Babička

Božena Němcová

O autorovi: Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná,později Barbora Panklová (4.
února 1820 Vídeň) – 21. ledna 1862 Praha – Nové Město]) byla česká spisovatelka národního obrození.
Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na
rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též
uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a
nejčtenějším dílům patří prózy Babička (1855) a Divá Bára (1856) i její pohádky.

Dílo: Jedním z často vracejících se problémů je otázka, zda Boženu Němcovou řadit k
autorům literárního realismu. Již v 70. a 80. letech 19. století se v české literatuře vytvořil
kánon dobového „moderního realismu“, který starší díla příliš nebral v úvahu. Spisovatel a
kritik Ferdinand Schulz však tento přístup kritizoval jako postoj „módních realistů“, kteří nic
netuší o starším uměleckém realismu. V článku „Literatura“ (1891) pak za vzor realismu
označil Povídky z kraje (1851) kněze Františka Pravdy a Babičku (1855) Boženy Němcové.
Také Eliška Krásnohorská ve stati „Dvě básnířky lidu“ z roku 1880 tvrdila, že Němcová vyniká
nad ostatní „svou reálnou pravdivostí“ a ve svých popisných povídkách zachycuje nejvěrnější
obraz prostonárodního života. Názornou pravdivost a pravděpodobnost opouštěla
Němcová, podle Krásnohorské, pouze při líčení idealizovaných panských rodin

Ilustrator: Zdeněk Burian, celým jménem Zdeněk Michael František Burian(11. února 1905
Kopřivnice – 1. července 1981 Praha) byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul
zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi společně s profesorem Josefem
Augustou. Zdeněk Michal Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici. Jeho otcem byl
Eduard Burian. Jeho matkou byla Hermína Burianová. V letech 1905 až 1909 pobýval Zdeněk
Burian s rodiči ve Štramberku v domě čp. 38. Kolem roku 1910 se Zdeněk Burian přestěhoval
s rodiči do Kopřivnice a začal zde navštěvovat (až do roku 1919) obecnou a měšťanskou
chlapeckou školu, s výjimkou roku 1915, kdy se rodina na rok přestěhovala do Brna. Na
měšťanské škole v Kopřivnici si jeho výtvarného talentu jako první všiml jeho učitel kreslení
A. P. Bartoň, jenž sám maloval, a to především krajinné motivy z Beskyd
Informace o hlavní hrdině: Babička s podtitulem Obrazy venkovského života je
nejznámější dílo Boženy Němcové, poprvé vydané roku 1855.Vymyká se jednoduchým
žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím.Žánrově bývá označováno za idylu,
novelu, povídkový obraz,soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k
romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu.Dílem, z nějž autorka při psaní Babičky
ideově nejsilněji čerpala, byla Erbenova Kytice (1837–1853).Také se inspirovala dílem
olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851) a
uvažuje se též o ovlivnění Adalbertem Stifterem. Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve svých
vzpomínkách na mládí v Ratibořicích.Využila ovšem také své pozdější bohaté etnografické
zkušenosti a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Slovenska.Dílčím
předobrazem ústřední postavy byla babička Němcové, Marie Magdalena Novotná-Čudová.
Babička:Sousoší Babička s dětmi v Ratibořicích (autor Otto Gutfreund, 1922)
Babička (vlastním jménem Magdalena) na žádost své dcery přijíždí na Staré bělidlo. Určuje
řád domácnosti, pomáhá a radí a těší se přirozené autoritě u všech osob žijících v okolí, od
dětí až po paní kněžnu. S dětmi se prochází po Ratibořicích a vykonává návštěvy na různých
místech (na zámku, v mlýně, v myslivně a podobně). Reprezentuje staročeský život. Vychází
z zidealizované postavy Marie Magdaleny Novotné-Čudové, která podle některých dohadů
pobývala v Ratibořicích v letech 1825 až 1830, podle jiných na toto místo mezi lety 1820 a 1830
pouze příležitostně zajížděla.

Barunka:Barunka je nejstarší a nejoblíbenější babiččina vnučka. Představuje částečně

autobiografický obraz mladé Boženy Němcové. Barunka však může zpodobňovat také mládí
samo o sobě a vzmáhající se národ. V průběhu děje vyrůstá a pohybuje se na hranici mezi
dětstvím, do kterého dosud spadají její mladší sourozenci, a vážným světem dospělých.

Paní kněžna:Paní kněžna je dobrá a hodná šlechtična, stará se o svou schovanku Hortensii.
Babičky si váží a chová se k ní jako k sobě rovné. V údolí má pozici absolutního vládce, Boha,
zatímco babička funguje v příběhu jako Panna Marie, laskavá orodovnice, která se může u
vrchnosti přimluvit.[ Předobrazem pro paní kněžnu byla vévodkyně Kateřina Vilemína
Zaháňská. Ta však byla ve skutečnosti spíše ženou pohybující se ve vysoké společnosti a
blízkou přítelkyní mnoha dobových osobností (kancléře Metternicha, knížete Esterházyho),
nikoliv romantizovanou a idealizovanou kněžnou starající se v první řadě o své poddané.

Viktorka:Dílo obsahuje také smutný příběh bláznivé Viktorky, která se zamilovala do vojáka
(„černého myslivce“) a z tragické lásky se pomátla. Na rozdíl od ostatních postav téměř
nemluví, žije v lese a je vystavena živlům, se kterými je úzce spojena.Je možné ji chápat jako
ztělesnění pudové a smyslné (ženské) přírody, která je přemáhána tím, že se o ní
ritualizovaně vypráví.Viktorka funguje jako hrdinka příběhu vyprávěného myslivcem
(vložené povídky či novely) a morální a didaktický prvek, ovšem současně jako prvek
estetický, obohacující text o romantickou poetiku.Hana Šmahelová uvedla, že
prostřednictvím Viktorčina příběhu nejsilněji proniká pohádkovost. V první části jejího
dramatického osudu se opakuje dějové schéma pohádky, jak jej popsal Vladimir Jakovlevič
Propp.