TEORIE LITERATURY - Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra.

 pro stanovení verše je rozhodující jak jeho grafická podoba, tak jeho akustické
vlastnosti
 rytmus:
 pravidelné opakování, které je podstatné pro pocit, že jde o veršový projev
 metrum:
 je to norma pro rytmickou výstavbu básně, ideální schéma verše
 je to norma, které verš podléhá a rytmus je její konkrétní naplnění
 z rozboru konkrétního rytmu jednotlivých veršů abstrahujeme metrum básně, tj.
ideální normu
 rytmus: realizace této normy v konkrétním textu
 metrický impuls:
 pravidelnost v rytmice veršů
 podnět k opakování týchž rytmických nebo melodických celků
 vyvolává očekávání, že i ve verši následujícím bude rozvržení přízvuku nebo
melodická linie verše předcházejícího
 základní zakončení veršů:
 ženské
 mužské
 teze: těžká doba (přízvuk)
 arze: lehká doba (nepřízvuk)

 prvky, jimiž se verš liší od prózy:

1. každý jednotný verš se vnímá jako svérázná celistvost
2. při jeho vnímání se uplatňuje metrický impuls, tj. očekáváme, že bude následovat
jednotka podobně ustrojená
 veršovaná celistvost nemusí být zároveň celistvostí syntaktickou. V tom případě, když
je uvnitř verše větší pauza než na hranici verše, mluvíme o přesahu, protože syntaktický
celek „přesahuje“ do následujícího verše
 metrum: ve versologii se užívá pro ideální schéma verše
 rytmus: označení pro realizaci verše, tj. pro záměrné opakování určitých zvukových
prvků ve verši
 realizace metra: určována dvěma prvky:
a) metrickou konstantou: musí být dodržena beze zbytku (např. pětistopý jamb má
vždy deset slabik)
b) metrickou tendencí: připouští výjimky (např. v české metrice přízvučnost lichých
slabik verše, která je při realizaci jambického verše změněna na přízvučnost slabik
sudých)
 stopy:
 umělé hranice, při analýze verše slouží k tomu, abychom určili jeho charakter
 rozlišujeme je podle toho, jak jsou v tomto úseku rozděleny těžké a lehké doby
 těžká doba (teze): slabika, která je nositelkou metrického impulsu
 lehká doba (arze): slabika, která ve stopě není nositelkou metrického impulsu
 stopy můžeme rozdělovat podle:
1. počtu slabik na:
a) stopy dvouslabičné:
1. trochej: tvoří jej teze a arze, schéma: x x
2. jamb: tvoří jej arze a teze, schéma: x x
b) stopy tříslabičné:
daktyl: po tezi následují dvě arze, schéma: x x x
1
 česká metrika dává realizovat z těchto stop v rámci sylabotónické prozodie:
trochej, daktyl a s určitými výhradami jamb
 jamb: u sylabotónického prozodického systému je nositelem metrického impulsu počet slabik ve verši a
rozložení přízvuků, v českých slovech je přízvuk na první slabice a eventuálně vedlejší přízvuk a na
dalších lichých slabikách
 pokud chce autor v české poezii využít jamb: musí na počátku verše zařadit nepřízvučné jednoslabičné
slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné, tím se dosáhne vzestupnosti, ale hranice stop je
uvnitř slova- díky této formě je možné verš pokládat za jambický, ale může se také interpretovat jako
verš trochejský s předrážkou (tj. nepřízvučnou slabikou na počátku metrické řady)- např. verše z
Máchova Máje

1. volný verš:
 prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře až koncem 18. st.
 upouští od využití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů
 směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik
 současně hodně používaný
 v poezii hojný koncem 19. st.
 protože jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy „volné“) členění
jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů
 má- li mít estetickou účinnost, „volné“ členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění
na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň
 básníci často upouštějí od interpunkce
 někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku každého verše,
nebo označuje graficky počátek verše verzálami
 verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované
 metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také
mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů
 často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého

2. bezrozměrný verš (asylabický verš, verš o nepravidelném počtu slabik):

 pěstoval se hlavně ve středověku
 v dnešním povědomí by splýval buď s veršem volným (pro proměnlivou délku) nebo s
rýmovanou prózou (protože je pravidelně rýmován, a přitom nebývá rozpor mezi
členěním na verše a na syntaktické celky)
 není normován ani počet slabik, ani počet přízvuků
 od volného verše se liší tím, že každý verš tenduje k tomu, aby byl syntaktickým
celkem, je významově uzavřen = každý verš na samostatném řádku
 počet slabik výrazně kolísá
 některými versology je považován za samostatný prozodický systém
 ve skutečnosti se zde zachovává určitá podoba stop a verš je vnímán jako velmi volná
podoba sylabotónického verše, který sice oslabuje počet slabik jako metrický impuls
ale neruší stopovost verše

