M01-Pozemní Stavitelství I - Svislé Konstrukce

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ
FAKULTA STAVEBNÍ
Lubomír Zlámal
POZEMNÍ STAVITELSVÍ I
MODUL 1
SVISLÉ KONSTRUKCE
STUDIJNÍ OPORY
PRO STUDIJNÍ PROGRAMY S KOMBINOVANOU FORMOU STUDIA
Pozemní stavitelství I · Modul 1
© Lubomír Zlámal, Edit., Brno 2005
- 2 (78) -
Obsah
OBSAH
1Úvod.................................................................................................................. 5
1.1Cíle.............................................................................................................5
1.2Požadované znalosti...................................................................................5
1.3Doba potřebná ke studiu............................................................................ 5
1.4Klíčová slova a slovní vazby..................................................................... 5
2Navrhování vícepodlažních staveb.................................................................7
2.1Problémy navrhování vícepodlažních staveb.............................................7
2.2Budova jako prostorový systém.................................................................9
2.2.1Spolupůsobení nosných prvků a konstrukcí.................................. 9
2.2.2Zatížení........................................................................................10
2.2.3Konstrukční systém podélný....................................................... 13
2.2.4Konstrukční systém příčný.......................................................... 13
2.2.5Konstrukční systém obousměrný................................................ 14
2.2.6Konstrukční systém jádrový........................................................ 17
2.2.7Konstrukční systém obvodový.................................................... 17
2.2.8Orientační návrh svislých ztužujících prvků u budov do 20
podlaží................................................................................... 19
2.2.9Stabilita a tuhost konstrukčního systému.................................... 19
2.2.10Definice konstrukčního systému............................................... 23
3Souvislosti konstrukčního systému
...................................................................................................................... 24
3.1Shrnutí .................................................................................................24
3.2Charakteristické vlastnosti používaných konstrukčních systémů............25
3.2.1Klasifikace konstrukčních systémů vícepodlažních budov.........25
3.2.2Svislé prvky používané u vícepodlažních budov........................ 26
3.2.3Svislé konstrukční díly a systémy z nich vytvořené u
vícepodlažních budov........................................................... 30
3.2.4Konstrukční zásady při navrhování dilatačních spár...................61
3.2.5Zásady řešení dilatačních spár v nosné konstrukci budov...........65
3.2.6Zdvojené konstrukce................................................................... 65
3.2.7Vykonzolování stropní konstrukce..............................................66
3.2.8Vložené pole................................................................................67
3.2.9Posun hlavních modulových sítí oddilatovaných částí objektu...68
3.2.10Jednostranné kluzné uložení..................................................... 68
3.2.11Jednostranné kluzné uložení s využitím speciálních dilatačních
prvků..................................................................................... 69
3.2.12Řešení dilatačních spár v navazujících konstrukcích................ 70
3.2.13Otvory v nosných konstrukcích.................................................71
3.2.14Kamenné překlady ................................................................72
3.2.15Cihelné překlady........................................................................73
3.2.16Ocelové překlady.......................................................................74
3.2.17Keramické překlady...................................................................74
- 3 (78) -
3.2.18Železobetonové překlady ...............................................75

3.2.19Překlady z lehkých betonů.........................................................76
3.3Studijní prameny......................................................................................76
3.3.1Seznam použité literatury............................................................76
3.3.2Seznam doplňkové studijní literatury..........................................77
3.3.3Odkazy na další studijní zdroje a prameny..................................77
- 4 (78) -
Souvislosti konstrukčního systému
1 Úvod
1.1 Cíle
Získání podrobného přehledu ve stavebně konstrukčních systémech – v části
pozemního stavitelství, týkající se konstrukčních principů a aplikací materiálů,
svislých (nosných i nenosných) a vodorovných nosných konstrukcí včetně
úprav doplňujících konstrukcí a vzájemného spolupůsobení.
Znalosti problematiky zajistí připravenost pro výuku v dalším stupni pozemní-

ho stavitelství a navazujících odborných předmětech.
1.2 Požadované znalosti

Znalosti předmětů z 1. ročníku:
BH02 Nauka o pozemních stavbách;
BD01 Základy stavební mechaniky;
BI01 Stavební látky;
Znalosti předmětů z 2. ročníku:

BD02 Pružnost a pevnost;¨
BE01 Geodézie;
BI02 Zkušebnictví a technologie.
1.3 Doba potřebná ke studiu

Při studiu jde především o pochopení základního smyslu uváděného učiva, po-
chopení jeho struktury a postupného osvojení při cvičení nebo konzultacích.
Při průběžném týdenním soustředěném probírání učiva v rozsahu 1, max. 2

hodin je předpoklad úspěšného zvládnutí učiva v míře potřebné pro vykonání
zkoušky a hlavně pro osvojení problematiky studované profese.
1.4 Klíčová slova a slovní vazby

Technicko-fyzikální analýza staveb, zatížení a jeho zdroje, třídění zatížení, bu-
dova jako prostorový systém, spolupůsobení konstrukčních prvků, konstrukční
- 5 (78) -
systémy vícepodlažních budov, konstrukční prvky a jejich rozmístění, namá-

hání nosné konstrukce, materiálové varianty konstrukčních systémů, zděné
konstrukce, ocelové konstrukce, betonové monolitické konstrukce, betonové
prefabrikované konstrukce, dřevěné konstrukce.
- 6 (78) -
2 Navrhování vícepodlažních staveb

Ve vyhlášce č. 137/1998 Sb. O obecných technických požadavcích na výstav-
bu, která je součástí stavebního zákona, jsou formulovány základní požadavky
na stavby, mimo jiné stavebně technického charakteru.
V § 15 Základní požadavky jsou formulovány:

• mechanická odolnost a stabilita,
• požární bezpečnost,
• ochrana zdraví, zdravých životních podmínek a životního prostředí,
• ochrana proti hluku,
• bezpečnost při užívání,
• úspora energie a ochrana tepla,
Stavba i její změna musí být navržena a provedena tak, aby zatížení a jiné
vlivy, kterým je během výstavby a užívání při řádně prováděné údržbě vystave-
na, nemohly způsobit:
• náhlé nebo postupné zřícení, popřípadě jiné destruktivní poškození kte-
rékoliv její části nebo přilehlé stavby,
• větší stupeň nepřípustného přetvoření (deformací konstrukce nebo
vznik trhlin), které může narušit stabilitu stavby, mechanickou odolnost
a uživatelnost stavby nebo její části, nebo které vede ke snížení trvan-
livosti stavby,
• poškození nebo ohrožení provozuschopnosti připojených technických
zařízení v důsledku deformace nosné konstrukce.
2.1 Problémy navrhování vícepodlažních staveb

Hlavním cílem projektanta je navrhnout spolehlivý a pro daný účel co nejlépe
vyhovující soubor konstrukcí nosných i kompletačních.
Vzhledem k neustále se měnícím požadavkům na budovy i k neustále narůstají-
címu sortimentu konstrukčních materiálů a prvků i technologii stavění, je návrh
budov vždy neopakovatelnou úlohou vyžadující tvůrčí přístup projektanta.
Při návrhu je třeba řešit několik obtížných problémů:
1. Základním problémem je minimalizace svislých konstrukcí omezujících
využití vnitřního prostoru budovy a jejich situování do míst, kde co nej-
méně omezují členění vnitřního prostoru.
2. S rostoucím počtem podlaží však rostou lineárně požadavky na tuhost
svislých prvků pro přenesení vodorovného zatížení.
- 7 (78) -
3. Poměrně častou se vyskytující chybou je podcenění deformací zatě-

žovaných konstrukčních prvků i konstrukčního systému jako celku.
4. Dalším problémem je vliv objemových změn na namáhání kon-
strukčních prvků, nosného systému a jejich spojů. Dochází k tomu
hlavně při kombinaci různých materiálů s různými fyzikálními paramet-
ry a navazujícími souvislostmi.
5. Při kombinaci různých materiálů dochází rovněž k tomu, že tyto materi-
ály mají různé moduly pružnosti a tím i různé tendence ke svislým de-
formacím.
6. Současný projektant vytváří budovu z velkého množství konstrukčních
prvků z konstrukčních materiálů s odlišnými důležitými vlastnostmi
jako je pevnost vůči jednotlivým druhům namáhání, moduly pružnosti,
součinitele tepelné vodivosti, odlišné citlivosti na vlhkost prostředí, od-
lišné objemové hmotnosti.
7. Kvalitní návrh konstrukce vyžaduje důsledky interakce jednotlivých
různorodých prvků a to nejenom prvků vytvářejících nosnou konstrukci,
ale i prvků zabezpečujících jiné nežli nosné konstrukce.
8. Důležitým úkolem projektanta je vzít při návrhu budovy v úvahu všech-
na podstatná zatížení, která na ni mohou po dobu její životnosti působit.
Je třeba se zabývat i zatíženími mimořádnými, jejichž výskyt je sice
málo pravděpodobný, ale zatížení může mít pro budovu katastrofální
následky.
9. Konstrukce vícepodlažních budov je vedle konstrukcí nosných tvořena
i množstvím prvků kompletačních a prvků technického zařízení.
Životnost těchto konstrukcí a zařízení je podstatně kratší než životnost
konstrukcí nosných. U konstrukcí nosných je životnost 50 roků, u kon-
strukcí kompletačních pak 25 roků.
10. Dříve navrhované konstrukce budov měly většinou jednoduchou
pravidelně uspořádanou strukturu. Svislé prvky konstrukce byly umístě-
ny do pravidelné rozměrové (modulové) sítě, která zaručovala jistou
rovnoměrnost rozložení vnitřních sil v nosné konstrukci a umožňovala
postihnout působení konstrukce poměrně jednoduchými výpočetními
postupy.
11. U některých architektů vzniká pocit, že vytváření pravidelných lo-
gických struktur (vázaných systémů) je zbytečné a pouze omezuje tvůr-
čí architektonický návrh. Tento přístup je třeba zásadně odmítnout. Ne-
pravidelné množství svislých prvků v půdorysu budovy vede ke
značným rozdílům v namáhání stropních konstrukcí. Při nepravidelném
rozmístění svislých podpor stropní konstrukce nemusí být únosnost
podstatné části stropní konstrukce využita a nadbytečná tloušťka zby-
tečně zvyšuje svislé zatížení zvyšující nároky na svislé prvky a základy.
12. Minimalizace spotřeby stavebního materiálu přispívá ke zmenšení roz-
měrů prvků. Menší tloušťka stropů snižuje, zejména u budov s větším
počtem podlaží, výšku budovy a tím i celkové náklady.
13. Uvedené tvrzení má pochopitelně omezenou platnost u staveb se speci-
álními nároky na členění vnitřního prostoru.
- 8 (78) -
2.2 Budova jako prostorový systém

• Všechny prvky vytvářející konstrukci budovy jsou vzájemně spojeny
spoji a vazbami a vytvářejí složitou prostorovou strukturu.
• V této struktuře jsou obsaženy prvky plnící funkce nosné, dělení
vnitřního prostoru, ochrany před vlivy vnějšího prostředí a mnoho
dalších funkcí.
• Vzhledem k vazbám mezi jednotlivými prvky dochází k redistribuci
(přerozdělování) namáhání z prvků vystavených působení zatížení do
prvků původně nezatížených.
• Míra redistribuce je závislá na tuhostech prvků a vlastnostech vazeb,
které je spojují. Jde o souvislost mezi prvky nosných a nenosných (dělí-
cích, výplňových apod.) konstrukcí.
• Zjištění míry a důsledků redistribuce je prvořadým úkolem projektanta.
• Důsledky redistribuce může mít na konstrukci různé důsledky; příznivé
i nepříznivé. Většinou jsou však pro konstrukci budovy příznivé, neboť
vedou ke snížení absolutních hodnot vnitřních sil a k vyrovnávání
namáhání jednotlivých částí konstrukce.
• Intenzita spolupůsobení je závislá nejen na parametrech svislých prvků
a jejich vazeb, ale i na výšce konstrukce. S rostoucí výškou spolupůso-
bících konstrukcí míra spolupůsobení podstatně narůstá.
• Kromě výšky připojených svislých prvků je míra spolupůsobení značně
ovlivňována vlastnostmi vodorovných prvků spojujících svislé prvky
v jednotlivých výškových úrovních. Zároveň je zřejmé, že namáhání
vodorovných vazeb svislých prvků nemůže být zanedbatelné.
2.2.1 Spolupůsobení nosných prvků a konstrukcí

● Je obecně známou skutečností, že u vícepodlažních objektů se zvětšu-
je závažnost vodorovných účinků zatížení (vítr, seismicita, pod-
dolování) a proto se zvětšují i nároky na prostorovou tuhost a stabilitu
celého objektu.
● Účelem konstrukcí je vzdorovat účinkům zatížení co nejefektivněji –
měřítkem efektivity konstrukčního systému může být, mimo jiné, po-
měr hmotnosti všech nosných prvků systému k celkové hmotnosti bu-
dovy.
● K zajištění prostorové tuhosti a stability objektu by měl projektant
v maximální míře využít obvodového pláště, komunikačních jader,
požárních zdí, stropních i jiných konstrukcí a vhodným návrhem jejich
spojení zajistit vzájemné spolupůsobení.
● Účelem svislých prvků (stěn a sloupů) je vzdorovat účinkům vodo-
rovných zatížení. Účelem vodorovných konstrukcí je zajistit spojitost
vodorovných přetvoření (posunů) mezi svislými prvky.¨
- 9 (78) -
● Ohybová tuhost stěny je v jejím podélném směru výrazně větší než

tuhost sloupu.
● Je-li stěna půdorysně lomená, nebo přímá stěna je spojena s příčnou
stěnou, zvětšují se ohybové tuhosti těchto konstrukčních celků a to pro
jakýkoliv směr působícího vodorovného zatížení.
● Za předpokladu, že pro vodorovně působící zatížení je zajištěno spolu-
působení stěny a stropu, potom spolupůsobení se zabezpečí dostatečně
tuhou stropní konstrukcí, zajišťující spojitost vodorovných deformací
svislých prvků.
Deformace a ohybové tuhosti stěny a sloupu při vodorovném zatížení a zalo-

mená stěna
● Pro daný objekt je zapotřebí navrhnout 2 až 3 varianty řešení, které je
nutno vyhodnotit podle předchozích bodů.
● Výběr nejvhodnější varianty by měl vyhovovat ekonomickým požadavkům
a umožňovat realizaci záměru architekta.
2.2.2 Zatížení
• Každá budova je vystavena zatížení, které způsobuje změnu napjatosti,
přetvoření nebo tvaru a polohy konstrukce (popř. pouze jeden z těchto
projevů).
• Do pojmu zatížení se zahrnují vnější síly působící na konstrukci, jakož i
fyzikální vlivy vyvolávající silové a přetvárné účinky (teplota, smrš-
ťování apod.).
• Konstrukční systém musí bezpečně a efektivně přenést zatížení.
• Podle délky působení se zatížení dělí na stálá a nahodilá.
• Ke stálým zatížením patří vlastní tíha konstrukce a budov i zemin, tlak
zeminy, horniny, vody a účinky předpětí konstrukcí.
- 10 (78) -
• K nahodilým zatížením patří následující druhy zatížení:

- funkční zatížení zařízením, skladovanými materiály, lidmi a zví-
řaty,
- zatížení pohyblivým zdvíhacím zařízením (jeřáby), které na
podporující konstrukci vyvozují statické a dynamické účinky,
- klimatická zatížení (sníh, vítr, námraza).
- zatížení od vynucených přetvoření, vyvolané změnami nosných i
nenosných konstrukcí (změnou teploty, změnou vlhkosti, smrš-
ťováním a dotvarováním),
- deformace podloží (nerovnoměrné sedání budovy) vyvolané si-
lovým působením budovy na podloží,
- seismické účinky.
• Pro určení hodnot vnitřních sil a deformací konstrukcí budov, které ne-
budou po celou dobu životnosti překročeny, je nezbytné znát maximální
hodnoty intenzit všech zatížení, která budou působit od okamžiku jejího
vzniku až do konce její existence. Sebevýstižnější výpočet vnitřních sil
konstrukce se míjí účinkem, pokud nezahrne všechna podstatná zatí-
žení, nebo pokud není intenzita jednotlivých zatížení stanovena s dosta-
tečnou mírou přesnosti.
• Kromě výskytu a intenzity jednotlivých zatížení má pro návrh bezpečné
konstrukce prvořadý význam i zjištění, která zatížení mohou na budovu
působit současně a jak velkých hodnot při kombinaci více zatížení
mohou intenzity jednotlivých zatížení nabývat.
• Podle intenzity rozeznáváme:
- normové zatížení – stanovené deterministicky obvykle na zá-
kladě zkušenosti nebo jako průměr změřených hodnot;
- výpočtové zatížení – definované statisticky pro snížení pravdě-
podobnosti výskytu nepříznivější hodnoty zatížení na přijatelnou
míru.
[1] ČSN uvádí výpočtové jako normové vynásobené příslušným součinite-
lem
Fd / Fn = γf
[2] EN zavádí místo zatížení normového zatížení charakteristické a více
součinitelů zatížení.
● Pro vyšetřovanou konstrukci je vhodné vytvořit model zatížení, který musí
zajistit, že zjištěné hodnoty vnitřních sil konstrukce nebudou menší nežli
hodnoty vyvozené skutečným zatížením.
● Z ekonomických důvodů je žádoucí, aby hodnoty zatížení, zaváděné do vý-
počtu sice nebyly po dobu existence budovy překročeny, ale nebyly ani
nadbytečně vysoké, neboť by pro konstrukci bylo třeba více konstrukčního
materiálu.
- 11 (78) -
Zatížení pozemních staveb
A– silové účinky, B – stavová charakteristika konstrukce, C – přetvárné účinky

zatížení, D – průběh tlaku po výšce budovy, E – efektivní tvary budov zmenšu-
jících účinky zatížení větrem.
1 – vítr, 2 – sníh, 3 – zatížení stálé, 4 – funkční zatížení, 5 – zatížení jeřáby, 6 –
přetlak vzduchu, 7 – nerovnoměrné sedání budovy, 8 – seismické účinky, 9 –
pokles hladiny podzemní vody, 10 – účinek základového podloží, 11 – průhyb
vlivem statické složky větru, 12 – ohybové kmitání dynamické složky větru,
13 – příčné kmitání u štíhlých hranolových staveb vyvolané aerodynamickou
nestabilitou, 14 – kroucení vlivem excentrického zatížení větrem způsobeného
rozdílnou strukturou povrchu obvodových stěn (při symetrickém rozmístění
hmoty) nebo asymetrickým prostorovým rozmístěním hmoty nosné konstrukce,
15 – nelineární průběh tlaku větru, 16 – rozdělení výšky budovy na pásma.
- 12 (78) -
2.2.3 Konstrukční systém podélný

