Professional Documents
Culture Documents
Adoc - Pub Mytus Jazyk A Kulturni Antropologie
Adoc - Pub Mytus Jazyk A Kulturni Antropologie
Budil
Nakladatelství TRITON
Praha, 2003, 487 s.
ISBN 80-7254-321-0
1. kapitola:
Úvod do sociální a kulturní antropologie
Vznik a vymezení antropologie jako komparativní vědy o lidské rozmanitosti
a odlišnosti
Poté termín antropologie opět upadl do polozapomnění a obnovil jej až v roce 1775 Johann
Friedrich Blumenbach, který zařadil antropologii společně se zoologií a botanikou mezi tři hlavní
biologické obory. Alternativní název etnologie vznikl v osmnáctém století mezi německými vědci
petrohradské akademie věd v carském Rusku. V kontinentální Evropě, ve Francii, Holandsku,
Německu, Rakousku a Rusku se antropologie nadále rozvíjela jako přírodní věda o člověku, jejímž
cílem bylo studovat jeho původ, fylogenetický a ontogenetický vývoj, vznik lidských plemen a ras,
kvantitativně a kvalitativně hodnotit tělesné znaky a rozměry a jejich variabilitu. V tomto
klasickém a tradičním pojetí byla antropologie rozdělena do tří hlavních oddílů:
A) Prehistorická antropologie;
B) Etnická antropologie;
C) Fyzická antropologie. (11)
Způsob pojmového uchopení „těch druhých“ se v průběhu dějin pochopitelně měnil a různé
epochy a společnosti upřednostňovaly specifická kritéria odlišnosti. Myslitelé středověku spoléhali
především na starozákonní texty, z nichž vyplývalo, že u počátku lidské diferenciace (jež byla
chápána jako v zásadě negativní proces) stálo babylonské zmatení jazyků, které zrodilo jednotlivé
národy. (12)
Sociální antropologie má kořeny ve Francii a Velké Británie, kde náleželi mezi její
zakladatele Émile Durkheim, Marcel Mauss, Bronislaw Malinowski a Alfred Reginald
Radcliffe-Brown, dědici francouzského a skotského osvícenství, naturalismu a pozitivismu.
Představitelé sociální antropologie se snaží vysvětlit lidskou odlišnost na základě rozmanitosti
sociální existence. Lidé jsou podle jejich názoru různorodí, protože žijí v různých typech
společností a jsou podřízeni odlišným sociálním pravidlům. Sociální antropologové učinili
předmětem svého bádání sociální strukturu a kulturu pokládají za pouhý derivát sociálního
systému. Émile Durkheim vymezil společnost jako realitu nejvyššího řádu, která determinuje
individuální jednání a vědomí. V zásadě můžeme říci, že zatímco kulturní antropologie zkoumá
způsob, jímž kultura ovlivňuje individuální zkušenost, sociální antropologie studuje organizační
stránku společenského života. (13)
Málokterá disciplína prošla v posledním století tak intelektuálně pestrým vývojem jako
antropologie: po evolucionistické antropologii druhé poloviny devatenáctého století následoval
difuzionismus, poté britský funkcionalismus, americký konfiguracionismus, po druhé světové válce
francouzský strukturalismus, neoevolucionismus, kulturní materialismus a konečně tzv. nová
etnografie zahrnující kognitivní, symbolickou a interpretativní antropologii. V souvislosti s vlivem
literární teorie se hovoří o antropologii postmoderní. Tato rozmanitost antropologických směrů
vyústila do pojetí antropologie jako interdisciplinární a polyparadigmatické vědy sjednocené nikoli
svojí metodou, ale předmětem svého výzkumu. (15)
Co je kultura?
V sedmnáctém století použil Samuel von Pufendorf (1631-1694) termín kultura pro souhrn
veškerých produktů lidské aktivity zahrnujících sociální instituce, jazyk, vědu, morálku a zvyky.
(16)
Americký sociolog Robert Ezra Park vymezil kulturu jako společnost s morálním řádem,
řízenou zvyklostmi, mravy a hodnotami zahrnutými v rituálu a tradici. Civilizaci definoval jako
teritoriální entitu vytvořenou směnou, obchodem a komerčními vztahy, ve které technika již není
ovládána rituálem a v níž došlo k osamostatnění vědy. (16)
Britský evolucionista Edward Burnett Tylor vymezil v roce 1881 lidskou kulturu jako
„komplexní celek zahrnující náboženské a etické hodnoty a systémy, právní předpisy, poznání,
umění a všechny zvyky a schopnosti, kterými jedinec disponuje jako příslušník společnosti a které si
osvojil učením“. Tato tzv. antropologická koncepce kultury navzdory veškeré kritice, jíž byla
později vystavena, dosáhla značné obliby především v Severní Americe. (17)
Alfred Louis Kroeber a Clyde Kluckhohn uvádějí ve své práci z roku 1952 celkem 161
znění různých definic kultury, které lze rozdělit do šesti kategorií: deskriptivní (založenou na
obsahu), historickou (zdůrazňující tradici), normativní (akcentující pravidla a normy),
psychologickou (zaměřenou na výchovu), strukturální (studující vzory) a genetickou (pojímající
kulturu jako specifický lidský atribut neexistující u zvířat). Oba autoři, představitelé amerického
konfiguracionismu první poloviny dvacátého století, kteří náleželi mezi žáky Franze Boase, se sami
pokusili o souhrnnou definici pojmu: „Kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a
hodnoty, je selektivní, lze se ji učit, je založena na symbolech a je abstrahována z chování a
produktů chování.“ (17)
Kultura byla ve stále větší míře vnímána jako symbolický prostor lidské existence, ve
kterém naše sociální aktivita nabývá svůj význam. (18)
Kultura tak byla postavena do opozice vůči lidskému chování, podobně jako abstraktní
gramatická struktura jazyka (langue) stojí proti konkrétní promluvě (parole). (18)
Americký antropolog Roger M. Keesing rozlišil čtyři základní definice kultury, které se
objevují v současné antropologické teorii:
1. Kultura, jako adaptivní systém; přístup vyskytující se v kulturní ekologii, kulturním
materialismu a nové archeologii.
2. Kultura jako kognitivní systém; pojetí rozvíjené kognitivní antropologií.
3. Kultura jako symbolický systém; přístup tvořící základ symbolické antropologie.
4. Kultura jako strukturální systém; koncepce ležící u základů strukturální antropologie.
Emická a etická metoda
Etická metoda zkoumá vnější projevy chování společenství, které popisuje prostřednictvím
odborné terminologie v souladu se zásadami moderní vědy. Etický výrok nemůže být zvrácen na
základě nesouhlasu příslušníků sledovaného kulturního společenství, ale pouze cestou logického
nebo empirického důkazu provedeného vnějším pozorovatelem. (20)
Vyvážená a kritická souhra mezi etickou a emickou metodou představuje velmi užitečný
nástroj soudobé antropologie. (20)
Aplikovaná antropologie
Po vypuknutí druhé světové války byla řada amerických antropologů ve styku s Úřadem pro
válečné zpravodajství (Office of War Information). (22)
Válka s Japonskem, Německem a Itálií a později okupační správa poražených zemí
vyvolaly v amerických vládních a vojenských kruzích zvýšený zájem o antropologii, jejíž metodika
a teorie byly pokládány za klíč k porozumění odlišným národním kulturám. Kniha The
Chrysanthemum and the Sword (Chryzantéma a meč, 1946) od Ruth Benedictové je úspěšným
příkladem výzkumu kultury nepřátelského národa „na dálku“. (22)
V roce 1941 byla založena americká Společnost pro aplikovanou antropologii (Society for
Applied Anthropology), jejímiž členy byli například Margaret Meadová, Eliot Dismore Chapple a
Fred Richardson. Američtí antropologové se podíleli jako experti i na přípravě Marshallova plánu
k obnovení hospodářství poválečné Evropy. (23)
Střet kultur a civilizací
Samuel Huntington zpochybnil dvě tradiční strategie, na jejichž základě budoval Západ
v postkoloniální sféře koexistenci s ostatními civilizacemi: univerzalismus lidských práv navenek a
multikulturalismus dovnitř. (24)
Na počátku dvacátého století předložili Robert Ezra Park a Frederic Teggart teorii
katastrofického pokroku, která byla inspirována německými sociology Ludwigem Gumplowiczem
a Franzem Oppenheimerem (1864-1943). Podle zmíněné teorie je hybnou silou dějin migrace a
doprovodné střety, konflikty a asimilace kultur vytvářející civilizační pokrok. Dlouhodobá izolace
ústí do stagnace. Válečná porážka a pohlcení rozvinutější kulturou může být pro mnohé populace
skutečným východiskem, které před nimi otevírá zcela novou historickou perspektivu. (30)
Klasický filolog a historik Victor Davis Hanson v knize Carnage and Culture (2001)
ukázal, jak se západní kulturní dynamismus realizoval ve smrtonosném umění války, jehož duch
založený na individuální iniciativě, organizaci, disciplíně, taktické adaptaci a flexibilitě byl zároveň
charakteristický pro západní instituce jako takové. Mimořádná schopnost organizace násilí zajistila
Západu rozhodující převahu při konfrontaci s mimoevropskými civilizacemi. (30)
Proč tedy mnoho chudých dnešního světa doopravdy chudne a bohatí ve své většině
bohatnou? Hernando De Soto se domnívá, že základní problém spočívá v neschopnosti méně
rozvinutých zemí vytvářet kapitál, to znamená v nemožnosti reprezentovat majetek v takové
podobě, aby mohl být využit pro potřeby tržního hospodářství. Ve vyspělých zemích je každá
budova, pozemek, obchod, firma nebo duševní vlastnictví náležitou formou dokumentována,
institucionálně podchycena a kdykoliv může být kapitalizována a vstoupit do kapitálového oběhu,
který je krevním oběhem kapitalismu a zdroje produktivity a bohatství. Pod povrchem západní
společnosti se nachází skrytá infrastruktura propojující všechny vlastnické aspekty do jedné
kapitálové sítě, na jejíž efektivitě závisí celková prosperita. Obdobný systém prakticky chybí
v rozvojových zemích, kde je většina majetku z různých příčin tezaurována a vyloučena ze směny a
kapitálového oběhu. Problém chudoby nezápadního světa je problémem prezentace kapitálu. (32)
Tradiční kultury a expanze modernity
Francis Fukuyama charakterizoval ve své slavné knize The End of History and the Last
Man (1992) modernitu jako konečný triumf tržního hospodářství a liberální zastupitelské
demokracie. Vítězství modernity nad nacismem, a především komunismus ji zbavily v západním
civilizačním okruhu posledních vážnějších soupeřů. Následovat bude „konec historie“ ústící ve
spočinutí lidstva v „liberálně kapitalistickém bezčasí“. (32)
Modernita představovala velké téma pro řadu myslitelů devatenáctého a dvacátého století,
například Henryho Maina, Lewise Henryho Morgana, Emila Durkheima nebo Ferdinanda
Tönniese, kteří proti sobě stavěli defenzivní společenství tradiční, rurální a ofenzivní společnosti
moderní, urbanizovanou, industriální a alfabetizovanou (tzv. Gesellschaft). (33)
Podle autorů typu Fukuyamy, Eisenstadta nebo Müllera idea modernity, která již není
výlučným vlastnictvím Západu, právem aspiruje na univerzalitu. Modernita oslovila spontánní rysy
lidské povahy, jež jsou údajně přítomné ve všech lokálních kulturách. Jak zdůraznil Francis
Fukuyama, lidé chtějí být moderní. Vzdorovat tomuto vývoji lze pouze za cenu krajního
prosazování partikulárních norem, které přechází do otevřeného teroru. (36)
Výzva globalizace
Globalizace představuje v zásadě historický proces završující trend, který byl patrný již ve
vrcholném středověku a jenž spočívá ve zrodu jednotného světového systému mezicivilizační
komunikace překlenující dosud rozptýlené a izolované ekumeny. (36)
Pojem globalizace se stal pro své levicové kritiky metaforou „odcizeného univerzalismu“:
sféra, která měla podle jejich přesvědčení představovat pole pro jejich vlastní utopické aspirace a
experimenty, byla uzurpována a podlehla neblahému korumpujícímu vlivu nadnárodních
kapitalistických korporací. Jde takřka o další variaci na levicový mýtus „ukradené revoluce“; před
několika desetiletími obdobně ubezpečovali ideologové typu Isaaca Deutschera (1907-1967), že
byrokracie zaprodala ryzí ideály bolševické revoluce. (36)
Sociolog Peter Berger rozlišil v oblasti globální kultury čtyři vyhraněné fenomény. První
z nich je poněkud ironicky podle známého švýcarského lázeňského letoviska nazýván „kulturou
Davosu“ nebo též kulturou „mezinárodních yuppies“. (36)
Lidé, kteří se zde každoročně účastnili světového ekonomického summitu (od roku 2002
přestěhovaného do New Yorku), si za pomoci výdobytků moderní technologie osvojili jednotný
životní styl a soubor identifikačních znaků. Ty slouží jako médium rozsáhlé sítě směny
symbolických artefaktů mezi privilegovanými vrstvami, kterou archeolog Colin Renfrew
pojmenoval peer-polity interaction. Druhou globální kulturu představuje podle Bergera
„mezinárodní univerzitní klub“, který expandoval za zdi univerzitní kampusů a akademických
pracovišť, prostoupil nejrůznější nevládní a vzdělávací agentury a nadace, expertní skupiny a další
obdobné organizace a svou levicově liberální „pokrokovou“ a politicky korektní rétorikou ovládl
média. Třetí globální kulturní trend, který Benjamin Barber nazval příznačně McWorld, zahrnuje
životní styl širokých vrstev a jejich hodnotovou orientaci, specifické oblékání, zálibu v určitém
typu hudby, konzumním zboží, mediální a literární vzory a kulturu volného času. Za čtvrtý globální
kulturně-ideologický proces považuje Peter Berger náboženskou renesanci evangelického
protestantismu v Latinské Americe, jihovýchodní Asii, jižním Pacifiku a v subsaharské Africe. (36-
37)
Mateřskou půdou zmíněných globálních jevů je anglosaská kultura, která se podle Claudia
Vélize nachází v postimperiální „helénistické“ fázi. (37)
Multikulturalismus, kulturní relavitismus a postmodernismus
Antropologie se profilovala jako věda o poznání „těch druhých“, která svých poznatků
využívá ke komparativnímu posouzení možností, proměn a rozmanitosti sociálních a kulturních
forem lidské existence. (38)
Současný praktický úkol, který stojí před antropology, je značně odlišný. Antropologie se
musí prostřednictvím studia základů kulturního a sociálního života všech národů a populací
vyrovnat s velkými výzvami, které přináší rychlá urbanizace, industrializace, modernizace a
globalizace a jež se dotýkají problematiky soužití rozdílných etnik, subkultur či populací,
mezinárodní migrace a přistěhovalectví, multikulturalismu, chudoby a zaostalosti, xenofobie,
rasismu, sociálních a ideologických aspektů ochrany životního prostředí, lidských práv a otázky
přenositelnosti demokratických tradic, mezinárodního terorismu, fundamentalismu, totalitarismu a
dalších témat, jejichž citlivé řešení je výrazem etické a morální vyspělosti dnešní civilizace. (39)
Můžeme rozlišit společenství podle toho, zda je jejich vedoucí kultura silná, nebo slabá. Do
první kategorie náležejí například Spojené státy americké a Francie. Ve Spojených státech
amerických se v době velkého přistěhovalectví začala používat metafora „tavícího kotle“ (melting
pot), která odrážela aspirace mladé americké společnosti „přetavit“ příchozí ze Starého světa
prostřednictvím sdílení symbolů, demokratické tradice, tvrdé práce, niterné religiozity, patriotismu
a rodinných hodnot v sebevědomé a svobodné občany Nového světa. (40)
Intelektuální klima současné doby je často především pod vlivem francouzského myšlení
charakterizováno jako postmodernistické. (41)
Rozvrh látky
2. kapitola:
Vývoj antropologického myšlení
Antropologické myšlení antické civilizace
Základní rozvrh západních společenských věd se zrodil v antice v dílech klasických řeckých
a římských autorů. (47)
Řekové byli krajně zaujati svou vlastní společností, kterou přinejmenším od řecko-perských
válek chápali jako výlučný civilizovaný ostrov obklopený barbarským mořem. Tento etnocentrický
postoj bránil Řekům navzdory úspěchům v jiných disciplínách rozvinout skutečně komparativní
vědu o lidské rozmanitosti. (47-48)
Řecké autory, kteří žili na pomezí perské říše a byli svědky konfrontace mezi perskou
despocií a řeckou polis, perský multikulturalismus ovlivnil a uvedl je do antropologického myšlení
ve smyslu reflexe lidského sociální a kulturní odlišnosti. (48)
Hérodotos se domníval, že specifické zákony (nomoi), které jsou výrazem tradice určitého
národa (ethnos), si zasluhují úctu a respekt. Nomoi představují podle Hérodota tmel a základ každé
společnosti a jejich porušení je projevem zpupnosti (hybris). John Linton Myres rozšířil v roce
1908 Hérodotovy zásluhy a v přednášce na Oxfordské univerzitě jej označil za „otce antropologie“.
(49-50)
Antropologická imaginace ve středověku
Vznik biblické antropologie
Potřeby sociální struktury civilizace raného středověku a snaha přetvořit autoritativní
starozákonní texty v konceptuální nástroj výkladu etnické a lingvistické diferenciace lidstva
vytvořily mimořádně odolný proud antropologického myšlení, který George W. Stocking nazval
biblickou antropologií, Colin Kidd etnickou teologií a Thomas R. Trautmann Mojžíšovou etnologií.
Rozsáhlá migrace populací na sklonku starověku (Völkerwanderung) byla zakončena v raném
středověku ustaveným řady „barbarských“ států, v jejichž čele stály především dynastie
germánského původu, které postupně asimilovaly zbytky klasického dědictví. Partikularismus
„temných staletí“ se projevil vyzdvižením role různorodých království (regna), jejichž
prostřednictvím se ke slovu hlásily jednotlivé středověké národy (gentes). (54)
Pracovním nástrojem výše zmíněných myslitelů byla etymologie, kterou především Isidor
ze Sevilly proměnil (navzdory její dětinskosti patrné při uplatnění moderních kritérií) ve vědu. (54)
Rozmanitost jazyků vznikla podle Isidora ze Sevilly při stavbě babylonské věže po potopě
světa. Národy tak vzešly z primární rozdílnosti jazyků, nikoli jazyky z národů. (54-55)
Úsvit západního expanzionismu
Desáté a jedenácté století přineslo konečně Evropě výrazný hospodářský růst podmíněný
zejména zaváděním technologií v zemědělství a podnikáním svobodných měst. V jedenáctém a
dvanáctém století se na několik příštích století těžiště evropského obchodu na Apeninský
poloostrov. (55)
Pax mongolica
Bylo historickým paradoxem, že ve třináctém století, kdy byli západní křesťané nuceni
vyklidit své pozice ve Svaté zemi, pronikli poprvé hluboko do nitra střední Asie. Můžeme proto
plným právem hovořit o prvním velkém věku západní expanze. S obdobným protikladem se
setkáme ještě jednou, v šestnáctém století, kdy bylo impozantní dobývání Nového světa
doprovázeno ústupem západní moci na Balkáně a ve východním Středomoří ve prospěch
osmanského impéria. (56-57)
V roce 1258 dobyl mongolský vojevůdce Hülagü Bagdád a zničil definitivně abbásovský
chalífát. Porážka u Ajn Džalút poblíže galilejského Nazarethu roku 1260, neúspěch dvou expedicí
proti Japonsku v letech 1274 a 1281 a krach výpravy proti Jávě v roce 1293 zabránily mongolským
vládcům ve sjednocení Euroasie. Navzdory zmíněným nezdarům však Mongolové vytvořili
největší říši tehdejšího světa rozkládající se od Čínského moře po východní Středomoří. (57)
Někteří historikové razili pro mongolskou vládu termín pax mongolica a zdůrazňovali
údajnou náboženskou toleranci velkého chána, která kontrastovala s religiózní militantností
soudobých křesťanů a muslimů. (57)
Vytvoření mongolského impéria otevřelo před Evropany rozsáhlý prostor pro realizaci
evangelizačního díla, které bylo stále pokládáno za hlavní dějinný úkol západní civilizace.
Důležitou roli prostředníků mezi Západem a Východem sehráli ve třináctém a čtrnáctém století
příslušníci františkánského a dominikánského řádu. V tomto směru se jim později vyrovnali pouze
jezuité. (58)
Jedním z nejvýznamnějších myslitelů středověku byl arabský historik a politik Ibn Chaldún
(Abú Zaid‘ Abdarrahmán ibn Muhammad, 1332-1406), který ve svém rozsáhlém spise o dějinách
Arabů a Berberů pokusil nastínit obecnou teorii lidských dějin. Ibn Chaldún rozlišoval mezi
tradiční kočovnou společností založenou na pokrevních vazbách a usedlou společností, jejíž
soudržnost vyplývá z dělby práce a výchovy. Ibn Chaldún si uvědomoval rozdíly mezi společností,
kulturou a státním zřízením. (60)
Když v šestnáctém století vstoupili opět na čínskou půdu misionáři ze Západu, zdá se, že
neměli o svých františkánských a dominikánských předchůdcích prakticky tušení. Celá
pozoruhodná epocha upadla v zapomnění. Anarchie války a „černá smrt“ znemožnily v době
„soumraku středověku“ intenzivnější styky mezi Západem a Východem. (60)
Počátky západní hegemonie
Novověkou převahu západní civilizace nad tradičními asijskými kulturami lze částečně
přisoudit strategickému vítězství „mořských cest“ nad karavanními stezkami. (61)
Největší a nejrozvinutější velmocí Eurasie byla na prahu novověku bezpochyby Čína, která
jako první zahájila počátkem patnáctého století velkorysé zámořské výpravy. Císař Jung-le (1403-
1424) z dynastie Ming (1368-1644), jež svrhla mongolské jho, svěřil jejich vedení nejvyššímu
eunuchovi Čeng Cheovi. Celkem sedm Čengových výprav se uskutečnilo v letech 1405-1433. (61-
62)
První výpravy, která navštívila Jávu, Sumatru, Cejlon a Kalikat, se účastnilo 317 lodí a
26 800 námořníků. Další expedice postupně dorazily do Thajska, Malakky (kde Číňané zřídili
základnu), na Maledivy, do sultanátu Hormuzu při ústí Perského zálivu, Adenu na pobřeží Rudého
moře, Mogadiše v Somálsku na východním pobřeží Afriky, Malindi severně od Mombasy a na
Zanzibar. (62)
V roce 1433 byl vydán císařský dekret zakazující plavbu do zahraničí, který obnovil
izolacionistickou politiku. Roku 1479 přikázal náměstek ministra války zničit veškeré záznamy o
Čeng Cheových plavbách. (62)
U břehů ostrova San Salvador, součásti Bahamských ostrovů, zakotvily 12. října 1492 tři
lodě (Santa María, Pinta a Niňa) pod vedením Janovana Kryštofa Kolumba (1451-1506). Jeho čin
přinesl radikální obrat ve vztazích mezi Starým a Novým světem, strukturálně změnil povahu a
osudy obou světadílů a umožnil zapojení Ameriky do rodícího se novověkého světového systému.
(63)
Papež Alexander VI. Borgia, kterého Isabela a Ferdinand požádali o vyřešení sporu,
stanovil bulou Inter Caetera ze 4. května 1493, že demarkační čára (raya) mezi národy obou
mocností bude probíhat od pólu k pólu po poledníku vzdáleném sto mil západně od
nejzápadnějšího z Kapverdských ostrovů. Na základě jednání zástupců obou korun v Tordesillasu
byla 7. června 1494 stanovena severojižní dělící linie probíhající 370 mil (leguas) západně od
Kapverdských ostrovů. Území západně od linie měla připadnout Španělsku, východně Portugalsku.
Španělsko tak získalo právo na Nový svět s výjimkou Brazílie, zatímco Portugalsko na Afriku,
Indický oceán a brazilské pobřeží. (63)
První španělskou osadu Santo Domingo založil na ostrově Hispaniola již Kryštof
Kolumbus. Skutečnou systematickou kolonizaci Nového světa zahájil však Nicolás de Ovando
v roce 1502. Roku 1509 začal Juan Esquivel kolonizovat Jamajku a o dva roky později zahájil
Diego Velázquez osidlování Kuby. Během dvou desetiletí po Ovandově výpravě se Španělé pevně
zachytili na Antilách a získali tak stabilní předmostí, které tvořilo výchozí prostor pro jejich další
expanzi. (64)
V průběhu následujících dvaceti let (1519–1539) pak několik tisíc španělských žoldnéřů
dobylo území osmkrát větší než Kastilie, na kterém žila pětina celosvětové populace.
Conquistadorská tažení zahájil v Novém světě Hernando Cortés (1485-1547), jenž po roce 1519
zničil s hrstkou žoldnéřů během dvou let aztéckou říši vladaře Moctezumy „jako slunečnici, které
kolemjdoucí srazí hlavu“, jak napsal Osvald Spengler (1880-1936). Roku 1533 vyvrátil Francisco
Pizzaro (1475-1541) inckou říši krále Atahualpy. Mocenská struktura Nového světa, které snad
mohly průběh conquisty zastavit či dlouhodoběji zpomalit, se tak zhroutily překvapivě snadno. (64)
Hlavními patogeny, které zasáhly Nový svět, byly neštovice (nejvyšší Inka Huyanu Capac
zemřel na neštovice těsně před příchodem Španělů) a spalničky včetně různých respiračních
chorob. Podle Charlese Gibsona a Henryho Dobynse postihlo Mesoameriku mezi lety 1520 až 1600
přibližně čtrnáct a oblast And sedmnáct epidemických vln. Na pobřeží zanesli Evropané malárii,
která decimovala tropických nížin. K úbytku počtu indiánů přispělo i zotročování. (64)
Mýtus ušlechtilého divocha
Objev Nového světa zrodil jednu z nejproslulejších iluzí v dějinách Západu – „mýtus
ušlechtilého divocha“. Jeho prvotním projevem byla bezpochyby fascinace „divochy“ u Kryštofa
Kolumba. (65)
Antropologické myšlení raného novověku
Mezi lety 1550 až 1750 byla pro západní antropologické myšlení příznačná existence tří
velkých intelektuálních a duchovních směrů, mezi nimiž neustále probíhal ideologický spor
odrážející konfesijní rozštěpení epochy… katolický tábor…. Druhou antropologickou školu raného
novověku reprezentovali protestantští myslitelé, soustředění především v severských zemích. Třetí
proud představovalo volné seskupení volnomyšlenkářských, deistických, ateistických či
agnostických autorů; jejich postavení bylo až do poloviny osmnáctého století marginální, poté ale
jako nositelé osvícenské ideologie postupně opanovali intelektuální scénu Západu. (69)
Isaac de la Peyrére tvrdil, že biblická potopa se odehrála pouze na území osídleném Židy,
chronologie Starého zákona postrádá univerzální platnost a že dávno před Adamem žily lidské
populace, které nebyly zasaženy dědičným hříchem. Isaac de la Peyrére se tak stal průkopníkem
polygenismu, teorie o vzájemně nezávislém vzniku různých plemen soudobého lidstva, jež tak –
v rozporu se svědectvím bible – nebylo stvořeno na jednom místě v osobách Adama a Evy.
Giambattista Vico
Zásadní význam pro ustavení společenských věd novověku měl italský historik a právní
Giambattista Vico (1668-1744), který obhajoval jejich autonomní postavení proti hegemonii
synchronních formalizujících karteziánských metod. (71)
V roce 1728 uveřejnil Giambattista Vico své hlavní dílo Základy nové vědy o obecném
charakteru národů (Principi di una scienza nuova d’intorna alla comune natura delle nazioni). (72)
Transformace rétorických figur tak uzavírá pohanské národy do dějinného koloběhu corso a
ricorso, v jehož rámci dochází ke střídání tří věků podle převažující jazykové formy: věku
božského, herojského a lidského, jež odpovídají stádiím náboženskému, poetickému a prozaickému
nebo též dětství, mládí a zralost v individuálním životě člověka. (72)
Joseph Francois Lafitau a rozmach „misionářské etnografie“
V roce 1753 vznesli na území pod správou redukcí nárok Španělé a Portugalci, kteří po
krutých bojích zlomili o tři roky později místní odpor. Gauraníové opustili rozvinutou
christianizovanou kulturu a vrátili se do pralesů ke kočovnému způsobu života. V roce 1757 byli
jezuité vypovězeni z Jižní Ameriky a papež na nátlak portugalského ministra markýze Pambaly
připustil rozpuštění jezuitského řádu. (77)
Joseph Francois Lafitau uvedl, že mnohé prvky života indiánů mu umožnily lépe poznat a
pochopit myšlení klasických autorů. Antropologické myšlení poprvé důsledně relativizovalo
privilegovaný kulturní statut antiky a prostřednictvím „divochů“ se pokusilo osvětlit i samotné
kořeny západní civilizace. Jezuitský misionář nevědomky připravoval půdu pro indoevropeistiku a
velké univerzalistické koncepce kulturního vývoje osmnáctého století. (79)
Antropologické myšlení osvícenství
Osvícenství (le siécle des lumiéres, the age of enlightment, die Aufklärung) představovalo
po renesanci a baroku další velkou kulturní epochu Západu, která vyzdvihla kult rozumu a ideu
emancipace lidstva. Německý historik Ernst Troeltsch (1865-1923) vymezil osvícenství jako
duchovní hnutí završující v novověkých evropských dějinách sekularizaci myšlení a státu.
Německý filosof Immanuel Kant (1724-1804) zdůraznil v práci Beantwortung der Frage: Was ist
Aufklärung (1784) výchovný a osvětářský aspekt, které popsal jako vykročení člověka z nevědomé
nedospělosti, do níž upadl neschopností užívat vlastní rozum. Osvícenství jako emancipačně-
pedagogické a filosofické hnutí se zrodilo v Itálii, Nizozemí a Anglii, odkud se posléze rozšířilo do
Francie, Skotska a Německa. (79-80)
Expanze rasového učení a árijské ideologie byly důsledkem zhroucení antropologické vědy
zakotvené v biblické tradici. Z hlediska historické sociologie konečný pád biblické antropologie
vyznačil symbolický předěl mezi ancien régime a společností devatenáctého století vyznávající
romantický nacionalismus, etnický determinismus a rasovou ideologii. (80)
Osvícenství mimořádně zdůraznilo ideu pokroku jako základního rámce historického vývoje
lidstva. George H. Hildebrand vymezil moderní progresivismus, který podle historika Roberta
Nisbeta ovládal historické vědy posledních dvou staletí, jako přesvědčení, že dějiny sledují
kontinuální, nutný a spořádaný kurz, jenž je výsledkem pravidelně působících kauzálních
zákonitostí a který směřuje k celkovému zlepšení ekonomických, sociálních a morálních podmínek
lidstva. (80)
Stát a jeho zákony nebyly podle Montesquieua vytvořeny libovolně, ale jejich povaha je
podmíněna podnebím, náboženstvím, morálkou, pojetím vlády, zvyky a hospodářskými poměry.
