» 

hudební paleografie «

pojmenování muzikologické disciplíny, která se zabývá studiem notového písma (notace).

V rámci teorie hudebního zápisu připadá hudební paleografii úkol podat historický výklad
vývoje notační praxe vůbec i jednotlivých notačních systémů či typů zvlášť. Vzhledem ke
specifické úloze notového písma nelze hudební paleografii chápat jako pouhý pomocný obor
{{ODK} {hudební historiografie}.

Pojmenování oboru dosud kolísá. Němčina disponuje termínem Notationskunde, v italské

terminologii se někdy výzkumy notačně paleografické problematiky označují jako semiologia
(E. Cardine 1968), nověji se však v různých jazycích prosazuje označení typu hudební
paleografie (jedno z prvních použití termínu paleografie v hudebních souvislostech - název
sbírky Paléographie musicale, kterou začali 1889 vydávat benediktini ze Solesmes jako edici
základních pramenů západního křesťanského duchovního zpěvu), které je oprávněné potud, že
dešifrační a transkripční postupy při studiu notačních uzancí připomínají paleografické
studium písma. Samo slovo paleografie označuje vědu o písmu, jeho vývoji a systémech, jak
se vyvinula ze starších humanistických podnětů v okruhu benediktinského historika J.
Mabillona (17. stol.). Zprvu tvořila paleografie jednotu s diplomatikou, tj. s vědou studující
formální stránku listinných pramenů, od 19. stol. začala spolu s diplomatikou a dalšími obory
ustavovat resort tzv. pomocných věd historických. Hudební paleografii připadá ovšem v
systému muzikologie mnohem samostatnější úloha.

Vědecké zkoumání notace je sice záležitostí nové doby, svou systematikou však toto studium
navazuje na tradici hudebně teoretických výkladů dobové notační problematiky, jak jsou
podávány v antických a středověkých hudebních traktátech (hudební teorie). Z těchto
pramenů čerpá moderní výzkum autentické informace o většině historických notací (pro
tabulatury jsou pramenem též instruktivní úvody tabulaturních tisků), řada poznatků je ovšem
získávána kritickým rozborem notových zápisů. Postupný zrod hudební paleografie
usměrňovaly dva momenty: jednak rostoucí zájem o historické hudební prameny vyvolával
nutnost vědeckých transkripčních a edičních technik, jednak se pociťovala nutnost
systémového výkladu rozmanitých notačních soustav, včetně aktuálních typů notací. Výzkum
antické notace začal již v humanistickém a barokním vzdělanostním okruhu (nová vydání
notovaných antických zlomků u V. Galileiho a A. Kirchera), první vědecké spisy o tomto
tématu byly však sepsány až pod vlivem moderního kritického dějepisectví (F. Bellermann
1847, O. Fleischer 1904, C. Sachs 1924-25 ad.). Jedním z nejrozpracovávanějších témat z
dějin notace se stal od 2. pol. 19. stol. okruh neumatických a chorálních záznamů
středověkých jednohlasých zpěvů gregoriánského typu. Studium bylo usnadněno tím, že se
neumaticky notované zpěvy se značnou přesností udržely až do dob, kdy byly diastematicky
přepsány na linkovou osnovu. K ožehavým problémům patřila otázka chorálního rytmu (spor
2 koncepcí, teorie menzuralismu a aequalismu). Badatelský proces tu reprezentují jména H.
Riemann (1878), O. Fleischer (1892-97), P. Wagner (1912), U. Sesini (1942) a G. Sunyol
(1935). Zároveň probíhalo studium menzurální notace a tabulatur (H. Bellermann 1858, G.
Jacobsthal 1870, J. Wolf 1904-05, W. Apel 1949, C. Parrish 1957). Poměrně dlouho čekaly na
systematický průzkum byzantské a slovanské notované památky, kde studium naráželo na
zásadní dešifrační problémy. Byzantologické studium posunul výrazně vpřed E. Wellesz
(1918), studium ruské a slovanské problematiky zvl. O. v. Riesemann (1908), V. M. Metallov
(1912), M. V. Bražnikov (1949) a R. Palikarova-Verdeil (1953). Nové podněty tu přinesly
zvl. práce C. Florose, M. Velimiroviče ad. Začíná se rozvíjet i výzkum mimoevropských
notací. Notační problematika 17. - 20. stol. se zatím nestala námětem soustavných vědeckých
studií. Rozvíjí se ovšem detailní paleografické studium v souvislosti s bádáním o díle velkých
skladatelských osobností (zjišťování individuálních notačních způsobů, daných nutností
fixovat vývojové proměny hudebního myšlení), navíc se občasně teoreticky zdůvodňují nově
zaváděné notační prostředky, a to ve spisech vykládajících nastupující slohově kompoziční
inovace (E. Karkoschka ad.). Jako zvláštní metodicko-pracovní sektor oboru se vyhranily
techniky pokládané za jakousi „hudebně diplomatickou“ práci, pro jejichž další vývoj nabízí
platformu kritika hudebního zápisu. V hudební paleografii zaostává zatím jak tvorba
globálních systematicko-historických výkladů (ve své době znamenaly v tomto směru vrchol
práce J. Wolfa Handbuch der Notationskunde, 1913-19, a Die Tonschriften, 1924; viz i
Wolfovy přehledné Musikalische Schrifttafeln, 1922-23), tak důsledná revize noetických
východisek disciplíny samé.

