Univerzita J. E.

Purkyně v Ústí nad Labem

Fakulta filosofická
Katedra základů humanitních studií

Domácí násilí páchané na mužích

Seminární práce

Vypracovala: Dominika Hacková

Ročník: 1.

Obor: Základy humanitních studií

Předmět: Společnost a násilí
 Úvod
Pro svou seminární práci jsem si vybrala tématiku domácího násilí páchaného na mužích
především proto, že se zdálo toto téma málo společnosti obeznámené a mě samotnou velmi
zaujalo. V první řadě se pokusím vysvětlit pozici mužů jako obětí a toto téma shrnu také ke
konci práce. Dále se budu věnovat psychické a fyzické povaze domácího násilí páchaného na
mužích a posléze se dotknu takzvaného „syndromu týraného partnera“. Také přiblížím tuto
problematiku z hlediska české legislativy a také situaci této problematiky přímo v České
republice. V této seminární práci budu vycházet z odborných literárních zdrojů.
 1. Muži jako oběti domácího násilí - Jejich postoj a přístup veřejnosti

Ve většině případů je společností diskutované spíše násilí prováděné muži na ženách. Ovšem
druhá skupina je méně známá, protože se podvědomě za oběti považují ženy nebo děti.
Důvodem, který za tím stojí může být například to, že se muži bojí o tom jakkoliv mluvit,
nebo se dokonce sami ani za oběti nepovažují a to vede k tomu, že se nesnaží vyhledat
pomoc u tomu určených institucí. Tím pádem se o této skupině tolik neví.

Mužské oběti násilí se vyznačují násilím páchaným na nich častěji, aniž by si to uvědomovali a
také se setkáme s jejich snahou tuto situaci bagatelizovat. Pokud si ale problém uvědomí,
stydí se za situaci a nechtějí s nikým mluvit. (Autorský kolektiv Český svaz žen, 2016, s. 72)

Násilí na mužích je častější, než se očekávalo. Muži jsou ze své podstaty silnější než ženy, ale
to vždy neznamená, že muži nemohou být oběťmi. Může to být muž jakéhokoli věku, kultury
nebo sociálního postavení. Dá se říci, že muži, kteří jsou oběťmi, jsou v poměrně obtížnější
situaci než ženy. Mohou čelit menší důvěře ze strany policie nebo úřadů. Bojí se, že jim nikdo
neuvěří, nebo v nejhorším případě, že s nimi bude policie zacházet spíše jako s pachateli než
s oběťmi. (Robinson a Siegel, 2019)

Policejní psycholožka docentka Ludmila Čírtková na konferenci řekla, že muži mají takzvaný
mechanismus psychického vytěsňování. To znamená, že nevidí samotné oběti a nemyslí si, že
násilí je tím, čím je. Ve většině případů se muž rozhodl problém vyřešit po fyzickém
napadení.

"Zkoušel jsem to s policií, sociálními pracovníky a organizací FNF (Families Need Fathers).
Divili byste se, kam jsem šel pro pomoc. Nefungovalo to, jen ve mně zesílil pocit marnosti."
(Conway , 2007, s. 42) V dnešní společnosti, i když je domácí násilí skutečně ve hře, si to muži
nepřipouštějí. To dokazují četné případové studie, ve kterých muž svou roli oběti popírá
nebo skrývá. Jejich výpovědi jsou často složité a vyskytují se i těžko překonatelné bariéry
společné všem obětem domácího násilí.
 2. Domácí násilí na mužích - psychické, fyzické

I v případě domácího násilí na mužích platí, že nemusí být jen fyzické, ale potažmo i
psychické. Mezi příklady patří ponižování, žárlivost, obviňování, manipulace nebo izolace ze
strany partnera před členy rodiny nebo kolegy. Ženy často vydírají prostřednictvím svých
dětí. Jakmile by muž rodinu opustil, hrozilo by mu, že se s potomky nebude moci stýkat. V
případě gay páru může násilník oběť vydírat prozrazením orientace oběti rodině, přátelům
nebo kolegům. Svým obětem také agresor může vyhrožovat vzkazy, které mají za úkol ho
vyděsit. (Robinson a Siegel, 2019)

2.3 Syndrom týraného partnera

Tento syndrom je v dnešní literatuře stále častěji přítomen, což naznačuje, že syndrom
nesouvisí s pohlavím. Když muž zažije nějakou z forem domácího násilí, pravděpodobně to
zanechá jizvu na jeho duši. Nemusí jít jen o fyzický problém, může trpět pocity
méněcennosti, studu, potažmo strachu.