To vše v souhrnu vytváří obecného ducha národů. V Montesquieuově spisu byly obsaženy dva
klíčové aspekty novověké sociální teorie, které byly v postromantické době odděleny: sociální
determinismus, který později rozvíjeli Auguste Comte, Émile Durkheim a Marcel Mauss, a
geografický determinismus, který byl charakteristický zejména pro učení Alexandera von
Humboldta a německou antropogeografii. (83-84)
Antropologické myšlení skotského osvícenství
Adam Ferguson, jehož neznámějším dílem bylo Pojednání o historii občanské společnosti
(Essay on the history of civil society, 1767), pravděpodobně představoval s výjimkou Giambattisty
Vica nejvýraznější osobnost antropologického myšlení raného novověku. Byl pokládán za přímého
předchůdce Comta, Spencera a Durkheima. (85)
Adam Ferguson rozeznal důležitost systému příbuzenství při studiu společenského řádu a
předložil teorii o historické prioritě matrilineárních vztahů, která se značné oblibě těšila ve druhé
polovině devatenáctého století díky studiím Johna Fergusona McLennana nebo Lewise Henryho
Morgana. Adam Ferguson vytvořil proslulou sociálně evolucionistickou triádu zahrnující divošství,
barbarství a civilizaci, kterou převzala většina autorů devatenáctého století (ani ve své většině
uváděli původního autora). Adam Ferguson vymezil kulturu jako kolektivně sdílenou sféru hodnot
a idejí utvářející osobnost a vědomí jedinců, kteří k ní náležejí. (86)
Z hlediska ději antropologického myšlení měla však největší význam Robertsonova kniha
Dějiny Ameriky (History of America) z roku 1777. Dějiny Ameriky zahrnovaly pět hlavních
tématických okruhů: popis objevných plaveb Kryštofa Kolumba a jeho následovníků, líčení dobytí
Mexika a Peru a etnografii domorodých kultur. Ve vydání, které se objevilo po Robertsonově smrti,
byly připojeny dějiny kolonií ve Virginii (do roku 1688) a Nové Anglii (do roku 1652). William
Robertson pokládal progresivistický sociální evolucionismus za přirozený způsob porozumění
lidským dějinám, přičemž používal Fergusonovu vzestupnou triádu zahrnující divošství, barbarství
a civilizaci. (86-87)
Historik James Mill (1773-1836), otec slavného filosofa Johna Stuarta Milla (1806-1873),
vystudoval univerzitu v Edinburghu, stal se duchovním skotské církve (Kirk) a působil jako
vychovatel a novinář. V roce 1817 James Mill uveřejnil Dějiny britské Indie (History of British
India), své hlavní dílo, na kterém pracoval od roku 1805. (88)
James Mill, který vyšel z tradice sociálního evolucionismu skotského osvícenství, byl
přesvědčen, že praktickým poznatkem pro vytyčení konkrétní koloniální politiky je stanovení
vývojového stupně, na které se nachází indická společnost. James Mill zaujímal rezervovaný postoj
k biblické antropologii, která nicméně představovala v britském akademickém světě dominantní
sílu až do vystoupení Edwarda Burnetta Tylora. Dějiny lidstva zahrnovaly podle Milla cestu od
lovectví přes pastevectví, zemědělství až po vznik obchodu, od divošství k civilizaci. Měřítkem
civilizovanosti je efektivita praktického jednání; čím je společnost lehkomyslnější při plýtvání
svými zdroji a silami, tím je barbarštější. (88)
Jean Jacques Rousseau
V roce 1749 vypsala akademie věd v Dijonu soutěž o nejkvalitnější esej, který by odpověděl
na otázku, zda pokrok věd a umění od renesance přispěl ke zlepšení lidských mravů. Jean Jacques
Rousseau napsal na toto téma pojednání Discours sur les science set les artes (Rozprava o vědách a
umění), které nejen získalo autorovi ocenění akademie, ale přineslo mu též nečekaný věhlas a
uznání. Jean Jacques Rousseau ve svém spise tvrdil, že rozvoj civilizace neznamenal pro člověka
žádný přínos, protože ho neučinil šťastným. Umění a vědy nepředstavují symbol pokroku, ale
úpadku. Věda neodstranila bídu a právo nezbránilo nespravedlnostem a zločinům. Naopak, čím
více se zvyšuje vzdělanost, tím více upadá morálka. Pouze nevzdělané národy, které zůstaly
v přirozeném necivilizovaném stavu, zachovaly své ctnosti a hodnoty nedotčené. Není divu, že si
Jean Jacques Rousseau vysloužil titul prvního moderního kritika modernity. (89)
Rozpravu o původu nerovnosti mezi lidmi, v níž se pokusil, obdobně jako před ním Thomas
Hobbes a John Locke (1632-1704), uchopit prvotní přirozenost lidské bytosti a objasnit příčiny
jejího „pádu“. Základní Rousseauova antropologická otázka zněla: čím může být člověk, je-li
zbaven veškerých negativních výsledků dosavadního civilizačního vývoje včetně moderního typu
rozumu? Odpověď Jean Jacques Rousseau nalezl v konstrukci přírodního stavu lidství: animální
lidská bytost hledá bez licoměrných morálních výčitek požitek, bez zábran uspokojuje své pudy
včetně sexuální touhy, usiluje o přežití a vyhýbá se bolesti. Soulad s přírodou ji uvádí do stavu
pasivní nečinnosti; pracovní aktivitu vyvíjí pouze za účelem uspokojení bezprostředních tělesných
potřeb. Animální člověk nepodléhá žádné pozemské autoritě a jeho naprostá svoboda je omezena
pouze reakcemi na slast a bolest. Trpí přirozeným pocitem viny, který mu brání bezdůvodně ublížit
jinému živému tvoru. Podle Rousseaua proto animální člověk není sice morální, je však dobrý.
Zvířecká lhostejnost jej činí šťastným způsobem, jehož civilizovaný člověk nemůže nikdy
dosáhnout. Jean Jacques Rousseau nepokládal člověka za bytostně společenskou bytost; pokud by
tomu tak bylo, vznikaly by lidské komunity na stejném instinktivním základě jako kolonie
mravenců a včel. (90)
Jak Rousseau ukázal rovněž ve svém nejznámějším spise Du contrat social (O společenské
smlouvě neboli zásady politického práva) z roku 1762, veškeré lidské instituce včetně rodiny jsou
konvenční: u jejich zrodu stála vždy smlouva. Touha po majetku zavedla dělbu práce, ustanovila
právo na soukromé vlastnictví a zrodila závist, agresivitu a nenávist. Společnost tak brání člověku
být dobrým. Potenciál zla je od počátku obsažen v lidském nitru: náleží k neměnné povaze
psychického ustrojení. Tento potenciál byl však uvolněn teprve v důsledku lidské socializace. (90)
Antropologické myšlení romantismu
Klíč k poznání podstaty lidské osobnosti a kultury spočíval podle reprezentantů romantismu
v oblasti nevědomí představující iracionální, skrytou součást lidské psychiky, kterou si jedinec
přímo neuvědomuje, ale jež podstatně ovlivňuje jeho jednání. (91)
Pro romantismus byly charakteristické lingvistické spekulace, patrné již v díle Jean
Jacquesa Rousseaua. Představitelé romantismu poprvé od dob Giambattisty Vica opětovně – po
předcházejícím „osvícenském zapomnění“ – „zviditelnili“ jazyk. (93)
V pojednání O duchu hebrejské poezie Johann Gottfried von Herder napsal, že staří Židé,
v jejichž řeči převažovala slovesa nad podstatnými jmény, vnímali svět jako neustálé dění,
uskutečňování a plynutí. Naprosto stejný argument použil ve třicátých letech dvacátého století
tvůrce lingvistického relativismu americký antropolog a jazykovědec Benjamin Lee Whorf ve
studii, v níž srovnával dialekty indiánů Hopi s indoevropskými jazyky. (93)
Wilhelm a Alexander von Humboldtovi
Wilhelm von Humboldt vytvořil od druhé poloviny devadesátých let osmnáctého století
„program komparativní antropologie“ (Plan einer vergleichenden Antropologie), podle kterého se
obecná povaha lidstva (Gattungs--Charakter) projevuje prostřednictvím individuálního charakteru
národů. Každé národní společenství (Volk) se vyznačuje svébytnou povahou (National-charakter)
neboli národním duchem (Volksgeist), který je vnějším výrazem vnitřních duchovních sil národa
(Geisteseigenthümlichkeit) a zahrnuje soubor tradic, zvyků, náboženství, jazyka a umění. (94)
Komparativní antropologie měla podle Humboldta určit, do jaké míry dosáhl určitý národ
naplnění svého kulturního a vzdělanostního potenciálu. Některé národy – například staří Řekové,
Italové, Francouzi, Angličané nebo Němci – dospěli podle Wilhelma von Humboldta do stadia,
které může posloužit jako příklad maximálního rozvoje národních schopností. (94)
Wilhelm von Humboldt považoval v duchu romantismu jazyk za odraz lidského ducha a
zároveň za strukturu, jejímž prostřednictvím člověk nazírá svět. V popředí von Humboldtova zájmu
se proto nalézal vztah mezi jazykem a národním charakterem; byl přesvědčen, že jazyk je
neoddělitelný od národa, protože duchovní originalita a ustrojení jazyka určitého národa spolu tak
úzce souvisejí, že lze odvodit jedno od druhého. (94-95)
V padesátých letech devatenáctého století založil Moritz Lazarus, působící jako profesor
filozofie na univerzitě v Bernu, společně s Heymannem Steinthalem periodikum Zeitschrift für
Völkerpsychologie und Sprachwissenschaft, které poskytlo Völkerpsychologie oficiální platformu.
Oba badatelé se výslovně odvolávali na Herbarta, Herdera a Wilhelma von Humboldta. (95)
Volksgeist v sobě zahrnuje na jedné straně univerzální složku obecné povahy lidství
(Wesen), na straně druhé individuální specifika každého národa, která – pokud jsou kultivována –
povýší na vklad do obecného kulturního dědictví lidstva. Z této myšlenkové dílny se zrodila také
etnopsychologie, jež byla ve svém počátečním údobí spjata se jmény Adolfa Bastiana, Wilhelma
Wundta (1832-1920), zakladatele experimentální psychologie a autora několikasvazkového díla
Elemente der Völkerpsychologie (1912), a Boasova spolupracovníka na Kolumbijské univerzitě
Richarda Thurnwalda (1869-1954). (95-96)
Humboldtova teze o souvislosti mezi jazykem, myšlením a národní povahou, která navázala
na Hamanovu a Herderovu intuici, předjímala velmi vlivnou teorii lingvistického relativismu
amerických antropologů a jazykovědců Edwarda Sapira a Benjamina Lee Whorfa ze třicátých let
dvacátého století. (96)
Zatímco Wilhelm von Humboldt byl jedním z tvůrců nové programu humanitních věd, jeho
bratr Alexander von Humboldt získal věhlas jako nejvýznamnější německý přírodovědec
(Naturwissenschaftler) první poloviny devatenáctého století, jehož zájem obsáhl kromě geografie
též vybranou problematiku anatomie, zoologie, botaniky, chemie, geologie, mineralogie,
meteorologie, etnologie a fyzické antropologie. V letech 1799 až 1804 Alexander von Humboldt
podnikl rozsáhlé expedice po Střední a Jižní Americe. Nejvýznamnějším dílem Alexandra von
Humboldta byl pětisvazkový Kosmos, uveřejněný v letech 1845 až 1862, který se stal jedním
z hlavních intelektuálních zdrojů geografického determinismu spočívajícího ve vyzdvižení
geografických podmínek jako klíčových faktorů historie. (97)
Za jediný vědecky věrohodný způsob studia kosmu označil Alexander von Humboldt
empirické měření, experiment a výzkum faktů. Alexander von Humboldt jako fyzický geograf kladl
především důraz na vliv přírodních a klimatických podmínek na vývoj lidské společnosti. Navázal
tak na dlouho starověkou a středověkou tradici environmentalismu. (97)
Vznik novověkého nacionalismu
Johann Gottfried von Herder byl často činěn zodpovědným za vlnu nacionalismu, která
zachvátila v devatenáctém století především germánský a slovanský svět a posléze se přelila i na
asijský a africký kontinent. (98)
Herderova filosofie dějin představovala „dialektiku ospravedlnění“ barbarů, kteří tak získali
příležitost definitivně zavrhnout „neautentickou renesanci“ zrozenou ve Středomoří a uskutečnit
své pravé obrození. Příslib návratu poetického věku v sobě obsahoval revitalizační potenciál, který
byl v Německu spojován s konkrétními cíli národní emancipace. (99)
Výraz natio, odvozený od nasci, znamenal v latině nejdřív národ a později též skupinu
společně narozených, kmen nebol lidské pokrevní společenství. Ve středověku byly jako nationes
označovány korporace osob obdobného regionálního původu působící v cizině, například
univerzitní studentské spolky. Kation představoval rovněž „vznešený národ“, souručenství vysoké
aristokracie a kléru, zahrnující vrcholnou politickou reprezentaci středověké společnosti, vůči které
stála amorfní masa prostého lidu – populus. (100)
Adrian Hasting doložil na příkladu Anglie a Francie, že západní pojetí národa má
středověké kořeny a bylo motivováno především biblickou kulturou a šířením literatury
v národních jazycích. Nacionalistické hnutí devatenáctého století by pak představovalo pouze
sekularizaci a naturalizaci tohoto původně středověkého konceptu. (100-101)
Zrození indoevropeistiky a árijské ideologie
Již od šestnáctého století přinášeli z Indie misionáři, obchodníci, vyslanci, vojáci a správní
úředníci poznatky o nápadných podobnostech mezi evropskými a indickými jazyky. Anglický
jezuita Thomas Stevens (Stephens, 1549-1619), žijící v letech 1579 až 1619 v Indii, napsal v dopise
datovaném 24… října 1583, že místní jazyky svou strukturou nápadně připomínají řečtinu a latinu.
V korespondenci z let 1585 až 1586 upozornil italský obchodník a cestovatel Fillippo Sassetti
(1540-1588) na lexikální shody mezi sanskrtem a italštinou. Kolem roku 1640 napsal Marcus
Zuerius Boxhorn 1612-1653), holandský profesor rétoriky, historie a politických věd v Leydenu,
pojednání, které nebylo bohužel nikdy publikováno, ale jehož obsah je znám díky svědectví George
Horna a stručnému shrnutí z roku 1647. Podle Boxhorna sdílejí perština, řečtina, latina, germánské
i ostatní evropské jazyky takové množství podobných slov, že z toho lze usuzovat, že vznikly ze
společného prajazyka, který Marcus Zuerius Boxhorn nazval skythským. Takto se spontánně rodilo
indoevropské bádání, jehož střediskem byla až do poloviny osmnáctého století univerzita
v Leydenu. První západní institucí, která se prostřednictvím systematického studia pokusila
vytvořit ucelený obra indické kultury a náboženství, byl jezuitský řád. (102)
V přednášce pronesené 2. února 1786 William Jones označil sanskrt, řečtinu, latinu,
gótštinu, keltské dialekty a starou perštinu za homologické a geneticky příbuzné jazyky, které
vznikly ze společného prehistorického základu (by common descent). Díky tomuto vystoupení je
William Jones především v anglosaském světě pokládán za zakladatele moderní indoevropeistiky.
Britským indologům se mohl svým přínosem rovnat francouzský badatel Abraham Hyacinth
Anquetil-Duperron (1731-1805), který přeložil v letech 1759 až 1761 za pomoci párských učenců
posvátnou knihu zoroastrismu Avestu. (103)
Západ vyměnil své tradiční příbuzenství s národy Předního východu, s Židy, Egypťany a
Foiničany, za pokrevní pouto s Indy a Peršany. (103)
Termín „árijský“ použil v roce 1763 Anquetil-Duperron. Francouzský badatel si jej vypůjčil
od Hérodota, který pojmem Arjan označoval Peršany a Médy. Zmíněný výraz převzali němečtí
autoři; zpopularizoval jej Friedrich Schlegel (který se dovolával sanskrtského slova árja) a ve druhé
polovině devatenáctého století přispěl k jeho oblibě podstatnou měrou Friedrich Max Miller.
Termín „indoevropský“ zavedl v roce 1813 všestranný anglický přírodovědec Thomas Young
(1773-1829). Autorství alternativního termínu „indogermánský“ (Indo-Germanisch) je obecně
připisován Heinrichu Juliu Klaprothovi (1783-1835) na základě jeho studie z roku 1823. Jako první
jej ale použil Francouz Conrad Malte-Brun (1775-1826) v pojednání Précis de la géographie
universelle z roku 1810. Pojem „indogermánský“ rozhodně odmítl v roce 1833 Franz Bopp
v předmluvě k Vergleichende Grammatik a roku 1851 orientalista (antisemita, ale oddaný křesťan)
Paul Boetticher-Lagarde (1827-1891), který se snažil neúspěšně rehabilitovat biblický pojem
„jafetské jazyky“ (Inter linguas japeticas). (104)
V roce 1875 vystoupil Henry Maine na půdě univerzity v Cambridgi s přednáškou o vlivu,
který mělo studium Indie a evropské myšlení (The effects of observation of India on modern
European thought), v níž prohlásil: …To, že lidé, kteří se pro odlišnost svých jazyků vzájemně
nedomluví, mohou být politicky sjednocováni na základě lingvistických shod prokazujících
společný původ, je zcela novou myšlenkou.“ (107)
Vznik a institucionalizace moderního antropologického myšlení
Dalším důležitým faktorem, který podstatně ovlivnil charakter věd o člověku, byla rozluka
tradičního svazku mezi filologií a etnologií, k němuž došlo přibližně v polovině devatenáctého
století. (107)
1
Ohýbání sloves, časování
domorodců (Aborigines Protection Society), v jejíchž řadách převažovali kvakeři a evangelikáni.
Odborněji orientovaní členové této organizace ustavili v roce 1843 Londýnskou etnologickou
společnost (Ethnological Society of London). Pojem „etnologie“ byl na britských ostrovech převzat
z němčiny. V Anglii měly odvozeniny od řeckého slova ethnos tradičně výrazně náboženské
konotace: ethnic (obdobně jako nations v Bibli krále Jakuba) znamenalo „pohanské“,
„nekřesťanské“ nebo „nežidovské“. Z Londýnské etnologické společnosti se po prudké roztržce
oddělili zastánci polyfyletického směru fyzické antropologie, kteří roku 1863 založili pod vedením
Jamese Hunta (1833-1869) Londýnskou antropologickou společnost (Anthropological Society of
London). Původní Londýnskou etnologickou společnost ovládli představitelé monofyletického 2
klasického evolucionismu lamarckistického nebo darwinistického zabarvení, kteří postupně získali
vůdčí postavení i v Londýnské antropologické společností. To umožnilo roku 1871 sloučit obě
organizace v rámci darwinisticky orientovaného Královského antropologického ústavu (Royal
Anthropological Institute of Great Britain and Ireland), do jehož čela se postavil darwinista John
Lubbock. Ve Francii vznikla již roku 1799 Společnost pozorovatelů člověka (Société des
Observateurs de l’Homme), v roce 1838 byla založena Pařížská etnologická společnost (Société
d’Ethnologie de Paris) a roku 1859 byla z iniciativy Paula Brocy ustavena Pařížská antropologická
společnost (Societé d’Anthropologie de Paris). První německou antropologickou společnost
(Berliner Gesellschaft für Antropologie, Ethnologie und Urgeschichte) ustavil v roce 1869 Rudolf
Virchow. Následujícího roku se zrodila celonárodní Německá antropologická společnost, jejímž
oficiálním orgánem se stal Archiv für Anthropologie; periodikum berlínské pobočky, Zeitschrift für
Ethnologie, vydával Adolf Bastian. V téže době byla založena rovněž vídeňská Antropologická
společnost (Anthropologische Gesellschaft). (108-109)
Zrod a triumf darwinismu
2
Monofyletizmus – teorie o společném původu dané skupiny organizmů od jednoho předka
kataklyzmat, globálních katastrof, které v minulosti decimovaly život na zemi. Alcide d’Orbigny
(1802-1857) stanovil jejich počet na dvacet sedm. (109-110)
Podle Charlese Darwina se jedinci v populaci určitého druhu liší drobnými odchylkami,
které předávají svému potomstvu. V každé generaci je značná část jedinců eliminována přírodním
výběrem; přežívají pouze ti, kteří jsou díky svým individuálním dispozicím nejlépe přizpůsobeni
měnícím se podmínkám přírodního prostředí. Odchylky v individuální výbavě jsou zcela náhodné a
nezávislé na environmentálních vlivech; pokud představují vhodnou adaptační strategii, přinášejí
svému nositeli reprodukční výhodu a jsou dědičně předávány jeho potomkům. Na základě
zmíněného procesu dochází k transformaci a adaptivní radiaci druhů. (111-112)
Podle historika vědy Neala C. Gillespieho spočíval Darwinův ambiciózní (a úspěšný) záměr
ve snaze prosadit teorii poznání – pozitivistickou gnozeologii, která by vědecké myšlení redukovala
na mechanistická vysvětlení. (112)
Vzestup sociálního darwinismu
Herbert Spencer hájil tezi o analogii (nikoli však identitě) mezi společností a organismem,
domníval se, že organismus představuje vhodný model pro pochopení sociálního života v tom
smyslu, že společnost je rovněž strukturovaným systémem vybaveným funkcemi a reprezentuje
určitý stupeň sociální evoluce, který lze stanovit podle míry dosažené strukturální diferenciace.
V průběhu sociální evoluce vznikají specializované struktury (např. vláda), které provádějí
speciální funkce (například koordinaci celého systému). Společnosti, které jsou evolučně
nejpokročilejší, se vyznačují nejvýraznější vnitřní strukturální a funkční různorodostí. Společnost
pojímal Herbert Spencer holisticky (superorganicky): sociální celek je kvalitativně vyšší entitou než
pouhý souhrn jeho dílčích částí. Z historicko-typologického hlediska Herbert Spencer rozlišoval
dva základní typy společenského uspořádání: militaristický, který je charakteristický pro nižší
evoluční stadia, a industriální, jenž představuje vrchol sociální evoluce. (114)
Ernst Haeckel byl přesvědčen o nutnosti vytvořit jednotnou syntézu soudobé filosofie a
vědy, kterou nazýval monismem: veškerá hmota, oduševnělá a fyzická, splývá v jediný systém,
jehož rámcem a nosnou ideou je univerzální evoluční proces řízený přírodním výběrem. Monismus
chápal ve smyslu Naturphilosophie jako panteistické náboženství nového věku, které nahradí
křesťanství. (118)
Proslulý britský anatom a fyzický antropolog Arthur Keith (1866-1955) rozlišil v pojednání
Essays on Human Evolution psaném za druhé světové války „dvojí mentalitu“: „etickou“ a
„kosmickou“; první z nich podmiňuje altruismus, spolupráci a solidaritu, zatímco druhá
antagonismus a násilí. Podle Arthura Keithe není v silách soudobé civilizace potlačit „kosmické“
sklony lidstva. Pouze válka, která představuje důležitý prostředek národní integrace a upevňuje
sociální vazby a etický kód, „kosmickou mentalitu“ kultivuje a obrací „žádoucím“ směrem. (119)
Zrod a proměny novověkého rasismu
Vznik rasy jako základního klasifikačního nástroje a měřítka lidské odlišnosti představuje
dlouhodobý proces, v jehož rámci se ze středověké xenofobie a intuitivních „rasových“ stereotypů,
doložených například v občasných narážkách v Shakespearových hrách, stala postupně koncem
sedmnáctého a v průběhu osmnáctého století vědecká kategorie, která se v devatenáctém století
definitivně prosadila na úkor biblické genealogie a posléze proměnila v jeden z nejničivějších
pojmů moderního myšlení. (119)
Evropané šestnáctého a sedmnáctého století jen zřídka zmiňovali barvu kůže a ostatní
tělesné vlastnosti jako důkaz nižších mentálních schopností. Za hlavní faktor určující rozdílné
dispozice lidských populací byly na prvním místě pokládány klimatické a přírodní podmínky,
jejichž vliv nicméně nebyl považován za fatální. Pojetí „pokrevní odlišnosti“, legitimizující sociální
nerovnost, vzniklo ve Španělsku po završení reconquisty, kdy se na základě zmíněného kritéria
vydělovali „staří křesťané“ od „nových křesťanů“ (morisků a marronitů) pocházejících z řad
podmaňovaného muslimského území. „Rasa“ se tak poprvé zrodila z potřeby pozdně středověkého
„apartheidu“. (119)
Francois Bernier rozlišil v roce 1684 v pojednání Nouvelle division de la Terre, par les
différentes espéces ou races d’hommes dui l’habitent, enovyée pa un fameux voyageur čtyři lidské
rasy (do první náleželi společně Evropané, Egypťané, Indové a Indiáni, do druhé Afričané, do třetí
Číňané a Japonci a do čtvrté Laponci) na základě fyzického vzezření bez ohledu na starozákonní
kategorie a genealogie. Carl Linné (1707-1778) pokračoval ve své rasové klasifikaci (Homo
americanus rubescens, Homo europeus albus, Homo asiaticus horridus, Homo afer niger)
v Bernierových stopách a nadále se vzdálil biblickému horizontu. Údajná „propast“, která se
rozevírá mezi Evropanem a „hotentotem“, přivedla Linného na práh heterodoxního polygenismu,
podle něhož pochází soudobé lidstvo z různých předků. Johann Friedrich Blumenbach rozdělil ve
studii De generi humani varietate nativa z roku 1776 lidstvo do pěti hlavních biologicky
vymezených ras: kavkazské, mongolské, etiopské, americké a malajské. Tento systém představoval
jistý kompromis mezi soudobou přírodní vědou a starozákonní tradicí: rasa etiopská vznikla podle
Blumenbacha degenerací rasy malajské a rasa mongolská úpadkem rasy americké. Prvotní rasa byla
bílá a v současné době ji zastupuje rasa kavkazská. Blumenbachův kolega na univerzitě
v Göttingenu Christopher Meiners (1747-1810), který byl po roce 1933 v Německu oslavován
jako průkopník rasové teorie, předestřel „řetězec bytí“ (chain of being), zahrnující přechod mezi
zvířetem a člověkem, zprostředkovaný „chybějícími články“, mezi které Meiners zařadil opice,
orangutany nebo „pralesní lidi“ (Waldmenschen) a šimpanze (Kimperzeys), hierarchicky výše se
nalézali „pralesní černoši“ (Waldneger), dále „hotentoti“, „křováci“, domorodci z pobřeží Austrálie
(kteří údajně jen stěží mohou být označeni za lidské bytosti), příslušníci žluté rasy, Slované
(přirození otroci Němců) a na samotném vrcholu stojí Germáni. Meiners se obával degenerace
obyvatel Evropy a Ameriky v důsledku rasového míšení. V revoluční Francii šířil Meinersovo
učení Jean-Joseph Virey (1774-1847), který v roce 1799 publikoval v Paříži spis Histoire naturelle
du genre humain. (120)
Linného žák Johann Christian Fabricius (1745-1808) věřil, že černoši, které pokládal za
„animální bytosti“, vznikli křížením bělochů s velkými opicemi. Polygenista John Atkins (1684-
1757) soudil, že běloši a černoši vznikli z různých předků a že příslušníci černé rasy se mohou
mísit s opicemi. (121)
Nejběžnější formou rasismu je rasový stereotyp či předsudek. Tato krajní forma tradiční
xenofobie začala být v průběhu osmnáctého století uchopována (a tím legitimizována)
akademickým diskurzem. David Hume uvedl v pojednání o povaze národů z roku 1742, že černoši
jsou ze své přirozenosti podřadnější bytosti a nejsou schopni složitějších duševních pochodů.
