Professional Documents
Culture Documents
Nakonečný - Encyklopedie Obecné Psychologie
Nakonečný - Encyklopedie Obecné Psychologie
Nakonečný - Encyklopedie Obecné Psychologie
•
Milan Nakonečný
ENCYKLOPEDIE
OBECNÉ
PSYCHOLOGIE
•
Světlé památce mé ženy
Marušky Nakonečné, rozené Čejnové (1936-1997),
mé největší lásce a životní opoře,
připisuji tuto knihu.
M.N.
•
Milan Nakonečný
ENCYKLOPEDIE ~
OBECNE
PSYCHOLOGIE
ACADEMIA
c
A;
A
A
B
B
ť
E
'E
I
I
]
Úvod 7
Agrese 9
Aktivace . .13
Atribuce . . 15
Biologické základy psychiky .17
Bolest . . . . . . . .20
Cinnost . .22
Emoce . .24
Etologie . .36
Frustrace a stres .38
IDada žízeň .. .45
Hra . .47
Hromadné chování .51
Charakter .. .54
Instinkty .. .60
Klinická psychologie .64
Komunikace . . . . . .69
Konflikt a rozhodování .72
Kulturní základy psychiky .76
Láska . .80
Malé skupiny . .83
Metodologie a metody psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
M~v~e . . . . . . . . . . . . . . .. 101
Myšlení . . . . . . 115
Nervová soustava .128
Nevědomí . .138
Osobnost .. . 141
Osobnost - diferenciální hledisko .160
Osobnost - dynamika . . . . . .165
Osobnost - psychické vlastnosti .179
Osobnost - struktura .185
Paměť ....... .201
Parapsychologie .. .212
Poradenská psychologie .215
Postoje .. .216
Pozornost .224
Projekce . .229
Představy a fantazie .232
Psychika . .242
5
Psychofarmaka . . . . .252
Psychohygiena . . . . .254
Psychologie - předmět .256
Psychologie - systém .259
Psychologie výrazu .264
Psychopatologie .267
Psychosomatika .277
Radost .280
Role .280
Řeč .. .283
Senzorické procesy .287
Sex . .294
Schopnosti . . . . . .296
Směry v psychologii .304
Smutek . .316
Socializace . . . . . .317
Sociálni činitelé psychiky .320
Sociálni interakce . .324
Sociálni psychologie .340
Strach . .342
Stud . .342
Sugesce a hypnóza .343
Temperament .346
Typologie osobnosti .352
Učeni . .359
Únava .373
Úzkost .375
Vědomí .379
Vnímáni .381
Vůle .392
Výkon .396
Využití psychologie v praxi .398
vývoj psychiky . .403
vývoj psychiky v ontogenezi .412
Vztek. .419
Zájem .421
6
.252
.254
Úvod
.256
.259
.264 Encyklopedie obecné psychologie je zčásti přepracovanýma podstatně rozšířeným textem mého Lexikonu psy-
.267 chologie z r. 1995. Je pokusem podat všem zájemcům o psychologii encyklopedickou přiručku obsahující nej-
.277 důležitější informace z oblasti obecné psychologie (včetně psychologie osobnosti) a do jisté míry i podstatné
.280 poznatky z psychologie sociální a vývojové. Není tedy encyklopedií psychologie vůbec, podává jen výsledky
.280 studia autora, který výše uvedené základní psychologické vědy řadu let přednášel.
,283 Příručka může být použita několika způsoby. Věcný rejstřík, vztahující se k poměrně rozsáhlému obsahu,
287 umožňuje její použití jako slovníku nejdůležitějších psychologických termínů, které jsou tu oproti stručným
294 slovníkovým vymezením podány v širších významových souvislostech. Umožňuje tak vcelku systematické stu-
296 dium obecné psychologie a je i úvodem do studia sociální a vývojové psychologie. V tom smyslu může být po-
304
užita jako učebníce těchto oborů. Pro tento připad doporučuji postupné studium následujících hesel:
316
317 Pro obor obecné psychologie
320
Teoretické základy:
324
Psychologie - předmět Myšlení, Řeč
340
Psychika Emoce
342
Činnost Motivace, Frustrace a stres, Konflikt a rozhodování
342 Vědomi, Nevědomi Paměť, Učení
343 vývoj psychiky
346 Biologické základy psychiky, Aktivace Osobnost:
352 Nervová soustava, Senzorické procesy, Instinkty Osobnost
359 Kulturní základy psychiky Osobnost - diferenciální hledisko
373 Sociální činítelé psychiky, Atribuce Osobnost - struktura
375 Psychologie - systém Osobnost - psychické vlastnosti
379 Metodologie a metody psychologie Temperament
~81 Směry v psychologii Schopnosti
192 Postoje
196 Psychické procesy: Osobnost - dynamika
198 Vnímání Charakter, Vůle
~03
Pozornost Typologie osobnosti
Představy a fantazie Psychologie výrazu
112
·19
21 Pro obory
24 sociální psychologie:
Sociální psychologie Malé skupiny
25 Socializace Hromadné chování
Role vývojová psychologie:
29 Komunikace vývoj psychiky
Postoje Činnost, Hra
Sociální interakce vývoj psychiky v ontogenezi
7
Úvod
Studující zde nalezne i další možnosti, např. obrysový přehled oborů aplikované psychologie (hesla Využití
psychologie v praxi, Poradenská psychologie, Klinická psychologie, Psychofarmaka), možnosti rozšířeného
studia některých témat, např. emoce (v dalších heslech základních emocí: Radost, Smutek, Strach, Vztek, Stud)
nebo motivace (v heslech Agrese, Hlad a žízeň, Sex, Únava, Úzkost, Výkon, Zájem), a možnosti přehledného
studia dalších významných psychologíckých konceptů, jako např. v heslech Projekce, Psychosomatika, Suges-
ce a hypnóza, dále nástin parapsychologie a psychopatologie. Hesla jsou pojata poměrně široce a v jejich ob-
sahu lze najít řadu dalších významných psychologických termínů, které jsou uvedeny ve věcném rejstříku.
Vzorem této encyklopedie, která zahrnuje 74 hesel a která vznikla ze srovnávacího studia podobných publi-
kací vydaných v hlavních světových jazycích, byly výběrem i pojetím zvláště dila německá, nazývaná většinou
příručky. Ve srovnání s velmi obsáhlými a mnohasvazkovými dily, na jejichž zpracování se podilejí desítky au-
torů, jsou v naší knize syntetické přehledy, dostatečně informativní, podávající systém základních poznatků
současné psychologie. Cílem naší práce bylo také nahradit širšímu okruhu zájemců málo dostupné starší i no-
vější prameny.
Snad i toto dílo umožní zájemcům o psychologii získat nejen soustavu poznatků, ale i soustavu podnětů pro
další studium vědy, jejíž význam v životě jedince i společnosti stále roste.
Za obětavou a významnou spolupráci pří přípravě rukopisu děkuji své manželce Marušce Nakonečné, která
se jejího vydání bohužel již nedočkala.
Autor
8
Agrese
)mžití Agrese čení či napadátú, které může mít mnoho různých fo-
eného rem a přinejmenším dva různé psychologické důvody:
Stud) 1. násilím odstranit, zničit překážku na cestě k cíli
iného a 2. demonstrovat hrozbu, sílu, převahu, a tím vyvi-
uges- Agresi není jednoduché defmovat, protože tento po- nout tlak na toho, jemuž je tato demonstrace adreso-
h ob- jem zahrnuje mnoho různých aktivit, které vyjadřují vána. V prvtúm případě je agrese spojena s pocity
ll. tendenci útočit, napadat, resp. i poškozovat, ničit. Za- vzteku a postoji nepřátelství, v druhém jde o čistě in-
mbli- útočit lze na někoho pěstmi, ale i slovy, zničit lze ně strumentá1tú akt (sociá1tú techniku). Buss odrtútá
šÍnou koho fyzicky (zranit, zbít, usmrtit), ale i sociálně (zni- v analýze agresivního chování užívat koncept
yau- čit jeho pověst pomluvami, intrikami apod.). Útočit "úmysl", protože je to teleologický a behavioristické
latků lze na někoho s úmyslem poškodit ho či zničit, ale ta- principy nerespektující přístup. Zdůrazňuje, že je tře
i no- ké jen přinutit k něčemu demonstrací síly: agrese mů ba si spíše klást otázku, čím je agresivní chování zpev-
že, ale nemusí být vždy provázena pocity nepřátelství ňováno a co jsou jeho určité důsledky, jako je např.
1pro útočmka vůči jeho oběti. Podle A. S. Rebera (1985) podřízení se nebo útěk jeho oběti. Zpevňujícímčinite
jde u agrese o činy, které jsou motivovány: 1. strachem lem je však interIÚ, nikoli exterIÚ důsledek agrese
která nebo frustrací, 2. přáním vyvolat strach nebo útěk a každého jiného behaviorálního aktu. Tím může být
u druhých, 3. tendencí prosadit vlastní záměry nebo např. příjemný pocit síly, vítězství, nadřazenosti apod.
zájmy (zde se termin agrese překrývá s pojmem aser- Odstrani-li člověk hrozbu, např. tím, že utekl z místa
utor
tivita). Podle Rebera se v pojetí agresivního chovátú nebezpečí, není zpevňujícím činitelem jeho vlastní
také uplatňuje hledisko přístupu: např. etologové chá- útěk, ale jeho vnitřtú důsledky, pocit ulehčení z toho,
pou agresi jako instinktivní reakci na určité stímuly, že mu už nebezpečí nehrozí. A tak zpevnění agresiv-
jako je např. průnik vetřelce do životního prostoru (te- ního chování je nutno hledat v jeho emocioná1túch
ritoria); klasická psychoanalýza chápe agresi jako ví- důsledcích, máme-li ovšem na mysli zdařilou ágresi,
ce či méně vědomou manifestaci "pudu smrti" apod. tj. dosažení porážky nepřítele, jeho podrobení se atd.
Někteří etologové, např. K. Lorenz, nepovažují lovec- Obecně je to tedy pocit vítězství, síly, fyzické či so-
ké aktivity zvířat spojené s napadáním a usmrcováním ciá1tú kompetence apod. Podle Busse je agrese zpev-
kořisti za projevy agrese, jini však lovecké a agresivní ňována: 1. vyvoláním bolesti II oběti a jejím poškoze-
chování nerozlišují. J. Dollard a další (1939) fonnulo- ním, 2. "extrinsickýmí odměnami", tj. dosažením
vali hypotézu, že agrese je reakcí na frustraci; není nějakého statku, který si agresor "vydobyl". L. Berko-
však, jak se ukázalo, jedinou reakcí na frustraci, i když witz (1987) poukázal na to, že diskuse o lidské agresi-
je situace frustrace nejtypičtějším a patrně nejčastěj vitě je plna kontroverzí. Sám chápe agresi jako chová-
ším zdrojem agrese. Podle A. H. Busse (1961) mají ní, jehož cílem je poškození nebo zranění objektu
všechny agresivní reakce dvě základní charakteristi- sociá1tú agrese, které, jak již bylo poznamenáno, mů
ky: 1. udělovátú škodlivých podnětů a 2. interperso- že být fyzické, ale také jen čístě symbolické (poško-
nální kontext (a to i v případě, kdy jde o ničení věcí, zovátú pověsti, důvěryhodnosti, kompetence, spole-
protože tu jde obvykle o přenos agrese ze sociálního čenského statusu atd.).
objektu na neživou věc, např. msta vybíjející se niče Jak již bylo naznačeno, je třeba zásadně rozlišovat
ním věcí nepřítele). AgresiVIÚm aktem je však také už dva druhy agrese: 1. "zlobnou agresi", která je reak-
pouhé vyhrožovátú. Tak může být podle Busse agrese cí na frustraci a je doprovázena pocity vzteku, nená-
defmována jako "odpověď, která uděluje škodlivé visti a postoji nepřátelství (hostility), a 2. "instrumen-
podněty jinému organismu"; takové vymezení agrese tální agresi", vystupující bez uvedených pocitů
ale nebere zřetel k výše uvedené poznámce, že poško- ,a postojů jako naučená sociá1tú technika. Zlobná agre-
zem může být pouze signalizováno (slovní vyhrožo- se směřuje k poškozovátú, případně ničení svého ob-
vání, zaujetí výhrůžného postoje) a dále že agrese mů jektu, cílem instrumentá1tú agrese je pouze vyvinutí
že být jen instrumentá1túm aktem či sociá1tú technikou tlaku na její objekt. Zlobná agrese má zřejmě pudový
nátlaku demonstrací síly. Obecně znamená agrese úto- původ, instrumentáltú agrese je naučená. S tím souvi-
9
•
Agrese
sí i další rozdíly, vystupující v podmínkách blokády mamená to především, že agresivní chování má řadu
agrese, kdy subjekt agresivní tendence musí utlumit analogií se sexuálním chováním, což především ma-
její projev v chování, protože za to očekává potrestání mená, že každý člověk se vymačujeurčitým potenciá-
(nemůže obvykle vynadat svému nadřízenému). Za- lem agresivního chování, které musí být více či méně
tímco utlumená zlobná agrese je přenášena na jaký- pravidelně odreagováváno. V tomto smyslu pak ne-
koli jiný objekt ("obětní beránek"), např. z nadřízené existují neagresivní jedinci, ale jen lidé s větší či men-
ho na manželku, utlumená instrumentální agrese se ší mirou agresivních sklonů a s růmými způsoby je-
přenáší podle principů učení na objekty podobné fy- jich realizace; agresivita je rysem osobnosti, který se
zicky nebo významově. Zásadně kontroverzní je spor projevuje určitou mírou energie a určitými způsoby
o pudovou podstatu lidské agrese, který bývá někdy projevu. V různých kulturách jsou pak tyto projevy
problematicky formulován a který má zcela zásadní růmým způsobem usměrňovány a agresivita ditěte je
význam. Tento problém nelze klást jako dilema, zda je více či méně utlumována nebo podněcována. Agrese
agrese člověku vrozená (je pudová, či naučená), ne- se stává složkou nejrůznějších činností, což je vyjad-
boť, jak je uvedeno výše, existují dva druhy agrese: řováno i slovy ("boj za mír", "poprat se s problémy",
zlobná agrese je zřejmě vrozená, instrumentální je na- "útočit na soupeře v diskusi" apod.). Biologický vý-
učená. Ve sporu však jde také o to, že někteří psycho- znam agrese souvisí s bojem o život, o životní pros-
logové považují lidskou agresi jen za naučenou. Pudo- tředí, s ničením nepřítele, s odstraňováním překážek,
vou podstatu lidské agrese kromě S. Freuda zdůraznili s násilím, které je nutno vynaložit na dobývání, ale
zejména etolog K. Lorenz (1963) a psycholog A. Storr i na hájení sebe sama, na sebeprosazování. Někteří
(1968). Základním argumentem je původní biologická etologové poukazují na hédonický akcent agrese a od-
účelnost agrese, která je u zvířat nepochybná (agre- vozují odtud možnosti transformace fyzické agrese do
sivní obrana teritoria a další). Agrese vystupuje v tom- různých, výše již uvedených forem činností aprobova-
to smyslu jako evolučně vyvinutá strategie chování ných (kanalizace agrese v určitých druzích sportu, ja-
u sociálně žijících živočichů. U člověka se původní fy- ko je např. box, sportovní střelba atd.). L. Szondi
zická forma agrese kultivovala, byla usměrňována (1944) vyslovil přesvědčení, že silné agresivní založe-
(např. v určitých druzích sportu), hrubé formy byly ní (silná agresivita) vede i k určité volbě povolání s ví-
společensky desaprobovány a trestány (např. fyzické ce či méně výraznou sublímací agresivity (např. řez
napadání druhých), objevovaly se zjemnělé formy ník, chirurg).
(např. ironie, dobírání si někoho) a specificky lidské D. Wendt (1989) uvádí následující faktory agrese:
způsoby napadání (nevěcná kritika, pomlouvání, intri- 1. určité vrozené podněty (u některých živočišných
kování apod.), k nimž patří i verbální formy (vyhrožo- druhů přítomnost jiného příslušníka stejného druhu ve
vání, nadávání, spílání). Agresivní tendence jsou do- vlastním teritoriu, a to buď vůbec, nebo v době páření
provázeny i charakteristickými výrazovými projevy, přítomnost jiného samce), 2. frustrující situace (pře
které poukazují na pudový (vrozený) základ agrese, kážky, zákazy, překážení v něčem, obtěžování a další
jako je např. zatínání pěstí, charakteristické útočné na- situace vyvolávající agresi), 3. agrese jako naučená re-
hrbení trupu, strkání a další projevy, které jsou zřejmě akce na určité situace, resp. vůči určitým osobám, te-
rezidui původní brachiální formy agrese. Agrese je od- dy jako druh zvyku, který se utváří a projevuje podle
reagovávána v bojových hrách, v soutěžích, v "boji" principů generalizace, diskriminace, resp. zpevňování,
o společenský status a prestiž, v usilování o moc obvykle vůči osobám, jež jsou percipovány jako slabé
a ovládání druhých (Berkowitz), je však nutné rozli- a závislé, pokud se tu neuplatňují morální zábrany
šení agrese a dominance; první vystupuje jako pro- subjektu. Původně vystupuje agrese jako složka in-
středek druhého, ale dominance, snaha prosazovat se, stinktivní tendence k obraně teritoria, sexuální rivali-
ovládat druhé, nemusí být nutně spojena s agresí. Ber- ty samců (boje o samici), dosahování a udržování vyš-
kowitz hovoří o endogenních a exogenních příčinách šího sociálního ranku (např. u určitých druhů opic).
agrese: první jsou pudové, druhé souvisí s vnějšími Typická je agrese jako reakce na frustraci, tj. jako
frustracemi. Je-li uznán pudový základ lidské agrese, pokus o násilné odstranění překážky, a to nejen jako
10
Agrese
řadu reakce na již existující frustraci, ale i jako reakce na z plakátů atd.), dokonce o agresivní hudbě (např. jaz-
ma- anticipované znemožnění uspokojení. L. Berkowitz zové, beatové a dalších) - agresivní subkultuře disko-
nciá- (1962) navrhl modifikaci hypotézy o vztahu frustrace ték.
néně a agrese: 1. ne každá agrese je důsledkem frustrace, Pozoruhodným jevem je vnitrodruhová agrese
c ne- může být také naučena jako instrumentální chování, (např. samečka proti jinému samečkovi téhož druhu,
nen- 2. agrese vyvolaná frustrací nemusí být otevřená, jes- který proníkl do jeho revíru), která bývá spojena s út-
y je- tliže to nepřipouštějí dané podmínky, tj. očekávání lumem zabíjení nebo těžkého zranění příslušníka stej-
rý se trestu za otevřenou agresi; agrese, která byla ve svém ného druhu. Tyto útlumy jsou vyvolávány určitýmí
soby otevřeném a přímém projevu utlumena, pak může být pudovýmí podnětovými klíči: např. v soubojích divo-
1evy přesunuta na náhradní objekt, případně může nabýt kých psů dingo učiní prohrávající zvíře gesto pokory
te je skrytou formu. Teze, že agrese vyvolává agresi, je či vzdání se, spočívající v nastavení hrdla protivníko-
:rese podporována tím, že některé formy agrese jsou pro je- vi, který to vnímá jako kapitulaci a boj ukončí, aníž by
jad- jich objekt zvlášť silně frustrující (např. zesměšnění, soka zraníl nebo zabil. U člověka takové mechanísmy
oy", zrada), a dále tím, že agresi vyvolávají bolestivé i psy- nejsou vyvinuty, naopak ve válce jsou často brutálně
vý- chicky zraňující podněty, pocity poškození, ublížení, vraždění zajatci a civilisté patřící do tábora nepřátel.
ros- nespravedlnosti a další. Surová a níčemná agresivní Člověk, stejně jako některé druhy zvířat, hledá při
žek, městnání agresivního pudu jeho odreagování, což sní-
reakce pak může být racionalizována jako "spravedli-
ale vá odplata", resp. ideologizována, např. jako "třídní žuje práh pro vyvolání agrese vnějšími podněty a ob-
ieří boj". Zásadně existuje dvojí zaměření agrese: na ji- jevuje se spontánní agresivní chování, projevující se
00- nou osobu, která je vnímána jako zdroj frustrace (he- vyhledáváním příležitostí k útokům na druhé, ale také
:do zvýšenou vztahovačností, zejména úkomou, a pře
teroagrese), nebo na sebe sama (autoagrese); krajním
Iva- drážděností. Také některé druhy živočichů, např. mra-
případem heteroagrese je vražda, autoagrese sebevraž-
ja- venci, spolu "válčí", ale pouze člověk vyvinul doko-
da (suicidium). S. Rosenzweig (1946) v tomto smyslu
ndi nale zhoubnou válečnou techniku, ohrožující lidstvo
rozlišoval heteropunitivní a autopunitivní, tj. jiné a se-
lže- vůbec, a instituci armády, která nezřídka sloužila útoč
betrestající akty (z latin. punio, trestám). Pozoruhodné
ví- ným expanzivním a kořistnickým cílům. I. Eibl-Eibes-
jsou zejména autoagresivní (autopunitivní) akty,
ez- feldt (1970) uvádí, že neexistují neagresivní kultury
které vycházejí obvykle z hlubokých a silných pocitů
a že u člověka se objevuje hédonícký základ agrese,
viny, tj. trestání sebe sama za vinu; to umožňuje re-
se: což dokládají výsledky následujících experimentů.
dukci vnitřního napětí a je převážně nevědomé, a tak Studenti vystupující jako pokusné osoby byli nejprve
'ch může mít povahu různých způsobů chování od sebe-
rozzlobení tak, že se jim výrazně zvýšil krevní tlak.
ve poškozování se gamblerstvím, pracovním přetěžová Pak byli rozdělení do dvou skupin. První byla pře
ním, přivoděním si různých nesnází, zátěží, dokonce svědčena, že může osobu, která studenty rozzlobila,
ře chorob až po nevědomé sebevraždy pomocí jinak ne- ztrestat elektrošokem, druhá jí mohla pouze dát svě
lší vysvětlitelných autohavárií apod. V každodenním ži- telný signál. U těch, kteří mohli použít elektrošok,
re- votě lze pozorovat množství agresí, zjevných i skry- krevní tlak poklesl, u druhých níkoli - agrese nebyla
le- tých, hrubých i sublimovaných. A. Plack (1974) odreagována. Nemožnost odreagovat agresivní napětí
Ue hovoří o "nevinných formách agrese" a pokládá za ně (vztek) způsobuje stres s následným poškozením orga-
1lÍ, sport, některé druhy her a umění, žertování, ale i růz nísmu, které je založeno na koncentraci adrenalinu
bé né způsoby přetváření "agresivní energie" vůbec, v krvi. Pokusné krysy v takových situacích hledají vý-
lY např. do profesních a politických aktivit, a ovšem chodisko v tom, že městnanou energii uvolňují různý
ll- i méně nevinné formy, jako jsou agresivní jízdy řidičů mí aktivitami (např. hryzáním dřeva). Hédonický ak-
Ií- automobilů ("vražedný charakter silníčního provo- cent agresivního chování spočívá jednak v tom, že
š- zu"). Hovoří se také např. o "agresivním fotbalu" (ne- dochází k odreagování městnané energie (napětí),
:). jen u hráčů na hřišti, ale i u fanoušků), dále o agresiv- a jednak v jeho zpevňujícíchúčincích, pokud je úspěš
~o ním marketingu (resp. reklamě vkládané doprostřed né (již znlÍněný pocit vítězství apod.). Puzení k agresi
různých pořadů v televizi nebo útočící na člověka může zaplavit vědomí subjektu a učinít jej "slepým"
11
Agrese
k možným negativním důsledkům, tj. zbavit ho zá- u níž pozorovali, že byla odměněna. Základní otázkou
bran, což vede k impulzivní reakci, která může být podle Wendta pak je, zda uskutečněná agrese nebo
označena jako běsnění, jež se nezastaví před níčim. "zástupná agrese" (pozorovaná) vedou spíše k zesla-
Hypotéza katarze (z řec. katharsis, očistění). Je to bení tendence k dalším aktům agrese, jak to předpo
v podstatě hypotéza odreagování, která říká, že tenze kládá hypotéza katarze, nebo spíše k jejich zesílení,
spojená s městnanou agresí může být uvolněna něja jak to vyplývá z teorie sociálního učení. Wendt soudí,
kou náhradní činností (od úderů do "fackovacího pa- že třetí možností je, že agresivní chování nejprve
náka" až po okopávání zahrádky), resp. vyjádřením odbourává mobilizovanou energii, a tím zmenšuje
agrese, příčemž vyjádřená zloba zeslabuje pohotovost pravděpodobnost další agrese v brzké době, ale že se
k dalšimu agresivnímu chování. "Uskutečnění agre- přitom jedinec také učí možnosti tímto způsobem se
sivního aktu redukuje nutkání k agresi za předpokladu, zbavit přebytečné energie nebo dosáhnout nějaké od-
že nevystoupí další frustrace" (L. Berkowitz, 1962). měny (např. obdivu), takže se pravděpodobnost násle-
Citovaný autor však nesdílí názor, že to není jednodu- dující agrese zvětšuje, vyskytne-li se další frustrace.
chá záležitost spojená s odreagováním energie. Uvádí Zdrojem agrese nejsou ovšem jen vnější frustrující
výsledky výzkumu dokazující, že rozhněvané osoby situace, ale také vnítřní městnání energie spojené s ag-
se cítí lépe a dospívají k dočasné redukci nutkání na- resivním pudem. Fenomén katarze je tedy složitější,
padnout objekt své agrese, když pozorují, že byl zra- než se na první pohled zdá. Nelze také zcela jedno-
něn, ale informace o zranění takového objektu může značně tvrdit, že pozorování odměňované agrese
mít zpevňující účinky, a může tak zvýšit pravděpo usnadňuje, či dokonce podněcuje vystoupení agresiv-
dobnost vystoupení agrese vůči němu v budoucnosti ního chování, případně vede k uvolnění jeho zábran
(G. R. Patterson, R. A. Littmann, W. Bricker, 1967). (efekt odtlumení). Lidé se mechanicky neidentifikují
Úspěšná agrese provázená pocity uspokojení má tedy s modelem obdivovaného a úspěšného agresora za
okamžitý katarzní efekt (snížuje pohotovost k oka- všech okolností, uplatňují se tu také vlivy osobní mo-
mžitému opakování agresivního aktu), ale zvyšuje po- rálky (princip vnítřního zpevňování).
hotovost opakovat agresivní akt vůči témuž objektu Existují mnohé další formy agresivního chování,
v budoucnosti. Silný afekt však může katarzní efekt z níchž celá řada tu již byla uvedena a které lze různě
tlumit: z běžné zkušenosti je známo, že silně rozruše- třídit, např. podle zaměření (hetero- a auto-agrese),
ní vrazi zasazují svým obětem strašné bodné a jiné rá- podle otevřenosti (otevřená a skrytá agrese) a dalších
ny i potom, co je již usmrtili, nezřídka je ještě jako hledisek. Zvláštní, poměrně rozšířenou formou agrese
mrtvé zohyzďují apod. Agresivní tendence může být je známý vandalismus, projevující se níčením parků,
poněkud odreagovávána v představách agresivních hřbitovů, telefonních automatů, soch, zaparkovaných
aktů, ale může být také vyvolávána a zesilována mas- automobilů atd. Sklon k vandalismu projevují často li-
mediální produkcí agresivní tematiky, která však také dé společensky vykořenění, s komplexem bezmocnos-
naopak může za dosud ne zcela jasných podmínek mít ti a vědomím, že je společnost odmítá. Vandalismus
opačný vliv, tj. umožňovat odreagování v představách pak, podle P. G. Zimbarda (1983), může být chápánja-
(identifikace diváka s agresivním hrdinou). "Prudká ko "veřejné akceptování společenského odmítnutí
tělesná reakce", tj. prudký pohyb, může změnít obraz a jako aktivní pokus prezentovat se jako obávaný out-
adrenalinu v krvi, a vést tak ke snížení krevního tlaku, sider". Jinak tu bezmocní dávají najevo, že nejsou tak
přičemž "spotřebovaná energie", např. rozbitím před zcela bezmocní a jejich destruktivní zloba se obrací
mětu ve vzteku, může mít katarzní účinek, tj. snížuje hlavně proti symbolům uznávaných společenských
pravděpodobnost budoucího vystoupení agrese. Nic- hodnot, bohatství atd.
méně toto pojetí není zcela ve shodě s teorií sociální- Zoolog J. P. Scott (1958) soudí, že agrese, kterou
ho učeni, soudí D. Wendt spolu s L. Berkowitzem označuje jako "bojové chování", je podmíněna sou-
a A. Bandurou: je-li pozorováno, že otevřená agrese hrou vlivů genetických s vlivy prostředí a že lidé i zví-
druhých byla odměněna, zvyšuje se u pozorovatelů řata mohou vedle sebe žít v míru, jestliže podmínky
pravděpodobnost jejich budoucí agrese té kategorie, jejich životního prostředí nevyvolávají agresivní cho-
12
Aktivace
:ou vání. To podle Scotta nemá vlastní "uvolňovací me- ní a své námítky, propadá se do beznadějného a ne-
:bo chanísmy", tj. vrozené podněty, ale má různé funkce důstojného stavu jakési psychické amébovitosti a ne-
la- a příČÍ1lY, zejména exogenní; klade se tu větší důraz na přijatelného sebepojetí. Existují i nenásilné formy ag-
)0- vnější čÍ1Ůtele. W. Schmid:bauer (1974) v souvislosti rese a "násilí je i to, co se cítí být oprávněno jako
ní, s tím hovoří o více či méně agresivních kulturách protinásilí" (F. Hacker, 1971). Kromě toho existuje
dí, a o více či méně agresivním životním stylu. Agrese je i "altruistická agrese", vystupující jako bojová obrana
ve tu chápána jako reaktivní, níkoli pudově spontánní jev, práv druhých. Člověk se musí učit nejen kompromí-
lje což znamená, že je provokována hodnotami kultury sům, ale i bojovnosti a nemůže v životě obstát jako
se ne:bo subkultury. V západní kultuře jsou to např. neagresivní jedinec, k čemuž je nezřídka výchovou
se hodnoty společenského vzestupu, soutěživosti či kon- veden. A. Storr (1968) poukazuje na to, že děti ne-
d- kurenčního boje, bohatství, ale také ideologie "hell agresivních rodičů jsou více úzkostné než děti agre-
e- angels", "ski1lhedů" a politického terorismu vůbec. sivních rodičů, protože jsou si méně jisté, což ovšem
:e. V tomto smyslu psychoanalytik S. G. Margolin (1964) platí i pro neagresivního dospělého jedince. Agresivi-
cí rozlišuje agresivní a méně agresivní kultury, ale kri- tu a agresi není proto možné zavrhovat: agresivitou
g- téria tohoto rozlišení jsou sporná. Etolog I. Eibl-Ei- musí člověk často překonávat svou závislost, získávat
H, besfeldt (1972) se pokusil prokázat existenci "teritori- pocit sebejistoty a vědomí, že je s to bojovat za svá
)- ální agresivity" u některých přírodně žijících národů práva. Společnost je více ohrožena lidskou poddajnos-
;e a zdá se, že v rudimentární podobě je obecně lidská. tí než agresivitou (D. W. Winnicott, 1958).
f- E. Naegeli (1974), který patří ke kritikům teorie o pu-
ill dové podstatě lidské agrese, navrhl tzv. "multikauzál-
Literatura:
jí ní teorii agrese": za jednostrannou pokládá jak teorii
:a vysvětlující agresi jen principy učení, tak i teorii o pu- Bandura, A.: Aggression, Stuttgart 1979. Berkowitz, L.: Aggression:
)- dové podstatě agrese. Připouští však, že za agresi mo- a social psychological analysis, New York-Toronto-London-San
Francisco 1962. Buss, A.H.: The psychology of aggression, New
hou být zodpovědné "vrozené pudové momenty",
York-London-Sydney 1961. Hacker, F.: Aggression: Die Brutali-
í, resp. "konstituční dispozice", mezí něž patří i určité sierung der modemen Welt, Wien-Miinchen-Ziirich 1971. Lorenz,
ě hormonální vlivy a obraz vnítřního biochemíckého K.: Tak zvané zlo, Praha 1992. Schmidt-Mummendey, A.: Aggresi-
I, prostředí organismu vůbec (je např. známo, že agresi- ves Verhalten, 3. vyd. Miinchen 1975. Storr, A.: Human aggression,
n vity příbývá s trváním vynucené sexuální abstinence - New York 1968. Zillmann, D.: Hostility and aggression, Hilsdale
N. J. 1979.
e kastrace samců jejich agresivitu snížuje, injekce tes-
I, tosteronu ji naopak zvětšuje). Dále se uplatňuje vliv
~ výchovy a již zmíněných kulturních norem (výchovné
praktiky podněcující, anebo naopak tlumící projevy Aktivace
agrese).
V současnosti se uplatňuje rozlišování agrese Podstatným přiznakem života je aktivita organismu,
a asertivity, které je někdy dosti umělé. P. Hartl která se v psychické rovině projevuje určitou úrovní
(1993) definuje asertivitu jako "schopnost prosadit se vzrušení (excitace) a určitými znaky chování. V ex-
bez zjevné agresivity založenou na dostatečném sebe- trémních případech je to na jedné straně záník vědomí
vědomí" a agresi jako "nepřátelství,útočnost či výboj- a nehybnost (smrt) a na druhé zaplnění vědomí afek-
nost v jednání". Asertivita je v podstatě slušná, tj. ne- tem, silné vzrušení a dezorganizované chování. Opti-
násilná, důstojnost a práva druhého respektující málním stavem je bdělé vědomí, provázené koncen-
instrumentální agresivita sloužící sebeprosazování trovanou pozorností a organizovanou činností.
se. Pokud člověk nedokáže říci v určitých situacích Fyziologickým základem úrovní aktivace organismu
rozhodné ,,ne", vzdává se svých práva podřízuje se, či jeho excitace (angl. arousal) je úroveň aktivace
stává se depresivním a rezignovaným, trpí vědomím, mozku, která je udržována aktivitou smyslových or-
že se nedovede postavit proti křivdám na něm pácha- gánů, stavem vzrušení, které vychází ze stávajících
ným, podceňuje sebe sama, nedovede vyjádřít svá přá- potřeb a emocí, přičemž je udržována také přilivem
13
Aktivace
vzruchů z tzv. retikulární formace mozkového kmene soudí o introvertech, že se nalézají ve stavu "stálého
do mozku (nespecifická aktivace). Je-li přerušeno spo- vzrušení". Podle D. E. Berlynea (1974) hry, soutěže
jení mezi mozkovými hemisférami a retikulární for- a dobrodružství jsou pro určité jedince zdrojem dodat-
mací mozkového kmene, dochází u individua k trva- kové stimulace a udržují je na optimální úrovni akti-
lému spánku (G. Moruzzi, H. W. Magoun, 1949). vace. Míra vzrušivosti patří k základním charakteristi-
Retikulární formace sama je stimulována přílivem kám osobnosti.
stav afektu (strach, hněv atd.) zúžené vědomí ("mlhavé vědomí"), rozdě dezorganizovanost, nedostatek
lená pozornost kontroly a sebekontroly zvláště
bdělá pozornost selektívní pozornost, koncentrované zamě činnost dobrá, účinné, rychlé a výběrové
ření reakce
relaxovaná bdělost pozornost fluktuuje, převládají volné aso- dobrá rutinní činnost, disponovanost k tvo-
ciace řívému myšlení
lehký spánek výrazně redukované vědomí, případně ne- bez činnosti, reflexní pohyby
dostatek vědomí, sen
hluboký spánek naprostý nedostatek vědomí, chybí paměť bez činnosti (event. reflexní pohyby spo-
pro stimulací a pro sny jené se změnou polohy těla)
kóma naprostá ztráta vědomí, amnézie bez činnosti, velmi slabé nebo žádné re-
akce na stimulací
smrt
vzruchů ze smyslových orgánů, tzv. kolaterálními dra- Stav vzrušení (excitace) souvisí s přípravou orga-
hami (nervové vzruchy ze smyslových orgánů jsou nismu k účelné akci, a proto doprovází jednak orien-
odváděny jednak do příslušných center v mozkové ků tační reakci (-7 Pozornost) a jednak stav motivace
ře a jednak kolaterálními drahami do retikulární for- (f-). Ve druhém případě se hovoří o stavu, který je
mace mozkového kmene). Funkčně optimální je střed označován jako motivační vzrušení; na behaviorální
ní úroveň aktivace mozku - tzv. Yerkesův-Dodsonův úrovni je tento stav spojen s mobilizací energie, a tím
zákon: vyšší úroveň aktivace je nepříznivá zejména i s intenzitou a setrváváním cílově zaměřené akce;
pro činnost spojenou s komplexními a obtížnými úko- je vyvoláván interními stavy fyziologické a psychické
ly. Aktivace může být zvyšována i snižována také uži- nerovnováhy a vnějšími podněty, které mají vztah
tím určitých drog a do jisté míry může být udržována k motívům (incentivy). Protože jejich komponentou
na příznivé, pro výkon vhodné úrovni také úsilím. jsou vždy emoce, vyznačují se tyto vždy určitou úrov-
Každý jedinec má interindíviduálně odlišnou opti- ní vzrušení, nelze je však formálně omezovat jen na
mální úroveň aktivace (-7 Temperament). C. L. HulI stavy vzrušení organismu, jak to činí např. E. Duffy-
(1942) ztotožnil úroveň aktivace s existencí tzv. obec- ová (1962) a další. Úroveň vzrušení souvisí dále
ného popudu (general drive). H. J. Eysenck (1967) se stavy pozornosti, resp. vědomí, resp. s úrovní bdě-
14
Atribuce
~ého losti či "bdělé ostražitosti", s úrovní anticipace a s dal- jednáni existují i atribuce, resp. atribuováni, vlast-
'těže šími psychickými jevy (D. Krech, R. S. Crutchfield ností, které pozorovali pedagogičtí psychologové
>dat- a N. Livson, 1969), spojenými zejména s vyhledává- (Scherer 1., 1972, a další). Ve školách je rozšířeno atri-
akti- ním infonnaci, jejich příjmem a zpracováváním z hle- buování žáků učiteli: ti atribuují, na základě prvního
risti- diska aktuálního motivačního zaměřeni. Činnost moz- dojmu nebo infonnaci, žákům zejména vyšší nebo niž-
ku vyžaduje stálý příliv určitého množství stimulace; ší inteligenci, píli nebo lenost a na základě těchto atri-
je-li nějak omezen, dostává se jedinec do stavu senzo- buci se pak k žákům určitým způsobem chovají. Žáci
rické deprivace, který je spojen s dezorganizaci cho- atribuovani jako "hloupí" a líni jsou v průměru delší
vání a psychické činnosti vůbec (zhoršeni zapamato- dobu zkoušeni než žáci atribuovani jako inteligentrú
vání, myšleni, vtíravé představy, v krajním případě až a pilní. Jsou-li žáci s atribuci méně inteligentrúch a li-
halucinace). Uvnítř určitých hranic může člověk úro- ných úspěšni, učitelé si to často vykládají jako ná-
veň své aktivace zvyšovat (napětí vyvolané vzrušují- hodu; jsou-li žáci atribuovani jako inteligentrú a pilní
cími podněty), nebo snižovat (uvolněni, jehož se dosa- neúspěšni, je to vykládáno jako důsledek mimořádné
lé huje záměrně psychickou a fyzickou relaxaci). indispozice. Atribuce se pak ovšem projevují i v klasi-
V situaci stresu, konfliktů a frustraci a v situacich fikaci žáků a znamenají v tomto smyslu v podstatě de-
vzrušujícich je jedinec ve stavu trvalého psychického fonnovanou sociální percepci. Jednou z příčin mohou
tvo-
napětí (vnitřní mentální, ale i zvýšená svalová tenze), být trvalejší rozdíly mezi žáky v míře nadáni a škol-
které může mít časem neurotizačni účinky. W. Wundt ního výkonu. Ale mohou se tu uplatňovat i určité ten-
rané (1898) pokládá za dvě základní charakteristiky emoci dence v naivni sociální percepci (např. přeceňováni
stavy napětí a uvolněni, vzrušeni a uklidněni. Obecně prvního dojmu a další). Jedním ze současných teore-
vzato jsou toto také základní dimenze lidské psychiky tiků atribuce je B. Weiner (1975), který podal následu-
a její typologie: lidé toužíci po vzrušeni a lidé toužici jíci schéma připisovánípříčin výsledkům výkonu:
spíše po klidu, což souvisí s již uvedenou interindivi-
)- duálně odlišnou úrovní optimální aktivace a s tendenci interní externí
člověka bránit se přemíře vzrušeni, ale i jeho nedos-
tatku, který je prožíván jako nuda. stabilní nadání obtížnost
Výrazným ukazatelem úrovní aktivace je také EEG
variabilní úsilí náhoda
(elektroencefalogram), zachycujíci charakteristický
(štěstí, smůla)
průběh mozkových potenciálů: ve stavu relaxované
bdělosti je to synchronizace vln (optimální tzv. alfa
rytmus), ve směru k afektu a kómatu pak desynchroni- Motivujíci jsou atribuce, které při úspěchu zahrnují
ga- zace s nizkou amplitudou pomalých vln. interní a stabilní "příčiny" (nadání), při neúspěchu pak
en- interní a externí variabilní "příčiny". Je-li s úspěchem
lCe spojena atribuce nadáni, úsilí a obtížnosti, je zážitek
Literatura:
je úspěchu intenzivnější. Existují i atribuce, které mají
lní Duffy, E.: Activation and behavior, London 1962. Lynn, R.: Atten- povahu racionalizaci (vina za neúspěch je připisována
ún tion, arousal and the orientation, Oxford 1966. okolí), jež pak fungují jako ego-obranné mechanismy
ce; (~ Osobnost - dynamika). Atribuce v tomto smyslu
:ké ovlivňují zážitek úspěchu i neúspěchu, který má psy-
:ah Atribuce chologicky dalekosáhlý význam (vliv na sílu motivu
OU výkonu, úroveň aspíraci a sebevědomí a další). Jest-
lV- Lidé mají tendenci přípisovat (atribuovat, přísuzovat) liže jedinci spatřují příčinu svých úspěchů ve vlastrúm
na úspěchům a neúspěchům ve svém chováni vnitřní nadání (nikoli ale úsilí nebo štěstí), budou úspěchy
fy- či vnější, trvalé či dočasné příčiny. Jako jeden z prv- očekávat i v budoucnosti. Očekáváni úspěchů se pojí
He nich o tomto sociálně psychologickém jevu psal s pozitivním sebehodnocením. Má-li někdo dojem,
lě- F. Heider (1947,1958). Vedle atribuce příčin výsledků že na výsledky svého výkonu nemá vliv, vede to k de-
15
Atribuce
motivaci jeho činnosti a k pocitům bezmocnosti. Pří ho chování. Slouží to ke strukturování a předpovídání
činy výkonů a jednání atribuují lidé sami sobě i jiným událostí, ale také k již výše zmíněným sebeobranným
(zde dochází nezřídka ke kombinovaným atribucím účelům. V tomto smyslu to pak umožňuje snášet po-
interních a externích příčin - např. žák, který pří někud lépe osobní porážky a nedostatky ve výkonech
zkoušce neuspěl, dostal těžkou otázku, ale nebyl také všeho druhu. Podle S. Schachtera (1964) vznikají spe-
dostatečně přípraven). Autoatribuce se převážně cifické emoce tím, že se jím atribuuje určitý význam,
vztahují k faktorům externím, atribuování druhých tzn. že se vzrušení spojuje s určitou interpretací situ-
k interním, pokud se to týká neúspěchů, u úspěchů ace, v níž bylo vyvoláno. Atribuce pomáhají lépe po-
je tomu naopak, ty přisuzují lidé většinou svému vlast- rozumět reakcím lidí na vlastní jednání.
nímu nadání a úsilí, což vyjadřuje tendenci k pozitiv-
nímu sebehodnocení. Někteří lidé mistrovsky činí Literatura:
ze svých porážek vítězství, ale to již souvisí spíše
lones, E. E, Kanouse, D. E., Kelley, H. H., Nisbet, R. E., Valins,
s obranným vytvářením sebeklamu. G. A. Kelly S., Weiner, 8.: Attribution. Perceiving the causes of behavior,
(1987) považuje atribuování za každodenní projev na- Morrisrown 1972. Forsterling, F.: Attributionstheorie in der Klini-
ivně psychologického "vysvětlování" vlastního i cizí- schen Psychologie, Miinchen-Weinheim 1986.
16
Biologické základy psychiky
dání Biologické základy psychiky níc jiného než zkušenost sama (D. Barash, 1979). To
tlým je pozice dnes tolik diskutované sociobiologie (E. O.
po- Wilson, 1975), vědy, která se nově pokouší interpreto-
tech vat biologické základy lidského chování. Spatřuje je
spe- Základní tendencí všech živých organismů je repro- v realizaci "evolučních programů", přičemž za základ
:am, dukce individuálniho života a života druhu (zachová- je považována určitá strategie evoluce, jíž je maxima-
iitu- ni svého života a života druhu rozmnožovánintl). V té- lizace způsobilostí individua a reprodukce jeho genů:
po- to funkci vystupují tři základní relace organismu " .. .lidé (geny) byli selektováni, aby maximalizovali
a jeho životního prostředí: 1. metabolická (výměna své způsobilosti" (Barash). Jako příklad lze uvést stra-
látek a energií), 2. behaviorální (pohyb v prostředí) tegii sexuálniho chování, které vysvětluje funkci se-
a 3. neuropsychická (řízení chování na základě příjmu xuality. První živé organismy se rozmnožovaly nepo-
a zpracování informací z vnítřního a vnějšího prostře hlavně, dělením buňky, a většina mikroorganismů to
lins, dí organismu). činí dodnes. Pří nepohlavním rozmnožování dostane
vior, Vývojově nejvyšší funkce v regulaci těchto vztahů potomek plný počet genů, při pohlavním dostane kom-
lini- připadá psychice, a proto má psychika primárně bio- binaci genů otce a matky, čímž se pravděpodobnost
logické aspekty, je úzce spojena s životem organismu pokroku v adaptaci zvyšuje. Pohlavní rozmnožování
a je vybavena funkcemi, které jí umožňují plnít pri- vyžaduje partnerství, které je věcí výběru nejzdatněj
márně biologické účely (instinkty, způsobilost učení, šího samečka. Proto je sex "evolučním vynálezem"
vnimáni atd.), resp. na vyšší vývojové rovině specific- vyšších organismů. Existují živočichové, kteří se mo-
ky lidské psychiky také adaptaci životním podrninkám hou rozmnožovat oběma způsoby (např. určitý druh
v sociálním a kulturnim prostředí. Tyto furtkce se vy- ráčků, listových vší a další). Žijí-li ve stabilním pro-
vinuly v procesu evoluce organismů a mají biologický středí, rozmnožují se nepohlavně, objeví-li se v život-
smysl. Existují ovšem různá pojetí evolučních princi- ním prostředí větší změny, vyvstane generace s po-
pů; nejznámější je darwinísmus, podle něhož se živo- hlavním rozmnožováním, která dává potomkům
čišné druhy pozvolna vyvíjely z preexistujících forem. novou kombinaci genů. vývoj organismů k větší do-
Evoluční změny v tomto pojetí spočívaly ve vytváření konalosti předpokládá tedy existenci pohlavního pu-
nových forem života organismů ve smylu anatomicko- du. Příroda nutí člověka k rozmnožování a k plození
-fyziologickém i psychologickém, přičemž se jako zá- dokonalejších potomků a dává mu za to slast, čímž ho
kladní činítel změn uplatnil přirozený výběr v souvis- přelstívá (Schopenhauer); člověk však přelstívá příro
losti s "bojem o život" a mutace zděděných vlastností, du tim, že tuto slast od rozmnožování odděluje a činí
které umožňovaly dokonalejší adaptaci změněným ji samoúčelnou. Vývojem se původní biogenní jevy
i stávajícím životním podrninkám. Tak se utvářely začleňují do širších kulturnich souvislostí - kultura sa-
z hlediska adaptace vhodné tělesné orgány, ale i psy- ma je extrapolací přirody. Sex slouží nejen k výběru,
chika. Důkazem těchto zděděných proměn jsou např. ale i k připoutání partnera, k tomu, aby zůstal v blíz-
domestikovaná zvířata a uměle vypěstované rostliny. kosti samičky. Sociobiologie chápe chování člověka
Čím byli před desetitisíci lety arabští hřebci nebo raj- jako evolucí programované "seberozmnožování ge-
ská jablíčka?, ptají se Ph. Groves a K. Schlesinger nů". Lze říci, že příroda a kultura pracují sice spo-
(1979). Materiálním podkladem psychického aparátu lečně, ale příroda je primární a jaksi rozhodující, za-
jako základního nástroje evoluce a biologické adapta- timco kultura je její extrapolací, asi jako jsou např.
ce se staly nervový a endokrinní systém (~ Nervo- pracovní nástroje extrapolací motorických funkcí po-
vá soustava). Zda má evoluce smysl a jakou strategii hybových orgánů. Nejmenší jednotkou zděděné in-
používá, jsou otázky, na které se odpovídá různě, od formace je gen, obsahující dědičnou substanci DNA
"evoluce je slepá" až po "evoluce je řízena duchovním (desoxyribonukleovou kyselinu). Furtkcí dědičné in-
činitelem". Jisté je, že evoluce je rezultátem nesčet formace je řízení stavby a vývoje organismu, tj. i jeho
ných zkušeností, které se akumulovaly po nepředsta chování. Toto chování determinují tzv. řídící geny,
vitelně dlouhou dobu milionů let, a lidská mysl není které ovlivňují produkci enzymů a hormonů: "Dědič-
17
Biologické základy psychiky
nost způsobů chování spočívá v první řadě v dědičnos tí, ale také hromadění zásob, migrace a další), 2. typ
ti stavebního plánu mozku." (G. Breuer, 1981) Za zá- reproduktivního chování, které souvísí se zachováním
kladní princip sociobiologie je pokládána tendence druhu (kopulace a sdružené činnosti, budování hnízda,
·individua chovat se takovým způsobem, který maxi- různé druhy rodičovského chování atd.), 3. typ soci-
malizuje jeho způsobilost; genetická informace se álního chování, tj. činnosti umožňující vytváření
uplatňuje ve větší míře, než jsme zatím ochotni připus a udržování skupin, a 4. typ "edukačního" chování,
tit, zdůrazňuje Barash. Příkladem setrvávání původ tj. formy chování, které umožňují "obohacování per-
ních biologických mechanísmů v nových formách, tj. cepčního a operacionálního repertoáru jedince, a tím
biologicky účelné strategie, je mužské imponování příspívají k tomu, aby ovládl své prostředí" (předává
erotické partnerce, které má biologický evolutivní ní zkušenosti z generace na generaci, z rodičů na děti).
smysl, totiž předvádění se jako způsobilého partnera.
Jinou strategií je boj samečků o samičku. Proto prak-
ticky u všech živočišných druhů jsou samečkové vý- teplota 100
těla 98
vojem přiváděni k větší agresivitě a samičky k větší
vybíravosti. Strategie evoluce jde až k neuvěřitelným 80
případům, jako je např. usmrcování mláďat vystave- teplota 70
prostředí 60
ných stresu, hladu apod. jejich matkami, což sociobio- 50
logie vysvětluje "špatnou investicí genů", nebo větši 40
potratovost u žen, jejichž embrya jsou "špatnou evolu-
tivní investicí". Základní teze sociobiologie jsou ov- budování
šem podrobovány ostré kritice ze strany těch, kterým hnízda
se zdají být krajně deterministické. Nicméně určitá
míra "předprogramování" lidské psychiky je patrná
i z nálezů srovnávací psychologie, resp. etologie. Do-
_
konce i evoluce kultury je chápána jako biologicky čas
borové rituály u různých přírodně žijících národů, atd.). Porušeni fyziologické homeostázy vystupuje ja-
jejich formální rozdíly a současně jejich spolecžný zá- ko stav zv. potřeby (~ Nervová soustava - činnost).
klad). V lidské psychice setrvávají původně adaptivní, Podle W. Wicklera (1969) "způsoby chování jsou mo-
evolucí předprogramované způsoby reagování, které torem evoluce". Chováním se individuum přizpůsobu
mají v různých kulturách a historických obdobích téže je svému životnímu prostředí, ale z chování se vyvíje-
kultury různé formy (např. různé způsoby pozdravu). jí i orgány adaptace a je koordinující ústředí, tj. u výše
J. Altman (1966) identiftkoval čtyři třídy biologic- vyvinutých živočichů nervový a endokrinní systém,
ky založeného chování, tj. chování, v němž lze shle- který funguje jako neurohumorální regulace činnos
dávat biologicky účelné kořeny: 1. typ ekonomického ti organísmu. Biologické přizpůsobeni je aktem p0-
chování, kam patři všechny druhy chování sloužící ho- znání (K. Lorenz), a proto evoluce probíhá od instink-
meostatickému udržování integrace jedince Gídlo a pi- tu k inteligenci, přičemž se uplatňují dva základní
18
Biologické základy psychiky
~. typ ontické prvky: energie a informace. Evoluční změny uspokojovat vegetativní potřeby v kontaktu s prostře
'áním jsou zakódovány v "dědičné substanci" v DNA, obsa- dim (např. obstaráváním potravy). Anímální činnosti
úzda, žené v jádru buňky; probihají jako zaměřené - či ne- tedy souvisí s pohyby (s behaviorálními relacemi orga-
soci- zaměřené? - mutace, zajišťující genetickou variabilitu nismus - prostředi), přičemž "animální mechanismy
áření zaměřenou na adaptaci organismu životnímu prostře činnosti" se diferencují na: 1. sběr informací, 2. koor-
'Vání, dí, resp. na zdokonalování této adaptace. H. von Dit- dinaci čili programování činnosti a 3. realizaci činnos
per- furth (1976) zkoumal otázku, proč jsou vegetativní ti, což je spojeno se získáváním, uchováváním a vydá-
1 tím a psychické funkce lokalizovány v jediném orgánu, váním energie.
lává- a dospěl k závěru, že "v průběhu evoluce se psychic-
děti). ké jevy musely vyvíjet z vegetativních funkcí". Spojí-
me-li tuto tezi s teorií A. N. Leonťjeva (1966) o gene-
zi "elementární psychiky" (psychická reakce je
o spojena se vznikem signální funkce podnětu), lze
předpokládat, že tu šlo o přechod od okamžité reakce
k její účelné anticipací: prostředníctvím vegetativních
změn, vyvolaných emočními reakcemi na významné
podněty a jejich signály, se organismus připravuje
k účelnému apetenčnímu nebo averzivnímu chování.
Je to přiklad vnítřní integrace a interakce jednotlivých
aktivit organismu a jeho fungování jako celku. J. Alt-
man (1966) rozlišuje dvě úrovně integračních aktivit
organismu: 1. afektivní, která je organizována pod-
korově, a 2. kognítivní, organizovanou korově. Uplat-
ňuje se při tom další biologický fenomén - paměť
- tím, že uchovává a umožňuje využívat získané zku-
šenosti; bez této způsobilosti by adaptace ztratila svou
gula- kontinuitu. Podle Altmana existují následující tři způ Dědičnost emocionality II krys
·li ta- soby programování činnosti organismu: 1. morfo-
'Yířa Způsobilost organismů využívat zkušenost jim
genetické (dědičné) programování, probihající bez
větší
účasti individuální zkušenosti a nepodléhající modifi- umožňuje: 1. modifikovat nebo měnit vrozené způso
kaci učením, 2. epigenetické programování, "které za- by chování a 2. získávat nové formy chování, v nichž
hrnuje nezbytné vrozené komponenty, ale pro vlastní se jen relativně málo uplatňují vrozené způsoby cho-
rin- vání (Altman). Přiklady modifikace vrozených reak-
realizaci vyžaduje také individuální zkušenost",
lÍho
3. "programování ve formě učení se prostředníctvím cí jsou: habituace (odvykání) a "ímprinting" (vtiská-
loty ni), jakož i jev klasického podmiňování; přiklady
kontaktů s prostředim"; nové způsoby chování se zde
: ja- vytváření nových forem chování jsou instrumentální
vytvářejí na základě individuální zkušenosti při mini-
)st). podmiňování, senzorická diskriminace, osvojování rů
málním využití vrozených prvků. S tím souvisí Altma-
mo- zných schopností (~ Učení). Tak soudí Altman, jiní
nův postulát tzv. animálních funkcí. Nejprve je nutné
lbu- rozlišit dva soubory jevů: vegetativní procesy a ani- se domnívají, že podmiňování je mechanísmus získá-
rije- mální činnosti. Vegetativní procesy jsou nezbytné pro vání všech nových forem chování, resp. i modifikace
rýše život zvířat i rostlin a zahrnují takové jevy, jako meta- starých forem chování, a že je to jediný mechanismus
ém, bolismus, rozmnožování a humorální integraci. Na- učení (I. P. Pavlova jeho žáci). Zkušenost vystupuje
10S- proti tomu animální činnosti vystupují u živočichů, u individuí ve dvou rovinách: 1. zkušenost individuál-
po- kteři mají nervově svalový aparát. Systém animálnich ní a 2. zkušenost druhová; první souvisí s procesem
ink- činností lze považovat za "druhotnou superstrukturu", učení (~), druhá s vrozenými způsoby chování, in-
tdní která se opírá o vegetativní systém; jejich úkolem je stinkty (~). Specifický činítel představuje dědičnost,
19
....
Bolest
přenos dispozic k tělesným a neuropsychickým vlast- lu není bytostí s výhradně biologickou nebo výhradně
nostem z rodičů na děti. Tak je dědičností do značné kulturní determínací. Oba druhy determínant se u ně
míry určována např. úroveň vzrušívostí índivídua a jí- ho vzájemně ovlivňují.
né vlastností, jako jsou jeho motorické a íntelektové
schopnosti. Literatura:
Bez ohledu na to, zda je evoluce slepá, nebo nikoli, Altman, J.: Organic foundations of animal behavior, New York-
je jisté, že jejím podstatným aspektem je adaptace. To London 1966. Eibl-Eibesfeldt, I.: Der vorprogrammierte Mensch,
dokazuje jednota stavby a činnosti organismů a vlast- 3. vyd. Miinchen 1979. Leonovičová, V. v.,
Novák, V. J. A.: Evoluce
biologických základů lidského chování, Praha 1982.
ností jejich životního prostředí: jednotlivé živočišné
druhy jsou psycho-fyzicky uzpůsobeny k žívotu ve
svém, tak říkajíc, živlu. Proto základními aparáty této
adaptace jsou, podle J. von Uexkiilla (1934), orgány Bolest
postřehováni ("Merkzeuge") a působení ("Wirkzeu-
ge") a každý živočišný druh má svůj svět, svůj způsob Často velmi silným a krajně nepříjemným druhem zá-
vnímáni, pohybováni se atd. Experimentálně lze pro- žitku je bolest. Má mnoho různých modalit, různé tr-
kázat, že "moment" u člověka obnáší 1/18 s (v tomto váni a různě lokalizované zdroje. Ch. Baudoín (1931)
časovém rozpětí prožíváme svět jako neměnný); u ji- ji považoval za zvláštní druh afektu, který může za-
ných živočišných druhů je však tato časová hodnota ji- plavit vědomí člověka a způsobovat mu nesnesitelné
ná. Klíště, jehož svět tvoří rozmnožováni a napadáni utrpení, jež omezuje jeho život na pouhé přežíváni,
kořisti, má pro svůj způsob života malé vyhlídky na pokud ho nedožene k sebevraždě. Intenzita zážitků bo-
získání potravy, a vydrží proto hladovět řadu let. Avšak lesti se může stupňovat až k nesnesitelnému stavu,
člověk je "homínízovaná" bytost, která si vytvoříla který vyžaduje ztišení lékařskými prostředky, za něž
svět kultury a jejíž povaha není kontrolována jen ge- jsou obvykle pokládána jen tzv. analgetika (léky ztišu-
ny: vlastnosti člověka se mohou měnit i vlivem me- jící bolest). Silné bolesti jsou doprovázeny vnítřním
chanismů, které nepůsobí přímo na genoplazmu. Např. neklidem, chaotickými pohybovými reakcemi, sténá-
Mongolové byli kdysi ukrutnými válečníky a bez- ním, křikem, úplnou ztrátou zájmu o své okolí a další-
ohlednými kočovníky, když dobývali Čínu, avšak mi příznaky. Český chirurg A. Jirásek (1959) defmo-
změnili se v pokojné obyvatele poté, co si přisvojili val bolest jako "nepříjemný poct, vzbuzený zevním
čínský způsob života (R. Dubos, 1965). Pojem adapta- násilím nebo poruchou anatomické a fyziologické po-
ce má proto široký význam biologický a kulturní a po- vahy tkání a ústrojů. Jeho íntenzitu a barvu určuje ráz
vaha člověka je utvářena ínterakcí biologických čini podnětu, nervové zásobení postiženého území, stav
telů a kultury. Také sociální formy chování mají svůj ústřední nervové soustavy, vrozená povaha a v tu chví-
genetický, resp. evolutivní základ, ale uplatňují se li vytvořená nálada postiženého". Pocity bolesti jsou
v nich i vzorce daných kultur, jak dokazuje lidská eto- vyvolávány stimulací zvláštních receptorů, tzv. noci-
logíe. Vsadi-li se několik krysích samečků a samiček ceptorů (z latín. noceo, škodím).
do umělého prostředí, kde může být jejich chováni Těmito nociceptory či receptory pro bolestivé pod-
dobře pozorováno, začnou samci mezi sebou bojovat, něty jsou v kůži na povrchu těla, ale i v tkáních vnít-
jeden z nich se stane domínantním a vytvoří se určitá řnich orgánů a svalů uložené reaktivní elementy, které
sociální hierarchie (J. C. DeFries a G. E. McClearn, reagují na nadměrně silné a nepřiměřené fyzikální
1970, 1972). Sociální chováni lidí a zvířat vykazuje a chemické podněty, poškozující danou tkáň. Jejich
mnohé analogie (např. prostituce samiček určitého biologickou funkcí je signalizace poškození organis-
druhu kolibříka). Již lidský komplex "chůze-ru mu, spojená s vrozenou obrannou pohybovou reakcí
ka-mozek" vytváří podmínky pro kvalitativně nové, (např. rychlým odtažením ruky při popálení prstů).
specificky lidské formy chováni (V. V. Leonovičová Podstata reakce nociceptorů je biochemická, a to dvo-
a V. J. A. Novák, 1982); ve specifických podmínkách jího druhu: 1. bolestivý podnět vyvolává neuroche-
se tento komplex také vytvořil. Člověk v tomto smys- mické procesy v nociceptorech, které převádějí vznik-
20
Bolest
rhradně lé nervové impulzy do mozku, 2. organismus reaguje Zážitek bolesti může mít velmi diferencovaný ob-
:e U ně- vylučováním substance zvané beta-endorfm, která má sah, jehož označení má relace k různým druhům po-
tlumivý vliv na pocity bolesti. Působení bolestivých škození těla (pálivá, bodavá, řezavá bolest) nebo k do-
podnětů poškozujících organismus a vyvolávajících tykovým dojmům (tupá, ostrá, svíravá bolest).
pocity bolesti je zprostředkovánospecifickými neuro- Specifický obsah mají bolesti pří popálení nebo po-
w York- transmitery: jeden slouží signalizaci poškození, druhý leptání kůže, bolesti zubů, svalů, kloubů, žaludku,
Mensch, tlumi vzníklé pocity, ale jen zčásti, asi jako malé dáv- střev, hlavy a také bolesti spojené s různými choroba-
Evoluce
ky morfinu. Nociceptory mají tvar volných nervových mi, např. s anginou pectoris, a bolesti při záchvatech
zakončení a jsou rozmistěny na konci dendritů a urči ledvin, žlučníku atd. Existují individuální rozdily ve
tých smyslových orgánů, takže mohou být stimulová- vnímavosti bolestivých podnětů a v reakcích na bolest,
ny nadměrně silnými podněty, které jinak vyvolávají které jsou podmíněny nejen vrozenou konstitucí, ale
pocity tlaku, horka, zimy, a jak už bylo uvedeno, pod- i výchovou (např. ke snášení bolesti, které se u někte
něty, které poškozují tkáně organismu. V různých ob- rých přírodně žijících národů považuje za znak muž-
~m zá- lastech těla je hustota nociceptorů různá. Transmiter nosti a je součástí "zkoušek dospělosti"). Je-li subjekt
mé tr- pro bolest se nazývá substance P. Některé druhy bo- silně psychicky zaujat, necítí často ani silné bolesti~
)931) lesti mohou být ztišeny jen chirurgickým zákrokem. např. i při těŽkých zraněních utrpěných v zápalu boje,
že za- Jinou metodou ztišování některých druhů bolestí je jak o tom svědčí výpovědi zraněných frontových vo-
iitelné akupunktura. jáků. Bolest má výrazný ohlas v celém organismu:
;iváni, Za biologický smysl bolesti lze považovat vyvolá- dochází ke zvýšení krevního tlaku, hladiny glukózy
rn 00- ni silné ochranné reakce, která má za cíl okamžité pře v krvi a k dalším změnám, které souvisí s aktivací or-
stavu, rušení kontaktu s působícím škodlivým podnětem. ganismu. Nesnesitelnost některých druhů bolesti byla
a něž Příkladem toho je již uvedená reakce na popálení prs- využívána při mučení, které může být projevem sadis-
ztišu- tů. Jaký je však smysl bolesti doprovázející některá tického založení, ale také prostředkem nátlaku, např.
třnún vnitřní onemocnění, např. rakovinu, která je prováze- k doznání apod. Vztah k bolesti určují také kulturní
.téná- na bolestmi až v rozvinutém stadiu? Biologický vý- faktory: v západní kultuře se proti bolesti bojuje, bo-
:lalší- znam bolesti není plně znám a F. J. J. Buytendijk lest je pokládána za symptom umožňující lékařskou
:fmo- (1962) považuje v tomto smyslu bolest za záhadu, zlo diagnózu, ale také za zlo, které má být odstraněno.
vním a "nesmyslný rys života", který je vůči němu v pří Avšak ve středověku táhly Evropou tlupy flagelantů,
é po- mém kontrastu. R. Melzack (1978) k této záhadě pří náboženských blouznívců do krve se bičujících, a tě
e ráz pojuje fakt, že existují případy neschopnosti pociťovat lesné utrpení bylo považováno za činitele vykoupení.
stav bolest pří poranění, a naopak případy bolesti spontán- V Indii je známé nábožensky motivované sebetrýzně
~hví ni, vystupující bez jakéhokoli poškozujícího podnětu ní fakírů, na Filipinách i křesťanů napodobujících
jsou či dráždění. Bolest je pozoruhodný, lidsky význanmý, Kristova muka na křiži.
10ci- dosud ne zcela poznaný fenomén, který má svůj as- R. Melzack a P. D. Wall (1965) předložili tzv. "vrát-
pekt neurofyziologický, psychologický, kulturní i filo- kovou teorii bolesti": ,,nervový mechanismus v zad-
pod- zofický (existenciální smysl bolesti). ních rozích mišních působí jako vrátka, která mohou
ffiÍt- To, co je označovánojako psychická bolest, je pro- zvyšovat nebo snížovat tok nervových vzruchů z peri-
j:eré žívání různých životrlÍch útrap, úzkostí, je to utrpení ferních vláken do centrálního nervového systému",
Jilní duševní, které může ovšem postihovat i fyzicky zcela což je určováno stavem nervové soustavy a úrovní ak-
jich zdravé jedince, může však být stejně silné, neústupné tivity nervových vláken.
nis- a nesnesitelné jako prožívání bolesti fyzických. Také
akcí tyto "bolesti srdce" jsou ztišovány různými farmaky Literatura
ltů). (trankvilizátory, antidepresivy, anxiolityky a dalšími)
lvo- Buytendijk, F.J.J.: Pain: its modes and functions, Chicago 1962. Ji-
či psychoterapií. V krajních případech, tak jako boles-
rásek, A.: Chirurgie bolesti, Praha 1959. Me/zack, R.: Záhada boles-
~he ti těla, mohou vést k úplné dezorganizaci chování po- ti, Praha 1978. Sternbach, RA.: Pain: a psychophysiological analy-
rik- stiženého jedince. sis, New York 1968.
21
Činnost
22
Činnost
v poje- povahu (pomocnou operací je např. orientace nebo ko- get a jiní) a v tzv. "kritické psychologii" (K. Holz-
llbjekt- rekce). Regulačními mechanismy lidských činností kamp, 1983), která je druhem marxisticky pojaté psy-
crerý je jsou senzomotorické, aktivačně-emoční a orientačně chologie.
jiného, programující procesy, vystupující jako propojené sub-
osti či systémy. Činnost je regulována psychikou, tvoří s ní
Literatura:
ypicky funkční jednotu, a naopak v činnosti se psychika utváří.
Koncept činnosti byl rozhodující v marxistické či Kagan, M.S.: Ludská činnost, Bratislava 1977. Leonťjěv, A.N.: Čin
ě pro- materialistické psychologii, protože hrál důležitou ro- nost, vědomí, osobnost, Praha 1978. Lomov, B.P.: Metodologické
a teoretické problémy psychologie, Praha 1988. Rubinštejn S.L.: Zá-
rčova li v díle K. Marxe. V jiných psychologických směrech klady obecné psychologie, Praha 1964. Tomaszewski, T.: Wstep do
něřuje mu klíčový význam přiznán nebyl, byl však zdůraz psychologii, Warszawa 1963. Vygotskij L.S.: vývoj vyššíchpsychic-
jů" ja- něn v díle některých vývojových psychologů (J. Pia- kých funkcí, Praha 1976.
beha-
újako
rámci
lizace
lllosti:
ě tyto
v ná-
formě
řněné
>ž je,
lVání.
osti",
Ů ná-
lj pů
rcho-
ladní
světa
žívá-
stro-
lřed
ůtřní
sub-
losti
ostL
Irga-
psy-
řené
ieho
>00-
stu-
rání
sti).
eny
chž
!lOU
23
Emoce
24
Emoce
~ristika boť v obsahu tohoto prozlvam spOClva subjektivní P. K. Anochin (1964), podle něhož jsou emoce původ
1, že je hodnota této situace a konkrétní psychický stav sub- ně vnítřnim signálem biologické hodnoty podnětu Ge-
llfčitou jektu, který tato situace vyvolává; behaviorální kom- ho biologického významu pro život individua) vyjad-
emoci ponenta může být potlačena (např. subjekt v určité si- řujícim jednoduchý princip: příjemné = biologicky
:erá či tuaci prožívá hněv, ale potlačí jeho behaviorální užitečné, nepříjemné = biologicky škodlivé. V tomto
lce po- projev, agresi, a dokonce může simulovat opak toho, smyslu doplňují vztah potřeba - uspokojeni, které je
strach co cítí). Emoce jako zážitky dávají lidskému duševní- možné chápat jako "konečný zpevňujíci faktor". Emo-
nného mu životu základní akcent a význam; jsou-li ze studia ce v tomto smyslu vystupují jako činitel biologického
Izarda psychického života vyloučeny, nutně ochuzují jeho te- hodnoceni podnětů. Výše uvedený jednoduchý princip
,í brát matiku i jeho poznání. City lze tedy charakterizovat příjemného a nepříjemného však již dnes neplatí, ne-
lčasně jako vzrušeni mysli, emoce jako vzrušeni organismu, boť mnohé příjemné věci jsou škodlivé a nepříjemné
ůsmu, ale obojí tvoří jednotu. Za další podstatný znak emo- naopak prospěšné. Nicméně signální funkce emocí se
~e, že cí pokládá H. Rohracher (1963) to, že emoce vystupu- uchovala a celkem výstižně ji formuloval M. Jakobson
:tivní- jí nechtěně, mají zcela spontánni původ, jsou reakcí (1976): emoce odrážejí vztahy potřeb subjektu k ob-
ismu. v pravém slova smyslu: lze odvrátit vnimání od urči jektům, které je uspokojují a které tak získávají sub-
lojem tého objektu, lze úmyslně vyvolávat určité představy, jektivní význam. Podle R. Plutchika (1980) signální
~rý se lze vědomě začít i přerušit myšleni, ale nelze úmyslně funkce emocí vystupuje ve dvojim smyslu: 1. vnítřnim
iním, vyvolávat emoce, ani se od nich odvracet; některé - emoce signalizují subjektu význam situace, která je
omto z nich, např. úzkost, jsou velmi vtíravé. vyvolává, 2. vnějšim - organizují vzorec reakcí, který
li, že tuto situaci signalizuje okolí subjektu; emoce mají te-
)zná- dy též funkci komunikativní. Podle W. B. Cannona
I sti- (1932) souvisí emoce s organizací biologicky účelné
které odpovědi: např. strach a vztek spojené s útěkem a úto-
den- kem, tj. se zvýšeným výdejem energie, jsou doprová-
,pak zeny změnami ve fyziologii organismu, které souvisí
niho s mobilizací zásob energie a s přípravou k akci; obec-
ně vzato souvisí emoce s aktivací organismu.
'zta- M. B. Arnoldová (1960) chápe v tomto smyslu emoce
od- jako prožívání tendence k akci, a to podle hodnoty ob-
nuje jektu, který je vyvolává a který je buď žádoucí, nebo
jmu odpuzující; to odpovídá dvěma základnim behavio-
nepříjemné příjemné
1 cit rálnim zaměřenim, apetenci (přibližování) a averzi
~ic Základní dimenze emoci (vzdalování se, vyhýbání). Tato hodnotící funkce
mů, emocí se projevuje již v jejich základní dimenzi,
)loC Důležitá je identifikace funkce emocí; jestliže totiž v prožívání přijemného a nepříjemného. K. Lorenz
~ jej emoce v procesu evoluce přetrvaly a byly to patrně (1973, česky 1990) v tomto smyslu hovoří o "mecha-
ace prapůvodní psychické jevy, musí lnit významnou nismu ekonolnie slasti a strasti", který je odvoditelný
jetí funkci pro život. M. Černý (1969) shrnul dosavadní z ekologických podn1inek: "Fylogeneticky vyvinutý
co pojetí funkce emocí do tří skupin: 1. emoce dezorga- mechanismus slasti a strasti nutil člověka důsledně se
í je nizují psychickou i somatickou činnost organismu, vyhýbat nebezpečim a výdeji energie, kde to jen šlo,
)Ce mají rušivý vliv, jsou jakousi analogií šumů v teorii in- což byly tehdy principy naprosto účelné ... S postupu-
110- formace; 2. emoce mají naopak důležitou organizačni jícim ovládánim svého okolí změnil moderní člověk
lcit roli v průběhu psychické i fyziologické čÍf!ll.0sti orga- tržni situaci své ekonolnie slasti a strasti ve směru stá-
lě nismu; 3. emoce jsou "dožívající atavismy, jsou to ru- le vzrůstající přecitlivělosti ke všem nepříjemným si-
iící dimenty kdysi účelných reakcí". Zdá se, že funkčni tuacim a právě takové otupělosti vůči příjemným zá-
le- podstatu emocí dobře vystihl ruský neurofyziolog žitkům."
25
Emoce
S popsanými funkcemi souvisí charakteristika nent tvořících určitý syndrom emoční reakce v této si-
emocí: tuaci, příčemž se v sestavě těchto komponent projevo-
- Selektivní a tonizující vliv emocí. Již 1. Kant rozlišu- valy určité interindividuální odlišnosti; nejčastějšími
je ve své antropologii stenické a astenické (tj. podně symptomy byly: bušení srdce, zvýšené svalové napěti,
cující a utlumující) emoce (např. radost aktivizuje, podrážděnost, pocit sucha v hrdle a v ústech, studený
smutek dezaktivizuje); selektivita se projevuje přede pot, u některých jedínců se objevovaly pocity slabos-
vším zvýšením citlivosti (senzibilizací) vůči určitým ti, u jiných pocity neskutečna atd.
podnětům, těm, které mají vztah k potřebám jedince. - Polárnost emocí a jejich intenzita. Každá emoce má
J. Reykowski (1976) uvádí, že silné emoce vedou ke svůj protiklad; např. radost - smutek, odvaha - strach,
změnám nejen obsahu vnímáni, ale i způsobu vnímá- nadšení - lhostejnost, úzkost - naděje, úcta - pohrdá-
ni, a že v souvislosti s tím se vedle motivačního zamě ní atd. Intenzita emocí se projevuje jednak v hloubce
řeni vytváří i zaměřeni intelektových procesů, jako je prožíváni a jednak v síle jejich projevu, což nemusí
výběr senzorických dat a směrováni myšlení. Jinde vždy spolu korespondovat (např. hluboký smutek, žal
Reykowski (1968) poukazuje na to, že emociogenní má jen poměrně slabou expresi), jindy však obojí ko-
situace může vést k senzibilizaci, ale i k opaku, desen- responduje (např. stav zuřivosti se projevuje navenek
zibilizaci, tj. ke snížení způsobilosti vnímat určité sig- velmi výrazně a vnítřně tento afekt zcela zaplavuje vě
nály (např. ve vzteku); obojí však spolu souvisí, senzi- domi subjektu). Afekty (silné emoce) mivají výrazné
bilizace v jednom směru vede nutně k desenzibilizaci motorické i vegetativní projevy; jejich exprese - i přes
ve směru druhém. J. S. Bruner a L. Postman (1958) ve snahu potlačit ji - je přece jenom více či méně signifi-
svých známých experimentech se závislostí hodnoce- kantní pro identifikaci afektivního zážitku. Intenzita
ní objektů na potřebách subjektu (např. rozdílné hod- emocí může být stupňována, což je ne zcela jednotně
noceni velikosti mincí u dětí z chudých a bohatých ro- vyjadřováno i pojmenovánim těchto stupňů, např. oba-
din: chudé děti vnímaly mince jako větší) prokázali, že va, strach, zděšení, hrůza; zloba, hněv, vztek, zuřivost
emoce mají vliv na strukturováni vjemu: předmět, kte- apod.
rý má emociální hodnotu, je ve vnímáni zdůrazněn. - Emoce jako složky motivace a učení. Emoce mají
Avšak jev tzv. obrany v percepci (nepříjemné podněty funkční vztah ke všem psychickým procesům, avšak
mají vyšší percepční prahy) ukazuje, že uvědomováni v těsném vztahu jsou zejména k motivaci a k učení.
si objektů s negativní hodnotou může být potlačováno. Vznik, trvání i uspokojení potřeb, základu motivace,
Emociální vztah k učivu zlepšuje jeho zapamatováni, je provázeno emocemi; uspokojení potřeby má vždy
avšak silné emoce následující po naučení se něčemu pozitivní emoční akcent (nasycení, úleva, pocit blaha),
zhoršují zapamatováni naučeného (J. C. Beam, 1955). trváni potřeby je od určitého okamžiku prožíváno jako
Obecně platí, že silné emoce (afekty) činnost dezorga- nepříjemné napětí. Učení je do značné míry funkcí
nizují, ať už jsou příjemné, či nepříjemné. zpevnění, které vystupuje ve formě odměny nebo tres-
- Komplexní charakter emoční reakce. Emoce, jak již tu a je komplementární motivaci, avšak jeho podstata
bylo naznačeno, jsou komplexním jevem; zahrnují je emocionální (odměny jsou příjemné, tresty nepří
v sobě zážitek, fyziologické, zejména viscerální jemné); proto emoce rozhodují o tom, co se indivi-
(útrobní) změny a behaviorální i výrazové vzorce, ma- duum naučí a zda naučený vztah bude mít vzorec ape-
jí integrované psychické a somatické komponenty. tence či averze. V tomto smyslu jsou emoce činiteli
Tak např. afekt vzteku je doprovázen zvyšováním výběru životních cílů, ale i prostředků: zatímco inte-
krevního tlaku a zrychlováním srdečního tepu, zvyšo- lektové procesy a kognitivní činnosti vůbec se vztahu-
váním hladiny adrenalinu v krvi a svalového napětí, jí především k výběru prostředků a k orientaci ve
mimovolným zaujetím bojového postoje, zatínáním struktuře situace, resp. jejím modelováni, konečným
pěstí, vykřikováním vyhrůžek, případně fyzickým úto- cílem jednáni je vždy dosažení nějakého druhu uspo-
kem proti svému předmětu. H. R. Schaffer (1947) kojení, tedy určitého emočního stavu. To je vyjádřeno
studoval emoční reakce amerických vojenských letců motivačním principem hédonismu (~ Motivace)
během jejich vzdušných soubojů a nalezl řadu kompo- aP. Th. Young (1961) o tom říká: "Člověk je spíše tvor
26
- ....- - - - - - - - - - - - - - - - - - - ~ m o c e
této si- racionalizující než racionální, neboť i poslednún krité- a afekty aktivizují činnost autonomní nervové sousta-
~ojevo
riem rozumného je koneckonců příjemné, ale nikoli vy a spolu s tím se zvyšuje i činnost endokrinního sys-
tějšími jen smyslově, nýbrž i ve významu vývojově vyšších tému. To pak může vytvářet podmínky pro vznik psy-
tlapětí, citů." (Např. radost z vítězství dobra nad zlem, z pro- chosomatických onemocnění, která tak mají původ
udený sazeni se spravedlnosti apod.) v konfliktních a stresových situacích.
labos- - Úzké spojení emocí s biologií organismu, o jehož pů V zrušení. Stav vzrušení, jak už víme, tvoří jednu ze
vodní účelnosti se tu již hovořilo, vyjadřuje tennín základních dímenzí emocí; každá emoce se vyznačuje
ce má psychosomatické vztahy, jímž se označuje empiricky určitou úrovní vzrušení. Některé teorie omezují emo-
trach, široce doložený vliv emocí na somatické stavy jedirl- ce vůbec jen na tento stav, což je ovšem zjednodu-
Ihrdá- ce. V emocích se nejen odráží určitý stav organismu šením problému. Pojem vzrušení (excitace) se v pod-
mbce (pocit hladu, žízně, únavy atd.), ale stav organismu statě kryje s pojmem aktivace, který vyjadřuje
lmusí s emocemi i funkčně souvisí, a to prostřednictvím úz- vícedímenzionální jev funkční způsobilosti organis-
k, žal kého spojeni emocí s autonomní nervovou soustavou, mu: aktivace má dímenzi psychickou (různé úrovně
ií ko- která řídí vegetativní reakce organismu. Afekty, ze- aktivace se vyznačují různými stavy vědomí) a fyzio-
enek jména strach, vyvolávají ,,nouzově obranné reakce", logickou (--'; Aktivace). Určité úrovni aktivace defmo-
e vě které jsou ve své podstatě "neurovegetativními vané fyziologickýmí ukazateli odpovídá určitá úroveň
'azné a endokrinními reakcemi, v nichž se mísí nervové, emočních zážitků, jak bylo zjištěno výpovědini pokus-
přes diencefalicko-vegetativní a endokrinní vlivy" (J. De- ných osob (E. R. Avramov a V. P. Simonov, 1968). Po-
nífi- lay a P. Pichot, 1966). Ukázalo se, že pokusné krysy, dle B. D. Lindsleye (1951) existují dvě roviny aktiva-
lZita vystavené silnému stresu z trvalého strachu, vykazo- ce: úroveň vzrušení v nervových buňkách mozku
otně valy hypertrofii nadledvinek, "akutrú thymolymfatic- a úroveň mobilizace energie v organismu; aktivační
)ba- kou atrofii" a gastroduodenální vředy, a posléze v dů procesy probíhající zejména v retikulárni formaci
vost sledku tohoto stresu zahynuly. Stresové situace, ale mozkového kmene tonizují nervové buňky mozku.
také dlouhodobá emocionální napětí z konfliktů, mají Úrovně emociálního vzrušení a aktivace organismu
nají za následek nejrůznější funkční poruchy, mnohdy ve- spolu vždy nekorespondují. Emoční vzrušení je tedy
'šak doucí až k organickým změnám: " ... emoční stavy mo- fenomén specifický, avšak na fenoménu aktivace zá-
ení. hou vést, jako možné příčiny neurovegetativních iri- vislý, současně však fyziologickou aktivaci ovlivňují
lce, tací, posléze k organickým poškozením" (Delay cí, neboť emociogenní podněty organismus, jak už ví-
~dy a Pichot). Tuto skutečnost vyjadřuje tennín psychoso- me, aktivují. J. Reykowski (1976) shrnul nálezy
ta), matické choroby (--'; Psychosomatika). Patří mezi ně o emocionálním vzrušení v následujících tezích:
lko zejména žaludeční vředy, colitis, esenciální hyperto- - Emoce je doprovázena vzrůstem vzrušení, které má
kcí nie, astma, angina pectoris, ekzémy a mnoho dalších vztah k úrovni aktivace; emoce vzniká na určité úrov-
es- chorob, které mají často výše uvedený psychický pů ni aktivace.
ata vod, tj. jsou to ve své podstatě afektogenní onemocně - Vzrušení se projevuje předně vzrůstem svalového
lří
ní. F. Alexander (1950) označuje psychosomatické napětí vedoucím často ke vzrůstu motorické aktivity,
VÍ- choroby přímo za vegetativní reakce na emocionální k celkovému pohybovému neklidu a k zvýšení rych-
le- losti a síly pohybů nebo k lokálním projevům takové-
konflikty; soudí např., že nemocný s vředovou choro-
eli bou je v podstatě hyperaktivní jedirlec, který se ocitl ho druhu, jako jsou tiky a mimovolní pohyby různých
e- v konfliktu se svou aktuální pasivitou, hypertonik je částí těla. Dále je projevem vzrušení vzrůst intenzity
u- zase člověk klidný, který utlumuje svou silnou agresi- intelektových procesů, což má za následek rychlejší
re vitu atd. Psychosomatické vlivy souvisí s fyziologií průběh asociací, větší výraznost představ, zrychlení
m emocí a ta, mimo jiné, s činností autonomní nervové myšlení atd. Konečně se vzrušení projevuje zvýšenou
)-
soustavy, která kontroluje funkci vnitřních orgánů pro- aktivitou autonomního nervového systému, zejména
o střednictvím adrenergních (sympaticus) a choli- sympatiku, což vede ke stimulaci vnitřních orgánů.
l) nergních (parasympaticus) nervových vláken, která na Vzrušení má ovšem také svou intrapsychickou dí-
Ir týž orgán působí antagonisticky. Stresové ~ituace menzi, tj. projevuje se intenzitou prožívání, ne vždy
27
Emoce
však také odpovídající intenzítou pohybové aktívity jemného shrnuje P. Guillaume (1953) takto: "Pocitový I
(dezaktivující vliv žalu), jindy je naopak silné vzruše- aspekt nějakého předmětu je vysoce nestálý, protože c
ní spojeno s výraznými pohyby (např. radost s gestiku- vyjadřuje proměnu hodnoty, kterou předmět pro jedin- f
lací, poskakováním apod.). Vzrušení jako základ di- ce má, a mění se proto v závislosti na okamžitém sta- t
menze emocí je prozkoumáno téměř výhradně jen vu tohoto jedince." Tato relativnost příjemného a ne-
v neurofyziologické a fyzíologické rovině, o vztahu příjemného je zjevná již ve vztahu k intenzítě
vzrušení a prožívání se ví jen málo. D. E. Berlyne působícího podnětu a jejích změn v čase. Zpočátku
(1955) spatřuje v emocích a popudech zdroj vzrušení, příjemný podnět se může stát prodlužováním svého
které organismus udržuje na určité optimální úrovní působení nebo zvětšením své intenzíty nad určitou mi-
funkční způsobilosti. ru nepříjemný. Podnět původně nepříjemný se narůs
táním své intenzity a prodlužováním působení v čase
stává ještě nepříjemnějšim. Guillaume vyjádřil pod-
optimální úroveň statu příjemného a nepříjemného v následujících bo-
dech:
- Pocity závisí na stavu potřeb, jejich aktuálnosti či la-
tentnosti; např. příjemnost jedení závisí na apetitu. Se
změnou intelektuálního vztahu k předmětu se mění
i emoční vztah k němu.
- Pocity libosti a nelibosti závisí na fyzickém a men-
tálním stavu, v jehož rámci vznikají: voják pociťuje
menší bolest ze svého zranění v bojové atmosféře než
na ošetřovně, kde je v jiném rozpoložení i v jiné situ-
nízká vysoká aci. V emocionálním životě hraje velkou roli kontrast:
úroveň vzrušení
některé pocity libosti nebo nelibosti vystupují jen pro-
Vztah mezi úrovní vzrušeni a ůrovní činnosti
to, že jsou v kontrastu s předcházejícím stavem; např.
odpočinek je velmi příjemný po velkém tělesném vy-
Příjemné a nepříjemné. Zážitky tohoto druhu re-
čerpání, příjemnost prožívání úspěchu je proporcio-
prezentují další základní dimenzi emocí; každá emoce, nální obtížím, které bylo nutné překonat.
až na malé výjimky, se vyznačuje určitou intenzítou - V emocionálním životě vystupuje velmi výrazně jev
zážitku příjemného nebo nepříjemného. Typickým pří adaptace: dlouhodobé nebo opakované působení něja
kladem intenzivně prožívané slasti je orgasmus, typic- kého podnětu, citově výrazně akcentovaného, má ten-
kým příkladem silně nepříjemného zážitku je intenziv- denci oslabovat jeho citový přízvuk až k jeho úplnému
ní bolest zubů. Bipolární dimenze "hédonické záníku. "Příjemnost slábne, zužuje se, když přestává
orientace" příjemné proti nepříjemnému je potvrzena být něčím novým," avšak ,,nepříjemnost, kterou není
též faktorovou analýzou (J. B. Block, 1957, R. N. She- možno zvládnout, vzrůstá, to, co bylo jen nepříjemné,
pard, 1962 a další). Filozof H. Spencer (kolem 1870) se stává nenáviděné... je to fakt dobře známý z utrpe-
soudil, že libost je spojena s prospěchem a nelibost ní fyzických i morálních" (Guillaume).
s neprospěchem organismu. Etolog K. Lorenz (1973) J. Olds a P. Milner (1954) v podstatě náhodou obje-
klade pocity příjemného a nepříjemného do vztahu vili v mozkovém kmení "centrum slasti a strasti", nej-
k faktoru zpevňování, a přisuzuje jim tedy evolutivní prve u krys, později byla existence těchto center potvr-
smysl (udržovat organismus v optimálních životních zena také u člověka. Autostimulací, které se pokusná
podmínkách, tj. vyhýbat se škodlivým vlivům, a na- zvířata naučila, mohla dráždit toto "centrum slasti"
opak přibližovat se tomu, co je užitečné); příjemné a mnohá z nřch to prováděla až do úplného fyzického
a nepříjemné vystupuje tak ve funkci lákání a odpuzo- vyčerpání. Centrum slasti je prostorově sedmkrát vět
vání a odráží původně biologickou hodnotu podnětů. ší než centrum strasti (bolesti), jehož stimulace je pro-
Empirické poznatky o pocitech příjemného a nepří- žívána jako nepříjemná. Olds pak na základě těchto
28
Emoce
itový poznatků vytvořil behaviorálně fyziologickou koncep- nezvyklé. Proto také, uvádí Fraisse, dítě prožívá více
Dtože ci libosti a nelibosti, která podporuje evolutivní pojeti emocí než dospělý; nemá totiž pro mnoho situací vy-
edin- funkce těchto elementárních pocitových kvalit; mají-li pracován přiměřený vzorec reakce. Naopak zvířata
1 sta- totiž v mozku své fyziologické centrum, je jejich zá- mají podstatně méně emocí než člověk, protože mají
a ne- sadní biologický význam nesporný. pro téměř všechny situace vypracovány instinktivní
nzitě vzorce odpovědí. V připadě nových situací se musí
:átku adaptace teprve vytvářet, v připadě neobvyklých se
libost
vého vytváři stejně jako u situací, které vznikaji náhle.
lDÚ- - Nadměrná motivace. Frustrace a deprivace zvyšují
uůs stav motivace, což je doprovázeno růstem vnítřního
rostoucí napětí; blokáda uspokojení vyvolává zklamání, pocity
čase síla dojmu
pod- neúspěchu, selhání apod. Dalším zdrojem nadměrné
29
Emoce
procesu socializace se uClme v dané společnosti zeni tohoto systému má za následek výrazné poruchy
a v určitou dobu našich dějin, při jakých podnětech v oblasti motivace a emoci, např. hydrofobii (strach
které emoce pociťujeme" (D. Ulich, 1989). U Čiňanů z vody a odpor k pití vody), vztek, nadměrnou sexua-
vyvolává odpor polibek, u Indů podáni ruky, pro Itala litu, u divokých zvířat neobvyklou krotkost a dalši.
patří k nejhorším zážitkům, když se stane "parohá- Podle R. Browna a R. J. Hermsteina (1984) je limbic-
čem", muži kmene Trobriandů (ostrované z východni ký systém bohatý na "horká místa", tj. např. excita-
Melanézie v západni části Tichého oceánu) naopak bilni skupiny neuronů. Podle J. Delgada (1968) lze
pocity sexuální nevěry vůbec neznaji - za nevěrnou je příjmout názor, že expresivni a zážitkové složky emo-
zde pokládána žena, která s jiným mužem ji. Kulturni ci jsou odděleně organizovány v různých částech moz-
vzorce určuji, co a kde má člověk citit a jak má toto ci- ku. Potvrzuje to i fyziolog S. Wright (1970); zdůraz
těni projevovat, jakož i to, co (a kde) ze svých pocitů ňuje, že psychická a viscerosomatická stránka emoci
projevovat nemá. To vede ke stylizovaným projevům mohou být odděleny, neboť u určitých pacientů je
emoci (např. spoluúčasti, obdivu apod.). Kultura urču možné pozorovat viscerosomatické změny, které ne-
je významy různých objektů, které obvykle vystupují jsou doprovázeny příslušnými emocemi. S funkci lim-
jako symboly (např. státni vlajka), a tak určuje i emo- bického systému souvisí také tzv. Kliiverův-Bucyho
ce, jež se k nim poji. syndrom (1939, 1940), vznikajíci pří poškozeni urči
Fyziologie emocí. Emoce byly dlouhou dobu spo- tých částí limbického systému a projevujíci se ztrátou
jovány s funkci hypothalamu, resp. thalamu; dekorti- strachu a hněvu a také neschopností hodnotit biologic-
kovaná pokusná zvířata vykazovala zvýšené reakce ký význam podnětů; např. pokusná opice, u niž byl
vzteku (Ph. Bard, 1928), které po odstraněni thalamu tento syndrom navozen, olizovala syčícího hada, vklá-
vymizely. Nervové vzruchy dostávaji pří průchodu dala si hoříci zápalky do tlamy atd. Ukázalo se, že
thalamem emočni zabarveni. Tuto thalamickou teorii viscerální vzorce emocí jsou u různých emoci různé;
emoci zastával také W. B. Cannon (1929). Naproti to- např. gastrointestiná1ní trakt odpovídá různě na pocity
mu E. Gellhorn a G. N. Loofbourrow (1963) zdůrazni hnusu a na jiné nepříjemné emoce, jako je např. úlek
li, že neurofyziologickým centrem emoci je hypotha- (E. Brunskwik, 1924). Vzorec se měni i v průběhu té-
lamus, protože po odstraněni mozkových hemisfér že emoce; např. na začátku sexuá1niho vzrušeni je jiný
a thalamu vykazují pokusná zvířata projevy vzteku, je- než v průběhu orgasmu a v období refrakterni fáze.
li zachována alespoň zadni část hypothalamu. To po- W. B. Cannon (1929, 1932) zkoumal vztahy mezi
tvrdil u pokusných koček J. H. Masserman (1943) emocemi a činností vegetativní nervové soustavy
elektrickou stimulaci hypothalamu. Otázkou však je, a dospěl ke koncepci alarmové reakce, jíž vyjádříl
zda na úrovni hypothalamu neni organizován jen vněj podstatu těchto vztahů, totiž jejich biologickou účel
ší výraz emoci. J. W. Papez (1937) a M. B. Arnoldová nost. Emocemi se reaguje na životně významné situa-
(1960) zdůrazňovali, že v utvářeni emoci hraje důleži ce, v nichž je obvykle nutné mobilizovat fyzické síly
tou roli i mozková kůra a zejména pak tzv. limbický organismu (útěk, útok), resp. dodávat jeho chováni ví-
systém. J. W. Papez (1962) akcentuje zejména funkci ce energie. Emoce jsou v tomto smyslu spojeny s ja-
hippokampu a opírá své názory o pozorováni pacien- kýmsi poplachem v organismu, přičemž roli tohoto
tů, kteří trpěli lézí hippokampu a vykazovali výrazné "poplachového zařízeni" plni sympatická část vegeta-
změny v emocionalitě. Limbický systém je označován tivni (autonomní) nervové soustavy. Aktivace sympa-
za tzv. viscerálni mozek, protože řídí činnost vnitřnich tiku vede totiž ke zvýšeni srdečni činnosti, a tím
orgánů. Hippokampus ovlivňuje prožíváni emoci, dá- i k rycWejšímu krevnímu oběhu, činnost trávicího
vá jejich obsahu specifické zabarveni. Tomu neodpo- ústrojí se llaopak snižuje, vzrůstá svalové napětí a vy-
rují některé novějši teorie, které zdůrazňují, že obsah lučováni potnich žláz, výrazně se zvyšuje činnost
emoci je dán asociaci vzrušeni s kognitivním zpraco- nadledvinek, které vylučují do krve adrenalin, hor-
váním situace (H. Schachter, 1957). Do limbického mon, který biochemickou cestou podporuje aktivitu
systému proudi nervové impulzy z vnitřnich orgánů, sympatiku (podněcuje činnost srdce, tlumí činnost
ale i ze smyslových orgánů a z mozkové kůry. Poško- střev, uvolňuje zásoby glukózy). Všemi těmito reakce-
30
Emoce
poruchy mi se organismus přípravuje k akci, tj. ke zvýšené ak- mrkací reflex (ve stavu vzrušení se zvyšuje frekvence
(strach tivitě se zvýšenou spotřebou energie; uvedené změny mrkání očních víček), tremor (třes, který je, mimo ji-
1 sexua- zlepšují fyzickou disponovanost organismu, jsou tedy né, znakem emocionálního konfliktu) atd. Ukazateli
a další. biologicky účelné. Zvýšená činnost sympatiku dopro- emocí jsou také biochemické reakce, např. vylučová
limbic- vází zejména emoce strachu a emoce spojené s touha- ní katecholamínů ve stresových situacích, změny ky-
excita- mi a je spojena s celkově zvýšenou úrovní aktivace. selosti žaludečních šťáv ve stavech úzkosti a další,
168) lze Zásadně lze rozlišit dva vzorce fyziologických kom- souvisící opět s činností endokrinního systému a auto-
":jemo- ponent emocí s oWedem na zúčastněné biochemické nomní nervové soustavy.
:hmoz- činitele a na "dynamiku krevního tlaku". Jeden se vy- Výraz emocí. Rozumí se jím projevy emocí v mimice
zdůraz- značuje převahou vlivu adrenalinu, druhý noradrenali- a pantomimice, tj. ve změně výrazu obličeje a v drže-
emocí nu (D. H. Funkenstein, 1955): hněv souvisí se zvýše- ní těla. Ch. Darwin (1872, česky 1964) soudil, že vý-
~ntů je ným vylučováním noradrenalinu, zatímco strach je raz emocí je pozůstatkem původně biologicky účel
~ré ne- provázen zvýšeným vylučováním adrenalinu; oboji je ných reakcí, a vypracoval principy výrazu emocí:
:cí lim- specificky účelné. K fyziologickým komponentám výraz byl původně účelnou reakcí (např. cenění zubů
~ucyho emocí patří dále pohyby a viscerálni změny, jakož
ú urči i změny v činnosti žláz s vnitřní i vnější sekrecí.
ztrátou Emočni reakce se vyznačují zejména vysokým stup-
>logic- něm visceralizace, tj. změnami v činnosti a tkáních
ÚŽ byl vnitřních orgánů (srdce, plic, žaludku atd.), typicky
, vklá- např. u pocitu hnusu. Pozoruhodné jsou zejména peri-
se, že ferní znaky emocí, tj. fyziologické změny pozorova- RADOST VZTEK
různé; telné pouhým okem nebo přístroji na povrchu těla. Na-
pocity děje, že ze vzorců těchto změn bude možné zjistit
:. úlek zážitkovou kvalitu emocí, se však nesplnily, protože
hu té- tyto změny jsou pro identifikaci zážitkového obsahu
iejiný emoce, který doprovázejí, jen málo informativni, ne-
fáze. boť nedostatečně diferencují vzorce jednotlivých emo-
mezi STRACH SPOKOJENOST
cí. K periferním znakům emocí patří zejména kožně
stavy galvanická reakce (elektrické fenomény kůže, které Výraz základních emocí
jádřil souvisi s činností potních žláz a projevuji se jako změ
účel ny elektrického potenciálu na povrchu pokožky); tato ve vzteku bylo původně přípravou ke kousnutí); výraz
situa- reakce (zvaná také psychogalvanická) je důležitým některých emocí je antitezí biologicky účelného aktu
é síly a citlivým ukazatelem vzrušeni a změn jeho úrovně, (např. lísání se psů a koček je antitezí nepřátelského
ní ví- ale neni dostatečně informativní pro rozlišení příjem výbojného postoje, tj. signálu podřízení se); některé
s ja- ných a nepříjemných emocí. Dále sem patří změny výrazy jsou jen doprovodnými jevy nervového vzruše-
)hoto krevního tlaku a objemu částí těla, které jsou rovněž ní (např. chvění) a nebyly biologicky účelné. Základní
geta- jedním z nejlepších ukazatelů přítomnosti emočního poznatky o výrazu emocí, získané výzkumem v přiro
mpa- vzrušení, resp. přítomnosti vzteku, strachu a dalších zených podmínkách, shrnul J. C. Coleman (1924,
tim emocí; se vzrůstajícím vzrušením stoupá i krevní tlak, 1949): mezi oběma poWavírni nejsou zásadní rozdíly
icího pomocí tzv. pletysmografu se měří změny v objemu ve výrazu emocí a ve schopnosti interpretace výrazu,
I vy- prstů ruky, paže, nohy, penisu. K dalším periferním ačkoli ženy mírně převyšuji muže ve schopnosti roz-
most znakům emocí patří změny v činnosti srdce, plic poznat z výrazu tváře druhé osoby emoci, kterou pro-
hor- (respirace), teplotě kůže, sekrece slin, svalového napě žívá; obecně platí, že výraz pozitivních emocí je sná-
ivitu tí, pocení, pohybu očí, zornícového reflexu, pHomoto- ze identifikovatelný než výraz emocí nepříjemných;
nost rických reflexů (vstávání cWupů, ježení srsti u zvířat, horní polovina obličeje je více informativní pro rozpo-
kce- které jsou obvykle příznakem nepříjemných emocí), znání úžasu a hněvu, zatímco dolni část je informativ-
31
Emoce
ní pro rozpoznávání radosti a smutku. Nejvhodnější by, neboť výraz emocí u osob od narození nevidomých
částí obličeje pro rozpoznávání emocí jsou partie ko- je chudší než u osob vidomých (F. L. Goodenoughová,
lem úst. C. Landis (1924) dospěl na základě experi- 1932). Původní "vrozené schéma se vyvíjí po určitou
mentů s přirozenými podněty k následujícím závěrům úroveň a potom, jestliže není integrováno do naučené
o výrazu emocí: v každé situaci existují rozsáhlé roz- ho chování, v dalším vývoji ochabuje" (R. S. Wood-
dily ve vyvolaném výrazu tváře a prakticky neexistuje worth a H. Schlosberg, 1959). Při posuzování musí být
nepříjemný
9
o o
strach hnus odpor
o
závist o
8 hněv o
o zlost
o starost
smutek
o 7
lítost
o 6
pokora, plachost o
lhostejnost
5
podrobivost povýšenost
2 3 4 5 6 7 8 9
O O
touha O agresivita
O soucit 4
dojetí
O
3 pýcha
ú8a O
přáni
O
účastenství , 2 O
oddanost pocit vitězství
O
O radost
něžnost, láska
příjemný
společný výraz pro tu kterou emoci; každý jedinec má výraz emocí vztahován k situaci, v níž se odehrávají.
individuální habituální výraz emoce; pro každou jed- Výraz emocí ovlivňují také vlivy kultury, které přispí
notlivou emoci je charakteristická činnost určitých vají k určitým stylizacím, např. překvapení, rozhořče
skupin obličejového svalstva; má-li subjekt určitou ní, účasti atd. Kromě toho kultura např. určuje, kdy je,
emoci zahrát a je-li pak tato zahraná emoce srovnává- a kdy není připustný pláč u té které kategorie osob,
na s jeho přirozenou expresí téže emoce, jsou oba kdy se má uplatnít určitý výraz apod. (např. Japonci,
vzorce často odlišné; ustálené vzorce emocí lze najít jsou-li kárání, se zvláštním způsobem usmívají). Ve
jen při prožívání bolesti, překvapení, hněvu, rozhořče výrazu emocí se uplatňují i rasové fyziognomické
ní, nelibosti, odporu, křiku a sexuálního vzrušení. zvláštnosti, např. zakulacování očí při výrazu zloby
Individualizace výrazu emocí je patrně funkcí nápodo- u Číňanů. Zvláštními připady výrazu emocí jsou
32
Emoce
domých smích a pláč (obojí je spojeno s hlasovými projevy ztěžující vstup a výstup informací, a mají tak negativ-
ughová, a se sekrecí slz): smích je obvykle spojován s radostí, ni úlohu v řizeni chování organismů. Proti těmto teo-
určitou pláč se smutkem, ale existuje i pláč z radosti. Podle riím, omezeným na striktní behavioristický přistup
aučené- H. Plessnera (1961) reprezentují smích a pláč krajní a na pojetí člověka jako počítače - automatu, vystou-
Wood- póly lidské existence: "smějící se je světu otevřen", pil R. W. Leeper (1948) s tvrzením, že dezorganizují-
Dusí být kdežto "plačící se světu uzavírá"; veselí je sdíleno, cí vliv emocí v chování se projevuje jen ve dvou pří
smutek osamocuje. padech: když jsou emoce extrémní (silné afekty),
Emoce se navenek projevují jako emocionální anebo když jsou v konfliktu s nějakými motivy. Lee-
chování. Vztek je spojen s různými formami agrese, per pak problém podrobně analyzuje: 1. Viscerální
strach s různými formami úniku apod. P. Th. Young hledisko. Dojde-li v afektu k tomu, že krev je přivádě
(1961) podává následující charakteristiku emocionál- na více do kosterního svalstva než k zažívacímu trak-
ního chování: 1. je rozbouřené, dezorientované, kdež- tu, že se zrychluje dýchání, srdce bije rychleji atd., je
to neemocionální je organizované a cílově zaměřené; to spíše znak organizace chování, protože tu jde, jak
2. emocionální chování začíná v psychologické situa- už víme, o biologicky účelné změny. 2. Behaviorální
ci, neemocionální má často interní původ; 3. emocio- hledisko. Je osoba dezorganizovaná, když se bojí, nebo
nální chování je charakterizováno viscerá1ními změ když je vzteklá? - táže se Leeper. Strach vede někdy
nami a regulováno autonomním nervovým systémem, k ímobilizaci místo k rychlé obranné reakci, ale mož-
v neemocionálním chování je úroveň viscerálních ná, že kdysi byla ímobilizace (stavěni se mrtvým, ne-
a autonomních komponent nízká; 4. emocionální cho- hnutost atd.) biologicky účelná, a teprve vývojem se
vání je charakterizováno zeslabením nebo i vylouče původně adaptivní reakce stala neúčelnou. 3. IDedisko
1St ním korové kontroly a vystoupením vzorců reakcí, prožívání. Silné vzrušení osoby je konzistentni
které jsou integrovány na subkortikální úrovni, s emočně signifikantní situací, signalizuje to její vý-
neemocionální chování je charakterizováno vysokým znam a je to komponenta celkové adaptivní reakce.
stupněm korové kontroly; 5. emocionální chování je A tak platí: " ... čím silnější emocionální proces je
intenzivně afektivní (afektivitou je zde míněna dimen- vzbuzen... , tím jistěji bude chování řízeno způsobem
ze libost - nelibost), neemocionální chování je afek- konzistentním s emocionální reakcí" (Leeper). Mnohé
tivně indiferentní. Young zde emocionálním chováním • emoce ostatně fungují také jako motivy (strach moti-
v podstatě myslí ímpulzivní chování a klade je do pro- vuje únik z ohrožující situace, vztek motivuje útok na
tikladu s volním jednáním; to je však určité zúžení překážku uspokojeni, která jej vyvolává). Defmuje-li
problému. Ve skutečnosti se v každém zacíleném jed- tedy např. N. L. Munn (1946) emoci jako "akutní roz-
náni angažují emoce, které koneckonců úzce souvisí vrat" nebo P. Th. Young (1961) jako "rozvrat nebo de-
s cílovou dovršující reakcí; ta totiž znamená vždy ně zorganizaci chování", je to špatně pochopená emoce.
jaký způsob uspokojení, a má tedy emocionální odezvu Naopak emoce napomáhají organizaci chování; tato
nejen po dosažení cíle, ale i při jeho dosahování. Zá- organizační funkce emocí je patrná již ve fenoménu
sadně sporná je však první Youngova charakteristika zpevňování, v němž právě emoce rozhodují, co bude
emocionálního chování jako chování dezorganizova- naučeno a jaký to má smysl. P. Th. Young (1961), kte-
:ávají. ného. Souvisí to s jeho katastrofickou teorií emocí, rý později své katastrofické pojetí emocí zmírnil,
)řispí která pokládá emoce za dezorganizující a dezintegru- ostatně uznává, že emoce mimo jiné "organizují
lořče jící činitele chování, resp. za stavy vnítřní dezorgani- neurobehaviorální vzorce, které mají být naučeny",
:dy je, zace (P. Th. Young, 1961). A. R. Lurija (1932) soudil, přičemž "toto organizování neurobehaviorálních vzor-
osob, že emoce vznikají z konfliktů, dezorganizují chování ců prostřednictvím subkortikálních afektivních vzru-
>onci, a přetvářejí reakce v difúzni vzrušeni. D. O. Hebb šeni je snad nejdůležitější funkcí afektivity".
í). Ve (1949) se domníval, že emoce vedou k dezorganizaci Díferenciace emocí. Novorozenec vykazuje jen ur-
nické chování jen na kortikální úrovní, avšak umožňují or- čitou úroveň vzrušení, libost a nelibost, o něco pozdě
zloby ganizaci odpovědí na subkortikální úrovní. V kyber- ji se objevuje strach z neznámých předmětů a vztekja-
jsou netice byl vysloven názor, že emoce jsou vlastně šumy ko reakce na překážky. Ve srovnání s dítětem je
33
Emoce
emocionální život dospívajícího a dospělého obsahově 4. Podle účelu, resp. významu pro život.
mnohem bohatši, diferencovanější. Jak k tomu dochá- a) City stenické, aktivující,
zí? O odpověď se pokusili, mimo jiné psychology, b) city astenické, dezaktivující.
S. Schachter a J. E. Singer (1962) v tzv. dvoufaktorové 5. Partikulární a totální citové stavy.
teorii emocí, jejímž základem je teze, že konkrétní Rozsah citu ve vědomí může být různý (od slabé-
emoce je dána asociací vzrušení s kognitivní interpre- ho pocitu až po vyplnění vědomí afektem).
tací situace, která vzrušení vyvolala. Uvedení autoři se 6. Hledisko intenzity a trvání.
to pokusili prokázat experimentálně: injekcí exci- Intenzita: pocit, emoce, afekt, vášeň (silný cito-
tancia bylo u pokusných osob vyvoláno vzrušení, na- vý vztah).
čež obě experimentální skupiny prošly určitou ad hoc
- Trvání: emoční reakce, nálada, citový vztah.
vytvořenou situací, přičemž jedna vyvolávala veselí,
7. City a pocity - Wedisko jednoduchosti - komplex-
druhá hněv - jedna byla interpretována jako "legrač
nosti.
ní", druhá jako "urážlivá". Druh emoce tedy kores-
Pocity jsou pokládány za jednoduché, city (emoce)
pondoval s interpretací situace, která vyvolala vzruše-
za komplexní zážitkové kvality.
ní. Interpretace zřejmě vzrušení předchází, nachází-li
se subjekt v běžných životních podmínkách; v experi-
Poněkud pragmaticky založené třídění emocí podali
mentu tomu bylo naopak, a získané výsledky proto do-
D. Krech a R. S. Crutchfield (1958):
stávají poněkud artificiální ráz. Podle B. Weinera
(1980) je lze interpretovat tak, že emoce rezultují z ná- 1. Primární emoce.
sledující sekvence událostí: a) proběhne tělesná reak- a) Vystupují v raném individuálním vývoji,
ce (vzrušení), b) jedinec si tuto reakci uvědomuje, c) b) vyvolávají je jednoduché, nekomplikované
vzníká potřeba Wedat pro ni vysvětlení, d) je identifi- situace,
kován externí klič a interní reakce je označena; ozna- c) mají úzké vztahy k cílově zaměřenému chování
čení přináší určitou kvalitu emoce. Prvotní zdroj emo- (jednání), a vystupují proto společně s vysokým
cí člověka je v jeho okolí (S. Gerstmann, 1966); určitá stupněm napětí.
situace je poznávána jako významná ve zcela konkrét- 2. Emoce, jejichž předmětem je sebehodnocení.
ním směru (nebezpečí, lákavá kořist atd.) a to jí dává Emoce úspěchu nebo neúspěchu, studu, hrdosti,
konkrétní emoční akcent. viny, lítosti (kajícnosti) jsou specificky lidské.
V literatuře se objevuje řada třídění emocí jak po- 3. Emoce vztahující se ke smyslovým podnětům.
dle jejich obsahu, tak i podle jejich forem. Pokud se Např. bolest, odpor, úžas, uchvácení, hnus.
forem týče, uvádějí se obvykle v pořadí od nejjedno- 4. Emoce zaměřené na jiné osoby.
dušších k nejsložitějším: pocity (Wad, únava), emoce Např. láska, nenávist, soucit, závist, škodolibost.
a citové vztahy (láska, nenávist a jiné emoční komple- 5. Esteticky hodnotící city.
xy). Klasifikaci vycházející z různých Wedisek podal Např. humor, pocit krásy, vznešeného, tragického
K. Jaspers (1965): a další.
1. Fenomenologické východisko (druh bytí). 6. Nálady.
a) City s osobnostním přizvukem (můj smutek), Propůjčují celému momentálnímu prožívání určité
b) city s předmětným přizvukem (smutná krajina), emočně akcentované zbarvení - "dur" nebo ,,moll";
c) různé modality, např. určité formy úzkosti, skleslost, rozpustilost
d) stavy bez obsahu. a další.
2. Podle předmětu, na neJz JSou city zamereny.
Předmětem emoce může být cokoli (bytost, věc, Zvláštní formu emocí představují nálady, vyjadřu
děj, idea atd.). jící, jak naznačuje již samo slovo, určité emoční (více
3. Podle původu. či méně setrvávající) ladění; jeho charakteristickým
City tělové, smyslové, duševní, duchovní. příkladem je melancholie (zádumčivost - v patologic-
34
Emoce
kém rozměru trudnomyslnost). Krech a Crutchfield předmětem, ale také některými opakujícimí se společ
(1958) podávají přehled nálad: nými citovými reakcemi na něj"; proto v nich mohou
být obsaženy i dočasné protiklady. Silné citové vztahy
příjemné nepříjemné se stupňují ve vášně. V. Tardy (1957) defmuje vášeň
:I slabé- jako "silný citový vztah ovládající člověka". Konečně
(vysoké (nízké
napětí) povzenesenost poraženost napětí)
tzv. vývojově vyšší city (etické, estetické a intelektu-
veselost mrzutost ální - cit odpovědnosti, krásy, spravedlnosti atd.) jsou
Iný cito- šťastný smutný vzrušení asociovaná s kultumimí hodnotami. V jejich
spokojený nespokojený formování se uplatňují individuální zážitky, ale i vlivy
(nízké klídný napjatý (vysoké
mlh. výchovy a vzdělávání. Jsou základem vnitřního zpev-
napětí) napětí)
ňování (sebezpevňování), ale jsou dosud málo pro-
lmplex-
zkoumány.
Podle Kreche a Crutchfielda mají nálady tendenci Teorie emocí. P. V. Simonov (1966 a pozd.) soudi,
:emoce) vše zatopit, zaplavit, takže často nejsou pociťovány jen že emoce kompenzují deficit informace a vznikají,
ve vztahu k já, ale i k celému okolí, které pak jako by když existuje rozdíl mezi informací nezbytnou pro do-
mělo tutéž náladovou kvalitu (šťastnému se celý svět
ípodali sažení cíle a informací, kterou má subjekt pro situaci,
jeví v pořádku). V náladách se slévají nepostřehnutel v níž uspokojuje určitou potřebu, k dispozici. Proto
né vlivy okolí s vnitřními impulzy. Kontrast mezi tim, platí, že "emoce jsou skutečně zbytečné pro plně in-
jak vypadají věci venku, a našim naladěním akcentuje formovaný systém... není nutný vztek, když jsou dob-
náladu: tak se můžeme cítit ještě více sklíčeni, kont- ře známy způsoby porážky protivnika" (Simonov).
wvané rastuje-li naše temná nálada se slunečním jasem dne Emoce v tomto smyslu představuje "kompenzační me-
nebo "vyzařujícim optimísmem" lidí okolo; jindy na- chanísmus" vyplňující deficit informace nutné k dosa-
hování opak dochází k souznění určité nálady a okolní kraji- žení cíle, a vzniká tedy předevšim tam, kde nedochází
sokým ny (Krech, Crutchfield). K. Černocký (1947) označu k uspokojení potřeby. Tato teorie je právem kritizo-
je náladu výstižně jako "duševní počasí" a poukazuje vána jako zjednodušující a jednostranná (K. Obu-
í. na možný organícký zdroj nálad v trávicích procesech, chowski, 1970, B. D. Parygin, 1971). Jiná je teorie
rdosti, v probíhajících chorobách, u žen v menstruaci atd. Sil- R. Plutchika (1980), podle něhož emoce fungují jako
nými náladami jsou nostalgie (teskná touha), splin reakce na životně významné situace, dávají šance na
é.
(pocit životní únavy), skleslost (sklíčenost), rozmrze- přežití a současně jsou komunikativními signály.
n.
lost, útočnost, podrážděnost a další. Vystupují jako řetězové reakce v následujících souvis-
Další specifickou emocí jsou citové vztahy, jako lostech:
např. láska a nenávist; jsou to citové komplexy tvoře
lOSl.
né různými emočními kvalitami, vztahující se k urči stímulus
tým předmětům, obvykle osobám. G. Kafka (1950) (příklad) kogníce emoce chování funkce
ckého uvádí čtyři "pra-afekty" vyjadřující základní pohybo-
ohrožení nebezpečí strach úník hledání
vé relace subjektu k objektu: 1. "sem s tebou ke mně"
ochrany
(dychtivost), 2. "pryč s tebou ode mne" (odpor, hněv),
Ilfčité 3. "pryč se mnou od tebe" (strach), 4. "sem se mnou ztráta ízolace smutek "volání reíntegrace
o.olI"; k tobě" (láska). Některé citové vztahy, např. mateřská rodíčů o pomoc"
:tilost láska, mají jasný biologický smysl, v jiných je původ
ní biologický smysl překryt návykem, např. v sexuál- Podle Plutchika existuje malý počet primárních
ních vztazích. Rozlišení emocí a citových vztahů, kte- emocí, které tvoří páry protikladů a jejichž kombinací
ldřu ré nazýval sentimenty, zdůraznil W. McDougaII (1900 vznikají další "dyády emocí". Tato teorie však pone-
(více a pozd.): emoce je přechodná, citový vztah je "setrvá- chává mnoho nezodpovězenýchzákladních otázek tý-
:kým vající struktura". Podle V. Tardyho (1957) jsou citové kajících se geneze a diferenciace emocí atd. Filozof
19ic- vztahy "celé soustavy, které jsou sjednocovány svým J. P. Sartre (1960) se domnívá, že emoce vyjadřují
35
Etologie
regresi k magickému vědomi, a tak i k magické formě (A. S. Reber, 1985). Za zakladatele této vědy pokládá
bytí. Podle W. McDougalla (1908) emoce vyjadřují citovaný'autor nikolí výše uvedené badatele, nýbrž ji-
prožívání instinktivních tendencí. Nosné je evolucio- né významné přírodovědce, K. Lorenze, N. Tinberge-
nistické pojetí emocí jako nositelů primárního hodno- na, W. H. Thorpa a K. von Frische (který se po celá de-
ceni biologického významu podnětů, které v užším setiletí zabýval pozorováním života včel). Od
psychoanalytickém pohledu vypracoval S. Rado srovnávací psychologie se podle Rebera a dalších
(1952) a v širším P. K. Anochin (1957), zdůrazňující etologie liší tím, že k "vyčerpávající analýze chování"
autoregulativní funkci emocí. používá techniky přírodovědeckého pozorování, za-
tímco srovnávací psychologie pracuje "experimentál-
ně-manipulativními technikami a kontrolovatelnými
Literatura:
laboratorními technikami". K metodě přírodovědecké
Diamant, J., Černý, M., Študent, v.: Emoce, 2. vyd. Praha 1969. ho pozorování však patří i experiment v přirozených
lzard, C. E.: Human emotions, New York 1977. Plutchik, R.: The životních podminkách, kterého používali i oba nejvý-
emotions: Facts, theories and a new model, New York 1962. Rey-
značnější etologové, K. Lorenz a N. Tinbergen. Podle
kowski, J.: Eksperymentalna psychologia emocji, Warszawa 1968.
Ribot, Th.: La psychologie des sentiments, 14. vyd. Paris 1936. Si- K. Lorenze (1993): "Etologie neboli srovnávací vý-
monov, P. v.: Čto takoje emocija?, Moskva 1966. Stančák, A.: Emó- zkum chování je snadno defmovatelná. Spočívá v tom,
cie v psychofyziologickom experimente, Bratislava 1968. Šimek, J.: že se na chování zvířat a člověka aplikují všechna ta
Lidské pudy a emoce, Praha 1995. Ulich, D.: Das Gefiihl, 2. vyd. pojetí otázek a všechny ty metody, které se od Darwi-
Miinchen 1989. Young, P. Th.: Motivation and emotion, New
novy doby staly ve všech jiných odvětvích biologie
York-London 1961.
samozřejmými." Možnost srovnávacího výzkumu je
podle Lorenze dána tím, že "existují způsoby pohybu,
jejichž fylogenetická proměnlivost odpovídá přesně
Etologie proměnlivosti orgánů, a tím je pro ni použitelný pojem
homologie... Srovnávat zde znamená rekonstruovat
Dnes vcelku samostatný vědní obor, který se vydělil rodokmen z podobnosti a nepodobnosti znaků". Za
z klasické zoopsychologie a zoologie a který založili homologické jsou pak označovány znaky, "jejichž po-
německý zoolog E. von Holst a švýcarský neurofyzio- dobnost se zakládá na společném původu od formy
log W. R. Hess na počátku padesátých let 20. století. nějakého předka, který měl odpovídající znaky". Ho-
Jde v něm o přírodovědecky orientovaný výzkum cho- mologie jsou založeny na společných genetických
vání živočichů v podminkách jejich přirozeného ži- souvislostech (I. Eibl-Eibesfeldt, 1970) a je nutno od-
votního prostředí, resp. o "srovnávací výzkum chová- lišit je od analogií: analogie znamená podobnost, ho-
ni" (N. Tinbergen, 1950). Pojetí výzkumu chování mologie naproti tomu souhlasnost, stejnost. Homolo-
(něm. Verhaltensforschung) má blíže k zoologii než gie určitých vzorců sociálního chování u primátů a lidí
k psychologii, resp. srovnávací (komparativni) psy- poukazuje na společné geny (L. O. Wilson, 1993).
chologii (M. Scharf, 1987). Podle A. S. Rebera (1985) Z této skutečnosti vychází a snad až příliš ji zdůrazňu
má pojem etologie kromě výše uvedeného významu je a zobecňuje sociobiologie.
ještě další specifické významy, kromě jiného také vý- Historickým východiskem srovnávacího výzkumu
znam "studía kulturních zvyků". V tomto smyslu po- chování živočichů je darwinismus (Ch. Darwin,
užívá I. Eibl-Eibesfeldt (1967) terminu "humánní eto- 1872) se svou ideou, že instinkty jsou pro přežití dru-
logie" (Humanethologie). Dnes je nejrozšířenější hu stejně důležité jako morfologické struktury orga-
pojetí, že etologie je "interdísciplinární věda kombi- nismu, a podléhají proto rovněž selekci (M. Scharf,
nující zoologii, biologii a komparativní psychologii 1987). Podle K. Lorenze (1993) pak bezprostředním
a zabývající se precizním pozorováním chování zvířat podnětem pro vznik etologie byla zejména ornítologie
v jejich přírodním prostředí a vývojem teoretických (O. Heinroth a další), neboť ornítologové se zajímali
charakteristik tohoto chování s ohledem na spletité o podrobný inventář chování ptáků, které měli ve
souvislosti genetických a environmentálních faktorů" svých sbirkách. Lorenz byl Heinrothovým žákem. Po-
36
Etologie
dádá
rž ji- stupně byly vytvářeny základní koncepty etologie, (E. O. Wilson, 1975) a dále evolucionisticky pojatou
~rge jako "uvolňovací mechanismus", "vtiskání", "přeska gnozeologií, vycházející z faktu, že lidské formy poz-
~de- kovací pohyby" a další (~ Instinkty); byla rozpraco- návání, i vývojově nejvyšší, tj. myšlení, jsou produk-
Od vávána teorie instinktivního (dnes se říká spíše "před tem evoluce, a jako takové mají adaptivní funkci
Iších programovaného") chování a učení, byly hledány ("biologie poznání" R. Riedla, 1980, který v předmlu
'ání" vazby na neurofyziologii, biologii atd. K etologům ne- vě ke svému dílu uvádí, že se v něm "popisuje evolu-
za- ní počítán W. Kohler se svými pozoruhodnými výzku- ce jako poznání získávající proces"). K této nové teo-
Iltál- my inteligence antropoidních opic, protože byly zalo- rii poznávání, resp. gnozeologii, výrazně přispělo dílo
lými ženy na experimentech prováděných v umělém K. Lorenze (1977) věnované "pokusu o přírodní ději
cké- prostředí. Další úzké vztahy má etologie k problema- ny lidského poznávání", v němž se rovněž uvádí, že
lých tice fylogeneze chování. "víme, že všechno adaptivní dění je kognitivní proces"
jvý- Přesně charakterizují vznik a poslání etologie J. Ka- a že kognitivní aparát člověka je a priori daná schop-
)d1e marýt a R. Steindl (1989): "Na rozdíl od dosavadních nost, která teprve činí možnou veškerou zkušenost. Ve
vý- přístupů ke studíu ,bezprostředních' funkčních příčin stejném, sociobiologii velmi podobném smyslu vytvo-
Dm, chování, jak se jím zabývaly fyziologické a zoopsy- řil K. Lorenz také "etologickou sociologii".
ata chologické obory a později behaviorismus, začali se
wi- etologové zajímat především o ,zprostředkované' evo- Literatura:
19ie luční příčiny chování, jeho mechanismy, tedy téměř
Drvota, S.: Od zvířete k člověku, Praha 1979. Eibl-Eibesfeldt, J.:
I je výlučně o příčinné vztahy mezi vrozeným a nauče
Grundríss der vergleíchenden Verhaltensforschung, 5. vyd.
'bu, ným, mezi genetickým programem a následujícími Miinchen 1978. Franck, D.: Etologíe, Praha 1996. Hinde, RA.: Aní-
sně zkušenostmi. Výsledky etologických výzkumů příčin mal behavíour: a synthesís of ethology and comparative psycholo-
iem druhově specifických, instinktivních způsobů chová- gy, New York 1966. Lorenz, K.: Díe Riickseíte des Spíegels: Ver-
ní v přirozených podmínkách byly vesměs úspěšné such eíner Naturgeschíchte menschlíchen Erkennens, Miinchen
'vat 1977. Lorenz, K.: Základy etologíe, Praha 1993. Kamarýt, J., Steindl,
Za a převratné." V tomto smyslu etologie silně ovlivní- R: Filozofické problémy klasícké a moderní etologíe, Praha 1989.
po- la sociobiologii, zkoumající existenci vrozených, Wickler, w., Seibt, U. (vyd.): Vergleíchende Verhaltensforschung,
my pudových způsobů chování u dospělého člověka Hamburg 1973.
[0-
'ch
)d-
10-
10-
idí
3).
lU-
nu
in,
u-
a-
tf,
m
ie
tli
re
)-
37
Frustrace a stres
38
Frustrace a stres
překážka ti života. Zvláštním případem sociální frustrace je tzv. (kromě agrese) jde o vytvářeni různých druhů sebekla-
lem druhé reaktance, reakce na ztrátu a omezováni svobody, mů, které mají zastřít neúspěch pří dosahováni cíle
pívajícího kterou člověk pociťuje pří různých omezovánich a je- tak, aby se jedinec vyhnul destruktivním pocitům vi-
do kina). li vystaven nátlaku. Sociální reaktance může mit růz ny, selhání atd.
cu, zábra- né podoby od situace pří nakupováni, kdy je člověk S. Rosenzweig (1944) zavedl pojem frustrační to-
lké potře prodavačem přemlouván, až po skutečnou ztrátu svo- lerance, který vyjadřuje interindíviduálně odlišnou
: sexuální body, kdy je nucen jednat dlouhodobě pod určitým ná- způsobilost individua odolávat frustrující situaci jako
lý apod.). tlakem proti svému přesvědčeni. C. T. Morgan (1961) frustrujícímu vlivu. Ukázalo se, že děti mají obecně
:enní fru- uvádí mezi jinými druhy i konfliktové frustrace, kte- nižší frustračni toleranci, tj. podléhají snáze důsled
F. Meier ré vyplývají z oddalovaného rozhodnutí se pro určité kům frustrace než dospělí. Kolektivní frustrace, např.
rozlišení v období válek nebo hospodářských krizí, kdy jsou
1ky jsou různými nedostatky postihovány masy lidi, jsou snesi-
rovaném telnější než frustrace individuální. Člověk, který trpí
~jší, psy- frustrací sám, ji snáší obtížněji, než když ví, že jsou
vá situa- stejně frustrováni mnozí. Empiricky založené jsou ně
trojící se které hypotézy o reakcích na frustraci, např. hypoté-
) je pře za frustrace - agrese (J. Dollard a další, 1939), podle
:prve za "Zdá se mi drahoušku, že jsi přes prázdniny zase ztloustla." které je agrese vždy důsledkem frustrace. A. J. Yates
le. Chá- (1987) namítá, že tato teorie zahrnuje závěr kruhem,
',jenut- protože je tu frustrace defmována termíny agrese,
~, neboť a naopak. Kromě toho platí, že agrese neni jedinou re-
ílového akcí na frustraci a neni také vzbuzována jen frustrací;
frustro- např. tzv. instrumentální agrese může být druhem zvy-
~tně za- ku a může probihat bez doprovodné zloby a nepřátel
dadnou "Tvá dívka mne pozvala na dnes večer do kina!" ství i v situaci bez překážek (rozdíl mezi tzv. vzteklou,
iekt ne- Příklady frustrace
frustrací vyvolanou, a instrumentální agresí). Dále
lOžnost sem patří hypotéza frustrace - regrese (R. C. Barker
lSickou jednání (~ Konflikty). V konfliktní situaci je jaksi po- a další, 1941), podle niž frustrace vede k prirnitivizaci
: "Fru- zastaveno dosaženi cíle, což je spojeno se vznikem chováni; je-li u dětí frustrována jejich hra, vykazují
fá s ví- a narůstáním vnitřního napětí a souvisí s konfliktnimí potom chováni odpovídající nižší vývojové úrovni.
!>struk~ vlastnostmi jedince. Tento typ frustrace, neni-li např. Posléze je to hypotéza frustrace - fixace (N. R. F. Mai-
Iřeby." jedinec s to řešit konfliktní soužití, může vést k neuró- er, 1949): pokusné krysy v trvající konfliktní situaci,
strace ze. Základní poznatky o reakcích na frustraci, resp. kdy byly signály odměny zaměňovány se signály tres-
ll, růz- o frustrovaném chováni, byly získány experimentální tu tak, že je nebylo možné rozlišit, začaly posléze vy-
tk vý- cestou (T. Dembová, 1931, a další). Ukázalo se, že kazovat rigidní stereotypni chováni, i když vedlo
ze so- jsou v podstatě totožné s tzv. obrannými mechanismy k trestáni. A. Amsel (1958) experimenty na krysách,
,moci, či ego-defenzivnimi mechanismy (~ Osobnost - dy- kterým byly blokovány naučené cesty k cíli, prokázal,
isten- namika): frustrovaný jedinec se snaží "rozbít" překáž že frustrace vede ke zvýšeni síly popudu a k rychlejší-
V sám ku nebo napadnout zdroj frustrace; proto je nejtypič mu používáni alternativních cest. J. W. Brehm (1966)
tábo- tější reakcí na frustraci agrese. Jinou je kompenzace uvádí totéž pro situaci reaktance u člověka: "Osoba je
)t bez (stanoveni náhradního objektu za objekt nedosažitel- motivačně aktivována vždy, kdy se domnívá, že její
k se- ný), další je bagatelizace (znehodnocováni nedosaži- svobody jsou ohroženy nebo omezeny; tato ,psycholo-
lohou telného cíle), regrese (infantilní kompenzace, např. gická reaktance' vede jedince k tomu, aby se pokusil
!leboť útěkem k osobě s mateřským chováním, u niž lze najít restaurovat své svobody." M. B. Mazis (1975) pak em-
u na- ochranu), různé druhy racionalizace ("vysvětlováni" piricky prokázal, že zákaz používáni čisticích pro-
poje- neúspěchu či selháni apod.). V reakcích na frustraci středků obsahujících fosfáty, vydaný v jednom ame-
39
Frustrace a stres
rickém státě, vedl k signifikantně většímu zájmu o ty- Stres (z angl. slova stress, zátěž), který může být
to prostředky ve státě, kde tento zákaz neplatil. chápán jako silná frustrace, vzniká tehdy, působí-li na
N. R. F. Maier (1949) charakterizoval frustrované cho- člověka nadměrně silný podnět dlouhou dobu nebo
váni jako "chováni bez cíle"; naproti tomu R. Palas ocitne-li se v nesnesitelné situaci, jíž se nemůže vy-
(1954) soudí, že tomuto chováni nechybí cíl, ale že je hnout, a setrvává-li v ní (setrváváni v nesnesitelné si-
typické užívánim nepřiměřených prostředků. tuaci je frustrující, neboť je tu blokován únik z nepří
R. B. Cattell (1964) vypracoval tzv. křižovatky jemného). Situace psychické zátěže, stresu, má za
frustrovaného jedince, tj. následující alternativy mož- následek nadměrné vzrušení, na něž organismus odpo-
ných důsledků rozvíjející se frustrace (viz schéma). vídá nejprve poplachovou reakcí, která po určité fázi
aktivizovaná potřeba
I I
uspokojení překážka pokračující
zloba deprivace
I I
rozbití překážky překážku
I
se nepodaň rozbít prodlévání ve fantazii
I I
. I
zoufalství rezignace setrvávající
I neadjustivní bojovnost
rozhodnutí se ke kontrole popudu
I'- - - - - - - - - - - - - - 1 - - - - - - - - - - - - - - - - - - , 1
sublimace vnitřní "zlovolné potlačení"
nebo deviace konflikt a úzkost
stav konflikt~ a úzkosti
'I --------------1------------------,1
fantazie a ostatní "obrany" pokus o represi regresivnívyjádření
I potřeby
formování neurotických symptomů
I I I I
konverze regrese psychosomatické úzkostnědepresivní
poruchy symptomy
Je patrné, že protahovaná frustrace (deprivace) sil- rezistence přechází v pokus o adaptaci, a nepodaří-li
né a životně důležité potřeby může vést až ke vzniku se, ve vyčerpáni (H. Selye, 1956). Poplachová reakce
neurózy (případně psychózy). vyvolává významné fyziologické změny: zvýšenou sr-
Podle S. Rosenzweiga (1944) může situace frustra- deční činnost a zvýšený krevní tlak, pokles temperatu-
ce vést ke dvojímu zaměření agrese: buď proti jiným ry kůže, řadu hormonálních změn apod.; ty jsou do-
osobám (heteropunitivita), nebo proti sobě samému provázeny emocemi neklidu, ohrožení a dalšímí
(autopunitivita). Dochází tedy k trestáni druhých ne- negativními pocity podle povahy situace. Není-li in-
bo sebe sama (z latinského punio, trestám); krajním dividuum s to se se stresem vyrovnat, dochází k vy-
případem heteropunitivity je vražda, autopunitivity se- čerpáni a v extrémních případech i ke smrti. Stres
bevražda. Autopunitivita však může mít nejrůznější vyčerpává zásoby adaptační energie, které nejsou
formy nevědomé autodestruktivity (sebezničení); je-li nevyčerpatelné. "Dlouhodobé přebýváni v extrém-
frustrací vyvolán silný pocit viny, trestá se jedinec nej- ních podmínkách vyvolává složité změny fyziologic-
různějšími způsoby až k existenčnímu nebo zdravotní- kého, psychologického a psychosociálního fungováni
mu sebeničení. Některé nevysvětlitelné havárie (např. člověka." (L. A. Kitajev-Smyk, 1983). Uvažujeme-li
v přehledném terénu) jsou někdy interpretovány jako o vztahu stresu a frustrace, můžeme říci, že stres je
nevědomé "sebevraždy" (autodestrukce, sebezničení). v podstatě frustrací silné motivace: žije-li jedinec
40
Frustrace a stres
může být v nadměrně Wučném prostředí nebo v nešťastném půjčka nad 10 000 dolarů 31
'Sobí-li na manželství a nemůže-li z těchto situací vystoupit, je vypršeni půjčky 30
obu nebo začátek nebo ukončení školy 26
tím vlastně frustrována jeho potřeba vyhnout se tako- změna životních podmínek 25
může vy- vým nesnesitelným situacím, které ho stále irituji. Na- změna osobních zvyklostí 24
litelné si- chází se v situaci trvale silné frustrace, ve stresové si- potíže s nadřízenými 23
(Z nepří tuaci, v níž není možná adaptace. změna pracovní doby 20
I, má za Negativní vlivy působící ve stresových situacích se změna bydlíště 20
IUS odpo- změna návyků volného času 19
nazývají stresory a mohou mít fyzickou, sociální,
půjčkapod 10 000 dolarů 17
rčité fázi resp. psychickou povahu (výše uvedené příklady). změna návyků na spánek 16
Současná civilizace a kultura jsou zdrojem řady stre- dovolená 13
sorů (život v přeplněných velkoměstech, v betono- vánoční svátky 12
vých panelácích a odlidštěných sídlištích, neustálý Úhrnná hodnota kolem 150 bodů této škály dává 37procentní prav-
shon a časová tíseň, dehumanízované vztahy mezi lid- děpodobnost tělesného onemocnění, hodnota přes 300 bodů přináší
mi, nezaměstnanost, ohrožení existence a životního již 8Oprocentní pravděpodobnost tělesného onemocnění.
standardu, honba za kariérou atd.). Ačkoli má člověk
Zvládnutí ("coping"): rozumí se tím zvládnutí nebo
obrovskou způcsobilost adaptace, je mnoho lidí po
zvládávání působícího stresoru, tj. nasazení sil k boji
dlouhou dobu vystavováno působení nejrůznějších
se stresem, přičemž se tu opět uplatňuje Wedísko jed-
stresorů: "Kontakt se stresorem uvolňuje komplexní
noty osobnosti a jejího životního prostředí; zvládnutí
pochody v hypothalamu, kůře velkého mozku, retiku-
stresu je nejen záležitostí postižené osoby, jejích osob-
lánú formaci, v límbickém systému, jakož i v auto-
nostních vlastností, ale i jejího, především ovšem
nomním nervovém systému a v endokrinních žlázách.
sociálního zázemí (pomoc rodiny, přátel, spoluzaměst
Tato komplexní celková fyziologická reakce mobili-
nanců apod.). Současně tu nejde jen o řešení problému
zuje téměř okamžitě všechny v těle použitelné rezervy
energie, a to se děje bez vědomé přípravy" (P. G. Zím- (kognítivní aspekt stresové situace), ale o nasazení
bardo, 1983). Jsou-li posléze zásoby adaptační energie celé osobnosti, tj. také např. o zvládnutí vzníklé emo-
vyčerpány, objevují se patologické ireverzibilní fyzio-
cionální krize. A. S. Reber (1985) používá termínu
logické i anatomícké změny, které se manífestují jako "coping strategies" a rozumí tím "vědomý, racionální
způsob vypořádání se s úzkostmí života..., s prameny
nejrůznější tělesná onemocnění, jako tzv. psychoso-
matické choroby, tvořící 50-80 % některých druhů úzkosti" a srovnává jej s termínem "defenzivní strate-
chorob. Např. na 30 mílionů Američanů trpí hyper- gie", které jsou zaměřeny na úzkost samu. V prvním
daří-li tenzi (vysokým krevním tlakem), 15 % jich potřebuje připadě tedy jde o boj s vnějšímí stresory, v druhém
'eakce psychoterapii. Experimenty na krysách bylo prokázá- o boj s vlastním vnítřním stavem stresu, který je do-
ou sr- no, že již krátkodobý stres snížuje imunÍzační způso provázen úzkosti. Např. student obávající se těžké
eratu- bilost organísmu. T. H. Holmes a R. H. Rahe (1967) zkoušky studuje mnoho hodin ("coping strategies"),
u do- sestavili přehled působnosti různých stresorů, kdežto jiný student v téže situaci tráví večery v hos-
Ilšími v němž je každý stresor spojen s určitou hodnotou, tinci, kde hodně pije, zapomene si natáhnout budík
o
·
li m- která vyjadřuje sílu jeho negativního vlivu. Uvádíme a dlouho spí ("defensive strategies", které jsou nevě
k vy- několik příkladů: domé). Obvykle jde o tři způsoby zvládnutí:
Stres - zaměření na změnu nebo odstranění vnějších pod-
smrt manželského partnera 100
~jsou mínek vyvolávajících stres (instrumentálně orientova-
rozvod 73
rém- trest vězení 63 né zvládnutí);
)gic- zranění nebo nemoc 53 - zaměření na změnu vnítřní, na elimínaci či reinter-
IVání svatba 50 pretaci negativních emocí (emocionálně orientované
ne-li těhotenství 40
zvládnutí);
sexuální problémy 39
~sje - zaměření na změnu významu situace pro jedince, na
přírůstek v rodině 39
ínec změna fmanční situace 38 přehodnocení situace (zaměření zvládnutí označované
41
Frustrace a stres
jako "appraisal-focused coping", tj. volně řečeno za- Sociálně-psychologické aspekty stresu propraco-
měření na přecenění). val systematicky L. A. Kitajev-Smyk (1989) a shrnul
Existují stresové situace, jejichž zvládnutí vyžaduje je ve schématu na následující stránce.
spíše racionální analýzu, dominantou zvládnutí je tu "Emoce spojené s kontakty mezi lidmi jsou hlavní
vlastně řešení problému. V emočně silně angažova- příčinou emocionálního stresu", ale také aktivizují
ných situacích to může být racionalizace situace smě biologický a psychický potenciál individua (L. A. Ki-
řující k udržení vnítřní rovnováhy. To je např. rozdíl tajev-Smyk).
stresujícího zaměstnání a stresujícího manželství. Jed- Kitajev-Smyk vypracoval tento model interperso-
noduché vystoupení z aktuální stresové situace (např. nálních kontaktů v podminkách stresu na základě
manželský rozvod) může znamenat vstup do jiné nebo vlastních výzkumů interakce členů výpravy do těžko
počátek nové stresové situace (nastávající odloučení dostupných oblastí sibiřské tajgy, inspirován obdob-
od milovaného dítěte apod.). Každá stresová situace nými pracemi M. A. Novikova (1981). Jakmile se člo-
stresory
~
- neštěstí
- povodeň
- autohavárie
denní potíže
- ztráta klíčů
- zmeškaný vlak
L-- (upraveno)
vytváří interindividuálně specifické psychologické po- věk setká s extrémní situací jako člen sociální skupiny,
le, v němž vystupuje množství v různých směrech pů ať už s tím má, nebo nemá zkušenosti, vytváří se jako
sobících sil (v topologickém smyslu K. Lewina). Čis první fáze dalšího vývoje "orientační zaměření", trva-
tě racionální řešení stresové situace jako situace jící několik minut až hodin, v němž "člověk pozoruje
problémové je vždy jednostranné, protože subjekt je a oceňuje druhé a pokouší se předvídat další vývoj
vždy více či méně angažován emočně a jeho emoční kontaktů". Může se objevit útlum, který zpozdí sociál-
stav se stává součástí problému. Důležitá je také pod- ní aktivitu (společnou činnost, diskusi atd.). Objevuje
pora sociálního okolí (manželského partnera, resp. se úzkost, neklid, zvědavost, rozpaky, hněv, které se
rodiny, přátel atd.). Zvládnutí obvykle vyžaduje mobi- mohou uplatnit v prvních dnech či týdnech sociálních
lizaci všech dostupných sil, vnítřních i vnějších, nasa- kontaktů. Od okamžiku vstupu do stresové situace za-
zení intelektu i zásah do sféry emoční. činá člověk shánět informace o novém sociálním pros-
42
Frustrace a stres
ropraco- tředi nebo o vlivu extrénmích činitelů na dané sociál- o demonstraci svých schopností. Objevuje se "živá vý-
a shrnul ní prostředí. Objevuje se ne vždy vědomé hodnocení měna informací" a "testování partnera" (nabídka kni-
toho, zda daná sociální situace neznamená hrozbu hy, ochutnání něčeho apod.); chování se stává nad-
IIhlavní a nevyžaduje "obrannou akci". Následuje vyhledávání měrně emocionálním. Fyzický stav a sebecítění
ld:ivizují informací o možnostech kontaktů s druhými ve streso- zhoršuje deprivaci pocitu potřebnosti. Další vývoj zá-
. A. Ki- vé situaci a vytvářejí se interpersonální postoje, často visí na povaze interpersonálních kontaktů ve skupině,
~rperso s r es
základě I I I
o těžko kognitivní složka sociálně-psycholo- emocionáln í složka vegetativní složka
obdob- stresu gická složka stresu stresu stresu
se člo- I
orientační zaměření
(přikrčí se a pozoruje)
43
Frustrace a stres
ny, nedostatek sebekritičnosti a nedostatek víry v mož- nezbytnou podmínkou pro "životní otužování" (zoce-
nosti změnit danou stresovou situaci. lování) za předpokladu, že si jedinec zachová smyslu-
C. N. Cofer a M. H. Appley (1964) uvažují o vzta- plné životní perspektivy. V tomto smyslu život ve zce-
hu frustrace a stresu jako o kontinuu intenzity a exten- la hladkých podmínkách nelÚ z hlediska psychického
zity blokující stimulace a rozlišují hrozbu, frustraci rozvoje osobnosti žádoucí. Životní perspektivy, jak už
a stres jako stupně ohroželÚ uspokojování potřeb. bylo naznačeno, pomáhají zvládnout stres a zvlád-
Stresory působí prostřednictvím emocí, zejména stra- nutelný stres posi1uje odolnost jedince vůči dalším
chu a hněvu, a ty jsou spojeny s činností autonom1Ú možným stresům. Prevence stresu a jeho zvládání
(vegetatiVlÚ) nervové soustavy; primárním důsledkem v počátečlÚch fázích jeho vlivu je jedtúm z nejvý-
stresující situace je "negatiVlÚ emočně-vegetativlÚ na- znamnějších témat a úkolů současné psychohygieny.
pětí" (M. Machač, H. Machačová, J. Hoskovec, 1985). Uplatňují se přitom tzv. antistresové programy - nej-
Za základni symptomy stresu považují uvedelÚ auto- různější metody, jejichž podstatou je fyzická a psy-
ři zvýšenou vzrušivost, nebo naopak utlumenost, dále chická relaxace prostřednictvím imaginace. B. Weiner
křečovitost, nesoustředěnost, neschopnost uvolnit se (1980) pokládá za důležitý předpoklad zvládnutí stre-
fyzicky i psychicky, svalový třes nebo ochablost, pře su zkušenosti se stresovými situacemi, což bylo potvr-
skakující a "přiškrcený" hlas, projevy zkratkovitého zeno i empiricky. H. Benson (1975) hovoři v této sou-
jednání, zvýšelÚ, nebo naopak SlÚželÚ aktivity, netrpě vislosti o "relaxačlÚ odpovědi", která je vlastně
livost, narušenou soudnost a myšlenkovou plynulost, jakousi antistresovou reakcí: dochází při lÚ ke slÚželÚ
chybné úkony, roztržitost, zhoršenou koordinaci všech úrovně svalového napětí a aktivity mozkové kůry, SlÚ-
funkcí, zvracelÚ, průjem a nutkání k močelÚ. Jestliže želÚ krevtúho tlaku a zpomalelÚ dýchání. Účinky
se stal stres chronickým, např. neschopností smířit se antistresových cvičelÚ podporuje především klidné,
se smrtí blízkého člověka, a dospívá se k bodu, kdy už bezkonf1ikttú sociá1tú zázemi jedince a jeho životní
nelze věřit v "lepší budoucnost", pak jako možnost vy- perspektivy.
stupuje sebevražda jako "alternativlÚ strategie adapta-
ce" (P. G. Zimbardo, 1983). L. Levi (1974) rozšířil pů
vodtú Selyeho pojetí fyzických stresorů (infekce, Literatura:
zranělÚ, trauma, šok, vedro, zima) na psychosociální Čáp, J., Dytrych, Z.: Utváření osobnosti v náročných životních si-
stresory, za něž považuje všechny podněty, které jedi- tuacich, Praha 1968. Charvát, J.: Život, adaptace, stres, Praha 1969.
nec interpretuje jako ohrožující jeho život nebo integ- Janis, I.: Psychological stress, New York 1958. Lawson, R.: Frustra-
tion: the development of a scientific concept, New York 1965. Ma-
ritu. Znamená to, že rozhodující je tu interpretace, tj.
chač, M., Machačová, H., Hoslwvec, J.: Emoce a výkonnost, Praha
kognitiVlÚ zpracování situace, což může být zatíženo 1985. MikšU(, 0.: Člověk a svizelné situace, Praha 1969. Schreiber;
subjektiVlÚmi pocity a soudy. Ačkoli jsou stresory v.: Lidský stres, Praha 1992. Stiicker; K.H.: Frustration, Stuttgart
označovány za negativlÚ činitele, určitá mira stresu je 1977. Yates, A. J.: Frustration and conflict, London 1962.
/
44
Hlad a žízeň
45
Hlad a žízeň
silný, masivní potravová deprivace vede u člověka tlaku) a charakteristické pocity suchosti v ústech, vy-
k nevybíravému vyhledávání jídla. Samci některých volávané dehydratací sliznice. Pocit žízně však nemu-
druhů zvířat (např. australští varani) požírají i vlastní sí odpovídat skutečné potřebě vody v organismu a ta-
mláďata a lidojedství bylo zaznamenáno i v Evropě ké pití, podobně jako jedeni, je řízeno hédonicky
v období krutých hladomorů. akcentovanými návyky na konzumaci chutných nápo-
nedostatek výživy
krátkodobá regulace
kontrakce stěn
prázdného žaludku
/\
snížená
hladina
snížená
reprodukce
dlouhodobá regulace
změny
tuků
v metabolismu
glukózy tepla
mechanoreceptory
•
glukoreceptory
~ /O_Pt~
•
vnitřní
•
.lipo"·receptory
h I ad
jed e ní
(příjempotravy)
~
centrální zpracování informací,
především v hypotalamu
o
pocit sytosti
Model hladu a nasycení - sytém činitelů, které se zde uplatňují (B. Wendt, 1989)
Pocity žízně jsou vyvolávány nedostatkem vody jů, jakož i určitými zvyklostmi (přípitek). Větší potře
v organismu (dehydratací tkání), jehož úroveň vyjad- bu vody vykazuje organismus nacházející se v horkém
řuji následující parametry: 1. objem osmotického tla- prostředí, protože s tím spojené pocení způsobuje vět
ku buněk, 2. objem osmotického tlaku v mimobuněč ší dehydrataci. V hypothalamu jsou umístěna fyziolo-
ném prostoru, 3. snižená sekrece slin. Obecně jde gická centra žízně tvořená osmoreceptory, které rea-
o vliv tzv. "husté krve" (krve s nadměrnou koncentra- gují na tlak v buňkách; pro mimobuněčný tlak jsou
cí krystaloidů, vyvolávající zvýšení osmotického receptory umístěny ve velkých žilách; v ústech a v jíc-
46
Hra
. vy- nu jsou speciální receptory, jejichž prostřednictvím jící formou činnosti v dětství. Ranou formou dětské
:mu- pociťujeme v těchto oblastech suchost ("vyprahlé hrd- hry je tzv. experimentace, jakási zvídavá manipulace
a ta- lo"). Velká žízeň je způsobovánaaditivním působením s věcmi, která je analogická funkčním hrám zvířecích
icky výše uvedených vlivů, generovaných stímulací uvede- mláďat, např. koťat, u nichž tím dochází k procvičová
ápo- ných receptorů. Přebytek vody se z těla vylučuje mo- ní senzomotorické koordinace, u dětí k vývoji ucho-
čením a pocením, které jsou rovněž regulovány hypo- povacích pohybů, ale i k poznávání vlastností věcí.
thalamem. Vodu přijímá organismus nejen v nápojích, Původní funkční hry u ditěte jsou ve druhém roce je-
ale i v potravinách (polévce a fakticky v určitém ho věku vystřídány činnostmi nazývanými fIkční hry,
množství ve všech jídlech). "Suchá ústa" (tj. důsledek v nichž ditě napodobuje dospělé osoby. Ty jsou opět
lce dlouhého hovoru, požívání suchých jídel, kouření, dý- vystřídány dalšími formami her, z nichž nejvýznam-
chání teplého vzduchu) způsobují tzv. "nepravou ží- nější jsou skupinové hry s pravidly (např. na schová-
imu zeň". Žízeň je motivačně mnohem naléhavější než vanou), v nichž se ditě učí dodržování pravidel, ale
hlad a několik dnů neukojená žízeň vede k smrti. i konfrontaci s druhými, což vede k upevňování vědo
Vztah k alkoholickým nápojům je obvykle apetitivní, mí já a k sebehodnocení. Hru jako výcvik budoucích
ale vhodnými nápoji jsou pivo a ředěné vino, ideálním způsobilostí chápal již K. Groos (1896, 1899), jeden
nápojem je studená studniční voda. z prvních teoretiků hry. Podrobnou srovnávací feno-
menologii zvítecích i lidských her podal F. J. J. Buy-
tendijk (1933). J. Huizinga v díle Homo ludens (latin.
Literatura: Hrající si člověk, 1960, čes. 1971) považuje hru za či
Katz. Do: Hunger und Appetit, Leipzig 1932. Miner, R W. (vyd.): nitele kulturního vývoje lidstva. Podle K. Biihlera
The regulation of hunger and appetite, New York 19550 Lalwmkin, (1930) je podstatou hry tzv. "funkční slast", potěšení
A.I., Mjagkov, I.F.: Golod i žažda, Moskva 1975. Stavěl, Jo: Hlad:
z činnost, kterou jedinec sám plně kontroluje a která
příspěvek k analyse pudu, Bratislava 1937.
přináší žádoucí důsledky. Pojetí hry se buď omezuje na
dětské hry, nebo je rozšíteno na hry, resp. zábavy vů
bec, tj. např. i na sportovní a jiné hry. Určité znaky her
Hra dokonce dovolují rozšítit pojetí hry i na mezilidské
vztahy (vzájemné uplatňování určitých strategií, ana-
Ačkoliv se domníváme, že dobře víme co je hra, její logicky jako u šachu, za účelem zisku - výhry). Feno-
y uspokojivou defmici podat nelze; lze ji jen charakteri- mén širšího pojetí hry jako zábavy je velmi různorodý,
zovat jako činnost, která přináší uspokojení sama o so- takže sotva může být vytvořena uspokojivá jednotná
bě (je sebezpevňující, "intrinsicky motivující"), kterou teorie hry. Za jistý druh hry může být pokládána i tvo-
lze pozorovat u dětí i zvířecích mláďat, ale i u dospě řivost v umění a jinde, jakož i zajímavá práce.
*h lidi a zvítat. Z uvedeného lze usoudit, že hra má Pozoruhodná teorie dětské hry vystupuje ve vývo-
insti(Uctivní základ, že je to vrozená, a tedy biologicky jové psychologii J. Piageta (1951), podle něhož se hra
účelnlí aktivita, ale o tom, jakou má funkci, byly ve- vyvíjí z přirozeného dětského autismu a subjektivismu
deny spory. Zdá se však, že biologická funkce hry v konfrontaci se světem dospělých. Svět hry je návra-
u dětí a zvítecích mládat spočívá v přípravě na život: tem a setrváváním v autistickém světě, v němž ditě
hry raného věku mají povahu tréningu senzomotoric- inscenuje své představy o světě i svá neuskutečněná
kých funkcí a hry starších dětí "na někoho" (např. "na přání. Proto se dětská hra stává významným psycho-
ře tatínka a na maminku") umožňují vpravovat se do ro- diagnostickým nástrojem (tzv. scénotest G. von Staab-
ém lí vy,gtupujících v sociálním okolí ditěte a do světa do- sové, 1951, v němž ditě pomocí figurek sestavuje ně
'ět lých. Hry dětí jsou přirozenou součástí jejich soci- jakou scénu, kterou pak interpretuje, např. figurka
·10- alizace a u dětí školního věku tzv. didaktické hry umístěná v kleci se lvem je pan učitel). Předstupněm
ea- umožňují lepší výsledky jejich řízeného učení. U dětí hry je "opakování samo pro sebe", tj. opakování čin
iOU vystupuje velmi nápadná potřeba hry: ditě je hravé nosti, kterou ditě již ovládá, např. opakovaná manipu-
íc- a v hraní si tráví velké množství času, hra je převažu- lace s nějakým objektem, která je zpevňována "funkč-
47
Hra
ní slastí", potěšením z toho, že dítě tuto činnost ovlá- ky a s dětmi přibližně stejného věku a u jedinců se
dá. Vlastní hra pak vystupuje, když dítě opakuje urči v nich projevují již dominantní a submisivní sklony
tou činnost s obměnami, což se objevuje na konci a různé rysy osobnosti. Ve věku mezi 8. a 12. rokem
4. měsíce věku. vývojově vyšší je symbolická hra, dochází k vytváření part, z nichž některé mohou být
vystupující v období mezi 2. a 7. rokem věku, která příležitostně také jakýmisi sportovními družstvy, které
odpovídá pokroku ve vývoji inteligence, kdy určité hrají proti družstvu jiné party, nebo uvnítř téže party
objekty jsou zastupovány jinými objekty (např. auto- dojde k rozdělení na dvě družstva. Určité druhy skupi-
mobil krabicí nebo bednou). Současně se ve hře uplat- nových her s pravidly zaníkají (např. na honičku) a ob-
ňuje nápodoba světa dospělých. Později se objevují jevují se hry sportovního typu (kopaná, nohejbal atd.)
skupinové hry s pravidly, soutěživé a některé součas Již v předškolním věku se objevují rozdíly ve hrách
ně kooperativní. Důležitým aspektem dětské hry je chlapců a dívek: chlapci tíhnou k hraní si s mechaníc-
vytváření iluzorního světa vedle světa reálného, umož- kými hračkami a k vystupování v mužských rolích
ňující náhradní uspokojování. Existuje celá řada tří (hry na vojáky), děvčátka mají ve svých hrách sklon
dění dětských her, např. Ch. Biihlerová (1928) rozli- přebírat ženské role, hrají si s panenkami, kočárky, "na
šuje: domácnost" apod. Dá-li se dětem předškolního věku
- funkcionální hry: manípulační činnosti sloužící roz- k dispozici velká papírová krabice, chlapci si z ní udě
víjení senzomotorických funkcí, jejich nejpůvodnější lají "tank", kdežto děvčátka "pokojíček". V těchto
formou je experimentace s objekty; rozdílech se uplatňují genetické vlivy i vlivy výchovy
- fikcionální hry: objevují se začátkem 2. roku věku (rozdíly ve výchově chlapců a děvčat). Jsou tu ovšem
jako "úkolové hry" (dítě např. krmi panenku, ukládá ji i hry společné.
ke spánku, hraje si na kočičku a mňouká); objevuje se Zdá se, že nejlepší vysvětlení psychologické pod-
v ních představivost dítěte, jeho tvořivost a sociální staty hry podal K. Biihler (1924). Přijal Groosovu
zkušenost a řadí se sem také receptivní hry (prohlíže- teorii hry jako připravy na život, což je podle něj evo-
ní obrázků, poslech pohádek apod.); lucionistické správné vysvětlení, které je třeba doplnit
- konstrukční hry: začínají rovněž v 2. roce věku o hledisko subjektivní motivace hry. A tím je podle
a spočívají v tom, že v nich dítě z různých materiálů Biihlera již výše uvedená "funkční slast", která způso
něco konstruuje (staví z kostek věž, z písku dělá bá- buje nejprve opakování pohybů, které se postupně roz-
bovičky, později si hraje se stavebnicemi a mechaníc- víjí ve složitější činnosti (na to poukázal také 1. Pia-
kými hračkami, např. autíčky apod.). get). Nicméně uvedené vysvětlení se vztahuje spíše
Uvedená klasifikace se týká jen her individuálních jen ke genezi her a jejich vrozené podstatě, nepostíhu-
a není zdaleka úplná. Dítě si zpočátku hraje samo, je však jejich pestrou fenomenologii. Autorem pozo-
později vedle druhých dětí a posléze s nimi a postup- ruhodné fenomenologie hry je H. Scheuerl (1994),
~~;;odobuje činnost dospělých ("vaří, kouří" jako který současně podal dosud nejrozsáhlejší srovnávací
m~, jako tatinek "čte noviny"). Koncem před studii různých pojetí hry. Scheuerl rozlišuje následují-
školníh~. a začátkem školního věku se při hraní dítě cí druhy her: 1. pohybové hry (příkladem je dětské
sdružuje;\resp. hraní je složkou sdružování (parta klu- hřiště plné pohybu, skákání, běhání, házení a chytání,
ků si rozdělí role a hraje si na válku atd.). "Děti si hra- houpání se, klouzání, lezení, poskakování atd.); vše,
jí nejprve '~amy (samostatná hra), potom vedle ostat- co děti na hřišti spontánně provádějí je hra (pohybové
ních (paralelní hra) a nakonec spolu (sdružující vyvrcholení představuje tanec) a pohyb je zde výra-
a kooperativní hra)" (S. MiHarová, 1978). Skupinové zem pohybové živosti dítěte, jeho potřeby pohybu;
hry jsou však kooperativní a kompetitivní, tj. soutěži 2. výkonové hry: projevuje se tu již zaměřená činnost,
vé, když je dítě zároveň členem nějakého družstva, v níž jde o výkon, jako je tomu v různých sportech
které hraje proti jinému družstvu. Sociální hra začiná ("sport je protiextrém hříček"); 3. hry zobrazovací po-
dříve než skupinová, v jistém smyslu je sociální hrou vahy (hry na někoho a na něco, např. na strážníka, na
jíž ono známé a rané "paci-paci" a jiné hry s dospělý letadlo) vyjadřují představivost dítěte; 4. hry s po-
mi. Skupinové hry jsou prováděny obvykle s vrstevní- vahou tvorby reprezentují velmi šírokou paletu her
48
Hra
:ů se od hraní si se zástupnými objekty (hůl = samopal) až K. Groos soudil, že zdánlivě neúčelná, resp. samoúčelná hra má
přece jen hlubší smysl. Hra je převažující činností v dětství, které je
clony po organizaci skupinových her - v každé tvorbě je pr-
obdobím přípravy pro život. Stejně je tomu u mláďat vývojově vyš-
)kem vek hry. Scheuerlovo široké pojetí hry spočívá na šich druhů zvířat. Příprava na život je jednak funkcí výchovy, ale má
II být předpokladu, že vývoj her je založen na kontinuitním také instinktívní základ, je to období učení, u člověka nejdelší - člo
které stupňování pohybu a imaginace a na pojetí příbuznos věk má nejdelší dětství. Hra je v tomto smyslu druhem sebeutváře
party ti her, např. mezi poskakujícim dítětem, hráčem karet, ní (Selbstausbildung) vývojově vyššich živočišných druhů. U zviře
kupi- cích mláďat i u dětí pozorujeme zpočátku nejisté dotýkání věcí
sportovcem a hercem, které je sice zajímavé, ale
a experimentací, u zvířat pohybové hry (např. skoky u gazelích mlá-
a ob- v Scheuerlově teorií nedostatečně prokázané. Slovo ďat, u koťat hry se zdánlívou kořístí). Zvíře přesahuje své instinkty,
atd.) hra je používáno v mnoha významových souvislostech stává se "self rnade anírnal" a vykazuje později "vlastní inicíativu";
Irrách (hra světel, hra dívadelní, hudební, dokonce hra jako ve větši míře než u pouhých instinktivnich her je u opic nápadné
ooíc- interpersonální fenomén ovlivňování jednoho jedince "hravé napodobování a experimentování" podobně jako u dětí. Hra
'olích je v tomto smyslu "sebevytvářením" životnich návyků a "experi-
druhým - E. Berne a další). Tento široký význam slo-
mentálni hry jsou první školou inteligence" (experimentováním se
sklon va hra ztěžuje její přesnější vymezení i hledání spo- zde míní dvojí: dotykové zkoušení vlastních orgánů a dále manípu-
(,,,na lečných znaků a třídění her. Je však možný také de- lování s různými objekty). Děti projevují větší bezmocnost než mlá-
věku duktivní postup: z určité hypotézy o hře dospět ďata zvířat, a proto i jejich vývoj her je jiný; objevuji se zde formy,
iudě k tomu, co je fenomén hry, příčemž taková hypotéza které jsou zvířatům cízí. To je ovšem způsobováno také jinou so-
ěchto cíální situací dětí, jejich usměrňovánímdospělými. Také u děti má
musí respektovat pozorovaná fakta. Co mají společné
lezení, poskakování, běhání apod. instinktívní původ (instinktívní
:hovy ho takové hry, jako jsou šachy, karty, hry na automa- hry). Pak příchází ke slovu nápodoba, experimentování s vlastním
všem tech, sportovní hry, herecké role, hra na hudební ná- hlasem (broukání, žvatlání) a napodobování řečí dospělých přívádí
stroj, hra se stavebnicí, s pískem, s jinými na honičku dítě k osvojené mluvené řeči (dítě rádo opakuje slyšená slova a po-
pod- nebo na fanty atd.? Kde končí hra jako příprava na ži- jmenování věcí v obrázkových knížkách), k rozmluvám s panenka-
)SOVU mi apod. Utváření člověka má čtyří způsoby: 1. neúmyslné cízí
vot a začiná hra jako zábava? Existují rozdílná pojetí utváření (vliv prostředí), 2. neúmyslné sebeutváření (dětské hry),
i evo- her od biologistických, resp. evolucionistických 3. úmyslné cízí utváření (rodínná a školní výchova), 4. úmyslné se-
)plnít (H. Spencer, 1855, K. Groos, 1896, 1922) až po socio- beutváření (vědomá sebevýchova). Cvičnou hodnotu mají í hry do-
podle logistické (J. Huizinga, 1938), psychologicko-funk- spělých (např. bojové hry u přírodně žíjících národů, rytířské hry
půso cionalistické (K. Biihler, 1927) a fenomenologistické středověku) a experimentování v dospělostí vede k objevování, vy-
49
Hra
50
Hromadné chování
51
Hromadné chování
mážděIÚm reagujícím na stejné podněty podobným Americký brigádtú generál C. T. Lanham (1943) ana-
nebo identickým způsobem. Lidé v davu jsou spojeIÚ lyzoval řadu případů paniky během válečných opera-
psychickou vazbou skládající se z podobných nebo cí. Historicky vzato, jednou z nejvýraznějších byla pa-
identických emocí a pudů, vyvolaných týmiž podněty. IÚka, kterou zapříčinila drtivá porážka italských vojsk
Dav nemá žádné ustálené organizačIÚ normy ani žád- v prvIÚ italsko-etiopské (habešské) válce r. 1896. Po
ný soubor norem moráltúch. Jeho vliv na členy vyplý- útoku nepřítele, když selhalo italské dělostřelectvo,
vá z emocionálně pudové vazby. V davu se uplatňují vojáci zahazovali pušky a dali se na bezhlavý útěk;
primitivIÚ, ale silné pudy a emoce, nebrzděné žádný- důstojIÚci, kteří se jim v tom pokusili zabránít, byli
mi etickými nebo organizačtúmi normami. Existují inzultováni. Z 15 000 vojáků, mnohem lépe vyzbro-
různé druhy davů, z IÚchž nejznámějším a nejčastěji jených než nepřítel, se zachránilo jen 3500 mužů.
popisovaným je dav agresivní, jehož projevy jsou Chování jedince v davu charakterizoval 1. Szczepatí-
davy
-------------
~~
--------------- shluky publika
I~
agresivní únikové akviziční výrazové nahodilá záměrná
I
lynčující
~paníka
I ~
terorizující v neorganizovaných davech
----------
v organizovaných davech
rebe~ující
Klasífikace davů (R W Brown, 1954)
např. lynč, teroristické akty a pozdvižeIÚ... Agresivní ski (1966) takto: "Potlačované uvažování a dezindivi-
dav se objevuje ve třech různých formách: dav lynču- dualizace posilují pocit solidárnosti s celým davem.
jící, tj. dav pronásledující jednoho člověka; dav terori- Vedou také k oslabeIÚ pocitu významných etických
zující, známý z pogromů nebo jiných teroristických a právIÚch norem. Dav vyvolává silný pocit správnos-
aktů směřujících proti určité kategorii osob nebo proti ti realizovaných akcí. Emocí navozené způsoby jedná-
skupinám; dav bojující, jaký se objevuje v době IÚ nejsou kriticky hodnoceny rozumem. Nadto citové
vzpour nebo stávek, kdy se napadená demonstrace ne- napěti panující v davu zvyšuje pocit vlastIÚ moci
bo sběh začiná bránit neorganizovaným způsobem." a znemožňuje pocit odpovědnosti za prováděné činy...
Nejčastějšími příčinami lynče v USA na začátku pa- V důsledku těchto jevů jednají členové davu podobně
desátých let byly vraždy (41 %) a smilstvo (19,2 %). jako lidé, kteří jsou pod sugestivním vlivem." Zatím-
Specifickým davovým fenoménem je panika: podle co u útočících davů se zvyšuje pocit moci, u prchají-
E. G. Boringa (1960) paniku umožňují určité psychic- cích davů jsou jedinci, kteří je tvoří, ovládání pudem
ké stavy jako strach a neklid, pocit blížící se hrozby sebezácho y. Základtúmi znaky davové akce jsou
a nebezpečí, u vojáků prožívání porážky, ale mohou se psychic' nákaza (ve stavu zvýšené sugestibility) a ře
uplatňovat i příčiny vnější, jako je prostředí s extrém- tězová eakce. ZvláštIÚ tematiku tvoří vůdcové davu,
IÚ temperaturou, u armád nedostatek zbr~ mlJ!Ůce ' . ci provokující akci či dávající k IÚ podnět, kteří
a velké ztráty, dále šířené zvěsti, u vojsk protikladné se často staví i do čela útočícího davu. Mohou to být
rozkazy, ztráta dobrého velitele, přičemž paniku náboženští a političtí fanatikové (např. Savonarola,
umocňují i různé fyziologické a psychické stavy (Úlla- jenž vyvolal pustošivé ničeIÚ), kteří mají, jak uváděl
va, nedostatek spánku, deprese, Wad, neznalost situa- Le Bon, "fascinující sílu" a prestiž, "moc, která ochro-
ce, ztráta důvěry, IÚzká morálka a disciplina a další). muje všechny naše kritícké schopnosti a naplňuje naší
52
Hromadné chování
943) ana-
ch opera- duši úžasem a úctou"; davy potřebují vždy hotový ná- ných situacích sportovních střetnutí (čim je výsledek
1 byla pa- zor, který nezáleží na pravdivosti, ale na prestiži. Akce nejistější, tim vyšší prožitkovou hodnotu střetnutí ob-
ých vojsk davu burcují emociogenní hesla. sahuje, tím výrazněji uvolňuje korové tlumení emoci-
1896. Po Impresionistickou "psychologii davu" nahradil onality), některé projevy náboženského mysticismu
třelectvo, koncept hromadného chování, který se připravoval a "pobláznění", jako jsou např. projevy vztahující se
lVÝ útěk; v USA již ve dvacátých létech našeho století a vyústil k "zázračným" místům a událostem, dále "jevy po-
ánit, byli v systematické zkoumání chování lidí v situacích ka- bláznění hudbou, rytmem", projevující se "hromad-
: vyzbro- tastrof (D. W. Chapman, 1962), ale i při epidemiích, ným vytržením a převáděním mocných smyslových
O mužů. mobilizacích, v situacích vyvolávajících paniku dojmů do motoriky, impulzivních rytmických pohybů
zczepaIÍ- (N. 1. Smelser, 1962) a dalších; zachovala se i proble- vedoucích až k extázi a hromadnému projevu, který
matika drancování, teroru a jiných projevů davové ag- může ústit i do výtržnictví" (považuje je za "anímální
resivity. Fenomén hromadného chování se tu neome- vyjádření extáze ze struktury smyslových podnětů ve
zuje již jen na dav, ale na prostorově difuzní "masové specifické extázi motorické a akční"). Podle Mikšíka
chováni": např. středověký flagelantismus se projevo- lze v "erupci hromadného chování" najít tři základní
val tún, že davy bičujících se náboženských fanatiků typy "uvolňování psychických otřesů, a to: paniku,
ná táhly určitými evropskými zeměmi. Současně to však výbuch agrese a "masovou hysterii". Masová hyste-
byl masový jev, stejně jako jiné méně četné případy rie, analogická hysterické reakci jedince, vzniká
náboženské hysterie, které se objevovaly ve všech "v okamžicích, kdy se sociální soubor ocitá ve vyhro-
křesťanských zemích. W. R. Heinz (1994) charakteri- ceném konfliktu působnosti protikladných pohnutek
zuje předmět hromadného chování takto: "Předmětem cílového chování stejné síly (naléhavosti), afektivně
oblasti teorií kolektivního chování je spontánní spolu- impulzivního kolísání mezi několika možnými volba-
působení individuí v množstvích lidí, skupin nebo mi, stejně beznadějnými či nevedoucími k řešení vy-
hnutí, kteří se vně etablovaných institucí a nekonvenč hrocené konfliktové situace".
ními prostředky zasazují za prosazení svých potřeb, Někteří psychoanalytikové ve spojení s marxistic-
zindivi- zájmů a přesvědčení." Jedním z předchůdců současné kou ideologií (které je charakteristické pro zvláštní ka-
davem. ho pojetí hromadného chování byl S. Freud (1921) tegorii nekritického intelektualismu, jako např.
tických svou "Massenpsychologií". Nové explanační kon- u W. Reicha, 1933), se pokusili "vysvětlit" určitá po-
rávnos- strukty zavedl v této oblasti R. H. Turner (1964): litická hnutí z "mentality maloměšťáctví" (Reich tim
'jedná- "emocionální nákaza", "konvergence chování" a "vy- v podstatě vysvětluje italský fašismus). Jiní se pokusi-
I citové vstání norem". Sociologické podmínky hromadného li o "psychologii socialismu" (např. H. de Man, 1928)
í moci chováni stanovil N. J. Smelser (1972). Nejzávažnější apod. Avšak podobně jako u Le Bona tu jde spíše
: činy... jevy tu představují teroristické skupiny, rasistická hnu- o imprese a ideologii než o vědecké pojetí.
)dobně tí, destruktivní aktivity fotbalových "fanoušků" a nor-
Zatím- my některých pseudonáboženských sekt (např. hro-
rchají- madné sebevraždy nebo krvavé oběti satanistů). Literatura:
pudem Psychologické aspekty těchto jevů musí být zkoumá-
Canetti, E.: Masa a moc, Praha 1994. Heinz, W. R., Schober,
e jsou ny v souvislosti se sociologickými jevy, resp.spole- p. (vyd.): Theorien kollektiven Verhaltens, 2 sv., Darmstadt-Neu-
r) a ře čensko-ekonomickými, politickými a kulturními wied 1972. Hofstiitter, P. R.: Gruppendynamik: Kritik der Massen-
davu, zvláštnostmi, zejména krizemí. O. Mikšík (1980) v té- psychologie, repr. Hamburg 1964. Le Bon, G.: Psychologie davu,
:, kteří to souvislosti hovoří O "disinhibici primitivního so- 2. vyd. Praha 1946. Mikšík, 0.: Psychologie hromadného chováni:
to být ciálního chování", tj. O ztrátě či odtlumení zábran, sociálně-~sychologické jevy v mi~ořádných psychických zátěžich
v 'd db' I' v kt· . ~madne povahy, Praha 1980 (sknptum UK). Ortega y Gasset, J.:
laIola, a soudi ,ze tu J e o po o u s "lmpu zlvne rea lvmm
• • • " v " ." • zpoura clavu, Praha 1933 . R elC,
o . h W. D' M
.: Je assenpsyc h
ol ' des
ogJe
lváděl chovamm na infantIlním, detlllSkem stupm . Za tYPIC- Faschismus, repro Frankfurt/Main 1974. Smelser N. J.: Theory of
>chro- ké příklady považuje: projevy div~~~- colective behavior, London 1962.
enaši
53
Charakter
54
Charakter
trakter je uvedeno, hledána ve vůli, jindy v citech (Th. Ribot) lišná od jiných (v tomto smyslu lze tedy hovořit
uvádí, že nebo ve způsobu jednání jako "typický modus reakce" i o charakteru události, věci atd.; synonymem je pojem
:tkter člo (1. B. Watson, G. Ewald). A. Adler (1927) vyslovil rys, charakter zde vyjadřuje něco charakteristického,
dIa nebo názor, že charakter je sociální pojem. U Robinsona ne- podstatně zvláštního, jedinečného). 2. Všechny takové
hodnoto- má smyl hovořit o charakteru, říká Adler, ale znaky vzaté souborně, tj. povaha objektu vcelku.
r impera- F. Baumgartenová (1933) proti tomu namítá: je nemé- 3. Všechny mentální nebo behaviorální rysy osoby,
:trakteru ně důležitou charakteristikou Robinsona, zda své úplná suma jejích psychických rysů. 4. Integrovaný
leje brán ztroskotání přijal tupě a apaticky, nebo se brzy snažil systém rysů nebo behaviorálních tendencí, který
:ter je te- , zlepšit svou situaci trosečníka. F. Baumgartenová uschopňuje k reagování, vzdorování překážkám, a to
1otožňo (1933) podala vlastní teorii charakteru: vlastnost cha- relativně konzistentním způsobem a ve vztahu k mo-
sti osob- rakteru lze podle ní definovat jako "konstantní psy- rálním požadavkům (to je standardní psychologický
t a další, chickou řídicí sílu (Richtkraft), která určuje aktivní význam pojmu charakter, který se liší od pojmu osob-
vyčerpá a reaktivní chování člověka v prostředi; charakter je nosti zdůrazněním: a) volního aspektu, b) morálky).
anou to- tedy jedinečná struktura psychických řídicích sil". Ne- 5. Osoba vylíčená v literatuře jako určitý hrdina.
eristiky: určitý pojem psychické řídící síly však toto vymezení 6. Status nebo role ve své povaze. 7. Nápadně odlišná
na v ter- zatemňuje. P. Helwig (1967) zdůrazňuje vztah cha-. osoba, např. excentrik.
Jokudje rakteru k hodnotám a zdá se, že tím postihuje jeho Na tomto místě je vhodné zdůraznít rozdíl psycho-
jeve vý- podstatu: 1. Naše hodnocení se podílejí na utváření logického a normativního pojetí charakteru. Psy-
lná. Vy- charakteru (kdo příznává vysokou hodnotu lásce chologicky vzato, ať už je podstatou charakteru coko-
dstují-li k bližnímu, vytváří jiný charakter než ten, kdo tento li, má každý člověk charakter; charakter je uníverzální
iÍIn cha- druh lásky nepokládá za důležitý): "hodnocení náleže- psychologický fenomén, ať už ho chápeme jako vztah
ma. jí k charakteru". 2. Každá charakterová vlastnost k hodnotám, jako projev osobní morálky, nebo šířeji
rakteru a každý charakter jako celek představují určitou hod- jako charakteristiku individuální osobnosti vůbec.
je nutné notu; charakterové vlastnosti mohou mít životně prak- V historii a jinde mívá však slovo charakter normativ-
obecně tickou morální, sociální a jinou hodnotu. Skutečnost, ní význam, vyjadřuje výraznou, kladnou povahu; být
rologic- že se charakter vytváří ve vztahu k hodnotám, je ne- "charakterní" zde znamená mít dobrou povahu. Nově
lnotlivý sporná, avšak záleží také na tom, jakje chápán charak- ji analyzoval užívání pojmu charakter v psychologii
ložných ter na jedné a hodnota na druhé straně, a znovu je tře- W. Arnold (1987), podle něhož je pro pojem charakte-
terů, ne ba připomenout, že existují vlastnosti osobnosti, které ru podstatné, že nemůže být pojímán elementově, ný-
)difika- jsou eticky neutrální a nevyjadřují vždy vztah k hod- brž jen jako celost: "je objektivní věcnou jednotou".
~ osob- notám (např. vytrvalost závisí také na fyzické dispo- Arnold pak podává toto vymezení: "Charakter je ne-
tarakter novanosti). Charakter by pak ve výše uvedeném poje- dělitelná zvláštní (individuální) svéráznost osoby
t sama, ti vyjadřoval jen složku osobnosti. Tak chápe (přesněji jejího jáství), která se projevuje v určitých
ídí IDi- charakter např. H. 1. Eysenck (1960); jako "více či mé- způsobech prožívání, která se celostně pořádají, jsou
níjedi- ně stabilní a setrvávající systém konativního chování podřízeny změně, ale v podstatě setrvávají." Zásadně
arakter (vůle)". Ve vztahu k hodnotám vymezuje charakter však platí, že charakter se projevuje v činech, v jedná-
t, druh H. Remplein (1959) jako "relativní konstantu osobní- ní, níkoli ve smýšlení nebo cítění.
;tní vě ho usilování, cítění a chtění hodnot". V psychologii Existují různé teorie charakteru, např. tzv. genetic-
ěstová hodnota obvykle vymezuje pozitivně jako to, co 0- v ká teorie (R. F. Peck aR. J. Havighurst, 1960), které
l teorie věk pokládá za dobré, a tedy i v jisté míře za vý - vycházejí z různých operativně pojatých pojmů cha-
IlÍ cha- né ve smyslu pozitivním. rakteru. V genetické teorii charakteru je uplatňován
:d.,Ph. H. B. English a A. Ch. Englishová (195 uvádějí vývojový zřetel: charakter je zde identifikován s urči
následující významy pojmu charakte používané tou úrovní morálního vývoje tak, jak se tento vývoj
11, kte- v současné psychologické literatuře: LKaždý pozoro- vykazuje v ontogenezí. Usuzuje se, že u každého je-
mové- vatelný znak, kvalita nebo vlastnost, v níž nějaká věc, dince dominuje určitý typ charakteru odpovídající ur-
~bylo osoba, zvíře nebo událost může být poznána jako od- čité úrovní morálního vývoje. Charakter je zde tedy
55
Charakter
opět spojován s morálkou, avšak existuje více pojetí chování se uvolňuje. Odpovídá to v podstatě psychice
vývoje osobní morálky (např. J. Piaget a další). Každý dítěte školního věku.
dospívá k určité úrovni morálního vývoje. Peck a Ha- - Iracionálně vědomý charakter: zde jsou již internali-
vighurst podávají tento přehled vývoje charakteru: zovány abstraktní principy, např. čestnosti, avšak své-
rázně pojaté a zakládající osobité pojetí správného
typ charakteru období vývoje a nesprávného na bázi emočního vztahu; je to tedy ja-
kási "slepá morálka", založená na strnulé aplikaci ab-
amorální kojenectví
prospěšný rané dětství
straktních morálních principů, bez dostatečného zřete
konformní pozdější dětství le k okolnostem a důsledkům. Reprezentuje psychický
íracíonálně vědomý adolescence a dospělost obraz charakteru osob, které internalizovaly a přijaly
íracionálně altruistický adolescence a dospělost za své vzorce chování svých rodičů.
- Racionálně altruistický charakter reprezentuje nej-
Dospělý jedinec ve svém morálním vývoji obvykle vyšší úroveň morálního vývoje jedince, který již nemá
ustrne na určité úrovní, která je charakteristická pro strnulá iracionální morální schémata, ale je "realistic-
chování dítěte určitého věku: většina dospělých se ky morální", tj. jedná s ohledem na danou situaci
v tomto smyslu vyznačuje jakýmsi morálním infan- a možné důsledky pro jiné; zvažuje vždy hledisko so-
tilismem. Např. nejnížší úroveň vývoje morálky repre- ciálního dopadu svého jednání (altruismus), egoistické
zentuje tzv. amorální charakter, tedy výrazný ego- sklony ustupují do pozadí.
ismus s nedostatkem vnitřních zábran, což je Peck a Havighurst určili také "osobnostní vektory
charakteristické pro chování kojence. Charakteristika charakteru", mezi něž patří: 1. morální stabilita, tj.
jednotlivých typů charakteru je, podle Pecka a Ha- způsobilost respektovat morální kodex bez zřetele
vighursta (1960), následující: k osobnímu uspokojení, 2. tzv. síla ega, tj. způsobilost
- Amorální charakter představuje vlastně to, co se kli- přiměřeně (realisticky) vnímat, myslet, cítit a chtít, být
nícky nazývá psychopatická osobnost: nedostatek emočně vyrovnaný a prostý konfliktů, 3. síla super-
ohledů na zájmy druhých lidí, kteří jsou chápání jen ega, tj. soulad chování s vlastními vnitřními morální-
jako prostředky k uspokojování vlastních potřeb, im- mi principy, 4. spontaneita, tj. tendence vyjadřovat
pulzivní egoistické jednání s nedostatkem zábran; cha- v chování své city a snahy, netlumit jejich projevy,
rakterizuje psychiku dítěte v prvním roce jeho života. 5. přátelskost, tj. generalizovaný postoj příchylnosti
- Prospěšný charakter: jedinec internalizuje princip k ostatním lidem a 6. komplex trestuhodnosti, tj. způ
chovat se tak, jak se chovají nebo jak by se chovali ji- sobilost pociťovat odpor a úzkost při vynoření se spo-
ní, tj. být jako jiní, aby nedošlo k sociální dezaproba- lečensky dezaprobovaných (nemorálních) impulzů
ci (aby nedošlo k vyvolání odporu nebo odmítání (představ, myšlenek, pocitů). Uvedené osobnostní
a aby o něm jiní dobře smýšleli). Jde tu o formální vektory (faktory) korelují vysoce se zralostí charakte-
ohled na mínění ostatních; pokud vnější kontrola chy- ru: faktor morální stability v míře +0,84; faktor síly
bí, může se jedinec chovat i bez zábran. Jako sprá ega +0,77; nejnižší korelaci vykazuje komplex viny
chápe jen to, co odpovídá pravidlům, nemá inte li- (-0,33), což odpovídá celkovému výše uvedenému
zovány abstraktní prindpy-cri, . atd. Od- pojetí: morálně vysoce vyspělí jedinci mají jen málo-
povídá to v podstatě psychice dítěte předškolního kdy pocit viny, neboť nejsou obtěžování dezaprobova-
a mladšího školního věku. nými impulzy. Peck a Havighurst dále zjistili, že úro-
- Konformní charakter: rovněž zde je internalizován veň vývoje charakteru je určována řadou sociálních
princip chovat se tak, jak se chovají ostatní, aby nedo- činitelů, které se týkají především rodinné výchovy.
šlo k sociální dezaprobaci, avšak na rozdíl od předcho V tomto smyslu nejvyšší korelace se zralostí charakte-
zího typu je tu přítomno již méně impulzivnosti, tedy ru vykazují tyto faktory: vzájemná důvěra mezi rodiči
více vnitřní kontroly a méně egoismu, protože se a dítětem (+0,64) a konzistence rodinné výchovy
uplatňuje ohled na ostatní, spíše ale stále ještě z hle- (+0,58). Spontaneita je určována mírnou, ne příliš
diska "aby se neřeklo" a "když se to ostatní nedovědí"; přísnou výchovou. Genetická teorie charakteru nese
56
Charakter
psychice stopy psychoanalytických aspektů a její slabinou je udržování tělesné čistoty v raném věku vede k fixaci
schematické přiřazování typů charakteru vývojovým na anální stadium vývoje libida, což se později proje-
internali- fázím psychiky, neboť morální nezralost je složítější vuje syndromem příznaků označovaným jako "kom-
~šak své- jev než oběma autory uvažovaná vývojová retardace. pulzivni osobnost" (přehnaná čistotnost, pedantství,
právného Jiné vývojové stupně morálky ídentifikoval L. Ko- svéWavost, lakota). R. R. Sears (1936, 1943) skutečně
>tedy ja- hlberg (1970), který vyšel z chování člověka ve vnítř zjistil korelace lakoty a pedantské pořádkumilovnosti
ikaci ab- ní konfliktní situaci. Stadia morálního vývoje jedince (+0,39), lakoty a svéWavosti (+0,37) a svéWavosti
ho zřete ilustruje variantami úvah manžela, který má své ne- a pořádkumilovnosti (+0,36), které poukazují na exis-
sychický mocné manželce opatřit drahý lék, na nějž nemá pení- tenci takového syndromu. Jiné hypotézy, např. o dů
a přijaly ze (viz přeWed níže). sledcích orální saturace a frustrace při kojení na po-
Iilita, tj. m. stadium: konformita se standardními obrazy společnosti "Učíním to, co by učinil každý řádný manžel - ochráním svou
zřetele - "orientace dobrý hoch - dobré děvče". vlastní ženu a splním své povinnosti."
sobilost IV. stadium orientace na autority sociálního pořádku (fixovaná "Jsem povinen poslechnout vyšší zákon manželství - společnost
htít, být pravidla). na něm stoji."
(Dodržení role a zachování pořádku.)
I super-
Postkonvenčníúroveň:
Ilorální-
V. stadium: orientace na sociální odchylku a na společně sdílené "Máme si s manželkou pomáhat, a proto jsem povinen jí nyní po-
adřovat
hodnoty; "orientace na sociální smlouvu", moci."
>rojevy, (Relativismus hodnot.)
lylnosti VI. stadium: orientace na svědomí, respektování druhých - ab- "Žádný zákon ani trest mne nemohou odvrátit od toho, abych ji
tj. způ straktní etické principy. zachráníl."
se spo-
tllpulzů Úroveň morálního vývoje se zde liší podle kritéria zdější formování tzv. orálního charakteru, byly
bnostni jednání: nejprve je jím vlastni potřeba, dále dodržová- empiricky přezkoušeny, ale výsledky jsou sporné
arakte- ní rolí a posléze ídentifikace s určitými principy, resp. (F. Goldman-Eisler 1948, 1950, 1951). Fenomén osob-
tor síly povinnostmi. Celé toto pojetí je ovšem SP~Oéstejně ní morálky vyjadřuje psychoanalýza terminem super-
:x viny jako výše uvedené příklady, které nejsou pro dlišení ego (nad-já) a chápe jej především jako systém vnitř
lenému úrovní dostatečně diferencující. Podle KoW erga se ních zábran, který má původ v introjekci rodičovských
I málo- v morálním jednání uplatňuje satisfakce svě mí a od- zákazů. Super-ego je vlastně, obrazně řečeno, interna-
obova- mítnutí sebe-zavržení, sebe-odsouzení "self-con- lizovaný obraz rodičů.
:e úro- demnation"). Předkonvenční úrovní mor' o vývoje Čistě fenomenologicky založené pojetí charakte-
iálních se vyznačují ještě desetiletí, ale již adší děti jsou ru, pokládané za nejpropracovanější, podal L. Klages
chovy. schopny morálního uvažování. Je.()všem podstatný (1926), který je také významným představitelem psy-
uakte- rozdíl mezi morálními úvahami a morálními činy. chologie výrazu a grafologie a filozofem krajně iracio-
rodiči Existuje také psychoanalytické pojetí charakteru, nalistického smýšlení. P. Helwig (1967) označuje Kla-
'chovy které vychází ze zdůraznění vlivu raných dětských gesovu charakterologii za "čistou fenomenologii"
příliš zkušeností. Např. K. Abraham (1925) vypracoval teo- a uvádí: fenomenolog zkoumá utváření světa nezávis-
~ nese riitzv. análního charakteru: extrémně náročný trénink Íe na tom, jaké věcné faktory tvoří jeho základ; neptá
57
Charakter
se, jaké reálné síly vytvářejí v charakteru to, co nazý- čínání, tj. vlastnosti chování, které na podstatné, vnítř je
váme např. lakotou, nýbrž studuje fenomén lakoty, ní vlastnosti charakteru pouze poukazují, a vyjadřují řa
hledá její podstatné znaky, pořádá její typové protikla- proto pouze povrch osobnosti, níkoli její hloubku ID
dy, abstrahuje od reálných činítelů této povahové (např. tlachavost, neklid, nemluvnost, poslušnost pl
vlastnosti; jeho úkolem je osvětlit podstatu nějakého a další). Uvedené kategorie výstavby charakteru jsou r~
předmětu v abstrakci od jeho reálné existence. Podle obvykle ílustrovány následujícím příkladem: kvalita r(
Helwiga pak Klages neučiníl krok od vrstvy fenome- charakteru je srovnávána s životní melodií, materiál cl
nologicky pojatých "obrazů charakteru" ke skutečné charakteru s hudebním nástrojem a struktura s variace- r:
přirozenosti charakteru; Klagesova charakterologie je mi hudebního tempa. V rámci jednotlivých kategorií
v podstatě fenomenologicky založenou typologií cha- výstavby charakteru, vyjadřujících různé aspekty dis-
rakterů. Klagesovu charakterologii nelze označit za pozic k prožívání, pak Klages konkretizuje jejich růz
r
ryze psychologickou, protože je silně poplatná jeho fi- né typy, např. hloubku a mělkost prožívání (materiál (
lozofické pozici, kterou vyjadřuje zejména protiklad charakteru), nespoutanost a zdrženlivost (struktura), (
ducha a duše, života a intelektu, resp. destruktivní vliv duchovní sebeuplatňování a sebeobětování či oddání
ducha na život - duši. Tento protiklad duše - života se, smyslové sebeuplatňování a sebeobětování (kvali-
a ducha - intelektu, tendence já a vůle pak Klages ta charakteru) atd. Konkrétní vlastnosti charakteru dá-
zpracovává i charakterologicky, např. jako protiklad le diferencuje; např. druhy osobního sebeuplatňování
sebeoddání se a sebezdůrazňování (tělesného i dušev- jsou různými formami rozšiřování já, jako jsou podní-
ního), ale i jako protiklad zření obrazů a duchovní, ra- kavost, panovačnost, ctižádostivost, ke smyslovým
cionálně pojmové konstrukce světa atd. Příroda se mů- formám sebeuplatňování patří různé tendence ke
že obracet i proti sobě samé, když umožňuje vzník smyslovým požitkům (smyslnost, mlsnost atd.). Ně
ducha, jáství a vůli: život onemocněl duchem, který se které Klagesovy analýzy jsou dosti umělé, poplatné je-
mu odcizil, protože se zvrhnul; to se promitá i v lidské ho filozofii duše a ducha ("duch jako protivník duše"),
povaze. To je ovšem teze filozofická, která je posléze nechybí zde však ani hluboké postře4y a smysl pro za-
promitnuta do charakterologického systému. Výcho- chycování jemných rozdilů. W. Arnold (1969) soudi,
diskem Klagesovy charakterologie je výstavba cha- že Klagesova protichůdnost duše a ducha strukturuje
rakteru jako základní teoretický problém. Klages ji výstavbu charakteru tím, že zdůrazňuje šest zák1ad-
vyjadřuje několika kategoriemi, jejichž názvy převedl ních ových pojmů, které umožňují pochopit veš-
Helwig do srozumitelnější terminologie: 1. Materiál keré požívání: 1. pociťování, 2. pud k pohybu, 3. zře
charakteru (jeho kvantitativní základy tvoří vlohy k cí- ní, 4. pud k utváření, 5. akt pojimání, 6. volní akt.
tění, snažení, schopnosti, paměť). 2. Kvalita charakte- Posl . dva akty jsou duchovní, první čtyři vitální
ru tvořená "pudovými pružinami" ("Triebfedern") pov y. Základní Klagesova idea, že duch ubijí život,
dvojího druhu: a) tendence k uvolňování vazeb, b) ten- je všem pokládána za spornou.
dence k poutání; obě tyto tendence mají dimenze/// V pojetí charakteru existují tedy velké rozdíly,
smyslové, personální a duchovní (k posledněuvé- které relativizují i výsledky některých empirických
deným patří např. pud po poznání, tvoření, láska ke výzkumů tím, že s pojmy konkrétních vlastností cha-
kráse, spravedlnosti atd.); kvalitu charakteru tvoří rakteruje zde volně nakládáno již proto, že nevyjadřu
vlastnosti směru, které jsou v podstatě citovými dispo- jí čistě psychologická hlediska. Podle R. Stagnera
zicemi. 3. Struktura charakteru (skladba), tj. konstanta (1961) charakterové rysy vyjadřují sociální aprobaci
průběhu, nezávislá na materiálu i na pudech; je to tem- či dezaprobaci, mají eticko-konvenční rámec, vyjadřu
po průběhu určité vlastnosti, což odpovídá pojmu tem- jí hodnotící soudy nad chováním jedince, a jsou proto
perament. 4. Tektoníka (výstavba), např. zralost - ne- obtížně defmovatelné. Obecně lze říci, že charakter je
zralost, harmoníe - disharmoníe, stabilita - labilita spojen především s jástvím, se sebepojetím, se silou
a další. 5. Účinky charakteru na společenský život, tj. ega, s emočními konflikty, s temperamentem. Delik-
spíše vlastnosti osobnosti či "životní způsobilosti", ja- venti vykazují slabou sílu ega, mají nepříznívý obraz
ko věrnost, důvěřívost, poctivost atd. 6. Vlastnosti po- sebe sama, nesmírné vnítřní problémy a hostilní posto-
58
Charakter
tné, vnitř je (Stagner). B. Wittlich (1941) se pokusil definovat jejích pohnutek, motivů." "Stavebním materiálem"
vyjadřují řadu konkrétních charakterových vlastností základní- charakteru jsou tedy motivy vytvářené životními okol-
hloubku mi pojmy Klagesova systému. Např. zdrženlivost je nostmi a "vlastnost charakteru je koneckonců tenden-
oslušnost podle něho pouze vlastnost chování (tedy nikoli cha- ce, pohnutka, motiv, který se u určitého člověka záko-
ITem jsou rakterový rys v pravém smyslu); náročnost označuje nitě objevuje za obdobných podrninek". V tomto
1: kvalita
rovněž jako vlastnost chováni, ale identifikuje již její smyslu je charakter behavioristy v podstatě chápán ja-
materiál
charakterový základ (je to "způsob vyjádřeni zdů ko systém zvyků, jako naučená tendence jednat v urči
; variace-
razněného sebecitu"); zálibu v dobrodružství označuje tých situacích určitým způsobem.
kategorií
jako "zvláštni citovou vlohu úzce smíšenou s lehkou
ekty dis-
formou průběhu prožíváni" a uvádí, že zůstává otevře Literatura:
jich růz
no, zda tato vloha je "žízni po činech, hladem po úspě
(materiál Baumgarten, F.: Die Charaktereigenschaften, Bern 1933. Hel-
chu, nebo něčím jiným". Již z uvedeného je zřejmé, že wig, P.: Charakterologie, Basel-Wien 1967. Klages, L.: Die
ruktura),
i oddání celý tento pokus je velmi problematický. Zdá se, že Grundlagen der Charakterkunde, 5.-6. vyd. Leipzig 1928. Kohl-
iÍ (kvali-
psychologický problém charakteru nejlépe vyjádřil berg, L.: Moral stages and moralization: The cognitive develop-
ITem dá- S. L. Rubinštejn (1961), když napsal: "Charakter je mental approach, In Lickona T. (vyd.): Moral development and 00-
havior, New York 1976. Lersch, Ph.: Der Aufbau des Charakters,
ltňování
v individuu upevněná soustava generalizovaných po-
Leipzig 1938. Pecko R. F., Havighurst, R. J.: The psychology of cha-
llpOdni- hnutek, motivů ... , utvářeni charakterových vlastností racter development, New York-London 1960. Utitz, E.: Charakte-
rslovým osobnosti je procesem generalizace a stereotypizace rologie, Charlottenburg 1925.
~nce ke
d.). Ně
tatnéje-
duše"),
pro za-
l soudí,
ikturuje
zák1ad-
Jit veš-
3. zře-
!ní akt.
vitální
í život,
ozdily,
ických
ti cha-
rjadřu
19nera
robaci
jadřu
proto
lcterje
silou
)elik-
obraz
>osto-
59
Instinkty
60
Instinkty
pírek, která reprezentují klíčový podnět "vrozeného ukazují experimenty, které provedli N. Tinbergen
," může
uvolňovacího schématu". Instinkty vykazují podivu- a K. Lorenz (1948) s různými druhy kurovitých ptáků.
ryladění
hodné výkony: např. brouk zobonoska z listů bříz vy- Mláďatům těchto ptáků, držených od vylíhnutí v úplné
ormonů
tváří zvláštní kuželový svítek, kam ukládá vajíčka, ale sociální izolaci, byla exponována tmavá silueta (viz
loběpá-
před stočením musí list zvláštním způsobem "nastřih obrázek). Jestliže se s ní pohybovalo doleva, nevyvo-
trvalou nout", aby se vytvoříl žádoucí tvar svitku; svinování lávalo to u pokusných mláďat žádnou reakci, avšak
IOdmín-
se děje přesně a účelně a dovede se přízpůsobit veli- jestliže se s ní pohybovalo doprava, vyvolalo to proje-
Ílllmů
kosti listu a jiným okolnostem. Naproti tomu jiné in- vy strachu a únikové reakce. Pří pohybu doleva přípo
aby by- stinkty probíhají jako aktivity velmi rigidní jen jako míná totiž tato silueta tělo ptačího nedravce (např. di-
~k ryby
reakce na velmi specifické podněty. Slepice běží ke voké husy), kdežto pří pohybu doprava přípomíná tělo
z urči- kuřeti, které je za ohrádkou fixováno v poloze hřbe ptačího dravce (např. jestřába). V tomto případě je
~riál až tě a pípá, aby mu poskytla pomoc, ale nevšimn si ho, vlastně signálem nebezpečí, který vrozeně vyvolává
Illálním když je v téže poloze v její blízkosti pod skle ěným únikovou reakci. Mláďata se biologickému významu
ltočí na poklopem a neslyší jeho pípání. Podnětem p o ma- tohoto podnětu, jeho signální funkci nemusela učit,
íru (sa- teřské pečovatelské chování je tu pípání kuřet~, níkoli instinkty jsou uloženy v paměti druhu; "obraz letu pta-
~zaúto jeho situace. Proto teze H. Bergsona, že ,,;nstinkty čího dravce je krátký krk a dlouhý ocas", pravý opak
ud tato jsou utvořeny pro život", platí jen relativně./Nicméně těla ptačího nedravce, např. husy a kachny. Tyto sig-
na tva- instinktivní složky vystupují i v chov~ dospělých nální znaky biologicky významných podnětů jsou
to pod- kultivovaných lidí (agrese, obrana teritoria, impono- často dány jen kombinací několika málo prvků, což
lzek). vání atd.) a jsou z ních odvozeny i určité etické normy umožňuje umělou fixaci instinktu na zcela neadekvát-
(1. Eibl-Eibesfeldt, 1965), což svědčí o tom, že v evo- ní podněty. H. Raber (1947) tímto způsobem zafixoval
luci hrály a hrají důležitou roli. sexuální chování mladého nezkušeného krocaního
~ní:
P. Guillaume (1953) uvádí následující podstatné samce na "každý černý předmět pohozený na zemi
znaky instinktu: 1. instinkt je vrozený, preformovaný, - na šátek, školní aktovku, botku atd."; klíčovými
jehož
tj. nenaučený, 2. je podmíněn vnítřním stavem orga- signálními znaky sexuálního instinktu jsou u samců
který
nismu, 3. je specifický pro určitý druh, 4. je průběhově tohoto druhu čerň a dutost. V instinktech se projevu-
lfVení
stálý, může však být ve svých určitých komponentách je účelná organizace chování, a to nejen vzhledem
IOkud
měněn zkušeností. Biologický smysl instinktu dobře k aktuální situaci (např. vyhnutí se nebezpečí), ale
mých
61
\
1
I Instinkty
klíčový podnět
+
I motivace Ilr---I~·1apetenční II---i~ vrozené uvolňující )
přidružené
pohybové prvky
i
řídící podněty
nou zpět do moře, kde se třou; překonávají přitom dvě Instinkty jsou obsazeny množstvím energie, která
třetiny Atlantického oceánu, k evropským břehům pu- tíhne k vybití, což se projevuje v jevu zvaném "běh
tují tří roky. Opačně si počínají lososi, kteří jako malé naprázdno". Uvolnění instinktivní energie může být
rybky plují z řek do moře, kde se vykrmí, a odtud pak spontánní, bez přiměřených vnějších podnětů (K. Lo-
putují znovu do řek, kde se třou; v jednom případě by- renz, 1937); v zajetí držený a dobře krmený mladý
62
Instinkty
~zdálenost špaček opakovaně vykazoval celý průběh chováni při jako je ucházeni se o partrlera, imponováni a další,
1 (K. von lovení hmyzu (pozorováni, nalétnutí, chyceni, usmr- jsou přítomny i v chováni člověka, jsou však ve svých
lStinktiVlÚ cení a polknutí - ovšem "naprázdno"). Jiným přípa formálnich projevech modifikovány kulturnimi vlivy
kad, vro- dem je tzv. "přelnistěná aktivita" nebo "přeskakující a individuálni zkušeností. K. Lorenz (1963) se pokusil
evy z říše chování", kdy se jedna ins 'VlÚ aktivita vlivem za- prokázat i vrozenost lidské agresivity, která jako tako-
iujenásle- blokování měni na jinou. Např. ojující kohouti za- vá se vyznačuje určitým interindíviduálním energetic-
2. instink- čnou náhle klovat do země (N. Tin rgen, 1939): jde kým potenciálem, jenž musí být - a také je - odreago-
ty pářeni, tu o jakési "přeskočeni" excitace z .edné nervové váván v různých formách, například v určitých
Je to však struktury na jinou, je-li v průběhu je~é instinktiVlÚ ritualizovaných formách boje, jaké představuje třeba
lOVání se aktivity vyvolán jiný popud. Avšak akt\ivizace jedné sport, ale také v tzv. agonistických (soutěživých) čin
vit a v je- silné instinktiVlÚ aktivity vylučuje průběh jiné: prcha- nostech, jakými jsou některé druhy her. Problém je
:lné kom- jící zvíře nelze excitovat ani potravou, a naopak u sil- nicméně dosud dískutován. Za instinktiVlÚ "přeskaku
ktura in- ně sexuálně excitovaného zvířete je sklon k útěku sni- jící pohyby" u člověka považuje Tinbergen zapalová-
da,1959) žen na mininmm (H. Bauer, 1959). V instinktech, jak ni cigarety v rozpacích, hrani si s klíči, škrábáni se za
již bylo poznamenáno, se uskutečňuje souhra vnitř ušima, úprava kravaty, saka a jiné pohyby, uvolňující
ního hormonálního vyladění a vnějších podnětů kumulované napětí. Podle G. Viauda existuje plynulý
í (u sameč uvolňujicich instinktiVlÚ aktivity. F. A. Beach (1948) přechod od instinktivního chováni k inteligentnímu.
lU např. její
prokázal u zvířat závislost sexuálního chováni na stavu I. Eibl-Eibesfeld (1976 a jindy) na základě četných po-
dospělé sa-
jí vrozené pohlavních žláz, vystupuje tu i souvislost "bojů o re- zorováni dospívá k závěru, že "člověk ve svém sociál-
vitu, tj. ko- vír" s aktivizací sezonního poWavrúho pudu. Jiným nim chováni přichází na svět vyzbrojen před-progra
r; přidmže příkladem je závislost mateřského chováni jednak na my" a že se i v kulturou utvářeném sociálním chováni
např. v zá- zvýšené Wadině hormonu prolaktinu, k čemuž dochází člověka objevují pudové prvky, např. ve zdobeni se,
:kem apod. formalizaci sociálnich kontaktů a jinde.
v období kojeni, jednak na vnějšim excitačnim "sché-
ýšením po-
matu dětskosti" (typické vzezřeni malého dítěte vyvo- Existence instinktů a jiných účelnýchjevů v životě
v šírší sou-
Ila takovou lává pečovatelské a ochranné chováni). Instinktivně organismu Gako je např. hojeni, účelná stavba orgánů
lvých pod- založené vztahy tohoto druhu se však obsahově oboha- atd.) vede k protipostaveni organismu a mechanismu,
cují zkušeností (kontaktem matky s dítětem). k fmalistickému pojetí organického děni a k pojetí or-
V psychologii a jinde je diskutována otázka in- ganismu jako účelně se regulujícího systému, jehož
stinktů u člověka: K. Lorenz (1943) prokázal, že ma- činnost je nutné chápat spíše teleologicky než kauza-
teřské chováni a rodíčovská péče vůbec jsou podněco listicky' resp. deterministicky (např. E. S. Russeell,
vány vrozeným "schématem dětskosti", které se 1945, a mnozí další). V tomto smyslu se v psychologii
uplatňuje také v preferenci domácích zvířat vykazují- i v biologii objevuje nová vlna vitalismu, ale i tzv.
cích podobné znaky (velké oči, velká kulatá Wava, ne- evolucionistická teorie poznáváni, která však nemusí
ostrý prom a další). Nepochybný je také vliv "se- být nutně teleologická (K. Lorenz, 1973).
xuálního schématu" (tzv. sex-appeal, sexuálni výzva),
které je dáno atraktivními fyzickými znaky příslušni Literatura:
ka druhého poWaví, na sexuálni exitaci a apetenci, ze-
Birney, R c., Teevan, R c.: lnstínct, New York 1961. Fletscher, R:
jména u mužů. N. Tinbergen (1964) soudí, že "překva
lnstínct ín man, London 1968. Lorenz, K., Leyhausen, P.: Antríebe
pivě časté zločiny včetně vražd jsou páchány pod tíerischen und menschlíchen Verhaltens, Miinchen 1965. Tinber-
instinktivním tlakem imponovat milované osobě", jak gen, N.: Instínktlehre, 3. vyd. Berlin-Hamburg 1964. Viaud, G.: Les
učí kriminologie. Komponenty sexuálního chováni, instincts, Paris 1959.
e, která
m "běh
úže být
(K. Lo-
. mladý
63
I Klinická psychologie
/
/
Klinická psychologje váni schopností pro různé vojenské funkce a další. Ve
Francii se již před válkou A. Binet zabýval testováním
inteligence a P. Janet zhruba v téže době, na začátku
našeho století, vytvářel základy psychoterapie. Velký
Psychologie je aplikována na obory lidské činnosti vliv na rozvoj klinické psychologie pak mělo zejména
a na problémy jedince; v prvním připadě je reprezen- dilo S. Freuda a další vývoj psychoana1ýzy, jakož
tována velkou řadou oborů aplikované psychologie ve i psychopatologie a neuropsychologie (A. R. Lurija,
společenské praxi, ve druhém připadě klinickou psy- 1932).
chologií, která je v tomto směru praktickou psycholo- Je-li praktická klinická psychologie definována po-
gii jedince. Existuji ovšem různá pojetí klinícké psy- jmem klinická praxe, vzniká otázka, co to vlastně kli-
chologie, která třidi W. 1. Schram1 (1987) takto: nická praxe je; otázka, na niž nelze najít zcela jedno-
1. klinická psychologie je to, co činí psycholog na kli- značnou odpověď. Termin klinika je odvozen
nickém pracovišti, resp. v poradenských a jiných orga- z řeckého slova kliné, lůžko, a označuje lůžkový lé-
nizacích, tj. psychodiagnostika a psychoterapie; 2. je čebný ústav. Avšak klinická psychologie má mnohem
to metoda explorace a pozorováni, kterou zavedl širší uplatněni než jen v léčebnách; uplatňuje se
J. Piaget ve výzkumu dětské vývojové psychologie (to i v ambulantnich zařizenich a v poradnách, a to nejen
je velmi specifické pojetí); 3. klinická psychologie je lékařského, ale i pedagogického, sociálního a jiného
aplikace obecné, vývojové, diferenciální, sociální psy- typu. Klinický psycholog působí jako diagnostik, tera-
chologie a dalších jejích oborů v oblasti klinické pra- peut nebo poradce v psychiatrických, pediatrických,
xe. Zcela pragmaticky chápe klinickou psychologii neurologických léčebných i výzkumných ústavech,
R. W. Wallen (1956) jako psychologickou práci s lid- ale i v předmanželských a manželských poradnách,
mi, tj. jako psychodiagnostiku a psychoterapii. Přesné v pedagogicko-psychologických poradnách, dětských
vymezeni podává O. Kondáš (1977): "Klinická psy- diagnostických zařizeních, různých léčebných a vý-
chologie je vědecká disciplína, která se zabývá dušev- chovných ústavech a jinde. Předmět jeho praxe tvoři
ním životem, resp. psychickou regulaci chováni z hle- předně klienti - osoby, které mají psychologické pro-
diska choroby a dysadaptace." Kondáš správně blémy v soužití se životnimi partnery, jsou ve vlastním
poukazuje na to, že klinická psychologie se nezabývá duševním životě vystaveny různým stresům a konflik-
jen problémy vyplývajícími z klinícké praxe, tj. "pro- tům, mají problémy s výchovou dětí se závislostí na
blémy, které jsou spojeny s chorobou, léčbou, de- drogách, s nalezením životního partnera, s nedostat-
fektem, a problémy, které jsou spojeny s adaptačnimi kem asertivity (tj. sebeprosazováni) atd. Dále jsou to
a jinými osobními těžkostmi", ale řeší tyto problémy pacienti (z latinského paciens, trpící), osoby postižené
také na úrovni teoretické a provádi jejich výzkum. nějakým druhem psychické poruchy, např. neurózou,
Současně Kondáš zdůrazňuje, že klinická psychologie neurotickými symptomy apod. Zatímco klienti vyža-
neni "mechanickou aplikaci hotových psychologic- dují psychologickou poradu, resp. psychologické ve-
kých poznatků a metod". Jako psychologie jedince vy- dení k vyřešení svého problému, potřebují pacienti již
cházi ovšem klinická psychologie z psychologie obec- léčbu psychologickými prostředky. Psychologické ve-
né (zejména z psychologie osobnosti), ze sociální dení a psychologická léčba se obvykle terminologicky
a vývojové psychologie (hledisko sociálních vztahů nerozlišují, ačkoli pro prvni by se hodil název psycha-
a věkových zvláštností), a je v tomto smyslu aplikací gogika, pro druhé psychoterapie. Směšováni obojího,
obecného na jedinečné, které je zvláštním připadem i když odlišení je někdy obtížné, je v jistém smyslu za-
obecného. Lze řici, že historie klinické psychologie vádějící. Než je však uplatněna psychagogika nebo
je poměrně mladá. Podle J. Schram1a (1987) vznikala psychoterapie, musí být připad jedince diagnostiko-
v podstatě až v průběhu prvni světové války a krátce ván, tj. musí být indentifikovány jeho přičiny, obsah
po ní, kdy byly vyvíjeny metody k posuzováni váleč a vývoj, jakož i zvláštnosti osobnosti klienta či pacien-
ných poškozenců (mimo jiné zejména poranění moz- ta, neboť podmínkou psychagogiky i psychoterapie je
ku). Již předtím byly v USA vyvinuty testy k posuzo- psychodiagnostika, stejně jako podmínkou léčby je lé-,
64
Klinická psychologie
:a další. Ve kařské vyšetření a diagnóza. Zjednodušeně řečeno, v daném případě (konflikty, hereditární zátěž, dosa-
testováním prakticky zaměřený klinický psycholog se zabývá vadní vývoj jedince atd.), a proto se zaměřuje na zís-
na začátku psychodiagnostikou a psychoterapií. V poslední době kávání informací, které jsou pro něj relevantni (jde-li
apie. Velký se v zahraničí prosazuje termin klinická sociální psy- např. o případ dětského záškoláctví, soustřeďuje se na
:10 zejména chologie, označující asi před dvaceti lety vzníklý obor, informace učitelů apod.). Bez anamnestických údajů,
lýzy, jakož který je něčím mezi sociální psychiatrií a psychohy- které jsou základním předpokladem psychodiagnosti-
R. Lurija, gienou (W. Schraml, 1987); zabývá se terénní depistá- ky, by vlastní psychologické vyšetření probíhalo "na-
ží a prevencí duševních chorob se zaměřením na soci- slepo". Anamnestické údaje slouží k formulaci psy-
[lována po- ální činitele jejich vzníku, ale také problémy, v níchž chologické hypotézy případu, která se pak dalším
rlastně kli- se uplatňují sociální činitelé, jako např. problémy sku- vyšetřováním buď dále rozvíjí a koriguje, nebo opouš-
:elajedno- pinového života v nemocnících, v postpenítenciární tí, aby se vytvořila hypotéza jiná. Vlastní psycho-
odvozen péči, v prevenci kriminality určitých etnik, v procesu diagnostická činnost pak začíná navázáním osobního
~žkový lé- resocializace a jinde. To, co mají jedinci tvořící před kontaktu psychologa s vyšetřovanou osobou, který má
ámnohem mět klinické psychologie společného, je vyjádřeno u této osoby navodit důvěru a snahu k aktivní ko-
lamuje se terminy psychická porucha a maladjustace. První operaci, resp. odstranit nedůvěru a negativní postoje
a to nejen vyjadřuje případy psychických onemocnění (patolo- k vyšetřování. Následuje přímé psychodiagnostické
o a jiného gických anomálií v duševním životě) a funkčních či vyšetření spočívající v užití konkrétních psycho-
)stik, tera- strukturálních deviací (neurózy, psychopatie). Mal- diagnostických metod. Předpokladem úspěchu je užití
,atrických, adjustace (dysadaptace) poukazují na deficity sociali- adekvátních metod a dodržení zásad psycho-
ústavech, zace a sociální difici1ity (obtíže), projevující se jako diagnostické práce, jejímž cílem je komplexní obraz
loradnách, selhávání v sociálních rolích, které reprezentují tako- vyšetřovaného jedince a etiologie jeho případu. Toho
, dětských vé případy, jako jsou u dětí výchovné potíže (záško- se dosahuje interpretací výsledků psychodiagnostické-
~ch a vý- láctví, útěky z domova, dětská kriminalita) a u dospě ho vyšetření.
raxe tvoří lých selhávání ve významných společenských rolích Existují různá třídění psychodiagnostických me-
~ické pro- (rodiče, manžela, spoluobčana, pracovníka atd.), je- tod, vycházející z různých hledisek. M. Svoboda
~vlastnim jichž krajním případem je kriminalita, asociální cho- (1992) podal následující klasifikaci, kterou zde uvádí-
akonflik- vání a další formy sociální nepřizpůsobivosti. me s malou úpravou:
'islostí na Psychodiagnostika je proces rozpoznávání zvlášt-
nedostat- ností daného klinickopsychologického případu, který I. Klinické metody:
le jsou to zahrnuje diagnostiku osobnosti jedince, případně dal- - pozorování
postižené ších osob (např. manželského partnera) a identifikaci - rozhovor
leurózou, etiologie případu, tj. vnějších činitelů, které se na jeho - anamnéze
nti vyža- vzniku podílely. Je zde třeba vyjít z teze H. A. Murra- - analýza spontánních produktů
gické ve- ye (1938), že klinické případy vzníkají z konfrontace II. Textové metody:
lcienti již potřeb jedince a vnějších tlaků, jimž byl, případně je,
a) výkonové testy:
gické ve- vystaven; osobnost a její životni situace tvoří jednotu testy inteligence (jednodimenzionální a komplexní)
lologicky a z tohoto faktu je třeba vycházet i v psychodiagnosti- - texty specifických schopností a jednotlivých psy-
'psycha- ce. Psychologické vyšetření individuálního případu
chických funkcí
obojího, vychází z předběžných informací, které se označují ja-
- testy vědomostí
nyslu za- ko anamnéza a zahrnují údaje o jedinci, jenž je před
b) testy osobnosti:
ika nebo mětem vyšetřování, a o jeho životním prostředi. Úda-
- projektivní testy (verbální, grafické, manipulační)
~ostiko je jsou získávány od osob, které jedince znají (rodiče,
- objektivní testy osobnosti
lY, obsah učitelé, spolupracovníci, manželský partner a další)
- dotazníky (jednodimenzionální, vícedimenzionální)
ipacien- a také od jednotlivce, který je předmětem šetření sa-
- posuzovací stupníce (sebeposuzovací, "objektivní")
erapie je mého (tzv. subjektivní anamnéza). Smyslem anamné-
~by je lé-, zy je identifikace možných činitelů uplatňujících se III. Přístrojové metody
65
Klinická psychologie
Za zvláštní psychodiagnostickou metodu lze pova- dující defmice "psychologického testu", kterou podal
žovat také tu, která vychází z psychologie písma jako H. Piéron (1952): "Test je zkouška obsahující úkol
symptomatického či symbolizovaného výrazu a která identický pro všechny zkoumané osoby, s přesně vy-
se nazývá grafologie: může jako empiricky fundova- mezenou technikou hodnocení zdarů a nezdarů nebo
ná věda přinést četné důležité poznatky o základních s číselným vyjádřením zdarů." Tato defmice je příliš
rysech osobnosti, jejím aktuálnímu stavu, jejích sklo- úzká, namítá P. Pichot (1954, česky 1970) a sám podá-
nech atd. Prakticky ve všech psychodiagnostických vá defmici poněkud širší: "Psychologickým testem na-
metodách zaměřených na rozpoznávání charaktero- zýváme standardizovanou experimentální situaci vy-
vých vlastností se může explorand chovat podle prin- volávající určité chování. Toto chování je hodnoceno
cipu sociální deziderability, tj. upravovat své odpově pomocí statistického srovnání s chováním jiných je-
di na otázky v dotazníku podle své představy o tom, dinců, kteří jsou ve stejné experimentální situaci; tak
jak by měl odpovídat. Může tedy klamat (některé do- je možno zkoumané osoby třídit buď kvantitativně, ne-
tazníky s tím počítají a zahrnují tzv. "lži-skóre", uka- bo typologicky." Stručně řečeno, testy jsou standardní
zující míru takového klamání). Kdežto "písmo nelže", podněty pro vyvolání diagnosticky relevantních reak-
nelze jím ani předstírat, ani zastírat, takže odborná cí, které jsou pak podle daných kritérií vyhodnocová-
grafologická expertiza může pronikat do nejWubších ny, resp. z nichž jsou podle určitých kritérií činěny
sfér osobnosti. psychodiagnostické závěry. Takoyými testovými pod-
Použitá psychodiagnostická metoda musí být: něty mohou být slovně formulované otázky, případně
1. objektivní, tj. musí přinášet ověřítelné údaje vyjád- názorně dané úkoly, které má vyšetřovaná osoba řešit
řené případně v kvantitativních datech; 2. validní, tj. určitými manipulacemi; vyžadují se reakce slovní, vý-
má zjišťovat to, co je jejím úkolem zjišťovat, přičemž razové, motorické, symbolické atd. Piéronova definice
to, co má být zjišťováno (různé rysy osobnosti, posto- testu se hodi na testy inteligence, jejichž výsledky se
je, motivy, psychické funkce), musí být jednoznačně vyjadřují tzv. inteligenčním kvocientem (IQ), jehož
definováno; 3. reliabilní, spoleWivá, tj. za těchže pod- průměrná hodnota je 100 (hodnoty pod 80 poukazují
mínek u téhož jedince by měla přinést signifikantně již na slabomyslnost, hodnoty nad 120 na nadprůměr
shodné výsledky. Zjištěné psychodiagnostické údaje ný intelekt). Zvláštní skupinu testů tvoří tzv. pro-
jsou vyhodnocovány a zjištěná fakta tvoří psycho- jektivní testy, které jsou založeny na prezentaci ví-
diagnostický nález. Vedle rozboru vnějších okolnosti ceznačných, resp. málo strukturovaných podnětů
případu obsahuje popis osobnosti vyšetřovaného je- (např. skvrn - tzv. Rorschachův test, vícevýznamo-
dince a vysvětlení jeho chování. Vedle diagnózy zahr- vých fotografických a grafických scén - tzv. tematic-
nuje také prognózu dalšího možného vývoje .případu ko-apercepční test), umožňujících psychickou projekci
a návrh na jeho řešeni (např. na určitý psychoterapeu- ,,nevědomých potřeb a tlaků" (~ Projekce). Psychic-
tický postup, na umístění v psychiatrické léčebně, vý- ká projekce může být navozována i různými úkoly:
chovném ústavu apod.). Základní psychodiagnostic- doplňováním vět nebo povídek, volnou nebo temati-
kou metodou je pozorování vyšetřovaného jedince zovanou kresbou (např. test stromu, kdy vyšetřovanou
v průběhu vyšetřování a podle možnosti i v jiných si- osobou provedené zadání kresby stromu je interpreto-
tuacích (např. dekurzy ošetřovatelů o chování pacien- váno jako symbolické vyjádření její vitality a život-
tů, záznamy vychovatelů o pozorování dětí během je- ních postojů), tvořívým rozvíjením určitých grafic-
jich diagnostického pobytu, pozorování pacienta kých elementů v kresbě a případným komentářem
psychologem během skupinové psychoterapie při (Warteggův kresebný test). Dětské projekce mohou
hrách, zábavě, práci apod.). být provokovány úkolem sestavit z daných figurek
Dále jsou užívány různé psychodiagnostické testy a předmětů libovolnou nebo určitou scénu (tzv. scéno-
(inteligence, výkonu, různých specifických psychic- test von Staabsové). Projekci nálad, určitých tendencí
kých funkcí, jako paměť či pozornost, různých vlast- a postojů zachycuje volba oblíbených a neoblíbených
ností osobnosti, jako je introverze a extraverze, nebo barev (Liischerův "barvový test") atd. Projektivní tes-
osobnosti jako celku atd.). Kriticky je příjímána násle- ty nemají, až na malé výjimky, objektivní kritéria vy-
66
Klinická psychologie
podal hodnocování; interpretace jejich výsledků závisí na pie k různým druhům pacientů (např. k neurotikům).
