Encyklopedie Mytologie Japonska A Koreje

print-llypl-margin-0
Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.
Kupující: Lenka Poorova

Adresa: Robotnicka 2b, 90301 Senec, cz
ID 3027-48048324408605448233-2444-2495
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby

kupujícího.
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně
šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V
případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do
autorského práva s důsledky dle platného autorského
zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj
elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se
ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.
Encyklopedie mytologie
Japonska a Koreje
Vlasta Winkelhöferová
Miriam Löwensteinová
Nakladatelství Libri
Praha 2006
Kniha vychází s laskavým přispěním Korea Literature Translation

Institute, Seoul, Korea.
The book is published under the support of the Korea Literature

Translation Institute, Seoul, Korea.
© Vlasta Winkelhöferová (Japonsko),

© Miriam Löwensteinová (Korea), 2006
Illustrations © archiv autorek a použitá literatura, 2006
© Libri, 2006
ISBN 80-7277-265-1
Obsah
Japonská mytologie ........................................................................................ 7

Korejská mytologie ........................................................................................ 18
Seznam zkratek ............................................................................................... 27
Slovník japonské a korejské mytologie ....................................................... 29
Slovníček méně obvyklých výrazů ............................................................... 172
Použitá a doporučená literatura .................................................................. 174
Japonská mytologie
Na území Japonska lze zaznamenat existenci dvou samostatných myto-

logických komplexů: vlastní mytologii japonskou a mytologii národnos-
ti Ainu, která kdysi obývala značnou část severního Japonska, ale dnes
přežívá již jen jako nepatrná menšina na ostrově Hokkaidó. Japonci své
mýty označují slovem šinwa, Ainuové své příběhy o bozích nazývají oina
nebo kamui jukar (eposy o bozích). V důsledku rozdílného historického
vývoje se od vlastní japonské mytologie poněkud odlišuje i ráz mytologie
nejjižnější japonské prefektury Okinawa, ležící na souostroví Rjúkjú.
Japonská mytologie se skládá ze tří základních okruhů mytologických
systémů: starojaponského (tj. šintoistického), buddhistického a pozdní-
ho. Pozdní systém vznikal na základě obou prvních systémů, ale jsou do
něho převzaty i prvky taoismu, konfucianismu a jiných vlivů, povětšině
čínských.
Starojaponská šintoistická mytologie

je písemně zachována v řadě literárních památek, především v kroni-
kách Kodžiki (712) a Nihongi (720, zvaná též Nihon šoki) a v tzv. Fudoki
(Topografické záznamy o zemích, 715–733), což byly popisy všech teh-
dejších japonských provincií, zahrnující nejen geografické a hospodářské
údaje, ale i zprávy o místních zvycích, mýtech a pověstech. Kompletně
se zachovaly jen Fudoki pěti z tehdejších japonských provincií, ale frag-
mentárně i z několika dalších. Vedle toho existují rovněž další prameny,
ale největší počet mýtů a celé jejich cykly jsou obsaženy v Kodžiki a Ni-
hongi. Tyto dvě kroniky položily základy oficiální šintoistické mytologie,
jež částečně adaptovala, ale částečně také vytěsnila místní nižší mytologie
a šamanské kulty. Podobně jako se na vzniku japonského národa podíle-
ly – vedle Ainuů – nejrůznější etnické a rasové složky, pocházející z asij-
ského kontinentu, jihovýchodní Asie a Tichomoří, i ve struktuře mýtů
obsažených v kronikách Kodžiki a Nihongi byla konstatována přítom-
nost některých motivů a typů, vyskytujících se rovněž v mýtech z oblasti
Altaje, jihovýchodní Asie a Polynésie. V obou těchto nejstarších literár-
ních památkách Japonsko vyjádřilo mýtickou vizi svého původu a své his-
torie. Rozdíl mezi mýtem a historií v nich není zcela zřetelný, takže jejich
obsah (zejména kroniky Kodžiki) vyvolává dojem, že dějiny jsou jen další
vývojovou etapou mýtu. Císařská následnická linie v nich bez přerušení
pokračuje od legendárních císařů-bohů k císařům a císařovnám historic-
ky doloženým. Na strukturu šintoistického panteonu také přímo nava-
zuje struktura starojaponské společnosti – postavení vůdčích rodových
klanů a jejich vztah k císařskému rodu je výsledkem vzájemných vztahů,
které existovaly již mezi jejich mýtickými předky. I když se verze mnoha
mýtů a popisovaných mýtických událostí v jednotlivých pramenech čas-
to dosti podstatně liší, nebo si dokonce protiřečí, obsah základního mýtu
lze ve stručnosti charakterizovat jako popis vývoje japonských představ
o původu života, zrození božstev (kami) a všech věcí z počátečního chao-
su, roztřídění všech jevů a uvedení všeho do řádu a harmonie.
V textu prvních oddílů obou nejstarších kronik, věnovaných „době
bohů“, tedy mytologii, lze vysledovat tři základní mytologické cyk-
ly. V prvním kosmologickém cyklu Jamato se události odehrávají jed-
nak na Vysoké nebeské pláni Takamagahara, kde sídlí nebeští bohové,
jednak v říši mrtvých Jomi no kuni. Cyklus Jamato líčí božský původ
Japonska a jeho vládců, císařského rodu pocházejícího od bohyně slunce
Amaterasu ómikami. Ve druhém cyklu Izumo se události odehrávají na
zemi, konkrétně v Izumo, což je starý název pro oblast při Japonském
moři, odpovídající zhruba dnešní prefektuře Šimane. Cyklus Izumo se na
rozdíl od cyklu Jamato soustřeďuje hlavně na boha Susanoo no mikoto,
bratra bohyně Amaterasu. Třetí cyklus líčí události, jež se odehrály v ob-
lasti Hjúga, což je starý název pro prefekturu Mijazaki na ostrově Kjúšú,
a v postavách pozdějších generací bohů sjednocuje oba předchozí cykly
v jeden souvislý sled.
Hrdiny mýtů jsou božstva zvaná kami nebo mikoto. Některá z nich
jednají a hovoří jako lidé, jiná jsou pouze abstraktními představami.
Velmi uctivým termínem mikoto se v mytologii označují nejvýznamnější
božstva, která se chovají podobně jako lidé a mají svá vlastní jména, jež
vesměs vyjadřují jejich charakter a roli v rámci panteonu. Nejvyšší bo-
hyni Amaterasu pak patří speciální označení ómikami („velká vzneše-
ná bohyně“), které je někdy připojováno i ke jménu bohyně zemědělství
a potravy Tojouke. Božstva se dělí do tří kategorií. Nejvyšší kategorii tvo-
ří nebeští bohové amacukami. Níže stojí pozemští bohové kunicukami,
kteří jsou početnější. Ti žijí na zemi, tedy na japonských ostrovech, a ob-
vykle jsou spojeni s určitou lokalitou. Nejníže pak stojí kami – duchové;
projevem jejich existence jsou přírodní jevy a různé objekty.
Světy, v nichž božstva sídlí a v nichž se pohybují, se dělí do tří vrstev.

Horní vrstvu představuje Takamagahara („Vysoká nebeská pláň“), střední,
tedy země představovaná Japonskem, se nazývá Nakacukuni („Prostřední
země“), spodní vrstvou je podsvětí čili Jomi no kuni („Země žlutých pra-
menů“), někdy nazývané rovněž Ne no kuni („Země kořenů“).
Nebesa, japonsky zvaná ame, ama, nejsou sférou nedostupnou.
Některá božstva podle mytologie sestoupila z nebes na zemi, jiná naopak
vystoupila ze země na nebesa. Původně byla totiž země s nebesy spojena
Nebeským mostem Amanohašidate, který toto spojení obou sfér umož-
ňoval. Nebeská krajina líčená v mýtech připomíná svým charakterem
japonskou a protéká jí Nebeská řeka Amanogawa. Její koryto je stejně
široké, jako mají japonské řeky, a je pokryto oblázky.
Charakteristickým rysem japonské mytologie je to, že v ní neexistuje
jediný stvořitel, strůjce stvoření vesmíru, demiurg. Vše začíná chaosem
a spontánním ustavením samého prvopočátku a elementárního uspořá-
dání, s nímž se současně objevili i bohové.
V jednotlivých pramenech se jména božstev a pořadí, v jakém se
objevila, dosti liší. Podle Kodžiki se na samém počátku bohové zrodi-
li v nejvyšším nebeském světě Takamagahara, když na nebi i na zemi
ještě vládl chaos. Vůbec prvním božstvem byl Ama no Minakanuši
no kami („Božstvo středu nebes“). Poté se objevila ještě dvě božstva:
Takamimusubi no mikoto („Božstvo vysoké plodivé síly“) a Kamimusubi
no mikoto („Božstvo božské plodivé síly“). Zmíněná tři prvotní božstva
byla na rozdíl od pozdějších generací bohů hermafroditní a postrádala
veškeré vnější znaky. Po této trojici se jako jednotlivci, nikoli v párech,
objevila další čtyři božstva, už méně abstraktní, spojená s různými pří-
rodními elementy, objekty a jevy. Jako poslední osamocená božstva se
zrodili bůh, jenž se navždy usadil na zemi, a bůh vydatných mračen nad
rovinami. Další pokolení bohů se již vyskytují v párech. Dovršení kos-
mogonického procesu připadlo až sedmé generaci, dvojici bohů Izanagi
a Izanami. Cyklus Jamato dále líčí božský původ Japonska (starým ná-
zvem Jamato) a události na Vysoké nebeské pláni Takamagahara, jíž
vládne bohyně slunce Amaterasu. Popisuje zrod jednotlivých generací
bohů i významnou roli zmíněné božské dvojice, která stvořila japonské
ostrovy a oživila je zrozením velkého množství božstev. Uvádí dramatic-
ký příběh boha Izanagiho, jenž sestoupil za svou ženou do podsvětní říše
Jomi no kuni. Významnou událostí v těchto mýtech je konflikt mezi bo-
hyní slunce Amaterasu a jejím nezkrotným bratrem, bohem Susanoo no
mikoto, při němž se bohyně slunce skryla v jeskyni a svět se ponořil do
tmy a chaosu. Cyklus podrobně líčí, jakým způsobem nebeští bohové bo-
hyni Amaterasu vylákali zpět z jeskyně, navrátili světu jeho řád a světlo,
a zapudili boha Susanoa, který pak sestoupil na zemi v krajině Izumo.
Cyklus Izumo se na rozdíl od cyklu Jamato soustřeďuje na místní linii
božstev v oblasti Izumo, jež se později podrobila bohům země Jamato,
od nichž odvozuje svůj původ císařská rodina. V centru pozornosti je
především bůh oceánů Susanoo no mikoto, jenž je zde líčen jako hrdi-
na a jako ochranné božstvo oblasti Izumo. Nejznámější mýtus, který se
k němu váže, popisuje jeho vítězný boj s osmihlavým a osmiocasým ha-
dem Jamata no oroči. V jeho ocase Susanoo nalezl zázračný meč, později
nazvaný Kusanagi, který věnoval své sestře, bohyni slunce Amaterasu.
Ta jej později dala svému vnukovi Ninigimu, když byl seslán na zemi,
aby tam vládl. Susanoo si v kraji Izumo vybudoval sídlo a měl mnoho
potomků. Významným hrdinou cyklu Izumo je rovněž Ókuninuši no
mikoto („Pán velké země“), Susanooův potomek v šesté generaci, který
je podle některých místních pramenů chápán i jako stvořitel světa.
Buddhistická mytologie
se na území Japonska začala rodit po příchodu buddhismu z asijského
kontinentu v polovině 6. století, v době přílivu nejrůznějších civilizač-
ních vlivů s původem v Číně a Koreji. V kronice Nihongi se za oficiální
datum přijetí buddhismu uvádí rok 552. Třebaže předtím existoval v ze-
mi již systém domácího náboženství (šintó), začal mít buddhismus záhy
po svém příchodu podstatný vliv na všechny oblasti sociálního a kultur-
ního života Japonska. Jeho šíření však neprobíhalo formou přímého po-
tírání místních kultů. Šířil se spíše procesem infiltrace buddhistického
učení do různých ideologických a duchovních sfér, či naopak včleněním
šintoistických božstev kami do systému buddhistické nauky. Kami začali
být chápáni jako ochránci nové víry a buddhistických chrámů a uvnitř
chrámových okrsků jim byly stavěny vlastní šintoistické svatyně, zejména
na ochranu proti přírodním pohromám. Průkopníci buddhismu a mniši
se naopak domnívali, že šintoistická božstva kami potřebují duchovní
poučení, a proto často zakládali buddhistické chrámy poblíž posvátných
míst šintoistických. Japonský buddhismus, stejně jako buddhismus čín-
ský a korejský, totiž přísluší ke směru mahájána („velký vůz“), který na
rozdíl od konzervativního směru hinájána („malý vůz“), přidržujícího se
přísně původního Buddhova učení, dokázal do sebe přejímat a vstřebávat
i jiné, často zcela protichůdné ideje. Původní Buddhovo učení sice boha
neznalo, ale v jeho mahájánském směru figurují četní zbožštělí buddho-
vé („probuzení“) a bódhisattvové („usilující o osvícení“), a to umožnilo
prohlásit japonská domácí božstva kami za vtělení postav z buddhistic-
kého panteonu. Tak se od 10. století začala šířit teorie hondži suidžaku,
podle níž jsou šintoističtí kami japonským vtělením (suidžaku) indic-
kých buddhistických božstev, jež jsou jejich věčnými prototypy (hondži).
Ve 13. století již byla šintoistická božstva kami téměř všech významných
svatyní ztotožněna s některým božstvem z buddhistického panteonu.
Osobnosti buddhistické mytologie tak v Japonsku nevystupují ve své
základní hypostazi, ale ve změněné podobě, obvykle jako božstva, kte-
rá konají zázraky. Tento výklad buddhů a bódhisattvů prostřednictvím
podob místních božstev umožnil snadněji a rychleji včlenit osobnosti
buddhistické mytologie do života Japonců. Významnou úlohu při šíření
buddhistických představ mezi Japonci hrály zejména inkarnace bódhi-
sattvy Kannon (sans. Avalókitéšvara) v ženské podobě. Kannon jako bo-
hyně plná bezmezného soucitu a pochopení pro každého jednotlivého
člověka, se stala mimořádně populární zejména mezi prostými lidmi,
neboť šintoistická božstva podobnou schopnost vcítění a slitovnosti po-
strádala. Uctívání šintoistických božstev kami mělo navíc vždy charakter
spíše kolektivní než individuální.
Výsledným rysem koexistence a symbiózy buddhismu se šintoismem
bylo to, že v obecném panteonu existovala četná božstva jako dvojjedi-
ná. To znamená, že jednotliví buddhové se projevovali i prostřednic-
tvím určitých šintoistických božstev (kami-hotoke). Zachovávali si svoje
vlastnosti a rysy, ale přijímali doplňující vlastnosti příslušného božstva.
Známým příkladem je ztotožnění samotné bohyně slunce Amaterasu se
slunečním buddhou Vairóčanou (jap. Birušana), jenž je v Japonsku znám
jako Dainiči njorai.
Spolu s šířením buddhismu se kosmologie doplnila o složité představy
o světové vertikále, tj. o hoře Šumi a šesti světech, v nichž se mrtví zrodí
znovu v souladu se svými morálními zásluhami, v japonském lidovém
buddhismu se však tento obraz záhy zjednodušil. Nebesa i podsvětí se
v představách Japonců často ztotožňovaly se skutečnými místy a hora-
mi, které byly posvátné již dříve a za sídla šintoistických božstev kami se
považovaly odedávna. Tak například hory Kumano na poloostrově Kii,
posvátné již v předbuddhistické době, začaly být považovány za místo,
kde se rozkládají ráje bódhisattvy Kannon a buddhy Amidy. Spolu se
šířením buddhismu se také zvyšoval počet buddhistických sekt, jež do
centra svého uctívání stavěly rozdílné postavy a učení. Ezoterické sekty
Šingon („Pravá slova“) a Tendai („Opora nebes“) zavedly kreslená zobra-
zení buddhů a bódhisattvů a prvořadého významu u nich nabyla manda-
la, v jejímž centru je buddha Dainiči. Kult slunečního buddhy Dainičiho
byl rozvinut zejména v učení sekty Šingon, podle níž vše živé i neživé
na zemi je emanací tohoto buddhy. Panteon sekty Tendai byl početněj-

ší, její stoupenci uctívali jak Birušanu (Dainiči), tak buddhu Amitábhu
(jap. Amida), Šákjamuniho (jap. Šaka njorai), tedy historického Buddhu,
zakladatele buddhismu, i jiné buddhy a bódhisattvy. Ve 12. století se
rozšířila sekta Čisté země (Džódo-šú), která provedla revizi základních
pouček buddhistické doktríny. Konečným cílem lidské existence podle
ní nebyla nirvána (jap. nehan), nýbrž znovuzrození v Západním ráji (go-
kuraku), v takzvané Čisté zemi buddhy Amidy. Jeho uctívání se velmi
rozšířilo a zrodil se z něho speciální japonský typ buddhismu zvaný ami-
dismus. Z amidistických sekt zvláště významné místo zaujalo učení sekty
Džódo šinšú („Pravá sekta Čisté země“), založené ve 13. století. Po roce
1614, kdy bylo feudální vládou vydáno nařízení, podle něhož měl každý
Japonec za povinnost navštěvovat chrám té farnosti, kde žije, a to bez
ohledu na to, k jaké sektě se hlásil, došlo v Japonsku k postupné niveliza-
ci mytologie, dogmatiky i obřadů jednotlivých sekt.
Pozdní japonská mytologie

Na početné typy lidové víry vzešlé z buddhismu měly značný vliv šin-
toistické a částečně i taoistické praktiky. Vznik pozdní japonské myto-
logie tedy ovlivňovalo hned několik myšlenkových tradic. Vedle domá-
cího šintoismu a původně indického buddhismu (do Japonska se však
dostával především přes Koreu a Čínu) také čínský taoismus a konfucia-
nismus, jejichž vlivy pronikaly do země v různých obdobích s různou
intenzitou. Všechny tyto systémy a vlivy se neustále vzájemně prolínaly
a vytvářely si nejen své vlastní zvyky a rituály, ale i předměty uctívání.
Výsledkem je pozoruhodně tolerantní postoj Japonců k tradicím někdy
zcela protichůdného charakteru.
Poněkud odlišně od hlavních severních ostrovů se vyvíjela duchovní
kultura a myšlení v dnešní nejjižnější japonské prefektuře Okinawa. Až
do 70. let 19. století byla Rjúkjúským královstvím a po staletí na ni silně
působily nejen kulturní vlivy přicházející z Japonska a z kontinentální
Číny, ale i z jihovýchodní Asie. Přes všechny silné podobnosti s Japonci
a japonskou kulturou se Okinawané v nejstarších obdobích své historie
od vlastního Japonska vyvíjeli rozdílně. Měli svůj vlastní jazyk, který je
japonskými lingvisty často považován pouze za hlavní dialekt japonštiny,
ve skutečnosti však byl značně odlišný a měl sám řadu dialektů, vznik-
lých velkými vzdálenostmi mezi jednotlivými ostrovy souostroví Rjúkjú.
Také okinawský pohled na vesmír, posmrtný život, posvátno a nadpřiro-
zeno měl svá specifika. Stejně jako pro Japonce i pro Okinawany byl celý
vesmír, živý i neživý, obýván myriádami všudypřítomných, netělesných
a neviditelných bytostí, duchů, z nichž nejdůležitější jsou božstva kami.

Okinawští kami jsou ve všech ohledech nápadně podobní japonským,
jsou však méně individualizováni a charakterizováni, a tudíž vágnější
než kami japonského panteonu, kde někteří mají svá jména, vesměs vy-
jadřující jejich roli a vlastnosti. Na Okinawě existuje málo mýtů o životě
a činech božstev kami a tento rozdíl je ve srovnání s rozsáhlým a do po-
drobností propracovaným panteonem japonským nápadný. Okinawští
kami sice postrádali bližší charakteristiky, ale mohli mluvit a vyměřovat
tresty i odměny. Existuje mezi nimi také hierarchie. Do nejvyšší katego-
rie patří skupina božstev nebeských a přírodních fenoménů. Tvořila ji
nebeská božstva: bůh moře, bůh vody, božstvo slunce a další. Druhou
kategorii tvořili kami různých míst, spojených se životem lidí: božstvo
studně, božstvo ohniště a ohně, božstvo rýžových polí, božstvo prasečího
chlívku a záchodku, božstvo domácnosti a další, jaká jsou tradičně uctí-
vána i na severních japonských ostrovech. Třetí skupina kami se vztaho-
vala k jednotlivým profesím a řemeslům. Kováři uctívali božstvo měchů,
stavitelé lodí božstvo člunů, své božstvo měli tesaři, dokonce i vesnická
šamanka nuru měla svého vlastního kami, zvaného nurugami. Do čtvrté
kategorie patřili duchové zemřelých předků, považovaní za kami nižší
třídy. Pátou kategorii představovali tzv. kamiču („lidé-kami“), tedy oso-
by, o nichž se věřilo, že vládnou zvláštní mocí a jsou ovládány duchem
božstva kami.
Prapůvodní domácí náboženství na souostroví Rjúkjú mělo charakter
animistický, v počátcích Rjúkjúského království byl oficiálním státním
kultem propracovaný systém šamanismu. Nejvyšší postavení v něm za-
stávala hlavní kněžka (šamanka), která pocházela vždy z královské rodi-
ny. Od ní směrem dolů existovala celá hierarchie státem podporovaných
šamanek a šamanů, zasahující až k nejnižší úrovni šamanů vesnických.
Tento systém se zhroutil v 70. letech 19. století po připojení Rjúkjú k Ja-
ponsku, vliv šamanismu na duchovní život místního obyvatelstva ale tr-
val až do 20. století.
Podobně jako do vlastního Japonska i na Rjúkjú pronikl z kontinentál-
ní Asie buddhismus, ale k tomu došlo až mnohem později. První zmínky
o existenci buddhismu na území Rjúkjú se datují od 13. století. I zde se
nové učení dostalo pod ochranu královské rodiny a vyšších tříd. Během
následujících staletí byli do Japonska a do Číny na dlouhodobé studijní
pobyty vysíláni místní mniši, kteří pak do Rjúkjúského království přines-
li učení různých buddhistických sekt, jakými byly např. Šingon a Zen.
Vedle buddhistického učení se při pobytech v cizině také blíže seznámili
s konfucianismem. Když na počátku 17. století (1609) jihokjúšúský klan
Sacuma získal vojenskou a hospodářskou nadvládu nad Rjúkjúským

královstvím, zahájil kroky na potlačení buddhismu, a naopak protežoval
konfucianismus. V roce 1663 bylo hlásání buddhistického učení přímo
zakázáno a role buddhismu se omezila pouze na oblast uctívání duší
mrtvých členů rodiny.
Taoismus byl do Rjúkjúského království údajně přinesen tzv. 36 čín-
skými rody, které se na Okinawu přistěhovaly ve 14. století. Vzhledem
k tomu, že tyto rodiny zaujaly významné postavení v rjúkjúské společ-
nosti a že mnohé taoistické praktiky v sobě obsahovaly prvky shodné
s původním domácím šamanismem, taoistické rituály se brzy rozšířily
i mezi místní obyvatelstvo.
Od konce 19. století došlo k japanizaci rjúkjúského života a v moderní
době zásluhou jednotného systému školství a médií, převzali obyvatelé
Okinawy mnohé z tradic hlavních japonských ostrovů, a tudíž i celkový
pohled na společnou mytologii.
Ainuská mytologie
Na území Japonska (dnes již jen na nejsevernějším ostrově Hokkaidó
a v malém počtu) žije rovněž etnická skupina Ainu. Podle jedné teorie
jsou Ainuové příslušníky europoidní rasy, jiní odborníci je řadí k rase
australoidní. Nejnovější výzkumy však potvrzují jejich genetickou pří-
buznost s některými národy sibiřskými. Ainuové dříve obývali i sever-
ní části ostrova Honšú, v 15.–17. století se rozšířili na Kamčatku, jižní
Sachalin a Kurilské ostrovy. Tvořili původně několik skupin s vlastními
dialekty, avšak ty od 19. století postupně mizely a ainusky plynně ho-
vořící osoby jsou již vzácností. V nejstarší době nazývali Japonci Ainuy
Emiši, Ezo či Ebisu. V prostředí všech ainuských skupin se od 12. do 15.
století rodila ainuská mytologie, ovlivňovaná mytologiemi ostatních ná-
rodů severovýchodní Asie a mytologií japonskou. Rozsáhlé mýty se za-
chovaly pouze v ústním podání, neboť ainuština neznala písemnou po-
dobu. Jejich nesmírně bohatou ústní slovesnost, předávanou vypravěči
a vypravěčkami z generace na generaci, začali zapisovat až od 19. století
evropští misionáři (latinkou) a japonští jazykovědci (japonskou slabič-
nou abecedou katakana).
Ainuská mytologie je prodchnuta animistickými představami. Duši
podle ní mají nejen lidé, zvířata, ptáci a ryby, ale i rostliny, věci a jevy
okolního světa. Toto oduševnění veškerenstva se odrazilo v polyteismu
náboženských i mytologických představ, podle nichž je svět obydlen
množstvím božstev, duchů, démonů a podobných bytostí. Božstva se
nazývají kamui, nejvyšším bohem je Pase kamui, stvořitel světa i bohů.
Prostřednictvím dobrých bohů, kteří jsou jeho pomocníky, se stará o lidi

a pomáhá jim. Řadová božstva jaijan kamui („blízcí a vzdálení bohové“)
zastupují jednotlivé živly a elementy veškerenstva. Jsou si rovna a jsou na
sobě nezávislá, nicméně jsou řazena do určité funkční hierarchie.
Nejrozšířenějšími mýty v ainuské mytologii jsou mýty kosmologické,
kosmogonické, toponymické, totemistické a mýty o zlých démonech.
Podle ainuské kosmologické koncepce sestává země ze šesti světů, z nichž
každý má pevné funkční určení. Lidé žijí ve světě nazývaném „horní svět“
či „svět, v němž množství dupou nohama“. Představuje oceán, v němž se
vznášejí ostrovy. Oceán s ostrovy se rozkládá na zádech obrovského lo-
sosa. Když se losos hýbe, dochází na souších k zemětřesením a v oceánu
k přílivu a odlivu.
Pod světem lidí leží „svět ďáblů“, zvaný též „mokrý podzemní svět“. Do
tohoto sychravého, nevlídného světa přijdou po smrti zlí lidé. Pod svě-
tem lidí leží „svět bohů“, v němž sídlí početná božstva nebeského původu
a do něhož po smrti přijdou všichni dobří lidé. Obyvatelé tohoto světa
chodí vzhůru nohama, takže chodidla jejich nohou se vzájemně dotýka-
jí s chodidly živých lidí, obyvatel „horního světa“. Pod světem bohů leží
ještě „dolní svět“, avšak mýty o jeho funkci se nezachovaly. Neznámé je
také jméno a určení světa, rozkládajícího se pod ním. Na nejnižší úrovni
se rozkládá světlá, nádherná země čirana moširi („nejnižší svět“). Stejně
tak se do šesti úrovní dělí i nebe. Na nejvyšší z nich žije bůh Pase kamui
a hlavní božstva, která jsou jeho pomocníky. Světy rozkládající se v nebi
níže, jsou obydleny druhořadými božstvy.
Podle ainuského kosmogonického mýtu nebyla souš prapůvodně od-
dělena od vody a všechny existující elementy byly navzájem propojeny
v tekuté prahmotě. Nejvyšší bůh Pase kamui se rozhodl stvořit svět a na
pomoc si zavolal konipasa. Ten se snesl z nebe, začal bít křídly, mávat
ocáskem a míchat nožičkami, a tak se po dlouhé době tekutá prahmota
změnila v oceán, v němž se objevily kusy souše. Podle jiné verze mýtu
stvořil Pase kamui svět sám pomocí kamenných nástrojů, a teprve poté
zavolal konipasa, který povrch země pouze urovnal. Celá řada ainuských
mýtů pojednává o vzniku ostrova Ezo (starý název ostrova Hokkaidó),
s nímž se v ainuské mytologii ztotožňují všechny ostrovy obydlené Ainuy.
Jeden z těchto mýtů vypráví o tom, že Pase kamui přikázal vytvořit Ezo
svým dvěma pomocníkům, bohu Aioinovi a jeho sestře Turešmat.
Hlavními hrdiny ainuských totemických mýtů jsou medvěd, konipas,
orel a vrba. Mýty o medvědovi se zachovaly ve více variantách. Vyprávějí
o tom, jak k jisté ženě začal v noci docházet neznámý muž, celý v černém,
jenž jí nakonec prozradil, že není člověkem, nýbrž bohem hor v podobě
medvěda. Žena mu porodila syna a od něho pak vzešli všichni Ainuové.

Jindy naopak v roli prapředka Ainuů vystupuje bůh hor v podobě orla,
považovaného rovněž za zachránce Ainuů, neboť je kdysi při velkém
hladomoru nasytil. Ainuským ochranitelským božstvem je také vrba.
Podle mýtu vznikl první člověk ze spojení vrbového prutu a země. Proto
Ainuové každému dítěti po narození vyrobili z vrbového dřeva osobní
talisman (tzv. inau), který je měl ochraňovat po celý život.
Mýtů o činech jiných bohů je v ainuské mytologii známo jen málo.
Zvláštní cyklus je spojen pouze s bohem Aioinou, bohyní Turešmat a bo-
hem Okikurmi. Aioina se považuje nejen za tvůrce ostrova Ezo, ale i za
tvůrce prvního člověka (tj. Ainua), kterého stvořil z vrbového prutu a ze-
mě. V mýtech také vystupuje jako organizátor života ainuského spole-
čenství a v tomto smyslu hraje roli kulturního héroa.
Hlavním hrdinou ainuských toponymických mýtů je Okikurmi.
S událostmi v jeho životě souvisí mnohá místní jména. Mýty o Okikur-
mim vznikly zřejmě v době nejsilnějších kontaktů mezi Ainuy a Japonci,
neboť pozdější japonské tradice jej dokonce ztotožnily s japonským voje-
vůdcem Jošicunem z rodu Minamoto (1159–1189).
Většinu ostatních bohů mýty připomínají pouze jmény nebo krátce
zmiňují jejich činy. Jména vesměs přímo odkazují na jejich funkci, což je
charakteristické i pro mytologii japonskou. V ainuské mytologii se však
božstva jasně rozlišují na dobrá a zlá, zatímco v japonské mytologii bývá
podobné rozlišení dosti vágní.
Dobrá božstva jsou neviditelná a převážně nebeského původu. Sídlí
v nebeských světech, v podzemním světě bohů a na pozemských horách.
V jejich čele stojí nejvyšší bůh Pase kamui. Za dobrá božstva Ainuové po-
važovali boha Aioinu a boha Okikurmiho, bohyni Turešmat, bohy slun-
ce a měsíce, bohyni ohně, boha všech hvězd a další božstva, která vládla
jevům bezprostředně souvisejícím se životem Ainuů. Tak například bůh
vody se lidem zjevoval zpoza hor v podobě mračna. K dobrým božstvům
patřil dokonce i bůh zemětřesení, jemuž stačilo pohnout prstem a hned
se zachvěla zem. Za dobré božstvo byl považován také medvěd, prapře-
dek Ainuů, třebaže někdy ztělesňoval rovněž síly zlé.
Zlých božstev je více než dobrých a zosobňují nebezpečí ohrožující
člověka v horách, neboť především hory jsou místem, kde tato božstva
žijí. Vládnou také atmosférickým jevům a na rozdíl od dobrých božstev
berou na sebe určité viditelné podoby. Podle některých mýtů zlá božstva
dokonce napadají božstva dobrá. V jednom takovém se hovoří o tom, jak
jedno ze zlých božstev chtělo spolknout slunce, ale Pase kamui je zachrá-
nil tím, že vyslal vránu a ta vletěla zlému božstvu do úst. Ainuové měli
za to, že zlá božstva vznikla z motyk a dalšího nářadí, jímž Pase kamui
stvořil svět a které pak po dokončení díla odhodil. V čele zlých božstev
stojí bohyně bažin a močálů a většina ostatních zlých božstev jsou jejími
potomky. „Božstvo bydlící v trávě“ se zjevuje v podobě hada, „božstvo,
co ryje jámy pod horami“ způsobuje sesuvy půdy a kamení, „bůh, co ple-
ní hory“ má podobu strašného nočního ptáka, a když člověk zaslechne
jeho hlas, zemře hrůzou. Zlá božstva také vládla větrům a každý vítr při-
cházející z jednotlivých světových stran měl své vlastní božstvo. Ainuský
panteon byl velice početný – jména jednotlivých božstev jdou do desítek.
Za vůbec nejstarší dobrá božstva byly považovány stromy, s jejichž po-
mocí byl stvořen první člověk a oheň. Některé z nich, jako olše a jilm (na
rozdíl od vrby), však byly považovány za božstva škodící.
Zvláštním druhem božstev byli ještě koropok guru („bytosti sídlící
dole“). V mýtech vystupují v podobě trpaslíků, žijících v podzemních
úkrytech. Koropok guru podle mýtů žili na zemi ještě i poté, co se zro-
dili první Ainuové, a právě od nich ainuské ženy převzaly zvyk tetovat
si obličej.
Korejská mytologie
V korejské mytologii, alespoň v té podobě, jak je zapsána, není možné

rozpoznat jednotlivé dílčí celky a proto ji chápeme jako celek. Tento stav
je způsoben i charakterem starých náboženství (singjo), poměrně tole-
rantních vůči vlivům zvenčí a absorbujících je v podobě, která konve-
nuje domácí tradici. Dalším rysem, odlišným od sousedního Japonska,
je neucelený, pohyblivý panteon bohů a božstev, doplňovaný průběžně
s příchodem čínských a dalších nábožensko-myšlenkových systémů.
Rozličné a nesystematické jsou i představy o světech nad námi a o pod-
světí. Nelze tedy mluvit o mytologickém komplexu původním, buddhis-
tickém, popř. pozdním, můžeme pouze konstatovat jeho modifikace
a rozšíření.
Korea nemá vlastní mýtus o stvoření, který by vysvětloval původ země
a lidí, podstatu kosmologických a atmosférických jevů. Pokud už takové
zápisy najdeme, jde o ústní šamanská či dodatečná vyprávění, u nichž
si nejsme jisti jejich původností a dobou vzniku. O to více se však za-
bývá počátky své státnosti, kterou mají doložit zakladatelské mýty (kor.
konguk sinhwa). Zakladatelské mýty se objevují v nejstarších dochova-
ných kronikách Samguk sagi a Samguk jusa z 12., resp. 13. století. Týkají
se vzniku nejstaršího mytického korejského státu Ko Čoson a zejména
založení historicky doložených útvarů – tzv. Tří království (1. stol. před
n. l. – 668 n. l.), jimiž byly Kogurjo, Pekče a Silla, resp. Pujo a Karak/Kaja,
ležících na území dnešní Koreje a Mandžuska, a zrození jejich prapředků.
Počátek státnosti se pak pojí s jejich jmény a od vzniku prvních kronik až
po současnost je údajný letopočet založení státu chápán jako historický
fakt. Hrdinové-zakladatelé svým zázračným narozením, jež je většinou
v souladu s přáním nebes, nadpřirozenými schopnostmi a skutky před-
jímají typ hrdiny, který se v korejské literatuře zabydlel na dlouhá staletí.
To je do jisté míry zapříčiněno pozdním zápisem mýtů v době, kdy se
představy o normativní postavě ustálily a dostaly závaznou podobu.
Korejské mýty jsou z části etiologické, především ale heroické. Hrdina-
demiurg v nich přináší novou kulturu, nastoluje řád. Prvoplánově však
objasňují, ospravedlňují a legitimují politickou moc i sociální stratifika-

ci mezi lidmi. Vypovídají i o nejstarších kosmologických představách.
Místem nového počátku-stvoření bývá axis mundi, světová osa, na níž
se setkávají tři prostory: nebesa, země a podsvětí. Pro Korejce v zaklada-
telských mýtech, stejně jako např. ve starých sumerských, babylonských,
indických a dalších, je touto středovou osou hora, z níž sestupuje na zem
demiurg. Jeho prototypem je zejména nebeský Hwanung, jehož syn, my-
tický praotec korejského národa Tangun, se stal údajným zakladatelem
nejstaršího korejského království Ko Čoson (2333 před n. l.). Podobné
rysy vykazují i další zakladatelé jednotlivých států, kteří jsou navíc před-
obrazy postav později oblíbených legend, biografií a hrdinských próz.
Zakladatel státu či mocného rodu bývá povolán vyšší mocí, většinou
nebesy, od nebes pak může stát odvodit svou legitimitu. Postava demiur-
ga či prapředka, jakkoli sporná, se periodicky stává objektem kultu. Staví
se mu oltáře a každý nový vládce se k němu hlásí nejen po svém nástu-
pu, ale obětuje mu zejména tehdy, pokud je země v nebezpečí. Důležitost
prvního vládce potvrzuje i fakt, že dynastie I (Čoson, 1392–1910) přejala
název bájného království téhož jména, založeného praotcem korejského
národa Tangunem.
V nejstarším korejském mýtu o Tangunovi vysílá nejvyšší nebeské
božstvo Hwanin svého syna Hwanunga, aby na zemi založil nebeské
království. Stane se, a korejská státnost je tak posvěcena shora. Dalším
strukturálním prvkem mýtu je pokračování dynastické posloupnosti,
kterým je zrození Tanguna ze syna nebeského vládce a ženy-medvědice.
Tangun založí stát Ko Čoson a po dlouhém vládnutí se stává duchem
hor. Hwanin jako nejvyšší bůh vybavil syna insigniemi, které si přináší na
zem, a poukazuje tak na kulturnost budoucí státnosti. Tím dostává mý-
tus nepochybně i politický podtext. Praotec Tangun je potomkem nebes,
korejská civilizace a státnost přicházejí shora, jsou spřízněny s nebesy
a posvěceny. Tangun sice není historicky doloženou postavou, ale slouží
jako symbol pro počátky korejské státnosti tam, kde chybí věrohodné
důkazy o její existenci. Rok 2333 před n. l., v němž Tangun údajně za-
ložil bájný stát Čoson, je považován za počátek korejských dějin a tento
letopočet byl v určitých dobách užíván současně s čínským i korejským
dynastickým. Tangi („letopočet podle Tanguna“) přetrvává až do dneš-
ních dnů, uznávají jej nejrůznější sekty a buddhisté. Tangun je postava,
která sice počátky korejské státnosti zamlžuje, nicméně její popření by
vedlo i k ohrožení samotné tradice. Jeho kult je jedním ze zakořeněných
mýtů, jejichž zpochybnění vyvolává bouřlivé emoce. Tangun je také
prvním z korejských pseudohistorických hrdinů: záliba v hrdinech byla
Korejcům vlastní zvláště v těžkých dobách, což je patrné v dovolávání se

pomoci některých legendárních postav během válek. To lze dokumen-
tovat na čínském Kuan Jüovi a postavách válečníků z doby Tří králov-
ství, zejména Kim Ju-sinovi a dalších slavných vojácích pocházejících
z organizace hwarang. Zakladatel nejstaršího státu Ko Čoson Tangun
se jako objekt kultu objevil i na počátku 20. století; v roce 1909 vznik-
la Tedžonggjo, „Sekta velkého předka“ (tj. Tanguna), která ho zbožštila
a uctívala jako symbol korejské nezávislosti.
Další zakladatelské mýty se od Tangunova liší realističtější dikcí, na-
víc mají mnoho shodných prvků s podobnými asijskými mýty. Vysvětlují
vznik jednotlivých klanů a pozdějších států na poloostrově a zrod jejich
prapředků. Mají několik základních společných motivů: budoucí vládci
jsou sesláni na zem nebesy coby nejvyšší autoritou. Jejich příchod ozna-
muje světlo jako nebeské znamení, při zrození, seslání či v klíčové části
asistují určitá zvířata (kůň, kohout, želva, ryba, žába, medvěd, tygr, drak).
Zásadní sekvence – alespoň z hlediska už existující společnosti – se ode-
hrává na hoře, toto místo setkání mezi člověkem a nebesy vystupuje jako
reálný střed světa, světová osa. Důležitý je i prvek vody, v níž dochází ke
stvoření, nebo funguje jako spojovací článek mezi světy.
Výrazným elementem je nepochybně zrození čtyř zakladatelů staro-
korejských států z vejce. Vejce má evidentní původ v prastarém, později
potlačeném kultu Slunce/pramatky. Slunce/vejce jako zdroj a prapůvod
života se snese na zem, je tedy božského původu, což opět, jako v mý-
tu o Tangunovi, legitimuje pozemské království. Zakladatelé států Pujo
a Kogurjo, Tongmjong a Čumong, se narodí z velkého vejce, sillský Pak
Hjokkose z vejce purpurového (tj. „šťastné“ barvy), které se přímo sneslo
z nebes, a král Suro z Karak/Kaja vyšel ze zlatého vejce spuštěného na
vrchol hory Kudži. Praotcové korejských království bývají buď přímo
sesláni nebesy, nebo se narodí prostřednictvím lidského těla. V každém
případě je tím zdůrazněna jejich božskost nebo spojení s nebeským svě-
tem.
Mytologie byla tradována ústně a zapsána poměrně pozdě, se znač-
ným odstupem. Nicméně i přes evidentní zkreslení reflektuje stav společ-
nosti a její vnímání kosmologické, etiologické i náboženské. Všimněme
si proto pro Koreu typického chápání kultů, pojetí přírody a otevřenosti,
prostupnosti i tolerantnosti původních náboženských systémů.
Za nejstarší projevy tohoto typu je možné považovat singjo, jež v sobě
nese spojení víry v bohy, božstva, duchy a jejich uctívání, a songjo, víru
v personifikovaná božstva. Obě nahradily původní a dnes těžko prokaza-
telný totemismus. V nejstarším období jsou kulty/víry nedělitelné a spe-
cifické je pro ně i to, že si po příchodu nábožensko-filozofických systémů

