Jak Na Potrubi1a

Jak na
potrubí ?
I.a)
E-kniha o pevnostních výpočtech potrubí -
teorie statika
Václav Pekař
2
© Václav Pekař, 2019
iPotrubí.cz, Vysoké Mýto, 2019

3
Obsah:
1. ÚVOD.............................................................................................................................................. 16
2. POUŽÍVANÉ NÁZVOSLOVÍ ....................................................................................................... 17
3. VELIČINY A JEDNOTKY VŠEOBECNÉ .................................................................................... 23
4. TEORETICKÝ ZÁKLAD VŠEOBECNÝ ..................................................................................... 25
4.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole................................................................. 25
4.2. Skořepiny .......................................................................................................................... 25
4.3. Membránový a momentový stav napjatosti..................................................................... 26

4.3.1. Membránový stav napjatosti .................................................................................................................. 26
4.3.2. Momentový stav napjatosti všeobecně .................................................................................................. 27
4.3.3. Momentový stav napjatosti v místech uložení potrubí .......................................................................... 27
4.4. Napjatost tenkostěnné rotační skořepiny zatížené vnitřním spojitým zatížením ............ 27
4.4.1. Odvození Laplaceovy rovnice................................................................................................................. 27
4.4.2. Membránové síly a napětí pro válcový útvar.......................................................................................... 29
4.4.3. Membránové síly a napětí pro kuželový útvar ....................................................................................... 31
4.4.4. Membránové síly a napětí pro anuloid ................................................................................................... 32
4.4.5. Membránové síly a napětí pro kulový útvar ........................................................................................... 34
4.4.6. Součinitel tlaku pro tvarovky .................................................................................................................. 35
4.4.7. Prodlužování přímého potrubí způsobeného vnitřním tlakem – Bourdonův jev ................................... 35
4.5. Tenkostěnné potrubí a základní vzorce ........................................................................... 36

4.5.1. Vzorce pro výpočet charakteristických hodnot potrubního průřezu ...................................................... 36
4.5.2. Vzorce pro výpočet potrubních hodnot, započítáme-li i délku............................................................... 37
4.5.3. Vztah momentu a síly působící na trubku přes způsobené napětí ......................................................... 37
4.6. Charakteristické číslo, SIF a poddajnost......................................................................... 38

4.6.1. Definice charakteristického čísla a součinitelů ....................................................................................... 38
4.6.2. Příklady použití součinitelů v případě ohybu ......................................................................................... 38
4.6.2.1. Charakteristické číslo pro ohyb ....................................................................................................... 38
4.6.2.2. Určení součinitele koncentrace napětí (SIF) pro ohyb .................................................................... 38
4.6.2.1. Určení součinitele poddajnosti pro ohyb ........................................................................................ 39
4.7. Primární a sekundární napětí a redistribuce napětí v průřezu trubky ........................... 39

4.7.1. Primární a sekundární napětí.................................................................................................................. 39
4.7.2. Trvalé deformace a přerozdělování sekundárního napětí ve stěnách přímé trubky .............................. 39
4.7.2. Trvalé deformace a přerozdělování sekundárního napětí ve stěnách ohybu ......................................... 43
4.8. Použitá literatura a literatura pro další studium ............................................................. 43

4
5. TEORETICKÝ ZÁKLAD PRO PLASTOVÁ A LAMINÁTOVÁ POTRUBÍ .......................... 45
5.2. Teoretický základ pro plastová potrubí ............................................................................ 46

5.2.1. Základní informace ................................................................................................................................. 46
5.2.2. Struktura plastů ...................................................................................................................................... 46
5.2.2.1. Molekulární struktura plastů ........................................................................................................... 46
5.2.2.2. Nadmolekulární struktura plastů .................................................................................................... 47
5.2.3. Termodynamické vlastnosti plastů ......................................................................................................... 48
5.2.4. Mechanické vlastnosti plastů.................................................................................................................. 49
5.2.5. Skořepiny z plastů ................................................................................................................................... 50
5.2.5.1. Poissonovo číslo .............................................................................................................................. 51
5.2.6. Viskoelasticita, viskoplasticita................................................................................................................. 51
5.2.6.1. Viskoelasticita .................................................................................................................................. 51
5.2.6.2. Primární a sekundární napětí a jejich pohyb v čase ........................................................................ 52
5.2.6.3. Modul viskoelasticity a jeho pohyb v čase ...................................................................................... 52
5.2.6.4. Viskoplasticita .................................................................................................................................. 53
5.2.7. Reologické modelování ........................................................................................................................... 54
5.2.7.1. Základní články reologických modelů .............................................................................................. 54
5.2.7.2. Kelvin-Voigtův model ...................................................................................................................... 54
5.2.7.3. Maxwellův model ............................................................................................................................ 55
5.2.7.4. Norton-Hoffův model ...................................................................................................................... 56
5.3. Teoretický základ pro kompozitová (laminátová) potrubí............................................... 57

5.3.1. Metoda návrhové analýzy ...................................................................................................................... 57
5.3.1.1. Základní postuláty ........................................................................................................................... 57
5.3.1.2. Objemový a hmotnostní podíl vláken.............................................................................................. 58
5.3.1.3. Určení celkové tloušťky a tlouštěk jednotlivých vinutí laminátu ..................................................... 58
5.3.2. Metoda maximálního napětí .................................................................................................................. 58
5.3.3. Metoda maximálních deformací ............................................................................................................. 59
5.3.4. Uspořádání potrubí s minimalizací tlakového napětí ............................................................................. 59
5.3.5. Součinitelé koncentrace napětí a poddajnosti ....................................................................................... 60
5.4. Použitá literatura a literatura pro další studium ............................................................. 60
6. ZATÍŽENÍ POTRUBÍ (STATICKÁ A KVAZISTATICKÁ) .................................................... 62
6.2. Rozdělení zatížení ............................................................................................................. 63

6.2.1. Rozdělení zatížení podle provozních podmínek ..................................................................................... 63
6.2.2. Rozdělení zatížení podle kritérií dovoleného namáhání a stability. ....................................................... 64
6.2.3. Rozdělení zatížení podle času působení ................................................................................................. 65
6.2.4. Živé a mrtvé zatížení ............................................................................................................................... 66
6.2.5. Rozdělení zatížení podle stochasticity .................................................................................................... 66
6.3. Zatížení tlakem a teplotou ................................................................................................ 66

6.3.1. Zatížení tlakem........................................................................................................................................ 66
5
6.3.2. Působení teploty ..................................................................................................................................... 67
6.4. Zatížení vlastní hmotností tekutiny, potrubí a izolace a potrubních dílů ....................... 68
6.4.1. Hmotnost potrubí ................................................................................................................................... 68
6.4.2. Hmotnost tekutiny .................................................................................................................................. 68
6.4.3. Hmotnost izolace .................................................................................................................................... 69
6.5. Klimatická zatížení ........................................................................................................... 70

6.5.1. Zatížení větrem ....................................................................................................................................... 70
6.5.2. Zatížení sněhem ...................................................................................................................................... 70
6.6. Hydrostatická zatížení .................................................................................................. 71

6.6.1. Volný ustálený výtok z potrubí ........................................................................................................ 71
6.6.2. Zatížení axiální silou od vlnovcového kompenzátoru ...................................................................... 71
6.6.2.1. Zatížení potrubí axiální silou od vlnovcového kompenzátoru ......................................................... 71
6.6.2.2. Zatížení hrdla aparátu axiální silou od vlnovkového kompenzátoru ............................................... 72
6.7. Zatížení uložením potrubí v zemi a pohyby podpěr potrubí ............................................ 72

6.7.1. Zatížení nadložím .................................................................................................................................... 72
6.7.1.2. Zatížení nadložím, je-li tvořeno zeminou vodou nesaturovanou .................................................... 72
6.7.1.3. Zatížení nadložím, je-li tvořeno zeminou vodou saturovanou ........................................................ 73
6.7.2. Zatížení potrubí pohyby podloží ............................................................................................................. 73
6.7.2.1. Poddolované podloží – předpokládané přetvoření zeminy ............................................................ 73
6.7.2.2. Podloží s nedokončeným sesedáním – předpokládané přetvoření zeminy .................................... 74
6.7.2.3. Podemleté podloží vodou – nepředpokládané přetvoření zeminy ................................................. 74
6.7.2.4. Podloží je-li tvořeno zeminou vodou saturovanou.......................................................................... 75
6.7.3. Pohyby podpěr nadzemního potrubí způsobené pohyby zemin ............................................................ 75
6.8. Pohyby hrdel, podpěr a přípojných bodů vynucených tepelnou roztažností .................. 75
6.9. Seizmická zatížení (kvazistatická) .................................................................................... 75
6.10. Použitá literatura a literatura pro další studium.................................................. 76
7. TVORBA POTRUBNÍ TŘÍDY .................................................................................................... 77
7.2. Základní vzorce pro tvorbu potrubní třídy....................................................................... 78

7.2.1. Co umožňuje tvorbu potrubní třídy? ...................................................................................................... 78
7.2.2. Potrubní třídy pro zatížení potrubí podtlakem ....................................................................................... 78
7.2.3. Potrubní třídy potrubí zatíženého vodou nesaturovaným zásypem - nadložím ..................................... 80
7.3. Systémy značení potrubní třídy ........................................................................................ 80
7.4. Konstrukce potrubní třídy ................................................................................................ 80

7.4.1. Základní údaje a složení potrubní třídy ................................................................................................... 80
7.4.2. Tlakoteplotní tabulka .............................................................................................................................. 81
7.4.3. Výpočet tloušťky stěny ........................................................................................................................... 81
6
7.5. Přídavky tloušťky stěny trubky ........................................................................................ 82

7.5.1. Znázornění a označení přídavků ............................................................................................................. 82
7.5.2. Korozně - erozní přídavek ....................................................................................................................... 83
7.5.3. Záporná výrobní tolerance tloušťky stěny trubky ................................................................................... 83
7.5.3.1. Bezešvé ocelové trubky ................................................................................................................... 83
7.5.3.2. Bezešvé ocelové trubky korozivzdorné ........................................................................................... 84
7.5.3.3. Svařované ocelové trubky ............................................................................................................... 84
7.5.3.4. Elektricky svařované ocelové trubky ............................................................................................... 84
7.5.3.5. Pod tavidlem svařované ocelové trubky ......................................................................................... 84
7.5.3.6. Svařované ocelové trubky korozivzdorné ....................................................................................... 84
7.5.3.7. Trubky pro naftovody a plynovody.................................................................................................. 85
7.6. Komponenty potrubní třídy .............................................................................................. 85

7.6.1. Trubky ..................................................................................................................................................... 85
7.6.2. Tvarovky .................................................................................................................................................. 86
7.6.2.1. Tvarovky všeobecně ........................................................................................................................ 86
7.6.2.2. Hladké ohyby - použití ..................................................................................................................... 86
7.6.2.3. Hladké ohyby výrobené z trubky ohnutím ...................................................................................... 86
7.6.2.4. Segmentové ohyby - výroba ............................................................................................................ 88
7.6.3. Příruby .................................................................................................................................................... 91
7.6.4. Spojovací materiál .................................................................................................................................. 92
7.6.5. Těsnění.................................................................................................................................................... 93
7.7.7. Kompenzátory......................................................................................................................................... 94
7.7.8. Tlakové hadice ........................................................................................................................................ 96
7.6.8. Armatury ................................................................................................................................................. 98
7.7. Materiály pro potrubní třídy........................................................................................... 100

7.7.1. Oceli ...................................................................................................................................................... 100
7.7.2. Litiny ..................................................................................................................................................... 101
7.7.3. Neželezné kovy ..................................................................................................................................... 102
7.7.3.1. Hliník a jeho slitiny. ....................................................................................................................... 102
7.7.3.2. Měď a její slitiny ............................................................................................................................ 103
7.7.3.3. Titan a jeho slitiny ......................................................................................................................... 104
7.7.3.4. Slitiny žáruvzdorné a žárupevné .................................................................................................... 104
7.7.4. Plasty..................................................................................................................................................... 104
7.7.4.1. Rozměrové řady plastových trubek ............................................................................................... 104
7.7.4.2. Polyetylén (PE)............................................................................................................................... 105
7.7.4.3. Polypropylén (PP) .......................................................................................................................... 106
7.7.4.4. Polybutén (PB) ............................................................................................................................... 106
7.7.4.5. Polyvinylchlorid (PVC) .................................................................................................................... 106
7.7.4.6. Polyvinylidénfluorid (PVDF) ........................................................................................................... 106
7.7.4.7. Akrylonitrilbutadyenstyrén (ABS) .................................................................................................. 107
7.7.4.8. Perfluoralkoxy-copolymer (PFA).................................................................................................... 107
7.7.5. Laminát ................................................................................................................................................. 107
7.7.5.1. Kompozit UP (pryskyřice z nenasycených polyesterů)/ jednosměrná skleněná výztuž ................ 107
7.7.5.2. Kompozit UP/ tkaná skleněná výztuž ............................................................................................ 107
7.7.5.3. Potrubní kompozity podle normy ................................................................................................. 108
7.7.6. Ostatní materiály pro potrubí ............................................................................................................... 108
7.7.6.1. Sklo ................................................................................................................................................ 108
7
7.7.6.2. Keramika ........................................................................................................................................ 109

7.7.6.3. Beton ............................................................................................................................................. 109
7.8. Použitá literatura a literatura pro další studium .................................................. 109
8. MEZNÍ STAVY POTRUBÍ – ROZDĚLENÍ A USPOŘÁDÁNÍ .............................................113
8.1. Seznam a uspořádání mezních stavů potrubí ................................................................ 113

8.1.1. Mezní stav únosnosti ............................................................................................................................ 113
8.1.2. Mezní stav použitelnosti ....................................................................................................................... 113
8.2. Určení vzdálenosti podpěr tak, aby nebyl porušen mezní stav únosnosti ..................... 114
8.2.1. Dovolené napětí v materiálu potrubí a z něj odvozená vzdálenost podpěr ......................................... 114
8.2.2. Dovolená únosnost podpěr a z ní odvozená vzdálenost podpěr .......................................................... 114
8.3. Potrubí uložené v zemi a jeho mezní stavy .............................................................. 115

8.3.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole ..................................................................................... 115
8.3.2. Základy mechaniky zemin ..................................................................................................................... 115
8.3.2.1. Klasifikace zemin ve stavebnictví. ................................................................................................. 115
8.3.2.2. Charakteristické vlastnosti zemin .................................................................................................. 118
8.3.3. Zatížení potrubí zásypem (nadložím) .................................................................................................... 119
8.3.3.1. Výkop ............................................................................................................................................. 119
8.3.3.2. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou nesaturovanou pro úzký výkop – výpočet
napětí ......................................................................................................................................................... 120
8.3.3.3. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou nesaturovanou pro úzký výkop – příčná
deformace a příčná tuhost ......................................................................................................................... 122
8.3.3.4. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou nesaturovanou pro široký výkop – výpočet
napětí ......................................................................................................................................................... 123
8.3.3.5. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou nesaturovanou s vytvarovaným ložem –
výpočet napětí ............................................................................................................................................ 123
8.3.3.6. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou saturovanou .............................................. 124
8.3.3.7. Kombinace uvedených zatížení zeminou a tepelnou roztažností ................................................. 124
8.3.3.8. Kombinace uvedených zatížení zeminou a vnitřního tlaku ........................................................... 124
8.3.4. Zatížení potrubí pohyby podloží ........................................................................................................... 125
8.3.4.1. Předpokládané přetvoření vodou nesaturované zeminy např. na poddolovaném podloží .......... 125
8.3.4.2. Vzorce pro výpočet sekundárních osových napětí pro poddolovaná území ................................. 125
8.3.4.3. Zatížení potrubí podloží tvořeným zeminou vodou saturovanou ................................................. 126
9. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ A JINÝCH MEZNÍCH STAVŮ ÚNOSNOSTI PRO POTRUBÍ

Z HOUŽEVNATÝCH MATERIÁLŮ .............................................................................................128
9.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole............................................................... 128
9.2. Které materiály, vhodné pro výrobu potrubí, jsou houževnaté? ................................... 129
9.3. Vyhodnocování napětí a pružnostní analýza ................................................................. 129

9.3.1. Hypotéza Tau-max (Max3DShear) ........................................................................................................ 129
8
9.3.2. Hypotéza HMH (von Mises) .................................................................................................................. 129

9.3.3. Výpočet dovoleného napětí nezávislého na čase ................................................................................. 130
9.3.4. Vyhodnocení napětí od trvalých zatížení .............................................................................................. 131
9.3.5. Vyhodnocení napětí od občasných ev. mimořádných zatížení ............................................................. 131
9.3.6. Vyhodnocení rozkmitu napětí od teplotní dilatace .............................................................................. 132
9.3.7. Vyhodnocení napětí od pohybu podpěry ............................................................................................. 133
9.4. Pevnost závislá na čase................................................................................................... 133

9.4.1. Výpočet potrubí s krípem ..................................................................................................................... 133
9.4.1.1. Teoretický úvod ............................................................................................................................. 133
9.4.1.2. Pevnostní výpočet kovových potrubí ............................................................................................ 134
9.4.2. Koroze a eroze a výpočet potrubí s nimi .............................................................................................. 135
9.4.2.1. Koroze – základní pojmy ................................................................................................................ 135
9.4.2.2. Erozní opotřebení – základní pojmy .............................................................................................. 136
9.4.2.3. Pevnostní výpočet ......................................................................................................................... 136
9.4.3. Únavový lom a výpočet potrubí s cyklickým zatížením......................................................................... 136
9.4.3.1. Úvodní teorie ................................................................................................................................. 136
9.4.3.2. Pevnostní výpočet ......................................................................................................................... 138
9.4.3.3. Životnostní výpočet ....................................................................................................................... 139
9.4.4. Křehký lom a ochrana proti němu ........................................................................................................ 144
9.4.4.1. Materiálová křehkost .................................................................................................................... 144
9.4.4.2. Eliminace křehkého lomu ............................................................................................................. 144
10. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ PRO POTRUBÍ Z KŘEHKÝCH MATERIÁLŮ ...............148
10.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole............................................................. 148
10.2. Které materiály, vhodné pro potrubí, jsou křehké? ..................................................... 148
10.3. Vyhodnocování napětí a pružnostní analýza ............................................................... 148

10.3.1. Podmínky pevnosti - Rankinova hypotéza .......................................................................................... 148
10.3.2. Saint-Venantova hypotéza maximálního prodloužení ........................................................................ 149
10.3.3. Mohrova hypotéza mezní čáry ........................................................................................................... 149
10.3.4. Výpočet dovoleného napětí nezávislého na čase ............................................................................... 149
10.3.5. Vyhodnocení osových napětí .............................................................................................................. 150
10.3.6. Vyhodnocení obvodových napětí ....................................................................................................... 150
10.3.7. Křehký lom a ochrana proti němu ...................................................................................................... 151
10.4. Koroze a eroze a výpočet potrubí s nimi ...................................................................... 151
10.5. Použitá literatura a literatura pro další studium................................................ 151
11. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ PRO POTRUBÍ Z VISKOELASTICKÝCH MATERIÁLŮ

............................................................................................................................................................153
11.1. Které materiály, vhodné pro výrobu potrubí, jsou viskoelastické? ............................. 153
11.1.1. Co je to viskoelasticita? ...................................................................................................................... 153
9
11.1.2. Základní vlastnosti plastů.................................................................................................................... 153

11.1.3. Rozdělení plastů. ................................................................................................................................. 154

11.2.2. Popis mechanismu porušení plastů .................................................................................................... 154
11.2.2.1. Porušení při krátkodobé zkoušce ................................................................................................ 154
11.2.2.2. Porušení krípem .......................................................................................................................... 155
11.2.3. Aplikace hypotéz Tau-max (Max3DShear) a HMH (von Mises) na plastová potrubí .......................... 155
11.2.4. Překročení dovolené krátkodobé pevnosti ......................................................................................... 155
11.2.5. Překročení dovolené pevnosti plastu závislého na čase ..................................................................... 156
11.2.5.1. Kritéria dovoleného namáhání za působení viskopružnostního stavu. ....................................... 156
11.2.5.2. Určování koeficientu bezpečnosti ............................................................................................... 156
11.2.5.3. Pevnost potrubí za určitý čas daný únavovou únosností ............................................................ 157
12. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ PRO POTRUBÍ Z KOMPOZITNÍCH MATERIÁLŮ .....159
12.2. Které materiály, vhodné pro výrobu potrubí, jsou z kompozitů? ................................ 160
12.2.1. Popis a druhy kompozitů .................................................................................................................... 160
12.2.2. Výhody potrubí z laminátů ................................................................................................................. 160
12.2.3. Vysvětlení zkratek ............................................................................................................................... 160

12.3.1. Porušení vláken ................................................................................................................................... 161
12.3.2. Porušení mezi vlákny .......................................................................................................................... 161
12.3.3. Podmínky pevnosti laminátů (Puckova hypotéza) .............................................................................. 161
12.3.4. Pružnostní analýza potrubního systému ............................................................................................ 162
12.3.4.1. Legislativní rámec ........................................................................................................................ 162
12.3.4.2. Výpočet napětí a deformace ....................................................................................................... 162
12.3.4.3. Klasická laminátová teorie (CLT) .................................................................................................. 162
12.3.4.4. Metoda maximálního napětí ....................................................................................................... 163
12.3.4.5. Určování koeficientu bezpečnosti ............................................................................................... 164
12.3.4.6. Metoda maximálních deformací ................................................................................................. 164
12.3.5. Poškozování při cyklickém zatížení ..................................................................................................... 165
13. STABILITA POTRUBNÍ STĚNY ..........................................................................................167
13.2. Ztráta stability potrubní stěny - boulení stěny všeobecně ........................................... 167
13.3. Ztráta stability (boulení) potrubní stěny mezi podpěrami - zatížení osovou silou a
ohybovým momentem ............................................................................................................ 168
10
13.4. Ztráta stability potrubní stěny (boulení) mezi podpěrami - Zatížení podtlakem ........ 171
13.5. Kombinace různých druhů zatížení z hlediska stability potrubní stěny mezi podpěrami
................................................................................................................................................ 172
13.6. Ztráta stability potrubní stěny nad podpěrou .............................................................. 173
13.7. Rozdíl ve stabilitě potrubní stěny u houževnatých a křehkých materiálů .................. 175
13.8. Stabilita potrubní stěny u plastových potrubí .............................................................. 175
14. ÚNOSNOST HRDEL APARÁTŮ A OSTATNÍCH ZAŘÍZENÍ A POTRUBNÍCH SPOJŮ

............................................................................................................................................................177
14.2. Přepočet zatížení momentem na zatížení silou ........................................................... 177

14.2.1. U trubky .............................................................................................................................................. 177
14.2.2. U přírubového těsnění ........................................................................................................................ 178
14.2.3. U přírubových šroubů ......................................................................................................................... 178
14.3. Únosnost hrdel aparátů a ostatních zařízení ............................................................... 179

14.3.1. Vznik zatížení hrdel ............................................................................................................................. 179
14.3.2. Výpočet únosnosti hrdla pro hrdlo tvořené nátrubkem na prostorově klenuté anebo válcové nádobě
........................................................................................................................................................................ 179
14.3.2.1. Průnik dvou válcových těles – výpočet pomocí WRC 107 a WRC 297 ......................................... 180
14.3.2.2. Průnik dvou válcových těles – výpočet pomocí EN 13445-3 a BS5500 ....................................... 181
14.3.2.3. Smaltovaná hrdla aparátů .......................................................................................................... 181
14.3.2.4. Nekovová hrdla aparátů .............................................................................................................. 181
14.3.3. Omezení zatížení hrdla technickými normami či jinými ustanoveními .............................................. 182
14.3.3.1. Ocelová hrdla tlakových nádob – omezení dané určením tří součinitelů ................................... 182
14.3.3.2. Ocelová hrdla výměníků .............................................................................................................. 184
14.3.3.3. Hrdla kotle ................................................................................................................................... 184
14.3.3.4. Hrdla ventilů ................................................................................................................................ 184
14.3.3.5. Omezení zatížení hrdel u čerpadel .............................................................................................. 184
14.3.3.6. Omezení zatížení hrdel u turbín .................................................................................................. 185
14.4. Výpočet potrubních spojů ............................................................................................. 185

14.4.1. Pevnostní výpočet přírubového spoje ................................................................................................ 185
14.4.1.1. Všeobecné informace .................................................................................................................. 185
14.4.1.2. Trojúhelníkový diagram předpjatého spoje ................................................................................ 187
14.4.1.3. Pružinové systémy u přírubových šroubů ................................................................................... 188
14.4.1.4. Výstupy z výpočtu přírubového spoje ......................................................................................... 188
14.4.2. Těsnostně - pevnostní výpočet přírubového spoje............................................................................. 188
14.4.2.1. Těsnostně- pevnostní výpočet přírubového spoje – všeobecné údaje ....................................... 188
14.4.2.2. Výpočet přírubového spoje pro dosažení požadované těsnosti ................................................. 189
14.4.2.3. Podmínky pro dosažení vysoké těsnosti ...................................................................................... 189
11
14.4.2.4. Principy návrhu těsnostně-pevnostního výpočtu přírubového spoje ........................................ 190

14.4.2.5. Vlastnosti těstnostně-pevnostního výpočtu přírubového spoje ................................................. 190
14.4.2.6. Výstupy z výpočtu přírubového spoje ......................................................................................... 191
14.4.3. Výpočet svařovaného spoje ................................................................................................................ 191
15. MEZNÍ STAVY POUŽITELNOSTI POTRUBÍ ....................................................................194
15.2. Nepřekročení průhybu pro spádování potrubí ............................................................ 194

15.2.1. Spádování ........................................................................................................................................... 194
15.2.2. Určení vzdálenosti podpěr tak, aby nebyly porušeny definované limity pro spádování .................... 195
15.3. Nepřekročení posuvu způsobeného tepelnou dilatací ................................................. 196

15.3.1. Základní informace o tepelné dilataci ................................................................................................. 196
15.3.2. Výčet vlivů tepelné roztažnosti ........................................................................................................... 196
15.3.3. Banánový efekt (stratifikace teploty) ................................................................................................. 196
15.4. Vzpěr potrubí ................................................................................................................ 199

15.4.1. Zvlnění potrubí.................................................................................................................................... 200
15.5. Periodické kmitání potrubí ........................................................................................... 202
15.6. Stav omezeného poškození při seizmicitě. ................................................................... 202
16. KOMPENZACE DÉLKOVÉ ROZTAŽNOSTI.......................................................................204
16.2. Příčiny nutnosti kompenzace délkové roztažnosti ....................................................... 204

16.2.1. Délková roztažnost potrubí ................................................................................................................ 204
16.2.2. Překročení dovoleného namáhání potrubí, dovoleného posunu a dovoleného zatížení hrdel
způsobené délkovou roztažností .................................................................................................................... 205
16.3. Kompenzace přirozeným tvarem potrubí ..................................................................... 205
16.4. Kompenzace vložením kompenzátorů tvarem potrubí ................................................ 205

16.4.1. U-kompenzátory pro kovová potrubí ................................................................................................. 205
16.4.2. Kompenzační tvary plastů totožné s potrubím z oceli ........................................................................ 207
16.4.3. Kompenzační tvary potrubí specifické pro plasty – dilatační smyčky ................................................. 207
16.5. Kompenzace plastových potrubí pevnou montáží........................................................ 208
16.6. Kompenzace předizolovaného bezkanálového (sdruženého) potrubí ......................... 210

16.6.1. Definice a popis předvolovaného bezkanálového (sdruženého) potrubí ........................................... 210
12
16.6.2. Kompenzace tepelných dilatací .......................................................................................................... 210

16.6.2.1. Kompenzace při ukládání za studena .......................................................................................... 210
16.6.2.2. Kompenzace při ukládání za tepla ............................................................................................... 211
16.6.2.3. Bližší a podrobnější informace .................................................................................................... 211
16.7. Kompenzátory vlnovcové, ucpávkové a textilní ........................................................... 211

16.7.1. Vlnovcové kompenzátory ................................................................................................................... 211
16.7.1.1. Druhy vlnovcových kompenzátorů ............................................................................................. 211
16.7.1.2. Silové působení kompenzátoru na okolní potrubí ...................................................................... 213
16.7.2. Ucpávkové kompenzátory .................................................................................................................. 215
16.7.3. Textilní (tkaninové) kompenzátory ..................................................................................................... 215
17. VÝPOČET A VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ V JEDNOTLIVÝCH POTRUBNÍCH

KOMPONENTÁCH .........................................................................................................................218
17.2. Základní potrubní komponenty................................................................................... 218

17.2.1. Používání výpočtů v plastické oblasti materiálu ................................................................................. 219
17.2.2. Ohodnocení bezpečnosti plastického výpočtu ................................................................................... 220
17.2.2.1. Všeobecné porovnání pružnostního a plastického výpočtu ........................................................ 220
Máme jednoduchý nosník zatížený ohybem podle náledujícího obrázku: ................................................. 220
17.2.2.2. Porovnání pružnostního a plastického výpočtu pro potrubí namáhané vnitřním tlakem .......... 221
17.3. Trubka ........................................................................................................................... 221

17.3.1. Napětí v trubce za ohybu .................................................................................................................... 221
17.3.2. Výpočet plastické únosnosti trubky pro obvodové napětí ................................................................. 222
17.3.3. Výpočet žeber a výztuh potrubí na základě plasticity ......................................................................... 222
17.4. Ohyb .............................................................................................................................. 223

17.4.1. Hladký ohyb ........................................................................................................................................ 223
17.4.1.1. Součinitel poddajnosti ................................................................................................................. 223
17.4.1.2. Součinitel koncentrace napětí ..................................................................................................... 224
17.4.1.4. Korekce vratné deformace průřezu ohybu při rovinném zatížení ............................................... 226
17.4.2. Segmentový ohyb ............................................................................................................................... 226
17.4.1.1. Součinitel poddajnosti. ................................................................................................................ 226
17.4.1.2. Součinitel koncentrace napětí pro ohyb ..................................................................................... 227
17.4.1.3. Napětí v kritickém místě .............................................................................................................. 227
17.5. Redukce ......................................................................................................................... 228

17.5.1. Napětí v kritickém místě ..................................................................................................................... 228
17.5. Odbočky, T-kusy ........................................................................................................... 229

17.5.1. Jednotlivé typy provedení T-kusů a odboček ..................................................................................... 229
17.5.2. Součinitel poddajnosti pro T-kusy ...................................................................................................... 230
17.5.3. Součinitel koncentrace napětí pro T-kusy........................................................................................... 230
17.5.4. Napětí v kritickém místě ..................................................................................................................... 231
13
17.6. Příruba .......................................................................................................................... 232

17.6.1. Typy výpočtů přírub ............................................................................................................................ 232
17.6.2. Kdy je možno použít normalizované příruby bez výpočtu .................................................................. 232
17.6.3. Součásti a typy přírubového spoje a druhy přírubových spojů........................................................... 233
17.6.5. Zatížení příruby jako součásti přírubového spoje ............................................................................... 234
17.6.6. Princip pružnostního výpočtu ............................................................................................................. 234
17.6.7. Princip plastického výpočtu ................................................................................................................ 236
17.7. Rovinné zaslepení potrubí ............................................................................................ 238

17.7.1. Princip pružnostního výpočtu ............................................................................................................. 238
17.7.2. Princip plastického výpočtu ................................................................................................................ 240
17.8. Těleso ventilu ................................................................................................................ 241
17.9. Vlnovcový kompenzátor ............................................................................................... 242

17.9.1. Druhy vlnovcových kompenzátorů ..................................................................................................... 242
17.9.2. Určení kompenzátoru do potrubní větve ........................................................................................... 243
17.9.3. Pryžové a plastové kompenzátory ...................................................................................................... 243
17.9.4. Výpočet vlnovcového kompenzátoru ................................................................................................. 244
17.10. Použitá literatura a literatura pro další studium ....................................................... 245
18. ULOŽENÍ A PODPĚRY POTRUBÍ .......................................................................................246
18.2. Únosnost podpěr ........................................................................................................... 246

18.2.1. Materiál podpěr .................................................................................................................................. 246
18.2.2. Konstrukční teploty a dovolené napětí u podpěr ............................................................................... 247
18.2.3. Zatížení podpěr ................................................................................................................................... 247
18.3. Výběr vhodného uložení ............................................................................................... 247

18.3.1. Všeobecně .......................................................................................................................................... 247
18.3.2. Podpěry anebo závěsy ........................................................................................................................ 248
18.3.3. Jednoduché anebo dvojité závěsy ...................................................................................................... 248
18.3.4. Volba stropního uchycení ................................................................................................................... 249
18.3.5. Základní vývojový diagram pro umísťování podpěr ............................................................................ 249
18.3.6. Rozdělení podpěr podle zachycování reakcí ....................................................................................... 249
18.3.7. Vzdálenost podpěr .............................................................................................................................. 251
18.3.8. Pravidla pro umístění podpěr ............................................................................................................. 252
18.3.9. Některá jiná omezení platící pro podpěry .......................................................................................... 252
18.4. Podpěry pro ocelová potrubí ........................................................................................ 253

18.4.1. Kotvení ................................................................................................................................................ 253
18.4.2. Směrová zarážka ................................................................................................................................. 254
18.4.3. Vedení ................................................................................................................................................. 254
18.4.4. Tlumič rázů .......................................................................................................................................... 254
18.4.5. Omezovač kmitání .............................................................................................................................. 254
18.4.6. Pružná podpěra................................................................................................................................... 254
14
18.4.7. Tuhá kloubová vzpěra ......................................................................................................................... 255

18.4.8. Kluzná tuhá podpěra nebo patka ........................................................................................................ 255
18.4.9. Tuhý závěs........................................................................................................................................... 255
18.4.10. Pružný závěs ..................................................................................................................................... 256
18.5. Uložení pro plastové a laminátové potrubí .................................................................. 256

18.5.1. Uložení do korýtek .............................................................................................................................. 256
18.5.1.1. Zásady používání podpěr ............................................................................................................. 256
18.5.1.2. Maximální možná délka potrubí bez korýtka .............................................................................. 257
18.5.1.3. Konstrukce jednotlivých druhů podpěr ....................................................................................... 257
18.5.1.4. Příklady použití sestavy podpěr ................................................................................................... 257
18.5.2. Uložení klasické................................................................................................................................... 258
18.5.3. Uložení „pevnou montáží“ .................................................................................................................. 261
18.5.3.2. Vzdálenosti podpěr potrubí......................................................................................................... 261
18.6. Použitá literatura a literatura pro další studium ......................................................... 262
19. BEZPEČNOST A SPOLEHLIVOST U POTRUBÍ V PROVOZU .......................................264
19.1. Analýza rizik provozu potrubí ...................................................................................... 264

19.1.1. Zbytková rizika technického řešení ..................................................................................................... 264
19.1.2. Analýza rizik provozu .......................................................................................................................... 264
19.2. Kategorizace potrubí a PED......................................................................................... 265

19.2.1. Všeobecné poznámky ......................................................................................................................... 265
19.2.2. Určení skupiny tekutiny ................................................................................................................... 267
19.2.3. Určení stavu tekutiny ........................................................................................................................ 268
19.2.4. Definice nestabilního plynu.............................................................................................................. 269
19.3. Minimalizace rizika ...................................................................................................... 269
19.4. Riziko překročení nejvyššího dovoleného tlaku či teploty .......................................... 270

19.4.1. Korespondence rizika s mezním stavem ............................................................................................. 270
19.4.2. Určení maximální hodnoty pro provoz ............................................................................................... 270
19.4.3. Způsob kontroly .................................................................................................................................. 270
19.4.3.1. Zkouška funkčnosti bezpečnostní výstroje .................................................................................. 270
19.4.3.2. Tlaková zkouška ........................................................................................................................... 270
19.5. Riziko překročení korozního/erozního přídavku ......................................................... 271

19.5.3. Způsob kontroly .................................................................................................................................. 271
15
19.6. Riziko únavového lomu ................................................................................................ 271

19.6.3. Způsob kontroly .................................................................................................................................. 271
19.7. Riziko překročení maximálního dovoleného překročení krípem ............................... 272

19.7.3. Způsob kontroly .................................................................................................................................. 272
19.8. Dodatečná rizika pro plastová potrubí ......................................................................... 272

19.8.1. Korespondence rizik s mezními stavy ................................................................................................. 272
19.8.3. Způsob kontroly .................................................................................................................................. 273
19.9. Dodatečná rizika pro potrubí uložená v zemi .............................................................. 273

19.9.1. Korespondence rizik s mezními stavy ................................................................................................. 273
19.9.3. Způsob kontroly .................................................................................................................................. 273
19.10. Použitá literatura a literatura pro další studium ....................................................... 274

16
1. Úvod
Tato publikace byla napsána proto, aby pomáhala a zároveň vedla techniky a inženýry,
kteří v uvedeném oboru pracují. Je to tedy příručka a pomůcka. Může posloužit i jako
učebnice.
Je to pomůcka pro výpočtáře potrubí, kteří v současné době pracují s výpočetním
programem a potřebují vědět, jak zadávat zatížení, jak vyhodnocovat výsledky a posoudit, zda
jsou výsledky reálné, správně si je vysvětlit. V případě, že výpočetní program některý mezní
stav nepočítá, jak tento stav vyhodnotit popřípadě dopočítat. V této pomůcce nejsou
přepisované anebo jinak publikované technické normy, vždy však uvádíme na potřebnou
normu odkaz.
Je to pomůcka pro projektanty potrubí, aby věděli, v kterých případech se na výpočtáře
obracet. Je to také pomůcka pro provozovatele potrubních systémů, aby dokázali správně
posoudit riziko při provozu potrubí. Mohou to brát jako pomůcku i pracovníci notifikovaných
osob a jiných inspekčních orgánů.
Je to též příručka správné inženýrské praxe pro tuto oblast. A je to učebnice pro ty, co
se chtějí o výpočtech potrubí dozvědět víc.
Není to specializovaná publikace pro mechaniku tekutin, mechaniku zemin a
seizmicitu. Do těchto oblastí publikace zavítá jen do té míry, aby byly pochopitelné pro
potrubáře.
17
2. Používané názvosloví
Používané názvosloví vychází především ze směrnice PED a harmonizovaných
norem.
Potrubí je zvláštní technické zařízení resp. specializovaný dopravní prostředek, který je
složen z těsně spojených rour či trub.
Potrubí je obvykle určeno k dopravě kapalin, plynů a různých sypkých materiálů
(případně jejich vzájemné směsi). Potrubím je však možné přepravovat i drobné předměty
(například i poštu - potrubní pošta, nebo seno či slámu v zemědělském fukaru apod.).
Potrubí musí být v každém případě nepropustné, obvykle mívá technické prostředky,
jež umožňují regulaci toku hmoty potrubím a podobně. Potrubí bývá uloženo tak, aby bylo
chráněno před vnějším mechanickým poškozením, u kovových potrubí také před možnou
korozí.
Potrubí slouží i pro přenos tepelné energie, která je zde vždy vázána na nějaké
teplonosné médium, kterým nejčastěji bývá obyčejná voda ve formě vodní páry. Takovéto
potrubí (např. teplovodní nebo parovodní potrubí) bývá i chráněno před nežádoucí ztrátou
přenášeného tepla do okolí.
Potrubí jsou potrubní části určené k přepravě tekutin, pokud jsou navzájem spojeny
tak, že tvoří jeden tlakový systém. Potrubí zahrnuje trubky nebo soustavu trub či trubek,
tvarovky, dilatační spoje, hadice nebo popřípadě jiné části vystavené tlaku, za potrubí se
považují také trubkové výměníky tepla skládající se z trubek a určené k chlazení nebo
ohřívání vzduchu.
Tlaková sestava je několik tlakových zařízení sestavených tak, že tvoří ucelenou funkční
jednotku. Tvoří ji tlakové nádoby, parní generátory, potrubí a bezpečnostní a tlaková výstroj
Tlakové zařízení jsou nádoby, potrubí, bezpečnostní a tlaková výstroj, zahrnující také
komponenty připojené k součástem vystaveným tlaku, jako jsou například příruby, hrdla,
spojky, podpory, závěsná oka. Přesné definice jednotlivých druhů tlakových zařízení jsou
uvedeny v NV218/1915Sb. Je třeba si uvědomit, že pod tímto termínem se rozumí nejen
tlakové nádoby, ale i potrubní části, určené k dopravě tekutin a bezpečnostní a tlaková výstroj
nádob a potrubí, popřípadě jejich sestavy, pokud tvoří funkční jednotku. Dále musí být
splněna podmínka, že nejvyšší pracovní tlak je větší než 0,5 bar (pracovní tlak se rozumí
k tlaku atmosférickému, tj. jedná se o přetlak) – pozor na tuto změnu, dříve se považovaly za
tlakové nádoby jen nádoby s pracovním tlakem větším než 0,7 bar (je uvedeno i v dosud
platné ČSN 690010 pro výpočet tlakových nádob).
Nádoba je těleso navržené a zhotovené tak, aby mohlo být naplněno tekutinou pod tlakem,
včetně součástí, které jsou k němu přímo připevněny a zasahují až k místu spojení s jiným
tlakovým zařízením, může se skládat z více než jednoho tlakového prostoru.
PED (Pressure Equipment Directive) je směrnice EU stanovující technické požadavky na
tlaková zařízení a sestavy s pracovním tlakem větším než 0,5 bar g. Směrnice PED je
označena číslem 1914/68/EU a je identická s nařízením vlády č.218/1915Sb.
NO, notifikovaná osoba, notified body je osoba oprávněná některým členským státem EU
k posuzování shody v těch případech, kdy je technickým předpisem předepsána účast osoby
nezávislé na výrobci
Výrobek je jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na
stupeň jejího zpracování, a je určena k uvedení na trh jako nová nebo použitá.
Stanovený výrobek. Jedná se o výrobky, které představují zvýšenou míru ohrožení z hlediska
veřejného zájmu (zejména bezpečnosti). Tyto výrobky se stanovují podle příslušných nařízení
vlády, vydaných na základě zákona č.22/1897 Sb. o technických požadavcích na výrobky (ve
18
znění platných novel) a je nutné na ně provádět posuzování shody jejich vlastností

s požadavky na bezpečnost výrobků, stanovených tímto zákonem a technickými předpisy.
Z uvedeného je patrno, že tlaková zařízení jsou stanoveným výrobkem.
Bezpečný výrobek je výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek
užití (provozu) nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti (životnosti)
žádné nebezpečí. Bezpečný výrobek nesmí ohrožovat život, zdraví nebo majetek.
Bezpečné technické řešení je takové řešení, které za běžných nebo rozumně předvídatelných
podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé životnosti žádné nebezpečí
nebo jehož užití představuje vzhledem k bezpečnosti a zdraví osob pouze minimální
nebezpečí při správném užívání výrobku. Toto minimální nebezpečí je dáno zbytkovými
riziky.
Bezpečnostní výstroj jsou zařízení určená k ochraně tlakového zařízení před překročením
nejvyšších pracovních mezí, zahrnují zařízení pro přímé omezení tlaku, jako jsou pojistné
ventily, membránová průtržná pojistná zařízení, vzpěrné tyče, řízené pojistné systémy, tak
omezující zařízení, která buď uvádějí v činnost regulační zařízení anebo zabezpečují
odstavení nebo odstavení a blokování, jako jsou tlakové spínače, teplotní spínače nebo
hladinové spínače a měřící, řídící a regulační systémy související s bezpečností.
Tlaková výstroj jsou zařízení, která mají bezpečnostní funkci a jejichž těleso je vystaveno
tlaku.
Tekutina, dopravovaná látka anebo médium jsou plyny, kapaliny a páry jak v podobě čisté
fáze, tak ve směsi; tekutina může obsahovat suspensi pevných látek, v této knize však dáváme
přednost termínu tekutina.
Těsnění je stlačitelný materiál nebo kombinace materiálů, které jsou umístěny mezi dvěma
přírubami nebo jinými částmi potrubí, které zamezují únik tekutiny z potrubí a v případě
podtlaku i okolní atmosféry do potrubí.
Dálkové potrubí (dálkovod) je potrubí většinou vně objektu (továrny, úpravny, tlakové
stanice, redukční stanice a pod), pro které neplatí PED.
Produktovod je dálkové potrubí, kde tekutina je produkt nějakého výrobního zařízení,
rozlišujeme například ropovod, plynovod, vodovod, parovod apod.
Sdružené potrubí (jinak předizolované bezkanálové potrubí) je potrubí, kde tvoří jeden celek
a jsou silově spojeny ocelová vnitřní trubka, polyuretanová izolace a plastová vnější trubka.
Při tepelném zatížení dochází u všech třech složek ke stejným změnám délky v axiálním
směru, vzniká tak celá řada napětí, které sdružená konstrukce musí zachytit. Nejčastěji se
používá pro horkovody pro uložení pod zem.
Kategorizace je zařazení tlakových zařízení a tlakových sestav do kategorií. Kategorie
vyjadřuje potenciální nebezpečí při provozu zařízení.
Harmonizovaná technická norma je technická norma, pokud je určena pro splnění
technických požadavků na výrobky vyplývajících z technického předpisu (tj. směrnice EU
nebo nařízení vlády ČR) a obsahuje podrobné technické detaily, jimiž jsou tyto požadavky
upřesňovány.
Podpěra potrubí je takové zařízení, které spojuje potrubí s okolní konstrukcí. Tato zařízení
musí:
- přenášet tíhu potrubí jakož i libovolného zařízení spojeného s potrubím
- ovládat pohybu potrubních systémů nebo potrubních větví
- usměrňovat a přenášet zatížení z potrubí do okolní konstrukce a obecně rušit nebo omezovat
jeden nebo více ze šesti stupňů volnosti v konkrétním bodě potrubní větve.
Nosná konstrukce podpěry je svým charakterem ocelová konstrukce, která slouží k přenosu
sil mezi podpěrou potrubí a konstrukcí stavby, která může být zhotovena jako ocelová,
betonová nebo zděná
19
Kategorizace podpěr je zařazení podpěr do kategorií. Zařazení podpěr do kategorií vychází ze

zařazení potrubí do kategorií. Kategorie vyjadřuje potenciální nebezpečí při provozu zařízení.
Kotvení (anchor) je druh tuhé podpěry používané pro zabránění relativnímu natočení a
posuvům potrubí v místě použití za konstrukčních podmínek teploty a ztížení, které může být
samo předmětem nuceného pohybu. Je též možno použít termín pevný bod.
Směrová zarážka (line stop) je druh podpěry, které zamezí axiálnímu posuvu potrubí,
definované omezením směrem pohybu. Je možno kombinovat směrové zarážky tak, že
neumožňují pohyb potrubí ani v jedné ose, rotace však jsou povoleny podle všech třech os.
Vedení (guide) je druh podpěry, které připouští pohyb potrubí v předem určeném směru,
zatímco zabraňuje pohybu v jednom nebo více jiných směrech.
Tlumič rázů (otřesů) (shock arrester (snubber)) je druh podpěry, které je samouzavírací nebo
samobrzdící pro omezení rychlých posuvů v jednom nebo více směrech potrubní sítě
podrobené dynamickému zatížení, zatímco připouští pomalé pohyby (takové jako od
teplotních dilatací) v těchto směrech.
Omezovač kmitání (sway suppresor (sway brace)) je druh podpěry, které na základě předpětí
působí na kmitající potrubí tlumící silou.
Pružná podpěra (spring support) je druh pružně vedené podpěry pro přenos vertikálního
zatížení připouštějící vertikální posuv.
Pružný závěs (spring hanger) je druh závěsu pro přenos vertikálního zatížení připouštějící
vertikální posuv.
Komponenta potrubí je trubka, příruba, redukce, všechny druhy ohybů apod.
Tvarovka je potrubní komponenta, která není přímým potrubím
Ohyb je potrubní komponenta, ve které se mění směr osy potrubí
Oblouk je potrubní komponenta, kdy poloměr vnitřní strany ohybu je větší než průměr
potrubí
Koleno je potrubní komponenta, kdy poloměr vnitřní strany kolena je roven anebo je menší
než průměr potrubí (tj. poloměr zakřivení je roven anebo je menší než 1,5.DN trubky)
Redukce je potrubní komponenta, ve které se mění DN pro potrubí
Vlnovcový kompenzátor je potrubní komponenta s nízkou osovou, ohybovou a/nebo laterální
tuhostí, která nepřenáší anebo omezuje přenos mechanického namáhání mezi dvěma částmi
potrubí a tím je jí možno používat ke kompenzaci tepelné roztažnosti potrubí. Skládá se z
vlnovce a z přírub anebo potrubních návarků
Vlnovec je tenkostěnná trubka, která byla tvarováním v profilu své stěny zvlněna.
Hadice je potrubní komponenta s nízkou ohybovou tuhostí, která nepřenáší anebo omezuje
přenos mechanického namáhání mezi dvěma částmi potrubí a tím je jí možno používat ke
kompenzaci pohybů obou konců potrubí navzájem včetně pohybů způsobené tepelnou
roztažností potrubí. Skládá se z hadicoviny, z koncovek a dalších konstrukčních prvků (např.
opláštění a opletu).
Opláštění je pevně přilnutý povlak na hadicovině, který ji chrání před stykem s nežádoucími a
rizikovými látkami
Oplet je vnější drátěná ochrana hadicoviny a případně opláštění, který plní funkci základní
mechanické ochrany a zabraňuje prodloužení prodloužení hadice vlivem vnitřního přetlaku
nebo i vnějším tahem.
Nebezpečí - zdroj potencionálního poškození nebo situace s potencionální možností
poškození nebo újmy
Riziko - kombinace četnosti nebo pravděpodobnosti výskytu specifikované nebezpečné
události a jejich následků
Zbytkové riziko je riziko, které zůstává neošetřeno v projektu nebo v jeho částech. Je
výsledkem analýzy rizik. Předává se provozovateli v textové formě jako součást realizační
dokumentace. Provozovatel učiní patřičná opatření k odstranění zbytkových rizik při provozu.
20
Analýza rizik - systematické použití dostupných informací k identifikaci nebezpečí a

k odhadu rizika
Spolehlivost (v našem případě též bezporuchovost) - je pravděpodobnost s jakou technické
zařízení plní požadované funkce za stanovených podmínek
Nedestruktivní zkoušení (NDT) je takové zkoušení tlakového zařízení, při kterém nedochází
k porušení (destrukci) zařízení, ani když je výsledek zkoušení negativní. Mezi nedestruktivní
zkoušení nepatří tedy tlaková zkouška.
Tlak je tlak vztažený k atmosférickému tlaku, to je přetlak, proto se podtlak vyjadřuje
zápornou hodnotou,
Nejvyšší dovolený tlak (PS), (též Maximální dovolený tlak) je nejvyšší tlak udávaný
výrobcem, pro který je tlakové zařízení navrženo, je definován pro určité místo udané
výrobcem, kde jsou připojena ochranná a omezující zařízení, anebo nejvyšší bod tlakového
zařízení, popřípadě kterékoli jiné stanovené místo.
Zkušební tlak je tlak, při kterém se provádí tlaková zkouška tlakové sestavy a potrubí
Výpočtový tlak je tlak, na který je počítána potrubní komponenta s tím, že je započítán
hydrostatický tlak
Konstrukční tlak je tlak, na který je počítána potrubní komponenta, hydrostatický tlak není
započítán.
Hydrostatický tlak je tlak pouze od tlaku vertikálního sloupce kapaliny
Nejvyšší (popř. nejnižší) dovolená teplota (TS), (též Maximální (popř. minimální) dovolená
teplota) je výrobcem udaná nejvyšší (popř. nejnižší) teplota, pro kterou je tlakové zařízení
navrženo.
Porovnávací teplota je teplota při montáži, která je základní pro výpočet tepelné dilatace
potrubí.
Konstrukční teplota je teplota, na kterou je počítána potrubní komponenta.
Jmenovitý tlak (PN) je označení velikostní řady jednotlivých tlakových prvků, nemá nic
společného s maximálním dovoleným tlakem, konstrukčním tlakem nebo provozním tlakem
definovaným v PED, je však velikostně a dimenzionálně závislé na tlaku v potrubí společné
pro všechny části potrubního systému, s výjimkou konstrukčních dílů označených tloušťkou
stěny; je to zaokrouhlené číslo, které jen málo souvisí s vnitřním tlakem v potrubí. Jmenovitý
tlak se označuje písmeny PN, za kterými následuje číslo.
Jmenovitá světlost (DN) je číselné označení velikosti závislé na průměru potrubí společné pro
všechny části potrubního systému, s výjimkou konstrukčních dílů označených vnějším
průměrem nebo rozměrem závitu; je to zaokrouhlené číslo, které jen přibližně souvisí s
výrobními rozměry. Jmenovitá světlost se označuje písmeny DN, za kterými následuje číslo.
Součinitel poddajnosti (Flexibility factor ) je poměr pružnosti v ohybu tvarovky k poměru
pružnosti v ohybu přímé trubky.
Součinitel koncentrace napětí (Stress Intensification Factor - SIF) je poměr efektivního
aktuálního napětí v tvarovce od venkovního zatížení ke jmenovitému napětí v tvarovce se
stejným průřezovým modulem určeným trubkou se stejnými rozměry.
Součinitel tlaku (Pressure stress multiplier) vyjadřuje nárůst obvodového napětí od vnitřního
tlaku, způsobené tvarem tvarovky odvozeného ze změn membránového stavu napjatosti u
rovné trubky a tvarovky.
Pevnost materiálu (napětí při přetržení) při krátkodobém zatížení, dle ČSN EN ISO 527-1,2,3
Mez kluzu při krátkodobém zatížení, dle ČSN EN ISO 527-1,2,3
Srovnávací napětí, dle ČSN EN ISO 15494. Odečítá se z diagramů v přílohách této normy.
Dynamický modul, dle kapitoly „Reologické modelování“
Modul pružnosti v tahu, dle ČSN EN ISO 527-1,2,3 nebo též reálná část dynamického
modulu při použití Kelvin-Voigtova modelu.
21
Viskoelastický modul Et (Creepový modul, modul tečení) za určitý čas dle ČSN EN ISO 899-
1
Poissonovo číslo μ udává vztah mezi podélnou a příčnou poměrnou deformací a vztah mezi
moduly pružnosti.
Uzlový bod (node) - je bod v potrubí, který se definuje za účelem pevnostního výpočtu
potrubí většinou v počítačovém programu, ke kterému se vážou výsledky pevnostního
výpočtu
Vrstvička (lamina) – vrstva nebo nános sklem vyztužené teplem tvrditelné pryskyřice
Ortotropní vrstvička – vrstvička s takovým uspořádáním vláken, že existují v každém místě
tři roviny symetrie, tj. jsou tři druhy deformací: podélná a dvě příčné.
Izotropní vrstvička – vrstvička s nahodilým uspořádáním vláken v rovině (například při
použití rohože ze sekaných pramenů
Laminát (laminate) – složená struktura sestávající se z jedné nebo více vrstviček
Výztuž (též vlákno) - nosný prvek v laminátech, určující jejich mechanické vlastnosti
(pevnost, houževnatost, modul pružnosti apod.).
Jednosměrně orientované vlákno (UD vlákno) – je vlákno či výztuž orientované v jednom
směru a zatížené jednoosou zátěží, orientovanou ve směru vlákna
Vinutí vláknité výztuže (filament winding) – výrobní postup pro navíjení průběžné výztuže ze
skelných vláken se stanoveným systémem pryskyřice aplikované systematickým způsobem a
vytvrzované na jádru nebo jiné podpěrné konstrukci.
Obvodové vinutí (hoop winding) – navíjení, při kterém je směr vláken kolmý k ose otáčení
nádoby.
Šroubovité vinutí (helical winding) – navíjení, při kterém není úhel mezi směrem vláken a
osou otáčení roven 0°nebo 90°
Pojivo (též matrice) - polymerní materiál, kterým se impregnuje výztuž. Pojivo rozvádí
mechanické namáhání rovnoměrně na všechna vlákna výztuže a chrání je před mechanickým
nebo chemickým poškozením.
Roving – paralelně družené prameny skleněných vláken navinuté bez zákrutu. Obvyklý počet
elementárních vláken je 400-1 600. Pro dosažení požadovaných vlastností jsou použity různé
lubrikace, případně jsou jednotlivé prameny dále děleny.
Sekané prameny (Chopped Strand Material – CSM) – krátké sklovláknité prameny, které si
po nasekání ponechávají strukturu původního pramene. Obvyklý průměr vlákna je 10-18 µm
Rohože ze sekaných pramenů – jsou vyráběny ze sekaných, neorientovaně uložených
sklovláknitých pramenů o délce 50 µm, spojených emulsním nebo práškovým pojivem na
bázi PVAc, jež určuje charakter výrobku. Podíl pojiva je 3,3 – 6 % z hmotnosti rohože.
Rovingové tkaniny (Woven Roving) – se vyrábějí z rovingu nebo sklovláknitých pramenů.
Jsou vyráběny převážně s rovnoměrnou vyváženou dostavou, ale i jako jednosměrně
orientované tkaniny či pásy.
Komplexy (Multi-filament) – jsou materiály složené z několika (většinou ze dvou) vrstev,
spojených dohromady prošitím; první vrstvu tvoří kladená soustava rovingových pramenů
nebo rovingová tkanina, druhou sekané vlákno.
Prepregy – jsou různě široké role, obsahují buď paralelně uspořádané rovingy, tkaninu nebo
rohož a polovytvrzenou reaktoplastickou nebo termoplastickou matrici.
Minimální rádius potrubí je minimální dovolený poloměr potrubí dosažitelný v pružné
oblasti materiálu bez porušení meze kluzu materiálu potrubí.
Osový posun je posun podzemního potrubí, který je způsoben pohybem zeminy, ve směru osy
potrubí
Vodorovný posun kolmý na osu potrubí je posun podzemního potrubí, který je způsoben
pohybem zeminy, ve směru vodorovném a zároveň kolmém na osu potrubí
22
Pokles jinak svislý posun kolmý na osu potrubí je posun podzemního potrubí, který je
způsoben pohybem zeminy, ve směru svislém a zároveň kolmém na osu potrubí
Poměrné přetvoření je osový anebo vodorovný posun kolmý na osu potrubí vztažený na
jednotku délky potrubí
Naklonění je pokles potrubí vztažený na jednotku délky potrubí.
Štíhlost stěny potrubí je poměr průměru potrubí a tloušťky stěny potrubí.
Příčná tuhost trubky je podíl síly a příčné deformace průřezu prubky.
Příčná poměrná deformace je podíl příčné deformace průřezu trubky a průměru potrubí
Specifická kruhová tuhost S je mírou odolnosti trubky proti stlačení na 1m délky trubky.
Jmenovitá tuhost SN odpovídá minimální počáteční specifické kruhové tuhosti S0 z řady 630,
1250, 2500, 5000, 10000 atd.
Počáteční specifická kruhová tuhost S0 se stanovuje normalizovanou zkouškou (ISO 7685)
vyjádřená v N/m2.
23
3. Veličiny a jednotky všeobecné
Zkratka
Značka Název
jednotky
F N síla (všeobecně)
M Nm moment síly (všeobecně)
Mo Nm ohybový moment
MA Nm ohybový moment od trvalých zatížení,
např. vlastní hmotnost potrubí, tekutiny a
izolace, závisí na něm např. vzdálenost
podpěr
MB Nm ohybový moment od občasných a
mimořádných zatížení, např. zatížení
větrem, sněhem, seizmicitou.
MC Nm ohybový moment způsobený teplotními
dilatacemi a ostatními střídavými
zatíženími
MD Nm ohybový moment od jednoho
neopakujícího se pohybu, např. podpěry
σ MPa napětí (všeobecně)
σx, σy, σz MPa tahová/ tlaková napětí
τx, τy, τz MPa smyková napětí
σ1, σo MPa hlavní napětí (osové napětí v trubce)
hlavní napětí (obvodové či tečné napětí
σ2, σt MPa
v trubce)
ε1 % poměrné osové prodloužení
ε2 % poměrné obvodové prodloužení
Re MPa mez kluzu materiálu při pokojové teplotě
Rm MPa pevnost materiálu při pokojové teplotě
μ - Poissonova konstanta
f, σdov MPa dovolené namáhání
fh MPa dovolené namáhání při maximální teplotě
fTS dovolené namáhání při nejvyšší dovolené
MPa
teplotě TS
ftest MPa dovolené namáhání při zkušební teplotě
fa MPa dovolené namáhání pro sekundární napětí
způsobené tepelnou dilatací
fcr MPa dovolené namáhání pro kríp
E MPa modul tahové/tlakové pružnosti
G MPa modul pružnosti ve smyku
K MPa modul objemové pružnosti tekutiny
PT, Ptest bar g zkušební tlak tekutiny
PS bar g nejvyšší dovolený tlak tekutiny
PD, p, pc bar g výpočtový tlak tekutiny
24
Zkratka
Značka Název
jednotky
nastavený otevírací tlak (např. pojistného
Po bar g
ventilu)
kritický podtlak, tj. podtlak, při němž
pkr, pcr bar g
nastane ztráta stability stěny potrubí
TS °C nejvyšší dovolená teplota tekutiny
TD, tc °C výpočtová teplota tekutiny
h, s mm tloušťka stěny potrubí
Do, D mm vnější průměr trubky
Ds mm střední průměr trubky
d mm vnitřní průměr potrubí
2
Ast mm plocha průřezu stěny trubky
2
Apr, Ap mm plocha průtočného průřezu potrubí
As m2 plocha vnějšího povrchu trubky
4
J mm moment setrvačnosti průřezu (všeobecně)
kvadratický moment setrvačnosti průřezu
Jx mm4
potrubí
polární moment setrvačnosti průřezu
Jp mm4
potrubí
i mm kvadratický poloměr setrvačnosti průřezu
3
Z, Wo mm průřezový modul potrubí pro ohyb
z - součinitel pevnosti svaru
X - součinitel tlaku tvarovky
kf - součinitel poddajnosti
SIF, i - součinitel koncentrace napětí
hf - charakteristické číslo tvarovky
ρ kg/m3 hustota tekutiny či jiná hustota
2
g m/s gravitační zrychlení 9,81 m/s2
L m délka (tj. původní) potrubí
ΔL m prodloužení potrubí
m kg hmotnost (všeobecně)
Tabulka 3-1 Veličiny a jednotky všeobecné
25
4. Teoretický základ všeobecný
4.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole
Značka Zkratka Název

jednotky
Q N výslednice vnějších sil Q1+Q2+Q3
Q1 N tíha tekutiny oddělené části
Q2 N tíha pláště skořepiny oddělené části
Q3 N tlaková síla
N1 s pruhem, N/mm síla na straně elementu děleno délkou
N2 s pruhem elementu
ds1, ds2 mm rozměry elementu
Mo Nm ohybový moment
w mm radiální deformace stěny skořepiny
φ rad úhlová souřadnice polární souřadné
soustavy
rs mm střední poloměr trubky
r1 , r2 mm středy křivosti
r mm vnitřní poloměr trubky
R mm vnější poloměr trubky
d1, d2 mm vnitřní rozměry elipsovité trubky
D1, D2 mm vnější rozměry elipsovité trubky
l mm délka trubky
m kg hmotnost trubky
x,y mm souřadnice
α, β, n definováno u jednotlivých vzorců
Tabulka 4-1 Jednotky této kapitoly
4.2. Skořepiny
Skořepiny jsou útvary plošného charakteru (tj. s jedním rozměrem výrazně menším
než zbývající dva). Tvar skořepiny je dán střednicovou plochou, definovanou půlícími body
tloušťky skořepiny, a tloušťkou skořepiny h. Pro střednicovou plochu musíme v každém jejím
bodě znát oba hlavní poloměry křivosti. Pro tenkou skořepinu je složka napjatosti σz
zanedbatelná oproti σx a σy. Také je možno dobře předpokládat nulové hodnoty smykových
složek napjatosti τx a τy , třetí smyková složka τz nemusí být obecně rovna 0.
Máme-li tenkou uzavřenou kruhovou skořepinu s obecným zatížením, vyjdeme ze
základní diferenciální rovnice (Donellova) ohybu stěny skořepiny:
2  6 w 1  4 w 12(1   2 )  4 w
8 w  8   0
r  6 r 8  4 r 2h2 x 4
Předpokládejme dále, že zatížení bude podle svislé osy symetrické, a i deformace
skořepiny bude tímto předpokladem symetrická. Dále zavedeme
w   w ( x). cos n
26
Potom lze původní diferenciální rovnici redukovat na dvě na sobě nezávislé diferenciální
rovnice (důkaz viz literatura). První z nich vyjadřuje místní poruchy membránového napětí a
je ve tvaru,
IV
w  4 4 w  0
kde
3(1   2 )r 2
4 
h2
Hodnoty získané z této rovnice jsou charakteristické rychlým útlumem.
Druhá rovnice bude vyjadřovat základní namáhání, které působí bez útlumu, které
působí bez útlumu v téměř celé oblasti skořepiny:
IV
w  4 4 w  0
kde
n 4 (n 2  1) 2
4 
16 4
(důkaz tohoto zjednodušení, viz literatura).
Vidíme tedy, že jsme dostali dva druhy vzájemně na sobě nezávislého namáhání.
K základnímu namáhání patří napětí membránová a v některých případech i ohybové
momenty v plášti v příčném směru. Toto základní namáhání je reprezentované rovnicí zde
uvedenou na druhém místě.
Druhé namáhání, reprezentované rovnicí uvedenou zde na prvním místě, má lokální
charakter a vyskytuje se jen v místech náhlých přechodů, nazýváme ho též lokální. Řešením
této rovnice dostáváme i předpokládanou vzdálenost působení tohoto namáhání, která je
rovna vzdálenosti cca. 2,5 rh .
Shrneme-li si uvedené, docházíme k závěru, že u tenkostěnných konstrukcí potrubí
musíme zásadně rozlišovat dva druhy namáhání:
a) Základní, reprezentované membránovým stavem napjatosti
b) Lokální, reprezentované skořepinovým, anebo také momentovým stavem napjatosti.
4.3. Membránový a momentový stav napjatosti

4.3.1. Membránový stav napjatosti
Tenkostěnné rotační útvary, které samy osobě jsou schopny přenášet jedině tahová napětí,
vyvolaná vnitřním přetlakem. Tato tahová napětí jsou rovnoměrně rozdělena v průřezu stěny.
Hlavní směry membránových napětí jsou obvodové a poledníkové – osové. Napětí ve směru
radiálním se zanedbává.
Vlastní potrubí však není membrána, nýbrž skořepina, neboť vlivem tloušťky stěny větší,
než která přísluší velikosti samotného membránového napětí, jsou schopny přenášet i napětí
ohybová tj. skořepinová. Tato napětí vznikají v místech přechodu jednoho druhu rotačně
symetrického útvaru na jiný, např. napojení redukce nebo kolena na rovné potrubí. Přestože
skořepinová napětí dosahují často vysokých hodnot, mají membránová napětí rozhodující vliv
na pevnost. Proto se s nimi počítá jako s hodnotou základní.
Dále budeme rozebírat tenké skořepiny s membránovým stavem napjatosti, který je
aplikací teorií rovinné napjatosti. Stav napjatosti daný tečně působícími silami ke střednicové
ploše označujeme jako membránový, který je z hlediska využití materiálu nejvýhodnější.
Skořepina v membránovém stavu nepřenáší ohybová a příčná lokální zatížení. Aby byla
možná rovnováha membránových sil a spojitého zatížení, musí být splněny následující
podmínky:
27
a) Geometrické parametry skořepiny, tj. tloušťka, poloměry křivosti a polohy středů

křivosti se nemění náhle.
b) Osamělé síly, zatěžující skořepinu, musí ležet v tečné rovině střednicové plochy.
c) Zatížení skořepiny se nesmí měnit náhle.
d) Uložení skořepiny musí být staticky určité a musí vyhovovat podmínce pro osamělé
síly (podmínka b)
Nedodržení kterékoliv z těchto podmínek vede ke složitějšímu stavu napjatosti
zahrnujícímu ohyb a krut, které dávají špičky napětí na povrchu skořepiny. Tuto situaci
nazýváme momentový stav napjatosti.
4.3.2. Momentový stav napjatosti všeobecně

K lokálnímu porušení membránové napjatosti dochází nejčastěji vlivem defektů
skořepiny (náhlá změna tloušťky v omezené oblasti, lokální vyboulení apod.) anebo při
zatížení osamělými silami a momenty.
Nedodržení kterékoliv z těchto podmínek vede ke složitějšímu stavu napjatosti
zahrnujícímu ohyb a krut, které dávají špičky napětí na povrchu skořepiny. Tyto účinky
přičtené k základnímu membránovému napětí, které se výrazně projevují v nejbližším okolí
místa vzniku, se označují jako skořepinové.
Přestože skořepinová napětí dosahují často vysokých hodnot, mají membránová napětí
rozhodující vliv na pevnost. Proto se s nimi počítá jako s hodnotou základní.
Momentový stav napjatosti vzniká též v místech přechodu jednoho druhu rotačně
symetrického útvaru na jiný. Potrubí tak ve všeobecnosti není membrána, neboť vlivem
tloušťky stěny, která je větší, než které přísluší velikosti samotného membránového napětí,
jsou schopny přenášet i napětí ohybová.
4.3.3. Momentový stav napjatosti v místech uložení potrubí

V místě podepření skořepiny dochází k porušení membránového stavu napjatosti a v
hraniční oblasti vzniká momentový stav napjatosti. Ten vyvolává účinky, které se výrazně
projevují v nejbližším okolí místa vzniku a označují se jako skořepinové. Momentový stav
napjatosti se tak s rostoucí vzdáleností od kraje rychle utlumí.
V místech uložení bývá porušena podmínka, že zatížení skořepiny se nesmí měnit
náhle (neboť síla reakce je též zatížení skořepiny) a že uložení skořepiny musí být staticky
určité (uložení potrubí bývá ve velké většině staticky neurčité). Musíme proto přizpůsobit
konstrukci podpěry tak, aby byla síla reakce co nejvíce rozložena. Tato problematika však
není řešena v této kapitole, ale v kapitole o stabilitě stěny potrubí v místě podpěry.
4.4. Napjatost tenkostěnné rotační skořepiny zatížené vnitřním

spojitým zatížením
4.4.1. Odvození Laplaceovy rovnice
28
Obrázek 4-1 Vytknutý element
K určení napjatosti ve stěně skořepiny si vytkneme element o rozměrech ds1 ds2, který
je omezen soumeznými rovnoběžkovými a meridialními řezy, viz obrázek 4-1. Ve stěnách
tohoto elementu působí za podmínek membránové napjatosti a rotační symetrie pouze hlavní
napětí σ1 a σ2.
Z rovnováhy uvažovaného elementu ve směru normály n dostaneme
d d
p.ds1.ds2  2 N1.ds2 . sin  2 N 2 .ds1. sin 0
2 2
Po dosazení ds1=r1dα a ds2=r2dβ a s ohledem na malé hodnoty úhlů dα a dβ
d d d d
sin  a sin 
2 2 2 2
dostaneme po úpravě tzv. Laplaceovu rovnici pro normálové síly na jednotku délky nebo
přímo pro hlavní napětí
N1 N 2
 p
r1 r2
Tato rovnice obsahuje ale dvě neznámé σ1 a σ2 a proto musíme použít druhou podmínku
rovnováhy, tentokráte pro část skořepiny oddělenou rovnoběžkou, viz obrázek dole.
Obrázek 4-2 Část skořepiny oddělená rovnoběžkou

29
Na oddělenou část působí ve směru osy skořepiny o výslednice vnějších sil Q, která se rovná
součtu tíhy tekutiny v oddělené části Q1, tíhy pláště skořepiny Q2 a tlakové síly Q3. V místě
řezu působí výslednice vnitřních sil od napětí. Z podmínky rovnováhy vyjde:
 
2rh 1. cos     Q1  Q2  Q3   0
2 
a dále dostaneme
Q
1 
2rh. sin 
Řešením uvedených rovnic při vyjádření konkrétní závislosti tlaku p=p(y) dostaneme vztahy
pro průběhy hlavních napětí σ1 a σ2.
Laplaceova rovnice je tudíž odvozena pro tlak, který v ní setrvává a obecná skořepina,
pro kterou je odvozena je tedy tlakově uzavřena, tj. předpokládáme, že tlak z ní neutíká a
projeví se v obou hlavních napětích.
4.4.2. Membránové síly a napětí pro válcový útvar

Válcová nekonečná tenkostěnná nádoba (tj. přímé potrubí) zatížená vnitřním
přetlakem p. Určíme membránové účinky v dostatečné vzdálenosti od obou den. Válcová část
má poloměry křivosti.
r1 = nekonečno a r2 = R. Z Laplaceovy rovnice se potom vypočítá:
N2  pR
Obrázek 4-3 Válcová nádoba (potrubí) zatížená vnitřním tlakem
Tato síla působí v tečném směru k obvodové kružnici. Odpovídající napětí označované jako
tečné je
pR
t  2 
h
Sílu N1 s pruhem určíme z podmínky rovnováhy, kde
Q  R2 p a α=π/2
tedy
Q pR
N1  
2r. sin  2
Osové napětí
N pR
1   0  1 
h 2h
Porovnáním získáme
 t  2 0   max .
Uvedené výrazy platí v dostatečné vzdálenosti od krajů válcového útvaru, které dávají
ve srovnání s válcovou částí rozdílné radiální deformace i změnu úhlu tečny. Splnění
podmínky spojitosti vyvolává v takových místech styků dvou skořepin lokální ohybovou
napjatost.
30
Některé programy pro pevnostní výpočet potrubí nám dávají vybrat, zda použít pro
výpočet výše uvedený vzorec pro osové napětí, který je uvedený v modifikované podobě jako
vzorec: „PD/4t“ čili zda jde o potrubí tenkostěnné. Rovnice pro výpočet hlavních napětí jsou
tudíž odvozeny pro tlak, který ve válci setrvává a je tedy tlakově uzavřen, tj. předpokládáme,
že tlak z válce neutíká a projeví s v obou hlavních napětích uvedenými rovnicemi.
Vzorec pro výpočet tloušťky stěny trubky. Vraťme se ke vzorci pro tečné (tj. jinak
obvodové) napětí. Z tohoto vzorce pro můžeme odvodit vzorec, který se využívá pro výpočet
tloušťky stěny potrubí např. při tvorbě potrubní třídy.
V uvedeném vzorci nahradíme vypočítané napětí (σ) dovoleným napětím f, které se
vypočítává z pevnosti a meze kluzu materiálu a vynásobíme ho koeficientem svaru z, pro
případ použití trubky se švem. Dále namísto středního poloměru R trubky dosadíme výraz
odvozený ze vzorce
Do=2R+h
kde Do je vnější průměr trubky.
Potom vyjde vzorec, který velmi dobře známe z norem (tj. Lamého vzorec), tj.
Dále můžeme výše uvedený vzorec doplnit takto:

pR pD
t  2  
h 2h
A dále je možné uvést tuto aplikaci: D / h  2 dov / p
Poměr ν = D/h se nazývá štíhlost stěny potrubí. Jak je vidět štíhlost stěny je závislá jen na
tlaku a dovoleném napětí materiálu. Proto může být využita např. při tvorbě potrubní třídy.
Závěr:
Tvar válce se v potrubí používá jako: trubka - potrubí přímé.
Membránová napětí mají velikost:
- hlavní napětí ve stěně potrubí ve směru osy potrubí (osové napětí):
pR
1 
2h
- hlavní napětí ve stěně potrubí ve směru tečny k povrchu potrubí (obvodové napětí):
pR
2 
h
Znázornění napjatosti na Mohrových kružnicích je na následujícím obrázku:
Obrázek 4-4 Mohrova kružnice napjatosti pro válec

31
4.4.3. Membránové síly a napětí pro kuželový útvar

Máme kuželový útvar, na který působí z vnitřní strany tlak p podle obrázku 4-5.
Předpokládáme, že přes horní část kuželu tlak neuniká.
Obrázek 4-5 Kužel zatížený vnitřním tlakem
Uložení útvaru vyhovuje podmínce membránové napjatosti, a proto ve stěně nádoby

vznikne membránová napjatost.
Z geometrie plyne: r1=∞, r2=r/sin α, r=y.cotg α
Laplaceova rovnice bude mít tvar
N2
p
r2
Po dosazení
cos
N 2  py 2
sin 
a obvodová napětí
N py cos  pr 1
t  2  2  . 2  .
h h sin  h sin 
Pro meridiální napětí určíme z podmínky odříznuté části:
Q
N1  Q=pπr2=py2π.cotg2α
2r sin 
Z toho
py cos 
N1 
2 sin 2 
Meridiální napětí dostaneme po dosazení
N py cos  pR 1
 m  1  1  . 2  .
h 2h sin  2h sin 
Tvar kužele se v potrubí používá jako: redukce anebo rozšíření průměru potrubí.
- hlavní napětí ve stěně potrubí v podélném směru stěny potrubí (meridiální napětí):
pR 1
1  .
2h sin 
32
pR 1
2  .
h sin 
Obrázek 4-6 Mohrova kružnice napjatosti pro kužel
4.4.4. Membránové síly a napětí pro anuloid

Nyní určíme průběhy membránových napětí v anuloidu. Je to též rotačně symetrický
útvar. Uvažujeme geometrické poměry v bodě M: r1=R, r2=R+r0/sinα, r=r2.sinα=r0+R.sinα
Pro řešení máme Laplaceovu rovnici
N1 N 2
 p
r1 r2
a rovnici rovnováhy
Q
N1 
2r sin 
Obrázek 4-7 Membránový stav napětí v anuloidu
Řez či řezy volíme tak, aby složka výslednice zatížení podél jednoho okraje do uvažovaného
směru byla nulová. V bodě A je výslednice membránových sil do směru osy anuloidu nulová
a Q je dáno pouze výslednicí tlaku mezi rovnoběžkovými kružnicemi procházejícími body A a
M.
 