úkol zkušenostech a intuici psychologa a může být zatížena Další dělení rozlišuje psychoterapii symptoma-
lě vy- určitou mírou subjektivnosti. Psychodiagnostické tes- tickou a kauzální: první je zaměřena na odstraňování
nebo ty se různě klasifikují: podle vnějších charakteristik na pouhých symptomů duševních poruch (např. na odrea-
příliš testy "tužka - papír" (vyšetřovaná osoba reaguje psa- gování vnítřního napětí), druhá na odstranění příčin
podá- ním, zaškrtáváním, kresbou), na testy výkonnostní (in- těchto poruch (např. konkrétrúho konfliktu). Dále je to
mna- teligence, schopností, znalostí), v nichž se proband za- psychoterapie direktivní a nedirektivní: v prvním
;i vy- bývá různými úkoly, např. sestavováním mozaik případě působí terapeut přímo na změnu pacientových
:>ceno z kostek podle daného vzoru - tzv. Kohsův mozaiko- postojů, chování atd., ve druhém je terapeut spíše "ka-
~h je- vý test apod., a na testy osobnosti (sebehodnotící šká- talytickým činitelem", tj. vyhýbá se vlastním interpre-
:i; tak ly, objektivní testy osobnosti, projektivní techniky); tacím pacientova problému a udělování rad, ale vede
,ě,ne podle toho, komu jsou zadávány, na individuální pacienta nenapádně k expresi jeho vlastních myšlenek
Iardní a skupinové (P. Pichot, 1970). Testy mají být vy- a pocitů a k získání vhledu do problému a k vlastnímu
reak- hodnocovány v širších souvislostech daného případu, nalezení řešení. Konečně existuje poněkud zjednodu-
cová- nikoli jen mechanickým zjištěním výsledků. Dů1ežitý- šené třídění vyjádřené pojmy racionální a sugestivní
iněny mi prostředky psychodiagnostiky, které však vyžadují psychoterapie: první působí na pacienta persuasivní-
i pod- speciální školení, jsou zejména grafologie (psycholo- mí technikamí (přesvědčováním, rozumovou argu-
~adně gická analýza písma), interpretace snů a vyhodnoco- mentací, vysvětlováním), druhá působí technikamí su-
l řešit vání výtvarných a jiných produktů. gesce (působení na city a touhy pacienta, nezřídka
LÍ, vý- Psychoterapie bývá obecně vymezována jako "léč- i s vyloučením jeho racionálního vhledu do situace,
finice ba psychologickýmí prostředky", což znamená, že to která může být v podstatě bezvýchodná). Historický-
lky se není činnost zaměřená jen na léčení duševních poruch, mí předchůdci psychoterapeutů byli šamani a čarodě
jehož nýbrž na léčení vůbec, pokud takové léčení vyžaduje jové usilující o léčení duševně nemocných magickýmí
~zují psychoterapeutickou podporu (např. u těžce nemoc- praktikamí ("vyhánění zlých duchů", kteří nemocného
iuněr- ných pacientů, kteří jsou si svého těžkého stavu vědo- posedli). Empiricky založená psychoterapie se dlouho
pro- mi, u osob s kožními a jinýmí chorobamí, které mají prosazovala a uplatňuje se fakticky až od přelomu to-
ci ví- u pacienta psychickou negativní odezvu, u osob posti- hoto a minulého století. Velký vliv na její rozvoj měla
dnětů žených amputacemí a trpících z toho se vyvinuvšímí psychoanalýza, která byla ve své původní klasické
laffiO- komplexy atd.). Různé duševní poruchy jsou léčeny Freudově podobě současně psychodiagnostikou a psy-
natic- také nepsychologickýmí prostředky (např. chemotera- choterapií. Také dnes některé speciální psychoterapeu-
)jekci pti, elektrickýmí šoky, chirurgickýmí zásahy do moz- . tické metody, např. psychodrama, jsou současně meto-
rchic- ku a jinak). S. Kratochvíl (1976) rozlišuje psychotera- damí psychoterapeutickýmí i psychodiagnostickýmí.
Lkoly: pii v širším a užším smyslu. Prvním druhem rozumí Současná psychoterapie je poznamenána množstvím
:mati- psychologický vliv terapeutického prostředi, režímu nejrůznějších směrů prosazujících odlišné metody
ranou dne nemocnic nebo jiných lůžkových léčebných zaří- i zásady psychoterapie, což plyne z nejednotného po-
)reto- zení a terapeutický vliv různých řízených činností jetí psychologie osobnosti a z nejednotné teorie psy-
Hvot- - pracovnich, výtvarných (arteterapie), kulturních (ta- chiky, z pojetí, která vytvářejí teoretickou základnu
rafic- nec, návštěva kulturních podniků, výstav, filmů psychoterapie, z níž se vyvíjejí psychoterapeutické
tářem apod.), jakož i "různé manipulace mímoterapeutickým metody a techniky. Srovnejme např. tak odlišné
lohou prostředim", jako jsou rozhovory s rodiči, manžel- psychoterapeutické směry, jakýmí jsou logoterapie
~ek ským partnerem apod. V užším smyslu pak psychote- (orientovaná na hledání smyslu života) a behaviorální
céno- rapie znamená "záměrné a cílevědomé terapeutovo terapie (orientovaná na principy podmiňování). Psy-
dencí působeni". Toto působení má formu práce s jedincem choterapie však není jen ryze praktická věda, má také
~ných nebo se skupinou (obvykle v rámci léčebné komuni- své úkoly výzkumné a teoretické (např. výzkum "psy-
'í tes- ty), tj. individuální a skupinová psychoterapie, re- chomímetických efektů" LSD, meskalinu a jiných
a vy- prezentující základní klasifikační přístup psychotera- drog).
67
Klinická psychologie
Mezi nejznámější metody psychoterapie patří di- - Psychoterapie racionální: působí se na rozum pa-
rektivní a nedirektivní psychoterapeutický rozhovor, cienta vysvětlováním, přesvědčováním, vedením
hypnoterapie a hypnotické abreakce, relaxační tré- k "logickému" řešení z racionálně vyložených přičin
nink, psychodrama, "encounter-groups" (skupiny se- a možností. Je to nejrozšířenější psychoterapeutická
tkání); kromě rozhovoru mohou být ostatní techniky metoda uskutečňovaná technikou rozhovoru, cílem je
užity individuálně i skupinově, poslední dvě uvedené přesvědčit, resp. dovést pacienta k přesvědčeIÚ
jsou vysloveně skupinové. Psychoterapeutický vliv o správnosti určitého řešení jeho připadu.
může být podpořen užitím psychofarmaka, resp. při - Psychoterapie sugestivní: rozumový vhled je nutno
praven "rozehřivající psychogymnastikou" či psy- pacientovi spíše zastřit a použít spíše emociogenIÚ
chohrami. Psychoterapeutická metoda musí být "ušita agumentace, apelující na jeho nevyslovené touhy
na míru" osobnosti pacienta; výrazní introverti nesná- a mobilizující jeho emocionální motivy. Může jí být
šejí dost dobře skupinová psychoterapeutická sezení, použito v bdělém nebo hypnotickém stavu.
v níchž by měli přehrávat své problémy a hovořit -Psychoterapie abreaktivní: usiluje o eliminaci "pa-
o ních. Užití některých technik je proto s ohledem na togenního působení negativních emocí tím, že je ne-
zvláštnosti osobnosti pacienta kontraindikováno. Su- chává znovu proběhnout za terapeutických okolností"
~.
gestivní techniky mohou být podporovány užitím (Kratochvíl), tj. nechá pacienta znovu prožít určité
j hypnózy (hypnotická sugesce). Existuje mnoho velmi konflikty s následnou katarzí, umožní mu motorické
specifických a odlišných psychoterapeutických me- odreagování městnaného hněvu apod. Může být spo-
tod, ale také pokus o syntetické pojetí, které S. Kra- jována s farmakoterapií a použili ji již J. Breuer
1I tochvíl (1976, podle J. D. Franka, 1973) představuje a S. Freud (1889) při léčbě hysterie.
jako "rysy psychoterapie ovlivňující pacienty několika - Psychoterapie tréninková: je založena na odučováni
základními způsoby", konkrétně tím, že: 1. "poskytu- nežádoucích způsobů chování a emočních reakcí
,
jí novou přiležitost k učení na kognitivní i zážitkové (např. fobií) pomocí podmíněných útlumů a nacvičo
úrovní", neboť "objasňují zdroje potíží v minulosti" vání žádoucích reakcí, které je nahrazují.
I tak, že "terapeut i členové skupiny slouží jako model - Psychoterapie psychoanalytická: má "přivést pa-
I:
I
alternativních způsobů zvládáni problémů", přičemž cienta k náhledu na nevědomou motivaci" jeho nežá-
"pacient poznává rozpory mezi svými očekáváními doucího chování (Kratochvíl). Psychoterapeut inter-
a realitou, mezi sebehodnocením a hodnocením jiný- pretuje pacientovy volné asociace a sny, aby si
t
,-I
mi, mezi svými předpoklady o jiných a skutečnými uvědomil podstatu svých konfliktů.
pocity jiných"; 2. "zvyšují naději na zlepšení, která - Psychoterapie interpersonálně korektivní: cílem je
I
spočívá jednak v důvěře v terapeuta, jednak v důvěře nahradit nežádoucí sociální zkušenosti pacienta žá-
v metodu"; 3. "zajišťují zážitky úspěchu, které zvyšu- doucími pomocí tzv. "korektivní zkušenosti" ve skupi-
jí pocit vlastní schopnosti zvládnout problémy"; nových sezeních, rozhovorech atd. Jde tu zejména
4. "pomáhají překonat demoralizující odcizení od ji- o korekci některých nežádoucích zobecnění (např. ge-
I ných"; 5. "emocionálně podněcují". Základním před neralizované nedůvěřivosti), která způsobují konflikt-
pokladem psychoterapeutického úspěchu je kooperace ní interpersonální vztahy.
pacienta s psychoterapeutem, založená na důvěře pa- Jedním ze základních směrů v psychoterapii je psy-
cienta v psychoterapeutovy schopnosti a v jeho lidské choanalýza; terapeutického efektu se zde dosahuje
porozumění. tím, že s pomocí terapeuta si pacient uvědomi iracio-
Současné psychoterapeutické techniky mohou být nální podstatu svého konfliktu, který vedl k potlačení
podle A. E. Bergina (1987) roztříděny do následujících určité tendence a k vystoupení neurotických sympto-
kategorií: 1. změna postojů pomocí vhledu, 2. změna mů - dochází tedy k "uvědomění nevědomého"; po-
emocionální reaktivity a senzitivity a 3. modifIkace užívá se při tom techniky volných asociací, jejich in-
chování. Dokonalejší třídění podal S. Kratochvíl terpretace a analýzy pacientova odporu. Dále je to
(1976), který hovoři také správněji o metodách a kte- behaviorální terapie (J. Wolpe, 1960 a pozd.) vychá-
rý rozlišuje tyto psychoterapeutické metody: zející z aplikace principů učení, resp. přeučování nebo
68
Komunikace
mll pa-
edením odnaučování neurotických návyků, fobií atd. pomocí Proto různé druhy sociálně žijících živočichů vyvínu-
h. příčín podmíněných útlumů, ale také trénínku nových způso ly různé specifické formy komunikace. Typicky lid-
leutická bů instrumentálního jednání. Třetí směr tvoří antro- skou formou komunikace je mluvená a psaná řeč,
~ílem je pologická psychoterapie vycházející z fenomenolo- resp. její národní forma, jazyk, který se patrně vyvínul
vědčení gicko-psychologického pojetí osobnosti jako bytosti z jednoduché vokalizace v podmínkách vzájemného
toužící po smyslu bytí a reprezentovaná různými spe- soužití, které, kromě jíného, vyžadovalo dělbu práce
e nutno cifickýllŮ přístupy (např. tzv. logoterapií V. E. Frankla, a díferenciaci sociálních rolí. Zvířata komunikují po-
iogenní stavící do popředí právě lidskou touhu po nalezení mocí dotyků, pohybů, pachů, neartikulovaných zvuků
: touhy smyslu života - "člověk je o smysl usilující bytost"). a dalších podnětů. U člověka má komunikativní ÍUflk-
e jí být Relativně populárními směry dále jsou: "na klienta za- ci také jednání, výraz, gesta a různé systémy symbolů
měřená terapie" C. R. Rogerse, vycházející z již uve- a signálů (např. matematické symboly, signály v do-
deného nedirektivního přístupu k pacientovi, který je pravě atd.). Funkcí komunikace je dorozumívání se ja-
lci "pa-
~ je ne- zde nazýván klient, a v podstatě stírající rozdíly mezi ko předpoklad soužití a vzájemné závislosti. Proto
)lností" psychoterapií a psychagogikou; psychoterapie orien- každý systém komunikace vyžaduje obecné chápání
znaků, které používá, a je ve své podstatě společně
t určité tovaná na humanistickou psychologii, která je v pod-
ltorické statě variantou antropologické psychoterapie (A. H.
sdíleným systémem významů těchto znaků (např. gest
lýt spo- Maslow, 1. Bugenthal); tzv. gestaltová terapie (F. Pe- používaných v určitém kulturním prostředí nebo slov
Breuer nějakého konkrétního jazyka). "K vlastnímu komuni-
rIs) založená na uvědomování sociálních struktur a je-
jich významů; tzv. psychosyntéza (R. Assagioli) sna- kování dochází tehdy, když vysílatel a příjemce signá-
lů patří ke stejnému živočišnému druhu," uvádí
lČOVáni žící se o probuzení vyššího duchovního života; tzv.
reakcí H. Frings a M. Frings (1964) o komunikaci zvířat.
rodinná terapie (Y. Satirová) usilující o psychotera-
acvičo-
K tomu lze pak dodat, že u člověka jde o příslušnost
peutický vliv přímo v rodínném prostředí na základě
k určitému jazykovému společenství a k určité kultu-
předem identifikovaných anomálních vazeb mezi čle
ře, resp. subkultuře (slangové výrazy) a o znalost ja-
ést pa- ny rodiny. Psychoterapie založená na učení se ko-
D nežá-
zyka a symbolů, kterými se dorozumívá. U zvířat jsou
rektivní zkušenosti vychází ze syntézy psychoanalýzy
t ínter- nositeli komuniké (obsahu komunikace) určité pod-
a behaviorismu (1. Dollard a N. R. Miller, 1950) a dal-
něty, vystupující jako signály biologicky významných
aby si ších technik, metod a směrů.
událostí (např. varovný křik paviánů jako signál ne-
ílem je bezpečí pro příslušníky druhu). Jsou to signály již uve-
69
Komunikace
umožňují získávat infonnace o dávné minulosti, poš- proces komunikace organizuje na základě následují-
ta, telefon, fax nám umožňují komunikovat na velké cích složek: 1. vzájemně propojených podnětů a reak-
vzdálenosti. Praktická potřeba bezporuchové sociální cí komunikujicích osob (komunikace je druhem inter-
komunikace pak vedla ke zkoumání a stanovení psy- akce), 2. podle sdílení komunikovaných významů
chologicky účinných způsobů komunikace (komuni- (jedinec neovládající dostatečně cizí jazyk rozumí
kačních technik ve smyslu psychologické účinnosti, sdělením učiněným v tomto jazyce jen částečně nebo
tj. např. jak vést rozhovor, poradu apod.). i chybně), 3. podle vzájemných vztahů mezi účastníky
Komunikace je primárně sociálně-psychologický komunikace (role, status). "Komunikace je vlastním
fenomén a její problematiky se v této knize dotýkáme nositelem sociálního dění" (E. L. Hartley a R. E. Har-
také v heslech Malé skupiny a Řeč, Psychologie výra- t1ey, 1955), neboť to je v podstatě závislé na tom, co si
zu a Sociální interakce. jeho účastníci vzájemně komunikují nejen slovy, ale
Tzv. ABX-model komunikace (Th. M. Newcomb, i chováním; to, co je v něm navzájem mezi jeho účast
1953) vyjadřuje jednoduché schéma komunikace: níky komunikováno, určuje jeho průběh a dynamiku
(příkladem je klidný a věcný průběh schůze občanské
ho sdružení, nebo naopak jeho. bouřlivý průběh plný
osobních střetnutí a projevených averzí).
1\
...
----~~-------------------------------------~ B
A. E11is a G. Beattie (1986) podávají tuto pracovní
definici komunikace v typicky scientistické dikci:
"komunikace se objevuje, když jeden organismus (vy-
- - - = skutečná orientace sílatel) kóduje infonnace v signál, který se dostává
--------- = osobou B přijatá orientace
k jinému organismu (příjemce), který signál dekóduje
Osoby 1\ a B spolu rozmlouvají na určité téma X a vyměňují si
a je schopen přiměřeně odpovídat", přičemž "ani vysí-
navzájem určité informace orientované na předmětné téma. 1\však latel, ani příjemce si nemusí být vědomí předání ko-
tato koorientace je vázána na interindividuálně odlišnou vztažnost munikativního signálu". Podávají pak přehled systé-
ke světu, na rozdíly ve vědění, postojích, což vede k diferencím me- mu komunikace (uvedený na následující straně).
zi vyslaným a přijatým sdělením, a tedy nezřidka i k tomu, že si na- Komunikace se uskutečňuje prostřednictvím určité
vzájem rozumí jen zčásti. To je vyjádřeno rozdíly mezi skutečnou
ho senzorického kanálu (zraku, sluchu, hmatu, doty-
a přijatou orientací a spojeno s kognitivnim a katektíckým (emoč
nim) souladem komunikujících osob, který je spojen s určitou mí- ku), a sdělení je tedy zakódováno ve struktuře určité
rou napěti a vzájemné atraktivity či averze. ho druhu senzorických podnětú, v níchž je zakódován
význam sdělení prostřednictvímnějakého znakového
Ve výše uvedeném smyslu chápou D. Krech, systému. To lze vyjádřit zobrazeným schématem:
R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1962) komunika-
ci jako "výměnu významů mezi lidmi", která "se subjekt 1\ sdělení subjekt B
uskutečňuje především prostřednictvím jazyka a je
(komunikátor) (komunikant)
vedle mimiky také kineziku, "řeč těla") a jednání. Ko- Schéma podává ovšem jen pohled na sdělování jed-
munikativní hodnotu má lidské chování fakticky ve né strany, tedy akci komunikátora a reakci komuni-
všech svých způsobech. Podle C. Cherryho (1957) se kanta, která tu zachycuje jen pasivní přijetí sdělení. Ve
70
Komunikace
,ledují- skutečnosti je však komunikace interakcí, v niž se formou mohou být výzvy, prosby, návrhy, pokyny, pří
a reak- obvykle role komunikátora a komunikarlta střídají, kazy, zákazy, psychické stavy (nadšeni, rozladěni,
11 inter- přičemž mohou, ale nemusí používat téhož způsobu váhání, odpor a další). V komuniké je dána obvykle
'znamů komunikace, např. na slova subjektu A reaguje subjekt nějaká intence (přesvědčit, ukázat, obměkčit, získat
rozumí B ušklíbnutím: verbální a neverbální složky komuni- pro něco atd.) a určitá sebeprezentace, která souvisí
.ě nebo kace se obvykle doplňují. Rozlišují se tří další druhy s daným záměrem (např. prezentovat se jako důvěry
:lStníky komunikace: 1. intrapersonální (např. mezi počítačem hodná, spolehlivá osob, osoba, která něčím trpí nebo
astním a jeho uživatelem), 2. interpersonální (mezi dvěma je něčím potěšena, má "počestné úmysly" atd.).
~. Har-
l, co si slova
vy, ale větné členy verbální
} verbální
účast
lllIIlÍku
věty
} lingvistícké (hlavně)
sluchově
vokální
anské- rytmus kanál
b.plný pauzování prozodícké
intonace
!lcovni
paralíngvístícké
dikci:
IS (vy- kínezícké nonverbální
ostává
(óduje stávající
vlastností
non-lingvistícké
} vizuální
kanál
i vysí-
interakce
ní ko-
systé- Poznámka: paralingvistické = emocionální introjekce (smích, křik, "ach" atd.); stávající vlastnosti interakce = interpersonální distance,
vzezření,
dotýkání se a další.
71
Konflikt a rozhodování
kulturách různý význam, např. charakteristické gesto blematikou komunikace je spojeno množství dosud
ruky vytvořené spojením palce a malíčku má u nás nezodpovězených otázek. Dlouho se výzkum komu-
a jinde význam "bezva", ale v jiných kulturách je na- nikace omezoval na aplikaci teorie informace a na
opak vyjádřením odporu. Současně však platí jistý, té- matematickou formalizaci přenosu informací (C. E.
měř univerzální význam určitých gest, jehož přehled Shannon, 1949, a další), což sice přineslo řadu pozo-
podávají M. Argyle a P. Tower (1979): ruhodných poznatků, ale nepostihovalo to psycholo-
gický obraz živé komunikace zahrnující osobnosti ko-
gesta význam munikujících osob a situaci, v níž se komunikování
uskutečňuje. Bezporuchová komunikace vyžaduje ne-
kývání hlavou souhlas jen minimalizaci šumů v komunikačním kanálu, ale
zdvížená pěst hněv
i určitou symetrii v aktivitách komunikujících osob,
vzájemné tření dlaní očekávání
plácání rukou souhlas udržování zájmu o komunikaci a komuniké a další
zdvižená ruka vyžadování pozornosti podminky. Nedostatek pozornosti u komunikanta,
zívání nuda "skákání do řeči", dotýkání, nerespektování osobní
tření rukou zima nebo radost vzdálenosti mezi účastníky komunikace, které může
pokynutí výzva k přiblížení
být vnímáno jako dotěrnost a nedostatek taktu, pře
vysunutá paže výzva k tancí
ukazování ukazování směru hnaná mimika a gestika, to všechno a řada dalších
palec dolů odmítnutí podnětů může být vnímáno nepříjemně a může to vést
zkřížené prsty přání štěstí k narušení komunikace. V procesu komunikace si ko-
poklepání na ramena dodávání odvahy munikant vytváří atribuce příčin sdělení, které je mu
hrané zastřelení sebe faux pas
tření břicha
adresováno, a spatřuje je buď v osobnosti komunikáto-
hlad
kývání loučení se (nebo zdravení z dálky)
ra, nebo v dané situaci. Tak může přátelský úsměv po-
potřásání rukou zdravení litika atribuovat jako znak jeho dobrosrdečnosti, nebo
jako situační nutnost. Tyto atribuce jsou důležité jako
Velký repertoár gest mají Neapolitáni. Patří mezi ně sdělení samo, protože ovlivňují jeho postoje a chová-
následující: ní vůči komunikátorovi (K. R. Scherer, 1977).
sepjaté ruce rytmicky se zveda- prosba
jící a klesající
klepání si na čelo zklamání
Literatura:
položení ruky na srdce projev úcty Ellis, A., Beattie, G.: The psychology of language and communica-
tion, New York 1986. Frings, H., Frings, M.: Animal communica-
Gesta používaná u Arabů: tion, New York-Toronto-London 1964. Hurst, B.: Encyklopedie
komunikačnich technik, Praha 1994. Cherry, c.: On human com-
odvrácení hlavy, mlaskání
jazykem nesouhlas munication, 2. vyd. Cambridge Mass.-London 1966. Janoušek, J.:
pohybování rukou s roztažený- Sociální komunikace, Praha 1968. Smith, A.G. (vyd.): Communica-
mi prsty nahoru a dolů pomalu! tion and culture, New York 1966. Watzlawick, P., Beavin, J.H., Jac-
kson, D.D.: Menschliche Kommunikation, 3. vyd. Bern 1972.
72
Konflikt a rozhodování
dosud Lze říci, že vnitřní konflikt vyjadřuje aktivaci dvou předkládal různě atraktivni a neatraktivní druhy poži-
komu- nebo více neslučitelných tendencí nebo dvou cílových vatelných tekutin, které ochutnávali a pak určovali je-
e a na představa staví subjekt před volbu, rozhodnutí se pro jich výběr: ukázalo se, že doba výběru je nejdelší,
(C. E. jednu z těchto tendencí, pro jeden z daných cílů, za- jsou-li rozdíly v atraktivnosti nejmenší, zatímco pří
I pozo- tímco vnější konflikt vyjadřuje střetnutí zájmů, po- největších rozdilech v atraktivnosti bylo třeba nejmé-
'cholo- stojů, motivů dvou nebo více osob. Nejprve se zde bu- ně času na rozhodnutí. Tento typ konfliktu je nejlehčí
lSti ko- deme zabývat vnitřními konflikty. R. A. Maher (1964) a bývá přirovnáván k situaci Buridanova osla, před
kování definuje konflikt jako "na organismus zaměřený nímž leží ve stejné vzdálenosti od něj dvě otýpky se-
lje ne- podnětový vzorec, který v organismu vyvolává dvě na; osel se nemůže rozhodnout pro žádnou z nich
tu, ale nebo více neslučitelných reakcí, jejichž síly jsou a umře hladem. Ve skutečnosti v konfliktu apetence
osob, funkcionálně stejné". Prožívat konflikt znamená pro- - apetence vždy převládne jedna apetence nad druhou,
, další žívat vnitřní napětí spojené s nutností rozhodnout se např. na základě náhodně větší stímulace jedním
kanta, pro jednu ze dvou nebo více možných alternativ jed- z obou možných cílových objektů.
lsobní nání. Podle H. R. Liickerta (1957) se člověk pro své - Konflikt averze - averze: subjekt se musí rozhod-
může potenciální "pra-napětí mezi vitalitou a duchem", od nout pro jednu ze dvou nepříjemných alternativ, např.
, pře probuzení svého duchovního života, dostává do "stále pro zaplacení pokuty nebo vězení. Reakcí na takový
alších přítomného bytostného neklidu", a vykazuje se takja- konflikt, který je nejtěžší, je odsouvání nepříjemného
J vést ko "konfliktní bytost". Konflikty jsou tedy přiroze rozhodnutí, neboť čím více se subjekt "příbližuje"
si ko- ným důsledkem psychického založeni člověka, které k negativnímu rozhodnutí, tím silnější averzi prožívá,
iemu samo o sobě je jednotou protikladů. Výzkumy v obla- a proto se opět vrací k alternativnímu averzivnímu
ikáto- sti psychologie vnitřních konfliktů jsou spojeny ze- rozhodnutí. Jednu z obou averzí nakonec zvolit musí,
v po- jména se jmény A. R. Luriji (1932) a K. Lewina což může být opět určeno neidentifikovatelnými čini
nebo (1935). Podle Luriji je vznik konfliktu dán tím, že: teli, protože tu o volbě "rozhodují" spíše emoce než
jako 1. je zabráněno odreagování vzrušení chováním, 2. je racionální analýza.
IOvá- nedostatek pohotovosti k reakci, 3. potlačené aktivity - Konflikt apetence - averze: subjekt se má rozhod-
jsou "přeloženy" do oblasti centrálních procesů. Luri- nout pro objekt, který je současně přitažlivý a odpudi-
ja odvodil tyto poznatky z výzkumu asociací s použi- vý, který současně budí touhu a odpor; přítom může jít
tim tzv. lži-detektoru, který objektivně zachycoval o široké spektrum objektů od předmětu, který je atrak-
prožívání konfliktu registrací jeho fyziologických tivní, ale drahý, až po osobu, která je fyzicky přítažli
mica- komponent. Naproti tomu Lewin stanovil základní vá, ale povahově nesnesitelná apod. Averzivni je vše,
mica-
typy konfliktu z kombinace dvou základních tenden- co budí nejen odpor, ale i jiné negativní emoce, zejmé-
pedie
com- cí, apetence a averze: 1. konflikt apetence - apetence, na úzkost. V této konfliktní situaci se subjekt obvykle
'k. J.: 2. konflikt apetence - averze, 3. konflikt averze po určité době rozhodování rozhodne pro náhradní cíl,
lIlica- - averze. V konfliktech se uplatňují příkazy a zákazy, pokud jeden z gradientů apetence nebo averze nepře
Jac- hrozby trestu a vyhlídky na odměnu. R. R. Sears váží nad druhým, tj. subjekt se buď pro ambivalentni
a C. I. Hovland (1941) zavedli ještě pojem dvojitého cíl rozhodne, nebo jej odmítne. Tento typ konfliktu
konfliktu apetence - averze. N. E. Miller (1944) aJ. S. zkoumal na krysách N. E. Miller (1944): konflikt vy-
Brown (1948) pak z experimentů provedených na kry- volal tím, že pokusné zvíře dostávalo na témže mistě
sách odvodili některé zákonitosti typického konfliktu nejprve potravu a po nasycení elektrický úder, a tak
apetence - averze. Základní typy konfliktů vykazují bylo tímto místem současně přitahováno i odpuzová-
'ána následující charakteristiky: no. Chování hladovějícího zvířete v této konfliktni si-
000 - Konflikt apetence - apetence: subjekt se má rozhod- tuaci vykazovalo určité charakteristické znaky, např.
tel- nout mezi dvěma objekty, zhruba stejně atraktivními; při příbližování se k předmětnému místu se pohyb zví-
ou- např. v restauraci má volit mezi dvěma druhy pro něj řat postupně zpomaloval, až se pokusné zvíře na urči
~ch celkem stejně atraktivnich nápojů. Tento typ konfliktu tém místě zastavilo; to je označováno jako místo vr-
m). zkoumal R. G. Baker (1942) na skupině chlapců, jimž cholu konfliktu, kde se gradienty apetence a averze
73
Konflikt a rozhodování
vyrovnávají (na uvedeném obrázku misto označe hodnotu uspokojeni než původní jednání, která se ne-
né A); v tomto okamžiku se individuum rozhoduje pro uskutečnila (W. Toman, 1987). Podle Freuda jsou
náhradní cil, nebo pokračuje v pohybu k původnímu zvláštní formou náhradních jednání neurotické symp-
cHi. Na pokusných zvířatech, která se na výše uvede- tomy. U zvířat se projevují jako "přeskakujíci pohy~
ném kritickém mistě zastavila, lze pozorovat různé by": u kohoutů např. "přeskakuje" zablokovaná agre-
příznaky stresu svědčíci o síle konfliktu, který byl vy- se na náhlé zobání. Určitou analogii tohoto jevu
volán očekáváním jak odměny, tak i trestu. Apetenčni u člověka je náhle blokovaná agrese a sexuální aktivi-
ta. Na základě svých výzkumů formuloval N. E. Mil-
\
ler (1944) principy ambivalentního chování (ambi-
\
\ averze
\
valence je dvojaký vztah, v tomto případě jde
\
\
\
o chování určované současně apetenci a averzí):
\
\
\
1. tendence přiblížit se cili je tím silnější, čim je orga-
\
\
\ nismus blíže ke kladnému cHi; 2. tendence vyhnout se
\
nepříjemnému stimulu je tím silnější, čim blíže je or-
\
\
ganismus tomuto stimulu, 3. tendence vyhnout se ne-
\
\
\
příjemnémupodnětu přibývá s blizkosti tohoto podně
\
\
\
tu rychleji než tendence přiblížit se kladnému podnětu
\
74
Konflikt a rozhodování
á se ne- ko "závěrečnou část volního aktu, z níž bezprostředně val mezi vozy A a B a rozhodl se posléze pro koupi
:ta jsou plyne pohotovost k jednání". Tento proces lze v tomto vozu A, uvažovalo výhodách a nevýhodách obou vo-
~ symp- smyslu chápat jako vědomý výběr či vědomou volbu; zů a rozhodl se pro ten, který měl větší pozitiva a men-
í pohy- jeho protikladem je "nevědomý boj motivů" v kon- ší negativa. Jakmile se rozhodl a realizoval koupi,
tli agre- fliktní situaci. J. Kozielecki (1976) rozlišuje dvojí vzníkla kognitivní disonance, protože se rozhodl i pro
:0 jevu druh rozhodování: 1. v konfliktní situaci, 2. v riziko- negativní vlastnosti koupeného vozu A a odmítl pozi-
aktivi- vé situaci. Konflikt defmuje jako "situaci neshody"; tivní vlastnosti vozu B. Redukce této disonance a ujiš-
E.Mil- jako rizikovou chápe takovou situaci, v níž lze očeká tění se o správnosti volby nyní spočívá v tom, že ku-
(ambi- vat ztrátu, poškození, trest atd. V soudobé psychologii pující přecení pozitivní vlastnosti vozu A a podcení
dě jde bylo rozhodování tematizováno jako testování hypo- jeho negativní vlastnosti, a naopak podcení pozitivní
lverzí): téz, resp. optimalizace strategie jednání z hlediska vlastnosti vozu B a přecení jeho vlastnosti negativní.
e orga- ztráta - zisk a byly činěny pokusy o matematické for- Disonance je redukována tim, že se mění kognitivní
nout se malizace takto pojatého rozhodování studovaného elementy objektů, tj. dochází k jejich přehodnocování:
~ je or- z hlediska teorie her a teorie informace. To je tzv. uti- to, co bylo považováno za dobré, je nyní ještě lepší
se ne- litární teorie rozhodování (P. C. Fishburn, 1970) či ra- a to, co bylo považováno za horší, je nyní ještě horší;
podně cionální rozhodování, které vychází z ekonomických naopak to, co bylo u odmítnutého objektu dobré, je
odnětu hledisek, ale je na ně také v podstatě omezeno (tzn. nyní spíše zanedbatelné nebo "ne tak dobré, jak se
žování uplatňuje se v ekonomickém chování řídících pracov- zdálo". Disonance je tim větší, čím méně se alternati-
Idu: se níků apod.). Psychologické rozhodování nelze omezo- vy liší svou atraktivitou. Jinak probíhá rozhodování
ambi- vat na racionálně utilitaristická hlediska, protože se v rizikové situaci, která je riziková proto, že je neur-
ilizace v něm uplatňují iracionální emoční faktory. Racionál- čitá, protože subjekt nemá k dispozici dost informací
lbných ní může být ovšem i rozhodování o tom, kde člověk pro předvídání výsledků svého jednání a výsledek,
>odob- stráví dovolenou; to se však děje s ohledem na příjem který si přeje, není jistý. Rozhodování v takové situa-
i Mil- né prožití dovolené, a níkoli jen na vyčíslitelnou míru ci vytváří dilema (nutnost volby mezi vylučujícími se
odbič výdajů. Pří rozhodování v konfliktních situacích se alternativami), příčemž se uplatňují dva základní čini
Izcela uplatňuje kognítivní analýza alternativ, příčemž síla tele: 1. hodnocení chtěného výsledku, 2. subjektivní
etence konfliktu, a tedy i obtížnost rozhodování je dána pravděpodobnost jeho dosažení, která nemá ovšem
estliže množstvím alternativa jejich hodnotami. Obecně pla- povahu matematického výpočtu a může být deformo-
oumal tí, že: 1. čim více je alternativ, tim je konflikt, a tedy vána intenzitou naléhavého přání; kognitivní alternati-
iÍ: dítě i rozhodování těžší (např. volba jídla z obsáhlého jí- vu lze někdy měřít, emoční aspekt alternativ níkoli.
čit ur- delního lístku), 2. volba mezi dvěma důležitými alter- Proto matematické modely rozhodování platí jen
zaná- nativami je těžší než volba mezi dvěma nedůležitými pro ekonomické chování, kde lze alternativy obvykle
"vše, alternativami. Za základní fáze rozhodování lze pak vyčíslit v penězích. V rozhodování se uplatňujepřede
ambi- považovat následující: 1. Vznikne situace s alternativ- vším motivační stav subjektu (1. Kozielecki, 1976).
I cenu ními možnostmi jednání vyvolávající vnitřní napětí. Podle V. Tardyho (1970) "všechny matematické mo-
, dvo- 2. Kognitivně emotivní zpracování daných alternativ dely rozhodování jsou založeny na početních, event.
tkousi vyústí ve volbu jedné z ních. 3. Poté, co bylo rozhod- i logických operacích a mohou být nazvány racionál-
dívky nutí učiněno, vzníkají pochybnosti o jeho správnosti, ní", což někdy splývá s řešením problémů, avšak "roz-
10 se- vzniká stav kognitivní disonance a snaha redukovat jej hodování pří boji motivů není pouhým řešením pozná-
~t přá racionalizací původního rozhodnutí, tj. ujistit se vacího problému, ale má i svou citovou dynamiku",
l: otě o správnosti volby. Ve druhé fázi si subjekt vybírá to, a i když je založeno na chladné úvaze, nemusí probí-
ůtosti co je nejatraktivnější, resp. to, co představuje nejmen- hat jako matematické výpočty. Tardy dále soudi, že
li pro ší zlo, případně se rozhoduje pro nálrradní objekt. Ve "pří rozhodování jde ještě o jinou racionalitu než tu,
třetí fázi se subjekt ujišťuje o správnosti volby, jestliže která je modelována matematicky". Konečným aspek-
~dků volil mezi alternativami příbližně stejné hodnoty. Jest- tem každého rozhodnutí je koneckonců emoce, která
pe ja~ liže se např. subjekt pří kupování automobilu rozhodo- je v jeho pozadi a vyznačuje subjektivní užitečnost
75
Kulturní základy psychiky
že
rozhodnutí. Sama užitečnost je velmi relativní, neboť tělem a společnosti především sociálními rolemi; je př
cíl získává hodnotu svou vztažností k momentálnímu determinován biologickými základy své psychofyzic- sv
stavu subjektu a jeho situaci (např. momentální peněž ké konstituce, ale také svou příslušností k určitému n<
ní situace, naléhavá potřeba něčeho apod.). Snaha člo kulturnímu prostředí. To je velmi zjednodušená cha- m
věka uniknout vysokým trestům je silnější než snaha rakteristika, která vyžaduje předevšim bližší vysvětle tv
po získání vysokých odměn (J. Kozieleckí). Různí li- ní vztahu obou uvedených determinant - biologických dl
dé mají různý poměr k riziku. Zdá se, že je to jedna a kulturních - a dále určité psychologicky relevantní Zl
z vlastností osobnosti; někteří podstupují riziko lehce, pojetí vztahu příroda a kultura, jež není vůbec jed- ci
jiní těžce a odmítají je. Zásadně platí, že užitečnost, notné. Sociobiologie (E. O. Wilson, 1975, a další so- m
která je spojována s rizikem, záleží na jeho velikosti; ciobiologové) tvrdí, že kultura je extenzi biologických čl
od určité míry se užitečnost rizika s jeho přibýváním dějů a snaží se prokázat, že i v takových způsobech 11
zmenšuje (C. H. Coombs a E. J. Huang, 1968). Pozo- lidského chování, které byly téměř obecně pokládány n
ruhodná, ryze psychologická fenomenologie rozho- za produkt kultury a jejích hodnot, jako je např. alt- (J
dování je obsažena v monografické práci H. Thomaea ruistické nebo prosociální chování, lze najít biologic- v
(1960). Její autor vyšel ze srovnání sdělení týkajících ké kořeny a že lze tyto způsoby chování vysvětlit prin- k
se impulzivních a jiných reakcí na "multivalentní cipy evoluce, jako je např. přirozený výběr (jedinci a
situace", které jsou také východiskem rozhodování. nejlépe adaptovaní daným ekologickým podminkám
Významní němečtí psychologové W. Wundt, W. Stem, přežívají a roznmožují se a přenášejí na potomstvo své
1. Lindworskí a Ph. Lersch v podstatě ztotožňují po- zdatnosti dědičností). Také nmohé kulturní normy po-
jmy volby a rozhodování, podle Thomaea se však važované za produkt života společnosti mají biologic-
v rozhodování jedná o "specificky strukturovanou for- ké kořeny a evolutivní smysl. Je to např. tabu incestu
mu reakce na multivalentní situaci specificky utváře (zákaz krvesmilství): někteří kulturní antropologové
vysvětlují toto tabu tím, že upevňovalo trvání rodiny
nou". V rozhodování se uplatňuje nejen vztah situace
k budoucnosti, ale také rozhodující se subjekt jako a vylučovalo směšování roli, kdežto sociobiologie
spatřuje v genezi tohoto jevu "Wubší příčiny". Pouka-
osobnost prožívající konflikt mezi existenciálními
alternativami a perspektivami. Experimentálně sta- zuje na to, že krvesmilství vedoucí často ke zplození
defektních dětí (E. Seemanová, 1972) je jako tabu
tistický výzkum rozhodování, který nepoužívá feno-
vlastně biologickou zábranou vzniku patologické po-
menologickou metodu, je druhem "psychologické
pulace, jakož i na fakt, že děti zplozené z krvesmil-
zaslepenosti" (H. Thomae, 1958). Problematika roz-
ných styků mají méně potomstva.
hodování se též spojuje s tématem volního jednání
Na otázku, co je kultura, se ovšem odpovídá různě,
(~ Vůle).
obvykle jen výčtem podstatných jevů, které zahrnuje
a produkuje. Za základní aspekty kultury pokládá
Literatura: např. Ch. Biih1erová (1962) materiální kulturu (hospo-
dářství, technika), sociální instituce (výchova, rodina)
Feger, H.: Konflikterleben und Konfliktverhalten, Bern-Stuttgart
1977. Liickert, H.-R.: Konflikt - Psychologie, Miinchen 1957. Lu- a sociální organízace a kulturu v užším smyslu (umě
rija, A. R.: The nature ofhuman conflicts, New York 1932. Thomae, ní, věda, náboženství atd.). Obecně je ale v užším
H.: Der Mensch in der Entscheidung, Miinchen 1960. Thrall, R. M., smyslu kultura chápána jako systém určitých vzorců
Coombs, C. H., Davids, R. L.: Decision processes, New York-Lon- (obyčejů, mravů, zákonů, tabu, módy atd.), které vy-
don 1954.
stupují jako příkazy a zákazy regulující lidské proží-
vání a chování a jejichž účinnost je zajišťována systé-
mem pozitivních a negativních sankcí (odměn
Kulturní základy psychiky a trestů). Z psychologického hlediska lze kulturu chá-
pat také jako systém symbolů vytvářející specificky
Obecně se poukazuje na to, že člověk je bytost přírod lidský svět významů a hodnot, které tyto významy vy-
ní a společenská současně. Přírodě patří člověk svým jadřují: voda či les mohou mít význam rekreační, man-
76
Kulturní základy psychiky
želství nebo víra v nějakou ideu mají významy, které važuje Hall i uměni, náboženství a další kulturní jevy.
llemi; je přesahují fyzické aspekty života a poukazují spíše na "Kultura je jak extenzí mysli, tak i mozku." Hall od-
hofyzic- svět duchovních hodnot, ale fyzické a duchovní hod- děluje mozek a mysl; mozku přisuzuje spíše funkci
lfčitému
noty se přitom překrývají a jsou si mnohdy komple- vytváření forem, resp. holografickou strukturu, kdežto
~ná cha-
mentární. Lidská společnost je charakteristická právě mysli spíše obsahovost. Mysl, jak již bylo uvedeno,
ysvětle
tvorbou materiálních a kulturních, tj. v užším smyslu chápe jako internalizovanou kulturu a kulturu jako
Igických
duchovních hodnot. Tyto hodnoty, pojímané ve vý- "soubor situačních modelů chování a způsobů myšle-
levantní
mamu dobra, fungují jako určité směrníce uplatňují ní", což ovšem oddělování mozku a mysli ve výše
bec jed-
cí se nejen příkazy a zákazy, ale dávají také určité for- uvedeném smyslu neodpovídá, neboť způsob myšlení
lalší so-
my a určitý obsah mezilidským vztahům a životu určuje struktura mozku v interakci s obsahem paměti.
gických člověka vůbec; jsou nejen základem jednání a jeho Podle Halla (1976) "každé kulturní chování je biolo-
~sobech
motivací, ale také určitých představo světě atd. V růz gicky založeno a je třeba připustit, že formální, nefor-
kládány
ných kulturách jsou preferovány různé hodnoty mální i technické aspekty života jsou rovněž zakoře
apř. alt-
(F. Kluckhohnová a F. L. Strodtbeck, 1961). Proto se něny v biologickém organismu člověka". Systémy
iologic- v různých kulturách shledáváme se způsoby chování, kultury vystupují jako "kulturní nevědomí", tj. jako
Ht prin- které se našemu světu hodnot zdají být zvláštní nebo nevědomě působící pravidla. Je jich mnohem víc než
Uedinci až nepřirozené. Jeden příklad za mnohé: Příslušníci jasně vytvořených a verbalizovaných norem, jako jsou
nínkám přírodně žijícího kmene Sirióno se beze studu veřejně třeba zákony: procesy utvářející, rozvíjející a zužitku-
;tvo své
sexuálně stýkají, avšak stydí se veřejně jíst; za ne- jící systémy extenzí vstupují do kultury většinou mi-
my po- věrnou zde není pokládána žena, která s jiným než se mo vědomí člověka a nejellŽe vyvíjejí "skrytý vliv na
iologic- svým vlastním mužem spí, nýbrž ta, která s ním jí. Po- život", ale jsou řízeny i skrytými zákony.
incestu trava má totiž v životě tohoto věčně hladovějícího Kultura jako "poselství" či příkaz neboli kultura ja-
)logové
kmene velký význam. Tytéž objekty mohou mít v rů ko vzorce chování se vztahuje na následující druhy
rodiny zných kulturách odlišný význam (např. posvátná krá- činností: 1. interakce, 2. sdružení, 3. udržování se při
liologie va u hinduistů a kráva jako dojnice u nás); některým životě (subsistence), 4. bisexuálnost rolí, 5. teritoriali-
Pouka- objektům je přisuzován magický význam (např. krvi ta, 6. temporalita (časový aspekt existence), 7. učení
plození u židů). se, 8. zábava, 9. obrana a 10. exploatace. Uvedené
:0 tabu
Propracovanou psychologickou teorii kultury podal okruhy činností se odehrávají na třech současně vystu-
:ké po- americký antropolog E. T. Hall (1959, 1976), který ji pujících úrovnich - formální, neformální a technické,
resmil- odvodil z etnolingvistiky, umožňující chápat kulturní přičemž v určité situaci je jedna z těchto úrovní vždy
zvláštnosti tvorby řeči a její komunikativní funkci. Ta- dominantní. Každá z uvedených kategorií vzorců cho-
různě,
to, dalo by se říci, psychologie kultury, v niž je kul- vání má vztah ke každé z ostatních. Např. interakční
ihrnuje tura definována jako komunikace ve smyslu poselství a sdružovací (organizační) hledisko dávají status a ro-
okládá (message), je významná také tím, že zdůrazňuje biolo- li atd. Každá dílčí kultura, resp. subkultura je charak-
hospo- gické kořeny kultury a že ji klade do úzkého vztahu terizována specifickými vzorci chování, standardy,
'odina) které vyjadřují její zvláštnosti (chování určité katego-
k lidské psychice: "To, co nazýváme myslí (mind), je
(umě
internalizovaná kultura" (Hall, 1976); "kultura je blíz- rie populace, např. určitého etníka nebo skupiny defi-
užším ce zpokrevněna, ne-li přímo synonymní s tím, co na- nované nějakými demografickými znaky, např. obyva-
vzorců
zýváme myslí". Z říše zvířat se člověk vydělil tím, co tel "chudinské" čtvrti apod.). Pro příslušníky určitých
:ré vy-
'. lze nazvat "extenzemi organismu" (vozidlo je např. kategorií populace se tak vytvářejí určité standardy
proží- extenzí pohybu, telefon extenzí hlasu apod.), a tím, čím autoprezentace, které mají povahu psychologického
,systé-
specializoval i své různé funkce, především řeč, která typu (např. "žižkovský frajer"). Jsou to převzaté role,
~dměn
mu umožnila rozšířeni a zobecnění poznání i jeho pře s nimiž se jejich jedinci identifikují jako s formamí ur-
~ chá-
dávání dalším generacím. Člověk těží nejen ze své čité sebeprezentace. Vzorec (pattern) definuje
lificky
vlastní a druhové zkušenosti, ale i ze zkušenosti minu- E. T. Hall (1959) jako pravidla zahrnutá ímplicitně
yvy- lých generací a současníků. Za určitý druh extenze po- v každé kultuře, organizující soubory způsobem, který
man-
77
Kulturní základy psychiky
jim uděluje význam a vyslovuje své kulturní pojetí notová orientace a preference (zdraví, čestnost atd.).
zkušenosti: "zkušenost je to, co člověk přemáhající Příslušnost k určité kategorii populace, společenské
svět nabízí vnějšimu světu v kulturně vyznačené for- vrstvě, typu rodiny atd. tak ovlivňuje formování psy-
mě"; zkušenost není potvrzováním kultury, kultura ne- chiky členů takových skupin. Např.: "Americká spole- 1
ní odvozena ze zkušenosti. Kultura je "svět skrytých čenská střední třída je ve své orientaci individualistic-
pravidel", řízený vlastními zákony. Je tu zřejmá ná- ká, vztažená k budoucnosti, v člověku spatřuje vládce
vaznost na biologické jevy, např. v tzv. teritorialismu přírody, věří na aktivní jednání a považuje povahu člo
(kulturou organizovaných prostorových vztazích, kte- věka za špatnou, nebo současně špatnou a dobrou"
ré mají biologický základ v obraně teritoria jako zdro- (Ch. Biihlerová, 1962). V různé míře se mohou uplat-
ji potravy): člověk si přívlastňuje určitý prostor, brání ňovat tradice rodinné, rasové, kulturní (např. u Ameri-
své místo, lpí na zásadě "kdo dřív přijde, ten dřív me- čanů italského nebo židovského původu apod.).
le". U indiánů kmene Navaho musí být dveře na vý- Někteří kulturní antropologové, např. F. Boas
chodě, jako první vstupuje do místnosti vždy starší (1911) a další, pokládají poněkud jednostranně pova-
a výše postavená osoba. Prostorové změny v osobních hu člověka za produkt kulturních poměrů v níchž žije.
kontaktech akcentují jejich druh; např. změny síly hla- E. o. Wílson (1978) hodnotí podíl kultury na formo-
su jsou u Američanů spojeny s určitýmí hodnotamí vání psychiky tezí o "geneticko-kulturní koevoluci".
osobní distance: např. velmí blízko u sebe (8-15 cm) Obecně lze říci, že existují geneticky založené obecné
je spojeno s tichým šepotem a velkým tajemstvim, tendence (obživa, obrana teritoria, agrese, sex atd.),
blízko sebe (20-30 cm) s výrazným šepotem a velkou jimž různé kultury dávají různé formy a různým způ
důvěrností, neutrální vzdálenosti (1,35-1,5 m) odpo- sobem regulují jejich projevy. V různých kulturách
vídá plný hlas a informace o neosobních tématech atd. existují v tomto smyslu různá pojetí jedlého a nejedlé-
Vytvářejí se také určité standardní rituály; např. při ho, chutného a nechutného, krásného a ošklivého,
rozmluvě dvou obchodníků dochází k vzájemnému slušného a neslušného, různé způsoby získávání potra-
poklepávání na rameno a v určitém momentě, jakoby vy a úpravy jídel, stolování atd. Kulturní antropolog
na povel, píše Hall, oba sahají po cigaretách a vzájem- F. Keiter (1966) podává, mimo jiné, přehled kulturně
ně si je nabízejí, nejprve oba odmítají nabídku druhé- založených extrémních jevů v oblasti sexuality: v se-
ho a pak ten, kdo má nížší status, přijme cigaretu toho xuálnim životě mnoha národů chybí líbání (nebo je za-
druhého. Podle Halla se učení kulturním vzorcům, stoupeno různými zvláštními formami, např. třením
jichž jsou tři druhy, uskutečňuje takto: neformálnim nosů), existují různé typické pozice koitu a různé feti-
vzorcům se člověk učí tak, že si vybírá dobrý model šistické atrapy partnera, různá pojetí onanie, různé
chování a začne ho užívat; formální vzorce si osvoju- hodnocení panenství, manželské nevěry, homosexuali-
je na základě poučení o tom, jak je třeba se chovat; ty, celibátu a askeze, různé formy manželství (mono-
technické vzorce jsou formulovány ve formě různých gamie, polygamie), různé formy námluv, získávání
předpisů. Vedle toho existuje ještě učení se komplex- manželky (koupí, únosem), různá pojetí sexuální
ním sociálním rolím, takovým, jako jsou např. role atraktivity jedince (které se historicky obměňuje i v té-
manžela a otce, vedoucího provozního střediska, ta- že kultuře - např. barokní a současný ideál ženské krá-
jemníka městského úřadu atd. Děje se prostředníctvim sy v západní kultuře) a další. Za rozhodujícího kultur-
sociálního učení. Jeho důležitou a v jistém smyslu roz- ního činitele, jak již bylo uvedeno, je pokládána
hodující formou je více či méně řízené sociální učení, rodinná výchova, zejména pak trénink určitých čin
které označujeme jako rodinná výchova, resp. primár- ností dítěte, jako je udržování tělesné čistoty
ní socializace ( ~ Socializace), ale také vyučování ve (J. W. M. Whiting a I. L. Child, 1953), vztah k agresi-
škole a vzdělávání v dospělosti. Obecně řečeno, soci- vitě, sexuální zvídavosti ditěte, způsob zaopatřování
ální učení zprostředkovává psychologický vliv kultur- ditěte a péče o ně, těsnost vazby ditě - matka, míra ci-
ních vzorců a platí, že "neexistuje zkušenost nezávis- tové saturace, resp. deprivace dítěte (J. Bowlby, 1952),
lá na kultuře" (Hall). V rodinné výchově se projevuje vytváření "bazální jistoty", nebo "bazální úzkosti"
určité pojetí ditěte a jeho "blaha" a ovšem i určitá hod- u ditěte (M. Kleinová, 1974) a další konkrétní faktory.
78
Kulturní základy psychiky
ost atd.). V neposlední řadě patří mezi tyto činitele i systém ka. Odtud pramení zásadní ,,nespokojenost člověka
Ilečenské a obsah školniho a mimoškolniho vzděláváni. s kulturou", která život člověka vzdálila životu jeho
{lÍnÍ psy- Důležitou funkcí kultury je předáváni kulturních zvířecích předků a za cenu určitého zdokonalení mo-
ká spole- hodnot a jemu komplementárni proces identiiIkace torických a poznávacích schopností podstatně ochudi-
lualistic- S kulturními hodnotami, přičemž tato identifikace la jeho sexuálni život, který je "předobrazemvěškeré
je vládce má u různých jedinců různou míru a je určována a mo- ho štěstí", když je realizován v "původní plně
{ahu člo difikována jeho psychologickou individualitou. smyslové a genítální lásce". "Sexuální život kulturní-
dobrou" Zprostředkováváni hodnot může mít formu explicitní ho člověka tím byl těžce poškozen", jeho sublimace se
)ll uplat- (když např. rodič připomíná dítěti určité povinnosti nícméně stala východiskem řady kulturních činností.
1 Ameri- anutnost slušného chováni nebo tělesné hygieny), čas
.). těji má však implicitní formu obsaženou v chováni li-
Literatura:
F. Boas dí, kteři vystupují jako modely činnosti, tj. jako vzory
pro druhé, s nimiž se tito druzí na základě učení pozo- Hall, E. T.: Beyond culture, New York 1976. Kardiner, A., Lin-
ilě pova-
ton, R.: The individual and his society, New York 1939. Kluckhohn,
chž žije. rováním identifikují. S. Freud (1930) jednostranně F., Strodtbeck, F. L.: Variations in value orientations, New York
I formo- zdůraznil, že kultura vyvíjí restriktivní vliv na pudové 1961. Wilson, E. 0.: On human nature, New York 1978 (česky
:voluci". tendence, zejména v oblasti sexuálniho života člově- O lidské přirozenosti, 1993).
~ obecné
ex atd.),
ým způ
ulturách
nejedlé-
k1ivého,
tlÍ potra-
Topolog
kulturně
ty: v se-
)0 je za-
, třením
mé feti-
~, různé
sexuali-
(mono-
skávání
:exuálni
ie i v té-
,ké krá-
kultur-
ldádána
ch čin
čistoty
agresi-
,třování
níra ci-
,1952),
zkosti"
:aktory.
79
Láska
80
Láska
I), 3. fi1ia individua". Schopenhauer tu v podstatě vystupuje jako jsou polygarnni), mohou být v případě negativních dů
e (obětavá modem evolucionista či sociobiolog, i když své úva- sledků (rozpad rodiny, ztráta různých výhod, velké
.cké). Pod- hy nazývá "metafyzikou lásky". V psychologické ro- náklady) racionalizovány jako "láska". Je to však psy-
vytvořený vině pohledu však není rozhodující, zda je člověk chická sebeobrana proti ztrátě vnítřni rovnováhy a ne-
muži a že- v lásce nástrojem nějakých kosmických sil, ale to, že zřídka takové extramatrimoniální styky, pokud vedou
!ademroz- plnohodnotná láska není iluze, nýbrž intimní part- k rozvodu a uzavření nového manželství, vyústí poslé-
. vytváření nerské soužití, které samo o sobě, ale i ve svých přiro ze v životní krizi.
Jotomstvo zených důsledcích, rodičovství, dává oběma partne- Schopenhauer cituje španělské přísloví "Kdo se že-
kých part- rům hluboký a nezastupitelný životní smysl a dokáže ní z lásky, bude žíti ve strasti" a soudi, že podstatou
intenzivní vytvořit svazek (manželství, rodina) odolávající ne- vášnivé lásky je "instinktivní klam", který dohromady
exu a plo- příznivým vnějším okolnostem a vytvářející ve svém svádi často i pár "nejheterogennější povahy", a proto
(díky své- jádru ze dvou já nerozborné my. E. Walsterová "dopadají manželství uzavřená z lásky zpravidla ne-
rání slasti a W. Walster (1978) rozlišili "vášnivou" a "kamarád- šťastně; neboť jimi pečuje se o generaci příští na útra-
lrozeným skou" lásku: vášnivá láska je směsí silných pocitů, ty generace přítomné". Ale současně utěšuje zamilo-
,penhauer zejména exaltované něžnosti a sexu, ale i zármutku vané těmito slovy: "Nicméně budiž zde k potěše
"vůli k ži- a úzkosti, je prudká a bouřlivá; naproti tomu kama- něžných a milujících duší ještě dodáno, že někdy při
ton (File- rádská láska je "mnohem utlumenější stav" neoplý- druží se k vášnivé lásce pohlavní cit docela jiného pů
šeho nej- vající vášnivými erupcemi, ale přátelskou příchylnos vodu, totiž skutečné, na shodě smýšlení založené přá
~m lásky tí a vnitřní ohleduplnou vazbou na partnera.Vášnivá či telství, kteréž však nastoupí obyčejně teprve potom,
:počívají- "romantická láska" v sobě nese paradox: čím je silněj když vlastní láska pohlavní ukojením byla vyhasla."
výrazně ší, tím je zranitelnější. A protože zranitelnost takové Takový trvalý partnerský vztah, abstrahujeme-li od
prosazu- lásky je snadná, je riskantní jako základna manželství; sporného tvrzení, že nastává obvykle až po vyhasnutí
závazky může přejít ve svůj opak, v nenávist. Naproti tomu ka- sexu, je podle Schopenhauera i podle poznatků sou-
I filozofa
marádská či manželská láska neni tak vnějšně ozdob- časné sociální psychologie vytvořen komplementari-
znáší tak ná, ale ohleduplné, obětavé a kooperativní soužití z ní tou povah obou partnerů, tj. v podstatě na základě
jeho fy- vytváří pevný svazek, jehož síla se projeví v období principu "přitahujících se protiv". Schopenhauer
), že lás- vnějších otřesů a krizí. Od přátelství mezi mužem v tomto smyslu hovoří o "vzájemně se doplňujících"
ika stává a ženou se erotická láska liší tím, že je spojena s větší fyzických, morálních a intelektuálních vlastnostech,
jším pří mírou intimity a se sexuálním životem. Existují však které "zakládají harmonii myslí". Nicméně tento prin-
1"1. Pod-
přátelství, která jsou skrytými, utlumenými vztahy cip platí jen pro některé protiklady (nikoli např. pro
nocnější
erotickými (např. básník Ch. Baudelaire a paní Sabba- protiklad introverze-extraverze, avšak např. pro proti-
ivá vůči tíerová). Také vztah lásky a sexu může být složitý: klad dominance-submisivita) a není jediným činíte
sexuální styky jsou přirozenou složkou erotických lem harmonického a trvalého soužití. Dalšimi činiteli
ný, a te-
vztahů, ale sex a láska mohou být, a také často jsou, tu jsou, kromě nezbytné míry ,;kamarádské lásky",
otomka,
zejména u mužů, kteří se nezřídka uchylují k prosti- vzájemná důvěra, vzájemný respekt a smysl pro ko-
Láska je
tutkám, oddělovány. V erotické konstituci žen jsou operaci a odpovědnost. Silný integrující vliv mají
:ku, kte-
obě její podstatné komponenty, láska a sex, více in- i společné zájmy. Partnerské soužití nemusí nutně vy-
)du tím,
tegrovány než u mužů, ale spíše jen ve výběrových ústit do manželské formy, je to ale vyústění přirozené
'ozkoše.
vztazích, jinak ženy - také diky své fyziologické se':' a žádoucí, kromě jiného také z hlediska právního (ma-
ali staří
xuální konstituci uschopňující je k trvalé sexuální ak- jetkové a jiné vztahy v případě ztráty partnera úmrtím
'. Podle
tivitě - nezřídka činí ze sexu nástroj různých vlivů. a další). Nicméně manželství je společenská instituce
,že na-
Podle M. Argylea a M. Hendersonové (1985) mají procházející celosvětově vleklou krizí, o čemž svědčí
iný je- američtí studenti ve věku 19-24 let v průměru 5-6 mi- vysoká míra rozvodovosti (asi 1/3 všech manželství se
denína lostných "afér", studentky 6-7, ale zamilovaní jsou rozvádi a další velký počet manželství živoří). Analý-
lOžného v průměru jen 1,2 a 1,3 krát. Mimomanželské pohlav- za tohoto jevu však nespadá do tematického rámce
ní styky, motivované často sexuální apetencí spojenou tohoto hesla. Lze však, kromě již uvedeného, pouká-
s touhou po změně partnera (zejména u mužů, kteří zat na rozlišení zralé a nezralé lásky u E. Fromrna
81
- .. _._~---------------- .....
Láska
(1966), které koresponduje v podstatě s výše uvedený- možno být nevěrným i milovanému partnerovi a baga-
mi odlišnostmi. Fromm ale u nezralé lásky zdůrazňu telizují "pouhá sexuální dobrodružství", v nichž se ci-
je absenci harmonického souladu složek lásky: nezra- tově neangažují. Promiskuita se stala módou a ideálem
lá láska je buď příliš duchovní, nebo příliš tělesná, sex tzv. sexuální revoluce (F. Alberoni, 1991), která eroti-
a cit v ní nejsou dostatečně integrovány a často se v ní ku nahradila "chladným sexem" pojímaným jako psy-
něco zastírá nebo je v ní něco zastupováno, např. se- chohygienický problém uvolňováni se. Přesto se však
xuální dobrodružství nebo únik z osamělosti či z poci- naprostá většina mužů i žen s faktem zjištěné nevěry
tů nejistoty. K. Horneyová (1955) v tomto smyslu ho- u svých partnerů, i nemanželských, vyrovnává obtíž-
voří o "neurotické lásce" naší doby. Trvalý partnerský ně, i když mnozí z nich neberou nevěru manželského
vztah může být provázen proměnami ve vnítřní struk- partnera jako rozhodujíci důvod rozvodu.
tuře lásky: láska jako citový vztah je emoční kom- I. Eibl-Eibesfeldt (1970) chápe lásku šíroce jako
plex, který může být dočasně akcentován různými po- evoluci vytvořený protiklad k agresi a nenávisti a jako
city pochybností, zklamání, nedůvěry, a dokonce strategii vytváření "cituplné osobní vazby jednoho
i nenávisti (Cattulovo "Odi et amo" - "Miluji a nená- člověka k druhému", přičemž erotická láska je jedním
vidím", adresované jeho nevěrné milence Lesbii). druhem této vazby, vystupujíci za účelem zachováni
Rozhodujíci je však onen esenciální cit, který tvoří druhu. V klinické psychologii, zejména pro potřeby
lásku tím, čím je, a který, i když získává různé přímě manželského poradenství, byly vyvinuty empiricky
si, je rezistentní vůči určité míře otřesů. Obecně platí založené koncepce lásky, resp. erotických vztahů
pro jakýkoli druh partnerského vztahu, a tedy i pro (Z. Rubin, 1970), B. I. Murstein, 1980, W. W. Grant,
vztah erotický, že je udržován vzájemnou výměnou 1976, a další). Populární se stalo Mursteinovo rozliše-
odměn s tím, že se tu neuplatňuje striktní kalkulace ní romantické a manželské lásky. J. A. Lee (1976) vy-
v rovnováze výdajů a zisků (~Sociální interakce), že tvořil diferencovanou typologii lásky, v níž rozlišil:
pro zamilovaného poskytovat partnerovi je současně 1. eros (silné citové přilnutí), 2. ludus (latin. hra, po-
přijímat; rozumí se přijímat to, co pro ně znamená ně vrchní zaujetí pohlavností partnera bez pocitů závaz-
jaké hodnoty. Láska je druhem touhy a "touha vyjad- nosti), 3. storge (z původní sympatie pomalu vznikají-
řuje dospět prostřednictvím něčeho k sobě samému" ci láska), 4. máníe (exaltovaný vztah, který je
(H. Lipps, 1941), znamená vyjít z neúplnosti a směřo v podstatě zastřeným sobectvím), 5. pragma (střízlivý,
vat k naplnění (H. Giese, 1959). To, co je vyjádřeno labilní vztah akcentovaný sexuálně, kdy je ale partner
v touze, je existenciální potřeba (K. Jaspers, 1948) současně vnímán jako příjemný společník), 6. agape
a v erotické touze je to plnost či naplnění existence (vzácný typ obětavé a nesobecké lásky). Uvedené ty-
v soužití, které umocňuje já a ty na my. Proto je pod- py lze různě kombinovat, např. "ludický eros", sexuál-
statou zralé lásky intimní partnerství a jejím pfuoze- ně akcentovaný, hravý a poněkud bláznivý vztah (cha-
ným důsledkem rodičovství. rakteristický pro určitý druh "play-boYŮ"). R. May
Přirozenou složkou erotického vztahu je pocit žár- (1969), který rozlišil čtyři typy lásky (sex, eros, filis
livosti, který má však různé motivy. Biologicky, tedy a caritas), vytvořil teorii paradoxně "puritánského se-
pudově je založena tendence samců útočit v době pá- xu" bez lásky, který je symptomem současné schizo-
ření na jiné samce téhož druhu, aby neoplodnili jejich idní společnosti.
samičku, aby tedy byly reprodukovány jejich vlastní
geny. U člověka, u něhož prošly pohlavní vztahy dlou- Literatura:
hým historickým vývojem a byly kultivovány, se Alberoni, F.: Erotik, 4. vyd. Miinchen-Ziirich 1991. Eibl-Eibesfeldt,
uplatňují také další motivy (vlastníctví, komplex mé- I.: Liebe und Hass: Zur Naturgeschichte elementarer Verhaltenswei-
něcennosti), ale i projekce vlastních tendenci k nevěře sen, Miinchen 1970. lmielinski, K: Erotyzm, Warszawa 1970. Lee,
(nevěrní a v představách se nevěrou zabývajíci jedinci J.A.: The colours oflove, Englewood Cliffs N.J. 1976. Grant, v.w.:
podezírají často své erotické partnery z téhož chováni Falling in love: The psychology of the romantic emotion, New York
1976. May, R.: Love and will, New York 1969. Walster, E., Walster,
a z těchže úmyslů). Žárlivost má tedy evoluční zá- w.: A new look at love, Reading Mass. 1978. Wilson, G., Nias D.:
klad v "sobectví genů", ale i v různých komplexech Erotische Anziehungskraft: Psychologie sexuellen Atraktivitat,
a v projekci. Asi 84 % mužů a 68 % žen soudi, že je Frankfurt-Berlin-Wien 1977.
82
Malé skupiny
:lené ty- ně závislé (chování každého člena ovlivňuje chování centrální, tj. méně nebo více významné). V rámci čin
sexuál- každého dalšího člena skupiny), 2. členové mají spo- nosti malé skupiny se pak vytváří určitá charakteris-
:lb (cha- lečnou ideologii, tj. společné názory, hodnoty a nor- tika skupinového života, která zahrnuje zejména ur-
R. May my, které regulují jejich chování. Malé skupiny mo- čitou miru aktivity (expanzivity) a určitou míru vnitřní
os, filis hou být formálně funkčně propojené a sjednocené ve soudržnosti (kohezivity). Psychologicky rozhodující
:ého se- je tedy pozitivně referenční skupina, tj. skupina, kte-
větší integrované sociální útvary, které se nazývají or-
schizo- ganizace a obvykle se pak dělí na výrobní (výrobní rou jedinec příjímá za svou na rozdíl "od těch dru-
podniky) a nevýrobní (kulturní organízace, armáda hých" a v níž očekává, že bude akceptován a pokládán
a další). Za základní znaky života malých skupin lze za člena skupiny (H. H. Kelley, 1952). Lze říci, že in-
pokládat: 1. vytváření struktury, 2. komunikaci ve sku-
terdependence jedince a skupiny se vytváří na zá-
pině, 3. vytváření závazných norem chování, 4. vytvá- kladě vzájemných očekávání a jejich plnění: jedinec
'ibesfeldt,
Itenswei- ření ideologie a programu činnosti, 5. vnítřní skupino-
očekává od skupiny určité příležitosti pro uspokojová-
~70. Lee, vou dynamiku a činnost skupiny. ní svých potřeb; naopak skupina očekává od jedince,
I nt, v.w.: Existují různá třídění malých skupin. Předně mů že bude příspivat k realizaci skupinových cílů a že se
ewYork žeme rozlišovat skupiny primární a sekundární (ne- bude chovat v souladu s normami, které skupina vy-
Walster,
Nias D.:
formální a formální): v primární se lidská pospolitost tvoříla.
ivitlit, vytváří na základě přirozených citových vazeb (man- Skupinové normy jsou nepsané požadavky na cho-
želství, rodina), v sekundární na základě formálních vání členů skupiny, které se utvářejí v průběhu činnos-
83
Malé skupiny
ti skupiny tak, že vyjadřují přirozené tendence a hod- několik pohledů do vnítroskupinové dynamiky, které
nocení, např. "neshazovat druhého" (rozuml se člena mají ilustrovat, co se tímto fenoménem míní. Skupinu
skupiny). V minulosti bylo provedeno mnoho výzku- definuje Homans termínem interakce ("stýkáni se
mů, jejichž předmětem bylo dění v malých skupinách. spolu"): skupina je vymezena interakcemi svých členů
Zásadní význam pro rozvoj současné sociální psycho- a pokud chceme říci -uvádi Homans-, že jedinci A, B,
logie a sociologie malých skupin byl výzkum, který na C, D, E tvoří skupinu, musí být dodrženy tyto mini-
skupině dělníků zabývajících se pájením drátů na mální podminky: v daném časovém úseku vstupuje je-
svorky v jedné americké továrně provedl G. C. Ho- dinec A do interakce s jedinci B, C, D, E častěji než
mans (1950); výzkum probíhal od konce roku 1931 do s jedinci K, L, M, N, O a tytéž interakční vztahy platí
poloviny roku 1932. Homans přesně popsal v předem pro jedince B, C, D, E, takže se vytváří interakčni
vymezených terminech vnítřní dynamiku této skupiny struktura mezi jedinci A, B, C, D, E, což prakticky
ve vztahovém rámci dané výrobní organizace. Součas znamená, že "spolu pracují", "stýkají se spolu", "cho-
ně zjistil a formuloval řadu základních zákonítostí di spolu", "často se vídají", jinak řečeno, tvoří nějaké
vnítroskupinových jevů. Jedním z charakteristických sociální seskupení, nějakou pospolitost, "partu", sku-
skupinových jevů byla výpomoc; ta byla členy skupi- pinu. V tomto smyslu lze pak rozlišovat různé druhy
ny poskytována těm, kteří z nějakého důvodu zůstáva skupin: podle stupně formalizace a organizace, podle
li v pracovním výkonu pozadu. Na vzájemné výpomo- druhu vazby (neosobní- osobni) a podle dalších krité-
ci se podíleli všichni členové skupiny a jiným ji rií; jak již bylo uvedeno, rozlišují se formální a nefor-
poskytovali i ti, kteří ji sami nikdy nepotřebovali; sou- mální skupiny, jejichž konkrétními sociálními útvary
časně však byla tato výpomoc omezena jen na pracov- jsou např. rodina, klub, pracovní skupina atd. Podle
ni výkon. Ve školní třídě je formou výpomoci mezi funkcí se obvykle rozlišují sociálně emocionální
žáky napovídáni. Výpomoc je projevem jedné z nej- a úkolově orientované (zájmové a pracovní skupiny),
univerzálnějších skupinových norem, kterou tvoří so- přičemž dělicí kritéria jsou do jisté míry umělá a ab-
lidarita (smysl pro vzájemnou podporu vyplývající straktní.
z pocitu sounáležitosti, tedy soudržnost, svornost, jed- A. Schmidtová-Mununendeyová (1987) jako před
notnost). Jinými skupinovými normami v uvedené poklady vzniku skupin uvádi: 1. motivaci individuí
pracovní skupině byly např. následující normy: nadří přidružit se ke skupině (pozitivně jako usnadnění
zenému se nesmi prozradit níc, co by mohlo uškodit uspokojováni vlastních potřeb; negativně jako obrana
spolupracovníkům (kdo to činí, je "práskač"); praco- proti společnému ohrožení individuí), 2. komunikaci,
vat se nesmí příliš mnoho (kdo to činí, je "šplhoun"), resp. kontakt mezi individui (usnadněný prostorovou
alÚ příliš málo (kdo to činí, je "ulejvák", "flákač"). blízkostí nebo obecně malou sociální distancí), 3. vliv
Obecně se ukázalo, že pracovní výkony členů této vzájemného uznáváni jednotlivých individuí. V prů
skupiny byly uměle přízpůsobovány normě, kterou si běhu vytváření skupin lze pak, podle výše uvedené au-
skupina sama stanovila. Zjistilo se také, že úroveň in- torky, pozorovat následující procesy: vyvstáváni cílů,
dividuálních výkonů neměla vztah ke stupní inteligen- diferencováváni rolí, které jsou přebírány jednotlivý-
ce a zručnosti pracovníků, ale k jejich skupinové pří mi členy skupiny, vývoj společných pravidel chováni
slušnosti. Parta A, která se pokládala za "něco a norem, s nímiž nastupuje příbýváni konformního
lepšího", podávala vysoké pracovní výkony, o pře chováni jednotlivých členů skupiny, vytváření určité
stávkách se zabývala intelektuálnějšími činnostmi skupinové atmosféry (klimatu), vytváření auto- a he-
a v zímním období se její členové zřídkakdy zabývali terostereotypů (~ Postoje), tj. vytváření pozitivního
spory o tom, zda se mají otevřít okna, či níkoli. Těmí obrazu "my" a obvykle odmítaného obrazu "oní".
to a jinýmí charakteristikami se vyznačovala superio- M. Sherif (1954) pozoroval utváření skupin u chlapců
ritní parta A ve srovnáni s méně uznávanou par- školního věku na prázdninových táborech a indentifi-
tou B. Jistý páječ od montérů selektorů, jménem C, koval následující doprovodné jevy: 1. vytváření skupi-
byl postupně donucen chodit skupině pro obědy, pro- ny z jedinců se společnýmí zájmy a s tím spojenou
tože byl příslušníkem nejnižší kasty v dilně. To je jen diferenciací rolí (utváření struktury skupiny), 2. narůs-
84
Malé skupiny
ky, které
Skupinu tání pocitu sounáležitosti mezi členy skupiny a její které druhy psychopatií. Závislost se projevuje i celou
(kání se ohraničení navenek proti "ostatním" (tj. diferenciace řadou výrawě sociálních potřeb (zakořenění, afiliace,
ch členů "my", "oní"), 3. utváření skupinových norem v růz komunikace a další). Život ve skupinách také podstat-
lciA,B, ných nestrukturovaných situacich, tj. jakýchsi pravidel ně přispívá socializaci jedince ( ~ Socializace), resp.
to mini- chování, závazných pro všechny členy skupiny, je- formování jeho osobnosti prostředníctvím sociálního
lpuje je- jichž dodržování je pozitivně a nedodržování negativ- učení. Proto platí, že necítí-li se jedinec dobře v jedné
stěji než ně sankciováno. skupině, touží být členem skupiny jiné. To je často při
my platí Průvodním jevem vytváření a fungování malých činou úniku dospívajících z rodiny k partám a gangům
terakční skupin je skupinový konformismus (názorová i be- vrstevníků, v níchž je často hledána náhrada za ztrace-
rakticky haviorální shodnost) jako postupné přizpůsobování se né sociální zázemí. Pozitivně vztažná skupina určuje
",,,cho- skupinovým normám. Experimentálně potvrdil jev standardy chování, ale i cítění a myšlení jedince a pů
í nějaké skupinového konformismu např. S. Asch (1955), když sobí současně jako jakési "sociální zrcadlo"
u", sku- prokázal, že v uměle vytvořených skupinách, jejichž (C. H. Cooley, 1902, G. H. Mead, 1934) jednáníjedin-
é druhy členy byly "naivní pokusné osoby" (tj. vlastní pokus- ce. Podle G. H. Meada se osobnost jedince rozvíjí pře
e, podle né osoby), podléhaly tyto osoby sociálnímu tlaku mí- devším z reflexe reakcí blízkých osob na chování je-
:h krité- něni většiny, a to i tehdy, když to bylo v evidentním dince. Ztráta vazeb jedince se skupinou může proto
a nefor- rozporu s vlastními zkušenostmi (jedinci tento rozpor vést až k dezintegraci jeho osobnosti. Američtí socio-
i útvary pociťovali, avšak přizpůsobili své vlastní minění mí- logové R. E. L. Faris a D. H. Warren (1939), kteři
l. Podle něni většiny; nícméně s určitou podporou jiných členů zkoumali rozšíření schizofreníe v různých čtvrtích
:ionální skupiny vlivu sociálního tlaku ubývá, tj. existují-li ve Chicaga, zjistili, že ze čtvrti tvořené rodinnými dom-
~piny), skupině oponenti, konformismus není již tak jedno- ky pocházelo podstatně méně schizofreníků než ze
lá a ab- značný, stejně jako když se ve skupině objevi "disi- čtvrtí tvořených velkými činžáky. Interpretuje se to
dent", který oponuje minění většiny i soukromému tak, že v rodinných domcích se vytváři pocit sounále-
D před míněni naivní pokusné osoby). Jednomyslné minění žitosti a sousedství, jakož i vztažné skupiny, zatímco
ldividuí skupiny působí silněji než prostá většina a vytváři sil- ve velkých činžácích (dnes panelácích) se žije izolo-
ladnění nou tendenci podřidit se mu. Avšak konformismus je vaně a anonymně, vzníká zde nedostatek vazeb, které
obrana také znak osobnosti; existují lidé s větším a s menším podmiňují psychickou integritu (podstatným znakem
mikaci, sklonem ke konformitě. Konformista je méně sebe- schizofreníe je extrémní dezintegrace osobnosti). Po-
orovou vědomý, má zábrany, je pasivnějši, sugestibilnější, dle E. F. Muellera a A. Thomase (1974), kteři tuto in-
3. vliv myšlenkově rigidní a konvenční. Důležité jsou však terpretaci podávají, existují růwé druhy vztahů jedin-
V prů i situační vlivy: existují situace, kdy nebýt konformní ce ke skupině a psychologicky nejvýznanmější z ních
ené au- může přinést různé komplikace; konformismus se pak je identifikující vztah, tj. vztah k někomu, kdo "stojí
ní cílů, stává účelovým přizpůsobením se takové situaci a při nad" (otec, nadřizený, bůh); funkcí tohoto vztahu je
lotlivý- spívá k redukci úzkosti v situacích, kdy nezávislý po- přebírání hodnot (které podle psychoanalytiků tvoři
hování stoj může být pociťován jako něco ohrožujícího. Nic- morální nad-já). Zpočátku je to vztah k osobě rodiče,
tmního méně nekonformní jedince skupina odmítá, a to tím později vztah ke skupině a k adorované osobě a poslé-
i určité víc, čím víc se odchylují od daných norem. Zpočátku ze i vztah k idejím. V identifikujícím vztahu ke skupi-
,.. a he- se skupina snaží přimět takového jedince ke konfor- ně přebírá jedinec bez výhrad její hodnoty obsažené
~vního mismu, nepodlehne-li však tlaku, odvrátí se od něho ve skupinových normách. R. F. Bales (1950) zkoumal
: " om'" . a přestane se jím zabývat. Jedinec se dostává na peri- interakce v malé diskusní skupině; zjistil, že se zde
ferii života skupiny a může buď tento úděl přijmout, objevuje řada reakcí (souhlas, uvolnění, vyjadřování
s tím, že skupina, jejímž je členem, přestává být pro solidarity, ale i jejich protiklady - odmítání, napětí,
něj pozitivně vztažná, nebo se mu vzepřit, a pak se stá- vyjadřování nepřátelství) a identifikoval tři dimenze
vá aktivním "outsiderem". interakcí v malých skupinách: 1. dimenze vlivu, kte-
Jedinec a skupina. Sociální závislost provází člo rá má póly dominance - submise a která ukazuje, zda
věka po celý život až na určité výjimky, které tvoři ně- je člen skupiny centrem interakce, zda má sklon pro-
85
Malé skupiny
sazovat se atd.; 2. dimenze emoce, která má póly emo- tj. vzájemnými i jednostrannými výběry a odmítnu- seb
cionálně pozitivIÚ - emocionálně negativIÚ (vřelý, ote- tími určená sociometrická charakteristika jedince ..,ve
vřený - chladný, distancovaný); 3. dimenze vztažnos- (~ Metody psychologie). Ta může být vyjádřena ně N.
ti ke skupině, která má póly orientované na skupinu kolika výraznými typy: ar
- distancuje se od skupiny, a vyjadřuje, zda se člen - ,,hvězda": má maximá1rú hodnotu tzv. smíšeného so- čet
skupiny snaží myslet na skupinu, zda se snaží dodržo- ciometrického statusu, je to jedinec s největším sou- ce
vat její normy a něčim jí přispět. Tyto tři dimenze cha- čtem všech obdržených voleb, tj. výběrů i odmítnutí; jac
rakterizují podle Balese strukturu skupiny a jejich - "outsider" (odmítaný): jedinec vykazující hodně no
kombinací se dostává 26 různých rolí. Jde zejména vlastIÚch voleb, který sám neIÚ mnoho volen; může to arl
o následující role ve skupině: být neakceptovaný aktivista; b)
- role "outsidera" (distancovaný jedinec): vykazuje - "izolát" (izolovaný jedinec): neIÚ volen a sám nevo- s1<
malou skupinovou interakci, nevyhledává kontakt lí, žije na periferii skupiny a nezajímá se o její život, ce:
a neIÚ ani ostatrúmi členy skupiny vyhledáván (druzí skupina ho ignoruje; nl
se v jeho přítomnosti cítí nepřijemně), hraje ve skupi- - "šedá eminence" (člověk v pozadi): je obvykle určo ke
ně podřizenou roli a provokuje ve skupině pocit ne- ván vzájemným pozitivIÚm výběrem "hvězdy" a "izo- k
spokojenosti; láta", nepříliš nápadný, ale prostřednictvím hvězdy dl
- role člena: je to typický průměrný reprezentant sku- ovlivňující život skupiny; C
piny; je ke každému přátelský, je dotazován na své mí- - "antíhvězda" (zavržený): má maximum negativIÚch c
něIÚ, hledá pOrozuměIÚ s druhými a odmítá nejistotu voleb, tzn., že je velkou částí skupiny odmítán; ti
a nejednotu, ale nemá žádný výrazný vliv na uspoko- - jedinec s ambivalentním statusem: má maximá1rú v
jovárú činnosti skupiny; tzv. index "intenzity pasivIÚ expanze" (vysoký součet f
- role vůdce ("lídra", z angl. leader, vůdce): je to typ všech obdržených voleb bez ohledu na to, zda jde
jedince centrovaného na úkoly, je irúciátorem skupi- o výběry či odmítnutí, avšak "smíšený sociometrický
nových akcí, má silnou, ne však vždy nejsilnější pozi- status" se blíží nule); je to komplikovaná pozice daná
ci ve skupině, je všeobecně uznáván, jeho chovárú je komplikovanou osobností.
silně orientováno na úkoly skupiny, vede skupinu k cí- Pozice jedince ve skupině je dána: 1. jeho sociá1rú
lům orientovaným na činnost, ale ne vždy na spokoje- přitažlivostí, 2. jeho osobní prestiží, resp. mocí
nost v mezilidských vztazích. (schopností odměňovat a trestat chovárú druhých).
F. L. Carter (1954) vyjadřuje vztah jedince ke Hledisky sociá1rú přitažlivosti jsou popularita, oblíbe-
skupině v následujících kategoriích chovárú: 1. ego- nost, důvěryhodnost a další; hledisky osobIÚ moci jsou
centrické prosazovárú se, sloužící k dosahovárú osob- zejména sebeprosazováIÚ (vůdcovské schopnosti),
IÚch cílů, skupina je pro jedince pouze prostředkem aktivita a profesiona1ita v určitém směru. V tomto
uspokojovárú vlastIÚch potřeb, resp. seberealizace, smyslu existují kontinua sociální přitažlivosti a osob-
2. chovárú zaměřené na podporu činnosti skupiny IÚ moci, která jsou dále uvedena od nejvyšší hodnoty
a dosahovárú skupinových cílů (v podstatě rovněž k nejnižší. Kontinuum sociá1rú přitažlivosti: osoby po-
egocentrické, když se jedinec s těmito cíli plně identi- pulární, oblíbené, přijímané, trpěné, mimo stojící;
fikuje a jejich dosažeIÚm získává i vlastIÚ uspokojeIÚ), kontinuum osobIÚ moci: osoby dominující (vůdcové,
3. chovárú zaměřené na vytvářeIÚ a udržovárú přá "lídři"), aktivIÚ, závislé, pasivIÚ, okrajové (s okrajo-
telských vztahů mezi členy skupiny, což může být vými rolemi).
subjektivně rovněž velmi uspokojující. Všechny tři V sociá1rú psychologii byli zkoumáni zejména vůd
uvedené kategorie chovárú jsou tedy v podstatě ego- cové skupiny ("lídři"), tj. osoby hrající ve skupině do-
centrické nebo mohou být variantami egocentrismu. minantIÚ roli. Mohou to být vůdcové formá1rú, tj. jme-
Metodou měřeIÚ vztahů v malých skupinách, tzv. novaIÚ, dosazeIÚ, jako je např. velitel čety nebo
sociometrií, jíž se zjišťují vzájemné výběry a odmítnu- vedoucí výrobního provozu, nebo neformá1rú, tj. nej-
tí, přičemž počet výběru a odmítnutí je neomezen, se populárnější osoba s největší sociá1rú mocí. Prakticky
zjišťuje sociometrická pozice jedince ve skupině, mohou formá1rú a neformá1rú vůdcové existovat vedle
86
Malé skupiny
iÍtnu- sebe, např. fonnální velitel čety vojáků a její faktický na citových vazbách a citové závislosti (proto může
:lince "velitel", jak to např. zachycuje americký spisovatel mít vliv tzv. citové vydírání).
a ně- N. Mailer v postavách svého válečného románu Nazí Objektivní a subjektivní struktura skupiny. Ob-
a mrtvi - intelektuála poručíka Hearna a "zabijáka" jektivně se struktura skupiny zjišťuje sociometrií, sub-
oso- četaře Crofta. V téže skupině může hrát roli vůdce ví- jektivní struktura je dána v představách, smýšlenich
sou- ce osob, někdo např. roli vůdce v plánování akcí a vy- a pocitech členů skupiny, přičemž oba druhy skupino-
mtí; jadřování nápadů vztahujících se k programování čin vé struktury souhlasí jen zčásti (W. Herkner, 1975).
odně nosti skupiny, jiný v udržování dobré nálady, jiný roli Lze to vysvětlit několika způsoby: 1. Jedinec má sa-
že to arbitra v určitých záležitostech; současně však může mozřejmě více příležitostí vnímat své vlastni interak-
být jedna osoba vůdcem v absolutním smyslu, tj. vede ce než interakce ostatnich členů skupiny: je tedy jed-
,evo- skupinu. Ve výzkumech byly objeveny faktory vůd nostranně infonnován o svých vlastnich vztazích
ivot, covství, které tvoří: 1. uznávání a chápání potřeb čle a nemá přeWed o vztazích ve skupině vůbec. 2. K úpl-
nů skupiny, 2. iniciativa a organizační schopnosti, ja-
nému popsání skupinové struktury by bylo nutné znát
IfČO kož i účast na životě skupiny, 3. osobní vztah všechny dyadické relace; pro jeden typ relace, např.
,izo- pro sympatii, existuje ve skupině s N členy N2_N dya-
k motivacím členů skupiny a 4. sociální citlivost vůči
ězdy dických relací, u čtyřčlenné skupiny je to tedy 12 rela-
dění ve skupině (A. W. Halpin a B. J. Winer, 1952).
cí, u pětičlenné 20, u šestičlenné 30 atd.; je zřejmé, že
Obecně se musí vůdce vyznačovat vysokou úrovní so-
ních všechny tyto relace nemohou být jedinci známy.
ciální inteligence, organizačními schopnostnlÍ a inicia-
3. Uplatňují se také chyby ve vnímání a zapamatová-
tivou; specifické skupiny ovšem vyžadují specifické
lální ni; nmožství infonnací je příliš velké, než aby bylo
vůdcovské vlastnosti. U vůdců gangů to nemusí být
učet bez chyb uskladňováno v paměti, přičemž se uplatňu
fyzická síla ani vysoká hodnota agresivity či brutalita.
jde je subjektivni, ne vždy přiměřené doplňování mezer
Souvisí s tím již naznačený problém sociální moci,
ický v infonnacích. Ve struktuře skupiny se mohou objevo-
tj. způsobilost mít vliv na své sociální okolí: ponechá-
Janá vat skupinové kliky, resp. frakce, podskupiny, které
me-li stranou moc danou fonnální pozicí, tj. moc
jsou tvořeny jedinci vzájenmě spojenýmí pozitivními
připsanou fonná1ními právy, jako je např. moc učitele
iální volbami; mají-li členové kliky nižší sociometrický sta-
nad žáky nebo nadřízeného nad podřízenýmí,pak pro- tus, tvoří ve skupině cizí těleso. Frakce ve skupině se
10cí
blém nefonnální moci jedince spočívá v jeho již na- vytváří kolem ambiciózních "hvězd", usilujících
ch).
značené způsobilosti odměňovat a trestat jiné v psy-
íbe- o přetahování členů skupiny a bojujících o vliv na ce-
chologickém slova smyslu. Předpokládá však určitý lou skupinu. To může mít rozkladné důsledky, a proto
jsou
druh emoční závislosti ovlivňovaného na ovlivňují základním předpokladem jednotné činnosti a jednot-
sti),
cím. Moc je defmována jako vliv a vliv jako způsobi ných cílů skupiny je skupinová kohezivita (soudrž-
hlto
lost vyvolávat změny v myšlení, cítění a jednání dru- nost). "Kohezivita skupiny je rezultát všech sil půso
~b
hých (1. R. P. French a B. Raven, 1959). Rozlišují se bících na všechny členy, aby setrvávali ve skupině,"
~oty
přitom různé druhy moci, resp. psychologického vli- přičemž je kohezivita jako výsledný jev určována
!po-
vu: již zmíněná fonnální, tj. legitimní moc, osobní v podstatě atraktivitou skupiny pro jedince, kteří ji
'ící;
moc v užším, nefonnálním smyslu, expertní moc tvoří (D. Cartwright a A. Zander, 1960). Stejnou kla-
~vé,
a další. Legitimní moc je zvláštním případem jakési sickou definici skupinové kohezivity podal již předtím
~jo-
I formální moci; French a Raven ji defmují jako vliv za- L. Festinger (1950); z ni jsou odvozovány další defmi-
I ložený na zvnitřněných hodnotách ovlivňovaného
°d_ ce, jejichž společným znakem je, že kohezivita je chá-
a jejím příkladem je legitimní vliv rodičů na své děti, pána jako "stupeň, v němž členové skupiny táhnou za
založený na zvnítřněnémčtvrtémpříkázání o ctěni ro- jeden provaz" (T. M. Newcomb, R. H. Turner,
dičů, pokud se jedná o děti vychovávané v křesťan Ph. E. Converse, 1965). Sociometricky je kohezivita
ském duchu; ve skutečnosti má však tento druh moci vymezována jako poměr nmožiny oboustranných vo-
širší bázi. Expertní moc je založena na uznané odbor- leb (V) k nmožině možných oboustranných voleb (M),
e nosti, osobni moc na vztahu mezi osobami, především tedy: K = V 1M. P. R. Hofstiitter (1964) tuto fonnuli
87
Malé skupiny
diferencoval pro případy nelimitovaných a limitova- ly, že skupiny s vysokou úrovní koheze se vyznačují
ných voleb. V sociometrické literatuře se někdy rozli- silnou motivací pro ziskání úspěchu v úkolech, které
šují pojmy skupinové kohezivity a koherence (M. Pe- před skupinou stoji, vysokou angažovaností v disku-
trusek, 1969). vývoj skupinové kohezivity se pokusil sích a lepším dodržováním skupinových norem. New-
postihnout T. M. Newcomb (1963): kohezivita sku- comb, Turner a Converse (1965), kteří tyto nálezy po-
piny se vyvíjí z různých psychologických zdrojů, vý- drobně analyzují, uvádějí, že základem skupinové
chodiskem je však určitá míra podobnosti postojů kohezivity jsou tyto jevy: strukturální integrace,
a zaměření členů skupiny; ta vede k častější interakci, interpersonální atraktivita a angažované postoje. Pra-
v níž se za podmínek vzájemného odměňování vyvíjí covní skupiny s vysokou úrovní kohezivity se vyzna-
vzájemná atraktivita, která stmeluje členy skupiny po čují i velkým pracovním výkonem (pokud normy sku-
stránce ideové i volní, a dokonce, jak ukázali A. Pepi- piny nejsou v zásadním rozporu s normami podniku
tone a G. ReicWing (1955), také ve smyslu prostoro- a pokud se skupina identifikuje s cíli výrobní organi-
vém: jsou častěji spolu, drží se pohromadě apod. zace), stabilitou a nízkou úrovní fluktuace a absentis-
"Skupiny s větší kohezí se vyznačují tím, že mají k dis- mu (L. Coch a 1. R. P. French, 1948, a další). Obecně
pozici vysoký odměňovací potenciál" (H. J. Hummell, tedy platí, že čím jsou interakce mezi členy skupiny
1969). Z toho pak logicky vyplývá, že čím je kohezi- více vzájemně odměňující, tím je úroveň skupinové
vita skupiny větší, tím větší vliv má skupina na své kohezivity větší, jinak řečeno, kohezivita je funkcí
členy, tj. tím více jsou dodržovány skupinové normy jednotných cílů členů skupiny a jejich uspokojování.
a tím více se členové skupiny podílejí na činnosti sku- Sociální obsah pojmu odměny tvoří potřeby jedince
piny. Empiricky je prokázáno, že čím větší je kohe- uspokojujicí jeho mezilidské vztahy: "Odměnu vzta-
zivita skupiny, tím přísněji jsou členy skupiny dodr-. huje k příjemnosti, satisfakci a gratifikaci, které jedi-
žovány její normy (G. C. Homans, 1961). Poněkud nec dostává" (J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959)
sporná je souvislost mezi stupněm koheze a stupěm - dodejme, od druhých lidí. Pojem skupinové kohezi-
konformity. Vysoká kohezivita je článkem v sekvenci vity (podle toho, co bylo výše uvedeno) se stává klíčo
události, které mají kruhový charakter, jak ukazuje vým pojmem a současně faktorem vnítřní skupinové
uvedené schéma: dynamiky i vnějši činnosti skupiny; vysvětluje základ-
ní fenomény života v malých skupinách.
vysoká Dynamika skupiny. To, co se děje uvnitř skupiny,
kohezi vita se označuje termínem skupinová dynamika, resp. dy-
namika skupiny. Termín zavedl K. Lewin (1939). Ujal
vysoká atraktivnost silný potenciál se zvláště v sociální psychologii, která se zaměřuje
skupiny odměn především na výzkum skupinové dynamiky, z jehož
/
poznatků později vzešlo dnes velmi rozšířené hnutí
"tréninkových skupin" ("T-groups"), zaměřených na
výcvik rolí, senzitivity a dalších sociálně-psychologic
vysoká úroveň ......1 - - - - přísné dodržování kých fenoménů, resp. způsobilostí. D. S. Cartwright
aktivity norem
a A. Zander (1968) uvádějí: "Skupinovou dynamikou
Kruhové schéma vývoje a vlivu kohezivhy lze chápat oblast výzkumu, která se věnuje rozšíření
poznatků o podstatě skupin, zákonitostí jejich vývoje
Ve skupinách s vysokou úrovní koheze se vyvíjejí a jejich interakcí k jednotlivým individuím, druhým
skupinové normy rycWeji a spoleWivěji než ve skupi- skupinám a větším institucím. Vyznačuje se čtyřmi
nách s nízkou úrovní koheze (L. Coch, 1. R. P. French, charakteristickými znaky: a) těžištěm v empirickém
1948, a další). Psychologický vliv skupin s vysokou výzkumu teoretické signifikance, b) zájmy o dynami-
úrovní koheze ve srovnání se skupinami s nízkou ku a interdependenci fenoménů, c) dalekosáWou rele-
úrovní koheze prokázal zcela jednoznačně K. W. Back vancí pro všechny sociální vědy a d) potenciální apli-
(1950). Experimenty, které provedl, především ukáza- kací jejich výsledků na pokusy zlepšit fungování
88
Malé skupiny
mačují skupin a jejich působení na individua a společnost." všechny, některé normy však platí jen pro členy s ur-
, které Podle P. R. Hofstiittera (1987) pocházejí první empi- čitou pozicí. Důležitým aspektem je efektivita malé
disku- rické výzkumy o činnosti malých skupin z období ko- skupiny, která je podle D. McGregora (1960) určová
,New- lem roku 1890. Za základni zdroje vlivu skupiny na na následujícími skutečnostmi: ve skupině existuje ne-
:zypo- jedince pokládá na základě syntetických studií P. G. formální uvolněná atmosféra, hodně diskusí o úlohách
pinové
:grace, Základní obraz skupinové dynamiky (W. M. Jones, 1975)
e. Pra-
Rovina skupinových procesů Individuum v sociálním procesu skupiny Skupina jako sociální systém
vyzna-
lY sku- chování uvnitř sociálního systému skupiny (např. interně skupinové
)dniku (na druhé zaměřené jednání a mluvení) atraktivita, agrese, identifikace, rivalita, inte- externě skupinové
)rgani- grace, projekce, obracení se na druhé atd.)
sentis-
city ve vztahu ke skupině jako sociálnímu systé- vůči jednotlivým členům vlastní skupiny
)becně
(podněty k chování) mu
rupiny
pinové ve vztahu k jednotlivým členům skupiny sebecit skupiny jako odlišení od ostatních
(sebeporozumění)
funkcí
jování.
ve vztahu k sobě samému vztah k jiným skupinám
edince
1 vzta- nonny proces učení proces učení
é jedi- (představy o tom, co v oblasti citů a chování
1959) platí jako skupinově konformní, akcepta- zpracování (přizpůsobení se nebo opozice) řešeni konfliktů a integrace
bilní)
:ohezi-
zpětné vazby na úrovni chování a emocí komunikace a operacionalizace
klíčo
pinové účely a cíle odvážení se zajistit vlastní cíle proti skupi- účely
a cíle skupin mohou být:
;áklad- (pro jednání skupiny jako celku) novým - společné uskutečnění materiálních, sociál-
ních nebo duchovních cílů
upřednostnění nebo sjednocení vlastních - sebeurčení (poskytnuti nerušeného vnitřní
tupiny,
účelů a cílů se skupinovými (proces identifi- ho prostoru nebo potenciálu moci navenek,
~p. dy- kace) uspokojování sociálních potřeb členů, ze-
). Ujal jména emocí)
něřuje - zajištěni uspokojováni potřeb prostřednic
jehož tvím instrumentalizace chování a cílů
- vyvinutí ohraničujících mechanismů vůči
hnutí
vnítřním skupinovým procesům (konkuren-
rch na ce)
Ilogic-
wright .vedoucí ideje" vědomá nebo nevědomá definice hodnoty význam "vedoucí ideje" pro procesy ve sku-
mikou (.image", měřítka hodnota - ideál, jádro skupinových vztahů v systému mnohostran- pinách a mezi skupinami (překročení jejich
identifikace) ných skupinových vztahů prostorově časových, sociálních a kulturních
~íření
hranic při současném zajištění proměnlivého
'Ývoje zpětná vazba na procesy předcházejících pocitu identity není ještě prozkoumáno)
11hým úrovni
:tyřmi
ickém Zimbardo (1983): 1. podíl na procesu rozhodování, skupiny se širší účastí, cíl skupiny je všemi akcepto-
nami- 2. veřejný závazek k doporučenému kursu jednání, ván (jednota ideová a volní), skupina bere zřetel na ná-
1 rele- 3. sociální podporu od druhých členů skupiny, 4. nor- zory všech členů a ti se nebojí, že budou za své názo-
í apli- mativní standardy (sociální normy), které definují při ry zesměšňování, nesouhlas je analyzován a objevuje
:ování měřenost chování. Většina norem ve skupině platí pro se snaha řešit jej, jednání neplyne z rozhodnutí jedno-
89
Malé skupiny
duché většiny, kritika je klidná a věcná s malým ztěžuje naučeni se nové reakci, avšak usnadňuje repro-
množstvím osobnich útoků, neobjevuje se boj o moc, dukci již naučeného. Velmi však záleží na interpretaci
neni rozhodující, kdo řídí, ale jak je třeba zajistit pro- dané sociální situace a na osobnostních charakteristi-
gram činnosti. Za základní aspekty života skupiny kách; přítomnost druhých lidí zvyšuje úroveň aktivace
lze považovat komunikaci, rozhodováni, interakce subjektu a je-li tato úroveň příliš vysoká, ztěžuje vý-
a aktivity. kon a zvětšuje počet chyb. Naproti tomu skupinové
Pokud se činnosti jedince ve skupině týče (jedinec řešení problémů je zásadně lepší než individuální
v sociální situaci), vystupuje tu především fenomén řešeni, což se dá jednoduše prokázat matematicky
sociální faci1itace (ulehčováni), resp. jejího opaku, (I. Lorge a H. Solomon, 1955, G. Ekman, 1955, a dal-
ztěžováni nějaké činnosti jedince. Klasické experi- ší): Řeší-li problém dvě osoby, zvětšuje se pravděpo
menty se sociální facmtací provedl již F. H. Allport dobnost nalezeni řešeni (u jedné osoby je to vyjádřeno
(1920), který zjistil přírůstek výkonnosti jedince na- hodnotou p = 0,30, u dvou osob p = 0,09). To je ovšem
cházejícího se v přítomnosti jiných jedinců. Allport čistě formální přístup a rozhodující je zřejmě složeni
uvádí dva efekty sociální stimulace: 1. uvolňováni re- skupiny z hlediska schopnosti jejích členů. Nicméně
akcí, které má subjekt pohotově; 2. přírůstek těchto re- týmová práce je efektivnější než práce indíviduální,
akcí, které byly již iniciovány, to je fakt spolučinné jde-li o tým zdatných pracovníků: více chytrých lidí
skupiny ("co-acting group") na její členy: "sociální více ví. Dalším jevem je pohotovost skupin k riziku,
O
která se zkoumá tak, že se pokusným osobám předklá
dají hypotetická rozhodováni v různých podmínkách;
jedna alternativa je atraktivní a jistá, druhá je velmi
00000
atraktivni, avšak spojená s určitým rizikem. Z výsled-
ků se usuzuje na pohotovost k riziku. Totéž je možné
hvězda Y" řetěz kruh zkoumat u skupin. Zjistilo se, že skupinová rozhodnu-
Ilustrace druhů komunikace tí jsou riskantnější než indíviduální rozhodnutí učině
ná před skupinovým sezením (J. A. F. Stoner, 1961
stímuly tak slouží jako sugesce nejen pro uvolněni re- a další). Pokusné osoby, i když v důsledku svého roz-
akce, nýbrž i pro její zvětšováni". Později potvrdíl ten- hodnutí mohou ztratit penize, volí ve skupině riskant-
to fenomén L. E. Travis (1925). Trénuje-li pokusná nější alternativu, než když se rozhodují samy. Na otáz-
osoba na otáčecím kotouči udržováni ukazovátka na ku po příčině existuje více možných vysvětleni.
určitém bodě tak, že dosáhne maxímálního výkonu, Jedním z nich je předpokladrozděleni zodpovědnosti:
a je-li pak dále tímto způsobem zaměstnána v přítom při skupinovém rozhodováni je jedinec "méně odpo-
nosti 4-8 mlčících osob, vykazuje většinou další zlep- vědný" za následky rozhodnutí, jen spolurozhoduje.
šeni své činnosti. Nicméně výsledky zkoumáni vlivu Podrobně byl zkoumán vliv skupiny na mínění svých
sociální situace, skupinové i neskupinové, nepřínesly členů, s nimž je spojen již uvedený fenomén konfor-
jednotné výsledky. Vysvětlit se to pokusil R. B. Zajonc mismu (M. Sherif, 1936, S. Asch, 1956). Výsledky in-
(1965) následující hypotézou: Příhlíženi cizích osob terpretují nověji E. F. Mueller a A. Thomas (1974):
90
Malé skupiny
~repro
"Členové skupiny se vzájemně ovlivňují v určení to- Dalším důležitým aspektem života skupiny je komu-
rpretaci ho, co chtějí akceptovat jako směrníci jednání nebo ja- nikace ve skupině, která vykazuje u různě organizo-
tleristi- ko defnůci situace", a každá skupina vytváří svou nor- vaných skupin různou typickou strukturu. V autorita-
ktivace mu, která je závazná pro členy skupiny tím, že je tivně založené skupině vychází komunikace z centra
uje vý- sankcionována reakcemi skupiny (projevy uznání, ne- a je jednosměrná (rozkazování), v demokraticky zalo-
pinové bo naopak nelibosti a odporu). Konformita pomáhá žené skupině se vytváří komunikační síť vzájemně
skupině k dosahování skupinových cílů. Tyto skupi- propojených vztahů (participace členů na rozhodová-
nové cíle jsou nějaké hodnoty, po níchž členové sku- ní). Zásadně se rozlišují následující druhy komunika-
piny touží, přičemž se uplatňuje určitá míra integrace ce ve skupině: kruh, řetěz a hvězda, přičemž každá
potřeb členů skupiny s těmito cíli. Avšak geneze sku- z těchto forem komunikace se vyznačuje z hlediska
pinového cíle nespočívá v pouhém sloučení individu- svého fungování určitými charakteristikami (viz pře
álních cílů členů skupiny, které mají něco společného; hled na předchozí stránce).
naopak podobnost individuálních cílů může vyvolávat Ukazuje se tedy, že nejefektivnější je komunikace
i konflikty (tomu se někdy předchází určitými opatře ve formě hvězdy, která však přináší členům skupiny
I nimi - např. v gangu může platit norma, že atraktivní jen malé uspokojení. Funkcí komunikace je sdělování
členka gangu je tak říkajíc pro všechny). U formál- (předávání) informací. Srovnáním jednotlivých skupin
iduá1ní ních skupin, jako jsou např. pracovní skupiny ve vý- lze zjistit odlišnost skupin, a to v těchto znacích: dů
laticky robnich organizacích, jsou cíle dány zvenčí jako pra- věrnost (míra, s níž se všichni vzájemně znají), stejno-
,a dal- covni normy. Současně tu ale fungují i normy vnítřní, rodost (složení z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, so-
vděpo které se vytvořily ve skupině. V podstatě téhož skupi- cioekonomického statusu, inteligence členů atd.),
ádřeno nového cíle mohou existovat různé individuální moti- uspokojení (míra uspokojení, které skupina svým čle
ovšem vy; např. při společné akci se různí členové skupiny nům poskytuje), polarizace (hledisko spolupráce na
.ložení různě uplatňují, jeden radí, druhý udržuje dobrou ná- společném cíli, tj. ochotní - neochotní), stabilita (stá-
cméně ladu, třetí se těší na dobrodružství atd. (S. Mika, lost vztahů mezi členy skupiny), aktivita (míra činnos
iuální, 1980). Výsledky výzkumů účasti členů skupiny na rea- ti, kterou skupina vykazuje), autonomie (stupeň vol-
ch lidí
iziku, Charakteristiky vedení skupiny
'edklá-
autoritářský styl: demokratícký styl:
t1kách;
politiku skupiny určuje vůdce polítíku skupiny určuje rozhodování ve skupíně
velmi
ýsled- autoritářsky vedené skupiny: demokratícky vedené skupíny:
nožné vykazují více agresí mezi členy vykazují méně agresívíty, která je zaměřena na nepřátele vůdce
lOdnU- vykazují vysokou kvantitu, ale malou kvalitu výkonu vykazují menší kvantitu, ale větší kvalitu výkonu
učině- vyznačují se větší tendencí k rozpadu skupiny vykazují více stability
v situaci frustrace se objevuje osobní obvíňování a výčítky v situaci frustrace se objevuje větší organizovanost a snaha čelit
1961
obtížím
o roz-
(upraveno)
skant-
10táZ- lizaci jejích cílů ukázaly, že 1. čím je skupinový cíl nosti, kterou skupina svým členům poskytuje),
:tlení. jasnější, tím méně napětí prožívají jedinci, kteří se soudržnost (míra jednotnosti ve věcech týkajících se
nosti: v realizaci cíle angažují, 2. čím je cíl jasnější, tím záležitostí skupiny), členská participace (míra, s jakou
odpo- ochotněji vykonává jedinec činnost sloužící k jeho do- se členové skupiny podilejí na skupinovém životě, tj.
>duje. saženi, 3. čím jasnější je cíl skupiny i jeho realizace, aktivní - pasivní), atraktivita (přitažlivost skupiny pro
iVých tím je skupina pro své členy atraktivnější, a 4. čím je její členy daná mírou, s níž uspokojuje jejich potřeby).
lnfor- cíl skupiny jasnější, tím ochotněji se jednotliví členo Zásadně lze ovšem také rozlišovat skupiny podle ob-
(y in- vé podrobují tlakům skupiny, které jsou spojeny s je- sahu jejich činnosti. Vysoce kohezívní a organizované
974): ho dosahováním (B. H. Raven a 1. Rietsema, 1957). skupiny jsou označovány jako kolektivy.
91
Metodologie a metody psychologie
Atmosféra života ve skupině je určována stylem ve- ti. Každou vědu lze definovat jako "systém metodicky
dení skupiny. Od doby výzkumů skupinového života získaných výpovědi o určitém předmětu" (W. Traxe1,
K. Lewinem a jeho žáky koncem třicátých let se roze- 1974). Podle téhož autora pak "vědecká výpověď je
znávají tři druhy stylu vedení: demokratický, autoritář tehdy pravdivá, je-li reprodukovatelná za těchže a me-
ský a liberalistický ("laissez - faire"). D. Krech, R. S. todicky bezvadných podmínek, to znamená, jestliže ji
Crutchfield a E. L. Ballachey (1968) uvádějí charakte- lze předpovídat a jestliže pokud možno neodporuje
ristiky dvou zásadně odlišných způsobů vedení skupi- jistým faktům". Vědecké poznání je systémem vědec
ny (viz výše uvedený přehled). kých výpovědi, které musí být uspořádány a integro-
V demokraticky organizované skupině je více přá vány od jednoduchých vědeckých dat až po nejobec-
telských vztahů, diskusí, vzájemné vřelosti a respekto- nější teorie. Způsob, jakým se k vědeckým výpovědím
vání, v autoritářsky organizované skupině více dráždi- dospívá, je vědecká metoda, tj. soubor principů, způ
vosti, nespokojenosti, nedůvěry a závislost na vůdci. sobů a prostředků získávání vědeckých poznatků. Je to
Liberalistická organizace se vyznačuje nedokonalou tedy určitý, přisnými pravidly vymezený postup; jeho
organizací činnosti, značnou volností, ale dosti malou teorie se nazývá metodologie. Jejím úkolem je přede
výkonností, disharmoníckými vztahy a poměrně ma- vším sladit předmět vědy se způsobem jeho vědecké
lou spokojeností členů. V tomto smyslu je ideální for- ho studia, tj. vypracovat předmětu dané vědy přiměře
mou organizace skupinového života demokratické ve- ný způsob sbirání a vysvětlování faktů, která umožňují
dení skupiny, které podněcuje osobní angažovanost poznávání tohoto předmětu, tj. objevování jeho vlast-
a umožňuje participaci na rozhodnutích skupiny. Tyto ností, jejich souvislostí a zákonitostí, jimiž se řídí jeho
charakteristiky platí obecně, tedy i pro pracovní skupi- dění. Vědecká psychologie se opirá o empirická fak-
ny, pro něž je vedle výkonu důležitá i aktivní angažo- ta, tj. o elementární vědecké výpovědi o daném před
vanost členů při dosahování cílů organízace. mětu; jejich zobecňováním se dospívá k vědeckým
teoriím a dedukcí těchto teorií pak k uplatňování vědy
v příslušné oblasti praxe. Věda je tak budována ve
Literatura:
dvou rovinách: 1. v rovině empirických faktů, 2. v ro-
Cartwright, D., Zander, A. (vyd.): Group dynamics, New York vině teoretických konstruktů. Ve vědě se pak uplatňují
1960. Hare, A. R: Handbook of smal1 group research, Glencoe
metody dvojího druhu: 1. zjišťování (sbirání) faktů
1962. Hofstďtter, P. R: Gruppendynamik, 2. vyd. Reinbek 1971. Sa-
der, D.: Psychodynamik in Kleingruppen, Miinchen 1978. Petru- a 2. zpracování faktů. Fakta se zpracovávají logickým
sek, M.: Sodometrie, Praha 1969. Schneider, H. D.: Kleingruppen- myšlením a statistickými procedurami. Pojmu vědec
forschung, Stuttgart 1975. Shaw, M. E.: Group dynamics, 2. vyd. ký jsou významově ekvivalentní pojmy objektivní
New York 1976. Sherif, M.: Groups confict and cooperation: Their a pravdivý; tedy: vědecký = objektivní = pravdivý.
sodal psychology, London 1966. Steiner, J. D.: Group process and
Avšak vědecké pojetí objektivity a pravdivosti je rela-
productivity, New York 1972. Thibant, J. w., Kelley, H. H.: The so-
dal psychology of groups, New York 1959. tivní. V psychologii má objektivita význam inter-
subjektivity; jde o souhlasnou výpověď na sobě nezá-
vislých pozorovatelů o určitém objektu pozorování,
přičemž souhlas nemusí být absolutní, ale musí být ne-
Metodologie a metody náhodný a to, co bylo pozorováno, musí být ověřitel
psychologie né za těchže podmínek pozorování. U jevů prožívání,
které mají znak subjektivity, byla podminka jejich
Každá věda sbírá, třídi, studuje a vysvětluje fakta, objektivního pozorování zpochybňována. Lze řici, že
zobecňuje získané dílčí poznatky, aby vytvořila sou- všechny psychologické metody zjišťování faktů jsou
stavu poznatků a z nich odvozených zákonitostí, které v podstatě různé druhy pozorování, jehož smyslem je
by umožnily přispívat k řešení nejrůznějších společen zjišťování vlastností pozorovaných jevů a vztahů mezi
ských problémů, vystupujících v různých oborech čin jevy. V tomto smyslu plní úkol deskripce (popisu)
nosti. Východiskem je otázka, co je vědecké poznání a explanace (vysvětlování), které se dějí pomocí tzv.
a jaké cesty k němu vedou, tj. otázka vědecké činnos- konstruktů. Konstrukt je vědecky vymezený pojem,
92
Metodologie a metody psychologie
který něco popisuje nebo vysvětluje; vyvozuje se lo- tmavošedém pozadí, kdy se jeví méně kontrastní, stej-
dicky gicky z pozorovaných faktů (takovým konstruktem je ně jako na bílém pozadí. V tomto jevu se tedy uplat-
raxel, v psychologii např. potřeba, představa atd.). V psycho- ňuje, mimo jiné, vztah mezi emisí světla a světlostí,
rěď je logii platí tzv. empirický kánon, který klade vědecké adaptace a kontrast (w. Traxel, 1974). Ještě složitější
a me- požadavky na formulaci empirických faktů a kon- je zákonitost určitého způsobu sociálního chování ne-
liže ji struktů. Th. Herrmann (1969) podává obsah tohoto ká- bo určité emoční reakce. Psychické jevy jsou determi-
loruje nonu v následujících formulacích: 1. empirická fakta novány mnoha činiteli, které nezřídka není možné
ědec jsou takové jevy, které mohou být objektivně a spoleh- v úplnosti objevit či kontrolovat jejich vliv. To ovšem
~egro
livě pozorovány, event. měřeny; vyžadují teoretické neznamená, že v oblasti psychična nevládnou určité
obec- zpracování; 2. teorie, resp. hypotetické konstrukty mu- zákonitosti. Každý jev je zákonitě určován nějakými
rědím sí být empiricky přezkoumatelné, prosty protikladů, činiteli a princip determinismu či princip kauzality je
,způ jednotné a explicitní; 3. teorie organizují empirická vůbec předpokladem vědeckého zkoumání jevů.
.Jeto fakta, propůjčují jim jejich výmam a připouštějí jejich V růmých vědách však platí různé druhy kauzality.
; jeho předvídatelnost. Byly vysloveny i zásadní námitky proti existenci kau-
lřede Věda směřuje k objevování zákonitostí, které ovlá- zality vůbec, ale také názory, že účelnost je zvláštním
.ecké- dají jevy tvořící předmět dané vědy. Zákon je objek- druhem příčinnosti. Podle Traxela není pro psycholo-
měře tivní jev probíhající nezávisle na vědomí jedince; je-li gii rozhodující, zda je kauzalita jevům imanentní, ane-
lžňují objeven, dostává určitou formulaci a je to "formulova- bo zda jen vyjadřuje to, že subjekt spojuje po sobě
vlast- ný odraz tohoto objektivního jevu v myšleni" (F. Breu- následující pozorované jevy a chápe je jako vztah pří
íjeho er, 1977). Existují růmé druhy zákonů: neomezené činy a účinku. Obecně to formuloval I. Kant (1781):
I fak- (univerzální), omezené (singulární), statistické. Záko- "Všechno, co se děje, předpokládá něco, po čem to po-
před ny a hypotézy plní funkci vysvětlování (explanace) dle nějakého pravidla následuje." Podle Traxela ne-
ckým a předvídáni (prognózy). Hypotéza je však pouze hraje také v psychologii žádnou zvláštní roli, mluví-
vědy předběžné tvrzení či předpoklad, jehož pravdivost me-li o příčinách, důvodech nebo podmínkách, neboť
IIIve (platnost) má být ověřena zkoumáním. Zákony vyjad- tím v podstatě myslíme totéž. Pro psychické jevy je
v ro- řují vědecké pravdy, tj. objektivně platné výroky však charakteristická jejich účelovost (volní jednání,
'ltňují o určitých jevech; kritériem vědecké pravdy je její lo- instrumentální chování). Tak se lze také ptát po jejich
faktů gická stavba a vyzkoušení v praxi. Od pevně stanove- účelu, který je obvykle chápán jako udržování a re-
~kým ných zákonů je nutné odlišovat pouhé hypotézy, tj. staurace psychické rovnováhy nebo jako adaptace. Po-
ědec formulované domněnky o povaze, resp. zákonech dle Traxela tu nejde o vylučující se hlediska - příčin
ct:ivní určitého jevu. Jsou odvozovány z empirie i z teorie nost nebo účelnost - nýbrž o "různé aspekty výmamu
divý. a slouží jako východisko výzkumu, který má prověřit, souvislosti": právě tak, jak se lze ptát po příčináchně
rela- zda jsou, či nejsou pravdivé. V tomto smyslu je vědec jakého děje, lze se ptát i po jeho cíli. Při řešení prak-
nter- ký výzkum, který zahrnuje víc než jen užití metod, tických společenských úloh se však psychologie se-
lezá- především ověřováním vědeckých hypotéz a také sbě tkává obvykle s "řešením kauzálních úloh" (J. Khol,
vání, rem faktů. 1984), které vyžaduje hledání příčin.
tne- V souvislosti s výše uvedeným vyvstává otázka Centrálním problémem psychologie je problém vy-
řitel psychologických zákonitostí, tj. otázka druhu záko- světlení (explanace): Otázku, co je např. agrese nebo
vání, nitostí psychických jevů. Ideálem vědy je objevování introverze, lze zodpovědět popisem, ale otázku, proč
ejich . kauzálních zákonitostí druhu: jestliže A, pak nutně ná- je někdo agresivní nebo introvertní, je nutné zodpově
i, že sleduje B; takové jsou např. zákonitosti fyzikální. Pla- dět vysvětlením, tj. relací těchto jevů k činitelům, kte-
jsou tí tyto vztahy také v psychologii? Změny v psychic- ří je způsobují. Rozdíl mezi deskripcí a explanací je
mje kých jevech způsobuje celá řada spolupůsobících někdy setřen, neboť již deskripce může odlllllit význa-
~ezi činitelů. Např. vnímání barevného kontrastu závisí na my pozorovatelné v datech pozorování (c. W. Brown
,isu) kvalitě pozadí; světle šedá plocha na černém pozadí se a E. E. Ghiselli, 1965). K. Lewin (1927) rozeznává tři
Itzv. bude jevit světlejší (kontrastnější) než táž plocha na způsoby vysvětlování: 1. vysvětlení v terminech pod-
lem,
93
\
Metodologie a metody psychologie
statných podmínek (např. jedinec je agresivní, protože že se, že lépe živená zvířata budou mít v průměru vět
byl jako dítě přisně trestán a zakoušel málo rodíčovské ší vzrůst než hůře živená zvířata: v průměrných hod-
lásky), 2. genetické vysvětleni, které se v psychologii notách se vykazuje zákonitost, ve středni hodnotě je
obvykle převádí na nějakou konkrétni potřebu (pije, variace jednotlivých hodnot eliminována a za určitých
protože má žízeň), 3. teoretické vysvětleni, které se podmínek je tu neutralizován i vliv neznámých pod-
provádí v termínech nějakých konstruktů nebo postu- mínek. Vědy zabývající se životnimí ději - a mezi ně
lovaných činitelů (např. afektivní labilita se vysvětlu patři i psychologie - jsou odkázány na statistické po-
je nevyvážeností procesů vzruchu a útlumu). Th. Her- stupy. Proto psychologické zákony vystupují také ja-
mann (1969) poukazuje na to, že deskriptivní ko statistické zákony, tj. jako zákony spočívající na
a explanačni konstrukty se při vysvětlováni někdy průměrných hodnotách a platící pro průměrné hodno-
vzájemně zastupují. Např. extraverze jako vlastnost ty (Traxel). Základním aspektem psychologických vý-
osobnosti se vysvětluje pomalostí učeni (H. J. By- zkumů je pak srovnáni průměrných hodnot výsledků
senck, 1965) a lze tedy řici, že extravertí se od intro- dosažených u zkoumané skupiny a u skupiny kontrol-
vertů liší tím, že se pomaleji učí (pomaleji vytváři ni, jež jako taková vystupuje proto, že na individua,
podmíněné reakce). Avšak rozdílnost v rycWosti uče která ji tvoři, neni aplikován ten činitel, jehož vliv je
ni lze také vysvětlovat konstrukty extraverze a intro- zkoumán. Velkou část psychologických zákonů lze ta-
verze: učí se pomaleji, protože je extravert. Základem ké označit jako zákony pravděpodobnostní (sto-
vysvětlováni je funkční závislost mezi dvěma jevy chastícké). Zatímco v přírodnich vědách zákony vy-
A a B. Musí tu však být i časová následnost (A před jadřují nutnost (jestliže A, pak nutně B - jestliže je
chází B), abychom toto B vysvětlovali pomocí A; ji- voda zahřáta na 100 stupňů Celsia při 4 stupních
nak můžeme A vysvětlovat pomocí BaB pomocí atmosférického tlaku, počne vřit), v psychologii vy-
A. Má-li tedy být jev B vysvětlen jevem A, musí být jadřují mnohdy jen pravděpodobnostvystoupeni urči
mezi nimi funkčni závislost nebo alespoň závislost tého jevu (jestliže A, pak s větší či menší pravděpo
kovariance, přičemž A musí časově předcházet B; ne- dobností nastane B - jestliže bude zvýšena mzda,
znamená to však, že tu jde o kauzálni vztah, v němž zvýší se pravděpodobně i pracovni výkon). VzWedem
A je přičinou B, neboť oba jevy, A a B, mohou být k velké variabilitě psychických vlastností lidí a nekon-
způsobovány třetím jevem C. Od kauzálního vysvětlo trolovatelnosti mnoha podmínek jejich reagováni do-
váni se proto v psychologii často upouští. Vysvětleni chází k tomu, že: 1. obecně platné zákony jsou vzác-
se podává v termínech podmínek, za nichž daný jev né, mohou mít u různých skupin výjimky a 2. jsou
vystupuje. s takovýmí zákony spojovány různé podmínky. Tak
Jak je vlastně možné poznávat obecné zákony např. shora uvedený přiklad zákonitého vztahu výše
v oblasti životnich projevů? W. Traxel (1974) uvádí mzdy a výkonu platí jen s celou řadou podmínek, mi-
tento přik1ad: Uvažujme o tom, jak na velikost těles mo jiné s tím, že zvýšeni musí být v určitém poměru
ného vzrůstu určitého živočišného druhu působí k výši původni mzdy atd. Uvádí se také, že při studiu
množství potravy; růst závisí na řadě zčásti nekontro- některých psychických procesů (vnímáni, pamět),
lovatelných faktorů, nejen tedy na podmínkách, které a zejména chováni, mohou být používány kauzální
můžeme kontrolovat, a nejen na množství potravy na- analýzy založené na identifikaci přičin, zatímco pro
bídnuté pokusným zvířatům. Lze proto očekávat, že oblast prožíváni se za legitimní považují významové
stejně živená individua budou různě veliká. Naopak analýzy, které jsou však velmí poplatné výchozí teorii
různě živeni jedinci mohou být stejně velcí. Zůstane (např. psychoanalýza, tzv. "daseínsanalýza" atd.). Po-
me-li u jednotlivého individua, sotva objevíme něja dle P. Fraisse (1966) se v psychologii používají zásad-
kou zákonitost. Věci se však budou mít jinak, když bu- ně dva typy analýzy, a sice strukturální analýza a re-
deme uvažovat průměrnou hodnotu u celé skupiny lační analýza. Strukturálni analýza je analýza vztahu
zkoumaných jedinců, v našem připadě průměrnou reakce-reakce, ponechávající stranou závislost lidské
hodnotu dosažené tělesné velikostí u všech bohatě ži- psychiky na prostředí. Relačni analýzy rozšiřují struk-
vených zvířat a totéž u zvířat živených jen spoře. Uká- turálni Wediska a kladou si otázku vztahu podnět - re-
94
Metodologie a metody psychologie
~ru vět akce; pokud jde o obecně charakteristické reakce Ga- proměnných (např. intenzita světla), vyvolávané změ
:h hod- ko např. čivost), mohou být pojímány jako funkce sti- ny v kontrolovatelných závisle proměnných (např. ost-
lnotě je mulu; pokud lze udržovat konstantní situaci, lze je rosti zrakového vnímání). Kontrolovatelnost zde
lfčitých zkownat jako funkci osobnosti (organismu). Současné v podstatě znamená spolehlivou definici proměnné
:h pod- základní formy vědecké analýzy shrnuje O. Mikšík a její měřitelnost. Uvedené podmínky pak umožňují
rrezi ně (1990): 1. klasifikační analýza (popisem a srovnáním kauzální analýzu vztahů podnět-reakce tak, jak jsou
:ké po- zjištěných faktů se dospívá k Ulfčení podstatných vlast- dány především ve výsledcích experimentů. Je nutné
aké ja- ností jevu), 2. vztahová analýza (směřuje k objevová- zdůraznít, že empiricko-vědeckévýpovědi nemohou
~ící na ní souvislostí mezi danými jevy, přičemž základní for- být pokládány za konečně platné a že jsou jen ve vět
~odno mou souvislostí je funkční vztah, jehož zvláštním ší či menší miře verifikovatelné. "lnduktivni cestou
'ch vý- případem je korelace), 3. kauzální armlýza (směřuje dosažená výpověď nemůže nikdy dosáhnout poslední
sledků k objevení vztahu přičina-následek, který je vědecky jistoty" (H. Se1g a W. Bauer, 1971). V tomto smyslu je
:mtrol- nejdůležitější, protože umožňuje Ulfčit přičiny jevu, vědecké poznáni v každém vědním oboru otevřeno
vidua, a tím, v některých připadech, i jeho ovládání), 4. sys- novým poznatkům, které mohou měnit paradigma
vliv je . témově genetícká analýza Ge zaměřena na tzv. otevře dané vědy, tj. (zjednodušeně řečeno) obraz, který si
lze ta- ný systém, který je v interakci s jinými systémy a sna- věda vytvořila o vlastnostech svého předmětu a způso
(sto- ží se hlouběji postihnout vnítřní a vnější vztahy bech jeho zkoumáni. V tomto smyslu je také každé vě
lY vy- systému, tj. souvislosti prvků, které systém tvoří, decké poznáni historické, tj. vyvíjí se tak, že obohacu-
liže je a vnější souvislosti systému; genetická analýza pak je systém svých poznatků. To, co bylo pozorováno,
lpních znamená zaměření se na vzník systému). musí být vyjádřenoobjektivněověřitelnýmzpůsobem,
ii vy- tj. souhlasnými smyslovými daty, k nimž dospějí na
í Ulfči s (O) ---. R sobě nezávislí pozorovatelé. To v podstatě znamená,
děpo že vědecky skutečné je to, co lze vnimat smysly, pří
tnzda, padně za pomoci fyzikálních přístrojů. Ch. T. Tart
edem (1975) to pokládá za jeden z řady postulátů tzv. orto-
ekon- doxní psychologie, který je ovšem sporný, pouze mlč
ú do- ky předpokládaný; je to "mlčky akceptovaný předpo
vzác- klad", který není vůbec jistý, neboť skutečné nemusí
nezávisle proměnná závisle proměnná
jsou být nutně jen to, co je fyzikálně dáno. Stejně sporné je
. Tak intervenující proměnné i tvrzeni R. Hymana (1964), že vědecká fakta nemají
výše (potřeba vyhnout se bolesti) nic společného s jedinečnými a specifickými jevy a že
~ 00- Základní proměnné v experimentech se zvířaty "jsou to jen takové jevy, které mohou pozorovat různi
!něm lidé v různé době a na různých místech za podobných
~diu Sledovaní činítelé, ale i jejich účinky, psychické re- okolností".
'~ět), akce, pokud je lze kvantifikovat, se nazývají proměn Důležitým problémem je modelování v psycholo-
fální né, protože se jejich míra nebo hodnota může měnit, gii, tj. vytváření modelu zkoumaného fenoménu, resp.
~pro a dělí se na tři třídy: 1. nezávisle proměnné, které jsou celého systému (např. vnímáni, myšlení, osobnosti,
~ov.~ reprezentovány nějakým druhem stímulace, 2. závisle psychiky vůbec), což v podstatě odpovídá výše uvede-
~Ont proměnné, kterými jsou sledované psychické reakce, ném terminu paradigma: "Paradigmata pokládám za
I Po- a 3. intervenující proměnné, tj. všechny vnitřní, psy- všeobecně uznávané výsledky vědeckého výzkumu,
ad- chologicky relevantní dispozice, které působí na vztah které Ulfčitou dobu slouží společnosti odborníků jako
mezi vnějšími podněty a pozorovatelnými reakcemi, modely problémů a jejich řešení" (T. S. Kuhn, 1970,
tj. intervenují v něm. V psychologických experimen- slov. 1981). Naproti tomu "některé modely, jichž věda
tech je nutné, aby intervenující proměnné byly u kaž- používá, jsou pouze pomocné prostředky znázorňová
dého jedince konstantní, neboť za této podmínky lze ní" (W. Traxel, 1974); takové jsou např. modely moz-
re- pak sledovat: vliv kontrolovaných změn v nezávisle ku apod. Smyslem modelováni je odhalit vlastnosti
95
Metodologie a metody psychologie
modelovaného objektu a objasnit vztahy, které vyka- jektu, spojené s intencí získat o něm přesné a co nej-
zuje, aby bylo ulehčeno poznáni i zkoumáni daného rozsáhlejší poznáni. Obvykle se dělí na pozorování
objektu. V tomto smyslu má být model obrazem resp. vlastního prožíváni a na pozorováni chováni druhých
analogií originálu a může mít různé formy od schéma- osob. Pozorováni vlastního prožíváni se nazývalo in·
tu až po matematické formulace. Ještě v nedávné do- trospekce a bylo dlouho považováno za nejdůležitější
bě byla velmi populární otázka kybernetických a před metodu psychologie, dokud se její zájem nepřenesl na
tím neurofyziologických modelů různých psychických oblast chováni a dokud nezačala být vědecká hodnota
procesů. F. Rosenblatt (1965), který se zabýval mode- introspekce zpochybňována. Tu ostatně zpochybňoval
lovánim činnosti mozku, zdůraznil, že neni nutné po- již I. Kant (1798), který soudil, že zaměření pozornos-
dat model mozku v jeho konkrétni hmotné struktuře, ti na vlastni zážitek průběh tohoto zážitku nutně naru-
ale jde o to, charakterizovat vlastnosti a strukturu čin šuje a mění. Také A. Comte (1824) odmítal intro-
nosti mozku v nějaké soustavě symbolů. Model nemu- spekci s tím, že není možné udržovat ve vědomí určitý
sí mít tedy podobu věci, kterou zobrazuje; může to být zážitek a současně jej pozorovat, že tedy nelze být
teoretický systém, v našem příkladě objasňující fy- současně pozorovatelem a pozorovaným objektem.
ziologické funkce mozku "pomocí známých zákonů Introspekce z reminíscence pak už není tak spolehlivá.
fyziky a matematiky" (Rosenblatt). Podle M. J. Apte- Dnes je termín introspekce nahrazován terminem fe·
ra (1970) nelze nikdy rozhodně tvrdit, že model je nomenologícká metoda (který není totožný s mozo-
pravdivý, podobně jako není nikdy možné říci, že da- fickou fenomenologickou metodou "naziráni podstat"
ná teorie je pravdivá; jediné, co lze říci jak o modelu, E. Husserla, má s ní však společné, že také jí jde o za-
tak o teorii je, že jsou ve shodě s danými fakty, i když chycení toho, co je na jevech podstatné; je však užívá-
je vždy možný i jiný výklad takových faktů. V psy- na jak pro popis prožíváni, tak i chováni). R. Wellek
chologii jsou používány různé druhy modelů. (1955) tak rozlišuje subjektivní a objektivni fenome-
Systémový přístup je v současnosti pokládán za nologickou metodu; prvni je totožná s introspekcí, ve
historicky nejvyšší formu vědeckého přístupu ke sku- druhé jde o popis toho, jak různé vnější věci (např.
tečnosti. Biolog L. von Bertalanffy (1950) vytvořil hudba, jejiž psychologií se Wellek zabýval) působí na
teorii otevřených systémů, která je použitelná i v psy- lidskou psychiku, jak člověk prožívá věci ve svém
chologii, kde je možné každý psychický proces chápat okolí. Pomocí introspekce bylo v psychologii dosaže-
jako systémový jev, tj. jako dění závislé na celém sys- no pozoruhodných zjíštěni (byla např. prokázána for-
tému psychiky. Uvedený autor chápe systém jako "se- ma nenázorného myšlení), ale došlo se i k velmi roz-
be-regulující se celek", resp. jako "komplex interagu- porným výsledkům (např. v oblasti popisu citů). Velký
jících elementů" řízený určitým programem. Systém obhájce introspekce polský psycholog M. Kreutz
jako celek plní určitou funkci a funguje na základě (1962) vytyčil následující předpoklady hodnotné in-
"cirkulární kauzality", tj. s pomocí smyčky zpětné trospekce: 1. je třeba užívat ji k popisu psychických
vazby, s níž uskutečňuje svou autoregulaci ajíž lze vy- procesů současně s jejich průběhem nebo bezprostřed
světlit i účelnost jeho činnosti. Také psychika je chá- ně po něm, 2. je třeba ji používat jen ke zkoumáni vý-
pána jako systém a "povaha psychiky může být chápá- razných jevů prožíváni, 3. introspektívni materiál je
na jen na základě systémového přístupu", tj. jen třeba sbirat systematicky a v jeho hodnocení je nutné
v rámci svých vnitřních a vnějších vztahů (B. F. Lo- uplatňovat srovnávací hlediska. Pokud introspekce se-
mov, 1975). Systémový popis tématu pak spočívá lhala, bylo to proto, že se soustřeďovala na příliš sub-
v tom, že objekt, chápaný jako celek vzájemně čin tilní zážitky, zdůrazňuje Kreutz. K introspekci se vra-
ných - podle P. K. Anochina "spolupůsobících" - kom- cí současná humanistická psychologie. Introspekce je
ponent, je popisován jako dynamická struktura urči v podstatě vyžadována i v některých případech použí-
tých prvků, resp. vztahů. váni interview a při sebehodnocení.
Psychologické pozorování je, jak už bylo uvedeno, Pokud se pozorování chování (extrospekce) týče,
základní psychologickou metodou, která může být může být zdokonalováno užitím různých technik
chápána jako plánovité pozorné vnímáni určitého ob- (magnetofonový záznam, mm, fotografie), může být
96
Metodologie a metody psychologie
:0nej-
skryté nebo se může pozorovatel účastnít pozorované- v psychologii omezen jen na výzkum určitých témat.
rování
ho jevu (např. skupinového řešení problému), může V přírodních vědách je to nejdůležitější metoda vý-
uhých
probíhat v přirozené nebo uměle vytvořené situaci. zkumu. Experiment slouží verifikaci určitých hypotéz
uo in-
Z. Pa1eski (1965) uvádí následující podmínky úspěš a umožňuje objev kauzálních souvislostí, které, jak již
:žitější
ného pozorováni: 1. musí být objektivní, 2. musí být bylo poznamenáno, jsou pro vědu nejdůležitější. Pod-
lesl na
. cílevědomé; pozorovatel musí mit cíl pozorováni, což statou experimentu je, že experimentátor manipuluje
xlnota
'mu umožňuje pozorovat to, co je podstatné, 3. musí nezávisle proměnnými, jejichž vliv je zjišťován (např.
)ňoval
být důkladné a podrobné, což neznamená, že se zazna- intenzitou osvětleni), a sleduje, jak se se změnami
Drnos-
menává vše, nýbrž jen to, co je důležité, 4. vlastnímu hodnot nezávisle proměnných mění hodnoty závisle
:naru-
pozorování musí předcházet důkladné studium problé- proměnných, tedy jak se se změnou stimulace mění
intro-
mu, neboť čím více pozorovatel o předmětu svého po- psychické reakce (např. ostrost zrakového vnímáni).
určitý
zorování ví, tím dokonaleji pozoruje, 5. pozorováni Předpokladem je kontrolovatelnost stimulace i reakcí
~e být
. musí být systematické a plánovité, jinak vede jen a dále to, že vnítřní intervenující proměnné zůstanou
:ktem.
\ k fragmentárním poznatkům, 6. pozorováni má být konstantní a u každého člena experimentální skupiny
:Wivá.
, spojováno s myšlením, které umožňuje operativní sle- mají zhruba stejnou hodnotu (např. že pokusné osoby
:m fe-
dování zvláštních souvislostí, 7. pozorováni má být jsou zhruba stejně inteligentní, stejného věku, pokud
i1ozo-
zakončeno slovním formulováním dosažených výsled- se zkoumá např. nějaký fenomén vnímáni, pak i stejně
dstat"
ků, tj. má být o jeho výsledcích vyhotoven protokol, senzoricky disponované atd.). Experimenty musí být
:0 za-
a to bezprostředně po skončení pozorováni. S pozoro- uspořádány tak, aby byly vyloučeny náhodné vlivy.
l1žívá-
váním je spojena řada problémů, např. do jaké míry Toho se dosahuje udržovánim konstantních podmínek
Vellek
, může pozorovatel sledovat to, co se děje "pod kůží" a plánovitými změnami jen té nezávisle proměnné, je-
lome-
pozorovaných osob, tj. do jaké míry může např. usu- jíž účinky jsou sledovány. Vyvolávané psychické reak-
~cí, ve
zovat na jejich motivaci atd. Pozorováni může být ce musí být přesně registrovatelné. V podstatě to zna-
(např.
volné nebo předem usměrněné určením daných kate- mená, že jak stimulace, tak i vyvolané reakce musí být
Dbína
gorií chování, které mají být pozorovány (např. koope- měřitelné. Klasický experiment bývá prováděn na
svém
rativní chování během dětské hry, nikoli hra vůbec). dvou skupinách - vlastní experimentální a kontrolní.
~saže
Z časového hlediska se rozlišuje krátkodobé a dlouho- Na první je působeno experimentální nezávislou pro-
~ for-
dobé (longitudinální) pozorováni. Dlouhodobé pozo- měnnou, na druhou nikoli. U obou skupin se provádí
IÍ roz-
rování může trvat i řadu let a používá se při sledováni dvojí měření výsledků, které jsou pak srovnávány.
~elký
vývoje nějakého jevu. SpoleWivost pozorováni se po- Jsou-li výsledky (zjištěné rozdíly) nenáhodné, lze
(reutz
suzuje mírou souWasných výsledků pozorovatelů. konstatovat, že se ve výsledcích reakcí experimentální
~é Íll-
Dnes je známo již množství různých chyb, kterých se skupiny projevil vliv sledované experimentální pro-
'kých
pozorovatelé dopouštějí, a proto pozorováni mají vy- měnné. V experimentu se např. sleduje vliv nějakého
třed
konávat jen školené osoby. Pozorovatel se má vyvaro- psychofarmaka na rozsah pozornosti, který je defino-
vý-
.á1 je vat zejména projekce vlastních tendencí do průběhu ván rozsahem postřehováni zrakových podnětů expo-
pozorovaného jevu. novaných tachistoskopem. Nejprve jsou testovány obě
utné
Vedle přimého pozorováni existují také metody ne- skupiny, experimentální a kontrolní, aby se zjistilo, že
ese-
přímého pozorování. Jsou realizovány různými pro- se od sebe výkonem v rozsahu pozornosti neliší (pre-
sub-
středky, mezi něž patří zejména rozhovor (a jeho spe- test A, A'). Potom je na členy experimentální skupiny
vra-
cifická forma interview), beseda, anketa, dotazník, aplikována sledovaná experimentální proměnná, tj.
ceje
obsahová analýza, sémantický diferenciál, studium v našem případě určitá psychofarmakologická látka,
uží-
produktů činnosti (deníky, školní sešity, výtvarná pro- a potom je znovu testován výkon této skupiny v rozsa-
dukce atd.). hu pozornosti, který má určitou hodnotu B. U kontrol-
Za vědecky nejhodnotnější metodu se pokládá ex- ní skupiny se znovu testuje rozsah pozornosti s vý-
periment zavedený do psychologie před více než sto sledkem B'. Nyní se zjišťuje rozdíl mezi A a B, který
lety, který je však pro přísné podmínky své realizace vykazuje hodnotu D, a rozdíl mezi A' a B', který vy-
97
Metodologie a metody psychologie
kazuje hodnotu D'. Na vliv experimentáhú proměnné dů (psychoanalýza). Experiment je obvykle "labora-
na rozsah pozornosti můžeme usuzovat, když D, jakož torní záležitostí", která jen v omezeném rozsahu přiná
i vztah (rozdíl) mezi D a D' jsou statisticky význam- ší závěry pro skutečný život, a proto mnoho psycholo-
né, přičemž D' sám je nevýznamný. V univariačních gických problémů nemůže být v laboratoři řešeno.
experimentech se pracuje jen s jednou nezávisle pro- Moderní experlmentáhú psychologie je založena na
měnnou (závisle proměnných může být více), v multi- laboratorním výzkumu pokusných zvířat. Obrázek
variačních experimentech se pracuje s více nezávisle (viz výše) ukazuje charakteristickou experimentální
proměnnými, což vyžaduje specifickou strategii po- aparaturu používanou (behavioristy v laboratořich)
stupu a také složitější analýzu výsledků (interde- k výzkumu učení u holubů. Konečně existují námitky
pendenční analýza). Psychologické experimenty s se- proti experimentáhú metodě v psychologii jako tako-
bou přinášejí řadu vážných problémů, které se týkají vé, které zde však nelze podrobněji uvádět a které se řen
především dvou věci: 1. kontrolovatelnost podminek obecně vzato týkají pochybné sphútelnosti podminek ký.
experimentu, tj. zejména přesné dávkování stímulace experimentu, tj. přisné kontroly proměnných, jež do by
a přesná registrace reakcí, 2. reprezentativnost závislé něj vstupují, zejména mají-li povahu sociáhúch pod-
OZl
proměnné pro to, co je defmováno jako předmět vý- nětů. Přes všechny výhrady proti experimentáhú me-
od]
zkumu, zejména jde-li o komplexní psychický feno- todě v psychologii a přes různé problémy s ní spojené
tifi
mén (např. zapamatování bezesmyslových slabik ne- byla vytvořena experimentální psychologie, která (B.
reprezentuje paměť, ale jen jednu z jejích více složek). podstatně přispěla k obohacení poznání v psychologii;
os<
zavedením experimentu do psychologie začalo vlastně
fy2
její zvědečťování.
vzt
V psychologii vystupuje vážný problém měření
psychických jevů, který úzce souvisí mimo jiné také
zn
(J.
s problémy experimentování v psychologii, které je,
mě
jak již bylo naznačeno, v podstatě závislé na přesném
hé
dávkování nezávisle a přesné registraci závisle pro-
měnných, tj. na jejich měření. Měření zavedl v psy-
ru2
Pokusná zvířata experimentální psychologie: Pavlovův pes, K5hle- gii
rova opice, Skínnerův holub a Hullova krysa chologii G. Th. Fechner (1860) v souvislosti se svou
"psychofyzikou" (měřil vztahy mezi intenzitou podně v I
poj
Námitky vznášené proti experimentu v psychologii tu a intenzitou počitku a výsledky svého výzkumu for-
shrnuje W. Traxel (1974); mimo jiné v ních uvádí prá- muloval matematicky). L. L. Thurstone (1937) prohlá- ne!
vě výše uvedený problém, tj. převádění psychického sil, že vše, co existuje, existuje v nějakém množství VI
na "elementy", které má význam teoretické abstrakce, a že to platí i pro psychické děje; první kapitolu své nel
ale v empirickém přistupu je problematické; v experi- knihy o měření hodnot nazval charakteristicky "Psy- nel
mentech se nebere dostatečný zřetel na "výzkum sou- chologie jako kvantitativní racionáhú věda". Velmi jic
vislostí v psychickém dění". Mezi vážné námitky široce pak pojem měření v psychologii vymezil čel
proti psychologickým experimentům patří, že "ex- S. S. Stevens (1959), podle něhož je měření "přiřazo je<
periment je nástroj psychologie, která se pokouší vy- vání čísel objektům nebo událostem podle určitých fit
světlit psychické dění kauzálně mechanistickým způ pravidel". Stevens rozlišil čtyři typy škálování a pro ch
sobem, tzn. z příčin, zatímco to může být vpravdě jejich ilustraci použil příklad temperatury: 1. Nomi- jej
pochopeno jen ze svých smysluplných souvislosti náhú škála je založena na kvalitativním třídění (při při
a z cílů, na které je nastaveno"; to je ovšem problém klad teplo, chladno, A a nonA). 2. Ordínáhú škála je (L
přírodovědeckéhovysvětlování a "duchovědného" ro- založena na určité řadě kvalit (zima, chladno, vlažno, ve
zumění, ale tento problém nepochybně vystupuje, ne- teplo, horko; a b c de), nejsou zde ještě dány žád- řel
boť mnoho uznávaných psychologických objevů bylo né měřicí jednotky a uplatňuje se tu diferenciace na ro
učiněno na základě intuitivního zobecňování kli- základě srovnávání. 3. Intervalová škála (příkladem je su
níckých případů a intuitivního pochopení těchto přípa- měření teploty teploměrem a její vyjádření ve stupních so
98
Metodologie a metody psychologie
"labora- Celsia, přičemž bodu mrazu odpovídá O oe a bodu va- pak vypočítá korelace mezi skóre daného výroku
lupřiná ,'m 100 oe v podmínkách určitého atmosférického tla- a celkovým skóre všech výroků. V konečné stupníci se
.ycholo- ku); měření se zde provádí již pomocí určitých měr pak respondentůmpředkládají výroky, které mají nej-
řešeno. , ných jednotek, mezi nímíž je stejný interval, avšak ten větší korelace. Běžně se používají tří-, pěti- a sedmi-
žena na nemá vlastnosti reálných čísel, neboť 20 oe nezname- stupňové škály, které mají nulovou hodnotu buď na za-
)brázek ná dvojnásobnou teplotu 10 oe. 4. Proporcionální šká- čátku, nebo uprostřed škály. W. Traxel (1964) uvádi
nentální la, kde se používají absolutní čísla a vychází se z při tyto příklady škálování:
atořích) rozeného nulového bodu absolutního (příkladem je
lámitky - Nulové hledisko je uprostřed škály:
vážení: dítě, které váží 40 kg, je dvakrát těžší než dítě,
m tako- 1. velmi příjemné,
které váží jen 20 kg); tento dru11 bezprostředního mě
které se 2. příjemné,
ření na poměrové škále je v psychologii problematic-
dmínek 3. neutrální ("ani... , ani ..."),
ký. "Bylo by možné vyhnout se nedorozuměním, kdy- 4. nepříjemné,
,jež do by psychologové přestali užívat terminu měření na
ch pod- 5. velmi nepříjemné.
označování činností, které jsou škálováním, a kdyby
1ní me- - Nulové hledisko je na začátku škály:
odpůrci kvantifikace v psychologii pochopili, že kvan-
spojené 1. necitlivé,
tifikace není jen měřením, ale také škálováním" 2. velmi slabě citlivé,
~, která
(B. Zawadzki, 1970). Měření psychických vlastností 3. dosti citlivé,
~ologň;
osobnosti se nazývá psychometrie (název pochází od 4. silně citlivé,
vlastně
fyziologa J. R. Buchanana, ale je užíván i pro měření 5. velmi silně citlivé.
vztahů mezi podněty a reakcemi ve smyslu psychofy-
měření
ziky). Někteří zastánci měření v psychologii Škálování se uplatňuje zejména v měření postojů
né také pomocí dotazníků. Výhodou škálování je, že dosažené
(J. P. Guilford, 1959, aj.) připouštěj i, že existují i ne-
teré je,
měřitelné psychické vlastnosti. Obecně platí, že mno- výsledky jsou statisticky zpracovatelné, nevýhodou je,
řesném
hé psychické vlastnosti jsou "měřitelné" za pomoci že zachycují škálovaný psychický fenomén jen hrubě
Ile pro-
různých typů škál. Námitky proti měření v psycholo- a nepostilmjí různé nuance, přičemž formulace rozdi-
v psy-
gii vznesl zejména A. Wellek (1956). Tradice měření lů bývá někdy problematická.
~e svou
lodn v v psychologii sahá až k Herbartovi (1825), který se
~ e- NOMINÁLNí ORDINÁLNí INTERVALOVÁ
O
~ufor
pokusil matematicky vyjádřit vzájemný vztah dvou
nestejně silných představ. Prostředkem měření je tedy
prohlá-
ožství v psychologii škálování: "Škála je souborem symbolů mo"-že"y
lu své nebo čísel, a to tak konstruovaných, že lze symboly ano - ne
"Psy-
Velmi
ezil
nebo čísla přiřadit podle pravidla jedincům (nebo je-
· jich aktům chování), na které se škála aplikuje, při
čemž je toto přiřazení naznačeno tím, co je dotyčnému
má rád - nemá rád
čtenář - nečtenář
8 2
99
Metodologie a metody psychologie
tivniho popisu projeveného obsahu sdělení" (B. Be- laci s některými sociálně psychologickými a psycho-
relson, 1954). Jde o psychologickou analýzu nějakého logickými charakteristikami; např. vzdělanější osoby
obsahu sdělení, ať už je učiněno v denním tisku, v roz- dostávají v průměru více pozitivních výběrů než lidé
hlasu, v beletrii, v deníku atd. "Obsahem sdělení je s nízkým vzděláním (W. C. Bonney, 1949) apod. S po-
miněn soubor významů sdělených symboly (slovními, mocí sociometrie lze řešit různé skupinové problémy,
hudebními, obrazovými, plastickými, mimickými), např. konfliktnost uvnítř skupiny a další.
které vytváři sdělení samo" (Berelson). Obsahová ana- Psychologie a statistika. V psychologii, kde statis-
lýza časopisu Playboy vedla k jistým závěrům o psy- tické zákony hrají důležitou roli, má statistické zpra-
chosexuá1ním profilu jeho konzumentů a o tendencích cování výzkumem zjištěných dat velký význam, avšak
v prezentaci tisku tohoto druhu. Spolehlivost obsaho- nemá nahrazovat vlastní psychologickou analýzu
vé analýzy je poměrně veliká. Další metodou měření těchto dat a psychologicky formulované závěry.
významů je tzv. sémantický diferenciál, vyvinutý ze- V tomto smyslu je statistika pomocným nástrojem
jména Ch. E. Osgoodem (1952) a dalšimi. P. R. Hof- psychologie. Statistické zpracování výsledků výzku-
stiitter (1957) hovoří v témže smyslu o tzv. polaritním mu, který musí být projektován tak, aby takové zpra-
profilování. Na sedmistupňové škále se k určitým po- cování umožnil, musí splňovat dvě podmínky: vý-
jmům, jejichž významy jsou srovnávány, nebo k urči zkum musí být prováděn na souborech a musí
tému pojmu, jehož význam je srovnáván u různých umožňovat kvantitativní rozlišování získaných vý-
skupin populace (např. "láska" a "červená barva" ne- sledků, dat, vlastností (G. Clauss a H. Ebner, 1978,
bo "láska" u studentek gymnázií a učníc), hodnotí pří slov. 1988). Statistika je aparát vyvinutý k posuzování
řazené vlastnosti, resp. bipolární adjektiva. Výsledky četností, (jejich rozložení, vztahů atd.), odvozený
ukazují shody a rozdíly v asociacích těchto adjektiv z matematické teorie pravděpodobnosti (P. R. Hof-
s objektem výzkumu; mohou být i faktorovány (fakto- stiitter, 1962). Statistika tedy zkoumá kvantitativní
ry sémantického diferenciálu jsou, podle Osgooda, vztahy mezi jevy a má jednak funkci deskripce hro-
hodnocení, potence a aktivita), přičemž určují polohu madných jevů (rozložení jejich četností, průměry, od- ni
objektu v tzv. sémantickém prostoru, který je vymezen chylky od průměru), jednak odlišování nutného od na- v
výše uvedenými faktory. Také spolehlivost sémantic- hodilého (testování platnosti a stupně významnosti n:
kého diferenciálu je vysoká. Další specifickou meto- rozdílů). Předpokladem je, jak již bylo uvedeno, cl
dou psychologie, především sociální a vývojové, je kvantifikace, která se děje čítáním (určením počtu je- R
sociometrie, pomocí níž se měří sociální vztahy uvnitř vů) a měřením. Podle 1. P. Guilforda (1956) statistika pl
malých skupin, zejména vztahy přitažlivosti a odpudi- mimo jiné umožňuje: přesný způsob deskripce, pre- v:
vosti mezi jejich členy. Základy této metody položil zentaci výsledků ve stručné a přehledné formě, obec- nI
J. L. Moreno (1934). Dnes však vedle klasické socio- né závěry a určení, jak dalece je možné dosaženým te
metrie, která klade přímé otázky typu "S kým byste výsledkům věřit a jak dalece je lze zobecnit, předvídá hl
chtěl strávit společnou dovolenou?" a "S kým byste ní, v jaké míře se uskuteční to, co je sledováno, a hy- Žl
v žádném případě nechtěl strávit společnou dovole- potézy o příčinách určitých komplexních jevů (v tom- te
nou?" existují další varinty, např. typu "Hádej kdo?", to smyslu mohou statistické metody často zastupovat (l
kde se kladou otázky typu "Kdo je ve skupině nejvíce experimenty, které jsou jinak nejdokonalejší cestou Vl
inteligentní, kooperativni, agresivni?" atd. Z provede- k odhalování příčin). Tzv. statistické zákony se týka- K
ných výběrů a odmitnutí lze sestavit obraz vztahů ve jí souborů, nikoli jedinců (např. rozvedených žen, do- ne
skupině, určit její dominantní osoby, pozici jednotli- spívajících chlapců apod.). Východiskem statistiky je nl
vých členů ve skupině a učinit určité závěry o životě výběrové šetření, tj. výzkum určité skupiny populace ru
skupiny, např. o míře její soudržnosti, aktivity a další. prováděný na jejím reprezentativním vzorku (tj. např. K
Výsledky se tabelárně nebo graficky vyjadřují v tzv. níkoli na všech dospívajících chlapcích, nýbrž na sku- S(
sociogramu (např. pracovní skupiny, školní třídy pině, která je sestavena tak, že danou populaci repre- P:
apod.). Ukázalo se, že sociometrický výběr je v kore- zentuje). Tzv. statistický výběr, kde část populace re-
100
Motivace
101
Motivace
2. Pojem motivace označuje psychologické faktory, je závislý na kognítivním zpracování situace, jeho cíl
vědomé nebo nevědomé, predisponující zvířecí nebo (zaměření) a intenzita na motivaci (viz schéma níže).
lidské individuum k uskutečnění určitých akcí nebo V jistém smyslu lze motivy, resp. motivační stavy chá-
k zaměření na určité cíle. c.-F. Graumann (1969) vy- pat jako psychologické příčiny chování a motivaci
mezuje motivaci prostě jako "to v nás a kolem nás, co jako proces, v němž se tyto příčiny konstituují; pojem
nás vede, žene, nutí, abychom se chovali tak, a ne ji- psychologické příčiny má však velmi specifický vý-
nak". R. A. Baron, D. Byme a B. H. Kantowitz (1980) znam. Každému komplexu chování odpovídá kom-
uvádějí: "Definujeme motivaci jako hypotetický vnítř plex kauzální konstelace, v němž je zahrnuto stimulač
ní proces, který poskytuje chování energii a zaměřuje ní specifikum situace, procesy vnímání, myšlení
uspokojení
je vůči specifickému cíli." Tato definice překonává a učení. Psychologická kauzalita je specifickým přípa
starší pojetí, v němž byla motivace chápána jen jako dem kauzality; není to kauzalita lineární a uplatňuje se
proces energetizace chování (c. L. HulI, 1952, J. S. v ní smyčka zpětné vazby, jakož i interakce vnítřních
Brown, 1961, a další); zaměření chování bylo chápáno a vnějších faktorů, jejimž výsledným stavem je psy-
jako funkce učení. Ve skutečnosti však směr chování, chologícká kauzalita. Hlad vyplývá z vnítřních fyzio-
tj. jeho cíl a jeho intenzita, tvoří jednotu a obojí nelze logických podmínek hladovění, avšak alimentární
od sebe oddělovat. Pokud se tak dělo, šlo o poplatnost chování je zaměřováno naučenými apetity a konkreti-
zjednodušenému modelu chování laboratorních zvířat zováno vlivy podnětových kognítivních klíčů vystu-
a konceptu obecného popudu ("dríve"). H. Thomae pujících v situaci, v níž probíhá. D. Krech a R. S. Crut-
(1965) shrnuje různé významy pojmu motivace chfield (1958) soudi, že ne každý element chování
v psychologii: 1. motivace jako příčina pohybu, 2. mo- organismu má svůj motiv, ale každý má svou příčinu;
tivace jako důsledek změn stavu organismu, 3. motiva- určité projevy chování, jako je např. funění, mohou
ce jako abstrakce z kontinua aktivace, 4. motivace jako být náhodným výrazem určité excitace, nebo může jít
determinanta zaměřování chování, 5. motivace jako o reflexní reakci. Zda však tento názor přijmeme, nebo
výklad smysluplných souvislostí duševního života ne, záleží na tom, jak široký význam pojmu motivace
a 6. motivy jako důvody rozhodování v situaci volby. přisoudime. Je to v podstatě také otázka nemotivova-
Vyjdeme-li ze základních parametrů chování, které ného chování, tedy otázka, zda veškeré chování je
jsou v relaci k otázce, proč se individuum chová tak, motivováno, či nikoli. Podle S. Freuda (1938) jsou
jak se chová, můžeme motivaci označit za proces, kte- motivovány i tzv. chybné úkony (přeřeknutí, zapome-
rý učuje směr, sílu a trvání chování. Současně je však nutí, přepsání, přehmátnutí), resp. i některé obvykle za
nutné poukázat na rozdíl pojmů motivace a motiv, náhodné pokládané projevy (poškrábání se na hlavě,
neboť první vyjadřuje proces a druhý hypotetickou bubnování prsty atd.) "jsou přesně motivovány
dispozici k tomuto procesu, a dále na rozdíl pojmů a determinovány pohnutkami, o kterých naše vědomi
motivace a chování: motivace určuje, jak bylo uvede- neví" (Freud). Citovaný zakladatel psychoanalýzy to
no, směr, sílu a trvání chování, avšak to, jak bude cho- pak vysvětluje takto: "Můžeme tyto jevy převésti na
vání probíhat a bude-li vůbec realizováno, určuje sys- nedostatečně potlačený psychický materiál, který, byv
tém kognitivních procesů, tj. subjektivní model od vědomi odpuzen, přece nebyl zbaven vší schopnos-
situace, v níž se chování uskutečňuje. Způsob chování ti, aby se projevil." Naproti tomu A. H. Maslow (1954,
102
Motivace
jeho cíl 1970) soudí, že "ne všechno chování, ne všechny re- mého zaměřování chování; motiv je potřeba spojená
a níže). akce jsou motivovány, přinejmenším níkoli v obvyk- s intencí dosáhnout příslušného cíle, avšak tento pro-
.vychá- lém smyslu hledání uspokojení potřeby, tzn. hledání ces může probíhat i na úrovní nevědomí. Proto je dů
lotivaci toho, co chybi nebo co je potřebné". Mezi tyto nemo- ležité ujasnít si, co je to vědomá a nevědomá motiva-
; pojem tivované behaviorální jevy klade Maslow zejména fe- ce, neboť takové ujasnění také vymezuje rámec
~kývý nomény růstu, zrání, výrazu a další. Uznáme-li fakt motivovaného, resp. nemotivovaného chování. Vědo
á kom- nevědomé motivace (tj. motivace, jejíž původ a smysl mě se člověk může snažit o určitou kariéru, ale nemu-
ímulač subjekt nezná), musíme připustit, že veškeré chování sí vědět, proč to činí; nebo vysvětlení toho, které sám
nyšlení člověka (tj. chování v rovině molární, vystupující jako sobě nebo jiným podává, nemusí být psychologicky
psychologicky smysluplné) je motivováno. V tomto správné.
smyslu tedy výraz "nemotivované chování" je proti- U mnoha činů si subjekt neuvědomuje jejich sku-
mluv a o nemotivovaném chování můžeme hovořit, tečnou psychologickou příčinu, neví, proč učiníl to či
jen když chápeme motivaci jako vědomé, záměrné ří ono; v tomto smyslu se hovoří o nevědomé motivaci.
zení vlastního chování. O nemotivovaném jednání se H. B. English a A. C. Englishová (1958) navrhují, aby
někdy hovoří jako o jednání, jehož motivu si subjekt se v takovém případě hovořilo spíše o neverbalizova-
není vědom. Avšak nevědomé jednání neznamená ne- né než nevědomé tendenci, spíše o nereflektivnim než
motivované jednání, ale pouze to, že jeho subjekt ne- nevědomém postoji a nevědomé přání je lépe označit
má jeho skutečnou příčinu. D. Krech a R. S. Crutchfi- za potlačené, a to proto, že pojmu nevědomí je připi
npřípa eld (1958) rozlišují následující tři druhy chování: sována řada různých významů. E. R. Hilgard (1962)
~tňuje se 1. Zacílené adaptivní chování (směřuje k uspokojení defmuje jako nevědomé "takové procesy, jako přání
potřeb, projevuje se jako hledání prostředků, řešení nebo obavy, které mohou být vědomé (conscious),
rmtřních
I je psy- problémů, je vědomé a vyžaduje koncentrovanou po- avšak které si subjekt neuvědomuje (is unaware)"; ne-
lb. fyzio- zornost). 2. Návykové chování (behaviorální vzorce vědomý motiv pak vymezuje jako "motiv, který si
~entární spouštěné specifickými podněty; nevyznačuje se flexi- subjekt neuvědomuje, nebo který si uvědomuje ve
onkreti- bilitou jako zacílené chování, je to "rutinní systém re- zkomolené formě". To znamená, že např. nevědomý
vystu- akcí", získaný učením a automatizovaný, vyžadující pocit je ve vědomí, ale subjekt si není vědom, proč
S. Crut- jen minimum vědomé pozornosti; funguje jako "ná- tento pocit má, nebo si to vysvětluje mylně. Hilgard
chování stroj", jako složka větších vzorců zacíleného chování; přitom zdůrazňuje, že mezi vědomými a nevědomými
příčinu; pří učení se takovým návykům není vědomi nezbytně motivy není ostrá přehrada a že mnohé motivy mohou
mohou nutné). 3. Výrazové chování (vyjadřuje způsob, jak se mít jak vědomé, tak i nevědomé aspekty (~ Vědomí).
ůže jít člověk chová, jak rychle se pohybuje, jak napjatě ho- D. Krech aR. S. Crutchfield (1958) uvádějí dva vý-
e,nebo voří, jak hlasitě se směje, jak klidně sedí; není obvyk- znamy pojmu nevědomá motivace: 1. Nevědomou
otivace le motivováno, tj. není zaměřeno na dosažení cílů a na motivací je někdy míněno, že jedinec má "nevědomou
tivova- uspokojení potřeb, je prostě projevem toho, co se potřebu" a "nevědomě hledá nevědomý cíl"; tak mů
vání je v člověku děje, manífestací jeho stavů napětí, jeho žeme např. říci, že se někdo nevědomě cítí jako infe-
8) jsou emocí, konfliktů; většinou si ho člověk není vědom, riorní (méněcenný) a soustavně kritizuje svou ženu,
pome- příležitostně však může být motivováno, když chce aby se sám cítil lépe; nevědomí se zde chápe jako "se-
kle za člověk úmyslně sdělit své vnítřní stavy, když se např. parátní mentální stav", který má mnoho vlastností ana-
hlavě, směje, aby ukázal, jak komický je vtip, který vypravu- logických vědomému prožívání (snahy, city, myšlenky
'vovány je jeho nadřízený, vraští čelo, aby ukázal, že přemýšlí; atd.), popřípadě lze říci, že nevědomí je separátní
vědomí výrazové chování může být kromě toho motivováno agens akce v konfliktu s vědomím. 2. Ve druhém vý-
lýzy to "inherentním uspokojením" a podnětovými možnost- znamu naznačuje pojem nevědomí dvojí "mentální ži-
vésti na mi, které nabízí, a tak v tomto smyslu může mit cíl sa- vot", vědomý a nevědomý: neexistují nevědomá přá
erý, byv . mo v sobě takové chování, jako jsou výrazové pohyby ní, potřeby atd., nevědomá motivace v tomto smyslu
hopnos- při tanci, pochodování, hlasité volání apod.). Krecht znamená, že jedinec si neuvědomuje efekt svých akcí;
(1954, a Crutchfield tedy chápou motivaci jako proces vědo- tak můžeme např. říci: "není si vědom faktu, že jeho
103
Motivace
soustavná kritika vlastní ženy mu umožňuje, aby se cí- o tom, že jedení může být motivováno úzkostí, i hypo-
tillépe". Je však zřejmé, že oba výše uvedené význa- tézu, že obézní osoby jedí v situacích, v nichž je vyvo-
my pojmu nevědomé motivace vyjadřují týž fakt, totiž lávána úzkost, více než osoby s normální tělesnou vá-
že člověk může mít cíle, jichž si není vědom, a že je hou (jedení obézních osob není tedy ovlivňováno
dosahuje způsoby, jichž smyslu si není vědom. V řadě prázdným žaludkem, spolehlivým symptomem hladu,
experimentů s posthypnotickou sugescí prokázal fe- nýbrž úzkostí).
nomén nevědomé motivace M. H. Erickson (1939,
1965): Když bylo např. pokusné osobě v hypnóze su- experimentální množství zkonzumovaných
gerováno, že má negativní pocity žárlivosti a odporu podmínky zákusků:
titem, ale osamělostí nebo jinýmí zdroji úzkosti, časté potlačeny a afektivně silně nabity" a prostřednictvím
vyhledávání sexuálních dobrodružství nemusí plynout tohoto "afektivního náboje" působí nevědomě na cho-
z nadměrně silného sexuálního pudu, ale z komplexu vání jedince. J. Jacobiová (1957) nazývá komplexy
méněcennosti apod. Některé z těchto poznatků byly "citově akcentované skupiny představ v nevědomí".
potvrzeny experimentálně (S. Schachter, R. Goldman C. G. Jung, který je prostřednictvímsvých asociačních
a A. Gordon, 1968): Pokusným osobám byly před ex- experimentů objevil, uvádí, že svou nutkavostí a auto-
perimentem při pobytu v čekárně nabídnuty zákusky; nomií mohou ovládnout chování člověka, aniž by si
některé z pokusných osob byly předem požádány, aby toho byl vědom, působí jako jakési "oddělené části
se před experimentem vzdaly snídaně; některým psyché". Se silnými komplexy se jedinec identifikuje,
z nich bylo dále sděleno, že v experimentu budou udě integrují se s jeho já tak, že vzniká identita komplexu
lovány elektrošoky - jedné podskupině bylo řečeno, ajá. Podle Junga existují komplexy, které byly z vědo
že elektrošoky budou jen slabé, druhé, že budou boles- mí vytěsněny, a komplexy, které nikdy ve vědomi ne-
tivé, a tak byla u jedněch navozena slabá a u jiných sil- byly. Nejznámější je komplex méněcennosti, např. fy-
ná úzkost. Zjišťovalo se množství zkonzumovaných zické (třeba komplex malého vzrůstu, který je
zákusků v každé podskupině. Experiment přinesl zají- kompenzován nevědomým "vyvyšováním se"), avšak
mavé výsledky, které potvrzují výše uvedenou tezi existuje mnoho dalších nejrůznějších komplexů. Ko-
104
Motivace
~o nečně podle G. W. Allporta (1961) existuje neurotic- jování potřeb a spolupůsobení při vytváření apetencí
vo- ký systém motivace, v mnohém podobný komple- a averzí; spolu s procesem učení organizuje motivace
vá- xům, jako dalekosáhle iracionáhú, nevědomý a auto- instrumentální vzorce těchto apetencí a averzí. Za zá-
lnO matický systém motivace, bez vztahu k životu, kladní kritéria motivace lze pokládat jednak kritéria
du, tendující k vytváření sebeklamu a k opakování chyb, mentalistická, z nichž nejvýraznější je subjektivní
který má v sobě cosi infantilního. Vzniká z neřešených prožívání podněcující povahy (snaha, chtění, touha,
a neřešitelných konfliktů. přání, úmysl, záměr, úsilí) a také "relativní situační ne-
Charakteristika motivace. Motivace je proces závislost chování" (H. Heckhausen, 1963), jednak kri-
usměrňování, udržování a energetizace chování, který, téria operacionalistická, která formuloval J. S. Brown
i když vychází z biologických zdrojů, je psychický fe- (1961): 1. proměnná je označována za motivující, je-
'ch
ých
nomén, je to psychikou řízený druh regulace; člověk stliže umožňuje reakce rozdílné kvality, nebo když je
např. nejí proto, aby obnovil v krvi optímáhú hladinu obsazuje energií, 2. jestliže učení se novým reakcím se
glukózy, ale protože má hlad, a pocit nasyceni se do- zdá být závislé na přiměřených manipulacích s těmito
stavuje dříve, než se glukóza z potravy dostane do kr- proměnnými, 3. jestliže změna takové proměnné vede
ve. Motivace se dále projevuje jako výrazně systémo- k zeslabení určitých reakcí, anebo k jejich zesíleni,
vý jev, je ve funkčních vztazích se všemi ostatními 4. určitá proměnná je příležitostně označována jako
psychickými procesy, je vázána na vlastnosti osobnos- motivující, když se žádné jiné vysvětleni nezdá být
tí, na fyziologii organismu i na životni podmínky je- přiměřené. Neurčitost těchto kritérií je evidentní a po-
dince. Za základní vlastnosti motivace lze považovat: ukazuje na podstatné rozdíly v mentalistickém a be-
. směrování chování (direktivni funkce), energetizaci havioristickém přístupu k motivaci: Oba tyto přístu
,chováni, tj. určování jeho síly (energetizující funkce) py samy o sobě jsou neúplné, pokud se mentalistický
a udržování chování, dokud není dosaženo cíle. Nebo přístup omezuje jen na "fenomenologii chtění"; pro-
se od dosažení cíle ustoupí pro nepřekonatelnou pře blematičnost behavioristického přístupu spočívá hlav-
.kážku, eventuálně v důsledku vzniku jiné, silnější mo- ně v tom, že klíčový aspekt motivace, její prožitkové
,tivace. Za základní vlastnosti motivovaného chování emociáhú jádro, se obvykle vymyká operacionalizaci,
'pokládají R. Stagner a T. F. Karwoski (1952): 1. ener- a tak se ze studia motivace vytrácí. Zatím jsou tyto ne-
,gii (energie chování je proporcionáhú síle motivu: člo dostatky překonávány jen zčásti. Motivace má velmi
věk hladovějící celý den bude ve vyhledávání jídla úzký vztah k ostatním psychickým fenoménům. Pře
: energičtější než člověk hladovějící jen několik hodin), devším je to již naznačený vztah motivace a emocí:
'2. perzistenci (motivace i chování setrvávají, dokud Motivace má emociogenní původ, neboť motivy,
není dosaženo cíle), 3. variabilitu motivovaného cho- z nichž vychází, jsou v podstatě "transformované
'vání (téhož cíle lze v různých situačnich podmínkách afekty" (D. C. McClelland, 1954) a uspokojeni, k ně
\!dosahovat různými způsoby, což je funkcí situačnich muž motivované chování směřuje, má emocionáhú
"kognitivních klíčů"); k tomu lze přídat ještě 4. směr podstatu (dosažení odměny a vyhnutí se trestu). Emo-
ních (motivované chování je zaměřeno na dosažení učitého cionáhú aspekt má i vztah motivace a učení, neboť
uto- 'cile; jím však neni objekt, ale určitý vztah k objektu, základní faktor učení, zpevnění, tj. odměny a tresty,
y si dovršující reakce, např. orgasmus apod.). K otázce má zjevnou emocionáhú podstatu. Učení se kromě to-
V' ti'
I Cas
i rzistence motivovaného chování lze poznamenat, že ho, a to právě opět z hlediska zpevněni, uskutečňuje
Uroje, ,motivované chování může být, jak bylo naznačeno vý- jen ve vztahu k motivaci (u sytého psa nelze vypraco-
plexu , utlumeno, motivace však může setrvávat dál nebo vat podminěné potravové reflexy). Dále je tu vztah
vědo může transformovat v tendenci po dosažení náhrad- motivace a kognitivních procesů: Motivace určuje
ní ne- o cíle. Pokud se funkce motivace týče, může být "psychologické důvody chování", kognitivní procesy
)ř.fy- yymezena jejími dílčími, již uvedenými funkcenů (za- určují jeho konkrétní vzorec - tedy způsob - s ohle-
rý je "řováni, energetizace a udržování chování) nebo dem na situaci, v niž se uskutečňuje. Motivace tedy ur-
avšak ě, jako proces regulace chování, jehož smyslem čuje, jaký psychologický smysl má chování subjektu.
l. Ko- • dosahování významných životních cílů, tj. uspoko- Kognitivní procesy (vnimání, myšlení, představy) ur-
105
Motivace
čuji, "jak" se subjekt chová, tj. situačně podmíněný Biologické základy motivace. Motivace je prafe-
způsob chováni. nomén evoluce, neboť vyjadřuje její základní smysl,
Zatímco motivace určuje směr a intenzitu chováni, reprodukci života jedince a druhu, což je zajištěno sys-
určují kognitivní procesy, zda s motivací spojené in- témem vrozených motivů chováni, instinkty. Se svým
strumentální chováni proběhne a jak. Toto "jak" je ur- vnítřním a vnějším prostředím se organismus vyrov-
čováno kognitivní analýzou situace, v níž se chováni nává metabolickými a behaviorálními procesy, které
uskutečnílo - je určováno tzv. kognítivními klíči. Zna- spolu souvisejí; motivace zajišťuje biologicky účelný
mená to zejména, že v různých situačních podmínkách behaviorální akt. Chováni je řízeno psychicky: Pří tzv.
bude též potřeba, jako výchozí motivační stav, uspo- zdánlivém krmení, kdy potrava, kterou pokusná zvířa
kojována různým způsobem instrumentálního chováni ta konzumují, nejde do žaludku a do střev, protože po
(muž motivovaný touhou po erotickém styku může rozžvýkáni a spolknutí je voperovanou píštělí uměle
u různých žen volit různou strategii jejich "náboru" vyváděna ven, pokusná zvířata přestávají po určité do-
podle toho, jak je kategorizuje, např. na "lehce" nebo bě žrát, protože jsou "nasycena" (ll. D. Janowitz
"obtížněji" přístupné, či podle toho, v jaké situaci se a M. I. Grossmann, 1949). Motivace vychází z určité
o ně uchází: na večírku, na skupinovém výletě atd). ho systému biologických potřeb a zajišťuje jejich
Tyto vztahy mezi motivací a kognitivními procesy, redukci, neboť tyto potřeby vyjadřují určité deficity
resp. mezi motivací a chováním, vyjadřuje níže uve- organismu, které jsou motivovaným chováním odstra-
dené blokové schéma motivace a příslušného ope- ňovány. Motivace tu vystupuje ve funkci tzv. homeo-
rantního chování. Vychází z předpokladu, že cílový stázy, tj. udržováni relativně konstantního vnítřního
objekt je pro motivovaného jedince dostatečně atrak- stavu organismu.
tivní a že situace je jím již považována za vhodnou Kulturní a sociální základy motivace. Člověk je
k dosažení cíle. bytost biologická a společenská zároveň, žije jako pří-
motivační
napětí
vzorec
f-+
pravděpodobnost
dosažení cíle
rl instrurne.nt~lní ~
chovan!
dovršující
chování
t zpevnění
I
Blokové schéma motivace a přislušného operantniho chování
Motivované chováni může setrvávat, dokud není slušník určité kultury a v určité historické epoše, v ur-
dosaženo adekvátního vzorce uspokojení. V případě, čitésociální mikrostruktuře (rodině, jiné skupině). Tak
že je dosažení cílového objektu blokováno, hledá jeho psychika - a tedy i motivace - podléhá vlivům
subjekt motivace náhradní objekt, a pokud frustrace kulturního a sociálního prostředí v němž žije, přede
pokračuje, mohou být hledány i náhradní druhy uspo- vším pak vlivům výchovy. Tak např. M. Meadová
kojení. Vzorec uspokojení vyjadřuje restauraci psy- (1935) srovnávacím studiem života tří kmenů obýva-
chické rovnováhy, která byla narušena vzníkem po- jících Novou Guineu prokázala, že výchovou se pěstu
třeby, která vyjadřuje nějaký nedostatek v životě jí různé povahové vlastnosti dětí a jim odpovídající
subjektu. To je tedy schéma motivace zaměřené na re- motivace: u kmene Mundugumorů je u dětí pěstována
dukci potřeby. Složitější je případ, kdy motivace vy- agresivita a nedůvěra k okolí, u kmene Arapešů jsou
chází ze zájmu, který dosažením cílového objektu ve- naopak děti vychovávany k neagresivnímu, koopera-
de k uspokojení, jež však jeho intenzitu spíše zesiluje, tivnímu chováni. Existují kultury, u jejichž příslušníků
a udržuje tak tento druh motivace více či méně trva- nejsou vyvinuty vlastnícké potřeby, které jsou naopak
leji. velmi vyvinuty u příslušníků tzv. západní kultury.
106
Motivace
rafe- S určitými formami organizace společenského života - může být i modifikováno - kognitivninri klíči. Zaci-
Ilysl, a s jeho ekonomickými podminkami jsou spojeny lené chování směřuje k dovršujíci reakci, která má
sys- určité charakteristické motivy činnosti, např. vystěho emocionální podstatu (nasycení, odreagování napětí,
vým valectvi, revoluce, podnikáni atd. Existují epochy zvý- zážitek spokojenosti, úleva z uniknutí nebezpečí a dal-
rov- šené sebevražednosti, zločinnosti, rozvodovostí: sebe- ší), a poskytuje tak subjektu více či méně úplné uspo-
cteré vraždy jsou častější v obdobích hospodářské deprese, kojení. Výše uvedené determinanty chování (motiva-
elný loupežné vraždy v období blahobytu (A. F. Henry ce a model situace s hodnotou cíle a vyhlídkou na jeho
tzv. a 1. F. Short, 1954). V období tzv. sexuální revoluce dosažení) se mohou různě podporovat; se vzrůstajícím
fÍřa vznikla mimo jiné "neurotická potřeba lásky" motivačnímnapětím, např. s narůstajícím hladověním,
epo (K. Homeyová, 1940), liberalizace sexu vedla k od- klesá náročnost na hodnotu cíle, např. na kvalitu jídla
něle stranění mnoha zábran v pohlavním životě. U přísluš atd. Chování je tedy motivováno a determinováno si-
:do- niků všech kultur vystupují tytéž biologické potřeby tuaci, lépe řečeno je determinováno a motivace tvoří
witz (hlad, sex, odpočinek), ale směřují k různým způso jednu ze složek této determinace. Podle P. G. Zimbar-
~ité bům uspokojování (příkladem je srovnání české a čin da (1983) struktura motivace v sobě zahrnuje násle-
jich ské kuchyně, různé pojetí chutného v různých kultu- dujíci funkční prvky: 1. vzrušení, energii, 2. zaměření
ICity rách). Velkou variabilitu vykazuje sexuální motivace této enerie na určitý cil, 3. selektivní pozornost pro ur-
ltra- a způsoby sexuálního chování v různých kulturách, ale čité podněty a sníženou vnímavost pro jiné, v danou
leo- také ve vztahu k náboženským a jiným postojům. Mo- dobu nevýznamné podněty, 4. organizaci aktivity do
000 tivace vychází nejen z deficitů organismu, ale i z defi- integrovaného vzorce reakce, resp. sekvence reakci,
citů v sociálním bytí člověka (např. z nedostatku jisto- 5. udržování této aktivity až do doby, kdy dojde ke
kje ty, uznání atd.). změně výchozích podmínek. Někteří psychologové
pří- zdůrazňují, že základním znakem je interakční pova-
Paradigma motivace. Motivace vysvětluje variabi-
litu chování, která není závislá na kognitivních klíčích ha motivace. C. F. Graumann (1969) to vyjadřuje tak-
a některých dalších faktorech, jako je zrání, učení atd., to: "Motivace je chápána jako vzájemné působení me-
vysvětluje tedy jeho variabilitu s ohledem na zaměře zi motivovaným subjektem a motivujíci situací." Lze
ni, sílu a časové charakteristiky chování. Základni po- také říci, že tu jde o interakci mezi motivy a incenti-
vahu motivace a její systémové znaky vyjadřuje blo- vami; pojem incentivy vyjadřuje přítažlivost určité
kové schéma motivace na předcházejícistraně. vlastnosti objektu nebo objektu vůbec, tj. určitou cílo-
Vztah motivace a chování vyjádřil J. W. Atkinson vou hodnotou, která nabízí nějaké uspokojení. Tako-
(1964) v této formuli: vou hodnotu však určitý objekt získává jen v přítom
nosti příslušné motivace, a tak např. voda bude
B = f (Mn' Ps, Hc) incentivou pro subjekt, který má žízeň. Incentivy se
ur- B = chování vztahují ke konzumačnímu typu chování. Avšak prin-
Tak Mn = motívační napětí
cip interakční povahy motívace a situace platí pro cho-
rům Ps = subjektívní pravděpodobnost dosažení cíle
vání vůbec, např. určitá vnější hrozba motivuje indivi-
Hc = hodnota cíle
:de- duum k únikovému chování, překážka ho motivuje
ová Formule zjednodušeně vyjadřuje důležitou skuteč k agresi apod. To je vyjadřováno i rozdílností terminů
rva- nost, že sama motivace (přítomnost motivačnilio na- motivace a motivování: první znamená vnítřní pro-
stu- pětí) nestačí tak říkajíc ke spuštění příslušného zacile- ces, druhý určitou formu a obsah vnější stímulace, kte-
~ici ného chování. K tomu, aby chování podmíněné rá tento vnítřní proces motivace vyvolává. Motivujíci
ána stávající motivaci bylo uskutečněno, musí být splněny však může být jen takový vnější podnět (vnější podně
~ou dvě podminky: 1. subjekt musí být přesvědčen, že bu- cování, pobídka), který má vztah k trvalým nebo aktu-
ra- de dosaženo cíle (subjektivní odhad pravděpodobnos álně se vytvořívším motivům. (Jde o vnítřní puzení
ti dosažení cíle), 2. cíl musí mít určitou nezbytnou a vnější přitahování, resp. odpuzování.) Učitelé, ale
hodnotu (incentivu), aby se stal žádoucí. Vlastní in- i řídíci pracovníci a další osoby pracujíci s lidmi po-
strumentální chování je pak v dané situaci řízeno užívají určitých metod motivování, resp. určitých mo-
107
Motivace
tivátoru, ab'j navodili iádouci chováni, nallt. učebni )ii b'jlo llOmamenáno, závisí na llrvnim; i kd'ji se člo -~
nebo llracovni výkon. V tomto smyslu existují dva na věk neztotožní s nějakým úkolem, ale llrovádí je), )e to bu
sobě závislé základní zdroje motivace, vnitřní (např. určováno nějakou potřebou, např. bezpečí (vyhnutí se ml
hlad, únava, sexus, různé sociální potřeby) a vnější, negativním důsledkům za nesplnění úkolu). Motivují- kt
motivující podněty a situace, které signalizují mož- cí funkci úkolů, s nímiž se člověk identifikuje, potvr- (F
nosti dosažení určitých uspokojení, resp. prostředků dila B. Zeigarniková (1927): Přeruší-li se subjektu
k uspokojení. Zásadně však jde vždy o výsledný vnitř práce na zadaném úkolu, niá tendeJ1ci se vracet k jeho
ní proces motivace. Mnohé motivátory, např. peníze, dokončení a lépe si jej pamatuje; motivujícím momen-
podněcují však spíše jen k dosažení prostředků, tj. dil- tem je zde přerušení činnosti, 'kterou byl subjekt za- pc
čích, níkoli konečných cílů jednání; je proto nutné ujat. Pojem motivačního napětí vymezuje J. Reykow- fil
rozlišení prostředků a cílů jednání, také proto, že je ski jako "specifický stav aktivace regulačního aparátu,
obojí často zaměňováno. V této souvislosti je třeba ze- projevující se v tendenci zabývat se více či méně pre- n:
jména zdůraznít, že motivy jako jakási jádra, z níchž cizovanou aktivitou". Na jiném místě konkretizuje p:
se proces motivace vyvíjí, jsou vždy intrapsychické Reykowski výše uvedenou deftnici takto: "Motivačni 3,
povahy, tj. jsou to vnítřní stavy, resp. struktury, jimž je napětí je ve vědomí registrováno jako chuť učinit ně v
imanentní obvykle získaný, naučený vzorec uspokoje- co. Jestliže jedinec má odpovídající zkušenosti a ví,
ní. Proto není vhodné označovat vnější objekty (např. jaké podmínky jsou nutné pro redukování motivačni
věci, ale i činnosti) jako motivy; jsou to jen prostřed ho napětí, a zná zároveň objekt uspokojení, napětí se
ky dosahování určitých cílových reakcí či životních konkretizuje ve formě určitých žádostí nebo intencí."
cílů. Mohou se však stát za určitých okolností jaksi sa- Úroveň motivačního napětí je přímo úměrná síle mo-
moúčelné (např. hromadění peněz, které je cílem samo tivace a motivační napětí je ve své podstatě kombina-
o sobě, jak to ukazuje případ Moliérova Harpagona). cí svalového napětí a mentálního vzrušení, resp. je ur-
Východiskem motivace je motivační napětí, vy- čitým aspektem aktivace organismu. Svalové napětí se
značující se určitou mírou vnítřní tenze a více či méně může týkat celé muskulatury, nebo jen té skupiny sva-
určitým, zaměřeným puzením, podněcováním k více lů, které mají vztah k přípravě akce. Napětí je nepří
či méně určité, zaměřené aktivitě. Východiskem toho- jemné, a proto vzníká tendence kjeho redukci. Příjem
to napětí je stav, obvykle označovaný jako potřeba, né napětí vzníká, když je vyhlídka na uspokojení,
z něhož se pak proces motivace rozvíjí. Motiv pak vy- nebo dokonce na lepší uspokojení; v takovém případě
jadřuje psychologický smysl uspokojení, resp. dovršu- může subjekt s dovršující reakcí otálet a příjemné na-
jící reakce. Generátorem tohoto napětí - podle J. Rey- pětí prodlužovat (typickým příkladem je napětí vzni-
kowského (1975), který je označuje za "emocionálně kající z potřeby sexuálního styku, které může být
motivační" - může být i kognítivní systém, když příjí stupňováno předehrou ke styku, která je příjemná,
mané informace jsou v neshodě s anticipacemi subjek- a dovršující reakce, orgasmus, tak může být do určité
tu, resp. s informacemi, které má k dispozici (tzv. doby oddalována). Motivační napětí vzrůstá také v si-
kognítivní disonance), když přijímané informace jsou tuaci frustrace (f-), resp. deprivace, ale jen po určitou
neurčité (nejistota), když se objevují stále stejné infor- míru. Cílem dovršujícího chování je obvykle redukce
mace (monotoníe), když se neobjevují očekávané in- motivačního napětí, které se, podle Reykowského,
formace (informační deprivace), když se objevují in- dosahuje za následujících podmínek:
formace o překážkách (frustrace) atd. Avšak i v těchto - Motivační napětí slábne nebo zaniká, dosáhne-li je-
případech můžeme hovořit o různých specifických po- dinec podnětu, který má hodnotu uspokojení, resp.
třebách. Vnítřním zdrojem motivačního napětí jsou te- realizuje-li určitou činnost napětí redukující (orgas-
dy různé potřeby, vnějším zdrojem mohou být různé mus, únik z nebezpečné situace a jiné druhy dovršují-
úkoly, pokud je jedinec přijímá, tj. pokud jsou motivu- cích reakcí).
jící. T. Tomaszewski (1963) chápe úkol přímo jako - Napětí může opadnout spontánně, jestliže trvalo pří
druh "vnítřního napětí" a rozlišuje v tomto smyslu dva liš dlouho, což lze patrně vysvětlit rozpadem nebo vy-
druhy motivace - potřeby a úkoly, přičemž druhé, jak čerpáním regulačních mechanismů.
108
Motivace
člo - Napětí se mění vlivem cyklických změn, které pro- tem", tj. "akt zpředmětnění potřeby", "naplnění potře
je to bíhají v organismu; "vnitřní rytmus životních činností by obsahem, který je čerpán z okolního světa", převá
.tí se může způsobovat kolísání obecné úrovně aktivace, dí potřebu na vlastní psychologickou úroveň, tj. čini
rují- která má rovněž vliv na úroveň motivačního napětí" z ní psychologický problém. Leonťjev svou úvahu
)tvr- (Reykowski). uzavirá takto: "Potřeby tedy řídí činnost subjektu, ale
ektu - Motivačni napětí vycházející z určité potřeby může jsou schopny plnít tuto funkci pouze pod podmínkou,
jeho být odstraněno a nahrazeno jiným, vycházejícím z ji- že jsou předmětné," tj. řečeno slovy G. Murphyho
nen- né, silnější potřeby: např. napětí vycházející z touhy (1947) (--7 Učení), když je kanalizováno jejich uspo-
t za- po dosaženi společenské prestiže může být nahrazeno kojení, když se je subjekt naučí uspokojovat. To je
ww- napětím vyvolaným ohroženim života. v podstatě potvrzení staršího behavioristického pojetí
rátu, - Motivačni napětí může být redukováno vlivem sil- tzv. sekundárních motivačních systémů, které bylo za-
pre- ných stimulací a s ními spojených prudkých reakcí; loženo na rozlišení pojmů potřeba a popud (drive).
izuje pravděpodobně některé prudké reakce, jako jsou akty Pojem popud zavedl do psychologie R. S. Woodworth
rační agrese nebo orgiastické stavy, jsou způsobilé reduko- (1918); popud pouze energetizuje chování, zatimco
t ně vat motivační napětí různého druhu. učení je zaměřuje na určitý cíl, a tak se asociací uspo-
a ví, - Motivační napětí může být redukováno vlivem kojení s určitými podněty vyvíjejí druhotné motivační
ační nespecifických biochemických činitelů, které jinak re- systémy. Jimi je miněno to, že "organismus se naučil,
~tí se dukují také úroveň aktivace (sedativa, hypnotika, jako důsledek určitých znaků zkušenosti, odpovídat
ncí." trankvi1izátory), nebo vyvolávají stav uspokojení (nar- v dané situaci nějakými novými způsoby a vzrostla
,mo- kotika). Motivační napětí - v behaviorismu označova pravděpodobnost vyhovění motivačnímu kritériu"
bína- né terminem popud (drive) - vyjadřuje tedy určitou (J. S. Brown aLE. Faber, 1968). Touto šroubovanou
je ur- odchylku od optimálního stupně vnitřního napětí; re- operacionalistickou terminologií je vyjádřena skuteč
~tí se dukce motivačního napětí je pak návratem k tomuto nost, že potřeby získávají svou předmětnost podmiňo
r sva- optimálnímu vnitřnímu stavu. váním, resp. že se popudy podmiňováním mění v po-
~epří Potřeby. Stav motivačního napětí vzniká z potřeb, třeby zahrnující již operanty a vzorec uspokojení:
~jem tj. ze stavu organismu, resp. individua jako biologické podněty asociované opakovaně se stavem nějakého
~jení, asociální bytosti, který je reakcí na nějaký nedostatek: popudu, resp. s jeho redukcí, se stávají motivujícimi;
padě potřeba je projevem nějakého nedostatku. F. Dorsch tato formulace je správná jen zčásti. Rozlišení pojmů
é na- (1963) defmuje potřebu jako "stav nedostatku, chybě potřeba vystupuje přínejmenšim ve třech různých vý-
zní- ní něčeho, jehož odstranění je žádoucí", tedy jako ně znamech: 1. biologickém (potřeby vyjadřují stav naru-
být co, co živá bytost nutně potřebuje pro svůj život a vý- šené fyziologické homeostázy; některé biologické po-
voj; psychicky je to "s prožíváním nedostatku spojený třeby, např. specifických látek, jako je např. vápnik
cit, který je spojen se snahou po zvládnutí tohoto ne- nebo vitaminy, nemají psychickou odezvu, ale mohou
dostatku, po uspokojení". Velmi široce chápe pojem mít motivační účinky, např. v preferenci té potravy,
potřeba H. A. Murray (1987), který soudí, že potřebě která obsahuje chybějící látky), 2. ekonomickém (po-
jako "síle" jsou přípisovány dvě důležité motivační třeby tu obvykle vyjadřují nutnost nebo žádost vlastnít
zvláštnosti: 1. způsobilost vzbouzet kognitivni repre- a užívat určitý objekt, např. barevný televizor, obuv,
zentace žádoucích cílů (k čemuž patří také přáním na- šatstvo, byt apod., což poukazuje spíše na to, že potře
li je- plněné fantazie), 2. realizace cíle potřeby. Naproti to- bou je tu miněn určitý prostředek k dosahování něja
resp. mu A. N. Leonťjev (1978) soudi, že je nutné rozlišit kého psychologického cíle), 3. psychologickém, který
rgas- potřebu jako vnitřní podmínku činnosti a potřebu jako je zcela specifický a vyjadřuje psychický stav odráže-
·ují- to, co "usměrňuje a reguluje konkrétní činnost subjek- jící nějaký nedostatek. Psychologicky pojatý pojem
tu v předmětném prostředi": v prvním případě vystu- potřeby vyjadřuje intrapsychický (vnitřní) stav subjek-
puje "potřeba pouze jako stav nedostatku organismu, tu, který současně vyjadřuje základní formu motivace.
který sám o sobě nemůže vyvolat žádnou určitou zá- U zkušeného subjektu je to komplex vytvořený zpřed
měrnou činnost"; teprve "setkání potřeby s předmě- mětněním tohoto stavu, tj. zahrnující instrumentální
109
_ _ _ _ _ _ _" ~Moúvace
vzorec chovárú, zaměřeného na dosažení uspokojení 6. Protipůsobení: překonávárú neúspěchu úsilím. 197
(redukci potřeby). Motivace v tomto smyslu funguje 7. Potřeba úspěchu: učinit něco co nejlépe. neUl
jako vznikání, zpředmětňovárú a uspokojovárú potřeb. pak
- Potřebyprojevovárú síly a získávárú obdivu:
Pojem popud má spíše biologický akcent a použivá- ci. '
1. Dominance: mít vliv na jiné a řídit je.
me-li pojmu potřeba ve smyslu psychologickém, je pov
2. Potřeba projevovat úctu někomu výše postave-
pojem popud nadbytečný. V psychologickém smyslu (cyl
nému.
je potřeba vždy intrapsychický stav, nikoli vnější ob- vity
3. Napodobovárú: shoda s jinýmí.
jekt, který vystupuje jako prostředek uspokojeni něja
4. Nezávislost (autonomíe): odporovárú vlivu ji-
ké potřeby. Ind
ných.
V psychologii se obvykle objevuje třídění potřeb
5. Diferenciace:odlišovárú se od jiných. Imll
na 1. biogenní, fyziologické, 2. psychogenní, socio-
genní, psychologické; odpovídá to pojetí člověka jako - Potřeby poškozovárú jiných i sebe sama: potř
bytosti současně biologické a sociálni. Pojem potřeba 1. Agrese: napadání jiných, vysmívárú se, ponižo- poci
poci
pak vyjadřuje jednak určité nedostatky biologické (ne- várú. seX\
dostatek pohybu, odpočinku, jídla), jednak nedostatky 2. Pokoření se: akceptovárú a poddání se trestu. poci
v sociálním životě jedince (zázemí, opory, projevů úc- 3. Vyhnutí se pohanění: dobré chovárú, vyhýbání nud
ty, lásky apod.). Jde tu ovšem o děleni poněkud umě se nekonvenci. osp:
lé, protože některé potřeby sociálni, např. něžnosti, seru
- Potřeby vztahující se k náklonnostem (citům) lidí: přel
společností a jiné, mají zřejmě vrozený, a tedy biolo-
1. Aftliace: navazovárú přátelství. tlak
gický základ. Naproti tomu většina sociálnich potřeb tlak
2. Odmítárú: ignorovárú nebo vylučovárú někoho.
vyjadřuje nějaké nedostatky v sociálnich podmínkách poc
3. Ošetřovárú: starárú se o někoho.
života jedince, na něž si zvykl nebo které vystupují ve poc
4. Závislost: hledání pomoci, podpory. poc
srovnárú s jinýmí jedinci. Různí psychologové sesta-
5. Láska: potřeba mít někoho rád a být někým mi- svě
vovali různé indexy potřeb, např. index fyziologic-
lován. POl
kých potřeb (viz následující strana).
- Sociálni potřeby v užším smyslu: jim
E. R. Hilgard (1962) podal následující index psy- 1. Hry a zábavy: hledárú rozptýlení, uvolněni.
chogenních potřeb: 2. Explorace: zkoumárú, dotazovárú se, uspokoj 0- VZl
várú zvědavosti. je.
- Potřeby spojené hlavně s neživýmí předměty:
3. Vysvětlovárú a demonstrace: podávárú informa- ko
1. Potřeba akvizice: zvětšovárú majetku, získávárú. mi
cí, výkladu.
2. Potřeba uchovávárú: kompletovárú, uchovávárú tře
(upraveno)
věcí.
ze
3. Potřeba uspořádávárú: pořádek, organizovárú.
Základni motivační funkci potřeb zdůraznili mnozí zo
4. Potřeba podržení: ukládání peněz, vlastnictví vě
psychologové. Nejvýrazněji se vyjádřil P. V. Simonov rit
cí. ot
(1975): "Potřeby představují onen fundament, na
5. Konstrukce: vytváření, budovárú, vyhotovovárú.
němž se vytváří veškeré chovárú a veškerá psychická ke
- Potřeby vyjadřující ambice, prestiž, dokonalost činnost člověka včetně myšlení, emocí a vůle ... mo- te
a moc: tivace neexistuje bez potřeb, které spočívají v jejích ID
110
Motivace
1971). Vzniklá fyziologická potřeba má povahu by, které odrážejí porušenou sociální rovnováhu jedin-
neuropsychické aktivace a naučený vzorec uspokojení ce. Kritériem biogenních potřeb je tedy fyziolC?gická
pak směruje aktivitu organísmu k určité dovršují reak- homeostáza, kritériem sociogenních potřeb je sociální
ci. V průběhu vývoje pak toto uspokojování dostává rovnováha individua, tj. systém konstant a s ními spo-
povahu zvyku a více či méně cyklického procesu jených očekávání vztahujících se k jeho sociálnímu
lstave- (cykly jedení, odpočinku, spánku, ale i sexuální akti- okolí. Společným jmenovatelem vzníku potřeb je tedy
vity atd.). Také psychologické sociogenní potřeby prožívání rozporů mezi tím, co je, a tím, co má být,
ivu ji-
lndexfyziologických potřeb
Činnost Uspokojení
potřeba vzduchu dýchání příjem kyslíku a odstraňování CO 2 z tkání
pocit hladu jedení nasycení
lOníŽO-
pocit žizně pití napití
. sexuálni vzrušení sexuální aktivity orgasmus, detumescence
:stu. pocit únavy odpočívání restaurace zásob energie v buňkách
hýbání nuda činnost pohyb, zábava
ospalost spánek osvěžení
senzorická deprivace vnímání získávání dojmů
~ lidí: přemíra vzrušení vyhledávání klídu pocit klidu
tlak v močovém měchýři močení pocit vyprázdnění
tlak v tlustém střevě defekace pocit vyprázdnění
~koho.
pocit chladu zahřívání se pocit tepla
pocit horka ochlazování se pocit přiměřené teploty
pocit bolesti odstranění bolesti pocit únavy, stav bez bolesti
ýmmí- svědění škrábání odstranění pocitu svědění
Poznámka: Uspokojení je tu ve dvou případech vymezeno nepsychologicky (u potřeby vzduchu a pocitu únavy, resp. potřeby odpočinku),
jinak je vymezeno dosažením cílového psychického stavu.
pí.
f><>kojo- vmikají z deficitů sociální existence, v níž se uplatňu a to, obrazně řečeno,jak uvnítř organísmu, tak ve
je jakási analogie homeostázy, tj. udržování určitých vnějším sociálním prostředí jedince. Prožívání těchto
lforma- konstant (např. určité míry kontaktu mezi rodiči a dět rozporů a s ními souvisejících motivací je pak označo
mi). Jejich narušení vyvolává příslušnou sociální po- váno různými nejednotně chápanými terminy jako
I
raveno) třebu; nedostává-li se např. dítěti dostatek pozornosti snaha, chtění, touha, přání, záměr, pohnutka atd. Dal-
ze strany rodičů, vzníká u něj potřeba rodičovské po- ší mechanísmus vzníku potřeb popsal G. W. Allport
~ mnozí zornosti. Sociogenní potřeby jsou v tomto smyslu inte-
rindividuálně velmi odlišné, nícméně vyjadřují určité
(1937) jako princip "funkční autonomie motivů"
(~Osobnost - dynamika) a spočívá v podstatě v pře
onov
nt, na obecně lidské tendence. Obecně to formuluje J. Rey- měně prostředků, které sloužily k dosažení cíle, v se-
Fchická
... mo-
Wjejích
. kowski (1977): "Psychické potřeby jsou vzbuzeny
i tehdy, když se děje něco, co se neshoduje s očekávání
mi, nebo něco, co je v rozporu s návyky." Lidské indi-
, viduum v souhlase s obecně lidskými tendencemi si
kundární cíle. Experimentálně prokázal tento mecha-
nísmus přeměny prostředků v cíle J. B. Wolfe (1936)
na šímpanzích, které naučil používat žetony pro
zvláštní automat· ("chimpomat"), který jím za tyto
se vy-
stupu- vytváří určitý systém návyků a očekávání, s nímž žetony vydával potravu, pití a uvolňoval výběh: po-
ání fy- jsou spojeny výše zmíněné konstanty v sociálním oko- kusná zvířata se naučila "vydělávat si" tyto původně
ákladě lí individua, mezi něž patří zejména očekávání jedin- pro ně nezajímavé žetony, jakmile získaly hodnotu
rgani:s- ce, že druzí budou vůči němu zaujímat určité postoje sekundárních zpevnění, tj. staly se prostředky k dosa-
životní a chovat se k němu určitým způsobem, a to ve shodě žení různých cílů. Tím je poukázáno na vztah potřeb
dakov, sjeho sebepojetím. Pokud se to neděje, vzníkají potře- a zpevnění: to, co získává hodnotu odměny nebo tres-
111
Motivace
tu, se současněstává motivujícím činitelem, ať už ve s obtížemi a těžce, má větší hodnotu než to, čeho se
formě potřeby, zájmu, nebo jiné formy motivu. Moti- dosahuje lehce, avšak platí to jen pro střední hodnoty
vující je také očekávání odměny a vyhnutí se trestu obtížnosti; nícméně cíle, které se staly snadno dostup-
(naděje a obava). né, ztrácejí svou hodnotu nebo se jejich hodnota sni-
žuje); 3. dosažením cíle se jeho hodnota zmenšuje, ně
kdy však to, čeho jsme dosáhli, oceňujeme po čase
více než v době, kdy jsme toho dosáhli; 4. hodnota cí-
le závisí též na síle potřeby (silné potřeby zvyšují
atraktivitu cíle, případně čini z původně neatraktiv-
ních objektů atraktivní cílové objekty - sexuální de-
privace u muže může vést k tomu, že "spatřuje Hele-
nu v každé ženě"). Uspokojení je chápáno jako
dovršující reakce, tj. v podstatě jako příjemný emo-
cionální zážitek (dosažení odměny), konkrétně např.
Ilustrace k experimentům J. B. Wolfa jako nasycení, úleva, pocit blaha, štěstí atd. Z uvede-
ného vyplývá, že pocitová hodnota uspokojení nemu-
Důležitým aspektem motivace je uspokojení, neboť
sí mit jen smyslový obsah, ale že jejím obsahem mo-
motivované chování směřuje k nějakému druhu, způ hou být i vývojově vyšší - např. etické, estetické
sobu uspokojení, které může být chápáno jako dovršu- a intelektuální - city (uspokojení z prosazení pravdy,
jící reakce, nebo jako cílová reakce, nebo také jako
z projevené solidarity, z cenného objevu, z vnímáni
získání odměny a vyhnutí se trestu, či jako ztráta od-
krásy atd.). J. Reykowski (1976) uvádi následující
měny. Za obecný princip uspokojení byla pokládána
podmínky, za nichž objekt získává hodnotu uspo-
redukce popudu (c. L. Hull, 1942 a pozd.), resp. re-
kojení, tj. stává se incentivou, stává se atraktivní, mo-
dukce potřeby, jako je např. redukce pocitu hladu na-
tivující:
sycením nebo sexuálního vzrušení dosažením orgas-
- Objekt je zdrojem senzorických podnětů, které mají
mu. H. A. Maslow (1954) však zdůrazníl, že existuje
vrozenou hodnotu uspokojení u toho kterého živočiš
dvojí druh motivace a s ním spojený dvojí druh uspo-
ného druhu (např. teplá lázeň, chutné jídlo, osvěžující
kojení: 1. redukce potřeby, která je charakteristická
odpočinek - podněty redukující fyziologické potřeby,
pro motivaci vycházející z fyziologických a socio-
genních potřeb, 2. indukce vzrušení, k níž individuum tzv. nepodminěné podněty).
tenduje v situacích deficitu stimulace (tendence k udr- - Faktor tzv. vtiskávání, uplatňující se zejména u zví-
řat v prvních hodinách a dnech po narození; u člověka
žování optimální úrovně vzrušení, která je interindivi-
duálně různá) (~ Temperament), dále pří rozvíjení v kritických obdobích vývoje, jako je např. období do-
některých aktivit, které jsou příjemné (např. sexuál- spívání, může vést k různým trvalým apetencím (např.
ních aktivit) a které poskytují vyhlidky na hédonícké vůči specifickým sexuálním objektům).
vyvrcholení (např. na orgasmus). Zvláštním případem - Faktor tzv. sekundárního zpevnění vede k tomu, že
je uspokojování zájmů, které je fakticky trvalé, pro- určité objekty a způsoby chování, asociované s uspo-
tože zájmy jsou - jako trvale přítomné motivy kojováním primárních potřeb nebo vystupující jako
- neuspokojitelné, s každým dilčím uspokojením na- prostředky takového uspokojování, získávají hodnotu
opak motivační síla zájmu narůstá; podstata zájmu je uspokojení a stávají se zdrojem motivace.
dosud nejasná, je však zřejmé, že zájmy jsou jakousi - Objekty vystupující ve vztahu k individuálně nauče
extrapolací potřeb (~ Zájem). S uspokojením souvisí nému systému zvyků a očekávání.
hodnota cíle, která je podle J. Reykowského (1977) - Nové senzorické podněty, nové informace, nové čin
určována těmito faktory: 1. velikostí odměny, kterou nosti získávají hodnotu uspokojení, protože zvyšují
cíl nabízí, což je u těchže cílů interindividuálně odliš- daný stav vzrušení na optimální úroveň, pokud je ak-
né; 2. obtížností dosažení cíle (to, čeho se dosahuje tuální stav excitace deficitní.
112
Motivace
eho se - Podněty, které způsobují vzrůst a rozvoj poznání je- ší, než je uspokojování různých druhů potřeb, zejmé-
odnoty dince, vedoucí ke zvýšení jeho núnění o sobě samém, na když existují dva druhy uspokojení. Někteři psy-
lostup- a zvyšují pocit hodnoty sebe sama (přispívají chologové soudi, že je možné formulovat dva principy
k evalvaci a zabraňují devalvaci ega), a podněty zvět motivace, které obecně vysvětlují její funkci a její psy-
Ita SIŮ
< šující a prohlubující prakticky použitelnou zkušenost. chologickou fenomenologii. Jsou to principy ekvi-
lje, ně
- Hodnotu uspokojení získává činnost spojená s ob- libria a hédonísmu.
o čase
jektem, který má hodnotu uspokojení, pokud probíhá - Princip psychického ekvilibria (rovnováhy) je ana-
lota cí-
plynule, bez překážek a vede k úspěchu, pocitu kom- logií principu fyziologické homeostázy a vyjadřuje
~vyšují
petence apod. empiricky potvrzovaný fakt, že motivované chování,
raktiv-
Od hodnoty již dosaženého uspokojení se liší anti- ať už plyne z jakýchkoli motivů, směřuje k dosažení
lní de-
cipace hodnoty uspokojení, která je vlastním moti- vnítřní psychické rovnováhy subjektu. Vychází-li mo-
~ Hele-
vačním činitelem; jde o uspokojení, které subjekt od tivace z prožívaných rozporů, je zřejmé, že směřuje
o jako svého chování očekává: Krysa běží rychleji (tj. vyka- k jejich překonání, tj. k navození stavu bez vnítřních
Ý emo- zuje silnější motivaci) k potravě, které je více (ovšem psychických rozporů; motivace tedy směřuje k restau-
ě např.
běží také tím rychleji, čím více hladoví), šimpanz vy- raci psychické rovnováhy, která odráží optímální pod-
uvede- koná těžší "práci" za větší kus banánu (D. Rethling- mínky existence jak na úrovni biologické, tak sociální.
nemu- shaferová, 1963). Stejně se chová i člověk, který za Tato vnítřní psychická rovnováha však neznamená
:mmo- příslib větší odměny vykazuje větší pracovní aktivitu stav "nirvány", nýbrž funkčně optimální úroveň akti-
~tetické nebo který je ochoten vynaložit větší úsilí a více peněz vace, tj. také optimální úroveň excitace a stimulace.
~ravdy, na setkání s atraktivním partnerem, na získání vstu- Avšak zatímco fyziologická homeostáza směřuje ke
~ání penky na atraktivní film apod. Podstatně se zde uplat- stabilní rovnováze, tj. ke stálému statu quo, je psychic-
!edující ňuje minulá zkušenost s danou kategorií objektů nebo ká rovnováha označována jako dynamická, protože se
f ~spo činností, ale i představy činností dosud neprožitých, tu projevuje tendence odstraňovat rozpory, což nemu-
Pí, mo- jimž jsou určité hodnoty přisuzovány. Vztah k hodno- sí být nutně za všech okolností spojeno s udržováním
I
tě se může měnít stykem s touto hodnotou, člověk mů stále stejného vnítřního stavu. Rozpory mohou být od-
émají že prožívat zklamání, nebo naopak větší uspokojení, straněny vytvořením nového rovnovážného stavu. Za-
'vočiš- než očekával. Atraktivnost objektu se může zvyšovat čne-li se silný kuřák cigaret obávat negativních zdra-
nebo snížovat s mírou, s níž se subjekt s objektem se- votrLích důsledků, nemusí nutně přestat kouřit, aby se
mamuje. Stereotypní styk může vést k přesycení zbavil úzkosti, ale může snížit množství vykouřených
a subjekt hledá nové variace téže hodnoty (např. cigaret nebo přejít na méně nebezpečné kouření dým-
opouští jednoho sexuálního partnera a hledá jiného). ky nebo začít kouřit cigarety s filtrem. Může se ovšem
Značný vliv na vztah k hodnotě má núnulý úspěch či i kouření vzdát vůbec. Rozhodující je tu redukce úz-
neúspěch v získávání této hodnoty: láska může ztrácet kosti nějakou behaviorální aktivitou, případně racio-
svou hodnotu, jestliže subjekt prožil řadu erotických nalizací, kompenzací apod. Psychickou rovnováhu na-
zklamání, a může být bagatelizována nebo reinterpre- rušují různé negativní emoce (viny, neúspěchu atd.),
tována (omezena např. jen na sexuální styk), aby se jejichž společnýmjmenovatelem je úzkost, stav nepří
subjekt vyhnul dalším zklamáním. Nicméně dospělí jemného napětí s přidruženou tendencí k jeho redukci.
bývají - ve srovnání s dětmi - značně rezistentrLí vůči Jiným činitelem vZIŮku psychické nerovnováhy je tzv.
vlivu neúspěchu na pokles hodnoty uspokojení (N. Fe- kognitivní disonance (L. Festinger, 1957), která je
ather, 1959). podle jejího objevitele stejně motivující jako hlad
nauče- Principy motivace. Východiskem procesu motiva- a která vzníká, když se dva nebo více kognitivních ele-
ce jsou určité formy a druhy motivů; nejznámější for- mentů (tvořících strukturu poznání nebo postoje) do-
vé čín mou motivů jsou potřeby směřující k určitému způso stane do disonantního vztahu, jehož příklademje výše
šují bu uspokojení. Vzníká otázka, zda motivace určující uvedený kuřácký problém. V takovém případě vzníká
různé směry chování vykazují nějakou obecnou ten- tendence k redukci disonance návratem ke konso-
je ak-
denci, zda mohou být převedeny na principy obecněj- nanci, což se může realizovat třemi způsoby: 1. změ-
113
Motivace
nou chování, 2. změnou kognitivního obrazu prostře ky, dokud je realita nenaruší. Princip udržování a re- ta
dí, 3. zavedenim nového kognitivního elementu, který staurace psychického ekvilibria je empiricky založený ži
disonanci zmenší nebo popře tím, že změni její vý- a teoreticky plauzibilní koncept, který vysvětluje tak ~
znam. Síla tlaku na změnu disonance v konsonanci je říkajíc posledni cíl lidského chováni. di
úměrná důležitostí této disonance; čím je disonance - Princip hédonismu (z řeckého hédoné, slast). Ná- ni
závažnější, tím větší napětí vznikne a tím silnější je zor, že chováni člověka je ovládáno principem slasti, m
i tendence zbavit se tohoto napětí redukcí disonance. tedy že směřuje k vyhledáváni slasti a k vyhýbání se pl
Jiným příkladem je inkongruence (neshoda) sebepo- strasti, sahá až do období antické řecké filozofie, ale je g:
jetí s chováním sociálního okolí: vzniká-li nesoulad podporován i poznatky o podstatě zpevněni instru- jí
mezi tím, co o sobě subjekt smýšlí, a chovánim soci- mentálního chováni. Jako zvyk se fixuje chováni, kte- D
álního okolí (nedostatek pozornosti, úcty, ohledů atd.), ré je instrumentální v dosahováni příjemného a vyhý-
a
objevují se mechanismy kongruence (deformovaná bání se nepříjemnému; motivující je dosahování
v
percepce, přehodnocováni, výběrové sociální vztahy odměn a vyhýbáni se trestům, takže motivace je ve své
E
a další), jejichž smyslem je odstraněni inkongruence, podstatě dynamikou emocí. D. C. McClelland (1956)
n
která způsobuje nerovnováhu v psychice subjektu (---7 považuje motiv za reprodukovaný afekt. P. Th. Young
Osobnost - dynamika). Mechanismy kongruence jsou (1961) pak formuloval hédonický princip motivace n
zvláštnim případem toho, co se nazývá obrana ega ne- tak, že individua mají tendenci k maximalizaci slastí z
bo ego-defenzivní mechanismy, kterými se reaguje a k minimalizaci strasti - tato tendence se uplatňuje b
na psychickou nerovnováhu vznikající frustrací (---7 v organizaci chování, tj. v motivaci a v učení (jako
Osobnost - dynamika). V sociální psychologii je po- vliv zpevňování). Je to zřejmě důsledek evoluce: pří
psána řada dalších případů tendence k udržováni a re- jemné bylo biologicky užitečné, nepříjemné bylo ne-
stauraci psychické rovnováhy. G. W. Allport (1961), užitečné. V umělých experimentálních podmínkách je
Ch. Biihlerová (1962) a jini vyslovili námitky protí ovšem možné organismus oklamat tak, že pokusná
principu psychického ekvilibria (např., že směřováni zvířata preferují hédonicky výraznější podněty biolo-
k rovnováze vylučuje psychický vývoj), avšak tyto ná- gicky neužitečné před předměty hédonicky méně
mitky ignorují skutečnost, že se jedná o dynamickou výraznými, ale užitečnými. V hédonistické teorii
rovnováhu, která vývoj nevylučuje, protože nezname- motivace hrají rozhodující úlohu emoce a jejími hlav-
ná ani udržováni klidu, ani návrat ke stále stejnému ními představiteli jsou již zmínění P. Th. Young
stavu. G. W. Allport dále namitá, že si jedinec často a D. C. McClelland. Námitky proti platnosti hédo-
staví cíle, které jsou v rozporu s "psychickou ho- nistického principu v jednáni člověka vycházejí z pou-
meostázou", neboť jejich dosaženi mnohdy vyžaduje kazu, že toto jednání není vždy motivováno dosahová-
oběti, útrapy a strádání. Avšak rozhodující je konečný nim slasti, avšak je tu myšlena slast smyslová - a pak
cíl, k jehož dosaženi slouží často dílčí cíle, které ov- to ovšem platí. U člověka se však vyvíjejí také vyšší
šem mohou být spojeny s různým strádánim, a tedy formy slastí, vystupující jako kladné etické, estetické
s negativnimi emocemi. Tak může člověk těžce praco- a intelektuální city. Není-li pak hédonický princip cho-
vat a podstupovat různá odříkáni, aby dosáhl vysoké- váni omezován jen na smyslovou slast, je příjatelný
ho společenského postaveni, aby si pořídil dům apod. i pro chováni člověka. Pokud je jeho platnost zpo-
Podle R. Stagnera (1951) je tendence k psychické rov- chybňována vůbec (Ch. N. Cofer a M. H. Appley,
nováze extrapolací fyziologické homeostázy na vytvá- 1964, a jini), je východiskem těchto pochyb, formulo-
řeni funkčnich konstant trojího druhu: ve fyzickém vaných ortodoxními behavioristy, především problém
prostředí, v sociálním prostředí a v sebepojetí. Udržo- operacionalisticky založené kontroly vlivu emocí v la-
váni konstantniho obrazu sebe sama pak zahrnuje ur- boratorních experimentech se zvířaty.