● Má svislé stěny nebo spřažení sloupů orientováno podélně, tj. rovnoběžně
s delší stranou obdélníkové budovy.
● V tomto směru je tuhost svislých prvků podstatně větší než větší než tuhost
ve směru příčném.
● Výslednice od větru působícího ve směru podélném je menší než ve směru
příčném.
● Z tohoto důvodu je obvykle nutno tento systém v příčném směru doplnit
stěnami nebo zužujícími jádry.
● Mezní výška objektu je úměrná tuhosti těchto příčných prvků.
● Dodatečné ztužující prvky zajišťují potřebnou tuhost objektu v příčném
směru i vyšších budov. Pokud jsou tyto prvky do dispozice navrhovány
pouze ze statického hlediska, pak často komplikují vhodné uspořádání dis-
pozice objektu.
● Vodorovné účinky jsou přenášeny obvodovou stěnou do stropních kon-
strukcí. Obvodová stěna se přitom chová jako spojitý nosník uložený na
stropech. Ty potom přenášejí podporové akce obvodové stěny jako vodo-
rovné zatížení a působí ve vodorovném směru ve formě vodorovných
nosníků uložených na ztužující prvky (příčně orientované stěny).
● Ztužující prvky přenášejí vodorovné podporové akce stropních konstrukcí
konzolovým způsobem do základového podlaží.
● Pokud není možno pro příčné ztužení objektu využít štítových stěn, nebo
ztužujících jader kolem vertikálních komunikačních prostorů, je vhodné
volit podélný konstrukční systém pro budovy do pěti podlaží.
Schématický půdorys podélného konstrukčního systému
2.2.4 Konstrukční systém příčný

• Má svislé stěny nebo spřažení sloupů orientovány příčně, tj. kolmo k
delší straně budovy. Proto i vodorovná tuhost svislých prvků je ve smě-
ru příčném podstatně větší než ve směru podélném.
- 13 (78) -
• Protože u tohoto systému je lepší soulad mezi výslednicemi účinků vět-

ru a tuhostmi svislých prvků v obou směrech, je tento systém vý-
hodnější než systém podélný.
• Zvýšení tuhosti konstrukce ve směru podélném lze zajistit opět stěnami,
ztužujícím jádry, příp. dílčími spřaženími svislých prvků ve směru po-
délném.
• Rozdělení příčných stěn a ztužujících sestav vytváří buňkové prostory
široké na vzdálenost příčných vazeb. V případě sloupových sestav však
vznikají obdobně volné prostory jako u systému podélného.
• Systém je vhodný pro budovy o více než pěti podlažích.
• Navrhuje-li se příčný systém stěnový, zajišťují stěny v příčném směru
dostačující vodorovnou tuhost budov až do třiceti podlaží.
• Podobně jako spolupůsobí vzájemně kolmé stěny a ztužující sestavy u
podélného systému, dochází ke spolupůsobení vnitřních podélných stěn
a ztužujících sestav se stěnami příčnými.
• Podélná stěna ztrácí původní smysl zavětrovací stěny. Hlavní její funkcí
je ve skutečnosti vázání relativně účinných stěn a sestav příčných do
prostorové sestavy tvaru písmene I apod.
Schematický půdorys příčného konstrukčního systému
2.2.5 Konstrukční systém obousměrný

• Je-li tvořen stěnami, dosahuje velké vodorovné tuhosti konstrukce v
obou směrech.
• Tato varianta je však obvykle nevýhodná z hlediska uspořádání půdory-
su.
• Je-li zvolena varianta s obousměrně spřaženými sloupy (tj. s obou-
směrnými rámy), je nutno pro objekty o více než pěti podlažích zajistit
požadovanou vodorovnou tuhost obousměrně orientovanými stěnami
nebo ztužujícími jádry.
- 14 (78) -
• Rozlišovat systémy s rovnoměrným rozdělením hmoty na tři skupiny je

dosti nadbytečné, protože ve všech případech musí být sestavy orien-
továny obousměrně. Jde jen o otázku míry, jestliže zařazujeme do
příčných systémů případy, kdy je převážná část sestav orientována
příčně – v podstatě jsou všechny systémy obousměrné. Původně příčný
systém může přejít malou úpravou do obousměrného až podélného a
naopak.
Schématický půdorys obousměrného konstrukčního systému
• Obousměrný stěnový systém poskytuje buňkové prostory, avšak v pří-

padě použití sloupů do rámových sestav vycházejí opět volné prostory v
obou směrech přerušované pouze vnitřními sloupy příčných a po-
délných sestav.
• Z hlediska dispozičního řešení jsou mezi příčným a podélným systé-
mem někdy nepodstatné rozdíly. U těchto systémů jsou rozdíly zřejmé
mezi stěnovými a sloupovými systémy.
• V této souvislosti je vhodné se zmínit o situaci nižší zástavby, kde lze
vystačit se sloupy spřaženými příčli. Pří porovnání rámového systému
se stěnovým jsou zde podstatné rozdíly v přenášení vnějších účinků.
Tyto rozdílnosti nejsou doposud dostatečně respektovány. Jde pře-
devším o problém dilatačních spár čelících napjatosti budovy od teplo-
ty, nebo rozdílných vlastností obou systémů při deformaci podloží.
• Někdy bývá toto členění na příčný, podélný a obousměrný systém mo-
tivováno směrem ukládaní stropů. Toto je však podružný znak, neboť u
vícepodlažních budov jde o orientaci svislých prvků a jejich sestav,
nikoliv o stropy, které zpravidla neovlivňují rozdělení vnitřních sil
v systému.
- 15 (78) -
a) podélný sloupový b) obvodový stěnový c) jádrový
Podélné, příčné a obousměrné systémy
A – přenášení svislých silových účinků zatížení, B – podélný systém,

C - příčný systém, D – obousměrný systém
1 - deska, 2 – trám, 3 – průvlak, 4 – sloup, 5 – stěna, 6 – stěnový, 7 – sloupový,
8 - kombinovaný
- 16 (78) -
2.2.6 Konstrukční systém jádrový

• Zajišťuje vodorovnou tuhost v obou směrech objektu ztužujícími jádry,
které tvoří spřažené svislé prvky, jejichž rozmístění je v půdorysu ob-
jektu soustředěno do jader.
• Konstrukční prvky jádra musí být po výšce spojeny tak, aby zajišťovaly
spolupůsobení všech prvků jádra.
• Jádra, tj. výtahové šachty, stěny schodišť aj., jsou většinou zděná nebo
betonová monolitická nebo z dílců.
• Jsou často navrhována, protože nejsou staticky samoúčelná. Rozmisťují
se v půdoryse tak, aby nebyla namáhána kroucením, jinak musí těmto
účinkům bezpečně vzdorovat.
• U objektů s čtvercovým nebo kruhovým jádrem je nejlépe umístit jádro
do těžiště půdorysu. Při excentrickém umístění jádra bude jeho namá-
hání v kroucení značné, lze je vhodně snížit jednou nebo dvěma ztužují-
cími stěnami.
• U objektů s výrazně obdélníkovým půdorysem se většinou navrhuje
více jader, u případného kroucení je nutno ztužující systém doplnit ztu-
žujícími stěnami.
• Navrhování jádrového konstrukčního systému je omezeno vodorovnou
tuhostí jader a splněním požadavku nepřipouštějícího vznik trhlin v be-
tonu jádra, kdy by mohlo dojít při změně směru větru v nepřípustném
otevírání a zavírání trhlin.
• Jádro působí staticky jako konzola, vynášející svislá zatížení od při-
lehlých stropních konstrukcí.
2.2.7 Konstrukční systém obvodový

• Je zvláštním případem systému jádrového. Na rozdíl od něj jsou však
spřažené konstrukční prvky rozmístěny po obvodu objektu.
• Při zatížení objektu vodorovným zatížením působí konstrukční systém
jako komůrkový nosník. Ten je tvořen nosným železobetonovým
pláštěm, jehož deplanaci (porušení rovinnosti) brání výztuhy – ve vodo-
rovné rovině tuhá stropní konstrukce.
• Systém v maximální míře vzdoruje vodorovným zatížením a umožňuje
optimálně využít vlastní hmotnosti ke zvýšení stability proti převržení a
snížení tahových namáhání svislých prvků.
• Účinnost obvodového systému se snižuje zároveň se zmenšováním
smykové tuhosti vylehčovaného obvodového pláště. Tím je velikost
okenních otvorů poněkud omezena. Zvýšení smykové tuhosti ob-
vodového pláště se provádí v úrovních technických podlaží příčlemi o
výšce těchto podlaží.
- 17 (78) -
• Výšky H budov se čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem se navr-

hují maximálně do sedminásobku jejich šířky B.
• Při navrhování vyšších než uvedených budov se navrhují pyramidální
konstrukce, volí se příčný tvar budovy buď vhodnější vzhledem k půso-
bení větru (např. kruhový) nebo staticky účinnější vzhledem k mi-
nimální šířce b příčného řezu.
• Z konstrukčně statického hlediska je vhodné rozmisťovat hmotu co nej-
dále od střední oblasti. Z hlediska efektivnosti využití hmoty jde o dosa-
žení minima spotřeby hmoty.
• Vhodný je podobný sendvičový (membránový) konstrukční systém, kte-
rý je tvořen ze svislých prvků rozmístěných v lícech budovy, které jsou
vzájemně spojeny vodorovnými stropními deskami a svislými ztužující-
mi příčkami (membránami).
• Zde zastávají funkci vnějších plášťů obvodové konstrukce (stěny nebo
sloupové sestavy), funkci vnitřního jádra vodorovné stropní desky a
svislé membrány. Veškeré vnější účinky přenášejí obvodové konstrukce
tlakem (tahem) a membrány se stropy jsou namáhány smykem.
Konstrukční systém obvodový, staticky působící jako komůrkový nosník
- 18 (78) -
Příklad dvoustupňového konstrukčního systému
2.2.8 Orientační návrh svislých ztužujících prvků u budov do

20 podlaží
● Stropní konstrukce mají mít schopnost přenést síly působící ve své rovi-
ně. Přitom tuhá stropní konstrukce zajišťuje spolupůsobení svislých
prvků při zatížení objektu větrem.
● Proto u stropů z dílů betonových, keramických nebo z keramických
vložek ukládaných do ocelových nosníků se provádí zalití spar cemen-
tovou zálivkou a pozední věnce vytváří tuhou obrubu těchto stropů.
● Tuhost monolitických stropních konstrukcí je značná a proto pozední
věnec nemusí mít charakter tuhé obruby.
● Pokud není vytvořena dostatečně tuhá stropní konstrukce, je potřebné
vzdálenost l svislých ztužujících prvků zmenšit přibližně na polovinu.
2.2.9 Stabilita a tuhost konstrukčního systému

• Stabilita konstrukčního systému je schopnost konstrukčního systému
tohoto systému vzdorovat účinkům zatížení, aniž dochází k náhlé pod-
- 19 (78) -
statné změně tvaru či náhlého poklesu únosnosti (tvarová stabilita) nebo

k posuvu či pootočení, zaboření, popř. překocení (polohová stabilita).
• Dnes se stabilitní problém převádí na problém pevnostní. U dřívějších
nízkých a poměrně hmotných objektů mezi účinky zatížení vlastní tíha
konstrukce, zatížení větrem mělo menší hodnostu. Napětí od zatížení
větrem (normálové napětí od ohybového momentu) není rovnocenné
tlakovému normálovému napětí od svislého zatížení, a proto schopnost
nosné konstrukce vzdorovat zatížení je pouze dána plochou U, tedy
vlastní hmotou, nezávisle na jejím prostorovém rozmístění.
• Výslednice svislého a vodorovného zatížení se jen velmi málo od-
chyluje od svislice normály a od těžiště objektu.
• Zvětšením výšky budovy a zmenšováním hmotnosti její konstrukce
prudce vzrůstají vodorovné účinky od větru, přičemž účinky od svislého
zatížení mohou klesat. Dochází proto ke značným rozdílům v napětí
svislých nosných prvků, objevují se i nepříznivá tahová napětí.
• Výslednice svislého a vodorovného zatížení se podstatně odchyluje od
svislice a vychází mimo průřez budovy. Vznikají tak kromě problému
přenesení tahových napětí ve svislých nosných prvcích a základech i
problémy zajištění budovy proti převrácení kolem bodu O, které lze ře-
šit pomocí hlubinných základů (piloty) nebo „těžítek“,tj. obrovských
hmotných základových konstrukcí nebo několikapodlažních rozšířených
podzemí.
• Kriteriem stability je prostorová tuhost systému. Zjednodušeně řeší-
me problém prostorové tuhosti jako otázku zajištění tuhosti ve dvou
vzájemně kolmých směrech, tj. v podélném a příčném směru objektu.
Pro vícepodlažní a zejména výškové budovy je rozhodující zpravidla
ohybová tuhost systému. Která je funkcí modulu pružnosti v tlaku a
tahu E materiálu nosné konstrukce a momentu setrvačnosti průřezu J
svislých nosných prvků.
• Prvky se tedy rozmisťují tak, aby těžiště jejich tuhosti leželo přibližně
v těžišti výslednice účinků větru (většinou v těžišti půdorysu budovy).
Rozmístění převažujících ztužujících prvků po půdorysu ve všech pod-
lažích musí být provedeno tak, aby nedocházelo ke zkrutu po výšce
konstrukce.
- 20 (78) -
• Yi(xj) je vodorovná vzdálenost i(j) – tého prvku, měřená od jeho středni-

ce k těžišti C půdorysu objektu a to rovnoběžného s osou y(x).
• Ze statického hlediska je výhodné, aby ztužující stěny procházely po
výšce budovy bez přerušení, přitom je přípustné, aby směrem k nejvyš-
šímu podlaží se jejich vodorovná tuhost postupně zmenšovala.
• Po výšce budovy mohou být stěny neprůběžné (z provozních důvodů);
jejich statické působení je však méně příznivé.
• Uspořádání ztužujících prvků nemá bránit deformacím ostatních kon-
strukcí vlivem objemových změn betonu.
• Stropní konstrukce se navrhují tak, aby byly schopny přenášet síly ve
své rovině. Potom tuhá stropní zajišťuje spolupůsobení svislých prvků
při zatížení objektu větrem.
• Proto u stropů z dílců betonových, keramických nebo z keramických

vložek ukládaných do ocelových nosníků se provádí zalití spár cemen-
tovou zálivku a pozední věnce se navrhují tak, aby vytvořily tuhou ob-
rubu těchto stropů.
K nejúčinnějším způsobům zajištění tuhosti systému patří prosto-

rové spolupůsobení všech prvků systému.
Míru spolupůsobení značně ovlivňuje tuhost střešního pláště a
tuhost obvodových a vnitřních nosných stěna pod.
Spřežením svislých sloupů a vodorovné konstrukce, která je
schopná přenést ohyb, se uskutečňuje prostorové spolupůsobení
svislé a vodorovné konstrukce.
Při nejjednodušší úpravě – vetknutí samostatných sloupů do pod-
loží jsou sloupy nepříznivě namáhány vodorovnými silami působí-
cími zpravidla na jejich horním konci na ohyb a proto musí vy-
kazovat dostatečnou ohybovou tuhost.
● Teoretické vystižení míry prostorového spolupůsobení jednotlivých částí

systému bývá velmi obtížné a je předmětem zkoumání.
Celkové pojetí a hodnocení nosných konstrukcí objektů pozemních staveb musí
vycházet ze skutečnosti, že hlavním hlediskem je míra splnění požadavků
životního prostředí a soulad s konstrukcemi dokončovacího cyklu.
- 21 (78) -
Stabilita
A-nízké a hmotné objekty, B – vícepodlažní a odhmotnělé budovy, C – za-

jištění budovy proti převrácení formou rozšířených podzemí, D – moment
setrvačnosti průřezu, E – porovnání ohyb. tuhostí, F – spřažení tuhou stropní
tabulí, G – způsoby spřažení sloupů.
● Vlastní funkce nosné konstrukce je přenášení vnějších účinků na budovu.