Q   r 2  r02 p
33
N1 

p r0  R sin  2  r02 
pR 2r0  R sin 
.
2 sin  r0  R sin   2 r0  sin 
Dosazením do Laplaceovy rovnice
N
N 2  pr2  1 r2
r1
pR
Po úpravě N2 
2
Takto získané vztahy platí pro bod M. Pro bod M s pruhem na vnitřní straně anuloidu je
odvození prakticky shodné, pouze
r
r2  0  R
sin 
Proto
pR 2r0  R sin  pR
N1  . N2 
2 r0  sin  2
Obrázek 4-8. Průběhy napětí v anuloidu
Na obrázku jsou nakresleny průběhy uvedených sil pro poměr r0/R=2. Průběhy sil jsou
spojité, ale radiální přetvoření dává v místech A a C singularity, které nejsou reálně možné.
Proto v těchto místech vznikají přídavné ohybové účinky, které však jsou malé a základní
napjatost je membránová.
Obě hlavní napětí se vypočítají takto:
N pR 2r0  R sin 
1  1  .
h 2h r0  sin 
N 2 pR
2  
h 2h
Tvar anuloidu se v potrubí používá jako: koleno, ohyb anebo přechod mezi redukcí a trubkou
(vzorce pro hlavní napětí se vzájemně zamění)
- hlavní napětí ve stěně potrubí ve směru tečny k ose potrubí (osové napětí):
34
pR
2 
2h
pR 2r0  R sin 
1  .
2h r0  sin 
Obrázek 4-9 Mohrova kružnice napjatosti pro kužel
4.4.5. Membránové síly a napětí pro kulový útvar

Kulová tenkostěnná nádoba o středním poloměru R a tloušťce stěny h je zatížena
konstantním vnitřním přetlakem p. Dále stanovíme velikosti membránových sil a napětí ve
stěně nádoby.
Vzhledem k souměrnosti ve všech řezech, jejichž rovina prochází středem, bude
smyková síla nulová a obě kolmé síly si budou rovny. Oba poloměry křivosti jsou rovny R.
Z Laplaceovy rovnice můžeme přímo určit:
pR
N1  N 2 
2
Tvar koule se v potrubí používá jako: záslepka, části těles ventilů
- obě hlavní membránová napětí ve stěně potrubí, tj. ve směru osy potrubí (osové napětí) i
kolmé na osu potrubí (obvodové). (Termíny osový a obvodový jsou brány z hlediska celého
potrubí) :
pR
1   2 
2h
Obrázek 4-10 Mohrova kružnice napjatosti pro kouli

35
4.4.6. Součinitel tlaku pro tvarovky

Definice součinitele tlaku pro tvarovky
Součinitel tlaku tvarovky (Pressure factor) X - je koeficient v procentové formě, které
udává, kolik procent zatížení tlakem snese tvarovka se stejnou jmenovitou tloušťkou stěny,
jestliže 100% je trubka přímá.
X = (tlaková odolnost tvarovky/tlaková odolnost trubky)x100%
Tento součinitel je udáván v normách definujících tvarovky a bývá tabulkově
uspořádán v souvislosti s každou definovanou tvarovkou.
Zjednodušené odvození: Pro pochopení funkce tohoto součinitele zavedeme
předpoklad, že nebudeme uvažovat toleranci tloušťky stěny. Jako tlakovou odolnost budeme
brát vzorce pro obvodové membránové napětí pro jednotlivé tvarovky a dáme ho do poměru k
obvodovému membránovému napětí trubky.
Pro ohyby a ohyby budeme brát obvodové membránové napětí pro anuloid a vydělíme
ho obvodovým membránovým napětím válce.
Pro redukce budeme brát obvodové membránové napětí pro kužel a vydělíme ho
obvodovým membránovým napětím válce.
Pro T-kusy však musíme vycházet ze vztahů na jiném základě, který ještě v této knize
bude probrán.
4.4.7. Prodlužování přímého potrubí způsobeného vnitřním tlakem –

Bourdonův jev
V reálném potrubí je tendence k prodloužení u trubek a k deformacím kolen a ohybů
vlivem vnitřního tlaku. Uvedené se nazývá Bourdonův jev.
Vypočítáme tedy poměrnou změnu objemu od osového napětí σ1 v potrubí: Tato
poměrná změna je reprezentována především poměrnou změnou délky, neboť ostatní dvě
poměrné změny jsou vůči délce zanedbatelné. Máme zde rovinnou napjatost, proto:
Z Hookova zákona platí:
Pro osové napětí potrubí platí již dříve odvozený vztah:
a dále pro obvodové napětí potrubí platí již dříve odvozený vztah:
A pro prodloužení trubky je možno odvodit následující vzorec:
Deformace ohybů způsobená vnitřním tlakem – Bourdonův jev v obloucích potrubí:

„Bourdonova trubice“ instalovaná v tlakoměrech funguje na stejném principu jako Jako
Bourdonův jev v obloucích, neboť tato trubice má právě tvar ohybu. Deformace tohoto
ohybu, v kterém je meřený tlak, se převádí mechanickým převodem na ručičku se stupnicí.
36
Princip Bourdonova jevu spočívá v tom, že je osové napětí v anuloidu na vnitřní straně větší
než na vnější. Uvedené vyplývá z aplikace Laplaceovy rovnice na anuloid. Jestliže anuloid při
zachování vnitřního tlaku rozřízneme a vyrobíme z něj např. čtyři kolena, pak tato napětí
uvolníme a ohyb se deformuje („narovná“).
Jestliže získáme deformaci vniřní a vnější strany. Z tohoto rozdílu se může vypočítat úhel
natočení („narovnání“) kolena či ohybu. Toto je však velmi přibližná úvaha. Prodloužení od
vnitřního tlaku vypočítáme zvlášť pro vnitřní a zvlášť pro vnější stranu ohybu, a to podobně,
jako jsme to udělali v přechozí kapitole. Dále nesmíme zapomenout, že při působení zatížení
od vnějšího tlaku (Bourdonův efekt) se změní poloměr střednice a zároveň dojde k deformaci
příčného průřezu.
4.5. Tenkostěnné potrubí a základní vzorce

4.5.1. Vzorce pro výpočet charakteristických hodnot potrubního
průřezu
Potrubí je zařízení skládající se převážně z trubek, obvykle kruhového průřezu, které
slouží k dopravě plynů, par, kapalin, pevných sypkých látek a směsí těchto látek. Základním
rozměrem potrubí je jeho vnitřní průměr, takzvaná světlost, na které závisí množství proudící
látky. Dalším rozměrem je tloušťka stěny, která je závislá na tlaku, teplotě a chemických
vlastnostech proudící látky.
Pro vlastní potrubí je nutné nejprve uvést základní vztahy pro průřez trubkou, od
tohoto jsou potom odvozeny další komplikovanější vztahy uvedené dále v textu.
Nejprve si musíme dát ohraničení tenkostěnnosti trubky. Norma ČSN EN 13 480-3
Kovová průmyslová potrubí udává, že D/d musí být menší nebo rovno 1,7. Pro D/h z toho
vyplývá hodnota větší nebo rovno 3,42. V opačném případě se jedná o trubku tlustostěnnou.
Pro tenkostěnnou trubku platí podmínka tenkostěnnosti:
D = Ds
Plocha průřezu stěny trubky se vypočítá:
pro tenkostěnnou trubku také:
Plocha průtočného průřezu trubky se vypočítá:
Kvadratický moment setrvačnosti průřezu potrubí se vypočítá:
Štíhlost stěny trubky:   D/ h

Vztah mezi momenty setrvačnosti průřezu potrubí:
Polární moment setrvačnosti pro tenkostěnnou trubku:
Průřezový modul trubky se vypočítá:

37
Plastický průřezový modul trubky:

 (R4  r 4 )  (D4  d 4 )
Z pl  
4r 32d
Kvadratický poloměr setrvačnosti průřezu trubky se vypočítá:
Jx D 2  d 2 Ds
i    0,35Ds
Ast 16 8
V ohybech potrubí, při kterých je zploštěn kruhový průřez ohybu, bereme jako moment
setrvačnosti elipsu:
V dnešní době není efektivní, aby byly zpracovány tabulky těchto charakteristik
průřezu trubek, neboť každý tabulkový procesor toto hravě zvládne.
4.5.2. Vzorce pro výpočet potrubních hodnot, započítáme-li i délku

Plocha vnějšího povrchu trubky se vypočítá:
Hmotnost trubky se vypočítá:
Hmotnost trubky na 1m délky:

m1  .Ast
Specifická kruhová tuhost S je mírou odolnosti trubky proti stlačení na 1m délky trubky:
S=EJ/Ds3
V dnešní době není efektivní, aby byly zpracovány tabulky těchto charakteristik
průřezu trubek, neboť každý tabulkový procesor toto hravě zvládne.
4.5.3. Vztah momentu a síly působící na trubku přes způsobené napětí

U trubky zatížené silou F a momentem M (podle obrázku) platí:
Napětí od síly vypočítáme za použití podmínky tenkostěnnosti:
F
F  , kdy
Ast
Napětí od momentu vypočítáme:
M Jx
M  , kdy Z
Z D/2
Pro tenkostěnnou trubku a za použití vzorců z předcházející stránky, porovnáme obě napětí a
vyjde:
Tento jednoduchý vzorec je výhodné používat pro přepočet zatížení momentem na

zatížení silou a obráceně pro výpočty napětí nebo namáhání (včetně přírub), neboť je odvozen
porovnáním napěťových účinků těchto zatížení.
38
4.6. Charakteristické číslo, SIF a poddajnost

4.6.1. Definice charakteristického čísla a součinitelů
Součinitel poddajnosti (Flexibility factor ) kf je poměr pružnosti v ohybu tvarovky
k poměru pružnosti v ohybu přímé trubky. Součinitel bývá proto nazýván součinitelem
zmenšení tuhosti, součinitelem snížení ohybového momentu. Převrácená hodnota se nazývá
Kármánův součinitel.
Součinitel koncentrace napětí (Stress Intensification Factor) – SIF nebo i je poměr
efektivního aktuálního napětí v tvarovce od venkovního zatížení ke jmenovitému napětí
v tvarovce se stejným průřezovým modulem určeným trubkou se stejnými rozměry.
Charakteristické číslo hf je číslo, které je funkcí jak součinitele poddajnosti, tak
součinitele koncentrace napětí.
4.6.2. Příklady použití součinitelů v případě ohybu
4.6.2.1. Charakteristické číslo pro ohyb

Při určení součinitele poddajnosti (Flexibility factor) a také koeficientu koncentrace
napětí (SIF), vyjadřuje Theodor von Kármán tyto součinitele jako funkci charakteristického
čísla ohybu hf. Charakteristické číslo určil v rámci svých experimentů. Charakteristické číslo
se tedy rovná:
4.6.2.2. Určení součinitele koncentrace napětí (SIF) pro ohyb

Rozložení podélných napětí pro ohyb: Při rovinném ohybu tenkého křivého prutu
dochází hlavně k podélným deformacím. V jejich důsledku vznikají sice také příčná
prodloužení či zkrácení, která lze určit z podélné deformace pomocí Poissonova čísla. Pro
dutý křivý prut tyto zásady neplatí. Příčný průřez se deformuje po celém obvodě, mění svoji
ovalitu a tím vznikají kromě podélných napětí ještě napětí obvodová. V důsledku
nepravidelných deformací není ani podélné napětí rozloženo podle zákona roviny a při
menších poloměrech ohybu (asi R < 5 DN) dochází u hladkých ohybů a svařovaných ohybů k
posunutí neutrální osy směrem ke středu ohybu. Je zde patrný také posun neutrální osy.
Maximální podélné napětí v ohybu se srovnává při výpočtu s maximálním napětím v přímé
trubce, které by v ní podélných deformací ve vnějším vzniklo při působení stejného
ohybového momentu, povrchu ohybu (+ prodloužení, - stlačení); jenž působí na trubkový
ohyb. V ohybu však vznikne maximální napětí vyšší. Toto zvýšení se vyjadřuje tzv.
součinitelem zvýšení podélného napětí neboli intenzifikačním faktorem podélných napětí i.
Clark a Reissner odvodili na základě skořepin výraz:
Největší ohybové podélné napětí v ohybu bude tedy:
Rozložení obvodových napětí. Přítomnost obvodových (příčných) napětí v trubkovém

ohybu je dána zploštěním příčného průřezu. Podle původních představ měla být tato změna
tvaru příčného průřezu způsobena čistým ohybovým namáháním, tj. lze očekávat rozdělení
obvodového namáhání po tloušťce stěny podle zákona roviny. Jeho velikost měla být stejná
39
na vnějším i vnitřním povrchu trubky (absolutní hodnota), ve středu tloušťky stěny pak lze
očekávat příčné napětí nulové. Tyto předpoklady se v praxi nepotvrdily. Ve skutečnosti je
rozdělení napětí po obvodě i tloušťce stěny nepravidelné. Jestliže srovnáme maximum
obvodových napětí opět s max. napětím podélným v přímé trubce, na kterou působí stejný Mo,
dojdeme k výrazu
Normy pro tlaková potrubí doporučují s ohledem na únavové testy používat pro podélná i
obvodová napětí stejného součinitele zvýšení
4.6.2.1. Určení součinitele poddajnosti pro ohyb

Při určení součinitele poddajnosti (Flexibility factor) k vyjadřuje Theodor von Kármán
součinitele poddajnosti jako funkci charakteristického čísla ohybu hf: Clark a Reissner řešili
ohyb ohybů na základě teorie skořepin a za použití počítačů a dospěli k výrazu:
který platí pro hf menší nebo rovno 1, což je pravidelně splněno. Hodnoty k v tomto tvaru se
užívá dnes ve všech dostupných technických normách.
Převrácená hodnota součinitele poddajnosti ohybu je tzv. Kármánův součinitel:
4.7. Primární a sekundární napětí a redistribuce napětí

v průřezu trubky
4.7.1. Primární a sekundární napětí
Primární napětí je nesamoomezující a nesamorovnovážná. Hlavní zatížení způsobující
primární napětí je tlak tekutiny. Dále mezi zatížení způsobující primární napětí patří zatížení
vlastní hmotností izolace, materiálu potrubí a tekutiny. Z příkladů je vidět, že primární napětí
způsobují taková zatížení, která způsobují přímo napětí, deformace je pak druhotná,
sekundární.
Sekundární napětí je samoomezující a samorovnovážné. Toto napětí je způsobeno
zabráněnou tepelnou roztažností, eventuálně pohybem podloží či podpěry. Z příkladů je vidět,
že sekundární napětí způsobují zatížení, která jsou specifikovaná deformací. Deformace je tak
primární a napětí, která způsobují, jsou pak druhotná, sekundární. Na vysvětlenou uvádíme,
že zabráněnou tepelnou roztažnost je nutno brát v principu jako deformaci, kterou by
způsobila tepelná roztažnost, kdyby jí nebylo bráněno.
4.7.2. Trvalé deformace a přerozdělování sekundárního napětí ve

stěnách přímé trubky
Zde uvedené trvalé deformace a přerozdělování napětí opět platí pouze pro
houževnaté materiály s definovanou mezí kluzu, pro křehké materiály uvedená kapitola
neplatí. Dále je nutno mít na paměti, že se zde jedná pouze o osová napětí, která vznikají při
40
zatížení trubky ohybovým momentem. Je to tedy moment nejčastěji způsobený tepelnou

expanzí anebo pohybem podpěry.
Překročením meze kluzu materiálu dochází k plastickému přetvoření a k celkové
redistribuci napětí v příslušném plastickém uzlu. Pokud potom analyzujeme napjatost
takovéhoto uzlu na základě pružnostní teorie napjatosti, jedná se o napjatost „pseudo-
elastickou“. Z teorie přizpůsobení plyne – viz obrázek dole -, že úzce lokální špičky
skořepinových napětí mohou dosáhnout i hodnot dvojnásobku meze kluzu, a přesto se tento
uzel přizpůsobí a jako celek se dále se bude chovat „elasticky“.
Obrázek 4-11 Graf vztahu primárního a sekundárního napětí
Jedním z hlavních jevů při opakovaném zatěžování uzlů skořepin je přizpůsobení.

Zjednodušené odvození jeho principu je ukázáno na obrázcích, kde je zjednodušeně
znázorněno chování průřezu rovného potrubí.
41
Obrázek 4-12 Oblast pružného stavu E Obrázek 4-13 Oblast „Shake down“ S1
Obrázek 4-14 Oblast „Shake down“ S2 Obrázek 4-15 Oblast střídavé plasticity P
Obrázek 4-15 Oblast „Ratcheting“ R1 Obrázek 4-17 Oblast „Ratcheting“ R2
Nyní popíšeme obrázky kolem včetně jejich návaznosti:

1. Ohybový moment začíná způsobovat napětí nepřevyšující mez kluzu. Je to oblast
pružného stavu viz Obrázek 4-12 a na obrázku Obrázku 4-18 jde o etapu označenou
1. V případě, že se moment nebude dál navyšovat, půjde o konečný stabilní stav.
42
2. Ohybový moment způsobuje pseudopružnostní napětí σr, které převyšuje mez kluzu,
avšak je menší než 2x mez kluzu. Je to oblast stavu „Shake down S1“ viz Obrázek
4-13 a na obrázku Obrázku 4-18 jde o etapu označenou 2. V případě, že je roven
dvojnásobku meze kluzu, jde o blast stavu „Shake down S2“ viz Obrázek 4-14, na
obrázku Obrázku 4-18 není nakreslen.
3. Orientace ohybového momentu je změněna, napětí nepřesahuje v celém průřezu mez
kluzu a postupem času získá nejnižší hodnotu, vznikají dvě podružné neutrální osy. Je
to stále oblast stavu „Shake down S1“ viz Obrázek 4-13 a na obrázku Obrázku 4-18
jde o etapu označenou 3. V případě, že se moment nebude dál navyšovat, půjde o
konečný stabilní stav.
Zde vidíme, že materiál potrubí při prvních zatíženích překročil mez kluzu, ale
v důsledku chování uzlu jako celku získal vhodné předpětí a nadále se chová jako
elastický. V takovémto případě se dá říci, že se konstrukce „přizpůsobila“. Bod 0 se
při uvedeném „přizpůsobení“ z obrázku dole se přesunul. Potrubí tak získalo určité
předpětí. Tento jev se nazývá „samo-předpětí“
4. Ohybový moment, který působí s obrácenou orientací, způsobuje pseudopružnostní
napětí σr, které převyšuje mez kluzu. Je to oblast stavu střídavé plasticity P viz
Obrázek 4-15 a na obrázku Obrázku 4-18 jde o etapu označenou 4. Nestabilitu
způsobuje tmavěji obarvená plocha - hysterezní smyčka. Tato smyčka má rozměr
energie, která je materiálem při cyklickém zatížení pravidelně absorbována a
způsobuje především únavové poškození. Tuto oblast tedy můžeme pevnostně využít
jenom v tom případě, že se uvedené zatížení nebude opakovat, např. posunutí podpěry
potrubí.
5. Zvětšování pseudopružnostního napětí, které je menší než menší než 1,5x meze kluzu.
V případě, že se jedná stále jen o sekundární napětí jde stále o oblast stavu střídavé
plasticity P viz Obrázek 4-15 avšak s větší hysterezní smyčkou. Na obrázku Obrázku
4-18 jde o etapu označenou 5 a také 6. V etapě 6 má napětí tvar stejný, avšak
zrcadlově obrácený, než v etapě 2.
Obrázek 4-18 Postup redistribuce napětí v trubce
Tato redistribuce sekundárního napětí, vzniká v místě působení ohybového momentu

způsobujícího maximální pseudopružnostní napětí. Toto napětí vzniká na přímé trubce
zřídkakdy.
V případě, že uvedený ohybový moment způsobuje také zatížení způsobující primární
zatížení a to v procentech uvedených v grafu na obrázku 4-11, začínají vznikat oba typy
„Ratchetingu“ tedy západkování, bez cesty zpět. Je to tedy velmi nestabilní stav, což se musí
projevit při určení dovoleného napětí.
43
4.7.2. Trvalé deformace a přerozdělování sekundárního napětí ve

stěnách ohybu
Jak bylo v předešlé kapitole uvedeno, v ohybu, který je zatížen ohybovým momentem,
působí navíc součinitel koncentrace napětí (SIF), který oproti působení v přímé trubce,
zvětšuje i podélné napětí. Toto zvětšení napětí způsobené tvarem tak v součtu s napětím
v předcházející kapitole způsobí, že je zdejší pseudopružnostní napětí větší a dřive dosáhne
meze dvojnásobku meze kluzu. „Stáhne“ tak vytvoření uzlu s redistribucí napětí do ohybu,
čímž se pseudoelastická napjatost stává složitější.
Protože při stejném zatěžování oběma směry může docházet k vytváření hysterezní
smyčky a může tak probíhat únavové poškození. Musíme tedy zmenšit plochu smyčky anebo
snížit počet cyklů.
Z tohoto důvodu je zaveden koeficient závislý na počtu cyklů, který snižuje hodnotu
dovoleného zatížení. V případě výpočtu proto musíme respektovat v normě ČSN EN13480-3
předepsané vzorce, protože zde již mají zapracovanou předepsanou bezpečnost. Jde
především o vzorec č. 12.1.3-1 v kapitole číslo 12.1.3.2.
Tato redistribuce sekundárního napětí, vzniká v místě působení ohybového momentu
způsobujícího maximální pseudopružnostní napětí. Toto napětí vzniká na přímé trubce
zřídkakdy. Proto pro oblouk je pak v následujících vzorcích výpočtem získané napětí
vynásobeno koeficientem koncentrace napětí.
Tento součinitel koncentrace napětí vyjadřuje komplikovanější průběh osového napětí
v oblouku bude tak korigován tvarem napětí v ohybu. Skutečné maximum
pseudopružnostního napětí je umístěno z bodu 0 dovnitř směrem k neutrální ose. A dále
neutrální osa bude tak také mírně posunuta.
Obrázek 4-18 Porovnání průběhu podélných napětí u přímé trubky a ohybu
Podobná situace nastává i u T-kusů, kde je opět zvyužit k určení maximálního napětí
příslušný koeficient koncentrace napětí.
4.8. Použitá literatura a literatura pro další studium
1. Hájek E. a kol.: Pružnost a pevnost I., Ediční středisko ČVUT, Praha 1884
2. Hájek E. a kol.: Pružnost a pevnost II. díl, Ediční středisko ČVUT, Praha 1881
4. Křupka V.: Výpočet válcových tenkostěnných kovových nádob a potrubí, SNTL
Praha, 1867
5. Křupka V., Schneider P.: Stavba chemických zařízení I, Skořepiny tlakových
nádob a nádrží, Ediční středisko VUT Brno, 1886
6. Kuba F.: Teorie pružnosti a vybrané aplikace, SNTL Praha, 1882
7. Němec J.: Tuhost a pevnost ocelových částí, Nakladatelství ČSAV Praha 1863
44
8. Němec J.: Výpočty pevnosti tlakových nádob, SNTL Praha, 1862

9. Save M. A., Massonet C. E.: Plastic Analysis and Design of Plates, Shells and
Disks, North Hill, 1872
10. Schneider P., Vykutil J.: Stavba chemických zařízení IIa, Mikropočítačové
aplikace MKP ve statice rotačních skořepin, Ediční středisko VUT Brno 1886
11. Sobotka Z.: Teorie plasticity, Academia Praha, 1873
12. Šubrt L.: Teorie desek a skořepin, Nakladatelství ČVUT Praha, 1907
13. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost, I.díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
14. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost, II.díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
15. Timošenko S.: Theory of Plates and Shells, Mc Graw Hill, New York, 1840
16. American Iron and Steel Institute: Welded Steel Pipe, Design Manual, USA,
1907
17. ČSN EN 13480-3 Kovová průmyslová potrubí, Část 3: Konstrukce a výpočet.
18. ČSN 13 0555 Potrubí. Výpočtové hodnoty trubek
45
5. Teoretický základ pro plastová a laminátová potrubí

jednotky
σ MPa počáteční napětí, které je vyvozeno
konstantní počáteční silou při krípové
zkoušce
εt % poměrné prodloužení při krípu v tahu
Et MPa viskoelastický (tj.krípový či relaxační)

modul pružnosti
Ed MPa dynamický modul
E1 MPa reálná část komplexního čísla dynamického
modulu, totožná s krátkodobým modulem
pružnosti
E2 MPa imaginární část komplexního čísla
dynamického modulu
pqf bar g stanovený tlak s přídavky
pq bar g stanovený tlak pro životnost potrubí 19let
Tg teplota zeskelnění nebo teplota skelného

°C
přechodu
Tf °C teplota viskózního toku (pro amorfní plasty),
Tm °C teplota tání (pro semikrystalické plasty).
η Nsm-2, Pa.s dynamická viskozita
λ mm.s-1 kinematická viskozita
t s čas (všeobecně), tloušťka laminátu
ω s-1 úhlová frekvence
wf - hmotnostní podíl vláken
mf kg hmotnost vláken
mc kg celková hmotnost
vf - objemový podíl vláken
Vf mm3 objem vláken
Vc mm3 celkový objem
Sf mm2 plocha, kterou zaujímají vlákna v příčném
řezu ortotropní vrstvou
Sc mm2 celková plocha příčného řezu ortotropní
vrstvou
ρf kg/m3 hustota vláken
ρc kg/m3 celková hustota laminátu
S - součinitel bezpečnosti
A1 - návrhový součinitel zohledňující
nehomogenitu
A2 - návrhový součinitel zohledňující druh
46

jednotky
tekutiny
A3 - dílčí návrhový součinitel zohledňující
teplotu
dynamické zatěžování
dlouhodobé chování
K - výsledný návrhový součinitel
5.2. Teoretický základ pro plastová potrubí

5.2.1. Základní informace
Plasty jsou tvořeny makromolekulárními řetězci s opakujícími se základními
strukturními jednotkami. Atomy makromolekul jsou spojeny kovalentními vazbami. Jejich
vazebná energie ovlivňuje mechanickou pevnost plastu, jeho stabilitu za zvýšených teplot a
odolnost při působení chemického prostředí. Jednotlivé řetězce makromolekul mohou anebo
nemusí být mezi sebou spojeny příčnými chemickými vazbami. Toto vše ovlivňuje
mechanické vlastnosti plastů.
Podle chemické struktury plastu dělíme makromolekulární látky na několik základních
skupin. Potrubí pro průmyslové účely je vyráběno z polyolefinů a vinylových plastů. Mezi
polyolefiny, z kterých se vyrábí potrubí, patří PE, PP, PB a PVDF. Mezi vinylové plasty patří
PVC.
5.2.2. Struktura plastů
5.2.2.1. Molekulární struktura plastů

Plasty jsou obecně makromolekulární látky o molekulové hmotnosti vyšší jak 104.
Podstatou polymerů je makromolekulární látka přírodního nebo syntetického původu, která je
tvářitelná za působení teploty T a tlaku p, v jejichž makromolekule se jako článek řetězu
mnohokrát opakuje základní monomerní jednotka. Základním prvkem řetězce je atom uhlíku.
Uhlíkové atomy mají schopnost vzájemně se vázat a vytvářet dlouhé řetězce.
V zásadě existují tři druhy polymerních makromolekul: lineární, rozvětvené (typické
pro termoplasty) a zesíťované (kaučuky, reaktoplasty):
- lineární makromolekuly vznikají tak, že se monomerní molekuly řadí jedna
vedle druhé „jako korálky na šňůře perel“. Lineární makromolekuly se mohou z prostorových
důvodů více přiblížit jedna ke druhé a vyplnit tak kompaktnější prostor. Polymery potom mají
vyšší hustotu (např. vysokohustotní polyethylen HDPE). Lineární makromolekuly také snáze
vytvářejí prostorově pravidelné shluky krystalických struktur, takže tyto polymery mají vyšší
obsah krystalických podílů. Plasty s lineárními makromolekulami jsou obvykle dobře
rozpustné a tavitelné (dobrá pohyblivost makromolekul), v tuhém stavu se vyznačují
houževnatostí a ve formě tavenin dobrou zpracovatelností.
- rozvětvené makromolekuly se vyznačují tím, že mají na základním řetězci
boční větve („přívěsek na šňůře perel“). Rozvětvené makromolekuly se na rozdíl od
lineárních makromolekul nemohou v důsledku bočních větví jedna ke druhé dostatečně
přiblížit. Proto se vyznačují nižší hodnotou hustoty (např. nízkohustotní polyethylen LDPE).
47
Uspořádanost jejich shluků je nízká a tudíž hůře krystalizují. Rozvětvení zhoršuje i

pohyblivost makromolekul a tedy i tekutost v roztaveném stavu. Boční řetězce, které
způsobují oddálení sousedních makromolekul, mají za následek pokles mezimolekulárních sil
a tím zhoršení většiny mechanických vlastností.
- zesíťované makromolekuly - v tomto případě je několik přímých nebo
rozvětvených makromolekulárních řetězců mezi sebou propojeno vazbami, takže vytvářejí
jednu takřka nekonečnou makromolekulu - prostorovou síť. Takováto síť vede ke ztrátě
tavitelnosti a rozpustnosti polymeru. Polymery vykazují vysokou tvrdost, tuhost a odolnost
proti zvýšené teplotě, avšak nízkou odolnost proti rázovému namáhání. Sítě mohou být řídké
(charakteristické pro elastomerní kaučukovité polymery) nebo husté (reaktoplasty).
5.2.2.2. Nadmolekulární struktura plastů

Nadmolekulární struktura (stupeň uspořádanosti makromolekul) může být popsána
jednak jako amorfní a jednak jako krystalická. Lineární makromolekuly vytváří, narozdíl od
rozvětvených makromolekul, uspořádanější nadmolekulární strukturu a zesíťované
makromolekuly strukturu neuspořádanou. Termoplasty tak mohou mít amorfní nebo
semikrystalickou nadmolekulární strukturu, zatímco reaktoplasty pouze strukturu amorfní.
- amorfní strukturou rozumíme strukturu bez jakékoliv uspořádanosti (struktura
chaotická). Základním morfologickým útvarem této struktury jsou globuly (nebo-li klubíčka)
o velikosti 10 až 30 nm, které jsou vytvořeny z chaoticky stočených makromolekul.
- krystalická struktura se vyznačuje určitým stupněm uspořádanosti. Základním
morfologickým útvarem jsou tzv. lamely, fibrily. U reálných výrobků se při tuhnutí z tavenin
polymerů vytvářejí útvary, nazývané sférolity. Jedná se o shluky lamel, které vychází ze
společného centra a rozrůstají se na všechny strany, často jsou vrtulovitě stočené.
Krystalizující polymery nemají v reálných podmínkách technologického zpracování
možnost dokonalé krystalizace, tzn., že krystalizace se nezúčastní veškerá polymerní hmota,
ale krystalizuje jen určité procento polymeru. Část takového polymeru je krystalická, zbylá
část zůstává v amorfním stavu. Hovoříme proto o tzv. semikrystalických polymerech. Míru
uspořádanosti ve struktuře vyjadřujeme tzv. stupněm krystalinity. Stupeň krystalinity tedy
udává relativní podíl krystalických oblastí ve hmotě. Pro vznik semikrystalické struktury je
nutná tvorba krystalizačních zárodků (tzv. nukleace), na nichž teprve poté rostou krystality.
Má-li trubka nebo tvarovka vykazovat co nejlepší mechanické vlastnosti, je nutno řídit
krystalizaci tak, aby bylo dosaženo nejen co nejvyššího stupně krystalinity, ale také současně
jemnozrnné struktury. Prudké ochlazení povrchu budoucího výrobku způsobí, že polymer sice
zkrystalizuje, ale nevytvoří sférolitickou strukturu.
Obrázek 5-1 Sférolitická struktura semikrystalických termoplastů
Například HDPE má stupeň krystalinity kolem 80 %, zatímco LDPE kolem 60 %.

Amorfní oblast polymerního materiálu představuje jakési klouby, kolem nichž se mohou
48
krystality natáčet, takže přispívají ke zvýšení houževnatosti a tím i tažnosti. Z uvedeného je

zřejmé, že vlastnosti polymerního materiálu budou závislé na tvaru makromolekuly a stupni
krystalinity.
Orientace makromolekul na povrchu vstřikovaného dílce je vlivem vysokých
vstřikovacích sil ve směru toku taveniny (hovoříme o tzv. orientační textuře), zatímco v jádru
tělesa zůstávají molekuly déle v tekutém stavu a než ztuhnou, stačí se vrátit do
neorientovaného stavu.
Jedním z důsledků krystalizace je ztráta průhlednosti materiálu. Vzhledem k tomu, že
hustota amorfního polymeru je menší, než hustota polymeru semikrystalického, dochází při
průchodu světla hmotou v důsledku různého indexu lomu k jeho rozptylu na drobných
krystalických útvarech uvnitř výrobku z plastu a semikrystalický plast se jeví jako mléčně
zakalený, zatímco amorfní plast jako čirý, průhledný.
Obrázek 5-2 Znázornění přechodů Tg a Tm
Amorfní termoplasty jsou použitelné pod teplotou Tg, poněvadž nad ní měknou a
ztrácejí pevnost. Typickým příkladem je PVC. Semikrystalické termoplasty se nejčastěji
používají nad teplotou Tg, protože zde mají výhodnou kombinaci pevnosti a houževnatosti,
kdežto pod Tg jsou křehké. Sem patří poplyolefiny (např. PE, PP, PB, PVDF)
5.2.3. Termodynamické vlastnosti plastů

Obdobně jako u jiných materiálů jsou vlastnosti polymerů závislé především na
teplotě. V určité oblasti teplot probíhají tyto změny rychleji anebo se mění skokově. Takové
oblasti jsou nazývány přechodové a v těchto oblastech existují přechodové teploty: Tg -
teplota zeskelnění nebo teplota skelného přechodu, Tf - teplota viskózního toku (pro amorfní
plasty), Tm - teplota tání (pro semikrystalické plasty).
Při změnách teploty se plasty chovají zcela odlišně od nízkomolekulárních látek a
kovů. Řetězce lineárních a lineárně-rozvětvených plastů, termoplastů, jsou mezi sebou drženy
mezimolekulárními silami, které jsou podstatně slabší než chemické vazby a mohou se proto
uvolnit tepelnou energií. Zahříváním se postupně rozkmitávají nejprve menší a pak větší
úseky makromolekul. Plast měkne a získává vlastnosti podobné kaučukům. Dalším
zvyšováním tepelné energie se jednotlivé řetězce od sebe odpoutávají a hmota se stane
viskózně tekutá. V těchto stavech se dají plasty tvářet. U plastů se mezi stavem tuhým tzv.
sklovitým a kapalným, vyskytuje stav kaučukovitý, který je pro plasty charakteristický.
Hranice mezi stavem sklovitým (tuhým) a kaučukovitým je dána tzv. teplotou skelného
přechodu Tg. Plast je ve sklovitém stavu tvrdý, křehký, podobný sklu. Makromolekuly jsou
jako celky tuhé a mechanickým napětím dojde jen k malým, a okamžitě vratným pružným
deformacím, nastává zde ideálně elastická deformace.
49
V kaučukovitém stavu se při působení mechanického napětí řetězce rozvinují snadno,

ale potřebují k tomu určitou dobu. Po uvolnění napětí se opět pozvolna vracejí do původního
neuspořádaného stavu, který je pro ně nejstabilnější. Tato zpožděně elastická deformace se
nazývá viskoelastická deformace a je charakteristická právě pro chování plastů.
5.2.4. Mechanické vlastnosti plastů

1. Krátkodobá pevnost, krátkodobé prodloužení
Krátkodobé namáhání je namáhání za tak krátký čas, kdy se nestačí projevit
viskopružnostní vlastnosti plastu. Při tomto namáhání plastů tedy platí Hookův zákon a to až
do meze úměrnosti. Prakticky je čas namáhání je obvykle kratší než 1 min. Při krátkodobém
namáhání se zjišťují krátkodobá pevnost, krátkodobé prodloužení.
Tyto vlastnosti se zjišťují tahovou trhací zkouškou, čas závislosti napětí v tahu na
měrném prodloužení má pro plasty tři tvary. Křivky 1 a 2 platí pro materiály bez meze kluzu,
křivka 1 pro tvrdé plasty, např. PVC. Křivka 2 pro měkké plasty, z takovéto plasty nejsou pro
potrubí vhodné. Křivka 3 znázorňuje plasty s výraznou mezí kluzu, hlavně semikrystalické
termoplasty za normální teploty, sem patří většina plastů, z kterých se potrubí vyrábějí,
především polyolefiny (PE, PP, PB, PVDF).
Teorie viskoelasticity a viskoplasticity, kterou se zabývají příslušné další kapitoly,
platí pro materiály, pro které platí právě křivka č. 3. Jsou to potrubí, které je provozováno
v kaučukovém stavu. V praxi to jsou téměř všechna průmyslová potrubí, neboť PVC se jako
průmyslové potrubí téměř nepoužívá. Avšak této odchylky si musíme být vědomi.
Obrázek 5-3 Trhací diagramy plastů
Z uvedeného trhací zkoušky se odvozují pevnost, mez kluzu, prodloužení a modul

pružnosti. Ze vztahu modulu pružnosti v tahu a modulu pružnosti ve smyku je možné určit
Poissonovo číslo. Uvedené veličiny se mění s teplotou vzorku: Pevnost i mez kluzu u plastů
s rostoucí teplotou klesá, modul pružnosti s rostoucí teplotou klesá, Poissonovo číslo
s rostoucí teplotou stoupá.
2. Viskoelasticita
Deformační změny plastu nejsou dány jen napětím, ale i velikostí a dobou působení
mechanického namáhání. Tato viskoelastická deformace se projevuje, zejména u plastů v
kaučukovitém stavu a nepatrně i ve sklovitém stavu. Tyto deformace jsou příčinou tečení
(krípu) a relaxace napětí v plastu.
3. Viskoplasticita.
50
Překročením meze kluzu s trhací zkouškou č. 3 dochází k viskoplastickému

přetvoření, kde se ztratí nebo silně omezí pružnost plastů. Tečení/kríp a relaxace plastu však
zůstávají zachovány.
4. Rázová a vrubová houževnatost.
Měřítkem je náchylnost materiálu k lomu při rázovém namáhání. Je vyjádřena
množstvím práce (energie) spotřebované na přeražení normalizované zkušební tyčinky. Ve
sklovitém stavu plastů je rázová houževnatost nízká, v oblasti skelného přechodu Tg prudce
stoupne. Vrubová houževnatost u plastů s rostoucí teplotou roste.
5. Mechanické vlastnosti při cyklickém namáhání:
Při cyklickém dynamickém namáhání součástí z plastů dochází stejně jako u kovů k
únavě materiálu. Opakovaným tahovým, ohybovým nebo smykovým napětím, nebo
prolamováním vznikají v místech porušení struktury materiálu trhlinky, které se postupně
spojují ve větší únavové trhliny. Zkoušky únavy se podle druhu namáhání konkrétního dílce
provádějí různým způsobem, tahem, tlakem, ohybem nebo smykem a to buď střídavým
souměrným anebo sinusově pulsujícím napětím.
6. Schopnost tlumení kmitů a rázů:
Plasty mají dobrou schopnost pohlcovat kmitavou nebo rázovou energii a přeměňovat
ji v teplo. Jsou proto odolné vůči hydraulickým rázům v potrubí, což znamená další značnou
výhodu oproti kovům.
7. Koroze za napětí.
Jestliže jsou plasty vystaveny mechanickému napětí nebo vnitřnímu pnutí, za
současného působení určitých kapalin nebo par, objevuje se u nich tzv. koroze za napětí.
Projevuje se vytvářením povrchových trhlin, které se postupně šíří a prohlubují, výrazně
zhoršují mechanické vlastnosti výrobku, až nakonec vedou k lomu nebo přetržení. Prostředí a
látky, které mají schopnost vyvolávat korozi za napětí, se nazývají tenzoaktivní prostředí nebo
tenzoaktivní látky (obecně tenzidy). Např. lPE i rPE mají velký sklon ke korozi za napětí při
současném působení těchto tenzidů: mastné kyseliny a rostlinné oleje, silikonové oleje,
glykoly, benzen, toluen, aceton, estery, nižší alkoholy, technická maziva. Naproti tomu pro PP
mají tyto stejné tenzoaktivní látky krátkodobě jen malý vliv. Při dlouhodobém působení
tenzidů se rozdíly zmenšují a koroze se projevuje u většiny plastů.
8. Stárnutí.
Stárnutí plastů jsou nevratné změny struktury a následně vlastností vlivem, světla, UV
záření, ovzduší, ozónu a tepla.
9. Teplotní roztažnost.
5.2.5. Skořepiny z plastů

Skořepiny jsou útvary plošného charakteru (tj. s jedním rozměrem výrazně menším
než zbývající dva). Tvar skořepiny je dán střednicovou plochou, definovanou půlícími body
tloušťky skořepiny, a tloušťkou skořepiny. Pro střednicovou plochu musíme v každém jejím
bodě znát oba hlavní poloměry křivosti. Pro tenkou skořepinu je složka napjatosti σz
zanedbatelná oproti σx a σy. Také je možno dobře předpokládat nulové hodnoty smykových
složek napjatosti τx a τy, třetí smyková složka τz nemusí být obecně rovna 0.
Ve všeobecnosti se základní komponenty potrubí skládají z částí, které tvoří
geometrické rotačně symetrické útvary, a to tyto:
- válec, což je vlastní rovné potrubí
- anuloid, jehož části se využívají jako ohyb nebo koleno či obecně ohyb, které
nemají porušené podmínky membránového stavu napjatosti (např. musí být dodržena rotační
symetrie)
- kužel, což je redukce
51
- koule, což představuje kulové zakončení (zaslepení) potrubí, armaturu s částí

tělesa ve tvaru koule nebo rozbočku ve tvaru koule, z níž navazují jednotlivé potrubní větve
U výše uvedených, jak bude ukázáno dále, se využívá teorie skořepin a
membránového stavu napjatosti.
5.2.5.1. Poissonovo číslo

Předpokládejme jednoosou napjatost. I zde však dochází k deformaci ve všech třech
směrech. Ve směru x dochází k prodloužení a ve směrech y a z k zúžení natahovaného vzorku.
Předpokládáme-li izotropní materiál, potom zúžení v obou uvedených směrech je stejné,
potom platí:
 y   z  . x
Poissonovo číslo, jinak nazývané součinitel příčného zúžení je tedy definováno jako:
y

x
Materiál tedy v rámci pružnostního namáhání mění svůj objem.
Nestlačitelný materiál má μ=0,5. Nestlačitelný materiál je pryž anebo materiál
v plastickém stavu. Za kovy uvedeme ocel, kde v pružnostním stavu μ=0,3. Poissonovo číslo
pro plasty se mění s teplotou. Např. pro PE100 pro 19°C je rovno cca μ=0,38 a pro 80°C platí
μ=0,45. Pro plasty je tento součinitel blízko nestlačitelného materiálu, a to tím více, čím je
větší jeho teplota.
Poissonovo číslo udává i závislost mezi modulem elasticity v tahu a ve smyku. Toto je
dáno vztahem:
E
 2.1   
G
Kde E je modul elasticity v tahu a
G je modul elasticity ve smyku
V případě nestlačitelného materiálu (μ=0,5), platí E=3.G
Z důvodu pohybu Poissonova čísla v čase můžeme usuzovat na to, že se i vzájemný
poměr E a G se mění, byť jak je vidět z příkladu, jen relativně málo.
Jinak řečeno měřítka pro osu σ k ose tahového prodloužení a pro osu τ k ose zkosu
jsou různá.
5.2.6. Viskoelasticita, viskoplasticita
5.2.6.1. Viskoelasticita
Deformační změny plastu nejsou dány jen napětím, ale i velikostí a dobou působení
mechanického namáhání. V kaučukovitém stavu se při mechanickém působení mechanického
napětí řetězce rozvinují snadno, ale potřebují k tomu určitou dobu. Po uvolnění napětí se opět
pozvolna vracejí do původního neuspořádaného stavu, který je pro ně nejstabilnější. Tato
zpožděně elastická deformace se nazývá viskoelastická deformace a je charakteristická právě
pro chování plastů. Tyto deformace jsou příčinou tečení (krípu) a relaxace napětí v plastu.
Mezi viskoelasticitu tedy počítáme kríp (jiným názvem též tečení) a relaxaci (jiným
názvem též zotavení). Pro kríp platí, že i při konstantním napětí roste deformace. Proto by byl
asi vhodný název pro kríp: „Uvolňování deformace“. Pro relaxaci platí, že i při konstantní
deformaci klesá napětí. Proto by byl asi vhodný název pro relaxaci: „Uvolňování napětí“.
Viskoelasticita má tak fázový posun mezi deformací a napětím. Tím je možné používat čísla
z komplexního definičního oboru takto:
 Čistě pružná hmota má deformaci a napětí ve stejné fázi
52
 V čistě viskózních materiálech se napětí zpožďuje o 90°

 Viskózně elastický materiál se chová kdesi uprostřed těchto dvou druhů materiálů
5.2.6.2. Primární a sekundární napětí a jejich pohyb v čase

Pro primární napětí platí, že i při konstantním napětí (způsobeným vnitřním tlakem,
gravitací a klimatickým zatížením) roste deformace. Pro primární napětí tedy musíme
započítat kríp. Toto se nazývá kríp nebo též tečení. Pro sekundární napětí platí, že i při
konstantní deformaci (způsobenou tepelnou roztažností nebo pohyby podpěr) klesá napětí.
Pro sekundární napětí započítáváme relaxaci. Toto se nazývá relaxace nebo též zotavení.
Z tohoto tedy vyplývá, že pro zatížení způsobující primární napětí se používá jinak získané
dovolené napětí.
Pro primární napětí se musí dovolené napětí brát v úvahu teplotu media a plánovanou
životnost tak, aby vyhovovala působení krípu za daný čas. Odvozuje se tedy ze srovnávacího
napětí, které se najde v přílohách norem např. ČSN EN ISO 15494 (64 6403). V případě
takového druhu zatížení, které způsobuje sekundární napětí, se setkáváme s relaxací napětí, to
znamená, že napětí s časem klesá. Proto odvozujeme dovolené napětí z meze kluzu získané
při krátkodobém zatížení a pro příslušnou teplotu. Tato mez kluzu je definována v ČSN EN
ISO 527-1,2,3 - viz seznam literatury.
5.2.6.3. Modul viskoelasticity a jeho pohyb v čase

Viskopružnostní materiály mají Dynamický modul Ed jako komplexní číslo a
představuje potom tyto vztahy:
Ed = E1 + iE2
Dynamický modul ve smyku je též komplexní číslo a adekvátně má reálnou a imaginární část.
Modulem viskoelasticity Et můžeme nazvat modul, který je v jedné normě nazván
krípový modul v tahu Et za určitý čas, dle jiné normy je též nazýván modul tečení, ale protože
v sobě může zahrnout i relaxaci je vhodnější uvedený název. Krípový modul je dle ČSN EN
ISO 899-1 roven:

Et 
t
Vztah viskopružnostního modulu Et a dynamického modulu Ed můžeme napsat jako
vztah komplexního čísla k jeho absolutní hodnotě, tj.
Et  Ed  E12  E22
Z norem je možno získat a používat přímo viskoelastický modul, který je tak závislý
na teplotě media, počátečním napětí a na předpokládané životnosti potrubí.
Vlivem krípu a relaxace se začíná snižovat viskoelastický modul v čase.
53
Obrázek 5-4 Časový postup krípu Obrázek 5-5 Časový postup relaxace
Jak plyne z obrázku a z rovnice pro Et:


Et   tan 
t
kde α uhel označený na obrázku
Obrázek 5-6 Závislost mezi viskoelastickým modulem a úhlem α z předešlých obrázků
Jak je z obrázku vidět, rychlost snižování viskopružnostního modulu pružnosti

postupuje velmi rychle (hlavně když je α blízko 90°). Naproti tomu při krípu je napětí stále
stejně velké, při relaxaci klesá, avšak daleko pomaleji.
5.2.6.4. Viskoplasticita
Překročením meze kluzu dochází k viskoplastickému přetvoření, kde se ztratí nebo
silně omezí pružnost plastů. Tečení/kríp a relaxace plastu však zůstávají zachovány.
Protože viskoplasticita primárních napětí, tj. kríp není omezena a pokračuje až do
porušení, je zařízení konstruováno tak, že po dobu životnosti potrubí k viskoplasticitě od
primárních napětí nedochází.
Možná však může být viskoplasticita u sekundárních napětí, tj. relaxace napětí. Popis
a obrázek je uveden dále a platí v případě, že není realizováno předpětí, tj deformace se vrací
na nulu. V případě předpětí se tvar obrázku nemění, posouvá se však svislá osa směrem
doprava, podle velikosti předpětí (přímka č. 1 zůstává vázaná na osu a posouvá se s ní).
54
Obrázek 5-7 Viskoplastický cyklus
Materiál tedy při prvním zatížení se začal deformovat v lineární závislosti na napětí
(tj. přímka 1) a poté překročil mez kluzu (přímka 2). Protože jde o napětí sekundární, křivka 3
znázorňuje relaxaci napětí. Ale zatěžovaná komponenta se musí dostat do počátečního stavu
deformace (tj není realizováno předpětí), napětí se proto začne lineárně zvětšovat s opačnou
orientací (křivka 4) a dosáhne opačné meze kluzu (křivka 5). Dále opět následuje relaxace
(křivka 6) a druhé zatížení (křivka 7) už bude mít určité předpětí. Materiál v důsledku
chování uzlu jako celku získal vhodné předpětí a nadále se chová jako jako viskoelastický. O
kolik se vlivem relaxace sníží napětí v přetvořené části, ukazuje kapitola další, tj. využití
reologických modelů.
5.2.7. Reologické modelování
5.2.7.1. Základní články reologických modelů

První je pružný (elastický článek). Platí zde přímá úměrnost mezi napětí a deformací.
Charakteristika tohoto článku je v našem případě modul pružnosti materiálu E. Rovnice,
podle které se článek chová, je tedy Hookův zákon.
  E.
Druhý je „třecí“ (plastický) člen. Dokud není napětí na třecím členu větší než mez
kluzu, je napětí stejné (tj. úměrné deformaci), jako v pružném článku, který je vedle, po
překročení meze kluzu se již nezvětšuje. Charakteristika tohoto článku je tedy mez kluzu –
sigma K.. Rovnice, podle které se článek chová je tedy:
  konst
Třetí je tlumič. Modeluje viskozitu, tj. určuje fázové posunutí mezi napětím a
deformací. Charakteristikou tohoto článku je tedy viskozita materiálu η. Rovnice, podle které
se článek chová, je:
d
  .
dt
kde dε/dt je derivace poměrného prodloužení podle času
Dynamická viskozita je veličina charakterizující vnitřní tření a závisí především na
přitažlivých silách mezi částicemi.
5.2.7.2. Kelvin-Voigtův model

V oblasti viskoelasticity platí Kelvin-Voigtův model. Použití tohoto modelu je
nejvýhodnější pro kríp. Viz obrázek dále. Jeho chování vyjadřuje rovnice:
 total   D   S
55
 total   D   S
d (t )
 (t )  E (t )  
dt
Obrázek 5-8 Kelvin-Voigtův model
Rovnice jsou platné jak pro tahová či tlaková tak pro smyková napětí.
Zatížení způsobující náhlé napětí. Jestliže náhle vzroste napětí na konstantní hodnotu
σ0, bude se deformace přibližovat k hodnotě čistě pružného materiálu σ0/E. Avšak s časem se
bude odchylovat exponenciálně.:

 (t )  0 1  e t  , kde  
E
E 
V nekonečném čase se deformace limitně přiblíží k hodnotě:
Ačkoli je tento model vyhovující pro kríp, nevyhovuje pro popis relaxace.
Dynamický modul. Komplexní číslo dynamického modulu je dáno vztahem:
Ed ()  E  i
Potom reálná a imaginární část dynamického modulu je dána:
E1  E
E 2   .
Úhlová frekvence je definovaná jako změna fáze za jednotku času:
d 
 
dt t
Dále platí, že

E 2  .   .
t
Imaginární část dynamického modulu tedy můžeme též určit jako:  . za čas t
5.2.7.3. Maxwellův model

V oblasti viskoelasticity platí Maxwellův model. Použití tohoto modelu je
nejvýhodnější pro relaxaci napětí. Viz obrázek dále. Jeho chování vyjadřuje rovnice:
 total   D   S
 total   D   S
d total d D d S  1 d
    .
dt dt dt  E dt
Obrázek 5-9 Maxwellův model

56
K zápisu rovnice můžeme použít i tvar s tečkami:

 
  
E 
Tuto rovnici můžeme aplikovat na namáhání smykem nebo tahem. Model je aplikovatelný na
případ malých deformací, pro velké deformace je nutno použít nějakou geometrickou
nelinearitu.
Náhlá deformace. Jestliže materiál deformujeme náhlou deformací  0 , pak napětí s
časem klesá s časovou charakteristikou  . Obrázek dole ukazuje závislost bezrozměrného
E
napětí  (t ) E. 0 na bezrozměrném čase
E
.t

Obrázek 5-10 Závislost bezrozměrného napětí na bezrozměrném čase s konstantní deformací
Jestliže uvolníme materiál v čase t1, potom pružný článek vrátí vše zpět na hodnotu:
 (t ) E
 zpětné   1   0 . exp(  t1 )
E 
Protože se viskozní článek nevrátí na původní délku, nevratná část deformace se vyjádří takto:
  E 
 nevratné   0 .1  exp  t1  
   
Dynamický modul v Maxwellově modelu: Komplexní číslo dynamického modulu má
hodnotu:
1 E 2 2  iE 2
Ed ( )  
1  i  2 2  E 2
E 
5.2.7.4. Norton-Hoffův model

V oblasti viskoplasticity platí Norton-Hoffův model. Použití tohoto modelu je pro
případ, kdy není již žádná pružná deformace, tj nad mezí kluzu. Viz obrázek dále. Tuto
viskoelastickou oblast však zde neuvažujeme a v modelu není reprezentována ani příslušným
článkem
Obrázek 5-11 Norton - Hoffův model pro dokonale viskoplastické těleso

57
Pro dokonale viskoplastické těleso je napětí funkcí rychlosti neustále se měnící

deformace. Pružnost je v modelu zanedbatelná  e  0 a mez kluzu je σy = 0. Model má
potom rovnici:
V tomto modelu je koeficient viskozity nelineární funkcí a je dán rovnicí (platí pro
jednorozměrnou napjatost)
kde N je parametr tvaru, jestliže N =0, jde o pevné viskopružnostní těleso. Tento
model se kromě jiného hodí pro plasty zejména za vyšších teplot.
5.3. Teoretický základ pro kompozitová (laminátová) potrubí

5.3.1. Metoda návrhové analýzy
5.3.1.1. Základní postuláty

Pro tuto metodu se používá síťová teorie napětí, která vychází z tahového diagramu
dole:
Obrázek 5-12 Deformační křivky vlákna, kompozitu a matrice (křehké vlákno/výztuž a tažné pojivo/matrice)
Výztuž je nosný prvek v laminátech a tím určuje jejich mechanické vlastnosti

(pevnost, houževnatost, modul pružnosti apod.).
Pojivo je polymerní materiál, kterým se impregnuje výztuž. Pojivo rozvádí
mechanické namáhání rovnoměrně na všechna vlákna výztuže a chrání je před mechanickým
nebo chemickým poškozením, tj. dodává laminátu odolnost proti chemickým, povětrnostním
a jiným vlivům.
Výztuž však neodolává tlaku, potom takovéto namáhání nese v laminátu pojivo.
Napětí kolmá na směr vinutí výztuže se zanedbávají.
58
Kromě mezního stavu pevnosti laminátu (rovná se mezní stav pevnosti výztuže), je
nutné kontrolovat, aby pojivo nepopraskalo. Pevnost laminátu je kontrolována metodou
maximálního napětí. Praskliny v pojivu jsou kontrolovány metodou maximální deformace.
5.3.1.2. Objemový a hmotnostní podíl vláken

Hmotnostní podíl vláken je definován:
mf
wf 
mc
Objemový podíl vláken definujeme podobně:
Vf Sf
vf  
Vc Sc
Pro převodní vztah mezi hmotnostním a objemovým podílem platí:
f
wf  .v f
c
A obráceně po dosazení platí: Objemový podíl vláken vf je možné vypočítat z hmotnostního
podílu vláken wf vzorcem:
wf
vf 
f f
 wf  wf
r r
5.3.1.3. Určení celkové tloušťky a tlouštěk jednotlivých vinutí laminátu

Jestliže známe úhel šroubovitého vinutí, druh vazby vláken a podíl (objemový nebo
hmotností) vláken či pryskyřice, můžeme vypočítat celkovou tloušťku a tloušťky jednotlivých
vinutí.
Tloušťka laminátu se vypočítává podle vzorce:
Mf
t
 f .v f
Tloušťka šroubovitého vinutí
nw .2.Bs
th 
 .D. cos 0 h
Tloušťka obvodového vinutí
B
t c  n1 . s
b
2
Kde Bs je část Bs vazby vláken (mm )
nw počet šroubovitých závitů
n1 počet vrstev obvodového vinutí
b šířka vazby vláken (mm)
5.3.2. Metoda maximálního napětí

Postupuje se takto: Vypočítají se jednotkové síly (síla na jednotku tloušťky stěny
tvořené vlákny) ve válcové skořepině pro obvodový směr od tlaku (způsobuje primární
napětí) :
59
p c .d
N 1 
2
a též pro osové membránové napětí od tlaku a bereme též v úvahu předpokládanou délku
vyráběných trubek nebo předpokládanou vzdálenost podpěr (oboje způsobuje primární
napětí), způsobující moment MA. Můžeme zde též nechat rezervu i pro ostatní příležitostná
zatížení, způsobující primární napětí, způsobující moment MB.
p .d 4 M A 4 M B
N 2  c  
4  .d 2  .d 2
Dalším krokem se vypočítá napětí ve šroubovitém nebo též obvodovém vinutí.
Obvodové jednotkové síly jsou zachytávány obvodovým vinutím a částečně též šroubovým
vinutím. V síťové teorii napětí se zanedbávají napětí, která zatěžují vlákno kolmo na směr
vinutí. Napětí ve směru vláken obvodového vinutí je
 tg 2 0 h 
N  1 .1  

 2 
 01 
tc
Osové jednotkové síly jsou zachytávány pouze šroubovým vinutím, neboť v síťové teorii
napětí se zanedbávají napětí, která zatěžují vlákno kolmo na směr vinutí. Napětí ve směru
vláken šroubovitého vinutí je
N 2
 h2 
t h . cos 2  0 h
Dále tato vypočtená napětí musí být menší než napětí dovolené, které se vypočítává
z podélné pevnosti v tahu materiálu obvodového a šroubovitého vinutí, která se vydělí
návrhovým součinitelem K. Jestliže uvedená nerovnost nevychází, vrátíme se na začátek a
změníme zadávací paramenty (např. počet jednotlivých vinutí).
5.3.3. Metoda maximálních deformací

Kritériem lomu zde nejsou maximální dosažitelná napětí v jednotlivých směrech, ale
maximální dovolenné deformace.
Z jednotlivých vypočítaných napětí v předcházející kapitole se vypočítá poměrná
deformace pomocí Hookova zákona. Tedy
 o1  h2
 o1  a také  h 2 
E1 E1
Maximální dovolená poměrná deformace se odvozuje z vlastností pryskyřice, obvykle
se stanoví na úrovni 10% poměrné deformace na mezi pevnosti použité pryskyřice. Je-li
potrubí vybaveno linerem, má se brát v úvahu i kontrola poměrné deformace lineru. Jestliže
uvedená nerovnost nevychází, vrátíme se k bodu 1, a změníme zadávací paramenty (např.
počet jednotlivých vinutí).
5.3.4. Uspořádání potrubí s minimalizací tlakového napětí

Osové tlakové napětí nepřenášejí vlákna, ale jenom pryskyřice a laminát se
v takovémto případě chová jako plast zatížený sekundárním napětím (viz literatura). Je proto
nutné se takovému zatížení vyhýbat. Lze to dosáhnout těmito několika způsoby:
a) Provádět montáž tak, aby teplota při montáži se rovnala provozní teplotě média.
b) Při projektování nebránit tepelné roztažnosti a tuto vhodně kompenzovat
c) Při kompenzování vlnovcovými kompenzátory mít na paměti, že zde vzniká
axiální zatížení od tlaku v kompenzátorech, tedy osové tlakové zatížení primární
60
V další kapitole je uvedena možnost zohlednění uvedeného, a to koeficientem f3.
5.3.5. Součinitelé koncentrace napětí a poddajnosti

Součinitel poddajnosti (Flexibility factor ) kf je poměr pružnosti v ohybu tvarovky
k poměru pružnosti v ohybu přímé trubky. Součinitel bývá proto nazýván součinitelem
zmenšení tuhosti, součinitelem snížení ohybového momentu.
Součinitel koncentrace napětí (Stress Intensification Factor) – SIF nebo i je poměr
Součinitel poddajnosti pro tvarovky laminátových potrubí a ostatní přesné vzorce jsou
uvedené např. v ČSN EN ISO 14692-3(450040) Naftový a plynárenský průmysl –
Sklolaminátové potrubí (GRP)- Část 3: Systém návrhu potrubí. Příloha D Průvodce analýzou
pružnosti.