čité fyzické a sociální konstanty, které vylučují celko- Vývoj motivačních systémů. vývojově nejnižší,
vé disekvilibrium; pokud k němu dojde, vzniká vrozenou formu motivace reprezentují nepodmíněné
motivace k restauraci rovnováhy. Některé konstanty se reflexy, resp. instinkty, preformované způsoby chová-
vytvářejí jen na úrovni fantazie a fungují psychologic- ní, které zajišťují účelnou, v některých směrech však
114
Myšlení
115
Myšlení
dujících významech: 1. je negativně vymezován ve Duncker studoval proces řešení problémů experimen-
vztahu k vnímání jako primárně nepercepční aktivita, tálně na konkrétním problému; pokusné osoby měly
inJ
jež však není vnímání antagonístická, nýbrž suple- najít podmínky, za níchž by byl pomyslnému pacien- su
fal
mentámí; 2. vztahuje se k řešení problémů; 3. vztahu- tovi odstraněn neoperovatelný žaludeční vřed pomocí
Př
je se k problémům jako chápání daných vztahů; 4. je roentgenových paprsků tak, aníž by byly zničeny
to subvokální či skryté řečové chování ("speech beha- okolní tkáně. Ze získaných řešení pak odvodil řadu bl
vior"). Obecně se myšlením rozumí proces přetváření principů uplatňujících se při řešení problémů. Pokud pc
a vytváření nových informací, sloužící poznání a řeše cíl nemá přímý vztah k fyzickému prostředí, jde o teo- te:
ní problémů. Jako proces řešení problémů chápe myš- retický problém, jako je např. nalezení defmice něče ID
lení K. Duncker (1935) a další. Dále se myšlení chápe ho abstraktního, zatímco praktickým problémem je st
jako zprostředkované poznávání, avšak není jednotný např. najít a opravit závadu v automobilovém motoru. k
názor na to, čím je zprostředkováváno;obvykle se za Život každého člověka je plný problémů; problémová k
prostředky myšlení pokládají představy a pojmy (ná- situace je taková, v níž je dán cíl, ale chybí prostřed ré
zorné a abstraktní, obrazové a pojmově logické myš- ky k jeho dosažení. Řešení problémové situace zna- Ř
lení). J. Dewey (1910) vypracoval funkcionalistické mená hledání prostředků k dosažení cíle, tj. hledání ře i
pojetí myšlení, které dobře vystihuje jeho psycholo- šení nebo, obrazně řečeno, cest k dosažení daného rl
gickou podstatu: Myšlení je vytváření a ověřování hy- cíle. Řešení směřuje prostředníctvím myšlení k vyře h
potéz, v němž se uplatňuje získávání poznatků experi- šení, přičemž myšlení se zde uplatňuje jako zobecně a
mentální a logickou cestou; něco se tu tedy přijímá né poznávání, jako operace s určitýmí kognítivnúni
jako rozumově pravděpodobné nebo nepravděpodob prvky, jimiž jsou obrazy (vjemy a představy) a pojmy.
né, přičemž vytvořené hypotézy pak slouží k řešení Problémy mají různý stupeň novosti: existují pro-
praktických i abstraktních problémů. Dewey v tomto blémy, které subjekt již dříve řešil, a problémy zcela
smyslu hovoři o "reflexivním myšlení" a o "hypoté- nové: tomu odpovídají dva základní druhy myšlení:
zách řešení problémů". "Reflexe směřuje k objevení 1. konvergentní, které používá již známých způsobů
faktů, které mohou posloužit k dosažení cíle." Výsled- řešení, tj. známých algoritmů, 2. dívergentní, které má
kem myšlení jsou funkční fakta umožňující řešení pro- tvůrčí charakter a směřuje k objevení nového, origi- I
blému: "Problém vytyčuje cíl myšlení a cíl vyznačuje nálního řešení (J. P. GuHford, 1954). Východískem ře
průběh procesu myšlení" (Dewey). Reflexi pak De- šení problému je analýza problémové situace, v průbě
wey chápe jako "všestranné zkoumání", v němž nemá hu řešení dochází pak k restrukturování dané situace.
být opomenuto níc podstatného. Předmět reflexe musí Základní kognitivní operace, která se při tom uplat-
být zkoumán ze všech stran, v různém světle; aspek- ňuje, je podle S. L. Rubinštejna (1960) "analýza pro-
tem reflexe je "logičnost", avšak tento termín - při středníctvím syntézy". Rubinštejn ji charakterizuje
znává Dewey - může mít různé významy. Za úkol jako "objevování nových a nových vlastností ve vní-
myšlení pokládá "objevení zprostředkujících článků, maném objektu prostředníctvím jejich začlenění do
které by, postaveny mezi vzdálený cíl a dané prostřed vždy nových spojení... v důsledku takové analýzy vy-
ky, je spolu harmonízovaly". Myšlení je pak hledání stupuje objekt vždy v nových kvalitách, které se vy-
cest k dosažení cíle. V tomto smyslu je myšlení proces jadřují v nových pojmech". K. Duncker (1935) hovoří
transformující danou situaci v situaci žádoucí, tj. prob- v tomto smyslu o "sukcesivním přeformulovávání
lémovou situaci v její vyřešení, přičemž to může být problému", zprostředkovaném "heuristickými meto-
problém konkrétní, nebo abstraktní. dami". Obecně vzato tu jde o hledání strukturálních,
To je tedy pojetí myšlení jako řešení problémů, funkčních, logických, účelových a dalších vztahů,
které je velmi nosné a plodné a jako takové je i před např. o hledání vztahů příčina-účinek v praktických
mětem rozsáhlého empirického výzkumu. Podle problémech a o hledání logických vztahů u teoretic-
Dunckera vyvstává problém tehdy, když je dán cíl kých problémů. Avšak to je jen velmi obecná a zajisté
a subjekt neví, jak má tohoto cíle dosáhnout; úkolem nikoli vyčerpávající charakteristika podstaty řešení
myšlení je pak koncipovat zprostředkující operace. problémů. Je možné podat ji také v termínech teorie
116
Myšlení
erimen-
informace jako hledání klíčových informací, v němž si Jsou spory o povahu toho, co nazýváme myšlením
'y měly
subjekt z informací, které má k dispozici pomocí ope- zvířat - např. zda se v něm uplatňují jakési kvazipoj-
pacien-
pomocí rací a vybavení z paměti, vytváří také informace nové. my, představy, tzv. vhled atd. Obecně bývá charakte-
zničeny Při řešení se uplatňuje přemýšlení, tj. "řešení pro- rizováno jako "manipulativní", protože se v něm pro-
dil řadu blémů v mysli" (V. Tardy), v němž vystupují různé hy- sazuje metoda "pokusu a omylu" založená na
. Pokud potézy řešení, které jsou prakticky nebo pomyslně explorativních a zkušebních manipulacích s objekty,
le o teo- testovány, ověřovány a případně korigovány. Po pře které mají vztah k dané problémové situaci. Lidské
~e něče mýšlení může následovat praktické jednání, resp. in-
strumentální činnost řízená řešením a směřující zvíře - - žere
mem je
motoru. k praktickému vyřešení (např. pří opravování motoru ~dý~hků~"
~:á~~Ži
llémová k výměně svíček). Přemýšlení je složkou myšlení, kte-
Irostřed ré zahrnuje širší oblast mentálních aktivit (operací). ~ ryba - - plave
lce zna- Řešení určitých praktických problémů jsou schopna / ~ má křídla ~ má ploutve
i zvířata, jejichž myšlení má charakter senzomoto- pták - - může létat
~dání ře
daného rických operací, v níchž se uplatňuje i poznávání vzta- ~peří
k vyře hů mezi senzorickými daty, jakož i metoda pokusu ~ červenka - má ráda červy
obecně a omylu. \ má červená prsa
itivními Předpokladem myšlení je vědění, neboť myšlení je / malý
kanárek - žlutý
Ipojmy. operování s poznatky, např. takového druhu, jako jsou
'" může zpívat
ují pro- pojmy, principy: "vědění může nahrazovat myšlení
lY zcela a naopak" (G. Liier a H. Spada, 1990); myšlením lze Sémantická siť (systém vědění)
nyšlení: z daných poznatků odvozovat další. Vědění je repre-
~působů zentováno v paměti uchovávanými poznatky, které myšlení je vývojově vyšší, a tedy i kvalitativně vyšší
rreré má člověk získává z každodenní zkušenosti a vzdělává druh psychické činnosti, protože se pří řešení určitých
:>, origi- \ ním. Podle E. Tulvinga (1972) existují dva druhy vě problémů opirá také o pojmy, v níchž je obsaženo
ikemře dění, sémantické (zahrnující fakta a pravidla) a epizo- zobecněné poznání celého lidstva; zvíře, které nedis-
~průbě dické (zahrnující především autobiografické události). ponuje pojmy, jejichž základem je jazyk, nemůže pře
Isituace. Podle W. Kintsche (1974) jsou poznatky v paměti ulo- kročit oblast individuální zkušenosti a konkrétně ná-
~ uplat- ženy ve formě propozic, tj. výpovědí o něčem, které se zorného. V myšlení se podstatně uplatňuje paměť tak,
za pro- redukují na predikát a jeho argumenty(P, a), takže vý- že dává k dispozici určitý systém poznání (poznatků),
erizuje pověď či tvrzení má tuto formu: P (aj' a 2 ... an); např. který u člověka, jak již bylo řečeno, přesahuje indivi-
ve vní- "Petr jel na kole k samoobsluze" je výpověď sestave- duální zkušenost. Zkušenost člověka je také organizo-
ění do
ná z těchto informací: propozice = jet (Petr, kolo, ob- vána v pojmech, a umožňuje tak vývojově vyšší formy
chod, minulost) (podle B. R. Ekstranda a L. E. Bour- myšlenkových operací, tedy srovnávání a třídění nejen
nea, 1992). Vědění je pak organizováno v jakýchsi na úrovni názoru, ale také na úrovni abstrakce
sítích, jejichž uzly a spojení vytvářejí informace, resp. a zobecňování zprostředkovaného pojmy, které umož-
vávání
pojmy a vztahy mezi nimi. Tak je v paměti uchovává- ňují objevování skrytých vlastností a vztahů. Tím je
. meto-
no více či méně usoustavněné vědění, kterého jedinec dána i zásadní odlišnost myšlení člověka a zvířat:
álních,
při myšlení používá. Výše uvedení autoří uvádějí pří lidské myšleni se může pohybovat na vyšší kognitivně
vztahů,
klad (viz schéma níže). funkční úrovní, na úrovni pojmově logického ab-
ických
Užívání poznatků pak znamená pohyb po této síti straktního myšlení, kdežto myšlení zvířat je odkázáno
oretic-
hierarchicky organizovaných pojmů, přičemž pojem je jen na řešení konkrétních a jednoduchých názorně da-
zajisté
především poznatek (kognítivní obsah), slovo nebo ných problémů. Zvířata jsou schopna reagovat na
řešení
teorie slova, která ho vyjadřují, jsou pouze "nálepkami" na vztahy, ale jen v rovině smyslových souvislostí. V po-
tomto obsahu poznání. jmech, jimiž operují lidé, jsou však zahrnuta i zobec-
117
Myšlení
nění tzv. abstraktních vlastností věcí, které vystupují -chemické skutečnosti na systém významu objektů
ze vztahu objektu k jíným objektům (např. abstraktní usnadňuje a umožňuje život. Význam objektu sděluje
vlastností vody je, že rozpouští, hasí atd.). Díky tomu, totiž jeho vztah k podmínkám života índividua a ty
že si člověk osvojil jazyk, osvojil si i dokonalejší ob- jsou vyjádřeny uspokojováním potřeb - význam má
raz skutečnosti, který mu poskytuje dokonalejší sys- to, co uspokojuje potřeby índividua, a to nejsou vždy
tém poznatků o významech věcí a jevů. Je to funkcí jen fyzické vlastnosti objektů, ale i jejich chování, je-
vývojově vyšší znakové soustavy, kterou reprezentuje jich psychologické charakteristiky, jejich pozice v pro-
jazyk nejen jako nástroj komunikace, ale i poznávání storu atd. Člověk žije ve světě významů, to je jeho
ve formě "vnitřní řeči", tj. operací, které provádí psychologický svět. Nositeli významů jsou znaky -
v mysli prostřednictvím "slov". Tuto základni odliš- jevy, které v mysli zastupují nějaký objekt. Peirce roz-
nost myšlení člověka a zvířat dobře ilustrují experi- lišoval nejprve dva, později tří druhy znaků: ikony
menty, které prováděl se šimpanzi W. Koh1er (1917 (obrazy), symboly (např. značky, slova) a tzv. índexy
a pozd.). Patří k nim pokusy se šimpanzem Rafaelem, (vyjadřující kauzální vztahy mezi znakem a zobrazují-
který se naučil hasit oheň zabraňující mu v přístupu cím objektem). Znaky vytvářejí určité systémy. Tako-
k oblíbené potravě vodou ze sudu, avšak nebyl scho- vým charakteristickým systémem znaků je jazyk,
pen použít k tomuto účelu vody z jezera - vracel se jehož znaky jsou morfémy (dále nerozložitelné význa-
k nabírání vody ze sudu, ačkoli měl jezero na dosah. mové jednotky jazyka), resp. slova. V teorii znaku se
E. G. Vacuro (1957) to ínterpretuje tak, že Rafael "ne- rozlišuje označující a označované (designát a designa-
má obecnou (abstraktní) představu o vodě jako tako- tum). Jednotlivé druhy znaků se pak odlišují vztahem
vé", nemá, lépe řečeno, pojem vody, která je mu jen mezi označujícím a označovaným; rozeznáváme tak
"složkou různých komplexních podnětů, spjatých 1. symptomy (např. zvýšená tělesná teplota je přízna
s různými činnostmi zvířete: k zalévání ohně v apará- kem infekce), 2. signály (vývojově nejnížší forma zna-
tu se používá vody z nádržky (podnětem je voda ků, např. zahřmění je signálem blížící se bouře),
a nádržka); k namáčení těla slouží voda, která je v je- 3. symboly (věci a jevy zastupující nějaké objekty,
zeře atd". Myšlení zvířete je tedy předmětně vztahové, resp. jejich třídy; např. červené světlo na křižovatce
resp. obrazově vztahové, a zvíře není s to vyabstraho- zastupuje příkaz zastavení, zvuková struktura prone-
vat a zobecnít konkrétní funkční vztah (v našem přípa sených slov, jako např. "moje matka", zastupuje kon-
dě voda z nádržky - hašení) na podobné problémy, krétní osobu - matku subjektu, zatímco slovo "matka"
protože není schopno vydělit "abstraktní vlastnosti" (v zastupuje třídu žen takto označovaných). Pojetí sym-
daném případě vlastnost vody hasit oheň) v přísluš bolu je však velmi rozdílné, protože symboly jsou po-
ném pojmu (v našem případě vody). Abstraktním se važovány za nositele různých konotativnich významů,
rozumí "dílčí vlastnost vnímaného", která je pojata do a jako takové způsobují často zmatek, neboť týž sym-
pojmu objektu. Zvířata nejsou schopna abstrakce; bol může označovat, symbolizovat různé objekty. Zce-
chybí jim "popisující řeč" a nedovedou vytvářet ab- la specifický význam má pojem symbolu v psychoa-
straktní pojmy (W. Fischel, 1975). Nicméně není ještě nalýze a v ezoterních systémech. Obecně se rozlišují
zcela jasné, co všechno zvířata v oblasti poznávání do- znaky přírozené a konvenční (uměle vytvořené na
káží. Je toho patrně mnohem víc, než se dosud soudi- základě určitého konsensu). Podle Ch. E. Osgooda
lo z výsledků laboratorních experimentů v uměle vy- (1954) se podnět stává znakem nějakého objektu, vy-
tvořených situacích. volává-li zprostředkující reakci, tj. složku reakce, kte-
Myšlení jako operace se znaky. Filozof Ch. S. rá byla původně vyvolána podnětovým objektem. Po-
Peirce (1931) řekl, že znak cosi zastupuje a že tato re- dle téhož autora je reálnost znaků prokazována tiÍn, že
prezentace vyjadřuje nějakou vztažnost a má nějakou subjekt může reagovat stejně i na podněty fyzicky si
funkci; touto funkcí je význam. Vystupuje zde tedy nepodobné (tzv. sémantická generalizace), což lze pří
triáda funkčně spojených jevů: objekt, znak a význam. soudit přenosu významu. Užívání a fungování znaků
Význam je něco, co je imanentní lidské existenci a do umožňuje mentální modelování situací (resp. men-
jisté míry životu bytostí vůbec: převádění fyzikálně- tální reprezentace skutečnosti), které jde za jejich pří-
118
Myšlení
jektů tonmý stav a za jejich vnímatelné vlastnosti; to dále když řekl, že mezi myšlením a řečí existuje jednota,
lěluje umožňuje odsunování reakcí do budoucna (až se nikoli identita: "Ztotožňovat myšlení a řeč je stejně
a ty vytvoří vhodnější podmínky), očekávání toho, co na- nesprávné jako představa, že řeč je pouze vnější for-
n má stane, a změnu mechanického reagování v účelovou mou myšlenky... Myšlení se v řeči nejen projevuje,
vždy aktivitu. Podle D. A. Nonnana (1979) "vnítřní mode- ale do značné míry také uskutečňuje." Proto "myšlení
ú,je- lování situace - jako jeden typ využívání paměti - tvo- je bez řeči nemožné". Podle Rubinštejna i v případě
rpro- ří důležitou kritickou část myšlení". Znaky se asociují obrazného myšlení, které se nerealizuje fonnou řeči,
jeho nejen s kognitivními prvky, ale i s emocemi a vnítřní nýbrž obrazů, "plní tyto obrazy v podstatě funkci řeči,
lky - operace se znaky, myšlení získává emoční akcent. jejich smyslově názorný obsah působí v myšlení jako
~ roz- Znaky tak dostávají nejen denotativní, ale i konota- nositel významového obsahu". Říká-li dále Ru-
ikony tivní, tj. subjektivně emoční význam. binštejn, že "v jednotě myšleni a řeči má vedoucí úlo-
Ldexy Myšlení a jazyk. Vztah myšlení a jazyka (verbální hu myšleni, a nikoli řeč", ukazuje to přece jen na exis-
Ilzují- řeči) je chápán různě. Jak již víme, Platon chápe myš- tenci "myšlenek", pro něž subjekt často Wedá vhodné
rako- lení jako rozhovor, který vede duše sama se sebou. slovní vyjádření. Grodzitíski upozorňuje i na vztah
azyk, 1. B. Watson (1913) ztotožnil myšlení dokonce s pohy- mezi pojmy a jazykem a zdůrazňuje, že "pojmová
ýzna- by mluvidel: nicméně - i když se na myšlení podílejí aparatura" není jazykem, nýbrž "myšlením vyjádře
iku se operace s jazykovými znaky - myšlení nelze ztotožňo ným v jazyce"; pojmy tvoří systém, který je kogni-
,igna- vat s verbální řečí jednak z toho důvodu, že myšlení se tivním modelem skutečnosti a který se tak podílí na
iahem opírá také o představy a vjemy, a jednak proto, že ře myšleni.
le tak čí, o niž se myšlení v některých případech opírá, je tzv. Co je to vnitřní řeč, která tvoří onu vlastní verbál-
nzna- vnitřní řeč, která není s vnějšími verbálními aktivitami ni složku myšlení, vysvětluje A. N. Sokolov (1968):
~zna zcela shodná. Podrobně zkoumal vývojový aspekt "V psychologii termín vnítřní řeč označuje obvykle
buře), vztahu myšlení a jazyka J. Piaget (1954), který také nezvučnou řeč v mysli, která vyvstává ve chvíli, kdy
~ekty, \ zdůraznil, že myšlení se u dítěte nevyvíjí jen na zákla- o čemkoli přemýšlíme, řešíme potichu nějaký pro-
,vatce dě řeči, nýbrž také na základě konkrétních logických blém, v mysli vytváříme plány, přípomínáme si pře
I
rone- operací a jeho vývojově počátečními fonnami jsou čtené knihy a rozmluvy, mlčky čteme a píšeme. Ve
kon- senzomotorické činnosti a operace s představami. Te- všech těchto případech myslíme a přípomínáme si za
tka" prve později se myšlení dítěte váže převážně na řeč. pomocí slov, která si vybavujeme potichu (pronášením
To je pozice, kterou Piaget sám nazývá "dualistické pro sebe). Vnitřní řeč je vlastně tichá řeč čili utajená
pojetí jednoty myšlení a řeči". V myšlení dítěte se verbalizace, s jejíž pomocí se logicky přetváří smyslo-
uplatňuje, mimo jiné, také "individuální symbolis- vá data, jejich uvědomění a chápání v určitém systému
mus", který má fonny ímaginace, symbolické hry pojmů a soudů. Elementy vnítřní řeči najdeme ve
a opožděné nápodoby; společným zdrojem všech těch všech našich vědomých vjemech, činnostech a zážit-
to forem je nápodoba, která je nezávislá na řeči. A tak cích, v nichž se projevují jednak ve tvaru slovních po-
se myšlení dítěte nějaký čas vyvíjí, vycházeje z nápo- stojů zaměřených na sobě samému dávané instrukce,
~oby, bez účasti řeči a také dříve, než začne dítě logic- jednak ve tvaru slovní interpretace smyslových dojmů
ky myslet, je schopno konkrétních logických operací, a vjemů. To vše činí z vnítřní řeči velmi důležitý a uni-
jako je např. srovnávání předmětů od nejmenšího verzální nástroj mentální činnosti a vědomi člověka."
k největšímu. Tzv. dualistické pojetí myšlení a jazy- Nejasná však zůstává forma vnitřní řeči, tj. zejména
ka reprezentovali Wavně představitelé wiírzburské otázka, zda tato řeč vystupuje ve slovní fonně, nebo,
psychologické školy (K. Biih1er, O. Killpe a další), jak to tvrdí N. I. Žynkin (1964), v obrazové fonně. Ja-
kteří tvrdili, že elementem myšlení jsou "myšlenky", ko první se popisem vnitřní řeči zabýval francouzský
které nemají slovní fonnu. E. Grodzitíski (1978), po- psycholog V. Egger (1881) v monografické práci,
dle něhož tuto analýzu podáváme, sám zastává tzv. avšak její analýza je velmi obtížná. E. Grodzitíski
umírněný monismus v pojetí vztahu myšlení a jazy- (1976) poukazuje na to, že ve srovnání s Wasitým ře
ka, který výstižně fonnuloval S. L. Rubinštejn (1967), čovým projevem je vnítřní řeč neuspořádaná a frag-
119
Myšlení
mentámí, ale soudí se, že vyjadřuje myšlení člověka jména v souvislosti se zdůrazněním a výzkumem tvo- za,
lépe než mluvená nebo psaná řeč, neboť pro slovní for- řívosti, která ovšem zahrnuje též tvořívé, produktivni, nos'
mulaci myšlenky někdy hledáme správná slova. To dívergentní myšlení. Mnoho se neujalo označová My:
dále poukazuje na to, že elementy vnitřní řeči nejsou ní "pravoruké" a "levoruké" myšlení (J. S. Bruner, spo.
totožné s elementy mluvené řeči, tj. se slovy. Různí 1966), které má vyjadřovat rozdíl v lateralitě naší kul- boť
psycholingvisté se pokoušeli identifikovat elementy tury: pravá ruka je zde dominantní a je tak spojována aP.
vnitřní řeči, avšak s výsledkem podobným neúspěš s logikou, řádem a rozumem, naproti tomu levá ruka prol
ným pokusům staré introspektivní psychologie identi- s city, představivostí a hravostí. V tomto smyslu se pak
fikovat podstatné zážitkové kvality různých citů. Přijí za "pravoruké myšlení" pokládá racionální pojmově
má se však názor, že těmito elementy jsou představy logické myšlení, za "levoruké" intuitivní, podvědomé,
slov, resp. jejich pamětní formy. Dále se zde uplatňuje emocionální myšlení. Toto rozlišování je podporováno
skrytá artikulace, pohyby mluvidel, které nevnímá ani odpovídajícími rozdíly v čírmosti pravé a levé mozko-
okolí mluvícího, ani mluvící sám a které jsou ovšem vé hemisféry a koresponduje poněkud s rozlišová-
jen fyziologickou složkou "mluvené" vnitřní řeči. ním "západního" a "východního" myšlení. Podrobněji
Otevřená zůstává otázka, zda vnítřní řeč je jen utlume- rozebral tyto rozdíly R. E. Ornstein (1972) a jiní.
llus1
ný vnější projev řeči nebo zda je to něco specifického. R. Arnheím (1969) zavedl pojem vizuální myšlení,
Slož
Grodzítískí dospívá k závěru, že pojem vnítřní řeči jímž v podstatě rozumí obrazově názorné myšlení, ob- terč.
v sobě obsahuje rozpor, vycházíme-li z celkem obec- sahově se lišící od abstraktního pojmově logického (čás
ně přijímaného pojetí řeči jako soustavy znaků slouží- myšlení. Konečně z hledíska struktury lze rozlišit dis-
cích ke sdělování: Myslící subjekt si nesděluje myš- kurzivní (racionální) a intuitivní myšlení. První se
lenky, tvoří je; vnítřní řeč není vlastně vůbec řečí,
neboť nemá její podstatné znaky. Grodzmskí však hájí
vyznačuje vědomým postupem, každý myšlenkový
akt je plně uvědomován, pro druhé je příznačné náhlé
myi
fon
"
tezi, že vnitřní řeč operuje se slovy, která ovšem vystu- vynoření se řešení po určité době latence mezi začát pod
pují v jiném tvaru než mluvená nebo psaná slova; za kem hledání řešení a jeho vynořením se. Z vývojové- již
její podstatu pokládá "představy slov", doprovázené ho hlediska se také rozlišují různé druhy myšlení: kon
skrytými artikulačními pohyby mluvidel. Tím podpo- senzomotorické, obrazově názorné, pojmově logické stá,
ruje již uvedené minění N. I. Žynkína (1964), mezi (J. Piaget, 1956). Je však třeba poznamenat, že rozdíl rySI
ruskými psychology, kteří se tímto tématem zabývali, mezi obrazově názorným a pojmově logickým myšle- přel
však vcelku ojedinělé. Jiní (L. S. Vygotskíj, B. G. ním je také v předmětu a nelze rozhodně označovat upll
Anaňjev, A. N. Sokolova další) soudí, že podstatou obrazově názorné myšlení za méně hodnotné než po- heÍl
myšlení mohou být jedině "nesenzorické poznávací jmově logické. Za evolučně původní je pokládáno tzv. parl
zážitky", označované také jako myšlenky; myšlení ne- magické myšlení, charakteristické pro myšlení pří přel
ní ostatně nutně za všech okolností doprovázeno po- rodně žijících národů, jehož prvky lze najít i v myšle- maj
hyby mluvidel. Kdyby se však vnítřní řeč odehrávala ní dětí. Je stavěno do protikladu k myšlení v intencích sch
v jiné než slovní formě, vystupuje zde problém logic- logiky a kauzality a jako takové bylo označováno za piSI
kých principů takového ne-slovního myšlení. inferiomí; to však kritizují B. Malinowskí a zejména ce ~
V psychologii se rozeznávají různé druhy myšlení. C. Lévi-Strauss (1967). V myšlení dětí ve 4.-7. roce datl
Např. O. Selz (1924) rozlišil reproduktivní a produk- věku je možné najít magické prvky, např. víru, že dě upl
tivní myšlení, J. P. Guilford (1967) konvergentní a dí- ní lze ovlivnit přáním, animistické nazírání světa vyř
vergentní myšlení, což v podstatě odpovídá Selzově (o němž se však soudí, že je dítěti spíše ímputováno roz
rozlišení, které je zásadní. Je nutné odlišit myšlení dospělými) atd. E. Kretschmer (1921 a pozd.) chápe ma:
opírající se pří řešení problémů o konvenční postupy zvláštnosti prožívání světa u schizofreniků jako regre- po'
a již známé algoritmy (reproduktivní, konvergentní si k magickému způsobu myšlení. pol
myšlení) od myšlení řešícího problémy novým způso Z toho, co bylo dosud o myšlení uvedeno, jasně ply- ko
bem, hledajícího nové cesty řešení (produktivní, ne funkce myšlení: Myšlení pomáhá přizpůsobovat se pro
divergentní myšlení). Toto rozlišení se uplatňuje ze- složitějším životním podminkám tím, že umožňuje jít níh
120
Myšlení
za vnímatelné a přítomné, a tak i brát zřetel k budouc- ru takové situace nelze vždy převést do roviny myš-
nosti, umožňuje chápat kauzální a funkční vztahy. lenkových operací s pojmy. Myšlenková transformace
Myšlení dalo vzníknout vědě a techníce i filozofii. Je do abstraktních schémat může být až druhotná; někte
spojeno s individuálním zdokonalováním činnosti, ne- ré problémy lze řešit jen na úrovní názoru, k řešení ji-
~
boť "poznání je efektivní jednání" (H. R. Maturana ných názor přispívá nebo kontroluje dosažené řešení
a F. J. Varela, 1987). Myšlení umožňuje nalézat a řešit i tehdy, když se jedná o abstraktní logické vztahy, kte-
~ problémy. ré lze ostatně vyjádřit i názornými schématy. Podle
fak
~vě A B c
~~
~o-
~~:;
~, nustrace k experimentům s vytvářením kvazipojmů II zvířat (podle Wilsona, 1964)
Složitější jsou reakce na symbol, které v experimentech s krysami zkoumal R Wilson (1964). Pokusné zvíře je v situaci, v níž jsou dány tři
iob- terče s růmým počtem plných kruhů (viz část A). Při pátrání najde potravu za terčem označeným dvěma plnými kruhy. V dalších situacích
~ho (části BaC obrázku) pak zvíře reaguje pozitivně na terč s dvěma trojúhelníky a s dvěma listy, jako by reagovalo na symbol čísla dvě.
~is-
Vizuální myšlení (jinak také obrazově názorné Zinčenka a Vergilese dochází při řešení problémů
myšlení) je proces operace s obrazy, které vystupují ve "k odstupu od situace" a uskutečňuje se její vizualiza-
fonně vjemů a představ, nikoli ovšem v nějaké "čisté" ce. Vizualizovaná situace se restrukturuje na základě
podobě, protože jak ve vnímání, tak i v představách je zvláštního motorického kódu, který se odlišuje od kó-
již zahrnuto verbalizované poznání, které se konec- du vnějších percepčních aktů. Prostřednictvímočních
konců uplatňuje při kategorizaci vnímaného, jež se tím pohybů s malou amplitudou dochází k "manípulová-
stává také věděním; v obecných představách, tzv. ob- ní" s obrazem či modelem situace. Smyslem těchto
rysech, je zahrnuto zobecněné poznání, které tvoří manípulací je připodobnění objektu cíli. Je to proces
přechod k názorným pojmům. Pří řešení problémů se "přehrávání v duchu"; "živé soustavy raději budují, vi-
uplatňuje vizualizace problémové situace (M. Wert- zualizují a transformují obrazy" (Zinčenko a Vergiles,
heimer, 1945, a další). Již švýcarský psycholog E. Cla- 1975). Řešení problémů se tak stává jakousi "činností
paréde (1928) zdůrazníl, že myšlení se uskutečňuje ve vnítřní rovině nebo činností s obrazem situace".
především prostřednictvím vizuálních obrazů, ať už Výsledkem této činnosti je vhled, který má percepční
mají podobu představ konkrétních věcí a dějů, nebo a motorický kód. Sama restrukturace obrazu se usku-
schémat. Vyníkající fyzik A. Einstein se ve svém do- tečňuje pomocí zástupných percepčních aktů. Subjekt
pise J. Hadarnardovi doznává k tomu, že v jeho vyso- musí umět manípulovat s obrazy tak, aby se objekty
ce abstraktních teoriích hrály hlavní roli obrazy (J. Ha- tvořící problémovou situaci mohly projevovat svými
roce damard, 1945). Podstatně se ovšem vizualizace různými vlastnostmi a vztahy. Vizualizace vystupuje
:e dě uplatňuje při řešení praktických problémů; máme-li často ve formě jednoduchých schémat, v níchž mohou
světa vyřešit takové problémy, jako např. jak nejvhodněji být kódovány i vysoce teoretické abstraktní problémy,
IVánO rozmístit nábytek v místnosti, jak složit mnoho věcí do ale zřejmě není možné převádět veškeré abstrakce na
~hápe malé tašky nebo kudy vést odtokovou stružku pro oka- názorné obrazy. Názornými obrysy lze překonávat ně
:egre- povou rouru na chatě, myslíme v obrazech, někdy za které rozpory dané ve vnímání: tak např. filozof
použití poznatků z fyziky nebo techníky. V. P. Zinčen G. Berkeley (1710) tvrdil, že si můžeme představit
ěply ko a N. J. Vergiles (1975) uvádějí, že v procesu řešení trojúhelník v "jisté schematické názornosti", ačkoli
vat se problémů nemůže být mnohdy objektem bezprostřed jsou různé druhy trojúhelníků (A. Messer, 1934). Dů
uje jít . ního pojmového myšlení reálná situace, neboť struktu- ležité ovšem je, aby v obrysové představě byly zahr-
121
Myšlení
nuty podstatné znaky objektu, jeho varianty. R. Am- s pojmy vede k transformaci poznání k jeho dokona- se
heim (1971), významný psycholog výtvarného umění,
pokládá vnímání za tvořivý proces a uznává rozdíly ve
vnímání a myšlení jen tehdy, je-li problém postaven
lejší formě. Psychologickou defmíci pojmu podává
H. J. Aebi (1987): Pojmy reprezentují "kategorizová-
ní objektů a událostí na základě znaků a vztahů, které
,
U
P
jako přijem a zpracovávání informací; tvrdí, že již "vi- jsou společné předmětům vnímání, nebo jsou indivi- Sl
zuální percepce je vizuální myšlení". Proti obrazům duem posuzovány". Aebi k tomu dodává, že pojmy lf
stojí nenázorné prvky obsahu myšlení, pro něž N. Ach jsou ponejvíce opatřovány symboly, resp. jmény. jl
vytvořil termín "Bewusstheiten" (povědomí v plur.). V tomto smyslu je nutno rozlišit pojmy jako obsahy V
Byly identifikovány z introspekce pokusných osob, poznání a slova, která tyto obsahy označují ("slova ja- d
které popisovaly své myšlenkové pochody při řešení ko nálepky pojmů"). L. S. Vygotskij a jiní rozlišují
P
různých problémů. přirozené a převzaté pojmy: První si jedinec již jako jí
Pojmově logické myšlení. Na vyšší vývojové úrov- ditě vytváří sám na základě zobecnění vlastních zku-
ti
ní se myšlení přetváří v proces operování s pojmy. Po- šeností, druhé přebírá jako nositele určitého významu k
jmy reprezentují vývojově vyšší kognítivní prvky, ab- v procesu vzdělávání. Přesnost vymezení pojmů má 1
strakta, v nichž je obsaženo zobecněné poznání, které různé stupně a jen některé pojmy lze přesněji defmo-
n
je verbalizováno. V logice jsou pojmy defmovány ja- vat. Nenázornost pojmu je jeho předností, neboť k
ko pojmenování pro určité objekty a jejich třidy na zá- umožňuje větší zobecnění, a proto i poznávání pomo-
n
kladě podstatných společných znaků, které je součas cí pojmů je Wubší (Y. Tardy, 1957). V pojmech zobec-
h
ně odlišují od jiných objektů a jejich třid (např. pojmy něné poznání se uplatňuje v operacích s pojmy, které
(:
náčelník generálního štábu české armády a náměstek tvoři soustavu reprezentující určitý model skutečnosti.
Jl
ředitele Spolany, lidé a zvířata). R. Mei1i (1967) upo- Příklad ukazuje, že pojmy tvoři soustavu:
~
příroda
~
živá neživá
~
živočichové rostliny
~
zvířata lidé
I
~_________ ... obecniny
ptáci --------= =--------savci
I
~psi
kočky _______
~
...
vlčáci
...
--------=
~o
...
ratlíci _______
••
zorňuje na to, že pojmy mohou být defmovány též V poznání vystupující chápání je založeno na
operacemi a vztahy k jiným pojmům; jde však jen o ji- správném zařazení daného objektu v systému pojmů,
ný aspekt výše uvedených kritérií. Pojmy jsou vy- tedy na správných asociacích kognitivních obsahů,
jadřovány slovy a slouží k označování věcí a sdělová které reprezentují "objektivní skutečnost". Pochopit
ní, ale je v nich také zahrnuto - jak již bylo uvedeno něco znamená identifikovat význam toho v systému
- zobecněné poznání překračující názor, a tak operace významů daných strukturou pojmů. Experimentálně
122
Myšlení
kona- se zkoumalo vytváření umělých pojmů, aby byly zjiš- psychologicky ekvivalentní se soudem "všechna
)dává těny principy pojmotvomého procesu (N. Ach, L. S. Y jsou X", ačkoli takový obrat je logicky nesprávný.
zová- Vygotskij, 1932, C. L. HulI, 1920), resp. tzv. učení se Některé problémy lze řešit úsudkem i názorem, resp.
které pojmům. Ukázalo se, že se zde uplatňují abstrakce, kombinací obojího. Obvyklý je postup od abstraktního
ndivi- srovnávání, zobecňování a třídění, tedy základní myš- principu k jeho konkretizaci. Pojmově logické myšle-
)ojmy lenkové operace, které se uplatňují i v operacích s po- ní lze označit různými způsoby - jako operaci s po-
mény. jmy. Avšak, jak namítá R. Meili (1967), pojmem se jmy, s jazykovými znaky a symboly, jako činnost
Ibsahy v těchto výzkumech rozumí reakce na podstatné po- "vnitřní řeči" atd. Je to vývojově nejvyšší a specificky
lvaja- dobnosti objektů, níkoli "myšlenkový obsah", který je lidský způsob myšlení, který se uplatňuje v řešení teo-
zlišují podstatou pojmů. Abstrakce a zobecňování se objevu- retických i praktických problémů.
,žjako jí jíž ve vnímání na úrovni fyzických vlastností objek- Řešení problémů. Jak již bylo uvedeno, problém
II zku- tů. vývojově vyšším jevem závislým na osvojení jazy- vzniká, když je dán cíl činnosti, ale chybějí cesty k je-
mamu ka je sémantická generalizace (G. H. Razran, 1949, ho dosažení; řešení problému je pak hledáním tako-
nů má 1939, A. G. Ivanov-Smolenskij, 1951, 1963) založená vých cest a vyřešení je jejich nalezením. Problémová
lefmo- na generalizaci významů: Podmíněná reakce na určitý situace je situace, která má být změněna v situaci žá-
neboť konkrétní objekt se rozšiřuje z tohoto objektu na jeho doucí. Řešení problémů představuje ústřední téma
pomo- název a naopak; dalším případem je rozšíření z jedno- psychologie myšlení, která zkoumá principy a způso
zobec- ho názvu na druhý podle jejich pojmové příbuznosti by tohoto řešení. Myšlení je obvykle definováno jako
f, které
(např. z názvu "špaček" na "vrabec" nebo z "vrabec"
proces řešení problémů; v tom je spatřována jeho
:Čnosti. základní funkce. Dva základní principy řešení pro-
na "pták"). Za základní myšlenkové operace se po-
kládají abstrakce a zobecňování, analýza a syntéza, blémů formulují W. SchOnpflug a U. SchOnpflugová
srovnávání a třídění. Tento komplex operací vytváří (1983) takto: 1. "K řešení problému lze dospět syste-
vzájemně závislé vztahy mezi jednotlivými operace-
matickým (a co možno úplným) variováním stavů
mi, které v tomto smyslu představují jakousi vnitřní v prostoru problému, užitím algoritmů (pevných pra-
dynamiku myšlení. Vedle toho se v myšlení uplatňují videl řešení) a nasazením heuristik (pomůcek hledání
operace s pojmy na základě logických principů: sou- a nalézání)." 2. "Pří řešení problémů kroky se získává
zení a usuzování, indukce a dedukce. Soudy vznikají proveditelné řešení příbývající konkretizací obecného
principu řešení. Postup od abstraktních principů řeše
spojováním pojmů tak, že se v tomto spojení něco vy-
ní ke konkrétním řešením se dá zobrazit formou kme-
povídá (např. "měď je kov"); úsudky vznikají spojová-
ne řešení (,Losungstammbaum' - též ,akční strom')."
ním soudů tak, že se z těchto spojení vyvozují určité
Schéma "kmene řešení" podle uvedených autorů je
závěry. Nejběžnější formou úsudku je tzv. kategorický
zobrazeno na další stránce.
sylogismus. Jde o deduktivni úsudek, jehož závěr vy-
Základem řešení problémů je tedy určení principu
plývá ze vztahu dvou predikátů, z níchž jeden vypoví-
řešení a jeho konkretizace, jak to empiricky zjistil již
dá něco o rodu, druhý o druhu; co platí o rodu, platí
K. Duncker (1935) a jak to ukazuje uvedené schéma.
pak i o druhu:
Řešení "shora" probíhá čtyřmi stadii: postavení pro-
Měďje kov. blému, nalezení principu řešení, sukcesívní kon-
Kovy jsou vodiči elektřiny. kretizace tohoto principu, dosažení praktikabi1ity
Měď je vodičem elektřiny.
(SchOnpflug, SchOnpflugová). V Dunckerově úkolu
Vedle principů formální logiky, které většina lidí - odstranit inoperabilní žaludeční vřed pomocí rentge-
ženo na neovládá a jímž je tedy nutné se učit, se uplatňuje tzv. nových paprsků tak, aby nedošlo k poškození okolní
1 pojmů, psychologika, tj. psychologicky determinované usu- zdravé tkáně - vyjadřovaly pokusné osoby různé ide-
obsahů, zování, které je v rozporu s formálně logickými závě je: vést paprsky hrtanem, znecitlivět okolní zdravou
Pochopit ry. Lze říci, že lidé myslí spíše psychologicky než lo- tkáň injekcemi analgetika a další. Navržená řešení se
systému gicky. Projevuje se to např. tendencí k nesprávnému dají roztřídit do tří skupin: vystříhání se kontaktu pa-
nentálně obracení soudů: tak třeba soud "všechna X jsou Y" je prsků se zdravou tkání, imunizace zdravé tkáně vůči
123
Myšlení
paprskům a snížení intenzity záření na cestě zdravou zkracuje nalezení řešení složitých úkolů" (E. Fejgen-
tkání. To jsou tři obecné principy řešení, z níchž kaž- baum a D. Feldman, 1967). A. V. Brušlinskij však
dý může být dále precizován: např. zamezení kontak- spatřuje základrJ problém v tom, zda lze tvůrčí myšle-
tu paprsků se zdravou tkání může být dosaženo užitím ní rozložit na diskrétní prvky a zda je lze chápat jako
nějaké ochrany, třeba vedením paprsků k žaludku tru- lineární (aditivní) skládání těchto prvků (A. V. Bruš-
bicí. To jsou připady konkretizace; každý z ních může linskij, 1970). Také O. K. Tichomirov (1969) popírá
být dále rozveden podle schématu "kmene řešení" až kybernetickou možnost modelování tvůrčího myšleni
na úroveň cilového řešení, které splňuje všechny dané a zdůrazňuje, že "psychologické a matematické aspek-
podmínky (odstranít vřed a nepoškodit okolní tkáň): je ty řešení problémů nejsou stejnorodé" a že "lidské
jím koncentrace několika slabých paprsků, vysilaných a strojní heuristiky se nekryjí". Ještě dál jde Brušlin-
z různých úhlů, v mistě vředu. skij, podle něhož se proces strojního zpracování infor-
maci redukuje na operace se symboly, přičemž tyto
výchozí stav analýza problému operace mají logicko-matematický charakter, vztahují
t
r se k jakýmsi "atomům"; myšlenkové akty jsou tu tedy
a
n chápány jako složeniny nejjednodušších elementů.
s
f Avšak, pokračuje Brušlinskij, ve skutečnosti nelze slo-
o
r vo identifikovat se znakem a myšlení s operacemi se
m
a znaky: "Pojem znaku je v oblasti matematické logiky
c
e nutný a velmi plodný, níkoli ale v psychologii. ..
cílová analýza v průběhu myšlení není možná žádná záměna pozná-
Schéma "kmene řešení" vaného objektu za odpovídajíci znak, symbol nebo
systém znaků." Proto nemůže být proces myšlení ni-
Při řešení problémů se mohou uplatňovat heuristic- kdy nahrazen operacemi se znaky nebo slovy, každý
ké programy (z řeckého heuréka, nalezl jsem) obsa- objekt je ve svém obsahu nekonečně bohatší než jaký-
hující pravidla nacházení nových řešení - na rozdil od koli systém slov či pojmů, který ho v řeči odráží. Po-
algoritmů, které obsahují již známé způsoby řešení. dle Brušlinského je principem tvořivého myšleni
Jedním takovým pravidlem např. je: "Zační nejprve a myšlení vůbec nalézání nového, avšak"v myslících
analýzou cile, a níkoli zkoumáním vstupních údajů." strojích nevzníká principiálně nic nového"; stroj ne-
Pro různé činnosti však existují různá heuristická pra- přesahuje rámec toho, co do něj bylo vloženo, a v tom-
vidla. Heuristiky určují, co a jakým způsobem má být to smyslu pak "v lůně každého myslícího stroje je
přetvářeno, aby bylo dosaženo určitého výsledku vždy nějak ukryt člověk", "myslíci stroj nepřekračuje
(J. Kozielecki, 1976); jsou to v podstatě metody tvůr hraníce instrukce a programy, které do něj byly od po-
či činnosti. Matematik G. Polya (1949, 1966, 1967) čátku vloženy". Kybernetické modelování myšlení,
rozpracoval některé obecné heuristické principy. zejména tvůrčího, ignoruje skutečnost, že toto myšle-
F. Loeser a D. Schulze (1976) za podstatné fáze ní je nelineární a nonaditivní; myšlení má "meteorolo-
heuristického programu považují: 1. vytyčení žádou- gický charakter", neboť je založeno na kombinaci
cího stavu (to, co má být, čeho má být dosaženo), mnoha elementů a jako proces je na vysokém stupni
2. hledání rozdílů mezi tím, co je, a tím, co má být, proměnlivé. Brušlinskij má v podstatě pravdu, avšak
3. hledání operátorů, které rozdily mezi tím, co je, je nutné mít na vědomí, že teorie znaků zatím nejlépe,
a tím, co má být, zmenšují, 4. užití těchto operátorů. i když jistě nikoli plně, postíhuje povahu myšlení a že
Někteři psychologové se pokusili o kybernetické mo- také člověk ze sebe nemůže vydat víc, než co do něho
delování na počítači, protože myšlení spočívá v pře "vložila" zkušenost. Tichomirov postíhuje zde analy-
tváření informaci. Heuristický program je pak z hle- zovaný problém vztahu myšlení a jeho kybernetic-
diska kybernetiky definován jako "takový program, kého modelování v následujícich výrocich: "Stroj vy-
který se při řešení složitých úkolů opírá o heuristiku"; konává operace ve smyslu logicko-matematickém,
jde o zásadu nebo strategii, jež "podstatným způsobem a nikoli konkrétně psychologickém." Jakmile se uplat-
124
Myšlení
ňují mimologické způsoby myšlení, stroj selhává, a transformuje je", tedy plánovitá a systematická akti-
~jgen- např. "reprezentace šachových pozic v činnosti stroje vita. 4. Využití informací: "čím větším počtem infor-
však je nadmíru ubohá". Lze říci, že mechanísmy regulace mací o problému subjekt disponuje, zvláště o meto-
llyšle- vyhledávacích činnosti v procesu řešení problémů ve dách jeho řešení, tím lehčeji k řešení dospívá".
tjako strojích nejsou identické s těmi, které používá člověk. Obecně řečeno, jde o určitou miru poučenosti, vědo
Bruš- V polemice s M. M. Bongardem (1967), který hájí mostí a dovedností či znalostí. 5. Metoda: organízova-
[>opírá možnost kybernetického modelování myšlení, dospívá ná a plánovitá činnost je úspěšnější než neorganízova-
yšlení Tichomirov k závěru, že "technický systém by myslel, ná a bezplánovitá, jako je např. metoda pokusu
ilSpek- kdyby řešil nejen tytéž problémy jako člověk, ale kdy- a omylu. Někteří autoři (J. S. Bruner, 1956, J. Kozie-
Jidské by to činil stejně tak jako člověk"; a dodává: nazývat lecki, 1975, a další) používají pojem strategie řešení
rušlin- činnost počítače myšlením je stejně nevhodné jako na- problémů, který byl původně užíván v teorii her, kde
linfor- zývat letadlo ptákem. se jím rozumí optimální postupy v určité situaci, resp.
lžtyto Pokud řešitel problému neprovede důkladnou ana- optimální rozhodování; pojem strategie zavedl do psy-
~tahuji lýzu problémové situace a nedospěje ke stanovení chologie myšlení již O. Selz (1922). 1. Kozielecki
~tedy principu řešení, může uplatňovat to, co se nazývá me- (1975) definuje psychologickou strategii jako "soubor
~entů. toda pokusu a omylu a co je charakteristické pro pravidel, o něž se opírají výběry různých činností
~e ~lo senzomotorické myšlení zvířat, ale i pro lidi, kteří ře v době řešení problémů", a rozlišuje tři třídy psycho-
~Ill1 se ší problémy bez znalosti jejich struktury (např. snaží logických strategií: 1. Strategie opírající se o zásadu
'logiky se opravit hodinky, aníž by měli jakékoli znalosti o je- pravděpodobnosti, která vychází z hypotézy řešení,
ogii... jich konstrukci a mechanísmu). Je to metoda zdlouha- která se zdá být nejpravděpodobnějšía která je v pří
ozná- vá a pracná, která nemusí vést k dosažení cíle, proto- padě neúspěchu nahrazena jinou hypotézou. 2. Strate-
nebo že je založena na zdlouhavém utlumování neúčelných gie "polovinová" spočívající v konstrukci řešení, kte-
eníni- operací a náhodné volbě dalších. V podstatě jde tedy ré vylučuje vždy polovinu možností (např. při
každý při řešení problémů o to, najít vhodné operátory řeše systematickém Wedání skrytého předmětu). 3. Strate-
žjaký- ní, tj. takové slovní či motorické reakce, takové gie pokusů a omylů založená na náhodných postu-
ží. Po- . problémovou situaci restrukturující akty, které zajišťu pech, které chybí pravidla a v níž se uplatňuje spíše
yšleni jí dosažení cíle, tj. vyřešení problému. Tomuto postu- jen "hádání". Kromě toho existují kombinované stra-
sUcích pu nezřídka brání tzv. funkční fixace, tj. ulpívání na tegie. Další strategie se týkají situací konfliktních
oj ne- funkci určitých předmětů, které je provázeno neschop- a bezkonfliktních, jistých a nejistých (rizikových) atd.
v tom- ností použít předmětu s konvenčně vymezenou funkcí V řešení problémů se podstatně uplatňuje faktor uče
oje je také k něčemu jinému než k realizaci této jeho kon- ní; k řešení problémů je třeba určitých zkušeností, jak
ačuje .' venční funkce: např. kladivo slouží k zatloukání hřebí ve formě vědomostí, tak i znalostí a praxe, což vše je
odpo- ků, ale lze ho použít také jako páku, těžítko, klin výsledkem učení; avšak řešením problémů se jedinec
yšleni, a mnoha dalšími způsoby. také učí, a to především jak problémy řešit, takže se
myšle- : P. Oléron (1968) shrnuje podmínky řešení problé- při řešení problémů může uplatňovat i generalizace
eorolo- mů takto: 1. Podmínky vázané na objekty tvořící da- podnětů a reakcí z podobných problémových situací
binací cnou problémovou situaci, resp. prvky, které v ní vystu- v minulosti. Osvojené algoritmy řešení jsou nícméně
stupni 'pují; patří sem např. i způsob, jakým je problém vzácné, obvykle člověk disponuje jen určitými
, avšak formulován (při zadání), a v neposlední řadě i množ- poznatky z fyziky, chemie, biologie a jiných věd, kte-
ejlépe, 'ství materiálu daného v problémové situaci, složitost ré musí umět na řešení problémů aplikovat, ale i to
ni a že ijejí struktury a další. 2. Podmínky vázané na subjekt, je funkcí učení stejně jako řešení určitého problé-
oněho ·které jsou vyjadřovány různými tendencemi, jako je mu např. pomocí jednoduché trojčlenky. A. Newell
analy- např. faktor "vnítřního omezení" čili funkční fixace, aH. A. Simon (1972) rozlišují následující fáze řešení
rnetic- .faktor motivace a další. 3. Aktivita subjektu: "subjek- problému: 1. Orientačně analytická (aktivní zpraco-
troj vy- tu se daří řešit předložený problém jen do té miry, do vání, modelování problémové situace). 2. Strategicko-
tickém, jaké je aktivní, zasahuje do předložených prvků -operační (utváření hypotézy, resp. metody, strategie
e uplat-
125
Myšlení
řešení). 3. Synteticko-verifikační (prověřování hypo- pak, vycházeje z rozboru hlasitého myšlení, ve1nů
tézy řešení). ilustrativně ukazuje, že funkce emocí v řešení problé-
Myšlení a emoce. Vztah obou těchto psychických mů se dá srovnat se známou hrou na skrývačku, kde
funkcí je často chápán jako vztah protikladů, ve sku- hledání je usměrňováno verbálními signály protihráče
tečnosti však je to spíše vztah dvou komplementárních "přihořívá", resp. "chladno". Objevují se při tom ná-
funkcí; racionální a emociální jsou dva aspekty téže sledující alternativy: buď se princip řešení nachází nej-
jednotné činnosti, v níž ovšem může za určitých okol- prve v neverbální rovině a pak je verbalizován (v tom
ností jedno dominovat nad druhým (čistě racionální případě je emocionální aktivace indikátorem řešení
a na druhé straně tzv. katathymní myšlení). Empiricky nalezeného, ale dosud neverbalizovaného), nebo emo-
bohatě založenou analýzu funkčního spojení myšlení cionální aktivace předchází neverbalizované řešení
a emocí podalO. K. Tichomirov (1969), který soudí, a připravuje je. Aktivační signál vystupuje jako
že vztah mezi emocemi a myšlením patří k nejkompli- "nespecifický signál stop" a naznačuje, kde je nutné
kovanějším psychologickým otázkám, ale současně hledat to, co ještě nebylo nalezeno; je to vlastně jaká-
ukazuje, že vztah mezi city a myšlením nemusí být jen si "emocionální anticipace řešení", kterou Tichomírov
vztahem protikladů, nýbrž i vztahem, v němž city nazval "pocit blízkosti řešení problému". Emocionální
myšlení aktivují a zaměřují. To je vyjádřeno již v ter- aktivace vytváří lepší předpoklady pro činnost mozku,
minech "autistické" a "katathymní" myšlení (E. Bleu- není-li příliš vysoká ani příliš nízká, vyjadřuje také
ler, 1928, E. Kretschmer, 1963), které znamenají myš- subjektivní hodnotu určitého směru hledání a je spoje-
lení zcela ovládané emocemi, což Tichomirov nemá na s "nekonkretizovanou anticipací řešení". "Při řeše
na mysli. Myšlení je koneckonců vždy prostředkem,
ní komplikovaných myšlenkových úloh vykonávají
poznávání slouží primárně nacházení prostředků k do-
emoce funkci heuristik", což odpovídá názoru P. V. Si-
sažení cíle, kdežto emoce se vztahují především k cí-
monova (1966), že emoce generují "užitečné šumy"
lům, i když nikoli jenom k ním, neboť určité prostřed
číli "psychické mutace", i názoru N. M. Amosova
ky, i když jsou účinné, může subjekt z citových
(1964) o působení emocí na paměť tím, že aktualizují
důvodů odmítat použít ("hnusí se mu", "má odpor"
určité a tlumí jiné vystupování vědomostí (informací);
k jejich použití). Také určité cíle lze ovšem odmítat
emoce tedy faci1itují nebo blokují přísun určitých in-
z rozumových důvodů, např. jako nedosažitelné, ris-
formací nutných pro řešení problému, nebo naopak
kantní atd., avšak konečným aspektem jednání jsou tu
pro řešení neadekvátních.
vždy emoce, neboť cokoli člověk činí, činí pro určitý
Tvořivé myšlení. Tento druh myšlení, založený na
druh uspokojení, tj. pro dosažení určitého emočního
stavu. Tichomirov uvažuje spíše o vlivu emocí při ře nalézání nových způsobů řešení, je vyvoláván tzv.
tvůrčími problémy, které jsou podle J. Kozieleckého
šeni problémů; tento vliv zkoumal při řešení různých
šachových úloh. Na základě získaných výsledků pak (1976) charakterizovány následujícími znaky: 1. jsou
objektivně nové, 2. jsou uznávány za společensky du-
dospěl k závěru, že emoce hrají v průběhu řešení pro-
blémů různé regulativní role. Emocionální aktivaci lze ležité, 3. jsou otevřené, často špatně vymezené a spo-
v tomto smyslu považovat za nutnou složku činnosti jené s nedostatečnými informacemi, 4. jsou spojovány
zaměřené na řešení problémů; emoce nejsou k myšle- s tzv. divergentními situacemi, v nichž existuje více
ní jen přidruženy, ale ovlivňují jeho průběh, emocio- možných správných a hodnotných řešení. Tvořivým
nální aktivace má důležitou funkci, je nutným před myšlením není jakákoli originalita, nýbrž originalita
pokladem "produktivní intelektuální činnosti" (tj. společensky hodnotná, což je ov,šem spíše kritérium
tvořivého myšlení). Souvisí zejména s nalezením zá- historické, o čemž svědčí fakt, že řada géniů byla
kladního principu řešení, což lze podle Tichomirova uznána až dlouho po jejich smrti. J. P. Guilford (1957)
interpretovat dvojím způsobem: 1. pokusná osoba hle- určil faktory tvořivého myšlení a definoval je výko-
dá princip řešení a ihned se u ní vytváří stav emociální ny v psychologických testech, jimiž se tento druh
aktivace, 2. stavy emocionální aktivace jsou smišeny myšlení měří; tomu ovšem předchází určité - v daném
se samotným procesem řešení problémů. Tichomirov případě operativní - pojetí tvořivého myšlení:
126
Myšlení
I velmi "r- slovní plynulost: subjekt má rychle vyjmenovat slo- i řadu let (např. A. Einstein se zabýval svou teorií po-
~roblé va začínající nebo končící určitou hláskou; le asi 30 let). B. Ghiselin (1963) rozlišuje stupně tvo-
~, kde ,...ideační plynulost: subjekt si má rychle vybavit urči řivosti: nižší tvoří přechod od reproduktivního myšle-
Wn-áče té objekty nebo prostředky (např. vodní dopravní pro- ní k produktivnímu a spočívá spíše jen v kombinací
bm ná- středky nebo vše, čím lze např. otevřít konzervu); toho, co je známo, kdežto vyšší stupeň směřuje vždy
~ínej - spontánní obrazová flexibilita: subjekt má rychle do- k objevení něčeho zcela nového. Často se zdůrazňuje
[(v tom BJět k optické inverzi určitého obrazce (má si např. nevědomý zdroj tvořivosti.
řešení ,představit daný obrazec z jiného úhlu pohledu); Intuice. Protikladem myšlení postupujícího vědo
emo- - spontánní sémantická flexibilita: subjekt si má rych- mě v krocích až ke konečnému výsledku je myšlení
řešení le vymyslet variantu k nějaké povídce, k nějakému probíhající zčásti pod úrovní vědomí a vyúsťující
jako tvrzení, návrhu apod.; v náhlém objevení výsledku - první je diskurzivní,
nutné , . . asociační plynulost: subjekt si má rychle vybavit druhé intuitivní myšlení. Nověji se intuitivním myšle-
ě jaká-
iace k určitému podnětu (např. nacházet k daným ním zabýval J. A. Ponomarev (1972), podle něhož je
mirov slovům jejich synonyma nebo protiklady, doplňovat zdrojem intuice "odraz vedlejšího produktu činnosti";
ionální ve větě chybějící slova nebo sestavit rychle větu ze v myšlení se uplatňuje "bezděčně, neuvědoměle získa-
piny písmen tak, aby každé slovo této věty začina ná zkušenost", která jako by byla vnucena věcmi, s ni-
ozku,
'e také
10 daným písmenem; miž se jedinec dostal do styku, a která se pakjaksi ne-
- expresivní plynulost: subjekt má rychle vyjádřit pů vědomě zapojuje do procesu řešení problému
spoje-
•. řeše- sobivý dojem z určitého podnětu (např. co v něm vy-
a determinuje náhlé objevení se nápadu (vhledu).
'volává exponovaná skvrna);
návají V širším pojetí je intuice chápána jako bezprostřední
''I'" obrazová adaptivní flexibilita: subjekt má restauro-
. V. Si- náhlé poznávání, resp. poznání spočívající na vnitřní,
'vat dané obrazce, např. známé zápalkové hlavolamy
šumy" blíže neurčitelné organizaci materiálu předmětu po-
.(z určité sestavy zápalek má třeba ubráním dvou sesta-
osova znávání a vyjádřené často v mimopojmové, obtížně
vit obrazec o třech čtvercích);
alizují verbalizovatelné formě, přičemž obsah intuice má ak-
- symbolická adaptivní flexibilita: subjekt má provést
rmací); cent evidentnosti (M. J. Borel, 1987). V tomto smyslu
. 'jakou sémantickou transformaci (např. určit rychle
'ch in- je pak sporné, zda Ponomarev zkoumal vůbec intuicí,
různé významy určitého objektu v určité situaci);
naopak či spíše jen nevědomou inspiraci analogií. V intuici se
," figurální a sémantická elaborace: subjekt má zpraco-
uplatňuje inkubace, počáteční zabývání se problé-
vat origínálním způsobem nějaký námět, dokreslit fi-
ený na guru, vymyslit postup apod.; mem, které je při těžkostech posunuto do nevědomí
án tzv. (subjekt se problémem zabývá dále, aniž si to uvědo
." "originalita": subjekt si má vymyslet něco originální-
eckého ho (např. defmovat originálně, co je manželství, nebo si muje) a v němž se uplatňují "jakési zprostředkující
1. jsou ,:Vymyslet nepravděpodobné důsledky nějaké činnosti). procesy" připravující pozdější náhlé (tj. do vědomí
ky du- Z uvedeného je patrné, že se v tvořívém myšlení vstoupivší) řešení (J. Hadamard, 1945).
a spo- podstatně uplatňuje způsobilost označovaná jako fle-
~ovány, Xibilita (ohebnost, pružnost) kognítivních procesů Literatura
~e více fantazie. Obecnější charakteristiku tvořivého myš-
ořivým .ní podal J. Kozielecki (1976): 1. Tvořivé myšlení se
Bruschlinski, A. w., Tichomirov, O. K.: Zur Psychologie des Den-
kens, Berlin 1975. Fischel: Mohou zvířata myslet?, Praha 1975. Ho-
ginalita tečňuje heuristickou metodou, která umožňuje re- las, E: Mys1enie, Bratislava 1970. Duncker, K.: Zur Psychologie
'térium ~ovat náhodné hledání a celkově je usnadňuje (tato des produktiven Denkens, Berlin 1935. Kozielecki, J.: Zagadnienia
'ů byla ,heuristika je někomu tak říkajíc dána, jiný se v ní mu- psychologii myš1enija, 1976. Mayer, R. E: Thinking, prob1em sol-
(1957) sí cvičit). 2. V procesu tvořivého myšlení velmi prav- ving, cognition, New York 1983. Newell, A., Simon, H. A.: Human
prob1em solving, Eng1ewood C1iffs, N. J. 1972. Rubinštejn, S. L.:
e výko- děpodobně vystupuje jev inspirace (náhlého objevu)
O myslení a sp6soboch jeho výskumu, Bratislava 1960. Seidel, R.:
to druh spíše než v jiných druzích myšlení, přičemž tato inspi- Denken-Psycho10gische Analyse der Entstehung und Losung von
daném race může vystoupit v různých fázích myšlení. 3. Tvo- Prob1emen, Frankfurt/Main 1976. Vinacke, W. E: The psychology
'lení myšlení je dlouhodobým procesem, může trvat of thinking, New York 1952.
127
Nervová soustava
páte
S~(I)~R
(spi
(přičemž S je stimulace, I vnítřní podmínky a R vý- mk
128
Nervová soustava
l činnost Stavbu nervového systému jako celku a jeho jednot- Stavebním prvkem nervové soustavy, resp. nervové
r zpraco- 4ivých oddělení ukazují příslušné obrázky doprováze- tkáně, jíž je tvořena, jenervová buňka, neuron, sklá-
i účelné 'né stručným vysvětlením. Zde podáváme funkční dající se z těla a výběžků dvojího druhu: neuritů (axo-
a, tvoře ;~arakteristiku struktur nervového systému: nů) a dendritů. Jde o nervová vlákna, z níchž axony
eceptory vodí nervové impulzy do jiné buňky a dendrity z jiné
fmri drá- Funkce buňky (axon tvoří jediný, dendrity více výběžků); axo-
I centra), ny, které jdou k jiným nervovým a dalším buňkám
spojuje smyslové orgány (receptory) zachycují-
Jovacimi cí informace z vnějšího světa, ale také vnitřní svalovým, jsou zde zakončeny tzv. terminálními knof-
l><>jují na orgány s centrem nervového systému líky, odkud jsou předávány přímo impulzy hladkým
iů dráha- a kosterním svalům. Nervové impulzy procházející
analyzuje impulzy z vnitřního prostředí orga-
~, tj. žlá- nismu, z jeho tkání, a řídí činnost vnitřních or- axony přecházejí na jiný neuron prostředníctvím
~ánY rea- gánů zvláštních spojení, která se nazývají synapse, ve kte-
le se tyto řídí výdej energie (uvolňuje cukr do krve, zvy- rých se rozhoduje, zda bude nervový impulz nervové
~ta~,ja- šuje krevní tlak a příliv krve do svalů), stimu- buňce předán, či níkolí. Rozhoduje o tom depolariza-
~,azese luje činnost vnitřních orgánů ce postsynaptické membrány, která je v doteku
prostře řídí procesy restaurující zásoby energie (snižu- s dendritem nervové buňky, k níž nervový impulz
rostředí) je krevní tlak, intenzitu činnosti srdce, odvádí směřuje. Počet nervových buněk v lídském mozku se
recepto- krev ze svalů k zažív~címu systému), zpomalu- odhaduje na 150 miliard.
vé auto- je činnost vnitřních orgánů
sti ner- na různých úrovních zpracovává interní a ex-
í, která terní informace a podílí se na vypracování re-
akcí
přepojuje informace z receptorů do vyšších
ústředí mozku a naopak z mozku k efektorům,
vytváří určité druhy reflexů
aR vý-
ená jen "vitální centrum mozku", kontroluje činnost
, ný- srdce, plic, krevní tlak, dýchání, spánek
, přetvá podílí se na regulací pohybů a svalového napětí
toho, že
a zpra- reguluje reflexy vidění, slyšení, zahrnuje reti-
tavě říci" kulární formací, která aktivuje činnost mozko-
cí z ex- vé kůry
na zá- reguluje činnost autonomní nervové soustavy,
jeho vý- integruje reflexy a výraz emocí, obsahuje cent-
ra jedení, agrese, sexu a dalších fyziologických
ku.
potřeb
ový sys-
funkčně "velká převodní stanice mozku", dává emoční
akcent senzorickým procesům, které převádí
rotože je do vyšších složek mozku
ým cent-
podílí se rozhodujícím způsobem na utváření
několik Schéma stavby lídské autonomní nervové soustavy
emocí a na řízení autonomního nervového sy-
stému
Axony (neurity) a dendrity spojují tedy jednak jed-
nejvyšší složka stavby mozku, obsahuje centra
notlivé neurony, jednak neurony s receptory a efekto-
smyslových orgánů (analyzátory) a pohybů, ří
dí vývojově vyšší psychické procesy (myšlení), ry. Funkčně se toto spojení realizuje příjmem a dalším
úmyslné pohyby, obsahuje centrum řeči; vývo- vedením nervových vzruchů (impulzů, akčních poten-
mpatikus jově a funkčně nejvyšší částí je mozková kůra ciálů).
129
Nervová soustava
Jak již bylo uvedeno, vývojově a funkčně nejvyš- myšlení. Činnost mozkových hemisfér vyznačuje tzn. do
ším orgánem nervové soustavy člověka je mozek, lateralita, tzv. funkční dominance jedné hemisféry hel
v němž se uskutečňuje nejsložitější analyticko-synte- nad druhou (projevující se motorickým "praváctvím" sp<
tická činnost, tj. analýza přijatých informací a jejich nebo "leváctvím"). Z určitých objevů se odvozuje vel
syntéza, nutná pro vypracování adaptivní odpovědi. funkční specializace jedné i druhé mozkové hemisfé- ~li
Ve stavbě mozku se zásadně rozlišuje část korová, asi ry: Obě hemisféry jsou spojeny tzv. kalózním tělesem
2-5 mm silná vrstva šedé hmoty mozkové, pokrývají- (corpus callosum) a jsou-li protětim odděleny, vykazu-
aD;
cí závity zbrázděnou plochu hemisfér (polokoulí) vel- je každá z nich specifické funkce, které se za normál-
ari
kého mozku. Obsahuje asi 12-15 milíard neuronů, ních okolností doplňují a vytvátejí integrované psy-
z nichž každý může mít mnoho synapsí, některé z nich chomotorické reakce. Funkční zvláštnosti každé
až několik tisíc. J. C. Eccles (1953) prokázal, že se sy- z obou hemisfér prokázal R. W. Sperry se svými spo-
napse mohou vytvátet učením. Mozková kůra (cortex) lupracovníky (1968). Senzorické vstupy se v kůře he- Vl:
je vůbec vývojově nejvyšší částí mozku a uskutečňují misfér promitají překříženě (tj. levá polovina těla se tíl
se v ní nejsložitější psychické procesy. Vedle fyziolo- promítá do pravé hemisféry a naopak). Toto překříže vi
gických center smyslových orgánů a center slyšené ní se projevuje i v programování činnosti: např. pravá re
a mluvené řeči obsahuje také důležité asociační ru
oblasti, zahrnující asi tři čtvrtiny mozkové kůry. IX
V těchto oblastech se uskutečňuje integrace různých je
senzorických vstupů: zatímco neurony v analyzáto- a
rech reagují jen na určitý druh senzorického vstupu, vi
neurony v asociačních oblastech reagují obvykle až na
mozková kůra
mozková
kůra kalózní
tělísko
Iimbická axon
oblast (nervové vlákno
septální v myelinovém
oblast pouzdře)
-~-J..<:F~
thalamus
hypothlamus
--.,-~-~&Yfi
amygdala v
n
hypofýza b
z
r.
j
(
tři druhy impulzů (na dotek, zvuk a světlo). Některé hemisféra programuje pohyby levé ruky a naopak. Le-
neurony asociační oblasti nereagují na senzomoto- vou hemisféru, v níž se nacházejí řečová centra, nazý-
rické stimuly vůbec a předpokládá se, že slouží skla- vá Sperry "mluvící hemisférou".
dování informací (pamět), procesům učení, interpreta- Empiricky zjištěné rozdíly ve funkci obou hemi-
ci impulzů a dalším funkcím, které se podílejí na sfér podle J. C. Ecclese (1973) podává následující ta-
utvátení nejsložitějších psychických procesů, zejména bulka:
130
Nervová soustava
131
Nervová soustava
nost, funkčně se prosazují a vytvářejí vlastní program. du projevuje jako prožívání a chováni individua, ja-
Jiný významný neurofyziolog F. Crick (1994) říká: ko komplexní aktivita psycho-fyzické povahy, jejíž re-
náš duch, tj. chování našeho mozku lze vysvětlit gulativní funkce spočívá v úpravě účelných vztahů
ze vzájemného působení neuronů a dalších buněk mezi jedincem a jeho prostředím. V tomto smyslu je
a z jim příslušejících molekul. D. C. Dennett (1994) dnes činnost nervové soustavy chápána jako zpraco-
zase uvádí, že vědomí je software a je evolučně před vávání informací z vnítřního a vnějšího prostředí orga-
programováno na biologickém hardwaru, tj. na ner- nísmu, považovaného za psycho-fyzický funkční ce-
vové soustavě. Proti tomu stojí již uvedený názor lek; smyslem této činnosti je adaptace. Ve své podstatě
1. C. Ecc1ese (1994), který chce sesadit materialismus jde o reflexní činnost, tj. činnost, jejímž funkčním
z trůnu a "znovu dosadit duchovní já jako vládce moz- prvkem jsou reflexy, tj. neurofyziologicky pojaté reak-
ku", tzn. že mozek je tu chápán jako nástroj duchov- ce (odpovědi) individua na určité vstupní podněty.
ního čínítele. Z faktu, že z dosud známých principů Z obsahového hlediska jsou základními prvky této
a mechanismů činnosti mozku nelze odvodit složité činnosti informace (přijímané a vydávané), které jsou
zakódovány ve vzorcích nervových impulzů a senzo-
OJ ~ rických excitací. Její podstatou je proto následující
"'"
~ oN řetěz dějů:
E E
,,
N
o
"C
podnět
senzorická excitace
/ nervový ímpulz ~
projevy psychiky, neplyne nutně, že tu jde o činnost Funkčním prvkem nervové činnosti je, jak již bylo
dvou různých podstat ve smyslu karteziánského dua- uvedeno, nervový impulz, jehož podstatou jsou che-
lismu. Tělo působí na psychiku a psychika na tělo, mické a bioelektrické změny v neuronech a v nervo-
obojí, tělesné a psychické jevy, nervová činnost a psy- vých vláknech; šíří se rychlostí 0,5 až 120 rnfsec, při
chické děje, je odlišné fenomenálně, ale tento fenome- čemž má stabilní kvalitu a velikost, jeho intenzita je
nální dualismus nepoukazuje, jak již bylo uvedeno, dána jeho frekvencí a počtem nervových vláken, které
na dualismus podstat. Postulát duchovního čínítele "zasáhl". Nervové impulzy jsou jedinou "řečí", které
však není méně logický než postulát materialistického mozek používá (J. C. Ecc1es, 1973). Šíření nervových
monísmu. vzruchů mezi neurony umožňuje přenos na sy-
Činnost nervové soustavy člověka. Nervová tkáň napsích: nervový vzruch proníkne k synapsi a uvolňu
(buňky, neurony) se vyznačuje způsobilosti k dráždi- je zde určitý druh tzv. neurotransmiterů (transmisních
vosti, která je spojena s generováním nervových vzru- substancí - různé neurony produkují různé transmite-
chů (impulzů, akčních potenciálů); tyto nervové ry). Tzv. postsynaptická membrána obsahuje speciali-
vzruchy jsou vodivými nervovými vlákny přenášeny zované receptory pro transmisní substance, ovlivňují
mezi nervovými buňkami a z nervových buněk na cí propustnost synaptické membrány pro nervový
buňky hladkého a kosterního svalstva, jejichž stimula- vzruch, který bude buď propuštěn k dendritu, na nějž
cí vyvolávaji jeho pohyby. Činnost nervové soustavy je synaptická membrána napojena, nebo nebude pro-
je činnost neuromotorická a její dynamika je dána po- puštěn. Mezi nejznámější neurotransmitery patří:
hybem nervových vzruchů a excitací nervových a sva- norepinephrin (má obecně tlumivý efekt na procesy
lových buněk, což se v rovině psychologického pohle- v mozku a míše, ale podněcuje činnost srdce, cév,
132
Nervová soustava
idua, ja- střeva urogenitálního systému); acetylcholin (trans- ných elektroencefalografem jako vlny čtverého druhu,
jejíž re- miter impulzů do dalších částí nervového systému); z nichž každá má svou charakteristickou frekvenci.
vztahů
dopamin (vyvolává efekty podobné norepinephrinu). Obraz bioelektrické aktivity mozku vytváří tzv.
nyslu je Přenos spočívá v elektrochemické změně klidového elektroencefalogram, přičemž různé charakteristiky
zpraco- potenciálu na depolarizaci synaptické membrány, kde elektroencefalogramu korespondují s různými stavy
dí orga-
lcční ce-
)Odstatě
rokčním
~téreak
)Odněty. destrukce
stirn.Jlace
extréllTlího
rky této laterálního
dorsomediálního
eréjsou jádra
jádra
, senzo- nebo destrukce
vyvolává ventromediálního jádra
lledující apatii
a odpor vyvolávají
k příjímání vztek a nezřízenou
potravy '" žravost
""
se rozhoduje o předání nebo útlumu nervového vzru- vědomi (spánkem, bděním, vzrušením, napjatou po-
chu. Tyto děje se odehrávají v nepředstavitelně ma- zorností atd.). Dnes se předpokládá, že různé EEG-ryt-
lých mikroprostorech tisícin milimetru. V nervových my (tj. obrazy elektroencefalogramu) jsou vyvolávány
impulzech jsou zakódovány informace o vnitřním zejména podkorovými centry (např. "alfa-rytmy" tha-
a vnějšim prostředí organismu; ve vzorcích nervových lamem) a ovšem i činností korových buněk mozku.
impulzů zakódované informace jsou pak v mozkových Velmi rozšířené je srovnávání činnosti mozku a po-
centrech dekódovány. Je to postup analogický fungo- čítače, neboť se tu objevují určité analogie. Počítače
vání televizoru, v němž také dochází k dekódování im- (computery) napodobují některé činnosti mozku (např.
pulzů, ovšem elektromagnetických, a k jejich "překla logické myšlení, racionální rozhodování aj.), a jsou
du" do systému obrazů a zvuků. proto označovány jako "elektrické mozky". Existují
Jak probíhá činnost mozku,. není přesně známo. počítače, které mohou měnít své programy na základě
Mozek je chápán jako "černá skříňka" (black box) a na "zkušenosti" (učící se automaty) nebo řidít jednodu-
to, co se v něm děje, se vysuzuje ze vztahů mezi jeho ché chování uměle konstruovaných kvaziorganismů
"vstupy" a "výstupy" (tj. stimulací a reakcí), přičemž (např. elektronícká želva G. Waltera). Existují zde i ur-
jak senzorické vstupy, tak i výstupy ve formě pohybo- čité analogie strukturální (elektronické sítě s přepojo
vých a žlázových reakcí musí být dostatečně kontrolo- vacími prvky, receptory a efektory atd.). Jsou zde však
vatelné. Navenek je pozorovatelná elektrická aktivi- i podstatné rozdíly, především materiálové (bioche-
ta mozku (H. Berger, 1927), která se projevuje mické substance mozku, kovové elektronky a polovo-
kolísánim slabých elektrických potenciálů zachycova- díče počítače); i když počítače vykazují nesmírně
133
Nervová soustava
rychlé výkony (např. početní), vykazuje zase mozek ní funkci tím, že opakovaně předcházely vrozeným
výkony mnohem jemnější a některé z ních (zejména podnětům vyvolávajícím reakci, která byla zpevněna,
tvořívé myšlení) se dosud nedají na počítačích mode- takže podmíněné reflexy jsou vlastně reakcí na signá-
lovat. Proto lze pouze přípustit, že čínnost mozku ly. Jejich vzník lze schematizovat takto:
a počítačů je jen v některých směrech analogícká.
Za funkční element v čínností nervové soustavy je I. nepodmíněný nepodmíněný
(vrozený) podnět (vrozený) reflex
pokládán reflex jako zákonítá odpověď orgánu, resp.
organísmu, na určitý druh stímulace; čínnost nervové Sn Rn
soustavy je v tomto smyslu chápána jako reflexní čín (potrava v ústech) (sliněni)
nost. To je přístup čistě neurofyziologický, resp.
neurologický, níkoli však už neuropsychologický, ne- Např. zvuk zvonku vyvolává vrozeně orientační re-
boť psychická činnost nemá povahu mechanícké
akci, ale níkoli slínění; ve vztahu k němu je to neutrál-
skladby reflexů, a proto neplatí aní teze S. L. Ru- ní podnět. Je-li však v experimentální situaci spojován
binštejna (1961), že "reflexní čínnost mozkové kůry je s vrozeným podnětem, např. s podáváním potravy tak,
zároveň čínností nervovou i psychickou". Reflexy
že podání potravy krátce předchází, dojde k asociaci
mohou být složkou psychických aktivit (např. orien- zvuku zvonku a podání potravy. Zvuk zvonku bude
tační reflex je složkou pozornosti, reflexní erekce je
signálem podání potravy, a stane se tak podmíněným
složkou erotického chování), avšak zda lze psychické
podnětem (Sp) pro reflex slínění, který se tím stává
jevy vysvětlit jako čínnost reflexů, je sporné: reflexy
podmíněnou reakcí (Rp) vyvolávanou zvukem zvonku.
jsou mechanísmy, psychické děje jsou složitější reak-
Výsledek je tedy následující:
ce. Tzv. reflexní oblouk je tvořen následujícími slož-
kami: 1. transformace podnětu v excitaci v receptoru, II. podmíněný podnět podmíněný reflex
2. po zakódování informace v nervových ímpulzech
vedení těchto vzruchů aferentními nervovými drahami Sp Rp
do michy a mozku, 3. centrální zpracování, 4. předání (zvuk zvonku) (sliněni)
reflexní čínnosti se pokládá zpětná vazba, tj. informa- xů vyšších řádů. Podmíněné reflexy vyššího řádu
ce o účínku produkované odpovědí, která je opět cent- jsou vlastně podmíněně podmíněné reflexy vzníkajicí
rálně zpracována a v případě "neúspěchu" odpovědí tím, že se s podmíněnými podněty asociují další, do té
vyvolává její korekci (např. reflexní zaostřování obra- doby neutrální podněty, které se tak stávají signály
zu objektu na sítníci). Některé reflexy jsou organí- signálů a vyvolávají pak určitou podmíněnou odpo-
zovány na úrovní michy, jíné na úrovní různých věď. Podmíněné reflexy jsou výsledky procesu
podkorových center. Rozlišují se vegetativní reflexy, podmiňování, ale jen tzv. klasického druhu, který byl
organízované na úrovní prodloužené michy a regulující popsán výše. Existují různé druhy vrozených refle-
tělesnou teplotu, výměnu energií (např. dýchání) a dal- xů; podle jejich biologických funkcí se obvykle třídí
ší procesy, dále motorické reflexy, které jsou součás na 1. potravové reflexy (související s příjímáním
tí výstavby pohybových komplexů, tj. chování, jež má a zpracováváním potravy), 2. obranné reflexy (souvi-
však i nepohybové komponenty (sekrece). Z vývojo- sející s vyhýbáním se a s odstraňováním škodlivých
vého hledíska se rozlišují vrozené (nepodmíněné) a bolestivých podnětů), 3. pohlavní reflexy (souvisejí-
a naučené (podmíněné) reflexy; první probíhají jako cí s čínností pohlavních orgánů), 4. orientační reflexy
preformované a druhé jako naučené odpovědí organís- (související s orientací, resp. identifikací biologického
mu na určité podněty. V prvním případě jde o podně významu náhlých, silných a neobvyklých podnětů),
ty vrozené, ve druhém o podněty, které získaly signál- 5. pátrací reflexy (související s vyhledáváním potravy,
134
Nervová soustava
eným sexuálního partnera atd.), 6. statokinetické a loko- zou a hypothalamem. Protože nervové procesy a hor-
něna, moční reflexy (související s udržováním rovnováhy mony působí komplementárně, je nejvyšší úroveň re-
ligná- těla a s jeho pohyby v prostoru). Příklady vrozených gulace činnosti organismu označována jako neuroen-
(nepodmíněných) reflexů: vylučování slin a žaludeč dokrinní systém; rozhodující úloha tu však připadá
ních šťáv, rozšiřování a zužování krevních vlásečnic, nervové soustavě. Poměrně nedávno byly v mozku
kýchnutí, mrknutí, erekce penisu a klitorisu, obrat hla-
vy směrem k silnému zvukovému podnětu, reflexní
pohyb sloužící k obnovení rovnováhy atd.
V činnosti nervové soustavy se uplatňuje tzv. domi- zrakový
nanta (termín zavedl A. A. Uchtomskij, 1923), defi- receptor
. novaná jako "dočasně převládající reflektorní systém,
:ní re-
který v této době určuje činnost nervového systému"
:utrál-
(V. S. Rusinov, 1969). Jedná se tedy o určité zaměření
10ván
reflexní činnosti mozku, které je dáno aktualizací ur- kinestetický
y tak,
čité potřeby (vnítřního motivačního stavu) nebo úkolu receptor
Dciaci
(motivujícího vnějšího činitele). Se vznikem určité
bude
dominanty (např. potravní, sexuální, obranné) je spo-
,ěným
jena zvýšená vzrušivost vůči signifikantním podnětům
stává (potravním, sexuálnim, signalizujícím nebezpečí), za-
onku. tímco reaktivita na jiné podněty je snížena nebo zcela
interoceptor
~ouvi- řat pohlavní hormony v krvi disponují organismus uplatňují se zejména v sexuálním chování zviřat, po-
dle některých názorů jsou však i činitelem sexuální
~~
k sexuálnímu chování). Tzv. neurosekrety působí pří
mo na činnost nervové soustavy a některé hormony, atraktivity u lidí.
např. noradrenalin, přímo ovlivňují určité druhy cho- Modely činnosti mozku. Podle J. Z. Younga (1964)
vání, např. agresi. Tzv. neurosekrece se vztahuje na
~ětů),
je možné nervový systém popsat jako homeostat, tj.
přímé nervové řízení hormonální sekrece; neuro- jako regulační aparát udržující určitý optímální, resp.
travy, sekreční hormony jsou produkovány zejména hypofý- naprogramovaný stav organismu. Srovnáme-li pak
135
Nervová soustava
nervový systém s tennostatem, nacházíme zde násle- vln a jejich pozdější projekci. Jako přiklad se uvádí:
dující funkční elementy: 1. detektory registrující změ Hodíme-li do rybníka hrst kaménků, každý z nich po
ny ve vnitfuím a vnějším prostředí, 2. systém drah pře dopadu na hladinu vyvolá kruhovitě se šířící vlnění ml
dávající signály těchto změn do centra, kde se vody, přičemž se tato vlnění různě překrývají; kdyby- m
uskutečňuje jejich zpracování a kde se vypracovává chom si nyní představili, že hladina v tomto okamžiku ti
odpověď organismu determinovaná udržováním, resp. zamrzne, je to analogie hologramu. Vzorce interfe- k:
restaurací vnitfuí rovnováhy, 3. systém drah předáva rence nemají žádnou podobnost se zobrazovaným ob- lol
jící signály z centra k efektorům, 4. efektory, tj. svaly jektem, ale fyzikálně jej nicméně reprezentují; obraz ní
a žlázy uskutečňující reakci organismu, 5. program, objektu je tedy možné z těchto vzorců rekonstruovat Pr
který charakterizuje popisovaný systém obecně, a pro- - a jak již bylo poznamenáno, z každé části hologra- gil
gram speciální, který vyjadřuje úroveň činnosti systé- mu lze rekonstruovat obraz jako celek, neboť v každé de
mu (např. u tennostatu úroveň teploty). K tomu jako části hologramu jsou obsaženy infonnace o jeho ob-
zvláštní složka přistupuje zpětná vazba, která je zde jektu jako celku. Podle Pribrama mozek pracuje podle (1
zahrnuta v detekční činnosti. Podle K. H. Pribrama principu holografie, což lze prokázat zejména na fy- II
stl
efektory odchylka
pc
centrální
nervový
systém
... I---------------~i,- - - \ ----- j tu
ty
rá
aJ
1_ _ _ J ~( %
.. kt
~--------. *~ ~ de
~.
aferentační
syntéza r - - - - - - - - - - ... 1 - - - ~ - - - - 7 je
Vl
iL i
~ _~.______.~---"
~ L
L._~___"
---'--
zpětná aferentace
odchylka
J ~~~~
_
m
ja
cl
cl
je
Anochinův model funkčního systému lídského mozku rr.
a
(1966, 1971) je mozek v podstatě hologram, který je ziologii vnímání a paměti. Již K. S. Lashley (1927 z
součástí světového hologramu. Holografie je defmo- a pozd.) prokázal, že zkušenost učících se pokusných «
vána jako metoda zobrazování a hologramy, výsledky krys je jaksi uložena v celém jejich mozku, neboť s:
této metody, jako prostředky skladování infonnací i drastickou dekortikalizací těchto zvířat nebylo jejich k
prostřednictvím sítě vzorců interference, které před naučené chování podstatně narušeno. Einsteinův žák, Č
stavují interakce frekvencí energie, např. světelných americký fyzik D. Bohm (1950), vytvořil pak hologra- z
vln (J. Welwood, 1982). Matematicky fonnuloval fický model univerza, který velmi připomíná ezote- jl
princip holografie D. Gabor (1947), ale prakticky by- rickou tezi starých hennetiků a gnostiků, že "vše je ve s'
la tato metoda realizována o řadu let později až s po- všem". Bohmovo pojetí světa jako hologramu mělo b
užitím laserových paprsků. Umožňuje mímo jiné velký vliv na Pribramovo myšlení, oba na toto téma D
z každé části holograficky zobrazeného objektu rekon- publikovali společnou práci (1976). Není možné podat b
struovat tento objekt jako celek; hologram objektu je zde v detailech Pribramovo holografické pojetí moz- S
dán uskladněním interferenčních vzorců světelných ku; publikoval je mímo jiné ve své populární práci II
136
Nervová soustava
uvádi: o jazycích mozku (Languages of the brain, 1971, rus- emoce a orientační reakce, která nastupuje vždy, když
ich po ky Jazyky mozga, 1975). Podstatou je idea, že také se objeví nesoulad mezi programem a skutečnými vý-
vlnění mozek matematicky zpracovává vlny vystupující jako sledky činnosti, anebo náhlý, nový, neočekávaný pod-
cdyby- změny potenciálů na konci nervových vláken v oblas- nět. Aparát situační aferentace vytváří "nervový mo-
lIllŽiku ti přepojovacích neuronů: nervové impulzy slouží del situace"; "spouštěcí aferentace" vystupuje, když je
nterfe- k zakódování informace jako signálu, kdežto pro ho- dán podnět signalizující vhodnost realizace chování.
hnob- lografickou činnost mozku je rozhodující zpracovává- Situační aferentace tedy určuje, co má organismus či
. obraz ní přibývání a ubývání nervových potenciálů (vln). nit, spouštěcí aferentace pak, kdy to má činít. Paměť je
ruovat Pribram to dokládá výsledky řady neurofyziolo- komponentou aferentní syntézy a její podstata je
)logra- gických experimentů, na něž se odvolává ve výše uve- biochemická. Dominantní motivace je určována aktu-
. každé deném dile. ální potřebou, která má dva zdroje: 1. hormonální
ho ob- Vynikající ruský neurofyziolog P. K. Anochin a metabolické děje, 2. předcházející zkušenost. To
~ podle (1975) vytvořil model mozku jako aparátu samore- znamená, že odráží nejen vnitřní fyziologický stav or-
na fy- gulace, který také označuje jako "funkcionální sy- ganismu, ale i sociální situaci jedince. Motivační stav
stém" a který vysvětluje integrační činnost mozku se v mozku asociuje se vzorcem uspokojení dané po-
pomocí několika neurofyziologických konceptů. Struk- třeby, a dostává tak svůj konkrétní předmět i program
turní jednotku kteréhokoli funkcionálního systému činnosti; kromě toho dostává i určitý "příděl energie".
tvoři dva "bloky": 1. aparát aferentní syntézy a 2. apa- Vystoupení potřeby signalizuje stav porušení ho-
rát akceptoru výsledků činnosti. Funkční strukturu meostázy, a uspokojení potřeby má tedy funkci restau-
aparátu aferentní syntézy pak tvoří: 1. dva druhy dějů, race homeostázy. Anochinův model činnosti mozku
které vycházejí z vnitřního prostředí organismu, tj. a) zahrnuje řadu psychologických konceptů (motivace,
dominující motivace daná aktuální potřebou a její spo- emoce) a je v tomto smyslu zatim nejpropracova-
jeni s homeostázou a b) paměť, tj. v engramech zafixo- nějšim pokusem vysvětlit výstavbu chování na zákla-
vaná individuální zkušenost; 2. dva druhy událostí, dě souladu základních neurofyziologických a psycho-
které se odehrávají ve vnějšim prostředi, tj. a) situace logických faktů.
daná excitačními a inhibitnírni komponentami a b) sti- Vývoj nervové soustavy. Nervová soustava jako
mulus, který plní roli "spouštěcí aferentace" (puskova- materiální substrát a orgán procesů adaptace má u růz
ja aferentacija). Svůj model "funkcionálního systému" ných živočišných druhů různou úroveň vývoje, a tedy
chápe Anochin jako "fyziologickou architekturu aktu i různou stavbu. Její nejjednodušší forma se objevuje
chování". První etapou zpracování informace v mozku u nezmarů a sasanek jako síťové uspořádání nervo-
je tzv. aferentní syntéza: informace, které došly do vých vláken a rozptýlených neuronů, bez speciálních
mozku, jsou zde zakódovány v nervových impulzech center (G. Z. Roginskij, 1951). Vývojem se začiná ner-
i a zpracovávány z hledisek "co", "jak" a "kdy", tj. vová tkáň v určitých mistech koncentrovat a vzniká
I (1927 z hledisek vyjadřujících základní parametry chování typ gangliové nervové soustavy (např. u červů), která
lusných (co organismus odpoví, jak odpoví a kdy). Taková už funguje dokonaleji, protože umožňuje určitou úro-
l neboť syntéza je předpokladem vytvoření adaptivní reakce, veň koordinace reakcí. Nervová soustava obratlovců
bjejich která má nastolit soulad mezi potřebou a programem se již skládá z míchy a mozku, a umožňuje tak doko-
pv žák, činnosti a dále shodu mezi danou situací a minulou nalejší analyticko-syntetickou činnost, tj. dokonalejší
ologra- zkušeností individua z podobných situací. Uskutečňu zpracovávání informací, a tím i pružnější adaptaci na
, ezote- je se zde tedy výběr aktu chování z obrovského množ- měnící se životní podminky (situace). Zárodky moz-
šeje ve ství pohybových možností. Chování je určováno sou- kové kůry se objevují až u ryb. Nejvyšší úrovně vývo-
II mělo hlasností nebo rozporností dvou modelů - "toho, co je dosahuje mozková kůra a nervová soustava vůbec
:0 téma má být" a "toho, co se stalo", což zajišťuje zpětná vaz- u člověka. Nicméně "vývoj nervové soustavy neprobí-
épodat ba pomocí tzv. "akceptoru činnosti", kde dochází ke há rovnoměrně,přímočaře"; struktura nervové sousta-
ti moz- srovnávání "modelu očekávané činnosti" s "modelem vy se stává složitější, ale jsou zde i různé odchylky
ú práci uskutečňované činnosti", v němž hrají důležitou roli a zjednodušení (Roginskij).
137
Nevědomí
138
Nevědomi
'edpo- bráníme apod.). Jsou tedy, stejnějako sny, případy ne- analogické reflexům, směřují k odreagování vnítřního
ej vy- vědomých přání. "Nevědomé procesy chování proje- napětí, k dosažení uspokojení, projevují se typicky
leuvě vují mocný vliv v psychologickém vývoji osoby a jsou v dětském chování, u dospělých ve snech, fantaziích
vůbec obzvláště vlivnými podmínkami vědomí akce" a v duševních abnormalitách jako "splnění přání bez
,vědo- (P. Swartz, 1963). Freud přirovnával nevědomé k oné zřetele k realitě". Sekundární procesy jsou naučené
"oso- části ledovce, která je pod hladinou a představuje na- způsoby reagování a vystupují jako systémy tlumicí
{á, re- prostou většinu jeho masy; malá špička ledovce je vě a modifikující pudové tendence tím, že je zapojují do
:'oman domí. Existenci nevědomí prokázaly výsledky složitějších souvislostí (např. sex ve struktuře erotiky).
f. Jun- posthypnotické sugesce (pokusná osoba dostane Jsou funkcí ega a super-ega; pro první je charakteris-
nevě v hypnóze instrukci k nějaké akci, kterou má provést tický obraz, pro druhé pojem. Jde tu tedy, velmi obec-
a ten- pro probuzení z hypnózy, a po provedení vsugerované ně a zjednodušeně řečeno, o jakousi intelektualizaci
ty od akce není s to vysvětlit, proč učiníla to, co učinila). pudových tendencí fungujících podle principu slasti,
lctvím Logickou cestou byla existence nevědomi odvozena o uvedení těchto tendencí do souladu s realitou a po-
o část také z klinických zkušeností. Projevuje se zde přede žadavky osobní morálky. Primární procesy jsou deri-
super- vším jako nevědomá motivace, ale není snadné ji ja- vovány z pudů, sekundární ze zkušeností. K tomu je
~men- ko takovou identifikovat a jedinec sám může mit čas třeba poznamenat, že osobní morálka je v podstatě
IZPOru to falešné přesvědčení o motivaci svých vlastních stejně nevědomá jako pudy. Nevědomí funguje právě
fliktní činů. Ztráci-li např. někdo, očividně bez důvodů, jed- jako interakce primárních a sekundárních procesů;
no místo za druhým, může to být interpretováno jako vztahovat nevědomí jen k pudům a k iracionálnímu
Nevě důsledek jeho pracovní neschopnosti, avšak příčinou není proto zcela přesné, morální založení může vyví-
jeme", může být také jeho "nevědomá nechuť starat se o svou jet silný tlak na jednání jedince, může mu vytvářet sil-
'edsta- rodinu". Příklad podávají D. Krech a R. S. Crutchfield né zábrany, které jsou stejně iracionální jako některé
:mt do (1958), kteří uvádějí dva možné významy pojmu ne- pudové tendence. V zásadě zde nejde o otázku racio-
~lastní vědomá motivace: 1. Člověk má "nevědomou potře nálního, nýbrž o otázku racionalizace té či oné tenden-
nejen bu" a "nevědomě" hledá "nevědomý cíl": např. nevě ce, toho či onoho činu. Rozhodující je pak udržování
q>ůso domě se cítí být podřízen (manipulován) a kritizuje vnítřní psychické rovnováhy "obrannými mechanismy
iatego- soustavně svou ženu, aniž by mu bylo jasné, že se chce vytěsňování".
se ne- CÍtit nadřazen. Nevědomi je tu chápáno jako zvláštní C. G. Jung (1917) zavedl pojem kolektivní nevědo
pi síla, psychický stav, jemuž jsou analogické četné vlastnos- mí, jímž vyjadřuje existenci určitých vrozených způ
~ušev ti vědomého prožívání (city, myšlenky, potřeby atd.); sobů reagování na typické objekty nebo danosti, jako
~zporu je tím zřetelně implikováno, že "nevědomé je nezávis- jsou nebezpečí, nepohoda, smrt, obydlí, voda, les atd.,
r psy- lé východisko pro jednání, separátní agens, který se nebo i osoby, jako starý muž, žena, ditě, matka, otec
(lomil,
I
nachází v konfliktu s vědomým nebo s vědomím". atd. (W. Toman). K nim je nutné připočíst určité zážit-
tlače- 2. Další význam slova nevědomý není založen na kon- ky, jako je např. zrada, a určité životní situace, jakými
obsa- cepci dvojího "psychického života", spočívá spíše jsou "osudové křižovatky". Činitelé determinující re-
rýby v tom, že člověk nezná skutečné účinky svého jedná- akce na takové životně významné a věčné podněty se
latňu ní: např. výše uvedený muž si neuvědomuje, že jeho nazývají archetypy a je jich velmi mnoho. Jsou ana-
ených věčná kritika vlastní ženy zlepšuje jeho náladu, nemá logické instinktům, ale zatímco instinkty (fo-) determi-
koutí, sice intenci ponížovat svou ženu, ale jeho jednání pů nují způsob chování, determinují archetypy imaginaci
pto- sobí tímto způsobem; proč tak jedná, nemá-li tento a cítění. Jsou spojeny s určitými univerzálními sym-
ějaký úmysl, lze vysvětlit tím, že jeho jednání probíhá nevě boly a vystupují v obsahu pohádek a mýtů, ale i v pro-
i tím, domě. Nevědomé mentální obsahy (city, představy, dukci schizofreniků a jinde. Jung odvodil jejich exis-
jíně- touhy) jsou jevy, které vystupují ve vědomi, ale jejichž tenci z určitých klinických zkušeností, ale i ze
snů, příčiny neznáme a nedovedeme je verbalizovat. srovnávacích studií mýtů různých kultur a jejich ezo-
, in- S. Freud (1913, 1923) rozlišil primární a sekun- terních doktrin. Jung rozlišil personální a kolektivní
domě dární procesy. Primární procesy souvisí s pudy a jsou nevědomí: první je dáno určitými potlačenými osob-
139
Nevědomí
nímí zážitky, druhé je reprezentováno zkušeností celé- "jádro" nabité afekty a s ním spojené asociace. Kom-
ho lidského druhu a je v tomoto smyslu "hlubší" nevě plexy se stavějí na odpor "intencím vědomého já" (tj.
domou strukturou, která se spontánně manifestuje v podstatě racionálně založeným sklonům) a narušují
v obsahu archetypických snů, v nichž vystupují určité jednotu já. Jsou "cizímí tělesy" v aparátu "psýché"
charakteristické symboly. Tak jako jsou instinkty akti- a vytvářejí konflikty s komplexy já (leh-Komplexe)
vovány určitýmí klíčovýmí podněty, jsou archetypy jako autonomní motivy: "Mohou existovat i delší do-
aktivovány určitýmí setkánímí. Např. vstup do hlubo- bu, aniž by vstoupily do asociace s já" (Jung, 1948).
kého lesa může aktivovat určité zážitky našich pra- Ve svých projevech mají "neovlivnitelný nutkavý cha-
předků, stejně jako konfrontace s takovýmí činy, jako rakter", přičemž jejich "emočni zpracováni", tzn. je-
je hrdinství, zrada atd. Setkání muže s ženou může ak- jich uvědoměni, má za následek nové rozděleni psy-
tivovat mužský archetyp ženy (tzv. anima) zahrnující chické energie, tj. jsou obsazeny novýmí obsahy. ~
různé protikladné stránky "věčného ženství", symboli- V psychologii se objevil i kritický přístup k po- (pi
zované v mýtech a pohádkách postavamí smyslné jmu nevědomí, nikoli ovšem kritický odpor k faktu gtl;
Evy, moudré panny Sofie, čarodějnicemí, ale i vnamí, nevědomí. Tak např. E. Kretschmer (1963) odmítl po- jer
princeznamí atd. jem ,,nevědomé duševno" jako protim1uv a to, co je ní
K osobnímu (personálnímu) nevědomí patří kom- označováno jako nevědomí, označuje pojmem "sféra" K<
plexy (e. G. Jung, 1904), které jsou neasímílovatelný- ("periferie pole vědomí"). Ruský psycholog F. V. Bas- je
mí rezidui určitých negativnich zážitků, jako jsou po- sin (1968) kritizoval ostře Freudovo pojetí nevědomí llÍl
city viny, selháni, inferiority tělesné nebo sociální a interpretoval je sám jako oblast "odštěpků" ("diso- za,
apod. Jsou "nabity" silnýmí afekty, vytěsněny z vědo ciace mezi reakcí na signál a jeho uvědoměním") a ja- ch
mí a setrvávají v nevědomí, odkud vyvíjejí motivačni ko zvláštní případ "gnostické činnosti mozku". Kon- ro:
vliv ve směru kompenzace daného komplexu (např. cept nevědomí hraje důležitou úlohu v klinické řel
osoby s komplexem méněcennosti fyzické vykazují psychologii. Nověji se zdůrazňuje intervence nevědo su
různé duševně exhibični tendence apod.). Vznik kom- mí v průběhu kognitivnich procesů. tři
plexů je také připisován psychickým traumatům fil
a "nadhodnoceným ideám". Jung zjistil existenci gi'
Literatura: že
komplexů z reakcí pokusných osob, které se podrobi-
ly jeho asociačním experimentům. Poukazuje na ně Ellenberger, H. F.: Die Entdeckung des Unbewussten, Bem-Stutt- tře
gart-Wien 1980. Freud, 5.: Das Unbewusste, Frankfurt/M. 1960. p<
selháni reakce na určité slovni podněty, obsahově vý- Furrer, W. L.: Neue Wege zum Unbewussten, Bern-Stuttgart -Wien
aj
znamné slovni reakce, dlouhá latentní reakčni doba 1970. Grier-Miller, J.: Unconsciousness, New York 1942. Perrig,
a další znaky. Silné komplexy se mohou stát trvalýmí W. J., Wippich, w., Perrig-Chiello, P: Unbewusste Inforrnationsver- pc:
nevědomýmí "leitmotivy" chováni. Komplex tvoří arbeitung, Bem-Gottingen 1993. v
ti'
to
pe
S<
bl
1c
a
Ol
P
Žl
Žl
z
v
ti
140
Osobnost
~.
Kom- z pramenů psychologie osobnosti (M. Scheler a mno-
I já"
(tj. zí další). Pojem osobnosti v jistém smyslu nahradil po-
wušují jem duše.
~sýché" Existují mnohé definice osobnosti: G. W. Allport
nplexe) v různých vědách má pojem osobnosti různý význam (1937) jich analyzoval kolem padesáti a od té doby
~lší do- (např. v historii se tímto termínem označuje silný jedi- jich přibylo. Typicky behavioristické defíníce repre-
, 1948). nec, politicky, vojensky nebo jinak vyníkající, jiný vý- zentuje např. J. B. Watson (1924), který vymezuje
lvý cha- mam má tento termín v právních vědách, v sociologii osobnost jako "konečný produkt našeho systému zvy-
tzn. je- atd.). Naproti tomu zavedení pojmu osobnosti v psy- ků". R. B. Cattell (1965) uvádí: "Osobnost je to, co de-
~ní psy- chologii mělo význam hypotetického konstruktu, tj. termínuje chování v defmované situaci a v defmova-
by. pojmu, který by popisoval i vysvětloval určitá fakta ném naladění." J. P. Guilford (1959) podává čistě
II k po- (především skutečnost, že v téže situaci různí lidé rea- popisné vymezení: "Osobnost jedince je jeho jedineč
k faktu gují různě, a že tak psychické reakce nelze vysvětlovat ný vzorec rysů." L. A. Pervin (1970) upozorňuje, že
míti po- jenjako odpovědi na vnější podněty) a dále, že dušev- osobnost může být defmována různě, v termínech cha-
p, co je ní život člověka je určitým způsobem organizován. rakteristik, které jsou přímo pozorovatelné v chování
I "sféra" Konstrukt je vyvozován z pozorovatelného a vyjadřu individua, jako jsou např. rysy (psychické vlastnosti
V. Bas- je to, co stojí za pozorovaným jako jeho číníte!. Jed- osobnosti), nebo v termínech charakteristik, které jsou
Wědomí ním pramenem vzníku psychologie osobnosti na přímo odvozeny z chování, jako např. nevědomé pro-
i ("diso- začátku tohoto století byla tedy experimentální psy- cesy, v termínech interakce jedince s jinými jedinci,
~") a ja- chologie, kde bylo nutné vysvětlit interindividuální např. v termínech rolí atd. Uvedený autor poznamená-
l". Kon- rozdily v reagování na týž podnět. Své historické ko- vá, že v literatuře uváděné defíníce osobnosti před
fdinícké řeny má však koncept osobnosti v psychologii i ve stavují obvykle jen pracovní vymezení, které jejich
nevědo- starší charakterologii. R. B. Cattell (1965) rozeznává autoři používají pro svou prezentaci psychologie
tři historické fáze zkoumání osobnosti: 1. Literárně
I
! osobnosti. Pervin sám pokládá za základní znaky
filozofickou, v níž byly o osobnosti jako o psycholo- osobnosti "strukturální a dynamické vlastnosti indi-
I
gickém subjektu podávány různé, na introspekci zalo- vidua nebo individuí", jak se vykazují v charakteris-
I žené výpovědi. 2. Klíníckou fází, v níž se vynořila po- tických reakcích na situace. V klasické definíci
km-Stutt- třeba medicíny studovat a vysvětlit soustavným G. W. Allporta (1937) je osobnost chápána jako
~' 1960. pozorováním a teorií anomální chorobné chování "vnitřní dynamická organizace psychofyzických sys-
~
art -Wien
akdy vzníkaly základy lékařské psychologie (E. Krae- témů", které "determínují jedinečné adjustace indivi-
2" Perrig,
tlonsver-
pelin v Německu, P. Janet ve Francii, W. James dua jeho prostředí". V mentalisticky orientovaných
v Americe, S. Freud v Rakousku a další). 3. Kvantita- vymezeních se poukazuje na vnitřní, mentální podsta-
tiVIÚ a experimentální fázi, která začala na přelomu tu osobnosti a na její vazbu k tělu; např. H. Remplein
tohoto a minulého století a vyznačovala se zprvu (1965) uvádí: "Osobnost je celý člověk, pokud vyka-
pokusem o měření interindividuálních rozdílů ve zuje duchovni zformování: duchovně ražený tělesně
schopnostech. Je to však klasifikace určitým způso duševní útvar celku člověka." H. Thomae (1951) chá-
bem zjednodušená, opomíjí výše zminěné charaktero- pe osobnost jako proces: "Chápat osobnost jako pro-
logické systémy, zejména dílo L. Klagese (1911 aj.) ces původně znamená ne víc než obrátit zvláště zřetel
a další prameny. Teprve se vzníkem psychologie na charakter dění každé individuální existence"; uplat-
osobnosti byl definítivně překonán přírodovědě po- ňuje se v něm strukturování a diferenciace jako zamě
platný psychologický atomismus, když bylo seznáno, řování, orientování, zpevňování, vázání a další. V. Tar-
že psychické fenomény nejsou "membra disjecta", ale dy (1964) omezil, jak sám uvádí, pojetí osobnosti na
že tvoří dynamický celek a určitý druh vnitřní organi- "jednotu duševních vlastností a dějů", protože to je
°
zace. vnitřní organizaci celku duševního života člo
věka a o jeho spojení s tělem uvažovala rovněž filozo-
pro psychologii potřebná abstrakce, kterou překračuje
sociální psychologie, když zkoumá interakci dvou ne-
fie člověka, která je v tomto smyslu také jedním bo více individuí. Osobnost je "individuální celek du-
141
Osobnost
ševního života člověka", který tvoří jednotu s tělem charakteristiky individua zdůrazňující některé jeho
subjektu a s jeho životnim prostředim. V tomto smys- znaky, např. hodnotu člověka jako sociálního činitele,
lu je možné chápat osobnost jako otevřený živý 6. sociální aspekty individuální lidské povahy, které se
systém, který se vyznačuje určitou dynamickou orga- vyvinuly v sociální interakci a charakterizují člověka j
nizací s určitým programem činnosti a určitým zamě jako společenskou bytost (sociologické pojetí). Chá- (
řeným chovánim reaktivniho i aktivniho typu. V psy- peme-li osobnost jako deskriptivní a současně J
chologii pak vystupuje osobnost jako hypotetický explanační koncept, pak je její studium zaměřeno je-
konstrukt, tj. jako pojem vyjadřujicí a vysvětlujicí dnak na psychické vlastnosti osobnosti, které ji cha-
fakt, že duševni život člověka vykazuje určitou vnitř rakterizují a současně vystupují jako vnitřni dispozice
ni organizaci, jednotu a dynamiku, která se projevuje (faktory) chování, jednak na jáství, pojem, který vy-
navenek chovánim a která funguje v závislosti na jadřuje vývojově nejvyšší princip organizace a dyna-
změnách organismu subjektu na jedné a změnách jeho miky osobnosti (její chování směřuje k udržování
životniho prostředí na druhé straně. V tomto smyslu je a zvyšování hodnoty já). S tim dále souvisí problém
osobnost deskriptivni a explanačni pojem pro duševni integrace osobnosti (tj. úroveň její vnitřni jednoty),
život člověka, který funguje jako celek a který spo- který je také základnim kritériem její normality v psy-
luurčuje jeho vnější projevy v chování i prožívání. Zá- chologickém slova smyslu, tj. kritériem duševního
kladní témata psychologie osobnosti pak jsou: 1. ge- zdraví jedince. Existují ovšem různé teorie osobnosti,
neze osobnosti (jak osobnost vzniká a jak se vyvíjí), které zdůrazňují různé pojetí její struktury, dynamiky I
2. struktura osobnosti (její vnitřni uspořádání) a 3. dy- a různé přístupy k jejimu studiu (faktorově analytic- 1
namika osobnosti (vnitřni činitelé chování). Podle ké, psychoanalytické, v teorii role, fenomenologické J
G. Murphyho (1947) lze osobnost studovat dvojim a další). Za pracovní model osobnosti lze pokládat
způsobem: 1. jako problém interindividuálních odliš- interakci, resp. interdependenci tří základnich přístupů
ností v psychofyzických dispozicích, 2. jako organi- (resp. stránek osobnosti): 1. psychofyzického, 2. psy-
zovaný celek duševního života člověka, přičemž je chosociálního a 3. synteticko-psychologického. S tím
možné trojí vymezeni osobnosti: a) "osobnost je rozli- souvisí úzké vztahy psychologie osobnosti k biologii,
šitelné individuum, defmovatelné v terminech kvalita- k sociologii, resp. kulturní antropologii a k obecné
tivnich a kvantitativnich odlišností od jiných takových psychologii, které je možné chápat jako interdiscipli-
individuí," b) "osobnost je strukturovaný celek, defi- námi vztahy. Za základni analytické koncepty psy-
novaný v terminech vlastnich odlišných strukturálních chologie osobnosti, v nichž je postihována její struk-
atributů," c) "osobnost je strukturované pole organis- tura i funkce, pokládá E. Roth (1969) vlastnosti, zvyk
mus-prostředi, jehož každý aspekt je v dynamickém ("habit"), faktor, motiv, roli, jáství (něm. Selbst, angl.
vztahu ke každému z ostatnich aspektů." H. B. English Self) a postoj.
a A. C. Englishová (1958) uvádějí následující význa- Podle G. W. Allporta (1965) byly vyvinuty následu-
my pojmu osobnost v psychologii; poukazují přitom jící psychologické modely člověka: 1. člověk jako re-
na způsoby, jimiž je osobnost jako psychologické té- aktivni bytost (pozitivismus, naturalismus, fyzika-
ma studována: buď jako lidský jedinec odlišný od ji- lismus, behaviorismus - tzv. vědecká psychologie),
ných lidských jedinců, anebo v terminech, jimiž se je- 2. člověk jako reaktivni bytost ve svých hloubkových
dinci jako soubory vlastností navzájem liší. Oba tyto dimenzích (psychoanalýza, resp. tzv. hlubinná a dy-
přístupy jsou komplementámi, ale jeden z obou může namická psychologie), 3. člověk jako bytost určená
být zdůrazněn a pak se jedná o následující hlediska: svým bytím (holismus, personalistická a existenciální
1. jakost nebo stav být spíše osobou než věcí, 2. oso- psychologie, nověji humanistická psychologie). Pojetí
ba studovaná psychologicky jako jedinečný celek, ja- člověka jako reaktivni bytosti ve vědecké empirické
ko jáství, jako dynamická organizace, jako systém psychologii osobnosti převládá. Podle G. W. Allporta
apod., 3. rozlišeni kvality jedince braného jako jedi- je v tomto pojetí člověk chápán jako přírodni bytost,
nečné jsoucno, 4. jako vzorec motivace, temperamen- jejíž chování je v podstatě předvídatelné, protože je
tu, schopností a jiných složek osobnosti, 5. jako určité produktem zkušeností, které mohou být zjišťovány. Je-
142
Osobnost
ré jeho ho současný stav je determinován jeho minulým sta- mí a v člověku", tedy něco, co spočívá za projevy je-
;initele, vem, jeho chování tendeIlccí k adaptaci; na studium lid- dince a mimo jeho zkušenost, kdežto konstrukt
které se ského vědomí je nutné rezignovat, protože výsledky v přísném smyslu není něco, co leží za empirickýmí
člověka . jsou nespolehlivé (subjektivnost); je zde snaha objevit fenomény, nýbrž to, co je z nich vysuzováno (Herr-
i). Chá- obecné přírodní zákony, nikoli osobní jedinečnost, mann). V podstatě tu tedy jde o rozdíl metod, jimi je
lučasně nejvýše měřitelné interindividuální rozdíly: "Studuje osobnost studována; jedny jsou označovány za vědec
řeno je- se člověk, nikoli jednotliví lidé, objektivní realita, ni- ké, druhé za nevědecké. Tento zásadní rozdíl v pří
: ji cha- koll subjektivní." Podle Allporta se psychologové čas stupu k psychologii osobnosti formuloval přesně
lspozice to mylně domnívají, že s pomocí psychologických me- A. Wellek (1966): Osobnost nevyvozujeme z prožívá-
terý vy- tod, testů apod. musí člověka interpretovat jako ní a chování, ale naopak, pochopime-li "fenomenolo-
a dyna- reaktivní bytost, jako výlučný produkt vztahu pod- gicky", co osobnost je, rozumíme pak lidskému proží-
Iržování nět-reakce, homeostázy, redukce popudu, učení na zá- vání a chování; proto je osobnost sama primárním
problém kladě zpevňování: "Pojem vědecký se z metody jako předmětem zkoumání, není to teoretická konstrukce,
ednoty), mastný flek rozšířil i na teorii." Skutečnost, že se me- ale "duševní bytí", jehož podstata má být zkoumána.
y v psy- tody vyvinuly v rámci pozitivistického myšlení, ještě Chápe-li behaviorismus osobnost jen jako systém zvy-
lŠevního neznamená, že postuláty o povaze člověka, touto tra- ků, je mu takový pohled na osobnost cizí a téma pod-
obnosti, dicí vyvinuté, jsou pro vědeckou psychologii jedině staty osobnosti je pro něj pseudovědeckým problé-
f'Ilamik:y platné. Postulát pozitivismu je sporný: realita je zde mem. Wellekův postulát je jistě správný: pochopíme-li
malytic- uspořádána jako přírodní jev, nikoli jako jev personál- podstatu celku, rozumíme i jeho dílčím funkcím
plogické ní, vědomí je ignorováno a člověk je nahlížen jako re- a vnějším projevům; problémem je tu ovšem způsob
pokládat aktivní, a nikoli jako proaktivní bytost; "pozitivista objevování podstat. Wellek jej spatřuje ve fenomeno-
;přístupů dostává žalostně chudý obraz člověka" (Allport). Aris- logické metodě, avšak ta, pokud byla v psychologii
i,2. psy- toteles se kdysi ptal, jaké je postavení člověka v příro osobnosti aplikována, nevedla k jednotným výsled-
~o. S tím dě; dnes mnozí kladou spíše otázku jako sv. Augustin: kům, protože má jen velmi povšechný algoritmus.
!biologii, "Čím vlastně jsem?" Tyto dvě otázky také rozdělují K jednotným výsledkům ovšem nevedla ani "exaktní"
~ obecné psychologii osobnosti na oblast akcentovanou opera- faktorová analýza. A tak je psychologie osobnosti stá-
rdiscipli- cionalistickým a na oblast akcentovanou filozofickým le ještě bojištěm, kde se střetávají antagonické teore-
pty psy- přístupem. Podle Th. Herrmanna (1969) existují dva tické a metodologické i filozofické směry. Podle Th.
bjí struk- modely výzkumu osobnosti: 1. Nejprve je poznáván Herrmanna (1969) teoretické pozice v psychologii
rti, zvyk empirický stav "osobnost" ve své přirozenosti a pod- osobnosti jsou trojího druhu: 1. výpovědi o podstatě
rst, ang!. statě (fenomenologický přístup) a potom je poznaný osobnosti s metafyzickými nároky, 2. výpovědi s pro-
I stav podrobněji zkoumán. 2. Primární je pozorování, vizorním charakterem činěné s ohledem na účelnost,
Inásledu- resp. měřeni empirických fenoménů; pak jsou k jejich resp. pracovní postup, 3. výpovědi týkající se kon-
jako re- popisu a vysvětlení zaváděny hypotetické konstrukty struktů v přísném smyslu. První dva druhy výpovědí
fyzika- precizované na základě dalších empirických dat; nejsou prověřitelné empiricky, resp. měřením. Herr-
ologie), "osobnost" jako taková je konstrukt. Tento druhý mo- mann sám pak formuluje problém empirického vý-
bkových del u většiny psychologů převažuje: osobnost je ozna- zkumu osobnosti takto: "Pojímáme empirický vý-
á a dy- čována jako "organizace" (Eysenck) nebo jako "struk- zkum osobnosti jako takové psychologické pracovní
ft určená tura" (Guilford), přičemž samotné pojmy organizace zaměření, které upouští od výpovědí o podstatě. Uká-
tenciální a struktury jsou produktem vědeckoteoretické práce, zalo se, že pro účel konktrétního výzkumu způsob
e). Pojetí jsou tedy konstruovány - dodejme, že stejně jako tře předtím provedených definic osobnosti a třeba i poje-
mpirické ba pojem "super-ego" (Freud) - přičemž jiné pojmy, tí vyslovená o podstatě osobnosti jsou méně důležitá,
Allporta např. "vrstvy" (E. Rothacker) nebo "personální ná- než se dříve mělo za to." Proto za úkol psychologie
, bytost, stavba" (Ph. Lersch), jsou pokládány za produkt osobnosti považuje Herrmann: 1. vytvoření deskriptiv-
rotože je introspekcionalistických spekulací. G. W. Allport uvá- ního systému a 2. vysvětlení rozdílnosti mezi jedinci
vány. Je- di, že osobnost je něco, "co leží za zvláštními jednání- s ohledem na deskriptivní znaky. Empirický výzkum
143
Osobnost
osobnosti tedy rezignuje na filozofické úvahy o psy- A frustrován, stává se agresivním") (A. Angleitner,
chologické podstatě člověka. Empirické fenomény 1980). V tomto smyslu pojmy jednotlivých psychic-
musí být objektivní, vědecky pozorovatelné a ověři kých vlastností osobnosti slouží k popisu osobnosti
telné, jejich výzkum umožňuje logické vysuzování a v jistém smyslu mohou být interpretovány i jako
konstruktů, na jejichž základě lze do jisté míry chápat vnitřní dispozice (faktory, determinanty) chování
principy stavby a fungování osobnosti - ostatně "člo osobnosti, pokud mohou být identifikovány jako její
věk je vždy víc, než o sobě ví" (K. Jaspers). Také vnitřní determínanty (faktory) (~ Osobnost - psychic-
v psychologii osobnosti jsou konstrukce a teorie po- ké vlastnosti). Tak mohou být chápány i jako elemen-
řádacímí schématy, která "organizují" empirická data ty struktury osobnosti. V psychologii se usiluje také
do určitých smysluplných souvislostí; nejsou to dog- o celkový popis osobnosti jako o určení její struktury,
mata a empirie koneckonců rozhoduje o vhodnosti resp. strukturně dynamických vztahů, a to ve smyslu
a upotřebitelnosti teorií (v případě psychologie osob- časově vertikálním (v ontogenetickém vývojí se po-
nosti je to upotřebení zejména v oblasti klinícké psy- stupně uplatňující funkční substruktury v dimenzi pu-
chologie). Takové pojmy jako extraverze, úzkostnost dy-vůle, vystupující jako tzv. vrstvy) a časově hori-
a další popisují lidské chování, resp. prožívání, tedy zontálním, tj. současně fungující nebo současně
to, co je pozorováno (např. člověk reaguje nepřiměře přítomné souřadné strukturní elementy, jako jsou psy-
ně, protože je psychicky labilní apod.). Existence sou- chické vlastnosti osobnosti a jejich třídy (schopnosti,
vislosti mezi A a B však nestačí k tomu, abychom roz- temperament, motivační vlastnosti apod.), resp. fakto-
hodli, zda A vysvětluje B nebo naopak, nestačí k tomu ry (vnitřní dispozice, determínanty chování). Spíše ur-
ani fakt, že B časově následuje za A, neboť obojí mů čitou ideální umělou konstrukci reprezentuje popis
že být důsledkem téže příčiny - může jít o její postup- celku osobnosti v termínech typů. Dynamíku, struktu-
ně vystupující důsledky. Proto je vysvětlování v psy- ru a vývoj osobnosti vyjadřuje K. Balcar (1983) vý-
chologii osobnosti velmi složitým problémem stižným pojmem vztahový rozbor osobnosti a uvádí:
a koncentruje se především na vysvětlování "psycho- "Osobnost popisujeme v pojmech hypotetických pro-
logických příčin" chování v termínech různých moti- měnných, kterými vystihujeme duševní jevy po strán-
VŮ, jejichž geneze je studována. Ve vysvětlování je ce jejich prožitkového obsahu a po stránce formy jejich
třeba brát vždy zřetel na vztah aktuální situace, jak je vzájemných vztahů v čase a ve funkční souvislosti...
jedincem "viděna", a jeho minulé zkušenosti, resp. Výchozímí body ve formálním vztahovém popisu
psychofyzické konstituce (klinický aspekt). Avšak vy- osobnosti jsou hledíska vystihující její povahu jako
stupují zde i složitější problémy vysvětlení, jako např. celku, sestávajíciho z různých součástí a zároveň trva-
variace způsobů chování a další. Pokud se týče popi- jiciho a měníciho se v čase: hledíska vzniku a zániku
su, deskripce osobnosti, užívají se obvykle dva a hlediska stálosti a proměnlivosti. Ta lze zachytit
způsoby: adjektivní ("P je rychlý") a substantivní v pojmech základních popisných ,souřadnic'- formál-
("vlastností P je rychlost"). Východiskem popisu je ních rozměrů, jejichž užívání se v psychologii osvěd
zobecnění toho, co bylo pozorováno ve více srovna- čuje." Za popisné "souřadnice" osobnosti v čase pak
telných situacích. Abychom mohli určit nějakou psy- Balcar považuje duševní stavy a děje (procesy) jako
chickou vlastnost osobnosti, je podle D. B. Bromley- prvky dynamiky osobnostní a psychické vlastnosti ja-
ho (1977) nutné, aby byly splněny následující ko prvky osobnostní struktury.
podmínky: 1. seskupení více způsobů chování, 2. sta- Geneze osobnosti. Vyjadřuje-li pojem osobnosti
bilita v určitém časovém rámci, 3. konzistence způso v psychologii specificky lidské uspořádání duševního
bu chování v různých situacích, které jsou srovnatelné života, je zřejmé, že osobností se člověk nerodí, nýbrž
(transituacionální konzistence). Existují tří roviny po- se jí stává, a to až tehdy, kdy se u něj objeví tato spe-
pisu: 1. rovina pozorování (např. "A agresivně strčil cificky lidská forma organizace jeho duševna. Novo-
do B"), 2. rovina pojetí rysu nebo vlastnosti (např. rozenec v prvních týdnech života nerozlišuje ještě me-
"A je agresivní") a 3. rovina předpovědi, kdy rys ozna- zi svým tělem a okolním světem a teprve později se
čuje kvalitu budoucí události (např. "jestliže je dítě učí tomuto rozlišování, které je spojeno se vzni-
144
Osobnost
, kem vědomí tělového já: dojmy z nitra těla i z jeho i co ono samo znamená pro tu nebo onu osobu. V ko-
~leitner,
povrchu se integrují a dítě je, a tím i sebe, prožívá ja- munikaci s druhýmí se štěpíme na různá jáství (s jed-
,sychic-
ko něco odděleného od okolního světa; nepříjemné ním diskutujeme o politice, s druhým o náboženství
lobnosti
i příjemné pocity vytvoří hranice mezi dítětem a jeho atd.); pokud je to jen do jisté míry, je to normální. Je-
r i jako
fyzickým okolím. Od konce prvního roku věku si dítě dinec prožívá své tělo bezprostředně,ale sebe jako so-
chování
postupně osvojuje mluvenou řeč, ale teprve za další ciální bytost jen nepřímo v sebereflexi a také z Wedi-
lako její
rok a půl se naučí používat zájmeno já; do té doby sek druhých osob. Jedinec je si sám objektem, pokud
~sychic
o sobě hovoří v třetí osobě (např. "Milánek chce", ni- přebírá role a postoje druhých lidí vůči němu a v se-
elemen-
koli "já chci" atd.), což poukazuje na to, že si dosud bereflexi. Jáství tedy vzniká v komunikaci s druhými,
uje také
plně neuvědomuje svou sociální jedinečnost. Stane se je to sociální struktura a vyrůstá ze sociálních zkuše-
ruktury,
to teprve se vznikem vědomí sociálního já, v němž ností. Když dítě přebírá roli druhého, např. matky,
i smyslu
jsou obsaženy prvky vědomí jedinečnosti (eo ipso mluví k sobě často tak, jak k němu mluví druhý,
i se po-
i rozdílnosti) a identity ve smyslu sociálním. V tomto v tomto případě matka, a tak vzniká vnitřní dialog
enzi pu-
věkovém období, před dovršenim třetího roku věku, se a konfrontace. G. H. Mead rozeznává tři druhy já, jimž
~ě hori-
u dítěte objevuje také restrukturace v regulaci cho- odpovídají příslušná anglická slova "I", "me" a "selr',
pučasně
vání v tom smyslu, že se dítě nechová již jen podle pro něž nemáme v češtině diferencující výrazy. "Já-I"
sou psy-
biologického hédonického principu dosahování smys- akcentuje prožívání akce, "Já-me" vytváří převzaté
~opnosti,
lově příjemného a vyhýbání se nepříjemnémua v jeho role a "Já-selr' je jakousi syntézou obojího, ale "exis-
p. fakto-
chování se začiná uplatňovat vliv sociálních imperati- tují různá já, odpovídající různým sociálním reakcím"
Spíše ur-
VŮ, v nichž jsou obsaženy určité sociální a kulturní (Mead). Další stadium ve vývoji já je soutěživá hra,
~e popis
hodnoty prostředí, ve kterém dítě žije. Dítě prožívá v níž se dítě musí konfrontovat se všemi účastniky hry
istruktu'- rozpory mezi "chci" a nesmím a mezi "musim" a ne- a s jejími pravidly i průběhem, neboť to je podmínkou,
P83) vý-
chci. Tím se dítě odpoutává od své vrozené psycholo- aby uspělo. Má-li uspět, musí brát zřetel k celé situaci
la uvádí:
I gické animality a stává se lidským tvorem ve smyslu soutěže, tj. i k rolím všech zúčastněných. Zde dospívá
'ch pro-
psychologickém, neboť se v jeho chování uplatňují k zobecnění rolí a přejímá postoj "zobecněnéhodruhé-
o strán-
hodnoty a normy, tedy něco specificky lidského. A to ho". To vede opět ke konfrontaci a k uvědomění si se-
y jejich
. losti... je právě období vzniku osobnosti jako specificky lid- be sama. Dítě tu zakouší něco podobného fenoménu
ské psychodynamícké struktury. Vznik osobnosti spa- dvojníka, který vystupuje ve fantaziích ohroženého;
popisu
dá časově v jedno se vznikem jáství: já vystupuje nej- na této bázi pak organizuje reakce vlastni a vyvolává
u jako
dříve jako zážitková struktura a z ni se později vyvíjí reakce druhých, které hraje (hraje-li si na listonoše,
eň trva-
dynamická struktura s vývojově nejvyšší regulativni přináší si samo dopis, v soutěživé hře si představuje,
a zániku
funkcí, která v podstatě odpovídá tomu, co bylo ve jak by moW být jeho úspěch ohrožen, kdyby učinilo to
zachytit
starší psychologii nazýváno vůlí. Podrobně popsal či ono a kdyby "ten druhý" učinil to či ono). Dítě tyto
formál-
vznik sociálního já G. H. Mead (1934) jako bioso- reakce organizuje v celek a právě to je nejjednodušší
ii osvěd
ciální proces, v němž se "impulzivní živočich" mění způsob, jakým člověk může být sám sebou vůči dru-
čase pak
v "racionálního tvora". Za rozhodující okamžik poklá- hým; dítě říká něco v jedné vlastnosti a reaguje v dru-
y)jak.o
dá schopnost mysli subjektu být sám sobě objektem, hé, příčemž tato reakce je pro ně současně podnětem,
tnosti ja-
což umožňuje jednak užití řeči, jednak převzetí role a tak se v něm a v jeho "druhém" vyvíjí odpovídající
druhé osoby ve hře. Převzetí role druhého ve hře (např. jáství (Mead). Hraje-li dítě např. nějakou soutěživou
sobnosti
na lékaře) umožňuje Wedět na sebe sama, reagovat na míčovou hru, musí vědět, co budou činit druzí, aby by-
ševního
sebe sama, stát se tak sám sobě objektem, být si vě li úspěšní, a musí také vědět, co bude činit ono: musí
',nýbrž
dom sebe sama jako sociální bytosti, jako něčeho so- mít na zřeteli všechny tyto role, které nemusí být
tato spe-
ciálně jedinečného. Tento vývoj jáství probíhá dvěma všechny současně přítomny ve vědomí, avšak v kaž-
. Novo:"
stadíi: dětskou hrou a soutěživostí. Ve hře přebírá dítě dém určitém okamžiku musí být v jeho postoji přítom
ještě me-
postupně role osob, které jsou pro ně významné, ni tři čtyři hráči, (konfrontace vlastni a cizí role).
zději se
a uvědomuje si, co pro ně znamená ta nebo ona osoba "Soutěživá hra reprezentuje v životě dítěte přechod od
se vzni-
145
Osobnost
hravého převzetí role druhých k organízované roli, v těchto převzatých hodnotách, nezřídka protiklad- r~
která je pro vědomí já v plném slova smyslu rozhodu- ných, cíti hluboce nejistý. Tak se utváří i vědomí hod- ml
jící." Věnovali jsme zde vzníku a vývoji jáství takovou noty vlastního já jako centrum obrazu sebe sama, xi]
pozornost, protože toto vzniklé jáství se stává cent- resp. sebepojetí (sebekoncepce), s nímž je spojen trva- "P
rem duševního života člověka, a to ve dvojím smyslu: lý existenční tlak k udržování vysoké hodnoty sebe k
1. kolem tohoto já se organízuje zkušenost jedince sama a k jejímu zvyšování, což se stává vývojově nej- pc
a jeho duševní život, 2. kolem tohoto já se vytváří dy- vyšším motivačním principem - jde o tzv. dynamic- (V
namická struktura regulace jeho chování, vývojově kou funkci jáství - projevujícím se řadou konkrétních zn
nejvyšší, označovaná také jako vůle. C. R. Rogers potřeb, např. potřebou uznání, obdivu, výkonu, sou- zn
(1964) zdůrazňuje pro přechod od biologické ke spo- hlasu atd., a řadou tzv. obranných mechanísmů a ego- vá
lečenské organízaci lidského duševního života vý- vzatžných motivací (-7 Osobnost - dynamika). Důle sp
znam hodnot: Je to vývoj od "fyziologické moudrosti žitou součástí struktury jáství je obraz sebe sama, V
těla", kdy je chování ovládáno principem příjemnosti který má dvě složky: 1. reálné ego (představa jedince M
(dosahovat příjemné a vyhýbat se nepříjemnému), o tom, jaký je, zahrnující tělesné i duševní vlastnosti) Sil
k internalizaci určitých hodnot, které vystupují také ve a 2. ideální ego (představa jedince o tom jaký by měl ty
formě povahových vlastností (zlý a hodný chlapeček). být). (V psychologii běžně používaný termín ego Zl
Aby si udrželo lásku rodičů, která je signálem jistoty, označuje já; je odvozen z latinského ego, já.) Mezi re- v~
jedná ditě podle jejich přání a nezřídka i v rozporu álným a ideálním egem existují určité rozpory a napě al
ti, které může mít podněcující charakter; rozpory po- e~
~
nosti. Celý vývoj jáství, jeho složky a jejich funkce lze ve
vyjádřit výše zobrazeným schématem. m
osobnost vědomí já
(jedinečnost, identita) Funkce ega. Pojem ega (jáství, já) vyjadřuje speci- té
146
Osobnost
tiklad- resp. subjektivní významy věcí a jevů). Pojem význa- níctvím řeči, a že se nebere zřetel k non-verbálním so-
i hod- mu naproti tomu vyjadřuje objektivní obsahy (např. le- ciálním interakcím mezi zvířaty. Nicméně, jak bylo
sama, xikálni význam slov). Někdy se hovoří jen o významu. výše uvedeno, důležitou roli ve vývoji obrazu já, resp.
n trva- "Prožíváme své životní pole a sebe samy jako vztažné vědomí já (definovaného vědomím jedinečnosti
y sebe k centrálni instanci, kterou psychologové označují a identity) hrají sociálni role; ty vystupují i u antro-
'fě nej- pojmy já, jáství nebo - neutrálněji - jádro osoby" poidních opic, u níchž se objevují také hierarchické
lamic- (Winnefeld). Zapomínáme to, co pro nás nemá vý- uspořádaní sociálnich vztahů v tlupách, reakce na
~étních znam, zachováváme a bráníme postoje, které mají vý- ohrožení statusu v tlupě a další znaky sociálního cho-
I,sou- znam pro udržování psychické stability (vnítřní rovno- vání poukazující na možnost sebeoceňování, které je
a ego- váhy); subjektivně psychologický význam jednání komponentou obrazu sebe sama (zuřící domínantní
Důle spočívá v obraně a posilování hodnoty vlastního já. gorilí samec, který musí přihlížet tomu, že není krmen
sama, V tomto smyslu rozlišují sociální psychologové jako první). Nějakou formu existence ega u výše vyvi-
edince M. Sherif aH. Cantril (1947, 1966) tzv. ego-vztažné nutých a sociálně žijících zvířat proto nelze zcela vy-
:tnosti) situace, tj. situace, které signalizují zvýšení nebo po- loučit. Nicméně ego člověka je specifické již svou zá-
'Jyměl tvrzení hodnoty ega (evalvaci ega), nebo které signali- žitkovou diferenciací, v níž se uplatňuje vztah ke
in ego zují opak, tj. ohrožení ega, snížení jeho hodnoty (de- kulturním hodnotám a verbalizovaným povahovým
lezi re- valvace ega). Jednání člověka směřuje k tomu, aby vlastnostem, takže ego člověka je něco zcela specific-
lnapě aktivně vytvořil nebo vstoupil do situací evalvujících kého jak ve směru strukturálnim, tak i dynamickém.
Iry po- ego a vyhnul se nebo eliminoval situace, které ego de- G. W. Allport (1955) rozlišil jakési jádro osobnosti,
sebou valvují. Tento aktivní vztah k životním situacím, tj. obsahující něco "důvěrně teplého a významného",
vyjad- jednání zaměřené na evalvaci ega a vyhnutí se deval- a označil je termínem proprium (z latinského propri-
~ osob- vaci ega, může být označen jako vůle, resp. jako tzv. us, vlastní, zvláštní, podstatný); chápe je jako základ
kce lze volní regulace chování (jednání). Vyjadřuje tedy dyna- vnítřní jednoty osobností a patři k němu "všechny sfé-
mickou funkci ega. Ale i nevědomě užívá člověk urči ry našeho života, které považujeme za vlastní". Co
•speci- té mechanismy, které jsou reakcí na ego-vztažné situa- všechno patři k našemu já? Patři-li k němu např.
ta, kte- ce. Ego se tak stává skutečným centrem duševního i oděv, zvláště ten, na kterém si jedinec zakládá a po-
Iznače života člověka, který má ego-vztažný rámec či ego- užívá jej jako symbolu svého statusu a svého sebevy-
llni (tj. centrický význam. G. W. Allport (1943) vysvětlil, že jádření, autoprezentace; pak neexistují ostré hranice
l nevy- koncept ega vysvětluje koherenci, jednotu a zaměře mezi egem a některými věcmi ve smyslu psychologic-
lho, co nost duševního života člověka, že je to tedy nezbytný kém. Existují četné symboly ega a pokusy o jeho ex-
bo lho- pojem, v jehož významu jsou zahrnuty všechny pod- panzi na hmotné objekty; vysokou hodnotu ega repre-
perso- statné vlastnosti lidského duševna. Byla zkoumána zentuje např. luxusní automobil, chata atd., vysokou
ile pře otázka, zda zvířata mají pojetí sebe sama (G. G. hodnotu ega vyjadřuje také diplom, šlechtický erb, vy-
by lépe Gallup jr., 1970, 1975) na základě sebepozorování, soká vojenská nebo jiná hodnost, znaky vysoké spole-
~ se na- které implikuje existenci pojetí sebe sama, resp. cosi čenské pozice, k nímž vedle oblečení a zařízení pra-
lajícího jako vědomi já. Pokusní šimpanzi byli umístění v ma- covny patři někde také kouření tlustých doutníků,
lo rám- lé kabině s vysokým zrcadlem na dobu šesti dnů a by- nošení drahých kravat atd. Allport rozlišuje několik
i
~ vlast- lo pozorováno, že vzrostl počet na sebe zaměřených složek propria, počinaje tělovým smyslem (co vnímá-
~ož ob- reakcí (upravování těla před zrcadlem, užití zrcadla me jako tělu blízké a intimní a co jako cizí a vzdálené,
~myslu k zavedení stébla do nozder, dotýkání se špičky noz- např. krev, kterou vysajeme z ranky a pak vyplivneme,
Iysl má der před zrcadlem atd.). Ukázalo se, že šimpanzi po- vytržený zub atd.), a několik jeho funkcí, mezi něž
~ dosa- znávají sebe samé, zatímco jiná zvířata to nedokážou; vedle totožnosti našeho já (vědomi identity, tj. jsem to
FO mu Gallup z toho usoudil, že šimpanzi mají pojetí či obraz stále já, i když stárnu a měním své vzezření) patři
~ něče sebe sama. B. Weiner (1980) připomíná, že pojem ob- i zvyšování hodnoty sebe sama jako "bezostyšné pro-
~evším razu sebe sama se spojuje se sociálnimí interakcemi, sazování se" a zalíbení v sobě samém (narcismus),
roty, které poskytují informace o jáství zejména prostřed- rozšiřování na objekty, které člověk označuje jako
i 147
Osobnost
"své" a další, které zde již byly uvedeny (obraz sebe ci, že dispozice osobnosti, které jsou tvořeny psy-
se
sama a jiné). Tyto složky či funkce propria ovšem chickými vlastnostmi osobnosti, resp. jejími faktory,
splývají, i když některá může být dočasně nebo i trva- vyjadřují vztahy osobnost - situace, v nichž se uplat-
Re:
le dominantní. Proto je chyba, upiná-li se psychologie ňují tendence interpretovat tyto situace určitým způso
cil
bem, přičemž rozhodující jsou ego-vztažné situace.
dal:
jen na jednu z funkcí propria. Funkce ega jsou
srn
empiricky prokazatelné. Např. A. L. Edwards (1942) Podle Mischela může být konzistence chování, po-
mu
prokázal, že když pamětní materiál spadá do rámce ukazující na přítomnost trvalejších dispozic, vysvětlo
vána několikerým způsobem: 1. Chování je relativně
své
ego-angažovanosti ("ego-involved frame"), je překru
vzt
cován tak, aby do tohoto rámce zapadal. Podle All- konzistentní kolem určitých zaměření ("settings"),
porta (1943) každý psycholog ví, jaký význam má jestliže tato zaměření jsou záležitostí ega nebo stresu.
zážitek úspěchu a sociálního souhlasu, a to je vysvět 2. Individua směřují k expresi určitých dispozic (např.
1itelné jen v termínech psychologie ega. Experimenty osoby s vysokou potřebou moci mohou vyjadřovat tu-
potvrzují zejména silný vliv ego-angažované motiva- to motivaci tím, že kupují nové auto, tvrdě je řídí, čtou
ce vyvolávané frustracemi, které způsobují žárlivost, Playboye, naproti tomu jiná osoba může uspokojovat
řevnivost, závist a další ego-vztažné emoce. Allport motiv moci tím, že se prosazuje v obchodě nebo v po-
zdůrazňuje, že ego-angažovaný systém může praco- litice a ráda činí důležitá rozhodnutí. 3. Konzistence
vat, aniž by si to subjekt uvědomoval, a že"v podmín- chování může být maskována, protože existuje nedo-
čel
kách angažovanosti ega plná osobnost projevuje větší statečná diferenciace mezi individui a vnějšími situa-
je'
konzistenci v chování, vykazuje v jednání nikoli spe- cemi (vysoce úzkostné osoby se chovají způsobem da-
DÍT
cifičnost, ale obecnost a kongruenci", a proto kde je
ným určitým typem okolí, zatímco málo úzkostné se
chovají odlišným způsobem; konzistence může být
kte
angažováno ego, jsou i obecné rysy, kde neni angažo- truI
váno, obecné rysy nejsou. V tomto smyslu je člověk dána také tím, že prostředí je klasifikováno např. v ter-
tél
obecně - nikoli jen specificky - čestný, přesný, vytr-
mínech obtížnosti a individua podle úrovně úzkost-
po
valý, rozhodný, zásadový atd. nosti). 4. Musí se rozlišovat mezi pozorovaným cho-
tiv
váním a jeho psychologickými důvody: jedinec,
Osobnost jako jednota a relativní stálost vnitř tyJ
kouřící dýmku v jedné situaci a okusující si nehty v ji-
ních dispozic. J. Reykowski (1976) chápe osobnost ut
né, vykazuje různé způsoby chování, ale tutéž tenden-
jako "centrální systém regulace a integrace činnosti"; tm
ci; může platit, že chování je konzistentní, jestliže na-
vyjadřuje tím skutečnost, že psychické reakce člověka né
hlížíme jen menší elementy vykazované akce (např.
vykazují určitou stálost, což předpokládá i určitou re- gu
individua konzistentně v čase kreslí tutéž figuru, jsou-
lativni stálost vnitřních dispozic, které tyto reakce po
-li požádána, aby nakreslila nějaký objekt). Mezi dis-
spoludetermínují. Pro osobnost (O) chápanou jako ko
pozicemi a situací na jedné a dispozicemi a reakcemi
systém dispozic, které spolu se situací (S) spoluurčují be
na druhé straně existují tedy složité vztahy, které ještě
povahu psychických reakcí (R), platí tento model: mJ
nejsou objasněny. J. Reykowski (1976) vyjadřuje tuto
S~(O)~R. ní
základní problematiku osobnosti následovně: Základ-
Z modelu je patrné, že psychická reakce není určo tí,
ním konceptem vysvětlujícím fakta, která osobnost
čiJ
vána jen osobností, ale vyplývá z něj také problém, ja- vykazuje, je zaměření; vysvětluje se jím, že v průbě
ký je vztah mezi osobností a situací. Interpretace toho- al
hu vývoje jedince se jeho psychické reakce organizují
to vztahu byla a je předmětem kontroverzí. Podle ve stále složitější funkcionální jednotky s hierarchic-
za,
W. Mischela (1973) je chování ponejvíce situačně spe- je:
kou strukturou, tj. "tvoří se stále obecnější schémata
cifické (jedinec se např. chová čestně při zkoušce, ale n)
o stále rozsáhlejších integračních funkcích ve vztahu
jí
nečestně, má-li příležitost ke krádeži) a jde zásadně ke schématům nižšího řádu. Rezultátem tohoto pro-
o to, jak jedinec interpretuje situaci, dekóduje infor- cesu je vytvoření systému zahrnujícího schémata vy-
IS
vi
mace. Proti tomu stojí názor, že osobnost má trvalejší značující se stálostí, obecností a vysokým stupněm
eg
strukturu, která jedince disponuje k tomu, aby jednal spojitosti. Tímto způsobem vzniká centrální systém
tu
podobným způsobem i v rozdílných situacích. Lze ří- regulace a integrace činnosti (chování)". Tento systém
til
148
Osobnost
y psy-
se pak nazývá osobnost a jedinec získává, podle amz bere zřetel k obsahu ega, je nutně neúplná.
aktory,
Reykowského, řadu způsobilostí, zejména: 1. integra- ("Když dva čini totéž, neni to totéž".)
uplat-
ci příjímaných informací, díky čemuž vytváří uspořá Reálné a ideální ego. W. Lukaszewski (1974) defi-
způso
daný a jednolitý obraz situace, 2. integraci různých nuje reálné já jako "psychickou reprezentaci vlastního
:ituace.
směrů úkolů do vzorce základních zaměřeni, díky če já, která vzniká jako důsledek vnímání sebe sama",
ní, po-
mu se jedinec koncentruje na určité cíle a koordinuje přičemž se vždy uplatňuje reakce k někomu nebo k ně
světlo
své snahy, 3. integraci různých technik a způsobů čemu, tedy srovnávání. Lukaszewski zdůrazňuje, že
lativně
vztahování se k předmětům, osobám a situacím, díky člověk vnímá sebe sama především v relaci k úkolům,
ings"),
stresu.
~ (např.
)Vat tu-
ň, čtou
srovnávání
lcojovat
ovpo- já ideální
:istence
~ nedo-
čemuž chování získává znak stálosti a kontinuity. To které splnil nebo nesplnil, tedy v relaci k osobním
i situa-
je vysvětleni vývojovou integrací založenou na život- úspěchům a neúspěchům; dále získává člověk určité
~mda
ním leitmotivu nebo několika základních tendencích, poznání o sobě samém tím, že se porovnává s jinými
lStné se
které vystupují jako dominanty a které se v různých si- lidmi, a tím, že o sobě od jiných lidí dostává informa-
lže být
tuacích mohou projevovat různým způsobem, protože ce - druzí lidé jsou člověku "sociálnim zrcadlem".
ř. v ter-
téhož cíle může jedinec dosahovat různými prostředky Sám W. Lukaszewski (1968) prokázal, že lidé přijíma
Dzkost-
podle toho, jak situaci interpretuje (silně eroticky mo- jí své hodnoceni jinými lidmi zejména tehdy, když
b cho- tivovaný muž se může o různé typy žen, jak si je "vy- jsou to hodnoceni shodující se s oceňováním sebe sa-
dinec,
typuje", ucházet různým způsobem, který může být ma; ukázalo se, že taková oceňování od druhých jsou
ty v ji-
u téhož typu ještě dále diferencován podle povahy si- akceptována, pokud neshoda se sebeoceněním neni
enden-
tuace). Osobnost, pokračuje dále Reykowski, je mož- příliš velká; je-li tento rozdíl příliš velký, jsou hodno-
'že na-
né chápat jako zdroj toho, co se nazývá "standardy re- ceni druhými lidmi odmitána. Ideálni ego vyjadřuje
(např.
gulace" či jiným slovem "potřeby". Tak lze osobnost představu jedince o tom, jaký by měl, resp. chtěl být.
~,jsou
považovat také za systém potřeb (dynamické hledis- Podle Lukaszewského má toto ideálni ego dva zdroje:
bzi dis- ko), který může být chápán jako systém podmínek 1. vnímání jiných lidí, jejich atraktivnich vlastností,
~kcemi
bezporuchového fungování osobnosti. Takovými pod- vyabstrahovaných z jejich poznání a 2. konfrontace
'r~ ještě
~
mínkami mohou být, podle Reykowského, např. získá- dřívějšího reálného obrazu sebe sama se skutečností.
~e tuto
ní nebo odstraněni něčeho, vykonání určitých činnos V tomto smyslu se zdůrazňuje, že ideálni ego má
áklad-
tí, zajištění určitých okolností atd. Leitmotivem u člověka vzpomínkový charakter, je "přenesenímmi-
~obnost
činnosti člověka, který integruje jeho psychický život nulosti do budoucnosti" (B. A. Wright, 1966). Jedinec
r průbě
a určuje jeho chováni, může být např. zajištěni rodiny, chce být tím, kým býval kdysi, což je charakteristické
~anizují
zajištěni vlastního pohodlí stavbou rodinného domku, zejména pro lidi ve věku od 52 do 90 let (J. Tuckman,
tarchic-
jež zahrnuje připravu stavby a potom péči o postave- J. Lorge a F. O. Zeaman, 1961); avšak jedinec nechce
:hémata
ný domek apod. Takové ego-centrické tendence urču být tím, kým byl kdysi, jestliže žil v nepříznivých ži-
i vztahu
jí nejen chování, ale i výběr zkušenosti (C. R. Rogers, votních podmínkách a nebyl spokojen se svým sociál-
~to pro-
1959). Způsob, jakým člověk vnimá svět a chová se ním statusem nebo se svým jednáním (např. nechce už
lata vy-
vůči němu, je dán vztažným rámcem reprezentujícím být důvěřivý, jestliže byl silně zklamán, podveden,
ltupněm
ego, které také určuje životní leitmotivy dávající živo- chce být agresivnější, neboť má zkušenost, že ustupo-
•systém
tu jedince psychologický smysl. Pokud se charakteris- vat se nevyplácí apod.). Lukaszewski podal schéma
i systém
tika osobnosti opírá jen o kategorie motivů a postojů, činitelů formování ideálního já (viz schéma nahoře).
149
Osobnost
V obrazu ideálního ega se odráži nespokojenost je- rozpracovávány teorie sebe-determinace (E. L. Deci,
dince se sebou samým, ale i sebedůvěra, změna život- 1980, a další), vycházející zejména z konceptů vytvo-
ních perspektiv a aspirací, reflexe životní úspěšnosti řených F. Heiderem, 1958), resp. zdroje kontroly cho-
a neúspěšnosti. Obecně řečeno, vyjadřuje to zkušenos- vání, které jsou spatřoványbuď v subjektu samém, ne-
ti, které mají být teprve realizovány ("abych něčeho bo ve vnější situaci; jde tu o "vnímaný zdroj iniciování
dosáhl, musím být tvrdší" apod.). Může to znamenat a regulace chování" (také tzv. "locus of causality").
i negaci některých dosavadních vlastností, pokud se Tato teorie, překračující poněkud mechanisticky po-
neosvědčily. Existují ovšem diskrepance mezi reál- jatý koncept instrumentalizace chování učením, vyja-
ným a ideálním egem, neboť jen málokdo je spokojen dřuje zřejmě jeden z nejdůležitějších aspektů psycho-
se sebou samým a nemá důvody, aby se změnil. Růz logie osobnosti, totiž vědomí, že jedinec v podstatné
né výzkumy ukázaly, že tato diskrepance, pokud je míře kontroluje své chování sám, tj. determinuje je ze
výraznější, je charakteristická pro maladaptované sebe sama, nebo naopak, že jeho chování je určováno
osoby, neboť zatímco u celkem adaptovaných jedinců vnějšími okolnostmi, je determinováno situačně.
je korelace mezi reálným a ideálním egem +0,46, To je třeba chápat relativisticky, neboť jistá míra zře
u neurotiků a psychopatů je tato korelace podstatně tele k vnější situaci je nezbytná; rozhodující je však Úrc
nižší, jen +0,31 (P. H. Chase, 1954). Proto se E. Pas- přítomnost nebo nepřítomnost pocitu vnějšího tlaku,
kieviczowá (1974) domnívá, že mira souhlasu v obra- podrobení se vnějším okolnostem nebo určitá míra au-
zech reálného a ideálního ega je ukazatelem míry tonomie. Pokud bylo chování vysvětlováno pomocí Sy
adaptace, ale současně podotýká, že vysoká korelace popudů (drivů), zdůrazňuje Deci, teorie sebedetermi- DC
reálného a ideálního ega u psychotiků je spojena na- nace nebyla možná. Nabývá-li jedinec dojmu, že ztra- čit
opak s výraznou ma1adaptací. Vysoká diskrepance po- til kontrolu nad situacemi, do nichž vstupuje, vyvíjí Ke
ukazuje na málo integrovanou osobnost a slabé ego. se u něho stav, který je označován naučená bezmoc- 3'
D. Byrne (1966) zjistil, že vysoce jednotný obraz reál- nost (M. E. P. Seligman, 1975); je to důsledek opako- ch
ného a ideálního ega mají osoby silně uplatňující me- vaných selhání, který je silně demotivující a může vést n)
chanismus potlačeni, což znamená, že jsou ovládány k depresím a rezignaci. Pokusní psi, kteří byli vysta- m
nevědomými tendencemi. G. W. Allport (1943) rozvi- veni v laboratorních experimentech nevyhnutelným Z
nul koncept ego-angažované situace. Jsou to, jak již elektrošokům, se ve srovnání s kontrolní skupinou po- p<
bylo uvedeno, situace, které chce mít jedinec pod kon- kusných zvířat nebyli schopni naučit únikovému cho- m
trolou, neboť v nich může upevnit nebo zvýšit hodno- vání v důsledku nekontrolovatelnosti daného podnětu. lX
tu svého ega nebo se vyhnout jejímu sniženi. Součas Později byly rozlišeny různé druhy bezmocnosti: se
ně se ukázalo, že chce v těchto situacích dosáhnout obecná a specifická, akutni a chronická a další. Sym- in
úspěchu vlastním příčiněním, neboť úspěch založený ptomy bezmocnosti vykazují určité kategorie osob, le
na šťastné náhodě nebo úspěch dosažený s příspěním často např. obyvatelé domova důchodců, lidé bez pří de
druhých neceni tak vysoko jako úspěch, kterého do- střeší a další. To souvisí s tezí A. Bandury (1977), že: st
sáhl vlastními silami (to je dobře známo z výzkumů "chování je funkcí expektancí jedince o budoucích ni
motivu výkonu). Kontrola se podle Allporta "lokalizu- zpevněních", je tedy funkcí očekávání budoucích od- A
Ol
je", koncentruje na určité situace, které signalizují měn a trestů, ale také vědomím míry kontroly této bu-
možnosti seberealizace, tj. uplatnění centrálních ten- doucnosti. Sebe-determinace znamená vědomí, že je-
dencí: Chce-li se některá žena realizovat předevšímja dinec sám je příčinou svého jednání, což souvisí
ko matka, a nikoli jako vědecká pracovnice, pak vše, s vědomím kompetence. Různé negativni zážitky, ji-
co se týká mateřství, jejího ditěte atd., se vztahuje kje- miž je narušována integrita osobnosti, tj. její vnitřní
jímu egu a je v tom silně psychicky angažována. S tím jednotnost, rovnováha, pokud v nich bylo výrazně
pak souvisí i sebekontrola jedince, tj. regulace chová- angažováno ego (jsou ego-vztažné), mohou vytvářet
ní ve směru akceptovaných hodnot a vlastních tenden- psychické komplexy, které jsou neasimilované, naru-
cí, založená na obraně hodnoty vlastního ega. Po- šují integritu osobnosti a vytvářejí nevědomé motivy
měrně nedávno byly vytvořeny a jsou nyní podrobněji chování, jejichž cílem je kompenzace negativního zá-
150
Osobnost
!tuačně. reflexy
fÚ"a zře
, Úrovně integrace (organizace) psychických vlastností osobností
je však
p tlaku,
Existují různá pojetí fenoménu integrace osobnosti. zdůrazňují, že "komplexní systémy jsou indetermi-
nrraau-
i
ipomocl
, Systémový přístup k problematice integrace osob- nistické", a současně uvádějí, že "tento princip říká, že
nosti založený na kognitivistickém pojetí psychické proud informačních výstupů je důsledkem interakce
~etenni
činnosti vypracovali J. R. Royce a A. Powell (1983). mezi daným vstupem a mnohonásobnými interakcemi
že ztra-
Konceptuální rámec této teorie tvoří teorie systému funkčních jednotek interagujících systémů". Podle
, vyvíjí
zmoc- a procesů informace a faktorová analýza. Autoří vy- uvedených autorů kauzalita může být nemechanická,
cházejí z několika "maxim", z nichž zde budou uvede- mnohonásobně determinovaná, a může mít tedy
opako-
'že vést ny pouze dvě nejdůležitější (v jejich podání je to dru- v tomto smyslu formu zaměřené reakce. Nicméně je-
. vysta- báa třetí). Jedna z těchto maxim je formulována takto: jich pojetí indeterminismu jako zvláštní formy kauza-
telným Zteoretícko-vědeckého hlediska jsou osobnost a kom- lity je sporné. Činnost systému prostě je, nebo není
oupo- :ponenty jejích procesů extrémně komplexní. Druhá determinována, systém je, nebo není deterministický
u cho- maxima je formulována následovně: Osobnost a kom- - tertium non datur.
dnětu.
.ponenty jejího systému jsou cílově zaměřené. Autoři Suprasystém (konstrukt teorie systémů), v psycho-
ocnosti: se odvolávají na tezi H. A. Murraye (1938), že lidské logické terminologii osobnost (psychologická integra-
í. Sym- individuum není reaktivní, ale proaktivní bytostí a dá- ce), má funkci udržování personálního (osobního) vý-
e osob, Jena v americkém behaviorismu ustálený názor, že li- znamu a reprezentuje nejvyšší úroveň analýzy.
bez pří dé nejsou jen "taženi", ale i "tlačeni" ("pushed around Nižšími úrovněmi analýzy jsou systémy, subsystémy,
77), že: 'stimuls", "pulled", "driven"), tj. že jejich chování ne- komponenty subsystémů a elementy subsystémů.
'DÍ podněcováno jen situací, ale i vnítřními činiteli. Z kombinací systémových interakcí rezultují, podle
doucích
cích 00- A konečně formulují základní hypotézu své teorie, že Royce a Powella, následující konstrukce, které mají
této bu- osobnost je komponována šesti interakčními systémy: být podstatnými charakteristikami osobnosti:
sem;orickým, motorickým, kognitivním, afektivním,
světový názor životní styl
stylovým a hodnotovým. Vlastní proces integrace má (IIIIOrld view) (Iife style)
pak tři roviny: senzomotorickou (kódování a dekódo-
vání signálů, resp. stimulů procesy transdukce nervo-
styl
i t
hodnota --+ jáství
vých vzruchů), adaptivního učení či transformační
(interakce kognitivních a afektivních procesů) a úro-
veň organizujícího jáství či integrativní (kde se uplat-
kognice afektivita --+ emoce
151
Osobnost
Systémovým pojetím osobnosti v podání Royce ku cirkulačních poruch v těhotenství a také v perina-
a Powella se zde nelze zabývat do podrobností, defmi- tálním období). B. Bogerts (1988) našel v hippokampu
ce základních konstruktů podávají výše zmíněné pře zemřelých schizofreníků deviace nervových spojů,
hledy. Uvedeme ještě systémový model osobnosti které se v této oblasti mozku podílejí na určování vý-
podle obou autorů: znamu podnětů; může to způsobovat "divoký příliv
citů", který vyvolá "odvázané myšlení" a "bludné vní-
mání" (B. Bogerts, podle S. KČlníga). Nádory pro- D.
růstající určité části mozku mohou vést k výrazným a.
psychologické struktury změnám chování, jak se ukázalo v připadě jistého Úl
a procesy
stimulace ..........................................
...............................-...... ,
reakce amerického vraha téměř dvaceti žen. Značný vliv
biologické struktury mají také biochemické faktory: dískutována byla su
.......l:l..P.r.().~s.y . např. otázka vlivu mužského pohlavního hormonu
152
Osobnost
b
I spojů,
~vý
agrese je láska, avšak i ta je prostředkem evoluce, ač
koli má v různých kulturách různé projevy, a dokonce
různé formy i v téže kultuře (romantická láska a "cool
sex" v západtú kultuře). Existuje komplementarita
ných motivů, ale tendence mit partnera pro sebe je
v nich vždy obsažena. Dobrý evolutivni původ má
i sexuální výběr. Samička se páří jen s takovým sa-
mečkem, který zaručuje kvalitni potomstvo; samečko
~ příliv biologických a kulturních činitelů. Podle evolučního vé se proto předvádějí a bojují o samičku, kterou zís-
ré
rY
VllÍ-
pro- Definice základních systémů postulovaných jako komponenty integrativní osobnosti (podle J. R. Royce
razným a A. P. Powella, 1983, upraveno)
!jistého Úrovně systému Definice
~ý vliv
fa byla suprasystém integrativní osobnost (totální psychologícký systém) je hierarchíckou organizací systémů, subsystémů a rysů,
~rmonu které převádějí, transformují a integrují informací
!
~§
integrativní jáství ruje a moduluje informaci koordinováním kognice ruje a moduluje informaci koordinováním kognice
a afektivity a selektováním způsobů průběhu procesu a afektu, aby bylo dosaženo specífických cílů uspo-
informace kojenim specifických potřeb nebo selektováním spe-
cifických obsahů informace
153
Osobnost
vou a s přibývajícím věkem vlivu dědičnosti ubývá kaře atd.) předpisuje určité sociální role, v níchž se
a prosazuje se větší vliv individuální zkušenosti. promítají normy společenského života jako očekávání
R. B. Cattell (1950) podává následující přehled "non- týkající se jednání jedince v těchto situacích. Rolím se
enviromentálních" činitelů osobnosti (tj. vlivů mí- člověk učí, a tak se stávají součástí jeho osobnosti
mo prostředí): (~ Role). Společnost prezentuje každému jedinci ur-
čité standardy jako základní pojetí života a světa, po-
154
Osobnost
:hž se muži se věnují pouze výrobě ozdob a krášlení se a jsou první vyjadřuje podstatu psychologické organízace
:ávání ve srovnání se ženámi tohoto kmene hašteříví a nála- lidského duševního života, resp. jeho autenticitu, dru-
límse doví. V americké Pensylvánii existuje uprostřed vyso- hý jeho vnější, často neautentické projevy. Latinské
bnosti ce technologicky a racionálně pojatého životního pro- slovo persona znamenalo původně hereckou masku.
lci ur- středí s konzumní a hédonístickou orientací zvláštní Jde o analogii filozofických úvah o vztahu podstaty
a,po- subkultura "lidu Amish" v počtu asi 3500 osob, kte- a jevu. Sociolog E. Goffman (1955) pokládá život ve
důví ré jsou potomky přístěhovalců náboženské sekty "švý- společnosti za dívadlo a člověka za herce, který hraje
!lana), carských bratří" (odrůdy luteránství), jež vykazuje tra- určité role, ale má také svou soukromou psychickou
ínosti, diční, zcela odlišný způsob života, projevující se nejen sféru, která se v těchto rolích nevyčerpává. Pojetí člo
lemají v přísných normách chování (prostředkem namlouvá- věka jako herce vyjádřil již Shakespeare ("Je člověk
II sku- m je např. nedělní večerní zpívání) a přísných morál- jenom putujicí stin, jen herec ubohý, jenž chvíli svou
d dru- mch normách, ale i v oblékání (prosté obleky bez oz- si vykračuje, řádí na prknech... "). Role jsou často
zných dob) a v úpravě zevnějšku (ženatí muži nosí vousy, pokládány za pouhé fasády osobnosti, v níchž se reali-
atd.), ženám není dovoleno stříhat si a kadeřit vlasy, ale mu- zuje "nepravé lidské bytí", lidská přetvářka a nutnost
a ne- sí je nosit stažené do uzlu, apod.). Za jediný zdroj přizpůsobit se vnějším tlakům. Jedinec v ních proje-
ého"), vzdělání je pokládána bible, není dovoleno jezdit pro vuje své přizpůsobení se očekáváni, které vůči němu
ISkého zábavu v automobilu, není dovoleno aní osobní vlast- má jeho společenské prostředí. Pro tuto díchotomii
írcích, mctví a užíváni nákladních automobilů, příbytky mají lidské osobnosti se používalo také dvou různých ter-
1 frází určitou standardní stavbu i vnitřní vybavení. Příslušní mínů: personalitas (latinsky osobnost) ve smyslu sku-
ú" ko- ci této subkultury se zabývají úspěšně zemědělstvím tečné podstaty a persona (latinsky osoba) ve smyslu
ových a vedou "křesťanský způsob života", sice plný omeze- veřejných projevů této podstaty. Dichotomický model
často m, ale současně s vyspělým smyslem pro vzájemnou osobnosti propracoval nejvýrazněji S. Freud, který
nec se pomoc a s důrazem na dobrou pověst (G. A. Lund- proti sobě postavil iracionální pudové libido (touhu po
It, cítit berg, C. C. Schrag a O. N. Larsen, W. R. Catton jr., slasti) a stejně iracionální super-ego, osobní morálku.
lentuje 1968). M. Altschuler (1971) studoval "neurotickou Naproti tomu behavioristé pokládají expozici problé-
~ své, kulturu" indíánského kmene Cayapa žijícího v jího- mu vztahu podstaty osobnosti a jejích projevů za ne-
e cho- americkém Ekvádoru. Od raného dětství jsou Cayapo- smyslnou, neboť člověk je psychologicky vzato pro-
Izřídka vé vychováváni k přísné tělesné čistotě, což vytváří duktem učení a osobnost je v tomto smyslu systémem
~řízpů úzkostné ladění, vedoucí později mimo jiné k poru- zvyků. Vztah osobnosti a jejích rolí je tedy chápán
Ipartě. chám v sexuálním životě. Cayapové se sobě navzájem různě, dokonce protikladně: 1. role jsou v podstatě
155
Osobnost
chl
kladě svých zkušeností zpěčovat převzít roli manžel- mužů a žen ve věku kolem 25 let různými osobnostní- ne,
ky, ale níkoli matky, a rozhodne se pro svobodné ma- mi dotazníky a znovu stejným způsobem pak zkoumal
SDl
teřství). Jíndy vyjadřují role formy určítých tendencí tyto osoby po uplynutí 15 let. Zjistil, že v různých di-
th
a lidé je přebírají bez problémů (např. tendence ženy menzích osobnosti došlo k různým změnám: koefi-
ho
k mateřství a role matky). S přebíráním rolí mohou být cienty korelací se pohybovaly v rozmezí od +0,32 do
Frc
tedy spojeny vnější tlaky, kterým se jedínec může +0,61. Jiní začali již s výzkumem novorozenců a sle- je}
vzpírat, ale také vnitřní tlaky, vystupující jako různé dovali skupínu týchž jedínců v různých časových eta-
jer
přírozené potřeby či vrozené založení (~Role). pách až do 14 let věku i déle a zjistili rovněž určitou
ta
Individuální zvláštnosti osobnosti. Jak už bylo stabilitu, ale i změny některých rysů osobnosti. Synte-
ul]
uvedeno, osobnost je individuální celek lidského du- tickou práci na téma stálosti a změn osobnosti napsal
ní
ševního života, índividuální skladba dispozic, faktorů, B. S. Bloom (1964). Jako relativně nejstabilnější rysy
as
vlastností. Různí lidé mají různé schopnosti, různou osobnosti s koeficientem korelace vyšším než +0,75
je,
úroveň ínteligence, různé vlastnosti temperamentu se ukázaly být neuroticismus (+0,76) a domínance
ps
atd. Tato interindividuální odlišnost psychických (+0,80), nejméně stabilní byla dimenze maskulini-
fá:
vlastností osobnosti je přirozeným důsledkem odliš- ta-femínita (+0,32). Současně se ukázalo, že některé
Zl
nosti vrozených vloh a zejména pak odlišných zkuše- dímenze osobnosti se stabilizují až v určitém věku,
vý
ností (vrozené rozdily v reagování lze pozorovat již např. ínteligence mezi ll. až 15. rokem (výsledky
ve
u novorozenců). Existence índividuálních odlišností je však nejsou zcela jednotné). Stálost chování se zvětšu
Nl
biologický fakt; např. J. Hirch (1959) zjistil rozdily je s věkem, starší osoby vykazují tedy větší stabilitu
vě
v tropismech už u banánových mušek (Drosophilla osobnosti než mladší (J. Strelau, 1976).
zá
melanogaster), R. J. Williams (1969) poukazuje na od- Vývoj osobnosti je spojen jednak se zráním urči
lišnosti biochemického uspořádání organísmu různých tých tělesných struktur (např. s činností pohlavních bll
jedínců (např. rozdily ve složení slín, moči apod.). žláz s vnější sekrecí, které určují nástup dospívání be
Fakt, že člověk je psychologicky jedínečnou bytostí, a s ním spojené výrazné změny v duševním životě), bá
ll(
vedl k pochybnostem o tom, že psychologie může být jednak s procesem sociálního učení, tj. s vlivem zku-
nomotetická věda (věda směřující k formulování šeností získávaných ze sociálních ínterakcí (~ Sociál-
obecně platných zákonů). Avšak v rozdilnostech lze ní ínterakce). Podstatný je zejména vliv sociálních di
spatřovat i něco společného: např. různí lidé jsou růz zkušeností, které vedou k fixaci určitých vlastností zl
ným způsobem agresivní, různé projevy útočnosti ma- nebo k jejich změnám (tzv. korektivní zkušenosti).
jí však něco společného, co nazýváme agresivním G. A. Kelly (1964) vytvořil koncept "osobního kon- m
chováním. Kromě toho jsou si lidé v určitých vlastnos- struktu" na bázi kognítivistického pojetí psycholo- o]
tech a jejich seskupeních (syndromech) podobní, např. gického vztahu ke světu: člověk se řídí předpovědí ID
jsou íntrovertní nebo extravertní a vytvářejí v tomto a z událostí abstrahuje podobnosti a kontrasty, aby si Zl!
smyslu psychologický typ, syndrom vlastností spo- vytvořil "konstrukty", jimiž by "mapoval" své prostře n<
lečný určité skupíně lidí(~ Typologie osobnosti). di. Např. konstrukt zdvořilosti vytváří člověk na zákla- te
Stabilita osobnosti. Osobnost je pokládána za trva- dě poznání osob se zdvořilým chováním, avšak musí
lejší, ale níkoli neměnnou strukturu. Vlivem zkuše- tu být i zkušenosti kontrastní, tedy s nezdvořile se cho- re
nosti se člověk mění, a to se projevuje i změnami jeho vajícími jedínci, aby si vytvořil určitý obraz o něčem. Zl
psychických osobnostních vlastností, v extrémních Konstrukty nemusí mit vědomý, verbální charakter.
připadech tzv. konverzí, tj. změnou ve svůj protiklad Na jejich základě se utvářejí anticipace událostí a kon-
(např. bonviván se změní v mystika nebo naopak). Na trola chování v anticipovaných situacích. Lze pak říci,
stabilitu osobnosti se usuzuje z konzistence jejího že zkušenosti jedince jsou tvořeny konstrukcí a re- Zl
chování, ale problém konzistence chování je, jak již konstrukcí (když se platnost konstruktu nepotvrdí
bylo naznačeno, složitý. Otázka stability osobnosti je - jde o korektivní zkušenost) událostí, vlastností atd. p
otázka změn, resp. stálosti chování jedínce v čase. Osobní konstrukty ukazují, jak jedínec pojímá okolní ú
E. L. Kelly (1939) zkoumal přes tři sta párů dospělých svět a zejména druhé lidi. vývoj osobnosti může být
156
Osobnost
chápán i jako řada kritických etap (fází), tj. jakýchsi - 12. až 18. rok života: nalezeni identity-dífúznost
lOStní- nezbytných křižovatek, na nichž se rozhoduje další rolí (v tomto období se zájem jedince o svět dále pro-
oumal směr vývoje. Existuje více takových etapovitých poje- hlubuje a současně musí přebírat řadu rolí, v nichž se
rch di- tí vývoje osobnosti (Ch. Biihlerová, E. H. Erikson) ne- jeho vlastni identita buď udržuje, nebo rozmělňuje
koefi- bo jejích dílčích složek (S. Freud, J. Piaget). Podle a vytrácí, vzniká sebejístota nebo zmatek ze sebe sa-
,32 do Freuda každé stadium charakterizuje koncentrace sub- ma, neschopnost rozumět sobě samému a nezpůsobi
. a sle- jektu na určitý objekt na vlastnim těle, který je zdro- lost převzít určité role, např. svého pohlaví; chybějící
~h eta-
jem slastných pocitů (např. v tzv. orální fázi jsou to ús- identita vede k vnitřním zmatkům).
rrčitou
ta a sání), jejichž saturace či frustrace pak determinuje - Mladší věk dospělosti: intimita-ízolace (v erotíc-
Synte- ulpění na takovém stadiu vývoje (např. ulpěni na anál- kých a jiných vztazích se vytváří smysl pro vlastni i ci-
napsal ní fázi, kdy se dítě koncentruje na řiť, tj. na káleni zí intimitu; nepodaří-li se to, vzniká sklon k izolaci
ší rysy astolici, vede k tzv. análnímu charakteru, který se pro- a neschopnost navázat užší osobní vztahy, neschop-
, +0,75
jevuje pedantstvím, šetrností a dalšími rysy, které jsou nost sdílet s jiným intímitu, rozšířit "já" na "my").
dnance. psychologickou extrapolací činností a postojů anální - Střední věk dospělosti: plodnost-sebeabsorbování
:ku1ini-
fáze vývoje). Naproti tomu Erikson rozlišuje osm fází, Oe to období alternativy produktivity nebo stagnace,
ilěkteré
z nichž každá se vyznačuje určitým charakteristickým období krize dospělosti, schopnosti vyvinout nadosob-
l věku,
vývojovým rozcestím, jemuž je člověk osudově vysta- ní zájmy a sociální zralost; nepodaří-li se to, omezuje
rsledky
ven, který nemůže být řešen, ale musí být překonán. se život jedince na materiální zisk a fyzické blaho
zvětšu
Např. v prvním roce života je to konflikt důvěra-nedů a člověk trpí apatií a chudostí mezilidských vztahů).
tabilitu
věra (na základě péče, které se kojenci dostává, a na - Stáří: integrita-pochybování (člověk se obrací do
základě citové stímulace nebo deprivace se dítě učí minulostí a má výsledný pocit spokojenosti, nebo ne-
in urči
buď důvěřovat svému okolí a předvídatelným způso spokojenosti se sebou samým, pocit naplněnosti živo-
lavních
bem je uspořádávat, nebo naopak nedůvěřovat světu, ta, nebo pocit životní nespokojeností; tyto pocity odrá-
~pívání
bát se ho a vnímat ho jako nevypočitatelný). Erikso- žejí úroveň íntegrace osobnosti; kdo neni se svým
~ivotě),
novy fáze vývoje (1968) jsou tyto: životem spokojen, má pocit pochybností o tom, co žil
fm zku- a kým byl, což může v krajním případě vést až k auto-
I~i.0lnc~álh-
la lC ·
- 1. rok života: důvěra-nedůvěra (vytvoření pocitů
důvěry, nebo nedůvěry vůči okolnímu světu podle
destrukcí).
stností zkušeností s péčí a láskou matky). Problém mnohonásobné osobnosti. Spisovatel
. nosti). - 2. a 3. rok života: autonomie-pocit studu (podle L. Stevenson zpracoval téma dvojí osobnosti v jedi-
okon- možnosti manipulovat s věcmi a provádět exploraci ném subjektu v románě Dr. Jekyll a Mr. Hyde: v téže
cholo- okolí vyvstává autonomie a pocit sebedůvěry, nebo osobě tak říkajíc přebývají dvě různá já, jedno zlé
povědí · naopak pochybnosti o vlastnich schopnostech a stud a druhé dobré. K. Čapek v románě Obyčejný život ne-
, aby si za sebe sama, je-li dítě příliš omezováno a kritizová- chává hrdinu, který žil "dva naprosto různé životy", ří
prostře , no; je to problém vytváření sebeúcty a pocitů nedosta- ci "já jsem ten, který byl poražen" a "to jsem nebyl já,
zákla- tečnosti). když ... "; zobrazuje tedy dvojí život jediného člověka
musí - 4. a 5. rok života: iniciativa-pocit viny (uplatňuje se a ptá se, "který z nich je ten pravý"; sám hrdina nako-
secho- reakce rodíčů na aktivitu a iniciativu dítěte, která má nec zjišťuje, že jsou v něm nejméně "tři figury". Pří
za následek pocit svobody a iniciativu dítěte, nebo na- nejmenším jde o vysněný, ímaginární, fiktivní život,
opak pocity viny a pocit "neschopného vetřelce ve který se ozývá, aby byl realizován, ale zůstává vedlej-
světě dospělých"). ší, a o skutečný, praktický, každodenní život, obyčejný
- 6. až ll. rok života: příčinlivost-inferiorita (dítě se život, který může být někdy "křečovitě a zběsile" ne-
zajímá o fungování věcí, o pravidla, organizaci, uspo- náviděn. Nakonec však "zavržené zůstalo zavrženo
řádávání a záleží nyni na tom, zda rodiče tento zájem a básníka, jenž neměl co činit s tím, co bylo mé uzna-
· podporují, nebo potlačují, a také na úspěších či ne- né a legitimní já, vzal čert". Čapek říká: "Život člově
úspěších dítěte v životě mimo rodinu). ka je spousta různých možných životů, ze kterých se
157
~--------------------------------------------------
Osobnost
uskuteční jenom jeden nebo jenom několik, zatímco ty to a nejdéle. To nizké a zlé se nestalo nikdy mým Já;
druhé se projeví jen kuse, na chvíli nebo vůbec ni- když přišla jeho chvíle, byla standarta, abych tak řekl,
kdy... Člověk je něco jako zástup lidí... je to pomí- skloněna k zemí; nebylo žádného Já, byl jenom chaos
chaný houfec, ale má společnou cestu. Vždycky někdo bez vedeni a jména." G. Murphy (1947) defmuje mno- an
z nich je v čele a vede kus cesty; a aby bylo vidět, že honásobnou osobnost ("multiple personality") jako obj
ně
Teorie osobnosti pro
táh
Teorie Kritické životní období Hodnota bazální Určující síly Důležité
lidské povahy osobnosti koncepty ph)
ten
psychoanalýza rané dětství špatná (animální) ínterní libido id, ego, superego, vědomi, nis:
(Freud) předvědomi, nevědomí
dol
analytická psychologie rané dětství, střední věk pozitivní snaha dosáhnout ínterní ego ("Selbst"), role, ko- ph~
(Jung) a pozdější léta rovnováhy mezi protiklady lektivní nevědomí, arche- byl
typy, protiklady pří]
mě
humanistická psychologie dětství velmi pozitivní interní - bazálni potřeby bazální potřeby, meta-
(Maslow, Rogers) pozdějši dospělost a snaha po sebeaktualizaci potřeby, sebeaktualizace,
C.
selfconcept kOl
jed
behaviorismus současnost žádný vztah k bazálni vnější prostředí operantní chování, rozvrh stu
(Skínner) lidské povaze zpevňováni, utváření
děl
(shapíng)
a 1
teorie sociálního učeni současnost žádná reference k bazální externí (zpevňování a mo- odpověď, observační vy:
(Bandura) lidské povaze dely) učení, model CO
sm
teorie kognitivního Učení současnost,ale i minulé žádná reference k bazálni externi faktory a kognice kognice (cognitions),
(Rotter) a budouci očekávané situ- lidské povaze - myšlení, expektance, expektance, locus of con-
náJ
ace plány interpretaci, view of trol, self efficacy ose
self ktť
158
Osobnost
b Já; phy vykládá tyto případy disociací, která může být Teorie osobnosti, Psychologické pojetí osobnosti
iřekl, způsobena fixací na určité vzpomínky nebo průnikem je velmi nejednotné a odráží v tomto smyslu různá po-
~haos nevědomé tendence, akcentované bytostnou touhou jetí psychiky a ovšem psychologie a její metodologie.
I
lnno- a nespokojeností se svým reálným egem. Disociace se Behavioristé v podstatě chápou teorii osobnosti jako
'jako objevuje u normálních osob a může být experimentál- teorii lidského chování, zejména jako vysvětleni jeho
ně navozena v hypnóze; tak může disociace časem variability; v psychoanalýze je tato teorie chápána ja-
produkovat "vzorce akce, které jsou ryze a fundamen- ko pojetí dynamické interakce několika složek osob-
tálně mimo většinový systém známý osobnosti" (Mur- nosti (či jejich "psychických aparátů"), v humanis-
phy). Mnohonásobné osobnosti vznikají z potlačených ticky orientované psychologii je pak psychologická
r- tendencí a většina jejich případů souvisí s úsilím orga- teorie osobnosti spojována s filozofickým pojetím lid-
ktomí, nismu žít, přičemž toto úsilí reprezentují v rozdílné ského bytí (zejména v tzv. "daseinsanalýze"). Psycho-
mí době a v terminech rozdilných systémů hodnot (Mur- logické pojetí osobnosti má klíčový význam zejména
phy). H. Schjelderup (1964) uvádi, že do roku 1944 v klinické psychologii (zvláště v psychoterapii, která
Iko-
~che bylo v odborné literatuře popsáno 76 hodnověrných je z tohoto pojetí přímo odvozována), ale také v psy-
i případů mnohonásobných osobností, z nichž nejzná- chologii řízeni a jinde. "Žádná oblast psychologie ne-
I mější se stal případ "dvou tváří Evy", který popsali ni z hlediska své teorie pro toho, kdo ji studuje, zma-
~- C. H. Thigpen a H. M. Cleckley (1957) a který byl do- tenější, než psychologie osobnosti" (R. R. Sears,
lzace,
konce zfilmován. "Bílá Eva" byla vážná, skromná, 1950). Největší rozpory vystupují mezi behavioris-
~~
jednoduše, vcelku neatraktivně se oblékala a ve vy- ticko-operacionalistickým a transpersonálně-psycho
stupování byla zdrženlivá. "Černá Eva" byla družná, logickým přístupem k problematice osobnosti. Tzv.
dětsky marnivá a egocentrická, mluvila žargonem fenomenologické, tj. v podstatě humanisticko-psycho-
a užívala hrubé výrazy, oblékala se pěkně a lehce logické pojetí osobnosti je rigoróznimi behavioristy
vyzývavě, každé slovo a každý pohyb měly v sobě ně pokládáno za nevědecké a je nezřídka s despektem
co sexuálního; měla v oblibě hanět "bílou Evu" a ze- prohlašováno za filozofické. Řada stávajících teorií
směšňovat ji. K proměně "bílé Evy" v "černou" došlo je dále rozvíjena a jsou činěny i pokusy o integraci ně
), kterých teorií, např. kriticky pojaté psychoanalýzy
náhle během konzultace u lékaře. Proměny jedné
fcon-
osobnosti v druhou se opakovaly dlouhou dobu. V ně a teorie učeni behavioristicky fundované (J. Dollard
kterých případech druhá z obou osobností subjektu za- a N. E. Miller, 1950). Podle C. S. Halla a G. Lindzeye
pomene tu prvni, v jiných nikoli a je si své proměny (1978) jsou teorie osobnosti "funkcionálně zamě
raveno)
vědoma. Schjelderup se domnívá, že dvojité osobnosti řeny", tj. koncentrují se na problémech podstatných
téhož subjektu jsou komplementární a že druhá osob- z hlediska adaptace organismu a přetrvávání jedince.
nost se dá chápat jako "druh dramatizace potlačených V jiných však jde o identifikaci smysluplných vztahů
tendencí". V případě "bílé a černé Evy" byl činitelem v lidském bytí, o chápání situace člověka v jeho spe-
šok z náhlého úmrtí babičky, který vyvolal "náhlé ze- cificky lidském světě. Behaviorismus zdůrazňuje úlo-
sílení hlubinného procesu potlačeni". Úplnější vysvět hu minulých zkušeností, humanistická psychologie
lení jevu dvojité osobnosti však dosud chybL Zvlášt- naproti tomu úlohu životních perspektiv. V přísluš
ním případem zdvojení osobnosti v souvislosti ných heslech se zde zabýváme jen výběrem nejrepre-
ě roz-
s médijni praxí je případ P. Worthové, původně Curra- zentativnějšíchteorií osobnosti a dále podáváme jejich
'ties"),
nové, v niž "žila" a literárně tvořila divka, zabitá údaj- schematický přehled (---7 Směry v psychologii).
vanou
bných ně Indiány v 17. století (Ch. Cory, 1919, a další). Pros-
terna- tá americká žena pani Curranová psala od roku 1913 Literatura:
smýš- pozoruhodné romány staroanglickým jazykem.
Allport, G. W: Personality, a psychological interpretation, New
, avšak D. J. West (1954) to pokládá za případ dlouholetého
York 1937. Alport, G. W: Pattem and growth in personality, New
bnosti, nevědomého zpracováváni a promýšleni určitých té- York, repro 1963. Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnos-
" Mur- mat, ale to je rovněž vysvětleni neúplné. ti, Praha 1983. Feshbach, S., WeinerB.: Personality, 3. vyd. Lexin-
159
Osobnost - diferenciální hledisko
160
Osobnost - diferenciální hledisko
lečné všem lidem, člověka jako druhu, nebo můžeme pohlavnich buněk, jež mají proti jiným buňkám polo-
studovat rozdily v intelektu jednotlivých lidi. Psycho- viční počet chromozomů od otce a polovinu od matky.
logickou individualitu jako psychodiagnostický pro- Každá buňka lidského těla, která má jádro, má tyto
blém studuje klinická psychologie, diferenciální psy- chromozomy. Geny obsažené ve struktuře každého
chologie se zabývá skupinovými rozdily. Rozdily chromozomu jsou nositeli genetického programu: kaž-
v chování individuí se objevují už u zvířat. Ideální di- dý gen je vymezen určitým úsekem vlákna dezoxyri-
ferenciální psychologii si E. L. Thomdike představuje bonukleové kyseliny (DNA), má tedy biochemickou
takto: Kdybychom mohli sepsat všechny rysy osob- strukturu vystupující jako genetický kód. Geny pak
nosti a každý z nich mohli změřit, pak bychom si moh- působí prostřednictvimenzymů ( biokatalyzátorů, lá-
li představit charakter člověka jako dlouhou rovnici; tek ovlivňujícíchbiologické procesy, kterých je mno-
určitý jedinec by se rovnal určitému množství tohoto ho), jež ovlivňují metabolické procesy v organismu
a tohoto rysu atd. Podle Thomdika by pak "takový a ty posléze vývoj a činnost v somatické a zejména
mentální inventář vyjádřil jeho osobítost srozumitelně neuro-psychické sféře organismu. Některé fyzické
v celé úplnosti a s velkou přesností". Uvedený názor vlastnosti (např. barva očí) se dědi přímo; obvykle se
poukazuje na další problém, na popis individuálních však nedědi hotové vlastnosti, nýbrž vlohy, které se
odlišností, který se realizuje dvěma odlišnými způso v interakci s vnějším prostředím a způsobem života
by: 1. v distinktnich kategoriích (např. inteligentní - realizují či nerealizují (např. sklon k určitým onemoc-
neinteligentní), 2. na kontinuu určité škály (např. od něním, ale také např. vrozené hudebni a jiné vlohy).
více či méně inteligentní až po více či méně neinteli- Přenášet se mohou nejen vlastnosti rodičů, ale i jejich
gentní). V současné psychologii je tendence odstupo- předků. Soubor dědičných informací (genů) se nazývá
vat od popisu ve vylučujícíchse kategoriích a popiso- genotyp, který se ve styku s vnějším prostředím a vli-
vat pozicí na kontinuu určité škály. Za základní vy zkušenosti jeví jako fenotyp, soubor pozorovatel-
vroze- faktory rozdílů v psychice člověka se pokládají dě ných vlastností jedince. Různými vlivy může dojít ke
v růz- dičnost, příslušnost k určité kultuře, k určité rase, sku- změně struktury genu (genové mutaci), a tím i ke změ
v ame- pině a pohlaví. Za obsahové koncepty diferenciálně nám ve vývoji organismů; dosud děděná vlastnost se
aktorů, psychologického přístupu se považují vlastnosti změní v jinou vlastnost. Geny vystupující ve dvojicích
ze pod- . chování, zvyky (habits), vlastnosti dispozic, tedy psy- a kontrolující určitý znak se nazývají alely, z hlediska
áří spe- chické vlastnosti osobnosti, či rysy (traits) a typy podílu obou rodičů vystupující jako páry shodných ne-
rámce. . (M. Amelang a D. Bartussek, 1990). Dále se budeme bo neshodných alel. Základní zákony dědičnosti obje-
hologie zabývat základními faktory rozdilů v psychice člově vil J. G. Mendel (1865). V genetice se rozvinul zejmé-
ření in- ,ka, avšak chceme zde ještě poukázat na existenci roz- na biochemicky založený výzkum dědičných chorob
je nepo- dilů v chování zvířat alespoň následující poznámkou: a s ohledem na dědičnost psychických vloh pak vý-
~obnosti, V experimentálních podmínkách se ve způsobech cho- zkum jednovaječných dvojčat, u nichž se předpokládá
Imemdi- vání liší i pokusná zvířata; např. laboratorní krysy se stejná genetická výbava, aby bylo možné sledovat in-
Sti, která liší v agresivitě, v míře projevovaného strachu a pátra- terakci zděděných vloh a vlivů životního prostředi
ti, je po- cího chování, ještě větši diference v chováni vykazují (např. výchovy). Tak např. korelace inteligence u spo-
ychickou pokusní šimpanzi (H. W. Nissen, 1965, a další). Roz- lečně vychovávaných jednovaječných dvojčat je
iž již při ,. dily byly zjištěny i u dalších druhů pokusných zvířat +0,95, zatímco u společně vychovávaných dvouva-
rotože se (u psů, koček, různých druhů opic atd.). ječných dvojčat je to +0,90 a u odděleně vychováva-
také in- Dědičnost. Dědičností se zabývá speciální věda, nýchjednovaječných dvojčat +0,77. V současné době
'homdike genetika, zde se budeme věnovat jen jejim základním jsou genetickým studiím přístupné tyto znaky osob-
~ho dife- . konceptům. Dědičností se rozumí přenos tělesných nosti: fyzická výbava, temperament a intelektuální
uvádi, že apsychických vlastností, resp. dispozic, z jedné gene- schopnosti (p. Zvolský, 1973). Výzkum dědičnosti
m na její , race na druhou, obvykle z rodičů na děti. Nositeli dě psychických vlastností započali F. Galton (1869) a Th.
tost"; tak , dičnosti, jejími základními jednotkami jsou geny lo- Ribot (1873). Dále byly studovány dědičné vlivy
jsou spo- kalizované v chromozomech, které jsou součástí v neurózách, psychopatiích, alkoholismu, homosexua-
161
Osobnost - diferenciáhú hledisko
litě, emocionalitě, schizofrenii, atrofii mozku a oli- Kulturní a rasové rozdíly. Jsou-li lidé tříděni p0-
gofrenii. V průběhu vývoje genetiky se vytvořil její dle takových kritérií, jako jsou společenské postavení,
specifický obor, tzv. behavioráhú genetika (genetíka povolání, městské· a venkovské bydliště a národnost,
chování), jejímž předmětem je jak chování člověka, lze najít často významné skupinové rozdíly ve vý- .
tak í zvířat. Dlouho byla a dosud je diskutována otáz- chovných praktikách, v sexuálním chování, v emoč
ka podilu vlivu dědičnosti a prostředí; určité závěry ních reakcích, zájmech a postojích, jakož i ve výko-
z této diskuse, týkající se psychologie osobnosti, při nech v různých testech, "neboť každá kultura nebo
nášejí L. A. Pervin (1981) a M. Amelang a D. Bar- subkultura upřednostňuje vývoj svých vlastnich vzor- .
tussek (1990). Pervin dospívá k následujícím poznat- ců schopností a vlastností" (A. Anastasiová, 1987).
kům: "geny a prostředí spolu souvisí"; oceňování míry Citovaná autorka pokládá rasy za "populace, které se
dědičnosti určité vlastnosti neřiká nic o tom, prostřed liší relativní hojností určitých genů", avšak tyto žijí
nictvím jakých procesů se vlastnost vyvíjí, taková oce- často jako menšiny. v určitém kulturním prostředí,
něni platí často jen pro určitou populaci v určitých ži- a proto lze účinek biologických a kulturních faktorů
votnich podmínkách a dále jdoucí zobecnění není těžko oddělit; ačkoli získaná data nejsou přesvědčují
připustné; "to, že je rys osobnosti geneticky determi- cí, poukazují zejména experimentáhú výzkumy spíše
nován, neznamená, že je přítomen již při narození, na kulturní než na biologické základy existence raso-
vlastnost je určována spíše působením mnoha genů vých rozdílů v psychických vlastnostech (Anastasio-
než jediným genem; biologická skutečnost, že lidé vá). Nicméně P. R. Hofstiitter (1971) poukazuje na
jsou geneticky rozdíhú, by neměla být zaměňována se určité empiricky zjištěné rozdíly mezi rasami. Je to
společenskýmnebo politickým posuzováním rovnosti např. "chuťová slepota" vůči určité substanci (fenyl-
a nerovnosti" a "to, že je znak geneticky determinován, thiokarbamid), tj. neschopnost vnímat lehce hořkou
neznamená, že je fixován a nemůže být ovlivňován chuť této substance v určité koncentraci; u amerických
změnami prostředí... existuje jen zcela málo zdědě Indiánů lze najít 98 % osob, které jsou na tuto substan-
ných znaků, které nejsou změnitelné vlivy prostředí". ci vnímavé, zatímco v Anglii a Irsku je to kolem 50%
Amelang a Bartussek (1990) soudí, že na základě zjiš- osob. Pokud byly pomocí kognitivních testů zjištěny
těných faktů lze učinit závěry, že "inteligence se zdá rasové rozdíly v inteligenci, např. mezi bílými a čer
být v silnější míře vysvětlitelná genetickýmí faktory nošskými americkými dětmi, kdy černošské děti vyka-
než rysy osobnosti v užším smyslu", avšak v jakém zovaly nižší výkony, týkají se tyto rozdíly "zvláště
rozsahu přesně je rozsah fenotypické variance testů in- drasticky" funkcí závislých na kultuře (5. 5carrová
teligence a ještě více testů osobnosti determinován a W. B. Barker, 1978). U nás velké množství rom-
faktory dědičnosti, bude dále předmětem rozhodných ských dětí navštěvuje zvláštni školu, avšak je tomu tak
kontroverzí. Výzkumy inteligence společně a odděle z důvodů výchovné zanedbanosti a nedostatečného
ně vychovávaných jednovaječnýchdvojčat a další ne- ovládání češtiny, nikoli pro skutečnou geneticky pod-
přinesly jednotné výsledky; starší výzkumy došly míněnou intelektovou inferioritu. Problém rasa - kul-
k vyšším koeficientům dědičnosti než mladší výzku- tura je analogický problému dědičnost - prostředí:
my; dědičnost výše inteligence (inteligenčního kvo- existují patrně rasové rozdíly v temperamentu a v ji-
cientu) je vyjádřena hodnotami mezi 0,40-0,70, u dě ných charakteristikách osobnosti, avšak fenotypické
dičnosti rysů osobnosti jsou tyto hodnoty mnohem rozdíly lze připsat na vrub různých kulturních podmí-
nižší, pro genetickou determinaci agresivity nebyly nek života. Ty jsou pak vyjádřeny především rozdily
nalezeny žádné důkazy. Pro budoucnost se proto zdá v rodinné výchově, tj. ve "výchovném chování" rodí-
být důležitější otázka, které neuroanatomické struktury čů, jakož i v celkovém stylu života rodiny. Proto se
a fyziologické procesy vytvářejí předpoklady dědič připisuje rozhodující vliv "familiárním kompo-
nosti; lze při tom poukázat zejména na rychlost vedení nentám", přičemž výchovný styl (způsob výchovy dě
nervových ímpulzů a pamětni kapacitu, evokované po- tí v rodině) je jen jednou z těchto komponent; uplatňu
tenciály a vytváření podmíněných reakcí (synaptických je se v ní, jak bylo faktorováním zjištěno, autonomie
spojů) a další (T. J. Bouchard jr., 1984). versus kontrola, příchylnost (láska) versus odmítání
162
Osobnost - diferenciální hledisko
eni po- (nepřátelství) jako faktory výchovného chování rodi- man a C. C. Milesová, 1936). Bylo zjištěno, že muži
stavení, ČŮ. (~ Kulturní základy psychiky, Sociální činitelé se zajímají více o dobrodružství, o tělesnou činnost,
'Odnost, psychiky) Závěrem tedy lze říci, že rasově genetické o mechaniku, přirodovědu a obchod, ženy o domácí,
ve vý- vlivy mohou být modifikovány dlouhodobými vlivy umělecké a sociální činnosti; později byly potvrzeny
r emoč kulturního prostředi. typické mužské a ženské zájmy. J. P. Guilford
e výko- Pohlavní rozdíly. Psychologické rozdily mezi mu- a W. S. Zimmerman (1956) identifikovali faktory
m nebo ži a ženami byly zdůrazňovány již ve starověku a em- maskulinity a feminity: Maskulinní osoba má přede
~h vzor- piricky byly zjišťovány až na začátku našeho století; vším mužské zájmy (např. zajímá se spíše o automobi-
I 1987). zdůrazňovala se hlavně fyzická a psychická nadřaze ly než o pěstování květin, jde raději na fotbal než na
které se nost mužů (latinské slovo vir, muž, je údajně odvozeno taneční zábavu), potlačuje svůj emocionální výraz
tyto žiji od virtus, cnost; to tvrdil Cicero ve svých Tuskulských (nepláče např. tak často); naopak femininni osoba je
řostředi, rozhovorech II, 43). Také v bibli je naznačena podří soucitná (např. "lituje ptáčka vypadlého z hnízda"),
'faktorů zenost žen mužům (sv. Pavel 1. Kor. 14,34; 1. Mojžíš vyčerpávají ji pocity hnusu a "nemá nic proti tomu,
Vědčuji 3,16). S velkým despektem se o ženách vyjadřovali sv. aby byla středem zájmu". Ze zjištěnýchfaktů, zdůraz
!lY spíše otcové, přirovnávající ženu k nebezpečnému divoké- ňuje J. P. Guilford (1959), se nedá nic vyvozovat o se-
Fe raso- mu zvířeti, k "bráně pekelné". Tento despekt vyvr- xuálním zaměření, tj. femininni muži a maskulinní že-
l.astasio- cholil v dílech O. Weiningera (1916) a P. J. Moebia ny nemusí být nutně homosexuální, ačkoli tomu
~je na (1903); první z uvedených autorů zdůrazňoval cha- tak často je. F. L. Goodenoughová (1931) zjistila, že
~. Je to rakterovou a druhý fyziologickou méněcennost ženy. chlapci jsou agresivnější než děvčata (berou častěji ji-
~ (fenyl- Tyto názory jsou však zcela v rozporu se skutečností: ným hračky, častěji se perou a odmítají se dělit, zatím-
I hořkou žena se dožívá v průměru o několik let více než muž, co děvčata se vyhýbají střetnutím a jsou ústupnější,
~rických více mrtvě narozených dětí je mužského pohlaví, muž což je zřejmě důsledek výchovy, neboť v amerických
ubstan- se vyznačuje spíše jen větší svalovou silou. Rozdily rodinách jsou chlapci vychovávání spíše k dominaci
m50% v biologické konstituci mužů a žen nejsou absolutní, a děvčata k submisivitě (M. J. Radkeová, 1946). K fe-
zjištěny neboť v krvi žen je určité množství mužských pohlav- minitě může vést výchova (přidržování u domácích
. a čer ních hormonů, a naopak v krvi mužů zase určité prací, hlídání mladších sourozenců, mytí nádobí, po-
ti vyka- množství ženských pohlavních hormonů; pří jejich moc při vaření a celkové "divčí vedení" chlapce), stej-
"zvláště disproporci vzniká virilní typ ženy a femininni typ ně tak k maskulinitě (účast děvčat na chlapeckých
carrová . muže, vyznačující se nejen charakteristickým vzezře hrách, podřízování se určitým skupinovým normám).
i rom- ním, ale i chováním, které však může mít původ i ve K. Freund (1962) zjistil, že "s výraznou femininni
omutak výchově. Role mužů a žen jsou v různých kulturách identifikací bývá sdružen výskyt narcistických proje-
tečného růmé, např. u kmene K vakiutlů jsou mužové ve vzta- vů jak v dětství, tak i v dospělosti". Podle K. Lorenze
ky pod- hu k ženám pasivní, plaší a nejistí, ženy naopak jsou (1958) se maskulinní a femininni charakteristiky obje-
- kul- eroticky iniciativní, u kmene Manus vychovávají děti vují v chování samců a samic šimpanzů, divokých hus
ostředi: otcové, a nikoli matky, u jiných kmenů chodi ženy na a koní (dominance a submise a některé další). Typický
a v ji- lov a muži doma vaří, u několika afrických kmenů je ženský zájem o vlastní tělo souvisí patrně s tendencí
typické šití výlučně mužskou záležitostí a misionáři, kteří se být sexuálně atraktivní. S. Freud (1932) se pokusil vy-
podmi- snažili naučit ženy těchto kmenů šít, vyvolali pohorše- vodit základní znaky psychologie ženy ze "závisti pe-
rozdily ní. Diference rolí mužů a žen jsou dány kulturou, jed- nisu", která je podkladem ženského pocitu méněcen
." rodi- nomačně biologicky je však určena role mužů a žen nosti. Proti tomu však protestovaly psychoanalytičky
Proto se při plození potomstva. Chlapci jsou po narození poně M. Kleinová (1948) a G. Thompsonová (1950), které
kompo.; kud těžší a větší než děvčátka, ta se však do 14. roku poukazovaly na to, že chybějící penis může být poci-
ovy dě ,věku vyvíjejí rychleji tělesně i duševně. Větší nespo- ťován jako nedostatek jen ve společnosti zdůrazňující
uplatňu- kojenost s rolí svého pohlaví vykazují ženy než muži, pohlavní rozdily. V některých mýtech se objevuje té-
tonomie protože současné kultury jsou vysloveně mužské. Prv- ma ženy "pohlcující" muže. Podle R. Cai110ise (1968)
odmitání ní výzkumy se týkaly rozdílu v zájmech (L. M. Ter- vyjadřují mýty pozorované přirodní skutečnosti a je-
163
Osobnost - diferenciální Wedisko
jich zobecnění; v tomto smyslu je pak téma ženy po- s to oddělovat sex od erotiky: mohou mít sexuáhú sty-
Wcující muže zřejmě odvozeno z pozorování chování ky i bez Wubšího emocionálního vztahu ke svým part-
určitého druhu hmyzu (kudlanky nábožné), jehož sa- nerkám, ženy potřebují ke styku určité emocionální
mička ukousne v závěru kopulace samečkovi Wavu vyladění (s výjimkou prostitutek vůči svým zákazní-
a po kopulaci jej pozře. Romantický básník Novalis kům, ale nikoli milencům). Reakce na sexuální stimu-
píše o vzájemném poWcování se milenců a podobně se laci se u žen vyvíjí pozvolněji než u mužů, kteří rea-
vyjadřují psychoanalytikové, což je ovšem míněno gují prudšim stoupáním sexuálního vzrušení. Rozdíly
alegoricky. Z takových symbolických interpretací růz jsou i v prožívání orgasmu (u žen je plnější a delší·
ných jevů však pochází mn<;>žství předsudků o psycho- v doznívání) a v pohotovosti k opakování koitu (u mu-
logických rozdílech mezi muži a ženami. První roz- žů se objevuje refrakterni fáze). Žena může prožít i ně
sáWejší výzkum těchto rozdilů provedl až G. Heymans kolik orgasmů za sebou, ale může za určitých podmí-
(1924) a zjistil jediný výraznější rozdil: podle vlastní- nek prožívat ze sexuálního styku uspokojení í bez
ho posuzování se ženy považují za emocionálnější než orgasmu. Muži mají větší tendenci k promiskuitě a te-
muži. Podle E. E. Maccobyové (1966) jsou ženy také dy i k nevěře než ženy, jejichž disponovanost ke koitu
úzkostnější než muži. Rozdily v inteligenci jsou jen
není omezována takovým limitujícím faktorem jako
relativní, u žen se nachází méně odchylek od průměru,
je mužská erektivita, ale poruchy libida, resp. jeho
tj. mezi muži je víc idiotů, ale i géniů; lze však soudit,
útlumy jsou u žen častější než u mužů. Výrazné roz-
že inteligence ženy je kvalitativně jiná: žena více ro-
díly v sexualitě mužů a žen uvádí spisovatelka
zumí životu, muž technice (v Platonově Symposiu o(
S. de Beauvoirová (Druhé poWaví, 1967), která pou-
uvádi Sokrates, že se ve věcech lásky nechal poučovat
kazuje na to, že žena se často cítí jako pouhý objekt,
K.
moudrou kněžkou Diotimou). Nověji shrnul výsledky no
je pasivní a její sexualita se probouzí v jiném klimatu,
výzkumu psychologických rozdílů mezi muži a žena- • U,
než mužská. Rozdíly mužů a žen ve vztahu k sexualitě
mi z Wediska ontogenetického utváření H. Dannhauer tal
jsou určovány především vlivy kultury a výchovy, ale
(1977), který zdůrazňuje "společenskou determinaci" ce
těchto rozdílů, jež jsou tak připisovány rozdílům v ro-
do jisté míry plynou i z rozdílů v tělesné konstituci.
fel
lích. Jindy se tyto rozdíly připisují "vnímání vlastního U savců jsou samci agresivnější než samice, u lidi jsou
m
poWaví", lépe řečeno jeho interpretaci v rámci urči tyto rozdíly spiše jen ve formách. Větší dotykovou
m
tých životních podmínek, což je také ovlivňováno senzibilitu u děvčátek považuje J. Bardwick (1971) za
hc
výchovou (J. Money a C. Tucker, 1975). Ženy se důsledek větší schopnosti empatie (vcítění), ale také
W
vyznačují větší "neurovegetativní flexibilitou" (L. M. imaginace u žen. Ačkoli nejsou mezi muži a ženami
je
Terman a F. T. Tyler, 1954), ale i větší adaptabilitou: rozdíly v intelektové kapacitě, většina mužů vykazuje
h(
podle P. R. Hofstiittera (1971) se zjistilo, že během větší intelektové výkony, což patrně souvisí s tím,
Zll
druhé světové války byla nervová onemocnění ze stre- že zastává vyšší společenské pozice, a má tak i silnější
dl
sů a také případy hysterie častější u mužů než u žen. výkonovou motivaci. Západní kultura je vcelku poklá-
je
Podle různých pramenů je typickou formou ženské dána za kulturu mužskou. To je označováno jako se-
a
agresivity intrika, mužské pak spíše otevřené a fyzic- xismus (diskrimínace žen) a je to spojeno s feministic-
tli
ké napadání. Další rozdíly se týkají ideálu erotického kým hnutím.
u:
partnera (Z. Necki, 1971): ženy preferují sociální
úl
a charakterová Wediska, muži často fyzickou atraktivi-
Literatura: n
tu. Výrazné rozdily mezi muži a ženami lze sWedat
Anastasi, A.: Diferential psychology, 3. vyd. New York 1958. Ame-
o
v oblasti sexuálního chování a prožívání. Mužská se-
Lang, M., Bartussek, D.: Diferentielle Psychologie und Personlich- ú
xualita je penetrativní, ženská receptívní; jsou tu i roz-
díly ve vztahu k sexuálnim aktivitám (ženy více než
keitsforschung, 3. vyd. Stuttgart-Berlin-KOln 1990. Bardwick, J.: s:
Psychology of women, New York 1971. Daunhauer, H.: Geschlecht v
muži kladou důraz na "milostnou předehru koitu"), und Personlichkeit, Berlin 1977. Ho/stiitter, P. R.: Diferentielle Psy- s
rozdíly v erotogenních zónách a ve vztahu k sexuál- chologie, Stuttgart 1971. Štúr, I.: Základy diferenciálnej psycholó- (
nímu styku vůbec. Muži snadněji než ženy jsou gie, Bratislava 1975.
jl
164
Osobnost - dynamika
ilní sty- to: Slovo vývoj poukazuje na "chronologický případ
ln part- Osobnost - dynamika
(account) determinant intervenujících proměnných
:ionáhú
ákazní- Termín dynamika vyjadřuje ve fyzice tu část mechani- a hypotetických konstruktů, které mají co činit s vy-
l stimu- ky, která pojednává o pohybu; je odvozen z řeckého světlením behaviorálních změn, jež se objevují v prů
eří rea-
slova dynamis, síla. V psychologii osobnosti, jak uká- běhu života individua", zatímco slovo dynamika ozna-
R.ozdily zal V. Tardy (1967), má pojem dynamika osobnosti čuje "specifické způsoby takových intervenujících
a delší dosti komplikovaný význam; "dynamika osobnosti je proměnných a hypotetických konstruktů, které: a) fun-
část psychické dynamiky vůbec", neboť se vztahuje
gují v detennínaci otevřeného chování individua
l(umu-
nejen k osobnosti, ale i k vývoji, je-li vývoj chápánja- a b) interagují jedna s druhou". Tak např. utváření mo-
lžít i ně
, ko změna; stejně je chápána i dynamika, ale jen někte tivů je tématem vývoje osobnosti, zatímco konflikt
:podmí- motivů a možné důsledky takového konfliktu v chová-
, ré změny znamenají vývoj osobnosti. Tardy dále
~ i bez ní jsou tématem dynamiky osobnosti. Dále je tu vztah
poukazuje na vztah pojmů dynamika osobnosti
~tě a te- mezi pojmy motivace a dynamika osobnosti: Podrží-
a motivace: "Dynamika se nedá ostře odlišit od moti-
ke koitu me-li se rozlišení psychických procesů a dispozic, pak
vace," ale dynamika je širší pojem než motivace. Kro-
~m jako motivace je jevem procesuá1ním, zatímco dynamika
mě toho i temperamentové díspozice jsou pokládány
~p. jeho osobnosti je jevem dispozičním; je to otázka trvalej-
za dynamické. Podle Tardyho by dynamika osobnosti
~é roz- ších motivačních dispozic či motivů. Pojem motivace
zkoumala motivaci v celku osobnosti, pojednávala by
~v~telka oduševnich silách, ale pojem síly je tu velmi neurčitý.
vyjadřuje tedy proces (~ Motivace), dispozici vyjad-
~ra pou- řuje pojem motiv. Avšak motivaci a motivy nelze dost
K. Lewin (1935) vytvoříl "dynamickou teorii osob-
objekt, dobře oddělovat, a proto se tematicky překrývají i po-
. atu, nosti", ale pojem dynamiky také určitěji nevymezil.
jmy motivace a dynamika osobnosti s tím, že dynami-
Uvádí pouze, že osobnost chápaná dynamicky je "to- ka osobnosti tematizuje především strukturální zákla-
exualitě
talita systému"; struktura totality je stupeň diferencia- dy procesu motivace, tj. motivy a obecné principy
ovy, ale
ce systému; např. rok staré dítě není dynamicky tak di- motivovaného chování. Současně je tu chováni jedin-
nstituci.
ferencované na separátní systémy jako třícet let starý ce vysvětlováno v širších souvislostech vnítřních
lidí jsou
muž. R. S. Woodworth (1918) zavedl pojem "dyna- a vnějších podmínek (vztah ke konceptu ega, existen-
tykovou
mická psychologie", avšak dynamické pojetí duševní- ciální situace atd.). A tak téma dynamika osobnosti
1971) za
ho života nacházíme již u W. McDougalla (1908). pojednává o motivech a obecných principech lidského
ale také
Wodworth rozumí dynamikou interakci subjektu a ob- chování ve vztahu k základnímu osobnostnímu expla-
ženami jektu, resp. "dynamickou výměnu" ve smyslu aktivní- načnímu konstruktu, jímž je ego. To, co se děje v ži-
kazuje
ho působení a aktivní recepce ("active give and take"); votním prostoru jedince, je závislé na dění v něm sa-
í s tím, za objekty jsou zde pokládáni především jiní lidé. Po- mém a naopak; existuje tedy vzájemná závislost ega
i silnější dle Lewina vzníkají psychické síly z napětí mezi sub- a životního prostředí, prožívání světa a chování vůči
poklá- jektem a jeho životním polem, ze vztahu jeho potřeb světu, introjekce a projekce atd. V tomto smyslu je
jako se- a jejich předmětu, z přitažlivosti a odpudivosti objek- charakteristickým, byť poněkud jednostranným poje-
. 'stic-
tů. Tardy (1967) soudí, že pojmu duševní síla lze po- tím dynamiky osobnosti psychoanalýza.
užívat v širším smyslu, než jak jej chápal Lewin, a to Dynamická funkce ega (já) (~ Osobnost). Ego
tak, jak je používán v obecné řeči, tedy pro označení (já) je teoretický konstrukt - nemáme tím na mysli je-
i motivů a sebevlády. Poukazuje však na to, že tu nejde ho psychoanalytické pojetí - který vysvětluje organi-
! o fyzikální pojem síly, a rovněž na to, že není přímá zaci osobnosti vykazující se jako relativně jednotně
11958. Ame-
'úměrnost mezi vynakládáním svalové síly v úmy- fungující celek; takje v konstruktu já zahrnuta i dyna-
tPersonlich-
prdwick, J.: slném jednání a duševní silou - "při stejném úsilí vy- mika osobnosti, tj. ego-vztažné motivy její činnosti.