Vnější účinky musí vytvářet rovnovážnou soustavu. Rovnováha vnějších
účinků (vnějších sil) je realizována pomocí vnitřních sil v nosné konstrukci
objektu (objekt přenáší vnější účinky v klidu). Vnější síly nejsou většinou
na uspořádání nosné konstrukce závislé. Jinak je tomu s vnitřními silami.
Jejich kvalita, velikost a dráhy, po kterých působí na hmotu konstrukce,
mohou být různé. Mohou tedy dané vnější síly vést k různým nárokům na
hmotu nosné konstrukce, mohou být tedy různé a mohou vést dané vnější
síly k různým nárokům na hmotu nosné konstrukce, závislým na prosto-
rovém rozmístění a funkčním uspořádání hmoty nosné konstrukce.
● Měřítkem efektivnosti vlastního konstrukčního systému je množství hmpty
konstrukčního systému potřebné k zajištění bezpečné funkce nosné kon-
strukce budovy. Pro konstrukční sytém vícepodlažního objektu je charakte-
ristická svislá konstrukce. Přenáší nejen svislé účinky, ale rozhoduje i o
způsobu přenášení závažných vodorovných účinků.
- 22 (78) -
Prostorové rozmístění a funkční uspořádání svislých prvků, působení

stropních konstrukcí, jádrové systémy
A - příklad vytvarování ztužujících stěnových sestav a jejich prostorového roz-

místění, B – funkční uspořádání (vytvarování) svislých nosných prvků a jejich
vázání ve ztužující sestavy, C – působení netuhé stropní konstrukce, D – půso-
bení tuhé vodorovné tabule (stropní konstrukce železobetonové monolitické i
montované aj.), E – jádrové systémy.
2.2.10 Definice konstrukčního systému

Definice
Konstrukční systém představuje prostorové rozmístění hmoty nosné

konstrukce do jednotlivých útvarů (prvků, stavebních dílů nebo
skupin stavebních dílů) a jejich funkční uspořádání (vytvarování) a
vázaní za účelem efektivního spolupůsobení při přenášení zatížení.
● Při úvahách o konstrukčních systémech jsou nejzávažnější svislé prvky, u

halových objektů prvky vodorovné.
- 23 (78) -
● Vlastním posláním nosných konstrukcí je přenášení mechanických účinků.

Je dáno mírou zvládnutí prostorového průběhu (hra sil), který se uskuteč-
ňuje v konstrukci a který realizuje rovnováhu s účinky vnějšími. Určuje ji
v prvé řadě prostorové rozmístění a funkční uspořádání hmoty nosné kon-
strukce.
● Vlastní funkcí nosné konstrukce je přenášení vnějších účinků působících
na budovu. Vnější účinky musí vytvářet rovnovážnou soustavu. Rovnová-
ha vnějších účinků (vnějších sil) je realizována pomocí vnitřních sil
v nosné konstrukci objektu (objekt přenáší vnější účinky v klidu).
● Vnější síly nejsou většinou na uspořádání nosné konstrukce závislé. Jinak
je tomu se silami vnitřními. Jejich kvalita, velikost a dráhy, po kterých pů-
sobí na hmotu konstrukce mohou být různé. Mohou tedy dané vnější síly
vést k různým nárokům na hmotu nosné konstrukce závislým na prosto-
rovém a funkční uspořádání hmoty nosné konstrukce.
● Svislé prvky přenášejí kombinovaným působením v tlaku (tahu) a ohybu
vnější účinky. Staticky jsou svislé prvky konzolami jednostranně vetknutý-
mi do základového podloží. Za určitého spořádání – vzájemného spřažení
– mohou být uloženy i kloubově nebo posuvně.
● Hmotnost konstrukce se zahrnuje do silových účinků zatížení, základové
podloží do konstrukčního systému (za předpokladu vetknutí svislých prvků
do podloží).
3 Souvislosti konstrukčního systému
3.1 Shrnutí
● Pozemní stavby jsou výsledkem stavební činnosti s organizovaným
vnitřním prostorem, odděleným od vnějšího prostředí.
● Pozemní stavby se skládají z ucelených, technicky samostatných částí,
sloužících určitému účelu – stavebních konstrukcí nosných a nenosných
(výplňových a doplňkových).
● Stavební konstrukce vytvářejí prvky navzájem spojené do systému, které
vymezují a rozdělují prostor stavby a přebírají, rozdělují prostor stavby a
přebírají, rozdělují a přenášejí zatížení. Účinky zatížení se projevují v kon-
strukčním systému přímo silově nebo způsobují v některých prvcích defor-
mace.
● Proto rozeznáváme silové účinky zatížení (popsané obecně silami, mo-
menty, napětím) a přetvárné účinky zatížení (popsané průhybem, posu-
nem, pootočením u statického zatížení nebo veličinami popisujícími kmi-
tání konstrukce u dynamického zatížení).
● Silové účinky zatížení – vnější síly – vzbuzují v konstrukčním systému
síly vnitřní, které musí být s nimi v rovnováze.
- 24 (78) -
● Silové účinky jsou objektivně dány, vnitřní síly jsou obnovitelné, závislé
pouze na návrhu konstrukce. Rovnováhu lze zajistit různými vnitřními
silami, a proto s různými nároky na spotřebu materiálu nosné konstrukce.
● Efektivnost konstrukčního systému je tedy měřitelná množstvím materi-
álu nutného k realizaci konstrukce. Cílem je tedy minimální spotřeba mate-
riálu, kterou lze ovlivnit návrhem konstrukce tak, aby vnitřní síly byly co
nejmenší, kvalitativně nejvýhodnější a působily na nejmenších drahých.
K efektivnosti konstrukce tedy vede zmenšování sil, nahrazování ohybu a
tlaku tahem (u kovových nebo kompozitních konstrukcí).
● Také detailní úprava prvků (podélný tvar prvku, jeho příčný průřez apod.)
ovlivňuje efektivnost konstrukce a to podmiňuje definici pojmu kon-
strukční systém.
3.2 Charakteristické vlastnosti používaných kon-

strukčních systémů
3.2.1 Klasifikace konstrukčních systémů vícepodlažních budov

● Rozhodující pro celkové působení konstrukčního systému je uspořádání
svislé konstrukce, zvláště té, která zajišťuje tuhost celého objektu.
● Vodorovná konstrukce (tj. stropní konstrukce) má, až na určité vyjímečné
případy, podružný význam. Vodorovné konstrukce přenáší jednak lokální
účinky, tj. zatížení z jednotlivých podlaží do svislé konstrukce, a jednak
zajišťuje spolupůsobení svislých prvků v rámci celého systému, tj. rozdě-
lení účinků vodorovných zatížení působících na celý objekt do jednot-
livých svislých prvků v závislosti na jejich tuhosti.
● Proto je možno z uvedených důvodů přihlédnout při klasifikaci (třídění)
horizontálních systémů pouze k řešení a uspořádání svislé části konstrukce.
● Ve zvláštních případech řešení úpravy nebo funkce stropní konstrukce,
která by ovlivňovala kvalitu působení nosné konstrukce, lze označení kon-
strukčního systému doplnit i charakteristikou stropní konstrukce.
● Na základě definice konstrukčního systému lze konstrukční systémy třídit
podle dvou určujících kritérií:
- podle prostorového rozmístění svislých prvků (ve vztahu ke
hlavním koordinačním přímkám),
- podle funkčního uspořádání prvků (tvaru, případně způsobu ře-
šení svislých prvků).
● Podle uvedených kritérií je možno konstrukční systémy třídit takto:
- podle způsobu spřažení svislých prvků nosné konstrukce,
- podle hlavního materiálu nosné konstrukce,
- podle technologie výroby nosné konstrukce,
- 25 (78) -
- podle charakteru vodorovné (stropní) konstrukce ve zvláštních přípa-

dech.
Třídění konstrukčních systémů vícepodlažních budov

Podle prosto- Podle Podle způso- Podle hlavní- Podle techno- Podle charak-
rového roz- funkčního bu spřažení ho materiálu logie výroby teru stropních
místění uspořádání konstrukcí
příčný stěnový spřažení cihelný monolitický velkorozpo-
stropní nová
konstrukce
(rámová)
podélný sloupový spřažení šik- betonový montovaný uložená po ob-
mými pruty vodě
obousměrný kombinovaný spřažení ocelový kombinovaný zavěšená
diafragmaty apod.
(membrány)
obvodový dřevěný
jádrový kombinovaný
Poznámka:
• Z tabulkového přehledu třídění konstrukčních systémů vícepodlažních
budov je zřejmá různorodost tohoto přístupu ke třídění. Bylo by možno
najít k jednotlivým třídícím kritériím další kritéria a i v jednotlivých
kritériích další podskupiny.
• Je tedy vhodné se dívat na tyto přehledy jako na pomocná kritéria a v
každém konkrétním případě je na základě technicko-fyzikální analýzy
upřesňovat.
• Je tedy potřebné zjistit základní technické a fyzikální parametry jednot-
livých konstrukčních prvků (pevnost, tuhost apod.), sestav těchto prvků
do konstrukčních dílů a potom do systémů a zjišťovat jeho stabilitu a
další související vlastnosti.
• Teprve po této všestranné analýze je možno uvažovat o jejich konkrét-
ním uplatnění.
3.2.2 Svislé prvky používané u vícepodlažních budov

• Jak již bylo několikrát uvedeno, svislé nosné konstrukce spolu s kon-
strukcemi vodorovnými vytvářejí rozhodující část nosného konstrukční-
ho systému.
• Tvarově je možno rozdělit svislé konstrukce na:
- stěny (plošné prvky s převládajícím délkovým a výškovým roz-
měrem nad tloušťkou),
- sloupy (tyčové prvky s převažujícím výškovým rozměrem nad
délkou a tloušťkou),
- 26 (78) -
- pilíře (masivnější sloupy).

• Průřez stěn je zpravidla obdélníkový, sloupy a pilíře mohou mít prů-
řezy i čtvercové, kruhové a jiné.
• Prvotní funkce svislých konstrukcí je:

- nosná a ztužující,
Kromě toho mohou svislé konstrukce plnit i další funkce:
- dělicí,
- tepelně izolační
- akustické,
- protipožární.
● Nosná funkce – svislé nosné konstrukce (stěny, sloupy, pilíře) přenášejí

zatížení ze stropních konstrukcí, schodišť a střechy do základů.
● Zatížení je přitom rozloženo buď liniově (stěny, stěnové pilíře) nebo je
soustředěno bodově (sloupy). Z hlediska působiště je vnější zatížení
situováno dostředně (centricky) nebo mimostředně (excentricky). Kon-
strukce je přitom namáhána dostředným (mimostředným) tlakem).
● U štíhlých vysokých prutů (stěn) je rozhodující namáhání vzpěrným tla-
kem. O způsobilosti konstrukce potom rozhoduje možnost jejího vybočení
ve směru menší tuhosti průřezu (menšího momentu setrvačnosti). Z tohoto
důvodu je vhodné pro tyčové prvky namáhané vzpěrným tlakem volit ta-
kové průřezy. Jejichž tuhost je ve všech směrech přibližně stejná, nebo
- 27 (78) -
konstrukční úpravou vybočení zabránit. Stěna nebo stěnový pilíř lépe

odolávají účinkům vzpěru, jsou-li zalomené nebo spojené kolmo orien-
tovanými prvky. Vybočení prvku závisí také na upevnění jeho konců. Teo-
retická délka střednice tlačeného prvku je při výpočtu zvětšena )zmenše-
na) součinitelem vyjadřujícím způsob upevnění.
● Ztužující funkce - stěny jsou samy o sobě lépe uzpůsobeny pro přenášení
vnitřních sil než sloupy a to i při svislém i vodorovném zatížení. Lépe
přenášejí ohybové momenty působící v jejich rovině a jsou zpravidla
únosnější při působení normálové síly. Proto se sloupy nepoužívají samo-
statně, ale buď v kombinaci se stěnami nebo se vzájemně spřažují. Takový
prvek, který má v určitém směru vysokou ohybovou i smykovou tuhost,
plní v konstrukci i funkci ztužující.
● Tam, kde je ve směru vodorovného zatížení malá ohybová nebo smyková
tuhost, lze ztužujícího efektu dosáhnout vzájemným spřažením pomocí
ohybově a smykově tuhých průvlaků (rámový účinek).
● Dělicí funkce – je splněna tehdy, kdy svislé konstrukce svým uspořádáním

v konstrukčním systému oddělují jednotlivé dispoziční a provozní části bu-
dov.
● Kombinace - spočívá v uplatnění stěn v místech, kde trvale nepřekážejí
vnitřnímu provozu a nemohou být odstraněny v průběhu životnosti bu-
dovy.
● Sloupy - jsou potom uplatňovány tam, kde přispívají k uvolnění půdorysu.
● Spřažením - je mezi sloupy (nebo obecně mezi svislými prvky) vytvořeno
ztužující prostředí, které zajišťuje jejich vzájemné spolupůsobení. Při
vodorovné deformaci (průhybu) se vzájemně ve styčných plochách posou-
vají. Jediným výrazem spolupůsobení je stejný průhyb. Zatížení je rozdě-
leno stejným dílem. Celková ohybová tuhost je součtem tuhosti každého
sloupu.
- 28 (78) -
● V případě, kdy jsou sloupy tak dokonale spojeny, že se při vodorovné de-
formaci nemohou vzájemně ve styčných plochách posunout, jim v tom
brání spojovací prostředí, které přenáší smykové napětí. Spojením vzniká
celistvý (spřažený) prvek, jehož celková ohybová tuhost již není prostým
součtem tuhosti každého sloupu. Je vyšší, v daném případě čtyřnásobná,
průhyb proto klesá na jednu čtvrtinu. Rovněž normálová napětí spřažením
klesají až na polovinu (v daném případě). Průběh smykových napětí je po
výšce rozdělen nerovnoměrně a pokud není dokonale nepoddajné, dojde ve
spojovacím prostředí k prokluzu a postupně klesá.
● Tepelně izolační funkce – svislé konstrukce oddělují prostory s různou
teplotou prostředí, mohou zajistit tepelnou pohodu v těchto prostorech.
Kvalitních tepelně izolačních vlastností lze dosáhnout vylehčováním mate-
riálu přímo ve hmotě (pórobeton, mikrodutiny v pálené keramice) nebo vy-
tvářením vzduchových mezer a dutin (děrované cihly, tvárnice apod.).
● Zlepšování tepelně izolačních vlastností materiálů vede ke snižování jejich
pevnosti a tím i celkové únosnosti konstrukce. Splnění tepelně izolační
funkce proto nemusí být dosaženo pouze vlastním materiálem nosné kon-
strukce, může se zvýšit přidáním dalších účinných tepelně izolačních
vrstev (tepelně izolační omítky, tepelně izolační vrstvy z izolačních desek
z minerálních vláken, pěnového polystyrenu apod.).
● Akustická funkce - vzniká tehdy, kdy si projektant uvědomí, že svislé
konstrukce - především stěny – mohou působit zároveň jako akustická izo-
lace mezi jednotlivými prostory. S výhodou lze použít relativně vysoké
plošné hmotnosti nosných cihelných a betonových stěn (nad 350 kg/m2 –
odpovídá cihelnému zdivu z plných cihel tl. 300 mm) k zajištění potřebné
zvukové izolace chráněných prostorů.
Požadavky na vzduchovou neprůzvučnost vnitřních stěn Rw (dB)
Hlučný (vysílací) prostor Chráněný (přijímací) prostor
Všechny ostatní místnosti téhož bytu 42
Všechny místnosti druhých bytů 52
Průjezdy, podjezdy, garáže 57
Restaurace s provozem po 22 hod. 62
● Protipožární funkce – nosné konstrukce musí z hlediska bezpečnosti ce-

lého systému být vytvořeny z nehořlavých materiálů nebo musí být proti
účinkům požáru účinně chráněny. Stěnové konstrukce však mohou přímo
oddělovat požární úseky a vytvářet chráněné únikové cesty.
Minimální požadovaná požární odolnost požárních stěn v minutách

