Po maturitách jsem se definitivně rozhodl že je čas jít na výšku, vždycky jsem o tom snil, neboť ve

filmech jsem vždy viděl, jak se tam lidi baví a jak je to super ale jako vždy to mělo háček. Původní plán
byl jít do Brna a studovati obor design, neboť jsem v daný okamžik byl naprosto přesvědčen že to
bude ten nejlepší nápad, který bych mohl udělat něco, co spojuje moji „uměleckou“ základku
se střední úplně opačného směru ale okolnosti chtěli, aby tomu tak nebylo. Taky jsem byl pevně
rozhodnut že si o prázdninách najdu holku, šel jsem na to jako technik, jak jsem měl naučeno, bez
emocí a vybral jsem si dva cíle do kterých jsem se do obou najednou zakoukal. První byla opět Šárka,
s ní jsem byl jak v začarovaném kruhu už od 1. kdy jsme se měli střídavě rádi, chvíli ona mě, pak já ji
(alespoň si to myslím, na 100 % za ni mluvit nemohu). byl tam však jeden háček, a to že ona zrovna
nastupovala střední a já šel na výšku. Na začátku mi byl tenhle věkový rozdíl úplně jedno ale časem
mi došlo že si budu muset ještě chvíli počkat, protože v pubertě se člověk mění nejvíce. A tak jsem
čekal až do této doby, kdy jsem dospěl k závěru, že už je děvče dost staré na to abychom to mohli
zkusit. Už nevím přesně proč ale ona a kolektiv kolem tancování byly jeden ze dvou důvodů proč jsem
se nakonec rozhodl zůstat zde v Praze, tím druhým byl Vladimír. Vladimíra jsem osobně neznal ale
jevila se mi jako velmi sympatická dívka a Vladimír jsem jí říkal jen proto že jsme se osobně neznaly.
Nevím, která náhoda jí dovedla si mě přidat do přátel na Facebooku a odpovědět na moji otázku co
potřebuje. Stala se z toho sáhodlouhá konverzace, a nakonec i několik video telefonátů ke kterým
jsem ji dostal jen tím, že jsem ji neustále štval názvem Vladimír. Vladimír byl vlastně taková alfa a
omega celé naší konverzace a později se k němu přidala i pedofilka Bětka kterou jsem zase
představoval já, a i po přímých důkazech stále Vladimír žil v našich zprávách. Byli jsme sebou tak
zaujetí že jsme spolu na chatu trávili průměrně 20 minut denně psaním si o hloupostech. Nakonec
došlo k rozhodnutí, že Monča bude další rok maturovati také, a tak mě dojede do prahy kde si
najdeme byteček a budeme jako dvě letadla spolu hospodařit. Takovýhle sny jsme měli až na to, že
jsme se ještě ani jednou naživo neviděli, a tak jsme dospěli k rozhodnutí, že pro naše vzájemné
seznámení bude potřeba co nejbombovějšího prostředí. Původní plán byl jet spolu low cost race, na
který jsem se od doby, co jsem tušil, že existuje chtěl hrozně přihlásit což se mi doteď nepovedlo
stejně jako se sejít s Mončou. Ta bohužel v termínu závodu nemohls, a tak jsme si Místo low cost racu
chtěli udělat vlastní. A tak jsem koupil jednosměrné letenky do Španělska, že se nějak zpátky
dostaneme ať se děje, co se děje. Osud nám, respektive mě, opravdu nepřál, a tak se stalo to, že
Monča si našla přítele, a nakonec nikam neletěla... Naštvala mě pěkně, což o to ale měla štěstí, že
patří mezi ten zlomek lidí, které mám rád natolik, že je podpořím v čemkoliv, co dělají, a tak jsem
letěl uprostřed prázdnin sám. Nicméně jsem se do toho nyní opravdu hrozně zamotal jako do lásky
samotné. Takže tyto dva faktory stály za tím, že jsem v tu chvíli zůstal v Praze a přihlásil jsem se na
ČVUT strojní a nešel do Brna. Po maturitě jsem tedy se svými přáteli ze střední šel odevzdat přihlášku
a vše pořádně zapít do našeho oblíbeného malešického mikropivovaru. Potom už začali moje nejdelší
prázdniny, jaké jsem, kdy měl a já si začal pomalu uvědomovat, že celou střední jsem se těšil na výšku
a pořádně si neužíval současnost. Tuto skutečnost, když jsem druhým měsícem pečlivě chodil do
práce v Hostivici, kde jsem vyráběl stroje na řezání vysokotlakým paprskem vody. Měl jsem štěstí, že
mě odveleli do haly na výrobu pump, neboť zde byly mladší a fajnovější lidi. Ze začátku jsem všechno
oral. Přerval jsem několik šroubů a další věci... no ale i tak mě tam ocenili, a i když neplatili moc dobře
tak jsem si užíval léto, no užíval, pracoval jsem od 8 do 6 ve fabrice a pak jsem šel spát, zhruba tak do
půlky srpna, kdy mě vyhodil Josef. Měl ten den špatnou náladu, navíc špatně zorganizoval brigádníky,
a tak tam někdo byl navíc a mě přistihl sedět na židli a přelepovat si palec na noze, a tak jsem dostal
padáka. Byl jsem vlastně rád, neboť mě to příliš nenaplňovalo a stále opakující reklamy v rádiu mě
doslova zabíjeli. A navíc to bylo chvíli před tím, co jsme měli s Mončou odlétat do Španěl. Plán byl
takový že letadlo letělo z Wroclawi den po konci tábora, a tak jsme se se sestrou vydali na závěrečný
oheň. Bohužel jsem se někde přepočítal, a tak jsme tam dorazili akorát když už nakládali poslední
kusy. No, co na to, byl to nejhorší trapas, jaký jsem kdy zpaskvil, takže jsem měl fakt mizernou náladu.
