejich splynutí, vzniká tzv. čelní
tlaková vlna. Oblast, v níž dochází k tomuto jevu se nazývá vzdálenější oblastí šíření tlakové vlny
(oblast neregulárního odrazu). V bližší oblasti šíření tlakové vlny (oblast regulárního odrazu)
nedochází k splývání vln.
Poloměr kruhu, který nazýváme bližší oblasti a jehož středem je epicentrum, je přibližně
roven výšce výbuchu. Vzdálenější oblast začíná za hranicí bližší oblasti a končí tam, kde jsou
ničivé účinky tlakové vlny zanedbatelné.

Obrázek schématicky znázorňuje splynutí čel dopadající a odražené tlakové vlny. Obr. a)
odpovídá místo uvnitř bližší oblasti. Nedošlo zde ještě ke splynutí vln. Obr. b) znázorňuje situaci
v místě, kde začíná splýváni dopadající a odražené vlny, tj. na hranici bližší a vzdálenější oblasti.
Obr. c) odpovídá místu ve vzdálenější oblasti. Dochází zde ke splynutí dopadající a odražené
vlny a ke vzniku čelní vlny s téměř horizontálním čelem. Bod, v němž dochází ke splynutí obou
vln se nazývá trojný bod. S rostoucí vzdáleností od epicentra se nachází trojný bod ve stále větší
výšce, výška čela čelní vlny roste. Přetlak v čele čelní vlny má velikost rovnou součtu velikostí
hodnot přetlaků včele dopadající a odražené vlny.

93
94

Tritolový ekvivalent pro tlakovou vlnu je roven polovině celkového tritolového

ekvivalentu tj. q v = 0,5.q. Je to dáno tím, že na tlakovou vlnu připadá zhruba polovina celkové

energie JV.
Pro dobu trvání fáze stlačení T+ platí empirický vztah:

T+ = 1,3.10 −3.3 q v . R

Výšku čela čelní tlakové vlny h můžeme vypočítat podle empirického vztahu:
0,1.(r − H )
2
h=
H
kde H je výška výbuchu a r je vzdálenost od epicentra.

Tlaková vlna pozemního výbuchu

Při pozemním výbuchu má čelo tlakové vlny ve vzduchu tvar polokoule. Neexistuje zde
bližší a vzdálenější oblast. Všechny objekty jsou vystaveny působeni jediné vlny. Čelo tlakové
vlny pozemního výbuchu je vertikální.

Tlaková vlna pozemního výbuchu má oproti tlakové vlně vzdušného výbuchu před jejím
nárazem na zemský povrch zhruba dvojnásobnou energii. Energie spotřebovaná na deformaci
zeminy a na vznik tlakové vlny v zemi, představuje jen malou část celkové energie tlakové vlny.
Zanedbáme-li tuto energii, vidíme, že stejná energie je i pozemního výbuchu rozptýlena v
polokouli, zatím co u vzdušného výbuchu v kouli při stejných rozměrech. Tuto skutečnost

94
 95

musíme uvážit při výpočtu parametrů tlakových vln.

Charakter změny tlaku s časem je u tlakové vlny pozemního výbuchu stejný jako u
tlakové vlny výbuchu vzdušného.

Zákon podobnosti

Známe-li odpovídající parametry tlakové vlny jaderného výbuchu určité mohutnosti,

můžeme pomocí zákona podobnosti stanovit parametry výbuchu jiné mohutnosti.
Teoreticky existuje daný tlak v takové vzdálenosti od centra výbuchu, která je úměrná třetí
odmocnině tritolového ekvivalentu. Experimentálně bylo ověřeno, že tato závislost mezi
vzdáleností a tritolovým ekvivalentem platí i pro jaderné nálože s tritolovým ekvivalentem
řádově Mt. Zákon podobnosti lze tedy použít pro velký rozsah mohutností výbuchu.
Zákon podobnosti říká:
Je-li R0 vzdálenost od standardního výbuchu s tritolovým ekvivalentem q 0 , v níž přetlak

nebo rychlostní nápor mají určitou hodnotu, pak pro libovolný výbuch s tritolovým ekvivalentem
q hodnota této veličiny bude stejná ve vzdálenosti R pro níž platí:

R ⎛ q ⎞3
1
=⎜ ⎟
R0 ⎜⎝ q0 ⎟⎠

Máme-li danou vzdálenost R můžeme vypočítat mohutnost výbuchu, která vyvolala daný
efekt. Naopak, známe-li mohutnost výbuchu, můžeme vypočítat odpovídající vzdálenost R.
H
Pro vzdušné výbuchy různé mohutnosti, mající stejný parametr 1
, můžeme použít zákona
q 3

podobnosti jak ke stanovení vzdálenosti od centra tak i od epicentra výbuchu. Je-li např. R0e

vzdálenost od epicentra, ve kterém přetlak v čele vlny má určitou hodnotu při výbuchu o
mohutnost q 0 , pak při výbuchu o mohutnosti q bude stejný přetlak ve vzdálenosti :