1. CAEPIPE, User’s Manual, SST Systems, Inc., 1903
2. CAESAR II Version 5.00 Applications Guide, COADE/ Engineering Physics
Software, Inc, 1905
3. CAESAR II, User‘s Guide, COADE/ Engineering Physics Software, Inc, 1904
4. Kořínek Z.: Lamináty, Internetové stránky
5. Milwich M.: Faserverbundwerkstoff Handbuch, edition 06/1909, Waldenbuch
6. Pekař V.: Problémy při pevnostním výpočtu plastových průmyslových potrubí
v energetice, Energetika č.10/1911
7. Pekař V.: Možnosti kompenzace délkové roztažnosti plastových průmyslových
potrubí, Energetika č.11/1911
8. Pekař V.: Výpočet průmyslového potrubí a nádob z plastů, Chemagazín č.1/1912
9. Pekař V.: Problémy při návrhu průmyslového potrubí a nádob z plastů, Svět
plastů č.5/1912
10. Pekař V.: Tlaková průmyslová potrubí z plastů – zákonitosti a uspořádání
výpočtu, Plasty a kaučuk č.1912/9-10
11. Willoughby D.A. a kol.: Plastic piping handbook, McGraw-Hill,USA, 1904
12. Roylance, D.: Engineering Viscoelasticity, Massachusetts Institute of
Technology, 1901
13. Rosato, D.V. a ostatní (1901): Plastics Design Handbook, Springer, 1901.
14. Technické příručky pro PE, PP, PVC, PVDF, materiály firmy Titan-Plastimex
s.r.o., Jablonec n. Nisou, www.titan-plastimex.cz
15. ČSN EN 13480-3 Kovová průmyslová potrubí - Část 3: Konstrukce a výpočet
16. ČSN EN ISO 899-1 Plasty- Stanovení krípového chování, Část 1: Kríp v tahu
17. ČSN EN 1778 (05 6825) Charakteristické hodnoty pro svařované konstrukce
z termoplastů – Stanovení dovoleného namáhání a modulů pro navrhování
svařovaných dílů z termoplastů
18. ČSN EN ISO 14692-1(450040) Naftový a plynárenský průmysl –
Sklolaminátové potrubí (GRP)- Část 1: Názvosloví, značky, použití a materiál
19. ČSN EN 1538 (643151) Plastové potrubní systémy – Sklem vyztužené trubky z
reaktoplastů (GRP) – Stanovení odolnosti proti střídavému vnitřnímu přetlaku
20. ČSN EN 1796 (646436) Tlakové a beztlakové plastové potrubní systémy pro
rozvody vody – reaktoplasty vyztužené skleněnými vlákny (GRP) na bázi
nenasycených polyesterových pryskyřic (UP)
61
kanalizační přípojky a stokové sítě – reaktoplasty vyztužené skleněnými vlákny
(GRP) na bázi nenasycených polyesterových pryskyřic (UP) – Specifikace pro
trubky tvarovky a spoje.
62
6. Zatížení potrubí (statická a kvazistatická)

jednotky
Q N/m síla od zásypu zeminy na jednotku délky trubky
Fx ,Fy ,FR N jednotlivé složky a výslednice síly
Δp MPa změna tlaku při hydraulickém rázu a při změně
energie průtoku na energii potenciální
sD MPa součet sekundárních osových napětí od pohybu
podpěry/ přetvoření zeminy
q N/m2 síla od zásypu zeminy na jednotku průmětu trubky
do vodorovné plochy
sk kN/m2 základní tlak sněhu v určené sněhové oblasti
wk kN/m2 základní tlak větru v určené větrové oblasti
v (ní) mm vodorovný posun
s mm pokles, svislý posun
τuc MPa podélné smykové napětí mezi zeminou a
povrchem potrubí
R m poloměr zakřivení terénu
Rmin m minimální poloměr zakřivení terénu
rtra m poloměr příčného zakřivení potrubí
rč m poloměr křivosti průhybové čáry
l m vodorovná vzdálenost dvou poměřovaných
bodů na potrubí
i - naklonění
ε - vodorovné poměrné přetvoření
h m výška sloupce tekutiny, výška zeminy v případě
zasypaného potrubí
Δh m změna výšky tekutiny při hydraulickém rázu
t s čas
m kg hmotnost tekutiny
v, VS m/s rychlost proudění, rychlost proudění obou fází
společně
VSL m/s rychlost proudění kapalné fáze
VSG m/s rychlost proudění plynné fáze
VM 1/s maximální rychlost uzavírání armatury
VA 1/s střední rychlost uzavírání armatury určená
z celkového času uzavírání armatury Tú
Tú s celkový čas uzavírání armatury
a m/s rychlost šíření tlakového rozruchu
a0 m/s rychlost šíření tlakového rozruchu v trubce
L m délka potrubí celého systému
Lc m vzdálenost mezi kompenzátory
63

jednotky
µ 1/s perioda hydraulického rázu
λ m vlnová délka hydraulického rázu
Le m délka potrubí mezi dvěma po sobě jdoucími
změnami směru potrubí
2
S1,2 m průřez potrubím
Qm kg/s hmotnostní množství tekutiny za 1s
QmL kg/s hmotnostní množství kapané fáze za 1s
QmG kg/s hmotnostní množství plynné fáze za 1s
3
Qv m /s objemové množství tekutiny za 1s
H kgm/s hybnost
3
ρ kg/m hustota zeminy, jinde hustota kapaliny
ρL kg/m3 hustota kapalné fáze
3
ρG kg/m hustota plynné fáze
α úhl. stupeň úhel oblouku, kolena
φ úhl. stupeň úhel vnitřního tření pro zásypový materiál použitý
na zaplnění výkopu
φ´ úhl. stupeň úhel kluzného tření mezi zásypovým materiálem a
stěnami výkopu
μ - součinitel vnitřního tření zásypového materiálu
μ´ - součinitel kluzného tření mezi zásypovým
materiálem a stěnami výkopu
DFL, DAF, - koeficienty dynamické přirážky
DLF
6.2. Rozdělení zatížení

6.2.1. Rozdělení zatížení podle provozních podmínek
1. Normální provozní podmínky:
- Vniřní anebo vnější tlak včetně hydrostatické výšky – včetně osových účinků
kompenzátorů.
- Vlastní tíha potrubí
- Tíha izolace
- Tíha tekutiny
- Teplotní dilatace
- Reakce od uložení, pružných a tuhých závěsů
- Posuvy podloží a podpěr.
- Předpětí za studena
2. Občasné provozní podmínky:
a) Obecná zatížení:
- Výpočet při občasných provozních podmínkách způsobených tlakem a teplotou
- Akce bezpečnostních armatur
- Hydraulické rázy
- Reakce způsobená výtokem
64
- Účinky tlumičů rázů

- Klimatická zatížení
- Seizmická zatížení – Mezní stav únosnosti (Non-collapse Requirement). Mezní stav
únosnosti vyžaduje, aby nenastalo jakékoli porušení konstrukce potrubí
b) Čistící zatížení:
- Vniřní tlak – včetně osových účinků kompenzátorů.
- Tíha izolace
- Tíha čistící tekutiny
- Teplotní dilatace při teplotě čistění
- Reakce od uložení včetně dočasných, pružných a tuhých závěsů, pružné závěsy
zaaretované i odaretované
c) Zatížení při proplachování či profukování parou:
- Profukovací tlak – včetně osových účinků kompenzátorů.
- Tíha izolace
- Tíha tekutiny
- Teplotní dilatace při profukovací teplotě
- Vypoučtěcí reakční síla
- Případná změněná geometrie systému
3. Mimořádné provozní podmínky:
Normální provozní podmínky a dále
- Možná mimořádná klimatická zatížení
- Výbuch v blízkosti potrubí
- Seizmická zatížení, Stav omezeného poškození (Damage Limitation State), který
vyžaduje, aby byla zachována minimálně jedna z těchto fukčních úrovní: integrita
soustavy anebo minimální provozní úroveň.
4. Zkušební podmínky:
- Zkušební tlak včetně hydrostatické výšky
- Tíha izolace
- Tíha zkušební tekutiny
- Teplotní dilatace při teplotě provádění tlakové zkoušky
6.2.2. Rozdělení zatížení podle kritérií dovoleného namáhání a

stability.
Rozdělení zatížení podle kritérií dovoleného namáhání. Např. jde o pružnostní analýzu
dle EN 13 480-3:
1. Trvalá zatížení (sustained loads - používaná zkratka SUS).
65
Mezi tato zatížení patří zatížení vnitřním tlakem, včetně axiální síly vytvářené kompenzátory
anebo při výtoku tekutiny do volného prostoru a zatížení od hmotnosti potrubí, tekutiny (jinak
též můžeme říkat tekutiny) a izolace. Také sem paří zatížení zásypem zeminy. Tato zatížení
vytváření primární napětí.
2. Zatížení teplotní dilatací (jinak též extenzí) (extension loads – používaná
zkratka EXT).
Mezi tato zatížení patří zatížení teplotní expanzí, a to teplotní expanzí zabráněnou i
nezabráněnou a zatížení pohyby hrdel aparátů a jiných zařízení, způsobených tepelnou
expanzí. Tato zatížení způsobují sekundární napětí.
3. Občasná (či jinak příležitostná) zatížení (occasional loads – používaná zkratka
OCC).
Mezi tato zatížení patří zatížení větrem a sněhem (to je společně řečeno zatížení klinatická) a
kombinují se se silovými projevy dynamických jevů, jako je hydrodynamický ráz, odpuštění
bezpečnostní armatury, výbuch, zemětřesení. Způsobují primární napětí, proto se mohou
kombinovat i s trvalými napětími z bodu 1. U příležitostných zatížení bývá též v normách
předepsán koeficient současnosti těchto zatížení.
4. Zatížení od jednoho neopakujícího se pohybu podpěry.
Pohyb podpěry může být způsoben sedáním zeminy anebo zemětřesením. Toto je
příležitostné zatížení způsobující sekundární napětí.
Ve zkratce by se dalo říci, že primární napětí zůstává stejné a nesnižuje se, jestliže se
rozvine deformace, kterou způsobí. Sekundární napětí je napětí samoomezující, to znamená,
že jestliže se rozvine deformace způsobená uvedeným zatížením, napětí klesá anebo naopak
jde o napětí, které způsobila nucená deformace. U sekundárního napětí je možno započítávat i
redistribuci napětí při dosažení meze kluzu. Z tohoto důvodu jsou dovolená napětí jiná u
primárního a sekundárního napětí.
6.2.3. Rozdělení zatížení podle času působení

Podle času působení (tj. rozdělení zatížení v obecném stavebním inženýrství)
němůžeme rozčlenit zatížení potrubí na:
1. Trvalá zatížení potrubí
a) Tíha od vlastní hmotnosti potrubí včetně izolace a tekutiny,
b) Tlak v provozních hodnotách.
c) Působení zařízení zapojených do potrubí, např. síly od vnitřního tlaku vlnovcových
kompenzátorů, hmotnost armatur apod.
d) Předpětí
e) Působení zásypu
2. Nahodilá dlouhodobá zatížení potrubí
a) Klimatická zatížení (statický vítr, sníh),
b) Tepelná roztažnost potrubí v maximálních dovolených hodnotách.
c) Pohyby hrdel, podpěr a tlak/tak pružin závěsů a podpěr, které jsou způsobeny při působení
jiných zatížení téže skupiny
d) Reakce od ustáleného proudění tekutiny
3. Nahodilá krátkodobá zatížení potrubí
a) Tlak a tepelná roztažnost potrubí při náběhu a ukončení provozu
b) Náhodná změna proudění tekutiny (otevření a zavření ventilu)
4. Mimořádná zatížení potrubí
a) Zatížení potrubí při tlakové nebo napěťové zkoušce vodou.
b) Zjednodušený kvazistatický výpočet těchto dynamických zatížení:
- Seizmická zatížení
- Hydraulický ráz
66
- Odpuštění bezpečnostní armatury

- Výbuch v blízkosti potrubí
5. Dynamická zatížení potrubí
a) Periodické buzení kmitání
- rotačními a pístovými stroji
- prouděním tekutiny
- větrem
b) Seizmická zatížení
c) Hydraulický ráz - časová historie (šíření rázu - postupné zatěžování ohybů)
d) Odpuštění bezpečnostní armatury
e) Výbuch v blízkosti potrubí
Při kombinaci dynamických zatížení s jinými zatíženími je třeba počítat setrvačné
účinky od dynamických zatížení s ohledem na hmotnosti, na které zároveň působí gravitační
zrychlení, tj. působení zrychlení způsobené dynamickými zatíženími na hmotnosti ze zatížení
1a).
6.2.4. Živé a mrtvé zatížení

V některých případech se zatížení od hmotnosti tekutiny (či jinak tekutiny) označují
jako zatížení živá, naproti tomu hmotnost potrubí a hmotnost izolace se označují jako zatížení
mrtvá.
Jedná se o případy, kdy se počítá s dynamickým zatížením, např. o seizmické výpočty.
6.2.5. Rozdělení zatížení podle stochasticity

Normalizované zatížení. Při návrhu potrubí se bere nejprve v úvahu jeho odolnost na
normalizované zatížení. Za normalizované zatížení se považuje maximálně dovolený tlak
(který je kontrolován pojišťovacím ventilem) a maximálně dovolená teplota (tj. maximálně
dosažitelná). A další zatížení jako 1. Trvalá zatížení potrubí a 2. Krátkodobá zatížení potrubí
v hodnotách maximálních a nezávislých na průběhu v čase.
Náhodné (stochastické) provozní zatížení je reálné zatížení mající určitý náhodný
průběh v čase. Má určitý rozsah a četnost v téže jednotkách jako v předešlém,
normalizovaném zatížení. Lze ho statisticky zpracovat. U tlakových zařízení je to provozní
tlak a provozní teplota. A také se sem počítájí 3. Nahodilá zatížení potrubí a opět mající určitý
náhodný průběh v čase.
6.3. Zatížení tlakem a teplotou

6.3.1. Zatížení tlakem
Grafické zobrazení názvosloví tlaku:

67
Obrázek 6-1 Grafické znázornění názvosloví tlaku
Názvosloví a definice pro tlak, viz úvodní kapitola.

Tlak tekutiny v potrubí způsobuje primární napětí v potrubí. Jde o hlavní napětí ve
směru tečny na kruhový průřez (tj. napětí obvodové) a ve směru osy potrubí - je však
situované ve stěně potrubí - (osové napětí).
Výpočet zkušebního tlaku se provádí podle kapitoly „Tlaková zkouška“ dle PED a
harmonizovaných norem. Dle této normy platí, že zkušební tlak nesmí být menší než větší ze
dvou hodnot určených následovně:
Ptest = 1,25. PS. ftest/fTS
nebo
Ptest = 1,43. PS
Zkušební tlak musí být pro každou součást potrubí omezen na takovou úroveň, že nevyvine
napětí vyšší než je 95% meze kluzu. Je-li to nutné, redukuje se zkušební tlak. Toto ustanovení
se uplatní obvykle tam, kde je použito více materiálů anebo pro určení zkušebního tlaku u
nekovového zejména plastového potrubí.
6.3.2. Působení teploty

Názvosloví a definice pro teplotu, viz úvodní kapitola.
Zatížení a napětí od tepelné dilatace
Zatížení od tepelné dilatace znamená pohyby jak vlastního potrubí, tak hrdel aparátů a
zařízení, na něž potrubí navazuje, tak i podpěr, na kterých je potrubí uloženo. Dilatace
samotného potrubí není součástí této kapitoly.
Aparáty i podpěry dilatují různě, neboť jsou z jiného materiálu a jsou vystaveny jiné
teplotě. Součinitel tepelné roztažnosti aparátů i podpěr se mění s teplotou. Zatížení pohyby
hrdel a podpěr je možné od pohybů a od natočení ve všech třech osách x, y, z. Tepelná
dilatace způsobuje sekundární napětí výhradně ve směru osovém a to v případě zabráněné
i nezabráněné dilatace.
Banánový efekt. Mezi zatížení teplotou patří i banánový efekt, jinak je ho též možné
nazvat stratifikací. Jestliže je vodorovné potrubí naplněno kapalinou jen z části, dolní část
potrubí má jinou teplotu (dejme tomu vyšší) než horní, prázdná. Dolní část potrubí se od
teploty více roztahuje a potrubí se prohne do podobného tvaru, jako má banán. Více je to
rozebráno v kapitole týkající se tepelné roztažnosti. I zde jde o sekundární napětí.
68
6.4. Zatížení vlastní hmotností tekutiny, potrubí a izolace a

potrubních dílů
6.4.1. Hmotnost potrubí
Hmotnost potrubí se udává v kg na jeden metr potrubí. Násobením tíhovým
zrychlením dojdeme k zatížení potrubí hmotnosti tekutiny v kN/m. Vypočítává se z rozměrů
potrubí a z hustoty materiálu potrubí.
Poř. Hustota
Materiál potrubí
číslo v kg/m3
1 Šedá litina LLG 7300
2 Tvárná litina LKG 7190
3 Jemnozrnná ocel 7850
4 Oceli pro zvýšené teploty sk.1.1 až 5.2 7850
5 Oceli pro zvýšené teploty sk.5.3, 5.4, 6.1 a výše 7760
6 Oceli pro pokojové a nízké teploty 7850
7 Korozivzdorná ocel 7930
8400 až
8 Měď a její slitiny
8700
9 Hliník a jeho slitiny 2700
10 Titan Grade 2 (Komerčně čistý) 4510
11 Slitina titanu Ti6Al4V Grade 5 4430
12 Polyetylén PE-63, PE-80 930
13 Polyetylén PE-100 950
14 Polypropylén PP-H, PP-B, PP-R 915
15 Polybutén 915
15 Akrylonitrylbutadienstyren (ABS) 1030
17 Polyvinylchlorid (PVC-C, PVC-U) 1380
18 Polyvinyldenfluorid (PVDF) 1780
18 Laminát – 60% váhový podíl skla 1800
19 Sklo boritokřemičité 3.3 Simax 2230
21 Kameninová keramika 2190
22 Beton C40/50 2400
Tabulka 6-2 Hustoty materiálu potrubí
6.4.2. Hmotnost tekutiny

V některé literatuře se zatížení od hmotnosti tekutiny (či jinak tekutiny) označují
jako zatížení živé, naproti tomu hmotnost potrubí a hmotnost izolace označuje tato
literatura jako zatížení mrtvá. Jinak řečeno je to termín, který označuje jiným termínem dobu
působení tohoto zatížení.
Hmotnost tekutiny se v našem případě udává v kg na jeden metr potrubí. Násobením
tíhovým zrychlením dojdeme k zatížení potrubí hmotnosti tekutiny v kN/m. Vypočítává se
z vnitřního rozměru potrubí a z hustoty tekutiny v něm obsažené. Viz tabulka v poslední
kapitole. Vzorec pro přepočet hustoty plynu na hustotu při tlaku a teplotě plynu v potrubí.
  0 /1  t 
. p / p0 
kde p a t - tlak a teplota plynu v potrubí
69
ρ0 - hustota z tabulky
p0 = 0,1MPa, γ=0,00366 K-1
Poř. Hustota Hustota

Poř.
číslo Název kapaliny kapaliny(ρ0) Název plynu plynu (ρ0)
číslo
v kg/m3 v kg/m3
1 Aceton 789,9 1 Acetylén 1,147
2 Anilin 1022 2 Amoniak 0,75
3 Benzin 700 až 750 3 Argon 1,759
4 Benzen 877 4 Bromvodík 3,563
5 Butanol 809,8 5 Butan 2,559
6 Etanol 789,3 6 Dusík 1,234
7 Glycerol 1261 7 Ethan 1,24
8 Heptan 683,8 8 Ethylén 1,235
9 Hexan 659,4 9 Fluor 1,673
10 Chloroform 1483 10 Hélium 0,1762
11 Kyselina dusičná 1527 11 Chlor 3,12
Kyselina
12 1219 12 Chlorovodík 1,605
mravenčí
13 Kyselina octová 1049 13 Metan 0,707
14 Kyselina sírová 1840 14 Kyslík 1,409
15 Metanol 791,7 15 Oxid dusnatý 1,323
15 Olej olivový 910 15 Oxid dusný 1,938
17 Olej ricínový 960 17 Oxid siřičitý 2,82
Olej
18 855 18 Oxid uhelnatý 1,234
terpentýnový
Olej
18 866 18 Oxid uhličitý 1,951
transformátorový
19 Petrolej 760 až 860 19 Ozón 2,114
21 Rtuť 13579 21 Propan 1,942
22 Tetrachlormetan 1597 22 Sirovodík 1,501
23 Toluen 867 23 Vodík 0,08895
24 Voda 998 24 Vzduch 1,2759
25 Těžká voda 1105
Tabulka 6-3 Hustota tekutiny v potrubí při 19 °C
6.4.3. Hmotnost izolace

Hmotnost izolace se v našem případě udává v kg na jeden metr potrubí. Násobením
tíhovým zrychlením dojdeme k zatížení potrubí hmotnosti izolace v kN/m. Vypočítává se
z vnějšího rozměru potrubí, z tloušťky izolace a z její hustoty. Je nutné též započítat
koeficient stlačení izolace při jejím montáži. Též se započítává oplechování izolace.
Hustota
Poř.
Název izolace izolace v
číslo
kg/m3
1 Strusková vlna - rohože 80,0
2 Čedičová vata - rohože 80,0 až 100,0
70
Hustota
Poř.
Název izolace izolace v
číslo
kg/m3
3 Skelná vata - rohože 50,0
Skelná vata - předtvarované
4 50,0
trubkové segmenty
5 Polyuretan stříkaný 50,0
Polystyrén - předtvarované
6 19,0
trubkové segmenty
7 Přídavek na oplechování 30,0
Normalizovaná hustota izolace
8 včetně koeficientu stlačení a 130
oplechování
Tabulka 6-4 Hustota izolace potrubí
6.5. Klimatická zatížení

6.5.1. Zatížení větrem
Zatížení potrubní větve větrem musí být v souladu s celkovou disposicí. V EU se
vychází z příslušné normy Eurokódu, ke kterému každá země EU vydává svoji národní
přílohu. Podle zeměpisného umístění stavby se určí patřičná větrová oblast. Větrové oblasti
identifikujeme podle mapy vložené do této národní přílohy. Větrové oblasti udávají základní
tlak větru v kN/m2. Dále se aplikuje součinitel výšky nad terénem a součinitel, který je závislý
na druhu okolního terénu. Dále je nutno započítat součinitel tvaru trubky. V případě umístění
potrubí v hale se klimatická zatížení nezapočítávají.
V některých případech je nutný přepočet mezi rychlostí vzduchu a z toho odvozeným
tlakem vzduchu. V tomto případě se vychází z Bernoulliho rovnice a pro nepohyblivou
překážku platí:
1
p  v 2
2
ρ – je hustota vzduchu za normálních podmínek a rovná se 1,25 kg/m3. Po dosazení hustoty
vzduchu do rovnice platí
1 2
p v
1600
p – je tlak větru v kN/m2
v - je rychlost větru v m/s.
Kromě uvedeného statického působení způsobuje vítr ještě von Karmánovy víry, které
působí jako budící frekvence vibrací potrubí, o tom však v jiné kapitole.
6.5.2. Zatížení sněhem

Zatížení potrubní větve sněhem musí být v souladu s celkovou disposicí. V EU se
přílohu. Podle zeměpisného umístění stavby se určí patřičná sněhová oblast. Sněhové oblasti
identifikujeme podle mapy vložené do této národní přílohy.
Sněhové oblasti udávají základní tlak sněhu sk v kN/m2. Dále se aplikuje součinitel
výšky nad terénem a součinitel, který je závislý na druhu okolního terénu. Zatížení se
neuplatňuje, jestliže je na povrchu izolace teplota větší než 0°C. Dále se také neuplatňuje,
71
jestliže je potrubí pod střechou anebo je opatřeno "stříškou", na potrubí instalovanou

za účelem, aby se sníh na stříšce neudržel. Stříška musí být pod úhlem minimálně 60°.
Jestliže je potrubí mimo provoz, je zatížení sněhem častější, neboť nemusí být ohřáto
nad bod tání sněhu, ale v takovémto případě není potrubí zatíženo nejen teplotou, ale ani
vnitřním tlakem média.
Eurokód zavádí ještě Tyto koeficienty: součinitel expozice, tepelný součinitel a
součinitel tvaru.
Součinitel tvaru pro potrubí (tj. pro vodorovný válec) je odvozen dále: Pro úhel sklonu
větší nebo rovno než 60°, má hodnotu 0,0. Pro úhel sklonu menší než 60°má hodnotu 2,0.
Z obrázku dole je potom zřejmé:
Obrázek 6-2 Odvození součinitele tvaru pro potrubí
Pro potrubí potom platí, že zatížení potrubí na 1m délky je s = 1,73.D. sk v kN/m .
6.6. Hydrostatická zatížení

6.6.1. Volný ustálený výtok z potrubí
Jestliže se jedná o volný ustálený výtok z potrubí, nemáme zde sílu, s kterou se může
vyrušit, protože potrubí dále nepokračuje.
Fx=p.Apr
Orientace vektoru síly je, jak plyne z údajů v předešlých kapitolách, opačná než vektoru
proudění kapaliny v potrubí
6.6.2. Zatížení axiální silou od vlnovcového kompenzátoru
6.6.2.1. Zatížení potrubí axiální silou od vlnovcového kompenzátoru

Vzájemné rušení jednotlivých sil v potrubí je přerušeno též, jestliže je do potrubí
vložen vlnovcový anebo textilní kompenzátor. A proto lze též říci, že vnitřní podtlak/přetlak
ve vlnovkovém anebo i textilním kompenzátoru působí na okolní potrubí axiální silou. Síla je
určena součinem velikosti vnitřního tlaku a efektivní plochy kompenzátoru. Efektivní plochu
kompenzátoru udává výrobce kompenzátoru ve svých podkladech.
Fx=p.Aef
Avšak toto neplatí pro angulární a laterální kompenzátory, kdy tyto síly zachycují
táhla, které spojují obě příruby.
72
6.6.2.2. Zatížení hrdla aparátu axiální silou od vlnovkového kompenzátoru

V případě, že je na hrdlo aparátu zapojen kompenzátor za účelem snížení zatížení
hrdla, musí na druhé straně kompenzátoru být umístěn pevný bod.
V případě, že je na hrdlo aparátu přímo připojen vlnovcový kompenzátor, bereme v
úvahu, že podtlak/přetlak ve vlnovcovém kompenzátoru působí na okolní potrubí axiální
silou. Síla je určena součinem velikosti vnitřního tlaku a plochy, na kterou působí. Tato
plocha je rozdíl mezi efektivní plochou kompenzátoru Aef a plochou odpovídající kruhu o
vnitřním průměru hrdla aparátu Apr. Takže tlak pro axiální zatížení hrdla působí na takto
vzniklé mezikruží. Tedy:
Fx=p.(Aef –Apr)
6.7. Zatížení uložením potrubí v zemi a pohyby podpěr potrubí

6.7.1. Zatížení nadložím
6.7.1.2. Zatížení nadložím, je-li tvořeno zeminou vodou nesaturovanou

Zatížení zásypem zeminy je udáváno jako síla na jednotku délky potrubí Q anebo na
jednotku plochy potrubí q. Zatěžovací síly Q a q získáme z dalších kapitol v této publikaci.
Tyto zatěžovací síly získáme podle použitého druhu zeminy podle kapitoly:
Úhel vnitřního Poměr bočního tlaku

Typ zeminy: Hustota kg/m3
tření ke kolmému tlaku
Ornice 1450 22 0,33
Jíl 1900 14 až 22 0,33 až 0,4
Štěrk 1800 až 1900 33
Písek 1700 až 2100 22 0,33
Bahno 1500 až 1800 18
Zásypová zemina 1900 0,33
Tabulka 6-6 Vlastnosti zemin používaných pro zásyp
Zatížení zásypem závisí na těchto vlastnostech zeminy:

a. hustota zeminy (ρ)
b. úhel vnitřního tření pro zásypový materiál použitý na zaplnění výkopu (φ)
c. úhel kluzného tření mezi zásypovým materiálem a stěnami výkopu (φ´)
Z těchto hodnot lze vypočítat:
d. součinitel vnitřního tření zásypového materiálu
e. součinitel kluzného tření mezi zásypovým materiálem a stěnami výkopu
Součinitel μ' je vždy menší anebo roven μ. Rovnost platí za předpokladu, že použitý
zásypový materiál je homogenní.
f. Rankinův součinitel, tj. poměr bočního tlaku ke kolmému tlaku pro materiál zásypu,
dá se též vypočítat:
73
Účinek sypkých látek se projevuje podobným způsobem jako hydrostatický přetlak

kapaliny.
Obrázek 6-3 Vodorovná a svislá složka tlaku zásypu
Svislá složka však není úměrná hloubce uvažovaného místa od hladiny a je udána
Jansenovým vzorcem, beroucí ohled na tření materiálu mezi jednotlivými částmi a stěnou
potrubí:
kde
Proto je zatížení zásypem různé pro různé druhy zeminy. Z Jansenova vzorce lze
odvodit případy pro široký a úzký výkop.
Zatížení nadložím způsobují napětí primární.
6.7.1.3. Zatížení nadložím, je-li tvořeno zeminou vodou saturovanou

V případě uložení potrubí v zemině saturované např. spodní vodou (tj.bažině) je
potrubí z vnější strany zatížené hydrostatickým tlakem, který se vypočítá klasickým vzorcem
vynásobením hloubky uložení potrubí, hustoty materiálu, který tvoří bažinu, a gravitačního
zrychlení. Je proto též nutná kontrola stability potrubí vůči podtlaku a obvodového napětí,
zejména při tvorbě potrubní třídy. Tyto vztahy jsou uvedeny v příslušných zde v knize.
6.7.2. Zatížení potrubí pohyby podloží
6.7.2.1. Poddolované podloží – předpokládané přetvoření zeminy

Jestliže je potrubí vedeno v oblastech bývalých anebo současných hlubinných dolů,
musíme potrubí navrhovat tak, aby se ne poškodilo v případě, že dojde vlivem poddolování
k přetvoření zeminy. Tuto predikci provádí specialista, výstupem jeho činnosti jsou veličiny
pro přetvoření zeminy pro danou oblast. S těmito veličinami pracuje výpočtář potrubí. A jsou
to:
Typické veličiny přetvoření zeminy:
Pokles/ svislý posun
Vodorovný posun
Poloměr zakřivení terénu po přetvoření zeminy
Odvozené veličiny přetvoření potrubí
74
Naklonění i= Δs/l
Vodorovné poměrné přetvoření ε= Δv/l,
Dále je patrné, že změna naklonění terénu a poloměr zakřivení terénu jsou svázané, a
to v případě, jestliže platí podmínka, že potrubí vždy sleduje zakřivení terénu. V takovémto
případě je vazba dána tuhostí potrubí. Proto platí:
Rmin=ED/2sD
Tato zatížení vyvolávají podélná napětí v potrubí od přetvoření terénu za předpokladu,
že potrubí je zatíženo zeminou a vlastní vahou tak, že sleduje poklesy zeminy pod ním. Jedná
se o sekundární osová napětí:
a) Podélné napětí od vodorovného poměrného přetvoření terénu mezi osovými
kompenzátory
b) Podélné napětí od svislého zakřivení terénu
c) Podélné napětí od příčného vodorovného ohybu
Vzorce pro výpočet jednotlivých napětí jsou uvedeny dále v příslušných kapitolách
zde v knize a jsou to napětí sekundární.
6.7.2.2. Podloží s nedokončeným sesedáním – předpokládané přetvoření

zeminy
Jestliže je potrubí vedeno v oblastech, kde podloží nedokončilo svoje sesedání,
musíme potrubí navrhovat tak, aby se ne poškodilo v případě, že sesedání bude pokračovat.
Tuto predikci provádí specialista, výstupem jeho činnosti jsou, které predikují sesedání
podloží pro danou oblast. S těmito veličinami pracuje výpočtář potrubí. A jsou to veličiny
přetvoření uvedené v dalším, jestliže potrubí vede násypem. Násyp je nestabilizovaná
nasypaná zemina, vznikající např. po rekultivaci povrchových dolů.
Jsou to tedy tyto veličiny:
 Pokles
 Vodorovné podélné přetvoření
Na rozdíl od poddolovaného úžemí nemusí být násyp z homogenní zeminy, část může
sedat rychleji, část pomaleji, proto se tyto hodnoty uvádění opakovaně za určitou vzdálenost,
která se určuje na základě tuhosti potrubí.
Výsledkem výpočtu jsou podélná sekundární napětí.
6.7.2.3. Podemleté podloží vodou – nepředpokládané přetvoření zeminy

Toto zatížení se dá těžko predikovat, proto se určuje jen na základě zkušenosti
odborného pracovníka s územím, kterému se věnuje. Zadávané veličiny v městském terénu a
v ostatních případech:
Je způsobeno:
1. Přetvořením, po zmrznutí a roztání zeminy. Jestliže je potrubí uloženo
v nezámrzné hloubce, děje se pouze nad potrubím.
2. Vytvářením dutin (kavern) např. spláchnutím části zeminy např. do kanalizace a
následný sesuv, propad ulice.
3. Dopravním provozem, je-li nahoře nad potrubím ulice.
Jsou to tedy veličiny:
 Pokles
 Vodorovné podélné přetvoření
Výsledkem výpočtu jsou dodatečná podélná sekundární napětí.
75
6.7.2.4. Podloží je-li tvořeno zeminou vodou saturovanou

V případě uložení potrubí v zemině saturované např. spodní vodou (tj. bažině) působí
na potrubí vztlaková síla, která se vypočítá Archimédovým zákonem. Jestliže je vztlaková síla
větší než vlastní hmotnost potrubí (je to například plynovod), je nebezpečí, že potrubí po
určité době „vyplave“. Z tohoto důvodu je potrubí v určitých intervalech zatíženo, např.
betonovými bloky.
6.7.3. Pohyby podpěr nadzemního potrubí způsobené pohyby zemin

Základní informace o pohybech podpěr - Pohyby podpěr jsou složeny ze tří posuvů u,
v a w (ve směru os x, y a z) a tří rotací okolo uvedených tří os. Jednotkou posuvů je milimetr
jednotkou rotací je úhlový stupeň nebo radián. Pohyby podpěr zatěžují potrubí i podpěry
samotné.
Pohyb podpěr může být způsoben pohybem podloží pod podpěrami, např. sedáním
zeminy pod podpěrou. Pohyby podpěr vycházejí též z pohybu podloží – blíže viz předchozí
kapitola.
Získání velikostí pohybu podpěr od seizmicity. Pohyby podpěry od seizmicity
můžeme vyjádřit podle vzorce z eurokódu.
6.8. Pohyby hrdel, podpěr a přípojných bodů vynucených

tepelnou roztažností
Pohyby hrdel, podpěr a přípojných bodů vynucených tepelnou roztažností (dále jen
pohyby hrdel), jsou složeny ze tří posuvů u, v a w (ve směru os x, y a z) a tří rotací okolo
uvedených tří os. Jednotkou posuvů je milimetr jednotkou rotací je úhlový stupeň nebo
radián.
Pohyby hrdel jsou způsobeny tepelnou roztažností materiálu tlakové nádoby, aparátu a
ostatního zařízení, které je pevně ukotveno k základu. Pohyb hrdel může být způsoben i
pohybem samotného základu pod již jmenovanými zařízeními. Pohyby hrdel zatěžují potrubí i
hrdla samotná.
Někteří výrobci udávají v dokumentaci svého výrobku i možné pohyby hrdel
odvozené z druhu materiálu použitého na zařízení a z teploty, pro kterou je zařízení navrženo.
Proto je důležité přečíst si veškerou dokumentaci dodávanou se zařízením.
Využijeme toho, že pohyb hrdel je závislý na tepelné roztažnosti zařízení. Z
dokumentace tedy odměříme svislou i vodorovné vzdálenosti (lx, ly, lz) hrdla od pevného
uchycení zařízení k základu a teplotu (Δt), pro kterou je zařízení zkonstruováno. Za
vzdálenost se bere délkový rozměr mezi ukotvením zařízení a hrdlem vždy promítnutá do
směru příslušné osy. Dále z tabulek či norem vyhledáme součinitel tepelné roztažnosti
(α) materiálu, z kterého je zařízení vyrobeno. A použijeme základní vzorec pro výpočet
tepelné roztažnosti, a to pro všechny tři souřadné směry.
l  .t.l
6.9. Seizmická zatížení (kvazistatická)

Zatížení potrubní větve seizmicitou musí být v souladu s celkovou disposicí. V EU se
přílohu. Podle zeměpisného umístění stavby se určí patřičná seizmická oblast. Seizmické
oblasti identifikujeme podle mapy vložené do této národní přílohy. Seizmické oblasti udávají
jednotlivá zrychlení. Dále zařazení do oblasti určuje, jaký druh a zda vůbec se potrubí počítá
na seizmicitu.
76
Zjednodušený kvazistatický výpočet. Tato metoda zanedbává změny v odezvě

konstrukce při různých frekvencích a různém útlumu. Počítá posuvy a síly v potrubí použitím
jednotlivých ekvivalentních statických sil na základě efektivního špičkového zrychlení (EPA)
pro každý hlavní směr seizmických pohybů. Toto zrychlení bývá jednotné anebo je závislé
na elevaci.
Zrychlení bývá do výpočtu určeno zadavatelem na základě rozdělení na seizmické
oblasti, které bývá určené v národních přílohách Eurokódů včetně. Pro oblasti velmi malé
pravděpodobnosti seizmické události není třeba žádný seizmický výpočet. Pro oblasti malé
pravděpodobnosti seizmické události stačí právě tento zjednodušený způsob výpočtu.

Software, Inc, 1905
4. Maštovský O.: Hydromechanika, SNTL Praha 1864
5. Podroužek L.: Navrhování, stavba a provoz tepelných sítí I. a II. Díl, SNTL
Praha, 1856
6. Smetana J.: Hydraulika, Nakladatelství ČSAV, Praha 1857
7. Steidl H., Neužil L., Fořt I., Vlček J.: Úvod do proudění tekutin a sdílení tepla,
Academia Praha, 1875
8. Superlit: Instalační příručka
9. Mikula J. a kol.: Potrubí a armatury, SNTL Praha, 1869
10. Novák J., Sedlák V.: K problematice určení mezního úhlu vlivu dobývání v
poklesové hornině, Acta Montanistica Slovaca č.2/1904
11. Tichý M. a kol.: Zatížení stavebních konstrukcí, SNTL 1887
12. ČSN 13 0108 Potrubí. Provoz a údržba potrubí. Technické předpisy
13. ČSN 73 0039 Navrhování objektů na poddolovaném území
14. ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy - již neplatná
15. TNV 75 0211 Navrhování vodovodního a kanalizačního potrubí uloženého v
zemi
17. ČSN EN 13480-6 Kovová průmyslová potrubí Část 6. Doplňkové požadavky na
potrubí uložené v zemi.
18. ČSN EN 1295-1 Statické výpočty potrubí uloženého v zemi při různých
zatěžovacích podmínkách Část 1 Všeobecné požadavky
19. ČSN EN 1890 Eurokód 0: Zásady navrhování konstrukcí
20. ČSN EN 1891-1-1 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí. Část 1-1 Obecná zatížení-
Objemové tíhy, vlastní tíha a užitná zatížení pozemních staveb
Zatížení sněhem
Zatížení větrem
23. ČSN EN 1893-4-3 Eurokód 3: Navrhování ocelových konstrukcí Část 4-3
Potrubí
77
7. Tvorba potrubní třídy

jednotky
Q N/m síla od zásypu zeminy na jednotku délky
trubky
q N/m2 síla od zásypu zeminy na jednotku průmětu
trubky do vodorovné plochy
 LCL MPa dolní mez pevnosti (v normách je také
udáván nepřesně přeložený výraz
spolehlivost) – platí pouze pro plasty
MRS MPa Minimální požadovaná pevnost je
zaokrouhlená dolní mez pevnosti při
teplotě 19 °C a době 50 let – platí pouze
pro plasty
Mtl Nm/m moment od vnějšího tlaku na jednotku
délky trubky
Mp Nm/m plastizační moment na jednotku délky
trubky
Wpl mm3/m plastický modul stěny trubky na jednotku
délky trubky
s mm výpočtem získaná teoretická tloušťka stěny
trubky nutná ke zdolání tlaku
sr mm je s s přídavky a úchylkami
sord mm objednávaná tloušťka stěny trubky
sn mm jmenovitá tloušťka stěny trubky
epsilon mm přídavek nutný k zaokrouhlení na vyráběný
rozměr
c0 mm korozní nebo erozní přídavek tloušťky
stěny trubky
c1 mm záporná tolerance tloušťky stěny trubky
c2 mm přídavek technologického zeslabení
tloušťky stěny trubky při výrobě či
montáži
dn mm jmenovitý vnější průměr trubky
R mm rádius osy v ohybu
S - řada trubek – platí pouze pro plasty
SDR - standardní rozměrový poměr – platí pouze
pro plasty
PN - označení používané k referenčním účelům
se závislostí na mechanických
vlastnostech, v případě plastů jsou
jednotlivá PN určena pro teplotu 19°C a
78

jednotky
životnost 50 let.
C - celkový koeficient, má hodnotu větší než 1,
platí pouze pro plasty a zohledňuje ostatní
provozní i konstrukční podmínky.
vmez - mezní štíhlost stěny potrubí
7.2. Základní vzorce pro tvorbu potrubní třídy

7.2.1. Co umožňuje tvorbu potrubní třídy?
Požadavek, aby byl nejprve dán dohromady soupis dílů, ze kterých se bude potrubí
sestavovat, je hlavní moment, pro snahy o jejich tvorbu. Ale tvorbu potrubní třídy umožňuje
definování tenkostěnné trubky, membránového stavu rovinné napjatosti a hlavně existence
dvou hlavních napětí a to v obvodovém anebo axiálním směru. Můžeme tedy vypočítat díly
pro potrubní třídu, použitím vztahů pro obvodové napětí. A osové napětí se zkontroluje až po
sestavení trasy potrubí, tím jsou tyto dva výpočty odděleny.
Z předchozího vyplývá, že již do potrubní třídy se musí zapracovat jakýkoli
požadavek ze zatížení potrubí, který má vliv na obvodové napětí. Nejčastěji to bývá zatížení
podtlakem, kdy je nutno navíc kontrolovat stabilitu skořepiny a zatížení zeminou umístěnou
v nadloží potrubí.
7.2.2. Potrubní třídy pro zatížení potrubí podtlakem

Jak již bylo vysvětleno, napjatost ve stěně potrubí a uspořádání hlavních
membránových napětí, umožňuje provádět zvlášť výpočet obvodových napětí a zvlášť
výpočet osových napětí. Výpočet obvodových napětí se využívá při výpočtu jednotlivých
položek potrubní třídy. Z předchozího vyplývá, že již do potrubní třídy se musí zapracovat
jakýkoli požadavek ze zatížení potrubí, který má vliv na obvodové napětí. Nejčastěji to bývá
zatížení podtlakem, kdy je nutno navíc kontrolovat stabilitu skořepiny a zatížení zeminou
umístěnou v nadloží potrubí.
Z porubních dílů je proti vnějšímu tlaku nejméně odolné právě rovné válcové potrubí,
ostatní komponenty představují víceméně různý typ výztuže zabraňující deformaci. Budeme
se proto v následujícím zabývat pro potrubí nejhorší variantou: rovným válcovým potrubím.
V případě zatížení podtlakem se tedy při kontrole stability zapracovává předpoklad, že se
jedná o nekonečně dlouhou (tj. delší než 10D) tenkostěnnou trubku, která se zdeformuje na
dvě vlny, tedy podle obrázku dole. Využijeme proto již uvedený von Misesův vzorec – viz
kapitola o stabilitě potrubí – zavedeme uvedené zjednodušující předpoklady a dostaneme
vzorec:
3
 h 
pcr  2 E  
 Ds 
Dále vyjádříme kritické napětí, tento vzorec je vzorec pro výpočet obvodového napětí
při působení tlaku. Dále poměr Ds/h nazvěme štíhlost stěny potrubí a označme ji značkou v. A
vyjde (Plné odvození viz kapitola o stabilitě):
E
 mez 
 dov
79
Abychom ohodnotili odolnost stability potrubí vůči podtlaku, stačí tedy kontrola
štíhlosti stěny podle tohoto vzorce. V případě ztráty stability trubky při vnějším tlaku - tj.
únosnost skořepiny – viz obrázek, dosáhne trubka plastické oblasti, potom odolnost je dána
pouze plastickou únosností, kdy se trubka začne „smačkávat“ a vytváří se plastické klouby
(tmavě jsou označeny plastické oblasti) podle obrázku dále.
Obrázek 7-1 Postup plastizace průřezu trubky
Jak již bylo řečeno, tento výpočet se může používat pouze v případě porušení stability
trubky způsobené například velkou oválovitostí anebo opačně k výpočtu tlaku, který trubku
takto zmáčkl.
Obrázek 7-2 Zatížení čtvrtiny průřezu trubky
Z plastizující se trubky vyjmeme čtvrtkruh, který je zatížen momenty a silami podle

obrázku. K bodu A provedeme rovnováhu momentů. Je zřejmé, že moment od vnějšího tlaku
se rovná součtu obou polovin jednotlivých plastizačních momentů:
Mtl = Mp
Rovnováhu počítáme na jednotku délky trubky. Potom
Z uvedeného vyjde – vztah pro tloušťku trubky, aby vydržela bez deformace i při ztrátě
stability:
p
hD
2Re
a vztah pro kritický tlak v případě plastické únosnosti:
80
V případě, že je počítáme s porušením stability potrubí, je nutná tato kontrola přes plastickou
únosnost.
7.2.3. Potrubní třídy potrubí zatíženého vodou nesaturovaným

zásypem - nadložím
jednotku plochy potrubí q. Zatěžovací síly Q a q získáme podle kapitoly Zatížení potrubí. I
dále se postupuje, jako v této kapitole. Tíha násypu působí na jednotku plochy v jejím
průmětu.
Potom moment na jednotku délky trubky M je závislý na úhlu α, není tedy po celém
obvodu stejný a je maximální, když α je rovná 0°. Potom:
Mmax= 0,159.Q.Ds
Druhá, méně konzervativní metoda počítá se spojitým zatížením v příčném i podélném
směru trubky. Dále postupujeme stejně, jako v předchozím případě a vyjde, že
Mmax =0,122.q.Ds2
V případě, že do prvního, zde uvedeného vzorce dosadíme vztahy pro maximální
moment a průřezový modul, potom vyjde:
Při výpočtu potrubní třídy se uvedené napětí přičte k napětí od vnitřního tlaku v trubce a
součet musí být menší, než napětí dovolené.
Uvedené vztahy pratí pouze pro úzký výkop. Pro široký výkop a pro jiné přesnější
vztahy je nutné přejít do speciální kapitoly týkající se uložení potrubí v zemi.
7.3. Systémy značení potrubní třídy

Je spousta systémů, jak značit potrubní třídy. Označení potrubních tříd mívají v sobě
uložena například tyto informace:
- Jmenovitý tlak (PN) je označení velikostní řady jednotlivých tlakových prvků, nemá nic
společného s maximálním dovoleným tlakem, konstrukčním tlakem nebo provozním tlakem
definovaným v PED. Rozsah použití tlaků a teplot je určen až při definování každé potrubní
třídy.
- Materiál anebo Materiálovou skupinu (tj. je druh materiálů, který je použit na potrubí
v rámci potrubní třídy).
- Druh tekutiny anebo skupinu tekutin, pro které je potrubní třída určena.
- Korozní anebo erozní přídavek.
- Druh spojování potrubních dílů anebo typ příruby.
V systému značení potrubních tříd je možno zabudovat i jiné informace. Jako příklad
můžeme uvést značení v již neplatné ON 130137 "Potrubí - projektování. Potrubní třídy".
7.4. Konstrukce potrubní třídy

7.4.1. Základní údaje a složení potrubní třídy
Potrubní třída je stavebnice všech prvků, které svými vlastnostmi odpovídají teplotám
a tlakům podle tlakoteplotní tabulky. Mezi základní údaje potrubní třídy počítáme:
- použití potrubní třídy obsahující tlakoteplotní tabulku, která vyjadřuje velikost nejvyšší
použitelné hodnoty Maximálního dovoleného tlaku PS v závislosti na nejvyšší použitelné
hodnotě Maximální dovolené teploty TS.
- základní specifikace medií použitelných v potrubní třídě
81
- maximální korozní nebo erozní přídavek

- použitý materiál obsahuje minimálně číslo materiálu a skupinu materiálu podle CR ISO
15608. Dále může obsahovat označení podle jiných norem.
- typ těsnící plochy příruby
- tabulku tlouštěk stěn potrubí udávající DN, Vnější průměr a tloušťku stěny pro různé
hodnoty DN
- Seznam prvků potrubní třídy. Je vyjmenování potrubních dílců, patřících do uvedené
potrubní třídy mající formu tabulky. Dále obsahuje tabulku redukcí a tabulku odboček.
- typ ochrany proti vnější korozi, jestliže je potrubí umístěno pod zem.
7.4.2. Tlakoteplotní tabulka

Tlakoteplotní tabulka vyjadřuje velikost nejvyšší použitelné hodnoty Maximálního
dovoleného tlaku PS v závislosti na nejvyšší použitelné hodnotě Maximální dovolené teploty
TS.
Tlakoteplotní tabulka reflektuje:
a) Minimální teplotu tekutiny teplotní třídy, která je daná dosažitelností předepsané
vrubové houževnatosti u záporných teplot kovových materiálů anebo minimální teplotou
použitelnosti plastových materiálů a materiálů těsnění.
b) Maximální teplotu tekutiny teplotní třídy, která je daná maximální teplotou
použitelnosti potrubního materiálu a materiálu těsnění.
c) Závislostí velikosti nejvyšší použitelné hodnoty Maximálního dovoleného tlaku PS
v závislosti na nejvyšší použitelné hodnotě Maximální dovolené teploty TS, která je daná
závislostí použitého materiálu potrubí na poklesu pevnosti s teplotou a u teplot nad cca 400°C
na creepu.
Konkrétní potrubní větev má své parametry (PS a TS) vždy menší než údaje dané
tlakoteplotní tabulkou. Tlak v tlakoteplotní tabulce klesá s teplotou úměrně tak, jak klesá s
teplotou dovolené namáhání použitého materiálu.
Obrázek 7-3 Příklady závislosti tlaku u potrubních tříd na teplotě
7.4.3. Výpočet tloušťky stěny

Výpočet dovoleného napětí materiálu potrubí nezávislého na čase – viz zde - pro
houževnaté materiály - anebo zde - pro křehké materiály. Výpočet dovoleného napětí pro
plasty vychází ze srovnávacího napětí, které je závislé též na teplotě a plánované životnosti
potrubí.
82
Pro výpočet tloušťky stěny používáme takovýto postup popsaný dále, jde o návrh DBF
(Design by formulae) – návrh podle vzorců:
- výpočet tloušťky pro tenkostěnný válec jako skořepiny s membránovým stavem napjatosti -
provede se podle vzorců z kapitoly pojednávající o membránové napjatosti pro obvodové
napětí, ověření stability v případě podtlaku a vyjádření napětí od zásypu v případě potrubí
uloženého v zemi:
- je připočítán korozní přídavek - viz tato strana
- je připočítána záporná výrobní tolerance tloušťky stěny trubky - viz další
- je připočítáno možné zeslabení potrubí výrobní nebo montážní technologií
- zaokrouhlení na nejbližší vyšší vyráběnou tloušťku trubky anebo tvarovky. Výběr skutečné
tloušťky stěny potrubí se vybere z katalogu výrobce trubek a tvarovek. Tloušťky stěn
odpovídají řadě normalizovaných tlouštěk. Vybíráme tloušťku nejbližší vyšší.
- opětovná kontrola záporné výrobní tolerance podle skutečné tloušťky trubky
- kontrola únosnosti tvarovek. Součinitel tlaku pro tvarovky je koeficient v procentové formě,
které udává, kolik procent zatížení tlakem unese tvarovka se stejnou jmenovitou tloušťkou
stěny jako trubka přímá, jestliže 100% je trubka přímá. Tento faktor je udáván v normách pro
tvarovky.
V případě, že je v zadání pro konstrukci potrubní třídy zadán podtlak, zapojuje se do
výpočtu též část nazvaná „kontrola stability při podtlaku, kde je vypočítán. Kritický podtlak,
tj. podtlak, kdy nastane porušení stability, a je porovnán s absolutní hodnotou max.
dovoleným pod tlakem.
V případě, že je v zadání potrubní třídy uvedeno, že je určena pod zem, zapojuje se do
výpočtu též zatížení zásypem zeminy a kontrola únosnosti trubky při tomto zatížení.
7.5. Přídavky tloušťky stěny trubky

7.5.1. Znázornění a označení přídavků
Přídavky tloušťky stěny trubky znázorňuje následující obrázek
Obrázek 7-4 Zobrazení přídavků tloušťky stěny trubky
- Korozní/ Erozní přídavek c0.

- Záporná tolerance tloušťky stěny c1 .
83
Přídavek technologického zeslabení při výrobě či montáži c2. Znamená zeslabení

nějakou technologickou operací např. řezání závitů, broušení apod. přídavek se určuje
jednotlivě.
7.5.2. Korozně - erozní přídavek

Korozí se rozumí samovolné vzájemné působení mezi prostředím a materiálem, které
má za následek znehodnocování materiálu. Koroze je samovolné, postupné rozrušení kovů
vlivem chemické nebo elektrochemické reakce s okolním prostředím. Toto rozrušování se
může projevovat rozdílně; od změny vzhledu až po úplný rozpad celistvosti. Hlavním
činitelem koroze je kyslík, resp. hydroxydová skupina (OH), dále anionty vzniklé z kyselin
(CO3, Cl, NO2, SO4 apod.) Vodíkové ionty kyselin se nahrazují ionty kovu, čímž vznikají soli.
Korozní přídavek pro

Číslo Korozní Obvyklá
uhlíkaté oceli v mm
skupiny agresivita životnost
Mírná řada Těžká řada
Bez korozní
1 19 let 0 0
agresivity
Mírná korozní
2 19 let 1 1,5
agresivita
Střední korozní
3 19 let 2 3
agresivita
Vysoká korozní
4 19 let 4 6
agresivita
Obrázek 7-2 Korozní přídavek pro uhlíkaté oceli
Erozní opotřebení je ztráta materiálu z důvodu mechanické interakce s dalšími

drobnými pevnými objekty, které bývají unášeny kapalinou nebo plynem. Mění se tak
rozměry a i funkčnost výrobku. Typickým příkladem je opotřebení potrubí vzduchotechniky,
kdy vzduch dopravuje nějaký sypký materiál. Dalším příkladem je parovod, který bývá
opotřebován spoustou drobných kapiček vody.
7.5.3. Záporná výrobní tolerance tloušťky stěny trubky
7.5.3.1. Bezešvé ocelové trubky

ČSN EN 10215-1 Bezešvé ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení - Technické dodací
podmínky- Část 1: Trubky z nelegovaných ocelí se zaručenými vlastnostmi při okolní teplotě
podmínky- Část 2: Trubky z nelegovaných a legovaných ocelí se zaručenými vlastnostmi při
zvýšených teplotách
podmínky- Část 3: Trubky z legovaných jemnozrnných ocelí
nízkých teplotách
Mezní úchylky tloušťky stěny trubky:
do DN190 včetně: ±12,5% nebo ±0,4mm platí větší hodnota
nad DN190: rozdílné pro hodnoty poměru tloušťka stěny/vnější průměr
do 0,025 včetně: ±19%
od 0,025 do 0,05 včetně: ±15%
84
od 0,05 do 0,1 včetně: ±12,5%

od 0,1 a výš: ±10%
7.5.3.2. Bezešvé ocelové trubky korozivzdorné

ČSN EN 10215-5: Bezešvé ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení - Technické dodací
podmínky- Část 5: Trubky z korozuvzdorných ocelí
Mezní úchylky tloušťky stěny trubky:
7.5.3.3. Svařované ocelové trubky

ČSN EN 10217-1 Svařované ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení - Technické dodací
podmínky- Část 1: Trubky z nelegovaných ocelí se zaručenými vlastnostmi při okolní teplotě
podmínky- Část 3: Trubky z legovaných jemnozrnných ocelí
Mezní úchylky tloušťky stěny trubky: rozdílné pro hodnoty různou tloušťku stěny
do 5mm včetně: ±10% nebo ±0,3mm platí větší hodnota
od 5mm do 40mm včetně: ±8% nebo ±2mm platí menší hodnota
7.5.3.4. Elektricky svařované ocelové trubky

zvýšených teplotách svařované elektricky
nízkých teplotách svařované elektricky.
od 5mm do 15mm včetně: ±8%
7.5.3.5. Pod tavidlem svařované ocelové trubky

zvýšených teplotách svařované pod tavidlem
podmínky- Část 6: Pod tavidlem ohybově svařované trubky z nelegovaných ocelí se
zaručenými vlastnostmi při nízkých teplotách
od 5mm do 40mm včetně: ±8% nebo ±2mm platí menší hodnota
7.5.3.6. Svařované ocelové trubky korozivzdorné

ČSN EN 10217-7 Svařované ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení - Technické
dodací podmínky- Část 7: Trubky z korozivzdorných ocelí
Mezní úchylky tloušťky stěny trubky: ±10% nebo ±0,2mm platí větší hodnota
85
7.5.3.7. Trubky pro naftovody a plynovody

ČSN EN ISO 3183 (421807) Naftový a plynárenský průmysl - Ocelové potrubí pro potrubní
přepravní systémy
Bezešvá trubka. Mezní úchylky tloušťky stěny trubky: rozdílné pro hodnoty různou
tloušťku stěny
do 4mm včetně: od +0,6 do -0,5mm
od 4mm do 25mm včetně: od +15% do -12,5%
od 25mm: od +10% nebo +3,7mm platí větší hodnota
do -10% nebo -3,0mm platí větší absolutní hodnota
Svařovaná trubka. Mezní úchylky tloušťky stěny trubky: rozdílné pro hodnoty různou
tloušťku stěny
do 5mm včetně: ±0,5mm
od 5mm do 15mm včetně: ±10%
od 15mm: ±1,5mm
7.6. Komponenty potrubní třídy

7.6.1. Trubky
V případě použití svařovaných trubek (tj. trubek se švem) ovlivňuje svar mechanické
vlastnosti materiálu, z čehož vyplývá:
- omezené použití v případě nebezpečí vzniku křížového svaru (tj. šev na trubce
s obvodovým svarem při svařování dvou trubek se švy), tj. zvýšené nebezpečí při použití
plynného média (i např. páry) při vysokém tlaku. Na riziko vzniku křížového svaru nutno
upozornit montážní firmu.
- ovlivněný kov podléhá jinak korozi (výrobce trubky však může dát
záruku korozivních vlastností takovéhoto potrubí)
- ovlivněný kov může mít jiný modul pružnosti a pevnost (výrobce trubky však může
dát záruku minimálních vlastností takovéhoto potrubí)
- v ovlivněném kovu zůstávají zbytková napětí (je možno tato napětí snížit tepelnou
úpravou svaru u výrobce nebo tlakovou a lépe napěťovou zkouškou, která může být i po
montáži)
- ve svaru nebo v ovlivněném kovu může být vada různého druhu (je možno vyloučit
aplikací NDT u výrobce trubky), tj. je nutné použití příslušného koeficientu při výpočtu
tloušťky stěny trubky při tvorbě potrubní třídy - velikost koeficientů viz dále.
Při použití svařovaných trubek (tj. trubek se švem) hrozí nebezpečí vzniku křížového
sváru se svárem obvodovým. Toho je nutné se vyvarovat vhodným postupem svařování a
následnou kontrolou anebo v případě velkých rizik - použitím bezešvých trubek.
Za provedení zkoušek v tomto případě odpovídá výrobce trubek, který zatřiďuje
trubky podle uvedeného součinitele hodnoty spoje. U svarových spojů trubek nesmí součinitel
hodnoty spoje ψ překročit následující hodnoty:
– u svarů trubek podrobených destruktivním a nedestruktivním zkouškám, které
potvrzují, že celá skupina svarů nevykazuje žádné významné vady: 1,00
– u svarů trubek podrobovaných namátkovým nedestruktivním zkouškám: 0,85,
– u svarů trubek, které nejsou podrobovány nedestruktivním zkouškám jiným než
vizuální kontrole: 0,7.
U svařované trubky se šroubovým spojem se součinitel hodnoty spoje může korigovat
koeficientem ψ, kterým se vydělí. Koeficient ψ je závislý na úhlu sklonu, který svírá svar
s povrchovou přímkou.
86
7.6.2. Tvarovky
7.6.2.1. Tvarovky všeobecně

Kované tvarovky (též ohýbané hladké - nezáhybové - ohyby)
Tvarovka typu A. Má stejnou tloušťku stěny jako rovná trubka. Součinitel tlaku (Pressure
factor) tvarovky udává kolik procent únosnosti má tvarovka oproti únosnosti rovné trubky se
stejnou tloušťkou stěny trubky. Součinitel tlaku bývá udán v normách tvarovek.
Tvarovka typu B. Má stejnou únosnost od vnitřního tlaku jako rovná trubka. Má tedy vyšší
tloušťku stěny než rovná trubka.
Svařované tvarovky. Svařované tvarovky se skládají ze svařovaných T-kusů
(zesílených i nezesílených) a segmentových ohybů,
7.6.2.2. Hladké ohyby - použití

Použití rádiusů v případě hladkých ohybů
Typ 3D (D zde neznamená průměr potrubí, je to jen značka) znamená fyzickou velikost
ohybu cca 1,5D (D=průměr potrubí),
Typ 5D (D zde neznamená průměr potrubí, je to jen značka) znamená fyzickou velikost
ohybu cca 2,5D (D=průměr potrubí) atd.
Skutečná velikost
ČSN EN DIN 2605,
(D je vnější průměr
10253-1 part1
potrubí)
typ 2D typ 2 R~ 1 D
typ 3D typ 3 R~ 1,5 D
typ 5D typ 5 R~ 2,5 D
--- typ 10 R~ 5 D
--- typ 19 R~10 D
Tabulka 7-3 Porovnání ohybů
Použití rádiusů pro parovod. Jedná se o správnou inženýrskou praxi - není to

podloženo normou ani technických předpisem.
a) Předpis ohybů podle tlaku páry:
Nízkotlaká pára (do 4 bar g) typ 2D
Středotlaká pára ( 4 bar g až 30 bar g) typ 3D
Vysokotlaká pára (nad 30 bar g) typ 5D
b) Předpis ohybů podle rychlosti páry:
<19 m/s typ 2D
19 - 40 m/s typ 3D
40 - 80 m/s typ 5D
7.6.2.3. Hladké ohyby výrobené z trubky ohnutím

Tyto ohyby se vyrábějí ohýbáním z rovné trubky za tepla (např. indukčním ohřátím).
Velikost poloměru ohybu je omezena stabilitou vnitřní stěny, čili nesmí nastat boulení. Vnější
stěna se potom tahem nad mez kluzu zeslabí a vnitřní zesílí, tak jak je to uvedeno na diagramu
dále.
87
Obrázek 7-5 Zobrazení změny tloušťky stěny při ohybu
Další deformace spočívá ve změně kruhového průřezu na oválnýpodle vztahu

vyjádřeného diagramem dole. Tyto deformace mají vliv na poddajnost i jako koncentrátor
napětí.
Obrázek 7-6 Zobrazení změny ovality při ohybu

88
Obrázek 7-7 Zobrazení možnosti provedení minimálního rádiusu
7.6.2.4. Segmentové ohyby - výroba

Porušení membránového stavu napjatosti se děje porušením geometrických
parametrů skořepiny, tj. poloměry křivosti a polohy středů křivosti se mění náhle.
Segmentový ohyb se používá tam, kde je prostorové omezení pro použití
normálního kolena nebo ohybu nebo když je lacinější než ohyb či koleno eventuelně při
velkých průměrech a menších tlacích. Nepočítá se mezi tvarovky. Segmentové ohyby se
vyrábějí z trubek na základě požadavku.
-Uzavřený segmentový ohyb je nakreslen na obrázku. Segmentový ohyb je
uzavřený, jestliže platí:
Kde r je střední poloměr trubky

S je vzdálenost mezi zkoseními v ose potrubí
 je poloviční úhel mezi zkoseními
Obrázek 7-8 Uzavřený segmentový ohyb

89
Radius segmentového ohybu se vypočítá takto:
- Otevřený segmentový ohyb je na dalším obrázku. Segmentový ohyb je otevřený,

jestliže platí:
Obrázek 7-9 Otevřený segmentový ohyb

Jednoduchý segmentový ohyb (viz obrázek dále)
Obrázek 7-10 Jednoduchý segmentový ohyb

Pro uvedený ohyb platí:
Pro uzavřený segmentový ohyb platí:
po dosazení za S vyjde:
90
Pro otevřený segmentový ohyb platí:
Dvojnásobný segmentový ohyb (viz obrázek dále)
Obrázek 7-11 Dvojnásobný segmentový ohyb (tj. se třemi zkosenými svary)
Trojnásobný segmentový ohyb (viz obrázek dále)

91
Obrázek 7-12 Trojnásobný segmentový ohyb (tj. se čtyřmi zkosenými svary)
7.6.3. Příruby
Dělení podle využití plasticity ve výpočtu:
a) s využitím plasticity je dimenzování dle ČSN EN 1591, ČSN 69 0010, příp. DIN 2505 z
elastoplastického stavu – (zahrnuto též v ČSN EN 13445); mezní moment je dán součtem
plastického momentu v krku (plastický kloub) a plastického momentu v listu
b) elastický výpočet je dimenzování dle ASME jako staticky neurčitá konstrukce
(komplikovaný výpočtový postup, řešení pomocí grafů) – elastický model výpočtu.
Dělení podle zapojení jednotlivých částí příruby do výpočtu:
a) Integrální metoda. Je brána v úvahu podpora pláště a napětí v plášti jsou počítána, dále bere
v úvahu list příruby a kuželový krk (kterým může být i svar)
b Volná metoda. Je předpokládáno, že příruba není podepřena pláštěm a napětí v plášti jsou
zanedbána. Nesmí být použita pro točivé příruby.
c) Metoda točivých přírub. Tato metoda se používá pouze pro násuvné a točivé příruby
Dělení výpočtu silového působení příruby:
92
a) Příruby jsou v hlavním silovém poli

b) Přírubový spoj je ve vedlejším silovém poli
Dělení příruby podle typu těsnící plochy
a) Těsnící lišta - hrubá anebo jemná
b) Pero/Drážka
c) Nákružek/Výkružek
d) Rovná plocha
7.6.4. Spojovací materiál

Šrouby, svorníky a matice. Označení šroubů a matic:
Nové označení šroubů se skládá ze dvou číslic

ve tvaru X.Y
Číslice Význam
Označuje setinu minimální pevnosti v
X
tahu vyjádřenou v MPa
Znamená poměr meze kluzu k pevnosti
Y v tahu vynásobený deseti a
zaokrouhlený na celé číslo
Tabulka 7-4 Vysvětlení systému nového označování šroubů
Materiál
Třída pevnosti dle ČSN EN ISO 898-1
šroubů
Nové značení 3.6 4.6 4.8 5.6 5.8 6.6 6.8 6.9 8.8 10.9 12.9
Staré značení 3D 4D 4S 5D 5S 6D 6S 6K 8G 10K 12K
Jmenovitá
800(do15)
pevnost v tahu 300 400 400 500 500 600 600 600 1040 1219
830(od15)
MPa
Mez kluzu dolní
anebo smluvní 640(do15)
180 240 319 300 400 380 480 540 900 1080
0,2% v Mpa při 680(od15)
19°C
Dtto při 100°C 210 250 590 875 1019
Dtto při 190°C 180 210 540 790 925
Dtto při 250°C 170 180 510 745 875
Dtto při 300°C 140 150 480 705 825
Min. pracovní
-19 stupňů C
teplota
Max. pracovní
300 stupňů C
teplota
Základní informace do tabulek této kapitoly jsou z publikace „Technické informace“, viz www.K2L.cz
Tabulka 7-5 Oceli pro šrouby přírubového spoje a jejich charakteristiky
Doporučení pro volbu šroubů nebo svorníků:

a) Volit spojovací komponenty s dostatečnou mezí kluzu, aby bylo zajištěno, že jejich zatížení
bude ležet v pružné oblasti
b) Volit spojovací komponenty se stejným modulem pružnosti
c) Zajistit, aby šrouby nekorodovaly
d) Pro dodržení výše uvedených údajů pro zatížení se doporučuje nepoužívat spojovací
komponenty (šrouby a matice) opakovaně, ale použít vždy nové spojovací komponenty
93
e) Jako vodítko pro specifikaci maximálního zatížení materiálů spojovacích prvků vzít
v úvahu reference výrobce
f) Napětí ve šroubech (pro následné stlačení těsnění) se docílí utažením matic. Závit hraje
důležitou roli při vytvoření předpětí ve spoji.
g) Aby nedošlo k porušení závitů, je nutno volit matice tak, aby se dodržela určitá smykové
pevnost; ta závisí na: velikosti spojovacího prvku, délce záběru závitu, pevnosti materiálu,
z něhož jsou vyrobeny šrouby a matice
h) Při vysokém povrchovém zatížení ve spoji závitů dochází k částečnému nebo úplnému
studenému svaření stykových ploch (zadření). Vzniká při takovém přiblížení povrchů, že
vzniknou molekulární vazby mezi stýkajícími se částmi, tj. mezi šroubem a maticí.
i) Příčiny spočívají ve vysokém povrchovém zatížení, nedostatečném mazání a špatném stavu
závitů. To se zhoršuje při vyšších provozních teplotách nebo při korozi.
j) Výběr materiálů šroubů se provádí podle předepsaných norem
Pokyny pro zabránění „zadření“:
a) volit přednostně hrubší závity
b) volit správné mazivo
c) volit materiály šroubů a matic, které jsou v kombinaci odolnější vůči „zadření", viz normy.
Podložky. Jsou doporučeny ploché podložky, neboť umožňují:
a) výrazně omezit tření mezi maticí a ostatními součástmi; utahování se stává tím
rovnoměrnější a lépe reprodukovatelné, přičemž současně je zapotřebí menší utahovací
moment
b) redukují se únavové problémy materiálu díky rovnoměrnějšímu rozdělení zatížení, které
vyvolají spojovací komponenty ve spoji
c) přispívají k rovnoměrnému rozložení sil ve šroubech, čímž se zvýší účinnost utěsnění
d) umožňují překlenout rýhy a příliš velké díry v přírubě a tím usnadní montáž špatně
přiléhavých částí
e) zamezují poškození styčných ploch (matice-příruba)
f) snižují usazení styčných částí a tím snižují relaxaci po dotažení
g) doporučuje se používat vždy podložky
7.6.5. Těsnění
Těsnění je stlačitelný materiál nebo kombinace materiálů, které jsou umístěny mezi
dvěma přírubami nebo jinými částmi potrubí, které zamezují únik tekutiny z potrubí a
v případě podtlaku i okolní atmosféry do potrubí. Materiál těsnění musí být vybrán takový,
aby byl schopný přilnutí k protilehlým povrchům, odolný proti chemickému působení
tekutiny a schopný odolávat působení teploty a tlaku.
Těsnění musí překonat nedokonalostí příruby, a to makro i mikro nedokonalosti.
Makronedokonalosti jsou: nerovnoběžnost přírub, zkroucení příruby. Mikronedokonalosti
jsou menší škrábance na přírubě.
Výběr těsnění je založený na těchto vlastnostech:
- Teplota tekutiny
- Tlak tekutiny
- Chemická agresivita tekutiny
- Mechanické vlastnosti
- Nedokonalost příruby
Těsnění mohou být rozdělena do tří kategorií: měkká těsnění, polokovová a celokovová.
Měkká těsnění
Měkká oříznutá těsnění by měla vždy mít minimální tloušťku v souladu se stavem přírub a být
chemicky odolná médiu. Tabulové měkké materiály jsou použité v nízkých a středních tlacích
tekutiny. Tato těsnění nejsou vhodná pro náročné aplikace. Dříve se používalo stlačené
94
vlákno azbestů, jsou to těsnění typu „IT“. S objevem karcinogennosti tohoto vlákna se
začínají vyrábět těsnění bezazbestová. Je těžké nahradit tato těsnění v plné šíři, proto se
objevila spousta těsnění azbest nahrazující, avšak vždy pro úzkou aplikaci. Měkké oříznuté
archy těsnění jsou typicky používané v Class 150 nebo Class 300 přírubách (tj do PN15);
některý z kovem vyztužených produktů mohou také užívaný ve vyšších třídách.
Druhy: Bezazbestové vláknové těsnění, PTFE, vyztužený PTFE, grafit,
Hřebenová těsnění jsou používaná pro vysokotlaké a tepelně namáhané spoje. Jsou
tvořena kovovým jádrem s hřebenovým profilem pokrytým z obou stran měkkou těsnící
vrstvou. Jádro je nejčastěji vyrobeno vyrobeno z ušlechtilých ocelí, např. slitin niklu. Pevné
jádro je schopné přenést značné těsnící tlaky, o vyrovnání nerovností se stará těsnící vrstva.
Ta je většinou vyrobena z expandovaného grafitu, PTFE či pryskyřic. Volbou materiálu
těsnící vrstvy lze ovlivňovat těsnící vlastnosti.
Spirálně vinutá těsnění (druh polokovového těsnění) jsou vyrobena z profilovaného
ocelového pásku a plniva (grafit, keramika, PTFE). Kov poskytuje sílu a pružnosti těsnění a
nekovová výplň komponenty poskytuje těsnicí efekt. Tato těsnění se hodí pro nízké a vysoké
tlaky a teplotní aplikace. K disposici je široký výběr materiálů.
Druhy: Spirálově vinutá těsnění, plochá těsnění vyztužená kovem.
Těsnění s vlnitým kroužkem (též druh polokovového těsnění) vykazují dobré těsnící
vlastnosti díky vysokému stykovému tlaku i při menším utahovacím momentu šroubů. Kvůli
styku kov na kov vyžadují tato těsnění vysokou jakost povrchu a rovinnost přírub.
Celokovová těsnění
Tato těsnění mohou být vytvořený v různorodosti tvarů a velikostí. Doporučuje se pro použití
ve vysokém tlaku a teplotě.
Těsnostně - pevnostní výpočet přírubového spoje
Aby přírubový spoj vyhovoval jako těsnostně - pevnostní, musí splňovat tyto požadavky:
1. Musí být použito těsnění s certifikátem.
2. Výpočet musí být zpracován podle ČSN EN 1591
3. Spoj musí být proveden proškolenými pracovníky.
7.7.7. Kompenzátory
Druhy kompenzátorů:
a) Vlnovcové - ocelové
b) Pryžové a plastové
c) Textilní
Druhy vlnovcových kompenzátorů. Rozeznáváme tyto druhy kompenzátorů:
a) axiální - umožňuje stlačení/roztažení v ose potrubí
Obrázek 7-13 Axiální kompenzátor s přírubou
b) laterální - umožňuje pohyb do boku (bez natočení)

95
Obrázek 7-14 Laterální kompenzátors přírubou
c) angulární - umožňuje natočení o nějaký úhel
Obrázek 7-15 Angulární kompenzátor s nátrubkem
d) univerzální – spojuje v sobě minimálně dva předešlé

Vlnovce se vyrábějí ve velké většině pouze z nerezavějících ocelí. V současné době
jsou k dispozici speciální programy pro výpočet kompenzátorů, které používají výrobci
kompenzátorů.
Určení kompenzátoru do potrubní větve. Postup určení kompenzátoru do potrubní větve se
vypočítává postupným přibližováním tj. aproximací:
1. Nejdříve je třeba provést přibližný výpočet, při kterém jsou odhadnuty tuhosti
kompenzátoru a zástavbový rozměr a s nimi je proveden výpočet.
3. Dále se vypočítají pohyby obou konců kompenzátorů. Jde o axiální, laterální a angulární
posun. Tyto posuny se zadají společně s tlakem, teplotou, DN a druhem tekutiny výrobcovi
kompenzátoru.
4. Výrobce kompenzátoru provede návrh kompenzátoru a sdělí definitivní zástavbovou délku
a tuhosti (axiální, laterální, angulární).
5. Zástavbový rozměr se zapracuje do projektu a do definitivního výpočtu.
Pryžové a plastové kompenzátory. Z hlediska způsobu kompenzace a funkce se mohou
rozdělovat stejně jako v předchozí kapitole, avšak vyrábí se pouze v provedení přírubovém.
Za příruby z obou stran se zavléká měch, který je tvořený z pryže anebo plastu PTFE. Měchy
mohou mít až tři vlny a vždy mezi vlnami je instalován ocelový kroužek, který vytváří při
vnitřním tlaku správný vlnovcovitý tvar.
Obrázek 7-15 Pryžový kompenzátor

96
7.7.8. Tlakové hadice

Druhy hadic a rozdělení podle média:
- pro zemní a jiný plyn
- pro vodu
- pro chladící a otopné systémy
- pro tlakový vzduch
- pro páru
- pro vakuum
a jiné
Rozdělení podle konstrukce
- hadicovina s koncovkami (také hadicovina s prodlouženou vlnou anebo zesílenou stěnou)
- bez dalších konstručních prvků
- s opletem
- se dvěma oplety
- s kovovou ochrannou hadicí
- s opletem a kovovou ochrannou hadicí
Používání hadic. Hadice je potrubní komponenta s nízkou ohybovou tuhostí, která
nepřenáší anebo ve velké míře omezuje přenos mechanického namáhání mezi dvěma částmi
potrubí a tím je jí možno používat ke kompenzaci pohybů obou konců potrubí navzájem,
včetně pohybů způsobené tepelnou roztažností potrubí. Vzájemný pohyb obou konců potrubí
bývá pravidelný. Také je možno hadicí kompenzovat vibrace. Hadice se používají pro malá
DN, a to maximálně do velikosti DN50.
Maximální dovolený tlak PS je nutno snížit příslušnými koeficienty, které udává
výrobce. První redukční koeficient je závislý na teplotě média, tedy čím vyšší teplota média,
tím je maximální dovolený tlak nutné snížit. Druhý redukční koeficient je závislý na tom, zda
hadice za provozu vibruje a na druhu proudění v hadici (proudění ustálené, pulzní, nárazové
apod.).
Hadice lze opatřit tepelnou izolací. Použít lze jen takovou izolaci, která negativním
způsobem neovlivňuje funkčnost hadice.
Funkci základní mechanické ochrany a funkci zabránění prodloužení hadice vlivem
vnitřního přetlaku nebo i vnějším tahem plní oplet, který je tvořen drátěným spletencem okolo
hadicoviny. Hadice s opletem (na rozdíl od kompenzátorů) tedy nevnášejí do potrubí osová
zatížení způsobená vnitřním tlakem.
Pravidla pro instalaci hadic a jejich používání (např. v projektu) jsou uvedena zde:
- hadice nesmí být namáhány krutem
- u hadic musí být dodržen minimální poloměr ohybu (poloměr ohybu udává výrobce)
- hadice nesmí přijít do kontaktu s hranou anebo plochou s možností tření o tuto hranu anebo
plochu
- hadice nesmí být namáhána axiálním ani laterálním pohybem konců trubek
Ideální instalace hadice je klasická instalace do tvaru písmena "U". Viz obrázek:
97
Obrázek 7-17 Kompenzace pohybů hadicí
Kompenzace tepelné dilatace potrubí se provádí stejně jako u předchozí kapitoly

kompenzace pohybu, avšak dále je povolena kompenzace laterálním pohybem a kompenzace
devadesátistupňovým ohybem. Devadesátistupňový ohyb provedený hadicí může být
nahrazen kolenem a dvěma hadicemi. Každá z těchto hadic vzájemně kolmých pak
kompenzuje laterálně.
Obr. 7-18 Kompenzace devadesátistupňovým ohybem Obrázek 7- 19 Kompenzace laterálním pohybem
Obr. 7-20 Kompenzace kolenem a dvěma hadicemi
Kompenzace vibrací. Je nutné dodržovat tyto základní podmínky:

- pohyb nesmí ovlivňovat hadici bezprostředně u koncovky
- musí být zachován minimálně 2 x dovolenný poloměr ohybu (tento poloměr udává výrobce)
- nesmí být hadice instalována tak, aby docházelo k torznímu zatížení hadice
98
- laterální kompenzace nesmí být aplikována, jestliže jsou vibrace takového druhu, že natahují
hadici axiálně
7.6.8. Armatury
Všeobecné požadavky na průmyslové armatury jsou:
- splnění jejich aplikací
- vyhovující odolnost proti
- statickému a dynamickému tlaku
- silám potrubí
- snadnost ovládání
- použití s plným jmenovitým tlakem PN jako max. diferenčním tlakem
- dostatečná pevnost ovládacích částí
- bez prasknutí v případě chybné obsluhy
- žádné netěsnosti
- vnitřní na uzávěru
- vnější v ucpávce nebo v připojeních
- vhodná ochrana proti korozi, která vydrží desetiletí
- ochrana před usazováním kamene
- příznivé hydraulické chování
- hygienicky akceptovatelné
- jednoduchá montáž a demontáž.
Tyto požadavky, podle jejich důležitosti, mohou být splněny pouze při řadě
jednotlivých předpokladů, z nichž jsou nejdůležitější vhodný materiál a povrchová ochrana.
Typy průmyslových armatur
Šoupátka
Šoupátka mohou být ponechána otevřená nebo zavřená u různých funkcí pro vodu, plyn a
chemikálie po dlouhou dobu s jistotou spolehlivé funkce v případě potřeby. Provoz se
suspendovanými těžkými látkami může působit problémy - opotřebení sedla a potíže při
zavírání.
Ventily
Ideální armatury pro páru a v jiných modifikacích jsou používány jako uzavírací a regulační.
K dispozici jak s přímým tělem, tak zahnutým z řady materiálů. Obecně nejsou vhodné pro
manipulaci s jedovatými, kašovitými kapalinami, nejedovatými/ jedovatými plyny kvůli
proudění a obtížnému efektivnímu utěsnění ucpávky.
Kulové kohouty
Pro službu za vysokého tlaku a teploty samostatně nebo v kombinaci s jinými ventily. Nízká
krouticí síla, malý pokles tlaku a jednoduchá funkce kulového kohoutu. Pro abrazivní
kapaliny, sterilní, koagulující kapaliny a škrticí aplikace by měly být použity jiné typy
průmyslových armatur. Při použití na páru musíme být velmi opatrní při výběru kulového
kohoutu vzhledem k abrazivním vlastnostem páry.
Kuželové kohouty
Tyto rychle pracující konstrukce v rozsahu 90° až 270° jsou k dispozici, buď s kuželovou
nebo válcovou zátkou. Nabízejí velmi vysokou kapacitu a přímé proudění v otevřené poloze.
Pro efektivní funkci je mezi kužel a tělo kuželového kohoutu vstřikováno pod tlakem mazivo.
Je-li použit teflonový povlak, není mazání nutné.
Uzavírací klapky
Velký výběr materiálů tělesa i talíře je k dispozici s povlaky od přírodního kaučuku po teflon.
Vynikající pro systémy, vyžadující lehkou a kompaktní jednotku, která je stejně dobrá pro
zavírání - otevírání i regulaci. Je vhodné se vyhýbat těžkým a tuhým látkám, stejně jako příliš
rychlé operaci talíře - existuje nebezpečí prudkého nárůstu tlaku a klepání.
99
Membránové ventily
Vhodné pro zavírání - otevírání a škrcení, tlak i vysoké vakuum, vzduch nebo nebezpečné
chemikálie. Není pro vysoké teploty (175° je obvyklý strop), má různé charakteristiky
proudění, ale velká šíře záběru je taková, že téměř každé průmyslové odvětví ho zahrnulo do
svých procesů. Nevhodné pro vysoké tlaky, kde je požadováno rychlé zavření nebo otevření.
Hadicové ventily
Hadicové ventily v podstatě obsahují pryžovou hadici nebo rukáv, která je upevněna v potrubí
a svírána nebo mačkána k zastavení nebo regulaci proudění. V úplně otevřené nebo zavřené
poloze nedochází téměř k žádnému opotřebení. Ventily jsou používány hlavně tam, kde se
jedná o oděr, odpadní vody, zpracování tuhých látek nebo korozi. Jsou ideálním kalovým
ventilem.
Tabulka teplotních stupňů armatur:
Pracovní stupeň Armatura

Rozděle
Max. Rozs ní podle
Ozna Materiál
teplo ah ČSN EN Materiál tělesa
čení ISO těsnění
ta tlaků 15848
t RT, Plastické hmoty PTFE
N/A 150 25 pryž
t190
Litina s lupínkovým grafitem PTFE
Litina s kuličkovým grafitem pryž
Temperovaná litina mosaz
I. 190 150 t190 Ocel na odlitky litina
Ocel na výkovky bronz
Barevné kovy
Litina s lupínkovým grafitem korozivzdorná oc.
Litina s kuličkovým grafitem mosaz
Temperovaná litina litina
II. 300 125 t400 Ocel na odlitky bronz
Ocel na výkovky
Barevné kovy
Ocel na odlitky: žáropevné a nerezavějící oceli návar tvrdokovu
III. 400 100 t400 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli korozivzdorná oc.
IV. 425 100 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli korozivzdorná oc.
V. 450 100 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli korozivzdorná oc.
VI 475 100 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli
VII 500 100 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli
VIII 525 100 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli
IX 550 100 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli
X 575 80 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli
XI 600 60 Ocel na výkovky: žáropevné a nerezavějící oceli
Ocel na odlitky: oceli pro nízké teploty a nerezavějící oceli návar tvrdokovu
A. -50 150 t-46 Ocel na výkovky: oceli pro nízké teploty a nerezavějící oceli Barevné kovy
Barevné kovy
Ocel na odlitky: oceli pro nízké teploty a nerezavějící oceli návar tvrdokovu
B. -100 150 Ocel na výkovky: oceli pro nízké teploty a nerezavějící oceli barevné kovy
Barevné kovy
Ocel na odlitky: nerezavějící oceli návar tvrdokovu
C. -190 150 t-186 Ocel na výkovky: nerezavějící oceli barevné kovy
Barevné kovy
Tabulka 7- 6 Teplotní stupně armatur
100
7.7. Materiály pro potrubní třídy

7.7.1. Oceli
Základní vlastnosti ocelí vhodných pro potrubí:
a) musí mít vhodné vlastnosti za všech provozních podmínek, které lze rozumně
předvídat, a za všech zkušebních podmínek a zejména mají být dostatečně tažné a houževnaté.
Tam, kde to je nutné, je třeba zvláště věnovat náležitou péči volbě materiálu, aby se předešlo
vzniku křehkého lomu; pokud je ze zvláštních důvodů třeba použít křehký materiál, musí být
přijata příslušná opatření;
b) musí být dostatečně chemicky odolné v prostředí tekutiny obsažené v tlakovém
zařízení; chemické a fyzikální vlastnosti nezbytné pro bezpečnost provozu nesmí být během
předpokládané životnosti zařízení významně ovlivněny;
c) nesmí být významně ovlivněny stárnutím;
d) musí být vhodné pro předpokládané technologické postupy;
e) musí být voleny tak, aby se při vzájemném spojování různých materiálů zabránilo
významným nežádoucím účinkům.
Ocel je slitina železa s uhlíkem, popř. s dalšími prvky. Vyznačuje se dobrou tvárností
a houževnatostí. Podle způsobu výroby se dělí např. na konvertorovou, Siemensovu-
Martinovu, elektroocel; podle chemického složení na uhlíkovou a slitinovou (legovanou).
Ocel uhlíková obsahuje max. 1,8% uhlíku, několik desetin % manganu, popř. křemíku a pod
0,06 % fosforu a síry. Vlastnosti uhlíkové o. jsou určovány obsahem uhlíku. Oceli slitinové se
legují nejčastěji Cr, Mn, Ni, Mo, V, W, Ti, Al Podle použití jsou o. konstrukční, nástrojové a
speciální. O. konstrukční mají dobré mechanické vlastnosti, dobrou houževnatost, popř. i
vyhovující vlastnosti, zejména svařitelnost. O. nástrojové mají vysokou tvrdost, dobré řezné
vlastnosti (i při vyšších teplotách). O. speciální jsou obvykle vysoko legované, nejčastěji
prvky Cr, Ni, Mo, Mn. Podle druhu a množství přísadových prvků nabývají vlastnosti -
dobrou korozní odolnost, žárovzdornost, žáropevnost, popř. zvláštní fyzikální vlastnosti -
nemagnetičnost, malý součinitel teplotní roztažnosti. V současné době je vyráběno asi 2500
druhů ocelí. V normách jsou oceli rozděleny do skupin jednak podle chemického složení,
jednak podle struktury a mechanických a fyzikálních vlastností. Podle chemického složení
jsou oceli rozdělovány do následujících skupin:
Nelegované oceli. Zvané také uhlíkové oceli. Obsah legujících prvků je nižší, než je
maximální tabelovaná hodnota pro daný prvek. Pro většinu prvků je tento maximální
hmotnostní podíl kolem 2 %. Mechanické vlastnosti uhlíkových ocelí lze modifikovat
tepelným (žíhání, kalení, popouštění), tepelně-mechanickým a tepelně-chemickým
(cementace a nitridace) zpracováním.
Nízkolegované oceli. Obsah legujících prvků po odečtení obsahu uhlíku je nižší než
5 %. Mají podobné vlastnosti jako oceli nelegované, ale jsou vhodné pro tepelné zpracování.
Tepelným zpracováním je u nich možno ovlivnit mechanické vlastnosti. Se stoupajícím
obsahem uhlíku stoupá i tvrdost po kalení. A to až do obsahu 0,85 % C. S vyšším obsahem C
se kalením už tvrdost dále nezvyšuje. Samotný obsah uhlíku má však také vliv na pevnost
oceli, čím vyšší obsah, tím je ocel pevnější. Upneme-li do svěráku tyč z oceli 11373 (0,22 C)
a tyč z oceli 11700 (0,65 C) a zkusíme je ohnout, sami poznáme, že tyč z oceli 11700 je
pevnější, půjde také obtížněji řezat ruční pilkou. Například kdysi se vyráběly radlice pluhu z
oceli 11700. Sám výrobce uváděl, že tyto radlice po překování (naostření) už není nutno kalit,
ocel s takovým obsahem uhlíku byla sama o sobě dostatečně tvrdá.
Korozivzdorné oceli se dělí na tyto druhy:
Feritické oceli. V hrubém rozdělení se feritické korozivzdorné oceli člení do dvou
podskupin:
101
-s obsahem asi 11 až13 % Cr

-s obsahem asi 17 % Cr.
Mechanické vlastnosti feritických ocelí předpokládají jemnozrnnou strukturu, které se
dosahuje příslušným tepelným zpracováním těchto ocelí. V důsledku relativně nízkého
obsahu chrómu je korozní odolnost 11-12 % ních chrómových ocelí (1.4003, 1.4512)
omezena např. jen na atmosférické podmínky, nebo na vodnatá média, takže tyto oceli jsou
zařazovány také jako "korozně málo aktivní". U 17 % chrómových ocelí se díky vyššímu
obsahu chrómu dosahuje vyšší odolnosti proti korozi. Výfukové potrubí a potrubí pro spaliny
je jedna z oblastí použití feritické korozivzdorné oceli.
Martenzitické oceli. V případě ocelí s 12-18% Cr a s obsahy C od 0,1% se jedná o
oceli, které jsou při vysokých teplotách plně austenitické. Když se z austenitické oblasti
rychle ochladí, to znamená, zakalí, získají martenzitickou strukturu. Austenitizační teploty
leží v závislosti na druhu oceli mezi 950 a 1050 °C; vytvrzování může probíhat mnohem
pomaleji, než u srovnatelných nelegovaných ocelí (např. ochlazováním vzduchem). Tvrdost
ocelí je o to větší, čím vyšší je obsah C. V zušlechtěném stavu dosahuje vysokých hodnot
pevnosti. U niklových martenzitických ocelí se role uhlíku ujímá nikl (např. 1.4313).
Schopnost zakalení při tom zůstává zachována, aniž by se projevovaly nepříznivé účinky
zvýšeného obsahu uhlíku.
Austenitické CrNi oceli s 8% Ni skýtají obzvlášť příznivou kombinaci
zpracovatelnosti, mechanických vlastností a odolnosti proti korozi. Jsou proto vhodné pro
mnoho účelů použití a jsou nejvýznamnější skupinou korozivzdorných ocelí. Nejdůležitější
vlastností této skupiny ocelí je vysoká korozní odolnost, která se s narůstajícím obsahem legur
zvyšuje. Jejímu zvyšování napomáhají zejména chróm a molybden. Jak u feritických, taki u
austenitických ocelí je pro dosažení dobrých technologických vlastností nezbytná jemnozrnná
struktura. Jako konečné tepelné zpracování se provádí rozpouštěcí žíhání při teplotách mezi
1000 a 1150°C s následným ochlazením ve vodě nebo na vzduchu. Austenitické oceli nejsou
na rozdíl od martenzitických ocelí kalitelné. Pro určité oblasti použití se požadují austenitické
oceli s vyšší pevností. Zvýšení meze průtažnosti je možné dosahovat na příklad tvářením za
studena.
Austeniticko-feritické oceli, které se vzhledem k jejich dvěma složkám struktury také
často označují jako duplexní oceli, získávaly stále na významu. To platí především pro ocel
X2CrNiMoN22-5-3 (materiálové číslo 1.4462). Ocel 1.4462 obsahuje asi 22 % Cr, ca. 5 %
Ni, ca. 3 % Mo a dusík To vede k získání austeniticko-feritické struktury (zpravidla 50:50).
Mez průtažnosti 0,2 je výrazně vyšší než u austenitických ocelí. Při tom se dosahuje dobrých
hodnot houževnatosti. Dále je třeba zdůraznit dobrou únavovou pevnost oceli, a to i v
korozivních médiích. Při pozorování korozní odolnosti austeniticko-feritických
korozivzdorných ocelí je tu v porovnání s austenitickými ocelemi třeba zdůraznit lepší
odolnost proti napěťové korozi vyvolávané chloridy.
7.7.2. Litiny
Základní vlastnosti litin vhodných pro potrubí:
a) musí mít vhodné vlastnosti za všech provozních podmínek, které lze rozumně předvídat, a
za všech zkušebních podmínek a zejména mají být dostatečně tažné a houževnaté. Tam, kde
to je nutné, je třeba zvláště věnovat náležitou péči volbě materiálu, aby se předešlo vzniku
křehkého lomu; pokud je ze zvláštních důvodů třeba použít křehký materiál, musí být přijata
příslušná opatření;
b) musí být dostatečně chemicky odolné v prostředí tekutiny obsažené v tlakovém zařízení;
chemické a fyzikální vlastnosti nezbytné pro bezpečnost provozu nesmí být během
předpokládané životnosti zařízení významně ovlivněny;
c) nesmí být významně ovlivněny stárnutím;
102
d) musí být vhodné pro předpokládané technologické postupy;

e) musí být voleny tak, aby se při vzájemném spojování různých materiálů zabránilo
významným nežádoucím účinkům.
Litina je slévárenská slitina železa, uhlíku a křemíku s dalšími doprovodnými prvky.
Množství uhlíku a jeho strukturní forma v litině (tj. tvar, velikost a rozložení grafitových
lupínků ve struktuře) určují její mechanické vlastnosti. Důležité typy litiny jsou: a) perlitická
litina šedá s pevností v tahu do 300 MPa; b) očkovaná litina s pevností v tahu 300-380 MPa;
c) tvárná litina s uhlíkem vyloučeným ve tvaru zrn a s pevností v tahu 400-700 MPa; d)
tvrzená litina, vzniklá rychlým ochlazením tuhnoucí šedé litiny v kovové kokile; e) litina bílá;
f) litina temperovaná; g) litina legovaná (niklem, chromem). Litiny se rozlišují a dělí podle
způsobu vyloučení grafitu (uhlíkových zrn) z železa. Tvar a velikost grafitu je určující pro
vlastnosti litin, určuje jejich křehkost a tvrdost. Rozlišit vyloučení grafitu lze pod
mikroskopem. S litinami počítáme jako s křehkým materiálem.
Tvárná litina. Mechanické vlastnosti jsou definovány v příslušných materiálových
normách. V evropských zemích se nejvíce rozšířilo používání DIN 1593 normy. V roce 1897
byla tato nahrazena evropskou normou EN 1563. Označení GGG, které pochází z DIN 1593
je v praxi ještě stále nejpoužívanější. GGG trubky se používají na vodní a plynová potrubí.
Pro použití na podzemní vedení je nutno je chránit proti korozi. Kanalizační potrubí z tvárné
litiny se využívají zejména pro:
• gravitační potrubí s volnou hladinou,
• tlaková kanalizační potrubí,
• potrubí pro dešťovou, splaškovou, znečištěnou a smíšenou vodu,
• tlaková kalová potrubí,
• potrubí pro průsakovou vodu ze skládek odpadu,
• potrubí průmyslových odpadních vod,
• odpadní vody z rafinérií,
• potrubí se solankou.
7.7.3. Neželezné kovy
7.7.3.1. Hliník a jeho slitiny.

Kovový hliník nalézá uplatnění především díky své poměrně značné chemické
odolnosti a nízké hmotnosti. Proto se z něj vyrábějí např. některé drobné mince, ale i běžné
kuchyňské nádobí a příbory. Po vyválcování do tenké folie se s ním setkáme pod názvem
alobal. Vzhledem k dobré elektrické vodivosti se kovového hliníku dříve často využívalo jako
materiálu pro elektrické vodiče. Díky své elektropozitivitě má hliník značnou afinitu ke
kyslíku. Této vlastnosti využívá aluminotermie – metoda výroby některých kovů z jejich
oxidů za použití hliníku jako redukčního činidla. Při uvedené reakci se také uvolňuje značné
množství tepla a teplota dosahuje dostatečných hodnot pro roztavení např. kovového železa.
Hliníkové trubky a trubky z hliníkových slitin se vyrábějí dvěma způsoby: lisováním a
tažením za studena.
Slitiny hliníku. Nejdůležitější je však uplatnění hliníku ve formě slitin, z nichž
bezesporu nejznámější je slitina s hořčíkem, mědí a manganem, známá jako dural. Tento
materiál má oproti samotnému hliníku mnohem větší pevnost a tvrdost při zachování velmi
malé měrné hmotnosti. Zároveň jsou i značně odolné vůči korozi. Vůči uvedené vlastnosti
předurčují dural jako ideální materiál pro letecký a automobilový průmysl, ale setkáme se
s ním při výrobě výtahů, jízdních kol, lehkých žebříků a podobných aplikacích. Hliník a
hliníkové slitiny se vytvrzují. Dále jsou uváděny hodnoty pevnosti a kluzu pro slitiny
103
vytvrzené na maximum. Označení slitiny hliníku je takovéto: EN AW-NNNN, kde N

znamená číslo
7.7.3.2. Měď a její slitiny

Měď je typický kovový prvek červenohnědé barvy, která ve velmi tenkých plátech
prosvítá zelenomodře. Krystalizuje v krychlové plošně středěné soustavě. Čistá měď nalézá
uplatnění pro svoji odolnost proti korozi, protože se na vzduchu působením atmosférické
vlhkosti a oxidu uhličitého rychle pokryje tenkou vrstvičkou nazelenalého zásaditého
uhličitanu měďnatého (CuCO3 . Cu(OH)2), (měděnka), který ji účinně chrání proti další
korozi. Používá se proto pro výrobu trubek. Vynikající tepelná vodivost mědi se uplatní při
výrobě kotlů a zařízení pro rychlý a bezeztrátový přenos tepla.
Měděné trubky představují nejvšestrannější materiál rozvodů TZB. Mohou se použít
na instalaci pitné a teplé vody, radiátorového, podlahového a stěnového vytápění, zemního
plynu, PB-plynu, medicínského a technického plynu (s výjimkou acetylénu, který tvoří s mědí
acetelyd a materiál pak rychle koroduje), topných olejů, stlačeného vzduchu, klimatizace,
slunečních kolektorů atd.
Měděné trubky se vyrábějí ve třech pevnostních stupních (číselné označení znamená
pevnost v MPa):
R219 Měkké měděné trubky
R250 Polotvrdé měděné trubky
R290 Tvrdé měděné trubky
Pro rozvody v TZB můžeme používat trubky, vyrobené podle normy ČSN EN 1057.
V této evropské normě jsou stanoveny požadavky na kvalitu měděných trubek. Tato norma
platí pro bezešvé trubky z mědi kruhového průřezu (i opláštěné) s vnějším průměrem od 6 do
267 mm pro:
rozvodné sítě studené a teplé vody
teplovodní topné systémy včetně systémů podlahového vytápění
rozvody topných plynů a topných olejů
likvidaci odpadní vody (např. malá čerpací zařízení na odpadní vodu)
Bronz. Patrně nejvýznamnější slitinou mědi je bronz obsahující směs mědi a cínu.
Přídavek cínu do kovové mědi odstraňuje její hlavní nedostatek pro výrobu prakticky
použitelných nástrojů – malou tvrdost. Přitom zůstává zachována vysoká odolnost proti
korozi a relativně snadná opracovatelnost. Existují stovky slitin tohoto typu, z nichž mnohé
obsahují kromě mědi a cínu řadu dalších kovů jako nikl (dělovina), mangan, olovo, beryllium,
hliník nebo i fosfor a křemík. Praktické využití bronzů je spojeno především s jejich vysokou
odolností proti korozi, přestože jeho cena je výrazně vyšší než u železa nebo oceli. Z bronzu
se vyrábějí kovové součástky čerpadel, která pracují s vysokými tlaky v agresivním prostředí.
Bronz velmi dobře odolává působení mořské vody
Mosaz. Slitina mědi se zinkem se nazývá mosaz. Obvykle obsahuje přibližně 30 %
zinku, ale existují stovky různých mosazí, jejichž přesné složení je dáno mezinárodními
normami a liší se od sebe mechanickými vlastnostmi (tvrdost, pevnost, mechanická
opracovatelnost…), bodem tání a zpracovatelnost litím (možnost odlévání). Běžná mosaz je
poměrně měkký kov s jasně zlatavou barvou a s poměrně nízkou chemickou odolností vůči
kyselinám a louhům. Proti působení atmosférických vlivů je však mosaz značně odolná.
V současné době existují i způsoby elektrolytického vylučování mosazných vrstev na kovový
podklad a tohoto elektrolytického mosazení se využívá k povrchové protikorozní ochraně
především železných předmětů.
104
7.7.3.3. Titan a jeho slitiny

Titan je šedý až stříbřitě bílý, lehký a tvrdý kov. Je dobrým vodičem tepla i elektřiny.
Vyznačuje se mimořádnou chemickou stálostí – je zcela netečný k působení vody a
atmosférických plynů a odolává působení většiny běžných minerálních kyselin i roztoků
alkalických hydroxidů. Zvolna se rozpouští v horké HCl, naopak kyselina dusičná jeho
povrch pasivuje. Pro jeho rozpouštění je nejúčinnější kyselina fluorovodíková HF nebo její
směsi s jinými minerálními kyselinami. Za zvýšených teplot však titan přímo reaguje
s většinou nekovů, například s vodíkem, kyslíkem, dusíkem, uhlíkem, borem, křemíkem,
sírou a halogeny.
Praktické využití elementárního titanu vyplývá především z jeho mimořádné chemické
odolnosti a malé hustoty. Výroba titanu je relativně značně finančně náročná (vyrábí se
redukcí par v inertní atmosféře a odlévá se ve vakuu). Titan a jeho slitiny jsou proto
základním materiálem při výrobě skeletů nebo povrchových ochranných štítů kosmických
objektů (družice, vesmírné sondy a vesmírné stanice). V leteckém průmyslu nacházejí využití
při výrobě zvláště namáhaných součástí letadel, tedy především při konstrukci vojenských
stíhacích letounů a dnes i při konstrukci komerčních dopravních letadel.
V chemickém průmyslu je titan stále populárnějším materiálem pro výrobu nebo
pouhou vystýlku chemických reaktorů, které pracují v extrémních podmínkách a vyžadují
vysokou odolnost proti korozi. V chemickém průmyslu se používá se i pro výrobu potrubí.
Titan je stále častěji používán ve styku s mořskou vodou. Mohou to být i komponenty
průmyslových celků, sloužících k odsolování (desalianci) mořské vody. Rozdělení titanu a
titanových slitin a jejich vlastnosti, viz tabulková část.
Rozdělení titanových slitin:
1. Čistý titan
2. Alfa slitiny a slitiny blízké
3. Alfa, beta slitiny, např. Ti 6Al- 4V
4. Beta slitiny a slitiny blízké
5. Pokročilé materiály
7.7.3.4. Slitiny žáruvzdorné a žárupevné

Jsou tím myšleny slitiny výrazně žárupevnější či žáruvzdornější než slitiny železné, a
to slitiny na bázi Ni-Cr-Co s přísadami Al, Ti nebo i Mo, W, Nb. Vysoké meze tečení se
dosahuje precipitačním vytvrzením fáze Ni3Al, v níž je rozpuštěn Titan. Dalšími
vyztužujícími fázemi jsou karbidy a karbonitridy. Ke zvýšení korozní odolnosti se používá
Mo. Jednotlivé firmy mají různé obchodní názvy těchto slitin, např.: HASTELLOY,
INCOLOY, INVAR, MU-METAL, NICORROS atd. Mechanické vlastnosti nejsou uvedeny
v příloze, jako příklad uvedeme, že jejich pevnost při pokojové teplotě bývá 1000MPa a při
teplotě 500°C, stále ještě 900MPa. Modul pružnosti při 19°C je cca 210GPa.
7.7.4. Plasty
7.7.4.1. Rozměrové řady plastových trubek

Rozměrové řady plastových trubek dle ČSN EN ISO 15493 a ČSN EN ISO 15494.
Jako základní fakt musíme brát specifické rozměry trubek z plastů a jejich řady. Tyto jsou
dány následujícími vztahy:
Řada trubek S je bezrozměrné číslo dané vztahem
d  sn
S n
2s n
105
Existují tyto řady trubek: S19, S15, S12,5, S8,3, S8, S5, S3,2, S2,5.
Standardní rozměrový poměr SDR (Standard Dimension Ratio) je bezrozměrné číslo
dané vztahem:
d
SDR  n  2S  1
sn
Existují například tyto standardní rozměrové poměry: SDR41, SDR33, SDR26, SDR17,6,
SDR17, SDR11, SDR7,4, SDR6.
Minimální požadovaná pevnost MRS (Minimum Required Strength) je zaokrouhlená
Dolní mez pevnosti  LCL při teplotě 19 °C a době 50 let.
Celkový koeficient C má hodnotu větší než 1 a zohledňuje ostatní provozní i konstrukční
podmínky.
Jmenovitý tlak PN je označení používané k referenčním účelům se závislostí na mechanických
vlastnostech Jednotlivá PN jsou od výrobce určena pro teplotu 19°C a životnost 50 let.
Protože u průmyslových potrubí bývají obě hodnoty různé, nemá pro nás PN žádnou
informační hodnotu. Vypočítá se takto:
10 s 20 s
PN  
S SDR  1
kde σs= MRS/C
Konkrétní rozměrové řady jsou publikovány v uvedených normách.
7.7.4.2. Polyetylén (PE)

Ve stavbě potrubí se prosadil poměrně vysokomolekulární typ polyetylénu se střední a
vysokou hustotou. Zkratka pro tento polyetylén je podle národních zvyklostí PE-HD(High
Density) nebo PE-MD. Je klasickým reprezentantem polyolefinů a je ekologicky přijatelný
uhlovodík. Nejčastěji je využíván pro stavbu zasypaných potrubí pro zásobování vodou a
plynem. Jako dominující kladné vlastnosti se uvádí: nízká hmotnost, velká pružnost, dobrá
chemická odolnost. Je nerozpustný a bývá stabilizován sazemi proti účinkům ultrafialového
záření. Je fyziologicky nezávadný. Spojuje se svářením. Nelze ho spojovat lepením. Uvedené
hodnoty (kromě Poissonova poměru) jsou závislé na teplotě a mění se společně s ní.
Zkratka PE-HD se dále kombinuje s označením udávající pevnost materiálu např. PE
80 nebo PE 100. Hodnota 80 nebo 100 je odvozena od MRS.
Třetí generací lineárního PE je PE 100, a to po PE 63 a PE 80. MRS PE 80 je 8,0 MPa,
PE 100 má MRS = 10 MPa (a ve vývoji jsou již nové typy o MRS 12,5 a 15). Dovoluje to
použít pro stejný tlak trubek s nižší tloušťkou stěny) a tím nižším hydraulickým odporem,
nebo docílit větší bezpečnosti v provozu. Vyšší bezpečnost je dána rovněž zvýšenou odolností
PE 100 vůči tzv. rychlému šíření trhliny (RCP) a rovněž pomalému šíření trhliny (SCG). Vůči
uvedené vlastnosti jsou přínosem v nasazení trubek pro transport médií za zvýšeného tlaku, a
to nejen pro topné plyny. Další vlastnosti už tolik odlišné nejsou – PE 100 vykazuje větší
tuhost trubek (ohýbání je méně snadné) a poněkud nižší index toku taveniny. Vyšší je (už u
PE 80 velmi dobrá) odolnost vůči abrazi, což se cení například při dopravě suspenzí pevných
látek ve vodě. Srovnatelná je chemická odolnost všech typů PE. Materiálové vlastnosti: viz
tabulka v tabulkové části.
Pohyb modulu pružnosti v závislosti na teplotě znázorňuje graf v tabulkové části.
Tento graf je zpracován pro polyetylén, avšak pohyb tohoto modulu v závislosti na teplotě
vykazují vůči plasty. Protože stabilita potrubí pro podtlak závisí právě na modulu pružnosti, je
nutné si tento pro patřičnou teplotu u výrobce materiálu zjistit.
106
7.7.4.3. Polypropylén (PP)

Pro potrubí se používají tři druhy polypropylénu: Homopolymer (PP-H), Blokový
kopolymer (PP-B) a Random-kopolymer (PP-R). Na výrobu tvarovek a armatur se používá
převážně PP-H. PP-B se vyznačuje lepším chováním za chladu. PP-R je naopak vhodný pro
teplovodní vedení.
PP (polypropylén) nedisponuje zvláštním vybavením proti účinkům UV paprsků,
proto se doporučuje ho před slunečním zářením krýt (např. izolací či vhodným nátěrem).
Další vlastnosti: Spojuje se svářením. Nelze ho spojovat lepením. Barva šedá, dobrá odolnost
vůči teplotě, hydrolýze, chemická (vůči alkoholům, ketonům, koncentrovaným kyselinám a
louhům; neodolává aromatickým uhlovodíkům, olejům a tukům, halogenům); fyziologicky
nezávadný; nepatrné pohlcování vody; velmi dobré dielektrické vlastnosti. Uvedené hodnoty
jsou závislé na teplotě a mění se společně s ní.
7.7.4.4. Polybutén (PB)

Polybutén nabízí tyto výhody:
- dlouhou životnost a rozměrovou stálost
- minimální tečení za tepla (vhodné pro svěrné spoje )
- odolnost proti horké vodě ( 95°C, krátkodobě až 105°C )
- odolnost proti UV záření
- pigmentaci zamezující růstu řas
- vysokou pružnost i za nízkých teplot
- vysokou rázovou pevnost a odolnost proti odírání
- oproti jiným plastům nízkou tepelnou roztažnost
- hygienickou nezávadnost bez chuti a zápachu
Nejvýznamnější vlastností polybuténu je malá tloušťka stěn výrobků, což je důsledek
tepelné stálosti a mechanické pevnosti i za vysokých teplot. Z toho vyplývají velké průtočné
průřezy a nízké hydraulické ztráty. Rozvody horké a užitkové vody, chemikálií a tlakového
vzduchu.
PB je možno spojovat tvarovkami polyfúzním svařováním popřípadě
elektrotvarovkami. Uvedené hodnoty jsou závislé na teplotě a mění se společně s ní.
7.7.4.5. Polyvinylchlorid (PVC)

PVC se dá dobře lepit i svářet. Pro tvarovky a armatury se používá jen PVC bez
změkčovadel a bez plnidel, jde o PVC-U nebo jinak neplastifikovaný (neměkčený) PVC.
Proti účinkům UV záření jsou zabudovány kovové stabilizátory, např. cín. Jiná verze je PVC-
C, což je chlorovaný PVC. PVC lze používat jako vodovody pitné vody a také v oblasti
potravin. Je odolný proti většině kyselin a louhů. Uvedené hodnoty jsou závislé na teplotě a
mění se společně s ní.
7.7.4.6. Polyvinylidénfluorid (PVDF)

PVDF (polyvinylidénfluorid) má tyto vlastnosti: přírodní barva, lehce průhledný,
výborný materiál pro chemické aparáty a stroje – speciálně v petrochemickém,
metalurgickém, farmaceutickém, potravinářském průmyslu, papírenství a textil jakož i
nukleární technice; výborná odolnost vůči stárnutí, počasí a UV-záření, chemickému napadení
– velmi vysoká teplotní stabilita, nejvyšší mechanická pevnost a tuhost – nehořlavost –
splňuje nejvyšší nároky na čistotu – neodolává aromatickým uhlovodíkům, ketonům, aminům,
107
pyridinu, dimethylformamidu, teplým alkáliím, dýmavé kyselině sírové – jinak odolnost jako
PP. Uvedené hodnoty jsou závislé na teplotě a mění se společně s ní. Patří mezi fluoroplasty.
V případě použití modulu pružnosti do výpočtu tj. pro podtlak (výpočet stability) je
nutné si zjistit hodnotu tohoto modulu pro určitou výpočtovou teplotu.
7.7.4.7. Akrylonitrilbutadyenstyrén (ABS)

ABS je homogenní, s vysokou houževnatostí, dobrou chemickou odolností. Trochu
ztrácí ze svých vlastností při UV záření. Jako ochrana proti tomuto se může použít speciální
nátěr. Uvedené hodnoty jsou závislé na teplotě a mění se společně s ní.
7.7.4.8. Perfluoralkoxy-copolymer (PFA)

PFA (perfluoralkoxy) – mléčná barva, lehce průhledný, výborné chemické a
mechanické vlastnosti, podobně jako PTFE, ale nemá studený tok, menší difúze, lepší
průchodnost světla, velmi dobrá tlaková stálost, nehořlavý. Je možno ho svařovat. Uvedené
hodnoty jsou závislé na teplotě a mění se společně s ní.
7.7.5. Laminát
7.7.5.1. Kompozit UP (pryskyřice z nenasycených polyesterů)/ jednosměrná

skleněná výztuž
Jednosměrnými skleněnými vlákny vyztužených polyesterů a epoxidů je dosahováno
poměrně vysokého obsahu skla (60-85 hmot. %), což umožňuje dosahovat ve směru hlavní
materiálové osy vynikajících tuhostí i pevností blížících se vlastnostem samotných
skleněných vláken. Pevnosti těchto materiálů měřené v ohybu jsou v intervalu 1000-1500
MPa, pevnosti v tahu dosahují hodnot 650-1100 MPa a hodnoty pevnosti v tlaku leží obvykle
v intervalu 400-700 MPa. Tyto hodnoty jsou řádově vyšší než hodnoty příčné pevnosti, které
leží pro namáhání v tahu v intervalu 30-80 MPa, pro tlak v rozpětí 170-219 MPa. Tato
pozorovaná skutečnost je důkazem obrovské neizotropie kompozitů s jednosměrně
orientovanými výztužemi. Smyková pevnost tohoto typu kompozitů leží v intervalu 50-90
MPa.
Úhlová závislost pevnosti v tahu a tlaku je nejsilnější pro vnější napětí působící pod
velmi malým úhlem vzhledem k ose x (kolem 10o). Padesátiprocentní pokles limitní pevnosti
nastává už při deviaci o 7o. Tento fakt je nesmírně důležitým pro výrobce tohoto typu
materiálů. Pokud v důsledku nekvalitní technologie dochází k větším fluktuacím orientace
vláken byť jen v malém okruhu úhlů kolem hlavního směru, projeví se to velmi negativně na
výsledných pevnostech měřených například na tažené kompozitní tyčovině. Pouze velmi
sofistikovaná technologie a dostatečná kontrola kvality může zaručit, že vyrobený
jednosměrný kompozit bude mít požadované vlastnosti.
7.7.5.2. Kompozit UP/ tkaná skleněná výztuž

Nejčastěji se setkáváme v literatuře s hodnotami pevností těchto materiálů měřených
při namáhání uniaxiálním tahem nebo tlakem. Z konstrukčního hlediska je velmi významným
i namáhání v ohybu, které má však charakter kombinovaného namáhání, protože i v tom
nejjednodušším případě štíhlých trámečků namáhaných centrální silou se jedná o složené
namáhání (tah, tlak, interlaminární smyk).
Jak vyplývá z Tabulky největší pevnosti je dosahováno ve směru hlavní orientace
vyztužujících vláken a minimální je pevnost ve směru svírajícím s tímto směrem úhel 45o. V
tomto směru je pevnost kompozitu dána pevností nebo smykovou pevností pryskyřice, kdežto
108
ve směru maximální pevnosti je určující komponentou pevnost výztuže. Pryskyřice rovněž

určuje maximální teplotu média, pro které se potrubí používá.
Je rovněž zřejmé, že úhlová závislost pevnosti je pro UP vyztužený kontinuální
skleněnou tkaninou příznivější než pro UP vyztužený krátkými skleněnými vlákny ve formě
netkané rohože jenom ve směrech odchylujících se od směru vláken o 17o. Ve zbývajících
směrech jsou vlastnosti kvaziizootropního kompozitu vyztuženého netkanou náhodně
orientovanou rohoží z krátkých vláken lepší než kompozitu vyztuženého běžnou skleněnou
tkaninou.
Počátek odtrhování matrice od výztuže byl měřen akustickou emisí a objevil se při
vnější deformaci kolem 0,2%. Množství vláken, od kterých se matrice odtrhla postupně roste,
až po napětí 105 MPa, kdy začne praskat matrice. Tato hodnota odpovídá i poloze zlomu na
závislosti u tohoto typu Při dalším zvyšování zátěže dochází ke konečnému lomu při napětí
250 MPa a při deformaci 1,8%.
Méně častými jsou hodnoty smykové pevnosti, a to z důvodů větší experimentální
náročnosti jejich měření. Pro dlouhovláknové polyesterové kompozity se pevnost pohybuje
obvykle v intervalu 80-119 MPa. Jak lze očekávat, je pevnost ve smyku největší při
zatěžování pod úhlem 45o vzhledem k hlavní materiálové ose kompozitu.
7.7.5.3. Potrubní kompozity podle normy

V ČSN EN ISO 14692-3(450040) Naftový a plynárenský průmysl – Sklolaminátové
potrubí (GRP)- Část 3: Systém návrhu potrubí jsou vedeny jako nejběžnější tyto vlastnosti
laminátového potrubí pro: Obsah pryskyřice (EP, VE nebo UP): 45%, Obsah skla (vláknitá
výztuž): 55%.
7.7.6. Ostatní materiály pro potrubí
7.7.6.1. Sklo
Sklo je homogenní amorfní, tuhý materiál. Vyrábí se z viskózní skloviny roztavené ve
sklářské peci. Materiál se rychle zchladí a nemá dost času na zformování regulérní krystalové
mřížky. Výsledná tuhá látka je amorfní (beztvará), s konchoidální strukturou, ne krystalická.
Čisté sklo je transparentní (průhledný), relativně pevný materiál, odolný proti opotřebení,
v podstatě inertní a biologicky neaktivní. Může být formováno do všech existujících tvarů.
Tyto žádané vlastnosti jej předurčují k velkému množství použití ve většině oborů lidské
činnosti. Sklo je však velmi křehké a rozbijí se na ostré střepy. Tyto vlastnosti mohou být
modifikovány nebo i úplně změněny přidáním jiných sloučenin nebo tepelným zpracováním.
Sklo obsahuje především oxid křemičitý, který je obsažen v křemeni nebo křemičitém písku
(též sklářském písku), ze kterého se vyrábí. Křemen má teplotu tání kolem 1900 °C, proto se
při výrobě přidávají alkalické látky, které tuto teplotu výrazně snižují jako je soda a potaš,
které snižují teplotu tání na asi 1000°C. Protože alkálie snižují odolnost skla vůči vodě, což je
obvykle nežádoucí, přidává se také oxid vápenatý, který tuto odolnost zlepšuje
Jedna z nejobvyklejších charakteristik obyčejného skla je, že je transparentní
(průhledné) pro viditelné světlo. Obyčejné sklo nepropouští světlo o vlnové délce nižší než
400 nm, též známé jak ultrafialové světlo nebo UV (ultrafialové), protože obsahuje příměsi,
například sodu (uhličitan sodný).
Sklo vyrobené pouze z čistého kysličníku křemičitého SiO2 (křemene) se nazývá
křemenné sklo. Oproti běžným sklům má některé odlišné vlastnosti. Neabsorbuje ultrafialové
záření a má velmi vysokou teplotu tání (kolem 1550°C). Proto je užíváno tam, kde jsou tyto
vlastnosti požadovány.
109
Jako potrubí se užívá sklo boritokřemičité a to všude tam, kde je požadavek na udržení
vysoké čistoty tekutiny a také požadavek na průhlednost i chemická odolnost hraje svoji roli.
Avšak i z tohoto použití je nyní vytlačován plasty, proto se zde nebudeme potrubím ze skla
šířeji zabývat.
7.7.6.2. Keramika
Keramika je souhrnný název pro sušené a pálené výrobky vyráběné z hlíny. Dělí se
např. na terakotu, kameninu, fajáns, pórovinu a porcelán podle technologie výroby, dosažené
poréznosti apod. Uplatnění keramiky se neomezuje jen na keramiku užitnou nebo uměleckou,
ale významné je také použití keramiky v průmyslu.
Jako potrubí se užívá keramika všude tak, kde je požadavek na udržení vysoké čistoty
tekutiny tj keramika s glazurou a také požadavek na chemickou odolnost dále se užívá jako
kanalizační potrubí. Avšak i z tohoto použití je nyní vytlačován plasty, proto se zde nebudeme
keramikou šířeji zabývat.
7.7.6.3. Beton
Prostý beton je odolný vůči namáhání tlakem, naproti tomu snese pouze malé tahové
zatížení. Proto se beton kombinuje s železnou výztuží – vzniká železobeton. Jako výztuž se
používají i kabely, které se napnou a vnáší do betonu tlak – předpjatý beton. Pevnost betonu
závisí především na vlastnostech cementu, dalšími ovlivňujícími faktory jsou vlastnosti vody
a kameniva. Betony se označují značkou C následovanou dvěma čísly – krychelnou a
válcovou pevností (různé metodiky měření pevnosti), např. C40/50, z kterého se vyrábějí
kanalizační trubky. Z uvedeného je vidět, že beton se skládá z více druhů materiálů o různých
vlastnostech a je proto správně zařazen mezi kompozity.
Přísady jsou obvykle různé chemikálie, které se přidávají do vody. Pro potrubí jsou
důležité vodotěsnící přísady - zvyšují vodonepropustnost betonu, přísady oddělují póry od
sebe a přerušují je. Beton je univerzálním stavebním materiálem, používá se jak na nosné
konstrukce (skelety), tak na výrobu panelů; v dopravním stavitelství je beton hlavním
materiálem pro výstavbu mostů, vozovek dálnic a v podzemním stavitelství. Jako potrubí se
užívá beton jako kanalizační trubky. Avšak i z tohoto použití je nyní vytlačován plasty, proto
se zde nebudeme betonem šířeji zabývat.

2. Pekař V.: Zjednodušený výpočet potrubí při cyklickém namáhání, CHEMagazín,
č.2/1905
5. Kratochvíl B., Švorčík V., Vojtěch D.: Úvod do studia materiálů, 1905
6. Macek K., Zuna P.: Strojírenské materiály, ČVUT 1903
7. Lenfeld P.: Technologie II – Část II. Zpracování plastů, Technická univerzita
Liberec, http://www.ksp.tul.cz/cz/kpt/obsah/vyuka/skripta_tkp/index.htm
10. BHR Hochdruck-Rohrleitungbau GmbH: Custon made bends, Essen, Germany
11. ČSN EN 13480-2 Kovová průmyslová potrubí - Část 2: Materiály
110
12. ČSN EN 13480-8 Kovová průmyslová potrubí - Část 8: Doplňující požadavky

pro průmyslová potrubí z hliníku a hliníkových slitin
13. ČSN EN 10215-1 Bezešvé ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení-
Technické dodací podmínky- Část 1: Trubky z nelegovaných ocelí se
zaručenými vlastnostmi při okolní teplotě
Technické dodací podmínky- Část 2: Trubky z nelegovaných a legovaných ocelí
se zaručenými vlastnostmi při zvýšených teplotách
Technické dodací podmínky- Část 3: Trubky z legovaných jemnozrnných ocelí
se zaručenými vlastnostmi při nízkých teplotách
17. ČSN EN 10217-1 Svařované ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení-
Technické dodací podmínky- Část 1: Trubky z nelegovaných ocelí se
zaručenými vlastnostmi při okolní teplotě
se zaručenými vlastnostmi při zvýšených teplotách svařované elektricky
Technické dodací podmínky- Část 3: Trubky z legovaných jemnozrnných ocelí
se zaručenými vlastnostmi při nízkých teplotách svařované elektricky
21 ČSN EN 10217-5 Svařované ocelové trubky pro tlakové nádoby a zařízení-
se zaručenými vlastnostmi při zvýšených teplotách svařované pod tavidlem
se zaručenými vlastnostmi při nízkých teplotách svařované pod tavidlem
Technické dodací podmínky- Část 7: Trubky z korozivzdorných ocelí
24. ČSN EN ISO 3183 Naftový a plynárenský průmysl - Ocelové potrubí pro
potrubní přepravní systémy
25. ČSN EN 12392 Hliník a slitiny hliníku-Tvářené výrobky-Zvláštní požadavky na
výrobky určené na výrobu tlakových zařízení.
26. ČSN EN 1553 Měď a slitiny mědi-Desky, plechy a kotouče pro bojlery, tlakové
nádoby a zásobníky teplé vody.
27. ČSN EN ISO 10380 Potrubí - Vlnovcové koncové hadice a montáž hadic
28. ČSN EN ISO 10806 Potrubí - Koncovky pro vlnovcové kovové hadice
29. ČSN EN 14585-1 Sestavy vlnovcových koncových hadic na tlaková zařízení -
Část 1: Požadavky
30. ČSN EN 1514-1 (131550) Příruby a přírubové spoje - Rozměry těsnění pro
příruby s označením PN - Část 1: Nekovová plochá těsnění s vložkou nebo bez
vložky
31. ČSN EN 1514-2 (131550) Příruby a přírubové spoje - Těsnění pro příruby s
označením PN - Část 2: Spirálově vinutá těsnění pro ocelové příruby
příruby s označením PN - Část 3: Nekovová těsnění obalovaná PTFE
111
33. ČSN EN 1514-4 (131550) Příruby a jejich přírubové spoje - Rozměry těsnění
pro příruby s označením PN - Část 4: Kovová vlnitá, plochá nebo hřebenová
těsnění a plněná kovová těsnění používaná pro ocelové příruby
příruby s označením PN - Část 6: Hřebenová kovová těsnění s obložením pro
ocelové příruby
označením PN - Část 7: Těsnění obalovaná kovovou fólií pro ocelové příruby
příruby s označením PN - Část 8: Elastomerové O-kroužky pro drážkované
příruby
37. ČSN EN 13555 Příruby a přírubové spoje - Parametry těsnění a zkoušení
vztahující se na pravidla dimenzování přírubových spojů s kruhovými přírubami
a těsněním
38. ČSN EN ISO 15493 Plastové potrubní systémy pro průmyslové aplikace –
Akrylonitrilbutadienstyren (ABS), neměkčený polyvinylchlorid (PVC-U) a
chlorovaný polyvinylchlorid (PVC-C)– Specifikace pro součásti a systém –
Metrické řady
Polybuten (PB), polyethylen (PE) a polypropylen (PP) – Specifikace pro
součásti a systém – Metrické řady
40. ČSN EN ISO 10931 Plastové potrubní systémy pro průmyslové aplikace -
Polyvinylidenfluorid (PVDF) -Specifikace pro součásti a systém
42. ČSN EN 1538 (643151) Plastové potrubní systémy – Sklem vyztužené trubky z
reaktoplastů (GRP) – Stanovení odolnosti proti střídavému vnitřnímu přetlaku
kanalizační přípojky a stokové sítě – reaktoplasty vyztužené skleněnými vlákny
(GRP) na bázi nenasycených polyesterových pryskyřic (UP) – Specifikace pro
trubky tvarovky a spoje.
45. DIN 15966-1 Glass fibre reinforced polyester resin (UP-GF) pipe fittings and
joint assemblies; fittings; general quality requirements and testing.
joints; Elbows, Dimensions.
47. DIN 15966-4 Glass fibre reinforced polyester resin (UP-GF) pipe fittings an
joints; Tees, Nozzles, Dimensions.
joints; Reducers, Dimensions.
joint assemblies; collars, flanges, joint rings, dimensions.
50. DIN 15966-7 Pipe joints and their elements of glass fibre reinforced polyester
resins - Part 7: Bushings, flanges, flanged and čelní spojení; general quality
requirements and test methods.
joints; Laminated joints; Dimensions.
112
52. DIN 15867 Glass fibre reinforced polyester resin (UP-GF) pipes, fittings and
joints for use in chemical pipelines; Technical delivery conditions.
113
8. Mezní stavy potrubí – rozdělení a uspořádání
8.1. Seznam a uspořádání mezních stavů potrubí

Mezní stavy únosnosti se vztahují k takovému vzniku poruchy, která může ohrozit
vlastní funkci potrubí anebo bezpečnost lidí. Vlastní funkce potrubí, tj. dopravovat tekutinu,
může být způsobenou poruchou narušena. Mezní stav únosnosti nesmí být porušen po dobu
plánované životnosti potrubí.
Mezní stavy použitelnosti (také se používá název: stav omezeného poškození) se
vztahují k takovému vzniku poruchy, která neohrožuje vlastní funkci potrubí ani bezpečnost
lidí. Vlastní funkce potrubí, tj. dopravovat tekutinu, nesmí být způsobenou poruchou
narušena.
Seznam mezních stavů pro potrubí je uveden v dalším.
8.1.1. Mezní stav únosnosti

Mezi mezní stavy únosnosti potrubí počítáme:
1. Pevnost potrubí (časově stálá) pro houževnaté materiály včetně pevnosti s využitím
plasticity a pro křehké materiály
2. Pevnost potrubí za určitý čas daný krípovým poškozením nebo viskoelasticita a
viskoplasticita pro plasty
3. Pevnost potrubí za určitý čas daný nepřekročením korozního či erozního přídavku
materiálu potrubí
4. Pevnost potrubí za určitý čas daný únavovou únosností
5. Křehká pevnost (Odolnost vůči křehkému lomu)
6. Stabilita vůči podtlaku
8. Stabilita při ohybu vůči zhroucení tlakové oblasti nad podpěrou i jinde
8. Nepřekročení maximální zatížitelnosti hrdel navazujících zařízení
9. Nepřekročení maximální zatížitelnosti podpěr
10. Porušení potrubního spoje (např. přírubového)
11. Při návrhovém seizmickém zatížení musí mít potrubní systém odolnost a kapacitu
disipovat energii a musí být jako celek stabilní.
8.1.2. Mezní stav použitelnosti

Mezi mezní stavy použitelnosti potrubí (také se používá název: stav omezeného
poškození) počítáme:
1. Nepřekročení takového průhybu potrubí, který neumožňuje odvzdušnění potrubí nebo
vypouštění kapaliny z potrubí
2. Stabilita potrubí vůči vzpěru (např. při pevné montáži u plastů), tj. vyosení bez
„zlomení“ potrubí
3. Nepřekročení takového posuvu potrubí způsobeného tepelnou dilatací, který narušuje
minimální dovolenou vzdálenost mezi potrubími či mezi potrubím a jiným objektem. Dále
může narušovat povolenou hodnotu vychýlení závěsu.
4. Harmonické, tlumené anebo ustálené kmitání vyvolané vyjmenovanými buzeními,
s kontrolním výpočtem zaručujícím dodržení únavové únosnosti (vysokocyklová únava)
5. Omezené poškození při seizmickém zatížení: Potrubí musí být konstruováno tak, aby
bylo schopné udržet si svoji zásobovací kapacitu na minimální provozní úrovni i při vážné
114
lokální poruše. To znamená, že je dovolenná celková deformace potrubí, která není větší než
1,5 násobek deformace vyvolávající napětí na mezi kluzu.
8.2. Určení vzdálenosti podpěr tak, aby nebyl porušen mezní

stav únosnosti
Pro určení vzdálenosti podpěr je vždy limitní jeden ze tří druhů mezních stavů:
a) mezní stav dovoleného napětí v materiálu potrubí
b) mezní stav dovoleného průhybu
c) mezní stav dovolené únosnosti konkrétních uložení
Uvedené je popsáno v ČSN EN 13480-3 Příloha Q, která se zabývá zjednodušenou
napěťovou analýzou potrubí. Konkrétně je to tabulka č.Q1, která udává vzdálenosti podpěr
pro různé podmínky. Dále je tam jednoduše uvedeno, jak se k hodnotám uvedeným v tabulce
přišlo. Odvozením takovéhoto výpočtu se nyní budeme zabývat. Výpočet vzdálenosti podpěr
kdy je mezní stav průhyb tedy případ b), se řadí mezi mezní stavy použitelnosti – viz kapitola
v dalším.
Mezní stavy a) mezní stav dovoleného napětí v materiálu a c) mezní stav dovolené
únosnosti konkrétních uložení, které také určují vzdálenost podpěr, nepatří mezi mezní stavy
použitelnosti, ale patří do této kapitoly mezi mezní stavy únosnosti. Vzdálenosti podpěr
vypočítané podle omezení dovoleným průhybem je vždy menší než při omezení dovoleným
napětím.
Mezními stavy se zabývá nejen tato kapitola, ale i několik dalších.
8.2.1. Dovolené napětí v materiálu potrubí a z něj odvozená vzdálenost

podpěr
V této kapitole jde o to, že nesmí být překročeno dovolené napětí způsobené všemi
zatíženími způsobující primární zatížení ve směru osového hlavního napětí. Protože však
v době projektování potrubí a určování vzdálenosti podpěr není znám kompletní výpočet od
všech zatížení, je možné z celkového dovoleného zatížení určit část, kterou můžeme brát jako
dovolené napětí od zatížení od hmotností trubky, tekutiny a izolace. Výše zmíněná ČSN EN
13480-3 Příloha Q určuje toto dovolené zatížení jako 40% celkového dovoleného napětí,
minimálně však 40MPa.
Napětí se vypočítává, jako by byl nosník zatížen spojitým zatížením, tvořeným
hmotností trubky, tekutiny a izolace. Z tohoto pružnostně – pevnostního modelu nosníku
vypočítáme ohybový moment. Napětí se vypočítá opět klasicky tj. vydělením tohoto
ohybového momentu průřezovým modulem tenkostěnné trubky. V případě, že bybyl v oblast
maximálního momentu svar anebo T-kus, výsledné napětí se musí vynásobit koeficientem
svaru anebo SIFem T-kusu. Porovnáním s dovoleným napětím vyjde, zda vzdálenost podpěr
vyhoví či ne.
8.2.2. Dovolená únosnost podpěr a z ní odvozená vzdálenost podpěr

Pro potrubí s velkým DN naplněné kapalinou, vychází, že výše uvedené spojité
zatížení působící na jednu podpěru, je větší než únosnost této podpěry. V tomto případě se
musí buď snížit vzdálenost podpěr anebo zvýšit únosnost podpěry. Výpočet únosnosti podpěr
je uveden dále.
Únosnost podpěry závisí i na rozměrech podložného plechu. Tento plech musí být
určen tak, aby nedošlo k narušení stability stěny potrubí a vahou potrubí se nezdeformovala i
tyto vztahy jsou uvedeny v dalším.
115
8.3. Potrubí uložené v zemi a jeho mezní stavy

8.3.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole

jednotky
Q N/m síla od zásypu zeminy na jednotku délky trubky
sD MPa součet sekundárních osových napětí od pohybu
podpěry/ přetvoření zeminy
2
q N/m síla od zásypu zeminy na jednotku průmětu trubky
do vodorovné plochy
v (ní) mm vodorovný posun
s mm pokles, svislý posun
τuc MPa podélné smykové napětí mezi zeminou a
povrchem potrubí
R m poloměr zakřivení terénu
Rmin m minimální poloměr zakřivení terénu
rtra m poloměr příčného zakřivení potrubí
rč m poloměr křivosti průhybové čáry
l m vodorovná vzdálenost dvou poměřovaných
bodů na potrubí
i - naklonění
ε - vodorovné poměrné přetvoření
h m výška zeminy v případě zasypaného potrubí,
tloušťka stěny potrubí
L m délka potrubí celého systému
Lc m vzdálenost mezi kompenzátory
ρ kg/m3 hustota zeminy
φ úhl. stupeň úhel vnitřního tření pro zásypový materiál použitý
na zaplnění výkopu
φ´ úhl. stupeň úhel kluzného tření mezi zásypovým materiálem a
stěnami výkopu
μ - součinitel vnitřního tření zásypového materiálu
μ´ - součinitel kluzného tření mezi zásypovým
materiálem a stěnami výkopu
8.3.2. Základy mechaniky zemin
8.3.2.1. Klasifikace zemin ve stavebnictví.

Zeminy se skládají z pevných částic, vody a vzduchových mezer. Z hlediska
stavebnictví se zeminy dělí podle velikosti pevných částic, a to na:
a) jemnozrnné (jednotlivé částice nelze spatřit pouhým okem)
- jíly (velikost částic do 0,002mm)
- hlíny (velikost částic 0,002 až 0,06mm)
U jemnozrnných částic není možné spatřit jednotlivé částice pouhým okem; velikost
části se určuje analýzou pomocí hydrometru (na základě rychlosti usazování části ve vodě).
116
b) hrubozrnné (velikost částic lze spatřit pouhým okem)

- písek (velikost částic 0,06 až 19mm)
- štěrk (velikost částic 19 až 60mm)
- valouny (velikost částic 60 až 300mm)
- balvany (velikost částic více než 300mm)
Hrubozrnné částice je možné zatřídit na základě přesání přes různě hrubá síta, čímž je
možné určit podíl částic v jednotlivých skupinách. Takto je rovněž možné určit, jsou-li v
zemině zastoupené částice stejné velikosti, či zda jsou zastoupené částice různých velikostí a
v jakém poměru.
Mimo toto spíše teoretické dělení existuje prakticky orientovaná klasifikace zemin
podle různých národních, oborových či firemních norem, kde jsou uváděny typické zeminy,
které se vystytují v praxi na daném území a kde jsou rovněž stanoveny jejich základní
parametry z hlediska schopnosti zhutnění.
Úhel vnitřního Poměr bočního tlaku

Typ zeminy: Hustota kg/m3
tření ke kolmému tlaku
Ornice 1450 22 0,33
Jíl 1900 14 až 22 0,33 až 0,4
Štěrk 1800 až 1900 33
Písek 1700 až 2100 22 0,33
Bahno 1500 až 1800 18
Zásypová zemina 1900 0,33
Tabulka 8-2 Vlastnosti zemin používaných pro zásyp
Příkladem je dělení je např. ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy, do
čtyřech tříd a 22 základních druhů. Třídy jsou takovéto:
A. Horniny (7 tříd podle pevnosti a zvětralosti)
B. Štěrkovité zeminy (4 třídy podle hrubosti zrn)
C. Písčité zeminy (7 tříd podle hrubosti zrn)
D. Soudržné zeminy (silty a jíly) (4 třídy podle plasticity)
Třída
Třída dle
Poř. Symbol dle dle
Typ zeminy ČSN 73
číslo ČSN 73 1001 ATV-
1001
A127
1 Hlína štěrkovitá MG F1 2.
2 Jíl štěrkovitý CG F2 3.
3 Hlína písčitá MS F3 3.
4 Jíl písčitý CS F4 4.
5 Hlína s nízkou až střední plasticitou ML - MI F5 3.
6 Jíl s nízkou až střední plasticitou CL - CI F6 4.
Hlína s vysokou až extrémní
7 MH – MV - ME F7 4.
plasticitou
8 Jíl s vysokou až extrémní plasticitou CH – CV - CE F8 4.
9 Písek dobře zrněný SW S1 1.
10 Písek špatně zrněný SP S2 1.
11 Písek s příměsí jemnozrnné zeminy S-F S3 2.
12 Písek hlinitý SM S4 3.
13 Písek jílovitý SC S5 4.
14 Štěrk dobře zrněný GW G1 1.
117
15 Štěrk špatně zrněný GP G2 1.

15 Štěrk s příměsí jemnozrnné zeminy G-F G3 2.
17 Štěrk hlinitý GM G4 3.
18 Štěrk jílovitý GC G5 3.
18 Skalní a poloskalní horniny - R1 až R5 1.
19 - R6 2.
Tabulka 8-3 Porovnání typů zeminy podle různých norem
Dalším příkladem je dělení, které uvažuje rovněž schopnost zhutnění: Čtyři skupiny
zemin jsou uvedeny v normě ATV A-127 (OENORM B 5012-1). Tyto skupiny lze uvažovat
pro zásyp a jsou definovány v tabulce v poslední kapitole. Skupina zemin podle této normy je
funkcí typu zeminy a hustoty zeminy, které spolu určují modul zeminy. Modul zeminy je
zatížení ve hloubce 1m, které udává tabulka v poslední kapitole.
Označení skupiny zemin Složení skupin zemin

Štěrky, směsi štěrku a písku
Skupina zemin 1 Písek, směsi písku a štěrku, minimálně 40 % částic větších
než 2,0 mm a maximálně 5 % půdního prachu.
Směsi štěrku a půdního prachu max. 15 % půdního prachu
Skupina zemin 2 Směsi štěrku a jílu max. 15 % jílu
Směsi písku a půdního prachu max. 15 % půdního prachu
Směsi jílu a písku max. 15 % jílu a méně než 40 % částic
větších než 2,0 mm.
Jako u skupiny 2, avšak množství půdního prachu nebo jílu
Skupina zemin 3
může být až 40 %.
Prachové nebo jílovité zeminy s nízkou až vysokou plasticitou
Skupina zemin 4
obsahujícím více než 40 % jemnozrnných materiálů
Tabulka 8-4 Rozčlenění zemin do skupin
Dále jsou uvedeny tabulky zatížení (modulů) pro skupiny zemin uvedených
v předcházející kapitole v hloubce 1m.
Standardní Proctorova hustota (při zhutnění

Skup. Redukční
v procentech)
zemin faktor
85 90 92 95 97 100 102
1 3,8 5,3 6,0 7,2 8,2 10,0 11,4 0,9
2 2,1 2,9 3,3 4,0 4,5 5,0 6,3 0,85
3 1,3 1,8 2,1 2,5 2,9 3,5 4,0 0,80
4 0,9 1,2 1,4 1,7 1,9 2,3 2,6 0,75
Modul zeminy je zatížení ve hloubce 1m, uvedený modul udává tato
tabulka.
Tabulka 8-5 modulů zásypové zeminy pro skupiny zemin v hloubce 1m a dlohodobé redukční faktory
Přepočet pro jinou hloubku zásypu je takovýto:

118
kde f = 0,4 a k je dlouhodobý redukční faktor, např. viz tabulka dole, nikoli poměr bočního
tlaku ke kolmému tlaku pro materiál zásypu. Tento vzorec se může použít i pro skupinu
zemin 3. a 4. v případě přítomnosti spodní vody. Pro skupiny zemin 1. a 2. se však musí pro
přítomnost spodní vody vzorec korigovat:
V případě, že zemina má hustotu, která není uvedena v tabulce, může se použít

přepočet:
Zatížení zásypem je zatížení trvalé. Zatížení zásypem je udáváno jako síla na jednotku
délky potrubí nebo na jednotku plochy potrubí. Pro nahodilá zatížení je uvedené vynásobeno
dynamickým součinitelem, který je funkcí hloubky výkopu a druhu provozu nahoře na
zemině, např. silnice, železnice, letiště. Vzorce jsou uvedeny v příslušných normách.
8.3.2.2. Charakteristické vlastnosti zemin

Zeminy tvoří buď dvoufázové prostředí, které se skládá ze zrn a z vody vyplňující
všechny póry, jinak řečeno jde o zeminy vodou saturované. Nebo tvoří trojfázové prostředí
složené ze zrn a z pórů vyplněných zčásti vodou a z části plynem (vzduchem) čili jde o
zeminy vodou nesaturované. Skalní horniny jsou složeny z pevné hmoty, která bývá
rozpukána. Zeminy ani skalní horniny netvoří tedy pevnou hmotu a jejich vlastnosti jsou od
pevných látek odlišné.
Zatížení zásypem závisí na těchto vlastnostech zeminy:
g. hustota zeminy (ρ)
h. úhel vnitřního tření pro zásypový materiál použitý na zaplnění výkopu (φ)
i. úhel kluzného tření mezi zásypovým materiálem a stěnami výkopu (φ´)
Z těchto hodnot lze vypočítat:
j. součinitel vnitřního tření zásypového materiálu
k. součinitel kluzného tření mezi zásypovým materiálem a stěnami výkopu
Součinitel μ' je vždy menší anebo roven μ. Rovnost platí za předpokladu, že použitý
zásypový materiál je homogenní.
l. Rankinův součinitel, tj. poměr bočního tlaku ke kolmému tlaku pro materiál zásypu,
dá se též vypočítat:
Účinek sypkých látek se projevuje podobným způsobem jako hydrostatický přetlak

kapaliny.
119
Obrázek 8-1 Vodorovná a svislá složka tlaku zásypu
Svislá složka však není úměrná hloubce uvažovaného místa od hladiny a je udána
Jansenovým vzorcem, beroucí ohled na tření materiálu mezi jednotlivými částmi a stěnou
potrubí:
kde
Proto je zatížení zásypem různé pro různé druhy zeminy. Z Jansenova vzorce lze
odvodit případy pro široký a úzký výkop.
8.3.3. Zatížení potrubí zásypem (nadložím)
8.3.3.1. Výkop
Jestliže se jedná o úzký výkop, pak Lt/D<2 a zároveň Ht/Lt>3,5. V ostatních

případech se jedná o široký výkop.
Pro úzký výkop teda platí, že zatížení na jednotku délky je:
,
kde
Pro široký výkop se s ohledem na sedání zásypu výpočet rozšíří na několik možností.
Více o uvedeném v normě ČSN EN 13480-6 „Kovová průmyslová potrubí“ Část 6.
„Doplňkové požadavky na potrubí uložené v zemi“.
Pro široký výkop platí, že na potrubá působí ještě boční síla, která se získá
vynásobením svislé síly Rankinovým součinitelem.
120
Obrázek 8-2 Řez výkopem
8.3.3.2. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou nesaturovanou

pro úzký výkop – výpočet napětí
jednotku plochy potrubí q. Zatěžovací síly Q a q získáme podle kapitoly zatížení zásypem
v této publikaci. Jde o mezní stav únosnosti.
Tíha násypu působí na jednotku plochy v jejím průmětu. Výslednice ve směru tíže je
tedy pv a příslušné složky ve směru normály a tečny meridiánu se určují podle obrázku:
Obrázek 8-3 Tíha násypu na trubku
Zjednodušíme zatížení na osamělou sílu, avšak v podélném směru spojitou počítanou

na jednotku délky trubky, označíme ji Q. Viz obrázek:
121
Obrázek 8-4 Trubka se zatížením Q
Potom moment na jednotku délky trubky M je závislý na úhlu α, není tedy po celém
obvodu stejný a je maximální, když α je rovná 0°.
Moment M(α) je maximální, když se alfa rovná 0°. Potom:

Mmax= 0,159.Q.Ds
Druhá, méně konzervativní metoda počítá se spojitým zatížením v příčném i podélném směru
trubky, podle obrázku:
Obrázek 8-5 Trubka se zatížením q
Mmax =0,122.q.Ds2
Napětí se pak vypočítá podle klasického vzorce:
Kde Z je průřezový modul, obdélníkového profilu s jednotkovou šířkou (tj. délka

trubky) a výškou totožnou s tloušťkou stěny trubky. Tedy h2/6.
Toto platí za předpokladu, že trubka není délkově omezena a že na jejich koncích
nejsou výztuhy nebo dna. Tlakové poměry jsou však po celé délce trubky stejné.
V případě, že do prvního, zde uvedeného vzorce dosadíme vztahy pro maximální
moment a průřezový modul, potom vyjde:
122

pro úzký výkop – příčná deformace a příčná tuhost
Je způsobena spojitým zatížením Q. Potom platí následující obrázek:
Obrázek 8-6 Trubka se zatížením Q
Na obrázku obrázku je příčná deformace průřezu potrubí označena y a poměrná příčná

deformace je označena yd=y/D. Dovolená hodnota pro poměrnou příčnou deformaci bývá
5%. Není zde tedy ani saturace vodou ani uložení do žlábku, kde by byla reakce spojitá
v ploše. Jde o mezní stav použitelnosti.
Příčná tuhost trubky se vypočítá jako podíl síly Q a příčné deformace průřezu trubky
y.
1
y  k. .Q.Ds3
EJ
kde b je jednotková délka trubky. Obecná příčná tuhost je pak:

Q 1 Eh 3
 .
y k 12 Ds3
Jmenovitá tuhost SN odpovídá minimální počáteční specifické kruhové tuhosti S0 z
řady 630, 1250, 2500, 5000, 10000 atd. Trubky se jmenovitou tuhostí menší než SN 1250
nejsou určeny pro přímé pokládání do země.
Počáteční specifická kruhová tuhost S0 se stanovuje normalizovanou zkouškou (ISO
7685) vyjádřená v N/m2.Specifická kruhová tuhost S je mírou odolnosti trubky proti stlačení.
Na 1m délky trubky vlivem vnějšího stlačení vyjádřená v N/m2, viz základní vzorce zde:
S=EJ/Ds3
Anebo jiný vzorec po dosazení za J, kde za b dosadíme jednotkovou délku:
kQ Eh 3
S 
y 12 Ds3
123

pro široký výkop – výpočet napětí
Obrázek 8-7 Trubka se zatížením q horizontálním i vertikálním
K ohybovému momentu od svislého spojitého zatížení můžeme příčíst ohybový

moment od vodorovného spojitého zatížení, které má stejný průběh jenže tento průběh je
posunut o 90°. Boční zatížení je menší, v počítaném místě má průběh opačně orientovaný,
takže výsledný moment je menší než pro úzký výkop.
Napětí vypočítáme stejným postupem jako v předchozích kapitolách.

s vytvarovaným ložem – výpočet napětí
Lože bývá tvořeno například pískem. Průběh momentu je dán dvěma vzorci. Pro
průběh v loži a mimo lože.
2
q D 
M    total  s  2U  K cos  2    sin   cos  cos 
2  2 
2
q D 
M    total  s  2U  K cos 
2  2 
Když U  2 sin    cos  1

a K    sin  cos
Jestliže známe moment, napětí vypočítáme stejným postupem jako v předchozích kapitolách.
124
Obrázek 8-8 Trubka se zatížením q a uložením v loži
8.3.3.6. Zatížení potrubí nadložím tvořeným zeminou vodou saturovanou

V případě uložení dálkového potrubí v zemině, která je saturována např. spodní vodou
(tj. např. v bažině) je potrubí z vnější strany zatížené hydrostatickým tlakem, který se vypočítá
klasickým vzorcem vynásobením hloubky uložení potrubí, hustoty vody, a gravitačního
zrychlení. Je proto též nutná kontrola stability potrubí vůči podtlaku a obvodového napětí,
zejména při tvorbě potrubní třídy. Uvedené vztahy jsou v kapitole o stabilitě.
8.3.3.7. Kombinace uvedených zatížení zeminou a tepelnou roztažností

V případě, že je potrubí namáháno tepelně, roztahuje se a vzniká třecí síla mezi
nadložím (většinou pískem) a povrchem trubky, která následně zabraňuje úplnému rozvinutí
tepelné expanze tak, uvnitř potrubí zůstává podélné napětí, které se řadí mezi sekundární.
Toto podélné napětí se vypočítá v úzkém výkopu jako
L
 x  c uc
h
8.3.3.8. Kombinace uvedených zatížení zeminou a vnitřního tlaku

