ln knihovna NOVÉHO ŽIVOTA č. 30-31.

Boži bojovník

V V

JAN ZIZKA
Trocnova
aKalichu.
Život nesmrtelného
Husovu, za svobodu
popisuje
národního
národa
STÄŇH
hrdiny, bojovníka
českého, dle starých letopisů
}. BĚLOHRňDSKÝ.
za pravdu
stručně

V upomínku 500 letého úmrtí /ana Žižky

z Trocnova ku dni 1L října 1924.

S obrázky.

NÁKLAD. A REDAKCÍ ST. BĚLOHRADSKÉHO,

PRAHA-ŽIŽKOV,ČP. 1077.TÁBORITSKÁ UL.Č. 7.
PK

LJlF
Tiskli Zmatlík a Palička, Praha - Letná,
Cena 8— Kč.
knihovna NOVÉHOŽIVOTA č. 30-31.

Boží bojovník

ŽIŽKA
JAN

z Trocnova a Kalichu.

Život nesmrtelného národního hrdiny, bojovníka za pravdu

Husovu, za svobodu národa českého, dle starých letopisů stručně
popisuje STÉŇH J. BĚLOHRHDSKÝ.

V upomínku 500 letěho úmrtí /ana Žižky

z Trocnova ku dni 11. října 1924.

NÁKLAD. A REDAKCÍ SI. BĚLOHRADSKÉHO,

PRAHA - ŽIŽKOV, ČP. 1077. TÁBORITSKÁ UL. Č 7..
 „/7y národe ty, zpěvem proslavený,
jehožto paměf nikdy nehynoucí
má zpěvem slavit Žižku — v čas budoucí;
ty, jehož děje pěvec — písní cení,
otevři rety své a vypravuj
o synu svém — o vzácném pokladu,
jejž chováš i^e své duše základu !
Otevři ústa svá a vypravuj
to dětem svým i také cizím všem —
jak nosíš jej hluboko v srdci svémi u

IP. Mollén da.

/
O
LA NÁRODNÍkn ov A

*1001813797*
 PŘEDMLUVA.

Nehynoucí památka představitele české nezdolnosti, Jana Žížky

z Trocnova.
„Celá Evropa povstala proti kacířským Čechám
— ale Žižkovise podařilozdolati nepřítele!Malý
národ čelil tu celé Evropě!“
Z řeči prof T. G. Masaryka v Curychu4.července1915.za války světové.
Rok 1924 bude zaznamenán mezi významnými roky
v historii našeho národa neb věnován jest světlé památce nej
hrdinnějšího jeho syna, bohatýra Jana Žižky z Trocnova, jehož
500. Jetého úmrtí (11. října 1424.) celý národ vzpomíná nesčet
nými, velkolepými oslavami, průvody, tábory jakož i stavbami
celé řady pomníků a mohyl na různých místech republiky, ze
jména pak vyvŕšená činnost po 40. íetém úsilí, spolku pro
zbudování mohutného pomníku Žižkova na
památné hoře Vítkově (vrch Žižkovský) kde Žižka v
první své bitvě 14. července r, 1420 dobyl slavného vítězství
nad pateronásobnou přesilou vojska krále Sígmunda a zachrá
nil tehdy Prahu před úplným zničením!
Základ tomuto pomníku položen byl 14. července 1920.
(na paměť 500 let jubilea) nad starou kamennou deskou pa
mětní, v níž vryt jest následující zajímavý prolog:
„Nepatrná hrstka lidí přemohla
spojené řady obrněných, poněvadž
byla přesvědčena o své pravdě!
Tehdáž byly strany dvě
— Evropa a
my — a ta Evropa byla bledá,
zsinalá a černý prapor s rudým
kalichem—vlál jí nad hlavou!
Vzpomínejte, uvědomte si, čím jsme
tehdáž byli! Tu jdeme mezi
mohylami vítězů — ale ne po hrobech
pobitých!“
Na této památné hoře (nazvané po hrdinném vůdci Husitů
Žížkovem, jakž po dnes se jmenuje) zároveň bude postaven vel-
kolepý pantheon „Památník odboje a národního o~
b
svo ozen í", v němž uloženy budou památky na velikou
dobu bojů za osvobození našeho národa!
Po všech místech českoslov. republiky jednak již došlo
slavnostním projevům — jednak se konají horlivé přípravy
důstojným oslavám památky Žižkovy — ale středem těchto
oslav bude asi Přibyslav, kde slepý hrdina a vůdce Husitů Jan
Žižka z Trocnova (zvaný též z Kalichu) vydechl svoji šlechetnou
duši; zde u úmrtního lože národního hrdiny konány budou mo
hutné oslavy, jichž se súčastní též výprava amerických Čechů
z Chicaga!
V Trocnově, rodišti Jana Žižky již 27. dubna t. r. zasadil
„Trocnovský odbor sokolské župy Husovy“ pět červeno-
listých dubů, na paměť pěti věků, uplynulých od smrti
našeho slavného hrdiny Jana Žižky, který dle historie
těž pod dubem se narodil a rovněž jako dubový kmen
pevně odolával všem nepřátelům svým i národa českého, jemuž
vybojoval slavné, nezapomenutelné dějiny, z nichž porobený
národ čerpal síly novým bojům a ku konečnému osvobození!
Pod kořeny jednoho z dubů vložena krabice kovová s pamět
ním spisem, v němž mimo jiné se praví:
Pět let jsme opět svobodni, a tu jak na paměť této svo
body, tak i na pamět oněch pěti krvavých věků uplynulých,
sázíme u kolébky Žižkovy v Trocnově 5 krvavých dubů, aby
svými, jásavě červenými listy všem budoucím hlásaly naše ra
dostné chvíle a připomínaly ty potoky drahé české krve, kterou
jsme prolili za pět století, pykajíc za svou nesvornost a z ní
se rodící malost a slabost.
Kéž tyto stromy vyrostou v silné kmeny s mohutnými ko
runami jako symbol naší síly, a jsou budoucím výstrahou
před chybami osudnými, a kdyby — což nedej Osud
— vlast naše zase někdy upadla v plen a ponížení — vzpomeň
te vy, naši budoucí, Jana Žižky, vzmužte se a živte v sobě a
svých potomcích novou víru, sílu a vůli vytvoření
nové hrdinské epopeje zápasu za novou sam.o-
statnost a osvobození. Štěstí, blaho a zdar vám i všem
vašim budoucím! —-
Památka Žižkova uctívána jest téměř ve všech rodinách
naší vlasti a hlavním podkladem tomu jest vděčnost národa
u vědomí, že Jan Žižka bojoval nejen za duchovní statky ži
vota a hájení čisté pravdy Husovy, ale že zachránil národ náš
před vyhubením! Nesmíme však zapomínati, že tehdejším ú-
hlavním nepřítelem našeho národa byl papežský Řím, který jím
zůstal až doposud a čeká jen na vhodný okamžik, v němž by
mohl ten nenáviděný národ Husitů a Žižkových bojovníků ú-
plně pokořiti a navždy se světa vyhladiti památku největších
českých synů, Mistra Jana Husa a Jana Žižky z Trocnova,
jakž jich neustálým tupením ä hanobením dokazuje!

A
 Bohužel převážná část tohoto národa doposud nechápe,
že chce-li se hlásiti co potomci našich hrdinných předků, kteří
bojovali proti papežské tyranii a chce-lí upřímně oslavovati
památku Husovu a Žižkovu, naprosto nemůže setrvati v onom
jařmu, do něhož byl po bratrovražedném boji u Lipan Římem
uvržen a uposlechnuv slov básníka J. S. Machara: „Žádný
č e ak ý člověk nemůže býti člověkem římsk ý.m“
— odhodí nedůstojná pouta a tím nápomocen bude úplné
mu osvobození národa českého — a tak nejlépe uctí památku
nesmrtelného hrdiny Jana Žižky z Trocnova a Kalichu!
Stáňa J. Bělohradský.
—OQO—

Po upálení mučedníků M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského

v Kostnicí.
„Jenžs všecky ptáky převýšila v bělosti
ó busi! Čechůmsvým podnes jsi v milosti;
Tobě věčná čest, Tvé pamětné jméno
věkem, lstí žádnou nebude vyhlazeno!"
Strašlivý zločin 6. července 1415, v Kostnici z vůle krve-
lačných dravců, jež náměstky Kristovými se zvali a z rozkazu
věrolomného císaře Sígmunda byl dokonán! Ne
přátelé pravdy zajásali, když konečně zřeli plameny hranice, u-
chvacující tělo světce a mučedníka Mistra Jana
z Husince, jejž dříve prokleli co „arcikacíře“.
Když pak do roka (30, května 1416.) i druhou oběť M i -
stra Jeronýma Pražského (věrného druha Husova)
uvrhli do plamenů hranice, zajásali posvěcení katané po druhé,
radujíce se, že jich spravedlnosti učiněno zadost, a že opět
beztrestně budou moci pokračovatí v bezuzdnosti a v znemrav-
nělosti své!
Nenadáli se však, posvěcení otcové, jakou žeň přinese
jich krvavé dílo a že v krátké době divoká vichřice hněvu ná
roda českého zaburácí nad veškerou svátou církví římskou
věčná spravedlnost posadí na stolici soudnou uražený
— že český,
národ jehož soud bude tak hrůzný, že celá Evropa stra
chy třásti se bude a že divoký postrach a nářek nastane ze
jména mezi hierarchu římskou!
Upálení Mistrů Husa a Jeronýma co rána hromová otřá
slo celým národem českým, jehož oba. miláčky bylí; za vše
obecného žalu nad ztrátou jich a pocitu urážky celého národa
sněmem Kostnickým, zahořel celý národ nenávistí proti vyšší
mu kněžstvu a cizincům, co účastníkům a spoluvinníkům o-
noho sněmu. Mělť císař Sigmund v Čechách všechny cizince a
většinu kněžstva při své straně, kteří se těšili na smrt jeho
bratra krále Václava, jehož nenáviděli, že po něm nastoupí Sig
mund a lidu českému bylo od nich mnoho příkoří snášeti, ze
jména němečtí horníci Kutnohorští netajili se nenávistí svojí
proti českému králi Václavu a všemu jeho lidu — nehrozíce se
žádného zločinu — na př. již v r, 1412 přepadli o půlnoci mě
stečko Malin, zapálili jej a tak spící obyvatelé uhořeh a kteří
se probudili a chtěli utéci, bylí surovými horníky povražděni.
V r. 1415. když král Václav poslal rytíře Racka Kobylu
do Kutné Hory, vybírati daně, přepadlí horníci dům jeho a
zavraždili Racka a všech 12 jeho průvodců. Takovýmito su
rovostmi a zločiny ovšem si nemohli cizinci, usazení v Čechách,
získati lásky, zvláště když nepokrytě dávali na jevo, až jednou
nastoupí Sigmund, že s ním vyhladí nenáviděný český národ.
Čechové i cizinci stále více a více proti sobě se rozhořčo
vali, nepořádek se množil, místo zákonu nastoupilo násilí vlá
du svou a loupežné rytířství ohrožovalo české kraje. Avšak
zároveň i učení Husovo počalo se rozmáhati mezi obecným li
dem a nižším panstvem. Hlavní známkou nového učení bylo při
jímání pod obojí, ve způsobu vína a chleba, uvedeného mezi
Husity knězem Jakoubkem ze Stříbra. Někteří páni,
jako Oldřich z Roženberka, přikazovali kněžím, aby
lidu těla Božího a krve Páně pod obojím způsobem podávali;
kteří pak z nich se vzpouzeli, byli úřadů svých zbavováni.
Toho opět zneužívali někteří z pánů, vidouce, jak kněžstvo
katolické v nevážnosti upadá a nehledajíce tak duševního u-
žítku z učení Husova jako hmotného prospěchu, bouřili též
proti duchovenstvu, by se zmocniti mohli jich majetku, na př.
Jan z Heřmanova Městce sebral lid a vydal se s ním
dobýti kláštera Opatovického, by zmocnil se jeho pokladu, při
čemž zabil opata Lazura a povraždil mnichy. Nepořádky a ve
řejné bouře se vzmáhaly, slaboch král Václav, jednak
pozbyl důvěry u mnohých — jednak byl nenáviděn i nebyl mo
cen pořádek udělati. Celá země byla rozechvěna a v podivném
očekávání věcí příštích, neb panovalo všeobecné tušení, že na
stávají veliké změny a dle záznamu kronikářů bylo mínění to
utvrzováno podivuhodným znamením na podzim r. 1416. na
den sv. Mauricia, kdy se objevil prý na nebi veliký krvavý
kříž, v čemž veškerý lid předzvěst blížícího se velikého krve-
prolévání spatřoval!
V Čechách čím déle tím více se rozvíjel život nebezpeč
něji; Husité a katolíci — Češí a Němci, stále více se nenávidíce,
vystupovali veřejně proti sobě a tu a tam po městech Pražských
již i krev se počala roniti.
Vyznavačů Husových stále více a více přibývalo, zejména
u lidu obecného a tak se stalo, že po ukončení kazatele husit
ského vystoupila na kazatelnu prostá žena a horlila proti pape-
žencům a nepřátelům národa českého a jak samozřejmé, že
podobné vystoupení velice povzbuzovalo zápal posluchačů a
tak občas jiskry vyletovaly a povzbuzovaly lid nastávajícím
hrdinným a vítězným bojům. Mnozí v brzku zavrhovali nejen
vládu Římské hierarchie — ale i mnohé obřady, jež považovali
nejen za zbytečné ale i za škodné, zejména zavrhována zpověď
a počaly četné spory pro příjímání pod obojí. Nejhorlivěji a
nejobratněji si počínal mistr Jakoubek, který působil na praž
ské Husity, aby v obšírném spisu dokázali pravdu přijímání
pod obojí, což působilo velebným otcům v Kostnici nemalé
starosti.
Král Sigmund domníval se, že stačí zakročiti dopisem na
svého bratra, krále Václava — psal i pánům a českým městům
— ale nesvedl ničeho. Tedy zakročili církevní otcové, aby
Čechy přivedli zpět do lůna římské církve a za tím účelem se
stavili 24. artikulů, ktré měli Čechové přijmouti. Mezi tím p a-
pež Martin vyslal několik Dominikánů do Čech, «.by ná
rod český vyznání římskému přivedli. Ale nové učení v Če
chách již tak pokročilo, že věrní Čechové určili zvláštní svá
teční den slavné památce mistrů Jana Husa a Jeronýma na 6.
července — což církevní otce velíce rozhorlilo, zvláště když
seznali, že český lid bez vědomí a souhlasu vyššího duchoven
stva zvláštní pobožnosti koná a že mnozí z pánů tento nábo
ženský převrat nejen podporují, ale na svých panstvích přímo
jěj nařizují! I poslali pánům do Čech vyzvání, aby někteří z nich
dostavili se do Kostnice, by se před církevním shromážděním
zodpovídali ze svého jednám a jako kdysi Husovi tak i jim
slibován byl svobodný a bezpečný průvod — ale Čechové již
svátým otcům nevěřili a zůstali doma.
Nepřátelé pravdy, vidouce, jak Češi neústupně trvají na
učení Husově a stále jej více a více rozšiřují — velíce se roz
lítili a jak kronika vypráví „veliké nátisky a protivenství věr
ným činili!“ Husitům však denně přibývalo nejen na počtu stou
penců, ale i plamenného roznícení — osud pak jim již připra
voval statečného vůdce a ochránce.

—o0 o—

Jan Žížka z Trocnova a z Kalichu,

,,Když strana odporná nepřestala věrné trápiti,

Bůh se nad nimi smilovat a vzbudil jim ochránce
silného a statečného rytíře Jana Žižku z Troc
nova. Psal se jinak z Kalicha; v erbu zajisté uží
val kalicha proto, že kalicha Páně a strany pod
obojí ochráncem byl!"
Havel Želanský, léta Páně 1619.