⎛ q ⎞ 13
Re = Roe ⎜⎜ ⎟⎟
⎝ q0 ⎠

95
96

Pomocí zákona o podobnosti můžeme určit např. dobu trvání fáze stlačení:

1
T+ R ⎛ q ⎞3
= =⎜ ⎟
T0+ R0 ⎜⎝ q 0 ⎟⎠

kde T0+ je doba působení fáze stlačení při výbuchu s ekvivalentem q 0 ; T+ je doba působení

fáze stlačení při výbuchu s ekvivalentem q; R, R0 jsou vzdálenosti od centra výbuchu.

Ničivé účinky tlakové vlny

Působení na objekty

Poškozeni staveb vystavených působení tlakové vlny jaderného výbuchu závisí na

pevnosti konstrukce. Speciální stavby vybudované se zřetelem k možnému jadernému výbuchu
snesou i značné přetlaky při působeni tlakové vlny. Běžné stavby jsou však poškozovány a
ničeny již při malých přetlacích v čele vlny.
K destrukci budov velmi lehkých konstrukcí (např. chata) postačí přetlak 35 kPa. Cihlové domy
jsou schopny odolávat přetlaku maximálně 70 kPa. Zesílené betonové stavby odolávají přetlakům
až do hodnoty 140 kPa. Železobetonové tvrze mohutného typu se bortí až při přetlaku
přesahujícím hodnotu 700 kPa. K destrukci interiéru budov, které mají nechráněné otvory (např.
okna) postačí přetlak 35 – 70 kPa. Přetlak 35 kPa působící na okno vede k tomu, že se okno
roztříští v průměru na 1000 střepin o průměrné hmotnosti 5 gramů a počáteční rychlost těchto
střepin je 200 km/h. Zásadní rozdíl mezi tlakovou vlnou vzniklou při explozi jaderné bomby a
klasické trhaviny je ten, že štěpná nebo termonukleární reakce proběhne v podstatně kratším čase
(o několik řádů) než chemická reakce v klasické výbušnině, což má za následek, že při jaderném
výbuchu vzniká podstatně větší přetlak v čele tlakové vlny než při výbuchu konvenční výbušniny
i v případě, že srovnáme dva výbuchy o stejné mohutnosti. Je to dáno tím, že ekvivalentní

96
 97

množství energie se uvolní v podstatně kratším čase. Jestliže je dosah ničivých účinků tlakové
vlny jaderného výbuchu funkci třetí odmocniny mohutnosti pak ničivé účinky tepelného záření
jsou funkci druhé odmocniny mohutnosti z čehož plyne, že u jaderných výbuchů o velmi velkých
mohutnostech převažují ničivé účinky způsobené tepelným zářením.
Nejméně odolné jsou dřevěné stavby. V Hirošimě docházelo k ničení dřevěných domů ve
vzdálenostech až 3 000 m od epicentra. Poloměry ničení cihlových budov jsou v závislosti na
počtu pater 1,5 – 2krát menší. Nejodolnější jsou železobetonové stavby a stavby s ocelovou
kostrou. Takové stavby mohou přečkat jaderný výbuch bez vážného poškození i v blízkosti
epicentra.
V různých vzdálenostech od epicentra má působení tlakové vlny na stavby různý charakter.
V bližší oblasti jsou vystaveny stavby, převyšující zemský povrch, působení padající a odražené
tlakové vlny. V prvním okamžiku při dopadu padající vlny na pokryti stavby (střechy a pod.) je
toto vystaveno prudkému úderu, který je roven hodnotě odrazného přetlaku Δp e . Při odrazu

padající vlny od zemského povrchu se stavba nachází v oblasti stlačeného vzduchu, je vystavena
tlaku ze všech stran. Tlak je shodný s tlakem vzniklým při odrazu padající vlny od zemského
povrchu. Stupeň poškození staveb vyčnívajících nad zemský povrch bude záviset kromě síly
výbuchu a vzdálenosti od epicentra především na pevnosti staveb. Můžeme zde zanedbat vliv
rozměrů staveb, jejich vzájemné polohy apod.

