Pomníky Velké války

Mgr. Miloš Krčmář

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, krcmar.milos@npu.cz

Klíčové slova: velká válka, 1. Světová válka, pomníky

Anotace: Obrovské množství obětí války v cizině přinesla potřebu jejich důstojného si
připomenutí v domovině. Výsledkem byla vlna sochařských a kamenických děl, která zalila
českou krajinu, především intravilány měst a obcí.

Rok 2018 byl ve znamení oslav stého výročí vzniku Československa, státu, který vznikl po
rozpadu Rakousko-Uherské monarchie. Tento rozpad byl důsledkem konce Velké války, která
poději, získala též označení 1. světová válka, a radikálních změn, které se promítly do
politické mapy především střední Evropy. Konec války nepřinesl pouze čerstvě nabitou
samostatnost nově vzniklého státního útvaru, ale též ukončil pětileté útrapy miliónů
obyvatel především na evropském kontinentu.

Určit přesná čísla obětí největší válečného konfliktu, který do té doby svět poznal, lze jen
velmi těžko. Různé zdroje uvádějí, že ve válce padlo přibližně deset miliónů lidí, zraněných
bylo více než dvacet miliónů a skoro 8 miliónů bylo vedeno jako pohřešovaných. Prostým
součtem se dostaneme na číslo 38 miliónů, což představuje více než polovinu z přibližně
sedmdesáti miliónů lidí, kteří se do válečného konfliktu zapojili. 1

Počty padlých pro České země se určují velmi špatně, protože v rámci Rakouska-Uherska
neprobíhala lokální evidence podle jednotlivých historických zemí. Čeští historikové a
statistikové vypočítávají ztráty na základě statistických údajů ze sčítání obyvatelstva před a
po válce, v letech 1910 a 1921.2 Na základě těchto hrubých propočtů rozcházející údaje uvádí
140 – 300 tisíc padlých Čechů v rakousko-uherské armádě a 5 500 padlých českých legionářů.
Tato čísla však zkresluje zvýšená mortalita, která je typická pro období dlouhotrvajících

1
Např. WESTWELL, Ian. První světová válka den po dni. Praha: Naše vojsko, 2004.
2
FIALOVÁ, Ludmila. První světová válka a obyvatelstvo českých zemí. In Historická sociologie / Historical
Sociology, 2014, roč. 6, č. 2, s. 115-125. ISSN 1804-0616
válečných konfliktů i mimo bojiště, a také časový odstup obou sčítání od období přímo
spjatých s válečným konfliktem.

Počátek konfliktu se klade k 28. červenci 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku.
Počáteční lokální konflikt eskaloval ruskou všeobecnou mobilizací a následným vstupem
Německa do války. V rámci dvou aliančních bloků Trojspolku a Trojdohody došlo na počátku
srpna k vyhlašování války mezi hlavními evropskými mocnostmi, postupně se do války
zapojilo vedle Rakouska-Uherska a Německa (země Trojspolku), také Rusko, Francie a Velká
Británie (země Trojdohody). Válečný konflikt se přenesl i mimo evropské teritorium, do války
se zapojila Osmanská říše i Japonsko. V následujícím roce na straně Trojdohody vstoupila do
války Itálie, která opustila původní Trojspolek, a v roce 1917 jako poslední významná síla do
války vstoupily Spojené státy americké.

Vyčerpávající zákopová válka přinášela pouze malé úspěchy bojujícím stranám, naopak
přibývalo obětí, a to na všech frontách. Dlouho trvající konflikt dospěl k velkému
ekonomickému i personálnímu vyčerpání jednotlivých zemí a v Rusku vedl až k dvojí revoluci,
následné kapitulaci Ruska v listopadu 1917 a uzavření brestlitevského míru mezi Ruskem a
tzv. ústředními mocnostmi (dříve Trojspolek) v březnu 1918. Na západní frontě boje trvaly až
do konce října 1918. Rakousko-Uherská vláda, i přes započatý rozpad státu, podepsala
příměří se státy Dohody 3. listopadu 1918. Německo podepsalo příměří v Compiége dne 11.
listopadu 1918, čímž se první světová válka na bojištích uzavřela.

