7.

Podstata a funkce práva ve společnosti, veřejné právo

Spravedlnost
Normativní systém, právo objektivní a subjektivní, právní stát, ochrana lidských práv
Historický vývoj práva, právní vývoj českých zemí
Právní normy, prameny práva, právní řád
Právní věda, členění práva, právní vztah a právní skutečnost Výklad a aplikace práva Orgány právní ochrany
Trestní právo (charakteristika trestního práva, dělení trestního práva, trestní odpovědnost a trestný čin, stadia
trestného činu, dělení trestných činů, systematika trestů, trestní řízení, subjekty trestního řízení, stadia trestního
řízení)
Správní právo (charakteristika správního práva, otevřená veřejná správa, správní řízení)

Spravedlnost
Normy každé lidské společnosti dávají tomuto pojmu konkrétní obsah (co je požadované co je
ctnostné). Již Aristoteles rozděloval spravedlnost:
- Spravedlnost restributivní (opravná) – opravit nerovnováhu, potrestat viníka, nahradit škodu
- Spravedlnost distributivní (přidělovací) – určitá částka neuškodí bohatému, ale zruinuje
chudého, je třeba brát ohled na jedinečnost situace (boathší musí zaplatit více, aby ho to také
zasáhlo, musí se brát ohled na majetek a postavení)
Americký psycholog Lawrence Kohlberg roděluje morálku:
- Předkonvenční morálka – nejmenší děti poznávají správnost podle toho, zda přináší trest či
osobní prospěch
- Konvenční morálka – jedinec dodržuje pravidla kvůli udržení sociálního řádu (např. dodržuje
pravidla chování na pracovišti, aby si udržel práci)
- Postkonvenční morálka – člověk je schopen vyšších etnických norem (spravedlnost v rozporu
se zákonem, např. disidenti v totalitních režimech)
I. Kant ve svém kategorickém imperativu žádá, abychom při každém činu zvážili, zda chceme, aby
takto jednali i ostatní. Při posuzování mravnosti pak není určující výsledek, ale záměr a motivace, úcta
k mravnímu zákonu.
S tímto nesouhlasil představitel utilitarismu Jeremy Bentham, požaduje co největší štěstí pro co
nejvíce lidí. V praxi to může být např. vnucování menšině náboženství většiny.
Utilitaristickou spravedlnost lritizoval filosof John Rawls, v díle Teorie spravedlnosti stanovuje dvě
základní spravedlnosti – zásada co největší svobody a zásada rovnosti šancí.
Jeho liberální teorie spravedlnosti se v současnosti v západní kultuře střetává s komunitaristickou
koncepcí spravedlnosti (komunita zde předchází individuum), kdy dobro jedince roste jedině se
společným dobrem všech, zdůrazňují se tak občanské ctnosti.

Normativní systém, právo objektivní a subjektivní, právní řád, ochrana lidských práv
Život ve společnosti se řídí určitými pravidly, tzv. normativními systémy (mravní, sociální,
náboženské). Nejdůležitější jsou pak normy právní, které vytvářejí ucelený právní systém.
Také filosofie si tradičně klade otázku, jak vlastně právo vzniká.
- Právo pozitivní – jeho zastáncitvrdí, že autoritu má jen právo vzniklé předepsaným postupem
a má určitou psanou formu
- Právo přirozené – příznivci vidí právo jako nezávislé na vůli zákonodárce, určitá práva jsou
dána všem lidem bez rozdílu, u nás je vyjádřením přirozeného práva Listina základních
lidských práv a svobod
Objektivní právo je souhrn platných norem (např. právo získat maturitní vysvědčení) a právo
subjektivní je pak oprávnění tuto normu uplatnit (žadatel o maturitní zkoušku je oprávněn…).
Z pohledu sociologie není právo významné jen jako forma represe (postihu), ale působí i preventivně,
kdy skrze trestní postih motivuje občany, aby nepáchali trestné činy.
Moderní stát je charakterizován nejen jako demokratický a sociální, ale především jako právní stát =
v takovém státě vládne právo, veškeré subjekty disponující právní mocí (obecní úřad, policie aj.) jsou
omezeny právem. Právní stát je tedy stát, v němž je veřejná moc omezena zákony. Jedinec je pak
omezen mnohem méně než státní aparát. Pro občany platí, co není zakázáno, je dovoleno. Pro státní
orgány pak, co není dovoleno, je zakázáno.
Hlavními principy právního státu jsou pak spravedlnost a právní jistota. Takovou ochranu by měly
vedle soudů poskytovat i úřady, např. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nebo veřejný ochránce
práv (ombudsman), který kontroluje státní správu.
V nedemokratických režimech dochází k proměně práva v nástroj režimu, např. v nacistickém
Německu norimberské zákony. Vedle režimů zjevně zločinných jsou státy demokratické pouze de iure
(oficiálně), nikoli de facto (ve skutečnosti). Komunistická ústava 9. 5. 1948 popisovala Československo
jako lidově demokratický stát, přitom reálná politika byla totalitní.
Znakem právního státu je také respekt k lidským právům. I v průběhu 20. století bylo vynaloženo
mnoho úsilí na zlepšení situace, za rovnoprávnost černošského a indického obyvatelstva bojovali
např. Martin Luther King, Mahátma Gándhí, Nelson Mandela a další. Dnes je zásadní problém
v dodržování lidských práv v průběhu válečného konfliktu v Evropě a v nejchudších zemích světa,
většinou asijských či afrických. Nedemokratické prvky vykazují např. Rusko, Čína, Severní Korea,
Bělorusko.
Právo není neměnnou kategorií a je mnoho druhů aktivit (občanské iniciativy, petice, různá hnutí),
jimiž může ovlivnit jak složení zákonodárných orgánů, tak i samotnou podobu předpisů. V České
republice působí také řada nevládních lidsko – právních organizací, do kterých se můžeme zapojit
např. formou dobrovolnictví: Amnesty International, Člověk v tísni, Liga lidských práv.
Aktuální informace o tvorbě právních předpisů uvádí webové stránky Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky.