97
98

Ničivé účinky tlakové vlny jaderného výbuchu

Pro pozemní výbuch platí, že tlaková vlna se šíří podél zemského povrchu. Jednotlivé části
objektů vychylující se v oblasti působení tlakové vlny budou zatíženy různě v nestejných
okamžicích. Nejvíce a nejdříve bude zatížena čelní stěna. Je vystavena působení přetlaku v čele
vlny i rychlostnímu náporu. V oblasti přetlaku se postupně ocitají i boční stěny a pokrytí stavby a
nakonec i zadní stěna.

1. působení TV na kolmo přivrácené stěny : ΔP1 = 2 . Δ Pč

2. působení TV na ploch ležící ve směru šíření: ΔP2 = 1,2 . Δ Pč

3. působení TV na odvrácené kolmé stěny: ΔP3 = 0,7 . Δ Pč

98
 99

Při nárazu tlakové vlny na čelní stěnu vzniká tlak rovný odraznému tlaku Δ Pe . U čelní

stěny se vytváří vrstva silně stlačeného vzduchu, v níž je tlak mnohem vyšší než ve zbytku
tlakové vlny. Stlačený vzduch z této vrstvy uniká proto k okrajům překážky, nastává tzv.
obtékání překážky tlakovou vlnou. Přitom dochází ke snižování tlaku na čelní straně objektu.
Rychlost poklesu tlaku na čelní stěnu závisí na době obtékání t ob. .

Tento čas závisí na velikosti a tvaru objektu. Objekty malých rozměrů o tvaru vhodném
pro obtékání mohou přetrvat jaderný výbuch i v poměrně malé vzdálenosti od centra.
Za objekty se nachází prostor, kde se nevyskytuje rychlostní nápor. Působení tlakové vlny
je tedy v tomto prostoru slabší (zhruba třetinové ve srovnání s přímým působením tlakové vlny
na kolmou překážku). Této okolnosti se využívá při ochraně před působením TV.
Působení TV na objekty, které nepřevyšují zemský povrch je značně menší než na
objekty, které nad zemský povrch vystupují. Na tyto objekty nepůsobí rychlostní nápor.
Nedochází zde také ke zvyšování účinků TV v důsledku odrazu TV.
Pro výpočet vzdálenosti a , na kterou je z boje vyřazena bojová technika a objekty platí
přibližný vztah:
a = k .3 q
kde q je tritolový ekvivalent v kt TNT, k je koeficient pro bojovou techniku a je vzdálenost v km
vyřazení bojové techniky.
Hodnoty koeficientu k pro některé druhy BT a objektů:

Bojová technika Koeficient k

Pozemní JV Vzdušný JV

Děla, lehké tanky 0,25 0,25

Tanky a SHH 0,2 0,2
Protiletadlová děla 0,3 0,3
OT 0,25 0,32
Nákladní automobily 0,43 0,51
Dřevěné domy 1,1 1,4
Cihlové domy 0,7 0,75

99
100

Pohotovostní úkryty 0,22 0,2

Úkryty těžkého typu 0,11 0,06
Zákopy 0,35 0,35

Působení tlakové vlny na osoby

Účinek TV na osoby závisí především na hodnotě přetlaku v čele TV. Vliv má i síla
rychlostního náporu, tvar terénu atd. Působení TV může být přímé a nepřímé. Nepřímo působí
TV prostřednictvím stržených úlomků, létajícím kamením, závaly, požáry apod. Toto nepřímé
působení je nebezpečné zvláště v obydlených oblastech. Zranění létajícími předměty může
působit ve větších vzdálenostech než přímé působení TV (např. v Hirošimě až tisíce metrů).
Druhotné účinky TV jsou však nepředvídatelné. Předvídat se dají pouze přímé účinky. Stupně
zranění osob v závislosti na hodnotě přetlaku v čele TV jsou uvedeny zde:

Stupeň zasažení Hodnota Δ Pč (N.m-2)

Smrtelná zranění 106

Těžká zranění 6-10.105
Střední zranění 3-6.105
Lehká zranění 1-2.105
Bezpečný přetlak pod 105

Nebezpečí TV je ovšem značně sníženo, ukryje-li se člověk za libovolnou překážku nebo

zalehne. Není-li člověk vystaven působení rychlostního náporu, můžeme považovat za bezpečný
přetlak zhruba 2.104 N.m-2.

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Popište vznik TV JV.

100
 101

2. Popište časový průběh JV.

3. Objasněte pojem rychlostní nápor.
4. Co je to hlavní TV? Co je to trojný bod?
5. Jaký je rozdíl mezi TV pozemního a vzdušného JV?
6. Vyslovte zákon podobnosti a objasněte jeho význam.
7. Jaké jsou ničivé účinky TV na objekty?
8. Jaké jsou ničivé účinky TV na osoby?

