Holý fakt existence neříká této bytosti nic. Z něho nelze nic poznat, nic vyvodit.

Ani sama v sobě, tj.

tedy zase jen v hlubině své existence, nepoznává nic -- ovšem kromě zmatku a biologické pudovosti.
Lidské nitro, jeho tužby a stavy, ba i celá psychologie včetně hlubinné psychologie, by byly tou
nejošidnější vůdkyní při hledání odpovědi na ontologickou otázku a vždy by koneckonců stranily
jejímu biologicky "pozitivnímu" zodpovězení. (Nevymyká se tomu ani Freud přes Jenscits des
Lustprinzips a Ich und Es.) Iracionalita může být závěrem našeho racionálního uvažování, nemůže však
nikdy být východiskem myšlenkového postupu, protože pak se z myšlenkového postupu stává
konstrukce logického nesmyslu, byť by vypadal sebelogičtěji. Logický, tj. logicky konstruovaný
nesmysl (tedy koncepce, která je zcela bezrozporná, avšak vychází z libovolného, neracionálního
postulátu) má jen jednu jedinou vadu, a to tu, že vedle něho je možno postavit neomezený počet
jiných stejně logických nesmyslů, mezi nimiž není možno racionálně rozhodnout, nýbrž mezi nimiž lze
vybírat jen a pouze z iracionálních motivů, vírou, vůlí, pragmaticky, podle citu, chuti, záliby, strachu
atp., čímž se vracíme přímo do náruče milosrdného fetišismu. Je nepochybně neobyčejně mnoho
těch, kteří vědomky či nevědomky dají tomu přednost před racionální úvahou, zvláště tehdy, když
racionální úvaha by vedla k závěrům pro jejich existenci negativním. Je možné, že se lidstvo pod
dojmem hrůzy, již působí pohled skutečnosti tváří v tvář, vrátí dobrovolně a s velkým kalupem k
náboženství a mesianismu; pak zajisté by to, co píšu, bylo nazíráno jen jako exemplární dokument
"ztráty víry" či "opuštěnosti bohem", nebo jak se to říká, je však též možné, že se lidstvo postupem
času omrzí pohádkářstvím, a sice s žalem a zoufáním, leč přece s vědomím, že je pravdivější bdění než
sen, podívá se na skutečnost střízlivýma a snad i nebojácnýma očima -- pak to, co píšu, bude
podnětem vážné úvahy.

Mluvil jsem o bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku, či jako součást obecné
ontologické otázky. Taková situace nastává tehdy, když si někdo uvědomí -- a to ovšem není otázkou
intelektuálních prostocviků nebo četby pesimistických spisů, nýbrž výsledkem hluboko zasahující
životní praxe a jejího reflektování --, že skutky, náplň, fakt jeho osobní existence nejsou významově
relevantní. Sám automatismus průběhu, odehrávání se, existence jej přestává nejen poutat, ale i
uspokojovat a uklidňovat, ačkoli donedávna jím ještě byl ukolébáván v mrákotě jako většina
ostatních. (Tento uvědomovací proces je ovšem letitý, avšak pro co největší zestručnění
zmiňuji //Upozornění filosofickým antropologům// se o něm jen zcela schematicky. Bylo by však
velkou antropologickou chybou, kdyby se laik domníval, že tento proces je jenom důsledkem
nějakého omezení existence či jejího "odcizení"; spíše naopak existence dostatečně plná všeho
podstatně lidského umožňuje rozvití tohoto procesu, kdežto existence omezená, odcizená, vede v
"nejlepším" případě jen k otrávenosti, prázdnotě a bezcílnosti.) Zkrátka řečeno -- člověk se začíná
ptát po významu toho všeho, resp. nejprve po významu osobní existence vůbec.

Tázání po významu není ještě tázání po smyslu (mohli bychom říci, že je to spíše tázání po relevanci),
a pokusím se později vrátit k tomuto rozlišení. Řekněme, že jako první se //Význam osobní// naskýtá
úvaha o možnosti významu zcela osobního. Moje osobní existence má význam "pro mne". Přináší mi
určité požitky. Lásku, jídlo, spánek, alkohol, estetické požitky apod. Přináší mi určitá protivenství, jež
přemáhat působí potěchu sui generis a jež, i když se nedají přemoci, mohou být interpretována
přesto jako pozitivní ve smyslu osobního růstu apod., jak komu libo. Přináší mi určité závazky. Rodinu,
děti, snad i širší kontext. Přináší mi případně i tvůrčí činnost: dílo, plán díla, snahu o dílo, jež má mít
koneckonců vždy společenský nebo jinak nadosobní užitek, a tím mi přináší maximální uspokojení.