Historický vývoj práva, právní vývoj českých zemí

Právní obyčej je právní pravidlo, které se dlouhodobě a často ústně přenáší které většina společnosti
uznává za platné. Právní obyčeje jsou základním pramenem zvykového práva, mohou mít psanou i
nepsanou formu.
Mezi nejstarší zachované právní památky patří zákoník babylonského krále Chamurappiho (kolem 17.
století př. n. l.). Obsahuje normy, např. rodinného a obchodního práva, typický je pro něj až krutý
postih trestných činů vedený zásadou „oko za oko, zub za zub“.
Propracovaný právní systém vytvořili Římané, dodnes se na právnických fakultách učí zejména
soukromé římské právo. Nejvýznamnější kodifikací (kodifikace=písemné zachycení platných předpisů)
římského práva je sbírka Corpus iuris civilis, kterou nechal v 6. stol. n. l. vydat východořímský císař
Justián I.
Středověké právo je výrazně ovlivněno mocí katolické církve. Soudní proces se stal striktně formální a
byl ovlivněn iracionálními okolnostmi – božími důkazy (tzv. ordály, právo útrpné).
Teprve v 18. století se začíná soudní proces i samotné právo měnit vlivem osvícenství. Vznikjaí
zásadní evropské kodifikace občanského práva: Code civil (za Napoleona Bonaparte, 1804), rakouský
Všeobecný zákoník občanský (1811) a německý Občanský zákoník (1896). Po první světové válce
vznikají právní řády nových národních států.

Právní vývoj českých zemí

Za nejstarší české zákoníky jsou považována Dekreta Břetislavova (1039), jejíchž cílem bylo ukončení
tradice pohanských zvyků, a Statuta Konráda II. Oty (1189), která byla ovlivněna církevním právem a
znamenala potvrzení dědičného vlastnictví pozemků šlechty. Karel IV. právně ustanovil Země Koruny
české v roce (1348). V této době neexistovala jednotna práva, platilo právo městské, dvorské
(královský hrad), zemské (šlechta) a církevní, byla to situace tzv. právního partikularismu.
Významnou právní památkou pozdního středověku je Vladislavské zřízení zemské (1500), které
vzniklo jako důsledek oslabení panovníkovy moci po husitských válkách. Od roku 1526 byly české
země součástí habsburské monarchie a po neúspěšném stavovském povstání byl prosazen
panovnický absolutismus v Obnoveném zřízení zemském (1627).
Důležité byly reformy osvícenských panovníků Marie Terezie a Josefa II. (vzdělání, zrušení
nevolnictví a mučení, aj.)
Počátkem 19. století se prosazují snahy kodifikovat občanské právo – Všeobecný zákoník občanský
(1811).
Nejvýznamnější právní památkou nově vzniklého Československa byla Ústavní listina 1920, která
ustanovila dvoukomorový parlament a definovala stát jako demokratický. V období let 1939–1945
platilo na našem území nacistické právo, které mělo přednost před národním.
V únoru 1948 převzala KSČ moc, a tím i odpovědnost za vývoj státu. Ústava 9. 5. 1948 potvrdila
existenci národních výborů (obdoba dnešních obecních a krajských úřadů) a jednokomorového
Národního shromáždění. Ústava z roku 1960 přinesla změnu názvu ČSSR a článek o vedoucí úloze
KSČ. Ústava v roce 1968 pak zavedla federaci a dvoukomorový federální parlament. K principům
politické demokracie se vrátila až současná Ústava ČR, platná od 1. 1. 1993.
V proamerické právní kultuře se vydělily dva proudy. Kontinentální právo (patří zde i české a
československé) a anglosaské (patří zde USA a Velká Británie). Anglosaské je více založeno na
soudcovské tvorbě práva, tzv. precedentech (soudní rozhodnutí), které má pro obdobné případy
význam do budoucna. V kontinentálním právu je soudce při rozhodování zcela nezávislý, přesto
v praxi respektuje názory např. Ústavního soudu.