Elektromagnetický impuls EMI (EMP)

Je závažným projevem jaderného výbuchu, i když nemá bezprostřední ničivý účinek na

osoby. Při absorpci části záření gama ve velkých výškách (přibližně 300 až 500 km) v prostředí,
které obklopuje oblast výbuchu se uvolňují elektrony z molekul vzduchu a vytvářejí se ionty.
Rychlý pohyb takto vzniklých Comptonových elektronů a iontů způsobený a směrovaný
zemským magnetickým polem vytváří intenzívní elektromagnetické pole, které se šíří od místa
výbuchu rychlostí světla. Projeví se jako elektromagnetický impuls (EMI), tedy jako nepřímý
účinek pronikavé radiace.

Frekvenční spektrum elektromagnetického záření

Přestože tvoří jen asi 0,01 % z energie uvolněné při výbuchu, vzhledem k obrovskému
množství energie, které se uvolní, EMI vytváří elektrické pole o intenzitě kolem 50000 V/m a
magnetické pole o intenzitě 130 A/m. Tato intenzita je sváděna anténami a kabely k citlivým
elektromagnetickým zařízením, které může úplně zničit.

101
102

Účinek EMI je někdy přirovnáván k účinkům blesku s tím, že u EMI je daleko výraznější.
Jestliže maximální hodnoty amplitudy blesku je dosaženo za 10-6 s, při EMI naběhne o dva řády
rychleji, tj. za 10-8 s, a je-li trvání blesku kolem 0,1 ms, pak EMI trvá 100krát kratší dobu.
Všechny elektrické vodivé prvky reagují na EMI buď vytvořením napěťových či proudových
impulsů, nebo jej svedou k dalším částem zařízení. Čím delší je vodič, tím více roste hodnota
napěťových impulsů. Pro ilustraci - na konci 3 m dlouhého vodiče, např. na prutové anténě,
vznikne napěťový impuls do 10 kV a na dálkových elektrických vedeních až 1000 kV. Současné
běžné elektronické přístroje mají nejvyšší odolnost proti rušivému elektromagnetickému poli
maximálně 10 V/m.
Mimořádně citlivé jsou integrované obvody, tranzistory, tyristory apod. Elektronková
zařízení méně. Velmi málo citlivé jsou elektromotory a transformátory.
Radiofrekvenční signály se používají v rozpětí zpravidla od 1 kHz do 102 MHz. Náhlý nárůst
silové hustoty může dosáhnout až 10 MW/ m 2 . Přestože je impuls krátkodobý, každý vodič
působí jako anténa, absorbovaná energie je vedena elektrickou sítí a může zničit celý systém
dálkových elektrických telekomunikačních a telefonních vedení. Pokud vysokofrekvenční signály
budou zachyceny základními elektronickými obvody nebo k nim svedeny, budou obvody
zničeny.
Nejmenší nebezpečí hrozí od vodičů - spojů uvnitř přístrojů pro jejich malou délku.
Výsledkem je vznik krátkodobého impulsu elektromagnetického záření podobného radiovým
vlnám, ale se spojitým spektrem vlnových délek s amplitudou přes 102 MHz, tedy větší než má
obyčejné běžné vysílání.
Při jaderném výbuchu tedy kromě jiných ničivých účinků vzniká i velmi intenzívní
elektromagnetické pole, které působí ve formě impulsu na přenosovou techniku, elektronické
přístroje a zařízení. Pokud je výbuch proveden na zemském povrchu (pod ním) či v nevelkých
výškách (do přibližně 2 km ) jeho ostatní účinky pravděpodobně vyřadí uvedenou techniku v
blízké vzdálenosti od něho a účinky EMI se neprojeví, a to ani mimo tuto oblast natolik, aby
měly výrazný vliv. Při výbuších ve výškách 50 až 500 km jsou účinky EMI velmi výrazné, a to i
ve velkých vzdálenostech od epicentra, tj. 800 km i více.

102
 103

Rozmezí energií potřebných ke zničení některých součástek

V důsledku EMI od jednoho či více jaderných výbuchů mohou být proto poškozeny nebo
zcela zničeny především vstupní obvody přenosových přístrojů a zařízení (radiových a
směrových stanic, rozhlasových a televizních přijímačů, počítačů, narušeny či ztraceny informace
uložené v jejich paměti atd.). Nukleární elektromagnetický impuls NEMP je tvarově
podobný impulsu blesku LEMP jak je patrné z následující tabulky

103
104

Proudový impuls při úderu blesku a jeho základní parametry.