3. časoměrný verš:
 jeho uplatnění v české literatuře bylo předmětem sporů, snaha o vstup časomíry do
české prozodie v dobách návratu k antickým vzorům
 dosáhl mimořádného uplatnění v antice
 založen na kvantitě jako metrickém impulsu, tj. na střídání slabik dlouhých (tezí) a
krátkých (arzí), předpokládá se, že doba potřebná k vyslovení dlouhé slabiky je rovná
době, kterou vyžaduje vyslovení dvou krátkých slabik
 z hlediska klasické metriky se rozlišovala:
a) délka přirozená: přirozeně dlouhá slabika ta, která obsahovala dlouhou samohlásku
nebo dvojhlásku

2
 b) délka daná polohou: slabika, v níž po krátké samohlásce následovaly dvě
souhlásky

4. verš tónický:
 založen na rytmickém opakování přízvuku
 počet těžkých dob (tezí), které nesou přízvuk je normován, ale počet slabik ve verši je
volný, není normován počet lehkých dob (arzí)
 v české literatuře se vzhledem k nepravidelnému počtu slabik pociťuje spíše jako
nepravidelný verš sylabotónický nebo jako verš volný
 uplatnil se ve staré německé literatuře a v ruské literatuře
 v českém povědomí splývá obyčejně s veršem volným (pro proměnlivost své délky)
 uváděl jej F. L. Čelakovský a K. J. Erben, víc se pěstuje až ve 20. st., namnoze pod
vlivem ruského básnictví
 normuje se počet přízvuků ve verši, avšak má proměnlivou délku = nepravidelný
počet slabik

5. verš sylabický:
 využívá jako metrického impulsu stálý počet slabik ve verši
 pokud má verš více jak 10 slabik, uplatňuje se jako rytmotvorný činitel i závazný
mezislovní předěl, který bývá nejčastěji uprostřed verše
 jde o typ metrického impulsu, který je využit v jazycích, v nichž není fonologický
přízvuk ani kvantita
 obyčejně v českém čtenářském povědomí splývá s veršem sylabotónickým, majícím
mnoho odchylek od metra
 normován pouze počet slabik, distribuce slovních přízvuků není prvkem metrickým,
nýbrž stylistickým
 je charakteristický pro literaturu francouzskou, italskou a polskou
 v polské literatuře se s ním setkáváme v podobě třináctislabičného verše, v
románských literaturách mívá 12 slabik
 u nás se pěstoval ve starší době, zhruba do konce 18. st., kdy Dobrovský zavedl
prozódii, kombinující prvky sylabické a tónické (sylabotónický verš)

6. verš sylabotónický:
 kombinuje nositele metrického impulsu tónického a sylabotónického verše, tj.
rytmotvorným činitelem je jednak pravidelný počet slabik, jednak pravidelné
rozložení přízvuků ve verši
 příznačný pro českou literaturu, je to „klasický český verš“
 tím, že se v rozložení slovních přízvuků tolerují různé nepřesnosti a všechny těžké
doby nemusí být podloženy přízvukem, blíží se sylabickému verši románskému
 normován počet slabik a přízvuků

3. Tradiční veršové útvary.

blankvers:
 nerýmovaný pětistopý jamb, desetislabičný, založen na využití jambických stop, tj. má
vzestupný spád
 při mužském zakončení má 10 slabik, při ženském 11
 ve starofrancouzském hrdinském eposu (Píseň o Rolandovi- 11. st.)
 pak vytlačen alexandrínem a nejvíce se rozvinul v literatuře anglické, kde je typickým
veršem Shakespearovým, a vůbec anglického dramatu 16. st., v Shakespearových
divadelních hrách s jistými odchylkami od normy, rozdíl spočívá v počtu slabik ve verši
 užívalo se ho v dramatu i v epice (Miltonův Ztracený ráj), od Lessinga byl i typickým
veršem klasického dramatu německého, u nás Zeyer, Vrchlický