Stupeň požární bezpečnosti požárního úseku I II III IV V VI VII
Požární stěna v podzemním podlaží 30 45 60 90 120 18 180
0
Požární stěna v nadzemních podlažích 15
Požární stěna v posledním nadzemním podlaží 15
- 29 (78) -
3.2.3 Svislé konstrukční díly a systémy z nich vytvořené u více-

podlažních budov
● Zděné konstrukce – jsou vytvářeny zdivem, což je stavební konstrukce
vzniklá záměrným skládáním zdících prvků z přírodních nebo umělých
staviv (kamenů, cihel, tvarovek, tvárnic apod.) spojovaných maltou nebo
kladených na sucho. Zděné konstrukce musí vyhovovat základním poža-
davkům:
- statickým (únosnost),
- tepelně izolačním,
- zvukově izolačním,
- požární odolnosti,
z čehož vyplývají jejich minimální rozměry. Výsledné vlastnosti zdiva jsou
dány kombinací jeho základních složek:
- staviva,
- malty.
● Výsledné pevnosti dosahuje zdivo buď po zatvrdnutí malty (při použití
mokrého způsobu stavění) nebo ihned (metoda suchého zdění bez malty).
● Běžně používané malty pro stavební účely jsou směsí pojiva (obyčejné
nebo hydraulické vápno, cement), plniva (písek, tepelně izolační přísady –
perlit) a vody. Podle množství pojiva a konečné pevnosti se malty dělí na:
- vápenné malty (MV), pevnost v tlaku max. 1,0 MPa dosažená až po 90 dnech,
- vápenocementové malty (MVC), pevnost v tlaku 1,0 – 2,5 MPa,
- cementové malty (MC), pevnost v tlaku 5,0 – 15,0 MPa.
● Na výslednou pevnost zdiva však nemají vliv pouze mechanické parametry
spojovaných materiálů, ale také jejich uspořádání. Vazba zdiva má velký
vliv na rovnoměrné rozložení tlaku a tím i na celkovou únosnost zdiva.
Kusové stavivo se ukládá do vodorovných vrstev a váže se tak, aby ne-
vznikly průběžné svislé spáry.
● Podélně orientovaný kus staviva se jmenuje běhoun, příčně orientovaný
vazák. V zakončení stykování, křížení zdí a při vyzdívání rohů a pilířů
musí být vrstvy vzájemně provazovány.
- 30 (78) -
● Vzhledem k charakteru zdiva, které je tvořeno vrstvami dvou druhů

stavebních hmot, nepůsobí konstrukce homogenně. Kusové stavivo a spo-
jovací malta mají různé moduly pružnosti (E) a různé součinitele pře-
tvárnosti (a).
● Deformace malty, na kterou působí tlak, je větší než deformace kusového
staviva nebo výsledného zdiva. Proto má při stlačování zdiva malta ten-
denci k roztahování ve vodorovném směru, kolmém ne směr tlaku. Příčné
deformaci maltové vrstvy je bráněno třením a soudržností staviva s maltou.
Tím vzniká v cihlách ve vodorovném směru napětí, které se snaží při
rostoucím napětí cihly roztrhnou. Při dostředném tlaku se tedy svislý nosný
prvek deformuje ve směru působící síly, za současné deformace ve směru
kolmém. Únosnost svislé konstrukce vzroste, je-li příčné deformaci za-
bráněno výztuží v ložných spárách, potom zděné konstrukce jsou vyztu-
žené.
● Pro dosažení lepších mechanických vlastností se po určitém násobku

vrstev vkládají různě tvarované výztužné prvky z kruhové nerezové výztu-
že v průměru 2 – 8 mm. Výztužné prvky jsou sestavovány do třmínků.
- 31 (78) -
● Vrstvené konstrukce - nosnou funkci plní vyztužené nebo vyztužené zdě-

né, kamenné, betonové stěny, spřažené sponami s plášťovým zdivem, které
doplňuje i ostatní funkce (tepelně izolační, akustické, estetické). Mohou
být však pouze vyztužena exponovaná místa v konstrukci (nárožní pilíře a
meziokenní sloupky svislou výztuží, věnce a ložné spáry vodorovnou vý-
ztuží) a ostatní zdivo je vyzděno běžným způsobem.
● Mnoho stavebních materiálů, které vyhovují požadavkům na pevnost a

únosnost jsou též dobrými vodiči tepla. Není proto vhodné, aby při použití
v obvodových konstrukcích plnily kromě statické funkce i funkci tepelně
izolační. Tu musí plnit další materiály přidané na vnější povrch nosné kon-
strukce tak, aby byl dosažen minimální požadovaný tepelný odpor R = 3,0
m2KW-1. Pro vrstvené konstrukce je jeho výsledná hodnota daná součtem
hodnot všech vrstev. Obvodové stěnové konstrukce z hlediska řazení
tepelně izolačních vrstev jsou:
● kontaktní pláště s tepelným izolantem bezpro-

středně souvisejícím s nosnou konstrukcí. Princip
izolačního systému je následující:
- na nosný podklad je připevněna deska z mine-
rální vlny nebo pěnového polystyrénu pomocí
kotevních hmoždinek, přilepením nebo kombi-
nací hmoždinek s přilepením;
- armovací vrstva z tkaniny ze skelných nebo
polypropylénových vláken zajišťuje jednolitost
finálního povrchu bez trhlin v místě spojů
nosné konstrukce nebo zateplovacích desek, je
ukládána do speciální malty;
- konečný povrch tvoří modifikované plasty
umožňující větší deformace bez vzniku trhlin;
- kontaktní systémy znemožní vznik tepelných
ztrát v zimním období, nejsou však schopny dokonale chránit konstruk-
ci před teplotními zisky v letním období, kdy se může nepříznivým způ-
sobem projevit na napjatost vnitřní nosné konstrukce. Přesto však tyto
systémy sníží teplotu v domě během letních veder;
- 32 (78) -
- dobrým důvodem k použití tohoto systému je i to, že se zastaví součas-

ná destrukce domu. To je významné zejména u starších panelových
domů při rekonstrukcích z důvodů zvýšených nároků na tepelnou
ochranu budov, kde rovněž jde o problematiku koroze vnitřní výztuže
obvodových panelů, mrazové trhlinky, zatékání do styků panelů apod.;
uplatnění tohoto systému tedy nejen zvýší vnitřní povrchovou teplotu, ale při-
spěje k úsporám energie na vytápění, případně chlazení vnitřních prostor.
● skládané pláště – s kontaktní vrstvou tepelného izolantu, provětrávanou
vzduchovou mezerou a ochrannou krycí vrstvou. Vzduchová mezera opti-
mální mezera optimální šířk y cca 40 mm zajistí snížení teplotních zisků a
tím i menší teplotní gradient způsobující zatížení nosné konstrukce vynu-
ceným přetvořením v důsledku teploty. Nosná obvodová konstrukce tak
může být lépe využita k přenášení silových zatěžovacích účinků.
- principy řešení krycích pohledových vrstev jsou prefabrikované, vyzdí-
vané z lícových cihel do kotevních profilů upevněných v úrovni stropní
konstrukce nebo kotvených pomocí spon přímo k nosné konstrukci
nebo pomocí obkladových fasádních prvků na bázi metalické a
plastické upevňovaných na roštovou konstrukci.
Vrstvená obvodová stěna – vnitřní vrstva nosná
- vnitřní vrstva může být buď nosná nebo nenosná,

Vrstvená obvodová stěna – vnější vrstva nosná
- vnější vrstva pak je buď průběžná, s limitovanou výškou nebo přerušovaná v

každém či druhém podlaží, buď uložená na stropní konstrukci s přerušeným
tepelným mostem nebo na závěsných konzolách nebo úložných prazích.
- 33 (78) -
- Stabilita lícové vrstvy v horizontálním

směru se zabezpečuje pomocí drátových
kotev z nerezové oceli průměru min. 3
mm, uchycení kotev je závislé na druhu
nosné stěny. V případě nosné stěny z ke-
ramických tvarovek typu THERM se
kotvy při zdění mohou zazdívat přímo
do ložných spár (kotva .Z).
- Všeobecné pravidlo pro stanovení po-

čtu kotev:
5 ks/m2 zdiva a na okrajích, podél otvo-

rů anebo dilatačních spár 3 ks/bm. Při-
tom je třeba dodržet odstup jednotlivých
kotev. Ve vodorovném směru max. 750
mm a ve svislém směru max. 500 mm.
● Lícové zdivo je samostatná konstrukční vrstva, která přenáší svislé zatí-

žení do nosné konstrukce v místě uložení na základ, popř. u vícepod-
lažních budov je nutné vytvořit úložné plochy ve více úrovních nad sebou.
Těmito plochami se rozumí:
- speciální konzoly z nerezové oceli,
- vhodné řešení nosné konstrukce budov (např. základ, železobetonové stropní
deska).
Pro uložení první vrstvy a pro stanovení max. výšky svislého úseku fasády z lí-
cových cihel platí následující konstrukční zásady:
Uložení první vrstvy cihel Max. výška nepřerušeného konstrukčního úseku fasády
Celoplošné 12 m
min. 2/3 šířky cihly 6 m (nebo max. dvojnásobek konstrukční výšky podlaží)
- 34 (78) -
Každý svislý úsek je nutné dokončit vodorovnou dilatační spárou. Na úložných

plochách je nutné dbát na konstrukční zásady pro odvětrání izolací a odvětrání.
- Aby vzduchová vrstva plnila svou funkci je třeba v lícové vrstvě vytvořit vět-
rací otvory. Ty se vytvoří nepromaltováním styčných spár. Větrací otvory musí
být v dolní i horní části (přívod a odvod). Plocha větracích otvorů musí být na
každých 20 m2 lícového zdiva 75 cm2 větracích otvorů (dole i nahoře) tj. dohro-
mady 150 cm2.
- 35 (78) -
• Předepnuté zdivo – používá se v pozemním, ale i v inženýrském stavitel-

ství. Vnesením předpětí svislou výztuží je stěna odolnější vůči účinkům
vodorovných zatížení.
● Tyto konstrukce se používají buď jako samostatně stojící stěny (protihlu-
kové bariéry), opěrné zdi (proti účinkům zemního tlaku), ale i jako svislé
nosné konstrukce průmyslových hal.
● Ve srovnání s klasicky vyzděnou stěnou je předepnutá stěna subtilnější,
vykazuje menší vodorovné průhyby a lépe odolává účinkům zemětřesení.
● Speciální předpínací výztuž je vedena volně v zabetonované trubce (před-
pětí bez soudržnosti).
● Antikorozní ochrana výztuže je zajištěna polyetylénovým pláštěm výztuže

a mazivem.
● Zděné konstrukce tradiční – na území Rakousko – uherské monarchie
bylo významným počinem v poslední třetině 18. století v rozvoji cihelných
staveb vydání stavebního řádu pro zděné budovy se zpřísněnými pro-
tipožárními požadavky a dále dekretem císaře Josefa II.
● Zavedení jednotného rozměru pálených cihel 303 x 115 x 65 mm, které
byly po zavedení metrické soustavy upraveny na dnešní rozměr 290 x 140
x 65 mm. Tento druh výrobku označovány též jako cihly klasického formá-
tu, cihly plné (CP) je ve výrobním programu cihlářských závodů dodnes.
Koordinační rozměry konstrukcí jsou navrhovány v násobku 150 mm. Nej-
menší tloušťka zdiva je pro nenosné konstrukce150 mm, pro nosné je 300
mm.
● Pro rozměrovou řadu vycházející z metrických modulových násobků jsou
používány pálené svisle děrované cihly metrického formátu (CDm). Průře-
zy stěn a výšky konstrukcí jsou navrhovány v násobcích 125 mm. Nej-
menší tloušťka zdiva nenosného je 125 mm, nosného 250 mm.
● Až do konce 18. století se všechny druhy zděných konstrukcí dimenzovaly
empiricky dle stavitelových zkušeností. Teprve počátkem 19. století se za-
čínaly pro země nebo jen některá města vydávat stavební řády, které ob-
sahovaly empirická pravidla určování rozměrů zděných stěn, pilířů a slou-
pů v závislosti na počtu podlaží a vzdálenosti stěn.
- 36 (78) -
● Výsledné vlastnosti zdi z cihel závisí na vlastnostech cihel a spojovací

malty.
• Z hlediska konstrukčně sta-
tického je výsledná pevnost
zdiva v tlaku dána v tlaku
podle ČSN 731101 „Navr-
hování zděných konstrukcí“
kombinací pevnostních zna-
ček cihel (P 2,5 MPa až P
35 MPa) a malty (M 0 MPa
až M MPa). Např, výpo-
čtová pevnost běžného
zdiva z cihel P 10 a malty
M 1 je 1,0 MPa. Pevnost
zdiva v tahu a smyku je při-
bližně 10 x menší než
v dostředném tlaku.
Tloušťka ložných i styčných
spár vyplněných maltou se
uvažuje 10mm u cihel
plných, 12 mm je ložná spá-
ra u cihel metrických. K do-
sažení normových pevností
se předpokládá některá
z obvyklých vazeb zdiva:
• běhounová pro tl. zdiva 150
mm nebo 125 mm z Cdm,
• vazáková pro tl. zdiva 300 mm z CP nebo 250 mm z Cdm,
• polokřížová, která vzniká pravidelným střídáním vrstev běhou-
nových a vazákových v každé vrstvě se cihly překrývají v podélném
směru o ¼ cihly a v příčném směru o ½ cihly,
• křížová, ve které jsou styčné spáry ve všech běhounových vrstvách
navzájem posunuty o ½ cihly, ukončení zdí se provádí pomocí tří-
čtvrtek.
• Svislé zdivo může být z technologických důvodů (komíny, svislé
vedené instalací, větrací šachty) oslabováno svislými průduchy.
Vzhledem k tomu, že dojde ke statickému oslabení průřezové plo-
chy – nesmí být přitom porušena vazba zdiva – doporučuje se v ob-
lasti oslabení volit maltu minimálně vápenocementovou ( M1 – M
2,5).
• Z hlediska požární odolnosti zajišťují obvodové konstrukce požární
stabilitu objektu takto:
● - odolnost 65 minut – zdivo CP 150 – 300 mm
● - odolnost 72 minut – zdivo CP 450 mm
● - odolnost 115 minut – zdivo CP 600 mm.
- 37 (78) -
• V současné době se ve velkém rozsahu používají cihly a keramické

tvarovky typu Therm, které se liší od tradičních formátů jinou tech-
nologií výroby i jinou rozměrovou modulací a je to mít na paměti
při kombinaci zdiva těchto různých formátů, hlavně při výškových
úpravách.
● Eurokód 6 – je název pro předběžnou ČSN P ENV 1996-1-1 „Navrhování

zděných konstrukcí“ která se v rámci postupné harmonizace s normami EN
stane i ČSN.
- 38 (78) -
● Tato norma bude platit pro navrhování staveb z nevyztuženého, vyztužené-

ho, předpjatého a sevřeného zdiva zhotoveného z těchto zdicích prvků
(podle dřívější terminologie – kusových staviv):
• pálených cihel plných a vylehčených,
• vápenopískových cihel,
• betonových tvárnic s hutným a lehkým kamenivem,
• pórobetonových tvárnic,
• lícových betonových tvárnic,
• kamenných kvádrů.
• V tomto textu je i terminologie, která sjednocuje vysvětlení pojmů:
zdivo, složky zdiva, malta, maltové spáry, zděné konstrukce a druhy
stěn.
• Rovněž stanovuje zásady navrhování: mezní stavy, návrhové situace
z hlediska zatížení, základní klasifikace zatížení, charakteristické
hodnoty zatížení, reprezentativní hodnoty zatížení, návrhové hodnoty
zatížení, kombinace zatížení, dílčí součinitele spolehlivosti zatížení pro
konstrukce pozemních staveb, dílčí součinitele spolehlivosti materiálů a
podmínky ověřování.
• Dále určuje mechanické vlastnosti zdiva a jeho složek: zdících prvků,
malt, a výplňového betonu, zděných stěn při různých druzích namáhání,
mezní výšky a mezního poměru délky k tloušťce stěn z hlediska použi-
telnosti. Rovněž se zabývá výpočtovými modely zděných vícepod-
lažních budov a konstrukčním uspořádáním zděných prvků a jejich
vazeb, drážkami a výklenky, teplotními a dlouhodobými změnami
zdiva, ochranou výztuže a prováděním zděných konstrukcí.
• Ve svém celku představuje tato norma klíčový dokument v souvislosti
s navrhováním zděných konstrukcí.
● Kamenné stěny – se používají tam, kde se příznivě uplatní vlastnosti ka-
mene:
● u reprezentativních budov,
● pro konstrukce základů a podzemních částí budov,
● na soklové zdi a podezdívky,
● stavby silniční, železniční a místní,
● vodní konstrukce – propustí, přehrady, opěrné zdi.
• Vliv na vysokou životnost a trvanlivost kamenných staveb mají pře-
devším vynikající mechanicko – fyzikální vlastnosti:
● - pevnost v tlaku až 110 MPa.
● -odolnost proti vlhku,
● - inertní vůči vysokým a nízkým teplotám.
• Na zdivo se používají výrobky z kamene dané velikostí a tvarem:
- 39 (78) -
● - lomový kámen (nepravidelný tvar, kamenicky neopracovaný),

