Ukázka z 

knihy Navzdory básník zpívá, Jarmila Loukotková

S EKCE : K LÁNÍ , STRANA 28 – 38

…
Takhle to nejde, nelze říci o vévodkyni, že je „nalitá“. Věru darebný námět, nebude snadné čestně se ho
zhostit…
Vévodkyně se stále zádumčivě usmívá a pozoruje hraběte de Soissons, jak se dvoří Leonoře; a vedle ní
sličného Diega de Cienfuegos, omámeného nečekaným vítězstvím, jak sklízí úspěchy u slečny de Chinon; a
naproti urostlého Filipa de Luneville, hřmotně připíjejícího na zdraví své společnice. Tolik mužské krásy na
dosah…
„Nač myslíte, má drahá?“ ptá se jí choť něžně.
A ona odvětí pravdivě:
„Že člověk často hyne žízní u samotného pramene.“
„Jak hluboká myšlenka!“ zvolá vévoda. „Pánové, zde máme znamenitý námět dnešní básnické soutěže: „Já
hynu žízní u pramene.“ Kdo vystoupíte první?“
Do básníků jako by uhodil hrom. Všechny zchystané rýmy jsou k ničemu. Jaký to podivný nápad.
Chvíli bylo ticho, neboť rytíři zmlkli a paní se soustředily poněkud výsměšnými pohledy na kruh básníků. Když
ticho trvá příliš dlouho, vystoupí jeden z nich, človíček s dlouhýma nohama a krátkým tělem, a vezme od
pážete loutnu. Postaví se k fontáně a začne rýmovat cosi o tom, že

„třpytná voda hučí ve skal stínu,

Však já, ač u pramene, žízní hynu,
Má paní, krutou máte vinu,
Že napadla jste srdce mého domovinu.
Já srovnal bych vás k  opojnému vínu,
Kdo poznal je, už jiných neokusí:
Mé srdce po vás věčně prahnout musí,
A proto u pramene žízní hynu.“

Báseň proplouvá ještě chvíli podobnými obrazy, až skončí mohutným akordem strun a hlubokou úklonou.
Odmění ji bouřlivý potlesk přítomných paní, vždyť to se pěkně poslouchá, když pro nás někdo žízní hyne.
Vévoda pokyvuje hlavou a čeká na další.
Loutny se ujímá růžolící mladíček s vystrašenýma očima. Nesměle přehlédne řady stolovníků a na chvíli se
soustředí na škvíru mezi dvěma dlažebními kameny. Potom vzdychne, pohladí struny zákmitem bledých
prstů a s očima cudně sklopenýma pěje:

„Proč hynu žízní u pramene,

Proč, paní, vás chci vydobýt,
Proč srdce moje rozjitřené
Tak brání se mít bez vás klid?
Vždyť na mne cit váš nevzpomene,
Proč s  tulákem se zastavit,
Vy cestou králů smíte jít,
Já zhynout žízní u pramene.“

Mladíček vyznává lásku vévodkyni Marii zcela zjevně, leč nikoho to nepřekvapí ani nepohorší; všechny jeho
básně kráčejí touto už známou a bezpečnou stezkou; ostatně právě proto si jej vévoda vydržuje, neboť
básník nikdy neopomene vhodně zdůraznit vévodovo příbuzenství s králem. Pokud jde o jeho city
k vévodkyni, není třeba se ničeho obávat, každý ví, že je zištně a výhodně předstírá.
Po něm se vystřídají ostatní a zpívají o nešťastné lásce, o neznámém žalu v  srdci, o zemřelé milence, a jeden
dokonce o tom, že „u pramene hynu žízní, netěším se vaší přízni“. Odmění je větší či menší potlesk a prudší či
rozvážnější pokývnutí hlavou vévody Karla.
Zbývá poslední, zbývá Ondřej Falon, nejlepší z dvorních básníků a také nejoddanější patolízal. Hrdě pohodí
bujnou čupřinou, lehkým a jistým krokem předstoupí, vyloudí okouzlující úsměv a s pomocí boží spustí:

„Já u pramene jsem, a hynu žízní,

Ba věru žízní palčivou a zlou,
A v  jasném slunci bloudím temnotou,
Že píseň moje vždycky plytce vyzní.
Ten pramen a ta studně poezie,
To slunce ducha vprostřed plochých stínů,
Toť vévoda náš ctný a rozšafný je,
Já špatným jeho básníkem jen slynu.
Jak možno, že se duch můj nenapije,
Že u pramene jsem, a žízní hynu?“