1. Monča 2. jsem měl neplatnou jízdenku do Wroclawi kvůli tomu přepočítání se s táborem 3. tenhle
obrovskej trapas. A s tímhle jsem vyrážel do Španěl... jestli vás o tom zajímá více jak to ve Španělech
celé proběhlo, tak se podívejte na můj YouTube, kde jsem zkusil natočit svůj první travel vlog. Ne že
by byl nějak podařený ale existuje, takže hodně štěstí při hledání. O prázdninách jsem ještě navštívil
seznamovací kurz v Herbertově, což byla velmi vydařená akce v téměř všech směrech. Za vrchol
považuji večery, kdy jsem vždy vyndal světlice, které jsme rozsvítili a kuby si s nimi hrál vždy tolik že je
zlomil a svítící kapalina pocákala vše. Jednou jsem se dokonce zvedl z postele a napsal svítící barvou
cosi na topení a zářilo to tam celou noc, i po tom co se rozednělo byl nápis, sice již vyblednutý, ale
stále viditelný, vidět a nešel z topení dolů. Ze seznamováku jsme potom rovnou odjížděli pryč a stíhali
letadlo ve Wroclawi směr Norsko, čistě z důvodu toho že byli levné letenky a na plánovaný Van Trip
po Balkáně nás bylo málo. Nakonec nás do Norska letělo pět. 2 spolužáci, Kuba já a Majda které jsem
ze zoufalosti chtěl dát poslední šanci. Po příletu jsme si vyzvedli auto a vyrazili na naše dobrodružství.
Pro mě bylo již první zklamání to že místo slibovaného WV golf nám dali Kiu v automatu, ale protože
jsem neřídil tak jsem nad tím mávl rukou. Objeli jsme pěkný kus Norska, třeba jsme si udělali denní
výlet v Jotunheimském národním parku, kde jsme v září chytily sněhovou bouři a potom se rychle
ubytovali v nejlevnějším Airbnb v okolí. Zamotali jsme se v šílených serpentinách v Bergenu, které i
přes malé rozměry našeho vozu bylo velmi namáhavé projet, nakupovali hrozně moc džusu nebo se
projeli předraženým trajektem či vykoupali v ledovém fjordu. Jednu noc, když jsme spaly a já byl
zrovna s Majdou v Autě jsem se k ní pokusil přitulit, ale ona byla ztuhlá jak kámen a ani mi
neodpovídala na otázky, a tak jsem ji nechal být. Byl to poslední pokus za ty čtyři roku, co jsme spolu
pseudochodili.