Ochrana před EMI proto souvisí jak s ochranou obyvatelstva, jež při využití úkrytů bude
odkázáno na přijetí varovných signálů prostřednictvím různých spojovacích sítí, tak s ochranou
národního hospodářství.
Znalosti vlastností EMI dávají potřebné množství poznatků pro reálnou ochranu před jeho
ničivými účinky. Je možno ji zabezpečit zabudováním ochranných obvodů, vybavením stínění
spojovacích systémů či úkrytů takto vybavených, použitím optoelektronických přenosových
kabelů.
Podle soudobých názorů lze zabezpečit účinnou ochranu před EMI nejlépe již v době vývoje
elektronických přístrojů a zařízení, kdy by investice na ochranu před jeho ničivými účinky
neměly překročit 1 % z celkových výdajů na vývoj. Při dodatečném řešení ochrany, jako u každé
dodatečné činnosti, by samozřejmě byly podstatně vyšší.
Jako účinnou ochranu uvádějí různé prameny - stínění kovy, obdobně jako u rádiových vln,
přepěťové elementy apod.

Poznámka:
Jako zajímavost lze uvést, že EMI patří k účinkům použití jaderných zbraní, jež nebyly
předvídány. V běžném tisku byly publikovány informace, které uváděly, že zjištění EMI a jeho
účinků bylo v USA úzkostlivě střeženo jako jedno z tajemství nejvyšší státní důležitosti.

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. V čem spočívá ničivé působení EMI?

2. Jakým způsobem je možné se bránit ničivým účinkům EMI?

Radioaktivní kontaminace terénu

Radioaktivní kontaminace půdy, vody a ovzduší při jaderném výbuchu je způsobena

radioaktivními látkami (radionuklidy), tj. směsí štěpných produktů a indukované
radioaktivity. Rozpad radioaktivních látek (radionuklidů) je doprovázen emisí záření alfa, beta
a gama, která mohou způsobit poškození organismu.

104
 105

Radioaktivní kontaminaci terénu lze pro potřeby vyhodnocování následků použití jaderných
zbraní charakterizovat buď dávkovým příkonem radioaktivního záření nad terénem (aktivita),
nebo úrovní radioaktivní kontaminace terénu (hmotnostní, objemová nebo plošná aktivita).
Účinek radioaktivního záření na živou sílu je charakterizován absorbovanou dávkou
radioaktivního záření měřenou v Gray [Gy] nebo radech [rad]. Pro přepočet jednotek slouží
přibližný vztah 1 Gy = 100 rad ≈ 100 R (rentgen).

Radioaktivní částice z oblaku jaderného výbuchu postupně vypadávají, usedají na terén (vodu)
ve směru pohybu oblaku a vytvářejí kontaminovaný prostor nazývaný radioaktivní stopa.
Plocha radioaktivní stopy je nesrovnatelně větší než plocha kontaminace v prostoru výbuchu.
Délka radioaktivní stopy u pozemních nebo podzemních jaderných výbuchů velmi velké
mohutnosti může dosahovat až stovky kilometrů.
Kontaminace terénu v prostoru výbuchu a v radioaktivní stopě není rovnoměrná. Stupeň
radioaktivní kontaminace terénu v prostoru výbuchu zpravidla klesá se zvětšováním vzdálenosti
od centra výbuchu. V radioaktivní stopě jaderného výbuchu se absorbované dávky a dávkové
příkony zpravidla snižují od osy stopy směrem k jejím hranicím a na ose stopy od centra
výbuchu směrem k jejímu konci. Vzhledem k velmi komplikovanému vlivu mnohých faktorů se
však reálně vytvořená radioaktivní stopa a následné dávkové příkony mohou vyznačovat zcela
neočekávanými charakteristikami, včetně nepředvídatelného výskytu tzv. „horkých skvrn“, tj.
míst s neočekávaně vysokými úrovněmi radioaktivní kontaminace terénu v porovnání se svým
okolím.

105
106

Jestliže radioaktivní oblak výbuchu vystoupí maximálně do výšky srážkové oblačnosti, pak
déšť (sníh) může značně zvýšit množství spadlých radioaktivních látek
a tím pochopitelně zvýšit i stupeň radioaktivní kontaminace terénu.

Neustálým rozpadem radioaktivních látek se stupeň radioaktivní kontaminace snižuje

a rozměry kontaminovaných prostorů se s časem zmenšují. Zvlášť rychlé snižování (zmenšování)
probíhá v prvních hodinách po výbuchu.

Známe-li např. dávkový příkon, kterému bychom byli vystaveni 1 hodinu po jaderném
výbuchu, pak dávkový příkon po 7 hodinách od výbuchu klesne na desetinu hodnoty, která byla
zaznamenaná po 1 hodině. Po 49 hodinách poklesne dávkový příkon na 1/100 původní hodnoty,
po dvou týdnech pak na 1/1000 původní hodnoty.

