fakulta umění Ostravská univerzita / zimní semestr 2020/2021

Dějiny umělecké kultury 09

Gotické malířství

doporučená literatura:
Štěpánka Chlumská (ed.), Obrazy z Legendy o sv. Kateřině Alexandrijské. Mistr Litoměřického oltáře a jeho dílna.
Praha, Národní galerie 1999.
Josef Krása, Rukopisy Václava IV., Praha 1971.
Jan Royt, Středověké malířství v Čechách. Praha, Karolinum 2002.
Jiří Fajt (ed.), Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. Praha, Národní galerie 1997.
Albert Kutal, České gotické umění. Praha, Obelisk 1972.

Gotické malířství
Gotické malířství zahrnuje údobí v západoevropské vizuální kultuře 12. a 16. století s nápadnými
odlišnostmi mezi jednotlivými zeměmi a regiony; ve Francii se s gotikou setkáváme již od
poloviny 12. století, od poloviny 13. století zaznamenáváme vrcholy gotického malířství v Itálii.
Následuje Anglie a Francie, gotické malířství v českých zemích počíná až ve třicátých letech 14.
století. Rozlišujeme malířství nástěnné, knižní a deskové; nástěnné malířství souvisí vesměs se
sakrálním interiérem, rovněž tak knižní malba je až do doby kolem roku 1340 spojena
s liturgickým, resp. náboženským texem, a desková malba neexistuje jako volný artefakt, nýbrž
jako prvek oltářní výzdoby – jako jedna z komponent oltářní archy nebo jako predela oltáře.

Bohatství ikonografie a technické provedení (tempera nebo olejová tempera na dřevěném

podkladu nebo na pergamenu; zlacení) nápadně převyšuje iluzivní složku malby, která je záměrně
potlačena a dostává se do popředí až v pozdní fázi slohu po roce 1400 (v Itálii o něco dříve). Toto
potlačování iluzivní složky se projevuje inertním pozadím, jemuž je předložena figura nebo
figurální kompozice. Může jít o polopostavu Panny Marie, což je typické pro české madony, jak
vidíme v případě Madony z Veveří [obr. 01]; může jít o celou figuru Panny Marie, která je
usazena na trůnu, jak je tomu v případě Madony Kladské [obr. 02]; na jedné ploše, nejčastěji
v případě knižní malby se mohou objevit figury spojené konkrétním dějem, takže vzniká princip
série, známý v moderním umění z komiksu [obr. 3], velké mnohafigurové scény nejčastěji
s ukřižovaným Kristem (Kalvárie) mohou zahrnovat více scén najednou [obr. 04]. Od druhé
poloviny 14. století se v rukopisech stále častěji objevují světské motivy, například scény ze
života dvorské společnosti (hostina, lov, turnaje), různé pracovní činnosti nebo hudební motivy
[obr. 05]. V téže době se ke slovu prvně hlásí grafika, která využívá principu tisku z výšky a
souvisí s rozvojem tištěné knihy [obr. 06].

Italské malířství, pro český kontext velmi důležité, vyznačuje ušlechtilost provedení, v některých
dílech nápadný „orientalizující“ rys, související s kontakty Benátska s východní částí Středomoří,
jasně vydělené autorsky dobře postižitelné okruhy děl a absenci anonymity, která je v českém
prostředí (s výjimkou Mistra Theodorika) nápadná. O gotice ale na území Apeninského
poloostrova musíme hovořit jen velmi opatrně, protože již od Cimabua (1240–1302) je nápadná
klasicizující (antikizující), „negotická“ tendence, jakkoliv orientalizující rysy jsou stále velmi
intenzivní (Maestà, [obr. 07]). Madona má hlavu krytou maforionem, což je dlouhé roucho, které
se objevuje ve východním křesťanství (Konstantinopol); rovněž mandlový tvar očí, snědá pleť a
exkluzivita trůnu jsou motivy zpodobnění Madony ve východokřesťanském okruhu.