Válečný konflikt za sebou nechával značné množství obětí, a to na několika frontách po celé
Evropě i mimo ni. Vedle miliónů mrtvých a zraněných se ve víru válečného konfliktu ztratily i
milióny osob, o jejichž osudu jejich rodiny nikdy nedostaly zprávy. Mohutný a dlouhotrvající
konflikt znemožňoval transporty obětí do jejich domoviny a pátrání po pohřešovaných. Padlí
byli pohřbíváni často v provizorních podmínkách v místě bitev. Tato situace přinesla
v masovém měřítku potřebu důstojného uctění památky obětí padlých a zmizelých v dáli,
mimo svoji vlast. Již v průběhu válečného konfliktu, proto začaly vznikat pietní místa na
hřbitovech, ale především na veřejných prostranstvích, která sloužila k připomenutí obětí
válečné vřavy. Tento způsob uctění památky padlých se samozřejmě nevyhnul ani Českým
zemím a Slovensku.
S potřebou vypořádat se s uctěním památky padlých přišlo již v červnu 1915 c. k.
ministerstvo vnitra, které doporučilo svým výnosem zvěčnit jména zemřelých vojáků na
pomnících, pamětních kamenech a deskách. V srpnu téhož roku dostali úkol úředníci
politických okresů, aby výstavbu pomníků podporovaly. 3

Pravděpodobně nejstarší takový pomník byl odhalen v září roku 1915 na jižní Moravě v obci
Bílovice nad Svitavou. Pomník byl původně koncipovaný k oslavě pětistého výročí upálení
Mistra Jana Husa, avšak okolnosti probíhajícího konfliktu přiměli realizátory pomníku, členy
místního Sokola a Rudolfa Těsnohlídka, spisovatele a redaktora Lidových novin a mimo jiné
zakladatele tradice Vánočních stromů na náměstích, ke změně koncepce na pomník padlých
spoluobčanů ve světové válce. Pro areál pražské Všeobecné fakultní nemocnice byl od roku
1917 připravován a v roce 1918 realizován pomník určený jako pocta padlým vojákům –
zdravotníkům.

I přes přibývající počty obětí války a snahu realizovat pomníky v co nejkratším časovém
úseku nezůstával stranou výtvarný aspekt realizovaných pietních míst. Již v roce 1915 na
základě apelu ústředních orgánů vzniká Výbor pro pomníky v německých Čechách
(Denkmalausschuß für Deutschböhmen), jehož předsedou byl malíř Karl Krattner, v českém
prostředí je zmiňována aktivita Spolku výtvarných umělců Mánes, který inicioval vznik
Českého uměleckého poradního sboru pro pomníky. Nakolik se aktivita těchto poradních
sborů promítala do vlastních realizací pietních míst, není jasné, ale nespokojenost
s výtvarnou podobou realizací lze vystopovat z apelu ministerstva války z března 1917
odkazující na potřebu konzultovat podobu vznikajících pomníků s poradními sbory, případně
i s úřadem zemského konzervátora.

Souběžně s aktivitami vedoucími k výstavbě pomníků na veřejných místech přichází v roce

1915 C. k. společnost rakouského Stříbrného kříže pro péči pro vracející se záložníky s
iniciativou vytvořit pamětní desku vojákům padlým v cizině umístěnou v jeho domovském
kostele. Celkově však tato akce neměla velký ohlas a narážela i na problematické umisťování
těchto pamětních desek v kontextu historických památek. Mezi dochované realizace patří
například malovaná pamětní deska z roku 1916 v kostela sv. Jakuba Většího v Bořejově, okr.

3
LAVIČKA, Roman et al. Pomníky Velké války na jihu Čech. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní
odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2018, s. 13 - 23
Česká Lípa, kraj Liberecký, která připomíná Emila Hackela ze Ždírce, který padl v listopadu
1915 u města Gorizia (německy Görz).

Výstavba pomníků byla typická pro celé území nově se rodícího státu. Pomníky vznikaly
v oblastech českých, německých i národnostně smíšených. Kromě vzniku zcela nových
uměleckých děl a staveb docházelo i k adaptacím staveb starších (Cheb, Sokolov). Vizuální
podoba se však v jednotlivých jazykových oblastech lišila. Především v česky mluvících
oblastech se prosadila idea zbavit se všech upomínek na zaniklou Rakousko-Uherskou
monarchii, a to včetně vojenských atributů. Památku vojáků, jejichž většina padla v uniformě
habsburské monarchie, tak připomínají památníky ideově bezbarvé či často pod atributy
Sokolů a legionářů. Postupně se prosazuje též symbolika nové republiky – lev, prezident
Masaryk apod. V oblastech německých se tento trend tak naplno neprojevoval. Pomníky
nesly často vojenské atributy odkazující na uniformy zaniklé monarchie. Především
v městském prostředí se prosazovala tendence monumentality realizovaného díla.