Rasistické názory osmnáctého století převzal Voltaire, jehož snaha za každou cenu
nemytologizovat židovsko-křesťanskou tradici a relativizovat význam institucí jej přivedla
k polygenismu, rasismu a ospravedlňování otroctví. (122)
O „nadřazené rase“, která díky svým mimořádným kvalitám má právo vládnout ostatním
rasám, psal v roce 1809 ve své knize Philosophie zoologique Jean Baptist Lamarck, jenž měl
zřetelně na mysli francouzský národ. Lamarcka ovlivnil Pierre Jean Georges Cabanis (1757-1808),
který ve studii Rapports du physique et dum oral chez l’homme, vydané v letech 1795-1798,
předložil materialistickou teorii lidského myšlení, v níž odvozoval psychické vlastnosti člověka od
jeho fyzických dispozic. (122-123)
Za zakladatele moderní rasové teorie, který byl přesvědčen, že sociální řád musí odrážet
reálnou rasovou nerovnost, byl Victor Courtet de L’Isle (1813-1867). Ve studii La Science
politique fonde sur la science de l’homme, ou Étude des races humaines sous le raport
philosophique et social z roku 1838 Victor Courtet de L’Isle tvrdil, že souboj ras je hybnou silou
dějin a že míšení ras představuje základní proces, který zrodil neblahého „rovnostářského ducha“,
ztělesněného křesťanstvím a francouzskou revolucí. Germány pokládal Victor Courtet za
nadřazenou „plavou“ rasu. (123)
Důležitým ideovým zdrojem moderního rasismu byl nostalgický germanismus, který se
radikalizoval především pod vlivem francouzské revoluce. Pro řadu států raného středověku bylo
charakteristické soužití vládnoucí aristokracie germánského původu a podmaněné galořímské,
keltské, iberské nebo slovanské populace. (123-124)
Nerovnost mezi rasami je podle autora Eseje vrozená a vyplývá z odlišných biologických
dispozic, jež se odrážejí v odlišném psychickém ustrojení a mentálních schopnostech. Lidstvo se
skládá ze tří ras: bílé, černé a žluté. Nejníže stojí černá rasa, která má omezený intelekt a silně
vyvinuté smysly; emocionálně je nestálá, snadno excitovaná, a není proto schopna dosáhnout
mravní dokonalosti; vyniká pouze fyzickou silou; žlutá rasa snadno podléhá apatii, je málo fyzicky
zdatná, vyznačuje se silným vztahem k materiálnímu pohodlí a rozkoši a s přehnanou úctou
respektuje řád; trpí nedostatkem fantazie a schopnosti teoretického uvažování; Arthur de Gobineau
ji obrazně označil za „rasu maloměšťáků“, která snadno vytváří solidní a pevnou sociální strukturu
bez výjimečných civilizačních vzepětí; v hierarchii stojí nejvýše bílá rasa, která vyniká energičností
a inteligencí, je praktická a vytrvalá, fyzicky zdatná, má pozitivní vztah k řádu, který ale nekončí
jako u žluté rasy u statických státních útvarů, ale je vyrovnáván láskou ke svobodě, jež umožňuje
vytvářet dynamické společenské instituce. (125)
Árijci přestávali být v první polovině devatenáctého století pokládáni za rasu biblickou,
vymezenou metodami srovnávací filologie a historickou analýzou, a proměňovali se v rasu
biologickou. Arthur de Gobineau byl prvním autorem, u něhož je tento přechod od jazykovědy
k biologii dovršen a zhodnocen. (127)
Vztah mezi Robertem Knotem a Benjaminem Disraelim připomíná poměr mezi Victorem
Courtetem de L’Isle a Arthurem de Gobineau ve Francii. V obou případech známý literát zhodnotil
předchozí práci vědce. Přímý vliv Knoxe na Disraeliho však není příliš zřejmý; stojí mezi nimi též
jako nepřekročitelná bariéra Knoxův antisemitismus. V řadě románů svého mládí učinil Benjamin
Disraeli z rasy, především však rasy židovské, o jejíž nadřazenosti byl přesvědčen, klíčové
historické a politické téma. (127)
Závěrečným krokem při konstrukci árijské rasy na biologickém základě a jejím definitivním
oddělením od mateřského biblického a filologického kontextu, v němž se původně zrodila, bylo
prosazení kraniologie 3 na úkor jazykovědy jako hlavního nástroje rasové klasifikace. Rozvoj
kraniometrických metod, zejména pak vymezení lebečního indexu, jehož autorem byl Andreas
Adolf Retzius (1796-1860), přesvědčil většinu evropských vědců, že lebeční parametry mají větší
vypovídající hodnotu než jazykověda. (127)
Poslední desetiletí devatenáctého století lze bez větší nadsázky nazvat „věkem Árijců“, kteří
prakticky ovládli západní genealogickou imaginaci. Jean Finot napsal v roce 1904: „V současné
době je z jednoho tisíce vzdělaných Evropanů devět set devadesát devět přesvědčeno o
autentičnosti svého árijského původu… Árijský původ se stal blahodárným zdrojem, z něhož vzešla
vyšší morálka Evropy a ctnosti jejích obyvatel“. (128)
Navzdory běžným předsudkům, podle kterých bylo Německo „zaslíbenou zemí moderního
rasismu“, ve srovnání se situací ve Francii, Velké Británii a ve Spojených státech amerických
německé antropologické myšlení v údobí 1860 až 1890 přijetí rasové teorie poměrně úspěšně
vzdorovalo. K patrnému posunu došlo až v prvním desetiletí dvacátého století, kdy se pod vlivem
nastupujícího sociálního darwinismu přerušil vývoj německé liberální antropologie a rasová
antropologie, a především eugenika (rasová hygiena) představující speciální odvětví aplikované
antropologie se prosadily jako legitimní a obecné uznávané vědecké disciplíny. Německá rasová
ideologie, z jejíhož ducha těžili teoretikové nacismu, vyvrcholila v osobě Wagnerova synovce
Houstona Stewarda Chamberlaina (1855-1927), který se narodil v Anglii, ale později si za
adoptivní vlast zvolil Německo. Ohlas jeho nejúspěšnější knihy Die Grundlagen des neunzehnten
Jahrhunderts (Základy devatenáctého století) z roku 1899 byl nesmírný. Árijská ideologie
překonala v Chamberlainově pojetí temně fatalistické tóny Gobineauova pojetí a nabyla silně
nevitalistického a krajně antisemitského zabarvení. Dospěla na práh své proměny v extremistický
politický program. (129)
3
Kraniologie – antropologická disciplína zabývající se popisem lebky
V posledních dvou desetiletích devatenáctého století došlo v Evropě k patrné změně
intelektuálního a duchovního klimatu, která se mimo jiné projevovala rostoucí úzkostí z degenerace
západní civilizace. (130)
Velký ohlas měla kniha Degenerace z roku 1892, jejíž autor, lékař a sionista Max Nordau
(1849-1923, vlastním jménem Max Simon Südfeld), označil degeneraci za produkt modernismu.
Zdálo se, že je zapotřebí, aby nastoupila radikální terapie, jež by umožnila opětovný civilizační
vzestup a biologicky zdravý vývoj Západu. Tuto úlohu měla sehrát eugenika a rasová hygiena.
(131)
Termín „eugenika“ razil od roku 1883 Darwinův synovec Francis Galton (1822-1911),
jeden z průkopníků moderní statistiky a autor klasické studie o měření inteligence Hereditary
Genius (1869). Francis Galton rozlišoval negativní eugeniku, která měla za cíl potlačit
prostřednictvím účinné sociální kontroly množství nežádoucích dědičných mentálních a tělesných
znaků a patologických fenoménů v populaci, a pozitivní eugeniku, jež naopak směřovala k podpoře
reprodukce a šíření blahodárných duševních a fyzických atributů. První eugenická společnost ve
Velké Británii (Eugenics Education Society) byla založena roku 1907 a v jejím čele stála v letech
1911 až 1928 Darwinův syn Leonard Darwin (1850-1943). Mimořádného ohlasu se eugenika
dočkala ve Spojených státech amerických, kde byla první eugenická společnost zřízena v roce
1910. Stefan Kühl ukázal v knize The Nazi Connection: Eugenics, American Racism and National
Socialism (1994), že srovnatelného rozšíření jako ve Spojených státech amerických dosáhla
eugenika pouze v nacistickém Německu, jehož vůdcové se mnohdy neskrývali obdivem
k severoamerickému příkladu. (131)
V Německu založil v roce 1905 Alfred Ploetz Berlínskou společnost rasové hygieny. Bylo
to v letech, jež následovala po smrti významného odpůrce rasismu Rudolfa Virchowa a která byla
ve znamení příklonu německého akademického společenství k rasové ideologii. V roce 1907
přesídlil Alfred Ploetz do Mnichova, kde vytvořil Mnichovskou společnost rasové hygieny. Alfred
Ploetz založil rovněž Archiv für Rassen – und Gesellschafts--Biologie, ústřední periodikum
rasového myšlení a eugeniky, do něhož přispívali autoři z nejrůznějších oblastí akademického
života. (131)
Ve Francii použil termín „eugenika“ poprvé v roce 1886 Georges Vicher de Lapouge. Tato
kdysi nejlidnatější evropská země čelila jako jeden z prvních západoevropských států již v průběhu
devatenáctého století znatelnému poklesu porodnosti. Výrazem obav z „vylidnění“, které by snížilo
brannou moc Franci, jež neustále toužila po odčinění porážky z Pruskem roku 1870, bylo v roce
1896 zřízeno z podnětu Jacques Bertillona (1851-1919) a Charlese Richeta Národní aliance proti
depopulaci (l’Alliance nationael contre la dépopulation), jejímž členem byl i spisovatel Émile Zola.
Ve stejném roce založil Paul Robin (1837-1912) Ligu pro regeneraci člověka (la Ligue de la
Regénération humaine). Výrazným propagátorem eugeniky ve Francii byl profesor fyziologie na
Pařížské univerzitě a nositel Nobelovy ceny za medicínu z roku 1913 Charles Richet (1850-1935),
autor vlivného eugenického manifestu Selection humaine (1913), ve kterém obhajoval a
doporučoval aplikace eutanazie. Laureát Nobelovy ceny z roku 1912 Alexis Carrel (1873-1944),
jenž působil řadu let ve Spojených státech amerických, kde spolupracoval s Rockefeller Institute
for Medical Research, přispěl do debaty o eugenice populární knihou L’homme, cet inconnu z roku
1935. Alexis Carrel reprezentoval spojovací článek mezi generací eugeniků, malthuziánů a
sociálních darwinistů přelomu devatenáctého a dvacátého století a eugenickým programem
francouzské vlády ve Vichy, v jejíchž službách vedl od roku 1941 Fondation pour l’Étude des
Problémes Humaines. Cílem této instituce bylo celkové biologické a morální „zkvalitnění“
francouzského národa. (131-132)
Klasický evolucionismus v antropologii
Henry James Sumer Maine (1822-1888) je vedle Edwarda Burnetta Tylova a Lewise
Henryho Morgana pokládán za jednoho ze tří otců moderního antropologického myšlení. V knihách
Ancient Law (Starobylé právo, 1861) a Vesnická společenství Východu a Západu (Village
Communities in the East and West, 1871) se zabýval vztahem mezi tradiční a moderní společností a
položil základy srovnávací antropologie práva a politické antropologie. (134)
Henry Maine byl přesvědčen, že… archaický člověk nebyl svobodný, ale – jak předpokládal
již Aristotelés – žil ve stavu patriarchální despocie provázané množstvím patriarchálních a
patrilineárních korporací. Politická organizace primitivní společnosti byla podle Maina založena na
pokrevních a rodových svazcích a veškeré vlastnictví bylo společné. Prostřednictvím evoluční
transformace, již můžeme sledovat například ve starověkém Řecku, se z tohoto základu vytvořila
společnost vybudovaná na principu teritoriality. Archaické společenství, v němž postavení jedince
vycházelo z předem daného statusu, bylo nahrazeno moderní individualistickou společností, která
se udržuje flexibilním a proměnlivým kontraktem mezi jejími členy. (135)
Za hlavního Mainova oponenta byl pokládán skotský právník a badatel John Ferguson
McLennan (1827-1881). (136)
Pro Encyklopaedia Britannica napsal John Ferguson McLennan heslo věnované právu, ve
kterém nastínil evoluční vývoj lidské společnosti od patriarchální rodiny přes kmen ke státu. V roce
1865 vydal McLennan knihu Primitive Marriage: an Inquiry into the Origin of the Form of Capture
in Marriage Ceremonies (Primitivní manželství), v níž obrátil logiku Mainova výkladu: namísto
patriarchální despocie stála podle McLennana na počátku lidských dějin matrilieární společnost.
John Ferguson McLennan se domníval, že primitivní lidská společenství byla nucena se v zájmu
svého přežití uchylovat k infanticidě: usmrcování novorozenců ženského pohlaví, kteří znamenali
pro skupinu větší zátěž než chlapci. Tato praxe způsobovala nedostatek žen, jež musely být
vyhledávány u jiných skupin. John Ferguson McLennan razil pro zmíněnou aktivitu označení
exogamie. Systém exogamie ukládá příslušníku společenské skupiny (rodu, kmene, frátrie)
povinnost uzavírat sňatek pouze se členem jiné skupiny, zatímco pravidlo endogamie nařizuje
uzavírání sňatků výlučně v rámci daného společenství (rodu, kmene, frátrie). Vzhledem ke
skutečnosti, že v archaických dobách byly ženy vzácnou komoditou, exogamie mohla být
prosazována pouze násilnými únosy, přičemž symbolické unášení nevěsty v rámci dnešních
svatebních obřadů představuje vzdálený ohlas této prehistorické činnosti. Přesto prvotní společnost
nadále trpěla chronickým nedostatkem žen, a bylo proto nutné, aby jedna žena sdílela více partnerů.
Tím vznikla „hrubá polyandrie“ (rude polyandry), která neposkytovala vodítko ke stanovení
skutečného otcovství. Nejstarší příbuzenský systém (kinship) byl proto založen na mateřské linii,
matrilinearitě, představující jedinou jistotu pokrevního příbuzenství. Z „hrubé polyandrie“ se podle
McLennana vyvinul „tibetský typ polyandrie“ spočívající ve sdílení jedné ženy pokrevními bratry,
což byl evolučně důležitý krok k určení otcovství. Děti, které vzešly z tohoto svazku, tak
odvozovaly svůj původ od skupiny mužských sourozenců. Polyandrie se postupně transformovala
do systému levirátu a zrodil se koncept otcovské linie: patrilinearita, přičemž klíčovou úlohu zde
sehrál vznik soukromého vlastnictví. (136-137)
Konstrukce matriarchátu jako celistvé vize světa, ideologického pojetí reality, které se
projevovalo ve všech aspektech sociálního a kulturního života, byla rovněž dílem švýcarského
badatele, právníka a „vizionáře“ Johanna Jakoba Bachofena (1815-1887) pocházejícího ze staré
patricijské basilejské rodiny. (137)
Bachofenův hlavní spis Das Mutterrecht (Mateřské právo) vyšel roku 1861. Vliv
Bachofenova učení byl patrný u velmi různorodých autorů, kteří zahrnovali Friedricha Nietzscheho
(1844-1900), Friedricha Engelse (1820-1895), Elisu Reclusovou (1830-1905), Michaila
Alexandroviče Bakunina (1814-1876) nebo Roberta Gravese. Největšího ohlasu se Bachofenovy
teze dočkaly na začátku dvacátého století ve skupině Kosmiker tvořené mnichovskými intelektuály
novoromantického zaměření. Tvůrcem teorie matriarchátu ve Francii byl A. Girard-Teulon, autor
knihy La mére chez certains peuples de l’antiquité z roku 1867. (137-138)
Edward Burnett Tylor (1832-1917) používal jako jeden z prvních britských učenců termín
„antropologie“, který převzal z německého akademického prostředí, především díky inspiraci dílem
Gustava Friedricha Klemma, autora Allgemeine Kultur-Geschichte der Menschheit. (138)
Na rozdíl od většiny svých německých kolegů však Edward Burnett Tylor chápal
antropologii jako disciplínu studující člověka integrálně v jeho biologickém, mentálním, sociálním
a kulturním rozměru. Antropologie na britských ostrovech byla proto občas trochu ironicky
nazývána „vědou pana Tylora". (138)
Při návštěvě Havany v roce 1856 se Edward Burnett Tylor seznámil s Henrym Christiem,
kvakerem, bankéřem a soukromým archeologem-etnologem, s nímž vykonal čtyřměsíční výpravu
do vnitrozemí Mexika. Tylor si během pobytu v Mexiku vedl deník, jenž odrážel jeho vzrůstající
zájem o archeologickou a etnografickou problematiku a později byl publikován jako cestopis
Anahuak neboli Mexiko a Mexičané (1861). Po návratu do Anglie se díky samostudiu stává
předním představitelem britského antropologického myšlení, které společně s darwinisty Johnem
Lubbockem, Alfredem Russellem Wallacem a Thomasem Henrym Huxleyem postavil na nový,
sociálně evolucionistický základ. Tylorova kniha Researches into the Early History of Mankind and
the Development of Civilization z roku 1865 představovala důležitý mezník ve formování
paradigmatu klasického evolucionismu. (138)
Christian Karl Bunsen uvedl mladého Müllera do britských intelektuálních kruhů a umožnil
mu roku 1847 vystoupit na půdě prestižní British Association for the Advancement of Science
v Oxfordu. Friedrich Max Miller zůstal na britských ostrovech až do konce svého života; od roku
1854 zastával místo profesora moderních jazyků na univerzitě v Oxfordu; v roce 1868 se zde stal
řádným profesorem srovnávací jazykovědy; zabýval se především indologií a obecnou teorií
náboženství. V roce 1859 vydal History of Ancient Sanskrit Literature. Friedrich Max Miller
značně přispěl k rozšíření představy o původu moderních Evropanů z prehistorických Árijců, kteří
před několika tisíci lety migrovali z Asie. Sborník Lectures on the science of language z roku 1861
byl dlouho pokládán za základní referenční dílo komparativní filologie. (140-141)
John Lubbock (1834-1913)… byl plodným autorem řady populárních knih pojednávající o
geologii Anglie a Švýcarska a různých ekonomických a politických studií. Kniha Ants, Bees, and
Wasps (Mravenci, včely a vosy, 1882) představovala Lubbockův originální příspěvek do etologie.
John Lubbock zprostředkoval ve Velké Británii nové pojetí archeologie, které se zrodilo ve
Skandinávii, a umístil je od evolucionistického rámce. Dánský archeolog Christian Jürgens
Thomsen (1788-1865), od roku 1849 ředitel muzea v Kodani, roztřídil v roce 1819 sbírky
kodaňského muzea podle typu materiálu používaného při výrobě nástrojů na dobu kamennou,
bronzovou a železnou. Vznikla tak dodnes používaná klasifikace evropského pravěku. Thomsenův
nástupce Jens Jakob Asmussen Worsaae (1821-1885) tento tzv. severský třídobý systém dále
rozpracoval a John Lubbock rozdělil roku 1865 dobu kamennou na starší a mladší údobí: paleolit a
neolit. Nové typologické metody umožňovaly stále detailnější členění prehistorických dob:
výraznou úlohu při tomto úsilí sehrál především švédský badatel Oscar Montelius (1843-1921).
Jiný švédský archeolog, Hermann Hildebrand (1843-1890), rozdělil v roce 1874 na základě
výzkumů rakouského pohřebiště v Hallstattu a švýcarské lokality La Téne dobu železnou na období
halštatské a laténské. John Lubbock ztotožnil klasická studia vývoje subsistence (lovectví,
sběračství, pastevectví a rolnictví), která stanovili skotští osvícenci, a jednotlivými
archeologickými horizonty skandinávské školy. Své pojetí univerzálního evolučního vývoje lidstva
tak založil na progresivním zdokonalování technik odrážející neustálý růst mentálních schopností
člověka a projevující se v odpovídajících institucionálních změnách. V knize Prehistoric Times, as
Illustrated by Ancient Remains and the Manners and Customs of Modern Savages (Prehistorická
doba, jak ji zobrazují prehistorické pozůstatky a zvyky a obyčeje starých divochů, 1865) John
Lubbock těžil z tradice Richardovy etnologie a některé kulturní změny vysvětloval prostřednictvím
rozsáhlých migrací a difuzí. John Lubbock nepokládal Evropany doby bronzové za autochtonní
obyvatelstvo starého kontinentu, ale za příslušníky árijské rasy, kteří přišli z východu. (141-142)
V roce 1865 byl Lewis Henry Morgan zvolen do Americké společnosti pro vědecký pokrok
(American Association for the Advancement of Science). Na výročním zasedání této učené
společnosti vystoupil s přednáškou nazvanou Zákony irokézského příbuzenství (Laws of descent of
the Iroquois), v níž pohovořil o principech exogamie a matrilinearitě u Irokézů a uvedl i skutečnost,
že v irokézské terminologii příbuzenských vztahů oslovoval syn všechny sestry své matky „matko“
a tyto sestry jej zase nazývaly „synem“. Roku 1858 zjistil Lewis Henry Morgan ve státě Michigan,
že struktura i terminologie příbuzenského systému Obživenu, hovořících odlišným jazykem, je
v zásadě shodná s irokézskými poměry. Lewis Henry Morgan byl přesvědčen, že odkryl primární
instituci, která mu umožní provést rozsáhlý komparativní výzkum indiánských populací a vyřešit i
otázku jejich původu. (143-144)
V roce 1856 uveřejnil Samuel Foster Haven (1815-1897) knihu Archeology of the United
States, ve které podpořil názor Alberta Gallatina (1761-1849), že gramatika indiánských jazyků
svědčí o jejich společném původu a následném dlouhém období izolace. Samuel Haven byl
přesvědčen, že indiánské populace přišly do Ameriky z asijského kontinentu. To se shodovalo
s Morganovou intuicí, že nejen Irokézové, ale i další skupiny domorodého obyvatelstva sdílejí
navzdory své lingvistické diferenciaci jednotný příbuzenský systém (kinship), který je archaickým
dokladem jejich společného, pravděpodobně asijského původu. (144)
Lewis Henry Morgan rozlišil dva základní systémy příbuzenství: přímé pokrevní
příbuzenství, tzv. klasifikační soustavu příbuzenství, vyskytující se v tropickém pásmu jazyků,
které Christian Bunsen a Max Miller označovali jako „turánské“, a tzv. popisnou (deskriptivní)
soustavu příbuzenství vznikající „sešvagřením“, jež je charakteristická pro populace hovořící
indoevropskými a semitskými jazyky. (144)
V roce 1876 nicméně John Ferguson McLennan uveřejnil pod názvem The classificatory
system of relationship sžíravý útok na Morganovu teorii, že primitivní člověk si nebyl jist, kdo je
jeho pravou matkou (a proto tímto názvem označoval i své tety). John Ferguson McLennan
namítal, že vazba na matku představuje nesmírně archaické emocionální pouto, které poskytlo
institucionální základ matriarchátu. McLennan navíc zpochybnil i samotnou konstrukci klasifikační
soustavy příbuzenství, jež mají zdůraznit solidaritu zúčastněných (příslušníci náboženských řádů se
běžně označují „bratře“ a „sestro“). (146)
Morganova kniha Ancient Society; or Researches in the Lines of Human Progress, from
Savagery through Barbarism into Civilization (Pravěká společnost neboli Výzkumy o průběhu
lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilizaci, 1877) představovala jeho vrcholný vklad
do rozvoje klasického evolucionistického paradigmatu. Lewis Henry Morgan v této syntéze vyložil
historii jako univerzální vzestupný evoluční proces podmíněný psychickou jednotou lidstva, který
směřuje k vyšší míře sociální komplexnosti, technologické vyspělosti a obecné humanity. Lewis
Henry Morgan podrobně propracoval tři základní evoluční stadia vývoje lidstva: divošství
(savagery), barbarství (barbarism) a civilizaci (civilization), jež lze dále členit na sedm dílčích
stupňů:
I. Nejnižší stupeň divošství, „dětství lidstva“, kdy hlavní obživou lidstva byly plody
a ořechy a vzniká artikulovaná řeč. Toto údobí skončilo s osvojením ohně a
počátky rybaření. Do současné doby se nezachoval žádný kmen na tomto
vývojovém stupni.
III. Nejvyšší stupeň divošství byl ukončen vynálezem hrnčířství. Zahrnuje dnešní
indiánské kmeny Jižní Ameriky.
VI. Nejvyšší stupněm barbarství dokumentuje stav řeckých kmenů za Homéra, italské
kmeny před založením Říma a germánské kmeny římské doby.
VII. Stupně civilizace bylo podle Morgana dosaženo, jakmile se rozšířilo užívání
písma. (146-147)
Morganovou poslední větší prací byla kniha z roku 1881 nazvaná Domy a domácí život
amerických domorodců (Houses and House-Life of the American Aborigines), která představovala
důkladné shrnutí etnografických, archeologických a architektonických dat indiánských populací od
Labradoru po Nové Mexiko. (147)
Andrew Lang bylo zpočátku stoupencem Edwarda Burnetta Tylova a kritizoval dílo jeho
oponenta Friedricha Maxe Müllera ve studii Mytologie a pohádky (1873, Mythology and Fairy
Tales). Později ale svůj postoj revidoval. Přibližně od osmdesátých let devatenáctého století se
Andrew Lang snažil učinit z parapsychologických fenoménů, jež lze podle něj prokázat jak u
přírodních, tak u civilizovaných národů, legitimní součást antropologického bádání, a propagoval
teorii pramonoteismu. (148-149)
Již ve třiadvaceti letech se stal profesorem hebrejštiny a Starého zákona na Free Church
College v Aberdeenu a přes své mládí působil jako editor devátého vydání Britské encyklopedie.
William Robertson Smith aplikoval jako první britský badatel komparativně evolucionistický
přístup na studium starého semitského náboženství. Literárně kritický výklad, který William
Robertson Smith v roce 1876 uplatnil při zpracování religiózně citlivých hesel „anděl“ a „bible“, a
jeho tvrzení vycházející především z učení německého kritického a liberálního teologa Julia
Wellhausena (1844-1918), že Starý zákon představuje různorodý soubor mytologických a
historických textů odlišného stáří, vyvolaly skandál a vyústily v obvinění z hereze ze strany
představitelů Free Church of Scotland a následného suspendování. (149)
Do roku 1911 James George Frazer vydal celkem dvanáct svazků Zlaté ratolesti, v nichž
shromáždil ohromné množství dat o rituálech, mýtech a magických úkonech kultur všech
kontinentů. Tato ohromující syntéza byla ovšem zarámována do velmi tradičního tylorovského
intelektualistického a animistického pojetí archaické religiozity. (151)
Klíčovou úlohu při vzniku sociálních institucí sehrály podle Westermarcka instinkty.
Chování „primitivního“ člověka nelze vyložit na základě „pomýleného“ rozumu, který se snažil
neúspěšně prostřednictvím magie ovládnout přírodu, ale na bázi instinktů, jež se vyvinuly
prostřednictvím přírodního výběru. (153)
Po odchodu Edwarda Burnetta Tylova to byl právě Robert Ranulph Marett, kdo zaujal na
Oxfordské univerzitě postavení vůdčího antropologa a kdo prosadil tento obor jako řádnou
disciplínu akademického studia. V roce 1908 získal Robert Ranulph Marett oficiální pověření
přednášet „sociální antropologii“ (Reader in Social Anthropology). (154)
Vznik a rozmach difuzionistických škol v Německu a Velké Británii
Německá difuzionistická škola, zejména dílo Friedricha Ratzela, který zdůrazňoval „boj
organismu o životní prostor“ (Kampf um Raum), výrazně přispěla k formování teorie „životního
prostoru“ (Lebensraum) a teorie geopolitiky Karla Haushofera (1869-1946) a Johanna Rudolfa
Kjelléna (1864-1922). (159)
Difuzionismus se jako svébytný směr antropologického myšlení prosadil i ve Velké Británii,
kde se k němu na počátku dvacátého století přihlásil William Halse Robert Rivers (1864-1922).
(159)
William Revers se věnoval studiu příbuzenských vztahů. Během pěti měsíců v zimě
1901/1902 prováděl terénní výzkum mezi Tody v jižní Indii. Sedmisetstránková studie Todové
(The Todas) získala Williamu Riversovi věhlas průkopníka „nové antropologie“ a zároveň poprvé
naznačila bezděčný metodologický odklon jejího autora od zásad klasického evolucionismu. (160)
William Revers, který vycházel z britské koloniální zkušenosti, sestavil hierarchické pořadí
základních konstitutivních elementů každé kultury na základě jejich výpovědní hodnoty pro
rekonstrukci historických styků. Materiální objekty, náboženské a magické představy a jazykové
složky, na něž předchozí difuzionistická školy kladly značnou váhu, nejsou ve skutečnosti podle
Riverse pro etnologickou analýzu směrodatné. To, co v každé kultuře přetrvává a vzdoruje
konjunkturálním změnám, je sociální struktura představující nejspolehlivější kritérium rozlišení
raných a pozdních součástí dané kultury. (160-161)
Svou „konverzi“ k difuzionismu William Revers oznámil veřejně v září 1911 na zasedání
British Association for the Advancement of Science v Portsmouthu. Toto prohlášení vzbudilo
značný ohlas a je pokládáno za jeden z rozhodujících mezníků ve vývoji moderní britské sociální
antropologie. (161)
William Rivers jako psychoterapeut se přiklonil k Freudovu učení a po určitou dobu byl
pokládán za nejznámějšího advokáta psychoanalýzy ve Velké Británii. William Rivers prošel
komplikovaným vývojem od klasického evolucionismu po difuzionismus; koncem svého života se
sblížil se zástupci heliolitické školy, Graftonem Elliotem Smithem a jeho studentem Williamem
Jamesem Perrym. (161)
V letech 1931 až 1934 Arthur Maurice Hocart přednášel etnologii na University College a
poté až do své smrti v předvečer druhé světové války působil jako profesor sociologie na univerzitě
v Káhiře. (162)
Druhým významným představitelem britské heliolitické školy byl William James Perry
(1879-1953)… Perryho kniha Children of the Sun (Děti slunce, 1926) přiblížila teze heliolitické
školy široké veřejnosti. (163)
Francouzská sociální antropologie
Auguste Comte zdůrazňoval, že každé vědecky věrohodné poznání musí vycházet z faktů,
které lze verifikovat; kritériem pravdivosti je shoda poznání s fakty. Empirické pozorování mělo
podle Comta vědeckou hodnotu pouze tehdy, pokud bylo prostřednictvím zákonů zasazeno do
souvislostí vědeckého obrazu světa. (165)
Na základě stadiální teorie vybudoval Auguste Comte klasifikaci věd: nauka, která vykládá
určitý aspekt reality, se stává skutečnou vědou tehdy, když dosáhne pozitivního stadia, což je
podmíněno její mírou obecnosti. Jako první se ve středověku vytvořila matematika, jež je ze všech
věd nejobecnější; každá z následujících disciplín, které se emancipovaly z hierarchické
posloupnosti, používala metodologii nauk, které se ustavily již před ní, a doplnila ji o svou vlastní,
specifickou metodiku. Sociologie se osamostatnila jako poslední, protože je ze všech oborů
nejspecializovanější a užívá nejsložitější metodologii. Sociologii členil Auguste Comte na dva
podobory: sociální statiku a sociální dynamiku, jejichž souhra sjednocuje synchronní řád a
diachronní vývoj. Sociální statika studuje společenský „pořádek“ (ordre), zahrnující „podmínky,
které určují charakter sociální existence“; sociální dynamika se zaměřuje na obecné zákony
společenského vývoje – „pokroku“ (progrés). (166)
Žákem Fustela de Coulanges byl Émile Durkheima (1858-1917), o kterém Edward Evans-
Pritchard napsal, že představoval „největší postavu v dějinách moderní sociologie, která zásadním
způsobem ovlivnila antropologické myšlení“. Dílo Émila Durkheima mělo rozhodující podíl na
formování antropologické teorie dvacátého století ve Francii, Velké Británii a ve Spojených státech
amerických. (166)
…po většinu svého života byl ateistou a toto protináboženské zaměření se výrazně odrazilo
i v povaze jeho „sociologické metafyziky“. (166-167)
V Bordeaux Émile Durkheim založil roku 1898 časopis Année sociologique, který se stal
důležitou základnou jeho sociologické školy a na jehož stranách publikovala řada výrazných
osobností francouzského myšlení. Od roku 1902 Émile Durkheim působil na Pařížské univerzitě,
na níž po roce 1906 vedl katedru pedagogiky. (167)
Émile Durkheim se snažil založit sociologii jako institucionálně a obsahově nezávislou vědu
postavenou na empirických metodách, které by měly být analogické přírodovědným metodám.