1
fakulta umění Ostravská univerzita / zimní semestr 2020/2021

Cimabue, vlastním jménem Cenni di Peppo, je nejvýznamnější osobností florentského malířství

13. století. Legenda praví, že objevil malíře Giotta, a to náhodou, když malý Giotto na pastvě
kreslil obraz pasoucí se ovce. Dante Cimabua považoval za nejvýznamnějšího italského malíře
před Giottem, jímž středověké umění na přelomu 13. a 14. století vrcholí a současně směřuje
k renesanční obraznosti. – Giotto di Bondone (kolem 1270–1337) dalece vyniká nad současníky
individualizací postav, jejich zapojením do vzrušeného děje a současně rámováním tohoto děje
krajinou a architekturou, což předznamenává renesanci. Vrcholné Gitottovo dílo nacházíme
v Padově (Capella degli Scrovegni), kde namaloval do roku 1305 téměř čtyřicet scén ze života
Panny Marie, Ježíše Krista a sv. Jáchyma. Obrazy vynikají naturalismem, užitím intuitivní
perspektivy a předznamenávají další vývoj italského freskařství. Dále Giotto pracoval ve
Florencii, kde vytvořil dva cykly fresek a řadu oltářních obrazů pro kostel svatého Křížem a
malířskou výzdobu čtveřice privátních kaplí rodin Peruzzi, Bardi, Giugni a Spinelli. Další
zakázky získal v Římě (výzdoba původních chrámu svatého Petra – dochováno jen
fragmentálně), v Neapoli, Miláně a ve Florencii. Zde vypracoval projekt zvonice u katedrály (od
1334).
V Římě se pojem gotického malířství naplňuje výjimečně kvalitním dílem Pietra Cavalliniho
(po 1240–1330?), malíře a mozaicisty, jenž si z Toskánska do Říma přinesl uměn
bezprostředního zobrazení postav.
Další osobnosti italské malby nejsou zdaleka tak významné, což platí o Pietru Lorenzettim
(1280?–1348), činnému v Sieně, jenž byl autorem deskových oltářů [obr. 08], nebo o Spinellu
Aretinovi (1346–1410), autorovi deskových maleb a mnohafigurových fresek [obr. 09 a 10], a
dalších umělcích, jejichž díla jsou rozeseta po celém světě.

Kontinuitu české deskové malby sledujeme od čtyřicátých let 14. století. Za nejstarší díla jsou
považovány predela z Roudnice s polopostavami apoštolů v arkádách, a Madona z Mostu (z
tamní johanitské komendy). První vrchol přichází s Mistrem vyšebrodského oltáře, do jehož
okruhu náleží Madona z Veveří (dnes Diecézní muzeum v Brně), dále Madony zbraslavská a
strahovská. S kulturní politikou Karla IV. vzrůstá počet objednávek i a zvyšují se nároky na
výtvarná díla. Z okruhu Karlových dvorních umělců vyniká mistr Theodorik, autor desek
pokrývajících stěny kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně. Nástěnnou malbu doby Karlovy důstojně
reprezentují fresky v kostele Panny Marie na hradě Karlštejně, výzdoba kaple svaté Kateřiny
[obr. 11] a unikátní mozaika s výjevem Posledního soudu nad jižním, ceremoniálním vstupem do
katedrály svatých Víta, Václava a Vojtěcha [obr. 12]. Z knižní malby karlovské doby uveďme
Liber viaticus biskupa Jana ze Středy z poloviny 14. století, jenž je uložen v Knihovně Národního
muzea v Praze.
Další vrchol přichází s osmdesátými lety 14. století a s osobou Mistra třeboňského oltáře,
syntetizujícího podněty ze soudobé vlámské a francouzské malby. Situace v 15. století byla velmi
komplikovaná; řada jedinečných uměleckých zjevů (Mistr Rajhradského oltáře) působí
dojmem solitérů, současně jsou nápadné kontakty se západní Evropou, zprostředkované mj.
vagantními umělci. Mezi jejich díla počítáme nástěnné malby ve Smíškovské kapli v katedrále sv.
Barbory v Kutné Hoře a nástěnné malby na hradě Žirovnici. Období 15. století vyznačuje také
zvýšený počet vynikajících příkladů knižní malby. Na samém počátku století to je soubor
rukopisů krále Václava IV. a tři umělci, známí v literatuře pod označením Mistr Martyrologia
z Gerony. O sto let později knižní malbu v českých zemích reprezentoval Mistr Antverpské

2
fakulta umění Ostravská univerzita / zimní semestr 2020/2021

bible. Přelom 15. a 16. století je obdobím, kdy v Čechách působil malíř, běžně označovaný jako
Mistr litoměřického oltáře, autor několika výjimečných děl, v nichž se snoubí poučení různými
středoevropskými a západoevropskými podněty [obr. 13].