IGeschlecht vinou větší svaly větší sílu"; příkladem duševní síly je Smyslem chování je udržování vnitřní psychické rov-
btielle Psy- subjektivni potřeba, ale také sebeovládání. I. Sarnoff nováhy, která je dána také pocitem hodnoty sebe sama
rj psycho16- (1962) napsal monografii o dynamice osobnosti a je- (ego-vztažná motivace). Ve směru této tendence k udr-
jim vývoji a rozlišuje pojmy dynamika a vývoj tak- žování hodnoty sebe sama vystupují specifické me-
165
Osobnost - dynamika
chanismy, jejichž smyslem je udržování a restaurace pulzů, rysů nebo vzpomínek, 2. maskováním ("disgui-
pozitivního sebeoceňování. Tyto mechanismy nejsou se"), konverzí, přeměňováním impulzů, rysů a vzpo-
pochopitelné bez vztahu k pojmu já. E. R. Hilgard mínek. Nejvýraznější evidencí popření je amnézie (za-
(1949, 1965) rozlišuje následující mechanismy re- pomínání jako potlačení, represe toho, co snižuje
staurace pozitivní hodnoty ega: 1. mechanismy ob- hodnotu já - výběrová ztráta paměti, potlačení vzpo-
rany proti úzkosti, 2. mechanismy sebeklamu. Pokud mínek spojených se snížením hodnoty já). Maskování
jde o první z nich, empiricky byla prokázána zpevňu se projevuje řadou způsobů, např. projekcí (vlastni ne-
jící funkce redukce úzkosti (strachu): zpevňováno je žádoucí rysy jsou ve zvýšené míře připisovány jiným
'/oepfije_t_j.. ,.,<
•
vma seIh."
ani
~vnítřní napětí""'---
tendence k rtukci napětí
"+ta
chovanl res UruJICI
0.0
chování
vnítřní rovnováhu
Ego-vztažné chování
chování vedoucí k redukci úzkosti; takové aktivity ne- lidem). Sebeklamání popřením nebo maskováním na-
bo rituály vedoucí k redukci úzkosti mají charakteris- vozuje restauraci sebeocenění: amnézie se obvykle tý-
tiky obranných mechanismů. Všechny stavy získané- ká životních epizod, které vyvolávaly úzkost nebo po-
ho strachu jsou stavy tenze a jako takové vystupují city viny, je to strach ze ztráty statu, ze ztráty jistoty já
jako získané popudy, tj. motivují učení a chování; ma- atd. Explanační koncept já, jak dále uvádí Hilgard, je
jí motivační vliv, protože redukují vnitřní napětí. Me- založen na introspekci nebo je odvozen ze zjištěných
chanismy chování jsou zpevňovány a naučeny jako skutečností, mimo jiné z hypotéz, které byly empiric- (-
způsoby redukce úzkosti. U člověka se vedle pocitů ky potvrzeny, a ze zobecněných klinických zkušenos- vá
úzkosti, resp. strachu, uplatňují také pocity viny vyvo- tí. Jsou tu však i další hypotézy, které na přezkoušení vš
lané špatným rozhodnutím a neúspěchy vyvolané po- čekají. Podle Hilgardaje to např. hypotéza o kontinui- vz
city selhání. Chceme-li pochopit obranu jedince proti tě motivačních vzorců, hypotéza o genotypickém fal
pocitům viny a úzkosti, musíme znát něco o jeho ob- vzorcování motivů a další. První z obou uvedených sU
razu sebe sama, musíme brát zřetel k jeho sebepojetí hypotéz vychází z toho, že organizace motivů a posto- os
a k jeho hodnotové orientaci. Pokud jde o mechanis- jů má centrum v já: Reakce na přitomnou situaci je ko- 88:
my sebeklamu ("self-deceptive mechanismus"), pod- herentní s reakcemí na mínulé situace, a já tak může 01
porují sebeoceňování ("self-esteem", vážení si sebe být chápáno jako vzorec setrvávajících zvyků a posto- ty
sama); uvedine např. mechanismus racionalizace jako jů, jejichž organizace nebo struktura je naučena; kaž- ty
zastírání neúspěchu (hledání výmluv). Jiným takovým dá struktura zvyku tedy vykazuje znaky minulého ml
mechanismem může být agrese, která je obvykle způ v přitomném. Jestliže nové cíle substituují staré, je tu os
sobem řešení problému (odstraňování překážek nási- kontinuita s minulostí jednak ve způsobu, jímž jsou cí- cb
lím) a je-li úspěšná, vede k pocitu vítězství; avšak tzv. le vybírány, a jednak ve způsobech, jimiž je získáváno cil
přemístěná agrese (přenesení agrese na náhradní ob- uspokojení: jedna forma uspokojení neznatelně pře ne
jekt) je projevem falešného obvinění, a obsahuje tak krývá druhou, starší. Tak by měl výzkum, podle Hil- ké
prvky sebeklamu. Uvolňuje však vnitřní napětí. Člo garda, prokázat, či neprokázat např. kontinuitu mezi IX
věk klame sám sebe dvěma způsoby: 1. popíráním im- způsobem kojeneckého sání, cucáním palce, okusová- dt
166
Osobnost - dynamika
ním nehtů, kouřením cigaret a otevřeným sexuálním historických životních podmínek (namísto frustrova-
chováním (tj. kontinuitu různých forem orálního uspo- ného sexu nastoupila se sexuální revolucí spíše fru-
kojování, jak ji předpokládají někteří psychoanalyti- strace lásky, jejíž realizace je jedním z hlavnich zdro-
kové). Chování osobnosti je ego-vztažné (viz schéma jů sebehodnocení). Freud prozkoumal především
na předchozí stánce). potlačení (vytěsnění), jeho následovnici rozšíříli poje-
Ego-defenzivní mechanismy. Jedním z aspektů tí obrany ega a identifikovali řadu dalších mechanis-
dynamiky osobnosti je tedy výše uvedená obrana po- mů (v současné době je jich popsáno kolem čtyřiceti).
zitivní hodnoty ega. Ve funkci této obrany vystupuje Obranné mechanismy jsou autonomně fungující způ
řada automatických nevědomých mechanismů, jejichž soby chování, které tvoří již přechod k funkčním po-
smyslem je restaurace pozitivni hodnoty ega, když je ruchám chování, neurózám. Jsou-li příliš rigidní, a tím
tato hodnota ohrožena pocity viny, neúspěchu atd. často paradoxní (např. fixace na reakci, která přináší
Funkci obranných mechanismů objevil S. Freud, újmu), mohou být již označeny za neurotické obranné
systematicky je poprvé popsala jeho dcera A. Freudo- mechanismy a jsou analogické fyziologickému imu-
vá (1946). nítnímu systému.
,i Funkcí výše uvedených obranných, resp. ego-de- Experimentálně je potvrzena především obrana ve
I fenzivních mechanismů je obrana ega, tj. eliminace vnímání či "percepčnípotlačení" (P. G. Upson, 1967):
pocitu snížení vlastní hodnoty, restaurace pocitu pozi- Do vědomí nejsou přípuštěny dezintegrující dojmy, tj.
I tivni hodnoty vlastního já v situacích neúspěchu apod. pokusné osoby vykazují vyšší percepční prahy pro
Na předcházejících stránkách popsané způsoby chová- podnětová slova asociovaná s neúspěchem, pro
ní mají tedy význam obrany a zahrnují větší či menší "sprostá" slova atd. J. S. Bruner a L. Postman (1947)
I . stupeň deformace jak vnitřní, tak i vnější skutečnosti; prokázali selektivni vliv emocí ve vnímání a skuteč
na- jsou to v podstatě motivované deformace průběhu nost, že vnímání objektů je determinováno jejich hod-
E kle tý-
ebo po-
istoty já
gard,je
ištěných
kognitivních procesů (H. J. Grzegolowska-Klarkow-
ska, 1986). Stávají se tak důležitým regulátorem
. lidského chování a poukazují na existenci nevědomé
ho regulativního psychického aparátu osobnosti;
v tomto smyslu jsou přípisovány tzv. hlubinné osobě
H Osobnost - struktura). Řadu z těchto způsobů cho-
notou (chudé děti vnímají mince a koláče jako větší
než děti z bohatých rodin). Ve vnímání se uplatňuje
emociogenní selekce: negativně emočně akcentované
podněty jsou hůře rozpoznávány a jejich vnímání vy-
žaduje vyšší podnětové prahy (větší intenzitu podně
tu), než je u jedince obvyklé. Děje se zde tedy jakým-
empiric-
šenos- vání lze prokázat experimentálně, např. projekci, si aparátem řízená selekce, určité podněty si jedinec
koušení všechny jsou evidentní klinicky a pochopitelné jen ve neuvědomuje. To je analogické psychoanalytickému
ontinui- vztahu ke konceptu ega. Teorie obrany ega má dosud pojetí cenzurní funkce ega v obsahu snů: potlačené
ickém řadu bílých míst. Je např. obrana ega obranou toho, co impulzy dostávají v obsahu snů přípustnou, symbolic-
edených subjekt o sobě ví, sám o sobě cítí, nebo jde o ochranu kou podobu, aby byl chráněn průběh spánku a nebyla
a posto- osobnosti jako celku? Lze předpokládat, že oba tyto vyvolávána úzkost z dezaprobovaných sklonů. Sou-
ci je ko- aspekty jsou v mechanismech obrany ega integrovány. stavně zkoumal obranu ve vnímání N. F. Dixon
tak může Obrana ega je obranou hodnoty já a současně integri- (1958). Emocionální aspekty percepční obrany, např.
a posto- ty osobnosti, neboť poznatky a pocity snížené hodno- u slov vyjadřujícíchrůzná tabu, zkoumal E. McGinní-
ena; kaž- ty já vytvářejí vnítřní napětí a osobnost funkčně dez- es (1949) a další. W. P. Brown (1965) soudí, že emoce
lminulého . integrují; jsou to v podstatě psychické komplexy, které zvyšují i snížují prahy vnímání: podněty asociované
taré, je tu osobnost nemůže plně asimílovat. Pro klinickou psy- s uspokojením potřeb vjemové prahy snížují, podněty
• jsou cí- chologii zvláště důležitý koncept obrany ega byl ini- ohrožující sebecit a sebepojetí je zvyšují; takové pod-
ískáváno ciován dílem S. Freuda (1894 - studie o "obranných něty však musí vyvolávat úzkost, níkoli jen nelibost
telně pře neuropsychózách") a později se stal předmětem širo- (C. Eriksen a J. Pierce, 1968). Experimentálně byla ta-
odle Hil- kého výzkumného i teoretického zájmu. Současně se ké potvrzena projekce, promítání psychických obsahů
uitu mezi podstatně rozšíříl počet obranných mechanismů o řa nebo přípisování dezaprobovaných vlastností jiným li-
,okusová- du nově identifikovaných, což souviselo se změnou dem (R. R. Sears, 1936). Podle uvedeného autora se
167
Osobnost - dynamika
kompenzace osoba sleduje nějaké předsevzetí s vysokými osobními ná- dělník, jemuž byl firmou odepřen postup, se stane
roky, aby se tím vyrovnala s nějakým osobním nedostat- angažovaným předsedou fotbalového klubu
kem
konverze, útěk do emocionální napětí a konflikty se projevují v množství den potom, co byl osobě zamítnut navržený projekt,
nemoci psychosomatických symptomů (bolesti, potíže s krevním se u jedince objeví silné bolesti hlavy a je upoután na
oběhem, astma, žaludeční vředy, kožní nemoci) lůžko
přemístění převedení iritujících emocí na osoby, ideje, věci, které ne- poté, co mistr dostane od vedoucího oddělení důtku,
mají vztah k vlastní příčině vynadá svému podřízenému
Ji",
útěk do fantazíe denní sny a jíné formy imaginace napomáhají k úniku ze málo oceňovaný zaměstnanec sní o tom, že pří roz-
skutečností a k prožívání uspokojení hovoru s nadřízeným učiní velkolepý návrh
Me<
identifikace jedinec zvyšuje svůj pocít hodnoty, řídí-li své chování po- asistent nebo zástupce nadřízeného nezřídka napo-
dis~
dle jiné osoby a často zvnítřňuje její hodnoty a názory; tím dobuje jeho řeč, gesta, vkus, oděv a jednání
idej
se podíli na úspěších druhého
vzdor, odmítání aktívní nebo pasívní odpor, který probíhá nevědomě jedinec, který byl proti své vůli poslán do výboru,
syn
roztrhá každý oběžník, který odtud dostane kte:
leb
projekce jedínec se chrání před příznáním si vlastních nežádoucích neúspěšní pracovníci blokují postup druhých, jimž
vlastností nebo neakceptovatelných emocí tím, že je přípi vytýkají, že zavinili jejich stagnaci sel,
suje druhým lidem
regrese osoba upadá do dřívějšího, méně zralého způsobu chování vedoucí pracovník pří nějaké akci neuspěje, a "za- sel
hrabe se" proto v administrativní práci nel
záminková reakce sklony, které nejsou akceptovatelné, jsou potlačeny a na je- jedinec, který potlačuje silné sexuální impulzy, se ča
("reaction forma- jích místo nastoupí protikladné postoje a způsoby chování stane pohlavním moralizátorem
tion")
Otl
racionalizace nežádoucí způsoby chování, motivy a postoje jsou "zaha- rodič, který šetří na svém dítěti, si nachází "vysvět 01:
leny" tím, že jsou jim přiřazena příjatelná vysvětlení lení", že to činí pro jeho dobro
potlačení pohnutky, city, zkušenosti jsou vyloučeny z vědomí, aby se jedínec zapomene odeslat nepříjemnou zprávu nebo Ol
zabránilo pocitům úzkosti a viny předat nepříjemnou informaci ní
fixace určitá reakce se udržuje i přesto, že se opakovaně ukazuje určitý předpis, který se již dávno ukázal jako nesmy-
její neúčelnost slný, se bude dále dodržovat, aby se "těm nahoře jl:
ukázalo" n
rezígnace, apatie, psychický kontakt s okolim je přerušen a každá emoční zaměstnanec, který nebyl nikdy pochválen, vykoná-
d
nezájem a osobní účast odstavena vá dále svou prácí nezúčastněně a nedbale v
Z
útěk stažení se z oblasti, v níž je zažíváno ponížení, frustrace, jedinec, který ztroskotal se svými pokusy o kontakt, k
konflikt se zcela uzavře a stane se samotářem
v
agrese osoba se "mstí" za utrpěnou porážku nebo za omezování pracovník, který je svými kolegy soustavně zesměš t
tím, že potlačuje druhé, snaží se je ovládat, poškozovat ňován, "vidí rudě", začne rvačku nebo poškodí úmy- 1
(agrese se může přesunout i na věci - ničivý vztek, sabotáž) slně stroj (
(
Pokračování
168
Osobnost - dynanůka
popření skutečností jedínec zavírá očí před skutečností, aby se vyhnul snížo- pracovník, který je při povyšování stále přeskakován,
vání své hodnófy (pro určité příhody vyvine "slepou nechce uznat, že je to pro jeho neschopnost, ale věři, že
:e stane skvrnu") je obětí diskrlmínace
superkonformita po selhání plní jedínec všechny své povinnosti ve zvý- jedinec, který byl pokárán svým šéfem, pracuje nyní
šené míře a jistí se tak před dalšírní výtkami "podle předpisu"
projekt,
mtánna
sebeobviňování, agrese obrácená dovnítř, proti sobě samému: jedínec se pracovník se sám dělá špatným, a zajišťuje si tak lítost
autoakuzace obviňuje, ponížuje, trestá, čímž odstraňuje možnost, aby a pomoc nadřizených a spolupracovníků
to učinili jiní
~ důtku,
Jiná klasifikace obranných mechanismů a jejich projevů (E. R. Hilgard, R. C. Atkinson, R. L. Atkinson, 1971)
při roz-
Mechanismus Obrana Metoda zvládnuti
;ll napo-
diskriminace: oddělování ideje od pocitu, ponechat stranou ideje nebo je oddělit od objektivita: oddělením idejí od pocitů získat
ideje od ideje a pocitu od pocitu doprovodných emocí, disociace racionální hodnocení nebo soud
symbolizace: taková analýza zkušenosti, racionalizace: obětovat přijatelné vysvětle logická analýza: analyzovat úspěšně kau-
!výboru,
která anticipuje výsledky alternativních vo- ní, aby byla zakryta povaha nějakého im- zální aspekty situace
leb pulzu
~h, jimž
I selektivní vědomí: výběrová pozornost popření: nedívat se do tváře bolestných koncentrace: dočasné vnímání, ponechává
I
myšlenek, pocitů stranou to, co je nepřijenmé
i
I
f' a "za- senzitivita: chápání nevyjádřenýchpocitů
nebo ideji druhých lidi
projekce:
osobě
připisování vlastních znaků jiné empatie (vcítěni): stavět se do situace jiné
osoby a zakoušet, jak tato cítí
r"re časový zvrat: žít minulými pocity a idejemi regrese: nepřiměřené chování zbavující od-
povědnosti, závazků, přání druhých '
hravost: užívání mínulých citů a idejí k
šení současných životních problémů
ře
I"vysvět-
odchýlení impulzů: modifikace touhy nebo přemistění: dočasné a neúspěšné potlačení náhrada: hledáni alternativní cesty, spole-
objektu impulzu (náhradni objekt potřeby) nepřijatelných impulzů čensky přijatelného uspokojeni primitiv-
I ních pudů
I
rvu nebo omezení impulzů: kontrola impulzu potlače
ním jeho projevu
potlačení: útlum
symbolizováno)
pocitů, idejí (potlačené je suprese: udržování dezaprobovaného im-
pulzu "na uzdě"
r
~nesrny
I
nahoře jedinec projekcí brání názoru, že má negativní vlast-
nosti nebo že činí něco špatného. C. J. Adcock (1965)
uvedenou) a strukturální projekci (R. Meili, 1961);
druhá je podněcována málo strukturovanou podněto
i
defmuje projekci přímo jako vyhledávání našich vou situací, avšak může se stát prostředkem afektivní
, vykoná-
vlastních chyb u druhých. Příkladem projekce je ná- projekce potlačených sklonů, resp. frustrovaných po-
zor člověka, který se dopustil krádeže, že "všichni třeb. Projekci hladu prokázali experimentálně D. C.
~ kontakt, kradou"; zbavuje se tím pocitu viny. Podle E. Griine- McClelland (1950) a dalši. R. B. Cattell a P. Weníg
walda (1962) je projekce odpovědí na "vyzývavou si- (1952) podrobili faktorování různé druhy projekcí
ě zesrněš tuaci" a "v projekci se odhaluje osobnost" (proto by- a extrahovali osm různých faktorů projekce, mezi ji-
[odíúmy- ly pro potřeby klinícké psychologie vypracovány ným také faktor "pravé projekce" (~ Projekce).
četné tzv. projektivní metody psychodiagnostiky R. W. Wallen (1956) vymezuje projekci jako "vnímá-
kračování osobnosti). Je však nutné rozlišovat afektivní (výše ní světa, ale níkoli realistické, nýbrž shodné s našimi
169
Osobnost - dynamika
vlastními motivy a koncepcemi". To je široké pojeti, Dalším obranným mechanísmem je substituce, tj. sta-
v němž projekce jako obrana ega vystupuje jen jako novení náhradních cílů za ty, kterých se nepodařilo do-
jedna z více forem a funkci projekce. Obrannou funk- sáhnout. Podle E. R. Hilgarda (1962) má substituce
ci určitých druhů projekce objevil rovněž S. Freud dvě formy: kompenzaci a sublimaci. Na kompenzaci,
(1913), který ji chápe jako nahrazení potlačeného která je zřejmá z každodenního života, kdy je často var
vnítřního vnímání vnějším vnímáním, tj. ímpulzy pra- nutné kompenzovat různé frustrované potřeby, upo- pot
meníci z pudů a super-ega jsou nejprve potlačeny zorníl zvláště A. Adler (1929); ukázal, že lidé s poci- tec
a pak promítnuty navenek, do jiných osob. Např. man- tem méněcennosti se snaží v něčem vyniknout (např. koj
žel nejprve potlačí úzkost z vlastní nevěry a pak nevěr fyzicky méně zdatné děti kompenzují neúspěchy v tě do'
nost promítne na svou manželku - některé případy locviku úspěchy v jiném školním předmětu). Tzv. pře sul
žárlivosti mohou mít tento důvod. Projekce se v kaž- kompenzace je snaha vyniknout právě v oblasti urči vál
dodenním životě uplatňují ve velkém rozsahu, aníž si tých nedostatků, "ukázat sobě i jiným" (např. st~
to ovšem lidé uvědomují - např. při posuzování dru- Demosthenes, který původně koktal, se stal slavným seJ
hých lidí, ve výběru beletrie a filmů atd. Velmi běž řečníkem). Lidé malého vzrůstu se často různě "vyta- jso
ným obranným mechanísmem je racionalizace, tj. hují", předvádějí svou informovanost, známosti atd. ho
konstrukce nějakého umělého vysvětlení, jímž má být "Máme zbabělce, který se stane tyranem, bázlivce, 1e:
zastřen sobě i jiným nějaký neúspěch apod. Častá je který vyhrožuje, člověka, který má pocity 'méněcen 19
především konstrukce "omluvy", jíž se jedinec brání nosti, ale chová se náramně důstojně, průměrného člo
výčitkám svědomí. Běžné je také svalování viny na věka, který se stále cWubí atd." (J. C. Adcock, 1965). (s<
druhé nebo reakce zvaná "kyselé hrozny" (z La Frustrovaný sex může být kompenzován zálibou (r~
Fontaineovy bajky o lišce na viníci): nedosažitelné ci- v pornografii nebo může být uspokojován s prosti- ÚD
le jsou bagatelizovány, je snižována jejich skutečná, tutkami či náhodnými partnerkami ("není-li tu ta, kte- faJ
resp. původní hodnota, což umožňuje vyrovnávat se rou mám tak rád, pak mám rád tu, která je tu" - J. Su- ší)
s určitými frustracemi. "Děláme-li nejprve něco im- chý). Určitou formou substituce je přemístění na
pulzivně a potom to racionalizujeme, můžeme to na- blokované reakce, např. přemístění agrese na "obětní čí
konec činít úmyslně" (E. R. Hilgard, 1962). Pokládá- ho beránka" a Wedání náhradní oběti vůbec, je-li na- re
me-li něco za "kyselé", jsme schopni překonat svou padnutí zdroje frustrace spojeno s obavami z důsled "F
frustraci, aspirace já je snížena, aníž se ztrácí úcta ků. Jako sporná se ukazuje druhá forma substituce, us
k sobě samému - to se vztahuje zvláště k případům, sublimace (S. Freud, 1909). Freud sublimaci původně nc
kdy je angažováno já (J. C. Adcock, 1965). Adcock chápal desexualizaci libida: frustrovaný sex se subli- "š
považuje reakci "kyselé hrozny" za "realistický mané- muje, transformuje v básnickou nebo jinou tvorbu že
vr"; "je to v zájmu duševního zdraví, když můžeme ("žena, s níž spíme, je román, který nenapíšeme", na- ID
najít chyby v tom, co je pro nás nedosažitelné"; kom- psal H. Balzac, a platí tedy i opak). W. S. Taylor fu
plementární reakci je podle něho reakce "sladkého cit- (1933) zkoumal čtyřicet mladých mužů, u nichž dů a
ronu", tj. vyzdvihování předností toho, co je dosažitel- vodně předpokládal, že jejich sexualita byla sublimo- us
né, ale méně hodnotné. Podle H. P. LaugWina (1970) vána v úspěšných společenských činnostech, ale zjis- b)
se racionalizaci snaží ego ospravedlnit nebo modifiko- til, že běžně svůj sex uspokojovali různými způsoby. Fl
vat nepřijatelné ímpulzy a pocity tak, aby moWy být Sublimace je chápána přeneseně jako zjemnění d<
vědomě přijatelné. P. Symons (1946) identifikoval řa a v psychoanalýze se hovoří zvláště o sublimaci sexu m
du způsobů racionalizace; např. lidé, kteří se něčeho v uměleckých činnostech, což ovšem nemusí vždy d(
obávají (třeba styku s druhými lidmi), říkají, že to ne- znamenat úplnou rezignaci na sexuální aktivity, mnoh- ti.
mají rádi. Aby se ospravedlnili, svalují často vinu na dy mohou být vývojově vyšší druhy činnosti odvoze- v(
druhé. Omlouvají své chování odvoláním se na ji- ny z pudů (sexu, moci, zvědavosti, péče atd.). Existu- til
né: že to dělají také nebo říkají, že něco, co neměli uči jí nepochybně sublimované formy agrese (ironie, de
nit, učinili jen výjímečně; odvolávají se na určité zása- nevěcná kritika, dobirání si někoho, škádlení, zesměš m
dy (např. líní a nedbalí na zásadu liberalismu) atd. ňování a další). S psychosexuálním vývojem je v pu- dl
170
Osobnost - dynamika
~j. sta- bescenci u cWapců často spojena básnická činnost a dětech;to odpovídá rozdílům v rolích a budoucimu
Uodo- apod. Avšak to lze vysvětlit historickou kultivací sexu uplatnění a s dobou se to příliš nemění, neboť J. L. Sin-
$tituce vůbec. Freudovo pojeti sublimace vyplývá z energe- ger (1975) dosáhl přibližně stejných výsledků. Pláno-
mzaci, tického pojetí dynamiky pudů: Výdej energie zabloko- vací funkce představ se tu spojuje se zvláštnostmi
~ často vaný v určitém směru si Wedá uvolnění, energetický osobních rolí a úniková povaha denního snění je spíše
r, upo- potenciál musí být uvolněn a to se může dít v činnos vyjádřena v jeho kompenzační formě (např. snění
I> poci- tech nejrůznějšího druhu přinášejících náhradní uspo- o erotických stycích a dobrodružstvích, po nichž jedí-
~ (např. kojení, tj. uvolňujících vnitřní napětí z městnané pu- nec touží, ale které ještě neprožil); v tomto smyslu je
~y v tě dové energie. Odvozování kulturních činností ze denní snění jakýmsi stálým doplňkem různých nedo-
W. pře sublimace pudů je v psychoanalýze příliš absolutizo- statků, které člověk prožívá, neboť život jen zřídkakdy
ti urči váno; určité druhy sportu mohou být sublimací agrese přináší plné uspokojení. H. R. Liickert (1957) používá
! (např. stejně jako určité druhy umění mohou být sublimací pro fantazijní únikové reakce názvu derealizace, ale
~vným sexu, avšak "náboženství, umění, filozofie a věda ne- zahrnuje sem i další obranné mechanismy, např. pro-
I "vyta- jsou transformace samojediného vládnoucího vitální- jekci a racionalizaci. V únikové fantazii je však prvek
~ti atd. ho agens, libida, jsou to personální životní formy a po- derealizace, popření reality, obsažen, neboť to co je,
~zlivce, le s charakterem personálního původu" (H. R. Liickert, má být nahrazeno něčim jiným; proto je tu přítomen
~ěcen 1957). i prvek kompenzace. Zvláštním případem jsou tzv. vy-
ho člo- Řada psychologů operujících s pojmem adjustace půjčené fantazie ("borrowed fantasies"), fantazie vy-
1965). (sociální přizpůsobení se) rozlišuje adjustaci obrannou tvářené na základě identifikací s hrdiny románů, fil-
álibou (racionalizací, projekcí, kompenzací atd.) a adjustaci mů, rockové hudby atd. Spisovatel A. Huxley nazývá
prosti- únikem (stáhnutí se z reality, regrese, negativismus, v tomto smyslu literaturu přímo "opiem západu". Jako
ta, kte- fantazie) (L. F. Shaffer a E. J. Shoben jr., 1956, a dal- únikový mechanismus je fantazie silně podněcována
1. Su- ší). Za výraznou únikovou reakci je pokládána zejmé- zejména obtížnými a nesnesitelnými životními situa-
'stění na fantazie, psychická funkce, která má ještě další díl- cemi, umožňuje vytvářet imaginární svět, scénář šťast
obětní čí funkce, např. tvůrčí. Proto fantazie jako úniková ného života, ale jen za předpokladu, že je spojena s na-
e-li na- reakce vyjadřuje jen jednu z více funkcí fantazie. dějí, s perspektivou jeho dosažení, neboť jinak může,
důsled- "Fantazie nebo denní snění je imaginární reprezentace v konfrontaci s bezvýchodnou realitou, proWubovat
tituce, uspokojení, kterého nebylo dosaženo v reálné zkuše- pocit bezmocnosti při návratu ke skutečnosti.
ůvodně ností" (Shaffer a Shoben, 1956). S. Freud napsal, že Chápeme-li psychologicky člověka jako bytost ak-
subli- "šťastný člověk nefantazíruje" a básník Holderlin řekl, tivni, nikoli jen reaktivni, je zřejmé, že funkce ega
tvorbu že "člověk je bohem, když sní, a žebrákem, když pře jsou širší než pouhá - byť aktivní - obrana proti de-
mýšlí"; v obou těchto výrocích je vyjádřena úniková zintegrujícím pocitům. Jejich opakem jsou pocity vy-
funkce fantazie velmi pregnantně. Podle Shafera soké hodnoty já, pocity důležitosti, kompetence, vý-
a Shobena (1956) hraje fantazie dvojí roli: 1. přímo konnosti, přitažlivosti atd. Jedním ze zdrojů těchto
uspokojuje základní motivy, 2. je kompenzací za to, co pocitů je expanze ega: Ve struktuře ega se uplatňuje
e zjis- bylo překaženo, nebo za to, čeho nebylo dosaženo. to, jak jedinec vnímá a pociťuje sám sebe, jak o sobě
ůsoby. Fantazijní produkce může přinášet uspokojení, ale jen smýšlí a jak se domnívá, že o něm smýšlí jiní, což se
emnění dočasné a jen některých frustrovaných potřeb. Hlad ovšem netýká jen jeho fyzického zevnějšku, psychic-
ci sexu může člověk uspokojovat ve fantazii jen omezenou kých vlastností a chování, ale i toho, co mu jako maji-
í vždy dobu, fantaziemi msty se může zabývat celá léta, ero- teli určitých věcí patří, resp. co mu patří v obrazném
r mnoh- tické fantazie mohou člověka, který svůj erotický ži- smyslu (např. atraktivní manželský partner). Člověk je
I~voze vot plně nevyžívá, provázet po celý život. Charakteris- pyšný nejen na to, že lidé vědí o jeho schopnostech,
Existu- tickými fantazijními produkty jsou některé druhy psychických a společenských kvalitách Geho spole-
(ironíe, denního snění. Podle O. Turn1irze (1927) sní mladí čenském postavení), ale i na to, co vlastní ve výše uve-
zesměš- muží v první řadě o slávě, moci a uplatnění, zatímco deném smyslu. A tak se může ztotožňovat i s určitýmí
je v pu- dívky o pozdějšim manželství, rodině, domácnosti věcmi, které má a které se pro něj stávají zdrojem vy-
171
Osobnost - dynamika
sokého oceňování, fetišem, protože jsou to věci drahé, mítá takové, které s jeho sebepojetím nejsou v soula-
vzácné, zvláštní, věci, které budí respekt a obdív (kon- du. 2. Jedinec s nepřiměřeným a nepravým pojetím se-
to v bance, luxusni automobil, vila, exkluzivni zařize be sama je lehce zranitelný, neboť musí stále počítat
ni bytu, sbírka vzácných předmětů atd.). Věci se mo- s možností, že bude konfrontován s neočekávanými
hou stávat symbolem ega v pozitivnim i negativnim reakcemí druhých lidí; z toho pak rezultují úzkost
smyslu. J. Reykowski (1976) uvádí: "Do rozsahu a obranné reakce. 3. Hodnoceni sociálního okolí je-
vlastního já vstupují nejen zkušenosti spojené s vlast- dincem závisí ve velké míře na vztahu tohoto okolí
ni tělesnou a duchovni strukturou, ale mohou tam také k jeho osobě. Úroveň sebevědomí jedince je dána po-
vstupovat jiné osoby a vnější předměty. Tak člověk měrem obrazu jeho reálného a ideálního já, tj. toho, za
může vnimat sebe sama jako syna, jako držitele urči koho se považuje, a toho, kým by chtěl být; čím men- si
tých předmětů (např. pozemku), jako člena skupiny ší je rozdíl, tím je jeho sebevědomí větší. Vyjadřuje to tíl
atd. Uvádí se, že pro to, aby byl nějaký objekt zapojen pojem síla ega, podle R. B. Cattella (1950, 1967) pri-
do rozsahu vlastního já, je nutné, aby subjekt s nim se- márni faktor osobnosti, který se projevuje jako zralost, ne:
trvával ve stálém kontaktu; stav tohoto objektu musí stálost, emočni klid, realistický vztah k problémům a
mít vliv na stav subjektu, musí podléhat kontrole sub- a absence neurotické únavy; slabé ego se naopak pro-
jektu a musí uspokojovat všechny požadavky subjek- jevuje jako neschopnost snášet frustraci, nestálost, k
tu. Tyto čtyři podmínky splňují členové rodiny, orga- emočni ímpulzivnost, vyhýbání se rozhodnutím a neu- di
nizace nebo instituce, v nichž člověk funguje, některé rotická únavnost doprovázená nereálným úsilím. Dů Pc
materiálni předměty - v důsledku toho se hranice roz- ležitou charakteristikou činností jedince jsou jeho pi
sahu ,vlastního já' rozšiřují." Pokud se expanze ega na aspirace, tj. životní cíle a s nimí spojená mira úsilí po- h(
osoby týče, jde tu opět o osoby nějak významné, ať už třebného k jejich dosaženi. Fenomén úrovně aspirace to
svým stavem, zjevem, psychickýmí vlastnostmí atd. byl zkoumán experimentálně jako důsledek zážitků
Tak hodnotu ega zvyšuje (evalvuje) také vědomí, že úspěchu a neúspěchu na kladeni cílů při plněni urči
subjekt má významné přátele, že si tyká s panem tých úloh (F. Hoppe, 1930) a byl později jedním z in- P'
okresnim hejtmanem, že má syna na ministerstvu, že spiračnich zdrojů rozsáhlého výzkumu motivu výko- re
je členem exkluzivniho klubu atd. Lze řici, že sebeo- nu. Obecně lze řici, že prožívání úspěchu úroveň Vl
ceňování má dva zdroje: 1. vlastní zkušenosti jedince, aspirace zvyšuje, zatímco prožívání neúspěchu ji sni- k(
2. míněni druhých osob o jedinci, o němž tento ví, ze- žuje. R. Gouldová a S. K. Escalonová (1939, 1940)
jména jde-li o osoby pro něj nějak významné. D. Byr- zjistily dva typy osob vystupujících ve výzkumech m
ne (1966) zjistil korelaci mezi sebeoceňovánim a oce- úrovně aspirace: 1. jedinci snažící se o dosaženi úspě li
ňovánim, které člověk očekává od svých rodíČŮ. chu a 2. jedinci snažící se vyhnout se neúspěchu. Zá- v(
V sebeoceňování se dále uplatňují obecná oceňování žitek úspěchu či neúspěchu je však ovlivňován řadou k(
národnosti nebo rasy, k niž jedinec přisluší, skupiny, činitelů, např. lehkostí či těžkostí úkolu. Je-li úkol pří
de
jejímž je členem, jeho pohlaví, věk, vlastníctví, spole- liš lehký, neni jeho splněni provázeno dostatečně sil- bc
čenské postaveni a další. J. Reykowski (1976) uvádí: ným pocitem úspěchu, a je-li přiliš těžký, neni jeho ne- A
"Kontrolni vliv pocitu vlastní hodnoty v chování se splnění doprovázeno dostatečně silným pocitem
ja
spojuje s tím, že činitelé, kteři jej zvyšují, jsou zdro- neúspěchu. Dalším důležitým činitelem je míněni
e~
jem velmí silných přijemných emocí a činitelé, kteří o kauzálnich souvislostech výkonu, tzv. atribuce (fo-);
ni
jej snižují, naopak vzbuzují negativni emoce značné jde o přisuzování úspěchu či neúspěchu určitým přiči
zl
síly, a to ve formě úzkosti, studu, pocitu viny." Sebeo- nám stojícím mímo subjekt (štěstí, náhoda, pomoc
SI
ceňování souvisí s mírou sebevědomí a s úrovni aspi- druhých), nebo jeho přisuzování sobě samému, svým
pl
race a celá tato triáda funkčně propojených fenomé- schopnostem, námaze atd. Je-li neúspěch atribuován
dl
nů vytváři důležitý motivačni komplex. R. C. Wylie vnějším příčinám (smůle, zaviněni cizí osobou), je to
dl
(1968) formuloval následující teze o vlivu sebepojetí v podstatě obranná reakce a neúspěch je zastírán, resp.
na chování jedince: 1. Jedinec vnimá a osvojuje si ta- prožíván s menší intenzitou. V životních aspiracích se
kové obsahy, které souhlasí s jeho sebepojetím a od- uplatňuje motiv výkonu, jehož síla je dána poměrem .
172
Osobnost - dynamika
potřeby úspěchu k potřebě vyhnutí se neúspěchu (~ kými potřebami, ačkoli i tam nelze někdy vyloučit
!soula-
Výkon). Potřeba úspěchu je obecně silná, ale její moti- vztažnost k já). Aktivní angažovanost ega ve vytváře
tím se-
vační vliv je zeslabován strachem z neúspěchu, který ní situací maxímalizujících jeho evalvaci a eliminují-
počítat
plyne z prožívaných neúspěchů. Je-li potřeba vyhnutí cích jeho devalvaci je vlastně činnost, která je také
'anýnů
se neúspěchu silná (důsledek četných zakoušených ne- označována jako volní regulace jednání nebo prostě
úzkost
úspěchů), je síla motivu výkonu slabá, což vede k vy- vůle (f-); význam zde má nejen vůle jako proces, ale
,olí je-
hýbání se činnosti, resp. plnění úkolů, jejich přejímá i vůle jako soubor vlastností osobnosti, které vyjadřu
) okolí
lna po- ni. Existují jednak lidé, kteří mají především tendenci jí znaky sebekontroly jedince. Angažované já ("invol-
I)ho,za dosáhnout úspěchu, osoby zaměřené na úspěch, které vement ego") může mít charakter obranný, ale také ex-
b. men- si kladou realistické cíle a úkoly o středním stupni ob- panzivni, egocentrický či altruistický. Proto je vhodné
lřuje to
tížnosti, a jednak osoby zaměřené na vyhnutí se ne- označovat cíle lidského jednání terminem hodnoty,
~7) pri- úspěchu, které si kladou nerealistické cíle (buď nízké, který vyjadřuje to, co je pro jedince významné, co je-
~alost, nebo příliš vysoké - splnění lehkého úkolu je snadné dinec spojuje se smyslem svého života, co tvoří
ilémŮffi a nesplnění těžkého úkolu není deprimující). Na leitmotivy jeho jednání, co považuje za dobré. Mohou
úspěch zaměření jedinci vykazují menší pohotovost
to být dobra (statky) materiální i nemateriální, ab-
akpro-
~tálost, k riskantnímu jednání a další rozdíly ve srovnání s je- straktni povahy, jako jsou např. ideály náboženského,
~aneu- dinci, kteří jsou zaměřeni na vyhnutí se neúspěchu. politického, sociálního a jiného druhu. Vztah člověka
~. Dů Podle E. R. Hilgarda (1962) se motiv výkonu váže k hodnotám vyjadřuje termin postoje (f-). G. W. All-
port (1961) analyzoval vztah konkrétních a ab-
~u jeho především na to, jak člověk vnímá sám sebe, tj. na je-
straktních motivů, který je často chápán redukcio-
ksílí po- ho sebepojetí (reálné a ideální já), které souvisí s urči
nisticky tak, jako by abstraktni motivy byly vždy
pírace tou úrovní sebevědomí (silou ega). Úroveň aspírace
převodítelné na motivy konkrétní. Allport uvádí tyto
zážitků vyjadřuje intenzitu ctižádostivosti. Hilgard řadí motiv
příklady:
výkonu mezi tzv. ego-integrativní motivy, které vystu-
pují ve funkci udržování vnitřni psychické rovnováhy, Motivy
resp. integrace osobnosti s oWedem na angažované já: konkrétní: abstraktní:
vnitřní psychická rovnováha je narušována nejvíc ta-
kovýmí selháními, která devalvují ego. M. má sílné přání stát se zdra- vykazuje utlumené sexuální přá
Z toho, co bylo dosud uvedeno, vyplývá, že dyna- votní sestrou ní (Freud)
miku osobnosti, tj. její chování v určitém životním po- J. je vášnívým ctítelem hudby jeho zájem je sekundárním po-
li určuje princip maximalizace hodnoty ega jako vý- pudem, který byl vyvínut jeho
vojově nejvyšší a nejúčinnější motivační princip; jeho muzíkální matkou, která uspo-
kojovala své primární popudy
komplementárnim protějškem je princip mínimalizace
(S-R teorie)
devalvace, tj. tendence uchránít se snížení hodnoty se-
be sama (~ Osobnost). To souvisí s návrhem G. W. V. doufá, že se stane vyníkají- vyjadřuje tímto způsobem svou
sílnou potřebu výkonu (teorie
Allporta (1943) rozlišovat ego-angažované situace cim mechaníkem
potřeb)
jako situace významné pro evalvaci nebo devalvaci
.ega, jakož i s tezí C. R. Rogerse (1959), že jáství je čí I. pociťuje strach ve všech ote- kořenem tohoto motívu je ín-
;nitelem, který určuje nejen jednání osoby, ale i výběr vřených prostorách stínkt útěku (teorie ínstínktu)
.zkušenosti. Rozumí se tím především aktivita osoby T. doufá, že bude zvolen prezi- motívem je přání ovládat, pa-
směřující k ustavení situací, které vytvářejí podmínky dentem svého klubu novat
pro evalvaci ega, a naopak odstraňují možnosti jeho S. se zdá, že stále usiluje o to, má potřebu něžnosti (need-
.devalvace. Podle G. W. Allporta (1943) existují dva aby byl chválen -nurturance)
druhy motivace: v jedné je chování přímo spojeno
P. má zálibu bavit ve svém by- kořenem je přání mít kompe-
s funkcí ega, s jeho obranou nebo expanzí, ve druhé se tě hosty tenci
ego přímo neúčastní (chování motivované fyziologic-
173
Osobnost - dynamika
Allport odmítá každé abstraktní schéma (v posled- být spojován s různými motivy. O motivech, které
ním příkladě má osoba P. potřebu zcela konkrétní jsou společné všem lidem, je smysluplné hovořit teh-
kompetence, jiné druhy kompetence ji nezajímají, její dy, když mohou být stanoveny podmínky, které vedou
motiv je vysoce konkrétní: "její životní element je ba- k afektivním změnám, ať už v důsledku biologických,
vit se, a níkoli abstraktní kompetence", a je "karikatu- nebo kulturních činitelů (hlad, motiv výkonu). "Počet
rou osoby" chápat její zájmy jen jako odnože obecné- možných motivů je určován počtem očekávání, která
ho schématu). Obecné principy motivace nám sice podle psychologických poznatků jaksi univerzálně na-
mohou pomoci pochopit, jak se uskutečňuje jedineč stupují a která mohou často rezultovat v afektivní
né, avšak je omylem domnívat se, že obecný princip změny potvrzením, nebo nepotvrzením očekávání"
motivace může vést jen ke stejnému schématu, společ (McClelland). Je např. známo, že se všude lidská indi-
nému všem lidem. vidua druží s jinými lidskými individui a že taková
Ačkoli G. W. Allport zdůrazňuje jedinečnost každé spojení rezultují v očekávání, která jsou vnítřně i vněj
individuální motivace, existují také společné motivy, škově spojena s afektivními změnami. Vznikání no-
které vyjadřují to, co mají lidé společného jak ve své vých motivů vyjadřuje jev tzv. funkční autonomie,
biologické konstituci, tak i ve svých existenciálních který popsal G. W. Allport (1961): Nové motivy se vy-
podmínkách a jako příslušníci určité kultury žijící víjejí z prostředků sloužících původně dosažení cíle;
v určité historické epoše. To umožňuje třídit motivy, vkusné oblékání, procházky v parku, užívání líčidel, to
resp. chápat motivy jako systém pohnutek chování; mohlo u ženy původně vystupovat ve službě sexuality,
v tomto smyslu byly sestavovány různé indexy moti- ale dlouholetým užíváním se každý z uvedených pro-
vů ( H. A. Murray, 1938, A. H. Maslow, 1954, E. R. středků stal předmětem zájmu této ženy, i když erotic-
Hilgard, 1962, a další). Tyto indexy obsahují různé ké motivy ustoupily do pozadi: "Co bylo dříve vnější,
druhy motivů (hlad, sex, agrese, úzkost, výkon, bezpe- co bylo prostředkem k účelu, bylo zvnítřněno a dosta-
čí), avšak je nutné rozlišovat též různé formy motivů lo vlastní sílu... funkční autonomie se tedy vztahuje
(potřeby, zájmy, ideály). Názory psychologů na tako- na onen získaný systém motivů" (Allport). Funkční
vé rozlišování a klasifikování se velmi různí, příčeffiŽ autonomie motivů je prokazatelná již experimenty na
různé je i pojetí motivu samého. Pohnutka čili motiv zvířatech, ale není to jediný mechanismus vzníku no-
je vnitřní psychická pobídka k chování, je to jeho psy- vých motivů. Významná je zejména "propriátní funk-
chologická příčina, vědomá nebo nevědomá, avšak ční autonomie" týkající se osobních zájmů a hodnot,
i když si myslím, že vím, proč chci to nebo ono, sku- např. přeměna schopnosti v zájem (existuje vysoká ko-
tečný psychologický důvod může být jiný. D. C. relace mezi schopnostmi a zájmy). Jedinec se může
McClelland (1953) soudi, že motiv je "sedlina zkuše- určitou činností zabývat zpočátku z různých důvodů,
ností, v níchž jsou určité podnětové klíče spárovány např. proto, že si to rodiče přejí, ale později může vta-
s afekty nebo podmínkami, které afekty vyvolávají". kové činnosti, je-li úspěšný, najít zalíbení a původní
Motiv má emoční náboj, ale současně i kognítivní motivy se mohou zcela vytratit: "Co bylo prostředkem
složku, je to předmětná pohnutka: subjekt ví, čeho k účelu, stává se účelem pro sebe sama" (Allport). Ty-
chce dosáhnout, ale nemusí vždy vědět proč. McClel- to "propriátní motivy" se vyvinuly z původních moti-
land exponuje problém specifických motivů, které vů a můžeme je nyní nazývat zájmy, záliby nebo hod-
není snadné určit; vztah k matce může u ditěte vyjad- noty (Allport). Funkčně autonomní motivy propria se
řovat řadu motivů: potřebu ochrany, komunikace tedy stávají zájmy: "Vytvářejí komplexní obraz sebe
a další. Specifický motiv lze identifikovat ze spojení sama nebo životní styl, který je rovněž funkčně auto-
afektivního vzrušení a očekávání určitých výsledků nomní" (Allport). Nicméně ne všechny motivy jsou
jednání (typů jednání, které očekávání uspokojují); tak funkčně autonomní, např. pudy a reflexy, resp. zvyky
lze např. hovořit o motivu družnosti, který vyjadřuje a primární zpevnění, mluvíme-li o funkčně autonom-
očekávání přítomnosti druhých lidí a určitého typu ních procesech. Zvyky nemotivují, jsou to "systémy
chování, resp. uspokojení. Nelze jej však definovat je- nástrojů, které jsou používány ve službě motivů". To-
ho objektem, protože týž objekt (např. matka) může též platí o primárním zpevnění: Malé sousedovo dítě
174
Osobnost - dynamika
'~, které k nám chodi a dostane vždy bonbon, avšak nový funk- předvádět se apod.). Analýza motivace musí vést
břit teh- čně autonomní motiv se tu nevytvořil; jestliže mu pře k elementárním lidským cílům, k dále neanalyzova-
té vedou staneme dávat bonbony a dítě k nám přestane chodit, telným psychickým účelům, které nemusí být a také
~ckých, je zřejmé, že jeho motivace byla vázána na sladkosti, často nejsou vědomé. Potřeby jsou určovány také kul-
!. "Počet nevytvořil se u něj zájem o nás (Allport). Obecně ře turou a lidé jsou ve svých potřebáchpodobnější, než je
pí, která čeno, zájmy a záliby se vyvíjejí v průběhu uspokojo- na první pohled patrné. Týž motiv může u různých
:álněna vání potřeb bytostného (propriátního) druhu a stávají osob vyjadřovat různé účely: např. sexuální potřeba
~ektivní se funkčně autonomními motivačními prvky. může u někoho vyjadřovat touhu potvrdit si svou muž-
~kávání" Systém motivů. Ptáme-li se, proč člověk jedná tak, nost, u jiného může být důvodem učinit dojem, jindy
~ká indi- jakjedná, klademe otázku motivu jeho jednání a odpo- souvisí s touhou po blízkosti, jistotě, lásce nebo může
I taková věď nacházíme v identifikaci konkrétního motivu jed- jít o kombinaci těchto potřeb, ačkoli se jedinec třeba
ě i vněj- nání. V psychologii byly činěny různé pokusy o sesta- domnívá, že hledá jen sexuální uspokojení. Sexuální
, 'no- vování indexu motivů, jimiž by měly být vysvětleny touha a chování tak mohou vyjadřovat víc, než si jedi-
. základní způsoby chování. Motivy ve vztahu k chová- nec myslí. "Člověk je bytost s potřebami a dosahuje
se vy- ní vystupují v užších a širších souvislostech. "Jí, pro- zřídka stavu plnějších uspokojení, vyjma krátké doby.
ení cíle; tože má hlad" je přímá souvislost, ale aby mohl jíst Jakmile je jedna potřeba uspokojena, staví se na její
'čidel, to (uspokojovat svůj hlad), musí si obstarat jídlo a tento misto druhá ... Pro lidskou bytost je v celém jejím ži-
exuality, akt má opět širší souvislosti od zakoupení potravin votě charakteristické, že prakticky stále něco vyžadu-
ých pro- v samoobsluze až po vydělávání peněz prací. Tak se je" (Maslow). Lidské potřeby jsou organízovány
ž erotic- s určitými motivy, které jsou dominantní, spojují další v hierarchickém systému podle své naléhavosti: člo
e vnější, motivy a vytvářejí se motivační komplexy, které pří věk níkdy netouží po tom zdobit svou domácnost ne-
a dosta- mo odrážejí životní podmínky a zaměření jedince, bo být dobře oblečen, pokud se cítí být ohrožován ně
vztahuje .resp. jeho životní styl. Každý jedinec má individuální jakou katastrofou nebo má prázdný žaludek.
Funkční systém motivů, který je hierarchicky uspořádán, pro- Atomistický katalog potřeb nemá smysl, hledání po-
enty na tože některé z motivů jsou silnější než jiné a některé třeb je analogické popisu histologického řezu v růz
'ku no- 1: těch silných jsou nejsilnější. A. H. Maslow (1954) ných stupních zvětšení: tak můžeme hovořit o potřebě
tni funk- vytvořil populární a v mnoha oborech aplikované psy- uspokojení nebo rovnováhy, nebo specifičtěji o potře
hodnot, chologie rozšířenou teorii motivačního systému osob- bě potravy, nebo ještě specifičtěji o potřebě naplnít ža-
sokáko- .nosti, kterou nazývá hierarchická teorie potřeb ludek, nebo o potřebě proteinu či o potřebě specifické-
se může a která vychází z jeho bohatých klinických zkušenos- ho proteinu atd. Mnohé katalogy vzájemně kombinují
důvodů, ti, interpretovaných v rámci introspektivně humanís- potřeby na různých úrovních zvětšení. Smysl má iden-
ůže v ta- tického přístupu. Teorii předchází šestnáct tezí o moti- tifikovat základní kategorie nebo kolekce potřeb - ta-
původní vaci. V první z ních se říká, že jedinec je integrovaný ková abstraktní klasifikace je víc než katalog: "Jen zá-
středkem a organizovaný celek, což v teorii motivace znamená, kladní cíle jsou v pohybu konstantní" (Maslow).
port). Ty- že každá potřeba je vždy výrazem celého jedince (ne- Specifický cílový objekt není správnou bází pro klasi-
'ch moti-',. existuje např. potřeba žaludku nebo genítálu, ale je to fikaci, např. člověk, který touží po jídle a chová se tak,
ebo hod-~ :vždy X nebo Y, kdo touží po jídle, pohlavním styku aby je získal a zkonzumoval, může ve skutečnosti hle-
ropriase· J}lOd.; je-li X hladový, je hladový tak říkajíC celý dat spíše jistotu než jídlo. Základní potřeby vyjadřují
braz sebe,' : projevuje se to v jeho vnímání, myšlení, cítění i chtě syndromy chování; ty, které mají stejný smysl, vyplý-
čně aut()o'o~ l Základními motivy jsou potřeby ("needs") vyjad- vají ze stejné potřeby; jediný symptom může vyjadřo
tivy jsou ~ící nějaké nedostatky, tj. narušenou psychickou, vat různé potřeby, dva symptomy mohou vyjadřovat
p.zvyky; p. psychofyziologickou rovnováhu a současně ten- jedinou potřebu (např. symptomy pocit izolace a pocit
autonom. f nci k její restauraci; proto potřeby a uspokojení jsou jedince, že není milován, vyjadřují nejistotu, a tedy
"systémy mplementární děje. Existuje mnoho potřeb, které potřebu jistoty). Syndrom reprezentuje strukturu, kte-
tivů". To-: • II většinou prostředky k dosažení nějakého účelu rá má jednotný smysl, je to "organízovaný mentální
dovo dí ;, př. potřeba koupit si auto může vyjadřovat potřebu fenomén". Klinické zkušenosti ukazují, že dochází
175
Osobnost - dynamika
176
Osobnost - dynamika
mdence hou být proto pro ně dočasně naléhavější vyšší potře rách různé a v téže kultuře se liší také interindivi-
bce být by, dokud v důsledku dlouhodobějšího hladovění ne- duálně (příkladem je různé uspokojování hladu nebo
dojde k novému přehodnocenípotřeb). 6. U některých sexu).
.w ještě lidí jako nejdůležitější motivy vystupují ideály a sou- - Stejné motivy se mohou projevovat různýlní způso
needs"), časně s tím u ních narůstá tolerance k frustraci fyzio- by chování: např. averze vůči určité osobě se může
~realizu logických potřeb i k ohrožení uspokojování dalších projevovat tím, že je tato osoba napadána, ale také tím,
V(proje- potřeb (při prosazování svého ideálu nedbají nebezpe- že se jí subjekt vyhýbá.
dhalovat čí, uznání atd.). V souvislosti se dvěma druhy potřeb - V témže chování mohou být u různých osob vyjád-
estetické (nižších a vyšších) poukazuje Maslow také na dva od- řeny různé motivy: např. dva lidé se mohou věnovat
~truktury lišné druhy uspokojení. Charakteristickým vzorcem malířství, ale jeden člověk to činí proto, aby svým ro-
!se vývo- uspokojení nížších potřeb je redukce výchozího moti- dičům způsobil radost, druhý naopak ze vzdoru, aby
~y takto: vačního stavu (nasycení v případě hladu, odstranění rodiče potrestal.
i(potřebu pocitu nejistoty v situaci nebezpečí atd.). Vyšší potře - Motivy se často projevují ve skryté formě: např.
ltualizace ' by (estetické a kognítivní, jakož i tendence spojené se motivem krádeže u dospívajícího nemusí být vždy
~etického sebeaktualizací) jsou v podstatě neukojitelné, dosaže- zisk, ale ziskání obdivu u členů party nebo poškození
~vývoje. né uspokojení je naopak stimuluje, aktivuje k dalším druhého (tzv. substituční chování).
~otivačně snahám o další uspokojení - v tom se podobají zá- - Každý jednotlivý akt chování může být projevem
!i zůstávat jmům. Dále Maslow zdůrazňuje rozlišení motivace několika motivů: vědec pracující ve své laboratořimů
~cevcho a determinace chování. Motivy zaměřují chování na že být veden úsilím odhalit pravdu, ale i touhou po zís-
Ijsou také dosažení určitého cíle, uspokojení (tzv. dovršující re- kání slávy a snahou o zlepšení svého hmotného posta-
~xpl.?r~ci. akce, která může být obvykle označena nějakým pří vení tím, že bude za svůj objev odměněn; všechny tyto
~vne Vice -; jemným pocitem jako nasycení, úleva, štěstí či blaho motivy mohou působit současně.
pení (hlad apod.). Chování samo však probíhá v určité situaci a je
Důležité je zejména zdůraznění existence nevědo
f,
ebezpečí řízeno kognítivnílní klíči (kognítivní interpretací dané
vede ke mých motivů, neboť tyto nevědomé motivy podstatně
situace); proto se lidé v různých situacích snaží dosáh-
a ve velké míře ovlivňují chování člověka. Fakticky to
eby vyža- nout téhož cíle různými způsoby. Tyto vnější deterlní-
znamená, že člověk často neví, proč činí to nebo ono,
: "život je nanty chování označuje Maslow za "vnější pole" a má
to potřeba uvědomuje si své chování, své snahy a přání, avšak
za to, že chování může být plně deterlnínováno tímto
než po- vnějším polem nebo jen specifickýlní externílní pod-
nemusí si uvědomovat jejich skutečné psychologické
ádínásle- příčiny, nebo je jeho pojetí těchto příčin nesprávné (ra-
něty, které vystupují jako významné. Současně je dů
e potřeb: cionalizuje např. důvody svého chování apod.). Sku-
ležité, že "určité chování může být kanálem pro rozlič
eba lásky, tečné psychologické důvody svého chování člověk
né impulzy" a že je ponejvíce "multimotivováno"
em získá-, často nezná. Mohou to být v ,,hloubce vězící instink-
spíše simultánně vystupujícílní potřebami než potře
" úspěšní.'; bou jedinou. Tak se např. muži a ženy nelnílují jen pro tivní sklony", a proto platí, že rozhodnutí a jednání
. ci usiluji. člověka nejsou vždy výsledkem racionálního zpraco-
čistě sexuální uspokojení, ale také proto, aby muži do-
~jí ~o~ený: kázali ženám svou mužnost, aby se cítili mocní, získa- vání situace; v tomto smyslu jsou pakjeho činy iracio-
b~jeteměf li více příchylnosti a ženy aby poskytovaly něhu, nální: ve skutečnosti člověk často nevolí to, co činí,
~ůže být tr- " "odevzdávaly se", připoutávaly k sobě svého partnera aní nečiní to, co volí. "To neznamená, že se jeho cho-
!ku toho, že -, apod. vání jeví ,beze smyslu'. Prožívá puzení a žádosti, cíle
fyziologic-, a úmysly a má sklon k tomu, aby své chování tím spat-
Základní charakteristiky lidských motivů podal řoval jako smysluplné ve vztahu k těmto zážitkům.
psychopati;
ď
~třeby lásky E. R. Hilgard (1962): Avšak ,motivy', které zakouší ve vědolní, jsou často
lt. 5. Jsou-U - Projevy lidských motivů se liší od kultury ke kultu- rozsáhlé atrapy vlastních ,nevědomých motivů' a jeho
pokojovány,' ,ře a vrámci téže kultury se liší od osoby k osobě; dů chápání této motivace je pouhé racionalizování"
ldeří dloube); vodem této odlišnosti je skutečnost, že mnoho motivů (D. Krech a R. S. Crutchfield, 1958). To znamená, že
je produktem zkušeností, které jsou v různých kultu- smysl lidského chování se vždy nekryje s tím, jaký
177
Osobnost - dynamika
smysl mu jeho subjekt sám přisuzuje, což dále zna- chování závislé na percepčním poli, pak stupeň, v ja-
mená, že člověk je spíše bytost racionalizující než ra- kém bude určováno, bude záležet na tom, jak nmoho
cionální (P. Th. Young, 1961) a že jeho ego má též bude já subjektu elementem tohoto pole. Ne všechno
mímovědomou dímenzi, resp. zahrnuje také cosi nad- chování jedince je možné objasnit ve vztahu k jeho
individuálního. já; tímto vztahem se objasňuje chování v situacích,
Ego jako dynamický faktor osobnosti (~ Osob- v nichž se ego stává dominujícím elementem per-
nost - struktura). Motivy, které člověk prožívá jako cepčního pole - v tzv. ego-angažovaných situacích.
pohnutky k jednání, vztahuje vždy k sobě, prožívá je To odpovídá starší formulaci G. W. Allporta (1943)
jako pohnutky já, jako "já chci", "já si přeji", "já mám o dvojí motivaci: ego-angažované a ego-neangažova-
hlad" atd. Uplatňují se přitom dva ne vždy plně vědo né. Ego je angažované, když se situace vědomě nebo
mé aspekty: reprodukce života jedince a druhu a udr- nevědomě k němu vztahuje (M. Sherif a H. Cantril,
žování hodnoty sebe sama; člověk cítí, že on má hlad 1947), tj. když situace signalizuje evalvaci nebo de-
či žízeň, a také že jemu hrozí nebezpečí, že on je ně valvaci ega. Podle E. Paskiewiczové (1974) vystupuje
jak poškozován, napadán apod. Všechny situace, do angažované ego ve dvou formách: obranné (koncent-
nichž vstupuje, vztahuje k tomuto svému já a vnímá je race na sebe) a neobranné. Příkladem druhé formy je
jako ego-angažované a ego-neangažované situace matka, která angažuje své ego v kontaktu s dítětem,
(G. W. Allport, 1943). Tato angažovanost ega je při a to nejen tehdy, když je dítě nemocné nebo když jeho
tom rozhodujícím aspektem jednání člověka a v mno- stav vzbuzuje obavy, ale i tehdy, je-li zdravé a nic mu
ha připadech může být silnější než pud po zachování neschází (G. W. Allport). Rozhodující je tedy umísťo
života (sebevražda vyvolaná nesnesitelnou ztrátou vání pocitů kontroly, což prokazují výsledky výzku-
hodnoty sebe sama, např. po odhaleni zpronevěry, zra- mů úrovně aspirace: jestliže má zkoumaná osoba po-
dy apod.). Chování lidí je důsledkem toho, jak nahlí- cit, že výsledky závisí na ní, mají změny úrovně její
žejí situaci, v niž se ocitají, a tuto situaci spatřují vždy aspirace jiný průběh, než když má pocit, že výsledky
prizmatem svého já. Proto je východískem chování závisí na náhodě, na rozhodnutí experimentátora'apod.
člověka jeho percepčni pole či fenomenologické pole Jedinec je ovlivňovántěmi důsledky vlastního chová-
jedince (D. Snygg a A. W. Combs, 1959), tj. subjek- ni, které atribuuje sám sobě, tj. např. svým schopnos-
tivní pojetí situace, v níž se jedinec nachází, jeho "vi- tem, v případě neúspěchu se však může pokusit atrí-
dění" této situace. Podle toho, jak jedinec vnímá "svou buovat takové výsledky náhodě, vlivu jiných osob
situaci", také jedná, a to tak, aby to bylo v souhlase apod. Lidé se tedy liší také tím, že někteři mají pocit,
s jeho pojetím vlastního já, s jeho "fenomenologickým že ovládají situaci a jiní, že ji neovládají; umisťují kon-
já". Proto také východískem psychologické analýzy trolu situace v sobě nebo v okolí ("internal", "external
jakéhokoli individuálního jednání nebo činu musí být locus of control"). Empiricky byla potvrzena hypoté-
"osobitý svět jedince", tj. "skutečnost" subjektivního za, že lidé s pocitem vnitřní kontroly se budou častěji
světa daného aktéra. Chování jedince pak chápeme chovat aktivně ve vztahu ke svému prostředí než lidé
v té míře, v jaké identifikujeme skutečné motivy jeho s pocitem vnější kontroly, a to tak, aby dosáhli změny
jednání, a ty směřují k evalvaci jeho ega a k zabráně své situace (H. Seeman a I. W. Evans, 1962). Např.
ní devalvaci jeho ega. Tyto teze mají spolehlivý empi- výzkum osob bojujících v USA za práva černochů
rický podklad. Ukázalo se např., že čím větší je diskre- ukázal, že tyto osoby mají oproti kontrolní skupině
pance mezi sebepojetím a zkušeností, tím více se větší pocit vnitřní kontroly (B. R. Strickland, 1965).
uplatňuje percepční obrana (zvyšováním podnětových S tím souvisí tzv. očekávání týkající se vlastní osoby
prahů či deformovanou percepcí podnětů); dále se (I. Reykowski, 1970), která mohou vystupovat ve
ukázalo, že se subjekt lehčeji učí obsahům shodným dvojí formě: 1. jako neverbalizovaná přesvědčení tý-
s jeho já, např. argumentům, které podporují jeho by- kající se vlastnich možností, perspektiv, schopností,
tostné ("centrální") postoje, a dalším (C. M. Lowe, zda si jedinec poradí, nebo neporadí s daným úkolem,
1961, G. E. Roberts, 1966, E. Paskiewiczová, 1974). tj. pocit kompetence vlastního já; 2. jako vědomá mí-
Posledně jmenovaná shrnuje tyto poznatky takto: Je-li nění o sobě samém, vyjádřená např. výrokem "jsem
178
Osobnost - psychické vlastnosti
i, v ja- spolehlivý, pracovitý" apod., tj. vědomé já. V dětství míra sebeovládání a další). Tyto vlastnosti vyjadřují
mnoho má ego jako sebepojetí fonnu "nezverbalizovaných určité charakteristiky jednání, za kterými však stojí
šechno přesvědčení", která mají nízký stupeň spojitosti, obec- motivy spojené s určitým způsobem seberealizace,
'k jeho nosti a stability; dítě nemá v mnoha směrech žádná a jako takové jsou podstatnými znaky osobnosti. Dy-
Ilacích, očekávání týkající se jeho samého, a proto se ujímá namika osobnosti se tak vyvíjí od ímpulzivnosti k vol-
tll per- i úkolů, na které nestačí. Teprve později se fonnuje ní regulaci jednání, tzn. stále více se v ní uplatňují
uacích. stabilnější a verbalizovatelný obraz sebe sama a s ním zkušenosti zobecněné v sebeoceňování a v obrazu se-
(1943) spojená očekávání týkající se vlastní osoby a také ži- be sama (egu). Pojmy jako životní cíle, úroveň aspira-
~ažova votní plány a aspirace. Tento obraz vlastní osoby či ce, hodnotová orientace (postoje) a další vyjadřují růz
~ě nebo pojetí sebe sama, ego, zahrnuje vlastní vzhled a těles né aspekty komplexu dynamiky osobnosti, jejímž
Cantrll, né vlastnosti, vlastní schopnosti ("umím", "mohu"), vývojově nejvyšším "aparátem" regulace je vůle (fo-),
~bo de- vlastní postoje ("cítím se špatně, když ..."), vlastní ro- která ve smyslu toho, co zde bylo uvedeno, vyjadřuje
stupuje le a povinnosti druhých vůči jedinci ("lidé jsou povin- vlastně aktivitu ega ve smyslu pojetí sebe sama a ve
~)ficent ni prokazovat mi ..."). Tento obraz vlastní osoby je smyslu vnítřní organizace zkušenosti a vnítřní dyna-
~nny je "strukturou o mnoha vrstvách" a vystupuje také jako miky. Tytéž motivy se pak u osob s různými volními
Iítětem, motivační činítel. Projevuje se především jako zvýše- vlastnostmi projevují v různých způsobech jednání. Je
fžjeho né nebo snížené sebeoceňování, které vzníká z porov- však třeba současně rozlišovat volní vlastnosti osob-
inicmu nání sebe sama a daných úkolů, své pozice v určité si- nosti a volní regulaci chování (--7 Motivace, Vůle).
~mísťo tuaci apod. tak, že si člověk připisuje větší nebo menší
!výzku- možnosti (schopnosti), než má. Současně se člověk
Literatura:
~ba po- stále srovnává s ostatními lidmi a zobecňuje své kon-
mě její krétní úspěchy a neúspěchy, přičemž některé dimenze Erb, E. D" Hooker, D.: The psychology of the emerging Self, Phi-
sebeoceňování pokládá za důležitější než jiné (např. ladelphia 1971. Filipp, S. H. (vyd.): Selbstkonzeptforschung:
sledky
Probleme, Befunde, Perspektiven, Stuttgart 1979. Fisseni, H. J.:
a'apod. vztah k jedincům druhého pohlaví je pro něj důležitěj
Selbstinterpretation und Verhaltensregulation, G6ttingen 1985.
chová- ší než vztah k pracovním povinnostem). Člověk oce- Maslow, A. H.: Motivation and personality, New York 1954 (rev.
opnos- ňuje zvláště to, co se mu daří, a ve sféře svých úspě vyd. 1970). Sarnoff, 1.: Personality dynamics and development,
it atri- chů hledá pak svou seberealizaci. Vysoce se oceňují New York-London 1962. Snygg, D., Combs, A. v.: Individual beha-
osob lidé, kteří vědí, že mají ve své činnosti dobré výsled- vior, New York 1949. Stacey, Ch. L., DeMartino, M. F. (vyd.): Un-
derstanding human motivation, Cleveland-New York 1965.
í pocit, ky, že jsou uznávání, mají dobrou společenskou pozi-
~íkon cí a vypadají atraktivně. Sebeocenění má značný vliv
xterna! na emoční rovnováhu a na sociální fungování jedince.
ypoté:c Obecně se pak jedinec snaží, aby jeho sebeocenění, Osobnost - psychické vlastnosti
častěji které je obvykle vysoké, bylo v souladu s jeho vlast-
ež lidé ním chováním a aby v souladu s ním bylo i chování je- Projevy člověka, jeho chování, můžeme charakterizo-
změny ho sociálního okolí vůči němu (konvergence chování vat množstvím terminů, které vyjadřují určité vlast-
. Např. sociálního okolí s jedincovým pojetím sebe sama): nosti, jako např. agresivní, náladový, kooperativní,
rnochů proto naprostá většina lidí vyžaduje pozornost, úctu, introvertní, rozvážný, sebevědomý atd. Co tyto cha-
kupině obdiv, souhlas s tím, co vyjadřuje a co činí. rakteristiky vyjadřují? V každodenním životě si lidé
1965). Konfrontace sebeocenění a konkrétních zkušeností, vytvářejí určitý obraz o povaze svých známých, přisu
, osoby tj. životní úspěšnost či neúspěšnost, celková nebo díl- zují jím různé vlastnosti, avšak témuž chování určité
vat ve čí (např. jen v erotických vztazích nebo pouze v práci ho jedince mohou různí lidé přisuzovat různé vlast-
vení tý- apod.), se fixuje v určitých osobnostních díspozicích, nosti. Např. jedni považují člověka, který snadno
pností, které jsou označovány jako volní vlastnosti osobnosti druhým půjčí peníze, za dobromyslného, druzí mohou
, olem, nebo prostě jako vůle (rozhodnost - nerozhodnost, vy- téhož člověka pokládat za lehkomyslného. Toto laické
má mí- trvalost - nedostatek vytrvalosti, neústupnost - povol- charakterizování druhých lidí je přirozeným jevem
"jsem nost, uvážlivost - neuvážlivost, rozvážnost - zbrklost, sociální percepce a je ovšem jako výrazně subjektivis-
179
~~~-~---~-.-._--- -----~--------~------
tické zatíženo četnýnů chyballŮ, a tudíž i omyly. Na- V tomto druhém připadě má pak být v terllŮnech psy-
Z]
proti tomu psychologické charakteristiky lidské chických vlastností jako vnitřních determinant osob-
řc
osobnosti se opírají o určité pojetí psychických vlast- nosti vysvětleno její chováni. V tomto pojetí vystupu-
ností osobnosti, opřené o zobecněni empirických po-
v
je vlastnost jako hypotetická konstrukce, jako
znatků. Co pojem psychické vlastnosti osobnosti vy- vysouzená, předpokládaná vnitřní determinanta (fak- P
jadřuje, neni však jednotně nahliženo. Především je
k
tor) projevů osobnosti, což neni nic jiného než určitá
nutné odlišit psychické vlastnosti osobnosti, jejichž tendence (směřováni, sklon) chovat se v určité situaci
příklady jsou uvedeny výše, a vlastnosti psychických určitým způsobem, což dále může být chápáno jako
procesů, jako jsou např. rozsah pozornosti, ostrost vni- produkt učeni čili jako zvyk, avšak tendence obsahuje
máni, vštípivost pamě~i atd.; fluktuace pozornosti je také svůj psychologický důvod, motiv, a tak je psy-
přírozená vlastnost pozornosti jako psychického pro- chická vlastnost jako hypotetická konstrukce tvořena
cesu, avšak roztěkanost je již vlastností osobnosti. interdependencí následujících činitelů:
V tomto smyslu vlastnosti osobnosti -vyjadřují něco
trvalejšího, nějakou stabilnější charakteristiku jedince situace zvyk
jako celku, nikoli jen charakteristiku dílčí funkce.
V odborné literatuře se někdy rozlišují vlastnosti vlastnost
osobnosti I
a rysy osobnosti, první jako předpokládané trvalejší
vnitřní dispozice, druhé jako charakteristiky vnějších
projevů osobnosti, které se, jak bylo zjištěno, dají ve motiv
vyspělých jazycích vyjádřit několika tisíci slov.
R. B. Cattell (1950) v tomto smyslu rozlišuje tzv. pra- J. P. Gui1ford (1959) uvádí, že "vlastnost je každý
menné rysy (vlastnosti, vnitřní dispozice) a povrchové rozlišitelný, relativně setrvávající způsob chování,
rysy (vyjadřujicí vnější projevy osobnosti). Neni však jímž se individuum liší od jiného", a že "chování je
zcela jasné, která charakteristika může být označena pozorováno, vlastnosti jsou z chováni vysuzovány",
jako vlastnost-dispozice a která jako povrchový rys. což tedy může znamenat pojetí vlastností jako abstrakt
Vlastnost jako dispozice se může projevovat různě i jako i11at. Chápeme-li nyní vlastnosti jako skutečné
(např. podřídivost jako uctivost, ochota ke spolupráci,
determinanty (faktory), je nutné vysvětlit jejich psy-
poslušnost, smířlivost, ostýchavost, ústupnost atd.), chologickou podstatu. Je jí nějaká psychická, psycho-
přičemž neni snadné určit, co je vlastnost-dispozice fyzická či neuropsychická struktura? Chováni není
a co jen povrchový rys (např. podřídivost, poslušnost); mechanická reakce a má vždy situační aspekt. Proto
je však zřejmé, že tu jde o určitou obecnější tendenci, v něm musí intervenovat vztah individua k situaci
která se v různých situacích projevuje různě. Podle a ten musí být nějak zahrnut i v konceptu psychické
C. F. Graumanna (1960) existují v podstatě dvě různá vlastnosti. To vyjadřuje vztahová teorie psychických
pojetí psychických vlastností osobnosti: 1. Vlastnos- vlastností, kterou podal německý klinický psycholog
ti jsou abstrakta z pozorovaných projevů chováni, jsou G. Witzlak (1977). Analyzuje nejprve hypotézy o psy-
to deskriptivni terminy vyjadřující to, co bylo pozoro- chologické podstatě vlastností osobnosti: 1. Hypotéza
váno, přičemž to, co bylo v pozorovaném podstatné, je identity řiká, že "psychické vlastnosti jsou vlastnosti
vyabstrahováno a zobecněno (např. za agresivního je chováni", tj. vlastnosti jsou identické s chovánim,
označován člověk, u něhož bylo vícekrát v různých si- resp. jsou na ně redukovány, takže psychické vlastnos-
tuacích pozorováno, že se chová útočně). 2. Vlastnos- ti osobnosti jsou prostě asociace S - R (situace - reak-
ti jsou "i11ata" (od latinského slovesa inferre, vnášet, ce), tedy zvyky, a vyjadřují pravděpodobnost reakce
vkládat), poukazují na nějaké dispozice ležící za ninů, osoby na určitou situaci (to je pozice behaviorismu).
jsou to nějaké ontické entity, vnitřní psychofyzické 2. Hypotéza abstrakce říká, že "psychické vlastnosti
dispozice, vnitřní deterllŮnanty chováni atd. V prvním jsou abstrakce ze způsobů chováni, tzn. generalizova-
připadě je psychická vlastnost chápána jako deskrip- né pravděpodobnosti reakce"; abstrakce se zde vzta-
tivni, ve druhém jako explanačni (vysvětlující)terllŮn. huje na společné komponenty mnoha konkrétních
180
Osobnost - psychické vlastnosti
hpsy-
způsobů chování a umožňuje pak generalizaci vyjád-
osob- stimuly reakce
řenou v pojmu vlastnosti; např. různé konkrétní proje-
stupu- setkání vycházející vstříc,
vy útočnosti umožňují generalizaci na pojem agrese,
jako
podobně jako např. pojem "červený" je vázán na kon-
s cízíncem ~ / příjemný
(fak- práce ~---~ ochotný pomoci,
krétní předměty, ale jako abstraktum má z nich odvo-
určitá s kolegou vlastnost: - podporující
zený obsah (reprezentanty tohoto pojetí jsou H. J. Ey-
Isituaci přátelský
senck aJ. P. Guilford; prvni však má k tématu návštěva rodiny - ~ vřelý, projevující
o jako L- -----l
lůerarchický, druhý aspektivní přístup). 3. Hypotéza
ahuje
e psy-
ořena
dispozice, podle které "psychické vlastnosti jsou dis-
pozice chování, tzn. chování determinující, neuropsy-
oclli" /
s přítelkyní
~ :::m;,
ohleduplný
clůcká síla (příčina), která chování řídi a reguluje" (to
je názor W. Sterna, 1935); hypotéza souvisí s určitým
pojetím psychiky. Witzlak si klade otázku, jaké "vlast- Podle Allporta je výše uvedená vlastnost, přátel
nosti" mají psychické vlastnosti, a na její řešeni apli- skost, "kardinální rys" ("cardina! trait"), který se or-
kuje dialekticko-materialistický přístup, který podle ganizuje jako vnítřní determinanta chování kolem
něho zabraňuje v psychologii mnoha nedorozuměnim. určitého motivu; vlastnost je tu chápána jako "de-
Vlastnosti vykazují vždy nějaký vztah interakce. Po- terminující tendence" nebo "predispozice" k reagová-
dobně např. K. Marx říká, že kapitál neni věc, nýbrž ni, jako "neuropsychický systém" s kapacitou vydávat
vztah produkce, který se jako věc vykazuje. Podle ("render") mnohé stimuly za funkčně ekvivalentní
každý Witzlaka pak "psychické vlastnosti jsou intenú repre- a iniciovat a vést "konzistentní (ekvivalentní) formy
zentace habitualizovaných vztahů osoba-prostředi". adaptivního a expresivního chování" (Allport, 1937).
Vyjadřují tedy naučené vztahy, zvyky chovat se v urči Přátelskost se v různých situacích projevuje různým
tých situacích určitým způsobem. To je pojetí zde již způsobem a v tomto smyslu je to vnítřní determinanta,
výše uvedené, které však jde blíže ke kořenu věci. Zdá faktor či pramenný rys osobnosti. Podle Allporta jsou
se, že ještě hlouběji byl tento kořen věci postižen psychické vlastnosti ("traits") "posledni reality psy-
v kritickém přístupu k dosavadnim pojetím psychic- chologické organizace", jsou to "mentálni struktury,
kých vlastností, který podal W. Mischel (1968, 1973) které odpovídají za konzistenci v chování". V tomto
a z něhož vzešla jeho vlastní koncepce, zahrnující smyslu jsou to "predispozice k reagování" a slouží in-
všechny podstatné aspekty problému, zejména inter- tegraci nepodobných podnětů a reakcí, "jsou relativně
akci vnitřních determinant a vnějšich situací. Za ne- obecné a setrvávající" (formulace W. Mischela, 1981).
udržitelné pokládá Mischel pojetí, že psychické vlast- To je pojetí, které poněkud jednostranně zdůrazňuje
nosti jsou "intrapsychické hierarchizované veličiny". vnítřní existenci psychických vlastností, mini Mischel,
Rozhodující je podle něj vzah "změn v prostředi" ke který sám své vlastní pojetí označuje za "sociálně
"změnám v chování", který je nutné interpretovat kognitivni teorii učeni", v nížjsou zdůrazněny kogni-
v rámci kognitivisticky orientované psychologie: cho- tivistické aspekty, jakož i empirická fakta. Mischelo-
vání je v tomto smyslu "situačně specifické", závislé vým východiskem je psychologická jedinečnost indi-
váním, na změnách v prostředi, které jsou determinovány je- viduální osobnosti a základní fakt psychologie
ho kognitivním zpracováním. Situace je v tomto smys- osobnosti, že totiž nejen různé osobnosti různě reagu-
rlastnos-
lu vždy psychologická, plyne ze "zpracování" pomocí jí, ale také týž jedinec reaguje různě v podobných si-
~ - reate-
určitých kognitivních strategií, a stává se tak kompo- tuacích (např. vůči svému nadřízenému se chová
~ reakce
nentou celkového vztahu individua k prostředí - vztah podřídivě, vůči své ženě pánovitě, v určitých situacích
brismu).
mezi "vnější" situací a vnítřními determinantami je je agresivní, v jiných, podobných, nikoli) a že týž způ
lastnosti
tak v jistém smyslu integrován v jednotný dynamický sob chování vychází u různých jedinců z různých mo-
:alizova-
celek. Mischel (1981) uvádi tento příklad vlastnostija- tivů (např. pracovni píle je u někoho motivována stra-
de vzta-
ko sjednocovače ("unifier") stimulu a reakce (inter- chem z trestu, u jiného radostí z práce, vyhlídkou na
ikrét:ních
pretace pojetí G. W. Allporta, 1937): odměnu, podřídivostí vůči zaměstnavateli atd.). Nic-
181
Osobnost - psyclůcké vlastnosti
182
Osobnost - psychické vlastnosti
minačtúm učením, které ovlivňuje ostatní fonny cho- kem narůstá poněkud konzistence morálního chování,
'onisté vání, takové, jako úzkost a kognitivní vyhýbání se" ale ukázalo se také, že existují pouze specifické proje-
(W. Mischel, 1981). O. Kolaříková (1986) uvádí: "Je vy nečestnosti, níkoli nečestnost jako obecný rys
očividné, že sotva můžeme počítat u lidí se způsoby osobnosti. Dětem bylo umožněno podvádět, lhát
chováni zobecněnými do té míry, že by docházelo a krást, avšak děti, které lhaly, ne vždy také podvádě
kjejich uplatňování za všech okolností. Pravděpodob ly atd. Autoři tohoto výzkumu H. Hartshome
nější je stabilita způsobů chování v určitých situa- a M. A. May (1928) uzavřeli, že obecná vlastnost "ne-
cích." V úvahách o konzistenci se opomíjí aspekt čestnost" neexistuje; např. korelace mezi kradením
smyslu chování, který je dán motivy, a s tím souvise- a lhaním byla velmi nízká, jen +0,13, a chování dětí
"situa- jící skutečnost, že v různých situacích se člověk snaží vůbec vykazovalo spíše specifické zvyky. Celé pojetí
tuace" dosáhnout téhož cíle různými prostředky, které určuje výzkumu a jeho výsledky napadl G. W. Allport
" lze jeho interpretace situace, jakož i očekávané důsledky (1937). Výše uvedená korelace se týkala kradení min-
á vý- chováni a další činitelé. Proto, jak uvádí Mischel, pra- cí a zapírání vlastních podvodů a podle Allporta je
ých si- videlnost chování je určována pravidelností vnějších zřejmé, že obojí nekoreluje (resp. jen nízko), neboť
před
Proměnné osobnosti (H. Mogel, 1985, upraveno podle W. Mischela, 1973)
nýbrž
někdo Charakteristika Funkce
terpre-
Y autor 1. kognitivní kompetence a kon- znalost pravidel kontaktu s jinými osobami, stra- získané v procesu vývoje a sociálního učení, úče
'brž na struktivní behaviorální kompe- tegie řešení problémů, pojetí sebe sama, "pojetí lem je konstruktivní myšlení a vytvoření přímě
tence cizího", pojetí prostředí, motorické schopnosti řených způsobů chování, usnadnění procesů
ologic- zpracování informací
y tedy
stálým 2. strategie kódování a osobní interindividuálně odlišný způsob příjmu, zpraco- procesy kódování a symbolizování, organizace
dencím konstrukty vání a uspořádání informací, klasifikace, hodno- informací k zlepšení situační orientace Gen malá
chické cení a vysvětlování chování situačně specifická variabilita)
enci re-
3. očekávání: 1. o důsledcích 1. způsoby chování s anticipovanými osobními 1. slouží individuálně efektivním regulovatelným
cích). chování, 2. o důsledcích stimu- příznivými důsledky jsou pro specifickou situaci interakcím individuum-prostředí a rychlým re-
. meto- lace vybírány z možných alternativ chování; 2. nauče konstrukcím způsobů chování, jsou-li situačně
• (defi- né asociace mezi znaky a symboly chování a s ni- účelné; 2. slouží orientaci v sociálním kontaktu
ukaza- mi souvisejícími očekávanými výsledky chování (výrazové znaky mimiky, gestiky, "řeči těla")
(mimo jiné "typické" způsoby chování pro speci- a vstupují jako individuální předpojetí do situace
nízkou fické situace) (subjektivně ji předstrukturují)
goriích
nzisten- 4. subjektivní hodnocení individuální hodnocení výsledku chování, který slouží individuálnímu orientování na zcela určitý,
čínnos byl očekáván individuálně specifický předmět a usnadňuje
[onfreed,
!determi- okolností, subjektivně interpretovaných. Dále je tu každý z uvedených činů je spojen s jinými vlastnost-
~lidé vy- problém existence obecných vlastností, který byl mi; např. kradení může souviset s komplexem méně
lamnoha zkoumán již dávno u školních dětí jako problém exis- cennosti, u jiného dítěte s vychloubačností, zatímco
~ch akcí, tence vlastnosti nazvané "čestnost - nečestnost" ("ho- lhaní s úzkostností, s potřebou moci atd. Každé dítě se
~ž diskri- nesty - dishonesty"). Zjistilo se, že s přibývajícím vě- chovalo tak, jak se chovalo, protože mělo "hlubokou,
183
Osobnost - psychické vlastnosti
charakteristickou vlastnost", nikoli proto, že by mělo s charakterem. Rozlišuje tedy dvě třídy psychických h:
"specifický zvyk", a také ovšem proto, že se tu uplat- vlastnosti osobnosti: schopnosti a charakter. Naproti
ňovaly různé motivy (určité ditě má motiv ke lhani, tomu J. P. Guilford (1959) kromě vlastností morfolo- II
ale nikoli ke krádeži). Allport vytkl tomuto výzkumu gických a fyziologických shledává v osobnosti pět tříd E
také používáni "etických pojmů" místo "přirozených psychických vlastností: potřeby, schopnosti ("aptitu- b
vlastností", což zejména u dětí vede ke komplikacím. des"), temperament, postoje a zájmy. J. Štefanovič E
Později Allport (1963) ještě zpřesnil své pojetí obec- (1974) rozlišuje následujících pět tříd psychických n
ných vlastností a vytkl psychologům, že dávají před vlastností osobnosti: aktivačně motivační, vztahově p
nost termínům dimenze, faktory a proměnné, místo postojové, výkonové (kam řadí schopnosti, návyky, II
aby mluvili o vlastnostech. Empiricky jsou obecné ale také instinkty), seberegulační (volní vlastnosti, g
vlastnosti etablovány, když se pomocí testů osobnosti svědomí a další) a dynamické (temperament). Jedno- II
nebo jiných indikátorů ukáže, že "lidé po delší dobu duchou, ale pregnantní klasifikaci osobnostních psy- Z
reagují konzistentně a s charakteristickou intenzitou", chických vlastností podal H. J. Eysenck (1960): kromě a
avšak obecné vlastnosti jsou zaměňovány s typy; vlastností fyzických rozlišuje charakter ("systém ko- n
typickými obecnými vlastnostmi jsou dominan- nativního chováni", vůle), temperament ("afektivní ji
ce-submisivita (panovačnost-podřídivost), dalšími chováni", emoce) a intelekt ("kognitivní chováni", in- II
pak radikalismus, bázlivost, potřeba výkonu, hrabi- teligence). Jednotné třídění je velmí obtížné nejen pro 2
vost (hamižnost, touha po penězích). Do určité míry různá východiska, která jsou pří třídění uplatňována, j:
jsou obecné vlastnosti artefakty našich metod, které ale také pro velmí odlišná pojetí základních pojmů, ji- ,
vtěsnávají individuální lidi do kategorií, nicméně miž jsou kategorie psychických vlastností osobnosti I
obecné vlastnosti existují a fungují jako leitmotivy vyjadřovány (např. charakter, temperament, inteligen- 1
a integrativni faktory osobnosti. Charakteristickým ce atd.). Rubinštejnovo hledisko je nepochybně zjed- .,
příkladem je výchovou vypěstovaná čestnost projevu- nodušené: do kategorie vymezené hlediskem "co člo j
jící se důsledně čestným chováním, tj. odmítáním věk může" patří nejen schopnosti, ale i temperament
všech nečestných způsobů chováni v situacích, kdy je (ovlivňující např. sílu a rychlost pohybů, ale i hloubku
dáno dilema jednat čestně, nebo nečestně. G. D. Dudy- a trvalost prožíváni) a v jistém smyslu i fenomény
cha (1936) zkoumal vlastnost dochvilnosti ("punctua- související se zaměřením, např. zábrany a tzv. volní
lity") u studentů, projevující se včasným příchodem na vlastnosti vůbec (vytrvalost, rozhodnost atd.). Velmi
schůze, shromáždění, košíkovou atd. Tendence příchá problematické je chápáni charakteru: buď je chápán ja-
zet včas, nebo pozdě byla slabá a existence obecné ko složka osobnosti, nebo jako určitý pohled na osob-
vlastnosti dochvilnosti byla tedy zpochybněna. Avšak nost jako celek (~ Charakter). V. Tardy (1964) na-
20 % studentů s extrémnimí hodnotami včasného značil, že je zásadně nutné rozlišovat schopnosti
a opožděného příchodu, a zejména pak včasného pří a motivační vlastnosti a dále je dělit na ty, které urču
chodu, vykazovalo velmí konzistentni dochvilnost, jí směr, a ty, které určují energetické aspekty chování,
která se projevovala i v dalších situacích (včasné vra- tj. temperament. Pak bychom tedy dostali tyto základ-
cení vypůjčených knih atd.). Problém univerzálnosti ní kategorie psychických vlastností osobnosti:
psychických vlastností osobnosti vystupuje jako pro- 1. schopnosti, 2. temperament a 3. motivy a jejich
blém transkulturální existence určité vlastnosti či se vlastnosti. Podrobněji se o nich pojednává v přísluš
objevuje jen v rámci určité kultury nebo populace. ných heslech. V rámci těchto kategorií vystupují urči
Klasifikace psychických vlastností osobnosti. té specifické koncepty, jako např. inteligence (intelekt)
Jednotliví autoři podávají různá třídění podle různých v rámci kategorie schopností.
východisek. S. L. Rubinštejn (1967) vychází ze dvou Vztahy mezi vlastnostmi osobnosti. V těchto vzta-
otázek: "co člověk chce" a "co člověk může"; v prv- zích je třeba uplatňovatdvě hlediska: 1. vztah psychic-
ním případě jde o hledisko zaměřenosti, ve druhém kých a fyzických vlastností osobnosti a 2. vztahy me-
o hledisko schopností. Zaměřenost vyjadřuje to, co má zi psychickými vlastnostmi osobnosti. H. J. Eysenck
pro člověka význam, a proto ji Rubinštejn ztotožňuje (1945, 1950) a jiní činili pokusy prokázat určité vzta-
184
Osobnost - struktura
~
áklad
bnosti: vážně, a naopak). Dále Tardy uvažuje o vztahu obec- ko teoretický interpretační pojem), resp. uspořádání
jejich nějších a specifičtějších vlastností: "Z několika rysů vnítřního celku duševního života člověka. "Strukturou
'přísluš základních lze vyvodit speciálnější vlastnosti odvoze- rozumíme členěný a v sobě relativně uzavřený dispo-
pjí urči né; tak ze sebedůvěry a sklonu k činnosti činorodost, ziční celek" (F. Krueger, 1931). Podobně se vyjadřuje
intelekt) z nedostatku obav, nedostatku zkušeností s lidmi V. Tardy (1965): "Struktura osobnosti je něco dispo-
a kladného vztahu k nim důvěřivost atd." Takové zičního, co se podle situací různě aktualizuje." Podle
lto vzta- odvozováni specifičtějších rysů z obecnějších vlast- 1. S. Wigginse (1968) znamená termín struktura "sta-
)sychic- ností, které reálně existují jen vzácně, je nícméně pro- bilitu a relativní trvání organízace", a vyjadřuje tak
ahy me- blematické a platí jen tam, kde je daná vlastnost silně významový protiklad plynulosti nebo změny, který je
gysenck fixována, např. výchovou, traumatickou zkušeností označován termínem dynamika. Synonymy pojmu
ité vzta- ajinak. Problém je komplikován tím, že většina pojmů struktura jsou pojmy uspořádání, systém a další.
185
Osobnost - struktura
Osobnost je dynamická struktura, tj. nikoli neměn ný problém psychických vlastností osobnosti a jejich vr
né, zcela rigidní, ale do jisté míry proměnlivé uspořá tříd, resp. jako problém tzv. faktorů osobnosti, jímž se vr
dáni celku duševního života člověka, které se navenek budeme zabývat dále. Zatimco téma "psychické vlast- fa
projevuje určitým chováním. Strukturu tvoří určité nosti osobnosti" se vyčerpává spíše problémem, co je tic
komponenty, složky nebo prvky, resp. jednotlivé dis- to psychická vlastnost, celkový popis osobnosti (kte- lX
pozice a jejich skupiny. Za takové prvky struktury rá je ostatně chápána, jak už víme, jako celek lidské (v
Autor Terminologie 02
osobnosti, vystupující jako jednotlivé dispozice a je- psychiky) je možné vyjádřit třemi způsoby: 1. vrstva-
jich třídy, se považují psychické vlastnosti osobnosti mi, 2. typy, 3. soustavou faktorů či dimenzí (K. Balcar,
(-7 Osobnost - psychické vlastnosti). V psychologii 1983). V tomto hesle se budeme zabývat prvnim a tře
osobnosti se rozlišuje dvojí strukturování dispozic: tím způsobem, druhý způsob, typologický, je podán ve 1=
horizontálni, tj. aktuálni skladba souřadných kompo- zvláštnim hesle (-7 Typologie osobnosti). K tématu (
nent, a vertikálni, tj. geneticky odlišná skladba ve struktury osobnosti patří ještě tříděni osobnostnich. ,
smyslu vývojového vrstveni komponent. Timto aspek- dispozic (-7 Osobnost - psychické vlastností). (
tem se zde budeme zabývat. Problém horizontálni Vrstvy osobnosti. Idea vrstvení v osobnosti sah~ až č
strukturovanosti osobnosti vystupuje jako výše zmině- k Platonovi a nevyjadřuje staticky geologické pojetí j
186
Osobnost - struktura
vrstvení jako prostého ukládání geologicky mladších ta) a projevuje se tzv. vývojově vyššímí psychickýmí
vrstev na vrstvy starší, nýbrž empiricky prokazatelný funkcemí, jako jsou abstraktní pojmové myšlení, vyš-
fakt psychologicky pojatých funkčních vrstev. Gene- ší city etické a íntelektuální, a zejména pak jakousi
ticky starší funkční vrstvy (pudy) ustupují vývojem do syntézou těchto vyšších funkcí, projevující se volní re-
pozadí a jsou funkčně překrývány vrstvamí mladšímí gulací jednání. Znakem činnosti nížší úrovně je me-
(volní jednání), což se uskutečňuje jak v rovíně fylo- chanísmus a stereotypie, znakem vyšší úrovně je plas-
styl chováni v sobě uzavřené funkční okruhy mezera mezi plánem a provedením
bezprostřednost plánování
reakce a hbitý průběh reflexe
učení vtiskáváním celých okruhů zážitků učeni vtiskávánim obsahů a relací
převládaji zaokrouhlené pohyby převládají přímočaré, zaci1ené pohyby
genetické, tak i ontogenetické. Fylogeneticky i onto- ticita a diferenciace (L. Koláříková, 1949). F. Kraus
geneticky se tedy člověk měníl a mění z bytosti ovlá- (1919) v tomto smyslu rozlišil tzv. hlubinnou a korti-
dané pudy v bytost ovládající se svou vůli. Ideu kální osobu: První je projevem v hloubce mozku ulo-
funkčního vrstvení psychiky propracoval zejména žených struktur, podkoří, druhá je projevem činnosti
E. Rothacker (1938, 1965), ale je vyjádřena i v řadě mozkové kůry; první, zjednodušeně řečeno, je pudově
dalších prací, výrazně také v teorii S. Freuda, a dokon- afektivní, iracionální, druhá rozumově volní, racionál-
ce i I. P. Pavlova (korové a podkorové funkce). Jakjiž ní. Toto základní rozlišení se uchovalo dodnes.
bylo poznamenáno, už Platon rozlišoval nížší a vyšší vývojově starším a mladším vrstvám jsou přísuzo
vota
cká složky duše, žádostivou a rozumnou, mezi nirníž je vány ještě další vlastnosti a rozdíly (např. nevědo
duše vznětlivá. Ve 20. století se idea vrstvení psychic- mí-vědomí, anímalita-společenskost atd.). Teorie vrs-
kých funkcí, oproštěná od etických hledisek, jež na ně tev osobnosti má, jak již bylo naznačeno, určitou
F
I
aplikoval Platon, objevuje i v neurofyziologii a jsou
pro ní přinášeny také empirické důkazy. Z neurofy-
oporu v neuroanatomii a neurofyziologii lidského
mozku, ale existují i empirické důkazy pro vrstvení
I
'. vrstva- ziologie jsou známy dvě úrovně činnosti mozku psychických funkcí, které souvisejí s neuroanato-
l. Balcar, I (L. Edínger, 1909, P. D. MacLean, 1960). vývojově míckýmí a neurofyziologickýmí hledisky. Obecně pla-
iÚI1 a tře nižší je vázána na tzv. starý mozek, tj. na činnost tí, že dojde-li k funkčnímu vysazení vývojově vyšší,
i>Odán ve podkorových struktur, zejména mozkového kmene kortikální vrstvy v regulaci chování (např. útlumem
~ tématu (tzv. ještěří mozek MacLeana), a projevuje se přede v mimořádných situacích, poškozením chorobně pro-
nostIúch. vším vrozenýmí reflexy, fyziologickýrní potřebamí bíhajícím procesem apod.), regulace chování se ujímá
). (pudy) a afekty. vývojově vyšší úroveň je vázána na vrstva vývojově nížší, starši. Jestliže tedy přestává
is~až činnost nového mozku, tj. mozkové kůry, která se ob- fungovat vrstva opírající se o índividuální zkušenost,
ké pojetí jevuje až u savců (u ryb a ptáků je ještě málo vyvínu- ujímá se funkce vrstva opírající se ve své činnosti
187
Osobnost - struktura
o zkušenost druhu, anebo ještě jinak řečeno, selže-li Také u osob v situacích extrémní deprivace docházi
vědomé rozhodování, ujímá se řízení činnosti opět in- nejprve k rozkladu duchovních zájmů a do popředí vy-
stinkt. Příkladem je instinktivní panícké chování v si- stupuje tělesně vitální aspekt života (H. Griese, 1957);
tuacích hromadného ohrožení života (hořící kino, po- autor tyto jevy pozoroval jako projevy úpadku osob-
tápějící se loď apod;): "Bezvýchodnou" situaci má nosti u válečných zajatců v zajateckých táborech. Kr<r
řešit nadprodukce pohybů tak, aby některý z ních ná- mě poznatků psychopatologických podporují teorii
hodně vedl k cíli - příroda pracuje podle zákona prav- psychických vrstev osobnosti i poznatky ze srovnáva-
děpodobnosti, avšak je to archaický instinktivní me- cí psychologie etnografické. Její čelný představitel
chanísmus vyvinutý pro přírodní situace, a proto se H. Werner (1959) srovnával osobnost dítěte, příslušní
v civilizačních podmínkách příliš neuplatní a projevu- ka přírodně žijícího národa a abnormálního jedince
je se spíše jako chaotické chování. Jiným příkladem je a dospěl k pojetí Wubinné osoby: zatímco dítě a primí-
chování osob se senílní demencí, u níchž došlo ke tiv nemají dosud vyvinuté abstraktní logické myšlem
sklerotické destrukci mozkové kůry: Vrozené reflexy, ka
jako např.·sací, vybavované v raném dětství podráždě
ním rtů, se brzy podmiňují na situaci kojení a po jeho
skončení mizí, takže je není možné původními podně vědomí
188
Osobnost - struktura
organických a duchovních vrstev bytí, které se na se- autor pak razil pojmy jako "život v nás", "dítě v nás",
bchází be vrství v uvedeném pořadí. Podobně K. Jaspers "zvíře v nás", jimíž chtěl ilustrovat podíl vitality, rané
edí vy- (1947) rozlišuje anorganickou, organickou, duševní zkušenosti a animality v duševním životě člověka, či
1957); a duchovní vrstvu skutečnosti. Podle Hartmanna je li to, co má dospělý psychologicky společného se
losob- charakter vrstvení světa patrný již z povrchního pohle- svým organismem, se svou animalitou a se svým
~.Kro du: "Organický život spočívá na fyzicko-materiálním, dětstvím. V přehledu jde tedy o funkční komplementa-
i teorii ten je překlenut duševním bytím, které opět podkládá ritu a za jistých okolností i konfliktnost dvou základ-
wáva- duchovní bytí. .. Každá vrstva má své vlastní principy, ních složek osobnosti:
stavitel zákony nebo kategorie ... Ve vrstevnaté výstavbě svě
[slušllÍ- taje vždy vyšší vrstva nesena nižší." Vyšší je vždy zá-
složky psychologie antropologie neuroanatomie
jedince vislé na nižším: bez materiáhú přírody neexistuje život,
~primi bez života není vědomí a bez vědomí není duchovní vývojově instinkty animalita podkoří
nyšlellÍ svět; vyšší kategorie nemohou skladbu nižších proni- nižši
kat, nýbrž jen transformovat nebo "přestavovat",
vývojově vůle společenskost mozková kůra
a v jistém smyslu jsou tedy vždy nižší vrstvy auto-
vyšši
nomní (R. Thiele, 1940).
Také introspektivní aspekt problému poukazuje
llt11í na to, že osobnost není zcela jednotná organizace, Funkce vývojově původních, nižších vrstev osob-
když člověk prožívá své vnitřní protiklady, např. ve nosti chápaných jako komplex určitých funkcí - teorie
fonně vnítřního boje proti pudové tendenci. Prožitko- vrstev je teorie funkcionalistická - je souborně ozna-
vá dichotomie (skutečnost-fantazie, rozum-cit, čována jako tzv. hlubinná osoba ("Tiefenperson"
pud-vůle) je základním znakem duševního života člo - pojem razil F. Kraus, 1919, 1925), resp. hlubinně du-
věka a básnicky působivě ji vyjádřil J. W. Goethe, je- ševní osoba (E. Rothacker, 1938). R. Heiss (1956,
hož Faust o sobě říká: "Dvé duší mně, ach, v hrudí 1964) hovoří o "dvojí osobnosti" ve výše uvedeném
přebývá I a od sebe se touží odervati; I ta jedna, lačná smyslu a uvádí: "Úplná osobnost vykazuje vedle své
chapadla jež má, I drží se, chtíčem rozdychtěna, svě vědomé organizace, která se projevuje ve vědomém
ta; I ta druhá rve z pout hmoty křídla svá I a k božským myšlení, prožívání a chtění, nevědomou formu organi-
pst tuto
otcům v prostor vzlétá." Prožívání vnitřních konfliktů zace, která vystupuje ve tvaru automatismů, mecha-
~ob po-
je často prožíváním rozporných tendencí pramenících nismů, neúmyslných a nevědomých způsobů chování
~neticky
z různých vrstev osobnosti; existence vnitřních zábran a zážitků. Proti této plné osobnosti stojí potom jiné
~jendu-
i' • svědčí o intrapsychické dynamíce protikladných sil, formy osobnosti. Projevují se buď ve stavech, ve kte-
Isam je- rých vědomá forma organizace ustupuje, nebo také ve
které pramení z různých vrstev, nikoli jen z protiklad-
fmžicích vývojových formách, které jako raná stadía předchá
ných osobních zkušeností. Jde tu o konflikt lidské ani-
tečnos
mality a lidské humanity, nikoli o konflikt ontogene- zejí plné osobnosti." Heiss pak formuloval dva organi-
cipiálně
ticky souřadných motivů. Jako introspektivní aspekt zační principy uplatňující se ve výstavbě hlubinné
cí Evro-
problému to však není obecně platný důkaz existence osoby: 1. princip výstavby vrstev (nižší vrstvy nesou
, odního
vrstev. "Lidskému chování tak, jak jako celek fakticky a determínují vrstvy vyšší), 2. princip formování vrs-
chopit tev (funkce hlubších vrstev jsou formovány nadřaze
probíhá, je třeba rozumět jen tím, že bude podloženo
hújsme nýmí funkcemí). V podstatě se tu, podle Heisse, uplat-
vývojově historickým učením o vrstvách a centrech
lomu ov- celku osobnosti. Neboť hlubinná osoba, z níž žije dítě, ňují energeticko-dynamícké faktory hlubinné osoby
. pocho-
není beze zbytku přeměněna v kortikáhú osobu; není (pudy a afekty) a hlubinně psychické funkce (zejména
'sponuje touto ani nahrazena, nýbrž překryta... lidská jednání obranné, jako jsou např. potlačení a projekce). Za zá-
ti, které jako projevy celku osobnosti jsou v její zvláštnosti po- kladní fenomény pokládá Heiss neúmyslnou paměť,
ivace. chopitelná jen jako projevy vrstev osobnosti. Učení hlubinné obrazové vědomí (sny, fantazie, halucinace)
osti po- o vrstvách duše samé je klíč k porozumění praktické- a kontrohú aparát super-ega (osobní morálky). Již
(1933), mu lidskému chování" (E. Rothacker, 1965). Citovaný z tohoto výčtu je patrné, že pojem hlubinná osoba se
'ckých,
189
Osobnost - struktura
190
Osobnost - struktura
utváře ného v uzavřeném prostoru. Tato pohybová bouře je míro jako tzv. hříšné či nemorální představy, myšlen-
l, která interpretována dvojím rozdílným účelovým způso ky, pocity). Potlačené psychické obsahy však vyvíjejí
(m for- bem: slouží buď k náhodnému nalezení účelného po- v nevědomi dynamický vliv, tj. determinují chování
I bouře hybu (analogie metody pokusu a omylu), nebo k účel a proníkají do vědomi v zahalené, tj. symbolické po-
i nepo- nému odreagování afektem vyvolaného vnítřního době (např. bezcílné bloudění, slídění apod. mohou
ivní re- napětí. Účelnost hysterického záchvatu spočívá také být reakcemi na potlačené sexuální ímpulzy, potlače
:loženi" v působení na okolí, má např. vyvolat soucit, vylekat; ná agresivita se může projevit zálibou v okopávání za-
!venek, obecně je to určitá forma citového vydírání a nátlaku, hrádky). Potlačování má zabránít vzníku úzkosti a po-
)vé "ře ovšem nevědomá. Za další hysterický obranný mecha- citům viny. Na snech, chybných úkonech (přeřeknutí,
ystaven nismus pokládá Kretschmer "stavění se mrtvým" přehmátnutí, zapomenutí), pocitech závisti a dalších
fyloge- ("Todtstellreflex"), charakteristické zejména pro cho- jevech se vykazuje, že potlačená přání existují dále
~ho apa- vání hmyzu a projevující se stuporem (ztuhnutím) a směřují k návratu (S. Elhardt, 1986). Dalším obran-
schmer, anecitlivostí. Podle Kretschmera vykazuje přechod od ným mechanismem je introjekce (termin zavedl psy-
ealizace jednoduchého skrytí se, např. zastrčením těla mezi ka- choanalytik S. Ferenczi, 1910), která může být již
rodukce meny, zahrabáním se do písku, k mímikry (změna bar- symptomem neurotíckého prožívání. Je to "nasáti ci-
~ho roz- vy povrchu těla apod.) a ke katalepsii. Strnulost vystu- zích objektů", jejich jakési "pohlcení", identifikace
lem,jak puje u některých druhů zvířat také v souvislosti s nimi. Podle S. Freuda já pohlcuje objekty, které jsou
esenich, s rozmnožováním (ustrnutí samičky při náhlé fixaci zdrojem slasti; Heiss charakterizuje introjekci jako
i podob- jejího těla samečkem). Podle Kretschmera (1944) převzetí vnější funkce jako vnítřní a uvádi příklad,
časně je "hysterická reakce se chová k normální lidské reakci který publikoval Freud: dítě po ztrátě oblíbené kočič
se, co je jako instinkt k intelektu" a hysterické hyperkinéze ma- ky se samo začne chovat jako kočka; odmítá jíst u sto-
~y, třese jí relativní biologický účel. lu, leze po čtyřech, mňouká atd. Důležitá je však intro-
~e srdce, Podle R. Heisse (1964) existují hlubinně duševní jekce otcovské nebo rodičovské autority, neboť jde
~amisto funkce obrany, mezi něž patří zejména negatívismy, o východisko formování osobní morálky (super-ega).
Hzeného potlačení, introjekce a projekce. Smyslem této obrany Podle Heisse introjekce jako hlubinně psychické obra-
třednic je odstranění vnítřních konfliktů, tedy v podstatě re- zy provází jedince celý život: dívka při volbě manžela
projevy dukce vnitřního napětí, a obrana sama se uskutečňuje hledá typ podobající se otci, muž hledá v ženách obraz
rických prostřednictvímvrozených nevědomých mechanismů. matky. Za základní formy introjekce pokládá Heiss ta-
jsou vy- ffiubinná osoba v tomto smyslu reprezentuje jakési ké archetypy a cituje C. G. Junga (1946): "Všechny
o hyste- nevědomé já. U dítěte se objevuje několik forem nega- nejsilnější ideje a představy lidstva směřují k archety-
'krásněj tivismu, přičemž tento dětský negativismus se podle pům." Dalším mechanismem je projekce, promitnutí
": vedle K. Biihlera (1930) objevuje jako obranná reakce již psychického procesu navenek (~ Projekce). Např.
té pohy- počátkem 2. měsíce jeho věku, zejména ve formě syn promítá nepřátelské pocity vůči vlastnímu otci na
'cký zá- úzkostného ustrnutí, ale také živých obranných pohy- něho, takže místo "já otce nenávidím" získává pocit
ého", je bů a křiku. Později, v období mezi 2.-3. rokem věku, "on mne nenávidí", a tím se zbavuje pocitů viny a úz-
enachá- je to dětský vzdor, který podle některých autorů sou- kostí. Existují různé druhy psychické projekce (ve hře,
ni dostat visí s objevením já, s jeho obranou a experimentová- ve snech a také tzv. bdělé projekce, které stojí pod
manže- ním s tímto já (sebeprosazování). Paradoxní reakcí je kontrolou vědomí a bývají zdrojem tvořivosti: dlouho
knerea- tzv. negativní identifikace, kterou Heiss ilustruje na předtím, než bylo vynalezeno letadlo, existovaly pro-
v niž by případě dítěte říkajícího si: "Dobře tátovi, že mi mrz- jekce létajících lidí, jak o tom svědčí mýtus o Ikarovi).
izaci to- nou ruce, proč mi nekoupí rukavice." Dalším mecha- "To, co bylo původně projikováno z hlubinně dušev-
vě labil- nism~m obrany je tzv. potlačení ("Verdrangung" ních popudů, to znamená jako obrazná skutečnost, zís-
šleni své S. Freuda). Podle Heisse existují zážitky, které se sa- kalo tvar a nastoupilo pak s pomocí vědomí, krok za
a stoupat my potlačují, tj. nedostávají se do vědomi, protože krokem, cestu realizace" (R. Heiss, 1964). K pro-
otorické- jsou vnitřně konfliktní a vyvolávaly by ztrátu psychic- jekcím tohoto druhu patří i denní sny jako únik před
polape- ké rovnováhy (např. protože jsou v rozporu se svědo- realitou. Intenzivní projekce přetvářejí realitu v ilu-
191
Osobnost - struktura
192
Osobnost - struktura
do je
bekontroly ve smyslu morálním, nebo širším, kultur- faktorovou analýzu H. Mogel (1985): "Faktorová ana-
e toto ním. Tardy připouští, že protiklad mezi vyššími a niž- lýza je pouze metoda deskriptivního postupu redukce
šími motivy může být tak ostrý, že je nasnadě přisou dat k dimenzionálnímu strukturování komplexity." Ji-
dit boj proti pudovému sklonu "odděleným vrstvám", nými slovy, redukuje se jí velká množina jevů na men-
ale protože je ontogeneze vyšších motivů málo pro- ší množinu jevů - kategorií. "Faktorově analytická
zkoumána, není možné zdůvodnit názor, že tu jde metoda je matematicko-statistický postup k redukci
o střetnutí dvou vrstev. Podle Tardyho (1964) nejde množství dat na dimenze (faktory)" (Mogel). Podle
ani tak o vrstvy, jako spíše o dvě stránky osobnosti, Cattella (1967) umožňuje faktorová analýza "nacházet
biologickou a sociální, ale to jsou právě vrstvy "života zákony a podat teorie o struktuře a dynamice osobnos-
v nás" a "občana v nás", napětí mezi tím, co reprezen- ti"; faktor je defmován jako "v podstatě chování spo-
tuje bios, a tím, co reprezentuje určitá role. Tardyho čívající vliv, který je odpovědný za část variability ně
kritika směřuje spíše proti statickému, geologickému jakého počtu projevů chování", přičemž "každému
modelu vrstev, ale ten je v teoriích vrstev osobnosti faktoru přisluší vzorec chování, který je relativně ne-
odmitán: "V duševním životě souvisí všechno se vším závislý na vzorcích chování jiných faktorů". Podle
aje integrativně spleteno ... A tak jsou také vrstvy du- uvedeného autora bazíruje faktorová analýza na hypo-
ševního života, o nichž dnes psychologie hovoří, niko- téze, že "v osobnosti existují přirozené struktury, kte-
li vzájemně izolované jako geologické vrstvy, nýbrž ré je možné identifikovat s rysy", jež mohou být chá-
- při vší pojmové rozdílnosti - vzájemně životně pro- pány jako "přirozené elementy ve formě funkčních
pleteny... Námi rozlišené vrstvy nejsou ve výstavbě jednotek". Za základní východisko faktorové analý-
osoby položeny aditivně jedna na druhé jako geologic- zy. slouží kvantitativní údaje čerpané ze tří zdrojů:
ké vrstvy. Jejich spolubytí představuje spíše integrativ- 1. "L-data" ("životní protokoly" či údaje o životě;
ní celek, jehož části se vzájemně funkčně pronikají" zkratka L je odvozena z angl. life, život), vztahující se
(ph. Lersch, 1962). Fylogeneticky původní systémy na údaje o chování v přirozených životních situacích,
regulace psychické činnosti se uplatňují u dospělého jež o šetřené osobě poskytuje jedinec, který ji zná; pat-
a kultivovaného člověka jen jako dočasné funkční do- ři sem např. informace o míře "emocionální stability
minanty. na sportovním hřišti"; 2. "Q-data" (z angl. question-
Faktorová analýza osobnosti. Psychologové usi- naire, dotazník), která jsou získávána dotazníkem ob-
lující o empirický přistup k tématu struktury osobnos- sahujícím řadu vybraných otázek; 3. "T-data" (ze slo-
ti založený na měřitelných údajích se domnívají, že je va test) získávaná z výsledku "objektivních testů",
umožněn matematicko-statistickou metodou identifi- mezi něž patři přiležitostně i dotazníky označované ja-
kace faktorů, tzv. faktorovou analýzou, kterou použil ko "objektivní". Faktorová analýza v tomto smyslu
již Ch. Spearman (1904, 1914) při faktorování inteli- předpokládá reprezentativní výběr údajů o tom, co má
gence a později zejména L. L. Thurstone (1938, 1957) být faktorováno, v našem připadě tedy dat o projevech
k témuž účelu. R. B. Catell (1950), který je hlavním osobnosti, které jsou měřitelné, neboť vstupní údaje
, je, že
reprezentantem faktorové analýzy osobnosti, jí v psy- zde určují výstupní údaje, tzn. výsledek faktorování je
tva, a že
chologii připisuje význam, který měl objev mikrosko- určován tím, z čeho faktorování vychází. Podstatu
žka, ale
pu v biologii. Nicméně tato metoda, jak ukážeme ješ- faktorování pak lze vyjádřit v následující symbolické
fněření je
tě dále, není prosta zásadních problémů: zatímco formuli:
~ilnémo
R. B. Cattell a jiní ji považují za metodu extrakce
~ důleži a identifikace faktorů, podle J. P. Guilforda a dalších
Isyntézou jde jen o metodu objevování hypotetických dimenzí; Individuální osobnost (Ol) je funkcí řady faktorů (Fl'
~odování zatímco jedni hovoři o faktorech jako vnitřních de- F 2 , ... , Fn), které mohou mit u různých jedinců různou
~tvou); je
terminantách vysvětlujících variabilitu chování osob- velikost danou hodnotou (Vii' V21 , ..., vnJ Osobností se
~ti a v !ej~ nosti, druzí hovoři spíše jen o popisných dimenzích, tu rozumí struktura vnitřních determinant chování.
rrozenytIl1 které vyjadřují redukci projevů osobnosti na obecněj Východiskem faktorování je množina psychomet-
~e1hání se-
ší kategorie těchto projevů. V tomto smyslu defmuje rických dat, reprezentujících fenomén osobnosti. Zí-
193
Osobnost - struktura
skaná data se zpracovávají výpočetní technikou. vý- (na základě matematických operací s údaji obsažený-
chodískem je matice korelací sestavená ze všech zís- mi v matici korelací se dospívá k extrakci faktorů, kte-
kaných údajů. V ní se vykazuje určitý počet trsů kore- ré jsou označeny symboly). 4. Stanovení nasyceni
lací ("clusters"), tj. skupina korelujících dat. To, co (zjišťuje se, v jaké míře je každý z extrahovaných fak-
mají tyto trsy korelací společného, jsou pak hledané torů účasten v proměnných, které byly předmětem
faktory či dímenze. J. P. Guilford (1959) podává ilust- faktorováni, jde tedy o stanovení váhy faktoru pro
raci trsu korelací: každou danou proměnnou); hledá se variance, kterou
2 3 4 5
V dole uvedených údajích se objevuje jeden trs ko- je možné připsat každému jednotlivému faktoru. Ně
relujících proměnných 1 a 2 a 4 a 5. V prvním lze které faktory mohou být obecné, tj. mají určitou váhu
identifikovat· sociabmtu, ve druhém sebeprosazováni. v každé situaci, jiné jen v některých situacích; rozlišu-
Sociabi1ita tedy vyjadřuje to, co mají společného kore- jí se tzv. ortogonální faktory, které spolu již nekorelu-
lující proměnné "záliba v sociálních záležitostech" jí (faktory druhého řádu), a tzv. šikmé faktory, které
a "společenskost"; sebeprosazování pak vyjadřuje to, spolu ještě korelují (faktory prvního řádu). 5. Psycho-
co mají společného "sebeobrana" a ,,hájení vlastních logická identifikace faktorů (faktory vyjádřené sym-
práv". Sociabi1ita a sebeprosazování reprezentují tzv. boly je nyní nutné pojmenovat, tj. identifikovat jejich
faktory prvního řádu. Z korelací faktorů prvního řádu psychologický obsah; východiskem je hledání toho,
lze ještě odvodít faktory druhého řádu, na sobě již ne- co mají společného interkorelace, jinůž jsou faktory I
závislé, které jsou důležitější, neboť se tvrdí, že čím je reprezentovány, jde tedy v podstatě o sémantickou I
faktor v hierarchii faktorů vyšší, tím: 1. má širší vliv, analýzu trsů). 6. Povaha a význam faktorů (faktory by- I
2. je důležitější pro předvídání chováni, 3. je více ly pojmenovány a nyní je třeba určit jejich skutečnou
konstantní ve své formě i ve svých projevech, 4. je ví- povahu; jsou to skutečné vnitřní příčiny chováni, nebo
ce fundamentální pro psychologickou teorii, 5. je více jen popisné klasifikační pojmy?). 7. Hierarchie fakto-
reálný. To uvádí Cattel (1967), avšak dodává, že tomu rů (zatím se dospělo k faktorům prvního řádu, a pokud
tak není vždy. Ve faktorování se uplatňuji různé speci- tyto spolu ještě korelují, získávají se faktory druhého
fické operace ke zvýraznění dosažených výsledků řádu, kterých je méně a jsou na sobě nezávislé, ale ma-
(např. tzv. "rotace faktorů"), zde se však omezujeme jí širší rozsah působnosti).
jen na zjednodušený popis této metody. 1. Nuttin Kritika faktorové analýzy osobnosti. C. Boo
(1965) uvádí následující postup faktorování: 1. Mě (1940) vyslovil přesvědčení, že faktorová analýza ne-
ření indíviduálních rozdílů (nejprve jsou zkoumány přináší faktory jako faktory, nýbrž jen popisné katego-
indíviduální reakce určitého počtu osob na určitý po- rie. Podle Burta není správné identifikovat faktory ve
čet situací, které mají být standardní a mají reprezen- smyslu statistickém s faktory ve smyslu genetickém.
tovat to, co je faktorováno; reakce musí být měřitel Co je poslední strukturou mysli a zda její složky jsou
né). 2. Shledávání interkorelací (je sestavena matice četné, nebo je jich jen málo, jakož i zda jsou její ele-
korelací všech získaných hodnot a vyhledávají se trsy menty podobné, nebo odlišné, jsou otázky, které musí
interkorelujících proměnných). 3. Extrakce faktorů být zodpovězeny fyziologickýini, biologickými, expe-
194
Osobnost-strukhrra
bažený- rimentálními a introspektivními výzkumy: "Objekt zejména výtky o subjektivnosti faktorové anylýzy
~ kte- faktoriálních metod není aní kauzální interpretace, aní (C. Wrigley) i pochybnosti o její užitečnosti (J. Loevin-
bs;cení statistická predikce, nýbrž exaktní a systematická des- gerová) a jiné. Zawadzki sám klade tuto otázku: "Jakou
~ch fak- kripce"; konečným výsledkem faktorování může být hodnotu má metoda, v jejímž výsledku se odhaluje ně
~ětem jen klasifikace rysů, níc víc (Burt). Citovaný význam- co, ale neví se co?" Řadu námitek proti faktorové ana-
bm pro ný anglický psycholog po podrobném rozboru fakto- lýze osobnosti formuloval také G. W. Allport (1961),
~ kterou rováni říká: "Uzavírám, že faktory jako takové jsou který ukázal rovněž problematičnoststávající interpre-
pouze statistické abstrakce, níkoli konkrétní entity." tace některých trsů. Poukázal mimo jiné na to, že ob-
Dále Burt zpochybňuje ustálené pojetí měření v psy- jevené faktory se jen zřídka blíží dispozicím zjištěným
chologii, na němž staví i faktorová analýza, a stejně klinickými metodami při intenzivním studiu jedince
skeptický je k psychologickému pojetí příčiny, jak je a že neexistuje žádný důkaz, že faktory odpovídají tzv.
5 vyjádřeno v konceptu faktoru osobnosti: Nejde tu pramenným rysům, tj. skutečným vnitřním determÍ-
o "konkrétní kauzální entity v objektivním světě lid- nantám. Allport dále zdůraznil, že z faktorové analýzy
-0,19 ské mysli nebo nervového systému", nýbrž o "speci- nelze získat víc, než do ní bylo vloženo, a že tato me-
0,06
0,22
fické operace", které se při faktorování provádi. Stej- toda je zatížena všemi omyly spojenými s měřením
0,49 ně zdrcující kritiku faktorové analýzy osobnosti podal a interpretací korelaci. Obecně lze tedy říci, že prokla-
H. Thomae (1968), který opakuje některé kritické po- movaná exaktnost faktorové analýzy osobnosti je zce-
. mámky Burtovy, zejména to, že faktorováním se ne- la sporná - jejím posledním krokem je koneckoncůsé-
pru. Ně dospívá k faktorům jako kauzálním entitám, nýbrž jen mantická analýza - a že podává ochuzený obraz
tou váhu , kdeskriptivním pojmům, a to mnohdy ještě pochybné- osobnosti. K. Pawlik (1968) srovnával výsledky růz
[
f rozlišu- ho obsahu, neboť psychologická identifikace faktorů, ných faktorových analýz osobnosti a dospěl k závěru,
~ekorelu resp. jejich pojmenování, je často nepřesná, problema- že spolehlivě byly potvrzeny jen faktory extraverze
~ry, které tická. Ve faktorování se vychází z měřitelných reakcí, a emočního přizpůsobení, resp. kontroly.
!Psycho- ale mnoho projevů osobnosti nelze měřit a při sebe- Faktorově analytický model R. B. Cattella. Ame-
~né sym- hodnocení musí být potlačeno mnoho sebereflexi. Tím rický psycholog R. B. Cattell (1949, 1950, 1957) je
ratjejich je variabilita odpovědi značně omezena a do faktoro- nejznámějšímpředstavitelemfaktorové analýzy osob-
vání vstupuje ochuzený materiál, který posléze může nosti. Cattellův model faktorů osobnosti má dvě zá-
~
. toho,
faktory poskytnout jen ochuzený obraz osobnosti. Některé kladní východiska: 1. Tzv. sféry osobnosti, v nichž
antickou podmínky šetření se podobají spíše podmínkám, za jsou zahrnuty všechny významné sektory chování (ži-
oryby- nichž pracuje computer, nikoli člověk, a proto nelze votní situace). Pro tyto sféry má jazyk množství termí-
lkutečnou ani očekávat "srozumitelnou souvislost" mezi získa- nů vyjadřujících vlastnosti osobnosti, které jsou za-
. ',nebo nými údaji (Thomae). J. Nuttin (1965) uvádí, že fakto- chyceny ve zvláštním psycholexikálním slovníku
'e fakto- rová analýza je nutně neúplná, neboť je obtížné sesta- (G. W. Allport a H. S. Odbert, 1936); v angličtině lze
,apokud vit vyčerpávající inventář způsobů chování, resp. popsat lidské chování 17 953 adjektivy, v uvedeném
druhého situací, které by reprezentovaly celou sféru projevů slovniku je podán seznam 4500 rysů osobnosti. Srov-
',alema- osobnosti jako předpoklad faktorování. Přitom "fakto- náváním a vylučováním podobných termínů dospěl
rová analýza může odhalit faktory jen v té míře, v ja- Cattell k indexu 35 skupin rysů osobnosti, které se sta-
I C. Burt ké způsobují rozdíly v chování nebo činnostech jedin- ly východiskem faktorování. 2. Uvedené skupiny rysů
~lýza ne- ců"; jestliže nějaká metoda výzkumu chování tyto musí být pokryty psychometrickými metodami, tj. vy-
ékatego- rozdíly v určité míře neobjeví, pak objevené faktory jádřeny v L, Q a T datech. Nejprve dospěl Cattell
aktory ve ponechají "ve stinu" onen neodlišený aspekt chování. (1946) ke dvanácti faktorům prvního řádu, později pak
netickém. Podobné výhrady uvedl E. Mittenecker (1960). Zcela k šestnácti faktorům prvého a k čtyřem faktorům dru-
ožky jsou ,zdrcující kritiku faktorování podal B. Zawadzki hého řádu (Cattell, 1950). O zjištěných faktorech sou-
u její ele- (1970), který také cituje řadu ostře kritických výroků dí, že jsou transkulturální a rozhodně platí pro dospě
eré musí adresovaných faktorové analýze na americkém sym- lou populaci euroamerické kultury. Vedle šestnácti
" expe- poziu o faktorové analýze v roce 1958. Patří mezi ně zjištěných primárních faktorů uvádí Cattell ještě šest
195
Osobnost - struktura
dalších skupín rysů, které však dosud nejsou doloženy Základní komponenty motivace:
srovnatelnými daty (znaky schopností, vlastnosti tem- vědomé id (vyjadřuje neintegrovaná přání, "nezastřené chtěl bych")
peramentu, konstitučně podmíněné vlastnosti popudů, exprese ega (vyjadřuje zralé zájmy v kontaktu s realitou)
znaky smýšlení a rolí a časové stavy). Až budou zjiš- ideální já - super ego (vyjadřuje vytouženou, nerealizovanou osob-
těny faktory těchto skupín rysů, bude možný úplný po- nost)
exprese fyziologické potřeby (vyjadřuje aktivaci fyziologických po-
pis osobnosti. Konečně čtyři ze šestnácti primárních
třeb)
faktorů byly získány z dat dotazníků. Primární faktory
potlačené komplexy (vyjadřují emoce rezultující z potlačených přá
jsou tzv. pramenné rysy ("source-traits"), tj. základní ní)
vlastnosti osobnosti vystupující jako vnitřní determi-
nanty chování. V tomto smyslu defmuje Cattell (1967) Obsahové tříděnífaktorů, "pramenných rysů" (Cat-
osobnost jako "chování člověka v určité situaci a v ur- tell, 1950):
čitém ladění" ("mood") a vyjadřuje její funkci touto dynamické rysy
symbolickou rovnicí: R/S = f (O). Osobnost určuje rysy schopností ("ability traits")
rysy temperamentu
vztah reakce k situaci. Pro pojmenování některých pri-
(Pramenný rys, dimenze chování, vyjadřuje determinaci chování je-
márních faktorů použil Cattell neologismů, např. "par- diným, jednotným vlivem.)
mia" - "therctia", populárně smělost či odvážnost a je-
jí protiklad - Cattellovy faktory jsou bipolárni. Za nejvýznamnější faktor osobnosti, resp. índividu-
Z různých druhů dat získal Cattell různé faktory. I ín- álních odlišností je pokládán primární faktor
dex těchto faktorů je komplikovaný a v Cattellově A cyklothymie - schizothymie (vřelost, vycházení
vlastním podání nepřehledný. vstříc - rezervovanost), s níž korelují následující po-
vrchové rysy (R. B. Cattell, 1967):
Index primárních faktorů:
A: cyklothymie - schizothymie (vřelost - rezervovanost) cyklothymie schizothymie
B: inteligence - mentální tupost dobromyslný, podrobivý kritický, chamtivý
C: emočni stabilita - emoční labilita (zralost - nezralost) kooperativní obstruktivní
D: dominance - submise pozorný vůči druhým chladný, distancovaný
E: bezstarostnost - opatrnost (veselost - vážnost) má "měkké srdce" tvrdý, precizní
F: svědomitost - lehkovážnost (síla superega - nespolehlivost) důvěřivý nedůvěřivý
G: doprodružnost - plachost (smělost - ostýchavost) adaptabilní rigitní
H: senzitivnost - realističnost (jemnost - tvrdost)
I: podezíravost - důvěřivost Proti námitce, že faktorová analýza rozkládá osob-
K: bohémskost - praktičnost nost na jednotlivé faktory, podává Cattell příklad inte-
M: rafinovanost - bezelstnost (vypočítavost - naivnost) grace rysů osobnosti, který staví na rysech A, B,
N: nejistota - klid (bázlivost - sebedůvěra) C (afektothymie, ínteligence a síla ega) a na případu
Ql: radikalismus - konzervatismus
Q2: soběstačnost - závislost na skupině Druhým nejvýznamnějším faktorem je faktor C (síla
Q3: sebekontrola (disciplinovanost - nedostatek sebekontroly) ega, vsugerovaná emocionalita, neuroticismus), který
Q4: napjatost - uvolněnost (dráždivost - flegmatičnost)
má následující charakteristiky:
Index sekundárních faktorů: síla ega emocionalita, neuroticismus
196
Osobnost-strukhrra
hráčů tenisu. Každý z uvedených faktorů bude mít třebabrát takové, jací jsou, a nikoli jen podle toho, jak
II
v této hře určitou roli (např. jedinec s nižší hodnotou dobře či špatně sociálně fungují. Tomu je implicitni
ftěl bych") sily ega ztratí snáze klid nebo odvahu a nebude mít te- i výhrada vůči východisku Cattellova faktorování,
dy příležitost využít svých schopností, resp. své schí- jeho "životnim sférám", které jsou pojaty čistě beha-
inou osob-
zotymni preciznosti). viorálně (Cattell se ovšem musel omezit na měřítelné
I
fckýchpo-
hédonismus
Fýchpřá- punitivnost militarismus
,. (Cat- úroveň
pozorovatelných tvrdost (psychická necitlivost
zvyků (postojů) versus měkkost, útlocitnost)
R=CoE R=chování
~hováníje- družnost C = konstituce
osobnosti
dominance impulzivnost E = prostředí
~dividu aktivi bezstarostnost
I faktor úroveň
rcházení pozorovatelných vliv prostředí (E)
lující po- rysů chování
I
I
úroveň
experimentálně
pozorovaných
projevů figurální
následné
efekty
úroveň
teoretické
konstrukce
dá osob-
ad inte- Vztah genotypických a fenotypických rovin chování (H. J. Eysenck a S. Rachman, 1967)
I
Fh A, B,
Cattellova faktorová análýza osobnosti byla podro- indikátory osobnosti). Kromě toho, uvádí dále Tho-
~ případu
bena tvrdé kritice. Zásadní výhradu, která platí pro mae, čtyří pětiny těchto indíkátorů představuje hodno-
~ C (síla faktorování osobnosti vůbec, vyslovil F. Merz (1987). cení jedince z vnějších hledisek. Tento, jak říká
~), který .Ten pokládá "modellineární kombinace faktorů právě Thomae, Cattellův heterotropní přístup dominuje
I proto, že je příliš jednoduchý, za nepoužitelný pro ži- v nejdůležitějších faktorech (extraverze-introverze,
vé systémy". G. W. Allport (1961) ukázal na rozboru úzkostnost, senzitivita a dalších). Komponenty určují
lroticismus
konkrétnich dat z Cattellova materiálu, že psycholo- cí individuum se tak podle Cattella redukují na takové,
i
~t
frus tracl.
gická interpretace některých trsů je zcela pochybná; že které určují adaptabilitu jedince na prostředí; tím zda-
zvolené názvy faktorů prostě v některých případech leka není vyčerpáno bohatství obsahů a způsobů
bnální
lsenezbyt-
neodpovídají skutečnému psychologickému obsahu tr- reagování lidské osobnosti. Cattell prohlašuje své
sů, z nichž byly názvy odvozeny. Podle Thomaea ov- faktory za transkulturální, podle Thomaea však vyjad-
fÝ (s nerea- šem Cattell příhlíží předevšim k vnějšim sociálnim řují jen určité kulturní hledísko, jmenovitě překrývání
projevům člověka, ne k tomu, jaký je vnitřně; lidi je anglosaského konformismu a realismu s puritánskou
197
..
_----~_ ... ..
_ ~ - - - _ . _~----_ ... _-.-- ------- --- ----- -
Osobnost - struktura
tradicí, takže "celé rozsáhlé instrumentárium faktoro- to poznatek, dalo by se říci platný v rovině neurofyzio- jak<
vé analýzy slouží jen k tomu, aby bylo každé jednotli- logické, lze pak aplikovat na úroveň sociálního chová- korl
vé individuum hodnoceno podle sociálně kulturních ní, neboť to má neurofyziologické základy, a vykazuje ci"
měřítek americké střední třídy" (Thomae, 1968). Cat- tedy určité charakteristiky podminěných reakcí. Tak .,sUl
tell spatřuje v tom, co produkuje faktorová analýza lze postupovat od roviny elementárních reakcí k rovi- pojl
osobnosti, skutečné faktory, což je, jak již bylo uvede- ně komplexních reakcí (sociálního chování) a zjištovat dec
no, sporné: z deskriptivního prostředku se stává faktor rozdíly, které lze připisovat genotypickým rozdilům po2
(Thomae). Cattelův model se uplatňuje v praxi klinic- v rovnováze excitace a inhibice, resp. extraverze-in- avš
ké psychologie jako psychodiagnostický prostředek troverze.
(Cattellův "šestnáctifaktorový dotazník" PF), avšak Osobnost definuje Eysenck (1960) takto: "Osobnost
jako určitý model struktury osobnosti je velmi sporný. je více či méně stabilní a setrvávající organizace cha-
Faktorově analytický model H. J. Eysencka. An- rakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, která
glický psycholog německého původu H. J. Eysenck determinuje její jedinečnou adjustaci prostředí." Po-
(1947, 1953) vyšel ze zcela jiných hledisek, z inspira- jem charakteru pak vyjadřuje více či méně stabilní
ce, kterou mu poskytlo dilo I. P. Pavlova, ale pokusil se a setrvávající systém "konativního chování" (vůle).
integrovat biologická a sociální hlediska v pojetí rysů Tělo ("physique") je pak více či méně stabilní a setr-
osobnosti. Později rozšíříl výzkum dimenzí osobnosti vávající systém "tělesné konfigurace" a neuroendo-
i na abnormální chování (Eysenck, 1961). Východis- krinního vybavení. Rys ("trait") je defmován jako
kem Eysenckova modelu je psychofyziologie učení, "kovariantní set" (uspořádání) behaviorálních aktů,
resp. podmiňování, a vlastními zkušenostmi podlože- a vykazuje se takjako organizující princip, který je de-
ná hypotéza, že nejvýraznější dimenzí osobnosti je dukován z pozorované obecnosti lidského chováni.
introverze-extraverze; tomu odpovídají rozdíly v uče Pojetí rysů je spojeno s pojetím korelace: stabilita,
ní a ty jsou vysvětlitelné rovnováhou nebo nerovno- konzistence, opakovaná vystupování akcí - všechny uri
váhou nervových procesů podráždění a útlumu tyto terminy, jsou-li přeloženy do přísně a operacio- k
(excitace a inhibice). S přihlédnutím k charakteristi- nálně definovatelného jazyka, poukazují na kovariaci (nI
kám extravertů a introvertů lze pak formulovat hypo- počtu behaviorálních aktů; taková kovariace může pak ral
tézy, že introverti vytvářejí podminěné reakce rychleji poukazovat na korelace mezi testy, korelace mezi oso- dv
a lehčeji než extraverti, kteří zase lehčeji vypracová- bami nebo na korelace mezi rozdílnými příležitostmi a]
vají útlumy. Excitací se rozumí aktivace mozkové ků v měření, omezenými na tutéž osobu. Organizace ně
ry a obecné usnadnění procesů učení; inhibicí se rozu- osobnosti má hierarchický charakter, jak ukazuje faJ
mi interference korových procesů v kognítivních, schéma (Eysenck, Rachman, 1967, viz str. 197). ce
motorických a percepčních činnostech. Rozdílům ne
v rovnováze excitace a inhibice odpovídají genetické Přehled některých výsledku experimentálního výzku-
E~
rozdíly mezi extraverzí a introverzí. Tyto rozdíly lze mu extraverze a introverze
zá
zkoumat experimentálně a lze je měřit, např. na pro- proměnná introverze extraverze autor
blému vigilance: při dlouhotrvajících a monotónních
optických a akustických podnětech (úlohách) výkon rigidita vnimání vysoká nízká Ganestrari (1957) ~
198
Osobnost - struktura
jako "skupina korelovaných rysů", resp. jako "skupina milují vzrušení, podléhají minění svého okolí, na
korelovaných behaviorálních aktů nebo tendencí k ak- němž jsou závislí, jsou aktivni, nenuceni, pohodlní, ne
ci" (Eysneck, 1960). Pokud se podstaty faktorů týče, vždy spoleWiví, bezstarostní, se sklonem k agresi.
"statistický faktor je konotativni, nikoli denotativni - Introverze se projevuje uzavřeností, zdrženlivostí
pojem" (Eysenck, 1947), tj. je defmován postuláty vě a určitou rigiditou; introverti jsou stažení do sebe, ne-
decké teorie; podobně např. ve fyzice elektron neni milují společnost, dávají přednost svým zálibám před
pozorován, ale defmován postuláty elektronové teorie, stykem s lidmi, jsou plaší, vážní, ponoření do svých
avšak je verifikován přímo pozorovatelnými fakty. fantazií, nedůvěřiví, spořádaní, spoleWiví.
úroveň
typu
rysu
zvyku
specifické
reakce
Za základni dimenze lidské osobnosti (na sobě ne- Pojmy extraverze a introverze zavedl do psycholo-
závislé faktory druhého řádu) Eysenck (1947, 1953) gie C. G. Jung (1921) a jejich charakteristiky Eysenck
určil: 1. inteligenci, 2. psychotickou tendenci (sklon v podstatě převzal; některé z nich se pokusil prokázat
k psychóze), 3. emočni stabilitu-emočni labilitu empiricky, jiné prokázali jeho následovnici. Eysenck,
(neuroticismus), 4. extraverzi-introverzi. Za tzv. cha- jak již bylo poznamenáno, klade důraz na vliv dědič
rakterologické dimenze jsou pokládány jen posledni nosti a biologických faktorů vůbec. V následující ta-
dvě, označované také jako faktory N (neuroticismus) bulce je zachycen přeWed korelace dimenzí osobnosti
a E (extraverze). Neuroticismus souvisí těsně se stup- ve třech skupinách dvojčat (H. J. Eysenck a S. Rach-
něm zděděné lability vegetativni nervové soustavy; man, 1967):
faktor E souvisí těsně se stupněm excitace a inhibice
centrální nervové soustavy, s rovnováhou nebo nerov- faktor korelace
nováhou obou těchto procesů; také zde předpokládá
výzku-
Eysenck silný vliv dědičnosti. Charakteristika těchto identická dvoj- identická dvoj- neidentická
čata žijící spolu čata žijicí od- dvojčata
základních dimenzí osobnosti je následující:
děleně
- Emoční labilita (neuroticismus) znamená lehce
1957) vyvolatelné a silně probíhající emoce, které však ne- inteligence + 0,76 + 0,77 + 0,51
t (1947) odpovídají síle podnětů a jsou nevyvážené, což se pro- extraverze + 0,42 + 0,61 + 0,17
neuroticismus + 0,38 + 0,53 + 0,11
7) jevuje rozladami, rozmrzelostí, přecitlivělostí, úzkost-
57) nosti a neklidem, v krajním případě neurotičností.
47) - Emočni stabilita se projevuje příměřenými emoční H. J. Eysenck (1960) sám připomma, že spolu
6)
mi reakcemi (na slabé podněty slabé, na silné podněty s D. B. Prellem (1951) zjistili, že faktor neuroticismu,
6)
silné reakce) a jejich vyrovnaností (klidni, vyrovnaní vykazující výraznou hereditárni determinaci, musí mít
aspolehliví jedinci). v určité míře "biologickou realitu" a je víc než pouhý
- Extraverze se projevuje družnosti, společenskostí, statistický artefakt. Z výsledků uvedených v tabulce
potřebou sociálních styků; extraverti jsou neradi sami, Eysenck uzavírá, že faktor dědičnosti hraje v determi-
199
Osobnost - struktura
naci velký význam, nicméně nepodceňuje ani vliv so- Kritika Eysenckova modelu se obrací proti jeho',
ciální zkušenosti. Eysenckovy dimenze osobnosti lze teoretickým východiskům, tj, proti redukcionismu,
vyjádřit souřadnicemi a vztahem ke čtyřem klasickým který plyne z omezeni se na psychometrická data..
temperamentům, jimiž je možné definovat jejich kom- H. Thomae (1968) pokládá charakterologický popis
binace: osob v Eysenckem stanovených dimenzích za zcela Regl
: prOS
emoční
získ
labilita maI
ném
melancholik cholerik ho,
introverze extraverze věd
flegmatik sangvinik duš:
tOVi
fon
bio:
Vztah Eysenckových faktorů ke klasickým typům temperamentu vot
zer
Kombinace vah obou základnich faktorů určuje zá- nedostatečný. Problematické jsou také extrapolace akt
kladni charakteristiky osobnosti (její základni rysy). z fenoménů podmiňování na sociální chováni, i když dis]
Později Eysenck rozšíříl svůj výzkum i do oblasti některé byly empiricky prokázány. W. W. Wittmann ucl
patologie a zkoumal mimo jiné následující hypotézy: (1985) provedl srovnání Eysenckova a Cattellova PS)
Osoby, jejichž nervový systém je konstitučně více modelu: Cattell objevil stejné faktory jako Eysenck, kOl
laděn na excitaci než na inhibici, vyvíjejí spíše intro- ale jeho faktorový inventář je bohatší; Cattellovo vý- vál
vertní znaky chování a v případě nervových poruch zkumné hledisko je spíše induktivní, Eysenckovo de- de]
vykazují dysthymni symptomy. Osobnosti, u nichž duktivní a bere větší zřetel na biologické faktory. Po- "pi
dominuje spíše způsobilost inhibice, mají sklon dle P. R. Wellhofera (1977) potvrzují oba modely in(
k extravertnimu chování a v patologických případech částečně fenomenologické analýzy osobnosti a preci- A.
k hystericko-psychopatickým symptomům. Dysthym- zují je. Z obou modelů vzešly cenné osobnostní psy- "s]
ni neurotici jsou tedy melancholiky (mají vysoké hod- chodiagnostické dotazníky, i když v nich bohatství čel
noty neuroticismu a introverze), naproti tomu psycho- osobnosti, jak již bylo uvedeno, není plně postiženo. va
pati a delikventi (s určitými výjimkami) jsou choleriky Faktorová analýza osobnosti není již dnes v takové se
(mají vysoké hodnoty extraverze a neuroticismu). oblibě jako dříve. po
Kombinací teoretických postulátů a empirických dat ní
rozvíjí Eysenck své charakteristiky různých patolo- šiJ
gických kategorií, ale i extraverze a introverze: Např. Literatura: pa
u extravertů převažuje činnost nad myšlením a u intro- Cattell, R. B.: The scientific analysis of personality, repro Harmon- čl,
vertů naopak, s introverzí je spojena nadměrná socia- sworth 1967. Eysenck, H. J.: The stmcture of human personality, Zl:
lizace, kdežto extraverti jsou jen málo socializováni, 2. vyd. London-New York 1960. Lersch, Ph.: Aufbau der Person, še
8. vyd. M\inchen 1962. Nuttin, 1.: La stmcture de la personalité, Pa-
neboť "ti, které je možné nejobtížněji podmiňovat, vi
ris 1965. Pawlik, K.: Dimensionen des Verhaltens. Eine Einfiihrung
jsou málo socializováni", takže "typický extravert pre- in die Methodik und Ergebnisse faktorenanalytischer psycholo- tc
feruje bezprostředni uspokojeni svých impulzů pro- gischer Forschung, Bern-Stuttgart 1968. Rothacker, E.: Die Schich- i
střednictvím akce" (Eysenck, 1957). ten der Personlichkeit, 6. vyd. Bonn 1965.
v
P
ti
p
200
Paměť
201
-- - --_._----~.~~~~~--~~~--~---
Paměť
tancích a za různých vnějších a vnitřtúch okolností. To dobá paměť je v tomto smyslu "základem modifi
tvořilotaké v podstatě rozsáhlou oblast experimentál- chování, které označujeme jménem učení" (I. Kurczo.
ního výzkumu reproduktivní paměti. vá, 1975). Patři sem však i dlouhodobě zapamatované
poznatky. Naproti tomu krátkodobá paměť je paměť
v užším smyslu, může být myšlena jako vědomí, resp.
jako vědomá reprodukce určitých zkušeností. Kontro-
druhová individuální luje transfer informace do dlouhodobé paměti, kde je
~
informace trvale skladována. V dlouhodobé paměti
,/
reproduktivní empirická
jsou informace zakódovány ve formě ikonické (obra-
(pro vědění) (pro psychiku vůbec) zové) a verbální (slovní). Jaký je vztah mezi oběma tě
,d/~
míto formami kódování a uchovávání informací, je
dosud předmětem dískuse (J. Hoffmann, 1983).
V krátkodobé paměti se informace udržuje obvykle
desítky vteřin: tak si např. jedinec zapamatovává tele-
ultrakrátká
(senzorická) I
krátkodobá
I
dlouhodobá fonní číslo, které vyčetl z telefonního seznamu, do do-
by, než je vytočí; krátce na to je zapomene. To, co
"branami smyslů" vstupuje do mozku (mysli) člověka
epízodícká sémantická - a to je vše, co registrují jeho receptory podle princi-
ikonická verbální
pů vnímání a pozornosti - se mění ve vzorce nervo-
~
podle smyslu doslovná vých procesů, které tvoři jednotlivé informace. Tak
zde vystupuje otázka kódování informací, resp. otáz-
Druhy paměti
ka, v jaké formě jsou informace v paměti uchovávány.
Existují tedy různé. druhy paměti, z nichž některé Formy kódování nejsou zcela jednotně pojmenová-
byly výše uvedeny; ve schematickém přeWedu je uvá- vány; výše jsme uvedli ikoníckou a verbální formu,
díme s tím, že se ke každému z nich vrátíme v dalším
textu. stimulus
Základtú funkcí paměti je tedy uchovávání a vyba-
vování informací, které jedinec potřebuje pro svůj ži-
vot, a to tím více, čím komplikovanější je prostředí,
v němž žije. Představme si, že bychom si nezapamato-
dlouhodobá paměť
vali své jméno, své přátele, cestu ze zaměstnání domů,
místo, kde jsou uloženy věci naší denní potřeby, ani to,
k čemu tyto věci jsou, jak se používají atd. Proto je
v jistém smyslu slovo paměť synonymem slova život; zapomenuté
paměť reprezentuje základtú funkci, jež činí individuu Vysvětlení modelu: 1. Stimulus působící na receptory se transfor-
život v jeho životním prostředí vůbec možným. muje do vzorce nervových procesů, které se krátce uchovávají
v "senzorickém skladu" (ultrakrátká paměť). 2. Informace, která
Model paměti (R. A. Baron, D. Byrne a B. H. má přechodný význam, je uchovávána, nejvýše jen několik mínut.
Kantowitz, 1980) představuje transformaci stimulu v krátkodobé pamětí. 3. Pokud informace není potřebná, je zapome-
v jeho pamětní kód, jak to zachycuje blokové schéma nuta. 4. Informace vstupuje z krátkodobé paměti do dlouhodobé.
5. Informace nemůže být odebrána z dlouhodobé paměti, aniž by
vpravo. znovu nevstoupila do paměti krátkodobé.
Dlouhodobá paměť je také paměť v širokém slova
smyslu, tj. onen sklad informací, resp. zkušenosti, kte- k ní někdy přistupuje ještě forma motorická. Tak např.
rý má bez vědomí individua vliv na formování jeho ll. L. Roediger, J. Ph. Rushton, E. D. Capaldiová
psychiky. Tak se např. člověk stává agresivním nebo a S. G. Paris (1984) rozlišují lingvistické (verbální),
úzkostným, aniž ví proč; měl totiž určité zkušenosti, ímaginární (ikonícké, obrazové) a motorické kódy; lin-
které ovlivňují utváření těchto charakteristik. Dlouho- gvistické kódy jsou též označovány jako sémantické.
202
Paměť
~fikace Vybavování z paměti je pak procesem rekódování W. SchOnpflug a U. SchOnpflugová (1983) podáva-
~urczo v paměti zakódované zkušenosti a její vyhledávání. jí následující přehled rozdílů krátkodobé a dlouho-
~tované K ilustraci toho, jak pracuje dlouhodobá paměť, dobé paměti:
~ paměť která je také někdy nazývána pracovní pamětí ("wor-
~, resp. king memory"), protože je vlastně tvořena vyhledáva- krátkodobá dlouhodobá paměť
Fontro- cínů a jinými "pracovními" procesy, může posloužit paměť
~
kde je přirovnání paměti ke knihovně a pamětních procesů
doba podržení asi 10 s za určitých okolností
paměti k činnosti knihovníka; knihy symbolizují prvky pamě
celoživotně
(obra- ti, informace. Knihy jsou v knihovně více či méně sy-
ma tě- stematicky uspořádány a knihovník je podle potřeby prožívaná stálost
h~cí,
'v
prchavá ustálená
je čtenářů na regálech vyhledává a čtenářům přináší. Ta- stop
11 983 ). ké v reproduktivní paměti probíhají vyhledávací pro-
~bvykle cesy, a tak stejně jako se knihovníkovi nepodaří někdy kapacita asi 10 jednotek neníznárno,oceňo
~á tele- žádanou knihu najít, nemá-li knihy dost systematicky vaná velikost uspo-
řádání je 1 milion
l
dO do- uskladněny, může se stát (a také se nezřídka stává), že
jednotek
To, co si člověk nemůže určítou informaci vybavit, není např.
lověka s to si vzpomenout na nějaké datum, jméno, poučku časový tlak při re- velký malý
princi- apod. Neznamená to, že by se příslušná informace, produkci
nervo- kterou si nemůže vybavit, z paměti ztratila, nýbrž že
ce. Tak nemůže být nalezena. Určité poznatky nasvědčují to- převládající organi- podle senzorických, podle sémantických
p.otáz- mu, že v dlouhodobé paměti jsou uchovávány i tako- zace (způsob kódo- zejména akustických znaků
vání) znaků
vávány. vé zážitky, které nebyly plně uvědomovány (podpra-
enová- hové percepce), a že jsou uchovány trvale, avšak lze je
formu, vybavit jen určitým způsobem, např. pomocí hypnózy. Paměť je založena na určité organizaci zkušenosti,
Člověk je obvykle schopen vybavovat si především ta- což dokazují podmínky pro vytvoření pamětní sto-
kové informace, s nimiž trvaleji pracuje, které se ně py. Je např. známo, že osoby, které prožily nervový
jak opakují nebo byly emočně akcentovány. Ostatní šok nebo epileptický záchvat, nejsou s to vybavit si
jsou zapomínány, což však neznamená, že jejich stopy v paměti, co tomuto šoku nebo záchvatu těsně před
v paměti se nějak rozpadají a mizí. Základním, dosud cházelo; podobně si řídiči motorových vozidel nepa-
paměť
sklad krátkodobé paměti
senzorický sklad kontrolní procesy: sklad dlouhodobé
vstup --. ikonický
echoický
-. -opakování
- kódováni
-. paměti (trvalý)
haptický - rozhodování
transfor- - strategie hledání
chovávají
ce, která
Uk minut,
+
výpadek Informace
ezapome-
Model paměti (podle R. C. Atkinsona a R. M Shifrina, 1971)
uhodobé.
ti, anižby
ne zcela spolehlivě rozřešeným problémem tedy je, za matují to, co se stalo bezprostředně před vážnou havá-
; jakých podmínek se zkušenosti v dlouhodobé paměti rií. Experimentálně to ověřili E. L. Thompson
ukládají tak, aby mohly být opět vědomě vybavovány. aR. Pennington (1957): pokusným osobám byl těsně
Znovu si přípomeňme, že vědomě je vybavována jen po vypracování podmíněného reflexu udělen elektric-
část zkušeností a že v dlouhodobé paměti, tj. v pamě ký šok; čím dříve po vypracování podmíněného refle-
ti v širším smyslu, je i zapomenuté, tzn. i to, co nikdy xu takový šok následoval, tím více bylo dočasné pod-
nebylo plně uvědomováno. míněné spojení tvořící základ tohoto podmíněného
203
Paměť
reflexu narušeno, případně po šoku už nefungovalo reflex, který byl předtím u zkušených červů vypraco-
ide
vůbec. Z toho se usuzuje, že k fixaci zkušenosti, resp. ván (podle A. A. Mednícka, 1964). Jiné experimenty
sér
zážitku do fonny zkušenosti je třeba určité doby, bě provedl G. Ungar (1976). Pracoval s krysami, které
O'
hem níž se uskutečňuje organizace zapamatování, vykazují vrozený odpor ke světlu a zdržují se tedy pře
kb
resp. "konsolidace pamětních stop", tj. vštipení zkuše- vážně v tmavém prostředí; je-li pokusné zvíře za po-
mé
nosti. "Ze všech těchto pokusů vyplývá, že čerstvě vy- byt ve tmě trestáno, vypracovává se u něj strach ze
tvořené dočasné spoje jsou poměrně snadno zranitelné tmy. Z mozku několika tisíc takto vycvičených krys "p
dE
a že mohou být zcela nebo alespoň částečně potlačeny pak byla složitým způsobem izolována určitá substan- i ,
zákroky vyvolávajícími buď intenzivní chaotickou ak- ce nazvaná skotofobin (z řec. skotos, temný, a phobos,
m
tivitu (elektrošoky), nebo naopak potlačujícími veške- strach), která je druhem peptidu tvořícího se v mozku
re
rou aktivitu (anoxie). Naproti tomu po uplynutí po- krys v průběhu podmiňování strachové reakce ze trny.
fn
měrně krátké doby, desítek minut až hodin po Injekce skotofobinu do mozku nezkušených krys mě
v
skončení učení, jsou dočasné spoje do té míry upevně la za následek, že tato zvířata při pobytu v temném
m
ny, že jim tyto zákroky již nevadí" (O. Burešová, prostředí vykazovala rostoucí neklid a objektivní při
js
J. Bureš, 1963). Tato "zpětná mezera v paměti" je způ znaky stresu. Problém fyziologie paměti byl zkoumán
ře
sobena "nedostatkem času na konsolidaci stop před různým způsobem; dosud však nelze uspokojujícím
Ul
tim, než se mozek dostal do nepřirozeného fyzicko- způsobem vysvětlit, co je fyziologickou podstatou pa-
O
-chemického stavu" (R. S. Woodworth a H. Schlos- měti. W. Penfield (1952) vyvolával elektrickým dráž-
berg, 1959). Za určitých podmínek (po šoku, ve stavu děním určitých částí spánkové oblasti mozkové kůry
anoxie a jindy) je mozek nezpůsobilý k fixaci pamětní "vzplanutí vzpomínek", které poukazuje na to, že
stopy; vzníká otázka, co je to vlastně pamětní stopa "zkušenost je nějak zapsána do ganglionárních struk-
zážitku, co tuto stopu neurofyziologicky, resp. neuroa- tur mozkové kůry" a že "mozek každého člověka ob-
natomicky reprezentuje. Představy o této stopě se his- sahuje beze změn uchovaný ganglionární zápis všech
toricky vyvíjely s poznáváním fyziologie mozku. postupně probíhajících prožitků". Penfield je přesvěd
R. Semon (1908) si pamětní stopu představoval jako čen, že v paměti není ztracena žádná podrobnost ze ží-
stopu v pravém slova smyslu, jako tzv. engram, vryp vota člověka, ani ta, na kterou si již nedokáže vzpome-
ve hmotě mozku. Později L. de Nó (1938) si ji před nout, ale současně se domnívá, že předpokladem
stavoval jako určitou sestavu "krouživých vzruchů"; vědomé reproduktivní paměti je "to, na co člověk ob-
pamětní stopy jsou podle autora reprezentovány rací mysl", tedy to, co si vědomě, níkoli však jen úmy-
v krátkodobé paměti trvalejší sestavou nervových slně, zapamatovává. Podle U. Neissera (1967) jsou
vzruchů kroužících v určitých relativně uzavřených v paměti uchovány "stopy dřívějších kognítivních ak-
okruzích. K podobnému pojetí se u nás kloníl neuro· tů, níkoli produkty těchto aktů", tzn. spíše procesy než
fyziolog V. Laufberger (1947). Empiricky je prověřo obsahy.
val R. W. Gerard (1953) experimenty na křečcích Sémantická a epizodická paměť (sémantický zna-
a přikloníl se pak k dynamickému pojetí paměti, podle mená významový, významu se týkající). Oba tyto dru-
něhož je v paměti uložená zkušenost neurofyziolo- hy paměti charakterizuje přesně L. Klatzky (1978).
gicky reprezentována určitými okruhy aktivních Příkladem sémantické paměti jsou různé poznatky,
neuronů, které se mohou různě navzájem prostupovat. např. že podzim následuje po létě, ale také gramatická
Jiní, např. H. Hydén (1969) a další, se kloní spíše a další pravidla, fyzikální a jiné fonnulky, slova a je
k biochemickému pojetí paměti, v němž roli základní- vyjadřující symboly, obecně vzato fakta jako taková.
ho činítele hraje ribonukleová kyselina (RNA), která Naproti tomu epizodícká paměť obsahuje zprávy
je ve velkém množství přítomna v nervových buňkách a události časově zakódované, "infonnaci o tom, jak
mozku. V návaznosti na toto pojetí byly prováděny vyhlížely tyto či jiné věci a kdy jsme je viděli"; vzta-
pokusy o biochemický transfer paměti experimenty huje se obvykle k autobiografickým událostem, např.
na jistém druhu červů: nezkušení červi nakrmení těly takového druhu, že "na podzim r. 1991 jsem byl
zkušených červů si rychleji osvojili určitý podmíněný s manželkou ve Florencii". Násobime-li 3 krát 4 nebo
204
I
I
I
, -- Paměť
~raco identifikujeme-li význam určitého pojmu, používáme senzorická působení a jsou neuronálními strukturami,
Plenty sémantickou paměť; vzpomínáme-li, co jsme dělali stejně jako jsou jimi např. kresby nebo fotografie. Tak
I které o minulé dovolené, používáme epízodíckou paměť, vzníká otázka, jak jsou v paměti uskladňovány verbál-
~y pře která podléhá neustálým změnám odpovídajícím pro- ní elementy, zda souborem svých grafémických a fo-
~a po- měnám osobního Žívota. Podle jmenovaného autora némických znaků, nebo sémantickou formou repre-
~ch ze "paměť tvoří svazečky asociací"; jde o tzv. síťový mo- zentace odloučenou od senzorických efektů, ačkoli
~ krys del paměti, který poukazuje na to, že jak obrazy, tak i sémantické je reprezentováno senzorickými stopami
!bstan- i významy objektů jsou v paměti představovány sítě
hobos, mi, jejichž uzly tvoří právě ony "svazečky asociací"
neverbální verbální
mozku reprezentující obrazové a významové prvky. 1. Hof- podněty podněty
~e tmy.
~smě
fmann (1983) soudí, že obrazové a sémantické má t
v paměti dvojí druh reprezentace, avšak je dosud před
~mném mětem dískusí, jak je co v paměti kódováno - např. jak
mí pří jsou kódovány vizuální a akustické stímuly a jimi tvo-
pumán řené obrazy, jak jsou kódována slova jako nositelé
jujícím určitých významů, jak jsou kódovány pohyby apod.
~ou pa- Odpověď na otázku, jak je v paměti reprezentována
p dráž- např. četba o určité události a čím se liší od pamětní neverbální verbální
ré kůry reprezentace přímého prožitku nějaké události, je slo-
reakce reakce
to, že žitá již tím, že všechny vzorce, které mohou vytvářet
struk- nervové procesy, mohou být dány jen kombinací exci- v mozku. A existuje vedle sémantické reprezentace ta-
ka ob- tovaných neuronů. Nervové dění má totiž jen jednu ké názorné ukládání výsledků senzorického působení
všech modalitu, avšak nejjednodušší pamětní fenomén, rep- v naší paměti (Hoffmann)? Podle Hoffmanna se obra-
vesvěd zová a sémantická reprezentace obsahově od sebe ne-
rodukční zraková představa, je kvalitativněněco zcela
t ze ži- liši, což v podstatě znamená, že i sémantické prvky
jiného než např. sluchová představa. Jaký je rozdíl me-
pome- zi pamětní reprezentací objektu zvaného hruška a slo- mají svou senzorickou podstatu a v paměti obrazovou
kladem vem "hruška"? Toto slovo není, je-li vysloveno, jen - v širokém slova smyslu - reprezentaci. A. Baddeley
ěkob (1982) klade toto téma jako otázku obrazu nebo ab-
vzorcem v nervových procesech zakódované akustic-
nÚ1llY- ké stimulace, má současně určitý význam, který je strakce, když se zamýšlí nad povahou sémantické pa-
7) jsou stejný i je-li toto slovo napsáno, ačkoli jeho senzo- měti. Za lepší výklad pokládá ten, že obsah sémantic-
'ch ak- rický vzorec je odlišný od vzorce slova slyšeného. ké paměti sestává z pojmů nebo idejí, které mají
J. Hoffmann (1983) vyslovil tezi, že "sémantické re- přirozeně vztah ke slovům, ale samy o sobě slovy ne-
prezentace v naší paměti mohou být vyznačeny dvěma jsou. Je nepochybné, soudí autor, že tu mohou hrát
ký zna- podstatnými stavebními kameny: pojmy jako odrazy rozhodující roli vizuální nebo prostorové znaky a je
to dru- množství objektů a relacemi jako odrazy vztahů mezi možné, že sémantické pojmy jsou skladovány jako ob-
(1978). jednotlivými objekty nebo jejich pojmovými třídami"; razy představ. Lze mit ovšem představu o všech kula-
znatky, rozlišujeme přitom faktickou a procesuální reprezen- tých nebo červených věcech, ale je obtížné prokazo-
tická taci těchto obsahů v paměti. Tuto tezi zde nelze blíže vat, že pojmy jako spravedlnost nebo vina jsou
va a je analyzovat; vychází z určité interpretace výsledků vý- převážně uskladněny ve formě svých vizuálních zna-
taková. . zkumu tohoto problému, která není zcela jednoznačná. ků; mohou se sice vyvolat optické představy, které
zprávy Rozdíl dvou základních forem reprezentace informací v jistém smyslu symbolizuji spravedlnost, ale takové
om, jak vlidské paměti vyjadřuje A. Paivio (1976) schématem obrazy by byly pro zhodnocení, zda byl soudní rozsu-
i"; vzta- uvedeným na této stránce vpravo. dek spravedlivý, nebo ne, bezcenné. Za plauzibilní lze
m, např. Podle Hoffmanna měl tento model velký vliv na ex- pokládat pojetí, že "pojmy jsou skladovány v abstrakt-
sem byl , perimentální výzkum paměti, je však zavádějící, neboť ním kódu, který se podle potřeby dá převést do verbál-
t 4 nebo ní či lingvistické formy nebo do představového obra-
i verbální podněty mohou být pojímány jen jako
205
Paměť
zu", právě takjako infonnace uskladněná v počítači se restaurace" zahrnuje infonnace, že se tam podává jíd-
může na povel měnit na obraz, tisk nebo sérii tónů lo a pití, že se tam spolu s jínými lidmi sedí u stolu, že
(Baddeley). Nicméně otázka, jak je senzorická repre- se podané jídlo a pití platí vrchnímu atd. Paměť pro vě
zentace objektů měněna v reprezentaci sémantickou dění tvoři sémantické sítě, spojující každý sémantic-
a jak se uskutečňuje přechod kódování konkrétních ký element se všemi dalšími elementy, které mu vý-
objektů k abstraktním významům, není dosud plně ob- znamově přisluší; taková síť je pak uspořádané vědění,
jasněna. Elementy sémantické paměti jsou tzv. více či méně správné. Reprodukce nějakého poznatku
spočívá v "cestování" po příslušné struktuře takové
sémantické sítě. To jsou vyhledávací činnosti ve struk-
turách sémantických sítí od konkrétního k různým
úrovním abstraktního nebo jen na úrovní konkrétního
i či abstraktního. Podnětem pro vybavení určité séman-
tické struktury je pak vědomí vybavení některého prv-
ku této struktury.
Zapamatování může být spontánní, nebo úmyslné
(memorování, učeni se něčemu nazpaměť; pokud je to
slovní text, může jít o zapamatování doslovné, např.
básně, nebo o zapamatování podle smyslu, tedy idejí,
nepříjermý neutrální pnjermý
které text prezentuje). Podle toho, co je zapamatová-
emocionální přízvuk
no, rozlišuje H. Piéron (1963) různé druhy zapama-
Závislost zapamatováni na emocionálním přízvUku podnětů
tování, resp. paměti _v užším smyslu: zapamatování
pohybové (např. zapamatování určitého tance), slovně
chunks (angl. odřezky). Ukázalo se, že v krátké době
logické (zapamatování sémantického materiálu), emo-
jsme schopní zapamatovat si 7±2 "chunks", a to vcel-
cionální (zapamatování nějaké významné události),
ku nezávisle na tom, zda jsou tyto jednotky velké ne-
názorné (např. zapamatování určité množíny obličejů
bo malé, jednoduché nebo komplexní. V následující
sekvenci smysluprostých slabik, kterých je celkem 7,
má být každá zapamatována zvlášť. Sekvence tedy 100 lL
znovupoznání
prezentuje 7 "chunks": VED-RON-IK-DON-EM-
ÁR-ÁD. Postřehne-li však někdo, že tato sekvence j •• znovunaučení
vyjadřuje smysluplnou větu - VEDRO NIKDO NE- I, .
MÁ RÁD -, vzníká jediné "chunks", které se snadno
zapamatuje. "Chunks" vyjadřuje element organizace
" '" - -- --- reprodukce
206
Paměť
vá jíd- uplatňuje povaha zapamatovávaného materiálu, výzkumů následující správné metody memorování:
olu, že přičemž se opět uplatňuje významuplnost - to, co má 1. učení se v celcích, 2. aktivní zkoušení sebe sama,
rově význam, si pamatujeme lépe; významnost tedy souvi- 3. užití seskupování a rytmu, 4. zaměření na význam
tic- sí s motivací, kdežto významuplnost se strukturou ma- s použitím představ a symbolů pro zachycení význa-
teriálu. Posléze se v zapamatování uplatňuje způsob mu, 5. mentální čilost a soustředěnost, 6. důvěra ve
vlastní schopnost naučit se věc nazpaměť, 7. v někte
rých případech používání mnemotechnických pouček,
tj. sekundárních asociací. Ve starší psychologii byl po-
někud přeceňován vliv opakování podnětu, ale již
207
Paměť
208
Paměť
Podle S. S. Sargenta (1947) se zapamatování zvyšuje usnadňujeučení se latině; pamatujeme-li si adresu při
tování přeučením až do 50 %, tj. věnujeme-li materiálu, kte- tele a máme-li si pak zapamatovat jeho novou adresu,
rý se máme naučit, o 50 % více času, než vyžaduje je- interferuje tu negativně asociace Sl - R 2 s původní aso-
ho správná reprodukce. Přeučení také přináší úsporu ciací Sl - Rl (Rl původní, R 2 nová adresa) a novou ad-
v učení: jestliže se subjekt do určité míry přeučuje, po- resu si budeme hůře zapamatovávat. Jsou-li učební si-
třebuje ke znovuzapamatování téhož materiálu již mé- tuace zcela odlišné, je transfer nulový. Základní
ně času, přičemž úspora souvisí opět kvantitativně principy transferu formuloval již A. T. Poffenberger
s mírou přeučení. Konečně se v zapamatování uplat- (1915, podle Woodwortha a Schlosberga, 1959): 1. Po-
ňuje transfer, tj. účinek učení se jedné věci na učení zitivní transfer nastává, když stejné předměty vyžadu-
se druhé, např. učení se matematiky na učení se logi- jí v obou úlohách stejné odpovědi. 2. Negativní trans-
ce, učení se jednomu cizímu jazyku na učení se jiné- fer nastává, když stejné podněty vyžadují v každé
mu jazyku apod. Platí to i pro učení se pohybovým do- úloze odlišnou odpověď. 3. Nulový transfer nastává,
vednostem, např. košíkové a házené. V transferu se když podněty i odpovědi jsou v obou úlohách odlišné.
uplatňuje podobnost původní a následující učební si- Transfer se týká především velmi specifických úloh
rozdíl tuace. Různé druhy transferu ukazuje následující ta- (podnětů a reakcí) a platí jak pro učení se poznatkům,
bulka: tak i pro senzomotorické učení. V učení se dále uplat-
ňují pamětní útlumy, z níchž nejdůležitější popisuje
16 H. Rohracher (1967) takto: 1. asociativní útlum
původní sítuace následující účinek
15 situace (interference nového člena asociace ve staré asociaci -
18 viz výše uvedený příklad se zapamatováním změny
16
Sl - Rl Sl - Rl + adresy), 2. afektivní útlum (utlumující vliv afektů vy-
13
Sl - Rl Sl - R2 volaných bezprostředně po naučení se něčemu, po
16
Sl - Rl S2 - R2 O
němž má následovat pohoda, nevzrušování se), 3. po-
13
Sl - Rl S2 - Rl +
15 dobnostní útlum (interference stejných podnětů v tém-
18 že učebním materiálu, např. ztížené zapamatování roz-
Z tabulky vyplývá, že transfer je funkcí podobnosti dílů mezi divokými psy a vlčáky v zoologii), 4. tzv.
uplatnit, ;nebo nepodobnosti učebních situací; je pozitivní, když ekforický útlum (učení se ještě krátce před reprodukcí
o jedinee,J 'jsou si podněty a reakce podobné nebo když jsou si negativně interferuje v reprodukci naučeného - zlo-
tální psy· .podobné reakce, a negativní, když jsou si učební situa- zvyk učit se ještě těsně před zkouškou). Obecně se
bezvadn'.- .ce nepodobné: Fyzika může poněkud usnadňovatuče rozlišuje retroaktivní a proaktivní útlum: první zname-
učí dále~' '.ní se mechanice zemědělských strojů, ale níjak ne- ná zpětné tlumení (A fo- B), druhý vstřícné (A ~ B).
209
Paměť
Učíme-li se dvěma materiálům za sebou, působí učení ná, že objekt je vnímán jako známý. Tak si např. mů
se druhému materiálu retroaktívní útlum v zapamato- žeme vybavit všechny účastníky nějakého jednání,
vání prvního materiálu, přičemž "množství retroaktiv- jinde si při setkání se skupinou lidí uvědomujeme, že
ního útlumu vzrůstá se stupněm podobnosti mezi úlo- někteři z ních byli přitomní při dřívějším jednání, po-
hami" (Woodworth a Schlosberg, 1959). Proaktivní znáváme je jako nám známé osoby. F. C. Bartlett
(1932) prokázal, že reprodukce je v podstatě vždy jen
rekonstrukcí toho, co bylo zapamatováno, přičemž se
'O'
~
v této rekonstrukci uplatňují určité zákonitosti trans-
2:-
Cll
1) 80
formace zapamatovaného v reprodukovaném, takže
u; "přesné vybavení je výjimkou, a nikoli pravidlem".
'e
'Cll Uplatňuje se zejména "transformační efekt afektivních
60
~ postojů, který narůstá s časovým odstupem": čím je
~ 40 afektogenní vzpomínka starší, tím více je v reprodukci
1;j
deformována. N. L. Munn (1961) shrnuje nejdůležitěj
.8aJ
C ší výsledky experimentů s pamětní reprodukcí:
20
~:J reprodukce 1. Přesná reprodukce povídek, které jsou pokusným
osobám předloženy k zapamatování, je vzácnou vý-
~~ O 2 3 jimkou. 2. Při sukcesivní reprodukci u řady osob za
týdny
sebou - jedna po druhé reprodukuje nějaké sdělení -
Rozdíly v reprodukci a znovupoznávání naučených slov (podle R S. dochází k výraznějšímu zkreslování detailů. 3. Zkou-
Woodwortha, 1954) mané osoby podávají často určitou osobní verzi toho,
co je jim prezentováno k zapamatování. 4. V repro-
útlum působí silněji než retroaktivní a jeho podstata dukci dochází k vynechávání detailů, k simplifikaci
spočívá v tom, že "předcházející zabývání se určitým událostí a struktury a k transformacím k obvyklým de-
materiálem ruší vštípení téhož materiálu v procesu tailům. Rychlost reprodukce se mění v závislosti na
učení, který pak následuje" (Rohracher). V učení se
nazpaměť různým materiálům mají být tedy dodržová- 70
ny určité časové distance. Konečně se zdůrazňuje vliv o:J
210
Paměť
~př. mů (A. Michott a Th. Portych, 1914). Ve srovnáni s pa- ní bylo zapomenuto 41,8 % učebního materiálu Gímž
!jednání, mětní reprodukcí vyžaduje znovupoznání (rekognice) byly smysluprosté slabiky - u jiných druhů materiálů
jeme, že menší intenzitu vštípení. H. Rohracher (1967) pokládá nemusí být míra zapomenutého tak vysoká); za 24 ho-
Miní, po- za nejdůležitější znak znovupoznáváni "skutečnost, že din po naučení bylo zapomenuto již plných 66,3 %
Bartlett se vyskytuje již při stupních vštípení, které nestačí materiálu; určité množství zapamatovaného se ucho-
vždy jen vává trvale. M. N. Š Šardakov (1955) zjistil, že ab-
ičemž se originální postupná reprodukce princip straktní materiál se zapomíná rychleji a více než
figura konkrétní; šlo ovšem o experimenty s dětmi školního
sti trans-
~, takže
ividlem".
bktivních
(CCO uzavíráni
věku. Podstatným znakem zapomináni je jeho výběro
vost, což poukazuje na vztah zapomináni k motivaci,
jak byl naznačen výše. D. O. Hebb (1966) hovoří
i': čím je
fprodukci
dwežitěj
CSCSOO zdokona-
lování
o tzv. spontánním, každodením zapomináni materiálu
různého druhu a vysvětluje ho jako "úbytek v zapama-
továni" vyvolaný retrospektivním útlumem, tj. nega-
,rodukcí:
~kusným
~nou vý-
l'l"TT směřováni
k symetrii
211
Parapsychologie
212
Parapsychologie
. H. C. tánní telepatie vyžaduje u vysí1atele i příjemce telepa- Fenomenologie parapsychických jevů je tvořena
. Rejdák témy psychofyzické uvolněm a "vyprázdněm mysli" následujícími kategoriemi, jejichž počet v posledních
(Ch. Honorton, 1977). To v podstatě znamená potlače desetiletích značně narostl vlivem nových objevů
identifi- ní vnějších podnětů, jako je např. hluk, ale i různých a uznátúm existence jiných jevů, známých už od po-
ové VlÚ- vnitřních pocitů, představ apod. Výrazná smyslová de- čátku historie lidstva:
slušného privace však parapsychické výkony podstatně nezlep- - Telepatie. Jde o paranormální přenos pocitů a před
stav z jedné osoby na druhou; spontánně se uskutečňu
~
a emis~ šuje, a tak byly hledány a posléze nalezeny optimální
to nem podmínky pro parapsychické výkony, které Honorton je, jak již bylo poznamenáno, když je vysílatel v ne-
, ze zná- nazval "celoplošná izolace" (v orig. použil německého bezpečí, umírá nebo je v afektivním stavu, přičemž se
že para- tento druh mimosmyslového vIÚmátú může uskuteč
nezná- ňovat i na velké vzdálenosti (časová koincidence udá-
ypotézy losti a její "vnímátú" paranormáltúm způsobem). La-
např. že boratorní modelování a výzkum telepatie vedl
komuni- k výsledkům, které na základě statistického testovátú
biologic- Tzv. Zennerovy karty používané k výzkumu mimosmyslového vni-
vykazují nenáhodný výskyt - telepatický recipient
62), což máni. Každý z uvedených symbolů je zastoupen pětkrát, sadu tedy "hádá" druhy symbolů, terčů tzv. Zennerových karet,
podmín- tvoří celkem 25 karet. které z náhodné sestavy vybírá a vIÚmá jiná osoba pů
m vazby sobící jako vysílatel "telepatémy"; základní podmínky
onnace výrazu pro "celkové pole", "Ganzfeld", a proto jsou přirozené telepatie, afektogenni situace, zde chybí,
, apod.). také označovány jako "ganzfeldové experimenty"). a přesto se přenos uskutečňuje. Příkladem přirozené
parapsy- Toto "ganzfe1dové prostředí je pohodlné a uklidňující" telepatie je vytušem smrti blízké osoby, spojené s pa-
gentIÚ sí- (H. J. Eysenck a C. Sargent, 1993, čes. 1994) a je to ranormálním vnímáním její situace, které s danou udá-
vIÚ feno- vlastně kombinace pohodlí (pokusná osoba leží na po- lostí časově koinciduje.
ychologií hovce) a restrikce vnějších senzorických podnětů. Pa- - Kryptestezie je další formou mimosmyslového vIÚ-
vIÚ feno- rapsychické účinky mohou také vystupovat ve stavu mátú a spočívá v poznávátú skrytých předmětů; nada-
'zie, a pa- samadhi (hlubokého "vyprázdnění mysli"), resp. ná osoba je s to např. určit, které předměty se nachá-
hologií", transcendentáltú meditace spojené rovněž s kontrolou zejí v neprůhledné krabici, rozpozná kresbu uloženou
'cké po- "hnutí mysli". Dále byly hledány souvislosti mezi mi- v neprůhledné obálce apod., přičemž se ovšem přísnou
. silami mosmyslovým vnímáním a rysy osobnosti a byly kontrolou vylučuje možnost, že pokusná osoba byla
materia- nalezeny významné korelace mezi následujícími rysy o těchto skrytých předmětech informována. Vynikají-
tedy jde a úspěšnými výkony v mimosmyslovém vIÚmátú: cí výsledky v této oblasti podával polský jasnozřivec
yby před emocionální stabilita +0,60, sebedůvěra +0,55, nervo- S. Ossowiecki ve dvacátých a třicátých letech našeho
vy (nevy- zita -0,40 (J. Mischo, 1979). Zdá se však, že rozhodu- století. Za zvláštní případy kryptestezie lze snad pova-
decké pa- jící jsou tu spíše vrozené atavistické vlohy pro dobré žovat tzv. dermooptické vmmátú (vizuální identifika-
ychických .výkony, které jsou vzácné, a situačm činitelé ve spoje- ce písmen pomocí dotýkám konečky prstů) a tzv. ra-
odelováni ní s výběrovým naladěIÚm mezi určitými osobami, ze- diestezii uskutečňující se pomocí "proutku" (virgule)
náhod- jména mezi dítětem a matkou. a projevující se vnímátúm skrytých vodních zdrojů,
lovali proti Zvláštním parapsychickým fenoménem jsou tušení, ložisek rud, tzv. geopatogennich zón a dalších objektů.
p existenci která G. Sannwald (1959) vymezuje takto: "Tušem - Psychokineze je pohybovátú předměty bez použití
zkoumáni .vyznačují více či méně významné věděm o prostorově známých fyzikálně-chemických činitelů pohybu,
~ceje dnes vzdáleném nebo teprve v budoucnosti se odehrávají- údajně vytvářemmvlastní "psychické energie". Expe-
cím děni, k jehož znalosti nelze dospět normální ces- rimentálně byl tento jev zkoumán na lehkých předmě
rrapsychic-; tou nebo usuzovat ze situačmch daností." Doprovod- tech, ale vyzkoušeno bylo také ovlivňovátú pádu hra-
ním mysli, nými jevy jsou neklid, nesnesitelné napětí, nutkám cí kostky (nadaná osoba určovala, které číslo padne),
~ováni, ze-!) k určitému jednátú a další. Tušem je jakýmsi před což by se však dalo vysvětlit mimosmyslovým vnímá-
ikoli spon- . stupněm mimosmyslového vIÚmátú. mm, nikoli nezbytně indukcí "psychické energie"
213
Parapsychologie
Podle jiného možného výkladu tohoto jevu, nazývané- - Retroskopie (dříve nazývaná zavádějícím tertIlÍlli
ho také telekineze, tu jde o tzv. proskopii, vnímání psychometrie) spočívá ve schopnosti osob "číst
budoucích událostí, tedy o projev zvláštIú percepční z předmětů jim neznámých události, které se na ně'
schopnosti, jejíž existence je stále ještě sporná, přes v minulosti vázaly, např. určení předmětu jako ná·
tože se uvádí existence celé řady splněných jasnovid- stroje, jímž byla kdysi provedena vražda apod.
ných proroctví. 1. B. Rhine a L. E. Rhineová pokláda- Zájem některých současných parapsychologů splý-
jí výsledky laboratorních experimentů s psychokinezí vá s okultIúrní tématy, jako jsou reinkarnace, straši-
za průkazné, psychokinetickou způsobilost však za delná místa ("Poltergeist"), projevy zemřelých (Rau-
velmi vzácnou a její projev za nepředvídatelný divův efekt) a další.
(1. B. Rhine, 1958). K psychokinetickým jevům patří - Strašidelné jevy, označované obvykle německými
také některé médijní projevy (pohyby a klepání spiri- terminy "Spukphiinomene" a "Poltergeist"; první vy-
tistického stolku, pohyby různých předmětů při sean- stupují na určitých místech, kde se odehrálo něco dra-
cích i mimo ně). matického, často ve spojení s mrtvými osobami jako
- Proskopie je snad nejzáhadnější parapsychologický jejich údajné projevy, druhým terminem jsou označo
fenomén, protože je to předvídání budoucích událostí, vány jevy spontánní psychokineze, vázané obvykle na
přítomnost nějaké osoby, ale touto osobou zjevně
které není srovnatelné s vědeckým předvídáním (např.
meteorologickým nebo lékařským), s prognostikou, neprodukované (termin "Poltergeist" znamená doslo-
va hřmícího ducha, přeneseně strašidlo vydávající
která vychází z logické extrapolace určitých fakt, z po-
zvuky, což neodpovídá zcela používanému významu).
znatků o jejich vývoji, které tedy do jisté míry umož-
Ke strašidelným jevům byly a znovu jsou přiřazovány
ňuje očekávat určitý vývoj, např. počasí, onemocnění
také některé médijní projevy (jevy produkující nebo
apod. V proskopii jde o splněné předtuchy (např. na-
jejich produkci zprostředkovávající média spiritistic-
stávajícího úmrtí blízké osoby), které by mohly být
kých seancí), jako jsou údajné rnaterializace vyvoláva-
vysvětlitelnénevědomýmzpracováním určitých subli-
ných duchů nebo spontánně se objevující fantomy
minálních informací, ale také o celkem jasné před
(např. "bílá paní"). ZvláštIú obor těchto zkoumání tvo-
stavy toho, co nastane, a to i ve vzdáleném a cizím
ří tzv. strašidelné domy, kde se objevují fyzikálně ne-
prostředi, např. obraz katastrofy, který náhle vyvstane
vysvětlitelné zvukové a světelné fenomény a jiné pa-
v mysli, ať už v bdělém stavu nebo ve snu, kde může
ranormální jevy.
mít symbolickou podobu. Jedním z řady spolehlivě Existuje ještě řada dalších parapsychických, resp.
evidovaných případů je předtucha katastrofy, která na- parafyzických fenoménů vyjadřovaných názvy pří
stala v anglickém městečku Aberfanu v říjnu 1966, slušných efektů, jako např. Backsterův efekt (komuni-
kdy se z veliké skládky uhlí sesula uhelná lavina, kte- kace lidi a rostlin), Kirliánův efekt (fotografování tzv.
rá kromě několika domů zasypala také místní školu, bioplazmy obklopující neviditelně lidské tělo), Url-
v níž zahynulo 128 dětí. Doloženy jsou také předtuchy -Gellerův efekt (ohýbání a lámání kovových předmě
týkající se záníku parníku Titanic r. 1912 a ovšem tů jejich pouhým hlazením). Dále jsou to jevy spojené
předtuchy týkající se leteckých a jiných katastrof. s tzv. alternativní medicinou, jako je bioterapie (léče
Experimentálně zkoumal proskopii fyzik H. Schmidt ní biologickou energií léčitele) a další.
(1980) pomocí náhodně se rozsvěcujících barevných Parapsychologie není prosta zásadních kontroverzí,
lamp: pokusné osoby měly říci, které lampy se rozsvítí protože někteří její představitelé formulují velmí ne-
a v jakém pořadi. Výsledky se senzitivními osobami kritické hypotézy o povaze lidské psychiky, smrti
byly úspěšné, vylučovaly náhodné uhodnutí. Labora- a o povaze a podstatě světa vůbec, nezřídka poplatné
torně byly zkoumány také tzv. prekognítivní sny prirnítivnímu okultismu. Vlivem hnutí New Age (No-
(M. Ullman, 1964, a další); velmi úspěšnou pokusnou vý věk), které vedle negativních vlivů (růst pověr
osobou byl Malcolm Bessent, o němž H. J. Eysenck a pseudonáboženských sekt) také oživuje zájem o sta-
a C. Sargent (1993) napsali: "Bessentovy sny v noci rověké ezoterní systémy a usiluje o spirituaHzaci živo-
zlověstně zrcadlily to, co se mu skutečně přihodilo ta a věd, se parapsychologie stále více propojuje s tzv.
příštího rána". transpersonální psychologií.
214
Poradenská psychologie
215
Postoje
statou je orientováno na duchoVIÚ. V psychologickém tují různé specializované druhy poradenství, např. de
poradenství jde o trojakost, z níž má vyrůstat jako vý- tzv. "životní poradenství", v němž jde hlavně o orien- mc
sledek rada, pomoc, léčení. Prvrú je radu hledající, tro- taci klienta na životní hodnoty a náplň života v jednot- zk
chu nepěkně nazývaný klient. Přináší, jako druhé, livých etapách "životního běhu" a které je doménou na
svou otázku, svůj konflikt, svou nejistotu a svou nou- andragogiky (vzdělávání dospělých), resp. pedagogic- 5 I
zi k psychologickému poradci, který je tím třetím. Pře ké antropologie dospělých, ale v němž se ovšem rov- vo
je si od něj přispění. V tomto shledání, tomto setkání něž uplatňuje psychologický přístup. Ten má vést kli-
klienta, poradce a konfliktu, mají oba lidé společně za- enta k vlastnímu optimálnímu rozhodnutí tak, že mu je .,sl
měřit svůj pohled na konflikt... Plodem společného pomáhá najít s ohledem na jeho objektivně žádoucí ga
snažení je dobrá a léčivá rada, vývoj klienta k novému sociální fungování. Základní druhy poradenství u nás bu
postoji vůči jeho životním těžkostem, příspěvek jsou: ne
k utváření osobnosti." Historicky vzniklo psycholo- - Výchovné poradenství realizované sítí pedagogic- sb
gické poradenství nejprve z potřeb volby povolání, ko-psychologických poraden se zabývá zejména poru- vy
později bylo rozšířeno na dalši problémy, např. man- chami chování dítěte (školní nekázeň, záškoláctví, ce
želské poradenství. V jistém smyslu se však psycholo- krádeže, agresivní chování, útěky z domova, potulo- dá
gické poradenství uplatňovalo již v oblastech klasické vání atd.), zjišťováním školní zralosti, školní neúspěš po
aplikované psychologie, v psychologických aspektech nosti, odstraňováním specifických poruch čtení a dal- jel
hospodářské činnosti, kde se uplatňuje dodnes. Není ších, volbou povolání atd.. js<
proto omezeno jen na činnost výše uvedených poraden. - Manželské a předmanželské poradenství uskutečňo ní
Podle J. Košča (1987) koncepce psychologického po- vané v síti příslušných poraden se zabývá řešením M
radenství jako určitého druhu služeb se rozvinula manželských konfliktů a krizí, ale i předmanže1ských ki
dvěma směry: jeden preferuje společensko-ekonomic partnerských vztahů, adopcí atd. m:
ká, druhý personalistická (sociálně-humanistická)hle- - Poradenství specializované na řešení sociálních a
diska. Ve skutečnosti každý stát s vyspělým systémem problémů (nezaměstnanost, postpenítenciární péče, 5p
sociální péče má zájem na tom, aby jeho občané ne- problémy osaměle žijících a na péči odkázaných osob, těl
byli zatěžování problémy ve svých veřejných i sou- problémy svobodných matek, ale i drogových závis- kř
kromých rolích, tj. jako pracovníci, manželé, rodiče lostí atd. ti!
atd., a aby dobře fungovaly všechny společenské in- Poradenská činnost může být také jen předstupněm ve
stituce (manželství, rodina, škola, pracoVIÚ organiza- pro následnou péči psychiatrickou, sexuologickou a ji- a
ce). V pojetí psychologického poradenství se uplatňu nou. di
jí různé psychologické směry a různé názory na čiJ
společenský kontext poradenství. G. D. Wi1son (1987) k.
Literatura:
charakterizuje poradenství jako "mezilidský vztah, vj
v jehož průběhu jedna osoba (poradce) se snaží druhé Aeppli, E.: Psychologische Beratung, Ziirich-Stuttgart 1956. Bor- jsc
osobě (klientovi) pomoci pochopit a zvládnout její din, E.S.: Psychological counseling, New York 1968. Koščo, J. ad.: ča
Poradenská psychológia, Bratislava 1987.
problémy", přičemž poradenství zahrnuje široké pole oe
činnosti, jako je povzbuzování, udělování rad, posky-
tování informací o stávajících možnostech, diagnózu a]
problému a další. Za tři hlaVIÚ obory poradenství po- Postoje na
važuje G. D. Wi1son povolání, manželství a výchovu, ly
ale jak již bylo poznamenáno, uplatňuje se v podstatě Pojem postoje zavedli do sociologie a sociální psy- h)
ve všech oborech aplikované psychologie. Psycholo- chologie W. J. Thomas a F. Znaniecki (1918), kteří jej př
gické poradenství se nezřidka opirá o týmovou spolu- chápali jako vědomý vztah jedince k hodnotě. Tennín to
práci, v oblasti výchovy např. o spolupráci s pedago- postoj se rychle ujal a rozšířil, ale již o dvacet let po- 50
gy, v oblasti manželského poradenství se sexuology, zději napočítal E. Nelson (1939) 23 různých významů, stl
poradci pro vedení domácnosti apod. V zahraničí exis- v níchž byl v odborné literatuře používán. Klasickou dt
216
Postoje
definici postoje podal G. W. Allport (1935): "Postoj je chovat se v určitých situacích určitým způsobem, ro-
mentální a nervový vztah pohotovosti, organizovaný zumime pak postoji především vnítřní psychické
zkušeností a vyvijejici direktivní nebo dynamický vliv struktury hodnocení objektů, které neorganizují způ
na odpovědi individua vůči všem objektům a situacim, sob chování, ale jen určují jeho základní charakteristi-
s nimiž je v relaci." Ve významu postoj jako pohoto- ku v dimenzi apetence-averze; máme-li např. pozitiv-
vost k jednání byl pak pojem postoje obvykle přejí ní vztah (postoj) k určité osobě, chováme se k ní
mán. Např. O. Klineberg (1954) chápe postoj jako pozitivně, ale konkrétní forma i obsah tohoto chování
"stav pohotovosti pro určitý typ odpovědi", C. T. Mor- jsou určeny zvyky a motivy, jež toto chování za urči
gan (1961) uvádi, že "postoj je tendence odpovídat tých okolností "spouštějí".
buď kladně, nebo záporně na určité osoby, předměty Charakteristika postojů může být podávána z růz
nebo situace". Podle H. B. Englishe a A. Ch. Engli- ných Wedisek. G. D. Wi1son (1987) kromě jiného uvá-
shové (1958) je reprezentativním pojetim postoje toto dí, že postoje: 1. variují mezi individui a mezi kultura-
vymezení: "Postoj je setrvávajíci naučená predispozi- mi, tj. jsou podminěny individuální zkušeností a vlivy
ce chovat se konzistentnim způsobem vůči daným tří určitého kulturního prostředí; 2. jsou, jak již bylo
dám objektů; perzistentní mentální nebo nervový stav uvedeno, orientovány na hodnoty a akcentovány emo-
pohotovosti reagovat na určitý objekt nebo třídy ob- cemi; 3. jsou to hypotetické konstrukty, které nemo-
, jektů nikoli na takové, jaké jsou, nýbrž na takové, jak hou být přimo pozorovány, nýbrž jsou z chování a ze-
jsou pojimány, že jsou... stav pohotovosti má direktiv- jména z vyslovených mínění pouze odvozovány.
ní efekt na citění a akci vztahujíci se k objektu". Th. D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1962,
M. Newcomb (1950) chápe postoj jako "pohotovost slov. 1968), kteří chápou postoje široce jako organizo-
k aktivaci motivu", jako "predispozici jednat, vnímat, vaný systém reakci, pokládají za základní charakteris-
myslit a citit". Naznačuje také rozdíl mezi postojem tiku postoje jeho trojstránkovitost: postoje mají složku
a motivem, který ve výše uvedených vymezeních kognitivní, emotivní a konativní (snahovou). Postoje
splývá, následujícim příkladem: Vedle hrajícího si dí- dále mají: 1. určitou míru valence, která se projevuje
těte sedí a čte si jeho matka, když náhle uslyší jeho ve všech složkách postoje jako příznívé nebo nepříz
křik; odloží knihu a začne se zabývat dítětem, aby zjis- nívé posuzování objektu, jako jeho obliba nebo odpor
. tila příčinu křiku; kladný postoj matky vůči dítěti akti- vůči němu i jako příjimání či odmítání; valence má ur-
voval motiv její mateřské péče - předtim četla knihu čité kontinuum od krajně negativního ke krajně pozi-
a neměla důvod, nebyla motivována ochraňovat své tivnímu vztahu; 2. určitou miru komplexnosti od jed-
dítě. Motivace mají také své vnitřní fyziologické pří noduchého názoru po složité poznání, od prosté
činy, např. Wad; ale jedení není aktivováno postojem sympatie k diferencovanému citovému vztahu, jako je
kjídlu, nýbrž potřebou nasycení, je však ovlivňováno přátelství atd.; 3. určitou míru konzistence, tj. soudrž-
výběrovým vztahem k pokrmům. S pojmem postoj nosti či souhlasnosti všech tří složek - kognítivní,
1956. Bor- jsou spojeny určité nejasnosti vedouci k tomu, že je emotivní a konativní. (Příkladem je vysoká konzisten-
ščo, J. ad.: často používán i ve spojení s významy odpovídajícimi ce u extrémních postojů, jako jsou např. postoje anti-
, odlišným psychologickým pojmům; proto nejsou mi- semitské - osoby s těmito postoji měly na židy vrchol-
mo jiné dostatečně odlišovány zejména pojmy postoj ně negativní názor, velmi je nenáviděly a byly pro
amotiv. Ve snaze po specifikaci pojmu postoj, která je silně represívní opatření vůči ním.) Každý jedinec má
naznačena jeho uváděním do vztahu k hodnotám, by- mnoho postojů, a tak se vytváří individuální systém
ly činěny pokusy chápat postoje jako "hodnotíci vzta- postojů. V něm jsou určité postoje centrální, tj. pro je-
["lni
~la psy- hy" (M. Nakonečný, 1970), dispozice k oceňování dince významné, důležité, jiné jen periferní, nedůleži
I), kteří jej předmětů; jejich podstatným znakem je, že jsou orien- té a jako takové i obvykle málo diferencované (jedinec
~ě. Teimín továny na hodnoty a mají afektivní přízvuk, což spolu může mit např. postoj k politickému vývoji ve Sri Lan-
I
Fe~ let p~ souvisí (G. D. Wi1son, 1987). Dále je nutné odlišit po- ce, ale není pro něj důležitý, zatímco bytostně důleži
lvyznamu, stoje a zvyky, což je v odborné literatuřerovněž zane- tý je pro něj postoj k vlastnimu dítěti). Centrální po-
!Klasickou dbáváno. Chápeme-li zvyky jako naučené tendence stoje se vztahují k centrálnim objektům, tj. k těm,
217
Postoje
které jsou nám psychologicky blízké; více o nich ví- ni cíle; tak např. přebíráme postoje určif»---«!nl,n' dl
me, více se o ně zajímáme, máme k nim výraznější ci- abychom v ní získali uznání); 2. ekonomícké V)
tový vztah. Takové psychologicky blízké objekty ne- (jako všechna kategorizování umožňují i postoje urči ke
musí však být spojeny jen s kladnými postoji té zjednodušení složitého světa na "to je dobré" a "to ro
- psychologická blízkost neni totožná s apetencí či je zlé" apod.); 3. expresivní funkce (postoje mohou m
láskou a jinými pozitivnimi vztahy. Podobně jako upevňovat nebo zvyšovat sebevědomí, umožňovat se- stl
existuje výše popsaná vnitřní konzistence postoje, bevyjádření, ospravedlňovat a podporovat určité způ
existuje i určitá míra vnitřní harmonie (konsonance soby chování); 4. funkce obrany ega (některé postoje
v systému postojů) v systému postojů vůbec, a to pomáhají překonávat nejistotu, úzkost, vnitřní konflik-
v tom smyslu, že si postoje vzájemně neodporují, že ty apod.; např. moralizátorství v záležitostech sexu po-
se psychologicky nevylučují: má-li např. někdo vyslo- máhá redukovat či maskovat úzkost z vlastních sexu-
veně negativní centrální postoj k náboženství, mívá álních tendencí, které jsou interpretovány jako hříšné
i negativní postoje k církvím a jejich činnosti, i když apod.). Adaptivni funkce centrálních postojů se proje-
nemusí odsuzovat všechny její fonny (např. dobročin vuje zejména v tom, že tyto postoje, protože mají ře
nost), mívá ale obvykle negativní postoj k náboženské osobní význam, jsou odolné vůči změnám a způsobu ní
výchově ve škole apod. Avšak "jen zřídkakdy vykazu- jí, že jedinec často reinterpretuje skutečnost tak, aby a:
je jedinec tak vysoký stupeň jednoty postojů, že byla v souladu s jeho postoji, brání se logice určitých V2
bychom byli oprávněni říci, že má jedinou ideologii argumentů atd.; změna postoje obvykle následuje pc
nebo životní filozofii. Většinou jsou politické, nábo- změnu chování, spíše než by ji předcházela (McGui- že
ženské, umělecké a vědecké ideologie jedince do urči re). Každý psychický akt a každý čin je pokusem va
té míry oddělitelné" (Krech, Crutchfield a Ballachey). o přizpůsobení se prostředí nebo přizpůsobení si pro- hý
Některé postoje mohou být v systému postojů izolova- středí. V tomto smyslu chápe J. Reykowski (1973) po- stl
né. To, co nazýváme osobní ideologií, je zobecnění stoje jako "vnitřní podmínky aktů přizpůsobování, be
centrálních postojů (viz schéma). dispozice k těmto aktům"; proces přizpůsobení se tak při
un
sv
úroveň ideologie konzervatisrrus
(p:
sí
ud
úroveň postoje etnocentrismus přísná výchova pronáboženský patriotismus ch
dětí postoj
a<
Centrální postoje (podle H. J. Eysencka, 1962) ktl
at(
Funkce postoje. Postoje se organízují a jako tako- v čase stabilizuje, např. vůči témuž objektu můžeme se
vé mají určitou psychologickou funkci; obecně vzato změnami jeho chování prožívat různé city, ale co tuto
přispívají k udržovaní integrace osobnosti, její vnitřní různost podmiňuje, jsou postoje vůči tomuto objektu.
psychické rovnováhy např. tím, že eliminují pocity úz- Trvalejší vztah k určitému objektu je podmíněn jeho
kosti, posilují hodnoty sebe sama apod. Prokazuje to kategorizací. Vznik postoje souvisí s tzv. genezí před
např. existence rasistických postojů u lidí s komple- mětu (Reykowski), což je spojeno s tím, že předmět
xem méněcennosti, kteří jej příslušností ke skupině projevuje určité změny, ale současně vykazuje také
"nadřazených" kompenzují, nebo negativni postoj sta- jistou stálost, a vystupuje tak jako objekt vnímání. Ně
rého mládence k rodinnému životu, který mu umožňu které předměty ve spojení se zkušeností jedince dostá-
je, aby tolik netrpěl sociální izolovaností. W. J. vají pro něj určitý význam a s některými z nich zůstá
McGuíre (1969) uvádí následující adaptivní funkce vá jedinec v trvalejším kontaktu či trvalejší relaci. Od
postojů: 1. utilitaristické funkce (postoje nás zaměřují jistého věku se to netýká jen předmětů fyzických, ale
na objekty, které jako prostředky umožňují dosahová- také abstraktních, takových, jako je svoboda, sprave-
218
Postoje
kupiny, d1nost, vlast, povinnost atd. V kognitivni struktuře se nech učení, resp. klasického a inst entálního
funkce vyděluje kategorie předmět, a to jako jednotlivina i ja- podmiňováni. M. Sherif a C. Sherifová 1956) použí-
1e urči ko třída objektů (učitel X, učitelé). "Jedinec má tolik vají konceptu zahrnutí (včleně' do ega ("ego-
é" a "to rozličných postojů, kolik osobnich jednotlivých před -involvement"), zmi, že postoje včleněné do
mohou mětů a třid předmětů se dá vydělit v jeho poznávací ega, tj. výr ně centrálni a významné, mají povahu
ovat se- struktuře" (Reykowski). V procesu vydělováni před vnitřních regulátorů chováni. Avšak zde je nutné po-
ité způ mětu se kolem něho seskupují zkušenosti jedince znamenat, že postoj jako regulátor chování pouze
postoje s túnto předmětem nebo s danou kategorií předmětů, určuje obecné zaměření chováni ve smyslu apetence
konflik- což je důležitým předpokladem utvořeni postoje vůči nebo averze; konkrétni realizace tohoto zaměřeni je
tomuto předmětu. Tak se vytvářejí celé systémy posto- funkcí zvyků. Např. pozitivní postoj vůči určité osobě
jů "zabudované ve struktuře osobnosti, proto analýza se projeví tim, že jí v situaci, kdy potřebuje pomoc,
struktury osobnosti dává klíč k teorii postojů" (Rey- nějakým způsobem pomůžeme. Postoje, motivy a zvy-
kowski). J. Reykowski (1973) podal také výklad utvá- ky tak vytvářejí funkční triádu s následujícími vztahy:
ření postojů. Vyšel přitom ze svého pojetí dvou úrov-
. ní mechanismů regulace, popudově emocionální zvyky ~ • postoje
a kognitivní, a navázal tu současně na svou koncepci
vzniku předmětu. 1. Spojeni předmětu se strukturami ' " rnotiVY/
popudově emocionálnimi se uskutečňuje díky tomu,
že toto spojeni vede bezprostředně nebo zprostředko Sherif a Sherifová (1956) užívají pojmu ego-posto-
vaně k uspokojeni nějaké potřeby. Týž předmět může
je ("ego-attitudes"); rozumí jími postoje, které konsti-
být ve spojeni s různými popudově emocionálnimi tuují ego (~ Osobnost) a které se utvářejí v interakci
strukturami: např. osoba otce bývá spojena s pocity s ostatnimi osobami, skupinami, sociálnimi instituce-
bezpečí, s "prvotni potřebou lásky" atd. 2. Spojeni mi atd. "Když jsou ego-postoje situačně vzbuzeny ně
předmětu s poznávacími strukturami znamená jeho jakým relevantním objektem, osobou, událostí, úko-
umístěni "v hierarchii významů": orientačni síť (obraz lem, situací nebo skupinou, jsou zkušenosti a chováni
světa, kognitivní mapa) a síť vnítřnich imperativů individua charakterizovány jako včleněné do ega."
(pravidel, zásad, norem) má "uzlové body", které mu- Aktualizované ego-vztažné postoje se pak, jako ele-
sí být udržovány ve stavu rovnováhy, což vyžaduje menty ega, vyznačují vysokou úrovní emocionality
udržováni spojeni s určitými předměty. Např. morálni a emocionálni dráždivostí a kontakt s jejich předmě
chováni lidí na úrovní heteronomni morálky (děti tem vede k vysoké úrovní aktivace individua. Jsou-li
a část dospělých) vyžaduje udržováni vztahů s osobou, např. vegu zahrnuty pozitivní postoje ke katolické ví-
která je zdrojem norem (otec, kněz, vůdce skupiny ře, bude jedinec vzrušován symboly této víry, ale i úto-
atd.); narušení takového vztahu může - jako ztráta ky na ni a bude mít výraznou tendenci bránit tuto víru
. morální autority - ohrozit celý morálni systém jedin- jako ego-vztažnou hodnotu, což znamená, že bude do
ce. "Z hlediska významu, jaký má pro jedince vztah jisté míry imunni vůči argumentům proti jeho vyzná-
ktakovým centrálnim předmětům, je hotov k činnosti ní, které bude bránit za všech okolností a ze všech sil.
zaměřené na ochranu objektu, podporovat ho a rozví- "Postoje nejellŽe dávají smysl světu jedince, ale slou-
jet, aby chránil své vztahy s ním" (Reykowski). Změ ží jeho pokusům dosáhnout jiné rozličné cíle ... Posto-
ny ve vztahu k objektu, resp. ve vztazích mezi subjek- je se vyvíjejí nejen ve službách potřeb, ale utváří je ta-
tem a objektem by vedly k vážným emocionálnim ké informace, které je jedinec vystaven... Nová
změnám v subjektu v pozitivním i negativním směru informace se často používá ve vytváření postojů, kte-
(např. k obavám, ale i k radosti apod.); pokud jde ré souhlasí s již existujícimi příbuznými postoji"
o změny narušující psychickou rovnováhu, subjekt se (Krech, Crutchfield a Ballachey, 1968).
jim bráni. Týž předmět může být v relaci k oběma O psychologické důležitosti postojů, zejména cent-
úrovnim regulace. Vznik a fungováni postojů, jejich rálnich, svědčí vliv postojů na průběh psychických
udržováni a změny lze ovšem vysvětlit také v termi- procesů; prokazuje to běžná každodenní zkušenost.
219
Postoje
Tak je např. možné sledovat v televizi reportáž z de- nismus se obvykle objevuje u osob se slabě vyvinutý- lid
monstrace jistého hnutí, jež má, mimo jiné, značné vý- mi sociálními postoji a u osob, které jsou pod vlivem ho
hrady vůči televizi, přičemž televizní reportéři dělají sociálního tlaku psychicky dezintegrované; oportunis- ("c
takové záběry, které hnutí diskreditují (záběry tváři ta se snaží, aby "nenarazil" a jeho chování se vyzna-
účastníků budících nedůvěru, podtržené jejich optic- čuje malou dynamikou a invencí - Madrzycki). Se sil- stř
kým zkreslováním apod.). K. Lewin a G. Murphy nými pozitivními postoji je spojeno angažování se vic
(1943) pracovali se dvěma pětičlennými skupinami (činnost subjektu pro dobro objektu, přičemž úspěchy ch<
studentů, z nichž jedna byla orientována pro-, druhá objektu jsou pociťovány jako úspěchy subjektu - ob- ta
protikomunisticky; každá skupina se měla učit materi- jektem může být jiná osoba, skupina, idea; je to proti- tuj
ál protikladného politického obsahu (tj. prokomu- klad egoismu i oportunismu). Obětování se je proje- ZP'
nistický a antikomunistický materiál). Všechny po- vem intenzivního angažování se: subjekt čini něco pro Uč
kusné osoby vykazovaly téměř shodné pamětní dobro objektu, jehož dobro cení výše než vlastní, zP
schopnosti; po dobu čtyř týdnů bylo vždy po týdnu v krajním připadě je ochoten obětovat i život. Oběto un
zkoumáno, co si z daných materiálů zapamatovaly. vání se však může být spojeno i s fanatismem a rigo-
Ačkoli rozdíly nebyly výrazné, ukázalo se, že pokus- rismem (neúprosnou strnulou přisností). Existují cha-
fal
a~
né osoby měly tendenci zapamatovat si pasáže textu, rakteristické vztahy mezi vlastnostmi postojů,
které konvergovaly s jejich postoji a tyto pasáže také ke
zejména mezi extrémností, intenzitou a vytrvalostí po-
pomaleji zapominaly. Ukázalo se, že autoritární osoby
ký
stoje (jde o vlastnosti, které spolu přímo souvisejí):
(podléhající snadno vlivu autorit) vnímají výrazně vý-
ftl!
extrémní postoje jsou intenzivní a vytrvalé, a to zřej
běrově (J. S. Bruner, 1959); vnímání osob s jiným za- mě proto, že mají výraznou psychologickou funkcí,
měřením se vyznačuje zase jinými zvláštnostmi. Anti- např. udržují psychickou rovnováhu jedince tím, že ho
pa
feministický text si muži zapamatovávají lépe než zbavují pocitu úzkosti nebo inferiority apod. Extrémní ký
ženy (T. G. Alper a J. S. Korchin, 1952). Pokud jde postoje, vyjadřované v odpovědich na položené otáz- (N
o vliv postojů na myšlení, J. J. Morgan a J. T. Morton ky obvykle výrazem "naprosto ano" nebo "naprosto Tll
(1944) potvrdili hypotézu, že lidé mají sklon přijímat ne", mají však v populaci nejmenší výskyt. Extrémní .,P
závěry shodné s jejich přesvědčením, i když nejsou lo- postoje tvoří póly toho, co se nazývá kontinuum po- nu
gicky správné. Důkazů o vlivu postojů na psychické stoje: ců
funkce je mnoho. Složitější je vztah postojů a jedná- ňu
ní; ukázalo se, že jednání neodpovídá vždy postojům -5 -4 -3 -2 -1 o +1 +2 +3 +4 +5
jednajícího. Potvrdil to klasický výzkum R. T. LaPie- r---t-------t---r----r-----r------r-------t-----r--H
ra (1934): Navštívil řadu majitelů restaurací a hotelů, extrém extrém
o nichž věděl, že mají rasistické předsudky vůči Číňa Číselné hodnoty zde vyjadřují intenzitu kladného (+) a záporného (-)
nům, a kteři tvrdili, že by Číňany nikdy neobslouži- postoje, tj. např. naprosto pozitivní a naprosto nagativní hodnocení
li; zjistil, že je však v restauracích a jídelnách běžně něčeho.
220
Postoje
lidnů, resp. skupinami. Často se jedná o přebírání již ty kladného nebo záporného postoje a změna kladné-
hotových postojových schémat, např. dětmi od rodičů ho postoje v záporný, jakož i záporného v kladný).
("chodit špinavý a neupravený je neslušné" apod.). Zvláštním druhem změny je konverze, zvrat intenziv-
- Modely. "Některé z našich postojů se vyvíjejí pro- ního postoje v jeho protiklad, např. silné religiozity
střednictvím nápodoby modelů... Ve zvláštní situaci v ateismus, nebo naopak; taková změna je poměrně
vidíme, jak se chová jiná osoba. Interpretujeme její
chování v rámci postojů a smýšlení, která jsou zahrnu- negativni postoje o pozitivni postoje
ta v její akci. Jestliže se s ní identifikujeme a respek- ... •
tujeme její úsudek, akceptujeme tento (odvozený) ...
způsob vnímání a cítění situace" (Sartain a další). kongruentni změny
221
Postoje
- Konsonance postojového trsu. Postoje se mohou let na výdaje s tím spojené; tím bude jeho postoj ke
spojovat v trsy (viz výše uvedený příklad), a jsou tak sportovnimu vozu v prvnim případě (vedro) pozitiv-
vzájemně propojeny určitými kognitivnimi, emotivni- nější než v druhém případě (výlohy spojené s opra-
mi i snahovými prvky; snadnost změny postoje pak vou). Herkner, jenž tento příklad uvádí, cituje'
závisi na stupni konsonance postoje s ostatnimi posto- L. M. Hommea (1965) označujícího kognitivní proce-
ji, s nimiž tvoří trs; konsonantni postoje jsou relativně sy, které také podléhají zpevnění, za "nepozorovatelné
imunni vůči vlivům, které směřuji ke změnám v in- operanty". Obecně vzato, změny postojů jsou funkcí
kongruentnim směru, ale mohou se snadno měnit učení. Vliv klasického podmiňování na změnu posto-
v kongruentnim směru. jů prokázali (kromě jiných) M. P. Zanna, C. A. Kies-
Rezistence postoje vůči změně je dále ovlivňová ler a P. A. Pilkonis (1970), vliv operačního podmi-
na silou a množstvím potřeb, které jsou v relaci k po- ňování prokázal zase R. D. Singer (1961) a jiní.
stoji; postoje založené na silných potřebách jsou rela- A. Bandura (1965) poukázal na to, že se postoje získá-
tivně ímunni vůči změnám. Konečně je tato rezistence vají, modifikují a ztrácejí na základě imitativniho uče
ovlivňována vztažnými hodnotami: postoj zaměřený ní (učení podle modelu). Byly vypracovány různé me-
k hodnotě, která je pro jedince dominantní a je výraz- tody změn postojů, např. způsob argumentace;
ně aprobována skupinou, k niž přísluši, se jen obtižně C. I. Hovland a W. Weiss (1951) prokázali, že tytéž ar-
měni v inkogruentnim směru. W. Herkner (1975) se gumenty mohou mít různý vliv: zatímco pozitivně
domnivá, že změny postojů lze vysvětlovat dvěma hodnocená důvěryhodná osoba dosáhla pomocí nich
principy: 1. nasycenim, resp. deprivaci a 2. působenim změny u téměř 25 % pokusných osob, osoba méně dů
diskriminativnich podnětů. Zatimco nasyceni a depri- věryhodná s týmiž argumenty dosáhla změn jen
vace ovlivňuji předevšim hodnoceni jednotlivých u 7 % pokusných osob, které byly argumentaci vysta-
komponent, měni situačni faktory (diskriminativni veny. Každý jedinec potřebuje určité sociální zázemí,
podněty) spiše váhu komponent postoje. Herkner tě určitou pozitivně vztažnou sociální skupinu, na níž se
mito komponentami rozumí objekt postoje ve smyslu stává závislým (na rodině, partě atd.). Na vznik, udr-
kategorie (např. určitá skupina) a objekt ve smyslu žování, ale i změny postojů působí potřeba afiliace; je-
jednotliviny uvnitř této kategorie (např. jednotliví čle dinec se slabší potřebou afiliace proto snadněji mění
nové skupiny). Změna a vznik postoje jsou velmi po- postoje závislé na normách určité skupiny, k níž pří
dobné procesy vyvolávané týmiž mechanismy učeni; sluší. Metody změn postojů se obvykle opírají o pre-
změny postoje, i krátkodobé (např. v hodnoceni určité zentaci informaci, které mají u objektu změn vyvolat
osoby nebo věci), nejsou náhodné fluktuace, ale feno- kognitivní disonanci; užívá se přitom racionální
mény vysvětlitelné učenim (Herkner). Uváděný autor a emocionální argumentace, přičemž účinky druhé
to dokládá následujícimi příklady: Hodnoceni objektu jsou větší, ale spíše jen dočasné. Při snaze o změnu
postoje závisí na hodnoceni jeho jednotlivých kompo- intenzivního postoje může být dosaženo opačného
nent; ty podléhají, právě tak jako zpevnění pozitivního účinku, začne-li se "těŽkými" argumenty; postoj, kte-
a negativního druhu, nasycení a deprivaci; jestliže rý měl být změněn, se může naopak upevnit (to byly
např. oceňujeme přítele proto, že od něho dostáváme časté případy ateistické propagandy zaměřené na věří- .
mnoho "souhlasu", pak se po určité době sympatie ci, které vedly k upevňování religiozity) - jde o tzv.
k němu zmenšuje, protože se uplatňuje efekt nasycení; bumerangový efekt. Jiný je tzv. sleeper-efekt (efekt
hudební dílo, které jsme dlouho neslyšeli, může být spáče): míra změn postoje vyvolaných velmi pozitiv-
v důsledku efektu deprivace atraktivnější. Značný vý- ně hodnoceným komunikátorem je zpočátku značná,
znam mají i diskriminativni podněty, které umožňují ale časem jí ubývá, zatímco změny vyvolané jen málo
nahlížet objekt postoje v různých aspektech. Např. pozitivně nebo neutrálně hodnoceným komunikáto-
majitel sportovního kabrioletu bude v horkém letním rem jsou zpočátku menší, ale časem se zvětšuji.
dnu myslet především na výhody spojené s odkrytou W. Herkner (1975) vysvětluje tento jev takto: Za něja
střechou, avšak pojede-li okolo opravny automobilů, kou dobu po komunikaci již neexistují kognitivni rela-
napadne ho, že musí dát svůj vůz opravit a bude mys- ce mezi přednesenými argumenty a jejich příjemcem,
222
Postoje
který mezitím zapomněl, od koho argumenty pocháze- Němců u studentů americké Princetonské uníverzity
jí; tím tyto argumenty působí již jen svým obsahem a získal následující obraz (podle Kreche, Crutchfielda
anejsou ovlivněny vztahem příjemce k osobě, která je a Ballacheye, 1968):
prezentovala. Dalším problémem argumentace je její
jednostrannost (argumenty jen pro jediné stanovisko) vlastnosti Němců procento studentů
nebo vícestrannost (argumenty pro více stanovisek),
r. 1932 r. 1950 rozdíl
resp. poměr argumentů pro a proti apod. Ukázalo se,
vědecky založení 78 62 -16
že vícestranná argumentace je u vzdělaných osob
pracovití 65 50 -15
účinnější než jednostranná, u méně inteligentních
tupí 44 10 -34
osob je tomu naopak. Změny postojů na základě dvou- intelígentní 32 32 O
stranné argumentace jsou trvalejší než změny vyvola- metodíčtí 31 20 -11
né jednostranným sdělením, neboť jsou odolnější pro- extrémně nacíona- 24 50 +26
ti eventuální následné propagandě. Obecně vzato je Iístičtí
223
Pozornost
mají funkci ospravedlnit toto agresivní nepřátelské za- v níž je zážitek hodnoty akcentován emotivně. To bý-
měření na náhradní objekt (T. W. Adorno a další, vá pokládáno za jednostranný emocionalismus, resp.
1950). Předsudky jsou tedy v podstatě negativní ste- za psychologismus; psychologie však nemůže posuro-
reotypy, které jako postoje mají určitou výše naznače vat filozofické pojetí hodnot a musí zůstat u inslrU-.
nou psychologickou funkci. Podstatu předsudku dobře mentálních, resp. funkčních aspektů. Etika klade pro-
vystihují K. U. Smith a W. M. Smith (1958), když ho blém hodnoty jako problém nonny, psychologie jako
charakterizují jako "emocionálně založený postoj pro, problém přitažlivosti a odpudívosti objektů a činnosti
nebo proti individuím nebo skupinám, který ignoruje - v tom je zásadní rozdíl. K tomu, co je dobré, může
relevantní, objektivní kritéria usuzování"; chápou tedy subjekt dospět na základě své zkušenosti přímo z urči,
předsudky šířeji, jako negativní i pozitivní íracionální tého zážitku nebo úsudkem, ale vždy je zde přítomno
postoje. Za základní faktor vzníku předsudků pokládá nějaké kritérium, jímž je nějaká pozitivní emoce.
P. Swartz (1963) rodinnou výchovu, avšak předsudky V psychologii platí, že "mírou všech věcí je člověk"
bývají spojeny také s osobní náboženskou, politickou (Gorgias), a proto i psychologicky nahlížené hodnoce-
a jinou ideologií a mohou být - i v nejprimitivnější ní je nutné chápat jako objevování toho, co je pro su1J:
fonně - vlastní také vysoce vzdělaným osobám. E. L.
jekt významné. Proto mají hodnoty motivující vliv
Hartley a R. E. Hartleyová (1952) na základě empiric- a cílem jednání je vždy to, čím se realizuje nějaká hod-
kých srovnávacích dat soudí, že předsudky se vyvíjejí nota.
pozvolna a že člověk je asi do 3-4 let svého věku
předsudků prost. Poměrně vysoké korelace předsudků
vůči různým minoritám poukazují na to, že předsu Literatura:
dečnost je rysem osobnosti; to bylo v podstatě potvr-
lnsko, C. A.: Theories of attitude change, New York 1967. Klap-
zeno na fenoménu tzv. autoritární osobnosti (T. W.
prott, J.: Anatomie von Einstellungen, Stuttgart 1974. Six, B.: Ein·
Adorno a další, 1950), u níž se předsudky pojí s kom- stellung und Verhalten. Stuttgart 1979. Oata, R.: Struktur und
plexem méněcennosti. Wand1ung von Werthaltungen, Miinchen 1970. Rosenberg, M. J.,
Hodnoty. Postoje lze chápat jako hodnoticí vztahy, Hovland, C. J.: Attitude organization and change, New Raven 1960.'
a je proto nutné identifikovat psychologickou podsta- Triandis, H. c.: Einstellungen und Einstellunganderungen, Wein·
tu hodnocení, jehož tematizování se objevuje zejmé- heim 1975.
na v psychologii orientované na "filozofii života".