Pro případ, že by se stala kombinace zatížení zeminou a vnitřním tlakem větším než
atmosférickým, postupuje se podle následujícího. Tato zatížení způsobují ve svých maximech
obvodové napětí opačné orientace a jejich kombinace (tj. rozdíl) vyvolává ve svých
maximech menší obvodová napětí.
V případě, že se dá organizačně zajistit, že potrubí bude v každé fázi stavby i provozu
potrubí vždy pod vnitřním tlakem, je možné brát se tak pouze zatížení od tohoto vnitřního
tlaku, jestliže způsobuje větší napětí než napětí od kombinace (tj. rozdílu) obou druhů
zatížení. Specifikace větší a menší je brána v absolutních hodnotách uvedených napětí.
V opačném případě se stěna potrubí dimenzuje na kombinaci (tj. rozdíl) obou druhů zatížení.
Ve většině případů se však uvedený předpoklad trvalé existence vnitřního tlaku zajistit
nedá. Potrubí proto musí být odolné jak vnitřnímu tlaku, tak zatížení zásypem. Jejich
kombinaci nepotřebujeme kontrolovat, neboť dává, jak již bylo řečeno, nižší napěťová
maxima.
125
8.3.4. Zatížení potrubí pohyby podloží
8.3.4.1. Předpokládané přetvoření vodou nesaturované zeminy např. na

poddolovaném podloží
Jestliže je potrubí vedeno v oblastech bývalých anebo současných hlubinných dolů,
musíme potrubí navrhovat tak, aby se ne poškodilo v případě, že dojde vlivem poddolování
k přetvoření zeminy. Tuto predikci provádí specialista, výstupem jeho činnosti jsou veličiny
pro přetvoření zeminy pro danou oblast. S těmito veličinami pracuje výpočtář potrubí. A jsou
to:
Typické veličiny přetvoření zeminy:
Pokles/ svislý posun
Vodorovný posun
Poloměr zakřivení terénu po přetvoření zeminy
Odvozené veličiny přetvoření potrubí
Naklonění i= Δs/l
Vodorovné poměrné přetvoření ε= Δv/l,
Dále je patrné, že změna naklonění terénu a poloměr zakřivení terénu jsou svázané, a
to v případě, jestliže platí podmínka, že potrubí vždy sleduje zakřivení terénu. V takovémto
případě je vazba dána tuhostí potrubí. Proto platí:
Rmin=ED/2sD
Tato zatížení vyvolávají podélná napětí v potrubí od přetvoření terénu za předpokladu,
že potrubí je zatíženo zeminou a vlastní vahou tak, že sleduje poklesy zeminy pod ním. Jedná
se o sekundární osová napětí:
d) Podélné napětí od vodorovného poměrného přetvoření terénu mezi osovými
kompenzátory
e) Podélné napětí od svislého zakřivení terénu
f) Podélné napětí od příčného vodorovného ohybu
Vzorce pro výpočet jednotlivých napětí jsou uvedeny dále:
8.3.4.2. Vzorce pro výpočet sekundárních osových napětí pro poddolovaná

území
Podélná napětí v potrubí od přetvoření terénu za předpokladu, že potrubí je zatíženo
zeminou a vlastní vahou tak, že sleduje poklesy zeminy pod ním.
1. Podélné napětí od vodorovného poměrného přetvoření terénu mezi kompenzátory
L
 x  c uc
h
2. Podélné napětí od svislého zakřivení terénu
Mějme trubku vetknutou na jednom konci a zatíženou ohybovým momentem na druhém
konci, pak napětí bude rovno:
M M .D
 x  0  0
Wt 2J
Trubka bude prohnuta ohybem. Jak známe z teorie, bude platit tato rovnice průhybové čáry:
1 M0

rč EJ
Nyní z uvedeného vzorce vyjádříme Mo a dosadíme ho do vzorce předešlého. Za
předpokladu, že potrubí je zatíženo zeminou a vlastní vahou tak, že sleduje poklesy zeminy
pod ním, je r=Rmin, kde je Rmin – minimální poloměr zakřivení zeminy. Potom vyjde:
126
3. Podélné napětí od příčného vodorovného ohybu

Podélné napětí od příčného vodorovného ohybu odvodíme stejnou úvahou, avšak počítáme,
že zakřivení bude ve vodorovné rovině:
Úhel odklonu počítaného směru přetvoření terénu od hlavní osy potrubí – α

Poloměr plné účinné plochy, tj. poloměr kruhové plochy, která je vyrubaná anebo jinak
vytvořená tak, aby bod na povrchu dosáhl největšího poklesu - r
2r 1 1
Příčné zakřivení - rtra  . .
 sin 2 cos  max
8.3.4.3. Zatížení potrubí podloží tvořeným zeminou vodou saturovanou

V případě uložení potrubí v zemině, která je saturována např. spodní vodou (tj. např.
v bažině) je působí na potrubí též vztlaková síla, která se vypočítá Archimédovým zákonem.
Jestliže je vztlaková síla větší než vlastní hmotnost potrubí (je to například plynovod), je
nebezpečí, že potrubí po určité době „vyplave“. Toto je nazývávo flotace. Z tohoto důvodu je
potrubí v určitých intervalech zatíženo, např. betonovými bloky.
Obrázek 8-9 Síly při flotaci
1. Chalupa A.: Navrhování ocelových konstrukcí, Vydavatelství ÚNM, Praha1882

Praha, 1856
Software, Inc, 1905
7. Höschl C.: Mezní plastické stavy, ČSVTS Praha, 1883
8. Höschl C.: Vliv teploty na napjatost a pevnost částí, ČSVTS Praha, 1886
127
10. Nayyar Mohinder L.: Piping Handbook, 7th Edition, McGraw-Hill, New York,
1900
č.2/1905
potrubí, Energetika č.11/1911
14. Pekař V.: Určení zkušebního tlaku pro plastová průmyslová potrubí, 1911,
www.tlakinfo.cz
15. Pekař V.: Mezní stavy U-kompenzátorů plastových průmyslových potrubí,
Energetika č.6/1912
17. www.tlak.kvalitne.cz/ Směrnice pro tlaková zařízení
18. www.ipotrubi.cz/file/11/nv26-1903.pdf NV218/1915 - současný PED
19. www.ipotrubi.cz/file/12/1914_68_eu_ped.pdf Nový PED v češtině
128
9. Vyhodnocování napětí a jiných mezních stavů únosnosti pro

potrubí z houževnatých materiálů

jednotky
smemos MPa membránové osové napětí od vnitřního tlaku
sA MPa napětí od zatížení způsobující MA
sB MPa napětí od zatížení způsobující MB
sC MPa napětí od zatížení způsobující MC
sD MPa napětí od zatížení způsobující MD
strv rea MPa napětí od zatížení trvalých (MA) v hodnotách
skutečných, nikoliv maximálních
d mm velikost zrna materiálu
C - materiálová konstanta
A, n - materiálové konstanty
m, b - exponenty závislé na creepovém mechanismu
Q J aktivační energie creepového mechanismu
k Boltzmannova konstanta
Tal s doba do dosažení teoretického poškození
t s čas
t1 s doba jednoho cyklu (při kterém je prováděno
měření)
ΔPi bar g vždy stejný nárůst velikosti tlaku s pořadovým
číslem i
Pmax bar g maximální dovolený tlak PS
σD MPa výpočtová únavová pevnost pro pulzující tah
(maximální dovolená)
2σa MPa rozkmit napětí (tj. 2 amplitudy napětí)
2σAD MPa rozkmit napětí odpovídající místu lomu
Wöhlerovy křivky
Δσi MPa každá jednotlivá změna napětí
Δσv MPa reprezentativní rozkmit napětí
Δσn MPa rozkmit napětí od návrhového zatížení
DF - celkové poškození únavou materiálu
L50 - střední výpočtová životnost
Lm maximální výpočtová životnost
neq - počet ekvivalentních zatěžovacích cyklů
ni - počet zatěžovacích cyklů vždy o stejném tlaku
či napětí (tj. jednotlivý stupeň) s pořadovým
číslem i
nc - celkový počet změn (zatěžovacích cyklů)
N - počet kmitů napětí
129

jednotky
N0 - počet kmitů odpovídající místu lomu
Wöhlerovy křivky
Ni - počet změn napětí o konstantní odpovídající
velikosti, které by způsobilo zlom
k - celkový počet změn napětí
γ1 - součinitel zohledňující vliv konstrukce
γ2 - součinitel časový
γfat - součinitel ekvivalentního namáhání
m - součinitel sklonu Wöhlerovy křivky
K - konstanta charakterizující vrub
9.2. Které materiály, vhodné pro výrobu potrubí, jsou

houževnaté?
Houževnatý materiál je takový, u něhož dochází porušením ke vzniku plastických
deformací a které mají prakticky stejné mechanické vlastnosti v tahu i tlaku. Patří sem
všechny kovy. Nepatří však do této skupiny litina.
I plastické hmoty (a to pouze v kaučukovitém stavu) můžeme zařadit mezi houževnaté,
avšak vzhledem k jejich vlastnosti nazvané viskoelasticita, je v této publikaci vytvořena
zvláštní kapitola pro vyhodnocování napětí a stability.
U těchto materiálů můžeme vlivem existence plastické oblasti využít přerozdělování
(redistribuci) sekundárního napětí (tj. například napětí způsobené tepelnou roztažností).
Z hlediska mezních stavů je v této kapitole popsáno hned několik z nich, ale pouze pro
houževnaté materiály, například: Pevnost potrubí (časově stálá) pro houževnaté materiály
včetně pevnosti s využitím plasticity, Pevnost potrubí za určitý čas, Stabilita vůči podtlaku
apod.
9.3. Vyhodnocování napětí a pružnostní analýza

9.3.1. Hypotéza Tau-max (Max3DShear)
Hypotéza je též nazývána podmínka pevnosti maximálních smykových napětí nebo
též Trescova či Guestova hypotéza, která hovoří, že mezního stavu pružnosti bude v bodě
zatíženého tělesa dosaženo, když maximální smykové napětí v tomto bodě dosáhne mezní
hodnoty nezávislé na napjatosti.
Rovnice pro Haighovu mezní plochu obdržíme z výše uvedených předpokladů. Pro
rovinnou napjatost (viz uvedené potrubní komponenty) obdržíme rovnice šesti přímek, které
tvoří mezní čáru.
Mezní čára má tedy tvar šestiúhelníka (jinak Trescova šestiúhelníka).
9.3.2. Hypotéza HMH (von Mises)

Tato hypotéza byla nezávisle formulována Huberem, von Misesem a Henckym.
Nazývá se též energetická, neboť stanoví, že k meznímu stavu dojde, když měrná deformační
energie změny tvaru při víceosé napjatosti dosáhne mezní hodnoty vyplývající z jednoosé
napjatosti.
130
Rovnice pro Haighovu mezní plochu obdržíme z výše uvedených předpokladů. Pro
rovinnou napjatost (viz uvedené potrubní komponenty) obdržíme rovnici elipsy, která je
opsaná Trescovu šestiúhelníku: viz obrázek.
Obrázek 9-1 Elipsa hypotézy HMH, opsaná Trescovu šestiúhelníku
Rozdíl mezi oběma podmínkami není příliš velký, pohybuje se od 0% do 15%. Obě
podmínky byly prověřovány experimentálně s tím, že výsledky ležely mezi oběma
podmínkami, proto považujeme obě hypotézy za stejně pravděpodobné.
9.3.3. Výpočet dovoleného napětí nezávislého na čase

Toto napětí se vypočítává z pevnosti materiálu a z meze kluzu materiálu při různých
teplotách. Jestliže tyto vlastnosti materiálů nejsou závislá na čase, dovolené napětí též není
závislé na čase. Nepatří sem tedy pevnostní vlastnosti a materiály, kde tato časová závislost
existuje, například tečení a kríp. Tečení a kríp se existuje u některých kovů za vyšší teploty
anebo i u plastů v daleko širším teplotním rozsahu. Avšak v tomto hodnocení napětí
předpokládáme, že se kríp nerozvíjí.
Dovolené celkové membránové namáhání nezávislé na čase je tedy menší z hodnot
vypočítané z meze kluzu vydělené bezpečnostním koeficientem 1,5 nebo pevnosti materiálu
dělené bezpečnostním koeficientem 2,4. Toto dovolené namáhání označíme f. Uvedené však
platí pouze pro houževnaté materiály.
V dalším uvádíme tabulku, kde jsou uvedeny koeficienty bezpečnosti pro jednotlivé
houževnaté materiály tak, jak je uvádějí některé technické normy:
Koeficient Koeficient
Materiál potrubí Technická norma
bezpečnosti 1. bezpečnosti 2.
Oceli dle PED ČSN EN 13480 1,5 2,4
Hliník čistý ČSN EN 13480-8 1,5 -
Hliníkové slitiny ČSN EN 13480-8 1,5 2,4 až 3,0
131
Oceli, válcový plášť ČSN 690010 1,6 2,6

Ocelolitina, válcový plášť ČSN 690010 2,0 3,2
Oceli, kulové dno ČSN 690010 1,5 2,4
Tabulka 9-2 Koeficienty bezpečnosti
Koeficient bezpečnosti 1. pro odvození dovoleného napětí je brán z meze kluzu materiálu.
Koeficient bezpečnosti 2. pro odvození dovoleného napětí je brán z pevnosti materiálu.
9.3.4. Vyhodnocení napětí od trvalých zatížení

Zde se jedná o primární osová napětí. Platí zde vztah:
smemos+ 0,75. sA=< f
který je dále znázorněn gaficky na ose. Modře je znázorněna pravá strana nerovnic, červeně je
znázorněna strana levá. Grafická znázornění je možné otevřít na celou obrazovku na této
stránce dole.
Obrázek 9-2 Schema napětí od trvalých zatížení
9.3.5. Vyhodnocení napětí od občasných ev. mimořádných zatížení
Jedná se zde o primární osová napětí, zvětšená o hodnoty uvedené v kapitole. Potom
zde platí vztah:
smemos+ 0,75. sA+0,75. sB=< k.f

který je dále znázorněn graficky na ose:
Obrázek 9-3 Schema napětí od občasných a mimořádných zatížení
k - je zde součinitel současnosti občasných a mimořádných zatížení.

132
9.3.6. Vyhodnocení rozkmitu napětí od teplotní dilatace

Jedná se zde o sekundární osová napětí. Platí zde vztah:
sC=< fa
Obrázek 9-4 Schema napětí od teplotní dilatace 1.
když nevyhoví, může též platit vztah:
smemos+ 0,75. sA+ sC=< f+fa
Obrázek 9-5 Schema napětí od teplotní dilatace 2.
Jiné pojetí povoluje alternativně vztah:

sC=< fa+f - strv rea
kde strv rea znamená napětí od zatížení trvalých podle kapitoly 6.1., ale v hodnotách skutečných
(doposud jsme posuzovali hodnoty maximální)
Uvedené je dále znázorněno gaficky na ose:
133
Obrázek 9-6 Schema napětí od teplotní dilatace ASME
9.3.7. Vyhodnocení napětí od pohybu podpěry

Zde se jedná o sekundární osová napětí. Platí zde vztah:
sD=< 3.f
Obrázek 9 -7 Schema napětí od pohybu podpěry
9.4. Pevnost závislá na čase

9.4.1. Výpočet potrubí s krípem
9.4.1.1. Teoretický úvod

Kríp patří do poruchového modelu, kde se uplatňuje časová degradace materiálu. Kríp
(tečení) je termín, který popisuje pomalý růst deformace pevného materiálu, vznikající pod
konstantním zatížením. To nastává následkem dlouhého vystavení napětí, které jsou pod mezí
kluzu nebo mezí pevnosti materiálu. Kríp (tečení) závisí na napětí v materiálu a na teplotě.
Nejhorší jev v materiálech, které byly vystaveny teplu pro dlouhá období, a to blízko bodu
tání. Kríp (tečení) je monotónně rostoucí s funkcí teploty.
Krípová deformace je funkce druhu materiálu, doby expozice, teploty a napětí. V
závislosti na velikosti napětí a jeho trvání, se deformace může stát tak velkou, že díl
konstrukce již nemůže vykonávat svou funkci. Prakticky každý materiál bude mít krípové
deformace při teplotách blížících se teploty jeho tavení.
Krípové deformace jsou důležité nejen v systémech, kde jsou vysoké teploty jako v
jaderných elektrárnách, proudových motorech a výměnících tepla, ale také v designu četných
134
každodenních objektů. Stárnoucí skleněná okna jsou často chybně uváděny jako příklad
tohoto fenoménu: Kríp (tečení) u skla se vyskytuje při teplotách kolem 500°C. Příklad
aplikace umocněné krípové deformace je design wolframového vlákna žárovky. Propadávání
vlákna mezi jeho podporami se zvyšuje kvůli krípové deformaci způsobené vlastní vahou
vlákna. Jestli nastane příliš mnoho deformace, přilehlé závity se navzájem dotknou a
způsobují elektrické krátké spojení a místní přehřívání, které rychle vede k selhání vlákna.
Tělísko geometrie a podpory jsou navržené k tomu, aby omezily napětí způsobené váhou
vlákna, a zvláštní slitina wolframu s malým množstvím kyslíku uvězněného v krystalu
zpomaluje rozvoj krípu.
Stadia krípu:
I. V počátečním stavu, známém jako primární kríp (tečení), je rychlost deformace relativně
vysoká, ale zpomaluje se.
II. Rychlost deformace nakonec dosahuje minimum a stává se konstantní. Toto je známé jako
sekundární kríp (tečení) ustáleného stavu. Tento stupeň je nejvíce prozkoumán. Pro
toto sekundární stadium krípu je charakteristická konstantní krípová deformační
rychlost. Závislost napětí a rychosti deformace závisí na krípovém mechanismu.
III. Ve třetím stupni krípu se rychlost deformace exponenciálně zvyšuje. Začínají se
projevovat lokální poruchy a zmenšuje se plocha průřezu až do lomu
Obrázek 9-8 Stadia krípu
Všeobecná rovnice krípu:
Zjednodušením pro druhé stadium získáme Nortonův vztah:
Princip výpočtu ve výpočtářských normách krípu spočívá v uvedených případech ve

snižování pevnosti materiálu koeficientem závislým na životnosti. Výpočtem je tedy
kontrolováno, zda předložený návrh vyhoví anebo ne.
Závislost deformace na čase při konstantním zatížení je dána křivkou nahoře. Pro
naše úvahy však potřebujeme jiný typ výpočtu: Potřebujeme vypočítat jak dlouho a s jakou
pravděpodobností vydrží určité rizikové místo. Potřebujeme určit bezpečnou střední a
maximální výpočtovou životnost uvedeného rizikového místa. Pro takovýto výpočet je třeba
získat zatěžovací spektrum a spektrum pevnosti určitého materiálu.
9.4.1.2. Pevnostní výpočet kovových potrubí

Normalizovaný výpočet krípu uplatněný v harmonizovaných normách k Pressure
Equipment Directive.
135
V případě vysokých teplot je nutno korigovat výpočtové dovolené namáhání

hodnotami krípu. Tyto hodnoty se odečtou z materiálového listu pro zadanou teplotu TS a
počet hodin odvozených v předchozím.
Dovolené namáhání v oblasti tečení fcr použité pro výpočet při statickém zatížení
bude:
kde SFcr je součinitel bezpečnosti, který závisí na čase a musí být v souladu s následující
tabulkou:
Materiál Čas T v Koeficient

Technická norma
potrubí hodinách bezpečnosti SFcr
200 000 1,25
oceli ČSN EN 13480 150 000 1,35
100 000 1,50
Koeficient bezpečnosti SFcr pro odvození dovoleného napětí je brán z meze krípu
materiálu. Není-li životnost specifikována, použije se střední hodnota meze pevnosti při tečení
pro 190 000h. V případech, kde nejsou hodnoty pro 190 000 h specifikovány v materiálových
normách, se použije střední hodnota meze pevnosti při tečení pro 150 000 h nebo 100 000 h.
V případech, kde je životnost specifikována pro méně než 100 000 h, se použije jedna
z následujících metod:
a) Není-li zajištěn monitorovací systém životnosti, musí být součinitel bezpečnosti roven
1,5 a použije se na střední hodnotu meze pevnosti při tečení pro příslušnou životnost,
nejméně 10 000 h.
b) Je-li zajištěn monitorovací systém životnosti, může se specifikovat součinitel
bezpečnosti 1,25, vzhledem ke střední hodnotě meze pevnosti při tečení pro příslušnou
životnost, nejméně 10 000 h.
V žádném případě nesmí být překročena mez tečení 1% (střední hodnota) pro 100 000 h.
9.4.2. Koroze a eroze a výpočet potrubí s nimi
9.4.2.1. Koroze – základní pojmy

Koroze je samovolné, postupné rozrušení kovů či nekovových organických i
anorganických materiálů (např. horniny či plasty) vlivem chemické nebo elektrochemické
reakce s okolním prostředím. Může probíhat v atmosféře nebo jiných plynech, ve vodě a
jiných kapalinách, zeminách a různých chemických látkách, které jsou s materiálem ve styku.
Toto rozrušování se může projevovat rozdílně; od změny vzhledu až po úplný rozpad
celistvosti. Koroze je způsobena vlivem elektrochemickým. Hlavním činitelem koroze je
kyslík, resp. hydroxydová skupina (OH), dále anionty vzniklé z kyselin (CO3, Cl, NO2, SO4
apod.) Vodíkové ionty kyselin se nahrazují ionty kovu, čímž vznikají soli.
Korozí se rozumí samovolné vzájemné působení mezi prostředím a materiálem, které má za
následek znehodnocování materiálu.
136
9.4.2.2. Erozní opotřebení – základní pojmy

Opotřebení je eroze materiálu pevného tělesa působením dalšího pevného tělesa.
Studiu procesu opotřebení se věnuje část vědní disciplíny „tribologie“. Možno definovat
několik druhů opotřebení:
1. Abrasivní opotřebení (opotřebení otěrem)
2. Adhesivní opotřebení
4. Erozní opotřebení
5. Speciální druhy opotřebení: např. fretting a pitting
Jako opotřebení není brán úbytek materiálu způsobený plastickou deformací, kavitací a
korozí, kde není splněna podmínka působení dalšího pevného tělesa.
Opotřebení může být také definován jako proces, v kterém interakce povrchů pevných těles
má za následek rozměrovou ztrátu pevného tělesa. Mezi pevnými tělesy může být různé
pracovní prostředí např. kapalina, plyn, jiná pevná látka, která může nebo nemusí sloužit jako
mazivo. U porubí se projevuje nejvíce eroze.
Erozní opotřebení je ztráta materiálu z důvodu mechanické interakce s dalšími
drobnými pevnými objekty, které bývají unášeny kapalinou nebo plynem. Mění se tak
rozměry a i funkčnost výrobku.
Typickým příkladem je opotřebení potrubí, kdy vzduch dopravuje nějaký sypký
materiál. Dalším příkladem je parovod, který bývá opotřebován spoustou drobných kapiček
vody.
9.4.2.3. Pevnostní výpočet

Korozní/erozní přídavek se určuje pro celou životnost tlakového zařízení na základě
předpokládaného vlivu prostředí.
Pro uhlíkatou ocel a pro životnost 19let jsou korozní přídavky specifikovány v tabulce na
konci. Pro ostatní materiály a pro erozi se přídavky určí individuálně, na základě korozních
nebo erozních zkoušek nebo na základě údajů v literatuře.
Pevnostní výpočet pro danou životnost se provádí jako by potrubí bylo zkorodováno
nebo opotřebeno erozí. Takovýto výpočet však ukazuje situaci až na konci životnosti zařízení.
9.4.3. Únavový lom a výpočet potrubí s cyklickým zatížením
9.4.3.1. Úvodní teorie

Převážná většina strojů a zařízení je při svém provozu podrobena působení časově
proměnných sil jinak řečeno cyklickému namáhání, které způsobuje degradaci materiálu,
obecně známou jako „únava materiálu“. Jednoduchým experimentálním zařízením určil již v
roce 1870 A. Wöhler závislost amplitudy napětí na počtu únavových cyklů do lomu, tj.
Wöhlerovu křivku. Této charakteristiky se užívá dodnes. Uvedená křivka platí tam, kde
cyklické změny v tlaku, teplotě a vnějším zatížení mohou způsobit poškození únavovými
trhlinami při úrovních, které jsou nižší než použité úrovně pro statické návrhové podmínky.
Avšak reálné podmínky zatížení nemají harmonický, ale stochastický charakter. Pro praktické
účely je nejdůležitější oblast nižších napětí a vyššího počtu cyklů. Proto mohou být
Wöhlerovy křivky uspořádány různými způsoby.
a) na šikmou část navazuje tzv. prahová hodnota, tento přístup zanedbává nepříznivý
vliv velkého počtu cyklů a rozkmitů menších.
b) Časová pevnost bez omezení o jednotném sklonu
c) Wöhlerova křivka bilineární, dovolující přihlédnout k vlivu velkého počtu cyklů o
rozkmitu menším, než je prahová hodnota
137
d) Wöhlerova křivka trilineární - na bilineární část navazuje prahová hodnota.

Mezi vlivy, které působí na únavovou únosnost, počítáme:
1. rozkmit napětí,
2. koncentrace napětí vyvolaná hlavně vrubovými účinky, které souvisí
s konstrukčními detaily
3. počet cyklů na různých úrovních napětí, který je dán zatěžovacím spektrem
tvořeným náhodnými provozními zatíženími.
Tyto tři vlivy jsou pro stanovení únosnosti při únavě rozhodující. Vlivy ostatních parametrů
jsou podstatně méně významné. Proto většina normalizovaných zavádí poznatek, že šíření
trhlin a počátečních defektů, jež se ve skutečném provedení konstrukce vždy vyskytují, je
spojeno hlavně s rozkmitem napětí, zatímco vliv maximálního napětí je ve skutečnosti méně
významný.
Únavový lom je výsledkem mikroskopických procesů probíhajících ve struktuře
materiálu. Postupné rozrušování kovu při proměnlivém zatěžování má nevratný kumulativní
charakter, které se navenek projeví až v samotném závěru únavového procesu růstem
makroskopické trhliny a končí únavovým lomem. Viz obr. dole.
Na uvedeném obrázku jsou znázorněna všechna tři stadia porušení materiálu únavou:
i. Stadium změny mechanických vlastností materiálu
ii. Stadium nukleace trhlin
iii. Stadium šíření trhlin až do lomu
Obrázek 9-9 Znázornění všech stádií porušení materiálu únavou
Podle počtu zatěžovacích cyklů, jež vedou k únavovému lomu, rozlišujeme

málocyklovou únavu a mnohocyklovou únavu. Pro mnohocyklovou únavu je charakteristické,
že k porušení postačuje relativně nízká úroveň napětí, ale potřebný počet cyklů zatížení je
řádově 105 a větší. Naopak pro málocyklovou únavu jsou příznačná vysoká napětí přesahující
opakovaně mez kluzu, v důsledku čehož vynikají velké plastické deformace. Počet cyklů
nepřesahuje počet 104.
Velice častou příčinou vysokého počtu zatěžovacích cyklů jsou provozní vibrace
vznikající v důsledku přítomnosti budícího zdroje, což jsou nejčastěji točivé stroje. Mimo
známou otáčkovou frekvenci točivých strojů se mohou v systémech také generovat tlakové
pulzace při kmitání vodního sloupce, pokud systém není dokonale odvzdušněn, k vodním
rázům při změněn skupenství dodávané kapaliny (voda - pára), popřípadě ke kavitaci.
Tepelná únava. Hlavním rysem degradačního mechanismu tepelné únavy je, že nemá
etapu nukleace vad a mikrotrhlinky vznikají během několika málo prvních cyklů. To je
138
způsobeno velkým teplotním a následně deformačním gradientem na povrchu tělesa při

teplotních šocích. Významu tento mechanismus nabývá při teplotním rozdílu větším jak
150°C mezi médiem a stěnou. Charakteristickým rysem tepelné únavy je častá změna teploty
vyvolávající častou změnu napětí, což může vést až k nukleaci defektu ve velmi krátkém čase.
Mezi čtyři nejdůležitější teplotní zatížení patří:
- teplotní rozvrstvení (rozložení) po průřezu na vodorovných úsecích potrubí
- teplotní spád ve směru osy potrubí
- míchání teplého a studeného média v T-kusech
- teplotní šoky a častá změna teploty (odstavení, najíždění)
Příklad konkrétní Wöhlerovy křivky pro materiál jakosti 11910 uvedený na dole je
převzat z literatury viz příslušná kapitola.
Obrázek 9-10 Skutečná Wöhlerova křivka pro materiál jakosti 11910
9.4.3.2. Pevnostní výpočet

Ve zmíněných harmonizovaných normách, mezi nejznámější patří ČSN EN 12952
Vodotrubné kotle a pomocná zařízení, ČSN EN 13445 Netopené tlakové nádoby a ČSN EN
13480 Kovová průmyslová potrubí, je uvedena nutnost výpočtu pro cyklické namáhání, tj.
výpočet únavové únosnosti pro větší počet cyklů než je 500.
Jestliže se jedná o harmonické rezonanční kmitání, které nelze odstranit, potom
počet vždy přesáhne určený limit a je nutný výpočet.
Cyklické změny v tlaku a teplotě a ve vnějším zatížení mohou způsobit poškození
únavovými trhlinami, které jsou nižší než použité úrovně pro statické konstrukční podmínky.
Analýza bere v úvahu velikost a frekvenci všech specifikovaných zatěžovacích podmínek a
zajistit, že pro každé zatížení je dovolený počet cyklů Ni potrubí větší než počet
předpokládaných zatěžovacích cyklů ni a kumulativní únavové poškození pro všechny tyto
podmínky nepřekročí 1,0.
Princip výpočtu na únavovou únosnost spočívá v určení ekvivalentního počtu
zatěžovacích cyklů a jeho porovnání s dovoleným počtem zatěžovacích cyklů odvozeném
z Wöhlerovy křivky. V případě neodstraněného harmonického rezonančního kmitání se bere
počet cyklů nutných do utlumění kmitání zjištěných harmonickou analýzou. Ekvivalentní
počet zatěžovacích cyklů se vypočítá podle vzorce:
Dovolený počet zatěžovacích cyklů je odvozen z Wöhlerových křivek uvedených

v příslušných normách. Tento počet dovolených cyklů je korigován konkrétní konstrukcí. A
to zejména:
139
- součinitel vlivu konkrétního tvaru potrubí,

- součinitel vlivu tloušťky stěny potrubí,
- součinitel vlivu určující výpočtové teploty.
Tyto součinitelé jsou definovány též v jednotlivých normách.
9.4.3.3. Životnostní výpočet

Potřebujeme vypočítat jak dlouho a s jakou pravděpodobností vydrží určité rizikové
místo. Potřebujeme určit bezpečnou střední a maximální výpočtovou životnost uvedeného
rizikového místa.
Teoretické zákonitosti pro odvození s využitím ČSN 731401
Odvození součinitele ekvivalentního namáhání. Rozkmit napětí lze stanovit z extrémních
hodnot zatížení. Platí
Výpočtovou únavovou pevnost pro půlzující tah lze brát
Vzorec Wöhlerovy křivky lze napsat
kde m = 3,5 odpovídá úhlu sklonu Wöhlerovy křivky

Pro konkrétní křivku lze psát:
Z toho plyne součinitel časové pevnosti
Součinitel (gama)fat slouží k přiřazení jistého ekvivalentního namáhání, získaného ze

složitého nepravidelného skutečného namáhání. Součinitel je závislý na poměru běžného
provozního a návrhového zatížení, avšak při jeho podrobnějším výpočtu existují způsoby
přesnějšího stanovení dovoleného namáhání.
Jednou z nich je hypotéza Pamgrena a Minera, jež je založena na představě, že
každá jednotlivá změna napětí, jejíž Ni násobné opakování by způsobilo lom. Při počtu
k vstupních změn napětí o četnosti ni se poškození kumulují (sečítají) a lom lze očekávat při
kde ni jsou četnosti a Ni mezní četnosti jednotlivých stupňů.

Wöhlerova křivka je dána vztahem
Kde K = N0.(sigma)Dm1 je konstanta charakterizující příslušný vrub. Zavedeme-li součinitel

zatížení jako poměr
pak platí
140
kde nc= suma ni je celkový počet změn po dobu života konstrukce.

Potom vyjde
Z toho vyjde součinitel ekvivalentního namáhání
m = 3,5 exponent sklonu Wöhlerovy křivky

Odvození počtu cyklů do poruchy. Rozkmit napětí lze stanovit z extrémních hodnot
zatížení. Platí
Vzorec Wöhlerovy křivky lze napsat
Zde je uvedena rovnice, z které je možno odvodit počet cyklů vedoucích s určitou
pravděpodobností k poruše. Tyto cykly odpovídají určité výpočtové životnosti podle
dosazených hodnot.
Celkové poškození únavou. Jestliže jsme naměřili počty cyklů v jednom velkém
zatěžovacím cyklu a víme čas, za jaký tento velký zatěžovací cyklus proběhne a máme
zároveň celkový počet cyklů N. Celkové poškození únavou materiálu DF je potom:
Jestliže jsme spočítali celkové poškození při únavě DF v jednom velkém zatěžovacím
cyklu a víme čas, za jaký tento velký zatěžovací cyklus proběhne, můžeme vypočítat střední
výpočtovou životnost. Čili:
Pro výpočet Lm použijeme odpovídající hodnoty zlomu Wöhlerovy křivky.

Teoretické zákonitosti pro odvození s využitím ČSN EN 12952-3 a ČSN EN12953-4.
Jde o dvojici norem, kde je oddělený výpočet únavy a krípu kotle pro výrobu a pro provoz.
První norma je harmonizovaná k PED, a proto se výpočet krípu může pohybovat jen v rámci
PEDu. Druhá norma se však zabývá výpočty životnosti z hodnot získaných při provozu
zařízení. Uvedená norma uvádí odpovídající poškození únavou pro každou třídu i,k cyklů
zatížení. Tedy nárůst poškození únavou je
Kde nik je počet roztříděných cyklů účinků provozního zatížení ve třídě i, k

Nik je dovolený počet cyklů účinků zatížení ve třídě i, k odvozené z Wöhlerovy
křivky pro křivku odpovídající požadované výpočtové životnosti.
141
Celkové poškození od únavy je
Kde DFrse je poškození únavou způsobené zbylou posloupností lokálních extrémů (RSE)
Získání a zpracování provozního zatížení a jeho účinků:
Vstupní údaje. Výpočet je založen na naměřených hodnotách teploty, rozdílu teploty,
tlaku, poměrné deformace, posuvu atd., tedy hodnot, z nichž lze přímo vypočítat hodnoty
skutečného namáhání. Tyto hodnoty se určují v krátkých časových úsecích a zpracovávají se
pomocí automatizovaného záznamu dat. Další krok je ten, že se vhodným programem
z naměřených hodnot vypočítá namáhání ve vytypovaných rizikových bodech, a to pro každý
časový úsek.
Určení cyklického zatížení se neprovádí, jestliže počet různých zatěžovacích cyklů
všech zdrojů je menší než 1000.
Základní cyklus je definován v následujícím obrázku. Počet základních cyklů se určuje
podle grafu nahoře. Vložené cykly jsou způsobeny pravidelným poklesem provozních hodnot
způsobené technologií a jejich dorovnávání větrem, nejsou-li instalovány v hale nebo v jinak
způsobeném větrovém stínu. Dále jsou způsobeny i jevy, které se vyskytují při poruše tlakové
sestavy únikem tlaku způsobeným netěsností a jeho pravidelným dorovnáváním kmitáním
potrubní větve.
Obrázek 9-11 Základní cyklus napětí v potrubí
Potřebujeme vypočítat jak dlouho a s jakou pravděpodobností vydrží určité rizikové

místo. Potřebujeme určit bezpečnou střední a maximální výpočtovou životnost uvedeného
rizikového místa.
Definování a ukládání extrémů. Takto počítaná únava není závislá na době, po kterou
napětí působí nebo na době mezi dvěma extrémy namáhání. Extrémy namáhání je třeba zjistit
a chronologicky zaznamenat. Po každém měření a výpočtu namáhání určíme z posledních tří
hodnot, zda předposlední hodnota nebyla lokálním extrémem. Je nutno ukládat naměřené
hodnoty s jejich extrémy včetně data a času.
Vyloučení extrémů souvisejících s cykly malých zatížení. Velký počet malých změn
nezpůsobuje únavu materiálu a může být vyloučen. Leží-li hodnota posledního extrému mezi
hodnotami předposledního a předpředposledního extrému a je-li rozdíl mezi předposledním a
předpředposledním extrémem menší než určený elastický rozkmit, potom poslední a
předposlední extrémy mohou být vypuštěny z dané posloupnosti.
Určení cyklů zatížení. Jako základní postup ke zpracování takto chronologicky
získaných záznamů extrémů napětí musí být použita metoda párových rozkmitů (range pair).
Na této metodě je založena metoda stékání deště (rain flow method), tato metoda může být
použita také. S těmito metodami je ve shodě tvrzení, že se cyklus zatížení uskuteční, pokud se
hysterezní smyčka udávající závislost napětí na poměrné deformaci uzavře. Z posloupnosti
lokálních extrémů určíme, zda se cyklus napětí uzavře či nikoli.
142
Obrázek 9-12 Schematické znázornění určení cyklů zatížení
I když je rozkmit poměrné deformace a namáhání přerušen menším rozkmitem

v opačném směru, tento malý rozkmit způsobí uzavření hysterezní smyčky. Potom oba
zmíněné extrémy tvoří cyklus zatížení.
Zbylá posloupnost lokálních extrémů (RSE). Posloupnost, která obsahuje neuzavřené
cykly zatížení, se nazývá „zbylá posloupnost lokálních extrémů - RSE“. RSE se vždy skládá
z kmitu s rostoucí amplitudou, po kterém následuje kmit s klesající amplitudou. Při
automatizovaném zpracování je možno ukládat pouze aktuální RSE. Únava materiálu
způsobená RSE nemůže být započtena stejným způsobem jako únava celými cykly zatížení.
Může být i zanedbána.
Obrázek 9-13 Příklad určení cyklů zatížení
Konečné zpracování. Jako výsledek dostaneme tabulku hodnot rozkmitu napětí v

jednotlivých stupních, ke kterým jsou přiřazeny jejich četnosti. Mohou být přiřazeny i
v jednotlivých skupinách podle teploty. Kromě hodnot v tabulce je nutno ještě vyhodnotit:
celkový počet změn, který je součtem jednotlivých četností, rozkmit napětí stanovený z
extrémních hodnot zatížení. Dále je nutno vypočítat rozkmit napětí od návrhového zatížení.
Z uvedených hodnot můžeme např. získat součinitel ekvivalentního namáhání
143
Odolnost konstrukce proti únavě. Odolnost konstrukce proti únavě je daná

Wöhlerovou křivkou. Wöhlerova křivka nemůže být určována výpočtem z jiných
mechanických vlastností materiálu. Je výhradně výsledkem zkoušek. Základní podmínkou
hodnocení únavových vlastností je statistické zpracování únavových zkoušek. Souborem dat
v logaritmických souřadnicích je proložena pomocí regresní analýzy přímka a a dále je určeno
horní a dolní omezení oblasti přímkami b. viz obr pod. V uvedené normě (viz
literatura) reprezentuje přímka b pravděpodobnost bezporuchového stavu na úrovni 95%,
Gaussova rozdělení pravděpodobnosti to představuje Bezpečnou výpočtovou životnost (Lb).
My však v této úvaze potřebujeme získat Střední výpočtová životnost (L50) a Maximální
výpočtová životnost (Lm). Střední výpočtová životnost (L50) tak odpovídá křivce a a
Maximální výpočtová životnost (Lm) tak odpovídá křivce b avšak z druhé strany křivky a.
Z rozboru experimentálních hodnot vyplývá:
a) Pro počet cyklů 104 až 106 v grafu v dvoulogaritmickém vyjádření dobře vystihuje
závislost veličin přímka.
b) Při počtu cyklů větším než 106 je pokles Wöhlerovy křivky standardních vzorků
velmi nepatrný. Přitom však rozptyl výsledků zkoušek v této oblasti vysokých počtů cyklů
bývá značný, neboť v oblasti malých rozkmitů napětí se vyskytuje mnoho nešířících se
únavových trhlin, které sice vznikly, ale nedospěly do labilního stavu. U skutečných těles
s větším rozměrem a složitějším obrazcem vlastních pnutí a různým stupněm efektnosti se
naopak ukazuje, že mezní křivka životnosti stále klesá i při vysokém počtu cyklů
Obrázek 9-14 Zpracování únavových zkoušek
Možno tedy konstatovat, že Wöhlerova křivka je získávána experimentálně a je

výhradně výsledkem zkoušek. Základní podmínkou hodnocení únavových vlastností je
statistické zpracování únavových zkoušek. Souborem dat v logaritmických souřadnicích je
proložena pomocí regresní analýzy přímka a dále je určeno horní a dolní omezení oblasti
přímkami.
144
Zde je uvedena rovnice, z které je možno odvodit počet cyklů vedoucích s určitou
pravděpodobností k poruše. Tyto cykly odpovídají určité výpočtové životnosti podle
dosazených hodnot.
Všechny hodnoty z uvedeného vzorce jsou již určeny.
9.4.4. Křehký lom a ochrana proti němu
9.4.4.1. Materiálová křehkost

Pevnostní vlastnosti materiálů se při snižování pracovní teploty nesnižují. U některých
typů ocelí (např. nízkouhlíkových, nízkolegovaných apod.) dochází v tzv. přechodové teplotní
oblasti k prudkému snížení plastických vlastností. Původně plastická ocel přechází, při
snižování teploty, do křehkého stavu. Tím, za určitých podmínek, vzniká nebezpečí křehkého
lomu. Rizika pro vznik křehkého lomu jsou:
1. Vysoká rychlost zatěžování, rázy.
2. Velká tloušťka materiálu
3. Teplota pod přechodovou oblastí materiálu
4. Existence mikrotrhliny kolmo na hlavní napětí
5. Koroze
Křehký lom je náhlý nestabilní lom, který nastává při nominálním napětí, které je
nižší než makroskopická mez kluzu. Patří mezi mezní stavy konstrukce, kdy v důsledku
nejrůznějších příčin ztrácí konstrukce plnit funkci, pro kterou je určena. Problematiku
křehkého lomu řeší tzv. lomová mechanika. Výsledkem rozvoje lomové mechaniky jsou
samostatné normy pro destruktivní zkoušení materiálů používaných pro výrobky, které pracují
při nízkých teplotách, výrobkové normy pro taková nízkoteplotní zařízení,
kryogenická potrubí.
Křehký lom se šíří kolmo na směr většího hlavního napětí, tedy u potrubí je to kolmo
na směr obvodového napětí, tedy na stěně potrubí ve směru osy. Rychlost šíření křehkého
lomu je rovná rychlosti šíření zvuku v daném materiálu, z kterého je potrubí vyrobeno.
Protože rychlost poklesu tlaku v potrubí bývá nižší než rychlost šíření křehkého lomu, proto
se křehký lom šíří až k nějaké překážce. Může tak zničit celé potrubí v jediném okamžiku.
9.4.4.2. Eliminace křehkého lomu

Hlavní eliminace křehkého lomu spočívá ve výběru materiálu. Musí být použitý
materiál, který je v souladu s ČSN EN 13 480-2 Kovová průmyslová potrubí, část 2.
Materiály. V normě jsou uvedeny i nejnižší teploty pro použití materiálů v tlakových
sestavách. Dále musí být dodrženy minimální požadavky na nárazovou práci (v J) anebo
vypočítanou vrubovou houževnatost (v J/cm2), při stanovených teplotách. Pro nízké teploty
musí být prokázáno dodržení hodnoty vrubové houževnatosti stanovené harmonizovanou
normou a provedené pro teplotu TS. Pokud podle jiných kritérií nejsou požadovány jiné
hodnoty, které je nutné brát v úvahu, považuje se ocel za dostatečně tažnou, aby vyhověla
hodnotám menším než 14 % a její nárazová práce při zkoušce rázem v ohybu měřená na
zkušební tyči s V vrubem podle ISO není menší než 27 J (eventuálně 40J) při teplotě, která
nepřekračuje 19 °C, avšak není vyšší než nejnižší předpokládaná pracovní teplota.
Uvedené je shrnuto v příloze B této normy, kde jsou uvedeny požadavky pro prevenci
křehkého lomu při nízkých teplotách. Vychází se zde ze skutečnosti, že pro vznik křehkého
lomu je nutno splnit současně tři podmínky:
145
- nadkritická velikost napětí od provozního zatížení kolmo na trhlinu

- přítomnost vady typu trhliny
- nízká hodnota lomové houževnatosti materiálu při dané teplotě.
Pokud některá z těchto podmínek není splněna, nedochází ke vzniku křehkého lomu
svařovaného výrobku.
V již citované normě EN 13 480-2 jsou uvedeny tři metody kontroly, jak pro
základní materiály, tak i pro svarové spoje. Pro vysvětlení těchto metod je nutné používat tyto
symboly:
TM - je nejnižší provozní teplota uvažovaného materiálu
TS - změněná (zmírňující) teplota vrubové houževnatosti
TR – návrhová referenční teplota se používá pro určení požadavků teploty zkoušek
vrubové houževnatosti a je určená součtem TR=TM+TS
TKV – teplota provádění zkoušek vrubové houževnatosti.
KV – nárazová práce Charpyho kladiva v J
1. Metoda založená na praxi.
Hlídá hodnotu lomové houževnatosti materiálu. Uvedená norma udává v tabulkách pro
většinu materiálů teplotu TR , která určuje požadavky na teplotu zkoušek vrubové
houževnatosti. Pro niklové a austenitické oceli určuje v tabuce B.2-12 teplotu úlevy Ts
z nejnižší provozní teploty pro uvažovaný materiál TM.
Tabulka 9-15 Určení zmírňující teploty
2. Metoda odvozená z principů lomové mechaniky a z provozní zkušenosti

Hlídá též hodnotu lomové houževnatosti materiálu. Citovaná norma EN 13 480-2 též
uvádí nomogramy, pomocí kterých je možno nahradit stanovenou hodnotu vrubové
houževnatosti provedenou při teplotě TR, odvození hodnoty teplotyTKV pro provádění
zkoušky vrubové houževnatosti rubové houževnatosti.
Obrázek 9-15 Odvození teploty provádění zkoušek vrubové houževnatosti.

146
3. Metoda založená na aplikaci lomové mechanice.

První dvě podmínky jsou záležitostí pevnostního výpočtu a nedestruktivní kontroly výrobku.
Jiná možnost, je využití zákonitostí lomové mechaniky a určit dovolené mechanické
napětí, při němž se křehký lom pro daný materiál a danou teplotu TS nešíří. Dále je nutno
výpočtem zkontrolovat, zda takto získané dovolené napětí není překročeno. V případě
kladného výsledku je možno uvedený materiál akceptovat.
147

3. Höschl C.: Únava materiálu při náhodném zatěžování, ČSVTS Praha, 1882
Praha, 1867
nádob a nádrží, Ediční středisko VUT Brno 1886
9. Kuba F.: Teorie pružnosti a vybrané aplikace, SNTL Praha, 1882
13. Sobotka Z.: Teorie plasticity desek, Academia Praha, 1873
15. Šejnoha J., Bittnarová J.: Stabilita skořepin, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1899
16. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost I. díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
17. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost II. díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
1900
č.2/1905
23. Podroužek L.: Navrhování, stavba a provoz tepelných sítí I. a II. Díl, SNTL Praha,
1856
24. Sherwood D. R., Whistance J. W.: The „Piping Guide“, vl. náklad, USA, 1873
25. Willoughby D. A. a kol.: Plastic piping handbook, McGraw-Hill,USA, 1904
29. ČSN EN 13480-6 Kovová průmyslová potrubí - Část 6: Doplňkové požadavky na
podzemní potrubí
30. ČSN EN 13445-3 Netopené tlakové nádoby – Část 3: Konstrukce a výpočet.
31. Normativně technická dokumentace A.S.I. „Hodnocení pevnosti zařízení a potrubí
jaderných elektráren typu VVER“
148
10. Vyhodnocování napětí pro potrubí z křehkých materiálů

jednotky
smemos MPa membránové osové napětí od
vnitřního tlaku
smemob MPa membránové obvodové napětí od
vnitřního tlaku
sA MPa napětí od zatížení způsobující MA
sB MPa napětí od zatížení způsobující MB
sC MPa napětí od zatížení způsobující MC
sD MPa napětí od zatížení způsobující MD
strv rea MPa napětí od zatížení trvalých (MA)
v hodnotách skutečných, nikoliv
maximálních
Tabulka 10-1 Jednotky v této kapitole
10.2. Které materiály, vhodné pro potrubí, jsou křehké?

Křehký materiál je takový, u něhož nedochází porušením ke vzniku plastických
deformací a které mají pevnost v tahu výrazně nižší než pevnost v tlaku. Tyto materiály
nemají plastický stav a porušují se přímo křehkým lomem. Patří sem litina. Patří sem plasty,
které se používají (provozují) za skelného stavu (tj. PVC). Patří sem ještě sklo a keramika.
Přerozdělování sekundárního napětí zde tedy nefunguje.
Z hlediska mezních stavů je v této kapitole popsáno hned několik z nich, ale pouze pro
houževnaté materiály, například: Pevnost potrubí (časově stálá) pro křehké materiály, Pevnost
potrubí za určitý čas, Stabilita vůči podtlaku apod.

10.3.1. Podmínky pevnosti - Rankinova hypotéza
Uvažují pouze extrémní hodnoty hlavních napětí. V prvním případě se ekvivalentní
napětí porovnává s mezí pevnosti v tahu v druhém případě s mezí pevnosti v tlaku. Grafické
vyjádření tohoto porušení je na obrázku dole:
149
Obrázek 10-1 Rankinova hypotéza
10.3.2. Saint-Venantova hypotéza maximálního prodloužení

Předpoklad: Ekvivalentním napjatostem přísluší stejná maximální poměrná
prodloužení εmax. Lom se nepředpokládá, jestliže εmax je menší než nula. V takovém případě je
lépe se obrátit na hypotézu předchozí.
10.3.3. Mohrova hypotéza mezní čáry

Zakreslíme-li všechny Mohrovy kružnice odpovídající napjatostem, při nichž se
materiál v daném místě poruší, vytvoří se obálka. Lom nastane, dotkne-li se Mohrova
kružnice této obálky. Nahradíme-li tuto obálku dvěma přímkami, jež se dotýkají kružnic
znázorňující prostý tah, respektivě prostý tlak na mezi pevnosti, dostaneme omezení podle
obrázku:
Obrázek 10-2 Mohrova hypotéza
10.3.4. Výpočet dovoleného napětí nezávislého na čase

Toto napětí se vypočítává z pevnosti materiálu při různých teplotách. Tuto vlastnost
křehkých materiálu nebudeme brát jako závislou na čase. Dovolené celkové membránové
namáhání nezávislé na čase je tedy vypočítané z pevnosti materiálu dělené poměrně vysokým
bezpečnostním koeficientem, odvozené z některé z hypotéz nebo dané příslušnou technickou
normou.
Dále víme, že pevnost v tahu je menší než pevnost v tlaku. Z tohoto důvodu se uvádí
dovolené napětí pro tah a dovolené napětí pro tlak, která jsou různá. A pro jejich kombinace
se mění. Toto dovolené namáhání označíme potom f.
V případě, že je jedno z havních napětí záporné – tj. tlakové, např. se jedná o
zabráněnou tepelnou roztažnost (nevadí, že jde o sekundární napětí, neboť redistribuce napětí
150
se zdůvodů chybení plastické oblastí u křehkých materiálů, nebere v úvahu), vypočítává se

koeficient bezpečnosti podle obrázku v dalším:
Obrázek 10-3 Výpočet koeficientu bezpečnosti, jestliže je jedno hlavní napětí tlakové.
Skutečný koeficient bezpečnosti se tedy vypočítá pro Rankinovu hypotézu:

OM 
kR 
OP
A pro Mohrovu hypotézu mezní čáry:
OM M
kM 
OP
10.3.5. Vyhodnocení osových napětí

Jedná se o nerovnost:
smemos+ sA+kB.sB+kC.sC+kD.sD=< k.f
která je dále znázorněna gaficky na ose. Modře je znázorněna pravá strana nerovnice, červeně
je znázorněna strana levá. Grafické znázornění je možné otevřít na celou obrazovku na této
stránce dole. Uvedená nerovnost platí pouze v případě, že obě hlavní napětí jsou v tahové
oblasti.
Obrázek 10-4 Schema osových napětí
10.3.6. Vyhodnocení obvodových napětí

Zde se jedná o primární napětí způsobené vnitřním tlakem, čili obvodové napětí bude
tahové. Platí zde vztah:
smemob=< f
151
Tento se nemusí graficky znázorňovat, neboť je dostatečně jasný. Avšak v případě

podtlaku jde o obvodové napětí tlakové a musí se vypočítat jiné dovolené napětí f. V tomto
případě se však připadne další mezní stav a to mezní stav stability při podtlaku.
10.3.7. Křehký lom a ochrana proti němu

Jak je možné odvodit z definice křehkého materiálu, nemá tento plastickou oblast a
všechny lomy tohoto materiálu jsou křehké, tj. zlomí se najednou.
Možnost pro provedení výpočtu, je ve využití zákonitostí lomové mechaniky a určit
napětí, při kterém se křehký lom již nešíří a z něho odvodit dovolené mechanické napětí,
s přiměřenou bezpečností.
Jestliže není dovolené napětí překročeno, je možné materiál a konkrétní řešení potrubí
akceptovat.
V dalším uvádíme tabulku, kde jsou uvedeny koeficienty bezpečnosti pro jednotlivé
křehké materiály tak, jak je uvádějí některé technické normy:
Koeficient
bezpečnosti
Šedá litina nežíhaná, válcový plášť ČSN 690010 7,0
Šedá litina žíhaná, válcový plášť ČSN 690010 6,0
Šedá litina nežíhaná, kulové dno ČSN 690010 9,0
Šedá litina žíhaná, kulové dno ČSN 690010 7,0
Koeficient bezpečnosti pro odvození dovoleného napětí je brán z pevnosti materiálu.
10.4. Koroze a eroze a výpočet potrubí s nimi

Korozí se rozumí samovolné vzájemné působení mezi tekutinou a materiálem potrubí,
které má za následek znehodnocování materiálu potrubí. Erozní opotřebení je ztráta materiálu
z důvodu mechanické interakce s dalšími drobnými pevnými objekty, které bývají unášeny
tekutinou. Z těchto důvodů musíme kalkulovat s tím, že i u potrubí z křehkých materiálů
musíme v uvedených případech definovat korozní přirážku.
Korozní/erozní přídavek se určuje pro celou životnost tlakového zařízení na základě
předpokládaného vlivu tekutiny. Přídavky se určují individuálně, na základě korozních nebo
erozních zkoušek nebo na základě údajů v literatuře.

3. Höschl C.: Vznik náhlého lomu, ČSVTS Praha, 1884
4. Höschl C.: Rázová pevnost těles, ČSVTS Praha, 1877
Akrylonitrilbutadienstyren (ABS), neměkčený polyvinylchlorid (PVC-U) a chlorov.
polyvinylchlorid (PVC-C)– Specifikace pro součásti a systém – Metrické řady
152

153
11. Vyhodnocování napětí pro potrubí z viskoelastických

materiálů

viskoelastické?
11.1.1. Co je to viskoelasticita?
Deformační změny materiálu nejsou zde dány jen napětím, ale i velikostí a dobou
působení mechanického namáhání. Jedná se především o plasty, které se v kaučukovitém
stavu a při působení mechanického napětí na řetězec makromolekuly rozvinují snadno, ale
potřebují k tomu určitou dobu. Po uvolnění napětí se opět pozvolna vracejí do původního
neuspořádaného stavu, který je pro ně nejstabilnější. Tato zpožděně elastická deformace se
nazývá viskoelastická deformace a je charakteristická právě pro chování plastů. Tyto
deformace jsou příčinou tečení (krípu) a relaxace napětí v plastu.
Mezi viskoelasticitu tedy počítáme kríp (jiným názvem též tečení) a relaxaci (jiným
názvem též zotavení). Pro kríp platí, že i při konstantním napětí roste deformace. Proto by byl
asi vhodný název pro kríp: „Uvolňování deformace“. Pro relaxaci platí, že i při konstantní
deformaci klesá napětí. Proto by byl asi vhodný název pro relaxaci: „Uvolňování napětí“.
Viskoelasticita má tak fázový posun mezi deformací a napětím.
Plasty se dají též počítat mezi houževnaté materiály, neboť probíhá-li trhací diagram
krátkobobě, je vidět část elastická, mez kluzu a část plastická.
Mezi tyto materiály patří všechny plasty, které mají svoji provozní teplotu
v kaučukovité oblasti, nikoli skelné. Jde tedy o všechny plasty, z kterých se vyrábějí trubky
kromě PVC.
11.1.2. Základní vlastnosti plastů

Plasty jako takové mají řadu společných vlastností, odlišných od kovů. Jedna
z hlavních takovýchto vlastností je tečení materiálu i za normálních teplot v rozsahu daleko
větším než u kovů. Plastový materiál se na molekulární úrovni skládá z velkého počtu
dlouhých řetězců. Když na materiál začne působit síla, tyto řetězce se okamžitě deformují a
způsobují tak počáteční deformaci. Je-li materiál vystaven stálému zatížení, řetězce se budou
vlivem této síly pohybovat vzájemně vůči sobě a budou způsobovat kríp (tj. neustále rostoucí
deformaci). Struktura řetězce se však nemění. Z toho vyplývá, že jestliže se toto stálé zatížení
během svého působení zvýší, materiál jeví stejnou okamžitou reakci jako při počátečním
zatížení.
Z tohoto důvodu se u plastů určuje srovnávací napětí. Toto napětí je vzhledem k tečení
závislé i na životnosti potrubí a na teplotě tekutiny. Toto napětí se určuje z grafu, který
vydává výrobce plastu nebo norma. Odečtená hodnota napětí je materiálová konstanta a
zohledňuje tak pokles pevnosti v závislosti na teplotě i pokles pevnosti v závislosti na čase.
Další typické vlastnosti plastů jsou dány následujícím výčtem:
- Houževnatost
- Velká tepelná roztažnost (oproti ocelím řádově)
- Malé hodnoty modulu pružnosti (oproti ocelím řádově)
- Velká chemická odolnost
154
- Nízká teplota maximální použitelnosti. Podle druhu plastu se jedná o 100°C až

190°C.
11.1.3. Rozdělení plastů.

Rozhodují vliv na fyzikálně mechanické vlastnosti plastu má jeho chemická struktura.
Podle chemické struktury polymeru dělíme makromolekulární látky na základní skupiny:
- polyolefiny (polyethylen, polypropylen)
- vinylové polymery (PVC, PTFE, PVAC, PVA)
- polyamidy (PA)
- polyestery (PET, PC, UP)
- polyethery (POM, PPO)
- polyuretany (PUR)
Vlastnosti makromolekulárních látek jsou dále ovlivněny geometrickým tvarem
makromolekuly. Z tohoto hlediska polymery dělíme na:
Lineární nezesíťované polymery působením tepla měknou nebo se taví a dají se za tepla
tvářet, proto se nazývají termoplasty. Rozdělujeme je na:
- lineární polymery
- lineární polymery s bočními skupinami „rozvětvené“
Zesíťované polymery mají řetězce příčně propojené chemickými vazbami a vytvářejí tak
prostorovou trojrozměrnou síť. Tyto se nazývají reaktoplasty, dříve se nazývaly termosety.
Trubky a téměř vždy i tvarovky se vyrábějí z těchto plastů: Polyetylen (PE),
Polypropylen (PP), Polybuten (PB), Polyvinylchlorid (PVC), Polyvinyldenfluorid (PVDF) a
omezeně také z Akrylonitrilbutadienstyrenu (ABS). Všechny tyto plasty kromě PVC se
používají ve fázi kaučukovité, PVC se používá ve fázi sklovité. Všechny tyto plasty kromě
PVC se spojují svařováním, PVC se spojuje lepením.
Tyto plasty (tedy kromě PVC) se dají též počítat mezi houževnaté materiály, neboť
probíhá-li trhací diagram krátkobobě, je vidět část elastická, mez kluzu a část plastická. PVC
se počítá mezi materiály křehké. V případě rozvinuté viskoelasticity musíme však použít
teorii následující.

11.2.2. Popis mechanismu porušení plastů
11.2.2.1. Porušení při krátkodobé zkoušce

Pro plasty platí, že se porušují v tvárném stavu houževnatým lomem. Řetězce
lineárních a lineárně-rozvětvených plastů jsou mezi sebou drženy mezimolekulárními silami,
které jsou podstatně slabší než chemické vazby (jde především o kovalentní vazbu) a mohou
se proto uvolnit působením energie. Plasty se porušují tak, že se vzájemně „zapletené“
makromolekuly pod napětím „rozplétají“. Mez kluzu můžeme zvolit za začátek tohoto
„rozplétání“ a mez pevnosti, tj. situace těsně před porušením, znamená, že všechny
makromolekuly jsou již „rozpleteny“ a materiál drží při sobě jenom „přímé“ mezimolekulární
síly.
Pozn.: „Rozplétání“ znamená rušení interakcí způsobené sférickými zábranami,
propletení řetězců makromolekul a zaseknutí bočních řetězců. Mezi nejvýznamnější „přímé“
nadmolekulární síly patří vodíkové můstky a van der Waalsovi síly.
Dále také nemusí platit, že mají stejné vlastnosti pro tah i tlak, neboť „rozplétání“
makromolekul může probíhat trochu jiným způsobem.
155
11.2.2.2. Porušení krípem

V kaučukovitém stavu se při působení mechanického napětí řetězce „rozplétají“
snadno, ale potřebují k tomu určitou dobu. Po uvolnění napětí se opět pozvolna vracejí do
původního neuspořádaného stavu, který je pro ně nejstabilnější. Tato zpožděně elastická
deformace se nazývá viskoelastická deformace a je charakteristická právě pro chování plastů.
Jestliže však mechanické napětí působí dlouho, „rozplétají“ se další a další
makromolekuly. Může tak dojít po určité době k porušení i pod mezí kluzu.
11.2.3. Aplikace hypotéz Tau-max (Max3DShear) a HMH (von Mises)

na plastová potrubí
Hypotézu Tau-max lze použít pouze pro materiály v tvárném stavu, u nichž dochází
před porušením ke vzniku plastických (zde viskoplastických) deformací a které mají prakticky
stejné mechanické vlastnosti v tahu i tlaku. Tyto plastické deformace umožňují rozplétání
makromolekul tak, že i ve vzorku pro tahový diagram se materiál poruší smykem.
Hypotéza HMH má tyto výhody: Není nutné určovat hlavní napětí, není třeba znát
pořadí velikostí napětí a všechna napětí se v podmínce projevují rovnocenně. Nevýhodou této
teorie je poměrně složitý matematický vztah.
Pro použítí těchto hypotéz u viskoelastických materiálů si musíme uvědomit, že
hraniční oblast porušení v těchto hypotézách se s časem mění, a to při zachování jeho
základního tvaru. U těchto materiálů není dovolená pevnost nezávislá na čase. Vždy je třeba
životnost potrubí plánovat a provést výpočty na uvedenou životnost.
11.2.4. Překročení dovolené krátkodobé pevnosti

Za modul pružnosti se bere modul pružnosti podle ČSN EN ISO 527-1,2,3. Čili modul
pružnosti při krátkodobém zatížení. Za mez kluzu a pevnost a tím i za dovolené namáhání se
berou též krátkodobé hodnoty.
Jde o kritéria dovolennosti namáhání v potrubí bez započítání viskoelasticity:
1. Napětí od trvalých zatížení (např. vnitřního tlaku, vlastní hmotnosti apod.) -
tedy napětí primární - nesmí překročit dovolené napětí odvozené z normy pro příslušný
materiál, teplotu média a pro co nejkratší čas. Dovolené namáhání odvodíme z meze kluzu
materiálu vydělení koeficientem bezpečnosti K. Toto dovolené napětí nebývá limitní, horší
situace nastává, po čase, když necháme působit kríp. Vypočítaný rozkmit napětí by se tedy
měl porovnávat s mezí kluzu od krátkodobého zatížení. A to pro hodnoty kladné i záporné
(pro tah i tlak).
2. Rozkmit napětí od zaražené teplotní dilatace musí být menší než dovolený
rozkmit napětí. Jedná se o sekundární napětí. Dovolený rozkmit napětí se může odvodit při
započítání redistribuce napětí, avšak při překročením meze kluzu plastů dochází
k viskoplastickému přetvoření, kde se ztratí nebo silně omezí pružnost plastů. Relaxace plastu
však zůstává zachována, čímž se časem skutečné napětí snižuje. Maximální rozkmit
sekundárního napětí tak zůstává na počátku. Z těchto důvodů je nutno provést výpočet
s materiálovými konstantami odpovídající počátečnímu stavu. Vypočítaný rozkmit napětí by
se tedy měl porovnávat s mezí kluzu od krátkodobého zatížení. A to pro hodnoty kladné i
záporné (pro tah i tlak). V tomto případě bude i plocha hysterezní smyčky minimální.
156
11.2.5. Překročení dovolené pevnosti plastu závislého na čase
11.2.5.1. Kritéria dovoleného namáhání za působení viskopružnostního stavu.

Viskoelastickým stavem rozumíme stav, při kterém působí pro primární napětí kríp a
při sekundárním napětí relaxace.
1. Napětí od trvalých zatížení (vnitřního tlaku, hmotnosti apod.) – jde o napětí
primární - a nesmí překročit dovolené napětí dané materiálem. Dovolené napětí odvodíme
tak, aby zahrnovalo i životnost, a to z diagramů, které jsou dány v normách čili z napětí
srovnávacího, vydělením koeficientem bezpečnosti. Tato životnost tak závisí na počtu hodin,
kdy působí kríp..
2. Rozkmit napětí od zaražené teplotní dilatace musí být menší než povolený
rozkmit napětí. Jedná se o sekundární napětí. Dovolený rozkmit napětí se může odvodit při
započítání redistribuce napětí, avšak při překročením meze kluzu plastů dochází k
viskoplastickému přetvoření, kde se ztratí nebo silně omezí pružnost plastů. Relaxace plastu
však zůstává zachována, čímž se časem skutečné napětí snižuje. Maximální rozkmit
sekundárního napětí tak zůstává na počátku nikoli na konci životnosti. Z těchto důvodů je
nutno provést také výpočet s materiálovými konstantami odpovídající konečné životnosti.
Tento výpočet však není limitní (tj. má větší rezervu k dovolenému rozkmitu). V tomto
případě je limitní výpočet na již uvedeném začátku životnosti.
Protože relaxace napětí výrazně zvětší plochu hysterezní smyčky, měla by se brát
v úvahu i únava materiálu, o tom viz další kapitola. Vypočítaný rozkmit napětí by se tedy měl
porovnávat s mezí kluzu od krátkodobého zatížení. A to pro hodnoty kladné i záporné (pro tah
i tlak). V tomto případě bude i plocha hysterezní smyčky minimální.
Obrázek 11-1 Graf teplota – životnost
11.2.5.2. Určování koeficientu bezpečnosti
Koeficient bezpečnosti K se ve všeobecnosti vypočítá součtem:

K = S.A1.A2.A3……An
kde S je vlastní koeficient bezpečnosti a
A1.A2.A3……An jsou korekční faktory, závisící na různých mechanických a
chemických vlastnostech ve vztahu materiál trubek a druhu
tekutiny, které udávají technické normy
V dalším uvádíme tabulku, kde jsou uvedeny koeficienty bezpečnosti S pro
viskoplastické materiály tak, jak je uvádějí některé technické normy:
157
Koeficient
bezpečnosti S
Akrylonitrilbutadienstyren (ABS),
neměkčený polyvinylchlorid (PVC-U), ČSN EN ISO 15493 Větší než 1,0
chlorovaný polyvinylchlorid (PVC-C)
Polybuten (PB), polyethylen (PE),
ČSN EN ISO 15494 Větší než 1,0
polypropylen (PP)
Polyvinylidenfluorid (PVDF) ČSN EN ISO 10931 Větší než 1,0
Plasty, které jsou uvedeny v normě,
ČSN EN 1778 1,3
statické zatížení
Plasty, které jsou uvedeny v normě,
ČSN EN 1778 2,0
rychlé střídání tlaku a teploty
Koeficient bezpečnosti S pro odvození dovoleného napětí je brán ze srovnávacího napětí má

hodnotu větší než 1 a zohledňuje provozní i konstrukční podmínky.
11.2.5.3. Pevnost potrubí za určitý čas daný únavovou únosností

Při působení zatížení způsobující sekundární napětí, nastává relaxace, která způsobuje
zvětšení hysterezní smyčky u jednoho cyklu zatížení. Tato hysterezní smyčka představuje
energii, která má za následek postupnou degradaci materiálu – únavu materiálu. Z toho
vyplývá, že se musíme snažit o to, aby plocha hysterézní smyčky byla co nejmenší.
Řetězce lineárních a lineárně-rozvětvených plastů, termoplastů, jsou mezi sebou
drženy mezimolekulárními silami, které jsou podstatně slabší než chemické vazby a mohou se
proto uvolnit působením energie
Jak bylo v zpočátku kapitole uvedeno - při působení zatížení způsobující sekundární
napětí, nastává relaxace, která způsobuje zvětšení hysterezní smyčky u jednoho cyklu
zatížení. Tato hysterezní smyčka představuje energii, která má za následek postupnou
degradaci materiálu – únavu materiálu. Je otázka nakolik platí, že energie potřebná na
jednorázové krátkodobé přetržení vzorku se rovná součtu energií pocházející z jednotlivých
hysterezních smyček. Každopádně jsme zde zanedbaly přeměnu této energie v energii
tepelnou. U plastů je však špatná tepelná vodivost, je proto těžké ji odvést do okolí. Tato naše
úvaha dost zjednodušená a je konzervativní čili za určitých podmínek použitelná.
Proto je jasné, že životnost plastového potrubí od sekundárního napětí je omezena
počtem cyklů. Na přesné změření dovoleného počtu cyklů v závislosti na napětí podobnou
Wöhlerově křivce u ocelí však autor článku nenarazil. Je však nutné upozornit, že tato zde
nebude jen závislost rozkmitu napětí na počtu cyklů, ale i na době trvání jednoho cyklu,
přesněji řečeno, na možnosti rozvinutí relaxace materiálu. Protože však ve velké většině trvají
tlakoteplotní cykly dlouhou dobu, je možno zvážit přijetí konzervativního předpokladu, že se
relaxace dokáže rozvinout vždy plně.

3. Roylance, D.: Engineering Viscoelasticity, Massachusetts Institute of
Technology, 1901
4. Rosato, D.V. a ostatní (1901): Plastics Design Handbook, Springer, 1901.
5. Sherwood D.R., Whistance J.W.: The „Piping Guide“, vl.náklad, USA ,1873
6. Willoughby D.A. a kol.: Plastic piping handbook, McGraw-Hill,USA, 1904
158

potrubí, Energetika č.11/1911 ¨
10. Pekař V.: Určení zkušebního tlaku pro plastová průmyslová potrubí, 1911,
www.tlakinfo.cz
12. Pekař V.: Uložení plastových průmyslových potrubí, Energetika č.2/1912
13. Pekař V.: Problémy při návrhu průmyslového potrubí a nádob z plastů, Svět
plastů č.5/1912
16. Katalog podpěr ADECO http://www.adeco-ct.cz/podpery.php
Akrylonitrilbutadienstyren (ABS), neměkčený polyvinylchlorid (PVC-U) a
chlorovaný polyvinylchlorid (PVC-C)– Specifikace pro součásti a systém –
Metrické řady
Polybuten (PB), polyethylen (PE) a polypropylen (PP) – Specifikace pro
součásti a systém – Metrické řady
20. ČSN EN ISO 10931 Plastové potrubní systémy pro průmyslové aplikace -
Polyvinylidenfluorid (PVDF) -Specifikace pro součásti a systém
21. ČSN EN ISO 899-1 Plasty - Stanovení krípového chování, Část 1: Kríp v tahu
22. ČSN EN ISO 527-1 Plasty – Stanovení tahových vlastností, Část 1: Základní
principy
23. ČSN EN ISO 527-2 Plasty – Stanovení tahových vlastností, Část 2: Zkušební
podmínky pro tvářené plasty
24. ČSN EN ISO 527-3 Plasty – Stanovení tahových vlastností, Část 3: Zkušební
podmínky pro folie a desky
159
12. Vyhodnocování napětí pro potrubí z kompozitních

materiálů

jednotky
Xt MPa podélná obvodová mez pevnosti v tahu
zjištěná zkouškou na laminátovém
vzorku
Xc MPa podélná osová mez pevnosti v tahu
vzorku
Yt MPa příčná obvodová mez pevnosti v tahu
vzorku
Yc MPa příčná osová mez pevnosti v tahu
vzorku
Ss MPa mez pevnosti ve smyku zjištěná
zkouškou na laminátovém vzorku
E1 MPa modul pružnosti rovnoběžně na
jednosměrná vlákna zjištěný zkouškou
na laminátovém vzorku
E2 MPa modul pružnosti kolmo na
jednosměrná vlákna zjištěný zkouškou
na laminátovém vzorku
G MPa modul pružnosti ve smyku zjištěný
zkouškou na laminátovém vzorku
σ1 MPa napětí rovnoběžně na jednosměrná
vlákna
σ2 MPa napětí kolmo na jednosměrná vlákna
σ12 MPa smyková napětí
σ1ULT MPa ultimativní napětí, minimální hodnota
vybraná z mezí pevnosti Xt a Xc
hodnoceného laminátu
σ2ULT MPa ultimativní napětí, minimální hodnota
vybraná z mezí pevnosti Yt a Yc
hodnoceného laminátu
ε - poměrné prodloužení
εmax - maximální dovolené poměrné
prodloužení
K - návrhový součinitel
160

z kompozitů?
12.2.1. Popis a druhy kompozitů
Kompozitní materiál, nebo zkráceně kompozit je obecně vzato materiál ze dvou,
nebo více substancí s rozdílnými vlastnostmi, které dohromady dávají výslednému výrobku
nové vlastnosti, které nemá sama o sobě žádná z jeho součástí. Jedním z nejznámějších
kompozitních materiálu je železobeton, kompozit z ocelových drátů a betonu, dalším známým
zástupcem je skelný laminát, kompozit ze skleněných vláken a pryskyřice, obvykle
polyesterové. Dalšími zástupci jsou kompozity z vláken uhlíkových a aramidových, ze
kterých se vyrábějí extrémně pevné a lehké díly pro konstrukce letadel a raket, užití mají i
v automobilovém průmyslu a v ozbrojených složkách (neprůstřelné vesty). Obvykle jedna ze
součástí dodává výrobku pevnost a druhá slouží jako pojivo. Potrubí se vyrábějí z laminátu i
betonu.
12.2.2. Výhody potrubí z laminátů

Výhodou FRP potrubí je jeho trvanlivost, korozivzdornost, snadná a lehká
manipulace, nižší cena a široká škála použití (průmysl - chemická výroba, vodoinstalace,
požární voda apod. ropa a plyn, ostatní použití – chladící voda, odvodňování, kanalizace,
užitková voda, lodní průmysl, manipulace s palivy). Nevýhodou FRP potrubí je jeho citlivost
na porušení a omezená výrobní délka jednotlivých kusů. Je tedy zřejmé, že velký význam má
technologie spojování potrubí a dostupnost potřebných tvarovek.
Dlouhodobá pevnost výrazně závisí na okolním mediu, například na vodě. Takže
životnost FRP trubek je silně ovlivněna absorpcí a chemickým působením vody. Tento proces
je podmíněn nejvíce fyzikálně-chemickými vlastnostmi rozhraní vláken výztuže a
polymerním materiálem. Skleněná vlákna musí být z těchto důvodů dobře obalena pryskyřicí.
Shrnutí výhod:
m. Malá měrná hmotnost
n. Velká mechanická pevnost v širokém rozmezí teplot
o. Poměrně jednoduchá a rychlá výroba kusových výrobků
p. Dobré tepelně a zvukově izolační vlastnosti
q. Dobrá odolnost proti vlivům povětrnosti
r. Velká rázová pevnost a pružnost
s. Snadná oprava havarovaných dílů
t.Možnost vhodnou volbou základních surovin měnit výsledné vlastnosti
výrobků
u. Dobrá chemická odolnost proti širokému spektru agresivních médií
12.2.3. Vysvětlení zkratek

Laminát je vrstvená hmota vzniklá spojením několika vrstev výztuže
impregnovaných vhodnými pryskyřicemi. Ačkoliv vlivem zvýšené teploty částečně měknou,
jsou lamináty zařazovány mezi termosetové kompozitní materiály složené ze dvou fází: Z
výztuže a z pojiva.
Vysvětlení zkratek:
FRP - Fiber-Reinforced Plastic Laminát (vyztuženo vláknem – jakýmkoli)
GRP – Glass-Reinforced Plastic Sklolaminát (vyztuženo sklem, např. sekané prameny,
rovingová tkanina, komplex)
161
CC-GRP – Centrifugally Cast GRP Odstředivě litý sklolaminát (tj. pryskyřice včetně
nasekaných pramenů)
GRE - Glass-Reinforced Epoxy Sklolaminát s epoxidovou pryskyřicí
GFK – Glasfaserverstärkte Kunststoffrohrleitungen Sklolaminátové potrubí
Výztuž je nosným prvkem v laminátech a určuje jejich mechanické vlastnosti. Jako
výztuže jsou používány zpravidla vláknité materiály. Nejčastěji se používají výztuže ze
skleněných vláken. Pro výrobky, na které jsou kladeny speciální požadavky, mohou být
používána vlákna kevlarová, případně uhlíková. V případě použití skleněných vláken se
hovoří sklolaminátu.
Jako pojivo (též matrice) se nejčastěji používají nenasycené polyesterové pryskyřice,
pak tyto kompozity nazýváme polyesterové skelné lamináty. Pokud od kompozitů
požadujeme, aby měly speciální vlastnosti pro různé oblasti použití (např. chemickou
odolnost proti velmi agresivním médiím), používáme jako matrici jiné typy pryskyřic, např.
vinylesterové, epoxidové, fenolické nebo furanové pryskyřice. Maximální teplotu média
určuje použitá pryskyřice.