(buddhismu, konfucianismu a taoismu) uchovaly svou podstatu, do-
konce s nimi dokázaly po staletí koexistovat a přijímaly jejich jednotlivá
„božstva“ za svá. Singjo je založeno na víře v božstva, na jejich uctívání,
na uctívání kosmických i pozemských prvků – Slunce, Měsíce, hvězd,
hor, řek, stromů a skal. Svého ducha (sin) má však téměř každý před-
mět. Existují i nespočetní záporní bohové/duchové – duchové podsvětí,
nemoci, dívek a chlapců, kteří zemřeli svobodní – jim byla postavena
ochranná protibožstva, jakým je např. zaháněč nemocí Čchojong. Tento
rozmanitý panteon doplňovali během doby duchové zemřelých – slav-
ných králů, mudrců, vojevůdců, příbuzných, místních hrdinů atp.
Podstatná pro starší dobu v Koreji je i komunikace se světem duchů
a osoba, která ji zprostředkovává. Jak se dozvídáme z kronik i folkloru,
mohl to být zaříkávač, astrolog, léčitel, věštec, slepý věštec pchansu, lékař,
nebo nějaké médium.
Svébytné vidění světa Korejců nacházíme v nejstarších literárních
památkách a od pozdějších, z Číny přejatých představ, se poněkud liší.
Podstatný je zejména přístup k přírodě, jenž je ve staré době vymezen
původními náboženskými představami nebo jejich rezidui. Znamená to,
že příroda svým „jednáním“ nebo jednotlivými jevy sděluje lidem vůli
nebes, zasahuje do líčení vlád panovníků i do osudů jednotlivců či celé
země a užití symbolů pouze tyto zprávy podbarvuje. Lidé staré Koreje
pochopitelně těmto signálům rozuměli a dokázali je dešifrovat a stejně
tak věděli, jak mají na daný jev reagovat.
V mýtech a nejstarších vyprávěních se tak objevují motivy/symboly,
které většinou odkazují k určité skutečnosti, poukazují na situaci nebo
jev obecně známý. Jsou ještě prosté čínských konotací, jež se v hojné míře
objevují později v poetických i prozaických žánrech. Nelze říci, že by tato
teze platila pro celé staré období bez výjimky. Důvodem pro její zpochyb-
nění jsou postupné rozšíření čínské vzdělanosti a zjevné úpravy kronik,
projevující se zejména v posunech významů jednotlivých zvířat a rostlin,
jež bylo možné v době tvorby historických děl vztáhnout k funkčním ko-
notacím čínským. Čím je vyprávění starší, tím více najdeme původních
motivů zvířecích, v mladších se pak objevují rostlinné. Většinou jsou
vztaženy k nejstarším náboženstvím, nebo ke stavu myšlení starověké
společnosti. Postupem času se vyskytují – a to zejména u předmětů –
buddhistické konotace, což je vzhledem k přijetí a významu buddhismu
pochopitelné.
Zvířecí motivy a jednotlivá zvířata jsou spjatá zejména s mýty. Přestože
totemismus v Koreji nebyl přesvědčivě prokázán, některá zvířata (a platí
to i pro zvířetníkové symboly) je možné vykládat jako totemová. Květiny

a rostliny jsou ve staré literatuře zastoupeny méně, vyskytují se v širších
souvislostech. Symbolizují víceméně některé danosti přírodních cyklů
nebo vlastnosti jako stálost, nezlomnost, věrnost.
V nejstarších dobách bylo náboženství chápáno jako součást politiky.
Náboženský život a přinášení obětí se tak stávaly jednou z nejvýznamněj-
ších povinností nejprve kmenového náčelníka a posléze vládce. Později
byly přeneseny níže, na speciální úředníky nebo exorcisty. Zaříkávač
zprostředkovával lidem vůli nebes a naopak vyjevoval nebesům jejich
přání. Předpokládá se, že původně vykonával všechny funkce král nebo
kmenový náčelník, specializace vznikly až později. Takový člověk se mu-
sel vyznat v astronomii, umět předpovídat budoucnost a číst ze znamení
(orákul), popřípadě zlá znamení zahánět. S jeho funkcí souvisela i před-
stava, že musí umět hrát na hudební nástroj, protože hudba byla s rituály
bezprostředně spojená. Svatyně stály (a dlouho ve vesnických společen-
stvích zůstaly) na úpatí hor a prostor okolo nich byl považován za po-
svátný. Nejposvátnějším byl oltář zakladatele státu, k němuž se obraceli
vládci v případě nejvyšší nouze. Při čtení kronik si uvědomujeme fakt,
že vládce (i nižší) zodpovídal za stav země a musel svůj mandát potvrdit
ve chvílích, kdy mu nebesa zjevovala neblahá znamení. Ta byla chápána
jako zkoušky, ovšem též jako nespokojenost nebes s jeho vládou. Vládce-
šaman dostal od nebes zprávu, musel ji dešifrovat a umět s ní naložit.
Kolem 4. století už zaznamenáváme přesun funkce nejvyššího šamana
níže, i když králova zodpovědnost jako nejvýše postaveného ve státě trvá
až do moderní doby. V souvislosti s touto změnou bývá zmiňována orga-
nizace hwarangů, která vznikla v Sille v době, kdy už náboženské rituály
nebyly povinností vladaře. Součástí výchovy hwarangů, v níž se zdůraz-
ňuje vojenský prvek, bylo i memorování nejrůznějších zaříkávání a v do-
chovaných kronikách se zmiňují na několika místech jako exorcisté.
S příchodem buddhismu do Koreje (v roce 372 do státu Kogurjo,
384 do Pekče a 527 do Silly) se původní náboženství v žádném případě
nevytratila. Bylo to zčásti i proto, že nová víra byla předkládána srozu-
mitelným způsobem a s ohledem na původní náboženství a kulty. Spíše
než jako myšlenkový proud by bylo možné charakterizovat buddhismus
v této fázi jako rozšíření původních kultů. Záhy se buddhismus pod krá-
lovskou patronací stal také jednotícím ideologickým principem, pod-
porujícím stát. Tato dvojakost znamená loajalitu ideologie vůči zemi
a její poněkud vulgárnější chápání jako stát ochraňující (hoguk pulgjo).
I úroveň informací o vzniku buddhismu a jeho počátcích nebyla vysoká,
což dosvědčují záznamy z nejrůznějších literárních památek. Po počá-
teční fázi, která vnímala buddhismus jako prostředek k osobnímu, popř.

státnímu štěstí (kibok pulgjo), nastal u mnišské komunity obrat směřující
k hlubšímu studiu a teoretickým pojednáním. Ovšem zhruba do 6. sto-
letí, místy až do konce Tří království, byla rozšířená představa jednoty
věřících, všech poslušných učení Buddhy, a jednoty celého národa, kde
všichni oddaně slouží králi. Tato interpretace buddhismu sehrála vý-
znamnou roli v nejrůznějších válečných střetech a víra v raných korej-
ských státech také napomáhala soudržnosti.
Přestože byl buddhismus osobní naukou, v době Tří království byl při-
jímán jako učení ochranné. Zvláštní vážnosti se těšila Sútra humánního
panovníka (Inwanggjong) a v souladu s jejími principy se konaly obřady
nazývané Shromáždění sta mnichů k recitaci sútry (Pekčwa kanghö, také
Inwanghö) určené k modlitbám za blaho státu. Mezi četnými buddhistic-
kými chrámy ve Třech královstvích patřily k největším ty, jež byly zasvě-
ceny nejznámějším bódhisattvům, a v nichž se konaly obřady na ochra-
nu státu. Kolem 7. století začaly ve všech královstvích převládat tendence
k vnějším a formálním stránkám nauky. To mělo za následek vznik mo-
numentálních staveb, nebývale vzrostly i náklady na provoz klášterů a na
rituály. Tento doprovodný projev víry se ještě rozšířil za Sjednocené Silly
(668–935). Příkladem propojenosti buddhismu se státními zájmy je pře-
svědčení, že devítiposchoďová pagoda chrámu Hwangjongsa v sídelním
městě Kjongdžu ze 7. století symbolizovala předurčenost Silly podrobit
si 9 dalších východoasijských národů. Dalším je například víra, že Miruk
(Maitréja), buddha budoucnosti, prošel na půdě Silly řadou převtělení do
slavných válečníků hwarang. Obecně se dokonce věřilo, že královský rod
je odvozen od Šákjů, tedy přímo od historického Buddhy. Není také po-
chyb, že výzvy mnichů ke statečnému boji v bitvách nejen za stát a jeho
vládce, ale rovněž za učení Buddhy, dodávaly vojákům odvahu.
Po sjednocení země zůstal buddhismus dominantním myšlenko-
vým systémem i ve Sjednocené Sille, zvláště pak v prvním století její
existence. V této době získala největší oblibu škola Avatansaka (kor.
Hwaom, čín. Chua-jen), spjatá s uctíváním bódhisattvy Kwanum (sans.
Avalókitéšvara), která doplnila buddhistický panteon a zvláště pak do-
mácí kulty. O něco později se stala populární sekta Čisté země (kor.
Čongtcho), rozšířená zejména mezi prostými lidmi, spojená s formulkou
Namu Amitchabul („vzývám buddhu Amitchabula“), což byl způsob, jak
vzdát poctu buddhovi Amitchabulovi (Amitábha) a dostat se do Čisté
země či Západního ráje. Učení Čisté země se proměnilo v buddhismus
obyčejných lidí díky přístupnosti a snadnosti obřadů a zčásti i proto, že
nabízelo naději na únik a převtělení.
Od 7. století se novým trendem v buddhismu stala sekta son (čín.

čchan, jap. zen) s metodou náhlého osvícení, přímého, intuitivního po-
rozumění podstatě Buddhy za pomoci učitele a dlouhého výcviku. Šířila
se zvláště od počátku 9. století, kdy došlo k založení sekt devíti hor (ku-
sansonmun). Obrovskou popularitu zenu lze přičíst i přijetí, kterého se
mu dostalo u rodin mocných vládců na venkově, včetně zakladatele nové
královské dynastie Wang Kona. Oblíbenost a rozšířenost zenu má kořeny
v úpadku doktrinárního buddhismu a nepochybně i v jeho nekonvenč-
nosti a důrazu na individualitu.
Během období Sjednocené Silly soupeřil s buddhismem konfucianis-
mus. Založení Státního konfuciánského učiliště Kukhak v roce 682 bylo
jedním z výsledků snahy o zavedení norem prostřednictvím kánonu.
Konfuciánské učení se však šířilo pouze mezi úzkou vrstvou, protože
v podstatě stálo v protikladu vůči hodnotám tradičního sociálního po-
řádku i vůči buddhistickému učení. Konfuciánské myšlenky tak zpo-
čátku podporovali zejména učenci stojící mimo vládnoucí elitu. Ti vy-
zdvihovali důležitost morálních zásad aplikovatelných na všechny lidské
záležitosti a tvrdili, že konfucianismus nabízí mnohem užitečnější systém
veřejné morálky a sociálních hodnot než buddhismus se svým důrazem
na osobní spásu a posmrtný život. Vzhledem k tomu, že konfucianis-
mus negoval tradiční privilegia příslušníků elity, nemohl se stát ideologií
státu, nicméně jeho podstatné myšlenky byly ve společnosti zakotveny,
i když jen podvědomě.
Doba korejského starověku je charakteristická svým poměrně tole-
rantním přístupem k náboženským a myšlenkovým proudům. Původní
náboženství jsou provázána s buddhismem, jak o tom svědčí stále do-
plňovaný panteon duchů a božstev přejatých z buddhistických legend
a také z taoismu. Konfucianismus sehrál úlohu při šíření vzdělanosti, do
jisté míry i při přejímání určitých normativů, celkově však do sociálního
a politického života společnosti zasáhl – oproti dalším etapám – mini-
málně. I tím je korejská starověká společnost výjimečná a zřetelně odli-
šitelná od dynastií Wang (Korjo, 918–1392) a I (Čoson). Obě středověké
dynastie jsou také typické svým odklonem od původních korejských tra-
dic a lpěním na čínské vzdělanosti v nejširším smyslu slova.
Království Korjo se ve své první fázi přidržovalo buddhismu jako stát-
ního náboženství, ve druhé již vidíme zřetelnější nástup konfucianismu.
V této době měl velké ambice, vůči ostatním myšlenkovým proudům
a kultům se projevoval verbálně agresivně, jeho vliv však byl stále ome-
zený. Za Korjo už dochází k degradaci původních náboženství, alespoň
co se týče šamanských rituálů: ty byly užívány pouze při velkých stát-
ních svátcích, případně při katastrofách. Společenské změny se projevily

i v tom, že původního šamana-muže nahradila žena. Obřady a kulty se
přesouvaly na venkov a až do 20. století přežívaly ve vesnických spole-
čenstvích.
Za Čoson se již naplno prosadil konfucianismus, zejména vzhledem
ke svému důrazu na praxi. Byly rozpracovány nejen základní vztahy mezi
lidmi, ale zvláště povinné a závazné rituály, které jsou v protikladu k uctí-
vání v tradičním smyslu. Obřady se rozšířily o již existující, nyní velice
dogmaticky pojatý kult předků a jednotlivých konfuciánských „božstev“.
S jeho pragmatickým přijetím za státní doktrínu byl podstatně omezen
vliv buddhismu, který se stal jakousi alternativní, privátní vírou. Stejně,
ne-li hůře, byl z neokonfuciánského hlediska vnímán taoismus a původ-
ní kulty, jež se ovšem za Čoson redukovaly na praktiky vulgárního šama-
nismu, zbytky rituálů se ještě uchovaly na venkově. Konfucianismus se
také stavěl nesmlouvavě proti nově vznikajícím lidovým hnutím, vesměs
milenistickým, a krutě potlačoval první projevy křesťanství. Křesťanství
jako atribut „západních barbarů“ bylo nelítostně pronásledováno ještě
v 60. letech 19. století, na přelomu 19. a 20. století se však stalo nábo-
ženstvím „naděje“. První křesťané je chápali poněkud zjednodušeně a je-
jich vnímání má blízko k pojímání buddhismu v jeho počátcích. Znovu
bychom je mohli charakterizovat jako rozšíření kultů. Z domácích sekt,
které se periodicky objevují od 16. století, měla největší vliv Čchondogjo
(„Sekta nebeské cesty“, pův. Tonghak, „Východní učení“), jež vyrostla
z potřeby dát lidem víru v lepší budoucnost. Ve 20. století se projevovala
i politicky a ve vyšší společnosti si získala renomé zejména pro své pro-
tijaponské aktivity.
Období japonské okupace Koreje (1910–45) je charakteristické vnuco-
váním šintoismu či japonského buddhismu Korejcům. Zatímco šintois-
mus se neměl šanci prosadit, některé modifikace buddhismu se v Koreji
ujaly a způsobily posléze rozkol v mnišském společenství. Podstatné pro
období japonské nadvlády je však křesťanství, jež svou organizací komu-
nit, škol a nemocnic udržovalo v Korejcích naději na znovuzískání samo-
statnosti. Po anexi nebývale vzrostl počet věřících (zvláště protestantů),
což dalo základ dnešní situaci na jihu poloostrova, kdy se ke křesťanství
hlásí polovina všech věřících.
Poválečná Korea se už nikdy v plném rozsahu k původním nábožen-
stvím nevrátila, potřeby společnosti zcela pokryly buddhismus a křes-
ťanství. Kulty, šamanské obřady či oběti se na jihu země objevují pouze
jako alternativní možnost při prosbě za osobní štěstí, přestože v posled-
ních desetiletích došlo k určité renesanci šamanských rituálů. Jde však
víceméně o záležitost řízenou – ve jménu obnovení původního korejské-

ho „ducha“ – a většina populace je vnímá jako přežitek, v lepším případě
jako tradici. V severní části poloostrova náboženství zcela vymizelo a by-
lo nahrazeno kultem Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila. Toto uctí-
vání je možné, přes nepochybně odlišný účel, považovat za pokračování
původních obětin a mimo jiné také dokazuje, jak hluboko jsou nejstarší
náboženské představy v Korejcích zakořeněny.
Seznam zkratek
ain. – ainuské
buddh. – buddhistické
čín. – čínské, čínsky
jap. – japonské, japonsky
kor. – korejské, korejsky
lat. – latinsky
lid. – lidové
n. l. – našeho letopočtu
pozd. – pozdní
před n. l. – před naším letopočtem
sans. – sanskrtsky
starokor. – starokorejské, starokorejsky
stjap. – starojaponské
šam. – šamanské
šint. – šintoistické
tao. – taoistické
AIOINA (ain.) – bůh z ainuské mytologie, který se svou sestrou, bohyní

▶Turešmat pomáhal nejvyššímu bohovi ▶Pase kamui stvořit svět, tedy
ostrov Ezo (dnešní Hokkaidó). Aioina je také tvůrcem prvního člověka
(tj. Ainua), kterého stvořil z vrbového prutu a země. Řadí se k dobrým
božstvům a v ainuských mýtech hraje rovněž roli kulturního hrdiny, jenž
Ainuy naučil používat oheň a vařit maso ryb a zvířat. Odnaučil je kani-
balismu a rozšířil mezi nimi potřebné řemeslné dovednosti. Poučil je, jak
lovit ryby na udici, jak si vyrábět ▶luky a šípy i nádoby. Protože strávil
mezi lidmi příliš dlouhý čas, po návratu na nebesa mu nebeští bohové
dali název Ainu rak guru („bytost s lidským pachem“) a přinutili jej, aby
se znovu vrátil na zemi a zanechal tam oblečení páchnoucí člověčinou.
AIZEN MJÓÓ (jap., buddh.) – božstvo lásky indického původu (sans.

Rágarádža). Patří do skupiny ▶mjóó a jeho ikonografické zpodobení pů-
sobí poměrně děsivě. Je zbarveno do červena, má tři tváře, tři oči a tři
páry paží. Aizen byl původně bohem bojujícím proti lakotě a zlým myš-
lenkám, později se stal ochráncem lásky a harmonického manželství.
Často se vyskytuje ve společnosti bohyně milosti ▶Kannon. V Japonsku
jej uctívaly kurtizány a kněžky lásky z nevěstinců a pro jeho sytě červe-
nou ▶barvu také barvíři.
AMA (jap., buddh.) – japonský výraz pro buddhistickou mnišku (ji-

nak též nisó). Mnišky zachovávají celibát, vyholují si vlasy a žijí obvykle
v ženském buddhistickém klášteře (nisóin).
AMACUMARA (stjap., šint.) – bůh kovářů ze starojaponské mytologie.

Vystupuje v mýtu o bohyni slunce ▶Amaterasu, která se poté, co ji její
bratr ▶Susanoo no mikoto urazil svým nevhodným chováním, ukryla do
jeskyně a celý vesmír se v důsledku toho ponořil do tmy a chaosu. Spolu
s bohyní Išikoridome („Slévačka“) dostal Amacumara od nebeských
bohů za úkol vyrobit posvátné ▶zrcadlo mikagami, jeden z magických
předmětů, s jejichž pomocí byla Amaterasu vylákána z jeskyně. V jiné
verzi mýtu byla úkolem zhotovit zrcadlo pověřena pouze Išikoridome,
která je nejen slila, ale i ukovala. Kronika ▶Nihongi Amacumaru líčí jako
prapředka výrobců bronzových zrcadel a otce bohyně Išikoridome.
AMAGOI („prosba o déšť“), (jap., šint., lid.) – V dobách dlouhého sucha

a při nedostatku vody si japonští rolníci modlitbami vyprošovali déšť jak
od božstev ▶kami, tak od ▶Dračího krále rjúó, jenž byl vládcem nad vo-
dami, vláhou a deštěm. Rituály amagoi měly v různých částech země roz-
dílný charakter. Někde se odehrávaly v ▶šintoistických svatyních, jinde

měly podobu několikadenních kolektivních tanců, doprovázených údery
na velký buben nebo zvoněním na zvony.
AMATERASU ÓMIKAMI („Velká vznešená bohyně ozařující nebesa“),

též AMATERASU NO MIKOTO („Bohyně ozařující nebesa“), (stjap.,
šint.) – hlavní ženské božstvo japonské šintoistické mytologie. Je uctívá-
na jako bohyně slunce a jako pramáti japonského císařského rodu. Mýtus
o jejím zrození se v obou hlavních pramenech nejstarší japonské myto-
logie poněkud liší. Kronika ▶Kodžiki píše, že se narodila z kapky vody ve
chvíli, kdy si ▶Izanagi po návratu z podsvětí říční vodou rituálně očis-
til své levé oko. Podle kroniky ▶Nihongi se zrodila z pohlavního styku
mezi Izanagim a Izanami. V obou verzích byla ustanovena svrchovanou
vládkyní Vysoké nebeské pláně ▶Takamagahara. Její nebeské državy jsou
v mýtech líčeny podobně jako pozemský svět. Důležité místo v mýtech
o Amaterasu zaujímá její spor s mladším bratrem bohem ▶Susanoem,
který ji urazil svým nevhodným chováním. Amaterasu se v rozhořče-
ní ukryla do jeskyně a celý vesmír se proto ponořil do tmy a chaosu.
Myriády bohů z Vysoké nebeské pláně se ji snažily nejrůznějšími způ-
soby z jeskyně vylákat ven. Shromáždili kohouty a přinutili je kokrhat.
Dali zhotovit kovové ▶zrcadlo a náhrdelník z „prohnutých klenotů“
▶magatama, pověsili je na posvátný strom ▶sakaki, a prováděli zaříká-
vání. Nakonec se jim podařilo vylákat Amaterasu z jeskyně ven hlavně
zásluhou bohyně ▶Ame no Uzume no mikoto. Rozverná bohyně před-
vedla před vchodem do jeskyně erotický tanec, kterému se všichni nebeš-
tí bohové smáli. Amaterasu ze zvědavosti vyhlédla z jeskyně ven a ptala
se, proč jsou tak veselí. Odpověděli jí, že nalezli jinou bohyni, která září
ještě jasněji než ona a nastavili zářící tváři bohyně slunce nebeské zrca-
dlo, zhotovené nebeským kovářem ▶Amacumarou. Amaterasu v úža-
su vystoupila z jeskyně, bohové za ní rychle sluj rituálně uzavřeli, a tak
Amaterasu znovu ozářila Střední zemi rákosových planin (▶Ašihara no
Nakacukuni a nastolila pořádek. Její mladší bratr, divoký bůh Susanoo
no mikoto, byl pak z Vysoké nebeské pláně vypuzen. Mnozí z bohů, kteří
v tomto mýtu vystupují, byli později označeni za zakladatele a prapředky
předních japonských rodů.
Významným momentem v japonské šintoistické mytologii je také další
čin této bohyně. Amaterasu vyslala svého vnuka boha ▶Ninigi no mi-
koto na zem, aby vládl nad japonskými ostrovy. Na cestu mu dala po-
svátné zrcadlo, posvátný meč a posvátný drahokam magatama, pozdější
korunní klenoty a symboly vlády císařského rodu nad zemí (▶insignie).
Prapravnuk boha Ninigiho ▶Džimmu se pak stal prvním japonským cí-

sařem. Podle mýtů měl roku 660 před n. l. sestoupit na zemi a založit
japonský stát. Bohyně Amaterasu je uctívána ve Vnitřní svatyni svatyňo-
vého komplexu v ▶Ise. Solární charakter této bohyně sehrál významnou
roli v polovině 8. století, kdy došlo k oficiálnímu sloučení ▶buddhistické-
ho učení a domácího ▶šintoistického kultu a Amaterasu ómikami zača-
la být ztotožňována se slunečním buddhou Vairóčanou (jap. Birušana),
jenž je v Japonsku znám jako ▶Dainiči njorai.
AMATERASU A JEJÍ POSLOVÉ VYSLANÍ NA ZEMI (stjap., šint.) –

Bohyně slunce ▶Amaterasu se rozhodla vyslat svého syna Ame no
Ošidomimi na zemi, aby tam vládl. Ten se však před odchodem z Vy-
soké nebeské pláně (▶Takamagahara) nejdříve podíval z Nebeského
mostu Amanohašidate dolů a spatřil, že ve Střední zemi rákosových
planin (▶Ašihara no Nakacukuni je neklid a nepořádek. Proto tam
odmítl sestoupit. Nebeští bohové se rozhodli vyslat dalšího boha, aby
zjistil, co se vlastně ve Střední zemi děje. Uběhly celé tři roky a bůh
žádné zprávy nepodal. Vyslali tedy na zemi jeho syna, ani ten se však
neozval a nevrátil. Nakonec vybrali pro misi do Střední země mladého,
statečného boha Ame no Wakahiko a dali mu na cestu nebeský ▶luk
a šípy. Ame no Wakahiko se na zemi oženil s dcerou boha ▶Ókuninu-
šiho a začal vládnout v zemi ▶Izumo. Uplynulo 8 let a ani on nepodal
na nebesa žádné zprávy. Nebeští bohové proto vyslali na zemi bažanta,
aby se Wakahika zeptal, co po celou dobu dělal. Wakahiko však bažan-
ta zastřelil nebeským šípem, který prolétl jeho tělem, vyvrtal otvor do
nebes a padl k nohám bohyně Amaterasu a boha Takamimusubiho. Ti
poznali, že je to onen šíp, který dali Wakahikovi na cestu do Střední
země, a prudce jej mrštili zpátky. Šíp zasáhl Wakahika do srdce a za-
bil jej. Jeho vdova mu uspořádala velký pohřeb, jehož podrobný po-
pis je vůbec nejstarším dochovaným záznamem o šintoistických ob-
řadech. Nebeští bohové poté vyslali do krajiny Izumo dva bohy, kteří
sdělili Ókuninušimu, že jsou pověřeni bohyní slunce Amaterasu, aby
krajinu Izumo ovládli a podřídili její vládě, tedy bohům země ▶Jama-
to. Ókuninuši se radil se svými dvěma syny, co má udělat. Jeden z nich
byl ochoten se podřídit, druhý se vzpouzel, nakonec však i on souhlasil
s nadvládou bohyně slunce a bohů krajiny Jamato nad Izumem. Božští
poslové se vrátili na Vysokou nebeskou pláň a oznámili bohyni slunce
podmanění kraje Izumo. Amaterasu se rozhodla, že vládu nad Střední
zemí Nakacukuni svěří svému vnukovi ▶Ninigimu, a ten sestoupil na
zemi v krajině ▶Hjúga.
AME NO UZUME NO MIKOTO, zkráceně též UZUME (stjap., šint.) –

nebeská bohyně, která se podle starojaponských mýtů zasloužila o to, že
bohyně slunce ▶Amaterasu opustila jeskyni a vrátila světu světlo a pořá-
dek. Uražená Amaterasu se po rozmíšce s bratrem ▶Susanoem skryla do
jeskyně a svět pohltila tma. Všichni nebeští bohové se pokoušeli vylákat
ji ven. Bohyně Uzume si vyhrnula rukávy, ovázala si hlavu šátkem, před
jeskyní překlopila vědro a zadupala na ně. V extázi si pak obnažila prsa
i pohlaví a zatančila erotický tanec, jenž přihlížející nebeské bohy velmi
pobavil. Smáli se, až se Vysoká nebeská pláň (▶Takamagahara) otřásala.
Amaterasu byla zvědavá a ptala se, co se to děje. Dostalo se jí odpovědi,
že bohové jsou veselí proto, že objevili mezi sebou božstvo, které je ještě
mocnější a jasnější, než je ona sama. To už Amaterasu nevydržela a vy-
hlédla z jeskyně, před níž bohové nastavili bronzové ▶zrcadlo, zhotovené
nebeským kovářem ▶Amacumarou. Amaterasu v úžasu vystoupila z jes-
kyně, bohové za ní rychle sluj rituálně uzavřeli, a tak Amaterasu znovu
ozářila Střední zemi rákosových planin (▶Ašihara no Nakacukuni a na-
stolila pořádek.
AMIDA (jap., buddh.) – japonské jméno pro buddhu Amitábhu.

V Japonsku je znám také jako Amida ▶njorai či Amida ▶bucu. Je jedním
z hlavních božstev japonské buddhistické mytologie, v níž zosobňuje mi-
losrdenství a moudrost. Vládne v zaslíbené Čisté zemi buddhy Amidy,
v Západním ráji (▶gokuraku), kam mají po smrti přijít všichni spravedli-
ví a ti, kdo chovali hlubokou víru v pomoc tohoto slitovného buddhy.
Kolem Amidova kultu se vytvořila japonská forma ▶buddhismu, amidis-
mus. Uctívání Amidy proniklo do Japonska již počátkem 8. století a na
jeho základě zde vzniklo několik sekt. Již v učení sekty Tendai (9. stol.) se
přikládal mimořádný význam opakovanému vzývání Amidova jména,
takzvanému nembucu (zkrácený tvar z formulky „namu Amida bucu“,
tj „vzývám buddhu Amidu“). Na tuto tradici navázaly i pozdější čistě
amidistické sekty z 10. a 11. století, Džódošú („Sekta Čisté země“) a Džó-
do šinšú („Pravá sekta Čisté země“). Obě tyto sekty považují Amidu
za hlavní božstvo buddhistického panteonu a staví své učení na víře ve
znovuzrození v Amidově ráji, Čisté zemi. Čistá země (Džódo) oplývá
libě vonícím rostlinstvem a v jejích řekách teče sladká, průzračná voda,
jejíž teplota se mění podle přání těch, kdo se v ní koupou. V lidovém
náboženství byla Čistá země chápána jako zeměpisně lokalizovatelné
místo blaženosti, ve skutečnosti však slova „čistá země“ označovala stav
vědomí. V japonských legendách se Amida nejčastěji připomíná v líče-
ní života svatých a zbožných lidí, kteří jeho uctívání zasvětili svůj život.
Tyto legendy vytvořily samostatný žánr japonské středověké literatury

ódžóden („příběhy o zrození v Čisté zemi“). Původně bylo znovuzrození
v Čisté zemi pokládáno za nižší úroveň znovuzrození, než je dosažení
kompletního osvícení. Pod vlivem sekt oddaných Amidovu kultu se však
rozdíl začal stírat.
Japonská ikonografická zpodobení Amidu většinou představují sedícího
v květu ▶lotosu, symbolu čistoty. Často se lze setkat s Amidovou triádou,
na níž Amida sedí uprostřed svých hlavních spolupracovníků – bódhi-
sattvů ▶Kannon a Seiši (sans. Mahásthámaprápta). Kannon stojí po jeho
levici, Seiši po pravici. Někdy bývá Amida zobrazován s mnišsky vyho-
lenou hlavou, jindy má na hlavě korunu s drahokamy, neboť podle bud-
dhistické tradice byl původně králem. Když se seznámil s Buddhovým
učením, vzdal se trůnu a stal se mnichem.
AMIDISMUS viz AMIDA
AMITCHABUL (kor., buddh.) – korejská varianta jména buddhy

Amitábhy (▶Amidy). Jeho popularita souvisela s příchodem sekty Čisté
země (kor. Čongtcho) v 7. století do státu ▶Silla. Sekta byla rozšířená
zejména mezi prostými lidmi a o její propagaci se zasloužil Wonhjo
(617–686), nejvýznamnější mnich-učenec své doby. Víra nevyžadovala
pochopení žádného složitého učení buddhistických súter, stačilo pouze
recitovat slova (mantru) Namu Amitchabul, což byl způsob, jak vzdát
buddhovi Amitábhovi poctu. Pokud člověk opakoval tuto jednodu-
chou formulku, mohl se znovu narodit v Čisté zemi či Západním ráji.
Oblíbenost učení Čisté země a Amitábhy má své kořeny v přístupnosti
a snadnosti obřadů, zčásti i pro naději na únik a převtělení.
ARAKAN viz RAKAN
ASTROLOGIE, ASTRONOMIE (starokor.) – obory rozvíjené od po-

čátku existence korejských států. Sledovaly zejména postavení ▶hvězd,
jejich odchylky, popř. nejrůznější jevy, které pak byly posuzovány
v konkrétním kontextu. Stejný úkaz nebyl tedy vždy chápán jedno-
značně jako dobrý či špatný, vždy však bylo třeba na znamení nebes
reagovat. S rozvojem astronomie rostla i praktická stránka pozorování
přírodních jevů (mj. horoskopy), ale vznikala také jednotlivá teoretic-
ká pojednání. Observatoř Čchomsongde v sídelním městě státu ▶Silla
Kjongdžu byla údajně nejstarší na celém Dálném východě. Ve středově-
ku byly vytvořeny mapy nebeské oblohy a astronomie se stala i jedním
Velký buddha v Kamakuře. Bronzová socha buddhy Amidy, 13. století, Japonsko
z předmětů úřednických zkoušek pro dědičné odborníky. Viz též sny

a věštby, zvířetník.
AŠIHARA NO NAKACUKUNI viz NAKACUKUNI
BAMBUS (jap. čiku, take; lat. Phyllostachys) – V Japonsku roste bambus

šestnácti rodů, které se dělí do téměř šesti set druhů. V každodenním
životě lidí hrál již od nejstarší doby důležitou roli jako stavební i košíkář-
ský materiál; výhonky některých druhů jsou jedlé. Bambus je tradičně
považován za symbol úspěchu a prosperity a spolu s ▶borovicí a ▶slivoní
tvoří ▶trojici šťastných symbolů zvanou šóčikubai.
BAMBUS (kor. čuk, tenamu; lat. Phyllostachys) – korejský posvátný

strom, jeden z tzv. sagundža („čtyř ušlechtilých“, dalšími jsou švestka,
lotos a chryzantéma) a samu („tří přátel zimy“). V Koreji byl bambus
používán k výrobě mnoha předmětů denní potřeby, jeho vlastnosti (ne-
zlomnost a neměnnost) jej zařadily k symbolům stálosti a věrnosti (spo-
lečně s ▶borovicí a švestkou). Byl také jedním z nejoblíbenějších moti-
vů ve výtvarném umění. Objevuje se v nejstarších kronikách v několika
zvláštních příbězích, které poukazují na jeho další funkce. Ve vyprávění
o králi Kjongmunovi, jemuž narostly dlouhé oslí uši, prozradí sluha ta-
jemství svého pána bambusovému houští a ševelení bambusu ho roznese
po celém městě. Na posvátnost bambusu ukazuje příběh o armádě ne-
bešťanů s bambusovými lístky místo uší, jež zachrání sillské hlavní město
Kjongdžu in extremis. Také jeden ze tří ochranných předmětů království
Sjednocená ▶Silla – flétna tišící deset tisíc vln – byl na radu ▶Dračího
krále vyroben z bambusu, který se v noci spojoval a ve dne rozděloval.
Podle další pověsti jsou tmavé skvrny na bambusových stvolech způ-
sobeny krví věrného Pak Če-sanga. Ten byl mučen vládcem Japonska
a musel přitom chodit po zašpičatělých bambusových stvolech. Bambus
jako symbol stálosti vyrostl i na místě, kde byl zavražděn učenec Čong
Mong-džu, jenž odmítl sloužil novému vládci království Čoson a zacho-
val věrnost předešlé dynastii.
BARVY (jap., tao.) – Za barvu, která přináší zdraví, štěstí a nadto od-
puzuje nemoci, se v Japonsku považuje barva červená. Novorozenci
byli proto oblékáni do červených šatů a odrostlejším dětem byly dávány
červené hračky na ochranu před chorobami. Při slavnostních příleži-
tostech a svátcích bývá pro výzdobu používána červeno-bílá barevná
kombinace. Barvou, již směl v minulosti na svém oděvu používat pouze
císař, byla tradičně nachově fialová. V někdejším Rjúkjúském království
na území dnešní prefektury Okinawa však byla nejvznešenější barvou,
náležející pouze vládci, žlutá (podobně jako v Číně). V 6. a 7. století
byla císařským ediktem stanovena hierarchie úřednických hodností,
jejíž jednotlivé stupně se na první pohled rozeznávaly podle barev po-
krývek hlavy. Nejvyšší barvu – purpurovou, směli nosit princové a nej-
vyšší ministři. O stupeň níže byla barva modrá, dále červená, žlutá, bílá
a nejnižší stupeň zastávala barva černá. Těchto pět „nižších“ barev mělo
spojitost s učením o ▶pěti přírodních elementech, převzatým z Číny
(viz ommjódó, ▶zvířetník). Dřevo zastupovala barva modrá, symboli-
zující lidskost (japonské adjektivum aoi však může znamenat „modrý“
i „zelený“). Oheň zastupovala červená, představující zdvořilost a obřad-
nost, zemi žlutá, symbol víry, kov bílá, symbol spravedlnosti, vodu pak
barva černá, symbol moudrosti.
BARVY (starokor.) – V nejstarší době mají barvy specifickou, i když ne

vždy stálou a spíše kontextuální funkci a slouží jako příznak pro klasi-
fikaci jevů. Výběr je vcelku omezený, více než ke konkrétní vlastnosti
odkazuje barva k jevu kladnému či zápornému. Bílá (pek) je barva ne-
obvyklá, darované či ulovené zvíře bílé barvy znamená štěstí, bílé zvíře,
které vběhne do paláce, je však znamením blížící se pohromy. Bílá spo-
jená s kosmickými úkazy má nevyhraněnou úlohu, záleží na konkrétním
útvaru a jeho vysvětlení. Obecně je symbolem západu, podzimu, stáří,
smutku, ale i panenství, neposkvrněnosti (bílý ▶tygr versus bílý ▶lotos,
bílý nefrit); také oděv nebešťanů má údajně bílou barvu. Černá (kom)
je barva varovná či záporná. Signalizuje smrtelné nebezpečí, proto se jí
používá pouze v krajních případech a v souvislosti s nebeskými úkazy.
Fialová (pora) a modrá (pcharang) jsou jedinými jednoznačně kladný-
mi barvami, zvláště u kosmických a meteorologických úkazů (obláček),
poukazujících na harmonický stav (voda, moře, obloha). Krvavě červe-
ná (pchi) bývá předzvěstí neštěstí (nejčastěji ve spojení s vodou – krvavá
řeka, potok, studna), a to závažného charakteru. Neodpovídající (nepřiro-
zená) barva se vyskytuje hlavně u zvířat. Pokud se objevilo zvíře s barvou
neodpovídající jeho přirozenosti, pak bylo většinou darováno králi; nelze
tedy říci, že by šlo o vyloženě zápornou vlastnost. Tak jako v předchozích
případech je však možné nepřirozenost hodnotit jako varovné znamení.
I rudá (hong) bývá barvou nepřirozenou, kromě barvy krve. Na druhé
straně je to barva životadárná, letní, v různých slovních spojeních může
označovat krásku (hongan), nebo svaté. Rudá je i skříňka, v níž nebesa se-
sílají vejce šesti zakladatelů království ▶Kaja, od nejstarších dob je barvou
svatební. Zelená (nok) je barva kladná, charakteristická pro probouzející
se přírodu (symbol jara). Žlutá barva (hwang) je vyhrazena panovníkovi.
BENZAITEN, též BENTEN (sans. Sarasvatí), (jap., buddh., pozd.) –

bohyně pravidelně řazená mezi ▶Sedm bůžků štěstí. V indickém hin-
duismu byla bohyní, legendární podzemní řekou a druhou manželkou
Bráhmovou. V Japonsku je chápána jako bohyně ženské krásy, vody,
hudby a umění. Je patronkou řečnického umění, dává lidem moudrost,
vědění, ale také pěkný tělesný vzhled. Jako ochránkyně všech vodstev
přináší vláhu a úrodnost polím. Svatyně bohyně Benten proto obvykle
stojí na ostrovech, na mořském pobřeží anebo poblíž jiné vody. Benten
je zpodobována jako půvabná nebešťanka v jemném rouchu, sedící s jed-
nou nohou pokrčenou a hrající na loutnu. Jejím

atributem je bílý ▶had, někdy více bílých hadů, kteří
zdobí její korunu. Snad právě pro její spojení s hady
ji v Japonsku začali překvapivě uctívat také hazardní
hráči, spekulanti, kupci a jim podobní lidé toužící
po penězích a zisku. Do svatyní, v nichž je Benten
uctívána, se chodí proto modlit ti, kdo touží po zbo-
hatnutí. Jednou z nejnavštěvovanějších svatyní je Benzaiten
Zeniarai Benten („Benten propírající peníze“) v Ka-
makuře. Ve svatyni vytéká pramen a podle obecné
víry se všechny mince či bankovky, které si lidé po modlitbě k Benten
v této vodě operou, znásobí. O bohyni Benten se také traduje, že je velmi
žárlivá a nemá ráda, přijdou-li se do její svatyně pomodlit zamilované
páry. Aby jejich vztahu požehnala, musejí k Benten přijít každý zvlášť.
BIŠAMONTEN, též BIŠAMON,