F. Dorsch (1963) vymezuje psychologické pojetí hod-
noty jako ze vztahu subjektu k objektu "prožívanou
vlastnost objektu", která je pak objektu subjektem při
Pozornost
řazována; z obsahového hledíska lze rozlišovat zejmé-
Skutečnost, že vnímání je výběrově zaměřené, se vy-
na logické, etické a estetické hodnoty (pravdivé, dob-
ré, krásné). V behavioristicky orientované psychologii světluje zvláštní psychickou funkcí, která se nazývá
se používá termin valence; rozumí se jím nějaká vlast- pozornost. Pojem pozornosti je vymezován různk
nost objektu, která přímo nebo nepřímo uspokojuje Podle H. Rohrachera (1963) je "pozornost aktuální
nějakou potřebu (v psychologii motivace se zhruba stupeň aktivity psychických funkcí", které jsou akti-
v tomtéž smyslu používá pojem incentiva). Obecně lze vovány "psychickými silami", tj. popudy, city a vůlí.
chápat hodnotu jako pojetí dobra: hodnotné = dobré R. S. Woodworth a H. Schlosberg (1959) chápou p0-
(hodnota v pozitivním smyslu). Prožívání hodnot urči zornost prostě jako selektivní faktor. H. H. Kendler
tých objektů (bytostí, věcí, činností, idejí) a s ním spo- (1963) ji pojímá jako výběrového činítele ve vnímání,
jené hodnocení, tj. vytvoření postoje k danému objek- jiní prostě jako motivované vnímání. S. L. Rubinštejn
tu, je někdy spojováno spíše s city (M. Scheler, 1921), (1964) zdůrazňuje, že "příčinou toho, že pozornost
resp. se zájmy či motivací (R. B. Perry, 1967). C. L. je zaměřena k tomu a ne k jinému objektu, není jen
Stevenson (1963), který se zabýval etickými aspekty v subjektu, ale i v objektu, a dokonce především
hodnocení, zavedl termin "axiologická zkušenost", v něm, v jeho vlastnostech a kvalitách; avšak tyto pří-
224
Pozornost
činy nejsou jen v objektu ani pouze v subjektu, nýbrž očekává, a tím, co je mu v podnětové situaci fakticky
. To bý-
ve vztahu objektu k subjektu a subjektu k objektu. vý- dáno (J. S. Bruner a L. Postman, 1956). Oba uvedení
, resp. autoří hovoří v tomto smyslu o očekávání jako o "pre-
běrová zaměřenost je ústředním fenoménem pozor-
posuzo-
nosti a jejím výsledkem je senzibilita". Pregnantně se perceptivní" fázi a dospívají na základě empirických
instru- poznatků k následujícím závěrům o vlivu očekávání
vyjadřuje E. Riitzel (1977), podle něhož výběrovost
ade pro- vnímání je funkcí pozornosti, fenoménu, který je pro- na vnímání: 1. častost dřívějších potvrzení (máme
gie jako cesem selekce; pozornost je selekce a ta je funkcí sklon vnímat to, čím jsme se obvykle ve vnímání již
~ činností interakce subjektu a jeho prostředí. To, co se označuje zabývali), 2. monopol (čím menší je počet hypotéz,
~ré, může jako výběrovost vnímání, dobře ilustruje E. C. Cher- které si o skutečnosti vytvoříme v určitém časovém
~o z urči- ry (1953) na tzv. coctailparty problému: V uzavřeném okamžiku, tím větší je jejich síla), 3. kognítivní dů
řítomno prostoru, kde se odehrává party, zní mnoho zvuků, ne- sledky (čím více jsou tyto hypotézy sloučeny v systém
emoce. boť je zde hluk, mnoho účastníků konverzuje; stane- přesvědčení a integrovány s jinými hypotézami, tím
člověk" me-li se však sami účastníky konverzace nebo chce- větší je jejich síla), 4. motivační hlediska (vnímáme to,
odnoce- me-li někomu z mluvících naslouchat, potlačujeme ve co vnímat chceme nebo co nám k vnímání předestírá
pro sub- vnímání ostatní zvuky a posloucháme pouze to, co po- trvající potřeba). Vnímání je tedy proces určitého
~ící vliv slouchat chceme, pokud ovšem prostředí není tak uspořádávání stímulace, příčemž toto uspořádávání
'akáhod- hlučné, že je nám to znemožněno. To je označováno stimulace ve vnímání závisí podle D. Kreche a R. S.
pojmem selektivita podnětů; jde o výběr určitých Crutchfielda (1958) na těchto činitelích: 1. na charak-
podnětů z množství, které na subjekt právě působí. Za teristice uspořádání, 2. na síle podnětu, 3. na konso-
základní vlastnosti pozornosti jsou považovány in- nanci nebo disonanci mezi tím, co je dáno uspořádá
tenzita, stálost, rozsah a přenášení. Selektivita v sobě ním, a tím, co je dáno podnětem. V širokém významu
1967. Klap- tyto vlastnosti v určité míře obsahuje: je to soustředě se tedy pozornost týká činnosti od všímání si něčeho
ix, B.: Ein- né zaměření, které má určitou intenzitu, určitý rozsah až po soustředěnépozorování něčeho; uplatňuje se zde
truktur und . atrvání. R. S. Woodworth a H. Schlosberg (1959) roz- vždy aktivní selekce podnětů.
berg, M. J., . lišují v přesouvání pozornosti její oscilaci, tj. těkání Ze strukturálního hlediska vyplývá vztah pozor-
aven 1960.
zjedné části objektu na jinou (např. při pozorování ob- nosti a vědomí: pozornost znamená nejen zaměření
gen, Wein-
ličeje nějaké osoby je to těkání pozornosti z očí na ús- vnímání, ale také určitý stav vědomí, totiž určitý stu-
: ta, čelo, pak znovu na ústa atd.), a dále fluktuaci, tj. peň jasnosti a zřetelnosti vnímaného objektu ve vědo
přesouvání pozornosti z objektu na jiný objekt (např. mí. Jasné je ve vědomí to, co v něm vystupuje jako ně
zjednoho účastníka dískuse na jiného účastníka). Os- jaký objekt, zřetelné je to, co je odlišeno od jiných
cilace a fluktuace pozornosti se neustále doplňují objektů (např. že vnímaný objekt je pan X). Určitý stu-
a kromě toho se stále doplňují pozornost a představy. peň jasnosti a zřetelnosti obsahu vědomí je podminěn
né, se vy- Proud vědomí je právě takovým stálým střídáním objektivně,např. vzdáleností vnímaného objektu, jeho
se nazývá· vnímání a představ, kdy v určitých fázích mohou do- osvětlením, tvarovou, barevnou odlišností od pozadí
án růmě: minovat představy ("nepřítomnost duchem"), vtírají-li atd. Zřetelně si můžeme uvědomovat méně předmětů,
se jedinci do vědomí vzpomínky na nějaký minulý jasně více. Pozornost je ve vztahu ke zřetelnosti i jas-
t aktuálni
jsou akti- intenzivní zážitek, jindy dominuje pozorné vnímání, nosti obsahů vědomí omezena: přestože "napináme"
ity a vůli. je-li subjekt soustředěn na plnění nějakého úkolu, pozornost, nejsme vždy s to identifikovat objekt jako
např. na pozorování něčeho. Již O. Kiilpe a N. Ach konkrétní jednotlivinu nebo jej zařadít do určité kate-
hápou po-
. Kendler' (1904) zdůrazníli vliv očekávání na vnímání, který gorie (např. zda je to člověk, voják apod.). S pozornos-
nazvali "determinující tendencí" ve vnímání: Exponu- tí souvisí dále úžina vědomí, tj. rozsah toho, co je uvě
e vnímání.
jeme-li hladovějící pokusné osobě sérii mnohoznač domováno; rozsah pozornosti tu souvisí s funkčním
Rubinštejn
ných obrázků různých scén, bude v nich spatřovat ví- fyziologickým stavem mozku (bdělost, ospalost)
pozornost
ce potravové tematiky než syté pokusné osoby, což je a s intenzitou pozornosti. Obecně vzato reprezentuje
,není jen
funkcí projekce vnítřního stavu. Vnímání je proto ně stav vědomí určitý funkční stav mozku a má několik
především
kdy pojímáno jako kompromis mezi tím, co člověk stupňů. Jsou to tzv. stupně vigilance, tj. stupně bdělé-
ak tyto pří-
225
Pozornost
ho vědomí, které podle J. Delaye a P. Pichota (1966) psychofyzický subjekt a na empiricky založené kon- kó
tvoří: strukce prostoru a času. Spisovatel A. Huxley (1965) vě
- I. stupeň
odpovídá stavu afektu, v němž je pozornost o rozšířeném vědomí napsal, že se v něm ztrácí pocit po
soustředěna na zdroj afektu, kterým je vědomí jakoby vlastní identity a že "tento stav může být pociťován, ml
vyplněno, resp. je vyplněno prožíváním afektu (např. ale níkoli popsán". Dnes se těmíto fenomény zabývá mc
vzteku nebo strachu), vnější svět je slabě uvědomo tzv. transcendentální či transpersonální psychologie up
ván, pozornost je difuzní a nemůže být koncentrována; (f-). Stavy rozšířeného vědomí mohou být navozová- a<
fyziologicky to souvisí se stavem nadměrné aktivace. ny užitím určitých drog, ale také meditačních a jiných
- II. stupeň, stupeň "bdělého vědomí", který odpovídá technik (jógických, šamanských a dalších) a mohou
stavu selektivního vnímání, pozornosti na úrovní opti- vystupovat také spontánně. Nelze je vydávat za pato-
mální intenzity, kdy je možná dlouhodobější koncent- logické stavy. Poukazují spíše na existenci zvláštní du-
race. chovní dimenze člověka a na to, že pojem skutečnosti
- III. stupeň odpovídá těkající, nedostatečně koncent- má konvenčně empirický, velmí relativní význam.
rované pozornosti s produkcí volných asociací v myš- P. G. Zimbardo (1983) o těchto transcendentálních
lení a s relativně pokleslým uvědomováním si vnější zážitcích uvádi, že se v nich subjekt cítí jako "Alenka
ho světa. v říši divů", jako v pohádkovém světě plném jednoty
- IV. stupeň odpovídá stupní vědomí, který lze pozo- protikladů, v němž se rozpouští protiklad subjekt-ob-
rovat pří denním snění; podněty z vnějšího světa jsou jekt, a přece je to vždy zážitek individua. Některé
jen slabě uvědomovány,vědomí se omezuje na průběh z těchto zážitků byly označovány jako mystické extá-
vlastních myšlenek, představa fantazií. ze (~Vědomí).
Při
- V. stupeň se vyznačuje téměř úplnou ztrátou vědomí S pozorností, jak bylo naznačeno, souvisí úroveň ZE
vnějšího světa, jako je tomu ve spánku; obsah vědomí aktivace organismu (~ Aktivace), psychofyziolo- fig
je omezen na sny. gický stav vyznačující se mímo jiné určitou úrovní ny
- VI. stupeň se vyznačuje úplnou ztrátou vědomí vněj funkční způsobilosti mozku, zejména mozkové kůry. UJ
šího světa a odpovídá mu hluboký spánek, jsou však Obecně vzato představuje aktivace organísmu určitou
B·
zachovány motorické reakce na vnější podněty. úroveň vzrušení (E. Duffyová, 1962), která je dopro-
- VII. stupní odpovídá rovněž úplná ztráta vědomí, vázena stoupáním frekvence a poklesem amplitudy
motorické reakce na vnější podněty jsou velmi slabé (desynchronizací) rytmů mozkových elektrických po-
nebo již zcela vymízely; je to stav, který se označuje tenciálů a dalšímí fyziologickýmí příznaky vyvoláva- tál
jako kóma, hluboké bezvědomí; R. A. Moody a E. Kii- nými stimulací. Fyziologickým základem je excitace mi
blerová-Rossová uvádějí, že v tomto stavu, který pro- retikulární formace mozkového kmene (G. Moruzzi ho
vází také stav klínícké smrti, může subjekt vykazovat a H. W. Magoun, 1949); je-li přerušeno spojeni mezi "u
určité zážitky (prožitek jakéhosi výstupu z vlastního timto systémem a mozkovou kůrou, upadá individuum po
těla, které pozoruje jako objekt, pozorování svého do stavu trvalého spánku, naopak stimulace retikulární no
okolí a zejména dojem, že se setkává s určitýmí oso- formace mozkového kmene vede u spícího individua po
bamí, rozporné nutkání "opustit své tělo" a překročit k probuzení, za nímž následuje i hodiny trvající zvý- lů
"práh do jiného světa", nebo naopak "vrátit se do své- šený stav aktivace. S úrovní aktivace souvisí i senziti- pr:
ho těla a žít"). Podstata těchto zážitků je dosud nejas- vita smyslových orgánů, tj. vnímavost vůči vnějším vy
ná, v žádném případě však nevypovídají níc o mož- podnětům. Za zdroje aktivace je pokládána nejen vněj po
nosti posmrtné existence duše, vědomí atd. ší stimulace (ze smyslových orgánů vedou jak nervo- a~
V současnosti se často používá pojem rozšířené vé dráhy do mozkové kůry, tak také kolaterální dráhy ný
vědomí, který vyjadřuje zážitky vystupující jaksi za do retikulární formace mozkového kmene a thalamu), vš
hranícemi empirického vědomí jako jakési druhy ale i excitace nervových center různých fyziologic- liš
,,mystické zkušenosti"; jsou to zážitky, resp. stavy kých potřeb a vnitřní excitace vůbec. Různé úrovně to'
vědomí, které nejsou vázány na dva základní předpo aktivace doprovázejí různé úrovně stavů vědomí, jak Or:
klady běžného stavu vědomí: na empiricky známý byly naznačeny výše; od téměř nulového stavu to jsou cil
226
Pozornost
kóma, hluboký spánek, lehký spánek, ospalost, bdělé znamný podnět vyžaduje adekvátní reakci (vyhnutí se
vědomí, čilost, vzrušení, afekt. Stav označovaný jako nebo přiblížení apod.) a s tím spojenou aktivaci orga-
pozornost je úrovní aktivace, která je funkčně opti- nísmu. Vrozeným základem pozornosti je orientační
mální pro činnost vyjadřující soustředění. Je stavem reakce, vystupující už u novorozence jako orientační
mezi bdělým vědomím a čilostí. D. O. Hebb (1947) reflex vyvolávaný náhlými a silnými podněty; I. P.
upozornil na existenci spontánní nervové aktivity Pavlov (1926) ho výstižně označil jako reflex "co je
a chápal pozornost jako centrální autonomní proces. to", Orientační reakcí se podrobně zabýval J. N. Soko-
lov (1959, 1963), který také stanovil její základní
•• • ••• xxx x x 0000
xxx xx
komponenty: 1. somatické (např. pohyby hlavy ve
•• ••
••••
xx
xxx xxx DD~<>
směru působícího podnětu, zvýšené svalové napětí
a celková aktivace organismu jako příprava k akci),
'ch Po- Zásadně se rozlišují dva druhy pozornosti: spon- empiricky; dekortikovani psi mají zachovanou orien-
oláva- tármí a úmyslná. První je vyvolávána určitýmí vnější tační reakci, ale nepátrají po potravě (G. P. Zelenyj,
xcitace mi činiteli, jako jsou relativní intenzita podnětu (tj. je- 1952). Orientace v situaci má zásadní biologický vý-
oruzzi ho vztah k pozadí; v relativně tichém prostředi slyšíme znam, a je proto spojována s pátráním. Když se vyhla-
ní mezi "upadnout špendlík", v hlučném prostředi vzbuzuje dovělá pokusná krysa v nové situaci dostane k potra-
viduum pozornost hlasitý, zvučný podnět), změna stímulace, vě, napřed zkoumá prostředí a pak teprve žere.
'kulámí nové, náhlé, neobvyklé a kontrastní podněty. Úmyslná Orientační reakce je složkou adaptivního vybavení or-
dividua pozornost vyplývá ze zadaných a akceptovaných úko- ganismu a slouží,jakjiž bylo řečeno, přípravě na účel
'ící zvý- lů a z aktivace potřeb. Vnější faktory pozornosti jsou ný behaviorální akt. Proto je tu i souvislost se zvyšo-
senziti- prakticky využívány při sestavování poutačů (neob- váním úrovně aktivace, která má formu zvýšené
vnějším vyklost, kontrast atd.). Vnítřně vyvolávají pozornost senzorické a kortikální vzrušivosti sloužící k lepšímu
'en vněj podněty, které mají vztah k motivaci, tj. k potřebám rozpoznání působícího podnětu (R. Hernández-Péon,
nervo- a zájmům (např. otáčení se některýchmužů za pohled- 1966) a k přípravě akce. Sokolov rozlišil dvě formy
, dráhy nými ženami). Obecně platí, že pozornost vyvolává orientační reakce: 1. fázovou, kdy se změny vyvolané
amu), vše, co má pro subjekt význam. Silné, neobvyklé (od- podnětem rychle vracejí k původnímu stavu a reakce
iologic- lišné), trvající (opakující se) podněty a změna podně rychle vyhasiná, a 2. tóníckou, kdy jde o dlouhodoběj
, úrovně tové situace mají význam druhový, souvisí s vrozenou ší přípravu organismu k akci. Mechanismus vrozené
orní, jak orientační reakcí; významy jsou však dány také aso- orientační reakce lokalizoval G. P. Zelenyj (1912) do
227
Pozornost
Existují různé teorie pozornosti, např. model filtru, ce je již funkcí centrálního zpracování stimulace. Filtr
který vytvořili E. C. Cherry (1953) a D. E. Broadbent nepůsobí tedy na úrovní receptoru jako jeho omezená PS:
(1958). První z uvedených zkoumal pozornost jako kapacíta, nýbrž v centru, kde je určovánvýběr toho, co ric
druh psychologického filtrování stimulace. Pokusné bude uvědoměno. Ve skutečnosti se však uplatňujíjak je<
osobě prezentoval do jednoho ucha jedno a do druhé- periferní, tak i centrální činitelé, neboť omezenost ka- do
ho jiné sdělení a pokusná osoba měla obě sdělení re- pacity smyslových orgánů je zřejmá; rozhodující je ob
konstruovat; ukázalo se, že příjem z jednoho ucha je však identifikace významu podnětu, což je funkcí jeho pn
utlumován. Co však tvoří tento filtr, se pokusil zodpo- centrálního zpracování, na němž se podilí i paměť. vn
vědět Broadbent, podle něhož se model filtru opírá Tento vztah pozornosti a paměti zkoumal D. A. Norc uz
o následující poznatky: man (1969); každá selekce je výsledkem srovnání uk
no
no
podněty senzorická registrace percepční analýza selekce odpovědi in1
vý
pfl
Filtrový model pozornosti (podle Roedigera, Rushtona, Capaldiho a Parise, 1984, s. 162)
v(
- Nervový systém je v určitém rozsahu činný jako je- senzorického vstupu s obsahem paměti a právě toto va
diný komunikační kanál, takže vykazuje omezenou srovnávání vede k identifikací významu podnětu. Nor- 19
kapacítu. man také určil důsledky pozornosti: 1. vnímání se jm
- Selektivní operace při příjmu informací je vykoná- stává ostřejšim, tj. vjemy jsou výraznější; 2. pozornost ti,
vána u vstupu do tohoto kanálu a děje se jako výběr in- umožňuje lepší rozlišování (diskriminací) podnětů, de
formace ze všech senzorických dat; základ této selek- a to jak ve vnimání, tak i v myšlení; 3. pozornost zost- tvl
ce tvoří fyzické vlastnosti kanálu a k tomu se připojují řuje také myšlení, a tim umožňuje i snadnější pocho- po
mj
některé vlastnosti podnětů (u zvuků např. jejich výška, pení; 4. objekt, který je předmětem pozornosti, je také
síla, prostorová lokalizace a další). lépe zapamatováván. Norman poukazuje i na to, že do
- Selekce není nahodilá a pravděpodobnost výběru po
určitých tříd senzorických dat narůstá s určitostí ně ný
ob
@
kterých vlastností těchto dat a s určitými stavy orga-
nísmu (vlastnosti podnětů a motivace). raJ
228
Projekce
Filtr
psychický obraz. Rozlišil úmyslnou a pasivní, senzo- je výrazně právě v situacích, v nichž se subjekt ocitá
zená
rickou a intelektuální pozornost (ta souvisí se zájmy poprvé a kdy rychlým přenášením pozornosti z jedné
o, co
jedince). V Jamesově pojetí jde tedy o jakési předvě části situace na druhou se pokouší o rychlou orientaci.
~jíjak
domé testování stimulace, které potvrzuje nověji jev Tak lze řici, že funkce pozornosti je jako u všech psy-
~ka
obrany ve vnimání (nepříjemné podněty mají vyšší chických jevů adaptivní, resp. regulativní; pozornost
!ící je
práh uvědomění) a v podstatě i tzv. podprahové má umožnit rychlou orientaci v dané situaci, v tomto
~íjeho
vnímání, jehož existence však není dosud obecně smyslu přispívá k rozlišování významnosti podnětů
~aměť. uznávána. Výzkum zaměřený na rozsah pozornosti a k připravě adekvátního chování, identifikuje podněty
I. Nor"'- ukázal, že dospělé osoby jsou s to postřehnout najed- jako signály či symptomy. Orientace v situaci znamená
~vnání nou nejvýše 6-7 prvků. Pokud se koncentrace pozor- "více nebo méně zřetelně vyčlenit předmět aktuální po-
i nosti týče, závisí její stupeň na motivaci, ale také na třeby", "průzkum situace", "objasnění cesty k cíli" atd.
I
interindividuálněodlišné odolnosti vůči vnějšim ruši- (P. J. Galperin, 1984); úvodním procesem toho všeho
i
I vým vlivům; mohou ji nícméně narušovat i vtíravé je pozornost.
představy. Koncentrovaná intenzivní pozornost je
v obráceném poměru k rozsahu pozornosti: koncentro- Literatura:
vaně lze sledovat menší rozsah podnětů (J. Frčibes,
rě toto Broadbent, D. E.: Perception and Communication, London 1958.
1928) a méně rozsáhlé pole pozornosti se postřehuje Chalupa, B.: Pozornosť a jej úloha v psychickej regulácii činnosti,
~. Nor-
jasněji a zřetelněji. Další vlastnost, stálost pozornos- Bratislava 1981. Flora, R., Frahlieh, w.: Psychophysiologie der
~se
ti, tj. její udržování v čase na určitém objektu, je opět Aufmerksamkeit, Bern-Stuttgart 1979. Moray, N.: Attention: Se-
~omost lective processes in vision and hearing, London 1969. Velinský, S.:
determinována vnějšími a vnítřními činiteli. Jedno-
pdnětů, Psychologie pozornosti, Praha 1938.
tvárné podněty ji oslabují, naopak nové a rozmanité ji
~t zost-
posilují stejně jako silné motivy (na předmět zájmu
ipocho-
může člověk soustřeďovat pozornost velmi dlouhou
ije také
i, v dobu); to však neznamená vyloučení oscilace. Stálost Projekce
r to, ze
pozornosti je opakem její fluktuace, která je přiroze
I ným fyziologickým jevem. V. Urbantschitsch (1875) Klíčový termín klinické psychologie, resp. psychodia-
~
objevil fenomén senzorické fluktuace: držime-li ná- gnostiky, užívaný ve významu psychická projekce,
ramkové hodinky v takové vzdálenosti od ucha, aby- tzn. promitání psychických obsahů, např. úmyslů, po-
chom je sotva slyšeli, a soustředíme-li se na jejich ti- citů atd. do jiných osob či sociálních dějů, uvolňované
kot, v určitých intervalech tento tikot neuslyšime; tzv. málo strukturovanými situacemi, tj. situacemi bez
souvisí to zřejmě s útlumem v senzorických systé- určitějšího jednoznačného významu, a vystupující ta-
I
! mech. St. Velinský (1938) postihl biologický význam ké jako druh obrany ega. V tomto smyslu definuje
fluktuace pozornosti, tohoto jejího podstatného zna- W. Toman (1987) projekci jako vnítřní obranný me-
"ž",jin- ku: "Bohatství vnějších vzruchů se nemůže uvědomit chanismus, v němž "je zakázaný nebo již neuspokoji-
najednou, ale jedině po sobě. Vědomi může jen pře vý vlastní motiv danou osobou vnimánjako motiv jed-
schody cházet od jednoho obsahu k druhému... Záchova živo- né nebo více jiných osob nebo okolí". Tím, že jedinec
o sestu-
ta podporovala udržení těch individuí, u nichž se spíše připisuje jiné osobě nebo jiným osobám vlastní desap-
lv krychli uvědomily ty obsahy, jež byly pro život aktuálnější. .. , robovaný motiv či způsob jednání, zbavuje se úzkosti
~ pohledy stejně fungují i dnešní mechanismy uvědomovací, ji- nebo snižuje úzkost spojenou s takovou vlastní moti-
I miž jsme vybaveni: 1. přebíhají od jednoho obsahu vací nebo jednáním. Projekce se však netýká jen mo-
k druhému, tj. uvědomujeme si jednotlivé obsahy za tivů, resp. činů, ale i pocitů, představ, myšlenek a po-
. sebou, 2. přednost v uvědomění mají obsahy pro život vahových rysů. Např. člověk, který krade a ví, že je to
aktuálnějši. To ovšem platí pro celý psychický život, nečestné, se může zbavovat pocitů viny tím, že si řiká,
nikoli snad jen pro pozornost." K tomu lze připome"' že také jini, nebo dokonce všichni kradou. R. R. Sears
a co ni-
nout, že fluktuace pozornosti je v podstatě určitým (1936) zkoumal projekci jako obranný mechanismus
'v jeho
způsobem pátrání po významnosti podnětu a vystupu- proti uznání negativní vlastnosti: čim méně u sebe
229
Projekce
uznává negativní vlastnost, kterou skutečně má, tím E. Griinewald (1962) zdůrazníl, že "funkce perso- prc
větši má tendenci promítat ji do druhých. Pokusné nální projekce je dialektická" a začiná tam, kde "per- a
osoby, které se vzájemně dobře znaly, se navzájem po- sonální instance" o něco usiluje; z obsahu projekcí pak asi
suzovaly z hlediska nějakého negativního rysu. Ten, lze usuzovat na vnítřní děje, "v projekci se odhaluje ne'
kdo měl určitý negativní rys ve zvýšené míře, ale osobnost", přičemž projekce je odpovědí na "vyzýva- ze
nevědělo tom (tj. byl mu přisuzován druhýmí, ale sám vou situaci", což je situace, která je přirovnávának uz- oj
si jej nepřiznával), připisoval ho ve zvýšené míře dru- lu na kapesníku. Je to, jak již bylo uvedeno, nestruk· krá
hým (podle A. Karstenové, 1967). N. E. Miller turovaná situace, tj. neurčitá situace, která projekci OČt
aJ. Dollard (1950) poukazuji na to, že již děti vědi, že přímo jaksi provokuje. Přikladem takových nestruktu-
E.
budou-li vlastní agresi připisovat druhým, vyhnou se rovaných situací či stimulací jsou neurčité skvrny ne-
1.)
trestání. Pro výše uvedené připady projekcí však plati, bo seskupení oblaků, v níchž spatřujeme různé objek-
sitl.
že jsou to nevědomé tendence vystupujicí ve funkci ty. Takové projekce brali jako důležitou metodu
Uv€
obrany ega. Projekcí se zabýval S. Freud a jeho dcera výcviku fantazie u svých žáků malíři Sandro Botticel-
vot
A. Freudová (1946). Pojem projekce do psychologie li a Leonardo da Vinci. H. Rorschach (1921) učinil fe·
zavedl K. L. Frank (1939). E. Aeppli (1942) chápe nomén projekce východiskem konstrukce svého zná-
kde
projekci jako schopnost psychiky "spatřovat vlastní mého testu, po němž následovaly další, nazvané k tl
v jiném člověku a brát to jako jeho součást": znamená souborně projektivní psychodiagnostické metody: by
to promítání vlastních problémů, konfliktů a "nejas- jejich cílem je zejména identifikace nevědomých ten- fru
ných těžkostí" do jiného člověka, spatřovat v podstat- dencí, pocitů, postojů atd. Projekce se tu dosahuje po- 002
ných vlastnostech připisovaných druhému člověku mocí symetrických skvrn (Rorschach), víceznačných mil
vlastní vnítřní konflikty bez uvědomění si tohoto po- scén (tzv. tematicko-apercepční test ll. A. Murraye), Gri
činání. Znamená to, řiká dále Aeppli, že používáme neúplných výroků a povídek, které mají být dokonče ně
vnější svět, aníž bychom si to uvědomovali, jako zr- ny, vytvářením kreseb z několika daných grafických nal
cadlo mnoha našich vlastních podstatných rysů, což prvků (tzv. Warteggův kresebný text), vytvářením vol
ovšem může vést k mnoha problémům a nedorozumě scén z libovolně vybraných prvků ze sady figurek (tzv. per
ním. Promítání vlastních negativních motivů a rysů scénotest) apod. Projekci v podstatě obsahuje veškerá tOl
charakteru do jiných osob umožňuje skrývat zdroj tvůrčí činnost stímulovaná neúplností, nejasností, ví- situ
vlastních duševních konfliktů, a chránít tak integritu ceznačností atd. Rorschach sám nazval svou metodu roč
vlastního ega. Projekce tu znamená zbavování se "experimentem, který spočívá ve výkladu náhodných
vnítřních konfliktů (např. místo vědomí "nenávidim forem (Deutenlassen von Zufallsformen), tzn. neurči
otce", což může být pociťováno jako hřišné, projekce tě zformovaných figur". Sám tyto neurčité figury vy-
"on mne nenávidí"), ale to může vést k nerealistickým tvářel ze symetrických inkoustových skvrn tím, že tro-
pojetím druhých, když jsou jim připisovány vlastnos- chu inkoustu nanesl na místo do poloviny přeloženého
ti, které nemají, a ke klamání sebe sama. "Jestliže po- listu papíru a obě poloviny pak k sobě přitiskl. Test
stoje a pocity jsou hanebné, naše projekce těchto po- pak prezentoval jako "zkoušku fantazie", což se použi-
stojů a pocitů nás činí schopnými odsuzovat druhé, vá dodnes ve standardizované formě. Psychodiagnos-
a přehlížet tak vady v nás samých" (H. C. Lindgren tický význam projektivních metod je značný, i když je
a L. W. Fiskjr., 1976). Umožňuje nám to také omlou- vyhodnocování jejich výsledků obvykle omezeno na in-
vat naše vlastní negativní postoje, pocity a způsoby tuici a může být zatíženo vlastními projekcemi vyhod-
jednání. První hovořilo psychické projekci S. Freud nocovatele a i když je kritérium projekce neurčité (tj.
(1894): vlastnost ohrožující integritu ega je připisová otázka, kdy došlo ke skutečné projekci, a kdy níkoli).
na jiné osobě. Původní Freudovo pojetí, které bylo vy- R. Mei1i (1961) rozlišuje dva druhy projekce:
tvořeno zejména ve vztahu k paranoii a které řikalo, že afektivní a strukturální, zhruba v tom smyslu, jak by-
projekce je "přesunutí elementu při napětí", se rozši- lo uvedeno na začátku tohoto hesla. Diferencovanějši
řovalo až k pojetí D. Rapaporta (1942), že projekce se třidění projekcí podali B. I. Murstein a R. S. Pryer
uplatňuje v chování člověka vůbec. (1959), kteři vedle klasické projekce rozeznávají ještě
230
Projekce
perso- projekci atributivní (připisování vlastních motivů, citů Formule v podstatě říká, že mira projekce je dána
"per- a jednáni druhým), autistickou (projekce potřeb poměrem aktuálně vystupující emoce (resp. emocio-
cípak a sklonů ve vnímání), racionalizovanou (výše uvedená nality subjektu) a schopnosti kontrolovat realitu. Pro-
luje nevědomá obrana ega). Autistická projekce není pou- to je také projekce chápána jako "vnímání světa, ale
zýva- ze funkcí síly aktuální potřeby (např. hladu v tématech níkoli realistické, nýbrž shodné s našimi vlastními mo-
o jedení či potravových objektech "vnímaných" na tivy a koncepcemi" (R. W. Wallen, 1956). Znamená-li
=
E
truktu-
y ne-
0bjek-
krátce exponovaných prázdných plochách), ale také projekce, zjednodušeně řečeno, že člověk vnímá to, co
očekávaného uspokojení (J. B. Rotter, 1954). Podle vnímat chce, a že v tom, co chce, je obsaženo to, co
E. Griinewalda (1962) vystupují v projekci tři prvky: vnímá, pak je určitá míra projekce přítomna v každém
1. pudově-energetické momenty, 2. životně významné psychickém aktu.
situace a 3. obrana proti nepříjemným dojmům. Podle Podle V. M. Kogana a M. S. Rogovina (1964) byly
projektivní metody určitým kompromisem mezi la-
metodu uvedeného autora zvláště psychopati utvářejí svůj ži-
1
otticel-
Vinil fe-
vot stále prostředky psychické projekce a zvláště ten, boratorní "akademickou" psychologií a psychoanalý-
zou. Psychoanalytikové se snažili projektivními meto-
kdo není schopen vidět nebo snášet pravdu, směřuje
ho zná- dami kompenzovat nedostatek objektivního přístupu
k tomu, aby si vytvořil projekcí náhradní svět, který
azvané v klinické exploraci, která od Kraepelinových dob vy-
by odpovídal jeho subjektivním potřebám, zejména
etody: žadovala zavedení nových metod a nových teoretic-
frustrovaným. Projekce tak často vystupuje jako "moc
'ch ten- kých konceptů. Na rozvoj projektivních metod měla
uje po- bezmocného člověka". Neurotikové utíkají často do
velký vliv teze o individuální podmíněnosti rozdílů ve
ačných
minulosti a vytváří projekce minulosti do přítomnosti.
vnímání názorné situace u osob s normálními per-
urraye), Griinewald soudí, že mnohé vědomé snahy jsou vlast-
cepčními dispozicemi, tzn. že rozdíly plynuly z různé
okonče ně sekundárními racionalizacemi pudových tendencí:
ho "vnítřniho zpracování" situace. Ačkoli projekce je
fických např. hoch, který se chce stát policistou, může mit pro
původně psychoanalytický koncept, "projekční meto-
ářením volbu tohoto povolání motiv uplatnění, jiný ale kom- da sama o sobě není psychoanalytická, pokud je spo-
ek(tzv. penzaci pocitu méněcennosti, aníž by si byl vědom té- jena s působením objektivních podnětů. Psychoanaly-
veškerá to příčiny. Projekce pak vystupuje v běžných životních tickou ji činí teprve charakter interpretace reakcí
ostí, ví- situacích, ale zejména v situacích abnormálních, ná- vyšetřovaného" (Kogan a Rogovin). Validizace pro-
metodu ročných, resp. stresových, a její klasickou formou je jektivních metod je možná, pokud výchozí konstrukt,
odných sen (f-). který má být zjišťován, resp. měřen (např. úzkost), je
. neurči· Projekce není jednotný proces a existují různé fak- operacionálně definovatelný, resp. zda je definovatel-
gury vy- tory projekce: R. B. Cattell a P. Weníg (1952) podro- né kritérium pro ten znak, který má být měřen. Kore-
, že tro- , bili různé druhy projekce faktorování a extrahovali lace mezi reakcí explorantů a tímto kritériem pak vy-
loženého osm různých faktorů, jako např. "kognítivní zkreslení povídá, zda je reakce v testu adekvátní měření daného
·skl. Test
dané intelektovým defektem", ale také faktor "pravé znaku, např. úzkosti (L. J. Cronbach a P. E. Mehl,
sepouží-
projekce", který vyjadřuje nevědomé tlaky z okolí 1955). Známé úsloví "Řekní mi, co čteš, sbíráš, o čem
odiagnos-
a nevědomé sklony, zakládající vnítřní konflikty ve sníš, s kým se stýkáš, o čem mluvíš nejraději atd. -
i když je
výše uvedeném smyslu. F. Thurner (1962) se pokusil a já ti řeknu kým jsi" v podstatě postihuje fenomén
no na in-
onásledující formuli psychické projekce: psychické projekce.
. vyhoď-
určité (tj.
y níkoli). E Literatura:
Pa =f·-·S
K
projekce: Aht, L.E., Bellak, L.: Projective psychology, New York 1950. An-
u, jak by- s= podnětová situace derson, H.H., Anderson, G.L. (vyd.): An introduction to projective
covanější Pa = velikost afektivni projekce techniques, New York 1951. Griinewald, E.: Die personale Projek-
. S. Pryer, E= emocionálni faktory ti on: Eine Einfiihrung in die Analyse projektiver seelischer Vor-
ávají ještě . K= schopnost kontroly reality giinge, Miinchen-BaseI1962.
231
Představy a fantazie
ké sluchové a další modality. V představách se tedy re- tvoří vzponúnky, snění a fantazijní obrazy, mezi něž 171
patří sny, eidetické obrazy, následné obrazy, paobrazy del
produkuje dříve vnímané; existuje určitý přechod od
vjemů k představám, který W. Stem (1950), když ho-
a synestezie. W. Stem (1950) rozlišuje představy pa- nýc
mětní, které dále dělí na vzponúnky a poznatky,
voří o způsobech reprezentace objektů v mysli člově
ka, vyjadřuje touto řadou: vjem - následný obraz a představy fantazijní. Ve spojení s myšlením vystupu- jak
- eidetický obraz - představa. Objektivní rozdíl vje- jí představy jako názorné obsahy tvořící určitý pře kol
mů a představ spočívá v tom, že vjemy mají perifer-
chod k pojmům, např. jako názorné operace Gednání pte
ní původ (tj. vzníkají stímulací receptorů), kdežto v představách) atd. Tzv. následné obrazy a paobrazy se
jsou dozníváním vjemů. Díváme-li se na výrazný ně]
představy mají centrální původ (vzníkají v mozku).
Podrobně určil fenomenologické rozdíly mezi vjemy
objekt a pak odvrátíme zrak nebo objekt ze zorného cia
a představami K. Jaspers (1965): pole zmizí, doznívá ještě ve snížené intenzitě v mysli ' UZl
(následný obraz); naproti tomu paobrazy vznikají po ne<
Fenomenologické rozdíly mezi vjemy a představami delším působení zrakového podnětu na receptor a pro- cia
(K. Jaspers 1965) jevují se jako jakési komplementární dojmy (např. sví- dol
tící žárovka se následně jeví jako tmavá, barevný ob- pn
Vjemy Představy
jekt v komplementárním zabarvení). Tzv. eidetické ' DÍc
1. Vzbuzují dojem hmotnosti, 1. Jsou to obrazy mající povahu obrazy jsou představy, které se svou ostrostí a úpl- cia
mají povahu objektivity. subjektivity. ností blíží vjemům, vážou se však na poměrně vzácné ve
2. Vztahují se k vnějšímu ob- 2. Vztahují se k subjektivnímu eidetické schopnosti, které má jen málo jedinců; čas láv
jektivnímu světu. světu mysli.
těji se vyskytují u dětí, po období dospívání se ztráce- čas
3. Mají určité znaky, jsou úplné 3. Mají neurčité znaky, jsou ne-
a se všemi detaily. úplné a mají jen jednotlivé de-
jí. O jedincích s eidetickou vlohou se říká, že mají "fo- del
taily. tografickou paměť"; není to, jak bylo potvrzeno, B'
4. Ve vjemech jsou jednotlivé 4. Elementy představ mají jen nikterak přehnána charakteristika, neboť tito lidé do- ~
smyslové elementy čerstvé příležitostně znak čerstvosti; kážou zpaměti, tj. v představách, reprodukovat detail- ti: ,
(např. barvy září). mnozí lidé mají šedé zrakové ně i velnú komplexní situace. Eidetické představy VZJ
představy. a vlohy zkoumal E. Jeansch (1917), u české mládeže
5. Vjemy jsou trvalejší a jsou 5. Představy se ztrácejí, rozplý- F. Kratina (1930). Dalším druhem představ jsou tzv.
snadno považovány za tytéž. vají, působí vždy nově. synestezie; vystupují ve formě fotismů (barevného
6. Nemohou být libovolně vy- 6. Mohou být libovolně vyvolá- slyšení), kdy sluchové dojmy, zejména hudební, jsou
volávány a mají přízvuk pocitu vány a měněny, mají přízvuk
doprovázeny barevnýllÚ představami, a ve formě fo-
pasivity. pocitu aktivity.
nismů, které jsou vzácnější, kdy naopak zrakové vje-
232
Představy a fantazie
my jsou doprovázeny sluchovými představami. kon substituce (J. Lindworski): představa A' vyvolaná
1. Lindworski (1933) pokládá synestezie za spojení představou A, jíž je podobná, vyvolá ještě představu
představa vjemů, ale odmítá fyziologické vysvětlová B, původně spojenou s představou A. Konečně se uvá-
ní tohoto jevu a domnívá se, že synestezie lze vysvět dí tzv. kauzální asociace (A. N. Sokolov): vzpominka
lit asociacemi z individuálních zkušeností: vyvolávají- na příčinu něčeho vyvolá také vzpominku na účinek
-li barvy a tóny u jedince příbuzné nálady, pak bude této příčiny, a naopak. Filozof Th. Brown (1820) for-
později "barevně vidět tóny", které bude slyšet. Ně muloval ještě tzv. sekundární asociační zákony, kte-
které synestezie jsou obecnější, např. Mozartova hud- ré vyjadřují podmínky vyvolávání představ. Patří me-
ba je vnímána jako bílá, Chopinova jako červená atd. zi ně tyto zákony: novosti (novější asociace se
(A. Messer, 1922); tón "cis" vyvolává představu bar- vybavují lépe než staré), častosti (čím častěji se aso-
vy měsíčního paprsku, tón "fis" představu kávově ciace vytvářejí, tím silněji vystupuje tendence k vyba-
hnědé barvy atd. (G. Anschiitz, 1953); barvy vyšších vování takových představ), živosti (čím silnější je
tónů ve všech oktávách se zdají být světlejší, barvy emoční přízvuk asociací a čím více jsou ve spojení
nižších tónů tmavší. Fenomén barevného slyšení byl s našimi potřebami, tím lehčeji se vybavují). Tzv. síla
využit k sestrojení optického klavíru (kněz Castal, asociace je tedy dána častostí a rychlostí jejího vyba-
1700), kterého používal také skladatel Skrjabin: hu- vování. Další důležitou vlastností je originalita aso-
dební přednes byl doprovázen projekcí různých barev- ciace, která se zjišťuje slovními reakcemi na dané
ných ploch. slovní podněty, tedy tím, co je s danými slovy asocio-
Asociace představ. Představy vystupují především váno. Známý je tzv. asociační experiment (C. G.
jako reprodukční obrazy jednotlivých objektů, ale ní- Jung, 1910) používaný v klinícké psychologii a s ním
koli izolovaně, nýbrž v celých řetězcích, v níchž jedna související frekvenční tabulky asociací (G. H. Kent
představa vyvolává jinou. Takové spojování představ a J. Rosanoff, 1910). Originalita asociace je větší
se uskutečňuje na základě několika zákonů, z níchž u psychotiků než u normální populace (psychicky nor-
některé byly známy již Aristotelovi. Počet tzv. aso- mální osoby produkují jen 6,8 %, kdežto psychotici
ciačních zákonů je uváděn různě; J. Fr6bes (1923) 26,8 % originálních asociací).
uznává pouze dva tyto zákony, jiní hovoří o více záko- Funkce představ. Psychologicky vzato nežije člo
nech, H. Ebbinghaus (1911) formuloval jediný aso- věk jen v přítomnosti, ale také v minulosti a v budouc-
ciační zákon: "Jestliže dva duševní útvary vyplníly vě nosti; k minulosti se vrací vzpominkami na to, co pro-
domí současně nebo krátce po sobě, návrat některých žil, k budoucnosti se vztahuje sněním, tj. představami
prvků původního zážitku vyvolá představy i ostat- určitých plánů. To souvisí s kompenzační funkcí před
nich." To jsou asociace podle dotyku v čase či aso- stav: návratem k minulosti, ale i projektováním bu-
ciační zákon současnosti: "Představy, které byly kdysi doucnosti může člověk do jisté míry kompenzovat
ve vědomi současně, mají tendenci se vzájemně vyvo- svou současnou osobní situaci. Avšak kompenzační
lávat, vystoupí-li znovu jedna z ních: jestliže je sou- funkce představ je širší: Při plnění určitých úkolů ne-
časně asociováno A-B, pak při vystoupení A má ten- ní nutné provádět vždy všechny úkony, ale lze si je jen
denci vystoupit také B, nebo při vystoupení představit, představy se stávají nástrojem myšlení;
B vystoupí také A." V Ebbinghausově formulaci je v průběhu činnosti vzníkají důležité představy cíle,
však zahrnut i další asociační zákon, podle následnos- které se podílejí na regulaci chování (jedinec např.
ti: "Jestliže krátce za sebou následovaly dvě představy, opracovává určitý materiál podle představy konečné
vzniká tendence, že při zpřítomnění první představy se ho produktu); představy posléze vzníkají v podmin-
z vnitřních důvodů utváří i druhá" (Fr6bes). Je to kách neurčitosti a doplňují chybějící informace (lze si
v podstatě varianta asociačního zákona podle součas představit, co chybí v určitém mechanísmu, co by se
nosti. Kromě toho se uvádějí ještě asociační zákony stalo kdyby ... atd.).
podle podobnosti (představa vyvolává představu obsa- Vzpomínky. Podle W. Stema (1950) se vzpominky
hově podobnou) a podle kontrastu (představa vyvolá- vyznačují dvěma podstatnými znaky: 1. vědomým
vájinou, obsahově kontrastní). Dalším je asociační zá- vztahem k minulosti a 2. konkrétní jedinečností obsa-
233
Představy a fantazie
hu. "V každé vzpomínkové představě je zpřítomněn rem i protagonistou scenare; zdůrazňuje také'
individuální kus minulosti jako minulosti ... Vzpomin- spojení snění s city. Podstatným znakem snění je p
ka je personálně historický postoj vědomí." Tento per- jekce přání a očekávání něčeho, obecně splnění toho.'
sonální smysl vzpomínky, říká Stem, je určován pola- to přání: obsah snění naplňuje touha a současně před
ritou osoba-svět a přítomnost-minulost. Minulost je stava toho, čím by člověk chtěl být; v tomto smyslu .
ve vzpomince zpřítomněna, a to je možné jen díky jde často o kompenzaci toho, čím aktuálně je. To p0-
kontinuitě individuálního života. Od jiných mnemíc- tvrzují empiricky zjištěná témata snění. Např. H. Rem-
kých (pamětních) jevů se vzpomínka liší tím, že není plein (1960) uvádí zjištěné obsahy snění u německé
pouhým působením minulého na přítomné, nýbrž že to mládeže: Za charakteristický věk snění je pokládáno
je proníkání k minulému z přítomného: proud života dospívání a adolescence, ale plánovací představy pro-
jako by se ve vzpominání obrátil. a tekl zpět, a proto vázejí člověka celý život; celým životem se táhne
má vzpomínka pro jedince týž význam jako "dějinné vztah k budoucnosti, který je vždy zakotven v aktuál·
vědomí" pro národ; subjekt (jedinec stejně jako národ) ní situovanosti, v existenční přítomnosti a který má
se prožívá jako něco stále se uskutečňujícího,prožívá v tomto smyslu převážně kompenzační povahu: ne-
minulé jako něco k němu stále náležejícího (Stem). mocný sní o tom, že bude zdráv, chudý o tom, že zbo-
Vzpomínka je podle uvedeného autora "prožívatelná hatne, atd. Východiskem snění však nejsou jen životní
historie osoby" a v každé je obsažen vztah k sobě, je frustrace, nýbrž i běžné plánování.
to zpřítomňováníminulosti, což předpokládá nepřeru
šenou životní linii identické osoby - "jsem týž, který chlapci dívky
si nyní vzpomíná na tehdy prožité" (mnemická konti- 28 % sláva, moc, uplatnění, 25 % pozdějšídomov, rodina,
nuita). Současně však ono "tehdy" je něco jiného než úspěch, peníze, bohatství manželstvi, děti
"nyní" nejen proto, že náleží jiné životní epoše, ale ta- 19 % povolání (cíle) 21 % budoucí životní uplatnění
ké proto, že se to více či méně obsahově odlišuje od II % sexualíta 18 % cestování
9 % rodína a manželství 12 % povolání (cíle)
toho, co nyní naplňuje můj život: člověk vzpomíná,
6 % fantastika 5% dobrodružství, "zážitky"
protože se změnil, a tato změna se současně promítá 5 % dobrodružstvi 4 % uplatnění ze :
v jeho vzpomínání. Proto vzpomínka není pouhou 2 % životní komfort mll
reprodukcí toho, co bylo kdysi prožito, sama je již pří nOJ
tomným zpracováním minulosti, která v ní často do- vyl
stává jiný smysl a může být i do jisté míry deformová- J. L. Singer (1966) věnoval monografii "vnitřnímu mo
na; minulé je prožíváno v nových souvislostech. světu denního snění"; rozeznává v ní dva druhy tohoto vál
Vzpomínky jsou více či méně určitě temporalizovány, fenoménu: 1. spontánní vnitřní monology a 2. opako- -~
datovány: vzpomínám si, že jsem to prožil "někdy" vané fantazie na určité téma (nelze vést ostré hranice . ode
v roce 1977 v létě, že jsem to prožil 3. září 1977 odpo- mezi sněním jako představováníma sněním jako fan- ,rifť
ledne atd. Ve vzpomínkách se nelze vracet před třetí tazií). Podle Singera je denní snění příjemné a obsa· ',.pat
rok věku, i když pamětní výkony jsou pozorovatelné huje často témata poukazující na narcistické sklony :'zb)
již od prvního dne života (K. E. Pelzer, 1987). Podle (záliba v sobě samém): snící vystupuje jako hrdina,
Stema nejde ve vzpomínce jen o "vědění o tom, co by- zbožňovaný a uctívaný jedinec, pokud je to muž, jako
lo", nýbrž spíše o "citové podržení minulého v pamě silák a krasavec, idol žen, obdivovaný a milovaný tri-
ti". Nepříjemné minulé dojmy jsou potlačovány, člo bun lidu, jedinec nevšedních schopnosti atd. Existuje
věk vzpomíná především na příjemné, ale ve velmi obrovský trh nabízející modely pro denní sněni, určitý
příznivé situaci může vzpomínat i na těžké životní druh literatury a filmů umožňujících čtenářům a divá·
okolnosti. kům identifikaci s jejich hrdiny a hrdinkami, kteří se
Snění (denní snění). Snít znamená zabývat se stávají snícímu modelem a nezřídka jsou i napodobo-
v představách tím, co bude, jde tu o "plánovací před vání. Snění může v takových případech vést až k odtr-
stavy". Ch. Renouvier (1921) charakterizuje snění ja- žení od reality, které může být u mladistvých spojeno
ko hru, v níž se hrající dívá sám na sebe, je sám auto- s útěky z domova s pokusy o uskutečnění denních snů.
234
Představy a fantazie
~ úzké V trvalejší denní snění mohou přecházet výrazné - Narkotika a alkohol. Užívání narkotik se objevuje
je prO:- sklony k "introspekci". Podle Singera jsou nejčastější u osob, které vyhledávají senzace a odmítají všeobec-
í toho- témata v denním snění sexuální, hrdinská, o agresi, ně uznávané a příjímané společenské standardy, ale
~ před úspěchu a nevině (sebeobranná tematizace komplexu studenti, kteří užívali marihuanu, nevykazovali větší
mlyslu viny). Snění je univerzální jev, sní všichni lidé, neboť sklon ke snění než ti, kteří jí neužívali, zatímco stu-
To po- všichni mají důvody k nějaké korekci reality a k její- denti, kteří se oddávali pití alkoholu, vykazovali četná
. Rem- mu doplnění, liší se jen mírou svého snění a mírou, snění spojená s pocity viny a nepřátelství; lidé zamě
:mecké s níž usilují o jeho realizaci. Dominantní modalitou řující svá snění na dosahování úspěchů a na budouc-
:ládáno jsou snění vizuálního typu. Singer uvádí následující nost se méně oddávají užívání narkotik.
'lY pro- faktory denního snění: - Častému snění v raném dětství odpovídá později
~ táhne - Pohlaví. Ženy sní více na téma mezilidských vztahů, rozvoj uměleckých schopností; také literárně a umě
aktuál- častěji u ních vystupují fantazie na téma viny, méně lecky nadaní mladí lidé mají bohatší představivost.
erý má sní o agresi, hrdinských činech a fyzických výkonech, Všechny výzkumy snění - kterých není mnoho -
~u: ne- ale projevují ve snění více pečovatelských sklonů jsou ovšem podmíněny místem a dobou, protože sně
že zbo- a zájmu o vlastní tělo; muži naproti tomu sní více o se- ní vychází, jak už bylo uvedeno, z napětí, resp. přímé
,životní xu, o hrdinství a výkonech. konfrontace subjektu s jeho životní situací. Existuje
- Věk. Staří lidé více vzpomínají, než sní, mladí lidé snění spojené s užitím drog podporujících ímaginaci
kolem dvacítky více plánují budoucnost, s věkem se a akcentující ji příjemnými pocity ("umělé ráje" bás-
zmenšuje počet nepříjemných fantazií a fantazií spoje- níka Ch. Baudelaira); některé drogy (např. hašiš) sně
ných s pocitem viny a s agresí. ní přímo uvolňují, dynamizují a zvýrazňují v este-
- Rodinné prostředí. Silnější identífikace s matkou má tickém směru. Snění je typickým případem interakce
vliv na větší sklon k fantaziím a k dennímu snění; že- indíviduální osobnosti a jejího životního prostředí.
ny, které sní málokdy, měly větší vazbu na otce. Charakteristickým znakem představ je jejich názor-
- Vzdělání a socioekonomický status. Snění mládeže nost, tj. obraznost, která je spojuje s myšlením tzv. vi-
ze středních vrstev má poměrně realistický charakter; zuálního typu (~ Myšlení). Názornost umožňuje lep-
mladí černoší s nízkým vzděláním a nízkým socioeko- ší chápání abstrakt, pokud jsou vhodně převeditelná na
nomickým statusem si ve svých sněních stavějí neob- nějakou formu názoru, jíž může být i schéma, model,
er, 1966)
vykle vysoké cíle, což v konfrontaci se skutečnými a níkoli jen obraz konkrétního věcného objektu. Ná-
možnostmi vede k frustracím a následnému rozčaro zornost však může vést i k zjednodušení tématu,
vání, rozhořčení a desperaci. a v tomto smyslu i k redukcí poznání. Vývojově repre-
- Městské a venkovské prostředí. Nejčastěji se snění zentují představy nížší úroveň poznání než abstraktní
oddávají lidé z velkoměst, méně již sní obyvatelé pe- pojmy, ale také poznání jiného druhu.
riférií; více sní lidé z venkova než z malých měst, což Existují různé typy představivosti.Lidé se od sebe
patrně souvisí s větší možností volného času jako ne- liší především živostí a barevností svých představ.
zbytnou podmínkou snění. G. Th. Fechner (1860), který zkoumal svou vlastní
- Společenskokultumí původ. Výzkumy ukázaly, že představivost, zjistil, že si neumí představit barvy a že
nejčastěji sní příslušníci etníckých menšin (v USA jeho vzpomínky jsou jen šedé; dotazováním svých
černoši a Židé), nejméně Anglosasové, což patrně sou- známých zjistil, že mají ponejvíce jen šedé, neurčíté
visí s touhou po zvýšení společenského statusu, ale ta- představy. Další výzkumy prováděl F. Galton (1880),
ké s potřebou stability a bezpečí, která je u menšin sil- který zjistil, že existují dva typy lidí: osoby s nevý-
nější; osoby z vyšších společenských vrstev se raznou, šedou a osoby s živou, barevnou představi
zabývají více současností a mínulostí, zatímco přísluš vostí. Živá a barevná představivost je přísuzována ze-
níci střední vrstvy se zabývají více budoucností. jména umělcům, avšak "menší živost představ je
- Inteligence. Tento činítel má vztah k častosti den- spjata s menším účinkem" a "citově můžeme být vel-
o ních snění (vývojově opožděné osoby, děti a dospěli mi zaujati i nepříliš živými představami". "Podstatně
mají více představ). menší živost představ usnadňuje správnou reakci na
235
Představy a fantazie
a
vjemy jako na skutečnost, na představy nikoli. Je tedy distvých ("sehnsiichtige Phantasie") a uvádí: "Tou- tl
menší živost představ proti vjemům a jasné rozlišeni žebná vciťující se fantazie je prostředkemrozšiřování a
skutečného a neskutečného znakem vyššího stupně duše" ("Seelenerweiterung"); jako taková nutně pře
duševniho vývoje" (Y. Tardy, 1957). S větší živostí kračuje, oproti pouhému reproduktivnimu představo
představ je spojena jejich větší zřetelnost, větší úpl- vání, hranice skutečnosti. V tomto smyslu je každá f
nost a trvalost (Tardy). činnost zaměřená na určitý výsledný produkt spojena
c
Fantazie. Představy jsou určitou reprodukcí - lépe s představivostí, avšak jen tvůrčí činnost snažící se po- t
snad rekonstrukcí - vnimaného, ale poskytují také ma- dat něco nového, originálniho, je spojena s fantazií. 2
teriál tvořivosti a mohou být různě kombinovány v no- Proto se fantazie spojuje především s uměleckou, ale
vé útvary, které již pak nejsou mentálním obrazem i s technickou a jinou činností, pokud je jejím cílem
skutečnosti, nýbrž specifickou mentálni strukturou; přinést něco nového. W. Witwicki (1925,1962) uvádí,
příkladem je Pegasos, okřidlený kůň řecké mytologie, že fantazie vystupuje, když člověk vytváří něco nové-
"oř múz", vytvořený kontaminací obrazů koně a kří ho, co předtím nebylo známo, z materiálu, který mu
del. Je velmi obtížné vést ostřejší dělicí čáru mezi poskytují zkušenosti; výtvory fantazie jsou výtvory
představami a fantazií, neboť jistá míra tvořivosti je tvořivé představivosti a patří k nim nové hry a zábavy,
uplatněna i ve vzpominání a jiných formách představi bajky, novely, hudební skladby, stroje, budovy, umě
vosti. H. Rohracher (1963) podává toto vymezeni: lecké obrazy; mohou mít tvar konkrétni, nebo nená-
"Fantazijni představy jsou pamětni jevy, v nichž mate- zorný (k fantazii patří tedy např. i plány nějakého no-
riál vystupující ze zkušenosti je shrnován do kombina- vého stroje, architektonického výtvoru apod.). Podle
cí, které samy ze zkušenosti nepocházejí"; avšak tím Witwického se fantazie projevuje tím, že pod vlivem
nejsou představy a fantazie dostatečně odlišeny. citů se průběh představ diferencuje a v poli vědomi se
W. Stem (1950) uvádí, že "fantazie je oblast představ představy a pojmy spojují do nových komplexů, vy-
člověka nesouhlasná s objektivnim světem". Slovo tvářejí nové obrazy, situace, řetězy úvah atd. Ani tím
fantazie pochází z řeckého phantasma (resp. phasma) však není vystižena specifičnost fantazie ve vztahu
znamenajícího zjev, obraz; český ekvivalent reprezen- k pouhé představivosti. Pro tuto obtížnou specifikaci
~
tuje slovo obrazotvornost. S. L. Rubinštejn (1967) ji mnozí psychologové, počínaje Aristotelem, představi t
charakterizuje jako "odklon od minulé zkušenosti ... , vost a fantazii nerozlišují. Jiní (např. R. Miiller-Frei- s
přetvářeni daného a vytvořeni nových obrazů na této enfels, 1927) považují fantazii za formu myšlení, je- 1
základně", přičemž "nové obrazy jsou také produkty hož podstatou jsou operace s představamí, tj. za formu
tvořivé činnosti člověka a jejím pravzorem". Podle obrazně názorného myšlení. Toto myšlení však má
Ph. Lersche (1962) fantazie začiná již tehdy, jestliže svou "logiku", která je odlišná od principů vnitřní dy-
vyprávěnim pomáháme někomu utvořit si názor o ob- namiky fantazie, jak ji známe z jejích typických pro-
jektu, který nikdy neviděl. Ve skutečnosti to platí pro duktů, umění, mýtů, pohádek, snů atd. P. McKellar
obě strany, pro vyprávějícího i pro toho, kdo si takový (1987) se domnivá, že psychologický význam pojmu
názor tvoří, ale to pak plně neodpovídá podstatnému fantazie má své kořeny v konceptu autistického myš-
znaku fantazie, totiž tomu, že podává neskutečné; lení (E. Bleuler, 1922), jehož podstatu vyjádřil
chceme-li, aby si např. dítě vytvořilo názor na to, co S. Freud (1900) v terminu "přání splňující fantazie"
je to poušť nebo džungle, musíme u něj vytvářet před ("Wunscherfiillungsphantasien"), což odpovídá Bleu-
stavy odpovídající skutečnosti, a nikoli fantazijní ob- lerovu rozlišení realistického a autistického myšleni.
razy, které jsou vyvolávány vyprávěnim pohádek. Obecně lze říci, že fantazie je zvláštním druhem před
V. Tardy (1957) uvádí, že "sněníje fantazie řízená přá stavivosti, je to dispozice a proces, který lze od proce-
nim", avšak, jak bylo uvedeno, existuje i plánovité su představování těžko odlišit; odlišit lze teprve jejich
snění, které je zcela realistické, tedy nikoli fantazijní produkty, totiž představy a fantazie, a to ve smyslu
(např. jedinec sní o tom, že si koupí automobil, aby zde naznačeném, totiž že fantazie produkuje něco no-
s nim moW provozovat turistiku nebo rozvážet zboží). vého, co současně překračuje hranice skutečnosti,
E. Spranger (1925) hovoří o "toužebné fantazii" mla- a stává se tak něčím neskutečným trvale (pohádkové
236
Představy a fantazie
a mytické bytosti), nebo ve své fyzické realizaci sku- skutečnosti, 3. mystickou, která vychází ze symbo-
tečným ve smyslu originální skutečnosti (umělecký lického myšlení, 4. vědeckou, která, s výjimkou mate-
artefakt, vynález apod.). Představy naproti tomu rep- matiky, spočívá v domýšlení, 5. praktickou a me-
, rodukují vnímané. chanickou, mající za předmět fyzické objekty,
1. Viewegh (1986) velmí přesně vymezuje funkce 6. komercionální neboli obchodní fantazii a 7. utopic-
fantazie takto: 1. primární funkcí je odpoutat se od kou, která vyjadřuje to, co má být. Je to klasifikace do-
objektívní skutečností, dosáhnout odstupu od ní a vy- sti sporná, která se neujala, protože pojem fantazie je
tvořit "subjektivně pojatou protiváhu skutečnosti", tu užíván dosti volně. Fantazii v tom smyslu, který zde
2. sekundární funkce, tvořivá, spočívá ve "vytvoření byl výše uveden, reprezentuje Ribotova "dífluující
alternativního objektu", "fantazijního modelu skuteč fantazie", jejíž formou je zejména umělecký symbolis-
nosti", a má tak "budovat mosty mezi tím, co je, a tím, mus a tvorba mýtů a která má "chimérický smysl", vy-
co má být, a dokonce i mezi tím, pro co doposud ve značující se snahou po realizaci romantických záměrů.
světě reality není žádných předpokladů". Viewegh dá- Je to jakási fantanzie o sobě, tvořící "emoční abstrak-
le zdůrazňuje, že fantazie není kognítivní funkce, pro- ta" ("abstraits émotionnels") jako protiklad racionální
tože "se primárně projevuje níkoli jako poznání, nýbrž abstrakce: jde tu o emociogenní zjednodušení smyslo-
jako prožitek" a je také v tomto smyslu původnější než vě daného, povstávající tím, že v afektivním stavu je
kognitivní činnost: "Je pozitivně zaměřena na to, co jedinec upoután nějakou vlastností skutečnosti, která
v nás objekt vyvolává (co v nás ,budí'), níkoli na to, se pak stává základnou rozvíjení představ. E. Klinger
jaký je objekt ve skutečnosti" (Viewegh). Dětský ob- (1971) rozlišuje jen fantazii volnou a projektivní. Tato
raz světa je označován za fantazijní, níkoli za kogní- projektivní fantazie, potvrzovaná klinickýmí zkuše-
tivní; s přibývajícím věkem a vzděláním jsou jeho fan- nostmí, je "otevřené symbolické chování subjektu,
tazijni prvky nahrazovány kognítivními, ale níkdy které vystupuje, když je subjekt konfrontován s více či
z něj zcela nevymízí. Fantazijní obsahy mýtů jsou prv- méně standardním a více či méně dvojznačným pod-
ními pokusy o porozumění světu jako celku, ale nětem a je instruován, aby sdělil zkoušejícímu někte
mytické prvky obsahují v podstatě i novodobé kosmo- rou ze svých odpovědí na tento podnět"; je to jakési la-
gonické a antropogonícké teorie (např. teorie velkého boratorní pojetí fantazie, které je nutně zjednodušující.
třesku apod.). Fantazie tak provází lidské myšlení od Projekce jsou vyvolávány vnitřním tlakem aktuálních
samého vzniku lidstva. Obecně se hovoří o dvou zá- potřeb a prožívaných vnějších tlaků; jsou umožňová
kladních funkcích fantazie, tvořívé a únikové. S. Freud ny nestrukturovanými nebo jen málo strukturovanýmí
svým výrokem, že "šťastný člověk nikdy nefantazíru- podnětovýmí situacemí a jejich obsahem jsou fanta-
je" ("phantasiert nie"), omezoval funkci fantazie jen zie, které jsou symbolickým vyjádřením vnítřního sta-
na únik ze skutečnosti; podle Freuda "fantazíruje" jen vu subjektu; mohou to však být také pouhé představy
neuspokojený člověk. Empiricky je prokázáno, že fan- bez symptomatického významu. Kritérium projekce je
tazii mohou vyvolat frustrace, ale ty vyvolávají i jiné velmí subjektivní, závislé často na zkušenostech
reakce a fantazii mají i lidé se svým životem spokoje- a intuici klinických psychologů, kteří se pokoušejí
ni. Různi autoří rozlišují různé druhy fantazie. Např. provokovat projekce pacientů speciálnímí psycho-
Ph. Lersch (1962) rozeznává fantazii hrovou, fantazii diagnostickými testy. S přibývající frustrací, resp. dep-
přání a strachu, fantazii plánující a tvořívou (reálnou); rivací roste i míra projekce, ale jen po určitou úroveň,
jeho třídění přejímá H. Remplein (1965). Devět druhů neboť rozpor mezi fantazijním přáním a skutečností by
fantazie podle několika kritérií rozlišuje w. Witwicki mohl ohrozit integritu psychiky subjektu. Stoupenci
(1925, 1962). Za zvláštní druh fantazie jsou pokládá- Jungovy analytické psychologie (J. Jacobiová, 1981,
,ny sny. Klasické třidění fantazijních obsahů podal Th. a další) nazývají některé druhy fantazijních obrazů
.Ribot (1902), rozlišuje: 1. plastickou či také materiál- "obrazy z nevědomí" a upozorňují na spojení fantazie
ni fantazii, mající blízko ke skutečnosti, protože se s nevědomím, pokládajíce toto spojení za zdroj tvo-
v ni objevují asociace s reálnýmí věcmí a jevy, 2. fan- řívé činnosti, jejíž podstatou je projekce "archety-
tazii difluující, která je výrazně vnítřní a odlišná od pických představ". Tak ve fantaziích vystupují hlubi-
237
Představy a fantazie
ny lidského nevědomí jako transparentní jevy ("člo jsou geometrizovány apod. (např. stylizace ptáků
věkje tím, čím jsou jeho fantazie" - W. Stem) a usku- a květin v lidové výtvarné tvorbě);
tečňuje se funkční protiklad "imaginatio contra ratio": - zvětšování a zmenšování objektů (pohádkové posta-
"imaginace, nositelka přání, znázorňuje pojem", a fan- vy obrů a trpaslíků);
tazie se tak stává nositelkou určité formy poznání - transdukce: převedení určitého objektu na jiný ob-
(G. K. Mainberger, 1982). Podle Aristotela (O duši ll, jekt, který je schematicky upraven tak, aby mu odpo-
3) zprostředkovává fantazie spojení mezi vnímavou vídal některými podstatnými znaky (např. keramika ve
a myslící složkou duše, ale teprve v jistých ezoterních formě lidských obličejů, zvířecích postav apod.).
systémech je zdůrazněno, že některé formy fantazie, Za základní principy fantazijního myšlení (někdy
nebo spíše jejich produkty, symboly, umožňují rozší- označovaného také jako magické myšlení) se pokládá:
ření diskurzivního myšlení, resp. jeho kvalitativní - synkretizace: spojování různých myšlenkových prv-
zvrat k imaginárnímu a k transcendentálnímu (tzv. ků v nové celky bez dostatečného rozlišování detailů
prafantazie, nazírání metafyzického prostředníctvím (např. literární tvorba A. Kubina a některých surrealis-
archetypických obrazů). F. Loeser a D. Schulze (1976) tů);
vytýkají A. V. Brušlinskému (1972) příliš ostré oddě - symbolizace: předmětu se připisuje nějaký zvláštní
lování fantazie a abstraktního pojmového myšlení. význam, objekt něco zastupuje, symbolizuje (např.
Stejnou kritiku v podstatě vyslovil také O. K. Ticho- "zelený had" v Goethově stejnojmenné pohádce);
mirov (1970), který odmítá omezování fantazie na - animismus: neživé předměty jsou pokládány za živé,
operace s obrazy. Podle Loesera a Schulzeho má fan- resp. jsou antropomorfizovány (např. kouzelné mluví-
tazie svou vlastní "logiku", která se ovšem liší od prin- cí zrcadlo);
cipů klasické logiky. Tato "logika fantazie" spočívá - magismus: na místo kauzálních vztahů jsou dosazo-
v tom, že se staré myšlenkové struktury restrukturují vány okultní souvislosti, je imaginována existence
v nové metodami kombinování, variování, přesouvá okultních bytosti a sil (např. magický vliv předmětů
ním relací, analogizováním, polarizováním a dalšími z pyramid, "Obraz Doriana Graye" O. Wilda, víra
metodami. v existenci démonů, fantomů atd.).
Principy fantazijní činnosti vysvětlují fantazijní Sen je velmi charakteristickým produktem fantazie,
práci s obrazy (imaginaci) a fantazijní myšlení uplat- který má svůj původ v nevědomí; je definován jako
ňující se zejména v tvorbě pohádek a mýtů. Přesněji "duševní stav, v němž za prahem usnutí je něco uvě
řečeno, vysvětlují jen vzník fantazijních forem v těch domováno" (H. Gottschalk, 1963), nebo prostě jako
to obou základních dimenzích fantazie. Za základní obsah vědomí vystupujícího během spánku. E. Fromm
principy imaginace se pokládají: (1956) zobecníl četné poznatky, že sen je význa-
- aglutinace: spojování znaků jednoho předmětu se muplný a signifikantní výraz duševního stavu v pod-
znaky jiného předmětu (např. kentauři, mytické bytos- mínkách spánku. S. Freud (1900) vyslovil tezi, že sen
ti thesalských a arkadských lesů s Wavou, trupem je halucinačnímsplněním neuspokojeného přání a vy-
a horními končetinami lidskými a s částmi trupu a no- tvořil celou teorii snů, která má psychodiagnostický
hama koňskýma); význam, neboť "výklad snů je královskou cestou do
- kombinace: v podstatě totéž co aglutinace, tj. konta- nevědomí". Týká se to však jen některých snů, neboť
minace znaků, avšak u jediného objektu (např. myti- existují také sny, které jsou, jak bylo prokázáno empi-
cký trojWavý pes Cerberus, Kyklopové - obři s jedi- ricky, jen reakcí na vnější podněty působící na spáče
ným okem uprostřed čela); nebo reakcí na fyziologické změny v jeho organismu
- schematizace: eliminace nepodstatných znaků a re- (např. na určité chorobné stavy, poruchy tělesného me-
dukce objektu na základní podobu, akcentující charak- tabolismu apod.). Tak např. H. Hollingworth (1947)
teristické rysy objektu (např. známé "ruské panenky"); stimuloval spící osoby různými způsoby a vyvolával
- stylizace: v podstatě totéž co schematizace, s tím u ních sny, jejichž obsahy korespondovaly s povahou
rozdílem, že charakteristické znaky objektu nejsou jen stimulace: např. stimulace určitou vůní vyvolávala
zvýrazněny, ale transformovány do určitých zkratek, u spáče sen, že vstupuje do parfumerie. K. Dunlap
238
Představy a fantazie
táků (1921) upozornil na to, že sny mohou být také okamži- zaprobovaných přání ve formě symbolů, neboť v této
tou reakcí na spontánni svalovou činnost probihající formě cenzurní činnosti unikají), jednak přání, která
)sta- během spánku; např. sny o pádu mohou být důsledkem byla vzbuzena během dne, ale nemohla být uskutečně
mimovolného stahování svalstva v oblasti hráze, které na, což se týká přání dětských. Tím, že je potlačené ve
, ob- se stahuje při skutečném pádu, avšak existuje též vý- snu zahaleno symbolem, a tedy zastoupeno nějakým
dpo- klad, že sen o pádu je vyvoláván úzkostí a svalové sta- obrazem, přispívá též k ochraně spánku, neboť přímé
mve hy jsou jeho doprovodným jevem. Se sny experi- promitání se různých trapných a dezaprobovaných pu-
mentoval již J. M. Vold (1907 a pozd.), který různými dových sklonů do vědomí během spánku by spánek
ěkdy podněty vyvolával u spících osob různé sny. Někdy narušovalo. Ve výkladu snů jde tedy pak o převedení
ládá: mohou být sny prostým pokračováním denních zážit- "manifestniho obsahu snu" na "latentní myšlenku
lPrv- ků, tedy jakousi perseverací emociogenních událostí. snu", což se děje výkladem snového symbolu, který
~tai1ů K. Jaspers (1965) podal následující psychologickou Freud ovšem značně zjednodušil jen na symbolizaci
ealis- charakteristiku snů: 1. ve snu chybí charakteristické pohlavních orgánů (dlouhé předměty symbolizují
jevy provázející stav bdělosti, jako jsou kritičnost mužský a duté ženský genitál) a pohlavních aktivit. Co
láštní a volní kontrola průběhu mysli, časové uspořádání ob- je symbolizace snu, ilustruje K. Jaspers (1965) těmi
(např. sahů, jejich logika, kauzalita, vědomi vlastní osobnos- to příkaldy: "Někomu se zdá, že je neoblečen na ulici
~; tí a další; 2. mizí běžné souvislosti mezi duševními - ložní přikrývka spadla. Někomu se zdá, že je ve spo-
~ živé, procesy, bez údivu a pocitu absurdity jsou prožívány lečnosti pijáků - snící má skutečnou žízeň. Ve snu se
f uví
-
absurdní děje, v nichž jsou spojeny náhodné hetero-
genní prvky, zpřeházeny časové sekvence událostí
létá - překážky, zábrany a újmy na přáních jsou tím
náhle prožívány jako překonané. Snové obrazy jsou
sazo- . a zpředmětněn smyslový materiál, který dostává různé - alespoň částečně - objektivací něčeho jiného, co se
tence významy; 3. ve snu vystupují zcela nové psychické tím jeví symbolicky a co může být pojímáno jako
ětů elementy ve zvláštních směsích, identífikacích a sou- smysl." V tomto smyslu mohou být ve snech symboli-
víra vislostech, objevují se originální spojeni představ, nej- zovány nejen psychické stavy, ale také somatické sta-
podivuhodnější kontaminace a disociace. Sny se obje- vy spáče, zejména patologické. To lze dobře vyložit
tazie, vují v určitých fázích spánku, kdy mozek vykazuje "kortiko-viscerální teorií" (K. M. Bykov, 1952), podle
jako určitou spontánni aktivitu; jejich symptomem jsou pa- níž se vnitřní prostředí organismu promítá do mozko-
uvě . tmě tzv. rychlé oční pohyby vystupující v této "para- vé kůry, a tak změny v tomto prostředí mohou vyvolá-
jako doxní fázi spánku" (W. Dement a N. Kleitman, 1957; vat korové asociace. Symbolizace snů se vysvětluje
omm E. Aserinsky a N. Kleitman, 1953), vyznačující se ur- volným průběhem těcnto asociací, který je umožněn
'zna- čitou aktivitou mozku. Období rychlých očních pohy- relativním útlumem korové činnosti během spánku.
pod- bů zabírá asi 20 % doby spánku. Je-li spáč v této fázi S. Freud (1899) identifikoval také základní principy
Ve sen spánku probuzen, uvádí, že měl právě sen, a v násle- tvorby snů, které dále uvádíme v nové formulaci
a vy- dujícím spánku pak vykazuje delší období rychlých J. A. Carusa (1957): 1. afektivní asociace obrazů (ob-
tický očních pohybů, jako by tím kompenzoval deprivaci razy se asociují podle podobnosti tím lehčeji, čím více
ou do snů. Fakt jakési potřeby snů vedl k různým teoretic- jsou zabarveny společným afektem), 2. zhuštění
neboť kým interpretacím tohoto jevu, např. že sny reprezen- (mnohé obrazy se asociují tak těsně, že dochází k vy-
empi- tují nějaký produkt spontánniho čistění programů, tvoření jediného společného obrazu), 3. přenos (afekt
spáče ajsou tedy jakýmsi odpadkem psychicky nepotřebného. příslušející původně určitému obrazu se přesouvá na
mu Freud a jeho následovníci se zaměřili na výklad jiný obraz), 4. přesunutí (afekt sám se přesouvá i na
ome- snů jako na psychodiagnostícký prostředek: ten spočí nepodstatné elementy obrazového komplexu), 5. nad-
1947) vá v převedení zjevného obsahu snu na jeho latentní determinace (asociované, zhuštěné, přenesené a přesu
olával význam, vyjadřující v symbolické podobě potlačené nuté obrazy vytvářejí konečný obrazový produkt,
vahou přání. Zdrojem těchto potlačených přání je jednak ne- v němž vystupuje řada významů). Zvláštním případem
lávala vědomí (cenzurní činnost ega připouští, aby se do vě jsou podle C. G. Junga (1936) archetypické sny vy-
unlap domí během snu dostávaly obsahy potlačených de- volávané aktivací archetypů, které jsou poměrně vzác-
239
Představy a fantazie
né a jsou vyjadřovány v univerzálních symbolech tak, (mohou tu mít původ některé denní nálady). Ve snech ID
že signalizují určité problémy na cestě jedínce k indi- i náladách, které sny vyvolávají, převažují nepříjemné Z
viduaci, resp. jeho vnitřní konflikty. Novější pokus pocity, což by mělo být vysvětleno. Konečně Aeppli Sl
o interpretaci snů podal ruský fyziolog I. E. Volpert soudi, že "sen je řečí nevědomí, vnímanou během noč Ú
(1966), podle něhož jsou sny scénami "afektivnich ního spánku", což znamená, že sen může mít původ S
epizod", které jsou uvolňovány vnějšími podněty; tyto v daleké minulosti jedince a že vypovídá něco vý- S
podněty v sobě určitým způsobem zpracovávají (např. znamného z jeho osobni historie. Proto ve výkladu snu I
pocity křivdy a jiné afektivně zbarvené vzpominky). nejde nikdy jen o jeho text, ale o jeho kontext, a to ni-
Jiný ruský fyziolog F. V. Bassin (1968) se pokusil vy- koli jen s aktuální situací snicího, ale s jeho životem
světlit symbolickou podstatu "řeči snů"; proti Freudo- vůbec.
úroveň bdění
OJ
-'"
c
-('O
Cl.
lil
~
.o
OJ
o
:c
10 11 12 2 3 4 5 6
hodiny spánku (večerní, noční, ranní)
vu teleologickému výkladu staví výklad deterministic- Téma snu v dějinách kultury. Téma snu prostupu-
ký, symboliku snů vysvětluje regresí k vývojově nižší je dějinamí celého lidstva, objevuje se ve všech kultu-
úrovni smyslově konkrétního neverbálního myšleni. rách a vždy je akcentováno něčím záhadným, tajem-
W. Witwicki (1925, 1962) upozornil na zajímavou ným. Sny jsou chápány jako "poselství bohů" a ve
okolnost, že síla citů prožívaných ve snech je někdy starověku existovaly chrámy, kde se lidé ukládali ke
větší než síla citů prožívaných v bdělém stavu. Všich- spánku, aby jim bohové seslali sny, v nichž by našli
ni lidé mají sny, ale někteří si je nepamatují. odpovědi na otázky, které si kladli, především zřejmě
Podle E. Aeppliho (1983, čes. 1995) je řeč snů řečí takové, které se týkaly budoucnosti. Proto byly sny
osobnich vzpominek, které spojují přítomnost s minu- spojovány s předpovídáním budoucnosti, zejména
lostí; sen je velký "archivář", který však kromě osob- u starých Babyloňanů a Chaldejců (vykládáni snů by-
ni historie má k dispozici i "obrovskou zásobu pra- lo nazýváno "chaldejským uměním"). Vznikaly snáře,
obrazů z celých dosavadních lidských dějin", které jakési slovniky pro výklad snů, vysvětlující, co ten
vystupují ve výše zminěných archetypických snech ja- který sen znamená. Klasickým snářem je Oneirokriti-
ko univerzální symboly (obraz moře, hada, starce ka Artemídora z Daldisu z 2. stol. n.!. (čes. Artemído-
atd.). Aeppli dále zmiňuje fenomén, který nazývá ná- ros, Snář, 1974), na nějž navazovaly středověké snáře
lada snu, což je stav, který sen zanechá a jenž může H. Cardana, A. de Vi11anovy a dalších a posléze četné
doznivat i dlouho po skončeni snu v bdělém stavu lidové "egyptsko-chaldejské snáře" (u nás s ilustrace-
240
Představy a fantazie
snech mi M. Alše). V Britském muzeu je fragment papyru ní fungováni je nesporné. Jednu z těchto teorií podal
'emné z let 2000-1785 př.n.!., který je nejstarším známým E. Klinger (1971), který přisuzuje fantazii integrativní
eppli snářem. Z bible je znám příběh Josefa, který vykládal funkci: "Fantazie může být nahlížena jako forma in-
noč- úspěšně faraonovy sny. V antickém Římě se věřilo, že tegrované odpovědi, jíž je zpětná vazba široce ire-
původ sny sesílá bůh spánku Morfeus, ve starém Egyptě levantní a která je tím málo modifikovaná." Přesto
o vý- sloužíl Serapisův chrám v Memfidě k výše zminěné však fantazii pokládá za produkt podnůňováni, jako
usnu mu získáni božího poselství prostřednictvím snů ve všechny ostatní psychické reakce. Fantazie tvořená
toni- spánku, k němuž se lidé v tomto chrámu ukládali. Po- respondentními segmenty zastupuje"výpadek" instru-
votem zoruhodnou analýzu snu jako jednoty reality a iluze mentální aktivity; tam, kde dojde k selháni chováni,
lze najít už ve staroindických upanišádách. Tak by by- dochází k jakési kompenzaci tohoto selháni mentální-
lo možno ještě dlouho pokračovat. Téma sny v ději mi procesy fantazie. Jejím zdrojem je tedy frustrace
nách kultury shrnul H. Gottschalk (1963). a podstatou "fantazijních segmentů" jsou procesy
ideace, imaginace ("ímagery"), zahrnujici afekty, po-
Spánek, v jehož průběhu sny vystupují, je biologicky ochranný stoje a příležitostně i "nevědomé řídici vlivy". Fanta-
útlum, vlastně druh odpočinku, který umožňuje obnovu zásob vy- zijní produkce má psychologický smysl a vývojovou
čerpané energie v nervových buňkách mozku především. Je prová-
kontinuitu. Snový symbolismus je jen "degenerova-
zen snižovánim prokrveni svalstva, zpomalením dýcháni a srdečni
nou formou integrovaných sekvenci", neboť v průbě
činnosti, změnami v elektrické aktivitě mozku a dalšími změnami.
hu spánku se fantazijní obrazy kontaminují, dochází
Nedostatek nebo poruchy spánku vedou k těŽkým poruchám psy-
k "morfologické fúzi" a k vytváření bizarních obrazů.
chiky. Spánek je biogenní potřeba s intra- a interindividuální různou
dobou trváni: novorozenec a kojenec prospi až 20 hod. denně, starý
Fantazie vystupuje jako kompenzace uspokojení
člověkjen 5-6 hod., ale obvykle spí i během dne, dospělý prospi bě
a může redukci určitých afektů přispívat ke zmenšení
hem noci v průměru 7-9 hod. Spánek má několik fází s různou "anticipační úzkosti" a k odreagováni některých afek-
hloubkou útlumu (usinání, spánek, stav před úplným probuzenim). tů, např. zlosti. Spíše než k otevřenému chováni má
Činnost mozku je v průběhu spánku utlumena jen zčásti (jde tu ze- však fantazie funkční vztah k sebekoncepci subjektu,
jména o částečný útlum činnosti mozkové kůry, doprovázený sníže- i když respondentní segmenty fantazie doplňují také
ním svalového tonu v oblasti hlavy a šije). Během spánku se obje- nekompletní cílově zaměřenou sekvenci reakcí. Jinou
vuji fáze zvýšené aktivity mozku, doprovázené rycWými očními teorii podal ruský psycholog 1. M. Rozet (1977), který
pohyby a obvykle též sny. Ačkoli dochází k výraznému útlumu mo- za podstatu fantazie pokládá posun hodnocení z kon-
toriky, spáč může reagovat na sen i mluvenim, výkřiky a pohyby, na
večních hledisek na hlediska subjektivní, což se proje-
, sny sexuálniho obsahu reagují muži i ženy sexuálními reakcemi
vuje rozšiřováním nebo převracením vztahů, zanedbá-
(ejakulace, lubrikace a orgasmus).Největši hloubky dosahuje spá-
nek asi v 1. hodině a dále ve 2.-3. hod. po usnuti, k ránu hloubky
váním rozdílů, neobvyklým seskupováním atd.
spánku ubývá. Ve spánkové fázi rychlých očnich pohybů se zvyšu- Fantazie se tak stává součástí tvořivosti a uplatňuje se
je práh probuzení, ačkoli spánek nedosahuje takové hloubky jako ve všech oborech lidské činnosti. Posun hodnocení se
mimo tyto fáze, muskulatura je zcela uvolněna, u mužů se objevují projevuje v hodnocení informaci, v řešení problémů
, erekce. V průběhu spánku se objevuji tzv. hypnagogické halucinace i v hodnocení získaných výsledků, zejména jako re-
optického a akustického druhu, uvolňuje se průběh psychického dě kombinace a restrukturace mentálních obsahů.
ní, jehož obsahy se volně asociují, resp. přesouvají, zhušťuji atd.
(principy tvorby snů). Při usinání může vystoupit tzv. Silbererův fe-
nomén (H. Silberer 1909): transformace abstraktních obsahů v sym- Literatura:
bolické obrazy, pokusný usínajici mysli na nějaký abstraktní, např.
filozofický problém. Stav před úplným probuzenim, kdy člověk již
Aeppli, E: Psychologie snů, Praha 1995. Betts, G. H.: The distribu-
, nespi, ale také ještě plně nebdi, je údajně optimálni pro tvořivé myš- tion and functions of mental imagery, New York 1909.
lení. Průběh spánku je ovlivňován celou řadou vnějšich podnětů éernoušek, M: Sen a snění, Praha 1988. Gottschalk, H.: Reich der
a vnitřnich stavů spáče. Traume, Giitersloh 1963. Klinger, E.: Structure and functions of
fantasy, New York-London 1971. Rozet. I. M.: Psichologija fanta-
Existují různé velmí odlišné teorie fantazie založe- zii, Minsk 1977. Viewegh, J.: Fantazie: teoretická studie, Pra1Ía
né na různém pojetí tohoto fenoménu, jehož autonom- 1986. Ribot, Th.: L'irnagination créatrice, Paris 1900.
241
Psychika
ha případech odlišit jen stěží; např. tráveni jako zahrnuje, chápeme-li je jako jednotu prožíváni a cho- rý
váni. Tato jednota prožívání a chování, vyjadřující a<
fyziologický proces může být doprovázeno určitými
jednotu psychologických a biologických projevů indi- eJ
psychickými stavy, naopak cítěni jako jev psychický
vidua, je podstatným znakem psychiky, který vypoví- o
je doprovázeno různými fyziologickými procesy
dá o její funkci. (J
(např. ve strachu se člověk potí, chvěje atd.). Pohyby
tř
se obvykle sdružují ve smysluplné komplexy, jako je
psychika jť
např. útěk nebo útok, které mají také psychický obsah,
(
vyjadřují určitou snahu, jsou doprovázeny city strachu
1<
a vzteku. Proto je velmi obtížné vymezit pojem psy- prožívání chování
s'
chiky, tj. duševniho děni, které je předmětem zvláštni
lc
vědy, psychologie, jejíž předmět je vymezován dosud
poznávání cítění snahy jednání řeč výraz k
nejednotně. Vyjadřuje určitou kategorii fenoménů,
k
které lze z celistvé činnosti živých bytostí, lidí i zvířat I I
r
jen uměle vyabstrahovat, protože, jak již bylo nazna- vědomé nevědomé
I
čeno, tvoří jednotu s fyziologickými procesy organis- Schéma prožívání a chování }
mu. Aristoteles přísuzoval psychice povahu zvláštni ,
substance, duše; když byl koncem minulého století Funkce psychiky. Podle D. Kováče (1985) "psy-
tento pojem opuštěn a byla pěstována tzv. "psycholo- chické jevy plni dvě základní funkce: odrazovou a re-
gie bez duše", byla psychika nejprve ztotožňována gulačni, a to jak v rovině ideálna, tak i ve směru půso
s vědomím, resp. s tzv. vnitřni zkušeností, později se beni na realitu". Psychická regulace pak: 1. pomáhá
vznikem psychoanalýzy se do pojmu psychiky zahr- organismu dokonaleji se přizpůsobovat prostředí,
novalo i nevědomí, behavioristé ztotožňovali psychi- 2. zabezpečuje jedinci plánovitě měnit své okolí,
ku s jejími vnějšími pozorovatelnými projevy - s cho- 3. v souvislosti s výše uvedeným umožňuje "socializo-
váním. Dnes se za dvě základní dimenze psychiky vané lidské bytosti" přeměnu vlastního systému, ve
považují prožíváni a chováni: prvni jako vnitřni, sub- kterém existuje. To jsou různé aspekty obecné funkce
jektivni děni, druhé jako jeho vnější výraz v určitých psychiky, jíž je adaptace na životni prostředí, a to ne-
pohybových komplexech. Prožíváni a chováni lze ob- jen ve smyslu pasivniho přizpůsobeni se, nýbrž i ve
sahově dále diferencovat a oba díferencované celky je smyslu přizpůsobováni prostředí potřebám člověka.
pak možné vyjádřit schématem uvedeným niže. Totéž lze vyjádřit pojmem regulace: psychika má
Rakouský psycholog H. Rohracher (1963) rozlišil funkci regulace činnosti indívidua a ta směřuje k dosa-
následující druhy psychiky: 1. psychické síly, což ženi adaptace. Oba pojmy, adaptace a regulace, tedy
jsou fenomény pudů a vůle, v nichž je dán cíl, a 2. psy- vyjadřují komplementárni děje. Kováč hovoři o třech
chické funkce - vnímáni, paměť a myšleni, které vy- typech regulace: biologické, psychické a sociální,
stupují jako prostředky dosahováni cílů a které nema- avšak ve skutečnosti je biologická regulace zčásti
jí vlastni "popudovou energii". City jsou "prožíváním zahrnuta v psychické (např. ve fenoménu potřeb) a so-
síly", ale neplatí to o všech citech (např. o dojetí ciálni, resp. kulturni; může se uskutečňovat jen
a vděčnosti) a z jistého hledíska lze i city chápat jako prostřednictvím regulace psychické v míře, v jaké člo
psychické síly. Rohracherova klasifikace je velmi pro- věk podléhá sociálním vlivům, popřipadě v jaké se
blematická z několika zásadních důvodů, např. je do- ztotožni se svými sociálními rolemi a kulturnimi hod-
242
Psychika
notami a také se společenskými organizacemi a insti- vývoje člověka). 5. U člověka a výše vyvinutých živo-
tucemi. čišných druhů je psychika vázána na činnost nervové
Pojem adaptace je klíčovým pojmem moderní psy- soustavy, zejména mozku, ale o povaze tohoto vztahu
chologie; podle N. L. Munna (1962) je psychologie mohou být zatím vyslovovány jen určité hypotézy.
věda o adaptaci. Podle R. Lafona (1963) je život ne- 6. Psychika se vyvíjí a utváří v jednotě s činností indi-
ustálou adaptací. Pojem adaptace (resp. adjustace, kte- vidua a v jeho činnosti se také projevuje. 7. Psychika
rý vyjadřuje totéž nebo akcentuje sociální aspekty má dimenze označované jako prožívání a chování,
adaptace) vymezuje C. T. Morgan (1961) jako vztah které lze dále obsahově diferencovat, vystupuje ve for-
existující mezi jedincem a prostředím, v němž jde mě procesů, stavů a dispozic, které tvoří celistvý
o uspokojování potřeb. K. U. Smith a W. M. Smith funkční systém, zvaný u člověka osobnost.
(1958) definují adjustaci (tj. adaptaci sociálnímu pros-
tředí) jako "směr chování, jímž se individuum adaptu- mozková kůra
je na vnitřni, vnější a sociální okolí". Biolog J. Loeb ~motiv
pojem
(1921) pokládá psychické jevy za zvláštní formu bio-
logických jevů a není pochyb o tom, že psychika plní
svou funkci především v souhlase s evolucí jako bio- vjem
243
Psychika
ce, který byl vystaven neoprávněné kritice (S) a který avšak pojem činnosti neIÚ jediným vztažným rámcem
má výbušnou povahu a negativIÚ postoj ke svému kri- pro pojetí psychiky. Také regulativní funkce psychi-
tikovi (O). Nebo: alimentárIÚ chovám směřující k zís- ky je zřejmá již z povahy psychických funkcí, které
kám a konzumaci potravy (R) je vyvoláno vIÚtřním jsou tak říkajíc stvořeny k tomu, aby umožňovaly in-
stavem označovanýmjako hlad, resp. potřeba potravy dividuu orientaci ve světě, používám zkušenosti, řeše
(O), a probíhá v určité situaci, v IÚŽ je vyhledáván cí- IÚ problémů, hodnoceIÚ podnětů, účelné chovám atd.
lový objekt, potrava, a v IÚŽ vystupují určité signály "Psychické jevy regulují činnost, která je reakcí na ur-
přítomnosti tohoto objektu, ale také různé překážky čité bezprostředně působící podněty (pří pociťování
(S). Z formule je patrné, že psychika vystupuje ve a vnímám), nebo na podněty, které již dříve jednou
dvou formách: 1. jako proces (R) a 2. jako systém působily (a jsou uchovány v paměti). Jejich prostřed
vnitřIÚch dispozic (O). nictvim jsou taková působeIÚ zobecňována a jejich
Všechny tři prvky výše uvedené formule mají své výsledky předjimány (prostřednictvím myšleIÚ a před
psychologické aspekty. Reakce, i když je psychická, stavovám). Podle druhu působeIÚ je jejich prostřed
mívá své fyziologické komponenty, stejně jako nictvím činnost aktivována, nebo utlumována (pro-
intervenující vnitřIÚ prostředí, které se neuplatňujejen střednictvím citů a vůle). V IÚch se projevují rozdíly
obsahem paměti (zkušenosti). Situace, resp. stimulace v chovám lidí... " (A. V. Petrovskij a M. G. Jarošev-
vystupuje jako psychologická interpretace vnějšího skij, 1970). I když je uvedená charakteristika velmi
prostředí, v patologickém případě to může být dokon- nepřesná, snaží se ukázat, jak se jednotlivé druhy psy-
ce situace halucinovaná. chiky podílejí na adaptivIÚ činnosti individua.
Ve výše uvedené formuli se projevuje determi- Tzv. psychofyzický problém je problémem vztahu
nistická povaha psychiky, která vystupuje výrazněji duševního a tělesného, kterým se psychologové, a ze-
v následující modifikované formuli: jména filozofové, zabývají již celá staletí a který nej-
prve vystupoval jako problém vztahu duše a těla, poz-
S ---7 (O) ---7 R
ději, když byl pojem duše opuštěn, jako problém
Situace (stimulace) působí na orgaIÚsmus (osob- vztahu psychiky a mozku. Tento problém má v podsta-
nost) a vyvolává jeho psychickou reakci. OrgaIÚsmus tě dvě roviny: 1. interakce psychického a somatického
(osobnost) tedy spoluurčuje a spolu se situací determi- děIÚ a 2. vztah psychického a somatického ve smyslu
nuje psychickou reakci (jak individuum zareaguje, ontologickém. V prvIÚm případě je toto téma vyčerpá
kdy a co bude obsahem této reakce). Symbol O může váno v rámci empirických poznatků a zabývá se jím
být obecně chápán jako celek psychologicky rele- specifický obor, tzv. psychosomatika, která zkoumá
vantIÚch psychofyzických dispozic a lze říci, že také vliv psychiky na tělo, hlavně z hlediska psychogeneze
toto O je utvářeno jednak určitými vrozenými dispozi- určitých chorob (tzv. psychosomatická medicína). Dá-
cemi, jednak důsledky interakcí chovám a situací, kte- le se interakcí psychického a somatického, především
ré jako zkušenost tvoří tendenci k určitému reagovám nervového děIÚ, zabývá psychofyziologie, resp. fyzio-
a současně se orgaIÚzují v určitý funkčIÚ celek (sy- logická psychologie, která je extenzí biologické psy-
stém) - osobnost. chologie a která zkoumá naopak vliv fyziologických
Zejména v ruské psychologii byla zdůrazňována procesů orgaIÚsmu, zejména nervových, na různé psy-
a rozpracovávána teze o jednotě psychiky a činnosti chické fenomény (např. fyziologie emocí, pozornosti
a o regulativIÚ funkci psychiky. S. L. Rubinštejn atd.). Zde se budeme zabývat druhou rovinou psy-
(1964) chápe vztah psychiky a činnosti jako základ- chofyzického problému, jeho ontologickým aspektem.
IÚ ontologickou charakteristiku psychiky: činnost je Jde v podstatě o otázku, zda psychické děIÚ vyjadřuje
forma existence psychiky. J. Piaget (1947 a pozd.), ale činnost nějaké specifické substance, např. hmoty moz-
také L. S. Vygotskij (1931) a další zdůrazni1i" a proká- ku, nebo nějakého duchovního činitele, nebo zda je
zali úzkou závislost psychického vývoje dítěte, zejmé- jen fenomenálně specifickým případem projevů živo-
na jeho poznám, na jeho vlastIÚ činnosti. Teze o jed- ta indívidua. V historii psychologie a filozofie, která
notě psychiky a činnosti má tedy empirický základ, tvoří určitou základnu pro přístup k řešeIÚ uvedeného
244
Psychika
lcem
rkteré
chi- problému, bylo toto téma pojednáváno velnů různě.
Zásadně lze rozlišit různé druhy materialistického
užití určitých drog,
drážděnim určitých částí
např.
meskalinu, LSD a dalších),
mozkové kůry člověka lze
ly in- a různé druhy spiritualistického pojetí. Jeden z nejuče vyvolat "vzplanutí vzpominek", u pokusných zvířat
nějších mužů minulého století, filozof H. Spencer byly elektrickým drážděním určitých oblastí mozko-
,řeše
(česky 1901), se k celému problému vyjádřil takto: vého kmene vyvolávány různé způsoby chováni, např.
iÍ atd.
lUl ur-
"Pravdy nelze vyjádřit ani materialismem, ani spiri- agrese, které byly drážděním jiných center zase utlu-
bvání tualismem, ať jakkoli by se pozměnily a jakkoli se movány atd.). Proto na základě některých těchto zku-
zjemnily. Bádání psychologova, ať sebedále sahají, šenosti hovoří biolog E. Haeckel (1905) o mozku jako
~ou neodkrývají konečné povahy duše, právě jako úvahy o orgánu duševního života. Ještě dříve a určitěji se vy-
střed
chemikovy neodkrývají konečné povahy hmoty anebo jádřil fyziolog 1. M. Sečenov (1863), že "mozek je ma-
~ejich
úvahy fyzikovy konečné povahy pohybu... Můžeme teriálním substrátem duševního života", že "duše je ve
Ipřed mysliti si hmotu jen ve výrazech duše. Můžeme mys- své podstatě produktem mozkové činnosti" a duševní
~třed-
(pro- liti si duši jenom ve výrazech hmoty. Když posunuli jevy jsou "mozkové reflexy". D. A. Birjukov (1962)
zdily jsme svá zkoumáni od prvé až k nejzazší mezi, jest uvádí: "Vycházíme-li z materialistického monismu,
ošev- nám uchylovati se k druhé o konečnou odpověď; musíme chápat, že duše a tělo, duševní činnost a fyzio-
velmi a když jsme dostali konečnou odpověď u druhé, jsme logické procesy mozku jsou jednotné a neoddělitelné.
ypsy- nazpátek hnáni k prvé pro výklad její. Shledáváme Myšlenku nelze oddělovat od myslícího mozku. Psy-
x v prvcích y, potom nalézáme hodnotu y v prvcích chické a fyzické - to jsou pouze dvě stránky jednotné
x, a tak můžeme pokračovat navěky a nepřijdeme blí- a nedělitelné životní činnosti vyšších zvířat a člově
že k rozřešeni. Protiva subjektu a objektu, již nikdy ka." S. L. Rubinštejn (1963 aj.) zdůrazňuje, že "reflex-
překročiti nelze, dokud vědomí trvá, činí nemožným ni odrazová činnost mozku je sama i materiální nervo-
všecko poznáni té konečné skutečnosti, v niž subjekt vou činností materiálního orgánu mozku a zároveň
a objekt jest sjednocen." Přijmeme-li tuto Spencerovu činnosti psychickou", ale že je nutné odlišovat dvě
tezi, která se zdá být neotřesitelná ve svém zdůrazně různá hlediska: z ontologického hlediska je psychická
ní toho, že jak to, co označujeme za psychické, tak i to, činnost totožná s materiálními procesy v mozku,
co označujeme za hmotné, jsou koneckonců stavy na- z gnozeologického hlediska se jeví jako nehmotná, ale
ší mysli, zdá se nám, že v rámci vědecké teorie je mož- to je jen funkcí našeho poznáváni, a jde tu tedy jen
né připustit jen fenomenální rozdíl psychického a fy- o rozdily fenomenální. Avšak neurofyziolog A. Fes-
zického a vše další je už jen druhem spekulace. Přesto sard (1954) tvrdí, že z empirie neplyne nutně fakt
se však mnozí pokoušejí jít ještě dál a vyvozují určité kauzálního vztahu mezi mozkem a psychikou nebo
logické závěry z empirických faktů, které ovšem mají formulace, že mozek je orgánem psychiky, případně
jen povahu vědeckých hypotéz, neboť jsou nejednotné že psychické je funkcí mozku; jde tu prostě o vztah,
aneúplné. který může mít různou podstatu, a mozek může být
Pro materialistické pojetí vztahu psychického v tomto smyslu také orgánem duše, nervové děni
a fyzického mluví především jasná závislost psychiky funkcí duše atd. Materialisticky formulovanou podsta-
na čiImosti mozku a stavech těla: 1. Poškozeni mozku tu tohoto vztahu lze tedy také obrátit ve formulaci spi-
vrozenými malformacemi a dysfunkcemi, jakož i jeho ritualistickou: mozek je orgánem duchovního činitele.
poraněni a poškozeni určitými chorobami, vede k po- Ve spiritualistickém pojetí vztahu psychického
škození psychické činnosti (přikladem je vrozená sla- a fyzického se zdůrazňuje, že v materialistickém poje-
bomyslnost, tzv. oligofrenie, nebo získaná slabomysl- tí jde pouze o "všeobecný souhlas" a že mechanismy
nost, tzv. demence, jejíž příčinou jsou zejména nervových dějů nelze vysvětlit vývojově vyšší a cha-
sklerotické změny v mozku, nevyléčený zánět mozko- rakteristicky lidské psychické děje (např. fakt volní
vých blan a další). 2. Ke změnám psychické činnosti regulace jednáni, city, abstraktní myšleni atd.); po-
vedou také zásahy do mozku, jako jsou stimulace jeho kusy o takové vysvětleni selhaly, stejně jako zklamala
určitých struktur slabým elektrickým proudem nebo "fyzika duševního", ačkoli se dlouho udržovala v aso-
chemickými substancemi (vnímáni výrazně ovlivňuje cianismu. Materialista J. B. S. Haldane (1946) však
245
Psychika
připouští, že "hmota je něco mnohem bohatšího a slo- modulů s těmito oblastmi může generovat nekonečné ni
žitějšího, než o tom sníli mechaníčtí materialisté". množství neurofyziologických vzorců. Modulů jsou kt,
Nicméně materialisté připisují hmotě určité vlastnosti asi 4 miliony, a tak může být lidský mozek chápán ja- ne
(samopohyb, odraz), které hrají v jejich pojetí dušev- ko klavír se 4 miliony klávesníc, na něž "hraje" lidský kl
ního života zásadní roli; jde však o pouhé předpokla duch (sebe sama vědomá mysl). Ten modifikuje dyna- kt
dy, že tyto vlastnosti jsou jí na určité úrovní jejího vý- miku časoprostorovýchvzorců těchto modulů, a hraje fO
voje vlastní. Formulace, že psychika je funkcí mozku, tak v lidské psychice nejvyšší interpretativní a kon- ne:
je nesprávná již proto, že se jedná přinejmenším trolní roli. Podle J. C. Ecclese "všechny materialistic- pi
o funkci interakce mozku s organísmem na jedné ké teorie mysli jsou nakonec redukovatelné na de- či
a s životním prostředím na druhé straně. Výrazné spi- terminísmus, a tak vedou k popření lidské svobody i
ritualistické stanovisko ve výkladu psychofyzického a racionality". Z Ecclesova pojetí plyne možnost, že kl
problému zaujal neurofyziolog J. C. Eccles (1953, lidská psýché může v některé formě přežívat smrt tě ni
1970 aj.). Zejména ve svých edinburských přednáš la, která je fakticky smrtí mozku, a Eccles takovou
kách 1978-1979 (knižně 1980) podrobil materialistic- možnost připouští. Nicméně otázka posmrtné exis- v:
ké pojetí psychiky ostré kritice a formuloval své vlast- tence individuální psychiky zůstává stále otevřená, v:
ní pojetí. Podle Ecclese je materialistické pojetí neboť žádné důkazy pro ní nebyly přes četné snahy h
psychiky v rozporu především s biologickou evolucí: dosud podány. Nejsou jími aní známé experimenty ri
v přírodní selekci se vyvinuly jen ty struktury a proce- spiritistické, aní poznatky o zážitcích osob, které pro- v
sy, které přispěly k přežití. Podle biologické evoluce dělaly stav klinícké smrti (R. A. Moody, E. Kiiblero-
by se tedy mentální stavy a vědomí vyvinuly jen teh- vá-Rossová).
dy, jestliže by byly "kauzálně efektivní", přinášejíce Filozof K. R. Popper spolu s J. C. Ecclesem (1977)
nějaké změny v neurálních dějích v mozku s následný- podávají kritiku čtyř druhů materialistického pojetí
mi změnami v chování, a to se může stát, jen pokud je psychiky: radikálního materialismu či fyzikalismu, je-
neurální stroj mozku ("neural machinery") otevřen hož současným reprezentantem je W. V. Quine (1960)
vlivům mentálních dějů. Eccles vyslovil hypotézu, že a podle něhož mentální procesy jsou druhem hmot-
tento vliv mysli na děje mozku se uskutečňuje pro- ných, resp. fyzikálních dějů; panpsychismu (Spinoza,
středníctvím zvláštních nervových struktur (~ Nervo- Leibníz), podle něhož všechny věci jsou obdařeny ur-
vá soustava - stavba a činnost). Odpůrcem materialis- čitým stupněm psychiky a jen pozorovány zvnějšku se
tického pojetí psychiky byl také neurofyziolog jeví jako hmota; epifenomenalismu, který je modifika-
C. S. Sherrington (1933, 1941), který měl na názory cí panpsychismu a který může, ale nemusí mít fonnu
J. C. Ecclese velký vliv. K dualistickému pojetí psy- psychofyzického paralelismu (psychické procesy pro-
chofyzického problému se hlásí také neurofyziolog bíhají paralelně, tj. nezávisle na fyzických procesech);
R. W. Sperry (1952, 1963); je zajímavé, že toto pojetí teorie identity, podle níž jsou psychické procesy
je zastáváno právě neurofyziology. Důvodem je patr- identické s určitými procesy v mozku, oba druhy pro-
ně skutečnost, že neurofyziologické vysvětlování psy- cesů se pouze jevově liší, přičemž neurofyziologie
chických dějů je zatím velmi omezené a poznání čin a psychologie studují totéž různými metodami a vy-
nosti mozku má dosud mnoho bílých míst, což jadřují totéž různými jazyky (H. Feigl, 1967). Radikál-
umožňuje přijímání určitých postulátů. Ve spiritua- ním materialistou je D. M. Armstrong (1968), podle
listicky orientované psychologii je to postulát du- něhož "stavy mysli nejsou níčím jiným než fyzickými
chovního činitele, který působí na mozek a má vy- stavy mozku", což podle Poppera znamená, že všech-
světlit složitější psychologické fenomény. Podle ny psychické reakce musí být vysvětleny fyzikálním
Ecclese se působení "sebe sama vědomé mysli" ("self- determinísmem, a to nejen např. proces myšlení, nýbrž
-conscious mind"), tedy jakéhosi duchovního činítele, i sociální vlivy. V rámci Popperovy hypotézy tří světů
na mozek uskutečňuje prostředníctvím tzv. modulů, (materiálního, mentálního a světa kulturních obsahů)
zvláštní struktury uložené v neokortexu, která má spo- vyvinul Eccles vlastní hypotézu psychofyzického pro-
jení s asociačními oblastmi mozkové kůry. Interakce blému, kterou označuje jako dualistický interakcio-
246
Psychika
nismus: sebe sama vědomá mysl je nezávislá entita, chem a tělem" a "na ducha nepůsobí všechny části tě
ů jsou která prostřednictvím nervových modulů určuje čin la přímo, ale jen mozek", napsal Descartes ve svých
ánja- nost mozku podle svých vlastních intencí, tj. modifi- Úvahách o první filozofii) a pozitivismu a přímým dů
lidský kuje ji, integruje atd. Neurofyziologická argumentace, sledkem teze "ignoramus et ignorabímus" - "neznáme
dyna- kterou Eccles tuto hypotézu dokládá, zde nemůže být a nepoznáme" (F. du Bois Reymond, 1872). W. Wundt
a hraje rozebírána, ale poukazuje mímo jiné především na (1880) jej označil za "metodické pravidlo" nutící nás
a kon- neurofyziologickou nevysvětlitelnost volniho aktu, k tomu, abychom pří studiu a výzkumu psychických
alistic- předpokládající pro jeho výklad zavedení duchovního dějů hledali též jejich nervové koreláty; psychofyzic-
na de- činitele. Lze však namítnout, že je možné formulovat ký paralelismus podle něj současně znamenal ústup od
obody i jinou hypotézu a že z velmi omezených poznatků, substanciálniho pojetí duše. Hlásal, že psychické
ost, že které dosud o mozku máme, nutnost zavádění duchov- a nervové děje jsou dva na sobě nezávisle probíhající
tě- ního činitele neplyne. procesy, tedy paralelní děje. Tím však na dlouhou do-
kovou Ruský neurofyziolog A. P. Lurija (slov. 1975) ke bu zatemnil důležitou skutečnost, že duševní a nervo-
vztahu psychiky a mozku uvádi, že tu není nutné za- vé procesy jsou ve vztahu vzájemné interakce, a ze-
vádět vysvětlující činitele, které "leží za hranicemi jména že duševní děje působí na děje nervové,
hmoty"; opakuje v dokonalejších formulacích mate- neuvědomělé a jejich prostřednictvímna fyziologii or-
rialisticko-monístické pojetí tohoto vztahu, jež je ganismu. Dnes už je tedy psychofyzický paralelismus
v podstatě analogií teorie identity. Podle Luriji má jen historickou záležitostí.
psychická činnost člověka složitou psychofyziolo- Podle L. Busseho (1903) existují tři možné odpově
gickou stavbu a na začátku její historie je vždy před di na otázku vztahu duševního a tělesného, vyloučí
(1977) mětný úkon a jazyk, který je i prostředkem formování me-li spiritualistickou hypotézu jako nevědeckou:
pojetí vědomí; psychické procesy je nutné chápat jako systé- 1. paralelismus (duševní a tělesné je empiricky rozdil-
mu,je- my, které mají historický původ a složitou funkcio- né, děje se paralelně, ale nepůsobí jedno na druhé),
(1960) nální strukturu a které jsou produktem dlouhodobého 2. dualismus (duševní a tělesné jsou dva odlišné jevy
hmot- (u člověka sociálniho) vývoje. V mozku jsou psychic- příslušející dvěma různým substancím, duchu a hmo-
pinoza, ké procesy lokalizovány dynamícky, níkoli v prostoro- tě), 3. materialismus (duševní je vlastnost nebo funk-
eny ur- vě omezených centrech, ale systémově. Lurija v tom- ce hmoty, resp. její vysoce vyvinuté formy, mozku).
jškuse to smyslu hovoří o "dynamícké systémové lokalizaci Paralelismus, jak bylo již poznamenáno, byl vývojem
'fika- funkcí ve velkém mozku" a poznamenává:"Psychické překonán. O. Kiilpe (1895) uvažuje o těchto třech
foOllu procesy člověka, i když se zdají být nerozložitelné, se možných variantách materialistického výkladu
y pro- ve skutečnosti rozdělují v celém systému společně psychofyzického problému: 1. duševní je materiální,
esech); pracujících oddilů velkých polokoulí... složité pojmy 2. duševní je účinkem materiálniho a 3. duševní je
rocesy psychické činnosti, známé jako vyšší psychické funk- vlastností hmoty. První varianta výkladu vyjadřuje ve-
y pro- ce, jsou složité funkcionální systémy opírající se lice sporný naturalismus, resp. fyzikalismus, ale je ješ-
iologie o spolupráci zvláštních, někdy vzdálených částí moz- tě zastávána, druhá varianta je pouhou hypotézou
a vy- " ku, z nichž každá vykonává svou dostatečně specific- a posléze třetí je neprokazatelným postulátem. Psy-
dikál,. kou práci a přináší do realizace celého funkcionálniho chofyzický problém proto problémem stále zůstává.
, podle systému vlastní specifický přínos." To, co spiritualisté Teorie psychiky jsou poznamenány četnými spory
ickými chápou jako duchovního činitele, je tedy podle Luriji a rozpory v pojetí základnich témat. T. Tomaszewski
všech- vědomi. I zde však jde o vysvětlení velmi abstraktní, (1968) klasifikuje tyto teoretické spory o psychiku tak-
'kálním které využívá skutečnosti, že mozek vykazuje složitou to: 1. Téma podstaty psychických jevů: mentalismus
',nýbrž a dosud ne zcela spolehlivě známou činnost, takže je versus behaviorismus. 2. Struktura psychických jevů:
v. světů kjejímu vysvětlení nutné postulovat různé činitele, tu atomismus versus strukturalismus. 3. Průběh psychic-
bsahů) duchovní povahy, tu povahy materiální. kých jevů: determinismus versus funkcionalismus.
ho pro- Tzv. psychofyzický paralelismus je plodem karte- Mentalismus versus behaviorismus je sporem
rakcio- ziánského dualismu ("pozoruji velký rozdil mezi du- o předmět psychologie, tedy o to, co je psychika jako
247
Psychika
fenomén, v čem je specifická ve srovnání s jinými je- . na příčiny, ale ve skutečnosti provádíme pouze "re- xerr
vy. S tím je spojen i problém, jak přistupovat k jejímu dundantní deskripci" (nadbytečný popis), tj. vykládá- zku:
studiu, tj. problém metodologie a metod, neboť pova- me jeden stav nebo proces jiným stavem nebo proce- jak<
ha předmětu vědy určuje i její metodologii a výzkum- sem. "Jí" a "má hlad" je totéž, říká Skinner, protože J
né metody. Mentalismus (z latinského mens, mysl) ro- odmítá zabývat se vnitřními psychickými stavy, které ho
zumí psychikou mentální procesy, tj. prožívání. jako psychologické příčiny jsou někdy dále převáděny svě
Naproti tomu behaviorismus (z anglického behaviour, na příčiny biologické (např. pocit hladu je vyvoláván 193
chování) pokládá za předmět psychologie pouze smy- úbytkem glukózy v krvi, který stímuluje určitá centra che
sluplné akty (molárního) chování, ztotožňuje psychiku v hypothalamu, ale i stahy stěn prázdného žaludku). kteJ
s chováním a o psychice v podstatě ani nehovoří, po- V tomto smyslu je psychologická příčinnost zvlášt- vys
užívá však adjektiva psychický. Obě tyto pozice jsou ním případem kauzality: psychologickými příčinami vot
krajní, neboť psychické fenomény tvoří funkční jedno- jsou vlastně motivy chování, které jsou současně přiJ
ta prožívání a chování, jak se dokazuje v tomto hesle. účelnýmijevy. Současně funkce každé jednotlivé slož- čín
Atomismus versus strukturalismus. Psychologo- ky nějakého systému může být pochopena jen s ohle- prc
vé v minulém století a již i dříve hledali po vzoru fy- dem na činnost celku a jeho organizace jen ve vztahu (U2
ziky a chemie prvky psychiky, z níchž by bylo možné k nějakému cíli (R. Ashby, 1961). Podle K. Jasperse r02
sestavovat komplexní psychické děje, jako je např. (1965) "všechna poznaná kauzalita má mechanický til
myšlení. Za takové prvky byly považovány. počitky charakter" a "život si sice slouží mechanismy... , ale pr<
a představy, které se podle zákonů asociace a spřispě mechanismy jsou samy životem vytvářeny". C. Burt sit
ním pamětních prvků, tzv. engramů, spojují v řetězce (1962) poukázal na to, že psychické jevy jsou způso čel
psychických dějů. Později se však ukázalo, že psy- bovány množstvím konvergujících vlivů, níkoli jedno- ve
chické jevy tvoří struktury, které nejsou rozložitelné duchou příčinou: např. pravděpodobnost, že se určité na
na prvky: již fyzik a filozof E. Mach na konci minulé- ditě stane delikventním, neurotickým apod., je funkcí rel
ho století poukázal na fakt, že otočíme-li čtverec o 45°, celé skupiny podmínek, níkoli jen jedné, která by vy- vý
podstatně změní svůj vzhled, aniž by se nějaká část, stupovala jako příčina, tedy p = f (a+b+c ...). Proto se <hl
která ho skládá, nějak změníla. Později tzv. gestaltis- v klinické psychologii hovoří spíše o etiologii (nauka vz
mus (z německého Gestalt, tvar, útvar ve smyslu o původu, v daném případě např. určitého druhu poru- tj.
struktury) tuto ideu strukturálního pojetí psychiky po- chy chování u ditěte). Psychologická kauzalita nemá pl
drobně rozpracoval. Psychické tedy nevystupuje ve mechanickou povahu lineární kauzality, nýbrž složi- v~
formě izolovaných prvků, nýbrž ve formě struktur slo- tých motivačníchprocesů, které jsou cílově zaměřeny. V
žených z určitých prvků, avšak tyto struktury vystupu- G. W. Leibníz ve své Monadologii (1714) rozlišuje si'
jí jako celky, které jsou víc než suma prvků, jež je "působící příčiny" vyvolávající pohyb těla a účelové ta
tvoří, a které jsou nerozložitelné (např. čtverec pozná- příčiny ("Zweckursachen") působící duševni děje. Po- cl
váme stále jako čtverec, ať je jakkoli veliký, ať má ja- zději byly činěny pokusy podat model účelného cho- v:
koukoli barvu atd.). Nacházíme-li např. v prožívání ur- vání založený na zvláštním pojetí příčinnosti Dl
čité prvky, jde tu spíše o celistvé modality nebo složky (G. Klaus, 1963, I. T. Bžalava, 1966, který Klausův je
(city, snahy), níkoli o nějaké "psychoidy", psychické model korigoval). Avšak smysl psychického dění ne- "J
elementy, dále nerozložitelné, z níchž by byly takové vyplývá jen z vlivu aktuální situace, nýbrž z celé kon- k
komplexní funkce, jako je např. myšlení, složeny. tinuity psychického života jedince, protože každá re- II
Determinismus versus funkcionalismus. Princip akce je určována také individuální a v některých a
determinismu říká, že každý jev je determinován urči případech i druhovou zkušeností jedince; psychicky D
tými činiteli a má svou příčinu v jevech předcházejí přítomné je vždy nějak zakotveno v minulosti jedince, ' z
cích. B. F. Skinner (1953) požaduje, aby studium kau-
zálních souvislostí, které mají různou povahu, bylo
nejsou to diskrétní děje, ale plynulý proud dění a v ak-
tuálním chování nevystupuje níc, co by nemělo vazbu ,z
nahrazeno funkční analýzou. Domníváme se, že když na minulost (Skinner, 1953). L. V. Krušinskij (1960) j:
řekneme "člověk jí, protože má hlad", poukazujeme vysvětluje zaměření chování tzv. extrapolačním refle- ~
248
Psychika
xem: z toho, co probíhá, vyvozuje subjekt na základě tkal. Prožíváni je určováno osobním kontextem, stejně
zkušenosti to, co bude následovat, a to pak vystupuje jako věděni kontextem předmětným; přesněji řečeno
jako podnět k reakci. je prožíváním, pokud je určováno osobním kontextem,
Prožívaný svět. V průběhu interakce individua s je- a je věděním, pokud je určováno kontextem předmět
ho životním prostředím se jeho svět strukturuje jako ným. Prožíváním se stává pro člověka to, co je pro ně
svět významů (J. von Uexkiill, 1933, G. H. Mead, ho osobně významné" (S. L. Rubinštejn, 1964). Tato
1934); vystupuje primárně nikoli jako svět fyzikálně hluboká charakteristika prožíváni vystihuje velmi
chemických podnětů, nýbrž objektů, jevů, věcí, osob, přesně jeho centrální roli v přístupu k lidské psychice.
které jsou nositeli určitého významu. Tyto významy Současně poukazuje na dvojí kontext, v němž prožívá-
vystupují jako symptomy a signály toho, co je pro ži- ní vystupuje, totiž jako vědomé a nevědomé prožívá-
vot individua smysluplné, co mu přináší nebo může ní, přičemž tento rozdíl je dán vědomim kauzálních
přinést určité uspokojeni, co ho varuje před nebezpe- souvislostí psychických vztahů, resp. věděním. Např.
čím, co ho přímo ohrožuje atd. K orientaci v životním vědomý cit není jen cit, který si člověk uvědomuje ja-
prostředi je nutné rozlišovat biologicky významné ko zážitek určité kvality, určitého obsahu (např. lásky
(užitečné, škodlivé) a bíologicky nevýznamné. Toto nebo nenávístí), nýbrž cit, o kterém ví, proč jej cítí
rozlišování je zčásti vrozené (reflexy, instinkty), zčás a čím tento cit ve své podstatě je (např. jedinec se mů
ti naučené (učeni je ve své podstatě významotvorný že vůči určité osobě chovat podrážděně, arogantně
proces). U člověka se aspekt biologické významnosti a s pocity antipatie, ale neví, že je to vlastně výrazem
situací rozšiřuje na významnost sociální, resp. spole- nenávisti) (~ Nevědomí, ~ Vědomí). Současně zde
čenskou. Blesk je signálem nebezpečí ohroženi života vystupují další kontexty prožívání: předmětný (po-
ve smyslu biologickém, vysloveni nespokojenosti znáváni, identifikace objektů) a "osobní" (citové vzta-
nadřízeným je signálem hrozby ztráty zaměstnáni, hy); z jednoty či z rozporů poznáváni (identifikace vý-
·resp. společenského postaveni apod. Svět jako svět znamů v objektivním smyslu) a cítění (osobní smysl,
významů indukuje dva základní druhy vztahů indivi- hodnota určitých situací) pak vyplývají určité snahy,
dua k přírodní a společenské skutečnosti (pomineme-li které se za vhodných okolností mohou realizovat
vztahy neutrální a ambivalentní): apetence a averze, v jednáni, řeči, nebo dostávají určitý vnější výraz. Tím
tj. situace, jimiž je člověk přítahován, protože v nich jsou dány i vztahy mezi prožívánim a chováním: cho-
prožívá něco příjemného, a situace, jimiž je odpuzo- váni je vždy vyjádřením toho, co subjekt prožívá, ale
ván, protože v nich prožívá něco nepříjemného. protože zážitek může být rozporný (pociťuji vůči urči
·V kontextu právě uvedeného je zřejmé, že významy té osobě nelibost, ale vím, že by nebylo účelné ji dát
situací a stimulací se konstituují v prožívání, které je najevo), vyjadřuje chováni vždy výslednou snahu
·takprimámím a esenciálním psychickým, a tedy i psy- a nemusí být v tomto smyslu signifikantním projevem
chologickým jevem. Naproti tomu chování je určitým toho, co člověk prožívá (krajními případy toho jsou
výrazem prožíváni, a to ve smyslu instrumentálním, předstíráni a zastíráni). Zdrojem významů je psychic-
neboť má zajistit odpověď na situaci, tak jak vystupu- ká rovina lidské existence, tj. významy vyplývají
je v prožívání člověka, které jí vtiskuje určitý význam. z interakce psychiky a životního prostředí; přítom vy-
"Prožíváním je psychický jev potud, pokud je určován stupují produkty "objektivního" poznáni jako význa-
kontextem života individua. Ve vědomí prožívajícího my v užším slova smyslu (např. jako významy urči
individua vystupuje tento kontext jako souvislost cílů tých slov, pojmů, předmětů pro určitou praxi atd.)
a motivů. Určují smysl prožitého jako něčeho, co se se a jako osobní smysl situací pro jednáni člověka. Podle
.mnou stalo. V prožíváni nevystupuje do popředí pou- G. H. Meada (1934) relace mezi individuem a jeho
.u předmětný obsah toho, co se v něm odráží, co je po- prostředím vyjadřuje čin, který současně odráží inter-
znáno, nýbrž také jeho význam, který během mého ži- akci mezi prožívánim a chováním a výslednou snahu,
.\Vota dostává: že jsem to věděl, že jsem si to ujasnil, že která z ní vyplývá. Na rozdíl od akce, která je vždy
.' m tím vyřešil úkoly, které se přede mnou objevily, spojena s pohyby ve smyslu aktivního jednáni, může
a že jsem tím překonal obtíže, se kterými jsem se se- čin vyjadřovat i zdržení se akce: učinit něco znamená
249
Psychika
zaujmout určitý vztah, např. také nepodniknout nic. žívají určité emoce, vnímají a myslí a patrně mají CI
Dynamika vnitřrúho života člověka ve smyslu psycho- i představy. Až do 18. století bylo duševno, chápané ~
logickém, tj. intrapsychická dynamika, se projevuje v podstatě jako prožívání, tříděno na poznávání a "žá- 1\
interakci psychiky a životního prostředí a směřuje dosti" (G. W. Leibniz, Ch. Wolf). Teprve ve druhé p0- n
k přizpůsobení individua životním podmínkám, ať už lovině 18. století se vlivem vysokého hodnoceni citů a.
pasivní adaptaci, nebo jejich přetvářením. Aby byla u J. 1. Rousseaua prosadilo třidění zážitkových moda-
P
smysluplná - a tak se jeví - musí mít nějaký základní lit do tři třid (A. Messer, 1934). Avšak hovořilo se (I
vztažný rámec, v němž by se tato smysluplnost utvá- spíše o vědomí nebo o "vnitřní zkušenosti" než o pro- a
řela. Tímto základním vztažným rámcem psychické žívání. Posléze došlo ještě k fenomenologické diferen- g
dynamiky a jejích projevů v chování je udržování ciaci poznávání na vnímání, představy a myšlení; za
v
a restaurace psychické rovnováhy (psychického zvláštní modalitu poznávání je považována fantazie
g
ekvilibria), která je analogická fyziologické ho- (obrazotvornost), přechod mezi vjemy a představami
p
meostáze a která je také příznakem psychického zdra- tvoří tzv. následné obrazy. Prožívání, jak ukázal W.
n
ví a úspěšné adaptace. Jejím východiskem je prožívá- Dilthey a nověji např. F. 1. Vasiljuk (1988), lze také
~
ní, jejím nástrojem jednání. Proto koncepty adaptace analyzovat v termínech užšího významu, než jsou vý-
a psychického ekvilibria jsou komplementárni, jsou to še uvedené, dále neanalyzovatelné modality (např. re
dvě stránky téže tendence individua, z níchž jedna "snaha po sebeprosazení" apod.).
- vnitřní psychická rovnováha - je zaměřena "do- Chování je projevem prožívání; pokud je spojuje- II
vnitř" a druhá - adaptace - navenek, přičemž první je me s pozorovatelnou aktivitou individua, s pohyby,
podmínkou ustavení druhé, a naopak. abstrahujíce od různých projevů žláz s vnějším vymě f
Prožívání. Jakjiž bylo uvedeno, je prožívání klíčo šováním, je to v podstatě činnost kosterního svalstva a
vou psychologickou kategorií a současně primárnim (běh, uchopování, zápas). Obvykle je však chápáno
a bazálním psychickým fenoménem, který vykazuje v širším významu jako "odpovědi organismu na změ
tři modality: poznávání, citění a snažení. První má vý- ny v jeho okolí" (K. U. Smíth a W. M. Smith, 1958)
razně předmětnou povahu; city mají zážitkově akcent nebo jako "objektivní projevy celkové aktivity člově II
libosti či nelibosti a určité míry vzrušení, k čemuž při ka a zvířat" (H. Piéron, 1951). Všeobecné pojetí cho-
stupuje prožívání zvláštních kvalit, u různých citů růz vání podal E. R. Hilgard (1957) v následující definici:
ných, dále neanalyzovatelných (radost, smutek, strach, "Chováním rozumíme takové aktivity organismu, kte-
zloba atd.); snahy mohou být předmětné (přání něčeho ré mohou být pozorovány jinou osobou nebo experi- v
konkrétního, úsilí o něco konkrétního), nebo mohou mentátorovými přistroji." Je to tedy činnost svalů
mít povahu neurčitého podněcování (touha). L. Klages a žláz s vnitřní i vnější sekrecí. Chování není jen reak-
(1928) poukázal na fenomenologický rozdíl mezi pro- cí na okolí individua - člověk může naříkat nejen pro-
žíváním a vědomím, ale interpretoval jej metafyzicky to, že mu někdo něco zlého učinil, ale také proto, že ho P
II
v rámci své filozofie života. W. Dilthey (1895) ozna- bolí zuby; nejde ovšem jen o "odpověď organismu", tj.
čil prožívání za "uvědomováni si duše" a za "reálnou jen o biologickou aktivitu, nýbrž o odpověď osobnos- h
kategorii života"; za centrum "duševní struktury" pro- ti člověka. Funkcí chování je prostorová relace: unik-
žívání pokládal "svazek pudů a citů" a básnícky po- nout z místa nebezpečí, přiblížit se k atraktivnímu ob-
ukázal na to, že v prožívání je přítomen "proudici ži- jektu, zaútočit na zdroj frustrace, a proto se vykazuje
vot". Ve fenomenologických analýzách prožívání je především jako určitý pohybový vzorec. Obvykle se
zdůrazňována jeho subjektivnost a vazba k jáství. rozlišují tři kategorie chování: jednání, řeč a výraz
"Prožívání se uskutečňuje mezi dvěma póly, oduše- (mimický, pantomimický, resp. tzv. kinezika, "řeč tě
vnělou bytostí a horizontem prostředi" (Ph. Lersch, la", tj. nevědomá exprese různých tendencí v mimo-
1962). Předmětem prožívání je vnější svět i stav vlast- volních pohybech). Uvažuje se o vztazích chování
ního těla a vlastni mysli (sebereflexe). Ve vzpomin- a činnosti, chování a aktivity organismu a dalších. Vý-
kách se člověk vraci k tomu, co prožil, ve snění si znamově širší je pojem aktivity; chování je zvláštním
představuje, co prožije. Také zvířata nepochybně pro- případem aktivity, zahrnuje sice také vegetativní reak-
250
Psychika
ce (bušení srdce, zrychlené dýchání atd.), ale pojem chování (situačně určené chování, které může mít
aktivity zahrnuje všechny změny v životě organismu. i formy símulace, disímulace a stylizace). Tzv. expre-
Méně jasný je pojem činnosti (~ Činnost), který je sivní chování vyjadřuje emoce subjektu v jejich, dalo
někdy používán jako významový ekvivalent pojmu by se říci, přirozeném projevu. Konečně tzv. substi-
aktivity, jindy, v užším smyslu, jako označení tzv. tuční chování představuje zvláštní případy, kdy urči
předmětné činnosti, tj. zabývání se nějakým objektem tý způsob chování zastupuje svůj původní účel (např.
(např. práce). Důležité je rozlišení molekulárního krádež neslouží obohacení se, ale je např. aktem nevě
a molárního chování. První vyjadřuje spíše fyziolo- domé agrese, ukradené předměty si zloděj neponechá,
gický pohled (chování svalových vřetének, krevních ale třeba je zahodí apod.; patří sem zřejmě i "hry
neurotiků",jakje popsal E. Berne, 1964, česky 1970).
vlásečnic), zatímco druhé vyjadřuje pohled psycholo-
gický; molární chování je psychologicky smysluplná, To, co zde bylo o psychice uvedeno, shrneme nyní
do přehledného schématu, které lze označit jako lo-
pozorovatelná pohybová struktura, jako je např. útěk
gogram psychiky (viz schéma na další stránce).
nebo útok, psaní dopisu nebo přednáška apod.
Strukturovaný a dynamický celek psychického dění
R. A. Littman a L. Rosen (1950) podávají následující
člověka vyjadřuje pojem osobnost, který současně
rozlišení molekulárního a molárního chování:
představuje systém psychofyzických dispozic jako in-
terních intervenčních prvků (vnitřních činítelů) psy-
molekulární chování molární chování chického reagování.
V psychologických teoriích je především tematizo-
fyziologické projevy psychologické projevy ván vztah psychiky a evoluce jako otázka funkce psy-
odvozené fenomenální chiky, tj. jaký smysl měla a má ve vývoji organismů.
(vědecké abstrakce) (smysluplné celky) Odpověď na tuto otázku tu již byla naznačena: funkcí
jednoduché reflexy komplexní reakce psychiky je adaptace, resp. adaptabilní regulace života
kratši časové souvislosti delší časové souvislosti organismů. P. J. Galperin (1984) v tomto smyslu ho-
nemá sociálni význam má sociální význam voří, možná přesněji, o funkci orientace jako nevyhnu-
telném předpokladu regulace činnosti individua.
Z nutnosti orientace v životním prostředí pak vyplý-
Jakýsi přechod od molekulárního k molárnímu cho- vají následující konkrétní funkce a jejich psychické
vání tvoří reflexy. Předmětem psychologie je pouze ekvivalenty:
molární chování, protože tvoří psychologicky interpre- Uvedené dílčí psychické funkce (procesy) jsou
tovatelné, a tedy psychologicky relevantní, smysluplné u člověka organizovány v systémóvý funkční celek
pohybové celky. Podstatným znakem je instrumenta- zvaný osobnost, který je možno chápat jako systém
lita chování, jeho subjektivní účelnost; chování se stá- dispozic. Psychika jako fenomén pak v tomto smyslu
vá nástrojem adaptace. To vyjadřuje termín adaptivní vystupuje jako funkčně propojený systém psychic-
251
Psychofannaka
J-
kých dispozic a procesů, který funguje na jedné straně Psychofarmaka e
v jednotě s organismem (tělem) a na druhé straně f
v jednotě s životním prostředím (vnějšími podmín- 1<
kami existence). Fungováni psychiky je determino- Následující informace budou jen velmi povšechné, II
váno interakcí individua a jeho životniho prostředí, in- protože se týkají problematiky, která je předmětem
terakcí, která je jednotou reakce a akce a která velmi speciálního vědního oboru, psychofarmakolo-
vyjadřuje tendenci k udržováni dynamické vnitřní gie (fannakopsychologie), která je součástí farmako-
i vnější rovnováhy mezi daným a optimálním stavem logie. Vyžaduje proto velmi specifické znalosti, jež
individuálního bytí (mezi psychickým "je" a "má jsou využívány spíše v psychiatrii, daleko méně
být"). v psychofyziologii.
obraz prostředí
potřeby jednání
udržování a restaurace vnitřní psyd1ícké
rovnováhy
I
hierarchická struktura hodnot
I
hierarchická struktura
(apetencí a averzí) instrumentálního chování
Logogram psychiky
252
Psychofarmaka
Přehled psychofarmak, jejich účinků a léčebného využití (G. Erdmann a W. Janke, 1994)
psycholeptika
sedativa centr.
neuroleptika trankvi1antia alkohol narkotika anestetika
+ hypnotika analgetika
zlepšení nálady redukce vzru- redukce vzru- redukce vzru- dezaktivování, provádění nar- tlumení bolesti blokování sen-
šeni a psycho- šení, napětí šení, odtlumení indukce spánku kózy zorických doj-
tických symp- a úzkosti mů
tomů
léčba deprese léčba schizo- léčba úzkosti, proti poruchám narkóza proti bolesti užití při opera-
frenie napětí a vege- spánku a vy- cích
tativních po- čerpání
ruch
psychoanaleptika psychodysleptika
psycho-
nootropika stimulantia omamné látky
rnímetika
254
Psychohygiena
Duše, která našla sebe sama (česky Duše, která se na- velmi relativní význam, nezahrnuje-li také aktivni
šla, 2. vyd. 1937). Roku 1908 bylo založeno americké přetváření těchto podminek. Je-li ovšem svět, v němž
vá, M., hnutí Mental Hygiene a roku 1948 World Federation žijeme, sám nemocný, znamená adaptace spíše kon-
dikáci- for Mental Health, která sdružuje kolem třiceti zemi frontaci a pokus o změnu životních podmínek (politic-
celého světa a vyvijí významnou činnost. Podle kých, ekologických atd.). Existují ovšem i nepsycho-
H. Menga (1943) "psychohygiena spojuje psychiatrii logické, objektivní podmínky duševního zdraví
a vnitřní lékařství s psychologií a patopsycholo- (bydlení, výživa, dostatek odpočinku, pohybu a další).
gií"; lze ji tedy pokládat za interdisciplinární obor, je- Vyloučíme-li vlivy dědičného zatížení a různých těles
hož tematika a koncepce vyjadřují závislost hygieny ných chorob (např. dysfunkce žláz s vnitřní sekrecí),
těla na hygieně duševního života a naopak. Podle defektního tělesného vzhledu a negativních osudo-
L. Míčka (1984) "duševní hygiena je disciplina stojící vých událostí, pak je pro duševní zdraví rozhodující
na rozhraní věd lékařských, psychologických a sociál- vliv životního prostředí, a to jak ve smyslu biofyzi-
ních... , zabývá se problémy adaptace a lehčími pří kálním, tak i sociálním. To neznamená, že jsou jakko-
pady maladaptace člověka, tedy lehčími poruchami li postižené osoby z psychohygienické péče vylučová
duševní rovnováhy... , je zaměřena spíše na psychopro- ny, naopak vyžadují zvláštní pozornost a péči.
fylaxi, prevenci a zabývá se problematikou upevňová Předpokladem zdravého duševního vývoje je tedy od
ní duševního zdraví". Tím se také liší od psychotera- útlého dětství až po stáří psychologicky přiměřené so-
pie, která se zaměřuje na léčení těžších psychických ciální prostředi (rodina, manželství, pracovní prostře
poruch již existujících, jakož i. na spoluléčení nemocí dí), mezilidské vztahy bez významných konfliktů,
oji vů ; tělesných psychologickými prostředky. Význam psy- resp. bez vážné a dlouhodobé psychické zátěže: vněj
tatním chohygieny narůstá s přibýváním tzv. civilizačních ší harmonické vztahy podmiňují v podstatě harmonii
epřed chorob majících svůj původ především ve zvětšujícím vnitřní a naopak. Znamená to také dostatečné uspoko-
zdraví se vlivu stresorů (faktorů vyvolávajících fyzickou jování sociálních potřeb jedince (možnost kontaktů,
vyme- , a psychickou zátěž, které souvisejí se současným způ projevování kompetence, získávání opory atd.).
L. Mí- sobem života a s životním prostředím industriální spo- Životní prostředí tvoří ovšem také ekosystém v nej-
o du- . lečností) (~Frustrace a stres). širším slova smy~lu, tj. přírodní podmínky života
~:úme Za základní kritéria duševního zdraví pokládá dané určitým civilizačním rámcem. Vedle podmínek
slouží- M. Jahodová (1958): 1. realistické pojetí sebe sama, klímatických tu v dnešní industrializované společnos
dušev- sebeakceptaci a seberealizaci, 2. vnítřní integraci zalo- ti vystupuje řada negativnich vlivů (kontaminace ži-
Bartka ženou na pevném a jednotném pojetí světa a sebe sa- votního prostředí rúznými škodlivinami, nadměrná
ho pro- ma, jakož i na svém mistě ve světě (smyslu života), hlučnost, přelidnění, hyperstimulace masmédií, ale ta-
psycho- 3. autonomii, tj. relativní nezávislost na vnějším pro- ké bydlení v anonymních panelácích, nedostatek příle
duševní' středí a jeho zvládání v lásce, práci a hře, což předpo žitostí ke zdravé rekreaci a další). Důležitou součástí
'spono- kládá rovnováhu mezi vlastními zájmy a zájmy osob, preventivní psychohygieny jsou proto antistresové
revence $ nimiž jedinec vstupuje do interakce; spontánnost, tj. programy (cvičeni umožňující psychickou a fyzickou
mohly. pohotovost vyjádřit volně své pocity a postoje. V uve- relaxaci), umožňující vyrovnávat se s vlivy stresu (~
takovou dených bodech jsou kritéria stanovená M. Jahodovou Frustrace a stres). Psychohygienické problémy vystu-
u něho propojena s kritérii, která určili další představitelé psy- pují v širších souvislostech hodnotové orientace jedin-
ůžeme'" chohygieny. Z uvedeného vyplývá, že podmínkou du- ců (honba za požitky, kariérou, ale také altruismus
datnosti' ievního zdraví je vnítřně harmonická osobnost žijící atd.). Důležitý vliv mají přiměřené životní aspirace
na zahr-'. Vharmonických vztazích se svým okolím a připrave (mnohostranná seberealizace, přiměřené využití vol-
duševní..; ,Dá realisticky řešit životní problémy a realisticky na- ného času atd.), s nimi spojené zdravé sebevědomí a
ýchob- I hlížet své životní perspektivy. To jsou ovšem kritéria sebeprosazování (asertivita), déle plnohodnotné
·elstvi;~ platící pro život v demokratické, názorově pluralitní partnerské vztahy a další činitelé, kteří vytvářejí ve
a vývoji' společností, která však sama není bez problémů, a pro- svém celku relativně bezporuchově fungující životní
e {1908J; to výraz "adaptace na vnější podminky života" má styl.
255
Psychologie - předmět
z Wediska prevence je důležité předcházení každo- jednou z více stránek činnosti organísmů a mohou být
dennímu napětí a městnání afektů, kompenzování z celku této činnosti jen uměle vyabstrahovány. Vytvá-
jednostranné psychické činnosti činností tělesnou a na- řejí pak určitou, relativně samostatnou kategorii feno-
opak, včasná změna prostředí, je-li zdrojem neodstra- ménů, specifickou ve smyslu fenomenologickém; fak-
nítelného zatěžování, kompenzace pracovního vypětí ticky jsou úzce spojeny s činností organísmu vůbec,
rekreací, zbavování se strachu, aktivní odpočinek současně jsou determinovány vlivy vnějšího životního
a pěstování zájmů, obecně pak autoregulace cítění prostředí. V těchto činnostech - máme-lí nyní na mys-
a myšlení, která má mnoho aspektů a forem (např. li organísmy, jež označujeme jako lidská individua
uvolňování se od tzv. negativních medítací - zabývání - nacházime zvláštní druhy jevů, které pojmenovává-
se starostmi - odreagovávání napětí relaxací, zbavová- me prožívání a chování: psychické jevy jsou fenomé-
ní se stísňujících závislostí a zloby, ale také svěřování ny prožívání a chování, ale to je jen velmi obecná cha-
se, které předpokládá spoleWivé a chápající sociální rakteristika psychiky. Historicky se vyvinula různá
zázemi v přátelských vztazích atd.): V psychohygieně pojetí předmětu psychologie:
se doporučuje, mimo jiné, strategie interference, tj. - Psychologie jako věda o duši. Pojem duše se histo-
nahrazování nepříjemných duševních obsahů příjem ricky vyvinul z představy oživujícího činítele, resp.
nými, tedy jakési "emoční přeladění", kterého lze do- substanciálního nositele života; jeho pozdější filozo-
sáhnout různými způsoby. V manželství a v erotickém fické pojetí nacházíme již u Homéra v 8.-9. století
životě je nutné dbát na to, aby nedocházelo k záměně př.n.I. Ve 3. století př.n.!. napsal Aristoteles spis O du-
rolí, aby byl ustaven kooperativní vztah rezignující na ši, který se stal historickým východiskem psychologie.
dosažení maximálního osobního dobra, předpokládají Ta byla pak přes dva tisíce let pěstována jako věda
cí důvěru, pohotovost ke kompromisu, k oběti, smysl o duši s akcentem na filozofických úvahách o sub-
stancialitě, duchovnosti a nesmrtelnosti duše (L. J. Po-
pro odpovědnost, vyvarování se nudných stereotypů,
a tim i přesycení apod. V každém sektoru lidského ži- ngratz, 1987), především pod vlivem teologie a meta-
fyziky. Duše byla chápána jako zvláštní substance,
vota lze uplatnit určitá psychohygienícká pravidla,
která je nositelkou života, k němuž byly počítány
která umožňuji soužití bez zbytečných rizik a napětí.
i psychické jevy. V polovině 19. století se vlivem roz-
voje přírodních věd psychologie oddělila od filozofie
Literatura: a pojem duše byl jako nevědecký opuštěn (F. A. Lan-
Bratko, D.: Moderní psychohygiena, Praha 1976. Caplan, G.: Du- ge, 1866, razil heslo "psychologie bez duše"), nebo
ševné zdravie v rodine a spoločnosti, Bratislava 1970. Levy, M. R, byl uznáván jako pouhý postulát ("aktualistický pojem
Digman, M., Shirrefs, J. H.: Essentials of life and health, 4. vyd. duše" u W. Wundta). Ustala éra "racionální" (spekula-
New York 1984. Meng, H.: Ochrana duševniho zdraví, Praha 1949. tivní) a nastala éra empirické (na vědeckém bádání za-
Míček, L: Duševní hygiena, Praha 1984. Pfister-Ammende, M.:
ložené) psychologie. Později byla otázka substrátu
Geistige Hygiene: Forschung und Praxis, Basel 1955.
psychických procesů a jednoty psychického života ve
smyslu kontinuity průběhu a identity subjektu, jakož
i konstantnosti poznání objektů, připsána osobě, resp.
Psychologie - předmět osobnosti (Pongratz, 1987). Pojem duše byl tak v jis-
tém smyslu nahrazen pojmem osobnosti, jímž měl být
Vědecké vymezení předmětu psychologie není snadné vysvětlen fakt, že duševní život tvoří jednotu a fungu-
vzWedem ke zvláštní povaze jevů, které zkoumá (~ je jako individuální celek. Nicméně s krizí mecha-
Psychika). Obecně řečeno, psychologie zkoumá psy- nístického pojetí světa (svět se začal jevit spíše jako
chické jevy, ale zůstává otázka, čim tyto jevy jsou, organísmus než jako mechanísmus) na konci dvacá-
v čem je jejich specifičnost ve srovnání s jinými feno- tých let našeho století a se zaváděním systémového
mény, s nímíž společně vystupují; např. řada jevů, kte- pojetí vzníkl koncept organísmu jako samoregulující-
ré označujeme jako psychické (třeba emoce), je dopro- ho se systému, který znovu poukázal na nutnost postu-
vázena jevy fyziologickými. Psychické jevy jsou lovat existenci účelně fungujícího integrujícího činíte-
256
Psychologie - předmět
le. Aristoteles uvedl, že "duše je entelechií těla", tedy v subjektu, druhá to, co se děje v jeho okolí), ale od-
v těle působící účelnou silou (slovo ente1echie zname- mítal oddělování obou druhů zkušenosti, neboť např.
ná "mít cíl"). Nemožnost vysvětlit psychické děje ner- i takové jevy vnítřní zkušenosti, jako jsou city, jsou
vovýmí mechanísmy vedla pak, zejména v neurofy- spojeny s vnějšímí věcmí. Výrazy vnější a vnítřní zku-
ziologii, k tendencí postulovat existenci duchovního šenost nevyjadřují různé předměty, nýbrž různá hle-
činitele, který by vysvětloval zvláštnosti duševního díska, píše Wundt a uvádí, že každá zkušenost má dvě
dění (Ch. Sherrington, C. J. Eccles a další). V součas dimenze: obsah, který je nám dán, a naše pojetí toho-
nosti existují určité tendence vrátit se k pojmu duše to obsahu; první se označuje jako objekt zkušenosti,
v jejím původním aristotelovském významu. Např. ka- druhé jako zakoušející subjekt. Z toho pak plynou dva
tolický filozof C. Tresmontant (1971) uvádí, že tělo směry ve zpracování zkušenosti: přírodověda, která se
nemůže existovat bez informace či oživení, bez toho je zabývá objekty zkušenosti, nezávisle na tom, jak je
jen neživou hmotou; duše organízuje hmotu, aby vy- pojímá subjekt, a dále psychologie, která "zkoumá ce-
tvořila živé tělo; organísmus je v podstatě psychismus. lý obsah zkušenosti v jeho vztazích k subjektu, tj. bez-
Současně však existují výhrady vůči znovuzavádění prostřední zkušenost". F. Krejčí (1902) to formuluje
pojmu duše do psychologie, které je pokládáno za ne- takto: "Duševní jsou děje, jež si uvědomuji bezprost-
vědecké. Pojem duše je uchováván především v teolo- ředně. Hmotné, jež si uvědomuji prostředníctvím dějů
gii: "Člověku je vlastní duchovní a nesmrtelná duše" duševních." To, že se pohybuje např. strom, si uvědo
(Pius XI. v encyklice Diviní redemptoris, 1937). Po- muji jen tehdy, když vidím nebo hmatám; to, že vidím,
kusy prokázat nesmrtelnost duše ve spiritismu a z ně hmatám, chci, je činnost, kterou si uvědomuji "samu
kterých průvodních jevů klinícké smrti zatím selhaly. pro sebe". Jevy, jež si uvědomuji bezprostředně, mohu
A tak pojem duše vyjadřuje stále ještě jen pouhou hy- nazývat stavy vědomí (Krejčí). Pojetí psychologie jako
potézu, resp. akt víry náboženského druhu. Nověji po- vědy o vědomí formuloval kategoricky také Th. Zie-
užívá pojmu duše jen velmi málo psychologů, řada hen (1914): Psychické je jen to, co je dáno v našem
z nich jen jako popisného termínu: "Duše je svět pro- vědomí - psychické a vědomé je identické. Podobně
žívání" (E. Kretschmer, 1963, a jiní). se vyjádřil W. James (1905), jakož i F. Krejčí (1902):
- Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti. "Věda o stavech vědomí jest psychologie." Krejčí dá-
Na filozofický empiriokriticismus R. Avenaria le uvádí, že jevy vědomí jsou závislé na subjektu (pře
a E. Macha z konce mínulého a z přelomu tohoto sto- stane-li si subjekt uvědomovat bolest nebo hněv, pře
letí, který za jedinou skutečnost pokládal zkušenost, stanou tyto jevy existovat, přestane-li si však
navázal americký psycholog E. B. Títchener (1928): uvědomovat např. strom, existuje tento dále nezávisle
"Všechno lidské poznání je derivováno z lidské zkuše- na vědomí subjektu). Tak můžeme proti sobě postavit
nosti; není jíného zdroje poznání." Rozlišil dvojí druh nítro jako soubor stavů vědomí a vnější svět jako sou-
zkušenosti: 1. zkušenost závislou na osobě, 2. zkuše- hrn jevů hmotných: "V tomto smyslu zveme jevy du-
nost nezávislou na jedíné osobě. První je předmětem ševní vnítřními a jevy hmotné vnějšímí." Nicméně je-
psychologie, druhá jíných věd (např. fyziky atd.); fy- -li všechno jen zkušenost, je i hmotné jen druhem
zika a psychologie mají tedy co činít s týmž materiá- dojmu, vnitřní zkušeností. Pojetí psychologie jako vě
lem, zkušeností, která však vystupuje jednou jako je- dy o subjektivní, vnítřní či bezprostřední zkušenosti
vy hmotné, jíndy jako nehmotné; fyzika má co činít neboli vědomí je však poplatné spornému gnozeolo-
s hmotou, psychologie se subjektivní zkušeností, na- gickému přístupu (skutečnost = zkušenost), v němž
zývanou též mysl. Psychologie tak může být defínová- psychické a nepsychické je oddělováno velmi uměle,
na jako věda o mysli, kterou lze chápat jako "úhrn lid- neboť obsahy vědomí jsou závislé nejen na tom, co se
ské zkušenosti, uvažované jako závislé na zakoušející děje v těle, ale i na tom, co se děje v jeho okolí. Kro-
osobě" (Titchener, 1928). Podobně se vyjadřoval mě toho je tu pojem vědomí brán v užším významu
H. Miinsterberg (1890). Tyto názory kritizoval již a není chápán jednotně. Pojem "bezprostřední zkuše-
W. Wundt (1905), který používal termínů vnítřní nost" je sporná gnozeologická konstrukce; operuje se
a vnější zkušenost (první vyjadřuje to, co se děje tu s nejasně vymezenými termíny vědomí, uvědomo-
257
Psychologie - předmět
vání, bezprostřední zkušenost atd. Vědomím vymeze- dukcionísmu se projevil mimo jiné zavedením kon-
ný předmět psychologie by tuto vědu omezoval jen na ceptů vnítřního a vnějšího chování. Tak P. G. Zímbar-
studium lidské psychiky, ačkoli psychika je jev vlast- do (1983) uvádi, že psychologie se, obecně vzato, za-
ní i zvířatům. bývá studiem chování živých organismů, a sice jak
- Psychologie jako věda o chování. V. M. Bechtěrev externím, tak interním; interní chování je buď fyziolo-
na začátku našeho století svou kritikou subjektivistic- gické (biochemícké procesy uvnítř těla a další vnitřní
ké psychologie vědomí a požadavkem "objektivní fyziologické změny v těle), nebo určené zkušeností,
psychologie" (jejíž předmět spatřoval ve studiu refle- která podmíňuje takové procesy, jako jsou např. myšle-
xů) připravoval zásadní obrat v pojetí psychologie. ní a city. Termín interní chování tu velmi nedokonale
Ten vyvrcholil vystoupením J. B. Watsona (1913), nahrazuje obávaný pojem prožívání. Jinou umírněnou
který vymezil předmět psychologie jako studium cho- objektivistickou formulaci podali R. S. Woodworth
vání, tedy toho, co člověk činí a řiká. Jde o tzv. beha- aD. G. Marquis (1965): "Psychologie je vědecké stu-
viorismus (z anglického behaviour, chování), který je dium aktivit individua ve vztahu k jeho prostředi." Po-
pokusem o ustavení objektivní vědecké psychologie; jem aktivity je podle citovaných autorů užíván ve vel-
objektivními vědeckýmí metodamí může být podle mi širokém významu; zahrnuje nejen motorické
Watsona a jeho četných následovníků studováno jen aktivity (chování), ale také tzv. kognítivní aktivity, ja-
chování. Behaviorismus je dodnes v pojetí předmětu ko jsou vnímání, myšlení, zapamatování, a emocionál-
psychologie převládajicím směrem, ačkoli je sporný. ní aktivity, jako jsou různé pocity a jejich projevy.
Podle W. McDougalla (1926) "jediná možnost je defi- "Každý projev života může být nazván aktivitou"; být
novat psychologii jako vědu o chování". Pojem chová- inaktivní znamená být mrtev (Woodworth a Marquis).
ní může být totiž defmován způsobem, který neobsa- Psychologie studuje mentální aktivity, "avšak každá
huje žádné spekulace a hypotézy. Pojmy vědomí mentální aktivita je současně tělesnou aktivitou". Psy-
a mysl ("mind") McDougall odmítá jako neurčité, vy- chické či mentální aktivity vyjadřují vztah organismu
mezitelné jen spekulativně a hypoteticky. V tomto k jeho životnímu prostředi: psychologie studuje akti-
smyslu je pak psychologie defmována převážně jako vity organismu jako celku, a to v jeho vztazích k pro-
"věda, která studuje chování člověka a ostatních živo- středi (Woodworth a Marquis, 1965). V této formulaci
čichů" (E. R. Hilgard, 1957, 1962), nebo jako "věda je sice správně naznačena jednota psychických a so-
o lidském a animálním chování" (e. T. Morgan, 1961). matických dějů, avšak psychické (mentální) tu není
Nikdo se níkdy nedotýkal mysli, neviděl a neslyšel ji, specifikováno.
avšak může vidět, slyšet a dotýkat se chování, uvádí V poslední době se ustálilo pojetí psychologie jako
Morgan. Omezení psychologie na studium chování vědy o prožívání a chování; pokouší se překonat jed-
však představuje redukcionístický přístup, který velmi nostrannosti behaviorismu i tzv. mentalismu, který
ochuzuje předmět psychologie a znemožňuje hlubší chápal psychologii jen jako vědu o mentálních feno-
pochopení smyslu chování, které je vnějším projevem ménech, tj. o prožívání. (Např. W. Stem, 1935, 1950:
toho, jak člověk okolní svět i sám sebe v něm prožívá. "Psychologie je věda o prožívající a prožívání schop-
To, jak člověk svět prožívá, dává smysl tomu, jak se né osobě. Psychické se nazývá všechno to, co je v oso-
vůči němu chová; chování samo o sobě je jen činnos bě prožíváním nebo co je v podstatném vztahu k pro-
tí svalů a žláz, důležitý je jeho smysl - a ten se konsti- žívání.") Ve výše uvedeném smyslu definují předmět
tuuje vnítřně v prožívání. Chování není mechanickou psychologie např. T. Thomae a H. Feger (1969), H. L.
reakcí na situaci, nýbrž smysluplným vztahem k situ- Roediger, J. Ph. Rushton, E. D. Capaldi, S. G. Paris
aci určitým způsobem prožívané: na tutéž situaci rea- (1984): "Psychologie může být defmována jako syste-
gují lidé s různou zkušeností různě. Proto se již na za- matické studium chování a mentálního života." "My-
čátku třicátých let (E. e. Tolman) objevil pokus sl" je však podle citovaných psychologů studována
o revizi striktního behaviorismu, ačkoli na jeho pozi- tak, že z pozorovaného chování jsou činěny závěry
cích zůstalo mnoho psychologů dodnes (B. F. Skínner o "mentálních procesech, které produkují chování".
a další). Pokus o překonání behavioristického re- Podle D. Kováče (1985) psychologie studuje psychic-
258
Psychologie - systém
[)n- kou regulaci chování tj. chování řízené prožíváním. může poznávat sebe sama jen tehdy, pokud má co či
lar- Pojetí psychologie jako vědy o prožívání a chování nit reálně nebo v myšlenkách s objekty"; tak nás veš-
za- nepředstavuje sice žádoucí způsob vymezení jejího keré vědění přivádí stále k subjektu, k psychologii,
jak předmětu, neboť se omezuje jen na procesuální aspekt k vědě o subjektu. 4. Psychologie souvisí neoddělitel
ilo- psychiky, ale vyjadřuje, byť zjednodušeně, podstatu ně s teorií poznání, mezi psychologií a filozofií nejsou
m psychologie ve dvou jejích stěžejních aspektech: 1. ostré hranice, v psychologickém výzkumu nelze unik-
fStí, Fenomenálně vystupuje psychické jako jednota proží- nout gnozeologickým problémům, vědění vychází
í1e- vání a chování. 2. V prožívání se realizuje základní re- z nějakých forem ínterakcí mezi subjektem a objek-
iale gulativní funkce psychiky nesená tím, že funguje jako tem. 5. Jako každájíná věda může psychologie prospí-
lOU systém tvorby a užívání významů. Chování je pak vat jen v ínterdísciplínární spolupráci. Sporná je zde
~rth účelnou reakcí na psychické zpracovávání významů pouze teze o psychologii jako přírodní vědě.
~tu situací vyjádřené prostředníctvím fyziologických akti- Psychologie je věda o psychice, která se fenomenál-
po- vit organismu. V tomto smyslu navrhl P. R. Hofstatter ně vykazuje jako prožívání a chování ve formě proce-
rel- (1962) aplikovat na určení předmětu psychologie mo- sů a psychofyzických díspozic k těmto procesům.
pké del komunikace, který vytvoříl K. Biihler (1934), ja-
ija- kož i závěry z analýzy "krize psychologie" (K. Biihler,
w- 1927). Model tvoří ínterdependence tří fenoménů: Literatura:
prožívání, chování a výtvorů (počínaje různými díly Galperin, P. J.: Úvod do psychológie, Bratislava 1988. Keller, F. S.:
~vy.
~ýt až po sociální instituce). Existuje vzájemná funkční The defmition ofpsychology, repro New York 1965. Nyman, A.: Die
~). závislost prožívání, chování a duchovních VÝtvorů: Schulen der neueren Psychologie, Bern-Stuttgart 1966. Pongratz,
L.J.: Problemgeschichte der Psychologie, Bern-Miinchen 1967.
~
svět (tj. své okolí i sebe sama) prožívá člověk jako ur-
čitý systém významů vytvořených především lidskou
kulturou, na základě toho se vůči tomuto světu chová
a v jisté míře jej tím sám dotváří a přetváří. Proto kaž- Psychologie - systém
r o- dá výpověď o jednom z uvedených tří aspektů bude
aci zahrnovat oba zbývající aspekty: o chování mohu vy- Z určitého vymezení předmětu psychologie, jímž je
so- povídat jen ve vztahu k tomu, co člověk prožívá a vy- psychika, a z určitého pojetí funkce a vlastností psy-
ení tváří atd. A tak lze předmět psychologie vyjádřit chiky vyplývají určité důsledky pro vytvoření systému
schematicky ínterdependencí tří fenoménů: prožívání, psychologických věd, tzn. pro uspořádání jejich po-
chování a duchovních VÝtvorů: znatků, vztahů mezi nimi a vztahů psychologie k dal-
ším vědám a k filozofů (postavení psychologie v sys-
tému věd). Avšak názor na to, co je to systém
psychologie, není jednotný. M. H. Marx a W. A. Hil-
lix (1963) hovoři o systémech psychologie, protože
psychologie není jednotná věda; chápou tím různé při
prožívání
stupy k různým pojetím psychiky a její funkce přede
Co je psychologie jako věda, vyjádřil dobře J. Pia- vším. V tomto smyslu rozlišují následující systémy
get (1977) v následujících pěti tezích: 1. Předmětem psychologie: strukturalismus, funkcionalismus, aso-
psychologie není jednotlivec, nýbrž člověk obecně; cianismus, behaviorismus, gestaltismus a psychoana-
psychologie je věda o lidském subjektu. 2. Psycholo- lýzu. Existují-li různé teorie psychiky, je ovšem spor-
gie je přírodní věda; jako taková je nevyčerpatelná, né vytvoření jednotného systému psychologie v celém
musí mimo jíné uznávat príncip "vše je možné" a ob- dosahu, který príncip systémového přístupu na psy-
sahuje transcendentální aspekty, i když má empirické chologii vyžaduje. J. M. McGeoch (1933) podává tuto
základy. 3. Psychologie má klíčové postavení mezi vě definici: "Psychologický systém je koherentní a ínklu-
dami, vysvětluje jejich pojmy a operace; "objekty mo- zivní, nicméně flexibilní organizace a ínterpretace fak-
hou být poznávány pouze subjektem, zatímco subjekt tů a speciálních teorií předmětu." To je pojetí částečně
259
Psychologie - systém
souhlasné s tím, jak chápou systém psychologie Marx nech. Z obecné psychologie se pak odvijí celý systém
a HiHix. Jiný pokus o vytvořeni systému psychologie speciálnich základnich a aplikovaných psychologic-
podal K. K. Platonov (1972). Podle něho je s pojmem kých věd. Obecná psychologie tím, že vymezuje před
systém těsně spojen pojem struktury, kterým se ob- mět svého zkoumáni, vymezuje i metodologické
vykle vyjadřuje "vnitřni fonna organizace systému, základy tohoto zkoumáni a systém metod, povahu
vystupující jako jednota stálých, zákonitých vzájem- psychologie jako vědy a povahu psychologických zá-
ných spojů mezi jeho elementy". Platonov rozlišuje konitostí atd. Současně vytyčuje zaměřeni všech ostat-
systém a strukturu a uvádí, že ve strukturách počet nich psychologických věd, které se z ni vyvíjejí. Směr
a vlastnosti podstruktur závisí na vlastnostech objektu, tohoto vývoje je určován i dílčími psychologickými
který je vzat jako celek, a nezávisí na poznávajícím, teoriemi (vnimáni, myšleni, motivace atd.) a zejména
kdežto v systémech počet a zvláštnosti podsystému teoriemi osobnosti, které jsou v podstatě teorií lidské
závisí na kritériích, která jsou vzata za základ. Koneč psychiky. Obecná psychologie podává dále fenomeno-
nou fází analýzy je pak stanoveni hierarchie, resp. ge- logii kategorií lidské psychiky a základni empirické
netické hierarchie komponent. Podle Platonova je psy- poznatky o jednotlivých kategoriích. Tuto fenomeno-
chologická věda systém, jehož podsystémy jsou logii nelze zaměňovat s taxonomií psychických jevů.
teorie, a elementy jsou psychologické pojmy, které Tak např. je nahrazen pojem snaha pojmem motivace,
jsou zahrnuty v předmětu psychologie tak, že vyjadřu protože téma pohnutek chováni je studováno přede
jí jeho jednotlivé složky. Jedna a táž psychologická vším jako objektivni fenomén, nikoli jako zážitek.
věda může mít dva různé systémy pojmů: jeden 10- Obecná psychologie má strukturu zobrazenou v tabul-
gicko-historický, vycházející z kategorií, a druhý ce na straně 262.
teoreticko-praktický, vycházející z klasifikace psycho- Základní psychologické vědy, k nimž patří i obec-
logických problémů, tvrdí Platonova sám pak dospí- ná psychologie, rozvíjejí především základni hlediska
vá ke stanoveni dvou kritérií pro vytvořeni systému aplikovaná ve studíu psychiky: vývojově-ontogene
psychologie. Prvni kritérium platící pro psychologii je tické a fylogenetické, funkcionálni (biologické, sociál-
"vnější" a je jím sociálni význam získaných poznatků; ni) atd. Posléze sem patří studium psychiky nemoc-
druhé, vnitřni, vychází ze specifičnosti a podmínek ných a duševně chorých (~ Využití psychologie
projevů psychických dějů. V podstatě jde o tři aspek- v praxi).
ty systému psychologie: 1. systém tzv. základnich Výše uvedený přehled nepostíhuje názvy všech
psychologických věd, 2. systém tzv. aplikovaných věd oborů psychologie (zejména oborů aplikované psy-
a 3. problém "rozčleněni objektu vědy, systém jejích chologie) a v rámci zde uvedených oborů je možno dá-
pojmů a kategorií" (Platonov). Uvedený autor používá le specifikovat, např. experimentální psychologie
místo termínu základni psychologická věda termín (specifikace obecné psychologie) atd.
teoretická psychologie a místo pojmu aplikovaná psy- Za speciálni psychologické vědy v širším smyslu
chologie pojem odvětví psychologie; to je poněkud lze pak pokládat všechny psychologické vědy s vý-
zavádějící, neboť všechny specifické psychologické jímkou obecné psychologie, anebo v užším smyslu
vědy, ať už základni nebo aplikované, jsou v podstatě všechny psychologické vědy odvozované dále ze zá-
odvětvími obecné psychologie a všechny psychologic- kladnich i aplikovaných psychologických věd jako
ké vědy jsou v podstatě teoretické. prohlubováni specializace. Tak je např. z psychologie
Systém obecné psychologie. Základni psycholo- životního prostředí odvozena psychologie organizace,
gickou vědou je obecná psychologie, v niž, jak již ale také psychologie výchovy, z pedagogické psycho-
název naznačuje, jde především o vytvořeni základů logie se vydělila psychodidaktika (pedagogická psy-
psychologie určenim jejího předmětu, vymezenim chologie vyučováni), z biologické psychologie se od-
psychologie jako vědy, jejích metodologických zákla- dělila fyziologická psychologie, jejíž specializovanou
dů, teorie psychiky; zde jde o vymezeni základnich ka- částí je neuropsychologie, atd. Řada speciálnich psy-
tegorií psychologických fenoménů a posléze o podáni chologických oborů představuje relativně samostatné
základnich empirických poznatků o těchto fenomé- vědy, vytvářející mezioborové oblasti (např. psycho-
260
Psychologie - systém
~
~c-
lingvistika, psychofannakologie, inženýrská psycho-
logie atd.).
(B. F. Skinner aj.) zkoumali i lidskou psychiku jako
přírodní fenomén, ignorovali tím její podstatné zvlášt-
Někdy se rozlišuje teoretická a aplikovaná psy- nosti; např. mluvená řeč je fyziologicky pohybem
I
chologie (T. Pardel a J. Boroš, 1979), ale ve skuteč mluvidel, fyzikálně dynamickým vzorcem zvukových
nosti jsou i aplikované psychologické vědy v podstatě vln, avšak její psychologická podstata je v její obsaho-
teoretické, neboť nepodávají podrobné recepty na ře vosti - v tom, co sděluje a jak to sděluje - a v jejích
šení různých praktických problémů, ale jen principy, motivacích (proč je něco sdělováno). K těmto psycho-
resp. obecnější teoretické poučky, které je nutné tvůr logickým tématům nemohou fyziologické a fyzikální
čím způsobem aplikovat. Vhodnější je proto spíše re- přístupy ničím příspět. Řeč je nástroj sdělování a vý-
lace teoretická a empirická psychologie. Empirie je voje poznání, přírodovědecká Wediska jsou v relaci
základem všech psychologických věd (základní a apli- k tomu irelevantní; mohou být uplatňována jen v ome-
kovaný výzkum), avšak získané poznatky je nutné tří zeném rozsahu v určitých oblastech psychologie, např.
dit, zobecňovat, a vytvářet tak předpoklady pro formu- pří studiu senzorických procesů tvořících hraniční
laci psychologických teorií; v tomto smyslu tvoří obor mezi fyziologií smyslových orgánů a psychologií
teoretická a empirická psychologie jednotu. V průbě vnímání, která se však mechanismy senzorických pro-
hu vývoje vědecké psychologie se z ní vydělila expe- cesů nevyčerpává. V přírodovědeckém chápání psy-
rimentální psychologie (zejména z laboratorní "fy- chologie je zakotven omyl mechanistického pojetí,
ziologické psychologie" W. Wundta), která se dále který podle E. Strause (1956) spočívá především
vyvíjela jako snaha po exaktním postihování kauzál- v ignorování rozdílů vztahů prožívající bytosti k před
ních vztahů mezi vnějšími podněty a psychickými mětnému světu a organismu k podnětům; je to rozdíl
reakcemi a brzy se rozšířila i do oblasti sociální psy- vztahu lidské psychiky ke světu významu a vztahu fy-
chologie malých skupin. Avšak experimentální meto- zikálně pojatého tělesa k jiným tělesům; je to omyl
da má vzhledem k přísným podmínkám, za nichž mů ztotožňování živých bytostí a strojů, lidského mozku
že být použita, v psychologii jen omezené uplatnění, a počítače: "Obecně srovnávat člověka a stroj lze jen
a tak zdaleka nevyčerpává problémy, které před psy- v úzkém rámci studía zákonitostí, jež se projevují ve
chologií vyvstávají. Konečně je nutné učinit poznám- složitých systémech... nemůže být ani řeči o tom, že
ku k oboru dějiny psychologie, který v uvedených bychom moWi redukovat psychické procesy na proce-
schématech neni zařazen a jehož předmětem je histo- sy probíhající ve strojích," zdůrazňují ruští neuro-
rický vývoj názorů na psychiku, resp. historický vývoj kybemetikové S. N. Brajnes, A. V. Napalkov a V. B.
psychologie, sledující mimo jiné vztahy těchto názorů Svěčinskij (1962, česky 1965). Proto je zcela proble-
k filozofickým směrům, přirodním vědám, ale i spole- matické tvrzení kanadského psychologa D. O. Hebba
čensko-ekonomickým poměrům. Na podstatu psychi- (1966), že to, co člověk ví o citech a vědomí jiného
ky byly vyslovovány názory ezoterické, náboženské člověka, je odvozeno z toho, co tento člověk činí,
a filozofické dlouho předtím, než vznikl první pokus "z kontrakci jeho muskulatury a ze sekrecí žláz". Pro-
o systematickou psychologii (Aristoteles). ti tomuto pochybnému pojetí je prosazována "psycho-
Postavení psychologie v systému věd. Určit místo logická psychologie" jako věda, jejímž předmětem je
psychologie v systému věd je velmi problematické. zcela specifický fenomén, psychika Gako vnitřní,
Existují totiž různé pokusy o systemizaci věd, které se mentální dění), který musí být proto zkoumán speci-
liší Wedisky, z nichž vycházejí, a které dospívají k růz fickými metodami, aby byla postižena jeho zvláštní
ným systémům; kromě toho trvají spory o podstatu povaha (J. Cohen, 1957). "Situační vztah ke světu ne-
psychologie jako vědy, zejména o to, zda je, či není vě ní čistě prostorový, není to jen pozice (situs). Časově
dou přírodní. Tzv. duchovědně orientovaní (E. Spran- historický charakter odlišuje situaci od pouhého
. ger) a personalisticky orientovaní (W. Stem) psycho- prostorového vztahu - situ. Významné jsou situace,
logové upozorníli na to, že vzWedem ke své zvláštní v nichž vystupují proměny ve stálých střetáváních jás-
povaze nemůže být duševní život člověka zkoumánja- tví a světa, v nichž se nacházejí události, v nichž si, ať
ko přírodní jev nebo jako věc. Pokud behavioristé už je to ve vitální, nebo duchovní sféře, přívlastňuje-
261
Psychologie - systém
me nové části světa" (E. Straus, 1956). Lze tedy říci, věk je bytost biologická a kulturni (tj. specificky lid-
že psychologický vztah je vztah organismu či osob- sky sociální) zároveň, a proto je i psychologie označo
nosti k významu stimulace či situace, nikoli vztah k fy- vána jako biosociální věda (N. L. Munn, 1962), jejíž
zikálně-chemickým charakteristikám podnětů. "Zna- zákonitosti mají specifický přírodně společenský cha-
lost těchto vědomých a nevědomých významů je pro rakter. Tím je určeno i postavení psychologie jako spe-
aplikace na problémy jedinců a malých aplikace na obecné problémy společenské aplikace na konkrétní obory společenské
skupin: praxe: praxe:
klinická psychologie: psychohygiena psychologie práce:
- psychodiagnostika psychologie řízení - sociální psychologie práce
- psychoterapie psychologie náboru - inženýrská psychologie
psychologie propagandy pedagogická psychologie
psychologie volného času lékařská psychologie
forenzni (soudní) psychologie
psychologie vojenstvi
psychologie sportu
psychologie uměni
psychologie životního prostředí
psychologie organizace
pochopení chování člověka základní, neboť tyto ve cifické vědy, která zaujímá pozici na rozmezí věd pří
svém úhrnu vytvářejí situace, v nichž se člověk nachá- rodních a společenských. Rozsáhlý pokus o klasifikaci
zí, jeho psychologické pole ... , žijeme ve světě před věd na základě nelineárního uspořádání podal ruský
mětů a osob, níkoli podnětů" (P. Fraisse, 1966). Člo- filozof B. M. Kedrov (1965). Rozlišil přírodovědec-
262
Psychologie - systém
kou a sociální stránku psychologie, ale za vědy jí nej- turních vzorcích (culture pattems), jako jsou obyčeje,
bližší pokládá "fyziologii vyšší nervové činnosti" a lo- mravy, zákony, tabu a další. Tím byly objeveny kultur-
giku. J. Piaget (1966) tuto klasifikaci kladně oceníl ze- ní, resp. společenské faktory lidské psychiky, které
jména proto, že psychologie je zde umístěna centrálně hrají důležitou roli v jejím utváření a vývoji. Kulturní
tak, že tvoří spojnici mezi přírodními a společenskými prostředi propůjčuje lidské psychice svérázné formy.
vědami a mezi filozofií. To podle Piageta plně odpoví- Vznikly dokonce snahy o nová odvětví psychologie;
dá důležitosti psychologie a faktu, že se stává inter- psychologie kultury je pokusem o psychologickou in-
disciplinární vědou. V zásadě je však Kedrovovo terpretaci kulturních jevů, avšak tzv. environmentální
unústění psychologie v systému věd velmi problema- psychologie či etnopsychologie přináší i poznatky
tické, neboť ze struktury psychické determinace lze o působení kulturních a etnických faktorů na lidskou
odvodit, že psychologie má nejblíže k biologii na jed- psychiku. Přirozeným životním prostředím (bioto-
né a ke kulturní antropologii (resp. sociologii) na dru- pem) zvířat je příroda, kdežto přirozeným životním
hé straně. Tuto "příbuznost" vystihuje také P. Th. prostředím člověka je jím vytvořená kultura; přísluš
Young (1961) v následující tabulce, která nevyžaduje nost člověka k určité kultuře nebo subkultuře podstat-
komentář: ně determinuje jeho psychiku už na úrovni vnímání.
Podle J. Piageta (1927) je zkušenost subjektu vždy zá-
věda její předmět vislá na jeho životním prostředí; "subjekt zvěcňuje
svou vlastní duchovní aktivitu timtéž způsobem, jak
biologie organismus příroda žije vnější materiální skutečnost", tj. civilizační pro-
psychologie subjekt zkušenost středi, a později i duchovní skutečnost kultury v užším
sociologie osoba společnost
slova smyslu, v míře, s jakou se identifikuje s hodno-
tami svého kulturního prostředi. Podle E. V. Sokolova
Vztah psychologie k biologii je dán již tím, že (1972) je důležitou psychologickou funkcí kultury to,
v psychice člověka se uplatňuje řada významných bio- že spojuje systém symbolů s určitými významy, že
logických konceptů, jako evoluce nebo homeostáza, shromažďuje, uchovává a předává informace z genera-
a že fyziologie organismu, jakož i stavba a funkce je- ce na generaci (což člověku umožňuje učit se i z cizích
ho vývojově a funkčně nejvyššiho orgánu - mozku, zkušeností), že vytváří systém norem, který reguluje
spoluurčuje psychické děni. Nicméně názor ruského chování člověka, systém hodnot, který dává duševní-
fyziologa 1. P. Pavlova o postupném splývání psycho- mu životu člověka smysl, že vyvíjí tlaky a omezení,
logie s fyziologií nervové činnosti nebyl oprávněný. ale současně i možnosti odreagovávání vnitřního na-
Fyziologové zkoumají chování organismu na moleku- pětí (tanec, hry, karnevaly) a v neposlední řadě také to,
lární úrovni a prožívání subjektu ponechávají, až na že v sobě zahrnuje i mluvenou a psanou řeč, jazyk,
malé výjimky, stranou; psychologové zkoumají cho- který slouži nejen dorozumívání, ale je i podstatným
vání individua na úrovní molární a prožívání berou ja- prvkem vědomi a činítelem vývoje myšlení. Základní
ko centrální téma. Již proto, že lidský duševní život je determinanta psychiky - sociální prostředí (rodina
podmíněn společenským bytím a odráží společenské atd.) - je dána vždy v rámci určité kultury a subkultu-
zákonitosti, nemůže být vyčerpávajícímzpůsobem in- ry. Vztah psychologie ke kulturní antropologii, resp.
terpretován fyziologicky (V. Tardy, 1956). Poznatky sociologii jako vědě o společnosti je proto velmi úzký.
biologie psychologické poznatky jen doplňují, avšak Vztah psychologie k filozofii. Hranice vědeckého
poskytují psychologii základní vztažný rámec pro vý- poznávání jsou dány jeho metodologií, ale tím nejsou
klad mnoha způsobů chování v konceptu evolučního stanoveny hranice pro kladení otázek, na něž už vědy
programu, resp. evoluční strategie. nemohou dávat spolehlivé odpovědi. Podle Aristotela
'Í- Vztah psychologie ke kulturní antropologii (resp. se filozofie zabývá "posledními příčinami", ale meto-
ci sociologii). Kulturní antropologové (M. Meadová, dy, kterých přítom užívá, jsou v různých filozofických
"Ý R. Benedictová, R. Linton a mnozí jiní) ukázali těsnou systémech různé a různé jsou i postuláty, z níchž při
c- závislost různých forem lidského chování na tzv. kul- tom vychází (materialistické, spiritualistické). Psycho-
263
Psychologie výrazu
logie byla téměř do konce 19. století součástí filozofie ty nejen dokládá, ale i "umocňuje", ovšem je třeba do-
a osamostatnila se až tehdy, když vlivem rozvoje pří dat, v ideologickém směru. Filozofie nehledá konečné
rodních věd našla svůj vědecky vymezený předmět odpovědi, ale klade nové otázky a rozšiřuje poznání za
a metody jeho zkoumání. Avšak jisté závislosti na fi- hranice věd.
lozofii se nezbavila, neboť každá věda ponechává pro- V nedávné době byl diskutován vztah psychologie
stor pro filozofické domýšlení a hledání "posledních a kybernetiky (vědy o řízení systémů na základě teo-
příčin" nebo smyslu dění, které zkoumá. Zvláště lid- rie informace); na možnost aplikace kybernetiky
ská psychika vykazuje určitý směr k transcendentnu, v psychologii poukázal již jeden z jejích tvůrců,
poukazuje za hranice vědecké empirie k jakési N. Wiener (1948). F. Klix (1971) se domnívá, že "vy-
transempirické skutečnosti. Zejména v psychologii světlit vlastnosti činnosti psychických procesů zname-
osobnosti se vynořují otázky, zda je nutné uspořádávat ná proníknout do dialektiky informace a chování". Na-
empirická data v určitém filozofickém rámci, který proti tomu F. Attneave (1959) poukazuje na to, že od
jim dává smysl (osobnost nevyvozujeme z prožívání teorie informace nelze očekávat řešení všech psycho-
a chování, ale naopak pochopíme-li fenomenologicky, logických problémů. Toto stanovisko nejlépe odpoví-
co osobnost je, pak teprve rozumime lidskému proží- dá vývoji vztahů mezi psychologií a kybernetikou: ta
vání a chování - A. Wellek, 1966), nebo zda je třeba přispěla k modelování vnímání, myšlení a dalších je-
hledat souvislosti jen v empirických datech, zobecňo vů, ale její význam pro psychologii byl, jak se ukáza-
vat je a vytvářet explanační vědecké konstrukty lo, přeceněn. Diskutovány byly dále vztahy mezi psy-
- v empirické psychologii osobnosti je právě osobnost chologií a matematikou; platí o ních v podstatě totéž,
takovým konstruktem, který ovšem nepřekračuje rá- co o vztahu psychologie a kybernetiky s tím, že někte
mec vědeckého uvažování, kdežto otázka po podstatě ré matematické modely v psychologii, např. rozhodo-
osobnosti jej překračuje. Podle filozofa E. Husserla je vání, mají velmi omezenou platnost.
lidská mysl uzpůsobena k hledání podstat ve smyslu
transcendentním; podle fyzika P. W. Bridgmana je pří
roda možná uzpůsobena tak, že naše myšlení s ní do- Literatura:
konalým způsobem nekoresponduje, a dovoluje nám Breuer, F.: Einfiihrung in die wissenschaftstheorie ffu Psychologen,
tak domýšlet vědecká fakta a překračovat rámec přís Miinster 1977. Kováč, D.: Teória všeobecnej psychológie, Bratisla-
ně vědeckých zobecnění. Myšlení, které tento rámec va 1985. Mandler, C., Kessen, w.: The language of psychology,
překračuje, je považováno za spekulativní, nevědecké. repro New York-London 1962. Marx, M. H., Hillix, W. A.: Systems
Existuje nepochybně rozdíl mezi vědou a filozofií and theories in psychology, New York-London 1963. Platonov,
K. K.: O sisteme psichologii, Moskva 1972. Wellek, A.: Der
a domýšlení psychologických faktů o člověku je úko- Riickfall in die Methodenkrise der Psychologie, 2. vyd. G6ttingen
lem filozofické antropologie, níkoli vědecké psycho- 1972.
logie, jejíž hranice jsou dány metodami interpretace
empiricky získaných poznatků. Otázkou však zůstává,
zda metody sbírání a interpretace faktů v psychologii
jsou pro její předmět v dostatečné míře relevantní Psychologie výrazu
a zda je tedy možné jít dále, než současná metodolo-
gie dovoluje. Je to otázka vztahu epistemologie (teorie Psychické děje u člověka i u zvířat jsou spojeny s vý-
vědeckého poznávání) a některých rigorózně scien- razovými pohyby, tj. s pantomimikou (držení těla aje-
tistických požadavků, které na psychologii klade tzv. ho změny) a s mimikou (pohyby obličejového sval-
operacionalismus. Tzv. humanistická psychologie se stva), které jsou druhem chování. Nápadné je zejména
snaží hranice kladené psychologickým scientismem spojení pantomimiky a mimiky s prožíváním citů
posunout blíže k filozofii. První útok proti ,,naturalis- (skleslé držení těla ve stavech smutku a sklíčenosti,
tické psychologii" pracující podle modelu přírodních charakteristická mimika strachu, vzteku apod.). Výraz
věd podnikl již W. Dilthey (1894). Podle D. Kováče se však vztahuje nejen k aktuálním duševním stavům,
(1985) marxistická filozofie existenci psychické reali- ale i k trvalejšímu utváření těla a jeho částí. V tomto
264
Psychologie výrazu
smyslu defmuje R. A. Stamm (1965 - s použitím defi- ce Th. Piderita (1858, 1867) o mimice a fyziognomi-
nice R. Kirchhoffa, 1965) výraz jako projev stavu by- ce: mimický výraz je vyvoláván představami příjem
tosti v jejím chování a v utváření jejího těla. Psycho- ného a nepříjemného a vyjadřuje příjímání nebo odmí-
logickou interpretací se pak zabývá psychologie tání příjemných a nepříjemných smyslových dojmů
výrazu; její podstatou je studium problému, čím je ur- (sladký a hořký úsměv apod.), především mimikou
čitý výraz pro jinou bytost, co tento výraz sděluje. vý- úst, nosu a očí. Pokusem o přísně vědecký výklad vý-
raz jako komunikativní fenomén vypovídá něco o je- razu představuje zejména dílo Ch. Darwina (1872)
ho subjektu, a je tak současně podnětem pro reakci o výrazu citů u člověka a zvířat (~ Emoce), v němž
druhého jedince, který tento výraz vnímá; příkladem byly stanoveny základní principy výrazu, který je chá-
je vnímání pláče dítěte nebo jeho rozmrzelého výrazu pán ve většině svých projevů jako reziduum původně
matkou. Komunikativní funkce výrazu je vědomá i ne- účelných pohybů. Novodobá psychologie výrazu je
vědomá, ponecháme-li stranou stylizované fonny vý- spojena především s dílem L. Klagese (1910, 1924),
razu nebo úmyslné předstírání určitého výrazu. Proto podávajícím symbolický výklad výrazových jevů. Po-
se někdy o výrazu hovoří také jako o výrazu osobnos- drobný přehled historického vývoje psychologie výra-
ti a uvádí se následující klasifikace výrazů: zu přinesl K. Biililer (1933) a další.
Existují různé teorie výrazu, které se snaží vysvět
výraz lit chápání výrazu cizího člověka subjektem. Podle
I I Th. Lippse (1907) je toto chápání založeno na "ten-
podstaty aktuálniho stavu
denci k napodobování cizích pohybů"; slabé napodo-
I I bení cizího výrazu pak vyvolá jeho slabší emoční pod-
fyziognomika pantomimika
klad; podle ideomotorického zákona již malé podněty
re:~ I Č~t1
I
mimika k určitým pohybům stačí k tomu, aby byl vyvolán od-
povídající psychický stav. Např. smutný obličej druhé-
těla těla
ho je pro subjekt podnětem k tomu, aby svůj vlastní
osobni produkce obličej uvedl do téhož, ale slabšího mimického stavu;
logen, (rukopis, výtvarná v jeho mysli pak vzníká stopa smutku a výraz smutku
ratisla- dila atd.) u cizího člověka se mu stává srozumitelný (H. Rohra-
ology, cher, 1963). Tato teorie ovšem mnohé ponechává zce-
ysterns Poměrně nedávno vzníkl nový obor zabývající se la nevysvětlené; H. Richter (1957) vyslovil pochyb-
tonov, problematikou výrazu, tzv. kinezika, odvětví sémioti- nosti o její platnosti a uvažuje jen o určitém druhu
.: Der ky studující lidské pohyby jako signály (R. Birdwhis-
ttingen
ideomotoriky, o tzv. motorických infekcích (např. děti
tel, 1952): pohyby vytvářejí systém znaků analogický "hrají" spolu s loutkovým divadlem, fanouškové spo-
systému znaků mluveného jazyka (kinémy - morfé- lu s fotbalisty). Dále se uplatňuje teorie vcítění (empa-
my). Populárně bývá kinezika nazývána "řeč těla". tie). R. T. Dymon (1950) chápe vcítění jako "imagina-
Psychologie výrazu má dlouhou historii, neboť psy- tivní přenesení se jedince do myšlení, cítění a jednání
chologická interpretace výrazu byla oblíbena již v an- jiného", ale podle K. Holzkampa (1965) je pojem
tice a ve středověku. Z období renesance je známé ob- empatie k vysvětlení chápání výrazu sotva použitelný.
s vý- sáhlé dílo De humana physiognomia G. delIa Porty Oblíbená jsou také "analogicko-metaforická hlediska"
aje- (1586), v němž autor srovnával typy lidských obličejů založená na úsudku z analogie a na metaforách ("tvr-
sval- se vzezřením zvířat a usuzoval odtud na povahové pří dé rysy", "měkký obličej"): tento obličej je "měkký",
buznosti (člověk s obličejem vepře, osla, orla, lišky jeho subjekt je "měkký". Ph. Lersch (1955) se to po-
atd.). Později to bylo zejména dílo J. K. Lavatera kusil vysvětlit principem "polární koexistence souvis-
(1775-1778) zabývající se rovněž fyziognomií, tzv. lostí" mezi znakem výrazu a označeným obsahem;
frenologie F. 1. GalIa (kolem 1800), již v době svého tento princip však není odvozen z empirie, je to pouhý
vzniku prohlášená za nevědeckou (z tvarů lebky se postulát, který do teorie výrazu zavedl již J. J. Engel
tomto usuzovalo na povahové rysy a schopnosti), a dále prá- (1785). Na principu průběhové analogie je založena
265
Psychologie výrazu
i teorie výrazu u L. Klagese, podle něhož je "tělo pro- hněvu, vzteku a zlobení se (J. Thompson, 1941) atd.
jevem duše" a "duše smyslem tělesného zjevu". Prin- Avšak ve výrazu se projevují také vlivy kulturních no-
cip analogie užil i zmíněný G. della Porta (tento člo rem a zkušeností; s příbývajícím věkem je výraz stále
věk má "tvář", a tedy i "povahu" vepře, osla atd.). více kontrolován, mímícký výraz vidomých je bohatší
V symbolické interpretaci tvarů zašel nejdále C. G. než nevidomých, mímícké projevy se vývojem dífe-
Carus (1852). Ph. Lersch se držel funkčních analogií: rencují (M. Washburn, 1929). Kulturní vzorce přede
Oko reguluje příliv světla na sítníci, aby bylo zajiště vším určují, za jakých okolností se city vyjadřují a za
no příměřené vnímání, tomu je analogický postoj jakých se jejich výraz potlačuje. Kulturní kodex také
patření na svět; plně otevřené oči pak znamenají "být vyžaduje určité druhy výrazu (např. japonský sluha je
otevřen smyslové plnosti světa". Podle K. Holzkampa povinen usmivat se, je-li kárán, což má vyjadřovat
(1965) je nejspolehlivějšíhledisko učení: Chápání vý- vděčnost za to, že byl poučen). N. H. Frijda (1965)
razu je dáno tím, že se jedinec učí vztahům mezi urči uvádí toto shrnutí: "Mimika a pantomímíka mají
tými výrazovými pohyby a určitými vlastními zážitky; v každém případě zčásti instinktivní základnu, jsou
tyto poznatky jsou pak přeneseny na interpretaci výra- vybudovány na preformovaných pohybech. Vizuální
zu druhého člověka. Je známo, že taková interpretace zkušenost, tzn. vzor jiných, nebo vnímání odpovědí na
je často chybná. Nicméně pokusné opice reagovaly vlastní pohyby, nebo obojí, stímulují intenzitu a frek-
strachem na obrázky "ustrašených" opic (R. E. Miller, venci vystupování těchto projevů a vedou k jejich
J. V. Murphy, 1. A. Mirski, 1959), což poukazuje pří kontrole." Podle téhož autora existují habituální vý-
nejmenším na komunikativní funkci výrazu. vývojové razové znaky, tj. více či méně trvalé a přítomné výra-
studie prokazují, že na mímíku druhých osob reaguje zové pohyby, jako jsou tempo pohybu, obecná napja-
již pět měsíců staré dítě (Ch. Biihlerová a H. Hetzero- tost, pohybové bohatství nebo chudost, hranatost nebo
vá, 1928) a úsměv kojence vyvolá i hrubé schéma lid- kulatost pohybů, mimické znaky doprovázející vze-
ského obličeje opatřené alespoň náznakem dvou očí zření - např. posměšný nebo trpký rys kolem úst apod.
(E. Kaila, 1932). F. J. J. Buytendijk (1956) je autorem Pokud se fyziognomie týče, je její interpretace zatíže-
následující klasifikace mimických a pantomi- na četnými iracionálními stereotypy; např. fyziogno- I
mických znaků: mické deformace (křivá ústa, neforemný nos atd.) jsou J
- Výraz excitací a iradiací: smich a hyperkineze všeho interpretovány negativně. Historicky se mění interpre- I
druhu. tace různých tělesných znaků, např. ženského poprsí,
- Výraz útlumem: pasivní smutek, hrůza, překvapení. tloušťky, muskulatury atd. Je sporné, zda existuje sku-
- Výraz napětím: v konfliktních situacích, ve stavu tečně spolehlivý vzorec obličeje zhýralce, svatouška,
hněvu i jindy. chytráka, chlípnosti, podlosti, podlézavosti atd., ale
- Výraz dýcháním: vyjadřuje vegetativní efekty emocí existují charakteristické výrazové znaky a charakteris-
a je komponentou téměř každého výrazového jevu. tická fyziognomie slabomyslnosti, zejména oligofre-
- Výraz pohyby: činnost svalstva v oblasti očí, úst, no- nie. Určité tendence nalézáme v laické interpretaci fy-
su a rukou projevující se pří pozornosti, prožívání ziognomie, např. za mateřsky založené jsou pokládány
hnusu, žádostivosti atd. spíše korpulentní než štíhlé ženy (F. Kiener, 1965).
- Výraz držením těla: chůze, sezení atd. Objektivně je zjištěno jen málo souvislostí mezi fy-
- Výraz motorickou dezorganízací: narušení koordina- ziognomickými znaky a rysy osobnosti; např. velikost
ce pohybů, její rozklad, např. pří třesení. hlavy koreluje poněkud s výší inteligence (F. Lange,
- Výraz kapitulací: smích a pláč. 1952 a další), avšak rysy osobnosti přisuzované výšce
Vrozené a naučené stránky výrazu. Existují urči čela, obezitě, vysunuté bradě apod. jsou iracionálnímí
té vrozené, a tedy univerzální vzorce výrazu, např. úle- stereotypy. Za důležitý fyziognomický znak je poklá-
ku, sexuálního vzrušení; drážděním thalamu lze u člo dán tvar úst interpretovaný jako "mimické stopy" zku-
věka vyvolat nepotlačitelný smích (R. Hassler šeností, které ústa utvářely (např. smyslná ústa); tvar
a T. Riechert, 1961); u dětí předškolního věku od na- úst je hlavním nositelem fyziognomie obličeje
rození nevidomých lze pozorovat mímícké reakce (K. Dunlap, 1927). Poukazuje se na empirickou evi-
266
Psychopatologie
denci, že "osud utváří obličej", že fyziognomie obliče šení významných pohybů od nevýznamných a jejich
je je výsledkem určitého způsobu života (F. Kiener, správná interpretace (tře-li si někdo nos, může být
1965), což je však sporné. Za typickou je pokládána v rozpacích, anebo ho prostě nos svědí). Charakteris-
obličejová fyziognomie inteligence: napjaté rysy obli- tický je výraz lži, rozpaků, úleku, přípravy k agresi
čeje, bdělý poWed, pevně sevřené rty (I. Schwidetzki, a další.
1950). Základní signály řeči těla jsou následující:
Řeč těla (kineziku) vymezuje J. Fast (1970) jako - Signály příchylnosti nebo odmítání: rycwý poWed
vědu o vzorcích neverbální komunikace; jde tu o ne- s následným sklopením očí znamená "důvěřuji vám",
vědomou signalizaci určitých stavů a tendencí, která
pomalé sklopení očí s pokrčením Wavy může zname-
může být i v rozporu s úmyslem takové signalizace. Je
nat pokoru, ale i rozpaky a stud, upřený poWed s pří
např. známo, že se rozšiřuje oční zornice, vnímá-li člo
mhouřenýma očima znamená nenávist a hrozbu; exis-
věk něco příjemného, což může např. pří hraní pokeru
tují vyzývavé a odmítavé poWedy, odvrácení poWedu
signalizovat protihráči, že subjekt má dobrou kartu; je často signálem přání přerušit komunikaci nebo ji
II většiny mužů se zdvojnásobuje rozevření zornice,
vůbec nenavazovat (vyhýbáme se poWedům opilců),
když vidí obraz nahé ženy (Fast). Zmíněný autor uvá-
dalšími signály jsou zmenšování nebo zvětšování fy-
dí: "Řeč těla zahrnuje každý vědomý nebo nevědomý
zické dístance.
pohyb části těla nebo celého těla, který je člověkem
- Signály nepřátelství a agrese: "zraňujicími gesty"
používán k tomu, aby vnějšímu světu zprostředkoval
jsou signály nezájmu ("jste nýmand"), otevřené nudy
emocionální poselství." Je ovšem sporné, zda tu jde
(např. zívání), netrpělivosti (vyjadřující touhu osvobo-
o nevědomou tendenci k signalizaci vnítřního stavu
dít se z přítomnosti druhé osoby); agresi signalizují
a zda jde prostě o rudímenty instinktivních nebo
hrozivé poWedy a pohyby, podrážděnost, strkání,
i úmyslných pohybů, jen zčásti utlumených. Příkla
omezování, mímický výraz vzteku, zaťaté rty s vysu-
dem "řeči těla" je signalizace sexuálního zájmu či na-
nutou bradou a další.
bízení se, které má u žen charakteristické znaky vypí-
nání poprsí, rotace boků, vyzývavého poWedu atd.
Podle Fasta se dívka brání pokusům o sexuální sblíže- Literatura:
ní signálem "ruce pryč!", který se např. pří koktejl-
Birdwhistel, R: Introduction to kinesics, Louisville 1952. Buda. B.:
-party projevuje tak, že přehodí nohy těsně přes sebe
Čo vieme o empatii?, Bratislava 1987. Biihler, K.: Ausdrucktheorie,
a zkříží ruce na prsou, když si sedne do klubovky. Po- Jena 1933. Buytendijk, F. J. J.: Allgemeine Theorie der menschli-
dle Fasta existují různá poselství, např. "jsem sama, chen Haltung und Bewegung, Utrecht 1956. Darwin, Ch.: Výraz
toužím po společnosti", "nech mne samotného, jsem emoci u člověka a u zvířete, Praha 1964. Fast, J.: Body 1anguage,
deprimován", "vezmi si mne, jsem k mání" atd. Uve- New York 1970. Kirchhoff, R: Allgemeine Ausdrucklehre, G6ttin-
dený autor uvádí tyto znaky řeči těla: když něčemu ne- gen 1957. Leonhard, K.: Der menschliche Ausdruck, Leipzig 1968.
Lersch, Ph.: Gesicht und See1e, 4. vyd. Miinchen-Base1 1955. Le-
věříme, zvedáme obočí; když jsme bezradní, třeme si
wis, D.: Tajná řeč těla, Praha 1993. Morris, D.: Der Mensch mit
nos; když se chceme izolovat nebo chránít, zakládáme dem wir 1eben. Ein Handbuch unseres Verhaltens, Miinchen-Ziirich
ruce na prsou a další. Charakteristické jsou odpovědi 1978. Thiele, E.: Řeč lidského těla, Bratislava 1993.
řeči těla na překročení "osobní zóny" (signál "jste pří
liš blízko, je mi to nepříjemné"), na návštěvu, která pří
odchodu příliš otálí v předsíni (jemné postrkování ke
dveřím), na ohrožení a další. Za velmi informativní Psychopatologie
signály jsou pokládány dotyky, poWedy a různá "sexu-
ální poselství" zájmu i odmítání, nejistoty, hněvu, stra- V duševním životě člověka mohou nastat různé poru-
chu a další. Existují charakteristické signály pokory chy nebo nemoci; jejich vzníkem, průběhem, příčina
(snižování se), bariéry (schovávání se za něco), tzv. mi, jejich popisem a tříděním se zabývá zvláštní obor,
zdobivé chování (úprava účesu, oděvu, kravaty) je sig- psychopatologie. V medícině znamená patologie vědu
nálem sexuálního zájmu atd. Důležité je zejména odli- o chorobách; v tomto smyslu by pak bylo možné vy-
267
Psychopatologie
mezit psychopatologii prostě jako vědu o duševních liemi v oblasti psychických procesů a složek osobnos- '
nemocech nebo o chorobných projevech duševního ži- ti (vnímání, myšlení, inteligence); speciální různými
vota člověka. V anglosaské oblasti se pojem psycho- formami patologických anomálií duševního života, tj. ná,l
patologie použival jen řídce, pro vědu o duševních po- různými psychickými chorobami jako nozologickými oZllll
ruchách a chorobách zde byl obvyklejší pojem kategoriemi; obecná psychopatologie se dále zabývá je t,
abnormální psychologie ("abnormal psychology"); zkoumáním a tříděním příčin duševních chorob vůbec traru
ten je ovšem poněkud zavádějící, neboť výraz abnor- a obecnou psychopatologickou teorií. Terminologicky měn
mální vyjadřuje odchylku od normálu, která nemusí je nutné odlišit psychopatologii od patopsychologie,
být vždy patologická (např. abnormálně vysoká inteli- psychologie nemocných (i tělesně).
gence - genialita). V tomto smyslu se pak někdy psy- Pojetí psychické normality. S psychopatologií je
chopatologie vymezovala jako část abnormální psy- spojena stěžejní otázka psychologické normy, otázka
chologie, "která se zabývá anomáliemi osobnosti psychické normality, která je současně otázkou, kde
a chování", avšak pojem anomálie vyjadřuje v podsta- začíná psychická abnormalita a její zvláštní aspekt,
tě totéž co pojem abnormity, totiž odchylku od normá- patologická anomálie. Zodpovědět tuto otázku není
lu. Pokud někomu pojem anomálie zní jako odchylka snadné, protože se uplatňuje řada Wedísek (mímo jiné
ve směru patologickém, neodpovídá to lexikálnímu historická a kulturní Wediska) a nejednotně pojatý vý-
významu tohoto slova. Muselo by být totiž výslovně zkum. V jeho rámci vznikly srovnávací kulturní studie
uvedeno, že anomálie = patologická abnormita; ve u přirodně žijících národů, etníckých skupin i popula-
skutečnosti však tento výraz znamená: 1. odchylku od
ce příslušníků západní kultury, a dokonce i experimen-
ideální nebo statistické normy, 2. odchylku ve smyslu tální studíe psychopatologických projevů (P. H. Hoch
interkulturálním a intrakulturálním (historickém
aJ. Zubin, 1957). Vedle Wedísekkultumě historických
v rámci téže kultury). R. Hetherington (1987) chápe
a srovnávacích byly uplatněny i aspekty fyziologické,
psychopatologii jako "systematické zkoumání etio-
resp. biologické. P. R. HofsHitter (1962) uvádí trojí
logie, symptomatologie a průběhu duševních poruch"
pojetí normality v psychologii: 1. Statistická nonna
a jako část abnormální psychologie, která se zabývá
identifikuje normalitu s četností (distribuce znaků po-
utrpením, nemocí a maladjustací. K. Jaspers (1965) ve
dle Gaussovy křivky, kde se za "normální" pokládá
svém proslulém díle o obecné psychopatologii, které
oblast středních hodnot a krajní případy v obou smě
je nejobsáhlejším a nejsystematičtějším pojednáním
rech jsou označovány za anomální); je to jen kvantita-
o daném tématu, nepodává žádné přesnější vymezení MOC
pojmu psychopatologie; zdůrazňuje pouze její vazbu tivní, nikoli kvalitativní rozlišení normálního a ano- Catt
na psychologii na jedné a na somatickou medícínu na málního, abnormity se od normalit liší jen graduálně. MOlJ
268
Psychopatologie
logií je
otázka
m, kde
aspekt,
1. Chudý 1. Hospodářská 1. Bohatý
Jl neni 2. Zločinec 2. Politická 2. "Nejlepší
no jiné občan"
Model pro analýzu deviace v terminech stupně a směru odchylky od skupinových norem (Lundberg G. A., Schrag C. c., Larsen o. N.,
Catton W. R. jr., 1968, str. 561)
Model poukazuje na existenci dvojího druhu deviace od normy, vyjadřující vlastně průměrnost, schválené a odmítané. Nespecifikuje však
odmítané deviace, které jsou předmětem zájmu policíe, přestupky a zločiny (např. "zločinec ", "vandal" a také" krajně špatněpřizpůso
bený").
a dalších, které nejsou jednotné. H. J. Eysenck (1963) lity odvodít z empirie, dospívají však k různým krité-
označuje funkcionálni nonny za "přirozené", avšak te- riím nonnality, obvykle jen zcela vágně nebo sporně
ze, že psychicky nonnálni je člověk, který ve svém ve- defmovaným (realismus, spolehlivost, sociálni zralost
. řejném i soukromém životě bezporuchově funguje, je a další). Problém psychické normality tak zůstává ote-
příliš obecná a postrádá konkrétnější určení toho, co se vřen. B. B. Wolman (1966) se domnívá, že normalitu
rozumí bezporuchovým fungováním; jinak to pouka- nelze vědecky zkoumat a že tu jde v podstatě o hodno-
zuje na pasivní adaptaci či konformismus. G. W. All- ticí, nikoli vědecký problém; protože ,,hodnotící soudy
vztahu port (1960) uvádí, že nonna znamená směrodatné kri- nejsou vědecké", není úkolem vědy prověřovat takové
jedné tériwn; avšak např. sociálně směrodatné kritérium hodnotící soudy. Pojem psychické nonnality je tedy
odnotu zdravého sexuálního života je, podle známého mnohoznačný, zahrnuje řadu hledísek, poukazuje k po-
" pova.' lGnseyova "reportu", vlastní jen menšině amerických jmu psychické zdraví, ale není zatím možné stanovit
konŮID., mužů; pokud se uplatňují etická kritéria, je třeba mít na jednoznačně jeho obsah i podmínky. Souvisí však ne-
ha uto- zřeteli, že morálni systém se v civilizované společnos- pochybně s poznatky z oblasti psychohygieny (~).
269
Psychopatologie
Výchozím a obecným hlediskem pro třídění patolo- Příčiny duševních poruch se obvykle dělí na orga- n
gicky anomálních psychických jevů je pojem psy- nícké a neorganické (psychogenní), vlastní průběh psy- v
chické (duševní) poruchy. Oficiální americká klasifi- chické poruchy pak mohou determinovat vlivy exo- II
kace zahrnuje tyto kategorie psychických anomálií: genní (z prostředi postiženého jedince) a endogenní g
1. mozkové syndromy, 2. mentální deficity, 3. psy- (z organismu, resp. osobnosti postiženého jedince). II
chogenní psychotické poruchy ("disorders"), 4. psy- II
Příčiny duševních poruch
chofyziologické autonomní a viscerální poruchy, SI
270
Psychopatologie
nUJICl1ll pncmam patří např. různé škodlivé vlivy - Myšlení. Může vykazovat úplné odtržení od reality
v tzv. neofetálnim období (v období 7. až 12. týdne (dereistické myšlení), může produkovat určité bludy
nitroděložního vývoje), kdy se vyvíjejí jednotlivé or- (perzekuční, autoakuzační, tj. sebeobviňování, hy-
gány a mění se krevní zásobování plodu a kdy ozáře pochondrické, reformátorské, mesiášské, megaloma-
ni, nedostatečná výživa, intoxikace a některé choroby nícké a další), může se vyznačovat inkoherencí
matky mohou způsobit trvalé malformace nervové (nesouvislostí), ulpíváním, alogičností, ztrátou kritič
soustavy. K perinatálním faktorům náleží různé porod- nosti, útlumem, nebo naopak tryskem, zabíhavostí
ni komplikace (asfyxie novorozence, poškození moz- a dalšími patologickými symptomy. Může být vy-
ku krvácením a další) vyvolávající nezřídka tzv. lehké jadřováno způsobem, který charakterizuje patologické
mozkové dysfunkce (dříve lehké dětské encefalopa- mluvní a písenmé projevy, jako např. tzv. "slovní sa-
tie). K ontogenetickým predisponujícím příčinám pat- lát", slovní stereotypie, metafory a další.
ří různá kritická období indíviduálního vývoje (puber- - Paměť. Patologickými znaky jsou výrazné vzpomín-
ta, klimakterium, degenerativní procesy spojené se kové deformace, dále je to hypernmézie (detailní vy-
stářím), konfliktogenní životní prostředí, stresy a dal- bavování nepříjenmých zážitků spojené se silným
ší. K somatogenním bezprostředním příčinám patří vzrušením), hyponmézie (snížená schopnost pamětní
všeclmy faktory poškození mozku, které se projevily ho vybavování), anmézie (úplná ztráta paměti na urči
během indíviduálního života, např. choroby endo- té časové období nebo vůbec). K tzv. dysnmézii patří
krinního systému. K psychogenním bezprostředně pů vedle zkreslených vzpomínek (paranmézie) také vzpo-
sobícím příčinám řadíme zejména neřešitelné životní mínkové klamy (vydávání cizích zážitků za vlastní)
konflikty, dlouhodobé stresy, silné traumatické zážitky a bájivá lhavost (vyprávění neskutečných událostí ja-
(psychicky zraňující, jako např. znásilnění apod.). ko skutečně prožitých).
Poruchy jednotlivých psychických funkcí: - Emoce. K jejich poruchám patří především stavy
- Vnímání. K poruchám vnímání patří iluze (defor- nadměrného rozjaření (elace, mánie) a jejich opak,
mované vnímání objektu, tj. jeho zkreslování obvykle nadměrná sklíčenost (deprese), které mohou být trva-
pod vlivem afektů) a halucinace (vidiny, přeludy). Pří lejší, aníž by byly způsobovány vnějšími vlivy (pa-
halucinacích jsou "vnímány" určité objekty, hlasy, dě tické nálady), dále patické afekty (např. záchvaty zu-
. je, které ve skutečnosti nejsou v percepčním poli sub- řivosti se sníženou sebekontrolou a vrcholným
jektu přítonmy; pří tzv. negativních halucinacích na- mrákotným stavem, tj. určitou absencí vědomí); k pa-
opak subjekt nevnímá něco podstatného, co je v jeho tologickým náladám patří úzkostné (anxiózní) ladění,
percepčním poli přítonmo, např. osobu, která stojí trvalé vzrušení doprovázené často neúčelnou nebo ne-
vedle něj. U tzv. pseudohalucinací má postižený např. přiměřenou podnikavostí (expanzivní nálada), trvalej-
nějakou vidinu, ale přípouští, že je to klam. Iluze i ha- ší zlobné vyladění, dále citová apatie, labilita (nepřiro
lucinace se třídí podle svých modalit na zrakové, slu- zené střídání nálad) a tzv. fobie (íracionální strach,
chové, hmatové, chuťové, čichové, pohybové, verbál- např. z uzavřeného prostoru, špičatých předmětů, špí-
ni a kombinované. ny, určitých chorob, určitých zvířat a řada dalších).
- Pozornost. Jejími poruchami jsou buď nadměrné - Motivace. Obvykle se hovoří o poruchách pudů
soustředění pozornosti na něco (hyperprosexia), nebo a poruchách vůle. K poruchám pudů patří především
naopak neschopnost soustředit se na něco (hypoprose- porucha pudu sebezáchovy, sebevražda, resp. její mé-
xia), případně naprostá neschopnost koncentrace po- ně výrazné projevy jako různé druhy autoagrese (auto-
zorností (aprosexia). Méně výraznou poruchou je roz- punitivity), automutilace (poškozování vlastního těla
těkanost. bodáním i amputací určitých orgánů). K poruchám ali-
- Představy. Jde zejména o vtíravé, neodbytné před mentárních potřeb patří jednak úplné odmítání jídla
stavy, obsese, obvykle asociované s nepříjenmými (mentální anorexie), jednak jeho nadměrná konzuma-
emocemi (úzkostí) a přecházející někdy v nutkavé jed- ce - "vlčí hlad" (bulimie); dále sem náleží poruchy po-
nání ritualizovaného typu, jehož "magickým" smys- hlavního pudu, obecně buď jeho vymizení, nebo na-
lem je zbavit se úzkosti. opak vystupňování (erotomaníe), kromě toho poruchy
271
Psychopatologie
týkající se zaměřeIÚ na objekt (homosexualita - tj. za- monomanie (pyromanie - žhářství, dromomanie - tu- .
měřeIÚ na osoby téhož pohlaví, pedofilie - zaměřeIÚ láctví, erotomanie, oIÚomanie - ímpulziVIÚ nakupová-
sexuá1rú apetence na děti, zoofilie - na zvířata, nekro- IÚ, dipsomanie - impulziVIÚ pijáctví, tzv. kvartální
ft1ie - na mrtvoly, gerontofilie - na staré osoby), nebo a další), agitovanost (vystupňovaná psychokinetická
na způsob uspokojovárú (onanie či masturbace - vlast- excitace), negativismus Gakési jednárú naschvál, ne-
IÚ sebeukájeIÚ, nahrazující u dospělých nonná1rú sexu- vyhověIÚ výzvě nebo učiněIÚ pravého opaku); obecně
á1rú styky, exhibicioIÚsmus - ukájeIÚ se ukazovárúm odchylky (aberace, deviace).
obnažených geIÚtálií, sadismus - ukájeIÚ se způsobo - Poruchy intelektu jsou jednak kvalitativní (růmé
várúm bolesti sexuálrúmu partnerovi, masochismus druhy slabomyslnosti - viz dále), jednak kvantitativní,
- ukájeIÚ vyvolané tím, že sexuá1rú partner způsobuje vyjadřující stupeň poškozeIÚ (deteriorace) intelektu:
subjektu bolest; nepravý sadismus a masochismus se debilita (omezená vzdělavatelnost a vychovatelnost;
omezuje jen na činěIÚ příkoří a poIÚžovárúí; fetišis- postižený obvykle absolvuje tzv. zvláštIÚ školu s pod-
mus - ukájeIÚ se na předmětech různého druhu nebo statně redukovaným učivem), imbecilita (nevzdělava
částech těla partnera). K poruchám vůle patří přede telnost a velmi omezená vychovatelnost; postižený se .
vším tzv. abulie (naprostý nedostatek vůle k sebepro- nenaučí číst a psát, má chudý slovIÚk a poškozené vy-
sazovárú až její ztráta), impulziVIÚ zkratkovité jedná- jadřovárú, naučí se jen základním hygienickým, sebe-
ní, naprostý nedostatek sebekontroly (nedostatek obslužným a případně i hrubým pracovním a jiným
zábran, nezdrženlivost), hypobulie (neschopnost reali- návykům), idiocie (naprostá nevzdělavatelnosti nevy-
zovat rozhodnutí), hyperbulie (vystupňovaná iniciati- chovatelnost; postižený je odkázán na azylovou péči).
va a činorodost) a anankastické (nutkavé) jednárú. - Poruchy osobnosti. Obecně se rozlišuje rozpad '
Z komplexnějších hledisek lze rozlišit poruchy vě osobnosti (různý stupeň narušeIÚ dušeVIÚch funkcí
domí, jednání, intelektu a osobnosti.
a chovárú, jakož i jejich integrace) a rozštěp osobnos-
- Poruchy vědomí. Patří sem zastřené vědomí (sIÚže-
ti (přítomnost více tzv. já, případně psychický život pl-
ná jasnost vědomí a zřetelnost vnímárú, resp. uvědo
ný rozporů, neočekávanýchzvratů spojených s odtrže-
movárú), mrákotný stav (absence vědomí vlastního
IÚm se od reality ve směru vIÚmárú, myšleIÚ i jednání,
jednárú, resp. jeho patologické zúžeIÚ), depersonaliza-
jehož krajním případem je schizofrenie). B. Zawadzki
ce (pocit změněnosti, odcizeIÚ jak vlastIÚch myšlenek,
(1965) podává přehled poruch osobnosti (viz následu- ]
tak i těla, které postižený pokládá za cizí), delirium
jící strana). ]
(obluzené vědomí s iluzemí, popřípadě halucinacemí,
Jako poruchy osobnosti jsou zde v podstatě chápá- ]
nedostatkem časoprostorové orientace, připomíná
ny psychopatie, o kterých hovoříme dále, a proto zde , .~
mentá1rú stavy při prožívárú vysoké horečky), somno-
jenom uvedeme stručnou a zjednodušenou charakte- .
lence (stav chorobné ospalosti), sopor (stav hlubší
ristiku užitých termínů: schizoidní (rozpolcený), para-
ztráty vědomí, v němž postižený reaguje jen na velmí
silné podněty), kóma (stav úplného bezvědomí po noidní (bludem ovládaný), cyklothymIÚ (náladový,
náladově labi1rú), hysterický (přehnaně reagující),
určitých úrazech a onemocněIÚch), mdloba (ztráta
vědomí způsobená šokem a řadou dalších činitelů,
kompulzivIÚ (nutkavý), agresiVIÚ (útočný), maniakál-
např. otřesem mozku apod.).
IÚ (patologicky něčím zaujatý, ztřeštěný).
- Poruchy jednání. Splývají s poruchami vůle Dále se budeme zabývat jednotlivýmí kategoriemi,
(ímpulzivIÚ jednárú, anankasmus) a patří sem zvláště: resp. syndromy narušené psychické činnosti a osob-
hypagilnost (nedostatek činnosti až naprostá nehyb- nosti, tj. tím, co tvoří obsah speciální psychopatolo-
nost, tzv. stupor, nemluvnost, mutismus), hypera- gie.
gilnost (nadměrná aktivita), tzv. raptus (záchvat - Reaktivní stavy jsou dočasné poruchové psychické
agresivrúho jednárú), pohybové automatismy a stereo- reakce vyvolané určitýmí frustracemi nebo stresy, kte-
typie (např. rituá1rú chovárú směřující k odreagovárú ré jsou, obecně vzato, neúměrné podnětům bezprost-
úzkosti, často nutkavého typu), parakinézy (defonno- ředně je vyvolávajícím. Jedinec, který se ocitl ve stre-
várú přirozených pohybů, jejich stylizace, grimasy), sové situaci, je vnitřně psychicky dekomponován
272
Psychopatologie
(rozladěn, dezintegrován), a proto v určitých situacích, (1964) uvádějí následující charakteristiky psychopatie:
nebo vůbec, reaguje nepřiměřeně. Reaktivní stavy 1. psychopati nejsou s to těžit ze zkušenosti, 2. nema-
se projevují obvykle vnítřním napětím, rozladami jí smysl pro odpovědnost, 3. nejsou s to vytvářet smy-
a hyperemotivitou, navenek pak zejména aktivními sluplné vztahy 4. nedostatečně kontrolují své ímpulzy,
reakcemi (strachem a vztekem) a určitou mírou defor- 5. mají nevyvinuté mravní cítění, 6. vykazují chronic-
movaného vnímání a dezorganizovaného chování ky či opakovaně asociální chování, 7. trestání jejich
(např. nedostatek sebekontroly při vyjadřování pocitů chování nemění, 8. jsou emočně nezralí, 9. nejsou
a postojů). schopni prožívat pocit viny, 10. jsou orientováni pou-
- Psychopatie. L. Richterová (1967) je defmuje jako ze na sebe (vyhraněný egoismus). Za přičinu psycho-
"povahové odchylky těžšího a trvalejšího rázu, mající patií se často pokládají vrozené dysfunkce nervové
( nepříznivý vliv na sociální adaptaci". Klasickou defi- soustavy, avšak i určité negativní zkušenosti mohou
nici podal K. Schneider (1944): "Psychopatické osob- vést k psychopatizaci osobnosti. Navenek se může
nosti jsou takové abnormní osobnosti, které trpí svou psychopat jevit jako podivin, jako člověk s nedostat-
abnormitou, nebo jejichž abnormitou trpí společnost." kem zábran, jako výbušný, vztekle a agresivně nepři
V definici je vystižena podstata psychopatií. Psycho- měřeně reagující, vztahovačný, ale může být také cel-
patie nejsou chorobné stavy, ale poruchy ve skladbě kem nenápadný. Výraznými typy jsou: asociální
osobnosti, v její integraci, které se vyznačují tím, že psychopati (morálně tupí, bezohlední, absolutně so-
osobnost je ovládána nějakým maladaptivním sklo- bečtí, s nedostatečným smyslem pro odpovědnost, čet
nem (např. neovladatelností svých afektů, sexuální de- ně zastoupení mezi přiživníky všeho druhu), exploziv-
viací, citovou labilitou, asociálními postoji, sklonem ní psychopati (afektivně výbušní, neovládající svůj
kfanatismu atd.). Podle toho, čím je osobnost psycho- vztek a agresi a reagující vztekem i na slabé podněty),
. pata ovládána, jsou psychopatie různě klasifikovány. schizoidní psychopati (citově chladní, ale současně
Přechod mezi normální a psychopatickou osobností přecitlivělí vůči sobě samým, uzavření, nepřístupní,
tvoří tzv. akcentované osobnosti (K. Leonard, 1968), nedostatečně responzivní, často fixovaní na určitou
tj. jedinci ovládaní určitým sklonem v menší míře, ideu), hysteroidní psychopati (s přehnanými emoční
vyznačující se mírnějším nedostatkem zábran, menší mi reakcemi a s hereckými výkony, dramatizující ži-
náladovostí apod. Obecně vzato jsou psychopati jedin- votní problémy, se silnou touhou po sebeuplatnění,
ci s "patologickým charakterem", jehož podstatným s přehnaně stylizovaným vystupováním, afektovaní,
makem je nezdrženlivost. J. Gray a J. Hutchinson se sklonem ~ intrikování, předstírání, lhavosti). Psy-
273
Psychopatologie
chopati jsou silně zastoupeni mezi tzv. společenskými raznými poruchami psychických funkcí a celé osob-
"outsidery", narkomany a kriminálnimi živly. nosti. U pokročilých alkoholiků se objevuje alkoho-
- Neurózy. Je třeba rozlišovat neurotické reakce vy- lická psychóza (delirium tremens, "akutni psychóza g
cházející z reaktivních stavů a rozvinuté neurózy jako u chronických pijáků", resp. tzv. Korsakovova psy- v
funkčni poruchy neuropsychického, resp. somatopsy- chóza), dále to jsou psychózy doprovázející onemoc- Ú
chického systému. Příčinou neuróz jsou protahované nění a úrazy mozku (např. arteriosklerózu mozkových a
nebo neřešené konflikty, v nichž je ohroženo uspoko- cév, luetické onemocnění mozku), traumatické psy- jl
jováni životně důležitých potřeb. Vzniklé napětí se chózy ze zhmoždění (kontuze) mozku, involuční (I
stupňuje a vede ke "strženi nervové činnosti", což se psychózy vznikající někdy ve stáří (senilni demence),
projevuje různými psychickými i fyziologickými somatogenní psychózy doprovázející somatická
dysfunkcemi (předrážděností, neschopností soustředit
se, zvýšenou únavností, nespavostí, gastrointesti-
nálnimi poruchami atd.). Konfliktogenni původ neu-
onemocnění (např. spojené s výskytem nádorů na
mozku), generační psychózy v kritických životních
obdobích (pubertě, klimakteriu). Nejznámější jsou tzv.