3
alexandrín:
 doložen již v mladších chanson de geste (okolo r. 1100)
 typický verš francouzské tragédie
 rýmovaný sylabický dvanáctislabičný jambický verš vzestupného spádu se stálou střední
dieresí (pauzou) po šesté slabice
 je- li rým ženský, verš má 13 slabik- za poslední slabikou následuje jedna slabika
nepřízvučná
 poslední slabika před střední dieresí a poslední slabika verše má metrický přízvuk
 francouzský alexandrín je verš sylabický, do češtiny se reflektuje jako verš sylabotónický
 byla jím složena starofrancouzská Alexandreida- odtud má jméno, autoři Alexandreidy:
Lambert le Tort a Alexandr de Bernay
 u nás byl alexandrín pěstován od 90. let 19. st. (Jaroslav Kvapil, Otokar Březina, Jaroslav
Vrchlický)
 typické pro francouzský klasický alexandrín je střídání mužských veršů s ženskými
zachovávají čeští básníci jen někdy
 psal v něm Molière, Pierre Corneille

hexametr:
 původem časoměrný verš, u nás nejprve napodobován přízvučně
 první doklady máme v tzv. cisiojánech (= mnemotechnické verše sloužící k zapamatování
zasvěcených svátků)
 typický verš antické epiky (Homérské básně- Ilias a Odyssea, Vergilius, Ovidius)
 v moderní literatuře se často napodobuje přízvučně
 v původní moderní tvorbě využil možností tohoto verše např. Vítězslav Nezval: Chrpy a
města
 je to verš slavnostní
 charakteristické jsou pro něj přesahy
 klasický hexametr byl zásadně nerýmovaný
 tvoří jej šest daktylských stop (v antické poezii to mohlo být i šest stop, v nichž se střídá
daktyl a spondej), z toho vyplývá že počet slabik ve verši nelze normovat
 má 6 úseků, tzv. stop po 4 slabikách
 v každé stopě musí být první slabika dlouhá a po ní mohou následovat buď dvě slabiky
krátké, nebo ještě jedna slabika dlouhá

4. Tradiční strofické formy.

strofa (sloka):
 obyčejně představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze
 nemusí vždy představovat myšlenkový celek, autor může uplatnit myšlenkový i
syntaktický přesah
 ve veršovaném útvaru- strofa = takový celek, který se opakuje podle nějaké metrické
normy
 jeho celistvost se označuje odstupem (tj. mezi strofami se vynechává řádek)
 strofa mívá obyčejně několik veršů, ale někdy se objevuje i strofa o jediném verši
 pro moderní poezii je vůbec příznačné uvolňování pevné strofické výstavby, je to
analogické s rozvojem volného verše
 z hlediska tematického tvoří sloka myšlenkový celek a po stránce zvukové celek intonační
 počet veršů by neměl přesáhnout 14, aby báseň ještě působila jako text stroficky
uspořádaný
 některé strofy se během vývoje ustálily, jsou to:

4
1. elegické distichon (tzv. elegické dvojverší):
 nejdůležitější z antických útvarů
 spojení daktylského hexametru a daktylským pentametrem

2. tercina (ital. terza rima):

 spjata s literaturou italskou- Dante Alighieri: Božská komedie
 skládá se ze tří veršů desetislabičných (ženské zakončení jedenáctislabičný)
vzestupného spádu
 rýmuje se vždy1 a 3 verš každé sloky navzájem a střední (druhý) verš se rýmuje s
lichými verši sloky následující
 na konci celé básně se přidá jeden verš, který ji rýmově uzavírá (aba bcb cdc.....xyx y)
 např. Vrchlického překlad Dantovy Božské komedie

3. znělka (sonet):
 v naší literatuře patří k nejvíce pěstovaným formám od obrození až po dnešek
 14 veršů, sdruženy do dvou slok čtyřveršových (kvarteta) a do dvou slok
tříveršových (terceta)
 dnes spád jambický, v obrozenecké době se užívalo spádu trochejského (Kollár)
 v trochejské znělce počet slabik 10 (ženské 9), v jambické znělce 11 slabik (pětistopý
jamb ženského zakončení, při mužském zakončení 10 slabik)
 rýmy v kvartetech jsou dva a bývají rozloženy v obou slokách podle téhož vzorce
(nejčastěji abba- obkročný rým)
 v tercetech se připouštějí variace v rozložení rýmů, obě terceta však musí být
navzájem spojena aspoň jedním společným rýmem, toto členění se projevuje i v
tematické výstavbě znělky
 kvarteta tvoří obyčejně jeden tematický celek a terceta tvoří druhý významový celek,
který končí vyvrcholením myšlenky- pointou
 první novočeské znělky vytvořené Jungmannem a hojně pěstované Kollárem měly
verš trochejský, jamb pronikl do české znělky až v básnické praxi lumírovců, kteří jej
propracovali jako nápodobu vzestupného hodu románského verše (znělka je původu
románského)
 pro Kollárovu znělku bylo příznačné střídání mužských a ženských veršů, u
Vrchlického bývají rýmy výlučně ženské