Po návratu z Norska už byl téměř konec prázdnin, a tak jsem se připravoval na obávanou vysokou
školu. Netušil jsem do čeho jdu, co bude a jak. Začalo to hroznou frontou na studijním oddělení,
nespokojeností s rozvrhem a spoustou malých drobností poukazujících na to že tohle už taková
sranda nebude. První přednáška byla fyzika a už od začátku jsem se nechytal. Navíc já, který si vždy
musí vše vyřešit jinak a vlastní cestou jsem z toho začínal po pěti týdnech být zoufalý. Časem jsem si
začal ukládat tváře lidí a všímat si jich. zvlášť když jsem se o fyzice nudil tak jsem si lidi prohlížel. A
upřímně nečekal jsem, že bych narazil na někoho, kdo by mně překvapil, avšak stalo se. Nevím, jestli
jsem si ji začal všímat, protože byla ve stejné paralelce jako já, ale pamatuji se, že na jedné přednášce
z fyziky jsem se na ní zakoukal, seděla v šesté řadě vlevo, druhé místo u kraje, a řekl jsem si, že je na
ní cosi zvláštního, co ostatní dívky nemají, a rozhodl jsem se, že ji chci poznat. Přesně tak, na
přednášce z fyziky. Pak už se to jen opakovalo, každou přednášku z fyziky, když už jsem výklad přestal
chápat jsem se na ní díval, nevím, zda si toho všimla a přemýšlel jsem, jak jí co nejlépe oslovit.
Samozřejmě jsem s klukama probral že by bylo super ji natáhnout k nám do party, dokud ještě bude
volná a nebude obklopená hochy ze všech stran. S tím my pomohly dvě věci, Jakub Horák a
robosoutěž. Jakub mi prozradil její jméno, což já jsem vždy zapomněl, ukázal mi její Facebook, ale
tvrdil, že to ona není, na což jsem si ji přidal do přátel. Po chvíli na to jsme narazili na plakát o soutěži
robotů, do které jsme se chtěli já a Kuba přihlásit a chtěli jsme lidi do týmu ale ejhle, ostatním z naší
party se nechtělo, a tak jsem si řekl že to je ta příležitost k začátku konverzace na kterou čekám, a tak
jsem ji napsal. Nebudu vám lhát, to, co jsem napsal byla katastrofa, a tak jsem to radši rychle ukončil
a zalekl se toho. No a pak mě další den překvapila z boku na chodbě. Přišla ke mně a řekla, výtku, co
to mělo znamenat? Mě vyskočilo srdce až bůh ví kam, netušil jsem, co se děje ale nějak jsem jí
lámavě vysvětlil, že jde o robosoutěž a že hledáme dalšího člena do týmu. Přesně jak jsem čekal byla
blázen podobající se mému bláznovství, kterých znám... asi žádného neznám. Pak tak trochu
následovalo období ticha, kdy se bavila spíše s Jakubem, než se mnou. Jednoho dne, když jsme jeli
s Ivetou tramvají 18 z budovy na Karlově náměstí na Dejvickou Iveta jen tak z ničeho nic vytáhla téma
brigády a že hledá instruktory lyžování. A tak jsem jel. Kurz byl těsně před Vánoci, a tak jsem jel. Přeci
jen asi miluju ten pocit neznáma, toho napjatého očekávání jako když čekáte na ježíška, a tak jsme
v sobotu ráno vyrazili jejím autem od nás od domu směr její chalupa v Albrechticích. Doma jsem řekl
že jedu s kamarádem rákosníkem na kurz a že si hrozně moc rozumíme atd. takže krytí jsem měl před
mámou celkem solidní. Mamka si jednou totiž dosti nevybíravě dělala žerty z mé neschopnosti sbalit
majdičku o kterou jsem měl jednu dobu celkem zájem a potom co jsme oba uznaly že to postrádá
smyslu a že se k sobě nehodíme tak mi jí začala dohazovat všemi možnými způsoby. Od té doby ji
radši neříkám že jdu ven s dívkou, protože se bojím, že by to přineslo podobné problémy. Ale zpět
k tématu. Vyrazili jsme autem směr Albrechtice a až na Ivetiny závodnické vlohy cesta byla příjemná...
tedy dokud asi 5 kilometrů před sjezdovkou, kde kurz probíhal, nedostala smyk a neskončili jsme oba
v pangejtu. Následné volání traktoristy a řešení problému se vymklo v chvilkové koulování, chvilkové
shazování a další kopu legrace a štěstí. No nicméně na sjezdovku jsem dorazil opožděně, přidal se ke
skupině a jezdil. Iveta udělala vše co mohla a já zase složil zkoušky na instruktora, takže jsem byl
spokojen. Po skončení jsme si užili kopec srandy při koulování a kočkování se navzájem. Zpětně na to
hledím jako na jedny z mála momentů svého života, kde bych ochotně řekl, teď jsem 100% šťastný,
nic my nechybí, nejradši bych takhle žil až do smrti. Nicméně kurz skončil a já jsem začal pracovat na
VŠ zkouškách což s mojí nepříliš dobrou pamětí na důležité věci nešlo tak, jak bych si představoval.