● Idiolekt – jazyk jednotlivce projevující se individuálním výběrem slovní zásoby,

gramatiky nebo výslovnosti z národního jazyka

● 1919 – vznikla MUNI

Zápis od Kláry
● každý živý organismus potřebuje kromě živin atd. i výměnu informací
● pro lidi = jazyk –- nejsložitější komunikační nástroj
● pevná vazba s myšlením, tj. uchopováním racionálního světa
● multiparentální dědictví – přebírání obrovského množství informací od více rodičů
(nemíněno pokrevní rodiče)
● extrakorporální (mimotělní) předávání informací – se vznikem písma (informace
nemusíme přebírat od lidí, s nimiž se fyzicky vidíme)
● zásadní otázka: vznikl jazyk evolucí, nebo revolucí? (postupně, nebo skokem) –
zatím neexistuje jistá odpověď, možná na to časem přijdou genetici
● fylogeneze jazyka = proces vzniku, vývoje i zániku jazyka/jazyků (v užším smyslu jen
vývoj a zánik)
● glottogonie – pro vznik/zrození jazyka

Vznik a vývoj jazyka – od Adama

● evropská kultura velmi ovlivněná judaismem a křesťanstvím, ale i antickým světem
starověkého Řecka
● Starý zákon – 5 knih Mojžíšových: 1. kniha Genesis (Berešit) – vznik světa a všeho,
co nás obklopuje
○ první člověk – Adam
○ již v prvních řádcích psáno o jazyce (světlo Bůh nazval dnem, tmu nazval
nocí…, Bůh nechal Adama, aby nazval všechny živé tvory) – důkaz, že se lidé
o jazyk zajímali odvždycky
○ do 17. století bylo nepřípustné o jazyce uvažovat jakkoliv jinak než podle Bible
○ monogeneze – jeden Bůh, jeden jazyk, problém mnohojazyčna – Babylonská
věž
● starověké Řecko a geneze jazyka
○ různé názory (bohové, geniální člověk, ale i z přirozených podmětů)
○ Kratylos – Platonův dialog = první esej o jazyce, Sokrates, Kratylos a ještě
někdo rozpráví o původu jazyka – otázka: Byla první slova jazykodárce
arbitrární (vztah formy a obsahu libovolný), nebo vynucený přírodou?
 ● => PHYSEI (tlak přírody) vs. THESEI (rozhodnutí)
○ onomatopoická teorie (vynucená přírodou – brum, brum, bzzzzz) a interjekční
teorie (automatické reakce na určité podněty – au au) a gestická teorie
(pozorování primátů 19. stol. – řeč založená na zautomatizovaných gestech)
vs. komplikovaný složitý systém řeči
● který jazyk byl první? – nesmyslné pokusy na dětech již od starověkého Egypta
● byl jazyk skok? – nižší živočichové mají komunikační způsob (zvuky, pachy,...)
vrozený, lidé se ho učí
● Charles Hockett – antropolingvista – soupis 16 znaků, kterými se lidský jazyk odlišuje
od živočichů (člověk je má všechny, u některých živočichů se některé znaky neliší)
○ komunikace živočichů se většinou týká pouze základních informací (potrava,
rozmnožování, bezpečí, teritorium…) – haha delfíni v tom dělaj bordel –
emoce, jména, surikaty lžou, je to šílený
○ zajímavost – 60 % řeči jsou gesta a mimika a 40 % verbální komunikace –
důležitost emoji
○ sémantická (významová) šíře – schopnost mluvit o něčem, co není tady a teď
○ dvojí artikulace (André Martinet) – dvojí členění – rozdělení řeči na menší
části = morfémy (významové kousky slova), které se mohou rozdělit na
fonémy (jsou schopny odlišit význam, ale nenesou ho)
○ schopnost sestavit větu
○ lidský jazyk umožňuje mluvit o jazyku = “metajazyk”

Pokračování zápisu – můj

● počet jazyků – 7000
● čím víc dochází ke globalizaci, tím víc jazyky mizí
● děsivá věc – je předpoklad, že z těch 7 000 jazyků a že do konce tohoto století, že až
90 % zanikne
● řada jazyků (nemusí to být jen v Evropě) si je v řadě rysů tak podobná, že to nemohlo
vzniknout náhodou – museli mít společného předka, který teď už neexistuje
● jazyková rodina – důkazy, že vznikly z jednoho jazyka, jsou si podobné
● nyní víme o 200 indoevropských jazyků
● 250 jazykových rodin
● 6 velkorodin – sem., uralská (ugrofianské), kartvelská (gruzinština),
● Svityč – udělal slovník, 70. léta, hledal v těch velkých rodinách společné rysy, odhalil
353 nevím čeho, autohavárie, má následovníky
● všechny jazyky světa mají něco genetického, s čím se rodíme, univerzální rysy
● fylogeneze – jak se jazyk vyvíjí v čase
● lidský jazyk se vyvíjí v čase
● vyvíjí se bez lidského uvědomění (aniž bychom to chtěli nebo kontrolovali)
● asimilace – připodobnění
● asimilace znělosti (máme za sebou 2 hlásky, jedna z nich je znělá, jedna neznělá)
○ špatně se to vyslovuje, tak se stanou obě neznělé, nebo obě znělé
○ sborovna – s je znělá, b je neznělá -> obě se stávají znělými
○ regresivní asimilace (zpětná) – ta druhá hláska ovlivňuje tu první
○ jeden případ, kdy to tak není – na shledanou -> na schledanou – první hláska
ovlivňuje tu druhou, kromě Čech kde h ovlivňuje s (na zhledanou)
○ štěstí – na Moravě ščestí, Čechy štěstí
● unifikace – sjednotit koncovku v nějakém gramatickém významu
● rovina lexikální –
● kalkovat – když přejímáme z jiného jazyka, že ho přeložíme do našich jaz. prostředků
(myš, podepsat z latiny subskrive (signati) a němčiny unterschreiben)
● rodokmenová teorie (August Schleicher)
● vlnová teorie (Johannes Schmidt),
● Hockett