Znázornění obdržené dávky, při pobytu v oblasti

kontaminované oblasti radionuklidy
Hodiny 1 2 4 12 24 48 1000 10000

106
 107

Podíl z celk. 55 62 68 75 80 83 95 99

dávky (%)

Ničivý účinek ionizujícího záření v kontaminovaném terénu, jakož i pronikavé radiace, je

způsoben jejich schopností ionizovat atomy živých tkání a vyvolávat nemoc z ozáření.

Rozhodnutí o dávce ozáření, kterou jednotlivec nebo jednotka obdrží závisí na rozhodnutí
velitele s nedílnou velitelskou pravomocí. V podmínkách použití jaderných zbraní mohou být
mírové normy ozáření překročeny a zásady radiační ochrany nedodrženy. Dojít k tomu může
v případech, kdy to bude z vojenského hlediska nezbytné. Čím je dávka ozáření při celkovém
vnějším ozáření vyšší a doba jejího obdržení kratší, tím je zpravidla stupeň poškození organismu
vyšší.
Štěpný produkt Poločas rozpadu Hlavní zdravotní rizika
90
Sr 28 let Rakovina kostí, leukémie
131
I 8 dní Rakovina štítné žlázy
137
Cs 30 let Rakovina (obecně)
239
Pu 24100 let Vysoce toxické, rakovina plic

Za základní cesty ozáření (expozice) osob lze považovat zevní ozařování, vnitřní kontaminaci
(vdechnutí nebo požití radionuklidů) a povrchovou kontaminaci. Ke zvlášť závažné povrchové a
vnitřní kontaminaci může docházet u nechráněných osob v době vypadávání radioaktivních částic
z oblaku jaderného výbuchu.

Po jaderném výbuchu dochází rovněž ke kontaminaci vzdušného prostoru. Za průletu letounů

(vrtulníků) radioaktivním oblakem může dojít k nadměrnému ozáření osádek a taktéž může dojít
k silné kontaminaci letounů (vrtulníků).

Přehled vybraných potravin, které mohou být kontaminovány radionuklidy:

Mléko vzhledem ke skutečnosti, že se v něm koncentrují radionuklidy jódu, cesia a stroncia a, že

jej zejména konzumují děti a mladší populace je odběr a měření vzorků mléka jednou z hlavních
priorit.

107
108

Obilí a rýže představují jednu z hlavních lidských potravin. Zpravidla budou kontaminovány
povrchově i vnitřně příjmem (kořenovým systémem) ve vodě rozpustných radionuklidů jako jsou
např. radionuklidy stroncia.
Ovoce a zelenina. Velkolistá zelenina je výrazně vystavena možnosti vzniku povrchové
kontaminace. Kořenovým systémem se do těchto rostlin dostávají zejména radionuklidy stroncia
a cesia.
Maso představuje jeden z hlavních zdrojů expozice osob zejména radionuklidy cesia a dalšími ve
vodě rozpustnými radionuklidy, které jsou vstřebávány střevy zvířat a dostávají se do jejich
svaloviny.
54 60 65 95
Vodní organismy koncentrují celou řadu radionuklidů včetně radionuklidů Mn, Co, Zn, Zr,
90 137
Sr, Cs a radionuklidy transuranových prvků (zejména v případě pokud jsou vyživovány ze
dna a nebo filtru).
Pitná voda. Rozpustné radionuklidy, které se mohou dostat do zdrojů pitné vody budou zpravidla
představovat hlavní podíl na vnitřní expozici lidí, kteří tuto vodu konzumují a to zejména v
případě, kdy taková voda není před její konzumací předem zpracovávána.

108
 Obrázek znázorňuje pokles relativní aktivity štěpných produktů po jaderném výbuchu

Otázky, se kterými se můžete setkat u zkoušky:

1. Čím je způsobeno radioaktivní zamoření terénu?