[
róz byl prokázán experimentálně na psech (I. P. Pav-
lov, 1924, resp. již M. P. Jerofejevová, 1912). Asi
u 60 % nonnálni populace se někdy objevují neurotic-
endogenni psychózy (schizofrenie, paranoia, parafre-
nie, cyklofrenie neboli maniodepresivní psychóza).
Nejčastější, ale také nejtěžší fonnou psychózy je schi-
[
ké projevy napětí a úzkosti, rozlady, asi u 90 % únava
a pocity vyčerpanosti, asi u 70 % vznětlivost a další.
Osoby s vysokou hodnotou neuroticismu (vrozená la-
zofrenie, dosud nejasného původu a s interindivi-
duálně velmi specifickou symptomatikou vedoucí
k pochybnostem o tom, zda název vyjadřuje skutečnou
[
bilita vegetativniho nervového systému a emočni labi- nozologickou kategorii. Má fonnu prostou (uzavře
lita) podléhají neurotizujícim vlivům snáze než osoby
s nizkou hodnotou tohoto osobnostního faktoru. Té-
měř obecným symptomem neuróz je úzkost. Neurózy
mají velmi pestrou symptomatologii a třídí se na
neurastenie (malátnost, skleslost, poruchy tráveni, se-
nost s postupujícím ochuzenim duševniho života), he-
befrenni (začínající v období puberty, s výstředním
chováním), paranoidní (nejčastější fonna s bludy a ha-
lucinacemi a nezřídka bizarnim chováním), katato-
nickou (s charakteristickou strnulostí těla a pohybový-
l
xuálni potence a další), psychastenie (strach, skles- mi nástavbami, napodobováním a negativismem).
lost, nutkavé jednáni, neplodné přemýšleni), hysterie Podle J. Molčana (1984) jsou základními příznaky
(nejvýraznější neuróza s častými somatickými přízna schizofrenie poruchy myšlení a jednáni (inkoherence,
ky, které se v krajnim případě tzv. konverzni hysterie impulzivní jednáni) a postupující rozpad osobnosti,
mohou projevovat nejrůznějšími fyziologickými nezřídka sluchové a tělové halucinace, citové rozpory.
dysfunkcemi, např. i spazmy a obrnami, a s charakte- Až v jedné čtvrtině případů se spontánně objevují re-
ristickým záchvatem projevujícim se chaotickými po- mise k nonnálnímu stavu, který se však může znovu
hyby, výkřiky, křečemi a pádem, ztuhlostí, který je zvrhnout v chorobu. Cyklofrenii (manickomelancho-
účelovým způsobem nátlaku na okolí). Hysterikové lickou či maniodepresivní psychózu) charakterizuje
vykazují jakési vystupňované životni herectví a bezo- patologické střídání nálad rozjařenosti a sklíčenosti.
Wedný egocentrismus s labilni infantilni emocionali- Paranoia je poměrně vzácná a vyznačuje se vznikem
tou. Neurotickými projevy jsou také tiky (záškuby bludů, kverulantských, refonnátorských a jiných, při
AI
menších svalových skupin), koktavost (balbuties), vcelku zachovaných intelektových schopnostech. Pa-
u dětí pomočováni (enuresis), ztráta řeči - útlum řečo rafrenie má symptomy podobné schizofrenii (bludy,
vé funkce (mutismus), noční děs (pavor noctumus) halucinace), avšak začiná až ve věku dospělosti a mů
a různé tzv. zlozvyky (okusováni nehtů, vytrháváni že se vyvinout k demenci, k výrazné změně osobnosti
vlasů a další). B. Dosužkov (1947) označil neurózy a intelektu.
trefně za "choroby sociálnich vztahů". - Slabomyslnosti jsou dalším druhem psychických
- Psychózy. Jde již o psychická onemocnění různého poruch. Nevyznačují se jen nevyvinutým intelektem
původu organického či psychogenního, klasifikovaná nebo jeho úpadkem, ale i celkovými změnami osob-
obvykle na exogenni a endogenni a vyznačující se vý- nosti; v žádoucí míře nejsou vyvinuty ani tzv. vyšší ci-
274
Psychopatologie
ty a kulturní návyky. Nebo, jestliže již byly vyvinuty, a mohou mit různé formy; příkladem je tzv. Downova
upadají. Rozlišují se vrozené slabomyslnosti - oli- choroba (typický, tzv. mongoloidní vzhled s určitými
gofrenie, jejich příčinou jsou různá poškození mozku somatickými poruchami a různou úrovni poškození
v prenatálním nebo perinatálním stadiu (infekcemi, intelektu). Slabomyslnosti mají různý stupeň, od
úrazy v době těhotenství, porodními komplikacemi nejlehčího, debility, přes střední, imbecilitu, až po nej-
atd.), a pseudooligofrenie (sociální oligofrenie), které těžší, idiocii. Přechod od normální populace ke slabo-
jsou způsobovány masivní výchovnou zanedbatelností myslným tvoří tzv. moroni s výrazně podprůměrným
(nedostatek sociálních podnětů pro rozvoj intelektu, intelektem. Úpadek intelektu (demence) může prová-
učení
zážítky ohrožení, traumatícké zážítky v průběhu dětství
kogníce
negatívní pohled na sebe sama, na jíné osoby, na vnější svět
A B c
aktivující událost
emocionální důsledky
(cíle a přání jedince jsou iracíonální smýšlení
(negativní pocity a chování)
frustrovány)
~
+
udržování a íntenzita
iracíonálního smýšlení
jehož vrozené dispozice jsou normální). Zvláštním zet také některé psychózy a v některých případech
případem jsou demence (úpadek intelektových schop- i epilepsii (záchvatovité onemocnění mozku organic-
ností a celé osobnosti v důsledku různých onemocně kého původu).
ní, která postíhují též mozek, např. nevyléčený zánět Existuje ještě řada dalších specifických psychopato-
mozkových blan a další). Oligofrenie, které mají orga- logických fenoménů a příbuzných stavů, např. tzv.
nícký původ, jsou nezřídka spojeny také s poškozením poruchy chování II dětí (výchovné problémy, záško-
motoriky (od poruch jemné motoriky až po obrny) láctví, potulky, útěky z domova, dětské agrese a delik-
275
Psychopatologie
vence, školní nekázeň a neprospěch a další), které ticky vyráběných látek s narkotickými účinky (
však patří do tzv. speciální defektologické peda- pervitin, "krak" a další). Toxikomanií zvláštního druhU
gogiky, resp. jejího oboru etopedie a vyjadřují spíše je také alkoholismus (abúzus alkoholických nápojů),
jen selhání dítěte v jeho sociálních rolích, nezřídka který vede k sociální degradaci individua, chorobám '
spojené se selháním rodičů v jejich soužití a v jejich jater a zažívacího ústrojí, ale také k úrazovosti, sociál-
výchovné roli, vyloučíme-li i možné organické vlivy ním konfliktům a k celkovému úpadku osobnosti;
(např. některé druhy psychomotorického neklidu). Do chronický alkoholismus pak ke zvláštnímu druhu psy-
oboru klinické psychopatologie patří mímo jiné také chózy. Pro toxikomanie existuje určité osobnostIú
toxikomanie, patologická závislost na určitých dro- předurčeni ve spojeni s únikovými tendencemi jako
chybné myšlení (chybná interpretace sku- naučeni nových způsobů interpretace zkuše-
kognitivní
tečnosti) nosti
(upraveno)
gách (drogová závislost či abúzus, zneužívání drog). reakcemi na různé osobní problémy (~ Psychofar-
Závislost má psychickou a fyziologickou dímenzi; vy- maka).
tváří se silný návyk na základě hédonického vlivu L. E. Bourne a B. R. Ekstrand (1992) podávají sou-
drog a u některých drog též závislost fyziologická, pro- hrnný přehled teoretických problémů psychopatolo-
tože se drogový substrát stává součástí tělového meta- gie, který nazývají explanační modely pro psychické
bolismu. Dojde-li k přerušeni konzumace drogy, vzni- poruchy.
kají více či méně těžké abstinenčni příznaky s různými Z uvedeného je patrná koncepčni nejednotnost, kte-
psychofyziologickými komplikacemi. Toxikoman či rá se projevuje zejména v mistě nejdůležitějším, v po-
narkoman je pro získání potřebné dávky ochoten učinit jetí příčin, resp. etiologie a patogeneze psychických
cokoli, a protože jsou drogy drahé a jejích distribuce je poruch. V současnosti se uplatňuje multifaktoriá1ní
trestná, dopouští se nezřídka podvodů, krádeží a jiných model, zahrnující biologické, psychologické a socio-
kriminálních deliktů; jeho osobnost a chování se pod- -kulturní aspekty geneze a vývoje psychických poruch
statně měni. Současně se dlouhodobá intoxikace proje- a vycházející ze systémového pojetí lidské psychiky,
vuje tělesným chátráním, poškozením funkce životně které, kromě jiného, bere ohled na její aktivní povahu
důležitých orgánů (jater atd.), komplikacemi při použí- , a na její biologické a socio-kulturní vazby.
vání nesterilních injekčnich jehel. Kromě klasických Zjednodušeně řečeno, frustrace aktivují iracionální
drog (opium a jeho deriváty, morfium, heroin, dále ko- postoje a způsoby chování, které jsou maladjustivní;
kain, hašiš, marihuana) se objevuje i abúzus některých postižený jedinec se tak dostává do bludného kruhu
léků (hypnotik, analgetik, sedativ, excitancií) a synte- selhávání.
276
Psychosomatika
277
Psychosomatika
osobnosti, jedince s úzkostnými a nutkavými sklony lost emocí s činnosti vegetativní (autonomní) nervové
(tzv. anakastické typy). soustavy a viscerálními (útrobnímí) jevy: "Emocionál-
Psychosomatická onemocnění čili psychosomató- ní reakce a organické změny mohou být nahlíženy ja-
zy mají výše zmíněnou specifickou genezi, zjednodu- ko rozdílné aspekty reakce individua na situace stresu
šeně řečeno, trvalé napěti - neurovegetativní poruchy, a zůstává ještě k uvážení, jak mohou tyto organické
případně poškození orgánů a tkání, což z hledíska změny vést k poškození orgánů." Funkce vnítřních or-
somatických funkčních subsystémů probíhá v sekven- gánů jsou kontrolovány vegetativní nervovou sousta-
ci hypothalamus - hypofýza - endokrinní žlázy, zejm. vou. Vystavení stresu vede k aktivaci vegetativní ner-
nadledvinky. R. Mucchielli (zde podle F. W. Rexrodta, vové soustavy a k paralelní aktivitě žláz s vnitřní
1981) formuloval o psychosomatózách následující sekrecí. F. W. Rexrodt (1981), který rovněž zdůrazňu
teze: je souvislost trvalejšího vnítřního napětí jako důsled
- Existuje vztah mezi psychosomatózou a charakte- ku stresu a vegetativních poruch, podává následující
rem člověka. srovnání: v nezvládnuté stresové situaci krouží tělem
- Potíže (poruchy) lze převést na potlačené úzkosti, nevyužité aktivační substance, produkty tělesné reak-
pudy, potřeby, konflikty. Ty se v nevědomí člověka ce na stres, místo aby byly využity v průběhu vývojo-
přeměňují na chorobné potíže. Psychologie nazývá
vě předprogramovaných pohybů (útok, útěk); tělo pak
tento proces přesazení nebo konverze. lze srovnat s automobilem, který na plný plyn běží na-
- Potíže jsou regresí k raně dětským vývojovým fá- prázdno; podobně se to má s hněvivými pocity, které
zím a formám chování, neboť momentální problémy nejsou nebo nemohou být odreagovány v agresivním
a konflikty nemohou být postiženým jinak zvládnuty. jednání (trvalejší agresivní vzrušení přivádí také sym-
- Psychosomatózy mohou také vystoupit jako důsled
patikus do trvalejšího stavu vzrušení, z něhož, kromě
ky nedostatečné adaptace na poměry v prostředí.
jiného, mohou rezu1tovat výkyvy v krevním tlaku.
Potom se jedná o selhání tělesných a psychických
J. Ruesch (1948) zdůrazníl, že v genezi psychosoma-
adaptačních mechanismů. Tato rovina vlivu je dnes
tických poruch se uplatňují rané dětské zkušenosti
označována jako model stresu.
z období orální a anální organizace libida (asociace fy-
- Psychosomatické poruchy mohou vyvolat falešné,
ziologických funkcí s emociogenními situacemi), kte-
především v raném dětství získané reakce. Mohou být
ré vytvářejí půdu pro vzplanutí pozdějších konfliktů
také příčinou toho, že někdo nevychází se svým pros-
(např. z vlastností "análního charakteru").
tředím, že není schopen (nebo jen velmi málo) se při
Neutralizující vliv na působení stresu má zejména
způsobit. Jeho falešné vzorce chování a strategie se
sociální podpora: nezaměstnanímuži, kteří měli opo-
stávají zdrojem stálého hněvu. Tato rovina vlivu je
dnes označována jako teoretický model učení, v němž ru ve svých manželkách, byli více chránění před zvy-
je současná nemoc nevědomě používána jako prostře šováním hladiny cholesterolu v krvi (S. Gore, 1978).
dek k dosažení určitého cíle (např. redukce úzkosti, Ještě větší vliv má osobní sebevědomí ("personal
odměny atd.).
competence" - B. A. Husainí a další, 1981): vědomí
Rexrodt k těmto pojetim připojuje ještě další dva jedince, že zvládne stresovou situaci, že ji má pod
novější modely psychosomatiky: 1. "giving-up-mo- kontrolou, komplex zvaný "locus of control", který
del" vzdání se, komplex kapitulace vůči situaci, spoje- má ovšem také opaČný aspekt, totiž vědomí ztráty
ný s útlumem fyziologických funkcí a sebezapřením); kontroly situace, jež naopak působí negativně, neboť
2. model alexithymíe (k psychosomatickým potížím vyvolává rezignaci a inaktivitu. Negativně působí vě
vedou nevyvinuté emoce, neschopnost pociťovat a vy- domí nedostatku podpory z nejbližšího sociálního
jadřovat pocity, tj. nedostatečné korové zpracování okolí a syndrom "hope1essness-helplessness" (bezna-
emočních vzruchů provázené chudou fantazií). děje, bezpomoci - A. H. Schmale, 1972). Predísponu-
Pokud se geneze psychosomatických poruch týče, jícími faktory jsou hostilní postoje a vysoká míra úz-
uplatňuje se zde, jak již bylo naznačeno, souvislost kostnosti (anxiety). W. B. Swann jr. a J. D. Brown
a fyziologií emocí (M. Hamilton, 1987), zejm. souvis- (1990) zdůraznili vztah mezi sebeverifikací a rozvra-
278
Psychosomatika
tem identity, resp. sebeverifikací (potvrzováním sebe- Psychosomatika je dnes především součástí psycho-
koncepce) a zdravím v následujícím schématu: somatické medicíny, jejíž význam stále roste, ale její
podstatnou složkou, jak již bylo naznačeno, je pře
přání verifikovat sebekoncepcí devším psychofyziologie, resp. fyziologie emocí, ne-
boť psychosomatika má co činit zejména s faktem
• •
vytváření sebeverifikujícího sociálního prostředí
funkčního propojení emocí a neurovegetativních pro-
cesů (---7 Stres).
• •
spolehlivý I stabilní sebenáhled
Literatura:
•
/. ~
percepce kontroly Alexander, F.: Psychosomatische Medízin, 3. vyd. Berlin 1977.
Boss, M.: K6rperliches Kranksein als Folge seelischer Gleichge-
wichtsst6rungen, 6. vyd. Bern-Stuttgart 1978. Charvát, J.: Život,
úzkost fungující afektivní, kognitivní, adaptace, stres, Praha 1969. Hamilton, M.: Psychosomatics, London
vzrušení imunitní motivační deficity 1955. Bykov, K. M.: Mozková kůra a vnitřní orgány, Praha 1955.
systém Mitscherlich, A.: Krankheit als Konflikt, sv. I-II, 4. vyd. Frank-
furt/Main 1969. Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J.: Psychosomatická
•
zdraví
medicína, Praha 1993. Weiner, H.: Psychology and human dísease,
New York-Oxford-Amsterdam 1977.
279
Radost - Role
280
Role
statusem v určitých situacích. Rolím se jedinec učí na svých vnějších projevech, tj. ve svých rolích, jako oso-
bázi svého statusu, buď současného, nebo anticipova- ba nevystupuje jedinec autenticky, role jsou pouhé
ného; role je reprezentována zjevným chováním; "ro- masky animální přirozenosti člověka, v roli člověk
le je dynamický aspekt statusu" (Linton). A. M. Ro- pouze cosi předstírá, vyhovuje společenským poža-
ází cheblave-Spenlé (1987) uvádí, že pojem role měl davkům. Pojetí člověka jako herce a života jako jeviš-
má původně význam hereckého výstupu na jevišti a tepr- tě se objevuje už u Shakespeara a vystupuje často v li-
ve od ll. století se užívá také ve smyslu sociální funk- teratuře vůbec, ale i ve filozofii, antropologii a jinde.
ce; v psychologii vyjadřuje "dramatický aspekt člově Michelangelova socha na hrobě Julia de Medici ve
kajako osoby", tj. jeho veřejnou společenskou funkci, Florencii symbolizující noc je vyjádřena usínající že-
ale také "dístanci mezi bytím a jevem". Systematicky nou s odloženou maskou (svou společenskou masku
používal pojmu role G. H. Mead (1934) pro označení odkládá člověk jen v intimních chvílích a ve spánku).
vztahu jedince k druhému jedinci, později R. Linton Také podle sociologa E. Goffmana (1976) jedinec po
(1945) pro označení sociálních vztahů vůbec uvnítř dobu svého sociálního vystupování užívá "fasády", tj.
určitého sociálního systému a posléze T. R. Sarbin standardní prostředky výrazu, ať už vědomě, nebo mi-
(1954) vytvořil interdisciplinární teorii role jako vý- movolně, a chová se tedy v podstatě jako herec na je-
chodisko výkladu sociální interakce. Sociální skuteč višti. (~ Osobnost) Podrobnou analýzu konceptu so-
nost staví jedinci požadavky a očekávání, která musí ciální role provedl sociolog R. Dahrendorf (1964),
respektovat, chce-li mit ve společnosti misto (H. Mo- který soudí, že "člověk jako společenská bytost je ví-
gel, 1985); společnost vyžaduje, aby jedinec s ohle- ce než metafora" a že "jeho role jsou víc než odloži-
dem na své podstatné charakteristiky, pohlaví, věk telné masky, jeho sociální jednání je víc než veselohra
ve a socioekonomický status vystupoval v určitých ro- nebo tragédie, z níž je také herec propuštěn do ,vlast-
i in- lích, očekává od něj v určitých situacích určité chová- ní' skutečnosti", že vztah osobnosti a role prokazuje
; tak ní. Tak jsou určeny role muže a ženy, dítěte a dospělé "dialektický paradox svobody a nutnosti"; současně
sa- osoby, vdané ženy a dívky, ale i cestujícího v autobu- však přípouští, že vztah jedince k jeho sociálním rolím
'tnu-
su, návštěvníka divadelního představení apod. Role může v sobě obsahovat níkoli moment herce na scéně
např.
jsou v podstatě, stejně jako vzájemná očekávání, kom- společnosti, ale zcizení člověka. E. F. Mueller
otve- plementární: lékař-pacient, učitel-žák, manžel-man- a A. Thomas (1974) poukazují správně na to, že mezi
ých). želka atd. Role je funkcí sociálního učení, je produk- individualitou a rolí může existovat určité napětí, ale
tem primární a sekundární socializace; každý jedinec v případě zvnitřnění mohou role a ego spadat v jedno:
je subjektem celého systému roli. Některé role jsou ur- existují role, které jsou společností vymezeny ostřeji,
čovány právně (nutná očekávání, jako např. role otce a role, které dávají více prostoru pro seberealizaci.
jako živitele dítěte), jiné jen jako možná očekávání V tomto smyslu vystupuje otázka vztahu osobnosti
(měl by se chovat určitým způsobem, avšak nemusí). a role jako problém identifikace jedince s danou ro-
Fungování rolí je zajišťováno systémem pozitivních lí: existují role, které odporují přírozenosti jedince,
anegativních sankcí, které sociální okolí uplatňuje vů např. homosexuálně založený muž může sotva plnit
či subjektu role. Sociální chování, které je v souhlasu roli heterosexuálního milence či manžela. Některé ro-
s danou rolí, je reakcemi sociálního okolí zpevňováno le jsou pociťovány jako vnější tlaky, jiné jako samo-
a to, které se od daných očekávání odchyluje, je tres- zřejmosti (např. role matky). Dichotomistické pojetí
táno, např. posměchem, pohrdáním, projevy odporu, osobnosti a role jako rozporných stránek osobnosti
v krajním případě pokutami a soudními tresty. představuje neoprávněné absolutizování dílčích jevů.
V psychologii osobnosti je vztah osobnosti a role Ph. Lersch (1964) podává přehled konvergence a di-
chápán jako vztah podstaty a jejích projevů, příčemž vergence rolí ve výše uvedeném smyslu identifIkace
pojem role je tu někdy významově ztotožňován s po- jedince s rolí (viz schéma na následující stránce).
jmem osoby (C. G. Jung a jiní), tj. navenek se proje- Ve vztahu jedince k určité roli může dojít ke
vujícího, veřejně vystupujícího jedince. V extrémním konfrontaci a k odmítnutí role, resp. některých jejích
případě se uvažuje o dichotomii osobnosti a role: ve aspektů (např. žena může odmítnout roli manželky ja-
281
Role
ko pouhé hospodyně, resp. odmítnout roli hospodyně fikaci s danou rolí. Atribuce znamená prakticky
jako podstatný aspekt manželství a s tím roli manžel- utvrzování jedínce v určité roli jeho sociálním okolím
ky vůbec, omezenou na posluhování rodíně a "tloust- ve výše uvedeném smyslu; např. určité ženě může im-
nutí u televizoru"). Avšak existují i podmínky, za ponovat, že je obdívována (třeba se jen domnívá, že je
nichž jedinec vrůstá do nové role bez jakéhokoli vnitř obdivována) za určitý způsob chování, třeba za So<:
ního odporu a bere ji na sebe jako něco samozřejmého rozpustilost, dobráckost atd., a může tento způsob jí P
a zcela přirpzeného: jsou to role spojené s potřebou so- chování převzít jako sociální roli, v níž se prezentuje. mal
konvergence divergence
vý2
(role jedinci "sedí") (role jedinci "nesedí") me:
/~
cel
hy
ídentifíkace s rolí individuální
odchylka od role
ant
(její individuální lov
modifikace) zvl
mll
role je zpracována role není zpracována che
~~\
jak
(mJ
plnění role z účelně racionálních důvodů postupné přivykání vnější přizpůsobení odmítnutí role ~
(vnější přízpůsobení při vnitřní distanci (vrůstání do role) při latentním protestu (manifestní protest) řat
jako modus vivendi)
ní:
Konvergence a divergence roli (Ph. Lersch, 1964) se:
něl
ciálních styků a akceptace. Poukazuje se na to, že "ro- To je případ autoprezentace, předvádění se v určitých mll
le jsou slupky chování", které do sebe některé potřeby charakteristikách, které se posléze může stát rysem vel
pojímají a jiné nikoli. Existují však také role, které in- osobnosti jako nevědomé instrumentální chování, úče ap
dukují nové přirozené motivace; jsou to přirozené ro- lově sloužící vyvolávání pozitivního dojmu, obdivu ré
le plně odpovídající přirozeným psychickým tenden- apod. Život je koneckoncůtvořen především sociální- obl
cím. Taková je např. role matky, do niž žena v jistém mi interakcemi a v těch se musí uplatňovat určité stan- na]
smyslu vstupuje již v době těhotenství a zvláště pak po dardy, rituály a jiné prvky, které jsou i složkami soci- kOl
porodu dítěte, které bylo chtěno a radostně očekáváno; álních rolí; role jsou v tomto smyslu scénáři sociálních vy
tato nová role je spojena s řadou motivů (péče o dítě), interakcí, předpisy formálních i neformálních rolí. vý:
které jsou brány jako přirozené; naproti tomu nechtě Nicméně určitým rolím se někteří lidé vyhýbají (např. na]
né mateřství může být spojeno v krajním případě hostitele), jiné rádi přebírají (např. hosta). Každý fun- je I
i s odmítnutím role matky. V prvním případě je sociál- gující sociální vztah vyžaduje komplementární role fol
ni role matky v plném souladu s instinktivními mateř a skupinový život určitý systém rolí, v němž se rela- ra.
skými tendencemi. Zvláštním případem jsou atribuo- tivně bezporuchově reprodukuje. nií
vané role, tj. role připisované sociálním okolím, které m
jedínec může převzít, je-li jeho vystupování v atribuo- ko
vané roli odměňováno pozitivními reakcemi jeho soci- Literatura: ml
álního okolí; tak může např. dospívající dívka převzít a(
roli třídní důvěrnice, jestliže svým vzezřením a vystu- Dahrendorf, R.: Horno Sodologicus, Koln-Opladen 1964. Gof čll:
pováním budí důvěru spolužákyň, které se jí svěřují. fman, E.: The presentation of Self in everyday life, New York 1959. (01
Ickes, w., Know/es, E. S. (vyd.): Personality, roles and sodal beha-
Určitá očekávání, která jsou sociálním okolím spojo- oz
vior, New York 1982. Jacobi, J.: Die Seelenmaske Einblick in die
vána s chováním jedince, může tento jedínec propojit Psychologie des Alltags, Olten 1971. Lersch, Ph.: Der Mensch als ně
se svými motivacemi a dojde pak k jeho úplné identi- soziales Wesen, Miinchen 1964. (l'
282
Řeč
~ticky
Řeč luje chování a funguje jako přípravnýpodnět. Předmě
~olím tem znaku je denotát, tj. znakem zastupovaný objekt,
:eim- avšak existují i znaky, které mají tzv. fiktivní denotát
•že je (např. "anděl"); naproti tomu tzv. konotát je význam
)a za Sociálně žijící bytosti, lidé a některé druhy zvířat, ma- označovaného objektu. Fiktivní denotát mají i znaky
působ jí potřebu dorozumívat se, tj. sdělovat si určité infor- zastupující obecniny (např. "zvíře"), Morris je nazývá
ntuje. mace, např. o hrozícím nebezpečí. Sdělovat si přání, designata: designatum neni věc, nýbrž znak objektu
výzvy, prosby, vlastní postoje je výsadou sdělování nebo třídy objektů. Podle Morrise je lidská mysl neod-
mezi lidmi. Taková sdělování se nazývají komunika- dělitelná od fungování znaků. Znaky tedy označují re-
ce (fo-) a uskutečňují se v různých formách: určité dru- álné a ideální předměty, jejich vlastnosti, vztahy a tří
hy lunyzu komunikují pomocí pachů nebo dotyků, dy. Jazykové znaky umožňují tak člověku poznávat
antropoidní opice a jiní živočichové pomocí neartiku- a sdělovat i to, co neni přímo dáno, co on sám nebo ji-
lovaných zvuků, ptáci pomocí "zpěvu", včely pomocí ni, s nimiž komunikuje, přímo nevnímají. Např. před
zvláštního "tance" apod. Specificky lidské formy ko- náška o budoucí legislativě je komunikace vysoce ab-
munikace jsou: 1. nonverbální (gesta a jiné formy straktního obsahu, něčeho, co má teprve nastat.
chování, v nichž je sdělována reakce na něco nebo ně Podmínkou užívání jazyka jako systému znaků je
jaký úmysl, a obrazová reprezentace), 2. verbální konsensus, tj. obecně sdílený systém významů, sdělo
(mluvená a psaná řeč). Komunikativní systémy se na- vaných prostřednictvím znaků. "Jazyk v plném semio-
zývají řeč, v tomto smyslu můžeme hovořit o řeči zví- tickém smyslu (semiosis je proces fungování znaků,
řat nebo o "řeči těla" (~ Psychologie výrazu). Verbál- pozn. M. N.) je každé intersubjektivní uspořádání zna-
ní forma řeči užívaná určitou společenskou skupinou kových prostředků, jejichž užití je determinováno syn-
se nazývá jazyk a má určitou národní formu (čeština, taktickými, sémantickými a pragmatickými pravidly"
němčina, ruština atd.). Lidská verbální komunikace, (Ch. W. Morris, 1938). Jazykový znak, na rozdíl od ji-
mluvená a psaná řeč (jazyk) se postupně vyvíjela z ne- ných znaků, obsahuje zobecněné poznání, a neni pro-
verbálních forem komunikace nejprve jako mluvená to jen prostředkemsdělování, ale poukazuje i na vztah
a později jako psaná řeč (sdělování pomocí písma, kte- jazyka a poznávání. Umožňuje operace s jazykovými
ré mělo v různých kulturách různou formu, nejprve znaky ve formě vnitřní řeči, které jsou označoványja-
obrázkovou, např. u Aztéků, nebo zcela specifickou, ko myšleni; jazykové znaky - slova - jsou totiž pojmy,
např. uzlové písmo kipu Inků, až po dnešni alfabetic- jež tvoří určitý systém odrážející zobecněné poznání
kou formu písma). Také národní jazyky se historicky od konkrétních pojmů až po abstraktní kategoriální
vyvíjely a vyvíjejí, některé slovni výrazy měni svůj pojmy, tj. myšlenkové zpracování systému věcí, dějů,
význam a jiné vznikají, další opět zanikají (v češtině jejich vlastností a vztahů mezí nimi. Proto platí, že
např. slova přehršle, luzný apod.). Jazykové sdělování "jazyk je úzce spjat s lidským myšlenim" a že je
je doprovázeno užíváním gest a jiných behaviorálních "pravděpodobně především Wavním nástrojem myš-
forem komunikace neverbálního druhu (mimický vý- leni" (J. N. Panov, 1987). E. Sapir (1933) a po něm
raz a další) a je dotvářeno emočním tónem (např. iro- B. L. Whorf (1956) zdůraznili, že jazyk konstituuje
nií) a situačním vztahem. Řeč je tvořena systémem poznávání, a tím i obraz světa. Dokládají to na zvlášt-
znaků, tj. jevů, které v mysli zastupují jiné jevy. Jazy- nostech jazyka indiánského kmene Hopi (v tomto
kový znak tvoří slovo, které má stránku smyslovou (u jazyce jsou např. určité objekty, označované ve vy-
mluveného slova zvukovou, u psaného obrazovou) spělých západních jazycích podstatnými jmény,
a obsahovou, tj. vyjadřuje určitý význam, něco ozna- vyjadřovány slovesy, existuje zde specifické označo
čuje, a to buď jednotlivinu, nebo celou třídu objektů vání času a časových relací atd.). V různých jazycích
(např. slovo "stůl" zastupuje určitou kategorii věcí existují různé specifické pojmy odrážející způsob ži-
označovaných jako stoly, ve výrazu "stůl v naší jídel- vota v tom kterém kulturním prostředí: tak např. Esky-
ně" pak konkrétní jednotlivý stůl). Ch. W. Morris máci mají asi 40 terminů pro různé druhy sněhu, Ara-
(1938) považuje za znak všechno, co určuje a kontro- bové přes 800 terminů pro velbloudy, celé barevné
283
Řeč
s<
spektrum je v jazyce kmene Bassa vyjadřováno jen ji zpřesnil fyziologickou lokalizaci H. Head (1926), 2~
dvěma slovy atd. Proto říká Whoď, že "reálný svět" je který zjistil, že čtyři její typy mají různá centra v moz-
ň
tvořen "jazykovými návyky", a proto světy kultur kové kůře. Posléze příspěli ke zpřesnění poznatků lx
s různými systémy jazykových znaků jsou různými o lokalizaci řečových center v mozku A. R. Lurija
gt
světy, propůjčujícími myšlení svých příslušníků růz (1960) a W. Penfie1d a L. Robertsen (1963), když sti-
nou strukturu. Podle K. Biih1era (1934) existují tři mulací určitých částí mozkové kůry vyvolali hlasové
funkce řeči: 1. označovací či zobrazovací (označová projevy. Různým typům afázie odpovídají léze v růz
ní věcí a jevů, vlastností, vztahů apod.), 2. výrazová ných částech mozkové kůry levé mozkové hemisféry Sll
(vyjadřuje vnítřní stavy, pocity jedince), 3. vybízecí (ztráta schopnosti rozlišovat slyšenou řeč, porucha
D
(působí na druhého člověka jako výzva k něčemu, ja- vlastní výslovnosti slov, porucha chápání abstraktního
ko apel). Význam verbálně sděleného v mezilidské ko- významu slyšených slova vět atd.). K fyziologii mlu-
munikaci dotvářejí tzv. metalingvistické faktory, ja- vené řeči patři i fyziologie mluvidel. Centrum zvuko-
ko jsou intonace řeči (vzteklý, mazlivý, vemlouvavý, vé části řečového analyzátoru se nachází v oblasti tzv.
rozkazovačný, prosebný, jízlivý, uctivý, pohrdavý sluchové kůry, která tvoří horní část spánkové oblasti
tón), nonverbální přidružené komponenty sdělení levé mozkové hemisféry a v niž se provádí složitá
(gesta, chování, zejména mimický výraz) a situační a jemná analýza a syntéza zvuků slyšené řeči (tzv. fo-
kontext (týž slovní výraz může mit v různých situač nematický sluch, schopnost rozlišovat jednotlivé hlás-
ních kontextech různý význam, např. oslovení "ty roš- ky). K fyziologii mluvené řeči patří koordinace růz
ťáku"). Dále zde hraje roli relativnost slovních vý- ných svalových kontrakcí mluvidel na základě zpětné Pří
znamů; řada abstraktních pojmů není chápána vazby z kinestetických dojmů a slyšení vlastního řečo
v jednotném významu, nemá zcela jednotný konsen- vého projevu (akustická zpětná vazba). Další specific-
sus a totéž slovo může ve spojení s jinými slovy dostá- ké struktury reprezentují psanou řeč, tj. vlastni psaní
vat odlišný význam: např. "mnoho lidí" znamená ob- a čteni psaných textů, kde se zase uplatňují složité Zl
vykle asi 15 osob, avšak "mnoho kamenů" znamená a jemné vizuálně motorické koordinace. Pří hlasitém tiv
v průměru asi 175 kusů. Podstatným znakem je již čteni jde o složitou koordinaci akusticko-řečových, vi-
Os
ZlU
ce,
mluvící naslouchající
ne
intence k určitému zakódování intence I----~~ pře
obsahu sdělení do formy jazyka
N.
Blokové schéma komunikativni funkce jazyka Ski
vn
zmíněná dvojí stránka jazyka, smyslová a obsahová zuálně řečových a motoricko-řečových, resp. kineste-
(sémantická): mluvené slovo je určitá zvuková struk- ticko-řečových center a asociací; motorické složky
tura, která je vnímána v určitém významu, nikoli jen mluvené řeči mají část motoricko-artikulačni a kine-
jako zvuk - v této formě jsou vnímána slova cizího ja- stetickou. Uvádíme tu jen povšechnou skicu fyziolo-
zyka, který subjekt neovládá. Nositelem zvukové gie řeči.
stránky mluveného slova je tzv. artikulace, fyziolo- Funkcí řeči, jak již bylo uvedeno, je komunikace, tj.
gická způsobilost člověka produkovat prostřednictvím sdělování významů, které se uskutečňuje charakteris-
svých mluvidel zvukově jemně diferencované prvky ticky lidským způsobem prostřednictvím jazyka. Vy- Tvo
mluveného slova, fonémy, které jsou v některýchjazy jadřuje to blokové schéma komunikativní funkce ja-
cích dotvářeny vokalizací. Artikulace se vyvíjí z vro- zyka uvedené výše. funJ
zeného broukání a žvatlání dítěte počátkem druhého Bezporuchové sdělování umožňuje tzv. řečová zyk
roku jeho života. kompetence, tj. způsobilost vyjadřovat se v určitém sky
Fyziologické základy jazyka. Fyziologická centra jazyce, která zahrnuje dostatečnou slovní zásobu, sro- zisk
mluvené řeči objevili již P. Broca (1861) a C. Werníc- zumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe prm
ke (1874) při zkoumání tzv. afázie (ztráty řeči). Pozdě- (větné skladby slov). V západních řečech se slovní zá·
284
Řeč
soba vzdělané dospělé osoby pohybuje od 20 000 do že by se učilo všem možným výrazům skládajícím vě
26), 250000 slov. Ve smyslu výše uvedených funkcí řeči je ty, kterých je ostatně nekonečné množství, nýbrž že se
1l0Z- řečové sdělení třeba chápat jako symptom, signál ne- učí systému pravidel generování nekonečného počtu
atků bo symbol. Prvky mluvené řeči jsou fonémy, psané vět a na základě této znalosti pak tvoří své jazykové
mja grafémy, které se strukturují ve slabiky, slova a věty. výpovědi. To je vyjádřeno v pojmu transformační
: sti- gramatika, který je klíčový pro pochopení osvojení
sové jádro věty
a užívání jazyka. Tato "pravidla transformační grama-
růz
féry
Ilcha
----------
subjekt
DAN
~ predikát ~
MILUJE ~
tiky odpovídají faktickým operacím, které používají
uživatelé jazyka při vytváření vět" (J. Greenová,
1972). Gramatiku chápe Chornsky široce: "Gramatika
ního určité řeči je skutečně hypotéza o principech vytváře
rnlu- objekt ní vět v této řeči - je to tedy v podstatě teorie řeči-ja
~o
zyka." Složité druhy vět jsou transformace "jaderné
I tzv. /VU
věty" (např. transformace aktivní formy v pasivní, ne-
ilasti adverbiále atribut gace atd.). Tak se člověk neučí jednotlivým formám
~žitá vět, ale pravidlům, jak se tyto formy tvoří. Slovní slo-
NĚŽNĚ
I
KRÁSNOU
f. fo-
žení vět (syntax) je určováno pravidly "generativní
~ás- DAN NĚŽNĚ MILUJE KRÁSNOU EVU gramatiky", ale psycholíngvistika bere zřetel k celko-
růz
vtné vé sociální situaci řečové komunikace; sémantika
Přiklad větné tvorby
zkoumá vztah mezi řečí a významem. V tvorbě vět se
uplatňuje "řečová kompetence" opirající se o osvoje-
Studium řeči je náplní různých vědních oborů. ný systém pravidel generování vět, který je konečný
Z psychologie řeči se kolem roku 1950 vyvínul rela- (N. Chornsky, 1957). Je to systém pravidel generativ-
tivně samostatný obor, tzv. psycholingvistika (c. E. ní gramatiky: z jakési "základní věty", která je tvoře
Osgood a T. A. Sebeok, 1965). Uplatňují se v ní po- na základními konstituentamí subjekt, predikát (např.
, vi-
matky z língvistiky, sociální psychologie komunika- "Dan miluje"), jsou stupňovitě rozvíjeny její další
ce, vývojové psychologie, kulturní antropologie, teo- složky ve formě jakéhosi větvení, jehož zakončení
rie informace a dalších vědních oborů. K výraznému tvoří slovní struktura věty ("Dan něžně miluje krásnou
přelomu ve vývoji této vědy došlo poté, co língvista Evu"). Tvorba vět je funkcí "řečové kompetence",
N. Chornsky (1959) vystoupil se zdrcující kritikou která je tvořivá. Lze tedy říci, že tvorba vět vychází
Skinnerova (1957) pojetí "verbálního chování", z hloubkových a povrchových struktur; podle
v němž se tento rigorózní behaviorista pokusil podat I. Kurczové ji lze (1976) vyjádřít schématem:
funkcionální analýzu "íntraverbálního chování", tj. ja- Také podle A. A. Leonťjeva (1969) se slovní výpo-
zykového sdělování v termínech podmiňování. Chom- vědi vytvářejína "nevědomém základě určitého sché-
sky ukázal, že tento výklad vůbec neobjasňuje, jak se matu", který Leonťjev nazývá "vnitřní programování".
získává způsobilost užívat řeči jako komunikativního Věta v tomto smyslu reprezentuje určitou výstavbu,
prostředku, a zdůraznil, že si ditě neosvojuje jazyk tak, kterou lze zpětně rozkládat na její základní konsti-
285
Řeč
tuenty, subjekt a predikát (podmět a přísudek). Věta se ké interpretace a dále transformační komponenty,
větví jako strom, jehož větve představují strukturu vě z níchž povstává povrchová struktura věty ("větný
ty, poslední větvení stromu obsahuje posléze, jako je- strom"), která je ve své mluvní formě fonetickými
ho listoví, jednotlivá slova (H. Legewie a W. Ehlers, komponentami utvářena ve fonetickou reprezentaci
1978). Potvrzují to experimenty N. F. Johnsona věty. Chomského model tvoření vět vyvolal velkou
(1965): Pokusné osoby dostaly osm různých vět, které diskusi, jejíž někteří účastníci trvají na tom, že osvo- ser
musely zpaměti opakovaně reprodukovat; rozbor chyb jování a používání řeči musí být vysvětlitelné v termí- or~
potvrdil větvovitou strukturu konstituent. Kromě nech učení. mll
generativní gramatiky se v utváření vět uplatňují lexi- ml
kální pravidla: podle Chomského se každá lexikální ré
Literatura:
jednotka, slovo, skládá z fonetické, syntaktické a sé- pOl
mantické komponenty, uplatňují se v ních v podstatě Carrol, D. w.: Psychology of language, Monterey/Ca. 1986. ac
principy utváření asociací. Rozhodujícím činitelem je Hormann, H.: Psychologie der Sprache, Berlin-Heidelberg-New ry
York 1967. Chomsky, N.: Sprache und Geist, Frankfurt/Main 1970.
tedy hloubková struktura věty vycházející z ba- Kurcz, I.: Psycholingwistyka, Warszawa 1976. Morávek, M.: Lidská dn
zálních komponent, tj. rezervoáru lexikálních a gra- řeč, Praha 1969. Nebeská, 1.: Úvod do psycholingvistiky, Praha něl
matických pravidel, a určující komponenty sémantic- 1992. for
ml
rec
tor
mi,
ap]
a]J
jm:
pře
ak<
ner
do
lol<
vaj
pul
ric
pac
vje
sm
(~
ab)
pn
lů,
VOf
vac
bdť
me
ješ1
níi
not
(na
286
Senzorické procesy
287
Senzorické procesy
vyjádřen stálým vztahem k velikosti původního pod- Fechnerova formulace zákona v praxi aplikovatelná,
ré
nětu. Vyjádřeno symbolicky: zejména v oblasti osvětlováni a akustiky. Nicméně na-
U
děje psychofyziky vkládaná do možností vyjadřovat
Ll ti = přírůstek
-=k S = podnět matematicky vztahy mezi podněty a smyslovými do-
S
k = konstanta jmy v podstatě zklamaly. H. Helson (1947) objevil tzv.
úroveň adaptace: jde o velikost hodnoty podnětu či
Zákon tedy určuje podmínky, za nichž jsou rozpo-
znatelné rozdíly v přírůstku nebo úbytku intenzity smyslového dojmu, na který jsme zvyklí a který je R
podnětů. Platí však jen pro střední hodnoty podnětů emočně neutrální; podnět, který se od této hodnoty od-
a byl později zpřesněn (G. A. Miller, 1951). chýlí oběma směry, se stává přijemným a od určité
- Fechnerův zákon závislosti intenzity smyslového hodnoty nepřijemným (~ Vnimáni). eI
dojmu na intenzitě podnětu (G. Th. Fechner, 1860). Za základní smyslové orgány lze považovat zrak,
Jmenovaný dospěl na základě četných pokusů k závě sluch, čich, chuť a hmat; k nim lze dále přičíst dojmy
ru, že vztah mezi intenzitou podnětu a smyslového do- rovnováhy, pohybu (kinestezie) a tzv. kožni čití (teplo,
m
jmu je logaritmickou funkcí: aby intenzita dojmu na- chlad, bolest a vibrace).
2C
růstala aritmetickou řadou, musi intenzita podnětu Zvláštní smyslové modality představují tzv. sply-
narůstat řadou geometrickou - smyslový dojem narůs nuliny, syntézy smyslových dojmů, které se ponejví- tb
tá s logaritmem podnětu. Symbolicky vyjádřeno: ce týkají hmatu: např. rovnoměrný dotyk spojený
s chladem dává dojem vlhkého, rovnoměrný tlak při pc
R = k . log S R = smyslový dojem (počitek)
S = podnět
pohybu dává dojem hladkého, nerovnoměrný tlak při tla
k = konstanta pohybu dojem drsného atd. Splynuliny tvoří takto do-
jmy (kromě již uvedených), jako dojem tvrdého, měk ch
Také tento zákon plati jen pro střední hodnoty pod- kého, suchého, lepkavého, slizkého atd. Dále se sply-
nětů. Byl revidován S. S. Stevensem (1950) a G. Ek-
nuliny objevují u chuťových buněk jako jejich spojení
man (1967) připouští, že zákon platí spíše jen pro
s dojmy čichovými, tlakovými atd. ch
vztah mezi intenzitou podnětu a frekvencí nervových
Obvyklým tříděním receptorů je rozlišování: uv
1. exteroceptorů, které jsou umístěny v orgánech na
t
:::J S
povrchu těla (zrak, sluch, kožni smysly) a 2. intero- sil
(p.
~ ceptorů umístěných v orgánech uvnitř těla, které se dě
-=>0o lí na visceroreceptory (v tkáních) a proprioceptory (ve
c.
.!9 ~R
svalech, šlachách a kloubech). Velmi důležitá je ze- zj
"N VII
c: jména "kinestetická svalová senzibilita" (dojmy z na-
Ql
288
Senzorické procesy
rého živočišného druhu a zvláštnostem jeho života. děje, problém vztahu světa fyziky a světa vědomi,
U určitých specifických druhů existují velmi zvláštní resp. světa významů, i problém kódováni a dekódová-
smyslové orgány; tak např. netopýři jsou vybaveni ní významů či výstavby psychické činnosti ze senzo-
"biologickým radarem", určitý druh mořských ryb rických procesů jsou dosud velmi diskutabilními té-
zvláštními světelnými reflektory, které čerpají zdroj maty.
či
Receptory a jim odpovídající podněty a smyslové dojmy
elektromagnetické vlny:
- od 10-6 do 10-5 m sítnice oka světlo, barva
- od 10- 5 do 10-3 m kožní buňky chlad, teplo
mechanické vibrace:
20 až 20 000 Hz Cortiho orgán zvuky
chemické substance:
- v tekuté formě chuťové buňky chuti
- v plynné formě čichové buňky pachy a vůně
ch na
silná mechanická a jiná stimulace volná nervová zakončení bolest
tero- (poškození tkáně)
sedě
ry (ve
zjakýchsi biologických "baterií", některé druhy zvířat Zrak. Orgánem zraku jsou oči. Jeho funkcí je vidě
je ze-
vnímají infračervené spektrum, ultrazvuky a jiné di- ní, které se uskutečňuje jako korová činnost zrakové-
z na-
menze "skutečnosti", které člověk identifikuje jen po- ho analyzátoru v týlní části mozkových hemisfér.
·ckým
mocí fyzikálních přístrojů. Jak ukázal C. E. Shannon Adekvátní stimulací jsou světelné vlny - částice (foto-
éna při (1948), představuje informace stimulus umožňující ny), které procházejí světlolomným zařízením oka,
ce, jež rozlišení mezi dvěma alternativami; měrnou jednot- dráždí specializované buňky zrakového receptoru tvo-
kou jejího množství je 1 bit, který umožňuje volbu řící sítnici a vyvolávají zde vzorce nervových vzru-
Jak. již mezi dvěma alternativami (např. mezi cestou vpravo chů; ty jsou aferentním očním nervem dopravovány
gánůje
a vlevo), 2 bity = 1 ze 4 možností, 3 bity = 1 z 8, 4 bi- do centra, tj. do korového analyzátoru. V analyzátoru
fÚZ-
ty = 1 ze 16,5 bitů = 1 z 32, 10 bitů = 1 z 1 024 mož- se uskutečňuje transformace těchto nervových vzru-
ci "do- ností. Smysly lze chápat jako kanály s určitou in- chů ve fenomény vidění, tj. ve smyslové dojmy barev,
Veške- formační kapacitou (příjem bitu za s). Přes 90 % tvarů, obrysů, velikosti, vzdálenosti a pohybu objektů.
yslové informací odebírá zrak (s informační kapacitou Nervové dráhy vedoucí z receptorů obou očí do koro-
erý má 3000000 bitů za s), dále hmat (200000 bitů) a sluch vých analyzátorů jsou překříženy, tj. z levé části zor-
·votním (20-50000 bitů za s). Nejmenší kapacitu má chuť. ného pole oka vedou do centra v pravé polovině týlní
Ů odpo- Problém transformace stimulace na informaci, tj. části mozkové kůry a z pravé části zorného pole oka
ho k.te- fyzikálně chemické energie na nervové a psychické do levé části korového centra zraku. Zrak zprostředko-
289
Senzorické procesy
vává vizuální obraz světa, který je v mozkové kůře kterým procházi optická osa, příčemž se účastní
dotvářen. Lidé s poškozeným korovým zrakovým i úmyslné otáčení očí a hlavy. Otáčení očního bu1bu je
umožněno okohybnými svaly, které na bulbus naseda-
___--_oční sval jí. Vidění tvarů, velikost pohybu a vzdálenosti před
mětů je již složitým procesem vnímání (~), jehož
podstatou je určitá organizace senzorických dat za
spolupůsobení zkušenosti. Tzv. zraková ostrost je
schopnost rozlišovat minímální vzdálenost mezi dvě
rohovka
ma body, které se promítají na sítnici a které můžeme
°lltLci<? _
osa oka ještě jako dva body vidět. Fyziologicky tomu odpoví-
duhovka
dá podráždění dvou elementů sítnice, příčemž jeden
element mezi nimi zůstane nepodrážděn; je to analo-
gické tiskařskému rastru obrázku, který je složen ze
světelných a tmavých bodů. Ačkoli obraz na sítnici má
jen dva rozměry, vidíme objekty trojrozměrně, což je
dáno součinností několika faktorů vnějších i vnitřních
Schéma stavby lidského oka
(stínování, disparátnost obou sítnicových obrazů atd.).
Oko se přirovnává k fotografické kameře, ale je to jen
centrem jsou nevidomí, ale vidění závisí ovšem také
analogie: vidění je aktivní a komplexní proces vyhle-
na stavbě a činnosti očí. Světelné paprsky dopadající
do oka se lomí a dopadají na sítnici, která obsahuje žlutá
dva druhy světločivých buněk: 130 milionů tyčinek, zeleno- oranžová
žlutá
které umožňují světelné dojmy, a 6 - 7 milionů čípků
umožňujících barevné vidění. Čípky jsou koncentro- žluto- oranžově
zelená červená
vány kolem tzv. žluté skvrny, která je tak místem nej-
ostřejšího vidění. Stimulace nervových vláken vychá-
bílá
zejících ze světločivých buněk a sbíhajících se ve zelená O červená
zrakovém nervu je dána biochemickými změnami, jež šedá
vyvolává působení světla na pigmenty obsažené v ty-
činkách a čípcích. Čípky obsahují "červené", "zelené" modro- fialová
a "modré" pigmenty, které reagují na světlo těchto ba- zelená
ra jsou v podstatě fotochemické procesy. Intenzita Teplé a studené barvy Klidné a vzrušivé barvy
světla dopadajícího do oka je řízena reflexem (staho-
Uspořádání barev
vání a roztahování zornice analogické štěrbině clony
u fotoaparátu). Reflexně je řízeno také dopadání svět dávání a zobrazování objektů a není určováno jen je-
la do místa nejostřejšího vidění (žlutá skvrna, fovea), jich mechanickým odrazem na sítnici.
290
Senzorické procesy
Sluch. Orgánem sluchu jsou uši, resp. sluchové která mají různou délku, jsou naladěna na zvukové
ústrojí, jehož funkcí je slyšení; jde o transformaci za- vlny různé délky; výšce zachyceného zvuku tedy od-
chycených zvukových vln, tj. kmitání - zhušťování povídá určité misto v sestavě těchto vláken tvořících
a zřeďování částeček vzduchu způsobeného chvějícim jakési "sluchové struny". To v podstatě potvrdily ex-
se (zvučícim) tělesem. Lidský sluch nezachycuje celý perimenty G. von Békésyho (1950): Vlny o malém
rozsah zvukového vlnění, stejně jako zrak člověka ne- kmitočtu rozechvívají delší, a naopak vlny o velkém
zachycuje celý rozsah světelného vlnění. Fyzikálně se kmitočtu rozkmitají kratší vlákna; vzniklé nervové im-
pulzy jsou pak přenášeny do mozku. Lidé vnimají
zvuky v rozsahu 20 - 20 000 Hz (hertzů, 1 hertz
= 1 kmit za sekundu). Některé druhy zvířat však mají
mnohem větší senzibilitu sluchového ústrojí (delfíni
např. do 110000 Hz). Zvuky o kmitočtu menšim než
16 Hz (infrazvuky) a zvuky o kmitočtu nad 20 000
hertzů (ultrazvuky) člověk neslyší. Intenzita zvuku vy-
Schéma lokalizace vestibulárniho ústrojí jádřená amplitudou zvukové vlny se měří v decibelech
(dB). Slabé šumění listí má sílu asi 20 dB, údery kla-
rozlišují periodické kmity, zvuky, a neperiodické kmi- diva do ocele 100 dB; zvuky nad 120 dB působí bo-
ty, šumy či hluky. Zvláštním druhem zvuků jsou tóny, lest.Ve vnitřním uchu jsou také uloženy tří kapalinou
které vznikají uměle (např. hrou na hudební nástroje).
Sluchový orgán se skládá z vnější, střední a vnitřní
vnější zvukovod
části, v níž je ukryt vlastni sluchový receptor, tzv.
Cortiho ústrojí. Zvukové vlny procházejí zevním zvu-
kovodem a rozechvívají bubinek, jehož vibrace se pře
nášejí na sluchové kůstky (kladívko, kovadlinku
a třmínek) ve středním uchu, které jsou spojeny klou-
by. Odtud jsou asi dvacetkrát zesílené vibrace přená
á šeny oválným okénkem do tekutiny vyplňující vnitřní
ucho, jehož součástí je hlemýžď; tekutina hlemýždě schéma základní
membrány
přenáší zvukové vlny na jeho bazální membránu, kde
stimulují sluchové buňky Cortiho ústrojí. Zde se me- Schéma stavby lidského sluchového receptoru
chanický přenos kmitů transformuje v nervové impul-
zy, vedené sluchovým nervem do korové části slucho- vyplněné polokruhovité kanálky a dva váčky (tzv.
vého analyzátoru, která se nachází ve spánkové oblasti vestibulární aparát neboli labyrint), umožňující vní-
mozkových hemisfér. Cortiho ústrojí je vlastně jakým- mání rovnováhy, která je důležitá pro orientaci v pro-
si "mikrofonem organismu" (J. Kreiner, 1964), který storu. Podnětem pro stimulaci tohoto aparátu jsou jed-
nasedá na bazální membránu; ústrojí tvoří asi 24 000 nak rotační pohyby, jednak gravitace; pří změnách
spojených vláken o délce 0,04 až 0,5 mm. Tzv. mikro- v držení hlavy dochází k přelévání tekutÍRy v aparátu
fonový efekt hlemýždě objevili E. G. Wever a C. W. obsažené, což dráždi vlasové buňky, které se pod tla-
Bray (1930), když odváděli akčni potenciály ze slu- kem tekutiny prohýbají a vysílají nervové impulzy do
chového receptoru kočky, zesilovali je a převáděli do mozkové kůry. Koordinace pohybů je pak jednak au-
telefonu: čisté tóny, které byly pokusnému zvířeti pre- tomatícká - a jako taková je funkcí mozečku - jednak
zentovány, byly poměrně přesně reprodukovány. Po- úmyslná, když se např. snažíme udržovat rovnováhu
arvy
dle S. Wrighta (1970) jde však o přeměnu mechanické balancováním.
energie na energii elektrickou, nikoli na nervové akč Hmat. Hmatové dojmy jsou komplexní zážitky
jen je- ní potenciály. H. Helmholtz (1863, 1865), tvůrce rezo- (splynuliny) vznikající stimulací různých receptorů
nanční teorie, předpokládal, že vlákna Cortiho ústrojí, (mechanoreceptorů umožňujících dojmy dotyku a tla-
291
Senzorické procesy
ku, termoreceptoru umožňujících dojmy tepla a cWa- 23-25 oe, podnětem pro dojem cWadu je teplota nižší
ti
du); k tomu se připojuje pohyb orgánu hmatu - ruky, než fyziologická nula. Klesne-li teplota těla pod 36°C,
Sl
resp. orgánu tzv. haptiky - kůže a sliZ1Ůce. Základními máme dojem cWadu, zvýší-li se nad 36 oe, máme do-
modalitami hmatových dojmů jsou dotyk, tlak, cWad, jem tepla, při vyšších hodnotách horka; teplota nad
bolest a pohyb. Stimulaci zachycují tzv. kožní recepto- 45 oe je již pociťována jako bolest. Receptory chladu
ry, z vývojového Wediska zřejmě nejstarší smyslové jsou tzv. Krauseho tělíska, receptory tepla tzv. Ruffmí-
orgány, které jsou specializovány pro dojmy dotyku, ho tělíska: reagují na výše uvedené změny teploty.
tlaku, tepla, cWadu a bolesti. E. von Skramlik (1937) Krauseho tělíska jsou četná zejména ve sliZ1Ůci jazy-
uvádi rozmístění ruzných druhů kožních receptoru ka, Ruffmiho tělíska v kůži genitálií a v plosce nohy
a jejich průměrný počet takto: (na chodidle).
m
Nociceptory jsou receptory pro bolest; jsou jimi
či
volná nervová zakončení umístěná téměř ve všech tká-
místo receptory bl
ních. Nociceptoruje v průměru 50-200 na 1 cm2• Do-
se
bolesti dotyku chladu tepla jmy bolesti, které jsou velmi diferencované (pálivá,
bl
čelo 184 50 8 0,6 řezavá, svíravá, bodavá, tupá, ostrá bolest a další), sig- .
špička nosu 44 100 13 1,0 re
nalizují poškození organismu; jsou vyvolávány velmi
hrudník 196 29 9 0,3
silnými podněty téměř všeho druhu a jsou spojeny IX
povrch ruky 188 14 7 0,5 m
bříško palce 60 120 s obrannými reflexy (rycWé ucuknutí ruky při popále-
V)
ní apod.). Při vyvolání bolesti se v mistě, kde působil
je
bolestivý podnět, uplatňuje hormon histamin, resp.
Receptory dotyku jsou uloženy zvláště hustě na pc
tzv. tkáňový histamin. Některé vnitřní orgány (např.
konečcích prstů a na rtech a špičce jazyka, poměrně ré
játra, slezina,) nejsou citlivé na řezání, tlak a leptáni,
málo jich obsahuje kůže zad; receptory dotyku jsou ml
jiné naopak jsou na tyto podněty citlivé (S. Wright,
tzv. Meissnerova tělíska, receptory tlaku tzv. Paccini- tří
1970). Zvláštním případem je tzv. přenesená bolest,
ho tělíska. Některá, tzv. volná nervová zakončení ne
vznikající rozšířením původního bolestívého podráž-
v kůži reagují na dotyk i tlak. Podnětem pro jejich po- ch
dění na místa, která se zdrojem bolesti nesouvisejí
dráždění je mechanický vliv; vzníklé nervové impulzy
se přenášejí do senzitivní oblasti mozkové kůry v te- či(
zkoumán. Specifické dojmy jako svědění (jenmé dráž- zakončeni (bolest) (chlad) (dotyk)
dění receptoru pro bolest), lechtání (slabé podráždění
receptoru dotyku) a další nejsou také podrobněji pro-
v~
zkoumány. Receptory tlaku jsou umístěny i ve tkáních
nť
vnitřních orgánů. Počet receptoru pro dotyk na lid-
ském těle se odhaduje na 500 až 700 tisíc. Ruffiniho tělisko (teplo) Paciniho tělísko (tlak) d<
Termoreceptory jsou dvojího druhu, pro cWad
d<
Schéma stavby různých druhů specifických receptorů
a pro teplo, a jsou umístěny nejen v kůži, ale i ve sliz-
k;
dl
nici úst, nosu a Wtanu; nevnímáme jimi absolutní tep- (např. ischemická choroba, nedokrevnost srdečního
lotu, ale její změny. Jejich činnost souvisí s homeosta- svalu se projevuje bolestmi krční páteře, ramene a le-
rl
tickou termoregulací těla. Podnětem pro dojem tepla vé paže). Podáváním anestetik lze bolest tlumit míst- VI
je teplota kůže vyšší než tzv. fyziologická nula, tj. asi ně, podáváním analgetik centrálně; nesnesitelné bol es-
cl
292
Senzorické procesy
ti mohou být zeslabovány přerušením podkorových kým drážděním připojených nervových vláken vzní-
spolení, prefrontální leukotomií (S. Wright, 1970). kají nervové ímpulzy, které jsou přenášeny do mozko-
Cich. Čichové podněty tvoři rozptýlené částečky vé kůry. Chuťové pohárky jsou citlivé také na dotek,
různých látek oddělující se od jejich povrchu teplo a tlak; chuťové dojmy tak představují komplexní
(vyprchávání, vypařování), proudem vzduchu (úmysl- zážitky. Chuť má důležitý biologický význam u zvířat,
ně nadechnutím nebo mimovolně) zanášené do nosní jímž umožňuje volbu správného složení potravy: adre-
dutiny a zde se usazující na tzv. čichovém epitelu (či nalektomovaná zvířata vyhledávají sůl apod. "Tato po-
chové slizníce), který je umístěn ve stropě nosní duti- divuhodná výběrová činnost vymizí po protětí chuťo
ny. Receptorem čichových podnětů jsou specializova- vých nervů" (S. Wright, 1970). Nedostatek určité
né nervové buňky; od ních vedou nervová vlákna do složky potravy snižuje chuťové prahy pro chybějící
čichového centra ve spánkové oblasti mozku. Čichové látky. Základní kvality chuťových dojmů jsou: slad-
buňky jsou obklopeny sekretem nosní slizníce, v němž kost, kyselost, slanost a hořkost; odpovídají jim různé
se částice různých látek rozpouštějí, a tak čichové chuťové pohárky, jejichž jednotlivé druhy jsou ve sliz-
buňky stímulují (tyto buňky jsou tedy druhem chemo- níci jazyka různě lokalizovány:
receptorů). Bíologicky je čich spojen s potravními,
pohlavními, orientačními a dalšími vrozenými reakce-
mí. Příslušníci přírodně žijících národů mají čich lépe
vyvinut než přislušníci vyspělých kultur, což poukazu-
je na určitou degeneraci tohoto smyslu v kulturních
podmínkách života. Vysoce vyvinutý čich mají někte
ré druhy nočních motýlů (můr), u níchž pachová sti- Schéma lokalizace vnímání různých druhů chuti
mulace uvolňuje sexuální chování. Čichové dojmy se
třídí na přijemné vůně a nepřijemné zápachy, připadně Interocepce zprostředkovávádojmy z vnítřních or-
neutrální pachy. H. Henníng (1929) rozeznává šest či gánů (receptory v játrech, plících, cévách, tepnách, ža-
chových kvalit, mezi nímiž jsou plynulé přechody: ludku, střevech atd.). Drážděním těchto receptorů
vzníkají dojmy plnosti, nadýmání (z trávicího traktu),
čichová kvalita příklad
dušnosti (z dýchacího traktu) apod. E. B. Titchener
(1908) se je pokusil uspořádat v tzv. som.estetické
kořenná vůně fenykl, muškát, skořice, hřebíček pyramidě. Zvláštním druhem tzv. propriocepce (do-
květinová vůně jasmín, levandule, růže, vavřin jmy vzníkající drážděním specializovaných buněk ve
ovocná vůně pomeranče, citrony, aceton, ocet
svalech, šlachách a kloubech - tzv. "svalový smysl")
pryskyříčné vůně kadidlo, terpentýn, kafr
hnilobný zápach sirouhlík, sirovodík, česnek
je kinestézie, čití pohybu a svalového napětí; to mimo
přiboudlý pach dehet, naftalin, pražená káva jiné úzce souvisí se smyslem pro rovnováhu a také
1isko
s vývojem pohybů. Velký význam pro vývoj řeči mají
kinestetické dojmy a jejich pamětní stopy vzníkající
Nověji se uvádí, že člověk může nevědomě reago- z pohybů jazyka (mluvení). Proprioceptory jsou vlast-
vat na tzv. feromony (obvykle sexuální čichové pod- ně mechanoreceptory, které jsou drážděny napětím,
něty, které mají podprahovou intenzitu, tj. nejsou uvě roztahováním, stlačováním a dalšími podněty spoje-
domovány). Pro silný emoční přízvuk čichových nými s pohyby, tj. s činností svalstva, přičemž tato čin
dojmů bylo vyvinuto parfémování jako složka estetic- nost může působit i stímulaci různých interoceptorů.
kých podnětů, ale i odstraňování tělových pachů, tzv. Podnětem pro kinestezii je deformováním tkáně vzní-
dezodoranty. kající tlak způsobující přesun iontové rovnováhy, kte-
Chuť. Receptory chuťových podnětů, jímiž jsou rý způsobuje v receptoru vzník potenciálu (G. M. Wy-
různé chemické substance rozpuštěné ve slinách nebo bum a R. W. Pickford, 1964). Kinestetické dojmy mají
ve vodě, jsou tzv. chuťové pohárky umístěné na povr- - v koordinaci s hmatem a zrakem - význam pro kon-
chu jazyka a v epitelu ústní a hltanové dutiny. Chemic- trolu uchopovacích a jiných pohybů. Tzv. orgánové
293
Sex
pocity (Wadu, sytosti, žízně, nevolnosti, sexuálního kombinace genů otce a matky, a tím i pokrok ve vyba-
vzrušení, orgasmu atd.) vznikají souhrou excitace vení zplozeného jedince ve srovnání s nepoWavním
podkorových center příslušnýchpotřeb a přidružených rozmnožováním. Dále je tu také vazebná funkce se-
pocitů z orgánů, které mají k dané potřebě funkční xu: sexuální styk tím, že poskytuje zejména samci in-
vztah (např. pocit Wadu vzníká podrážděním speciál- tenzivní slast, připoutává ho k samici, která mu ji
ních receptorů v hypothalamu poklesem Wadiny glu- umožňuje. Nejde jen o zplození potomka, ale také
kózy v krvi, ale také stahy stěn prázdného žaludku o jeho uvedení do života a péči o něj v rámci spole-
apod.). čenství, které označujeme jako rodina. Sexualita volně
žijících zvířat je sezónní, u domestikovaných zvířat
a u člověka je trvalá; u zvířat má pudovou, u člověka i
Literatura: návykovou, apetitivní podstatu. Lidské libido, touha n
Gibson, J. J.: Die Sinne und der Process der Wahrnehmung, po poWavním styku, není tak zásadně určováno úrov- i
Bem-Stuttgart-Wien 1973. Gregory, R. L.: Eye and brain: The psy- ní poWavních hormonů v krvi jako u zvířat; sexuální iI
chology of seeing, London 1966. Wright, S. a kolektiv: Klinická fy-
chování člověka, ale i primátů, je naučeno a jeho ty- v
ziologie, 2. vyd. Praha 1970. Uýburn, G. M., Pickford, R. w.: Human
senses and perception, Edinburgh-London 1964.
pické způsoby u člověka jsou určovány kulturními ~
294
Sex
ba- libido. Naopak injekce pohlavních hormonů do krve základní biologické, vrozené determinanty sexu vy-
zvířecích samců zintenzivňuje jejich sexuální chování stupují u člověka v různých kulturně-historicky urče
a rozšířuje skladbu sexuální stimulace. C. S. Ford ných formách.
a R. A. Beach (1951) soudí, že u lidí a u všech primá- Bezprostředně s pudovým základem lidského sexu
tů vůbec vystupují čtyři geneticky určené způsoby souvisí sexuální reflexy, vrozené reakce na určité sti-
sexuálního chování: koitus, masturbace, imponování muly, organizované na mišní úrovní (u mužů např.
(vábení, resp. námluvy) a homosexuální aktivity (sou- erekce a ejakulace, u žen lubrikace vaginy a labií), kte-
visejí s určitými deviacemi ve struktuře hypothalamu ré však mohou být vyvolávány nejen přimou stimula-
- "ženský hypothalamus" u mužských homosexuálů -, cí (např. receptorů na glans penís u mužů), ale i tako-
i když homosexualita u obojího pohlaví může být také vými podněty z mozkové kůry, kterými jsou
naučená). Bíologicky determinovány (vrozeny) jsou představy. Tak může být sexuální vzrušení u mužů
i složité rituály námluv u zvířat, jejichž součástí je i žen vybavováno nejen stimulací tzv. erogenních zón
imponování samců samicim, které u mužů vystupuje tlakem, dotyky, zrakovými a čichovými podněty, ale
v nejrůznějších formách předvádění se, ale zatimco i představami vyvolanými např. četbou pornografie
samci předvádějí samicím, o něž se ucházejí, sílu, bo- nebo pozorováním sexuálních aktivit druhých lidí
jovnost a "krásu", muži předvádějí vybraným ženám apod. Pudový základ lidského sexu vytváři v době po-
spíše svou bystrost, prestíž, "charakter" a pokouší se hlavní zralosti (probuzení sexu v období dospívání)
různými způsoby být zajímaví. Nověji se zdůrazňuje více či méně silné nutkavé naléhání na odreagování
vliv feromonů (podprahových pachových podnětů vy- tenze sexuální povahy. To vede k vyhledávání více či
lučovaných specifickými žlázami) i u lidí; v sexuální méně pravidelných sexuálních styků s dovršující reak-
komunikaci zvířat hrají klíčovou roli. U člověka hrají cí (orgasmem), k náhradním formám uspokojení (ona-
důležitou roli sexuální stimulace zejména podněty nie) či ke spontánnímu vybití prostřednictvím erotic-
zrakové a hmatové; zrakové podněty vytváři komplex kých snů ve spánku. Spinální (mišní) povahu mají
zvaný "sex-appeal" (sexuální výzva, - nověji verbali- i koitální pohyby, které mohou být do určité miry re-
zováno - "jste sexy"), který je dán výraznými druhot- gulovány vědomě (např. úmyslně zpomalovány nebo
nými sexuálními znaky, ale historicky se mění a je zesilovány za účelem prodlužování slastných pocitů),
v různých kulturách různý (např. ideál krásy ženského ale od určitého okamžiku směřují již nezadržitelně
těla od barokní plnosti k současné štíhlosti). U žen se k dovršující reakci, k sexuálnímu vybití v orgasmu.
objevuje zvýšená vnímavost vůči substancím podo- Sexuální reakce mohou být vyvolávány jak periferní-
bným mošusu v různých obdobích menstruačního mi, tak i centrálními činiteli, a souvisí tak neurofyzio-
cyklu, samečkové nočních můr jsou vábení feromony, logicky jak s mišními, tak i korovými procesy a s vli-
které produkují samičky v době námluv a které jako vem pohlavních hormonů, jejichž koncentrace v krvi
stimuly působí do kilometrových vzdáleností. Zatím- snižuje práh sexuální stimulace (sexuální abstinence
co samičky určitého druhu opic signalizují samečkům zvyšuje sexuální vzrušivost snižováním prahů sexuál-
sexuální "zájem" zrudnutím genítálií a jejich expozicí, ní stimulace). Také orgasmus může být reakcí na se-
ženy signalizují zájem o sexuální sblížení s určitými xuálně vzrušující představy nebo sexuální zážitky bez
muži různými formami povzbuzování (koketerie) přimé stimulace erogenních zón a genitálií.
a "řečí těla" (např. tzv. ,,náborový pohled"), u někte Sexuální reakce zahrnuje fázový proces začínající
rých přírodně žijících národů však také obnažením ge- sexuálním vzrušením a vrcholící orgasmem: W. H.
nitálií a přimou slovní výzvou ke styku. U člověka má Masters a V. E. Johnsonová (1961, čes. 1970) vypraco-
sexuální sbližování vrozený základ v genotropismu vali na základě přimého zkoumání sexuálního chování
(pudově založené atraktivitě druhého pohlaví), ale čtyřfázový model sexuální reakce. V průběhu rozvíje-
projevuje se a je umožňováno kulturně určenou kon- ní sexuální excitace prostřednictvím sexuální interakce
trektací, jejíž typickou formou je tanec (dískotéky a ta- narůstá u obou pohlaví svalová tenze, zesiluje se buše-·
neční zábavy jako organizované příležitosti vedle celé ní srdce a zvyšuje krevní tlak, což je doprovázeno slas-
řady dalších, jako je např. inzerce). Obecně platí, že tnými pocity. U žen se objevuje "sex-flush" (sexuální
295
Schopnosti
zardění na hrdle a horní části hrudníku), erekce prs- téměř všeobecnou a převažující formou sexuálrúho
ních bradavek, klitorisu, zduření labií, rozšiření vagi- uspokojování je masturbace. Kastrace cWapců vede,
ny, její lubrikace, elevace dělohy a zduření prsů. ale kastrace dospělých mužů nevede k záníku sexuál-
U mužů se zpevňuje erekce penísu, objevuje se rozší- ního pudu; nedostatek androgenů nevede nutně ke
ření a elevace varlat, sekrece Cowperových žláz. Stou- ztrátě sexuálních zájmů; sexuální aktivita je možná
pá sexuální vzrušení, u žen poněkud pozvolněji. Na- i bez poWavních hormonů androgenů a estrogenů
stupuje fáze zvaná plató, kdy se již poměrně vysoká (E. J. Haeberle, 1983).
úroveň sexuálního vzrušení po určitou dobu nezvyšu- Erotika: Lidský sexuální život se odehrává, jak již
je, také proto, že bývá úmyslně udržována na dané bylo zdůrazněno, v širším psychickém kontextu,
úrovní. U žen se v této fázi objevuje tmavě červené za- v němž dominuje emoce erotické lásky a který je
barvení malých labií a ve vagině se vytváří "orgastic- označován jako erotika. Lidská sexualita se v jejím
ký prstenec", elevace dělohy dosahuje vrcholu; u mu- rámci zduchovňuje a erotika sama je historickým pro-
žů dosahuje vrcholu elevace varlat. Posléze dochází ke duktem lidské kultury, výchovy a individuálních zku-
zrycWování koitálních pohybů, které se obvykle stá- šeností. Souvisí s nalezením a určitým pojetím role
vají i prudší a od určitého okamžiku se objevuje neodo- vlastního poWaví a sexu i přislušníka druhého poWavi
latelné nutkání k dovršení aktu. Nastupuje třetí fáze, jako životní hodnoty. Prostupuje životy jedinců, spo-
orgasmus, který se u žen projevuje zejména stahy juje jejich osudy a projevuje se ve všech oblastech ži-
svalů kolem análního otvoru, stahy dělohy a specific- vota. Čim by byl běžný život, ale i umění a společen
kou "ejakulací", u mužů ejakulací spermatu. Zážitek ské činnosti vůbec bez erotiky? Erotické náměty
orgasmu u mužů má povahu expulzivní, u žen recep- naplňují obsah mytologií celého světa a erotické moti-
tivní. Průměrná doba koitu je u nezkušených párů asi vy nezřídka určovaly nejen životy významných jedin-
3 min., u zkušených 6-10 min., může být však různý ců, ale i průběh lidských dějin. Z prehistorické sexuál-
mi techníkami prodlužována a závisí na celé řadě či nosti opřené o smyslovost se vyvinula emociogenní J:
nítelů. Ve frekvenci koitů existují značné interindivi- erotika transformující původní pudovost v obsahově t
duální rozdily, u dospělých osob je to asi 3-4 krát bohatý a zduchovněný mezilidský vztah,představující Ž
v týdnu, s přibývajícím věkem se frekvence snížuje. jednu z největších životních hodnot, erotickou lásku.
Vlastnímu koitu (imise penísu a kohabitační pohyby)
předchází více či méně dlouhá předehra stupňující
Literatura:
sexuální vzrušení partnerů, v ideálním připadě vzá-
jemným laskáním. Ženy mohou za určitých podmínek Crooks, R., Baur, K.: Dur sexuality, 4. vyd. Redwood City Cal.
1990. Ford, es., Beach, F.A.: Pattems of sexual behavior, New
dosáhnout i několika orgasmů za sebou, jejich orgas- York 1951. Haeberle, EJ.: Die Sexualitiit des Menschen, Berlin
tický zážitek doznívá déle než u mužů, kteři, na rozdíl 1983. lmielinski, K.: Seksuologia, Warszawa 1989. Masters, W. H.,
od žen schopných dalšího styku, po dosažení orgasmu Johnsonová, v.E.: Lidská sexuální aktivita, Praha 1970. Ponděliček,
nejsou po určitou dobu schopní dalšího koitu. Orgas- 1., Ponděličková-Mašlová, J.: Lidská sexualita jako projev přiroze
mus je pokládán za nejintenzivnější druh smyslové ností a kultury, 2. vyd. Praha 1974.
slasti a jako takový zakládá motivaci sexuálního cho-
vání, ale jeho životní hodnota je proměnlivá a u růz
ných osob je jeho motivační síla odlišná. Ontogenetic- Schopnosti
ky primární formou sexuálního chování je zejména
tzv. "petting" (laskání), "sexuálně stimulující hra, kte- Člověk může být charakterizován také z toho Wediska,
rá může vést až k orgasmu nebo o něj usiluje, přičemž jak úspěšně se vyrovnává s určitými úkoly, jak řeší
se od koitu vědomě upouští" (L. Aresin a další, 1990). problémy, jak dobře to či ono činí, přičemž jedním
Vývoj sexuálního chování směřuje od vzájemného z aspektů takových činností je mentální, resp. psycho-
mazlení a líbání k vzájemnému laskání a ke koitu, od motorický výkon. Příklady takových výkonů jsou
interakce ústa-ústa k interakci genítálie-genítálie rycWé a správné řešení techníckého úkolu, bezvadné
(zkráceně uvedeno) a začíná v období dospívání, kdy řešení matematického problému, přesnost střelby na
296
Schopnosti
cíl, pohotové uchopeni objektu při pracovni činnosti nace s vnímáním, ve sportovnich výkonech, jako je
atd. Lidé vykazují nestejnou úroveň výkonu, protože např. tenis, se však kromě pohybových dispozic velmi
jsou růmě výkonni a protože výkon podávají v růz specificky strukturovaných (podáni, smeč, hra u sítě
ke ných vnějších i vnitřních podmínkách (výkon se může atd.) uplatňují také takové dispozice, jako je taktizová-
má zhoršovat únavou, rušivými vnějšími vlivy atd.). Exis- ni a další. Každý pohybový výkon je sám o sobě vý-
enů tuje tedy výkonnost a výkon v určitém druhu čin sledkem koordinace motorických a senzorických prv-
nosti; výkonnost je předpokladem výkonu, který je ků a každá činnost je řetězem úkonů se složitou
determinován i vnějšími vlivy, přičemž tato výkonnost sekvencí mentálnich a motorických aktů (např. hra na
může být chápána jako nějaká vnitřní psychomoto- hudebni nástroj) nebo převážně mentálnich aktů (pro-
rická dispozice. Vnitřní dispozice k určitému druhu mýšleni řešeni nějakého myšlenkového problému).
psychomotorického výkonu se nazývají schopnosti. Bereme-li dovednosti jako specifické prakticky se
Pregnantně vymezuje pojem schopnosti L. L. Thursto- uplatňující schopnosti, pak lze říci, že "kolik je čin
ne (1924): "Schopnost je to, co individuum může uči ností a jejich druhů, tolik je dovedností. Ale schopnos-
nit", co je způsobilé učinit tak, aby dosáhlo kvalitního tí je méně" (V. Tardy, 1964). V tomto smyslu je každá
výkonu. Výkonnost v určité kategorii činnosti je ob- dovednost reprezentována strukturou určitých schop-
vykle dána určitou strukturou specifických schopnos- ností, příčemž táž schopnost se může uplatňovat v růz
tí. Existují však i dalši aspekty výkonnosti vyjadřova ných dovednostech. Faktorovou analýzou (J. P. Guil-
né různými termíny: vlohy (vrozené dispozice), ford, 1959) byly určeny následující třidy schopností:
nadání (mimořádně vyvinuté vlohy), schopnosti (na- 1. senzorické (percepčni), 2. psychomotorické, 3. inte-
učené dispozice), talent (naučené mimořádné dispozi- lektové. V rámci těchto kategorií je ovšem možné dal-
ce), vědomosti (pamětni mentálni předpoklady výko- ší tříděni.
nu), dovednosti (dispozice k vykonávání určité P. E. Vernon (1961) vytvoříl model hierarchické
praktické činnosti). Činnosti obvykle dělíme na men- struktury schopností:
tální (psychické) a motorické, resp. pohybové. Proto-
že schopnosti jsou obecně chápány jako naučené dis- obecné schopnosti
pozice k prováděni určitých činností, bývají tyto
činnosti rovněž třiděny na psychické a fyzické (moto- skupinové schopnosti
rické). Ve skutečnosti existuje mnoho činností, kde se
specifické schopnosti
uplatňují psychické i motorické schopnosti (např. čin
nost telegrafisty, jemného mechanika, hra na hudebni
nástroj apod.). Táž zvláštni schopnost (např. rycWá vi- Obecná schopnost poznáváni (mentálni činnosti) se
zuálně motorická koordinace a její přesnost) se může nazývá inteligence nebo intelekt. Obecnější skupinové
uplatňovat v růmých č~ostech, a v téže činnosti se schopnosti představují složené dispozice. Příkladem je
naopak uplatňují různé zvláštni schopnosti. V tomto hudebni schopnost, která je de facto komplexem spe-
smyslu existují obecnějši a specifické schopnosti: cifických hudebnich dispozic. B. M. Těplov (1958)
první jsou di'spozicemi k celé skupině činností, druhé rozlišuje tři druhy hudebnich schopností: smysl pro
jen k velmi speciálním činnostem. To znamená, že jed- tonálnost, sluchovou představivost a smysl pro hudeb-
notlivé schopnosti mají širší dosah působnosti ve vý- ni rytmus. G. Révész jich však rozlišuje osm a S. H.
konech nebo se uplatňují jen ve velmi specifických Sheashore dokonce dvacet pět (mimo jiné např. smysl
výkonech. Současně však platí, že to, co se vyjadřuje pro barvu tónu, harmonii, takt a další). Tyto schopnos-
termínem nějaké schopnosti, je obvykle komplex spe- ti se uplatňují v tak rozdílných činnostech, jako je po-
cifických dispozic (např. hudebni, matematické a jiné slech hudby, její aktivni interpretačni provozováni,
schopnosti). Tomu odpovídá větší a menší složitost skladatelská činnost a další. Podobně je tomu s mate-
výkonů růmého druhu. V takových výkonech, jako je matickými schopnostmi. V. A. Krutěckij (1968) roze-
např. kopáni zeminy motykou, se uplatňují síla, přes znává čtyří třidy těchto schopností, obsahující celkem
nost, rycWost a jiné vlastnosti pohybů a jejich koordi- třináct specifických schopností. Jednu třidu tvoří např.
297
Schopnosti
schopnosti uplatňující se při zpracovávání matematic- schopnostmi rozumí Cattell faktory intelektu, resp. Zl
kých informací; patři do ní mímo jiné takové specific- obecnější skupinové schopnosti, lokálními schopnost- dl
ké schopnosti, jako je logické myšlení ve sféře kvanti- mi pak způsobilosti smyslových orgánů a motoriky m
tativních a prostorových vztahů (v jiné teorii se však (např. ostrost zrakového vnímání, zručnost, obratno~t b
rozlišuje aritmetické a geometrické myšlení), schop- atd., což jsou tzv. mozečkové způsobilosti související ze
nost širokého zobecňování a diferenciace matematic- s řízením pohybů - mozeček determinuje mímo jiné 1.
kých vztahů a další. Souhrnně lze tedy říci, že činnost úroveň svalové tenze). Tzv. instrumentální struktury a
se skládá z řetězu úkonů, resp. ze systému úkonů, jsou schopnosti v užším smyslu, tj. naučené mentální Vl
a každý z ních vyžaduje specifickou schopnost (a do- a motorické návyky (např. slovní, numerické, technic-
u'
vednost), takže výkon v určité kategorii činnosti je ké a jiné operace). ti
podmíněn určitou strukturou specifických schopností. Vztah vloh a schopností. Schopnosti jsou vlastně se:
Již bylo uvedeno, že výkon je určován schopnostmi, učením rozvíjené vrozené předpoklady pro výkony
o
ale i vnějšími podmínkami a psychickými činíteli určitého druhu - vlohy. V psychologii se objevovaly
a
neintelektové povahy. R. B. Cattell (1971) to vyjádřil spory o vztah obou těchto dispozic. Tento důležitý
nl
následujícím schématem: problém podrobil analýze S. L. Pressey (1955), který
zkoumal dětství řady vyníkajících hudebníků a spor-
st
výkon tovců, kteří vyníkli již jako děti. Z hudebníků to byli
(ment~l ~
např. Mozart, Liszt, Chopin, Verdi, Debussy a další.
zi
Pressey shrnul své poznatky takto: Důležitou podmín-
SI
oentollnl kou projevu a utváření mímořádných schopností již
schopnosti neintelektové faktory n4
v dětství je vedení ditěte ve směru těchto projevů, tj.
(motivace, nálada,
lokální schopnosti únava atd.) včasné a systematické cvičení dobrou metodou, vytvá-
(vlastnosti smyslových ření objektivních podmínek pro časté a stálé cvičení,
orgánů a motoriky) kontakty s lidmi stejných zájmů a udržování vhodné
instrumentální struktury (učením motivace. Talent je tedy výsledkem rozvíjení vloh
získané dovednosti) vhodnou výchovou v optimálních podmínkách. Dlou-
ho se však soudilo, že nezbytným předpokladem vý-
Nedostatek motivace, špatná nálada či silné vzruše- voje schopností je určitá míra příslušných vloh. Pokud kl
ní mohou měnít kvalitu i kvantitu výkonu stejně jako není vloha přítomna v určité nezbytné míře, nelze pří n
vnější rušivé vlivy (nadměrný hluk, horko apod.). Ur- slušné schopnosti učením (cvičením) vyvinout (např. lé
čitá úroveň výkonnosti v určité činnosti je poměrně nedostatečný hudební sluch vylučuje vývin hudebních fa
stálou veličinou, ale i v různých vnítřních a vnějších schopností). Avšak A. N. Leonťjev (1955) podal expe- d4
podmínkách se může projevovat různými výkony. rimentální důkaz možnosti ovlivňování hudebních te
Současně je třeba připomenout, že výkon v určité čin vloh ("centrálních způsobilostí") cvičením vokálních eJ
nosti není určován jedinou schopností, ale celou struk- schopností; konkrétně dokázal, že je možné naučit zpí- v:
turou specifických schopností. V praxi to vyjadřUje vat i děti s velmi špatným hudebním sluchem a ne- te
tzv. profesiogram, výsledek profesiografie, v níž se schopností vokalizace vysokých tónů (neschopnost hl
provádi rozbor struktury profesionálních činností a na napodobit vlastním hlasem výšku slyšených tónů). Po- S,
jeho základě se pak určují specifické schopnosti pod- mocí speciální metody byl tento nedostatek vadného Z
miňující dobrý výkon v dané kategorii činnosti (např. hudebního sluchu odstraněn. Leonťjev prokázal i mož- v:
pilota dopravního letadla). S tím souvisí konstrukce nost ovlivnění tzv. tonálního sluchu (schopnost rozli- n4
testů diagnostikujících míru příslušných schopností šovat výšku tónů) cvičením. Jakje tomu u jiných vloh, ti
a sloužících k výběru kvalitních pracovníků. Ve výše např. u"vlohy" k matematice nebo k učení se cizím ja- pe
uvedeném Cattellově modelu determinant výkonu zykům, není zatim známo. S tím souvisí i otázka dě pl
(kde se abstrahuje od vlivů vnějšího prostředí) se ob- dičnosti některých vloh. Historické studie, např. zná- a
jevují terminy, které je třeba vysvětlit. Centrálními mé hudební rodiny Bachů a jiné, vedou ke sporným g4
298
Schopnosti
závěrům o dědičnosti vloh, v uvedeném připadě hu- (Thurstone). Později byly rozvíjeny zejména vícefak-
debních. Ve skutečnosti se tu může uplatňovat i syste- torové modely inteligence (A. O. Jiiger, 1973 a další).
matické cvičeni a vedeni již v raném věku, nápodo- Také pojem inteligence je vymezován různě. H. ťié
barodičů a další zkušenosti. V odborné literatuře se ron (1963) uvádi čtyři různé významy tohoto pojmu:
zdůrazňují následující faktory vývoje schopností: 1. Ve staré psychologii vloh koresponduje inteligence
1. včasná stimulace dané vlohy, 2. systematické spolu se senzibilitou a vůlí se všemi funkcemi a zahr-
a intenzivni cvičeni již v dětství, 3. navozeni a udržo- nuje všechny aspekty mentá1niho života. 2. Z vývojo-
vání přislušného zájmu (motivace). Je však třeba vého Wediska se inteligencí rozumí globálně naWíže-
uvést, že vztah zájmů a schopností má své zvláštnos- ná mentálni úroveň. 3. Pojem "obecné inteligence"
ti: zájem o určitý druh činnosti nemusí korespondovat vyjadřuje obecný faktor společný všem mentálním
se schopnostmi pro výkon dané činnosti, avšak zájem operacím (Spearmanův "generálni faktor", Burtův
o určitou činnost podporuje při daných vlohách "vrozený faktor kognitivnich aktivit). 4. Ve srovnáva-
a vhodném výcviku vývoj schopností pro danou čin cí psychologii je pojem inteligence užíván v protikla-
nost. du k pojmu instinkt a rozumí se jím schopnost řešit
Dimenze schopností určené faktorovou analýzou problémy, přičemž jde o kapacitu komplexní povahy.
stanovil J. P. Guilford (1959) takto: H. J. Eysenck (1953) popisuje inteligentní chování
- Percepčni schopnosti: vizuálni barevná čivost, sen- těmito znaky: 1. Dobrá orientace a dobré zacházeni
zibilita pro zvuky, auditivni rozlišování, kinestézie, s myšlenkovým materiálem, tj. ovládání forem pro-
smysl pro rovnováhu, pozornost, hodnoceni vzdále- duktivního myšleni, soudnost a další schopnosti.
nosti, viděni pohybu. 2. Dobrá vnímavost a dobrá paměť. 3. Koncentrovaná
- Psychomotorické schopnosti: síla, zrycWeni, moto- zaměřenost k danému průběhu kognitivnich procesů.
rická rycWost, statická přesnost, dynamická přesnost, Podle H. B. Englishe a A. Ch. Englishové (1958) vy-
koordinace pohybů, obratnost. stupuje pojem inteligence ve třech významech: jako
- Inteligence: paměť, poznávání, konvergentní myšle- schopnost efektivního řešeni úkolů vyjadřujících
ní, divergentní myšleni, hodnoceni. abstrakci, dále schopnost učit se a kon~čně schopnost
Inteligence. Ch. E. Spearman (1927) došel na zá- adaptovat se na nové situace. V užším pojetí je inte-
kladě výsledků řady testů různých schopností k závě ligence ztotožňována se způsobilostí abstraktního
ru, že se v těchto výsledcích uplatňují speciálni činite myšleni, v širším pojetí s účelným jednáním. Dosud
lé (s-faktory) a v každém výsledku pak jeden obecný neexistuje obecně uznávaná definice inteligence
faktor (g-faktor). Naproti tomu L. L. Thurstone (1938) (R. Meili, 1987); lze však řici, že inteligence je způ
dospěl k názoru, že existují pouze určité specifické in- sobilost determinující kognitivni operace, jejíž podsta-
telektové schopnosti. Spearman se domnival, že musí tou je patrně objevování a chápání různých vztahů
existovat nějaký společný, obecný činitel mentá1niho (funkčnich, strukturálnich a dalších). V tomto smyslu
. výkonu, neboť děti s vysokým výsledkem v jednom je inteligence složitá dispozice k myšleni, tj. k řešeni
testu vykázaly vysoké výsledky i v testech jiného dru- problémů. D. O. Hebb (1949) zdůrazňuje, že existují
hu schopností. Thurstone však soudil, že se to dá vy- dva druhy ínteligence: 1. vrozená a 2. "environmen-
světlit vysokou úrovni řady specifických faktorů; tálni", tj. získaná ve vztahu k určitému kulturnímu
z vysoké pozitivni korelace specifických mentálnich prostředí. Vrozená inteligence souvisí nějak se schop-
výkonů nelze jednoznačně usuzovat na existenci obec- ností mozku vytvářet asociace, kdežto získaná je re-
né schopnosti, inteligence. Thurstone sám pak identi- prezentována "akumulovanými poznatky a dovednost-
fikoval tyto specifické mentální schopnosti: verbálni mi", a uplatňuje se v ni tedy vzdělání, resp. učeni. R. B.
pohotovost, slovni plynulost, numerická způsobilost, Cattell (1950) hovoři v tomto smyslu. o biologické
prostorová představivost, percepčni ostrost, paměť a kulturní složce (stránce) inteligence. Cattell (1965)
a soudnost. Tak byly vytvořeny dva modely inteli- rozlišuje také tzv. fluidni obecnou inteligenci ("fluid
gence: dvoufaktorový (Spearman) a vícefaktorový general inteligence"), tj. inteligenci vrozenou, a krys-
299
Schopnosti
talizovanou ("cristallized") inteligenci, tj. "soubor na- činitelem a s přibývajícím věkem její váhy ubývá
učených poznatků", konečný produkt fluidní inteli- (R. L. Lurija, 1961). G. A. Lienert (1961) fonnuloval s
gence a vzdělání. "Environmentální inteligence" se hypotézu divergence, podle níž se v průběhu vývoje ~
podle Guilforda úzce váže s množstvím infonnaci původně jednotný faktor (identifikovatelný se Spear- n
uskladněných v paměti. Rozšíří-li se pojem inteligen- manovým "generálním faktorem") diferencuje, a vy-
ce i na chování zvířat v problémových situacích, pak vstává tak stále více faktorů (podle Meiliho). z
je nejrozšířenější pojeti inteligence, které prosazovali Podrobný faktorový model intelektu podal 1. P. s
E. Claparéde a W. Stem, totiž že inteligence je schop- Guilford (1958, 1967); podle něho strukturu intelektu
nost překonávat obtíže v nových sítuacích. Nicméně je tvoři tří aspekty inteligentního chování: operace, pro-
to defmice sporná, neboť může zahrnovat i agresivní dukt a obsah. Model lze zobrazit krycWí, která je slo-
chování, jímž lze překonávat jisté překážky, byť to ne- žena ze 120 dílčích krychliček reprezentujícich jed-
ní vždy nejvhodnější způsob. J. Piaget (1948) rozlišil notlivé specifické faktory. Základní dimenze intelektu z
tvoři: z
následující vývojové stupně inteligence, jíž však ro-
zumí v podstatě myšlení: 1. stadium senzomotorické - Myšlenkové operace: poznávání, paměť, dívergentní d
(tvořivé) myšlení, konvergentní myšlení, hodnocení.
inteligence (do 18. měsice věku), 2. stadium preope-
račních představ (zhruba do 7. roku věku), 3. stadium
- Produkty myšlení: jednotky, třídy, koreláty, systémy, z
transfonnace, ímplikace. s:
konkrétních operací (do ll. roku věku), 4. stadium
- Myšlenkové obsahy: figurální (konkrétně názorné), n
formálně logických operací.
symbolické, sémantické (pojmy a soudy), behaviorál- b
Podrobně byla zkoumána dědičnost inteligence
ní (infonnace dané chováním). n
srovnáváním korelací inteligence rodičů a dětí a dále
odděleně žijících jednovaječných dvojčat. Byly prová-
OPERACE
děny rovněž tzv. křížové experimenty na zvířatech:
hodnocení - - - - - . .
např. po párování "chytrých" krysích samečků s "chyt- konvergentní myšlení ""-
rými" samičkami a "Woupých" s "Woupými" bylo divergentní myšlení ~ ' . ""-
pamět' ---........
v sedmé generaci všechno potomstvo "chytrých" krys
chytré a "Woupých" krys Woupé (R. C. Tryon, 1929). VÝSLEDKY
poznání 0 "'- "'-
300
Schopnosti
- paměť: podrženi či uchováváni infonnací při určitém tivní styly jsou: 1. závislost na poli - nezávislost na
stupni jejich dostupnosti (vybavitelnosti) v téže fonně, poli, 2. tzv. "omakáváni" ("scanning"), 3. kognitivní
vjaké byly "uskladněny", nebo ve spojeni s týmiž sig- komplexita, 4. reflexivita - impulzivita, 5. nivelováni
nály, s nimiž byly osvojeny; - pointováni, 6. zúžená versus flexibilni kontrola
- divergentní produkce (myšleni): vytvářeni informace (W. Seitz, 1987). Např. J. Kagan (l965) identifikoval
zinformaci daných s důrazem na varietu a kvantitu vý- u dětí dva charakteristické styly zvládáni úkolů: im-
stupu z téhož zdroje (originální přetvářeni infonnací); pulzivní (libovolná "bezmyšlenkovitá" volba alterna-
- konvergentní produkce (myšleni): odvozováni infor- tivy) a reflexivní (přemýšleni a "váženi" alternativ).
mací z již daných poznatků, přičemž se uplatňují urči Kognitivní styly zůstávají v různých situacích relativ-
té konvenčni principy, např. indukce, dedukce atd.; ně konstantní, a vyjadřují tak důležité charakteristiky
- hodnoceni: proces srovnáváni produktu informací se jedince. V tomto smyslu defmuje H. A. Witkin (l977)
známými infonnacemi podle logických kritérií; posu- kognitivní styl jako bipolární dimenzi psychiky vyjad-
zováni vhodnosti infonnací, jejich použitelnosti pro řující fonnu kognitivní činnosti, tj. jak jedinec ve srov-
daný úkol. náni s jinými lidmi vnímá, myslí a učí se. To se samo-
Bližší vysvětleni vyžaduje pojem symbolického po- zřejmě, jak zdůrazňuje Witkin, promitá i do fenoménů
znáváni: "Symbolická infonnace má tvar znaku nebo motivace a emocí, které fungují rovněž v závislosti na
symbolu, který může být použit za účelem zastoupeni zpracováváni infonnací; obecně tu jde o vzájenmou
něčeho jiného" (Guilford). Příkladem poznáváni sym-
závislost "individuální epistemologie" a dynamiky.
bolických zrakových jednotek je doplňováni neúpl- Kognitivní styl souvisí s poznáváním světa. Zahrnují
se sem i různé strategie řešeni problémů. Poznávání
ných slov samohláskami: např. DR-H- (drÁhA) apod.
sítuace vystupuje na dvou úrovních: konkrétní a ab-
V souvislosti s různými koncepty inteligence se vy-
straktní, na úrovni obrazu a pojetí; první reprezentuje
nořil problém umělého intelektu jako problém "elek-
věděni v názorné a druhé věděni ve zverbalizované
tronického mozku" či stroje (počítače), který může
fonně (tj. ve fonně pojmů a výroků - propozic). Tři
myslet a vykazovat tak znaky umělého intelektu
děni infonnací na první úrovní probíhá na základě fy-
(1. von Neumann, 1946). Nověji se k tomuto problému
zické podobnosti objektů, na druhé úrovní na základě
vrátil U. Neisser (l976), který poukázal na některé
obsahové (významové či sémantické) podobnosti
rozdíly mezi myšlením člověka a stroje: 1. Lidské (K. Obuchowski, 1970). Skutečnost je tedy v systému
myšleni podléhá vývoji, má "ontogenetickou historii", lidského poznáni reprezentována dvěma základními
v niž hrají roli zráni a učeni. 2. Lidské myšleni je emo- prvky: obrazy a pojmy (W. Lukaszewski, 1974).
cionální, ovlivněné vnítřními stavy, které mají vlastní Týž objekt může být klasifikován (identifikován) na
dynamiku. 3. Člověk má simultánní motivy, které sou- obou uvedených úrovních poznáni: na základě fyzic-
visejí s estetickými zážitky, osobními vztahy, s nevě kých znaků ("je to ono - neni to ono"), nebo na úrov-
domými tendencemi. Naproti tomu počítačový pro- ni abstraktního, kde se identifikace uskutečňuje na zá-
gram nemůže růst, nemá emocionální bázi a je kladě podobnosti znaků a funkcí, přičemž přisná
"monomanically single-minded" (volně řečeno, zamě dichotomie již neplatí a uplatňuje se spíše zásada "to-
řen na "čisté" myšleni). To nicméně nevylučuje určitý též jako" nebo "podobné jako". Podle Lukaszewského
rozsah modelováni myšleni. vystupují ínformace o vnějším světě ve třech základ-
Kognitivní styly. Pojem styl vyjadřuje nějakou nich kategoriích: 1. infonnace o vlastnostech objektů
strukturální, resp. funkčni zvláštnost. Je v tomto význa- (fyzické znaky věcí a jevů), 2. infonnace o funkcích
mu používán v širokém rozsahu. Intelekt je v podstatě objektů (o jejich instrumentálních vztazích, tj. k čemu
komplex dispozic k myšleni a myšleni je operováni jsou ve vztahu k jiným objektům, resp. jako prostřed
s informacemi, které se uplatňuje při řešeni problémů. ky k dosaženi nějakého cíle), 3. infonnace o vztazích
Kognitivní styly jsou způsoby (styly) chováni při řeše mezi objekty, tj. infonnace o časoprostorových, kau-
ní kognitivních úloh, způsoby přijímáni a zpracovává- zálních a účelových vztazích mezi objekty. Kognitivní
ní infonnací, souzeni a usuzováni; nejznámější kogni- procesy reprezentující zpracováváni informací {od
301
Schopnosti
302
Schopnosti
Faktory hodnocení
Typ rozhodnutí Druh obsahu
figurální symbolický sémantický
Faktory paměti
Druh zapamatované Druh obsahu
věcí
vnímání až po myšlení) pak představují určité obecně s dynamikou osobnosti, s jejími city a motivy. V těch
a individuálně typické standardy. Tyto kognitivní to relacích vystupují také jasně kognitivní funkce jako
standardy se asociují s motorickými standardy a vy- základ organizace psychických vztahů osobnosti
tvářejí spolu instrumentální vzorce chování, které na a uplatňuje se adaptivní funkce intelektu. Intelekt je
bázi "psychické reprezentace prostředí" ("kogní- bází účelného "plánu chování", v němž hrají roli
tivních klíčů") vystupují jako způsoby řešení problé- aspekty současnosti i minulosti a budoucnosti (antici-
mů, jednání profesních činností atd. V organízaci po- pace), jakož i snahy adaptovat se, ale také přetvářet
znání vnějšího světa se uplatňuje vztah osobnosti, prostředí a nacházet prostředky k dosahování cílů.
resp. "já" k tomuto světu; vytváří se relace já - svět Dnes se rozlišují tři základní druhy inteligence:
(1. Nuttin, 1969). Tak je podle W. Lukaszewského 1. konkrétní inteligence (schopnost chápat vztahy me-
(1974) možné chápat osobnost jako: 1. organízaci in- z~ objekty a manípulovat s ními, váz~ především na
fonnací zakódovaných v její paměti, 2. organízaci obrazově názorné myšlení), 2. abstraktní inteligence
operující těmito informacemi podle určitého programu (schopnost chápat a operovat s verbálními a jinými
sestaveného na základě nějakých principů, např. udr- symboly, opírající se především o pojmově logické
žování hodnoty já apod. W. Lukaszewski zdůrazňuje, myšlení, matematické myšlení a další formy vysoce
. že tu nejde jen o vytváření modelu světa jaký je, ale abstraktních operací), 3. sociální inteligence (schop-
i světa jaký má být, tedy o "vizi skutečnosti", jejíž nost chápat vztahy mezi lidmi a účinně je ovlivňovat,
podstatou je extrapolace: na základě porovnávání in- označovaná také jako sociální obratnost nebo kompe-
fonnací o tom, co bylo, s tím, co je, lze dospět k prav- tence) (~ Sociální interakce). Velmi specifická je ze-
děpodobnosti toho, co bude, ale také toho, co mohlo jména sociální inteligence: vysoká úroveň konkrétní
nebo mělo být ("normativní vize"). Určité informace i abstraktní inteligence nekoresponduje vždy s vyso-
uvolňují určité ímpulzy, a tak se poznání propojuje kou úrovní sociální inteligence.
303
Směry v psychologii
304
Směry v psychologii
vědy, je založen na požadavku zkoumání objektivní jením pozitivismu s darwinismem v tzv. fyziologickou
komunikovatelnosti jazyka vědy a systému jejího ja- psychologii, v níž se prosazoval především experi-
zyka; v psychologii to znamená v podstatě prosazová- mentální přistup. Používané metody byly vědecké, ale
ni fyzikalistické pozice. Naznačené rozpory v psycho- základní teze vyjadřující, že člověk je reaktivní orga-
logii jsou tak zásadní povahy, že naděje na jednotnějši nismus, z níž ponejvíce psychologie vycházela, byla
pojetí této vědy je v nedohlednu. nevědeckým postulátem. Skutečnost, že se metody vy-
Zásadní rozpory ve vývoji psychologie postihl vinuly v rámci pozitivistického myšlení, ještě nezna-
K. Lewin (1969) v přehledu konceptuálních a metodo- mená, že postuláty o povaze člověka z této tradice
logických zvláštností různých epoch psychologie: vzešlé jsou pro vědeckou psychologii jedině platné.
cil: odhalit podstatu věci a příčiny sbírat co nejvíce fakt a exaktně je vytvářet zákony a předpovídat
každé události popisovat jednotlivé případy
povaha: sklon k teoriím spekulativního odvrat od teorií sklon k teoriím empirického typu
typu
G. W. Al1port (1962, 1965) zdůrazňuje sepětí psy- Když se pozitivista snaží aplikovat své poučky o obra-
chologických teorií s filozofickým pojetím člověka zu člověka na konkrétní situace, jak to učiníl
aužívá pojmu psychologické modely, který toto sepě B. F. Skinner (1948) ve svém utopickém románu Wal-
tí vyjadřuje. Sám pak rozlišuje následující tři modely den Two, dostává žalostně chudý obraz člověka. K to-
člověka uplatňující se v psychologických teoriích muto Allportovu mínění lze dodat, že pokus aplikovat
i v praxi: 1. Člověk jako reaktivní bytost (pojetí natu- Skinnerovy vědecké poučky na praktický život v jisté
ralismu, pozitivismu, fyzikalismu, behaviorismu, ope- komuně zcela selhal. Ch. T. Tart (1975) používá ozna-
racionalismu, kterému se také často říká ..vědecká čení ortodoxní psychologie pro současnou převažují
psychologie"). 2. Člověk jako reaktivní bytost ve cí psychologii postavenou na řadě sporných postulátů,
svých hloubkových dimenzích (pojetí psychoanalýzy, které jsou však pokládány za zcela samozřejmé. Patří
dynamické či tzv. hlubinné psychologie). 3. Člověkja k ním zejména tyto: 1. Vědou s poslední platností je
ko aktivní bytost určená svým bytím (pojetí holismu, fyzika, protože studuje reálný, objektivní svět sestáva-
personalistické a existenciální, resp. fenomenologické jící z hmoty a energie v prostoru a čase; lidská zku-
- dnes tzv. humanistické - psychologie). W. Wundt šenost jako něco odvozeného je jen "efemérní jev".
(1862) vytvořil program "vědecké psychologie" spo- Vědecké výroky a teorie jsou jen takové, které se dají
305
Směry v psychologň
redukovat na výpovědi o hmotě a energň v prostoru na je pojem vědomi jen náhražkou za pojem duše. by
a čase; psycholog by proto musel redukovat své po- V prakticky založené atmosféře amerického duchov- ch
znatky na fyziologické výroky a posléze na fyzikální ního života s jeho smyslem pro "filozofii činnosti" zv
danosti, které jsou v nich obsaženy. 2. Skutečné je jen a potřebou řešeni praktických problémů se behavio-
to, co lze vnimat pomocí smyslů nebo fyzikálních pří- rismus rychle ujal a rozšíříl. J. B. Watson prohlásil, že vic
strojů; přítom to, co lze vnimat smysly, může být po- psychologie člověka musí studovat, co člověk činí jel
tvrzeno fyzikálnínú přístroji. Takové "skutečnosti" ja- a říká v určité situaci, tj. jeho chování, a zjednodušil au
ko láska, inteligence apod. by bylo nutné studovat paradigma psychologie na schéma S-R (stimulus - re- fa:
pomocí fyzikálních přístrojů a popisovat je i vysvětlo- akce). Na studium vědomi, resp. vnitřnich psychic- už
vat jazykem fyziky a fyzikálnínú principy. 3. Člověk kých dějů, je nutné rezignovat, protože nejsou pro pu
je jen organismus vybavený různými orgány, tkáněmi svou subjektivnost dostupné. Psychologie jako každá
atd.; jestliže mu chceme porozumět, musime chápat věda musí být založena na objektivnim pozorováni, fOl
činnost fyziologických, resp. fyzikálně chemických které přináší kontrolovatelné poznatky. Později se 00- nU
systémů, z nichž se skládá. K tomu lze přípojit ještě havioristé ve snaze po této objektivitě, kterou lze za- kte
řadu dalších postulátů, např. o determinaci lidské psy- jistit v přísně kontrolovatelných podmínkách labora- na
chiky, o psychické energii jakožto odvozené z metabo- tornich výzkumů a za pomoci měřeni, v podstatě no
lických procesů a další, které zpochybňuje nedávno se omezili na experimentování se zvířaty a v sociální psy- i (
konstituující transpersonální psychologie, jejímž před- chologii na zjednodušené modelování sociálních situa- při
nim představitelemje právě výše uvedený Ch. T. Tart. cí. Podle G. W. Allporta (1962) pokračoval behavio- jal
Behaviorismus (z anglického behaviour, chová- rismus v tradicích Lockova empirismu, když rozvinul ch
ni). Směr v psychologii, který ji chápe jako vědu zejména výzkum učeni a interpretoval lidskou osob- (m
o chování. Jeho vznik v USAje datován článkem J. B. nost jako "systém zvyků" (E. R. Guthrie, 1944). To tré
Watsona (1913) nazvaným Psychologie z hlediska be- souvisí i s Watsonovým sebevědomým prohlášenim, že tis
havioristy. Po krátce trvajících polemikách se beha- podmiňováním lze z ditěte, které je ,,nepopsanou des- tis
viorismus prosadil a stal se rychle nejrozšířenějším kou", učinit cokoli. Svým mechanisticko-asocianis- m
a nejvlivnějším směrem v psychologii. Navazoval to- tickým pojetím lidského chování se behaviorismus tis
tiž na tradice amerického pragmatismu a vyhovoval značně příbližil i pojetí člověka jako stroje (J. O. de Ul- ná'
potřebám rychle se rozvíjející industriální společnosti, mettrie, 1748), které se ještě zvýraznilo, když se beha- B.
jakož i vědeckému duchu doby. Behaviorismus se po- vioristé inspirovali kybernetikou a pokoušeli se o po- ce]
kusil etablovat jako jediný vědecký systém psycholo- čítačové modelování myšleni a jiných psychických ris
gie. Za jeho předchůdce v USA je považován zejména funkcí. Watsonův ortodoxni behaviorismus vyjádřený ČO'
W. McDougall (1908). V Evropě předcházel behavio- tezí, že pozorovatelné jsou pouze reakce svalů a žláz jel
rismu požadavek ruského psychiatra V. M. Bechtěreva a žádná "duševní aktivita", byl posměšně označován osl
(1907), aby byla pěstována tzv. objektivní psycholo- za "psychologii svalových škubnutí" a jako takový se tiv
gie, a to jako reflexologie, neboť duševní děje jsou stal brzy neudržitelným. E. R. Hilgard (1987) charak- ml:
v podstatě mozkové reflexy (I. M. Sečenov, 1863). Be- terizuje tento klasický behaviorismus jako asocia- ml:
haviorismus vznikal v období vrcholícího pozitivismu nistický atomismus, periferalismus a jako extrémní ch_
a prosazujícího se materialismu, resp. naturalismu učeni o rozhodujícím vlivu vnějšího prostředi. To zna- aIl
a fyzikalismu. Na jeho vznik měly nepochybně vliv mená, že behaviorismus ve svém počátečnim období ní
i experimenty se zvířaty sledující zákonitosti chování, kladl důraz na asociace reflexů, periferni projevy reak- Yo
které prováděl E. L. Thorndike (1898 a později). Po- cí a na situačni determinanty. Analytickou jednotkou v(
dobné experimenty prováděné I. P. Pavlovem (1905 se stal reflex, později reakce, resp. zvyk (,,habit"). Nic- za
a později) v Rusku nebyly v USA dostatečně známy. méně přes všechny zásadni výhrady vůči behaviorismu me
Bechtěrev a později Watson zaútočili na psychologii je nutné uznat, že se pokusil o zvědečtění psychologie ZDl
jako vědu o vědomi a na její základni metodu, intro- a že dal podnět k rozvíjení experimentální metody, nel
spekci, prohlašujíce obojí za nevědecké. Podle Watso- čímž příspěl k rozšíření psychologických poznatků,
306
Směry v psychologii
byť s velmi omezenými možnostmi aplikace na psy- - na pohybu svalů a na sekreci žláz." Organismus se
chologii člověka, neboť preferoval výzkum chování adaptuje na své prostředí jednak metabolickou reakcí,
zvířat. jednak behaviorální reakcí. Ústředním pojmem beha-
Zjednodušující pojetí Watsonova klasického beha- viorismu se stala adaptace vyjadřující obecný princip
viorismu se pokusil překonat neobehaviorismus, za vývoje a utvářeni chování. Vedle Tolmana a Skinnera
jehož zakladatele je považován E. C. Tolman (1932), je nejvýraznějšímpředstavitelem behaviorismu C. L.
autor spisu Zaměřené chování u zvířat a u člověka (vý- Hull (1942, 1950 a jindy); ten byl již přímo ovlivněn
raz "purposive behavior", zaměřené chování, který dílem I. P. Pavlova, jehož základní dílo bylo roku 1927
užil, vedl k tomu, že jeho pojetí je označováno též za v USA vydáno v překladu. Hlavní Hullovo dílo Prin-
purposivismus, resp. purposivní behaviorismus). Tol- cipy chování (1943) je současně se Skinnerovým
man především překonal zjednodušující formuli S-R dílem Věda a lidské chování (1953) vrcholem beha-
fonnulí S-O-R: mezi stimulus a reakci vstupuje orga- viorismu. Hull se vrátil k funkci intervenujících pro-
nismus jako komplex intervenujících proměnných, měnných; počítá mezi ně reaktivní tendence získané
které spoludeterminují vliv stímulace na reakci. Dále učením, vytvářející anticipačni cílové reakce, v nichž
nahradil původní atomismus (reflexy jako funkčni jed- E. R. Hilgard (1987) spatřuje náhradu za "plánující
notky chování) a tzv. molekulární přístup usilující myšleni" introspekcionistů. Hullova teorie chování,
i o neurofyziologické aspekty reflexů tzv. molárním odvozená z výsledků experimentů provedených na bí-
přístupem, který za elementy považuje akty chování lých krysách, se opírá o klíčové koncepty, které byly
jako nositele určitého významu. Nové paradigma psy- pozdějším vývojem překonány, zejména "obecného
chologie, upravené zavedením vnitřních činitelů popudu" a jeho redukce; chování je zde chápáno jako
(intervenujících proměnných), vedlo k překonání ex- funkce síly pudu násobené silou zvyku. Organismus je
trémního situacionismu, nikoli však původního empi- sebeudržující se mechanismus fungující podle přírod
rismu. Doménou behaviorismu (pojem neobehavio- nich zákonů.
rismus měl spíše jen historický význam, a i když Vrcholem behavioristického úsilí o scientistickou
znamenal značné rozdily proti původnímu behavio- psychologii je operacionalismus. Byl inspirován ná-
rismu, původní pojem se udržel) se stalo učeni. Jistý zory fyzika P. W. Bridgmana (1927), který požadoval,
návrat ke klasickému behaviorismu představuje dílo aby fyzikální jevy byly defmovány operacemi, jež je
B. F. Skinnera (1938, 1952 a pozd.), který odmítl kon- vyvolávají, resp. registrují a měří (způsobem měřeni),
cept intervenujících proměnných a založil behavio- a ovlivňován názory neopozitivistů (zejména R. Car-
rismus na experimentálnim výzkumu učeni; to je klí- napa) na podstatu vědy a jejího jazyka, který má mit
čovým pojmem analýzy chování, umožňuje pochopit povahu objektivního jazyka fyziky. Jazyk psychologie
jeho změny, jakož i kontrolovat jeho utvářeni. Skinner musí být omezen na intersubjektivně sdělitelné a po-
ostře odlišil respondentni (reaktivní) a operantni (ak- zorovatelné chování, jehož projevy jsou operacio-
tivní) chování a tomu odpovídající klasické a instru- nalizovány, tj. vymezeny operacemi, pokud možno
mentální (operantni) podmiňování jako dva základní měřítelnými. Tím byl předmět psychologie dále redu-
mechanismy učeni. Za základní považoval operantni kován. Výrazným představitelem operacionalismu
chování, jehož zákonitosti umožňují jeho kontrolu v psychologii je vedle již uvedeného B. F. Skinnera
a modifikaci prostředníctvím plánů zpevněni. Základ- S. S. Stevens (1950).
ni téma behaviorismu, chování, charakterizuje P. Th. Kritické zhodnocení behaviorismu. Jak již bylo .
Young (1961): "Chování je sledováno jako změna uvedeno, behaviorismus usilovalo zásadní zvědečtěni
v dynamických vztazích mezi organismem a okolím. psychologie, kterého se pokusil dosáhnout redukcí je-
Zahrnuje výrazné pohyby, jako běh a pohyby řečových jího předmětu na studium chování a zavedením metod,
mechanismů. U zvířecích organismů zahrnuje chování jejichž užití předpokládá další zjednodušeni toho, co
změny, jako je prodůkce světla či elektrického výboje je zkoumáno. Jeho paradoxní snahu a výsledky vyjád-
nebo změny v pigmentaci či zabarveni; lidské chová- řil P. F. Lazarsfeld vtipným výrokem: Kdysi se psy-
ni je však založeno na dvou druzích tělesných změn chologové snažili dostat do psychologie trochu mate-
307
Směry v psychologii
matiky, nyní se snaží dostat do matematiky trochu nevědoma"; oba autoři vytvořili ,,metafyziku nevědo
psychologie. A. Koestler (1978) označil éru behavio- mí", v níž je zahrnuta i lidská psychika a v níž se spo-
rismu za "bídu psychologie", neboť psychologie jako jují ontologické aspekty tématu s psychologickými.
taková tu přicházela velmí zkrátka. Behaviorismus Dále se uplatňoval vliv učení fyziologa H. Helmholtze
tím, že rezignoval na studium prožívání, kde se konsti- (1847) o člověku jako uzavřeném systému energie,
tuují významy psychických reakcí, rezignoval i na z něhož Freud odvodil vlastně jeden z nejdůležitějších
hlubší pochopení psychiky. Přinesl mnoho poznatků, principů své teorie - "energetickou ekonomíi pudů",
které však zůstaly na povrchu problémů a v mnoha vazbu energie ("kathexis") na pudová hnutí a její pře
připadech byly pouhýmí artefakty. V metodě měření lévání z potlačených pudů na jiné motivy. Ekonomie
postojů a zejména v metodě interviewu se behavio- energie, tj. její rovnoměrné uvolňování, souvisí s fy-
rismus snažil propašovat do psychologie introspekci, ziologickou homeostázou a s pocity vnitřnÍ spokoje-
ve skutečnosti však pěstoval "nepsychologickou psy- nosti. Energetická aspektace afektů a chování hraje
chologii". v psychoanalýze podstatnou úlohu. V duševním živo-
Psychoanalýza. Její zakladatel S. Freud (1902) tě člověka se uplatňuje sexuální energie (libido) spoje-
defmoval sám výstižně psychoanalýzu jako "vědu ná s puzením k dosahování slasti. Zaměření libida se
o nevědomí"; v užším smyslu je chápána jako psycho- vyvíjí od raného dětství a prochází následujícími fáze-
diagnostická a psychoterapeutická metoda, v širším mí: orální, anální a po určitém období latence genitál-
smyslu jako teorie lidské psychiky, resp. dynamiky ní (zdrojem slasti jsou tedy postupně ústa, řiť a genitá-
osobnosti. Rozvíjela se ze studia hysterie (S. Freud lie, resp. činnosti s těmíto orgány spojené, tj. sání,
a J. Breuer, 1895), inspirovaného přednáškami fran- kálení a sexuální aktivity, které mají pocitový odraz
couzského psychiatra J. Charcota (1884-1885) a di- v genitáliích). Frustrace působící v jednotlivých fázích
lem P. Janeta (1886, 1892), kteři zdůrazňovali vliv vývoje způsobují fixace na té které frustrované fázi,
vzpomínek na hysterii. Freud později formuloval tezi, uplatňující se při pozdějších traumatech či stresech
že hysterikové jsou nemocní potlačenýmí vzpomínka- tak, že dochází k regresi na fixovanou fázi vývoje libi-
mí - v hysterii se uplatňují potlačené afekty, které se da. Fixace mohou vytvářet různé typy charakteru.
transformovaly v nevědomé příznaky. Tím byla Osobnost člověka tvoři tři funkční systémy ("psychic-
otevřena cesta do nových oblastí lidské psychiky, do ké aparáty"), které S. Freud pojmenoval latinskými i
(
nevědomí, a možnost zkoumat lidskou psychiku jako slovy: 1. Id (ono) reprezentující neosobní pudy, fungu-
dynamický fenomén determinovaný střetáváním proti- jící podle principu slasti; 2. Ego Gá) reprezentující I
kladných sil. Od roku 1902 se kolem Freuda organizo- zkušenosti jedince a jeho společenské role, fungující
valo psychoanalytické hnutí, které se rychle šířilo, podle principu reality, tj. směřující k udržování adap-
i když mělo i řadu významných odpadlíků (c. G. Jung, tace; 3. Superego (nad-já) reprezentující osobní morál-
A. Adler a další). Psychoanalytické teorie se postupně ku, pojetí dobra a zla, ideály'. Id, které je rezervoárem
rozšiřovaly z psychiatrie na psychologii, teorii umění, veškeré psychické energie, libida, ale také Superego,
kultury, sociologii a jinam. Psychoanalýza se stala jed- reprezentující strukturu ideálů a norem, resp. vnitřních
ním z nejvlivnějších směrů v psychologii a S. Freud zábran, jsou iracionálnímí "silami", mezi nimiž exis-
jedním z nejvýznamnějších představitelů novodobé tuje stálé napětí ze střetávání pudů a morálky Gejíž
psychologie (podle některých historiků psychologie je podstatnou složkou jsou zábrany). Ego funguje jako
pokládán za nejvýznamnějšího představitele psycho- zprostředkovatel mezi Id a realitou na jedné a mezi Id
logie 20. století vůbec). Psychoanalytická doktrína se a Superegem na druhé straně; propůjčuje pudovým
koncentruje hlavně kolem několika témat: struktura tendencím určité společenské formy (fasády) a brání,
a dynamika osobnosti, vývoj a funkce lidské sexuali- aby byly plně uvědomovány, a dostaly se tak do kon-
ty, chápané zde velmí široce jako projev hédonícké fliktu s osobní morálkou. B. Weiner (1980) vyjadřuje
pudové tendence, libida. Filozoficky působili na Freu- tyto vztahy následujícím schématem:
da A. Schopenhauer (1819) svým učením o nevědomé Kultura je vybudována na "potlačování pudů",
světové vůli a E. von Hartmann (1869) svou "filozofií a proto je člověk - bytost společenská a pudová sou- ,
308
Směry v psychologii
časně - pln neustálých rozporů a zábran. Freud roze- což nutně vedlo u mnoha lidi k sexuálním konfliktům
znával zpočátku jen dva pudy, resp. třídy pudů: ty, kte- i k neurózám. Dnes se toto pojetí jeví již jako jedno-
ré slouží k sebezachování (hlad), a ty, které slouží stranné. Nicméně Freudův přínos novodobé psycholo-
k získávání slastí (libido, sexus). Později (1920) zave- gii je nesmírný; i když jsou mnohá jeho tvrzení pro-
dl jiné třídění a rozlišil eros (libidózní pud, který zahr- blematická, jeho objev tzv. obranných mechanismů
nuje i pudy sebezáchovné) a thanatos (pud smrti, který a základních principů dynamiky osobností, funkce ne-
se projevuje agresivitou a v extrémní podobě sebe- vědomí a dalších fenoménů znamenal obohacení psy-
destrukcí). Freud vyslovil přesvědčení, jež se později chologie.
Reakcí na klasickou psychoanalýzu, která se v době
požadavky omezení již vyvinuté sociologie, zdůrazňující význam spole-
pudů (Id) realitou čenských činitelů, a filozofické antropologie, objevu-
jící rozpory mezi člověkem a společností, zdála být
příliš naturalistická, byla neopsychoanalýza; K. Hor-
neyová (1939) ji výstižně defmuje jako "psychoanalý-
Ego zu bez libida". Reflexe situace člověka ve světě, který
D ideály
je především světem kultury a sociálních mikrostruk-
tur (rodina a jiné skupiny), zaměřila zájem psycholo-
Superega gů na mezilidské vztahy a vedla k novému pohledu na
člověka. Již dříve byl tento sociální aspekt zdůrazněn
stalo terčem ostré kritiky, že existuje cosi, co působí v tzv. individuální psychologii A. Adlera (1929), pů
"mimo princip slastí": tendence k regresi, k návratu vodně Freudova žáka, který nícméně již v roce 1911
k původnímu stavu, jímž je mrtvá hmota; to se také vystoupil s kritikou jeho biologistických koncepcí.
stalo východiskem jeho pojetí pudu smrti. Klíčovým Někteří z neopsychoanalytiků (např. H. S. Sullivan,
aspektem fonnování charakteru, resp. Superega, je 1948) navazovali v tomto smyslu spíše na Adlera než
Oidipův komplex u hochů a Elektřin komplex u divek na Freuda. Současně se v odvratu od biologismu kla-
(používá se však obvykle jen prvního tenninu): vytvá- sické psychoanalýzy uplatňovaly objevy kulturní an-
ří se kolem 4. roku věku a vyjadřuje vztah ditěte k ro- tropologie (M. Meadová a další) o vlivu kulturních
diči opačného pohlaví, který se vyznačuje znaky riva- vzorců na fonnování osobnosti. Někteří psychoanaly-
lity a nevědomé sexuality. Způsob, jakým se jedinec tikové (A. Kardiner, 1945) se sami věnovali psycho-
s tímto komplexem později, když se jeho sexualita analytickým studiím různých kultur. Pojem neopsy-
probudi, vyrovná - neboť je tu vytvořeno napětí mezi choanalýzy prosazoval H. Schultz-Henke (1951) poté,
tímto komplexem a Superegem - určuje podstatně je- co byl tento nový směr v psychologii již rozvinut. Ta-
ho charakter. Vzhledem k tomu, že podle Freuda ké neopsychoanalytíkové se pokoušeli znovu zkoumat
(1921) "Superego je dědicem oidipovského komple- vztah neuróz a společenských podmínek života
xu, a tudiž vyjádřením nejmocnějších hnutí Id a jeho (K. Horneyová, H. Marcuse, E. Fromm, K. Mitscher-
nejdůležitějších libidózních osudů", je toto Superego, lich, H. S. Sullivan a další). K. Horneyová (1945 a po-
tj. osobní morálka, ve své podstatě určitou sublimací zd.) vychází z analýzy vnítřní konfliktnosti člověka,
libida, ale také zvnítřněným obrazem rodičů. Jádrem objevuje jeho neurotické založení dané vlivem pomě
původní psychoanalýzy bylo určité pojetí neuróz, chá- rů v industriální společnosti a dospívá k identifikaci
paných jako reakce na potlačené, městnané afekty vy- "neurotické osobnosti naší doby"; určujícím činitelem
volané konfliktními situacemi, resp. frustracemi sexu. je konflikt člověka s civilizací - ten objevil až Freud
Freud byl přesvědčen o sexuálním původu všech neu- (1930) a popsal ve spise Potíže s kulturou (Oas Unbe-
róz; jako psychiatr totiž vykonával svou praxi v době, hagen in der Kultur, česky v publikaci O člověku
kdy byl sexus vlivem tzv. viktoriánské prudérní morál- a kultuře, 1989). Podle Horneyové nejde však již jen
~ pudů",
ky interpretován jako něco hříšného, neslušného, do- o frustraci sexu, ale o širší pojetí konfliktu, který má
Jová sou- voleného jen v manželství a pouze v určitých fonnách, své kořeny nikoli pouze v biologickém pudu, libidu,
309
Směry v psychologii
ale v selhávání člověka v podmínkách soutěživého ži- tí, v níž uplatníl především psychiatrická hlediska. Vý-
vota naší kultury, v jeho strachu z neúspěchu, v nedů chodiskem je analýza vývoje interpersonálních vztahů
věře vůčí jiným, ale zejména v neurotickém pojetí lás- od dětství k dospělostí. Člověk má vedle biologických
ky. Toto pojetí je paradoxní v tom, že láska se stává potřeb velmi naléhavou potřebu bezpečí spojenou se
spíše prostředkem zbavování se úzkostí a pocitu mé- společenskou existencí ("pursuit of satisfaction",
něcenností, usiluje o neustálé důkazy, které objekt "pursuit of security"). Příčinou napětí u člověka je ne-
"lásky" zotročují a nakonec ho ze zotročování para- jen nemožnost uspokojit určité potřeby, ale také ne-
doxně obviňují. Index motivů rozšiřuje Homeyová možnost uspokojit je určitým způsobem,naučeným už
o řadu sociálních potřeb. Člověk se odcizuje svému re- v dětství; to se týká např. potřeby moci, která má bio-
álnému já mimo jiné tím, že je idealizuje, a tím ztrácí logické kořeny, ale je modifikována kulturou. Všech-
kontakt s realitou a vytváří vůči ostatním lidem neuro- ny potřeby pak mohou být uspokojovány jen v rámci
tické postoje, mezi něž patří i ,,nepravá neurotická lás- sociálních interakcí, a proto interpersonální vztahy
ka". Dalším představitelem neopsychoanalýzy je formují osobnost jedince, jejímž základním motivem
E. Fromm (1941,1955) a další, spojující sociálně psy- je odstraňování úzkostí. Dítě se např. učí, že se vyhne
chologická hlediska postavení člověka ve společností trestu, když bude konformní s rodiči; tím se jeho svět
s filozoficko-antropologickými; jeho psychologie je diferencuje na dvě hlediska: "to je pro mne dobré"
podřízena jeho filozofické antropologii (V. Tardy, - "to je pro mne špatné" (objektivní pohled na svět vy-
1971). Fromm sám (1947) však zdůrazňuje, že "psy- chází z nezávislosti). Zkušenost člověka se dělí na tři
chologie musí být založena na ftlozoficko-antropolo- druhy: 1. prototaxická (přetržité dojmy), 2. parata-
gickém pojetí lidské existence". Také Frommovi je xická (znalost kauzálních vztahů mezi jednotlivými
východiskem analýza situace člověka v současném zážitky nebo jejich katathyrnní spojování), 3. syntak-
světě, kterou rozšiřuje o historické souvislosti vývoje tická (zhodnocená a verbalizovaná zkušenost vytváře
kultury, např. náboženství atd. Člověk je bytostí soci- jící systém a umožňující komunikaci s jinými osoba-
ální a přírodní zároveň a je si vědom jak své rozporné mi). Dynamika osobnosti pak vychází z tenzí, jejichž
existence Oe živočich, ale také člověk - občan), tak i zdrojem je vznik potřeb a stav úzkosti, který je v dět
své osamělosti a omezenosti; pokouší se tuto situaci ství přenášen z matky na dítě a který vzniká také jako
překonat, ale žije v protikladech mezi individualis- důsledek hrozby nejistoty: čím více úzkosti jedinec
mem a konformismem, rozumem a citem a dalŠich. zakouší, tím je jeho duševní život (resp. tzv. self-sy-
Současně je na "útěku před svobodou", neboť rozšiřo stem) dynamičtější. Nevědomi pak představuje vše
váním své svobody se dostal do nových závislostí, bo- duševní, co nebylo integrováno se sociálními vztahy,
hy nahradil idoly; proces osvobozování se vyústíl do např. všechno, co bylo v sociálních interakcích potla-
stavu, kdy se svoboda stala zátěží - člověk se osvobo- čeno jako hříšné, nedovolené, nemravné atd. Úzkost,
dil, ale k čemu? Fromm vytvořil obraz "zoufalého izo- ,,nejlidštější ze všech citů", zužuje vědomi a deformu-
lovaného člověka" (Tardy), který se odcizil sám sobě, je poznání a může vést až k narušení fungování "self-
ztratil své já, jeho individualita je jen zdánlivá a je od- -systemu" (osobnosti).
souzen hledat svou identitu. V ,,nemocné společností" Kritické zhodnocení psychoanalýzy. Klasická
se člověk orientuje na různé hodnoty. V tomto smyslu psychoanalýza je celkem právem označována za meta-
rozeznává Fromm různé orientace, např. tzv. re- fyzický materialismus, je jí - také právem - vytýkán
ceptivní (člověk má potřebu být akceptován, milo- jednostranný biologismus a pansexualismus, je kriti-
ván), "křečkovskou" (hromadí věci, ale i dojmy a city, zována Freudova vědecká metoda; základní koncepty
a obává se ztrát), "tržní" (sebe i jiné chápe jen jako psychoa.nalýzy však byly empiricky přezkoumány
zboží, lidské vztahy jako tržní vztahy). Proti těmto a vcelku potvrzeny (D. Rapaport, 1959). Přes uvedené
a jiným "neproduktivním" orientacím staví Fromm výtky je přínos klasické psychoanalýzy vědeckému
orientaci "produktivní", kterou spatřuje především poznání psychiky značný. V neopsychoanalýze se ví-
v lásce jako pravém zdroji seberealizace. H. S. Sulli- ce než empirická fakta uplatňují ftlozofické analýzy
van (1953) je autorem interpersonální teorie osobnos- sociologických a historických dat a jejich spojování
310
Směry v psychologii
s psychologickou intuicí. Jistou výjimkou je dílo za lidského bytí), která je v podstatě fenomenolo-
H. S. Sullivana. gickým výkladem objevů klasické psychoanalýzy, jež
Fenomenologická psychologie je založena na fe- sama tyto objevy vykládala přírodovědecky, tedy způ
nomenologické metodě, tj. v podstatě na introspekci, sobem, který fenomenologická psychologie pokládá
kterou provádí psycholog sám na sobě. Je zaměřena na za neadekvátní (L. Binswanger, 1921, M. Boss, 1975,
různé zážitky existence a dospívá se v ní k odhalení je- G. Condrau, 1973). Někdy je označována také jako
jich lidského smyslu. Někteří psychologové, např. "fenomenologicko-daseinsanalytická psychologie"
H. Thomae, vycházejí také z introspekce jiných osob; a navazuje na dílo filozofa M. Heideggera. Jí blízká je
tato metoda není totožná s tzv. fenomenologickou me- existenciální psychoanalýza J. P. Sartra (1944). Po-
todou filozofické fenomenologie E. Husserla, i když kouší se o proWoubený výklad kontrapozice přírodo
se fenomenologická psychologie touto filozofií inspi- vědeckého a rozumějícího pojetí psychiky a vyúsťuje
rovala a i když Husserl sám podal určitý systém feno- v psychoterapeutickou metodu. Vychází z teze, že lid-
menologické psychologie. Pro Husserla byla fenome- ské bytí je plné významů, které musí být objevovány,
nologická metoda prostředkem zření ontických aby se porozumělo jeho psychologickým aspektům.
podstat; v psychologii jde o metodu popisu jevů a pro- Východískem jsou struktury lidského bytí ve světě,
nikání do jejich fenomenální podstaty. Psychologicky tzv. existenciálie, identifikované již psychoanalýzou.
podstatné je především prožívání, proto tu jde pře Výraz "daseinsanalýza" pochází od M. Heideggera
devším o fenomenologii prožívání. Za klasické dílo (1928), který jej však používal v ontologickém smys-
psychologické fenomenologie jako metody, tedy také
lu jako analýzu lidského bytí ("Dasein"). Daseinsana-
fenomenologické psychologie, je pokládána Fenome-
lýza se obrací zejména k psychiatrické tematice. Pří
nologie chtění A. Pfándera (1900); za nejvýraznějšího
kladem fenomenologického přístupu v psychologii je
předchůdce lze označit M. Schelera (1916 a pozd.),
analýza zarmoucenosti, kterou podal Ph. Lersch
zejména jeho práci o fenomenologii citů sympatie.
(1957): Nejprve jsou určeny podstatné znaky této ná-
Fenomenologická psychologie úzce navazuje na
lady (zážitek temna a k zemí tíhnoucí těžkosti, chudo-
antropologickou psychologii (O. Tumlirz, 1939, 1955,
ba představajejich vlekoucí se průběh a další), potom
H. Kunz, 1945, O. F. Bollnow, 1956, a další). Oba ty-
je exponován antropologický smysl této nálady, člo
to směry pak historicky navazují na rozumějící psy-
věk v ní prožívá své bytí jako nesmyslné a prázdné,
chologii, která vychází z idejí německého filozofa
a poukazuje tak na to, že tematika lidského bytí se ne-
W. Diltheye (1884), který rozlišil "vysvětlující" pří
vyčerpává v sebezachování a v zajištěnosti bytí, ale že
rodní vědy a "rozumějící psychologii" (Verstehende
Psychologie). Duševní život člověka je dán jinak než je jí vlastní i Wedání jeho smyslu. Fenomenologická
přírodní jevy, je dán "bezprostředně v prožívání":
psychologie se staví především proti tezi, která má své
kořeny v Descartově filozofii a ve vědě a metodě Ga-
"Vysvětlujeme čistě intelektuálními procesy, ale rozu-
míme skrze spolupůsobení všech sil mysli. .. , v rozu- lilea a Newtona, že skutečné je jen to, co je měřitelné,
mění vycházíme ze souvislosti celku, který je nám . a že převod pohybu věcí se musí dít na měřitelné síly.
dán, abychom z toho pochopili jednotlivé," píše Dil- Růžovost růže není elektromagnetické vlnění o vlnové
they (1894) a pokračuje: "Právě tím, že ve vědomí ži- délce 760 nm, je to především zážitek, neměřitelná
jeme ze souvislosti celku, umožňuje nám to rozumět kvalita; fakticita jevů je subjektivita a "čistá empirie"
jednotlivé větě, jednotlivému gestu nebo jednotlivému je jen mentální konstrukce, zážitek je "fenomenální
činu." Podle A. Welleka (1959) rozumění předpokládá konstrukce aktu" (Binswanger), dává mu lidský vý-
fenomenologii, která je v podstatě schopnosti kritické- znam. Duševní lze chápat jen z duševního, ale nikoli
ho prožívání: "Psychologie bez fenomenologické me- jen na základě vcítění, resp. "vnítřního vnímání", ný-
tody není žádná psychologie" (Wellek); předmětem brž psychologicko-rozumějícímvWedem. Fenomeno-
fenomenologie není vědomí, nýbrž prožívané bytí. Fe- logické psychologii je vytýkán subjektivismus a to, že
nomenologická psychologie sama není jednotný směr; nedospívá k jednotnému výkladu svých témat, což je
jejím dalším odvětvím je tzv. daseinsanalýza (analý- právě důsledkem její subjektivistické metody.
311
Směry v psychologii
Humanistická psychologie navazuje přímo na kosti, ale prezenci skutečně lidské tematiky v psycho- ,
fenomenologickou psychologii a prohlašuje se (A. H. logii, která byla dosud převážně "psychologií" opic, I
Maslow, 1962) za "třetí cestu", resp. "sílu" v psy- bílých krys a koček. Tak např. R. May (1969) širo- r
chologii (dalšími dvěma cestami jsou psychoanalýza ce tematizuje a v širokých souvislostech analyzuje fe-
a behaviorismus). Je reakcí na krizi behaviorismu, nomén lidské lásky v současném světě. Základním
který svým redukcionismem (omezeIÚm svého před problémem je tu však metodologie humanistické psy-
mětu jen na chování) vyloučil z psychologie řadu té- chologie, jejíž dila mají mnohdy spíše esejistickou po-
mat, která tvoří psychologii psychologií a stávají se vahu. H. QuítIDann (1991) ji označuje za "kontrapozi-
v dnešni době znovu velmi naléhavými. V tomto ci k tradici formálního nároku na pravdu a objektivitu"
smyslu reprezentuje humanistická psychologie návrat a soudi, že její nejdůležitějšípozadi tvoří "evropská fi-
k "psychologické psychologii" (J. Cohen, 1957). Hnu- lozofie existence a fenomenologie", jakož i velká hos-
tí za humanistickou psychologii se ustavilo v USA podářská reforma "New Deal": spojeni humanistic-
r. 1962 a jejími předními představiteli se stali, ve- kých ideálů a hospodářsko-pragmatických principů
dle ústřední postavy A. H. Maslowa, C. R. Rogers, umožnilo "periodu kreativní tvorby k blahu jedince,
R. May, J. F. T. Bugenthal, A. Sutich a další. význam- jakož i celé společnosti", a vývoj humanistické psy-
chologie jako protiváhy psychoanalýzy a behavio-
ný klinický psycholog Maslow (1968) prohlásil, že je-
rismu.
ho psychologické názory nejvíce ovlivníl existencía-
lismus a že se psychologie musí vrátit k problémům
Transpersonální psychologie vyrůstala pfuno
z humanistické psychologie a A. H. Maslow (1968)
člověka, má-li být životnou vědou. J. F. T. Bugenthal
ohlásil její vzník jako "čtvrtou cestu" v psychologii,
(1965) formuloval pět následujících postulátů huma-
která je již ,,nadpersonální" a má své těžiště ve zkou-
llÍStické psychologie: 1. Člověk jako takový je něčím
mání nadvědomi či rozšířeného vědomi. Byla poněkud
víc než sumou svých částí, je osobou, nikoli organis-
opožděnou reakcí na krizi fyziky z konce dvacátých
mem; "předmětem humanistické psychologie je člo
let, která vedla k revizi newtonovského fyzikalismu
věk v jeho nejlidštějším aspektu... , v tom, co ho nej-
a descartovského dualismu; svět se přestal jevit jako
více odlišuje jako svérázný druh bytostí". 2. Člověk
mechanismus a dualismus ducha a hmoty měl už smy-
existuje v lidském prostředí: svérázná povaha člověka
sl jen na úrovní makrosvěta jako čistě fenomenáltú
se projevuje jeho stálým setrvávátúm ve svazcích s ji- rozdil. Dalšími zdroji transpersonální psychologie, je-
nými lidmi; jde především o člověka v sociá1túm kon- jímž předmětem je rozšířené vědomí a tzv. ezotemí
textu. 3. Člověk je vědomý: středem lidské zkušenos- psychologie (rozumí se v plurálu), byl objev nového
ti je vědomí, které vykazuje kontinuitu; člověk pojetí světa, analogický objevům kvantové fyziky,
nepřechází od jedné odtržené epizody ke druhé a v je- s pojetím světa starověkých ezoterních systémů (hin-
ho vztazích intervenují ovšem i nevědomé tendence. duismu, buddhismu, taoismu atd.), jakož i vliv tzv.
4. Člověk disponuje možností volby, přičemž "volba psychedelického hnutí (zážitky ze stavů opojení růz
je atributem zkušenosti"; člověk je si vědom toho, že nými narkotiky, zejména LSD, umocňované meditace- t
je "účastníkem vlastní zkušenosti", a tím je mu dána. mí ezoterních textů a kontaktem se "zasvěcovacími"
I
možnost překročit hranice stavu daného přírodou. středisky, zejména ezoterniho buddhismu, tzv. ašra- I
5. Člověk je činný intencionálně (s vědomým zaměře my). Vzníká zájem o dosud jen málo známé praktiky I
IÚm), protože má hodnoty a tvoří; tím dává své činnos různých druhů šamanísmu (C. Castaneda, 1967 a jin- f
ti smysl a na tom buduje i svou totožnost: smysl pro dy), šíří se zájem o zen-buddhismus, tzv. transcen-
něj má jak uchování, tak i změna, touží po klidu, ale dentální meditaci, okultismus atd. Ch. T. Tart (1975
i po vzrušení. Ústředním tématem humanistické psy- a jindy) zdůrazňuje problematičnostpostulátů tzv. or-
chologie je seberealizace, uskutečňování možnosti todoxní psychologie, např. teze, že skutečné je jen to,
člověka a jeho tvořivé podstaty. Maslow zdůrazníl, že co je vnímatelné nebo registrovatelné fyzikálními pří
"humanističtí psychologové jsou v první řadě lidé stroji. Prohlubuje se vliv jógy, ale i středověké evrop-
a v druhé řadě vědci", což neznamená absenci vědec- ské mystiky, a je odmitán názor, že stavy rozšířeného
312
Směry v psychologii
vědomí, jako je např. mystická extáze a jiné abnonnál- zde míněno to, co vykazuje uspořádání částí v určitý
ní dušeVIÚ stavy, jsou jen psychopatologickými jevy. útvar (gestalt), je to komplexní, "nadsumatiVIÚ" kvali-
Někteří kosmonauti referují o zážitcích "kosmického ta. Psychické děje vystupují jako celky; nejmarkant-
vědomi". F. Capra (1982) zdůrazňuje, že "transperso- nější je to ve vnímání, kde se určité podnětové prvky,
nální zážitky umožňují hluboký vhled do povahy např. na základě blízkosti, stejnosti a dalších principů,
a smyslu duchoVIÚ dimenze vědomí". Podle Ch. T. strukturují v určité celky; platí to i pro jiné psychické
Tarta (1977) je předmětem transpersonální psycholo- procesy, např. emoce, myšlení atd. vystupují jako urči
gie to, co bylo akademickou "ortodoxní" psychologií té struktury (struktura je chápána jako určitá povaha,
zcela zanedbáváno: dimenze vyššího duchovního ži- výstavba celku). Duševní dění není tedy určováno
vota člověka, projevující se fonnami rozšířeného vě sdružováním nějakých elementů, je to proces struk-
domí, a metody jejich dosahování. Konvenčně pojaté turování, tvoření celků; je organizováno v určitých
vědomí je vymezováno rámcem empiricky určeného strukturách, a to jak geneticky, tak i fenomenálně, což
já a empiricky pojatým časem a prostorem; trans- znamená, že prožívání a zkušenost je, obrazně řečeno,
personální zážitky jsou akcentovány "pocitem rozšíře vestavena do předem daných struktur (forem). Podsta-
ní vědomí za obvyklé hranice já a za hranice prostoru tou psychických gestaltů je jejich daná strukturální
a času" (S. Grof, 1980). Patří k ním mimo jiné zejmé- organizace, která zůstane zachována, je transponova-
na zážitky jasnozření, mediální zkušenosti, tzv. mi- telná, jsou-li strukturální znaky jen zčásti invariantní.
motělové zkušenosti (vystoupení z těla a cestování Podle J. P Piageta (1970) jsou struktury určovány
prostorem a časem), zážitky z aktivace okultních ener- transformacemi a funkcemi, podle gestaltistů - ale ta-
getických center lidského těla (tzv. čaker), identifika- ké např. podle N. Chomského (1957) a dalších - jsou
ce se zvířaty, rostlinami, kosmem a další. Obecně tu naopak funkce určovány strukturami; tak např. nejen
tedy jde o rozšíření zážitků za vztažný rámec tzv. vnímání, ale i myšlení a cítění se uskutečňuje jako po-
objektiVIÚ skutečnosti, které je ovšem obtížně sdělitel hyb psychického UVIÚtř určitých daných struktur. His-
né, ale o jehož existenci již nemůže být pochyb. Je vel- toricky se vytvořily dvě školy: berlínská škola
mi obtížné, ne-li nemožné, interpretovat tyto zážitky "Gestaltpsychologie" (M. Wertheimer, W. Kohler,
v termínech "ortodoxní" psychologie. Transpersonální K. Koffka, W. Metzger) a lipská škola "Ganzheitspsy-
psychologie se rozvíjí v rámci hnutí New Age, které se chologie" (F. Krueger, F. Sander, A. Wellek), tj. škola
pokouší o novou spiritualizaci skutečnosti, avšak upa- "celostní psychologie". Obě školy však tvoří v podsta-
dá přitom nezřídka do osidel vulgárního okultismu tě jednotné pojetí; první, berlínská, uplatňovala ve vý-
(pověrčivosti) a šarlatánství; souvisí s ním i nebývalý zkumu tzv. experimentální fenomenologii. W. Kohler
rozkvět alternativní mediciny, mnohdy šarlatánského (1938) a A. Wellek (1941) rozvíjeli metafyzické dů
léčitelství, zájmu o okultismus a ezoterní systémy vý- sledky gestaltismu, který má velmi blízko k filozofic-
chodu a Západu. . ké pozici tzv. holismu (učeni o celcích). Kohler rozvi-
Gestaltismus (z německého Gestalt, tvar, útvar) nul koncept izomorfismu, tj. totožnosti struktur
byl reakcí na tzv. psychologický atomismus (hledání odlišných kvalit, v daném případě psychického a ner-
psychických prvků, z nichž by bylo možné skládat vového dění, a tzv. epistemologický dualismus: rozli-
komplexní psychické jevy, jako je např. myšleni, chtě šení světa fenomenálního a transfenomenálního (feno-
ní apod.), který byl inspirován fyzikou. Ch. von Ehren- menální svět je svět psychického, transfenomenální je
fels (1890) nazval celky, které se neměni, "gestalty"; vše ostatní); ve skutečnosti však fenomenální svět ob-
měl tím na mysli změny celků, při nichž si tyto celky sahuje všechno, je mezi fyzikálním a fyziologickým
zachovávají svou zvláštnost: příkladem je melodie, (které je koneckonců také fyzikálním jevem), avšak
která je poznávána jako stejná, i když je zahrána v růz fyzikální svět je pouze postulován; reálný, ve smyslu
ných tóninách a na různých hudebních nástrojích. Poz- přístupný, je pouze svět fenoménů. A. Wellek rozpra-
ději M. Wertheímer (1912) tato fakta zpřesnil: celek coval hierarchické pojetí struktur: struktury jsou hie-
není suma částí plus vlastnost celku, nýbrž celek je ně rarchicky organizovány (např. rodina, rod, národ, lid-
co jiného než suma částí, z nichž je složen. Celkem je stvo), což znamená, že je dění prefonnováno podle
313
Směry v psychologii
314
Směry v psychologii
xová) psychologie. Jejím klíčovým konceptem je "ko- osobnosti) a o jeho teorii komplexů. Tyto komplexy
lektivní nevědomí". Vyjadřuje průnik do ještě hlub- jsou tvořeny neasimílovatelnýmí zážitky (zejména se-
ších sfér osobnosti: zatímco koncept nevědomí u Freu- lhání), které jako "cizí tělesa" tkví v osobním nevě
da znamená především potlačené osobní zkušenosti, domí a vyvíjejí odtud vliv na chování jedince, působí
znamená Jungovo hromadné či kolektivní nevědomí tedy jako nevědomé motivy iracionálních způsobů
v osobnosti jedince přítomnou zkušenost druhovou jednání. V lidské psychice rozlišil Jung dvě základní
a je v tomto smyslu analogické druhové instinktivní funkce: 1. racionální myšlení a cítění, 2. iracionální či
výbavě. Jeho dynamíckýmí prvky jsou tzv. archetypy, tí a intuici. Myšlení je proces hodnocení prostředníc
reprezentující zkušenosti lidstva s klíčovýmí život- tvím poznatků; cítění je hodnocení prostředníctvím
ními objekty a událostmí (mateřství, ženství, božství, emocí (příjemné - nepříjemné); čití a intuice pracují
hledání a bloudění a další). Reprezentují věčná témata s dojmy bez hodnocení. Racionální a iracionální funk-
a věčné motivy lidské existence, projevující se v sym- ce se doplňují: je-li jedinec vědomě racionální, je sou-
bolických obsazích pohádek a mýtů, ale také v někte časně nevědomě iracionální. U introvertů je psychická
rých druzích snů jako praobrazy, vyvíjející, tak jako energie (libido) zaměřena dovnítř (na ně samé), u ex-
instinkty, za určitých podmínek determínující vliv travertů navenek (na jejich okolí) a to vytváří postoj 0-
na emoce a ímaginaci člověka. V tomto smyslu repre- vou dominantu. Jungově teorii je vytýkána nevědec
zentují "nurninózní zážitky", s nímíž je jedinec kon- kost a její aplikaci na psychoterapii exkluzivnost,
frontován a které jako "orgány preracionální psyche" nícméně doznává v poslední době značný vliv.
signalizují ve svých symbolech jakési životní křížo Tzv. individuální psychologie A. Adlera (1918
vatky (např. konflikty svědomí, ale i konflikty erotické a pozd.), který byl sám tělesně postižen, je zaměřena
a jiné). Porozumění tomuto světu temných symbolů více realisticky a prakticky. Zdůrazňuje se v ní vztah
je jedním z předpokladů tzv. individuace, cesty ke své- člověka k jeho sociálnímu okolí a jeho touha po uplat-
mu autentickému, protiklady sjednocujícímu já. Jedí- nění a získání moci, která může být ve svých pro-
nec se tak vyrovnává s protikladnýmí stránkamí své jevech komplikována komplexem méněcennosti, vy-
osobnosti a dospívá k vnítřní jednotě (rovnovážná cházejícím z různých druhů orgánové defektivity
komplementarita racionálních a iracionálních stránek (v duševním životě člověka je položen důraz na "vol-
osobnosti, tj. např. u muže vyrovnání se se svým nevě nou pohyblivost organísmu"). Podle Adlera "duševní
domým ženstvím, s archetypem anímy atd.). Jungovu život lze pojímat jako souhrn zařízení pro útok nebo
teorii archetypů podporují nálezy ze srovnávacích stu- obranu", jako tendenci k sebeprosazování, uplatňující
dií řady různých kultur, které vedly k objevu uníver- se v rámci sociálních podmínek života. Pocity méně
zálnosti (transkulturálnosti) určitých symbolů, který cennosti provázené snahou po kompenzaci determí-
poukazuje na společné psychické kořeny lidstva. nují "sociální charakter" člověka (charakter nemůže
Vzrušujícím aspektem Jungovy teorie je teze o "světě být jiný než sociální - zdůrazňuje Adler) a jeho "ži-
psychiky" jako skutečnosti ovládané specifickýmí zá- votní styl" i "životní plán". Touhy po osobní moci vy-
konitostmí, která s fyzickým světem vstupuje do trans- věrající z pocitů méněcennosti nevědomě ovlivňují
cendentních akauzálních vztahů (princip synchroní- "životní plány", v níchž mohou pak vystupovat defor-
city, který Jung objevil spolu s fyzikem W. Paulím). mované pocity a sklony; touha po moci může být až
Studiem archetypů objevil Jung pozoruhodné souvis- chorobně vystupňována. Ve spojení se sociální zá-
losti lidského duševního života s transcendentnímí dí- vislostí člověka pak mohou takové tendence vést
menzemí bytí, jak na ně poukazují východní i západní k různým životním komplikacím ve vztahu ke třem
systémy ezoterních doktrín a praktik (např. psycholo- základním úkolům lidského života, tj. v povolání, spo-
gické aspekty středověké alchymíe, ale i tibetské Kni- lečenských vztazích a v lásce (R. Dreikurs, 1937).
hy mrtvých, činské knihy Tajemství zlatého květu V podstatě tu jde o různé poruchy ve vývoji "citu po-
a další). Avšak Jungovi patří také zásluha o objev psy- spolitosti", resp. "sounáležitosti": rozhodující situace
chodiagnostického principu asociace, analyticky přes jsou ty, ve kterých se jedinec prokáže "spolučlově
ná typologie extraverze a introverze (~ Typologie kem" nebo selže (Dreikurs). Z dynamíckých vztahů
315
Smutek
mezi pocity pospolitosti a osobní kompetence se vy- mann, H.: Humanístische Psychologie, 2. vyd. G6ttingen-Toronto-
víjí charakter člověka. "Člověk není strkán zezadu, Ziirich 1991.
Kognitivistická psychologie: Neisser, U.: Cognitive psychology,
nýbrž tažen dopředu, do budoucnosti. Avšak nikoli si-
New York 1967. Wessels, M. G.: Kognitive Psychologie, Miin-
lou vnější, nýbrž sebou samým. Všechna jednání a po- chen-BaseI1990.
city, všechny vlastnosti a povahové rysy slouží jedi- Psychoanalýza: Freud, S.: Vybrané spisy, sv. I., II.-III., 2. vyd.,
nému účelu: včleniti se do lidského společenství" Praha 1991, 1993. Freud, S.: Psychoanalytické chorobopisy, Praha
(Dreikurs). Tato sociální vztažnost a současně endo- 1936. Freud, S.: Výklad snů, Praha 1937. Freud, S.: Psychopatholo-
genní určení této vztažnosti jsou dominantami Adle- gie všedního života, Praha 1938. Pardel, T.: Problémy psychoanaly-
tického hnutia, Bratislava 1972. Robert, M.: Psychoanalytická revo-
rovy teorie, která zdaleka nedoznala takový ohlas jako lúcia: Život a dielo S. Freuda, Bratislava 1968. Souček, R.:
klasická psychoanalýza i jako její reforma, neopsy- Psychoanalysa, 3. vyd. Praha 1948. Rycroft, Ch.: Kritický slovník
choanalýza, k níž má Adlerova doktrína blíže. V řadě psychoanalýzy, Praha 1993. Waelder, R: Die Grundlagen der Psy-
směrů však byla inspirativní pro studium různých po- choanalyse, Stuttgart 1963. »ýss, D.: Die tiefenpsychologischen
ruch sociálního chování. Schulen von den Anfángen bis zur Gegenwart: Entwicklung, Pro-
bleme, Krisen, 2. vyd. G6ttingen 1966.
Neopsychoanalýza: Horney, K.: New ways in psychoana1ysis, New S
Literatura: York 1939. Horney, K.: The neurotic personality of our time, New II
York 1937. Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza, Praha 1967. II
Marx, M.H., Hillix, W. A.: Systems and theories in psychology, New Fromm, E.: Uměni milovat, Praha 1994. Fromm, E.: Strach ze svo-
York-London 1963. Neel, A.: Theories of psychology: a handbook, S
body, Praha 1993. Fromm, E.: Mit nebo být?, Praha 1992.
Cambridge{Mass. 1969. Neel, A. F.: Handbuch der psychologischen k
Fromm, E.: Lidské srdce, jeho nadáni k dobru a zlu, Praha 1969. Su-
Theorien, 2. vyd. Miinchen 1974. Nyman, A.: Die Schulen der neue- llivan, H. S.: The interpersonal theory of psychiatry, New York
ren Psychologie, Bern 1966. Paskiewiczová, E.: Struktura teorii 1953.
psychologicznych: Behaviorizm, psychoanaliza, psychologia huma- Topologická psychologie: Lewin, K.: Principles of topological psy-
nistyczna, Warszawa 1983. Současná psychologie na západě (překl. chology, New York 1936. Lewin, K.: A dynamic theory ofpersona-
z rus. orig. red. E. V. Šorochova), Praha 1965. Tart, Ch. T.: lity, New York 1953. Zejgarnik, B. V.: Teorija ličnosti K. Levina,
Transpersonal psychologies, New York 1975. Woodworth, R S.: Moskva 1981.
Contemporary schools of psychology, repro New York 1948.
Analytická a individuální psychologie: Adler, A.: Člověk jaký jest:
Behaviorismus: Dorsey, G.: Proč se chováme jako lidské bytosti:
Základy individuálni psychologie, Praha 1935. Dreikurs, R: Úvod
Populární výklad behaviorismu, Praha 1946. Hebb, D. O.: The orga-
do individuálni psychologie, Praha 1937. Jacobi, J.: Psychologie
nization of behavior - a neuropsychological theory, New York 1949.
C.G. Junga, Praha 1992. Jung, C. G.: Analytická psychologie. Jeji
Hull, C. L.: Principles of behavior, New York 1943. Hull, C. S.:
teorie a praxe. Praha 1992. Jung, C. G.: Duše moderního člověka,
A behavior system, New Haven 1952. Skinner, B. F.: Science and hu-
Brno 1994. Jung, C. G.: Die Beziehungen zwischen dem leh und
man behavior, New York 1953. Spence, K. w.: Behavior theory and
dem Unbewussten, 3. vyd. Ziirich-Leipzig 1938. Jung, C. G.: See-
conditioning, New Haven 1956. Watson, J. B.: Psychology from the
lenprobleme der Gegenwart, repro Ziirich-Leipzig 1931. Wex-
standpoint of a behaviorist, Phi1adelphia-London 1913. Tolman,
berg, E.: Individualpsychologie: Eine systematische Darstellung,
E. c.: Purposive behavior in animals and men, New York 1932.
Leipzig 1928.
Fenomenologická psychologie: Frankl, V. E.: Člověk hledá smysl,
Transpersonálni psychologie: Grof, S.: Dobrodružství sebeobje-
úvod do logoterapie, Praha 1994. Frankl, V. E.: Lékařská péče o du-
ši, Brno 1994. Herzog, M.: Phanomenologische Psychologie: Grun- vováni, Praha 1992. Grof, S.: Za hranicemi mozku, Praha 1992.
dlagen und Entwicklungen, Heidelberg 1992. Spiegelberg, H.: Phe- Tart, Ch. T. (vyd.): Transpersonale Psychologie, Olten-Freiburg, Br.
nomenology in psychology and psychiatry: A historical 1978. Wilber, K.: Das Spektrum des Bemisstseins, Bern-Miinchen-
introduction, Evanston 1972. Wien 1987.
Gestaltismus: Katz, D.: Gestaltpsychologie, 3. vyd., Basel 1961.
Koffka, K.: Principles of Gestaltpsychology, New York 1935. Kra-
tina, F.: Úvod do celostní a tvarové psychologie, Brno a Praha 1935.
Wellek, A.: Ganzheitspsychologie und Strukturtheorie, Bern-Miin- Smutek
chen, 2. vyd. 1969. Wellek, A.: Das Problem des Seelischen Seins:
Die Strukturtheorie Felix Kongers: Deutung und Kritik, Meisen- Emoční reakcí na ztrátu něčeho je prožívání smutku,
heim-Wien 1953. které je akcentováno významem dané ztráty (jinak
Humanistická psychologie: Biihler, Ch., Allen, M.: Einfiihrung
in die humanistische Psychologie, Frankfurt{M.-Berlin-Wien 1983.
prožíváme ztrátu oblíbeného předmětu, jinak ztrátu
Maslow, AH.: Toward a psychology of being, New York 1968. milované osoby). Smutek jako reakci na ztrátu objek-
Newill, D. D.: Humanistic psychology, New York 1977. Quit- tu nebo osoby chápal také S. Freud (1916). Smutek
316
Socializace
z trvalé ztráty něčeho vehni výmamného, co jsme mi- Smutek signalizuje subjektu, ale i jeho okolí, že nasta-
lovali a co je nenávratně ztraceno (např. smrt nejbliž- lo něco obtížného, zdrcujícího; tak vyvolává v okolí
" šího člověka) je vystupňován v žal, smutek akcento- subjektu lítost a soucit, a tím pomáhá udržovat sociál-
vaný zoufalstvím nad nenávratnem největší hodnoty ní vazby i smysl pro pomoc. Smutný člověk je vnímán
(v deprímujícím a dezaktivujícím truchlení se uplatňu jako něčím vážným postižený, jeho mímícký výraz vy-
je vědomi "navždy" a pocit prázdna). Nevyrovná-li se volává rezonanci a empatii spojenou s pohotovostí po-
člověk s takovou ztrátou, může propadat depresi a vy- moci, projevit soustrast (což je společensky ritualizo-
víjí se u něj osobnostní rys smutku, zatrpklosti, rezig- váno v kondolování osobám postiženým úmrtím
nace a další přidružené rysy. Smutek je astenický, utlu- blízkých). Smutek často doprovázející pláč má jednak
mující cit, který je doprovázen ztrátou dosavadních funkci katarzní (slzy vyplavují určité stresové hormo-
zájmů, skleslostí a inaktivitou. "V předmětném hori- ny) a jednak signalizující (hledání pomoci, péče, utě
zontu smutku stojí nebytí něčeho jako ztráta plnosti šení, často jen kontaktu s uklidňujícím pohlazením
bytí a smyslu bytí" (Ph. Lersch, 1962). V prožívání a objetím). U dětí raného věku vyvolává smutek a sta-
w smutku vystupují mučivé pocity životní bídy a prázd- rost odloučení od matky, což také poukazuje na va-
w noty a vědomi ztráty milované osoby mivá "osten zebnou funkci smutku: smutek je reakcí na ztrátu vaz-
7. myšlenky na nebytí milovaného člověka" (Lersch). by a současně signalizuje svému okolí potřebu útěchy.
0- Smutek je v tomto smyslu druhem duševní bolesti,
která má také podobu starosti (Th. Ribot, 1903): ve
smutku je prožíván trýznivý nedostatek ve vlastním Literatura:
bytí ("co se mnou bude"). Smutek je doprovázen plá- Dumas, G.: La tristesse et la joi, Paris 1900. Freud, S.: Trauer und
čem a nářkem, ale žal bývá tichý, zdrcený subjekt je Melancholie (1916), In Gesammelte Werke, sv. 10, London 1949.
Plzák, M., Souček K: Smutek všedního dne a smutek jako nemoc,
utlumen. Podle Ribota je smutek doprovázen stejnými
Praha 1969.
fyziologickými změnami jako fyzická bolest, zejména
váznutím srdeční činnosti, pozastavováním dechu,
změnami v jeho rytmu, ztrátou chuti k jídlu a dalšími
příznaky. Avšak "u psychické jako u fyzické bolesti Socializace
máme tiché a prudké formy" (Ribot). Smutek, zármu-
tek, hoře, žal jsou stavy lišící se hlavně intenzitou Člověk přichází na svět jako biologická bytost, spole-
a předmětem, jsou to různé druhy emoční reakce na čenskou bytostí se teprve stává; jeho lidství je zpočát
ztrátu něčeho. Smutek a zármutek se někdy poněkud ku jen v jeho lidské podobě a stojí před ním životní
uměle rozlišují (P. Ekman a W. V. Friesen, 1975), zá- úkol - stát se člověkem také ve smyslu psychologic-
rmutek je spíše druhem nálady. V žalu, resp. hoři mo- kém. To se děje v procesu socializace postupným
hou být přitomny pocity zoufalství (když ztrátě bylo osvojováním lidských psychických vlastností. Děti dr-
možno zabránít), viny (když byla subjektem zavině žené od narození v naprosté sociální izolaci vykazova-
na), strachu (z důsledků ztráty) a další. Zármutek je ly zásadní deficit lidské psychiky a chovaly se v pod-
složkou trvající skleslosti či deprese. C. E. Izard statě jako lidem fyzicky podobní živočichové (např.
(1981) pokládá zármutek za nejčastější negativní emo- tzv. vlčí děti a jiné připady extrémní sociální izolace).
ci, která se projevuje již při narození jako reakce na Proces socializace probíhající jako postupné vrůstání
ztrátu fyzického kontaktu novorozence s tělem matky: do společenských podmínek života, tj. jako postupná
I
I
novorozenci umístění v pokoji, kam byl pomocí mik-
rofonu zaváděn zvuk tlukoucího srdce, méně křičeli
orientace v daném sociokulturním prostředí a osvojo-
vání tomuto prostředí přiměřeného účelného chování,
~tku, a více přibývali na váze než děti, které těmto podně je ve své podstatě rodinnou výchovou, která, psycho-
iinak tům nebyly vystaveny (S. S. Tomkins, 1963, podle ně logicky vzato, je zase v podstatě procesem učení, ze-
uátu hož ztlumený tón bušení srdce simuluje prenatální jména sociálního. Za základní aspekty socializace lze
ojek- stav). Základními přičinami smutku či zármutku jsou pokládat následující jevy: 1. Osvojení základních kul-
lutek tedy ztráta, oddělení (smutek z loučení), opuštění atd. turních návyků (stolování, udržování tělesné čistoty,
317
Socializace
oblékání a dalších druhů sebeobsluhy, slušného chová- jednání. Obecně lze model socializace vyjádřit násle- tr
ní - zdravení, děkování, prosba atd.). 2. Užívání před dovně: U4
mětů běžné denní potřeby přiměřeně jejich funkci, tj. S(
jako účelných nástrojů, což do značné míry souvisí kulturní S(
s osvojováním kultunúch návyků. 3. Osvojení mateř rodinné a jiné osobnost je
vzorce ---I~~ dítěte
sociální systémy
ského jazyka a dalších forem sociální komunikace. chování «
4. Osvojení základních poznatků o přírodě a společ ru
nosti a základní časoprostorové orientace. 5. Osvojení Kulturní vlivy tedy působí prostřednictvímrodinné- ti
sociálních roli přiměřených věku a pohlaví. 6. Orien- ho prostředi na formování osobnosti dítěte, a jeho cho- (J
tace v základních společenskýchnormách a hodnotách vání se tak stále více stává typicky kulturním, přizpů n:
(co je správné nebo nesprávné, tj. co se smí nebo ne- VI
sobeným daným kulturním normám. L. J. Cronbach
smí, co je hezké a co ošklivé, pravdivé a nepravdivé, (1963) v tomto smyslu defmuje socializaci jako "pro- b:
spravedlivé a nespravedlivé atd.). 7. Postupný vývoj kl
ces přípravy osoby na role ve společnosti". Sociali-
sebekontroly a volní regulace chování, přechod od při V
zace ovšem neznamená naprostý konformismus
rozeného dětského egoismu k základům prosociálního b
(internalizace určitých hodnot nevylučuje konflikt
jednání. To je proces tzv. primární socializace, který bl
s jinýmí hodnotarní, resp. subjektivní interpretaci hod-
se odehrává v období převážně rodinné výchovy (resp. hl
not, např. osobní svobody, zdraví apod.). V rámci
ve spojení s výchovou v mateřské škole). Podle dl
socializace, která neznamená "zglajchšaltování", se
A. Bandury (1987) je konečným cílem úspěšné socia- ni
tedy udržuje také určitá míra individuality; toto ucho-
lizace, můžeme-li ji dále chápat jako proces sociální-
ir
vávání individuality je interindividuá1něrůzné a jedi-
je
ho učení, dosáhneme-li "nahrazení externích sankcí nec si často neuvědomuje, že jeho individualita je jen p
vnitřními kontrolamí", tzn. že se jedinec ve svém jed- zdánlivá, protože si neuvědomuje míru, s níž napodo-
ru
nání bude řidit společenskýmí normamí, aniž by se buje jiné (sociální učení na základě modelu). Současně
k
přitom uplatňoval vnější tlak. Tento autoregulační se uvolňují určité druhy sociální závislosti (na rodině)
systém, označovaný také pojmem vůle (~), vzniká a vznikají nové druhy sociální závislosti (manželství,
Zl
internalizací postojů a hodnot; není však dosud vy- vlastní rodina). V jistém smyslu existuje permanent- ta
světleno, zda postoje kontrolují chování nebo zda ní socializace (E. H. Witte, 1989, hovoří o školní a vy- cl
změny chování způsobují změny postojů, jejich adap- sokoškolské socializaci a dalších jejích formách), pro- H
taci. Podle A. Bandury (1970) platí spíše to druhé. tože dětské zkušenosti nestačí na život v dospělostí d
Zmíněný autor uvádi, že internalizovaná kontrola a rané sociální učení musí být v pozdějším věku mo-
chování je založena na anticipovaných důsledcích difikováno, mnohé způsoby chování (zejména sexuál-
v:
~
("sebou samým zapříčiněné důsledky"), a tak se dět ního) musí být korigovány. Nové mimorodinné insti- tl:
ský život v přítomnosti posouvá k perspektivám bu- tuce a organizace, s nirníž jedinec vstupuje do styku
P
doucnosti. Netýká se to jen externích konsekvencí, ale (např. náboženské a politické organizace), a také nové E
také sebehodnocení (hodnocení vlastniho jednání): role (voják, manžel apod.) vyžadují "resocializační fc
"Lidé si samí stanoví určité normy chování a reagují zkušenosti"; nebo jinak řečeno korektivní zkušenosti S
na vlastní způsoby chování sebeodměňováním nebo vytvářející nové systémy postojů a způsobů chování
sebetrestáním, jež odpovídají požadavkům, které kla- (O. G. Brim a S. Wheeler, 1966). Socializaci podporu-
dou na sebe samé" (Bandura). Zcela jasná není zatím jí specifické instituce (školy) a masmédia. Podle
odpověď na otázku, proč se lidé samí trestají za jedná- A. Bandury (1989) probíhá sociální učení na základě
ní, které pokládají za špatné (sebekritika za nežádoucí diferenciálního a zástupného zpevňování, verbálního
jednání). Nevystupuje tu však jen sebeobviňování,ale vedení a napodobování modelů (---7 Učení). Jedinec
také sebereflexe v širším rozsahu, reflexe úmyslů, kte- přebírá do značné míry standardy skupin, s nirníž se
rá může zabránit realizaci nežádoucí tendence, tedy identifikuje, objevuje se ovšem i určitá míra rezisten-
nejen reflexe provedeného aktu, ale také zamýšleného ce vůči vyhasinání minulých zkušeností, nicméně
318
Socializace
le- traumatické a silné afektogelliÚ zkušenosti se mohou rodičů a dítěte "v mnoha svých sociálnich transak-
udržovat a ovlivňovat chování jedince celý život. Na cích". Novorozenec tu není chápán jako "tabula rasa"
sociálni učení mají vliv sociálni zpětné vazby (souhlas (čistá deska), ale jako určitými dispozicemi a tenden-
sociálního okolí s jednáním jedince a reakce okolí na cemi vybavená bytost, vstupující s touto výbavou do
ost jednání jedince vůbec): jiní vytvářejí zrcadlo pro mé já interakce s rodiči. Interakční povaha primární sociali-
(G. H. Mead, 1934). D. Riesman (1950) poukazuje na zace je empiricky potvrzována už u kojence jako vzá-
narůstání přizpůsobeníjedince skupinám a společnos jemná komplementární komunikace, zejména hlasová
ti ("masový člověk"), E. F. Mueller a A. Thomas a mimická, mezi ním a matkou a dalšími interakčními
(1974) zdůrazňují, že se ustavuje určitá rovnováha jevy. Raný vývoj ditěte se tak uskutečňuje na základě
mezi adaptací a seberealizací a že socializace má při "subtilni vzájemné souhry původních rysů a kompe-
vést jedince k tomu, čím v daných možnostech může tencí ditěte s reakcemi druhých v rámci sociálního
být, že jejím cílem není pasivní adaptace a absolutní prostředi" (Durkin).
konformismus normám dané kultury, resp. subkultury. E. H. Wlůtte (1989) soudi také, že socializované dí-
V průběhu socializace se tedy uskutečňuje určité "se- tě je aktivním účastníkem procesu své socializace,
be-modelování" a v mysli jedince se v určitých obdo- která je celoživotním procesem, v němž lze rozeznat
bích života vynořuje problém jeho identity a jejího tři úrovně socializace: 1. úroveň mikrosystému (socia-
hledání. Toto hledání identity je pro člověka v mo- lizace v rodině a ve skupině vrstevníků), 2. úroveň me-
derní industrializované společnosti větším problémem zosystému (socializace ve škole a na vysoké škole),
než v méně komplexní kultuře, protože tu neexistují 3. úroveň makrosystému (socializace uskutečňovaná
institucializované metody k řešení krize identity, jako z hlediska přislušnosti k určité společenské vrstvě, po-
je tomu v jiných kulturách (R. Benedictová, 1938). hlaví a věku). Základním nástrojem počáteční sociali-
Produktem socializace je určitý systém rolí a hodnot, zace, jak tu již bylo uvedeno, je rodinná výchova, kte-
návyků, zvyků a stereotypů charakteristických pro rá vedle výchovných technik zahrnuje i postoje rodičů
každou individuálni osobnost. k dítěti, jejich chování jako model pro dítě a celkové
Podle K. Durkina (1992) je původní pojetí sociali- rodinné poměry vůbec. Jde tu tedy o komplexní rodin-
zace jako procesů, které formují a omezují individuum nou situaci dítěte, z níž je nicméně možno vytknout
tak, aby mohlo vplynout do společnosti k níž náleží, některé rozhodující komponenty. E. H. Wlůtte (1989)
chápáno nyní jako problematické. Durkin uvádí v tomto smyslu hovoři o dvou dimenzích socializační
H. R. Sc~affera (1974), který poukázal na to, že tra- ho procesu v rodině s účastí dítěte: 1. "využití" socia-
diční modely socializace vycházejí z externí kontroly lizačních nabídek při "podporování" a 2. "podněcová
vývoje jedince (vnější regulace vývoje ditěte): dítě je ní" nabídkami při určité "přisnosti". Pro obě dimenze
zde chápáno jako "nevědoucí, pasivní a lehce ovlivní- platí, že tu jako podminka vystupuje "optimum emo-
telná bytost, která je společnosti utvářena do žádoucí cionálního vztahu": přiliš malá i přiliš velká "vzdále-
psychologické formy" (poukazuje se tu na výrok nost" mohou být překážkou vztahu a platí také, že
B. F. Skinnera, že "operentní podmiňování chování podněcování je působivé jen tehdy, když není ani nad-
formuje jako sochař formuje kus hliny"). Naopak měrné, ani podměrné. Rozhodující je pak dyáda mat-
S. Freud, zdůrazňující dětskou impulzivitu a emocio- ka - dítě. Tzv. primární socializační efekt může být
nalitu, chápal socializaci jako "proces, jimž společ vyjádřen následující rovnicí:
nost, reprezentovaná v první řadě rodiči, nutí vzpurné
primární socializační efekt = postavení rodiny + rodinná orientace
dítě do rámce obecně uznávaných konvencí" (K. Dur-
+ podněcováni x využívání
kin). To jsou dvě odlišná pojetí procesu socializace,
která jsou v sedmdesátých létech nahrazována Schaf- Postavením rodiny se rozumí její ekologická situa-
ferovým pojetim, resp. modelem socializace jako in- ce (město, venkov) a sousedství, bydlení, velikost
terakce rodiče - dítě, tedy modelem, v němž je dítě rodiny atd. Dále je to orientace rodiny na určitý styl
bráno jako "aktivní účastník vlastního sociálního vý- výchovy, zahrnující představy rodičů o cílech a pros-
voje" a v němž je zdůrazňována vzájemná závislost tředcích rodinné výchovy. Dále pak vztah mezi rodiči
319
Sociální činitelé psychiky
a dítětem, vyjádřený tenníny "podněcování" rodíči (hodností), v nichž každé individuum má ve skupině 1
(
a "využívání" dítětem, které vyjadřují "aktivní složku určité misto, vyznačující se, mímo jiné, určitými výsa-
socializačního dění", tzn. situační podněty ("podněco dami. Tak již norský zoolog T. Schje1derup-Ebbe j
vání") a vnitřní stav ("využívání"), jež reprezentují in- (1922) objevil "pořadí klování" u slepic, tj. objevil s
I
terakci afektivních a kognitivních subsystémů. Tak lze existenci hierarchizované sociální struktury, která se
I
prokázat nejen vliv různé emocionální atmosféry, ale projevuje i jakýmsi "právem klování"; nejvýše posta-
také různého socioekonomického postavení rodiny vená slepice může klovat všechny ostatní a každá s
a rodínného statusu (např. rozdíl nižších a vyšších spo- z těchto ostatních jen ty, které mají nižší rang, přičemž
ť
lečenských vrstev nejen v bydleni, ale i zacházení s dí- ta, která má nejnižší rang, může být klována od všech
I
tětem) apod. "Rodínná orientace" vyjadřuje zejména ostatních, ale sama nemůže žádnou jinou slepici klo-
postoj rodíčů k morálním aspektům výchovy. vat. Jestliže byly slepicím s nízkým rangem vstříknu
ty mužské poWavní hormony, staly se výrazně agre-
sivnějšími a v důsledku úspěšných bojů si zvýšily svůj
Literatura:
sociální rang. E. Baeumer (1955) zjistil, že systém so-
Bandura, A.: Sociallearning theory, Englewood Cliffs. N. J. 1977. ciálních rangů se ustavuje už u kuřat; bojovnější
Clausen, J. (ed.): Socialization and society, Boston 1968. Fend, H.: a temperamentnější získávají vyšší rang, ostatní se
Sozialisierung und Erziehung, Weinheim-Berlin-Basel 1969. Oos-
podřizují. Podobnou hierarchizaci sociálních vztahů
!in, D. S. (eď.): Handbook of socialization theory and research, Chi- j
cago 1969. Helus, Z.: Psychologické problémy socializace osobnos- lze pozorovat u opic i u jiných živočišných druhů.
ti, Praha 1973. Kotásková, J.: Socializace a morálni vývoj ditěte, Samec - vůdce gorili tlupy - izolovaný v kleci zuřil,
Praha 1987. Yawkey, Th. D., Johnson, J. E.: Integrative processes byl-li krmen až naposled, nebo dokonce jen jako dru-
and socialization: Early to middle childhood, Hillsdale N. J.-Lon- hý. S vysokými rangy nejsou spojena jen určitá privi-
don 1988.
legia, ale i určité povinnosti, např. ochrany, vedení tlu-
py při pochodu apod. Se sociální organizací chování
souvisí určitý systém rolí, komunikace, teritorialita,
Sociální činitelé psychiky již zmíněné rangování, ale také polarita agrese -
altruismus (prosociální chování) a další. Např. vnitro-
Sociální život, tj. život v nějaké formě společenství druhová agrese dívokých psů dingo je řízena určitými
bytostí téhož druhu a život v lidských formách společ symbolickými gesty: pes prohrávající s jiným psem
nosti (rodina, školní třída, pracovní skupina), vytváří v souboji nastaví hrdlo, které však vítězící pes nepro-
specifické podmínky rozvoje a formování psychiky. kousne a navíc ukončí útoky, protože toto gesto sym-
Nejvýznamnějším jejím činitelem se tu stávají sociál- bolizuje vzdání se, uznání porážky, podřazenosti apod.
ní vztahy, tj. vztahy k bytostem téhož druhu (rodičům, V tlupách antropoidních opic se objevují takové způ
dětem, přátelům, spolupracovníkům atd.). U lidí pak soby chování, jako je zdravení, ucházení se o sexuál-
zejména socální vazby; jejich základní a primární for- ního partnera, pečování o mláďata, o jejich "výchovu";
mou je vazba mezi dítětem a matkou (J. Bowlby, u jiných druhů zvířat je to společný lov s rozdělením
1973). Tuto skutečnost lze pozorovat již u sociálně ži- rolí nadháněče a zabíječe atd. To jsou sociálně podmí-
jících zvířat. G. Mahlerová-Sieberová (1982) rozlišuje něné organizované způsoby chování.
mezi shromažďováním zvířat vyvolávaným vnějšími Také lidský společenský život, život člověka ve
podmínkami (např. společná pastva) a různými forma- společnosti, vytváří zvláštní podmínky pro formování
mi svazků, které vznikají na základě "sociální atrakce" a vývoj lidské psychiky. Lidská společnost se liší od
("Attraktion"), tedy na základě vrozené potřeby spol- zvířecích společenství řadou podstatných znaků, které
čování. Různé druhy sociálně žijících zvířat vykazují určuje sociologie, přičemž odlišnost zvířecí a lidské
určité organizační formy života, např. život v tlupách, psychiky odráží právě tyto rozdíly. V lidské spo-
stádech, hejnech, smečkách atd. Mohou to být buď lečnosti se sociální podmíněnost lidské psychiky
anonymní svazky, anebo svazky individualizované, je- uskutečňuje prostředníctvím kulturních hodnot: spole-
jichž členové se znají a vytvářejí systémy "rangů" čenský život produkuje kulturu v užším smyslu a civi-
320
Sociální činitelé psychiky
lizaci, tj. hodnoty duchovního i materiálního druhu nedostatečnými nebo zcela chybějícími projevy ma-
(instituce, ale i užitné předměty atd.), jejichž funkcí teřské lásky vůči dítěti, která může vést (jak je to pa-
je organizace a reprodukce života společnosti. Život trné u mnoha dětí vyrůstajících v kojeneckých ústa-
společnosti a její kultura v širším smyslu jsou komple- vech a dětských domovech) k trvalému psychickému
mentární jevy (~ Kulturní činitelé psychiky). "Od na- poškození osobnosti (agresivita a hostilita, citová labi-
rození až do smrti prožívá člověk svůj život jako člen lita, zaostávání intelektového vývoje, selhávání v soci-
společnosti. Avšak žít ve společnosti znamená být pod álních vztazích atd.). Jiným příkladem je tzv. sociální
stálým, vše pronikajícím sociálním vlivem. Vždyť oligofrenie, vyvolaná výchovným zanedbáváním dítě
ústředním znakem společnosti je, že je to organizova- te, jež v takovém případě vykazuje obraz slabomysl-
né seskupení interagujících lidí, jejichž činnosti se nosti. Dalším je tzv. separační úzkost, vyvolávaná
soustřeďují kolem souboru společných cílů a kteří tím, že je dítě v raném věku ponecháváno o samotě,
směřují k tomu, že mají společné náhledy, postoje která má nežádoucí důsledky na vývoj jeho osobnosti
a způsoby chování" (D. Krech, R. S. Crutchfield (úzkostnost, nejistota).
a E. L. Ballachey, 1968). Přirozenou podmínkou živo- E. H. Erikson (1950) provedl srovnání výchovy
ta člověka ve společnosti je, že bude jako dítě do toho- u dvou indiánských kmenů žijících na územi severo-
to života uveden tak, aby se v něm dokázal orientovat. americké prérie, Siouxů a Yuroků. Život obou kmenů
Za to odpovídá rodinná výchova, v níž se uskutečňu označuje jako "primitivní svět", v němž se odehrává
je tzv. prímární socializace člověka (~ Socializace). seberegulace života kmene ve vztahu k určité oblasti
V rodinné výchově se uplatňují kulturní hodnoty (způ přirody prostředníctvím prostých nástrojů a magie.
sob výchovy, její prostředky a cíle), ale také sociální Zvláštností rodinné výchovy u Yuroků je časné odsta-
vztahy, které jsou nositeli výchovných vlivů a reakcí vení dítěte od mateřského prsu a časná ztráta kontaktu
na ně. Proto jsou základní sociální vlivy na lidskou dítěte s matkou. Již za deset dnů po porodu je dítě
psychiku zprostředkovány rodinnou výchovou a jejím odstaveno, je krmeno kaší z ořechů a obvykle přene
dopadem na děti - ranou sociální zkušeností, která cháváno v péči prarodičů a starších sourozenců, zatím-
pramení z interakcí mezi rodiči a dětmi, zejména z in- co matka odchází pracovat na pole. Když je dítěti je-
terakce dítě-matka a z emocionálních aspektů tohoto den rok, matka se na několik dnů vzdálí, aby si
vtahu, z interakcí, jež jsou na straně rodičů determino- odvyklo její přítomnosti. Později se po dítěti žádá, aby
vány kulturními vlivy (rodiče se snaží vychovávat své bylo velmi zdrženlivé v jídle, nesmi si nikdy vzít jídlo
děti v duchu kultury, v níž žijí). Podle H. Thomaea bez dovolení, musí si ze společné misy nabirat na lží-
(1959) jsou to zkušenosti tohoto druhu: 1. excesivního ci co nejméně potravy a jíst co nejpomaleji; za pře
uspokojování (saturace), 2. excesivního neuspokojo- stupky proti těmto pravidlům je dítě přísně trestáno.
vání (frustrace) a 3. excesivního uspokojování a selhá- Yurokové jsou pokládání za rybáře a řeka je základ-
vání. Typickým přikladem je tzv. výchova orientovaná ním vztažným rámcem jejich života (misto běžných
na chybu, spočívající v nerespektování dětské přiroze prostorových pojmů mají výrazy jako "u řeky", "na ře
nosti a v dramatizování chyb dítěte (jeho přirozené ne- ce" apod.). Yurokové údajně velmi lpějí na vlastnic-
šikovnosti apod.). Dítě, které je za nešikovnost, zcela kých vztazích a na majetku, jsou čistotni, často se my-
přirozenou, trestáno, se naučí být inaktivní ("když níc jí a koupají při nejrůznějších příležitostech (muži např.
nedělám, nic nezkazím"), nedůvěřuje vlastním schop- vždy po souloži). Yurokové jsou pokládání za skrblí-
nostem a získá další rysy osobnosti, které jsou přiroze ky, za podeziravé a zlostné. Výchova dětí u Siouxů je
ným důsledkem takové výchovy (nedostatek sebedů zcela odlišná. Děti jsou zde kojeny tak dlouho, až prs
věry, aktivity a další). Proto je to především způsob samy odmítají (často jsou kojeny až do 5.-8. roku vě
rodinné výchovy, který podstatně ovlivňuje rysy ku); prs dostává dítě vždy, když chce pít, i v noci, je-li
osobnosti dítěte, jež se za určitých podminek mohou neklidné, matka je pečlivě utišuje. Po celou dobu ko-
stát trvalými charakteristikami jeho osobnosti. Typic- jení nemá matka pohlavní styk, čímž je vyloučen
kým přikladem toho je fenomén zvaný hospitalismus vznik sourozenecké rivality. Dítěti je mnoho dovole-
zapříčiněný tzv. citovou deprivací dítěte, vyvolanou no, jen hryzne-li matku pří kojení do prsu, dostane
ivi-
321
Sociální činitelé psychiky
prudkou ránu do hlavy a je pnvazano ke kolébce. Mnoho etnologických studií tohoto druhu prokáza-
Siouxové jsou pokládání za odvážné lovce, vyznačují lo úzké vztahy mezi způsobem rodinné výchovy, te-
se snášením bolesti, mají obětavé a láskyplné souroze- dy ranou dětskou zkušeností, a typickými (modální-
necké vztahy (sestra připravuje bratra na lov, a ten jí mi) rysy osobnosti, které se vytvářejí v dětství
potom přináší nejlepší kusy kořisti). Vůči nepřátelům a udržují v dospělosti. Lze řici, že raná zkušenost vy- 1
jsou však Siouxové velmi krutí, v lovu a v boji vášni- tváří tzv. bazální osobnost, která se vyznačuje dimen- j
ví. Rysy modální osobnosti příslušniků obou kmenů, zí úzkostnost - jistota, resp. důvěřivost - nedůvěřivost, I
Přehled vlivů rodičů na psychiku dítěte ,
nejčastější behaviorálni důsledky j
charakteristiky modifikujici chování rodičů z pozitivn ích z negativních
ditěte proměnné
I I vzorců vzorců
lepši zdraví horší zdraví
fyzické a tempera- kritická permisivní nezávislost závislost
~_k~l:f-
versus striktní
zvidavost apatičnost
v mnoha směrech velmi odlišné, jsou vysvětlovány z niž se později vyvíjejí základní vztahy ke světu a ži-
z podstatně odlišného způsobu výchovy. Antropo- votu (např. optimismus - pesimismus a další).
ložka M. Meadová (1935) popsala vztahy mezi sexem M. Kleinová a J. Rivierová (1937, 1967) analyzovaly
a temperamentem na jedné a výchovou v rodině na vztahy mezi ranou zkušeností ditěte poznamenanou
druhé straně u "tři primitivních společností". Patři tzv. duševními prakonflikty (konflikt mezi láskou
k nim kmeny Čambuli a Arapešové, žijící na Nové a nenávistí) a pozdějším životem v dospělosti; ukáza-
Guineji v blízkém sousedství. Domácnost kmene ly, jak rané konflikty a zkušenosti, resp. emocionální
Čambuli sestává z muže a jeho dvou žen (obvykle reakce na ně, mohou vést ke vzniku trvalé agresivity,
sester); muži tohoto kmene jsou výrazně femininní nenávisti, nedůvěřivosti, pocitům viny a dalším osob-
(zabývají se jen výrobou šperků a zdobením se a jsou nostním komplexům, které podstatně zabarvují vztahy
velmi závislí na tom, co jím ženy dovolí); ženy toho- člověka ke světu a určují jeho duševní život. V jejich
to kmene mají naopak znaky psychické maskulinity základu leží nevědomé pocity lásky nebo nenávisti dí-
(pečují o obživu rodiny, muže pokládají za "slabé po- těte vůči rodičům, které jsou vyvolávány výchovnou
hlaví", jsou eroticky iniciativní, bezstarostné a srdeč způsobilostí rodičů, případně jejich selháním jako vy-
né - muži jsou naopak vrtošiví, hašteřiví a lstiví). chovatelů ditěte. Je to emocionální situace dítěte,
U kmene Arapešů je dětem téměř vše dovoleno, kdež- utvářející se už v situaci kojení, která se může za urči
to u kmene Mundugomorů, žijícího v blízkosti, je vý- tých okolností stát pro další vývoj jeho osobnosti osu-
chova děti velmi přisná. Děti Arapešů jsou důvěřivé, dová. S. Brody (1956) podrobně analyzoval vztah
spontánní, vyhledávají společnost dospělých, zatímco matka-ditě v situaci krmeni a určil faktory emocio-
děti Mundugumorů mají k dospělým úzkostné vztahy, nální stimulace ditěte v této situaci: tělesný kontakt
jsou v jejich přitomnosti utlumené, vykazují mnoho (uvolnění matky a jemné zacházení s ditětem, tempo
obranných reakcí, jsou nedůvěřivé a vyčkávavé. krmení a způsob odstaveni od prsu), komunikace
322
Sociální činitelé psychiky
(schopnost matky přiměřeně reagovat na dítě, laskavé osobnosti. Nadměrně ochraňované děti vykazují vel-
mluvení na dítě, projevy něžností vůči němu), postoj kou variabilitu v sociálním chování, protože se příliš
matky (preference krmení mateřským mlékem). přízpůsobují, dále vykazují egocentrismus a určitou
V učebníci psychologie, kterou napsali M. L. Hunt, emoční labilitu v situacích se zátěží, protože nejsou
R. L. Isaacson a M. L. Blum (1966), je podán následu- dostatečně samostatné a sebejisté. Lhostejnost a indí-
jící přehled vlivů rodičů na psychiku dítěte (na ference vedou k tomu, že takto vychovávané děti má-
předchozí straně). lo dbají sociálních pravidel a snaží se příchylnost zís-
Existuje řada syntetických prací o vlivu rodinné kat agresivitou. Autoritářská výchova vede u dítěte
výchovy na formování osobnosti (např. K. T. Stapf, k emocionální labilitě, ke konformismu, ale také k ne-
A. Herrmann, K. H. Stapf, K. Stacker, 1976, a další), schopnosti dělat kompromisy a k vnítřní netoleranci.
vycházejících z empirických nálezů o korelacích způ Z citově silně deprivovaných dětí se často vyvíjejí de-
sobu výchovy dítěte v rodině a rysů jeho osobnosti likventní jedinci. Vliv emoční deprivace byl prokázán
v různých fázích života (rysy osobnosti jsou zde ob- i u zvířat, např. u krys; známé jsou experimenty s mlá-
vykle měřeny pomocí různých psychodíagnostických ďaty opic makak rhesus (H. F. Barlow, 1958 - experi-
testů). Tyto práce přesvědčivým způsobem prokazují menty s "měkkou" a "tvrdou" matkou) a další. Psy-
rozhodující psychologický vliv různých stylů výcho- choanalyticky orientovaní badatelé zkoumali vliv
vy, v níchž jsou zahrnuty i postoje rodíčů k dítěti raných frustrací na psychický vývoj osobnosti, ze-
(např. způsob trestání dítěte, pojetí dítěte, v němž se jména na průběh několika vrozených způsobů chová-
odráží i to, zda bylo dítě chtěné či nechtěné, zda je ní (např. sexuální zvídavost u dětí) a frustrací, které
chápáno jako obohacení života rodíčů, nebo jako zátěž vystupují v souvislosti s tréninkem tělesné čistoty
atd.). Podle E. S. Schaefera (1970) lze určit následují- (análního chování). Klasickou se v tomto smyslu stala
cí základní dimenze stylu rodinné výchovy: práce Trénink dítěte a osobnost, kterou napsali na zá-
kladě kulturně srovnávacích studií 1. W. M. Whiting
AUTONOMIE
a I. L. Chíld (1953). Zde bude podán pouze ilustrativ-
ní přehled (podle H. Thomaea, 1959) souvislostí mezi
neúčastněnost svoboda frustrací v raném vývoji a utvářením charakteru (viz
lhostejnost demokratíčnost
přehled na následující straně).
zanedbávání kooperativnost
Podobných nálezů existuje mnoho. D. C. McClel-
NEPŘÁTELSTVÍ ----+----- LÁSKA land se SvýllŮ spolupracovníky (1978) přezkoumávali,
(odmítající) (akceptující) mimo jiné, hypotézu M. Hoffmanna, že vývoj osob-
nosti může být narušen demonstrací rodíčovské moci,
vyžadující dobromyslnost
autorítámí ochraňování
která se často projevuje nadnůrou tělesných trestů; do-
díktátorský shovívavost šli k názoru, že "velkou překážkou na cestě ke zralé
nadprotektivní osobnosti je rodíčovskápřísnost", projevující se potla-
přivlastňující
čováním projevů dětské přirozenosti (hlučnosti, živos-
KONTROLA ti atd.). Avšak "jestliže je dítě llŮlováno, nehraje rodi-
čovská přísnost pro jeho pozdější vývoj větší roli".
Různé typy výchovy pak vedou k různým psycho- McClelland se svýnů spolupracovníky potvrdíl také
logickým důsledkům u dětí, které byly jejich předmě rozhodující význam demokratické výchovy dítěte
tem. Zhoubně působí na dítě zavrhující výchova, ne- rodiči ("induktivní styl rodíčovského vysvětlování"),
dostatek kontroly (liberalistická výchova), přísné, tj. způsobilost rodíčů umět dítěti vysvětlit, proč se má
zvláště hrubé tělesné tresty a zejména projevy nelásky chovat tak, a ne jinak: rodíče, kteří svým dětem vy-
a zavrhování dítěte (rejektivní výchova). Ideální je světlují své vlastní chování a poskytují mu svým cho-
kooperativní demokratická výchova (založená na inte- váním současně pozitivní vzor, urychlují jeho vývoj
~po graci dítěte v rodínném životě a na přiměřené kontro- ke zralé osobnosti. Nicméně všechny nálezy to nepo-
ace le), která vede ke zdravě sebejisté, senzibilní a aktivní tvrdíly. Th. Herrmann (1976) uplatníl ve svém pohle-
323
Sociální interakce
výrazné velmi silná agrese uvnitř neobvyklá osobni čistota ve vývoji individua stálý přírůstek
kmenové, a vně rodiny, sebejistota (nutkavé myti těla), agrese zaměřené jak proti přísluš
resp. národní a emoční vyrovnanost nutkavý charakter, silně nikům rodiny, tak i proti jiným
vlastnosti jen prostřednictvímlovu zdŮfazněnéshromažďování osobám, silný strach, zvláště
lebek a kanibalísmu a podržování majetku z duchů, později silný sklon
(M. Meadová) (A. Kardiner) k vedení válek a lovu lebek
(J. W. M. Whiting)
324
Sociální interakce
II se rozlišují tyto druhy: 1. interakce jedinec - jedinec znalec, a tak může uspokojovat svou potřebu kompe-
(tzv. dyadícká), 2. interakce jedinec - malá skupina tence apod. Jakmile jsou lidé na sobě závislí a reagují
do a 3. interakce malá skupina - malá skupina. Z obsaho- na sebe, mohou se odměňovat a trestat, vzájemně se
ch vého hledíska lze rozlišovat interakce pedagogické uspokojovat i frustrovat, mohou se řídít, kontrolovat,
(učitel - žák), erotické (muž - žena jako partneři ero- až k extrémnímu případu sociální manipulace
tického vztahu), rodínné (rodiče - děti), manželské, (C. F. Graumann, 1972). V interakcích kooperativního
pracovní a další. Studíum sociálních interakcí je před typu se uplatňuje komplementarita sociálních potřeb,
mětem sociální psychologie, nezřídka však i psycho- např. ovládání u jedince A a vedení (ve smyslu být ve-
ů logie osobnosti, protože sociální interakce konkretizu- den) u jedince B, což vytváří podminky vzájemného
jí řadu jejích abstraktně vědeckých konstruktů (např. odměňování, a tím udržuje danou interakci. Také
role a další). E. F. Mueller a A. Thomas (1974), kteří v interakcích se projevuje všeobecně platný princip
chápou interakci jako vzájemné řízení a jako výměnu psychické rovnováhy, a sice jako bilance výdeje a zis-
(informací, hodnot atd.) a kteří uvádějí, že rozlišování ku (G. C. Homans, 1961): jedinec, který hodně vydá-
k interakce a komuníkace je vědecky neplodné, vyslo- vá (nejen např. fmančně, ale i psychicky - silně milu-
vují současně názor, že interakce vystupuje, když je, významně pomáhá atd.), usiluje o přiměřený zisk
"vědění o vědění druhého vstupuje do koncepce vlast- (o projevy vděčnosti, lásky, uznání atd.). Z. Zabo-
ního jednání". Zdá se však, že je tím interpersonální rowski (1972) a jiní zdůrazňují, že existuje tendence
chování omezováno jen na záměrné akce. Vhodnější k vyrovnávání postojů mezi partnery interakce, je-
je proto širší pojetí interakce jako procesu, v němž se jímž základem je cirkulace informací: informace
individua vzájemně stimulují a reagují na sebe, a roz- o chování partnera jsou přetvářeny v informace vůči
víjejí tak řetěz akcí a reakcí (jakýsi psychologický subjektu tohoto partnerství (tzv. epercepce); tak může
ping-pong). Psychologické studium interakcí má smy- vzníknout dísonance, např. když se subjekt milující
orld, sl za předpokladu, že v interakci jde alespoň o jedno- partnera dozví, že ten ho pomlouvá. Pak vzníká ten-
. H., strannou sociální závislost jedné osoby na druhé dence tuto dísonanci redukovat a postoje vůči druhé-
Bern
(v případě dyadických interakcí), nebo jedince na so- mu uvést do konsonantního vztahu s jeho postoji
iting,
ven ciální skupině, či jedné skupiny na druhé. Závislost je- k nám. V interpersonálních interakcích mohou ovšem
dince vystupuje tehdy, když jeho chování může být ji- vystupovat také aktuální dísonance, resp. ztráta rov-
ným jedincem nebo skupinou kontrolováno, tj. nováhy interakce. Např. osoba A se stává důvěrnou
ovlivňováno, což se děje pomocí odměn a trestů. Po- vůči osobě B (ustavuje fyzicky blízký kontakt, Wedí jí
dle C. F. Graumanna (1972) je interakce vzájemná do očí a konverzuje o osobních tématech B), osoba
gratifikace; stejný názor má i G. C. Homans (1960, B však považuje osobu A za dotěrnou, familiární
1961): interakce slouží k vzájemné výměně materiál- a reaguje odmítavě, osoba A pak považuje osobu B za
ních a nemateriálních hodnot, k vzájemnému uspoko- chladnou a rezervovanou. K neshodě v emocionálním
jování. Kritiky tohoto pojetí, které lze nazvat tržní po- tónu interakce dochází, když např. osoba A je povzne-
jetí interakce, jsou např. E. E. Jones a H. B. Gerard sená a veselá, zatímco osoba B úzkostná a stažená; ne-
(1967). Podle ních ovlivňujeme druhé lidí nejen tím, shoda kognítivní nastává, když A a B hovoří o růz
že odměňujeme a trestáme jejich chování, ale také tím, ných tématech, neshoda motivační, když osoba
že jím poskytujeme podněty, na které reagují. Tím se A svými projevy zdržuje a "otravuje" osobu B, když ji
však mezi námi a jimi nevytváří v čase probíhající časově a jinak zatěžuje. V interakcích s jednostrannou
prolongovaná interakce; interakce má smysl jen jako závislostí jedné osoby na druhé reaguje obvykle závis-
výměna hodnot, ať už jsou těmito hodnotami informa- lá osoba na ztrátu vlastní rovnováhy pokusem o adap-
ce, citové stimulace, sexuální zážitky atd. V interakci taci. E. Goffman (1955) zkoumal např. restauraci rov-
uskutečňovaná výměna hodnot nemusí být reciproká: nováhy po "ztrátě tváře": když A urazí B, může
za poskytnutou informaci může informátor získat ma- B reagovat agresí s rizikem, že vzníkne konfliktní
teriální dar, ale třeba také jen projev úcty či obdívu, vztah, nebo může adaptivně urážku bagatelizovat, tře
nebo může mit sám pocit významnosti jako rádce, ba jen neupřímným smichem ("byl to jen žert").
325
--
Sociální interakce
U. G. Foa (1961) rozlišuje tři stránky interperso- na A pozitivně a bude mu poskytovat odměny. Naopak
nálního chování: 1. obsah (odmítání nebo příjímání), je tomu, vykazuje-li A vůči B negativní chování, kte-
2. objekt (já nebo druhý - ego, alter), 3. způsob (emo- rým je osoba B trestána, tj. zakouší něco nepříjemné
cionální nebo sociálně formální). Z toho plyne řada ho. Každý partner interakce má k dispozici konečný
různých kombinací, např. odmítání druhého emocio- počet alternativ chování, příčemž každá alternativa má
nálním způsobem. Z hlediska vnější charakteristiky určitou pozitivní nebo negativní hodnotu, případně je
probíhá sociální interakce jako uplatňování sociálních pro partnera interakce bezvýznamná. Hodnota jedné
technik, tj. více či méně záměrného způsobu ovlivňo alternativy nemusí být pro oba partnery interakce
vání druhé osoby, z hlediska motivačního probíhá ja- identická: jestliže je např. osoba A agresivní, může to
ko již zmíněná výměna hodnot. Pozorováním lze roz- být pro ni pozitivní, zatímco pro osobu B negativní.
lišit různé charakteristiky sociálních interakcí, např. Kombinace hodnot u partnerů interakce ukazuje tabul-
komplementaritu, resp. konvergenci nebo divergenci ka na následující straně.
rolí zúčastněných osob, důvěrnost (je funkcí konver- O tom, zda se určitá konkrétní interakce osob
zace o osobních tématech, fyzické blízkosti styku A a B udrží, či nikoli, rozhodují individuální stan-
a dalších činitelů), spolupráci, soutěž, konfliktnost, dardy hodnocení interakce. Jde o výsledky zkuše-
emocionální tón (vřelost, chladnost) a další. Sociální ností z dosavadních interakcí, resp. aplikace těchto zo-
(tj. interpersonální, pokud máme na mysli dyadické becněných zkušeností na danou interakci, sloužící
typy) interakce mohou být obecně vysvětlovány v ter-
jako porovnávání hodnoty stávající interakce. Je třeba
mínech sociálního učení (~), resp. rolí (~). Existují
odlišit tyto standardy a motivy interakce; např. osoba
ovšem různé psychologické a sociologické teorie soci-
A je motivována pro erotický vztah, avšak zda bude
álních interakcí (Homans, Goffman a další) a nezane-
v konkrétní erotické interakci s osobou B, závisí na
dbatelný je i příspěvek humánně etologický (1. Eibl-
uvedeném standardu. Jak dalece je interakce příjemná
Eibesfeldt).
či nepříjemná, perspektivní či neperspektivní, závisí
Teorie mezilidských interakcí v dyádách. W. Her-
na tzv. srovnávací úrovní a tzv. srovnávací alternativ-
kner (1975) uplatňuje v pojetí sociálních interakcí
ní úrovni (J. W. Thibaut a H. H. Kelley, 1959). Srov-
kombinaci dvou konceptů: teorie učení a kognítivní
návací úroveň (SÚ) je modální hodnota dosavadních
disonance; zdá se, že je to velmi plodný přístup. Z hle-
diska učení, resp. sociálního učení, je možné interakce hodnot interakcí v dané kategorií vztahů a vytváří
v dyádách, ale i ve větších skupinách chápat jako vzá- vztažnou úroveň; jestliže je hodnota stávající interak-
jemnou výměnu pozitivních a negativních podnětů, ce vyšší, je tato interakce atraktivní, jestliže je hodno-
které tyto interakce vytvářejí a modifikují jejich obsah ta stávající interakce nižší, je interakce neatraktivní.
i formy. Ve vysvětlování se uplatňují sociálně psycho- Srovnávací alternativní úroveň (SÚA) je nejvyšší hod-
logické koncepty sociální motivace, sociální percepce nota možné alternativní interakce; jestliže je hodnota
atd. Chování A vůči B vychází z anticipací a z dosud stávající interakce pod touto hodnotou, vzniká tenden-
zakoušených důsledků vlastního chování k té katego- ce tuto interakci přerušit. Jak příjemná či nepříjemná,
rii osob, do níž A zařazuje B. Z této kategorizace vy- ale i perspektivní je konkrétní interakce, závisí tedy na
plývá určitá sociální technika uplatňovaná osobou srovnávací úrovni; zda stojí či nestojí za to pokračovat
A vůči osobě B. Reakce B jsou analogické výchozí v interakci, závisí na srovnávací alternativní úrovni.
pozici A. Způsoby chování A, které jsou v interakci Tak vznikají různé relace mezi standardem hodno-
s osobou B odměněny, vystupují pak v interakci A-B, cení a hodnotou aktuální interakce (H), které jsou
a v určité kategorii interakcí osoby A častěji potresta- ukazatelem atraktivnosti a závislosti subjektu na da-
né způsoby chování vystupují řídčeji, případně jsou ném vztahu:
úplně elimínovány. Analogicky to platí pro partnera
1 I 1.-
interakce, osobu B. Vykazuje-li A vůči B pozitivní SÚ SÚA H SÚA SÚ H SÚA H SÚ
chování, a poskytuje tím B určité odměny (hodnoty), atraktivni atraktivni neatraktivní
zvyšuje se pravděpodobnost, že také B bude reagovat nezávislý závislý závislý
326
Sociální interakce
Jestliže tedy hodnota aktuálního vztahu je nad SÚA zpevněnim negativním. U lidí, stejně jako u holubů,
(hodnotou alternativního možného vztahu) a ta leži vystupuje zpevněné chováni tím častěji, čím je dosa-
nad SÚ (hodnotou danou zobecněnými zkušenostmi ženi zpevněni naléhavější, tedy čím více se "hladoví"
z dané kategorie vztahů), pak jde o vztah (interakci) po určité odměně. V mezilidských vztazích je to otáz-
velmi atraktivni, avšak závislost na partnerovi neni ka hodnoty, kterou má chováni jednoho člověka pro
velká, protože má subjekt ještě alternativu jiné velmi člověka druhého.
hodnotné interakce, převyšující jeho empirický stan- B
dard. Leží-li hodnota aktuálního vztahu mezi SÚ afilativní neutrální agresivní
a SÚA tak, že SÚA je daleko pod SÚ, je daná interak- + + +
ce pro subjekt neatraktivni, avšak je na ni závislý, pro- afilativní
+
tože možná alternativa je ještě horší. Již bylo uvedeno, o
že interakce probíhá jako vzájemná výměna hodnot. A neutrální
Toto pojetí ínterakce jako vzájemné výměny hod- +
327
(
Sociální interakce
Ex vůči Ey se sIÚží. Rovnováha nemusí znamenat úpl- zi třemi komponentami: 1. sebepojetím subjektu,
nou vyrovnanost intenzity emocí (např. +2 x : + 2y), 2. subjektovou interpretací jeho chovárú relevantní je-
uplatňuje se zde určitá tolerance k asymetrii, resp. ho sebepojetí a 3. jeho smýšleIÚm, jak se druhé osoby
určitá vytvořená norma (např. +2 x : +ly). Zaborowski vůči němu chovají a jaké mají vůči němu postoje
zdůrazňuje, že výjimku tvoří láska, citový vztah se z hlediska jeho sebepojetí. Subjekt má tendenci dosáh-
svéráznou dynamikou, která neIÚ spojena s "mecha- nout kongf!lenci mezi těmito třemi komponentami
IÚsmem vyrovnávárú postojů". Současně se uplatňuje a dosahuje toho v případě inkongruence nebo předběž
emocionální bilance, jíž Zaborowski rozumí rozdíly ného zajišťovárú kongruence stabilizačními mechanis-
mezi emocemi vydávanými a příjímanými, a to v prů my; obecně kongruencí pomocí ímplikace (divka, kte-
běhu různých časových úseků od jednorázového kon- rá se pokládá za krásnou, může vnímat jiné osoby tak,
taktu až po dlouholeté styky. Ztrátové emocionálrú bi- jako by si myslely, že je krásná) a pomocí hodnoceIÚ
lance poznamenávají neuspokojivé a nestabilní ("validation" - např. osoba, která se pokládá za přís
interakce. V sociálních interakcích hraje dále roli nou a protektivIÚ, se tímto způsobem chová v interakci
interpersonální valorizace, tj. vzájemné hodnoceIÚ s osobou, kterou pokládá za závislou). Interakce může
partnerů interakce, které je spojeno se sympatií, anti- být stabilizována následujícími mechanismy: 1. De-
patií a lhostejností, případně ambivalencí. Ve valoriza- formovaným vIÚmárúm ("misperception") chováIÚ
ci se uplatňuje již zmíněná epercepce, tj. převáděIÚ druhých osob nebo deformovanou interpretací vlastIÚ-
postojů partnera na informace o jeho vztahu k nám, ho chovárú (jedinec nevnímá např. posměšnou po-
a dále vzájemné srovnávání, příčemž rovnováha je známku na svou adresu jako zesměšňováIií nebo chy-
tím větší, čím více je partner vIÚmán jako nám podob- bu, kterou učinil jako diskreditující). 2. SelektiVIÚ
ný. Jestliže tedy valorizace sebe sama (Vs) a valoriza- interakcí (jedinec se stýká s osobami, které se chovají
ce partnera (Vp) tvoří vztah podobnosti (Vs = Vp), je kongruentně s jeho sebepojetím a vyhýbá se styku
interpersonální interakce pokládána za atraktivní s osobami, které se chovají v tomto smyslu inkongru-
a vzniká tendence k vzájemnému sbližovárú partnerů entně). 3. Selektivním hodnoceIÚm druhých osob
interakce; naopak, jestliže Vs *" Vp, vzniká tendence (osoby, které se chovají shodně s naší sebekoncepcí
vyhnout se interakci, nebo se vyvíjejí konfliktní vzta- hodnotíme výše, kdežto osoby chovající se inkongru-
hy. Objeví-li se ve valorizaci nerovnováha, vzniká entně podhodnocujeme, resp. znehodnocujeme).
kognitivní disonance, která motivuje jedince ke 4. SelektivIÚm hodnoceIÚm sebe sama (jedinec nad-
zmellŠeIÚ nebo odstraněIÚ nerovnováhy; je-li disonan- hodnocuje ty aspekty svého já, které jsou kongruentIÚ
ce neodstranitelná a trvalá, dochází ke snaze interakci s jeho vlastním chovárúm a s chováním druhých osob
přerušit. "Potřeba rovnováhy se projeví v tendenci re- vůči němu, a naopak podhodnocuje ty aspekty, které
vanšovat se odměňujícím chovárúm za vřelé chovárú jsou inkongruentIÚ). 5. "Vyvolárú odpovědi" - "res-
a nepřátelským chováním za akty nepřízně" (Zabo- pouse evocation" (vědomě či nevědomě se může jedi-
rowski). Potřeba rovnováhy vystupuje naléhavě ze- nec druhým prezentovat např. nenápadnou přípomín
jména tehdy, když vIÚmáme, že druzí nás hodnotí ji- kou svých schopností nebo poukazem na své styky
nak, než se hodnotíme sami, že vykazují odlišná apod. tak, aby si zajistil chovárú druhých kongruentIÚ
mínění a že jejich city a snahy nejsou v souladu s na- s jeho pojetím vysoké hodnoty sebe sama). 6. Afek-
šimi city a motivy. Pojem kognitivní disonance zavedl tivni kongruencí (subjekt se dOmIÚvá, že druzí vůči
L. Festinger (1957) jako motivačIÚ princip vůbec (~ němu cítí totéž, co cítí sám vůči sobě, a to je v napros-
Osobnost - dynamika). P. F. Secord a C. W. Backman té většině případů představa, že je milován, obdivo-
(1964) zavedli k vysvětleIÚ dynamiky sociálních inter- ván, vážen atd., neboť naprostá většina jedinců má ten-
akcí princip mechanismů stabilizování interakce: denci vidět se v příznivém světle). 7. Afektivně
Jedinec vykazuje ponejvíce nevědomou tendenci k to- kogIÚtivIÚ konzistencí (je založena na slučitelnosti
mu, aby ovlivnil chováIÚ partnerů interakce tak, aby kognitivních a afektivních aspektů jáství, tj. na jedno-
bylo v souladu s jeho sebepojetím, aby bylo kongru- tě smýšleIÚ o sobě samém a citů vůči sobě samému;
entIÚ s jeho sebekoncepcí. Jedná se o kongruenci me- takovou konzistenci vyžaduje jedinec i u druhých
328
Sociální interakce
osob, s nimiž je v interakci). A. L. ,Edwards (1957) stavu za následek, že S miluje P, resp. shledává ho
prokázal, že většina lidí má silnou tendenci připisovat sympatickým, a směřuje tedy k tomu prospívat, P. Hei-
sobě samým pozitivně hodnocené rysy osobnosti. der to nazývá "afektivní logikou" a soudí, že gestaltis-
S přihlédnutím k tomu, co zde bylo uvedeno, lze řici, tické zákony platí i v oblasti sociálních interakcí. Je-
že většina lidí vyžaduje od druhých, aby svým chová- dinci připisujeme určitou jednotu, avšak homogenita
ním potvrzovali jejich vysokou hodnotu, tj. aby byli tohoto druhu vyplývá z gestaltistických zákonů vní-
uctiví, uznalí, aby projevovali obdiv a respekt atd. mání a princip homogenity platí i pro emoce, které
F. Heider (1958) hovoří o rozšíření tendence v nás vyvolávají druhé osoby: např. obdiv a láska ná-
k rovnováze i na předměty společnýchzájmů a posto- leží k sobě, zatímco láska a malá úcta vůči téže osobě
jů. Má-li např. A pozitivní vztah k B a současně pozi- vytvářejí jakousi nerovnováhu.
tivní vztah k předmětu X, jímž je např. hospodářská Také v sociálních interakcích se uplatňuje vztahový
politika státu, existuje rovnováha v případě, že rovněž rámec ega jako nejvýraznější aspekt interakce; proje-
B má také pozitivní vztah k X. To se nazývá principem vuje se zvyšováním hodnoty ega (evalvace) a snižová-
strukturální rovnováhy, který navazuje na gestaltistic- ním hodnoty ega (devalvace). H. H. Jennings (1950)
ké pojetí vztahů a který byl vyvinut, jako ostatní výše prokázal, že oblíbenost je funkcí uspokojování druhé-
uvedené principy a koncepty, v rámci výzkumu ho. Největší uspokojení zakouší jedinec z evalvace
interpersonálních postojů. U Heidera jde o trojúhelník svého ega tak říkajíc vlastním přičiněním a ovšem ta-
vztahů mezi subjektem (S), sociálním partnerem (P) ké tehdy, jestliže jeho ego evalvuje druhá osoba tím,
a předmětem (X), k němuž mají oba partneři interakce že mu projevuje úctu, obdiv, něco mu umožňuje, vy-
bytostný postoj; způsob, jakým oba hodnotí tento ob- chází mu vstříc, chválí ho, věnuje mu čas, poskytuje
jekt, resp. city, které v nich vyvolává, nazývá Heider mu pomoc, akceptuje ho atd. Naopak nejtíže nese je-
"sentíment". Rovnovážným stavem (nebo rovnováž- dinec devalvaci svého ega, která může mít zdroj v re-
nou situací) je miněn harmonický stav, v němž se slož- flexi svého vlastního jednání (pocity studu, viny)
ky, které zahrnují situaci a zúčastněnou emoci, skláda- a v chování druhých vůči němu - když je od druhých
jí bez napětí (Heider). Příklady: lidí zlehčována jeho práce, když je mu vyslovována
nedůvěra, když je zesměšňován, podceňován, ostou-
zen, zahanbován, když je mu odmítána pomoc a důvě
S~
S
~X
ra, když se k němu druzí chovají přezíravě a neuctivě
apod. Proto jsou evalvace a devalvace ega nejdůleži
+
p
/X +
p /
tějšími aspekty sociálních interakcí. S tím souvisejí
podmínky vzájemné atraktivity v sociálních inte-
rakcích, tj. vzájemné přitažlivosti a sympatie. Z. N~ki
rovnováha nerovnováha (1975) formuloval k problému tuto základní tezi:
"Atraktivita osoby A pro osobu B je výsledkem od-
Za předpokladu vzájemně pozitivních emočních měn a trestů, které osoba B získala (nebo očekává, že
vztahů mezi partnery interakce vzniká tendence ke získá) v interakci s osobou A." Atraktivita určité oso-
strukturální rovnováze, tj. k souladu ve významných by pro sociální interakci je tedy funkcí odměn, které je
postojích k těmže objektům. Jestliže má P podobné schopna v interakci poskytnout. Obecně to platí pro
postoje jako S, shledává ho S sympatickým; analogic- všechny druhy atraktivity, počínaje atraktivitou sexu-
ky vzniká antipatie mezi S a P, když jsou si v zásad- ální (sexuálně atraktivní jsou ti jedinci, kteří svým zje-
ních názorech nepodobní. S nevnímá P jen jako soci- vem i svým chováním slibují intenzivní sexuální záži-
ální a fyzickou bytost, nýbrž také to, že P má určité tek) a atraktivitou duchovní konče. Existuje ovšem
přesvědčení o X, tedy souvislost P-X. Rovnováha mů široké spektrum odměn, které si jedinci v interakci
že být restaurována tak, že dojde ke změně minění mohou poskytovat, od tělesného půvabu, osobní zají-
a věc X je viděna v jiném světle. Jestliže P prospívá mavosti a příjemných způsobů chování až po způsobi
S (pomáhá mu, podporuje ho atd.), pak má vyvážení lost poskytovat pomoc, podporu, naslouchat, přispívat
329
Sociální interakce
k řešení problémů a duchovnímu obohacení atd. Právě vzdálenějším místě). Z. N~cki (1975) zkoumal řadu
proto, že se jeden člověk stává pro jiného člo faktorů atraktivity, zejména z hlediska rozdílů mezi
věka zdrojem odměn, a ten opět pro onoho, ustavuje se muži a ženami. Zjistil např., že pro ženy jsou nejatrak-
mezi nimi sociální kontakt a interakce. Je to tedy feno- tivnější muži s vlastnostmi signalizujícími oporu, po-
mén vzájemné výměny hodnot. A naopak, pokud cho- moc a vřelé přijímáni; atraktivita žen pro muže je
váni jednoho je zdrojem trestáni druhého, může se me- komplikovaná, protože muži od svých partnerek vyža-
zi oběma vytvořit bludný kruh vzájemného trestání, dují antagonístické vlastnosti (např. určité rysy extra-
jestliže jsou, jako např. manželé, nucení žít pospolu. verze a současně introverze a jiné vlastnosti, jejichž II
Základní pohnutkou činnosti jedince je snaha získat současný výskyt je nepravděpodobný). S
odměnu a vyhnout se trestu; pokud se trestu nemůže Existují různé motivy sociálních interakcí, tj.
vyhnout, má tendenci reagovat na trestáni trestáním psychologické důvody, které lidi vedou k tomu, aby ,
toho, kdo jej trestá. Základní teze o významu odměn vstupovali do různých interakcí. Potřeba sexuálního
v sociálních interakcích je doložena empiricky (Th. styku vede muže a ženy k tomu, aby navazovali kon-
Newcomb, 1956, L. Festinger, 1957, J. W. Thibaut takty a rozvíjeli erotické interakce, práce v organiza-
aH. H. Kelley, 1959, G. C. Homans, 1961, 1. Dollard cích výrobního i jiného druhu vede k interakcím mezi
a N. R. Miller, 1950, a další). Problémem nyní je, jaké spoluzaměstnanci, mezi nadřízenými a podřízenými,
způsoby chováni reprezentují v sociální interakci život v rodině k interakcím mezi rodiči a dětmi, mezi
odměnu a jaké trest: "Odměna je prostě pouze ten sti- sourozenci atd. M. Argyle (1967) uvádí tyto hlavní s
mulus, který osoba posuzuje jako žádoucí a o nějž usi- motivy interpersonálního chováni: 1. Nesociální po-
luje jako o cíl, přičemž jí slouží k uspokojení fyzio- pudy, jako je např. potřeba jídla apod. 2. Závislost,
logických, psychologických a naučených potřeb" hledáni pomoci, uznáni, ochrany a vedení od lidí s po-
(A. Lott, B. Lott, 1970). Atraktivita osoby A pro oso- zicí síly a moci. 3. Afiliace, potřeba fyzické blízkosti
bu B je tedy funkcí odměn, které osoba B získává od druhé osoby, potřeba být milován, přijímán atd. 4. Do-
osoby A v průběhu interakce s ní, a naopak averze minance, potřeba vést jiné, určovat úkoly, řídit, být
osoby C vůči osobě D je funkcí trestů, které osoba uctíván skupinou a mít vedoucí postavení. 5. Sexus,
D uděluje v interakci s osobou C této osobě. Výzkumy potřeba mít tělesný styk a intimní vztahy s osobami
byly sledovány vztahy mezi vzájemnou atraktivitou druhého pohlaví. 6. Agrese - útočit na jiné fyzicky
a shodou postojů, zájmů a povahových rysů a zjistilo i verbálně, poškozovat je a omezovat. 7. Sebeocenění
se, že čím větší je shoda postojů, tím větší je vzájem- ("self esteem") a ego-identita - získávat od druhých
ná atraktivita partnerů interakce (D. Byrne, 1961, potvrzení vlastní vysoké hodnoty a zakoušet kongru-
a další). Na začátku interakce hraje významnou roli enci jejich chováni s obrazem, který si jedinec vytvo-
i fyzický vzhled partnera (H. Sigall a E. Aronson, řil o sobě samém. Motivy sociálního chováni mají
1969), trváním interakce se váha tohoto faktoru zmen- svou fylogenetickou i ontogenetickou historii, mohou
šuje, ale níkdy neztrácí zcela význam (Th. Newcomb, v ních být přítomny archaické stádní tendence a rezi-
1950). Čím jsou vzájemné pozitivní kontakty častější, dua ze života v tlupách. Spolehlivě je známo, že lidé
tím větší je pravděpodobnost, že vzníkne vzájemná ve stavu úzkosti vyhledávají přítomnost jiných
atraktivita, přičemž ta vede zase k narůstáni četnosti (H. Schachter, 1959) a že se již u dítěte útlého věku
kontaktů (Th. Newcomb, 1950). R. F. Winch (1955) objevuje sociální závislost jako potřeba sociálního
vyslovil tezi o vzájemné atraktivitě osob s komple- kontaktu s matkou, která se později rozšiřuje i na ji-
mentárními potřebami, což je evidentní i z běžných né blízké osoby a která se projevuje tím, že děti vyža-
zkušeností, ale platí to jen pro některé druhy potřeb: dují přítomnost matky, vyžadují pozornost rodičů, je-
vzájemně odměňující je např. dominance - submise. jich blízkost, tělesný kontakt s nimi. Později se však
H. Sigall a E. Aronson (1969) sestavili škálu atraktiv- vyvíjí konflikt dependence a asertivity, snaha osvo-
nosti, kde se jako ukazatel atraktivity objevuje í polož- bodit se od závislosti a prosazovat se, nebýt omezován
ka zkoumající míru úsilí, kterou je jedinec ochoten vy- a nemuset se podřízovat nepříjemným povinnostem,
naložit na kontakt s určitou osobou (bydlící např. ve snaha, která však nebývá vždy převedena v odpovída-
330
Sociáhú interakce
jící jednání. Později se také uplatňuje motiv výkonu chází z apriorní kategorizace založené na zobecnění
(D. C. McClelland, 1953, a další) jako neukojitelná dosavadních sociálních zkušeností, přičemž toto
touha po dosažení úspěchu ("jít nahoru"), snaha před zobecnění vychází jak z fyzických, tak i ze sémantic-
vést výkon v nejširším slova smyslu a pocítit úspěch kých znaků partnerů interakce. Obraz "toho druhého"
z dosaženého výkonu; znamená také potřebu dosáh- proto bývá často velmí subjektivistický a plný omylů,
nout uznání a obdivu u druhých a mít i ve vědomí dru- které vycházejí z různých efektů sociáhú percepce, ja-
hých vysokou sociální hodnotu, která je však v jedná- ko je např. efekt prvního dojmu či tzv. "haló efekt",
ní orientovaném na výkon u některých lidi tlumena a zejména pak z nesprávné generalizace, kdy se z jedi-
strachem z neúspěchu. ného projevu usuzuje na trvalou vlastnost, a z "laické
Sociální percepce je důležitou úvodní složkou logiky", kdy se z přítomnosti jedné vlastnosti neprá-
vlastní sociální interakce, je to vzájemné vytváření vem usuzuje i na přítomnost jiné vlastnosti (např. ze
"obrazu toho druhého", vzájemná laicky psychologic- sympatického vystupování na důvěryhodnost, z inteli-
ká interpretace. V termínech sociáhú motivace se od- gence na slušnost či mravnost apod.). Se sociáhú per-
povídá na otázku, proč lidé vstupují do sociáhúch in- cepcí se spojuje atribuce vycházející obvykle z první-
terakcí, v termínech sociáhúch technik se odpovídá na ho dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé
to, jak se vůči sobě chovají, přičemž toto "jak" je pod- osobě podle určitých schémat (např. podle její fyzio-
statně určováno tím, jak se vzájemně vnímají: člověk gnomie, sociálního statusu apod.). Důležitým aspek-
se vůči druhému člověku chová v podstatě podle toho, tem je také srovnávání sociálních statusů subjektem
jaký obraz si o něm učiníl, což je právě funkcí sociál- interakce (stojí-li "druhý" na společenském žebříčku
ní percepce. Reakce "toho druhého" na chování sub- výše nebo níže) a atribuce sociální moci (zda druhý
jektu, vyplývající z obrazu, který si subjekt o partneru může či nemůže udílet subjektu odměny a tresty).
interakce vytvořil, pak tento obraz - a s ním i chová- Podle E. F. Muellera a A. Thomase (1974) se v sociál-
ní, které z něho vyplývá - upevňují nebo korigují. Od- ní percepci uplatňuje určitá organizace vnímání:
hadne-li např. muž určitou ženu jako lehce přistupnou 1. Vnímání se organízuje kolem vnějšího zjevu a po-
a chová se k ní podle toho, může být toto chování ak- vrchových kritérií. 2. Je určena centráhú vlastnost
ceptováno, nebo jen zčásti, anebo zcela odmítnuto. a její bezprostřední ímplikace jsou brány jako dané.