Odměnou je potlesk tak hlučný, že vévoda upadne do rozpaků. Básník sám však se vítězně vypíná a opět a
opět se klaní na vše strany. Našňořené dámy se kroutí obdivem a uhlazení pánové tleskají navoněnýma
rukama. Vévoda se zlatým řetězem na krku se na sedadle blaženě ošívá a vévodkyně v modrém brokátě
podává umělci ruku k políbení. Kterýsi rytíř mu nabízí číši a kterýsi jiný pronese hlasitě:
„Není sporu o tom, kdo je dnes vítězem básnického klání.“
Na to naváže vévoda:
„Nuže… dříve než zakončíme dnešní souboj, poslyšte ještě…“ vévoda se přemýšlivě odmlčí. V  tichosti všichni
očekávají jeho zhodnocení. „Poslyšte ještě —“
„- baladu stíhaného proklatce!“
Zvolá tak drsným hlasem trhan, jenž skočil náhle a jako rys ohebně z pilíře hlavní brány rovnou doprostřed
nádvoří.
Paní vykřiknou. Pánové sebou překvapeně trhnou. O Marii se pokoušejí mdloby leknutím. Vévoda není s to
promluvit.
V okamžiku ohromeného ticha si smělý pobuda měří přítomné a vpadlým černým pohledem si podmaňuje
urozené diváky. Zvolna přejíždí očima předlouhou tabuli. Zraky všeho panstva se mimovolně přitahují k  jeho
uhrančivým zřítelnicím. Snědá, neholená tvář, vyhublá do propadlých důlků, ostře vystupující nos jako
jestřábí zoban, vysoké, chytré a drzé čelo pod chomáči prořídlých smolných kučer, obnažené hrdlo s cárem
košile — bývala bílá a špína nemůže zastřít jakost jejího hedvábí — ale hlavně oči, divoké, plaché, jako oči
hladového zvířete, a silné jako pohled černokněžníkův, neodolatelně vábí pozornost panstva i služebnictva:
vždyť tento odvážlivec nemůže být ledajaký tulák, vždyť z něho přímo srší cosi, co prozrazuje význačnou
osobnost.
Ticho se rozléhá po nádvoří, jen odlesk vandrákova temného hlasu jako kdyby se ještě chvěl v ovzduší. Mlčí
vévoda, mlčí sličné paní i chrabří rytíři, mlčí děvečky i podomkové a biřici ve dveřích strážnice ustrnuli, opřeni
o halapartny, a civí na podivného umělce. A když se ticho stává nesnesitelně rozčilujícím, trhan postoupí o
několik kroků blíž, zatne ruce v pěsti, na okamžik zavře oči a pozvedne hlavu v usilovném soustředění. Potom
oči doširoka otevře a zahledí se na vévodu. Promluví potichlým, vleklým hlasem:

„Já umírám zde u studánky žízní,

Žhavý jak žár se zimou tetelím;
Má rodná zem jak cizina mě trýzní
A u krbu se třesu mrazením;
Červ nahý jsem, byť oděn hedvábím…“
Odmlčí se. Snad aby ztvárnil další myšlenky, snad aby divákům poskytl čas, aby mohli verš za veršem
vychutnávat a zažít.
Nikdo se ani nepohne, jen Leonora di Poliziano vzrušeně nasaje vzduch. Dvorní básníci vytřeštěně hledí na
samozvaného soupeře a po očku mrkají na vévodu. Jaká smělost. Vévoda přece ráčil udat námět slovy: Já
hynu žízní u pramene — a tento přivandrovalec si dovolí říci: Já umírám zde u studánky — —
Ostatně nikdo nepochybuje o pravdivosti jediného tulákova slova; jeho básnický projev je v  dokonalém
souladu s jeho zjevem: nelze pochybovat, že v sobě tají žár ohně, a přece se třese zimou, opuštěný a bez
přístřeší; věru že je nahý jako červ, třebaže cáry jeho obleku svítí hedvábím; rádi věříme, že domovina je pro
něho cizinou, kdo ví, co provedl a proč uprchl, zločinnost číhá z každé jeho vrásky. A že zmírá žízní zde u
studánky? I to je pravda, vždyť on, potřebný, se ocitl u zřídla a strádá vším, čím vévodův dvůr překypuje.
Pravdivé jsou jeho verše slovo za slovem, třebaže jsou protikladné a zdánlivě nesmyslné.

„V mém smíchu pláč a marnost v  čekání,

Pomocná dlaň jsou pikle postranní,
Bez potěchy já těšívám se jen.
Jsem slabý tak, jak silný ve zbrani,
Ctně uvítán a každým vyháněn.“

To je výkřik rozervaného člověka, nikoli slovíčkářské hraní bezstarostného básníka. Dvorní poetové závistivě
sledují bohaté rýmy plynulých veršů a se zavilou nelibostí shledávají, že vévodovi začínají zářit oči. Rozkošné
paní ani nedýchají napětím. Jaký to úspěch básníkův, když se paní nenudí, třebaže se nemluví o lásce.
Dál plují tulákovy verše bez loutny a bez libého hlasu a vévoda nad nimi v zamyšlení pokyvuje moudrou
hlavou. Jaké verše oproti cinkavému zurčení mých básníků, jaké verše oproti mým vlastním. I já jsem trpěl
jako málokdo a prosákl bolestí a smutkem ve svém pětadvacetiletém zajetí, ale moje verše švitorně poskakují
a nikoho nezarmoutí a žádné srdce se při nich nesevře odvěkou strázní lidského bytí — avšak tyto verše zde
tekou jako proud temné krve, prýštící z hloubi ztýraného nitra, není v nich líbivých obratů a oslnivých obrazů,
mluva tohoto člověka je prostá a jasná, neproplétá ji nic, co obvykle krášlí jazyk poetů — a přece každý verš
prozrazuje velkého a opravdového básníka.