TAMONTEN (jap., buddh.,
pozd.) – jeden ze ▶Sedmi bůžků
štěstí buddhistického původu.
Sanskrtsky se nazývá Vaišrávana
(„Mudrc, který dokáže vše sly-
šet“). Je též jedním ze čtyř nebes-
kých králů ▶šitennó a ochráncem
severu, neboť dle buddhistických
představ žije na severní straně
světové hory ▶Šumisen (sans.
Suméru, Méru). V Japonsku při-
náší Bišamonten lidem štěstí a bo-
hatství – malá stúpa, kterou drží
v jedné ruce, je prý plná peněz.
V druhé ruce drží kopí, neboť
Bišamonten je též považován za chrabrého
obránce spravedlnosti. Je oblečen
do brnění a na hlavě má helmici. Vzezření bojovníka souvisí s jeho rolí
ochránce buddhistického učení.
BLESK viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY
BOHOVÉ, BOHYNĚ, BOŽSTVA (starokor., lid.) – nesourodý pan-

teon označovaný mnohoznačným korejským slovem sin. Božstva byla
od nejstarších dob souhrnem všech existujících představ (totemismus,

animismus a šamanismus). Korejské náboženství je charakteristické
svou prostupností, tolerantností a vstřebáváním všech importovaných
myšlenkových proudů. Vše, co mohlo být učiněno objektem kultů, bylo
zařazováno do pohyblivého panteonu a novým božstvům, bez ohledu
na jejich původní podstatu, bylo obětováno podle místních zvyklostí.
Božstva, jak je známe z kronik a dalších sekundárních pramenů, byla
vyvážená, co se týče představ o jinu a jangu, tedy existovala v binárních
opozicích, např. nebesa/země, Slunce/Měsíc, hory/řeky atp. Dnes je zná-
me většinou v čínské konotaci, ale v nejstarších kronikách a dalších lite-
rárních památkách najdeme i zmínky o jejich původní převrácené funk-
ci. To se týká např. Slunce jako pramatky (na rozdíl od pozdější představy
Slunce-otce), hory jako sídla žen-
ského božstva (později výhradně
mužské) atp. Co se týče božstev,
která jsou explicitně zmiňová-
na v kronikách, jedná se přede-
vším o božstva zemědělská, např.
Sonnonga („Předek-zemědělec“,
patrně přejatý z Číny), domácího
Čungnonga (doslova „Prostřední
zemědělec“, letní božstvo) a Hu-
nonga („Pozdní zemědělec“, pod-
zimní božstvo). Obětovalo se také
božstvu hvězdy Jongsong, bohu
větru Pchungbek (mužské božstvo,
doslova „Strýček větru“), deště
(Usa), horským božstvům (třem
posvátným horám a pěti vrchol-
kům, u nichž není jasné, zda byla
mužská či ženská; ochranným
horským božstvem ženským bylo
pohoří Čirisan, nejsvětější pohoří
království ▶Silla). Pravidelnými
objekty kultů se stala božstva čtyř
moří, čtyř řek, čtyř cest, čtyř měst-
ských bran aj.
Čínské prameny uvádějí i spe-
ciální ochranná božstva starých
korejských států. Podle nich ▶Ko- Sačchonwang, jeden ze Čtyř nebeských králů
Letící víla (detail z fresky v kogurjoské hrobce, 5. století)
gurjo uctívalo Pujosin (božstvo z Pujo), které mělo vlastní chrám, v ně-
mž byla uložena dřevěná soška ženy; později byl kult rozšířen o jejího
syna Kodungsina (božstvo „Vysoce postavené“). Zřejmě se jedná o dvo-
jici matka-syn z mýtu o založení Kogurja – Juhwu (akvatické božstvo)
a ▶Čumonga (prvního vládce Kogurjo; svým narozením ze zářícího
vejce evokuje solární božstvo). Podobnému ženskému božstvu Susin se
obětovalo na konci kalendářního roku. Susin údajně sídlilo v propas-
ti a mělo spojení s podzemním světem. Z dalších božstev byl uctíván
He Mosu (solární božstvo) a smíšené Kukhan (pramatka Kogurjo a je-
jí syn) – všichni tři související se zakladatelským mýtem státu Kogurjo.
V Sille se zdá být tradice více zaměřena na mužská zakladatelská božstva,
ale v mýtu o založení Silly vidíme opět spojení mužského (solárního)
a ženského (akvatického) prvku. Tak lze vykládat výběr první králov-
ské dvojice: ▶Pak Hjokkose vyšel z vejce-Slunce a jeho žena Arjong se
narodila ve vodě. V hrobkách pak nacházíme důkazy pro zmiňovanou
vyváženost prvků, kdy téměř závazné jsou severojižní a východozápadní
dvojice ▶drak – ▶želva (otec-matka; želva je však v Koreji považována
za pramatku) a ▶had – ▶fénix. Zajímavé jsou i víly s hadím ocasem dr-
žící v rukou Slunce a nebešťané s Měsícem, kteří jako by potvrzovali do-
mněnku o starší představě Slunce jako ženského a Měsíce jako mužského
božstva.
Speciálně ženskými božstvy šamanskými byl Duch-babička větru při-
nášející déšť (Čongdung halmoni), Božstvo půdy Tchodžu, Božstvo ohně
Hwasin, Božstvo domu Songdžu a nejrůznější božstva příležitostná, mezi

nimiž je dodnes nejoslovovanější ▶Samsin, pramatka, která pomáhá ro-
dičce a dítěti 7 týdnů po narození.
Ve staré Koreji jsou tedy nejdůležitější božstva kosmická a horská, kon-
krétně Samsin nebo Sansin, která souvisejí s mýtem o ▶Tangunovi, pra-
otci korejského národa. Božstvem blíže nespecifikovaným byl „Pán na
nebesích“ (kor. Hananim, Hanwollim, Čosin, Čchondže). Přírodní božstva
vystupují většinou jako kladné postavy, pouze s výjimkou božstev vody
a ohně, která kvůli své nevyzpytatelnosti mohou působit kladně i zápor-
ně. Stejně tak zvířecí božstva bývají kladná, pokud jim člověk neublíží.
V takovém případě se převtělí a způsobí rodině pohromu. Vyloženě zá-
porným démonem bývá ▶liška, v určitých situacích i ▶tygr. Korejci věřili,
že domácí zvíře, žije-li v domě po určitou dobu (např. u ▶psa šlo o 10 let),
je posednuto zlým duchem a přivolává do domu zlé síly. Domácí božstva
jsou většinou kladná, s funkcí strážit a ochraňovat členy domácnosti, vy-
žadují ovšem patřičné rituály. Pokud s nimi nejsou spokojena, mají ten-
denci se mstít.
Staré představy o božstvech se poněkud modifikují s příchodem ▶bud-
dhismu a začleněním buddhů a bódhisattvů do místních představ. Ti pak
mívají nejrůznější funkce, jako např. ▶Miruk, ▶Kwanum či ▶Amitcha-
bul. Uvedenou trojici doplňoval historický Buddha, od něhož královský
rod v Sille odvozoval svou genealogii. Pokud jde o jejich zobrazení, pak
Maitréja vykazuje většinou ne-li ženské, pak hermafroditní rysy, a Kwa-
num se z Avalókitéšvary stala ochránkyní žen a dětí, bohyní milosrden-
ství. Tito tři byli také zástupní, později k nim přibyli např. víly a draci
z posvátných Diamantových hor. Božstva jsou chápána jako původně
živé bytosti, které díky své výjimečnosti přicházejí, aby lidem pomáha-
li (na rozdíl od démonů a nejednoznačných duchů). V mýtech a legen-
dách se objevují další božstva-duchové s funkcí ochrannou, časté jsou
víly, božstva-duchové slavných zemřelých králů a vojevůdců (král Mujol,
Kim Ju-sin, ▶hwarangové), ▶Dračí král a jeho suita. Zlí duchové jsou pak
většinou bloudící duše neprovdaných panen a mládenců. Ti jsou žárliví
vůči živým a obvykle jsou zbavováni utrpení posmrtným sňatkem. Stejně
bludnými duchy jsou ti, kteří nebyli patřičně pochováni, zemřeli daleko
od domova nebo byli zavražděni. Duchové nemocí bývají nebezpeční
a je třeba je buď uplatit příslušným lékem, nebo zahánět zaříkáváním
(▶Čchojong). Ve starověku je panteon božstev a duchů zřetelně sestavený
z původních náboženství (božstva hor, vodní a kosmická božstva), poz-
ději jde o směs původních náboženství a ▶buddhismu (obohacení stá-
vajících božstev a duchů o buddhy a bódhisattvy), taoismu (▶Čchilsong,
také Lao-c’ a víly) a ještě později konfuciánských svatých. Bohové a bo-

hyně nejstaršího náboženství se nezobrazovali. Tento přístup se změnil
s přijetím buddhismu a vulgárního ▶taoismu, po němž se obrazy božstev
staly součástí oltářů v jednotlivých svatyních a chrámech. Viz též oběti-
ny, singjo, songjo, Kwankong.
BOROVICE (jap. macu, šó, lat. Picea) – v Japonsku symbol dlouhého

života. Spolu s ▶bambusem a ▶slivoní tvoří ▶trojici šťastných symbolů,
zvanou šóčikubai. Borovicové větve jsou tradičně nedílnou součástí no-
voroční výzdoby, zejména v podobě tzv. kadomacu (borovice u brány),
které se stavěly ve dvojici po obou stranách branky či vchodu do domu.
Jejich součástí byly také stvoly bambusu. Tento zvyk zachovávají mnohé
rodiny a instituce dodnes.
BOROVICE (kor. song, sonamu), (starokor.) – jeden z ▶posvátných stro-

mů, v němž podle legendy sídlí ochranní duchové. V mytologii je zmi-
ňována jen řídce a bývá zaměňována za ▶cedr, později se podle čínského
vzoru stává symbolem neměnnosti a stálosti, patří mezi tzv. samu, „tři
přátele zimy“. V Koreji bývají borovice ctěny, stejně jako další stromy,
a starým borovicím jsou přinášeny obětiny.
BOSACU (jap., buddh.) – japonský termín pro bódhisattvu, bytost tou-

žící po osvícení. Bosacu je bytost, která usiluje o buddhovství, je tedy již
částečně probuzená, nechce však ještě vstoupit do nirvány a čeká, až do-
sáhnou probuzení i všichni ostatní.
BOUŘE viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY
BÓZU (jap., buddh.) – buddhistický kněz, mnich. Ve starší době měli za

povinnost zachovávat celibát, jíst výhradně vegetariánskou stravu a holit
si hlavu. V průběhu staletí se povinnost celibátu zachovala pouze u mni-
chů (só), zatímco kněží některých sekt se smějí ženit.
BOŽSTVO viz BOHOVÉ, BOHYNĚ, BOŽSTVA
BROSKEV (jap. momo, lat. Prunus persica) – v podobě plodu, ale i lis-
tů a květů je v Japonsku považována za rostlinu, jež přináší lidem blaho
a štěstí. O broskvích se traduje řada legend a pohádek, z nichž nejzná-
mější je příběh o Momotaróovi, chlapci, jenž se narodil z broskve. Také
v nejstarší šintoistické mytologii se zachovala jedna verze mýtu o útěku
boha ▶Izanagiho z podsvětí, podle které jej měla zachránit broskvoň,

k níž při svém úprku doběhl. Setřásl její plody, začal je házet po proná-
sledovatelích a tak se zachránil. Z vděčnosti poté broskev povýšil mezi
božstva ▶kami. Každoroční svátek děvčátek, připadající na 3. březen, se
nazývá momo no sekku neboli svátek broskví, které v té době obvykle
kvetou.
BROSKEV (kor. poksunga), starokor.) – jeden z posvátných plodů.

Podle legendy se broskve a jojoby dostaly do Koreje z Indie. Byly darem,
který přivezla budoucí manželka krále Suroa, zakladatele ▶Kaja. Broskev
a broskvoň získaly silnou symboliku až v době po přijetí vulgárního ▶tao-
ismu a staly se atributem Západního ráje. S uvedením díla Pramen brosk-
vových květů čínského básníka Tchao Jüan-minga posílil jejich význam
jakožto plodů spojených s nesmrtelností. Broskev a broskvoň jsou také
atributem různých božstev, mj. ▶Kwanum. Kvítek broskvoně se poměrně
často objevuje v předpovědních snech o narození dítěte, kdy jeho vložení
budoucí matce do záňadří symbolizuje početí dcery.
BUCU (jap., buddh.) – japonský výraz pro buddhu, tj. „probuzeného“.
BUCUDAN (jap., buddh.) viz OLTÁŘE
BUDDHISMUS – nábožensko-filozofický systém indického původu,

jedno ze tří velkých náboženství světa (vedle křesťanství a islámu). Jeho
zakladatelem je Siddhártha Gautama (563 či 566–483? před n. l.), histo-
rický Buddha, nejstarší syn knížete ze vznešené rodiny Šákjů na území
dnešního Nepálu. Třebaže žil v blahobytu, v 29 letech opustil domov, aby
žil nejprve šest let v askezi a později se cele věnoval rozjímání nad smys-
lem lidského bytí. V 35 letech dosáhl dokonalého osvícení, „probuzení“
a stal se ▶buddhou (probuzeným). Po celý zbytek svého života putoval
z místa na místo, hlásal své učení a shromáždil kolem sebe velký počet
učedníků a stoupenců. Požíval všeobecné úcty a dostalo se mu přízviska
Šákjamuni neboli „Mudrc z rodu Šákja“. Zemřel v 80 letech při putování
po střední Indii.
Buddhismus učí, že život je pomíjivý, bezpodstatný a strastný. Aby se by-
tosti vysvobodily z koloběhu bytí, musí dosáhnout nirvány (v sanskrtu
„vyvanutí“, „vyhasnutí“; jap. nehan). Dosažení nirvány, které znamená
konec koloběhu, však není snadné. Vede k ní osmidílná cesta, zahrnující
školení v mravnosti, meditaci, moudrosti a vcítění. Z Indie se buddhis-
mus zejména od 3. století před n. l. za krále Ašóky, jenž vysílal do soused-
ních zemí misionáře, rozšířil do dalších oblastí Asie – na Srí Lanku, do

Thajska, Kambodži a ostatních zemí jihovýchodní Asie. Tento typ bud-
dhismu patřil ke směru hínajána (sans. „malý vůz“, „malé vozidlo“; jap.
šódžó) a byl též nazýván „jižní buddhismus“. Hínajánský buddhismus se
vyznačoval konzervativností a přísným lpěním na původním Buddhově
učení. V Kašmíru a v severozápadní Indii, stejně jako v Nepálu, však
převládl mahájánský buddhismus, směr otevřenější, přístupný přijímání
dalších vlivů. Buddhistický směr nazývaný mahájána (sans. „velký vůz“,
„velké vozidlo“; jap. daidžó) se pak šířil dále na východ, do Číny. Čína
se s buddhismem seznámila v průběhu 1. a 2. století, kdy byla ze sans-
krtu do čínštiny přeložena základní buddhistická literatura. V Číně do
buddhismu mahájánského směru postupně pronikly i vlivy ▶taoismu
a ▶konfucianismu. Z Číny byl tento směr buddhismu ve 4. století přene-
sen do Koreje, odkud se rozšířil dále do Japonska.
BUDDHISMUS V JAPONSKU – Do Japonska byl ▶buddhismus (jap.

bukkjó) dle kroniky ▶Nihongi oficiálně uveden v roce 552, kdy král ko-
rejského státu ▶Pekče vyslal k japonskému císaři poselstvo, jež s sebou
přivezlo buddhistické sútry a „zlatou a měděnou podobu Šákjamuniho“
(▶Šaka njorai). Současní badatelé považují za správnější druhé tradova-
né datum příchodu buddhismu a událost posunují již na rok 538. Proti
přijetí buddhistické nauky ostře vystoupil vojenský rod Mononobe a rod
Nakatomi, z něhož dědičně pocházeli kněží domácího náboženství
(▶šintó). Příslušníci obou těchto rodů varovali před hněvem a pomstou
domácích božstev ▶kami, která se urazí, bude-li prokazována úcta bo-
hům cizím. Až po politické a vojenské porážce rodu Mononobe se mohl
buddhismus v zemi začít plně rozvíjet. Za pravého zakladatele a první-
ho velkého ochránce buddhismu v Japonsku se považuje princ Šótoku
(574–622), který od roku 593 za vlády císařovny Suiko (593–628) za-
stával místo regenta a založil množství buddhistických klášterů. Během
7. a 8. století bylo do Japonska z Číny uvedeno šest významných bud-
dhistických škol a sekt, jejichž příchod znamenal důležitou podporu pro
hlubší studium a šíření buddhistického učení v zemi. V období Nara,
zejména za vlády císaře Šómu (724–749), se stal buddhismus státním
náboženstvím a v jednotlivých provinciích byly zřízeny „zemské“ kláš-
tery kokubundži. V nejvýznamnějším klášteře Tódaidži („Velký východní
klášter“) byla postavena kolosální bronzová socha buddhy ▶Dainičiho,
známá jako narský Velký buddha (Daibucu), údajně největší bronzová
socha na světě. Ve snaze přiblížit buddhismus prostým lidem a usnadnit
jeho hladké přijetí, byla japonská domácí božstva prohlášena za vtělení
postav z buddhistického panteonu a zejména od 10. století se začala šířit

teorie zvaná hondži suidžaku, podle níž jsou šintoističtí kami japonským
vtělením (suidžaku) indických buddhistických božstev, jež jsou jejich
věčnými prototypy (hondži). Na počátku období Heian byly do Japonska
přeneseny sekty Tendai („opora nebes“) a Šingon („pravá slova“), jejichž
učení věnovali svou přízeň zejména příslušníci dvorské šlechty. V období
Kamakura se výkonné vládní moci v zemi chopila vojenská šlechta a ta
začala podporovat sekty hlásající učení ▶zenového buddhismu, které do
země přišlo z Číny, a které vojenské feudální vládě ideologicky vyhovo-
valo nejlépe. Ve stejné době se mezi širokými vrstvami společnosti roz-
šířilo učení sekty Čisté země (Džódo-šú), jež uctívala zejména buddhu
▶Amidu. Z tohoto učení se vyvinul speciální japonský typ buddhismu
zvaný amidismus. Další sektou s mnoha stoupenci byla Ničirenova sek-
ta (Ničiren-šú), nazvaná podle svého zakladatele Ničirena (1222–1282)
a uctívající Lotosovou sútru. V období Edo, za vlády šógunů z rodu
Tokugawa, jež zdůrazňovala ideologii ▶konfucianismu, byl buddhismus
podroben přísnému dozoru a regulaci ze strany feudální vlády. Na počát-
ku 17. století však jeho husté sítě klášterů a chrámů vláda obratně využila
k potlačení křesťanství, jež od druhé poloviny 16. století zásluhou misi-
onářské činnosti zapustilo kořeny v jihozápadní části země. Během ob-
dobí Edo se objevily snahy o oživení a modernizaci buddhismu, někteří
buddhističtí představitelé a myslitelé se také snažili o návrat k pravému
původnímu buddhismu, jak je zaznamenán v sanskrtských textech. Po
restauraci Meidži (1868), kdy byla svržena vojenská feudální vláda a ob-
novena moc císaře, začala nová vláda prosazovat jako státní náboženství
kult šintó a řada buddhistických chrámů a klášterů byla zrušena. Až do
konce druhé světové války se buddhistické instituce snažily především
o přežití v nepříznivých politických podmínkách a buddhismus byl od-
kázán převážně do sféry ▶uctívání předků. Již v 19. století, a zvláště pak
po skončení druhé světové války, vznikla v Japonsku řada laických bud-
dhistických hnutí a skupin, jež se řadí mezi tzv. ▶nová náboženství.
BUDDHISMUS V KOREJI (starokor.) – Buddhismus (kor. pulgjo)

byl v Koreji poprvé přijat v roce 372, kdy mnich Sundo přinesl z Číny
do ▶Kogurja nespecifikované buddhistické sútry a podobizny ▶Bud-
dhy, v roce 384 se stejným způsobem dostal do ▶Pekče. Do ▶Silly přišel
buddhismus z jižní Číny na počátku 6. století a byl mu nakloněn sillský
panovnický rod. Králi Pophungovi se podařilo překonat odpor aristo-
kracie a zajistit oficiální přijetí buddhismu v zemi až v roce 535. Ve všech
Třech královstvích vzešla iniciativa k jeho šíření od královského rodu.
Pagoda Tabotchap, klášter Pulguksa, Kjongdžu (polovina 8. století)
Ve svých počátcích se silně odchyloval od původního učení. Jednotliví

misionáři předkládali jeho ideje zjednodušeným, srozumitelným způ-
sobem, s ohledem na původní náboženství a kulty, proto se delší dobu
projevoval spíše jako jejich rozšířená podoba. Buddhismus se posléze
stal jednotícím ideologickým principem, podporujícím stát a zároveň
podporovaným státem. Tato dvojakost znamená loajalitu ideologie vůči
státu a její poněkud vulgárnější chápání jako „stát ochraňující“ (hoguk
pulgjo). Úroveň informací o vzniku buddhismu a jeho počátcích rovněž

nebyla vysoká, jak dosvědčují záznamy v kronikách. Po počáteční fázi,
která chápala buddhismus jako prostředek k osobnímu (popř. státnímu)
štěstí (kibok pulgjo), nastal u mnišské komunity obrat směřující k hlubší-
mu studiu a teoretickým pojednáním. Přestože byl buddhismus osobním
učením, v době Tří království byl přijímán ve funkci ochranné – časté
bývaly nejrůznější obřady za blaho státu. Kolem 7. století začaly ve všech
královstvích převládat tendence k vnějším a formálním stránkám nau-
ky, což mělo za následek mnohdy ambiciózní stavby, zasvěcené jednotli-
vým buddhům a bódhisattvům, značně vzrostly také náklady na provoz
klášterů a na rituály, což bylo ještě více umocněno za Sjednocené Silly.
Příkladem propojenosti buddhismu se státními zájmy je například pře-
svědčení, že devítiposchoďová pagoda chrámu Hwangjongsa v Kjongdžu
ze 7. století symbolizovala předurčenost Silly podrobit si devět dalších
východoasijských národů, či víra v to, že ▶Miruk, buddha budoucnos-
ti, prošel na půdě Silly řadou převtělení ve formě slavných válečníků
▶hwarangů. Buddhismus byl dominantním myšlenkovým systémem i ve
Sjednocené Sille, zvláště v prvním století její existence. Vyznávali a prak-
tikovali jej všichni bez rozdílu, od krále po nejširší veřejnost, a proto hrál
v intelektuálním a kulturním životě společnosti Silly zásadní roli. Mnoho
význačných mnichů odjíždělo studovat učení do Číny nebo dokonce do
Indie. Po návratu s sebou přinášeli nauky nejrůznějších buddhistických
sekt, jež se šířily za dynastie Tchang. V této době je buddhismus nejpro-
duktivnější, co se týče překladů, komentářů a výkladů písem, některé
komentáře byly ceněné i za hranicemi Koreje. Největší oblibě se těšily
Nirvána sútra a Lotosová sútra. V době rozkvětu Silly si u aristokracie
získala největší oblibu škola Avatansaka (kor. Hwaom, čín. Chua-jen),
spojená s uctíváním Kuan-jin (▶Kwanum) a s osobností mnicha Uisanga
(625–702). Ten propagoval ideu rovnosti a princip nevlastnění, proslul
také svými doporučeními králi, v nichž varoval před nákladností staveb.
Dalším význačným proudem v korejském buddhismu té doby byla sekta
Čisté země (kor. Čongtcho). Její učení se stalo buddhismem obyčejných
lidí, jednak pro přístupnost a snadnost obřadů, jednak proto, že nabíze-
lo naději na únik a převtělení. Nevyžadovalo pochopení žádného složi-
tého učení buddhistických súter, stačilo pouze recitovat mantru Namu
Amitchabul („vzývám buddhu Amitchabula“) a vzdát tak poctu buddho-
vi Amitábhovi (kor. ▶Amitchabul). Pokud člověk tuto jednoduchou for-
mulku opakoval, mohl se znovu narodit v Čisté zemi či Západním ráji,
kde buddha Amitábha přebývá. V propagaci učení Čisté země sehrál zá-
sadní roli Wonhjo (617–686), nejvýznamnější mnich-učenec své doby.
Buddhismus jako státní náboženství se udržel po celou dobu starověku

a části středověku, posléze byl nahrazen ▶konfucianismem. V určitých
fázích byl jako učení asociální a heretické pronásledován, především pro
odmítání těla coby rodičovského daru a kvůli údajné neloajálnosti vůči
panovníkovi, tedy porušení dvou základních konfuciánských vztahů.
BUDDHISTICKÝ CHRÁM (jap. tera, ve spojení se jménem -dži, vel-

ký chrám džiin) – svatostánek sloužící k uctívání buddhů a bódhisattvů,
v němž se odehrávají buddhistické obřady a kázání. Na rozdíl od ▶šin-
toistických svatyní vychází chrámová architektura z forem tradiční archi-
tektury čínské a korejské. Původním stavebním materiálem bylo zásadně
dřevo. Některé velké buddhistické chrámy slouží zároveň jako kláštery
(jap. sóin), v nichž žijí mniši (só) nebo mnišky (▶ama). Velikost chrámu
a počet jeho budov se může značně lišit, ale základní soubor chrámových
(klášterních) staveb nazývaný garan (ze sans. samgháráma, „společné
bydlení“) tvořilo obvykle sedm budov. Nejvýznamnější z nich je pago-
da (jap. tó), v níž jsou uchovávány posvátné relikvie, tj. tělesné ostatky
Buddhovy. V hlavní síni (jap. kondó, „zlatá síň“) jsou umístěny a uctívány
nejdůležitější sochy a vyobrazení buddhů a bódhisattvů. Termínu „zlatá
síň“ se užívá u nejstarších chrámů, později je nahrazen výrazem honden
(„hlavní síň“). Důležitou klášterní budovou je kódó („přednášková síň“).
Věž pro horizontálně zavěšený zvon, na který se tluče zvenčí břevnem,
anebo pro velký buben se nazývá koró či šuró. Sútry, buddhistické po-
svátné texty, se uchovávají v kjózó (depozitář súter). Jde-li o klášter, kom-
plex doplňují ještě džikidó (jídelna) a sóbó (dormitář pro mnichy nebo
mnišky). K budovám chrámu či kláštera se prochází jednou nebo vícero
mohutnými branami. Nejpozoruhodnější stavbou buddhistického chrá-
mu je pagoda, věž čtvercového půdorysu, jež se na Dálném východě vy-
vinula z původní indické stúpy kruhového půdorysu. Pagoda má obvykle
tři nebo pět pater, některé sekty staví pagody dvoupatrové. Nejstarším
zachovaným příkladem buddhistické chrámové architektury v Japon-
sku je chrám Hórjúdži ze 7. století (prefektura Nara), jenž je považován
za nejstarší dřevěnou stavbu světa. Symbolem buddhistického chrámu
a buddhismu vůbec je svastika, hákový kříž (ze sans. svasti, „zdar“, „štěs-
tí“; jap. mandži). Znamení svastiky je v buddhismu chápáno jako symbol
kola učení, Buddhou zvěstované nauky.
BŮH OHNĚ (stjap., šint.) – poslední potomek božského páru ▶Izanagi

a Izanami. V nejstarších mýtech je uváděn jako příčina smrti své matky,
bohyně ▶Izanami, která poté, co jej porodila, zemřela na následky popá-
lení. V této souvislosti byl nazýván Kaguzuči, při vzýváních v šintoistic-

kých svatyních je ale označován jako Homasubi (Strůjce ohně).
V rjóbu šintó (▶šintoismus) se stal bohem významné svatyně Atago po-
blíž Kjóta. Japonci, žijící po staletí téměř výhradně v dřevěných stavbách,
se velmi obávali požárů a k usmíření boha ohně konali četné rituály
a přinášeli mu ▶obětiny. V císařském paláci vykonávali šintoističtí kně-
ží dvakrát ročně složitý rituál, který měl odvrátit nebezpečí požáru od
císařského sídla. Někteří z kněží zapalovali ve čtyřech rozích císařského
paláce oheň čtyřmi různými způsoby, jiní vzývali a uctívali boha ohně
předčítáním pasáží z mýtu o jeho zrození. V šintoistických svatyních
kněží zažíhali rituálním způsobem tzv. čistý oheň. Buď jej zapálili třením
dřívek z japonského cypřiše hinoki, anebo křesáním oceli do tvrdého ka-
mene. Věřící putovali na Nový rok do některých svatyní (např. Jasaka
v Kjótu), aby z rukou kněží převzali tento čistý oheň a odnesli si jej do
vlastních ohnišť. Takovýto oheň měl po celý následující rok jejich domo-
vy chránit před požárem.
BŮH OHNĚ (starokor., lid.) – jedno z nejednoznačných božstev, které

jako silný živel může působit kladně i záporně. Podle starých legend se
v božstva/strážce ohně promění lidé, kteří pocítili velkou bolest. Proto
se božstvem ohně stala např. Pak Če-sangova žena, když se dozvěděla
o manželově kruté smrti. Stejně tak se v ducha ohně proměnil Čigü –
chlapec zamilovaný do první korejské královny Sondok. Jeho neopěto-
vaná vášeň způsobila, že vzplanul a zapálil okolí chrámu, kde čekal na
svou lásku. Jako sestoupení božstev ohně na zem lze chápat i zrození vý-
jimečných hrdinů, kteří přicházejí na svět v doprovodu záře či ▶blesku.
Božstva ohně byla součástí významných státních a buddhistických rituá-
lů, ale i domácích, příslušejících ženám.
CEDR (kor. čatnamu), (starokor.) – strom symbolizující stálost, podob-

ně jako ▶borovice a ▶bambus. Věčně zelený a neměnný cedr se objevuje
např. v legendě o králi Hjosongovi a jeho příteli Sinčchungovi. Budoucí
král slíbil, že pokud by na Sinčchunga někdy v budoucnu zapomněl, bylo
by to, jako kdyby cedr změnil svou barvu. Po nástupu na trůn však vě-
noval své přátelství a náklonnost jiným. Zklamaný Sinčchung králi ad-
resoval báseň o cedru, kterou na cedr v palácové zahradě také připevnil.
Strom zežloutl a panovník si tak uvědomil svou chybu.
CUKUJOMI NO MIKOTO, též CUKIJOMI (stjap., šint.) – božstvo mě-

síce zrozené z kapek vody, kterou si při rituální očistě po svém návratu
z podsvětí omýval pravé oko bůh ▶Izanagi. Starší sestrou Cukujomiho

je bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami, zrozená z vody, jíž si Izanagi
omyl levé oko. Mladším bratrem Cukujomiho je bůh ▶Susanoo no mi-
koto, zrozený z kapek vody, kterou si Izanagi vymýval nosní dírky. Bůh
Izanagi, který tyto své tři božské děti považoval za nejvznešenější ze
všech svých potomků, dal božstvu měsíce Cukujomimu za úkol vládnout
noci. O Cukujomim se zachovalo jen málo mýtů, někteří badatelé jej po-
važují za božstvo ženské.
CYKLUS IZUMO (stjap., šint.) – mytologický cyklus líčící, jak bůh ▶Su-
sanoo no mikoto, zapuzený po nesvárech se sestrou ▶Amaterasu z Vyso-
ké nebeské pláně (▶Takamagahara), sestoupil na zemi v oblasti ▶Izumo.
Cyklus hovoří o místní linii božstev, která se později dobrovolně pod-
robila bohům oblasti ▶Jamato. Susanoo no mikoto je v něm líčen nejen
jako hlavní hrdina, ale také jako místní ochranné božstvo. Nejznámější
epizodou z cyklu Izumo je Susanoův boj s nestvůrným ▶hadem ▶Jamata
no oroči. Poté, co sestoupil do krajiny Izumo, zahlédl Susanoo ve vodním
toku plavat jídelní hůlky a to jej upozornilo, že na horním toku žijí lidé.
Vydal se proti proudu a nalezl tam manželskou dvojici, usedavě plačí-
cí vedle své dcery. Na Susanoův dotaz, proč pláčí, starý muž vyprávěl,
že nedaleko žije hadí nestvůra s osmi hlavami a osmi ocasy, která po-
zřela již osm jejich dcer a nyní si žádá další. Susanoo slíbil pomoc a ro-
diče mu svěřili svou dceru. Bůh ji proměnil v hřeben, který si zasunul
do vlasů, a začal činit přípravy na hadův příchod. Podařilo se mu hada
opít rýžovým vínem a useknout mu všech osm hlav a ocasů. Když tnul
do jednoho z ocasů, meč se zlomil a Susanoo tam objevil velký meč, na-
tolik pozoruhodný, že se jej rozhodl věnovat své sestře, nejvyšší bohy-
ni ▶Amaterasu ómikami. Tento meč se později proslavil pod jménem
Kusanagi („Požínač trávy“) a stal se jedním ze tří japonských koruno-
vačních klenotů, symbolizujících moc a vládu císařského rodu nad zemí
(▶insignie).
CYKLUS JAMATO (stjap., šint.) – mytologický cyklus popisující, jak

se na počátku, kdy na nebi i na zemi ještě vládl chaos, v nejvyšším ne-
beském světě zrodili bohové. Prvotní bohové byli tři. Jako vůbec první
v mýtech vystupuje božstvo Ame no Minakanuši no kami („Pán nebes-
kého středu“), po něm pak Takamimusubi no kami („Božstvo vysoké
plodivé síly“) a Kamimusubi no kami („Božstvo božské plodivé síly“).
Na rozdíl od pozdějších pokolení bohů byla tato božstva hermafrodit-
ní a postrádala veškeré vnější znaky. Po této trojici se jako jednotliv-
ci – ještě nikoli v párech – objevili další čtyři bohové, již méně abstrakt-
ní a spojení s různými přírodními elementy, jevy a objekty. Po nich se
zrodil bůh, který se navždy usadil na zemi, a bůh vydatných mračen
nad rovinami. To byli poslední osamocení bohové, neboť další pokolení
bohů – počínaje bohem tekoucího bláta a jeho mladší sestrou, bohyní
usazujícího se písku – se vyskytují v párech. Dovršení kosmogonického
procesu připadlo až sedmé generaci bohů, sourozenecké dvojici ▶Iza-
nagi a Izanami, v pořadí pátému božskému páru. V době objevení bohů
byla země teprve v počátečním stavu zrodu, podobala se mastnotě plo-
voucí po vodní hladině a byla rosolovité konzistence. Nejvyšší nebeš-
tí bohové poručili této páté božské dvojici, aby prahmotu proměnila
v pevnou zemi, a předali jí k tomu účelu nebeské kopí zdobené draho-
kamy. Izanagi a Izanami ponořili kopí do vod prahmoty a usilovně ji
míchali. Když kopí zvedli, z kapek, které z něho skanuly, vznikl ▶Ono-
goro („Ostrov, jenž se sám srazil“). Sestoupili na něj, vystavěli si zde své
sídlo a věnovali se tvoření dalších japonských ostrovů. Po dokončení
díla spolu uzavřeli manželství a soustředili se na plození božstev ▶ka-
mi, která měla tyto ostrovy oživit a osídlit. Izanagi a Izanami zpočátku
nevěděli, jak si při plození potomků správně počínat, a proto se první
„děti“ narodily nepovedené. Nebeští bohové páru na jeho žádost po-
radili, jak má ke spojení dojít. Dle mýtů nakonec zplodili celkem 35
potomků. Země tak postupně získávala svou podobu: objevily se rostli-
ny, hory, řeky, roviny i soutěsky, mlhy ve skalních rozsedlinách… Pány
a hospodáři všech těchto jevů se stali zde narození pozemští kami.
Posledním z bohů, jež bohyně Izanami porodila, byl ▶bůh ohně, ten ale
svou matku při příchodu na svět smrtelně popálil. Izanami se odebrala
do země mrtvých ▶Jomi no kuni a Izanagi ve svém žalu a rozhořčení
tasil meč a usekl bohu ohně hlavu. Z krůpějí krve, jež při tom vytryskla,
se zrodilo šestnáct dalších božstev. Izanagi zatoužil znovu spatřit svou
manželku a vydal se za ní do podsvětí, aby ji přivedl zpět na zemi a aby
mohli dokončit započaté dílo. Tam ji však spatřil již ve stavu rozkla-
du. Izanami, rozhořčená nad tím, že ji uviděl v její současné podobě, na
něho poštvala záhrobní stařeny ▶šikome a strážce podsvětí. Izanagimu
se podařilo uprchnout, a když po návratu na svět prováděl rituální očis-
tu, aby se zbavil znečištění od smrti a hniloby, z kapek vody, kterou se
omýval, se zrodila další božstva: bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami
a její mladší sourozenci ▶Susanoo no mikoto a ▶Cukujomi no miko-
to. Bohyni Amaterasu byla svěřena vláda nad Vysokou nebeskou plání
(▶Takamagahara) a stala se hlavním božstvem japonského panteonu.
ČERT viz ĎÁBEL, DÉMON, ČERT
ČESNEK (kor. manul), (starokor.) – posvátná bylina, známá již z nejstar-

šího korejského zakladatelského mýtu o ▶Tangunovi. ▶Medvědice a ▶ty-
gr podstoupí zkoušku, při níž se, pokud se chtějí proměnit v lidi, mohou
živit pouze česnekem a ▶pelyňkem. Obě byliny jsou považovány nejen
za posvátné, ale mají podstatný význam v korejském léčitelství (společ-
ně s pozdějším ženšenem). Česnek se také používal mj. jako protijed.
Dodnes je významnou součástí korejské stravy a má se za to, že se do
země dostal z jižní Asie. Z jeho přítomnosti v zakladatelském mýtu bývá
někdy odvozován prapůvod korejského etnika.
ČCHILSONG (kor., tao., lid.) – „Božstvo Sedmi hvězd“ (Velký vůz,

Velká medvědice). Do Koreje se dostalo s příchodem vulgárního ▶taois-
mu a bylo uctíváno ve zvláštních svatyních společně s ostatními ▶hvěz-
dami, zvláště Polárkou a tzv. pěti hvězdami. K Božstvu Sedmi hvězd se
modlili bezdětní manželé a prosba o potomka byla podle mnoha legend
vyslyšena. Znamení Čchilsong mívají na těle při narození neobvyklí hr-
dinové, mj. starověký vojevůdce Kim Ju-sin.
ČCHOJONG (kor., lid.) – syn ▶Dračího krále, ochranitelské božstvo.

Podle pověsti zanedbával Čchojong svou ženu a do jeho lože se vloudil
▶démon nemoci, který na sebe vzal jeho podobu. Čchojong jej zahnal
písní a démon slíbil, že napříště nikdy nevstoupí do domu, který bude
mít na dveřích jeho portrét. Čchojongův obrázek se tedy lepil na obyd-
lí, zejména o novoročních svátcích. Dochoval se i Čchojongův tanec,
jenž měl stejnou exorcistní funkci a byl součástí největších starověkých
i středověkých svátků pchalgwan. Předváděl se též Čchojongův masko-
vý tanec. Kult syna Dračího krále byl populární ještě v raném středově-
ku, později ho, alespoň ve vyšších vrstvách, nahradila další nespočetná
ochranná božstva.
ČCHONDOGJO (kor.) – „Sekta nebeské cesty“, založená Čchö Če-uem

v 60. letech 19. století. Učení se původně označovalo jako tonghak –
Východní učení – v opozici k tzv. sohak – křesťanství a vymezovalo se
proti všem heterodoxiím. V podstatě se v něm však mísí prvky křesťan-
ství, ▶buddhismu i původního ▶konfucianismu. Jde také, zvláště zpočát-
ku, o učení chiliastické. Příslušníci Čchondogjo uctívali jediného boha,
Pána na nebesích (▶bohové, bohyně, božstva). Později zbožštili svého
zakladatele Čchö Če-ua i jeho následovníky, vytvořili svaté knihy a cír-
kevní síť. V době po japonské okupaci Koreje podporovali nejrůznější

vzdělávací projekty a protijaponské aktivity, zasahovali i do politiky.
ČÍSLA (starokor.) – součást nejrůznějších vědních oborů ve staré Koreji.