(167)
Po první světové válce (během níž byl vyznamenán za statečnost v poli) se postavil do čela
francouzské sociologické školy, která dále rozvíjela Durkheimův odkaz. V roce 1925 založili
Marcel Mauss, Paul Rivet (1876-1958) a Lucien Lévy-Bruhl na pařížské univerzitě Institut
d’Ethnologie, který se stal střediskem přípravy mnoha generací francouzských etnologů a
antropologů. (171)
Sociální i ekonomickou sféru společenského života považoval Marcel Mauss stejně jako
Émile Durkheim za základní rovinu výkladu kulturních jevů. V návaznosti na Émile Durkheima
Marcel Mauss zkoumal elementární formy a skryté hlubší struktury sociálního života. Mauss byl
rovněž obdobně jako Durkheim přesvědčen, že „primitivní společnosti“ zachovávají „elementární“
instituce a zvyky, které již v rozvinuté moderní společnosti zanikly. (172)
Marcel Mauss spojil ve svém celoživotním díle sociologii s etnologií, přičemž první
disciplína zkoumá v jeho pojetí obecné, zatímco druhá zvláštní. Oba obory jsou pak sjednoceny
v rámci antropologie, kterou Marcel Mauss pokládal za nejobecnější vědu o člověku. (173)
Franz Boas – zakladatel americké kulturní antropologie
Franz Boas byl silně ovlivněn novokantovskou školou; volný čas během výzkumů
v Baffinově zemi věnoval především četbě děl Immanuela Kanta. Skrytá rehabilitace a obnova
Kantovy filosofie měla pro moderní antropologické myšlení značný význam, protože v samotném
závěru devatenáctého století poskytla impulz novému proudu sociální a historické teorie, která
zpochybnila etnocentrická generalizující schémata klasických evolucionistů a pokusila se narušit
„nesvatou“ a rozporuplnou alianci mezi darwinistickými přírodními a společenskými vědami. (175)
V roce 1855 biolog Hermann von Helmholz (1821-1894) prohlásil, že moderní fyziologie
prokázala, že naše představy vnějšího světa jsou organizovány vrozenými zákony lidského rozumu
a že apriorní formy jsou podmíněny psychofyzickými dispozicemi lidského druhu. (175)
Učením novokantovství byli silně inspirováni například Max Weber, Pitirim A. Sorokin
(1889-1968) a Robert Redfield. Wilhelm Windelband rozlišil roku 1884 v pojednání Präludien dvě
vědecké metody: nomotetickou (nomos – zákon, thetos – ustanovený) a idiografickou (idios –
vlastní, grafé – zaznamenávám). Tento dualismus vycházel z tradičního německého členění věd na
Naturwissenschaften a Geisteswissenschaften. Filosof Wilhelm Dilthey zdůraznil ve studii
Einleitung in die Geisteswissenschaften (1883), že jde o dva rozdílné způsoby konceptualizace:
zatímco humanitní vědy se zabývají prožívanou zkušeností, která v lidské mysli vytváří koherentní
soubor vztahů a významů, vědění přírodních věd vzniká konverzí smyslové zkušenosti od
abstraktních zákonů. Podle bádenské školy vědy o zákonech (Gesetzwissenschaften), založené na
nomotetické metodě, která zahrnují přírodní vědy, matematiku, logiku, fyziku a jazykovědu, se
vyznačují hledáním obecných zákonitostí a vztahů; vědy o událostech (Ereigniswissenschfaten), jež
užívají idiografické metody, jsou společenské disciplíny, které studují zvláštní a jedinečné události.
Zástupci bádenské školy chápali dějiny jako sled jedinečných událostí, které směřují od toho, co
„jest“, k tomu, co „má být“. Tato účelová orientace poskytuje kultuře a její historii jednotící
princip, jenž ji odlišuje od neúčelné přírody. To, co „má být“, je dáno transcendentálními,
nadčasovými hodnotami (Wert), které se ve světě projevují zprostředkovaně jako normy. (175-176)
Franz Boas uveřejnil na jaře 1887 v časopise Science dopis, ve kterém napadl uspořádání
etnografických sbírek v Americkém národním muzeu. Franz Boas se odvolal na Königliches
Museum für Völkerkunde, kde Adolf Bastion seřadil exponáty z různých kultur podle
geografických oblastí. Franz Boas zdůraznil, že přenášení biologických kategorií druhů, rodů a
čeledí z živočišné říše na rozmanitost lidských kultur zabraňuje v pochopení jejich konkrétní
historie a původu; význam etnografického artefaktu může být podle jeho názoru vyložen pouze
v řádném geografickém a historickém kontextu. Franz Boas se distancoval od evolucionistické
klasifikace, která hodnotí zkoumaný předmět podle typologických kritérií založených na
hypotetické vývojové kauzalitě, hájil romantickou a protiosvícenskou tezi o nadřazenosti
jedinečnosti a spontánnosti vůči abstraktním generalizacím a uniformnímu univerzalizmu a podtrhl,
že klasifikace není vysvětlením: Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se však Franzi
Boasovi nepodařilo proti vládnoucímu evolucionistickému paradigmatu prosadit. (177)
Roku 1897 Franz Boas a Frederic Ward Putman (1839-1915) přesvědčil Morrise Ketchuma
Jesupa (1830-1908), prezidenta správní rady American Museum of Natural History, aby umožnil
financování velké expedice na pacifické pobřeží, která by ve spolupráci s ruskými vědci prokázala,
že Nový svět byl osídlen kmeny přicházejícími přes Beringovu úžinu ze Sibiře. Výzkum, jenž vedl
Franz Boas, trval celkem pět let. Franz Boas však tuto oblast navštěvoval i po první světové válce a
jeho kompletní etnografická dokumentace místního kmene Kwakiutlů dosáhla pěti tisíc stran.
V letech 1891 až 1896 se Franz Boas věnoval na Severozápadě intenzivnímu studiu indiánských
mýtů a folkloru. Rozbor této látky jej ještě více intelektuálně vzdálil od evolucionistického
paradigmatu. Výsledkem byla práce The Growth of Indian Mythologie z roku 1896, svým pojetím
připomínající geografický determinismus a difuzionismus Friedricha Ratzela. Roku 1896 Franz
Boas přednesl na zasedání American Association for the Advancement of Science referát nazvaný
The Limitations of The Comparative Method of Anthropology (Meze srovnávací metody
v antropologii), v níž zpochybnil snahu odvodit na základě osvícenské teze o univerzální povaze
lidského rozumu obecné zákonitosti sociálního a kulturního vývoje lidstva. (178)
Výrazný byl rovněž Boasův příspěvek v oblasti lingvistické antropologie. Franz Boas, který
intelektuálně navázal na tradici humboldtovské jazykovědy, jejíž principy přenesl do amerického
akademického světa, požadoval, aby se indiánské jazyky studovaly z hlediska jejich vnitřního
systematického uspořádání, a nikoliv na základě vnějších kritérií převzatých z charakteru
evropských jazyků. V roce 1894 Franz Boas uveřejnil studii, v níž shrnul výsledky svého
komparativního výzkumu sedmi nativních jazyků severozápadního tichomořského pobřeží
(Classification of the Languages of the North Pacifik Coast). Vrcholnou studií Boasova
lingvistického zájmu byl The Handbook of American Indian Languages (Slovník jazyků
amerických indiánů), který vycházel od roku 1911. (178)
Franz Boas se kvalifikovaně věnoval také fyzické antropologii. Jeho práce Changes in
bodily form of descendants of immigrants z roku 1912 byla zamýšlena jako kritika rasových teorií
o neměnnosti biologických rasových dispozic. Franz Boas zkoumal rozměry a tvary lebek 17 821
imigrantů pocházejících především z jižní Itálie a Haliče. Podobně jako Rudolf Virchow a
lamarckisté věřil, že lidský organismus včetně mentálních schopností se bezprostředně a pružně
přizpůsobuje změnám přírodního a sociální prostředí. Podle Franze Boase se lebeční parametry
měnily již u dětí přistěhovalců, které se narodily „bezprostředně po příchodu rodičů do Ameriky“.
Souběžně s těmito somatickými změnami docházelo údajně rovněž k posunům v mentální
konstituci dětí směrem k „průměru bílých Američanů“. (178-179)
Byla to především šíře jeho zájmů, která způsobila, že se ve Spojených státech amerických
etnologie a kulturní antropologie sblížily s fyzickou antropologií, lingvistikou a archeologií v míře,
která nemá na evropském kontinentě obdoby. Franz Boas přivedl antropologické myšlení do nové
éry, která se dnes označuje jako klasická; antropologie se jeho zásluhou stala respektovanou
institucionálně zajištěnou vědou s promyšlenou metodologií a epistemologií, s nezávislým
programem a s vymezeným předmětem bádání. Boasovi žáci, k nimž náležely osobnosti jako
Alfred Louis Kroeber, Margaret Medová, Ruth Benedictová, Edward Sapir, Melville Herskovits,
Robert H. Lowie, Alfred Krviny Hallowell (1892-1974), Ruth Leah Bunzelová (1898-1990), Paul
Radin (1883-1959), Leslie Spier (1893-1961), Ashley Montagu (1905), Alexander Lesser (1902-
1985), Alexander Goldenweiser (1880-1940), Gene Weltfishová (1902), Esther Schiff
Goldfranková (1896-1997) a Ruth Landesová (1908-1991) a mnozí další, zaujímali v americké
antropologii dominantní postavení více než polovinu století. (179)
Konfiguracionismus a americká kulturní antropologie
Kultura dosahuje podle Kroebera vnitřní integrace, která je pozvedává nad pouhou
chaotickou akumulaci kulturních prvků, díky kulturním vzorcům (cultural pattern) nebo
konfiguracím (configurations) představujícím její organizační princip. Kulturní vzor podmiňuje
charakter institucí, náboženství a umění dané společnosti. Kroeber rozlišil primární a sekundární
kulturní prvky, zahrnující praktické, ekonomické aktivity společnosti, vytvářejí oblast kulturní
reality (reality culture), jež je výrazem úsilí o optimální adaptaci na přírodní prostředí. Neutilitární
sekundární kulturní prvky reprezentují oblast kulturních hodnot (value culture), která se ztělesňuje
především v umělecké a estetické tvořivosti společenství. (183)
Kroeber striktně odlišil kulturu od společnosti; zatímco společnost se vyskytuje všude tam,
kde existuje skupinový život (například u včel, mravenců nebo vyšších primátů), kultura se skládá
z osvojitelných a sdílených hodnot, norem a zvyků. Kultura představuje podle Kroebera
nadindividuální entitu, která působí na jedince zvnějšku obrovskou silou. Alfred Louis Kroeber
převzal od Herberta Spencera pojem superorganický, který použil pro vymezení kultury jako
nadindividuální, autonomní a specifické lidské entity, stojící nejvýše v hierarchii jsoucna, jejíž
organizační princip a zákonitosti se vymykají anorganickým a organickým faktorům. Kultura sice
vzniká jako prostředek adaptace lidí na přírodní prostředí, ale hned poté nabývá nadindividuální,
autonomní a nebiologické kvality. Civilizace jako takové začínají tam, kde končí individuální.
Synchronicita velkých objevů a vynálezů je dokladem, že ve hře je něco silnějšího, než představuje
individuální génius: nadindividuální kultura, kterou výjimeční a kreativní jedinci nevytvářejí, ale
reprezentují. (183)
Podle Kroebera existuje ideální nevědomý vzor ženských šatů; pokud se móda příliš odchýlí
od tohoto ideálního vzoru, narůstá stres a dezorientace, které pomíjejí po opětovném přiblížení
základnímu kulturnímu vzorci. (185)
…v krátké studii Psychological Types in the Culture of the Southwest (Psychologické typy
v kulturách jihozápadu, 1928) Ruth Benedictová uvedla, že hlavním kritériem lidské odlišnosti není
jazyk, politický nebo sociální systém, adaptace na přírodní prostředí nebo genotyp či genotyp, ale
kultura generující svébytné psychologické typy, jejichž identifikace je hlavním smyslem
antropologického výzkumu. Kultury jsou svou povahou analogické lidským osobnostem, to
znamená, že každá kultura je koherentní, komplexní a jedinečná entita, jejíž vysoce strukturované
vnitřní vztahy vytvářejí množství významových rovin. Právě tyto úrovně signifikace jsou
předmětem antropologické interpretace, která může na jejich základě vytvořit přesvědčivý a
konzistentní portrét zkoumané kultury. Ruth Benedictová zdůraznila, že kultura je nadána
selektivní tendencí k integraci historicky a geograficky různorodých prvků. Kultura nicméně není
pouhým souhrnem dílčích částí. Jednotlivé kulturní rysy a činnosti jsou začleněny do
charakteristických konfigurací, které zmíněným aktivitám a atributům dávají formu a význam.
Výklad kulturních procesů lze podle Benedictové uskutečnit výlučně prostřednictvím jejich
zasazení do kontextu motivů, emocí a hodnot, jež jsou v dané kultuře institucionalizovány. Smysl
kulturních prvků a vzorů, soustředěných kolem dominantní konfigurace, lze podle Benedictové
odvodit pouze z jejich vzájemných vztahů. V pojetí konfigurace je obsažena idea intence, cíle,
k němuž kultura směřuje, v jehož duchu jsou přijímané elementy pořádány a který implicitně
dodává zmíněné koncepci kultury téměř teleologické zabarvení. (187-188)
Během druhé světové války působila Ruth Benedictová obdobně jako řada dalších
antropologů v Office of War Information ve Washingtonu, kde se jako vedoucí analytické sekce
věnovala v zájmu amerického válečného úsilí studiu kultur „na dálku“ (studying culture at a
distance). Výzkum zahrnoval nepřátelské národy a okupovaná teritoria a byl založen na analýze
výpovědí přistěhovalců a literárních děl a dalších kulturních artefaktů. Ruth Benedictová se
zabývala postupně Rumunskem, Holandskem, Německem a Thajskem. Největší proslulost nicméně
dosáhl její rozbor japonské civilizace shrnutý v knize The chrysanthemum and the sword: patterns
of Japanese culture (Chryzantémy a meč: vzorce japonské kultury, 1946). Ruth Benedictová nikdy
do té doby Japonsko nenavštívila a její jediná přímá zkušenost vycházela z rozhovorů s příslušníky
japonské menšiny (issei), kteří byli po útoku na Pearl Harbor soustředěni v internačních táborech.
Chryzantémy a meč představovala originální pokus uplatnit konfiguracionistický model při výkladu
povahy moderního národa. Japonský národní charakter, jak jej zachytila Ruth Benedictová,
vycházel z tradic feudálního systému Tokugawa, které byly jen částečně odstraněny modernizací
země. Vyznačovaly se principem hierarchie, smyslem pro povinnost a kázeň a loajalitu. Tento
ambiciózní pokus, při kterém se Ruth Benedictová vlastně vrátila k původnímu Spenglerovu
záměru charakterizovat soudobý typ civilizace pomocí jediné literární metafory, byl v Japonsku
(kde byla kniha přeložena v roce 1948) přijat převážně kladně. Kritici Ruth Benedictové vytýkali,
že nevědomky podlehla imperiální propagandě císařského Japonska, kterou jí tlumočili respondenti
a jejíž rétoriku generalizovala jako ústřední konfiguraci japonské společnosti. (191-192)
Přední osobností svébytné verze amerického difuzionismu byl Clark David Wissler (1870-
1947). (193)
Podle Wisslera lze kulturní oblast vymezit na základě distribuce typických kulturních prvků
v určitém geografickém prostředí, které však kulturu nevytváří, ale spíše stabilizuje a vymezuje její
existenční rámec. Každá kulturní oblast je tvořena kulturním centrem, ve kterém probíhá sociální
evoluce a z něhož se šíří inovace na kulturní periferii. Wissler rozlišil celkem patnáct hlavních
kulturních oblastí domorodých populací Severní a Jižní Ameriky. (193)
Od roku 1906 se Robert Lowie věnoval intenzivnímu studiu indiánských kmenů amerického
Středozápadu a Jihozápadu, především Vraním indiánům, za jejichž nejvýznamnějšího znalce byl
pokládán. Jeho vrcholná monografie The Crow Indian (Vraní indián, 1935) představovala detailní
přehled sociální a politické organizace, příbuzenského systému, náboženství, mytologie, obřadů a
historie tohoto domorodého lidu. Robert Lowie znal podobně jako další Boasovi žáci práce
novokantovských filosofů Diltheyho, Windelbanda a Rickerta, avšak zásadní vliv měl na něho
filosof a fyzik Ernst Mach (1838-1916), s nímž se osobně znal a se kterým vedl obsáhlou
korespondenci. Lowieho zájem o vytvoření skutečně přísné filosofie vědy založené na Machově
pozivitistickém a protimetafyzickém empirismu byl patrný při filosofických debatách na půdě
Pearson Circle na Kolumbijské univerzitě. Robert Lowie se rovněž zasazoval o zvolení Ernsta
Macha, kterého označoval za zakladatele „skutečného vědeckého liberalismu“, za čestného člena
New York Academy of Science. Robert Lowie pokládal za hlavní poslání Boasovy školy zavedení
Machovy filosofie do antropologických věd. (194)
Podle Marvina Harrise byl kolaps tradice historického partikularismu v americké kulturní
antropologii, k němuž došlo v druhé polovině dvacátého století, spojen na jedné straně se
vzestupem neoevolucionistické školy a na straně druhé s velkorysým komparativním úsilím George
Petera Murdocka (1897-1985). (195)
Na Yaleově univerzitě jej výrazně ovlivnili Albert Galloway Keller (1874-1956) a Wiliam
Graham Sumner, kteří přes nepřízeň doby nadále rozvíjeli Spencerovu ideu sociálního
evolucionismu. Keller a Sumner náleželi k posledním vzdělancům v západním světě, kteří stále
spojovali ve Spencerově duchu materialismus a ekonomický determinismus s individualismem a
hospodářským liberalismem, a nikoliv jako Marxovi stoupenci s levicovým a kolektivistickým
socialismem. Ve svém monumentálním čtyřsvazkovém díle The Science of Society (Věda o
společnosti, 1927) se Albert Keller pokusil završit Spencerův záměr uchopit celkový obraz sociální
evoluce lidstva. (195)
Zájem o geografii a srovnávací etnografii spojený s Kellerovým vlivem inspiroval
Murdockovo celoživotní dílo, jímž byl projekt Human Relations Area Files (HRAF, do roku 1949
označovaný jako Cross-Cultural Survey), katalog kulturních a sociálních prvků ze společností
celého světa, který by umožnil plnohodnotnou interkulturní komparaci a korelaci. Program byl
zahájen v roce 1937 a již roku 1967 soubor obsahoval na 450 tisíci stranách data z více než 240
kultur. Projekt měl interdisciplinární povahu a s Murdockem spolupracovali v rámci Institute of
Human Relations Yaleovy univerzity především psychoanalytik John Dollard (1900) a
psychologové Clark Leonard Hull a Neal Elgar Miller (1909), později zejména Melvin Ember a
Carol Emberová. Na univerzitě v Pittsburghu byl zřízen Cross-Cultural Cumulative Coding Center,
jehož byl Murdock ředitelem v letech 1968 až 1973. (196)
Funkcionalismus a modernita v antropologii
Pro funkcionalismus byla charakteristická analogie, již jeho stoupenci nacházeli mezi
organismem a společností a kterou razil již v polovině devatenáctého století Herbert Spencer. Podle
Radcliffe-Browna odpovídají reprodukčnímu, trávicímu, oběhovému a nervovému systému ve
společnosti systém příbuzenský, ekonomický, náboženský a politický. V souvislosti s dominancí
funkcionalismu postupně vystoupila do popředí dichotomie diachronní a synchronní metodologie a
stala se hlavním rozlišovacím znakem antropologických škol. Alfred Reginald Radcliffe-Brown
uvedl v roce 1929, že nejdůležitější konflikt v antropologii se neodehrává mezi difuzionismem a
evolucionismem, ale mezi historickým a funkcionalistickým přístupem. (198)
Funkcionalismus vznikl v době, kdy se britští antropologové obdobně jako jejich američtí
kolegové snažili v obavě z brzkého zániku méně komplexních společností shromáždit velké
množství etnografických dat. William Rivers napsal v roce 1913, že „smrt každého starého muže
znamená ztrátu znalostí, jež nebude nikdy nahrazena“. Toto úsilí bylo patrné v pozadí expedice do
Torresovy úžiny v letech 1898 až 1899, Riversových výzkumů v jižní Indii v letech 1901 až 1902 a
do Melanésie v roce 1907, Seligmanovým pobytem v Melanésii v roce 1904, Indii v letech 1907 až
1908 a Súdán, a konečně z Radcliffe-Brownovy výpravy na Andamanské ostrovy v letech 1906 až
1908. (199)
Bronislaw Kaspar Malinowski: kulturní hrdina britské antropologie
V roce 1908 získal po vynikajících studijních výsledcích (Sub auspicii Imperatoris) doktorát
z fyziky a matematiky, jeho disertační práce O principu ekonomie myšlení byla ovlivněna
pozitivismem Richarda Avenaria (1843-1896) a Ernsta Macha. (200)
Poté odešel do Lipska, kde na místní univerzitě studoval psychologii u Wilhelma Wundta a
hospodářské dějiny u Karla Büchera (1847-1930). Wilhelm Wundt, který vyšel z tradice německé
Völkerpsychologie, ovlivnil kromě Malinowského rovněž Émila Durkheima a Franze Boase a jeho
teze o kolektivní „lidové psychologii“ a provázanosti různých aspektů kultury výrazně
předznamenaly (a v jistém smyslu konstituovaly) funkcionalismus. (200)
Těsně před začátkem první světové války odcestoval Bronislaw Malinowski jako Marettův
sekretář do Austrálie, kde se konalo setkání antropologů Britského impéria. Propuknutí válečného
konfliktu zastihlo Malinowského – rakouského občana – na nepřátelském území. (201)
Mezi zářím 1914 až březnem 1915 pobýval na ostrově Mailu a od června 1915 do května
1916 a znovu od října 1917 do října 1918 působil mezi domorodci na Trobrianských ostrovech.
(201)
Fortunova monografie Sorcerers of Dobu (1932), Firthova studie We the Tikopia (1936),
Land, Labour and Diet in Northern Rhodesia (1939) od Andrey Richardsové a Schaperova kniha
Married Life in an African Tribe náležely k hlavním dílům Malinowského funkcionalistické školy.
Malinowského studenti relativně opomíjeli příbuzenské systémy, politiku a náboženství, což byla
témata, jimiž se intenzivně zabývala následující generace. Nadvláda školy Bronislawa
Malinowského trvala přibližně mezi lety 1924 až 1938. Byla vystřídána především nástupem
strukturálního funkcionalismu. Pozornost antropologů se ve třicátých letech dvacátého století
přesunula z oblasti Tichomoří na africký kontinent. Malinowského metoda zúčastněného
pozorování však i nadále zůstala součástí antropologického výzkumu. (204)
Bronislaw Malinowski založil svůj funkcionalistický přístup na teorii potřeb, podle které je
základním účelem kultury uspokojování základní potřeb jednotlivce, jež Malinowski rozlišil na
biologické, instrumentální a symbolické. Ačkoli biologické potřeby jsou primární, neznamená to,
že by kultura byla v duchu striktního biologického determinismu pouhou sociální transformací
fyziologie člověka. Kulturní reakce na základní potřeby, které jsou spojeny s metabolismem,
reprodukcí, tělesným pohodlím, bezpečím, pohybem, růstem a zdravím, ustavují nové situace a
prostředí, na něž je společnost nucena reagovat. Kultura se stává v Malinowského pojetí nesmírně
složitým behaviorálním systémem reakcí na komplexní potřeby, jež by však měly být vysledovány
k jedinci jako konečné instanci. Základy teorie potřeb lze tak shrnout do dvou axiomů: každá
kultura musí uspokojovat biologické potřeby a každá kulturní invence a prvek, které předpokládají
využití hmotných artefaktů a symbolismu, představují instrumentální posílení lidské anatomie a
vztahují se přímo či nepřímo k uspokojení tělesných potřeb. Lze tedy shrnout, že kultura je podle
Malinowského praktickým, adaptivním, seberegulujícím a funkčně integrovaným systémem
uspokojujícím různé typy biologických, psychologických a materiálních potřeb jedince. (204)
V roce 1938 Bronislaw Malinowski odešel do Spojených států amerických, kde jej zastihl
počátek druhé světové války. Přednášel na University of Yale a spolupracoval s Juliem de la
Fuentem při terénním výzkumu v Mexiku. Zemřel ve věku osmapadesáti let v New Havenu, kde
dodnes slouží jeho hrob jako poutní místo příslušníků antropologické komunity. (205)
„Antifunkcionalista a durkheimovský anarchista“ Alfred Reginald Radcliffe
Brown
Radcliffe-Brown se hlásil ke krajní levici; pro své anarchistické názory – obdivoval Pjotra
Kropotkina (1842-1921) – byl znám jako „anarchista Brown“. V prvním desetiletí dvacátého století
se na britských ostrovech šířila Durkheimova sociologie stejně rychle a úspěšně jako v šedesátých
letech Lévi-Straussův strukturalismus. Alfred Reginald Radcliffe-Brown se stal jedním z jejích
prvních propagátorů. (205)
…začal pracovat jako etnolog v Transvaalském muzeu. Koncem roku 1920 získal místo
sociálního antropologa, které bylo z iniciativy Alfreda Corta Haddona zřízeno na univerzitě
v Kapském Městě. Vědecké uznání získala Radcliffe-Brownovi především dnes již klasická
monografie The Andaman Islanders: A Study in Social Anthropology (Andamanští ostrované:
Sociálně antropologická studie) z roku 1922, jež nesla slibný otisk Durkheimova vlivu. V roce
1926 Radcliffe-Brown opustil jižní Afriku a odplul do Austrálie, kde získal v Sydney na přímluvu
Elliota Smithe zaměstnání na místní univerzitě. V Austrálii řídil antropologický výzkum, založil
periodikum Oceania a uveřejnil monografii The social organization of Australian tribes (1930-
1931). (206)
…když v roce 1930 dopadla na Austrálii plnou vahou hospodářská krize, Radcliffe-Brown
neváhal a přesídlil do Spojených států amerických. (206)
V roce 1937 přijal Alfred Reginald Radcliffe-Brown pozvání na univerzitu v Oxfordu. (206)
…stal se vůdčí osobností sociálně antropologické školy, jež se vymezila vůči Malinowského
funkcionalismu. Sociální struktura nahradila jako hlavní konceptuální nástroj antropologického
bádání Malinowského funkci a zájem britské sociální antropologie se nadále soustředil především
na příbuzenské a politické systémy. (206-207)
Během druhé světové války Alfred Reginald Radcliffe-Brown působil jako prezident Royal
Anthropological Institute. V letech 1942 až 1944 přednášel na univerzitě v Sao Paolu v Brazílii.
V roce 1946 byl Radcliffe-Brown v Oxfordu penzionován, působil však nadále na univerzitě
v Alexandrii (1947-1949) a v jižní Africe na Rhodes University (1951-1954). Teprve na konci
života se – již nemocen – vrátil do Anglie. (207)
V roce 1937 Alfred Reginald Radcliffe-Brown napsal v terénním táboře v Keni v kritice
Malinowského teorie, že zobecňování poznatků získaných studiem jedné izolované společnosti
odporuje metodám induktivní logiky. Cílem antropologie musí být srovnávání všech typů
společnosti za účelem vyvození věrohodných obecných pravidel a zákonitostí lidské společnosti.
Exotismus tak měl ustoupit ve jménu komparativismu. (207)
Své teze Radcliffe-Brown asi nejucelenějším způsobem předložil v knize A Natural Science
of Society (Přírodní věda o společnosti, 1957), která vznikla na základě přednášek pronesených
v roce 1937 na Chicagské univerzitě. Alfred Reginald Radcliffe-Brown odmítl Boasovu vědu o
kultuře a pod Durkheimovým vlivem zdůraznil úlohu společnosti. (207)
Edward EvansPritchard: funkcionalistický revizionista
Již v roce 1927 obdržel Edward Evans-Pritchard doktorát po obhajobě disertační práce,
v níž zpracoval výsledky tříměsíčního terénního výzkumu Azandů. Přednášel sociální antropologii
na London School of Economics, v roce 1932 se stal profesorem sociologie na univerzitě v Káhiře
a ve třicátých letech působil rovněž jako lektor sociologie Afriky v Oxfordu. Jeho pedagogickou
činnost přerušoval terénní výzkum mezi súdánskými Azandy, Anualy a Nuery. (210)
Během druhé světové války Evans-Pritchard organizoval jako britský důstojník guerillu
v Súdánu a Etiopii a téměř v duchu legendárního Lawrence z Arábie se postavil do čela
domorodého oddílu Anuaků, s nímž prováděl vojenské operace v pohraničních oblastech Etiopie
ovládaných italskou armádou. Ještě během druhé světové války byl poslán služebně do Libanonu a
později do Libye. Účelově si pěstoval pověst cestovatele, dobrodruha, vynikajícího vypravěče, a
dokonce silného pijáka a pistolníka. (210)
Britská sociální antropologie byla tradičně kritizována kvůli svému příliš ahistorickému
přístupu a holistickému podceňování úlohy jedince. Význam Edwarda Evanse-Pritcharda spočíval
především v rehabilitaci dějin a individuality v antropologickém myšlení dvacátého století.
V sedmdesátých letech dvacátého století se britská sociální antropologie polarizovala mezi
strukturalismus Rodneyho Needhama (1923) a postmodernismus Edwina Ardenera (1927-1987),
přičemž oba proudy čerpaly inspiraci z díla Evanse-Pritcharda, který se tak stal zřejmě
nejvlivnějším britským antropologem po druhé světové válce. (211-212)
Představitelé funkcionalistické sociální antropologie po druhé světové válce
V roce 1940 uveřejnili představitelé oxfordské skupiny, kterou tvořili především Radcliffe-
Brown, Evans-Pritchard a Fortes, tři paradigmatická díla politické antropologie. Náležel mezi ně
proslulý sborník African Political Systems (Africké politické systémy), jenž redigovali Fortes a
Evans-Pritchard a ke kterému napsal předmluvu Radcliffe-Brown, a dvě Evans-Pritchardovy
monografie: The Nuer a The Political Systems of the Anuak, které se zabývaly domorodými
společnostmi anglo-egyptského Súdánu. Následovaly Fortesovy monografie o Tallensiích (The
dynamics of clanship among the Tallensi, 1945; The web of kinship among the Tallensi, 1949),
Evans-Pritchardova studie o libyjských beduínech v Kyrenaice (The Sanusi of Cyrenaica, 1949) a
kniha o příbuzenském systému Nuerů (Kinship and marriage among the Nuer, 1951). Tato díla
představovala milník ve vývoji teorie příbuzenského systému. Zformovalo se nové paradigma
britské sociální antropologie, pro které byl příznačný důraz na sociální strukturu. (212)
Formalisté, jak ukázal Herold K. Schneider v knize Economic man: the anthropology of
economics (1974), jsou přesvědčeni, že zákony neoklasické teorie, které jsou odvozeny od studia
moderních tržních ekonomik, lze využít i při objasňování hospodářského života předmoderních
společností. Naproti tomu substantivisté, například George Dalton, zastávají názor, že volné tržní
prostředí, jehož racionálně zaměření aktéři se snaží prostřednictvím nejefektivnějších zdrojů
dosáhnout maximálního zisku, je výlučným historicky podmíněným výtvorem západní civilizace.
