Tělní tekutiny a krev

▪ jsou roztoky organických a anorganických látek rozpuštěných v H2O

▪ H2O = základní složka tělních tekutin, je to prostředí, ve kterém probíhají všechny biochemické děje
v organismu
▪ dospělý člověk – podíl H2O na tělesné hmotnosti činí asi 53 % (42 l)
▪ 2/3 objemu H2O se nachází v buňkách a 1/3 mimo buňky
DĚLENÍ TĚLNÍCH TEKUTIN:
1) nitrobuněčné (intracelulární) - 2/3 objemu H2O
2) mimobuněčné tekutiny (extracelulární) - 1/3 objemu H2O
1) Intracelulární tekutina:
▪ nachází se v buňkách
▪ složením se liší od mimobuněčných tekutin
▪ obsahuje velké množství K+ iontů, méně iontů Mg2+ a fosforečnanových...
2) Extracelulární tekutina:
▪ tvořena: 1) krví (sanguis) – bude probráno později
2) mízou (lymfa)
3) tkáňovým mokem (= mezibuněčná tekutina)
▪ tyto tekutiny obsahují:
a) hodně anorganických iontů (Na+, Cl-, Ca2+, hydrogenuhlčitanových)
b) organické látky (glukóza, mastné kyseliny, plazmatické bílkoviny...)
c) plyny (O2, CO2)
3) TKÁŇOVÝ MOK:
▪ tekutina, která vyplňuje mezibuněčné prostory mezi buňkami v tkáních
▪ vzniká z krve (krevní plazmy) prolínáním stěnami vlásečnic
▪ buňky z něj odebírají kyslík a živiny a odevzdávají do něj zplodiny metabolismu (CO2, H2O)
▪ z tkáňového moku se tvoří míza
Vnitřní prostředí organismu:
▪ tvoří krev, míza a tkáňový mok – je to zředěný roztok solí připomínající mořskou vodu
Homeostáza = stálý stav vnitřního prostředí organismu, který je udržovaný různými fyziologickými mechanismy
▪ velice důležitá pro správnou činnost organismu (jinak poruchy činnosti)

1) KREV:
▪ načervenalá, neprůhledná, extracelulární, vazká tekutina (trofická pojivová tkáň) u člověka tvoří
asi 8% tělesné hmotnosti, což je asi 4-6 litrů (60 ml/kg tělesné hmotnosti)
▪ ženy mají méně krve než muži - 4,5 l
▪ muži 5-6 l krve
▪ neustále se obnovuje (asi 50 ml za den, za rok asi 18 l)
▪ bez problémů zvládne organismus ztrátu 0,5 l krve
▪ při ztrátě větší než 1,5 l – ohrožení života!
Funkce krve:
a) Specifické funkce:
▪ obranná funkce – imunita
▪ udržování homeostázy = stálého vnitřního prostředí (pH, osmotický tlak...)
▪ schopnost srážení krve (hemokoagulace)
b) Transportní funkce:
▪ přenos dýchacích plynů (O2 z plic a CO2 do plic)
▪ transport živin
▪ odvádění zplodin metabolismu (do vylučovacích orgánů)
▪ rozvod tepla po těle (vyrovnává teplotní rozdíly mezi orgány)
▪ účast na řízení těla – přenos hormonů, vitamínu

Složení krve:
▪ krev je tvořena 2 složkami: a) krevní plazmou (55%)
b) krevními buňkami (krvinky) – 45%
a) KREVNÍ PLAZMA:
▪ tekutá složka krve (žlutavě průhledná)
▪ je tvořena:
1) 91% vody
2) 1 % anorganických látek (ionty solí Na+, Cl-, K+, HCO3...)
3) 8 % organických látek (plazmatické bílkoviny – albuminy, globuliny, protrombin, fibrinogen, cukry – glukóza,
lipidy – cholesterol, triacylglyceroly, mastné kyseliny)
▪ koncentrace glukózy v krevní plazmě → glykémie = 4,4 – 5,5 mml/l
▪ normální hodnota pH krevní plazmy = 7,4 ± 0,5
▪ u dospělého člověka 2,8 – 3,5 l plazmy

b) KREVNÍ BUŇKY: 1) červené krvinky (erytrocyty)