Čísla hrají, stejně jako ve všech starých světových společenstvích, důle-
žitou roli. Užívali jich nejen vědci, ale i astrologové (▶astrologie), hadači
a mágové. Číselná symbolika nefunguje v korejském starověku tak, jako
později, což vidíme například u podstatných údajů o věku. Od středově-
ku se jako zásadní životní mezník slavily hwangap – šedesátiny, jež ukon-
čují šedesátiletý cyklus převzatý z Číny, ve staré době byly podle všeho
důležitější čchilsun – sedmdesátiny. Zřejmý je fakt, že nejrůznější omeze-
ní a rozmezí dětství, mládí, středního věku i stáří jsou jakoby posunuty
směrem dopředu – věk hodný oslav jsou sedmdesátiny, nejslavnější vo-
jevůdce staré Koreje Kim Ju-sin uzavírá sňatek v šedesáti, králové se do-
žívají více než sta let a zaznamenány jsou případy 117, 119, 157 a 158 let.
Důležité jsou – stejně jako v pozdější době – číslovky do desítky, přičemž
nejpoužívanější bývají 3, 4, 5, 7, 8 a 9 s tím, že kladná, mužská – jango-
vá jsou čísla lichá, ženská, záporná – jinová pak sudá. Nejvýznamnější
svátky v Koreji jsou rovněž zdvojením dvou jangových čísel – 3. 3., 5. 5.,
7. 7. a 9. 9.
ČUMONG viz TONGMJONG/ČUMONG
ĎÁBEL, DÉMON, ČERT jap. oni), (jap., pozd.) – nadpřirozená bytost

zosobňující zlo, mající na člověka povětšině záporný vliv. Divoké a ne-
zkrotné bytosti připomínající démony byly Japoncům známy již v před-
buddhistické době. Původně to byl zřejmě druh ▶šintoistických božstev
▶kami, projevujících se v podobě neovladatelných, na člověka negativně
působících ▶přírodních úkazů. Později byla představa ďáblů oni ovliv-
něna čínskými tradicemi a ▶buddhismem, zejména pojetím buddhis-
tického pekla. Oni jsou zde služebníky pekla a jeho nejvyššího vládce
krále ▶Emma a účastní se i trýznění provinilců, kteří po své smrti do
pekla přišli. Obecně Japonci věřili, že ďáblové oni mají rohy, hranaté hla-
vy s hrozivými tvářemi, velké špičaté zuby a jsou rudě červení. Existují
však i ďáblové modří, zelení či šediví (▶barvy). Bývají také neviditelní,
a o to jsou nebezpečnější. Ďáblové nejsou sice příliš chytří, jsou však zu-
řiví, škodolibí a nosí lidem nemoci a neštěstí. Proto je třeba je vymítat
z domovů a blízkosti lidí. Rituální vymítání ďáblů se tradičně odehrávalo
o svátku secubun na přelomu starého a nového roku podle lunárního ka-
lendáře (dnes svátek připadá na začátek února). Ďáblové oni mohou být
zapuzeni rozhazováním opečených sójových bobů nebo bílé rýže. Podle

čínské tradice, přejaté i do Japonska, nejsou oni schopni zahnout za roh.
Proto Japonci ke vchodům do dvora nebo vstupu do domu stavěli zástě-
ny (na ostrovech Rjúkjú přímo v podobě kamenných zídek), které těmto
zlým duchům stály v cestě do obydlí. Četné pohádky a různé místní svát-
ky, v nichž oni figurují a ve kterých přežily i původní předbuddhistické
představy, svědčí o tom, že nebyli vždy jen bytostmi zlými a zápornými.
Občas jsou představováni též jako bytosti komické a schopné oplácet
dobro dobrem.
ĎÁBEL, DÉMON, ČERT kor., lid.) – nadpři-

rozená bytost záporného charakteru. V Koreji
bývá nejčastěji spojována s nemocemi, v lido-
vých představách se pak od nejstarších dob
vyskytují četní raraši, tokkebi, kteří obývají
opuštěné domy, obři, ▶lišky, tygřice a další. Ve
výjimečných případech mohou být lidem ná-
pomocní, s jejich pomocí lze rovněž výrazně
zbohatnout. Mnoho legend a zvláště pohádek
líčí, jak je člověk přelstil, což vyplývá z omeze-
né inteligence všech těchto bytostí. Zvláštními
démony jsou neprovdané dívky a svobodní
mládenci, nebo lidé, kteří zemřeli daleko od
domova a jimž nikdo nepřináší obětiny (tzv.
hladoví démoni). Démoni nesměli být zobrazo-
váni, naopak na obydlí se lepily obrázky jejich
pokořitelů. Důležité byly prostředky pro jejich
Železná klepátka na dveřích
zahánění nebo opatření proti jejich vniknutí do ve tvaru hlavy démona,
domu, jež byly podrobně rozpracovány a tra- království Silla
dovaly se po dlouhá staletí.
DAIKOKUTEN, zkráceně též DAIKOKU (jap., buddh.,

pozd., lid.) – jeden z nejdůležitějších a nejoblíbenějších
bohů ze skupiny ▶Sedmi bůžků štěstí. Je indického
původu, sanskrtsky se nazývá Mahákála, což doslova
znamená „Velký černý“ anebo „Velký čas“. V indickém
▶buddhismu patřil mezi tzv. ochránce nauky (dhar-
mapála), v hinduismu byl aspektem boha Šivy jako zo-
sobněné síly působící zánik vesmíru. Zatímco v Indii byl chápán spíše
jako božstvo destruktivní, v Japonsku je božstvem ochranným, přináše-
jícím štěstí, hojnost a blahobyt. Jeho podoby byly často stavěny do do-
mácích svatyněk, byly mu rovněž předkládány ▶obětiny. Je zobrazován
jako usmívající se starší muž s charakteristickou kulatou čepicí na hlavě.
Obvykle stojí nebo sedí na jednom či dvou slaměných pytlích plných
rýže, které symbolizují hojnost potravy. Přes levé rameno má přeho-
zen objemný vak, obsahující poklady světa, zatímco v pravé ruce třímá
kouzelnou palici, která má přinášet štěstí a plnit každé přání. Stačí palicí
jen lehce zatřást a valí se z ní nekonečné proudy peněz. Jeho průvodcem
bývá ▶myš, která užírá zrní z pytlů rýže. Sama myš je v Japonsku považo-
vána za symbol hojnosti, neboť myši se drží jen tam, kde je dostatek jídla
a bohatství. Lidová víra Daikokua ztotožnila se šintoistickým božstvem
▶Ókuninuši no mikoto (jméno Daikoku psané jinými znaky se totiž dá
číst také Ókuni).
DAINIČI NJORAI (jap., buddh.) – buddha Dainiči

(„Velké slunce“), sanskrtsky nazývaný Mahá („Velký“)
Vairóčana či pouze Vairóčana (jap. čtení Birušana).
Sluneční buddha přinášející světu dobrodiní teplého
slunečního jasu. Po příchodu buddhismu do Japonska
byl v průběhu oficiálních snah o smíření a sladění nové-
ho učení s domácím ▶šintoismem Dainiči ztotožněn s nejvyšší bohyní ja-
ponského šintoistického panteonu, bohyní slunce ▶Amaterasu. Tento akt
v Japonsku významně přispěl k hladkému přijetí buddhismu, který byl
svými odpůrci, zastánci domácího kultu ▶šintó, zprvu tvrdě odmítán.
DARUMA, DARUMA DAIŠI („Velký mistr Daruma“), (jap., buddh.,

lid.) – japonská zkrácená forma jména Bódhidharma. Podle tradice pa-
třilo 28. patriarchovi po Buddhovi, ale také 1. čínskému patriarchovi
sekty ▶Čchan (jap. Zen). Historicky je Bódhidharma postavou poněkud
nejasnou, v japonském lidovém buddhismu se však stal jedním z nejpo-
pulárnějších božstev, jež přináší štěstí a plní přání. Lidoví řemeslníci vy-
rábějí jeho figurky, které mají přinášet štěstí. Figurka je kulovitého tvaru
a představuje Bódhidharmu meditujícího vsedě se zkříženýma nohama.
Je oblečen do červeného roucha, má knír a pootevřené oči. Figurky se
obvykle zhotovují z papírmašé či dřeva a ve spodní části mívají závaží,
takže se nemohou zcela převrhnout a vždy se znovu narovnají. Lidé věří,
že stejně tak jako figurka Darumy i oni při případném neúspěchu a ži-
votním pádu nikdy nespadnou na samé dno, nýbrž se vždy dokáží osudu
vzepřít a povznést vzhůru. Na Nový rok si Japonci pořizují Darumovy
figurky, které nemají oči. Vlastník figurky jí namaluje pouze jedno oko
a slíbí, že dostane i oko druhé, splní-li mu tajné přání a bude-li mu po

celý příští rok přinášet štěstí.
DÉMON viz ĎÁBEL, DÉMON, ČERT
DÓSODŽIN (jap., pozd., lid.) – božstvo, ochraňující

podle lidové víry cesty a hranice jednotlivých vesnic.
Jeho jméno se přepisuje třemi čínskými znaky ve vý-
znamu „cesta“ – „předek“ – „bůh“. Dósódžinův kult se
do Japonska rozšířil zřejmě z asijského kontinentu. Jeho
charakteristickým znakem je umísťování kamenných
pomníčků podél cest, na rozcestí, u pat mostů a u hranic obce. Hlavním
posláním Dósodžina bylo ochránit prostor vesnice a její obyvatele od ne-
štěstí, nemocí a zlých sil přicházejících zvenčí. Byl chápán rovněž jako
strážce neviditelné hranice mezi světem živých a světem mrtvých, jenž
obec a její obyvatele chrání před případnými nepříznivými vlivy duchů
zemřelých, kteří by jí chtěli škodit. Pro svou roli strážce před negativ-
ními vlivy byl někdy nazýván sae no kami („zahrazující, bránící bůh“).
V novější době se okruh působnosti tohoto bůžka rozšířil – stal se patro-
nem manželství, dětí a porodu.
DRAČÍ KRÁL (kor., lid.) – akvatické božstvo, sídlící podle starých před-
stav ve vodním paláci. Viz též drak.
DRAK (jap. rjú, jako zvířetníkové znamení tacu) – v pořadí pátý (a je-
diný mýtický) symbol dálnovýchodního ▶zvířetníku. Je považován za
velice šťastné znamení, neboť lidé narození v roce draka jsou předurče-
ni k dosažení vysokého postavení, z něhož však již nemohou postoupit
výše, jen je ztratit. Představa draka do Japonska přišla z Číny, kde byl po-
važován za emblém císaře a národní symbol. V Číně i Japonsku je drak
dáván do spojitosti s vodou, deštěm, bouřemi a vodní říší, které vládne
▶Dračí král. Při rituálních prosbách o seslání deště (▶amagoi) se japon-
ští rolníci často modlili právě k Dračímu králi (rjúó, rjúdžin), jenž sídlil
v moři, v jezerech či velkých rybnících a byl vládcem nad deštěm a vlá-
hou. Z Číny Japonci převzali rovněž představu o spojitosti draka s ▶bud-
dhismem, a proto bývá dračí motiv použit ve výzdobě ▶buddhistických
chrámů.
DRAK (kor. jong), (starokor.) – akvatické božstvo, v Koreji jedno ze čtyř

svatých zvířat, symbolizující královskou moc. Jeho význam se během
Kamenná dračí hlava, Manwolde, Kesong
starověku měnil a odlišné je i jeho pojetí v jednotlivých náboženských

proudech. V souladu s východoasijskou představou je vládcem-bož-
stvem vod, způsobuje déšť, vítr, záplavy. Původně existovaly čtyři druhy
draků, kteří podle ▶barev symbolizovali sílu nebes, zodpovídali za déšť,
byli vládci půdy a strážci pokladů. Z tohoto pojetí pochopitelně vyplýva-
jí i četné prosby o déšť, které bývaly drakům adresovány. Drak je velmi
důležité božstvo se vztahem k nebesům, může sloužit jako prostředník
a dárce. V zásadě sídlí na každém místě s větší či menší kumulací vody
a od lidí požaduje ▶obětiny. Za
ty pak zajišťuje vláhu a reguluje
záplavy. Častými aktéry jsou dra-
ci v mýtech a legendách. V mýtu
o založení ▶Kogurja porodí dce-
ra ▶Dračího krále Juhwa hrdinu
▶Čumonga, v mýtu o ▶Tcharhem
je jeho původní vlast zmiňována
jako země draků. Drak bývá ot-
cem či matkou neobvyklého hrdi-
ny: tak je tomu v legendě o Sodon-
govi – „Bramboráčkovi“, který se
posléze stane vládcem státu ▶Pek-
če, nebo v mýtu o zakladateli státu
Tři druhy korejských draků (podle
nástěnných maleb z hrobek, 7. století). Korjo Wang Konovi. Po smrti se
Shora: sillský a dva typy kogurjoských promění v draka král Munmu –
Lidová podoba draků (detail modrobílé vázy)
sjednotitel Tří království. Mnohokrát je zmiňován jako ochranné božstvo

království, například v příběhu o králi Sinmunovi, kde přináší kouzelný
dar – flétnu tišící deset tisíc vln. Funkce ochranitelská ve starých příbě-
zích převládá, jak je patrné například v příběhu o synovi Dračího krá-
le ▶Čchojongovi. Čínské pojetí draka najdeme v nejstarších hrobkách,
kde bývá zobrazován spolu s ▶fénixem, ▶želvou propletenou s ▶hadem
a ▶tygrem, a je zde symbolem východu. Drak je v pozdější zábavné próze
také pomocným prvkem při popisu vzhledu výjimečného hrdiny (dračí
chlapec), nebo při jeho početí (dračí sny).
DUHA viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY
DUCHOVÉ (jap.) – Japonci rozeznávají dva druhy duchů: slovem jú-

rei označují ducha zemřelé osoby, jejíž duše (▶tama) nemůže najít cestu
do světa mrtvých a vrátí se zpět na svět pozemský. V podobě takových
duchů se zjevují duše lidí, kteří zemřeli násilnou či nepřirozenou smrtí

(vražda, sebevražda, neštěstí, smrt v boji apod.), anebo těch, za něž neby-
ly po smrti vykonány řádné zádušní obřady. Duchové júrei mají mlžnou
podobu nebožtíka a zjevují se zpravidla příbuzným nebo blízkým přá-
telům. Druhým typem duchů je jókai, fantastický až groteskní přízrak,
který se objevuje v určitém místě nebo v určitou dobu, ale nemá spojitost
se žádnou osobou. Duchové typu jókai se jako varování zjevují zejména
lidem, kteří bezděčně zabloudili do prostoru, který oni považují za své
hájemství. Příbuzným jevem jsou strašidla (bakemono), která mají nej-
různější podoby.
DÝNĚ (kor. pak), (starokor.) – podle mytologie je Pak nejstarším korej-

ským příjmením. Dýně souvisí s mýtem o založení království ▶Silla a ro-
dovým jménem Pak, které zakladatel ▶Pak Hjokkose dostal údajně podle
tvaru ▶vejce, z něhož vyšel. Další výklad příjmení má spojitost vejce se
světlem (starokor. palk), které by naznačovalo odvozenost od Slunce.
U obojího však vidíme tvarovou shodu s dýní. Dýně a melouny všeho
druhu se později staly také symbolem velké rodiny s ohledem na množ-
ství semínek uvnitř dužiny.
DŽIGOKU (jap., buddh.) – japonský termín pro buddhistické peklo.

Podle buddhistických představ je mezi pozemským životem a životem
následným neutrální sféra čúin, v níž zemřelý člověk po nějakou dobu
kolísá mezi životem a smrtí. Během této doby je sedmkrát navrácen zpět
a sedmkrát opět zemře, což se děje vždy v intervalech sedmi dnů. Proto
pozůstalí drží smutek a vykonávají zádušní obřady po dobu čtyřiceti de-
víti dnů, kdy se modlí za to, aby nebožtík našel cestu do buddhistického
ráje ▶gokuraku a neskončil v pekle džigoku. Během oněch sedmi týdnů
v neutrální sféře čúin nejvyšší vládce podsvětí ▶Emma za pomoci deseti
soudců, kteří mají zaznamenán každý pozemský skutek člověka, s ko-
nečnou platností rozhodne, kam zemřelý půjde. Podle obecné představy
Emmovo pekelné království leží pod mořem a je plné šlehajících plame-
nů. Nebožtíci, kteří se do něho pro své špatné skutky dostali, jsou zde
podrobováni různým torturám a musí tvrdě pracovat. Jednou do roka,
16. července, je však poklice kryjící peklo nadzdvižena a mrtví se mo-
hou na jeden den navrátit ke svým rodinám. Příbuzní se na jejich návrat
tradičně připravovali a chystali jim přivítání s pohoštěním. Po skončení
tohoto dne byly duše zemřelých obřadně odeslány zpět do záhrobí.
DŽIKOKUTEN viz ŠITENNÓ

DŽIMMU, celým jménem Džimmu tennó („císař Džimmu“), (stjap.,

šint.) – legendární první japonský císař, podle mytologie zakladatel ja-
ponského státu (660 před n. l.). Posmrtné jméno Džimmu („Božský vá-
lečník“) dostal dodatečně až v 8. století, stejně jako ostatní legendární cí-
sařové, kteří po něm Japonsku údajně vládli. Ve starojaponské mytologii
uváděné v kronikách ▶Kodžiki a ▶Nihongi zní jeho jméno Kamu Jamato
Iwarehiko no mikoto. Džimmu patřil podle mýtů k linii potomků boha
▶Ninigi no mikoto, který z nebes sestoupil na zemi na hoře ▶Takačiho-
nomine v kraji ▶Hjúga na ostrově Kjúšú. Džimmuovým otcem byl Hiko
Nagisatake Ugaja Fukiaezu no mikoto, pravnuk bohyně ▶Amaterasu,
jeho matkou byla Tamajorihime, dcera boha moří. Džimmu měl staršího
bratra Icuse no mikoto. Ten byl však méně energický než Džimmu a ini-
ciativnějšímu mladšímu bratrovi se podřizoval. Když bylo Džimmuovi
45 let, rozhodl se po poradě s bratrem podniknout z rodného kraje Hjúga
dobyvatelskou výpravu na východ. Nejprve se vydali na severovýchodní
pobřeží ostrova, poté na jeho severozápadní část. Líčení jejich tažení se
považuje za zmýtizovaný popis postupu přistěhovaleckých skupin, které
do Japonska přišly patrně z Korejského poloostrova. Podle zachovaného
líčení se nejednalo o pouhou vojenskou expedici, ale o migraci celého
kmene, včetně žen a dětí, a Džimmu s bratrem byli spíše předvojem, jenž
razil cestu. V některých místech se zdrželi déle a teprve po čase pokra-
čovali v dalším putování. Ze severního Kjúšú se na vlastnoručně vyro-
bených člunech přepravili přes Vnitřní japonské moře na hlavní ostrov
do provincie Aki a zde zůstali sedm let. Po tuto dobu se živili zeměděl-
stvím a rybolovem. Poté postupovali podél severního pobřeží Vnitřního
japonského moře na východ, až narazili na člun, v němž se plavil místní
člověk. Ten se jim stal průvodcem a zavedl je do Naniwy (dnes Ósaka).
V těchto místech je ohrožovaly divoké mořské proudy a rozbouřené vl-
nobití, nakonec se jim však podařilo přistát u břehu. Stalo se tak zřejmě
v krajině, kde se do moře vlévá řeka Jodogawa. Po přistání došlo k bojům
a šarvátkám s místními kmeny, které sem dorazily již dříve (patrně z ob-
lasti ▶Izumo u Japonského moře). Po mnoha komplikacích a dramatic-
kých peripetiích, v nichž hrály významnou roli nejen boje, ale i úskoky,
si Džimmu podrobil zdejší obyvatele a celou provincii ▶Jamato dobyl
a pacifikoval. V této provincii (dnešní prefektura Nara) si poté postavil
sídlo v místě zvaném Kašihara, založil japonský stát a prohlásil se za jeho
vládce. Podle mýtů se tak stalo 11. 2. 660 před n. l. a toto datum bylo také
až do roku 1945 oficiálně prezentováno jako rok založení japonského stá-
tu. Od osoby mytologického císaře Džimmua, potomka bohyně slunce
Amaterasu, se rovněž odvíjela teze o božském původu japonských císařů,
jež byla významnou součástí státního šintoistického kultu. Tato teze byla
oficiálně odmítnuta až po druhé světové válce. Džimmu údajně vládl ješ-
tě 75 let a dožil se vysokého věku. Dle mýtů v kronice Kodžiki žil celých
137 let, podle kroniky Nihongi zemřel ve věku 127 let. Pohřben byl prý
na severní straně hory Unebo v provincii Jamato. Po Džimmuově smrti
vládl jeho třetí syn, známý pod posmrtným jménem Suizei, a po něm ná-
sledovala řada dalších téměř třiceti legendárních císařů, z nichž někteří
se podle mýtů dožili neuvěřitelně vysokého věku. Teprve od 6. století n.
l. lze jednotlivé japonské císaře historicky doložit. Popis Džimmuovy do-
byvatelské výpravy se v hlavních pramenech domácí mytologie, v kroni-
kách Kodžiki a Nihongi, dost podstatně liší – především v údajích o trase,
kudy se ubíral, ale i o tom, jak dlouho se kde při svém postupu na východ
zdržel. Nihongi navíc přináší detaily o místních kmenových náčelnících,
s nimiž Džimmu sváděl boje. Tyto mýty, zdá se, dokládají, že předkové
dnešního císařského rodu přišli do oblasti Jamato ve středním Japonsku
ze západu, z ostrova Kjúšú.
DŽIZÓ (jap., buddh., lid.) – spolu s buddhou ▶Amidou

patrně vůbec nejuctívanější postava japonské buddhis-
tické mytologie. Bódhisattva Džizó (sans. Kšitigarbha)
je považován především za ochránce dětí a pocestných.
Jeho kult není soustředěn do jediné sekty, je rozšířen
všeobecně. Jeho velkou oblibu dokládají početné ka-
menné i kovové sochy, rozmístěné podél cest, na hřbi-
tovech a u buddhistických chrámů. Bývá na nich zobra-
zován jako buddhistický mnich. Džizó byl v buddhismu
původně chápán jako vysvoboditel z pekelných muk
a jako ochránce zemřelých dětí. Děti, poté co zemřou,
musí přijít na břeh podzemní řeky Sanzu, ale když si tam
chtějí hrát, ďáblové na ně zle dotírají. Právě na Džizóovi
je, aby se jich zastal a ochránil je. V Japonsku, zejména
ve venkovských oblastech, mu však byly přisuzovány
také mnohé další role, v nichž vystupoval jako ochránce a pomocník rol-
níků. Tak se vyvinuly četné varianty jeho postavy, jež dostaly příslušná
jména a přívlastky a jimž byly stavěny sošky odpovídajícího významu.
Kosodate Džizó („vychovatel dětí“) byl nápomocen při péči o děti. Taue
Džizó („vysazující pole“) pomáhal rolníkům při vysazování rýžových
sazenic na pole. Šibarare („spoutaný“) Džizó pomáhal při hledání ukra-
dených věcí. Když byl někdo okraden, spoutal symbolicky provazy soš-
ku bódhisattvy Džizóa a slíbil mu, že jej opět rozváže, pomůže-li najít
ztracené věci. O amagoi Džizóovi („vyprošující déšť“) se věřilo, že svým

vlivem dokáže přivolat déšť, a rolníci se k němu modlili v dobách sucha.
Podobně důležitou funkci plnil i mizuhiki Džizó („čerpající vodu“). Ten
pomáhal přivádět na zavodněná rýžoviště potřebné množství vody, byl
dokonce nápomocen i při kopání zavodňovacích struh a kanálů. Hikeši
Džizó („hasící oheň“) měl údajně schopnost zachraňovat lidi při požá-
rech. Migawari Džizó („náhradník“) obětavě zastoupil člověka, jenž se
ocitl v nesnázích či v ohrožení života. Místních i celonárodních variant
postavy bódhisattvy Džizóa vznikla celá řada a byly opředeny nesčetný-
mi legendami.
DŽURÓDŽIN (jap., pozd.) – jeden ze ▶Sedmi bůžků

štěstí, stejně jako ▶Hotei je čínského původu. Jeho před-
obrazem byl údajně čínský poustevník. Je bůžkem dlou-
hověkosti a moudrosti a bývá zobrazován jako důstojný
stařec s dlouhým plnovousem. Na rozdíl od bůžka ▶Fu-
kurokudžu, s nímž bývá zaměňován, není jeho lysá hla-
va tak protáhlá a mívá na ní čapku. V ruce drží dlouhou
hůl, na jejímž horním konci je přivázán papírový svitek
či knížka, která má obsahovat údaje o tom, jak dlouhý
život je vyměřen každému jednotlivému člověku na
světě. Džuródžin bývá doprovázen šťastným symbolem
dlouhého života – černým ▶jelenem. Podle starých čínských tradic jelen,
jenž se dožije tisíce let, zmodrá. Když se dožije věku tisíc pět set let, zbělá.
A nakonec, po dovršení dvou tisíc let věku, nabude černé barvy. Černý
jelen je proto obzvláště vzácným symbolem dlouhého věku. (viz barvy)
EBISU (jap., šint.) – jeden ze ▶Sedmi bůžků štěstí.

Symbolizuje upřímnost, zdar a štěstí, a patří proto k nej-
oblíbenějším. Je patronem úspěšného obchodování a ry-
bářství i ochráncem těch, kdo se plaví po moři. Obvykle
je zobrazován jako statný usměvavý muž v biretu
a oblečení, připomínajícím starodávný dvorský oděv.
V podpaží levé ruky drží velkou mořskou pražmu (▶ry-
ba), která je již sama o sobě v Japonsku chápána jako šťastný symbol, při-
nášející lidem úspěch v jejich konání, v pravé ruce třímá rybářský prut.
Je božstvem šintoistického původu, neboť podle jedné verze je údajně
totožný se třetím synem boha ▶Izanagiho a bohyně ▶Izanami. Byl však
zrozen nepovedený a rodiče jej odvrhli. Uložili jej do malého člunu a ten
byl mořskými vlnami odnesen od břehů ostrova Kjúšú až na břeh pro-
vincie Seccu (dnešní prefektura Hjógo). Místními lidmi byl pak uctíván
jako bytost zázračně zachráněná z moře. Po smrti mu postavili svatyni,
jež se stala základem dnešní významné svatyně Nišinomija, v níž je Ebisu
uctíván. Z toho, že je zpodobován coby rybář, se usuzuje, že zbytek svého
života strávil v Seccu rybolovem. Podle jiné verze šintoistických mýtů byl
Ebisu synem boha ▶Ókuninušiho a jmenoval se Kotošironuši no mikoto.
Byl údajně stejně moudrý a spravedlivý jako jeho otec Ókuninuši, avšak
lehkovážnější povahy. Svůj čas trávil chytáním ryb v kraji ▶Izumo na bře-
hu Japonského moře, a právě proto je zpodobován s rybářským prutem
a pražmou. Jméno Ebisu dalo také základ hypotéze, že tento bůžek má
nějakou souvislost s nejsevernějším japonským ostrovem Hokkaidó (dří-
ve nazývaným Ezo), jehož obyvatele Ainuy staří Japonci označovali jmé-
ny Ebisu nebo Emiši. Ebisu je rovněž starý výraz pro cizince ze vzdálené,
neznámé země, a proto existují i domněnky, že je indického či tibetského
původu.
EMMA, též EMMAÓ („král Emma“) nebo EMMA

DAIÓ („Velký král Emma“), (jap., buddh.) – v ▶bud-
dhismu vládce podsvětí, země mrtvých. Jeho japonské
jméno vzniklo ze sanskrtského Jama. Podsvětí, jemuž
Emma vládne, je tmavé a nevlídné místo, kde se duše
mrtvých mohou pohybovat pouze po hmatu. Emma je nejvyšším soud-
cem, jenž určuje míru poklesků a zásluh každého člověka, ale také sta-
novuje odpovídající odměnu či odplatu. V japonském pojetí se přitom
klade důraz nikoli na budoucí zrození jako v ortodoxním buddhismu,
nýbrž se přenáší na momentální život člověka. Před příchodem do pod-
světí musí každý nově příchozí překročit řeku Sanzu, jejíž břehy hlídá
mohutná odporná stařena Šozuka no baba. Ta všechny příchozí svleče
ze šatů a ty pak rozvěsí na stromy podél řeky. Podsvětí hlídají také pe-
kelní strážci s kravskými a koňskými hlavami, kteří mrtvé přivádějí před
Emmu, aby posoudil jejich činy. Po boku nejvyššího soudce Emmy sedají
dva písaři, kteří mají zaznamenány veškeré skutky nebožtíků. Lidské činy
a chování však může král Emma spatřit také pomocí ▶zrcadla. Skulptury
a obrazy, které lze nalézt v japonských buddhistických chrámech, zpo-
dobují Emmu jako přísně, až zlostně se tvářící hrozivou bytost se zarud-
lým obličejem. Japonci se k nim modlí a přinášejí jim obětiny v naději,
že Emma bude shovívavý k jejich zemřelým příbuzným a přátelům. Činí
tak především o svátku mrtvých 16. července, kdy Emma dává na jeden
den propustku všem mrtvým, jimž vládne, a ti se tak mohou krátce vrátit
ke svým rodinám. Proto Japonci ve starších dobách zametali cestičky od
rodinných hrobů až ke svým domovům a nad vchody zavěšovali lampio-

ny, aby duše mrtvých předků nezabloudily. Tyto představy o pekle a jeho
králi Emmovi přinesl do Japonska buddhismus, avšak i předbuddhistické
šintoistické mýty znaly podsvětní říši mrtvých. Byla nazývána buď ▶Jomi
no kuni („Země žlutých pramenů“) anebo ▶Ne no kuni („Země koře-
nů“). Viz též Jomwang.
ENKÓ viz KAPPA
FÉNIX (jap. hóó), (jap., buddh.) – bájný pták, jehož tradice byla do
Japonska přenesena z Číny spolu s ▶buddhismem, v němž je symbolem
energie a moudrosti. Má hlavu ba-
žanta, zobák vlaštovky, krk ▶želvy,
ocas ▶kohouta a nádherné barev-
né peří, z něhož šlehají na všechny
strany plameny. Japonský hóó s ob-
libou hřaduje na větvích paulovnie
kiri (lat. Paulownia tomentosa).
Motiv fénixe byl s oblibou použí-
ván ve výtvarném i užitém umění,
řezby často zdobí interiéry ▶budd-
histických chrámů.
FÉNIX (starokor.) – jedno ze čtyř

svatých zvířat. V nejčastějším slov-
ním spojení pong-
hwang znamená
samce i samičku.
Jeho nečetná zje-
vení jsou od nej-
starších dob považována za znak
mimořádné vlády. Fénix v sobě
nese znaky pěti zvířat (▶kohouta,
vlaštovky, ▶hada, ▶draka a ▶želvy)
a také pěti ▶barev, proto je někdy
jeho přílet zaměňován s úkazem
▶duhy. Tak se vysvětluje například
zrození ▶Pak Hjokkoseho a jeho
manželky Arjong v mýtu o založe- Bronzové vykuřovadlo ze státu Pekče,
ní ▶Silly. Na nástěnných malbách nahoře figurka fénixe (6. století)
v hrobkách představuje symbol jihu a bývá znázorňován v podobě ru-

dého ptáka.
FUDÓ MJÓÓ (jap., buddh.) – buddhistické božstvo ze

skupiny ▶mjóó, vyjadřující původně zuřivé rozhořčení,
s nímž potírá ▶démony a zlo. Je zobrazováno vsedě na
skále, se zkříženýma nohama. Kolem něho šlehají pla-
meny. V pravé ruce drží meč, jímž trestá provinilce, v le-
vé pak provaz, jímž spoutá lidi nehodné a zlé. Jeho cílem
bylo přivést zbloudilé na cestu pravého učení. Fudó (sans. akšara) zna-
mená „nehybný“ a symbolizuje jak jeho schopnost odolat ohni i vodě,
tak pevnost ve víře a postojích. V Japonsku patří k oblíbeným božstvům
a jsou mu přisuzovány rozmanité vlastnosti a schopnosti. V chrámech,
v nichž je Fudó uctíván, se často odehrávají purifikační rituály spojené
s poléváním ledovou vodou, modlitbou pod vodopádem či ponořením
do chladné vody. Lidé se k Fudó modlí také proto, že věří v jeho pomoc
při riskantních finančních transakcích či při hazardních hrách.
FUDŽI viz POSVÁTNÉ HORY
FUKUROKUDŽU (jap., pozd.) – jeden ze ▶Sedmi bůž-

ků štěstí. Symbolizuje dlouhý život a šťastné stáří. Jeho
původ je čínský, údajně byl poustevníkem žijícím v době
dynastie Sung (10.–13. stol.). Je zobrazován jako drob-
ný stařec s velmi protáhlou, lysou hlavou a dlouhým
plnovousem. V ruce drží dlouhou hůl, na jejímž konci
je přivázán svitek či kniha, obsahující svaté texty. Jeho
atributem bývá ▶jeřáb, rovněž symbol dlouhého života.
Fukurokudžu přináší lidem nejen dlouhý život, ale také
bohatství a štěstí. Tři znaky tvořící jeho jméno jsou symbolické: fuku zna-
mená štěstí, roku bohatství a džu dlouhý život. Třebaže symbolizuje vše,
po čem lidé touží nejvíce, není tak populární jako bůžkové ▶Daikoku či
▶Ebisu, neboť jeho tvář působí příliš učeně a přísně. Fukurokudžu bývá
často zaměňován s druhým bůžkem dlouhého života, ▶Džuródžinem,
s nímž se v sestavě Sedmi bůžků štěstí někdy střídá. V určitých dobách
a krajích jsou však ve skupině ▶Sedmi bůžků štěstí zastoupeni oba.
FUNADAMA („duše lodi“), (jap., šint.) – božstvo ochraňující loď.

Uctívali je rybáři, lodníci a všichni, kdo pracovali na moři, neboť jim
zajišťovalo bezpečnost plavby a bohatý lov. V některých případech mu
byl zřizován oltářík či svatyňka v kajutě, ale běžnější byl zvyk na dno
otvoru, do něhož je zasazen hlavní stožár lodi, uložit jako konkrétní
symbol a objekt uctívání (▶šintai) pramen ženských vlasů, dvojici figu-
rek představujících muže a ženu, dvanáct mincí, dvě hrací kostky a pět
rýžových zrn. Obřad pro uložení těchto posvátných symbolů božstva se
musel odehrávat vždy na levoboku lodi, neboť na pravoboku se dle ustá-
lených zvyklostí vytahovaly na palubu mrtvoly utonulých námořníků.
Vzhledem k tomu, že funadama je božstvo ženské a dle pověry se na lodi
nesměla vyskytovat žena, neboť by to přineslo plavidlu neštěstí, někte-
ré lodi od uložení posvátného symbolu šintai raději upouštěly, třebaže
posádka v božstvo funadama pevně věřila. Božstvo prý dokázalo posád-
ku varovat před nebezpečím a bouří tím, že vydalo zvuk připomínající
zacinkání. Když se rybolovu nedařilo příliš dlouho, mohlo být stávající
božstvo a jeho šintai nahrazeno novým.
GATARÓ viz KAPPA
GEOMANCIE (kor.) – systematická nauka, označovaná jako učení o vě-

tru a vodě (pchungsu). Prosadila až na konci období Sjednocené ▶Silly
a v 10. století byla rozpracována mnichem Tosonem v učení, podle ně-
hož se pak vyhledávaly topografické rysy krajiny a místa byla na základě
toho označována za příznivá či nepříznivá. Geomancie sloužila nejen
pro stavbu domů, umístění hrobů, ale zejména pro stanovení místa pro
založení hlavního města. Její uplatnění v praxi nabylo širšího významu
za následujících dynastií a byla propojena s ▶astronomií. Její zákony se
používají dodnes při stavbách velkých průmyslových komplexů či jiných
významných budov.
GEOMANCIE V JAPONSKU viz VĚŠTBY, VĚŠTĚNÍ, OMMJÓDÓ
GJÓDŽA (jap., pozd.) viz JAMABUŠI
GOHEI, též NUSA (jap., šint.) – posvátná hůlka ze dřeva či

bambusu, na níž jsou připevněny pruhy bílého papíru. Tyto
hůlky původně hrály roli obětin šintoistickým bohům ▶ka-
mi, ale později se začaly užívat při rituální očistě osoby, místa
či věcí a k vymítání zlých, nečistých sil (▶harae). Šintoistický
kněz ▶kannuši drží při obřadu hůlku gohei v obou rukou
a mává jí ze strany na stranu. Tímto způsobem se také přivo-
lávají božstva kami.
GOKURAKU („nejvyšší blaženost“), (jap., buddh.) – výraz pro buddhis-

tický ráj, protějšek buddhistického pekla ▶džigoku. Ideální svět, v němž
není utrpení a do něhož se znovuzrodí spravedliví a stoupenci Buddhova
učení. Čistá země, Západní ráj, do něhož po smrti přijdou stoupenci ami-
dismu, vzývající ▶Amidovo jméno modlitební formulkou namu Amida
bucu („vzývám buddhu Amidu“).
GOŠINTAI viz ŠINTAI
HAČIMAN (jap., šint.) – v Japonsku velice populární božstvo ochraňu-

jící bojovníky. Jako bůh války byl uctíván zejména ve feudální době, kdy
se země zmítala v bojích mezi jednotlivými rody a knížectvími. Je rovněž
uctíván rybáři, kteří se k němu modlí za bezpečný návrat z lovu na moři.
Jeho kultu jsou po celém souostroví zasvěceny tisíce ▶šintoistických sva-
tyní Hačimangú. Hačiman je zbožněným duchem legendárního císaře
Ódžina, který měl údajně vládnout na přelomu 3. a 4. století n. l. a měl
se vyznamenat válečnými úspěchy při tažení na Korejský poloostrov.
Ve svatyních Hačimangú je považován za ústřední božstvo, vedle něho
jsou zde uctívány ještě dvě další božstva: Okinagaótaraši Hime no miko-
to – legendární císařovna Džingú, jež byla Ódžinovou matkou, a Hime
Ókami, zbožněný duch Ódžinovy manželky. Původ boha Hačimana je
nejasný, neboť jeho jméno se přepisuje dvěma čínskými znaky, které zna-
menají „osm praporců“ a lze je rovněž číst jako Jahata. Jméno snad sou-
visí s legendou, podle níž se při narození císaře Ódžina z nebes zjevilo
osm praporců. Pravděpodobnější je však teorie, podle níž jméno Jahata
patřilo oblasti na severním Kjúšú, kde kult boha Hačimana vznikl. První
Hačimanova svatyně byla údajně postavena již v 6. století, první písemně
dochovaná zmínka hovoří až o 8. století. Poté, co se podle jedné věštby
měl bůh Hačiman ujmout patronátu nad stavbou sochy Velkého bud-
dhy (Daibucu) v Naře v roce 749, začalo být toto původně šintoistické
božstvo považováno i za ochránce buddhistického učení a dostalo se mu
titulu daibosacu („velký bódhisattva“). Nejvýznamnější Hačimanovou
svatyní je Curugaoka Hačimangú v Kamakuře, založená na konci 12. sto-
letí Joritomem z rodu Minamoto. Tento rod považoval Hačimana za své
ochranné božstvo.
HAD (jap. hebi, jako zvířetníkové znamení mi) – v pořadí šesté znamení
dálnovýchodního ▶zvířetníku. Hadi jsou v Japonsku obecně považováni
za symbol žárlivosti a pomstychtivosti, a tak se podobné vlastnosti přičí-
tají i lidem narozeným v roce hada. Zároveň však je had také znamením
šťastným, neboť má přinášet zisk a peníze, a ženy narozené v jeho roce

jsou údajně svůdné krasavice. Hadi jsou posly a atributy buddhistické
bohyně ▶Benzaiten. Ve starojaponské mytologii vystupuje osmihlavá
a osmiocasá hadí nestvůra ▶Jamata no oroči.
HAD (kor. sa, pem, kurongi), (starokor., lid.) – zejména v lidových po-
věrečných představách je had tvorem zlověstným a škodlivým, může vy-
stupovat i ve funkci varovného znamení. Had se zjeví po smrti prvního
sillského panovníka ▶Pak Hjokkoseho a jeho manželky Arjong, které
chtěli poddaní pohřbít společně, had je však svým tělem neustále oddě-
loval. Proto jejich mrtvá těla rozsekali a rozdělili do pěti hrobů. V raných
korejských hrobkách se projevuje jeho výtvarná podoba s ▶drakem, kde
bývá had-drak propletený se ▶želvou, symbolem severu. Ve folklorních
příbězích se často objevuje bílý had, proměňující se v dívku či chlap-
ce, přinášející domu štěstí. Podobně jako u jiných národů následuje po
spálení hadovy kůže odchod dívky (chlapce) z domova, jeho partner/ka
musí projít mnoha zkouškami, aby ho/ji získal zpět.
HARAE, též HARAI (jap., šint.) – rituální vymítání zlých, nečistých sil
a očista od přečinů odporujících vůli božstev ▶kami. Provádí je kněz
▶kannuši, obvykle tím, že recituje purifikační modlitbu (▶norito) a mává
při tom posvátnou hůlkou ▶gohei. Očista harae byla nezbytnou součástí
příprav na každý obřad. Tzv. velkou očistu (óharae) vykonával v minu-
losti sám císař jako přípravu na obřad Velkého obětování jídel, jenž se
odehrával po nastolení nového panovníka. Velká očista óharae se kromě
toho ještě konala koncem šestého a dvanáctého lunárního měsíce. Byla
chápána nejen jako příprava pro následný obřad, ale i jako druh pokání
za provinění a poklesky spáchané v minulém období.
HAVRAN (kor. kkamagü), (starokor., lid.) – sluneční

pták, nebeský posel. V legendě o věrné manželské dvo-
jici Jono a Seo, která byla nebesy odnesena do Japonska,
doprovázejí pár havrani, kteří bývají vykládáni jako sa-
motné Slunce. V dalších vyprávěních je však havran vět-
šinou poslem, jak dokládá např. historka o králi Sodžim.
Tomu havran přinese dopis, v němž je upozorněn na smrtelné nebez-
pečí. Z tohoto důvodu patří také havran mezi ptáky, jimž se připravuje
speciální pokrm při novoročních svátcích. Havran se v nejstarších kro-
nikách objevuje i jako znamení během války mezi státy Pujo a ▶Kogurjo.
Poddaný přinese kogurjoskému králi havrana rudého, navíc se dvěma
těly, což signalizuje spojení obou států. Rudá je přitom ▶barvou jihu
(Kogurja), černá severu (Puja), tudíž červený pták symbolizuje vítězství
Kogurja. V lidových představách je havran jedním z ptáků, u nichž je po-
čet ▶vajec v hnízdě spojován s úrodou. Pokud jsou tři, rok bude úrodný,
dvě znamenají průměrný, jedno neúrodu. V pozdějších dobách se havran
stal nešťastným znamením.
HJÚGA (stjap., šint. ) – oblast na ostrově Kjúšú (v mýtech nazývaném

Cukuši), jež odpovídá poloze dnešní prefektury Mijazaki. V oblasti
Hjúga se odehrávaly události ze třetího spojujícího cyklu starojaponské
mytologie. Na horu ▶Takačiho ležící v této oblasti sestoupil z nebes na
zemi bůh ▶Ninigi no mikoto.
HODERI a HOORI (stjap., šint.) – dva ze tří synů boha ▶Ninigi no

mikoto, které mu porodila princezna Konohanasakuja hime. Nejstarší
Hoderi no mikoto byl obdařen štěstím na moři, a tak se věnoval mořské-
mu rybolovu, nejmladší Hoori no mikoto byl obdařen štěstím v horách
a věnoval se lovu zvěře a ptáků. Jeho úděl se mu ale znelíbil, a tak navrhl
staršímu bratrovi, aby si svá štěstí vyměnili. Hoderi na to zprvu nechtěl
přistoupit, nakonec však souhlasil. Mladší Hoori si od bratra vypůjčil ry-
bářské náčiní a začal lovit mořské ryby. Nic ale neulovil a ještě ztratil bra-
trův háček. Staršímu Hoderimu se brzy zastesklo po moři a trval na tom,
aby mu bratr vrátil jeho štěstí i rybářské náčiní. Hoori si nevěděl rady,
neboť ztracený háček vrátit nemohl. Proto odepjal od pásu meč, roztříš-
til jej a vyrobil z něj celý tisíc háčků, jež nabídl bratrovi. Hoderi je však
odmítl a trval na svém původním háčku. Hoori proto začal na mořském
břehu žalostně naříkat. Tu k němu přišel moudrý bůh Šiozuči no kami
a ptal se po příčině jeho nářku. Když mu Hoori vše vyložil, Šiozuči vyro-
bil z husté tvrdé košatiny loďku, posadil ho na ni a vypustil na širé moře.
Předtím Hoorimu předpověděl, že se do něho zamiluje dcera boha moře
▶Watacumiho. Hoori opravdu po čase doplul do říše boha Watacumiho.
Palác vládce vodstev byl celý pokryt rybími šupinami a u jeho brány byla
studna. Prostřednictvím služebné, která přišla ke studni nabrat vodu,
poslal Hoori dceři vládce moří Tojotamahime („Dívka s bohatstvím pe-
rel“) drahokam. Vznešená Tojotamahime ze zvědavosti vyšla k bráně,
do Hooriho se zamilovala a zanedlouho se konala slavná svatba, kterou
uspořádal její otec, Watacumi no kami. Hoori ve vodní říši šťastně prožil
následující tři roky, ale záležitost se ztraceným háčkem jej nepřestáva-
la trápit. Bůh Watacumi se rozhodl zeťovi pomoci. Svolal ryby ze všech
moří a otázal se, která z nich háček má. Ryby mu řekly, že červená mořská
pražma má něco zapíchnutého v hrdle. Watacumi v jejím hrdle skutečně

háček nalezl. Vyňal jej, ale také proklel a teprve pak podal Hoorimu, aby
ho šel vrátit Hoderimu. Zároveň dal zeťovi radu: na zemi si má založit
rýžoviště vždy jinde než jeho bratr. Bude-li Hoderiho pole na výšině, on
je má založit na nízko položeném místě a naopak. On, vládce vodstev
Watacumi, už se postará, aby starší bratr během tří let upadl do těžkostí
a nouze. Watacumi dal zeťovi také dva kouzelné drahokamy. Jeden při-
volával vysoký mořský příliv, druhý jej naopak zastavoval. Hooriho do-
pravil zpět na zem velký krokodýl a vše se odehrálo tak, jak Watacumi
předpověděl. Hooriho žena Tojotamahime odešla spolu se svým mužem
na zemi, neboť byla těhotná a nechtěla, aby se potomek nebeských bohů
narodil uvnitř oceánu. Varovala však svého muže, že se na ni při porodu
nesmí dívat, neboť ona se musí na tu dobu vrátit do své původní podoby.
Hooriho přesto přemohla zvědavost a spatřil, jak se jeho žena proměni-
la ve velkého krokodýla. Když Tojotamahime zjistila, co se stalo, vrátila
se do otcovy mořské říše, ale syna, jehož porodila, zanechala na zemi.
Z vodní říše vyslala na zemi svou mladší sestru, aby se o dítě starala.
Když chlapec vyrostl, vzal si svou tetu za ženu a zplodili spolu čtyři po-
tomky. Pozoruhodné na tomto mýtu je to, že se v něm vyskytují zmínky
o krokodýlech (stejně jako v mýtu o ▶Ókuninušim a jeho bratrech), tře-
baže tato zvířata v Japonsku nežijí a nikdy nežila.
HONZON (jap., buddh.) – hlavní, ústřední ikonografické zpodobení

(socha, obraz) buddhy nebo bódhisattvy, jemuž je zasvěcen ▶buddhistic-
ký chrám a k němuž hlavně se obracejí věřící ve svých modlitbách.
HOORI (stjap., šint.) viz HODERI a HOORI
HORY viz POSVÁTNÉ HORY
HOTEI (jap., buddh., pozd.) – je-

den ze ▶Sedmi bůžků štěstí, jako
jediný z nich je historicky dolo-
ženou osobností. Symbolizuje
prosperitu a bohatství. Hotei byl
čínský zenový mnich, žijící v 10.
století (zemřel roku 916). Byl po-
někud excentrickým filozofem, vy-
kládal lidem budoucnost. Čínsky
se jmenoval Čchi Cch’ (jap. čte-
no Keiši), ale lidé mu podle vaku, který nikdy neodkládal, říkali Putaj
(„látkový pytel“). V Japonsku pak z této přezdívky vzniklo čtení Hotei.
Je zobrazován jako dobrosrdečně se usmívající tlouštík s velkým obnaže-
ným břichem, lysou lebkou a dlouhými ušními lalůčky. Právě Hoteiova
tloušťka je důkazem, že netrpí nedostatkem, žije si dobře a spokojeně.
V pravé ruce drží čínský vějíř, v levé přes rameno přehozený velký, prý
kouzelný, vak. V něm Hotei při svých toulkách po zemi nosil vše potřeb-
né k vlastnímu životu, ale zásoboval z něj i své vyznavače. Ať dával z vaku
sebevíce, nikdy se nevyprázdnil.
HOTOKE (jap., buddh.) – v japonském buddhismu výraz pro buddhu,

člověka, jenž dosáhl dokonalého osvícení vedoucího k vyproštění z kolo-
běhu životů a tím k dosažení nirvány (dokonalého vysvobození). Slovem
hotoke Japonci rovněž označují nebožtíka, mrtvého, duši zemřelého.
HROM viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY
HUDEBNÍ NÁSTROJ (starokor.) – rituálně-ochranný prostředek.