●
● vlnová teorie – tak se šíří jazyky, bod vevnitř a v kruhu se to šíří
● často se stává, že se zastaví v na jednom směru (točí se dokola v jednom kruhu v
rybníku)
○ zastavilo se to tam, kde byly fyzicky velké překážky (pohoří, kde se lidi
stýkávali málo)
● hranice pon. panství
● Hocketův model – 2 tabulky, levá a pravá, 1 a 2 –
Ten stejný zápis od Evy
● jazyků asi 7000
● věda se snaží uchovat a podporovat mizející jazyky – představa, že 60-90 %
živořících jazyků do konce století zanikne
● 19. století – vědeckými metodami – přišli na to, že řada jazyků se si tak podobá –
historicko-srovnávací jazykověda – zjistili, že indoevropská (nejpopsanější rodina) že
musí mít společného předka – pravděpodobně jazyk, že může existovat 4-5 tis. let př.
n. l. teď víme o 200 indoevropských jazycích a zároveň je popsáno 250 jazykových
rodin jako indoevropské jazyky – zároveň i izolované balto-slovanské jazyky – často
mají dost společné rysy i s germánskými a iránskými j.
● 70-100 tis l. př. n. l. takže asi byl indoevropský jazyk i s dalšími rodinami – tím se
zabývá jazykověda v nostratické teorii – 6-12 tis. let př. n. l. že byl nostratický
prajazyk – uvažuje se, že tam patří velkorodiny včetně indoevropských, tohle
nepřečtu, uralské, altajské, kavkazské(gruzínština), tohle nepřečtu (indie) na jih od
kaspického moře situují tento jazyk
● jakýsi Svityč – v 70. letech vytvořil slovník – hledal v těchto 6 velkorodinách společné
rysy 353 slovních základů, které byly obsaženy v těch velkorodinách
● 19. polovina 20. století – neostratická teorie pokračuje, někteří přidávají další rodiny,
někteří trochu pochybují o tom slovníku, takže indoevropská a hamitosemitská spolu
určitě něco společného mají, ten zbytek se jim nezdá
● další indicie pro monogeneze ze vzniku ontogeneze (vznik jazyka u jednotlivce) – u
všech lidí je stejná rytmus ontogeneze – všechny děti se ho učí ve stejných
chronologických krocích – N, Chomský se např. domnívá, že mezi jazyky se dá najít
spoustu společných rysů – univerzálie
● dnešní lidé gramgram cosi wtf spíše nesouhlasí, souhlasí se způsobem myšlení
analogie metafora atd.

FYLOGENEZE – jak se jazyk vyvíjí v čase

● živý jazyk se pořád vyvíjí (axiom)
● vyvíjí se bez lidského uvažování – EVA SE NAROVNALA A NEVIDÍM TAM

Pokračování zápisu – můj

● superstrát – zbytky jazyka dobyvatelů (ale zvítězil domorodý jazyk)
● substrát – (zvítězil dobyvatelský jazyk) zbytky porobeného jazyka
○ dobyvatelé a dobývání
 ● pidgin a kreol – kombinace dvou jazyků, skrz obchod
● pidgin (pidžin) – angl čín.
○ angl. sl. zásoba, ale čín. gramatika
○ není to přirozený jazyk, neslouží irl
● kreol – když se kombinace jazyků stane přirozeným mateřským jazykem, kombinace
dvou jazyků se stane přiroz. jazykem
● lingua franca –
○ nějaký jazyk se v multijazykovém uspořádání stane úředním jazykem
○ př. angličtina v Indii
○ ve středověku latina
○ dnešní rovn. jazyky vznikly piginizací a následnou kreolizací v místních
poměrech
○ když nějaký jazyk ve vícejazykovém prostředí se stane dorozumívacím
(úředním) jazykem (v Indii byla lingua franca angličtina, angličtina je teď pro
svět lingua franca, latina dřív taky)
● diglosie – 1 jazyk užívá 2 varianty
○ nižší a vyšší
○ v ČR – spisovná čeština x obecná čeština
○ slovinština ve Švýcarsku
● ontogeneze
○ vývoj jazyka v jednotlivce
○ trvá celý život, dramaticky v prvních letech života

Vývoj jazyka u děcka

● do 8 týdnů – zvuky, říhání, kašel, křik, pláč atd., protože dítě vnímá jazyk matek už v
břichu, i tady už se zjistilo, že dítě němých matek pláčou jinak, než děti matek které
mluvily
● mezi 2 a 5 měsíci – slabiky, víc komunikovat s dítětem, instinktivní, neuvědomělá
jazyková komunikace, hluché děti vydávají zvuky do 5 měsíců a pak přestanou,
protože nic neslyší
● od 6 měsíců do roku – už dítě říká nějaké slabiky, opakuje nějaké slabiky, lalická
(elementárně příbuzná) slova – bapa, tata, data, tata, baba, papa, chtějí komunikovat
-> smějí se, vydávají zvuky
○ jazyky těmto slovům udělaly význam, které se často vyskytují u dětí – mama,
papa, baba, bác – dítě je říká ještě bez významu
 ● kolem jednoho roku – už umí slovíčka, umí pár desítek slovíček, zkomolených,
rozumí více slovům než co umí říct, rozumí intonace, tázací intonace, jestli jsme
naštvaní…
● do 5 let – všechny děti umí všechno – otázky, negace, podmiňovací časy, rozkaz,
vidy

Ten stejný zápis od Kláry

Konvergentní vývoj
● jazyky se sbližují – postupem času získávají podobné rysy
● dá se pozorovat u balkánských jazyků (např. bulharština – slovanský jazyk používá
rumunský člen) – balkánský jazykový svaz
● “jazykové dobývání” – jeden jazyk “dobyje”/přemůže ten druhý
○ superstrát – zbytky jazyka dobyvatelů
○ substrát – zbytky porobeného jazyka (zbytky keltštiny ve francouzštině)
● další termíny
○ pidgin – jazyk kombinuje jiné jazyky (obchodníci museli komunikovat s kupci)
– není to přirozený jazyk, neslouží k běžné konverzaci, pouze k základnímu
obchodnímu styku (většinou evropské jazyky s asijskými, typicky angličtina s
čínštinou)
○ kreol – když se kombinace jazyků stane přirozeným mateřským jazykem a
přirozeně se vyvíjí dál
○ pozn. dnešní románské jazyky vznikly pidginizací a kreolizací latiny
○ lingua franca – když se jazyk ve více dorozumívacích prostředcích stane
úředním jazykem (např. angličtina v Indii, dnes angličtina ve světě, ve
středověku latina)
○ diglosie – v nějakém prostředí jeden jazyk užívá vyšší a nižší variantu