Různé druhy společenství na základě svého specifického kulturního kontextu zavedly odlišné typy
směny, s nimiž je spojena rozdílná očekávání. Karl Polanyi je rozdělil do tří kategorií, které
zahrnují reciprocitu, redistribuci a trh. (214)
Počátkem třicátých let emigroval pod vlivem dramatických událostí v rakouském hlavním
městě do Anglie. Zde spolupracoval s místními křesťanskými socialisty a kvakery a vydal knihu
Christianity and Social Revolution. Po roce 1940 působil ve Spojených státech amerických, kde
přednášel především na Kolumbijské univerzitě. Od roku 1953 žil s manželkou Ilonou (která jako
bývalá komunistka nezískala povolení k trvalému pobytu ve Spojených státech) až do konce života
v Kanadě. (214-215)
V roce 1957 uveřejnil Karl Polanyi studii Trade and Markets in the Early Empires; ostatní
Polanyiho spisy z oblasti ekonomické antropologie byly uveřejněny až po jeho smrti: monografie
Dahomey and the Slave Trade (1966), roku 1968 uspořádal George Dalton sborník Polanyiho prací
pod názvem Primitive, Archaic and Modern Economies, a konečně v roce 1974 vydal Harry
Pearson nepublikovaný Polanyiho rukopis The Livelihood of Man zabývající se především
hospodářskými poměry starého Řecka. Karl Polanyi poukázal na vzájemnou strukturální
provázanost veškerých dílčích aspektů společenského života, z nichž žádný není podle jeho názoru
determinující. Odmítl proto striktní ekonomický determinismus jak ortodoxního marxismu, tak
liberálních teorií. Hospodářská aktivita včetně míry její racionality a efektivity je podmíněna
sociálně-kulturním prostředím, v jehož rámci se odehrává. (215)
…v knize Velká transformace se Karl Polanyi snažil detailně dokumentovat, jak se západní
koncepce volného trhu rodila prakticky bezděčně na britských ostrovech na přelomu osmnáctého a
devatenáctého století jako nezamýšlený produkt řady dílčích a nesystémových legislativních úprav.
Svobodný trh tak podle Polanyiho představoval výraz specifické historické situace, a nelze jej
údajně pokládat – jak to činí intelektuální dědici Adama Smithe – za univerzální kategorii, která je
vhodným konceptuálním nástrojem k uchopení ekonomického chování historicky nebo geograficky
vzdálených lidských společností. (215)
Meyer Fortes (1906-1983)… v polovině třicátých let se Meyer Fortes věnoval terénnímu
výzkumu tallensijské populace na území dnešní Ghany. Poté přednášel na univerzitě v Oxfordu,
krátce působil na West Africa Institute v Akkře a po roce 1950 zakotvil jako profesor na univerzitě
v Cambridgi, kde řídil místní antropologické pracoviště. (215-216)
V rámci příbuzenských vztahů Fortes rozlišoval mezi rodovou linií (descent) a filiací
(filiation). První je unilineární – spojuje několik generací prostřednictvím linie z mužské
(patrilineární) nebo ženské (matrilineární) strany, zatímco filiace v úzkém vymezení je bilaterální –
odráží svazek obou rodičů s dětmi. Na tomto základě Meyer Fortes rozvinul svoje pojetí
„doplňkové linie jedincova rodu“. Fortes vytvořil společně s Evans-Pritchardem tzv. rodovou teorii
vzniku příbuzenského systému, proti níž postavili Claudie Lévi-Strauss a jeho stoupenci jako
Edmund Leach, Louis Dumont a Rodney Needham tzv. alianční teorii. (216)
Rakouský etnolog Christoph von Fürer-Haimendorf (1909-1995). V roce 1936 odešel pod
vlivem Bronislawa Malinowského do indického Assamu, kde prováděl terénní výzkum. Od roku
1949 působil na Škole orientálních a afrických jazyků (School of Oriental and African Studies), kde
pod jeho vedením vznikla nejrozsáhlejší antropologická katedra ve Velké Británii. V padesátých
letech se zabýval výzkumy v Nepálu. Christoph von Fürer-Haimendorf je pokládán za průkopníka
vizuální antropologie. (217)
Cyril Daryll Forde (1902-1973). Roku 1930 se stal profesorem geografie a antropologie na
University College of Wales v Aberystwyth. V roce 1935 Daryll Forde zahájil rozsáhlý terénní
výzkum v Nigérii. Afrika se mu stala osudnou; roku 1945 byl Forde jmenován ředitelem
International African Institute, řídil vydávání odborného časopisu Africa a periodik Ethnographic
survey of Africa a African abstracts. Od roku 1945 až do konce svého života působil jako řádný
profesor antropologie na University College of London. Na rozdíl od řady svých generačních druhů
se Daryll Forde nezúčastnil semináře u Bronislawa Malinowského a prosazoval americké
interdisciplinární pojetí antropologie zahrnující sociální, biologickou a lingvistickou antropologii a
archeologii. (217)
Jack Goody (1919) věnoval zvýšenou pozornost vztahu mezi příbuzenstvím a majetkem.
Problematikou dědictví, věna a rodinných vztahů se Goody zabýval v knihách Death, property and
the ancestors (1962), Production and reproduction (1976), The development of the family and
marriage in Europe (1983) a The oriental, the ancient and the primitive (1990). Podle Goodyho
vyplývá odlišné pojetí věna mezi Eurasií a Afrikou z rozdílného typu zemědělství. V Africe
nedokázala nikdy zemědělská výroba založená na obdělávání motykou zajistit nadprodukci
srovnatelnou s plužním zemědělstvím v Evropě a Asii. (217-218)
Ve studii The domestication of the savage mind (1977), která prozrazuje vliv Jamese
George Frazera, se Jack Goody zaměřil na význam písma a alfabetizace v kulturních dějinách
lidstva. (218)
Chicagskou sociologickou školu založil v roce 1892 Albion W. Small, který byl silně
ovlivněn německou sociologií, především George Simmelem (1858-1918), Ludwigem
Gumplowiczem (1838-1909), Gustavem Ratzenhoferem (1842-1904) a Ferdinandem
Tönniesem (1855-1936). (220)
Představitelé školy, k nimž náleželi kromě Roberta Ezry Parka a Ernesta W. Burgesse
například William Isaac Thomas (1863-1947), Louis Wirth (1897-1952), Edward Franclin
Frazier (1894-1962), Emory Stephen Bogardus, Ramon Frederick Adams (1889-1976), Edward
Byron Reuter (1880-1946), Everett V. Stonequist, Andrew William Lind, E.C. Hughes, H.
Hughesová a William Carlson Smith, se zabývali hlavně sociologií města, etnicitou, teorií
konfliktu, problematikou přistěhovalectví a asimilace a vztahem mezi tradiční a moderní
společností (Gemeinschaft a Gesellschaft). (220)
S Chicagskou univerzitou byl úzce spjat Robert Redfield (1897-1958), jenž byl synovcem
předního představitele chicagské sociologické a etnografické školy Roberta Ezry Parka. (221)
V roce 1928 obhájil na Chicagské univerzitě disertační práci o mexické vesnici Tepoztlán
na poloostrově Yucatán. Obraz tradičního rurálního života, který načrtl, ukazoval hluboce
nábožensky založené společenství opírající se o pevné rodinné hodnoty a vzájemnou solidaritu.
V roce 1951 publikoval o Tepoztlánu studii Oscar Lewis (1914-1970), který nicméně na Yucatánu
nalezl společenství, v němž vládl antagonismus, žárlivost, rivalita a alkoholismus a ve kterém
egoismus vesničanů převažoval nad obecným zájmem. Tento rozpor, obdobně jako kontroverze
mezi Margaret Meadovou a Derekem Freemanem, vyzdvihl úlohu osobnosti badatele při
antropologickém výzkumu. (221)
Zdá se, že Redfield zachytil vlastní ideální obraz obce, zatímco Lewis její „stínovou“
stránku. (221)
Jeho zájem o afroamerickou kulturu vyústil do sepsání proslulé knihy The myth of the
Negro past (1941), v níž se zabýval komplexní problematikou akulturace černošské populace ve
Spojených státech amerických, která probíhala značně selektivně. Proces adaptace na hodnotovou
konfiguraci kultury, získání kulturní kompetence, osvojení kulturních norem, pravidel chování a
hodnot, označoval Melville Herskovits jako enkulturaci (enculturation) . Zahrnuje dvě fáze,
přičemž nevědomá fáze probíhá v dětství, vědomá během dospívání a v dospělém věku. (222)
…od roku 1946 až do smrti přednášel na Yaleově univerzitě. V témže roce byl zvolen
prezidentem Americké antropologické asociace. Na Yaleově univerzitě shromáždil rozsáhlou
sbírku afrického umění. (222-223)
V roce 1936 vydal Ralph Linton knihu The Study of Man, kterou pokládal za svůj magnum
opus. Razil zde své pojetí statusu, označujícího postavení člověka v sociálním systému, a role,
odrážející činný aspekt statusu a naplnění očekávání, jež je na status vázáno. Linton rozlišil statusy
na vrozené (pohlaví), připsané (věková kategorie) a získané (sociální prestiž, profesionální kariéra).
(223)
Zhodnocení sociální změny jako klíčové složky společenského života, které je třeba věnovat
zvláštní pozornost, dozrálo v transakcionalismu, k jehož hlavním představitelům náležel norský
antropolog Fredrik Barth (1928). (223)
Fredrik Barth prováděl velmi rozsáhlý terénní výzkum v Norsku, Súdánu, Pákistánu, na Bali
a na Papuy-Nové Guineji, při kterém klad důraz na sociální změnu a vytváření společenských
hodnot a etnické identity prostřednictvím negociace, reciprocity a osobní strategie. Zejména
v monografiích Models of Social Organization (1966) a Ethnic Groups and Boundaries (1969)
ukázal, jak se společenské autority, instituce a identita rodí z neustávající transakce a negociace a
souhry konfliktu a aliance. (223-224)
Proslulou Manchesterskou školu tvořila řada badatelů, kteří byli ve své většině absolventy
Oxfordské univerzity a byli spjati s činností Rhodes-Livingstone Institute v Severní Rhodesii
(dnešní Zambie). Za zakladatele školy je pokládán Max Gluckman a k jejím předním
představitelům náleželi například Victor Turner, A.L. Epstein (1924), Scarlett Epsteinová (1922),
Elizabeth Colsonová (1917), Frederick G. Bailey, Donald Frankenburg, Godfrey Wilson (1908-
1944), Clyde J. Mitchell (1918), John A. Barnes (1918), Abner Cohen (1913), Peter Worsley
(1924), Richard P. Werner (1937), John Comaroff (1945) a Jean Comaroff (1946). Za údobí
největšího rozkvětu Manchesterské školy jsou pokládána padesátá až šedesátá léta dvacátého
století. (224)
Eklektický vizionář Gregory Bateson
Otec Gregoryho Batesona, William Bateson (1861-1926), byl proslulý přírodovědec a jeden
ze zakladatelů moderní genetiky, který experimentálně prokázal platnost Mendelových zákonů
dědičnosti. (225)
V letech 1927 až 1928 Gregory Bateson uskutečnil terénní výzkum mezi Bainingy a Sulky
v Nové Británii, který však sám hodnotil jako neúspěch. V roce 1928 přednášel lingvistiku na
univerzitě v Sydney, kde byl jeho nadřízeným Alfred Reginald Radcliffe-Brown. Následoval
výzkum na Nové Guineji mezi latmuly (1929-1930). (225-226)
V letech 1937 až 1938 Gregory Bateson a Margaret Meadová prováděli společně terénní
výzkum na Bali, jehož výsledná monografie Balinese Character: A Photographic Analysis (1942) je
pokládána za průkopnické dílo vizuální antropologie. (226)
Během druhé světové války se jako mnozí další antropologové věnoval výzkumu národní
povahy. (226)
Batesonovo pojetí kultury, jejíž základní stavební kameny jsou podle jeho názoru eidos a
étos. Zatímco eidos charakterizuje strukturu nebo formu kultury, étos představuje její kolektivně
emocionální zabarvení. Batesonovy metody využil například kanadský antropolog Elliott Leyton
(1939) ve své analýze konfliktu v Severním Irsku. (227)
Batesonův odchod na západní pobřeží ukončil jeho antropologické období, jeho zájem se
nyní obrátil k psychiatrii a na Langley-Porterově klinice a v nemocnici pro válečné veterány v Palo
Alto se věnoval alkoholikům a schizofrenikům. S psychiatrem Jürgenem Rüschem vydal knihu
Communication: The Social Matrix of Psychiatry (1951). Společně s Warrenem McCullochem,
Gordonem Paskem, Rossem Ashbym a Norbertem Wienerem se rovněž podílel na teorii rodící se
kybernetiky. Ve druhé polovině padesátých let se začal zabývat komunikací a procesem učení u
zvířat, především kytovců a hlavonožců. V letech 1963 až 1964 Gregory Bateson pracoval
v Communications Research Institute na Panenských ostrovech. (227)
V roce 1972 vydal Gregory Bateson knihu Steps to an Ecology of Mind a roku 1979 vyšla
jeho kniha Mind and Nature: A Necessary Unity; Gregory Bateson se v nich představil jako sice
eklektický, ale ctižádostivý myslitel, který se prostřednictvím holistické perspektivy, teorie systémů
a kybernetické terminologie snažil vysvětlit svět jako celek. (228)
Marxismus v sociální a kulturní antropologii
Psychoanalýza a sociální a kulturní antropologie
Vláda zákona spojená s úctou k řádu, mužná disciplína a sebekontrola, hodnoty přisuzované
anglosaské tradici, ztotožnili Freud a jeho vrstevníci s dědictvím řecké civilizace a symbolizované
kultem Pallas Athény, jejíž socha byla též v šedesátých letech minulého století vztyčena před
vídeňským parlamentem. (234)
Při setkání mezi psychoanalýzou a americkou kulturní antropologií sehrál důležitou úlohu
americký antropolog a psycholog maďarského původu Géza Róheim (1891-1953), který těžil ze
svého terénního výzkumu mezi australskými domorodci. Géza Róheim vyzdvihl oidipovský
komplex jako základní psychologický determinant lidské sociokulturní existence. (236)
Analýzou základní primární instituce – rodiny – a jejího výsadního postavení při vytváření
sekundárních institucí v evropských dějinách se zabýval v knize L’Invention de l’Europe (Vynález
Evropy) z roku 1990 Emmanuel Todd. Tento francouzský demograf a historik pokládá rodinu za
stabilní strukturu, případně dlouhodobou historickou proměnnou, jejíž stabilizace probíhá v Evropě
od šestého století před Kristem, kdy vyvrcholila etruská civilizace, až do roku 1492, kdy skončila
španělská reconquista. (238)
(1) Rodina rodová se vyznačuje silnou autoritou rodičů spojenou s nerovností mezi syny
(právo primogenitury). Nalezli bychom ji především v oblastech germánských (Německo,
Rakousko, Skandinávie), částečně slovanských (Čechy, Morava), keltských (Irsko, Wales, Bretaň)
a v regionu okcitánsko-severoiberském. (238)
Bůh se ve střední Evropě jevil jako autoritativní a blízký. V Bavorsku, Rakousku, českých
zemích, Bretani, Irsku a Okcitánsku, kde zvítězila v sedmnáctém století protireformace, vznikla
relativně autoritářská, lidová a harmonická podoba katolicismu rurálního typu (baroko), která se
v dalším vývoji ukázala jako nejodolnější forma evropského náboženství. (239)
Ideologizace, kterou Todd chápe v duchu rakouského filosofa a politického myslitele Erica
Voegelina (1901-1985) jako kompenzaci po ustoupivším náboženství (imanentizaci eschatonu), je
v oblastech rodiny rodové doprovázeno metafyzickou úzkostí ze ztráty hodnot (Friedrich
Nietzsche, Franz Kafka, Martin Heidegger, existencionalismus) občas až hysterického rázu
(expresionismus). Nacionalistická a totalitní podoba ideologie má výrazně autoritativní, xenofobní
a brutální podobu, bez vyhraněného úsilí o sociální nivelizaci (nacismus). Socialistická ideologie se
rovněž vyznačuje autoritativním a paternalistickým charakterem. Potřeba zastřešující rodiny vede
v politickém životě k ustavení silné, dominantní politické strany téměř splývající se státem
(sociálně demokratická strana ve Švédsku, křesťansko-demokratická strana v Bavorsku). (239)
(2) Rodina pospolitá je charakteristická silnou autoritou rodičů, která je doprovázena
rovností mezi syny. Tomuto rovnostářskému typu rodiny nevěnuje Emmanuel Todd, který se
zaměřil především na státy Evropské unie, větší pozornost. Setkáme se s ním ve východní Evropě a
je častý v Asii. V západní Evropě identifikoval Todd pospolitou rodinu ve střední Itálii, kde ji dává
do souvislostí s dávnou civilizací Etrusků, a částečně ve střední a jižní Francii, kde údajně souvisí
s archaickým, předřímským a předkeltským reziduem. (239-240)
(3) Jádrová rodina absolutní je utvářena liberálním vztahem rodičů k dětem v kombinaci
s nerovností mezi syny. Setkáme se s ní v anglosaském světě a na kontinentu v Holandsku. Na
britské ostrovy a do Holandska se záhy rozšířila z oblastí rodové rodiny reformace. Na rozdíl od
autoritativní podoby reformace ve střední Evropě měly reformační proudy v Anglii mnohem
tolerantnější a pluralističtější ráz. (240)
(4) Jádrová rodina rovnostářská se vyznačuje liberálností rodičů a rovností při dělení
dědictví. Tento typ rodiny se prosadil v oblastech intenzivní romanizace a setkáváme se s ním a
území bývalé Říše západořímské (převážně severní Francie, severní a jižní Itálie, většina
Španělska). Regiony jádrové rodiny rovnostářské, které se v západní Evropě vyznačují historicky
nejdelší kontinuitou civilizačního vývoje, zaznamenaly v novověku spíše relativní stagnaci. Těmto
převážně katolickým zemím se alfabetizační kampaň vyvolaná reformací vyhnula a k šíření
gramotnosti nepřispěly ani liberální vztahy mezi rodiči a dětmi. Ačkoliv obyvatelstvo bylo na
rozdíl od oblastí rodiny rodové mobilnější, etický důraz na rovnostářství zabránil rané
industrializaci. Ideologizace je v románských zemích ve srovnání s úzkostnou reakcí ve střední
Evropě prožívána entuziasticky, nikoliv jako ztráta hodnot, ale naopak osvobození. (241)
Sociálně kulturní a biologický determinismus
Margaret Meadová: Samoánci ve službách sociálního determinismu
V letech 1925 až 1939 se Margaret Meadová účastnila pěti velkých terénních projektů,
v jejichž rámci zkoumala osm různých společností. Prvním samostatným výzkumem Margaret
Meadové bylo osmiměsíční studium domorodců na ostrově Tau v souostroví Samoa v Polynésii…
(243)
Výsledkem byla nesmírně populární kniha Coming of Age in Samoa (Dospívání na Samoe)
z roku 1928. Obraz života mládeže na Samoji, který silně oslovil severoamerickou
středostavovskou imaginaci „dokazoval“, že strasti dospívání nejsou neměnnou podmínkou
lidského údělu. (243)
Po návratu ze Samoje se Margaret Meadová věnovala v létě 1930 společně s Leo Fortunem
krátkého výzkumu Omahů, v letech 1931 až 1933 studovala domorodé kmeny na Nové Guineji a
v letech 1936 až 1938 a znovu 1939 pobývala s Gregorym Batesonem na Bali. V roce 1938 strávila
mezi latmuly na Nové Guineji. V knize Sex and Temperament in Three Primitive Societies
(Pohlaví a povaha ve třech primitivních společnostech, 1935) shrnula Margaret Meadová výsledky
svých výzkumů na Nové Guineji z počátku třicátých let, které byly zaměřeny na analýzu sociální
kulturní podmíněnosti mužské a ženské role. (243)
Arapešové, obývající horské oblasti, údajně ignorují lidský sklon ke zlu, muži a ženy jsou
podle nich bytosti od přirozenosti šlechetné, citlivé a kooperující. Jsou ochotni se podřídit zájmům
celku, mladších a slabších a nalézají v tom značné uspokojení. Jejich láskyplná péče a zaujetí
mladými dětmi jsou příkladné. Otcové hrají při výchově naprosto rovnocennou úlohu s matkami.
Opakem hypersenzitivních Arapešů je kanibalský kmen Mundugumorů, jehož členové žijí ve světě
naplněné neustálým nepřátelstvím mezi příslušníky stejného pohlaví. Synové stojí proti otcům a
dcery proti matkám. Mundugumorové nerozlišují psychiku mužů a žen, příslušníci obou pohlaví
jsou agresivní, násilničtí, bojovní, soutěživí a žárliví. Muži z kmene Čampuli žijí podle Margaret
Meadové především pro umění; téměř každý z nich se vyzná v řezbářství, malířství, tanci nebo
ručních pracích. Velkou pozornost věnují muži přípravě kostýmů a masek pro slavnostní
ceremoniály. Skutečnou moc drží ženy, které kontrolují rybolov a obchod a vystupují energicky a
dominantně. (244)
Kulturní determinismus jako klíčový faktor při vytváření osobnosti byl rovněž tématem
terénního výzkumu na Bali, který Margaret Meadová realizovala v letech 1936 až 1938 společně
s Gregory Batesonem. (244)
V knize Male and Female (Mužství a ženství) z roku 1949 se Margaret Meadová zabývala
v širokém srovnávacím záběru kulturní podmíněnosti role pohlaví. Po druhé světové válce se
Margaret Meadová věnovala především pedagogické, osvětové a řídící činnosti. (245)
Podle Margaret Meadové výchova v raném dětství má zásadní význam pro formování lidské
osobnosti. Interakci mezi jedincem a kulturou pokládala za dynamický proces, jehož výrazem byl
specifický kulturně podmíněný typ osobnosti. Rozdíly mezi kulturami a jejich nesmírnou
rozmanitost lze odvodit především ze základního výchovného vzorce, jehož prostřednictvím se
z předkulturní lidské bytosti, jejíž smysl je skutečná tabula rasa, vytváří plně sociálně integrovaný
jedinec, nositel specifických kulturních hodnot. (245)
Novozélandský antropolog a znalec Samoji Derek Freeman (1916) uveřejnil v roce 1983
knihu Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth
(Margaret Meadová a Samoa: Zrození a zánik antropologického mýtu), v níž se pokusil ukázat, že
Meadová deformovala a idealizovala samoánskou společnost a podcenila „komplexnost kultury,
společnosti, historie a psychologie“ místních obyvatel. Pojetí domorodých Samoánců jako
„jednoduchých“ lidí bylo nedorozumění, které se zrodilo z Meadové neznalosti místního jazyka,
složitosti sociálního a politického života a z jejího naivního chápání Samoje jako tropického ráje.
(247)
Triumf sociálního determinismu po druhé světové válce
Nositel Nobelovy ceny za objevy v imunologii z roku 1972 Gerald M. Edelman se pokusil
převést synchronní neuronové analýzy mozkových funkcí do diachronní darwinistické perspektivy.
Gerald Edelman předložil v několika knihách, které zahrnují Natural Darwinism (1987), The
Remembered Present: A Biological Theory of Consciousness (1989) a Bright Air, Brilliant Fire: On
the Matter of the Mind (1993), tzv. teorii přírodního výběru neuronových skupin (Theory of
Neuronal Group Selection). Během postnatálního vývoje neokortexu dochází v rámci přírodního
výběru k prosazení takových neuronových propojení a sítí, jejichž model vnější reality je
výhodnější pro přežití organismu než jiné. Pro adaptabilitu jedince je klíčová plasticita
neuronových spojení, umožňující vytváření širokého spektra vzájemně konkurenčních obrazů
přírodního prostředí. Podle Edelmana poskytují nervové buňky neokortexu ideální prostředí
„čistého listu papíru“ k zaznamenávání různých vizí reality pocházejících ze smyslových
zkušeností. Z nich pak dominuje z hlediska adaptivní strategie nejvýhodnější verze. Později Gerald
Edelman zmírnil svůj radikálně empirický přístup přiznáním existence tzv. hodnotám. Tyto vrozené
kvality mozku „váží“ a upřednostňují určité neuronové konstrukce světa před jinými na základě
předcházející evoluční zkušenosti druhu. Jde o jistou obdobu tzv. epigenetických pravidel
postulovaných Edwardem Wilsonem. (249-250)
Ve dvacátých letech dvacátého století napsal holandský antropolog Louis Bolk (1866-
1930), že specifické vlastnosti Homo sapiens, především značná kapacita mozku a rozvoj centrální
nervové soustavy, lze objasnit prodloužením postnatálního vývoje a zachováním některých
juvenilních a raně embryonálních rysů i v dospělém věku jedince. Srovnávací primatologie ukázala,
že zatímco u šimpanze je postnatální růst mozku ukončen během druhého roku života, u lidí se
centrální nervová soustava vyvíjí až do přibližně dvacátého roku života. (250)
Sociobiologie a vzestup biologického determinismu a sociálního
neodarwinismu
Robin Fox je autorem knihy Biosocial Anthropology (Biosociální antropologie, 1975), v níž
se pokusil demonstrovat, že lidská společnost organicky vyrůstá ze sociálního života zvířat. Naproti
tomu Marvin Harris sice přiznal, že nepopírá význam epigenetických pravidel pro evoluci fosilních
předků člověka, ale zdůraznil, že přinejmenším od neolitické revoluce před 10 000 lety probíhá
vývoj lidské kultury a civilizace tak bouřlivě, že se vymyká kontrole genů. Sociobiologie je podle
Harrise biologickým redukcionismem podceňujícím úlohu učení, které se projevuje i u
jednoduchých organismů: Kultura je prosta genů (culture is „gene free“). Marshall Sahlins označil
ve své kritice The Use and Abuse of Biology (1976) sociobiologii za kulturní „žurnalistickou“ vědu
a zdůraznil, že existuje obrovský předěl mezi agresivitou a válkou, sexualitou a příbuzenským
systémem a recipročním altruismem a směnným systémem darů: „V prázdnotě, jež zbyla po
biologii, leží celá antropologie.“ (254)
Psycholog James R. Flynn si všiml, že průměrná hodnota testu inteligence, které dosahují
branci americké armády, se zvyšuje přibližně o tři body za desetiletí. Pokud by zmíněné testy
opravdu dokázaly zachytit obecnou inteligenci, pak by současná generace Američanů byla zhruba o
dvacet procent kognitivně výkonnější než generace jejich prarodičů, což je bezpochyby sporný
závěr (veřejné mínění je přesvědčeno spíše o opaku). V každém případě jsou tyto změny příliš
rychlé, než aby mohly mít genetický základ. James R. Flynn navíc upozornil na skutečnost, že
černá populace dosáhla v roce 1995 v průměru stejných výsledků v testu inteligence, jaké
vykazovala bílá populace v roce 1945. Mezi oběma složkami amerického obyvatelstva se stále
udržuje zhruba patnáctibodový odstup. (257)
Souhra sociálních a biologických faktorů v lidské komunikaci
Případy tzv. vlčích dětí, lidských jedinců, kteří vyrůstali mimo lidskou společnost, nejen
zpochybňují mýty o Romulovi a Removi nebo legendy o Tarzanovi, ale především ukazují
nezastupitelnou úlohu lidské kultury při procesu osvojení mateřské řeči. (257-258)
Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure rozlišil dva aspekty jazyka: langue a parole.
Langue (anglicky „language“, německy „Die Sprache“, česky „jazyk“) představuje systém
abstraktních pravidel, které musíme podvědomě respektovat, aby naše řeč měla smysl. (259)
Koncem šedesátých let dvacátého století začali Philip Lieberman a někteří další vědci
zkoumat stavbu supralaryngeálního vokálního traktu fosilních předchůdců člověka. Obor zabývající
se evolucí a srovnáváním hlasových orgánů primátů se v literatuře označuje jako paleolaryngologie.
Supralaryngeálním vokálním traktem nazýváme u člověka strukturu začínající nad hrtanem
(laryngem) a končící ústní a nosní dutinou. Nehlasný výdechový proud vzduchu, který vzniká
v respiračním ústrojí tvořeném plícemi, hrudním košem a bránicí, se v hrtanu díky pohybu hlasivek
přetváří v lidský hlas neboli výdechový proud fonační. Mluvíme o vzniku tzv. fundamentální
frekvence. Následuje artikulační ústrojí zahrnující tři rezonanční dutiny – hrdelní, ústní a nosní.
Tyto dutiny akusticky tvarují změnami svého tvaru díky pohybům jazyka během řeči
fundamentální frekvenci a vytvářejí tzv. formantovou frekvenci a hlásky, ze kterých se skládá
lidská artikulovaná řeč. (260)
Srovnávací anatomové zjistili již v osmnáctém století, že stavba horních cest dýchacích
dospělého člověka se znatelně liší od struktury obdobných orgánů ostatních primátů, jako je
například šimpanz, gorila nebo orangutan, ale též od uspořádání vokálního traktu lidského
novorozence. Vokální trakt lidoopa a lidského novorozence je charakteristický vysokou pozicí
hrtanu, který je u dospělého člověka umístěn podstatně níže. Anatomické a fyziologické důsledky
odlišností ve stavbě supralaryngeálního vokálního traktu primátů jsou zřejmé. Při vysokém
umístění hrtanu jsou svrchní cesty dýchací a trávicí využívány současně. Šimpanz nebo gorila
mohou ve stejném okamžiku polykat i dýchat. Dospělý člověk s hrtanem umístěným podstatně níže
tuto schopnost nemá, protože u něho se tyto dvě výše zmíněné cesty vzájemně kříží. (260-261)
Lidské dítě se rodí s obdobnou stavbou svrchních cest dýchacích, jakou mají lidoopi, a
teprve ve věku od dvanáctého do osmnáctého měsíce hrtan klesá. Díky tomuto poklesu se u člověka
vytváří mezi zadním okrajem měkkého patra a svrchními chrupavkami laryngu hrdelní resonanční
dutina, která má klíčový význam pro artikulaci hlásek přítomných v lidské řeči. (261)
Kanadský psycholog Merlin Donald vymezil ve své knize Origins of the Modern Mind
(1991) dvě hypotetické adaptace vyplývající z Fodorova modulárního modelu, které se podle jeho
názoru uskutečnily v průběhu evoluce kognitivních funkcí hominidů. Je to adaptace konceptuální a
lingvistická (symbolická). Konceptuální adaptace, vývojově předcházející vytváření jazykové
kompetence, údajně ustavila lidskou mysl. (264)
Merlin Donald zavedl termín epizodická kultura, charakterizující mentální úroveň dnešních
lidoopů, odhalených zejména experimenty manželů Gardnerových a Premackových, a hypotetické
kognitivní schopnosti pliopleistocenních hominidů včetně forem řazených k rodu Homo
předpokládaných tvůrců oldowanské kultury. (265)
Mimetická kultura… obsahovala všechny lidské vlastnosti, které lze prokázat u současných
jedinců postižených ztrátou jazykové kompetence. Na rozdíl od lingvistických center, jež jsou
umístěna v levé hemisféře, jsou mimetické kompetence spjaty s pravou hemisférou mozku.