S rozmachem pomníkové tvorby znovu vyvstal požadavek na kvalitu realizací. V roce 1922
vznesl Zemský úřad v Brně pro podporu řemesel požadavek, aby obce úřadu hlásily záměr
zřízení památníku. Úřad následně zajišťoval oznámení sochařům a kameníkům, část realizací
byla schvalována Památkovým úřadem v Brně.4

Ač nejstarší památníky vznikaly ještě v době války, často se jejich realizace protahovala, a to
až do třicátých let. Jednalo se především o reprezentativní realizace typické o pro městské
prostředí, které byly finančně nákladné. Venkovské prostředí si často vystačilo
s jednoduchým kamenicky zpracovaným pomníkem s uvedením jmen padlých bez či
s minimální sochařskou výzdobou. Problémem nebylo jen shánění finančních prostředků,
diskuze o ideovou náplň památníku, ale i výběr vhodného autora. U některých památníků,
především na menších obcích, upadlo již jméno autora do zapomnění, u mnoha objektů jsou
však autoři známí. Často se jednalo o významné sochaře své doby, jejichž odkaz přetrvává až
do současnosti. Mezi autory můžeme tak najít jména jako Franta Úprka, Vojtěch Sucharda,
Josef Mařatka, Otakar Švec, Jan Štursa či Jan Vítězslav Dušek, ale i významné sochařské
postavy českých Němců jako byli Ferdinand Opitz, Josef Obeth či Engelbert Kaps.

4
Analogický postup v Čechách není autorovi znám.
Československý stát nemyslel pouze na realizaci pietních míst, ale i na jejich evidenci. První
soupis válečných pomníků probíhal v roce 1926 pro potřeby Vojenského muzea
Československé republiky. Soupis byl prováděn četnickými stanicemi na základě rozkazu ze
dne 15. ledna 1926. Každý zapojený četník vyplňoval třináct údajů. Vedle základních
místopisných údajů se jednalo i o údaje autorské, datum odhalení pomníku či náklad na jeho
zřízení. Součástí popisu byla i vizualizace pomníku. Zde byly použity fotografie či pohlednice,
ale některé záznamy jsou opatřeny i kresbami četníků, samozřejmě různé výtvarné kvality.
Vzhledem k relativně krátkému časovému úseku od skončení války do doby pořizování
soupisu zde chybí celá řada pomníků, především monumentální nákladná díla z městského
prostředí.

Období zabrání Sudet a následné okupace Českých zemí a poválečný odsun většiny německy
mluvícího obyvatelstva přináší obrazoborectví do pomníkové tvorby spjaté s obětmi první
světové války. První vlna přichází po zabrání zbytku Československa německou armádou
v roce 1939. Na osudech jednotlivých pomníků lze sledovat, že zřejmě neexistoval jednotný
přístup okupantů k pomníkům a už vůbec nelze říci, že by byly systematicky ničeny.
Odstraněny musely být atributy připomínající první republiku, především spjaté s českou
státností či sokolským hnutím. Destrukce kovových částí (např. pražský Mařatkův pomník
Praha svým vítězným synům) včetně sochařské výzdoby mohla být motivována i
surovinovými potřebami nacistické válečné mašinerie. Druhá vlna ikonoklasmu přihází
s odsunem většiny německého obyvatelstva ze Sudet a jeho nahrazením obyvatelstvem
českým. K likvidaci pomníků nedocházelo ze strany státu, ale spíše na základě místních
aktivit. Tyto aktivity mohly mít ráz živelný či organizovaný. Druhá možnost vycházela
z aktivity místních národních výborů. Dokladem je třeba zpráva libereckého deníku Stráž
severu ze dne 2. července 1946, která informuje o rozhodnutí MNV v Jablonci nad Nisou o
odstranění všech německých pomníků v obvodu města.5

V současnosti lze dohledat aktuální informace v Evidenci válečných hrobů, kterou na základě
zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech vede Ministerstvo obrany České republiky. Tato
evidence obsahuje i hroby nalézající se v zahraničí. Vlastní aktivitou průběžně doplňovanou
on-line databázi vytváří Spolek pro vojenská pietní místa. Pomníky, které jsou kulturními
památkami, lze nalézt v Památkovém katalogu, který spravuje Národní památkový ústav.

5
Stráž severu, deník Národní fronty v českém pohraničí. Ročník 2, Liberec 1946. Číslo 19/1946, s. 3
Příběh dvou pomníků

V Libereckém kraji se dochovala v různé míře autenticity celá řada pomníků obětem první
světové války. Část z nich, především v českém prostředí, neprošla zásadní proměnou, pouze
docházelo k doplnění jmen obětí druhé světové války. V prostředí, které bylo
v meziválečném období německy mluvící, docházelo v určité míře k obrazoborectví těchto
památníků. Některé zmizely úplně, u některých došlo k odstranění umělecké výzdoby nebo
jmen padlých, jiné byly proměněny pouze na všeobecnou připomínku obětí jedné nebo obou
světových válek.