Jan Žížka dle zpráv letopísců byl narozen v Trocnově

v Bechyňském kraji a to dle pověsti pod dubem za bouřky v
šírém poli, čtvrt hodiny na malém pahorku za vsí Trocnovem.
Nebyl z rodiny bohaté a poněvadž jemu otec dříve zemřel,
byl ponejvíce matkou vychován a byl prý čiperným jinochem,
jenž mnohé veselé i odvážlivé kousky prováděl. Praví se také,
že byl spolužákem Husovým v Prachaticích a v Praze, a že
spolu byli dobrými přáteli! Přijda ku dvoru císaře Karla, byl
pak panošem králeviče Václava.
Liboval sobě vždy v živosti a svobodomyslnosti jemu při
rozené a oddav se bojovnosti po celý život svůj, dobyl sobě té
nejlepší pověsti; bojoval udatně v Polsku za krále Vladislava
proti Německým rytířům, v Uhrách zase proti Turkům a bo
joval též s Angličany proti Francouzům. Co mladý rytíř zdo
konalil svou tělesnou obratnost a obohatil ducha svého bojov
nými zkušenostmi. Dvě veliké události učinily z něho protivní
ka mnichů i panstva a cizinců a učinily z něho zastánce a bo
jovníka náboženské opravy a svobody české.
Jak podání letopisců vypravuje, svedl jakýsi mnich jeho
sestru, což zavdalo velkou příčinu jeho nenávisti mnichům.
Byl velkým nepřítelem nemravnosti a špatného života! Druhá
událost, rovněž naň mocně působící, bylo bezprávné upálení
Mistrů Jana Husa a Jeronýma, učitelů a vůdců národa České
ho; viděli Žižka, jak tím jméno české před celým světem poní
ženo, jak cizinci, Němci, nabývají převahy v zemi — jak český
jazyk a mravy trpí násilím cizinců a jak domácí panstvó ci-
zotě té povolné jest — i dotýkalo se to jeho srdce vlastenec
kého a když viděl národ svůj stále více křivd a násilí trpěti,
rozhorlil se duch jeho nad tím tak mocně, že jej celého překonal
a on až v těžkomyslnost upadal a jsa jindy vždy veselým —
stal se velice zarmouceným — ač jsa povahy bojovné, přemý
šlel i na bojovné zakročení.
Zdržovali se toho času právě u dvora krále Václava i
stalo se při jedné příležitosti na Vyšehradě, že se pozastavil
král Václav nad zasmušilou tváří Žižkovou a nad jeho nepo
kojným pohledem, tázav se jej po příčině toho a tu Žižka odpo
věděl: „Který pak Čech by mohl býti pokojné mysli, vida, iak
cizinci národ jeho hanobí, pronásledují a jeho nejctihodnější
muže co zločince na hranici pálí?“ — Král Václav pokrčiv ra
meny, pravil: „Milý Jene — co však máme dělati? Znáš nějaký
prostředek, jakým by se ta věc zase napravit! dala? Použij
jeho a my rádi dáme svolení naše!“
Žižka považoval tato slova za jeho zmocnění ku všem pro
středkům, jichž se může uchopítí ochraně husitského nábo
ženství! A také se jemu v nejbližší době naskytla příležitost L
ráznému zakročení! Poněvadž horlením katolických kněží vět
šina kostelů v Praze zůstala novému obřadu Husitů nepřístup
nou, usmyslili sobě Husité nožádatí krále Václava, by jim více
kostelů postoupeno bylo. Horlivý pro vlast i nové náboženství
rytíř Mikuláš zHusin c e, přednesl směle králi Václavu
výmluvnou řečí žádost Čechů, ale král si ponechal na rozmý
šlenou osm dnů. Mezitím však odpůrci Husitů úsilovně doléhali
na krále, aby žádost tu odmítl, dokládajíce, že jsou Husité po
čátkem všech nepokojů a vládě vůbec nebezpečni a tak v něm
vzbuzovali nedůvěru proti národní straně — takže nebylo divu,
když po osmi dnech dal král Husineckému velmi nevlídnou,
zamítavou odpoveď, vyhrožuje mu zároveň trestem co buřiči
a odporníku.
Tímto_ nespravedlivým odmítnutím rozhorlil se Husinecký
a všickni Husité v Praze, a mnozí měšťané otevřeně radili o-
zbrojení se, čemuž zvláště Husinecký podněcoval, ale pro
bezpečnost své osoby musel Prahu opustiti. Nespokojený lid
počal se sbíhati na Vyšehrad, kde u radů královských se do
máhal, aby oni pohnuli krále nové, příznivé odpovědí. Vilém
z Boskovic jménem krále odpověděl lidu, že král o tom bude
ještě uvažovati — ale že od nich rozhodně žádá, aby veškeré
své zbraně složili na Vyšehradě.
Z toho bylo patrno, že vláda se obávala lidu ozbrojeného
a chtěla jej učinití neškodným — ale měšťané a obec Pražská
octnuli se tímto nepřímým rozkazem ve velké nesnázi — neb
neposlechnou-li rozkazu krále, popudí jej na sebe, a uposlech-
nou-li, co budou beze zbraně — jakž se budou hájiti proti stále
vzrůstajícímu utiskování a násilí? Z těchto nesnází se nabídnul
Žižka obci Pražské vypomoci; na radu tohoto bojovného reka
ozbrojilo se měšťanstvo válečně a pod vedením Žižky z Trocno
va, který prvně vystoupil veřejně co přítel a obránce lidu —
táhlo na Vyšehrad.
Král, uleknuv se tolika ozbrojenců, jimž nedůvěřoval, dal
se ptátí po jich žádosti, načež Žižka, co opatrný diplo
mat odpověděl, ve jménu všech, že přišli na rozkaz krále,
jehož prosí, by jim ukázal nepřátele své, proti nimž oni jej
svými životy hájiti chtí! Touto obezřelou odpovědí Žižkovou
byl král Václav velice uspokojen, takže nejen milostivě pro
pustil měšťany, ale i zbraně jim ponechal.

—OQO—

Jan Žižka vůdcem lidu.

,,A nebe vyslyšelo národa hněv
a bouři rozpoutalo dravou;
však dalo jí vůdce, jenž bouři jíž znal,
by směrem ku národa dobru ji hnal —
jak divou do doupěte lišku
i dalo za vůdce jí — Žižku!"
Wěnceslav Molienda.
Obec Pražská nabyla dobrého mínění o Žižkovi, jehož ve
škerý lid velebil pro rozšafnost jeho. Žižka, jenž do té doby po
žíval u dvora krále Václava zvláštní obliby a měl příležitost
přehlédnouti stav vlády i země České, poznav, že jest příhodná
doba revolučnímu odboji, an již všechny živly se spojují ku
veřejnému vystoupeni proti cizincům a vůbec nepřátelům če
ského národa a husitského vyznání, vzdal se služeb královských
a vystoupil co neohrožený hajitel národa.
Jsa nyní volným, věnoval Žižka všechen svůj čas i schop
nosti své nastávající revoluci národní; scházel se pilně na po
radu s pražskými měšťany, na nichž se činily přípravy uhá
jení víry husitské a v prvé řadě usneseno přímo se kostelů
zmocnili a obřad Husitů v nich zavěsti. Počátek učiněn s koste
lem Panny Marie Sněžné, kamž lidem uveden za kazatele
Jan Dloubal, bývalý mnich Premonstrát, velmi oblíbený u "
Husitů pro neobyčejný zápal, jímž ve svých kázáních nábo
ženským převratům lid podněcoval; městská rada sice jemu za
kázala lid bouřiti — on však se nedal ničím odsírašíti.
Bylo to v posledních dnech měsíce července 1419, kdy ka
zatel Dloubal s Husity odhodlali se zavěstí obřady své též v
kostele u sv. Štěpána i vedli veřejný průvod ze svého kostela
Panny Marie Sněžné ku sv, Štěpánu, kdež se četla mše a lid
pod obojí přijímal. Tamnější farář, křížovník s červenou hvěz
dou, zprotivil se průvodu a dostav se do prudké rozepře, byl
při ní usmrcen. Tento průvod pak táhl od sv. Štěpána přes vel
ké náměstí okolo radnice Novoměstské, kdež byl od pánů rad
ních a jich sluhů zdržován a posmíván a dokonce bylo z rad
nice hozeno cihlou po knězi, nesoucím velebnou svátost, násled
kem čehož počal se lid bouřiti, hoře pomstou! Ozbrojený lid
spěchal sem se všech stran a veden Žižkou, hnal útokem na
radnici, překonal všechen odpor několika zbrojenců a vedrav
se do komnat, zabil třináct konšelů a rychtáře NikLáska, svrhl
je z oken radnice dolů, kdež byli chytáni na oštěpy, sudlice a
meče. Ihned dáno znamení zvony po celé Praze ku všeobecné
mu povstání lidu, kterýž vedení obecného pořádku zvolil
čtyry hejtmany, kteří se v radnici usadili a hned všem měšťa
nům pod ztrátou hrdla nakázali ozbrojit! se a obsaditi důleži
tá místa na Novém Městě branným lidem, by se mohlo odporo
vali každému útoku.
Těmito událostmi byla celá Praha pobouřena; bylo jimi
dáno znamení novému národnímu životu. Kdo ještě ozbrojen
nebyl, ten se ozbrojoval. Nebylo již pomyšlení na pokoj, neb
lid více zbraň svou nesložil. Kněží obou stran popuzovali lid
více a více proti sobě a když dokonce přišla do Prahy zpráva,
že papež poslal do Čech mnichy, inkvísitory upalování Hu
sitů a potvrzeno na to bylo, že opravdu již v městě Slaným
veřejně upálení byli měšťan jakýsi a husitský kněz — tu vydal
lid heslo oomsty na ony pochopy a to co nejdříve vykonání,
an bylo vidno, že papeženci se chystají ohněm a mečem Husity
a vůbec českou stranu národní vyhubíti!

—OQO—
 Smrt krále Václava.

„To vida, pravil němu důvěrník:

„Ó Pane! Lidu račiž jen poshovět"—!
A Václav, mysle, že jest prostředník,
na nohy skočil, sebrav všecku sílu
a důvěrníka zemi porazil;
již napřáh' meč, by mu jej vsadil týlu —-
však Bůh — zlý jeho skutek překazil.
Král sklesl zas — Moranou poražený
a smrtnýmeč mu z ruky vylítl.
Bylí žití jeho běh již zastavený;
duch konat službu tělu —•odmítl. .
Bůh nedopustilvraždu dokonati;
i volal krále soudu před časem.
Lid zděšen,zdráhal se jej pochovati
a stál nad jeho rakví s úžasem!"
WěnceslavMolienda,
Král V áclav právě v ten den meškal na Nových Hra
dech u Kunratic, když mu byla přinesena zpráva o vzbouření
se lidu a zabití konšelů a radních pánů na Novoměstské rad
nici, kteráž hrozná novina polekala celý královský dvůr. Ně
kteří radové královští, domnívajíce sé, že zbrojnou mocí snad
no potlačí odboj Husitů, poslali ukrocení vzbouřenců rychle
tři sta mužů jízdného vojska, vedených královským komořím
Janem zLeštna, kterýž však ještě rychleji zase z Prahy o-
dejel i se svým vojskem, vida ohromnou přesilu ozbrojeného
lidu Novoměstského, velice hněvem rozlíceného.
Nezdarem tím byl vínem podnapilý král Václav velice rozní
cen a vztekem zatínaje pěstě, tak se rozzuřil, že přísahal u
svého meče, že upálí kněze husitské a všechny Husity že me
čem zahubí. Když pak jeden z okolo stojících královských o-
blíbenců poznamenal, že již dávno předvídal to, co se nyní děje,
rozzuřil se král tak velice v hněvu svém, že uchopiv dvořana
onoho silou velikou, mrštil jím prudce na zemi a vytasiv svůj
tesák, chtěl dvořana, jejž považoval za spiklence, zabiti, v čemž
jemu však přítomní jednak bránili, jednak krále Václava z
velikého rozčílení ranila mrtvice a tak dvořan
zůstal na živu. Král však již zdraví nenabyl a v osmnácti dnech
16. srpna 1419. v těžkomyslnosti a za hrozných bolestí zemřel.
Bývalo dosud zvykem u Čechů, že těla králů byla balsamo-
vána a po slavných průvodech v kostelích vystavována — to
však při pohřbu krále Václava nebylo možno zachovat! pro tr
vající bouře lidu a tak bylo jeho tělo pouze doneseno na hrad
Pražský a odtud z chrámu sv. Víta odvezeno na Zbraslav a tam
pohřbeno!
Ač byl král Václav rozmařilým pijákem, byl jinak spraved
livým vůči lidu chudému, dohlížeje osobně, by se jemu křivda
od bohatých neděla a aby jej různí řemeslníci a obchodníci ne
šidili a po čas svého vladařství jen malé daně ukládal, takže by
se bylo aobŕe lidu vedlo, nebýti pokryteckých a štvavých Něm
ců a Sigmunda, kteří na vrtkavého krále svůj neblahý vliv vy
konávali a nebýti jich a strachu před válečným povstáním ka
tolických panovníků proti Čechům, nebyl by pokroku Husitů
překážel, v ždyí z počátku nebránil lidu zvláště venkovskému
v uspořádání katolických kostelů náboženství husitskému
a shovívavě trpěl i násilné zabírání kostelů Husity, avšak poz
ději z naléhání sněmu Kostnického zase jim kostely ty odjímal,
načež husitští kněží r. 1419. na místě, kde nyní město Tábor
stojí, postavili plátěné stany v šírém poli, v nichž mše četli a
večeři Páně pod obojí podávali, za účasti mnoha tisíců lidu ze
všech končin země, kteří společně se o pokrmy své dělili, chudí
i majetní svorně 'a v lásce slibujíce, že při sobě pro kalich
vždy stáíi budou. Při těchto shromážděních horlili Husité proti
králi Václavu, že nemá dosti síly a ráznosti vybavíti se z pout
cizinců a postaviti se na stranu svých Čechů. Tím více ovšem
se museli obávati nyní nástupců Václavových, neb nebylo jisto,
že kterýkoliv král stál by při straně lidu!

—OQO—

První Republika (líduvláda) Česká,

„Žižkovopřání bylo, by národ sám vládl a Čechle

se stala Republikou!"
Kronika.
Po smrti krále Václava nastala rozhodná a zodpovědná
doba národu českému, kterýž probuzen Husem duševnímu
životu, nadšeně nastoupil dráhu samostatnosti, na níž bez krá
lovského žezla směle a tak hrdině vystoupil, že obrátil sobě
neobyčejnou pozornost sousedních států, dokázav, že obstojí
i bez krále Sigmunda, který hodlal nyní nastoupit! trůn český.
Nejen královna Žofie, vdova po Václavu, ale i vznešené
panstvo v Čechách, stáli pří Sigmundoví, obávajíce se vlády
vzbouřenců, aby jim důchody a statky neodejmula, jichž nabyli
z potu a mozolů prostého lidu, sami lenosti se oddávajíce.
Proto také jménem jich pan Oldřich z Růže rychle
psal králi Sigmundoví, do Uher, aby spěchal nastoupiti vládu v
Čechách dříve, nežli se pobouří veškeren lid, ale Sigmund si
dával na čas, domnívaje se, že jemu koruna česká ujiti nemůže.
V Praze však vzbouření lidu se vzmáhalo každou hodinou
— ba po celé zemi již se lid chápal zbraní a běda těm, kteří
se odvažovali stavětí proti národu a jeho novému náboženství.
Nastal čas odvety za páchaná provinění na lidu a za ďábelské
snahy proti národu, jazyku a náboženství Čechů Němci a Ří
mem. Lid byl tak rozezlen na katolíky u vědomí, že oni Husa
upálili, že se na ulicích Pražských kněz neb mnich katolický
ukázati nesměli. Protivníci měli poznati, že nejsou žerty s pro
buzeným národem, jenž vědom si svých práv jest.
Druhý den po smrti krále Václava (17. srpna 1419.) přešel
lid na Malou Stranu na Oujezd ku klášteru Kartuziánú, kteří
byli pověstní nepřátelským vystupováním proti učeni Husovu
a Husitům vůbec, jimž příkoří kde možno činili. Lid oblehl klá
šter, z něhož mnichové kletby na lid provolávali a se bránili
— lid však jedo přemohl — stavení vydrancoval a zapálil a oblék
nuv mnichy směšných obleků, odvedl je na staroměstskou
radnici do vězení.
Kněžstvo, kupci a lidé majetnější a vůbec každý, kdo s li
dem nedržel, hledali zabezpečení života útulek na hradě.
Však i venkovský lid se počínal hýbatí. Tak Klatovští ztros
kotali klášter Dominikánů, kteří vymkali svojí tupohlavostí a
kteří i v Písku zrazovali lid od přijímání pod obojí, načež jim 20,
srpna 1419. Písečtí klášter ztroskotali, mnichy schytali a ně
které z nich usmrtili. Vodňanským však zabránil pan Old
řich z Růže, který odpadl od učení Husova, němuž se dříve
přiznával; přepadl město, a dal svými žoldnéři hradby jeho roz
valití.
Ještě horlivěji vystup ovali kazatelé husitští, zejména M a-
tyáš z Točníka, který sezval venkovský lid ku dni sv.
Michala 29. září na pole blíže Benešova, kdež na širokých strá
ních dělo se veliké shromáždění lidu nábožného, jemuž se pod
šírým nebem veřejně kázalo a kalichu se jemu podávalo. Účast
byla nesmírná neb i množství Pražanů přišlo a ještě více se
jich očekávalo jakož i lid z Plzně, Klatov a odjinud se měl do-
staviti. Ze sudů pokrytých prkny učiněn oltář beze vší ozdoby,
na důkaz, že oběť Bohu z vroucího srdce přinesená, nepotře
buje šperků zevnitřních. (Takové schůzky pořádal lid na roz
ličných místech, zvláště na horách. První byla na široké pláni
nedaleko Bechyně u Chrášťan (jakž jsem se již zmínil) které
muž místu dali jméno Tábor. Později se konaly tyto schůze
čilí tábory na Bradle u Kamenice pod Lípou, také na Bzí hoře
u Budějovic, jakož i na kopci nad Třebechovicí u Hradce Krá
lové, jemuž dáno jméno Oreb a j. Při těchto schůzích nazývali
se navzájem bratřími a sestrami, nabádajíce se svornosti a
stálosti při svaté věci národní a při svátém učení mučedníků
Páně Jana a Jeronýma.)
Toho času shromáždění Husité nepomýšleli ještě na pro
lévání krve neb jen jako poutníci s holemi chodili a ku Praze
putovali by se tam sjednotili ve věcech náboženských i v bu
doucnosti národa. Tak i z Plzně zástup veliký obého pohlaví, ve
den kazatelem Korandou vydal se na cestu beze zbraní, což
by se jim bylo málem špatně vyplatilo, neb katolíci Rokycanští
se zbraní na ně číhali a jen obezřelostí Korandovou Plzeňští
ušlí nástraze a šťastně se do Benešova dostali, odkudž však
již zástupy ku Praze odešly a tak Koranda určil zde novou
schůzku Plzenských, Klatovských, Ústeckých, Domažlických,
13
Tasických a j. nařídiv jim dříve, by se zbraněmi opatřili, řka:
Bratří, vězte ž, že jest vinice zakvětlá, *ale ko-
zlovéjíchtísnístinebjsoutonepřátelépravdy.
kteří berou žold od krále Sigmunda a chtí věr
ným bratřím překážeti a násilím jim brániti a
proto nechoďte s holemi, ale se zbraní!
I měly zástupové tyto táhnouti do Prahy, kamž svoláno
všeobecné shromáždění na den lO.listop, 1419. Avšak královna
vdova z návodu Sigmunda vydala všem purkrabím na venkově
přísný rozkaz, aby nikde více nedopouštěli shromažďování se
lidu, zvláště pak, aby všemožně zbraňovali každému, kdo by.
se ku dni 10. listopadu ku Praze chtěl ubírati. Následkem
tohoto rozkazu jíž dne 4. listopadu tekla první mučednická
krev u Řadiče nedaleko Knína, kde pan Petr Kono-
píštský ze Šternberka bránil poutníkům ze Sezimova Ústí nad
Lužnicí ubírati se ku Praze. Než marné bránění; ač zástupové
všude na cestách museli se potýkat! se žoldnéři královskými
proti ním vyslanými, dostali se přece do Prahy, kdež již 4.
listop. byla posádka královská z Malé Strany zahnána na hrad.
Nyní již vysvítalo protivníkům českým, že se vůle Čechů
projevuje ve vší síle a moci proti svévolnosti katolíků, Němců
a všeho panstva v Čechách. Násilí budilo násilí — ale Němci
rozhořčeni, že se jim zamezuje pánovitost v Čechách, vrhli se
s krvežíznivou ukrutností na Husity v krajích, kde ještě lid
ozbrojen nebyl. Zvláště krůtě sí počínali pověstní již Němečtí
horníci v Kutných Horách, s biskupem Litomyšlským
a s pány Petrem z Konopiště a Divůčkem z Lu
kova, mnoho set Čechů pod obojí přijímajících, kde mohli zjí-
mali, jiné jako hovádka skupujíce (za kněze 5. kop — za člo
věka prostého 1. kopu) do Kutných Hor je vedli a zmučivše je
do sytosti, do šachet je vházeli. Často vycházeli Němci v hou
fech do blízkých vesnic v nichž lid schytali a do šachet házeli,
z nichž jednu potupně nazvali „Tábor“. Tak přišli i do Kouřimi,
odkudž odvlékli několik radních obce, jakož i faráře Jana
Chůdka, kněze Martina, Jakuba, Linharta a j. kteří se Hu
sitům přiznávali. (Dle letopísců naházeno Němci
r, 1419 a 1420 do čtyř šachet Kutnohorských cel
kem 4.330 českých mučedlníků.))
Takové ukrutnosti se děly dříve, nežli Husité cos podob
ného započali a tak vše, co se na ně zlého od Němců a ďábel
ských Jezuitů svalovalo, má základ svůj v prvopočátečném
ukrůtenství katolíků a zlomyslných Němců.
Pražané, zvěděvší, že obce Husitské z .venkova do Prahy
táhnou, vyšli jim vstříc ve velikém množství, těšíce se z toho,
že se jím vydatné posily dostane a také se hned obořili na
klášter Benediktinů v Emausích čili na Slovanech. Opat vyšel-
vstříc Husitům, prose o milost a slibujíc jim podati kalicha a
proto jej Husité propustili bez ublížení.
 Královna Žofie, necítíc se bezpečnou na hradě Kudratic-
kém, odebrala se s některými pány do Prahy, by se postavila
proti vzbouřenému lidu; obsadili klášter Strahovský, dvůr arci
biskupský a klášter sv. Tomáše, povolavše ještě Němce a jiné
cizozemce na pomoc proti Pražanům. Nastaly pak velké půtky
v nichž se královské voje necítily silnými i požádali pánové o
pomoc Bavorského vévodu a jiná knížata Německá. Bavorské
vojsko vtáhlo do země a spojivše se s českým panstvem pře
padlo Klatovské Husity, kdež horlivě působil kněz Jan Ne-
kvasa, kterýž upadl do rukou Bavoráků a jsa jimi strašlivě
zmučen, přivázán ku stromu, obložen slamou a chrastím a u-
pálen.
—OQO—

Jan Žižka zvolen vojenským vůdcem Pražanů.