2) bílé krvinky (leukocyty)
3) krevní destičky (trombocyty)
1) Erytrocyty (červené krvinky):
▪ bezjaderné (zralé), okrouhlé buňky, uprostřed zploštělé
▪ funkce – přenos dýchacích plynů O2, CO2 (ty se vážou na hemoglobin = chromoprotein tvořený
bílkovinou globinem a hemem s Fe2+)
▪ obsahují 60% vody, 40% sušiny (z ní 95 % tvoří hemoglobin)
▪ vznik z nediferencovaných kmenových buněk v kostní dřeni → (erytropoéza)
▪ množství u mužů = 5 – 5,5 milionů/1mm3 krve, u žen = 4,5mil.
▪ u novorozenců 7 milionů erytrocytů na 1 mm3
▪ jsou pružné, mohou se deformovat při průchodu kapilárami
▪ zralé červené krvinky neobsahují jádro = bezjaderné buňky, nemohou se rozmnožovat!
▪ životnost = 90–120 dnů, zanikají v játrech a slezině (jsou enzymaticky rozloženy → tzv. hemolýzou)
▪ hemoglobin se proměňuje na žlučová barviva (bilirubin) – součást žluči, Fe se uvolňuje do krve k
dalšímu využití)
 ▪ tvoří se v kostní dřeni dlouhých kostí a plochých během procesu nazývaného erytropoéza (v embryu
probíhá v játrech)
▪ obsahují hemoglobin který má dvě složky:
a) hem – barevná složka (Fe2) – 4%
b) globin –bílkovinná – 96%
- Fe + O2 ⇒ oxyhemoglobin (slabá vazba)
- Fe + CO2 ⇒ karbaminohemoglobin (slabá vazba)
- Fe + CO ⇒ karboxyhemoglobin (nejpevnější vazba, může dojít k otravě oxidem uhelnatým a k udušení)
▪ 1 molekula hemoglobinu obsahuje 4 hemové skupiny
▪ při zániku (ve slezině a játrech) se hemoglobin mění na bilirubin + biliverdin – žlutohnědé barvivo,
které zbarvuje stolici dohněda
▪ železo se váže na feritin a ukládá se do jater, sleziny a kostní dřeně
▪ k tvorbě erytrocytů je zapotřebí dostatečný přívod bílkovin (řídí hormon erytropoetin (EPO) vznikající
v játrech a ledvinách) + dostatek Fe v potravě + vitamín B12 (kobalamin)
▪ chudokrevnost (anémie) = porucha krvetvorby (vzn. při nedostatku Fe, vitamínu B12, po radioaktivním
ozáření)