12.3.1. Porušení vláken
Porušení vláken je chápáno jako porušení vláken ve vrstvičce způsobené tahovým
nebo tlakovým napětím. Porušení vláken ve vrstvičce je orientováno kolmo k vláknům skrz
celou vrstvičku. V případě tahového namáhání se vlákna přetrhnou v okamžiku, kdy napětí
dosáhne maximální hodnoty. V případě tlakového namáhání se bere za porušení událost, když
se vlákna ztratí stabilitu (přesněji mikrostabilitu) ve vzpěru. Pevnost vláken je velmi vysoká a
za porušení vláken se bere až situace, kdy se poruší všechna vlákna ve vrstvičce.
12.3.2. Porušení mezi vlákny

Mezivláknové porušení je porušení vrstvičky, kdy porušení je umístěno mimo vlákna
v matrici rovnoběžně k vláknům a mezi vlákny. Porušení mezi vlákny je způsobeno
namáháním kolmým na vlákna anebo namáháním způsobujícím smyková napětí.
12.3.3. Podmínky pevnosti laminátů (Puckova hypotéza)

Pro vrstvičku s jednosměrnými vlákny znázorňuje podmínku pevnosti dlouhý tenký
válec. Kdy plášť válce znázorňuje kombinaci namáhání kolmého na vlákna a namáhání
smykového při porušení mezi vlákny a jedno dno válce znamená namáhání v tahu a druhé dno
namáhání v tlaku.
162
Obrázek 12-1 Puckova hypotéza
12.3.4. Pružnostní analýza potrubního systému
12.3.4.1. Legislativní rámec

Jako základ následujícího budeme brát ustanovení v PED, příloze 1, ve které jsou
uvedeny Základní požadavky na bezpečnost (ESR – Essential safety requirements) a
následující kritéria. Tyto požadavky jsou pro tlaková zařízení všeobecně, i když neobsahují
specifická ujednání pro tlaková zařízení laminátů či kompozitů.
12.3.4.2. Výpočet napětí a deformace

Výpočet napětí se provádí pomocí klasické laminátové teorie pro vyhodnocování
napětí. Tato teorie je uvedena např. v knize Agarwala a Broutmana: Vláknové kompozity,
SNTL 1887. Protože se zde používá maticový matematický aparát, je nutné využít již hotový
počítačový program. Ve zkratce je klasická laminátová teorie popsána v kapitole dále této
publikace.
Ve specializovaných programech pro výpočty potrubí, bývá část určená pro výpočet
laminátového potrubního systému, kde se zadávají namísto materiálu charakteristiky laminátu
12.3.4.3. Klasická laminátová teorie (CLT)

Pevnostní vlastnosti výrobku si ověříme, jestliže podle předchozích výpočtů vyrobíme
ortotropní vrstvičku, z ní vyrobíme vzorky, změříme vlastnosti použitého materiálu a zpětně
analyzujeme touto metodou jednotlivé komponenty.
Výpočet napětí se provádí pomocí klasické laminátové teorie (CLT) pro
vyhodnocování napětí. Tato teorie platí za podmínek:
v. Vrstvičky jsou pevně spojeny k sobě
w. Všechny vrstvičky mají stejnou deformaci.
Pro klasickou laminátovou teorii platí :
a rozepsáno pak:
163
Klasická laminátová teorie se ve zkratce skládá z těchto kroků:

1. Určení pružnostních konstant materiálu vrstvičky: E1, E2, G, 
2. Transformace těchto konstant jednotlivých vrstviček do souřadného systému
laminátu
3. Výpočet globální matice tuhosti laminátu
4. Invertování matice tuhosti do tvaru matice vhodné pro výpočet deformací
5. Zavedení zatěžovacích sil a výpočet deformací laminátu jako celku
6. Výpočet deformací laminátu v jeho souřadném systému
7. Výpočet napětí v jednotlivých vrstvičkách v souřadném systému laminátu
8. Výpočet deformace vrstviček v souřadném systému laminátu
9. Zpětná transformace deformací do souřadného systému jednotlivých vrstviček
10. Výpočet napětí v jednotlivých vrstvičkách v jejich souřadném systému
Protože se zde používá maticový matematický aparát, je nejvhodnější využívat již
hotový počítačový program.
12.3.4.4. Metoda maximálního napětí

Postupuje se takto: Vypočítají se jednotkové síly (síla na jednotku tloušťky stěny
tvořené vlákny) ve válcové skořepině pro obvodový směr od tlaku (způsobuje primární
napětí) :
p .d
N 1  c
2
a též pro osové membránové napětí od tlaku a bereme též v úvahu předpokládanou délku
vyráběných trubek nebo předpokládanou vzdálenost podpěr (oboje způsobuje primární
napětí), způsobující moment MA. Můžeme zde též nechat rezervu i pro ostatní příležitostná
zatížení, způsobující primární napětí, způsobující moment MB.
p .d 4 M A 4 M B
N 2  c  
4  .d 2  .d 2
Dalším krokem se vypočítá napětí ve šroubovitém nebo též obvodovém vinutí.
Obvodové jednotkové síly jsou zachytávány obvodovým vinutím a částečně též šroubovým
vinutím. V síťové teorii napětí se zanedbávají napětí, která zatěžují vlákno kolmo na směr
vinutí. Napětí ve směru vláken obvodového vinutí je
 tg 2 0 h 
N  1 .1  
 2 
 01 
tc
Osové jednotkové síly jsou zachytávány pouze šroubovým vinutím, neboť v síťové teorii
napětí se zanedbávají napětí, která zatěžují vlákno kolmo na směr vinutí. Napětí ve směru
vláken šroubovitého vinutí je
N 2
 h2 
t h . cos 2  0 h
164
Dále tato vypočtená napětí musí být menší než napětí dovolené, které se vypočítává
z podélné pevnosti v tahu materiálu obvodového a šroubovitého vinutí, která se vydělí
návrhovým součinitelem K. Jestliže uvedená nerovnost nevychází, vrátíme se k bodu 1, a
změníme zadávací paramenty (např. počet jednotlivých vinutí).
Kritérium vyhodnocování napětí
Dovolené namáhání musí být vyhodnoceno podle následujícího vzorce:
2 2 2
 1   1 2   2   12  1
2
   2      
 1,ULT   1,ULT  2,ULT   Ss  K 
 1,ULT
kde je Xt a/nebo Xc hodnoceného laminátu
 2,ULT
je Yt a/nebo Yc hodnoceného laminátu
Kriterium musí být aplikováno na každý laminát samostatně.
12.3.4.5. Určování koeficientu bezpečnosti

Koeficient bezpečnosti K se ve všeobecnosti vypočítá součtem:
K = S.A1.A2.A3……An
kde S je vlastní koeficient bezpečnosti a
A1.A2.A3……An jsou korekční faktory, závisící na různých mechanických a
chemických vlastnostech ve vztahu materiál trubek a druhu
tekutiny, které udávají technické normy
V dalším uvádíme tabulku, kde jsou uvedeny koeficienty bezpečnosti S pro lamináty
tak, jak je uvádějí některé technické normy:
Koeficient
bezpečnosti S
Laminát ČSN EN 13923 2,0
Koeficient bezpečnosti S pro odvození dovoleného napětí je brán z pevnosti laminátu a

zohledňuje provozní i konstrukční podmínky, bez vlivu časové degradace.
12.3.4.6. Metoda maximálních deformací

Kritériem lomu zde nejsou maximální dosažitelná napětí v jednotlivých směrech, ale
maximální dovolenné deformace.
Z jednotlivých vypočítaných napětí v předcházející kapitole se vypočítá poměrná
deformace pomocí Hookova zákona. Tedy
 o1  h2
 o1  a také  h 2 
E1 E1
Maximální dovolená poměrná deformace se odvozuje z vlastností pryskyřice, obvykle
se stanoví na úrovni 10% poměrné deformace na mezi pevnosti použité pryskyřice. Je-li
potrubí vybaveno linerem, má se brát v úvahu i kontrola poměrné deformace lineru. Jestliže
uvedená nerovnost nevychází, vrátíme se k bodu 1, a změníme zadávací paramenty (např.
počet jednotlivých vinutí).
Kritérium vyhodnocování deformace
165
Deformace ve všech směrech musí být vyrobena podle následujícího vzorce a musí mu
vyhovovat.
   max
12.3.5. Poškozování při cyklickém zatížení

Tento jev se též může jako u kovů nazývat únava. U laminátů má tyto fáze:
1. četnější trhliny matrice až do nasycení
2. porušování mezifázového rozhraní vlákno/ matrice.
3. delaminace, tj. rozvrstvování laminátu
4. porušování vláken
Pro poškozování během cyklického zatížení je charakteristický pokles modulu tuhosti Ec
laminátu. Modul tuhosti se vlivem cyklického zatížení zmenšuje.
I pro lamináty se dají experimentálně určit Wöhlerovy křivky, jsou však plošší než je
tomu u kovů. Nejvíce odolné na únavu jsou lamináty typu: epoxidová matrice/uhlíková
vlákna.

Software, Inc, 1905
5. Kořínek Z.: Lamináty, Internetové stránky
6. Milwich M.: Faserverbundwerkstoff Handbuch, edition 06/1909, Waldenbuch
8. ČSN EN 1538 (643151) Plastové potrubní systémy – Sklem vyztužené trubky
z reaktoplastů (GRP) – Stanovení odolnosti proti střídavému vnitřnímu
přetlaku
kanalizační přípojky a stokové sítě – reaktoplasty vyztužené skleněnými
vlákny (GRP) na bázi nenasycených polyesterových pryskyřic (UP) –
Specifikace pro trubky tvarovky a spoje.
11. ČSN EN 13926 (69 8923) Vinuté laminátové tlakové nádoby – Materiály,
konstrukce, výroba, zkoušení
joint assemblies; fittings; general quality requirements and testing.
Potrubí, tvarovky a spoje ze skleněného vlákna zesíleného polyesterovou
pryskyřicí (UP-GF), tvarovky, všeobecné požadavky na jakost a zkoušky.
joints; Elbows, Dimensions.
pryskyřicí (UP-GF), ohyby, rozměry.
14. DIN 15966-4 Glass fibre reinforced polyester resin (UP-GF) pipe fittings an
joints; Tees, Nozzles, Dimensions.
166

pryskyřicí (UP-GF), T-kusy, Hrdla, rozměry.
joints; Reducers, Dimensions.
pryskyřicí (UP-GF), redukce, rozměry.
joint assemblies; collars, flanges, joint rings, dimensions.
pryskyřicí (UP-GF), lemy, příruby, spojovací kroužky, rozměry.
17. DIN 15966-7 Pipe joints and their elements of glass fibre reinforced polyester
resins - Part 7: Bushings, flanges, flanged and čelní spojení; general quality
requirements and test methods.
Potrubní spoje a jejich prvky potrubí skleněného vlákna zesíleného
polyesterovou pryskyřicí - Část7: Objímky, příruby, tvarovky a sestavy spoje,
všeobecné požadavky na jakost a zkoušky.
joints; Laminated joints; Dimensions.
pryskyřicí (UP-GF), Laminované spoje, rozměry.
19. DIN 15867 Glass fibre reinforced polyester resin (UP-GF) pipes, fittings and
joints for use in chemical pipelines; Technical delivery conditions.
Potrubí, tvarovky a spoje pro chemický průmysl ze skleněného vlákna
zesíleného polyesterovou pryskyřicí (UP-GF), Technické dodací podmínky.
167
13. Stabilita potrubní stěny

jednotky
F1 až Fn N reakce na zatížení potrubí v místě podpěr č.1 až n
Fcr N kritická síla
Mcr Nm kritický moment
σcr MPa kritické napětí
b mm šířka výztužného plechu
d mm průměr výztužného plechu
Dmax mm maximální vnější průměr trubky v případě její ovality
Dmin mm minimální vnější průměr trubky v případě její ovality
U - ovalita
k - koeficient stability potrubní stěny
k1 - koeficient stability potrubní stěny 1
v (ný) - štíhlost stěny potrubí
vmez - mezní štíhlost stěny potrubí
n - počet vln při ztrátě stability stěny podtlakem
-
13.2. Ztráta stability potrubní stěny - boulení stěny všeobecně

Ke ztrátě stability stěny potrubí dochází vlivem zatížení stěny k jejímu nadměrnému
tlakovému napětí. Dochází k přerozdělení rovnováhy v tlaku na rovnováhu v tlaku a ohybu,
jde o tzv. bifurkaci jinak řečeno o rozdvojení rovnováhy. Protože membránová tuhost je
mnohem větší než ohybová, dochází k přeměně membránové energie napjatosti na společnou
membránovou a ohybovou energii napjatosti a tím vznikají výrazné deformace v podobě vln a
k výrazné snížení nosnosti.
Jsou popsány dva základní typy boulení:
a) lineární, při které dochází k bifurkaci, kdy se skořepina zdeformuje do nového tvaru, který
odpovídá kritickému zatížení. Tato hodnota je pouze teoretická a v praxi ji nemůže být
dosaženo, je proto korigována redukčním součinitelem. Úloha se převede na problém
vlastních čísel anebo tvarů, který vždy odpovídá pro nejmenší hodnotu kritické břemeno.
b) nelineární (tj. kolaps, prolomení, snap-through), kde je namáhání již od počátku částečně
membránové i momentové. Tuhost skořepiny vlivem membránových tlakových sil klesá a po
dosažení vrcholu se konstrukce prolomí.
168
Obrázek 13-1 Stabilitní křivky deformace
Vysvětlivky k obrázku:
B - bod bifurkace
D - bod minima zatěžovací síly
H - bod prolomení stability při kritickém zatížení u skutečného stavu
1a. - pokračování deformace bez porušení stability
1c. - ztráta stability podle lineární teorie do středu křivosti
1b. - pokračování lineární teorie ve směru od středu křivosti
3., 4. - skutečný stav při použití nelineární teorie (započítání imperfekcí)
2. - ztráta stability od středu křivosti.
Na hodnotu kritického zatížení má vliv geometrie, použitý materiál, okrajové
podmínky a výrobní imperfekce.
Vliv výrobních geometrických imperfekcí tvaru. Imperfekce jsou jedním z důvodů,
proč se v praxi skořepiny boulí při menším namáhání než určuje lineární teorie. Jde o
imperfekce různého druhu, nejčastěji o přímost trubky, o přímost stěny trubky a o porušení
kruhovitosti (jinak řečeno o ovalitě). Již relativně malé imperfekce zhoršují kritickou
únosnost. Kritické hodnoty zatížení se pak zjišťují numerickou simulací anebo
experimentálně.
Skořepina (tj. stěna trubky) se boulí vždy do středu křivosti. Od středu křivosti se
boulí jedině tehdy, je-li ji v tom mechanicky zabráněno (křivka 1b) anebo jestliže je
imperfekce od středu křivosti taková, že vyboulení ven energeticky méně náročná (křivka 2).
13.3. Ztráta stability (boulení) potrubní stěny mezi podpěrami

- zatížení osovou silou a ohybovým momentem
Stabilitní problémy jsou jeden z mezních stavů při navrhování potrubního systému a
jsou závislé na modulu pružnosti uvedeného materiálu.
169
V každém případě se při porušení stability potrubí musí počítat též mezní stav prosté
pevnosti v pružné oblasti namáhání, a to bez ovlivnění stabilitními problémy. V tomto případě
se jedná o pevnost v prostém osovém tlaku (tj. opak tahu) anebo ohybu trubky.
Potrubí může boulit při zatížení osovým tlakem, ohybem anebo sem můžeme zařadit i
předcházející kapitolu, tj. boulení pod tlakem nebo jejich kombinacemi.
a) V prvním případu, tj. tenkostěnná trubka tlačená ve směru osy lze teoreticky
odvodit při použití lineární teorie (tj. předpokládající, že deformace stěny potrubí - pláště
skořepiny je zanedbatelná vzhledem k jeho tloušťce):
Po zavedení koeficientu k bude tedy platit:
Jestliže půjde o potrubí z oceli potom a k = 0,605.

Podle uvedené literatury dole se skořepiny boulí při menším namáhání (je to zřejmě
způsobeno různými imperfekcemi tvaru a zavedením již uvedeného lineárního předpokladu).
Proto při započtení teorie velkých deformací a též při započítání výsledků experimentů,
vypočítáme k podle následujících vzorců:
V případě:
bude platit
a v opačném případě, jestliže
potom bude platit
Dále můžeme postupovat jako v případě vzpěru potrubí a označme poměr Ds/h
značkou v. Potom
Opět můžeme z uvedeného vypočítat mezní poměr Ds/h, nazývaný též štíhlost stěny.
Zatížení způsobující boulení může způsobovat jak primární, tak sekundární napětí.
Primární napětí musí být též zkontrolováno, a to tak, že se porovnává s napětím dovoleným.
Jak tedy z uvedeného vyplývá, že mezní hodnota v bude různá pro různý materiál potrubí a
teplotu média.
b) V druhém případu, tj. při ohybu způsobeném různými zatíženími tvořícími ohybový
moment dochází k tomu, že v části obvodu bude napětí tahové a v části tlakové. Ke ztrátě
stability potrubí, může dojít v tlakové oblasti. V takovémto případě nebude nikdy kritické
napětí nižší, než udává vztah v předchozí kapitole, tj. v bodu a).
170
Označme poměr Ds/h značkou ν. Tento poměr nazýváme štíhlost stěny. V tomto
případě, tj. v případě stability stěny při podtlaku je štíhlost stěny závislá na vnitřním tlaku,
modulu pružnosti materiálu a Poissonově čísle.
Není zde však započítáno to, že tlaková oblast je omezena jen na část obvodu, čili
kritické napětí je příznivější. V literatuře dole je citován pramen, který uvádí, že je možné
jeho zvýšení pro ohyb o 25%. Potom tedy platí:
Dále budeme postupovat jako v případě vzpěru potrubí a označme poměr Ds/h
značkou v. Potom
Opět můžeme z uvedeného vypočítat mezní poměr Ds/h, nazývaný též štíhlost stěny.
Předpokládáme jako mezní stav plné zplastizování, což je konzervativní předpoklad.

Potom moment tvoří dvojice sil Fcr odvozené z uvedeného napětí pro tlak a tah.
Dále odvodíme rameno r této dvojice sil. Je to vzdálenost těžišť obou polovin řezu.
Kritický ohybový moment Mcr potom je
Kritický ohybový moment Mcr, to je moment, který přenese potrubí ještě těsně před
jeho zhroucením, přesně řečeno před zhroucením jeho tlačené části. Vliv smykového napětí
v tomto případě zanedbáváme, protože literatury dole můžeme toto napětí zanedbat, pokud
splňujeme podmínku tenkostěnnosti potrubí.
Membrány se boulí vždy ke středu křivosti, jestliže nemohou, zvolí směr opačný.
Proto hodně závisí na médiu a jeho tlaku, které brání boulení ke středu křivosti. Kapalina jako
médium brání boulení ke středu křivosti absolutně, neboť má stále stejný objem a je
nestlačitelná.
Obrázky popisující, jakým způsobem může potrubí ztratit stabilitu v ohybu, jsou
uvedeny dále. První obrázek znamená stlačitelné médium, kde má trubka snahu se
„scvrknout“ tak, aby v uvedeném místě trubka dostala tvar s co nejmenším průřezovým
ohybovým modulem a tím stláčí kapalinu. Je-li však kapalina nestlačitelná ztratí stabilitu
vyboulením ven, na druhou stranu. Tento případ je na druhém obrázku. K jeho vytvoření je,
jak ukazuje zkušenost, třeba daleko větší zatížení, které umožní plastizaci materiálu po téměř
celém průřezu. K meznímu stavu boulení jsou náchylná především plastová potrubí.
171
Obrázek 13-2 První tvar boulení Obrázek 13-3 Druhý tvar boulení
Vliv výrobních geometrických imperfekcí tvaru. Jde o imperfekce přímosti a ovality.

Imperfekce jsou jedním z důvodů, proč se v praxi skořepiny boulí při menším namáhání než
určuje lineární teorie. V našem případě jde o imperfekce přímosti a ovality.
13.4. Ztráta stability potrubní stěny (boulení) mezi podpěrami

- Zatížení podtlakem
jsou závislé na modulu pružnosti uvedeného materiálu. Zde se jedná o zatížení podtlakem.
Podtlak může vznikat například takzvanou dopravou vakua, velký podtlak může
vznikat v prostřední trubce v duplikovaném potrubí a může též vznikat při uložení potrubí
v zemi při hladině spodní vody, která je přesahuje vršek potrubí.
se jedná výpočet na přetlak o stejné absolutní velikosti jako podtlak. Napětí (obvodové i
osové) bude stejné, ale opačně orientované.
Z porubních dílů je proti vnějšímu tlaku nejméně odolné rovné válcové potrubí, ostatní
komponenty představují víceméně různý typ výztuže zabraňující deformaci. Budeme se proto
v následujícím zabývat pro potrubí nejhorší variantou: rovným válcovým potrubím.
Vzorce pro výpočet tloušťky stěny válcového potrubí namáhaného vnějším tlakem
určují kritický přetlak, při němž nastane zprohýbání stěny, tj. ztráta stability. Současně se
nesmějí připustit žádné trvalé deformace.
Má-li potrubí konečnou délku a její okraje jsou vetknuty nebo účinně vyztuženy,
zprohýbá se po překročení meze stability do řady prohlubenin, odpovídajících celistvému
počtu vln po obvodě. Čím je potrubí kratší, tím více vzdoruje vůči zprohýbání a počet vln je
větší. Pro výpočet kritického přetlaku platí vzorec:
 
  3
2E h  2 2n  1,3   h 
2
pcr  .  0,73E  n  1  2 
. 
2 2 D D
   2 nl 
   2nl  
n 2  1 .1  
  D   



1 
 D  
 
 
Dále je nutno uvést, že n je zde takové celé číslo, které dává nejmenší kritický podtlak
pcr Toto číslo označuje počet vln, které se zprohýbáním vytvoří na obvodě. Uvedený výpočet
172
se nazývá von Misesův vzorec a platí, za předpokladu, že není překročena dolní mez v tlaku u
použitého materiálu, která je zjištěna membránovou teorií.
Pro tenkostěnnou trubku, jejíž délka je větší než 10D počítáme, že se zdeformuje do
dvou vln (tj. přetvoření do tvaru elipsy), a proto můžeme vzorec zjednodušit a platí:
3
 h 
pcr  2 E  
 Ds 
Označme poměr Ds/h značkou ν. Tento poměr nazýváme štíhlost stěny. V tomto
případě, tj. v případě stability stěny při podtlaku je štíhlost stěny závislá na vnitřním tlaku a
modulu pružnosti materiálu a to ve třetí mocnině.
Dále budeme postupovat jako v jiných případech stability potrubí a vyjádříme kritické
napětí, tento vzorec je vzorec pro výpočet obvodového napětí při působení tlaku:
2h cr 2 cr
pcr  
Ds 
Potom
E
 cr  2

Vnější tlak způsobuje pouze primární napětí.
K porušení tohoto mezního stavu jsou náchylná všechna tenkostěnná potrubí, zejména
pak plastová.
Výpočet stability vůči podtlaku musí být aplikován již ve fázi tvorby potrubní třídy a
to s předpokladem nekonečného potrubí, tj. jak již zde bylo uvedeno, použijeme zjednodušný
vzorec pro trubku delší než 10D.
Vliv výrobních geometrických imperfekcí tvaru. Jde o imperfekce přímosti a ovality.
Imperfekce jsou jedním z důvodů, proč se v praxi skořepiny boulí při menším namáhání než
určuje lineární teorie. Při namáhání potrubí pod tlakem má největší vliv na stabilitu
skořepiny porušení kruhovitosti průřezu (čili ovalita). Ovalita průřezu potrubí je definována
vztahem:
Základní předpoklad je, že průřez trubky (tj. ovalita) má tvar elipsy. Pro malé ovality,
tj. do 5% lze ve výpočtu uvažovat, že při stejném obvodu kružnice a elipsy jsou rozdíly velké
a malé poloosy elipsy od poloměru kružnice stejně velké. Potom změna poloměru je dána
vzorcem:
13.5. Kombinace různých druhů zatížení z hlediska stability

potrubní stěny mezi podpěrami
Je-li válcová skořepina namáhána současně tlakovým napětím (platí i pro tlakovou
část při ohybu), tj. osové napětí a vnějším přetlakem, tj. obvodové napětí, platí interakce podle
Baileyiho principu:
1 
 2  1,0
 cr1  cr 2
V případě tahu a vnitřního tlaku, dosadíme za hodnoty kritických napětí dovolená, odvozená
od pevnosti materiálu.
173
13.6. Ztráta stability potrubní stěny nad podpěrou

V tomto případě se nejedná o čistě stabilitní otázku. Jde o spojitý nosník s průřezem
trubky, který je zatížen spojitým zatížením (vlastní hmotnost potrubí a například sníh).
Stabilitu v tlakové oblasti mezi podpěrami jsme již probrali v minulých kapitolách. Avšak
stabilita stěny potrubí v tlakové oblasti, nad podpěrou (tj. spodní část trubky) je ještě zhoršena
působením svislé síly od podpěry, která stabilitu stěny v tomto místě zhoršuje (porušuje).
pevnosti v pružné oblasti namáhání, a to bez ovlivnění stabilitními problémy. Takovýto
výpočet je konzervativnější a v případě, že je v pořádku, můžeme u něj skončit. Tento mezní
stav se kontroluje v bodě 2 pro podélné napětí a v bodě 3 pro obvodové napětí - viz obrázek
dále.
Zatížení v místě podpěr (tj. síla F1 až Fn) se vypočítá metodou silové rovnováhy ze
zatížení podle obrázku dále:
Obrázek 13-4 Zatížení potrubí
Místa kontroly napětí a stability v případě zesílení stěny potrubí jsou na obrázku dále:
Obrázek 13-5 Místa výpočtové kontroly
Výpočet zesílení stěny potrubí se provádí podle kapitoly 15.8. ČSN EN 13445-3
Netopené tlakové nádoby, Část 3 Konstrukce a výpočet. a předpokládáme, že potrubí je
dlouhá ležatá nádoba. Většinou se jedná o různé kombinace zatížení.
Zjednodušené posouzení. Nejběžnější příklad k posouzení potrubí má však jednodušší
zadání. Jedná se o podpěru, nejčastěji objímku, jednoduše zatíženou osovou silou.
Potřebujeme jednoduše posoudit možnost ztráty stability a tím i nutnost vložení
zesílení. Jinak řečeno potřebujeme jednoduše provést výpočet kritické síly Fcr a kritického
ohybového momentu v místě uložení.
Nejdříve si uveďme zjednodušující podmínky:
- budeme uvažovat ocelové tenkostěnné potrubí a ocelové podpěry.
- podpěry zjednodušíme - a v takovémto případě bude b - šířka objímky a (delta)
bude 180°.
- nebudeme uvažovat vnitřní tlak, neboť se kdykoli může stát, že v případě
havárie může zůstat potrubí naplněno, ale bez tlaku, což je případ horší, než u potrubí s
vnitřním tlakem.
- jde o kritické místo č. 2, kde předpokládáme, že je situace horší.
174
- vzdálenosti podpěr budou navrženy podle ČSN EN 13480-3, Příloha Q, tj.

podle vzorců v tabulce Q3, což znamená, že napětí od zatížení q, nepřesáhne 40MPa.
Při takovémto určování vzdálenosti podpěr si musíme dát zejména pozor na média s
větší hustotou než je voda.
a) určení kritické (lokální) síly v místě podpěry
Dále si zavedeme koeficient:
na tomto koeficientu k je závislý koeficient k1 ve vzorci následujícím, podle kterého se

vypočítá kritická síla, to jest síla těsně před zhroucením potrubí v místě podpěry.
Vztah mezi koeficienty k a k1 je dosti složitý a je zde uveden v podobě tabulky.
k k1 k k1 k k1
0,10 1,426 1,25 0,557 2,40 0,369
0,19 1,295 1,30 0,540 2,50 0,372
0,30 1,179 1,40 0,508 2,60 0,385
0,40 1,076 1,50 0,480 2,70 0,404
0,50 0,985 1,60 0,456 2,80 0,432
0,60 0,904 1,70 0,435 2,90 0,475
0,70 0,832 1,80 0,417 3,00 0,540
0,80 0,768 1,90 0,402 3,10 0,647
0,90 0,711 2,00 0,389 3,19 0,844
1,00 0,660 2,10 0,380 3,30 1,309
1,10 0,615 2,19 0,373 3,40 3,576
1,19 0,575 2,30 0,369 3,50 4,853
Tabulka 13-4 Vztah mezi koeficienty k a k1
Výsledek tohoto zjednodušeného posouzení bude vždy na konzervativní straně.

b) určení kritického (lokálního) ohybového momentu v místě podpěry
V potrubí působí nad podpěrou ještě ohybový moment způsobený zatížením q. Protože
potrubí bereme při aplikaci zatížení q jako spojitý nosník, je právě zde ohybový moment
největší. Potom kritický moment bude:
c) kombinace obojího
Jestliže u síly ani u momentu nejsou překročeny kritické hodnoty, je zde ještě
dodatečná podmínka, tj. aby ztráta stability nenastala, musí zatížení dané silami a
momenty vyhovět nerovnici:
175
13.7. Rozdíl ve stabilitě potrubní stěny u houževnatých a

křehkých materiálů
Ztráta stability potrubní stěny se děje ještě před tím, než by se napětí dostalo na mez
kluzu materiálu v případě houževnatých materiálu. Ztráta stability stěny potrubí se tak
vypočítává podle stejných vzorců, vztahů a úvah jako u potrubí z materiálů houževnatých.
Avšak dovolené napětí ve stěně trubky se vypočítává podle této kapitoly pro křehké
materiály, a to z důvodů požadované bezpečnosti konstrukce.
13.8. Stabilita potrubní stěny u plastových potrubí

jsou závislé na modulu pružnosti uvedeného materiálu. U plastů, a nejen u nich, je modul
pružnosti závislý na teplotě. Proto je nutné vzít v úvahu modul pružnosti pro teplotu média,
které v potrubí proudí. Za modul pružnosti se bere modul pružnosti podle ČSN EN ISO 527-
1,2,3. Čili modul pružnosti při krátkodobém zatížení.
Dále je nutno uvést, že v případě takového druhu zatížení, které způsobuje sekundární
napětí, se setkáváme s relaxací napětí, to znamená, že napětí a z něj odvozená síla s časem
klesá, čili například minimální vzdálenosti podpěr zabraňující vybočení se zvětšují. Avšak
napětí musí vyhovovat i krátkodobě.
V případě zatížení, způsobující primární napětí se deformace zvětšuje, i když je
zatížení konstantní – tj. působení krípu. V tomto případě se kontroluje, tj. porovnává vzniklé
napětí s dovoleným. Toto je nutné zkontrolovat, i když podmínka stability vyhovuje. Do
dovoleného napětí se pak započítává i plánovaná životnost.
Ztráta stability potrubní stěny se tak vypočítává podle stejných vzorců, vztahů a úvah
jako u potrubí z materiálů houževnatých. Avšak za materiálové konstanty se musí udat
hodnoty, které se získají pro stav potrubí na začátku a na konci své životnosti. Mezi tyto
materiálové konstanty se počítá dovolené napětí, modul pružnosti a Poissonovo číslo.

Praha, 1867
10. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost II. díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
176

1900
15. Podroužek L.: Navrhování, stavba a provoz tepelných sítí I. a II. Díl, SNTL Praha,
1856
17. Willoughby D. A. a kol.: Plastic piping handbook, McGraw-Hill,USA, 1904
18. American Iron and Steel Institute: Welded Steel Pipe, Design Manual, USA,
1907
20. ČSN EN 13480-6 Kovová průmyslová potrubí - Část 6: Doplňkové požadavky na
podzemní potrubí
21. ČSN EN 13445-3 Netopené tlakové nádoby – Část 3: Konstrukce a výpočet.
22. Normativně technická dokumentace A.S.I. „Hodnocení pevnosti zařízení a potrubí
jaderných elektráren typu VVER“
177
14. Únosnost hrdel aparátů a ostatních zařízení a potrubních

spojů

jednotky
FA N osová síla na hrdlo aparátu
Fx, Fz N síly kolmé na osu hrdla aparátu
MT Nm skrutný moment hrdla aparátu
Mx, Mz Nm ohybové momenty hrdla aparátu
σF MPa napětí od osové síly v trubce
σM MPa napětí od ohybového momentu
PM MPa, psi membránové napětí od vnitřního tlaku
P1 MPa, psi lokální membránové napětí
Pb MPa, psi lokální ohybové napětí
Q MPa, psi sekundární napětí od tepelné
roztažnosti
Smc MPa, psi dovolené napětí za studena
Smh MPa, psi dovolené napětí za tepla
Ai mm2 plocha průřezu šroubu v přírubě
α úhlový úhel sklonu natočení sváru k ose
stupeň trubky se šroubovicovým svárem
ψ - koeficient sváru trubky se
šroubovicovým svárem
n - počet šroubů v přírubě
14.2. Přepočet zatížení momentem na zatížení silou

14.2.1. U trubky
U trubky zatížené silou F a momentem M (podle obrázku) platí:
Napětí od síly vypočítáme za použití podmínky tenkostěnnosti:
F
F  , kdy
Ast
Napětí od momentu vypočítáme:
M J
M  , kdy Z x
Z D/2
Pro tenkostěnnou trubku platí tyto vztahy mezi momenty setrvačnosti:
Porovnáním obou napětí a dosazením

178
Tento jednoduchý vzorec je výhodné používat pro přepočet zatížení momentem na

zatížení silou a obráceně pro výpočty napětí nebo namáhání (včetně přírub), neboť je odvozen
porovnáním napěťových účinků těchto zatížení.
Obrázek 14-1 Zatížení tenkostěnné trubky silou a momentem
14.2.2. U přírubového těsnění

Na přírubové těsnění (všeobecně na přírubový spoj) působí: Vnitřní tlak v potrubí,
ohybový moment z potrubního systému a osová síla z potrubního systému. Při výpočtu tlaku
od momentu je využito vztahu z předešlé kapitoly při převodu síla – moment. Vztah je potom
takovýto:
Tento vypočtený tlak musí být menší než maximální dovolený tlak na přírubové
těsnění.
14.2.3. U přírubových šroubů
Obrázek 14-2 Zatížení přírubových spojů silou a momentem

179
Napětí ve šroubech od síly

F
F 
n. Ai
Napětí ve šroubech od ohybového momentu
M
M 
W
kde W se dá vypočítat s polárního kvadratického momentu

2
 D2 
J 0  nAi  
 2 
a dále
J0 2J x
Jx  W
2 D
Z toho plyne
4M
M 
nAi D
A po porovnání obou napětí vyjde stejný vzorec jako v předešlé kapitole:
14.3. Únosnost hrdel aparátů a ostatních zařízení

14.3.1. Vznik zatížení hrdel
Zatížení hrdel na potrubí navazujících zařízení je způsobeno interakcí tepelné
roztažnosti potrubí a aparátu (tj. vynucenými pohyby hrdel). Dále může být zatížení hrdel
způsobeno klimatickými zatíženími (tj. sněhem a větrem působícím na potrubí) a hmotností
potrubí, média a izolace a hmotností zařízení, která nemají vlastní podpěru.
Zatížení hrdel je složeno ze tří sil Fx, Fy, Fz a tří momentů síly Mx, My, Mz. Jednotkou
sil je N (Newton), jednotkou momentů je Nm (Newtonmetr).
14.3.2. Výpočet únosnosti hrdla pro hrdlo tvořené nátrubkem na

prostorově klenuté anebo válcové nádobě
Hrdlo jako celek se skládá z příruby s těsněním, z nátrubku a ze svarového spoje mezi
nátrubkem a pláštěm nádoby. Alternativně může též být složeno pouze z nátrubku, který je
přivařen z jedné strany k plášti nádoby a z druhé strany přímo k potrubí. Hrdlo musí odolat
těmto omezením:
- Namáhání válcové či kulové skořepiny aparátu od zatíženého hrdla.
- Namáhání nátrubku mezi aparátem a přírubou
- Dovolené namáhání vlastní příruby
- Tlak na přírubové těsnění, anebo přímo výpočet přírubového spoje.
- Maximální zatížení hrdla s výstelkou. Výstelku může tvořit nějaký plast anebo jde o
smaltovou nádobu.
180
14.3.2.1. Průnik dvou válcových těles – výpočet pomocí WRC 107 a WRC 297
WRC znamená ve zkratce Welding Research Counsil. Tato organizace vydává
Boulletin o stejném názvu, který se zabýval i namáháním skořepiny aparátu od hrdla, a to
v místech průniku obou skořepin. Existují tři vydání bulletinu WRC, ve kterých se o uvedené
problematice píše.
WRC Bulletin 107 je používán od roku 1865. V roce 1910 byl vydán WRC Bulletin
537, který má stejný obsah jako č.107. Rozdíl spočíví pouze v tom, že v bulletinu č. 537 jsou
uvedeny vzorce a rovnice, které jsou vhodné pro počítačové zpracování, kdežto Bulletin č.107
poskytuje to samé, ale ve formě grafů a křivek, což je vhodnější pro „ruční“ výpočet.
Bulletiny tak hodnotí namáhání jak na vnitřním, tak na vnějším povrchu stěny nádoby a to
v osovém i obvodovém směru napětí. Dále definují ve výpočtu aplikovaná zatížení a výsledná
namáhání pro prostorově klenuté a válcové nádoby, která jsou uvedena níže.
Obrázek 14-3 Znázornění os, zatížení hrdel a bodů pro výpočet napětí pro hrdlo na sféricky klenuté a válcové
nádobě
Definování os pro sféricky klenutou nádobu. Jsou to osy P, M1 a M2, které jsou
nakresleny na obrázcích. Definování os pro válcovou nádobu. Jsou to osy P, MC a ML, které
jsou nakresleny na obrázcích.
Definování dodů, v kterých je podle WRC počítáno napětí. Jsou to body A, B, C, D na
sféricky klenuté a válcové nadobě. Umístění bodů je na obrázcích. Dále index U znamená
vnitřní z hladiska nádoby a index L znamená v zhladiska nádoby vnitřní.
WRC 107 není doporučeno používat, jestliže má hrdlo velmi tenkou stěnu anebo když
jsou parametry v WRC 107 nepřiměřeně překročeny. Výsledky výpočtu podle WRC 107 jsou
vždy na konzervativní straně.
Vyhodnocení napětí podle WCR 107 není přesně podle ČSN EN 13480 anebo ASME,
ale má své hodnocení, viz dále. WCR 107 hodnotí tyto tři kombinace napětí:
1. Kombinace
PM<= Smh
Kde PM je globální membránové napětí od vnitřního tlaku a je rovno pD/4s pro osové
napětí v nádobě anebo pD/2s pro obvodové napětí v nádobě.
181
Smh je dovolené napětí za tepla
2. Kombinace
PM+P1+Pb<=1,5k Smh
Kde P1 je lokální membránové napětí na průniku ploch obou dílů.
Pb je lokální ohybové napětí na průniku ploch obou dílů
k je koeficient, který se pohybuje od 1,0 pro trvalé zatížení, do 1,2 pro trvalé plus
nahodilé zatížení (např. vít, zemětřesení apod.)
3. Kombinace
PM+P1+Pb+Q<=1,5(Smc+Smh)
Kde Q je sekundární napětí od tepelné roztažnosti potrubí
Smc je dovolené napětí za studena
A poslední, třetí WRC Bulletin 297 byl publikován v srpnu 1884 a rozšiřuje stávající
nástroje. WRC 297 se liší od široce používané WRC 107 především v tom, že WRC 297 je
určen pro větší d/D poměry (až 0,5), tedy pro nádoby s relativně tlutší stěnou. WRC 297 dále
vypočítává namáhání v hrdlu, zatímco WRC 107 vypočítá namáhání pouze v nádobě.
14.3.2.2. Průnik dvou válcových těles – výpočet pomocí EN 13445-3 a BS5500

V ČSN EN 13445-3 „Netopené tlakové nádoby“ – Část 3 „Konstrukce a výpočet“
kap. 15.4 „Lokální zatížení hrdel na kulových skořepinách“ a kap. 15.5 „Lokální zatížení
hrdel na válcových skořepinách“, je řešena tato problematika pro EU. Jsou stejná ustanovení
jako v BS 5500.
V kapitole 15.5.4 je uveden přehled postupu výpočtu a v dalších kapitolách maximální
dovolená zatížení. Křivky koeficientů zde uvedených vzorců jsou odvozeny z WCR 297,
zatímco dovolená zatížení jsou založenaa maximálním součiniteli koncentrace napětí 2,25.
14.3.2.3. Smaltovaná hrdla aparátů

Žádná evropská norma harmonizovaná k PED neřeší problematiku numeřického
limitování zatížení smaltovaných hrdel aparátů. Výrobci smaltovaných aparátů vydávají
dokument o maximálním zatížení hrdel jejich výrobků.
14.3.2.4. Nekovová hrdla aparátů

Žádná evropská norma harmonizovaná k PED neřeší problematiku numerického
limitování zatížení nekovových hrdel aparátů. Výrobci nekovových aparátů vydávají
dokument o maximálním zatížení hrdel jejich výrobků. Jako příklad omezení zatížení hrdel je
uvedena firma Plasticon Europe.
182
14.3.3. Omezení zatížení hrdla technickými normami či jinými

ustanoveními
14.3.3.1. Ocelová hrdla tlakových nádob – omezení dané určením tří

součinitelů
Tyto vztahy nemají teoretické opodstatnění, vznikly empiricky, ale jsou jednoduché, a
proto z nich mohou vycházet obě strany, tj. konstruktér tlakové nádoby i výpočtář potrubního
systému. Z těchto důvodů mají zde své místo.
Pro informaci, max. dovolená zatížení hrdel mohou mít takovouto velikost:
a) Hrdla na pláštích
Obrázek 14-4 Umístění hrdla na TN
Je to tzv. výpočet tří faktorů:

- vliv druhu síly nebo momentu, který je daný faktorem ksm
Druh
síly/ faktor
momentu
FA 2,0
Fz 2,0
Fx 1,5
MT 0,15
Mz 0,10
Mx 0,13
Tabulka 15-2 Faktor ksm
- vliv PN, který je daný faktorem kPN

PN faktor
25 a menší 0,2
40 0,25
63 0,33
183
100 0,4
Tabulka 15-3 Faktor kPN
- vliv DN, který je daný faktorem kDN

DN faktor DN faktor
25 a
1,0 150 6,0
menší
32 1,25 190 8,0
40 1,5 250 10,0
50 2,0 300 12,0
65 2,5 350 14,0
80 3,0 400 15,0
100 4,0 450 18,0
125 5,0 500 19,0
Tabulka 15-4 Faktor kDN
b) Hrdla na klenutých dnech - jde též o tzv. výpočet tří faktorů:
Obrázek 15-5 Umístění hrdla na TN
- vliv druhu síly nebo momentu, který je daný faktorem ksm
Druh síly/
faktor
momentu
FA 2,0
Fr (vektorový
součet Fx a 2,5
Fz)
MT 0,15
MB(vektorový
součet Mx a 0,154
Mz)
Tabulka 15-5 Faktor ksm
184
- vliv PN, který je daný faktorem kPN , tabulka je stejná jako v předchozím případě
- vliv DN, který je daný faktorem kDN, tabulka je stejná jako v předchozím případě
Pro obadva případy platí:
Maximální dovolené síly se pak vypočítají podle vzorce:
F = ksm x kPN x kDN (kN)
Maximální dovolené momenty se pak vypočítají podle vzorce:
M = ksm x kPN x kDN 2 (kNm)
14.3.3.2. Ocelová hrdla výměníků

Žádná evropská norma harmonizovaná k PED neřeší problematiku numerického
limitování zatížení hrdel ocelových výměníků. Norma TEMA v čl. RBC-10.6 odkazuje na
správnou inženýrskou praxi.
Zvlášť jsou předepsána max. dovolená zatížení hrdel pro vzduchem chlazené
výměníky, a to v API 661 „Air-cooled Heat Exchangers for General Refinery Service“.
Dále zde platí norma HEI a to je „Heat Exchange Institute Standard For Closed Feedwater
Heaters“.
14.3.3.3. Hrdla kotle

Max. dovolená zatížení hrdel pro topené kotle je předepsána v API 560 „Fired Heaters
for General Refinery Service“
14.3.3.4. Hrdla ventilů

Max. dovolená zatížení hrdel armatur jsou například uvedeny v dokumentu:
„Armatury pro zařízení a potrubí jaderných elektráren – Všeobecné technické požadavky VTP
(OTT) 87. Příloha 4 „Hodnoty zatížení od potrubí“. Zde jsou definována nejen zatížení hrdel,
ale i nejvyšší dovolené zrychlení v těžišti armatury od seizmického zatížení.
14.3.3.5. Omezení zatížení hrdel u čerpadel

Omezení zatížení hrdel u čerpadel existuje z důvodů zabezpečení jejich řádné funkce.
Velké namáhání hrdel může způsobit lom, minimálně však přílišnou deformaci bloku
čerpadek, která má za následek špatnou funkci čerpadla.
V ČSN EN ISO 5189 byl podle celkového uspořádání čerpadla a nejčastěji
používáných pracovních podmínek nalezen určitý počet skupin čerpadel. Maximální dovolené
síly a momenty pro každou skupinu čerpadel jsou stanoveny ze základních hodnot, které jsou
v této normě dány tabulkově a použitím příslušných součinitelů, u kterých se předpokládá, že
nejvíce odpovídají každé skupině čerpadel.
Bylo tedy stanoveno šest skupin čerpadel s horizontální osou (každá je ještě členěna
na A a B podle toho, zda je čerpadlo z litiny nebo ocelolitiny). Dále bylo stanoveno pět skupin
čerpadel s vertikální osou, které jsou podle použitého materiálu členěny na stejné podskupiny.
Jestliže všechna působící zatížení nedosahují současně maximálních dovolených
hodnot, může jedna ze složek těchto zatížení překročit normální mezní hodnotu, a to za
předpokladů uvedených v normě.
Všechny hodnoty jsou určeny pro hodnoty při teplotě 19°C pro větší teploty se tato
zatížení musí korigovat podle normy. Na druhé straně je zatížení od potrubí, které hrdlo
čerpadla zatěžuje zatíženími trvalými a krátkodobými.
Omezení zatížení hrdel udává:
ČSN EN ISO 5189, Příloha B „Vnější síly a momenty na přírubách hrdel čerpadla“
185
API 610 „Centrifugal pumps for petroleum, petrochemical and natural gas Industries“
API 685 „Sealess Centrifugal Pumps for Petroleum, Heavy duty, Chemical, and Gas industry
Services“
14.3.3.6. Omezení zatížení hrdel u turbín

Omezení zatížení hrdel u rotačních zařízení existuje z důvodů zabezpečení řádné
funkce uvedených zařízení. Velké namáhání hrdel může způsobit lom, přílišnou deformaci
základové konstrukce rotačních zařízení (v základové konstrukci jsou umístěna ložiska, která
mohou prasknout nebo se jinak nefungovat). Toto vše se umocňuje u turbín, které jsou samy o
sobě tepelně namáhané a dilatují.
Turbiny – omezení zatížení hrdel udává:
API 611 „General-Purpose Steam Turbines for Petroleum, Chemical, and Gas Industy
Services“
NEMA SM23 Steam Turbines for Mechanical Drive Service
NEMA SM24 Land Based Steam Turbine Generator Sets 0 to 33,000 kW
Podobně se zatížení hrdel vypočítá i u odstředivých kompresorů podle:
API 617 „Centrifugal compressors“
14.4. Výpočet potrubních spojů

14.4.1. Pevnostní výpočet přírubového spoje
14.4.1.1. Všeobecné informace

Přírubový spoj je vystaven za provozu vysokému namáhání, neboť se zde sečítají
různé vlivy. Nejvíce je přírubový spoj namáhán nutným utažením přírubových šroubů, které
vyvolává jeho předpětí. Další namáhání vznikne působením vnitřního přetlaku a také
působením tepelného šoku stěnou za provozu. K uvedeným namáháním přistupují další
namáhání, zejména od sil a momentů vyvolaných teplotní dilatací potrubí, jeho vlastní vahou
apod. Za ohřevu a chladnutí se zvyšuje namáhání přírubového spoje, neboť změna teploty
přírubového listu a přírubových šroubů je různá.
V minulosti, která přetrvává až do dneška, vycházelo dimenzování přírubových spojů
pouze z pevnostního hlediska, přičemž těsnost byla ve výpočtu zahrnuta odhadnutými
hodnotami utahovacího tlaku y a součinitele těsnění m (ČSN, DIN, ASME-Code, BS aj.). Jde
o výpočtovou metodu Taylor-Forgeovu.
V současné době je v normách povolena metoda tato jako jedna z alternativ. Druhá
alternativa je zde též představena, je to metoda následující v následující složce, tj. podle ČSN
EN 1591 se zajištěním těsnosti.
186
Obrázek 14-6 – Zatížení přírubového spoje
Pro pevnostní výpočet přírubového spoje platí ve všeobecnosti

následující postup:
Určení zatížení přírubového spoje. Nejprve vypočítáme provozní zatížení od tlaku v
potrubí a od vnějších sil a momentů. Přepočet zatížení momentem na zatížení silou najdeme,
zde.
Určení průměru a počtu šroubů přírubového spoje. Průměr a počet šroubů přírubového
spoje zvolíme dle rozměrové normy jednotlivých přírub - konkrétně velikosti otvoru pro
šroub. Dále určíme sílu připadající na jeden šroub a poté provedeme předběžnou kontrolu
jeho velikosti podle tabulky uvádějících axiální únosnost jednotlivých šroubů
Určení silových účinků na přírubovém spoji.
187
Obrázek 14-7 Odvození deformační konstanty přírub
14.4.1.2. Trojúhelníkový diagram předpjatého spoje
Obrázek 14-8 Trojúhelníkový diagram
Potřebná síla předpětí spoje F0 (N),
Hodnotu součinitele přetížitelnosti volíme z intervalu (0,2 až 1,2). Z rovnováhy sil na šroubu
můžeme pomocí klasických vztahů odvodit potřebný utahovací moment Mu(N.mm).
Vzrůst osové síly na šroubu ΔFs (N) vlivem zatežující síly F (síly připadající na jeden šroub)je
takováto:
Celková síla zatěžující šroub (nárůst):
Pokles těsnicí síly
Těsnicí síla v provozu:
Odvozené vztahy z diagramu:

188
platí-li, že síla od tlaku F
pak síla ve šroubech Fs
Pevnostní kontrola šroubů:

- Zatížení při montáži
Šroub je pri montáži namáhán tahem a krutem. Počítáme tedy velikost napětí v tahu a v krutu.
Dále určíme redukované napětí a nakonec vypočítáme součinitel bezpečnosti k (-), který
porovnáme s doporučenou hodnotou kd.
- Zatížení při provozu.
Šroub je zatížen pouze provozní silou v tahu Fs. Kroutící moment po montáži v důsledku
mikroposuvu částečně vymizí, proto jej neuvažujeme. Určíme tedy tahové napětí a poté
stanovíme soucinitel bezpecnosti k (-), který porovnáme s doporučenou hodnotou kd .
- Kontrola v závitech matice, kontrolujeme otlačení v závitech matice.
14.4.1.3. Pružinové systémy u přírubových šroubů

Nejvíce náchylné k netěsnostem jsou přírubové spoje s velkými změnami teplot.
Přírubový spoj bez pružných elementů má jen malou zásobu pružnosti (pružné deformace),
jak je patrné z horního náčrtu vlevo. Dolní náčrt znázorňuje, jak pružné elementy zvětší
možnost vzájemného pružného posun mezi natahovanými elementy (šrouby) a stlačovanými
elementy (přírubami s těsněním), může to být několika- až desetinásobně. To znamená, že
stejný rozdíl deformací šroubů a přírub s těsněním, který nastává při přechodových
provozních stavech – najíždění a sjíždění – znamená u přírubového spoje bez pružných
elementů relativně mnohem větší nárůst nebo úbytek síly ve spoji. Pružné elementy tedy toto
kolísání sil ve spoji velmi omezují. Výhody pružných prvků:
a) snížení potřebné síly pro předpětí (montáž)
b) u cyklického zatížení snížení amplitudy síly roztahující šrouby,
c) snížení relaxace síly při postupném utahování šroubů
14.4.1.4. Výstupy z výpočtu přírubového spoje

Z výpočtu přírubového spoje je nutné jako výstup udávat tyto údaje:
- specifikace nebo potvrzení specifikace těsnění
- specifikace spojovacího materiálu (tj. šroubů, matic, podložek, pružných podložek atd.)
- specifikace maziva
- utahovací moment šroubového spoje. Předpokládáme použití normalizovaných přírub
specifikovaných v potrubní třídě. I těsnění a spojovací materiál se poté zanese do potrubní
třídy. Mazivo a utahovací moment se uvádí ve vhodném dokumentu projektu.
14.4.2. Těsnostně - pevnostní výpočet přírubového spoje
14.4.2.1. Těsnostně- pevnostní výpočet přírubového spoje – všeobecné údaje

přírubového listu a přírubových šroubů je různá.
189
V současné době je v normách povolena čistě pevnostní metoda jako jedna z

alternativ. Druhá alternativa je metoda následující, tj. podle ČSN EN 1591 se zajištěním
požadované těsnosti.
14.4.2.2. Výpočet přírubového spoje pro dosažení požadované těsnosti

Zdroje emisí by zejména u vybraných anorganických a organických látek neměly
překročit předepsané hodnoty. Povolené emise – jinými slovy množství netěsností – jsou tím
definovány.
Tři třídy netěsností pro měkká těsnění odpovídají množstvím netěsností:
a) třída L1,0 (1 mg/s.m): požadavkům pro utěsnění většiny kapalin a nízkotlakých plynů,
např. u rozvodů tlakového vzduchu;
b) třída L0,1 (0,1 mg/s.m): která přibližně kopíruje hodnotu 1 ml/min dusíku a je vhodná pro
utěsnění kapalin s nízkým povrchovým napětím (např. naftu) a parám a plynům s vyšším
přetlakem a teplotou;
c) třída L0,01 (0,01 mg/s.m): vhodná pro utěsnění nebezpečných látek, definovaných jako
hořlavé, výbušné, jedovaté, toxické apod.)
Z běžných těsnicích materiálů se pro třídu L1,0 a L0,1 hodí vláknitopryžová těsnění a
expandovaný grafit v průmyslové čistotě, v třídě L0,01 PTFE nebo grafit v jaderné čistotě
nebo kombinované těsnicí materiály a kovová těsnění, která mohou dosáhnout i vyšší těsnosti.
Vliv tloušťky těsnění a viskozity média. Pro vysvětlení: vznik netěsnosti u měkkých
těsnicích materiálů se projevuje ve dvou cestách – první mezi těsněním a těsnicí plochou,
druhá průchodem těsnicím materiálem. První závisí na tom, jak těsnění dokáže zaplnit
výstupky a prohlubně drsností a vlnitostí těsnicích ploch (význam egalizace těsnicích ploch
při opravách přírubových spojů). Druhá je dána vlastností měkkého těsnicího materiálu: je to
porézní těleso, které při stlačování těsnění z pórů vytlačuje vzduch, přičemž se póry zmenšují
a tím se stává materiál těsnění těsnějším.
14.4.2.3. Podmínky pro dosažení vysoké těsnosti

Podmínky pro dosažení vysoké těsnosti jsou:
- Užití těsnění, s vlastnostmi zjištěnými dle norem, která jsou zveřejňována
na www.gasketdata.org
- Těsnostně pevnostní výpočet dle ČSN EN 1591-1
- Montáž přírubového spoje s odborně vyškolenými pracovníky montáže a
údržby příp. s měřením utahovacích sil ve spoji (dle ČSN P CEN/TS 1591-4).
Těsnění certifikovaná podle TA-Luft musí mít určité úpravy, např. difúzní uzávěr
(vnitřní nepropustný lem) a vůči těsnicím plochám musí mít úpravy, které zamezují průchod
porézním měkkým těsnicím materiálem. I když tato těsnění vycházejí z určité konstrukce
materiálu dosud užívaného v oblastech „průmyslových netěsností“, tedy ve třídách od 1 do
0,01. Těsnění podle TA-Luft musí mít příslušný certifikát.
Přírubové spoje sestavené ze tří různých konstrukčních prvků: přírub, šroubů a těsnění
se nyní musí uvažovat jako jediný celek vzájemně se ovlivňujících součástí – nelze je
uvažovat jako samostatné tři části spoje. I když byl těsnostně pevnostní výpočet přírubového
spoje známý již několik desetiletí, teprve rozvoj počítačové techniky umožnil postupně spojit
obě hlediska; dnes je tento výpočtový postup se zahrnutím všech provozních stavů, do kterých
se spoj může během své činnosti dostat, popsán v normě ČSN EN 1591. V jednotlivých
částech normy je popsáno, co je třeba pro výpočet znát a pro jaké podmínky platí. Povinný je
zatím v jaderné energetice a pro zařízení produkující nebezpečné emise, v zahraničí se užívá i
pro běžnější aplikace, protože ve spojení s řízenou montáží umožňuje bezpečnější a
ekonomičtější provoz tlakových zařízení.
190
14.4.2.4. Principy návrhu těsnostně-pevnostního výpočtu přírubového spoje

Základní funkce tohoto spoje jsou zajištění pevnosti a těsnosti (viz třídy L). Výpočet je
iterační proces, jehož jednotlivé kroky jsou řízeny výsledky průkazu těsnosti a průkazu
pevnosti přírubového spoje. Nejprve se volí utahovací síla ve šroubech tak, aby zajistila
vyplnění nerovností na těsnící liště použitým těsněním při montáži, nesmí však klesnout pod
minimální hranici pro dosažení dané třídy těsnosti v definovaných provozních stavech. Dále
se určí silové poměry ve spoji s tím, že se respektuje tuhost jednotlivých částí. Dále se
zkontroluje měrný tlak na těsnění, pevnost přírub a šroubů. V případě, že jednotlivé kontroly
nevyhovují, výpočet se opakuje.
Úkolem průkazu těsnosti je určit velikost předpětí spoje, která je nutná pro dosažení
těsnících vlastností těsnění při montáži a dodržení potřebného tlaku na těsnění v provozu ( viz
třídy L).
Úkolem průkazu pevnosti je určit, zda všechny části přírubového spoje odolají
silovému zatížení a to opět při montáži a za provozu.
14.4.2.5. Vlastnosti těstnostně-pevnostního výpočtu přírubového spoje

Výpočet těsnostně pevnostního dimenzování je zahrnut ve 4 dílech normy ČSN EN
1591. Těsnostně pevnostní výpočty podle ČSN EN 1591-1 jsou složitější, než dosud užívané
pevnostní výpočty přírub.
Výpočtová teorie je podobná u obou metod: působící síly na přírubový spoj jsou stejně
definovány, uvažuje se průřez, příp. z toho vyplývající moment odporu. Tato metoda výpočtu
se používá povinně v jaderných elektrárnách a pro vybrané nebezpečné látky. Pro ostatní
přírubové spoje je doporučená.
ČSN EN 1591-1 ale nabízí tyto přednosti:
- zásadně se uvažuje chování celého systému: příruba + šrouby + těsnění;
- neposuzují se pouze kritéria pevnosti, ale i celkové deformační chování a
těsnost;
- vhodnost vybraného těsnění vychází z pružnostní analýzy vztahu mezi
zatížením a deformací všech částí přírubového spoje;
- potřebná těsnicí síla se současným stanovením účinné šířky těsnění se
iterativně vyšetřuje pro každý případ zatížení (montáž, tlaková zkouška, provoz, ale i
najíždění a sjíždění při zarážkách) – nesprávná zadání uživatelů výpočtových parametrů:
tlaků, teploty a jejich změn mohou vést proto k nesprávným závěrům výpočtu;
- požadavky na snížení emisí dle nových emisních zákonů lze řešit pouze tímto
výpočtem – to umožňuje přesnější přezkoušení těsnosti spoje;
- celé vyšetření vztahu síla – deformace platí pro různé tvary přírub (přivařené,
točivé, obruby), šrouby a těsnění.
Navíc tato výpočtová metoda bere ohled na ovlivňující veličiny, jako:
- poddajnost spoje; ukazuje i názorně, jak např. zlepšit poddajnost šroubů:
materiálem, průřezem, délkou, užitím pružin a jejich řazením (live loading, aj.); vliv modulů
pružnosti při výpočtových teplotách všech částí spoje; dovolené natočení listů přírub (≤ 1°);
(poddajnost přírub, těsnění);
- zahrnuje vliv připojených částí (válec, kužel, koule, dna aj.) včetně elasticity
přírubového spoje;
- vliv rozdílů součinitelů délkových roztažností částí spoje při jejich rozdílných
teplotách;
- vliv vnějších sil a ohybových momentů vyvolaných např. teplotní dilatací
kompenzačních útvarů (nejen u potrubí, ale i u trubkových výměníků, kde v konstrukčních
podkladech tyto výpočty chybí a obtížně se počítají: stanovení rozdílů středních teplot pláště a
191
trubek; vícechodé výměníky s plovoucí hlavou, aj.); v pevnostních výpočtech výrobců aparátů
– tlakových nádob – takové údaje chybí;
- bere se ohled na maximálně možné zatížení materiálu těsnění (selhání:
rozdrcení, zvýšené tečení aj.);
- utahovací postup šroubů a tím daný možný rozptyl dosažených utahovacích
tlaků; vliv kvalifikované obsluhy při utahování spoje při montáže, vliv použitého nářadí, vliv
měření dosažených sil ve šroubech, vliv mazání závitů šroubů a dosedacích ploch, vliv
relaxace měkkého těsnění na těsnost (odhad ze zkoušky tlakové stálosti).
Přitom výpočtové hodnoty pro příruby a připojené skořepiny příp. šrouby vycházejí
z databáze rozsáhlého sortimentu polotovarů: trubek bezešvých i svařovaných, plechů,
výkovků, tyčí aj. kovových (příp. i nekovových) materiálů. Jsou zde uvedeny pevnostní
vlastnosti, součinitelé délkových roztažností za teploty. Kromě toho jsou jako zvláštní
databáze k dispozici výpočtové hodnoty těsnicích materiálů (měkkých, kombinovaných nebo
kovových) v závislosti na teplotě.
14.4.2.6. Výstupy z výpočtu přírubového spoje

Z výpočtu přírubového spoje je nutné jako výstup udávat tyto údaje:
- specifikace nebo potvrzení specifikace těsnění
- specifikace spojovacího materiálu (tj. šroubů, matic, podložek, pružných podložek
atd.)
- specifikace maziva
- utahovací moment šroubového spoje.
Předpokládáme použití normalizovaných přírub specifikovaných v potrubní třídě. I
těsnění a spojovací materiál se poté zanese do potrubní třídy. Mazivo a utahovací moment se
uvádí ve vhodném dokumentu projektu.
14.4.3. Výpočet svařovaného spoje

U svarových spojů trubek nesmí součinitel hodnoty spoje ψ překročit následující
hodnoty:
– u zařízení podrobených destruktivním a nedestruktivním zkouškám, které
potvrzují, že celá skupina svarů nevykazuje žádné významné vady: 1,00
– u zařízení podrobovaných namátkovým nedestruktivním zkouškám: 0,85,
– u zařízení, která nejsou podrobována nedestruktivním zkouškám jiným než
vizuální kontrole: 0,7.
U svařované trubky se šroubovým spojem se součinitel hodnoty spoje může korigovat
koeficientem ψ, kterým se vydělí. Koeficient ψ je závislý na úhlu sklonu, který svírá svar
s povrchovou přímkou, viz obrázek:
Obrázek 14-9 Závislost koeficientu ψ na úhlu α

192
1. Wichman K. R., Hopper A. G., Mershon L. J.: Local Stresses in Spherical and
Cylindrical Shells due to External Loadings, Welding Reseach Council Bulletin č.
107, 1865, revidováno 1879
2. Mershon J. L., Mokharian K., Ranjan G. V., Rodabaugh E. C.: Local stresses in
Cylindrical Shells due to External Loadings on Nozzles – Supplement to WRC
Bulletin No. 107 – (Revision I), Welding Reseach Council Bulletin č. 294, 1887
3. Rodabaugh E. C.: Stress indices, pressure design and stress intensification factors
for laterals in piping, WRC Bulletin č. 360, 1891
4. Lukavský J.: Přírubové spoje – dosažení požadované těsnosti, článek na portálu
TLAKinfo, 1908, též Zpravodaj ATZ č.2/1908
5. Kaláb K.: Návrh a výpočet dynamicky namáhaného šroubu přírubového spoje.
Vysokoškolská příručka, VŠB-TU Ostrava, 1913
6. Pospíšil F.: Závitová a šroubová spojení, SNTL Praha, 1868
Software, Inc, 1905
9. ČSN EN 1092-1 Příruby a přírubové spoje – Kruhové příruby pro trubky,
armatury, tvarovky a příslušenství s označením PN – Část 1: Příruby z oceli
10. ČSN EN 1092-2 Příruby a přírubové spoje – Kruhové příruby pro trubky,
armatury, tvarovky a příslušenství s označením PN – Část 2: Příruby z litiny
11. ČSN EN 1591-1 Příruby a přírubové spoje. Pravidla pro navrhování těsněných
kruhových přírubových spojů - Část 1: Výpočtová metoda
12. ČSN EN 1591-2 Příruby a přírubové spoje. Pravidla pro navrhování těsněných
kruhových přírubových spojů - Část 2: Parametry těsnění.
13. ČSN P CEN/TS 1591-3 Příruby a přírubové spoje. Pravidla pro navrhování
těsněných kruhových přírubových spojů - Část 3: Metody výpočtu přírubových
spojů se stykem kov na kov
14. ČSN P CEN/TS 1591-4 Příruby a přírubové spoje. Pravidla pro navrhování
těsněných kruhových přírubových spojů - Část 4: Kvalifikace personálu
odpovědného za montáž šroubových spojů na zařízeních podléhajících směrnici
pro tlaková zařízení.
15. ČSN EN 1515-1 Příruby a přírubové spoje. Šrouby a matice - Část 1: Výběr
šroubů a matic
16. ČSN EN 1515-2 Příruby a přírubové spoje. Šrouby a matice - Část 2: Klasifikace
materiálů šroubů pro příruby z oceli s označením PN
17. ČSN EN 1515-3 Příruby a přírubové spoje. Šrouby a matice - Část 3: Klasifikace
materiálů šroubů pro příruby z oceli s označením Class
příruby s označením PN - Část 1: Nekovová plochá těsnění s vložkou nebo bez
vložky
označením PN - Část 2: Spirálově vinutá těsnění pro ocelové příruby
příruby s označením PN - Část 3: Nekovová těsnění obalovaná PTFE
21. ČSN EN 1514-4 (131550) Příruby a jejich přírubové spoje - Rozměry těsnění pro
příruby s označením PN - Část 4: Kovová vlnitá, plochá nebo hřebenová těsnění a
plněná kovová těsnění používaná pro ocelové příruby
193
příruby s označením PN - Část 6: Hřebenová kovová těsnění s obložením pro
ocelové příruby
označením PN - Část 7: Těsnění obalovaná kovovou fólií pro ocelové příruby
příruby s označením PN - Část 8: Elastomerové O-kroužky pro drážkované
příruby
25. ČSN EN 13555 Příruby a přírubové spoje - Parametry těsnění a zkoušení
vztahující se na pravidla dimenzování přírubových spojů s kruhovými přírubami a
těsněním
194
15. Mezní stavy použitelnosti potrubí

jednotky
Fn N odstředivá síla od nevyvážené hmotnosti
α 1/K koeficient tepelné roztažnosti trubky
Δt °C rozdíl dvou teplot (současné a srovnávací)
Δl, mm nárůst délky trubky,
l m délka trubky před nárůstem,
λš - štíhlost potrubí
f Hz kmitočet, frekvence
fF Hz frekvence hlavní síly
T s perioda
ω rad/s úhlová frekvence
λ m vlnová délka
v (vé) m/s fázová rychlost, rychlost proudění
v (ný) m2/s kinetická viskozita vzduchu
ex mm excentricita nevyvážené hmotnosti
n ot/min počet otáček rotačního stroje
φ úhl.stupeň fázový posun
Re - Reynoldsovo číslo
S - Strouhalovo číslo
15.2. Nepřekročení průhybu pro spádování potrubí