„„Národ, jenž procitne životu novému, ať se
nejvíce chrání klesnouti v dřímotu, an mu vy
vedení obecného převratu nevyhnutelně zapotřebí
jest, by v něm doutnající oheň v plamen rozžat,
ne však utlumován byl!“

Dva dny před příchodem venkovských Husitů do Prahy

zahnali Pražané vítězně vedeni rytířem Mikulášem z Husince
a Janem Žížkou z Trocnova, vojsko královské ze strážných
míst na Malé Straně na hrad (jak již uvedeno), při čemž Pra
žanům padlo do rukou mnoho zbraní, koní a jiné velké kořisti,
kterou královští, strachem jati, zanechali. Při tomto tuhém a
krvavém boji mnoho lidu s obou stran pobito bylo. Zatím nasta
la noc, o níž kronikář praví, že to byla noc úzkosti, trúchlivosti
a lkáni, kterou přirovnává soudnému dni, neb všechny zvony
neustále bily na poplach, by lid neustále boji hotov byl —
tak že královna Žofie s panem Oldřichem z Růže ve strachu
velikém o půl noci z hradu Pražského utekla, jejž večer krá
lovští jen stíží proti Pražanům udrželi, kteří kolem deváté ho
diny vrátili se na Staré a Nové Město, nechavše si dobytí hra
du na příští den
— čehož královští použili, vyřítili se z hradu,
přepadlí Malostranskou radnici a odnesše z ní knihy a poklady,
zapálili jí, při čemž shořelo víee domků přiléhajících! Nežli při-
chvátala pomoc Husitů, královští zase uprchli na hrad a odvlé
kli sebou několik měšťanů Malostranských.
Staří dějepisci dosvědčují, že při těchto bojích zvláště Žiž
ka vynikal a na slovo vzat, byl od Novoměstských za vojenské
ho vůdce zvolen. Mezi tím, jak jíž praveno, přitáhli ozbrojení
poutníci z venkova do Prahy a v neděli 5. listopadu 1419. po
poledni pustila se Novoměstská obec Pražská poznovu v boj
s královskými za pomoci venkovského lidu, který se nedal od-
strašiti tím, že žoldnéři královští cvičenější a zběhlejší ve zbra-
ní byli; cit vlastenecký a síla mravní, jakáž v lidu procitne,
když velikému podniku se odváží, dodávala zmužilosti Husi
tům, že šťastně vítězili nad královskými, ač padlo lidu mnoho
s obou stran. Vidouce pánové se strany královny, že jim vítěz
ství nekyne, nabízeli příměří, které také bylo uzavřeno až do
slavnosti sv. Jiří. Přičinili se tomu starší obou stran se záru
kou 50 tisíců kop pokuty pro porušení jeho kteroukoliv stra
nou. Královna s pány se prohlásila obci Pražské, že hájiti budou
zákona Božího a pravdy Evangelické s přijímáním pod obojí
po celém království. Obec Pražská naproti tomu se zavázala
královně, že nebude ničiti obrazy svátých aniž drancovati a bo
riti kostelů a klášterů a současně ihned postoupila královským
Vyšehrad, ač tomu Žižka zbraňoval slovem svým!
Této povolnosti měli Pražané brzy litovati, neb právě z
Vyšehradu později mnohé nesnáze a škody Pražanům vzešly.
Toto příměří uprostřed vítězné doby Pražanů, nebylo nikterak
vhod osvícenějším vůdcům strany národní, zejména Žižkovi a
Husineckému, kteří dobře předvídali co zlého z toho povstane,
neb jim záleželo na tom, aby lid zůstal v bojovném nadšení a
zvláště do budoucnosti hledící Žižka se obával, že příměřím a
pokojem bude lid uspán a revoluce tím ochabne tak, že všechny
naděje pro čistou národnost Českou opět v nivec klesnouti
mohou.
Další příčinou velké nespokojenosti Žižkovy bylo postou
pení Vyšehradu nepřátelům, s kteréžto pevnosti bylo možno o-
panovati Nové Město, ba i část Města Starého. Na štěstí, krá
lovská strana neměla příliš mnoho vojska a obsazením Vyše
hradu ještě více se rozptýlila a tedy jedním rázem na město se
vrhnout! nemohla.
Avšak revoluci hrozilo největší nebezpečí v tom, že krá
lovna Žofie neustále dopisovala Zikmundovi, žádajíc jej o po
moc a tento také měl dosti času sbírati vojska a do pole se sta
větí a povedlo-li by se jemu rychle se silou vojenskou vrazíti
do Čech mohla býti Praha ztracena a započatá revoluce vel
ké škodě a hanbě národa Českého ukončena.
Pražané ku všemu nezachovávali žádnéhoi veřejného po
řádku mezi sebou, hovíce zcela svým náruživostem, takže mezi
nimi denně přibývalo zmatku a nejistoty, proti čemuž sám Žiž
ka hněvem velikým zahořel. Zářící duch jeho vše prohlédal a
proto v nespokojenosti své s mnohými náčelníky revoluce ku
straně v činnosti neochabujících a dobrý pořádek držících opo-
sičníků v čelo se postavil — načež se svými přáteli ř eňk em
Švihovský m, s W olkounem a jinými opustil Prahu a
dal se na Plzeň, kde horlivý kněz Koranda množství lidu pro
kalich a národnost získal. Tam byl Žižka nadšeně zřijat i staral
převahy, vyhnav
se hned o to, aby strana Česká dosáhla zde
odpůrce kalicha z města.
Sigmund popuzen zprávami z Čech a) dopisy _ ^ Žofie,
_ králové
umínil sobě bez prodlení udusáti bouře národní, nemysle na to,
16
že již pozdě na předpisování národu, jenž pout královských již
se zbavil — rozkazovat! lidu, který mimo Boha na nebi a rov
nosti a svobody na zemi žádného pána nad sebou neuznával,
neb se Čechové považovali za pány země a za schopna sami
sobě vládnouti. Cit vlastenecký je poháněl úplnému se osvo
bození z pout cizáků
Sigmund však seznav, že přece jen by pro něho bylo nebez
pečným do vzbouřené země bez příprav vkročiti, sezval sněm
do Brna na den 27. prosince 1419., kamž mimo Sigmunda a Žo
fie mnoho knížat, biskupů a vyslanců panských i městských z
Čech a Moravy se dostavilo. V čele vyslanců Pražských stál
Čeněk z Wartenberka, nejvyšší purkrabí, sice kališník,
ale nedosti přesvědčený a národností proniknutý muž, který
by s celým srdcem a duší svou pro národ žiti i zemříti se od
hodlal. Pražští vyslanci sice vůbec náleželi straně pod obojí a
přivezli sebou i kněze své, kteří v hostinci mší četli a svátost
pod obojí podávali — avšak hanbě své, tito vyslanci odložili
povinnou hrdost před králem, neb jsouce na třetí den před
krále puštěni, klesli před ním na kolena, jako otroci, by jej co
krále svého pozdravili. Vzpupný Sigmund nechal je ku zahan
bení jich klečeti, hrubými slovy jim vyčítaje počínání' lidu če
ského a nazývaje celý národ buričským, hrozil trestem, pakli
Čechové nebudou jakýchkoliv jeho rozkazů poslušní. Úřední
kům královským, kteří přináleželi Husitům, kázal sestoupit!
se svých úřadů a místa jich odevzdat! jen takovým katolíkům,
o nichž byla záruka, že jemu oddáni jsou — na př. J a n z M i 1-
čína z Kostelce, jenž byl purkrabím na Karlově Týně,
musel postoupit! svůj úřad Zdíslavu Truchsovi z Buřenic,
Avšak Žižka s mnoha revolučními vůdci v Plzni současně
se ujednali za žádných okolností vládu nad Čechy Sigmundovi
nepostoupiti! Úmluva tato měla pro Sigmunda ten následek, že
všechno jeho snažení po české koruně zůstalo marným, pokud
Žižka (a jeho věrní přátelé Prokopové) na živu byl, který stál
zde v předsevzetích svých co skála a nebýti jeho — vrtkavá a
příliš ústupná Praha jistě by byla hanebně podlehla piklům Sig
num dovým.
Sigmund rezeslal listy po Čechách panstvu a vyššímu úřed
nictvu, aby hleděli vyhubení Husitů, čímž proti sobě vyvolal
nesmiřitelnou nenávist, stupňovanou ještě tím, že vyhnané z
Prahy katolické kněžstvo opět se přičiněním Sigmundovým do
Prahy navracelo. Sigmund mezí tím se odebral do Vratislavi,
kdež tamní Husity ukrutně pronásledoval a odkud Čechům
vzkázal, že vtrhne do Prahy přes sbořené hradby, pakli ihned
své zbraně na hrad purkrabímu neodevzdají — o čemž Pražané
však ani slyšet! nechtěli, ačkoliv posud příměří vůči králové
Žofii zachovávali.
Po venkově však bylo jitření veliké, neb Žižka neustále lid
rozpaloval a pohyboval téměř celou Českou zemí. Husitský
kněz Vaněček sezval opět lid blíže hory Tábor, kdež sobě

2 17
 obydlí vystavěli a Táborskými se nazvali. To byl počátek Tá-
boriíů, pred nimiž se později Evropa chvěla. Tito se umluvili
přepadnouti a dobyti hrad Gusti, jehož pánem byl S e z i m a
z Růže, Sigmundovi oddaný a zatvrzelý nepřítel strany ná
rodní. V městě Gusti se nacházel také klášter Dominikánů, ne
přízni vců Husitům. Na škaredou středu po posledním masopu-
stě, kdy obyvatelé Oustečtí ještě v hlubokém spánku dleli, pře
lezli Husité hradby, nesouce smrt a hrůzu s sebou. Když Husité
Sezímu a Dominikány přemohli, vrhli se na blízký hrad Hradi
ště, který dali pod ochranu horlivému Táboritu Prokopovi
z Kamenic, a zbořivše až do základů městečko Gusti, kamení
z něho přenesli na horu, kde Hradiště stálo a zde založili mě
stečko nové, v němž se síly jich soustřediti měly, poněvadž se
více na Prahu spoléhati nehodlali. Jakmile Žižkovi o tom zprá
va podána byla, ihned poslal Chvala Řepického s mno
hými bratry ku pomoci a ochraně Táboritům — ba sám navští
vil ono místo a dle jeho pokynů a návrhu se hora tato opevnila
a mnoho domků v této pevnosti se postavilo, která nyní obdr
žela jméno Tábor, jež co nejskvělejší hvězda české slávy a hr-
dinností po věky bude zářiti.
Kněží Táborští pokračovali v horlivosti své tak daleko,
že rozeslali dopisy po všech krajích Čech a povzbuzovali národ
učení Husovu lásce pro svobodu — což mělo takový ú-
činek, že mnozí selští i řemeslni lidé opustili svá bydliště a s
veškerým majetkem, se svými rodinami táhli do Tábora, v němž
ryzí duch husitský panoval. Mezitím Žižka se svými přáteli v
Plzni (jež od Táboritů nazývána byla Sluncem Vlasti) staral se
o to, aby lid pravidelně se ozbrojoval, z přesvědčení toho, že
bez boje nelze proniknouti národní revoluci a proto také byla
válka heslem jeho a všech Táboritů!
Poněvadž rovnost a volnost Husitů pod Žižkou nepřipou
štěla předností panstva, v němž pouze sobě rovné bratry a se
stry lid spatřoval, odtrhla se velká část panstva od učení Hu
sova a přestoupila opět ku katolíkům, u nichž ten nesmyslný
názor panoval, že krev panstva jest šlechetnější než krev lidu
prostého a také se pánům nelíbilo řízení republikánské, neb do
bře rozuměli, že tam, kde národ sám vládne, není chuti ani po
třeby, aby lid v potu tváři dřel na darmožrouty a jich koně a
nevěstky. Proto nyní panstvo všemožně podporovalo Sigmunda
a řád královský, pod jehož štítem by oni bezpečně zase odpo
čívat! mohli. Mezi těmito odpůrci svobody nalézal se též B o
huslav ze Švamberka, který vší silou pronásledoval Hu
sity a poněvadž jeho statky na blízku Plzně ležely, obořil se
přímo na Plzeň, při čemž se ukázalo, že město ono nezasluho
valo názvu „slunce vlasti“, neb Plzeňští, jinak oddáni národní
straně, přese vše měli mezi sebou tolik zatemnělců a duší otro
ckých, že tam zář slunce nikdy úplně proraziti nemohla a tem
nější Husité v nebezpečí zrady stále se nacházeli.
 Švamberk oblehl Plzeň, kterou Žižka se svým lidem udat
ně bránil — ale nedostatkem zbrojenců, an poslal C h v a 1 a
Řepického se zástupem ozbrojenců do Tábora, a hlavně pi
klemi katolíků Plzeňských, kteří jemu podkopávali všechno
snažení, byl nucen vstoupili v příměří se Švamberkem, vymíniv
sobě, předně: aby Plzeňským bylo dovoleno přijímání pod obojí
a za druhé: aby Žižkovi a jeho Táboritům nebylo činěno pře
kážek, s ženami a dětmi svými se do Tábora odebrali! Králov
ští v prvním okamžiku byli rádi, že se zbavili Táboritů a povo
lili Žižkovi vše, co si vymiňoval — aie nedostáli slovu ani v
jedné ani v druhé podmínce. Sotva že Táborité Plzeň opustili,
již se Husitům zapovědělo kalicha podávati a Husitům pro pře
silu katolíků nebylo lze se protivit!.
Rovněž tak to dopadlo i s druhou výminkou, se svobod
ným odchodem Žižky z Plzně do Tábora, neb Švambeťk zrušil
svůj rytířský slib a dal se přemluviti ošemetným mincmistrem
Kutnohorským, Janem Divokým, vyznačujícím se dare
báctvím a ukrutenstvím, s nímž spolčeni byli velkopřevor ně
meckých rytířů ve Strakonicích, Jindřich z Hradce,
Petr Šternberk, Jan z Opočna a Hanuš Kolo
vrat. Tito hanební spojenci se usnesli, Žižku na cestě přepad-
nouti a takto zrádně hlavní moc Husitů hned v nočátcích roz
drtili!
—OQO—

První válečný úspěch Žížkův.