Podle Čírtkové (2008, s. 26) jde o citovou a trvalou vazbu k útočníkovi, proto oběť udržuje
násilný vztah. Dále poznamenal, že epizody tohoto syndromu nastávají pouze tehdy, když se
cyklus násilí opakuje alespoň dvakrát. Dalším faktem, který syndrom posiluje, je reakce
společnosti, nebo naopak nezájem o problematiku. Čírtková (2008, s. 28–29) tvrdí, že přesné
údaje o obětech neexistují. Příznaků, které lze u různých obětí libovolně kombinovat, je totiž
velké množství. Skupiny symptomů jsou následující:

„Změna v emocionálních reakcích - v tomto případě se jedná o ztrátu schopností se

přirozeně chovat během negativní situaci. Může nastat únik oběti před nastalým problémem
a v neposlední řadě může mít oběť problémy s ventilací svých emocí. Dále se sem řadí pocit
viny nebo studu, strach, extrémní laskavost, vstřícnost nebo nebojovné chování, spíše
submisivita.

• Změny vpostojích a hodnocení vlastní osoby, ostatních lidí a světa - oběť si v době teroru
sama vytváří svůj svět, ve kterém si vysvětluje násilné chování partnera a věří slibům. Také si
klade za vinu veškeré negativní chování agresora, proto setrvává v násilném vztahu.

• Symptomy distresu a dysfunkcí psychických procesů- do této skupiny se řadí deprese,

úzkost, poruchy paměti nebo spánku, narušení schopností reálně vyhodnotit nebezpečí nebo
odlišné reakce na stres.

Změna v emocionálních reakcích - v tomto případě se jedná o ztrátu schopností se přirozeně

chovat během negativní situaci. Může nastat únik oběti před nastalým problémem a v
neposlední řadě může mít oběť problémy s ventilací svých emocí. Dále se sem řadí pocit viny
nebo studu, strach, extrémní laskavost, vstřícnost nebo nebojovné chování, spíše
submisivita.

• Změny v postojích a hodnocení vlastní osoby, ostatních lidí a světa - oběť si v době teroru
sama vytváří svůj svět, ve kterém si vysvětluje násilné chování partnera a věří slibům. Také si
klade za vinu veškeré negativní chování agresora, proto setrvává v násilném vztahu

• Symptomy distresu a dysfunkcí psychických procesů- do této skupiny se řadí deprese,

úzkost, poruchy paměti nebo spánku, narušení schopností reálně vyhodnotit nebezpečí nebo
odlišné reakce na stres.“ 1

3. Jak se staví česká legislativa k domácímu násilí napříč minulostí

Domácí násilí bylo bráno až do nedávné doby spíše jako jev který: „... nelze regulovat
zákonem. Bylo chápáno spíše jako věc soukromá, do které nemá společnost co mluvit.“2
Postoj k domácímu násilí se v posledních desetiletích 20. století změnil – nejprve legislativně
ve Spojených státech a později v zemích západní Evropy. Existence účinných veřejných
nástrojů je nezbytnou podmínkou k tomu, aby domácí násilí přestalo být v rámci rodiny

1
Nikoleta Brátová; Domácí násilí páchané na mužích

2
Novotná, R. Domácí násilí vparagrafech. Policista, rok 2006, č. 6, str. 1. Dostupný z:
http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/06/obpclanek1.htm
soukromou záležitostí. Legislativa a regulace jsou bezesporu jedním z účinných veřejných
nástrojů.

Podíváme-li se na období před rokem 1989, vidíme, že v tehdejším Československu tento

problém nebyl dostatečně ošetřen, protože: „... domácí násilí oficiálně neexistovalo, a proto
nelze ani hovořit o nějakých prostředcích k jeho řešení. O pomoci obětem už vůbec ani
nemluvě. Pouze v případech, kdy byla jednoznačně překročena hranice k (těžkým) trestným
činům, následovala oficiální reakce vpodobě trestního stíhání.“3

První pozitivní změnu v přístupu k domácímu násilí z hlediska legislativního: „ „... přinesla
novela č. 91/2004 Sb., účinná od 1. 6. 2004, která do zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů, zakotvila skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě (§ 215a).“

Legislativa o domácím násilí začala teprve nedávno. V roce 2004 byl do trestního zákoníku
začleněn trestný čin týrání osob žijících ve společných bytech či domech, což je rok
průlomový. V roce 2006 byl zákonem č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v
oblasti ochrany před domácím násilím, zaveden nejvýznamnější orgán ochrany obětí
domácího násilí, a to vykázání. Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí obsahuje i nový
občanský zákoník č. 89/2012.

Přestože je problematika domácího násilí zákonodárci brána velmi vážně, pojem domácí
násilí není nikde v českém právním řádu jednoznačně definován, a tak řešení tohoto
problému zůstává předmětem mnoha diskuzí a výzkumů.