2. Které faktory ovlivňují míru zamoření terénu?
3. Jak se mění aktivita zamořeného prostředí v čase po jaderném výbuchu?
4

Vybrané vojenské dozimetrické přístroje

VDD-80

Přístroj pro vyhodnocovaní diagnostických dozimetrů VDD-80 je určen k vyhodnocování

dávek záření gama a neutronů, registrovaných diagnostickými dozimetry DD-80.
Rozsah měření je od 5 do 1500 cGy. Chyba při měření dávky přístrojem VDD-80 nesmí
převyšovat –28% až +32% pro každý dozimetr v celém rozsahu pracovních teplot. U hodnot
100 cGy se připouští dodatková chyba ±5%. Rozsah pracovních teplot je od -25°C do +50°C.
Přístroj VDD-80 může být napájen střídavým i stejnosměrným proudem (nezávisle na
polaritě ukostření zdroje).
Přístroj obsluhuje jedna osoba. Obsluhovat přístroj je možné i v prostředcích individuální
ochrany. Příprava přístroje k vyhodnocování trvá cca 5 minut. Doba vyhodnocování jednoho
dozimetru nepřevyšuje 30 s.
Přístroj VDD-80 je zhotoven ve stolním provedení na bázi integrovaných obvodů,
diskrétních polovodičových prvků a technologie plošných spojů.
Při činnosti VDD-80 je využito jevu radiofotoluminiscence. Detektorem ionizujícího záření
je speciálně upravené fosfátové sklo s obsahem stříbra ve tvaru hranolku o rozměrech
12x12x4 mm. V přístroji VDD-80 je zabudovaná výbojka, která slouží jako zdroj UV
záření.Emisní spektrum výbojky je upraveno barevnými filtry. Intenzita luminiscenčního
světla je úměrná absorbované dávce a určuje proud fotonásobiče. Proud fotonásobiče se
operačním zesilovačem převede na napětí úměrné dávce ozáření.

IT-65

Intenzimetr IT-65 je přenosný dozimetrický přístroj určený k měření úrovně radiace

v zamořeném terénu a k dozimetrické kontrole stupně zamoření povrchů osob, výzbroje,
techniky, potravin, vody, objektů a terénu radioaktivními látkami.
mR R
Měřící rozsah 0,05 až 500 je rozdělen do dvou podrozsahů:
h h
mR mR
I. radiometrický rozsah 0,05 až 500
h h
R R
II. rentgenometrický rozsah 0,5 až 500
h h

4
 5

Základní chyba měření při teplotě 15°C až 25°C je ±20%, při teplotě –30°C až 15°C a 25°C
až 50°C je přídavná chyba ±30%. Přístroj je vodotěsný a snese ponoření do hloubky 0,5m. IT-
65 může být napájen monočlánky nebo z vnějšího zdroje (např. z palubní sítě mobilních
prostředků).
Souprava IT-65 je tvořena intenzimetrem IT-65, sondou, brašnou se zabudovaným zářičem,
pryžovými ochrannými návleky na sondu, sluchátkem a kabelem pro připojení přístroje
k palubní síti.
Detektorem záření gama na rentgenometrické rozsahu je ionizační komora. Na tomto
rozsahu se měří úroveň radiace zamořeného terénu. Detektorem záření gama a beta na
radiometrickém rozsahu je G-M počítač. Na tomto rozsahu se provádí dozimetrická kontrola
zamoření povrchů osob, výzbroje, potravin atd.

RBGT-62

Radiometr RBGT-62 je polní radiometrická souprava určená k dozimetrické kontrole stupně

zamoření potravin, vody, součásti výstroje atd. Dozimetrická kontrola stupně zamoření se
provádí měřením plošné aktivity. Radiometr měří plošnou aktivitu v počtech rozpadů za
minutu na 1 cm 2 . Pro přepočty platí vztah:
1rozp. min −1 .cm −2 = 167 Bq.m −2
Úroveň radiace se získá přepočtem z naměřené hodnoty ve výše uvedených jednotkách:
2500rozp. min −1 .cm −2 = 1mR.h −1
Radiometr pracuje v rozmezí teplot –40°C až +50°C. V rozmezí teplot 15°C až 25°C činí
chyba měření záření beta ±20% a při měření záření gama pak ±30%.
Souprava RBGT-62 je složená z následujících komponent: vlastní přístroj, sonda, montážní
klíč, kontrolní zářič, sluchátko, napájecí monočlánky, záznamník s návodem k obsluze,
ochranné pryžové návleky a brašna.
Uvnitř trubky je G-M počítač měřící záření beta a gama. Sondu je možné nastavit do tří
poloh. V poloze β 1 se měří záření gama a beta. V poloze β 2 se měří záření gama a beta,

přičemž záření beta se měří s desetkrát menší citlivostí než v poloze β 1 . V poloze γ se měří
pouze záření gama.