4. shakespearovská znělka:
 3 sloky čtyřveršové ( z nichž má každá jiné rýmy)a závěrečná sloka dvouveršová,
rýmovaná sdruženě, tím je zdůrazňována pointa, protože se poslední dvojverší
odtrhuje od předcházejícího kontextu i zvukově
 14 veršů, není členěna na samostatné strofy, má pouze rýmovou pravidelnost
 čtyřverší obvykle rýmována střídavě

5. oněginská strofa:
 14 veršů, 3 čtyřverší (z nich je každé rýmováno jinak- první čtyřverší rýmováno
střídavě, druhé sdruženě, třetí obkročně) a 1 dvojverší se sdruženým rýmem
 je to vlastně obměna shakespearovské znělky
 jedna z nejdůležitějších slok v novodobých literaturách
 např. Puškinův Evžen Oněgin

6. balada francouzská (neboli Villonova, podle nejznámějšího pěstitele v 15.st.):

 skládá se ze tří slok a dopěvu zvaného poslání (envoi)
 sloky mívají rozložení rýmů libovolné, ale ve všech musí být tytéž
 dopěv je po stránce tvarové stejný jako druhá polovina sloky
 sloky mívají nejčastěji po 10 verších

5
  poslední verše všech slok i poslání jsou refrénem (jinými slovy: poslední verš sloky se
opakuje na konci všech slok ostatních)
 refrén pointuje obyčejně hlavní myšlenku každé sloky, poslání je pointou celé básně

7. gazel:
 báseň o jediném rýmu (monorýmní)
 libovolně dlouhá a rýmují se první dva verše a pak každý verš sudý, báseň se výrazně
dělí na dvojverší
 po rýmu následuje krátký refrén
 např. Jaroslav Vrchlický

5. Rým a jeho funkce ve verši. Klasifikace rýmu podle různých kritérií.

 definice: zvuková shoda konců slov buď na konci rytmické řady (verš, poloverše, skupiny
veršů) nebo syntaktického celku (v próze) (Hrabák)
 může se zúčastňovat i metrického impulsu
 systémové uplatnění verše není nezbytným znakem verše

 zvukové shody slovních konců:

a) asonance: shoda koncových samohlásek bez ohledu na souhlásky (např. milá, sivá,
bitá)
b) konsonance: zvuková shoda souhlásek bez ohledu na samohlásky (milá, malá, jmelí,
malí)
 zvuková shoda může být i grafická (les- pes // les- bez)
 zvuková shoda doprovázena shodou grafickou:
 rýmy grafické nebo optické
 rým: zvuková shoda konců slov počínající přízvučnou samohláskou, tj. shoda samohlásek
i souhlásek, částečná homonymita konců slov
a) úplný: shodují se všechny samohlásky a souhlásky, je to skutečná částečná
homonymita konců slov = úplné souznění (pole- hole, v lese- pne se, hrozná- pozná,
čelo- obestřelo)
b) neúplný: shodují se sice samohlásky i souhlásky, ale ne všechny, kombinace asonance
se shodou některé souhlásky
 podle vztahu rýmu a metra:
a) mužský rým: těžká doba připadá na poslední rýmující se slabiku- poslední rýmující
slabika je teze
b) ženský rým: těžká doba je na předposlední slabice rýmujících se slov- poslední
slabika rýmu je arze
 podle rozložení ve strofě:
a) rým sdružený: v nestrojených básních, aa bb (např. Josef Hora: Válka ze sbírky
Tonoucí stíny)
b) rým střídavý: ve strofách ab ab, (např. Josef Hora: Zasněný vlak VII.)
c) rým obkročný: ab ba, (např. Jaroslav Seifert: Milostné písně)
d) rým postupný: méně častý, abc abc, např. Josef Hora: báseň Zapomenutí ze sbírky
Dvě minuty ticha)
e) tyrádový rým: spočívá ve spojení řady veršů jediným rýmem podle schématu a a a
...(např. K. H. Borovský: báseń 19. března 1845)
f) rým přerývaný: ab cb