3
Novotná, R. Domácí násilí vparagrafech. Policista, rok 2006, č. 6, str. 1. Dostupný z:
http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/06/obpclanek1.htm
 4. Domácí násilí na mužích v České republice

V České republice není domácí násilí na mužích stále dostatečně řešeno. Odborné
literatury věnované tomuto tématu je nedostatek. Pouze jedna studie byla provedena
přímo nebo výhradně na mužských obětech domácího násilí. V roce 2004 ji provedl
kolektiv autorů pod vedením Jiřího Buriánka a byla první studií (pilotním průzkumem) v
České republice zaměřenou výhradně na partnerské násilí. „Data byla získána za vzorek
dospělé mužské populace nad 18 let v jižních Čechách“ (Buriánek, 2006, s. 41). Celkem
458 respondentů. Respondenti byli vybíráni na základě dvoufázového náhodného
výběru. Bylo použito dotazníkové šetření, které vyplnili tazatel a respondenti společně.
Nyní budu odkazovat na výsledky této pilotní studie u mužů:

I. 30 % dotázaných mužů zažilo ve vztahu verbální agresi, která již není ve vztahu
považována za něco, na rozdíl od intenzivnější výměny názorů, relativně normálního.
II. Jiné formy násilí jsou méně časté, ale stále se vyskytují nejméně u 30 % mužů
III. Také 30% dotázaných mužů alespoň někdy ve vztahu zažili nějaký druh agrese
IV. 4 % mužů uvádí, že partnerské hádky vedli k osobní agresi
V. Vystavení domácímu násilí závisí na věku, eskaluje ve středním věku
VI. Muži jsou obecně odolnější vůči psychickému násilí, ale jsou zhruba stejnou měrou
často postiženi různými formami násilí…
VII. - V oblasti psychického násilí existuje určitá tendence normalizovat žárlivost
VIII. Častý je také kontakt s jinými ženami (muži jsou v tomto ohledu podle údajů IVAWS
tolerantnější), partnerská žárlivost a pokusy o kontrolu chování v mimoškolních
aktivitách mužů (cca 40 % alespoň občas kontroluje)
IX. - U mužů je relativně méně pravděpodobné, že se o jejich problémech dozví další
lidé (méně než polovina tvrdí, že blízcí přátelé to vědí)
X. - U obětí fyzického a psychického násilí se rozvine určitý syndrom, projekty spolu
souvisí. Spokojenost s partnerským vztahem ovlivňuje i jeho stabilitu
 XI. - Byly prokázány podmínky partnerského násilí s tradičně předpokládanými
rizikovými faktory (alkohol, drogy, agresivita na veřejnosti) (Buriánek, 2006, s. 80).

5. Charakteristika mužských obětí domácího násilí

O dvojím stigmatu můžeme hovořit například srovnáním mužských obětí domácího násilí s
ženskými oběťmi (to ale nijak nesnižuje rozsah problému domácího násilí na ženách). Jak
zdůrazňuje Hamrlová: „muž – oběť domácího násilí má oproti ženě oběti domácího násilí
ztíženu svoji situaci tím, že krom předsudkům týkajících se domácího násilí obecně musí čelit
i předsudkům vůči mužům jako obětem a rovněž genderovým stereotypům o roli muže ve
společnosti, které mu v konečném důsledku mohou bránit vyhledat účinnou pomoc.“

6. Mýty vážící se k tématu mužů jako obětí

 „Kdyby to bylo tak zlé, odešel by.“ Stejně jako ženské oběti je pro mužské oběti těžké
opustit vztah. Zpočátku po prvním projevu násilného jednání má oběť tendenci
omlouvat se partnerovi za své činy a vysvětlovat to z různých důvodů, protože
nemůže uvěřit, že se nejbližší lidé obrátí proti ní. Pokud později ve vztahu týraná
osoba neodejde a vstoupí do cyklu násilí, může dojít k sociální izolaci a osobnímu
rozkladu v důsledku násilného, manipulativního a kontrolního chování vůči týrané
osobě. (Buriánek, 2006, s. 31-32)
 „Muž je silnější, takže na něj žena nemůže zaútočit.“ Někteří muži možná nepřijmou
fyzický konflikt se ženou (ani v sebeobraně, což může být nové moderní tabu). Také
lze tvrdit, že agresivita a fyzická síla jsou dvě rozdílné věci.
 „Ženy jsou násilné pouze v sebeobraně." Tento stereotyp brání mužům vyhledat
odbornou pomoc nebo zavolat policii, protože mohou být považováni za agresory.
 „Jen úplný slaboch zažívá násilí ve vztahu.“ Zde Buriánek vysvětluje, že „lidé, kteří žijí
v násilném vztahu, vyvíjejí každodenně mnoho úsilí a řadu strategií, aby ve vztahu
vydrželi a aby vztah mohl fungovat“ (Buriánek, 2006, s. 32).

Závěr
Díky této seminární práci jsem se dozvěděla velké množství nových informací týkajících se
tohoto tématu. Dokázala jsem si také uvědomit závažnost situace a její rozšířenost ve
společnosti. Odborná literatura mi pomohla uchopit tuto problematiku. Zaujala mě
především přímo čísla týkající se domácího násilí páchaného na mužích a také porovnání
domácího násilí páchaného na ženách a na mužích.

Odborná literatura
BURIÁNEK, J. et al. 2006. Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha/Kroměříž:
TRITON.

COOK, P. W. 1997. Abused Men. The Hidden Side of Domestic Violence. Westport: Praeger
Publishers.

CONWAYOVÁ, H. L. 2007. Domácí násilí. Příručka pro současné i potenciální oběti se

zákonem č. 135/2006 Sb. platným od 1. ledna 2007. Praha: Albatros.