V tomto smyslu je sociáhú percepce klíčovým aspek- 3. Osoba je zobrazena jako vzorec k sobě se hodících
tem každé sociáhú interakce, jak naznačuje uvedené vlastností. 4. Osoba je vnímána jako komplexní struk-
schéma: tura, která zahrnuje také inkongruentní (neslučitelné)
zpětná vazba
Sociální percepce
Sociáhú percepce vychází z kategorizace osob, znaky a protiklady. Přitom se podle uvedených autorů
která jde za hraníce pouhého vnímání: subjekt sociál- objevují rozdíly mezi vnímáním člověka a fyzického
ní percepce na základě toho, co na svém partneru vní- objektu, z níchž největší je ten, že lidi prožíváme ja-
má (jeho vzezření a chování), "jde" za vnímané a činí ko svérázná centra jednání, jejichž jednání plyne z in-
si určité představy o jeho úmyslech, povaze atd. tencí, které jím přisuzujeme; dále je to metaforická ge-
V tomto smyslu tzv. obraz toho druhého zahrnuje neralizace (např. plné rty poukazují na smyslnost - rty
i nevnímatelné charakteristiky partnera, jako jsou slouží k líbání, tedy plné rty = plný erotický život).
např. výše naznačené úmysly, a je to v podstatě laický Dále se zde uplatňují stereotypy (kategorizace podle
psychologický, resp. psychodíagnostický obraz. Vy- vnějších znaků určitých minorit, např. "cikán", s nimiž
331
Sociáhú interakce
jsou spojovány určité hodnotící standardy, často ira- střednictvím "řeči těla" (nevědomých výrazových po-
cionáhú, např. "krade", "je proradný" atd.). Uplatňo hybů prozrazujících určité intence a tendence) a cho-
vání sociáhú percepce v užívání sociáhúch technik vání vůbec. Motivace subjektu pro komunikaci je ori-
pak lze chápat jako testování hypotéz o druhém člově entovaná buď na sebe sama (např. dotaz na infonnaci),
ku, které jsou jeho reakcemi plně nebo jen zčásti nebo na druhého, jeho potřeby atd. Sociáhú význam
potvrzovány, či vyvraceny. Za základní klíče sociální komunikování je zásadní, umožňuje vzájemné poro-
percepce se považují výraz (zejména mimický), vze- zumění, kontakt na dálku (dopisy, telefonáty), přenos
zření (např. i způsob oblékání), obsah řeči a její forma zkušeností z generace na generaci (literatura). Komu-
(co člověk říká a jak), status (socioekonomické posta- níkace však může být též zdrojem obtěžování a fru-
vení), případně příslušnost k etnícké skupině a ovšem strace. Důležitá je zejména verbální forma komuni-
chování. Hlavní dimenze obrazu druhého jsou ná- kace (mluvený a psaný jazyk), uskutečňující se na
sledující: 1. sociálně dobrý - sociálně špatný, 2. inteli- základě verbálního konsensu (s týmiž slovy spojují
gentní - neinteligentní, 3. silný - slabý, 4. aktivní - pa- různí lidé tytéž významy), který je ovšem jen relativ-
sivní, 5. vřelý - chladný. Za základní akcent obrazu ní. Slovní sdělení jsou doprovázena metakomunika-
pak lze pokládat sympatii, antipatii a lhostejnost. Zá- tivními činiteli (tón, kterým je něco sdělováno, situač
kladním znakem sociáhú percepce je tzv. alterace ní kontext, doprovodný výraz - např. ironický výrok
identity - týž povahový rys, resp. týž projev chování, s úšklebkem) (-7 Řeč). Rozlišuje se denotativní a ko-
je různými lidmi různě interpretován; např. plačící notativní význam; prvni znamená to, co slovo objek-
muž může být ženou A pokládán za citlivého, ženou tivně označuje, druhý vše, co se s užitým slovem aso-
B za změkčilého. Někdy je tento jev nazýván me- ciuje, tedy i jeho subjektivní význam. Sdělovaná
taidentitou (tj. identitou subjektu pro druhého člově informace má tedy designát (předmět), denotativni vý-
ka). Dále se objevuje tzv. metaperspektiva, obraz, znam a konotativní význam. Sdělování jsou obvykle
který si druhý člověk vytváří o mně: "Mám tě rád, ne- redundantní (nadbytečné, opakující se infonnace)
vím sice, zda ty mne máš rád, ale vím, že ty víš, že tě a vyznačují se určitou symetrií nebo asymetrií (to je
mám rád, a nevím, zda ty víš, že já nevím, zda ty mne případ člověka, který více mluví a méně naslou-
máš rád." V sociáhú percepci se vždy uskutečňuje chá), jakož i určitým emotivním akcentem, vyjádře
srovnávání s podobnou osobou, které je východis- ným např. tónem hlasu. Tak může vznikat určitý sé-
kem již zminěné generalizace a na ní založené katego- mantický a výrazový kontrast, který však sdělovaný
rizace; hraje tu roli nejen podobnost fyzická, ale i po- obsah spíše zdůrazňuje, jako např. ironicky vyslovená
dobnost chování. Konečně se v sociáhú percepci prosba: "Byl byste tak laskava vykašlal se na to?"
uplatňují některé obecnější tendence ve vnímání Tzv. nonverbální komunikace užívá jako prostředky
osob: 1. Projekce vlastních pocitů a motivací, zejmé- sdělování různé způsoby chování, např. gesta, mi-
na těch, které jsou dezaprobovány, např. lakota, slí- mický výraz atd. Mezi její formy patří také pohledy,
dilství, závist atd.; takové vlastnosti jsou přípisovány které mají význam zpětné vazby (komunikátor si jimi
jiným, což slouží obraně ega. 2. Emocionáhú zaujetí ověřuje účinek svého sdělení na komunikanta), ale ta-
a jeho deformující vliv, a to v obou směrech: milova- ké výzvy nebo odmítnutí kontaktu, podtržení určitého
né osoby v pozitivních vlastnostech nadhodnocujeme sdělení ("dělání očí" apod.). Pohled může vyjadřovat
a v negativních podhodnocujeme, nemilované naopak. oddanost, nenávist, odevzdanost, lítost, pohrdání, zá-
3. Generalizace obrazu sebe sama: pozitivně vnímáme jem atd. V Itálii a jinde se věří v tzv. zlý pohled, který
zejména ty osoby, o níchž se domníváme, že se nám může uhranout, přinést neštěstí. Různé pohledy mo-
nějak podobají psychicky (generalizace sebelásky). hou vyjadřovat různé sociáhú postoje:
Sociální komunikace (-7 Komunikace). V so- - rychlý pohled se sklopením očí důvěru,
ciáhúch interakcích "nelze nekomunikovat" (E. F. - pohled s pomalým klopením očí stud nebo rozpaky,
Mueller a A. Thomas, 1974), tj. něco nesdělovat: ko- - odvrácený pohled (komunikace z boku) odmítání,
munikace je sdělování určitých informací, a to nejen - upřený pohled s přirnhouřenýma očima hrozbu či
prostředníctvím mluvené řeči (jazyka), ale také pro- nenávist.
332
Sociální interakce
333
Sociální interakce
nec ocitne vego-angažované sociální situaci, snaží se jedince jako herce, tedy herecký výstup). Součástmi
ji definovat tak, aby u druhých vyvolala určitý dojem: tohoto hereckého výstupu jsou různé dekorace (např.
"Někdy se jedinec chová způsobem Wuboce vypočíta luxusní nebo exotické předměty), insignie (symboly
vým, chovaje se určitým způsobem jen proto, aby na statusu, jako např. bílý plášť, zlaté plnící pero) atd. Fa-
jiné učinil určitý dojem, který nejjistěji vyvolá tako- sáda se institucionalizuje jako "soubor abstraktIúch
vou reakci, jakou by chtěl získat. Někdy jedinec kal- stereotypních očekáváni", získává smysl a stává se tr-
kuluje, jak je povinen jednat, nejsa si toho plně vě valou "kolektivní představou". Řada psychologů pojí-
dom. Někdy se jedinec chová určitým způsobem má sociální interakce jako druhy her modelujících
cíleně a vědomě, ale Wavně proto, že mu to ukládá tra- určité sociální konflikty (teorie her jako model proce-
dice skupiny, společenská pozice, a nikoli proto, že sů rozhodováni), nebo jako druhy her ve specifických
chce vyvolat určitý typ reakce (jiný než jen obecnou situacích, např. tzv. sexuální hry jako "mnohé founy
akceptaci nebo pochvalu) u těch, kteří podleWi dojmu, předstírané lásky" apod. (E. Berne, 1970). Řadu pod-
který vytvoří!. .. " (Goffman). Různí účastníci téže si- statných podobností mezi sociálními interakcemi
tuace se ovšem mohou pokusit definovat či projekto- a hrami v nejširším smyslu sWedávají také M. Argyle
vat ji svým způsobem, tedy také neshodně, příčemž a M. Hendersonová (1985): hry mají svá pravidla
může vzniknout "interakčni modus vivendi" mezi oso- stejně jako sociální interakce, a stejně tak mají své
bami v dané situaci, tj. jakési respektováni těchto pro- strategie.
jekcí, pokud nevyvolávají napětí a neohrožují jejich Sociální kompetence. V interpersonálních inter-
zájmy (to je případ chováni lidí při party, kde se vzá- akcích se uplatňuje sociální obratnost ("social skill"-
jemně akceptují různé osobni exhibice). Goffman M. Argyle, 1968), tj. způsobilost vést a rozvíjet urči
(1959) uvádi, že "společnost je organizována takovým tou smysluplnou interakci, která je analogická moto-
způsobem, že jedinec mající určité společenské znaky rickým dovednostem při nějaké pracovní nebo spor- I
má morální právo očekávat, že jej druzí budou odpo- tovní činnosti. Účastník interakce sleduje nějaký (
vídajícím způsobem hodnotit a pojímat. .. , jedinec, kte- konkrétní cíl, např. získat informace, vést rozhovor,
rý ímplicite nebo explicite signalizuje vlastnictví něja získat partnera, koordinovat práci, pobavit někoho
kých společenských znaků, je povinen být skutečně apod. Stejně jako při pohybové činnosti také zde jde
tím, za koho se vydává", neboť vyvíjí na jiné morální o rycWou a přiměřenou reakci, o rycWé vyhodnocení
tlak a "partneři interakce potvrzují, že je jedinec uvě zpětných vazeb, o správné rozhodnutí, o správný vý-
domil, kým je a jak jsou povinni se k tomuto ,je' po- běr vhodné sociální techniky, resp. strategie postupu
stavit". Druzí pak reagují tím, co nazýváme společen atd. Sociální psychologové vypracovali řadu pravídel
ský takt. Pojem interakce lze podle Goffmana nahradit pro správné vedení interakcí nejrůznějšího druhu.
pojmem setkání ("encounter"). Taková setkání mají Např. když něco vyžadujeme, je nutné použít "psy-
povahu určitých her či rituálů a Goffman cituje R. Ez- chický olej" - různé zdvořilostní fráze, které partnera
ru-Parka (1950), který napsal: "Každý vždy a všude, interakce vylaďují pro spolupráci; jiná pravidla se tý-
více či méně vědomě, hraje nějakou roli... právě kají problému, jak udržet komunikaci, jak vyvolat
v těch rolích se navzájem poznáváme a poznáváme a udržovat zájem, jak vytvořit s druhou osobou těsný
i sami sebe." Proto, pokračuje Ezra-Park, "maska je vztah atd. Obecně se osvědčuje vřelý, přátelský způ
naším nejpravdivějšímjá, tím já, kterým toužíme být", sob jednáni s druhým člověkem, doprovázený úsměvy
role se stává naší druhou přirozeností a integrální čás a ve vhodných chvílích poWedem do očí, jednání
tí naší osobnosti. To, jak se subjekt v každodenním ži- s druhým jako s rovnocenným a odstraňováni sociál-
votě prezentuje, je jeho fasáda, "je to ta část činnosti ních bariér, ustavení jednoduchého a klidného vzorce
jedince, která nezměněně funguje pb celou dobu jeho interakce, nalézáni společných zkušeností a zájmů,
trváni, dodávajíc pozorovatelům definici situace"; projevováni sympatie k partnerovi, nasloucháni mu.
jsou to "standardní prostředky výrazu, který jedinec Sociální obratnost je způsobilost kontrolovat danou
záměrně nebo mimovolně používá v průběhu své čin sociální interakci. Již L. L. Thurstone (1928) použil
nosti" ("performance" - Goffman tím rozumí činnost v tomto smyslu pojem sociální inteligence pro oma-
334
Sociální interakce
čení způsobilosti řešit účelně různé sociální problémy. a psychoterapeuti, učitelé s dobrým pedagogickým
E. L. Thorndike (1920, 1928) poukázal na to, že soci- taktem, vyníkající tzv. společníci, kteří jsou v rozpa-
ální inteligence je specifickým jevem, relativně nezá- cích ve styku s malýmí dětmi atd. Existuje patrně více
vislým na obecné inteligenci: obecně vysoce inteli- druhů sociální inteligence a byly zjištěny i značné roz-
gentní lidé nemusí mít vysokou sociální inteligenci. díly v sociálních vztazích mužů a žen: ženy jsou ví-
Jde v ní totiž o specifické způsobilosti a existují různé ce afi1iativní a závislejší, muži více dominantní a ag-
druhy specifické sociální inteligence (např. učitele, resivní (to je však zpochybňováno), ženy podléhají
prodavače, manažera atd.). Sociální inteligence má více sociálnímu tlaku než muži, ale jejich sociální per-
dvě na sobě poměrně nezávislé složky: percepční cepce jsou v průměru lepší (dovedou lépe odhadovat
(způsobilost poznávat druhého člověka a zvolit vhod- druhé lidi než muži). Důležitým aspektem sociální
ný způsob chování vůči němu, respektující poznané interakce je tělesný kontakt a fyzická distance.
zvláštnosti) a akční, behaviorální (vlastní způsob soci- V různých kulturách existují různé formy aprobované-
álního chování realizujícího určitou intenci subjektu). ho tělesného kontaktu vyjadřující přátelství, úctu atd.
Mnozí lidé vědi, co by měli v určité situaci učinit, aby (podávání a líbání ruky, objímání, hlazení, poplácává-
v interakci nedošlo k poruše, aby získali to, co chtějí ní po ramenou; podání ruky se ale někde pokládá za
získat, aby vyvolali určité změny v chování partnera projev neslušnosti). Existuje "tělo pro matku", "tělo
atd., ale nejsou vždy s to jednat podle toho pro přítom pro přítele stejného pohlaví", "tělo pro erotického
nost určitých osobních bariér (např. masivní introverti partnera", tj. různé aprobované zóny tělesného doty-
nejsou vždy schopní jednat uvolněně a dostatečně ote- ku; v neerotických vztazích jsou těmíto místy dotyku
vřeně). Jindy nejsou lidé s to vyvinout dost trpělivosti paže, ramena a hlava, v erotických vztazích jsou to in-
a udržovat rovnováhu mezi vlastní a cizí sociální tech- timní části těla, jejichž stímulace vyvolává sexuální
nikou atd. Argyle podal následující model sociální vzrušení, tzv. erotogenní zóny (u žen např. prsy, vnítř
obratnosti: ní strana stehen, hýždě a další). Zaujetí fyzické blíz-
A vnímá B
převod zpětná vazba X
cíle A pro
chování B zpětná vazba Y
................. ...,
sociální technika B : rovnováha
. . . . . . . . ...J
zpětná vazba Z
Model sociální obratnosti
Ke specifickým sociálním způsobilostem patří např. kosti k partnerovi interakce poukazuje na určitý stu-
motivování partnera interakce k určité činnosti, reduk- peň důvěrnosti, avšak jen ve spojení s pohledem
ce jeho úzkosti a defenzivnosti, ale patří sem např. (proto se lidé namačkaní na sebe ve výtahu nebo
i schopnost prodavače upoutat zájem zákazníka o zbo- v metru na sebe nedívají). Každý člověk má tzv. osob-
ží, "umění prodávat", povzbuzovat, překonávat rozpa- ní bariéru, jejíž náhlé prolomení, např. těsným pří
ky druhého i své vlastní, dostat se z "prekémí" situa- sednutím si nebo nakloněním se, působí rušivě a vyvo-
ce, navázat a rozvinout kontakt atd. Příležitostně se lává nejistotu a neklid postižené osoby. Fyzícká
sociální způsobilosti nazývají také sociální kompeten- vzdálenost od 60 do 90 cm od těla je tzv. osobní dis-
ce, ale tento pojem obvykle zahrnuje určité profesio- tance, od 20 do 60 cm je to intimní distance. M. Argy-
nální způsobilosti. Zda existuje obecný faktor sociální le (1968) rozeznává obecné styly sociálního chování,
kompetence, není spolehlivě známo (Argyle); jsou li- tj. určité vzorce sociálních behaviorálních strategií,
dé, kteří dovedou vést vtipný rozhovor, ale neumějí které mají pohybové, řečové a výrazové komponenty.
vést pracovní poradu, a naopak, jsou dobří prodavači Za strategie chování pokládá Argyle "sociální techni-
335
-~ --------------------
Sociální interakce
ky, které se užívají pří speciálních příležitostech nebo - Závislý (dependenční styl): vyznačuje se projevy
pří sledování zvláštních odpovědí druhých osob", podřízenosti, souhlasu, obdivu, úslužností, uctivostí,
a zdůrazňuje jejich značnou závislost na zpětné vazbě. žádostí o pomoc a radu, pokorou, neustálým přitaká
Mohou být více či méně uvědomělé. Např. obchodník váním ("ano, ano, ano ... ").
podle chování zákazníka nabízí nejprve dražší a po- - Kromě toho lze rozlišit ještě agresivní styl (útoč
tom teprve levnější zboží; určitý typ žen svádějí nost, kritizování, výtky, užívání hrozeb, podrážděnost,
"donchuani" určitým způsobem apod. Výchozím čini nevraživost, vztahovačnost, výbuchy nelibosti, ironi-
telem je tu vždy sociální percepce, tj. kategorizace zování, nevěcné výtky, demonstrace síly, odmítání).
partnera interakce na základě zkušeností s podobnou Podle své laické "teorie osobnosti" osoba, s níž jedi-
kategorií lidí. Argyle rozlišuje tří základní styly soci- nec vstupuje do interakce, může vůči různým partne-
álního chování - afi1iativní, dominantní a závislý rům používat různé styly chování, některé však mohou
- a podává jejich kombinace: být nepříměřeně generalizovány.
Kooperace a kompetice (konflikt). Jednou ze
dominance
základních dimenzí sociální interakce je kooperace -
analyzování udílení rad kompetice; mezi oběma těmito póly je apatie; extrém-
kritika zařazování ním případem kompetice je konflikt, mírným stupněm
neschvalování nařizování je soutěživost, takzvaně zdravá. Kooperativní vztahy
odsuzování vedení
rezistence iniciativa
se uskutečňují na základě společnýchcílů, projevují se
vzájemnou podporou a předpokládají vzájemnou dů
nizká vysoká věru. Mohou existovat i bez vzájemné hlubší citové
afiliance afiliance angažovanosti, např. jako kooperativní pracovní vzta-
vyhýbání se podrobení se
hy - lidé mohou spolu kooperovat, aniž by se museli
uznávání projevy souhlasu milovat, musí však věřit jeden druhému. Společný cíl
vzdávání se podporování znamená očekávání společné odměny a je spojen s vě
ustupování spolupráce domím, že odměnu je možné získat vzájemnou podpo-
odvolávání se zavazování se
rou a pomocí: oba usilují o totéž a oba získávají, mo-
závislost hou se na sebe spolehnout. Kooperací se vyznačuje
Styly sociálního chování
dobré manželství, milenecké vztahy založené na vzá-
jemné lásce, vztahy rodičů a dětí, ale i přátelské vzta-
Jednotlivé styly sociálního chování lze stručně cha- hy a pracovní týmy. Naproti tomu kompetitivní vztah
rakterizovat takto: je poznamenán odlišnými zájmy, konkurencí nebo ale-
- Dominantní styl: jedinec se snaží ovládnout situaci spoň soutěživostí, avšak bez zvláštní zášti. Je to v p0d-
a prosadit se, což je kombinováno s vyšší či nižší statě boj o něco, resp. zápas s používáním agrese, boj
úrovní afiliance (laskavostí nebo hrozbou); dominant- proti druhému (boj o něco nemusí vždy znamenat ag-
ní jedinec nařízuje, přerušuje ostatní v řeči, svůj resivní boj proti druhému, v němž se usiluje o vlastní
mluvní projev může vést v důvěrném tónu, hlasitě, vítězství a porážku druhého II po němž poražený podá-
rychle a přesvědčivě, má pozorný výraz ve tváří, ale vá vítězi ruku, tj. svou povahou sportovní vítězství;
neusmivá se, kontroluje a určuje předmět konverzace, může se chápat jako nepřátelství, touha po pokořeni
dává najevo převahu. nebo zníčení druhého - v tomto boji nejde o protivní-
- Miliantní styl: vysoká úroveň se vyznačuje vřelostí, ka, ale o nepřítele). V kompetitivních interakcích kon-
projevy přátelství, laskavým tónem hlasu, úsměvem, fliktního typu se proto používají takové strategie, jako
nabízením pomoci, ustavením fyzické blízkosti, je přelstění druhého, podvádění, využívání příležitostí
konverzací o osobních tématech; nižší úroveň se vy- k zasazení úderu, poškození, poranění, čeká se na chy-
značuje výše uvedenými projevy vystupujícími ve bu druhého, jeho chyby jsou dramatizovány, objekt
slabší míře a s menší osobitostí a přesvědčivostí, což konfliktního vztahu je deformovaně vnímán (jeho
může vyznívat formálně a cize. dobré vlastnosti jsou zpochybňovány nebo podceňo-
336
Sociální interakce
vány, naopak špatné vlastnosti jsou nadsazovány, do- venosti k oběti a riziku, 3. na rezignaci na egoistický
chází k potyčkám, někdy i ke rvačkám, ke vzájemné- zisk (maxímální osobni prospěch). V praxi však lidé
mu osočování a devalvacím). Konflikty se vyznačují volí tuto kooperativní obětavou variantu jednání jen
bludným kruhem vzájemného trestání, nenávistí a ne- zřídkakdy.
přátelstvím. Prosociální jednání (altruismus). Jde o jednání ve
"Vězňovo dilema". Je to sociálnímí psychology vy- prospěch druhé osoby, často spojené i s osobni obě
tvořený příklad možnosti kooperativního rozhodo- tí; vystupuje buď jako součást kooperace, nebo tehdy,
vání, které je výhodné pro oba partnery vztahu, pokud když lze za kooperaci očekávat vysokou odměnu a za
je založené na důvěře. Dvě osoby jsou podezřelé ze nekooperaci trest (A. Rapoport a M. A. Chammah,
stejného deliktu a jsou odděleně vyšetřovány. Vyšetřu 1965). Existují rozná vysvětleni altruistického či pro-
jící soudce každé z nich sdělí toto: Jestliže se jeden sociálního jednání, kdy lidé jednají ve prospěch druhé
z vás k činu přízná a druhý ne, bude ten, kdo se přízná, osoby anebo celé malé či velké skupiny (rodiny, náro-
osvobozen a druhý dostane zvlášť těžký trest. da apod.). Experimenty prokázaly, že např. děti před
Přiznají-li se oba, dostanou oba trest střední výmě školního věku jsou ochotny vzdát se něčeho atraktiv-
ry, a budou-li oba lhát, čeká je oba jen lehký trest. ního ve prospěch "chudých" dětí, když pozorují, že to
Možnosti dané oběma podezřelým (vězňům) lze vy- učinila modelová osoba; jde zde o učeni na základě
jádřit následující maticí (čísla znamenají léta vězeni): modelu či pozorování (J. Grusec, 1972). Také dospělí
jsou ochotni pomoci, když viděli, že pomoc byla od-
osoba B měněna (D. Adennan a L. Berkowitz, 1970). Avšak
lež přiznání
velmi záleží na situaci; lidé vykazují altruismus, když
-1 O
lež to pro ně má významné pozitivni důsledky, např. když
-1 -5 jejich prosociální jednání má vliv na jejich hodnoceni
osobaAI--------1Io::----~.,........---~
-5 -3 pozorovatelem (L. Berkowitz a R. L. Daniels, 1963).
přiznání
O -3 Pohotovost k pomoci však klesá za přítomnosti dal-
"Vězňovo dilema"
ších osob, což se vysvětluje "dělením odpovědnosti"
(B. Latané a J. M. Dadey, 1970); byly zjištěny drastic-
Každý z vězňů má dvě alternativy chování - lhát, ké případy netečnosti vůči druhým lidem, kteří se na-
nebo se příznat, přičemž lež má trestní alternativy -1 cházeli ve stavu nouze a ohrožení. Ačkoli byla prove-
a -5, zatímco přiznání má alternativy O a -3 (tedy pří dena řada výzkumů k problematice "pohotovosti
znivější bilancí). Zdá se tedy, že je lepší zvolit druhou k pomoci", což je alternativní název pro prosociálni
alternativu s příznivější bilancí, bereme-lí ohled jen na jednání, nepřinesly zatím jejich výsledky jednotnějši
sebe. Ale co udělá druhý? Zapře-lí čin a my se přizná teorii. Poukazuje se na vliv určitých dímenzi osobnos-
me, dostane nejvyšší trest. Avšak může to být také na- ti (starostlivost, "mateřskost", schopnost soucitu), ale
opak, jestliže my čin zapřeme a druhý se přizná. Zvo- to zase ponechává otevřenou otázku, co je to např.
li-li A horší alternativu (lež), je to kooperativni schopnost soucitu apod. J. P. Rushton, R. D. Chrisjohn
chování; zřekne se nejvýhodnějšího zisku, aby umož- a G. C. Fekken (1981) usuzují z určité konzistence
nillepší zisk i druhému. Tento lepší zisk pro oba však prosociálního chování na "altruistickou osobnost",
předpokládá, že budou oba uvažovat stejně, tj. budou avšak H. E. Liick (1987) toto pojetí zpochybňuje
brát ohled na druhého a mít k sobě vzájemnou důvěru a soudí, že klasickými teoriemi učení je pohotovost
(tedy že jeden druhého "nenechá ve štychu"). V pří k pomocnému chování těžko vysvětlitelná. Rovněž
kladu se objevuje jednak racionální egoistická alterna- pokus vysvětlit prosociální chování gestaltisticky po-
tiva (A se přizná a získá největší možnou výhodu), jatým motivačním konceptem "promotivní tenze" (po-
jednak kooperativní obětavá alternativa (A se nepři moc vyžadujíci napěti), jak se o něj pokusil H. A.
zná, zvolí alternativu horší, ale výhodnou pro oba). Hornstein (1972), je diskutabilní.
Kooperativní jednání je tedy založeno na několika Novodobé dějiny lidstva jsou plny hrůzných přípa
předpokladech: 1. na oboustranné důvěře, 2. na připra- dů zvůle, násilí a krutosti (bolševismus, nacismus)
337
Sociáhú interakce
a sociáhú psychologové se pokusili zkoumat fenomén internalizovaná hodnota je v chování realizována bez
krutosti. Pověstné jsou v tomto smyslu experimenty vnějšího tlaku, jednání je vnitřně kontrolováno pře
s poslušností S. Milgrama (1963), který chtěl psycho- svědčením o jeho správnosti a je rezistentní vůči vyha-
logicky vysvětlit počinání těch, kteří se dopouštěli zví- sinání). U poslušných osob v Milgramových experi-
řeckých ukrutností a masových vražd a nebyli nepo- mentech se nicméně našly některé výraznější
chybně všichni sadisty. Zkoumal, jak se chovají osoby, osobnostní charakteristiky: byly to osoby méně vzdě
na nichž se požaduje, aby způsobovaly bolest nezná- lané, zaměřené na techniku a mechaniku spíše než na
mým lidem. Pokusné osoby měly možnost udělovat sociáhú povolání, spíše mladší a s vysokým skóre
elektrické šoky v napětí od 15 do 415 voltů neznámým autoritarismu (zastoupeni mužů a žen bylo stejné); ty-
pokusným osobám s tím, že to příspívá k učeni těchto to osoby měly v průměru o dost nižší hodnotu sociál-
osob, jak jím sdělil experimentátor, který jím později ni inteligence než neposlušné osoby.
dával pokyny ke zvyšování síly šoku. Učící se pokus- Interpersonální postoje. V průběhu sociálních
né osoby reagovaly na udělování šoků, které se ve interakcí se u jejich účastníků vytvářejí postoje jedno-
skutečnosti nekonalo, předstíranými bolestmi, protes- ho vůči druhému. Postoj je psychický vztah s třemi
ty a žádostmi o přerušeni experimentu. Tzv. naivní, tj. komponentami - poznávací, citovou a snahovou, kte-
vlastní pokusné osoby použily v průměru šoku o hod- rý tak vyjadřuje hodnoceni určitého objektu, v tomto
notě 210 voltů (u kontrohú skupiny to bylo jen 45 vol- případě jiného člověka, subjektem (~ Postoje). In-
tů); celá jedna čtvrtina osob použila šoku o hodnotě terpersonáhú postoje se vytvářejí na základě vzájem-
375 voltů, ačkoli to bylo již životu nebezpečné a pří ného odměňování a trestání, což souvisí se vzájem-
použití 300 voltů již učící se osoby nereagovaly, ným uspokojováním potřeb osob zúčastněných na
předstírajíce bezvědomi (ze čtyřiceti osob kontrohú interakci (K. Skarzyríska, 1976). Jestliže jsou v průbě
skupiny použily šok takové síly jen dvě osoby). vý- hu interakce uspokojovány potřeby obou partnerů, vy-
sledky, které byly naprosto neočekávané, lze vysvětlit tvářejí se mezi nimi pozitivní postoje (vztahy). Zdů
vlivem autority, přenesením odpovědnosti jedince na razňuje se zejména význam komplementárních potřeb
autoritu, což může vést ke slepé poslušnosti. Tento (R. Winch, 1954), jako jsou např. dominance jednoho
vliv autority potvrdily i další experimenty, které Mil- a submise druhého partnera interakce. Východiskem
gram provedl se dvěma typy představených experi- interpersonálního postoje je hodnocení partnera
mentátorů; jeden byl renomovaným vědcem ze slavné interakce, které vyúsťuje v určitý výsledek, postoj.
americké univerzity v Yale, druhým byl vědec pracu- V důsledku socializace a sociáhúch zkušeností se vy-
jící v poněkud "obskurních" podmínkách. Prvnímu tvářejí vztažná schémata, akceptované a neakceptova-
"podlehlo" 65 %, druhému 48 % pokusných osob. né kategorie; informace o partnerovi interakce získané
Největší vliv měl vědec, když byl experimentům osob- v jejím průběhu porovnává subjekt s těmito kategorie-
ně přítomen; když udilel pokyny telefonem, omezil se mi a partnera interakce kategorizuje, tj. zařazuje na zá-
jeho vliv jen na 25 % pokusných osob, přičemž někte kladě shodných psychických, ale i fyzických znaků do
ré z nich "podváděly", tj. udělovaly šoky o nižší hod- určité subjektivni kategorie (sympatický, důvěryhod
notě. Podléhání autoritě je druhem reakce na sociální ný apod.). Jestliže je partner zařazen do aprobované
vliv; podle E. Aronsona (1972) jsou těmito reakcemi kategorie, jeho chování je hodnoceno jako pozitivní
poslušnost, identifikace a internalizace (interiorizace, a vytváří se vůči němu pozitivní postoj; je-li kategori-
zvnítřňování). 1. Poslušnost (člověk se podrobuje, aby zován v dezaprobované kategorii, vzniká vůči němu
se vyhnul trestu nebo získal odměnu, ale také proto, že negativní postoj. Další průběh interakce tuto kategori-
podléhá vlivu autority). 2. Identifikace Oedinec se zto- zaci buď potvrzuje, nebo jen zčásti, nebo ji nepotvrzu-
tožňuje s jiným člověkem a napodobuje ho, protože se je a subjekt si původní obraz partnera a s ním spojené
mu obdivuje; tím se zvyšuje jeho sebehodnoceni; od postoje uchovává, nebo je měni, např. ztrácí vůči ně
poslušnosti se identifikace liší tím, že jedinec věří mu důvěru. Empiricky byla potvrzena existence tzv.
v hodnoty, které přejímá. 3. Internalizace Oe nejtrva- centráhúch kategorií, které mají mimořádný psycholo-
lejším a nejhlubším důsledkem sociálního vlivu; gický význam; takovou centráhú kategorií jsou např.
338
Sociální interakce
vztahy člověka k jiným lidem: člověk vnímaný jako ber a A. Woodward (1966) soudi, že mezi podněty
srdečný a vřelý je oceňován zcela jinak než člověk a s nimí asociovanýmí reakcemí se uplatňuje proces
vnímaný jako chladný a jednající s odstupem osobitého rozhodování, v němž se odměny a tresty
(S. Asch, 1946). Obraz vnímané osoby si totiž subjekt uplatňují jako informace řídící chování, nikoli jen ja-
í "psychologicky" dotváří, uplatňuje přítom jakousi ko přímo aktivující (motivující) činitelé. Někteří psy-
laickou "psychologii". Jinou takovou centrální kate- chologové v tomto smyslu chápou odměny a tresty ja-
gorií je intelekt; osoby představované jiným osobám ko "zpětné informace", které "korigují způsob
jako inteligentní jsou vnímány jako sympatičtější než vykonávané činnosti tak, aby bylo dosaženo chtěného
osoby, které jsou představovány jako neinteligentní cíle": odměny informuji o úspěchu, tresty o neúspěchu
(K. Skarzytíska, 1975). Dále se ve vytváření interper- programu činnosti. Ještě výrazněji to formuluje
sonálních postojů uplatňuje percipovaná podobnost W. Lukaszewski (1973), ale zdá se, že se v tomto pří
partnera, a to především opět psychologická: sympa- stupu nedostatečně rozlišují dva koncepty regulace
tické jsou nám osoby, o níchž se domníváme, že mají chování: motivace a tzv. kognitivní klíče, které řídi
stejné názory jako my (Th. Newcomb, 1966). G. C. chování s oWedem na danou situaci, v níž probíhá.
Homans (1961) ukázal, že se lidé sbližují s osobami Z psychologie výchovy je známo, že nepravidelné od-
a vyWedávají s nímí kontakty tehdy, mají-li tyto oso- měňování upevňuje určitý postoj a způsob chování
by identické nebo podobné postoje; naopak odmítají proti vlivu vyhasinání více než pravidelné odměňová
styk s lidmí, kteří mají opačné postoje. K. Skarzytíska ní týmíž podněty. Posléze je nutné brát v úvahu také
(1976) formulovala hypotézy o vyrovnávání postojů
fenomén vnitřních odměn a trestů. V situaci, kde vlád-
mezi partnery interakce: 1. Čím významnější je pro
nou odměny, dominuje radostné rozpoložení, při pře
partnery interakce daný mezilidský vztah, tím silnější
vaze trestů je Wavní podněcující silou úzkost, lidé ma-
bude tendence k vyrovnání postojů. 2. Čím je větší
jí nepřátelský vztah k tomu, co je obklopuje, vykazují
rozdíl v postojích obou partnerů vůči sobě, tím větší je
nízkou úroveň iniciativy, jsou utlumení, chtějí co nej-
tendence k jejich vyrovnání, pokud je vztah atraktivní.
rycWeji ukončit svou činnost a zbavit se odpovědnos
3. Tam, kde jsou postoje vyrovnané, jsou informace
ti a závazků (Skarzytíska). Důležitým faktorem sociál-
o asymetrii odmítány, tam, kde nejsou vyrovnané, je
ní interakce je tedy sociální zpevnění, které si partneří
informace o asymetrii přijímána lehčeji. 4. Tam, kde
udělují. J. L. Turner, E. B. Foa a U. G. Foa (1971) ro-
v případě asymetrie postojů je nám zatěžko změnit
vlastní postoje, vystupuje tendence ke zrušení vztahu, zeznávají následující druhy sociálního zpevnění: láska
resp. přerušení interakce. Vyrovnávání postojů, jak ("jsi mílý, mám tě rád"), status ("tvé povolání je velmí
důležité"), informace ("tu knihu si můžeš vypůjčit
ukázal Z. Zaborowski, nemusí nutně znamenat stej-
nost postojů vůči sobě navzájem, ale sbližování. u X"), peníze ("dobře ti to zaplatím"), hmotný statek
Důležitým aspektem průběhu sociální interakce je ("přinesl jsem ti uherák"), podpora ("máš pravdu").
vzájemná výměna odměn a trestů, zejména ego- Sociální zpevnění nemají ovšem jen formu verbální,
vztažných (J. T. Tapp, 1969, K. Skarzytíska, 1974 ale i behaviorální, a mohou mít povahu fyzických vě
a další). Podle Skarzytíské je dnes vhodnější otázka, cí a podnětů (poWazení) i symbolů. V sociálním zpev-
jaká konfigurace odměn a trestů je nejpůsobivější. ňování se uplatňují zákony kontrastu a nasycení:
Ukazuje se totiž, že mechanické odvozování vlivu od- delší sled stejných pozitivních podnětů vede k nasyce-
měn a trestů na chování člověka ze známého "zákona ní (pozitivní podněty jsou pak prožívány jako neutrál-
efektu", jak jej zformuloval E. L. Thomdike, není ní, avšak kladný podnět po řadě trestů působí zvlášť
vhodné; vliv odměn a trestů na chování člověka je nut- příjemně, a naopak averzivní podnět po řadě odměn
né uvažovat z Wediska specificky lidské struktury psy- působí velmí nepříjemně, avšak po opakování je méně
chiky. Původní mechanistická interpretace zákona nepříjemný než na začátku. Také stereotypní trestání
efektu vycházela z toho, že reakce jedince jsou kontro- vede k adaptaci.
lovány podněty, s nimiž jsou asociovány odměny Vývoj dyadického vztahu popsala U. Piontkowska
a tresty. J. Nuttin a A. Greenwald (1968) a také R. We- (1976). vývoj probíhá jako vzájemné testování, tj.
339
Sociální psychologie
ověřování postojů jednoho partnera vůči druhému (ze- ní vztahy a jako základní pole jejích projevů sociální
jména v milostných vztazích) a procházi čtyřmi stadii: prostředí; proto se někdy uvádi, že psychologie je pře
1. Výběr (jedinec si vybírá k interakci takového part- devším, anebo vůbec, psychologií sociální. V každém
nera, od něhož může očekávatodměny). 2. Vyjednává- připadě patři sociální psychologie mezi nejvýznam-
ní (partneři vzájemně prozkoumávaji své zisky a vý- nější základní psychologické vědy. Historicky vystou-
daje a ustavuji určitá závazná pravidla transakce "dát" pila na scénu vědeckého dění poměrně pozdě: první
a "dostat"; pokračuji v interakci, když jim vztah přiná učebnice této vědy byly publikovány až na začátku na-
ší určitý psychický zisk, resp. očekávání zisku). 3. Zá- šeho století (sociolog E. A. Ross, 1908, a psycholog
vazek (na určitém stupní intenzity vztahu se vytváří W. McDougall, 1908; některé prameny uvádějí dřívěj
vzájemná závaznost - připadně též citová závislost ší datum spojené s laboratorním výzkumem sociálních
- na základě dosud "investovaných vkladů a výdajů"; faktoru závodění a soutěžení N. Tripletta z r. 1897).
partner přebírá závazek vyrovnat výdaje subjektu od- E. F. Mueller a A. Thomas (1974) vysvětlují toto
měnami, které mu poskytne; směřuje se k určité rov- opožděné vystoupení sociální psychologie: 1. nedos-
nováze vztahu, když investice partnera jsou úměrné tatkem výzkumných technik, 2. nedostatkem rele-
jeho zisku). 4. Institucionalizace ("interakce je institu- vantních sociálně psychologických otázek, 3. faktem,
cionalizována, když určité symboly zpevňují její usta- že člověk nebyl nahlížen jako možný objekt empi-
vení", tj. ustálí se v ní určité normy a role: "normy ricko-vědeckého výzkumu také jako sociální bytost
umožňují kontrolu chování bez toho, že by vyvstávaly a 4. nedostatkem vědomí problémů. O sociální chová-
výdaje, nejistoty, konflikty a ztráty moci, které se mo- ní člověka se začala zajímat až reformace a později ka-
hou přihodit s přímým použitím interpersonální moci" pitalismus z potřeby regulovat sociální chování člově
- Piontkowska). Normy a role slouží mímo jiné syn- ka; předtím kontrole chování stačily takové instance
chronizaci chování a vylučují možnosti interference re- jako mravy, zákony a náboženství. Se ztrátou funkční
akcí, když chování A je v určité době neslučitelné schopnosti těchto institucí se pak začalo rozvíjet soci-
s chováním B (např. když si manžel čte noviny a je álně psychologické zkoumání. Již před vznikem soci-
manželkou žádán, aby si s ní povídal). Časem se mo- ální psychologie tu však bylo poměrně dost poznatků
hou objevit změny dyadického vztahu, když: 1. jedi- o sociální, resp. sociokulturní determinaci lidské psy-
nec se pokusí maxímalizovat svůj zisk na úkor ztrát chiky (kulturní antropologie, etnologie a psychologic-
druhého, 2. změní se význam a hodnota výdajů a zisků. ky orientovaná sociologie) a také v psychoanalýze by-
ly zdůrazňovány sociální aspekty psychické dynamiky
Literatura: ("rodinný román" neurotiků). V první fázi svého
vývoje zahrnovala sociální psychologie i tematiku
Argyle, M.: Social interaction, London 1969. Argyle, M., Hender-
chování sociálně žijících druhů zvířat; tato tematika
son, M.: The anatomy ofrelationships, London 1985. Brehm, S. S.:
Intimate relationships, New York-St. Louis-San Fransisco 1976. dokonce převládala (C. Murchison, 1935 - obsáhlá
Fiske, S. T., Taylor, S. E.: Social cognition, New York 1984. Kři příručka o sociální psychologii). Teprve koncem třicá
vohlavý, J.: Já a ty, Praha 1977. Piontkowska, u.: Psychologie der tých let se zoologická a antropologická problematika
Interaktion, Miinchen 1976. Mika, S. (red.): Studia nad postawami v sociální psychologii oddělovala, sociálním chová-
interpersonalnymi, Wroc1aw-Warszawa-Kraków 1976. Zabo-
ním zvířat se začala zabývat etologie a sociální psy-
rowski, 2.: Stosunki miedzi1udzkie, Wroc1aw-Warszawa-Kraków
1976. chologie se stala výlučně antropocentrickou vědou.
Nicméně pojetí předmětu sociální psychologie by-
lo ruzné, sociální psychologie přecházela na jedné
straně do psychologie, na druhé straně do sociologie.
Sociální psychologie E. F. Mueller a A. Thomas (1974) uvádějí: "Psycholo-
gicky zaměřená sociální psychologie zkoumá vliv so-
Antropocentricky orientovaná psychologie zdůrazňuje ciálních faktoru na psychické procesy individua ... So-
jako základní faktor formování lidské psychiky sociál- ciologicky zaměřená sociální psychologie se zabývá
340
Sociální psychologie
skupinovými procesy jako takovými, individuum do koliv výlučně, determinována sociálními zkušenostmi
nich vstupuje jen jako element." Existují v podstatě z těchto interakcí. Obsah těchto tezí ilustruje obvyklá
následující kategorie sociálně psychologických pro- tematika sociální psychologie (její taxonomie), kte-
blémů: 1. vztah jedinec - jedinec, 2. vztah jedinec - rou tvoří v podstatě jednotlivé aspekty sociálních in-
malá skupina, 3. vztah malá skupina - malá skupina, terakcí: 1. sociální motivace (proč jedinec vstupuje do
4. jedinec v davu. Dění uvnítř malých skupin (např. ro- sociálních interakcí a proč je udržuje), 2. sociální per-
din, pracovních skupin apod.) zkoumá také sociologie. cepce (jak si vytváří obraz partnera interakce, který ur-
Psychologické charakteristiky větších skupin (vysoko- čuje způsob jeho chování vůči tomuto partnerovi),
školáci, zemědělci, průmysloví dělníci atd.) zkoumá 3. sociální techniky (způsob chování vůči partneru
tzv. společenská psychologie, resp. sociologie. Sociál- interakce vycházející z jeho obrazu), 4. sociální komu-
ni psychologie má nejužší vztahy k sociologii a ke nikace (podstatná složka interakce), 5. postoje (vnítřní
kulturni antropologii. Z psychologických věd má soci- dimenze či obsah sociálních vztahů tvořené komple-
ální psychologie nejblíže k psychologii osobnosti xem kognitivních, emotivních a konativních složek),
(osobnost v sociálním kontextu) a k vývojové psycho- 6. sociální učení (jak se organízuje sociální zkušenost
logii (sociální vztahy jako činitelé psychického vývo- individua a jak intervenuje v jeho sociálním chování),
je). Podle W. Herknera (1975) jsou hraníce sociální 7. socializace (jak se individuum stává sociální bytos-
psychologie vůči sociologii a řadě dilčích psycholo- tí a jak jako sociální bytost funguje), 8. jedinec v ma-
gických disciplin dány tímto vymezením předmětu: lé skupině, její struktura a dynamika. K tomu se někdy
"Sociální psychologie je věda o interakcích mezi indi- řadi již zminěné téma jedince v davu.
vidui." Snad je však nutné dodat, že tu jde o psycho- Aplikace sociální psychologie na problémy spole-
logické aspekty těchto interakcí (M. Nakonečný, čenské praxe je velmi široká (~ Využití psychologie
1970) a že je pak z tematického okruhu sociální psy- v praxi) a uplatňuje se všude tam, kde se pracuje s lid-
chologie vylučována interakce mezi malými skupina- mi a kde se uplatňují sociální faktory a hlediska jako
mi. Sociální interakce omezené na styk mezi individui podstatné koncepty činnosti. Tak vznikla řada relativ-
ně samostatných vědních oborů vyrůstajících z po-
vystupují ve formě dyadických (vztah jedinec - jedi-
znatků sociální psychologie, jako např. sociální psy-
nec) a intraskupinových vztahů (rozumí se uvnitř ma-
lých skupin). D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L. Balla- chologie organízace, sociální psychologie výchovy
chey (1968) chápou sociální psychologii poněkud a další. Při výzkumu výše uvedených témat se uplat-
ňují speciální sociálně psychologické metody výzku-
šířeji jako "vědu o chování jedince ve společnosti",
mu, mezi něž patří zejména sociometrie, obsahová
resp. "vědu o případech meziosobního chování". Vy-
analýza, měření postojů, pozorování vycházející
mezení předmětu sociální psychologie je tu omezeno
z určitých kategorií sociální interakce, sociálně psy-
behavioristickým přístupem a je zřejmé, že sociálně
chologický experiment a další.
psychologické problémy nemohou být dost dobře
zkoumány bez konceptu takových intrapsychických
fenoménů, jako jsou city, svědomí, sebepojetí atd. Dů
ležitost sociálních aspektů lidské psychiky plyne ze Literatura
skutečnosti, že "případy meziosobního chování jsou
Andrejevová G. M.: Sociální psychologie, Praha 1984. Herkner, w.:
všudypřítomné" a "izolovaný jedinec je fikcí" (Krech,
Lehrbuch Socialpsychologie, 5. vyd., Bem-Stuttgart-Toronto 1991.
Crutchfield a Ballachey). Pro fungování lidské psy- Janoušek, J. (red.): Sociální psychologie, Praha 1988. Krech, D.,
chiky je tedy podstatné, že: 1. člověk je primárně so- Crutchfield, R. S., Ballachey, E. L.: Človek v spoločnosti: základy
ciálně vztažná bytost se všudypřítomnou sociální de- sociálnej psychológíe, Bratíslava 1968. Lindzey, G., Aronson,
terminací, 2. přirozenou a rozhodující oblastí. jeho L. J. (ed.): The handbook of social psychology, sv. I-V, 2. vyd. Re-
ading (Mass.)-London 1969. Nakonečný, M.: Sociální psychologie,
psychických projevů je pole sociálních interakcí. Praha 1970. Van der Zanden, J. w.: Social psychology, 4. vyd., New
Obecně řečeno, lidská psychika se utváří a funguje York-St. Louis-San Francisco 1987. Witte, E. H.: Sozialpsycholo-
v kontextu sociálních interakcí; je podstatně, i když ni- gie: Ein Lehrbuch, Miinchen 1989.
341
Strach - Stud
lu je strach, výraznější afektivní formou je pocit hrůzy ného nebezpečí. Čím je vědomí kontroly situace men-
či zděšení, který je vyvoláván vědomím bezbrannosti
ší, tím větší je zděšení z určitých situací, zejména
čí bezmocnosti. Hrozby či nebezpečí jsou životně vý-
z těch, kde vystupují nadpřirozené síly, přízraky, vlád-
znamné situace, a proto strach, který vyvolávají, je noucí "temnými silami", tj. něčím neznámým. To sou-
současně motivující. Se strachem jsou spojeny různé
visí patrně i se strachem ze tmy, který není vrozený
pokusy o útěk (behaviorální složka strachu), ale exis- (atavistický jev z dob, kdy se prapředkové člověka bá-
tuje aktivující (mobilizující) a dezaktívující strach li v temnotě svých jeskyní po vyhasnutí ochranného
ohně), ale vyvolaný asociacemi tmy a "temných sil",
(strnulost, znehybnění, "stavění se mrtvým" jsou vro-
zené reakce některých druhů zvířat na bezprostřední resp. tmy a noci plné nebezpečí. U člověka vůbec pře
vládají obavy či strachy vyvolávané symbolickými
nebezpečí, z něhož není úniku, a vystupují v této for-
podněty, které souvisí spíše se symbolickými než fy-
mě proto, že "mrtvé" živočichy někteří dravci nenapa-
zickými hrozbami (ztráta prestiže, tváře, "dobré po-
dají). Od strachu se odlišuje úzkost (f-), která na roz-
věsti" atd.). Existují však i vrozené druhy strachu
díl od strachu, jenž je vždy konkrétním strachem
(u opic např. z hadů, u dětí raného věku z nepřítom
z něčeho určitého, nemá předmět. Anticipace hrozby
nosti matky, která je zdrojem pocitů jistoty - J. Bowl-
vyvolává obavy, které mohou být stejně silné jako ak-
by, 1973). Nejistota může vyvolávat různé druhy stra-
tuálně prožívaný strach z hrozby již stávající. Strach,
chu (např. ze zkoušky, z veřejného vystoupení). Silně
který má důležitou biologickou funkci (vyhnutí se
demotivující je strach z neúspěchu, spojený s nížšími
nebezpečí), je vrozená emoce, ale jak prokázal N. E.
aspiracemi (~ Výkon). Strach mohou vyvolávat
Miller (1948), vzníká také podmiňováním bolesti
i představy různých selhání, rizik a hrozeb. Strach je
(strach z návštěvy zubního lékaře apod.). Redukce
spojen s rychlým vzestupem frekvence nervových im-
strachu působí jako zpevnění. Biologický význam
pulzů a řadou výrazných fyziologických i výrazových
strachu vyplývá také z jeho spojení s aktivací orga-
změn, které souvisí se stavem zvýšené úrovně aktiva-
nísmu, s mobilizací energie, jež bude vynaložena na
ce (zrychlený tlukot srdce, ale i třes, studený pot, ne-
útěk nebo na boj. Behaviorálními komponentami jsou
volnost, pomočení a pokálení se, křik, napjatý výraz
již uvedený útěk a dále různé formy úniku z nebez-
tváře s vytřeštěnýma očima a další).
pečné situace, jako je např. skrývání se (jeho biologic-
kou obdobou jsou mimikry některých druhů zvířat).
Th. Ribot (1903) rozlišil dvě formy pudu sebezácho- Literatura:
vy: obrannou (strach) a útočnou (hněv). Drvota. s.: Úzkost a strach, Praha 1971. Gray, J.A.: The psycholo-
"Silný strach je doprovázen starostí, nejistotou či gy of fear and stress, New York 1971. Lewis, M., Rosenblum, L.A.
pocitem chybějící jistoty a hrozícího nebezpečí či ne- (vyd.): The origins of fear, New York 1974.
štěstí. S výjimkou vzácného a ochromujícího strachu
mobilizuje tato emoce energii a vyvolává motivaci
k útěku před nebezpečím. Anticipací nebezpečí a pří Stud
měřeným jednáním se indíviduum často zbavuje in-
tenzivního strachu" (C. E. Izard, 1981). Zbavení se Široké pojetí studu jako pocitu spojeného s celou řa
strachu je prožíváno jako silná úleva a uklidnění (ak- dou dalších emocí, jako viny, pokory a dalších, a s ce-
tívační účinek strachu vyvolává silné vnítřní napětí). lou řadou situací, jako je být nahý, být přístižen pří ně
Strach se může vyvíjet z úlekové reakce (leknutí), čem zahanbujícím atd., podal již Ch. Darwin (1872).
která má charakteristický výrazový vzorec a je vyvo- Naproti tomu úzké pojetí studu jako pocitu spojené-
lávána náhlými, silnými a neočekávanými podněty. ho se sexualitou má H. Ems (1900). Podobně český
Strach je emoce nepříjemná, ale existuje i příjemné sexuolog 1. Hynie (1940) chápe stud jako přirozenou
342
Sugesce a hypnóza
složku sexuálního života, jako druh sexuální zábrany; tostně vnímaný rozpor mezi daným a žádoucim a po-
jini v něm naopak spatřují zdráhání, které podněcuje, cit studu tu vystupuje, když stávající je v rozporu se
analogii chování samic některých druhů zvířat, které žádoucim z hlediska nějakého hodnotícího kritéria.
v době páření unikají samcům v kruhu, aby je stimu- Navenek se stud projevuje ostýchavým chováním,
lovaly a byly posléze dostiženy. Stud tak může být sig- rozpaky, nejistotou, ale i zlobou a dalšími reakcemi na
nálem zdrženlivosti, ale i činitelem vydražďování. výše uvedené rozpory v hodnocení. Stud tedy vystu-
Lidský sexuální stud je však komplexnější, kulturou puje také jako naučený etický cit, který funguje jako
formovaný jev, neboť existují kultury, kde zcela chybí. tzv. "vnítřní trest", tedy jako útlumový činitel pro ty
Může být spojen s účelovým omezením sexuálního způsoby nedovoleného chování, cítění a myšlení, s ní-
styku na optimálního partnera a je to spíše charakte- miž se jedinec ztotožnil jako s nedovolenými, nežá-
ristický jev ženský než mužský (příběhy podobné bib- doucími. Stud má v tomto smyslu vztah k objektifikaci
lické interakci Josefa a Putifarovy ženy jsou vzácné). ega, tj. k působení ega na jeho okolí, ale také k identi-
Stud tedy vystupuje ve službě sexuality, "slouží ono- fikaci subjektu s vlastním tělem, se sebou samým vů
mu zušlechťovacimu procesu, chrání před banálností bec (F. J. Broucek, 1991): stydliví a ostýchaví lidé tr-
a vede ke zkrášlení života", event. ke "zušlechtěnému pí často komplexem méněcennosti. Stud jako etický
potomstvu" (J. Hyníe, 1940). V tomto smyslu se pro- cit tak vyjadřuje určitou úroveň morálního vývoje je-
jevuje zdrženlivostí, ostýchavostí, zdráháním a další- dince, jeho hodnotové preference a je, obecně a ob-
mi zábranami v rozvíjení sexuální interakce. H. Ellis razně řečeno, hlasem svědomí. V tomto smyslu fun-
(1937) soudil, že "studje v nejprimitivnějších formách guje jako druh vnítřního negativního zpevňování
u zvířat založen na pohlavní periodicitě", a jako tako- (trestání sebe sama), jako již existující naučený systém
vý je "podstatnou podmínkou námluv", je to "projev individuálních zábran.
pohlavního odmítnutí u zvířecí samice, která ještě ne-
ní v období oestra", slouží také k dosažení přiměřené
sexuální excitace u samce. Ellis považuje "pohlavní Literatura:
stud" za "jmenovitě ženský rys" a rozlišuje přirozený Broucek, F.J.: Sham and the self, New York-London 1991. Scheler,
a umělý stud, který je vypěstován výchovou. M.: Uber Scham und Schamgefiihl, ln Gesammelte Werke, sv. x.,
Stud má však širší psychickou bázi a je spojen také 2. vyd. Miinchen 1957. Wurmser, L.: Die Maske des Scham: Die
se sebehodnocením, s úrovní morálního vývoje jedin- Psychoanalyse von Schamaffekten und Schamkonflikten, 2. vyd.
Berlin-Heidelberg-New York 1993.
ce, s jeho svědomím. Máme tu na mysli morální stud
plynoucí ze sebereflexe nemorálních úmyslů nebo již
dokonaných činů, onen vnítřní hlas, Sokratův "daimo-
mon", který se ozývá jako výčitky svědomí nebo pů Sugesce a hypnóza
cholo~ sobí jako zábrana učinit něco, za co by se subjekt "mu-
• L.A. sel stydět", a to ovšem nejen ve smyslu sexuálnim, ale Přesvědčovat někoho o něčem lze různými způsoby.
morálnim vůbec. Jde tu vlastně o druh úzkosti (~ Úz- Sugerovat někomu něco znamená imperativně působit
kost), která vzníká podle psychoanalýzy z napětí mezi na jeho city tak, aby s vyloučením racionální kontroly
pudy a superegem (osobní morálkou). Stud tu může převzal určitou ideu; děje se tak tedy emociogenním
být smíšen s pocity viny: podle Th. Reika (1925) "na- "vemlouváním". Tento emocionálně imperativní způ
pětí mezi požadavky nadjá a výkony já je pociťováno sob přesvědčování se nazývá sugesce a je označován
jako cit viny". Ve spojení s náboženským přesvědče jako iracionální přesvědčování v protikladu k racio-
ním může subjekt určité představy, činy, smýšlení po- nálnimu přesvědčování, které je založeno na logické
važovat za hříšné, ve spojení s jinou etickou orientací argumentaci. Pokud někdo výše uvedeným způsobem
za neslušné, nečestné apod. Ale člověk se může stydět přesvědčuje sám sebe, jde o autosugesci. Prakticky se
i za to, že je chudý nebo že přísluší k určitému etniku sugesce používá v mnoha podobách, např. sugestiv-
se špatnou pověstí, může se stydět nejen za sebe, ale ními apely v náboru, systematicky se pak uplatňuje ja-
i 7:a jiné. To znamená, že stud zde vyjadřuje nějaký by- ko zvláštní forma psychoterapie (sugestivní psychote-
343
Sugesce a hypnóza
rapie), a to buď tak, že osoba, která je předmětem su- bilita (sugestivní vyvoláváni pohybových reakcí,
gesce, se nachází v bdělém stavu (vigilní sugesce), ne- ataxie), sekundární sugestibilita (sugestivní vyvolálli
bo v hypnóze (hypnotická sugesce). F. H. Allport postojů) a tzv. prestižní sugestivita, kterou E. Ullrich
(1921) charakterizuje sugesci jako "rozumem neovliv- (1987) vymezuje jako "převzetí prestiží nasycených
něný souhlas"; lze tedy říci, že sugesce se prosazuje na autoritárních pojetí". G. Murphy a L. B. Murphy
základě "nekritického souhlasu", přičemž se uplatňuje (1931, podle J. Hoskovce, 1967) charakterizují su-
nejen obsah sugesce a její forma, ale důležitou roli, gestibilitu jako "tendenci věřit nebo jednat podle toho,
i když níkoli ve smyslu absolutně nutné podmínky, tu co je člověku řečeno", přičemž se uplatňuje řada mo-
hraje i situace, v níž je sugesce prováděna. Koncem tivů - závislost na někom, strach z někoho, láska k ně
minulého století byly vedeny spory mezi tzv. paříž komu. S. M. Deusinger (1987) rozlišuje jenom primár-
skou školou (J. M. Charcot) a školou v Nancy ní a sekundární sugestibilitu (v první se uplatňuje
(D. Bernheim) o to, zda sugesce je, či není patologický auto- i heterosugesce, v druhé jen heterosugesce).
jev: pařížská škola pokládala sugesci za patologickou J. Hoskovec (1967) soudí, že terciární sugestibilita je
a v návaznosti na ní P. Janet (1919) vyslovil názor, že v podstatě zastoupena jak v primární, tak i v sekun-
"sugesce je vysoce hysterický jev", jakýsí "automa- dární sugestibilitě. Známá je poměrně vysoká negativ-
tismus vůle a víry", zatimco D. Bernheim (1896) sou- ní korelace mezi sugestibilitou a inteligencí: vysoce
dil, že sugesce je jev přirozený a že je to "proces, jímž inteligentní osoby jsou jen málo sugestibilní, což zřej
je do ducha vpravována idea a jím přijímána". Suges- mě souvisí s dokonalejším kritickým myšlením.
ce vyjadřuje v tomto smyslu zvláštní druh psychické- K. G. Stukat (1958) zjistil vztah mezi sekundární su-
ho vlivu člověka na člověka, případně na více lidí na- gestibilitou a potřebou konformismu. Sugestibilita je
jednou (davová sugesce). Terminem sugestivní vliv se také obecnou vlastností davů a souvisí zřejmě i se sta-
označuje vliv určitých idejí nebo subjektů, které zaují- vem motivace jedince: jedinec věří tomu, čemu věřit
mají pozornost a vyvolávaji určité silné dojmy. Hovo- chce; sugesce je tedy také tak trochu autosugescí.
ří se však i o sugestivním vlivu určitých událostí, např. Hypnóza. Pojem zavedl J. Braid (1843) pro pojme-
situací vyvolávajících paniku, v níchž vystupují signá- nováni stavu podobného transu, který je navozován
ly ohrožení. Sugestivní vliv nemusí ovšem vystupovat sugescí útlumů; fenomén byl znám již ve starověku
vždy izolovaně a může být součástí procesu ovlivňo a byl využíván k léčbě, protože v hypnóze podávané
váni. Přesně vymezuje jeho specifičnost J. Hoskovec sugesce mohou významně ovlivňovat tělesné funkce
(1967): "Když se myšlence nedostává logického i psychické stavy. E. R. Hilgard (1965) uvádí následu-
opodstatnění, a přesto je akceptována, je snadné roz- jící zvláštnosti stavu hypnózy: 1. Je odstraněna "plá-
poznat sugesci jakožto efektivní mechanismus." novací funkce", hypnotizovaný rezignuje na vlastní
W. Schmidbauer (1987) uvádí, že sugesce je bezpo- snahy a poddává se do jisté míry vůli hypnotizujícího.
chyby nejstarši formou léčení duševních nemocí a že 2. Pozornost je "kanalizována", ustavuje se "raport"
má úzký vztah k magickému myšlení. Její účinnost se mezi hypnotizovaným a hypnotizujícím, u hypnotizo-
posiluje užitím hypnózy (hypnotická sugesce). Podle vaného se objevuje "rourové" vnímáni, tj. vnímá to, co
Ch. Baudoina (1925) je sugesce "podvědoméuskuteč říká hypnotizující. 3. Je redukováno "přezkoumávání
ňováni ideje" a podle B. Stokvise (1961) lze sugesce- reality", hypnotizovaný může vyplnít i absurdní su-
mi ovlivňovat i všechny orgánové funkce, což bylo již gesce, které mu hypnotizující dává. 4. Objevuje se
dávno před tímto konstatovánim využíváno v autosu- zvýšená sugestibilita ve srovnáni se sugestibilitou
gestivní léčbě a udržováni kondice ("couéismus"). v bdělém stavu. 5. Hypnotizovaný je ve stavu pohoto-
Způsobilost podléhat sugescím se označuje jako su- vosti převzít různé role, které jsou mu sugerovány,
gestibilita a lze ji považovat za vlastnost osobnosti; a pokouší se je plnít jako herec, ale neuvědomuje si pl-
protože hypnóza je založena na sugesci, označuje se ně realizaci role jako herecký výkon. 6. Objevuje se
terminem sugestibilita i podléháni hypnóze, které má "posthypnotická amnézie", hypnotizovaný v hlubo-
i přesnější název - hypnabilita. H. J. Eysenck (1947) kých stavech hypnózy si nepamatuje, co se během
rozeznává tři faktory sugestibility: primární sugesti- hypnózy odehrávalo; to se obvykle ještě posiluje su-
344
Sugesce a hypnóza
gescí podávanou na konci hypnózy, že vše zapomene. ce požíváni pokrmu vede ke zvýšenému vylučováni
Hilgard určil také základní podmínky hypnability, to žaludečních šťáv a podle jejich druhů i k bioche-
je způsobilosti být hypnotizován, z nichž nejdůležitěj mickým změnám v zažívacím traktu, hypnoticky mů
ší je nemít strach ze ztráty kontroly ve stavu hypnózy; že být vsugerována anestezie, různé kožní. reakce
některé typy osobnosti nejsou hypnabi1ni. Synonymy (např. otoky po sugesci popáleni) atd. Hypnoticky mo-
pojmu hypnabi1ita jsou hypnozibi1ita a hypnotická hou být sugerovány halucinace, provedeni různých
susceptibilita. Hypnabilita se měří Stanfordskou i absurdních úkonů; sugescím, které jsou v rozporu
stupnicí hypnotické susceptibility (E.. R. Hilgard s postoji hypnotizovaného, se ten však bráni. V tzv.
1959), která zachycuje nejen zásadní hypnotizova- hypnotické regresi může hypnotizovaný dospělý hrát
telnost, ale i hloubku hypnózy, k niž je s to hypnotizo- roli dítěte a vybavovat i určité vzpomínky a způsoby
vaný subjekt dospět (škála má dvanáct stupňů). Za zá- chováni, které jako dítě vykazoval (např. poruchy ře
kladní znak hypnózy je již dávno považován tzv. či). Existují různé techniky hypnotizování, jehož vý-
monoideismus, vědomí zúžené na sugerovanou ideu. chodiskem je sugesce útlumu a uvolněni, klidu a spán-
Důležitou charakteristikou jsou stupně hypnózy vy- ku, která může být podporována užitím monotónních
jadřující její hloubku, která závisí na osobnosti hypno- podnětů (metronom), používá se zrakové fixace
tizovaného, na použité technice a sugesci a na dalších (hypnotizovaný se má dívat na nějaký předmět, což
okolnostech. Tříděni hloubky stavů hypnózy je různé; slouží navozeni únavy zraku), tzv. passů (pohybů ru-
1. Hoskovec (1967) uvádí tyto stupně: 1. hypnoidní kama kolem hlavy a těla hypnotizovaného, které pro-
(relaxace, zavíráni očí, naprosté tělesné uvolněni), vádí hypnotizující) a další. Významné je praktické
2. lehký trans (kata1epsie očnich bulv, končetin, anes- využití hypnózy, zejména v tzv. hypnoterapii (k od-
tezie rukou), 3. střední trans (posthypnotická amnézie, straňováni určitých zlozvyků atd.); výsledky tzv.
akceptováni jednoduchých posthypnotických sugescí), hypnopedie (učeni se v hypnóze) jsou nejednotné. Dě
4. hluboký trans (posthypnotická amnézie, akceptová- ti jsou hypnabi1ni zejména ve ško1nim věku, ženy jsou
ní bizarních posthypnotických sugescí, posthypnotické v průměru hypnabilnější než muži, asi 10% příslušni
halucinace). V. M. Bechtěrev (1921), 1. P. Pavlov, ků evropské populace neni hypnozibi1nich.
345
Temperament
346
Temperament
ná aktivace orgamsmu, resp. osobnosti (zvýšená vní- nou formu determinace psychiky. Byl to do jisté míry
mavost vůči určité třídě podnětů, pozornost a další), důsledek studia chování v laboratorních podmínkách,
a vrozené vlastnosti neurohumorální soustavy, které v níchž je množství faktorů chování radikálně reduko-
zakládají určitou úroveň konstituční vzrušivosti, chá- váno. Teprve v přirozených (ekologických) podmín-
panou jako temperament. Nezávisle na temperamentu kách je možné lépe pozorovat interakci více faktorů.
mohou lidé pod vlivem motivů např. pracovat rychle- Dříve se soudilo, že temperament je relativně nezávis-
ji, pohyblivěji apod., než je jejich zvykem. Vlastnosti lý na situaci, a jeho vlivu na osobnost byla přisuzová
temperamentu jsou relativně stálými vlastnostmi na velká míra autonomie. E. Eliasz (1981) se pokusil
osobnosti. Rozličné vlastnosti temperamentu jsou na ukázat na temperament jako na složku složitého systé-
sobě vzájemně závislé a tvoří strukturu obvykle ozna- mu psychické regulace činnosti individua. Toto pojetí
čovanou jako typ temperamentu, která představuje temperamentu jako složky psychické regulace čin
určitý komplex vlastností vzrušivosti a s ním spoje- nosti vychází z pohledu na souhru fyziologických me-
ných vlastností činnosti. V tomto smyslu je tempera- chamsmů reaktivnosti a osobnosti: Mechamsmus tem-
ment obecně pokládán za soubor formálních vlastnos- peramentu tvoří vzájemné vztahy mezi stimulujícím
tí osobnosti. Jde tu tedy o formální vlastnosti aspektem prostředí a rysy osobnosti; jde tedy o model,
psychomotoriky: 1. hloubku či intenzitu prožívání v němž na jedné straně vystupují fyziologické mecha-
a jeho trvání, 2. tempo psychomotorických reakcí, nísmy reaktivity a na druhé straně vlastnosti vnější sti-
např. pracovní rychlost - pomalost, jeho rovnoměrnost mulace, přičemž se předpokládá, že rigidním článkem
- nerovnoměrnost, 3. sílu motorické reakce ve výrazo- interakce je sama reaktivita, její fyziologický mecha-
vých, pracovních a jiných pohybech, vystupující v di- nísmus, který zahrnuje mímo jiné senzorickou citli-
menzi síla - slabost, 4. trvání psychomotorických re- vost a odolnost vůči silným podnětům. Ve světle no-
akcí, tj. jejich krátkodobost - dlouhodobost a jejich vých vědeckých poznatků je však podle Eliasze toto
doznívání. E. Kretschmer (1967) rozlišuje tzv. psy- tvrzení neudržitelné. Ve fyziologických mechams-
chestezií (citlivost - necitlivost vůči podnětům) a psy- mech reaktivity, ovlivňujících regulaci stimulace, se
chomotmtu (obecnou pohyblivost - nepohyblivost). uplatňuje velikost potřeby stímulace odpovídající udr-
Zásadně se temperament osob projevuje kombinací sí- žování optíma aktivace. Empirická data poukazují na
ly a rytmu činnosti - tím, že reagují rychle nebo poma- to, že se orgamsmus brání nadměrnému snížení, jakož
lu, silně nebo slabě a že jejich činnost má určitý oso- i nadměrnému zvýšení aktivace, a to nejen na úrovní
bitý rytmus. G. Ewald (1924) spojuje temperament chování, ale i na úrovní fyziologických mechamsmů
s mírou životní energie a tzv. biotónem, které jsou reaktivity. V situacích nízké, nebo naopak nadměrné
podmíněny tělesným metabolismem a projevují se na stimulace, které hrozí výrazným sestupem, nebo
jedné straně psychomotorickou svěžestí a výrazností, nadmirou aktivace, vystupují adaptační změny ve fy-
na druhé pak jakousi malátností a nevýrazností a ov- ziologickém fungování organísmu. Jako výsledek
šem i vlastnostmi, které leží mezi oběma těmito póly. těchto změn probíhajících hlavně v hormonální sou-
t Avšak k síle a tempu činnosti příčítá Ewald, a také stavě pak může vzniknout zmenšená, nebo zvětšená
Kretschmer a další, i zabarvení nálad, avšak to jsou již senzorická citlivost a rezistence na silné podněty. Mě
ž znaky obsahu. Temperament tak vyjadřuje lehkost ní se vztah intenzity reakce a síly podnětu a lze sou-
či obtížnost aktivace orgamsmu a souvisí tak, podle dit, že se změní reaktivita i fungování jejích fyziolo-
J. Strelaua (1974), s teorií úrovně aktivace (fo-). gických mecharůsmů. Podle D. E. Berlynea (1960)
V tomto smyslu má temperament dva aspekty: senzibi- existuje u lidí tendence k udržování optimální úrov-
litu (která je ovšem do jisté míry určována také funkcí ně aktivace, což se projevuje i tendencí k dobrému se-
smyslových orgánů) a pohybovou reaktivitu (v níž se becítění: tento optimální psychofyziologický stav or-
zase uplatňuje fyzická síla a unavitelnost jedince). gamsmu je také předpokladem pro úspěšné zvládnutí
Nové pojetí temperamentu. Temperament byl dří mentálních i fyzických úkolů, avšak optimum aktiva-
ve chápán jako vrozený typ (genotyp) neurohumorální ce může být diferencováno s ohledem na různé druhy
činnosti, který reprezentuje poměrně stálou, neměn- úkolů a s nimi spojených činností. Naznačené souvis-
347
Temperament
losti reaktivity, aktivace a činnosti tvoří tzv. transakč Organismus a prostředí nelze chápat jako vzájemně se
ní model temperamentu, v němž se zdůrazňují závis- vylučující síly, ale jako interagující činitele; proto se
losti mechanismů temperamentu na vlastnostech osob- chování neobjasňuje jen individuálnímí zvláštnostmi,
nosti na jedné a na vlastnostech vnějšího prostředí na ani jen znaky situace (N. S. Endler, 1976).
druhé straně. Jinak řečeno: vzájemné relace mezi ele- Existuje individuální potřeba stimulace, která se
menty mají vliv na stav celku, ale tento celek má sou- zkoumala v podmínkách adekvátních i neadekvátních
časně vliv na stav elementů a na vztahy mezi nimi; tak úrovní stimulce vztahujících se k potřebě stimulace.
se tu vytváří mnohostranná - níkoli jen jednosměrná Ukázalo se, že chování pokusných osob z různých sti-
- závislost. Existují především interakce mezi stímu- mulačních velkoměstských prostředí, tj. z hlučného
lačními podmínkamí prostředí a fyziologickým me- a rušného centra a z tichého klidného předměstí, bylo
chanismem reaktivity, interakce, které jsou zaměřeny vcelku podobné, ale jen tehdy, když byly srovnávány
na udržováni nebo dosahováni optíma stimulace. Tem- osoby v rámci kategorie stimulace adekvátní jejich po-
perament, zejména jeho fyziologické mechanismy, je třebě. To znamená, že se neobjevily rozdíly mezí oso-
střediskem regulace optima stimulace (J. Strelau, bamí se silnou potřebou stimulace, které byly situová-
1974, A. Eliasz, 1972, a další). Existuje tedy určitá mí- ny v rušném prostředí, a osobami se slabou potřebou
ra potřeby stimulace, prokázaná experimenty se stimulace, které byly situovány v klidném prostředí
senzorickou deprivací, která určuje produkci dodatko- (E. Eliasz, 1975). Reaktivita je jedním z hlavních člán
vé stímulace, nebo naopak redukuje její nadměrnost. ků složitého mechanismu udržováni optimální stimu-
Tak existuje přímá závislost úrovně stimulace (po- l<l;ce a odpovídající optimální aktivace. Pojem optí-
třeby stimulace) a fyziologických mechanismů reakti- mum aktivace zahrnuje jak kladné psychické zážitky
vity. Regulace stimulace může mít i formu reorgani- (pocity "cítit se dobře"), tak i vysokou efektivnost při
začních zásahů subjektu do jeho prostředí a selekci vykonáváni různých úkolů. K. Obuchowski (1970)
v jeho vnímáni (J. Strelau, 1974); temperament je te- soudí, že pří nízké aktivaci je chováni málo selektivní
dy nutné chápat nejen jako záležitost respondentní, ale a obtížně se udržuje jeho směr; ve stavu nadměrné ak-
i operantní. Temperament je elementem systému re- tivace dochází zase k nadměrné generalizaci podnětů
gulace chováni a podílí se na vzájemných interakcích a nebere se zřetel ke specifičnosti situace. Úroveň ak-
elementů tohoto systému. Není tedy určován ne- tivace je určována spíše motivací (cílem činnosti)
měnným dědičným naprogramovánim, je to relativně a pro různé situace jsou vhodné různé úrovně stimula-
stálý element osobnosti, ale závislý na elementech dal- ce a aktivace. Ve stavu nečinnosti může být činitelem
šicho Existence poměrně stálých rysů temperamentu se udržováni aktivace dobré sebecítění. Vysoká úroveň
vysvětlovaladědičností, ale je možný i jiný výklad re- aktivace koresponduje s nepříjemnýmí pocity ne-
lativní stálosti temperamentu. Např. A. Thomas schopnosti koncentrace a s různýmí nepříjemnýmí sta-
a S. Chess (1977) poukazují na stabilnost interakce or- vy excitace vegetativní nervové soustavy. Optimum
ganismu s prostředím jako na příčinu stálosti rysů aktivace se udržuje regulací přílivu stimulace; dávka,
temperamentu, přičemž tato stálost interakce organis- která odpovídá optimální aktivaci, se chápe jako opti-
mu a prostředí není jen výsledkem působení prostředí mum stimulace. Tak lze hovořít o potřebě optimální
na temperament, ale i naopak, působení temperamen- aktivace i o potřebě optimální stimulace (Eliasz).
tu na prostředí, zejména ovšem sociální: např. postoje Temperament se pak uplatňuje v souhře následujících
rodičů vůči dítěti jsou do značné míry ovlivňovány ta- fenoménů:
ké vlastnostmi temperamentu dítěte. Temperament je
činnost
t
v tomto smyslu výsledkem interakce genetických vloh
a vlivů prostředí. Je-li dítě zpočátku např. příliš vzru-
&imuloce ,kti"'re
šivé, nebo naopak málo, projevuje-li se příliš živě, ne-
bo příliš malátně, mohou to rodiče do jisté míry kori-
govat aplikací různých útlumů, nebo naopak pobídek
~~ I=pel"'" / ~
("Nebuď zbrklý!" - "Nebuď tak pohodlný !" apod.). ~mOl1vace ~
348
Temperament
Systémem umožňujícím uspokojovat potřebu opti- tou. Mechanismy regulace stimulace se vyvíjejí, člo
ma stimulace i optima aktivace je funkční mechanís- věk se jim učí, neboť se učí odlišovat podněty signali-
;e
mus regulace stimulace. Působí na něj odchylka stavu zující deficit nebo nadbytek stimulace. U osob s níz-
d, skutečné aktivace od úrovně optimálního stavu a stu- kou úrovní reaktivity probíhá proces učení se regulaci
peň deprivace nebo přesycení potřeby stímulace, tj. stimulace obtížněji než u osob s vysokou reaktivitou
;e
rozdíl mezi stimulací skutečnou a žádoucí, optimální. (vysoce reaktivní osoby, tj. osoby s malou potřebou
~h
I Tento rozdíl stimulace skutečné a optimální vyvolá- stimulace, se vyznačují malou tolerancí vůči rozdílům
e. vá motivaci k redukci tohoto rozdílu: při nadměrné sti- mezi skutečnou a optimální stimulací). J. Reykowski
~- mulaci vzníká motivace k redukci stimulace a naopak, (1976, 1977) se pokusil ukázat, že osoby s velkou po-
o při deprivaci stímulace vzníká motivace zvýšit dávku třebou stimulace se mohou častěji chovat agresivně,
o stímulace. V situacích příliš slabé stimulace se často je-li takový způsob chování zdrojem silné stimulace,
y uplatňuje vlastní aktivita jako zdroj doplňkové stimu- mohou "aktivně vyWedávat okolnosti pro realizaci
lace, tj. hyperaktivita. Permanentně "nedostimulo- agresivních činů"; je to zvláštní druh agresivity, zásad-
vani" bývají psychopati, kteří mají silnou potřebu sti- ně odlišný od reaktivního druhu agrese. Člověk má te-
mulace (H. C. Quay, 1965). Podobný sklon mají dy dva zdroje stimulace: vnější prostředí a vlastní
extraverti, kteří se vyznačují nízkou reaktivností, činnost subjektu; oba tyto zdroje se určitými způsoby
a proto v situaci monotónní práce z ní často odcháze- doplňují tak, aby bylo zajištěno optimum stimulace.
jí, rezignují na rutinní charakter práce a snaží se nějak Základními dimenzemi temperamentu jsou pak reak-
doplnít nedostatek stimulace (A. Eliasz, 1981). Extra- tivnost a pohyblivost a je pravděpodobné, že fyzio-
verti, jak ukázaly psychofarmakologické výzkumy, logický mechanismus reaktivity závislý na úrovni po-
jsou citlivější na farmaka snižujíci vzrušivost než třeby stimulace a aktivace (na optimu aktivace
introverti (H. J. Eysenck, 1960). V situaci senzorické a stimulace) má vliv na utváření vlastností osobnosti.
deprivace mají pokusné osoby intenzivní denní snění, Tak v dynamice chování vystupuje vztah tempera-
v rozporu s instrukcemi se snaží o pohyby, usilují mentu a charakteru; temperament se přímo podílí na
zkrátka opatřit si nějakou stimulaci, aby dosáhli opti- formování povahových rysů osobnosti, neboť regulace
ma stimulace. Současně se však v situaci senzorické stimulace a aktivace vyžaduje určité způsoby chování,
deprivace objevují změny v činnosti hormonálního které se mohou fixovat jako trvalejší tendence. Ukazu-
systému, např. zvýšené vylučování hormonu štítné je se tu především výrazný vztah k extraverzi a intro-
žlázy a jiných hormonů, které zvyšují vzrušivost ner- verzi: vysoce reaktivní osoby ve značně vyšším stup-
vového systému (M. Zuckerman, 1971). Při dlouhodo- ni přizpůsobují své chování požadavkům sociálního
bé nadměrné stimulaci se u pokusných krys objevila prostředí více než osoby s nízkou úrovní reaktivity,
hyperglykémie (S. A. Bamett, 1960, a další), která které jsou méně vnímavé a tolerantnější vůči trestům.
však způsobuje zvýšenou vnímavost vůči podnětům. Podle G. W. Allporta (1961) je temperament "surovi-
Ve vztahu ke stimulaci se vypracovávají adaptační nou" charakteru.
jevy odolnosti: Obyvatelé velkoměst jsou odolnější Klasické typy temperamentu (Hippokrates, Ga1e-
vůči silným podnětům, snižuje se jejich reaktivita na nos) vycházely z nevědeckého pojetí mísení "těles
tyto podněty (S. Milgram, 1974), avšak lze předpoklá ných šťáv", ale vyznačují se přesným pozorováním
dat, že se u těchto osob se sníženou reaktivitou obje- a výraznými správnými charakteristikamí, a proto jsou
h vuje větší potřeba stimulace. A. Eliasz (1981) roze- jako určité syndromy platné dodnes. Jde o následující
znává aktivní a pasivní regulaci aktivace a stimulace; typy:
aktivní formou rozumí regulaci na úrovni chování. Při - Sangvinik. Vyznačuje se především přiměřenou
úbytku nebo pří nadměrném vzrůstu aktivace způso reaktivitou; na slabé podněty reaguje slabě, na silné
bené nedostatkem nebo nadbytkem vnější stimulace se silně; dominuje u něho reakce typu "slaměný oheň"
aktivita subjektu stupňovitě omezuje na stále více ná- (J. Strelau, 1974), tj. rycWé doznívání zážitku a rych-
vykové a jednoduché formy chování; nejdříve se zhor- lé změny zaměření; je přizpůsobivý,emočně vyrovna-
šuje způsobilost subjektu zabývat se složitější aktivi- ný, ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný,
349
Temperament
optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně vymezován jako "citlivost vůči situacím, které vzbu-
tak i jeho city. Emočně stabilní extravert. zují emoce" (P. Fraisse, 1967). Obsah emocí je určo
- Flegmatik. Je emočně celkem vyrovnaný, navenek ván kognítivně, formální stránky projevu emocí
se jeví jako lhostejný, vzrušují ho jen velmi silné pod- (hloubka jejich prožívání, síla jejich vnějšího výrazu
něty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid až a další, jako je trvání emoční reakce) jsou určovány
chladnokrevnost či apatii; hlubší vztahy má jen k vy- temperamentem. Faktor emocionality nebo emocio-
braným osobám; je spíše pasivní a bez velkých život- nalita jako sektor osobnosti byl faktorově analytic-
ních ambicí a požadavků, nemá rád změny a pohybo- kou metodou extrahován jako činítel nasycující dvě
vě je spíše úsporný. Emočně stabilní introvert. třetiny primárních faktorů získaných z dotazníků
- Melancholik. Vyznačuje se hlubokými prožitky a z posuzování chování. Syntézu faktorově analytic-
a spíše smutným laděním, pesimismem a strachem kých souvislostí emocionality jako sektoru (dimenze)
z budoucnosti; život je pro něj často obtížný, miluje osobnosti podává K. Pawlik (1968), který uvádi, že
klid a nesnáší turbulentní situace, vzruchy, hlučnost, "veškeré primární faktory této oblasti osobnosti signi-
jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevu- fikantně diferencují mezi normálními osobami
je navenek, žije spíše vnítřně; obtížně navazuje kon- a neurotiky, takže o osobnostní faktory emocionality
takty, ale vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké. je zvláštní zájem v klinícké psychologii". Emocionali-
Emočně labilní introvert. tu jako specifickou dimenzi osobnosti identifikoval již
- Cholerik. Je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům C. Burt (1946). Tzv. primární faktory emocionality
hněvu a k agresi, těžko se ovládá a reaguje často im- souvisejí s intenzitou a kontrolou formálního průběhu
pulzivně, nerozvážně, má sklon "prorážet hlavou emocionálních reakcí. U R. B. Cattella (1950) je to
zeď', je netrpělivý, panovačný, vyžaduje často od ji- faktor druhého řádu nazvaný "úzkost - emocionální
ných ústupky, je egocentrický, soužití s ním je obtížné; přizpůsobení" a zahrnující víc než jen formální vlast-
emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, nosti emocionálních reakcí; u H. J. Eysencka (1960) je
navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran. Emoč to rovněž sekundární faktor nazvaný "emocionální la-
ně labilní extravert. bilita - stabilita" (neuroticismus); oba uvedené fakto-
W. Stem (1921) podává tyto charakteristiky uvede- ry vykazují jistou přibuznost, níkoli však totožnost.
ných typů: Sangviník je živý, cholerik prudký, oba ty- Tento sekundární faktor se dá rozčlenít na pět primár-
py jsou impulzivní; melancholik je pasivní, flegmatik ních faktorů; v Cattellově systému jsou to podle
chladný, oba tyto typy se vyznačují lhostejností (me- Pawlika faktory síly ega, protenze, timidity, kontroly
lancholik spíše jen vnější, sangviník vnější a vnítřní). sebecitu a ergické tenze, resp. ještě faktor vzrušivosti;
Cholerik a melancholik mají silné city, sangviník a fle- u J. P. Guilforda (1959) jsou to faktory emocionální
gmatik slabé; cholerik a sangviník reagují rychle, me- stability, osvobození se od deprese, osvobození se od
lancholik a flegmatik pomalu. Přehledně shrnuje cha- pocitů inferiority, osvobození se od nervozity a faktor
rakteristiky typů temperamentu H. Remplein objektivity. W. C. Becker (1960) našel mezi dotazní-
(1959) - viz přehledná tabulka na následující stránce. kovými faktory emocionality u Guilforda a Cattella
K těmto základním dimenzím (faktorům) tempera- poměrně vysoké korelace od 0,6 do 0,7, takže lze ur-
mentu připojuje Guilford ještě následující: maskuliní- čité odlišnosti přisoudit rozdílné interpretaci výsledků.
tu-feminitu, osobní tempo, perseveraci, oscilaci (kolí- Jako jisté primární faktory emocionality ziskané z do-
sání) a sugestibilitu. tazníků uvádi Pawlik následující. Předně je to emocio-
Emocionalita. Temperament je někdy chápán také nální integrace (Cattellova "síla ega", Guilfordova
jako dispozice k formálnímu způsobu emocionálního "emocionální stabilita"), která je nejdůležitějšímčÍIŮ
reagování, neboť jednou ze základních dimenzí emo- telem kontroly afektivity. Tento faktor silně nasycuje
cionality je úroveň vzrušení. Tak např. 1. Štúr (1975) následující rysy osobnosti: klidný, trpělivý, vyrovna-
chápe temperament jako dispozice osobnosti k proje- ný, málo kolísavé nálady, uvolněný, zřidka vzrušený
vům emocionality. Ve vztahu k tomuto pojetí je užíván nebo nervózní, ve svých citech nesnadno zranitelný.
pojem emocionalita nebo emotivita, jehož význam je U psychiatrických pacientů bývá tento faktor nachá-
350
Temperament
(upraveno)
Odpovidajicí oblasti
Dimenze
obecně emocionálně sociálně
(upraveno)
zen jen zřídkakdy. Dalším faktorem je nedůvěra, kte- Pawlika) interpretuje vliv tohoto faktoru jako rozlič
rá se objevuje v klinickém obrazu paranoie (u Cattella nou pohotovost k paranoidní projekci. Dalším fakto-
je to "protenze", u Guilforda "nedostatek koopera- rem je bázlivost (Cattellova "timidita", která, vedle
tivnosti"). Tento faktor souvisí s následujícími rysy vnějších příznaků, souvisí s pocity viny a s redukova-
osobnosti: podezíravost, nedostatek tolerance vůči nou sebedůvěrou). Charakterologické vztahy podle
druhým, nedostatek pohotovosti pro pomoc druhým Pawlika jsou následující: bojácný, úzkostný, deprimo-
(žárlivost, zlomyslnost, hledání chyb u druhých, "ne- vaný, pochybuje o svých schopnostech zvládnout sám
chávání někoho na holičkách" a další). Cattell (podle obtížné situace, ve výchově děti je spíše pro přísnost
351
Typologie osobnosti
než shovívavost. Čtvrtým faktorem je napětí (Cattel- se emocionálně vyrovnávaly s traumatizujícími situa-
tvl
lova "ergická tenze", Guilfordova "nervozita"). Faktor cemi. A. J. Olšanníková (1977) považuje emocionalitu
up
se projevuje v prudkých změnách nálad a jako zvýše- přímo za komponentu temperamentu a chápe ji jako
ál.l
né emocionální napětí; patří sem např. tyto rysy osob- složitou vlastnost, která je tvořena především dispo-
vě
_ nosti: snadno se dá rozptýlit, je lehce zmatený, snadno zicí k prožívání citů (citlivost, tj. individuální emo-
e:x
se poleká, dělá si často neodůvodněné starosti, je cionální práh, hloubka prožívání, stálost a trvalost
ovlivněn silným kolísáním nálad, stěžuje si na nespa-
z
prožívání citů), ale i dispozicí k expresi emocí ("stup-
šiJ
vost, cítí se často sklíčený, má pocity napětí a vzruše- ně nasycenosti chování projevy emocí" - vřelost
re
ní. Tento faktor je nejjistějším indikátorem neuróz a je - chlad). Olšanníková se domnívá, že každý má tenden- k(
podstatnou osobnostní komponentou klinických stavů ci k jedné z následujících modalit emocí: ke strachu,
pc
úzkosti (Pawlik). Od faktoru emocionální integrace se hněvu nebo radosti, které akcentují reakce jedince. Ko-
ta
liší tím, že integrace se vztahuje převážně na habi- nečně je tu termín emocionální inteligence (D. Gole-
J.
tuální efektivní úroveň vzrušení, zatímco napětí sou- man, 1996), který, velmi obecně řečeno, vyjadřuje úro-
t~
visí se silou okamžitých, situačně podmíněných afek- veň emocionálního vývoje (emocionální zralosti),
n
tivních reakcí (Pawlik). Konečně pátou dimenzí schopnosti přiměřených citových reakcí a emočního k
emocionality je sebekontrola, tj. úroveň sebeovládá- vztahu k obecně lidským hodnotám (vyvinuté etické cí-
ní, sebedisciplíny, která se prokazuje v následujících tění), ale také způsobilost radovat se, vyjadřovat své ci-
vlastnostech osobnosti: je energický, pokouší se zná- ty a další schopnosti.
mé problémy řešit novým způsobem, nepoddává se
těžkostem, dodržuje sliby, spoléhá více na zajištění
než na štěstí. V objektivních testech vystupuje emo- Literatura:
cionalita především jako úzkost, která je rovněž velmi Eliasz, E.: Temperament a system regulacji stymulacji, Warszawa
signifikantní pro rozlišení mezi normálními osobami 1981, Merlin, V. S. (red.): Náčrt teorie temperamentu, Bratislava
a neurotiky a koreluje pozitivně (0,8) s tzv. manifestní 1983. Strelan, J.: Temperament, typ ukladu nervowego, 2. vyd.
Warszawa 1974. Thomas, A., Chess, S.: Temperament and deve-
úzkostí projevenou v dotaznících. Odráží se v těchto
lopment, New York 1977.
vlastnostech: zvýšené dojmy vůči hněvivým, matou-
cím nebo zatěžujícím podnětům, nejistota ve svém mí-
nění, zvýšená citová účast (myslí méně rozvážlivě),
zvýšené autonomní (vegetativní) reakce na strachové Typologie osobnosti
podněty. Faktor koreluje pozitivně s asteníckým těles
ným habitem, tj. se schizothymíí. V běžném jazyce používané výrazy jako "byrokrat",
Někteří psychologové užívají termín emocionální "měšťák", "intelektuál" apod. vyjadřují určitý charak-
konstituce (poprvé E. Dupré, 1925), jímž vyjadřují teristický druh člověka čili jeho určitý typ. Podle
celkovou disponovanost k emocionálním reakcím. H. J. Eysencka (1987) pojem typu vyjadřuje v podsta-
Tento termín má významově blízko k pojmu tempera- tě totéž co pojem vlastnosti: řekneme-li např. o člově- .
ment. V emocionální konstituci se projevují jak vroze- ku, že je družný, je to v podstatě totéž, jako kdybychom
né díspozice související se vzrušivostí vegetativní ner- řekli, že je to typ družného člověka - chová se druž-
vové soustavy, tak i vlivy emocionálních zkušeností, ným způsobem. Lépe řečeno, pojmy typu a obecné
zejména traumatizujících. Tato emocionální konstitu- vlastnosti osobnosti jsou téměř synonyma. Přesně de-
ce má řadu fyziologických komponent a význačně se finují pojem typu G. Dietrich a H. Walter (1970): ,,1)rp
v ní uplatňuje dědičnost (H. 1. Eysenck, 1946). Vliv je označení pro spojení rysů, které jsou společné sku-
negativní emocionální zkušenosti na zvýšenou, resp. pině individuí, resp. pro individuum, které vykazuje
labilní emocionalitu byl potvrzen výzkumy na krysách všecJmy rysy skupiny v optímální nebo maximální vý-
(e. S. Hall a P. H. Whiteman, 1951): krysy vystave- raznosti." V tomto smyslu pojem typu vyjadřuje urči
né působení silného proníkavého zvuku reagovaly tý syndrom (soubor) pevně spojených rysů a pojmeno-
později výraznějšími emocionálními reakcemi a déle vání takového typu pak vyjadřuje to, co mají rysy
352
Typologie osobnosti
tvořící tento syndrom společného. R. Albonico (1970) neříkají nic víc, než že se lidé jiným lidem v určitém
upozorňuje na rozdíl ideálního a reálného typu. Ide- ohledu podobají, a existuje tak mnoho takových ohle-
álni typ představuje individuum, které má určité a prá- dů, tělesných i duševnich, že brzy shledáme, že určitý
vě jen tyto znaky; v praxi však takové případy sotva jedinec může být zařazen ke stu možných typů, pří
existují a lidé se svými charakteristikami mohou být čemž je jeho vlastní jedinečnost ztracena. Allport po-
z hlediska statistického rozděleni četnosti hodnot vět kračuje: říkáme, že určitá osoba je liberálni nebo nar-
šinou umístěni mezi ideálnimi póly, extrémy. Tzv. cistická, že je beatnik, řízena zvenčí, že náleží
reálný typ pak znamená nejčastější střední hodnotu ta- k orálnímu nebo jinému typu; to poukazuje na snahu
kového rozděleni četností. Typ vyjadřuje sice určitou dělit lidi a na syndrom (trs) atributů, které spolu ob-
podstatnou charakteristiku, ale nikoli vyčerpávající, vykle, ale ne vždy souvisejí. Avšak žádné podřazeni
takže týž jedinec může příslušet k několika typům. jedince pod nějaký typ neumožní popis celého indivi-
J. Delay a P. Pichot (1966) upozorňují na dvojí pojetí dua. Tyto výtky se však netýkají ideálnich typů,
typu v psychologii: 1. Fenomenologické, variuje-li k nimž se nedospívá exaktním výzkumem konkrétních
nějaký znak osobnosti kontinuitně, jako např. vztah lidi, jsou odvozovány racionálnimí, nikoli empirický-
k sobě a k okolí; lze tu izolovat dvě zóny, které odpo- mi metodami; jsou to podle E. Sprangera - "schémata
vídají dvěma pólům kontinua, a tyto póly pak repre- chápání", která jsou používána zejména ve studiu ná-
zentují typ. 2. Statistické pojetí, kde pojem typ odpo- rodního charakteru; mnozí lidé se samozřejmě v rozdil-
vídá pojmu druh v zoologické systematice a pojmu ném stupni blíží ideálnímu typu, avšak "ideálni typy
syndrom v medicině; reprezentuje zde tedy četnost byly objeveny u psacího stolu, nikoli v laboratořích".
případů nahromaděných v určitých zónách. Jedinci, Přestože psychologické typy jsou určitou konstrukcí
jejichž charakteristika leží mezi těmito zónami, jsou a nevyčerpávají charakteristiku jedince, byly vytváře
a
méně četní, podobně jako hybridní jedinci v zoologii ny různé psychologické typologie, které se staly vel-
a
d. a botanice; takovému statistickému pojetí však odpo- mi populárnimi. G. W. Allport přípouští, že osobnost
vídá jen málo typů. Obě uvedená pojetí se od sebe li- lze - až po jistý stupeň - analyzovat v terminech obec-
ší; v prvnim případě se za typické pokládá to, co je ných vlastností, které, pokud jsou neobvykle široké,
spíše extrémni, v druhém naopak to, co je nejčetnější: jsou označovány za empirický typ; soudi však, že je
první případ tedy odpovídá ideálnímu, druhý reálné- sporné, zda pojem typu má ve vědě nějakou přednost,
mu typu. W. Stem (1921) uvádí, že "psychologický a sám užívá koncept obecné vlastnosti. Nicméně
typ je převládající dispozice... vlastní srovnatelné v psychologii se rozšíříly různé typologické systémy,
skupině lidi, aniž by tato skupina byla jednoznačně jak uvidíme dále, a sice ve formě konstrukce polárních
a všestranně ohraničena vůči ostatnim skupinám" anebo modálnich (jednodimenzionálnich) typů: polár-
aH. Rohracher (1956) píše: "Teoreticky znamená typ ní typy vyjadřují krajní póly normálního rozložení
konstruovaný ideálni případ člověka, který má všech- četností (např. typy introverze, extraverze), kdežto tzv.
ny charakteristické znaky své skupiny a jen tyto; prak- modální typy vyjadřují multimodální rozdělení
ticky znamená typ skutečného, jednotlivého člověka, v rámci určitého- jednodimenzionálního kontinua. Po-
který vykazuje charakteristické znaky své skupiny ve dle A. Welleka (1966) "typizovat znamená polarizo-
zvláště velkém seskupeni a výraznosti." vat", neboť poznání, co je cholerik, plyne také z toho,
Za historicky první typologii, pomineme-li spekula- co je flegmatik, a to je nepochybněsprávné; je však ta-
tivni typologie astrologické, pokládá H. J. Eysenck ké nutné uvažovat, co je mezi tim, a brát v úvahu sku-
(1987) Galenovu teorii čtyř temperamentů, kterou roz- tečnost, že vlastnosti vystupují jako spojité charakte-
pracoval Hippokrates a mnohem později I. Kant ve ristiky. R. Albonico (1970) formuloval následující
své antropologii. Na začátku našeho století byla vytvá- základní podmínky typologizování: 1. V žádné ty-
řena celá řada antropologických a psychologických ty- pologii neexistují jasné hranice mezi jednotlivými
pologií, ale současně byly vyslovovány pochybnosti typy: "realitu vytvářejí typologická překrývání".
o pojetí typu v psychologii, snad nejvýrazněji formu- 2. "Smišené typy" jsou častější než "čisté typy"
lované G. W. Allportem (1937, 1962): nauky o typech (u Kretschmerových typů je tento poměr 90: 10).
353
Typologie osobnosti
3. Čím je typologie subjektivnější, tím jsou její výro- slušnost k typu se spíše spojuje se stupněm síly určité
ky více pregnantní: variační šířka skupiny typu je ho rysu nebo souboru rysů" (Strelau), a tedy není mož-
podceňována, rozdily mezi skupinami typů jsou pře né třídit lidi do vylučujících se kategorií (lidi nelze
ceňovány. 4. Mnohé typy nejsou ničím více než so- např. třídit jen na pracovité a lenivé, jsou i lidé, kteří
ciálními stereotypy s přehnaným zobrazením charak- mají vlastnosti vyjadřující něco mezi oběma uvedený-
terů ("typ mladíka", "typ tlusťocha" atd.). 5. Hlavním mi krajními případy, a těch je většina). Příslušnost
nebezpečím typologizování je simplifikování, které k určitému typu, jak již bylo uvedeno, nevylučuje sou-
nevylučuje, že "typ může dobře vypadat". 6. Nemá-li časně příslušnost k jinému typu, který je konstruován
se individuum v typu ztratit, doporučuje se konfronta- z jiného Wediska: "Daný jedinec přísluší k určitému
ce více různých typologií. 7. Stále platí, že vývojový typu jen s oWedem na schopnost zapamatování, leh-
typ dominuje nad konstitučním typem, např. kojenec kost navazování společenských kontaktů či s oWedem
je v první řadě kojenec a jako typ sotva poznatelný, na temperament" (Strelau). 4. Pojetí typu zdůrazňuje
konstituční typ se prosazuje více ve stacionární fázi, především přítomnost vlastnosti nebo souboru vlast-
v dospělosti. Analogicky to platí o poWavním typu, ností dominujících: "jde o vlastnosti vystupující u ví-
který v mnoha případech překrývá konstituční typ ce osob v takové míře, že vtiskují pečeť celému jejich
(v Kretschmerově systému typů dělalo zařazování žen chování" (Strelau), např. analytický typ myšlení se od-
potíže a uvažovalo se o speciální ženské variantě této ráží v celé intelektuální činnosti. Posléze je třeba upo-
typologie). 9. Je třeba zvážit, co C. G. Jung míní svým zornit na rozdíl mezi typy psychických funkcí a ty-
"bipolárním typem": každý člověk má v sobě obě ten- py osobnosti, které jsou typy dispozic.
dence určitého bipolárního typu, typ vyvstává pří Typ autoritární osobnosti. Pří výzkumu raso-
chronickém převažování jedné tendence. 10. S tím vých předsudků byl objeven zvláštní syndrom antide-
souvisejí Jungovy "sekundární charaktery nebo typy", mokratických postojů, který byl nazván autoritámí
které povstávají kompenzací jednostrannosti typu. osobnost (Th. Adomo, E. Frenkel-Brunswik, D. J. Le-
Správně je zdůrazňována zejména omezenost typolo- vinson a R. N. Sanford, 1950) a který tvoříly tyto po-
gizování: osobnost je vždy bohatší a také záhadnější stoje: antísemitismus, etnocentrismus, fašismus (auto-
než typ (F. Kratina, 1946) a osobnost tvoří jednotu in- ritarismus), politicko-hospodářský konzervativismus.
dividuálního a typického, tj. v něčem je jedinec psy- S tím souvisely i určité kognitivní styly (kognitivní ri-
chicky i fyzicky podoben některým jiným jedincům, gidita, demagogie). Dalším výzkumem byly sWedány
ale současně se od nich také v něčem podstatně liší souvislosti tohoto syndromu s typem patriarchální ro-
(např. introverti se mezi sebou liší svými zájmy, mírou dinné výchovy poznamenané odcizením vztahu ditě -
inteligence, aktuálními potřebami, obsahem svých otec a byla vyslovena hypotéza, že autoritarismus
denních snění atd., i když mají něco podstatně společ je účelový syndrom kompenzující komplex méně
ného - jsou uzavření, plaší, spíše nepraktičtí atd.). Zá- cennosti srovnáváním se s "méněcennými" etniky.
kladní charakteristiky typu podal J. Strelau (1969): Autoritarismus je tvořen dalšími následujícími rysy
1. Typ stojí na přechodu toho, co je individuální, a to- osobnosti: 1. konvencialísmus (normy střední třídy),
ho, co je obecné: "Jestliže o někom říkáme, že je mu- 2. submisivita vůči idealizovaným autoritám (vůd
zikální nebo že je sangvinik, vypovídáme, že u něho cům), 3. autoritární agresivita (zaměřená proti 0so-
existují vlastnosti, které jsou společné určité skupině bám, které nesouWasí s normami a vykazují určitou
lidi a které se nevztahují k psychickému životu celého slabost v sebeobraně), 4. odmítání dobrosrdečnosti
lidského rodu" (W. Stem, 1921, podle Strelaua). 2. Po- a měkkosti v sociálních vztazích, 5. pověrčivost (víra
jetí typu zahrnuje relativně stálé psychické znaky, ne- v mystické síly a osudovost, dogmatismus v myšlení),
bo i znaky fyziologické či anatomické: za vlastnostmi, 6. preference pozic síly a moci a identifikace s lidmi,
které jsou určité skupině osob společné, je nutné vidět kteří mají moc, a s hnutími Wásajícími rasismus,
něco relativně stálejšího, nějaké dispozice, a typ tedy 7. obecné nepřátelské smýšlení, rozkoš z ničení a cy-
reprezentuje soubor dispozic. 3. Hranice mezi typy nismus, 8. sklon k projekci nepřátelství a nebezpečí
jsou plynulé, typy od sebe nejsou ostře odděleny; "pří- (svět je nepřátelský a plný hrozeb), 9. zabývání se se-
354
Typologie osobnosti
xuá1ními problémy společnosti, 10. nedostatek smyslu na obsahu: racionální myšlení a cítění, iracionální čití
pro humor a další. a intuici. Myšlení je hodnoceni (např. správné - ne-
Typ tvořivé osobnosti. Podstatou tvořivosti je správné) prostřednictvím poznatků, cítění je hodnoce-
hodnotná originalita, produktivní fantazie, schopnost ní prostřednictvím emocí (přijemné - nepřijemné); či
nalézat nová a neobvyklá řešení problémů, vynaléza- tí a intuice pracují s dojmy bez hodnocení (intuice je
vost. Přehled rysů tvořivé osobnosti podal např. "vnitřní vnímání"). Schematicky znázorněno to pak
H. G. Gough (1964): Tvořivý jedinec vykazuje zájem vypadá takto:
o formu a eleganci, není poután přesností a pečlivostí,
je intuitivní a emfatický, ale náladový, otevřený světu, myšlení racionální osa
.....
- . .. - - -
vnímavý, citlivý, esteticky senzitivní, má flexibilní
čiti - - - - - . - - - - = = _ intuice
myšlení a bohatou fantazii. Tvořivý jedinec je vysoce
inteligentní, ale ne všechny vysoce inteligentní osoby
jsou také tvořivé, což poukazuje na zvláštní povahu
cítěni ~ iracionálni osa
1
tvořivosti (E. P. Torrance, 1962, F. Barron, 1955). V ji- Myšlení ve spojení s čitím dává empirické a ve spo-
ných výzkumech byla zdůrazněna motivace a v psy- jení s intuicí spekulativní (intuitivní) myšlení. Racio-
choanalytickém pojetí její nevědomé zdroje. Syntetic- nální a iracionální se u jedince doplňují: je-li někdo
ký přehled různých pojetí tvořivé osobnosti podal vědomě racionální, je nevědomě iracionální, a naopak
1. Hlavsa (1976). Typ tvořivé osobnosti nezahrnuje jen - to je komplementarita mužské a ženské stránky psy-
vlastnosti intelektu, ale i charakterové rysy a zvláštní chiky. Základními typy jsou introverze a extraverze.
motivy. - Introverze vyjadřuje zaměření dovnitř, na sebe sa-
Typologie C. G. Junga. Švýcarský psychiatr ma, a tedy dominanci subjektivního názoru, který hra-
a zakladatel tzv. analytické psychologie je autorem ty- je větší roli než objektivně dané, vnější ustupuje vnitř
pologie, kterou H. Remplein (1959) nazývá typologií nímu, proto introvert není tak dobře adaptován, je
postojů (Jung, 1913). Východiskem tohoto typolo-
zahleděn do sebe, je uzavřený, málo přistupný, ve spo-
gického systému byla klinická pozorování a rozsáhlá
lečenských stycích zdrženlivý, plachý, není satelitem
historicko-srovnávací studia dosavadních typologií.
skupin nebo mas, nýbrž jedincem v pravém slova
V úvodu ke své práci o psychologických typech Jung
smyslu, je často vzdálen skutečnosti a praktickému ži-
(1960) sám řiká: "Pozorujeme-li lidský životní běh,
votu, dává přednost samotě před společností, navenek
vidíme, že osudy jednoho jsou více podmíněny objek-
je spíše pasivní, má však dynamický vnitřní život. Va-
ty jeho zájmů, zatímco osudy druhého více jeho nit-
rianta myšlenková (myšlenky jsou více než fakta - in-
rem, jeho subjektem." Podle Junga existují lidé, kteři
jsou ovládáni více vztahem k vnějšímu světu, a lidé, telektuál); varianta citová (subjektivní pocity jsou víc
kteři jsou více ovládáni vztahem k sobě samým, ke
než objektivní skutečnost); varianta čivá (senzitivní
svému vnítřnímu životu. Je to podle něho výraz dvojí- jedinec); varianta intuitivní (snílek, fantasta, mystik).
ho zaměření psychických procesů - na objekt a na - Extraverze vyjadřuje zaměření navenek, na vnější
subjekt. Každý z těchto dvou základních typů má pak svět, na objekt, a tedy dominanci vnější závislosti
varianty: intelektuální, nebo citovou a pasivní, nebo (např. co soudi jeho okolí, znamená víc, než co o ně
aktivní. Základní zaměření psychiky, navenek a do- čem soudi sám). Extravert je přizpůsobivý,realistický,
vnitř, jsou však komplementární: kdo je vědomě utilitárně a racionálně založený, otevřený, přístupný,
a chronicky zaměřen navenek, je nevědomě zaměřen společenský, je ovlivňován tím, co v jeho okolí platí
dovnitř a naopak; to jsou tzv. sekundární charaktery. jako norma (standard), rád se pohybuje mezi lidmi,
Svůj způsob tvorby typů nazývá Jung sám "de- snadno navazuje přátelství, má smysl pro to, co vyža-
duktivním zobrazením empiricky získaných vhledů". duje doba, pro konjunkturu, pro to, co se ,,nosí", jeho
Východiskem je výše uvedená základní polarita intro- individualita se rozpouští v konvenci. Varianta myš-
verze - extraverze (zaměření dovnitř a zaměření nave- lenková (empirik se smyslem pro praxi); varianta cito-
nek). Jung rozlišuje čtyři psychické funkce nezávislé vá (přebírá hotové normy a konvence); varianta po-
355
Typologie osobnosti
čitková (krajní realista); varianta intuitivní (realistické pacienti trpící schizofreníí mají většinou astenickou
plány). (leptosomní) stavbu těla. Protože Kretschmer soudí,
H.1. Eysenck (1989) pokládá Jungovu typologii za že mezi normálem a psychózou existuje plynulý pře
spekulativní, ale převzal z ní pojmy introverze a extra- chod (mezi obojím vystupují psychopatie), lze řici, že
verze, které podle K. Pawlika (1968) pokládá za nej- psychóza je jakousi karikaturou normálu, a lze proto
spolehlivěji prokázané faktory (dimenze) osobnosti. z pozorování učiněných na psychiatrických pacientech
V každém připadě jsou oba typy precizně popsány, vytvořit hypotézu o těchže souvislostech i u normální
vyjadřují skutečně existující trs vzájemně závislých populace. Jestliže v takovém připadě s psychózami
vlastností; typy však vyjadřují bipolární výskyt, tj. korespondují určité typy stavby těla, lze předpokládat,
většina lidí je ambivertních, oba typy představují kraj- že tyto tělesné typy korespondují i s určitými "charak-
ní a nečetné připady. tery" u normální populace (viz přehled dole).
Typologie E. Kretschmera. Autorem je německý Pyknická stavba těla je charakterizována kulatými
psychiatr E. Kretschmer (1921 - do r. 1967 vyšlo 25 měkkými formami se zdůrazněnímbřišních partií, ku-
vydání jeho monografie o stavbě těla a charakteru, latou hlavou s krátkým krkem, sklonem k olysalosti;
v níž je podána jeho typologie). I Kretschmer vychází astenícká stavba těla se vyznačuje úzkými rameny
z kliníckých pozorování, ale také ze statistického zpra- a protáhlým trupem, relativně malou hlavou s dlou-
cování těchto pozorování a jeho teze o typech, které hým krkem, celkově gracilní kostrou; atletický typ
stanovil, byly podrobeny rozsáhlému experimentální- stavby těla se vyznačuje širokými silnými rameny,
mu prověřování a byly v podstatě potvrzeny. Rozho- plastickou muskulaturou na hrubé kostře, relativně
dující je především kladné prověření teze o souvislos- malou hlavou na dlouhém krku; tzv. dysplastický typ
ti stavby těla a určitých druhů psychóz (K. Westphal, stavby těla se vyznačuje nadměrně, nebo naopak málo
1931, P. R. Hofstiitter, 1970). Také vlastnosti přisu vyvinutou určitou částí těla. Jednotlivé typy charakte-
zované Kretschmerovým typům a z ních odvozené ru lze pak popsat takto:
Vztahy mezi typem charakteru a typem stavby těla a vztahy mezi normálním a patologickým charakterem
Typ charakteru
Typ stavby těla
normál mezistupeň choroba
356
Typologie osobnosti
jsou plni rozporů, mají intenzivní vnítřní život. J~ to ský, je to "velké ditě", žije vždy v přítomnosti, bez zá-
typ velmi diferencovaný: mezi schizothymy nachází- bran, adaptabilně, bez složité životní filozofie. Kon-
me jemnocitné blouznivce, ale i chladné zločince, krétními variantami cyklothyma jsou: veselý mluvka,
jemné aristokraty i tupce, rafinované estéty, patetické klidný humorista, bodrý kliďas, pohodlný poživačnik,
idealisty, mrzoutské podiviny, nepořádné bohémy činorodý praktik, většinou jsou však cyklothymové
a darmošlapy, lidi s povahou mimózy (rychle se uza- osoby s "tlumenou těžkopádnou měkkostí". Mezi his-
vírající, jestliže se jich něco nepříjemného dotkne). torické cyklothymy patří např. Luther Gediný pyknik
Typickými historickými schizothymy byli Savonarola, mezi náboženskými reformátory), Goethe, patrně též
Robespierre, básník H6lderlin, spisovatel Strindberg, Churchill.
patrně i malíř van Gogh. Variantami jsou pánovité po- - Ixothymní charakter je psychologicky poměrně
vahy a egoisté, "suchaří", fanatikové, "vznešeně je- jednoduchý, málo aktivní, poněkud těžkopádný, soci-
mnocitní". álně neobratný, s malou fantazií, výraznější je jen ve
postoj k jiným lidem potřeba kontaktu, družnost, uzavřenost, nepřistupnost, zdr- pasivni družnost, nemluvnost
sdílnost, otevřenost, přimknutost ženlivost ve stycích a projevech
psychické tempo výkyvy mezi pohodlnosti a po- výkyvy mezi čilostí a ochablostí bez výkyvů: klídný, pomalý,
hyblivostí stálý
reflexe velká cítová rezonance při malé méně lehce rezonantní, ale hlu- malá rezonance až citová tupost
intenzitě a trvalosti boce a trvale (mělkost)
357
Typologie osobnosti
loidních a schizoidních "temperamentech", ale cha- W. H. Sheldon (1940, 1942) vyšel z kritiky
rakteristiky, které podává, poukazují spíše k pojmu Kretschmerových metod a použil "vědečtější" přístup,
charakter, který jsme zde proto použili. Kretschmer setrval však na pojetí, že temperamenty jsou determi-
ostatně sám připoušti, že "tennín temperament není novány biochemickými faktory. Vyšel z fotografií
žádný uzavřený pojem, nýbrž spíše heuristické heslo" 4000 osob a na těchto fotografiích prováděl antropo-
("Kennwort"). Souvislost stavby těla a určitého typu metrická měření, aby získal "čisté typy", u níchž pak
"temperamentu" chápe jako korelaci danou společ identifikoval jejich psychologický obsah především
ným fyziologickým, resp. humorálním faktorem: pomocí posuzování v behaviorálních charakteristi-
"Temperamenty jsou onou částí psychického, která je kách. Jeho typologie je následující:
humorální cestou v korelaci se stavbou těla" (Kret- - endomorfní stavba těla (tělo utvářeno vnitřně, tuk) -
schmer, 1967). Kretschmer popírá, že stavba těla je pyknik: viscerální typ;
psychologické "fatum"; dotvrzuje to poukaz na její - mezomorfní stavba těla (tělo utvářeno vnějšně, sva-
korelace s temperamenty, které nejsou absolutně pozi- ly) - atletik: somatotonní typ;
tivní, nícméně z jeho koncepce plyne větší míra deter- - ektomorfní stavba těla (tělo utvářeno křehce, nervo-
minace humorálními faktory, než to připouští dosa- vá soustava) - asteník: cerebrotonní typ.
vadní empirické poznatky. Na místo paralelismu Obsahové charakteristiky těchto temperamentů
mozek - duše zdůrazňuje Kretschmer paralelismus so- v podstatě odpovídají typům E. Kretschmera: somato-
ma - psýché (tělo - psychika) a za rozhodující de- tonní typ = ixothym, viscerotonní = cyklothym, ce-
tennínantu pokládá krevní chemismus; humorální rebrotonní = schizothym.
konstelace detennínuje na jedné straně stavbu těla, na
druhé straně temperament; stykem temperamentu Literatura:
s prostředím se formuje charakter. H. Rohracher Adomo, T. w., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., San/ord, R.
(1956) uvádí, že do Kretschmerovy typologie se neda- N.: The autoritarian personality, New York 1950. Albonico, R.:
jí zahrnout všichni lidé a že také u tělesně čistých ty- Mensch, Menschen-Typen: Entwicklung und Stand der Typen-
pů souhlasí jen asi ve dvou třetinách připadů; z toho forschung, Basel 1970. Hlavsa, J.: Psychologické základy teorie
plyne, pokračuje Rohracher, že teoretický význam té- tvorby, Praha 1985. Jung, C. G.: Psychologische Typen, 9. vyd. Zii-
rich-Stuttgart 1960. Kratina, F.: Typ a typologie, Brno 1942. Kret-
to typologie je větší než její praktičnost a že stanovu- schmer, E.: Korperbau und Charakter, 25. vyd. Berlin-Heidel-
je výzkumu "nové, empiricky fundované problémy". berg-New York 1967. Sheldon, W. H., Stevens, S. S.: The varieties
Je to typologie velmi populární a inspirující. of temperament, New York 1942.
358
Učení
zpevnění A
učení se nevztahuje jen na chování, ale na všechny
psychické jevy. Znamená to, že se člověk učí i svým motivace
citům a snahám, svému vnímání a myšlení, což doka-
zuje jeho individuální vývoj. Místo pojmu praxe by
~
činnost
bylo vhodnější použít pojmu činnost nebo zkušenost,
jímž je učení v podstatě definováno a který vyjadřuje Rozhodujícím činitelem učení je zpevnění (posíle-
to, co bylo prožito a fixováno v paměti individua. ní), které K. U. Smith a W. M. Smith (1958) definují
Zkušenost není pasivní sklad, nýbrž aktivní činitel. jako "efekty odměny a trestu v učení", neboť zpevně
Podle Habera a Frieda (1975) existují dva základní ní vystupuje ve dvou základních formách: jako odmě
druhy učení: 1. učení, jak se události (děje) ve vněj na (kladné zpevnění) a jako trest (záporné zpevnění).
ším světě spojují jedna s druhou, 2. učení, jak chování Později se začalo rozlišovat mezi tresty a negativním
ovlivňuje okolí. Mechanísmus prvního z obou uvede- zpevněním: trest spočívá v eliminaci reakce následují-
ných druhů učení se nazývá klasické a mechanísmus cí po nepříjemném podnětu; negativní zpevnění vede
druhého pak operativní podmiňování. Termín podmi- k aktivnímu averzivnímu učení. Trest vede k potlače
ňování vyjadřuje mechanísmus učení, podmínky, za ní potrestané reakce, negativní zpevnění k vyhnutí se
nichž učení jako proces probíhá. V tomto smyslu je situaci, v níž je možno očekávat něco nepříjemného.
359
Učení
Odměnou je v podstatě vše, co je příjenmé, trestem - Reakce asociované s odměnami mají tendenci se
vše, co je nepříjenmé. Tato charakteristika odměn v téže a podobných situacích opakovat; takové reakce
a trestů vyjadřuje vztah zpevnění a motivace; jsou to se tedy upevňují.
komplementární děje, zpevnění reprezentuje konečné - Reakce asociované s tresty mají tendenci se v téže
stadium procesů započatých motivací (K. V. Sudakov, a podobných situacích neopakovat; takové reakce se
1971). Dosažené odměny a tresty motivují apetenční tedy utlumují.
a averzivní chování vůči objektům, s nímiž byly aso- Zásadně pak platí, jak již bylo řečeno, že tyto aso-
ciovány. Učení se uskutečňuje jen za podmínky ciace vystupují jako operanty a jako signály: tak se in-
zpevnění a je to v podstatě učení se apetencím dividuum učí důsledkům vlastního chování, ale také
a averzím, což odpovídá funkci odměňování a trestá- signálům něčeho význanmého. Tomu pak odpovídají
ní: apetence jsou funkcí odměn, averze funkcí trestů. uvedené dva druhy podmiňování: operantqj a klasické.
Ilustruje to jednoduchý model učení, odrážející jeho V podmiňování se jako podstatný uplatňuje vztah
obvyklý experimentální výzkum v psychologii posled- učení a motivace; motivace je předpokladem, aby ur-
čitý podnět vystupoval jako zpevnění. Typickým
ních desetiletí. Pokusné zvíře, bílá krysa, je vsazeno
zpevněním v laboratorních experimentech se zvířaty
do laboratorního boxu s předsíňkou a dvěma oddělení
mi, jedním černě a druhým bíle natřeným; pokud je potrava, ta však působí jako zpevňující činitel jen
vběhne do černého oddělení, dostane bolestivý elek-
tehdy, když zvíře hladoví; v některých případech mají
určité podněty trvale zpevňující vliv (např. všechny
trický úder (trest), pokud vběhne do bílého, najde tu
kousek potravy (odměna), případně jen bezpečné
prostředí. Po několika negativních zkušenostech .o
>-
.s:::.
s elektrickými údery a pozitivních zkušenostech v bí- °16
lé části boxu se pokusné zvíře naučí vyhýbat se černé >~o
a.
mu oddělení boxu, a naopak běžet do bílého oddělení,
má-li hlad či potřebu bezpečí: pokusné zvíře se nauči 8
lo averzivnímu chování na základě asociace černého
oddělení boxu s trestem a apetenčnímu chování na zá- 4
kladě asociace bílého oddělení boxu s odměnou či
bezpečím. Z uvedeného se dá jasně odvodit funkce
5 10 15 20 25
učení: je jí přizpůsobováníse novým situacím. Situa- počet pokusů
ce, do níchž individuum vstupuje, se mění a vzníkají Typická křivka učení krys v bludišti
také zcela nové situace; učení umožňuje přízpůsobo
vat se novotám a změnám tak, aby reakce individua bolestivé podněty, protože existuje trvalý motiv vyhý-
byly účelné. Tak se dítě učí nesahat na horká kanma, bání se bolesti), jiné motivy vystupují jen za určitých
když se už jednou popálilo, pes se učí "prosit", když podmínek (hlad např. v důsledku cyklických metabo-
zvednutí jeho packy bylo několikrát odměněno kous- lických změn v organísmu). Vliv motivace v učeni
kem cukru, učíme se vyhledávat styky s příjenmými prokázal E. C. Tolman (1941) v experímentech s kry-
a vyhýbat se stykům s nepříjenmými lidmi, atd. Obec- sami. Pracoval se čtyřmi skupinami pokusných zvířat,
ně řečeno, individua se učí dosahovat odměn a vyhý- z níchž každé bylo vsazeno do bludiště; první skupinu
bat se trestům, a to přímo z důsledků vlastních reakcí tvořila hladovějící zvířata, která po průchodu bludiš-
a také ze signálů těchto odměn a trestů. To vyjadřuje těm nedostala žádnou potravu, druhou skupinu zvířata
tzv. zákon efektu, který formuloval již E. L. Thorn- sytá, která po průchodu dostala potravu, třetí opět sy-
dike (1911) a který bychom dnes vyjádříli asi takto: tá zvířata, která potravu nedostala, a čtvrtou skupinu
naučení se nějaké reakci závisí na její asociaci s odmě tvoříla hladovějící zvířata, která po průchodu bludiš-
nou nebo trestem. Zákon má dvě varianty: těm dostala potravu. V dalšich pokusech nejlépe
360
Učení
zvládly cestu bludištěm krysy ze čtvrté skupiny, tj. ty, o. H. Mowrer (1960): "Všechno učení je redukova-
které byly při prvním pokusu hladové a po průchodu telné na podmiňování". Je tedy celkem nesporné, že
bludištěm dostaly potravu. Uvedené naznačuje také učení probíhá jako podmiňování, diskuse byly vedeny
vztah učení a paměti. Podle W. Budohoské a Z. Wlo- spiše o tom, zda existuje jen jedna, nebo dvě formy
darskeho (1970) lze paměť chápat jako "schopnost učit podmiňování. Nejdřive obě tyto formy popíšeme.
se", ale paměť je možné chápat i jako předpoklad uče Klasické podmiňování je spojeno předevšim
ni (uchovávání a použivání zkušenosti) a jako jeho s experimenty J. P. Pavlova (1904 a později) a jeho žá-
výsledek (uchovávání a použivání nových naučených ků, s vypracováváním tzv. podmíněného reflexu, pře
reakcí). Lze řici, že paměť v širšim smyslu, tj. paměť devšim u pokusných psů. Experimentátor rozsvití žá-
pojatá šířeji než jen jako vědomé vštěpování a vyba- rovku a krátce nato (za 2-3 s) podá psovi potravu
vování určitých obsahů, je jako dispozice předpokla (masový prášek). Celý tento děj se několikrát opakuje,
dem a jako proces a "sklad" také výsledkem učení; než pes začne vykazovat změnu v chování: vylučová
v paměti uchovávaná zkušenost mění psychické reak- ní slin (salivace), které je vrozenou reakcí na potravu
ce individua ve směru adaptivním. Konečně existuje v ústech, resp. v tlamě zviřete a souvisi s úvodni fází
vztah učení a kognitivních procesů. Učení je založe- zpracovávání potravy, se začne objevovat už při
no mimo jiné na rozpoznávání podnětů, tj. na vnímá- rozsvícení žárovky, tedy dřive, než má pes potravu
ni, a ve svých vývojově vyšších formách ovšem i na v tlamě, neboť rozsvícení žárovky spojované s podá-
myšlení. Z uvedených vztahů je patrná systémová po- ním potravy se díky tomuto spojování stalo signálem
vaha učení: učení je komplexní proces, v němž jsou (podmíněným podnětem) potravy. Slinění (původně
zahrnuty interakce a interdependence všech jednotli- vrozená, nepodmíněná reakce) se nyní stává podmíně
vých jednoduchých psychických procesů a jejich nou reakcí, světlo (původně v daném kontextu neutrál-
funkci. V procesu učení se tedy, obrazně řečeno, pro- ní podnět) se stalo podminěným podnětem (signálem
linaji a vzájemně ovlivňuji všechny dilčí psychické přicházející potravy), nebo přesněji podmíněným
funkce. potravovým podnětem; potrava je označována za ne-
před podmiňováním:
,---__Sn_(_po_t_ra_va_v_ús_t_ec_h_) _---JH Rn (vylučování slin)
podmiňování:
S (tón) předchází Sn (potravu) H Rn (vylučování slin) I
po vypracování
podmínek: '-- s,,_(_tó_n_) ----JH R" (vylučování slin)
Za podstatný mechanismus učení je považováno podmíněný (tj. vrozený) podnět. Individuum se zde te-
podmiňování. Podle E. R. Hilgarda a o. G. Marquise dy učí signálům a I. P. Pavlov (1952) to sám vysvětlu
(1961) pojem podmiňování vyjadřuje: 1. korelát vy- je takto: "Jak vzníká dočasný spoj, jak se vytváří
tváření asociací, 2. element vytváfení návyků, 3. zá- podmíněný reflex? K tomu je třeba, aby se nový indi-
kladni experimentální hledisko ve výzkumech učení, ferentni činítel jednou nebo vícekrát časově kryl s pů
4. základni formu učení. Podle I. P. Pavlova (1951) sobením faktoru, který je již s organismem spojen, tj.
"veškeré učení je obsaženo ve vytváření dočasných vyvolává jeho určitou reakci. Nastane-li takové sdru-
épe spojů", tj. v podmiňování. Zcela přesně to vyjadřuje žení, vstupuje nový činítel do téhož spojeni a projevu-
361
Učení
je se stejnou činností. Nový podmíněný reflex tak 4. Rozdíly ve frekvenci posilujících činítelů: v klasic-
vzníká pomocí starého." Pavlov paktaké spekulativně kém podmiňování musí být posilování stálé, v učení
vysvětlil, co se děje v mozku při vytváření "dočasné člověka může být přerušováno. Podmíněné reflexy se-
ho spoje", tj. podmíněného spojení (asociace) mezi trvávají, tj. fungují, pokud jsou zpevňovány (posi1ová-
podmíněným podnětem a podmíněnou reakcí. Pavlov ny): nenásleduje-li za podniíněným podnětem (např.
a jeho žáci pak při dalších experimentech s podmíně rozsvícenou žárovkou) vícekrát nepodmíněný podnět
nými reflexy u psů objevili zvláštní případy uzavírání (potrava), podmíněná reakce (vylučování slín po
dočasného spoje, např. tzv. přepojování vzníkající teh- rozsvícení žárovky) postupně mizí, objevuje se vyha-
dy, když má týž podnět více signálních významů, a ze- sínání podmíněného reflexu, přičemž jeho rycWost
jména podmíněné reflexy vyššího řádu, které se
utvářejí, spojují-li se s podmíněným podnětem další 15r-------------,
podněty, což je charakteristické pro člověka. Důležitý .c
()
však byl zejména Pavlovův pojem druhá signální ·tll
..ll:
0-
soustava, vyjadřující specificky lidskou způsobilost tll
..ll:
362
Učení
kterou konzumuje. Naučil se tedy klováním do terče ze). Podle C. L. Hulla (1943) má obecný zpevňující
získávat potravu, a kdykoli se nachází znovu v této si- účínek redukce popudu (hladu, strachu atd.); tento
tuaci a má hlad, opatřuje si potravu klováním do terče. názor se však ukázal být velmi zjednodušený stejně ja-
To je klasický experiment s operantním podmiňová ko omezování zpevnění jen na vnější podněty. Proto
ním, který provedl B. F. Skinner. "Protože reakce není byl později zaveden termín vnitřní zpevnění, vyjad-
důsledkem stimulujícího podnětu, neříkáme o ní, že řující specificky lidskou formu zpevnění, totiž zpev-
byla vyvolána, ale říkáme, že ji organísmus provedl, ňování sebe sama prostřednictvim vývojově vyšších
vybavil, vydal. Typ chování, jehož podstatou je emocí (hrdost, stud atd.) a poukazující na známou sku-
činnost, tj. aktivní působení organísmu na prostředí, se tečnost, že člověk nejedná vždy jen s ohledem na vněj
nazývá chování operativní" (J. G. Holland a B. F. Skin- ší okolnosti, tj. na vnější odměny a tresty, ale že je
ner, 1961, česky 1968). Také v operantním podmiňo schopen produkovat i činnost, která není zvenčí odmě
vání se objevují fenomény vyhasínání, generalizace ňována nebo u níž dokonce hrozí, že bude zvenčí po-
a diferenciace a další. V operantním podmiňování se trestána. Podstata zpevnění je nepochybně emocionál-
tedy uskutečňuje učení důsledkům vlastního chování, ní, a zpevnění se proto vztahuje i k vývojově vyšším
a to jak ve směru pozitivním (vzorec apetence), tak druhům emocí. Současně, jak již bylo naznačeno, ur-
i negativním (vzorec averze, vyhnutí se něčemu). Ta- čitý podnět činí zpevňujícím jeho vztah k motivaci
ké zde hraje hlavní roli zpevnění, které následuje níko- subjektu, tj. kjeho potřebám; "zpevňováníje motivač
li za podnětem jako v klasickém podmiňování, ale za ní fenomén" (P. Th. Young, 1961). A. Bandura (1965)
reakcí, a to proto, že je mezi ními přirozený kauzální rozlišil následující druhy zpevnění: 1. přímá (bezpros-
vztah (dotek horkých kamen - popálení), nebo proto, tředni), 2. zástupná (pozorovaná u druhých osob, takže
že to bylo někým navozeno či jde prostě o náhodu vyvolávají tendenci k nápodobě chování, které vedlo
(Holland a Skinner). V operantním podmiňování se ín- k jejich dosažení) a 3. sebezpevňování (vnítřní zpev-
dividuum učí instrumentální operaci, tj. účelnému nění založené na působení vývojově vyšších emocí,
způsobu reagování (chování), jehož funkcí je uspoko- jako je např. hrdost).
jení nějaké potřeby. Holland a Skiner (1968) rozezná- Obšírně se diskutovalo o rozdílech mezi klasic-
363
Učení
B. F. Skinner (1938) fonnuloval tyto rozdíly také vůbec je omezováno geneticky určeným plánem cho-
následovně: Klasické podmiňování vyvolává auto- vání: krysy se např. učí asociovat určité tělové pocity
nomní reakce a závisí pouze na styčnosti podmíněné s chutí, ale nikoli se světlem, naopak je tomu u ptáků.
ho a nepodmíněného podnětu v čase, kdežto operantní Dále je zde spor o podstatu podmiňování, který
podmiňování vyvolává reakce kosterního svalstva a je W. Szewczuk (1968) vyjadřuje tímto přehledem:
závislé na účincích chování organismu; u klasického
Teorie styčnosti:
podmiňování jde tedy o pasivní reakce, u operantního
1. P. Pavlov: hldividuum se učí tomu, co je ve vnějším
podmiňování o aktivní chování: "Operantní chování je
světě spojeno s podnětem, který vyvolává vrozenou
spíše vypuštěné (emitted) než vyvolané (elicited)"
reakci.
(Skinner, 1953). Jiné srovnání provedl Ch. E. Osgood
E. R. Guthrie: Organísmus se učí spojovat podněty
(1953): 1. V operantním učení se správná odpověď ob-
s reakcemi, učí se tedy reakcím na podněty, s význam-
jevuje spontánně z repertoáru odpovědí, které má or-
ganísmus k dispozici, v klasickém podmiňování je nou reakcí se asociují všechny podněty, které v danou
správná odpověď vyvolána specifickým podnětem. chvíli působí.
2. V operantním učení následuje zpevnění za správnou Teorie účinku:
odpovědí, která toto zpevnění sama vyvolává, kdežto E. L. Thomdike: Organísmus se učí tomu, co vyvolá-
v klasickém podmiňování následuje zpevnění za vy- vá psychologický účinek, tj. tomu, co redukuje pří
volanou odpovědí automaticky. Klasické podmiňová tomný popud.
ní se týká především učení se emocím a očekávání; C. L. Hull: Organísmus se učí tomu, co redukuje jeho
operantní podmiňování se týká především učení se in- popud, tj. asociuje se každé spojení S - R s následnou
strumentálním vzorcům jednání. Podle J. Deese redukcí popudu.
a S. H. Hulse (1958) podstatný rozdíl mezi oběma ty-
py podmiňováníspočívá především v tom, že v klasic- Dnes už mají tyto teorie spíše jen historický vý-
kém podmiňování organísmus nekontroluje objevení znam, protože další vývoj psychologie učení prokázal
se nepodmíněného podnětu, kdežto v operantním jejich problematičnost. Novější teorie učení (podmi-
podmiňování k němu sám dospívá - jinak řečeno Pa- ňování) je reprezentována dílem O. H. Mowrera
vlovovu psu poskytuje potravu experimentátor, (1950, 1960), který rozlišuje behaviorální a emocio-
Skinnerův holub si ji opatřuje sám. Je zde však i roz- nální reakce a druhým přisuzuje rozhodující roli
díl operacionální: Pavlov užívá símultánně termínů v učení: "Emoce hrají životní roli v podněcování, ve-
zpevnění a nepodmíněný podnět, avšak oba: tyto termí- dení a zaměřování chování." Pavlovův pes nereaguje
ny nejsou synonymní; v klasickém podmiňování ne- jen sliněním, ale také emocemi, uvádí Mowrer, a sig-
podmíněný podnět simultánně vyvolává a zpevňuje nály nevyvolávají jen motorickou nebo žlázovou reak-
odpověď, zatímco v operantním podmiňování se cí, nýbrž také - a to především - emoce naděje nebo
zpevnění objevuje jen a jen tehdy, když se objevíla od- obavy. Vnější podnět vyvolává interní odpověď, která
pověď; operace zde sama produkuje zpevňující stimu- se stává interním podnětem pro reagování behavio-
lus. Podle S. A. Mednicka (1964) nelze operantním rálním vzorcem; to je učení se znakům ("sign-Iear-
způsobem podmiPovat reakce autonomního nervové- ning") založené na emocionálním podmiňování. Cho-
ho systému, klasickým způsobem ano. S. Soltysik vání individua je podle Mowrera emocionálně
a J. Konorski (1966) rozlíšuji smišené a čisté fonny podmiňováno nadějí nebo obavou: "Organísmus se
klasického a operantního podmiňování, hájí však ná- angažuje v hledání potravy nejen proto, že je hladov,
zor, že jde o dva různé fenomény (což je názor zcela ale i proto, že realizuje takové chování, které konsti-
převažující). Oba druhy učení, učení se signálům tuuje naději, že v daném případě bude dosaženo potra-
a učení se instrumentálním vzorcům jednání, nelze od vy." hldividuum se učí takovým činnostem, které na-
sebe oddělovat, vzájemně se doplňují (člověk se např. vozují naději a redukují obavy (strach); proto existují
učí bát se něčeho, ale naučí se také vyhýbat se situa- i dva typy zpevnění: redukce popudu a indukce po-
cím signalizujícím hrozbu nebo hrozbám čelit). Učení pudu ("decremental" a "incremental reinforcement").
364
Učení
Podněty vyvolávající nadějí vzbuzují současně atrakci také sémanticky jako znaková struktura. Lze to vyjád-
a ty, které vyvolávají strach, vzbuzují současně averzi; řit následovně:
odměny redukují popudy, tresty je zvyšují. Indivi-
S ~ ( mediační makové procesy ) ~ R
duum se např. učí nejprve bát se a teprve potom se učí,
Učení zvířat, v němž se uplatňuje jaksi mechanické
jak se tohoto nepříjemného afektu zbavit. Vycházeje
podmiňování, vykazuje v tomto smyslu příznačné je-
z poznatků o operantním podmiňování, vytvořil
vy, k nimž patří pověrčivé chování, vystupující jako
A. Bandura (1961) empiricky založenou teorii sociál-
důsledek náhodných zpevnění, které objevil B. F.
ního učení u člověka.
Skinner: Holub, kterému se dostane zpevnění v oka-
Důležité je vytknout rozdíly v učení lidí a zvířat,
mžiku, kdy má vysoko zvednutou hlavu nebo nohu,
protože zdaleka největší část psychologie učení je re-
použije tohoto způsobu chování vždy, když "očekává"
prezentována výzkumy na zvířatech. Obecně platí, že
zpevnění. Takové "pověrčivé" chování se může obje-
mechanismy podmiňování jsou v podstatě tytéž, ale
vit i u člověka, např. jako škrábání se na hlavě, okuso-
činitelé, kteří v ních vystupují, mají u lidí specifický
vání tužky apod., když bylo zpevněno vyřešením úko-
obsah. Podněty, motivace, zpevnění i chování mají
lu; v průběhu jeho řešení vystupovalo náhodně, ale
u člověka především kulturně společenskou formu
pak došlo asociací se zpevněním k jeho zafixování.
i obsah, podněty vystupují často jako růmé druhy
Generalizace a diferenciace v učení. Již zde bylo
symbolů (vlajka, oslava), motivace mají specificky
uvedeno, že naučená reakce se rozšiřuje i na podobné
lidskou sociální povahu (potřeba uznání, opory, obdi- podněty; diferencovat takovou reakci pak umožňuje
vu) stejně jako zpevnění (vyslovený souhlas, sympatie další vývoj podmiňování, v němž podobné podněty
projevená úsměvem, vyznamenání) a zejména se- nejsou zpevňovány. "Generalizace je reakce na podob-
kundární zpevnění (peníze, veřejné uznání). Kvalita- nost a diferenciace je reakce na různost" (E. R. Hil-
tivní odlišnost je dána již tím, že v učení člověka se gard, 1957). Generalizace je účelná, neboť je to reakce
uplatňuje jazyk a jeho prostředníctvími vyšší psychic-
na stejné podněty, které mohou mít stejný význam;
ké funkce (např. pojmově logické myšlení). Ty umož- když se ukáže, že tomu tak není, dochází k diferencia-
ňují, aby reakce člověka nebyly mechanické, ale aby
ci (diskriminaci) podobných podnětů, a tím i k tomu,
v ních byl brán zřetel k budoucnosti, aby se v ních že se naučená reakce spojuje jen se zpevňovaným
uplatňovalo očekávání a perspektivy, což vede k od- podnětem. Je však nutné rozlišit již zmíněnou genera-
dálenému reagování a k reagování oklikou. Užití jazy- lizaci podnětu a generalizaci reakce (rozšíření reakce
ka vede k jemnějšímu rozlišování podnětů, zvláště so- na jiné, podobné způsoby chování, v dané situaci
ciálních (něžnost, slabost), a tím i k větší diferenciaci funkční - např. pokusná kočka se naučí otevírat dvíř
reakcí. To vše umožňují člověku tzv. mediační proce- ka klece tím, že stiskne tlačítko čumákem, ale stiská-
sy (Ch. E. Osgood, 1954), které vstupují mezi podnět vá je i prackou).
a reakci jako znakové reprezentace stimulace přispíva
jící k dokonalejší analýze jejího významu. Vztahy vy-
tvářející se mezi znaky dávají možnost vzníku jemněj
ších struktur ("assign") podávajících přesnější obraz 81~
82
R,
situace a to ovšem ovlivňuje i vypracování behavio-
83
rální reakce, jemnějšího instrumentálního chování,
v němž je zahrnuta volba vhodných prostředků, ale S.
i vhodného místa a času. U lidí se tak v učení generalizace podnětu general izace reakce
neuplatňují jen senzoricko-emocionální zkušenosti,
Generalizace
ale také zkušenosti vzníkající na vývojově vyšší úrov-
ni kognitivního zpracovávání reality, tj. na úrovni zna- Generalizace podnětu vychází jak z fyzické, tak i ze
kových operací umožňujících dokonalejší obraz situa- sémantické podobnosti podnětů. Zatímco v primární
ce. Ta se člověku nejeví jen tak říkajíc senzoricky, ale generalizaci založené na fyzické podobnosti podnětů
365
Učení
se uplatňuje vztah individua k senzorickým charakte- tuto potravu rycWeji a s menším počtem chyb, když
ristikám objektů, tj. konstituce jeho sensoria, v sekun- byly vystaveny bolestivým úderům elektrickým prou-
dární (sémantické) generalizaci se již uplatňuje zkuše- dem; potvrdily to pokusy s krysami, které těmto pod-
nost založená na vývojově vyšších formách abstrakce minkám vystaveny nebyly. Výsledky je však možné
a generalizace. "V sekundární generalizaci je dimenze vysvětlit také vlivem zesíleného popudu. Jasnějšíjsou
podobnosti ziskána předchozim učením" (J. F. Hall, výsledky experimentu, který provedl W. K. Estes
1966). K rozšiřování generalizace může dojít, je-li (1949); vypracoval u žíznících krys asociaci mezi zvu-
některý z podobných podnětů, na něž byla generaliza- kem a stisknutím páčky, které bylo odměněno vodou,
ce vypracována, odměněn. Avšak rozšíření generaliza- a když pak byly tyto krysy vystaveny i Wadovění, re-
ce může být také funkcí popudu: F. A. Beach (1942) agovaly na zvukové podněty tisknutím páčky. Estes to
dal krysím samcům injekce mužských poWavních hor- nazývá generalizací sekundárního zpevnění.
!~------1
~
... ,
,,
<ll
"t:!
~
,,
Q.
E
<ll
odlišnost.........odlišnost
výška tónu -+
(gradace od původního tónu, stupeňpodobnosti podnětů
který vyvolal podm.reakci) (podobnosti ubývá ve směru šipek)
monů a zjistil, že se po tomto zákroku u zvířat značně Vliv zpevnění na operantní chování. Podle C. L.
rozšířila oblast podnětů, které vyvolávaly sexuální re- Hulla (1943) jsou operantní reakce tím silnější, čím
akce. Existují základní faktory generalizace podně častěji jsou zpevňovány (frekvence zpevňování), čím
tu: 1. Zvětšování počtu zpevnění rozšiřuje rozsah gra- bezprostředněji následuje zpevnění za chováním (od-
dientu generalizace. 2. Gradient generalizace podnětu klad zpevnění), čím větší je množství zpevnění (kvan-
je po částečném zpevňování menší než po soustavném tita, resp. intenzita zpevnění) a čím atraktivnější nebo
zpevňování. 3. Vzrůstání motivace zvětšuje okruh gra- příjemnější je odměna (kvalita odměny) - podle
dientu generalizace podnětu. Zvláštním případem je P. G. Zimbarda (1983). Citovaný autor pak podává
generalizace popudů, tj. přemístění reakce z jednoho následující zásadní formuli: "Síla reakce je největší,
popudu na druhý; např. jestliže někdo nadměrně jí jestliže je žádoucí reakce následována často a přímo
a pije, může tak činit v důsledku sexuálního neuspoko- mnoha dobrými zpevněními." Nicméně neexistují
jení (I. H. Coriat, 1921). Různé popudy jsou si podob- mechanícké vztahy mezi zpevněními a odolností reak-
né v tom, že se v ních usiluje o slast, a tak může do- ce vůči vyhasínání. Obecně platí, že nezpevňovaná re-
cházet k jejich generalizaci (N. A. Miller, 1948). akce vyhasíná, tzn. že postupně slábne, až zcela vymi-
Zminěný autor to prokázal na krysách: Hladové krysy zí. Jestliže milovník starých tisků nenachází v novém
projevily také větší tendenci k pití vody (potřebovaly antikvariátě níc zajímavého, jeho návštěvy zde jsou
méně času k tomu, aby se dostaly ke zdroji vody a vy- stále vzácnější, až ustanou docela. Nicméně vztah
pily jí více) než dobře nasycená zvířata. N. E. Miller zpevňování a odolnost vůči vyhasínání se vyznačuje
(1948) prokázal u pokusných krys také generalizaci určitým paradoxem, který vyjadřují termíny konti-
Wadu na bolest. Pokusné bílé krysy, které se naučily nuitní a sporadické zpevňování. Určitá reakce může
nacházet potravu v jednoduchém bludišti, nacházely být zpevňována stále - vždy, kdykoli vystoupí, anebo
366
Učení
jen někdy, sporadicky; v prvním případě hovoříme u cíle, než prvkům, které jsou od cíle více vzdáleny;
o kontinuitním zpevňováni. B. F. Skinner (1938) zjis- tato teze však platí jen v hrubých rysech. Optímální
til u bílých myší zajímavý paradox: kontinuitně čas mezi působením podmíněného podnětu a zpevně
zpevňovaná reakce byla méně odolná vůči vyhasínáni ním je 1/2 s; delší nebo kratší časové úseky mezi obě
než reakce zpevňovaná sporadicky. "Vyhasínáni je ma podněty vypracováni podmíněného spojení mezi
nejrychlejší při nepřetržitém zpevňováni" (Holland nimi ztěžují. Uvedené pravidlo však platí spíše pro
a Skinner). V souvislosti s tím mohou být pro udržo- klasické podmiňováni. Zvláštní důsledky mohou mít
váni určité žádoucí reakce vypracovávány různé plá- negativní zpevnění, tj. tresty; modifikaci chováni
ny zpevňování založené na diskontinuitním udělová podporují více odměny než tresty. P. G. Zimbardo
ní zpevnění. Soustavné pravidelné zpevňováni vede (1983) upozorňuje na to, že jsou velké rozdily mezi la-
k přesycení, jehož důsledkem je vyhasínáni původní boratorními poznatky o účinnosti trestů a mezi účinky
reakce na zpevnění (např. radosti na soustavné proje- trestů udělovaných v běžných životních situacích uči
vy pozornosti). Vedle tohoto aspektu vystupuje ještě teli, rodiči, přáteli, partnery a jinýmí osobami, s nimiž
další, a sice velikost zpevnění, tj. jeho kvantita a kva- subjekt vstupuje do kontaktu. Toto trestáni vyvolává
lita (např. váha potravy a potrava jako určitá kvalita mnohdy nežádoucí důsledky, protože: 1. potrestáni ve-
proti vodě jako jiné kvalitě). Výsledky řady experi- de často k silné emoční reakci trestaného, která se ge-
mentů, které byly k tomuto problému provedeny, neralizuje daleko za potrestanou reakci, resp. za situa-
svědčí o tom, že s velikostí zpevnění, které bylo defi- ci, v níž byl trest použit, a může dojít k paradoxnímu
nováno množstvím potravy, rostl i výkon zpevňované zpevnění trestaného chováni. 2. trestáni může potlačo
reakce, např. tempo stiskáváni páčky rostlo s množ- vat nežádoucí reakci trestaného jen v přítomnosti tres-
stvím kaše podávané jako potravové zpevnění tohoto tajícího, 3. problematické jsou určité druhy trestáni,
stiskáváni (P. J. Hutt, 1954). V těchže experimentech např. tělesné tresty nebo jiné tresty ponížující trestané-
se ukázalo, že množství zpevnění má poněkud větší ho, které mohou vést k destrukci jeho sebehodnocení
vliv než kvalita zpevnění. Jde tu ovšem o experimen- s nežádoucími důsledky. E. C. Tolman (1936) objevil
ty prováděné na zvířatech. U člověka hraje kvalita tzv. latentní učení, tj. učení, které není spojeno s od-
zpevnění důležitou roli a jejího významu ubývá jen měnou: pokusná zvířata získávala v bludišti zkuše-
v situaci narůstající deprivace (pokles nároků na kva- nost, i když to nebylo spojeno s odměnou (tj. na kon-
litu jídla v podmínkách dlouhodobého hladovění). Pro ci bludiště nenašla potravu). V souvislosti s tím pak
děti jsou např. čokoládové bonbóny silnějším zpevňo Tolman rozlišil vlastní učení a chováni. Učení spočívá
vačem než keksy. Rozhodující je emoční odezva v osvojení určité struktury poznáni ("kognitivní ma-
zpevnění, emoční reakce, kterou zpevnění vyvolává, py"), a to se děje nezávisle na motivaci. Kognítivní
a ta může být interindividuálně odlišná, i když existu- struktury jsou pak využity v chováni - když je orga-
jí obecně silná zpevnění (dobré jídlo, sex, větší částka nísmus k něčemu puzen, je chováni řízeno příslušným
peněz). V experimentech, které prováděli J. Olds kognitivním vzorcem. Výsledkem učení není podle
aP. Milner (1954) se stímulací "centra slasti" u krys Tolmana pohybový návyk, resp. behaviorální vzorec,
i u lidi (autostimulace tohoto podkorového centra vy- nýbrž kognítivní struktura. Uvedené názory jsou však
volává intenzivní zážitek slasti), se ukázalo, že auto- sporné již proto, že jsou založeny na operacionálním
stímulace tohoto centra byla téměř nepřetržitá. Dalším pojetí zpevnění a motivace v laboratorních podmín-
aspektem problému je opožděné zpevňování. Výsled- kách, a nelze tak vyloučit přítomnost motivace
ky četných experimentů svědčí o tom, že "reakce, po i zpevnění ve výše uvedeném latentním učení (mohla
nichž okamžitě následuje odměna, jsou naučeny rych- se tu např. uplatnit potřeba orientace). Nicméně prin-
leji než reakce odměňované opožděně" (E. R. Hilgard cipy podmiňováni bazírující na rozhodující funkci
aD. G. Marquis, 1961). Na základě toho, jak upozor- zpevnění při vytváření vzorců chováni vždy tak říka
ňují uvedení autoři, formuloval C. L. HulI (1932) hy- jíc nevycházejí, a proto někteří psychologové uvažují,
potézu nazvanou "gradient cíle", podle níž se organis- že mezi reakcí a stimulací vystupují kognítivní proce-
mus učí lépe těm prvkům reakce, které vystupují blíže sy; určité chováni vyvolá zpevnění, a když je jedinec
367
Učení
chce, chová se tak, aby je získal. Podle C. L. Hulla ko na rodiče, příčemž schéma rodiče mohou zastupo-
(1943) je pro získání instrumentální reakce zpevnění vat mnohé relativně velké pohybující se předměty,
naprosto nutné. Zpevnění určitého chování způsobuje, např. i míč. Vtiskání poukazuje na to, že klíče instink-
že v budoucnu bude toto chování vystupovat v přísluš tivního chování jsou velmi jednoduché, aby toto cho-
ných situacích se zvýšenou pravděpodobností vání fungovalo hned po narození, kdy se učení teprve
(R. C. Boles, 1971), tedy nikoli nutně. To lze ovšem začiná postupně uplatňovat (~ Instinkty).
vysvětlit také tím, že se vnitřní i vnější podmínky cho- - Habituace. Thorpe ji definuje jako ,,relativně per-
vání mění a že dochází k přeučování původních reak- manentní ubývání reakce jako důsledek opakované
cí - v každém případě jsou podmínky lidského chová- stímulace, která není následována nějakým druhem
ní v přirozených životních situacích mnohem složitější zpevnění"; jde tedy o navykání, které je nutné odlišit
než podmínky v laboratoři uměle vytvořené pro cho- od únavy a senzorické adaptace (ta je periferní, kdež-
vání pokusných zvířat. U člověka se uplatňuje vnitřní to habituace je centrální proces). Jev se poněkud podo-
zpevňování (odměňování a trestání sebe sama pro- bá Pavlovovu "vyhasinání orientačního reflexu" a je-
středníctvím vývojově vyšších emocí), které vytváří ho podstatou je vrozený útlum na opakující se
relativni nezávislost lidských subjektů na vnějších podněty, které ztratily svůj původní biologický vý-
odměnách a trestech" a které také charakterizuje jeden znam. Příkladem habituace je přivykání některých ži-
z podstatných rozdílů v učení lidí a zvířat, jak to již vočišných druhů na přítomnost lidí, ačkoli ta u nich
bylo naznačeno výše. Chování se stává instrumentál- vyvolává původně strach a vyhýbání se. Thorpe poklá-
ní, tj. situačně účelné, protože uspokojuje nějakou pot- dá habituaci za nejjednodušší formu učení. Podle
řebu. V tomto smyslu pak aktivně vystupuje vždy,
E. M. Glasera (1966) je habituace základním biologic-
když je daná potřeba aktivizována: pro její uspokojení
kým jevem, který má zjevný účel: aby organismus
má zkušený jedinec k díspozici instrumentální vzorec
přežil, musí potlačovat reakce na nevýznamné pod-
chování - zvyk nacházet určité uspokojení. Uspokoje-
něty.
ní je i vyhnutí se trestu.
- Asociativní učení. Jeho základním typem je podmí-
Zvláštní vývojové formy učení. Z vývojového
něný reflex, kdy je nějaká vrozená reakce uvolňována
hlediska rozlišuje W. ll. Thorpe (1956), který chápe
novým podnětem, který se stává signálem zpevněni té-
učení jako proces adaptivních změn v individuálním
to vrozené reakce. Takový jev má zřejmě přípravnou
chování vystupující jako důsledek zkušenosti, násle-
funkci, organismus se připravuje na následující
dující druhy učení: 1. habituace, 2. asociativní učení
zpevnění, což umožňuje např. vyhnout se trestu ve for-
(podmiňování a učeni pokusem a omylem), 3. latentní
mě bolestivého podnětu, nebezpečí atd. Druhý typ
učení a učeni vhledem. Třídění je diskutabilní, ale
ukazuje vývojově postupnou složitost učení; není asociativního učení, operantní či instrumentálni
podmiňování, se od předchozího liší zejména tím, že
v něm zahrnuto tzv. vtiskávání jako relativně samo-
statná forma učení ani nápodoba. je to "nezávislá voluntární akce" organismu: stímulus
- Vtiskání. Jde o velmi rychlé učení bez odměny, přís se spojuje s reakcí jako důsledek retroaktivního vlivu
ně omezené časem a zaměřením; zdá se, že jeho ftmk- zpevnění. Pro instrumentální podmiňování je nezbyt-
cí je vytvoření rychlé adaptace vrozených mechanis- ná funkce pyramídálního systému mozkové kůry
mů na určité podnětové vzorce, které mají v životě (l Konorski, 1948); klasický podmíněný reflex lze
individua zásadní význam. Patři sem zejména reakce vyvolat i u dekortikovaných psů, avšak instrumentálni
na rodiče a pohlavního partnera. Jev vtiskání popsal podmíněnou reakci nikoli (E. A. Culler a F. A. Mettler,
již O. Heinroth (1910) u housat, u nichž se tento jev 1934). Thorpe z toho vysuzuje, že tato podmínka dává
patrně vyskytuje v extrémní podobě: housata vylíhnu- instrumentální motorické aktivitě znak charakteristic-
tá v izolaci reagují na své lidské chovatele tak, jako by ké "voluntární aktivity". Podmíněnou reakci instru-
to byli jejich rodiče; v kritických hodinách po vylíhnu- mentálního typu však Thorpe pokládá za typ učení
tí reagují housata na podněty podobné instinktivnímu "pokusem a omylem", a to v jeho nejjednodušší podo-
schématu rodiče - není-li jejich matka přítomna - ja- bě, což bylo údajně prokázáno na morčatech (G. C.
368
Učení
Grindley, 1932); "pokus a omyl je v podstatě instru- bludiště, demonstruje jen to, co se naučilo v průběhu
mentálním podmiňovárúm" (W. H. Thorpe, 1956). explorace, kdy jeho chování nebylo zpevněno potra-
- Učení vhledem charakterizuje Thorpe jako "chápá- vou. D. E. Berlyne (1950) předpokládá, že nová situa-
ní vztahů"; může být podle něho definováno jako ce (v případě krysy její vložení do bludiště) vyvolává
"náhlá produkce nové adaptivní odpovědi, která ne- popud zvídavosti ("curiosity drive"), tedy napětí, kte-
nastává z chování pokusem a omylem", ale jako "ře ré se zmenšuje průzkumem situace, a tak je učení mo-
šení problému náhlou adaptivní reorganízací zkuše- tivováno i zpevňováno. V učení vhledem se předpo
nosti". Termin vhled byl poprvé použit W. K6hlerem kládá užívání symbolů, resp. chování vycházející
(1921) v experimentu s opicemi antropoidního druhu, z nějaké hypotézy, a tedy existence ideace (představ).
které byly schopny řešit problém dosažení banánu za- U dospělého člověka je to samozřejmé, ale i u zvířat
ž- věšeného u stropu pomocí tyče a stavěním beden na byly zjištěny reakce na určité symboly, např. na počet
o- sebe: šimpanzi dostali náhle "nápad", jak problém vy- objektů (K. U. Smith, 1934), resp. na různé velikosti
°e_ řešit, aníž použili metody pokusu a omylu. I. P. Pavlov téže geometrické figury (symbolická generalizace).
se však prokázal, že tu šlo v podstatě o užití metody po- - Nápodoba je forma učení, která se objevuje u soci-
kusu a omylu ("manípulativní myšlení") a zpochybníl álně žijících živočichů; M. J. Herbert a C. M. Harsh
tak gestaltistické K6hlerovo pojetí řešení problémů. (1944) zjistili, že učení koček se usnadňuje, mohou-li
Podle některých autorů se však gestaltistické zákony pozorovat proces učení u jiných koček. Nápodoba
vnímání, myšlení atd., obecně tedy spontánního utvá- v učení zvířat je, podle Thorpa, potvrzením existence
ření struktur, dají aplikovat i na učení, které pak ideace (představivosti) u zvířat; je to elementární for-
v tomto pojetí není níčímjiným než "vytvářením rela- ma sociálního učení. Jí podobná sociální facilitace,
tivně stabilních, setrvávajících útvarů" ("Gestalten") Thorpem nazývaná "nakažlivé chování" ("contagious
(O. W. Haseloff a E. Jorswieck, 1971). H. G. Birch behavior"), je případ, kdy chování jednoho člena sku-
(1945) zopakoval K6hlerovy experimenty se šimpanzi piny, zejména instinktivní, vede k "nákaze" ostatních,
a zjistil, že zvířata, která neměla žádné zkušenosti s ty- tj. vyvolává akci zaměřenou v témže směru (např. útěk
čemi, nebyla aní schopna použít jich k přitažení baná- jednoho zvířete vyvolá útěk celého stáda). "Nákaza"
nu; teprve, když měla možnost seznámit se s užívárúm takto pojatá není tedy totéž co nápodoba, která má
tyče, byla schopna řešit problém, jak získat banán le- u člověka více forem (imitační chování na základě
žící na nedosažitelnou vzdálenost od klece - totiž při modelu a na základě identifikace). E. A. Armstrong
táhnout jej pomocí tyče, která byla k dispozici. Podle (1951) označuje "nakažlivé chování" jako "mimesis".
K. Koffky (1935) je učení restrukturací: "Při restruk- N. E. Miller a J. Dollard (1945) defmují nápodobu
turování jsou instrumentální nebo myšlenkové pro- (imitaci) jako "proces, jimž jsou u dvou lidi vyvolává-
středky spatřovány v nových útvarových souvislos- ny protější nebo podobné akty a spojovány s přísluš
tech (Gestaltzusammenhiingen) a pak může být nými klíči": subjekt napodobuje chování druhého člo
poznána jejich účelnost k uspokojení potřeby. Učení věka, protože mu toto chování dává klíč k dosažení
tedy vyžaduje ,vhled' (Einsicht) do možností přizpů určitého cíle, po němž sám touží, napodobování je
sobení organísmu danému životnímu prostoru" (Hase- spontánní, nevědomé. A. Bandura a R. H. Waltera
loff a Jorswieck, 1971). Dnes se však většinou soudi, (1963) vykládají nápodobu jako tzv. observační učení
že pojem vhled vyjadřuje jen popis určitého chování (učení na základě pozorování), které je založeno na
(poměrně krátké pauzy předtim, než zvíře začne pro- tzv. zástupném zpevnění: subjekt napodobuje chování
blém správně řešit, tzv. aha-zážitek). Thorpe soudil, že jiného člověka, aby získal tutéž odměnu; zpevňujícím
učení vhledem ("insight-leaming") je "akcí na základě činítelem je tu pouhé pozorování kauzálního vztahu
hypotézy" a současně evidencí "ideačních procesů". chování - zpevnění u druhého člověka. Nápodoba je
Druhý připad, latentní učení (učení bez zpevnění), lze jen jedním druhem observačního učení (učení na zá-
podle N. R. F. Maiera (1932) vysvětlit potřebou explo- kladě modelu), k němuž se vrátime v pasáži o sociál-
race: v situaci, kdy pak zvíře vykazuje lepší zvládnutí ním učení. O. H. Mowrer (1960) hovoří o tzv. autis-
369
Učení
tickém uspokojování spočívajícím v tom, že subjekt Dále uvádíme tří základní formy lidského učení
napodobuje vlastně sám sebe, totiž své vlastní chová- - senzomotorické, kognítivní a sociální - s tím, že jde
ní, které mu v minulosti vyneslo něco příjemného, ale o překrývající se fenomény a že tyto termíny tedy vy-
může to činít jen v představách, anebo fragmentárně, jadřují poměrně vysokou úroveň abstrakce v pohledu
např. tím, že navštěvuje místa, kde něco příjemného na učení člověka.
zažil. Sociolog G. Tarde (1903) a W. McDougall
(1908) pokládali nápodobu za pudovou tendenci.
- Kanalizace je podle G. Murphyho (1947, 1958)
zvláštním druhem učení, odlišným od podmiňování,
protože to trvá se zpevňováním, kdežto kanalizace je
trvalá; "kanalizace je spojením potřeby se specifickým
způsobem uspokojení této potřeby". Spojení potřeby
a jejího uspokojení je dáno individuální zkušeností
v rámci určitého typu kultury a vystupuje jako kon-
krétní zpředmětnění potřeby, což je její podstatný znak
(A. N. Leonťjev, 1984). Příkladem je uspokojování
hladu osobní preferencí konkrétních jídel. opakování _
Specificky lidskéformy učení jsou různě tříděny, Teoretická křivka cvičeni
obvykle z praktických, pedagogicko-psychologických
hledisek; představují tak kategorie vyjadřující dost vy- - Senzomotorické učení. Je to učení se pohybo-
sokou úroveň abstrakce. V tomto smyslu se obvykle vým návykům, probíhající jako cvičení (výcvik, tré-
hovoří o následujících formách učení: senzomoto- nink) a uplatňující se i v drezúře zvířat; u člověka za-
rické, verbální (osvojování podle smyslu, sériové a pá- hrnuje široké spektrum činností od takových, jako je
rové), kognítivní (pojmové, řešení problémů, princi- např. jízda na kole, až po hru na hudební nástroj nebo
pů) a sociální. Objevuje se ovšem i jiné třídění a jiná různé druhy sportovních a pracovních činností. Začíná
terminologie, např. učení se porozuměním jako speci- již v raném věku dítěte výcvikem základních hygie-
ficky lidská forma učení, učení se postojům atd. Uče nických návyků a sebeobsluhy. Jeho podstatou je vy-
ní se porozuměním se třídi na učení se vhledem a na pracovávání vizuálně motorické koordinace, tj. osvo-
učení se znakůril. Senzomotorickým učením se u člo jování pohybových struktur založených na vzájemné
věka míní "mnohonásobné responzivní učení", což je koordinaci pohybů a koordinaci pohybů se senzo-
zejména učení se pohybovým dovednostem. Zcela rickýmí dojmy. Produktem jsou motorické návyky,
specificky lidské je tzv. memorování (~ Pamět) , v nichž se uplatňuje činnost kosterního svalstva, které
úmyslné učení se nazpaměť. E. R. Hilgard (1957) roz- mají formu různých pohybových dovedností. Ty se tří
lišil obě formy učení: učení automatické a učení se dí obvykle na obratnost a zručnost; první se týká po-
vhledem. M. Gagné (1965, česky 1975) rozlišuje z vý- hybů těla vůbec, druhá manuálních činností. Základ-
vojového hlediska osm druhů učení a zdůrazňuje, že ním aspektem je zde pohyb, uplatňují se však také
vývojově nejvyšší formy (učení se řešení problémů kognitivní procesy. Např. taková sportovní činnost, ja-
a učení se pojmům a principům) navazují plynule na ko je tenis, vyžaduje nejen pohybovou obratnost, ale
vývojově nížší formy; názor, že klasické podmiňování také osvojení si určitých taktických postupů; u hry na
je, jak se někdy soudilo, základem vývoje všech forem klavír se zase uplatňuje určitá forma interpretace
učení, pokládá však za sporný. Pojem řízené učení vy- reprodukovaného hudebního díla atd. V podstatě jde
jadřuje pedagogické hledisko řízení učení učiteli a vy- - zůstaneme-li nyní u motorického aspektu - o více či
chovateli, tedy vzdělávání a výchovu v užším smyslu. méně složité řetězce pohybových reakcí, jejichž prvky
Konečně sociálně-psychologický a sociologický po- na sebe přesně navazují. "Utváření dovedností u zvířat
jem socializace vyjadřuje v podstatě zvláštní kombi- má dva aspekty: a) zpevňování jen určité reakce, če
naci řízeného a sociálního učení. muž říkáme diferenciační zpevňování, b) postupné
370
Učení
zvyšování požadavků na toto zpevňování, čemuž říká plexního vnímání. 5. Osvojování a zdokonalování
me postupná aproximace" (Hol1and a Skínner, 1968). způsobu kontroly senzorických klíčů. 6. Změny v úlo-
U člověka neprobíhá tak mechanícky a praktické cvi- ze jednotlivých analyzátorů. Obecně vzato, jde o po-
čení je propojováno se slovními instrukcemi. Vytvoře stupné zdokonalování vnímání pole předmětné čin
ný návyk musí být plastický (operativní reakce řídiče nosti, o komplexní a současně diskrirnínativní
automobilu na netypickou dopravní situaci). Senzo- percepci (příkladem je hráč kopané, který má přehled
motorické učení probíhá ve dvou etapách: 1. seznáme- po celé hrací ploše; ke znalosti signálů patří např.
ní se s činností, která má být osvojena, a s podmínka- identifikace záměru protíhráče, např. komu se chystá
mi jejího efektivního vykonávání, 2. procvičování přihrát atd.). Příkladem mimořádně dokonalých, ně
činnosti, a to jednak vcelku, jednak určitých nároč kdy až neuvěřitelných výkonů založených na perfekt-
ných složek zvlášť (pří trénínku tenisu např. hry u sítě, ní vizuálně-motorické koordinaci jsou produkce vari-
smečování atd.). V nácviku činnosti se uplatňuje zpět etních umělců žonglérů.
ná vazba (vlastní kontrola výsledků činnosti) a vedení - Kognitivní učení. Týká se funkčního zdokonalo-
trenéra, učitele. Senzomotorické dovednosti se pak vání poznávacích procesů, zejména myšlení, které
rozvíjejí tak, že pohyby se stávají přesnější, koordi- probíhá opět jako komplexní proces vytváření a zdo-
novanější, spojují se v celky, rytmizují se, případně konalování kognítivních "map", tj. modelů situací,
automatizují, zdokonaluje se vnímání situace, v níž se a které tak umožňuje dokonalejší adaptaci, předevšim
činnost uplatňuje a nacvičuje (J. Čáp, 1980). Charak- řešení problémů. Elementární "kognítivní mapy", jak
teristické jsou křivky cvičení vyjadřující příbývání prokazuje E. C. Tolman (1930), se vytvářejí už u zví-
úspěšnosti v čase až po určitou fázi zvanou plató, kdy
řat; u člověka jsou na základě používání znakových
se růst dovednosti i přes intenzivní výcvik stabilizuje procesů tyto mapy rozšířeny i o dimenzi očekávání
na určité úrovní, která však ještě neznamená dosažení budoucího, tj. předvídání vývoje situace, resp. alterna-
vrcholu; po překonání této fáze se cvičením dosahuje tiv tohoto vývoje. E. C. Tolman a M. P. Honzik (1930)
dalšího pokroku v osvojování cvičené dovednosti.
se pokoušeli prokázat "anticipační chování" i u krys,
Cvičení má být uvědomělé, tj. nemá to být mechaníc-
ale interpretace výsledků příslušných experimentů
ký dril (A. N. Sokolov, 1941); platí však, že "uvědo
uvedenými autory je přijimána kriticky. P. Gréco
mění je účelné při nácviku těch momentů činnosti,
(1968) hovoří o učení myšlením, resp. o "strukturál-
které jsou nové, kdežto zbytečné až nežádoucí je vě
ním učení", které je založeno na poznávání vztahů ta-
domě analyzovat ty složky činnosti, které přej imáme
kového druhu, jako jsou vztahy funkční, kauzální
vytvořené, zautomatizované z dřívější zkušenosti"
a další, poznávané na základě znakových operací.
(J. Čáp, 1957). Mechanícký nácvik je však často do-
Kognítivní učení znamená v tomto smyslu učení pro-
provázen množstvim chyb a zafixováním chybných
střednictvím vývojově vyšších kognitivních procesů,
úkonů může narušit průběh nácviku i kvalitu osvojo-
vané činnosti. Podle J. Čápa (1971) je postup osvojo- tj. zejména prostřednictvím myšleni, které ovšem
předpokládá osvojení těchto kognitivních procesů, jež
vání senzomotorických dovedností následující: 1. Spo-
jování jednotlivých pohybů v celky. 2. Odstraňování je obvykle předmětem studia vývojové psychologie.
zbytečných pohybů a nepřiměřených svalových kon-
Člověk se tedy 1. učí myslet, 2. organízovat své cho-
trakcí. 3. Standardizace pohybů. 4. Zdokonalování ča vání prostřednictvím myšlení. Kognitivní učení se
sových charakteristik pohybů. Podle uvedeného auto- z praktických důvodů obvykle třídi na učení se po-
ra se má na začátku osvojování činnosti klást důraz jmům, řešení problémů a učení se principům. Kogní-
spíše na přesnost pohybů než na jejich rychlost. tivní učení se uskutečňuje prostřednictvím již zmině
V senzomotorickém učení se neustavují jen nové po- ných mediačních procesů umožňujících osvojení
hybové struktury, ale dochází i ke změnám v senzori- hlubší, diferencovanější, strukturovanější zkušeností.
ce. Podle J. Čápa (1971) jsou to zejména tyto změny: V podstatě jde tedy o následující komplex jevů:
1. Zvyšování čivosti. 2. Znalost signálů. 3. Zdokonalo- vývoj znakového systému
vání percepce celků. 4. Vzník speciálních forem kom- S ~ (znakový systém) ~ R
371
Učení
V kognítivním učení se tedy uplatňuje sémiotická dince, kterému se tak chování pozorovaných osob stá-
(významotvorná) funkce znaků, předevšim jazyko- vá pozitivním příkladem pro dosažení určitých od-
vých. Tomu ovšem předcházi vzník znakového systé- měn, nebo negativním příkladem pro vyhnutí se urči
mu, v němž se uplatňuje mimo jiné verbální a pojmo- tým trestům, pokud po těchto odměnách sám touži
vé učení směřující k osvojení určitého systému a pokud se těchto trestů sám obává. Zvláštním příkla
vědomosti a dovedností (způsobilosti praktické apli- dem je tzv. odtlumení: člověk se může zbavit určitých
kace vědomostí), nebo - nazíráno dynamicky - osvo- zábran, např. v agresivním chování, pokud u jiných li-
jení názorného, ale především abstraktního pojmově dí pozoruje, že jejich chování, pro něž má sám vytvo-
logického myšlení, které pak jako systém operací se řenou zábranu, nevedlo k trestu. Podminkou sine qua
znaky vstupuje mezi podnět a reakci. Získané zkuše- non učení je zpevňování. V observačním učení vystu-
nosti působí jako zpětné vazby fungování znakového puje tzv. zástupné zpevňování, tj. zpevňování pozo-
systému, tj. myšlení. Učení se řešení problémů, spoje- rované u druhých lidí. Pozitivními a negativními mo-
né rovněž s uplatňováním myšlení, vysvětluje dely se mohou stát nejen fyzické osoby z okolí
R. M. Gagné (1975) aplikací tzv. principů; tyto definu- subjektu, ale i literární, filmoví a jiní hrdinové a histo-
je jako obecné poučky, resp. jako "řetězce pojmů, jež rické osoby; v jejich vlivu jako modelů chováni lze
vytvářeji to, co bývá obecně nazýváno věděním". Vy- spatřovat psychologický vliv literatury, filmů atd.
jadřují se jimi určité vztahy, od takového typu vztahu A. Bandura (1965) ukazoval dětem předškolního věku
jako "zahříváním se kovy roztahují", až po vztahy ty- film, v němž modelová osoba - ditě - napadala růz
pu E = mc • Jestliže si jedinec osvojil určitý systém
2
ným způsobem loutku v životní velikosti (tloukla ji
principů neboli vědění (je zde nutné podtrhnout slovo kladivem do obličeje, kopala apod.). Jedné skupině
systém, tj. uspořádané vědění, níkoli jednotlivé po- pokusných osob bylo předvedeno, že za své agresivní
znatky jako membra disjecta) osvojuje si i způsobilost chování vůči loutce byla modelová osoba potrestána
řešit problémy vyžadující vývojově vyšši formy myš- dospělým, který vstoupil do místnosti a ditě drsným
lení. Dostáváme zde tedy následujicí sekvenci závis- hlasem pokáral a uhodil stočeným časopisem. Druhé
lých jevů a s ními spojených funkcí: pojmy - principy skupině pokusných osob bylo naopak předvedeno
- řešení problémů. Klíčovým jevem je učení se po- zpevnění agrese modelové osoby; dospělý modelové
jmům: k tomu docházi jednak zobecňovánímosobních dítě chválil a dal mu sladkosti a limonádu. Konečně
zkušeností (přirozené pojmy), jednak vzděláváním(~ třetí, kontrolní skupině nebyly předvedeny žádné dů
Myšlení). sledky chování modelové osoby. Po filmu byly děti ze
- Sociální učení. Je to komplexní proces osvojová- všech tří skupin ponechány samy v místnosti, kde se
ní a využivání sociální zkušenosti, tj. zkušenosti ziska- vedle řady různých předmětů nacházela i plastiková
né ze sociálních interakcí, v psychické činnosti jedin- panenka. Děti, které pozorovaly předtim zpevněni ag-
ce. Toto učení má za základ jak klasické, tak operantní resivního chování modelové osoby, imitovaly spon-
podmiňování, ale jeho specifickou formou je učení na tánně agresi tohoto modelu v signífikantně většim mě
základě pozorování (observační učení) čili učení na řítku než děti, které pozorovaly potrestání modelu,
základě pozorování modelu, které je rozvedenim pů přičemž předmětem jejich agrese byla plastiková pa-
vodnějších koncepcí tzv. imitačního učení (N. E. Mil- nenka. V jiném případě se experimentovalo rovněž
ler a J. Dollard, 1941, Ó. H. Mowrer, 1950, 1960) u dětí s morálními úsudky: učení pozorováním mode-
z hledisek kognístivistické psychologie (A. Bandura lu vedlo k tomu, že typ usuzování, které předváděl
1965, 1969). Poslední uvedený autor zdůrazňuje, že se model, stoupl u dětí z 20 % na téměř 70 % (A. Bandu-
člověk uči nejen z bezprostředně zpevňovaného cho- ra a F. J. McDonald, 1963). Klasické podrníňováni se
vání, ale i z pozorování druhých lidi, přičemž učení v sociálním učení projevuje tak, že určité podněty, po-
z pozorování je velmi efektivní, i když si člověk často kud se asociují se sociálními zpevněními (takovými,
neuvědomuje, jak dalece ve svém chování tomuto dru- jako souhlasné "ano", pochvala, projevy uznání, obdi-
hu učení podléhá. Druhé osoby mohou vystupovat ja- vu apod.), získávají povahu sekundárních zpevněni,
ko pozitivní i negativní modely pro vlastní chování je- a nabývají tak motivujícího účinku, resp. stávají se so-
372
Únava
ciá1ními operanty. Jiný představitel teorie sociálního mechanísmus (např. identifikace s agresorem na zákla-
učení J. B. Rotter (1954) chápe učení jako vytváření dě principu "budu-li takový jako ty, nebudeš nme tres-
očekávání (hypotéz) o důsledcich chování, přičemž tat"). Podle sociologa T. Parsonse (1955) je příčinou
zdrojem těchto hypotéz může být i chování druhých, identifikace sociální moc modelu, ale také jeho obdiv
které je subjektem pozorováno; tak se můžeme pozo- a sympatie k němu. Sociální učení může probíhat také
rovánún druhých naučit určitým způsobům chování, v uměle vytvořených situacich jako řízené sociální
jiným se naopak můžeme naučit vyhýbat se. V sociál- učení, označované také jako sociálně-psychologický
ním učení dospělých se hypotézy o důsledcich chová- trénink, např. vystupování v určité roli, resp. s určitou
ní vytvářejí na základě myšlenkového zpracování si- kompetenci (např. vedoucího pracovníka), v určitých
tuace; sociální chování jedince je tak často složitě sociálních technikách (např. populární trénínk aserti-
podmiňováno a není automatickou reakci, ale skuteč vity) apod. Také osoby vystupujíci v sociálních inte-
ným plánovitým postupem ("jestliže nebudu dostateč rakcich a atribuované jako experti, vysoce inteligent-
ně kooperativní, svůj návrh neprosadím"). Současně ní, kompetentní (odborníci), mohou být zdrojem
se uplatňují tzv. atribuce (přisuzování něčeho něče nápodoby, tj. mohou mít podněcujíci či tlumívý vliv
mu), a to jednak atribuce vlastností sociálním objek- na své sociální okolí. V tomto smyslu zahrnuje feno-
tům (osoba X je, nebo není důvěryhodná), jednak pří mén sociálního učení celou řadu podmínek, za nichž
čin výsledkům vlastního chování (vlastní zásluha či získané sociální zkušenosti vyvolávají modifikaci lid-
vina, ale také "byla to náhoda", "štěstí", "smůla"). ské psychiky.
Současně se vedle zástupného zpevňování může uplat-
ňovat sebezpevňování, "skryté zpevnění" z pocitů hr-
dosti, studu atd., které činí jedince relativně nezávis- Literatura:
lým na vnějších odměnách a trestech. Také zde, jak Bandura, A .• Walters. R. H.: Socialleaming and personality deve-
ukázali A. Bandura a C. J. Kupers (1964), se objevuje lopment. Foppa, K.: Lemen, Gedachtnis, Verhalten, K6ln-Berlin
vliv modelu. V experimentech s odměňováním sebe 1965. Gagné, R. M.: Podminky učení, Praha 1975. Hilgard, E. R,
Marquis, D. G.: Conditioning and leaming, 2. vyd. (rev. G. A. Kim-
sama pozorovaly děti model s vysokou náročností
ble) New York 1961. Holland, J. G., Skinner, B. F.: Analýza cho-
a s nízkou náročností na sebe sama a pak se mohly sa- vání, Praha 1964. Kondáš, 0.: Podiel učenia v psychoterapii, Brati-
my odměňovat za výsledky hry v kuželky; děti pozo- slava 1964. Linhart, J.: Psychologíe učení, Praha 1967. Mowrer,
rujíci předtím model s vysokýmí nároky na sebe sama o. H.: Leamíng theory and behavíor, New York-London 1960. Rot-
se převážně odměňovaly jen při dosažení většího poč ter, J. B.: Socialleaming and clinical psychology, Englewood Cliffs
N. J. 1954. Sahakian, W S.: lndtroduction to the psychology of le-
tu bodů, naopak děti, které pozorovaly model s nízkou
aming, 2. vyd., ltasca lIL 1984. Tarpy, R M., Mayer, R E.: Founda-
náročností na sebe sama, se samy odměňovaly již při tions of leaming and memory, Glenview III. 1978.
slabých výsledcich. Poukazuje to na fakt, že čím vyš-
ší je náročnost na sebe sama, tím řidčeji může vystu-
povat sebeodměňování, a tím častěji může naopak do-
cházet k sebetrestání a zmenšuje se závislostí člověka Únava
na vnějších zpevněních. Také v sociálním učení se
uplatňují principy generalizace a diferenciace. Další Přirozeným důsledkem dlouhodobější činnosti je psy-
zvláštní druh sociálního učení reprezentuje tzv. iden- chofyzický stav zvaný únava. Je to biologicky ochran-
tifikace (ztotožnění se), vystupujíci především jako ný útlum činnosti jako reakce na vyčerpání zásob
identifikace dítěte s rodičem a majíci za následek na- energie ve svalových a nervových buňkách, jehož
podobování předmětu identifikace, resp. ztotožnění se funkci je obnovení zásob energie prostřednictvím od-
s ním jako se vzorem. Jejím předpokladem je láska počinku. Únava a odpočinek představují v tomto
a sympatie a jejím příkladem rozhodnutí chlap- smyslu jakési spojité nádoby. Průvodním jevem únavy
ce - "chci být takový, jako je můj otec"; identifikace je snížení fyzické a psychické výkonnosti a dále sní-
je tak spojena sintrojekci motivů a způsobů chování. žená úroveň vzrušivosti, koncentrace pozornosti,
Zvláštním příkladem je identifikace jako tzv. obranný zhoršení zapamatování, průběhu myšlení, ostrosti vní-
373
Únava
mání a vznik pocitu únavy, jehož intenzita nemusí od- - stupňování poruch vnímání (zejm. optické klamy,
povídat skutečné úrovni vyčerpání energie. Do jisté iluze, halucinace);
míry lze vlivu únavy čelit úsilím o její překonávání - poruchy vizuálně-motorické koordinace (nešikov-
(zápoleni s ospalostí nebo přemáhání únavy z dlouho- nost, neobratnost);
dobé chůze apod.). Pojem únavy vystupuje ve dvou - poruchy pozornosti (zejm. její koncentrace a jejího
významových rovinách: 1. v rovině subjektivních po- rozsahu);
citů a 2. v rovině rozvinutých objektivně registrovatel- - poruchy myšleni a paměti (zpomalené myšleni, hor-
ných fyziologických změn. Mezi oběma těmito jevy ší zapamatovávání);
nemusí být, jak již bylo poznamenáno, soulad, proto- - poruchy "personálnich funkcí regulace" (kromě ji-
že se tu uplatňuje řada subjektivnich i objektivních či ného "únava vůle", resp. pokles či ztráta úsilí);
nitelů, z nichž významná je předevšímvnitřni dispozi- - poruchy v sociálnich vztazích (snižená schopnost
ce, únavnost, která souvisí nejen s vrozenou vitalitou, autoregulace může vést ke konfliktům, ztrátě zájmu
ale také s aktuálním psychofyzickým stavem subjektu o druhé, k rezignaci atd.).
(zvýšenou únavnost pociťují např. neurotici, unaveni Konkrétně se tyto symptomy projevují zejména na-
se mohou cítit i osoby demotivované, psychicky stre- růstáním chyb a úrazů v průběhu plnění úkolů, resp.
sované atd.). V oblasti pracovni činnosti se rozlišuje pracovní činnosti (typicky např. překlepy při psaní
totálni a parciálni únava: první je celková, druhá se tý- na psacím stroji), výpadky vědomí v ospalosti, inter-
ká určitého orgánu, např. paže. Existují různé definice ferencí neuspořádaného průběhu asociací (např. při
únavy, precizni podal G. Lehmann (1962): únava je re- večernich dlouhotrvajících konferencích) apod. Jako
verzibilni sniženi funkčni schopnosti orgánu nebo or- stavy podobné únavě vystupují podle Schmidtkeho:
ganismu jako důsledek činnosti. H. Schmidtke (1965) 1. monotonie a zmenšování bdělosti (důsledky mono-
shrnuje společné znaky různých pojetí únavy v tom- tonni práce jsou mimo jiné ospalost, otupělost, snižená
to přehledu: 1. únava způsobuje reverzibilni sniženi mentálni spontaneita jako důsledek zúžené pozornos-
výkonu nebo funkce, 2. ovlivňuje organickou souhru ti - A. T. Poffenberger, 1928); 2. psychické nasyceni
funkcí, 3. vystupuje spolu s úbytkem potěšeni z práce (projevuje se jako odpor k opakované činnosti s výbu-
a s přibývajícím pocitem námahy, 4. únava může na- chy afektů a snižováním výkonu, což souvisí s ten-
konec vést k poruchám funkčni skladby osobnosti. dencí k variaci činnosti (A. Karstenová, 1928); v pro-
Podle Schmidtkeho je také psychická únava, analogic- tikladu s monotonií, kde se uplatňuje zmenšená
ky jako fyzická, vázána na funkčni změny organic- psychická aktivita, se v psychickém nasyceni uplatňu
kých substrátů", tj. na změny v procesech látkové pře je ztráta původni motivace ("přesun potřeb"), postu-
měny, v tomto připadě spojené s vyčerpáním energie pující od vztahu indiference k dané činnosti, k přesy
v buňkách mozku. Stejně jako svalová únava je i psy- ceni a k odporu vůči této činnosti. Stav přesycení
chická energie vázána na úbytek energie v buňkách. u subjektu A mohou vyvolat pravidelně se opakující
Předpokladem svalového (pohybového) i mentálniho podněty ze strany osoby B, adresované osobě A, ze-
výkonu je přítomnost látek v buňkách, které jsou zís- jména je to přeháněni (vnější požadavky přesahují
kávány z oxidace potravy a kterýmí jsou zejména uh- motivovanost subjektu - diskrepance vnějších poža-
lohydráty. U psychické únavy se jedná o "centrálni davků a vnitřni motivace): "Vždy, když je člověk
únavu čili o únavu centrálniho nervového systému. vnějšímí požadavky doveden k hranicím své poten-
Ovšem i únava fyzická (svalová, tělesná) má psychic- ciálni schopnosti výkonu, a vyvine se tím konflikt me-
kou odezvu. Při fyzické svalové únavě je narušen pře zi nárokem na výkon a adekvátně realizovatelným vý-
devším, ale nikoli jen, motorický výkon a senzomoto- konem, vystupují jako úvodni symptomy přeháněni
rická koordinace, při psychické únavě především agresivni tendence, které stále víc a víc určují výko-
koncentrace pozornosti. nové chování" (Schmidtke). Přesyceni vyvolává dále
Za symptomy psychické únavy pokládá H. Schmid- opakování nezajímavé činnosti. Reakcí jsou nezřídka
tke (1965) především: "ego-obranné mechanismy" a jednání podle principu
- poruchy percepce (především viděni a slyšeni); pokus - omyl, které je projevem mentálni regrese.
374
Úzkost
Za základní prlcmy únavy pokládá 1. Scherrer ci svalů, ale i mozku. Důležitým činítelem odpočinku
(1995) svalovou nebo psychosenzorickou činnost jsou i přestávky během pracovní činnosti, tím častější
a činnost mentální, případně kombinaci těchto činnos a tím delší, čím déle pracovní činnost trvá. "Odpoči
tí. Celkem spolehlivě jsou známy fyziologické a bio- nek musí být také doprovázen celkovým duševním
chemické procesy spojené s pohybovou aktivitou (pří uklidněním. Pracovník nesmi mit pří odpočinku na
práci, ve sportu apod.), méně známé jsou mechanismy mysli, co všechno ho čeká v zaměstnání, musí sou-
vedoucí k mentální únavě. Významným činitelem fy- středit svou pozornost pouze na odpočinek, který pro-
zické únavy je věk, neboť jednotlivá věková období se žívá" (L. Míček, 1984). Podstatou odpočinku je rekre-
vyznačují různou výkonností (vrchol představuje věk ační aktivita, tělesná i duševní.
kolem 20 let). Avšak uplatňuje se zde i celkový těles Ačkoli je o únavě známo poměrně hodně, přesto:
ný a psychický stav, životní styl (např. dostatek spán- "Únava je jev, kterému špatně rozumíme a ke kterému
ku, výživa, dostatek pohybu a odpočinku). U žen je nepochybně příspívá mnoho faktorů" (W. F. Ganong,
svalová síla v průměru o 20-30 % menší než u mužů. 1976).
Motorické výkony se zvyšují vhodným tréninkem, ale
ten se uplatňuje v kombinaci s vlivem vrozených dis-
Literatura:
pozic k obratnosti, vytrvalosti, rychlosti atd. Pracovní
výkon je determinován celou řadou činitelů motivací Scherrer, J.: Únava, Praha 1995. Schmidtke, H.: Die Ermiidung,
Bem-Stutgart 1965.
počínaje (zahrnuje v to vliv pracovních motivátorů),
druhem práce, fyzikálními podmínkami pracovního
prostředi a dalšími. Různé příčiny únavy se vzájemně
kombinují a svým vlivem se sčítají (např. věk a život- Úzkost
ní styl).
Zdrojem energie pro svalovou činnost je glukóza Téma úzkosti vystupuje výrazně u filozofa S. Kierke-
a tuky (mastné kyseliny) a k uvolňování energie pří gaarda (1844) jako klíčový aspekt jeho pojetí lidské
spívá dodávka kyslíku pomocí krevního oběhu a dý- existence, které znamenalo mimo jiné podnět k zabý-
chání; glukóza, zvaná "tělesné palivo", je obsažena vání se fenoménem úzkosti i v psychologii. Nachází-
v krvi. Tělesná energie se tedy získává z potravin me tu především rozlišení pojmů úzkost a strach:
a kyslíku, které se v průběhu látkové přeměny v orga- úzkost je pocit hrozby, která nemá konkrétní zdroj či
nísmu mění v živiny, tj. cukry, tuky a bílkoviny, předmět, kdežto strach je vždy obavou z něčeho kon-
z níchž se oxidací uvolňuje tepelná a chemická ener- krétního, má svůj objekt. Úzkost je existenciální, je to
gie, která je skladována v buňkách svalů a nervů. Dů pocit z života vůbec, jehož protikladem je pocit jisto-
sledkem fyzické činnosti jsou určité biochemické pro- ty, je to tedy pocit nejistoty, resp. neurčité hrozby,
dukty, jež se hromadí v organismu a způsobují únavu který nevědomě provází různé negativní aspekty živo-
jakousi intoxikací (vstříknuty do krve pokusných zví- ta (osamělost, odcizení, zvěcňování a další fenomény
řat, vyvolávají u ních symptomy únavy). Psychickou moderní doby). Úzkost je nesnesitelná, protože je dru-
únavu provází tzv. bloky (A. G. Bills, 1931) snížující hem vnítřního napětí jako každá negativní emoce,
v určitých intervalech dlouhodobě probíhající mentál- a proto je provázena tendencí k jejímu odreagování
ní činnost, které jsou tím častější a delší, čím tato čin (k redukci úzkosti). V tomto smyslu je to silně moti-
nost déle trvá. vující emoce, která zakládá různé více či méně vědo
Únavu odstraňuje odpočinek, jehož povaha má být mé pokusy o její redukci. Může se fixovat jako osob-
komplementární povaze vykonávané činnosti, neboť nostní rys úzkostnosti, který se pak může projevovat
to má být odpočinek aktivní, níkoli pasivní nícnedělá řadou protikladných způsobů chování, stahováním se
ní. Aktivní odpočinek duševního pracovníka se tedy ze skutečnosti a nenápadností, ale naopak také hluč
realizuje jako příměřená zájmová fyzická aktivita ností a nápadností, která má subjektu "dodávat kuráž".
u (procházky, práce na zahrádce apod.) a zejména jako Úzkost je doprovázena výraznými fyziologickými
příměřené sportování. Nečinnost ohrožuje nejen funk- symptomy, zejména zvýšenou frekvencí srdečního te-
375
Úzkost
pu, zrychleným dýcháním, zvýšenou gastrointestinál- - úzkost ze změny, prožívaná jako nejistota a pomíji-
ní aktivitou a změnami vegetativních reakcí vůbec, vost;
předevšim zvýšenou potivostí. Behaviorálně je spoje- - úzkost z nutnosti, prožívaná jako konečnost a ne-
na s únikovými, ale i útočnými způsoby chování (úz- svoboda.
kostná agrese, tj. jednak pokus o obranu bojem a jed- O celé řadě jiných druhů úzkosti pojednává W. Rost
nak vnější agrese doprovázená vnitřní úzkostí (1990), který rozlišuje úzkost z vazby na někoho a na
z možných důsledků). Úzkost spojená s pocity bez- něco, z emocí, z blízkosti apod., jako velmi specifické
brannosti dezaktivuje, ale jinak může naopak podně úzkosti z viny a studu, a dokonce úzkost z úzkosti.
covat zvýšený, až horečnatý výkon, může podporovat Konfrontace s určitými emocemi může vést k úzkosti
i dezorganízovat proces učení. z emocí, které se vymykají naší kontrole a vyjadřují
Speciální teorii úzkosti vypracoval S. Freud (1926), konflikt emocionality a intelektu, racionálního a iraci-
který ji zpočátku chápal jako reakci na sexuální frus- onálního, ale také konflikt mezi emocemi, jenž prová-
trací. Později však psychoanalytické pojetí úzkosti zí konflikt mezi pudy a osobní morálkou. Úzkost mů
vedlo k rozlišení jejích tří forem: 1. reálná úzkost vy- že vzníkat z každé potlačené emoce. Za patologické
volaná hrozbami vnějšího světa, 2. úzkost vyvolávaná formy úzkosti lze pokládat fobie, ačkoli mají vyhraně
tlakem nadjá, tj. svědomim (úzkost z impulzů a poci- ný předmět (strach z uzavřeného prostoru, ze špiča
tů, které jsou symbolizovány jako nemorální, hříšné
tých předmětů, ze špinavých rukou, z určité choroby
a řada dalších); u dětí jsou charakteristické "školní
apod.), 3. pudová úzkost ze silně se projevujících pu-
fobie".
dů. Obě poslední formy úzkosti, které jsou vlastně
C. E. Izard (1977) soudí, že úzkost jako stav není
dvěma stránkami téhož jevu, jsou spojeny s nutkavě
jednodimenzionální nebo jednomu faktoru odpovída-
neurotickým chováním. Hlubinně psychologické poje-
jící fenomén, ale že je to kombinace více fundamen-
tí úzkosti rozpracoval zejména F. Riemann (1961,
tálních emocí, mezi jinými zejména starosti, studu,
1972), podle něhož úzkost patří k lidské existenci
hněvu a pocitů viny.: jsou to "variabilní komponenty
a v dějinách lidstva lze shledávat pokusy překonat ji,
komplexního vzorce", což znamená, že u někoho mů
např. v magii a náboženství. Avšak proti úzkosti mů
že převažovat např. pocit viny, u jiného starost apod.
žeme jen vyvinout určité obranné pocity, jako např. Úzkost nemá jednoznačné charakteristické behavio-
odvahu, důvěru, víru, lásku a další; zbavit se zcela úz- rální a expresivní komponenty, jak již bylo uvedeno,
kosti je nemožné, protože běžný způsob života ji stále což komplikuje její spolehlivou diagnostiku, která se
znovu a znovu vyvolává a sama restriktivní povaha často omezuje na měření "manífestní úzkosti" při výs-
kultury je spojena s plozenim úzkosti (Freudovy "ne- kytu typických behaviorálních a vegetativních přizna
snáze s kulturou", která ze sexu činí hřích, a tim spo- ků - např. děsivé sny, neklid, rozpaky (J. A. Tayloro-
juje sexuální touhy člověka s úzkostí). Již v raném vě vé Manífest anxiety scale, 1951). Ještě komplexnější
ku se může u dítěte znejistěného sociální izolací než úzkost je deprese (Izard). K. Jaspers (1963) nazý-
projevit tzv. bazální úzkost (lépe úzkostnost či anxio- vá úzkost "mučivým pocitem", což je velmi výstižné,
zita), která může i v dospělosti akcentovat pocity a po- neboť úzkost je velmi trýznívý stav, resp. druh psy-
stoje subjektu nejistotou a nedůvěrou a orientovat ho chické bolesti. Podle něho existuje specifická "steno-
na autodefenzivní chování. Protože v životě narážime kardická úzkost" a "úzkost z udušení" jako dvě formy
na dosud nepoznané, nejisté, nedůvěryhodné i na zjev- "vitální úzkosti", spojené zejména s chorobami srdce.
né hrozby, provází nás úzkost celým životem jako stin. Původně se však úzkost, jak již bylo poznamenáno, tý-
Riemann (1972) rozlišil následující základní druhy ká celého lidského způsobu bytí, má řadu forem
úzkosti: a stupňů, je spojena s tělovými dojmy a často je loka-
- úzkost ze sebeoddání se, prožívaná jako ztráta já lizována jako pocit v srdci nebo v hlavě. S úzkostí,
a jako závislost; pokračuje Jaspers, je nejčastěji spojen "živý pocit ne-
- úzkost z utváření já, prožívaná jako ztráta bezpečí klidu", vnítřní vzrušení se však může objevovat i bez
a jako izolace; spojení s úzkostí (např. při radostném očekávání).
376
Úzkost
V lehčím stupni vystupuje úzkost jako pocit, že je tře W. D. Fr6hlich (1965) cituje spisovatele Eliase Canet-
ba ještě něco učinit, něco si ozřejmit, jako pocit hle- tího, který hovoří o neočekávaném útoku ze tmy,
dáni něčeho či chyběni něčeho. Jinou pozoruhodnou o konfrontaci s nejistou budoucností a naznačuje mož-
analýzu úzkosti podal Ph. Lersch (1962): Úzkost je né archaické zdroje úzkosti, jejímž opakem je naděje:
"stacionární naladěnost a jako taková je bezpředmět obě tyto emoce vyvstávají z konfrontace člověka s je-
ná", je to tedy spíše nálada než okamžitá reakce. Pod- ho životem, který v celé své šíři vzbuzuje úzkosti a na-
le Lersche pochází slovo úzkost (něm. Angst) z latin. děje, a tak připravuje člověka na ztráty a zisky; obě
"angustus", tj. úzký, a znamená tíseň, stísněnost. Ety- uvedené emoce signalizují rozdílná očekávání. V exis-
mologicky je spojena s dalšími slovy, která znamenají tenciální teorii je úzkost spojována se zážitky chaotič
kromě jiného tesknotu a působeni starostí. Jde zde te- nosti světa, nekompletnosti života, ztrátou smyslu
dy o zážitek stísněnosti, který je pociťován především (A. S. Reber, 1985), resp. ztrátou svobody (A. Camus).
v okolí srdce a je to, jako by v úzkosti byl "životu ode- Oproti dosud uvedenému spojují behavioristické
brán vzduch k dýcháni a prostor k jeho rozvoji". "Ži- teorie úzkosti úzkost s procesem učení; pojem úzkos-
vot, který je vždy expanzí a popudem, zakouší v úz- ti tu vyjadřuje sekundární či podmíněný popud, který
kosti sevřeni", omezení, "škrcení", což se projevuje motivuje averzivní chování, vyhýbání se něčemu, což
neklidem a tělovými pocity, především bušením srdce způsobuje redukci úzkosti. Úzkost je zde pojata jako
a zrychlením pulzu (Ph. Lersch). Ale co člověka ve naučený popud k vyhýbavému chování. Úzkost
stavu úzkosti stísňuje, táže se Lersch a odpovídá tím, a strach zde nejsou v podstatě rozlišovány. S úzkostí
že rozlišuje tři základní formy úzkosti: životní, světo asociované chování je utlumováno. Toto pojetí je pří
vou a vnitřní - vazební. První je reakcí na ztrátu jis- liš úzké a povrchni, ale v termínech učení lze vysvět
toty a je přibuzná strachu z osudu, ale je anonymní lit různé, s úzkostí asociované zábrany i podmínky je-
a mívá původ již v dětství. S životní úzkostí je příbuz jich odtlumení. W. D. Fr6hlich (1965) poukazuje na
ná, ale ještě hlouběji v povaze člověka a jeho postave- diferencovanost fenoménu úzkosti, který vyjadřuje:
ni ve světě je zakořeněna existenciální nebo světová - momentální stav a trvalejší charakteristiku (úzkost
úzkost vyvolaná mimo jiné tím, že v technizovaném jako nálada a úzkostnost jako rys osobnosti);
a mechanizovaném světě ztratil člověk spojení s "ži- - primární a získaná úzkost (tj. vrozená a naučená);
votním rytmem přírody", že se postavil proti přírodě, - psychické a somatické aspekty úzkosti (úzkost jako
aby ji ovládl. Je to pocit vykořeněnosti a "nebezpečí zážitek, pocit a doprovodné tělesné jevy jako reakce
v odcizené přirodě", který je však také anonymní, ne- urogenitálního systému, respiračního traktu, kardio-
boť to, čeho se tato obava týká, je obecné "In-der- vaskulárního aparátu, gastrointestinálního systému
-Welt-sein" M. Heideggera: svět přestal být domovem atd.);
a "důvěryhodným horizontem našeho lidského bytí". - podnět a reakce: je-li úzkost chápána jako reakce,
Úzkost může být ale také endogenní, vyjadřuje, že hledají se podmínky, které ji vyvolávají; je-li úzkost
"rytmus vnitřního života, a tím i personální celost je chápána jako podnět nebo popud, zajímá se badatel
narušena" a to je ona "vnitřní úzkost". Lersch souhla- o to, jak úzkost jako podnět působí na chování, např.
sí s Kierkegaardem, že úzkost může být také vyvolá- na řešení problémů nebo jiné výkony.
vána pocity viny. Zdrojem vnitřní úzkosti může být Fr6hlich poukazuje také na možné fylogenetické
cokoli, co brání plnému prožívání života, ale také ten- aspekty úzkosti, související s bezbranností, závislostí,
to druh úzkosti je anonymní a člověk neví, proč a če nejistotou, odloučením, s "pranedůvěrou" a jinými
ho se obává. Pocity úzkosti a jistoty, spokojenosti stavy, které vystupují již u dětí raného věku. A. Binet
a další poukazují na to, že člověk žije v určitém nala- (1895) hovoří o úzkosti, kterou vyvolává u dětí pobyt
dění na způsoby svého bytí a že je to nezřídka naladě ve tmě. Úvahy o vrozených formách úzkosti vycháze-
ni konfliktní. Proto R. May (1950) píše, že "úzkost je jí mimo jiné ze zjištění C. S. HaHa (1934, 1951) o in-
centrální téma našich dnů", a lze říci, že - s ohledem dividuálních rozdílech v "bázlivosti" krys, které byly
na úzkou korelaci úzkosti a neurózy - souvisí s neuro- zjištěny selektivním párováním potomků "bázlivých"
tizací dnešního života. Má úzkost biologický smysl? samců a samic. Problém je však zřejmě složitější.
377
Úzkost
V termínech učení popsal úzkost zejména O. H. Mow- ný popud ("dríve"), neboť ten může být lehce osvojen
rer (1939) v podstatě jako podnúněnou reakci na bo- a lehce se může stát silným motivem. Strach či úzkost
lest (úzkostná reakce na signál bolesti): "Úzkost se označují jako naučené, protože mohou fungovat ja-
(strach) je podminěná forma reakce na bolest, která ko reakce na dříve neutrální podněty, a nazývají se po-
má vysoce užitečnou funkci motivovat a zpevňovat pudem, protože mohou podněcovat utváření nových
chování, jež má tendenci vyhnout se nebo předejít reakcí stejně tak, jak to činí hlad, žízeň a další popudy.
opakování (nepodnúněného) stimulu, produkujícího Transfer úzkosti či strachu se může projevovat tak, že
bolest." V tomto smyslu je úzkost "naučená emocio- se subjekt může naučit reagovat na strach tim, že se
nální reakce". Mowrerova zjištění potvrdil N. E. Mil- v jedné situaci bude skrývat a v jiné utíkat. Úzkost ja-
ler (1951), který charakterizuje vliv naučené úzkosti ko naučený popud může vést k vyhýbavému chování
(resp. strachu) na chování takto: nejrůznějšího druhu.
- spolu s naučenou úzkostí vystupují vrozené pohy-
bové reakce, jako jsou strnutí, nehybnost, nebo pohy- Literatura
bová bouře, útěk a další;
Drvota, s.: Úzkost a strach, Praha 1971. Eck, M.: L'homJP.e et
- spolu s naučenou úzkostí původně asociované neu- l'angoisse, Paris 1963. Favez-Boutonier, J.: L'angoisse, Paris 1963.
trální znaky umožňují přenos předtím naučených Flotmann, H. B.: Angst, 3. vyd. Stuttgart-BerHn-Koln 1992.
reakcí; Frohlich, Ufo A.: Angst und Furcht, In Thomae, H. (vyd.): Handbuch
- spolu s naučenou úzkostí vzníká popud, který moti- der Psychologie, sv. II.: Motivation, GOtingen 1965. Freud, S.:
Henunung, Symptom und Angst, Leipzig-Wien-Ziirich 1926. Levitt,
vuje učení se novým reakcím, neboť redukce úzkosti
E. E.: Die Psychologie der Angst, 5. vyd. Stuttgart-Berlin-Koln
působí jako odměna.
1987. May, R.: The meaning of anxiety, New York 1950. Riemann,
Podle N. E. Millera se dále úzkost nebo strach (pří F.: Grundformen der Angst, 7. vyd. Miinchen-Basel1972. Spielber-
ležitostně také nazývaný neklidem) jeví jako význam- ger, C. D. (vyd): Anxiety and behavior, New York 1966.