Příběh český - Jilemnice

V Jilemnici se nachází pomník na Tyršově náměstí. První podnět na zřízení pomníku padlým
vzešel roku 1919 od sdružení jilemnických mládenců, které vybralo 4 tisíce korun. Pomník se
nerealizoval a peníze byly uloženy v jilemnické Městské spořitelně. Zamítavé stanovisko
Ministerstva národní obrany vycházelo z nevhodného návrhy jilemnického kameníka Štěrby.
Ideu zřízení pomníku převzaly jilemnické spolky (Jednota čsl. Obce legionářské, Místní
skupina válečných poškozenců, SOKOL, Hasičská jednota, Okrašlovací spolek, Okresní péče o
mladé), které se podílely na sestavení seznamu padlých. V roce 1928 byl seznam považován
za úplný. Výstavba pomníku se však nerealizovala a znovu byla tato idea zdvižena v roce
1935 Československou stranou národně-socialistickou. Předpokládalo se umístění pomníku
před místní chlapeckou školou a jeho odhalení ještě v roce 1935. Z archivních materiálů
vyplývá, že v tomto roce zaslal návrh na podobu památníku architekt Blahomír Podpěra z
Kralup nad Vltavou. Na základě těchto aktivit byl ustanoven výbor pro zřízení pomníku, jehož
cílem bylo vyřešit umístění pomníku, materiálovou skladbu a výslednou podobu. Na
výslovnou žádost se stal členem výboru i zástupce Československé obce legionářské. Z
oslovených firem a sochařů zaslali návrhy, vedle již zmiňovaného Blahomíra Podpěry, sochaři
František Bílek z Podhorního Újezda a Josef Šimáček z Jilemnice. Zakázku nakonec získal
Blahomír Podpěra, který pomník realizoval společně se svojí manželkou sochařkou
Františkou Podpěrovou Bělskou, rodačkou z Jilemnice. Legionáři přišli s ideou odhalit pomník
v květnu 1938 v termínu narozenin prezidenta Beneše. V únoru 1938 starosta města JUDr.
Jan Hák podepsal vyhlášku, kterou oznamuje, že se městská rada usnesla zřídit „ v jubilejním
dvacátém roce trvání Československé republiky obětem světové války důstojný a trvalý
památník“. Vyhláška obsahovala 102 jmen padlých. Tento seznam byl následně doplněn
ještě o šest jmen na základě individuálních žádostí pozůstalých. Jako místo pro umístění
pomníku byl vybrán prostor před jilemnickou sokolovnou. Výbor společně s architektem
Podpěrou řešil typ použité žuly a vrcholové zakončení pomníku. Zvažována byla busta
prezidenta Masaryka, nakonec však zvítězil Podpěrův návrh na umístění sokola. Zde byl
použit jako podklad historický sádrový model z vlastnictví jilemnického spolku SKI, který byl
původně určen, ale nerealizován, pro mohylu Hanče a Vrbaty. V dubnu byly městskou radou
odsouhlaseny nápisy na pomník a 13. května 1938 byla do základů slavnostně rukou
italského legionáře Oty Holuba vložena schránka s prstí (hlínou) z významných bojišť války
(Zborov, Terron a Doss´Alta) doplněná o soudobé mince a časopisy. K slavnostnímu odhalení,
které proběhlo 29. května 1938, bylo pražskou firmou Karnet a Kyselý vyrobeno tisíc stužek s
odznakem legionáře. Cena pomníku byla 33.190,- korun. Vedle darů jednotlivců na realizaci
přispěla Občanská záložna v Jilemnici částkou 5 tisíc korun a Městská spořitelna v Jilemnici
částkou 20 tisíc korun. Pomník přečkal nacistickou okupaci, i když po dobu války musela být
snesen vrcholový sokol a zakryt nápis. Po válce byl obnoven a následně doplněn o jména
obětí druhé světové války.

Příběh německý – Gablonz an der Neisse (Jablonec nad Nisou)

Na území dnešního Jablonce nad Nisou se nachází několik památníků padlým v první světové
válce, většinu se jich podařilo uchránit před protiněmeckými náladami po roce 1945, které
vyvrcholily rozhodnutím MNV v Jablonci nad Nisou v roce 1946 o odstranění všech
německých pomníků z obvodu města. Nejvýznamnější z památníků je ten, který je umístěn
na nároží dnešních Tyršových sadů, připomíná na devět set padlých či zmizelých na
válečných bojištích.

