Univerzita Jana Evangelisty Purkyně

v Ústí nad Labem

Filozofická fakulta

SEMINÁRNÍ PRÁCE

V ČEM SE LIŠÍ POJETÍ SLASTI (HÉDONÉ) U EPIKÚRA A SOFISTŮ

2023 Sophie Bennourová

Obsah
Úvod............................................................................................................................................3
Epikureismus a sofismus............................................................................................................3
Epikurovo pojetí slasti...............................................................................................................4
Sofistické pojetí slasti.................................................................................................................5
Porovnání Epikurova a sofistického pojetí slasti.....................................................................5
Porovnání Epikurova a sofistického pohledu na morálku......................................................6
Role rozumu v epikureismu a sofismu......................................................................................7
Závěr...........................................................................................................................................8
Seznam použité literatury a zdrojů...........................................................................................9
 Úvod
Epikurejská a sofistická filozofická škola mají hluboké kořeny ve starověkém Řecku a
hrály klíčovou roli při formování západní filozofie. Epikúros byl proslulý filozof, který založil
epikurejskou filozofii. Sofisté byli skupinou velmi zkušených řečníků, kteří byli známí svou
schopností prezentovat obě strany argumentace. Pojem slasti (hédoné) je důležitým aspektem
epikurejské i sofistické filozofie. Slast (hédoné) označuje prožitek dobrého pocitu nebo
uspokojení a je často považován za konečný cíl lidského života. Navzdory podobnostem mají
Epikúros a sofisté na pojem slasti (hédoné) rozdílné názory, jak je patrné z jejich děl, ze
kterých čerpám, Životy, názory a výroky proslulých filosofů od Diogena Laertia: Epikúros,
List Menoikovi a Platónova Gorgia. V této práci se budu snažit nastínit jak Epikúros a sofisté
definují slast, jak jí lze podle nich dosáhnout a jak souvisí s konečným cílem života.
Prostřednictvím této analýzy ukážu, jak se liší pojetí slasti v epikureismu a sofismu a jaké
důsledky mají tyto rozdíly pro jejich celkové filozofie.

Epikureismus a sofismus

Epikureismus byl filozofický směr založený Epikurem ve 4. století před naším

letopočtem. Epikúros se narodil na řeckém ostrově Samos a později se přestěhoval do Athén,
kde založil vlastní školu Zahrada. Epikúros věřil, že konečným cílem lidského života je
dosáhnout slasti (řecky hédoné) a vyhnout se bolesti. Rozkoš definoval jako stav klidu a
spokojenosti, kterého podle něj lze dosáhnout prostřednictvím snahy o poznání, přátelství a
prostého života bez materialismu a nadbytku. Epikuros také věřil v atomovou teorii hmoty a v
koncept věčného, neměnného vesmíru. Epikureismus se stal jednou z nejoblíbenějších
filozofických škol v helénistickém období, zejména v Římské říši, a po staletí nadále
ovlivňoval západní myšlení. Kromě toho epikureismus ovlivnil i vznik dalších filozofických a
náboženských směrů, jako byl stoicismus a cynismus. Sofismus byl kulturní a intelektuální
hnutí, které se objevilo v Řecku v 5. století př. n. l., na vrcholu politické a kulturní moci
Athén. Výraz sofista původně označoval moudrého člověka nebo učitele, ale kvůli metodám a
učení některých významných sofistů začal mít negativní konotaci. Ti byli známí svými
schopnostmi v rétorice, logice a debatách a často byli najímáni jako soukromí učitelé, aby v
těchto předmětech vzdělávali mladé Athéňany. Někteří sofisté, jako například Gorgiás, byli
také známí svým relativismem a skepticismem, protože věřili, že pravda je subjektivní a
závisí na individuálním pohledu. Byli považováni za intelektuální šarlatány, kteří využívali
svých schopností k oklamání ostatních pro osobní prospěch.