2) Leukocyty:
▪ bezbarvé, jaderné buňky (průsvitné)
▪ počet značně kolísá: 4 - 10tisíc/1mm3 – zvyšuje se při zánětech nebo leukemii
▪ funkce: zabezpečují obranyschopnost organismu = imunitu
▪ vznik – v červené kostní dřeni z kmenových buněk
▪ vlastnosti:
a) schopnost fagocytózy (pohlcování pomocí panožek), améboidní pohyb
b) schopnost diapedézy (procházet stěnami vlásečnic)
c) některé (B-lymfocyty) vytvářejí protilátky
▪ životnost: různá (několik dní až měsíců)
Dělení leukocytů:
- dle toho, zdali obsahují barvitelná zrníčka = granula
a) granulocyty (neutrofilní, eozinofilní, bazofilní)
b) agranulocyty (monocyty, lymfocyty)
 a) Granulocyty:
▪ obsahují barvitelné granule, vznikají v kostní dřeni
▪ funkce – fagocytóza a diapedéza
▪ dělíme je podle barvitelnosti granulí na:
1) neutrofilní granulocyty (neutrální barvivo – zbarvení do fialova), 50-70 %
- nejpočetnější, mohou fagocytovat, množí se při infekcích, je jimi tvořen hnis
2) eozinofilní granulocyty (kyselými barvivy – eozinem se zbarví do červena), 1-9%
- jejich množství stoupá při parazitárních a alergických onemocněních, jsou největší z granulocytů
3) bazofilní granulocyty (zásaditými barvivy se barví do modra), 0,5%
- přenáší důležité látky (histaminy – látky rozšiřující průměr cév a látky s protisrážlivými účinky – heparin),
nejmenší
b) Agranulocyty:
▪ neobsahují barvitelná zrníčka, dělí se na:
1. MONOCYTY (největší krvinky, 2-8 %):
- v krvi kolují jako nezralé buňky, pronikají do specifických tkání (lymfatické uzliny, slezina, játra) a mění
se v makrofágy – fagocytují velké částice a odumřelé buňky, brání růstu nádorů a infekcí
- stejně jako granulocyty zabezpečují NESPECIFICKOU IMUNITU
2. LYMFOCYTY (druhá nejpočetnější skupina leukocytů, 20-40 %):
- mají velké okrouhlé jádro, přítomné v míze a v mízních uzlinách
- zabezpečují SPECIFICKOU IMUNITU organismu (cílenou)
- dělí se na: a) B – lymfocyty b) T – lymfocyty
a) B – lymfocyty:
- zabezpečují látkovou (humorální) imunitu
- po setkání s antigeny se rychle množí a ve tkáních se mění na plazmatické buňky = aktivní stádium, které
produkují do krve protilátky = imunoglobuliny → likvidují antigeny
- část z nich přetrvává v krvi jako paměťové buňky – při opětovném setkání s určitým antigenem (látka
cizorodé povahy) v krvi rychle vytváří protilátky
b) T – lymfocyty:
- zabezpečují buněčnou specifickou imunitu
- po setkání s antigenem se diferencují na několik typů, které přímo zneškodňují antigeny (cizorodé látky
v těle, nádorové buňky)
- také likvidují buňky cizorodých tkání při transplantacích!
Všechny leukocyty vznikají v kostní dřeni z kmenových buněk:
B – lymfocyty dozrávají přímo v kostní dřeni
T – lymfocyty dozrávají v brzlíku (thymus)-
LEUKÉMIE – chorobné množení bílých krvinek, které se nediferencují na určitý typ (jsou nefunkční), „rakovina
krve“, v krvi je jich mnohonásobně více!
LEUKOPÉNIE – snížený počet leukocytů (např. při břišním tyfu)
LEUKOCYTÓZA – zvýšený počet leukocytů (extrémní při leukémii)

3) Trombocyty (krevní destičky):

▪ tělíska nepravidelného tvaru bez jádra (= úlomky buněk) vznikají také v kostní dřeni (úlomky velkých
buněk – megakaryocytů)
▪ počet: 200–300 tisíc/1mm3
▪ životnost pouze několik dnů (nemají jádro)
▪ funkce: uplatňují se při srážení krve (hemokoagulaci) a při zástavě krvácení
Zástava krvácení a srážení krve:
▪ životně důležitý děj, který při poranění zabraňuje ztrátám krve a vykrvácení
▪ krevní destičky se při poranění cévy shlukují, rozpadají a uvolňují enzym serotonin způsobuje zúžení
cévy
▪ destičky současně uvolňují koagulační faktory (enzymy) umožňující srážení krve (hemokoagulaci =
enzymatický děj)
Srážení krve = hemokoagulace:
▪ krevní destičky uvolňují enzym trombokinázu
▪ trombokináza v krevní plazmě přeměňuje (za přítomnosti Ca2+ iontů) protrombin na trombin
▪ působením trombinu se v plazmě rozpustná bílkovina fibrinogen mění v nerozpustný fibrin
▪ fibrin vytváří síť vláken, která zachycuje krevní buňky a plazmu vzniká krevní sraženina = krevní
koláč uzavře cévu, smrští se a vytlačí krevní sérum (= nažloutlá kapalina = krevní plazma bez
fibrinogenu!)
Důležité pojmy:
▪ trombus = krevní sraženina
▪ trombóza = náchylnost na srážení krve
▪ hemofilie = genetická nemoc – porucha srážlivosti krve – chybí faktor pro tvorbu fibrinu, nebezpečí
vykrvácení!
▪ hirudin, heparin, antitrombin = látky proti srážení krve – antikoagulační faktory – zabraňují vzniku
trombů!