● - kopáky (přibližný rovnoběžnostěn, hrubě kamenicky opra-
covaný),
● - haklíky (tvaru hranolu určené jen pro obkladové zdivo s hrubým
kamenickým opracováním),
- kvádry (pravidelné tvary s opracováním podle potřeby a použití).
• Vazba jednotlivých kamenů zajišťuje tuhost stěn a
roznášení zatížení. Toto musí být splněno i v pří-
padě neložného zdiva, kdy minimálně jedna třeti-
na kamenů musí zasahovat přes polovinu tloušťky
zdi. Hloubka vazáku má být 1,5 násobku výšky
vrstvy, min. však 300 mm. Kamenné zdivo se
zpravidla neomítá a spáry se vyspárují cemen-
tovou maltou. Šířka styčné i ložné je 15 -40 mm.
Podle uspořádání vrstev kamenů zdivo rozděluje
na:
● - lomové zdivo,
● - kyklopské zdivo,
● - kvádrové zdivo,
● - řádkové zdivo,
● - haklíkové zdivo.
• Lomové zdivo, neložné nebo vrstvené
Používá se na zdivo základů a soklů. U vrstveného
zdiva musí být alespoň dvě plochy kamenů rovno-
běžné. Při menší tloušťce zdi (do 600 mm) se střídají
běhouny s vazáky, které probíhají přes celou tloušťku zdi. V další vrstvě jsou
vazáky nad běhouny spodní vrstvy. U tlustších zdí, kde vazáky nezasahují od
jednoho líce zdi k druhému, se umisťují tak, že střídavě lícují s protilehlými
povrchy a v další řadě se vystřídají.
• Kyklopské zdivo – používá se zpravidla na dekorativní účely, nikoliv
jako zdivo nosné. Jeho únosnost je v důsledku nepravidelné skladby
malá.jednotlivé kameny mají tvar mnohoúhelníků s plochami opra-
covanými do hloubky 30 mm s přesnými rohy a přímými hranami.
V líci zdi se mohou sbíhat v jednom bodě maximálně tři hrany a nesmí
vznikat průběžná svislá spára. Šířka spáry je 20 – 40 mm.
• Kvádrové zdivo – je tvořeno z tesaného kamene přesně opracovaného
podle výrobní dokumentace. Ložné i styčné spáry jsou v celé šířce zdiva
opracovány. Šířka spár je u hrubých kvádrů 10 – 20 mm, u čistých kvá-
drů 10 -15 mm.
• Řádkové zdivo – je tvořeno z nestejně vysokých vodorovných vrstev.
Vyzdívá se z lomového kamene, a to z hrubých nebo čistých kopáků.
V rámci jedné vrstvy jsou používány kameny stejné výšky.
- 40 (78) -
• Haklíkové zdivo – je speciálním případem řádkového zdiva, kdy vrstvy

jsou svisle převázány. Výška svislých kamenů se rovná dvou nebo
trojnásobku výšky kamenů vodorovných.
• Dřevěné stěny - běžně dostupný stavební materiál má dobré me-
chanicko – fyzikální parametry. Výhody pro které je dřevo ve
stavebnictví používáno, jsou:
● - pevnost v tlaku i tahu je přibližně stejná a používá se pro:
● - svisle tlačené prvky (sloupy, stěny),
● - vodorovně ohýbané prvky (trámy, průvlaky),
● - vodorovné tažené prvky (vazné trámy),
● - tepelně izolační vlastnosti, (λ = 0,24 Wm-1K-1). Masivní dřevěná
stěna o tloušťce 120 mm odpovídá izolačně zdi z plných cihel
tloušťky 450 mm.
● - snadná opracovatelnost a stykování.
Nevýhody spočívají v:
● - vysoké nasákavosti a schopnosti absorpce vzdušné vlhkosti,
● - možnosti napadání biologickými škůdci,
● - vysoké hořlavosti.
● Roubené konstrukce – stěn vznikají z trámů vodorovně kladených na sebe

a spojených v nároží přeplátováním. Trámy mohou být buď plně, tří nebo
dvoustranně hraněné, tloušťka stěny je 150mm - 200 mm.
● Jejich vzájemné propojení mimo nároží je provedeno na drážku a pero
nebo pomocí kolíků. Spáry mezi částečně hraněným řezivem se vyplňovaly
slaměnými rulíky namočenými v hlíně a zamazávaly se hlínou smíšenou
s plevami. Tato vymazávka se často kontrastně barvila. Někdy se spáry též
překrývaly lištami.
● Pro trvanlivost roubených stěn byla důležitá jejich ochrana před vlhkostí, a
to důsledným osazením stěny na kamennou, cihelnou nebo betonovou
podezdívku min. 600 mm nad terén.
● Vlastní trámy byly impregnovány nejprve přírodními prostředky (volskou
krví, lněným olejem, lojem), od 19. století i chemicky (fermež).
- 41 (78) -
• Na kamenné podezdívce byly vytvořeny

stěny z krátkých celých nebo půlených
špalíčků (krčků), kladených vedle sebe a
spojovaných pilinovápennou maltou.
• Konstrukce stěny je ztužena vodorovně
kladenými trámky ve vzdálenostech 500
- 600 mm od sebe. Nároží byla vázána
střídáním podélně kladených delších
trámků a příčně položených kratších
polen.
• Později byla nosná konstrukce upravena pouze do sloupků a vzpěrek a

polena měla pouze funkci výplňovou. Princip konstrukce je tak shodný
s brázděnými stavbami, kde výplň místo špalíčků tvoří cihelné zdivo.
• Překližkové konstrukce – jsou novodobou aplikací dřevěných plošných
konstrukcí, i když svým konstrukčním řešením by bylo vhodnější jejich
zařazení mezi konstrukce sloupkové.
• Překližkové stěny mají dřevěnou sloupkovou nosnou konstrukci, která
přenáší účinky zatížení svislého. Překližkový plášť smykem přenáší
vodorovné zatížení do základů. Překližky jsou na sloupkovou konstruk-
ci připevněny hřebíky. Smyková překližka je často umístěna jen z jedné
strany sloupku, druhý povrch (vnitřní) je tvořen povrchově upravenými
obkladovými deskami – např. sádrokartonem. Tloušťka překližky závi-
sí na vzdálenosti sloupků a na oslabení dveřními a okenními otvory.
Podle tepelně (resp. akusticky) izolačních požadavků je prostor mezi
sloupky vyplněn minerálními rohožemi.
- 42 (78) -
• Monolitické konstrukce – vznikají ukládáním betonové směsi přímo na

místě do bednění, přičemž bednění může být po zatuhnutí směsi odstraně-
né nebo zůstává trvalou součástí stavby (tzv. "ztracené bednění).
• Prostý beton vzdoruje velmi dobře namáhání v tlaku, má však velmi
malou pevnost v tahu. Proto lze svislé tlačené prvky, u nichž nevznika-
jí velká ohybová namáhání, navrhovat z prostého betonu. Tam, kde v
konstrukci vznikají větší ohybové momenty:
• u ztužujících tenkých stěn přenášejících účinky zatížení větrem,
• u sloupů rámových konstrukcí,
• u obvodových stěn zatížených zemním tlakem,
• je nutné k přenesení tahových sil doplnit betonový průřez příslušnou
ocelovou výztuží – monolitické železobetonové konstrukce.
- Dříve spočívaly nevýhody monolitických konstrukcí ve:
• ve velké spotřebě řeziva na bednění,
• vysoké pracnosti u vázané výztuže,
• dlouhé době výstavby.
• Celkový postup výroby monolitické železobetonové konstrukce lze

rozdělit do šesti technologických fází:
● - bednění,
● - výztuž,
● - výroba betonové směsi,
● - doprava betonové směsi,
● - ošetření betonu.
● Bednění monolitických konstrukcí má dvojí účel:
• dává konstrukci tvar,
• rozděluje konstrukci na jednotlivé pracovní záběry podle požadavku
technologického postupu stavby.
• V současné betonářské praxi existuje celá řada bednících konstrukcí a
systémů, které je možno rozdělit do několika skupin:
● - dílcové bednění – postupem čaru vznikla řada druhů dílcového
bednění, které pro vytvoření bednícího pláště používají překližku
tloušťky 15 mm a pro vyztužení buď řezivo, nebo ocelové profily.
Bylo to bednění překližkové, rámečkové nebo ocelopřekližkové.
Nebezpečí "vyboulení" překližky v dílcích vedlo k zařazování
hustější sítě podpor. Vedlo to k používání teleskopických nosníků a
stojek.
● - systémová bednění – oproti tradičnímu bednění vykazují:
- nízkou staveništní pracnost,
- 43 (78) -
- schopnost přenášet vysoké tlaky betonu bez deformace,

- vysokou životnost (až 400 obratů),
- kvalitní povrchy bedněné plochy, takže betonové konstrukce není
nutno omítat,
- snadnou a jednoduchou manipulaci a montáž,
- podle manipulace a způsobu použití se rozlišují tato systémová bedně-
ní:
a) dílcové bednění,
b) velkoplošné bednící prvky,
c) prostorové bednící prvky.
• Použitím velkoplošného bednění s vysokou obratovostí byl umožněn

přechod k technologicky efektivnímu vytváření monolitických kon-
strukcí, do kterých jsou výztužné prvky ukládány jako předvyrobené vý-
ztužné koše (tzv. "armokoše").
- 44 (78) -
– Napojování svislé a vodorovné výztuže pomocí speciálních šroubových spo-

jek umožňuje souvislou betonáž stěn pomocí posuvného bednění.
– Výrobní cyklus stěn je jedno až dvoudenní, kdy beton dosahuje pevnosti po-
třebné k odbedňování (krychelná pevnost musí být min. 50 % konečné kry-
chelné pevnosti).
● K betonáži stěn se užívá beton měkké konzistence zhutňovaný vyso-
kofrekvenčními vibrátory.
Spínání protilehlých stěn bednění pomocí

svorníků
a – matice, b – trubka novoduru, c - speciální tyč,
d – speciální matice, e – upínací kužel
– Bednící desky jsou vyráběny z vodorovných překližek tl. od 5 – 40 mm, z

ocelového plechu tl. 3 – 4 mm nebo z lehčených polypropylenových desek a
jsou vkládány do ocelových nebo hliníkových rámů.
– Obratovost bednění z ocelových plechů je 200 – 400 násobná, s překližkou
30 – 60 násobná.
Překládání bednění – A – pomocí příchytných konzol, a – příchytná konzola, b – ho-

tová stropní deska, B – pomocí dvou vrstev tabulí nad sebou, C – pomocí věnce z U-
profilů, a – trubka, b – svorník, c – U profil, d . věnec z U profilů
- 45 (78) -
● Posuvné a pojízdné bednění – pro betonáž svislých konstrukcí (sila, komíny,

věže), které mají půdorysný tvar a výškový charakter, se používá posuvné
bednění.
● Oboustranné bednění je připevněno k tvarově tuhým stoličkám, které
prostřednictvím zvedací jednotky šplhají po předem osazených tyčích
vzhůru. Pohon posunu může být mechanický, hydraulický nebo elektrický.
● Vlastní bednění se sestavuje z překližkových dílců, které jsou opatřeny vý-
ztužnými rámečky a rektifikačními články, pomocí kterých je možno
ohnout překližkový dílec do jakéhokoliv průměru (od 2000 mm). Ohnuté
dílce se pak sestavují sešroubováním do vnějšího a vnitřního pláště, při-
čemž se do spojů vkládá guma.
● Provoz posuvného bednění vyžaduje nepřetržitou betonáž. Pojem posuvné-
ho bednění je nutno odlišovat od bednění pojízdného.
● Bednění pojízdné pojíždí na podvozku v určité rovině, práce s ním za-
hrnuje tři časově oddělené operace – montáž bednění, betonáž, demontáž
bednění.
● Zvláštní způsoby bednění – podstatou tohoto systému je, že se pro vyztužení

konstrukce používá samostatná svařovaná výztuž, k níž se přivaří ocelová
síť s velikostí ok 100 x 100 mm tloušťky drátu 6,3 mm a n a ni přiváže ple-
tivo s oky 4 x 4 mm tloušťky drátu 1 mm. Pletivo vytváří líc konstrukce,
Samonosná výztuž umožňuje vynechání podpěrné konstrukce, Přenáší veš-
keré zatížení, které na konstrukci působí, až do zatvrdnutí betonu.
- 46 (78) -
• Prefabrikované konstrukce – jsou vytvářeny z předem připravených

celoplošných nebo tyčových dílců, které jsou na stavbě stykovány (svá-
řením, zálivkami.
• Předem vyrobené dílce svislých konstrukcí mohou být vyrobeny ze
všech druhů běžně používaných stavebních materiálů:
- keramiky,
- betonu hutného i vylehčeného,
- oceli.
• Montované svislé konstrukce musí splňovat veškeré požadavky, obecně
kladené na svislé konstrukce. Tím, že jsou jednotlivé dílce stykovány na
stavbě, vzniká ve většině případů konstrukce s různými vlastnostmi.
Mechanické i stavebně – fyzikální vlastnosti materiálů dílců i spojova-
cích prostředků jsou obecně různé (modul pružnosti, pevnost apod. v
závislosti na stáří prvku), přesto výsledné chování konstrukce by mělo
odpovídat monolitické konstrukce. Tento požadavek vede k vysokým
nárokům na provedení spojů:
- z hlediska statického:
1. přenos normálových (tahových nebo tlakových) sil, zajištění
rovnoměrnosti normálového napětí,
2. přenos smykových sil vzniklých v důsledku rozdílného zatížení sty-
kovaných dílců, průhybu, geometrické excentricity, smršťováním a do-
tvarováním zálivek apod. Styčné spáry bývají tvarovány s ohledem na
přenos smykových sil (hmoždinky).
- z hlediska tepelně-technického:
• zamezení vzniku tepelných mostů.
- z hlediska akustického:
• zamezení vzniku akustických mostů.
- 47 (78) -
• Prefabrikované betonové stěny – jsou vytvářeny z jednotlivých

stěnových panelů. Mají tyto výhody:
- rychlost montáže,
- nezávislost montáže na ročním období,
- přesnost a kvalita povrchů.
• Rozhodujícím článkem montovaných stěn jsou styky mezi jednotlivými
panely. Zvláštnost styků vůči jiným konstrukcím je dána podmínkami
jejich výroby:
- obtížností ukládání a zpracování betonové směsi v omezeném prostoru,
- nemožností kontroly a dosažení pevnosti, modulu pružnosti.
● Svislé styky kromě akustické a tepelně-izolační funkce, kterou musí plnit
ve stejném rozsahu jako vlastní prefabrikovaný dílec, zajišťují:
1. statické spolupůsobení veškerých prefabrikovaných stěn a přenášejí

síly mezi panely navzájem. Význam statické funkce styků je
znázorněn na horním obrázku. Jsou-li styky mezi panely schopny
přenášet smykové síly (dokonale spolupůsobí se spojovanými stěna-
mi), snižuje se namáhání i deformace svislých prvků.
2. Přenos smykových sil je umožněn např. vytvořením "hmoždinek"
profilací bočnic stěnových panelů.
3. Základní podmínkou, aby styk s ozuby byl staticky účinný, je za-
bránění vzájemného oddalování panelů pod působícím zatížením. Z
tohoto důvodu se musí styk opatřit výztuží soustředěnou buď do
- 48 (78) -
úrovně stropní desky a jí probíhajícího věnce nebo samostatně propo-

jenými protilehlými oky spojenými skobami nebo svislou výztuží.
4. Svislá výztuž plní i funkci bezpečnostní proti účinkům mimořádných
zatížení (výbuch plynu). Musí přenést zatížení z horních podlaží do
spodních v případě absence některého z panelů, aby nedošlo k po-
stupnému zřícení celé konstrukce.
5. Stěnové dílce mohou být podle předpokládaného zatížení z prostého
nebo slabě vyztuženého betonu nebo ze železobetonu.
6. Všechny dílce musí obsahovat minimální výztuž po obvodě, při
dolním a horním povrchu musí být umístěna min. jedna svařovaná
síť.
• Nadpraží u panelů s dveřmi nebo okenními otvory se vyztužuje jako
ohýbaný nebo stěnový nosník v závislosti na výšce průřezu.
• Svislá část panelu užší než 0,5 m od okraje (při asymetricky
umístěném otvoru) se vyztužuje jako sloup. Nepoměr mezi stupněm
vyztužení části jednoho panelu však může vést k nerovnoměrnému
namáhání a vzniku trhlin v dílci nebo přilehlém styku.
• Stěnové panely musí být opatřeny háky pro manipulaci při
osazování.
• Osazení stěnových panelů se provádí pomocí dřevěných klínků
nebo rektifikačních šroubů do maltového lože.
• Cementová malta s kamenivem s horní frakcí 4 mm má pro montáž
na stavěcí šrouby menší vodní součinitel, aby nedocházelo před
uvolněním šroubů k jejímu sedání.
• Při svislém odříznutí přebytečné malty nesmí dojít k vydrolování
okrajů maltového lože, které by způsobilo klínový účinek ve stěně.
• Prefabrikované betonové jednovrstvé stěny nesplňují požadavky
tepelně technické pro obvodové konstrukce.
• Jako kompletizované výrobky byly navrhovány speciální vícevrstvé
dílce, určené pro nosné obvodové konstrukce.
- 49 (78) -
• Kamenné sloupy a pilíře – byly ve stavitelství používány vždy pouze u

staveb, které měly trvalý a reprezentativní charakter (chrámy, kostely, palá-
ce). Stavební předpisy z předminulého století předepisovaly dvě možnosti
spojení kvádrů:
• kamenickou skobou délky 150 – 250 mm z kovaného hranatého že-
leza, na koncích nasekaného,
- 50 (78) -
● čepem z kovaného, oboustranně nasekaného hranatého železa.