Epikurovo pojetí slasti

Epikúros byl filosof helénistického období, který založil školu epikureismu. Jeho
filozofie zdůrazňovala význam slasti jako konečného cíle života a klíče k dosažení štěstí.
Epikúros věřil, že k dosažení slasti je rozhodující žít ctnostný život a vyhýbat se bolesti a
duševnímu rozrušení. V epikureismu bylo potěšení (hédoné) definováno jako nepřítomnost
fyzické a duševní bolesti a také jako radost z pozitivních zážitků. Podle Epikura by se
potěšení mělo provozovat s mírou a nemělo by být doprovázeno bolestí. Epikuros věřil, že
slast je nejvyšší dobro a konečný cíl života. Podle jeho názoru bylo vyhledávání rozkoše
nezbytné pro šťastný a naplněný život. Epikuros zdůrazňoval, že o slast je třeba usilovat tak,
abychom se vyhnuli bolesti, která často doprovází nadbytek. V Listu Menoikeovi napsal:
„Neboť jen tehdy máme potřebu slasti, když cítíme bolest pro její nepřítomnost; když však
necítíme takovou bolest, nepotřebujeme již slasti. Proto též tvrdíme, že je slast počátkem a
cílem blaženého života. Poznali jsme ji totiž jako první vrozené dobro, od ní vycházíme při
každé volbě a při každém odmítnutí a k ní se obracíme, posuzujíce každé dobro podle měřítka
tohoto citu. A protože je slast prvním a vrozeným dobrem, právě proto si nevolíme každou
slast, nýbrž někdy mnohé slasti pomíjíme, když by nám z nich mohlo vzejít ještě více
nepříjemností, a naopak dáváme přednost mnohým bolestem před slastmi, když se nám po
dlouhé době vytrpěných bolestí dostaví ještě větší slast. Každá slast je tudíž dobrem, protože
je nám vlastní svou přirozeností, ale nesmíme si ovšem volit každou. Právě tak i každá bolest
je zlem, ale ne každé je třeba se vždy vyhýbat.1

1
LAERTIOS, Diogenés. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová
tiskárna Pelhřimov, 1995. str. 420, zlomek 129.
 Sofistické pojetí slasti

Sofisté byli ve starověkém Řecku skupinou potulných učitelů, kteří své žáky učili umění
rétoriky a přesvědčování. Zastávali názor, že pravda a morálka jsou relativní a že potěšení
závisí na individuálních okolnostech a je subjektivní. V sofistické filozofii bylo potěšení
definováno jako subjektivní zážitek, který je ovlivněn individuálními okolnostmi a nemá
univerzální povahu. Sofisté se domnívali, že slast je podmíněná a relativní zkušenost, která
závisí na individuálních okolnostech. Věřili, že to, co je příjemné pro jednoho člověka,
nemusí být příjemné pro jiného a že slast není univerzální pojem. Platónův spis Gorgias
poskytuje důkazy, které potvrzují mé tvrzení. Postava sofisty Kallikléa se v tomto dialogu
táže Sokrata: „Jak si jen můžeš myslet, že já nebo kdokoli jiný na světě nepokládám jedny slasti za lepší, druhé
za horší!“ 2(499 b)

Porovnání Epikurova a sofistického pojetí slasti

Epikúros ve své filosofii definoval slast jako nepřítomnost fyzické bolesti a duševního
utrpení a jako stav, kdy je člověk bez těchto negativních prožitků. Tvrdí: „Za tím účelem totiž
všechno konáme, abychom nepociťovali ani bolesti, ani neklidu.“3
Tato pasáž zdůrazňuje Epikurovo přesvědčení, že konečným cílem lidského konání je zbavit
se bolesti a strachu a že slast je přirozeným stavem živého tvora. Zdůrazňuje také, že je
důležité žít v souladu s přírodou a vyhýbat se zbytečným touhám a nadměrným požitkům.
„Když tedy pravíme, že svrchovaným cílem, je slast, nemíníme tím rozkoše prostopášníků ani
rozkoše spočívající v požitkářství, …“ 4. Věřil, že slast je absolutní a univerzální pojem.
Sofisté naproti tomu věřili, že slast je relativní a podmíněná zkušenost, která se u jednotlivých
lidí liší a závisí na individuálních okolnostech. V dialogu Gorgias Sokrates říká: „Pozoruj
tedy nejprve tohle, zdali to je podle tvého zdání náležitá řeč a jsou-li i v poměru k duši jiná
taková zaměstnání, jedna odborná v plném smyslu toho slova, mající jakousi péči o největší
dobro pro duši, a druhá k tomuto lhostejná, jež však zase mají vypozorováno, jako tomu je
tam, jediné, to, jakým způsobem by duši vznikala slast, kdežto o tom, která ze slastí je lepší či