„Na nepatrné prostoře několika desítek čtvereč

ných sáhů mezi rybníky Markovcem a Škaredým
uhájila se vítězně hrstka Husitů v počtu čtyř set
i se „sestrami a práčaty", mající s sebou pouze
dvanácte vozů a devíti jízdných koní, ohromné
přesile královských! Vždy jeden český „sedlák-
Husíta" na tucet obrněných rytířů!
Tam a dozvuky této bitvy — dobytím Vozíce na
Velký Pátek 5. dubna 1420. položen základ váleč
né síly husitské, před níž se po desítiletí třásla
pyšná západní Evropa. Žižka si zde pomohl o-
hromnou kořistí válečnému materiálu, který je
mu pak umožnil postavití se proti kterémukoliv
nepříteli!"
Bylo to dne 25. března 1420., kdy opustil Žižka město Pl-
^eň. Provázel jej Břeněk Švihovský, muž mladý, pln zá
palu pro národ, pak V olkoun z Adlaru a jiní mladí rytíři
a kněží znamenití jako horlivec Václav o randa a Mar
ko 1 d. Hned po jich odchodu spojili se Plzeňští ík velké své
hanbě s velkopřevorem a pustili se za Husity, co zatím ostatní
královští obrněncí a jízdní se v Písku shromáždili, kteří se na

2» 19
 cestě velkopřevoru připojili, by Žížku ohromnou převahou,
porazili.
Žižka na svém tažení as půl druhé míle od Tábora ku vsi
Sudoměřicům se dozvěděl, že za ním takřka v patách Švam-
berk s královskými ve velkém množství se blíží. Na to Žižka u
rybníka Škaredého*), z něhož právě voda vypuštěna byla, za
razil, nemaje více, nežli 400 bojovných mužů i žen s dětmi, 9
jízdních koní a 12 válečných vozů. Těmito nepatrnými prostřed
ky mohl jen neobyčejný válečný duch jako byl Žižka, posta-
viti se na odpor Švamberkovi s několika tisíci obrněného a do
bře vyzbrojeného vojska.
Důmyslný Žižka mžikem přehlédl okolní polohu a s ob
divuhodnou rychlostí již dával rozkazy sestavení vozové
hradby a vykázal každému vhodné stanovisko obraně a uspo
řádal vše tak, že s jedné strany kryl jej rybník proti návalu ne
přátel — s druhé strany bařiny a s ostatních stran vozové
hradby a tak očekával nepřítele. Také již v okamžiku zde bylí
královští v plné jistotě ve svojí přesilu a zvláště v četnou jíz
du železných pánů, vysmívajíce se, že těch několik sedláků-
Husitů svými koňmi rozšlapou a na jich kopytech roznesou! Tu
hý byl boj o vozové hradby — hájené rekovným lidem Žižko
vým — šípy královských žoldnéřů jen se sypaly na Husity a
vždy blíže se stahovaly jich řady ke hradbám, ale vždy je sta
tečně odráželi Husité od vozů. Obrněncí opět s posměškem
vjeli do vypuštěného rybníka, by odtud vedli strašlivý útok —
ale krůtě byli potrestáni, neb koně se jim zabořili do bahna,,
takže musili seskákati s koní a zapletše se do ženských závojů,
jež „sestry“ na bahně a rákosí rozestřely (dle letopisců) a ne
mohouce se vůbec v brnění hnouti, většinou hynuli v bahně.
Další řady jezdců byly rozbity výstřely husitských „hadů". Za
tím nastal večer a hustá mlha vystoupila, ale královští, že so
bě předsevzali Žížku téhož dne zničiti, neupustili od boje,
znovu a znovu útočíce — tu však vůdce Husitů Žižka prudce
vyrazil se svými z hradeb vozových a udeřil co blesk v řady
nepřátelské a v strašlivém boji muže proti muži přivedl nepřá
tele v takový zmatek, že sami sebe navzájem pobíjeli. Tím byla
bitva rozhodnuta — královští se dali na útěk, zanechavše mno
ho pobitých a raněných na bojišti, mezi nimi i Strakonického
velkopřevora. V řeži té bohužel padl i odvážlivý a hrdinný pří
tel Žižkův Břeněk Švihovský, probodnut jsa mincmistrem kut
nohorským Mikešem Divůčkem.
Touto bitvou zahájena řada vítězných bitev, kterými Žiž
ka s národem odolal celé Evropě. A musíme doznati, že tehdy
Jan Žižkaz Trocnova se svými nadšenci za
chránil u Sudoměřic český jazyk a' celý český
*) Toto historické místo — hráz rybníka Škaredýho,nalézá se ne
daleko Sudoměře,půl hod. cesty od stanice Ražic,do níž z Písku, ze Stra
konic i z Vodňandojede se dráhou za několikminut. Přístup z okr. silnice
kol rybníkaMarkovce.
.n á r o d. Neb kdyby očistné hnutí (jakým bylo v Čechách jak
po stránce mravní, tak i po stránce jazykové) bylo se podařilo
zde u Sudoměřic již v zárodku potlačiti, pak veta bylo po nás
v krátkosti v zátopě šířícího se Němectví,
—ooo—

Jan žížka zdokonaluje výzbroj svých bojovníků.

„Nemaje Žížka z počátku dosti prostředků proti
nepřátelům katolíkům a Němcům, jež se v jedno
spojili, přemýšlel, jak by nedostatku tomu odpo-
mohi — i zpravil lid venkovský, který všeho vál
čení byl nepovědom, tak, že sekerami, cepy, pí
kami a oštěpy, jakožto známým nářadím, bez dlou
hého učení bojovati mohl — a vozy, které do té
doby jen pro obtíž vojsku byly, použil obra
žení svého lidu, v nichž se proti náběhům nepřá
telským uzavřití mohl a sestavoval hradbu vozo
vou tak, že jeho bojovníci z ní dobře ven vybí
hali a útočili mohli
— nepřítel však, jakmile do
vnitř vskočil, musil mezi vozy zahynouti."

Na úsvitě druhého dne opustil Žížka bojiště u Sudoměřic

a vzav v blízkém městečku Oujezdě potřebné vozy pro raněné,
kázal jích položit do okolních vesnic vyléčení a současně oz
námil do Tábora své vítězství a svůj příchod
— i vyšli jemu
boří s plesáním vstříc, by jej do městečka svého
Tá
Tábora uvedli!
Pověst o slavném vítězství Žižkově roznesla se v brzku po ce
lých Čechách a náramně na lid působila, který houfně opouštěl
svá bydliště' na sídlech pánů a přicházel do Tábora a měst
Husitům nakloněných. Bylo viditelno, že se počátky dobře daří
a dala se očekávat! jistota úplného provedení národního pře
vratu.
Za hanebnou zradu královských umínil sobě Žižka jich po
trestat!, maje nyní větší počet lidu, sice primitivně vyzbroje
ného, ale za to velice udatného, touhou po pomstě i udržení
své svobody hořícího. Tu se dozvěděl, že velká část jízdy ne
přátelské, zvané železní mužové, položila se právě do Vožíce,
městečka tehdy dosti pevného. Poněvadž Táborité té doby nut
ně potřebovali koní a brnění zařízení válečné jízdy, byla Žiž
kovi tato příležitost velice vítána opatření uvedených pro
středků. Sebral rychle své bojovníky a táhl s nimi tiše na Velký
Pátek 5. dubna 1420 na Vožíce, kamž dorazil v noci,
prolámal a slezl hradby a s náramným hlukem vpadl
do městečka, jež zapálil a přepadl neočekávaně želez
né muže, jež pojal strach a hrůza před smrtícím ra
menem Žižkovým a kteří se dali na útěk do blízkého
kradu ve zmatku a nepořádku velikém, při čemž jich veliké
množství pobito bylo a tak padlo Táboritům do rukou na tisíc
koní a mnoho brnění mimo zajatců, takže si mohl Žižka první
pořádnou jízdu září diti a tak své pěší bojovníky proti nenadálým
útokům nepřátel ochrániti! Od té doby počali Husité i na ko
ních válčití a tak splněna touha Žižkova po zdokonalení vý
zbroje jeho vzrůstající bojovné moci, která nabývala tím dobré
i hrůzné pověsti po veškeré zemi české a mohla číniti přípravy
veřejnému válečnému vystoupení proti nepřátelům české re
voluce.
Mezitím také Praha nespala a pod rouškou příměří a po
koje tajně sobě strany úklady strojily. Když pak vyslanci Praž
ští přišli od Sigmunda z Brna se zprávou, jak nemilostně byli
jím přijati a jaké přísné nařízení proti vzbouřeným Čechům
přinášejí, radovali se z toho stoupenci Sigmundovi, doufajíce,
že již bude veta po Husitech jakmile se Sigmund své věci o-
pravdu ujme a domnívali se, že jakmile lůza česká spatří vojsko
Sigmundovo, že se rozuteče a že Praha hned padne v královu
moc a pak běda těm, kteří se proti němu stavěli. Pro lepší jisto
tu ale odnesli své jmění na Vyšehrad i jinam do bezpečí! Také
se chystali po uplynutí příměří ku vyhlazení a vyhnání Husitů
z hlavního města.
Avšak i Husité v Praze sbírali své síly ku dalšímu odporu,
zvláště, když se dozvěděli, jaké pokroky dělají Táborité po
venkově. A tak 3. dubna 1420. sešli se náčelníci Pražských Hu
sitů na staroměstské radnici, kdež se zavázali přísahou přijí
mání kalicha pod obojí brániti proti komukoliv. Zvolili sobě 8.
setníků jímž odevzdali klíče radnic staroměstské i novoměstské
jakož i od bran městských a dali jim ruce 24 důstojníků.
Čeněk z Wartenberka, purkrabí Pražského hradu,
nemoha zapomenouti ponížení, jehož se jemu co vyslanci od
Sigmunda dostalo, spojil se též s Husity proti Sigmundovi a ro
zeslal list po Čechách, v němž uváděl příčiny proč národ český
nemůže uznati Sigmunda za svého krále, čímž Sigmundovi ve
lice uškodil, an velká část národa až dosud nerozhodná přistou
pila nyní Husitům. Při tom však nezapomněl Wartenberk
nikdy na to, že jest šlechticem a byl toho názoru, že vláda se
nemá ponechávat! lidu obecnému nýbrž pánům.
Rovněž v Jižních Čechách vzmáhalo se hojně husitské ná
boženství a čím šťastnější Táborité bylí v počínání svém, tím
více se nim přidávalo lidu, zejména z kraje Bechyňského.
Také povstala v Hradeckém kraji nová strana Husitů,, zvaná
Orebité od hory Oreb u Třebechovic, jichž hlavním vůdcem byl
pan Hynek Krušina z Lichtenberku a kteří stálí
s vyznáním svým mezi mírnými Pražany a ohnivými Tábority.
Tito Orebité táhli též Pražanům na jich žádost ku pomoci a se
zpěvem se blížili ku Praze. Pražané jim vyšli dne 1. máje 1420
naproti se svými prapory a kalichem. Uvedli je do města a uby
tovali je v okolí sv. Apolináře, dajíce jim za úkol chránití Prahu
před výpady královských z Vyšehradu. Projevili jim takovou
úctu, že sobě zvolili jejich vůdce Krušinu za svého polního hejt
mana a svěřili jemu vedení války.
Nad tím se však rozhněval Wartenberk, který si dělal sám
naděje na vůdcovství, zavřel hrad Pražský, jehož byl velitelem
a odevzdal jej královským — čímž došel opět milosti u Sig-
rnunda, ale Čechy byl zavržen a jeho šlechtický znak před staro
městskou radnicí veřejně rozbit a na potupu pošlapán byl. Vy
dáním Hradu Královským ovšem Pražanům zasazena velká rána
neb nyní zase měli proti sobě dvě pevnosti Hrad a Vyšehrad.
Ku všemu ještě Krušina opustil Prahu pod záminkou, že musí
na venku chránit! svých statků.
Římský papež pak vydal klatbu nad Čechy,
v níž slibuje, že každému, kdož oliv by za
vraždil Čecha, budou všechny hříchy odpuště
ny a svolával všechny národy do boje proti Čechům. Když tato
klatba hlášena byla v kostelích ve Wratislavi a přítomný Jan
Krása, měšťan Pražský zastával se nauky Husovy, byl jat,
koňmi smýkán a upálen na rozkaz Sigmundův!
Konečně přišla do Prahy zvěst, že Sigmund vtrhl s veli
kým množstvím žoldnéřů do Čech, odhodlán Husity poslušen
ství piívésti neb docela vyhladiti a také armáda jeho páchala
neslýchaná ukruterťství zvláště v kraji Boleslavském, kde i
mnoho žen a dětí ohněm spálili.
Když královští z Vyšehradu jednoho dne učinili výpad a
porazivše novoměstské stráže, strhali a spálili hradby proti Vy
šehradu postavené, uzavřeli Novoměstští, ztrativší zmužilost
— příměří s Hradem i Vyšehradem a vyslali posly ku králi Sig-
mundovi, který již dorazil do Kutné Hory, s dary a prosbou
za milost. Sigmund poslům rozkázal jiti zpět do Prahy a vy-
říditi, by Pražané strhali hradeb a když to Pražané vykonali,
opět je zavolal a dal jim nový rozkaz, aby staroměstští
odevzdali všechnu zbraň na Hrad a Novoměstští na Vy
šehrad! Když však lid uslyšel rozkaz tento, zahořel v hněvu,
že raději zahyne v troskách města nežli by se podal a tak Praha
nejen odmítla rozkaz Sigmundův, ale stavěla nové hradby a ba
rikády a rozeslala současně posly Táboritům a jiným městům,
by jí spěli ku pomocí proti králi.
Táborité, vedením Žižky, Husineckého a jiných vůdců,
hned táhli Pražanům na pomoc a cestou zapálili Benešov, když
jim Benešovští bránili městem táhnouti a rovněž u Sázavy se
museli brániti útokům královských ale šťastně dorazili do
Prahy, kamž zároveň již i ze Žatce,—Slanýho, Loun a odjinud
pomoc došla.
Jako pevný řetěz spojili se nejpřednější z Pražských a
vůdcové Táboritů, Orebitů a jiných proti Sígmundovi a všem
nepřátelům kalicha a ustanovili též, by vyloučen byl z Prahy
každý, kdo nechce přijímat! pod obojí a tak mnozí z katolíků
raději přestoupili Husitům, by mohli zůstat v městě ale jiní
opustili svých domácností, jež ihned byly ponechány příchozím
bojovníkům. Veškeré ženy Husitské přihlásily se ku práci na
opevněních Prahy od Emaus až do Kateřinek, by novoměstští
byli chráněni před výpady Vyšehradských.
Sigmund zvěděv o tom všem, rozloben táhl s velikou mocí
ku Praze ale na zprávu, že Husité uzavřeli s celou svojí mocí
naň udeříti dříve, nežli z Německa další posily obdrží, s veli
kou rychlostí couvl až ku Staré Boleslavi, zanechav Čechům
velikou zásobu potravin v ležení. Poněvadž dlouho jemu nepři
cházela pomoc z Německa, jezdil s husary svými sem tam po
krajích, drancujíce a páchaje mnohá ukrutenství na lidech —
současně pak nařídil Ulrichovi z Růže, aby oblehl Tábor. Jak
mile o tom došla do Prahy zpráva, ihned Mikuláš Husinecký
se svou jízdou spěchal z Prahy Táboritům na pomoc. Obořil se
nenadále na obléhatele a posádka z Tábora současně co litá
saň se na nepřítele vyřítila, který byl nejen úplně poražen,
ale zanechal Táboritům hojnou a vítanou kořist.
Té doby též v Hradeckém kraji s úspěchem Husité bojo
vali! U Pardubic se sešla velká část sedláků a uhlířů, kteří do
bili Králové Hradce, tamnější katolíky vyhnali a majetek si
rozdělili.
—OQO—