Snahy o zřízení pomníku se objevily již v prvních letech po skončení války, ale dlouho se
realizace odkládala, především z důvodu výběru vhodného místa. Původní záměr, postavit
pomník na Horním náměstí, se nerealizoval a v roce 1935 vedení města vybralo stávající
místo. Pro výstavbu pomníku vznikl výbor čítající 139 členů, v jehož čele stál jablonecký
starosta Gustav Petrovsky. Na výběr projektu byla ustanovena komise v čele s profesorem
Karlem Kühnem z Brna, která nakonec jako nejzdařilejší vybrala návrh jabloneckého
architekta Alfreda Wenzela. Realizaci, která započala v roce 1936, provázela úsporná
opatření. Oproti původnímu návrhu nebyla realizována socha válečníka a boční reliéfy
původně navržené z mušlového vápence byly realizovány v žule. V rámci úspor byly použity i
žulové bloky ze zrušeného hřbitova, většina žuly však byla dovezena z osady Jizerka. Jako
novátorská se jeví realizace plynového potrubí, které vedlo na vrchol monumentu, kde bylo
možné zažehnout plamen. Vlastní realizací pomníku byla pověřena firma Maxe Dauta,
kamenické práce prováděl Richard König. Sochař Michel Brosik zhotovil modely reliéfů, které
následně do kamene převedl Franz Hub. Slavnostní odhalení pomníku proběhlo v neděli 18.
října 1936. Součástí slavnosti byla vedle tradičních projevů i polní mše. Současně byl vydán
třiceti dvoustránkový pamětní list (Festschrift zur Kriegerdenkmal Enthüllung). V roce 1946
zmizely z památníků desky se jmény padlých a zmizelých. Odsekán byl i původní německý
nápis. Naštěstí byla zachována architektura pomníku s reliéfy. Díky archivním materiálům je
znám odsekaný text i jména padlých. V souvislosti s připomínkou stého výročí konce první
světové války prošel pomník renovací včetně vytvoření replik desek se jmény padlých.
Resumé:

Každý válečný konflikt přináší nesmírná utrpení a celou řadu obětí. Tyto aspekty války se již
od nejstarších dob promítají do jednotlivých forem výtvarného umění, především pak do
sochařství. Rozlití válečných konfliktů 20. století do obrovských ploch kontinentů přineslo
fenomén hrobů v dáli a pomníků padlých v místě bydliště. Zájmem pozůstalých bylo vytvořit
důstojné umělecké dílo, které by připomínalo odkaz padlých. V českém prostředí často však
přerůstalo tuto svoji funkci a stávalo se manifestem nového státu vzešlého ze skončeného
válečného konfliktu. Především v městském prostředí bylo zájmem svěřovat pietní díla
renomovaným sochařům, tak aby se stala součástí reprezentativního městského prostoru.

Nový stát, který se potýkal s dědictvím mnohonárodnostního Rakouska, hledal formy, jak
důstojně uctít památku zesnulých a přitom neglorifikovat státní útvar, který zmizel z mapy a
proti kterému se československá vládní garnitura vymezovala jako k národnostně
nepřátelskému a oslavovala jeho zánik. Výsledná podoba pomníků je proto často odlišná
v oblastech osídlených českými Němci, kteří do pomníků vtiskli především pietu a odkazy na
hrdinství v německé mytologii, a v oblastech českých, kde pomníky jsou nejen připomenutím
obětí a útrap války, ale také často oslavou nového státu, potřebou jej bránit a připomínat si
významné atributy nově nabyté československé státnosti. Tak jako mnoho pomníků z dob
starších i pomníky připomínající Velkou válku žily vlastním životem. Prošly si obdobími
ikonoklasmu spjatými s historií druhého světového válečného konfliktu dvacátého století,
obdobím snahy zapomenout na vše, co připomínalo dějiny první republiky a dějiny českých
Němců v době komunistické diktatury až po období současné. Konec dvacátého a začátek
dvacátého prvního století oživily historii a tradice první republiky včetně tradic sokolských a
legionářských. Osudy českých Němců postupně přestávají být tabu v české společnosti i
historiografii. Stoleté výročí ukončení Velké války v roce 2018 přineslo oživený zájem o často
zapomenuté a poničené svědky doby minulé. Stát i místní samosprávy se vrhly do
zvelebování pietních míst, což často vedlo i k oživené badatelské činnosti archivářů a
historiků a změně vnímání těchto uměleckých a uměleckořemeslných děl ve společnosti.