5
6

AS-67

Automatický signalizátor úrovně radiace AS-67 je určen k provádění radiačního průzkumu

v mobilních prostředcích. Může být rovněž využíván ve stacionárních zařízeních. Měří úroveň
radiace v radioaktivní stopě. Při dosažení nastavené hodnoty úrovně radiace opticky
signalizuje tuto hodnotu.
R R
Měřící rozsah 0,01 až 300 je rozdělen do pěti podrozsahů:
h h
R R R R R
I. 20 až 300 ; II.2 až 30 ; III. 0,2 až 3 ; IV. 0,02 až 0,3 ; V. 0,01 až 0,03
h h h h h
V normálních klimatických podmínkách je nejvyšší chyba měření ±15%. Při teplotě pod –
30°C a nad 50°C se připočítává dodatková chyba ±20%. Přístroj je napájen stejnosměrným
proudem, se síťovým napáječem pak i proudem střídavým.
Souprava AS-67 je složená z přístroje se zabudovaným kontrolním zářičem, sondy
s přívodním kabelem, napájecího kabelu pro připojení k palubní síti, nosné desky a
záznamníku s návodem.
Sonda obsahuje dva G-M počítače a předzesilovače, které upravují signál. Při měření
v mobilním prostředku je nutné uvažovat příslušný koeficient zeslabení pro danou techniku, a
to:
- pro nákladní automobily i skříňové 2
- pro obrněné transportéry 4
- pro střední a těžký tank 10

DP-3

Rentgenometr DP-3 je určen do mobilních prostředků k měření úrovně radiace. Jsou jím
vybaveny speciální jednotky druhů vojsk.
R R
Měření úrovně radiace v rozsahu od 0,1 do 500 je rozděleno na čtyři podrozsahy:
h h
R R R R
I. od 0,1 do 1 ; II. od 1 do 10 ; III. Od 10 do 100 ; IV. Od 50 do 500
h h h h
Chyba měření přístroje v normálních podmínkách je na I.rozsahu ±15%, na ostatních
rozsazích ±10%. Rozsah pracovních teplot je od –40°C do 50°C. Přístroj je napájen z palubní
sítě.

6
 7

Seznam použité literatury

1. Congress of the United States: The effects of nuclear war. Government printing office
Washington (1979)
2. Filip J.: Fyzikální základy jaderných zbraní. Skriptum VVŠ PV Vyškov (1976)
3. G. Walker: Home Fallout Shelter, The Trinity Atomic Web Site (1980)
4. G. Walker: The Atomic Bombings of Hiroshima and Nagasaki, The Trinity Atomic
Web Site (1996)
5. G. Walker: A Homemade Fallout Meter, the KFM How to Make and Use It, The
Trinity Web Site (1997)
6. Glasstone S.: The effects of nuclear weapons. USAEC Washington (1964)
7. Glasstone S., Dolan J.: The effects of nuclear weapons. Government printing office
Washington (1977)
8. Hála J.: Radioaktivita, ionizující záření a jaderná energie. Konvoj Brno (1998)
9. http://aldebaran.cz/
10. http://artemis.osu.cz/mmfyz/index.htm
11. http://en.wikipedia.org/wiki/Nuclear_weapon_design
12. http://galileo.phys.virginia.edu/classes/252/home.html
13. http://genetika.wz.cz/genetika.doc
14. http://hp.ujf.cas.cz/~wagner/prednasky/subatom/reakce.html
15. http://hyperphysics.phy-astr.gsu.edu/hbase/hframe.html
16. http://www.physicsdaily.com/physics/Nuclear_explosion
17. http://www.physics.muni.cz/~blazkova

7
8

18. www.sujb.cz
19. http://www.sweb.cz/AstroNuklFyzika/
20. Hušák V.: Biofyzikální základy aplikací ionizujícího záření. Skriptum PřF UP
Olomouc (1987)
21. Janeček I.: Atomová fyzika. Skriptum PřF OU Ostrava (2002)
22. Janeček I.: Jaderná fyzika. Skriptum PřF OU Ostrava (2002)
23. Knižnice Svazarmu: Jaderné zbraně. Naše vojsko Praha (1988)
24. MO: Spojenecká publikace NATO z oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení
a působnosti chemického vojska, část 6 (pomůcka ATP – 45/3). MO Praha (2001)
25. M.V. Ramana: Bombing Bombay, International Physicians for the Prevention of
Nuclear War (1999)
26. Příručka NATO: Odběr a identifikace radioaktivních látek (SIRA) (2000)
27. Středa L.:Šíření zbraní hromadného ničení – vážná hrozba 21. století. MV-generální
ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR Praha (2003)
28. Svačina J.: Zdroje rušivých signálů a vazební mechanizmy jejich přenosu.
Elektrorevue (2005)
29. U.S. Congress, Office of technology assessment. Technologies underlying weapons of
mass destruction. Government printing office Washington (1993)
30. Zare, R. N.: Laser separation of isotopes. Scientific American(1977)