Veliké vítězství Žižkovo na hoře Vítkov,

(Žižka se svými Tábority zachránil Prahu.)
,,,,Papež svolal do boje proti Čechům všecky ná
rody celé Evropy a ti, ozdobivše se křížem, přišli
vyhubiti a zahladiti všecko to kacířské plémě Če
chů. Přitáhli na nás Bavoři, Frankové, Švábové,
Švýcaři, Sasové, Durynkové, Foitlandští Vestfálo-
vé, Štýráci, Rakušané, Korutané, Krajinci, Braban-
ti, Francouzi, Angličané, Španělové, Holandané,
Mišňáci, Srbové ze Sas, Braniboři, Poláci, Maďa
ři, Chorváté, Dalmatínci, Bulhaři, Valaši, Šikulo
vé, Kunové, Jazygové, Rusíni, Slováci, Rácové,
Slezáci, Moravané a konečně ti zpronevěřilí Če
chové strany Zikmundovy. Jíž plesali nepřátelé
naši, než předčasně! Papež míní a Bůh mění!
Strážný anděl národa našeho stál při našem hr
dinovi Janu Žižkovi, jehož palcátu podlehlo těch
sto tisíc ze všech končin světa sehnaných žol
dáků!“
Na rozkaz papežův a obeslání Sigmundem všech říšských
knížat a měst sjelo se zatím velké množství Němců, s nimiž se
odvážil nyní Sigmund táhnouti blíže ku Praze, kdež na rovině
mezi Ovencem a Bruskou vykázal vojsku ležení. Bavorští a
Rýnští položili se pod Hradem blíže Vltavy, Míšeňští, při nichž
bylo asi 30.000 jízdných, položili se přímo u Obory a na březích
Vltavy rozložil se Albrecht, vévoda Rakouský. Sigmund, pro
vázen jsa knížaty i pány českými, za znění všech zvonů hrad-
nich, bral se na Hrad, kdež přijat byl kněžstvem katolickým, by
za několik dní co král země České korunovat! se zde dal. Na
to se snažil co nejlépe oblehnout! Prahu, obsadiv všechny ce
sty ní vedoucí, by nemohly se dovážeti zásoby Pražanům a
kázal obsaditi též horu Vítkov — ale tam se již usadil prozíra
vý Žižka sám, nadělav kolem sebe hradeb a zákopů.
Němci, kde jakého sedláka v okolí Prahy jen mohli, chytili,
a předvedli jej vojsku, pravíce o něm, že jest Husita, a upálili
jej. Sigmund si zatím neustále hleděl loupení a drancování, a
tak sebral všechny poklady i na Karlově Týně a Křivoklátě,
uschované tam králem Václavem, a když se nedostávalo žoldu
jeho vojsku, zabavoval co se dalo z kostelů.
Nadešel památný den 14. července 1420., v němž kázal Sig
mund současně se tří stran udenti na Prahu a zároveň i na Vít
kov a sice se 16. tisíci s Hradu na Malou Stranu — s tolika též
muži s Vyšehradu na Nové Město — s třetím zástupem na bránu
Poříčskou a markrabě Bedřich Míšeňský se svými 30.000 tisíci
a ještě s 8 tisíci jiného vojska, jež pokryla všecka pole špitál
ská (nynější Karlín a prostora kol Invalidovny) útočil na Žižku,
velmi pevně obraženého na Vítkově, proti němuž postavena
největší síla nepřátelská, což svědčí, že již Němci znali mistra
válčení českého, který nepohnutě co dřímající lev na Vítkově
ležel. Zbabělý Sigmund se dvěma četnými zástupy zůstal za
vodou, by jej palcát Žižkův nezasáhl, pozoruje začatý boj s na
dějí, že se na ráz Prahy zmocní a jeho žoldáci dávali jen na
jevo své nepřátelství voláním ,,Hus — Hus! Kacíři — Kacíři!“
Brzo se vyjevilo, že královské vojsko, jež bylo v pětinásob
né přesile, jest zbabělý, pouze za žold sloužící lid, kdežto Hu
sité bojovali co volní lidé, s vlastní vůlí a s plápolajícím srdcem
pro ženy a dítky své,'domov, vlast, víru a svojí svobodu a tak
na všech stranách rekovná síla Husitů nad žoldáky královský
mi převládala a tak bylí nepřátelé se všech straní odraženi.
Bitva na Vítkově počala se dobýváním věžky na vinici pod
Vítkovem, která byla jen málo Tábority obsazena a které se
brzy Míšeňští zmocnili, neb obezřelý Žižka nejevil posud vel
kého odporu a nechal nepřítele až na horu k samým hradbám
přirazit!, na nichž jen malý počet mužů, žen a dívek ku hájení
se nacházel, kteří nepřítele zdržovali nejvíce jen házením ka
menů. Tu však Žižka ze zálohy jako lítá bouře vypadl na Něm
ce, tu rána na ránu padala, cepy a palcáty rozbíjely lebky
Němců, mezi něž vnikali Táborité jako železné klíny a když boj
byl nejprudší, ohromné kameny se válely s hradeb na nepřáte
le, drtíce je pod sebou. Všude bylo Žižkovo oko i rámě a kde on
rozkazy dával, — tam v celé hrůze smrt řádila, ták že Němců
již strach se zmocňoval. Zde poprvé, vítězně a hrůzně zavzněla
píseň Táboritů ,,Kdož jste boží bojovníci“, která zněla nepřá
telům co chorál smrti. Ku všemu ještě se Pražané s velikým
hlukem a za mocného zvonění Pražských zvonů na poplach, vy
hrnuli z města, nad čímž se Míšňané zděsili, domnívajíce se, že
ío přichází celá síla Husitů — čehož opět použil Žižka a s no
vým napětím všech sil vrhl se na polekané Němce, které v ma
sách dolů srážel a nežli se Pražané hoře přihrnuli, byla po
rážka Němců úplná. Čechové utíkající Němce pobíjeli, v patách
jim jak vichřice jsouce a zděšení Němci, Žižkou na vše strany
rozptýleni, nemohouce se najednou dostati ku svým lodním mo
stům, by přešlí na druhou stranu Sigmundovi, skákali do Vl
tavy, v jejíchž vlnách téměř všičkní zahynuli.
Sigmund, jenž se na tuto zhoubu díval, neopovážil se pře
jiti přes Vltavu a odtáhl dále do Buben, na výšinu nynější Obo
ry, aby blízek byl své posádce hradčanské.
V této krvavé bitvě i ženy a dívky Husitů na hradbách
proti Němcům a Uhrům bojovaly jako lvice. Jejich heslem bylo
„Děvín" a raději život obětovaly, nežli by vykázaná jim Žižkou
místa opustily a před jejich smrtícím okem tváře žoldnéřů hrů
zou bledly. Sigmund nyní na vlastní oči spatřil, jak malicher
ným jest proti mužům, kteří jsou pravými náčelníky národa a
jak jích vůdce Žižka dovedl své bojovníky nadchnouti, že co
praví lvové Němce na Vítkově sápali, kteří byli v pateronásob-
né přesile. Byloť tehdy přes 100 tisíc dobře ozbrojených a vy
cvičených Němců v Praze, mezi nimiž mnoho panstva a přece
museli na všech stranách před pouhými sedláky (jak je Sig
mund nazýval) utíkati a to velice rychle!
Že však hlavní zásluhu o vítězství Žižka měl a statečně
horu Vítkov obhájil a vůbec Prahu zachránil, před vyvrácením
od zbabělého ale ukrutného Sigmunda či milostivého krále, kte
rý se v tom smyslu vyjádřil: „Počkejte, až tam budu — pak
vám vaše zdi jen po kolena sbati budou!", což mělo veliký ú-
činek jak na nepřátele, tak také na vlastní národ — proto k u
věčné oslavě vůdce Žižky, horaVítkovodté
doby nazv á n a Žižkove m, jakž po dnes se nazývá, aby
hlásala potomkům statečnost zvěčnělého muže národa, neb ne
stálo tehdy vůdce na světě, jehož duch by tak plamenný a v čas
nebezpečenství tak prozíravý a neohrožený byl, jako Žižka,
který vykázal válčení zcela novou dráhu. Žižka po svém vítěz
ství neopustil horu tu, ale dal ji ještě pevněji ohradíti, zůstav na
ní až do úplného odtáhnutí nepřítele od Prahy.
Z vítězství toho radovala se celá Praha — Husité shromáž
dili své starce a dítky a táhli s procesím po dvou s olivovými
ratolestmi v rukou z Nového Města do Týnského chrámu na
Starém Městě, by Boha velebili za udělení vítězství a v znění
zvonů pěli zvláštní píseň, složenou husitským knězem Č a p-
k e m:
„Díky Bohu zpívejme,
Jemu čest, chválu vzdávejme,
že Němce, Míšňáky,
Uhry, Šváby, Rakušáky
i poběhlé Čechy
zarmoutil, zastrašil i rozehnal!"
 Němci, rozezleni porážkou, kterou utrpěli nazvíce od se
dláků, pouze palcáty a cepy ozbrojených, obviňovali české krá
lovské vojsko ze zrady a nescházelo mnoho, že by mezi oběma
bylo došlo ke krvavé šarvátce, čemuž jen sprostředkováním
Sigmunda bylo zabráněno. Druhý den odtáhli Němci v houfech
do okolních vesnic, kdež mstíce se za své padlé krajany, ne
jenom všechna stavení zapálili, ale i schytané ženy, starce a dě
ti do ohně vházeli.
Čeští páni při straně Sigmundově, patříce na pustošení
vlastí cizáky, chtěli mezi králem a Pražany dohody docílili, sli
bujíce ^králi, že se jemu poddají, pakliže následující 4 články,
(nazvané později „Pražskými artikuly“) jim povolí a zaručí:
když 1.) bude dovoleno bez překážky kněžím husitským v ze
mi kázati; 2.) každému na žádost večeří Páně pod obojí podá
vali; 3.) pak aby nižádný kněz nesměl statků míli, nýbrž jako
Kristus a apoštolově, prostě žiti; 4.) aby nikdo nesměl býti tre
stán vrchností duchovní, nýbrž světskou!
Tomu však nedovolil papežský vyslanec, jenž se válečné
výpravy proti Čechům súčastnil a největším hněvem papežské
stolice Sigmundovi vyhrožoval.
Však i Sigmund sám po příkladu cizáků si počínal. Dav se
dříve v metropolním chrámě od arcibiskupa Konráda
pomazali a za krále korunovali, dal rozbiti všechny zlaté a stří
brné sochy a výzdoby chrámu pro své žoldáky, a záhy se- svý
mi husary přes Hloubětín odtáhl do svého věrného a pevného
města Kutné Hory, při čemž cestou i později zemi Českou hubil
a drancoval, dědiny pálil, lid ukrutně týral a všechen lup svůj
Němcům dával na prolévání krve Čechů, jichž milostivým krá
lem se nazývali chtěl — a takový zlotřilec dokazoval světu,
že má práva české koruně? Ano, měl práva, ale povržení
nad sebou, neb to nebyly skutky otce národa!
Sigmund, nemaje peněz pro říšská vojska, aniž měl naděje
na zdolání Čechů, byl nucen je posiati domů, avšak tito dravci
ve vzteku nad zklamanou nadějí ve vítězství, při svém návratu
přehrozná ukrutenství páchali, hanobíce ženy a ve stodolách u-
palujíce schytaný bezbraný lid. Také mnoha mužům a hochům
pravice usekali, by nikdy bojovali nemohli!
Po odchodu nepřátel z Prahy svrhli Táborité, kteří nyní v
Praze vládli, staroměstskou radu, která nechtěla schválili 12
artikulů Husitského náboženství a dosadili novou radu, kteří
vše schválili a potvrdili. V posledním článku bylo určeno, aby
zbytečné kostely, kláštery, sochy a obrazy byly zničeny. Hned
druhého dne Táborité vyvrátili ze základů bohatě nadané klá
štery u Klirrenta, na Zderaze a na Zbraslavi, Celkem zničeno
43. klášterů, z jichž zlatých a stříbrných kalichů se razily min
ce. Po vykonání toho všeho Táborité Prahu 22. srpna 1420. o-
pustili a do krajů venkovských odtáhli.
Na to Pražané oblehli s několika tisíci Orebitů Vyšehrad
tak důkladně, že posádka královská hladověla. Když se o tom
Sigmund dozvěděl, sebral vojsko a táhl Vyšehradským ku po
moci. Dorazil 1. listopadu 1420. na Pankrác, odkud se díval z
povzdálí na boj své armády s Pražany a Orebity a viděl své
hanbě, jak opět sedláci cepy jeho panstvo i vojsko poráží i dal
se na útěk a nezastavil se až v Kutné Hoře. Posádka, vyhradiv
ši si volný odchod, ještě týž den Vyšehrad postoupila Praža
nům, kamž druhý den vyhrnul se lid z Prahy a vydrancovav vše
z kostelů a královského paláce, budovy ty pobořil, čímž vyko-
nána odplata za všechny škody, jež Vyšehrad Pražanům způ
sobil a za ty, kdož pod ním krváceli!
Sigmund porážkou a ztrátou Vyšehradu až šílenosti roz
vzteklen, pustil zcela uzdu svým surovým Uhrům a ti na svém ú-
těku páchali neslýchaná ukrutenství, zejména v krajích Podě
bradském a Nymburském; všude pálili a vraždili a ženské dříve
zhanobivše, života zbavovali, Prachatičtí katolíci pak vyhnali
Husitské obyvatelstvo, ba některé z nich i upálili. Na jednohlasné
usnesení Táboritů pomstíti se za utrpení bratrů svých, dobyl
Žížka 12. listopadu 1420. Prachatic, při čemž mnoho obyvatel
stva pobito.
Vítězstvím a dobytím Vyšehradu Pražané povzbuzeni ro
zeslali po všech pánech a městech listy, v nichž si hořce na
Sigmunda stěžovali spolku proti němu vybízeli, slovy: „Žá
dost všeho dobrého Vám, přátelé milí! Žalujemť Vám na Sig
munda Uherského, kterýž zapomenuv se nad urozeností svou
královskou a příklad dobroty a milosti svých předků od sebe
zapudiv, oddal se jest na ukrutnost neslýchanou, kterou této
koruně království Českého ukazuje pálením, panen i paní o-
havným násilím, lidí i dítek mordováním a jiným bezprávím!“
Nedlouho na to sešli se v Praze rozliční páni, mezi nimiž i
Žižka a Husinecký, z nichž mnozí navrhovali, by zvolen byl no
vý král a aby požádán byl tomu král Polský, čemuž se vší
mocí vzpíral Husinecký, namítaje, že národ nepotřebuje vůbec
krále a když mnozí s ním nesouhlasili, opustil pln hněvu schů
zi, dokládaje, že více do Prahy nevkročí, i odjel ihned z Prahy,
na cestě však utrpěl úraz, následkem čehož zemřel a jeho smrtí
stal se nyníŽižkaúplně vrchním vůd c.e.m Tábo
ritů!
Na to se v Praze v Karolíně sešel sněm, na němž se Če
chové smluvili, o zvolení krále pro Čechy, aby Sigmunda zba
vili vší naděje na českou korunu a tím, dle jich mínění pořádek
a mír Čechům zjednali, o nějž sám Žižka velkou péči měl! Proto
hned Češi četné poselstvo vypravili do Polska ku králi Wladi-
slavu, s pozváním, by dosedl co král na český stolec. Poselstvo
to však bylo cestou v Ratiboři zajato vévodou Mikolášem a
králi Sigmundovi do Brna vydáno, kterýž ve své ukrutnosti dal
vsaditi nejpřednější z poselstva do žaláře a jich služebnictvo od
pravili! — Zatím Pražané a Táborští vytáhli dobývání hradů
a měst českých, které stály při Sigmundovi a při katolické
straně!
—ooo—

Žížka trestá nevěrná města a hrady,

„Hle, jak Žižka válčí! Od města městu
rum a popel další ukazují cestu!
Za ním táhnou muži, s těmi ženy, děti;
smrti se zadluží, kdo je chce viděti.
Města, chrámy v Čadu, hradby pobořené —
hrady bez pokladů, tvrze pokořené !'1
Wěnc. Molienda,
Pochodeň všeobecného požáru vzplála po vší vlasti Čechů,
všechen lid se sbíhal v tábory válečné, vozy se srážely v nedo
bytné hradby a mstitelé Husovi bořili chrámy a kláštery svato
kupců, hrady a města proradná!
Mezi tím, co Pražané přepadli v lednu 1421. Nový Hrad u
Kundratic, přemohli posádku královskou a hrad zapálili a vy
vrátili, táhl Žižka s Tábority do kraje Plzeňského, kde se
zmocnil klášterů Chotěšovského a Kladrubského a dobyl
pevného hradu Krasikova, na němž se uzavřel Bohuslav ze
Švamberka, nechal hrad dozoru Řepického a sám pak táhl
pryč a položil se před Tachovem. Mezi tím však i Táborité u-
írpěli na několika místech pohromy. Tak horníci Kutnohorští,
vedeni mincmistrem Flaškou, přepadli Přelouč, kde skoro vše
povraždili a 120 Táborítů odvlékli do Kutné Hory. Nedlouho
potom přepadli opět Chotěboř, na tisíc lidu pobili a vůdce mě
sta, kněze Hromádka z Jistebnice a dva jiné kněze
zaiali, do Chrudimi odvlékli a zde na náměstí upálili. — Též
Žatečtí Husité utrpěli od katolíků Mosteckých a Chomutov
ských, vedených Mikulášem Chudým a konečně kato
ličtí Slezané vtrhli do Čech, spálili Poličku a na Ostaši zabíjeli
lidí napořád, muže, ženy i děti, vyřezávajíce jim napřed jazy
ky; bojíce se však, by se nesetkali s Husity, vrátili se rychle do
do Slezska.
Tu Sigmund, zvěděv o tom všem, opět dostal chuť vytr
hnout! na Tábority a vypravil se ku pomoci městu Tachovu,
kdež opatrný Žížka před jeho přesilou ustoupil, sesíliv posádky
dobytých míst a spěchal pro nové bojovníky Táboru a žádal
současně i Prahu o pomoc, která jemu hned znamenitou posi
lu s 320. vozy válečnými poslala, takže Žižka jsa opět sílen,
hnal se rychle Sigmundovi, který se právě chystal obléhatx
klášter Kladrubský — ale jakmile uslyšel, že Žižka se blíží, o-
pustil ihned ležení a utíkal Litoměřicům a do Kutné Hory a
naposledy až do Brna.
Po vyčištění krajiny od žoldnéřů Sigmundových donutil
Žížka města Plzeň, Stříbro, Domažlice a Tachov příměří a vy
siati posly ku králi, by jim povolil přijímati kalicha a po vyjití
měsíčního příměří že tato města přijmou Pražské artikule i bez
svolení krále, což písemně a pečetí utvrzeno. Odtud táhli Tábo-
ríté na Chomutov, aby jej potrestali za přepadení Žatce a zle
byli potrestáni Chomutovští, neb jích leželo na 3 tisíce pobitých
po ulicích a mnoho jích uhořelo v plamenech města. Na to po
dobytí měst Loun a Slanýho, odebral se Žižka do Prahy, aby
sesílil svoje voje a opět táhl na Beroun, které se bránila, ale
síle a válečné ráznosti Jana Žižky podlehlo; při velkém krve
prolití pak 37 kněží katolických od Táboritů upáleno!
Miezi tímto vším shluklo se na Moravě několik tisíc lidí,
vyznání husitského na ostrůvku mezi Hradištěm a Ostravou ve
vsi Nadakunicích, nazvali to místo Novým Táborem, kdež proti
biskupům a moravské šlechtě, kteří je potříti chtěli, statné se
bránili. Odtud vyšel kněz Martin Lokvís, který přijda
do Tábora, počal je vyučovati, aby neprokazovali žádné úcty
večeři Páně, an prý tělo a krev Boží v ní přítomna není, čemuž
uvěřilo přes 400 Táboritů, kteří roztloukli nádoby oltářní a ve
svém zanícení tak daleko zašli, že svůj oděv odhodili a nazí
chodili, pročež nazváni bylí Adamité. Jakmile Žižka zprávu o
povstání této nestydaté sekty obdržel, zahořel hněvem velikým
a umínil sobě Adamity vyhubiti. Co nejrychleji opustil Beroun
— vyhledal a přepadl Adamity v Klokotech a kázal jich 50 u-
páliti, když nechtěli nové vyznání odvolati a s nimi ovšem i jich
kněze. Tento Žižkův čin odhaluje v něm světu mravnou vůli
muže, čistou a nezkalenou mysl, kterou zároveň při rekovností
své v srdci choval — neb dobře věděl, že člověk, jenž chlípno
sti se oddá, ve zvířecích choutkách utone, stavše se navždy
prázden důstojností člověka a že krásná jiskra božství v oku
jeho vyhasne — naproti tomu pak, mravnému a statnému mu
ži jakýsi velebný oheň z očí plápolá, před kterým nemravník co
bídná chátra se chvěje; onen se zdá pánem světa býti — tento
pak jeho otrokem! Tak i mravný, statný národ vládne světem
— vášnivý pak a zdivočelý národ stává se otrokem jednotlivých
šelem. Náš šlechetný, neposkvrněný Žižka viděl v sektě Adami-
tů propast, do níž by národ Český byl upadl a proto rychle a
hrůzně učení Adamitů potíral, jakmile jen se kde vyskytlo!
Pražaňé také nezaháleli a vedeni knězem Jeseni
ckým, táhli na Český Brod, kde přemohli královské Němce a
Uhry, jichž na 100 s 18. kněžími uteklo do kostela až na zvo
nici a bránili se Husitům, kteří zvonici zapálili. Blízká města
Čáslav, Kolín a Nymburk, jež dosud se držela Sigmunda, zalekla
se a vyslala posly Pražanům, že se jim poddávají! Husité vtá
hli ldo Kolína, kdež vypálili klášter a upálili faráře se sedmi
kněžími. Kutnohorští Němci a katolíci kteří tolik ukrutenství
na Husitech spáchali, obávajíce se o vyvrácení svého města,
vyslali též posly Pražanům, o milost prosíce, a svědčí zajisté
o veliké shovívavosti Husitů, když i těmto zlotřilým ukrutní
kům milost udělili — ale s tou podmínkou, že všichni obyvatelé
mladí i staří, Pražanům naproti vyjdou a na kolenou je za odpu
štění prositi budou!
 Na to přitáhl Žižka Chlumci s větší posilou Pražanů;
z počátku se chtěli Chrudimští chopiti zbraně, ale vidouce pře
vahu spojených Husitů, prosili je o pokoj a přijali 4 artikule
Pražské, zavázavše se státi proti Sigmundovi. Tím samým způ
sobem poddala se Husitům města Mýto, Polička, Trutnov, Li
tomyšl, Králův Dvůr a jiných více; jedině Jaroměř jim vzdo
rovala, načež po jejím dobytí Husité obyvatelstvo z města vy
hnali, některé z nich do Labe uvrhli a kněze, kteří se zdráhali
večeři Páně pod obojí podávati, upálili!
Následkem těchto vítězství přitáhlo Pražanům více pána
mezi nimi Krušina, Čeině z Wartenberku, Jan
Městecký a jiní — ne z lásky národní věci, ale proto, že
nahlíželi nemožnost, by Sigmund vlády se zmocnití mohl a že
vládu země v rukou měli Husité!
Pražané se vrátili z válečného tažení domů -—ale neúnavný
Žižka táhl se svými Tábority na Litoměřice, které se zmužile
bránily, ale obávajíce se přemožení a trestu od Táboritů, psali
Pražanům, že se jim poddávají a chtí s nimi držeti proti Sigmun
dovi, ale aby Žižku nazpět povolali — Pražané vyslali Hyn
ka Waldšteina za setníka nad Litoměřicemi, který je pod
správu svoji vzal a1Žižka, jsa potěšen, že tak znamenité město
od krále odtrhl, vrátil se do Prahy, kdež pak činil přípravy
dobývání Hradu Pražského, který byl posud v rukou krá
lovských. Posádka Hradu prosila však o příměří s podmínkou,
nepošle-lí jim Sigmund posilu nejméně 2. tisíc, že se poddají.
Když tomuto bylo nemožno tu dobu pomocí Hradu přispětii, byl
7. června 1421. konečně Hrad vydán Pražanům, kteří jej ihned
zbrojně obsadili.
Na nějaký čas nyní bouře válečná utichla a tu mnozí před
nější z národa usilovali o to, aby pokoj a mír opět zavládl mezi
Čechy, by přestal bratrovražedný boj z návodů cizinců, aby
svolán byl sněm, na němž by se veškeré rozepře vzniklé vinou
Říma a Němců urovnaly, kteří stále usilovali usaditi neoblíbe
ného Sigmunda na trůn Český, kterýž byl jen Němcům nakloněn
a co slepý katolík ne slov Ježíšových, ale pa-
pežese držel. Spojili se veřejně i tajně s Němci zahraničními
proti vládě Husitské a neustále kuli pikle se Sigmundem, který
byl mužem soptícím — peklu se podobajícím, z něhož neustále
jiskry nepokoje na vše strany naší vlasti lítaly, by krajiny do
nichž zapadly, v prach a rum obrátily.
Však Husité, pro národnost a vlast i svobodu rozohněni,
v boji s katolíky a králem rekovnější, vždy více a více nabývali
příznivců a jich počet vzrůstal očividně, tak že jejich moc den
ně sílila, až se konečně stali vládci české zemi.
Pro urovnání těchto rozepří sjel se do Čáslavy sněm, za
účastí mnoho důstojných mužů z Čech i Moravy, mezi nimiž
mimo Žižky, nejpřednější z Čech byli arcibiskup Praž
ský Konrád, Oldřich z Růže, Čeněk z Warte n-
berka, JindřichBerkazDubé (Žižkův zeť) a jíní; z Mo-
ravy pak nejvyšší zemský setník PetrPernštýnzeStráž-
níce a Jan z Lomnice. Po několika poradách byly čtyry
Pražské artikule přijaty a umluveno, je proti každému krví a
tělem hájiti. Čechové však ještě artikulům přidali to, ž e
Sigmund nikdy za krále a pána království Če
ského uznán býtí nemá — proti čemuž Moravané od
porovali a dodatek ten podepsati nechtěli.
Konečně sněm ustanovil 20. ředitelů v jichž čele
Žižka co správce země stál vedení pořádku
po Čechíách až do zvolení krále. Zvoleno bylo 5. pá
nů, 7. rytířů, 4. měšťané Pražští a 4. z měst venkovských. Takž
se národ odhodlal sám bez krále zem svojí spravovali a vládu
v republice věsti, ačkoliv dobře věděl, že mu tím nastane ne
přátelství všech okolních vladařů — čehož však Češi málo
dbali, protože se na svoji pěst, nepřátelům strašně známou již
spoléhat! mohli.
Sigmund Čechům ovšem vyslal pány Alše ze Štern
berka aPůtuz Část o lovíc, s přísnou domluvou, by jej
uznali, jinak že s celou svojí silou a za pomoci okolních vla
dařů, násilně je poslušenství přivede, budou-lí se jemu déle
zprotívovati! Stavové ale jemu na vyhrůžky bez obalu odpo
věděli, proč jej za krále v Čechách a na Moravě přijmouti nechtí
a nemohou, vytýkajíce jemu vinu na upálení Husa a Jeronýma,
účast na prohlášení Čechů za kacíře a tažení proti nim a vedení
cizinců na národ Český vyhubení — uloupení a vyvezení ko
runy české a jiných pokladů a vzácností — zmocnění se zem
ských desek a sirotčích peněz — zavinění nepokojů v zemi a
její pálení, drancování a páchání ukrutných zločinů — žáda
jíce na něm, by vše napravil a oznamujíce jemu odhodlání všech
umluvených artikulů i s dodatkem je zachovávati!
Král sice stavům se snažil omlouvati a sebe očisťovati, ale
nikdo toho jíž nedbal a zůstalo vše při úmluvě sněmu, který se
rozešel neb nová práce již nastala Čechům, an opět Slezáci v
počtu 20. tisíc vtrhli u Náchoda do Čech a rozloživše se mezí
Poličkou a Trutnovem, mordovali obyvatelstvo a jiné ukruten-
ství páchali, kteréž se chystali Češi potrestati a proto stáhli
u Hradce svá vojska a pod vedením Krušiny a Čeňka hodlali
zanéstí požár odvetné války do Slezska. Slezané však, vidouce
hrozící nebezpečí, předešli jemu tím, že poslali vyslance Hu
sitům s prosbou o milost za spáchaná provinění a zavázali se
ve všem s Čechy držetí.
Na to Husité se rozdělili ve dva zástupy a táhli na zbýva
jící města Česká, která dosud proti nim stála. Pražané vedeni
Doksanský,
knězem Janem ze Žel i v a, zbořili kláštery
Teplický a Osecký, dobyli Bílinu a obléhali Most, obsazený
Míšňany, kterým však přišla tak silná pomoc z Míšně, že boji
ani nedošlo, an Pražané dali se na rychlý ústup. Tou dobou
Žižka oblehl Bor a Horažďovice, po jichž dobytí zvěděl, že sem
táhne silná moc královských, vedená s jedné strany pánem
z Růže, s druhé strany pak Bohuslavem ze Švamberka —
i vytáhl na pahorek, kdež se pevně sešikoval a v nastalé bitvě
nepřátele své v hanebný útěk obrátil. Na to ještě dobyli Tá-
borité Vodňany a oblehli pak pevnost Rábí, jež se houževnatě
držela. Tu jednoho dne, když stál Žižka před pevností za stro
mem, pátraje, kudy by mohla býti dobyta — s hradeb naň zna
menitý střelec rytíř Kocovský zamířil a šíp vystřelil, kte
rý vrazil těsně u hlavy Žižkovy do stromu a odštípla tříska
prudce do jeho zdravého oka vrazila, že jej nebezpečně zranila
a Žižka byl nucen vojskem opustiti ležení a odebrati se do
Prahy léčení; námahy lékařů byly však marné a Žižka
oslepl úplně!
To bylo pro Tábority velikou ranou a nepřátelé projevo
vali velikou radost, že zbaveni jsou strašného svého bijce —
ale jásali předčasně — Husité Žižkou již dobře vycvičeni a na
duchu i těle silní, rychle nová vojska do pole sbírali a jich
prosbám i Žižka milerád vyhověl, s nimi do boje proti Míšňa-
nům táhnouti a pouhou přítomností zmužilosti svým dodávati.
Byl to krásný obraz otcovské lásky Žižkovy a dětské lásky
Čechů svému vůdci.
—°o o—