Mimetická kultura byla podle Donalda založena na intermodální schopnosti reprezentace, která má
ikonickou (nesymbolickou) povahu a již můžeme pozorovat například v pantomimě. Mezi
významné inovace mimetické kultury náležel rytmus, specificky lidská vlastnost, která neexistuje u
žádného jiného primáta, a melodické a harmonické aspekty prozódie. (265)
Merlin Donald, inspirovaný holistickou tradicí, razí názor, že hlavním smyslem lingvistické
adaptace nebylo vytvoření jazyka, ale spíše vznik integrativního, souvislého, původně mytického
myšlení poskytujícího celistvý obraz světa. Jazyk posloužil pouze jako nutný prostředek k dosažení
tohoto cíle. Člověk se liší od lidoopů úrovní mentálních modelů, které je jeho smysl schopna
vytvářet. Jedním z projevů této výlučnosti lidského myšlení je schopnost vyprávění, narativita,
zakládající koherentní, kulturní vizi skutečnosti. (266)
Symbolická lidská kultura, rozšířená migrací anatomicky moderního Homo sapiens sapiens
po celé planetě, představuje komplex složený z aspektů epizodických, mimetických a
lingvistických, které reprezentují odlišná stadia evoluce lidské mysli Tyto jednotlivé typy
semitických mentálních modelů jsou integrovány a zastřešeny vyprávěním (narativitou), nejvyšším
výkonem vědomí našeho druhu. (266)
Renesance sociálního evolucionismu a ekonomického determinismu
Leslie Alvin White (1900 – 1975) … V disertační práci se zabýval léčitelstvím mezi
indiánskými kmeny amerického Jihozápadu. Od roku 1927 Leslie White přednášel antropologii a
sociologii na univerzitě v Rochesteru a působil v Buffalo Museum of Science. Terénní výzkum
v indiánské rezervaci, kterou obývali příslušníci kmene Seneků (člena irokézské konfederace),
obrátil Whiteovu pozornost ke klasickým Morganovým pracím. V této době si rovněž plně
uvědomil, že Boasův antievolucionistický přístup je pro něj nadále nepřijatelný. Ve třicátých a
čtyřicátých letech prováděl Leslie White terénní výzkum na Jihozápadě v indiánské komunitě
v Acomě a v pueblech San Felipe, Santo Domingo a Santa Ana. Leslie White náležel k
„pokrokovým“ vzdělancům, kteří ve dvacátých a třicátých letech navštěvovali Sovětský svaz, aniž
cokoliv pochopili z jeho skutečné totalitní povahy. (267-268)
White v ní viděl exosomatický systém adaptace celého lidského druhu na přírodní prostředí.
Kultura má sice jako lidský produkt biologické základy, ale stává se autonomní sférou lidské
existence s vlastními univerzálními zákonitostmi, získává nadbiologickou povahu a podrobuje
jedince vnějšímu, tradicí a výchovou zprostředkovanému nátlaku. (268)
Leslie White rozdělil kulturu na tři dílčí hierarchické a kauzálně provázané subsystémy:
technologický, sociologický a ideologický. Technologický subsystém je primární; zahrnuje veškeré
materiální prostředky, které jsou výrazem interakce lidského společenství s přírodním prostředím.
Sociální subsystém obsahující mezilidské vztahy a mody chování je funkcí subsystému
technologického. Totéž platí i pro ideologický subsystém složený z idejí, víry a znalostí
vyjádřených v artikulované řeči nebo v jiné symbolické formě. Technologické faktory jsou
klíčovým determinantem, který utváří charakter sociálních a ideologických podmínek lidské
existence. Technologie prostupuje jako neviditelný hybatel všechny stránky sociálního,
intelektuálního a emocionálního života. Odrazem stavu technologie jsou podle Leslieho Whitea
rovněž takové „efemérní“ kulturní fenomény, jako například kritéria ženské krásy. (268-269)
V knize The Evolution of Culture (Evoluce kultury, 1959) Leslie White označil za hybnou
sílu evoluce kultury zdokonalování technologie, jehož projevem je růst schopnosti lidské
společnosti koncentrovat a efektivně využívat energie (tuto myšlenku razil již na počátku
devatenáctého století v Dějinách britské Indie James Mill). Stupeň kulturního rozvoje, měřený
kvantitou zboží a služeb vyprodukovaných na hlavu, odráží množství energie získané per capita a
energetickou účinnost technologických nástrojů. Leslie White proto formuloval následující
základní zákon kulturní evoluce: kultura se vyvíjí v závislosti na růstu energie získávané na hlavu a
na energetické efektivnosti technologických prostředků. White byl přesvědčen (obdobně jako téměř
sto padesát let před ním James Mill), že takto odvodil kvantifikovatelné kritérium pro srovnávání a
evoluční klasifikaci různých lidských společností a civilizací. (269)
Leslie zdůraznil, že věda a umění mají obdobný cíl: umožnit porozumění lidské zkušenosti
se světem. Zatímco umění uchopuje univerzální prostřednictvím partikulárního ztvárnění, věda se
snaží vysvětlit partikulární převedení na univerzální zákonitosti. (269)
Leslie White takřka tolstojovsky popíral historickou úlohu velkých osobností, které se musí
sklonit před hegemonií kulturního procesu: „V procesu kulturního vývoje představuje Velký
Člověk pouhé neurální médium, jehož prostřednictvím se uskutečňují důležité kulturní syntézy.
Darwin, Newton, Beethoven a Edison byli osobnostmi tohoto typu. Reprezentovali neurologická
ohniska významných kulturních událostí. Samozřejmě, byli nadřazenými organismy, ale pokud by
byli vychováváni jako pasáčci vepřů, Velikost by je nenalezla. (269)
Od roku 1935 se Julian Steward věnoval systematickému studiu komunit Šošonů a Paiutů
ve východní Kalifornii, Nevadě, Utahu a Idahu. (271)
James Steward zdůrazňoval, že kulturní analogie jsou způsobeny obdobnou adaptací, spíše
než historickou migrací nebo difuzí, které jakožto příčinu kulturní změny upřednostňoval Franz
Boas a jeho žáci. (271)
Julian Steward byl autorem především dvou důležitých antropologických konceptů, které
prolomily nadvládu Boasovy školy: kulturní ekologie a multilineární evoluce. (272)
Harrisona první kniha Tlen and Country in Brasil (1956) vycházela z výzkumů prováděných
ve starých důlních městech (Minas Velhas) v brazilském státě Bahia. Harrise se pokusil ukázat, že
Brazílii nelze pokládat za typickou rozvojovou agrární zemi, protože její zemědělské oblasti se po
staletí vyvíjely v těsné závislosti na ekonomické aktivitě tradičních středisek těžby nerostných
surovin. Brazilskou zkušenost Marvin Harris zhodnotil také ve studiích, v nichž se zabýval
problematikou rasy (Minorities in the New World, 1958; Patterns of Race in the Americas, 1964).
Marvin Harris ve srovnání vymezení rasy v Severní a Jižní Americe zdůraznil především
ekonomické základy novověkého rasismu. (273)
Marvin Harris explicitně představil kulturní materialismus jako obdobu Darwinovy teorie ve
společenských vědách. Podle Harrise analogické technologie využité v podobném přírodním
prostředí vytvářejí analogická uspořádání produktivních sil a distribuce, která se opírají o obdobné
sociální organizace, již zase ospravedlňují a koordinují své aktivity prostřednictvím analogických
systémů hodnot, symbolů a ideologií. Badatel musí proto ve svém výzkumu přiznat prioritu
materiálním podmínkám sociokulturního života tak, jak v evoluční biologii má prvořadé postavení
reprodukční strategie populace. (273)
V Indii žije více skotu než kdekoli jinde ve světě (odhadem asi sto osmdesát milionů kusů),
v místní kultuře se těší výsadnímu postavení a není dovoleno je zabíjet a pojídat. Podle Marvina
Harrise, který sledoval ekonomický a religiózní rituální vývoj Indie od poloviny prvního století
před Kristem, je vzhledem k environmentální podmínkám indického poloostrova výhodnější
využívat dobytek jako tažnou sílu a zdroj mléka a jeho trusu jako hnojivo a topivo než jej
konzumovat. Sakrální status indických krav tak údajně odráží optimální formu adaptace místní
civilizace na přírodní prostředí. Marvin Harris si nicméně nepoložil otázku, zda restriktivní
hinduistické pravidlo nepředstavuje v současné době vážnou překážku skutečné modernizace Indie,
která až doposud neprobíhala v této lidnaté zemi tak úspěšně jako v jiných jihoasijských
společnostech. (275)
Marvin Harris vidí příčiny konce Sovětského svazu v krizi sovětské infrastruktury.
V polovině osmdesátých let dvacátého století byl roční růst národního důchodu ve „státě rolníků a
dělníků“ prakticky nulový, technologické inovace se šířily ve srovnání se Západem více než třikrát
pomaleji, centrální rozdělování způsobovalo až padesátiprocentní ztrátu zemědělské produkce,
která navíc neustále upadala, dramatické ekologické problémy a katastrofy (Černobyl) a
alkoholismus vedly k vážným zdravotním potížím a k poklesu průměrné délky života sovětského
obyvatelstva. (275)
3. Kapitola:
Člověk, jazyk a společnost
Učebnice dějepisu, historické knihy, beletrie a filmy předvádějí občanovi příběh, který má
spoluprožívat a s nímž by se měl ztotožnit. Prostřednictvím této ideologické filtrace společenství
oficiální, dominantní jazykovou kulturou, infiltrace společenství oficiální, dominantní jazykovou
kulturou, která potlačuje a reguluje různé složky společenského života, se u obyvatelstva státu
vytváří historické povědomí. Mnozí sociologové, historikové a filozofové dějin používají metaforu
meganarace jako ideologického narativního obrazu historické epochy trvající staletí nebo tisíciletí.
Meganarace moderní evropské civilizace ukazuje novodobé dějiny od renesance jako proces
neustálého osvobozování: nejdříve od krále, šlechty, církve a náboženství, později od
vykořisťování a v závěru od všech institucí a – jak uvidíme na příkladu postmodernistických
koncepcí – i od samotného jazyka. (277)
Zhodnocení jazyka, znaku a symbolu v antropologii druhé poloviny dvacátého století bylo
charakteristické i pro ostatní společenské a humanitní vědy. Šlo o projev interpretativního obratu,
který předznamenali ve svém díle Wilhelm Dilthey a Max Weber a jenž v zásadě představoval
reakci na relativismus, perspektivismus a kontextualismus moderního západního myšlení. (278)
Od Paniniho po Pražský lingvistický kroužek.
Tradici jazykovědy můžeme sledovat až k řeckým pragmatikům soustředěným v údobí
helénismu do alexandrijské a pergamské školy. Z mimoevropských bádání o lidské řeči vynikla
především indická Paniniho gramatika sanskrtu z pátého století před Kristem. (278)
Hlavní Saussurovo dílo Cours de lingusitique générale (Kurs obecné lingvistiky) sestavili
podle svých zápisů ze Saussurových přednášek na ženevské univerzitě v letech 1906 až 1911 jeho
bývalý posluchači. (279)
Po skončení první světové války se v Ženevě, Kodani a Praze ustavily jazykovědné školy
rozvíjející původní Saussurův podnět. (279)
Znak, symbol a sémiotika
Již v roce 1955 napsal britský sociální antropolog J. H. M. Beattie v článku Contemporary
Trends in British Social Anthropology s odvodláním na Edwarda Evanse-Pritcharda, že plné
porozumění lidským společnostem vyžaduje, aby byly studovány jako morální nebo symbolické
systémy, a nikoliv pouze jako systémy „přírodní“; podle Beattiho antropologové se již nemohou
zabývat soustavami idejí, symbolů a hodnotě čistě z funkcionálního hlediska, ale musí je uchopit
jako zcela autonomní systémy s vlastními zákonitostmi. (280)
V roce 1958 uveřejnil Edward Banfield monografii The Moral Basis of a Backward Society
(Morální základ zaostalé společnosti), v níž shrnul výsledky svého krátkého etnografického
výzkumu v beznadějně zaostalém a chudém jihoitalském městečku Montegrano. Banfield se
zabýval politickými vědami a zvláště ho zaujala neschopnost místního společenství vytvořit
účinnou politickou organizaci a sdílet veřejný prostor, kterou považoval za hlavní překážku
lokálního rozvoje. Edward Banfield cítil, že tradiční vysvětlení chudoby vykořisťováním a třídním
útlakem nepostačuje. Za hlavního viníka označil zaostalost hodnoty „amorálního familismu“,
uzavřenost v úzkém světě zájmů a potřeb jednotlivých rodin, jež v zárodku tlumí jakoukoli snahu o
překročení rodinných vazeb směrem k občanství a politické angažovanosti. Teze, že soubor idejí a
hodnot spíše než strukturální a materiální podmínky je odpovědný za zastavení sociálního a
ekonomického vývoje, vyvolala polemiku. (280-281)
Antropologové inspirováni teorií znaku a sémiotikou chápali kulturu jako systém znaků a za
úkol antropologie pokládali studium znakového systému kultury s cílem odhalit pravidla,
prostřednictvím kterých kultura organizuje svůj život. Americký antropolog Leslie White nazval
lidské bytosti „symbolizujícími zvířaty“ (symboling animals). Badatelé zdůrazňovali, že znakovost
je společným jmenovatelem lidského jazyka a kultury a že znaky představují hlavní stavební
kameny vnitřní mentální reprezentace světa v lidském vědomí. Kultura je pak kolektivním
rozšířením a sdílením tohoto sémiotického (znakového) modelu reality. (281)
Americký filozof a logik Charles Sanders Peirce (1839-1914) publikoval tzv. relační
definici znaku, podle níž je znak smyslově uchopitelnou entitou (vehikulem) zastupující entitu
materiální nebo ideální povahy (objekt), vzhledem ke společné dispozici sdílené adresátem a
mluvčím. (282)
Sémiotika zahrnuje tři dílčí odvětví: sémantiku, syntaktiku (syntax) a pragmatiku. Vztah
vehikula (znaku) a designátu (objektu) posuzuje sémantika, nauka o významech znaků. Relace
mezi dvěma vehikuly (znaky) studuje syntaktika a na vzájemný vztah vehikula (znaku) k interpretu
(příjemci) se zaměřuje pragmatika. Charles William Morris chápe jazyk jako „intersubjektivní
množinu znakových vehikul, jejichž užívání je vymezeno syntaktickými, sémantickými a
pragmatickými pravidly“. (283)
Morris své myšlenky shrnul v důležitém postulátu: Sémiotika poskytuje základ pro
porozumění hlavním formám lidské činnosti a jejich vzájemným vztahům, protože všechny tyto
činnosti a vztahy se odrážejí ve znacích, které tyto činnosti zprostředkovávají. (283)
Mezi známé představitele sémiotiky náleží italský spisovatel a literární historik Umberto
Eco (1932). V českých zemích se o rozvoj sémiotiky v literárních vědách a teorii divadla zasloužil
Ivo Osolsobě (1928). (284)
Strukturalismus a jazykověda
Rozdíl, který se vyskytuje na fonetické rovině a jenž struktura jazyka neregistruje, mluvčí
při používání jazyka nerozeznávají. „Rozpoznaná“ rovina se nazývá fonologická. Obsahuje hlásky,
které mluvčí jazyka slyší jako „rozdílné“, to znamená kontrastní v soustavě významových
protikladů. (285-286)
…jazyk zahrnuje na fonetické rovině množství zvuků, z nichž některé jsou teprve na vyšší
fonetické rovině uznány díky svému významotvornému kontrastu za konstitutivní součást
zvukového repertoáru jazyka. (286)
Všechny aspekty jazyka spočívají na vztazích, z nichž Saussure vyzdvihl úlohu vztahů
syntagmatických a asociativních (paradigmatických). Paradigmatické vztahy představují relace
mezi jednotkami stejné sémantické nebo syntaktické třídy zvané paradigma, které jsou zaměnitelné
v daném kontextu. Ve školské gramatice se za příklad paradigmat uvádí jmenná deklinace
(skloňování). Syntagmatické vztahy odpovídají relacím shlukovaných a segmentovaných prvků
v lineární řadě. V jazyce jde o vztahy mezi větnými členy – například mezi přídavným a
podstatným jménem, mezi nimiž musí být gramatická shoda – kongruence. (286)
Terence Hawkes napsal, že svět je vystavěn spíš ze vztahů než věcí a strukturalismus postihl
samotnou povahu lidství („to be human… is to be a structuralist“). (287)
Při strukturální analýze souboru určitých objektů není důležitá jejich látková povaha, ale
pouze struktura vztahů, která jej vytváří. (287)
Velký význam pro rozvoj strukturalistické teorie mělo Saussurovo rozlišení mezi pojmem
langue jakožto abstraktním jazykovým systémem a termínem parole představujícím konkrétní
realizaci jazyka v každodenních situacích. (288)
Velmi silný vliv strukturalismu ve Francii, kde ovlivnil filozofii (Michel Foucault, Louis
Althusser, Jacques Derrida), psychologii (Jacques Lacan), literární kritiku (Roland Barthes) a
samozřejmě antropologii (Claude Lévi-Strauss). (289)
Sapirova a Whorfova teorie a americká strukturální jazykověda
Tato syntéza, která je známa pod označením Sapirova a Whorfova teorie, byla usnadněna
ideologií kulturního relativismu sdílenou několika generacemi Boasových žáků a vyústila ve svých
krajních podobách ve jménu partikularismu a specifičnosti každé lidské kulturní zkušenosti
prakticky do popření existence objektivní reality. (290)
Edward Sapir (1884-1939) byl pokládán za jednoho z nejnadanějších žáků Franze Boase, a
mnozí jeho spolupracovníci jej dokonce označovali za génia. Sapir se narodil v Prusku v židovské
rodině, která se přestěhovala do New Yorku, když mu bylo pět let. (290)
Ve své disertační práci, kterou obhájil v roce 1909, se Edward Sapir zabýval indiánskými
jazyky v Kalifornii a Oregonu. (290)
Společně s Ruth Benedictovou a Margaret Meadovou, s nimiž jej pojilo úzké přátelské
pouto, je řazen k zakladatelům školy Culture and Personality, dále je oceňován jeho přínos pro
rozvoj psychologické a lingvistické antropologie. Pod vlivem italského filozofa Benedetta Croceho
se zajímal o kreativitu jedince při interakci s kulturními a historickými silami. Toto zohlednění
individuálního aktéra společně s důrazem na všelidské univerzální hodnoty a na pojetí kulturní
antropologie jako humanitní vědy vyústilo v sedmdesátých letech dvacátého století ve Spojených
státech amerických v ustavení humanistické antropologie (humanistic anthropology), za jejíhož
průkopníka je Edward Sapir pokládán. (291)
Do dějin antropologického myšlení se Sapir zapsal především jako spoluautor (se svým
žákem Benjaminem Lee Whorfem) Sapirovy a Whorfovy teorie. Benjamin Lee Whorf (1897-
1941)… v roce 1931 zahájil pod vedením Edwarda Sapira postgraduální studium antropologie na
Yaleově univerzitě, kde se zabýval jazyky Aztéků, Mayů a Hopiů. Své lingvistické teze Benjamin
Lee Whorf uveřejnil především ve studiích Science and Linguistics (1940), Linguistics as an Exact
Science (1940) a Language and Logic (1941). Výběr z nejdůležitějších Lee Whorfových textů byl
publikován ve sborníku Language, Thought, and Reality (1956). (291)
Whorf byl nejen amatérským lingvistou, ale též evolučním biologem, botanikem, teologem
a fyzikem. Zanechal po sobě množství neuveřejněných rukopisů pojednávajících o nejrůznějších
myslitelných otázkách, od problematiky gravitace, „bytí“, Svaté trojice, botaniky, teorie barev a
evoluce po překlad Geneze, výklad snů a slovník hopijského jazyka. Tato nesmírná šíře či spíše
roztříštěnost zájmů měla společný jmenovatel, za který Whorf označil „hluboký úžas před
záhadami vesmíru“. Benjamin Lee Whorf, jenž mimo jiné striktně odmítal Darwinovu evoluční
teorii, uznával existenci okultních jevů, hlásal teilhardovskou vizi evolučního splynutí lidského
vědomí v jedinou planetární bytost a domníval se, že mytologie obsahuje svědectví o ztraceném
vědění dávných zaniklých civilizací, byl především náboženským myslitelem a z této skutečnosti
musíme vycházet při hodnocení jeho díla. (292)
Smíření moderního rozumu s Bohem pokládal Whorf za cíl svého života, úkol hodný svého
intelektu. (292)
Sapirova a Whorfova teorie se rodila postupně po roce 1931, kdy Edward Sapir přesídlil na
Yaleovu univerzitu a shromáždil kolem sebe skupinu nadaných studentů, kteří se intenzivně
věnovali studiu indiánských jazyků. (293)
Podle Sapira a Whorfa mluvit konkrétním jazykem znamená osvojovat si specifickou „vizi
světa“, protože člověk třídí zakoušenou realitu pouze prostřednictvím užívání konkrétního jazyka.
Podstatu Sapirovy a Whorfovy teorie lze vyjádřit ve třech základních tezích:
Veškeré „myšlení je jazykové“.
Každý jednotlivý jazyk vytváří specifickou „vizi reality“.
Jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky, se vzájemně liší. (294)
Obvykle se rozlišují dvě části Sapirovy a Whorfovy teorie: lingvistický relativismus, podle
něhož charakter kultury je utvářen jazykem, a lingvistický determinismus, který je definován jako
ovlivnění myšlení povahou jazyka. (294)
Základní myšlenka Sapirovy a Whorfovy teorie není na první pohled nijak původní.
V povědomí vzdělaného Evropana je zakořeněna představa o zvláštním privilegovaném vztahu
francouzštiny k literatuře, němčiny k filozofii a angličtiny k vědě. (295)
Wilhelm von Humboldt tvrdil, že „jazyky se neliší hláskami a znaky, ale světonázorově“.
Představitelé neohumboldtovské školy Walter Porzig (1895-1961) a Leo Weisgerber zastávali
názor, že dva jazyky jsou vzájemně nepřeložitelné, protože každý z nich předpokládá zvláštní pojetí
reality. (295)
Primitivní myšlení, racionalita a zrod kognitivní antropologie
Koncem svého života již Lévy-Bruhl striktně nerozlišoval mezi „primitivním“ a moderním
myšlením, ale konstatoval, že prelogické a mystické tendence jsou přítomny v každé lidské mysli,
archaické kultury jich pouze využívají ve větší míře. (297)
Kognitivní antropologie byla v šedesátých letech dvacátého století součástí širšího hnutí
v antropologii, které se po vzoru nové archeologie (new archaeology) Lewise Binforda nazývala
nová etnografie (new ethnography). Kromě kognitivní antropologie k němu byla řazena ještě
symbolická antropologie. (299)
V určité opozici vůči teorii neuronových sítí stojí tzv. modulární teorie lidské mysli, jejímž
autorem je významný americký kognitivní vědec a neuropsycholog Jerry Fodor, který předpokládá,
že kognitivní aparát člověk se skládá ze série vysoce specializovaných, vzájemně nezávislých a
izolovaných vstupních modulů (input modules), které jsou integrovány hierarchicky nadřazeným
centrálním procesorem (central processor). Existuje například zvláštní modul pro rozpoznávání
tváří, jiný pro analýzu hlasů nebo další pro vnímání hudby. Smyslové orgány transformují vjemy
do neurálního kódu, který je podle druhu informace v něm obsažené převeden do příslušného
vstupního modulu, kde je analyzován. Výsledky tohoto rozboru přecházejí ke konečnému
vyhodnocení do centrálního procesoru, jenž je nemodulární povahy, a má tedy přístup k obsahu
jakéhokoliv vstupního modulu do paměti. Pochodům v centrálním procesoru říkáme obvykle
„myšlení“. Vstupní modely, připomínají Kantovy apriorní kategorie, představující vrozené
konstrukty lidského vnímání světa. Vše, co víme o světě, získáváme jejich prostřednictvím. (299-
300)
Claude LéviStrauss a vzestup strukturální antropologie
Claude Lévi-Strauss (1908) je považován nejen za zakladatele strukturální antropologie,
ale též za jednu z nejvýraznějších osobnostní francouzského poválečného myšlení a kultury, která
měla značný vliv na vývoj moderních věd o člověku. (300)
Claude Lévi-Strauss se narodil v Bruselu, vyrůstal ale v Paříži. V letech 1927 až 1932
studoval na Sorbonně práva a filozofii, poté dva roky vyučoval na provinčních lyceích v Mont-de-
Marsan a v Laonu. Vrátil se do Paříže, aby pokračoval v postgraduálních studiích sociologie, která
byla v té době chápána ve Francii v Durkheimově smyslu jako obecná věda o společnosti, jejíž
součástí byla rovněž antropologie. (301)
V roce 1935 Claude Lévi-Strauss odešel na doporučení Durkheimova žáka a ředitele École
normale supérieure Celestina Bouglé (1870-1940) do brazilského Sao Paola, kde na nově založené
univerzitě (která tehdy měla jen několik desítek studentů) přednášel sociologii. (301)
V roce 1938 získal Claude Lévi-Strauss finanční podporu od francouzské vlády pro realizaci
dlouhodobého výzkumu v severozápadní Brazílii při hranicích s Bolívií, kde studoval Ňambikváry
a Tupí-Kavahíby. Následujícího roku se vrátil do Francie s úmyslem připravit disertační práci a
nastoupit akademickou dráhu. (302)
…druhá světová válka. Několik měsíců strávil na frontě a po porážce Francie mu rasové
zákony zavedené vládou ve Vichy zakázaly vyučovat (Lévi-Straussův dědeček z matčiny strany byl
rabín). Za okolností barvitě vylíčených ve Smutných tropech emigroval do Spojených států
amerických, kde mu Lowie a Metraux zajistili místo v New School of Social Research v New
Yorku, útočišti pro uprchlíky z Evropy podporovaném Rockefeller Foundation. V New Yorku se
Claude Lévi-Strauss setkal s představiteli americké kulturní antropologie, Boasem, Lintonem,
Benedictovou, Meadovou, Kroeberem a Lowiem. Velký význam pro další Lévi-Straussův
intelektuální vývoj mělo seznámení s bývalým členem Pražského lingvistického kroužku, ruským
lingvistou Romanem Jakobsonem, který mu přiblížil strukturální teorii v jazykovědě. Nejstarší
Lévi-Straussovo antropologické pojednání, jež tento vliv pražské školy na jeho myšlení názorně
poukazuje, bylo otištěno v roce 1945 v periodiku Word, které vydával the Linguistic Circle of New
York. (302-303)
…roku 1959 byl zvolen členem École de France, nejprestižnější francouzské akademické
instituce, na níž působil až do svého penzionování v roce 1982. (303)
Mezi své intelektuální vzory zařadil Claude Lévi-Strauss rovněž Jeana Jacquesa Rousseaua,
Karla Marxe a Sigmunda Freuda. (303)
Uchopit „super-racionálno“ společenského života, ve kterém by se rozplynuly rozdíly nejen
mezi smyslovým a racionálním, prelogickým a logickým, ale i mezi „divošským“ a
„civilizovaným“, umožní podle Clauda Lévi-Strausse právě strukturalismus analyzující kulturu na
hlubší úrovni abstrakce jako struktur vzájemných vztahů. (304)
Tak jako Marcel Mauss pokládal Claude Lévi-Strauss směnu za primární akt ustavující
lidskou společnost; Lévi-Strauss tvrdil, že pojem směny můžeme považovat za společný
denominátor veškeré lidské aktivity, protože lidská společnost je tvořena systémem směny
operujících na třech rovinách komunikace: 1. výměna zpráv konstitující jazyk, 2. výměna žen
vytvářející příbuzenský systém (kinship), 3. výměna zboží zakládající ekonomickou aktivitu.
K těmto rovinám připojil Claude Lévi-Strauss i čtvrtý typ komunikace – genů mezi jednotlivými
genotypy. (305)
Claude Lévi-Strauss rozlišil tři typy základních příbuzenských vztahů: mezi sourozenci,
mezi rodiči s dětmi a mezi manžely. První dvě relace jsou podmíněny biologicky, zatímco
manželství představuje nepřírodní instituci. Zákaz incestu a pravidlo exogamie umožňují stálou
směnu žen ve společnosti a jsou výrazem snahy nahradit systém biologicky založených vztahů
sociálním systémem udržovaným institucí směny. Jde o protiklad mezi přírodou a kulturou, který
hraje důležitou úlohu v Lévi-Straussových analýzách. (305-306)
Claude Lévi-Strauss soudí, že mýtus, obdobně jako ostatní projevy jazyka, je tvořen
konstitutivními jednotkami – mytémy, které jsou analogické fonémům a morfémům (jsou však
součástí vyššího a komplexnějšího řádu). Mytémy vytvářejí soubory jednotek, jež mají týž funkční
rys. Mýtus funguje souběžně na dvou osách podobně jako orchestrální partitura, aby bylo dosaženo
souzvuku a harmonie. Lévi-Strauss zdůraznil, že „partitura má význam pouze tehdy, když je čtena
po jedné ose diachronně – tj. stránku za stránkou a zleva doprava – a po druhé ose synchronně, tj.
shora dolů; všechny noty tvoří vertikálně jednu hrubou konstruktivní jednotku, jeden soubor
vztahů“. Mytémy mýtu, očíslované podle pořadí, byly proto seřazeny do sloupců a řádek jako na
notové osnově. Sloupce se skládají z příbuzenských mytémů, ve kterých vystupují analogické
subjekty. Řádky zahrnují chronologické mytémy a odrážejí časovou posloupnost mýtu. Mýtus je
nutno „číst“ po sloupcích zleva doprava. (309)
Claude Lévi-Strauss při svém studiu mytologie přírodních národů vyšel původně ze
strukturalistického modelu jazyk, ale od roku 1964 považoval za vhodnější model pro pochopení
mýtu hudbu. (312)
Claude Lévi-Strauss označil mýtus stejně jako hudbu za stroj na „ničení času“. V mýtu i
hudbě se organizováním psychologického času posluchače překonává protiklad mezi nezvratným
plynutím času a diskrétní strukturou. Mýtus stojí podle Lévi-Strausse mezi jazykem a hudbou.