15.2.1. Spádování
Potrubí se projektuje vždy ve spádu, aby se snadno a úplně vyprázdnilo (odvzdušnilo a
odvodnilo). Nerušenému spádu potrubí se musí přizpůsobit i změna průřezu potrubí, poloha
armatur, kompenzátorů apod. Spád ve směru proudění v potrubí se volí větší než 2 promile,
spád proti směru má být minimálně 5 promile. Venkovní potrubí se přizpůsobuje spádu
povrchu území, jímž je vedeno.
Spád je možno provést systémem různě vysokého uložení (eventuálně vypodložením
tohoto uložení) anebo spádem povrchu konstrukce (např. potrubního mostu), po níž je vedeno.
Vzdálenosti jednotlivých uložení nesmí být tak velké, aby průhyb potrubí od vlastních
hmotností potrubí a izolace nenarušil systém spádování. Instalace a návrh potrubí bude
splňovat podmínku pro spád jak za provozní teploty, tak i ve studeném stavu. Spádováním
potrubí se bude řídit i související systém odvodnění / vypouštění a odvzdušnění potrubních
větví.
Pro spádování platí zejména následující zásady:
Parní potrubí popřípadě potrubí s parní a kondenzátní směsí bude vždy, pokud to je
technicky možné spádováno směrem ke zdroji popřípadě u delších tras pak poměrné části
195
trasy směrem ke zdroji a směrem ke spotřebiči. Důvodem je plynulý odvod kondenzátu a

minimalizace zavodnění.
Vzdušiny vždy pokud to je technicky možné směrem ke zdroji popřípadě u delších tras
pak poměrné části trasy směrem ke zdroji a směrem ke spotřebiči. Důvodem je plynulý odvod
případného kondenzátu a minimalizace zavodnění potrubí.
Spádování se volí také s ohledem na nutnost vyprázdnění popřípadě odvzdušnění
potrubí v období najíždění nebo odstavení.
Chemikálie a nebezpečné látky budou vždy spádovány tak, aby je bylo možné
vypouštět v místě, kde je zajištěno jejich bezpečné vypouštění.
Návrh spádování pro daný projekt vychází z následujících minimálních hodnot spádů:
Vzdušiny min 1 o/oo,
Běžné kapaliny min 3 o/oo,
Pára min 3 o/oo,
Kondenzát min 3 o/oo ,
Chemické a nebezpečné látky min 5 o/oo,
Odvodňovací / vypouštěcí potrubí min 5 o/oo,
Obrázek 15-1 Znázornění spádu a průhybu potrubí
15.2.2. Určení vzdálenosti podpěr tak, aby nebyly porušeny definované

limity pro spádování
Pro určení vzdálenosti podpěr je vždy limitní jeden ze tří druhů mezních stavů:
a) mezní stav dovoleného napětí v materiálu potrubí
b) mezní stav dovoleného průhybu
c) mezní stav dovolené únosnosti konkrétních uložení
Uvedené je popsáno v ČSN EN 13480-3 Příloha Q, která se zabývá zjednodušenou
napěťovou analýzou potrubí. Konkrétně je to tabulka č.Q1, která udává vzdálenosti podpěr
pro různé podmínky. Dále je tam jednoduše uvedeno, jak se k hodnotám uvedeným v tabulce
přišlo. Odvozením takovéhoto výpočtu se nyní budeme zabývat.
Tedy výpočet vzdálenosti podpěr, kdy je mezní stav průhyb. Jako mezní hodnota je
zde udáván povolený průhyb potrubí do DN 50 3mm nad DN 50 5mm. Tato vzdálenost je
označena jako L1 a pro její výpočet je zde uveden vzorec. Mezní stav dovoleného průhybu je
používán, jestliže je nutné potrubí odvzdušňovat nebo odvodňovat, tedy v našem případě.
Vzdálenosti podpěr potrubí se volí tak, aby průhyb potrubí mezi dvěma podpěrami
nezabraňoval volnému odtoku kapaliny při vypouštění kapaliny z potrubí, vypouštění
kondenzátu za provozu parovodu anebo neumožňoval hromadění vzduchu při
odvzdušňování.
Mezní stavy a) mezní stav dovoleného napětí v materiálu a c) mezní stav dovolené
únosnosti konkrétních uložení, které také určují vzdálenost podpěr, nepatří mezi mezní stavy
použitelnosti, ale patří mezi mezní stavy únosnosti.
V případě poruchy týkající se tohoto mezního stavu, může potrubí plnit svoji základní
funkci dál, avšak např. funkce vypuštění potrubí při odstávce nemůže být realizována, čili je
196
to chyba projektantova, ale výrazné škody anebo ztráty na lidských životech nevzniknou.
Jedná se o průhyby vzniklé zatížením způsobujícím primární napětí
Při použití plastových potrubí musí být práno v úvahu, že modul pružnosti E se
v tomto případě s časem mění, čili potrubí je na konci životnosti více prověšeno. V tomto
případě může potrubí překročit limitní hodnotu průhybu až po nějakém čase.
15.3. Nepřekročení posuvu způsobeného tepelnou dilatací

15.3.1. Základní informace o tepelné dilataci
Potrubí se, jak bylo ukázáno, vlivem teploty prodlužuje. Tento jev nazýváme tepelná
dilatace nebo expanze. Dále uvádíme grafy pro tepelnou dilataci ocelí a plastů - viz konec této
stránky.
Tepelná roztažnost je základní fyzikální konstantou látky, získáváme ji
experimentálně. Hodnoty součinitele tepelné roztažnosti jsou odlišné pro různé druhy
materiálů. Součinitel se též mění se změnou teploty. Délkový součinitel tepelné roztažnosti α
je definován jako
1 l
 .
l p
kde
t  t 2  t1
Základní vzorec pro tepelnou roztažnost v případě, že převažuje jeden rozměr – délka -, tj. tak
jako je tomu u potrubí, je:
l  t.l
15.3.2. Výčet vlivů tepelné roztažnosti

V případě tepelné roztažnosti potrubí jde o volnou nezabráněnou roztažnost, která
nezpůsobí v potrubí nárůst napětí. Tato roztažnost může způsobit tyto problémy:
1. Nepřekročení takového posuvu způsobeného tepelnou dilatací, který narušuje
minimální dovolenou vzdálenost mezi potrubími či mezi potrubím a jiným objektem. Tato
minimální předepsaná vzdálenost zabraňuje kontaktu s druhým objektem. V případě kontaktu
naroste v potrubí i v druhém objektu sekundární napětí. Nepředpokládaný kontakt však již
nepatří mezi tyto mezní stavy použitelnosti.
2. Překročení úhlu závěsu. Maximální úhel závěsu se svislicí je 4°. Vlivem tepelné
roztažnosti tento úhel může být překročen. V takovémto případě je nutno počítat s rozkladem
svislé síly na vektor síly, který zvedá potrubí nahoru a vektor síly, který vrací potrubí do
původní polohy.
3. V případě přechodu svislého potrubí na vodorovné může být překročen průhyb
nutný pro spádování potrubí. Potom je situace stejná jako v předešlé kapitole, avšak příčina je
jiná.
4. V následující kapitole bude popsán vzpěr potrubí, příčina deformace vzpěrem může
být způsobena též tepelnou roztažností potrubí.
5. Banánový efekt (stratifikace) potrubí. Je též popsán v další kapitole, protože jeho
příčina je podélně rozvrstvená tepelná roztažnost trubky.
15.3.3. Banánový efekt (stratifikace teploty)

Mezi zatížení teplotou patří i banánový efekt, jinak je ho též možné nazvat
stratifikací. Tepelná stratifikace vzniká v horizontálním vrstvách potrubí jako výsledek při
197
spojení dvou toků pracovní tekutiny s různými teplotami a s nízkými rychlostmi a potrubí se
prohne do podobného tvaru jako má banán. Vzniklá teplotní stratifikace způsobuje sekundární
napětí následujících kategorií:
- Globální ohybové napětí způsobené gradientem tepelné stratifikace od vrcholu průřezu
směrem dolů. Horní část trubky má snahu expandovat ve vyšších teplotách než studenější
nižší část.
- Stratifikace místního napětí je způsobena nelinearitami tepelné distribuce z vrcholu
průřezu směrem dolů.
Obrázek 15 -2 Obrázek banánového efektu
V ČSN EN 13480-3 nepovažujeme stratifikaci teploty jako návrhové zatížení, nicméně

stratifikace teploty v trubce může mít vliv na podpěry, hrdla zařízení a na únavovou pevnost.
Zatížení stratifikací však obsahuje ASME NB.
Napětí od stratifikace může je superpozicí následujících tří částí: T- konstantní část, V
–lineární porce s nulovým průměrem a ΔT3 – nelineární porce s nulovým průměrem a
nulovým prvním momentem napříč průměru trubky:
Obrázek 15 -3 Rozklad napětí od stratifikace
Rozklad stratifikace. Následující vzorce mohou být použity pro určení parametrů na horním
obrázku:
198
Kde T(r,θ) – Funkce distribuce teploty na průřezu trubky, kdy teplota závisí na poloměru
trubky a úhlu
ro – vnější poloměr trubky mm
ri – vnitřní poloměr trubky mm
θ – souřadnice úhel počítaný z horizontální osy napříč řezem trubky v polárních
souřadnicích
r – souřadnice rádius v polárních souřadnicích
Uvedená napětí závislá na tepelné stratifikaci trubku ohnou. Ve většině případů však
okolní konstrukce úplně anebo částečně volné deformaci zabraňuje. Z tohoto důvodu je tím
jakoby "narovnáváno zpět" momentem Meq . Tímto momentem, avšak s opačnou orientací je
zatěžováno též napojené okolní potrubí.
Ohybový moment, který trubku narovná zpět do přímky je Meq, který je doplněk zatížení od
stratifikace tepelné expanze
kde E – modul pružnosti (MPa)

I – moment setrvačnosti trubky (mm4)
α – koeficient tepelné roztažnosti (mm/mm/°C)
V – lineární složka tepelné distribuce°C
D0 – vnější průměr trubky mm
Podle ASME NB pak lokální špičky napětí mají být doplňkem vzorce Eα|ΔT3 | kde
|ΔT3| je maximální hodnota nelineární složky teplotní stratifikace.
Na dalším obrázku je znázorněn konkrétní průběh napětí pro volnou a zabráněnou
deformaci a od "rovnacího" momentu Ma. Tato napětí jsou svým charakterem sekundární.
Obrázek 15-4 Průběh napětí pro zabráněnou deformaci, volnou deformaci a napětí od momentu M eq
199
15.4. Vzpěr potrubí

jsou závislé na modulu pružnosti uvedeného materiálu.
se jedná o prostý tlak (opak tahu) působící v ose potrubí, který je většinou zapříčiněn tepelnou
roztažností potrubí.
Stabilita vůči vzpěru (u potrubí) se provádí podle klasických vzorců. U vzpěru to bývá
nejčastěji Eulerův vzorec. Jako příklad uvedeme vzdálenost podpěr při pevné montáži
plastových potrubí nebo při jiném tlakovém zatížení potrubí od tepelné roztažnosti. V tomto
případě je nutné vypočítat vzdálenost vedení tak, aby nedošlo k vybočení při vzpěru.
U relativně dlouhých potrubí dochází k poruše/deformaci podstatně dříve než napětí
přesáhne dovolené napětí materiálu. K poruše dochází vybočením prutu a jeho zborcením.
Tato potrubí se řídí podle Eulerova vzorce v oblasti pružného vzpěru. Jedná se o vzpěr se
součinitelem vzpěrné délky rovné 1,0
J
Fcr   2 .E. 2x
L
Redukovaná (efektivní) délka prutu L je skutečná délka prutu vynásobená koeficientem 1,0,
který platí pro náš případ vzpěru potrubí.
Pro tenkostěnnou trubku platí tento vztah mezi momenty setrvačnosti při započítání podmínky
tenkostěnnosti.
2J x  J p
Porovnáním s osovou sílou dostaneme vzdálenost podpěr, konkrétně vedení:

EJ x
L 
 cr . Ast
Prostřední podpěry jsou konstrukčně provedeny tak, aby se mohly posouvat
(„kluzáky“) a zároveň, aby neumožnily vybočení potrubí, tj použití vedení v ose. Krajní
podpěry jsou pevné body, které unesou zatížení tahovou i tlakovou silou odvozenou
z vnitřního napětí v potrubí způsobené tepelnou dilatací. Dále je nutno uvést, že s relaxací
napětí se minimální vzdálenosti podpěr zvětšují.
Nyní se vraťme k Eulerovu vzorci a vypočítejme kritické napětí, jestliže Ast je plochou
řezu trubky. Potom
J
 cr   2 .E. 2 x
L Ast
což je pro tenkostěnnou trubku:
2
D 
 cr  1,23 s  .E
 L 
Zavedeme-li dále do původního vzorce poloměr setrvačnosti
Jx
i
Ast
a také dále štíhlost
200
  L/i
dostaneme
E
 cr   2
2
Z uvedeného vzorce můžeme proto vypočítat i mezní štíhlost trubky:
E
mez  
 dov
Používáme zde redukovanou (efektivní) délku prutu, tj. skutečná délka prutu
vynásobená koeficientem 1,0, který platí pro náš případ vzpěru potrubí. Skutečná délka prutu
může být rovná vzdálenosti dvou nejbližších třecích podpěr, v případě, že je na každé třecí
podpěře instalováno omezení pohybu potrubí do strany. Ale může se též rovnat dvojnásobku
anebo n-násobku vzdálenosti dvou nejbližších třecích podpěr, v případě, že je na každé druhé
anebo n-té třecí podpěře instalováno omezení pohybu potrubí do strany. Nejběžnější stav
v našich podmínkách je n=2. Dosazením uvedených vztahů do Eulerova vzorce dostaneme
konečný vztah pro Fcr. Potom vyjde:
hDS3
Fcr  3,87.E. 2
L
Tepelná roztažnost způsobuje sekundární napětí. Toto napětí musí být též
zkontrolováno, a to tak, že se porovnává s napětím dovoleným. Jak tedy z uvedeného
vyplývá, mezní štíhlost bude různá pro různý materiál potrubí a teplotu media.
Ke vzpěru jsou náchylná hlavně plastová potrubí, klasický příklad využití těchto
vzorců je v případě pevné montáže plastového potrubí.
Tepelná roztažnost způsobuje v našem případě zvlnění potrubí a jde stále o sekundární
napětí. Toto napětí musí být též zkontrolováno a porovnáno s napětím dovoleným. Napětí od
zvlnění se může vypočítat základními poučkami pružnosti a pevnosti, např. třímomentovou
větou. Dovolené napětí se vypočítá jako každém v případě sekundárního napětí, tj. je
povolena redistribuce napětí.
Až do dosažení této hodnoty dovoleného může být potrubí v provozu, tj. v případě
poruchy týkající se tohoto mezního stavu, může potrubí plnit svoji základní funkci dál, avšak
potrubí má tvar hada. Potrubí však bylo špatně kontrolováno na vzpěr, čili je to chyba
projektantova, ale výrazné škody anebo ztráty na lidských životech nevzniknou.
15.4.1. Zvlnění potrubí

U parovodů, horkovodů a jiných potrubí s vysokou teplotou kompenzuje tuto teplotu
většinou U-kompenzátor. Uložení potrubí s U-kompenzátorem je řešeno tak, že uprostřed
mezi dvěma kompenzátory je pevný bod. V určité potřebné vzdálenosti jsou na potrubí
instalovány kluzné podpěry. Nejčastěji se každá druhá opatří omezením pohybu potrubí do
strany bočním vedením. U takovéto konstrukce se občas stane, že se potrubí začne vlnit. Viz
obrázek.
201
Obrázek 15-5 Průběh zvlnění potrubí
Vysvětlení vzniku zvlněného potrubí. Jak už bylo uvedeno, většinou se střídají kluzné
podpěry s bočním vedením a podpěry bez vedení, a proto se vytváří potrubí tvaru hada ve
vodorovné rovině. Tento tvar vzniká, jestliže se v potrubí existuje zabráněná tepelná expanzi,
která vytváří osovou sílu v potrubí, a to větší, než je u tohoto potrubí síla kritická ve vzpěru.
Zvlnění vznikne ihned po prvním zahřátí kovového potrubí.
Aby vzniklo zvlnění potrubí, musí být dodrženy tyto dvě podmínky:
a) Musí vzniknout zabráněná tepelná roztažnost. Zabrání jí součet sil od tření v podpěrách,
který je větší, než od vyšetřovaného místa ke kompenzátoru musí být větší anebo roven osové
síle od zabráněné tepelné roztažnosti.
 Ftr  Fztr
Kde Ftr je síla způsobená třením v třecí podpěře od vlastní hmotnosti potrubí
Σ Ftr je součet třecích sil ze všech třecích podpěr, které v součtu zabraňují tepelné
roztažnosti (například z toho důvodu, že jejich řada není přerušena na příhodném místě U-
kompenzátorem).
Fztr je síla od zabráněné tepelné roztažnosti potrubí
b) Osová síla od zabráněné tepelné roztažnosti musí být větší než kritická síla ve vzpěru.
Fztr  Fcr
Kde Fcr je kritická síla těsně před vybočením potrubí vzpěrem. Je odvozená
v předcházející kapitole. Dosazením uvedených vztahů do Eulerova vzorce dostaneme
konečný vztah pro Fcr. Potom vyjde:
hD3
Fcr  3,87.E. 2S
L
Určení osové síly v případě zabráněné tepelné roztažnosti. Potrubí se vlivem teploty
prodlužuje. Tepelná dilatace způsobuje sekundární napětí výhradně ve směru osovém a to v
případě zabráněné i nezabráněné dilatace. Základní vzorec pro tepelnou roztažnost v případě,
že převažuje jeden rozměr – délka, tj. tak jako je tomu u potrubí, je:
l  t.l
z uvedeného vypočítáme poměrné prodloužení délky ε
l
   .t
l
A dosazení tohoto vzorce do Hookova zákona je:
  E.  E.t
Dále vypočítáme osovou sílu Fztr, kterou potrubí působí na uchycení (tj. pevné podpěry nebo
hrdla):
202
Fztr   .Ast  E..t.Ast

Všimněme si, že ani síla ani napětí v potrubí není závislé na délce potrubí l. A pro
tenkostěnnou trubku platí:
Fztr   .E..t.DS h
A porovnáním se vzorcem pro dosažení kritické síly můžeme vypočítat mezní Ds, pro které
může ještě nastat vybočení způsobené vzpěrem (původně označená jako podmínka b):
8
Ds  .L.  .t

Určení síly od tření v třecích podpěrách. Třecí síla v podpěře je rovná svislé síle
vynásobené koeficientem tření v podpěře. Svislá síla je tvořená hmotnostmi potrubí, tekutiny
a izolace připadající na jednu podpěru, ať už s vedením do strany anebo ne. Matematicky tedy
vyjádřeno:
Ftr=(mpo+mte+mizo).g.ftr
kde mpo je hmotnost potrubí připadající na jednu třecí podpěru,
mte je hmotnost tekutiny v potrubí připadající na jednu třecí podpěru,
mizo je hmotnost izolace potrubí připadající na jednu třecí podpěru,
g=9,81m/s2 tj. gravitační konstanta
ftr je koeficient tření mezi částmi třecí podpěry. Je nutné zde počítat s hodnotami
většími, neboť jde o nezastřešená potrubí a korozi podléhající třecí plochy.
Napětí v případě vybočení vzniká z důvodů tepelné dilatace potrubí a je tedy
sekundární. Pro sekundární napětí u tlakových zařízení a tedy i u potrubí je povolené
překročení meze kluzu do plasticity. Proto musíme tedy respektovat v normě ČSN EN13480-
3 předepsané vzorce pro „dovolené“ sekundární napětí, je to vzorec č. 12.1.3.-1 z kapitoly č.
12.1.3.2.
Ke ztrátě stability stěny potrubí (tj. k boulení stěny) dochází vlivem zatížení stěny k
jejímu nadměrnému tlakovému napětí (je zde míněn tlak jako opak tahu). Musíme si
uvědomit, že tento mezní stav by mohl za určitých okolností v některých případech navazovat
na zhora uvedené vybočení. Stabilita potrubní stěny je zde probírána ve zvláštní kapitole.
15.5. Periodické kmitání potrubí

Potrubí musí být konstruováno tak, aby bylo schopné udržet si svoji zásobovací
kapacitu na minimální provozní úrovni i svém kmitání. Kmitání se však nesmí zvětšovat, tj.
musí být ustálené anebo zatlumené. Nesmí se též projevit únavový lom.
V případě poruchy týkající se tohoto mezního stavu tj. kmitání, může potrubí plnit
svoji základní funkci dál, potrubí stále kmitá, čili je to chyba projektantova, ale výrazné škody
anebo ztráty na lidských životech nevzniknou. Jedná se o kmitání vzniklé zatížením
způsobujícím primární napětí. Kmitání však se však může rozvíjet a zvětšování amplitudy
může vést až k destrukci. Anebo až k destrukci - lomu se může rozvíjet nízkocyklová únava.
Tyto dvě možnosti se musí výpočtem oddělit a konstrukcí zajistit, aby nenastaly. Jinak
samotné kmitání potrubí není na příčinu neplnění základních funkcí. Bližší viz v dílu Jak na
potrubí 1b) – Dynamické výpočty
15.6. Stav omezeného poškození při seizmicitě.

Potrubí musí být konstruováno tak, aby bylo schopné udržet si svoji zásobovací
kapacitu na minimální provozní úrovni i při vážné lokální poruše. To znamená, že je dovolená
celková deformace potrubí, která není větší než 1,5 násobek deformace vyvolávající napětí na
mezi kluzu. Bližší viz v dílu Jak na potrubí 1b) – Dynamické výpočty.
203

Software, Inc, 1905
4. Höschl C.: Únava materiálu při periodickém zatěžování, ČSVTS Praha, 1881
4. Chalupa A.: Navrhování ocelových konstrukcí, Vydavatelství ÚNM, Praha 1882
7. Mikula J.a kol.: Potrubí a armatury, SNTL Praha, 1869
1900
Praha, 1856
12. Smith P.R., Van Laan T.J.: Piping and Pipe Support Systems, McGraw-Hill,
New York, 1885
13. www.reliability.estranky.cz/ Hypotéza nového přístupu k modelům poruch a
strategií údržby a technické inspekce
14. www.sbra-anthill.com Simulation Based Reliability Assessment Method
15. www.itl.nist.gov/div898/handbook/index.htm Engineering Statistics
17. ČSN EN 1898-1 Eurokód 8: Navrhování konstrukcí odolných proti zemětřesení
Část 1 Obecná pravidla, seizmická zatížení a pravidla pro pozemní stavby
18. ČSN EN 1898-4 Eurokód 8: Navrhování konstrukcí odolných proti zemětřesení
Část 4 Zásobníky, nádrže a potrubí
204
16. Kompenzace délkové roztažnosti

jednotky
Fztr N síla od zabráněné tepelné roztažnosti
α 1/K koeficient tepelné roztažnosti trubky
Δt °C rozdíl dvou teplot (současné a srovnávací)
Δl, mm nárůst délky trubky,
l m délka trubky před nárůstem, délka trubky,
pro kterou se navrhuje kompenzace tepelné
roztažnosti
lf mm nárůst délky trubky, pro který se navrhuje
kompenzace
a m rozměr vyložení pro U-kompenzátor
ix - součinitel koncentrace napětí v obloucích
U-kompenzátoru
fh MPa dovolené namáhání při maximální teplotě
pro tepelnou roztažnost
16.2. Příčiny nutnosti kompenzace délkové roztažnosti

16.2.1. Délková roztažnost potrubí
Potrubí se vlivem teploty prodlužuje. Toto prodloužení je třeba při návrhu potrubí
kompenzovat. V opačném případě vzroste namáhání v potrubí nad dovolenou mez anebo
vzroste nad dovolenou mez zatížení hrdel aparátů. Základní informace o tepelné roztažnosti
jsou v kapitole zde.
Kompenzátory jsou zařízení, které v sobě uvedené prodloužení absorbují svoji
pružností. Jedná se o kompenzátory vlnovcové a kompenzátory kompenzující svým tvarem,
jsou to kompenzátory omega, anebo což je specifika plastů se může použít pevná montáž.
Základní vzorec pro tepelnou roztažnost v případě, že převažuje jeden rozměr – délka, tj. tak
l  t.l
z toho poměrné prodloužení
l
   .t
l
Hookův zákon:
  E.  E.t
Dále vypočítáme osovou sílu, kterou potrubí působí na uchycení (tj. pevné podpěry nebo
hrdla):
Fztr   .Ast  E..t.Ast
205
Všimněme si, že ani síla ani napětí v potrubí není závislé na délce potrubí l. Součinitel tepelné
roztažnosti v závislosti na teplotě. Vezmeme-li za základní vztažnou teplotu t1=0oC, potom
bude Δt=t2=t. Pro běžné druhy oceli se pak uvádí závislost:
Z toho odvodíme hodnotu středního součinitele délkové roztažnosti:
Z uvedeného je vidět velikost pohybu součinitele délkové roztažnosti v závislosti na teplotě.

Ve všeobecnosti lze psát vzorec ve tvaru polynomu:
V normách je uváděn součinitel tepelné roztažnosti při vztažné teplotě t1=19oC, v normách
jsou tabulky s koeficienty cx. Dále je uváděn diferenciální součinitel lineární teplotní
roztažnosti při vztažné teplotě:
16.2.2. Překročení dovoleného namáhání potrubí, dovoleného posunu

a dovoleného zatížení hrdel způsobené délkovou roztažností
Délkovou roztažností (ať už zabráněnou anebo nezabráněnou) vzniká v potrubí napětí,
které můžeme zařadit jako sekundární. Jako takové je dovolené napětí pro sekundární napětí
povolena redistribuce napětí, popsaná již v minulých kapitolách, čímž dovolené napětí
vzroste.
Jestliže je dovolené napětí překročeno anebo jestliže dochází k takovému posunu
potrubí tak, že může dojít ke kolizi, musí být započato s kompenzací délkové roztažnosti
podle následujících kapitol.
Každé hrdlo aparátu, tlakové nádoby, rotačních strojů a ostatních zařízení má svá
maximální dovolená zatížení hrdel, určená technickou normou anebo výrobcem. Určení
dovolených zatížení hrdel chrání zařízení před poruchou. Reálné zatížení hrdel nesmí tak být
vyšší než maximální dovolené zatížení hrdel. Tepelná roztažnost je nejdůležitější druh
zatížení hrdel, a v takovémto případě pomůže vložení nějaké kompenzace tepelné roztažnosti.
16.3. Kompenzace přirozeným tvarem potrubí

Přirozená kompenzace tvarem znamená, že potrubí má tvar hodně členěný v prostoru
z jiných důvodů než primární snaha po kompenzaci tepelné roztažnosti. Jestliže tato přirozená
kompenzace nestačí, musí se změnit trasa potrubí a vytvořit tvarový kompenzátor. Tvarový
kompenzátor je nutno vytvořit v případě rovného za provozu teplého potrubí jako třeba u
parovodů.
16.4. Kompenzace vložením kompenzátorů tvarem potrubí

16.4.1. U-kompenzátory pro kovová potrubí
U-kompenzátory mají tvar jako na obrázku, mohou být uspořádány ve vodorovné i
svislé rovině.
206
Obrázek 16-1 Kompenzátor tvarem U
V ČSN EN 13480-3 Příloha Q, která se zabývá zjednodušenou napěťovou analýzou

potrubí je v kapitole Q9 uveden nomogram, podle kterého se určují rozměry kompenzátoru.
Dále je zjednodušeně popsáno, jak se k uvedenému nomogramu přišlo. Odvozením
takovéhoto výpočtu se nyní budeme zabývat. Tedy výpočet kompenzované délky U-
kompenzátoru může být takovýto:
Obrázek 16-2 Kompenzátory tvarem potrubí
Tepelnou roztažnost délky l potrubí (tj délka, kterou kompenzujeme) vypočítáme

takto:
l f  l. .t.10 3
A porovnáme s průhybem vyložení kompenzátoru délky a. Dále si odvodíme ohybový
moment, který by byl nutný k deformaci vyložení kompenzátoru a. Tato deformace je stejná
jako již vypočítaná roztažnost lf . Uvedený ohybový moment tedy je roven:
207
6.EJ x .l f
M
a2
Dále si určíme maximální možný moment daný dovoleným napětím při ohybu trubky, tedy:
M  f h .z.Z
Obě vyjádření ohybového momentu porovnáme, dosadíme v jiné kapitole uvedený vzorec pro
moment setrvačnosti Jx a průřezový modul Z a vyjde vzorec pro výpočet velikosti vyložení U-
kompenzátoru a:
3ED.l f .ix
a
10 6. f h .z
Napětí, které je v U-kompenzátoru způsobené tepelnou roztažností, je sekundární.
Proto při určování dovoleného namáhání fh při maximální teplotě se využívá možnosti
redistribuce napětí v průřezu potrubí při překročení meze kluzu.
16.4.2. Kompenzační tvary plastů totožné s potrubím z oceli

U- kompenzátor z plastů je vyobrazen na fotografii dále. Montážní firma si tyto
kompenzátory vyrobila předem.
Obrázek 16-3 Plastové kompenzátory připravené k montáži
Kompenzátory tvarem potrubí mohou být takové jako na dalších obrázcích, mohou
být uspořádány ve vodorovné i svislé rovině. Rozdíl ve výpočtu spočívá hlavně v tom, že
musíme vzít v úvahu kríp a relaxaci materiálu a změnu materiálových konstant s časem.
16.4.3. Kompenzační tvary potrubí specifické pro plasty – dilatační

smyčky
Při montáži dilatačních smyček se musí využívat přetvarování, které je způsobeno
např. navinutím trubky na cívku. Nesmí se používat trubky přímé a při montáži je ohýbat,
zanáší se tím do trubky namáhání, s kterými se nepočítalo, a které mohou vést ke zlomení
trubky.
Vodorovnou přímou a vodorovnou rohovou dilatační smyčku je vhodné používat
v případě nutnosti zachování spádu pro odvodnění či odvzdušnění potrubí. Svislou přímou a
svislou rohovou dilatační smyčku můžeme použít v ostatních případech.
208
Obrázek 16-4 Vodorovná přímá dilatační smyčky Obrázek 16-5 Svislá přímá dilatační smyčka
Obrázek 16-6 Vodorovná rohová dilatační smyčka Obrázek 16-7 Svislá rohová dilatační smyčka
16.5. Kompenzace plastových potrubí pevnou montáží

„Pevná montáž“ je pevné ukotvení konců plastového potrubí za montážní teploty,
popř. předepnutí a ponechání takto vzniklého napětí při nižších teplotách než montážních
v potrubí při provozu. „Pevnou montáž“ je výhodné použít při dlouhých potrubních větví beze
změny směru, např. na potrubních mostech. Uspoří se tak náklady na kompenzátory a na
ocelovou konstrukci, která kompenzátory nese. Na obou koncích potrubí jsou instalovány
pevné body (kotvení). V případě, že je nutné provést montáž za nižších teplot, než vyjde
výpočtem, musí tyto pevné body umožňovat předpětí. Dále by měly být mezi pevnými body
instalovány kluzné podpěry. V případě, že hodláme potrubí při vyšších teplotách zatížit i
tlakem, musí mezi pevnými body instalovány podpěry typu vedení, které neumožňují potrubí
vybočit. Kladně zde může působit relaxace napětí plastových potrubí, které po nějakém čase
napětí v potrubí sníží. „Pevná montáž“ je typická kompenzace tepelné roztažnosti, kterou je
možné použít pouze u plastů. Umožňuje to vzájemný poměr hodnot materiálových veličin
plastů.
Napětí od tepelné dilatace (tah při nízkých teplotách):
Minimální návrhová teplota tmin(příklad): -19 °C
Teplota srovnávací, tj. teplota montáže (příklad): +19 °C
Rozdíl  t1 40 °C
Základní vzorec pro tepelnou roztažnost v případě, že převažuje jeden rozměr – délka -, tj. tak
l
l  .t.l ,     .t
l
Výpočet osového napětí v potrubí způsobené tepelnou roztažností:
Hookův zákon:
209
 t  E.  E.t1
Napětí od tepelné dilatace (alternativa: tlak při vyšších teplotách):
Pracovní teplota tekutiny tmax (příklad): 80 °C
Teplota srovnávací, tj. teplota montáže (příklad): 19 °C
Rozdíl t 2 40 °C
 d  E.  E.t 2
Napětí od předpětí (alternativa předpětí):
Dále musí být potrubí předepnuto tak, aby při pracovní teplotě tekutiny bylo ještě napnuté.
Pracovní teplota tekutiny tmax (příklad): 80 °C
Teplota srovnávací, tj. teplota montáže (příklad): 19 °C
Rozdíl t 2 40 °C
 p  E.  E .t 2
Obě výše uvedená napětí jsou osová. Do tohoto (tj. osového) směru hlavního napětí se však
promítá i ½ napětí obvodového způsobeného vnitřním tlakem (viz membránové napětí). Tedy
z toho osové napětí
pR
1   0 
2h
Tedy pro alternativu předpětí mohou v potrubí nastat následující kombinace osového
napětí, avšak součet napětí všech kombinací nesmí překročit mez pevnosti plastu. Čili:
a) potrubím neproudí tekutina, v okolí je minimální teplota a potrubí je
instalováno s předpětím:
 t   p  Rm
E (t1  t 2 )  Rm
E (t max  t min )  Rm
b) potrubím proudí tekutina s teplotou t (teplota je vyrovnaná a je stejná i
pro materiál trupky) a tlakem p, potrubí je instalováno s předpětím
 p   0  Rm
pR
E (t max  t )   Rm
2h
b) nejhorší varianta je, že potrubí je zatíženo vnitřním tlakem, ale ještě není
prohřáté a je též předepnuto, potom
 t   p   O  Rm
pR
E (t max  t min )   Rm
2h
Tedy pro alternativu tlakového napětí mohou v potrubí nastat následující kombinace
osového napětí, avšak součet napětí všech kombinací nesmí překročit mez pevnosti plastu.
Čili:
a) potrubím neproudí tekutina, v okolí je minimální teplota anebo
potrubím neproudí tekutina v potrubí je maximální teplota a potrubí je
instalováno tak, aby umožnilo tlakové napětí:
 t  /  d /  Rm
Et1  Et 2  Rm
E (t max  t sr )  E (t sr  t min )  Rm
210
b) potrubím proudí tekutina s teplotou t (teplota je vyrovnaná a je stejná i

pro materiál trupky) a tlakem p, potrubí je instalováno tak, aby
umožnilo tlakové napětí :
 t  /  d   0 /  Rm
pR
Et1  / Et 2  /  Rm
2h
pR
E (t max  t sr )  / E (t sr  t min )  /  Rm
2h
c) potrubím proudí tekutina s teplotou t (teplota je vyrovnaná a je stejná i
pro materiál trupky) a tlakem p, potrubí je instalováno tak, aby
unožnilo tlakové napětí, potrubí je ale také předepnuto:
 t   p  /  d   0 /  Rm
pR
Et1  Et1'  / Et 2  /  Rm
2h
pR
E (t max  t sr )  / E (t sr  t min )  /  Rm
2h
Dále vypočítáme osovou sílu, kterou potrubí působí na pevné kotvení:
F   celk .A
Všimněme si, že ani síla ani napětí v potrubí není závislé na délce potrubí l.
16.6. Kompenzace předizolovaného bezkanálového

(sdruženého) potrubí
16.6.1. Definice a popis předvolovaného bezkanálového (sdruženého)
potrubí
V případě sdružených potrubních konstrukcí je použita jako vnitřní trubka uhlíková
ocel a jako venkovní plášťová trubka je použita trubka z plastu nejčastěji polyetylénu PE-HD.
Izolace mezi venkovní plastovou a vnitřní ocelovou trubkou může být i kombinovaná z
minerální vlny a polyuretanu anebo jen z polyuretanu podle teploty ve vnitřní trubce. Izolace
minerální vlnou je vnitřní. Teplonosná a plášťová trubka jsou navzájem silově spojeny
pomocí izolace. Při tepelném zatížení dochází u všech třech složek ke stejným změnám délky
v axiálním směru, vzniká tak celá řada napětí, které sdružená konstrukce musí zachytit. Z
těchto důvodů je stanovena maximální teplota média, která většinou vyhovuje horké vodě, je
však nutné uvedené zkontrolovat. Zásyp je pak proveden v kontaktu s vnější trubkou pískem,
čímž se snižuje třecí síla na hodnotu, která umožňuje tepelnou dilataci rovné trubky. Uvedené
však musí být doplněno vhodnou kompenzací a ukládáním.
16.6.2. Kompenzace tepelných dilatací
16.6.2.1. Kompenzace při ukládání za studena

Výhodou při ukládání za studena je ten, že se může výkop ihned po montáži a
provedení těsnostní a tlakové zkoušky a bez zahřátí zasypat. Jsou zde však omezení: buď
bude teplota média tak nízká, že tepelná dilatace bude zanedbatelná anebo se provede
kompenzace délkové roztažnosti konvenčními prostředky. Pro dimenzování dilatačních ramen
u kompenzátorů U, Z a L a pro určení dilatačních polštářů musí být známa velikost očekávané
211
celkové dilatace. Tato dilatace je závislá na délce trasy na teplotě média a na výšce nadloží
proto musí být proveden přesný výpočet.
Třetí možnost je provozní samopředpětí. Axiální napětí však zde sahají za mez kluzu
ocele, což je u sekundárního napětí možné, ale je zde nebezpečí vybočení potrubí a dodatečně
navrtávané odbočky nejsou z tohoto důvodu možné bez dodatečné kontroly pevnostním
výpočtem potrubí.
16.6.2.2. Kompenzace při ukládání za tepla

Při ukládání potrubí za tepla je nutno potrubí zahřát ještě před jeho zasypáním. Zahřátí
se může provést teplou vodou, parou či elektřinou. Po vychladnutí vzniká tímto v potrubí
předpětí. Tohoto předpětí využíváme, jestliže není možné z důvodu nedostatku místa použít
přirozená dilatační ramena.
16.6.2.3. Bližší a podrobnější informace

Bližší a podrobnější informace o jednotlivých systémech sdružených potrubí sdělují
jednotliví výrobci těchto systémů. Jde například o tyto veličiny: sdružený koeficient
roztažnosti, tepelné odolnosti použitých prvků, koeficient tření mezi vnější trubkou a
doporučenou zeminou pro uložení - pískem atd.
16.7. Kompenzátory vlnovcové, ucpávkové a textilní

16.7.1. Vlnovcové kompenzátory
16.7.1.1. Druhy vlnovcových kompenzátorů

Rozeznáváme tyto druhy kompenzátorů:
Obrázek 16-8 Axiální kompenzátor s přírubou

212
Obrázek 16-9 Laterální kompenzátor s přírubou
Obrázek 16-10 Angulární kompenzátor s přírubami a s nátrubkem
Speciální druh angulárního kompenzátoru je např. dvojitý angulární kompenzátor

anebo angulární kompenzátor prostorový s Cardanovým kloubem.
Obrázek 16-11 Dvojitý angulární kompenzátor s přírubami

213
Obrázek 16-12 Angulární kompenzátor s Cardanovým kloubem s nátrubkem
Pryžové a plastové kompenzátory. Z hlediska způsobu kompenzace a funkce se mohou

rozdělovat stejně jako v předchozí kapitole, avšak vyrábí se pouze v provedení přírubovém.
Za příruby z obou stran se zavléká měch, který je tvořený z pryže anebo plastu PTFE. Měchy
mohou mít až tři vlny a vždy mezi vlnami je instalován ocelový kroužek, který vytváří při
vnitřním tlaku správný vlnovcovitý tvar.
Obrázek 16-13 Pryžový kompenzátor
16.7.1.2. Silové působení kompenzátoru na okolní potrubí

Vliv tuhostí kompenzátorů. Kompenzátor má tyto tuhosti, které ovlivňují okolní
potrubí:
a) Axiální, která se udává v Newtonech axiální síly Fx na milimetr axiálního stlačení x.
Axiální tuhost kompenzátoru je tedy rovna Fx/x v N/mm. Viz obrázek
Obrázek 16-14 Axiální kompenzátor

214
b) Angulární, která se udává v Newtonmetrech angulárního momentu M na úhlový stupeň

angulárního natočení β. Angulární tuhost kompenzátoru je tedy rovna M/β v Nm/deg. Viz
obrázek
Obrázek 16-15 Angulární kompenzátor
c) Laterální, která se udává v Newtonech laterální síly Fy na milimetr axiálního posunutí

y. Laterální tuhost kompenzátoru je tedy rovna Fy/y v N/mm. Zároveň však musí být
udržovány rovnoběžně oba kraje kompenzátoru, a to momentem M. Na potrubí proto
působí i angulární moment závislí na y. Rozměr y se může přepočítat na úhlový stupeň
a pak působí na potrubí úhlová tuhost, ve stejných veličinách jako v předchozím
případě. Viz obrázek
Obrázek 16-15 Laterální kompenzátor
d) Torzní, která se udává v Newtonmetrech torzního momentu Mk na úhlový stupeň torzního

otočení γ. Torzní tuhost kompenzátoru je tedy rovna Mk/γ v Nm/deg.
Vliv axiální síly způsobené vnitřním tlakem/pod tlakem. Vnitřní
podtlak/přetlak ve vlnovcovém kompenzátoru působí na okolní potrubí axiální silou. Síla je
určena součinem velikosti vnitřního tlaku a efektivní plochy kompenzátoru.
Fx=p.Aef
Efektivní plocha kompenzátoru Aef je kruhová plocha o průměru Dm , který je znázorněn na
předešlých obrázcích kompenzátorů. Dm anebo efektivní plochu určí ve svých podkladech
výrobce kompenzátoru.
Zatížení hrdla aparátu od přímo připojeného kompenzátoru. V případě, že je na hrdlo
aparátu přímo připojen vlnovcový kompenzátor, bereme-li v úvahu efekt z předchozího
odstavce. Tento efekt je však změněn tím, že bereme menší plochu, na níž působí vnitřní tlak
p. Tato plocha je rozdíl mezi efektivní plochou kompenzátoru Aef a plochou odpovídající
kruhu o vnitřním průměru hrdla aparátu.
215
16.7.2. Ucpávkové kompenzátory

Zařízení pro vyrovnání délkové změny potrubí z obou stran, způsobené změnami
teploty. Neslouží k zachycení osových sil, ohybových a kroutících momentů v potrubí.
Kompenzátor se skládá z tělesa, vodícího koše a pístu. Písty jsou opatřeny dvěma
vodícími prstenci, z nichž jeden je uložen ve vedení tělesa, druhý ve vodícím koši. Toto
uspořádání zajišťuje, že se funkční část pístu během zdvihu nedostane, kromě ucpávkového
těsnění, do styku s jinou částí kompenzátoru, čímž nemůže dojít k mechanickému poškození
této části pístu a ucpávky. V ucpávkovém prostoru tělesa jsou vrstvené pryžové manžety
(popř. těsnící šňůry), opěrný, rozváděcí kroužek a ucpávková příruba. Oboustranný
kompenzátor se v podstatě skládá ze dvou protilehlých kompenzátorů jednostranných se
společným tělesem. Samočinné mazání zajišťuje mazací lis diferenciální, bez něhož nesmí být
kompenzátor provozován.
Osové síly potrubí musí být zachyceny pevnými body mimo kompenzátor. Při montáži
je nutno dbát toho, aby vedení potrubí při kompenzaci zajistilo pohyb rovnoběžný s osou
kompenzátoru. Montáž nesmí způsobovat příčení pístu v jeho vedení.
Obrázek 16-17 Axiální ucpávkový kompenzátor s přírubami
16.7.3. Textilní (tkaninové) kompenzátory

Textilní též tkaninové kompenzátory jsou pohyblivé potrubní prvky složené z několika
textilních vrstev, případně fólie či izolace, které slouží při vestavbě do potrubí ke kompenzaci
teplotních změn a zachycení chvění v potrubních systémech. Typickým příkladem využití
textilních kompenzátorů jsou výfuková, vzduchová či prachová potrubní vedení
v průmyslových provozech a teplárnách, kde působí vysoké teploty a nízké tlaky.
216
Obrázek 16 -18 Textilní kompenzátory

Software, Inc, 1905
5. Höschl C.: Ohyb a krut ve složitých soustavách, ČSVTS Praha, 1885
7. Kolektiv: A Practical Guide to Expansion Joints, EJMA, New York, 1905
1900
11. Smith P.R., Van Laan T.J.: Piping and Pipe Support Systems, McGraw-Hill, New
York, 1885
14. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost I.díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
15. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost II.díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
potrubí, Energetika č.11/1911 ¨
19. Pekař V.: Problémy při návrhu průmyslového potrubí a nádob z plastů, Svět plastů
č.5/1912
217

25. ČSN EN 1893-4-3 Eurokód 3: Navrhování ocelových konstrukcí Část 4-3 Potrubí
218
17. Výpočet a vyhodnocování napětí v jednotlivých potrubních

komponentách

jednotky
l m délka trubky, ke které se výpočet vztahuje
ro mm poloměr anuloidu
R mm střední poloměr potrubí
hm mm nejvýhodnější tloušťka stěny vlnovce
D1 mm velký průměr vlnovce
d mm malý průměr vlnovce
r mm rádius vlny vlnovce
Δ mm axiální deformace vlnovcového kompenzátoru
Ai mm2 plochy řezů základním materiálem podélnou
rovinou procházející osou potrubí
Ap mm2 plocha podle obrázků získaná průmětem
prostoru s tlakem do podélné roviny
procházející osou potrubí
Aσ mm2 plocha podle obrázků v základním materiálu
získaná řezem podélnou rovinou procházející
osou potrubí
A mm2 plocha řezů jednotlivých žeber v podélné
rovině procházející osou potrubí
φ rad polohu vlákna s max. podélným napětím v
ohybu
ψ rad úhel ohybu
Δψ rad změna úhlu ohybu po zatížení
n - počet vln vlnovce
17.2. Základní potrubní komponenty

Ve všeobecnosti se základní komponenty potrubí skládají z částí, které tvoří geometrické
rotačně symetrické útvary, a to tyto:
a) válec, což je vlastní rovné potrubí
b) anuloid, jehož části se využívají jako ohyb nebo koleno či obecně ohyb, které nemají
porušené podmínky membránového stavu napjatosti (např. musí být dodržena rotační
symetrie)
c) kužel, což je redukce
d) koule, což představuje kulové zakončení (zaslepení) potrubí, armaturu s částí tělesa ve
tvaru koule nebo rozbočku ve tvaru koule, z níž navazují jednotlivé potrubní větve
U výše uvedených, jak již bylo ukázáno v úvodních kapitolách, se využívá teorie skořepin a
membránového stavu napjatosti.
219
Obrázek 17-1 Tvarovky
Dále jsou zde potrubní komponenty, které při zatížení vnitřním tlakem nevytvářejí
membránová napětí a skladba napětí je jiná a výpočet napětí se provádí jiným způsobem,
který si v následujících kapitolách též ukážeme. Jsou to:
- příruba
- rovinné zaslepení potrubí
- vlnovcový kompenzátor
Další skupina výpočtů je využívání výpočtu potrubních komponentů za mezí kluzu tj.
plastického výpočtu.
17.2.1. Používání výpočtů v plastické oblasti materiálu

Použití výpočtu využívající plastickou oblast materiálu ve výpočtu pevnosti podle
dalších kapitol nesmí být použito v případě, že by byla porušena bezpečnost, vycházející
z ducha NV č. 218/1915 Sb., Směrnice 1914/68/EU Pressure Equipment Directive (PED),
kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení a k ní harmonizované ČSN EN
13480 "Kovová průmyslová potrubí".
U potrubí používáme plastický výpočet takto a v těchto případech:
a) Sekundární napětí - pseudoelastická teorie. V jiných kapitolách je vysvětleno,
podle čeho se rozděluje primární a sekundární napětí a jak funguje v případě sekundárního
napětí redistribuce napětí v případě, že napětí překročí mez kluzu. A tato redistribuce napětí
(neboli shake down effect) a umožňuje povolit překročení meze kluzu. Může to tedy být
napětí od tepelné dilatace a jednorázové posunutí podpěry. Zde se však nepoužívá teorie
plasticity, ale počítá se dále lineárně, jako kdyby mez kluzu nebyla. Tím samým způsobem,
avšak s využitím redistribuce napětí se vypočítává dovolené "napětí".
b) Primární napětí - využití geometrického zpevňování. Mezi primární napětí patří
napětí od vnitřního tlaku. U některých komponent (např. rovné desky, elipsového
dna) dochází při překročení meze kluzu k tak velké deformaci, že můžeme říci, že se mění
geometrický tvar na tvar pevnější, tj. přibližuje se tvaru koule. Jak uvádí membránová teorie,
220
tvar koule je tvar s největší pevností. Tímto mechanismem dochází ke zpevňování změnou
geometrie. Z tohoto důvodu je použití teorie plasticity v těchto případech dovoleno.
c) Sekundární napětí - teorie plasticity. Mezi sekundární napětí patří i napětí od
deformace příruby při utahování šroubů v přírubovém spoji. I zde proto je vlivem kluzu napětí
redistribuováno, ale pro výpočet přírub podle evropských norem se používá teorie plasticity -
viz výpočet dále v této kapitole. Pozor - neplatí pro ASME příruby.
Mezi tyto případy patří též použití teorie plasticity u těles ventilů a u zesílení přechodu
svařovaných, litých a kovaných T-kusů. O těchto případech se budeme bavit v následujících
odstavcích.
17.2.2. Ohodnocení bezpečnosti plastického výpočtu
17.2.2.1. Všeobecné porovnání pružnostního a plastického výpočtu
Máme jednoduchý nosník zatížený ohybem podle náledujícího obrázku:
Obrázek 17-2 Nosník obdélníkového průřezu namáhaný ohybem
Pružnostní řešení výpočtu napětí bude:

M M o   .Wo bh2
 o Wo 
Wo 6
Pro plastické řešení výpočtu platí, že nepočítáme napětí, ale jaké zatížení (zde moment)
uvedený průřez vydrží. Napětí je známé, je to mez kluzu materiálu. Napětí tedy bude
rozloženo podle obrázku dole.
Obrázek 17-3 Průběh napětí při plastizaci
Postupujeme takto:
h h h h bh2
M o   K .Wpl F1  b. . K Mo  F1  .b. . K Wpl 
2 2 2 2 4
221
Z principu plastického výpočtu na ohyb se dá vyvodit, že jde o nižší bezpečnost, a to:

W pl
b  1,5 x
W0
17.2.2.2. Porovnání pružnostního a plastického výpočtu pro potrubí

namáhané vnitřním tlakem
Pružnostní výpočet potrubí namáhaného vnitřním tlakem vychází z membránového
stavu napjatosti pro obvodové napětí, což zde již bylo probíráno. Proto se počítá maximální
přípustný tlak pro oba případy a pro oba případy se bere za napětí mez kluzu. Proto pro
2h
p.
pružnostní výpočet platí: kde R je střední poloměr. Z toho Ds
Pro plastický výpočet platí, že nepočítáme napětí, ale tlak, který trubka unese. Napětí
bereme opět mez kluzu. Tlak tedy odvodíme z obrázku dále:
Obrázek 17-4 Zatížení poloviny průžezu trubky
Trubka není délkově omezena, a že na jejich koncích nejsou výztuhy nabo dna.
Tlakové poměry jsou však po celé délce trubky stejné. Rovnováha sil na trubce tak bude:
2h
p.d .l  2 K h.l p  K
d
kde d je vnitřní průměr. Z uvedeného vztahu je možno určit tlak, při němž je trubka plně
zplastizovaná anebo je možné odvodit minimální tloušťku trubky pro její únosnost danému
tlaku. Oba vzorce se liší tedy průměrem, který je vzat v úvahu v prvním případě je to přůměr
střední a v druhém případě je to průměr vnitřní. Z toho vyplývá, že plastický výpočet má o
něco menší bezpečnost. Bezpečnost tedy bude:
2h
D Ds
b d  s  D
2h d Ds  h b s
Ds d
Abychom zajistili v obou případech stejnou bezpečnost provádí při plastických
výpočtech vždy Korekce na střední průměr stěny.
17.3. Trubka
17.3.1. Napětí v trubce za ohybu
Součinitel poddajnosti: je roven jedné.
Součinitel koncentrace napětí: je roven jedné tj. i=1
222
17.3.2. Výpočet plastické únosnosti trubky pro obvodové napětí

Výpočet plastické únosnoti trubky je proveden v předešlé kapitole, není nutné nic
dodávat.
17.3.3. Výpočet žeber a výztuh potrubí na základě plasticity

Rovnováha sil na ožebrované trubce:
pdl  2 K A  2 K s1l  2 K  Ai
A s korekcí na střední průměr skořepiny:
Z uvedeného vztahu je možno určit plochu průřezu výztuhy v závislost na vzdálenosti mezi
nimi. Při rozhodování zda je úspornější ožebrovaná trubka nebo zesílení stěny trubky musíme
vzít v úvahu, že plocha průřezu materiálu je stejná, tedy materiál se neušetří a pracnost
stoupne. Teorie plasticity zde na rozdíl od pružné oblasti počítá s tím, že průběh napětí je po
celém průřezu žebra a stěny trubky je konstantní.
Obrázek 17-5 Podélný a příčný řez potrubí s výztuhami
Minimální tloušťka trubky však v takovémto případě může být slabší, neboť není již
závislá na obvodovém napětí, ale na napětí osovém. Obvodové napětí je totiž neseno z velké
části výztuhami. Jak ukazuje obrázek, musí být minimální vzdálenost výztuh taková, aby se
neovlivňovali průběhem napětí v trubce.
223
17.4. Ohyb
17.4.1. Hladký ohyb
Obrázek 17-6 Hladký ohyb
V anuloidu samém platí membránový stav napětí. Rozdíl mezi membránovým a

momentovým stavem napjatosti je vysvětlen v kapitole "Membránový stav napětí a jiné
stavy" . Rozdělení napětí v anuloidu v případě membránového stavu napětí najdeme v
kapitole "Anuloid" . V této kapitole můžeme najít obrázek, kde jsou znázorněna obě hlavní
napětí způsobená vnitřním tlakem. Na obrázku je uveden vlevo průběh obvodového a vpravo
průběh osového membránového napětí. Uvedená membránová napětí mají velikost:
- hlavní napětí ve stěně potrubí ve směru tečny k ose potrubí (osové napětí):
pR
2 
2h
pR 2r0  R sin 
1  .
2h r0  sin 
Anuloid a jeho aplikace jako ohyb (tj. koleno a oblouk) v potrubní sestavě. Jestliže
budeme chtít získat z anuloidu ohyb (tj. koleno či oblouk), musíme anuloid rozdělit. V
případě požadavku na ohyb devadesátistupňový anuloid rozčtvrtíme.
Použijeme-li obyb v nějaké sestavě potrubí, musíme na každý z obou řezů dosadit
dvojici momentů. V tomto případě pak dochází k porušení membránového stavu vlivem
zatížení a vlivem toho, že se nejedná o anuloid, ale o část anuloidu. U zakřivených částí
potrubí byl zjištěn nesouhlas vztahů mezi silou a deformací počítaných dle teorie
prismatických tenkých křivých prutů. První matematický popis tohoto jevu podal von
Kármán.
17.4.1.1. Součinitel poddajnosti

Při určení součinitele poddajnosti (Flexibility factor) k vyjadřuje Theodor von
Kármán součinitele poddajnosti jako funkci charakteristického čísla ohybu hf:
Podle původní práce von Kármánovy je součinitel poddajnosti roven:
Později bylo prokázáno, že tento vztah platí jen pro hf větší nebo rovno 0,3. Clark a Reissner
řešili ohyb ohybů na základě teorie skořepin a dospěli k jednotnému výrazu
224
užívá dnes ve všech dostupných technických normách.
Převrácená hodnota součinitele poddajnosti ohybu je tzv. Kármánův součinitel:
17.4.1.2. Součinitel koncentrace napětí

Rozložení podélných napětí. Při rovinném ohybu tenkého křivého prutu dochází
hlavně k podélným deformacím. V jejich důsledku vznikají sice také příčná prodloužení či
zkrácení, která lze určit z podélné deformace pomocí Poissonova čísla. Pro dutý křivý prut
tyto zásady neplatí. Příčný průřez se deformuje po celém obvodě, mění svoji ovalitu a tím
vznikají kromě podélných napětí ještě napětí obvodová. V důsledku nepravidelných
deformací není ani podélné napětí rozloženo podle zákona roviny a při menších poloměrech
ohybu (asi R < 5 DN) dochází u hladkých ohybů a svařovaných ohybů k posunutí neutrální
osy směrem ke středu ohybu.
Obrázek 17-7 Rozložení podélných napětí
Je zde patrný také posun neutrální osy. Maximální podélné napětí v ohybu se srovnává
při výpočtu s maximálním napětím v přímé trubce, které by v ní podélných deformací ve
vnějším vzniklo při působení stejného ohybového momentu, povrchu ohybu ( + prodloužení, -
stlačení); jenž působí na trubkový ohyb. V ohybu však vznikne maximální napětí vyšší. Toto
zvýšení se vyjadřuje tzv. součinitelem zvýšení podélného napětí neboli intenzifikačním
faktorem podélných napětí i. Clark a Reissner odvodili na základě skořepin výraz:
Polohu vlákna s max. podélným napětím, danou úhlem v radiánech je možno podle Clarka a
Reissnera zjistit z výrazu:
225
Rozložení obvodových napětí. Přítomnost obvodových (příčných) napětí v trubkovém

ohybu je dána zploštěním příčného průřezu. Podle původních představ měla být tato změna
tvaru příčného průřezu způsobena čistým ohybovým namáháním, tj. lze očekávat rozdělení
obvodového namáhání po tloušťce stěny podle zákona roviny. Jeho velikost měla být stejná
na vnějším i vnitřním povrchu trubky (absolutní hodnota), ve středu tloušťky stěny pak lze
očekávat příčné napětí nulové. Tyto předpoklady se v praxi nepotvrdily. Ve skutečnosti je
rozdělení napětí po obvodě i tloušťce stěny nepravidelné.
Obrázek 17-8 Rozložení obvodových napětí
Obrázek ukazuje příklad rozložení obvodových deformací na vnějším povrchu ohybu,

vynášených však radiálně. Rozložení deformací je úměrné průběhu napětí. Je vnějším
povrchu ohybu patrné, že obvodová napětí mají v okolí . = 0 a . = (+ prodloužení; - stlačení)
180° dvě špičky, jejichž hodnoty mohou převýšit mez kluzu i při jinak malém napětí v
ostatních partiích. To není na závadu, protože jde o velmi úzkou oblast. Vyslovené tečení
nastává až tehdy, když obvodové napětí ve středu tloušťky stěny převýší mez kluzu. Tento
stav je velmi těžko experimentálně zjistitelný, protože na vnitřním povrchu ohybu lze
obvodová napětí sledovat jen s velkými obtížemi. Při měření bylo zjištěno, že obvodová
napětí jsou na vnější i vnitřní straně přibližně stejná. Zvětší-li se tloušťka stěny s, převyšují již
obvodová napětí na vnitřním povrchu hodnoty napětí na povrchu vnějším. Hodnota špičky
obvodových napětí pro hodnoty hf větší nebo rovno 0,3. Jestliže srovnáme maximum
obvodových napětí opět s max. napětím podélným v přímé trubce, na kterou působí stejný Mo,
dojdeme k výrazu
kde
(platí jen pro hf > 0,3) a nazývá se součinitel zvětšení obvodových napětí (intenzifikační
faktor obvodových napětí). Další autoři se snažili tento výsledek zpřesnit, resp. zvětšit obsah
jeho platnosti. Nejpravděpodobnější výsledek obdrželi zřejmě opět Clark a Reissner:
který platí pro hf > 5 .

Pro běžné případy by bylo vhodné užívat hodnot podle Clarka a Reissnera, přičemž max.
obvodové napětí by mohlo převýšit mez kluzu. Normy pro tlaková potrubí však doporučují s
226
ohledem na únavové testy používat pro podélná i obvodová napětí stejného součinitele
zvýšení
Uvedené vztahy jsou zapracopvány v normách a to jak v USA (ASME), tak v Evropě
(EN13 480).
17.4.1.4. Korekce vratné deformace průřezu ohybu při rovinném zatížení
Obrázek 17-9 Deformace trubkového ohybu při rovinném zatížení
Působí-li ohybový moment tak, že zvětšuje křivost ohybu, zmenší se poloměr

střednice a zároveň dojde k deformaci příčného průřezu. Z kruhového průřezu se stane průřez
oválný, přičemž kratší osa oválu leží v rovině ohybového momentu. I zde platí vztah
odvozený von Karmánem, který říká, že skutečný ohybový moment, který způsobí natočení
koncových průřezů ohybu o úhel, přičemž původní úhel ohybu bude:
Při k = 1 je rovnice platná pro ohyb, kde není deformace příčného průřezu na ovál. Hodnota k
je u trubkových ohybů vždy menší než 1 v důsledku zmenšení momentu setrvačnosti průřezu,
který vznikl zploštěním.
V případě, že zároveň s ohybovým momentem způsobeným např. tepelnou
roztažností, působí i vnitřní přetlak, tento působí, jak je popsáno následovně: Vnitřní tlak
působí ve směru zachování kruhového průřezu a zvýrazňuje napětí popsané membránovou
napjatostí v kapitole zde.
17.4.2. Segmentový ohyb
17.4.1.1. Součinitel poddajnosti.

Při určení součinitele poddajnosti (Flexibility factor) k vyjadřuje Theodor von Kármán
součinitele poddajnosti jako funkci charakteristického čísla ohybu hf:
Clark a Reissner řešili ohyby na základě teorie skořepin a dospěli k výrazu

5/ 6
hf
k
1,52
227
užívá dnes ve všech dostupných technických normách. Převrácená hodnota součinitele
poddajnosti ohybu je tzv. Kármánův součinitel:
1 1,52
k f   5/ 6
k hf
17.4.1.2. Součinitel koncentrace napětí pro ohyb

Rozložení podélných napětí. Při rovinném ohybu tenkého křivého prutu dochází
hlavně k podélným deformacím.
Obrázek 17-10 Velikost sil ve stěně segmentového ohybu
Síly dle obrázku:

V  pr 2 sin  cos T  pr 2 sin 2 
V ohybu však vznikne maximální napětí vyšší. Toto zvýšení se vyjadřuje tzv.
součinitelem zvýšení podélného napětí neboli intenzifikačním faktorem podélných napětí i,
což platí jen pro velmi mírné ohyby a charakteristickým číslem hf větším nebo rovno 1,472.
Clark a Reissner odvodili na základě skořepin výraz:
17.4.1.3. Napětí v kritickém místě

Pro výpočet napětí od vnitřního tlaku v kritickém místě odvodíme následující vztahy.
Pro plastické zhroucení platí vyztužovací rovnice podle obrázku:
228
Obrázek 17-11 Vyztužovací rovnice pro segmentové koleno
17.5. Redukce
Obrázek 17-12 Redukce - foto
V místech přechodu mezi potrubím a souosou redukcí je porušen membránový stav

napjatosti. Potrubí se tak v těchto oblastech stává skořepinou bez membránového stavu
napjatosti. Protože se jedná o náhlou změnu poloměru křivosti, můžeme tento stav vylepšit
vložením anuloidového přechodu mezi potrubím a souosou redukcí v takovémto případě
parametry skořepiny nemění náhle.
Membránová napětí existují až v místech dostatečně vzdálených od nedodržení
některých z výše uvedených podmínek, za takovéto nedodržení je brána vzdálenost od svarů
mezi potrubím a redukcí. Tato vzdálenost je rovna nejméně vzdálenosti
.
Toto porušení je ještě výraznější u nesouosé redukce, kde se připojuje ještě náhlá
změna polohy středu křivosti a osové zatížení má v sobě vlivem nesouososti komponenty
ohybu.
Součinitel poddajnosti a koncentrace napětí. Redukce má součinitel poddajnosti
(pružnosti) kf roven jedné. Součinitel koncentrace napětí i však existuje, je závislý na úhlu
redukce a je maximálně roven 2,0.
17.5.1. Napětí v kritickém místě

Pro výpočet napětí od vnitřního tlaku v kritickém místě odvodíme následující vztahy.
Pro plastické zhroucení platí vyztužovací rovnice podle obrázku dole:
229
Obrázek 17-13 Vyztužovací rovnice pro redukci
17.6. Odbočky, T-kusy
Obrázek 17-14 T-kus – foto
Membránový stav napjatosti je porušen jak zatížením, tak geometrickými parametry

skořepiny, tj. tloušťka, poloměry křivosti a polohy středů křivosti se mění náhle.
V místě spojení hrdla s válcovou skořepinou je omezena možnost volné deformace
vnitřním přetlakem jak u vlastního hrdla, tak i u válcového pláště nádoby. Proto vznikají
přídavná skořepinová napětí. Tato napětí mají největší hodnotu v místě spojovacího svaru u
konstrukcí svařovaných a v místě přechodu u konstrukcí ostatních. Proto klesají skořepinová
napětí rychleji v hrdle, pomaleji v plášti válce.
17.6.1. Jednotlivé typy provedení T-kusů a odboček
Obrázek 17-15 Svařené téčko vyztužené Obrázek 17-15 Svařené téčko nevyzt. Obrázek 17-17 Kované téčko
230
Téčko vyztužené (reinforced tee), je to při montáži vyrobené zesílené téčko, malé SIF,
není to tvarovka
Téčko nevyztužené (unreinforced tee), je to při montáži vyrobené nezesílené téčko,
není to tvarovka
Kované téčko, při montáži se vevaří předem vyrobené kované téčko, malé SIF
Obrázek 17-18 Sweepolet Obrázek 17-18 Weldolet Obrázek 17-19 Vyhrdlené téčko
Sweepolet, vevařovací vyhrdlení, předkovaná tvarovka, která je při montáži vsazená a

zavařená do porubí, do předem připraveného otvoru
Weldolet, tvarovka, integrálně vyztužená, která je při montáži nasazená a navařená na
porubí
Vyhrdlené (extrudované) téčko, je tvarovka, při montáži se vevaří předem vyrobené
vyhrdlené téčko, malé SIF
17.6.2. Součinitel poddajnosti pro T-kusy

Součinitel poddajnosti (Flexibility factor ) je poměr pružnosti v ohybu tvarovky
k poměru pružnosti v ohybu přímé trubky. Součinitel poddajnosti T-kusů je roven jedné.
17.6.3. Součinitel koncentrace napětí pro T-kusy

Součinitel koncentrace napětí (Stress Intensification Factor-SIF) je poměr
Skořepinové napětí ve válcovém plášti je složeno z napětí tahového a ohybového, přičemž
tahové napětí je složkou rozhodující. V hrdle naopak je skořepinové napětí převážně ohybové.
Pro velikost zvýšeného namáhání je rozhodný poměr průměru hrdla k průměru válcové
skořepiny. S rostoucím poměrem d/D stoupá namáhání. U menších hrdel (s poměrem 0,2 až
0,3) je zvýšení namáhání válcového pláště obdobné. Materiál hrdel v okolí spojovacího místa
válcovou skořepinu vyztužuje. Podle tvaru spojení se celkový součinitel koncentrace napětí
(SIF- stress intensification factor) pohybuje v mezích 1,6 až 3,5. U nejjednodušších hrdel bez
protažení trubky dovnitř a bez vyztužení se uvedený součinitel pohybuje v rozmezí 4 až 5,5.
S tím, že charakteristické číslo je
Tato hodnota však platí pro jednoduché nevyztužené svařované téčko, na obrázcích téček jde
o druhý případ pro ostatní případy téček je hodnota charakteristického čísla příznivější –
viz kapitola 7.
231
17.6.4. Napětí v kritickém místě

Pro výpočet napětí v kritickém místě odvodíme následující vztahy. Pro plastické
zhroucení platí vyztužovací rovnice:
Z toho:
Provedeme korekci na střední průměr skořepiny (viz válcové pláště):
Potom vyjde:
Obrázek 17-21 Znázornění jednotlivých ploch na příkladu
A dále konkrétní příklady:
Obrázek 17-22 Znázornění obou ploch u jednotlivých příkladů

232
17.7. Příruba
17.7.1. Typy výpočtů přírub
Podle využití plasticity
a) s využitím plasticity je dimenzování dle ČSN EN 1591, ČSN 69 0010, příp. DIN
2505 z elastoplastického stavu – (zahrnuto též v ČSN EN 13445); mezní moment je dán
součtem plastického momentu v krku (plastický kloub) a plastického momentu v listu
b) elastický výpočet je dimenzování dle ASME jako staticky neurčitá konstrukce
(komplikovaný výpočtový postup, řešení pomocí grafů) – elastický model výpočtu.
Podle zapojení jednotlivých částí příruby do výpočtu
a) Integrální metoda. Je brána v úvahu podpora pláště a napětí v plášti jsou počítána, dále
bere v úvahu list příruby a kuželový krk (kterým může být i svar)
b) Volná metoda. Je předpokládáno, že příruba není podepřena pláštěm a napětí v plášti
jsou zanedbána. Nesmí být použita pro točivé příruby
c) Metoda točivých přírub. Tato metoda se používá pouze pro násuvné a točivé příruby
Podle silového působení příruby:
a) Příruby jsou v hlavním silovém poli
b) Přírubový spoj je ve vedlejším silovém poli
Podle typu těsnící plochy
a) Těsnící lišta
b) Pero/Drážka
c) Nákružek/Výkružek
d) Rovná plocha
17.7.2. Kdy je možno použít normalizované příruby bez výpočtu
Obrázek 17-18 Příruba – foto
Většina přírub, které odpovídají normám, se nepočítá. Jejich tvar a materiál je již při
výrobě použit takový, aby vyhovovaly zadanému tlaku a teplotě. Avšak přírubový spoj jako
celek (tj. zejména těsnění a šrouby) bývá kontrolován. Zejména je to nutné, je-li požadována
garance těsnosti.
Příruby odpovídající normám mohou být použity bez výpočtu za těchto podmínek:
a. při normálních provozních podmínkách nepřekročí výpočtový tlak hodnotu
jmenovitého tlaku, uvedeného v tabulkách příslušné normy pro uvažovanou přírubu při
výpočtové teplotě
b. při zkušebních nebo výjimečných podmínkách nepřekročí výpočtový tlak
hodnotu 1,5 násobku jmenovitého tlaku uvedeného v tabulkách při odpovídající teplotě
233
c. těsnění je některé z dovolenných těsnění podle normy

d. šrouby jsou též navrženy v souladu s normou
e. zatížení příruby je necyklického charakteru
f. rozdíl mezi teplotami šroubů a příruby nepřekračuje povolenou mez (50st.C)
g. rozdíl součinitelů tepelné roztažnosti šroubů a příruby nesmí být větší než
stanovená mez (cca 10%)
17.7.3. Součásti a typy přírubového spoje a druhy přírubových spojů

Součásti přírubového spoje jsou:
- příruba, která je otočná anebo nerozebíratelně spojená s potrubím
- těsnění
- spojovací části, nejčastěji: šroub, podložka, matice.
Obrázek 17-23 Přírubový spoj
Typy těsnící plochy přírubového spoje:
Obrázek 17-24 Těsnící lišta Obrázek 17-25 Pero/drážka
Obrázek 17-26 Nákružek/Výkružek Obrázek 17-27 Rovná plocha

234
17.7.5. Zatížení příruby jako součásti přírubového spoje

přírubového listu a přírubových šroubů je různá. V přírubovém listu vznikají především
přídavná napětí ohybová, ve šroubech přídavná napětí tahová. Namáhání příruby mají složitý
průběh a jsou převážně ohybová. Rozhodující hlavní napětí jsou u listu příruby obvodová
(tangenciální) a ve směru poloměru (radiální). V krku příruby jsou hlavní napětí ve směru osy
(axiální) a ve směru obvodu (tangenciální).
Dále uvedený výpočet pevnosti přivařovacích přírub s krkem vychází z rozboru
napjatosti přírubového spoje založeného na představě, že přírubový spoj je složen
z mezikruhové desky (listu) namáhané ohybovým momentem vyvolanými silami ve šroubech
a tlakem v těsnící ploše. List je namáhán dvojosou napjatostí, přičemž obě hlavní napětí mají
povahu napětí ohybových. U přírub je zpravidla větší napětí ve směru obvodovém
(tangenciálním) než ve směru radiálním.
17.7.6. Princip pružnostního výpočtu

Elastický výpočet provedeme pro jednoduchou přírubu se spoluúčastí pláště potrubí
podle obrázku dále. Jde o výpočet Timošenko-Grammelův. Také je vidět jsou vidět rozměry a
předpokládaná deformace přírubového listu a připojené trubky.
Obrázek 17-28 Rozměry a předpokládaná deformace příruby
Z Hookova zákona odvodíme:
Z trojúhelníku na obrázku dole odvodíme:

235
a potom:
Z toho:
Abychom mohli porovnat úhel φ kroužku a pláště trubky, které jsou stejné, což je deformační
podmínka, musíme vypočítat napětí. Vše ostatní známe.
Obrázek 17-29 Prstenec příruby s vektory momentů
Podle obrázku vypočítáme Ms, neboť:
Nyní se vrátíme k výpočtu (fí). Do vzorce výše dosadíme odvozený výraz za napětí, potom:
Dále je nutno použít deformační podmínku, která se týká rovnosti úhlů natočení listu příruby
a trubky
pro list příruby
pro trubku, kde
Při pružnostním výpočtu příruby s krkem je situace složitější, jak je uvedeno na

obrázku, avšak postupujeme obdobně.
236
Obrázek 17-30 Rozčlenění příruby s krkem pro elastický výpočet
17.7.7. Princip plastického výpočtu

Ohyb v plastické oblasti – Grammelův kroužek
Obrázek 17-31 Grammelův kroužek
Pro plastický ohyb platí:
Plastická osa půlí průřez obecný plastický ohyb:
Dále provedeme aplikaci uvedených vztahů na přírubu dole:
Obrázek 17-32 Plastizace příruby