Slepý hrdina opět postrachem Říma a cízáků,

„I šel opět slepý vůdce, by vedl děti své no
vým vítězstvíma celý národ kacířů postavil se s
otcem svým proti vševládnému,nesmiřitelnému
Římu,který malomocnězdvihalkříž proti českým
kacířům — nejevil však žádné moci proti husit
skému kalichu a jeho vyznavačůma statisíce pa
pežem seštvaných křižáků a Sigmundovýchcizá-
ků, hrůzou se chvělí a prchalipřed Tábority,když
jen zaslechli strašnou jím píseň „Kdož jste Boží
bojovníci!"
Jakmile Míšňáci uslyšeli, že slepý vůdce táhne přes Louny
proti ním, nevyčkali jej a horempádem přes hory do své země
prchali. — Stavové čeští usnesli se v Kutné Hoře sněm držeti,
kamž Pražané vyslali 2. své kněze JanazPříbramíaPro-
kopa z Plzně. Na tomto sněmu usneseno vypravíti posel
stvo velkovévodovi Witoldu Litevskému, by přijmul Českou ko
runu, kteráž Polským králem nebyla přijata.
Mezitím Sigmund, jenž stále ještě pomýšlel válkou sobě
Čechy podrobiti
— vyžádal si pomoci říšských knížat; současně
i papež nařídil novou výpravu křižáků proti kacířům Českým
a tak jíž 13. září 1421. valilo se nepřátelské vojsko, sbíhající se
ze všech končin Evropy, v počtu 200. tisíc, přes pomezí České
kju Žatci, kdež se položili polem okolo města hájeného pouze
5. tisíci Husity. Biskupové Mohučský, Kolínský a Trierský, kte
ří z rozkazu sv. Otce provázeli křižáky, neustále tyto podněco
vali hubení kacířů, slibujíce jim odpuštění všech hříchů, takž*

3 33
mnozí z nepřátel jezdili okolní krajinou, pálíce a vraždíce. Mí-
šňáci pak zahnali posádky z Chomůtova a Kadaně a oblehli Bí
linu, proti nimž táhlí Pražané, volající ku pomoci Žižku.
Největší část Sigmundových spojenců, jíž počala útočiti na
Žatec
— tutonejvětšípýchuČechůpo Táboru, je
jíž slabá posádka hrdinně se bránila obrovskému náporu ne
přátel. Šestkráte hnali tito v převeliké síle útokem na město
ale vždy byli s velkou škodou odraženi. Žatečtí vždy zmužile —
rozšíření nového života Husem a Žižkou v Čechách povsta
lého, přispívali a vždy neohroženě svou krev proti utlačovate-
lům národa a jeho víry, cedili, neohlížejíce se ve své planoucí
lásce pro vlast na počet nepřátel čímž sobě získali v ději
nách Husitismu slavné, nepomíjitelné— jméno. Tak i v této těžké
době prvním náběhům Němců rekovně odolali.
Konečně se donesla knížatům zpráva, že se na ně žene
strašný Žižka s Tábory a Pražany a třeba že mnohokráte sil
nějšími byli nežli on, jakmile z dáli uslyšeli chorál husitský
„Kdož jste Boží bojovníci" zapálili své ležení u Žatce a prchali
2. října 1421. přes pohoří České domů. Žižka však, co divá
vichřice, hnal se za nimi, dostihl Němce a cizáky a s velikými
ztrátami jich přes České hranice vytloukl. Mezitím Žižka uslyšel,
že na ostrově u Jindř. Hradce znovu se shromažďují Adamité,
mající za vůdce jakéhosi sedláka, jenž za Mojžíše se vydával a
je učil, že nikdy nezemřou a vždy v rozkošech tělesných živi
budou. Žižka tyto zpozdilce vyhledal a pobiti kázal, až na je
diného, jehož ponechal na živu, by z jeho výpovědi vše sepsati
dal a bohoslovcům do Prahy poslal!
Neodbytný Sigmund sebral poznovu nové vojsko z Raku
šanů a Uhrů, s nimiž vrazil do Moravy a do Čech. Rakušáci vy
vrátili pevnost Benešovskou — Uhři pak Poličku, rozsekavše
v ní na třináct set obého pohlaví na kusy. Mezitím se Sigmund
odebral do Brna, kamž povolal Moravské pány na svůj prů
vodní, ochranný list. Jakmile přišli, dal je obklopit! husary a
přinutil je odříci se spolku s Čechy. Na to s velkou armádou
na 100 tisíc čítající, táhl do Čech, nechav vojsku v Jihlavě od
počinout!. Sem odebralo se mnoho pánů z Čech, zradivších
zbaběle národ svůj, odřekli se nové víry a podali se milosti
krále.
Pražané, mající obsazenou Čáslav a Kutnou Horu vyslali
v úzkosti své k Žižkovi o pomoc, který neváhal táhnout! se
svými Tábority do Prahy, kdež byl s velikou slávou jako král
uvítán a veleben; dav Prahu bez prodlení upevnit! a sesílen
Pražany hned vytáhl z Prahy do Kutné Hory, jejíž obyvatelstvo
jemu daleko naproti vyšlo. Když však veliké zástupy vojska
Sígmundova přes Humpolec a Ledeč přímo ke Kutné Hoře se
blížily, Pražané zděšeni odtrhli se od Žížky a ku Praze se o-
brátili; jen malá část jich zůstala — panstvo ale opustilo Žižku
úplně. Žižka nedůvěřuje Kutnohorským, jichž německou, zrád
nou oovahu znal, vyšel z města se slabou posádkou a obsadil
-vrch Kaňk, kdež s nejvyššího místa si nechal popsali krajinu.
Zatím jíž v Kutné Hoře nastalo zrádné krveprolití; Němci a
většina měšťanů pobivše spoluobyvatele Husitské, odevzdali
město Sigmundovi.
Když slepý vůdce věrný obraz krajiny měl v duši své, roz
kázal sestavili důmyslně hradby vozové, by chráněn byl se
všech stran, takže všechny zuřivé útoky vojska Sigmundova
selhaly a Sigmund vida, že násilím ničeho nesvede, uzavřel tá
bor Husitů se všech stran oblehnouti a hladem je ku vzdání při-
nutiti. Zdálo se, že jen zázrakem mohou Táborité uniknouti
jisté zkáze. Třetího dne již se zdálo utrpení obležených nesnesi
telné za hladu a žízně ba i mrazu — avšak prozřetelný vůdce
Husitů, vyslav zvědy, seznal, že vůli nastávajícím Vánocům
(bylť právě Štědrý večer) přesunuli Němci své posice a dle toho
i on zařídil svůj plán. Za zvonění půlnoční mši katolíků —
hnuly se vozové hradby ve vší tichosti za třeskuté zimy a za
svítajícího jitra již se nalézal celý tábor na rovině a pohyboval
se mírně ku Kolínu asi na hodinu vzdálenému, když se za ním
přihnalo jízdní vojsko Sigmundovo — ale mamě útočilo na po
hyblivé hradby a nežli hlavní síla nepřátelská dorazila, byl již
Žižka mezi pevnými zdmi' Kolína.
Odtud Žižka vyrazil do Jičinské krajiny a sebrav zde nové
posily, kamž i z Turnovského kraje silné zástupy přirazily a na
to již v osmi dnech po svém mistrovském vyváznutí z oblehnutí
nepřátel, překročil se silným vojskem Labe, rozloživ se u Ne-
bovíd. Sigmund nedostatkem potravy, zimou a hlavně strachem
před Žižkou nucen byl opustiti Kutnou Horu, ale dříve věrné
jemu město zapálil a vydrancoval, několik předních horníků
zajmul a na Moravu odtáhl, by tam jara vyčkal. Kutnohorští
za jich zrádu na Husitech a oddanost věrolomnému Sígmun-
elovi, bylí těžce potrestáni dle staročeského přísloví: „Č i ň
čertu dobře peklem se ti odmění!“
—
—oqo—