KREVNÍ SKUPINY:
▪ lidská krev má antigenní vlastnosti (princip antigen – protilátka)
▪ rozlišujeme 4 hlavní krevní skupiny A, B, AB, O
▪ objevitel r. 1907 – český lékař Jan Jánský
▪ jsou vrozené a dědičné (využití při transfuzi krve, určování otcovství, v antropologii, soudním lékařství
– trestné činy)
▪ podstata existence krevních skupin = vzájemná shlukovatelnost (aglutinace) mezi erytrocyty a krevní
plazmou:
a) aglutinogeny = látky shlukovatelné = antigeny – přítomny v membránách erytrocytů (polysacharidy)
- reagují se specifickou protilátkou
- existuje aglutinogen A nebo aglutinogen B
b) aglutininy = látky shlukující = protilátky v krevní plazmě (globuliny = bílkoviny)
- existuje aglutinin anti-A, anti-B
Aglutininy shlukují erytrocyty jiného člověka (při nesprávné transfuzi krve) nesoucí jim odpovídající aglutinogen!
Např. aglutinin anti-A shlukuje krev obsahující aglutinogen A …
RH – faktor:
▪ další aglutinogen, který se může nebo nemusí vyskytovat v lidské krvi = aglutinogen D
▪ objeven v roce 1940 na opicích makak rhesus
▪ Rh+ = lidé s aglutinogenem D v membráně erytrocytů
▪ Rh- = lidé bez aglutinogenu D …
▪ Evropa: Rh+ 85% populace, Rh- 15% populace
Nebezpečí:
Rh – matka v těhotenství, pokud nosí plod Rh+ (po otci) vytváří protilátky v krvi proti vlastnímu plodu
při vyšším množství protilátek dochází k poškození plodu (hemolýza krve)
Krevní transfuze (krevní převod):
- léčebný výkon – nemocný příjemce dostává krev nebo krevní plazmu stejné krevní skupiny od dárce
(jako krevní konzervu).
Autotransfuze: pacient dostává svou vlastní krev dříve odebranou před zákrokem (operace).
 IMUNITA (OBRANYSCHOPNOST):
- imunita je schopnost organismu bránit se proti cizorodým látkám a patogenům (viry, baktérie,
prvoci, kvasinky)
Imunizace – očkování:
▪ aktivní imunizace:
- do těla se vpravují usmrcené nebo silně oslabené mikroorganismy, vytvořená imunita je proti některým
antigenům celoživotní
▪ pasivní imunizace – do těla se vpravují hotové protilátky

a) Imunita specifická:
- je zprostředkovaná specifickým imunitním systémem (lymfocyty B a lymfocyty T)
- založena na principu antigenu a protilátky
- antigen = látka cizorodé povahy (makromolekula, částice - bílkovina, polysacharid, baktérie, virus,
prachová částice…), která vyvolává v lymfocytech tvorbu protilátek
- protilátky = jsou vytvářeny B a T-lymfocyty a ničí antigeny (konkrétní), jsou to specifické bílkoviny zvané
imunoglobuliny

Bílé krvinky → B a T-lymfocyty (agranulocyty):

a) B-lymfocyty:
- zabezpečují látkovou (humorální) specifickou imunitu
- po setkání s antigeny se rychle množí a ve tkáních se mění na plazmatické buňky = aktivní stádium, které
produkují do krve protilátky = imunoglobuliny (likvidují antigeny)
- část z nich přetrvává v krvi jako paměťové buňky → při opětovném setkání s určitým antigenem (látka
cizorodé povahy) v krvi rychle vytváří protilátky
b) T-lymfocyty:
- zabezpečují buněčnou specifickou imunitu
- po setkání s antigenem se diferencují na několik typů, které přímo zneškodňují antigeny (cizorodé látky
v těle, nádorové buňky)
- také likvidují buňky cizorodých tkání při transplantacích!

▪ Všechny leukocyty vznikají v kostní dřeni z kmenových buněk!