2
Platón, Gorgias 499 b
3
LAERTIOS, Diogenés. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová
tiskárna Pelhřimov, 1995. str. 420, zlomek 128.
4
LAERTIOS, Diogenés. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová
tiskárna Pelhřimov, 1995. str. 421, zlomek 132.
horší, ani nezkoumají, ani se o nic jiného nestarají než jedině o to, aby způsobovala libost, ať
už lépe nebo hůře.“ … „Sókr. Zdalipak se tahle věc může vztahovat jen k jedné duši, a ke
dvěma nebo mnohým nemůže?
Kall. Nikoli, nýbrž může se vztahovat i ke dvěma i k mnohým.“5
Hlavním rozdílem mezi oběma koncepcemi slasti je pohled na slast jako na absolutní a
univerzální nejvyšší dobro v Epikurově filozofii oproti pohledu na slast jako na subjektivní a
relativní zkušenost v sofistické filozofii. Epikuros i sofisté však věřili, že slast hraje v lidském
životě významnou roli a že ovlivňuje lidské jednání. Kromě toho oba uznávali význam slasti
jako hnací síly lidského chování a rozhodování.

Porovnání Epikurova a sofistického pohledu na morálku

Epikurejská filosofie, jak ji představuje Epikúrův Dopis Menoikeovi tvrdí, že rozkoš je

nejvyšším cílem lidského života a že nejvyšší rozkoše lze dosáhnout absencí fyzické a
duševní bolesti. Epikuros věří, že ctnosti, jako je moudrost a spravedlnost, vedou k potěšení, a
proto by měly být praktikovány. Tvrdí, že ctnostný život, který se vyznačuje spravedlivým
jednáním a umírněností, vede ke klidné a spokojené mysli, která je nezbytná pro vyhýbání se
bolesti a dosahování slasti. Naproti tomu sofistické názory na morálku, jak jsou zachyceny v
Platónově díle Gorgias, tvrdí, že morálka je relativní a že neexistuje absolutní dobro nebo zlo.
Sofisté tvrdí, že to, co je považováno za spravedlivé nebo nespravedlivé, se liší v závislosti na
zákonech společnosti a že neexistuje žádná objektivní pravda o morálce. Tvrdí, že lidé by
měli využívat své moci a schopnosti manipulovat jazykem k dosažení úspěchu bez ohledu na
to, zda je jejich jednání považováno za spravedlivé, nebo nespravedlivé. Postava Kalikla
v díle Gorgias ztělesňuje tento názor, když tvrdí, že síla dělá právo a že silní by měli ovládat
slabé a že silní a mocní by měli sledovat své vlastní zájmy bez ohledu na morální ohledy.
Sokrates se zde ptá Kalliklea: „Často tedy je podle tvé řeči jeden člověk mající rozum
mocnější nežli tisíce nerozumných a ten má vládnouti, oni pak mají být ovládáni, a více má
mít vládnoucí před ovládanými; tohle totiž podle mého zdání chceš říci – a nechytám za slovo
-, jestliže je ten jeden mocnější než tisíce. Kall. Ano, toto je, co myslím, Tohle totiž je, jak se
já domnívám, přirozeně spravedlivé, aby lepší a rozumnější vládl nad horšími a měl více než
oni.6

5
Platón, Gorgias 501 b-d
6
Platón, Gorgias 490
 Epikurejská filozofie proto zdůrazňuje význam ctnostného života pro dosažení štěstí a
potěšení, zatímco sofistická filozofie zastává názor, že morální rozhodování by mělo být
vedeno mocí a vlastním zájmem.