• Místo železa, které korozivními účinky zvětšuje svůj objem a ka-
menný spoj by mohlo roztrhnout, byly používány u významných
staveb skoby a čepy z nerezavějících kovů, např. z mědi nebo
mosazi.
• K osazování kamenných kvádrů na místo určení se používaly speciální
kamenné pomůcky.
• Vzhledem k levnějším a lépe opracovatelnějším materiálům se v sou-
časné době kamenných sloupů jako konstrukčních prvků užívá velmi
zřídka a výsledný povrchový efekt dává dosažen obkladem z ka-
menných desek na nosné konstrukci sloupu z jiného materiálu.
● Dřevěné sloupy – používaly se v lidovém stavitelství a s konstrukčními

úpravami (řešení styků, opracování řeziva) se dřevěné sloupové konstrukce
používají dodnes.
Dřevěné sloupy se dělí na:
- celistvé, tvořené masivem dřeva s opracovanými hranami. Průřezová plocha
sloupu je dána maximálním možným průřezem rostlého kmene. Běžný sou-
časný sortiment je do průřezu 180/250 mm,
- složené, vzniklé průběžným sbíjením subtilnějších profilů pomocí hřebíků,
ocelových hmoždíků nebo lepením. Výsledná průřezová plocha sloupu je
větší, tvarově je možno uspořádat průřez tak, aby jeho namáhání v kon-
strukci bylo optimální,
• členěné, tvořené dílčími subtilnějšími profily, spojenými navzájem

hřebíky nebo ocelovými hmoždíky prostřednictvím po výšce neprů-
běžných vložených profilů.
- 51 (78) -
• Tento typ sloupů umožňuje nahradit velké plné profily pomocí

menších vhodně prostorově uspořádaných.
• Únosnost členěného sloupu může být při dané spotřebě materiálu
vyšší než plného, neboť prostorové uspořádání zajišťuje vyšší
vzpěrnou pevnost.
• Z hlediska statického rozhoduje o minimálním průřezu dřevěných slou-

pů:
- únosnost v dostředném nebo mimostředném tlaku,
– štíhlostní poměr lcr/i<120, kde lcr je vzpěrná délka prutu a i je poloměr
setrvačnosti určený v závislosti na průřezu prutu.
• Požární odolnost dřevěných sloupů:

- bez impregnace a bez omítky pro průřez 120 mm/120 mm …..10min.
200 mm/200 mm …. 20 min.
- bez impregnace s omítkou na pletivu: tl. 15 mm …..25 – 35 minut
tl. 25 mm ….. 40 – 60 minut
• Cihelné sloupy a pilíře – se používají v nosném zděném konstrukčním
systému tam, kde z dispozičních důvodů je požadována větší půdorysná
plocha vnitřních prostor nebo jako fasádotvorných prvků v průčelí prolo-
meném okenními otvory, výkladci apod. Na sloupy a pilíře jsou kladeny
- 52 (78) -
především požadavky statické a požární bezpečnosti, v omezeném rozsahu

též tepelně izolační, jsou-li součástí obvodových konstrukcí.
• Tvarově rozlišujeme sloupy a pilíře na:
- pravoúhlé,
- tupoúhlé,
- kruhové.
• Cihelné sloupy a pilíře jsou prvky přenášející zatížení lokálním způso-
bem. Výslednice normálové síly od vnějšího zatížení určuje způsob
namáhání svislého prvku:
- dostředný tlak, výslednice působí v těžišti průřezu,
- mimostředný tlak, výslednice je < 0,45 násobku vzdálenosti nejvíce tla-
čeného okraje průřezu od těžišťové osy nebo výslednice je v rozmezí 0,45 –
0,7 násobku vzdálenosti nejvíce tlačeného okraje průřezu od těžišťové osy,
- ohyb, výslednice je déle než 0,9 násobku vzdálenosti nejvíce tlačeného
okraje průměru od těžišťové osy.
• Statické požadavky na sloupy a pilíře:
- dodržení vazby zdiva. Vazba je v některých případech daná dvěma (i více)
střídajícími se vrstvami.
- uvažování vzpěru, který zmenšuje výslednou únosnost zdiva v závislosti

na poměrech vzpěrné délky pilíře lefi jeho průřezových charakteristikách
- 53 (78) -
(plocha, moment setrvačnosti) a součiniteli přetvárnosti zdiva. Ke zkrácení

vzpěrné délky (lef = h) přispívá tuhá stropní tabule.
- pro zděné sloupy a pilíře přichází v úvahu kromě základních schémat ještě
poddajné opření zhlaví (např. u podélných stěn jednopodlažních budov),
kde lef =1,25 h u vícetraktů a lef = 1,5 h u jednotraktů.
Vzhledem k většímu zatížení sloupů a pilířů volíme zpravidla únosnější
stavivo i maltu, případně může být únosnost zvýšena dalšími konstrukčními
opatřeními:
– vložením třmínků do ložných spar,

– oplášťováním vyztuženou omítkou tl. 30 – 50 mm. Cementová omítka se
na povrch zdiva nanáší stříkáním (tzv. torkretováním). Protože je nutné
dodržení krycích vrstev výztuže, používají se ocelové pruty profilů 6 –
16 mm na svislou výztuž a 4 – 10 mm na vodorovnou výztuž,
– vnesením předpětí pomocí ohřátých ocelových objímek. Součástí ocelové
objímky jsou svislé nárožní ocelové úhelníky a vodorovné pásky, které se
ohřejí ne teplotu 80 – 120ºC a vzájemně svaří. Potom se obalí jemnou ocelo-
vou sítí a pilíř se omítne.
● Úpravy cihelných sloupů a pilířů spočívající buď v oplášťování nebo v
předepnutí se používají především při rekonstrukcích, kdy je nutno pod-
statně zvýšit jejich únosnost nebo kdy je zdivo výrazně porušeno. Třmínky
se vkládají též do nových konstrukcí.
• Únosnější zdivo pilířů vykazuje menší poměrné přetvoření ex a ey v po-
rovnání s ostatním méně únosným zdivem nosných stěn, jsou-li kombi-
novány v rámci jednoho konstrukčního systému. Tuto skutečnost je
nutno respektovat při návrhu tuhé stropní desky, do které bude vnášena
rozdílná deformace podpor.
• Sloupy a pilíře nesmějí být oslabovány prostupy a drážkami, pokud toto
oslabení není součástí statického návrhu. Dodatečné osazování instalací
do nosného zdiva – zpravidla fasádních pilířů – musí být vždy staticky
posouzeno.
• V souvislosti s rekonstrukcemi dochází často též k vybourávání pů-
vodních stropních konstrukcí a vytváření nových dispozičních řešení. Je
třeba si uvědomit, že se v těchto případech mění statické schéma pode-
pření konců cihelného sloupu nebo pilíře při namáhání vzpěrným tla-
kem. Konstrukčními úpravami je nutno jejich vybočení zabránit.
• Požární odolnost sloupů z cihel plných nebo děrovaných s nejvyšším
obsahem dutin do 15 % objemu, zděné na maltu pevnostní značky min.
0,4 MPa je 240 minut.
• Monolitické betonové sloupy – jsou prutové konstrukční prvky, zpravidla
používané jako součást monolitických skeletových systémů. Na sloupy
jsou kladeny především požadavky statické a požární bezpečnosti, ostatní
konstrukce plní další přídavné materiály (hlediska estetická, tepelně tech-
nická, akustická).
- 54 (78) -
• Podle způsobu vyztužení rozlišujeme monolitické sloupy:

● - z prostého nebo slabě vyztuženého betonu,
● - ze železobetonu,
● - s tuhou výztuží.
• Podle půdorysné-
ho průřezu rozli-
šujeme monoli-
tické sloupy:
• obdélníkové a čtvercové,
• kruhové,
• složené průřezy.
● Minimální konstrukční vyztužení sloupů je svislými 4 Ø 10 dle ČSN nebo
4 Ø 12 dle EC 2 umístěnými v rozích obdélníkového nebo čtvercového
průřezu. Tyto pruty jsou po výšce propojeny třmínky uzavřených tvarů
nebo šroubovice u kruhových sloupů (ovinutá výztuž).
• Minimální rozměr sloupu je 250 mm dle ČSN nebo 200 mm dle EC 2.
Vzhledem k charakteru namáhání:

● dostředný nebo mimostředný tlak,
● ke geometrickému tvaru prvků (vysoký štíhlý prut),
rozhoduje o minimálním rozměru též štíhlostní poměr. Je-li jeho hodnota pře-
kročena, musí se půdorysné rozměry zvětšit. Pro sloupy z prostého betonu musí
být štíhlostní poměr: le/ib < 80 a pro železobetonové sloupy le/ib < 150.
- 55 (78) -
• Vzpěrná délka le se určí v závislosti na upnutí sloupů.
• Monolitické sloupy jsou v konstrukčním systému často propojovány

tuhými styčníky s vodorovnými prvky (průvlaky, příčlemi) a vytvářejí
spolu s nimi patrové rámy. V těchto případech jsou do sloupů vnášeny
ohybové momenty od vnějších zatěžovacích účinků (vítr, svislé zatí-
žení).
• S intenzitou zatížení větrem, která se zvětšuje s výškou budovy, vzrůs-

tají i ohybové momenty ve sloupech. Vliv tohoto zatížení potom roz-
hodne o dimenzích sloupů a spotřebě výztuže, hospodárné použití rá-
mových sloupů je proto omezeno počtem cca 25 podlaží.
• Betonáž sloupů je v současnosti vysoce mechanizovaná. Výztužné

vložky tvoří předem vyrobené armovací koše, které se fixují do bedně-
ní, které je pro čtvercové i kruhové sloupy tvořeno snadno sestavitelný-
mi dílci s vysokou obratovostí.
• Ocelové kruhové bednění zaručuje hladký pohledový povrch, který se
uplatní u staveb pozemních, i u staveb inženýrských.
• Požární odolnost betonových sloupů v závislosti na kvalitě betonu,

tloušťce krycí vrstvy výztuže (bez omítky) je pro min. průřez 250/250
mm 60 – 90 minut.
- 56 (78) -
• Prefabrikované betonové sloupy – se používají jako součást mon-

tovaných skeletů vícepodlažních budov. Minimální půdorysný rozměr
sloupu je 150/150 mm (dle ČSN) nebo 140/140 (dle EC2). Tvarově se
rozdělují na:
- tyčové, používané pro:
Vícepodlažní skelety bytových a občanských staveb,
- tyčové s konzolou, používané pro jedno i vícepodlažní skelety průmys-
lových staveb,
- členěné, používané pro jedno i vícepodlažní skelety průmyslových staveb.
• Půdorysné tvary prefabrikovaných sloupů jsou:

- čtvercové nebo obdélníkové,
-I průřezu.
• Z hlediska délky rozdělujeme sloupy na:

- kratší než výška podlaží,
- jednopodlažní,
- vícepodlažní.
• Vzhledem k tomu, že sloupy spolu s průvlaky vytvářejí nosný systém, je

možno řešením styků sloup – sloup a sloup průvlak volit výsledné sta-
tické schéma konstrukce.
• Kloubové styky sloupů musí přenést normálovou a posouvající sílu,
Kontakt mezi sloupy je buď prostřednictvím speciálních ocelových bo-
tek nebo ložnou spárou z cementové malty. Ložná spára o tloušťce větší
- 57 (78) -
než 25 mm musí být vyztužená svařovanou mřížovinou, která zachytí

příčné tahy. Stykování sloupů se často provádí mimo stropní konstrukci
ve spodní třetině podlaží v místě nejmenších ohybových momentů.
• Tuhé styky sloupů přenášejí kromě normálové a posouvající síly i ohy-

bový moment. Spojení sloupů je nejčastěji přivařením výztuže vyčníva-
jící z dolního sloupu k zabetonovaným ocelovým deskám nebo
úhelníkům v horním sloupu. Častým řešením je u našich systémů sty-
kování sloupů přes průvlak (tzv. Čapkův styk). To je realizováno
provléknutím výztuže ze zhlaví dolního sloupu otvory v průvlaku, při-
vařením výztuže k úhelníkům horního sloupu a zalitím otvoru koloidní
cementovou maltou. Tuhý styk sloupů tak svírá průvlak a vytváří rá-
mový styčník schopný přenášet ohybové momenty mezi sloupy a prů-
vlaky (vetknutí průvlaku).
• Sezónnost montážních prací je dána použitím zálivek a injektážních
směsí. V současné době se používají např. suché expanzní maltovinové
směsi, které umožňují práce až do -10º C a tím vytváří předpoklady pro
celoroční výstavbu.
• Vzhledem k přechodu na evropský standard jakosti jsou viditelné části

sloupů a průvlaků se zkosenými hranami z dokonale hladkého pohledové-
ho betonu, který nevyžaduje povrchové úpravy.
• Požární odolnost montovaných sloupů je od 45 min (pro průřez 150/150

mm), výrobci prefabrikátů udávají hodnoty např. pro sloup 600/300 mm
bez úprav 90 minut s omítkou tl. 40 mm až 180 minut.
- 58 (78) -
- 59 (78) -
• Ocelové sloupy – mají nejvyšší po-

měrnou únosnost, tj. na jednotku plochy
průřezu unesou víc než sloupy z jiných
materiálů. To je dáno mechanickými
vlastnostmi oceli, protože pevnost v tla-
ku i v tahu je vysoká (více než 210
MPa). Ocelové sloupy proto mohou být
navrhovány jako prvky:
- tlačené,
zatížení ze stropních konstrukcí přená-
šejí do základů tlakem. Při tomto způ-
sobu namáhání rozhoduje o dimenzích
průřezu jeho štíhlostní poměr a je
nutno uvažovat vzpěr,
-tažené,
zatížení ze stropních konstrukcí je
přenášeno do dalších podpůrných prv-
ků tahem. U tažených sloupů (táhel) je
povolený štíhlostní poměr větší, di-
menze průřezu je proto subtilnější.
• Tlačené ocelové sloupy –
- Celistvé, z válcovaných profilů
Tyto průřezy mohou být uzavřené nebo otevřené, oba typy průřezů mohou
být pro zvýšení únosnosti spřaženy s betonem, který zvyšuje jejich
únosnost při menší spotřebě oceli. V současné době jsou preferovány
uzavřené profily pro jejich snazší údržbu (menší nátěrové plochy, jedno-
dušší protipožární ochrana obkladem, nástřikem nebo uzavřeným
cirkulačním vodním systémem uvnitř sloupů).
- Celistvé svařované z válcovaných profilů nebo plechů
Tyto průřezy jsou voleny tam, kde je třeba zvětšit tuhost průřezu nebo za-
jistit přenos ohybových momentů. Jsou výrobně náročnější a také sty-
kování s ostatními konstrukčními prvky (průvlaky, ztužidla) jsou ob-
tížnější.
● Členěné profily sloupů vznikají spojením průběžných profilů pouze na
několika místech výšky sloupu. Spojení pásky nebo příhradovinou
zprostředkuje přenos sil z jedné části průřezu do druhé, takže navzá-
jem spojené průřezy spolupůsobí. V úsecích mezi spoji jsou však
jednotlivé průřezy volné, takže při posuzování vzpěru musí být uva-
žováno namáhání i dílčích průřezů.
● Sloupy se stykují především kontaktním způsobem, tj. podstatná část
normálové síly je přenášena dotykovými plochami. Tento styk se svým
způsobem podobá kloubu, proto by se měl provádět v místech, kde je
namáhání pouze tlakem bez uplatnění vzpěru.
- 60 (78) -
● Stykování pomocí čelních desek je z

konstrukčních důvodů vhodné umístit v
prostoru stropní konstrukce nebo podhle-
du, aby desky nevyčnívaly přes obrys
sloupu.
● Štíhlost tlačených sloupů závisí na za-
jištění konců uložení sloupu a poloměru
setrvačnosti průřezu k těžišťové ose kol-
mé k vybočení Lcr/i .
● Mezní štíhlostní poměr pro nosné sloupy je 180.
● Tažené ocelové sloupy
Pro tažené sloupy – závěsy se používají nejčastěji tyto profily:
pásková ocel odstupňovaná podle namá-
hání – v nejvyšších podlažích až trojitá,
tyčová ocel nebo trubky,
zesílené profily ve směru menšího mo-
mentu setrvačnosti kolmým páskem ke
zvýšení tuhosti průřezu.
• Při volbě průřezu rozhoduje kromě velikosti osové síly u tažených prutů
též mezní štíhlost (max. 400 pro pruty trvale tažené a 250 pro pruty tažené
jen od nahodilého zatížení) a pružné prodloužení závěsu účinkem svislých
zatížení.
• Prodlužování závěsu následkem nárůstu zatížení vyžaduje uvažovat s
tímto zatížením již v montážním stavu budovy.
• Vzhledem k poloze závěsu vůči obvodovým plášťům (závěs vně fasády
nebo uvnitř) je nutno uvažovat i teplotní zatížení.
• Požární odolnost ocelových sloupů je pro:
nechráněné 10 min
obetonované (tl. 30 mm beton) 70 min
s nástřikem (tl. 10 mm) 40 min
s omítkou (tl. 15 mm) 30 min
s obkladem ze sádrokartonu (tl. 9,5 mm) 15 min
Podrobněji viz ČSN 730821 Požární odolnost stavebních konstrukcí.
- 61 (78) -
3.2.4 Konstrukční zásady při navrhování dilatačních spár
● Dilatační spáry z důvodů objemových změn