Ontogeneze jazyka
● vývoj jazyka jednotlivce
● přetrvává celý život
● úvaha – může ontogeneze souviset s fylogenezí?
● první rok života – nevyvinutý hrtan a mozek – neschopnost artikulace
Jak vzniká jazyk u jedince
● akvizice = nabývání jazyka
○ empirická teorie = hlavní hnací síla je imitace (na základě asociativních
spojení)
○ Čomského (nevimjaksetopíše) teorie = člověk nerodí s jazykem, ale s
genetickým vybavením pro jazyk – model obecného jazyka – závislost na
jazyku, který na nás odmala působí (zdravý jedinec má v 5 letech v hlavě
složky jazykový systém (přesto, že slyší špatné jazykové útržky)
■ jedinec se jazyk učí podvědomě
■ dítě je schopné se naučit jakýkoliv jazyk
■ připravenost pro všechny jazyky s věkem odumírá (typicky po 5. roce
života)
■ jazyk a jeho získávání je interakce
● zhruba
○ do 8 týdnů – reflektivní biologické zvuky (říhání, pláč, kašel, atd.), ale dítě
vnímá zvuky už v děloze (děti němých matek pláčou jinak)
○ 2–5 měsíců – smích, náznaky slabik (instinktivní, neuvědomělé) – potřeba
mluvit na dítě (bez reakce na zvuky z okolí)

Můj zápis

Model komunikace a funkce jazyka

● co to je komunikovat
○ někdo někomu předává nějakou informaci, někdo sděluje někomu něco
pomocí něčeho (v našem případě jazyk) za určitých podmínek

Shannonův model komunikace

● někdo
○ vysílač/vysílatel (autor, mluvčí, pisatel, …)
■ já (1. os., č. j.) je ten, kdo je mluvčí
■ tvar slovesa (v 1. os., č. j.)
● někomu
○ přijímatel (posluchač, čtenář, adresát, …)
■ ty – (2. os., č. j.)
■ tvar slovesa (v 1. os., č. j.)
 ● něco
○ vybraná a uspořádaná informace schopná zakódování
● pomocí něčeho
○ jazykový kód (= jazyk)
■ musí být známý oběma stranám, partner musí být schopen informaci
dešifrovat
■ zabalená informace = signál
● za určitých podmínek/okolností
○ kanál
○ musí tam být nějaké spojení mezi těmi lidmi
○ musí se slyšet, nesmí to být 20 km daleko
○ při morseovce musí být tma, přijímatel nesmí být slepý a musí ho vidět, aby
signál prošel bez úhony k tomu přijímateli
○ nějaká menší úhona = šum v kanálu

Jakobson
● přidal jednu důležitou věc – kontext
● může být trojího typu, bez něj nemůže být téměř úspěšná komunikace
● “Tě zabiju!” – nevíme, co jsme slyšeli, jestli to je něco z detektivky nebo máme volat
policii – neznáme kontext => kontext je important
● jazykový kontext – to, co bylo řečeno nebo napsáno už předtím
● anafora – odkazování na něco, co už bylo řečeno
● situační kontext – využíváme ho, abychom nemuseli plno věcí říkat (Zavři dveře –
jednou jedny dveře otevřené, sedni si – je tam jedna židle) – vyplývá to z kontextu
● vzniká nedorozumění, myslíme si, že máme s partnerem stejné znalosti
● zkuste napsat 5-10 jazykových funkcí, které obecně platí v jazyku
● funkce jazyka:
○ funkce dorozumívací (komunikativní) – základní funkce každého jazyka,
○ funkce myšlenková (mentální) – jazyk je nástrojem myšlení,
○ národně reprezentativní - jazyk je hlavním znakem národní příslušnosti,
○ výrazová (expresivní) - jazyk slouží k vyjadřování citů a přání,
○ výzvová (apelová) - jazykem můžeme působit na ostatní, přesvědčovat je,
○ estetická - krása řeči působí esteticky a umělecky se využívá.
● Karl von Bühler definoval základní funkce

svět

někdo vysílající jazyk organon někdo přijímací

Jakobson
● týká se vysílače
○ ausdruck – výraz, výrazová funkce (Jakobson) – expresivní, emotivní funkce
■ presymbolická, jazyk o nás říká, jakou náladu má mluvčí
■ citoslovce, slova, kde je ta funkce silnější než je ta funkce symbolická
(jsi vůl – vyjadřuje emoci; hrubé výrazy, mazlivé výrazy)
● týká se přijímatele
○ apell – apelativní/konativní funkce
■ funkce, která říká, že se nějak jazykem snažíme ovlivnit partnera
■ když úmyslně komunikujeme, tak vždycky chceme nějak ovlivnit
partnera
■ 5. p., imperativ, otázky – obracíme se na partnera, dávej pozor, teď se
na tebe obracím
● sdělení
○ darstellung – referenční (referuje/sděluje o světě)
● estetická (poetická) funkce jazyka – zaměřuje se na to, jak se to říká, a ne co se říká
● kanál
○ fatická (kontaktová)
○ Malinovský – zkoumal cosi na Polynésii
● metajazyková – jazykem se dá mluvit o jayce
● (mentální) – používat jazyk bez myšlení není možné a myšlení bez jazyka taky ne
● (reprezentativní) – jazyk reprezentuje národní obrození, reprezentativní jazyk
reprezentuje nějaké území

Ten stejný zápis od Kuby

Model komunikace a funkce jazyka

ZÁKLADNÍ SHANNONŮV MODEL KOMUNIKACE
● vychází ze slovesa komunikovat =
● někdo (=vysílač, vysílatel nebo autor, mluvčí, pisatel, ...)
○ "já" nebo sloveso v 1. osobě
● někomu (=přijímač, přijímatel nebo posluchač, čtenář, adresát)
○ "ty" nebo sloveso v 2. osobě
● předává něco (=sdělení, vybraná a uspořádaná informace schopna zakódování
jazyka)
● pomocí něčeho (=jazyk, jazykový kód, musí bát známý oběma stranám)
● za jistých podmínek (= kanál, spojení, u normální komunikace vzdálenost, musíme se
slyšet... u morseovky třeba tma, když komunikujeme světýlkem, ...)