„A projev cti mi hrůzu nahání…

Dím „dobrou noc“, vidím-li svítání,
Jsem boháč tím, jak strádám den co den;
Vleže mám strach, že pád mě poraní,
Ctně uvítán a každým vyháněn.“

Všechny mé básníky předčí pohotovostí a duchem — kde se tu vzal tento muž vášně a bídy a opravdovosti?
Proč vystoupil? Co chce?
Leonora di Poliziano, ačkoli francouzským veršům pořádně nerozumí, pozapomněla na skvělého Roberta
hraběte de Soissons, rytíře z pohádky, byť se mu pro dnešní noc zaslíbila. Ostatní paní obdivují Villonovy oči,
neboť jsou tajemné a silné.

„Zlí škůdci mí, toť druzi oddaní.

Tak pravda, blud jsou pro mě stejných jmen — —“

Mějme se na pozoru, jestliže se někdo bezostyšně přizná, že zaměňuje pravdu za lži, myslí si Karel Orleánský
a jeho srdce náhle zatvrdne. Odkud se bere? Není pochyby, že je zločinec. Proto se chce vetřít k mému
dvoru. Nemíním být shovívavý k darebákům… tím méně jim projevovat přízeň… U příslušníka rodu
královského nemá co pohledávat vyvrhel…
A zatím pobudovy oči žhnou napětím a silou a horoucí vírou v pevnost záchranného břevna, jehož hodlá
svým vystoupením dosáhnout. Jestliže se neuchytím, je se mnou konec. Jdou po mně, Vít Tabary prozradil
jméno mé a ostatních zlodějů pokladny teologické fakulty — šibenice — či uvaření zaživa — nebo odsekávání
údu za údem. V nejlepším případě šibenice, jenomže já nechci, já nesmím umřít! Vévoda se mračí a rysy mu
ztvrdly. Je konec se mnou. Tolik přestál a tolik viděl, měl by být moudrý, nikoli tvrdošíjný. Kdybych se uměl
modlit, vyzněly by mé verše modlitbou o vyslyšení a o zachránění. Ale mým bohem budiž nyní tento přísný
vévoda a k němu nechť se obrátí má poslední slova:

„Můj vévodo, rač přijmout doznání,

Že mnohé vím, leč mlčím v  ústraní;
Ač vím, čím jsem, dbám práv a nechci změn.
Co chci? Být tím, kdo příjem neshání —
Ctně uvítán a každým vyháněn.“

Básník dokončil verše a v pokleku pozvedá ruku k vévodovi tak nabádavě, tak půvabně, že paní vzdychly a
rytíři se blahovolně usmívají.
Ani jeden dvorní poeta se mu nemůže zdaleka rovnat. Nějaký šibeničník…
Nikdo se neodváží promluvit. Čekají na soud velmožův.
„Jak se jmenuješ?“
„Šibeničník!“ zvolá František chraplavě.
Paní se otřesou — víc ze zvuku jeho hlasu než z významu jeho odpovědi. Pánové se opět a opět diví jeho
smělosti. Dvanáct uměleckých apoštolů skřípe zuby, třebaže si na rty nasadili pohrdlivý úsměšek.
Kdesi ve stáji zaržál kůň. Potom opět ticho.
Šibeničník, všem zákonům propadlý, jak sám přiznává… snaží se uvažovat vévoda, leč marně. Myšlenky se
nechtějí seřadit do poslušného průvodu a jeho srdce básníka a životem zkoušeného člověka bije vstříc
tomuto neodolatelnému vetřelci. Náhle povstane a vztáhne k němu obě ruce:
„Ejhle člověk mezi mými básníky.“
Šibeničník se blaženě usměje. Připadá si lehkým jako ti holubi kroužící kolem hlásné věže, po jejichž tichém
vrkání tak živelně toužil. Zvolna pozvedá koleno z kamenné dlažby. Tedy přece první. Nikoli třináctý, nýbrž
první z vévodových básníků.
Kdesi ve stáji zaržál kůň podruhé.
Potom se nádvořím rozlehl potlesk.
…

1. Popište průběh soutěže a soutěžící.

2. Jakou reakci vzbuzují soutěžící?

3. Jak vypadá a jakou reakci vzbudí Villon?