- Dilatační spára pro vyloučení účinků objemových změn musí umož-
ňovat volné roztažení konstrukčních částí v příslušném směru. Nejčastěji
jde o umístění horizontálních deformací vznikajících v důsledku ob-
jemových změn.
Dilatační spára musí probíhat celou konstrukcí včetně všech navazujících
kompletačních (stropy, podlahy, obvodový plášť, střešní plášť, příčky aj.) s
výjimkou
- Základové konstrukce, které jsou vystaveny jen minimálním teplotním
rozdílům, se v případě spár pro vyloučení objemových změn nerozdělují
dilatační spárou. Naopak se základ v místě ukončení dilatační spáry vy-
ztuží, aby nemohlo dojít k nežádoucímu rovnoměrnému sedání, případně
k tahovému porušení základu od cyklických dilatačních pohybů.
- Dilatačními spárami se objekt rozdělí na menší konstrukční celky, které
z hlediska statického působí zpravidla nezávisle a musí mít samostatně
zajištěnou prostorovou tuhost. S využitím speciálních dilatačních prvků
přenášejících smykové síly a zároveň umožňující pohyb v druhém směru
lze zajistit přenášení horizontálních deformací mezi jednotlivými oddila-
tovanými částmi objektu.
- Šířka dilatační spáry musí zajišťovat volný pohyb obou částí budovy i
při maximálních teplotách. Pro výpočet šířky dilatační spáry je zapotřebí
stanovit zatěžovací teplotu (rozdíl mezi maximální teplotou a teplotou vý-
robní). V závislosti na stupni požárního rizika a úrovni požární ochrany
se uvažuje zatěžovací teplota pro stanovení šířky dilatační spáry z před-
pokládané teploty konstrukce při požáru. Šířky dilatačních spár se navr-
hují v běžných případech 10 – 30 mm.
– Vhodné konstrukční řešení dilatačních spár v nosné konstrukci z hle-
diska účinků objemových změn:
• zdvojení nosných konstrukcí,
• jednostranné kluzné uložení,
• vykonzolování stropní konstrukce,
• vložené pole s kluzným uložením.
• Maximální velikosti dilatačních celků se určí statickým výpočtem (vý-
počet na účinky vynucených přetvoření od teploty a smšťování). Od vý-
počtu lze upustit, jsou-li velikosti dilatačních celků voleny tak, že
splňují doporučené maximální hodnoty uvedené v normách pro návrh
nosných konstrukcí betonových, ocelových a zděných.
- 62 (78) -
● Betonové konstrukce
- ČSN P ENV 1992-1-1 předepisuje pro případ, že není doložena

statickým výpočtem jiná hodnota, maximální délku dilatačního
celku 30 m.
Maximální délky dilatačních celků podle ČSN a NAD ČSN P ENV 1992-1-1
Druh konstrukce Maximální délka dilatačního celku v (m)

monolitická konstrukce montovaná konstrukce
chráněná nechráněná chráněná nechráněná
Skeletová konstrukce se Uprostřed dilatačního celku
ztužujícími prvky nebo bez ztužujících prvků 54 36 60 42
Na jednom konci ztužujícího
prvku 42 27 45 30
Na obou koncích dilatačního
celku 33 21 36 27
Stěnová konstrukce Třívrstvými nebo dvouvrstvými
s nosnými obvodovými
stěnami 51 33 54 36
Jednovrstvými z lehkých - -
betonů, samonosnými nebo
nosnými 39 45
• Z přehledu je zřejmý vliv zatížení nosné konstrukce na velikost dilatačního

celku. Ztužujícím prvkem může být např. samostatná betonová stěna, stěna
schodiště popř. výtahové šachty. Předpokládá se, že ztužující prvek brání
volné dilataci pouze v rovině střednicové plochy stěny, která jej tvoří. V
případě umístění ztužujícího prvku v mezilehlé poloze (mimo střed nebo
kraj) nebo při větším počtu ztužujících prvků se velikost dilatačního celku
stanoví výpočtem podle ČSN 731201 s omezením, že výsledná velikost
dilatačního celku nesmí být větší než hodnota uvedená v prvním řádku
tabulky.
• U stěnových konstrukcí lze ve směru, v němž nejsou umístěny nosné stěny,
zvětšit maximální délky dilatačních celků podle 4 řádku tabulky o délku
krajních polí.
Maximální délky dilatačních celků konstrukcí z prostého a slabě vyztuženého be-

tonu
podle ČSN 731201 a NAD ČSN P ENV 1992-1
Druh nosné konstrukce Maximální délky dilatačních celků v (m) při konstrukci
chráněné nechráněné
Monolitická konstrukce Bez pomocné výztuže 24 12

S pomocnou výztuží 30 24
Montovaná konstrukce 42 30
- 63 (78) -
Doporučené maximální délky dilatačních úseků předsazených konstrukcí podle

ČSN 731201
Druh nenosné betonové konstrukce Ochrna tepelnou izolací Max. délka úseku (m)
Římsy z prostého monolitického betonu nechráněné 3

Římsy, pavlače, balkony, lodžie, markýzy z monolitického železobetonu nechráněné 6
Římsy, pavlače, balkony, lodžie, markýzy z prefabrikovaného železobetonu nechráněné 12
Monolitické betonové podlahy balkonů, pavlačí a lodžií uložené na zdivu nechráněné 6
chráněné 9
Monolitické betonové podlahy balkonů, pavlačí a lodžií uložené na betonu nechráněné 9
chráněné 18
● Zděné konstrukce
V národním aplikačním dokumentu NAD ČSN P ENV 1996-1-1 jsou uvedeny
největší přípustné vodorovné vzdálenosti mezi dilatačními spárami v budovách
s jednovrstvými zděnými stěnami. Pokud zděná konstrukce souvisí s konstruk-
cí z jiného materiálu (např. S železobetonovým stropem), pro který jsou stano-
veny jiné maximální vzdálenosti dilatačních celků, platí vždy hodnoty nižší.
Největší přípustné vzdálenosti v (m) mezi dilatačními spárami v budovách s

jednovrstvýmí zděnými stěnami podle NAD ČSN P ENV 1996-1-1
Jednovrstvé zděné stěny Maximální délka dilatačního celku v (m) pro zdivo na maltu s
pevností v tlaku v N/mm2
15; 10; 5 2,5; 1,0 0,4
Z pálených zdicích prvků, vápenopískových cihel,

kamenných kvádrů 40 50 75
Z pórobetonových tvárnic - 25 30
Největší přípustné velikosti dilatačních celků pro zděné stěny z betonových

tvárnic jsou závislé na velikosti a časovém průběhu smršťování betonu tvárnic.
Největší přípustné velikosti mezi dilatačními spárami ve vnější vrstvě

vrstvených stěn , v přizdívkách aj. se určí s s ohledem na:
- vlastnosti použitého druhu zdiva,
- na způsobu spojení vnější vrstvy s vnitřní nosnou konstrukcí a
- s ohledem na orientaci vrstvy ke světovým stěnám.
Nejsou-li k dispozici přesnější experimentální výsledky, jsou maximální vzdá-
lenosti dilatačních spár ve vnějších vrstvách podle orientace:
• sever – 12 m,
• východ – 10 m,
• jih – 9 m,
• západ - 8 m.
- 64 (78) -
• Ocelové konstrukce
Ocelové konstrukce jsou vzhledem k tuhosti prvků a způsobů jejich stykování

podstatně méně náchylné na vliv teplotních změn v porovnání s konstrukcemi
betonovými a zděnými. Současná norma ČSN P ENV 1993-1-1 nepředepisuje
maximální délky dilatačních celků a předpokládá, že případné účinky teploty
budou řešeny výpočtem.
Stávající česká norma ČSN 731401 z roku 1998 stanovuje maximální délky di-
latačních celků.
Maximální délky dilatačních celků ocelových konstrukcí podle ČSN 731401
Druh konstrukce Vzdálenost v (m)

a b l
Chráněná Ve vytápěné budově 50 90 230
50 75 200
Nechráněná (venkovní) 30 50 130
V tabulce je:
a – osová vzdálenost vnitřních ztužidel,
b – vzdálenost ztužidla od kraje konstrukce,
l – celková délka dilatačního celku.
Vzdálenost a v tomto případě značí šířku staticky neurčité části příčné vazby.
• Dilatační spáry z důvodu rozdílného sedání
Dilatační spára pro vyloučení účinků rozdílného sedání musí umožňovat ne-
závislé sedání obou částí budovy. Konstrukční řešení spáry musí umožňovat
vertikální posuny. Vzhledem k rozdělení objektu průběžnou spárou, musí spára
zároveň umožňovat i dilatační pohyby oddělených částí konstrukce od ob-
jemových změn. Proto spára musí umožňovat i horizontální pohyby.
Dilatační spára musí probíhat celou konstrukcí včetně všech navazujících

kompletačních
konstrukcí (stropy, podlahy, obvodový plášť, střešní plášť, příčky, aj.) včetně
základů.
Základové konstrukce musí být navrženy tak, aby nemohlo docházet k ovliv-
ňování tlakových zón v podloží plošných základů. Vhodným řešením je oddě-
- 65 (78) -
lení základových konstrukcí oddilatovaných objektů. Orientačně lze uvažovat

jako minimální požadavek oddálení na vzdálenost šířky sousedících plošných
základů. Takové řešení základové konstrukce vyžaduje i konstrukční řešení
nosné konstrukce objektu s oddálenými svislými nosnými konstrukcemi. Toho
lze dosáhnout vykonzolováním stropních konstrukcí, osazením vloženého pole.
Vhodné konstrukční řešení dilatačních spár v nosné konstrukci z hlediska roz-

dílného sedání:
• jednostranné nebo oboustranné vykonzolování stropní konstrukce,

• vložené pole,
• prostřídání modulace sloupové nosné konstrukce a patkových základů
oddělených částí.
3.2.5 Zásady řešení dilatačních spár v nosné konstrukci budov
3.2.6 Zdvojené konstrukce
Dilatační spára vzniká mezi zdvojenými kon-

strukcemi, tj. zdvojenými sloupy a průvlaky (nebo
ztužidly nebo vazníky) u sloupových systémů a
zdvojenými štítovými stěnami u stěnových systé-
mů.
Základová konstrukce je společná(společná patka,

pas nebo základová deska). Z uvedeného důvodu
je uvedené konstrukční řešení vhodné pouze pro
vyloučení účinků objemových změn.
Pohyb v dilatační spáře:- rozšiřování nebo zužování spáry ve vodorovném

směru
Výhody: - jednoduché a méně nákladné konstrukční řešení,
1. jednoduché řešení společné základové konstrukce,
2. vhodné pro stěnové i sloupové systémy.
Nevýhody: - možné použít pouze pro objemové změny
1. vzniká narušení rozměrové modulové koordinace systému o
modulovou vložku
velikosti osové vzdálenosti svislých konstrukcí.
- 66 (78) -
3.2.7 Vykonzolování stropní konstrukce
Vykonzolováním stropní konstrukce se do-

sáhne potřebného oddálení základů, tak aby
bylo umožněno nezávislé a nestejné sedání
oddělených částí.
V případě potřeby většího oddálení lze vyu-

žítoboustranného vykonzolování (vykonzo-
lování stropů u obou částí).
Velikost vyložení konzol je optimálně 1/3 přilehlého rozponu stropu. Kon-

strukční řešení je vhodné pro nerovnoměrné sedání ale zároveň vylučuje i
účinky objemových změn.
Pohyb v dilatační spáře: - svislý i vodorovný pohyb ve spáře,

Výhody: - jednoduché a méně nákladné konstrukční řešení,
1. jednoduché řešení základové konstrukce,
2. vhodné pro nerovnoměrné sedání i objemové změny.
Nevýhody: - v místě spáry vzniká rozdíl výškových úrovní v důsledku různého
sedání,
důsledkem jsou problémy provozního napojení,
zpravidla vzniká narušení modulace koordinačního rozměrového
systému o modulovou vložku.
3.2.8 Vložené pole
• Vložené pole je tvořeno na obou stranách kloubově uloženou deskou, pae-

ly, trámy nebo průvlaky. Vznikají tak dvě dilatační spáry, ve kterých do-
chází k natočení krajů
vloženého pole (při nerovnoměrném sedání), případně k vodorovnému po-
sunu od objemových změn.
• Vložené pole je vhodné především pro nerovnoměrné sedání, ale zároveň
eliminuje účinky objemových změn.
• Je vhodné aby návrh umístění dilatačních spár respektoval průběh ohy-
bových momentů v běžném poli stropní konstrukce. U spojité desky nebo
trámu vychází nulový ohybový moment přibližně v v 1/5 rozpětí. Při
umístění spár (kloubových styků) do těchto míst, lze dosáhnout obdobného
namáhání konstrukce v dilatačním poli jako v běžném poli a tím zachovat
modulaci systému při současných shodných dimenzích stropních prvků.
- 67 (78) -
• Vložené pole lze u prefabrikovaných sloupových systémů vytvořit úpravou

uložení stropních panelů na průvlaky.
• Vzhledem k tomu, že vložené pole zároveň působí i pro vyloučení ob-

jemových změn,musí alespoň jedna spára umožňovat i horizontální posun
prostřednictvím kluzného uložení.
Pohyb v dilatační spáře: - natočení v

obou spárách a vodorovný posun alespoň v
jedné spáře,
Výhody: - v místě spáry nevzniká roz-
díl výškových úrovní (pouze mírné nato-
čení),
1. lze zachovat rozmě-
rovou modulovou koor-
dinaci systému,
2. základové konstrukce
jsou zpravidla dosta-
tečně daleko od sebe,
vhodné především pro ne-
rovnoměrné sedání; využití
pro objemové změny je
efektivní pouze v kombinaci s
nerovnoměrným sedáním.
Nevýhody: - dvě dilatační spáry (větší ná-
klady a riziko poruch),
1. složitější a ná-
kladnější řešení kompletačních konstrukcí.
3.2.9 Posun hlavních modulových sítí oddilatovaných částí objektu
• Využívá se pro oddělení částí objektu z

hlediska rozdílného sedání. V případech,
kdy nelze nebo není výhodné zajistit
dostatečnou vzdálenost plošných zákla-
dů prostřednictvím vykonzolování nebo
vloženým polem, lze využít prostřídání
hlavních modulových sítí oddilatovaných
částí objektu. Touto úpravou lze zajistit
podmínkou dostatečné vzdálenosti základů, při relativně malém vyložení
konzol.
- 68 (78) -
3.2.10 Jednostranné kluzné uložení
Konstrukční řešení dilatační spáry umožňuje

horizontální posun, přičemž je zajištěno
podepření jedné části konstrukce druhou
(ozubem, konzolou aj.) - resp. Je za-
jištěno přenášení smykových sil (speci-
álními dilatačními prvky). Při
vhodném umístění dilatační spáry (např.
do míst
minimálních ohybových momentů jako
v případě vloženého pole) lze dosáhnout
zachování modulace nosného systému.
Konstrukční řešení je vhodné pro vy-
loučení účinků objemových změn.
Kluzná spára musí mít dostatečně malý
odpor ve smykovém tření (ocelové plo-
chy, pryžová ložiska, ocelová valivá ložiska aj.)
Pohyb v dilatační spáře: - rozšiřování nebo

zužování spáry ve vodo-
rovném směru.
Výhody: - jednoduché a méně nákladné
konstrukční řešení,
1. možnost zachování modulace systému.
2. jednoduché řešení základové konstrukce,
3. vhodné pro stěnové i sloupové systémy.
Nevýhody: - možné použít pouze pro objemové změny,
1. náročnější úprava spáry zajišťující kluznou podporu.
3.2.11 Jednostranné kluzné uložení s využitím speciálních dilatačních prv-

ků
• V současnosti lze pro konstrukční řešení objemových dilatačních spár v že-

lezobetonových konstrukcích využít speciálních kovových prvků, umožňu-
jících přenášení smykových sil a zároveň zajišťujících horizontální posuny
v dilatační spáře.
• Pomocí dilatačních prvků lze nahradit tradiční způsoby řešení dilatačních
spár tvarově a technologicky jednodušším řešením. Prvky umožňují na-
hradit:
- 69 (78) -
a) zdvojenou konstrukcí,
b) tvarově komplikované konzolky s kluznými
ložisky nebo
- kluzné úložné ozuby.
Dilatační prvky zajišťují vzhledem ke kon-

strukčnímu provedení (ocelové trny v grafi-
tovém pouzdru) malé kluzné tření a umožňují
tak snadný dilatační pohyb i při přenosu
velkých smykových sil ve styku.
Nové typy dvojitých posuvných trnů mají:
• dlouhou životnost (jsou vyrobeny z vysoce legované oceli),

• mají vzhledem ke speciálnímu těsnění vysokou požární odolnost a lze
je použít i pro:
• extrémně velké smykové síly.
Vzhledem k dvojici trnů je omezen páčící účinek na betonovou konstrukci.
Některé dilatační prvky umožňují dila-

tační pohyb ve směru trnů (a) některé
typy umožňují i podélný pohyb ve směru
dilatační spáry (b).
Dilatační posuvné trny se osazují do že-

lezobetonové konstrukce v minimálních
vzdálenostech emin od 0,42 m do 1,75 m
v závislosti na typu trnu a posouvající sí-
le.
Minimální tloušťka desky rozdělené di-

latační spárou dmin je 160 mm a pro nej-
větší typy trnů se pohybuje až do 650 mm.
Únosnost trnů ve smyku je závislá na největší možné šířce dilatační spáry z.