▪ B-lymfocyty dozrávají v kostní dřeni
▪ T-lymfocyty dozrávají v brzlíku
▪ LEUKÉMIE – chorobné množení bílých krvinek, které se nediferencují na určitý typ (jsou nefunkční),
také označení „rakovina krve“, v krvi je jich mnohonásobně více!
▪ LEUKOPÉNIE – snížený počet leukocytů (např. při břišním tyfu)
▪ LEUKOCYTÓZA – zvýšený počet leukocytů (extrémní při leukémii)

b) Imunita nespecifická (vrozená) - zabezpečují ji:

a) fagocytující buňky - leukocyty (makrofágy, granulocyty neutrofilní a eozinofilní, monocyty) pohlcují
choroboplodné mikroorganismy, mrtvé buňky a jejich částice
b) lidská kůže tvoří mechanickou zábranu a působí baktericidně některými látkami (organické kyseliny,
močovina, soli) obsaženými v potu
c) HCl (kyselina chlorovodíková) vytváří kyselé prostředí v žaludku a ničí choroboplodné zárodky
d) sliny obsahují baktericidně působící enzym lysozym
e) interferony látky (bílkovinné) produkované buňkami napadenými viry, které brání rozmnožování virů
f) zvýšení tělesné teploty účinkem látek – pyrogenů (jsou uvolňovány některými leukocyty) zvýšená
teplota působí nepříznivě na rozmnožování patogenů
 Mízní soustava
▪ míza (lymfa) je bezbarvá nebo bělavá tekutina
▪ má podobné složení jako krevní plazma – hodně vody, stejně solí, ale méně bílkovin
▪ obsahuje velké množství lymfocytů, tuků i ostatních produktů trávení; za 24 hodin se jí vytvoří 2,5–3 litry
▪ lymfa se tvoří z tkáňového moku a proudí mízními cévami (jednosměrná dráha z mezibuněčných prostor
do krve)
▪ mízní soustava začíná mízními vlásečnicemi ve tkáních, ty se spojují v mízní cévy (míznice), které se sbíhají
ve větší cévy – mízovody (mízní kmeny) – ty ústí do žil v dolní části krku
▪ rozlišujeme: a) levostranný hrudní mízovod (odvádí mízu z dolní části těla a levé části hrudníku)
b) pravostranný mízní kmen (odvádí mízu z hlavy a pravé části hrudníku)
▪ po celém lymfatickém systému jsou roztroušeny lymfatické uzliny (v nich se shromažďují bílé krvinky, které
odstraňují mikroorganismy nebo kousky odpadu) – fungují jako filtry mízy proti šíření infekce
▪ mízní uzliny jsou zřetelné na krku, v podpaží a ve slabinách

Funkce mízní soustavy:

1. Sbírá mízu a odvádí přebytek tkáňového moku zpět do krve (také vodu, poruchy vedou ke vzniku otoků).
2. Odvádí z těla tuky v podobě tukových kapének (z trávící soustavy do horní duté žíly).
3. Má důležitou funkci v obranných mechanismech těla – uvnitř mízních uzlin se v síťovité tkáni hromadí
a množí B a T-lymfocyty (vytvářejí protilátky) a také zde fagocytují makrofágy (pohlcují mikroorganismy,
prach, buňky a jejich části).

Brzlík (thymus) :
- lymfatický orgán a žláza s vnitřním vyměšováním, uložen v dutině hrudní nad srdcem za hrudní kostí
- je to přechodný orgán, je funkční pouze v dětství, v pubertě se začíná zmenšovat a v dospělosti je přeměněn
ve vazivově tukovou tkáň, také ho nazýváme „dětská žláza“
- plní tyto funkce: 1) v jeho dřeni se vytváří prvotní T-lymfocyty, které během nitroděložního vývinu osidlují
mízní uzliny a jsou zdrojem buněčné imunity
2) je žlázou s vnitřním vyměšováním – tvoří se zde hormony (thymozin).