Role rozumu v epikureismu a sofismu

V epikureismu hraje rozum zásadní roli při hledání rozkoše. Epikuros věřil, že správné
používání rozumu umožňuje jednotlivcům rozlišovat mezi přirozenými touhami (jako je hlad
a žízeň) a marnými touhami (jako je touha po bohatství a moci) a dávat přednost
uspokojování přirozených tužeb, aby dosáhli klidného a spokojeného života. Epikuros říká,
že: „… a vůbec největším dobrem je rozumnost; proto má rozumnost větší cenu než sama
filosofie. Z ní totiž vycházejí všechny ostatní ctnosti, ježto ona nás učí, že nelze žít slastně,
nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, ani že nelze žít rozumně, krásně a spravedlivě,
nežijeme-li slastně.“7 Rozum také slouží k pochopení podstaty vesmíru a k rozptýlení strachu
z bohů a smrti. Konečným cílem epikureismu je dosažení ataraxie, stavu klidu a osvobození
od strachu a neklidu. V sofismu je úloha rozumu chápána odlišně. Sofisté věřili, že rozum je
nástrojem přesvědčování a že pravda je relativní a závisí na úhlu pohledu. Sofisté využívali
své rétorické a argumentační schopnosti k získání výhod v praktických záležitostech,
například k vyhrávání soudních sporů. Učili své žáky, jak používat rozum a jazyk, aby jejich
argumenty byly přesvědčivé, a to bez ohledu na to, zda se jejich argumenty zakládají na
pravdě, či nikoli. Snaha o potěšení byla pro sofisty považována za druhořadou záležitost,
neboť věřili, že nejdůležitějším cílem je vítězství v argumentaci a dosažení úspěchu na
politické scéně. Souhrnně lze říci, že jak epikureismus, tak sofismus si vážily rozumu, ale
měly odlišné představy o tom, jak by měl být používán a jaký je jeho konečný cíl.
Epikurejství vidělo v rozumu prostředek k pochopení podstaty světa a dosažení míru a
spokojenosti, zatímco sofismus v něm viděl nástroj k přesvědčování a úspěchu v praktických
záležitostech. Pro tvrzení mého výkladu jsem si vybrala pasáž, kde Sokrates hovoří ke
Gorgiovi: „Myslím, Gorgio, že i ty máš mnoho zkušeností z rozprav a vypozoroval jsi při
nich to, že si lidé nesnadno dovedou navzájem ujasnit předmět, o kterém se pokusí
rozmlouvati, a s přijatým i daným poučením končit své schůzky; naopak, kdykoli se o něčem
dostanou do sporu a jeden o druhém tvrdí, že mluví nesprávně nebo nejasně, horší se a jeden

7
LAERTIOS, Diogenés. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová
tiskárna Pelhřimov, 1995. str. 421, zlomek 133.
se domnívá o druhém, že mluví ze zloby: každý chce mít pravdu a nehledají, oč jde v jejich
rozpravě.“8

Závěr

Epikurejský a sofistický pohled na rozkoš se liší v několika zásadních ohledech.

Zatímco Epikuros považoval slast za nejvyšší dobro a snažil se dosáhnout stavu spokojenosti
tím, že se vyhýbal bolesti a nepohodlí, sofisté měli tendenci považovat slast za prchavý
okamžik požitku a zaměřovali se spíše na honbu za mocí a úspěchem. Rozdíly mezi
epikurejskými a sofistickými názory na slast mají pro antickou filozofii významné důsledky.
Epikurejská filozofie zdůrazňovala význam hledání štěstí a spokojenosti, zatímco sofistická
filozofie se zaměřovala spíše na honbu za bohatstvím a mocí. Tyto rozdílné pohledy utvářely
směr antických filozofických diskuzí a ovlivnily pozdější myslitele. Rozdíly mezi
epikurejskými a sofistickými názory na slast jsou stále aktuální v současných filozofických
debatách. Někteří současní filosofové například tvrdí, že požitek je nezbytnou součástí
naplněného života, zatímco jiní se domnívají, že důležitější jsou jiné faktory, například účel a
smysl. Probíhající diskuse o úloze slasti v lidském životě je nadále utvářena odkazem
antických filozofů, jako byli Epikúros a sofisté.

Seznam použité literatury a zdrojů

PLATÓN. Gorgias. 4., opr. vyd. Přeložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH,

2000. Knihovna antické tradice, sv. 3.

LAERTIOS, Diogenés. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Vyd. 2. Pelhřimov:

Nová tiskárna Pelhřimov, 1995.

8
Platón, Gorgias 457 c,d
 "The Oxford Handbook of Hellenic Studies" edited by Jan N. Bremmer and Andrew
Erskine (2009). dostupné z: http://library.mibckerala.org/lms_frame/eBook/PDF/Boys-Stones
%20et%20al%20%20The%20Oxford%20Handbook%20of%20Hellenic%20Studies
%20(OUP).pdf

Konstan, David, "Epicurus", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2022

Edition), Edward N. Zalta & Uri Nodelman (eds.), URL =
https://plato.stanford.edu/archives/fall2022/entries/epicurus/

“Sophists,” by George Duke, The Internet Encyclopedia of Philosophy,

https://iep.utm.edu/sophists/#SH5a

“Epicurus,” by Tim O’Keefe, The Internet Encyclopedia of Philosophy,

https://iep.utm.edu/epicur/

Wasson, Donald L., "Epicurus." World History Encyclopedia. Last modified September

07, 2016. https://www.worldhistory.org/Epicurus/.

Mark, Joshua J. "Gorgias." World History Encyclopedia. Last modified February 24,

2022. https://www.worldhistory.org/Gorgias/.