● Jakobson přidal kontext

○ bez kontextu není možná komunikace
○ můžeme rozumět jazyku, kódu, ale protože neznáme kontext = není to pro
nás úspěšná komunikace
○ je běžné anaforické odkazování na to, co už bylo řečeno
■ (katafora = odkazování na to, co bude řečeno)
○ situační kontext
■ např.: Zavři dveře. (v místnosti jsou jen jedny dveře)
■ Sedni si. (je tam jen jedna židle)
○ encyklopedický kontext
■ předpokládáme, že vysílač a přijímač mají stejné znalosti
● Karl von Bühler definoval základní funkce

● ausdruck = výrazová funkce

○ Jakobson – expresivní emotivní funkce
○ říká o člověku, jakou má náladu
○ presymbolická
○ citoslovce, slova, kde je ta funkce silnější než je ta funkce symbolická (jsi vůl –
vyjadřuje emoci, hrubé výrazy, mazlivé výrazy)
● apell = apelativní/výzvová funkce
○ Jakobson – apelativní, konativní funkce
○ říká, že se jazykem snažíme ovlivnit partnera
○ vždy, když úmyslně komunikujeme, chceme nějak působit na partnera
○ vokativ = oslovením přitahujeme pozornost
○ imperativ = DÁVEJ POZOR!!!
 ● darstellung = odrazová/symbolická/sdělovací/referenční ?!?!
○ oznámení
● estetická/poetická funkce
○ nezaměřuje se na to co se říká, ale jak se to říká
● fatická/kontaktová funkce
○ týká se kanálu
○ denní rituály = zdravení
● metajazyková funkce
○ jazykem mluvíme o jazyce (popisujeme něco něčím)

● (mentální funkce = nejde používat jazyk bez myšlení a myslet bez použití jazyka)
● (reprezentativní funkce = reprezentuje území (např. spisovná čeština))

Zápis od Kuby
● cílem použití jazyka je:
○ navázat a udržet kontakt
○ apelovat na partnera
○ informovat

Jazyk
● podle Ferdinanda de Saussure je rozdělen na dvě stránky:
1. langue
■ abstraktní systém, pravidla, formy, souvislost
■ systém znaků
2. parole
■ reálné užití systému v konkrétních situacích
● podle Noama Chomskeho je rozdělen na:
1. competence
■ rozdílná od langue
■ schopnost pracovat se systémem
2. performance
■ podobné jako parole

● když někomu chceme předat informace o Karibiku můžeme různými způsoby:

○ aby zažil to samé, tak ho tam vezmeme = přímá prezentace (ostenze)
 ■ ostenzivní komunikace není praktická protože
● má jenom TEĎ a TADY
● předvádí všechno tak jak to je (nepředvede to, čemu bychom
třeba my konkrétně kladli důraz při reprezantaci)
● když předáme informace jinak (pošleme dopis, zavoláme si, ...) = reprezentace
● použijeme něco místo originálu (prezentace x reprezentace)
● no a už je v tom bordel :( ale prý nám dá materialy do ISu – dnes dokonce zapla
projektor a má tam nějaký dokument :ooo

Znakový charakter jazyka

● Možnosti předání informace:
a) ostenze
■ přímá prezentace skutečnosti
b) jiné způsoby
■ reprezentace skutečnosti pomocí zástupného modelu
● Třídění modelů podle míry blízkosti se zastupovaným originálem. (nechápu)

● Znak, sémiotika/sémiologie
● znak – zprostředkované braní zřetele někým skrze něco na něco jiného
● proces (situace), v němž něco působí jako znak (semióza) je vícečlenná relace:
znakové vehikulum (nosič; smysly vnímatelný), denotát/designát, interpret (Peirce,
Morris).

CHARLES SANDERS PEIRCE

● logik působící v USA, zabýval se znaky
● klasifikace znaků:
○ ikon (TEN ikon) = obraz, diagram
○ index
○ symbol
● příklad: notová osnova – symbol (musíme vědět, co ten symbol (nota) znamená, a
zároveň ikon, protože celá ta osnova je diagram
○ relace je domluvena symbolicky – když noty polezou nahoru → vyšší tón

FERDINAND DE SAUSSURE
● práce Kurz obecné lingvistiky (1916)
● jazykový znak sjednocuje
 ○ signifiant
■ označující – akustický obraz
○ signifié
■ označované – pojem
● znak je podle Saussura psychické spojení akustického obrazu a pojmu pomocí
asociačního vztahu

● arbitrárnost jazykového znaku

Sémiotický/sémantický trojúhelník
● nejznámější: C. K. Ogden a I. A. Richards – Význam významu (1923)

● symbol (znak) vyvolává pojem, který se vztahuje k "předmětu" mimojazykové reality

(referentu), který je zastupován symbolem

● unilaterální, bilaterální pojetí znaku

● Jak se triáda znaků objevuje v jazyce? (ikon, index, symbol)

Systém (systémovost) v jazyce

● východisko: saussure: langue – parole;
○ langue = systém znaků
● jazyk jako systém – strukturalismus

● systém obecně: celek sestávající z množiny (inventáře) jednotek, které jsou

propojeny množinou vztahů (strukturou)
○ jednotky a struktura jejich vztahu = systém – čekáme, že to je i v jazyce
 ● každá jednotka v systému, její hodnota, je určena souborem vztahů vůči jiným
jednotkám
● základní vztahy mezi jednotkami v systému: paradigmatické (logická disjunkce
/*může být v testu) a syntagmatické (logická konjunkce)
● na systémovosti jazyka se ve 20. století shodla většina jazykovědců, konkrétní
představy se ale různí
● pražský lingvistický kroužek (jedna z hlavní strukturalistkických “škol”) pracoval s
představou hierarchicky uspořádaného systému systémů

Jazykový systém podle PLK (viz Čejka)

● plán výrazový (zvukový) a plán významový (odkaz na Saussurovo signifiant a signifé)
● plán výrazový – lépe pozorovatelný (propojený s plánem významovým, v němž
rozlišujeme významy lexikální a gramatické)