Hudba je „nepřeložitelná“, protože je metaforou řeči. V hudbě i mýtu dochází k převrácení vztahů
mezi „odesílatelem“ a „adresátem“ a posluchač vystupuje sám jako „označovaný“. Lidé nemyslí
v mýtech, ale mýty si „myslí jeden o druhém“. (312)
Claude Lévi-Strauss popíral v duchu učení Émila Durkheima a Marcela Mausse existenci
kvalitativních rozdílů ve způsobu, jakým posuzuje realitu archaická a moderní společnost. Claude
Lévi-Strauss se pokusil dokázat, že „primitivní“ logika „chladných“ přírodních národů je schopna
generalizovat, klasifikovat a analyzovat stejným způsobem jako logické myšlení „horké“ moderní
civilizace. Odlišnost spočívá pouze ve skutečnosti, že logika „předdějinného“ člověka pracuje se
smyslově konkrétními pojmy a je spojena s bezprostředními pocity. (312-313)
…významný vliv na něj měli Bronislaw Malinowski a Raymond Firth. V roce 1938
uskutečnil Edmund Leach pětitýdenní terénní výzkum mezi Kurdy na území dnešního Iráku, jehož
výstupem byla studie Social and Economic Organisation of the Rowanduz Kurds (Sociální a
ekonomická organizace rowanduzských Kurdů, 1940). V letech 1939 až 1940 Leach působil devět
měsíců v kachinské (kačjinské) vesnici Hpalang v severovýchodní Barmě. (313)
Po válce Edmund Leach přednášel na London School of Economics; jeho nadřízeným byl
Raymond Firth. V roce 1947 zde obhájil disertační práci o barmských kmenech vypracovanou
pomocí archivních zdrojů a publikovaných pramenů a obdržel doktorát sociální antropologie. Roku
1953 odešel na univerzitu do Cambridge a o několik let později realizoval terénní výzkum na
Cejlonu. (314)
V roce 1954 Edmund Leach vydal svoji nejvýznamnější knihu Political Systems of
Highland Burma (Politické systémy horské Barmy), která vznikla přepracováním jeho disertační
práce. Populace obývající horské oblasti Barmy, jež jsou označovány jako Kachinové a Šanové,
představují nesmírně rozmanitá lingvistická, kulturní a politická společenství. Jejich jednotícím
principem, který jim dodává povahu etnika, je společná politická struktura, jež vznikla v důsledku
adaptace na přírodní prostředí a politickou moc v nížinách. (314)
Edmund Leach… vymezil sociální antropologii jako „studium způsobů, jímž zvyk omezuje
individuální chování“. Leach rozlišil celkem tři způsoby řešení této otázky. První z nich představuje
oxfordský model, který pojímá společnost jako soubor rolí, jejichž nositelé jsou morálně a
legislativně přinuceni je naplnit. Druhý přístup je odvozen z teorie Émila Durkheima a Bronislawa
Malinowského, kteří ztotožňovali zvyk s chováním statisticky průměrného jedince. Třetí přístup
odvodil Edmund Leach z Durkheimova pojetí „kolektivních reprezentací“. Jedinec používá rituál
jako vzor pro své jednání v každodenním životě, přičemž odchylky od standardní normy nejsou
morálním pochybením, ale legitimní snahou různých aktérů využít různé možnosti, jež nabízí
ideální schéma. (315-316)
Edmund Leach se zasloužil po druhé světové válce o zasvěcení britské odborné veřejnosti
do tajů francouzského strukturalismu Clauda Lévi-Strausse. (316)
Symbolická a interpretativní antropologie
Ve svém výkladu magie, tabu, many a religiózního pojetí „poskvrnění“ Mary Douglasová
ukázala, že společnost používá při své vymezení, ochraně a politice metafory inspirované lidským
tělem. Zároveň zdůraznila, že neexistuje žádný religiózní fenomén, obřad, pravidlo nebo
domněnka, jenž by byl nezávislý na místním sociálním kontextu. (321)
Teze o souvislosti mezi typem kosmologie a sociální a politickou organizací dané kultury
Mary Douglasová rozvinula v knize Natural symbols (Přirozené symboly) z roku 1970. Myšlenku,
že klasifikační model a kategorie obsažené v kosmologii jsou podřízeny základním podmínkám
lidské existence, opřela především o dílo Basila Bernsteina, britského sociologa, který zkoumal
kosmologii jako nástroj sociální kontroly, jenž ospravedlňuje politickou moc a jeho povaha je
ovlivněna typem zprostředkujícího média (řeč, rituál). Mary Douglasová zdůraznila, že sociální
angažovanost a odpovědnost se může uskutečňovat pouze prostřednictvím příslušné symbolické a
rituální formy. Společnost bez symbolického výrazu je proto nemožná. Relativizace a rozklad
kosmologické klasifikace doprovází zároveň rozpad věrohodnosti sociálních vazeb ústících do
anomie. Na druhé straně čím méně je společenský život organizován, tím elementárnější jsou jeho
symbolického klasifikační systémy. Podle Mary Douglasové se každé kulturní společenství snaží
symbolickým jazykem udržet a legitimovat své vnitřní uspořádání a současně vymezit hranice vůči
okolí, které vyjadřují její svébytnost a sebepochopení. Tyto dvě klasifikační aktivity a symbolické
dimenze kultury nazývá Mary Douglasová metaforicky „mřížkou“ (grid) a „skupinou“ (group).
Souhra mezi symbolickou rétorikou „mřížky“ a „skupiny“ udržuje stabilitu společenského systému.
Identita každého společenství je dána symbolickou klasifikační dimenzí vymezující její limity,
jejichž překročení znamená vstup do cizího světa antikultury. Kosmologické klasifikační systémy a
kategorie se vyznačují na první pohled značnou proměnlivostí. Mary Douglasová, která se pokusila
vnést do přehledu rozmanitých světových kosmologií řád, rozlišila především tři typy společností
vytvářející svébytné a vzájemně odlišné kosmologické systémy: (1) společnost se silnou mřížkou a
skupinou (strong grid and group) vyznačující se sklonem k rozvinuté hierarchii, klasifikaci a
holismu; (2) tzv. malá skupina (small group), společnost se silnou skupinou a slabě rozvinutou
mřížkou; (3) společnost se silnou mřížkou (strong grid, tzv. Big Man system), která se člení na
úzkou elitní individualizovanou vrstvu s herojskými rysy (ego-focused grid, heroic society of
competing Big Men) a na heterogenní neuspořádanosti masu stoupenců – klientů. První typ
společnosti klade důraz na zbožnost a posvátnost institucí a staví do protikladu rituální čistotu a
poskvrněnost (purity a impurity), Platí zde výrok Émila Durkheima, že „Společnost je Bohem“;
veškerá morální provinění jsou posuzována jako „hřích“ nejen proti komunitě, ale rovněž proti
náboženství. Ve společnosti se silnou skupinou a slabou mřížkou je sice definována autorita celé
skupiny, avšak není rozvinuto interní sociální členění. Slabá vnitřní diferenciace vyvolává značnou
míru vnitroskupinového soupeření mezi jedinci, kteří se cítí být povoláni stanout v čele obce. Na
rozdíl od předchozí kategorie nejsou dostatečně formalizovány způsoby řešení interních konfliktů,
takže sankce mohou v převažující většině zahrnovat vyhnání ze skupiny. Víra v boží záštitu nad
spravedlností není zakořeněna; převládají dualistické kosmologie s rovnocenným zastoupením
démonických sil a čarodějnictví. Třetí ze zmíněných typů společností je rozštěpen na dva tábory
s nerovnoměrným přístupem k moci. Kosmologický obraz reality je vytvářen téměř výlučně
privilegovanou vrstvou. Převládající světový názor u zmíněného typu společnosti je pragmatický,
jedinec se více obává „ztráty tváře“ před ostatními členy komunity než hříchu před Prozřetelností.
Představitelé vládnoucí vrstvy se snaží v průběhu svého soupeření o prestiž a vliv vybudovat
rozsáhlou síť klientů z nižších tříd, jejichž loajalitu a závislost si vykupují poskytováním hmotných
statků, ochrany a služeb. Rodí se tak relativně rozsáhlá skupina nediferencovaného „lidu“, který je
klientským systémem utvrzován ve svém „právu“ na „dobrodiní“ pocházejícího od patrona.
Věrnost vůdci trvá ovšem pouze tak dlouho, dokud naplňuje očekávání. Pokud selže, přesouvá se
loajalita k jinému předákovi. Jestliže je celý systém otřesen, k čemuž při neustálé akceleraci boje o
prestiž a vyšší náročnosti udržování rozsáhlých klientských a spojeneckých vazeb, které přerostou
možnosti hospodářství, musí logicky docházet, uchylují se početné skupiny obyvatelstva, které
vypadly z paternalistického systému, k milénaristickým hnutím obsahujícím příslib trvalého
zajištění hmotných i duchovních statků a blahobytu pro všechny „potřebné“. „Lid“ je většinou
„němý“, anonymní; pouze v případech milénaristických krizí se objevují různí proroci a sociální
reformátoři, kteří vystupují jako mluvčí. Zarathustra bojující ve starém Íránu proti „elitním“
válečnickým bratrstvům může být jedním z řady příkladů. Ideologie společenství se silnou
mřížkou, tato „kosmologie úspěchu“ (cosmology of success), tak osciluje mezi utilitárním,
pragmatickým a materialistickým světovým názorem na straně jedné a idealistickou, asketickou,
moralizující a krajně vizionářskou vírou na straně druhé. (322-323)
Západní společnost pojímala Mary Douglasová jako zvláštní typ sociální formace, v níž se
rovnostářský individualismus a relativizace společenských rozdílů staly ústřední sociální hodnotou.
Akademický úspěch a značný ohlas jejich základních tezí podnítily Mary Douglasovou k úvahám a
komentářům k nejrůznějším otázkám a problémům soudobé civilizace včetně AIDS, spotřební
společnosti, exegeze 1 bible, symbolismu jídla nebo sociální spravedlnosti. V knize Risk and culture
(Nebezpečí a kultura, 1982), kterou vydala společně s Aaronem Wildavským, poukázala na
paranoidně militantní charakter amerických environmentálních hnutí. Mary Douglasová získala
řadu čestných doktorátů a v roce 1992 jí byl udělen Řád britského impéria. (323)
Koncept sociálního dramatu uplatnil Victor Turner rovněž při analýze islandských ság (An
Anthropological Approach to the Icelandic Saga; The Icelandic Family Saga as a Genre of
Meaning-Assignment) nebo průběh mexické revoluce z roku 1810. (325)
V knihách The Forest of Symbols: Aspects of Ndembu Ritual (Prales symbolů: aspekty
ndembuského rituálu, 1967), The Ritual Process: Structure and Anti-Structure (Rituální proces:
struktura a anti-struktura, 1969), Dramas, Fields, and Metaphors: Symbolic Action in Human
Society (Drama, pole a metafory: symbolické akce v lidské společnosti, 1974) a v řadě studií a
sborníků Victor Turner spojil své pojetí sociálního dramatu s původním van Gennepovým
schématem, které významně rozšířil a použil jako konceptuální nástroj pro porozumění nejen
archaické mentalitě v jejím celku, ale i moderní společnosti. Victor Turner zdůraznil, že jednotliví
adepti nového statusu nalézající se v liminárním stadiu vytvářejí solidární a mystické společenství,
které nazýval communitas. Účastníci communitas jsou přeneseni do posvátného bezčasí, v němž
získávají prostřednictvím iniciace „hlubokou znalost“ společnosti, nikoli však v podobě
pragmatických procedur, ale ve formě liminárního symbolismu. Communitas reprezentuje ideální
zrcadlový obraz společnosti, její „rajskou vizi“ („Edenic approach to society“), super-ego a
předmět nejvyšších aspirací. Účinné splynutí se společenskou rolí není možné bez osvojení a
prožití ideální, a proto „slastné“ projekce tohoto statusu. Tento prožitek pak umožňuje navrátilci
z liminarity lépe snášet „krev, pot a slzy“ reálného statutu. Pouze zasvěcený jedinec, jenž
v liminárním prostoru, mimo odpovědnost, závazky a omezení oficiální společnosti, setkal s náplní
a principy communitas, je schopen dát sociální struktuře žádoucí zaměření a vitální dynamiku.
Skutečným smyslem communitas není stanovení konečného cíle celospolečenského reformního
úsilí. Communitas se proto vytváří a udržuje v liminárním stadiu, jehož meze jí není dovoleno
překročit, a slouží jako rezervoár psychické energie proniknuté symbolismem ideální až utopické
projekce dané společnosti.
Victor Turner nechápal společnost staticky ve smyslu Alfreda Reginalda Radcliffe-Browna
nebo Clauda Lévi-Strausse jako pouhý jednorozměrný sociální systém, ale procesuálně jako
„societas“ udržovanou v činnosti dialektickou souhrou mezi sociální strukturou a communitas.
Podle Turnera výše zmíněný mechanismus souhry mezi liminární communitas a sociální strukturou
existuje i v historických a moderních společnostech. V západní civilizaci nabývaly charakteru
communitas například křesťanské poutě (pilgrimage). (326-327)
Clifford Geertz studoval v Antiochu do roku 1950 angličtinu a filozofii. Poté odešel na
prestižní interdisciplinární Department of Social Relations na Harvardově univerzitě, kde se
věnoval sociologii, antropologii, klinické psychologii a sociální psychologii. Mezi Geertzovy
učitele náleželi Clyde Kluckhohn, Jerome Bruner, David Schneider, především však Talcott
Parsons, který jej seznámil s dílem Maxe Webera a Émila Durkheima. Zatímco Émile Durkheim
Geertze příliš neoslovil, Weberovy teorie a jeho pojetí interpretativní sociologie (verstehende
Soziologie) jej hluboce zaujaly. (329)
Clifford Geertz se v Indonésii zabýval náboženstvím a na toto téma rovněž zaměřil svoji
disertační práci, kterou vydal v roce 1960 pod názvem The Religion of Java (Náboženství Jávy).
(329)
Indonéské látce Clifford Geertz věnoval rovněž knihu Agricultural Involution (1963), která
byla inspirována Stewardovým pojetím ekologické antropologie, a monografie Peddlers and
Princes (Pouliční obchodníci a princové, 1963) a The Social History of an Indonesian Town
(Sociální dějiny indonéského města, 1965), jež byly vydány díky stipendiu v Center for
International Studies na Massachusetts Institute for Technology. Roku 1957 strávil Clifford a
Hildred Geertzovi na Bali. (329)
Geertz se vrátil ve studii Kinship in Bali (Příbuzenský systém na Bali, 1975), v níž
polemizoval s tradičním pojetím příbuzenského systému jako autonomní jednotky, která může být
pochopena prostřednictvím interkulturního srovnání, a argumentoval ve prospěch jeho včlenění do
širšího symbolického kontextu dané společnosti, a v monografii Negara: The Theatre State in
Nineteenth Century Bali (Negara: Divadelní stát na Bali devatenáctého století, 1980). Terénní
výzkum v Maroku zhodnotil v knize Meaning and Order in Moroccan Society (Význam a řád
v marocké společnosti, 1979). (330)
Značného ohlasu dosáhl Geertzův druhý sborník esejů Local Knowledge: Further Essays in
Interpretative Anthropology (Místní znalost: Další eseje o interpretativní antropologii, 1983), ve
kterém Clifford Geertz v duchu romantismu obhajoval proti zobecňujícím generalizacím
partikularistu, jedinečnost a svébytnost lokální kulturní existence. V knize Díla a životy: antropolog
jako spisovatel (Works and Lives: The Anthropologist as Autor, 1988) Clifford Geertz relativizoval
prostřednictvím rozboru literárního stylu Bronislawa Malinowského, Ruth Benedictové, Clauda
Lévi-Strausse a Edwarda Evans-Pritcharda gnozeologický dosah antropologických výzkumů
konstatováním, že za nejvýznamnější antropologická díla byly vždy považovány texty dosahující
zároveň nejvyšších literárních kvalit. V roce 1995 vydal Geertz autobiografické líčení své
akademické a intelektuální dráhy nazvané After the Fact: Two Countries, Four Decades, One
Anthropologist. (332)
Závažné námitky směřují proti údajnému Geertzovu přehlížení otázek moci a hegemonie
v kulturním procesu. Roger Keesing zdůraznil, že kultury jsou nejen pavoučí signifikací, ale také
mystifikací; antropolog se musí ptát, kdo tvoří a kdo definuje kulturní významy, za jakým účelem a
v čím zájmu. (333)
Vzestup a ambice postmodernismu a postkulturalismu
Termín postmodernismus používali jako první někteří architekti na sklonku čtyřicátých let
dvacátého století. Všeobecné pozornosti v akademickém a intelektuálním světě se začal těšit až
v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Podle Lawrence Kuznara hlavní teoretické
zásady postmodernismu zahrnují reprezentaci sociální života jako „textu“, vyzdvižení textu a
jazyka jako fundamentálních fenoménů existence, všeobecnou aplikaci literární analýzy,
zpochybnění adekvátnosti jazyka při popisu reality, odmítnutí vědecké metody, zavržení „velkých
teorií“ neboli meganarací, obhajobou mnohohlasnosti, důraz na mocenské vztahy a kulturní
hegemonii, kritika západních institucí a role Západu ve světě a krajní relativismus a sklon
k nihilismu. (335)
Michael Herzfeld (1947) se v knize Anthropology Through the Looking Glass (1987)
zamýšlel nad antropologickou metodou a teorií, přístupem k tradici a modernitě a uvedl do
postmoderního antropologického diskurzu myšlenky Giambattisty Vica. (337)
Jane Collierová a Michelle Rosaldová, jež na rozdíl od Sherry Ordnerové dávají přednost
sociálnímu výkladu před kulturním, argumentují, že gender je podmíněn sociální nerovností, to
znamená asymetrickou distribucí moci mezi mužem a ženou. Salvatore Cucchiari ve svém
hypotetickém prehistorickém scénáři předpokládal, že archaická lidská společnost původně
nerozlišovala „muže“ a „ženu“ v pozdějším smyslu a že bisexualita byla pokládána za normu.
Někteří antropologové, například Lily Abu-Lughodová, autorka studie o beduínských ženách
Veiled Sentiments: Honour and Poetry in a Bedouin Society (1986), přehodnocují tradiční
etnografický obraz všeobecné mužské dominance v méně komplexních společnostech. (342)
Ideologické důsledky postmodernismu
4. kapitola:
Člověk, struktura a dějiny
Výrazem aliance mezi antropologií a historií byla především biblická antropologie (nebo též
etnická teologie) založená v zásadě na difuzionistickému výkladu opírajícím se o autoritu
starozákonních textů. Například ve Velké Británii bylo ortodoxní učení etnické teologie ještě
v polovině devatenáctého století patrné v teoretických základech vlivné Pritchardova
antropologické školy. (346)
Zrod moderní historiografie
K založení historiografie jako samostatné moderní vědy odlišné například od filozofie nebo
literatury významně přispěl německý historik Leopold von Ranke (1795-1886), původním
vzděláním klasický filolog. Leopold von Ranke proto uvedl do historiografie kritické filologické
metody, které se již dříve uplatnily při studiu starověkých a středověkých textů. Za nejautentičtější
nástroj poznání minulosti považoval primární prameny, jež je třeba odlišit od všech falzifikátů a
podvrhů. (349)
Vzestup a pád politických dějin
Na sklonku devatenáctého století napsal cambridgeský historik John Robert Seeley (1834-
1895), spoluautor Methods of teaching history (1885), že „historie je minulá politika a politika je
současná historie“. V prvních desetiletích dvacátého století se převažující část historiografie
nacházela pod nadvládou politických dějin. V pozadí paradigmatu politické historie je přesvědčení,
že chod dějin aktivně určuje relativně malá skupina energických lidí, z jejichž aktivit se rodí velké
události historie. (351)
V šedesátých letech dvacátého století napsal Edward Hallett Carr, že přes řeku Rubicon
přešly miliony lidí, ale historik se zajímá pouze o přechod Caesarův, protože výlučně ten určil běh
dějin. Další vývoj historických věd učinil ze zmíněného přístupu anachronismus. Historikové se
dnes snaží konceptualizovat hlubší souvislosti mezi socioekonomickou konfigurací, kterou
vytvořily miliony lidí překonávající z prozaických důvodů Rubicon, a konečným Caesarovým
činem. (351-352)
Historická sociologie a sociální dějiny
Max Weber je v podvědomí veřejnosti zapsán jako autor teorie o původu kapitalismu na
počátku novověku vyložené ve spise Die protestantische Ethik und der Geist der Kapitalismus
(Protestantská etika a duch kapitalismu, 1904-1905). Weber se domníval, že nalezl souvislost mezi
hodnotovým systémem kapitalismu a protestantskou etikou. Kalvinistická nauka o predestinaci
(předurčení) a puritanismus podle Maxe Webera motivovaly k orientaci na pracovní výkonnost a
podmínily asketický způsob života a investice do budoucnosti. (354)
Max Weber… zavedl tzv. ideální typ (Idealtypus). Ideální typ nemá objektivní obsah, ale
slouží jako logický nástroj systematizace a chápání jednotlivých faktů historických kultur. Jde o
konstrukci, pomocí níž historik hodnotí dějinnou skutečnost. Kategorie a zákony společenských
věd jsou podle Webera čistě myšlenkové představy, které v reálném světě a dějinách nelze
empiricky prokázat. Souvislosti, jež sociální vědy odkrývají ve společenském životě, představují
omezený výběr určitých vztahů a prvků prováděný v rámci poznávacího a historického zájmu
subjektu. Společenský život je sledem jedinečných a neopakovatelných událostí, které nelze
racionálně postihnout a v němž není možné vysledovat „objektivní“ zákonitosti. Iracionalita reality
se dá systematizovat pouze pomocí racionální konstrukce ideálního typu, který je produktem
intelektu, bez intencionální nebo referenční vazby. (355)
Do americké sociologie uvedl Weberovo dílo především Talcott Parsons, jehož vztah
k Weberovi byl však ambivalentní. Charles Wright Mills (1916-1962) v knize Sociological
Imagination (Sociologické imaginace, 1959) zdůraznil, že strukturální funkcionalismus Talcotta
Parsons výrazně přispěl k „ahistorickému“ zaměření poválečné sociologie. (355)
Britský historik Perry Anderson, který působil řadu let jako editor The New Left Review,
náleží k předním reprezentantům neomarxismu v historické sociologii. (356)
Perry Anderson kladl otázku, proč se kapitalistická industriální společnost zrodila pouze
v rámci západní civilizace. Odpověď nalezl v evropském typu feudalismu (jemuž se svým
charakterem přiblížil pouze feudalismus japonský). (357)
Marxismem byl ovlivněn rovněž Charles Tilly, historik a sociolog působící na Michiganské
univerzitě, který se podobně jako Edward P. Thompson nebo George Rudé snažil porozumět
chování „davu“ a pochopit mechanismus a zákonitosti kolektivních akcí. K jeho nejznámějším
dílům náleží studie o kontrarevolučním povstání ve Vendée (Vendée, 1964). Charles Tilly
kritizoval Durkheimův výklad „vzpoury davů“ jako důsledku anomie a sociální dezintegrace, která
postihla tradiční společnost. (358)
V souvislosti s ustavením historické sociologie bylo poměrně pozdě objeveno dílo Norberta
Eliase (1897-1990). (359)
Hlavní Eliasova studie Über den Prozess der Zivilisation (O civilizačním procesu) vyšla již
v roce 1939 ve Švýcarsku, náležitého ocenění se ale dočkala až v sedmdesátých letech dvacátého
století. Norbert Elias pojal civilizační proces jako historicky dlouhodobý fenomén, který je
vytvořen aspektem psychogenetickým, zahrnujícím vývoj osobnostních struktur člověka a modalit
jeho chování, a aspektem sociogenetickým, odrážejícím formování sociálních struktur. Při
zkoumání nezávislosti a souhry se Norbert Elias neváhal inspirovat Freudovou psychoanalýzou a
její terminologií. (359)
Emmanuel Le Roy Ladurie napsal v roce 1979, že „historie, která není kvantifikovatelná,
nemůže být pokládána za vědeckou“. Ekonomičtí historici jako Robert Fogel, Morgan Kousser
nebo Christopher Lloyd tvrdili, že historie se měla zaměřit na strukturální a kvantitativní otázky,
přičemž ekonomické dějiny pokládali za nejexaktnější součást historiografie. (360)
V roce 1974 publikovali Robert Fogel a Stanley L. Engerman dvousvazkové dílo Time on
the Cross věnované problematice otroctví na americkém Jihu, které oplývalo statistickými
tabulkami, výpočty a vzorci. Rozsáhlé kvantitativní bádání vedené v duchu „exaktních“ sociálních
věd se nicméně dostalo do rozporu s „politickou korektností“, protože autoři dospěli k závěru, že
ekonomická výnosnost otrokářství byla tak vysoká, že zajišťovala černým otrokům životní standard
zcela srovnatelný s životní úrovní svobodných dělníků. Bouřlivá kontroverze, která se vzápětí
rozpoutala, výrazně zpochybnila vědeckou hodnověrnost kvantitativních metod v historiografii.
(360-361)
Již v roce 1976 Theodore Zeldin uvedl, že sociální historie ztratila své dominantní
postavení. V devadesátých letech John Lawrence a Miles Taylor prohlásili, že „totalizující ambice“
sociálních dějin se zhroutily, protože nedokázaly zabránit dezintegraci historických věd. Sociální
dějiny se výrazně otevřely antropologické a lingvistické inspiraci. Eric Hobsbawm charakterizoval
nový přístup k sociální historii jako přechod od social history k history of society. (361)
Annales
Nejznámější historiografickou školou dvacátého století, jejíž osudy jsou do značné míry
spjaty s vývojem soudobného antropologického myšlení, je legendární francouzská škola Annales.
(361)
Traian Stoianovich tvrdí, že škola Annales vytvořila nové celistvé vědecké paradigma
založené na holistickém, funkcionálním a strukturálním pojetí historické problematiky. (361)
Mezi autory, kteří svým dílem předznamenali a přispěli k ustavení badatelské náplně školy
Annales, náleželi především Louis Halphen (1880-1950), Henri Pirenne, Ferdinand Lot (1866-
1952) a popularizátor a vydavatel Henri Berr (1863-1954). (362)
Henri Pirenne byl znám jako autor teorie o vzniku raně středověkých měst jako středisek
dálkového obchodu a o souvislosti mezi formováním západoevropské civilizace a muslimskou
expanzí ve druhé polovině prvního tisíciletí po Kristu. (363)
Dalším vlivným historikem frankofonní oblasti, který ovlivnil formování školy Annales, byl
profesor medievalistiky na Sorbonně Ferdinand Lot. Jeho rozsáhlá studie o konci antiky a zrození
středověké Evropy byla uveřejněna v edici Evoluce lidstva, kterou řídil Henri Berr, historik, který
se celý život marně pokoušel získat odpovídající akademické postavení. (363)
Marc Bloch bojoval čtyři roky v zákopech první světové války, byl zraněn a získal několik
vyznamenání včetně nejprestižnější Čestné legie. Měl pověst nonkonformního rebela, který často
kritizoval své kolegy. (364)
V roce 1929 založili ve Štrasburku Marc Bloch a Lucien Febvre odborné periodikum
Annales d’Histoire Économique et Sociale; ve třicátých letech se těžiště školy Annales přesunulo
do Paříže, kde od roku 1946 vycházel časopis Annales: Economies, Sociétés, Civilisations (roku
1994 byl zaveden nový podtitul Histoire, Science Sociales). Výrazem nové Blochovy intelektuální
orientace byla kniha Les caractéres originaux de l’histoire rurale francaise (1931), která doložila
jeho proměnu z tradičního liberálně socialistického historika ve stoupence radikálních postojů
prostupujících jeho pozdější dílo. (364)
Marc Bloch obhajoval větší volnost pro historickou imaginaci, přejímání konceptů ze
sociálních věd a upřednostňování strukturální analýzy před tradiční narativní historiografií.
Společnost determinují podle Blocha přírodní prostředí a ekonomické podmínky stejně jako
antropologické faktory, které se odrážejí v tradici, institucích, rituálech, výživě, ošacení a dalších
artefaktech každodenní materiální kultury. (365)
Marc Bloch zdůraznil, že důležitější než popis pomíjivých historických událostí je uchopení
základní struktury či „původní povahy“ společnosti přetrvávající dlouhá historická údobí.
Synchronní celistvost má přednost před diachronní narativitou. Blochova teze, že materiální
základna podmiňuje institucionální a kulturní nadstavbu, která si však zachovává jistou míru
autonomie, je blízká učení neomarxistické frankfurtské školy, jejímiž členy byli například Theodor
Adorno (1903-1969), Walter Benjamin (1892-1940) a Herbert Marcuse. (365)
Mučednická smrt Marca Blocha a Febvrovy ambice, jenž se stal skutečným pařížským
mandarínem, přispěly po druhé světové válce k institucionalizace Annales jako vůdčí francouzské
historiografické školy. (367)
Počátkem padesátých let dvacátého století se vůdčím představitelem Annales stal Fernand
Braudel (1902-1985), reprezentant druhé generace školy. (367)
Po zhroucení francouzské armády v roce 1940 se Fernand Braudel ocitl v německém zajetí,
v němž strávil pět let. Tuto dobu využil pro práci na rozsáhlé studii, která vyšla v roce 1949 pod
názvem La Méditerranée et le monde méditerranéen a l’époque de Phillipe II. Fernand Braudel
zavedl pojem geohistorie nebo imobilní historie, zaměřené na všestranné studium vztahu člověka a
prostředí. Francouzský historik rozlišil tři roviny historické analýzy odpovídající třem časovým
úrovním: longue durée, dlouhodobé (či strukturální) trvání, v němž hlavní roli sehrávají
geografické faktory; střední trvání neboli konjunkturní, v němž probíhá sociální vývoj, a událost,
krátkodobé fluktuace politiky a individuálního života. (367-368)
Třetí generaci Annales tvořili podle Traiana Stoianoviche především badatelé narození
kolem roku 1920, například Emmanuel Le Roy Ladurie a Pierre Goubert. Zmínění historici slevili
v důrazu na longue durée a své výzkumy zaměřili na komplexní výzkum francouzským regionů.