V korejské mytologii se hudební nástroje málokdy objevují samoúčel-
ně. Existují pouze dodatečné legendy o vzniku oblíbených citer kajagum
a komungo. Protože hudba ve staré Koreji nesloužila k zábavě, předpo-
kládáme i převládající rituální funkci některých nástrojů. Hudební ná-
stroje hrály úlohu při významných svátcích a nejrůznějších ▶obětinách,
při nichž se používaly zejména strunné, žesťové a bicí nástroje, a také při
pacifikaci neblahých úkazů a znovunastolení harmonie. Sloužily i ve vá-
lečných střetech, kdy trubky a bubny ohlašovaly útok. V mýtu o zakla-
dateli ▶Kogurja dá ▶Čumong ukrást svému soupeři buben a roh, aby si
pomocí těchto magických předmětů nárokoval nová území. Ochranná
funkce je výrazná v legendě o bubnu a rohu, dvou magicko-ochranných
předmětech Nangnangu, jedné z chanských komanderií na Korejském
poloostrově. Buben a roh pokaždé ohlásily zjevení cizích vojsk, a proto je
bylo zapotřebí zničit. Král Kogurja vyslal do Nangnangu syna Hodonga,
který přemluvil svou milou, nangnangskou princeznu, aby buben a roh
zničila na znamení usmíření obou zemí. Pak mohlo Kogurjo konečně
Nangnang dobýt, neboť nikdo neohlásil nepřátelský útok. Magicko-
ochranná je i úloha „flétny tišící deset tisíc vln“, již dostal král Sinmun
od ▶Dračího krále a která se stala posvátným předmětem království
Sjednocená ▶Silla. S její pomocí lze totiž zahnat všechna neštěstí a po-
hromy a nastolit harmonii. Hudební nástroje jsou v nejstarší dochované
korejské kronice ▶Samguk sagi popsány ve zvláštním oddíle. Jejich tvar
je dodatečně vztažen k nebesům, jinu, jangu a ▶pěti přírodním elemen-

tům. V kronikách se objevuje ještě jedna poměrně zásadní funkce bubnu
v nejstarších dobách: šlo o předmět, jehož se užívalo při ohlašování stíž-
ností všeho druhu, tj. signalizoval nespokojenost. Jeden z hrdinů pozděj-
ší prózy se narodí jako bubínek.
HUSA (starokor., lid.) – posel, symbol manželské lásky. Funkce posla je

zřejmě odvozena z čínských legend, vztah k manželské lásce vychází ze
skutečnosti, že po úhynu jednoho ptáka zemře i druhý. Divoká husa (kor.
kirogi) se tak ve vyprávěních stává duchem hledajícím svého druha a na-
říkajícím nad jeho ztrátou. V nejstarších kronikách ji ovšem vidíme i ve
zcela jiném významu: do království ▶Pekče ve 43. roce vlády zakladatele
dynastie Ondžoa přiletělo na sto hus. Výklad tohoto znamení byl tento:
husy znamenají lid, je jisté, že ze vzdálených míst přijdou lidé. Toho roku
v 10. měsíci přišlo do Pekče asi dvacet rodin z Jižního Okčo a král je při-
jal. Divoká husa se později stala pouze symbolem manželství a darování
husy nevěstě je součástí tradičního svatebního obřadu.
HVĚZDY (jap. hoši), (jap., tao.) – V ostrovní zemi Japonsku nejsou kvůli
vysokému stupni vlhkosti v ovzduší příliš vhodné podmínky pro pozo-
rování hvězd (▶astronomie jako věda se zde rozvíjí až od konce 19. sto-
letí), a proto jsou tradice vztahující se ke hvězdám vesměs přejaty z Číny.
Již v 8. století byl u císařského dvora po čínském vzoru zřízen speciální
úřad, jenž se zabýval ▶astrologií, učením ▶ommjódó, ▶věštbami a kalen-
dářem. Z Číny se do Japonska rovněž rozšířila legenda o každoročním
setkání Nebeské přadleny (hvězdy Vega) a Pastýře (hvězdy Altair). Jsou
milenci, ale překročit Mléčnou dráhu a setkat se je jim dovoleno pou-
ze jedenkrát do roka. V Japonsku se tato romantická pověst připomíná
7. července svátkem Tanabata. Viz též zvířetník.
HVĚZDY (kor. song, pjol), (starokor., lid.) – v korejských představách

kosmická božstva. Postavení hvězd je v korejských análech pečlivě sledo-
váno, zkoumá se především jejich neobvyklá pozice nebo případné sráž-
ky, pády či úkaz komety. Kromě souhvězdí ▶Čchilsong byla pozorována
většina nám známých planet sluneční soustavy (tzv. pět hvězd: Mars,
Venuše, Jupiter, Saturn, Merkur), kterým byly přiřazeny ▶barvy a světové
strany. Některé barvy a postavení signalizovaly živelné pohromy, nebo
válečný konflikt. Důležitou roli hrál také Měsíc (kor. wol). Pokud se na
jeho povrchu objevil neobvyklý útvar, bylo třeba jej vysvětlit. Byl-li jasný,
nešlo o dobré znamení, spíše o varování. V pozdější literatuře je pohas-
nutí Měsíce a Slunce synonymem pro tragédii. Měsíc je element ženský,

Slunce mužský, přestože v nejstarších kultech byly jejich funkce podle
všeho převrácené. Slunce (kor. he, il) se často objevuje v mýtech, ale
může být i varovným znamením; zatmění Slunce nebo výskyt útvarů ko-
lem něj bylo důvodem pro zvýšenou pozornost. V druhém případě bylo
nutné uspořádat ▶obětiny nebo exorcistní obřad. Slunce bylo objektem
kultů od nejstarších dob; příjmení He („Slunce“) nosí He Mosu z mýtu
o ▶Čumongovi, Čumongovo další jméno ▶Tongmjong („Světlo výcho-
du“) bývá rovněž traktováno jako Slunce, z historie známe i několik pří-
padů, kdy je slabika he součástí jména princů. V pozdější próze bývají
někdy hrdinové ztotožňováni s hvězdami na obloze, kam se po splnění
své pozemské funkce vracejí. V tomto smyslu je nejvýznamnější božstvo
Sedmi hvězd – Čchilsong. V jedné z nejstarších pověstí se tři dívky, které
pronásledoval ▶tygr, vyšplhaly po provaze na nebesa, kde se proměnily
ve Slunce, Měsíc a jasnou hvězdu. Známá je také z Číny přejatá pověst
o dvou hvězdách – Pasáčkovi a Přadleně (Vega a Altair). Ty se do sebe
zamilovaly, ale protože neplnily dobře své povinnosti, nebeský vládce je
oddělil tzv. stříbrnou řekou – Mléčnou dráhou. Jelikož po sobě však na-
dále toužily, dovolil jim setkat se jednou do roka – o svátku 7. července.
To umožnily vrány a straky, které vytvořily svými těly most, po němž
mohli milenci přejít.
HWANIN (starokor.) – vládce nebes. V mýtu o ▶Tangunovi posílá své-

ho syna ▶Hwanunga na zem, aby zde vytvořil řád. V tomto případě je
poprvé a naposled označen jménem, později bývá pouhým Pánem na
nebesích.
HWANUNG (starokor.) – otec mytického zakladatele nejstaršího korej-

ského království ▶Ko Čoson ▶Tanguna, jehož zplodil se ženou-medvě-
dicí.
HWARANGOVÉ (doslova „květinoví chlapci“, většinou překládáno

jako „výkvět mládí“), (starokor.) – sillská organizace mladých založená
v 6. století. Hwarangové kladli důraz na službu vlasti, věrnost přátelům
a sebezdokonalování. Údajně ctili „pět světských zásad/příkazů“, které
na počátku 7. století vytyčil slavný buddhistický mnich Wongwang: být
věrný králi, mít úctu k rodičům, dodržovat sliby dané přátelům, nikdy
neustupovat v bitvě, nezabíjet živé bytosti bez výběru. Hwarangové bý-
vali většinou potomky elity a spojeni svazky s vládnoucím rodem. Jejich
organizace byla strukturovaná a vedl ji obvykle tzv. pchungwoldžu-kuk-
son – vrchní hwarang. Kromě

funkce vojenské v jejich činnosti
najdeme i náboženský rozměr:
podnikali cesty na posvátná místa,
kde při speciálních tajných obřa-
dech spojených s tancem a zpě-
vem prosili o mír a rozkvět země.
Ačkoli tyto rituály nejsou po-
drobněji popsány, tvořily zřejmě
významnou složku jejich výchovy
a povinností. V kronikách jsou na
několika místech zmiňováni jako
zaříkávači kosmických těles – dvou
▶Sluncí na obloze (tj. úkazu, který Zlatá helmice válečníka, Silla (hrobka
Nebeského koně, 4.–5. století)
způsobil podle všeho zářivý mrak
z ledových krystalků, cirostratus), komety apod. Pro jejich rituální funkci
svědčí i fakt, že nahradili původní dívčí organizaci wonhwa, jež byla roz-
puštěna, protože se její vůdkyně neshodly a jedna zabila druhou.
CHRYZANTÉMA (jap. kiku, lat. Chrysanthemum morifolium) – Do

Japonska byla v 8. století přenesena z Číny. Japonci ji považují za květi-
nu nejvznešenější a vypěstovali tisíce jejích druhů. Od 12. století se květ
chryzantémy (kikka) stal znakem (emblémem) císařského rodu a císař-
ského dvora. Symbolizuje mír, vznešenost a dlouhý život. Chryzantéma
se považuje za národní květinu Japonska a znakem stylizovaného chry-
zantémového květu bývají opatřeny oficiální listiny a předměty týkající
se císařského rodu a dvora.
INARI (jap., šint., lid.) – bůh rýže a obilovin, uctivě nazývaný O’Inari-
san. V Japonsku, zemi se zemědělstvím založeným na pěstování rýže, byl
již od nejstarší doby široce uctíván. Jeho malé i velké svatyně patří v zemi
k nejpočetnějším. Všechny jsou alespoň částečně natřeny jasně červeným
lakem a vede k nim jedna či více bran ▶torii, rovněž rumělkově červe-
ných. Inariho svatyně jsou hojné zejména ve venkovských oblastech, ale
k jeho vyznavačům patří i obyvatelé měst. Jeho všeobecná obliba přispěla
k tomu, že byl často přijímán i za „domácí božstvo“ ▶jašikigami, chránící
domy a domácnosti. Za Inariho posly jsou považovány ▶lišky, jež jsou
podle tradičních japonských představ obdařeny magickými schopnost-
mi, zvláště pak lišky bílé. Proto u svatyní zasvěcených Inarimu stojí vždy
jedna nebo více kamenných plastik v podobě lišky. Jako obětiny přinášejí
lidé do těchto svatyní opečenou bobovou pašti-

ku, neboť je údajně pro lišky největší pochout-
kou. Podle starojaponské mytologie zapsané
v kronikách ▶Kodžiki a ▶Nihongi ▶šintoismus
Inariho identifikuje s božstvem rýže a obilovin
Uganomitama no kami, známým např. i pod
jmény ▶Tojouke ómikami nebo ▶Ukemoči no
kami. Ve všech těchto jménech se vyskytují fone- Lišky u svatyně Inari
tické komponenty označující potravu. O původu
jména Inari existuje řada hypotéz, z nichž nej-
pravděpodobnější tvrdí, že vzniklo ze slov ine
(„rýže“) a nari („bude“, „stane se“). Mnohé verze
legend a mýtů rovněž naznačují, že Inari byl pů-
vodně uctíván jako bůh polí (▶ta no kami).
INJÓDÓ viz OMMJÓDÓ
INSIGNIE (jap., šint.) – symbol práva císařského rodu na vládu v zemi,

tzv. tři božské předměty (sanšu no džingi). Trojici tvoří ▶zrcadlo, ▶meč
a šňůra „prohnutých klenotů“ ▶magatama. Podle mýtů tyto tři předměty
předala bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami svému vnukovi ▶Ninigimu,
když jej seslala z nebes na zemi, aby se ujal vlády nad japonskými ostrovy.
Symbolické převzetí těchto tří božských předmětů tvoří součást staroby-
lých obřadů vykonávaných při intronizaci nového císaře.
INSIGNIE (kor.) – posvátné předměty, užívané v mytologii při sestupu

božstva z nebes na zemi, dále ochranné předměty jednotlivých království
symbolizující legitimitu a spřízněnost s nebesy. Při sestupu zakladatele
nejstaršího korejského království ▶Ko Čoson na zemi dostává syn ne-
beského vládce ▶Hwanung tři posvátné pečeti, symbolizující nebeské
posvěcení jeho mise. Nebeští potomci pak často mívají posvátné dýky,
nože, ▶meče.
Druhotnou insignií mohou být i početní pomocníci, které si demiurg
s sebou na zem bere; ti bývají odborníky v nejrůznějších lidských čin-
nostech, navíc vládnou mrakům, dešti a větru (▶přírodní úkazy). Každý
ze starých států měl své posvátné předměty, symbolizující jeho moc.
Nejznámější jsou sillské – devítistupňová pagoda, Buddha z chrámu
Hwangjongja a nefritový pás krále Činpchjonga. Jejich ztráta, byť dočas-
ná, má většinou za následek nějaké neštěstí nebo zánik království.
ISE DŽINGÚ (jap., šint.) – nejvýznamnější japonská ▶šintoistická svaty-

ně v Ise (prefektura Mie), považovaná za rodovou svatyni císařské rodi-
ny. Při významných příležitostech se do ní přichází poklonit císař i pří-
slušníci jeho rodiny. Sestává z Vnitřní svatyně (Naikú či Kódaidžingú),
zasvěcené bohyni slunce ▶Amaterasu ómikami, a z Vnější svatyně (Gekú
či Tojouke daidžingú), zasvěcené bohyni zemědělství, rýže, obilí, potravy
a hedvábnictví ▶Tojouke ómikami. Svatyně jsou vybudovány v archai-
ckém architektonickém slohu, v Japonsku rozšířeném před příchodem
▶buddhismu a čínských kulturních vlivů. Budovy svatyně jsou postave-
ny ze dřeva japonského cypřiše hinoki (lat. Chamaecyparis obtusa) a již
od nejstarších dob jsou každých dvacet let pravidelně obnovovány (tedy
strženy a postaveny znovu naprosto stejně, z nového dřeva). V rozlehlém
svatyňovém okrsku Ise džingú jsou i další významné stavby a svatyně,
v nichž jsou uctívána různá šintoistická božstva. Např. svatyně Kazamija
je zasvěcena bohům Šinacuhiko no mikoto a Šinatobe no mikoto, kteří
jsou uctíváni jako bozi větru, ochraňující úrodu na polích před tajfuny.
ITAKO (jap., lid.) – obvykle slepá šamanka (▶šamanismus) ze severoja-

ponské oblasti Tóhoku. Role itako připomíná působení šamanek ▶miko.
Jedná se vesměs o ženy slepé či poloslepé již od narození, jež však nepro-
šly zkušeností vnitřního hlasu, který by je k šamanství předurčil a povo-
lal, nýbrž k němu byly od mládí speciálně cvičeny a vedeny. Fungují jako
média mezi bohy ▶kami a lidmi nebo tlumočí vzkazy od zemřelých před-
ků. Každoročně mezi 20. a 24. červencem se koná shromáždění všech
itako na hoře Osorezan v prefektuře Aomori.
IZANAGI („bůh jenž zve, svádí“) a IZANAMI („bohyně, jež zve, svá-
dí“), (stjap., šint.) – Izanagi no mikoto a Izanami no mikoto jsou sed-
mou generací nebeských bohů. V japonském panteonu vystupují jako
stvořitelé Japonska. Nebeští bohové jim přikázali, aby z řídké olejovité
vrstvy plovoucí po hladině tekuté prahmoty stvořili pevnou zemi, a dali
jim k tomu úkolu nebeské kopí zdobené drahokamy. Izanagi a Izanami
ponořili kopí do vod prahmoty a usilovně jím míchali. Když kopí vytáhli,
z kapek, které z jeho špičky skanuly, se vytvořil ostrov ▶Onogoro („ost-
rov, jenž se sám srazil“). Sestoupili na něj, postavili si zde sídlo a vztyčili
velký sloup, který je vysvětlován jako symbolický falus. Chodili kolem
něho a jali se postupně tvořit své potomky – ostrovy. První dva byli ne-
podaření a rodiče je za své potomky neuznali. Izanami a Izanagi se proto
obrátili k nebeským bohům o radu, jak mají své potomky správně plo-
dit. Dle jedné verze mýtů jim bohové prozradili, že žena, Izanami, nesmí
při souloži vydat hlas jako první, podle jiné verze se Izanagi a Izanami
správnému milostnému spojení naučili od páru ▶konipasů. Další jejich
potomci-ostrovy byli již vydaření. Mezi mnoha ostrovy stvořili také hlav-
ní japonský ostrov, v mýtech nazývaný Střední země rákosových planin
(Ašihara no ▶Nakacukuni). Když dokončili tvorbu ostrovů, přistoupili
k plození pozemských (celkem 35) božstev, která měla ostrovy zabydlit
a oživit. Jako poslední z nich se narodil ▶bůh ohně, který však svou mat-
ku při porodu smrtelně popálil a ta se odebrala do země mrtvých ▶Jomi
no kuni. Izanagi, zdrcený smrtí své ženy, uťal bohu ohně mečem hlavu
a z krve, kterou takto prolil, se zrodilo šestnáct dalších božstev.
IZANAGI V PODSVĚTÍ (stjap., šint.) – Izanagi který těžce nesl smrt

své manželky ▶Izanami, jež zemřela při porodu boha ohně, zatoužil zno-
vu ji spatřit. Vydal se ji hledat do říše mrtvých ▶Jomi no kuni. Izanami jej
u bran podsvětí přivítala, avšak na jeho žádost, aby se s ním vrátila zpět
a pokračovala v započatém stvořitelském díle, mu odvětila, že se musí
jít poradit s vládci podsvětí, neboť již ochutnala potravu v zemi mrtvých
a je rituálně znečištěna. Izanagi slíbil, že na ni počká, byl ale netrpělivý,
a když se dlouho nevracela, vtrhl do říše mrtvých. Na cestu si svítil lou-
čí, kterou si vyrobil ze svého dřevěného hřebenu, a v jejím svitu spatřil
v podsvětí již rozkládající se tělo své ženy. Otřesen ošklivostí tohoto po-
hledu se v hrůze dal na útěk. Izanami rozhořčena, že ji manžel uviděl
v jejím skutečném posmrtném stavu, jej dala pronásledovat ohyzdnými
pekelnými stařenami ▶šikome a strážci podsvětí, ale Izanagimu se nako-
nec podařilo uniknout. Jelikož přišel do styku se smrtí a rozkladem, chtěl
se rituálně očistit u říčky na ostrově Cukuši (dnešní Kjúšú). Když se začal
svlékat, aby se umyl, ze všech předmětů, které odložil, suknice, haleny,
pásu či náramků, se zrodili noví bohové. Bylo jich celkem dvanáct. Poté
se Izanagi ponořil do vody, z níž se zrodila další božstva. Když si omyl
levé oko, zrodila se z kapek vody ▶Amaterasu ómikami, Velká bohyně
slunce ozařující nebesa. Když si omyl pravé oko, z kapek vody se zrodil
bůh měsíce ▶Cukujomi no mikoto, a při omývání nosních dírek se zrodil
▶Susanoo no mikoto, zuřivý a impulzivní bůh moří a bouří. Izanagi byl
nesmírně potěšen krásou a vznešeností posledních tří dětí. Sňal proto ze
svého hrdla náhrdelník a podal jej bohyni Amaterasu se slovy, že se stane
nejvyšší vládkyní Vysoké nebeské pláně ▶Takamagahara. Druhému bož-
stvu Cukujomi přikázal, aby vládlo noci, a třetímu Susanoovi, aby se stal
vládcem oceánů. Susanoo se však zdráhal otcův příkaz přijmout a vlád-
cem moří se stát nechtěl. Plakal a naříkal a na Izanagiho dotaz, proč se
nechce vlády nad oceány ujmout, odpověděl, že chce jít za matkou do
země mrtvých. Izanagi mu na to odvětil, že v tom případě nemá na zemi

co pohledávat, a zapudil jej.
IZANAMI (stjap., šint.) viz IZANAGI a IZANAMI
IZUMO (stjap., šint.) – starý název oblasti odpovídající geografickou

polohou dnešní prefektuře Šimane. Vztahují se k ní především mýty
z ▶cyklu Izumo. Ve Velké svatyni Izumo (Izumo taiša, Izumo ójaširo), jež
je po svatyni ▶Ise džingú považována za druhou nejvýznamnější ▶šin-
toistickou svatyni Japonska, je uctíván významný šintoistický bůh ▶Óku-
ninuši no mikoto, který měl dle tradice lidi naučit lékařství, hedvábnictví
a rybolovu a založit v této oblasti stát.
JAČIHOKO NO KAMI viz ÓKUNINUŠI NO MIKOTO
JAKUŠI NJORAI (sans. Bhaišadžjaguru), (jap., buddh.) –

buddha Jakuši, uctívaný jako buddha Hojitel, Mistr lé-
čebných prostředků, vládnoucí ve Východním ráji. Jeho
kult byl do Japonska přinesen záhy po příchodu ▶bud-
dhismu do země a nabyl zde mimořádného významu.
Již koncem 7. století byl v Naře na příkaz císaře Temmu
vybudován veliký ▶buddhistický chrám Jakušidži zasvěcený Jakušimu.
V ikonografickém zobrazení Jakuši njorai sedí s rukama složenýma
v klíně, nebo drží v levé ruce léčivý plod a pravou ruku má pozvednu-
tou v ochranném gestu. Často se též objevuje v podobě triády, kdy po
jeho boku stojí dva bódhisattvové: bódhisattva slunce Nikkó (sans.
Súrjaprabha) a bódhisattva měsíce Gakkó (sans. Čandraprabha). Podle
jedné verze sútry, jež je tomuto buddhovi zasvěcena, složil Jakuši ve svém
minulém životě dvanáctero slibů, při jejichž plnění mu pomáhá velký
počet buddhů a bódhisattvů. Dva z těchto slibů se týkaly léčení nedu-
hů těla i mysli. Proto se k němu modlí především nemocní, jejich přátelé
a rodinní příslušníci. Uctívají jej i lidé zdraví, neboť jim přináší požehná-
ní, štěstí a blahobyt. Obecně je v Japonsku uctivě nazýván Jakuši-sama.
JAMABUŠI (jap., pozd.) – označovaný též výrazem gjódža („asketa“) byl

muž, který žil asketickým životem osaměle v horách, zejména v horách
považovaných za posvátné. Vyznačoval se mimořádnými, nadpřirozený-
mi schopnostmi a vlastnostmi, jež mu umožňovaly věnovat se šaman-
ským praktikám (▶šamanismus). Patřilo mezi ně zaříkávání, vymítání
zlých sil, léčitelství, převtělování a přivolávání duchů a duší ▶kami z je-
jich vlastního světa do těla média. Horští poustevníci jamabuši měli často
vztah k ▶buddhismu a cítili se povoláni ke svatému životu. Aby jej do-
sáhli, podrobovali své tělo i mysl tvrdým asketickým cvičením, k nimž
patřilo hladovění, koupele v ledově studené vodě a recitování svatých
textů. Věřilo se, že jsou schopni dostat se do stavu, v němž jejich duše
opouští tělesnou schránku a může putovat vesmírnou sférou. Při šaman-
ských praktikách jamabuši někdy spolupracovali se šamankami ▶miko,
jež přebíraly roli média.
JAMA NO KAMI (jap., šint., lid.) – ochranné božstvo hor spojované ně-
kdy s horským duchem ▶tengu, uctívané lovci, dřevorubci a uhlíři, pálí-
cícími v milířích dřevěné uhlí. Ve většině krajů Japonska je považováno
za božstvo ženské, ale existují i jeho varianty mužské. Představy o něm
se lišily také podle řemesel a povolání. Například kidžija, vandrovní ob-
ráběči dřeva a výrobci dřevěných hraček, měli sklon věřit, že jama no
kami jsou manželská dvojice. Coby šintoističtí bohové jsou pak božstva
hor identifikována s bohem Ójamacumi no kami a bohyní Konohana
no Sakujahime. Lidé věřili, že jama no kami každoročně porodí dvanáct
dětí. Z toho pramenila v horských komunitách víra, že je ochráncem
těhotných žen, a ty se k němu modlily před nadcházejícím porodem.
Když se božstvo hor rozhněvalo, přihnala se bouře a zvedl prudký vítr.
Proto mu lidé přinášeli obětiny a snažili se naklonit si je. Dřevorubci mu
dříve, než začali v horských lesích kácet stromy, obětovali rýžové víno
a žádali je o svolení ke kácení. Zvláštností božstva hor bylo, že nesnášelo
číslo 12. Dřevorubci se proto vyhýbali vytváření dvanáctičlenných sku-
pin, aby je nestihlo neštěstí. Horskému božstvu jama no kami se stavěly
z kamení a dřeva malé svatyňky podél horských cest a stezek. Za ▶po-
svátné stromy, patřící tomuto božstvu, byly považovány stromy nezvyk-
lého tvaru a vzrůstu, podivným způsobem rozvětvené či vytvářející tři
kmeny. Takových stromů se nesměl nikdo ani dotknout. Posly horského
božstva byli v některých krajích vlci, v jiných ▶hadi či ▶opice. Obřady
k uctění božstva hor se obvykle konaly sedmého, devátého, dvanáctého
či devatenáctého dne určitých měsíců. V ty dny nikdo nesměl odchá-
zet do hor, neboť se věřilo, že božstvo provádí inventuru svých stromů.
V představách rolnického obyvatelstva časně zjara scházelo horské bož-
stvo jama no kami z hor do nížin, do polí, a tam se stávalo božstvem rý-
žovišť ▶ta no kami. Do hor se vracelo až po sklizni rýže.
JAMATA NO OROČI (stjap., šint.) – osmihlavý a osmiocasý nestvůrný

▶had, s nímž se hrdinně utkal bůh ▶Susanoo no mikoto poté, co v oblasti
▶Izumo sestoupil z nebes na zemi. Na horním toku říčky zastihl useda-

vě naříkající starý manželský pár s dcerou. Manželé Susanoovi vysvětlili,
že nedaleko žije obrovský had, který již pozřel osm jejich dcer a nyní si
žádá další, poslední dceru. Obrovitá hadí nestvůra byla podle jejich líčení
obrostlá mechem, na jejím hřbetě rostly mohutné stromy a měla krvavé
břicho. Rodiče, aby dceru zachránili, ji svěřili Susanoovi a ten ji proměnil
v hřeben, který si zasunul do vlasů. Pak nakázal připravit osm věder pl-
ných vína a postavit kolem nich plot s osmi otvory, jeden pro každou ha-
dovu hlavu. Když se hadí nestvůra objevila, začalo jejích osm hlav ihned
dychtivě pít opojný nápoj z osmi věder. Tak se had brzy opil a Susanoo
mu mohl svým mečem postupně useknout osm hlav i osm ocasů. Když
se ostří meče zabořilo do jednoho z ocasů, meč se zlomil. V ocase byl
ukryt mohutný meč, tak pozoruhodný, že jej Susanoo věnoval své sestře,
nejvyšší bohyni slunce ▶Amaterasu. Ta jej později svěřila bohovi ▶Ninigi-
mu, když byl seslán na zemi, aby tam vládl. Meč dostal jméno ▶Kusanagi
(„požínač trávy“) a stal se jedním ze tří korunovačních klenotů, symbo-
lizujících vladařskou moc císařského rodu (▶insignie).
JAMATO (stjap.) – název starojaponské provincie, rozkládající se v ob-

lasti dnešní prefektury Nara, v níž se utvářela nejstarší centrální státní
moc Japonska. Byla původním sídlem císařského dvora, odvozeně ozna-
čovaného „dvůr Jamato“. Jména Jamato se (zejména v minulosti) – přene-
seně používalo jako názvu pro celé Japonsko. Vyskytuje se také v různých
ustálených spojeních, např. jamatodamaši („japonský duch“), kterým se
rozuměla chrabrost, neochvějná bojovnost. Tento výraz se později pou-
žíval zejména v souvislosti s nacionalismem. Název země Jamato se také
objevuje ve jménech některých mýtických a legendárních postav, např.
hrdiny ▶Jamatotakeru, jehož jméno lze zřejmě přeložit „statečný rek z Ja-
mato“. Podle názorů některých historiků je země Jamato pravděpodobně
totožná se zemí Jamatai, o níž v oddíle o japonských ostrovech hovoří
čínská kronika z království Wej, kompilovaná pod titulem Wej ťi kolem
roku 297. Podle ní, i podle jiných čínských kronik, bylo Japonsko té doby
rozděleno na desítky „zemí“, malých státečků, což byla ve skutečnosti
nejspíše pouhá kmenová společenství. To, že se kronika rozsáhle zmi-
ňuje právě o Jamatai, se zdá nasvědčovat tomu, že tato „země“ hrála na
japonském souostroví obzvláště významnou roli.
JAMATOTAKERU, též JAMATOTAKERU NO MIKOTO, OUSU NO

MIKOTO (stjap., šint.) – jedna z nejvýraznějších postav starojaponské
mytologie a legend. Jeho původní jméno podle zachovaných mytologic-
kých textů znělo Ousu no mikoto anebo Jamato Oguna (toto jméno se
vykládá jako „záhadný jinoch z Jamato“). Jméno Ousu má zřejmě spo-
jitost s hmoždířem či ručním mlýnkem usu, v němž se rituálně čistila
a drtila rýže z nové sklizně při podzimním svátku, jenž byl poděková-
ním bohům za bohatou úrodu. Jamatotakeru byl údajně synem v pořadí
dvanáctého legendárního císaře Keikó, který měl žít na přelomu 1. a 2.
století. Není historickou osobností, nicméně je považován za udatného
hrdinu, který významně upevnil moc císařského dvora ▶Jamato, zejména
tím, že rozšířil jeho teritoria jižním a severovýchodním směrem. Na vý-
chodě a severu si měl úspěšně podmaňovat kmeny Emiši (zvané též Ezo,
Ebisu, což jsou dnešní Ainuové), jež tehdy sídlily i v celé severovýchodní
části ostrova Honšú. Na jihu ostrova Kjúšú pak pacifikoval místní kmeny
v oblasti Kumaso (dnešní prefektura Kagošima). Mýty spojené se jmé-
nem Jamatotakerua jsou početné, ale v kronikách ▶Kodžiki a ▶Nihongi
se jejich obsah dosti výrazně liší. Zatímco kronika Kodžiki klade hlav-
ní důraz na vylíčení činů a charakteristiku tohoto hrdiny, Nihongi spíše
zdůrazňuje rostoucí mocenskou sílu a vliv státu ▶Jamato. Liší se rovněž
postavy vystupující v mýtech o Jamatotakeruovi. Pouze v Kodžiki se na-
příklad objevuje důležitá postava hrdinovy tety Jamatohime, jež byla
kněžkou svatyně v ▶Ise. Před Jamatotakeruovou vojenskou výpravou
na Kjúšú obdarovala svého synovce mečem a ženským oděvem. V obou
kronikách je Jamatotakeru líčen jako hrdina velmi mladý, ale také divo-
ký, nezkrotný a krutý. Podle kroniky Nihongi jej jeho otec císař Keikó
vyslal na kjúšúskou výpravu proti kmeni v oblasti Kumaso již jako pou-
hého jinocha. Jeho věk není v textu přímo zmíněn, ale je zde popsán jeho
účes – prameny vlasů měl na spáncích svázány do smyček, což byl účes
patnácti až šestnáctiletých hochů. Kodžiki se také zmiňuje o tom, že na
jih ostrova Kjúšú jej císařský otec vyslal proto, že ho vyděsila synova di-
vokost, když se dozvěděl, jak krutým způsobem zabil vlastního bratra.
Ženský oděv, který Jamatotakeru dostal od své tety, sehrál důležitou roli
při pokoření vůdců kmene Kumaso. Jamatotakeru se do něj oblékl, učesal
se jako mladá dívka a v tomto přestrojení dva významné bratry z odboj-
ného kmene přelstil a zabil. Podle Kodžiki se Jamatotakeru se svou tetou
Jamatohime setkal také před severní vojenskou výpravou proti kmenům
Emiši. Při té příležitosti se jí svěřil se svou obavou, že jeho otec by jej rád
viděl mrtvého. Teta jej však povzbuzovala a dala mu na cestu ▶meč a vá-
ček s křesacím kamenem. V kronice Nihongi nevystupuje Jamatohime,
ale naopak starší bratr Jamatotakerua jménem Óusu no mikoto (jména
bratří se foneticky lišila jen v délce první slabiky). Původně prý císař ve-
lením expedice proti severním kmenům pověřil právě staršího bratra,
ale ten se svému úkolu vyhýbal, a tak se do čela výpravy postavil statečný
Jamatotakeru. Také průběh tažení proti kmenům Emiši je v obou kro-
nikách líčen rozdílně. Zatímco Kodžiki hovoří o bojích v oblasti Kantó
(oblast kolem dnešního Tokia), Nihongi jejich dějiště posunuje dále na
sever až do oblasti Tóhoku. Z tohoto tažení je významná epizoda, při
níž místní kmenový náčelník nastrojil Jamatotakeruovi léčku. Řekl mu,
že poblíž leží velké jezero, v němž žije strašné, neporazitelné božstvo.
Jamatotakeru se tam vydal, aby si božstvo prohlédl. Tu dal místní náčel-
ník po celé planině podpálit trávu. Požár se rychle šířil a Jamatotakeru
pochopil, že se chytil do pasti. Rychle mečem posekal trávu kolem sebe,
otevřel váček s křesadlem od Jamatohime, vykřesal jiskru a zapálil okolní
trávu. Tento oheň pak zadržel požár, jenž postupoval proti němu. Podle
kroniky Kodžiki mu tak oba dary zachránily život. Poté udeřil na lstivého
náčelníka, zabil jej a zničil celý jeho rod. Jamatotakeru údajně zemřel na
následky nemoci již v mladém věku, v pouhých třiceti letech. Mělo se tak
stát v místě Nobono na severozápadě dnešní prefektury Mie.
JAŠIKIGAMI („božstvo domu“), (jap., šint., lid.) – ochranitelské božstvo

domácnosti. Pro jeho kult bývala zřízena svatyňka v severozápadním
rohu rodinné zahrady, dvora či pozemku. Takovým božstvem, chrání-
cím domácnost a její pozemky, mohl být například ▶Inari, ▶Hačiman,
▶Daikoku či jiné známé a oblíbené božstvo. V některých venkovských
oblastech Japonska bylo zaměňováno s rodovým a lokálním ochranitel-
ským božstvem ▶udžigami.
JELEN (jap., šint., pozd.) – japonský jelen šika (lat. Cervus nippon) se
na souostroví vyskytuje v několika druzích, lišících se podle ostrovů, na
nichž žije. Černý jelen, symbol dlouhého života, je atributem bůžka ▶Fu-
kurokudžu. Jeleni byli také posly šintoistických bohů (▶kami no cukai).
JELEN (kor., tao., lid.) – symbol nesmrtelnosti. Jelen je takto chápán až

po příchodu ▶taoismu do Koreje a bývá zobrazován ve svatyních jako
průvodce nesmrtelných. V lidových vyprávěních se jelínek často objeví
v domácnosti chudého mladíka a promění se v jeho nevěstu.
JEŘÁB (jap. curu, lat. Grus), (jap., lid.) – symbol dlouhé-

ho života a manželské věrnosti, pro Japonce posvátný pták
přinášející štěstí. Na souostroví žije či migruje šest druhů
jeřábů, za nejvznešenějšího a nejkrásnějšího je považován
tančó (lat. Grus japonensis), který se vyznačuje červeným
hřebínkem, sněhobílým peřím a černými konci letek. Jeřáb bývá někdy

atributem bůžka dlouhého života ▶Fukurokudžua. Vystupuje v mno-
ha japonských legendách a pohádkách, v nichž se obvykle proměňuje
v krásnou a obětavou ženu, která se odmění muži za dobrý skutek, anebo
se dokonce stane jeho manželkou.
JEŘÁB (kor., tao.) – symbol ne-

smrtelnosti či dlouhověkosti, do
Koreje přišel s ▶taoismem. Stejně
jako ▶jelen doprovází nesmrtelné.
Jeřábi jsou častým a oblíbeným vý-
tvarným motivem.
JESKYNĚ (kor. tunggol), (staro-

kor.) – posvátný prostor. V nej- Tančící jeřábi
starším mýtu o Tangunovi se
jeskyně stane místem zkoušky
▶medvědice a ▶tygra, kteří touží
stát se lidmi. V mýtu o založení říše
na ostrově Čedžudo vyjdou z jes-
kyně u sopky Hallasan tři muži,
kteří se stanou prvními vládci.
Jeskyně slouží i jako dočasný do-
mov při iniciaci budoucích hrdinů
a slavných mnichů. Jedná se rov-
něž o prostor symbolizující vchod
do jiného světa.
JOMI NO KUNI („Země žlutých

pramenů“), též JOMOCUKUNI
nebo krátce JOMI (stjap., šint.) –
Pro staré Japonce v předbuddhis-
tických, šintoistických mýtech
podsvětní říše, do níž přicházejí
lidé po smrti. Jiným názvem pro
záhrobní říši ve starojaponských
mýtech je ▶Ne no kuni („Země
kořenů“). Známou epizodou z nej-
starších japonských mýtů je ná- Jeřábi (korejský seladonový porcelán,
vštěva boha ▶Izanagiho v podsvě- polovina 12. století)
tí, který se odtamtud neúspěšně snažil vyvést svou zemřelou manželku

bohyni ▶Izanami. Světem, kam přicházejí lidé po smrti, byla pro staré
Japonce rovněž Země věčné neměnnosti ▶Tokojo no kuni.
JOMWANG, JOMNA, JOMMA (kor., buddh., lid.) – korejský přepis

jména krále Jamy. Jomwang sídlí v podsvětí a rozhoduje o osudech duší
zemřelých. Podle knihy skutků určuje jejich další převtělení a pomoc-
níci v žlutých turbanech pak duše přenášejí na místo příštího zrození.
Jomwang mívá v korejských chrámech vyhrazenu zvláštní svatyni. Bývá
zobrazován v mnišském oděvu, s žezlem zakončeným lidskou hlavou
a přísným zarudlým obličejem. Často jezdí na býku. Má k dispozici 18
generálů a 80 000 pomocníků.
JORE, SOKKA JORE (kor., buddh.) – korejská výslovnost pro Buddhu

Šákjamuniho (▶Šaka Njorai). Ve staré Sille se věřilo, že královský rod
pochází z rodu Šákjů, tj. korejští králové se odvozovali od rodiny his-
torického Buddhy. Slabika Sok (Šákja) se uvádí také na místě rodového
jména u nejslavnějších buddhistických mnichů, kteří přinesli učení do
Jedna z nejznámějších buddhistických triád v Sosanu

starokorejských států nebo se zasloužili o jeho rozkvět. Nejznámější so-

cha Buddhy Šákjamuniho pochází z 8. století a je součástí umělé jeskyně
Sokkuram v blízkosti bývalého hlavního města Silly Kjongdžu.
KAGURA (jap., šint.) – rituální tance, jež se od nejstarších dob předvá-

dějí v ▶šintoistických svatyních. Jejich původ je spojován s tancem bohy-
ně ▶Ame no Uzume no mikoto před jeskyní, do níž se na nebeské pláni
▶Takamagahara skryla bohyně slunce ▶Amaterasu. Tance kagura byly
původně vzýváním božstev ▶kami, považovaly se rovněž za druh ▶oběti-
ny. V nejstarší době měly tance kagura svatyňové kněze či kněžky přivést
do šamanského transu, v němž měli pronášet ▶věštby. Dnes je původní
rituální účel těchto náboženských tanců již setřen, ale stále se předvádějí
ve větších svatyních v době svátků, anebo na zvláštní přání za příspěvek
svatyni. Kagura mají různé formy a obsah. Za doprovodu nejstarších hu-
debních nástrojů je tančí buď speciálně vyškolení tanečníci (nemusí to
být nutně kněží), anebo svatyňové kněžky ▶miko. Tanečníci mají na obli-
čejích masky, oblečeni jsou v bohatá starodávná roucha. Z nejstarší doby
se zachovalo 35 tradičních kagura, ale tento počet byl později doplněn
o tance nové. Kagura se dělí na dva hlavní typy. První se nazývají mika-
gura („ctěné, vznešené kagura“) a tančí se buď na císařském dvoře, nebo
ve významných šintoistických svatyních s císařským dvorem úzce spja-
tých. Druhý typ, předváděný mimo císařský dvůr, se nazývá sato kagura
(„vesnické kagura“) a patří k němu miko kagura, tedy tance, jež předvá-
dějí svatyňové kněžky, tance šiši kagura („lví kagura“), jež obsahují lví
tanec šišimai, nazvaný podle legendárního lva ▶šiši, a další místní formy
tančené v různých svatyních po celé zemi.
KAMENY (jap., lid.) – v japonské lidové víře nejrozšířenější předmět ur-