Členění výrazového plánu (dvě úrovně):

2) syntaktická rovina (= prvky, které nesou nějaký význam) – syntagma, věta
○ morfologická – morfém (→ slovo)
1) fonologická rovina (= prvky, které rozlišují význam, ale nenesou ho) – foném
● roviny vyšší úrovně se zpravidla realizují skrze posloupnosti roviny nižší
● (pro prvky v jednotlivých rovinách jazykového systému podstatné: stejnorodost,
anizotropie – rozlišitelnost)
● někdy se hovoří o subsystémech: fonologickém, morfologickém, syntaktickém,
lexikálním
● (morfologický a syntaktický subsystém = gramatika)
● jazyk lexikem (pojmenovává) a gramatika (usouvztažňuje) – malý velký kluk holka
honit – nevěděli bychom, kdo honí koho, jestli je malý kluk, nebo holka → musíme dát
kongruenci – velká holka, malý kluk; podle pádu (nominativ, akuzativ) – kdo honí
koho)

Dějiny lingvistiky
Literatura:
Černý Jiří: Dějiny lingvistiky, 1996
● hesla z NESČ: Abeceda, Latinka
 ● o historii zájmu o jazyk má smysl hovořit až ve vztahu k období, z něhož se zachovaly
písemné doklady, tedy z období historického (to je v každé kulturní oblasti datováno
jinak)

V rámci historického období:

● období předvědecké (starověk, středověk, novověk do počátku 19. století)
● období vědecké (od cca 2. desetiletí 19. století)

Pár slov o vývoji písma

● obecné stupně vývoje písma:
a) piktografické
■ piktogram ještě není písmo, je to předstupeň písma
■ zpočátku se neváže ke konkrétnímu jazyku
■ obrázkové písmo
■ obrázek neznamená slovo
■ ukazuje ukázku s indiánským obrázkem
b) ideografické (logografické)
■ už je domluvená – obrázek znamená buď pojem, anebo už častěji
přímo konkrétní slovo daného jazyka
c) slabičné
■ obrovský skok, předtím to byl vždy obrázek, co se spojoval s nějakým
obsahem, a ten obsah byl představitelný
■ nějaký znak, který značí zvukovou slabiku
d) hláskové (v západosemitských jazycích během 2. tis. př. n. l., mj. písmo
Féničanů – ve 13. stol. př. n. l. souhlásková abeceda o 22 písmenech → plně
hláskové písmo pak Řekové – nejpozději v 8. stol. př. n. l. → se západní větve
řecké alfabety postupně latinka, z východní hlaholice, cyrilice, z cyrilice např.
azbuka
■ autorem haholice je Konstantin

Pokračování zápisu

I. Období předvědecké

A. Starověk
● Dochované materiály jazykovědného charakteru (gramatiky apod.): Indie, Řecko,
Řím.
● U ostatních civilizačních center zájem o jazyk předpokládáme (tam, kde je písmo; mj.
slovníky):
○ Mezopotámie (máme zachované velké knihovny, ale nemáme zachovaný text)
○ Egypt (zejména texty administrativního, náboženského typu (nedospěl k
hláskovému písmu))
○ Kréta
○ Fénicie
○ Judea (známá starým zákonem)
○ atd.

Indie
● popis sánskrtu – gramatika Osm knih (Aštádhjájí) = 5. stol. př. n. l.
○ autor Pánini
○ první dochovaná gramatika nějakého jazyka vůbec
○ rozsáhlý popis sanskrtu – 4000 aforismů
○ popis jazyka na vysoké úrovni (možná jsou starší gramatiky, ale tahle je asi
nejstarší)
○ sanskrt je průhlednější?? WTF ... přesně vidíme předponu a příponu
● důležité jsou védy – 2. tis. př. n. l.
● postupně sanskrt jako živý jazyk vymíral – zůstal jen jazykem véd

Řecko
● Řada písemných památek.
1) Klasické období (5. – 4. stol. př. n. l.):
○ Platón (dialog Kratylos), Aristoteles ad.
■ texty o jazyku – filozofické
2) Alexandrijské (helénistické) období (od konce 4. stol. př. n. l. do začátku letopočtu):
○ jazyk se zkoumá ve filozofických školách, ale objevují se gramatiky řečtiny???
○ Za první řeckou gramatiku považována práce Umění gramatické (Techné
grammatiké), autor Dionýsios Thrax (asi 170 – 90 př. n. l.).
■ propojil poznatky dvou filozofických škol zkoumajících jazyk:
● alexandrijské – analogisté
○ pro jazyk byl pro ně podstatný systém a analogie (něco
se analogicky vyvíjí podle něčeho)
● pergamské – anomalisté
○ jazyk je složen z anomálií a je třeba studovat anomálie
 ■ věnoval se popisu jazyka, jeho gramatika už má 8 slovních druhů

Řím
● Pro středověk význam zejména díla gramatiků pozdního Říma (4 až 6. stol.):
○ Především Základy gramatiky (Institutiones grammaticae),
nejmonumentálnější gramatika latiny všech dob, autor Priscianus (6. stol.).
● Řím nepřinesl nic nového kromě práva a portrétu, ale všechno rozvinul, dovedl to do
větší dokonalosti
● Jak houba nasal řecké poznatky
● Nepřinesl nic nového, ale hodně zdetailizoval a aplikoval na tehdejší latinu
● Vznikla řada gramatik
● Především Základy gramatiky fakt super je to základ hodně se z ní čerpalo –
Priscianus byl základem – zachovalo se dodnes 1000 ručních opisu této věci

B. Středověk
● Scholastika (zpočátku využíván platónský idealismus)
○ přístup bádání, poznání filozoficky, metodologicky
○ cílem bylo potvrdit náboženská dogmata
○ ve 13. stol. Tomáš Akvinský vypracoval ucelenou ideologie založenou na
Aristotelovi
■ ovlivnil křesťanské pojímání světa, opřel se o Aristotela všude kde to
šlo
○ 7 svobodných umění?? nevím pod co to patří zase
● zajímá nás trivium protože to byla gramatika, dialektika a rétorika
● gramatika
○ učení se latině, základ všeho byla latina
○ hluboké studium
● filozofické spory nominalistů a realistů
○ hlavně spor jestli nezávisle existují obecné pojmy nebo jestli nezávisle existují
ta pojmenování těch pojmů XDDD BORDEL