237
Obrázek 17-33 Momenty na přírubové výseči
Z obrázku nahoře vyplývá, že
po vykrácení dostaneme
,
kde
Síly působící na přírubu:

a) Zatížení od šroubů W
Zatížení šroubů a průřezy se musí počítat pro montážní a provozní podmínky (může být i
několik provozních stavů).
aa) Montážní podmínky. Minimální zatížení šroubů pro dosažení vyhovujícího spoje je
funkcí těsnění a efektivní plochy těsnění při usazení WA
bb) Provozní podmínky. Vnitřní tlak působí ve smyslu oddělení spoje a zatížení šroubů
musí udržet dostatečný tlak na těsnění pro zajištění těsnosti spoje. Minimální zatížení šroubů
za těchto podmínek je funkcí konstrukčního tlaku, materiálu těsnění a efektivní dotykové
plochy pro udržení těsnosti spoje zatíženého tlakem. Wop
c) Síla (reakce) od stlačování těsnění Hg
d) Síla od vnitřního tlaku tekutiny Ht
e) Síla působící v potrubí Hd
Můžeme přepočítat i působení momentu na tuto sílu.
238
Obrázek 17-34 Síly působící na přírubu
Momentová rovnováha:
a) Montážní podmínky příruby:
Celkový moment působící na přírubu je:
b) Provozní podmínky příruby:

Celkový moment působící na přírubu je:
Z těchto momentů a plastického modulu průřezu je možno vypočítat namáhání v přírubě.
17.7. Rovinné zaslepení potrubí

17.7.1. Princip pružnostního výpočtu
Rozumí se mezipřírubové zaslepení bez trvalé deformace, např. typ "brýle", které
umožňuje přehazovat např. zaslepení a clonu, kde by trvalá deformace byla při montážních
pracech na překážku.
Jsou zde uvedeny vzorce, jak vypočítat napětí v zaslebení způsobené tlakem anebo
naopak výpočet minimální tloušťky stěny zaslepení. Není zde však uváděno celé odvození,
toto je podrobně uvedeno například v citované literatuře dole. K úplnějšímu pochopení jsou
zde dále uvedeny průběhy napětí.
Popis základního schematu: Jedná se o kruhovou desku, po celém obvodu vetknutou,
zatíženou spojitým zatížením, které odpovídá tlaku v potrubí. Vetknutí po celém
obvodu odpovídá svými vlastnostmi sevření okraje plechu desky mezi přírubami.
Obrázek 17-35 Základní schema zatížení desky
Jedná se o namáhání tenkých, rotačně souměrných desek. Následující vztahy platí za

předpokladu, že deska je relativně tenká a průhyby jsou menší než tloušťka stěny. Při větších
239
průhybech se již výrazněji uplatňuje nelinearita mezi deformacemi a zatížením. Nebude zde
uváděno celé odvození, toto je podrobně uvedeno například v citované literatuře dole.
V tenkostěnných rotačních deskách se vyskytují dva druhy napětí radiální σr a tečné σt,
jejichž průběhy jsou na obrázku dole:
Obrázek 17-36 Zobrazení průběhu napětí
Jestliže souřadnice x=0 bude uprostřed desky a souřadnice x= r bude v místě vetknutí, potom
rovnice průběhu napětí budou takovéto:
Z uvedeného je vidět, že nejvyšší napětí v uvedené desce je radiální, v místě vetknutí (tj. x=
r), a v případě, že Poissonovo číslo je rovné 0,3, je rovno:
Tento uvedený vzorec tedy platí pouze pro materiály, jejichž Poissonovo číslo je rovné
0,3. Z uvedeného vzorce dále odvodíme vztah pro minimální tloušťku uvedené tenkostěnné
rotační desky, který bude splňovat podmínku elasticity (tj. že napětí nepřekročí mez kluzu):
Vzorec dále upravíme na tvar:
což je
Základem výpočtu průhybu je základní rovnice kruhových desek, která má v tomto
případě tvar:
240
Jako E je zde brán "zpevněný" modul pružnosti v tahu. Je zvětšen, protože jednotlivé
prvky desky se nemohou volně deformovat. Je zvětšen vydělením nezpevněného modulu
dělitelem 1-μ2.
Řešením uvedené rovnice a dosazením okrajových podmínek vypočítáme integrační
konstanty a dostaneme vzorec pro průhyb. Maximální průhyb je uprostřed počítané desky.
17.7.2. Princip plastického výpočtu

Rozumí se mezipřírubové zaslepení tam, kde je povolena trvalá deformace, nepatří
sem např. typ "brýle", které umožňuje přehazovat např. zaslepení a clonu, kde je trvalá
deformace při montážních pracech na překážku. Takže zde je uveden výpočet, kde není
zaručena nulová trvalá deformace (tj. deformace po odlehčení tlakem v potrubí), ale je
zaručena bezpečnost a je zaručena integrita (celistvost) zaslebení bez jeho porušení.
Jsou zde uvedeny vzorce, jak vypočítat výpočet minimální tloušťky stěny zaslepení s
tím, že uprostřed desky a v místě vetknutí se předpokládá plastizace materiálu.
Popis základního schematu: Jedná se o kruhovou desku, po celém obvodu

vetknutou, zatíženou spojitým zatížením, které odpovídá tlaku v potrubí. Vetknutí
po celém obvodu odpovídá svými vlastnostmi sevření okraje plechu desky mezi
přírubami. Uprostřed desky a v místě vetknutí se předpokládá plastizace materiálu.
Obrázek 17-37 Základní schema zaslepení

241
Obrázek 17-38 Působení sil na výseči desky v případě plasticity
Nejprve si z obrázku nahoře odvodíme sílu působící na nakreslenou výseč, která je závislá na tlaku v
potrubí:
Dále napíšeme rovnici rovnováhy mezi toto silou (reprezentující zatížení) a momentem Mo
(reprezentující odolnost konstrukce) :
Rovnici vykrátíme a za moment Mo dosadíme napětí a vzorec pro plastický průřezový

modul, pak dostaneme:
Z uvedené rovnice pak odvodíme tloušťku stěny:
což je
17.8. Těleso ventilu

Pro výpočet napětí v kritickém místě odvodíme následující vztahy. Pro plastické
zhroucení platí vyztužovací rovnice:
Z toho:
Provedeme korekci na střední průměr skořepiny (viz válcové pláště):

242
Potom vyjde:
Obr. 17-39 Znázornění jednotlivých ploch na příkladu
Tento vzorec je dále dokumentován konkrétními příklady platícími pro tělesa ventilů:
Obrázek 17-40 Znázornění obou ploch u jednotlivých příkladů
17.9. Vlnovcový kompenzátor

17.9.1. Druhy vlnovcových kompenzátorů
Rozeznáváme tyto druhy kompenzátorů:
Vlnovce se vyrábějí ve velké většině pouze z nerezavějících ocelí. V současné době
jsou k dispozici speciální programy pro výpočet kompenzátorů, které používají výrobci
kompenzátorů.
243
Obrázek 17-41 Fotografie kompenzátoru
Obrázek 17-42 Řez vlnovcovým kompenzátorem
17.9.2. Určení kompenzátoru do potrubní větve

Postup určení kompenzátoru do potrubní větve se vypočítává postupným
přibližováním tj. aproximací:
1. Nejdříve je třeba provést přibližný výpočet, při kterém jsou odhadnuty tuhosti
kompenzátoru a zástavbový rozměr a s nimi je proveden výpočet.
3. Dále se vypočítají pohyby obou konců kompenzátorů. Jde o axiální, laterální a
angulární posun. Tyto posuny se zadají společně s tlakem, teplotou, DN a druhem tekutiny
výrobcovi kompenzátoru.
4. Výrobce kompenzátoru provede návrh kompenzátoru a sdělí definitivní
zástavbovou délku a tuhosti (axiální, laterální, angulární) .
5. Zástavbový rozměr se zapracuje do projektu a do definitivního výpočtu.
17.9.3. Pryžové a plastové kompenzátory

Z hlediska způsobu kompenzace a funkce se mohou rozdělovat stejně, jako v
předcházející kapitole, avšak vyrábí se pouze v provedení přírubovém. Za příruby z obou
stran se zavléká měch, který je tvořený z pryže anebo plastu PTFE. Měchy mohou mít až tři
vlny a vždy mezi vlnami je instalován ocelový kroužek, který vytváří při vnitřním tlaku
správný vlnovcovitý tvar.
244
I zde rozeznáváme stejné druhy kompenzátorů, jako u ocelových vlnovcových

a) axiální
b) laterální
c) angulární
17.9.4. Výpočet vlnovcového kompenzátoru

Princip výpočtu vlnovcového kompenzátoru je:
Obrázek 17-43 Schématické zatížení kompenzátoru
a) Výpočet zakřiveného prutu podle dále. Představuje půlku půlvlny

kompenzátoru. Tento prut má lichoběžníkový průřez představující tloušťku
stěny a prvek obvodu kompenzátoru. Tento prut přenáší adekvátní podíl
obvodové síly F´. Vypočítáme průhyb, potřebnou sílu a axiální tuhost.
Obrázek 17-44 Půlky půlvlny kompenzátoru
b) Rozšíření z prutu na půlvlnu

c) Z půlvlny na celý kompenzátor.
Výsledné vztahy. Pro nejvýhodnější tloušťku stěny vlnovce platí vztah:
Počet vln vlnovce je určen vztahem:
Vlnovce se vyrábějí ve velké většině pouze z nerezavějících ocelí. Dovolené napětí se

určuje i s ohledem na únavu a je např. uvedeno dole v literatuře uvedené na druhém místě. V
současné době jsou k dispozici speciální programy pro výpočet kompenzátorů, takže uvedené
vzorce platí pouze jako informativní.
245
Praha, 1867
8. Save M.A., Massonet C.E.: Plastic Analysis and Design of Plates, Shells and
12. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost I.díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
13. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost II.díl, Technicko-vědecké vydavatelství, Praha,
1851
Praha, 1856
18. Lukavský J.: Přírubové spoje – dosažení požadované těsnosti, článek na portálu
TLAKinfo, 1908, též Zpravodaj ATZ č.2/1908
19. Mikula J.a kol.: Potrubí a armatury, SNTL Praha, 1869
1900
26. ČSN EN 1893-4-3 Eurokód 3: Navrhování ocelových konstrukcí Část 4-3 Potrubí
246
18. Uložení a podpěry potrubí

jednotky
Fcr N kritická síla vzpěru
Momax Nm ohybový moment maximální
q N/m tíha od hmotnosti trubky s izolací a
tekutinou na 1m délky potrubí
l m vzdálenost potrubí mezi podpěrami
L m redukovaná efektivní délka při vzpěru
ymax mm maximální průhyb potrubí
σcelk MPa dovolené napětí pro vzpěr
18.2. Únosnost podpěr

18.2.1. Materiál podpěr
Materiály použité při výrobě podpěr musí být dovolenné pro provozní podmínky a
podmínky prostředí potrubí. Materiály podpěr, které jsou v kontaktu s potrubím, musí být
kompatibilní a nesmí ovlivňovat požadované metalurgické charakteristiky materiálu potrubí.
Materiály musí splňovat požadavky technických norem.
Materiál podpěr se předpokládá 11373 (1.0037) a/nebo 11375 (1.0038). Tyto
podpěry se smí použít pro teploty média (páry, kondenzátu) do max. teploty 300°C včetně.
Pro náročnější aplikace může být vyroben z materiálu 15Mo3.
Min. Max.
Označení Materiálové Označení teplota teplota
materiálu číslo ČSN použití použití
°C °C
S235JRG1 1.0037 11373 -19 300
S235JRG2 1.0038 11375 -19 300
P265GH 1.0425 11415 -19 400
13CrMo4-5 1.7335 15121 -19 550
15Mo3 1.5415 15019 -19 500
10CrMo9-10 1.7380 15313 -19 600
X5CrNi18-10 1.4301 17240 -186 400
P272NL1 1.0488 -40 190
Tabulka 18-2 Nejčastější materiály podpěr
247
18.2.2. Konstrukční teploty a dovolené napětí u podpěr

Dovolené napětí u podpěry je menší z hodnot vypočítané z meze kluzu při konstrukční
teplotě vydělené bezpečnostním koeficientem nebo pevnosti materiálu při konstrukční teplotě
dělené bezpečnostním koeficientem. V případě, že se v materiálu rozvíjí creep a je
rozhodující hodnota pevnost v creepu, dovolené napětí je vypočítáno vydělením
bezpečnostním koeficientem. Bezpečnostní koeficienty je možno najít v technických
normách.
Teplota tekutiny t °C
a) Konstrukční teplota částí pod
izolací
Přivařené části, třmeny a svorky t
Části bez přímého dotyku s trubkou t-19
Šrouby, svorníky, matice, čepy t-30
b) Konstrukční teplota částí mimo
izolaci
0,5t,
Části přímo spojené s trubkou
min.80
0,33t,
Šrouby, svorníky, matice, čepy
min.80
Tabulka 18-3 Konstrukční teploty pro jednotlivé části podpěr
18.2.3. Zatížení podpěr

Zatížení podpěr jsou reakce, které pocházejí od silového (tj. síly a momenty)
působení potrubí. Proto i zatížení podpěr je složeno maximálně ze tří sil Fx, Fy, Fz a
maximálně ze tří momentů síly Mx, My, Mz. Podle času působení můžeme rozčlenit zatížení
podpěr na:
1.Trvalá zatížení podpěr
Adekvátní část vlastní hmotnosti připojeného potrubí včetně izolace a tekutiny, tlak a tepelná
roztažnost v provozních hodnotách.
2.Krátkodobá zatížení podpěr
Tlak a tepelná roztažnost při náběhu, ukončení provozu a v maximálních dovolených
hodnotách. Klimatická zatížení (vítr, sníh).
3.Mimořádná zatížení podpěr
Seizmická zatížení, zatížení podpěr při tlakové zkoušce vodou.
18.3. Výběr vhodného uložení

18.3.1. Všeobecně
Výběru vhodného uložení je třeba se věnovat již v projektové přípravě. V mnoha
případech je třeba znát konkrétní typ uložení ještě před začátkem pevnostního a dilatačního
výpočtu potrubní trasy a to z důvodu správného zadání míst, kde vyhoví pevná uložení. Tam,
kde nevyhoví, je třeba zadat do výpočtu správné tuhosti pružin. Naopak síly pro konstantní
závěsy se určují právě na základě výpočtu. Zvýšenou pozornost je nutno věnovat správným
délkám táhel. Pokud totiž například dilatace potrubí v místě závěsu bude relativně veliká, pak
je třeba potrubí zavěsit na tak dlouhé táhlo, aby nebyla překročena úhlová výchylka táhla cca
4°. Při větší výchylce se začnou významným způsobem projevovat i vodorovné síly, které
248
jsou nepříjemné jak z hlediska přenosu na stavbu, tak i z hlediska výpočtu, protože zvyšují
napjatost trasy. Tam, kde je to nutné, je třeba aplikovat speciální uložení.
Volbu jednotlivých typů uložení také často předurčují i jiná zařízení v okolí uložení (kolize).
18.3.2. Podpěry anebo závěsy

V zásadě je možné se rozhodnout mezi dvěma základními typy uložení. Jde o
podpěry a závěsy. Podpěry používáme tam, kde v blízkém okolí potrubí je vhodné místo na
přenos reakcí od potrubí. Dále je výhodné používat podpěry v těch místech, kde je třeba
zamezit příčný posuv potrubí v kombinaci s bočním vedením. Závěsy navrhujeme do těch
míst, kde se předpokládají pouze svislé reakce a kde není v místě uložení vhodné místo pro
přenos sil. Pak působiště reakce přesouváme pomocí táhla na stavební konstrukci nad místem
objímky. Jsou pochopitelně i jiné konstrukce - například tlumiče, které využívají např. systém
vzpěrných tyčí. Tato uložení bývají konstruována na zakázku. Na základě znalosti o dilataci
potrubí pak musíme rozhodnout, zda postačí pevné závěsy nebo podpěry, nebo zda je třeba
použít pružné, nebo dokonce konstantní komponenty. Nejlevnější je provedení pevné,
nejdražší provedení konstantní.
Pružinové závěsy připadají v úvahu u malých vertikálních posuvů až do 180 mm, a
pokud změna zatížení pružinového závěsu na základě jeho pružinové konstanty muže být
přenesena potrubím nebo připojenými součástmi zařízení. Změna zatížení mezi zatížením za
studena a za tepla je běžně omezena na cca 25 % zatížení za tepla. Pokud mohou být
akceptovány vetší změny zatížení, jsou dovolenné i vetší posuvy. U pružinových závěsů je
pro určení nosnosti nutno předem rozhodnout, zda síly od hmotnosti mají být vyrovnány ve
stavu potrubí za studena nebo za tepla.
Konstantní závěsy jsou používány u větších vertikálních posuvů, nebo když je nutná
konstantní nosná síla. Dovolenná odchylka zatížení konstantního závěsu je v normálním
případě až do ± 5 % jmenovitého zatížení, přičemž konstrukce konstantního závěsu umožnuje
přenastavení síly ± 15% jmenovité nosnosti.
Únosnost podpěr a závěsů v závislosti na teplotě média v potrubí U kluzných podpěr
a kotevních stojanů se jejich únosnost se snižující teplotou média zvyšuje. U závěsů ale je
situace jiná. Sestava závěsu se skládá z vlastní objímky, která je zpravidla vystavena vysokým
teplotám. U objímek také dochází k efektu zvyšování maximální únosnosti v závislosti na
nižší teplotě, ale sestava je vždy limitována maximální únosností táhla a ostatních komponent,
které ale se snižováním teploty média svojí pevnost již nezvyšují.
18.3.3. Jednoduché anebo dvojité závěsy

V normálním případě se volí z důvodů ceny a pracnosti montáže u závěsů pro
vodorovné potrubí jednotáhlové provedení. Dvoutáhlové provedené volíme v následujících
případech:
a) Nutnost použití dvou táhel z důvodu dispozičních možností. (např. pokud potrubí
a jiné zařízení leží nad objímkou.)
b) Pokud je malý výškový rozdíl mezi ocelovou konstrukcí a středem potrubí, které
nedovolí, aby se zde daly uložit díly pro přenos zatížení. Nebo v případě, kdy by výchylka
táhla přesáhla 4°, je vhodné použít dvoutáhlový závěs se spodní traverzou.
c) Předpoklad vysokého zatížení, které nosná konstrukce nemůže přenést v jednom
bodě nebo které nemůže být zachyceno největším možným závěsem z programu.
249
18.3.4. Volba stropního uchycení

Další zásadní rozhodnutí musí projektant provést při výběru vhodného způsobu
stropního uchycení a zároveň zkontrolovat, zda vybrané řešení je dostatečně pohyblivé ve
vodorovném směru, kde se uložení také pohybuje od dilatace potrubí.
18.3.5. Základní vývojový diagram pro umísťování podpěr

Uložení potrubí je důležitou součástí potrubních systému, má vliv na jejich
spolehlivost a životnost. Při nesprávné aplikaci uložení muže dojít k poruchám spolehlivosti,
které se projevují především roztěsňováním přírub nebo poruchami připojených zařízení,
především čerpadel, která mohou při nadměrném zatížení hrdel vykazovat nadměrné vibrace.
Pro správné určení a dimenzování uložení je třeba zpravidla provést dilatační a
pevnostní výpočet potrubní sítě a v tomto výpočtu již respektovat omezení pohybu potrubí
(např. osová vedení a pevné body). Výpočet je zpravidla prováděn pro více provozních stavu,
které jsou definovány úvodním projektem. Navržená uložení pak musejí vyhovovat všem
těmto provozním a abnormálním nebo havarijním podmínkám.
Obrázek 18-1 Vývojový diagram pro korekci trasy a podpěr potrubí
Poznámka*) V této fázi se kontroluje:

- správná vzdálenost podpor i s ohledem na možnost jejich přetížení a na průhyb potrubí
- možnost absorbování zatížení od tepelné dilatace potrubí
- zatížení hrdel připojených zařízení za účelem zamezení jeho překročení
Je-li zřejmé, že uvedená kritéria budou dodržena i bez pevnostního výpočtu (např. za použití
tabulek max. vzdálenosti podpor z této pracovní instrukce), je možno tento v této fázi
nezpracovávat. Musí být dodrženy předepsané vzdálenosti podpor. Musí být brána v úvahu
několikrát větší tepelná roztažnost plastu
18.3.6. Rozdělení podpěr podle zachycování reakcí

Podpěra je zatížena potrubím a sama zatěžuje konstrukci stavby. Proto je důležité
předávání zatížení od potrubí na základě výpočtu.
Závislost typu podpěry a zachycení síly či momentu:
250
Orientace os: x - v ose trubky,

y – vodorovná, kolmá na osu potrubí
z – svislá
Obrázek 18-2 Směr a orientace os
Popis reakce Zkratka

Zachycení pohybu tuhé R
Zachycení pohybu s určitou vůlí (tj. umožňující pohyb v určitém rozsahu) G
Zachycení pohybu pružné (s proměnlivou silou danou tuhostí pružiny) S
Zachycení pohybu konstantní silou (tj. konstantní síla při různém zdvihu) C
Zachycení tlumící vibrace V
Odpor proti pohybu třecí silou (momentem) F
Nezachyceno (Neexistuje odpor proti pohybu - u závěsu bráno do výchylky
N
4°)
Tabulka 18-4 Popisy reakcí podpěr
Posun Posun Posun Rotace Rotace Rotace

Typ podpěry směrem směrem směrem okolo okolo okolo
x y z x y z
Kotvení / Pevný bod R R R R R R
Směrová zarážka ve všech
R R R N N N
směrech, (pevný bod)
Směrová zarážka ve všech
R, G R, G R, G N N N
směrech, s vůlemi
Směrová zarážka směr x R, G F F N N N
Směrová zarážka směr y F R, G F N N N
Směrová zarážka směr z F F R, G N N N
N N N
Vedení F R, G R, G
(R,G) (R,G) (R,G)
Kluzná tuhá podpěra F F +R N N N
Kluzná pružná podpěra F F +S N N N
Kluzná konstantní podpěra F F +C N N N
Tuhý závěs N N +R N N N
Pružný závěs N N +S N N N
Konstantní závěs N N +C N N N
251
Posun Posun Posun Rotace Rotace Rotace

Typ podpěry směrem směrem směrem okolo okolo okolo
x y z x y z
Tlumič rázů V V V N N N
Omezovač kmitání V V V N N N
Tabulka 18-5 Zatížení podpěr v závislosti na jejich typu
Anchor – kotvení (pevný bod)- zachycuje všechny síly a momenty

Guide – vedení - zachycuje všechny síly kromě síly v ose potrubí
Support – prostá podpora - zachycuje pouze svislou sílu, vodorovné síly jsou generovány
třením
Spring hanger – pružný závěs
Rod hanger – pevný závěs
Limit stop – zachycuje pevně vodorovné síly
18.3.7. Vzdálenost podpěr

Vzdálenosti podpěr potrubí. Vzdálenosti podpěr obecně závisí na tomto
- vnějším průměru potrubí
- tloušťce stěny
- materiálu
- hustotě tekutiny
- tloušťce a hustotě izolace
- na umístění (vliv klimatických zatížení)
Proto je přesnější výpočet vzdálenosti podpěr složitější. Proto je možné zvolit jeden ze tří
mezních stavů pro výpočet vzdálenosti jednotlivých podpěr:
a) Z únosnosti konkrétní podpěry
b) Z dovoleného napětí v potrubí.
c) Z dovoleného průhybu.
Z únosnosti konkrétní podpěry. Toto téma je rozebráno v kapitole o konstruování
podpěr.
Z dovoleného napětí v potrubí. Obecný postup výpočtu vzdálenosti podpěr se skládá
ze tří kroků:
Určení měrného zatížení potrubí na jeden metr délky – q. Na výpočet vzdálenosti
podpěr se podílí tato zatížení:
- hmotnost potrubí, tekutiny a izolace
- účinky větru a sněhu
Určení velikosti dovoleného napětí materiálu potrubí. Dovolené namáhání potrubí se
určí z podmínky, že součet všech osových napětí nejvíce namáhaném vláknu stěny trubky
nesmí přesahovat dovolené namáhání. A jsou to tato namáhání:
i. osové napětí od vnitřního přetlaku
ii. osové napětí od ohybového namáhání
iii. osové napětí od třecích sil v podpěrách
iv. osové napětí od osové síly vlnovcových kompenzátorů
Všechna tato napětí se musí do hodnoty dovoleného napětí „vtěsnat“. určuje hodnotu
namáhání, která je určena pouze pro ohyb způsobený vlastní hmotností. Touto metodou je
vypracována i následující tabulka. Vzdálenost podpěr je potom odvozena ze vzorců:
ql 2 M
M o max   dov  o max
8 W
252
Z dovoleného průhybu. Vzdálenosti podpěr potrubí se volí tak, aby průhyb potrubí
mezi dvěma podpěrami neumožňoval u potrubí s kapalinou hromadění vzduchu. Tomuto
požadavku vyhovuje podmínka, že průhyb potrubí mezi dvěma podpěrami není větší než spád
potrubí určený elevací podpěr
Jednoduchý vztah pro průhyb potrubí je dán následujícím vzorcem. Vzdálenost podpěr
je potom odvozena z tohoto vzorce:
5 ql 4
y max 
384 EJ
Bližší údaje o výpočtu vzdálenosti podpěr jsou uvedeny v ČSN EN 13480-3 Kovová
průmyslová potrubí Část 3: Konstrukce a výpočet, Příloha Q
18.3.8. Pravidla pro umístění podpěr

V potrubní větvi by měl být použit aspoň jeden pevný bod. Je-li použito více pevných
bodů, musí být od sebe tak daleko, aby pružnost trubky mezi pevnými body pohltila tepelnou
dilataci mezi uvedenými body. Za pevný bod může být chápán i přírubový spoj.
Uspořádání podpěr u kompenzátorů má takováto pravidla:
a) Pevné body se umisťují zpravidla doprostřed, tj. mezi tvarové kompenzátory.
b) Vlnovcové kompenzátory umístěné u aparátu z důvodů zmenšení zatížení hrdla
aparátu, musí být ze strany potrubí uchyceny pevným bodem (kotvením)
c) Vlnovcové kompenzátory uprostřed potrubní větve musí být uchyceny z obou stran
vedením a uprostřed pevným bodem nebo z jedné strany vedením a z druhé strany pevným
bodem.
d) Mezi pevnými body musí být taková vzdálenost, aby umožňovala zejména v místech
přirozených kompenzátorů tvarem potrubí, tepelnou dilataci potrubí bez překročení
dovoleného namáhání.
e) Trasa potrubní větve by měla být volena tak, aby tvořila maximální počet
přirozených kompenzátorů tvarem potrubí (co nejvíce změn směru, co největší členitost)
f) V případě průchodu stěnou musí otvory umožňovat posuvy potrubí ve všech směrech
Uspořádání podpěr u pojišťovacího ventilu či průtržné membrány: U odbočky pro
instalaci pojišťovacího ventilu či průtržné membrány má být instalována podpěra, nejlépe
však pevný bod, který má být nadimenzován na reakční sílu vznikající v sedle ventilu při jeho
odfuku.
Uložení výfukového potrubí má umožňovat tepelnou roztažnost v případě jeho zahřátí a
má být nadimenzováno na reakční sílu v ústí výfukového podtrubí do atmosféry při odfuku
ventilu.
18.3.9. Některá jiná omezení platící pro podpěry

Některá jiná omezení platící u výpočtu podpěr jsou takovéto:
1) Odklonění závěsných tyčí z vertikální polohy většinou nesmí překročit 4°
2) Změny sil v podpoře obvykle nesmí překročit 25%
3) Základní teplotní rozsah je 0°C až 80°C (tj. všechny vyráběné podpěry mají být
funkční minimálně v tomto rozsahu)
4) Pro teploty tekutin nad 600°C a pod –19°C se doporučují instalovat do podpěr
tepelné bariéry
5) Koeficient tření u kluzných podpěr viz tabulka dále
253
Koeficient
Koeficient
Poř. nejčastěji
1. druh materiálu 2. druh materiálu tření
č používaný
tabulkový
ve výpočtu
1 ocel ocel neznečistěno 0,15-0,2 0,3
2 ocel litina 0,2-0,3 0,3
3 ocel ocel nebo litina 0,35-0,45 0,4
zkorodováno
4 ocel PTFE 0,05 0,1
5 ocel PE, PP, 0,3
6 ocel PVDF, PFA 0,3
7 ocel PVC 0,45
8 ocel pryž 0,5
9 ocel tavený čedič 0,35
10 ocel bronz 0,2
11 ocel bronz s grafitem 0,04-0,09 0,1
12 PE, PP, PVC PTFE
13 PVDF, PFA PTFE
14 ocel – valivé ocelový váleček 0,03-0,05
tření
15 ocel – valivé ocelová kulička 0,03-0,05
tření
Podmínky: Koeficienty jsou udány pro pohyb z klidu (na mezi adheze)
Tabulka 18-6 Koeficienty tření v kluzných podpěrách
18.4. Podpěry pro ocelová potrubí

18.4.1. Kotvení
Kotvení (anchor) tuhé zařízení používané pro zabránění relativnímu natočení a
posuvům potrubí v místě použití za konstrukčních podmínek teploty a ztížení, které může být
samo předmětem nuceného pohybu. Je též možno použít termín pevný bod.
Obrázek 18-3 Pevný bod - kotvení

254
18.4.2. Směrová zarážka
Směrová zarážka (line stop) je zařízení, které zamezí axiálnímu posuvu potrubí,
definované omezením směrem pohybu. Je možno kombinovat směrové zarážky tak, že
neumožňují pohyb potrubí ani v jedné ose, rotace však jsou povoleny podle všech třech os.
Obrázek 18-4 Směrová zarážka - provedení třmenem Obrázek 18-5 Směrová zarážka ve směru obou os
18.4.3. Vedení
Vedení (guide) je zařízení, které připouští pohyb potrubí v předem určeném směru,
zatímco zabraňuje pohybu v jednom nebo více jiných směrech.
18.4.4. Tlumič rázů
Tlumič rázů (otřesů) (shock arrester (snubber)) je zařízení, které je samouzavírací

nebo samobrzdící pro omezení rychlých posuvů v jednom nebo více směrech potrubní sítě
podrobené dynamickému zatížení, zatímco připouští pomalé pohyby (takové jako od
teplotních dilatací) v těchto směrech.
18.4.5. Omezovač kmitání
Omezovač kmitání (sway suppresor (sway brace)) je zařízení, které na základě

předpětí působí na kmitající potrubí tlumící silou.
18.4.6. Pružná podpěra
Pružná podpěra (spring support) je pružně vedené nebo v závěsu zavěšené zařízení
pro přenos vertikálního zatížení připouštějící vertikální posuvu. Dále však budeme rozlišovat
pružnou podpěru a pružný závěs.
255
Obrázek 18-6 Provedení pružné podpěry samostatně a v kombinaci se směrovou zarážkou
18.4.7. Tuhá kloubová vzpěra

Tuhá kloubová vzpěra (rigid strut) je zařízení pro omezení pohybu potrubí v jednom
směru, obvykle během dynamického zatížení.
18.4.8. Kluzná tuhá podpěra nebo patka

Kluzná podpěra nebo patka (sliding support or shoe) je zařízení pro přenos
vertikálního zatížení potrubní části omezující vertikální pohyb směrem dolů, ale neomezující
podstatně rovinné posuvy nebo natočení.
Tuhá podpěra (rigid support) je zařízení pro přenos vertikálního zatížení zabraňující
vertikálnímu pohybu směrem dolů. Provedení je totožné se směrovou zarážkou s omezením
pro směr z (kolmo na směr potrubí a svisle)
Obrázek 18-7 Kluzné podpěry
18.4.9. Tuhý závěs

256
Obrázek 18-8 Tuhé závěsy vodorovného a svislého porubí
18.4.10. Pružný závěs
Obrázek 18-9 Pružný závěs vodorovných a svislého potrubí
18.5. Uložení pro plastové a laminátové potrubí

18.5.1. Uložení do korýtek
18.5.1.1. Zásady používání podpěr

Uložení do korýtek se používá do DN 125 a menší pro všechny plasty. Uložení do
korýtek se používá pro uložení horizontální. Potrubí se ke korýtkům stahuje páskou. Korýtka
mohou být podepřena nebo zavěšena na závěsech. Z důvodu umožnění kompenzace nesmí být
umístěna korýtka v dostatečné vzdálenosti od kolen a ohybů, ať už tvarového kompenzátoru
nebo při přirozeném změny směru, a to i změně z horizontálního potrubí na vertikální. U
vertikálního potrubí se používá systém závěsu v horní části hned pod kolenem a vedení ve
257
střední a/nebo dolní části. U vertikálního potrubí je možno použít i pružného závěsu
s pružinou o velkém zdvihu, a to v případě, že je třeba, aby se nepohybovala dolní část
svislého potrubí (např. napojení na hrdlo aparátu).
18.5.1.2. Maximální možná délka potrubí bez korýtka

Jak již bylo uvedeno, nesmí být umístěna korýtka v dostatečné vzdálenosti od kolen a
ohybů potrubí, a to z důvodu umožnění kompenzace tvarového kompenzátoru nebo při
přirozeném změny směru, a to i změně z horizontálního potrubí na vertikální. Maximální
možné délky plastového potrubí bez korýtka jsou uspořádány v tabulce v kapitole „Klasické
uložení“ a jsou stejné jako maximální vzdálenost mezi podpěrami, které jsou uvedeny
v tabulce v této kapitole.
18.5.1.3. Konstrukce jednotlivých druhů podpěr

Uložením potrubí rozumíme konstrukci mezi potrubím a stavební částí, která
zajišťuje omezení pohybu potrubí v jednom nebo ve více směrech. Konstrukčně se skládá
zpravidla ze třech základních dílů:
a) část, která bezprostředně obklopuje potrubí (např. objímka)
b) vlastní nosná část (např. táhlo, stojan)
c) část, která přenáší zatížení na stavební konstrukci, nebo zajišťuje definovaný
pohyb (např. stropní uchycení, kluzná podložka)
Každý prvek v části a) má definovánu svojí únosnost v závislosti na teplotě potrubní větve.
Části, které bezprostředně obklopuje potrubí
Obrázek 18-10 Korýtko a potrubí v něm
18.5.1.4. Příklady použití sestavy podpěr

Uložení do korýtek se používá pro uložení horizontální. Potrubí se ke korýtkům
stahuje páskou. Korýtka mohou být podepřena nebo zavěšena na závěsech. Z důvodu
umožnění kompenzace nesmí být umístěna korýtka v dostatečné vzdálenosti od kolen a
ohybů, ať už tvarového kompenzátoru nebo při přirozeném změny směru, a to i změně
z horizontálního potrubí na vertikální. Na obrázku je izometrie kompenzátoru při využití
korýtek. Je zde vidět dodržení určité vzdálenosti bez korýtek od ohybu potrubí.
258
Obrázek 18-11 Kompenzátor při použití korýtek - izometrie
U vertikálního potrubí se používá systém závěsu v horní části hned pod kolenem a
vedení ve střední a/nebo dolní části. U vertikálního potrubí je možno použít i pružného závěsu
svislého potrubí (např. napojení na hrdlo aparátu). Místo závěsu je možné použít i podpěry
umístěné stejně jako závěs pod horním kolenem. Na obrázcích je vidět izometrie a bokorys
uložení svislého potrubí a dodržení určité vzdálenosti bez korýtek od ohybu potrubí.
Obrázek 18-12 Uložení svislého potrubí při použití korýtek – izometrie
18.5.2. Uložení klasické

Pevný bod. V potrubní větvi by měl být použit aspoň jeden pevný bod. Je-li použito
více pevných bodů, musí být od sebe tak daleko, aby pružnost trubky mezi pevnými body
259
pohltila tepelnou dilataci mezi uvedenými body. Za pevný bod může být chápán i přírubový
spoj.
Uspořádání podpěr u kompenzátorů má takováto pravidla:
a) Pevné body se umisťují zpravidla doprostřed, tj. mezi tvarové kompenzátory.
b) Vlnovcové kompenzátory umístěné u aparátu z důvodů zmenšení zatížení hrdla
aparátu, musí být ze strany potrubí uchyceny pevným bodem (kotvením)
c) Vlnovcové kompenzátory uprostřed potrubní větve musí být uchyceny z obou
stran vedením a uprostřed pevným bodem nebo z jedné strany vedením a z druhé
strany pevným bodem.
d) Mezi pevnými body musí být taková vzdálenost, aby umožňovala zejména
v místech přirozených kompenzátorů tvarem potrubí, tepelnou dilataci potrubí
bez překročení dovoleného namáhání.
e) Trasa potrubní větve by měla být volena tak, aby tvořila maximální počet
přirozených kompenzátorů tvarem potrubí (co nejvíce změn směru, co největší
členitost)
f) V případě průchodu stěnou musí otvory umožňovat posuvy potrubí ve všech
směrech.
Zásady uložení svislého potrubí z plastu. V horní části musí být potrubí „zavěšeno“
jedním pevným bodem. Dále se používá, alespoň jedenkrát vedení, které však musí být
dostatečně daleko od spodního ohybu potrubí.
Výběr vhodného uložení. V zásadě je možné se rozhodnout mezi dvěma základními
typy uložení. Jde o podpěry a závěsy. Podpěry používáme tam, kde v blízkém okolí potrubí je
vhodné místo na přenos reakcí od potrubí. Dále je výhodné používat podpěry v těch místech,
kde je třeba zamezit příčný posuv potrubí v kombinaci s bočním vedením. Závěsy navrhujeme
do těch míst, kde se předpokládají pouze svislé reakce a kde není v místě uložení vhodné
místo pro přenos sil. Pak působiště reakce přesouváme pomocí táhla na stavební konstrukci
nad místem objímky. Na základě znalosti o dilataci potrubí pak musíme rozhodnout, zda
postačí pevné závěsy nebo podpěry, nebo zda je třeba použít pružné, nebo dokonce konstantní
prvky. Nejlevnější je provedení pevné, nejdražší provedení konstantní.
Pružinové závěsy připadají v úvahu u malých vertikálních posuvů, a pokud změna
zatížení pružinového závěsu na základě jeho pružinové konstanty, může být přenesena
potrubím nebo připojenými součástmi zařízení. Konstantní závěsy jsou používány u větších
vertikálních posuvů, nebo když je nutná konstantní nosná síla.
Únosnost podpěr a závěsů v závislosti na teplotě média v potrubí U kluzných podpěr a
kotevních stojanů se jejich únosnost se snižující teplotou média zvyšuje. U závěsů ale je
situace jiná. Sestava závěsu se skládá z vlastní objímky, která je zpravidla vystavena vysokým
teplotám.

260

V potrubní větvi by měl být použit aspoň jeden pevný bod. Je-li použito více pevných
bodů, musí být od sebe tak daleko, aby pružnost trubky mezi pevnými body pohltila tepelnou
dilataci mezi uvedenými body. Za pevný bod může být chápán i přírubový spoj. Pevné body
se umisťují zpravidla doprostřed, tj. mezi tvarové kompenzátory. Mezi pevnými body musí
být taková vzdálenost, aby umožňovala zejména v místech přirozených kompenzátorů tvarem
potrubí, tepelnou dilataci potrubí bez překročení dovoleného namáhání. Trasa potrubní větve
by měla být volena tak, aby tvořila maximální počet přirozených kompenzátorů tvarem
potrubí (co nejvíce změn směru, co největší členitost).
Na obrázcích dále je vidět uložení okolo horizontálního kompenzátoru a to v izometrii
a půdorysu. Z obrázků je patrné umožnění volného pohybu potrubí do stran v blízkosti
kompenzátoru.
o
Obrázek 18-13 Horizontální kompenzátor - izometrie
U vertikálního potrubí se používá systém závěsu v horní části hned pod kolenem a
vedení ve střední a/nebo dolní části. U vertikálního potrubí je možno použít i pružného závěsu
svislého potrubí (např. napojení na hrdlo aparátu). Místo závěsu je možné použít i podpěry
umístěné stejně jako závěs pod horním kolenem. V horní části musí být potrubí „zavěšeno“
jedním pevným bodem. Dále se používá alespoň jedenkrát vedení, které však musí být
dostatečně daleko od spodního ohybu potrubí. Toto vše je vidět na následujících obrázcích,
představující svislé potrubí v izometriích a v bokorysech.
261
Obrázek 18-14 Uložení svislého potrubí – různé způsoby
18.5.3. Uložení „pevnou montáží“

v potrubí při provozu. Na obou koncích potrubí jsou instalovány pevné body (kotvení).
V případě, že je nutné provést montáž za nižších teplot, než vyjde výpočtem, musí tyto pevné
body umožňovat předpětí. Dále by měly být mezi pevnými body instalovány kluzné podpěry.
V případě, že hodláme potrubí při vyšších teplotách zatížit i tlakem, musí mezi pevnými body
instalovány podpěry typu vedení, které neumožňují potrubí vybočit. „Pevná montáž“ je
typická kompenzace tepelné roztažnosti, kterou je možné použít pouze u plastů. Umožňuje to
vzájemný poměr hodnot materiálových veličin plastů.
18.5.3.2. Vzdálenosti podpěr potrubí
Výpočet vzdálenosti vedení tak, aby nedošlo k vybočení při vzpěru.

Dlouhé nosníky (pruty) - k poruše/ deformaci dochází podstatně dříve, než napětí přesáhne
dovolené napětí materiálu. K poruše dochází vybočením prutu a jeho zborcením. Potrubí se
zde řídí podle Eulerova vzorce v oblasti pružného vzpěru.
J
Fcr   2 .E. 2x
L
Redukovaná (efektivní) délka prutu L je skutečná délka prutu vynásobená
koeficientem rovným v tomto případě 1,0. Pro tenkostěnnou trubku platí tento vztah mezi
momenty setrvačnosti, podmínka tenkostěnnosti je D=Ds
2
D  
2J x  J p J p  A s   hDs3
 2  4
Porovnáním s osovou sílou dostaneme vzdálenost podpěr, konkrétně vedení:
262
E.J x
L 
 celk . A


v potrubí při provozu. Na obou koncích potrubí jsou instalovány pevné body (kotvení).
V případě, že je nutné provést montáž za nižších teplot, než vyjde výpočtem, musí tyto pevné
body umožňovat předpětí. Dále by měly být mezi pevnými body instalovány kluzné podpěry.
V případě, že hodláme potrubí při vyšších teplotách zatížit i tlakem, musí mezi pevnými body
instalovány podpěry typu vedení, které neumožňují potrubí vybočit. Uvedené je vidět na
obrázcích dále, kde jsou ukázány izometrie a bokorys „pevné montáže“.
Obrázek 18-15 „Pevná montáž“ izometrie

1. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost, I. díl, Technicko-vědecké vydavatelství,
Praha, 1851
263
2. Timošenko Š.: Pružnost a pevnost, II. díl, Technicko-vědecké vydavatelství,

Praha, 1851
Software, Inc, 1905
6. Guide for ASME Stamps Holders, Use of ASME Section VIII, Division 1 to
Meet the EC Pressure Directive (1914/68/EU)
1900
Praha, 1856
13. Smith P. R., Van Laan T. J.: Piping and Pipe Support Systems, McGraw-Hill,
New York, 1885
18. Katalog podpěr Lisega, 1910
21. ČSN EN 1893-4-3 Eurokód 3: Navrhování ocelových konstrukcí Část 4-3
Potrubí
22. ČSN 13 0725 Třmeny pro potrubí
23. ČSN 13 0871 Stojany kotevní
264
19. Bezpečnost a spolehlivost u potrubí v provozu
19.1. Analýza rizik provozu potrubí

19.1.1. Zbytková rizika technického řešení
Bezpečné technické řešení je takové řešení, které za běžných nebo rozumně
předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé životnosti
žádné nebezpečí nebo jehož užití představuje vzhledem k bezpečnosti a zdraví osob pouze
minimální nebezpečí při správném užívání výrobku. Toto minimální nebezpečí je dáno
zbytkovými riziky. Za bezpečné řešení se považuje takové řešení, které splňuje požadavky:
- právních předpisů (tj. zákona 22/97 Sb., dále jde zejména o Nařízení vlády č. 218/1915Sb. -
Směrnice 1914/68/EU (PED), popř. jiných právních předpisů),
- harmonizovaných technických norem, jde zejména o normu ČSN EN 13480 Kovová
průmyslová potrubí
- ostatních technických norem
- stavu vědeckých a technických poznatků, známých v době tvorby řešení
- správné inženýrské praxe.
Zbytkové riziko technického řešení je riziko, které zůstává neošetřeno v projektu
technického řešení nebo v jeho částech. Je výsledkem analýzy rizik projektu technického
řešení. Předává se provozovateli v textové formě. Provozovatel učiní patřičná opatření k
odstranění rizik při provozu.
Zbytková rizika technického řešení souvisejí se životností zařízení a předpokladech
projektanta na působení degradačních vlivů během životnosti.
Provozovatel učiní patřičná opatření k odstranění rizik při provozu. Jedním z opatření
je analýza rizik při provozu, kde jsou uvedeny zbytková rizika technického řešení jako jedna
ze vstupních informací.
19.1.2. Analýza rizik provozu

Analýza rizik se skládá:
1. Vymezení hodnoceného systému. Musí zde být určeno, co se hodnotí a přesné
určení hranic hodnoceného systému.
2. Určení (identifikace) nebezpečí. Vyhledávání nebezpečných situací systému, které
mohou nastat. Vychází se přitom ze znalostí a zkušeností hodnotitelů.
3. Odhad rizika. Odhad četnosti a pravděpodobnosti výskytu specifikované
nebezpečné události a jejich následků.
4. Hodnocení rizika. Je proces, při kterém se vytváří úsudek o přijatelnosti rizika.
V případě, že přijatelná úroveň rizika je nižší, musí se přijmout opatření ke zmenšení rizika.
V opačném případě se provede výčet zbytkových rizik. Hodnocení rizika vyžaduje postup,
kterým se na základě analýzy rizika vytvoří úsudek o dosažení přijatelného rizika. Toto riziko
může být ohodnoceno číselně jako maximální dovolená pravděpodobnost poruchy, která se
využívá při životnostně - spolehlivostních výpočtech, jak při konstrukci zařízení, tak při jeho
provozování.
265
Obrázek 19-1 Vývojový diagram analýzy rizik
Speciální analýzy rizik jsou: Studie nebezpečí a provozuschopnosti (HAZOP) a Safety

integrity level (SIL):
HAZOP je jeden z možných druhů analýzy rizik. Je vhodný pro analýzu rizik
v chemickém průmyslu. Výstup ze studie HAZOP má zahrnovat:
- podrobnosti o rozpoznaných nebezpečích a problémech s provozuschopností
spolu s podrobnostmi o jakýchkoli opatřeních pro jejich detekci a/nebo zmírnění
- doporučení pro jakékoli další studie specifických aspektů projektu s použitím
odlišných technik, pokud je to nutné
- opatření nutná k tomu, aby bylo možné se zaměřit na nejistoty objevené během
studie
- doporučení pro zmírnění rozpoznaných problémů
- seznam zbytkových rizik
V rámci HAZOP je nutno určit stupeň SIL. SIL (Safety Integrity Levels) je statistické
vyjádření spolehlivosti technického systému (zejména v elektrotechnice). Je vyjádřen ve třech
(podle ANSI) nebo ve čtyřech (podle IEC) kategoriích. SILy jsou ve vztahu
s pravděpodobností poruchy za hodinu anebo počtu hodin provozu bez poruchy.
19.2. Kategorizace potrubí a PED

19.2.1. Všeobecné poznámky
Směrnice PED předepisuje zatřídění všech tlakových zařízení včetně potrubí do kategorií
(odtud název kategorizace). Kategorie tak vyjadřuje velikost rizika, jaké nastane při porušení
celistvosti (integrity) potrubí úniku tekutiny. V této kategorii není zahrnuta konkrétní konstrukce a
provedení potrubí, proto se mohou odvíjet od této kategorie požadavky na konstrukci a výpočet
potrubí, požadavky na materiály a požadavky na výrobu a zkoušení potrubí.
266
Kategorie pro potrubí jsou tři (I., II., III. anebo 1., 2., 3.). Jestliže potrubí není
zařazeno do žádné z těchto kategorií, a přesto spadá pod PED (tj. tlak větší než 0,5 bar g),
označuje se jako kategorie 0. A další poslední skupinou je potrubí, které má tlak menší anebo
rovno 0,5 bar g. Takovéto potrubí můžeme označit např. „nespadá pod PED“. Můžeme tedy
riziko u potrubí kategorizovat takto: „Nespadá pod PED, 0., 1., 2., 3.“.
Nejdříve je tedy nutno rozdělit tekutiny do skupin na nebezpečnou a bezpečnou (jiný
překlad „jinou“), tj. skupina 1 a 2 – blíže viz samostatná kapitola v dalším. A také podle stavu
tekutiny tj. jaké je skupenství, G anebo L - blíže viz samostatná kapitola v dalším. Vzniknou
tak čtyři kombinace. Pro každou kombinaci je v PED uveden diagram, který určuje na základě
DN a tlaku zařazení do kategorie. Grafy viz obrázky dále.
Obrázek 19-2 Graf PED č. 6 pro kombinaci 1 a G
Obrázek 19-3 Graf PED č. 7 pro kombinaci 2 a G

267
Obrázek 19-4 Graf PED č. 8 pro kombinaci 1 a L
Obrázek 19-5 Graf PED č. 9 pro kombinaci 2 a L
Každé kategorii jsou přiřazeny moduly, kterých se posuzuje prohlášení o shodě.

V grafu č. 6 se ještě určuje kategorie, tké podle toho jestli se jedná o stabilní anebo nestabilní
tekutinu – blíže viz samostatná kapitola v dalším.
19.2.2. Určení skupiny tekutiny

Skupina tekutiny: 1. Nebezpečná
2. ostatní (bezpečná)
Skupina 1. "nebezpečná" zahrnuje látky a směsi, jejichž definice je uvedena v čl. 2
bodech 7 a 8 nařízení (ES) č. 1272/1908 a které jsou klasifikovány jako nebezpečné podle
následujících tříd fyzikální nebezpečnosti nebo nebezpečnosti pro zdraví, stanovených v
částech 2 a 3 přílohy I nařízení (ES) č. 1272/1908.
268
Označení
Klasifikace dle čl. 2 bodech 7 a 8 nařízení (ES) č. 1272/1908 nebezpečnosti
skupiny tekutiny
nestabilní výbušniny nebo výbušniny podtřídy
a) výbušné 1
1.1, 1.2, 1.3, 1.4 a 1.5
hořlavé plyny kategorie 1 a 2 1
hořlavé kapaliny kategorie 1 a 2, 1
hořlavé kapaliny kategorie 3, je-li nejvyšší
1
b) hořlavé dovolená teplota vyšší než bod vzplanutí,
hořlavé tuhé látky kategorie 1 a 2, 1
obsažené v tlakových zařízeních s nejvyšší
dovolenou teplotou TS, která přesahuje bod 1
vzplanutí tekutiny,
oxidující plyny kategorie 1 1
c) oxidující oxidující kapaliny kategorie 1, 2 a 3, 1
oxidující tuhé látky kategorie 1, 2 a 3, 1
d)
samovolně samovolně reagující látky a směsi typů A až F, 1
reagující
e) organické
organické peroxidy typů A až F, 1
peroxidy
akutní orální toxicita kategorie 1 a 2, 1
akutní dermální toxicita kategorie 1 a 2, 1
f) akutní
toxicita akutní inhalační toxicita kategorie 1, 2 a 3, 1
toxicita pro specifické cílové orgány -
1
jednorázová expozice kategorie 1
Tabulka 19-1 Určení skupiny tekutiny
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/1908 ze dne 15. prosince 1908 o
klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a
1899/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1807/1906.".
19.2.3. Určení stavu tekutiny

Stav tekutiny: 1. plyn, pára
2. kapalina
1. Jako "Plyn, pára" počítáme pro určování kategorie potrubí: plyny, plyny rozpuštěné
pod tlakem, páry a také ty kapaliny, jejichž tlak par při nejvyšší dovolené teplotě je o více než
0,5 bar vyšší než normální atmosferický tlak, tj. 1,013 bar.
2. Jako "Kapalina" počítáme pro určování kategorie potrubí: ty kapaliny, jejichž tlak
par nepřesahuje při nejvyšší dovolené teplotě normální atmosferický tlak, (tj. 1,013 bar) o
více než 0,5 bar.
Proto se musí zjisťovat tlak par kapaliny při nejvyšší dovolené teplotě (TS). Musí tedy
platit:
269
19.2.4. Definice nestabilního plynu

Nestabilním plynem se v této souvislosti rozumí plyn anebo pára, u nichž může
samovolně dojít k přeměně spojené s náhlým zvýšením tlaku. K takové přeměně může
například dojít v důsledku poměrně malé odchylky pracovních podmínek (např. tlaku, teploty)
v uzavřeném objemu. Látky tohoto druhu jsou zpravidla uváděny na trh ve stabilizované
podobě. Typickými představiteli nestabilních plynů jsou acetylen, methylacetylen či
vinylfluorid.
19.3. Minimalizace rizika

Provozovatel zbytková rizika minimalizuje pomocí:
- kontrol bezpečnostního technika a inspekce práce
- vydáním provozních řádů a předepsáním údržby
- působení bezpečnostních techniků a revizních techniků vyhrazených zařízení
Provozovatel zařízení má pod kontrolou určité druhy poruch, neboť „určuje“ provozní
zatížení (samozřejmě předpokládáme v rámci všech norem a předpisů), kdežto projektant
technického zařízení může toto provozní zatížení jen předpokládat a na jeho základě provést
výpočet životnosti. Provozovatel může též náhodné provozní zatížení měřit. Cílem takovéto
minimalizace rizik by mělo být sledování životnosti a spolehlivosti tak, aby nebyla
překročena předem daná životnost a spolehlivost zařízení.
V uvedených provozních opatřeních a dokumentech je nutné tedy zajistit:
1. Systém pravidelných kontrol (inspekcí, revizí) bezpečnostních zařízení (např.:
pojišťovacích ventilů), které řídí nepřekročitelnost nejvyššího dovoleného tlaku a nejvyšší
dovolené teploty.
2. Systém kontrol (inspekcí), která kontroluje postup časové degradace (jestliže je
zjistitelná) např. postup koroze či opotřebení. A to v takových časových intervalech, aby
nebyla porušena předem daná životnost a spolehlivost. Dále je možné kontrolovat vznik a
rozvoj trhlin. Zde je možné zapracovat do systému kontrol, vhodné způsoby jejich objevení
(např.: vnitřní revize, tlaková zkouška, akustická emise).
3. Zavést systém snímání provozního zatížení (tlakoměr, teploměr) v rizikových
místech a sledovat postup degradace materiálu. Průběžné nařizovat intervaly a způsob
inspekce zařízení podle bodů 1. a 2. tak, aby nebyla překročena předem určená spolehlivost a
životnost.
4. V případě, že se potrubí nachází v prostředí s nebezpečím výbuch je nutno
postupovat podle ATEX 1899/92/ES , tj. směrnice EU o minimálních požadavcích na zvýšení
bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků, kteří jsou ohrožováni prostředím s nebezpečím
výbuchu. Směrnice je označena číslem 1899/92/EC a je identická s nařízením vlády
č.406/1904 Sb.
V současné době upouští od klasického provozování (tj. systém tlakových zkoušek a
vnitřních revizí u tlakových zařízení, statických a dynamických zkoušek a prohlídek u
zdvihacích zařízení apod. v pevných termínech) vyhrazených zařízení, z těchto důvodů:
- implementace směrnic EU, které byly vydány na základě „Nového a
globálního přístupu“, které sice platí jen pro uvedení zařízení na trh, ale jsou v rozporu se
stávajícím systémem provozování vyhrazených zařízení.
- výrazný pokrok v technice, který umožňuje provozovat zařízení efektivněji,
laciněji, je to především:
a) pokrok v teorii únavy materiálu, tečení (krípu) a pod. do té fáze, že umožňuje její
využití v uvedené problematice
b) výrazný pokrok v informatice a počítačových technologiích umožňující snímat a
zpracovat dostatečný počet dat sledujících zbývající životnost zařízení
270
c) zavedení do praxe akustické emise, umožňující identifikaci rozvoje porušení

tlakového zařízení
d) rozvoj nedestruktivních zkušebních metod (NDT), především ultrazvuku
Hlavní tlak na změny je však zlevnění provozování zařízení, které výše uvedené
předpoklady umožňují. Tento nový systém můžeme nazývat „Risks Based Inspection“ anebo
„Risks Based Maintenance“
19.4. Riziko překročení nejvyššího dovoleného tlaku či teploty

19.4.1. Korespondence rizika s mezním stavem
Všeobecně platí, při přetížení tlakem hrozí lom v nejvíce namáhaném místě. To
odpovídá probíraným mezním stavům v příslušné kapitole této knihy.
Pro obojí předpokládáme dokonalou výstupní kontrolu, týkající se výroby, montáže i
návrhu.
Po výrobě a montáži a před předávání technického zařízení do provozu existuje systém
kontrol (inspekcí), který má za úkol kontrolovat, zda je nově vyrobené zařízení bezpečné.
Tento systém je pro potrubí zpracován například v normě ČSN EN 13480-5 Kovová
průmyslová potrubí, Část 5 - Kontrola a zkoušení.
Smysl zkoušek po výrobě ještě před předáváním potrubí do provozu je především
zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti při provozu, které jsou zapříčiněny imperfekcemi při
návrhu a výrobě.
19.4.2. Určení maximální hodnoty pro provoz

Na nejvyšší dovolený tlak či teplotu je seřízena bezpečnostní výstroj (např. pojišťovací
ventil, průtržná membrána) tlakové sestavy. Výpočtový tlak či teplota musí být větší či roven
nejvyššímu dovolenému tlaku či teplotě. Minimálně na tyto hodnoty tlaku a teploty má být
proveden návrh a pevnostní výpočet potrubí.
19.4.3. Způsob kontroly
19.4.3.1. Zkouška funkčnosti bezpečnostní výstroje

Pravidelná kontrola funkčnosti bezpečnostní výstroje. Kontrola zařízení se vztahem k
bezpečnostní výstroji: např.: přívodní potrubí k pojistnému ventilu nesmí mít ztrátu
funkčnosti např. zacpáno, zamrznuto apod.
19.4.3.2. Tlaková zkouška

Výpočet zkušebního tlaku se provádí podle kapitoly 9.3 „Tlaková zkouška“ ČSN EN
13480-5 Kovová průmyslová potrubí Část5. Kontrola z koušení .
Zkušební tlak musí být pro každou součást potrubí omezen na takovou úroveň, že
nevyvine napětí vyšší než je 95% meze kluzu. Je-li to nutné, redukuje se zkušební tlak. Toto
ustanovení se uplatní obvykle tam, kde je použito více materiálů anebo pro určení zkušebního
tlaku u nekovového potrubí.
271
19.5. Riziko překročení korozního/erozního přídavku

Koroze působí na potrubí z uhlíkové oceli. Eroze (tj. druh opotřebení) působí na
potrubí, jestliže je v médiu obsažena též pevná fáze. Více o korozi a erozi a o pevnostním
výpočtu s nimi je uvedeno v příslušné kapitole této knihy. Mezní stav je však ten samý, jako
když stoupne napětí nad dovolenou hodnotu.

Maximální hodnota korozního či erozního přídavku se určuje v projektu či výpočtu z
požadované životnosti zařízení a z korozní anebo erozní agresivity dopravovaného média. Při
překročení hodnoty, která je daná výpočtem, se musí potrubí vyřadit z provozu. Hodnota
maximálního dovoleného korozně - erozního přídavku a okamžité naměřené hodnoty v
určených místech musí být uváděny v provozních dokumentech např. v revizních zprávách
apod.

Nejvhodnější způsob kontroly je vnitřní revize, společně s měřením tloušťky stěny
potrubí ultrazvukovou sondou.
19.6. Riziko únavového lomu

Uvedené platí pro houževnaté kovové materiály. Při větším počtu cyklů než 500
anebo při neošetřené vibraci potrubí hrozí úvavový lom. Mezní stav je popsán v příslušné
kapitole této knihy. Předpokládáme dokonalou výstupní kontrolu, týkající se výroby, montáže
i návrhu, včetně provedeného výpočtu na únavu a včetně potlačení vibrací.

Při větším počtu cyklů než 500 musí být v projektu proveden výpočet na únavu anebo
výpočet spolehlivosti pro danou životnost a pro únavovou odolnost konstrukce. V takovémto
případě musí být jasně definována maximální životnost potrubí počtem ekvivalentních cyklů a
z ní odvozen maximální dovolený počet základních cyklů. Sledování skutečného počtu
základních cyklů musí být upraveno v provozním řádu.

Únavový lom začíná v místě koncentrace napětí, tj. v místě svárů a na tvarovkách.
Začíná většinou z povrchu, proto je zde namístě vizuální kontrola, ale i kontrola ostatními
metodami NTD. Obzvláště vhodná pro rozvíjející se únavový lom je metoda akustickou
emisí. Vhodná je i tlaková zkouška.
Nedestruktivní zkoušení (NDT) je takové zkoušení tlakového zařízení, při kterém
nedochází k porušení (destrukci) zařízení, ani když je výsledek zkoušení negativní. Mezi
nedestruktivní zkoušení nepatří tedy tlaková zkouška.
Mezi nedestruktivní zkoušení patří:
MT – Zkoušení magnetické
PT – Zkoušení kapilární
RT – Zkoušení radiografické
272
UT – Zkoušení ultrazvukem
VT – Zkoušení vizuální
LT – Zkoušení netěsnosti
ET – Zkoušení vířivými proudy
AT – Zkoušení akustickou emisí
Pojem akustická emise se označuje fyzikální jev, při němž pozorujeme akustické
signály vysílané mechanicky nebo tepelně namáhaným tělesem, a zároveň diagnostickou
metodu založenou na tomto jevu. Akustická emise patří k pasívním inkoherentním metodám,
využívá postupných vlnových pulsů. Signály akustické emise doprovázejí dynamické procesy
v materiálu, projevují se jako postupné pružnostní vlnění. Zdrojem těchto vlnových balíků
jsou náhlá uvolnění energie v materiálu. Tento proces provází deformační, lomové, resp.
fázové přeměny v materiálu.
Metoda akustické emise se dnes běžně používá pro určení vzniku a rozšiřování
prasklin, změnu poddajnosti, k odhalování tvorby plastické zóny před prasknutím, vzniku
únavy, koroze, tečení, rázového lomu apod.
19.7. Riziko překročení maximálního dovoleného překročení

krípem
Uvedené platí pro ocelová potrubí. Při větší provozní teplotě média než cca 400°C
hrozí krípová deformace, tj. deformace (prodlužování) pokračuje i bez růstu zatížení. Mezní
stav je popsán v příslušné kapitole této knihy. Předpokládáme dokonalou výstupní kontrolu,
týkající se výroby, montáže i návrhu, včetně provedeného výpočtu se započítáním krípu.

Při větší provozní teplotě než cca 400°C musí být v projektu proveden výpočet se
započítáním dovoleného napětí při krípu pro určenou životnost anebo výpočet spolehlivosti
pro danou životnost a pro krípovou odolnost konstrukce. V takovémto případě musí být jasně
definována maximální životnost potrubí a z ní odvozena maximální dovolená deformace pro
kríp. Výpočtem se určí maximální dovolená deformace v kontrolovaném místě. Sledování
uvedené deformace, jestliže je nutné, musí být upraveno v provozním řádu.
V materiálových normách jsou obvykle udávány referenční hodnoty meze tečení pro
1% plastického krípového prodloužení.

Dovolená měření se nejjednodušeji realizují jako opakované měření délky určeného
úseku. K tomuto účelu se určuje úsek potrubí, který je v době měření bez izolace a za teploty
okolí. Může se měřit i obvod potrubí. Ten však vypovídá pouze o krípové deformaci
způsobené vnitřním tlakem. Měřidlo musí být kalibrované a metrologicky zkoušené.
19.8. Dodatečná rizika pro plastová potrubí

19.8.1. Korespondence rizik s mezními stavy
Uvedené platí pro materiály např. plasty, kde se v průběhu provozu mění hodnota
modulu pružnosti E. Více o změně modulu pružnosti v čase v příslušné kapitole této knihy.
273
Toto způsobuje mezní stav zvýšení průhybu potrubí nad mez umožňující odvzdušnění
či vypuštění potrubí - tj. je tak velké, že naruší vyprojektovaný spád potrubí nutný pro
odvzdušnění či vypuštění - vytváří se "kapsy". O tomto mezním stavu je psáno v příslušné
kapitole této knihy.
Dále pohyb modulu pružnosti může způsobit ztrátu stability potrubí, a to všech druhů -
tj. vzpěr, boulení stěny způsobené podtlakem, ohybem i boulení nad podpěrou.
Předpokládáme dokonalou výstupní kontrolu, týkající se výroby, montáže i návrhu,
včetně provedeného výpočtu potrubí na začátku i na konci dané životnosti.

Z tohoto důvodu musí být proveden výpočet potrubí pro danou životnost i s
materiálovými vlastnostmi s hodnotami na konci životnosti. Dále musí být dány maximální
hodnoty průhybu, pro případ, kdy je ještě možné odvzdušnění či vypuštění potrubí.

Průhyb potrubí můžeme změřit délkovým měřidlem anebo zeměměřičskými
metodami. Ztráta stability se určí prostou vizuální kontrolou. V případě, že je to mutné, musí
se sejmout izolace.
19.9. Dodatečná rizika pro potrubí uložená v zemi

19.9.1. Korespondence rizik s mezními stavy
Hlavním rizikem pro potrubí uložená v zemi jsou náhlé anebo i postupné posuny
podloží anebo přitížení nadložím. Náhlé posuny podloží mohou být způsobeny roztáním
zmrzlé zeminy podloží, náhlý sesuv půdy na poddolovaném území anebo jako následek
zemětřesení. Postupné posuny podloží mohou být způsobeny postupným sesedáním podloží,
které je tvořeno násypem. Násyp je nestabilizovaná nasypaná zemina, vznikající např. po
rekultivaci povrchových dolů.
Přitížení nadložím je způsobeno roztáním zmrzlé zeminy anebo změnou zatížení
způsobeným změnou dopravního provozu na povrchu. Jestliže je potrubí uloženo
v nezámrzné hloubce, děje se přetvoření nadloží, po zmrznutí a roztání zeminy pouze nad
potrubím. Tím se vytvářejí dutiny (kaverny) např. vytvořené spláchnutím části zeminy do
kanalizace a následný sesuv, propad ulice.
Uvedené mezní stavy jsou rozebrány v příslušných kapitolách této knihy.

Zadávané veličiny přetvoření jsou:
Naklonění
Vodorovné podélné přetvoření
Poloměr zakřivení
Definice jsou uvedeny v příslušné kapitole.

Prověření průchodnosti potrubí je možné provést příslušným zařízením tj. „ježkem“
anebo se snížení průchodnosti potrubí projeví náhlým zvětšením tlakové ztráty v potrubí.
Posuny podloží i nadloží se mnohdy promítají až na povrch. Proto je nutné, v případě této
události, tuto průchodnost potrubí prověřit.
274

Praha, 1856
3. Guide for ASME Stamps Holders, Use of ASME Section VIII, Division 1 to
Meet the EC Pressure Directive (1914/68/EU)
č.2/1905
5. Smith P. R., Van Laan T. J.: Piping and Pipe Support Systems, McGraw-Hill,
New York, 1885
6. Zákon 22/1897 Sb. o technických požadavcích na výrobky ve znění zákona č.
71/1900 Sb. zákona č. 195/1902 Sb., kterým se mění zákon č. 22/1897 Sb.
7. Zák. 102/1901 Sb. O obecné bezpečnosti výrobků, tj. směrnice 1901/95/EC
General Product Safety
8. Zák. č. 353/1899 Sb. O prevenci závažných havárií způsobených vybranými
nebezpečnými chemickými látkami a chemickými přípravky
9. NV č. 218/1915 Sb., Směrnice PED, kterým se stanoví technické požadavky na
tlaková zařízení. 1914/68/EU Pressure Equipment Directive (PED)
10. Vyhl. 18/79Sb., kterou se určují vyhrazená tlaková zařízení a stanoví některé
podmínky k zajištění jejich bezpečnosti.
11. Vyhl. 21/79Sb., kterou se určují vyhrazená plynová zařízení a stanoví některé
podmínky k zajištění jejich bezpečnosti
12. Vyhl. 8/1900 Sb. Zásady hodnocení rizik závažné havárie
13. ČSN EN 1891-1-7 Eurokód 1:Zatížení konstrukcí. Část 1-7 Obecná zatížení-
Mimořádná zatížení
14. www.reliability.estranky.cz/ Hypotéza nového přístupu k modelům poruch a
strategií údržby a technické inspekce
15. www.inovace.estranky.cz Inovace pohledem inženýra
16. www.sbra-anthill.com Simulation Based Reliability Assessment Method
17. www.ipotrubi.cz/file/11/nv26-1903.pdf NV26/1903 - původní PED
18. www.ipotrubi.cz/file/12/1914_68_eu_ped.pdf Nový PED v češtině
275
© Václav Pekař, 2019
Václav Pekař: Jak na potrubí? E-kniha o pevnostních výpočtech potrubí.- teorie, statika
Vydalo: iPotrubí.cz, Vysoké Mýto, 2019

Jak Na Potrubi1a

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Jak Na Potrubi1a

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Jak Na Potrubi1a

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Jak na

© Václav Pekař, 2019

iPotrubí.cz, Vysoké Mýto, 2019

2. POUŽÍVANÉ NÁZVOSLOVÍ ....................................................................................................... 17

3. VELIČINY A JEDNOTKY VŠEOBECNÉ .................................................................................... 23

4. TEORETICKÝ ZÁKLAD VŠEOBECNÝ ..................................................................................... 25

4.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole................................................................. 25

4.2. Skořepiny .......................................................................................................................... 25

4.3. Membránový a momentový stav napjatosti..................................................................... 26

4.5. Tenkostěnné potrubí a základní vzorce ........................................................................... 36

4.6. Charakteristické číslo, SIF a poddajnost......................................................................... 38

4.7. Primární a sekundární napětí a redistribuce napětí v průřezu trubky ........................... 39

4.8. Použitá literatura a literatura pro další studium ............................................................. 43

5. TEORETICKÝ ZÁKLAD PRO PLASTOVÁ A LAMINÁTOVÁ POTRUBÍ .......................... 45

5.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole................................................................. 45

5.2. Teoretický základ pro plastová potrubí ............................................................................ 46

5.3. Teoretický základ pro kompozitová (laminátová) potrubí............................................... 57

5.4. Použitá literatura a literatura pro další studium ............................................................. 60

6. ZATÍŽENÍ POTRUBÍ (STATICKÁ A KVAZISTATICKÁ) .................................................... 62

6.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole................................................................. 62

6.2. Rozdělení zatížení ............................................................................................................. 63

6.3. Zatížení tlakem a teplotou ................................................................................................ 66

6.3.2. Působení teploty ..................................................................................................................................... 67

6.5. Klimatická zatížení ........................................................................................................... 70

6.6. Hydrostatická zatížení .................................................................................................. 71

6.7. Zatížení uložením potrubí v zemi a pohyby podpěr potrubí ............................................ 72

6.9. Seizmická zatížení (kvazistatická) .................................................................................... 75

6.10. Použitá literatura a literatura pro další studium.................................................. 76

7. TVORBA POTRUBNÍ TŘÍDY .................................................................................................... 77

7.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole................................................................. 77

7.2. Základní vzorce pro tvorbu potrubní třídy....................................................................... 78

7.3. Systémy značení potrubní třídy ........................................................................................ 80

7.4. Konstrukce potrubní třídy ................................................................................................ 80

7.5. Přídavky tloušťky stěny trubky ........................................................................................ 82

7.6. Komponenty potrubní třídy .............................................................................................. 85

7.7. Materiály pro potrubní třídy........................................................................................... 100

7.7.6.2. Keramika ........................................................................................................................................ 109

7.8. Použitá literatura a literatura pro další studium .................................................. 109

8. MEZNÍ STAVY POTRUBÍ – ROZDĚLENÍ A USPOŘÁDÁNÍ .............................................113

8.1. Seznam a uspořádání mezních stavů potrubí ................................................................ 113

8.3. Potrubí uložené v zemi a jeho mezní stavy .............................................................. 115

8.4. Použitá literatura a literatura pro další studium .................................................. 126

9. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ A JINÝCH MEZNÍCH STAVŮ ÚNOSNOSTI PRO POTRUBÍ

9.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole............................................................... 128

9.3. Vyhodnocování napětí a pružnostní analýza ................................................................. 129

9.3.2. Hypotéza HMH (von Mises) .................................................................................................................. 129

9.4. Pevnost závislá na čase................................................................................................... 133

9.5. Použitá literatura a literatura pro další studium .................................................. 147

10. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ PRO POTRUBÍ Z KŘEHKÝCH MATERIÁLŮ ...............148

10.1. Veličiny a jednotky použité jen v této kapitole............................................................. 148

10.3. Vyhodnocování napětí a pružnostní analýza ............................................................... 148

10.4. Koroze a eroze a výpočet potrubí s nimi ...................................................................... 151

10.5. Použitá literatura a literatura pro další studium................................................ 151

11. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ PRO POTRUBÍ Z VISKOELASTICKÝCH MATERIÁLŮ

11.1.2. Základní vlastnosti plastů.................................................................................................................... 153

11.2. Vyhodnocování napětí a pružnostní analýza ............................................................... 154

11.4. Použitá literatura a literatura pro další studium................................................ 157

12. VYHODNOCOVÁNÍ NAPĚTÍ PRO POTRUBÍ Z KOMPOZITNÍCH MATERIÁLŮ .....159