čený k uctívání. Jedná se vesměs o kameny přírodního tvaru, které jsou
něčím neobvyklé – ať již svým umístěním, tvarem nebo legendou, jež se
k nim váže. Obecně se o kamenech věřilo, že jsou živé a rostou. Rozšířena
je rovněž víra, že kameny jsou schopny přinést neplodným ženám těho-
tenství. Proto se v mnohých svatyních, postavených k poctě kamenů, udr-
žuje trvalá zásoba malých oblázků, které si ženy toužící po dítěti mohou
odnést jako kouzelný amulet. Lidé naopak přinášejí oblázky do svatyní
jako ▶obětinu. Uctívání kamenů coby posvátných předmětů je rozšířeno
zejména na ostrovech Iki a na poloostrově Izu, kde mnohé ▶šintoistické
svatyně zasvěcené božstvům ▶ohně, ▶hor, ▶vody, řeky, moře či zeměděl-
ství mají jako posvátný předmět uctívání (▶šintai) přírodní oblé kameny.
Uctívané kameny nejsou zpravidla příliš velké. Existují však i svatyně za-
svěcené kultu rozměrnějších kamenů zvláštních tvarů, připomínajících

např. ▶meč, drahokam apod. Japonský výraz išigami („kamenné bož-
stvo“) je také velice častým místním jménem pro lokality, kde se kameny
uctívají. I když ve většině případů jsou kameny dobrotivými božstvy, kte-
rá přinášejí lidem blaho a štěstí, existují i „prokleté kameny“ tatari-iši, jež
lidem naopak přinášejí nemoci, neštěstí a dokonce smrt. Existují legendy
o kamenech, jichž se nesměl nikdo dotknout. Jakmile tak někdo učinil,
jeho dům vyhořel. Také určité druhy kamínků jsou tradičně považovány
za neblahé, zejména zcela bílý anebo proužkovaný. Ty přinášely neštěstí,
a pokud je člověk sebral a přinesl domů, přivolaly požár či nemoc někte-
rého člena rodiny.
KAMI (jap., šint.) – šintoistický výraz především pro nebeská ale i jiná
božstva, vystupující v nejstarších mytologických cyklech. Šintoistický
panteon podle nich sestává z jaojorozu no kami („osmiset myriád bož-
stev“). Božstva kami jsou všudypřítomná a prostupují veškeré aspekty
života, a to nejen přírodní elementy, jako jsou slunce, měsíc, hory, vítr,
voda, stromy apod. Určitá specializovaná božstva kami mají pod pa-
tronací také různé lidské činnosti, a tak sídlí i v objektech vytvořených
člověkem. Každé kami je obdařeno charakteristickou účinnou silou, zva-
nou tama. Japonci tradičně věřili, že božstva kami byla obdařena dvěma
různými tama. Nigimitama byla síla vlídná a kladná, zatímco aramita-
ma síla divoká, a božstva se projevovala podle toho, zda v nich převlád-
la ta či ona. Tama sídlí rovněž v lidských bytostech a pak je nazývána
tamašii („duše“). Choroba a smrt jsou projevem náhlého ochabnutí této
síly a některými rituály je možno se pokusit o její znovuoživení. Pod
termín kami spadají tak vlastně „duše“ všeho, co tvoří přírodu, neboť
vše v přírodě je živé, nadáno vyšší mocí a má svou duši, své kami. Také
všechny jevy, zejména jevy neobvyklé, budící posvátnou úctu, bázeň či
úžas, spadají do kategorie kami, bez ohledu na to, zda se jedná o jevy
kladné či záporné. Kami jsou rovněž duchovní bytosti, uctívané v jed-
notlivých ▶šintoistických svatyních. Při šintoistickém obřadu ve svatyni
je nejdříve duch (tama) příslušného božstva kami přivolán a pozván, aby
si vyslechl modlitby (viz norito), chválu na sebe i prosby přítomných či
celé komunity. Poté jsou mu předloženy ▶obětiny ve formě pohoštění, je
znovu pronášena modlitba k jeho chvále a nakonec je odeslán zpět. Kami
jednotlivých svatyní sídlí obvykle v ▶šintai (tělo božstva), což může být
jak přírodní objekt (▶kámen, kořen stromu apod.), tak předmět vyrobe-
ný lidskou rukou (kovové ▶zrcadlo, ▶meč aj.). Tyto posvátné šintai jsou
vždy skryty ve vnitřní části svatyně a kromě kněze ▶kannuši je nikdo ne-
může spatřit. Duch (tama) božstva kami je nevyčerpatelný, a tak může

být každé kami uchováváno a uctíváno ve více svatyních na různých mís-
tech a jeho síla není méně účinná než síla božstva uctívaného ve svatyni
původní. Některá božstva kami jsou zbožštění předci, anebo duch (duše)
jiných lidských bytostí, nezřídka historických osobností, jež byly deifiko-
vány pro své výjimečné vlastnosti či kvůli nezvyklým událostem, prová-
zejícím běh jejich života. Z tohoto důvodu byli mezi kami zařazeni po své
smrti i všichni císařové, kteří usedli na japonských trůn. Velká tokijská
svatyně Meidži džingú je zasvěcena duchu císaře Meidži, za jehož vlády
(1867–1912) započala modernizace Japonska. Pod jménem Temman či
▶Tendžin je zbožštěn proslulý učenec, básník a státník Mičizane z rodu
Sugawara (845–903) apod. Řada dalších lidských bytostí, které měly spe-
cifický vztah k určitým místům, je zbožštěna a uctívána v místních svaty-
ních, rozesetých po celém souostroví. Mezi kami patří též osobnosti, jež
coby významné i méně důležité předky uctívají jednotlivé rodiny, rody či
vesnice. Lidé jsou s duchovními bytostmi zvanými kami ve styku. Mohou
s nimi rozmlouvat a doufají v jejich přízeň, ochranu a pomoc. Proto jim
přinášejí obětiny a modlí se k nim. Komunikaci s božstvy kami lze před
modlitbou navázat tlesknutím rukama, jež je přivolá. Kami se občas také
na delší dobu vzdalují ze svých působišť. Desátý měsíc v roce dle lunární-
ho kalendáře se v Japonsku nazýval kannazuki, tj. měsíc bez bohů, neboť
v tu dobu se všichni kami z celé země rok co rok odebírali do provin-
cie ▶Izumo, kde se na svém shromáždění radili o různých záležitostech.
Odcházeli v poslední den devátého měsíce či v první den měsíce desáté-
ho, a proto jim lidé v tyto dny chystali hostinu na rozloučenou (kamio-
kuri). Naopak v první den jedenáctého měsíce je opět vítali (kamimukae)
stejným pohoštěním – bílou rýží vařenou s červenými boby. V těchto
dnech údajně vál božský vítr, který bohy buď odnášel do Izuma, anebo
je zase přivál zpět. Při svém shromáždění v Izumu se bohové prý hlavně
radili o tom, jak vhodně uzavírat manželství mezi mladými japonskými
ženami a muži. Desátý měsíc roku je až do moderní doby považován za
nejméně vhodný pro konání svatby. To proto, že místní božstvo, které
má mladý pár ve společném životě ochraňovat a na svatbu dohlížet, je
momentálně nepřítomno, neboť se odebralo do Izuma.
KAMIDANA (jap., šint.) viz OLTÁŘE
KAMIHOTOKE (jap., šint., buddh.) – Původní japonské náboženství

▶šintó bylo kultem ryze polyteistickým, v němž vše, každý ▶přírodní
úkaz, živel, předmět, má své božstvo ▶kami. Po příchodu ▶buddhismu,
v době snah o všeobecné přijetí nového učení a jeho panteonu, došlo již
v 8. století k oficiálnímu prohlášení ▶šintoismu a buddhismu za jedno
učení. Podle teorie zvané hondži suidžaku (viz šintó) jednotliví buddho-
vé (▶hotoke) někdy nabývají podoby šintoistických božstev kami. Např.
bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami byla označena za projev slunečního
buddhy Vairóčany (jap. ▶Dainiči). Prostí Japonci tak postupem času do-
spěli k obecné víře, že šintoističtí kami a buddhističtí hotoke jsou jedno
a totéž, tudíž kami-hotoke.
KAMI NO CUKAI („poslové božstev kami“), (jap., šint.) – obvykle

ptáci, zvířata, hmyz nebo ryby, mající vztah k určité ▶šintoistické sva-
tyni. Jakožto poslové božstev ▶kami jsou sami velmi vážení a uctívaní.
Nejznámějšími příklady takovýchto poslů jsou holubi pro svatyně boha
▶Hačimana, ▶lišky pro svatyně boha ▶Inariho, vrány pro svatyni v ▶Ise
a v Icukušimě, ▶jeleni pro svatyni Kasuga, ▶myši pro svatyně boha ▶Dai-
koku, divocí kanci pro svatyně Atago, bažanti pro svatyně Kita, kapři pro
svatyně Sumijoši, ▶želvy pro svatyně Macuo, ▶opice pro svatyně Hijoši
aj. Chování těchto posvátných božských poslů bylo lidmi bedlivě sledo-
váno, neboť se věřilo, že z něho lze předpovídat nadcházející kalamity
a nezvyklé události. Ve většině svatyní, k nimž se podobní boží poslové
vztahují, bývají tato zvířata, ptáci a jiní živočichové také chováni.
KAMUI (ain.) – v ainuštině božstvo, bůh, duch, duše nějakého fenomé-

nu, entity. Slovo svým obsahem zhruba odpovídá japonskému ▶kami.
KANDŽIZAI viz KANNON BOSACU
KANNON BOSACU („bódhisattva Kannon“, sans. Avalókitéšvara, čín.

Kuan-jin), (jap., buddh., lid.) – V Japonsku je Kannon znám výlučně
v ženské podobě, nazývá se rovněž Kanzeon, Kandžizai, dle staré tran-
skripce japonštiny do latinky též Kwannon. V mahájánském ▶buddhis-
mu je jedním z nejvýznamnějších bódhisattvů a pomocníkem buddhy
▶Amidy (Amitábhy). V japonském, korejském a čínském buddhismu
vystupuje v ženské podobě a patří k nejoblíbenějším božstvům bud-
dhistického panteonu bez ohledu na příslušnost k jednotlivým sektám.
V Japonsku je Kannon bohyní nekonečného milosrdenství a slitování
a věřící se k ní modlí jako k božstvu, jež „slyší výkřiky světa“, tudíž vyslyší
i jejich osobní nářky a prosby. Kannon ochraňuje své věrné vyznavače
jak v pozemském životě, tak po smrti, kdy je přenese na bílém ▶lotosu
do Amidova ráje, Čisté země. Kannon ve své ženské podobě je uctívána
zejména ženami toužícími po mateřství a po lehkém porodu. K široké

oblibě bohyně Kannon přispěla jedna z kapitol Lotosové sútry, někdy
přímo nazývaná Kannon-gjó, v níž je Kannon vylíčena ve třiceti třech
různých inkarnacích. Zvěsti o zázračných schopnostech bohyně Kannon
se v Japonsku rozšířily od 8. století a do chrámů s jejími sochami a ob-
razy záhy začali putovat početní věřící. Ikonograficky je nejčastěji zob-
razována jako nebeská bytost v bohatém, splývavém oděvu. V koruně,
kterou má na hlavě, bývá zasazena hlava buddhy ▶Amidy. V ruce drží
Kannon nádobku s nektarem nesmrtelnosti, květ ▶lotosu, růženec nebo
drahokam. Častou podobou je Kannon s jedenácti tvářemi. Na takových-
to sochách a obrazech je kolem její tváře zpodobeno ještě dalších deset
jejích obličejů různého výrazu. Spolu s hlavní tváří se tedy jedná o jede-
náctihlavou Kannon. I v této ikonografické podobě mívá více rukou než
dvě. Nejvíce jich má Tisíciruká Kannon (Sendžu Kannon): čtyřicet, roz-
místěných do vějíře, po dvaceti na obou stranách těla. Na každé ruce je
oko, neboť Kannon je bódhisattvou, „shlížícím shůry“. K nejpodivnějším
zpodobením patří Kannon s koňskou hlavou (Bató Kannon). Má lidské
tělo, ale koňskou hlavu, anebo má koňskou hlavu alespoň zasazenu do
své koruny. Na rozdíl od obvykle laskavého a milostivého výrazu jiných
soch má Bató Kannon výraz hrozivý. Tato ikonografická podoba symbo-
lizuje schopnost bódhisattvy Kannon polykat zlo a hrůzy stejně rychle
a dokonale, jako je kůň schopen spolykat krmivo. Koňská hlava má mod-
rou nebo bílou ▶barvu. Modrá symbolizuje destruktivní síly bohyně, bílá
naopak její čistotu, moudrost a slitovnost. Od 17. století začali Japonci
Kannon s koňskou hlavou považovat za ochránce ▶koní. Výhradně ja-
ponskou podobou Kannon je Maria Kannon. Vyznavači jejího kultu žili
na ostrově Kjúšú, hlavně v okolí Nagasaki, kde od konce 16. století, po
příchodu prvních evropských misionářů, zapustilo na několik desítek
let kořeny křesťanství. Když bylo od 30. let 17. století japonskou vládou
zakázáno a jeho projevy krutě trestány, lidová forma víry si spojila po-
stavu křesťanské Panny Marie s postavou buddhistické bohyně Kannon.
Ikonograficky však měla Maria Kannon podobu buddhistickou.
KANNUŠI (jap., šint.) – kněz ▶šintoistické svatyně. Šintoistickým kně-

zem může být pouze muž, neboť ženy neměly do vnitřní části svatyně
přístup. Hlavní funkcí kannušiho je provádět šintoistické obřady, jako
předkládání ▶obětin svatyňovému božstvu a vymítání zlých, nečistých
sil (▶harae). Šintoističtí kněží se oblékají do bílých oděvů starodávného
střihu a na hlavě nosí charakteristický černý biret. Mohou se ženit a mít
rodinu, a zejména funkce představeného svatyně je často dědičná.
KANREKI („návrat kalendáře“), (jap.) – 61. rok lidského života. Zvyklost

vychází ze šedesátiletého kalendářního cyklu založeného na prokombi-
nování dálnovýchodního ▶zvířetníku o dvanácti symbolech a ▶pěti pří-
rodních elementů v kladné a záporné podobě. Když se člověk dožije še-
desáti let, vrátí se do prvního roku šedesátiletého cyklu a znovu se ocitá
v roce téhož znamení, v jakém se narodil. V Japonsku se věří, že člověk,
jenž se dožije kanreki, je znovuzrozen jako dítě, a toto životní výročí bylo
tradičně příležitostí k rodinné oslavě. Viz též čísla.
KANZEON viz KANNON BOSACU
KAPPA, též KAWARAPPA, KAWAKO,

GATARÓ či ENKÓ (jap., lid.) – bájeslovná,
nadpřirozená bytost, japonský vodník, vodní
skřet. Je velký jen asi jako desetileté dítě, ale
vychytralý a nebezpečný, neboť stahuje lidi,
koně i dobytek do vody. Obzvláště spadeno
má na děti a ženy. Dává přednost bahnitým
jezerům, rybníkům a řekám, v čistých tocích
s proudící vodou se nevyskytuje. Jeho popis
se kraj od kraje poněkud liší, vždy však má na
temeni hlavy prohlubeň, v níž musí mít neu-
stále vodu, a to i poté, co vystoupí na břeh,
jinak by pozbyl veškeré síly či zahynul. Má
zašpičatělý ptačí obličej, zbarvený do modra.
Kolem prohlubně s vodou mu trčí husté roz-
ježené vlasy. Na zádech má krunýř, takže připomíná ▶želvu. Jeho tenké
ruce a nohy, opatřené plovacími blanami mezi prsty, připomínají pařá-
ty s dlouhými drápy. Kappa v Japoncích na jedné straně vždy vzbuzoval
hrůzu, neboť je prohnaný a topí lidi, kterým pak údajně saje krev, záro-
veň byl ale v četných pověstech a pohádkách líčen jako bytost poněkud
komická. Má se za to, že předobrazem kappy se stala želva suppon (lat.
Trionyx japonicus), která žije v kalných sladkých vodách a dokáže být
velmi agresivní.
KARAK/KAJA – název starokorejských státečků, založených v 1. sto-

letí před n. l. Karak/Kaja jsou dodnes předmětem sporu mezi Korejci
a Japonci. Japonci ze starých kronik vyvozují, že Karak/Kaja jsou jejich
kolonií Mimana, Korejci tezi o japonské přítomnosti na poloostrově
vyvracejí. Mýtus o založení Karak/Kaja podává kronika ▶Samguk jusa
a datuje ho rokem 42 před n. l. Tehdy se na hoře Kudžisan („Želví hora“)

ozvalo zvláštní znamení a shromáždilo se zde mnoho lidí. Hlas nebes-
kého posla lidem oznámil, že pokud vykonají rituál, nebesa jim sešlou
vládce. Na šňůrce se pak snesla zlatá skříňka se šesti ▶vejci, z nichž se
narodilo šest chlapců. Pět z nich se stalo vládci menších státečků, šestý
▶Suro zůstal na místě svého sestupu a založil zde stát Te Karak – „Velký
Karak“, „Velká Kaja“. Státy Karak/Kaja byly postupně pohlcovány ▶Sillou
a poslední z nich – Velká Kaja – byl v roce 562 začleněn do území tohoto
království.
KARITEI viz KIŠIBODŽIN
KATARIBE („vypravěči“), (stjap.) – profesionální pěvci, přednašeči pří-

běhů z počátků japonské historie, v jejichž rodinách se každá generace
učila zpaměti recitovat dávné mýty a rodokmeny významných rodů
země. Mezi tyto profesionální recitátory patřili zřejmě i nadaní přísluš-
níci nižších vrstev, kteří byli při různých příležitostech zváni ke dvoru,
aby zde přednesli písně a pověsti svých provincií. Dochovalo se jméno
nejvýznamnějšího kataribe, Hieda no Are, podle jehož přednesu starých
mýtů a genealogií byla kompilována nejstarší literární památka Japonska,
kronika ▶Kodžiki. Podle názoru řady literárních historiků se v tomto pří-
padě nejednalo o muže, nýbrž o ženu.
KAWAKO viz KAPPA
KAWARAPPA viz KAPPA
KEGARE (jap., šint.) – rituální znečistění. Šintoismus klade velký důraz

na tělesnou i duševní čistotu. Pod termínem kegare se rozumí nejen po-
špinění fyzické, ale i poskvrna duchovní či morální (cumi). Tou mohou
být nekalé činy, poklesky a provinění, jimž by v judaisticko-křesťanské
terminologii odpovídal pojem hřích. Vše dobré a kladné je v šintois-
tickém pojetí čisté, zatímco vše zlé a negativní je nečisté. Znečistění je
přenosné jak z člověka na člověka, tak i z předmětu na člověka. Aby se
mohl člověk znečistění zbavit a vrátil se do svého původního stavu čis-
toty, musí provést rituální očistu ▶misogi. Rituální znečistění kegare se
dělí do několika kategorií, z nichž některé jsou považovány za závažnější,
jiné za méně závažné. Obsah pojmu je přesně definován již v nejstarších
písemných pramenech, např. v textech šintoistických modliteb ▶norito.
Upřesněno je v nich i to, jak se lze znečistění zbavit a jak provést očistný
rituál. Do první skupiny kegare spadá vše, co je nečisté z hlediska hygi-

eny: lidské výkaly, odpadky, zahnívající hmota, ale i kalná stojatá voda.
Další kategorie znečistění vzniká při styku s krví. Kontakt s krví, ať již
v podobě otevřené rány a krvácení, porodu či menstruace, je závažným
a těžkým znečistěním, neboť (vedle smrti) nic tak neodpuzuje božstva
▶kami jako krev. Tato kategorie se týkala převážně žen, jež v době poro-
du a menstruace byly považovány za rituálně nečisté. Z této představy
vznikla i širší představa, že ženy jsou rituálně nečisté. Další kategorií zne-
čistění je styk se smrtí jak lidskou, tak zvířecí. Usmrcení jakéhokoli živo-
čicha, i lov ptáků a zvířat a jejich zabíjení pro potravu, se považovalo za
závažný typ znečistění. Tento druh znečistění, tedy jakýkoli styk se smrtí,
je živě pociťován i v moderním Japonsku. Rodinní příslušníci zemřelého
nemají po dobu smutku (49 dní) navštěvovat svatyně ani nijak komuni-
kovat s božstvy kami. Všichni účastníci pohřbu se mají po návratu domů
rituálně očistit posypáním hrstkou soli. Rovněž styk se všemožnými dru-
hy přírodních pohrom přinášel člověku rituální znečistění. Netýkalo se
jen skutečných katastrof, způsobených přírodními živly, ale i poštípání
hmyzem či uštknutí hadem. Pátou, velmi širokou a pestrou kategorií, je
znečistění způsobené přestupky, přečiny a zločiny, narušujícími harmo-
nické soužití lidí. V nejstarší době se za ně považovalo zejména ničení
rýžovišť, mezí a poškozování zavodňovacích zařízení, avšak později se
mezi přestupky mající za následek rituální znečistění zařadily i krádeže,
loupeže, drancování, podvody, zpronevěra a násilné či zvrácené sexuální
praktiky.
KIČIDŽÓTEN, též KIŠŠÓTEN, KIČIDŽÓTENNJO,

KIČIDŽÓTENDŽO (jap., buddh.) – bohyně řazená
někdy do sestavy ▶Sedmi bůžků štěstí. Je indického pů-
vodu a v sanskrtu se nazývá Šrí Mahádevi. V hinduismu
byla považována za Lakšmí, manželku boha Višnua,
v buddhismu je manželkou ▶Bišamontena. Vyznačuje se
mimořádnou krásou a svým vyznavačům přináší štěstí,
zdar a blahobyt. Ikonograficky bývá zobrazována, jak
stojí v lotosovém květu, oděna do bohatého splývavého
šatu nebešťanek, s korunou na hlavě. V levé ruce ohnuté
v lokti drží njói hódžu („klenot plnící přání“).
KIM ALČI (starokor.) – jméno předka královského rodu Kim v ▶Sille.

Podle legendy byl seslán z nebes v roce 60, poté co panující král ▶Tcharhe
dlouho prosil o potomka. Celý příběh je situován do posvátného lesa
Kjerim („Kohoutí les“). Lidé spatřili rudou záři, z nebes se snesl purpuro-
vý oblak a na jednom ze stromů se objevila zlatavá truhla. Král se osobně
vypravil do lesa, truhlu otevřel a v ní byl chlapeček. Dostal jméno Alči
(„dítě“), a protože vyšel ze zlaté truhly, jeho rodovým jménem se stalo
Kim („zlato“). Potomci Kim Alčiho od 3. století ovládli trůn v Sille a stali
se nejmocnějším rodem v dějinách státu.
KIRIN (jap., tao.) – bájné zvíře, jehož tradice byla do Japonska přene-
sena z Číny. Má podobu jednorožce připomínajícího jelena s kravským
ocasem, koňskými kopýtky a žlutou srstí. Někdy je jeho srst pruhovaná
v pěti pestrých barvách. Kirin je laskavá a dobrotivá bytost, která se zje-
vuje pouze zřídka, ale objeví-li se, je to šťastné znamení. Oznamuje, že
přijde velký mudrc, jenž zajistí osvícenou vládu v zemi a nastane doba
prosperity. Motiv jednorožce kirin byl využíván v japonském výtvarném
i užitém umění, často se objevuje ve společnosti mýtického ▶fénixe. Viz
též svatá zvířata.
KIŠIBODŽIN, též KIŠIMODŽIN, KARITEI (ze sans. Hárítí), (jap.,

buddh.) – bohyně, ochránkyně dětí. Původně byla zlou bohyní, která
kradla a požírala děti. Buddha se rozhodl ji potrestat a napravit, a tak
schoval nejmladší a nejoblíbenější z jejích vlastních dětí. Tak Kišibodžin
poznala, co znamená ztratit dítě, a když přišla Buddhu požádat o jeho
navrácení, prosila i o odpuštění svých dosavadních činů. Od té doby se
napravila a začala vyznávat ▶buddhismus. V Japonsku se k ní modlí bez-
dětné ženy, které chtějí otěhotnět, nastávající rodičky si u ní vyprošují
lehký porod. Ochraňuje také děti od nemocí a všeho zlého. Vzhledem ke
svému původnímu charakteru bývá někdy zobrazována jako ▶démon, ale
většinou je představována jako nebešťanka v hedvábném šatu. V pravé
ruce obvykle drží granátové jablko a levou rukou objímá své nejmilejší
dítě. Zvláště horlivě ji uctívají vyznavači Ničirenovy sekty, neboť je pova-
žována za patronku Lotosové sútry.
KIŠŠÓTEN viz KIČIDŽÓTEN
KNĚŽKA (jap., šint., šam.) viz MIKO
KO ČOSON („Starý Čoson“), (starokor.) – nejstarší korejský mytický

stát, založený podle kronik v roce 2333 před n. l. ▶Tangunem a rozkláda-
jící se pravděpodobně v nížině kolem dnešního Pchjongjangu.
KODŽIKI („Zápisy starých věcí“), (jap.) – nejstarší dochovaná japonská

kronika. Pochází z roku 712 a je spolu s kronikou ▶Nihongi (720) nejvý-
znamnějším pramenem pro poznání a studium původních japonských
mýtů. Její kompilátor Ó no Jasumaro († 723) kladl hlavní důraz právě
na mýty, legendy a historické i pseudohistorické vyprávění, které bylo
zapsáno dle ústního podání profesionální vypravěčky či vypravěče jmé-
nem Hieda no Are. Myšlenka zapsat všechny známé události a příběhy
z nejstarší doby vznikla již za císaře Temmu v druhé polovině 7. století,
ale zrealizována byla až počátkem 8. století za vlády císařovny Gemmei.
Kronika je rozdělena do tří částí. 1. část zvaná „Svitek o věku bohů“ líčí
stvoření nebes a země a obsahuje mýty o založení Japonska. Popisuje se-
stoupení ▶Ninigiho, vnuka bohyně slunce ▶Amaterasu, z nebes na vrchol
hory ▶Takačihonomine v oblasti ▶Hjúga na Kjúšú a příběh o Umisačihi-
kovi, předkovi lidu Hajato na jižním Kjúšú, jenž se zavázal poslušností
bohovi Hohodemi no mikoto, dědečkovi prvního legendárního císaře
▶Džimmu. 2. část kroniky líčí vítězné tažení císaře Džimmu do krajiny
▶Jamato a časově sahá až do vlády legendárního císaře Ódžina z přelo-
mu 3. a 4. století. 3. část zabývající se událostmi od vlády císaře Nintoku
(4. stol.) až do vlády císařovny Suiko (593–628) již postrádá narativní
charakter. Omezuje se pouze na záznamy o císařské rodině a o posloup-
nosti nástupu jednotlivých císařů a císařoven, avšak věrohodnost údajů
stále stoupá. Na rozdíl od kroniky Nihongi, jež má charakter historického
díla, má kronika Kodžiki spíše povahu díla literárního, neuvádí však va-
rianty či doplňující verze jednotlivých mýtů a legend.
KOGURJO – starokorejský stát (37 před n. l. – 668 n. l.), ležící svou větší
částí v Mandžusku, založený mytickým čarostřelcem ▶Tongmjongem/
Čumongem. Zakladatelský mýtus v nejstarších kronikách kombinuje
dva podobné mýty o vzniku Kogurjo a historicky staršího Pujo, jež leželo
mimo dnešní Korejský poloostrov a bylo později Kogurjem vyvráceno.
Kogurjo je zmiňováno i v čínských kronikách vzhledem k častým stře-
tům s jednotlivými čínskými státy. Zaniklo v roce 668 společným taže-
ním tchangské Číny a ▶Silly, čímž bylo rovněž dokončeno sjednocení
Koreje.
KOHOUT (jap. ondori), (jap., šint.) – Kur domácí (lat. Gallus gallus f.
domestica) v Japonsku původně nežil, byl sem přinesen z Číny a Filipín.
Vzhledem k tomu, že drůbeží kosti byly objeveny v odpadních jamách
z doby kolem roku 300 před n. l., muselo se tak stát ještě o něco dříve.
V nejstarších kronikách je zmínka o kohoutech v důležitém mýtu o bo-
Izumo Taiša (Velká svatyně Izumo), prefektura Šimane, Japonsko
hyni slunce ▶Amaterasu. Když se na Vysoké nebeské pláni (▶Takamaga-

hara) skryla do jeskyně, nebeští bohové se ji pokoušeli vylákat ven také
tím, že u vchodu do jeskyně shromáždili kohouty a přinutili je kokrhat
na znamení, že je již čas, aby slunce vyšlo. Kohouti byli jako posvátní
ptáci chováni v mnoha ▶šintoistických svatyních, neboť ráno jsou vůbec
prvními tvory, kteří vítají svým hlasem příchod bohyně slunce. Proto se
usuzuje, že ▶torii, brány u vchodu do šintoistických svatyní, sestávající ze
dvou dřevěných sloupů a dvou spojovacích vodorovných překladů, hrály
původně roli hřadu pro tyto uctívané ptáky. Nasvědčuje tomu i sám ter-
mín: tori znamená „pták“, „drůbež“, a i „bydlo“, „býti“, „příbytek“.
KOHOUT (kor. kje, talk), SLEPICE (starokor.) – v korejských mýtech

a legendách pták ohlašující východ Slunce, bývá rovněž přítomný při
zvěstování dobrých zpráv. Jeho spojení se slunečními paprsky ho činí
jedním ze solárních božstev, vystupuje rovněž jako zaháněč ▶démonů
a zlých sil. Kohout se v mýtech objevuje jako posel při seslání zakladate-
le královského rodu ▶Kim Alčiho, motiv draka-slepice najdeme v mýtu
o zrození manželky prvního sillského krále ▶Pak Hjokkoseho Arjong, již
drak-slepice porodila z boku. Jde také o jedno ze ▶svatých a ▶zvířetníko-
vých zvířat.
KOMAINU (jap., šint., pozd.) – tzv. korejský

pes. Strážní psi připomínající svou huňatou hří-
vou spíše lvy, jejichž sochy se vyskytují v párech
a stávají po obou stranách vchodu do ▶šintois-
tické svatyně. Tradice komainu byla do Japonska
přenesena z asijského kontinentu. Jsou chápáni
jako ochránci proti zlým silám, střežící posvát-
nou čistotu půdy celého svatyňového okrsku.
KÓMOKUTEN viz ŠITENNÓ
KOMPIRA (ze sans. Kumbhira), (jap., pozd., lid.) – v Indii bůh vody,
v ▶buddhismu božstvo, k němuž se lidé obraceli s prosbou o déšť a ochra-
nu před pohromami. V Japonsku se stal oblíbeným lidovým bůžkem,
ochráncem námořníků a všech, kdo se plaví po moři. Zvláště uctíván byl
námořníky v japonském Vnitřním moři, proto je jeho největší svatyní
Kotohira v prefektuře Kagawa na ostrově Šikoku. Námořníci věřili, že
když si ustřihnou pramen vlasů, vhodí jej do moře a pronesou jméno
bůžka Kompiry, utiší se bouře a vlnobití. Kompira byl podle některých
lidových představ nahluchlý. Když se v 10. měsíci každého roku všichni
bozi ▶kami odebírali do ▶Izuma na své shromáždění, on jediný tam ne-
šel, prý proto, že má moc práce. Ostatní bohové se jej ptali, kdy by měl
nejméně práce. Kompira odvětil, že 10. března. Vypravili se k němu tedy
10. března a zjistili, že je uprostřed rušných oslav svátku. A tak usoudili,
že opravdu nemá čas, a Kompira se od té doby již nemusel shromáždění
bohů v Izumu účastnit.
KONFUCIANISMUS (jap. kókjó, džukjó, kor. jugjo) – univerzální čínská

doktrína, založená na Konfuciově (čín. Kchung-fu-c’, asi 551–479 před
n. l.) učení. Konfucianismus v sobě nese prvky filozofické, náboženské,
sociálněpolitické a životonázorové. Jeho východisko tvoří tzv. klasické
knihy, připisované právě Konfuciovi, pro jeho rozšíření jsou klíčové i spi-
sy Menciovy (Meng-c’, asi 372–289 před n. l.) a Sün-c’ovy (asi 313–238
před n. l.). Původní konfucianismus byl posléze povýšen na ortodoxní
učení a stal se nejen doktrínou státu, ale znalost konfuciánských klasiků
také sloužila k výběru státních úředníků. Mezi 3. a 8. stoletím proniklo
do konfucianismu mnoho prvků jiných učení, především ▶taoistických
a ▶buddhistických, což doktrínu obohatilo o mysticismus. Daleko vliv-
nější než původní konfucianismus byl na Dálném východě neokonfucia-
nismus, zvláště Ču Siho (asi 1130–1200) učení.
KONFUCIANISMUS V JAPONSKU – Učení Mistra Kchung fu-c’ čili

Konfucia (jap. Kóši nebo Kófúši), do Japonska se rozšířilo z korejské-
ho království ▶Pekče na počátku 5. století. Stalo se tak zásluhou dvou
tamních učenců, v Japonsku známých pod jmény Ačiki a Wani, kteří do
země dorazili v letech 404 a 405. Pro Japonsko, kde od 6. století probí-
hal postupný proces centralizace moci, byl konfucianismus učení velmi
příhodné, neboť zdůrazňovalo harmonickou společnost a hierarchickou
politickou strukturu, v jejímž středu stála osoba císaře. Tehdejší císařský
dvůr, který se během 6. století seznámil rovněž s ▶buddhismem, a kde
císař svou vládu odvozoval od šintoistických božstev, však byl ideologic-
ky pluralitní a přijetí konfuciánských zásad ve správním systému země
bylo do značné míry formální. Vlivy konfuciánské vědy, jejíž podstatnou
součástí byla historiografie, se v Japonsku projevily v podobě sepsání
šesti oficiálních kronik, později nazvaných Rikkokuši („Šest národních
historií“). Tyto císařské kroniky vznikaly od období Nara (710–794) do
poloviny doby Heian (794–1185) a řadí se k nim také kronika ▶Nihon-
gi. Ta jako jediná z nich obsahuje rovněž mýty, ale zřejmě antedatovala
protohistorické období. Starověká konfuciánská učenost kladně ovliv-
nila rovněž šíření vědy a vzdělanosti. Již roku 607 bylo založeno první
japonské vysoké učení Daigakurjó, kde hlavní náplní studia byla klasická
díla konfuciánského kánonu. Konfuciánská zásada, že vládnout mají ti
nejschopnější, se však v Japonsku nikdy plně neuplatnila, neboť o po-
stavení člověka a jeho úřednické hodnosti vždy rozhodoval více původ
než úspěšné složení zkoušek. Během 11. a 12. století systém úřednických
zkoušek ze správního systému vymizel. V období Kamakura (1185–1333)
přinesli čínští zenoví mniši do Japonska myšlenky neokonfucianismu,
který považovali za vhodný světský doplněk ke svému učení. V období
Muromači (1333–1573) se konfucianismus sice ocitl v područí buddhis-
mu, avšak stal se předmětem hlubšího studia mezi vzdělanci. V první
polovině 15. století byla obnovena konfuciánská škola Ašikaga (Ašikaga
gakkó), do níž se sjížděli zejména zenoví mniši z celé země. Zlatým vě-
kem konfucianismu (lépe řečeno neokonfucianismu) se v Japonsku stalo
následující období Edo (Tokugawa, 1603–1867), kdy byla oficiálně pro-
pagována konfuciánská morálka, zdůrazňující loajalitu k lennímu páno-
vi a oddanost k rodičům, jež udržovala stávající společenskou hierarchii
a uspořádání. Tokugawská feudální společnost v mnoha ohledech odpo-
vídala konfucianismem hlásané ideální společnosti. Konfucianismus le-
gitimizoval politickou hegemonii vojenské feudální vlády a lenních kní-
žat. Také samurajstvo, nižší vojenská šlechta, nalezlo v období dlouhého
míru morální opodstatnění své existence coby byrokratů konfuciánské-
ho ražení. Vzdělance na neokonfucianismu přitahovala zejména jeho ra-

cionalita, duchovní disciplína a humanismus. Budování byrokratického
státu od doby Meidži (po roce 1868) někteří Japonci chápali jako usku-
tečňování konfuciánského ideálu „každému podle jeho zásluh“, prudký
a masivní příliv západních idejí a vlivů však tradičním konfuciánským
pohledem na svět silně otřásl. Přesto konfuciánská etika, zejména zdů-
razňování poslušnosti a loajality k výše postaveným, byla dále jedním ze
základních kamenů výchovy v rodině i ve škole. V období Šówa došlo
k syntéze konfuciánské etiky a nacionalismu a konfuciánské myšlenky
začaly být využívány jako prostředek k dosažení ideové mobilizace ná-
roda. Po druhé světové válce se Japonci od konfuciánství odvrátili, ale to,
že byli jeho vlivu vystaveni více než půldruhého tisíciletí, jejich mentalitu
trvale ovlivnilo.
KONFUCIANISMUS V KOREJI (starokor.) – původně čínská doktrí-

na, která se do Koreje dostala ve 4. století n. l. V nejstarší Koreji mělo
učení ještě malý vliv a projevovalo se spíše v rovině vzdělanosti než v ro-
vině státotvorné. Jeho význam do 10. století je prakticky zanedbatelný,
zvláště ve srovnání s původními kulty a ▶buddhismem. Pozdější konfu-
cianismus, zvláště neokonfucianismus, měl ovšem daleko silnější působ-
nost a od 14. století se stal oficiální doktrínou státu. Neokonfucianismus
byl v Koreji přijímán v rigidní podobě a silně ovlivnil celou společnost
prakticky ve všech podstatných směrech – politických, sociálních i filo-
zofických. Vytvořil si své kulty a také svaté, kterými byli kromě Konfucia,
jemuž se stavěly svatyně, nejznámější korejští učenci.
KONIPAS (ain., stjap., šint.) – posvátný pták Ainuů. Podle jedné verze
ainuské mytologie pomáhal nejvyššímu bohovi ▶Pase kamui stvořit svět
z tekuté prahmoty tím, že bil křídly, mával ocáskem a míchal nožičkami
vody prahmoty tak dlouho, až se v oceánu vytvořily plující kusy souše.
Podle jiné verze ainuského kosmogonického mýtu konipas pouze po-
vrch země urovnal poté, co ji Pase kamui stvořil kamennými nástroji.
Konipas se mezi Ainuy považuje též za ochránce zamilovaných, neboť
naučil lidi povinnostem mužů a povinnostem žen a jejich pohlavnímu
spojení. V obdobné roli vystupuje konipas také ve starojaponské mytolo-
gii. Podle jedné verze mýtu se božská dvojice ▶Izanagi a Izanami naučili
milostnému spojení od dvojice konipasů. Trpasličí bůh ▶Sukunabikona,
který pomáhal ▶Ókuninušimu kultivovat a pacifikovat zemi ▶Izumo, byl
při svém sestoupení na zem oblečen do roucha z peří konipasů.
KRAB (jap., lid.) – japonský termín kani (lat. Cancer) označuje velkou
skupinu krabů čistě mořských i sladkovodních, žijících zejména při ús-
tích řek do moře. Od nejstarší doby Japonci kraby považovali za symbol
životní síly a znovuzrození. Přispěla k tomu zřejmě schopnost regenerace
utržených krabích končetin a shazování krunýřů. Na souostroví Rjúkjú
se udržoval zvyk nechat přes tělíčko novorozeněte přelézt kraba. Věřilo
se, že tak do čerstvě narozeného dítěte přejde životodárná síla.
KRABIČKA, TRUHLIČKA (kor. ham), (starokor.) – v korejské mytolo-

gii schránka sloužící k seslání prvních králů či zakladatelů významných
rodů na zemi (▶Tcharhe, ▶Kim Alči, zakladatelé ▶Karak). Stejnou funkci
má i šňůrka nebo provaz, po níž se nebeské dary dopravují a která má
symbolizovat světovou osu.
KRÁLÍK (jap., šint., tao., lid.) viz ZAJÍC, KRÁLÍK
KRÁVA, BÝK kor. so, (starokor.) – v korejských představách původně

totemové zvíře, později jedno ze zvířat ▶zvířetníku (býk). V šamanismu
jsou kráva a kůň průvodci zemřelých na onen svět, o čemž svědčí i spo-
ré záznamy o pohřebních rituálech. V mytologii se objevuje v legendě
o narození ▶Tongmjonga/Čumonga, kterého nechá král ještě ve vaječ-
né skořápce pohodit mezi krávy a koně. Ti mu však neublíží, naopak ho
ochraňují.
KŮŇ (jap. uma), (jap., šint., pozd.) – v pořadí sedmý

symbol dálnovýchodního ▶zvířetníku. Koně hráli v Ja-
ponsku vždy významnou roli nejen v praktickém životě,
ale i v náboženských představách. Japonci věřili, že šin-
toistická božstva ▶kami při svém příchodu na zem při-
jíždějí na koni. V ▶šintoistických svatyních byli proto ve staré době cho-
váni posvátní koně šimme („boží kůň“), zpravidla bělouši. Později byli
svatyňoví bělouši z praktických důvodů nahrazeni dřevěnými figurkami
či obrázky. Přítomnost posvátných bílých koní, ať živých, či neživých,
byla ve svatyni důležitá, neboť jejich uši měly zaslechnout nejen modlitby
a přání návštěvníků svatyně, ale i skrytá pokání hříšníků a zločinců, kteří
toužili být od svých přestupků očištěni. Posvátní koně šimme bývali do
svatyní darováni vyznavači svatyňového božstva a byla jim projevována
mimořádná úcta a péče. Zvlášť významnou roli hráli při místním svátku,
neboť na nich přijíždělo božstvo, jemuž je svatyně zasvěcena. V ten den
byl kůň šimme pečlivě vyhřebelcován, ozdoben, osedlán krásným sed-
lem a na šarlatových hedvábných stuhách veden ve svátečním průvodu.