Válečné umění, obezřelost, důvtip, spravedlnost i šlechetnost

slepého vůdce Husitů.
„Jak směšné byly předku naších cepy,
když celý svět se zdvihlproti nim . . . .
a hle! Svět celý zdrtil vůdce slepý...“
Svatopluk Čech.
„Takž se boje Žížkovy,pro nepřítele vždy pře
hrozné a záhubné,děly. Nepřítelpřed nimi prcha
jící pokaždé se v takové nesnázinacházel,že ne
věděl,kam se uchýliti,by jej smrt, Žižkouna vše
strany rozesílaná,neuchvátila. Jest podivuhodnq
na bitvách Žižkových,že pokaždézkrátka a v ne
prospěchnepřítele rozhodnutybyly!"
Žižka zpozorovav útěk Sigmundův od Kutné Hory, rozkázal
jej rychle stíhati a dohonil jej po Novém roce u Habrů. Znavená
pěchota Uhrů byla strašlivým nárazem Táboritů v přehrozný
zmatek uvedena a dala se na útěk, zahazujíc zbraně pro lehčí
běh — avšak Husité s hrůzou velikou jim byli v patách. U Něm.
Brodu, na břehu Sázavy ještě jednou se na odpor Čechům po
stavila, ale byla úplně poražena
— jen jízda na 15. tisíc mužů se
ještě držela v boji spoléhajíc se na svoji rychlost — ale dů
vtip Žižkův řídil náběhy Husitů tak obratně, že se musela tato
dátí na útěk a to takovým směrem, že utrpěla úplnou pohromu,
neb prchajícím přes řeku nestačil úzký most a tak všude se
hnali přímo přes zamrzlou Sázavu, která však tíhu jízdy ne
snesla a tak téměř všichni ve chladných vlnách a ledové tříšti
zahynuli. Malá část vojska uprchla do Něm. Brodu a nejmenší
hrstka se zachránila se Sigmundem, který ujížděl až do Jihlavy.
Nesmírná porážka zlomila na delší čas moc jeho — Husité všaic
dobyli v této bitvě 7. korouhví, 500 vozů se zbožím různým a
knihami, mezi nimi' 140 vozů s klenoty, penězi a jinými draho-
cenými věcmi, vše uloupeno z různých kostelů a měst Sigmun-
dovými Uhry. Žižka rozdělil bohatou kořist svým bratrům, bo
jovníkům, sám sobě ze všeho ničeho neponechav.
Druhý den kázal Žižka útokem na Německý Brod hnáti;
obleženci se statečně bránili několika útokům. Když však Žižka
den na to vyjednával s měšťany o pokoj, houf Táboritů obcházel
hradby, vypátral vhodné místo přepadu a nežli se obyvatelé
nadálí, valil se strašný proud kališníků do města v němž nastalo
hrozné krveprolévání, z dvou klášterů řeholníci upáleni a na
tři tisíce lidu pobito a město vypáleno. této mstě byli Hu
sité popuzeni stálými ukrutnostmi, páchanými hordami Sigmun-
dovými a že se tak nedělo z rozkazu Žižkova,
svědčí jeho rozkaz části Husitů (8. dubna 1422.)
jímž kázal jim do Něm. Brodu táhnouti a tam
bydlet i, by pokání činili na tom samém mís tě,
kde se proti jeho vůli tak těžce prohřešili.
Od Něm. Brodu táhl Žižka na Moravu a vtrhl válečně až
do Rakous, vrátil se ale brzy do Čech, an jej došla zpráva, že
Lítevský princ Sigmund Korybut, (kterého Če
chům na místo sebe za krále navrhl vévoda Witold, s čímž tito
souhlasili a naproti němu s četnou stráží na hranice vyšli) jest
již na cestě do Čech, by na trůn český dosedl a poněvadž Žižka
věděl, že panstvo stojí na straně krále Sigmunda proti Korybu-
tovi, chtěl princi ku koruně České dopomoci! Ponechal na Mo
ravě za sebe podřízeného vůdce (něze Prokopa Vel
ké h o s Táboríty, jenž v okolí Judenbergova s nepřáteli se po
týkaje, jména hrdiny sobě dobyl.
Na to v krátce dorazil Korybut do Prahy se svým průvo
dem a získal sobě hned na počátku lásku Čechů tím, že kalicha
pod obojí přijmul; panstvo však bylo při straně Sigmunda krále
nad
a kulo pikle proti zvolení Korybutovu, který rozmrzen
tím, opustil Prahu, vyhradiv sí brzký návrat.
 Žižka jsa nakloněn Korybutovi, jenž byl ochoten hověti
Husitům a obecnému lidu, ve hněvu svém napsal ostrý dopis
Pražanům, jehož spravedlivý a upřímný obsah s dodatkem roz
kazujícím a hrozícím vzbudil u Pražanů nelibost, která vyvrcho
lila v nepřátelství mezi nimi a Žižkou, jenž spoléhaje se na
rekovnost a oddanost Táboritů, zvykl sobě slova svá v záleži
tostech národních za rozhodující považovali, což však se Praža
nům velíce protivilo a proto jich odpověď byla tak popudlivá,
že tím Žižku zjevnému nepřátelství proti sobě a spojencům
svým vyprovokovali. Žižka, který se nikdy dlouho nerozmýšlel
činům svým, zahájil hned válku proti panstvu, kteří svými
pletichami Pražany kazili a počal jim boriti a pálíti hrady.
Lstivý Čeněk z Wartenberku co vrchní vůdce spojeného
vojska Pražského, táhl na Žižku, který se právě nacházel v Krá-
lovohradecku, kamž ku pomoci Pražákům panstvo se všech
stran s četným vojskem přirazilo. Důmyslný Žižka nemaje příz
nivou polohu ku svedení bitvy, dal se zdánlivě na útěk před
přesilou Pražanů Hořícům, kde se utábořil na kopci sv. Got-
harda, maje pouze dvě řady vozů v jichž hradbách zůstali Tábo-
ríté ukryti. Jak slepý vůdce předvídal, musela jízda spojenců
vésti koně za uzdu při svém útoku, nemajíce jich v holých po
lích kde uvázati a tak v obtížném útoku, strašně hubení střelami
ukrytých Táboritů, dorazili nepřátelé hradbám vozovým
zemdleni a ještě více vysílivše krutým bojem, nemohli odolati
prudkému výpadu Táboritů a utrpěli velmi těžkou porážku a
zanechávajíce množství děl, vozů a jiné kořisti vítěznému Žiž
kovi, jen s velkou námahou a hrstkou lidu ve zmatku utekli.
Na to Žižka dobyl pevnost Kozojedy a seznav, že posádka
Orebitů, držících s Pražany, vytáhla z Král. Hradce, vedením
Diviše Bořka do Moravy, umínil sobě zmocniti se tohoto dobře
opevněného města, které poskytovalo pevnou ochranu vá
lečným přípravám cvičení vojska, což mělo pro vůdce v čas
válečný nesmírnou cenu. Když se Diviš s Orebity navrátil z
Moravy, byl již Král. Hradec v držení Žižkově a proto se spojil
u Opatovíc s Pražany, by znovu se města zmocnil — byl však
4. srpna 1423, úplně poražen Žižkou u Strachova Dvora, kamž
jemu Žižka naproti vytrhl!
Na to Žižka táhl do Čáslavi, kterou opevnil a byl nějaký
čas zde marně Pražany obléhán, kteří pak odtáhli ke Kutné
Hoře, jíž obsadili a vrátili se do Prahy. Tomu povděčen neúnavný
Žižka dle dávného předsevzetí nastoupil tažení do Moravy, by
přispěl tamním Husitům proti Albrechtu Rakouskému
a biskujpu Holomouckému, kteří dobyli Kroměříže a
Břetislavy ale zpozorovavší, že se blíží Žižka se svými Tá-
—
bority, pějícími svůj chorál, o překot uprchli do Rakous. Na to
Žižka táhl Moravou, bořil hrady a města odporující a vedl své
bojovníky až do Štokeravy a na břehy Dunajské; pak se opět
vrátil do Moravy, by sobě odpočinul - ale na přání svých Táboritů
za nedlouho táhl válečně do Uher, by potrestal Uhry za jich
ukrutenství páchaná v Čechách pod králem Sigrmmdem,, spořá
dav čtyři řady vozů a vezma sebou co nejvíce děl. Uhři nekladli
jemu v cestě přes hory odporu, doufajíce, že až se Češi po kra
jině za spíží a drancováním rozejdou, ze svých skrýší s přesilou
svojí se vyřítí a je rozdrtí. Avšak obezřelý vůdce držel své
bojovníky pohromadě a při několika útocích způsobil vždy dů
myslnou obranou svojí, veliké ztráty Uhrům.
Můžeme si však představíti jaké dovedností a zkušenosti
vyžadovalo si zacházení s vozy válečnými, sloužícími za hradby
Táboritského vojska již na rovině — na tož v hornaté krajině.
Představme si jen takovou řadu 200 vozů, spjatých sobě ře
tězy, (blížil-li se nepřítel) kdy jízda s nimi za pochodu byla ve
likým mněním pro vozataje i pro koně — jak potom při pře
chodu přes hory, doly ano i brody menších řek a když několik
řad těchto vozů současně s bojovníky bojí připravenými, na
prosto stejně musely postupovati a různé nutné obraty konati
v levo neb v pravo dle potřeby a dle postavení nepřítele. Kdy
bychom dnes spjali takových 200 vozů do jedné řady, nedovedli
by vozkové s touto řadou ani hnouti — rovněž i sami koně by
se děsili a vše rozbili.
A nyní sí představme svízelů plný ústup Žižkův z Uher na
podzim 1423. jenž se děl za ustavičného boje s přesilou Uher
skou po dny i noce, za vzrůstajícího hladu a žízně. Všichni dě
jepiscové a historikové vypravují pravé divy o tomto důmysl
ném ústupu slepého vůdce s velikým vojskem a množstvím děl
a vozů, hornatými krajinami a lesy — zvláště pak přechod přes
velikou řeku Váh za prudkého boje na. obou březích, což vše
se jemu podařilo tak, že nejen žádné pohromy neutrpěl — ale
naopak tisíce Uherských lebek rozbil. Tehdáž jásali nepřátelé,
že nenáviděný Žižka zahyne v tenatech Uherských, do nichž
tak daleko se odvážil — ale on jakoby zázrakem opět se ob
jevil na Moravě mezí svými a Uhři s nepořízenou do
svých doupat se vrátiti museli, říkajíce pak o
Žižkovi, že nepí člověk nýbrž sám čert, jemuž
peklo prý pomáhá, že není možno proti němu
čeho dokázati!
Sotva že Táborité pookřáli po strašné výpravě své do Uher,
velel Žižka táhnout! ku Kroměříži, kdež v tmavé noci ve spánku
papaden byl velikou válečnou silou biskupa Holomouckého
(rodem Čecha, zvaného ,,Železným"). Žižka dav zapálit! blízkou
dědinu, při její záři sešikoval své voje velmi krutému boji,
v němž již Táborité podléhajíce, počali couvatí, ale rozplame-
něni Žižkou a Prokopem Velkým, znovu rekovnosti povzbu
zení a po velikém krveprolití zahnali biskupa Železného do Ho-
lomouce. Žižka ponechav nyní Moravu na starosti Prokopovi,
táhl zpět do Čech, pále při tom místa, biskupu patřící a namířil
s vojskem svým do kraje Hradeckého, v němž pod velením
Půty Červenovesského stála spojená vojska panstva a
Pražanů.
 Žížka se na něj u Skalice obořil a porazil tak, že se úpr
kem vojska spojenců rozutekla a Táborité se tím stali pány Hra
deckého kraje. Žižka rozbíjel nyní hrady a zámky v Mlazovi-
cích, Černína a j. též dal spáliti Smidary. Avšak následkem
stálých bojů byl nucen dcplniti sesláblé své řady a obrátiv se
do krajů Litoměřického, Rakovnického, Plzeňského a Klatov
ského opět voje své rozmnožil. Uprostřed sbírání lidu táhlo
opět panstvo na Žižku, by s ním bitvu svedlo — ale on maje
tcu dobou pouze 7. tisíc pěších s 300. vozy, vyhnul se bitvě a
vtáhl do opevněného Žatce. Když pak nepřátelé odtáhli, hnul
se Žižka Čáslavi, Mezitím však spořádali Pražané nový, silný
zástup vojska proti Žižkovi, pod vedením Čeňka z W a r ton
fae r u.
Čeněk číhal na Žižku u Kostelce nad Labem, ale tento jeho
nástrahám unikl a líčeným útěkem jsa po tři dny stíhán Pra-
žaný, vylákal je až Malešovu (za Kutnou Horou) kdež byl
jimi 7. června 1424. dostihnut, když již se na vhodném kopci
opevnil. Pražané, v pevné naději, že Žižku konečně porazí, stáhli
nakvap své houfy, nečekajíce, až úplně pohromadě budou a
táhli jedním údolím pod vrchem, kde si jich Žižka přál miti!
Žižka před nastávajícím bojem s vozu svého promluvil
Táboritům: „Milí bratří! Není mi třeba udat
nosti vás po vzbuzovat i, an jste mým vedením
tolikeré těžké a nebezpečné boje přestáli,
vězte však, že nyní se nám blíží nepřátelé, jimž
jsme v dobrém posloužili, které jsme ze zlých
rukou S ilg m u n do'v ých dvakráte vysvobodili
a ti nyní chtějí naší krev a smrt jedině proto,
aby panovati mohli! Budte ale pokojné mysle,
stůijteprotinimjakopravíbojovníciauvidíme,
kdo z nás dnes zvítězí! A nyní ve jménu Páně
ku předu!"
Rozkázal naplniti těžké vozy kamením a když polovina
Pražanů již táhla údolím, nechal Svojí pěchotu s jedné strany —
jízdu pak s druhé strany hnáti útokem na nepřátele a současně
dal s prudkého návrší spustíti vozy, které v jediném okamžiku
několik set Pražanů na kaší rozmačkaly a zástup jich na dva
díly rozdělily, na něž Táborité prudce dotírali bylo
— což vše
tak strašné, nenadálé a rychlé jako vichřice, která vše uchvátí
a rozmete. Pražané ve zmatku a zděšení nebyli obrany schop
ni a jejich porážka byla zdrcující — jích mrtvolami pokryta celá
krajina a zahynul zde též Petr Turkové c, jeden z nejlep
ších vůdců Pražanů. Táborité ukořistili mnoho děl, vozů a
zbraní! Padl zde však též Žižkův zeť Jindřich zDubé.
Ještě téhož dne vrhl se Žižka na Kutnou Horu, kterou do
byl a ztroskotal za její zradu, v předešlém roce spáchanou. Na
to kázal Prokopovi, bojujícímu na Moravě, ihned s vojskem jeho
ku svým přitrhnouti! Spojil se pak se Žateckými, Lounskými a
mnoha svobodnými městy, by s touto silou na Prahu táhl, jí do-
byl a přehrozný trest na ni uvalil! Mezi tím zase princ Korybut
se 400 jezdci do Čech přijel, jehož Pražané nyní řádně za krále
zvolili a s ním se o to radili, jak by Žížku i s jeho vérnýmí pora
zili a navždy zničili!
Jaký šeredný nevděk to páchala tehdy Praha, kterou Žižka
obětavě zachránil od zkázy a vždy obětavě a hrdině jí ku po
moci spěchal, kdykoliv jej v tísni volala? Muž šlechetný, ryzí,
který nevýslovnou láskou vlasti lnul, který plápolal pro učení
Husovo a pravdu Boží, pro svobodu a dobré mravy, který nikdy
zisku nehledal, aniž se snížil jakékoliv sobeckostí a sebelásce,
jenž miloval lid svůj jako své bratry a sestry, jenž co státník
stál před světem čistý a přímý, řádů dbalý i spravedlnosti, jenž
vždy měl před očima jen budoucnost vlasti své a snažil se národ
z cízoty vyzouti a jej z neřádu na pole čisté mravnosti, pravdy
a svobody vyvěsti» by se stal schopným rozžít! světu, v tehdej
ší hluboké tmě, daleko zářící pochodeň? Může se směle o Žiž
kovi říci, že byl mečem v rukou Božích, an za úkol měl, moc
nosti nečisté, kteréž národ v temnotě a porobě držetí se neo
stýchaly, potříti! A tohoto reka usnesla se věrolomná Praha
na zmar uvésti a tak hájítele národa, ba i hájítele svého zničiti!
Proto, jakmile se Pražané dozvěděli, že Žižka na Prahu
táhne, sebrali veliké vojsko, které vyslali proti němu. U Lab
ského Kostelce se tato obě sebraná vojska setkala. Tu důmysl
ný vůdce Táboritů opět jednou řádně zrak vytřel nepřátelům
svým! Překročil 3. října 1424. rychle Labe a dal se na oko na
útěk, při čemž jako ze strachu a ve spěchu zbraň a různé ná
řadí po cestě ležeti nechával. Tím svedená vojska Pražanů u
veliké chtivosti se vrhla za ním, a když polovina jich přešla La
be, a druhá ještě na druhé straně za Labem byla — obrátil se
Žižka rychle proti Pražanům, se svou obvyklou prudkostí ude
řil, rozprášil je na všechny strany po krátkém boji a značnou
část jích zahnal do Labe, jímž pohlceni byli. Zbytek Pražanů
na druhé straně Labe, hrůzou naplněn, prchal do Prahy, kterouž
zprávami svými celou poděsil. Rázem zmizela všechna zmuži
lost Pražanů, jen vzdechy slyšeti bylo — neb teprvé nyní s hrů
zou nahlíželi, do jaké to strašné hry se pustili, že Ž i ž u,
onoho českého lva, proti sobě popudili!
Vítězný Žižka byl prchajícím Pražanům v patách, odhodlán
Prahu z kořene vyvrátiti, i položil se 11. září 1424. u Libně ne
daleko Prahy táborem, čině tu přípravy provedení svého
hrozného trestu. Někteří vůdcové, zvláště Prokop Velký, ano i
vojsko stavěli se však na odpor jemu, nechtíce dopustiti zkázu
hlavního města. Žižka však, který nejen rekovností, ale i vý
mluvností vynikal, promluvii bouřícímu se téměř vojsku, tato
slova: „P roč reptáte na mně, milí bratři? Proč se
chápete zbraní proti mně? Což jsem já nepří
telem vaší m? Mou pomocí a radou jte sobě ne
dávno vydobyli krášeného vítězství nad Pra
žany! Vedl jsem vás tedy někam, odkud byste
nebyli se vraceli vítězně, s oslavouas kořistí?
Nabyli jste statků já ale, nemaje z války nic
—
než holé jméno, jsem bídný — nevidím záře
denní — musím ve tmách biouditi, nevěda kam
mně vedete. Nelituji pro vás žádné námahy a
obtíže; pro vásbymě má slepota nikdy obtížná
neb,y la, jen kdybych mohl vše, tak jako dříve,
věsti! t Pro mojí osobu nejsem proti Pražanům.
Onipo vaší krvi žíznějí ne po krvi slepého,
jímžjájsem! Onise b o jívás,— vaší stálosti, která
při vás jest i v té nejhorší době. Buď musí zahy-
noutí oni nebo vy — neb když chtí zničiti mne
— kladou provazy vám, z nichž se nevypletete!
Domácích bouří mezi bratry jest se více báti
nežli nepřítele zahraničního, ty musí být i u-
kroceny! Chceme dobýti Prahu a rušitele po
koje v ní pohubiti dříve, než se toho Sigmund
dozvíl Lépe jest s málem, ale*svorným lidem
proti králi bojovat i, nežli s mnoha, kteří svor-
ninejsoulAle, bystežádnévínynamneneklad-
li — uraďte se nyní, zdaž chcete s Prahou v mír
vstoupiti ale hleďte toho, by lest a podvod
—
s cesty vás nesvedly! Budete-lipakchtítiv
boji dále kráčeti, jsem hotov při vás státi a v
tom, co započnete, chci vám radou být i!“
Touto řečí překonáni svolili Táborité ku vyvrácení Prahy a
na rozkaz Žížkův již se dali na pochod — ale u prostřed cesty
na Špitálském poli změnil Žižka svůj rozkaz — odložil útok na
druhý den a vrátil se s vojskem do svého ležení zpět. Mezi tím
radili se Pražané s Korybutem, co počíti a usnesli se konečně
na tom, vypravíti k Žižkovi poselství a jej o pokoj a odpuštění
prositi. V čele poselství byl mladý kněz, Jan Rokycan a,
muž pln ducha a výmluvnosti, by slovem planoucím a srdcem
plamenným vítěze odvrátil od vyřčené osudné rány, kterouž
Praze zasadit! chtěl!
Pražané se srdcem tlukoucím očekávali výrok Žižkův, kte
rý však v šlechetnosti své a pohnut libozvučnou řečí nadaného
Rokycany, podal ruky své Praze ku smíření a přátelství! Jisto
však jest, že rozkaz Žižkův vyvrácení Prahy měl sloužiti jen
zastrašení Pražanů, by se pokořili a o milost prosili — že
Žižka tento úmysl neobmýšlel do opravdy, sice by nebyl bez
příčiny upustil od útoku, ku kterému se již celé jeho vojsko hnu
lo! Ihned se odebral Žižka v slavném průvodu do Prahy, kdež
byl s velikou úctou a radostí přijat měšťany a lidem — i král
Korybut se choval němu velmi pokorně jako poddaný své
mu panovníku. Tu sobě Žižka s Korybutem i Pražany věčné
přátelství slíbili a se usnesli, pospolitě proti Sigmundovi válku
vésti. Pražané se zavázalí v pokutu 14.000 kop, kdyby mezi
sebou pokoj porušili!
 Smrt slepého hrdiny.
„Synu slyš! —i Až jednou údy tvoje
doba zkušenostmi otuží,
až nabudešsíly z ducha zdroje —
abys mohl snésti oruží —
putuj dříve ku Žižkovuhrobu
a tu Bohu se pomodlizaň . . .
a Bůh sejme s těla tvého mdlobu
a dá tobě žití ducha zbraň!"
W. Molienda.
Po šťastném smíru v Praze, sesííív Žižka své vojsko Pra
žany, předsevzal si táhnouti na Moravu a vypuditi z ní Albrech
ta Rakouského, který mezitím vytiskl Husity z Břetislavy a ji
ných pevností. Na tažení tom jako mimochodem oblehl město
Přibyslav v kraji Čáslavském. Sem k Žižkovi poslal Sigmund vy
slance s poselstvím, by on byl králi Sigmundovi nápomocen
České koruně a že jemu za tuto pomoc udělí nejvyšší správu v
království Českém a vrchní velitelství nad veškerým vojskem
královským. Z nabídky té vysvítá, že Sigmund ztratil již vše
chnu naději zvítěziti kdy nad Žižkou, svým nejstrašlivějším od
půrcem!
Dá se snadno sonditi, jakou odpověď obdržel od Žižky,
který bez pomoci Sigmundovy byl jíž sám vůlí Husitů prvním v
české vlasti a co pověstný vůdce českých hrdinů, stál vysoko
nad každým králem svého času a příjmů si nežádal — naopak
bohatstvím opovrhoval. Proto také podobné milosti Sigmundo
vy vůči Žižkovi byly směšné a velikého vítěze tohoto nedů
stojné!
V ležení Tábcritů u Přibyslavi rozmohla se hlíza morová
a na neštěstí celého národa zachvátila nákaza ta i samého
Žížku 10. října 1424., který ležel na prostém loži svém, upro
střed svých polních lékařů, kteří na jeho přísnou otázku, odpo
věděli mu, že konec jeho se blíží.
Dal sobě zavolati hejtmany Viktorina, Bzdinku, Kunše a
jiné důstojníky Husitské, nabádal je svornosti věrnému
bránění Pravdy Boží pro věčnou odplatu hájení národnosti
české, by kráčeli na cestě jím nastoupené pro slávu Páně a
čest národa a vše jiné ku zdaru své vlasti nečelící by od sebe
odvrhli! Poručil se do vůle Boží a skonal dne 11. října 1424.
Dle jednoho kronikáře před svým skonáním upadl v zim-
níční horečku. Domníval se viděti Husa a Jeronýma ve skvou
cí záři* jak jemu podávají palmu. Pak volal svoji sestru — pak
viděl chrám, klenoucí se nad jeho tělesnou schránou a volal:
„Nechci nádherný hrob — chci pole šíré — ono bylo kolébkou
mojí — mým lůžkem — nepotřebuji rakev — kolébku jsem také
neměl — supí a havrani — bojí se mne — ať uchvátí mé bídné
tělo jen když Hospodin se nade mnou smiluje!" — Po pře
— náhle zvolal: „Bože vidím slunce!“ Na to jemu kle
stávce — já
sla hlava na prsa a on skonal.
 Nesmírný nářek povstal v celém ležení Husitů, když usly
šeli zprávu o smrti svého milovaného vůdce; v hořkém svém
žalu, na znamení, že ztratili otce, nazvali se „Sirotky“, Prokop,
který nyní převzal vůdcovství, dal rozkaz hnáti útokem na Při
byslav, která byla roznícenými Husity dobyta a zapálena, by
sloužila zesnulému vůdci jako pohřební pochodeň. Na to vše
chna spojená vojska provázela tělo Žižkovo v nejhlubší úctě
do Králové Hradce, kdež bylo uloženo v kostele u Svat. Ducha
před velkým oltářem v hrob — později však bylo přeneseno do
kostela v Čáslaví, kde zřízen pěkný náhrobek s latinským ná
pisem, v češtině znějícím: „Tuto odpočívá Jan Žižka z Kalicha,
vůdce potlačené svobody ve Jménu a pro Jméno Boží. Zemřel
r. 1424. — Jan Žižka, od žádného velitele a vojevůdce věhlasem
vojenským nepředstižený, pýchy a lakoty kněžské přísný msti
tel, vlasti udatný ochránce zde odpočívá. Čím byl Appius Clau
dius moudrou radou, čím byl M. Furius Camilus statečným či
nem Římanům svým, tím jsem byl já svým Čechům, všelikou
příhodu boji šťastnému jsem ač slepý předvídal, jedenáctkrá
te se potýkav, vždy vítězně bojoval. Za to jsem měl, že chudých
a hladových přespravedlivou pří vedu proti zženštilým, oty
lým a vykrmeným kněžím a že proto mi Bůh pomáhá. Zaslu
hoval jsem zajisté býti přičtěn mužům slavným, leč že oněch
závist tomu překážela. Přece však kosti mé na tomto posvát
ném místě leží, papeži na vzdor a proti vůlí jeho!“
Zde také byl vytesán na náhrobku Žižkův obraz v životní
velikosti a na stěně přímo nad hrobkou visel jeho železný mlat.
Pancíř, jakož i ostatní brnění a meč, byly schovány na radnicí
čáslavské. Stalo se jednou, že císař Ferdinand I. na cestě z
Vídně do Prahy, chtěje v Čáslavi noclehovati, žádal, by uveden
byl do kostela vykonáni pobožnosti a když tam doveden jsa,
spatřil železný mlat na zdi a ptal se, zdali snad tu neodpočívá
nějaký znamenitý hrdina český dvořa
— tu s rozpaky na sebe
né pohlíželi. Když pak naléhavě svou otázku opakoval, odpově
děl jeden úředník: „Vaše Milostí — zde jest pocho
ván Žižka!“ —
„Fuj“ — zvolal prý Ferdinand — „ta
mrtvá šelma ještě po stu letech živé' straší!“ —
Odešel ihned z kostela a odejel z Čáslaví na nocleh do Kutné
Hory. Roku 1623, pak rozkazem Ferdinanda IL, zlé Čechům pa
měti, pomník zničen a kostí Žižkovy z hrobu vyvrženy. Železný
mlat již r. 1610. ukraden jedním žoldnéřem z jízdy pana Trčky,
která přes Čáslav do Uher jela.
Na plání mezi městem Přibyslaví a vesnicí Šenfeldem stojí
pomník, zvěstující, že tam dne 11. října 1424. dokonal svůj ži
vot slavný husitský hrdina Jan Žižka z Trocnova. Pozemek ko
lem pomníku koupil svého času Julius Grégr a daroval jej Praž
ské Jednotě Sokolské, jíž zároveň svěřena ochrana pomníku.
V r. 1917. za války světové, když nastala persekuce Sokol-
stva, převzalo město Přibyslav pozemek i ochranu pomníku a
r. 1923. přikoupilo další pozemek ve výměře 48 a, aby se mohlo
k pomníku jiti přímo se silnice a aby se nabylo místa ku slavno
stem u pomníku.
Od smrti Jana Žižky již několikeré pokolení zpráchnívě-
lo, povstaly doby časů a opět zapadly v moře zapomenutí a je
ště povstanou rozličná pokolení lidská a rovněž se v prach roz
padnou i mnohá století přijdou a odejdou
— ale památka Žižko
blahodárná
va nepřestane v národu žiti, pokud ruka Boží nevy
maže Čechy z knihy národů! — Jeho nesmrtelný duch to byl,
který za světové války vedl naše hrdinné legionáře, moderní to
Boží bojovníky, by divy udatnosti celých pluků českých revolu
cionářů, které vesměs řízeny byly v duchu Žižkových Tábori-
tů, z nichž třetí nesl i jméno Jana Žižky z Trocnova daly základ
nynější naší republice Československé. Zdaž neslyší osvoboze
ný národ slov, jež němu vysílá duch nezapomenutelného hr-
diny-Božího bojovníka Jana Žižky z Kalicha a Trocnova:
„Ze spárů Habsburků jste se dostali
— jest na vás, byste
se v jiných neoctlí! Dejte své zemi řády a řádnou vládu a po
slouchejte jích, neb největší svoboda je v poslouchání řádů a
vlády, jež jste sami sobě dali! Zaveďte pořádek ve svém životě
rodinném í veřejném! Ať jsou čisty duše i ruce vaše! Hrozí-lí
nepřítel z venčí — budtež všickní jedné duše a v jednom tá
boře!“
Opakuji však poznovu z předmluvy své, že každý Čech,
chce-li upřímně a poctivě uctívat! památku nesmrtelného Jana
Žižky a hlásiti se za jeho stoupence
— nesmí zapomenout! jeho
bojů proti nesmiřitelnému Římu, s nímž neznal naprosto žád
ného kompromisu neb smlouvání a nesmíme tak činiti ani my
Řím byl*) a bude, pokud potomci
— neb Žižkyjest dosud tím, čím
Husa a žiti budou — naším úhlavním nepřítelem i naší
znovuzrozené svobody. Kdybychom tak my, Češi, mohli se sjed
notit! v jednom národním, Husitském vyznání s jakou úctou a
obdivem opět celý svět by nám pohlížel — jak by se stal opět
slavným národ náš? Končím nade vše jasněji mluvícími slovy
básníka Rokyty:
„Netřeba jíž meče ani pušky, -
aniž třeba krve potoků —
třeba jenom ryzí Pravdy družky,
třeba jenom svrhnout cizí bůžky
a jít v stopách dávných proroků.
Není třeba lidí zabíjeti,
aniž útočítí cimbuřím —
Lež jen v sobě zabít, její děti,
duchu dát, ať volný s Pravdou vzletí
a rozhodnout se : Hus anebo Řím!
Stána J. Bělohradský.
*) Kdyby se Řím domohl opět bývalé moci, zabíjel by pro přesvěd
čení jako tehdy. Ne nadarmo řekl nedávno zemřelýpapež Lev XIII., že
odstraněníinkvisicejest největšímvítězstvímdáblovýn'1
 Narození Žižkovo.
U Trocnova osaměle
stával někdy starý dub;
marně pila ze ocele
na něm si lámala zub.
Bouře vír ho nepřekroutil,
žádný červ ho nezarmoutil.
Skálopevně stál
jako rostlin král.
Přešly dlouhé,
— dlouhé doby; —
vnuky vnuků viděl dub.
Mnohé rody zašly v hroby,
ale dub tu stál jak srub. —
Zašlo mnohé i století,
a dub vždycky za podletí
jako jinoch zmlád,
kvet a dával chlad.—
Povždy, jak se do krajiny
první ptáček dostavil, —
na dub sletěl a dědiny
s něho zpěvem pozdravil.
Rolník pod ním odpočíval, —
pastýř o něm písně zpíval;
půda jeho za leta
květem byla poseta.
Jednou za dne žíznivého,
když se v polích hemžil lid,
an za času příznivého
šel obilí na úklid, —
černý mrak se v tom ukázal.
Sotva každý snop navázal —
bouřný vír se strh'; —
kdo moh’ — domů prch'.
Jenom jedna chudá žena
bez přístřešku zůstala;
sotva — bolem přemožena —,
že se dubu dostala.
A co hrom se s bleskem střídal, —
chudé matky syn uhlídal —
— Žižka — prvně svět.
Děcko jako květ.
Hrom ohlásil jeho příchod,
v život mu posvítil blesk;
šlehali v sever, jih a východ,
zuřil křížem, třesk na třesk.
Zem se chvěla pod ranami,
lid se skrýval pod horami;
každý jen se třás,
jako v soudný čas.
Porušila bouře plody.
Přeletěla starý dub,
—
přeletěla — beze škody
jako v prudkém letu sup.—,
Tu ze mdloby žena vstala,
děcko své do klínu vzala —
—
a radostně s ním
domů spěla svým.
—°o°—