Šířka ponechané dilatační spáry se běžně uvažuje 20 – 60 mm.
Kromě dvojitých trnů se vyrábějí i jednoduché (jednostřižné) trny, které se pou-

žívají pro konstrukční spojení a v případech méně namáhaných styků (např. za-
bránění vertikálních posunů v rozdilatované základové desce).
- 70 (78) -
3.2.12 Řešení dilatačních spár v navazujících konstrukcích

Dilatační spáry navržené v nosné konstrukci musí probíhat všemi navazujícími
nenosnými konstrukcemi – příčkami, podlahami, obvodovým pláštěm.
Střešním pláštěm aj. Řešení dilatačních spár v těchto konstrukcích musí zajiš-
ťovat splnění všech požadavků kladených na uvedené konstrukce. V ob-
vodových vnějších konstrukcích je třba zajistit především hydroizolační,
akustickou a tepelně- technickou funkci, u vnitřních příček je hlavní zajištění
akustické funkce, u podlah hydroizolační a akustické funkce. Zároveň je třeba
pro konkrétní případ dilatační spáry zvolit vhodný dilatační kryt i z hlediska ar-
chitektonického.
3.2.13 Otvory v nosných konstrukcích

Nad otvory v nosných konstrukcích musí být umístěn prvek, který je schopen
přenášet zatížení z přilehlých částí stropů a zdiva do svislých podpor podél ot-
voru. Tyto prvky se nazývají překlady a podle umístění nad otvorem ve stěně se
dělí na:
• nadedveřní,
• nadokenní,.
• nad výklenky, nikami, drážkami,
• nad průchody ve stěnách.
Podle použitých hmot se dělí na:
• kamenné,
• cihelné,
• z ocelových nosníků,
• z keramických nosníků,
• z železobetonu,
• z lehkých betonů.
Překlady mohou být:
• monolitické,
• betonové.
- 71 (78) -
• Překlady v konstrukci musí splňovat tyto požadavky:
Statické požadavky:
• Překlad musí zajistit přenos zatížení do přilehlých podpor. Zatížení překla-
dů se uvažuje zpravidla trojúhelníkové, velikost roznášecího úhlu závisí na
tuhosti stěny, její výšce nad překladem, působení osamělých břemen apod.
• Pokud v uvedené roznášecí oblasti je strop, je třeba zatížení od něj započí-
tat. Na tvaru střednice překladu závisí jeho namáhání v konstrukci:
- přímé překlady – působí jako prostý, spojitý nebo vetknutý nosník a
jsou namáhány ohybem.
- Klenuté překlady – podle vzepětí a tvaru oblouku jsou namáhány tla-
kem nebo kombinací tlaku s ohybem.
Rozměrové a koordinační požadavky:
• u prefabrikovaných překladů musí jejich rozměry odpovídat koordinačním
rozměrům svislých nosných konstrukcí a výplňových konstrukcí otvorů.
Tepelně izolační požadavky:
• v obvodových konstrukcích nesmí v místě překladu vznikat tepelný most.
Pokud vlastní materiál překladu není schopen tepelně izolační požadavky
splnit (kámen, beton, ocel), musí být z vnější strany doplněn tepelnou izo-
lací.
3.2.14 Kamenné překlady

• Přímé kamenné překlady bývají tvořeny zkosenými kvádry přesně do sebe
osazenými a také spojenými kamenickými skobami.
- 72 (78) -
• Přímý kamenný monolitický překlad může být též vylehčen obloukem ve

zdivu.
• Klenuté kamenné překlady mají rozmanité tvary oblouku (segment,

půlkruh, elipsa, gotický atd.). Skládají se z kamenných klenáků různých
tvarů a velikostí, jejichž styčné spáry se sbíhají v jednom bodě (středobod).
• Vzhledem k velké pracnosti při provádění kamenných překladů a k nedo-
statečným tepelně izolačním schopnostem kamene se v současnosti ka-
menné překlady u novostaveb nepoužívají.
• Požadovaný architektonický účinek je dosažen obkladem z kamenných de-
sek na podkladu z jiného materiálu.
• Jejich použití je však možné při rekonstrukcích vytvářením kopií poško-
zených částí.
3.2.15 Cihelné překlady

- Přímé překlady vytvořené plochou klenbou na tzv. maltový ramenát
s nadvýšením 30 – 50 mm uprostřed rozpětí se používají pro menší světlosti ot-
vorů (asi do 1200 mm). Sklon patky klenby je dán úhlopříčkou pateční cihly.
• Přímé vyztužené
překlady se používají k přenesení tahových napětí ve spodním líci překladu
páskovou ocelí umístěnou v maltě styčné spáry.
- 73 (78) -
• Vzhledem k zajištění spolupůsobení a krytí ocelí se volí max. tloušťka pés-

ků 2 mm. Vhodné rozpětí je do 1800 mm.
● Klenuté překlady do patky mohou být z běžných cihel s klínem z malty

nebo z přisekaných nebo speciálních zešikmených cihel.
Statické působení překladů je podobné jako u kleneb, tvary oblouků jsou stejné
jako u kamenných oblouků. Používají se do rozpětí asi 3000 mm.
Styčná spára tvořená maltovým klínem má nejmenší šířku 8 mm, největší 20

mm. Spáry širší než 20 mm se klínují plochými úlomky cihel,střešními taš-
kami nebo břidlicí. Přisekávané cihly musí mít min. tloušťku 45 mm.
Úpravy patek klenby závisí na tloušťce stěny a nadsazení klenby (patka musí
být zapuštěná, polozapuštěná, vyložená, stupňovitá).
Výhodou cihelných překladů byly vždy jejich shodné tepelně izolační vlastnosti
jako přilehlého zdiva. Toto však pro běžné tloušťky zdiva z cihel plných není
pro obvodové konstrukce podle současných požadavků splněno. Nevýhodou
použití je též vysoká pracnost.
3.2.16 Ocelové překlady

- Ocelové překlady jsou tvořeny nejčastěji válcovanými I nosníky, používají se
na větší rozpětí (2 – 6 m) nebo při dodatečných úpravách ve zdivu – při rekon-
strukcích. Ocelové překlady jsou po osazení v konstrukci ihned schopny
přenášet požadovaná zatížení. Roznesení reakce v místě uložení nosníku musí
být zajištěno prostřednictvím kvalitního zdiva nebo betonovým podkladem,
uložení nosníku je min. 150 mm. Ocelové nosníky musí být z požárních důvo-
dů chráněny obetonováním, obezděním nebo omítkou na pletivu tl. 20 – 30
mm, obvodové překlady musí být doplněny tepelnou izolací.
- 74 (78) -
3.2.17 Keramické překlady

Jsou to dílce tyčového nebo zakřiveného tvaru, jejichž délka je určena šířkou
otvoru jejichž délka je určena šířkou otvoru.
Protože samotná keramika je materiál s nízkou pevností vtahu, musí být do-
plněny výztuží, která tahové síly v oblasti spodního líce překladu přenese.
Překlady mohou být jako kompletní dílce nebo polotovary. Obsahují výztuž
částečně zabetonovanou z výrobny, zbylá část překladu se dobetonuj na stavbě.
Přímé překlady se vyrábějí v šířkách 115, 140 a 190 mm, což umožňuje jejich
použití v tradičních i metrických tloušťkách nenosného zdiva, max. délka pře-
kladu je 3 – 5,4 m podle vyztužení. Uložení překladů je 150 mm do rozpětí
1790 mm a 300 mm pro rozpětí vyšší, v uložení musí být provedeno maltové
lože 10 mm. Výhody keramických překladů jsou v jednoduchosti montáže,
dobrých tepelně izolačních vlastnostech a stejnorodém povrchu s okolním
zdivem pro provedení omítek.
- 75 (78) -
3.2.18 -Železobetonové překlady

– Monolitické překlady jsou často spo-
jovány s pozedním věncem.
– Jsou-li umístěny v obvodovém zdivu,
musí být z exteriérové strany opatřeny
tepelnou izolací.
– Vyztužení překladů musí odpovídat
jejich statickému působení (prostý,
vetknutý nebo spojitý nosník).
– Uložení monolitického překladu na
zdivu musí být min. 7,5 % vzdálenosti
líců podpor nebo 200 mm.
– Napětí v uložení samostatných překladů
se musí ověřit výpočtem, nedojde-li
k porušení soustředěným tlakem. Tento
výpočet není nutný pouze v případě pře-
kladů monoliticky spojených s poze-
dním věncem.
• Výhodou monolitických překladů je možnost jejich libovolného tvarového

řešení, vysoká únosnost. Nevýhody spočívají v pracnosti provedení
(bednění, výztuž), u obvodových překladů nutnost tepelné izolace. Tento
problém může být řešen v souvislosti s vrstvenými nebo skládanými ob-
vodovými plášti.
– Prefabrikované překlady jsou železobetonové prvky tyčového průřezu, vyrá-

běné v šířkách v násobcích klasického (140 mm) i metrického (115 mm)
formátu pro použití v různých tloušťkách zdiva, délka vzhledem
k hmotnosti
– Překlady v konstrukci působí jako prosté nosníky, každý prvek má od výrob-
ce dány max. hodnoty
- 76 (78) -
3.2.19 Překlady z lehkých betonů
● Překlady z lehkých betonů jsou součástí

výrobních programů výrobců staviv z pó-
robetonu, keramzitu a podobných materiálů. Tvarově se rozlišují na:
● truhlíkové, které plní funkci ztraceného bednění pro vyztužený monodický
překlad,
● roletové truhlíky, které v kombinaci s kleštinovým věncem vytvoří nosný
překlad s žaluziovou roletou,
● segmenty a oblouky k vytvoření zaoblených otvorů.
- 77 (78) -
3.3 Studijní prameny
3.3.1 Seznam použité literatury

• Čírtek, L.. Betonové konstrukce II. Konstrukce prutové a základové. VUTI-
UM Brno, 1999.
• Horniaková, L. a kol.:Konštrukcie pozemýích stavieb. ALFA Bratislava,
SNTL Praha, 1988, další vydání JAGA Bratislava 1995-1997.
• Hájek, P.: Konstrukce pozemních staveb 10. Nosné konstrukce I. Vydava-
telství ČVUT Praha, 2002.
• Bill, Z., Brabec, V., Hruška, A., Žďára, V.: Konstrukce pozemních staveb
50. Konstrukčně statická analýza vícepodlažních a halových objektů. Vy-
davatelství ČVUT Praha, 1998.
• Bažant, Z., Klusáček,L., Meloun, V.: Betonové konstrukce IV. Montované
konstrukce pozemních staveb. Akademické nakladatelství CERM Brno,
2003.
• Werner, J., Chybík, J.: Pozemní stavitelství. Studijní texty pro 4. semestr.
VUTIUM Brno, 1999.
• Matoušková, D., Solař, J.:Pozemní stavitelství I. VŠB – TU Ostrava, 2005
• Witzany, J., Kutnar, Z., Zlesák, J.,Ziegler, R.: Konstrukce pozemních
staveb 20. Zakládání staveb. Spodní stavba. Dilatace spodní stavby. Hyd-
roizolace spodní stavby. Schodiště a šikmé rampy. Vydavatelství ČVUT
Praha, 2001.
• Witzany, J., Prošek, J., Čejka, T., Ziegler, R. Konstrukce pozemních staveb
70. Prefabrokované konstrukční systémy a části staveb. Vydavatelství
ČVUT Praha, 2003.
• Klouda, J., Svoboda, K., Svobodová, Š.:Obvodové vrstvené stěny. Navr-
hování, konstruování, provádění. CIOS Osenice, 1996.
• Podklad pro navrhování. Podklad pro provádění.Klinker. Přírodní dlaž-
ba&lícovka. Wienerberger, a.s., České Budějovice 1999.
3.3.2 Seznam doplňkové studijní literatury

• Pánek, J., Rojík, V., Krňanský, J.:Technicko-fyzikální analýza staveb.
Ediční středisko ČVUT, Praha 1989.
• Pro seznam literatury je opět přichystán styl „Literatura“.
- 78 (78) -

M01-Pozemní Stavitelství I - Svislé Konstrukce

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

M01-Pozemní Stavitelství I - Svislé Konstrukce

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

© Lubomír Zlámal, Edit., Brno 2005

3.2.18Železobetonové překlady ...............................................75

Znalosti problematiky zajistí připravenost pro výuku v dalším stupni pozemní-

1.2 Požadované znalosti

Znalosti předmětů z 2. ročníku:

1.3 Doba potřebná ke studiu

Při průběžném týdenním soustředěném probírání učiva v rozsahu 1, max. 2

1.4 Klíčová slova a slovní vazby

systémy vícepodlažních budov, konstrukční prvky a jejich rozmístění, namá-

2 Navrhování vícepodlažních staveb

V § 15 Základní požadavky jsou formulovány:

2.1 Problémy navrhování vícepodlažních staveb

3. Poměrně častou se vyskytující chybou je podcenění deformací zatě-

2.2 Budova jako prostorový systém

2.2.1 Spolupůsobení nosných prvků a konstrukcí

● Ohybová tuhost stěny je v jejím podélném směru výrazně větší než

Deformace a ohybové tuhosti stěny a sloupu při vodorovném zatížení a zalo-

• K nahodilým zatížením patří následující druhy zatížení:

Zatížení pozemních staveb

A– silové účinky, B – stavová charakteristika konstrukce, C – přetvárné účinky

2.2.3 Konstrukční systém podélný

Schématický půdorys podélného konstrukčního systému

2.2.4 Konstrukční systém příčný

• Protože u tohoto systému je lepší soulad mezi výslednicemi účinků vět-

Schematický půdorys příčného konstrukčního systému

2.2.5 Konstrukční systém obousměrný

• Rozlišovat systémy s rovnoměrným rozdělením hmoty na tři skupiny je

Schématický půdorys obousměrného konstrukčního systému

• Obousměrný stěnový systém poskytuje buňkové prostory, avšak v pří-

a) podélný sloupový b) obvodový stěnový c) jádrový

Podélné, příčné a obousměrné systémy

A – přenášení svislých silových účinků zatížení, B – podélný systém,

2.2.6 Konstrukční systém jádrový

2.2.7 Konstrukční systém obvodový

• Výšky H budov se čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem se navr-

Konstrukční systém obvodový, staticky působící jako komůrkový nosník

Příklad dvoustupňového konstrukčního systému

2.2.8 Orientační návrh svislých ztužujících prvků u budov do

2.2.9 Stabilita a tuhost konstrukčního systému

statné změně tvaru či náhlého poklesu únosnosti (tvarová stabilita) nebo

• Yi(xj) je vodorovná vzdálenost i(j) – tého prvku, měřená od jeho středni-

• Proto u stropů z dílců betonových, keramických nebo z keramických

K nejúčinnějším způsobům zajištění tuhosti systému patří prosto-

● Teoretické vystižení míry prostorového spolupůsobení jednotlivých částí

A-nízké a hmotné objekty, B – vícepodlažní a odhmotnělé budovy, C – za-

● Vlastní funkce nosné konstrukce je přenášení vnějších účinků na budovu.

Prostorové rozmístění a funkční uspořádání svislých prvků, působení

A - příklad vytvarování ztužujících stěnových sestav a jejich prostorového roz-

2.2.10 Definice konstrukčního systému

Konstrukční systém představuje prostorové rozmístění hmoty nosné

● Při úvahách o konstrukčních systémech jsou nejzávažnější svislé prvky, u

● Vlastním posláním nosných konstrukcí je přenášení mechanických účinků.

3 Souvislosti konstrukčního systému

3.2 Charakteristické vlastnosti používaných kon-

3.2.1 Klasifikace konstrukčních systémů vícepodlažních budov

- podle charakteru vodorovné (stropní) konstrukce ve zvláštních přípa-

Třídění konstrukčních systémů vícepodlažních budov

3.2.2 Svislé prvky používané u vícepodlažních budov

- pilíře (masivnější sloupy).

• Prvotní funkce svislých konstrukcí je:

● Nosná funkce – svislé nosné konstrukce (stěny, sloupy, pilíře) přenášejí

konstrukční úpravou vybočení zabránit. Stěna nebo stěnový pilíř lépe

● Dělicí funkce – je splněna tehdy, kdy svislé konstrukce svým uspořádáním