378
Vědomí
379
Vědomí
je. Pojem úžina vědomí vyjadřuje rozsah toho, co mo- je, když plní určité životní funkce, pak plyne, že ,,ne-
hu mít současně ve vědomí; je však sporné, zda se ten- můžeme ohraničovat výskyt tohoto jevu pouze na lid-
to termín významově kryje s termínem rozsah pozor- skou psychiku" (Morávek).
nosti. Vědomí reprezentuje určitou kontínuitu jasnosti Rozlišujeme-li ohnisko jasného, resp. i zřetelného
a zřetelnosti proživání, od íntenzivni pozornosti až ke vědomí a jeho obvod, můžeme používat pojem pole
stavu mdloby, resp. komatu, v němž vyhasíná. Pozor- vědomí, v němž jsou výše uvedená fakta vyjádřena.
nost může úžínu vědomí rozšiřovat, afekty ji naopak Tomaszewski zdůrazňuje, že pole vědomí může mít
zužují. Velmi úzký význam přisoudil pojmu vědomí také strukturu časovou a logickou: příkladem časové
E. G. Boríng (1933), který je omezuje na "selekci (dis- struktury je sluchová struktura hudebního díla, příkla
krimínaci) mezi dvěma reakcemi", tj. "vědomí je, ši- dem logické struktury (lépe snad sémantické) je pro-
roce vyjádřeno, diskrimínace" (Boríng tím rozumí ces chápání textu pří čteni; v obou případech se pod-
"consciousness"; v angličtině je ještě jeden pojem pro něty ve vědomí strukturují. Časový aspekt má vztah
vědomí, "awareness"). Podobně se vyslovil E. C. Tol- kjasnosti obsahu vědomí, resp. kjeho zřetelnosti, pro-
man (1927) v článku nazvaném Behavioristova defini- tože jasně (zřetelně) nelze obsah ve vědomí udržet pří
ce vědomí. Graumann k tomu poznamenává, že tímto liš dlouho, obvykle jen několik vteřin, což souvisí se
pojetím je vědomí vymezeno pouze procesuálně. Per- stupněm vzrušivosti korových buněk mozku. Ve vědo
cepčni diskrimínace, resp. diferenciace, je podstatným mí, jak je zjištěno, může být najednou asi 4-6 prvků
aspektem vědomí, neboť zakládá zřetelnost jeho před (např. jediným pohledem postřehne člověk 4-5 prvků,
mětného obsahu: zřetelnost je založena na dokonalé je-li jich více, musí je spočítat; dále je člověk schopen
diferenciaci, zřetelné je to, co dobře odlišujeme jako opakovat 3-5 dvouciferných čísel, která slyšel, a za-
určitý objekt a v čem rozlišujeme jednotlivé části cel- bývat se současně řešenim 3-4 hypotéz); větši soubo-
ku. Naproti tomu jasnost vyjadřuje jen to, co ve vědo ry podnětů mohou být přetvářeny v malé na základě
mí vystupuje i jako nediferencovaný obsah (např. si- reorganizace podnětového pole, což je často nutné
lueta postavy) a jasně vědomé může být i to, co je proto, abychom obraz tohoto pole mohli uchovat ve
nezřetelné. T. Tomaszewski (1975) chápe vědomí ja- vědomí (Tomaszewski).
ko činnost, která směřuje k "vnitřni reprezentaci sku- Existují různé stupně vědomí, souhrnně označova
tečnosti" a má orientačni a dynamickou funkci. Zdů né, ne zcela přesně, pojmem vigilance (bdělost). Růz
razňuje subjektivni povahu vědomí a poukazuje na né stupně vigilance koresponduji s růmými druhy
jeho různé druhy (vědomí okolního světa, vědomí já e1ektroencefalogramu (s růmými tvary vln mozko-
atd.). Zajímavým problémem je otázka existence vě vých elektrických potenciálů). Prvni stupeň vigilance
domí u zvířat, která byla poněkud zamlžována zdů se vyznačuje jen slabým uvědomovánímvnějšího svě
razňováním, že vědomí je produktem historického vý- ta a difuzni pozorností; druhý stupeň vigilance repre-
voje lidské psychiky a vystupuje jako její vývojově zentuje bdělost a vědomí v užším smyslu, vyznačuje
nejvyšší forma (A. G. Spirkin, 1962 aj.). Tomaszewski se selektivni pozorností a zřetelným uvědomováním
přípouští vědomí i u zviřat, avšak vědomí lidí a zviřat skutečnosti; třetí stupeň vigilance tvoří rozptýlená po-
se od sebe podstatně liší; u člověka díky užívání řeči zornost s produkci volných asociaci; čtvrtou úroveň
jsou předměty uvědomoványi jako názvy těchto před vigilance reprezentuje stav denního sněni, v němž vy-
mětů a jejich subjektivni odraz ve vědomí má zobec- stupuje zaměřeni na určitý předmět s vyloučenim vní-
ňujíci charakter. Existenci vědomí u zvířat uznávají mání okolí; pátá úroveň vigilance je jakýmsi prohlou-
i W. H. Thorpe (1966) a M. Morávek (1974), který benim předchozího stavu s úplnou distanci od vlivů
argumentuje takto: "Každý vývojový biologický jev vnějšího světa, která se ještě prohlubuje ve zbývaji-
musí mít určité stupně, definované z hlediska složitos- cich dvou stupnich (J.. Delay a P. Pichot, 1966).
ti, z hlediska funkčního charakteru a z hlediska koinci- Již roku 1910 poukázal R. Assagioli na to, že pojmu
dence s ostatnimi nervovými mechanismy, a to se sa- podvědomí chybí pojem nadvědomí jako významově
mozřejmě týká i pojmu vědomí." Z obecného pojetí komplementární. Od šedesátých let tohoto stoleti se
vědomí jako biologického jevu, jímž vědomí nesporně pak v tzv. transpersonální psychologii pojem nadvědo-
380
Vnímání
381
Vnímání
5. Vnímání je proces diskriminující kvantitativní nebo a dojmy z povrchu těla. V tomto smyslu je vnímání
kvalitativní rozdily mezi objekty nebo procesy, který složkou komplexního přijímání a zpracovávání infor-
je extraorganícký nebo intraorganícký. 6. Vnímání mací o vnějším světě i vnitřním prostředi organísmu,
je hypotetický vnítřní jev kontrolovaný primárně sti- což znamená, že tvoří funkční jednotu s dalšími psy-
mulací smyslových receptorů, avšak ovlivněný také chickými procesy a vystupuje jako jedna ze složek
zvyky a popudy; vnímání je vyvozováno z povahy komplexní psychické činnosti. Vymezujeme-li vnímá-
koncept zkušenosti
"červená"
Vztahy mezi čtyrmi typy konceptů v psychologii vnimáni (podle L. E. Bourneajr. a B. R. Ekstranda, 1982, s. 64)
fyzického stímulu a z chování, které stímulus vyvolá- ní pojmem informace, který má v psychologii speci-
vá. Uvedené odlišnosti v pojetí vnímání poukazují na fický význam diferencujicí stímulace, je vnímání ja-
jeho jednotlivé stránky, ale nepostihují proces vnímá- kousi úvodní složkou či etapou příjmu a zpracovávání
ní vcelku. H. Piéron (1963) vymezuje vnímání jedno- informací: informace se vnímáním vlastně tvoří, ne-
duše jako "formu poznávání, která má původ ve smys- existuje jako něco na subjektu nezávislého; ve vnímá-
lových dojmech, vytváří útvar zvaný vjem a projevuje ní vystupují informace jako senzorická data vytvářená
se v kontrole chování". Komplexnější charakteristiku stimulací smyslových orgánů. U. Neisser (1976) užívá
vnímání podal S. L. Rubinštejn (1967): "Vnímání je °
výraz" vnitřní zpracování informací" a hovoří dvou
smyslovým odrazem předmětu nebo jevu objektivní stadiích tohoto zpracování: v prvním se automaticky
skutečnosti, která působí na naše smyslové orgány. vyděluji a analyzují jednotlivé znaky, potom následu-
Vnímání člověka však není pouze smyslový obraz, ale je "konstruktivní akt", jímž vnímající vytváří nějaký
i poznání předmětu vyčleněného z prostředi a stojící- "perceptivní objekt". Tímto perceptivním objektem je
ho proti subjektu. Poznání smyslově daného předmětu vjem jako produkt vnímání; má povahu určité kogni-
tvoří základní, nejpodstatnější rozlišovací znak vni- tivní struktury, určité organízace senzorických dat ve
mání." Behavioristický přistup k pojmu vnímání zů strukturu, která umožňuje orientaci v prostředí, a tak
stává jaksi na povrchu problému, protože nepostihuje i kontrolu chování (např. vyhnout se objektu, který
plně jeho základní charakteristiku, jíž je nepochybně stojí v cestě nějakému pohybu vpřed). Ve výrazu "or-
vytváření obrazu vnějšího a vnitřního prostředi orga- ganízace senzorických dat" je vysloven poukaz na ak-
nismu ve smyslu jeho psychického modelování, tj. ob- tivní konstrukční povahu vnímání. Tak např. viděni
razu skutečnosti vnitřní i vnější. Přitom pojem obrazu nemá v tomto smyslu povahu pasivního snímkování,
je zde brán v širším smyslu jako jakási kopie originá- nýbrž aktivního utváření optických obrazů - informa-
lu, jako odraz skutečnosti, která je v tomto smyslu za- cí umožňujících účelné chování v určitém prostoru.
kódována ve vzorcích nervovových procesů probihají- Vjemy tedy nejsou pasivním odrazem skutečnosti, ný-
cích jak v periferních receptorech podnětů, tak brž její aktivní konstrukcí, která má adaptivní funkci.
i v centrálních analyzátorech jejich významů. Obsa- Pojem skutečnosti tak vyznívá velmi subjektivisticky,
hem vnímání jsou nejen objekty vnějšiho světa a vzta- resp. relativisticky, a psychologie nevypovídá nic
hy mezi nimi, ale i vnitřní stavy vlastního organísmu o tom, čím tato skutečnost je a jaký je poměr mezi ob-
382
Vnímání
jektem a jeho vjemem ve smyslu gnozeologickém. vá obraz světa, který vyvstává z kategorií vnímání
Nicméně i tento problém byl předmětem psychologic- však jen konstrukcí. Jsme vnímaví jen pro zcela urči
kých analýz jako problém vztahu vnějšího a vníma- té konstelace podnětů, což znamená, že náš na smys-
ného světa, tj. světa o sobě a jeho obrazu či odrazu lovém pojetí spočívající úsudek o světě je automatic-
v lidské psychice. Tímto problémem se zabýval ky předsudek Co můžeme zakoušet o světě, je jen to,
N. Bischof (1966), který jej nechápe gnozeologicky, co na základě našich přírodě přizpůsobených kategorií
ale jako vyjasněni základních pojmů vystupujících ve do světa vkládáme. Co se nám jeví jako realita, je ná-
vztahu vnímaného objektu a jeho vnímání. Je to pře mi samými podmíněná konstrukce reality. Nám dané
devším pojem vnějšího světa kladený do vztahu podmínky naší smyslové zkušenosti - a to platí pro
k vnitřnímu světu vjemů, které jsou pokládány za sku- všechny naše smysly - definují pevné hranice našeho
tečné, a tedy za jakýsi obraz tohoto vnějšího světa, zů zakoušeni světa. Co zakoušíme jako skutečnost, je jen
staneme-li u vnímání vnějšího prostředí. Bischof uvá- skutečnost člověka" (E. Poppel, 1987). Tzv. reálný,
dí: 1. Především pojem vnějšího světa neni dán objektivní svět, stojící jaksi za vnímáním člověka, je
pozorováním či objektem vnímání, neboť tím může tzv. transfenomenální svět, v nějž mohu pouze věřit
být i vlastní tělo subjektu. 2. Pojem "vnější" se použí- a k němuž patří vše, co je mimo psychologický sub-
vá často jako synonymum pojmu "fyzický": na naše jekt, tedy také činnost nervové soustavy. V tomto
smysly působí fyzická energie, která se v naší mysli smyslu platí v psychologii teze filozofa G. Berkeleyho
měni v zážitky (např. určitou vlnovou délku elektro-
(1710) "Esse est percipi" ("Být je být vnimán").
magnetického zářeni vnímáme jako určitou barvu, Charakteristika vnímání. Z různých charakteris-
zhušťování a zřeďování vnějšího prostředí vnímáme
tik vnímání uváděných v učebnicích psychologie jsou
jako zvuky atd.). 3. Jindy je za vnější prostředí poklá-
nejdůležitější následující:
dáno to, co obklopuje organismus, co je v protikladu
- Celostnost vnímání. Vjemy jsou vždy obrazy něja
k jeho vnitřnímu prostředí; hranice mezi oběma "svě
kého celku, nějakého celistvého objektu, přičemž
ty", vnějším a vnitřním, je vymezována různě, např.
komponenty celku, pokud je na ně vnímání zaměřeno,
povrchem těla, avšak ve vjemech konkrétních fyzic-
působí současně nebo následně, mohou na čas vystu-
kých objektů to do jisté míry splývá, neboť tyto objek-
povat jako dominanty, ale vždy na pozadí celku; jako
ty vidíme nebo hmatáme ve vnějším světě, ale součas
celek vnímáme to, na co je zaměřena naše předmětná
ně si je uvědomujeme, tj. máme je také vnitřně
činnost, resp. to, na co jako na celek reagujeme
- v mysli; vnější objekt je současně vnitřním obrazem.
4. S předcházejícím úzce souvisí další význam pojmů (V. Tardy, 1957) a co je konturami výrazně odděleno
vnitřní a vnější, který plyne z introspekce: rozlišuje se
od pozadí, a posléze i to, co je určitým způsobem
zde tělesně a duševně prožité; vjemy z vnějšího světa strukturováno. Celistvost vnímáni dotváří i vliv minu-
jsou vždy tělesně prožité, neboť objekty i události vní- lé zkušenosti: pozorujeme-li např. mramorový kvádr,
máme jako tělesná fakta; také dotyky a další smyslové tj. vnímáme-li jej pouze zrakem, máme současně do-
kvality mají tento přízvuk tělesnosti na rozdíl od myš- jem, že je těžký, tvrdý a chladný.
lenek, citů nebo představ. Je ovšem jasné, že vjem ur- - Výběrovost vnímání. Vnímání je iniciováno stimu1a-
čité věci, např. obraz určitého předmětu v mozku, neni cí, ale v určitém okamžiku nevnímáme vše, co na nás
tato věc sama; proto byl zaveden pojem fenomenální z vnějšího světa působí, nýbrž z působícího množství
svět, který vyjadřuje vnitřní, tj. prožívaný, tedy také podnětů vnímáme jen některé. To znamená, že se tu
vnímaný svět jako něco specifického. Proti tomuto fe- děje výběr, který je funkcí pozornosti, resp. motivace
nomenálnímu psychologickému světu stojí svět objek- (nápadná je zejména výběrovost vnímáni určovaná ak-
tivní, ovšem jako určitá filozofická konstrukce nebo tuálním stavem potřeb subjektu, který pátrá po objek-
hypotéza. Pojem fenomenálního světa je psychologic- tech potřebu uspokojujících nebo uspokojeni umožňu
ký koncept a psychologie nesleduje dále jeho gnozeo- jících); v širším smyslu je výběrovost vnímání funkcí
logickou interpretaci. V psychologii - nezávisle na činnosti subjektu, která ovšem vyplývá z určitých mo-
tom, jak interpretuje podstatu duševního děni - "zůstá- tivů.
383
Vnímání
- Významovost vnímání. Vnější objekty, které vnímá- systém percepčních činností tvořený určitou koordi- ko
me, nevnímáme jen jako objekty o sobě, ale jako no- nací smyslových operací a pohybů (pátracích, zaměřo VIJ
sitele významů příslušejících k určitým významovým vacích apod.). Činnost organismu se tak úzce integru- pll
kategoriím, jako objekty určitého druhu, jako nositele je s jeho percepčními (vjemovými) operacemi. ty:
určitých funkcí, vztahů atd. V tomto smyslu je vnímá- Adaptivní funkci vnímání a jeho centrální povahu, tj. ta
ní současně také vědění, resp. poznávání v pravém skutečnost, že se vjemy vytvářejí centrálně, v mozku,
slova smyslu, tj. proces identifikace objektů situova- a že senzorická data tvoří jen jakýsi materiál vjemů,
ných v určitých významových souřadnicích. To se potvrzují experimenty s prizmatickými brýlemi
projevuje od příslušného období vývoje subjektu také (I. Kohler a H. Marte, 1951). Po nasazení těchto brýlí
tím, že jsou vnímané objekty označovány vnitřně slo- na oči vidí subjekt svět obráceně a všechny jeho návy-
vy, vnímané je vnitřně verbalizováno, a tak vystupuje ky jsou tím narušeny; nicméně při nepřetržitém noše-
v určitém subjektivním systému poznání. Podle ní těchto brýlí, jež psycholog, který s nimi činil na so-
S. L. Rubinštejna (1967) "uvědomění významu dané- bě pokusy, odkládal jen na noc v naprosté tmě, začne
Sl
ho předmětu zpřesňuje jeho smyslově názorný obsah", subjekt asi po 5 až 7 dnech vidět svět zase normálně
s~
a naopak "smyslový obsah vjemu se do jisté míry pře a je schopen opět vykonávat navyklé činnosti, např. se
tváří v závislosti na předmětném významu vjemu; jezdit na kole, řídit automobil apod. Znamená to, že
znaky, spjaté s předmětným významem, vystupují ví- mozek korigoval obrazy, které se utvářely na sítnici pl
ce do popředí, druhé ustupují a jakoby se ztrácejí". obou očí v souhlase s minulou zkušeností subjektu. p:
Uvedené vlastnosti vnímání lze snad shrnout v jedinou Tyto a jiné experimenty poukazují na to, že vnímání je s(
charakteristiku, v předmětnost vnímání, která pouka- proces aktivní účelné organizace senzorických dat. II
zuje na to, že vnímáme předměty, tj. to, co se v průbě
••••
a
hu naší předmětné činnosti vydělilo jako celky (jako
sl
určité struktury senzorických dat) s určitými významy.
Funkce vnímání. Také vnimání jako jiné psychic-
ké procesy plní adaptační funkci, resp. vystupuje v té-
to funkcí jako jeden z procesů regulace chování. Po-
••••
•••• či
p
••••
ukazují na to ekologické souvislosti vnímání, jehož
v
východiskem je zpracovávání senzorických dat: stav-
p
ba a činnost smyslových orgánů je uzpůsobena způso
Tzv. Hermanovy mříže S
bu bytí příslušného živočišného druhu. Proto nachází-
Na průsečících bílých pruhů vnímáme tmavé skvrny, ačkoli jsou ty- s
me např. jinou stavbu oka u ryb a jinou u hmyzu to pruhy všude stejně světlé. Je to příklad konstruktivní povahy vní- (
a proto také existují velmi specifické smyslové orgány maní, resp. v něm se uplatňujících fyziologických predispozic.
r
u určitých druhů živočichů, např. u hadů, odpovídající
(
způsobu jejich života. Zrakové vnímání žab je uzpůso Senzorické základy vnímání. Vnímání je proces
beno tak, že žába nevidí to, co se jí netýká, tj. co ne- organizace senzorických dat (smyslových dojmů) do I
souvisí s jejími základními životními úkony: žába určitých smysluplných struktur, jejichž funkcí je regu-
např. vidí jen hmyz, který letí směrem k ní a nevidí, lace chování tím, že umožňují organismu, resp. sub-
co je mimo dosah jejího akčního rádia. Má však vyvi- jektu orientaci v jeho životním prostředí. Tzv. smyslo-
nuté kontrastní vnímání s ohledem na dva základní vá nebo senzorická data vznikají působením podnětů
"živly", modrou vodu a zelenou trávu: položíme-li na receptory a jejich příklady jsou vidění barev, slyše-
před žábu modrý a zelený papír a vystrašíme-li ji, sko- ní zvuků, hmatové a jiné dojmy - dříve nazývané po-
čí vždy na modrý papír, protože představuje její bez- čitky. Ve skutečnosti však nevnímáme jen barvy, tj.
pečný "modrý živel", vodu. Každý živočich má svůj červeň, modř, neznáme jen dojmy ostrosti, měkkosti
ekosystém a životu v něm je přizpůsobena stavba apod., avšak vnímáme např. červený karafiát, ostrý
a činnost jeho smyslového ústrojí, které je základem nůž atd. Senzorická data poskytují tedy jen jakýsí ma-
vnímání. Vnímání vnějšího světa se uskutečňuje jako teriál pro utváření vjemů, které jsou navíc tvořeny
384
~----------- -- -- --
Vnímání
komplexy senzorických dat různých modalit, neboť sobící podněty neodrážejí mechanicky, nýbrž v urči
vnímáme věci a děje, které jsou vždy senzoricky kom- tých strukturách, v nichž se uplatňují vztahy mezi tě
plexní: např. stůl, který vnímáme, má určitou barvu, mito podněty. (Např. stejný šedý obrazec se na bílém
tvar, je v určité vzdálenosti od nás atd. Senzorická da-
ta jsou tedy jen východiskem vnímání, vjemy jsou tečnosti, že vnimání není mechaníckým odrazem
°
pozadi jeví tmavší, na černém pozadi světlejší.) sku-
385
Vnímání
závislost vnímání na subjektu, a to nejen na stavbě tučních složek vnímání a předmětných činností sub-
a činnosti jeho smyslového ústrojí, ale také na jeho jektu (viz dále téma vývoj vnímání). Podle U. Neisse-
druhové a individuální zkušenosti, k níž patří i pří ra (1976) se vnímání jako aktivní a kontinuítní proces
slušnost k určitému kulturnímu prostředi a k určité uskutečňuje prostřednictvím schémat, která jsou plány
historické etapě vývoje společnosti. Pádným důka percepčních činností (operací), a současně pohotovos-
zem toho je zejména tzv. stroboskopický efekt, iluze tí vydělovat vhodné, tj. aktuálně zaměřené percepční
zdánlivého pohybu (M. Wertheímer, 1912), nazývaný struktury. Schéma zabezpečuje kontinuítu vnímání
( ) a
též "fi-efekt": rozsvěcuji-li se rychle za sebou dva od v čase a uskutečňuje se v něm působení minulého na
sebe vzdálené a v horizontální či vertikální linii umís- budoucí, tj. zkušenosti na očekávání. Dochází zde
těné světelné zdroje, vzniká dojem jediného světla po- zřejmě také k integraci vnímání, paměti a motivace,
hybujícího se z jedné strany na druhou nebo zdola na- neboť motivace vnímání zaměřuje a pamět umožňuje
horu podle toho, jak jsou tyto zdroje umístěny. Existuje identifikaci významu vnímaných objektů a to vše tvo-
více druhů tohoto stroboskopického efektu a všechny ří nedělitelný funkční smysluplný psychický celek.
poukazují na to, že vnímáme něco jiného, než co je dá- Neisser nazývá tento procesuální komplex percepční
no "objektivně". Jiným příkladem jsou iluze ve vní- cyklus a zachycuje jej na dále uvedeném schématu.
mání, způsobované subjektivním přeceňováním urči Podle Neíssera vnímání nemění vnější svět, ale mě
tých prvků podnětového pole, jejich intervencí, ní vnímajícího, a tím nepřímo ovlivňuje i jeho činnos
psychickými projekcemi a dalšími činiteli. Rozlišují se ti: "Schéma je ona část úplného percepčního cyklu,
klamy, které se vysvětlují konfiguracemi podnětů, která se jeví jako vnitřní ve vztahu k vnímajícímu, mo-
a iluze zdůvodnitelné subjektivními činiteli, zejména difikuje se pokusem a je tím či oním způsobem speci-
intervencí afektů (ve strachu může člověk v noční kra- fická ve vztahu k tomu, co je vnímáno. Schéma přijí
jině vnímat keř jako skrčenou postavu apod.). má informaci tak, jak se vykazuje na senzorickém
Percepční operace. Průběh vnímání se vysvětluje povrchu a mění se pod vlivem této informace; schéma
v termínech různých percepčních operací, které zaměřuje pohyby a pátrací aktivitu, diky čemuž se od-
směřují k vytvoření výsledného produktu, vjemu. Po- haluje přístup k nové informaci, která svým způsobem
ukazuje na to fakt, že vnímání je aktivní proces orga- vyvolává další změny schématu. Z biologického hle-
nízace senzorických dat do určitých psychicky vý- diska je schéma částí nervového systému." Neisser
znamných struktur. Vnímání je v tomto smyslu funkcí pak podává model vnímání vycházející z vnítřního
percepčního systému, jehož složkou jsou percepční zpracování informací (v daném případě vizuálních) -
operace, které fungují jako výsledky interakcí konsti- viz schéma na následující straně dole.
386
Vnímání
Vnější stimulace vede k určitému vzorci excitace ti vzniká působením fyzikálně-chemické energie iontů
v receptoru (v tomto případě se vnímaný objekt odrá- kuchyňské solí, natria a chlóru na chuťové buňky jazy-
ží na sítnici oka ve formě určitého podráždění sítnico- ka; "slanost bez vnímajícího subjektu v přírodě ne-
vých buněk); tento výchozí vzorec (nervový model existuje", je to znak určitého druhu fyzikálně-chemic
objektu) není rozpoznáván, nýbrž přepracováván, a te- ké energie (A. I. Jemčenko, 1972).
modifikuje vybírá
Percepční cyklus
prve v určité fázi tohoto přepracovávání je vlivem pa- Vnímání na úrovni senzomotorické strukturace
měti rozpoznán a posléze transformován ve vjem. je determinováno jednak vlastnostmi seskupování
Podstata této transformace nervového modelu ob- vnějších podnětů, resp. jejich vlastnostmi a vztahy
jektu ve vjem není zatim známa. Je na mistě přípome (např. kontrastem), jednak senzomotorickými opera-
nout, že se v procesu vnímání uskutečňuje dvojí druh cemi (interakce vlastnich senzorických procesů a s ní-
transformace: 1. transformace vnější stimulace, vystu- mi sdružených pohybů, jako jsou např. pohyby očí
pující v určité formě fyzikální a chemické energie, udržující obraz objektu v místě ostrého vidění, pohy-
v excitaci receptoru a v proud nervových impulzů, by očí po konturách objektu, vyhledávací či pátrací
2. transformace těchto nervových impulzů (nervového pohyby atd.). Vnímání se uskutečňuje ve funkční jed-
modelu vnímaného objektu) ve výsledný vjem, tj. psy- notě s pohyby: experimentálně bylo prokázáno, že ne-
chický fenomén. Vystupuje tu tedy řada fenomenálně hybné oko je fakticky slepé (A. L. Jarbus, 1965); ob-
odlišných jevů: fyzikální (resp. fyzikálně-chemické), rysy objektu umožňují vnimat "ohmatávající pohyby"
biologické (resp. neurofyziologické) a psychické. Po- očí stejně jako tvar předmětu poznáváme hmatem jen
dle W. Kohlera (1938) je nutné rozslišovat trojí sku- tehdy, jestliže jej ohmatáváme rukou; položime-li dlaň
(upraveno)
Model vnímání
tečnost: 1. fyzikální svět vnějších objektů, 2. fyzické postupně na různé tvary (kolečko, trojúhelník, koso-
jevy v nervové soustavě a 3. fenomenální svět psychi- délník, hvězda, pětiúhelník a další), aniž bychom dla-
ky. Reálné jsou podle uvedeného autora pouze psy- ní pohybovali, vnimáme všechny tyto tvary nedife-
chické jevy; fyzikální a fyziologické jevy jsou, přísně rencovaně jako menší kolečko (L. A. Šifman a L. M.
vzato, dva odlišné druhy psychického fenomenálního Vekker, 1940). Gestaltisté prokázali, že se v utváření
světa. S tim souvisí hypotéza hieroglyfů: psychické vjemových struktur uplatňují určité vrozené tendence
jevy tvoří jakousi soustavu hieroglyfů zobrazujících k vytváření struktur ve vnímání, tj. k určitým figu-
skutečnost o sobě, kterou tedy jako takovou nepozná- rám (vjemové pole se rozčleňuje na figuru, tj. to, co je
váme. Existují určité smyslové dojmy, které vystupují v něm dominantni, v popředí vystupující jako vlastni
jako jasné konstrukce subjektu: např. dojem slané chu- objekt, a na pozadí, tj. to, co je za nebo mimo tuto fi-
387
Vnímání
guru v jejím okolí jako něco méně zřetelného). Ilustru- mání hloubky, která byla zkoumána pomocí tzv.
je to např. tzv. Schumannova figura: optického svahu u dětí a některých druhů zvířat (R. D.
Walk a E. J. Gibsonová, 1959). Přes 90 % dětí ve vě
ku 6 1/2 a 14 měsíců se zastaví před uměle vytvořenou
optickou hloubkou, případně se začne pohybovat zpět.
Stejně reagují kůzlata a jiné druhy zvířat. Z toho se
usuzuje, že vnímání hloubky je vrozené, avšak někte
Figurou jsou zde svislé linie, které mají k sobě blíž, ří psychologové, zdůrazňující, že vnímání je produk-
zatímco linie od sebe vzdálenější tvoří pozadí. Obrá- tem zkušenosti, tuto interpretaci odmítají.
zek vnímáme jako čtyří páry svislých rovných čar. Vnímání na úrovni sémanticko-operační struk-
Gestaltisté objevili také tzv. tvarové zákony, jimiž turace. Na této úrovní vnímání se uplatňují vývojově
vysvětlovali, proč se určité podnětové elementy vyšší znakové procesy, umožňující organizaci senzo-
seskupují v určité útvary (struktury), např. tím, že jsou rických dat na základě významů. Podle T. Toma-
si blíže než jiné, jak to ukazuje uvedená Schumanno- szewského (1975) "zvířata vnímají především ty ele-
va figura. Tyto zákony ilustrují následující schémata: menty prostředí, které mají pro ně biologický význam,
jako jsou předměty, které mohou uspokojit jejich po-
ODD třeby, nebo jako prostředky umožňující dosažení tako-
vých předmětů", kdežto u člověka se vytvářejí vnitřní
DDD modely skutečnosti na základě individuálních operací
s konkrétními předměty a na základě označování před
ODD 2 3
mětů určitými pojmy. To je umožňováno úzkým spo-
jením vnímání a paměti, které dovoluje kategorizovat
vnímané objekty, což se u člověka odehrává ve vztahu
~
k jeho specificky lidské "kognitivní mapě prostředí"
a projevuje se to tak, že se ve vnímání vydělují objek-
ty jako nositelé specificky lidských významů.
W SchOnpflug a W. SchOnpflugová (1983) vyjadřují
I tento vztah vnímání a paměti pro významy (séman-
4 5 6
tické obsahy) blokovým schématem (uvedeným na str.
Ilustrace základních principů uplatňujících se v senzorícké organiza-
389 nahoře).
cí vnímání (vytváření figur)
1. Zákon blízkosti (celek vytvářejí podněty, které jsou si blíže).
Podle uvedených autorů se mezi vnímáním a pamě
2. Zákon stejnosti (celek vytváří seskupení stejných prvků). tí odehrávají následující vztahy: Vnímání se nabízí ur-
3. Zákon uzavřenosti (celek vytváří to, co je ohraničeno konturami). čitá scéna; v jejím prvním odrazu jí ještě chybí vý-
4. Zákon zkušenosti (celek tvoří to, co již bylo předmětem zkušenosti). znam; obsahy prvního odrazu jsou srovnávány
5. Zákon pregnantnosti (neúplné a neurčité tvary vnímáme jako úpl-
s významy uskladněnými v paměti; souhlas při tomto
né a určité).
6. Zákon společného osudu (celek vytváří prvky, které mají společný srovnávání vede k poznání významu dané scény; chy-
"osud", např. stejný směr). bí-li souhlas, může se vytvořit nový význam; vytvoří
se druhý odraz scény, jehož obsahem je významuplná
Otevřená zůstává otázka vrozených předpokladů epizoda; nově vytvořené významy jsou uskladňovány
určitých druhů vnímání. Abstrahujeme-li od toho, že v paměti a rozmnožují zásobu znalostí významů. Ob-
vrozenými předpoklady vnímání jsou naše specificky jekty se tedy ze svého okolí vydělují na základě svých
lidské smyslové orgány - smyslové orgány některých kontur a tvarů, ale současně jsou také rozpoznávány
druhů zvířat jim umožňují vnímat člověku percepčně jako nositelé určitého významu. Intervence paměti pro
nepřístupné dimenze skutečnosti, např. ultrazvuky významy ve vnímání napomáhá identifikaci vnímané-
(které vnímají psi), infračervené spektrum (které vní- ho objektu tj. rychlému přechodu od "vidím něco čer
mají např. včely) - je zde např. otázka vrozeného vní- veného kulatého" k "vidím jablko". Potvrdily to expe-
388
Vnímání
rimenty s dětmi předškolního věku: Dvěma skupinám verbalizaci se vnímání stává věděním.Ve vnímání ov-
dětí bylo předváděno pomalé vysunování určítého ku- šem hraje výraznou roli motivace. Bylo to prokázáno
latého objektu a děti měly poznat, o jaký objekt se jed- mimo jiné experimenty s hladovějícími pokusnými
1. odraz:
při chybějícím
epizoda bez
významu souhlasu
při souhlasu
ná; skupině, které bylo předem řečeno, že "je to něja osobami, které rychleji rozpoznávají exponovaná slo-
ké ovoce" (zatímco druhé skupině bylo řečeno, že va označující potraviny a častěji interpretují neutrální
"něco uvidí"), se podařilo správně identifikovat expo- podněty jako potravové objekty.
novaný objekt dříve a při méně úplné expozici než
druhé skupině. Jiným. příkladem je případ, kdy neur- skóre hodnot
_ _ _ _ _ rychlost vnímání
čité objekty jsou okamžitě identifikovány, jsou-li
označeny slovy (F. H. Sanford, 1966). Vnímání je
tedy skutečné poznávání, v němž se uplatňují základ-
40
ní kognítivní operace: analýza, syntéza, srovnávání,
třídění, abstrakce a zobecňování (kategorizace), avšak
na nížší vývojové úrovní, neboť předmětem těchto 30 I
I
operací jsou fyzické znaky vnímaných objektů; k to- I
mu přistupuje asociace vnímaného objektu s jeho vý- 20 I
I
znamem a případným slovním značením. 1. S. Bruner I
I
(1952) a další pokládají za vlastní podstatu vnímání 10
kategorizaci vnímaných objektů. ,,vnímání se vytváří
jako výsledek určitým způsobem organizované sou-
stavy percepčních aktů, plnícich orientační či pátrací teoretické estetické politické
funkce a zajišťujících vytváření obrazu a jeho rozpo- ekonomické socíální náboženské
znání" (Y. P. Zinčenko a N. 1. Vergi1es, 1975). "vývo- Vliv hodnotové orientace ve vnimáni
jově jsou percepční činnosti odvozeny od praktických Slova vztahující se k hodnotové orientací jedínce jsou vnímána
činností" (B. M. Veličkovskij, Y. P. Zinčenko a A. R. rychlejí nežjiná slova (Postman, Bruner, McGínníes, 1948 - hodno-
Lurija, 1979). Procesuální podstatu vnímání tak tvoří tová oríentace byla určena Allportovým-Vernonovým dotazníkem
hodnotové oríentace).
percepční činnosti či úkony, které citovaní autoři dě
lí na zaměřovací pohyby (např. pátrací pohyby očí) Druhy vnímání. Vjemy jsou obvykle klasifikovány
a na vlastní poznávací pohyby (např. pohyby oka po podle modalit svého smyslového obsahu, což se může
obrysech předmětu a další). V tomto smyslu má vní- jevit jako příliš abstraktní, protože přirozeným před
mání tvořivý charakter, je to aktivní proces utváření mětem vnímání jsou komplexní objekty (věci, bytosti,
obrazu objektů, vyčleňování jejich znaků a jejich ka- události, děje), které jako takové působí celým kom-
tegorizace, v němž se uplatňuje zaměření subjektu na plexem smyslových dojmů. Proto se užívá také klasi-
uspokojení určité potřeby, resp. na splnění určitého fikace druhů vnímání, která je ve výše uvedeném
úkolu. Vjemy tedy nejsou pouhou syntézou "počitků", smyslu méně abstraktní: vnímání objektů (tvaru, veli-
ale aktivním zpracováním smyslových dojmů. Jejich kosti, vzdálenosti), pohybu objektů a vnímání času.
389
Vnímání
- Vnímání tvaru, velikosti a vzdálenosti předmětů. Vzdálenější předměty jsou vnímány podle velikosti je-
Tvary jsou charakterizovány proporcemi, tj. poměry jich obrazu na sítnici, zatímco velikost blíže se nachá-
délky, výšky a šířky, a vystupují tak plasticky, přičemž zejících známých předmětů bývá, jak už víme, kons-
se uplatňuje i jejich osvětlení a stínování; nebo hovo- tantni. Dále se uplatňuje srovnávání známých objektů
řime o obrysech, které jsou dvoudimenzionální (např. (větší nebo menší než...). G. Boring (1950) poukazuje
kresba nějakého předmětu). Tvary vnímáme zrakem na to, že osoby od narození nevidomé, kterým je poz-
ději operací vrácen zrak, se musí učit zrakově vnímat,
390
V1Úmání
mání filmu; dokazují to vzácné poruchy vidění, kdy percepčními operacemi, strukturována. V1Úmání jako
postižený není schopen pohyb předmětů vnímat proces má proto výrazně aktivní operativní povahu.
(V. Tardy, 1957). Zásadní průlom v pojetí vtúmání způsobil gestaltis-
- Vnímání času. Je nutné rozlišovat různé obsahy, mus, který prokázal, že vjemy nejsou pouhou sumou
resp. významy pojmu času; psychologický čas je chá- počitků. V1Úmání je ve své podstatě "konstruktivní
pán jako prožívání různých časových úseků, což se akt", je to proces konstruování "skutečnosti", v němž
se uplatňuje vzájemná interakce vrozených konstituč
ních činitelů a učení, uskutečňující se v rámci před
lineární pers~iva ~
~ D-D- relativní
operací jako již hotových podmínek vtúmání. K objas-
nění procesu vtúmání podstatně přispělo studium jeho
vývoje (l Piaget, 1961, L. A. Venger, 1969, V. P. Zin-
tt•
malířská perspektiva
.'ad;.;' .',"klu" }'Ll"
překrývání
čenko, 1962, a další), které ukázalo, že vtúmání není
níc daného, nýbrž že je to utvářející se proces. Avšak
i přes existující jednotu v názorech, že se vnímání
(relativní jasnost)
utváří v jednotě s předmětnou, resp. "vztahovou" čin
:/" I,,
1951). " 'I
\
Teorie vnímání. Existuje více teorií vtúmání, které " I ,
A
"~"\
~
nosti ve vtúmání. Vlivem prací 1 Piageta, ale také
A. N. Leonťjeva, L. A. Vengera a jiných představitelů
'I \I 1/
," ~"\\ "
ruské psychologie vtúmání se dnes zdůrazňuje úzké ~~ I, II I 1/ \'
spojení vtúmání a činnosti při genezi percepčních
operací, což je podporováno množstvím empirických
Při vnímání vzdálenějšího Při vnímání bližšího
poznatků. C. F. Graumann (1966) charakterizuje spor předmětu se oční osy předmětu se oční osy
nativismu a empirismu ve vnímání těmito slovy: rozbíhají sbíhají
"Zatímco empiristické teorie vtúmání mohou být zce- Fyziologické klíče vnímání vzdálenosti (konvergence a divergence
la konstrukcemi všechno nebo níc, není nativismus očních os)
tak totální... soudobá negestaltistická učení o vtúmá-
ní mají vesměs sklon k přinejmenším umírněnému 1950,1966,1979), která vychází z ekologického poje-
empirismu; mnohé jsou v užším smyslu funkciona- tí vnímání. Podle Gibsona se v dosavadní psychologii
listické." Obecně se uznává, že senzorické procesy vtúmání tvrdí, že vnímáme objekty jako určité kvality:
nejsou vtúmáním, vjemy z ních teprve vznikají tak, že "Já jsem přesvědčen o tom," píše Gibson, "že když se
senzorická data jsou určitým způsobem, tj. určitými díváme na objekty, tak vtúmáme jejich možnosti (af-
391
Vůle
392
Vůle
(1967) uvádí, že "každé volní jednání je cílevědomé žení nějakého cíle (L. S. Vygotskij). Připustíme-li, že
jednáni" a že "počátky vůle jsou obsaženy již v potře veškeré chování se organizuje v rámci učení, lze mít
bách jako výchozích pohnutkách lidského jednání"; těžko námitky proti tomu, že volní jednání je ve své
něco jiného je však pociťovat snahu a něco jiného uvě podstatě operační jednání, které se utváři na základě
domovat si ji. "Pud je neuvědomělý a bezpředmětný. instrumentálního podmiňování (~ Učení); člověk se
Jestliže člověk jen pociťuje pud, aniž ví, jaký předmět učí přikazovat sám sobě (A. R. Lurija, 1966), ale roz-
ho může uspokojit, neví, co chce, nemá před sebou hodující je, že má pro to, čeho chce dosáhnout, instru-
uvědomělý cíl"; proto "zpředmětňování je nezbytný mentální vzorec jednání, že ví, "jak na to". M. Brich-
předpoklad volní činnosti" (S. L. Rubinštejn). F. Kra- cín (1971) poukázal na to, že pojem cílevědomého
tina (1947), který nazývá zážitkovou stránku volního jednání se nekryje s pojmem instrumentální či operač
aktu chtěním, soudí rovněž, že je to "aktivita řízená ní chování; v procesu rozhodování nepůsobí motivace
vědomím cíle". Podstatnými znaky volního aktu jsou: přímo na chování, ale ovlivňuje volbu cílů a "formo-
1. vědomi vlastního rozhodnutí, 2. aktivní akce, tedy vání programů", kdežto v jiných připadech "spouští fi-
nikoli reakce, nýbrž operace, 3. vědomi cíle, resp. xované programy". Avšak i rozhodování je naučeno
i prostředků k jeho dosažení. D. Krech a R. S. Crutch- a volní jednání tak nelze vysadít z rámce učení a při
field (1958) zdůrazňují, že pojem vůle je deskriptivní, pisovat mu nějaké zvláštní znaky; navenek se sice ne-
a níkoli explananční termín. jeví jako "mechanismus" instrumentálního podmiňo
Základním problémem je voluntarizace chování, vání, ve své genetické podstatě jím však je. Jako něco
tj. vzník volního aktu, transformace zkušenosti v ak- specifického se volní akt jeví jen ve fenomenologické
tivní, cílevědomé jednání. Termín jednání se právě analýze založené na introspekci. Jínak lze obtížně vy-
v tomto smyslu vztahuje k vůli, je to činnost řízená vě světlit transformaci prvků behaviorálního repertoáru
domím cíle a zvláštní druh chování. I. P. Pavlov se do- ve vzorec volního aktu. Podle M. Brichcína (1971) je
mníval, že neurofyziologickou podstatou volního aktu dále nutné rozlišit formování cílů a záměrů jednání.
je činnost kortikálního a pyramidálního systému moz- Formování cílů je funkcí instrumentálního podmiňo
ku, a soudil, že jde o zvláštní druh reflexů. Ilustroval vání a objevuje se již u zvířat jako aktivni chování vy-
to na případu výcviku "podání packy" u psa: pasivní volané potřebami (8 aktualizací potřeby je asociován
zvedání packy je u zvířete asociováno s určitou odmě instrumentální vzorec chování, který je "spuštěn"
nou, např. kouskem potravy; když se vytvoří tato aso- a připadně modifikován situačními klíči). Naproti to-
ciace a pes má potřebu získat potravu, přiběhne a zve- mu cílevědomé jednání je něco specificky lidského;
dá packu ("prosí"). J. G. Holland a B. F. Skinner "cílevědomost" nelze zaměňovat s "cílesměrností",
(1968) soudí, že tzv. záměrné neboli volní chování je jak to činí Pavlova Skinner. Avšak toto rozlišení ne-
ve své podstatě operativním chováním, že je to tedy popírá hypotézu, že volní jednání je operační chování,
naučený instrumentální akt; jako příklad uvádějí vy- neboť v instrumentálním podmiňování se u člověka
prázdnění taliře do nádoby na odpadky; proti tomu uplatňují řečové podněty. J. C. Eccles (1970) se do-
stojí reflexní chování, souborně nazývané bezděčné mnívá, že fenomén vůle nelze vysvětlit neurofyziolo-
nebo mímovolní. Rozlišují tedy reakci a operaci, při gickými mechanísmy a postuluje vůli jako aspekt du-
čemž operaci chápou jako "typ chování, jehož podsta- chovního činítele lidského jednání. Uznává však
tou je činnost, tj. aktivní působení organísmu na pro- současně, že kolem tohoto problému je řada nejasnos-
středí", které se nazývá "operativní chování". Již tí. O vysvětlení volní regulace chování vlivem inter-
J. Konorski a S. Miller (1928) zjistili, že pasivní pohy- ních činitelů se pokusili G. A. Miller, E. Galanter
by pokusného zvířete lze podmiňováním změnit v ak- a K. H. Pribram (1960), kteří vytvořili koncept plánu
tivní, jak to popisuje i Pavlov. Je však otázka, zda je to chování. V chování se realizuje nějaký subjektivní
totéž, co se u člověka rozumi volním aktem, resp. je- plán a východiskem organizace chování, směřujícího
ho zjednodušeným modelem. Jindy se soudí, že volní k realizaci tohoto plánu, je vnitřní reprezentace sku-
jednání je chování řízené vnitřní řečí, že jsou to in- tečnosti ("model situace", "kognitivní mapa"), kterou
strukce, které si člověk sám dává, když usiluje o dosa- uvedení autoři nazývají prostě "obraz". "Představuješ
393
Vůle
si, jaký bude tvůj den, a konstruuješ plány, ve shodě podstatné rozdíly mezi volním jednáním a operačním
s kterými jej realizuješ." "Plán" pak chápou jako chováním. Formulace těchto rozdílů vychází totiž z in-
"kontrolu postupu, v jakém má být vykonávána sek- trospekce, ale nebyly dosud identifikovány rozdílné
vence operací"; pro organismus je plán totéž, co je pro "mechanismy" obou procesů.
počítač program. Obraz reprezentuje "nahromaděné Svoboda vůle. S problematikou volního jednání je
a zorganizované vědění organismu o sobě samém spojováno filozofické téma svobody vůle, tj. svobody
a o světě, ve kterém žije" (Miller, Galanter a Pribram, jednání. Pojem svobody zde vystupuje jako protiklad
1960). Výklad, který pak uvedení autoři podávají na nutnosti, determinace a je chápán jako nezávislost roz-
prostém přikladu zatloukání hřebíku, je jen vylepše- hodnutí na vnějších činítelích, jako svoboda rozhodo-
ným pojetím volní regulace chování jako operačního vání, což není ovšem totožné se svobodným jednáním.
chování. Přitom je zde zdůrazněno, že "to, co organis- Tzv. indeterminísté uznávají svobodu vůle, detenni-
mus činí, závisí na jeho okolí", což je ovšem sporné, nisté ji popírají: vše, co člověk činí, činí nutně a nemů
neboť je známo, že člověk jedná někdy i bez ohledu na že jinak, protože jeho činy jsou determinovány jeho
vnější situaci. To je nejen připad impulzivního jedná- zkušeností, případně dalšími činíteli. Krajní inde-
ní, probíhajícího ve stavu afektu za snížené vnítřní terminismus zastával Plotin (Enneady III, 1,8): duše je
kontroly situace a rozvahy o možných důsledcích činu, absolutně svobodná v inteligibilní oblasti. Sv. Tomáš
ale i případ vnitřního zpevňování (samozpevňování Akvinský (Surnma theol.) soudil, že svoboda vůle je
prostředníctvim etických citů). Srovnání impulzivní- daná mohutnost duše jako intelekt a vztahuje se k vol-
ho a volního jednání lze naznačit na schématu : bě mezi dobrem a zlem. V tomto smyslu je detenni-
nován např. výběr jídla, ale nikoli volba mezi dobrem
illllulzivní chováni (zkratkovité jednáni) a zlem. Podle názoru I. Kanta (1785 a jindy) je člověk
L..-_i_m_PU_IZ
__ I------------+~I __ a_k_ce_ _
jako přírodní bytost determinován, ale jako bytost
mravní je svobodný, má možnost rozhodovat se mezi
dobrem a zlem. Také neotomisté uvažují o rozdílu me-
volní regulace chováni Uednání): zi chutí na něco a mezi volbou mravních hodnot: člo
věk je determinován např. ve volbě pokrmů, ale je
rozvažováni o: svobodný v rozhodování se mezi dobrem a zlem. Kant
- cílech dále zdůraznil, že jednání ovlivňuje tzv. "kategorický
- prostředci ch
mravní imperativ", který je metafyzický. R. Eisler
- důsledcich
(1913) rozebírá ve svém filozofickém slovníku pro-
Model impulzivního chování a volni regulace jednáni blém svobody vůle a domnívá se, že slovo svoboda má
negativní i pozitivní význam; znamená jak nezávislost
Podstatným znakem volního jednání je uvedený na nějakém vlivu, tak i samostatnost ve vlastním jed-
střední článek, který působí mezi pohnutkou a činem, nání: "Svoboda je nejprve svoboda jednání a spočívá
tj. rozvaha založená na interakci emoční reflexe a ro- v tom, že se bytost chová tak, jak to vyžaduje její po-
zwnového přístupu. Stanovené cíle i užité prostředky vaha, že tedy reaguje ve smyslu pra-vlastních tenden-
nemusí být vždy rozumné. Ve volním aktu se uplatňu cí, vlastního zaměření. V tomto smyslu není ve světě
je jednak indíviduální rozwnový vývoj, jednak indivi- nic absolutně nesvobodného, tak jednoznačně urče
duální morální vývoj; oba tyto prvky konstituující ného, pravidelného, nutného." Psychologicko-morální
vnitřní kontrolu jednání dávají volnímu aktu určitou svoboda vůle nevylučuje určitou determinaci. To od-
kvalitu, a tak i podstatně charakterizují specifičnost povídá Kantovu názoru, že vůle je určována charakte-
volního jednání. Impulzivní jednání je označováno za rem, ale současně je tu vyjádřena určitá rezignace na
"zkratkovité" právě proto, že mu chybí výše uvedený jednoznačnou odpověď, která zaznívá i ze známé for-
střední článek rozvahy. Tak lze odlišit volní jednání od mulace, že "svoboda je poznaná nutnost", že je zalo-
impulzivního chování (impulzivní akt od volního), žena na rozhodování, které se opírá o znalost věci.
avšak nelze na základě současných poznatků vytknout Svobodu vůle a svobodu jednání rozlišil Th. Erismann
394
Vůle
(1959): svoboda jednání se vztahuje k vnějšímu světu, a pozd., J. V. Mitchell, 1961, a dalši). Podle K. Pawli-
v němž jsou dány možnosti provést chtěné; spoutaný ka (1968) lze faktor, který on označuje jako volní kon-
člověk nemá svobodu jednání, ale jeho svoboda vůle trolu, najít v soustavě primárních faktorů R. B. Cattel-
tím není dotčena, závisí na svobodném jedinci; slabý la a v souvislosti s takovými osobnostními vlastnostmi,
jedinec neschopný vlastního stanoviska a závislý na jako jsou vědomi odpovědnosti,taktnost a spolehlivost
mínění jiných ztratil svou vůli, a tím i svou svobodu. v jednání na jedné a v souvislostech s určitými vlast-
V. Tardy (1957) soudí o svobodě vůle, že níc takové- nostmi vztahu k práci na druhé straně (vytrvalost, svě
ho neexistuje ve světě, kde je vše determinováno; vů domitost, pořádnost, přesnost). Také Pawlik soudí, že
le je rozvaha, ale ta je určována celkovým stupněm volní kontrola souvisí se sebeovládáním a že tímto fak-
vývoje jedince (V. Tardy, 1964). torem jsou nasyceny i další vlastnosti osobnosti, jako je
Problém svobody vůle má ovšem také svou dimen- ochota řídit se míněním prestižních osob, a dále s ně
zi intrapsychickou, tj. vystupuje jako pocit svobodné- kterými rysy konformity, což znamená, že vůle jako či
ho jednání. Ten je spojen s přesvědčením subjektu, že nitel není totožná jen se sebeprosazováním, ale i se
jedná ze své vlastní vůle, tedy bez vnějšího nátlaku (tj. způsobilosti podřídít se, a to zřejmě tam, kde je to ro-
v jistém smyslu svévolně), nebo dokonce v rozporu s zumné, protože vůle se utváří v závislosti na dvou vli-
vnějšími požadavky a tlaky (negativismus). Ale to vech, na vývoji osobní morálky a na vývoji a utváření
může být subjektivní pocit, vycházející z neznalosti inteligence.
souvislostí jednání. Někteří psychologové se kloní k Vlastnosti vůle jako faktoru osobnosti se souhrnně
názoru, že problém svobody vůle je v podstatě jen pro- označují také jako volní vlastnosti osobnosti; jde tu
blémem tohoto pocitu. o vlastnosti vyjmenované v hořejším odstavci a ovšem
Vůle jako vlastnost osobnosti. E. Webb (1915) ob- o řadu dalších, jako jsou např. zásadovost, rozhodnost,
jevil faktor vůle, který vystupuje jako dispozice a pro- houževnatost a další. Některé jsou eticky neutrální,
jevuje se jako svérázný proces. Osobnost jedince např. vytrvalost, jiné naopak souvisí s úrovní osobní
charakterizují tzv. volní vlastnosti (rozhodnost, vytrva- morálky, např. svědomitost. Obecně jde o vlastnosti,
lost, rozvážnost, sebeovládání atd.). Obecně vyjadřují které vystupují v konfrontaci jedince s vnějšími vlivy
schopnost sebekontroly, která se projevuje nejen v po- (překážky, tlaky) i s vnítřními pohnutkami (sebeovlá-
tlačování nežádoucích tendencí (např. v boji s pudový- dání ve vztahu k sexuálním, agresivním a jiným ten-
mi a dezaprobovanými sklony), ale i v úsilí pří překo dencím). H. Remplein (1965) charakterizuje vůli jako
návání překážek a při dosahování časově vzdálených "vědomé snažení" a rozlišuje "zaměření vůle" navenek
cílů i při jejich vytyčování (aspirace). Co je podstatou a dovnitř (překonávání vnějších překážek a udržování
tzv. volního úsilí, bylo předmětem diskuse (M. Brich- vnitřních zábran), jakož i sílu a slabost, trvalost a ne-
cín, 1960, M. Machač, 1960, V. Tardy, 1960), v níž by- stálost volní síly. Silná vůle se podle něj pozitivně pro-
la zkoumána otázka, jak volní úsilí souvisí s udržová- jevuje v "síle činu", v iniciativě, pevnosti, odolnosti, sí-
ním aktivace a odkud čerpá energii. Podle Tardyho le odporu, stálosti, spolehlivosti, svědomitosti atd.
není tento problém dosud vyřešen. To, co se nazývá se- Podle L. Klagese (1934) vůle není síla pohybující, ale
bekontrola, je komplex volních vlastností, který je též řídící; podle Ph. Lersche (1962) je to síla organizující.
395
Výkon
.~
mená deprimující zážitek neúspěchu, který může vést
ke generalizovanému vyhýbáni se činnosti, jež je mo-
L--+----+----+-----+---+---+--
3 6 9 12 15 18 21 24 3 tivováno strachem z neúspěchu. Ačkoli všichni lidé
hodiny v podstatě touží po úspěchu, může se u mnohých
Křivka denní výkonností uplatňovat dezaktivující strach z neúspěchu. A tak po-
hotovost k výkonu v rámci určité činnosti je určová
k tendenci vyhýbat se neúspěchu. Dále bude pojedná- na motivací, která je označovánajako motivace výko-
no zejména o tomto aspektu výkonu. Obecně lze řici, nu; výkonová motivace či motiv výkonu a její úroveň
či síla je určována minulou zkušeností s výkony toho
že výkon je více či méně kvalifikovatelný a kvantifi-
kovatelný produkt nějaké činnosti, např. pracovni, kterého druhu, tj. očekávánim úspěchu, či neúspěchu.
sportovni a dalších. Výkon má dimenzi fyzickou S tím pak souvisí úroveň aspirace, nároků na sebe
a psychickou, obě na sobě do jisté míry závislé složky sama, důvěra ve vlastní výkonnost, která je u úspěš
ných osob vyšší než u neúspěšných. Souvisí tak s as-
činnosti, kde jedna z obou může být dominantní (vý-
pirací nebo rezignací na vyšší životní cíle, a tim i s mí-
kon kopáče zeminy a výkon matematika). Obě tyto di-
menze jsou propojeny senzorickýmí, resp. senzomoto-
rickými výkony. Zjednodušeně řečeno, výkon (V) je
funkcí motivace (M) a příslušných schopností (Z):
V = f (M x Z), přičemž motivace může do jisté míry
kompenzovat nedostatek schopností, pokud nejde
o vehni specializovaný výkon (např. práce jemného
mechanika nebo programátora), a naopak nedostatek vzrušení ---.
motivace může být do jisté míry kompenzován vyvi-
Vztah úrovně výkonu a vzrušení
nutými schopnostmi. Od výkonu je třeba odlišovat vý- Křivky vyjadřují různé druhy výkonů.
konnost, vnitřni komplex psychofyzických dispozic,
jimž nemusí vždy odpovídat skutečný výkon v nepřiz rou větši či menší individuálni aktivity. Zážitky
nivých vnitřnich i vnějších podminkách (únava, příliš úspěchu jsou podle okolností demotivující, nebo moti-
hlučné prostředi). Za ideálnich vnitřnich a vnějších vující v závislosti na obtížnosti úkolu, míře rizika,
podminek jsou podstatným činitelem výkonu schop- informacích o dosaženi cíle, vyhlídkách na úspěch
nosti (f-). Neméně důležitý je však také vztah výko- a na dalších činitelích. Prognóza výkonu tak závisí na
396
Výkon
celé řadě činitelů, a neni proto jednoduchá. Obecně tu člověk klade na své životní cile a na plněni úkolů).
jde o vnitřni vztah subjektu k cilům, a proto se tu ne- Avšak zda bude výkon prožíván jako úspěch, či ne-
vystačí se vztahem vstup-výstup. Dalším důležitým úspěch, nezáleží jen na úrovni skutečně dosaženého
aspektem výkonové motivace je taxonomie úkolů. výkonu, ale také na tom, zda bylo, nebo nebylo dosa-
Motivace výkonu: Výkon, podobně jako hra, je ženo úrovně aspirace, a na atribuci příčin úspěchu
"sebezpevňující"činitel, znamená-li úspěch subjektu, a neúspěchu (-.7 Atribuce). Úroveň aspirace může být
neboť úspěch je odměnou. Po úspěchu, jak již bylo chápána jako kompromis nebo rezultát poměru mezi
uvedeno, touží všichni, ale mnozí se obávají neúspě nadějí na úspěch a strachem z neúspěchu. Motiv vý-
chu, a proto poměr obou těchto tendencí vytváří silu konu má tedy dvě komponenty: naději na úspěch
motivu výkonu: a strach z neúspěchu (H. Heckhausen, 1963). Výkonje
'1 a motivu
. vy'konu touha po úspěchu však závislý, jak už bylo uvedeno, také na situačnich
Sl = .
strach z neuspěchu podmínkách, zejména na povaze úkolu (jeho obtíž-
nosti, komplexitě atd.). Dále je nutno uvažovat rov-
To znamená, že čím je strach z neúspěchu větší, tím
něž již zmíněnou atribuci příčin úspěchu, či neú-
je motiv výkonu slabší, příčemž strach z neúspěchu je
spěchu. Pokud jsou příčiny připisovány vnějšim
funkcí dosavadni neúspěšnosti. Sila této motivace ur-
okolnostem (šťastné nebo nešťastné náhodě, vnějšim
čuje volbu úkolů, která je určována větším či menším
zásahům vůbec), zmenšuje to pocit neúspěchu i úspě
rizikem neúspěchu, resp. očekáváni úspěchu. Osoby
chu, a naopak je tomu v připadě, že subjekt přípisuje
se silným motivem výkonu dávají přednost středně
úspěch svým schopnostem a neúspěch svým neschop-
obtížným úkolům: lehké úkoly nepřínášejí dostatečně
intenzivni zážitek úspěchu, těžké úkoly jsou zase nostem. Vzrůst kvantity výkonu vede nezřídka ke sni-
riskantní. Systematický výzkum a modelováni výko- žováni jeho kvality (L. L. Thurstone, 1937, K. Schnei-
nové motivace podali zejména D. C. McClelland, J. W. der, 1973). Výsledky klasických výzkumů byly později
doplněny novými poznatky a koncepty, např. o "ten-
Atkinson, R. A. Clark, E. L. Lowell (1953) a dále
H. Heckhausen (1953). Na základě poznatků z výzku- denci k setrvačnosti" (J. W. Atkinson a D. Cartwright,
mu výkonové motivace jsou lidé tříděni na "motivo- 1964): osoby s nizkou úrovni výkonové motivace obá-
vané úspěchem" a "motivované neúspěchem": prvni si vajicí se neúspěchu budou dalším neúspěchem ve své
kladou realistické, druzí nerealistické cile (příliš nízké nastávající výkonnosti ještě více utlumeny, opačně je
nebo příliš vysoké cile). Historické kořeny výzkumu tomu u osob se silným motivem úspěchu, u nichž se
této problematiky představuje výzkum aspirací po dalším úspěchu bude tento motiv ještě zesilovat.
(F. Hoppe, 1930): pokusné osoby měly házet šipkami Nicméně uvedené tendence nevystupují zcela jedno-
do terčů a před započetím této činnosti odhadovaly značně a mechanicky, neboť za určitých okolností
míru svého budoucího výkonu (kolika bodů dosáh- stoupá úroveň výkonu i u osob se strachem z neúspě
nou). Potom se sledovalo, jak se jejich další aspirace chu po tom, co byly opět neúspěšné. V úkolovaných
mění v závislosti na skutečně dosaženém výkonu, kte- výkonech se silně uplatňuje vliv sociálního prostředí,
rý buď odpovídal odhadu, nebo byl větší či menší. Mo- zejména v podmínkách skupinové práce, ale i v pouhé
tiv výkonu, resp. potřeba úspěchu má zřejmě vrozený přítomnosti druhých osob (sociálni vliv na přírůstek
základ, ale jeho síla určující vztah subjektu k praktic- výkonu, "social overstimulation" či sociálni nadstimu-
kým úkolům je určována zkušeností. V raném dětství lace), avšak vedle toho se uplatňuje i sociálně determi-
je to zejména výchova k samostatnosti (děti vedené novaný útlum ("socialloafmg", sociálni "poflakováni
k větší samostatnosti mají silnější motiv výkonu). se" v pracovnich skupinách, které nejsou integrovány
y Rozhodujícím způsobem se pak uplatňují, jak již bylo s cíli organizace, pro niž pracují). Je-li osoba motivo-
i- poznamenáno, vlastní úspěchy a neúspěchy; prvni ze- vána k úspěšnému dokončeni úkolu, bude mit tím vět
il, silují, druhé zeslabují motiv výkonu. Zkušeností ší snahu, čím je úkol obtížnější, a zpravidla podá vyso-
h ovlivňované očekáváni úspěšnosti, či neúspěšnosti ký výkon, ale s množstvím chyb (K. Schneider a další,
ta pak určuje úroveň osobnich aspirací (nároků, které 1989).
397
Využití psychologie v praxi
398
Využití psychologie v praxi
vané a rekonstruované tak, aby dosahovaly specifické jsou zejména podnikoví psychologové, sociologové
cíle" (např. aby phůly určité služby, vyráběly atd.). a další. Optimální organízační atmosféry se dosahuje
Aby byly dosaženy vytčené cíle, např. výrobní, je pak tím, že: 1. se vytváří účinný systém motivací; 2. se vy-
podle Etzioniho nutné, aby byla v organizacích: 1. roz- tváří pocit jistoty a důvěry v nadřízené; 3. se dosahuje
dělena práce, moc, komunikativní odpovědnost; vysoké úrovně integrace skupinových a organizačních
2. aby byla vytvořena centra moci (řízení), která kon- cílů; 4. se ustavuje účinný systém komunikací a norem
trolují činnost organizace a řídí ji k dosažení určitých (pracovních úkolů - každý musí vědět, co má dělat
cílů (kontrola činnosti personálu, ale také užívané a co za to dostane); 5. se nepřipouštějí konfliktní pre-
technologie, materiálu atd.); 3. vytvořena určitá úče ference, frakce a klany, napětí mezi členy pracovních
lová sociáhů struktura, do níž by byli dosazení vybrani skupin a mezi nadřízenými a podřízenými. G. Wis-
a vycvičení pracovníci, jimž by byly uloženy určité wede (1980) hovoří o pracovní spokojenosti jako o žá-
úkoly (pracovní role). V organizacích vystupuje řada doucím stavu pracovníka - není však dosud jasné, zda
sociálně psychologických fenoménů, např. vztahy me- tento stav je spíše jen důsledek života v organizaci ne-
zi členy pracovních skupin, vztahy těchto skupin k cí- bo také činítel pracovní motivace - a zdůrazňuje, že
lům organizace a další, jakož i řada fenoménů "orga- člověk je v organizaci spokojen v té miře, v jaké se zde
nízačního chování", jako je pracovní morálka, ale splňují jeho očekávání. To souvisí s výše uvedenou
i fluktuace zaměstnanců a další, které mají důležité "psychologickou smlouvou" mezi pracovníky a orga-
psychologické aspekty. Optimální produktivita organi- nízací, která zahrnuje více než jen mzdu za práci, mi-
zace výrobního typu je vázána na vysokou úroveň ko- mo jiné především také uspokojivé sociální vztahy
hezivity v pracovních skupinách a současně na integ- na pracovišti. Lidé mají tendenci přízpůsobit svůj vý-
raci cílů těchto pracovních skupin a cílů organizace kon zisku, ale ten se neomezuje jen na výdělek. Zahr-
(solidarita uvnítř skupin a solidarita skupin a organi- nuje, mimo jiné, také pocity spravedlnosti, jisté míry
zace). Pracovní činnost personálu je řízena jeho výbě autonomie, kompetence a další motivy osobnosti.
rem a výcvikem, ale také - a to zejména - jeho pra- Historicky se vyvinula různá manažerská pojetí
covní motivací, která je realizována systémem člověka, především jako pracovníka (zaměstnance,
podnikových motivátorů (mzdy, ale i různé další vý- člena organizace). K vývoji těchto pojetí došlo v rám-
hody atd.). Zhruba totiž platí tato rovníce: pracovní ci tří na sebe navazujících trendů: pojetí člověka jako
výkon = pracovní schopnosti x pracovní motivace. ekonomicky motivované bytosti (homo oeconomi-
Proto došlo k vydělení relativně samostatného oboru cus), pojetí člověka jako sociálně motivované bytosti
řízení, řízení prostřednictvím motivování. Od perso- (human relations) a pojetí člověka jako bytosti usilu-
nálu se vyžaduje nejen stanovený pracovní výkon, ale jící o realizaci svého lidského potenciálu (humanizace
širší aktivní a tvořivá angažovanost ve směru zájmů práce). Toto pojetí charakterizuje E. H. Schein (1980)
organizace (tj. pracovní morálka). Proto je pracovní- takto:
kům poskytována nejen mzda za práci, ale i péče o je- - Racionálně ekonomický člověk. Člověk je k práci
jich další rozvoj a péče o jejich blaho. Vztah pracov- v první řadě motivován ziskem, hospodářskými po-
níků a organizace je založen v tomto smyslu na hnutkami; práce je mu prostředkem k získání mzdy,
"psychologické smlouvě" mezi organizací a jejími za niž si opatřuje uspokojování svých potřeb. Úkolem
pracovníky a na vytváření optímálního organizačního organizace je motivování a kontrola pracovníků ("tay-
klimatu (pracovní atmosféry), resp. pracovní spokoje- lorismus", ale i později, např. D. McGregor, 1971, kte-
ností. Organizace je tedy druh sociálního prostředí se rý tvrdí, že většina lidí je od přírody liných a musí být
svými sociálně psychologickými problémy. Perso- k práci nucena, ale že člověk je také iracionální, a ja-
nální manažeří (personalisté) pak využívají psycholo- ko takový je zásadně neschopen sebedíscipliny a sebe-
gických poznatků k náboru, výběru, výcviku, hodno- kontroly). Nicméně se rozlišují lidé motivovani zis-
cení a motivování pracovníků organizace, aby u ních kem ("vypočítavá masa") a důvěryhodná menšina
dosáhli pracovní spokojenost a pracovní morálku. Či "vysoce motivovaná prací samou" ("morální elita").
ní tak samozřejmě ve spolupráci s odborníky, jako Manažer musí ovlivňovat pracovní výkon systémem
399
Využití psychologie v praxi
odměn a kontrolou; musí však počítat i s tím, že se V organízačním chování se tedy uplatňuje psycho-
u lidí vedle racionálního kalkulu uplatňují také iracio- logie řízení, jejímiž subjekty jsou nadřízení různých
nální tendence. stupňů. Řízení (někdy se ztotožňuje ne zcela právem
- Člověk jako sociální bytost. Zásadtú změny v ma- s vedením) znamená vytváření optimálních podmínek
nažerském pojetí člověka přinesly tzv. "hawthornské pro dosahování cílů organízace a realizuje se v růz
experimenty" (E. Mayo, 1928 a pozd.), které proká- ných druzích řízení, od tvorby programů výroby a od-
zaly motivující vliv potřeby být akceptován svými bytu v rovině materiální, až po "řízení sociálního sy-
spolupracovníky a být oceňován svou organízací (pra- stému organízace" ("lidských zdrojů"). Je to práce
covní výkon v privilegované experimentální skupině s lidmi, v níž se nutně uplatňují sociálně psycholo-
se zvyšoval i potom, co byly zhoršeny pracovní pod- gické poznatky zobecněné v zásadtú principy úspěš
mínky). Primárním motivem práce není materiální ného řízení (analogie dídaktických principů ve vyučo
zisk, ale uspokojující sociální vztahy na pracovišti vání). Podle G. Wiswedeho (1980) musí nadřízení
a pozitivní vztahy k organízaci. Manažer musí svou zejména: 1. vytvořit si u svých podřízených autoritu
pozornost přenést z plnění pracovních úkolů také a kredit (důvěru - tím, že chápou jejich osobní po-
na uspokojování sociálních potřeb zaměstnanců třeby); 2. musí dávat realistické příkazy; 3. pří jejich
- "manažer musí být především psycholog" a musí vydávání musí používat "formální kanály", níkoli ne-
utvářet rovnováhu mezi potřebami zaměstnanců a po-
formální způsoby komuníkace; 4. musí být lidští, ale
současně musí udržovat určitou míru distance
třebami organízace, nadřízení musí mít důvěru podří
zených, motivace platem dominuje asi u 10 % pracu- od svých podřízených; 5. musí umět svým podřízeným
jících. Tzv. Scan10nův plán pak prokázal motivující "naslouchat", tj. mít o ně neformální zájem; 6. musí
být taktní a musí se umět ovládat, být schopní sebe-
vliv prémií za produktivitu navíc.
poznání a správného rozhodování; 7. musí umět správ-
- Člověk jako seberealizující se bytost. Člověk chce
ně hodnotit práci podřízených a vhodně je odměňovat
tvořivě realizovat svůj lidský potenciál, má-li zajiš-
(odměňování nemá vést k deprivaci neodměňova
těno uspokojování základtúch potřeb (nasycení, oby-
ných). Psychologie řízení patři ke klíčovým aspektům
dlí, ale také sociální jistoty atd.). Platí to pro kvalifiko-
či faktorům efektivnosti organízací.
vané pracovníky, jimž manažeří musí umožnit určitou
V rámci oborů aplikované psychologie se provádí
míru autonomie a pracovní kompetence, mimo jiné také aplikovaný výzkum (např. pracovní motivace,
tím, že na ně delegují rozhodování a odpovědnost účinnosti stylů řízení, osobnosti učitele atd.). Relativ-
za vykonanou práci (tzv. humanízace práce, která ně samostatnými složkami oborů aplikované psycho-
má ještě řadu dalších aspektů). logie v oblasti hospodářské činnosti jsou profesiogra-
Zásadně však platí, že člověk je, psychologicky
fie (stanovení a popis psychologických faktorů či
vzato, velmi komplexní a velmi variabilní bytost, tak- schopností pro optimální výkon určitého zaměstnání)
že neexistují všeobecně platné principy manažerské a psychometrie (individuální diagnostika těchto
strategie. Jsou nadřízení, kteří jsou orientování spíše schopností). Např. profesiogram pilota stanovuje zá-
na plnění úkolů, a jiní, kteří jsou orientování perso- kladtú psychologické předpoklady pro výkon tohoto
nálně, kteří jsou kooperativní a demokratičtí. Některé zaměstnání (vychází se obvykle z identifikace mimo-
kategorie a typy pracovníků dávají přednost spíše au- řádně náročných situací stanovených experty a z iden-
toritativnímu než demokratickému chování svých nad- tifikace odpovídajících psychologických schopností
řízených. Nadřízený má však spíše určovat, co má být psychology); psychometrickými metodami se zjišťuje
uděláno, než jak to má být uděláno (respektování pro- např. způsobilost konkrétních uchazečů pro tak nároč
fesionální kompetence pracujících). Rozhodující úlo- ný druh činnosti, jako je práce u řídicího panelu.
hu hraje motivace: vysoce profesně nadaný, ale slabě W. Arnold (1987) rozlišuje obory užité a praktic-
motivovaný pracovník podává jen nízký pracovní vý- ké psychologie. První se týkají problémů společen
kon, resp. plní své pracovní povinnosti, ale aktivně ské praxe ve výše uvedeném smyslu, druhé se týkají
a tvořívě se pro cíle organízace neangažuje. životní orientace a pomoci ("Lebensorientierung",
400
Využití psychologie v praxi
"Lebenshilfe"), tj. v podstatě psychagogiky (psycholo- H. E. Boo (1957) ve své populární příručce o apli-
gického vedení a poradenství). Důležitým základem kované psychologii uvádí, že se jeho kniha týká čtyř
praktické činnosti psychologa je kromě formální profe- velkých cílů, k jejichž realizaci aplikovaná psycholo-
sionální kvalifikace (vysokoškolské aprobace) etický gie přispívá: je to "účinná výchova dorůstajícího
kodex psychologa, který byl již několikrát sestaven pokolení, uchovávání psychického zdraví, vyměřová
(F. Baumgartenová, 1953, 1961, G. Kaminski, 1965, ní spravedlnosti v připadě vážných konfliktů mezi lid-
American Psychological Assotiation, 1968 - "Case- mi a urychlování ekonomického vývoje. Jinými slovy,
book on Ethical Standards of Psychologists") a který psychologie nachází užití v oblasti výchovy, medicíny,
obsahuje mimo jiné řadu základních zásad, jichž musí práva a hospodářství". Historie aplikované psycholo-
psycholog bezpodmínečně dbát při provozování praxe, gie začíná v podstatě až na konci minulého století tzv.
ať už jde o činnost praktickou, či výzkumnou. Patři me- psychometrií (měřením a zjišťováním různých schop-
zi ně zásada mlčenlivosti, zásada nepoškozovat zájmy ností), používanou zejména v oblasti hospodářské pra-
osob, které jsou předmětem psychologických výzkumů xe a vojenství (J. McKeen Cattel, 1890, H. Miinster-
a praxe vůbec, a respektovat jejich lidskou důstojnost. berg, 1914). Dále budeme stručně charakterizovat
Zásady se tedy týkají nejen např. náboru (který nemá oblasti, které lze pokládat za nejvýznamnější obory
pracovat s nepravdivými informacemi), ale i experi- aplikované psychologie (o klinické psychologii po-
mentů na lidech (jejichž fyzické i psychické zdraví ne- jednává zvláštní heslo ~ Klinická psychologie).
smi být poškozováno nebo riskováno), psychoterapeu- Pedagogická psychologie je aplikací psycholo-
tické činnosti a dalších. Psycholog má být veden gie na problémy výchovy a vzdělávání, resp. výchovy
věcností, nikoli subjektivními vztahy, a má důsledně v širším slova smyslu. Vychází zejména z obecné psy-
rozlišovat mezi zjišťovacími a hodnotícími soudy. chologie učení, z psychologie osobnosti a z vývojové
V posledních letech se velmi rozvíjí aplikovaná so- psychologie. Pedagogická psychologie patři k nejdů
ciální psychologie, a to především v kooperaci se so- ležitějším pomocným oborům pedagogiky. N. L. Gage
ciology a sociálními psychiatry a zejména v takových aD. C. Berliner (1975) přirovnávají vztah psychologie
oblastech činnosti, jako je sociální péče (postpení- a pedagogiky ke vztahu přírodních věd a techniky, což
tenciární péče, nezaměstnanost, společensky proble- je možná poněkud zavádějící, protože pedagogika je
dí matická hnutí, zejména náboženské sekty a extrémní ovšem samostatná věda, která z poznatků psychologie
e, politické skupiny, adaptace etnických menšin atd.). jen těží. Psychologie pomáhá v tomto smyslu pedago-
v- Praktickou aplikaci sociální psychologie vyvolaly ta- gice při určování výchovně vzdělávacích cílů, při
0- kové jevy, jako občanské iniciativy, sexismus, hnutí určování a používání výchovně vzdělávacích metod
"zelených", pseudonáboženské sekty, dobrovolné (relativně samostatným oborem je tzv. psychodidakti-
svobodné mateřství, "undergroundová kultura", nar- ka' zabývající se psychologickými aspekty zásad
komaníe, terorismus, naofašismus, problémy "třetího a metod vyučování a vyučovacím procesem vůbec).
světa", resp. vývojových zemi (chronícká bída, bezna- Pedagogická, tj. výchovná a vzdělávací činnost je bez
dějnost atd.) a další. Velmi závažné jsou psychosociál- psychologických poznatků nemožná, počínaje problé-
ní důsledky nezaměstnanosti, nespokojenosti, exis- my určování školní zralosti (způsobilosti ditěte pro
0- tenční nejistoty, ale i sociálního selhávání (vysoká školní docházku, která má též aspekt p,sychologický)
bn- vzdorovost, činnost gangů) a vědomi krize; z toho vy- až po psychologické aspekty činnosti vychovatele
~stí plývají nové formy politického chování a další jevy v dětských domovech a výchovně vzdělávací činnosti
uje s důležitými sociálně-psychologickými aspekty, k je- učitele ve škole. Obecně vzato lze na výchovně vzdě
'oč- jichž řešení přispívá sociální psychologie spolu se so- lávací proces nahlížet jako na proces řízeného učení,
ciologií a dalšími vědami. Vzrůstá také vliv sociální který má pedagogicky určené dílčí a obecné cíle a je
tic- psychologie v řizení organízací a v praxi výchovy uskutečňován pedagogickými metodami a prostřed
:en- a vzdělávání dospělých, kde se ve stále větší míře ky, ale je ve své podstatě řízeným, tj. systematicky
kají uplatňuje i relativně nový obor, pedagogická psycho- usměrňovaným učením (pedagogové vytvářejí pod-
19", logie dospělých. mínky pro učení ditěte, a to jak ve smyslu vzdělávání,
401
Využití psychologie v praxi
tak i výchovy v užším smyslu, a zaměřují je na dosa- mi úkoly ekonomické praxe", jejím předmětem "jsou
žení daných výchovně vzdělávacích cílů, které spolu zákonítosti, kterými lidská psychika ... řídí pracovní
s obsahem vzdělávání určuje ovšem pedagogika). Jde činnost". Za hlavní úkoly psychologie práce pak Bu-
tu koneckonců o formování osobnosti, intelektu, cha- reš považuje: "Přispívat na základě studia pracovní
rakteru, estetíckého cítění a fyzické zdatnosti. Využí- činností, pracovních podmínek a pracovníků samých
vání psychologických poznatků je tu nezbytné, proto- ke zvýšení produktivity práce bez zvyšování zátěže
že v klasické pedagogice zabývající se dítětem pracovníků, k ochraně pracovníka, k rozvoji jeho
a dospívajícími jde v podstatě o práci s psychikou dě schopností, do~edností a jeho osobnosti." V tomto
tí a dospívajících, která musí respektovat zvláštnosti smyslu souvisí psychologie práce s personálním říze
těchto vývojových období a principy učení. Proto má ním (sociálním manažerstvím), jehož jednou složkou
pedagogická psychologie úzký vztah i k vývojové je zajišťování odborného vývoje pracovníků a pracov-
ontogenetické psychologii. Pedagogika musí tedy nut- ních rezerv, organizování rekvalifikací. Spolupracuje
ně vycházet z určitého modelu psychologie osobnosti úzce s řídícím aparátem organizace na řešení problé-
a z určitých modelů poznávacích procesů, motivace mů pracovního motivování (vytváření motivačních
a dalších psychických funkcí, neboť psychika dítěte je systémů), absence, fluktuace atd. Typickým a velmi
tu předmětem výchovně vzdělávacího působení. Peda- užitečným poznatkem sociální psychologie práce
gogická psychologie má však současně své vlastní vý- např. je, že základním činitelem pracovní produktivity
zkumné problémy (např. podmínky efektivního osvo- (resp. "pracovní ochoty", chápané šířeji jako aktivní
jování učiva určitého druhu, tj. vlastně podmínky iniciatívní účast pracovníků na realizaci podníkových
efektivního chápání a zapamatování). Zlatá zásada vy-
cílů) je vnítřní soudržnost pracovní skupiny a sladění
učování, názornost, je typickým příkladem aplikace
jejích norem s cíli organizace. V učebnici inženýrské
psychologických poznatků v pedagogice (co je názor-
psychologie ukazuje B. F. Lomov (1966), jak se ve
né, jedinec lépe chápe a lépe si zapamatovává). vý-
vztahu k fyzickým podmínkám pracovního prostředí
chovně vzdělávací proces je také druhem sociální
a zejména ve vztahu člověk - stroj, resp. technická vý-
interakce, např. učitel - žák, a má tedy i aspekty soci-
robní zařízení, uplatňuje vnímání technických signálů
álně-psychologické, které se uplatňují i ve vztahu ke
a senzomotorické reakce pracovníka ajakje konstruk-
školní třídě jako malé sociální skupině.
ce strojů a výrobních zařízení závislá (má-li být eko-
Psychologie práce. Zdrojem všech společenských
nomicky efektivní) na poznatcích psychologie, zejmé-
hodnot je fyzická a duševní práce, která vedle řady
dalších aspektů má také své důležité aspekty psycho- na o kognitivních procesech. Psychologie práce má
logické. Psychologie práce se dělí na dva základní dále úzký vztah k tzv. ergonomice, přírodní vědě o lid-
obory: sociální psychologii práce, která zkoumá psy- ské práci, z níž čerpá podněty pro svůj aplikovaný vý-
chologické aspekty sociálních vztahů na pracovišti, ať zkum. Historicky se psychologie práce vyvíjela od po-
už mezi jedinci (nadřízený - podřízený apod.), nebo jetí homo oeconomicus (pracovní motivaci určuje
vztahy uvnítř pracovních skupin, a na tzv. inženýrskou především zisk fmančního a jiného užitkového druhu)
psychologii, která, zjednodušeně řečeno, zkoumá psy- k pojetí homo sociologicus (základem pracovní moti-
chologické aspekty fyzických podmínek pracovního vace jsou sociální a vývojově vyšší, seberealizaci
procesu (např. vliv fyzikálních charakteristik pracov- umožňující potřeby). Rozvoj psychologie práce při
ního prostředí, jako je např. osvětlení, hlučnost atd., spěl nejen ke zvýšení pracovní produktivity, ale také
vztah pracující - pracovní nástroj, resp. stroj a další). ke snížení pracovní úrazovosti, k prohloubení pracov-
Psychologie práce má úzký vztah k sociální psycholo- ní spokojenosti Geden z klíčových konceptů psycholo-
gii organizace, protože se práce realizuje v rámci vý- gie práce a psychologie řízeni), k dokonalejší kon-
robních a nevýrobních organizací, a k jejímu speciální- strukci strojů a k účelnější úpravě pracovních
mu oboru, k psychologii řízení. Z. Bureš (1973) uvádí, podmínek vůbec. Pojem ekonomické psychologie je
že "pojmem psychologie práce se tradičně označuje širší, zahrnuje též např. psychogii náboru zákazníka
ten obor psychologie, který se zabývá psychologický- a psychologické aspekty marketingu vůbec.
402
vývoj psychiky
403
vývoj psychiky
nýbrž má fázi evolučni (dětství, mládí) a fázi invo- gány (např. s přechodem od života ve vodě k životu
lučni (stáří). Obecně lze proto vývoj charakterizovat, na souši), a tak se vyvíjely nové živočišné druhy (např.
jak již bylo naznačeno, řadou změn. V tomto smyslu obojživelnici). Způsob života postupně určoval vý-
vymezuje pojem vývoje H. Thomae (1959) takto: bavu pro život, která se týkala orientace v životnich
"vývoj se jeví jako řada vzájemně souvisejících změn, podmínkách a jim přiměřeného účelného chováni.
které jsou přiřazovány určitým místům časového Od jednoduchého spojeni jednobuněčných živočichů
kontinua individuálniho průběhu života." Znamená to, s vnějším světem pomocí dráždívosti a lokomoce smě
že se vývoj vyznačuje určitými kvalitativnimí změna řoval vývoj k vícebuněčným organismům, od jedno-
mi psychiky, které zákonitě vystupují v určitých časo duchých chemo- a fotoreceptorů ke složitějším smys-
vých obdobích za spolupůsobeni vnitřnich a vnějších lovým orgánům, od jednoduché pohybové reakce
činítelů, příčemž vnitřnimi činíteli nejsou jen vrozené (taxe) k diferencovanému chováni; vytvářela se složi-
vlohy, nýbrž již nabytá zkušenost; k vnějším činítelům tějši soustava regulace, která vyvrcholila v nervové
patří kromě sociálnich podnětů i výživa, podnebí soustavě člověka. V souvislosti s tím se zdokonalo-
a další faktory. S etapovitou (fázovitou) povahou psy- valo učeni, tj. způsobilost těžit z minulých zkušeností
chického vývoje souvisí problém klasifikace psychic- pro adaptaci proměnlivým životnim podmínkám.
ké ontogeneze. V tomto smyslu má každý živočišný druh svůj zvlášt-
V psychologii se rozlišují tři třídy změn: 1. fyloge- ni svět, který je podle biologa J. von Uexkiilla (1934)
neze, 2. ontogeneze a 3. aktuálni geneze. První dvě tří tvořen dvěma komplementárními složkami, resp.
dy již byly vymezeny, za aktuálni genezi se považují "funkčnim okruhem" světa záznamů ("Merkwelt")
změny "ve zcela krátkých časových úsecích prožíváni
a světa působeni ("Wirkwelt"). Jinak řečeno, jde
a chováni", jako je např. geneze "výstavby vnimáni", tu o obraz životniho prostředí a o akci vůči němu:
řešeni problémů apod. (H. D. Schmidt, 1978). Z časo
vého hledíska lze tedy rozlišit dlouhodobou fylogene-
"záznamy"
zi, kratší ontogenezi a velmi krátkou aktuálni genezi.
V průběhu ontogeneze dochází zejména ke dvěma orgány receptor
orientace vnitřní svět
druhům změn: 1. Některé vrozené formy reagováni bě
subjektu objekt
hem určité doby mizí (např. Babinského reflex: pří po- orgány
akce
drážděni chodídla je vyvolána dorzálni flexe palce efektor
modifikace "osvědčených programů evoluce" (např. travy. Jde tu, jak zdůrazňuje von Uexkiill, o "vztahy
v oblasti sexuálniho chováni), resp. jako otázka lid- mezi živoucím subjektem a jeho objektem", které
ských instinktů a další. Podle principu jednoty orga- se odehrávají ve specifické rovině, mezi vnímáním
nismu a jeho životniho prostředí vznikaly nové živo- subjektu a podněty objektu. Klíště potřebuje krev sav-
čišné druhy se změnami svých životnich podrninek. ce ke svému přežití a žije v jednoduchém světě asi tří
V procesu adaptace těchto změněných životnich pod- znaků - podnětů a tří akcí. Vysvětlit evoluci chováni
minek přeživali ti nejzdatnější, přenášejíce na své po- neni jednoduché. Jak se např. vyvíjel známý "tanec"
tomstvo dokonalejší vlohy, které sami získali v boji včel, který slouží ke komunikaci mezi příslušniky to-
o život; za zvláště výrazných změn v životnich pod- hoto živočišného druhu (komunikují si jím zejména
mínkách vznikaly nejen nové vlastnosti, ale i nové or- vydatnost a vzdálenost, jakož i směr pastvy)? Základ-
404
vývoj psychiky
ním východiskem pro studium fylogeneze chování Ze studia chování zvířat v jejich přirozeném život-
je teorie evoluce; zjednodušeně řečeno lze nút za to, ním prostředi se vyvinul nový vědni obor, etologie (~)
že různé živočišné druhy vyvinuly takové orgány ori- (K. Lorenz, N. Tinbergen), pracující biologickými
entace a akcí, které potřebovaly k životu ve svém ži- metodami na srovnávacím výzkumu chování. Ze srov-
votním prostředi. Vztah k životnímu prostředí tedy ur- návání chování člověka a zvířat se vyvinula sociobio-
čuje zvláštnost "světa" toho kterého živočišného logie (E. O. Wilson, D. P. Barash), vycházející z dů
druhu. To v podstatě platí i pro svět člověka, který sledného rozpracovávání evolucionistických idejí.
je tedy specificky lidský a který je obrazem jakéhosi Vědecké studium vývoje chování u zvířat i u člověka
originálu. V tomto smyslu je na poznávacích orgánech se opírá o teorii evoluce (evolucionismus), jejíž zá-
člověka založenou účelovou konstrukcí a potvrzuje klady položil Ch. Darwin (1859, 1871) svou teorií
v podstatě známou tezi, že skutečnost je druhem kon- o původu druhů a vzniku člověka. AVšak mnozí pova-
strukce dané kognitivní výbavou toho kterého živočiš žují teorii evoluce za pouhou hypotézu a teologové ji
ného druhu. jako jediný možný výklad vývoje člověka ze zvířecích
{
Převládající typ adaptace
myšlení
učení
----
instinkty
reflexy - ~
taxe
Živočišný druh prvoci více- červi hmyz ryby ptáci nižší vyšší člověk
buněční plazí savcí savcí
bezobratlí obratlovci
Scéma fylogenetických změn hlavních typů chování ev. G. Dethier a E. Stellar, 1961)
Důležitým aspektem evoluce je antropogeneze, předků potírají ideou o stvoření člověka Bohem nebo
vznik a vývoj člověka, tj. cesta od živočišných před se ji pokoušejí s touto ideou smířit tím, že tvrdí,
chůdců člověka, opic a lidoopů, k druhům homo erec- že "Bůh tvořil prostřednictvím evoluce", a evolucio-
tus a homo sapiens. A dále pak zejména vývoj forem nismus prohlašují za "vědeckou mytologii" (L. Eise-
sociálního soužití mezi lidnú a základnich forem je- ley, 1957, a další). Spor "Mojžíš, či Darwin" stále tr-
jich činnosti (od výroby prostředků, nástrojů) vá. Zpochybňován je zejména vztah evoluce
až ke specificky lidským formám komunikace (mlu- k mutacím (změnám v regulačních genech). Biolog
vená a psaná řeč). Od populárního neandertálce, kte- A. PortInann (1944), který zdůrazňuje, že studium pů
rý byl tvary těla a vzezřením vůbec již podobný člo vodu a vývoje člověka nemůže být jen předmětem
věku, trval tento vývoj asi 35 000 let. Důležitým přírodnich věd, soudí, že teorie evoluce přináší jen
podnětem pro něj byla změna způsobu života, usazeni "zlomky pravdy". Naproti tomu sociobiologové chá-
se, pěstování rostlin a chov zvířat v období neolitu pou i kulturu jako pokračování evoluce a chování člo
(mladší doby kamenné) asi před 7-8 tisíci lety. Pů věka, např. agresivní, sexuální a dalši, chápou jen ja-
vodni lovec a sběrač potravin se stal usedlým tvorem ko specifické varianty evolučního programování,
a tvůrcem kultury. Ze své, patrně africké pravlasti se společného přinejmenším všem savcům. U člověka
člověk rozšířoval po celém světě, obohacuje svou jsou tendence, které má společné se zvířaty a které
psychickou vybavenost o specificky lidské fonny jsou vrozené (předprogramované), modifikovány kul-
myšlení, cítění atd. turními vlivy hlavně ve svých projevech (např. "ná-
405
Vývoj psychiky
mluvy" u zvířecích samců a u mužů, "boj o terito- sdružováním, s výrobou nástrojů, dělbou práce, "hos-
rium" atd.). Také zvířata vykazují takové druhy cho- podařením", což vše vedlo ke vzníku řeči, k verbali-
vání, jako je např. prostítuce, považovaná často za pro- zaci zkušeností a k vyšší úrovní poznávání (kauzál-
dukt kultury, lze u nich pozorovat hierarchizaci ních vztahů, "odrazu" ve formě pojmu atd.). Otázky
sociálních vztahů, resp. pozic, jakousi obdobu vý- vzniku psychiky a zejména specificky lidské psychiky
chovy v péči o mláďata, ritualizované chování a další. (vědomi, resp. lidské formy myšlení atd.) jsou stále
Teorie evoluce a s ní spojené problémy vývoje psy- otevřené, i když je problém často prezentován jako vy-
chiky zůstávají stále otevřenými otázkami. řešený. V. Schurig soudí, že otázka vzniku psychiky
Otázka antropogeneze je zodpovídána velmi často v historii přírodního vývoje organísmů může být zod-
s jakousi vědeckou samozřejmostí jako sekvence ná- povězena jen hypoteticky. Jak tedy vzníkla psychika
sledujících druhů: primáti - opice - lidoopi - člověk. z materiální báze organísmů, není spolehlivě známo.
Jsou určování "předchůdci člověka" (homo nean- Zůstaneme-li v rámci evoluční hypotézy, lze soudit,
derthalensis a homo habilis, jakož i homo erectus, pří že psychogeneze nějak souvisela s komplikovanější
padně další formy "opočlověka", které mají vysvětlit výměnou informací mezi organísmem a jeho kompli-
"chybějící článek mezi opicí a člověkem"). Člověk kovanějšími životními podminkami. V případě speci-
v té formě, jak ho známe dnes, homo sapiens, vznikl ficky lidské formy psychiky to bylo spojeno, jak již
před 150-200 tisíci lety. Avšak ukazuje se, že člověk bylo naznačeno, s organízací lidské společnosti a ze-
neandertálský a člověk kromaňonský byli současníky jména jejího hospodářského života (chov zvířat a pěs
současného člověka, že reprezentují spíše tzv. "regre- tování plodin), což vyžadovalo složitější komunikaci.
sivní evoluci", tj. degeneraci, než vývojový předstu Humanízace psychického tedy v tomto smyslu souvisí
peň (zploštělé čelo atd.), že tedy jde o "bestíalizova- se vzníkem a vývojem lidské řeči. Vnímání se stává
ného předka člověka" a že onen "chybějící článek", věděním a poznání zobecněné v pojmech se posunuje
přes velké úsilí, které bylo spojeno i s podvrhy (E. Du- za hraníce vnímatelného a přítomného. U člověka pak
bois 1984, 1921), nebyl dosud nalezen. Kromě toho se bytí není provázeno již jen prožíváním, ale uvědomo
stále posouvá stáří člověka: L. Leaky jr. (1973) nalezl váním složitějších souvislostí a vytváří se složitější in-
lidskou lebku starou 2,6 milionů let; další objevy ve- terakce mezi praxí a poznáváním. Mozek dostává spe-
dly k posunu této hraníce až na 3 miliony let. Jestliže cificky lidskou strukturu, v níž se stále více uplatňuje
tedy australopithecus a homo sapiens byli současníky činnost mozkové kůry, umožňující jemnější analýzu
(např. F. Press, 1990, a další), je dnešní člověk součas vztahů, opírající se o zdokonalující se verbalizaci zku-
níkem svých "předchůdců". šeností (posun od konkrétního k vývojově vyšším for-
Neméně záhadná je i "paleontologická duše" čili mám abstrakce a zobecňování). Objevuje se speci-
psychogeneze, odpověď na otázky, kdy a za jakých ficky lidské pojmově-logické myšlení a s ním
podminek došlo v průběhu evoluce k transformaci fy- i vývojově vyšší úroveň regulace vztahů člověka k je-
zického v psychické (psychofylogeneze). Není-li ho životnímu prostředí. Podle V. Schuriga biogeneze
to ovšem špatně položená otázka a nebyl-li tu svět a psychogeneze nespadají v jedno, druhé nastupuje po
psychiky stále. K. R. Popper (1977) považuje psy- prvním, ale také to je pouhé tvrzení či hypotéza. A ně
chiku za novou skutečnost, a sice nikoli ve smyslu on- které novější teorie a fakta (např. tzv. Backsterův feno-
tologickém (substanciálním), nýbrž ve smyslu gnoze- mén - objev interakce mezi člověkem a rostlinami)
ologickém: je to prostě vývojově nová kvalita, která přisuzují psychiku i rostlinám. "Kráčeje, nenalezl bys
je v interakci s fyzickým světem. H. von Ditfurth hraníc duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hlu-
(1970) soudí, že v průběhu evoluce se psychika vyví- boký má smysl" (Herakleitos). Možná, že evoluce
jela z vegetativních funkcí. Z dalších např. V. Schurig je jen úhel pohledu na život a že psychické, tak jak
(1978) tematizuje vznik vědomí jako specificky lid- je zná ortodoxně empirická věda, je jen jedním z pro-
ské formy psychiky a uvádí vývojovou sekvenci: fy- jevů světa psychiky.
zické - psychické - vědomé ("humanízace psychic- Evolucionistické úvahy o psychofylogenezi a o evo-
kého" spojená s ekonomizací přírodních vztahů, tj. se lučním smyslu jednotlivých psychických funkcí vy-
406
vývoj psychiky
cházejí ze základního aspektu, který je možno označit Spatřujeme-li funkci psychiky v regulaci vztahů orga-
jako strategie evoluce, tj. otázka principů, jimiž je vý- nísmu k prostředí, souvisí zřejmě vznik psychiky již
voj života organismů řízen, jakož i otázka, jaký smysl s nejelementárnějšim předpokladem takové regulace,
mají v rámci takové strategie jednotlivé psychické kterým je podle A. N. Leonťjeva (1966) čivost, schop-
funkce a způsoby chování, např. jaký smysl mají emo- nost reagovat na přímé působení podnětu pohybem.
ce a jaký smysl má např. imponování samců samicim Avšak "kdykoli se pokoušíme soudit na počitek podle
v době říje. Za základní strategii evoluce se pokládá pohybu, narážime ve skutečnosti na nemožnost roz-
reprodukce života jedince a druhu (resp. reprodukce hodnout o tom, jde-li o čivost, nebo o projevy jedno-
individuálních genů). Za tim se ovšem vynořuje další duché dráždivosti, která přísluší veškeré živé hmotě"
"proč" a opět další otázka, proč je tomu právě tak atd. (Leonťjev). Pohyb se může uskutečňovat i bez účasti
ad infmitum. D. McFarland (1985) analyzuje, mimo nervové soustavy, jakje to známo u rostlin. Nejjedno-
jiné, pohlavní strategii u člověka. Soudi, že pohlavní duššimi formami pohybu jsou tropismy a taxe. První
výběr by mohl mit u člověka velký evoluční význam se objevují u rostlin a jsou zprostředkoványdráždivos-
v polygamním společenství a antropologové odhadují tí na světlo, teplo, vlhko nebo chemické vlivy, druhé
proporci monogamních společenství na 16 až 50 %, se objevují u jednobuněčných živočichů jako reakce
ale v tom může být skryta skutečná povaha věci a stu- na světlo, teplo, směr zemské tíže, dotyk a další pod-
peň striktní monogamie je velmi nízký. Podobně je to- něty. Podkladem těchto pohybů jsou metabolické změ
mu u většiny živočišných druhů, ale obvykle otec zůs ny v protoplazmě způsobované přímým stykem s pod-
tává s matkou až do doby, kdy je mládě schopno něty a jsou rovněž zprostředkovány dráždivostí,
samostatného života. Nicméně pravověrní muslimové základní vlastností živé hmoty. Za vyšší formu dráždi-
mohou mit až čtyří ženy a také u určitého druhu etiop- vosti pokládá Leonťjev čivost: zatímco dráždivost se
ských opic mají samci malý harém. Společenská insti- zakládá na bezprostředním působení energie podnětu
tuce rodiny u člověka má nejen funkci právní a eko- na organismus, východiskem čivosti je již vyšší úro-
nomickou, ale také pečovatelskou, tj. v podstatě veň vývoje, na níž se vytváří reakce na signál; nejde tu
biologickou. Aby strategie rozmnožování u člověka již jen o pohyb, ale o jeho funkce, a proto se čivost
byla úspěšná (ženy rodi většinou jen jedno dítě a jen spojuje se svalovou soustavou. Vývojem se tedy usku-
několik let, člověk má mimořádně dlouhé dětství atd.), tečňuje přechod od dráždivosti k čivosti, a to tehdy,
musí být děti dlouho rodiči opatrovány. Závislost di- když organismy přecházejí z prostředi "živlů" do pro-
těte na rodičích spočívá předevšim v nedozrálosti jeho středi "diskrétních předmětů". Je to vývoj, který smě
mozku: děti potřebují dvakrát více času než mláďata řuje od vztahu organismu k energii podnětu ke vztahu
goril nebo šimpanzů k tomu, aby mohly stát na vlast- organismu k podnětu jako signálu; nejde tedy už jen
ních nohách; mláďata opic visí na těle matky přídržu o vztah organismu k podnětu, kterým je např. potrava,
jíce se její srsti, děti musí být chovány. Žena potřebuje ale o vztah k podnětu jako signálu potravy. Čivost je
muže k péči o ditě a v evoluci se vyvinuly mecha- tedy reakci na signály, je to již "psychický odraz"
nísmy přípoutání muže ke společnému životu, totiž umožňující organismu orientaci v životním prostředí.
udržování sexuálního zájmu partnera. Žena si vybírá Orgánem tohoto složitějšího vztahu je nervová sousta-
"zdatného otce" a partnera, muž svou "zdatnost" před va (Leonťjev).
vádi a soupeří s jinými muži o ženu; žárlivost mu za- Fylogeneze lidské psychiky probíhala, obecně vza-
jišťuje reprodukci vlastních genů. Kultura ovlivňuje to, jako vývoj od instinktu k intelektu, resp. od magic-
pak různost svatebních obyčejů a ucházení se mužů kého myšlení k pojmově logickému myšlení. vývoj ja-
o ženy. ko cestu k dokonalejšim formám poznávání chápou
Vznik elementární psychiky. vývoj psychiky je H. Wallon (1945), G. Viaud (1946), 1. P. Frolov
spojen s vývojem organismů a nepředpokládá nervo- (1953), S. A. Barnett (1967) a další; je však sporné,
vou soustavu, neboť existují např. druhy mořských hub v čem je intelekt dokonalejší než instinkt. H. Bergson
(Stylotella), u níchž lze pozorovat určité druhy chová- (1919) soudil, že jde o dvě nesrovnatelné schopnosti,
ní, i když nemají ani elementární nervovou soustavu. z níchž každá je určena pro něco jiného. Dobré srov-
407
-_.- - _ .. _ - - - - - - - - - - - - -
vývoj psychiky
nání instinktivních a inteligentních aktivit podal smyslu je také koncept učeni vztahován ke konceptu
G. Viaud (1946): inteligentni aktivity se liší od vývoje: vývoj je chápán jako funkce učeni, a to jak
instinktivnich především tím, že se vyznačují dokona- v rovině fylogenetické, tak i ontogenetické (instinkty
lejší adaptací na změněné podmínky prostředí, na "ne- obsahují zkušenosti druhu, zvyky zkušenosti indi-
navyklé situace" a na "nové požadavky"; inteligentni vidua): jedinec disponuje oběma druhy těchto zku-
akt se vyznačuje novým jednáním v nové situaci, šeností. Projevem elementárního učeni je tzv. habi-
a veškeré akty inteligence jsou tak charakterizovány tuace, přívykáni (některé druhy zvířat se např. naučí
"porozuměnimvztahů mezi elementy toho, co je dáno, nereagovat na přítomnost lidi, jestliže jimi nejsou
a invencí toho, co je třeba učinit" (Viaud). Aby se ži- ohrožovány).
vočich choval inteligentně, je nutné, aby: 1. porozuměl Ontogeneze lidské psychiky. Psychický vývoj na
situaci, 2. vyvinul řešeni a 3. vykázal úspěšné výsled- úrovni ontogeneze se uskutečňuje jako důsledek inter-
ky (Viaud). E. Kretschmer (1963) však poukazuje na akce zrání a učení; zráni se vztahuje k funkčni způso
to, že se v určitých životnich situacích, zvláště v těch, bilosti nervových vláken a je chápáno jako jejich
které znamenají ohroženi života, ujímá řízeni činnosti opouzdřováni (myelinizace), které zdokonaluje vedeni
instinkt, když intelekt zklamal. Proto je výše uvedená nervových vzruchů. B. N. Klosovskij (1949) uvádi ex-
Teze Metoda
Psychoanalytické:
- Freudova psychosexuální teorie chování je kontrolováno nevědomými sklony klinické pozorování
- Eriksonova psychosocíální teorie vývoj osobnosti probíhá řadou stadií
Mechanistické:
- Behaviorismus nebo tradiční teorie učení člověk je reaktivní bytost, rozhodující se, rigorózní vědecké (experimentální) proce-
(Pavlov, Watson, Skínner) jak prostředí kontroluje chování dury
- Teorie sociálního učení (Bandura) děti se učí v socíálním kontextu pozorová-
ním a napodobováním modelů, jedinec je
aktivní účastník učení
Organismické:
- Piagetova teorie stadií kognítivního vývoje myšlení dítěte se vyvíjí jako kvalitativní flexibilní (klinický) interview, pečlivé po-
změny, probíhající čtyřmi stadii zorování
Humanistické:
- Maslowova teorie sebeaktualizace lidé jsou způsobili utvářet svůj život a starat pozorování, rozbor pocitů
se o svůj vývoj
charakteristika jen relativni, stejně jako vymezeni in- perimenty, které prokazují oboustrannou závislost zrá-
teligence, které podává S. A. Barnett (1967): "Inteli- ni a učeni: učeni urychluje proces zráni, ale může pů
gence je schopnost přízpůsobit chováni okolnostem." sobit a uskutečnit se až na určité úrovni zralostí
Toto přízpůsobováni se změněným okolnostem je nervové soustavy. V tomto smyslu se rozlišují fyloge-
funkcí učení, procesu, který evoluce k tomuto účelu netické a ontogenetické činnosti. K prvnim patří
vyvinula a který organismu umožňuje, aby těžil ze např. vstáváni, stáni a chůze u dítěte, činnosti, které se
zkušeností uchovaných v paměti a v dané situaci účel objevují až v určité fázi jeho vývoje, v určitém věko
ně reagoval tak, jak se mu to v minulosti osvědčilo. vém období, a nemohou být cviče.pím navozeny dříve,
Učenim mohou být do jisté míry u některých živo- protože tomu neodpovídá funkčni zralost příslušných
čišných druhů modifikovány také instinkty. V tomto nervových, resp. i orgánových struktur. Naproti tomu
408
vývoj psychiky
ontogenetické činnosti, jako je např. jízda na kole nebo nich hříček". Regresni reakce se mohou fixovat jako
určité hry s mičem, jsou produktem cvičeni v podnún- ustálené zvyky.
kách zralosti příslušných neuromotorických struktur. Důležitým tématem ontogenetické psychologie je
Kritická vývojová období. Existují určité "senzi- klasiflkace vývojových období, která neni zcela jed-
bilni fáze" pro fixaci zkušenosti, získané v těchto ob- notná, ale ustálila se v podstatě na následujícím sché-
dobích. Jde o experimentálně potvrzený jev, který se matu:
nazývá vtiskání (angl. imprinting) a který studoval ze-
jména K. Lorenz (1935), jenž je také autorem uvede- A. Prenatální období:
ného terllÚnu. Např. následováni rodičů je u housat od 3. týdne po oplozeni: embryo,
a jiných druhů zvířat instinktivni tendencí, která se od 5. týdne po oplozeni: plod (foetus).
v přirozených podnúnkách uplatňuje v prvních dnech
po narozeni; jestliže jsou housata v prvních dnech po B. Postnatálni období:
narozeni od rodičů izolována, naučí se následovat ja- od narozeni do konce 1. měsíce: novorozenec,
kýkoli pohybující se předmět, ať je to zvíře jiného ži- do konce 1. roku: nemluvně (kojenec),
vočišného druhu, člověk, nebo dokonce třeba mič; do konce 3. roku: batole,
později je nelze přimět k následováni rodičů, jejich do konce 6. roku: předškolni věk,
chováni je ireverzibilní. Kritickým vývojovým obdo- od 7. do 11.-12. roku: mladší školní věk,
bím člověka je rané dětství; v této fázi se určité zkuše- od 11.-12. do 14.-15. roku: starší školni věk (pubes-
nosti, např. citová deprivace, mohou stát osudné pro cence),
vznik určitého typu osobnosti, resp. určitého syndro- od 16. do 18. roku: adolescence,
mu reagováni (agresivita, emočni labilita, tzv. bazální od 19. do 30. roku: mladší dospělost,
úzkost atd.). V období dospíváni, v době poWavni zra- do 45. roku: střední dospělost,
losti, mohou vznikat různá psychosexuálni zaměřeni do 60. roku: starší dospělost,
i do 71. roku: počátečni stáří,
I
I
vyvolaná třeba i náhodnými asociacemi sexuálního
vzrušeni s určitými objekty nebo činnostmi. Kri- od 75. roku: pokročilé stáří.
409
Vývoj psychiky
z interakce stimulace a činnosti: aby se dítě nonnál- uvedena do souladu s již dosaženým poznáním, a ako-
ně vyvíjelo, potřebuje určitou núru vhodné stimulace modaci, proces měnící současně vnitřní strukturu poz-
a musí vykazovat určitou núru vhodných předmětných nání, až se dostane do souladu s realitou. Tak např. ko-
činnosti. Obecným předpoklademje nonnální vrozená jenec poznává zprvu svět ústy tím, že do nich strká
psychofyzická konstituce. Obecně lze také říct, že dí- různé předměty a saje je (což zřejmě souvisí s krme-
tě se vyvíjí, pokud něco vhodného činí a pokud je ním, vyvolávajícím dominantní aktivitu úst). Setká-li
v dostatečné míře emocionálně saturováno (nasyceno) se s novým předmětem, asimiluje ho do svého sché-
kladnou sociální stimulací ze svého nejbližšího okolí. matu sání, ale je-li tento předmět špičatý nebo hořký,
Ranou fonnou činnosti dítěte je hra. Podle A. N. objevuje, že všechny předměty nejsou k sání, začíná
Leonťjeva (1980) má činnost kruhovou strukturu: bě rozlišovat, a tak se přízpůsobuje realitě. Asimilace
hem činnosti dochází k přechodu vnější situace (sti- a akomodace vytvářejí proces ekvi1ibrace, směřující
mulace) ve vnitřní reprezentaci (model) a naopak k ustavení rovnováhy mezi poznáváním a vnějším
k přechodu vnitřního modelu k vnějšimu jednání. světem. Inteligenci chápe Piaget (1966) jako soustavu
V činnosti se tedy uskutečňuje stálá interakce vnitřní účinných operací, tedy jako myšlení, jako živou logi-
ho modelu situace a jednání, která má povahu kon- ku v akci. Rozlišuje pak následující stadia vývoje ín-
frontace se skutečností a vlivu zpětnovazebnich pod- teligence (myšlení, kognitivního vývoje):
nětů, které model i jednání upevňují nebo korigují. - Senzomotorické stadium (zahrnuje první dva roky
L. S. Vygotskij zdůrazňuje řízení činnosti dítěte do- života dítěte). Novorozenec disponuje jen vrozenými
spělými osobami ve formě instrukcí, které dítě reflexy a je zcela závislý na péči dospělých, ale již ke
internalizuje a pak v podobných situacích internalizo- konci prvního měsíce si vytváří určitá senzorická
vané vzorce činnosti externalizuje v instrumentální schémata a snaží se je koordinovat na konci čtvrtého
vzorce chování (operanty). Důležitým momentem vý- měsíce věku: dítě si prohlíží to, co uchopilo, a experi-
voje je osvojení řeči, která umožňuje dokonalejší po- mentuje s věcmi. V tomto věku však dítě nemá ještě
znávání a jako tzv. vnitřní řeč se stává důležitým regu- vyvinuto poznání objektu, existují pro ně pouze pod-
látorem činnosti dítěte. V psychické regUlaci činnosti něty. Koncem prvního roku věku dítě objevuje spojo-
se uplatňují motivace, program způsobu jednání, zpět vání prostředku a účelu (např. přítáhnutí věci k sobě)
né vazby a dosažení cíle (uspokojení). Dítě má vroze- a koncem druhého roku věku již nemusí prakticky ex-
nou tendenci k experimentaci, tj. k manipulaci s věc perimentovat, "neboť byly zvnitřněny dosud praktiko-
mi a jejich prozkoumávání; tato experimentace dítěte vané způsoby činnosti", tzn. že je dítě může nyní pro-
má v tomto smyslu samozpevňující povahu a je vý- vádět jen v představách.
chodiskem pozdějších složitějších předmětných čin - Preoperační stadium (od dvou do sedmi let věku):
ností. mluvená řeč, které se dítě učí, mu umožňuje prostřed
vývoj psychiky v ontogenezi může být studován nictvím slov -symbolů mentální reprezentaci vnějšího
dvěma komplementárními způsoby: jeden se zaměřu světa a myšlení se stále více orientuje na řeč. Vyvíjí se
je na zvláštnosti toho kterého období (zhruba podle charakteristický dětský egocentrismus, tj. ego-vztažné
výše uvedené klasifikace vývojových období), druhý pojetí světa (sluníčko je tu, aby mi bylo teplo),
se zaměřuje na určité konkrétnější téma (např. na vý- znemožňující zaujmout stanovisko druhého, které je
voj hry, sociálních vztahů, myšlení apod.). Uplatňují prokazováno známým experimentem s barevnými
se pří tom ovšem různá teoretická a metodologická "kopci" (homolemi): dítě sedí před sestavou tří různo
východiska. barevných homolí a má říci, jak je vidí panenka, která
Teorie vývoje inteligence J. Piageta (1947) předsta sedí proti němu; dítě to nedokáže, dokáže vidět okolní
vuje metodologicky specifickou (na základě rozhovo- svět jen svýma očima. Ještě v polovině tohoto období
rů s několika málo dětmi) teorií vývoje myšlení, která trvá závislost na smyslovém vnímání: před dítě je pos-
vyvolala široké příznívé i kritické příjetí. vývoj vůbec, tavena řada čtyř kalíšků a pod ní řada čtyř vajíček; dí-
podle Piageta, předpokládá dva komplementární pro- tě je dokáže mechanicky spočítat a na otázku, zda je
cesy: asimilaci, tj. zpracování infonnace tak, aby byla víc kalíšků nebo vajíček, řekne, že je jich stejně, pro-
410
vývoj psychiky
tože obě řady jsou stejně dlouhé, uděláme-li však me- straktní pojmy (např. váha), v praxi prováděné kombi-
zi vajíčky větší mezery a jejich řada se tím prodlouží, nace již nejsou náhodné, ale systematické. Formální
dítě řekne, že je více vajíček. V tomto období se také myšlení je zaměřeno i na pojetí možného, které je ve-
vytváří pro další vývoj významné "schéma objektu", rifikováno systematickým experimentováním; je to
tj. kognitivní schéma, jehož jádrem je invarianta před myšlení spíše hypoteticko-deduktivní než empiricko-
mětu vzhledem k jeho změnám v prostoru a čase; ur- -induktivní (l H. Flavell, 1977). Uplatňují se v něm
čitý konkrétní objekt je vnímán jako totožný, i když logické vztahy a "operace s operacemi". Prototypem
v různé pozici vypadá různě. Mezi 4.-7. rokem věku logického vztahu je následující úvaha: jestliže A=B
vystupuje názorné myšlení, které probíhá v předsta a B=C, pak také A=C.
vách, pojmy mají názorný charakter, dítě není ještě Kognítivní struktury se vytvářejí z rozdílů mezi
schopno vytvářet třídy a podtřídy předmětů. V jednom komplexitou vnitřního obrazu světa a jeho vnější kom-
experimentu je dítěti předloženo osm hnědých a dvě plexitou a tendují k vyvažování těchto rozdílů novými
bílé dřevěné perly. Je-li položena poněkud zavádějící objevy (R. Oerter, 1987). "Architektura intelektu" má
otázka, zda je tu více dřevěných nebo hnědých perel, základy v objevování invariant, tj. toho, co je stálé
dítě odpoví, že je tu více hnědých perel. Teprve kolem
v proměnách objektů.
sedmého roku věku se objevují konkrétní myšlenkové Teorie vývoje morálky ("morálního usuzování")
operace založené na "vnítřním mentálním jednání". J. Piageta (1932) je také založena na poznatcích, které
Problém s perlami řeší správně, neboť pochopílo, že slavný švýcarský psycholog získal metodou klinic-
hnědé a bílé dřevěné perly jsou podtřídou třídy dřevě
kých rozhovorů s dětmi, které hlavně posuzovaly cho-
ných perel, ale problém musí být dán názorně, je-li
vání hrdinů povídek, jež jim badatel vyprávěl, a odpo-
dán slovně, dítě jej nevyřeší.
vídaly na jeho otázky týkající se různých morálních
- Stadium konkrétních operací (od 7 do II let věku):
hledisek vyprávěných přiběhů. Bylo tu tedy zkoumá-
dítě je již s to nahlížet věci a události z různých as-
no spíše určité pojetí morálky než přímý vztah mezi
pektů a "vidět" objekt i očima druhých. Předtim bylo
morálkou a jednáním, kterému se však Piaget nevyhý-
schopno brát zřetel k jednomu aspektu věci a nechá-
bal. Tak byla např. objevena "kvantitativni povaha"
palo ještě princip invarianty, např. množství. Jestliže
dětské morálky a neschopnost dítěte brát v úvahu
byly před dítě postaveny dvě stejně velké koule z plas-
teliny a jedna z ních pak byla před nim rozplácnuta, úmysl činu: za "horšího" je např. pokládán dětmi
mladšího předškolního věku chlapec, který rozbije ví-
tvrdilo, že v kouli je plasteliny více. V sedmém věku
se dítě již učí počítat a objevují se u něj tří typy kon- ce hrníčků neúmyslně, než ten, který rozbije jen jeden,
krétních myšlenkových operací: kompenzace (hladina ale úmyslně, chlapec, který udělá na ubruse větší in-
vody ve vysoké nádobě je vyšší, ale nádoba je užší), koustovou skvrnu, než chlapec, který udělá menší. vý-
reverzibilita (vylejeme-li vodu zpět do původní nádo- voj morálky probíhá ve dvou stupních:
by, dosáhneme původní hladiny), identita (žádná voda - Heteronomní stupeň (asi do 8. roku věku): pravidla,
nebyla přidána, ani ubrána, musí jí být tedy stejné podle nichž dítě jedná, pocházejí od druhých osob, ze-
množství). Souhrnně se tyto operace nazývají "grupo- jména ovšem od rodíčů, a dítě jedná v souladu s nimi,
vání", vzájemně se podporují a mají povahu pojmů. resp. je pokládá za správná, protože za nimi stojí au-
- Stadium formálních operací (období dospívání torita, která jejich plnění odměňuje a neplnění trestá.
a adolescence): člověk tu již dosahuje úrovně ab- Je to ,,morální realismus", založený na uznání autority
straktního logického myšlení, provádí operace s po- a sankce.
jmy podle principů logiky, ale ne vždy přesně a správ- - Autonomní stupeň (od konce 8. roku věku výše) vy-
ně. Má schopnost operovat se symboly a testovat vstává zejména ze vzájemné interakce vrstevníků, zvl.
hypotézy: "formální myšlení je hypoteticko-deduktiv- ve společenských hrách, kde se dítě učí respektovat
ní", umožňuje dedukování závěrů z hypotéz, což určitá pravidla a kooperaci (pravidla her a morálky
umožňuje jít za názorně dané. "Situační logika" dítěte jsou analogická). Je to "morálka vzájemného respek-
je překonána, do logických vztahů vstupují nyní i ab- tu", založená již na zvnitřnění určitých norem. Uplat-
411
vývoj psychiky v ontogenezi
ňuje se zde princip jednat s druhým tak, jak bych chtěl, 9 měsíců a které bylo zkoumáno zejména jako chová-
aby on jednal se mnou. ni plodu (od 5. měsíce po početí). Plod se vyvíjí v pro-
Morálka dítěte je zprvu heteronomní a současně středí mateřské dělohy, která je ideálním životním pro-
egocentrická ("nemám se prát, protože by mi to moh- středím (teplo, měkkost, bezt1akovost), a tvoří téměř
lo ublížit" a "protože to tatínek říká"). Postupně se dokonalou fyziologickou jednotu s tělem matky,
však u dítěte vyvíjí smysl pro spravedlnost a oběta s nimž je spojen placentou, jejími klky a pupečni šňů
vost, schopnost posuzovat úmysl čínu. Asi ve věku 8 rou. Již embryo vykazuje spontánní pohyby, u plodu
let dítě objevuje morální nedokonalost dospělých těchto pohybů přibývá a v 8. měsici tvoří již asi jednu
i svých rodíčů, kteří začnou ztrácet svou přírozenou čtvrtínu denní doby; pohyby mají povahu krouceni,
autoritu, a na morálku dítěte začne působit vliv jeho "kopáni" atd., mohou být vyvolány i silnými vnějšími
vrstevníků a další činitelé. podněty a zjistilo se, že mohou být i podmiňovány.
Donedávna se soudílo, že plod vykazuje jen reflexní,
velmi hrubé a nekoordínované pohyby, avšak T. Verny
Literatura: aJ. Kelly (1981) a před nimi již jini se domnívají, že
Fylogeneze: Czako, M., Novaeký, M.: Porovnávacia psychológia, už u plodu lze pozorovat počátky psychiky ve formě
Bratislava 1985. Drvota, S.: Od zvířete k člověku, Praha 1979. Ha- jakéhosi "temného prožíváni", či dokonce "aktivního
lliday, T. R.: Sexual strategy, Oxford 1980. Hinde, R. A.: Animal be-
citového života", že je zde již vyvínuto elementární
haviour: A synthesis of ethology and comparative psychology, New
vnímáni cítěni a učeni, že však (zejména v případě ele-
York 1966. Lorenz, K.: Základy etologie, Praha 1993. MeFar-
land, D.: Animal behaviour: Psychology, ethology and evolution, mentárního cítění) jde především o reakce na emoční
London 1988. Tembroek, G.: Verha1tensforschung: Eine Einfiihrung stav matky v době těhotenství (radostné očekáváni dí-
in die Tier-Ethologie, 2. vyd. Jena 1964. Thorpe, W. H: Learning těte, resp. úzkosti a stresy, které prožívá). Odvozuje se
and instinct in anima1s, repro London 1958. to zejména z poznatků o souvislostech určitých způso
Antropogeneze: Beneš, J.: Člověk, Praha 1994. Bronowski, J.: bů chováni dítěte s postoji matky k těhotenství (chtě
Vzestup člověka, Praha 1985. Young, J. 2.: An introduction to the né a nechtěné děti), jako jsou např. syndromy novoro-
study of man, Oxford 1971.
zenecké apatie, nebo naopak hyperaktivity. Některé
Ontogeneze (obecné problémy vývoje): Endler, N. S., Boulter, poukazy na to, že nechtěné děti vykazují ve větší míře
L. R., Osser, H: Contemporary issues in developmental psychology,
potratovost a komplikované porody, hypotézu o prena-
New York-London 1968. Kurie, J. (red.): Ontogenetická psycholo-
gie, Praha 1986. Leonťjev, A. N.: Problémy psychického vývoje,
tálním psychickém životě rozhodně nepotvrzují. Podle
Praha 1966. Oerter, R.: Modeme Entwicklungspsychologie, 21. Z. Matějčka a J. Langmeiera (1986) se v těchto hypo-
vyd. Donauworth 1987. Schmidt, H. D.: Obecná vývojová psycho- tézách často uplatňuje více fantazie než spoleWivých
logie, Praha 1978. Thomae, H (red.): Entwicklungspsychologie poznatků. Také názor, že plod, a dokonce i embryo již
(III. sv. Handbuch der Psychologie), 2. vyd. Gottingen 1959. J,ýgot- mají vědomi své existence, je pouhá hypotéza a expe-
skij, L. S.: vývoj vyššich psychických funkcí, Praha 1976.
rimenty s hypnotickou regresí to nedokazují. Zážitky
matky, např. úzkostné stavy doprovázené zvýšeným
svalovým napětím a dalšími fyziologickými změnami,
vývoj psychiky v ontogenezi se mohou přenášet na dítě ve formě jakési "emoční ín-
fekce". Avšak "protestní chováni" nechtěných dětí je
Ontogeneze pojednává o celkovém vývoji jedínce, tě zatím spíše spekulací než vědeckým faktem. Pozoru-
lesném i duševním. Tento vývoj probíhá určitými sta- hodná jsou zjištění, že již embryo při uměle přerušo
díi a uplatňují se v něm určité zákonitosti, jakož i vliv vaném těhotenství vykazuje obranné pohyby. Syste-
souhry vrozených dispozic a získaných zkušeností maticky se prenatální psychikou zabývá skupina
(vývoj psychiky). Dále je podána stručná charakteris- švýcarských psychologů (G. G. Graber, F. Krose,
tika jednotlivých'vývojových období índividuální psy- 1973, a další). Psychohygiena v těhotenství je pro vý-
chiky. voj plodu důležitá.
Prenatální období. Je to období nitroděložního Rané dětství začíná narozením a dělí se obvykle
vývoje, tedy od početí do narozeni, které trvá obvykle na období novorozence (první měsíc života), období
412
vývoj psychiky v ontogenezi
kojence či nemluvněte (do konce 1. roku věku) a na út- obtížné. Na objeveni se matky reaguje nemluvně kom-
lý věk či věk batolete (do konce 3. roku). Určujicim plexem oživení (radostnými mimickými a hlasovými
vývojovým činitelem mohou být různé porodní kom- projevy a živými pohyby). Zprvu synkretické (globál-
plikace (nitrolební krvácení, hypoxie, zhmoždění ní) vnimání se s rozšiřující zkušeností a činností dítě
mozku), které mohou později způsobovat poruchy vý- te postupně zdokonaluje a umožňuje rozpoznávání
voje, zejména jeho celkové opoždění ve sféře duševni konkrétních objektů a později vztahů mezi nimi.
i pohybové. Nedonošené (nezralé) předčasně narozené V prvních měsících se u dítěte objevuje také tendence
dítě se liší od donošeného normálního dítěte vahou k nápodobě (kolem 6. měsíce dítě začíná napodobovat
i vzhledem a vykazuje opožděni všech psychických různé hříčky, např. "paci-paci", "pá-pá" apod.). Vob-
a motorických funkcí, což nemusí znamenat trvalý de- dobí nemluvněte je nejdůležitějšísituace kojení, resp.
fekt, neboť do 3.-4. roku věku se toto opožděni za nor- krmení, a to nejen z hlediska výživy, ale také jako
málních okolností a lékařské péče vyrovnává. Prostře technika sociální a citové stimulace (poloha dítěte
dí dělohy nedonošeným dětem po určitou dobu v matčině náruči); důležitá je též doba a způsob odsta-
nahrazuje inkubátor. Příchod dítěte na svět se projevu- veni. Byly shledány významné korelace mezi způso
je prvním křikem, který není protestem proti změně bem kojení, dobou odstavení a určitými rysy osobnos-
prostředí, ale projevem prvních nadechnutí. Smyslové ti v pozdějšim dětství. V tomto období se též vyvíjí
orgány novorozence fungují ještě nedokonale. Novo- tzv. bazální jistota nebo bazální nejistota (úzkost),
rozenec mnoho hodin denně prospí, bdí však asi 8 ho- určovaná chováním matky vůči dítěti, a zejména mí-
din denně (což je dvakrát delší doba, než se donedáv- rou přímého kontaktu (dítě ponechávané dlouho samo
na soudilo). Velmi důležitá je sociální komunikace sobě se stává nejisté). V kojeneckém věku se dítě za-
matky s novorozencem, v níž se uplatňujetělesný kon- činá obracet na bříško a lézt a vykazuje aktivní pohy-
takt a něžné zacházení matky s dítětem ("Lóczyho by. V 7.-8. měsíci se objevuje tzv. separační strach: dí-
systém", princip "rooming in", či princip humanizace tě pláče, i když jsou uspokojeny všechny jeho potřeby,
M. Damborské, 1981). Je žádoucí, aby tento kontakt nechá-li je matka o samotě. Dítě je postupně vedeno
byl navázán co nejdříve po porodu a trval denně co k náročnému úkolu naučit se udržovat tělesnou čisto
nejdéle. Je charakterizován jako "interakce plná něž tu a osvojit si mluvenou řeč. Kolem 3. měsíce začiná
ných dotyků a stálého zrakového kontaktu s laskavým dítě broukat (hry s mluvidly), v 6. měsíci žvatlat (nej-
komentářem každé situace" ze strany matky. Je to dů prve vyslovování slabik a později jejich spojování, při
ležitý činitel pozitivní citové stimulace, který hraje čemž se objevuje i známé "ma-ma", které neni oslo-
rozhodující roli v dalšim vývoji dítěte. Jeho citová vením matky). Projevují se při tom již zvláštnosti toho
deprivace v tomto období raného dětství může vést kterého národního jazyka (české děti žvatlají jinak než
k nežádoucím ireverzibi1nim důsledkům (syndrom např. německé) a předpokladem jsou vrozené artiku-
hospitalismu se symptomy agrese, emočni lability, za- lační schopnosti. Nejprve se ditě učí chápat určitá slo-
ostávání vývoje řeči a dalšími). Dítě je bezmocné fy- va. První slova, která vyslovuje velmi nedokonale až
zicky, ale nikoli sociálně, signalizuje matce své potře koncem 1. roku věku, mají velmi široký význam (řek
by pláčem a křikem a brzy se u něho vyvíjí první ne-li např. dítě "máma", může to znamenat "mámo,
sociální potřeba, potřeba kontaktu s matkou; dítě se pojď sem", nebo "mámo nechoďpryč" atd.). Raný věk
dožaduje její přítomnosti. Již v prvním týdnu se u no- je obdobim tzv. primární socializace (~ Socializace),
vorozence objevuje spontánní úsměv (P. Wolff, 1963), vrůstánim dítěte do společnosti, v jehož průběhu si dí-
objevují se orientační reakce a první podmíněné reak- tě musí osvojit základní kulturní návyky, chápání a po-
ce (podmínění zpočátku generalizovaného sacího re- užívání mluvené řeči, ale je také obdobim prudkého tě
flexu na situaci kojení, resp. krmení). Emoční reakce lesného růstu, zdokonalování motoriky, senzorických
jsou nejprve velmi nediferencované (projevy libosti funkcí, vývoje emocí a sociálních vztahů. V období
a nelibosti s určitou mírou vzrušení), ale brzy se obje- nemluvněte dochází zejména k rychlému vývoji sen-
vuje hněvivá reakce na omezování pohybu a později zomotoriky: zdokonaluje se vizuálně-motorická koor-
další emoce. Rozlišování křiku a pláče bývá zpočátku dinace, tj. zejména uchopovací pohyby. Začiná období
413
Vývoj psychiky v ontogenezi
l.měs. - v poloze na bříšku stáčí hlavíčku do - neartikulovaný křík - ustane kříčet, slyší-lí nad sebou lid-
strany a skrčuje nožky pod sebe ský hlas
2. měs. - v poloze na bříšku zvedá na chvílí - křík se diferencuje na emocionálně - reaguje úsměvem na lídskou tvář (ni-
hlavíčku, v poloze na zádech mává negativní (tvrdé nasazení) a pozitivní koli na zvíře nebo na hračku)
současně oběma rukama, skrčuje a na- (měkké nasazení)
tahuje současně obě nožíčky
3. měs. - je-lí zvednuto, udrží hlavíčku vose - počátek broukání (zvuky přípomína - obrací hlavíčku za zvukem lidského
těla, v poloze na bříše zvedne na chvíli jíci vrkání, kvíčení, bručení atd.) hlasu (nikoli zvonku)
hlavičku, udrží v ruce podaný předmět
4. měs. - v poloze na břiše "pase koníčky", - rozliší různé oblíčeje (pozná matku)
v poloze na zádech otáčí hlavíčku na
obě strany, sahá po předmětech oběma
rukama
5. měs. - dovede nemotorně uchopit podávaný - vydává zvuky složené ze samohlásek - reaguje na mimiku dospělých (na
předmět, převrátí se samo z polohy na (a-a-a, 0-0-0-, a-e-o) úsměv odpovídá úsměvem, na hněvivý
zádech na břícho výraz reaguje pláčem)
6. měs. - sahá po předmětech a uchopuje je jed- - počátek žvatlání (vyslovování slabík - dojde-li k přerušení styku s dospě
nou rukou; posazeno, udrží se v sedu, ba, ta, pa, ma lým, projevuje nelíbost pláčem
převrátí se z polohy na bříše na záda
7. měs. - manipuluje s předměty, které má
v rukou, samo - dosud nejistě - sedí,
pomocí rukou se zvedá do kleku, vy-
strkuje zadeček, otáčí se kolem své
osy, ale dosud neleze
8. měs. - překládá předmět z ruky do ruky, sa- - napodobuje zvuky po dospělém - rozlišuje, zda určítý výraz tváře je
mo se posazuje, samo leze přítahujíc se míněn vážně, nebo žertem
rukama, samo stojí, držíme-li je za ru-
ce
9. měs. - objevuje se protipostavení palce - reaguje na své jméno - těší se ze hry "na schovávanou"
a uchopování drobných předmětů, sa-
mo leze po rukách a kolenou
10. měs. - samo se postaví držíc se rukama za - rozumí řečí - na výzvu dělá "pá-pá", "paci-paci",
oporu; záměrně upouští předmět, který ukazuje, jakje velké
drželo v ruce
ll. měs. - bere do každé ruky jednu hračku ne- - podává hračku, ale nepouští jí; upo-
bo uchopí dva předměty jednou rukou; zorňujena sebe tím, že tahá matku za
stojí samo bez držení, chodí bokem šaty
přídržujíc se rukama
12. měs. - učiní první samostatné krůčky, je-lí - vyslovuje první slovo - spolupracuje pří oblékání
vedeno za ruku
18. měs. - chodí samostatně, chodí do schodů - používá así 30 slov - rozumí zákazu "To nesmíš!"; napo-
a ze schodů, je-lí vedeno za ruku, vyle- dobuje úkony, které často vidí
ze na židli; umí pít ze šálku
24. měs. - chodí samostatně po schodech, začí - používá así 300 slov; vyřídí prostý - hlásí se na hrníček; hraje si vedle jí-
ná běhat, dovede kopnout do míče, jez- a krátký vzkaz; začíná období otázek ných dětí, ale ne přímo s ními, jejich
dit na trojkolce, drží t1.1žku v prstech; "Co je to?" přítomnost je nestímuluje
dovede se samo krmit lžičkou
414
Vývoj psychiky v ontogenezi
lokomoce (přemisťování lezením), které obohacuje jich koordínace. Před dosažením 3. roku věku se obje-
zkušenosti dítěte. Dominantním orgánem vztahu vuje období kladení otázek ("období proč"), které ve-
k vnějšímu světu jsou ústa, která jsou nejvíc expono- de při správných reakcích rodičů k rozšiřování dětské
vána při krmení. Psychoanalýza z toho odvozuje tzv. ho poznávání světa, i když je jeho výklad převážně
orální fIxací (tendencí k zaměstnávání úst), vycháze- antropomorfIcký a magický (resp. anímístický): dítě
jící z frustrace nebo saturace sání při krmení, projevu- chápe svět jako oživený a vytvořený pro ně ("sluníčko
jící se později výše zminěnou tendencí. V 6. měsíci dí- svítí, aby mi bylo teplo"). Dále se u dítěte vyvíjí vědo
tě již s oporou vzpřímeně sedí, ale již dříve dochází ke mi sociálního já (vědomijedínečnosti, resp. odlišnosti
změně charakteristické polohy novorozence z pozice a identity), s nímž je spojeno období vzdoru: dítě ex-
v leže na zádíčkách k obracení se na bříško. V 9. mě perimentuje se svým objeveným já prosazováním se,
síci se dítě pokouší o lezení a vstávání, na koncí 1. ro- tedy negací toho, co je na něm vyžadováno. Ale jeho
ku již chvíli bez opory stojí a chodí s pomocí. V ob- závislost na rodíčích trvá a dítě přímo přejímá normy
dobí batolete dochází k dalšímu rychlému vývoji chování, které jsou mu prezentovány ve formě příka
všech psycho-motorických funkcí: dítě rychle roste, zů a zákazů, nebo je nepřímo odvozuje z pozorování
začíná se samostatně pohybovat, zdokonaluje se jeho toho, co rodíče činí. Poslušnost je pozitivně sankcío-
řečová komunikace, začíná si osvojovat hygienické nována odměnami, které uspokojují· dětskou potřebu
návyky (udržování tělesné čistoty), diferencují se jeho jistoty (projevy lásky a zájmu rodičů znamenají jisto-
emocionální reakce Ge cítlivé zejména na omezování tu), neposlušnost pak tresty, které vytvářejí pocit nejis-
pohybu, trestání), dále se diferencuje jeho socíální vý- toty a ohrožení. V polovíně kojeneckého věku se u dí-
voj (rozlišuje domácí a cízí osoby) a aktivně se zapo- těte začínají při řešení problémů uplatňovat představy
juje do života rodíny (chce být účastno jeho dění, za- a vytvářejí se předpoklady pro obrazně názorné myš-
jímá se o své okolí, je zvídavé, aktivní). Důležitou lení. Potřeba experimentace (zacházení s předměty
podmínkou dalšího žádoucího vývoje dítěte je dosta- a jejich "zkoušení") rozšiřuje činnost dítěte a s ní se
tek příležitosti ke hře, která má ještě formy jednodu- zdokonaluje i jeho vnímání. Emoce si zachovávají ty-
chých manipulací s věcmi, dostatek řečové stímulace picky dětské vlastnosti: jsou labilní, krátkodobé, ín-
(dítě napodobuje řeč dospělých) a ovšem dostatek tenzivní ve svých vnějších projevech, ale poměrně po-
kladných emocí, které dítě získává zejména z něžných vrchní. Vyvíjí se gramatická stavba mluvené řeči
kontaktů s matkou. U batolete se prohlubuje závislost a obohacuje se slovní zásoba (na začátku 2. roku věku
na matce, vyžaduje její přítomnost Giž v 7. měsíci se zná dítě asi 20 slov, na konci 3. roku už asi 900). Zdo-
dožaduje vztahováním ručiček, aby bylo pochováno) konaluje se představivost dítěte.
a dále se díferencují jeho sociální reakce Giž v 5. mě Předškolní věk představuje období do konce 6. ro-
sící reaguje na mimiku dospělých, na úsměv reaguje ku, období tzv. druhého dětství, v němž se dovršuje
často úsměvem, na zamračení dospělého se rozpláče), charakteristická dětskost dítěte, jeho dětský svérázné
napodobuje úkony, které často vidí, obohacuje se re- pojetí světa, jeho dětský egocentrismus a jeho dětská
pertoár jeho her Giž v 10. měsící se naučí hru "pa- spontaneita i jeho fyzický dětský zjev. Dominující for-
ci-pací"). Na konci 2. roku začíná běhat a dále se zdo- mou činnosti dítěte v tomto období je hra, která dostá-
konalují jeho uchopovací pohyby a je velmi důležité, vá vývojově nové formy (hra na někoho a na něco)
aby byla respektována jeho pohybová spontaneita a umožňuje dítěti proníkat do světa dospělých, chápat
a aby nebyly dramatizovány důsledky jeho přirozené sociální role a činnosti a ve skupínových hrách obsah
nešikovnosti. Důležitou a převažující činností batolete sociálních vztahů a osvojovat si pravidla chování.
je hra, která má velký význam pro rozvoj psychomo- Charakteristické dítě tohoto věku je hravé, pohyblivé
toriky (zdokonalování uchopovacích a jíných pohybů a čilé (má silnou potřebu pohybu), sdílné, sugestibilní,
na základě zdokonalování koordínace zrakových vje- s živou představivostí a sklonem k napodobování do-
mů s pohyby - vizuálně-motorická koordínace) a kte- spělých. Pro předškolní věkjsou charakteristické výše
rá je v podstatě jako "samozpevňující se činnost" zmíněné námětové a úkolové hry napodobující čín
ÍllStínktivním cvičením senzomotorických funkcí a je- nosti a role dospělých, pozdějí jsou to skupínové hry
415
Vývoj psychiky v ontogenezi
s pravidly (na honěnou, na schovávanou), konstrukčně školní přípravu. Vstupuje do nové sociální skupiny,
manipulační hry (se stavebnicí) a další fonny her. Hra školní třídy, v níž se objevují nové nonny a role, vzni-
má pro dítě samozpevňující význam, tj. sama hra je kají první kamarádství a později, zejména u chlapců,
zpevňující činností, dítě si hraje rádo, dlouho a často. charakteristické party vrstevníků. Objevují se první
Potřeba poznávání a překonávání nejasností nutí dítě zájmy, většinou sběratelské, a vyvíjejí se vztahy mezi
k domýšleni pomocí představ, k vymýšlení fantastic- chlapci a děvčaty (od nezájmu ve věku předškolním
kých souvislostí (Z. N. Novlanská, 1983). Ve hře může a řevnívosti na začátku školní docházky k zájmu
dítě určité představy prožívat jako skutečnost. Myšle- o druhé pohlaví), postupně vznikají větší rozdíly
ní předškolního dítěte je obrazně názorné, emocio- v hrách chlapců a děvčat (divky si spolu hrají na do-
genní a závislé na vjemech (dítě ještě nedokáže mácnost a opatrování dětí, chlapci si hrají na vojáky,
pochopit např. invarianci váhy, tj. že věc může měnit staví "bunkry"). Objevuje se logické myšlení, zejmé-
tvar, aniž by měnila váhu), dítě není schopno provádět na pokud dítě přemýšlí o něčem konkrétním, ná-
logické transfonnace, např. typu: jestliže A > B zorném (L.Kubička, 1959). Teprve v 10. roce věku dí-
a B > C, pak také A > C. Objevuje se tzv. situační lo- těte se objevuje přechod k abstraktnímu pojmově
gika (má-li dítě odstranit ze skupiny předmětů ty, kte- -logickému myšlení, k období tzv. fonnálních operací
ré tam nepatří, neřídí se pojmovou kategorií, např. ná- (J. Piaget). Dítě ve věku II let již představuje "uzlový
dobí, ale prakticky poznanými vztahy - hrneček bod ve vývoji" (V. Příhoda, 1963); nastupuje prepu-
a houska k sobě "logicky" patří, protože se společně bescence, kdy se dítě začne zajímat více o své sociál-
objevují, když dítě snídá; teprve později poznává, že ní okolí a uvolňovat vazby k rodičům a kdy se zvý-
houska nepatří mezi hrneček a talířek, protože obojí je razňuje diferenciace pohlavních rolí a vznikají první
nádobL). Udržuje se charakteristický dětský egocen- přátelství. Prepubescenti usilují o popularitu mezi vrs-
trismus (dítě vše vztahuje k sobě, není s to zaujmout tevníky a o ímponování, což nezřídka vede ke konflik-
hledisko jiného). Dále se prudce vyvíjí řeč dítěte (na tům s rodiči. Poslední léta povinné školní docházky již
začátku tohoto období znalo dítě asi 1000 slov, na kon- tvoří dospívání (pubescence), obvykle mezi 13.-14.
ci jich používá již asi 6000), obohacuje se nejen slov- rokem věku, u děvčat asi o rok až dva dříve (u děvčat
ní zásoba, ale i osvojování syntaxe a gramatiky a for- dochází k první menstruaci, u chlapců k první poluci).
mální výslovnost, řeč dítěte je více než v polovině V nástupu puberty jsou však značné interindividuální
sdělení egocentrická. Ve vývoji citů se uplatňují více rozdíly. Dospívající se ocitá v jakémsi mezidobí,
sociální vztahy (sympatie a antipatie, ale také cit po- přestal již být dítětem, ale dospělým se ještě nestal
vinnosti a další). (básník J. Wolker). Je to období vnitřních a vnějších
Školní věk a dospívání. Vstupem dítěte do školy konfliktů, zejména s rodiči, poznamenané zmatky
po 6. roce věku pro ně začíná věk povinností místo do- z probuzené sexuality a vnitřními krizemi, tendencí
savadního věku her a relativní bezstarostnosti. S pří k osamostatňování se a revoltě proti rodičům, zájmem
bývajícím věkem se ztrácejí také charakteristické zna- o sebe sama, snahou proniknout do světa dospělých,
ky dětskosti jak ve smyslu fyzickém (tělesná vzdorem, předstiranou hrubostí, ale vnitřní sentímen-
vytáhlost), tak i psychickém (úbytek spontaneity, zdo- talitou. Objevuje se první láska, resp. zamilovanost,
konalování sebekontroly). Úspěšný start ve školním zvýšená výběrová kritičnost (zejména vůči rodičům,
prostředí závisí na školní zralosti dítěte, která vedle kteří ztrácejí autoritu) i výběrová nekritičnost a tzv.
hledisek zdravotních zahrnuje i hledisko přiměřeně černobílé myšlení (ignorování relativismu a různosti
vyvinutého intelektu a sociability, k níž přispívalo ab- hledisek). Dospívající stojí před vážným úkolem vol-
solvování mateřské školy, případně interakce se sou- by povolání, v naprosté většině případů není pro odpo-
rozenci a vedení k samostatnosti, které zvyšuje sílu vědnou volbu disponován a rozhodují o ní rodiče, ne-
motivu výkonu a úroveň aspirací. Bylo-li dítě dosta- zřídka bez dostatečného zřetele k jeho zájmům
tečně úspěšné, je i přiměřeně sebevědomé a sociálně i schopnostem. Další vývoj je poznamenán výraznou
aktivní. Dítě si musi osvojit nové stereotypy a stan- diferenciací studentů a učňů. Dospívání je pokládáno
dardy a vyvinout smysl pro povinnost a systematickou za období krize, vyvolané vnějšími konflikty (dospí-
416
Vývoj psychiky v ontogenezi
vající chce být pokládán již za dospělého, ale dospělí a vstupuje do manželství, která jsou však vcelku před
to nerespektují), a vnitřních zmatků (konfrontace se se- časná a obvykle se brzy rozpadají. Většina ado-
xualitou a erotikou, které jsou odděleny, "hledání sebe lescentů, zejména ne-studentů, vede již více či méně
sama", bezradnost chlapců s charakteristickými tě1es pravidelný sexuální život a našla svou mužskou a žen-
nýnů změnami, mutací atd.). Důležitou roli tu hrají so- skou identitu. Uvolňuje se, byť nikoli zcela, závislost
ciální a zejména kulturní faktory vývoje (v některých na rodičích, dále se formuje úroveň sebevědomí a ži-
kulturách probíhá dospívání méně bouřlivě), jakož votních aspirací, objevují se pokusy o životní filozofii
í pohlavní rozdíly (u chlapců je průběh dospívání dy- (úvahy o smyslu života) a o sebereflexi, dovršuje se
namičtější než u dívek). Reakcí na probuzený sexus je tělesný vzrůst a charakteristické sekundární pohlavní
onanie, první heterosexuální styky mivá většina dospí- tělesné rozdíly. Objevuje se potřeba samostatnosti
vajících až mezi 14.-16. rokem (především učňové a u mladistvých hochů nezřidka sklony k předvádění
a učnice, studenti a studentky řidčeji). Sex se postupně se, potřeba výkonu a prestiže, chlubení a sebezdů
stává složkou erotických vztahů (velmi často s výjím- razňování, autostylizace a kritický realismus. U ado-
kou prvních lásek, které bývají platonické), nejprve lescentů se prohlubuje mentální diferenciace mezi stu-
ve formě tzv. "pettingu" (vzájemná manuální hetero- denty a nestudenty, obě skupiny však často stejným
sexuální stímulace genitálií až k vyvrcholení), jemuž způsobem tráví svůj volný čas (na diskotékách, tram-
předchází líbání a laskání dívčích prsů chlapci přes pováním apod.). vývoj osobnosti je relativně dovršen,
oděv a jiné formy laskání. Nezřidka dochází k před adolescenti mají na konci tohoto období již relativně
časnému otěhotnění a k potratům u nez1etilých dívek, ustálené zájmy a postoje a připravují se na své budoucí
což s sebou přináší četné komplikace. První sexuální zaměstnání. V tomto období také hranice mezi mlá-
zkušenosti mohou mit často rozhodující vliv na další deží a dospělými již nejsou přesněji rozpoznatelné.
psychosexuální vývoj, zejména na sexuální cítění a za- Nezaměstnanost a prodlužování doby vzdělávání ve-
~
f·
měření sexuálních apetencí. První lásky bývají jen ví-
ce či méně krátké epizody, které však mají velký výz-
nam pro emoční zrání a sebepoznání. Součástí
dou k opožděnému zapojování mládeže do života spo-
lečnosti (F. Poggeler, 1993) a k setrvávání v závislém
postavení vůči rodičům. V různých ekosociálních
psychosexuá1niho vývoje je i další diferenciace v roli a historických podmínkách se vytváří různý obraz
r. svého pohlaví (připrava na pozdější projevy mužnosti mládí: německé generace účastné na 2. svět. válce ne-
u a ženskosti). Charakteristická klackovitost a obhrou- prožily mládí a byly označovány za "ztracenou gene-
i, , blost chlapců často jen zastírá vnitřní nejistotu a senti- raci" (ll. Schelsky, 1956), resp. za "skeptickou gene-
~1 mentalitu. Zájmově je většina dospívajících ještě ne- raci" s otřeseným poměrem k tradičním hodnotám.
:h vyhraněná, vzácně se mohou objevit výraznější nadání Filozoficky, níkoli sociologicky orientovaná pedago-
~ pro sportovní, ale i umělecké výkony, zájmy o přírodu gická antropologie (F. Poggeler a další) se ptá po smy-
cí a techniku. Sociální interakce probíhají převážně me- slu mládí. Mnozí, zejména starší adolescenti, pociťují
m zi vrstevníky, objevují se charakteristické chlapecké obavy z budoucnosti (nezaměstnanost) a nespokoje-
h,
party se společnýnů aktivitami. Sociální zkušenosti nost se společenskými poměry a vyjadřují to účastí
n-
mají rozhodující vliv na sebepojetí, resp. sebehodno- v různých "protestních hnutích" (např. "hippies",
;t,
cení, které je zdrojem sebevědomi (ne vždy korespon- "skinheads", američtí "pekelní andělé" atd.). V poli-
n, dujícího se schopnostmi), resp. různých komplexů tickém smýšlení dochází k polarizaci na levicově
'N.
(u dívek spojených především s hodnocením vlastního a pravicově smýšlející. V německých výzkumech
sti hodnotové orientace adolescentů byly zjištěny prefe-
zevnějšku).
)1-
Adolescence je věk od konce 15. do 18., resp. 20. rence autononůe a sebeurčení, objevují se generační
0-
roku (mladiství); je to jakýsi předstupeň dospělosti. rozdíly ve smýšlení a negativní poměr ke světu dospě
le- Období bouří a vzdorů, zmatků a konfliktů je již pře lých spolu s reformistickýnů tendencemi. To se mímo
lm
konáno, objevuje se stabilizace zájmů i postojů, mno- jiné projevilo koncem šedesátých let našeho století re-
ou ho adolescentů má již úspěchy v umění a ve sportu, řa volučním studentským hnutím, které bylo podněco
no da dívek prožívá již první těhotenství, mateřství váno ideami H. Marcuse, ale i W. Reicha (dovršení
pí-
417
Vývoj psychiky v ontogenezi
+
bez zábran vyžívány, ale četné "lásky" jsou tu často seberealizace seberealizace
náhradou za nejistotu trvalejších hodnot ("neurotická v rodinném rodina v zaměstnání
životě
erotika" navzájem odcizených lidí).
Dospělost. Formálně se dospělosti dosahuje dovr-
já <!run
šením 18. roku věku (v minulých dobách to bývalo práce
později), kdy člověk ještě nedosahuje žádoucí úrovně
sociální zralosti, jejímiž znaky jsou mimo jiné smysl V psychologické antropologii dospělých (H. 1.
pro odpovědnost a odpovědné jednání, jehož podkla- Schulz a další) se zdůrazňuje tendence dospělých
dem je harmonické sjednocení citů a rozumu (opakem k uchovávání mládí a to, že "obraz dospělého i obraz
je citový infantilismus, nedostatek racionální korekce staršího člověka se velmí omladil", ale platí to spíše
emocí). Dospělost je pro naprostou většinu lidí obdo- jen pro hospodářsky vyspělé země, kde většina dospě
bím životní stabilizace a životního realismu. Dělí se na lých je dobře materiálně zajištěna. Negativně tu však
mladší dospělost (18-30 let), střední (30-45 let) a star- na mentalitu a náplň života dospělých působí pokleslá
ší dospělost (45-60 let). Dospělý má již své stabilní "masová kultura", přeorganizovanost společenského
zájmy a záliby ("koníčky"), je usedlý, žije v určitých života (W. H. Whyte, 1968), jeho rigidní stereotypi-
denních stereotypech, má za sebou řadu erotických zace, ritualizace a formalizace, která nutí člověka
zkušeností, uzavřel manželství a má děti. Hlavním k nošení masek a k "hereckým" výkonům či žádoucí
aspektem jeho života je především rodina, dále je to autoprezentaci (E. Goffman, 1961). To může vést
zaměstnání (perspektivy postupu, výdělku, rozšířová ke ztrátě pocitu identity, resp. autenticity (má pocit, že
ní pracovní kvalifikace), touží po pohodlí, po určitém není sám sebou), které bývají spojeny s negativní se-
životním standardu a má vcelku ustálené postoje. bereflexí. Život mnohých jakoby ustrnul v určitém
V prvních letech manželství se však objevují krize schématu, jen někteři usilují o další sebevzdělávání,
soužití a asi třetina manželství se rozpadá rozvodem, zvýšení kvalifikace a změny vůbec. Po 40. roce do-
což přináší řadu problémů (osamělé žijící rozvedené chází k zeslabování fyzických a nezřidka i intelekto-
ženy, "půjčování" dětí atd.). S přibývajícím věkem na- vých dispozic, ale také k vyhranění některých typů
růstá postojový konzervatismus (bývalí bouřliváci se (intelektuál, podnikatel, "žena v domácnosti" atd.).
stávají usedlými měšťáky). U žen kolem 45. roku vě Relativně velké procento mužů je spokojeno a rela-
ku a u mužů kolem 50. roku se objevuje krizové obdo- tivně velké procento žen je nespokojeno s rolí svého
bí tzv. klímakteria, první ohlasy stáři, s nimiž se mno- pohlaví, tj. s postavením muže a ženy ve společnosti.
zí jen těžko vyrovnávají (u žen je to ztráta plodnosti), Stáří nastupuje po 60. roce věku, proces stárnutí je
někdy pokusem dokázat si, že ještě nejsou staři. Život však postupný, projevující se fyzickými a psychický-
dospělého je obvykle ovládán nějakým leitmotivem mi involučnimí změnami a charakteristickým úbyt-
(zájmovou či jinou motivační dominantou): u osob kem sil a zdraví; nástup stáři je interindividuálněvel-
s nižším vzděláním a nižší pracovní kvalifikací jsou mi rozdílný a do jisté míry platí Goethova slova, že
to starosti o materiální podmínky existence (jídlo "mládí je stav duše". Stářím končí obvykle období
a střechu nad hlavou), u osob s vyšším vzděláním pracovní produktivity a nastává odchod do důchodu,
a vyšší pracovní kvalifikací, pokud nemají existenční který může být zatížen komplexem neužitečnosti. Pro
starosti a jsou zdrávy, se uplatňuje touha po sebereali- průběh stáři je rozhodující, zda jedinec žije, či nežije
zaci, jejímiž složkami jsou autonomie, kompetence v sociální izolovanosti (bez manželského partnera, bez
a tvořivost. Hodnotová orientace se upíná k manžel- kontaktu s dětmi, bez přátel), jaký je jeho zdravotní
ství a dětem (rodině), k pěstování zálib a zajištění stav, připadně zda je, či není závislý na péči druhých
418
Vztek
a zda má, či nemá zájmy, které by vyplňovaly jeho ny- Hurloek, E. B.: Developmental psychology, 5. vyd., New York
ní podstatně delší volný čas. Proto je v gerontologii 1980. Buhter, K.: Nástin duševniho vývoje ditěte, Praha 1939. Ju-
rovský, A.: Mládež a spoločnost: štúdie socializačných procesov
zdůrazňován model "aktivního stáří". Stáří je spojeno
u adolescentov, Bratislava 1974. Klindová, I., Rybárová, E.: vývo-
s jakýmsi zvýrazněním některých charakterových jová psychologie, Praha 1974. Kubička, L.: Psychologie školniho
vlastností, které měl jedinec již v mládi, a obecně se ditěte a jeho výchova v rodině, Praha 1959. Kurie, J. (red.): Onto-
vyznačuje stereotypními a rigidními návyky, dětin genetická psychologie, Praha 1986. Langmeier, J.: vývojová psy-
skostmi (umíněností, přecitlivělostí a neschopností chologie pro dětské lékaře, 2. vyd. Praha 1983. Langmeier, J., Ma-
tějček, Z.: Psychická deprivace v dětstvi, 3. vyd. Praha 1974. Lisá,
pochopit stanovisko druhého), sníženou adaptabilitou,
L., Kňourková, M.: vývoj ditěte a jeho úskali, Praha 1986. Matěj
zhoršením senzorických funkcí, zhoršováním paměti, ček, Z., Langmeier, J.: Počátky našeho duševniho života, Praha
nezřídka i myšlení. Starý člověk žije ve vzpomínkách, 1986, Papalia, D. E., Olds S. w.: A chilďs world: Infancy through
vytváří si životní bilanci s výsledným životním poci- adolescence, New York-Toronto 1990. Piaget, J., Inhelderová, B.:
tem a vynořuje se u něj vědomí blížící se smrti. Vy- Psychologie ditěte, Praha 1970. Příhoda, v.: Ontogenese lidské
psychiky, sv. I.-IY., Praha 1963-1974. Souček, J. (red.): Sociálni
rovnání se s nutností smrti závisí do značné míry na
psychologie mládeže: vybrané kapitoly, Praha 1967. Taxová, J.: Pe-
výsledné životní bilanci, ale i na současné zdravotní dagogicko-psychologické zvláštnosti dospiváni, Praha 1987. Vanču
a sociální situaci. Klidný průběh stáří ohrožuje pocit rová-Fragnerová, E.: Psychologie předškolniho dítěte a jeho vý-
osamělosti z nedostatečného nebo chybějícího sociál- chova v rodině, Praha 1969.
ního zázemí (ztráta životního partnera, malý zájem dě
tí), jakož i charakteristické neduhy a choroby stáří
spojené s úbytkem fyzických sil, radikální změnou Vztek
vzezření, nezřídka i s poruchami smyslového vnímání
a omezením hybnosti, ale i starosti o živobytí spojené Zlost, hněv, vztek, zuřivost jsou emocionální stavy
se snížením příjmů a další. Vzácně si někteří lidé mysli vyjadřující různou intenzitu reakce na překážku.
do pozdního věku zachovávají mentální čilost a tvoři Vztek je emoce provázená aktivací organismu, proto-
vost (Michelangelo, Goethe, Renoir, Cousteau, De- že je původně spojená s útokem (agresí) proti překáž
wey, Cazals a další). ce a pokud jde o překážku sociální, také s postoji a po-
Z toho, co bylo o duševním vývoji člověka v onto- city nepřátelství (hostility). Toto spojení vzteku
genezi uvedeno, je patrné, že probíhá v závislosti na a agrese je biologicky účelné, protože útočení vyža-
tělesném vývoji a stavu těla (zrání a stárnutí) na jedné
duje zvýšený výdej energie, a tu opatřuje vztek spoje-
a v závislosti na příslušnosti k určitému kulturnímu ný s aktivací (~ Agrese). Vztekání se lze pozorovat
a sociálnímu prostředí na druhé straně. Uplatňuje se již u kojenců, je-li jím znemožněn pohyb. Vystupňo
v něm genetická výbava (dědičnost), ale i druhově vaný vztek vyvolává i fyzicky a behaviorálně výrazný
preformované tendence a současně vlivy spojené s ži- stav zuřivosti, který se vyznačuje zúženým vědomím
votem společnosti a sociálních skupin, jichž je čle a ztrátou sebekontroly (záchvatem zuřivosti projevuji-
nem. Ačkoli je tu základním činitelem interakce vro- cím se bezohledným ničením svého okolí, neznajícím
zené konstituce a individuální zkušenosti, uplatňuje se slitování, nedbajícím na důsledky). Vztek je tedy pri-
od začátku aktivita subjektu, zejména v obdobích psy- márně reakcí na fyzickou překážku, na frustraci, ale
chosociálních krizí a kritického období raného věku podle T. Dembové (1931) má i jiné zdroje. C. D. Spiel-
(senzibilní fáze, která je v mnoha směrech určující až berg (1988), který vypracoval metodu měření hněvu
osudová). Rozhodujícím činitelem osobního života je jako stavu a jako rysu osobnosti (State-Trait-Anger
však smysl, který člověk ve svém životě hledá a usku- expression inventory, STAXI), rozlišuje u hněvu kom-
tečňuje.
ponentu exprese a komponentu kontroly jeho projevů.
V. Vondráček (1949) označuje vztek jako "adrenergic-
Literatura: ký emoční komplex" (druhým je strach), vyznačující
Baldwin, A. L.: Theories of child development, New York 1967. se zejména zvýšeným vylučováním adrenalinu a mo-
Bromley, D. B.: Psychológia fudského stamutia, Bratislava 1974. bilizací fyzické síly: ve strachu a vzteku se fyzická sí-
419
Vztek
la subjektu zvyšuje, protože první emoce je původně Avšak potřeba agrese může být tlumena anticipací je-
spojena s útěkem a druhá s útokem. Vztek je doprová- jích nežádoucích důsledků (strach z důsledků agrese,
zen zvýšeným svalovým napětím a zvýšenou motori- např. z potrestání za ubližení na těle apod.). Nicméně
kou, zrychluje se dýchání a tlukot srdce, snížuje se po- vztek je jednou z nejdůležitějších emocí, která pomá-
hyb střev a sekrece žaludečních šťáv. Objevuje se hala člověku přežít, ovšem často na úkor druhých,
charakteristická exprese, zatínání pěstí, schýlení těla, a která ho vedla nejen k účelnému boji, ale i nesmysl-
u zvířat cenění zubů a další symptomy přípravy na nému níčení. Čím je afekt silnější, tím je sebekontrola
útok. Zvýšená pohotovost ke vzteklému agresivnímu subjektu slabší, neboť vysoká úroveň aktivace je im-
chování vytváří osobnostní rys prchlivosti. Vztek mů pulzivní a afekt zužuje vědomí na svůj předmět, a tak
že být vyvolán nejen přímým setkáním s překážkou, deformuje kognítivní zpracování situace. V procesu
ale i představami a úvahami o nespravedlnosti, křivdě, evoluce sloužil vztek původně fyzickému přežití, ale
zradě atd. V tomto smyslu vyvolávají vztek nejen fy- dnes je také reakcí na devalvaci ega a na frustraci pres-
zické, ale i symbolické podněty. tiže atd. Dnes, píše lzard, "hněvivý útok znamená té-
Stejně jako utlumený strach může i utlumený vztek, měř vždy porušení legality nebo etických zákonů
a zejména dlouhodobě tlumený vztek Geho projevy a přináší škody nejen své oběti, ale také vážné těžkos
jsou trestány), přivodit psychosomatické poruchy na ti útočníkovi". Projevy vzteku a zuřivosti mohou být
bázi průvodních neurovegetativních změn. Naopak u zvířat vyvolávány stimulací určitých míst hypotha-
odreagovaný vztek v úspěšné, resp. vítězné agresi mů lamu, u člověka také poškozením těchto míst různými
že podle některých psychologů přinést tzv. katarzní chorobami, jak bylo prokázáno u několika osob, které
efekt, tj. snížení pocitů zloby a útočnosti, avšak za ur- se dopustily masových impulzivních vražd. Agrese
čitých podmínek tomu může být naopak. Názory na nemusí být vždy zlostná, ale zlost je vždy doprováze-
podmínky katarzního (očisťovacího) efektu nejsou na agresí a hostilitou.
jednotné. C. E. Izard (1981) popisuje průběh vzteku
těmito výrazy: "vařící se krev", rudnoucí obličej, po-
cit síly a odvahy, impulz k udeření atd., a říká, že vztek Literatura:
je "fundamentální emoce": čim je zlost silnější, tim ví- Hodapp, v., Schwenkmezger, P.: Árger und Árgerausdruck, Bem-
ce se člověk cítí být nabit energií a má potřebu akce. Gottingen-Toronto 1993. Vondráček, v.: Afekt vzteku, Praha 1949.
420
Zájem
421
Zájem
za vede často hluboko do osobnosti. V tomto smyslu dy". Zvláštni skupinu tvoři oceňovací zájmy ("apre-
jsou zájmy specifické habituální motivy. Ale to ciative interests"), charakterizované kulturnimi a este-
všechno jsou pořád jen povrchové charakteristiky záj- tickými zájmy s faktorem "obecné kultury", zálibou
mu. Teprve u G. Murphyho (1947) nacházime pokus v intelektuálni, umělecké a občanské aktivitě (osoba
o jejich hlubši pochopeni. Murphy chápe zájmy jako s timto faktorem se angažuje v občanských záležitos-
"dispozice defmované v termínech objektů, kterých si tech, posílá dopisy do časopisů, ale také oceňuje lite-
člověk snadno a volně všimá". Člověk se zajimá o to, raturu a má zálibu v hudbě a krásných uměnich); dal-
co má pro něj hodnotu; ztrati např. zájem o vstupenku ším faktorem je "estetické oceňováni" spojené
na koncert, když se dozví, že v něm neúčinkuje jeho s potěšenim být pasivnim posuzovatelem různých dru-
oblíbený zpěvák. Zájmy jsou v tomto smyslu vztahy, hů uměni a smysl pro různé druhy humoru. Dále jsou
které vystupují v podmíněném spojeni s nějakými to faktory zájmů spojené s projevováním myšlení,
sklony, resp. s nějakými podněty, které jsou sledovány zejména přemýšlivost ("reflectiveness"), označovaná
kvůli svým vztahům k oceňovaným cílovým objek- některými autory také jako "myšlenková introverze",
tům: předmět zájmu je vždy v podmíněném spojeni spojená s tendencí "stálmout se z reality všedniho dne
s hodnotou. Avšak ani tyto teze neznamenají dostateč do vnitřniho světa myšlenek". Naproti tomu dimenze
ně hluboké proniknutí k podstatě zájmu a neodlišují či faktory profesnich zájmů (zájmů o povoláni) jsou
také dostatečně zájem od pouhé pozornosti. S. L. Ru- určitější a tvoří je předevšim zájmy o vědu, umělecký
binštejn (1964) píše, že "zájmy jsou motivy, zdroji výraz a o sociálni blaho, ale patří sem i zájmy o ob-
poznávací činnosti a současně i jejim produktem": to chod a tělesné práce (zájmy o mechaniku, techniku
je dialektický pohled, z něhož plyne, že zájem, pojatý a venkovni práce - "outdoor interest"). Uvedený pře
zde v užšim smyslu, je v podstatě potřebou poznáváni hled nasvědčuje tomu, že zájem je tu pojat velmi širo-
něčeho, čeho geneze je v zaujetí určitými poznatky. ce, a proto je v jeho pozadí objevována velká variabi-
Ale co vede člověka k tomu, že se např. zajímá o vý- lita faktorů.
tvarné uměni na vysoké škole? Zájem je spojen se sna- Operacionální pojetí zájmu: Pro neschopnost
hou poznávat objekt zájmu stále hlouběji a šířeji. Pod- identifikovat psychologickou podstatu zájmu zbývá
le G. W. Allporta (1963) "zájem je účast s nejhlubší pojimat tento fenomén operacionalisticky, což ovšem
úrovni motivace". J. P. Guilford (1959), který soudil, znamená určitou libovůli ve výzkumu zájmů.
že se psychologové zabývali jednostranně jen výzku- D. E. Super (1964) rozlišuje následující čtyři operaci-
mem zájmů o povoláni, se pokusil pomocí faktorové onálni defmice zájmů, resp. čtyři metody výzkumu
analýzy identifikovat faktory projevovaných zájmů, zájmů, v nichž je zájem defmován způsobem jeho vý-
přičemž rozlišuje profesni a mimoprofesni zájmy. Za zkumu (měřeni): 1. vyjádřené zájmy: "zájmem je to,
mimoprofesnimi zájmy lze považovat následující fak- o čem se hovoří, že je zájmem", což ovšem znamená,
tory: záliba v dobrodružství vs. jistota (indikátory jsou že za zájem se tu považuje i to, co se líbí (H. Piéron,
zde "láska k výzkumu", záliba v osobnim nebezpečí, 1949); 2. projevené zájmy: zájmy projevující se v čin
cestováni, "odpor ke každé formě monotónnosti), zá- nosti, zájmem je tu to, co se vykazuje jako preference
liba v rozptýlenich ("liking for diversions"), projevu- určité činnosti, účast na určité činnosti apod.; 3. testo-
jící se v uspokojeni ze hry a zábavy (osoby s vysokou vané zájmy: zdrojem ukazatelů zájmu jsou zde výsled-
vahou tohoto faktoru se rády zúčastňují "neatletických ky testů pozornosti a paměti, zájem se tu projevuje
her" a pozorováni zábav, ale také rády pěstují sporty v tom, co si jedinec pamatuje, čemu věnuje pozornost;
nevyžadující výkon), dále to jsou faktory zájmů 4. inventarizované zájmy: zájmy tu vyjadřují odpově
o zvláštni činnosti, z nichž nejvýraznějši je záliba di na otázky dotazniků umožňující vyjádřeni zájmů
v rozmanitosti, odchylnosti ("liking for variety"), pro- ("co vás zajimá?"), což dále umožňuje sestavovat růz
jevující se uspokojenim ze změny činnosti nebo pros- né inventáře zájmů, porovnávat jejich četnost atd.; na
tředí nebo úkolu, na němž se pracuje, a vyznačující hlubší analýzu zájmu se tu rezignuje. Inventárni hledi-
osoby, které, mimo jiné, "mají co činit s odlišnými sko se používalo zejména pro výzkum zájmů o povo-
a neobvyklými věcmi" a "mají radost z cest a z přiro- láni, který sledoval ryze pragmatická hlediska (D. H.
422
9
Zájem
Fryer, 1931, E. K. Strongjr., 1943, a další). Známý byl která vyjadřuje směr úsilí, jeho trvalost, uspokojení,
zejména inventář zájmů G. F. Kudera (1939, 1963) jež je z toho čerpáno, a často dokonce i úspěšnost."
s odlišnou sadou otázek pro muže a ženy a vydaný ve
třech verzích: jedna je zaměřena na zájmy jako tako-
vé, druhá na zájmy o povolání a třetí na vztah zájmů Literatura:
a osobnostních charakteristik. Jiným byl, podle Supe-
LUllk, G.: Das Interesse, sv. I-II, Leipzig 1926, 1927. Slolliewska,
ra hodnotnější, inventář zájmů E. K. Stronga o povo- H.: Psychologiczna analiza zainteresowania, PoznlllÍ. 1959. Strong,
lání. Super svou významnou monografii o zájmech E. K. jr.: Vocational interests of men and women, London 1945. Su-
končí konstatováním: "Zájem je podněcující silou, per, D.E.: Psychologie de intérets, Paris 1964.
i
I 423
I
Vybraná bibliografie encyklopedické a lexikální
literatury
Asanger, R., Wenninger, G. (vyd.): Handworterbuch der Psycholo- vyd.: Encyklopedie der Psychologie, 1982 násl., dosud sv.
gie, 4. vyd., Miinchen-Weinheim 1992. I-XVIII, celkem má vyjit 88 sv.).
Atkinson, RC., Herrnstein, R 1., Lindzey, G., Luce, R D. (vyd.): Hartl, P.: Psychologický slovník, Praha 1994.
Stevens Handbook oj experimental psychology, sv. I-II, 2. vyd., Hehlmann, W.: Wiirterbuch der Psychologie, Stuttgart, nedat.
New York-Chichester-Brisbane-Toronto-Singapore 1988. (1972).
Borgatta, E. F., Lambert, W. W.: Handbook oj personality theory Herrmann, Th., Hofstiitter, P. R, Huber, H. P., Weinert, F. E.: Hand-
and research, Chicago 1968. buch psychologischer Grundbegriffe, Miinchen 1977.
Bomstein, H. H. (vyd.): Psychology and its applied disciplines, Hyhlik, F., Nakonečný, M.: Malá encyklopedie současné psycholo-
sv. I-III, New York 1984 gie, 2. vyd., Praha 1977.
Bruno, F. J.: Dictionary oj key words in psychology, New York Koch, S. (vyd.): Psychology: A study oj a science, sv. I-V, New
1986. York 1959 násl.
Carterette, E. C., Friedman, M. P. (vyd.): Handbook oj perception, Lindzey, G., Aronson, F. (vyd.): The handbook oj social psycholo-
sv. I-VII, New York-London 1974. gy, 2. vyd., sv. I-V, Reading Mass.-Meule Park Cal.-Lon-
C1auss G., Kulka, H., R6s1er, H. D., Timpe, K. P., Vorwerg, G.: don-Don Mi11s-0ntario 1968.
Wiirterbuch der Psychologie, 4. vyd., Leipzig 1985.
Mussen, P. H. (vyd.): Handbook oj child psychology, sv. I-II,
Corsini, R. J. (vyd.): Concise encyclopedia oj psychology, New
4. vyd., New York-Chicago-Brisbane-Toronto-Singapore 1983.
York 1987.
Neel, A. F.: Theories ojpsychology: A handbook, Cambridge Mass.
Corsini, R. J. (vyd.): Encyclopedia oj psychology, sv. I-IV, New
1969 (Handbuch der psychologischen Theorien, 2. vyd.,
York-Chichester-Brisbane-Toronto- Singapore 1984.
Miinchen 1974).
Die Psychologie des. 20. Jahrhunderts, sv. I-XV, Weinheim-Basel
Pervin, L. A. (vyd.): Handbook ojpersonality theory and research,
1976-1981.
New York 1990.
Dorsch, F.: Psychologisches Wiirterbuch, 11. vyd., Bern-Stuttgart
Piéron, H. (vyd.): Vocabulaire de la psychologie, 3. vyd.,
-Wien 1991.
Paris 1963.
Drewer, J. (rev. H. Wallerstein): A dictionary oj psychology, rev.
vyd., Harmondsworth 1964. Reber, A. S.: The Penguin dictionary oj psychology, Harmonds-
English, H. B., English, A. C.: A comprehensive dictionary ojpsy- worth 1985.
chological and psychoanalytical terms, London 1958. Tewes, D., Wi1drube, K.: Psychologie-Lexikon, Oldenbourg 1992.
Eysenck, H. J., Arnold. w., Meili, R. (vyd.): Encyclopedia ojpsy- Wo1man, B. B.: Contemporary theories and systems in psychology,
chology, sv. I-III, London 1972 (Lexikon der Psychologie, sv. New York 1960.
I-III, repro Freiburg/Br. 1972). Wolman, B. B. (ed.): Handbook ojgeneral psychology, Englewood
Fryer, D. H., Henry, E. R: Handbook oj applied psychology, To- Cliffs NJ. 1973.
ronto 1969. Wolman, B. B., Stricker, G., Ellman, S. J., Keith-Spiege1, P., Paler-
Gottschaldt, K., Lersch, Ph., Sander, F., Thomae, H. (vyd.): Hand- mo, D. S.: Handbook oj developmental psychology, Englewood
buch der Psychologie, sv. I-XII, Gottingen 1959 násl., (nové Cliffs NJ. 1982.
424
Věcný rejstřík
A č evoluce 17
experiment 97 n.
adaptace 20, 128, 242 n. čich 213 experimentace 47
adolescence 417 n. činnost 22 n.
t. explanace 92
afekt 26 - kategorie č. 22 extraverze 199,355 n.
- organizace 22
r- agrese 9 n.
- styk a č. 22
- a. jako reakce na frustraci 10 F
- a. a dominance 10
- druhya. 9 D faktorová analýza 193 n.
fantazie 236 n.
- faktory a. 10 dav 51 n.
- druhy f. 237
- hédonický akcent a. II - chováni jedince v d. 52
- logika f. 238
l- - pudová podstata a. 10 - tříděni d. 52 - principy f. 238
l- - vnitrodruhová a. II - vůdcové d. 52 - projektivní f. 237
- zaměřeni a. II darwinismus 36 - teorie f. 241
dědičnost 17 n., 20,161 n.
I, aktivace 13 n. feminita 163
~.
deprivace 38
- organismus a a. 226 fenomenologické pole 178
- citová d. 321
s. - úrovně a. 13 n. fenotyp 161
- senzorická d. 15
l., altruismus 337 feromony 135
determinismus 248
anamnéza 65 frustrace 38 n.
dospělost 418
h, antistresové programy 44 - existenciální f. 38
dospíváni 416 n.
- problémová situace a f. 38
apetence 249 dovršující reakce 112
1., - reakce na f. 39 n.
apetit 45 duše 256 n.
- stres a f. 40 n.
archetyp 192
- tolerance vůči f. 39
asertivita 13 E funkčni slast 47 n., 50
aspirace 172
ego (viz téžjá)
atomismus 248 - defenzivní mechanismy e. 167 n. G
atraktivita 329 - e. jako dynamický faktor osobnosti
atribuce 15 n., 172 n. gen 17
165, 178
od generalizace v učení 362, 365 n.
autoatribuce 16 - e. v psychoanalýze 308
genotropismus 80
autoprezentace 282 - e.-vztažné situace 147
:r- genotyp 161
autopunitivita 40 - expanze e. 171 n.
od gestaltismus 313 n.
autoregulace 256,318 - funkce e. 146
grafologie 66
autoritarismus 354 - síla e. 172
averze 249 - symbolye. 147
- vztahový rámec e. 329 H
eidetické obrazy 232 habituace 368
B emoce 24 n. hédonismus 114
batole 415 - diferencíace e. 33 n. hlad 45 n.
behaviorismus 248, 306 n. - funkce e. 25 hlubinná osoba 189
bolest 20 n. - fyziologie e. 30 n. hmat 291
- biologický smysl b. 21 - chováni a e. 33 homeostáza 18
- psychická b. 21 - katastrofické pojetí e. 33 hra 47 n.
- zážitek b. 21 - podminky vzniku e. 29 n. - druhy h. 48
- teorie e. 35 n. - fenomenologie h. 98
c - tříděni e. 34 n.
- výraz e. 31 n.
- funkce h. 47
- sociálni h. 48
cítové vztahy 35 emocionalita 350 n. - symbolická h. 48
cíty 24 n. empirická fakta 92 - teorie dětské h. 47
425
hypnóza 344 n. K morálka
hysterie 274 - charakter a m. 54
katarze 12 - stupně vývoje m. 57
kauzalita 93 - vývoj m. u dítěte 411
CH kazuistika 99 motiv 173
chápání 122 kinezika 265 - charakteristika m. 177
charakter 54 n. Kliiverův-Bucyho syndrom 30
- nevědomý m. 177 n.
- fenomenologie ch. 57 n. kognitivní disonance 113 n. - specifičnost m. 174
- genetické teorie ch. 55 n. kognitivni styly 301 - substituce m. 104
- hodnoty a ch. 55 komplex 104, 140, 150 - výkon a m. 172
- morálka a ch. 54 komunikace 69 n. motivace 101 n.
- normativní pojetí ch. 55 - fáze k. 71 - biologické základy m. 106 n.
- osobnost a ch. 54 - formy k. 69,71 - blokové schéma m. 106
- funkce k. 69 - charakteristika m. 105
- pojem ch. 54 n.
- model k. 70 - funkce m. 105
- psychoanalytické pojeti ch. 57
- systém lidské k. 71 - kognitivní procesy a m. 105 n.
- výstavba ch. 58
konflikt 72 n. - kritéria m. 105
chování
- vnitřni a vnější k. 73 - kulturní základy m. 106 n.
- ambivalentní ch. 74
- typy k. 73 n. - mentalistické a behavioristické po-
- druhy ch. 103
konformismus 85 jetí m. 105
- instinktivni ch. 62 kooperace a kompetice 336 n. - pojem m. 102
- hromadné ch. 51 n. - vědomá a nevědomá m. 103
- konzistence ch. 148
L - vývoj m. u člověka 114 n.
- motivace a ch. 102 motivačni napěti 108
- nemotivované ch. 102 láska 80 n.
motivování 107 n.
- pojem ch. 250 n. - erotická I. 80
mozek u člověka 130 n.
- kamarádská I. 81
- pověrčivé ch. 365 - činnost m. 133
- vášnivá I. 81
- pozorování ch. 96 n. - počitač a m. 133
- sex a I. 81
- symptomy ch. 175 - vědomí a m. 131
- zralá a nezralá I. 81 n. myšlení 115 n.
- vzorce ch. 77 n.
libido 308 - druhy m. 116, 120
chuť 293
- emoce a m. 126
M - funkce m. 120 n.
malé skupiny 83 n. - funkcionalistické pojeti m. 116
individualita 160 n. - dynamika m. s. 88 n. - jazyk a m. 119
informace 289 - interakce v m. s. 85 n. - kybernetický model m. 124 n.
instinkt 60 n. - jedinec v m. s. 83, 85 n. - magické m. 120
- druhy i. 62 - kliky v m. s. 87 - m. jako řešení problémů 116
inteligence 299 n. - kohezivita m. s. 87 n. - m. u zviřat 117 n.
- sociální i. 334 n. - komunikace v m. s. 90 n. '- pojmově-logickém. 122
- vývoj i. u děti 410 n. - normy v m. s. 83 n. - tvořivé m. 126 n.
interakce 84 n. - role v m. s. 86 - vizuálni m. 121
introjekce 191 - řešení problémů v m. s. 90
introspekce 96 - styl vedení m. s. 92 N
introverze 199, 355 - vytváření a fungování m. s. 83 nálada 34 n.
intuice 127 manželstvi 81 nápodoba 369 n.
maskulinita 163 naučená bezmocnost 150
masová hysterie 53 nemluvně 413
J memorování 201 neobehaviorismus 307
já (jáství - viz též ego) mentalismus 248 neopsychoanalýza 309 n.
- funkce j. 165 mentálni modelování situace 118 nepřijenmé 28 n.
- sociální vznik j. 145 metapotřeby 176 nervová soustava 128 n.
jazyk 118 metodologie 92 - činnost n. s. 132 n.
jednání 115 metody v psychologii 92 n. - funkce n. s. 128
426
..,
427
psychosomatické poruchy 27,41,278 sociální kompetence 334 n. únava 373
psychosomatika 277 n. sociální percepce 331 úzkost 375 n.
psychoterapie 67 n. sociální učení 372 n.
psychóza 274 sociobiologie 17 n.
solidarita 84
v
vandalismus 12
R standardy 154
vášeň 35
stáří 418 n.
racionalizace 170 vědomí 379 n.
stereotypy 223
radost 280 - mozek a v. 131
strach 342 n.
rané dětstvi 412 n. - proživání a v. 379
stres 38, 40 n.
reaktance 39 - rozšířené v. 226
- frustrace a s. 40 n.
receptory 289 - stupně v. 380 n.
- sociálně-psychologické aspekty s.
reflex 134 n. - v. sociálního já 145
42 n.
reflexni činnost 132, 134 - v. tělového já 145
- symptomy s. 44
rituály 78, 154
stresory 41 vhled 121
role 280 n.
- psychosociální s. 44 vnímáni 381 n.
- identifikace s r. 281 n.
strukturalismus 248 - druhy v. 389 n.
- osobnost a r. 155 n., 281
stud 342 n. - charakteristika v. 383 n.
- sociálni r. 154
substituce 170 - funkce v. 384
rozhodováni 74 n.
sugesce 343 n. - úrovně v. 387
- fáze r. 75
superego 57 vnitřní řeč 119 n.
- fenomenologie r. 76
synapse 129, 132 vtiskání 368
- matematické modely v r. 75
syndrom 176 vůdce v malé skupině 86 n.
- r. v konfliktni situaci 75
synestézie 232 n. vůle 147, 179,392 n.
- r. v rizikové situaci 75
systémový přístup 96 - v. jako vlastnost osobnosti 395
Ř š
výchova v rodině 154, 323
výkon 396 n.
rec 283 n. - motiv v. 331,396
školní věk 416 n.
- funkce ř. 284 výraz
- vnitřní ř. 22 - psychologie v. 264 n.
- ř. těla 267 T
- v. emoci 31 n.
řešení problémů 123, 125 telepatie 213 vytěsnění (viz potlačení)
temperament 346 n.
vzpomínka 234
s - dimenze t. 351
- klasické typy t. 349 n.
vztek 419 n.
sebedeterminace 150
toxikomanie 254,276
sebekontrola 150
transfer v zapamatování 209
y
sebeoceňování 179
tušeni 213 Yerkesův-Dodsonův zákon 14,396
seberealizace 150
typ 352
sémantický diferenciál 100
sen 238 n.
typologie osobností 352 n.
- t. C. G. Junga 355 n.
z
- principy tvorby s. 239 n. zájem 421 n.
- t. E. Kretschmera 356 n.
- symbolizace s. 239 - z. jako motiv 174
- výklad s. 239
sex 294 u zaměřeni 148 n.
zapamatování 206 n.
- evoluce a s. 17 účelovost 93 zapomínáni 211 n. 1
učeni
schopnosti 296 n.
- hierarchické uspořádání s. 297 -
359
asociativni u. 368
zkušenost 19 n., 154, 156
zpevnění 359 n., 366 n.
f
- vlohy a s. 298
slabomyslnost 274 n.
smích 33
-
-
-
druhy u. 359
generalizace v u. 368 n.
kognitivní u. 371
zrak 289 n.
zvládnuti (coping) 41 n. I
smutek 316 n. - senzomotorické u. 370 n.
ž t
snění 234 n.
socializace 317 n.
sociálni moc 87
-
-
-
sociálni u. 372 n.
u. vhledem 369
teorie u. 364 n.
žárlivost 82
žízeň 46 n.
,
\
I
I
Jmenný rejstřík
429
Breuer F. 93 Carnegie D. 333 Dessoir M. 190, 212
Breuer G. 18,53 Carter F. L. 86 Deusinger S. M. 344
Breuer J. 68,308 Cartwright D. 87 n., 397 Dewey J. 116,419
Bridgman P. W. 264, 307 Carus F. G. 138, 266, 356 Dilthey W. 250, 264, 311
Brichcín M. 393, 395 Castaneda C. 312 Dittfurth H. von 19,406
Brim O. G. 318 Cazals P. 419 Dixon N. F. 167
Broadbent D. E. 228 Cicero 163 DoHard J. 9, 39, 69, 159, 230, 330, 359,
Broadhurst P. C. 60 Claparéde E. 121,300,421 369,372
Broca P. 284 Clark R. A. 397 Dorseh F. 224
Brody S. 323 Clauss G. 100 Dosužkov B. 274
Bromley D. B. 144 Cleckley H. M. 159 Drbal K. 212
Broucek F. J. 343 Coch L. 88 Dreikurs R. 315 n.
Brown C. W. 93 Cofer C. N. 44, 114 Drewer J. 346
Brown J. D. 278 Cohen J. 312 Driesch H. 212
Brown J. S. 102, 105, 109, 115 Coleman J. C. 31 DrOscher V. B. 60
Brown R. W. 30, 51 n. Combs A. W. 178 Drucker P. F. 398
Brown Th. 233 Comte A. 96 Dubois E. 406
Brown W. P. 167 Condrau G. 311 DubosR. 20
Bruner J. S. 26, 120, 125, 167,220,225, Converse Ph. 87 n. Dudycha G. D. 184
389 Coombs C. H. 76 Duffyová E. 14,24,226
Bruno G. 243 CosteHo T. W. 168 DumasG. 280
Brunswik E. 30 Crick F. 132 Dunlap K. 239, 266
Brušlinskij A. V. 124, 238 Cronbach L. J. 231,318 DupréE. 352
Budohoská W. 361 Crookes W. 212 Durkín K. 319
Bugenthal J. F. T. 69,312 Crutchfield R. S. 15, 24, 34 n., 38, 70, Dymon R. T. 265
Biihler K. 47 n., 49 n., 119, 191, 259, 83,92, 102 n., 104, 139, 177,217 n.,
321,341,393
265,284,403
CuHer E. A. 368
E
Biihlerová Ch. 48,76,78, 114, 157,266
Ebbínghaus H. 208, 211, 233, 392
Buchanan J. R. 99
Bull N. 280 Č EbnerH. 100
Eccles J. C. 130 n., 132,246,257,393
Bureš J. 204, 402 Čáp J. 371 Edelman G. H. 131
Burešová O. 204 ČapekK. 157 Edínger L. 187
Burchard E. 409 Černocký K. 35 Edwards A. L. 148,329
Boo C. 194 n., 248, 299, 350, 401 Černý M. 25 Egger V. 119
Boo H. E. 401
Ehlers W. 286
Buss H. 9
Buytendijk F. J. J. 21,47,49 n., 266
o Ehrensteín Ch. von 313
Dabbs J. 152 Eibl-Eibesfeldt I. ll, 13, 18, 36, 61, 63
Bykov K. M. 239, 277
Dahrendorf R. 281 Einsteín A. 121, 127, 136
Byrne D. 172,202,314,330
Damborská M. 413 Eisler R. 394
Bžalava I. T. 248
Daniel R. L. 337 Ekman G. 90, 288
c Dannhauer H. 164
Darley J. M. 337
Ekman P. 317
Ekstrand B. R. 117,276
Cailloise R. 163 Darwín Ch. 31,36,265,304,403,405 Elhardt S. 191
Calton W. R. jr. 155 Davis C. M. 45 Eliasz E. 347 n., 349
Calvín W. H. 131 Debussy C. A. 298 EHen P. 38
CamusA. 377 Deci E. L. 150 EHis A. 70, 275
Canetti E. 51,377 Deese J. 364 EHis H. 343
Cannon W. B. 25, 30, 277 De Fries J. C. 20 Endler N. S. 348
Cantril H. 147,178 Delay J. 27,226,353,380 Engel J. J. 265
Capaldi E. D. 202, 258 Delgado J. 30 English H. B. 24, 38, 55, 101, 103, 115,
Capra F. 313 Dembová T. 39,419 138,142,217,299,346,382
Cardanus H. 241 Dembowski J. 62 Englishová A. C. 24, 38, 55, 101, 103,
Carmichael L. 403 Dement W. 239 115,138,142,217,299,346,382
Carnap R. 307 Dennett D. C. 132 Erdmann G. 253
430
Eriksen C. 167,182 Frings H. 69 Greenwald A. 339
Erikson E. H. 157,321 Frings M. 69 GrodziIíski E. 119 n.
Erismann Th. 394 Frisch K. von 36 Grof S. 313
Eska1onová S. K. 172 Frobes J. 233 Groos K. 47 n., 49 n.
Estes W. K. 366 Frolich W. D. 377 Grossmann M. 1. 106
Etzioni A. 398 n. Frolov J. P. 407 Groves Ph. 17
Evans J. W. 178 Fromm E. 81 n., 238, 309 n. Griinewald E. 169,230 n.
Ewa1dG. 347 Fryer D. H. 422 Grusec J. 337
Ey H. 379 Funkenstein D. H. 31 Grzegolowska-Klarkowska H. J. 167
Eysenck H. J. 14, 38, 55, 94, 143, 181, Guilford J. P. 100, 116, 120, 126, 141,
184, 192, 197 n., 199 n., 213 n., 218, G 143, 163, 180 n., 184, 193 n., 297,
269 n., 299, 344, 346, 349 n., 352 n., 299 n., 350 n., 422
GaborD. 136
356 Guillaume P. 28,61
Gage N. L. 401
Ezra-Park R. 334 Guthrie E. R. 306, 364
Gagné M. 370, 372
Galanter E. 393 n.
F Galenos 349, 353 H
Faraponová E. A. 208 Gall F. J. 265 Haber R. N. 115,359
Farber I. E. 109, 115 Gallup G. G. jr. 147 Hiiberlin P. 54
Faris R. E. L. 85 Galperin P. J. 229,251 HackerF. 13
Feather N. 113 Galton F. 99, 161, 235, 304 Hadamard J. 121, 127
FegerH. 258 Ganong W. F. 375 Haeberle E. J. 296
Feclmer G. Th. 98, 235, 287 n. Gellhom E. 30 Haeckel E. 245
Feig1 H. 131, 246 Gerard H. B. 325 Haldane J. B. S. 246
Fejgenbaum E. 124 Gerard R. W. 204 Hall C. S. 159, 352, 377
Fekken G. C. 337 Gerstmann S. 34 Hall E. T. 77 n.
Feldman D. 124 Gesell A. 403 Hall G. S. 304
Fenichel O. 277 Gewirz H. B. 74 Hall J. F. 101, 366
Ferenczi S. 191 Ghiselin B. 127 Halpin A. W. 87
Fessard A. 245 Ghiselli E. E. 93 Hamilton M. 278
Festinger L. 87, 113,314,328,330 Gibson J. J. 391 n. Hansel C. E. A. 212
Fischbum D. C. 75 Gibsonová E. J. 388 Harlow H. F. 323
Fischel W. 118 Gilbert A. R. 188 Harsh C. M. 369
Fisk L. W. jr. 230 Gilbert G. M. 223 Hartl P. 13
Plavell J. H. 411 Glaser E. M. 368 Hartley E. L. 70, 224
Pluegel J. C. 74 Goethe J. W. 189,238,357,419 Hartleyová R. E. 70, 224
FoaE. G. 339 Goffman E. 155,281,325 n., 333 n., 418 Hartmann E. von 138, 308
Foa U. G. 326, 339 Gogh V. van 157 Hartmann N. 188 n.
Ford C. S. 295 Goldman E. 104 Hartshome H. 183
Fraisse P. 39, 94, 262, 350 Goldman-Eisler F. 57 Haseloff O. W. 369
Frank J. D. 68 Goleman D. 352 Haschke W. 134
Frank L. K. 192,230 Goodenoughová F. L. 31, 163 Hassler R. 266
Frankl V. E. 38, 69 Gordon A. 104 Havighurst R. J. 55 n.
French J. R. P. 87 n. Gore S. 278 HeadH. 284
Frenkel-Brunswik E. 354 Gorgias 224 Hebb D. O. 227,262, 299
Freud S. 10, 50 n., 53, 64, 68, 79, 102, Gottschalk H. 238 Heckhausen H. 105, 397
138 n., 141, 143, 155, 157, 163, 167, Gough H. G. 355 Heidegger M. 311,377
170, 186 n., 191 n., 211, 230, 236 n., Gould R. 172 Heider F. 15, 150, 329
238 n., 277, 308 n., 314, 316, 319, Graber G. G. 412 Heine W. R. 53
324, 376 Grant W. W. 82 Heinroth J. Ch. A. 277
Freudová A. 167,230 Graumann c.-F. 74, 102, 107, 180,325, Heinroth O. 36, 368
Freund K. 163 379 Heiss R. 189, 191 n.
Fried A. H. 115, 359 Gray J. A. 228,273 HelmholttH.291,308
Friessen W. V. 317 Gréco P. 371 Helson H. 288
Frijda N. H. 266 Green J. 285 Helwig P. 55, 58
431
Henderson M. 81 Hutchinson J. 273 K
Henning H. 293 Hutt P. J. 367
Henry A. F. 107 Hiittner H. 294 Kafka G. 35
Herkner W. 87,222,326,341 Huxley A. 171, 226 Kagan J. 182,301
Hemandez-Péon R. 227 HydénH. 204 Kamarýt J. 37
Hernstein R. J. 30 Hynie J. 343 Kaminski G. 401
Herrman A. 323 Kant I. 26 n., 50, 54, 93, 152, 353, 392,
Herrmann Th. 94, 143, 329 394
CH Kantowitz B. H. 102,202,207,314
Hess W. R. 36
Chammah M. A. 337 Kardiner A. 309
Hetherington R. 268
Chapman D. W. 53 Karstenová A. 192,230,374
Hetzerová H. 50, 266
Chapman H. H. 220 Karwoski T. F. 105
Heyer G. R. 186
Charcot J. 308, 344 Kažinskij B. B. 212
Heymans G. 164
Chase P. H. 150 Kedrov B. M. 262
Hi1gard E. R. 103, 110, 166, 170, 173 n.,
Cherry E. C. 70 n., 225, 228 Keiter F. 78
177, 250, 258, 306 n., 344 n., 363,
Chess S. 348 Keller W. 10 1
365,367,370,385
Chi1d I. L. 78, 323 Kelley H. H. 83, 88, 326, 330
Hi1lix W. A. 259,304
Chornsky N. 285 n., 313 Kelly D. A. 16, 156
Hirsch J. 156
Chopin F. 298 Kelly E. L. 156
Hirschfeld M. 409
Chrisjohn R. D. 337
Hoffmann H. F. 186 Kelly J. 412
Churchill W. 357
Hoffmann J. 202,205 Kendler H. H. 224
Hofstiitter P. R. 51,74,87,89, 100, 160, Kent G. H. 233
162,164,223,259,268,356 Kerlinger F. N. 99
Hoch P. H. 208, Isaacson R. L. 323 Khol J. 93
Hochberg J. E. 288 Ivanov-Smolenskij A. G. 123 Kiener F. 266 n.
Holderlin F. 357 Izard C. E. 24,280,317,342,376,420 Kierkegaard S. 375 n.
Holland J. G. 363,371,383 Kiesler C. A. 222
Hollingworth H. 239 Kintsch W. 117
Holmes T. M. 41
J Kirchhoff R. 265
Holst E. von 36 Jacobiová J. 104, 237 Kitajev-Smyk L. A. 40, 42 n.
Holub V. 270 Jacobson M. 25 Klages L. 54, 58, 80, 141, 250, 265 n.,
Holzinger K. J. 300 Jaensch E. 232 346,395
Holzkarnp K. 23, 265 n. Jiiger A. O. 299 Klatzky R. L. 204, 211
Homans G. C. 84,88,325 n., 327, 339 Jahodová M. 255 Klaus G. 248
James W. 141,228,257,379,381 Kleinová M. 78,163,322
Homér 256
JaníkA. 270 Kleist K. 186
Homme L. M. 227
Janke W. 253 Kleitman N. 239
Honorton Ch. 213
Janowitz H. D. 106
Honzík M. P. 371 Klineberg O. 83,217
Jarbus A. L. 389
Hoppe F. 172 Klinger E. 237,241
Jaroševskij M. G. 244
Homeyová K. 82, 107, 309 n. Klix F. 264
JaspersK. 82,144,189,232,239,248,
Hornstein H. A. 337 Klosovskij B. N. 408
268, 376
Horz H. 294 Kluckhohnová F. 77
Jemčenko A. I. 387
Hoskovec J. 44, 344 n. Koestler A. 308
Jennings H. H. 164
Hovland C. I. 73 Koffka K. 313,369
Jerofěrevová M. P. 274
Huang E. J. 76 Jirásek A. 20 Kogan V. M. 231
Huizinga J. 47,49 Jodelet F. 51 Kohlberg L. 57
HulI C. L. 14, 98, 102, 112, 123, 307, Johnson N. F. 286 Kohler I. 384 n.
363 n., 366 n., 368 Johnson V. E. 295 Kohler W. 98, 118,313,369,379,387
Hulse S. H. 364 Jones E. E. 325 Kolačiková L. 187
Hume P. 232 Jones W. M. 89 Kolaříková O. 183
Hummel H. J. 88 Jorswieck E. 115, 369 Kondáš O. 64, 362
Hunt M. L. 323 Jost A. 208 Konig S. 152
Hunter I. M. L. 211 Jung C. G. 104, 138 n., 140, 155, 190 n., Konorski J. 364, 368
Husaini B. A. 278 192, 199, 233, 240, 243, 281, 308, Korchin J. S. 220
Husserl E. 96, 264, 311 314 n., 354 n. Koščo J. 216
432
Kováč D. 242,259,264
Kozielecki J. 75 n., 124 n., 126 n.
Leeper R. W. 33 M
Legewie H. 286
Kraeling D. 74 Maccobyová E. E. 164,324
Lehmann G. 374
Kraepelin E. 141,356 MacLean P. D. 187
Leibniz G. W. 138, 248, 250
Krasnogorskij N. I. 362 Madlafousek J. 227
Leonard K. 273
Kratina F. 24, 232, 354, 393 Madrzycki T. 220
Leonovičová V. V. 20
Kratochvíl S. 67 n. Magoun H. W. 14,226
Leonťjev A. A. 285
Kraus F. 186 n., 189 Maher R. A. 73
Leonťjev A. N. 19, 22, 298, 370, 403,
Krech D. 15, 24, 34, 38, 70, 83, 92, Mahlerová-Sieberová G. 320
407,410 Mach E. 248, 257
102 n., 104, 139, 177,217 n., 219 n.,
Lersch Ph. 54,76, 143, 186, 193,236 n., Machač M. 44, 395
221,223,321,341,393
250,265 n., 281 n., 311, 317, 377, 395 Machačová H. 44
Kreiner J. 291
Léví-Strauss C. 120 Maíer N. R. F. 38 n., 40, 369
Krejčí F. 257
Levin H. 324 Maíler N. 87
KretschmerE. 120,126,140,185, 19On.,
257,347,354,356 n., 408 Levinson D. 1. 354 Maínberger G. K. 238
Kreutz M. 96 Lewin K. 42, 73 n., 88,92 n., 146, 165, Malcolm Bessent 214
Krueger F. 185,313 220,304,314,392,409 Malinowski B. 120
Kruse F. 412 Lienert G: A. 300 Man H. de 53
Krušinskij L. V. 249 Likert R. 99 Marcuse H. 277,417
Krutěckij V. A. 297 Lindsley B. D. 27 Margolin S. G. 13
Kubička L. 416 Lindworski J. 76,233, 392 Marquís D. G. 258
Kubin A. 238 Lindgren H. C. 230 Marte M. H. 304, 384
Kiiblerová-Rossová E. 226, 246 Marx K. 23, 181
Lindzey G. 159
Kuhn T. 95 Marx M. H. 259
Linton R. 263, 280 n.
Kuhn T. K. 304 Maslow A. H. 69, 102 n., 112, 174 n.,
Lipps Th. 82, 265
176 n., 311, 421
Kuchynka K. 212 Lissner K. 74
KiilpeO. 119,225,247 Massermann 1. H. 30
Liszt F. 298 Mastvilisker E. I. 346
Kunz H. 311 Littman R. A. 12,251 Matějček Z. 412
Kupers C. J. 373
Livson N. 15 Mathey F. J. 188
Kurczová I. 285
Locke J. 306 Maturana H. R. 121
Loeb 1. 243 May R. 82,312,376
L Loeser F. 124, 238 May R. A. 183, 400
Lacerbeau S. 421 Loevingerová 1. 195 Mayo E. 399
La Bruyére J. de 54 Lomov B. F. 22,96,287,402 Mazis M. B. 39
Lafon R. 243 Locfborrow G. N. 30 McClearn G. E. 20
La Fontain 1. 170 López lbor 1. 104 McClelland D. C. 74, 105, 114, 169,
Lamettrie J. O. de 306 Lorenz K. 9 n. 18, 25, 28, 36 n., 60 n., 174,323,331
LamIn R. P. 398 62 n., 163, 405, 409 McDonald F. 1. 372
Landis C. 32 Lorge I. 90, 149, McDougall W. 35 n., 165, 190,258,305,
Lange F. A. 256 340, 370
Lott A. 330
Langmeier J. 412 McFarland D. 407
Lott B. 330
Lanham C. T. 52 McGeoch 1. M. 259
Lovelock 1. E. 153
La Pierre R. T. 220 McGinnies E. 167
Lowe C. M. 178
Lame D. de 152 McGregor D. 89, 399
Lowell E. L. 397
Larsen O. N. 154 McGuire W. J. 218
Liick H. E. 337
Lashley K. S. 136, 379 McKeen Cattell J. 401
Latané B. 337 Liickert H.-R. 73, 171
McKellar P. 236
Laufberger V. 204 Liier G. 117 Mead G. H. 85, 145,249,281,304,319,
Laughlin H. P. 170 Lukaszewski W. 149, 301 n., 339 379
Lavater J. K. 265 Lundberg G. A. 155 Meadová M. 106, 154,263,309, 322
Lazarsfeld P. F. 307 Lurija A. R. 33,64,73,247,284, 300, Mečíř J. 270
Leaky L. jr. 406 389,393,403 Mednick A. A. 204, 364
Le Bon G. 51 n., 53 Liischer M. 66 Mehl P. E. 231
LeeJ. A. 82 Luther M. 357 Meili R. 122 n., 169,230,299,421
433
Melton A. W. 201 Murphy L. B. 344 Pauli W. 315
Melzack R. 21 Murray H. A. 65, 151, 174,230 Pavel sv. 163
Mendel J. G. 161 Murstein B. I. 82, 230 Pavlov I. P. 19, 38, 134, 187, 197,227,
Meng H. 254 n. 263,274,306 n., 345 n., 361, 364
Merlin V. S. 346
Merz F. 197
N Pawlik K. 195, 350, 352 n.
Peck R. F. 55 n.
Messer A. 121,233,250 Naegeli E. 13
Peirce Ch. S. 118
Messmer F. A. 212 Nakonečný M. 217, 341
Pelzer K. E. 234
Mettler F. A. 368 Napalkov A. V. 262
Necki Z. 164, 329 n. Penfield W. 204, 284
Metzger W. 313
Pennington R. 203
Meumann E. 392 Neisser U. 204,301,314,382,385
Nelson E. 216 Pepitone A. 88
Miček L. 254 n., 375
Neumann J. von 301 Perls F. 69
Mierke K. 392
Newcomb Th. M. 70, 87 n., 154,217, Perry R. B. 224
Michelangelo Buaonrotti 419
Michott A. 211 330,339 Pervin L. A. 141, 162, 182
Mika S. 91 Newell A. 125 Petrovskij A. V. 244
Mikuška V. 212 Newman H. H. 300 Petrusek M. 88
Mi1esová C. C. 163 Nietzsche F. 138 Pfánder A. 311
Mi1gram S. 338 Nissen H. W. 161 Piaget J. 23,47 n., 64, 119 n., 157,244,
Millarová S. 48 Nó L. de 204 259, 263, 300, 304, 313, 403, 410,
Miller G. A. 288, 393 n. Norman D. A. 119, 228 416
Miller N. E. 29,69,73 n., 115, 159,230, North A. J. 220 Pickford R. W. 293
342,359,366,369,372,378, Novák V. J. A. 20 Piderit Th. 265
Miller N. R. 69, 330 Novalis 164 Pierce J. 167
Miller R. E. 266 Novikova M. A. 42 PiéronH. 66,101,206,250,379,422
Mi1ner P. 28, 367 Novlanská Z. N. 416 Pichot P. 27,66 n., 226, 353, 380
Mirski I. A. 266 Nowogrodski T. 403 Pi1konis P. A. 222
Mischel W. 148 n., 181 n., 183 Nuttin J. 195, 303, 339 Piontkowska U. 327,339 n.
Mischo J. 213 Pius XI. 257
Mitchell J. V. 395
Mitscherlich K. 277, 309
o PlackA. 11
Platon 80, 115, 119, 138, 164, 187, 192,
Mittenecker E. 195 Obuchowski K. 35,301,348 392
Moebius P. J. 163 Odbert H. S. 195 Platonov K. K. 260
Mogel H. 182 n., 193,281 Oerter R. 403
Plessner H. 33
Molčan J. 274 Olds J. 28, 367
Plotin 138, 394
Moliére 108 Oléron P. 125
Plutchik R. 25, 35
Money J. 80, 164 Olšanniková A. J. 352
Poffenberger A. T. 209,374
Moody R. A. 226, 246 Ornstein R. E. 120
Pogády J. 270
Morávek M. 380 Ortega y Gasset 51
P6ggeler F. 417
Moreno J. L. 100 Osgood Ch. E. 100,118,285,364 n.
Polya G. 124
Morgan C. T. 39, 217, 243, 258 Ossowiecki S. 213
Morgan J. J. 220 Pongratz L. J. 256
Ponomarev J. A. 127
Morrls Ch. W. 71,283 p P6ppel E. 381,383
Morton J. T. 220
Moruzzi G. 14,226 Paivio A. 205 Popper K. R. 246, 406
Moss H. A. 182 Palas R. 15,40 Porta G. della 265 n.
Mowrer O. H. 361, 364, 369, 372, 377 Palej I. M. 346 Portniann A. 405
Mueller E. F. 85,90,221,281,319,325, Paleski Z. 97 Portych Th. 211
331 n., 340 Panov J. N. 283 Postrnan L. 26, 167,225
Miiller-Freienfels R. 236 Papez J. W. 30 Powell A. 151 n., 153,314
Mii1ler J. 385 Pardel T. 261 Prell D. B. 199
Munn N. L. 33,210,243,262 Paris S. G. 202, 258 Press F. 406
Miinsterberg H. 257,401 Parsons T. 373 Pressey S. L. 298
Murchison C. 340 Parygin B. D. 35 Pribram K. H. 136 n., 393 n.
Murphy G. 142, 158 n., 266, 344, 370, Paskieviczowá E. 150, 178,304 Pryer R. S. 230
422 Patterson G. R. 12 Příhoda V. 416
434
Q Rocheblave-Spenlé A. M. 281 Selz O. 120, 125
Rorschach H. 66, 230 Semon R. 204
Quay H. C. 349 Rosanoff J. 233 Shaffer L. F. 171
Quine W. V. 246 Rosen L. 251 Shakespeare W. 155,281
Quitmann H. 312 Rosenblatt F. 96 Shanon C. E. 72, 289
Rosenzweig S. 11, 38 n., 40 Shebilske S. H. 158
R Ross E. A. 340 Sheldon W. H. 358
Riiber H. 61 RostW. 376 Shepard R. N. 28
Radkeová M. J. 163 Rothacker E. 143, 186 n., 189, 192 SherifM. 83 n., 90,147,178,219,221
Rado S. 36 Rotter J. B. 231,372 Sherifová C. 219
Rachman S. 198 n. Rousseau J. J. 250 Sherrington Ch. S. 131,246,257
Rake R. H. 41 Royce J. R. 151 n., 153,314 Shifrin R. M. 203
Rapaport D. 192,230,310 Rozet I. M. 241 Shields 1. 300
Rapoport A. 337 RubinZ. 82 Shoben E. J. 171
Raven B. H. 87,91 Rubinštejn S. L. 22, 59, 116, 119, 134, Short J. F. 107
Razran G. H. 123 138, 184,224,234,244 n., 249, 379, Schaefer E. S. 323
Reber A. S. 9, 36, 41, 377, 421 382, 384, 392 n., 422 Schaefer R. T. 398
Reich W. 417 Ruesch J. 278 SchafferH. 26,319,323
Reich1ing G. 88 RushtonJ.Ph.202,258,337 Schachter H. 330
Reik Th. 343 Rusinov V. S. 135 Schachter S. 30, 34, 104
Reinoh1 F. 300 Russeell E. S. 63 ScharfM. 36
Rejdák Z. 212 Riitzel E. 225 Schein E. H. 399
Remplein H. 55, 141, 234, 237, 350, Scheler M. 54, 141,224
355, 395
Renoir A. 419
s Schelling F. W. 54
Schelsky H. 417
Renouvier Ch. 234 Sader M. 182 Scherer I. 375
Rethlingshaferová D. 113 Sander F. 313 Scherer K. R. 72
Revers J. 192 Sanford F. H. 354, 389 Scheuerl H. 48 n.
Révész G. 297 Sanford R. N. 354 Schjelderup H. 159, 190
Rexrodt F. W. 278 Sannwald G. 213 Schjelderup-Ebbe T. 320
Reykowski 1. 26 n., 108, 111 n., 148 n., SapirE. 283 Schlesinger K. 17
172,178,218 n., 349 Sarbin T. R. 281 Schlosberg H. 31, 204, 207, 209 n.,
Rhine J. B. 212 Sargent C. 213 n. 224 n., 359
Rhineová L. E. 212 Sargent S. S. 209 Schmale A. H. 278
Ribot Th. 55,161,190,237,317,342 Samoff I. 165 Schmidbauer W. 13, 344
Riedel R. 37 Sartain A. Q. 220 n. Schmidt H. D. 214,403 n.
Riegel K. F. 304 Sartre J. P. 35 Schmidt R. 160
Riechert T. 266 Satirová V. 69 Schmidtke H. 374
Riemann F. 376 Saugstad P. 287 Schmidtová-Mummendeyová A. 84
Riesman D. 319 Savonarola G. 52, 357 Schneider K. 268, 273, 397
Rietsema J. 91 Scarrová S. 162 SchOnpflug W. 123, 203, 388
Richet Ch. 212 Scott J. P. 12 n. Schonpflugová U. 123,203,388
Richter C. P. 18 Sears R. R. 57, 73, 159, 167, 192, 229, Schopenhauer A. 54, 80 n., 138, 308
Richter H. 265 324 Schrag C. C. 155
Richterová L. 270, 273 Seashore S. H. 291 Schraml W. J. 64 n.
Rivierová 1. 322 Sebeok T. A. 285 Schultz H. 1. 418
Roberts G. E. 178 Secord P. F. 328 Schulz-Henke H. 309
Robertsen L. 284 Sečenov I. M. 245,306 Schulze D. 124, 238
Robespierre M. 357 Sedláková M. 385 Schurig V. 406
Roediger H. L. 202 Seeman H. 178 Schwidetzki I. 267
RogersC.R. 69,146,149,173 Seemanová E. 76 Sigall H. 330
Roginskij G. Z. 137 Seitz W. 301 Sighele S. 51
Rogovin M. S. 231 Selg H. 95 Silberer H. 241
Rohracher H. 25, 109 n., 224, 234, 242, Seligman M. E. P. 150 Sillamy N. 69
265, 353, 358 Selye H. 40 Simon H. A. 125
435
Simonov P. V. 27,35, 110, 126,314 Siillvold F. 232 Titchner E. B. 257,293
Singer 1. E. 34, 171,234 n. Super D. E. 421 Tolman E. C. 258, 307, 314, 360,
Singer R. D. 222 Sutich A. 312 367,371
Skarzynska K. 338 n. Svěčinskij V. B. 262 Toman W. 74, 138 n., 229, 277, 380
Skinner B. F. 18,98, 115,248,262,305, Svoboda M. 65 Tomaszewski T. 22,108,247,380,388
307,319,363 n., 365, 393 Swann W. B. 278 Torrance E. P. 355
Skramlik E. von 292 Swartz P. 139,224 TowerP. 72
Smelser N. J. 53 Symons P. 170 Travis L. E. 90
Smimov A. A. 208 Szczepanski J. 51 n. Traxel W. 24, 42 n., 94 n.,98 n.
Smith K. U. 224,243,250, 359 Szewczuk W. 138,207 n., 364 Tresmontant C. 257
Smith W. M. 224, 243, 250, 359 Szewczyk H. 294 Triplett N. 340
SnyggD. 178 Szondi L. 10 Trnka V. 270
Sokolov A. N. 119,233,391 Tryon R. C. 300
Sokolov E. V. 262
Sokolov J. N. 227,263
š Tucker C. 164
Tuckman J. 149
Šardakov M. N. 208,211
Sokrates 164,343 Tulving E. 117
Šavlik J. 277
Solomon H. 90 Tumlirz O. 171,311
Šifman L. A. 387
Soltysik S. 364 Turner J. L. 339
Šimek J. 277
Spada H. 117 Turner R. H. 53, 87 n.
Šipoš 1. 211
Spearman Ch. E. 193, 299 Tyler F. T. 164
Štefanovič 1. 184
Spencer H. 28,49, 245
Sperry R. H. 130,246
Spielberg C. D. 419
Štúr 1. 350
u
Spinoza B. 280 T UexkiillJ. von 20,249,404
Uchtomskij A. A. 135
Spirkin A. G. 380 Tannenbaum P. H. 221
Ulich D. 24, 30
Spranger E. 236, 262 Tapp J. T. 339
Ullman M. 214
Stacker K. 323 Tarde G. 51,370
Ullrich E. 344
Stagner R. 38 n., 105, 114 Tardy V. 35,75, 117, 122, 141, 165, 184
Underwood B. J. 201
Stamm R. A. 265 n., 192 n., 236, 310, 383, 391, 395
Ungar G. 204,211
Stapf K. T. 323 Tart Ch. 95, 305n., 312 n.
Upson P. G. 167
SteckP. 74 Tatarkiewicz W. 280
Urbantsehitsch V. 229
Steger 1.A. 207 Taylor W. S. 170
Utitz E. 54
Steindl R. 37 Taylorová J. A. 376
Steiner G. A. 359
Stekel W. 409
TenhaeffW. H. C. 212
Těplov B. M. 297
v
Stem W. 54,76, 160, 181,232,234,238, Terrnan L. M. 163 Vacuro E. G. 118
258, 262, 300, 350, 353 n., 403 Theophrastos 54 Varela F. J. 121
Stevens S. S. 98, 307 Thibaut J. W. 88,326,330 Vasiljev L. L. 212
Stevenson C. L. 157,224 Thiele R. 186, 189 Vasiljuk F. J. 250
Stevenson L. 130 Thigpen C. H. 159 Vekker L. M. 387
Stokvis B. 344 Thomae H. 76, 102, 141, 187, 195, 197, Veličkovskij B. M. 389
Stoner J. A. F. 90 200,258,311,321,323,404 Velinský St. 229
Storr A. 10, 13 Thomas A. 85, 90, 221, 281, 319, 325, Venger L. A. 391
Strange J. R. 220 331 n., 340, 348 Verdi G. 298
Straus E. 262 Thomas W. J. 216 Vergiles N. J. 389
Strelau J. 156,348 n., 354 Thompson E. L. 203 Vemon P. E. 297
Strickland B. R. 178 Thompson 1. 266 Verny T. 412
Strindberg A. 157 Thompsonová G. 163 Viatkin B. A. 346
Strodtbeck F. L. 77 Thomdike E. L. 160 n., 207, 306, 335, Viaud G. 62 n., 101,407 n.
Strong E. K. 423 339, 360, 362 n., 364 Viewegh J. 237
Strunz K. 188 Thorpe W. H. 36, 368 n., 380 Villanova A. de 241
Stukat K. G. 344 Thiimer F. 231 Vives J. L. 421
Sudakov K. V. 110,360 Thurstone L. L. 98 n., 193,297,299,397 Vold J. M. 239
Suchý J. 170 Tichomirov O. K. 124, 126,238 Volpert 1. E. 240
Sullivan H. S. 309 n., 311 Tinbergen N. 36,60 n., 63, 405 Vondráček V. 419
436
Vygotskij L. S. 22, 115, 120, 122 n., 244, Whiting J. W. M. 78, 323 Wright S. 30
393,403,410 Whorf B. L. 283 n. Wrigley C. 195
Whyte W. H. 418 Wundt W. 15, 24, 76, 247, 256 n., 261,
w Wickler W. 18
Wiener N. 264
392
Wybum G. M. 293
Walk R. D. 388
Wiggins J. S. 185 Wy1lie R. C. 172
Wall P. D. 21
Wilcock J. 60
Wallen R. W. 64,109
Wallon H. 407
WildeO. 238
Williams P. 153
v
Walster E. 81 Yates A. J. 39
Williams R. J. 156
Walster W. 81 Young J. Z. 135
Wilson E. O. 36 n., 76, 78, 405
Walter G. 133 Young K. 51
Walter H. 352 Wilson G. D. 216 n.
Wilson R. 121 Young P. Th. 24,26,33, 114, 178,263,
Walter R. H. 369 307
Warren D. H. 85 Winer B. J. 87
Winch R. F. 330, 338
Washbum M. 266
Watson J. B. 29,55, 119, 141,258,305, Winnefeld F. 146 n. z
379 Winnicott D. W. 13 Zaborowski Z. 325, 327 n.
Webb E. 395 Wiswede G. 399 n. Zajonc R. B. 90
Weber E. H. 287 Witkin H. A. 301 Zalkind S. S. 168
Weber R. 339 Witte E. H. 318 Zametkin A. 152
Wedderbum A. A. 228 Wittlich B. 59 Zander A. 87 n.
WeinerB. 15,34,44,47,308 Wittmann W. W. 200 Zanna M. P. 222
Weininger O. 163 Witwicki W. 236 n. Zawadzki B. 99, 195,272
Weiss W. 222 Witzlak G. 180 n. Zeaman F. D. 149
Wellek A. 96,99, 143,264,313,353 Wlodarski Z. 207,361 Zeigarniková B. 108
Wellh6fer P. R. 200 Wojciszke B. 333 Zelenyj G. P. 227
Welwood J. 136 Wolberg L. R. 190 Ziehen Th. 257
Wendt D. 10, 12, 45 n. Wolf Ch. 250 Zimbardo P. G. 12,41,44,89, 107,226,
Wenig P. 169,231 WolffP. 413 258, 366
WemerH. 188 Wolker J. 416 Zinnnerman W. S. 163
WernickeC. 284,379 Wo1man B. B. 269 Zinčenko V. P. 121, 389
Wertheimer M. 14, 121,313,386 Wolpe J. 68, 111 n. Znaniecki F. 216
Wessels M. G. 314 Woodrow H. 207,391 Zubin J. 268
West D. J. 159 Woodward A. 339
Zuckerman M. 349
Westphal K. 356 Woodworth R. S. 31,109,165,204,207,
Zvolský P. 161
Wever E. G. 291 209 n., 224 n., 258, 359
Wheeler S. 318 Worchel S. 158
Whiteman P. H. 352 Worthová-Curanová P. 159 ž
Whitte E. H. 319 Wright B. A. 149,291 n., 293 Zynkin N. I. 119 n.
437
I
I
r
i
I
r
;
Vydala Academia,
nakladatelství Akademie věd České republiky,
Legerova 61, Praha 2
Milan Nakonečný
Psychologie osobnosti
2. vydání
Souhrn poznatků o ústředním a nejzávažnějším tématu psychologie - osobnosti člověka. Kromě témat
oboru, jako jsou typy osobnosti, její psychické vlastnosti či biologické a kulturní určení, jsou v knize
i obsáhlé kapitoly o charakteru člověka a motivech jeho jednání nebo o teoriích osobnosti.
336 str., obr., tab. a grafy v textu, brož., cena 168,- Kč
Milan Nakonečný
Lidské emoce
Obsáhlý a systematický přehled psychologie lidských emocí a citů, chápaných jako významné men-
tální procesy. Pojednány jsou jednotlivé druhy emocí, jejich funkce v lidské psychice, zákonitosti
jejich vzniku a průběhu i jejich fyziologické základy. Součástí knihy je rovněž podrobný výklad feno-
menologie lidských citů - radosti, smutku, studu aj., a citových vztahů - lásky, nenávisti. I v tomto díle
opřel autor své pojetí látky o dokonalou znalost odborné světové literatury a její kritickou interpretaci.
V emocích nachází klíčový fenomén formování duševního života člověka, integrujícího činitele jeho
psychiky a samu podstatu jeho vztahu ke světu. Kniha je určená psychologům a všem zájemcům o psy-
chologii, zejména těm, kteří se zajímají o problematiku mezilidských vztahů.
335 str., obr., tab., schémata v textu, váz. lamino, cena 198,- Kč
Milan Nakonečný
Sociální psychologie
Systematický přehled poznatků současné sociální psychologie. Problematika mezilidských vztahů jako
důležité psychologické kategorie patří dnes nepochybně k nejzávažnějším a také nejatraktivnějším
tématům současných psychologických věd. Autor v knize podrobně vysvětluje základní kategorie so-
ciálně-psychologických jevů, tj. psychologických aspektů mezilidských interakcí, a základní vědecké
koncepty sociální psychologie. Závěr tvoří kapitola o praktickém využití sociální psychologie v růz
ných oblastech lidské činnosti.
287 str., obr., tab. a schémata v textu, váz. lamino, cena 168,- Kč
Knihy můžete objednat na adrese: ACADEMIA - expedice, Rozvojová 135, 16502 Praha 6
Tel.: 296780510; e-mail: expedice@academia.cz
www.academia.cz
Milan Nakonečný
Motivace lidského chování
Kniha přináší množství moderních a aktuálních poznatků o motivaci lidského chování. V obecné části
autor objasňuje pojem motivace a chování. Ve speciální části se zabývá alimentárním, sexuálním,
agresivním či sociálně motivovaným chováním. Kniha je doplněna množstvím zajímavých informací
o konkrétních výzkumech.
270 str., obr., tab. a grafy v textu, cena 195,- Kč
Milan Nakonečný
Základy psychologie
Systematický a obsáhlý úvod do studia psychologie na úrovni vysokoškolské učebnice. Pozornost je
věnována kritickému zhodnocení různých pojetí psychologie. Kniha je zakončena přehledem repre-
zentativní bibliografie.
590 str., obr., tab., grafy v textu, váz. lamino, cena 278,- Kč
Knihy můžete objednat na adrese: ACADEMIA - expedice, Rozvojová 135, 16502 Praha 6
Tel.: 296780510; e-mail: expedice@academia.cz
www.academia.cz
lsti
ím,
lací
,t je
pre-
nává
:kri-
vise-
:jších
dium
fadi1a
I sku-
'- - - -- - - - -~ - _. - - - - - - - - - -