Poté, co se přestali koně ve svatyních chovat, se již před staletími mezi
věřícími ujal zvyk zavěšovat při modlitbách k božstvům kami ve svatyni
dřevěné votivní destičky s obrázkem koně zvané ema („malovaný kůň“).
Na destičkách byl buď jeden kůň, anebo koně dva. Jednalo-li se o pár
koní, jeden z nich byl bílý a druhý černý, což souviselo s vírou, že černý
kůň přivolává déšť a bílý jej naopak zastavuje. Zpočátku se na votivních
tabulkách ema jednalo výhradně o obrázek koně, ale postupem času se
začaly objevovat i tabulky s jinými motivy, nezřídka jinotajnými. Přesto
se i nadále jmenují ema. Kůň má v Japonsku souvislost i s ▶buddhismem,
neboť ochránkyní koní je dle lidové víry Bató Kannon, bohyně ▶Kannon
s koňskou hlavou.
KŮŇ kor. mal), (starokor.) – v Koreji jedno z totemových a svatých

zvířat, jehož funkcí je zprostředkovat komunikaci mezi nebesy a zemí.
Oznamuje příchod prvního sillského vládce ▶Pak Hjokkoseho, když
náčelníci spatří u studny nespecifikovanou záři a naříkajícího koně bílé
▶barvy, který se posléze vznese vzhůru. V mýtu o založení státu Pujo se
kůň zastaví u kamene, pod nímž je nalezen budoucí král Kumwa. Kůň je
ovšem také součástí lidského života a ve státě ▶Kogurjo býval velmi ctěn.
Královští koně nářkem upozorňovali na blížící se smrt svého pána. Bílý
kůň jako vzácnost bývá darem pro panovníka a atributem bohatství a mo-
ci. Zvláštní je užití motivu koně v mýtu o ▶Tongmjongovi/Čumongovi,
který dostane za úkol pást stádo koní. Ze zvířat si vybere nejlepší, nicmé-
ně aby si je mohl ponechat, použije lest: trápí koně hlady a díky tomu mu
král zubožené zvíře ponechá. Kůň jako zvíře poměrně běžné se objevuje
v mnoha legendách, připomeňme koně nejznámějšího starověkého hrdi-
ny Kim Ju-sina, zvyklého chodit k pánově milé. Kim Ju-sinově matce se
synovy návštěvy nelíbí a Kim Ju-sin přísahá, že dívku už nikdy nespatří.
Kůň však jednou v noci k jejímu domu dojde a Kim Ju-sin, aby neporušil
daný slib, jej zabije. Podobný motiv najdeme u zakladatele Korjo Wang
Kona. Ve středověkých hrdinských vyprávěních dostávají výjimeční mla-
díci koně, který urazí za den tisíc mil (Čchollima).
KWANKONG, KWANSONGČEGUN (kor.) – původně čínský bůh

války Kuan Jü. Jeho kult byl v Koreji dáván do souvislosti s vojenskými
úspěchy. Podle legendy právě on zprostředkoval čínskou pomoc Koreji
během korejsko-japonské války, když ve snu nabádal čínského císaře,
aby vyslal do Koreje vojska. Standarty s jeho podobiznou se pak užívaly
i ve válce samotné. Během 16. století mu byly postaveny čtyři chrámy
v provinciích a dva v hlavním městě, všechny pod čínským dohledem,

a také za čínského finančního přispění. Bylo to i proto, že se Čína sama
cítila být ohrožena Mandžuy a prostřednictvím Koreje si zabezpečovala
přízeň v nadcházejících střetech. V Koreji byl jeho kult chápán vulgari-
zovaně, tedy tak, že se Kwankongův duch objeví v nejpotřebnější oka-
mžik bitvy a porazí nepřítele, jako tomu bylo v korejsko-japonské válce
koncem 16. století. Posléze se stal objektem uctívání korejských ▶neo-
konfuciánů. Existoval jednak jeho tajný, domácí kult, jednak kult veřejný,
a to zejména za posledního krále a císaře Koreje Kodžonga, během jehož
vlády došlo k japonské anexi Koreje (1910). Proto je možné se domnívat,
že v Koreji té doby byl kult čínského generála chápán stejně jako v době
střetu s Japonci v 16. století. Koncem 19. století se objevila šamanka, kte-
rá tvrdila, že je převtělením Kuan Jüa, a ovlivnila královský dvůr natolik,
že dal postavit v palácovém komplexu Kuan Jüovu svatyni.
KWANNON viz KANNON BOSACU
KWANUM, KWANSEUM (kor.) – bódhisattva, původně Avalókitéšvara,

čín. Kuan-jin. V Koreji chápána jako bohyně s přívlastky „tisíciruká“
a „tisícioká“, ochránkyně matek a dětí. Často se k ní chodí modlit bezdět-
ní rodiče. Kwanum se do korejského panteonu včlenila s příchodem sekty
Chua-jen (kor. Hwaom). K její „tisíciokosti“ se váže jedna z populárních
buddhistických legend, v níž ji slepé dítě žádalo písní o oko a ihned po
jejím přednesení prohlédlo. Kwanum bývá zobrazována různě, většinou
s ▶lotosem, ▶broskví či větévkou vrby, s větším počtem rukou (maximál-
ně 40 párů) a očí, také s mnoha tvářemi (nejčastěji 27). Může také plout
na lístku lotosu, na ▶draku nebo číst knihu. Najdeme ji v buddhistických
klášterech, ale i v soukromých svatyních nebo domácích oltářících šama-
nek prakticky až do 20. století. Viz též Kannon bosacu.
LIDOVÁ VÍRA, LIDOVÁ NÁBOŽENSTVÍ (jap.) – Japonský termín

minkan šinkó označuje celou šíři a bohatství různých rituálů, kultů
a místních věr, které jsou praktikovány a předávány v lidových vrstvách
mimo tradiční etablovaná a organizačně podchycená náboženství (tzv.
kisei šúkjó), ▶buddhismus nebo ▶šintó. Lidová náboženství minkan šinkó
nemají žádného zakladatele ani posvátné texty, jsou z generace na gene-
raci předávána ústně a jejich rituály vykonávají na rozmanitých místech
prostí lidé, aniž by při nich byla třeba přítomnost kněze či svatostánku.
Lidové kulty nicméně převzaly mnohé šintoistické či buddhistické prak-
tiky (např. zaklínací formulky). Různé formy lidového náboženství, sou-
visející například s pěstováním rýže, rybolovem, těžbou dřeva apod. (viz

ta no kami, jama no kami) v Japonsku přežívají již od prehistorické doby.
Typy lidového náboženství se mohou lišit v jednotlivých krajích země,
ale zvyklosti spojené s výročními a sezónními svátky (např. oslavami
Nového roku) mají víceméně jednotné rysy. V lidovém náboženství hrá-
ly vždy významnou roli obřady a zvyky spojené s životním cyklem ko-
munity (místní svátky) i každého jednotlivce (narození, dosažení plnole-
tosti či vysokého věku, svatba, úmrtí aj.). Mimořádnou životaschopnost
lidového náboženství minkan šinkó dokládá to, že se z něho od 19. století
začala rodit četná novodobá náboženská hnutí, označovaná termínem
▶nová náboženství.
LIŠKA (jap. kicune, lat. Vulpes vulpes), (jap., šint., lid.) – Na japonských
ostrovech byla liška považována nejen za zvíře mimořádně chytré, ale
také za bytost nadanou nadpřirozenou mocí, schopností očarovávat lidi
a měnit svou podobu. V Japonsku byla tradičně poslem boha obilovin
▶Inariho, proto u šintoistických svatyní, zasvěcených tomuto božstvu,
stojí vždy jedna či více soch zpodobujících lišky. V lidových vyprávěních,
pohádkách i legendách vystupují jako zvířata potměšilá, která lidem pro-
vádějí zlomyslné kousky. Rády se proměňují v krásné ženy, jež svým pů-
vabem okouzlí a svedou každého muže. Často se za něho i provdají, ale
jejich život s člověkem nemá dlouhé trvání. Muže po čase opustí a zmi-
zí. Podle tradice je oblíbenou pochoutkou lišek opékaná bobová paštika
tófu, proto ji věřící přinášejí do svatyň boha Inariho jako ▶obětiny.
LIŠKA (kor. jou), (kor., lid.) – zvíře zvěstující neštěstí, též ▶démon.
V korejské mytologii je výhradně záporným, varovným znamením,
zvláště jde-li o lišku nezvyklé ▶barvy, nebo o houf lišek, které vběhnou
do hlavního města. Tato charakteristika se v průběhu staletí příliš nezmě-
nila. V druhém významu, coby démon, má zřetelně čínskou konotaci.
Podle těchto představ se liška v padesátém roce svého života mění v že-
nu, ve stém v dívku, v tisíci letech ve svatou lišku. Převtěluje se v dívky
a ženy, které zabije, svým půvabem a čáry mate muže. Podle korejských
představ lze lišku-démona od skutečné ženy rozpoznat pouze tím, že její
šaty nejsou nikdy pomačkané a ona sama se nemusí upravovat. Ve stře-
dověké literatuře bývá protagonistkou příběhů, v nichž v ženské podobě
utýrá milostnými hrátkami mládence k smrti.
LOTOS (jap. hasu, lat. Nelumbo nucifera či Nelumbium speciosum), (jap.,

buddh.) – vodní rostlina původem z Indie, jež se do Japonska rozšířila
v nejstarší době z Číny. Lotos je zmíněn již v kronice

▶Kodžiki, což svědčí o jeho dávné oblibě. Hojně se pěs-
tuje pro svůj jedlý kořen (renkon), obdivován je díky
kráse svých květů. Byla vypěstována řada jeho odrůd.
Lotos, zejména lotosový květ (renge), je v buddhistické
tradici symbolem čistoty. Lotosový květ zdvihá svou Symbol lotosu
hlavu z bahna vzhůru nad hladinu, a tak symbolizuje
schopnost člověka povznést se nad nepravosti a nečis-
toty tohoto světa a dosáhnout osvícení. Lotos je rovněž symbolem světa,
kde vládne buddha ▶Dainiči. Obrat „usednout na lotosový trůn“ je me-
taforou pro smrt, odchod ze života do Západního ráje, do Čisté země
(Džódo), což je v buddhistické víře vyplnění té nejvyšší tužby. Symbolika
lotosového květu je hojně uplatněna v buddhistické ikonografii, jež svět-
ce s oblibou zpodobuje, jak stojí či sedí v rozevřeném lotosovém květu.
Motiv lotosu také často figuruje na rituálních předmětech.
LOTOS (kor. jonkkot), (kor., buddh., šam.) – symbol čistoty a nepo-

skvrněnosti. Tyto vlastnosti vycházejí z faktu, že lotos vyrůstá z bahna
a přesto má bílou barvu. Objevuje se v šamanských a buddhistických vy-
právěních, může označovat nesmrtelnost, dlouhověkost a zdraví. Lotosy
představují výtvarný motiv a atribut božstev po příchodu ▶buddhismu;
jako ornament i symbol na obrazech jsou nezastupitelné. Ve středověké
korejské literatuře se v lotos mění dívky a ženy, jež zahynuly nepřiroze-
nou smrtí. Lotosový květ je ovšem jen jejich dočasnou podobou a poté,
co jsou potrestáni původci jejich neštěstí, se znovu stávají lidmi.
LUK A ŠÍPY (jap. jumija), (jap., šint.) – základní zbraně nejstarších ja-
ponských válečníků, symbol bojovnosti a udatnosti. Slovo jumija je pří-
mo metaforou pro válečnické umění. Božstvu války ▶Hačimanovi se říká
také jumija Hačiman („válečník Hačiman“). Luk a šípy hrají významnou
roli v mýtu o bohovi Ame no Wakahiko, jehož bohyně ▶Amaterasu ómi-
kami vyslala na zemi (viz Amaterasu a její poslové vyslaní na zemi) a na
cestu jej vybavila nebeským lukem a šípy. Ame no Wakahiko se však na
zemi oženil s dcerou boha ▶Ókuninušiho a kontakt s nebeskými božstvy
přerušil. Když šípem vystřeleným na nebeského posla-bažanta vyvrtal
do nebes otvor, bohyně Amaterasu a bůh Takamimusubi šíp rozhořčeně
mrštili zpět a ten probodl Wakahikovi srdce. Na Nový rok jsou v ▶šin-
toistických svatyních prodávány jako talismany pro štěstí šípy s bílými
pery (hamaja, doslova „šíp k potření zla“). Symbolizují zbraň proti nečis-
tým silám a pohromám, stejně jako zbraň k dosažení dobrého postavení
a jmění. Podobný šíp se také umísťuje na střechu nově postavené svatyně

nebo svatyně v přestavbě.
LUK A ŠÍPY (kor. hwasal), (starokor.) – rituální předměty. Luk a šípy

hrají důležitou roli v mnoha mýtech a starých příbězích, například v za-
kladatelském mýtu o neomylném střelci ▶Tongmjongovi/Čumongovi.
Podobnou rituální funkci plní i v příběhu o Kotchadžim z doby konce
Sjednocené ▶Silly, který svým šípem zasáhne démona a vysvobodí tak ze
zajetí obyvatele jistého ostrova. Luk bývá pro svůj tvar vysvětlován jako
duha, která jako několik dalších předmětů spojuje světy.
MAGATAMA („prohnutý klenot“), (stjap., šint.) – termín

označující od nejstarší doby přívěsky zvláštního tvaru, připo-
mínající tygří dráp, ledvinu či zvířecí tesák. K jejich nálezům
dochází při archeologických vykopávkách nejen v Japonsku,
ale i na asijské pevnině, zejména na Korejském poloostrově.
Vyráběly se z nerostů jako achát, jaspis, nefrit, jadeit, hadec či chrysopras.
V předhistorické a protohistorické době hrály jak roli šperků, navléka-
ných do náhrdelníků, tak roli ochranných talismanů, jimž byla přisuzo-
vána magická moc. Šňůra s „prohnutými klenoty“ se stala i jedním ze tří
císařských klenotů (▶insignie), symbolizujících císařskou moc. Dalšími
dvěma „korunovačními“ klenoty Japonska jsou posvátný ▶meč a bron-
zové ▶zrcadlo. V japonské mytologii se první zmínka o klenotu maga-
tama vyskytuje v ▶cyklu Jamato, a to ve vyprávění o tom, jak se nebeští
bohové snažili vylákat bohyni ▶Amaterasu z jeskyně ven a tyto klenoty
rozvěsili na okolní stromy.
MEČ (stjap., šint.) – Meč hrál v japonské kultuře od nejstarších dob

mimořádně významnou roli: jako zbraň, která se od středověku stala
přímo společenským symbolem a výsadou vyšší i nižší vojenské třídy,
i jako posvátný předmět, objekt uctívání. V některých ▶šintoistických
svatyních meč přebírá roli ▶šintai (tělo božstva ▶kami), je rovněž jed-
ním ze tří předmětů tvořících císařské „korunovační“ klenoty (▶insig-
nie). V nejstarší šintoistické mytologii je zachován mýtus o zázračném
meči Kusanagi („požínač trávy“), který bůh ▶Susanoo no mikoto nalezl
v jednom z ocasů osmihlavé a osmiocasé hadí nestvůry ▶Jamata no oro-
či. Susanoo jej považoval za tak pozoruhodný, že jej věnoval své sestře
nejvyšší bohyni slunce Amaterasu ómikami. Ta jej později předala spo-
lu s bronzovým zrcadlem a klenotem magatama svému vnukovi, bohu
▶Ninigi no mikoto, když byl z nebes seslán na zemi, aby tam vládl. Tyto
tři předměty se staly symboly práva císařského rodu vládnout Japonsku

a jejich převzetí tvoří součást starobylých obřadů, vykonávaných při in-
tronizaci každého nového císaře.
MEČ (kor. kom, kchal), (starokor.) – v Koreji původně atribut dynastické

posloupnosti nebo válečníka. Jedna ze tří vládcovských ▶insignií, již do-
stává ▶Hwanung od nebeského otce ▶Hwanina, je traktována jako meč.
Meč nebo dýku použije i nebeský syn He Mosu z mýtu o ▶Tongmjongo-
vi/Čumongovi, když se chce dostat z pytle, do něhož ho zašil jeho tchán –
▶Dračí král. Zde lze meč/dýku/nůž chápat také jako insignii. Meč, resp.
jeho část, ukryje Tongmjong/Čumong pro svého nenarozeného syna
Juriho, který se jím prokáže po příchodu do ▶Kogurja. Ve starých vy-
právěních bývá meč ještě pouhou zbraní. Ve středověkých hrdinských
příbězích dostávají protagonisté meče, na nichž je přímo napsáno jejich
jméno. Tento nebeský dar je pak společně s ▶koněm symbolem jejich vy-
volenosti a stávají se posly nebes. Meč, který je mj. nadán i schopností
prodlužovat se podle potřeby, je tak zmocňuje k uspořádání světských
záležitostí, resp. jejich uvedení do harmonického stavu.
MEDVĚD (jap. kuma), (ain.) – totemické zvíře, vystupující v ainuské

mytologii v roli prapředka Ainuů. Podle zachovaných mýtů k jisté ženě
v noci přicházel neznámý muž celý v černém. Při jedné návštěvě jí pro-
zradil, že není člověkem, nýbrž bohem hor v podobě medvěda. Žena
medvědímu bohu hor porodila syna, od něhož odvozují svůj původ
všichni Ainuové. Na japonském území žijí dva druhy medvědů. Na os-
trově Hokkaidó je to higuma (lat. Ursus arctos Lin.), stejný druh žije také
ve východní Asii a Severní Americe. Na jižnějších ostrovech žije cukino-
waguma (lat. Selenarctos japonicus), černý medvěd s bílou náprsenkou.
MEDVĚD kor. kom, ung, (starokor.) – pravděpodobně totemové zvíře,

žena-medvědice byla matkou zakladatele prvního korejského státu ▶Tan-
guna. V mýtu žádá medvědice syna nebeského vládce ▶Hwanunga, aby
ji proměnil v lidskou bytost. Ten jí přikáže, aby zůstala v jeskyni po 100
dní a jedla pouze ▶česnek a ▶pelyněk. Medvědice poté získá ženské tělo
a porodí prvního korejského vládce, Tanguna. Medvěda viděli Korejci na
nebesích (▶Čchilsong, „Božstvo Sedmi hvězd“, Velká medvědice) a stal
se jedním z nejuctívanějších božstev.
MĚSÍC (starokor., lid.) viz HVĚZDY

MIKO, též OMIKO (jap., šint., šam.) – 1. mladá, panenská kněžka, pří-
slušející k ▶šintoistické svatyni (slovo miko v tomto případě znamená
„dítě boží“). 2. šamanka (psáno jinými znaky). Svatyňové miko v prvním
významu si dnes podržely už jen roli při určitých formálních rituálech,
při nichž pomáhají šintoistickým kněžím ▶kannuši, anebo při svátcích
předvádějí posvátné šintoistické tance (▶kagura). Jedná se o čestnou
funkci a službu božstvům ▶kami, pro niž byly v minulosti pečlivě vybí-
rány mladé dívky z významných rodin. Tyto miko nosí bílé kimono, přes
které oblékají červenou kalhotovou sukni. Jejich dlouhé vlasy splývají na
záda a jsou svázány bílou stužkou. Vedle svatyňových miko, zejména ve
venkovských oblastech, působily šamanky, rovněž nazývané miko. Byly
považovány za prostřednice mezi člověkem a božstvy kami, jejichž vůli
a přání lidem tlumočily. Hrály úlohu média, do kterého mohl vstoupit
duch zemřelého a mluvit jeho ústy (▶věštby, věštění). Působily také jako
vymítačky zlých sil a nemocí. Na rozdíl od svatyňových miko to byly vět-
šinou starší ženy. Obdobnou roli jako šamanky miko měly také ▶itako
ze severojaponské oblasti Tóhoku. Šamanky miko při šamanských prak-
tikách a rituálech někdy spolupracovaly s horskými askety ▶jamabuši.
V japonském ▶šamanismu převládaly početně šamanky nad muži šama-
ny, čemuž nasvědčuje i to, že pro šamana obecné odpovídající slovo ani
neexistuje. Viz též kněžka, šamanka.
MIKUDŽI, též OMIKUDŽI (jap., šint.) – posvátné losy věštící osud,

které si mohou věřící zakoupit v ▶šintoistických svatyních. Při tahání
posvátných losů si člověk nejdříve z velkého bambusového či dřevěné-
ho pouzdra vytáhne tyčinku s číslem, podle něhož mu kněz ▶kannuši či
kněžka ▶miko předají ▶věštbu, týkající se jeho osudu, napsanou či vytiš-
těnou na papíře. Obsah věštby je vůlí božstev kami a člověk se má podle
ní řídit. Může být příznivá i nepříznivá. Pro ty, kdo si vytáhnou věštbu
nepříznivou, existuje východisko – zvyk zvaný sute mikudži („odvržené
mikudži“). Papírek s věštbou svinutý do ruličky jako stužka přiváží na
strom či plot v svatyňovém okrsku a místo něj si ze stromu vezmou jinou
věštbu, kterou tam předtím přivázal někdo jiný. Význam věštby se totiž
může podstatně lišit podle pohlaví a věku osoby, jež si ji vytáhla. Věštba,
nepříznivá pro mladou ženu, může být příznivá pro staršího muže. I lidé,
kteří si vytáhli šťastný osudový los někdy papírek připevní na větev stro-
mu poblíž svatyně. To pro štěstí, aby se věštba skutečně vyplnila.
MIROKU BOSACU (sans. Maitréja, „milující“), (jap., buddh.) – pátý,

tj. poslední pozemský buddha, očekávaný v budoucím světovém
věku. V mahájánském ▶buddhismu zosobňuje všeobjímající lásku.

Ikonograficky bývá zpodobován vsedě, s chodidly dotýkajícími se země,
což naznačuje jeho připravenost v pravý čas povstat, přijít na svět a spasit
jej. Tato chvíle má nastat 5 670 000 000 let poté, co pozemský svět opus-
Bronzový buddha Maitréja z království Silla (6.–7. století)

til historický Buddha. Kult bódhisattvy Miroku se v Japonsku ujal záhy

po uvedení buddhismu do země prostřednictvím korejského království
▶Pekče. Lidé věřící v koloběh znovuzrození se k Miroku bosacu modlí,
aby spasil jejich duše a nedopustil, aby se v dalších životech zrodili v po-
době zvířete, hmyzu či zlého ducha.
MIRUK (kor., buddh.) – Maitréja v korejském čtení. V Koreji byl pova-

žován za buddhu i bódhisattvu budoucnosti, sídlil v nebi Tušita a byl spo-
jován i se stromem „dračího květu“. Ve starověku se stal jedním z nejob-
líbenějších buddhů. Specificky korejská je představa, že Miruk/Maitréja
prošel na půdě státu ▶Silla řadou převtělení ve formě slavných váleční-
ků ▶hwarang, kteří – především vůdcové organizace – jsou jeho dalším
vtělením. Proto byl jeho kult nejsilnější právě v Sille. Miruk se stal oblí-
beným námětem výtvarného umění, především sochařství. Slavné jsou
zejména jeho bronzové sochy z království ▶Pekče, kde je zachycen větši-
nou vestoje nebo vsedě, v meditační poloze. Časté jsou i kamenné sochy
obrovských rozměrů nebo jeho skalní reliéfy. Viz též Miroku Bosacu.
MISOGI (jap., šint.) – rituální očista. ▶Šintoismus klade mimořádný

důraz na fyzickou i duchovní čistotu a misogi je důležitým rituálem, při
němž se vodou provádí očista od nežádoucích účinků styku s věcmi ne-
čistými, tedy od rituálního znečistění zvaného ▶kegare. Před každým ob-
řadem, návštěvou svatyně či důležitým životním krokem (např. stavba
domu) je proto třeba provést rituální očistu těla i místa. Rituálně očistit
se musí každý, kdo přišel do styku s některým druhem znečistění a lpí na
něm tudíž rituální poskvrna. Aby se lidé mohli rituálně očistit dříve, než
vstoupí do styku s božstvy ▶kami, stojí u vchodu do ▶šintoistických sva-
tyní kamenná nádrž s přitékající vodou a bambusovou naběračkou, z níž
se může návštěvník napít čisté vody a vypláchnout si ústa. Účastníci po-
hřbu, tedy ti, kdo přišli do styku se smrtí, dostávají při odchodu obálky
se solí, aby se mohli po návratu domů rituálně očistit tím, že se posypou
solí. Jiným rituálním druhem očisty, provozovaným lidmi s asketickými
sklony, je tzv. mizugori. Při tomto rituálu na sebe zcela nahý člověk vylije
jedno i více věder studené vody, popřípadě stojí pod vodopádem či ji-
nou tekoucí vodou. Takovýto asketický druh rituální očisty je považován
za zvlášť pádný důkaz opravdové a hluboké úcty k božstvům ▶kami. Při
místních šintoistických slavnostech se v některých částech země dodnes
provádí kolektivní rituální očista, při níž polonazí mladí muži, kteří ve
sváteční den nosí po svatyňovém okrsku přenosný model svatyně, skočí
hromadně do moře nebo řeky. Ve staré japonské mytologii je nejranější
zmínkou o rituální očistě ta, podle níž se bůh ▶Izanagi po návratu z pod-
světní říše mrtvých omýval v řece, aby se zbavil těžkého znečistění způ-
sobeného stykem se smrtí a hnilobou.
MJÓÓ (sans. vidjárádža, „král osvícení, poznání“), (jap., buddh.) – v ja-

ponské buddhistické ikonografii kategorie třetího, nižšího stupně (nej-
vyšší je ▶njorai, druhá ▶bosacu – bódhisattva, čtvrtá pak temmu, sans.
déva – „nebeská bytost“). Mjóó byli původně hinduistickými božstvy, ale
později se zařadili do panteonu ezoterického buddhismu. Jsou považová-
ni za vtělení kosmického buddhy, který prostřednictvím moudrých po-
svátných slov (vidjá) přivádí na pravou cestu nevěřící a tím je zachraňuje.
V buddhistické ikonografii je mjóó obvykle božstvem zobrazovaným se
zuřivým, rozhněvaným výrazem ve tváři. Symbolizuje jejich úsilí a roz-
hořčení, s nímž se na pokyn buddhy ▶Dainičiho snaží přemoci démony
a přivést chybující, zbloudilé lidi na cestu k pravdě, tedy k ▶buddhismu.
Většina mjóó drží v ruce zbraň, kolem hlavy jim šlehají plameny hoří-
cích vlasů, nohama nezřídka zadupávají postavy démonů a všeho zla.
V Japonsku jsou nejznámější ▶Aizen mjóó a ▶Fudó mjóó, ale od 9. sto-
letí, kdy do země pronikl ezoterický buddhismus, je jich uctíváno více.
Pět nejznámějších mjóó dokonce tvoří pětici zvanou Go daimjóó („Pět
velkých mjóó“) a v některých chrámech jsou uctíváni společně.
MLHA viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY
MOKUGJO („dřevěná ryba“), (jap., buddh.) – dřevěný gong, na který se

při recitaci súter rytmicky tluče dřevěnou paličkou, jejíž kulovitý konec
je opatřen potahem z látky nebo kůže. Mokugjo je druh dutého bubnu
s držadlem, proříznutou štěrbinou a povrchem vyřezávaným do tvaru
rybích šupin. Velké „dřevěné ryby“ se používají v ▶buddhistických chrá-
mech, menší gongy při modlitbách u domácího oltáříku bucudan.
MOST (kor. kjo, tari) – v představách Korejců přehrada mezi prostory

i mezi světy. Z mytických je nejznámější záchranný most, který vytvoři-
ly ▶želvy a ryby pro ▶Tongmjonga/Čumonga, aby mohl přejít přes řeku
a založit stát ▶Kogurjo. Kouzelný můstek Kügjo („Most duchů“) posta-
vil pohrobek krále Čindžiho Pi-hjong za jedinou noc s pomocí duchů,
a měl se stát mostem mezi světem pozemským a světem záhrobním. Ve
středověku bylo přecházení přes mosty o úplňku novoročních svátků
spojeno s představou zahánění zlých sil či příslibem sňatku v budoucím
roce, ženy i muži však přecházeli mosty odděleně. Tento zvyk údajně po-
chází z doby, kdy v městě Andongu vytvořily dívky a ženy most svými
těly, aby po nich mohla vejít do bran dcera krále Kongmina, prchající
před nájezdníky. V pozdější době přejali Korejci čínskou představu o tzv.
Stračím mostě (kor. odžakkjo), díky kterému se o svátku sedmého dne
sedmého měsíce mohou sejít dvě zamilované hvězdy, Pasáček a Přadlena
(Altair a Vega). Viz též hvězdy.
MYŠ, KRYSA (jap. nezumi, jako zvířetníkové znamení ne) – v pořadí

první symbol dálnovýchodního ▶zvířetníku. Pro Japonce symbol hoj-
nosti potravy a pracovitosti. Je atributem bůžka ▶Daikoku, jednoho ze
▶Sedmi bůžků štěstí, který přináší blahobyt a bohatství a bývá uctíván
také jako bůžek kuchyně. Staří Japonci věřili, že přítomnost myší v do-
mě svědčí o jeho bezpečí, neboť před pohromou a požárem myši dům
opustí.
NAHAN (kor., buddh.) – buddhistický světec, jenž dosáhl nejvyššího

stupně poznání, člověk, který se osvobodil z koloběhu převtělování, který
se již nemá čemu učit. Na rozdíl od bódhisattvy, který chce pomoci všem
bytostem, je zaměřen na vlastní spásu. V Koreji jsou nahani chápáni jako
žáci historického Buddhy a historické postavy, např. Anantcha (Nanda),
Kasop (Kášjapa) a Saribul (Šáriputra). Na nejrůznějších zobrazeních bý-
vají nablízku Buddhovi. Časté jsou i skupiny nahanů na obrazech – nej-
více v počtu 16 nebo 500. Viz též Rakan.
NAKACUKUNI („Střední země“), též AŠIHARA NO NAKACUKUNI

(„Střední země rákosových planin“), (stjap., šint.) – v šintoistickém ver-
tikálním pojetí vesmíru pozemský svět, v užším slova smyslu Japonsko,
zejména jeho největší ostrov, dnešní Honšú.
NE NO KUNI („Země kořenů“), (stjap., šint.) – jeden ze starojaponských

názvů pro podsvětní říši, do níž přicházejí lidé po své smrti. Představy
o její podobě a poloze se různily. Podle některých se rozkládala na zem-
ském dnu, podle jiných na konci vzdálených moří. Jiným názvem pro říši
mrtvých ve starojaponských mýtech je ▶Jomi no kuni („Země žlutých
pramenů“) neboli Jomocukuni. Líčení podsvětní říše mrtvých lze nalézt
v mýtu o bohu ▶Izanagim, který hledal v záhrobí svou zemřelou manžel-
ku ▶Izanami.
NEOKONFUCIANISMUS viz KONFUCIANISMUS

NIHONGI („Japonské anály“), též NIHON ŠOKI (jap.) – kronika z ro-

ku 720, druhá nejstarší zachovaná písemná památka Japonska. Spolu
s kronikou ▶Kodžiki (712) je nejdůležitějším zdrojem poznatků o nej-
starší japonské mytologii. Na rozdíl od Kodžiki, která má spíše charak-
ter literární památky a kladla důraz právě na mýty a legendy, Nihongi je
psána květnatou literární čínštinou po vzoru čínských kronik jako dílo
historické. Je také delší – tvoří ji třicet oddílů. První a druhá část začínají
„věkem bohů“, tj. mytologií. Třetí až třicátá část pojednávají o událostech
od prvního legendárního císaře ▶Džimmu až po vládu císařovny Džitó
(690–697). Zatímco kompilátor kroniky Kodžiki kladl důraz na detailní
vylíčení nejstarších mýtů a předhistorických událostí, Nihongi se zamě-
řuje především na novější události, bližší době její kompilace. Již sám její
název obsahující slovo Nihon, jímž Japonci začali nazývat svou zemi ve
styku s cizinou (hlavně Čínou a Koreou), jakož i značně obsáhlé zmín-
ky o stycích s těmito zeměmi, dokládá, že kompilátoři kroniky usilovali
o posílení vědomí národní identity.
NINIGI NO MIKOTO (stjap., šint.) – vnuk bohyně slunce ▶Amaterasu,

seslaný nebeskými božstvy do Střední země rákosových planin (▶Naka-
cukuni), tj. do Japonska poté, co byl nastolen klid a pořádek na nebesích.
Provázelo jej šest božstev, která měla být jeho pomocníky a průvodci. Na
cestu obdržel šňůru s klenoty ▶magatama, ▶zrcadlo, jímž byla bohyně
▶Amaterasu vylákána z nebeské jeskyně, a mohutný ▶meč Kusanagi, kte-
rý získal bůh ▶Susanoo z ocasu nestvůrného hada a věnoval své sestře,
bohyni Amaterasu. Tyto tři posvátné předměty se tak staly císařskými
„korunovačními“ klenoty, symboly vlády císařského rodu (▶insignie).
Ninigi sestoupil na zem na vrcholku hory ▶Takačihonomine v kraji ▶Hjú-
ga na ostrově Cukuši (dnešní Kjúšú). Shledal, že je to dobrá, příhodná
země a dal si tam vystavět sídlo. Poté se oženil s dcerou místního bož-
stva a ta mu porodila tři syny. Narození Ninigiho synů však provázely
dramatické události. Když Ninigi požádal místní božstvo o ruku jeho
dcery, krásné princezny Konohanasakuja hime („Princezna rozkvetlých
stromových květů“), její otec byl vyhlídkou na vznešeného zetě tak po-
ctěn, že mu dal za ženu i svou starší dceru. Ta však byla ošklivá a Ninigi
ji poslal zpět k otci, jehož tento čin velice urazil. Mladší dceru si Ninigi
ponechal u sebe a strávil s ní noc, v níž došlo mezi oběma k milostnému
spojení. Princezna otěhotněla, ale Ninigi nevěřil, že se jedná o jeho dítě,
protože s princeznou strávil jedinou noc. Aby jej přesvědčila, princezna
se rozhodla pro důkaz ohněm a když nastal porod, zapálila porodní chý-
ši. Žádného ze tří dětí, které se jí narodily, se plameny ani nedotkly. Proto
první znak ve jménech všech tří synů znamenal oheň (ho). Nejstarší
Ninigiho syn dostal jméno ▶Hoderi no mikoto, druhý Hosuseri no mi-
koto a nejmladší ▶Hoori no mikoto.
NIÓ („Dva králové“, „Dva dévové“, sans.

vadžrapani), (jap., buddh.) – strážci bud-
dhistického učení a posvátného chrámo-
vého okrsku. Před většími ▶buddhistic-
kými chrámy stojí mohutná zastřešená
brána niómon („brána Dvou králů“), jež
má po obou stranách křídlo s prostorem
určeným pro velkou sochu jednoho z Nió.
První socha symbolizuje kladné síly, dru-
há síly záporné, proto mívají rozdílnou
▶barvu – první je červená, druhá zelená. Jeden z králů Nió má ústa ote-
vřená, neboť vyslovuje „o“ (popř. „a“), zatímco ústa druhého krále jsou
zavřená, neboť vyslovuje „m“ („um“). „Om“ či „aum“ je v ▶buddhismu
mantrická slabika, která je projevem duchovní síly, znamením přítom-
nosti absolutna. Obličeje soch králů Nió mají hrozivý, zuřivý výraz, který
má odstrašit a zahnat zlé síly a každého, kdo přichází se špatnými úmys-
ly. Králové Nió mají údajně nadpřirozenou fyzickou sílu a Japonci jim
proto také říkají Kongó rikiši, „siláci s nadpřirozenou sílou“.
NJORAI (sans. tathágata), (jap., buddh.) – japonský výraz pro buddhu,

„toho, jenž dospěl“, „dokonalého“. Označuje jedince, který na cestě prav-
dy dospěl k nejvyššímu osvícení, tedy buddhu, což je v buddhistické
ikonografii kategorie nejvyššího stupně. Druhou kategorií je ▶bosacu
(bódhisattva), třetí ▶mjóó (král poznání) a čtvrtou temmu (nebeská by-
tost).
NORITO (stjap., šint.) – archaické modlitby a formule, v dnes již obtížně

srozumitelné japonštině, recitované kněžími ▶kannuši při šintoistických
obřadech. Texty norito se zachovaly ve sbírce Engišiki („Zákony a obřady
doby Engi“) z roku 927, obsahující zprávy o šintoistickém rituálu, správ-
ním systému a zvycích doby. Tato sbírka je nejvýznamnějším zdrojem
informací o nejstarším ▶šintó a v ní obsažené norito patří k nejstarším
zachovaným písemným památkám v japonštině. Byly a jsou pronášeny
při obřadech vztahujících se k uctívání jednotlivých božstev, při výroč-
ních slavnostech, při rituální očistě ▶harae, vyjadřují rovněž díkůvzdání
za úrodu. Před pořízením písemného záznamu se norito tradovaly ústně
v rodech Nakatomi a Imibe, jež u císařského dvora zastávaly roli strážců

šintoistického kultu.
NOVÁ NÁBOŽENSTVÍ (jap. šinkó šúkjó), (jap., pozd.) – Tzv. nová

náboženství začala od konce doby Edo v Japonsku postupně doplňovat
soubor klasických náboženských tradic (▶šintó, ▶buddhismus, ▶taois-
mus a ▶konfucianismus). V 19. století šintoismus i buddhismus charak-
terizovala značná strnulost a formálnost, zatímco živé lidové tradice (viz
lidová víra, lidová náboženství) přitahovaly stále větší pozornost a získá-
valy podporu širokého okruhu lidí. Nové náboženské směry se utvářely
např. kolem poutních asociací (kó) či podobných skupin, vyznávajících
místní kulty, a kolem jejich představitelů. Tato náboženství nejsou v pra-
vém slova smyslu nová, neboť vesměs jen osobitým způsobem skloubila
a adaptovala různé prvky z učení klasických tradic. Jejich zakladateli jsou
charismatické osobnosti, často s rysy ▶šamanů, vizionářů nebo proroků.
Velký rozmach zaznamenaly tyto nové náboženské směry zejména po
2. světové válce, kdy se zvýšil jejich počet a množství jejich přívrženců
dosáhlo desítek milionů. K nejstarším novým náboženstvím patří tenri-
kjó („učení nebeské moudrosti“), jež založila prostá žena již v r. 1838.
Další ze starších nových náboženství ómotokjó („učení o velkém prvopo-
čátku“), které vzniklo také již v 19. století (1892), založila rovněž venkov-
ská žena na základě svého vidění. Skoro o sto let později (1930) se začalo
formovat dnes vůbec nejvlivnější nové náboženství ▶Sóka gakkai („stu-
dijní společnost pro tvorbu hodnot“) s pevnou organizační sítí, které vel-
mi zmohutnělo od konce druhé světové války. Toto náboženské hnutí
vychází z buddhismu, zejména z hluboké víry v moc Lotosové sútry, jejíž
vzývání pomáhá stoupencům hnutí překonávat všechny životní překáž-
ky. Novodobých japonských náboženských hnutí a uskupení je několik
desítek a některá z nich mají i mezinárodní odnože (např. Sóka gakkai).
Ne všechna mají tak početnou základnu přívrženců jako tenrikjó a Sóka
gakkai, ale všechna společně tvoří dobře organizovanou a nepřehléd-
nutelnou složku japonského náboženského života. Stoupence získávají
prostřednictvím moderních sdělovacích prostředků, vydávají publikace
a periodika, mají vlastní výchovné instituce, organizují život celým rodi-
nám, jež se k nim kolektivně hlásí. Obecně charakterizují nová nábožen-
ství některé společné rysy: mají náboženská centra, kam jejich stoupenci
konají poutě. Jejich učení lze snadno pochopit a do jejich řad lze snadno
vstoupit. Tato učení jsou vesměs založena na optimismu a víře, že se na
zemi vytvoří „boží“ království. Svým stoupencům dodávají pocit důle-
žitosti a důstojnosti a učí je, že náboženství a život jsou jedno. Jen ně-
která z nových náboženství jsou netolerantní k ostatním. Většina z nich

naopak dobře vyhovuje selektivnímu a kombinačnímu přístupu Japonců
k nejrůznějším náboženským doktrínám a směšuje v sobě nejen prvky
buddhismu a šintoismu, ale i křesťanství, jehož vliv je u mnohých z no-
vých náboženství rovněž dobře patrný.
NUSA viz GOHEI
OBĚTINY (jap. sonaemono, kumocu, osonae), (jap., šint., buddh.) –

K nejdůležitějším šintoistickým rituálům – vedle rituálu očistného – pa-
tří obřad předkládání obětin božstvům ▶kami. Kromě obětin v podobě
větvičky posvátného stromu ▶sakaki se v naprosté většině jedná o obě-
tování jídla (šinsen, ve starší době též mike). To představuje nejdůleži-
tější součást každého šintoistického obřadu a svátku. Plody moře, řek,
nížin a hor jsou připravovány ve svatyňové kuchyni na speciálním ohni
zvaném kiribi. Některé potraviny jsou však pro použití v podobě obětin
v určitých obdobích roku tabu. Obětiny potravin jsou děleny do různých
kategorií podle toho, zda se jedná o potravu vařenou (džukusen) či syro-
vou (seisen), anebo zda pochází z živých tvorů (ikenie, v úvahu připadají
ryby a ptáci). U šintoistických potravinových obětin se činí také rozdíl
mezi takovou, o níž se předpokládá, že ji božstvo kami skutečně má po-
zřít (kjóó šinsen), a obětinou, na niž se má pouze dívat (kjókan šinsen).
Způsoby předkládání obětin se podle jednotlivých svatyní i božstev kami
liší. Jsou buď předloženy na malém stolku, zavěšeny, rozhozeny do vzdu-
chu či do vody, anebo položeny přímo na zem. Mezi obětovanou po-
travou hrála vždy významnou roli bílá rýže, k níž měli Japonci tradičně
hlubokou, posvátnou úctu. Zvláštní pozornost se při předkládání obětin
věnuje rýžovému vínu, sake, při šintoistických rituálech nazývanému
miki. Rýžové víno je božstvům předkládáno při většině obřadů a obvykle
se jej na znamení spoluúčasti a kontaktu s božstvem krátce napijí i účast-
níci obřadu.
V buddhistických obřadech a svatostáncích hrají roli obětin ponejvíce
květiny a zapalování vonných kadidlových tyčinek, je však možno na-
lézt i obětiny tvořené potravinami či předměty denní potřeby (zejména
u hrobů či pamětních tabulek zemřelých).
OBĚTINY (starokor.) – součást uctívání božstev. Ve staré Koreji se obě-

tovalo zejména kosmickým tělesům-božstvům (Slunce, Měsíc, ▶hvězdy),
zemi, horám, řekám, stromům a skalám. Panteon byl průběžně doplňo-
ván o duchy slavných hrdinů – králů, mudrců, vojevůdců, ale i místních
hrdinů či slavných příbuzných.