C. Humanismus a renesance
● zárodek cesty k vytváření novodobých národů
● ústup latiny
● zájem o vytváření „spisovných“ podob živých jazyků
● vynález knihtisku
 ● vznik gramatik živých jazyků
● slovníky

D. 17. století
● René Descartes (1596–1650). Filozofické gramatiky – tzv. Gramatika Port-Royal
(Grammaire generále et raisonnée de Port-Royal) z r. 1660.
● všechny jazyky mají společné jádro tak se snažili udělat společnou gramatiku jazyka
– hledali společné rysy jazyků

E. Osvícenství a jazykověda 18. století

● snaží se najít přirozené důvody vzniku jazyka
● Hodně probíranou otázkou se stává vznik jazyka. Už i některé úvahy a poznatky
předznamenávající historicko-srovnávací jazykovědu 19. století.

II. Období vědecké

A. Srovnávací a historická jazykověda

● Poprvé důsledně vědecká metodologie.
● 19. století z hlediska jazykovědného zkoumání poměrně jednotné: pohled diachronní
a srovnávací.
● Impulsem – „objevení sanskrtu pro Evropu“. W. Jones 1786.

1. období historicko-srovnávací jazykovědy

● Německý badatel Franz Bopp: Über das Konjugationssystem der Sanskritsprache in
Vergleichung mit jenem der griechischen, lateinischen, persischen und germanischen
Sprachen, 1816. Zakladatel indoevropeistiky.
● Dánský badatel Rasmus Rask už 1814 došel k podobným závěrům o příbuznosti
ide. jazyků, své výsledky však publikoval až 2 roky po Boppovi.
● Dnes jsou Bopp i Rask společně považováni za otce srovnávací jazykovědy a
indoevropeistiky.

2. období historicko-srovnávací jazykovědy

● Jakob Grimm – Německá gramatika (Deutsche Grammatik, 1819).
○ Zaměřil se na srovnávání v rovině hláskové. Grimmův zákon: zákon o
pravidelné rotaci hlásek v germánských jazycích.
 ● August Schleicher – Kompendium srovnávací gramatiky indoevropských jazyků
(Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen,
1861– 62).
○ Ovlivněn darwinismem.
● Stammbaum-theorie (rodokmenová teorie) – schéma historického vývoje
indoevropských jazyků.

Slovanští jazykovědci:
● Josef Dobrovský – zakladatel srovnávacích studií slovanských jazyků: Základy
jazyka staroslověnského (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris, 1822).
● Slovinský jazykovědec Franz Miklošič – čtyřdílná Srovnávací gramatika slovanských
jazyků (Vergleichende Grammatik der slawischen Sprachen, 1852 – 75).

3. období historicko-srovnávací jazykovědy

● Začíná od 70. let 19. století, nazývá se mladogramatické.
● Centrum v Lipsku.
● Výhradní zaměření na diachronii. Přísně vědecký přístup, práce s materiálem v
duchu pozitivismu.
● Hlavní představitelé: Karl Brugmann, Hermann Osthoff, Herman Paul, Bertold
Delbrück. (V Čechách patřil k mladogramatikům například významný jazykovědec
Jan Gebauer.)
● Mladogramatici: zájem zejména o otázky hláskových změn. Hláskový zákon
(formulovaný německým slavistou Augustem Leskienem) = zákon o
bezvýjimečnosti hláskových změn.
● Diskuse posléze poukázaly na limity platnosti hláskového zákona.
● Johannes Schmidt – vlnová teorie.
● Georg Wenker – Vznik jazykového zeměpisu – 1876 (výzkum nářečí v Porýní).

Význam/výsledky jazykovědy 19. století:

● zavedení přísně vědecké metodologie
● zkoumání (a řešení) základních otázek jazykového vývoje
● genetická klasifikace indoevropských jazyků
● objasnění základních jevů artikulační fonetiky, první fonetické transkripce
● jazykový zeměpis

21. 10.
Dějiny lingvistiky
Literatura:
Černý, Jiří: Dějiny lingvistiky, 1996
Saussure, Ferdinand de: Kurs obecné lingvistiky. Překlad František Čermák, 2008 (3. vyd.)
Toman, Jindřich: Příběh jednoho moderního projektu, 2011
Heslo v NESČ: Nekula: Pražská škola (tam i rozsáhlá další literatura)

B. Strukturalismus

1. Saussure, vznik strukturalismu

● Jazykověda první poloviny 20. století se formovala do značné míry jako
kontrast k jazykovědě století 19. Její pohled byl převážně synchronní.
● Zkoumání:
○ systém, vztahy, struktura
○ upřednostnění formy
○ asi poslední směr, který na čas ovládl jazykovědu jako celek
○ Zakladatelem Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky
(Course de linguistique générale), 1916. Práci vydali Charles Bally a
Albert Sechehaye
● Hlavní myšlenky:
○ diachronie a synchronie, akcentace synchronie
○ langue a parole
○ jazyk jako systém, vztahy, paradigmatické (asociativní) a
syntagmatické vztahy
○ bilaterální pojetí jazykového znaku – asociativní psychické spojení
signifié (označovaného) a signifiant (označujícího)
○ arbitrárnost jazykového znaku
○ jazyk jako sociální jev

2. pokračovatelé
● Na Saussura navazují především tři lingvistické školy:
a) ženevská (tj. jeho žáci)
b) dánská – kodaňská
c) pražská (asi nejvýznamnější)

Ad b) Dánská škola
● 1934: Kodaňský lingvistický kroužek (Vigo Bröndal a Luis Hjelmslev).
 ● publikace: Travaux du Cercle Linguistique de Copenhague.
● glosematika (= abstraktní logicko-matematická teorie, pokus o sestavení
specifického metajazyka pro popis přirozených jazyků).
● Hjelmslev: Prolegomena k teorii jazyka (originál 1943, česky 1972), Jazyk
(orig. 1963, česky 1971).