Analogicky s evropskou situací pronikala dobová notační problematika i do traktátové

produkce českých zemí. Jisté specifikum představují praktické výklady u V. Philomata
(1512), J. Blahoslava (1558) a J. Josquina (1561). Počátky vědeckého studia spadají až do
doby, kdy čeští hudební historici přistoupili při studiu starších hudebních památek k notačním
transkripcím, byť i v závislosti na potřebách kulturně historického, hymnologického, vcelku
tedy hudebně paleograficky nespecifikovaného výzkumu (dnes již antikvované přepisy v
dílech K. Konráda). Na základě výzkumů Bellermannových zpracoval velmi osobitě stať o
antické notaci Z. Nejedlý ve Všeobecných dějinách hudby (P 1930); do dějin české hudební
paleografie však vstoupil zejména svými výzkumy husitského zpěvu (1904-13), kde použil
různých transkripčních technik, přičemž v přepisech chorálních notací inklinoval k
menzuralistickému hledisku. Naproti tomu chorální notační přepisy D. Orla vycházejí z
aequalistické koncepce. Prvním pokusem o systematický výklad starších dějin české notace je
dílo J. Huttera Česká notace (I. Neumy, P 1926, II. Nota choralis, P 1930), pokoušející se
vřadit český vývoj do výkladu evropských neumatických škol. Cenné jsou zvl. některé
Hutterovy systematické postřehy. Autor došel k závěru, že typologické specifikum české
chorální notace je vyjádřeno notačním systémem rhombiky. Doplňkem byly Hutterovy
tabulky Notationis Bohemicae antiquae specimina selecta (P 1931). Z pražské německé
muzikologické školy vyšla publikace F. Kammerera Die Musikstücke des Prager Kodex XI E
9 (Augs-burg - Bo 1931), podávající na pozoruhodné úrovni transkripci, rozbor a výklad
vícehlasých skladeb středověkého rukopisu štrasburské provenience. Hudebně paleografické
aspekty obsahuje kniha F. Mužíka Úvod do kritiky hudebního zápisu (P 1961), kde autor
zpřesňuje výklad principů české modální notace i zvláštností české menzury. Četná upřesnění
přinesly medievistické výzkumy V. Plocka a J. Černého, k rozvoji studia tabulatur přispěli J.
Tichota, F. Váňa a T. Straková. Cenit lze i transkripční úroveň práce Pohankovy (Pohanka
1958). Přehled světových dějin notace je zkratkovitě podán v Černušákových Dějinách
evropské hudby (P - Ba 1964), kde příslušné partie zrevidoval F. Mužík.

Bibliografie
Racek Úvod, s. 50 - 51. L. Mokrý: Hudobná paleografia (Ba 1957). Fukač 1964, s. 88 - 90. R.
Rybarič: Vývoj európskeho notopisu (Ba 1982). Hudební věda II, s. 591 - 606. [JF]
Lexikografie
Malát 5, s. 250. EMS, s. 377. MEH, s. 228. MuzE IV, s 158. MEH(Č), s. 264.