Slezina (lien):
- orgán s úzkým vztahem k oběhové soustavě – je největším lymfatickým orgánem v těle!
- je uložen v dutině břišní vlevo pod bránicí za žaludkem, má tvar kávového zrna
- na jejím povrchu je vazivové pouzdro a je tvořena dvěma typy tkáně:
a) červená dřeň – je zásobárnou erytrocytů, které se hromadí v mezibuněčných prostorách
b) bílá dřeň – je tvořena uzlíčky lymfoidní tkáně (je složena z B-lymfocytů, které se zde tvoří)
- dále obsahuje monocyty, které se zde mění v makrofágy a které ve slezině odbourávají
opotřebené erytrocyty = „hřbitov červených krvinek“.
Mízní soustava
Slezina (lien):
 Oběhová soustava
Cévy, srdce a srdeční činnost

Stavba oběhové soustavy:

▪ krev se pohybuje v uzavřené cévní soustavě po tlakovém spádu
▪ oběhová soustava je tvořena:
I. krví – tělní tekutina proudící v tepnách, žílách a vlásečnicích (již probráno)

II. krevními cévami – dělí se na: a) tepny (arterie)

b) žíly (vény)
c) vlásečnice (kapiláry)

III. srdcem – zajišťuje proudění krve svými rytmickými stahy (působí jako čerpadlo)

a) Krevní cévy- tepny:

▪ vedou okysličenou krev směrem ze srdce do těla
▪ jejich stěny jsou pružné a pevné
▪ uvnitř jsou vystlány tenkou vrstvou endotelových buněk
▪ okolo nich se nachází silnější vrstva hladké svaloviny, která obsahuje síť elastických vláken
▪ na povrchu tepen se nachází vazivový obal obsahující vlákna kolagenní

b) Krevní cévy - žíly:

▪ vedou odkysličenou krev zpět do srdce
▪ mají stěny tvořené stejnými vrstvami jako tepny, jsou však tenší – mají slabou vrstvu hladké
svaloviny
▪ na vnitřních stěnách žil dolních končetin jsou kapsovité chlopně, bránící zpětnému návratu
krve
▪ tlak krve je v žílách nízký, proto pohybu krve v nich napomáhají stahy kosterního svalstva (tzv.
svalová pumpa) a podtlak v hrudní dutině při vdechu
c) Krevní cévy – vlásečnice:
▪ jsou mikroskopické cévy vytvářející hustě rozvětvené kapilární sítě mezi tepnami a žílami
▪ stěny vlásečnic jsou tvořeny jedinou vrstvou endotelových buněk a mají průměr 5-20 µm
▪ prostupují většinu tkání a jejich tenkou stěnou se uskutečňuje difuzní výměna plynů
(kyslíku a oxidu uhličitého) a látek (živin, produktů metabolismu) mezi krví a tkáněmi

Srdce (cor, cardia):

▪ je dutý sval tvořený příčně pruhovanou svalovinou srdeční
▪ je uloženo v levé části dutiny hrudní ve vazivovém obalu – osrdečníku (perikard)
▪ osrdečník přechází po velkých cévách na srdce jako jeho vazivový obal zvaný epikard, mezi
oběma obaly je štěrbina vyplněná tekutinou, která usnadňuje pohyby srdce
▪ pod epikardem se nachází vlastní svalovina srdeční – myokard
▪ vnitřní výstelku srdce tvoří nitroblána srdeční – endokard
Stavba srdce na řezu:
▪ podélnou přepážkou srdeční je srdce rozděleno na pravou a levou polovinu a každá polovina
srdce je brázdou věncovou rozdělena horní síň (atrium) a spodní silnostěnnou komoru
(ventriculus)
▪ jednosměrné proudění krve v srdci je usměrňováno pomocí srdečních chlopní, které zabraňují
zpětnému toku krve
 Srdeční chlopně:

Činnost srdce:
▪ nepodléhá naší vůli, srdce má vlastní automacii a rytmicitu
▪ impulzy pro ni vznikají v srdci samotném, a to v převodním systému srdečním
▪ srdce se v pravidelných intervalech smršťuje a ochabuje a pravidelně se střídá:

Systola srdce Diastola

Činnost srdce a projevy srdeční činnosti:
▪ celý děj od naplnění síní a komor krví až po vypuzení krve ze srdce nazýváme srdeční
cyklus
▪ opakuje se s frekvencí 70 cyklů za minutu a vytváří tlakovou vlnu, která vzniká při každé
systole a šíří se tepennou částí krevního oběhu jako tep (puls) neboli tepová frekvence (TF)
▪ tep nahmatáme nejčastěji na obvodových tepnách, např. na vřetenní a krční tepně
▪ hodnoty TF se liší v klidu (KTF=70 tepů/min.) a při námaze (TF=180–200 tepů/min.)
Krevní tlak (TK):
▪ je to tlak, kterým krev působí na stěnu cév
▪ rozdíl TK mezi tepnami a žílami označujeme jako tlakový spád a je podmínkou stálého
krevního oběhu
▪ nejvyšší TK je v srdci a ve velkých tepnách, žilní tlak je téměř nulový
▪ krevní tlak kolísá mezi dvěma hodnotami:
1. systolický tlak (TKs) – TK při systole, má hodnotu TKs=100-120 mm Hg (rtuťového
sloupce) také TKs=13,33 -19 kPa
2. diastolický tlak (TKd) – TK při diastole, má hodnotu TKd=70-90 mm Hg také
TKd=9,3-11,9 kPa
▪ TK zaznamenáváme v klidu a měříme ho v lékařské praxi pomocí tlakoměru (tonometru)
na tepně pažní
▪ dnes se používají tlakoměry rtuťové a digitální a naměřené hodnoty se zaznamenávají
pomocí zlomku, např. TK= 120/90 mm Hg
▪ TK se zvyšuje při fyzické a psychické zátěži a také se zvyšujícím se věkem (příčinou je
snížení elasticity tepen a jejich kornatění)
▪ hypertenze – vysoký krevní tlak poškozující zdraví (TK=160/90 mm Hg a vyšší)
▪ hypotenze – nízký TK, který může vyvolávat poruchy prokrvení mozku (TK=90/60 mm Hg
a nižší)
Zevní projevy srdeční činnosti
a) Srdeční ozvy:
▪ vznikají při uzavření srdečních chlopní, lze je sledovat poslechem pomocí fonendoskopu
▪ rozlišujeme dvě ozvy:
1. první ozvu srdeční – vzniká při uzavření cípatých chlopní při systole, je hlubší a delší
a je slyšitelná na srdečním hrotu
2. druhou ozvu srdeční – vzniká uzavřením poloměsíčitých chlopní při diastole, je vyšší
a kratší a je slyšitelná nad odstupem aorty
▪ při vadách chlopní nejsou při poslechu srdeční ozvy ohraničeny a jsou slyšet tzv. šelesty
▪ příčinou šelestů je nedomykavost srdečních chlopní
b) Elektrokardiogram:
▪ při činnosti srdečního svalu vznikají kromě srdečních ozev i projevy elektrické, které můžeme
snímat a zaznamenávat
▪ elektrokardiografie je metoda vyšetření srdce, při které je registrována elektrická aktivita
srdce a je zaznamenávána v leže pomocí elektrod přiložených na povrh těla
▪ výsledkem je záznam – tzv. elektrokardiogram (EKG), který umožňuje zjistit poruchy
srdečního rytmu
▪ modelový záznam EKG křivky u zdravého člověka:
Převodní systém srdeční:
▪ podněty ke srdečním stahům vznikají přímo v srdci – v převodním systému srdečním,
který je tvořen těmito centry:
1. sinusový uzlík – primární centrum ve kterém vznikají elektrické podněty ke stahům (nachází
se v P síni při ústí horní duté žíly)
2. síňokomorový uzlík - podřízené primárnímu centru (leží ve stěně P síně při ústí dolní duté žíly),
z něho se odděluje Hisův můstek
3. Hisův můstek (síňokomorový svazek) – svazek nervových vláken probíhající srdeční
přepážkou, který se větví na dvě raménka, raménka vedou do svaloviny komor a větví se na
4. síť Purkyňových vláken – vedou vzruchy do svalových buněk komor
Výživa srdce:
▪ je zajišťována věnčitými (koronárními) tepnami, které se oddělují od aorty a větví se na
bohatou síť vlásečnic prostupujících srdeční svalovinu
Řízení srdeční činnosti:
▪ je nervové a látkové:
1) nervové řízení – uskutečňuje se z kardiovaskulárního centra uloženého v prodloužené míše
a to pomocí vegetativních nervů (činnost srdce zrychluje a zpomaluje)
2) látkové řízení – uskutečňuje se pomocí hormonů (např. adrenalinu, noradrenalinu) a jiných
látek (prostaglandinů, histaminu aj.)

Převodní systém srdeční

Koronární tepny – výživa srdce