Pavel Kacl

1. ročník navaz. magister. studia

Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK

Sklářské hutě v 13. až 15. století

O existenci středověkých sklářských hutí na našem území můžeme hovořit od poloviny 13.
století. Je zde jistá souvislost s hlubokými strukturálními změnami spojenými s nástupem
vrcholného středověku, s proměnami v ekonomické, sociální a kulturní sféře.

Archeologickou exkavací byly zkoumány takřka výhradně středověké sklárny ze severních

a severozápadních Čech. Nejcelistvější obraz zatím nabízí východní strana Krušných hor,
které se počátkem 90. let minulého století staly i dějištěm prvního experimentu výstavby
a provozu sklárny podle středověkého vzoru. Poznání jiných oblastí závisí na stavu výzkumu
– celkem hustá síť skláren se nalézá v jižních Čechách, horší znalosti máme o situaci
v Čechách severovýchodních, na Českomoravské vysočině a na severní Moravě.

Výskyt středověkých sklářských hutí se koncentruje v hornatých oblastech po obvodu Čech

a Moravy a vytváří určité výrobní okruhy. Výroba skla se k nám dostala patrně z více center,
ze směru severozápadního, západního a jižního.

Od poloviny 13. po počátek století 15. tvořily výrobní areál sklárny baterie tří pecí – jedné
hlavní neboli tavicí a dvou pomocných (jejichž účel zatím nelze bezpečně identifikovat, ale
zdá se, že funkce měly rozdílné). Z archeologických odkryvů víme, že se jednalo o malé
objekty s kruhovým půdorysem, kopulovitě zaklenuté, zbudované z kamene a žáruvzdorných
jílů. Kromě tohoto se rozlišují v rámci sklářských hutí ještě areály provozní a sídlištní.
U provozních se jedná o odpadní haldy, hliníky, přístřešky pro uchovávání surovin a výrobků,
o sídlištních toho kvůli horšímu stavu poznání nelze říci mnoho, jen že existovaly a že byly
tvořeny lehčími dřevěnými stavbami kůlové konstrukce.

Mimo tyto „mateřské“ se objevují hutě „dceřiné“ (oba termíny se objevují již desetiletí coby
pracovní) s areály výrobními, případně i provozními. Posun od „mateřské“ huti mohl být
způsoben neopravitelným poškozením pece nebo vytěžením zdrojů nutných k provozu
(například dřeva, jehož bylo potřeba velké množství jako paliva a také na výrobu potaše).

Sklo se tavilo od jara do podzimu (zhruba v období mezi sv. Jiřím a sv. Martinem), zatímco
zbytek roku byl věnován těžbě dřeva, úpravě surovin pro sklářský kmen (křemenu i potaše),
úpravě jílů a keramických hmot a zřejmě také výrobě sklářských pomůcek z nich i jiných
materiálů (např. hliněných či dřevěných předforem).

Středověké sklo z našeho území spadá do chemické skupiny skel křemičitodraselnovápených

(K2O . CaO . SiO2). Sklářský kmen tvořily 3 komponenty – nadrcený křemen (SiO2), dřevěný
popel, potaš či salajka (K2CO3) a vápenec (CaO). Jeho tavba mohla být vícefázová nebo
jednofázová. V prvním případě byl sklářský kmen taven v pomocných pecích, vzniklá frita
poté byla nadrcena a přetavována v hlavní peci. U jednofázového zpracování pak tavba
sklářského kmene proběhla pouze v hlavní peci.

Utavení skla zabralo celkem dost času a náročné bylo i udržení vysoké teploty. Ta se
pohybovala okolo 1300 °C. Utavené sklo z pánví brali skláři na píšťaly pracovními otvory
a následně je tvarovali volně nebo za pomoci předforem. Čerstvě vyrobené nádoby musely
být umístěny do chladicí komory, kde byly uloženy ve velkých hrncovitých nádobách.

Na některých hutích je doložena vedle produkce dutého skla též souběžná výroba skla
okenního, a to minimálně od sklonku 14. století.

Poloha skláren se nevázala pouze na zdroje surovin, ale zřejmě i na komunikace, které
zaručovaly kontakt s městy v českém vnitrozemí i za hranicemi, aby sklo našlo odbyt
u odběratelů z řad šlechty a (o něco později) měšťanstva.

Většina nálezů středověkých skleněných nádob, pochází jednoznačně z vyššího sociálního

prostředí, církevního i světského. Zlomky dutého skla máme doloženy v kontextech hradů,
předlokačních sídlišť a jader měst. Většina nálezů, zvláště datovaných do doby po polovině
14. století, je z prostředí městského. Možná je zde souvislost s lepšími podmínkami
dochování – hlavně v odpadních jímkách a studních – a stavem výzkumu oproti výše
zmíněným hradům, předlokačním sídlištím a také tvrzím a vesnicím.

Ve 14. a 15. století již skleněné nádoby znamenaly dostupné zboží i pro střední řemeslnické
vrstvy a postupně se staly běžným doplňkem domácností. Lze říci, že do tohoto časového
období spadá největší rozkvět českého středověkého sklářství.

Literatura

Černá, E. (ed.) 1994: Středověké sklo v zemích Koruny české. Most.

Drahotová, O. (ed.) 2005: Historie sklářské výroby v českých zemích, I. Od počátků do konce
19. století. Praha.