Žížka na Vítkově.

Pyšně zvedá nebi týmě

ještě dnes u Prahy vrch,
který nese muže jméno,
před nímž Sigmund, král, tak prch',
A ku patě vrchu Praha
postavila dítky své,
aby v nich ku slávě snaha
rostla tam, kam duch je zve.
Proto Žižkov pamatuje
na ten hrozný lidu trh;
každý ví a vypravuje,
zde že strašný boj se strh’.
Přešly dlouhé rokův řady
zašel v nich i Žižkův rod,
ale Žižkov, známý všady,
stojí dál; tot Žižky plod.
A po věky hlásat bude
Žižkov jména toho čest,
bude hlásat lidstvu všude,
co tu zmohla s duchem pěst'.
Dokud Žižky proslavené
jméno bude Žižkov nést,
dotud plémě osvícené
nevyhubí vrahův lest.
A nad hory té temenem
jednou znovu stane Čech,
odtud by osvěty jménem
ponapravi! víru všech.

—oo°—
 Vítězný slepý vůdce.
Smutné zvěsti došly z Rábí:
Vůdci odňal světlo šíp.
Nepřítele sem to vábí;
doufáť, ted že bude lip.
Však hle! — klame jej nadéje,
Žižká zbořil skálu — hrad:
slepec Žižka řídí děje,
jakby viděl v před i v zad.
Vizte jej! — Vy myslili jste,
s vámi když jest zrak a sluch,
že jej polapíte? — Vizte —!
Žižku slepce vede duch.
Této hlavě chybí zraky, —
má však světlo moudrosti,
a s tím koná své zázraky
proti zatemnělosti.
Slyšte: Zrádně mu strojili
šalby léčku tajemnou
—
v Hoře Kutné; obklopili
ze všech stran ho najednou.
Však, když chtěli jeho vazu
sáhat již ocelem zlým, —
zmizel. — Vyšel bez ourazu
z města s celým vojskem svým.
Zvrátil mysl před Kolínem,
chtěje zřít Sigmunda vztek;
ale ten před jeho stínem
z dálky dal se na útěk, —
Marně. — Žižka hned byl všady;
již mu hubil mužstva květ, —
až mu zničil jezdcův tady
patnáckráte deset set.
Jak trestala naposledy
zrádu jeho palice,
o tom mohou vyprávěti
Kutná Hora, Skalice.
O tom mohou vyprávět!
Malešov a Kostelec,
kde on káral vzdorné děti
a rozdával — popelec.
Šel i na nevěrnou Prahu
s černou myslí. — U Libně
zastavil při dveří prahu,
nesa smrť — nepochybně,
když tu přišel posel míru
zvěstovati pokání.
 Žižka přidal slovu víru,
ale ztruchlil v dumání. —
Praho milá. Praho stará —!
zvolal dojat —slepý rek,
ještě srdce tobě hárá, —
jejž mi neporušil věk.
Budiž tobě odpuštěno.
Z tvé nevěry Bůh tě sud;
—
já ti paměť dám za věno,
a v té na vždy s Bohem bud!

°o o—

Smrt Jana Žižky.

Ejhle! Jaký zjev u Přibyslaví!?

Slepý — Žižka na smrtelném loži
duši svou vydává v ruce Boží.
Smutně jeho věrní kloní hlavy,
A kol „bratři“ z boje zoufalého
touží, spatřit ještě jej živého.
Každý bije se jak v boji lev.
Blaze tomu, dnes kdo prolil krev!
Horký jest to den. — A v tomto znoji
Žižka pot studený utírá.
Ještě meči sáhá, — s smrtí v boji, —
— klesá, — smrt vítězí, — umírá. —
Kolem něho „bratři" stojí v trudu,
kněží svá říkají modlení;
všickni horkou slzou kropí půdu, —
Žižka dává jim vzdech
— — poslední.
Vizte reka, jehož pouhé jméno
nepřítele hnalo útěku!
Skončil duch, na něhož — sem hleděno,
jako na Betlehem od věků.
Svítil lidu
člověk; duch — světla jsa zbavený
od těla odpoután,
světlu vrací se, tmou nezkalený,
tam, kam zpět ho volá Bůh a Pán. —
Ejhle! — Žižka člověk jest smrtelný, —
ale člověk, jehož zmoh' jen věk.
Rcete, je-li pomoc, a lid věrný
krví svou dokáže svůj mu vděk!
Není, — není! — Žižka dokonává, —
ano, — člověk Žižka. Ale sláva
jeho ducha žije. — Po otci
truchlí jeho „bratři“ — „sirotci“.
Vizte tělo muže strašlivého,
které nemoh zničit celý svět!
Věk ukončil dráhu žití jeho.
Přečkali' sedmkráte deset let.
Nespočetných on vítězství slavil,
Boha, vlast a národ miloval, —
v bouři zrozen, v bouři život strávil,
v bouři války život dokonal.
—oo°—

Duch žižkův.

Aj, Příbenice, hrady mohutné,

tak pevné zdí jak polohou,
za oběť padly zrádě ukrutné,
a spadly v rumy se svou úlohou, —
když chtěly nepříteli vzdorovati,
nemohše ducha moci odolati.
A nebyl Žížka s tělem v táboru,
když Příbenice klesaly;
jen jména zvuk otevřel závoru
Husitům, hrad když stékali.
V něm známo bylo jméno Žižky vůdce
na postrach lidu jenom, — jako škůdce, —
Však, kde byl Žižka, tam byl zdar;
mělť ducha on, a duch jen vítězí —,
jak dobrý, tak i zlý. Toť vzácný dar
člověka, však nikoli bez mezí.
Ať dobrý nebo zlý, — duch svobody
je lidstva zmar, když tyje z nehody.
A Žižky duch byl dobrý, nezištný.
On mohl sáhnout po cti královské, —
však, pych byl duší jeho nemístný.
Čech ctil ho pro to srdce otcovské,
s nímž hájil jeho právo, vlast a víru,
a proto bál se jej — nepřítel míru,
—OQ0—

Z básní WěnceslavaMollendy.
 Válečná píseň Táborítů,
(SloženaProkopemVelkým— dle některých letopisců samotným
Janem Žižkouz Trocnova.)

Kdož jste Boží bojovníci a zákona Jeho,

prosteš od Boha pomoci a doufejtež v Něho,
že konečně s ním vždycky zvítězíte!
Tenť Pán velí se nebátí záhubců tělesných;
veliť i život ztratiti pro lásku bližních svých:
protož posilňte zmužile srdcí svých!
Kristus vám za škody stojí — stokrát víc slibuje;
pakli kdo proň život složí — věčný miti bude:
blaze každému, kdo na pravdě sejde!

Protož střelci, kopídlníci řádu rytířského,

sudličníci a cepnící lidu rozličného:
pomnětež všickni na Pána štědrého!
Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte;
Pána svého v srdci mějte, proň a s Ním bojujte
a před nepřáteli neutíkejte!
Dávno Čechové říkali a přísloví měli,
že podlé dobrého pána, dobrá jízda bývá,
s nímž věrný sluha rytířství dobývá!
Vy pakosty a trabanti, na duše pomněte,
pro lakomství a loupeže životy netraťte
a na kořistech se nezastavujte!
Heslo všickni pamatujte, kteréž vám vydáno;
svých hejtmanů pozorujte — retuj druh druhého;
hlediž a drž se každý šiku svého!
A s tím vesele zkříkněte — řkouc: „Na ně — hr, na ně!“
zbraň svou rukama chytněte — „Bůh náš Pán“ — zkříkněte;
bite, zabité — žádného neživte!

50