Ad c) Pražská škola
● Pražská funkční škola – Pražský lingvistický kroužek (PLK)
● vznik PLK 6. 10. 1926, na zakládající schůzce – přednášce hostujícího H.
Beckera – V. Mathesius, B. Havránek, R. Jakobson, J. Rypka, B. Trnka
● předsedou PLK až do smrti (1945) Vilém Mathesius (už: O potenciálnosti
jevů jazykových, 1911)
● program PLK: Teze … (předložené 1. mezinárodnímu sjezdu slovanských
filologů v Praze v roce 1929); autoři: Vilém Mathesius, Roman Jakobson,
Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský, podíleli se i další).
● Publikovali v Travaux du Cercle Linguistique de Prague, založili také
časopis Slovo a slovesnost (1935) (× puristicky laděnému časopisu Naše
řeč)

● Klasické období – od založení v r. 1926 do vypuknutí/konce 2. světové války:

FONOLOGIE
● Fonologie se konstituovala jako samostatná jazykovědná disciplína
● Nikolaj Sergejevič Trubeckoj – nedokončené dílo Základy fonologie
(Grundzüge der Phonologie, 1939).
● - distinktivní rysy → foném
● - teorie binárních opozic
● - korelace

MORFOLOGIE (gramatika)
● morfém
● Bohuslav Havránek: Genera verbi v jazycích slovanských, 1928, 1937
● Roman Jakobson: v článku věnujícím se struktuře ruského slovesa (1932) se
pokusil přenést teorii privativních opozic z fonologie do morfologie:
příznakový a nepříznakový člen morfologické opozice
 ● Bohumil Skalička: převážně na morfologickém principu vystavěl typologii
jazyků K maďarské gramatice (Zur ungarischen Grammatik), 1935
● Typ češtiny (1951)
● Jazykové typy podle Skaličky: izolační, aglutinační, flexivní, introflexivní,
polysyntetický

SYNTAX
● Vilém Mathesius – teorie o aktuálním větném členění (mj. posmrtně vydaná
práce Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém,
1961).
● východiště (= východisko) a jádro
● (Srov. též poněkud jinak definované pojmy: téma a réma.)
● Po válce a později teorii AČ rozvíjeli Daneš, Firbas, Svoboda, Sgall a
Hajičová, Uhlířová ad.
● LEXIKUM
● PLK věnoval lexiku méně pozornosti Mathesius: pojmenování ×
usouvztažnění; lexikalizace (slova značková a popisná) atd.

DALŠÍ VELKÁ TÉMATA PLK

● Jazykové funkce: zejména Jakobson, Mukařovský, viz dřívější přednášku o
komunikačním modelu a funkcích jazyka. Též Bühlerův vliv.
● Spisovný jazyk a jeho kultura:
● Teorie spisovného jazyka byla vedle fonologie v práci PLK asi
nejvýznamnější!
● - × purismu (SaS × NŘ)
● - kodifikace musí vycházet z živé normy, pružná stabilita
● - studium specifik spisovného jazyka, funkční styly (hovorový, pracovní,
vědecký, básnický); jazyková kultura
● Bohuslav Havránek: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, 1932, Vývoj
spisovného jazyka českého, 1936, nejdůležitější statě v souboru Studie o
spisovném jazyce, 1963.
● Československá vlastivěda – Sv. 3 – Jazyk
● Historie PLK po r. 1945 přínos PLK
 Vstup do pragmalingvistiky
● neznamená teorii, ale je to spíše přístup ke zkoumání jazyka a nemůžeme říct, že by
zasáhl úplně všechny
● PŘÍSTUP KE ZKOUMÁNÍ JAZYKA, který ovládl širokou škálu
● Co míní mluvčí, když řekne:
○ Chceš dostat na zadek?
○ Nevíte, kolik je hodin?
○ Dáte si řízeček s brambůrkem?

Čím se pragmalingvistika zabývá?

● zajímá ji užívání jazyka
● neptá se, co výraz doslovně znamená, ale co je jeho užitím zamýšleno
● Přejete si platit?

Pragmatický obrat v jazykovědě

● Co předcházelo?
○ 19. stol.: historicko-srovnávací jazykověda
○ 1. pol. 20. stol.: strukturalismus
○ 2. pol. 20. stol. – dosud: různost přístupů teorií, metod
● od 70. let 20. stol.: komunikačně-pragmatický obrat
● = příklon ke studiu fungování jazyka v komunikaci

● iniciace: J. Austin, J. Searle – teorie mluvních aktů

● předchůdci: Ch. Morris, L. Wittgenstein

Hlavní témata pragmalingvistiky

● mluvní akty
● pravidla dialogu
● zdvořilost v komunikaci
● deixe, reference, presupozice, implikatury…

Teorie mluvních aktů

● mluvní akt: aktuální užití jazyka k dosažení nějakého cíle
● co děláme, když mluvíme a tím, že mluvíme
● Anička jde do divadla.
● Anička jde do divadla?
● Aničko, jdi do divadla.
 ● propoziční obsah
● intence (záměr)
● ilokuce

● Ilokuční indikátory: perfomativní slovesa, intonace, slovesný způsov, slovosled ad.

● 5 základních mluvních aktů podle perfomativních sloves (J. Searle):
○ reprezentativní (tvrdím, ...)
○ direktivní (žádám tě, ...)
○ deklarativní (jmenuji tě, ...)
○ komisivní (slibuji ti, ...)
○ expresivní (omlouvám se ti, ...)

● přímý ml. akt, nepřímý ml. akt, implicitní akt: Petře, zavři okno. Petře, zavřel bys
okno? Táhne mi na záda.

Pravidla dialogu
● H. P. Grice základní pravidlo “buď kooperativní” rozvinul do 4 konverzačních maxim:
○ maxima kvantity
○ maxima kvality
○ maxima relevance – říkej, co se patří, dialog – ať mluví oba
○ maxima způsobu

Zdvořilost
● G. Leech:
○ zdvořilostní maximy
■ maximy taktu a velkorysosti – být velmi taktní po všech stránkách, být
velkorysý, aby byl on tím pánem té situace, abychom ho nedostali do
trapné situace
■ maximy ocenění a skromnosti – každého potěší, když ho oceníte
(mamka řekne “ta vaše holčička je tak šikovná, ona už tak hezky
mluví!”
■ maxima shody – snažíme se být s partnerem ve shodě (když jdeme z
kina, jeden řekne, že to bylo skvělý a nám to přišlo jako blbost, tak se
snažíme s ním souhlasit “jo, ten námět byl super”)
■ maxima účasti – kondolence
● Brownová – Levinson:
 ○ zachování tváře – aby si partner zachoval tvář, chválení, nemluvit anglicky,
když partner neumí anglicky
● Některé jaz. prostředky podporující zdvořilost
○ Půjč mi kolo:
■ Půjčíš mi kolo?
■ Půjčil bys mi kolo?
■ Nepůjčil bys mi kolo?
■ Nemohl bys mi půjčit kolo?