(368-369)
Le Roy Ladurie je autorem studie Montailou, village occitain de 1294 á 1324 (1975), která
je pokládána za průkopnické dílo „dějin každodennosti“ a „historie viděné zdola“. Francouzský
historik se zde pokusil rekonstruovat vnitřní svět středověkých obyvatel pyrenejské vesnice na
základě rozsáhlých inkvizičních záznamů pořízených biskupem pátrajícím po katarské herezi a
uložených ve Vatikánské knihovně v Římě. Neúnavný kritik Annales Norman F. Cantor namítl, že
Le Roy Ladurie se dopustil zásadní metodologické chyby, protože pokládal výpovědi zastrašených
venkovanů snažících se zachránit si kůži za etnologické prameny dokumentující autentickou
každodennost a životní styl. (369)
V roce 1956 vydal studii Marchands et Banquiers du Moyen Age (Kupci a bankéři
středověku) a v následujícím roce dnes již klasickou knihu Les intellectuels au Moyen Age
(Intelektuálové ve středověku). (370)
Programový ráz měla Goffova studie Pour un autre Moyen Age (Za jiný středověk, 1977).
Značné diskuze i kritické ohlasy vyvolala kniha La naissance du purgatoire (Zrození očistce, 1981).
Podle Le Goffa vzniklo pojetí očistce na pařížské univerzitě v letech 1170 až 1190 v důsledku
vzestupu městských vrstev, jejichž ekonomické zájmy ovlivnily křesťanskou představu záhrobí.
K vrcholným Le Goffovým dílům náležely studie L’Imaginaire medieval (Středověká imaginace,
1985), a především Saint Louis (Svatý Ludvík, 1996). (370)
Již zakladatelé Annales, Marc Bloch a Lucien Febvre, zavedli koncept mentalit (mentalités),
kolektivních psychologických dispozic, které ovlivňují nejen vysokou kulturu, umění, literaturu a
náboženství, ale rovněž každodenní zvyky, pověry, předsudky a rituály. K průkopníkům studia
mentalit náležel Georges Duby (1919-1996). (370)
Jacques Le Goff navázal na snahy klasiků Annales nastínit totální obraz středověké
civilizace a konceptualizovat mentality jako symbolický a ideologický výraz sociálních a
ekonomických vztahů. Ve své zralém údobí Jacques Le Goff rehabilitoval tradiční historickou
narativitu a obnovil důraz na politické dějiny, které však studoval (po vzoru Blochova rozboru
ideologie královské moci ve studii Le rois thaumaturges) v jejich symbolické dimenzi. Tato
perspektiva otevírá podle Le Goffa cestu k ustavení historické antropologie politiky. (371)
Představitelé čtvrté generace Annales (narození vesměs kolem roku 1940), například Roger
Chartier, Jacques Revel, Bernard Lepetit a André Burguiére, nepokládali mentality za pouhý projev
krátkodobé historické zkušenosti na třetí rovině pomíjivých událostí, ale vyzdvihli je jakožto
primární determinant historické reality. Roger Chartier popřel, že by „reprezentace (představy)
sociálního světa“ byly jednosměrně podmíněny materiálními podmínkami, ale označil je za
samotné „konstituenty sociální skutečnosti“. (371)
Postmodernismus v historických vědách
Richard J. Evans nicméně ocenil přínos postmodernistů pro zvýšení literární úrovně
historických textů; dobrý příkladem jsou například knihy Citizens: A Chronicle of the French
Revolution (1989) od Simona Schamy nebo A People’s Tragedy: The Russian Revolution 1891-
1921 (1996), jejímiž autorem byl Orlando Figes. (376)
Nové směry badatelského zájmu a utváření historické antropologie
Viděli jsme, jak se díky sblížení historiografie a sociologie zrodila historická sociologie.
Mnozí badatelé požadují, aby obdobné prolínání historických věd a antropologie vyústilo do
institucionalizace historické antropologie jako akademicky samostatné disciplíny. (377)
Není to samozřejmě jediná podoba historických věd druhé poloviny dvacátého století. Ve
svébytné pozici vůči zmíněným přístupům stále především v medievalistice formalismus, jehož
čelnými představiteli byli Erwin Panošsky a Ernst Robert Curtius. (380)
Formalismus studuje středověkou kulturu nikoliv jako projev individuální kreativity jedince
a invence, ale jako dlouhodobé rozvíjení určitých základních typologických motivů. Formalismus
je bytostně konzervativní a představuje protiklad relativismu, podle něhož ideje a umělecké vzory
postrádají vnitřní hodnotu a stabilitu a jsou pouhým odrazem skupinové vůle, politické moci a
osobní psychologie. Formalismus vyzvedával kulturní kontinuitu, sociální solidaritu, loajalitu,
konsenzus a pozitivní působení elitních a vzdělaných vrstev. (380)
Clifford Geertz, ústřední postava symbolické antropologie, pojal koncept kultury jako
„historicky přenášený vzorec významů, který je ztělesněn v symbolech, jako systém zděděných
koncepcí vyjádřených v symbolických formách prostředky, jimiž lidé komunikují, udržují pro
budoucnost a rozvíjejí své vědění o životě a postoj k němu“. Kultura je podle Geertze souborem
mechanismů, plánů, pravidel, instrukcí, které vystupují jako sdílené determinanty lidé zapojených
do symbolického jednání, a kulturu nelze proto hledat v neviditelných strukturách existujících
v lidské mysli, ale v sociálně sdílených veřejných symbolických systémech. (382)
Pojetí kultury jako chování ovládaného významem a domény imaginace a symboliky, jež se
odrážejí v textech, hmotných artefaktech, písních nebo hrách, oslovilo řadu historiků, kteří přijali
antropologický koncept kultury jako klíč k interpretaci v historii. Symbolicky vymezená kultura
byla pojata jako hybná síla historických změn. (383)
Dva pokusy o historickoantropologickou syntézu: Marshall Sahlins a Carlo
Ginzburg
Carlo Ginzburg, historik, který se již za svého života stal téměř legendou, se narodil v roce
1939 v Turíně. (388)
V roce 1966 uveřejnil Carlo Ginzburg svoji první významnou studii Benandanti. Při studiu
záznamů přibližně padesáti inkvizičních procesů ve Furlandsku, které probíhaly na přelomu
šestnáctého a sedmnáctého století, narazil Ginzburg na skupinu mužů a žen, kteří se nazývali
benandanti, „dobro konající“. Jejich společným znamením bylo to, že se narodili s plodovou
blánou. Čtyřikrát do roka jejich duch odcházel do polí, aby bojoval s čaroději (případně aby se
účastnil procesí za mrtvého), a na výsledku tohoto zápasu závisel osud úrody. (389)
Carlo Ginzburg, který vždy zastával radikálně levicové postoje, vylíčil náboženský vývoj na
Apeninském poloostrově jako neustálou konfrontaci „viditelné“ dominantní katolické církve a
„skrytých“ perzekuovaných lidových kultů. Ginzburg souhlasně citoval Michaela Foucaulta, který
ukázal, jak se moderní západní civilizace utvářela prostřednictvím zákazů, represe a vylučování.
Podle Ginzburga zůstal Foucault na polovině cesty, sice poukázal na skutečnost umlčení, ale
neposkytl umlčeným slovo a jeho ambiciózní projekt „archeologie ticha“ se tak proměnil v ticho
skutečné. Carlo Ginzburg chce naproti tomu udělit „utlačovaným a poníženým“ hlas. Soudí, že
lidová kultura byla zviditelněna během šíření knihtisku a reformace. (391)
5. kapitola:
Člověk, mýtus a náboženství
Náboženství je atributem každé známé společnosti, a můžeme proto o něm hovořit jako o
antropologické konstantě. Protestantský teolog Paul Tillich (1886-1965) kdysi napsal, že
náboženský zájem se nalézá v srdci každé kultury. Studium náboženských a mytologických
systémů probíhalo souběžně s rozvojem sociální a kulturní antropologie. (393)
Klasifikace náboženství
Čeští religionisté Jan Keller a Milan Mrázek uveřejnili v Nástinu religionistiky z roku 1988
klasifikaci náboženství vycházející z třídění, které začátkem sedmdesátých let dvacátého století
vypracoval Kurt Rudolph, profesor religionistiky v Lipsku, a je nese patrné rysy tradiční
evolucionismu:
1. Náboženství kmenová, přírodních národů nacházejících se v preliterárním stadiu,
jde především o mytologické soustavy
2. Náboženství národní, stadium písma a státu, například náboženství a mytologie
civilizací starověkého Předního východu, Egypta a předkolumbovských
indiánských států
3. Náboženství světová, po etickém zlomu v šestém století před Kristem. Člení se do
dvou skupin: a) karmové systémy, v nichž je ústřední pojem kosmický řád karma,
například buddhismus, džinismus, taoismus, konfucianismus; b) teistické systémy,
ve kterých je ústředním pojmem Bůh, například zoroastrismu, judaismus,
křesťanství a islám
4. Synkretizující náboženství, odvozená a smíšená, například řecká mystéria,
orfismus, manicheismus, bahai, umbanda, cao-daj apod. (395)
Polyparadigmatická povaha výkladu náboženství
Za prvé jde o kulturně-ekologické paradigma považující kulturu (a náboženství jako její
součást) za exosomatickou adaptaci na přírodní prostředí a za výraz racionálního a utilitárního
hledání vhodné strategie přežití vůči environmentální konstriktům. V tomto duchu studovali
náboženství například představitelé klasického evolucionismu Edward Burnett Tylor nebo James
George Frazer. Za druhé je to sociologické nebo funkcionalistické paradigma, které posuzuje
náboženství z hlediska jeho sociální funkce. Toto pojetí, k jehož průkopníkům patří například
William Robertson Smith, vyjadřuje Durkheimův výrok, že „skutečnost, kterou vyjadřuje
náboženství, je společnost“ („la réalité, qu’exprime la pense religieuse est la société“). Třetí přístup
zahrnuje symbolický výklad, s nímž se setkáme v dílech Mary Douglasové, Clifforda Geertze nebo
Victora Turnera. Náboženství je zde posuzováno jako sémiotický systém vytvářející sféru
významu, v jejímž kontextu může být lidský život smysluplně prožit. (396)
Mýtus, rituál a archaický člověk
Italský myslitel Giambattista Vico sice považoval mýtus za klíč k pochopení lidské historie,
ale zároveň jej pokládal za fantastické, neukázněné obrazotvornosti „dětského věku“ lidstva. (397)
Obsahem mýtu jsou určité základní vzory chování, například činnost bohů při stvoření světa
nebo vítězství mytického předka, Héroa nad monstrem, které Mircea Eliade (1907-1986),
religionista rumunského původu, jenž působil ve Francii a především ve Spojených státech
amerických, nazýval archetypy, zatímco Claude Lévi-Strauss používal při strukturalistickém
výkladu mýtů pojmu mytémy. Archaické pojetí světa vycházelo z předpokladu, že určitá věc nebo
činnost má větší hodnotu nebo je „reálnější“ a „skutečnější“ než jiné tehdy, pokud napodobuje
určitý posvátný archetyp. K této imitaci sloužil rituál, který získával význam a odlišoval se od
ostatních lidských aktivit tím, že představoval opakování původní činnosti bohů na počátku času…
(399)
Účastníci rituálu vystupují z času běžného lidského života a jednají v posvátném čase, ve
kterém se uskutečňují archetypy. (399)
Podle staré perské kosmologie má každý jev nebo předmět našeho světa svůj nebeský
neviditelný vzor. To znamená, že objekt má dvě stránky bytí – transcendentní, dokonalý, ideální
menok a jeho pokleslý, na zemi se vyskytující napodobeninu – getik. Perské tradici odpovídá řecký
platónismus rozlišující svět idejí a svět zdání. Mircea Eliade a Ladislav Hejdánek zdůrazňují, že
řecká filozofie i přes kritické odmítání mýtu a zdůrazňování logu se mytického myšlení zcela
nezbavila. Orientace na hledání neměnných počátků ????, které jsou ontologicky relevantnější než
svět proměnlivých událostí, koresponduje s archaickou fascinací transcendentními, věčnými
archetypy. Totéž lze konstatovat i u základů řecké geometrie jako popisu ideálních objektů. (400)
Mircea Eliade v proslulé knize Le Mythe de l’éternal retour: archétypes et répétition (Mýtus
věčného návratu: archetypy a opakování) z roku 1949 rozlišil tři základní kategorie mytických
archetypů:
1. Rituály, které se opakují a tím zpřítomňují původní stvořitelské a zakladatelské
akty bohů, héroů a předků.
2. Archetypy symbolizující střed světa.
3. Archetypy, jejichž pokleslejší napodobeninou a imitací jsou předměty našeho
světa. (401)
Dobytí a kolonizace dosud neobydleného území a jeho začlenění do ekumeny, bylo rituálně
ztotožňováno s božským aktem stvoření světa – Řád, představovaný novými osadníky, zatlačil
původní Chaos kolonizované oblasti. (401)
Známé mytologické tradice se shodují v názoru, že jedinec, který se chce stát právoplatným
členem společenství, musí rituálně překročit omezení dané pomíjivými věcmi světa a dotknout se
neměnných mimosvětských hodnot. Tato představa leží u základu rituálu iniciace, zasvěcování
jedince do kultury, například zkoušky dospělosti. (403)
Kolektivní lidová paměť je antihistorická. Jak ukázali Maurice Halbwachs (1877-1945), Jan
Assman nebo Jan Vansina, v kulturní paměti jsou minulé události a osobnosti transformovány do
symbolických figur a jsou zpřítomňovány v rituálech. Konkrétní vládce nebo vojevůdce se přímo
vztahovali k archetypu zakladatelského héroa a jejich historické rysy byly postupně vypouštěny.
(403)
Často docházelo k asimilaci, sloučení několika postav do jedné mytické osoby. K výrazné
asimilaci pravděpodobně došlo v případě mytického hrdiny Hérakla, v jehož osobě splynula řada
konkrétních válečníků údobí dórské expanze. (404)
Věk fetišismu, naturalismu, magie a evolucionismu
Edward Burnett Tylor… přehodnotil teorii filozofa Herberta Spencera, který za nejstarší
projev náboženského chování považoval kult předků (manismus, podle latinského slova manes).
Tylor se domníval, že svět byl v představách archaického člověka prostoupen pluralitou
spirituálních esencí, k nimž se lze vztahovat – případně nad nimi i získat kontrolu – prostřednictvím
magického rituálu. V pozadí archaické religiozity se podle Tylova nacházel praktický utilitární
záměr: „primitivní“ člověk se snažil pomocí rituálů zabezpečit plodnost, úspěch v lovu nebo se
bránit vůči nemocem, živlům a nepřátelům. Zrodila se tak magie, kterou Edward Burnett Tylor
pokládal za jakousi archaickou „technologii sakrálna“. Náboženství, jež Tylor vymezil jako „víru
v autonomní bytosti spirituální povahy“, se zrodilo v důsledku „historického selhání“ magie, kdy
archaický člověk zjistil, že jeho magické procedury nefungují. Animistické síly získaly status
autonomních mocných božských bytostí, které nelze magicky ovládnout a jejichž přízeň je možno
získat pouze prostřednictvím oběti nebo modlitby. (406)
Někteří autoři rozlišují mezi animismem v užším slova smyslu, pokud duchovní entity
splývají s dušemi zemřelých předků, a démonismem nebo polydémonismem, jestliže spirituální
esence nepocházejí geneticky z člověka. (406)
James George Frazer. Ve svém nejznámějším díle Zlatá ratolest, jejíž druhé vydání neslo
podtitul A Study in Magic and Religion, Frazer vymezil tzv. sympatetickou magii, která byla
založena na homeopatickém a kontagiózním principu. Homeopatická magie vychází ze zákona
podobnosti (law of similarity), podle kterého „podobné působí podobně“. Kontagiózní, dotyková
magie spočívá v zákonu dotyku (law of contact), to znamená v primitivní představě, že věci, které
byly jednou ve vzájemném kontaktu, si tento vztah zachovávají i po odloučení, a mohou proto na
sebe při magických praktikách působit. (411)
Podle Malinowského nastupuje magie tam, kde selhává praktický rozum. (412)
Robert Henry Codrington (1830-1922) a Robert Ranulph Marett jsou autory hypotézy
dynamismu (nebo též animatismu) jako nejstarší fáze náboženských představ lidstva. Dynamismus
(souvisí s řeckým slovem dynamis – síla) je názorem, že svět i život ovlivňují mocné, posvátné
síly, které je třeba respektovat. Je založen na základním pojmu neosobní síly mana, který Robert
Henry Codrington popsal z Melanésie. (412)
Tato síla, chápaná jako velká ochranná moc, byla personifikována v představě Velkého
ducha. Robert Ranulph Marett, který napsal, že náboženství nepovstalo z pocitu bázně, ale spíše
představuje rozvinutí původní ideje síly, vystoupil s kritikou Tylorova a Frazerova pojetí
archaického náboženství. Podle Marett jsou klíčem k pochopení religiozity emoce, proto „víra
nastupuje tam, kde se překračují hranice myšlení“. (412-413)
…skotský etnolog a spisovatel Andrew Lang,… v knize Rock Lane and Common Sense
(Kohoutí ulička a zdravý rozum) z roku 1894 kritizoval Tylorovu koncepci animismu. Člověk
podle Langa disponuje duševními schopnostmi, které archaická společenství dobře znají a využívají
například v extatických technikách šamanismu; moderní věda je však předsudečně přehlíží jako
efemérní halucinace. Andrew Lang byl autorem teorie pramonoteismu, podle níž idea Boha jako
nejvyšší bytosti nevzešla jako vyšší evoluční stadium z animismu či z víry ve specializované a
lokální duchovní bytosti. Monoteismus se nezrodil z polyteismu, ale představoval nezávislou
souběžnou formu religiozity. (413)
Sociologická teorie náboženství
Klíčovou úlohu při zrodu sociologické teorie náboženství sehrála bezpochyby kniha Les
formel élémentaires de la vie religieuse, Sociologie religieuse et théorie de la connaissance
(Elementární formy náboženského života), kterou v roce 1915 vydal francouzský sociolog Émile
Durkheim. (413)
Teorie totemismu
John Ferguson McLennan, jenž tvrdil, že totemismus spočívající v uctívání zvířat a rostlin
byl nejranější formou náboženství a univerzálním stadiem vývoje religiozity, která byla úzce
spojena s exogamním příbuzenským systémem patrilineárního klanu, propojil totemismus,
exogamii a matrilinearitě do jediného archaického sociálně religiozního komplexu. Totemismus
představoval v jeho pojetí jak religiózní, tak sociální systém, původní neproblematickou a
organickou jednotu náboženství a společnosti, archaický soulad sociální praxe a víry. (417)
James George Frazer charakterizoval totem jako „třídu materiálních objektů, na které
divoch hledí s pověrečnou úctou, protože věří, že mezi ním a každým členem této třídy existuje
intimní a zcela zvláštní, oboustranně výhodný vztah“. Klan James George Frazer definoval jako
„společenství mužů a žen, kteří se nazývají jménem totemismu, věří, že jsou jedné krve,
pocházejíce ze společného předka – totemového zvířete, a cítí se svázáni závazky jeden ke druhému
a společnou vírou v totem“. (417-418)
Dvacátá a třicátá léta dvacátého století byla ve znamení obecného ústupu teorie totemismu
z hlavní proudu antropologického myšlení. Řada autorů argumentovala, že totemismus nebyl
„reálným“ fenoménem ze života přírodních národů, ale – obdobně jako třeba hysterie –
mytopoetickým výtvorem viktoriánských učenců, kteří sloučili určité izolované znaky do arbitrární
kategorie odrážející zájem či úzkost jejich vlastní epochy. Edward Evans-Pritchard soudil, že
fascinace totemismem a exogamií vycházela z hluboce zakořeněné viktoriánské obsese sexualitou,
soukromým vlastnictvím a třídním rozdělení společnosti. (419-420)
Cambridgeská ritualistická škola
Božstvo je podle Jane Harrisonové plodem kolektivní sugesce vytvářené rituálem. V díle
Jane Harrisonové postupně převládla koncepce kolektivní mentality nad individualismem
klasického evolucionismu. (421)
Francis Macdonald Cornford odvodil geneticky ve studii The Origin of Attic Comedy
(Vznik attické komedie, 1914) z novoročních rituálů starořeckou komedii. (422)
Jane Harrisonová tvrdila v jedné ze svých posledních prací Epilegomena to the Study of
Greek Religion (1921), že lze prokázat souvislost literární postavy Dona Juana s kultem plodnosti.
Její kolega z univerzity v Cambridge Gilbert Murray uplatnil v roce 1914 v přednášce Hamlet and
Orestes přístupy Cambridgské ritualistické školy při výkladu Shakespearových her. (422)
Iniciační komplex a obřady Nového roku
Joseph Campbell (1904-1987) vymezil v řadě svých knih tři fáze ve „vývoji hrdiny“:
odchod (departure); zasvěcení (initiation) a návrat (return). (423)
Iniciační obřady se vyznačují obdobnou vnitřní strukturou jako kalendářní obřady Nového
roku (New Year festivals), které měly sociálně regenerační funkci a vyskytovaly se v různých
světových kulturách, především na starověkém Předním východě a ve východním Středomoří.
(424)
Jak ukázal ve své analýze Mircea Eliade, součástí iniciačních rituálů archaických kmenů
bylo ztotožnění, splynutí jedince s archetypem prvotního hrdiny nebo božstva pokládaného za
zakladatele kultury. Mytický héros svedl na počátku času, in illo tempore, vítězný boj s drakem či
jiným monstrem. Tento rituálně dramatický akt představoval projekci kosmogonického zápasu
mezi Řádem a Chaosem, který je prakticky univerzálním tématem archaické „metafyziky“, do
procesu sociálně-psychologické integrace příslušníků společenství do světa dospělých. (426)
Kosmogonické mýty, které pojednávají o stvoření světa a odrážejí zrození určité kultury,
vyprávějí o hrdinovi, Nerovi bojujícím proti hadovi, drakovi, případně vodní příšeře a symbolizují
vítězství zakladatelského Řádu nad Chaosem, ztělesněným monstrem. (427)
Psychologické výklady archaické religiozity
V roce 1917 vydal německý religionista a indolog Rudolf Otto (1869-1937) knihu Das
Heilige (Posvátno), v níž v duchu novokantovské filozofie označil sakrálno za zdroj náboženské
zkušenosti a za apriorní kategorii neuchopitelnou lidským poznáním a neodvoditelnou z jiných
sociologických nebo psychologických kategorií. Rudolf Otto zdůraznil, že religiózní symboly mají
numinózní charakter, to znamená, že jedince fascinují a přitahují jeho pozornost. Pocit přítomnosti
sakrálna (sensus numinis) je podle Rudolfa Otta ambivalentní a zahrnuje jednak tremendum,
úzkost, strach a ponížení před posvátnem, a jednak fascinosum, fascinaci, obdiv a pocit štěstí a
vnitřní harmonie. (429)
V roce 1913 se Jung s Freudem názorově rozešli. Carl Gustav Jung prošel hlubokým
obratem téměř náboženského charakteru, který během několika let vyústil v založení analytické
psychologie. (431)
Ve třicátých letech dvacátého století Carl Gustav Jung působil na École Polytechnique
Suisse v Curychu a věnoval se studiu mytologie, religionistiky, alchymie a různých gnostických
systémů; uskutečnil cestu do Afriky, Indie a mezi severoamerické indiány. (431)
V roce 1948 založil Jung v Basileji Institut pro hlubinnou psychologii, který řídil až do
konce svého života. Za předchůdce Carla Gustava Junga je považován německý filozof Gotthilf
von Schubert (1780-1860), který psal o univerzálním jazyce symbolů, společnému veškerému
lidstvu, projevující se ve snech a mýtech. (432)
Carl Gustav Jung se postavil proti Freudově koncepci libida jako energie sexuálního pudu,
jejíž „sublimací“ vzniká kultura. Namísto toho razil pojem psychické energie, jejíž zdroj je
v instinktech a která nemá výlučně sexuální charakter. Jung rozlišil osobní a kolektivní nevědomí.
Zatímco osobní nevědomí zahrnuje potlačené, zapomenuté nebo podprahově vnímané zkušenosti
jedince, odrážející jeho individuální vývoj a historii, kolektivní nevědomí, představuje obecné
dědictví lidstva od prehistorických dob. Nevědomí není podle Junga pouze pasivním úložištěm
minulých vzpomínek, informací a vjemů, ale i zdrojem zcela nových podnětů včetně umělecké
kreativity. Toto aktivní, produktivní působení nevědomí je podmíněno tím, že v nevědomí sídli
univerzální, primordiální obrazy – archetypy. (432)
Archetypy Carl Gustav Jung charakterizoval jako apriorní, autonomní, dědičné struktury
lidského nevědomí bez specifického obsahu. Svůj obsah získávají až během individuálního života,
kdy se osobní zkušenost váže na příslušné archetypální formy. Jung rozlišil mezi vlastním
formálním archetypem ukrytým v nevědomí a konkrétním archetypálním obrazem manifestujícím
se na úrovni vědomí. Numinózní archetypální obrazy se objevují ve snech, halucinacích
psychotických pacientů, nebo i v náboženských, mytologických nebo ideologických symbolech,
postavách a dějích. Příslušníci archaické kultury považovali archetypy za vyšší síly spirituálního
charakteru, bohy, démony nebo duchy. (432-433)
Nejznámější archetypy v Jungově klasifikaci jsou persona, stín, anima, animus, Velká
Matka a moudrý stařec. Persona (maska antického herce) je výrazem sociální adaptace na kulturu,
ve které je člověk integrován. Rozdílné společenské prostředí vyžaduje odlišnou personu. Každý
jedince musí hledat rovnováhu mezi svou individualitou a personou. Stín je archetyp temnoty a
potlačení. Představuje animální složku osobnosti a zahrnuje sociálně „méněcennou“ část lidské
osobnosti. Jde o souhrn osobních a kolektivních složek nevědomí, které jsou v důsledku její
neslučitelnosti s vládnoucím kulturním vzorem skryty a potlačeny. V dějinách lidské kultury známe
řadu náboženských rituálů směřujících k projekci a integraci tohoto kolektivního archetypu
„temna“. Archaické kultury a civilizace projektují kolektivní archetyp stínu na konkrétní osobu,
zvíře, mytickou bytost nebo (jak ukazuje případ antisemitismu) i na sociální skupinu. (433-434)
Anima je archetyp ženy v nevědomí muže. Je to zosobnění ženské přirozenosti, které muž
během života přenáší na různé ženy. V mýtu se projekce animy objevuje jako bohyně Ištar, Neith,
Pallas Athéna, Anatha, Eva, postavy z démonologie jako jezinky, ježibaby, rusalky, nymfy nebo
hetéry. Animuj je mužský protějšek animy. Jde o archetyp personifikující mužskou přirozenost
v nevědomí ženy. Dalším ženským archetypem je Velká Matka (Magna Mater). V tomto archetypu
se slučují principy plodnosti a destruktivní síly. Kult plodnosti, nejvýraznější v neolitických
kulturách, zosobňoval podle Junga archetyp Velké Matky v nejrůznějších bohyních plodnosti, které
jsou spjaty s orgiastickými obřady uvolňujícími psychickou energii vázanou na tento archetyp.
Sjednocením plodnosti a síly vznikají náboženské představy regenerace, znovuoživení a vzkříšení
přírody a času. Archetyp moudrého starce (Senex) je personifikací klidné životní moudrosti a
duchaplnosti. Teistická náboženství jej znají jako Dia, Apollóna, Jupitera, Ela, Jahveho, Marduka,
Aššura, Odina nebo jiné nejvyšší božstvo mužského rodu. Jeho symbolem je nebe, harmonický,
racionální řád „vyšších“ duchovních hodnot a intelektuálních výkonů. V různých kulturách
vystupuje Senex jako Učitel, Filozof, Král, Mudrc nebo Guru. (434)
Symbolické výklady archaické religiozity
Clifford Geertz vymezil náboženství jako „systém symbolů, které v lidech ustavují silné,
pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že formulují pojmy obecného řádu bytí a
obdařují tyto pojmy takových nádechem skutečnosti, že se tyto nálady a motivace zdají jedinečně
realistické“. Podle Clifforda Geertze působí religiózní symboly jednak jako emociálně zabarvené
modely pro realitu (ethos), které vyplývají z náboženství jako systému norem, a jednak jako
intelektuálně zaměřené modely reality (world view), předkládající religiózní výklad světa. (437)
Německý badatel Walter Burkert, autor knih Structure and History in Greek Mythology and
Ritual (1979) a Homo Necans (The Anthropology of Ancient Greek Sacrificial Ritual and Myth,
1983), který je pokládán za jednoho z nejlepších znalců řecké mytologie, razil při interpretaci
religiózního chování starověkých populací funkcionalistický, biologický přístup inspirovaný
etologem Konradem Lorenzem a blízký sociobiologickému pohledu. Podle Waltera Burkerta je
historický rituální komplex produktem dlouhodobého vývoje, na jehož počátku byly zvyky
paleolitických lovců, poté se ustavily a strukturovaly „behaviorální vzory“ („ein
Verhaltensprogramm, eine feste Sequenz von Handlungen“), z nichž se zrodila pravidla kulturní
tradice, která nicméně zachovávají ve své ritualizované a stereotypní formě původní motiv
primitivního úsilí po přežití. (438-439)
Vznik a proměny religiozity axiálního věku
Lineárně finalistické pojetí času se zrodilo na půdě starozákonní tradice židovského národa,
na niž později navázalo křesťanství. (442)
Součástí religiózní vize času byla představa o konci historie, kterou nazýváme eschatologií.
Známe ji například z křesťanství, zoroastrismu, mithraismu a manicheismu. Eschaton (podle
řeckého slova ????, které znamená poslední) může zahrnovat fyzický konec světa, poslední soud a
nastolení věčného zlatého věku, případně království božího. (443)
Moderní doba přinesla sekularizaci a relativismus, který na jedné straně proměnili liminární
stavy ve stavy liminoidní, jež podle Victora Turnera zahrnují rozmanité formy sublimace tradiční
liminarity, například divadelní představení, rockové koncerty, sportovní utkání a další masová
„vytržení“, a na straně druhé přetvořil communitas v prostředek vnitrodějinné spásy, „imanentizaci
křesťanského eschatonu“, jehož logika a étos byly odvozeny z náboženství axiálního věku.
V důsledku toho se v devatenáctém a dvacátém století prosadila „náhradní náboženství“
(Ersatzreligion) zahrnující různé podoby totalitních ideologií. (447)
1
exegeze – odborně: kritický rozbor, slovní n. věcný výklad něj. textu, zejm. biblického
2
neofyté: původně novokřesťané, kteří přestoupili v období raného křesťanství na křesť. víru z jiných náboženství