■ Dáte si zákuseček?
■ Jak ten kabát ušijeme?

Řečová etiketa
● navazování a ukončení kontaktu (pozdravy, oslovování)
● vyslovování názoru, hodnocení
● fomulování žádosti, prosby, dotazu

7. 12.
● reference – nějakým způsobem jazykem identifkujete identitu, o níž budeme hovořit
● deixe – personální a časoprostorové zakotvení promluvy
● presupozice – když se něco vysloví a je jasné z toho vysloveného, že něco muselo
nutně předcházet tomu řečenému (Petr už se probudil, presupozice je, že musel
předtím spát)
● implikatura – když něco není přímo řečeno, ale jen to můžete třeba na základě
zkušeností tušit

Čeština – zákl. informace

● na světě je 7 151 živých jazyků (katalog Erhnologue – 2022)

Kdo mluví česky?

● česky cca 13,2 mil. lidí
● z toho cca 2–2,5 mil. krajané za hranicemi (zpravidla jaki druhý jazyk)
● jazykové enklávy, jazykové ostrovy
Genetické zařazení češtiny
● čeština patří mezi slovanské (konkrétněji západoslovanské) jazyky
● vyvinula se na konci 10. stol. z pozdního (západního) dialektu prasovanštiny
● společně s dalšími jazyky patří mezi jazyky indoevropské
● *jazyková impláva – oblast s češkým

Typologické zařazení češtiny

● vlastnosti jazyka v kontextu ostatních jazyků – vhodný internetový nástroj pro
sledování vlastností fonologických, morfologických, syntaktických: World Atlas of
Language Structures (WALS)
● čeština patří mezi flexivní jazyky (např. Skaličkova typologie – na základě
morfologických rysů, viz Typ češtiny)
● pokud pád a číslo vyjádřeny společně v jedné formě, pak jde o flexivní jazyk

Vávojová stadia čettiny

● detailněji např. patřičná hesla v NESČ
● pračeština (cca r. 1000–1150; nemáme přímé, tj. písemné doklady, rekonstruujeme)
● stará čeština (cca r. 1150–1500)
● střední čeština (cca r. 15!00–1775)
● nová čeština (cca r. 1775–dosud)

Důležité mezníky vývoje psané češtiny; směřování ke spisovné češtině

● 12. a 13. stol.: přípravné období: bohemika a glosy v cizojazyčných textech, české
přípisky (např. zápis o donaci v zakládací listině kapituly litoměřické z počátku 13.
stol.: Pavel dal jest Ploskovcích zem'u…),
Pavel dal jest Ploskovcích zem'u Vlach dal jest Dolás zem'u Bogu i sv'atému Ščepánu se
dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu
● 14. stol.: rozmach psané češtiny, základy postupně se konstituujícího “spisovného”
jazyka položil jazyk Prahy; tzv. primitivní pravopis
● počátek 15. stol.: husitská doba, odstranění některých archaických jevů psané
češtiny, diakritický pravopis
● 2. pol. 16. stol.: stabilizace psaného jazyka, Jednota bratrská, Bible kralická – vzor
spisovného jazyka
● přelom 18. a 19. stol.: kodifikace spisovné češtitny, návaznost na archaické vzory
vysokého stylu českých památetk období humanismu
● 30. léta 20. stol.: spisovná čeština v nových funkcích, nové přístupy ke spisovnému,
hovorová čeština
Stratifikace náhrodního jazyka
● národní jazyk: všechny regionální, sociální a funkční podoby jazyka, které slouží
příslušníkům národa k pokrytí komunikačních potřeb, a to v pohledu synchronním i
diachronním; zvláštní postavení mezi nimi má varieta pokládána za prestižní (pro
češtinu je to spisovný jazyk)

Národní jazyk: strukturní útvary a nestrukturní útvary / poloútvary

a) strukturní útvary:
○ standardní (komunikační sféra regulovaná): spisovná čeština (a její součást
hovorová čeština)
○ nestandardní (komunikační sféra neregulovaná: dialekt, interdialekt (včetně
teritoriálně vymezené obecné češtiny), obecná čeština “vyššího typu”
aspirující na tzv. druhý standard
b) nestrukturní útvary / poloútvary
○ nestandardní: profesní mluva, obecný slang, zájmový slang, argot (=
sociolekty)

K teritoriální diferenciaci češtiny a jejím reflexím v běžné mluvě

● mimo výše přestavenou stratifikaci národního jazyka stojí tzv.

4 základní nářeční oblasti/skupiny podle výsledku historického vývoje pračeských

samohlásek ý a ú (14.–16. stol.):
1) česká nářečí v užším smyslu
○ ý > ej, ú > ou (14.–15. stol.): Dej mouku ze mlejna na vozejk.
2) středomoravská nářečí
○ ý > ej > é, ú > ou > ó (14.–15. stol., 15. stol.): Dé móku ze mléna na vozék.
3) východomoravská nářečí
○ ý, ú (zachován staročeský stav): Daj múku ze mlýna na vozík.
4) slezská nářečí
○ y, u (zachován stč. stav + krácení samohlásek v 16. stol.): Daj muku ze mlyna
na vozik.
(deitalní informace o hláskových, morfologických, lexikálních a syntaktických direrencích
českých nářečí a jejich územním rozložení podává práce Balhar a kol., Český jazykový atlas,
1992–2011)

Ústup českých nářečí, vznik interdialektů

nivelizační procesy
tradiční dialekty ještě nejvíce zachovány u nejstarších obyvatel východních oblastí ČR
teritoriální diferenciaci národního jazyka