Víra v to, že všechny předmě-
ty mají duši, přinesla kulty další,
zvláště domácí, které vykonávaly
a za něž zodpovídaly nejstarší ženy
v domě. Nejuctívanějším božstvem
bylo Slunce. Jeho personifikací
vznikla představa jakéhosi nejvyš-
šího božstva na nebesích, jemuž
Korejci říkali Pán nebes (Hananim,
Hanwollim, Čosin nebo Čchondže,
v nové korejštině se tak označuje
i křesťanský Bůh). Tomu se přiná-
šely obětiny už v předhistorickém
období a v nejrůznějších prame-
nech najdeme odkazy na jejich
průběh. Mezi pozemskými božstvy
bylo nejpopulárnější božstvo hor.
Podle starých korejských pramenů
existovaly dva druhy obětí horám:
první se říkalo tesa a patřila třem
posvátným horám, druhé sosa pro
24 menších horských božstev. Už
za Tří království se rozvinul kult
předků, jenž uctíval a zbožšťoval
nejrůznější vládce, rodové ná-
čelníky a rodinné příslušníky, za
Čoson ho rozpracovali neokonfu-
ciáni v závaznou normu, jejíž po-
rušení se přísně trestalo. Obětiny
byly nejrůznějšího druhu, nejen
podle důležitosti oslovovaného
subjektu, lišily se také regionálně. Harubang – kamenný ochranný
Až do počátku 6. století byly běžné bůžek z ostrova Čedžudo
i oběti lidské, později se rozvinuly
složité rituály s modlitbami, zpě-
vem a tancem, jejichž podstatnou součástí bylo obětování nejrůznějších
potravin, vína a předmětů denní potřeby. Viz též singjo, songjo.
OBLAKA viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY

OHEŇ (jap. hi, ho), (stjap., šint., tao.) – důležitý prvek v mýtu o narození
tří synů boha ▶Ninigiho. Oheň má očistnou moc, některé místní šintois-
tické svátky jsou provázeny zapalováním ohňů. Je rovněž jedním z ▶pěti
přírodních elementů. Viz též bůh ohně.
OKIKURMI (ain.) – dobrý bůh z ainuské mytologie. Hraje významnou

roli zejména v mýtech toponymických a souvisejí s ním mnohá místní
jména. Např. místní jméno Itanki vzniklo prý tak, že se zde Okikurmi
chtěl napít vody z misky (ain. itanki), ale v tu chvíli se přihnala velká vlna
a misku mu rozbila. Mýty o Okikurmim vznikly patrně v době úzkých
a čilých kontaktů mezi Ainuy a Japonci, neboť pozdější japonské tradice
jej ztotožnily s významným japonským vojevůdcem z rodu Minamoto,
Jošicunem (1159–89).
ÓKUNINUŠI NO MIKOTO („Pán veliké země“), (stjap., šint., lid.) –

šintoistické božstvo známé i pod mnoha dalšími jmény, např. Ókuninuši
no kami nebo Ónamuči no kami. V japonské mytologii se řadí k tzv. po-
zemským bohům kunicukami. Podle mytologické genealogie obsažené
v kronice ▶Kodžiki byl potomkem boha ▶Susanoo no mikoto v šesté ge-
neraci. Jeho otcem byl bůh Ame no Fujukinu a matkou bohyně Sašikuni
Wakahime. Podle kroniky ▶Nihongi byl však přímo synem boha Susanoo.
Patří k nejoblíbenějším postavám celé japonské mytologie a zachovalo
se o něm mnoho mýtů. Ókuninuši byl původně hlavním božstvem pro-
vincie ▶Izumo, ale již v době kompilace kroniky Kodžiki (712) byl za-
členěn do celonárodního šintoistického panteonu. V mýtech je vesměs
představován nejen jako božstvo statečné, soucitné a dobrotivé, bojují-
cí za spravedlnost, ale i jako kulturní hrdina. Obecně známý je mýtus
o Ókuninušim a zajíci z Inaby: Ókuninuši měl mnoho starších bratrů,
kteří na rozdíl od něho byli zlomyslní a krutí. Všichni bratři se vydali za
krásnou Jakamihime z Inaby, s níž se chtělo oženit mnoho nápadníků.
Cestou se starší bratři zachovali bezcitně k zajíci staženému krokodýlem
z kůže, když mu zlomyslně poradili, aby se vykoupal ve slané mořské
vodě a pak se osušil větrem. Jediný Ókuninuši zajíci pomohl a ten mu
z vděčnosti prorokoval, že právě on se s Jakamihime ožení. Proroctví se
vyplnilo, což rozzuřilo Ókunišiho bratry natolik, že jej upálili k smrti.
Ókuninušiho oživila za pomoci dalšího božstva matka, ale zrádní bratři
se jej pokusili zabít znovu tím, že jej rozdrtili v rozštípnuté kládě. Matka
jej však znovu vzkřísila k životu a poradila mu, aby se před bratry ukryl
v podsvětí, v Zemi kořenů (▶Ne no kuni), kde vládne bůh Susanoo.
Ókuninuši tak učinil a zamiloval se do Susanoovy dcery Suserihime.
Bůh Susanoo si chtěl ověřit statečnost a kvality nápadníka své dcery

a podrobil Ókuninušiho řadě těžkých zkoušek. Ókuninuši v nich díky
odvaze, chytrosti a kouzelnému šátku od Suserihime obstál. Nakonec
uprchl se Suserihime zpět na pozemský svět do krajiny Izumo, oženil
se s ní a první manželku Jakamihime poslal zpět k rodičům. V Izumo se
k Ókuninušimu připojil bůh-trpaslík ▶Sukunabikona a společně poté
krajinu zkultivovali. Ókuninuši si zde vystavěl sídlo a založil stát. Později
Ókuninuši a jeho syn Kotoširo no kami vládu nad Izumem předali po-
tomkům bohyně ▶Amaterasu a tím byl podle kronik Kodžiki a Nihongi
Ókuninuši vtělen do celonárodního mytologického komplexu. V obou
těchto kronikách je již prezentován jako sice vlivné ochranné božstvo,
nicméně božstvo regionálního významu.
Zcela jinak je chápán Ókuninuši v historickém pramenu Izumo no kuni
fudoki („Zápisy o charakteru země Izumo“) z roku 733, kde je označo-
ván přímo za stvořitele světa. Při stvoření světa mu pomáhal bůh-tr-
paslík Sukunabikona no kami. Společně vysázeli stromy, vyseli trávu
a naučili lidi, jak se bránit škodám působeným hmyzem, zvěří či ptáky.
V provincii Izumo byl Ókuninuši uctíván rovněž jako bůh zemědělství.
V Izumo fudoki je líčen jako bůh, při jehož cestách po Izumu ve společ-
nosti boha Sukunabikony padala z nebe na zem zrnka rýže. Vystupuje
zde v roli kulturního héroa, neboť byl nositelem řady civilizačních vy-
možeností: naučil lidi správně obdělávat půdu, zavodňovat pole, pěstovat
bource morušového a tkát látky, vyučil je léčitelským dovednostem. Po
nějaký čas Ókuninuši vládl světu, který stvořil, ale když se nebeští bo-
hové rozhodli rozšířit svou vládu i na zemi, musel s nimi o své postavení
soupeřit. Nebeští bohové seslali na zemi bohy Takemikazuči a Ame no
Torifune no kami, kteří se s Ókuninušim setkali a sdělili mu, proč přišli.
Ókuninuši po poradě se synem pak dobrovolně předal zemi do rukou
nebeských bohů. Průběh tohoto aktu je však v jednotlivých pramenech
popisován rozdílně. Střediskem Ókuninušiho kultu je Izumo taiša („Velká
svatyně Izumo“) v dnešní prefektuře Šimane. Vedle výše uvedených rolí
je Ókuninuši pod jménem Jačihoko no kami („Bůh osmi tisíců kopí“)
uctíván rovněž jako bůh válečník. V lidové víře je ztotožňován s ochran-
ným božstvem ▶Daikoku, jedním ze ▶Sedmi bůžků štěstí (patrně proto,
že znaky Ókuni lze číst také jako Daikoku).
OLTÁŘE (jap., buddh., šint.) – Oltáře v našem slova smyslu do Japonska

přineslo až křesťanství, které v jihozápadní části země zásluhou evrop-
ských misionářů zapustilo kořeny na přelomu 16. a 17. století, ale poté
bylo přísně zakázáno, tvrdě pronásledováno a znovu povoleno až v době
Meidži. V japonských domácnostech však tradičně existovaly domácí

oltáříky, a to dvojího druhu: buddhistický bucudan a šintoistický, zvaný
kamidana („posvátná, boží police“). Některé domácnosti měly malou
šintoistickou svatyni umístěnou v zahradě domu, ale domácí šintoistický
svatostánek zpravidla představovala polička umístěná na klidném, čistém
místě, často až vysoko u stropu. Tato kamidana byla určena k uctívání
domácích, lokálních a celonárodních šintoistických božstev ▶kami. Byly
na ní uloženy předměty zastupující objekty kultu (např. ▶zrcadlo) a vě-
tévky posvátného stromu ▶sakaki. Buddhistický oltářík bucudan sloužil
především k ▶uctívání předků, kteří v něm podle vžitých představ sídlili,
neboť se na něj stavěly tabulky ihai s posmrtnými jmény zemřelých členů
rodiny. Ti se tak měli i nadále podílet na životě domácnosti a se živými
stále tvořit jeden rodinný celek. Na buddhistické a šintoistické domácí
oltáříky se kladly ▶obětiny a členové rodiny se u nich modlili.
OLTÁŘE (kor.) – místo pro obětiny. Za nejdůležitější byl považován ol-

tář zakladatelů království, k němuž chodíval každý nový král obětovat po
svém nástupu, v případě živelných pohrom či jiných vážných událostí.
Dalšími byly oltáře nebesům, zemi a úrodě, jež však vznikly až za Čoson.
Oltáře se ovšem šířily jak v místních kultech, tak s příchodem impor-
Čangsungové – dřevění strážci stojící obvykle ve dvojicích u vchodu do korejských vesnic

tovaných náboženství. Později měl každý dům svůj oltář a s rozšířením

konfuciánského kultu předků byl povinný v každé domácnosti. Oltáře se
do 20. století zachovaly téměř v každé vesnici a prostor kolem nich byl
považován za posvátný. Viz též kulty.
OMIKO viz MIKO
OMIKUDŽI viz MIKUDŽI
OMMJÓDÓ, též ONJÓDÓ, INJÓDÓ („cesta jin a jang“), (jap., tao.) –

systém, v němž se mísí staročínské učení o záporném prvku jin (jap. in,
on) a kladném prvku jang (jap. jó), o ▶pěti přírodních elementech, pěti
▶barvách a pěti základních směrech, stejně jako různé praktiky ▶věštění
a zaklínání. Původně vycházelo ze staročínského klasického díla Kniha
proměn (I-ťing), v níž se píše o dvou polárních silách, jež svou aktivi-
tou stvořily veškerenstvo. Střídáním a vzájemným působením kladné
síly jang a záporné síly jin dochází ke změně, jež je chápána jako pohyb.
Jin bylo ztotožňováno s měsícem, vlhkostí, zemí, pasivitou, temnotou
a ženským principem. Jang naopak se sluncem, suchem, aktivitou, ne-
besy, světlem a principem mužským. V době čínské dynastie Chan (206
před n. l. – 220 n. l.) se toto učení propojilo s naukou o pěti přírodních
elementech (dřevo, oheň, země, kov a voda), o pěti směrech a postave-
ních (střed, sever, východ, jih a západ), o pěti barvách (modrá, červená,
žlutá, bílá, černá) a pěti živočiších (▶fénix, jednorožec ▶kirin, ▶drak,
▶želva, člověk). Poté co byl systém ommjódó během 7. století přinesen
do Japonska, zřídila centrální vláda tzv. ommjóró („úřad pro jin a jang“),
mezi jehož povinnosti patřilo sledování ▶hvězd, ▶astrologie, kalendář
a předpovídání budoucnosti. Ommjódó se rozšířilo i mezi lidové vrstvy,
kde působili tzv. mistři ommjó, kteří přivolávali štěstí, vymítali zlo a věš-
tili budoucnost. Mnoho japonských tradic z oblasti ▶lidové víry a zvyků
má svůj původ v ommjódó.
ÓNAMUČI NO KAMI viz ÓKUNINUŠI NO MIKOTO
ONDŽO (kor.) – jméno zakladatele starověkého státu ▶Pekče, syna

▶Tongmjonga/Čumonga z druhého manželství. Ondžo a jeho bratr Pirju
nemají po příchodu otcova prvorozeného Juriho nárok na trůn, rozhod-
nou se proto odejít a hledat místo pro nové království. Doprovází je deset
rádců a další nespokojenci. Podle mýtu dorazili do míst poblíž dnešního
Soulu, vystoupili na horu Hansan a rozhlédli se. Starší z bratrů Pirju se
rozhodl usadit u dnešního Inčchonu, u moře, kde byla slaná a neúrodná

půda, navíc na místě nechráněném horami. Mladší Ondžo se vydal dále
na jih a založil stát poblíž dnešního Kwangdžu ve střední Koreji. Svou
zemi nazval původně Sipče („Deset rádců“) podle věrných, kteří ho do-
provázeli, později se název státu změnil na Pekče („Sto rádců“).
ONJÓDÓ viz OMMJÓDÓ
ONOGORO, též ONOKORO („Ostrov, jenž se sám srazil“), (stjap.,

šint.) – ve starojaponské šintoistické mytologii v pořadí první ostrov,
utvořený z kapek, jež skanuly z nebeského kopí, jímž bůh ▶Izanagi a bo-
hyně Izanami míchali řídkou vodnatou prahmotu při stvoření Japonska.
Na ostrově Onogoro si tento božský pár postavil palác a postupně zplodil
četné božské potomky.
OPICE (jap. saru), (jap., šint., lid.) – deváté znamení dálnovýchodního

▶zvířetníku. V Japonsku (kromě nejsevernějšího ostrova Hokaidó) žije
druh makaků zvaných opice japonská (jap. nihonzaru, lat. Macaca fus-
cata), vůbec nejseverněji žijící druh opic. Třebaže jsou v Japonsku opice
považovány za chytrá a šikovná, všeobecně oblíbená zvířata, jsou záro-
veň tradičně pokládány za špatné znamení. Tato představa plyne z toho,
že slovo saru znamená nejen „opice“, ale i sloveso „odejít“. Z obavy, že by
je mohlo opustit štěstí, se tomuto slovu tradičně vyhýbali kupci, hazardní
hráči a majitelé hostinců, stejně tak se nesmělo vyslovit v průběhu sva-
tebních obřadů. Místo toho se pro opici používal výraz ete nebo etemono.
Současně však byla opice považována za zvíře, které dokáže odhánět zlé
síly a chránit lidi před zraky ▶ďábla, a tak děti dostávaly hračky a talisma-
ny v podobě opice. Opicím byly také stavěny malé ▶šintoistické svatyně,
kam si chodily těhotné ženy vyprosit lehký porod. Opice se považují za
zvířata spřátelená s koňmi a za jejich ochránce, a proto někdejší samura-
jové a majitelé koní nad vchod do koňských stájí zavěšovali obrázky opic.
Opičí božstvo vystupuje i ve starojaponském šintoistickém mýtu: nebeští
bohové přicházejí na japonské ostrovy, aby je osídlili. Při své cestě narazí
v místě zvaném Ama no Jačimata („Nebeské rozcestí osmi směrů“) na
obrovské, ošklivé božstvo s dlouhým nosem Sarutahiko no mikoto, jež
mělo ve své moci cestu do Země rákosových planin (▶Nakacukuni). Byla
to ve skutečnosti veliká opice a nebeští bohové byli proti ní bezbranní,
neboť svýma zuřivýma, planoucíma očima dokázala zahnat každého
protivníka. Teprve bohyně ▶Ame no Uzume no mikoto, o níž se tradu-
je, že byla nejošklivější ze všech nebeských božstev, dokázala Sarutahika
pacifikovat a připojit jej coby průvodce ke své nebeské výpravě. Oblíbená

trojice opic (jap. mizaru, sanen), z nichž jedna si zakrývá oči, druhá uši
a třetí ústa, a tak naznačují, že nevidí zlo, neslyší zlo a nemluví zlo, sym-
bolizuje moudré ponaučení, jak se mají lidé vyhýbat zlu.
OREL (ain.) – totemický pták a bůh hor, podle ainuských mýtů pra-
předek Ainuů. Je řazen k dobrým božstvům a považován za zachránce
Ainuů, neboť je kdysi v době velkého hladomoru nasytil.
OUSU NO MIKOTO viz JAMATOTAKERU
PAK HJOKKOSE starokor.) – zakladatel starověkého státu ▶Silla.

Mýtus o založení Silly začíná shromážděním rodových stařešinů, kteří se
chtějí dohodnout na společném vládci. Vystoupí na vrchol hory, a když
se podívají jižním směrem, pod horou Jangsan u studny Nadžong spatří
podivné znamení, které vypadá jako záře i blesk. Znamení podtrhuje pří-
tomnost klečícího a naříkajícího ▶koně. Poté naleznou purpurové ▶vej-
ce, které otevřou a najdou v něm chlapečka. Dostane jméno Hjokkose
a v roce 57 před n. l. nastoupí na trůn. Ten samý den mu také vyberou
nevěstu, jíž se stane Arjong, kterou porodila slepice-drak z levého boku.
Příjmení chlapce – Pak – se traktuje buď jako ▶vejce, nebo jako záře, kte-
rá z něj po rituální koupeli vycházela.
PARI („Odhozená“), (kor.) – princezna považovaná tradičně za první

korejskou šamanku. Byla sedmou královskou dcerou v pořadí, a proto
ji otec nechal pohodit (odtud její jméno). Když její rodiče onemocněli,
odešla na onen svět hledat prostředky pro jejich oživení. Na své pouti
záhrobím se setkala s řadou postav a vykonala mnoho zkoušek, přinesla
živou vodu a již mrtvé rodiče vzkřísila. Její příběh byl rozpracován v nej-
složitější a nejslavnější šamanský rituál Paritegi. Viz též šamanismus.
PASE KAMUI („Stvořitel a vládce nebes“), (ain.) – nejvyšší bůh ainus-

kého panteonu, považovaný za stvořitele světa i bohů. Existence jednoho
nejvyššího božstva patří k základním rozdílům ainuského panteonu od
japonského, kde takovýto jeden nejvyšší stvořitel nefiguruje. Pase kamui
žije na nejvyšší úrovni nebes spolu s hlavními božstvy a stojí v čele dob-
rých božstev, která jsou jeho pomocníky při péči o lidi.
PEKČE – starokorejský stát (18 před n. l. – 660 n. l.) v jihozápadní části

poloostrova. Mýtus o jeho založení navazuje na vznik států Kogurjo-Pujo
a tamní dynastii odvozuje přímo od kogurjoského Ko ▶Tongmjonga/

Čumonga, podle všeho jde však o dodatečný pokus pokrevně spojit ko-
rejská Tři království. Pokud existovala starší verze mýtu, nedochovala se
ani do 4. století, kdy se právě v Pekče začaly sepisovat dynastické anály.
Mýtus překvapuje absencí „nebeského mandátu“, který je Pekče odepřen,
možná i proto, že sehrálo v dějinách Tří království nejméně výraznou
roli. Pekče mělo výraznou kulturu, ze všech Tří království absorbovalo
nejvíce čínských vlivů a jeho prostřednictvím se čínská i korejská kultura
dostávala do Japonska. Zaniklo stejně jako Kogurjo společným tažením
vojsk ▶Silly a tchangské Číny.
PEKLO (jap., buddh.) viz DŽIGOKU
PELYNĚK (kor. ssuk) – posvátná bylina, v mýtu o ▶Tangunovi prostře-

dek působící proměnu zvířete v člověka (viz též česnek). Pelyněk sloužil
a dodnes slouží jako součást léčebných procedur; kromě čajů se z něj vy-
rábějí kuličky sloužící pro moxibuci.
PĚT PŘÍRODNÍCH ELEMENTŮ (čín. wu-sing, jap. gogjó, kor. oheng),

(čín., jap., kor., tao.) – dřevo, oheň, země, kov a voda. Podle staročínského
učení o dvou polárních silách – záporné jin a kladné jang (viz ommjódó),
jejichž střídáním a vzájemným působením vznikl celý vesmír, měl každý
z těchto pěti prvků dvě podoby, kladnou a zápornou, nazývané též star-
ší a mladší. Tak vzniklo deset nebeských větví (jap. džikkan) a tuto řadu
Japonci po vzoru Číňanů používali při některých příležitostech místo
základních číslovek od 1 do 10. Prokombinováním těchto deseti podob
přírodních elementů s dvanácti ▶zvířetníkovými symboly vznikl uzavře-
ný šedesátiletý cyklus, v němž se rok téže kombinace zvířetníkového zna-
mení a přírodního prvku vyskytuje pouze jedenkrát. Pět elementů má
mít rovněž vládu nad jednotlivými ročními obdobími. Jaru vládne dřevo,
létu oheň, kov je elementem podzimu a voda ovládá zimu. Zbývající pr-
vek – země, ovládá posledních osmnáct dní na konci každého ročního
období v lunárním kalendáři. Každý z pěti prvků byl rovněž spojován
s určitou ▶barvou, která jej symbolizovala.
PES (kor. kjon, ke), (starokor.) – v ▶Kogurju původně svaté zvíře

a ochránce zakladatele státu ▶Tongmjonga/Čumonga, též znamení ▶zví-
řetníku. V dalších vyprávěních se vyskytuje, stejně jako ▶liška, jako zna-
mení varovné, oznamuje nebezpečí. V šamanské tradici je průvodcem
zemřelých a odvádí je na onen svět.
PLODNOST (starokor., šam.) – starověký korejský kult. V Koreji existo-

val kult plodnosti a obřady s ním spojené především v praxi šamanských
rituálů (▶ šamanismus), o čemž dnes svědčí výhradně výtvarné proje-
vy. V hrobech se vyskytují mj. keramické nádoby s pokličkami, jejichž
povrch je zdoben nahými postavami v erotických pozicích; zobrazová-
ny jsou i těhotné ženy, sexuální styk nebo erekce, najdeme také drobné
plastiky žen s přehnaně zdůrazněnými ňadry. Nejde o ojedinělé proje-
vy výtvarného umění, podobné motivy bývaly v období před přijetím
buddhismu častým tématem. Vzhledem k tomu, že v Koreji bylo dosud
otevřeno a prozkoumáno pouze několik z mnoha pohřebišť a hrobek,
lze očekávat, že podobné předměty, jež by mohly potvrdit výrazné roz-
šíření rituálů plodnosti, existují i v ostatních potenciálních nalezištích.
S kultem plodnosti je později spjata i bódhisattva ▶Kwanum.
PODSVĚTÍ (jap.) viz JOMI NO KUNI, NE NO KUNI
POSAL (kor., buddh.) – korejské označení bódhisattvy, bytosti usilující

o buddhovství. Protože se rozhodla zůstat na zemi a pomáhat ostatním,
zříká se dočasně nirvány. Z korejských bódhisattvů jsou nejznámější
▶Kwanum a ▶Miruk.
POSVÁTNÉ HORY (jap., šint., pozd., lid.) – V Japonsku, zemi sopeč-

ného původu, kde je mnoho vysokých a pitoreskních horských vrcholů
i pohoří, bylo přirozené, že hory byly opředeny mýty i legendami a po-
važovány za posvátné, za sídla božstev. Téměř každý významnější hor-
ský vrchol má vlastní svatyni, do níž putuje množství vyznavačů hory.
Japonský kult hor lze rozdělit do tří hlavních kategorií. První se vztahuje
ke kuželovitě tvarovaným sopkám, z nichž nejuctívanější je dřímající vul-
kán Fudži (Fudžisan, Fudži no jama), nejvyšší hora země (3 776 m). Ke
svatyni na jejím vrcholu v letních měsících tradičně putovaly tisíce pout-
níků, toužících poklonit se z vrcholu Fudži vycházejícímu slunci, tedy
bohyni slunce ▶Amaterasu. V minulých dobách měly ženy na tuto po-
svátnou horu zakázán přístup, neboť byly považovány za rituálně nečisté,
ale zákaz v moderní době již neplatí. Význačné sopky ležící při pobřeží
byly uctívány zejména námořníky, kteří věřili, že na jejich vrcholcích sídlí
božstvo, dohlížející na bezpečnou plavbu po moři. Tyto hory pro ně byly
také spojnicí mezi nebem a zemí. Na souostroví Rjúkjú a Amami jsou kó-
nicky tvarované hory nazývány amori či afuri („sestup z nebes“). Druhý
typ horských kultů uctívá hory coby vodní předěly a prameniště vodních
toků. Japonsko bylo od nejstarších dob závislé na zemědělství, a proto
rolníci budovali ▶šintoistické svatyně pro božstva okolních hor, které

jim přinášely vláhu a déšť. Božstvo hor (▶jama no kami) a božstvo polí
(▶ta no kami) byla dokonce zaměnitelná v závislosti na ročním období.
Třetí typ horských kultů se týká vztahu mezi horou a dušemi zemřelých.
Tento typ ▶lidové víry hrál v Japonsku významnou roli při vývoji ▶uctí-
vání předků. Víra, že hory jsou posmrtným příbytkem zemřelých, souvisí
s někdejším zvykem pohřbívat mrtvé v horách. Podle jiné představy jsou
pouhým shromaždištěm mrtvých k cestě na onen svět, o němž se věřilo,
že se rozkládá kdesi v dáli za horami. Uctívání hor se však neomezuje
pouze na šintoismus či lidovou víru. Téměř na všech posvátných horách
lze nalézt i menší či větší buddhistické chrámy. Hora Nantai nad jezerem
Čúzendži (prefektura Točigi) je obklopená celým věncem šintoistických
svatyní i ▶buddhistických chrámů. Na pomezí prefektur Nagano a Gifu
leží hora Ontake („Uctívaný vrcholek“). Hory Kumano na poloostrově
Kii byly považovány za posvátné již od předbuddhistické doby. Pod vli-
vem ▶buddhismu začaly být prostými lidmi považovány za místo, kde se
rozkládají ráje buddhy ▶Amidy a bódhisattvy ▶Kannon. V horách proto
byla během staletí vybudována četná poutní místa jak šintoistická, tak
buddhistická. Rovněž ve starojaponských mýtech je zmínka o božstvu
Ójamacumi no kami, jež se stalo vládcem hor. Narodilo se poté, co bůh
▶Izanagi rozsekal mečem ▶boha ohně, jenž popálil při svém zrození svou
matku Izanami. Spolu s Ójamacumim se tehdy zrodila i další božstva,
související s horami. Druhým božstvem byl Nakajamacumi no kami, bůh
horských svahů, třetím Hajamacumi no kami, bůh dolních svahů, čtvr-
tým Masakajamacumi, bůh příkrých svahů, a pátým Šigijamacumi, bůh
úpatí hor.
POSVÁTNÉ HORY, POHOŘÍ (starokor.) – V korejské mytologii je hora

(kor. san) symbolem počátku. Z hory sestupuje otec zakladatele nejstar-
šího korejského státu ▶Hwanung, v božstvo hor se po dlouhém vládnu-
tí promění ▶Tangun. Hora je místem setkání, objevení území pro nové
království (mýtus o založení ▶Pekče), nebo seslání vládce (▶Silla, ▶Ka-
ja). Z jeskyně pod sopkou Hallasan vyjdou tři zakladatelé říše na ostrově
Čedžudo. Z korejských posvátných hor jsou nejznámější a nejuctívanější
Pektusan, Tchebeksan a Mjohjangsan, o nichž se věřilo, že odtud sestou-
pil na zem Hwanung, jenž zplodil zakladatele nejstaršího korejského stá-
tu Tanguna, kterému se pak obětovalo jako nespecifikovanému božstvu
hor. V 19. století se uctívání horských božstev rozšířilo na tzv. ▶Samsin
(▶Hwanin, Hwanung a Tangun). Posvátné hory jsou také ty, o nichž se
věřilo, že z nich Hwanung sestoupil na zem (Pektusan, Mjohjangsan,
Manisan, Tchebeksan, Kuwolsan). Lidé však slovem Samsinsan („Pohoří

tří božstev“) nazývali všechna vyšší pohoří a na všech jmenovaných exis-
tovaly a někde dodnes existují oltáře, zasvěcené buď Tangunovi, nebo
všem třem božstvům Samsin. Posvátnost jakéhokoli pohoří či hory je
nezpochybnitelná. V horách probíhají iniciační obřady, hora, vzhledem
ke své povaze, je i místem, kde je odhaleno tajemství. Mnoho nejstarších
mýtů a legend situuje do hor zkoušku hrdiny nebo ústřední bod děje.
Horská božstva byla objektem kultů od nejstarších dob, z hor a pohoří
byla některá vyčleněna a uctívána jako posvátná, do hor se také po dlou-
há staletí umísťovaly hroby. Úsloví „odejít do hor“ bylo synonymem pro
smrt.
POSVÁTNÉ STROMY (jap., šint., lid.) – Japonci v souladu se ▶šintois-

mem odedávna věřili, že nebeská božstva ▶kami sestupují z nebes na vy-
soké stromy. Proto byly mimořádně urostlé a nezvykle tvarované stromy
považovány za posvátné a nikdo je nesměl porazit. Takové stromy se tra-
dičně označují provazem z rýžové slámy ▶šimenawa, zdobeným pásky
bílého papíru, jenž v šintoismu vymezuje posvátné místo. Druhy a typy
stromů, považovaných za posvátné, se lišily kraj od kraje. Někde to byly
stromy, jejichž největší větve rostly pouze na jednu stranu či naopak roz-
todivnými směry, jinde stromy s více, zejména třemi kmeny. Takové stro-
my byly po dlouhá léta pečlivě opatrovány a uctívány, i když byl okolní
porost vykácen. Věřilo se, že v těchto stromech sídlí božstvo hor ▶jama
no kami, jež má všechny své stromy pečlivě spočítány. Venkovští lidé ži-
jící v úzkém styku s přírodou a v přímé závislosti na ní se trvale obávali
přírodních pohrom a snažili se božstva kami, vládnoucí přírodními jevy,
uchlácholit ▶obětinami a rituály. To se vztahovalo i na posvátné stromy.
Mezi stromy, které se od nejstarší doby těšily obzvláštní úctě Japonců
a byly považovány za posvátné, patřily především rozmanité druhy ▶bo-
rovice, japonský cypřiš hinoki (lat. Chamaecyparis obtusa) a japonský
cedr sugi (lat. Cryptomeria japonica). Nejposvátnějším stromem ▶šin-
toismu, jehož větve se používají při obřadech v ▶šintoistických svatyních,
je věčně zelený strom ▶sakaki. Posvátná úcta ke stromům přežívá do
moderní doby, byť spíše podvědomě, v japonském zvyku stavět na Nový
rok ke vchodu do domu borovicové větve. Borovice jednak symbolizuje
dlouhý život, jednak se jí vítá božstvo roku.
POSVÁTNÉ STROMY (starokor., šam., lid.) – podle šamanských před-

stav sídla nejrůznějších ochranných božstev. V nejstarším mýtu se za
posvátný považoval santalový strom (kor. tansu), pod nímž se narodil
zakladatel mytického státu ▶Ko Čoson ▶Tangun. Z dalších stromů byly

uctívány jinan (kor. unhengnamu), zelkova (kor. nutchinamu), paulovnie
(kor. odongnamu) a zejména nejrůznější odrůdy ▶borovice. Staré stro-
my všech druhů jsou dodnes objekty úcty Korejců a bývají nejrůznějším
způsobem chráněny a opatrovány, také se jim obětuje.
Hliněná figurka prasete s parohem (může také symbolizovat jednorožce),

království Pekče (6. století)
PRASE (kor. čuk, twedži), (starokor.) – jedno ze svatých zvířat, též zna-
mení ▶zvířetníku. Prase mělo starší funkci ochrannou, později se stalo
častým obětním zvířetem. Několikrát je v kronikách zmíněn jeho útěk,
který byl považován za špatné znamení. V jednom takovém případě ho
však nakonec chytila mladá žena, jež byla podle svědectví úředníků ne-
smírně krásná. Král si chtěl pověst o její kráse ověřit, navštívil ji a navázal
s ní milostný poměr, který vyústil v narození dlouho očekávaného po-
tomka.
PŘÍRODNÍ ÚKAZY (starokor.) – znamení symbolizující stav pozem-

ských záležitostí z pohledu nebes, oznamující též příchod výjimečného
člověka na svět. Přírodní úkazy byly od nejstarších dob pečlivě sledovány
a zaznamenávány, za nejdůležitější byly považovány ty, jež neodpovídaly
roční době, nebo byly jinak nevysvětlitelné. Setkáváme se s nimi rovněž

v mýtech a legendách. Blesk (kor. ponge, pjorak) oznamuje příchod nebo
narození výjimečného člověka, může však být pomocným prostředkem
pro záchranu hrdiny; blesk a bouřka obecně pomáhají ve válkách obrán-
cům i útočníkům. Duha (kor. mudžige) je jedním z prostředků komu-
nikace i spojení mezi nebesy a zemí. Objevuje se zejména v mýtech, kdy
upozorňuje na nebeský dar, příchod vládce atp. Zjevení duhy je spojeno
s barvami a ve výkladu bývá příznivé nebo dokonce šťastné. Hrom (kor.
pchokpchung) má podobnou funkci jako blesk, navíc je varovným zna-
mením, pokud se vyskytuje v nezvyklou roční dobu a bez deště. Mlha
(kor. anke) slouží jako prostředek pro sestup nebo příchod nadpřiro-
zených bytostí na zem, zároveň ji nebesa sesílají na ochranu válečníků
před nenadálým útokem. Oblaka (kor. un, kurum) lze podle jejich ▶bar-
vy rozdělit na kladná – fialová či růžová, a záporná – černá nebo krvavě
červená, nejpozitivněji jsou chápána tzv. pětibarevná oblaka. Na oblaku
také létají nesmrtelní nebo nebeští poslové, aby zvěstovali důležité zprá-
vy, většinou narození dítěte. Na oblaku sestoupil z nebes ▶Hwanung, aby
Koreji přinesl řád a kulturu, na oblaku uletěl He Mosu z mýtu o ▶Tong-
mjongovi/Čumongovi, jenž nesnesl tchánovo zacházení. Sníh (kor. nun)
je v příslušnou roční dobu spolu s ledem považován za dobré zname-
ní, předzvěst dobré úrody. Kroniky sledují sníh pouze od určité výšky
a také zaznamenávají, pokud nenapadne. V jiném smyslu je zmiňován
pouze v souvislosti s válečnými operacemi, kdy jeho přílišné množství
zdůrazňuje namáhavost cesty nebo je příznivou zprávou pro obránce.
Sníh se také objevuje v nejrůznějších souslovích, zdůrazňujících krásu
a neposkvrněnost. Vítr (kor. pchung, param), zejména chladivý větřík,
se vyskytuje za příznivých okolností (pak se objeví společně s barevnými
oblaky). Vítr na moři občas zanese lodě na nesprávné místo, funguje tedy
jako živel-osud, vyvolávající zápletku. Už v mýtu o ▶Tangunovi si demi-
urg s sebou na zem bere božstva větru, deště a mraků.
PTÁK (kor. čo, se), (starokor., lid.) – pod-

le nejstarších náboženských představ jeden
z prostředníků mezi nebesy a zemí. Ptáky na-
jdeme v zakladatelských mýtech (▶Kogurjo,
▶Tcharhe – prapředek rodu Sok v ▶Sille). Jde
o velmi časté znamení, za nejpříznivější byl po-
važován bělohlavý pták. Přílet ptáků nebývá,
Stylizovaný trojnohý pták pokud nejde o zvlášť veliké hejno, nikdy vyklá-
(detail seladonové nádoby) dán záporně. Nejposvátnější ve staré Koreji byli
▶fénix, ▶havran a ▶jeřáb. V kukačky (podobně jako v ▶lotos) se podle

legend mění dívky, jež zahynuly nepřirozenou smrtí. Ptáci jsou v lido-
vých představách spojeni s úrodou, která se odhaduje podle počtu ▶vajec
v hnízdě.
PUJO viz KOGURJO
PUL (kor., buddh.) viz JORE, SOKKA JORE
RÁJ (jap., buddh.) viz GOKURAKU
RAKAN, též ARAKAN (sans. arhat), (jap., buddh.) – buddhistický svě-

tec, jenž dosáhl nejvyššího stupně poznání, člověk, který se zbavil všech
poskvrn a plně osvobodil svého ducha od deseti pout, jež jej váží ke ko-
loběhu životů. Na rozdíl od bódhisattvy, který touží vysvobodit všechny
bytosti, klade rakan důraz na dosažení vlastní spásy. Obzvláště významní
rakanové byli seskupeni do sestav v počtu 16 či 500. 500 rakanů se údaj-
ně sešlo po smrti Buddhy Šákjamuniho (▶Šaka njorai), aby se poradili,
jak zachovat a sepsat jeho učení. 16 rakanů zase představuje ty, kdo se
slavnostně zavázali, že budou na tomto světě žít tak dlouho, dokud se ne-
spasí celé lidstvo. V japonských buddhistických chrámech zasvěcených
památce rakanů (často nazývaných Rakandži) lze spatřit stovky jejich
kamenných soch, z nichž žádná není totožná s jinou. Jednotliví rakanové
mají různé podoby i výrazy obličeje. Menší skupiny rakanů po šestnácti
lze nalézt zejména v horských oblastech země. Viz též nahan.
RYBA (jap.) – Ze sladkovodních ryb je v Japonsku ve velké vážnosti kapr

říční (jap. koi, lat. Cyprinus carpio), symbol vytrvalosti, síly a mrštnos-
ti: vlastností, jimiž se mají vyznačovat muži. Proto se o svátku chlapců
5. května nad domy, kde mají hocha, tradičně vyvěšovaly pestré látkové
fábory ve tvaru kaprů. Rovněž samurajové minulé doby měli jíst kap-
ra, aby na ně byly přeneseny jeho kladné vlastnosti, především udatnost
a nezdolnost. Je také považován za symbol tzv. jamatodamašii, pravého
japonského ducha. Z mořských ryb je nejuctívanější pražma mořská (jap.
tai, lat. Sparrus aurata). Vysoce hodnocena je především červená praž-
ma, neboť červeň je ▶barvou šťastnou. Jako ryba přinášející štěstí bývá
pražma tai nedílnou součástí pohoštění při významných a slavnostních
příležitostech. Je rovněž atributem bůžka ▶Ebisu, jednoho ze ▶Sedmi
bůžků štěstí.
RYBA (kor. o, mulkogi), (kor., lid.) –

symbol bohatství a moci, v nejstar-
ších příbězích rovněž varovné zna-
mení. V zakladatelských mýtech se
ryby objevují při ▶Tongmjongově/
Čumongově útěku z Pujo, kdy vy-
tvoří spolu se želvami ze svých těl
záchranný ▶most, přes který hrdi-
na přejde do nové země. V rybu se
proměňuje v jedné zlidovělé ver-
zi tohoto mýtu otec Čumongovy
matky Juhwy při rituálním sou-
boji s nápadníkem své dcery He
Mosuem. Pokud má jít o varovné
znamení, pak obrovská ryba vy-
skočí na břeh a zdechne, hejno ryb
vyskáče zničehonic z vody atd. Ve
výtvarném umění, zvláště lidovém,
jsou ryby častým motivem, spoje- Buddha, dřevo, Japonsko,
ným s přáním hmotného úspěchu. 11.–12. století
SAKAKI (lat. Cleyera ochnacea DC., též Sakakia ochnacea Nakai), (jap.,
šint.) – ▶posvátný strom ▶šintoismu příbuzný kaméliím. Vysoký, věčně
zelený strom roste ve volné přírodě hlavně na západ od nížiny Kantó,
ale je též pěstován v zahradách a svatyňových okrscích šintoistických po-
svátných míst po celé zemi. V centrální oblasti ostrova Honšú je vzácný,
proto se zde při šintoistických obřadech používají větvičky příbuzného
stromu hisakaki (lat. Eurya japonica Thumb.). Haluze sakaki, ozdobené
pruhy bílého papíru a zvané hei, ▶gohei či nusa, v šintoismu symbolizující
▶obětiny, bývají kněžími svatyně předkládány božstvům ▶kami. Japonci
věří, že sakaki byl první rostlinou, jež vyrostla při stvo-
ření vesmíru z počátečního chaosu. O posvátném stro-
mu sakaki je zmínka již v nejstarších mýtech, konkrét-
ně v příběhu o tom, jak se bohyně slunce ▶Amaterasu
ukryla v jeskyni a myriády nebeských bohů se ji snažily
vylákat ven. Tehdy na nedaleký vysoký strom sakaki
rozvěsili nejrůznější lákadla jako klenoty, bronzové zr-
cadlo a podobně. Tato epizoda svědčí o tom, že strom
byl již od předhistorické doby považován za posvátný
symbol božstev kami. Z toho se vyvinul jeho kult a zvyk Tamaguši
užívat jej jako obětinu bohům. Obětina tvořená malou větévkou, na níž
jsou přivázány proužky bílého papíru (v minulosti to bývaly i kousky bílé
bavlněné příze), se nazývá tamaguši. Při šintoistickém obřadu návštěvník
svatyně nabídne tuto tamaguši jejímu božstvu spolu s modlitbou a pros-
bou o ochranu. Tamaguši jsou bohům obětovány i při svátcích, svatbách,
pohřbech a dalších obřadech vedených dle šintoistického ritu.
SAMGJO viz BUDDHISMUS, KONFUCIANISMUS,

SANKJÓ, TAOISMUS
SAMGUK JUSA („Odkazy Tří království“), (kor.) – první dochovaná

korejská neoficiální kronika. Byla sestavena jedním z nejvlivnějších ze-
nových mistrů své doby Irjonem v pozdních 80. letech 13. století. Spíše
než dílem strohého historiografického stylu je souhrnem nejzajímavěj-
ších událostí od založení prvního korejského státu mytickým ▶Tangu-
nem v roce 2333 před n. l. Kvůli svému akcentování nadpřirozených
a magických jevů nemůže sloužit jako hodnověrný historický pramen,
ale jako neuvěřitelně bohatý materiál se stala nejvyhledávanější pomůc-
kou při studiu nejstarší Koreje. Obsahuje mýty a legendy, příběhy králů,
poddaných a nejslavnějších mnichů spojených s dějinami korejského
▶buddhismu. Název jusa – doslova „co zbylo z historie“, signalizuje neo-
ficiální přístup k dějinám, jež autorovi umožňuje soustředit se na událos-
ti, které mnohdy nekorespondují s oficiálním pojetím a nejsou zkreslené
ideologií. Samguk jusa mají celkem pět knih a na rozdíl od ▶Samguk sagi
odvozují počátek korejské státnosti od mytického ▶Tanguna. Uvádějí
všechny mýty o založení korejských království, jmenovitě Pujo, ▶Ko-
gurjo, ▶Pekče, ▶Silla a ▶Karak/Kaja, a věnují se nejznámějším legendám
královským i hrdinským z doby do sjednocení poloostrova (královské
a jiné historky, wangjok a kii – první kniha), dalším – od počátku až po
zánik Sjednocené Silly (wangjok a kii – druhá kniha). Třetí kniha přináší
historii korejského buddhismu v legendách slavných mnichů-zakladate-
lů a příbězích o památných místech (hungpop, tchapsang). Kniha čtvrtá
navazuje anekdotami o dalších významných mniších, kde už postupně
převažuje zázrak nad činem samotným (náboženské výklady, uihe), což
je ještě znatelnější v poslední, páté knize, která už přímo nese název „zá-
zraky“ (sindžu). Doplňkem jsou příběhy o vzorových synech, dcerách
a dalších postavách Tří království (kamtchong, pchiun, hjoson). Kronika
Samguk jusa byla zřejmě poprvé tištěna z dřevěných matric a její nejstar-
ší kompletní dochovaná verze pochází z roku 1512. Nicméně různé její
části existovaly již před tímto datem. Dílo bylo mnohokrát upravováno
a tištěno během 20. století a najdeme je v mnohých přepracovaných po-

pulárních vydáních.
SAMGUK SAGI („Dějiny Tří království“), (kor.) – první dochovaná ofi-

ciální korejská kronika o padesáti svazcích. Dílo, sestavené se značným
odstupem, bylo dokončeno v roce 1145 skupinou literátů v čele s Kim
Pu-sikem. Přes evidentní nedostatky má dnes coby souborný materiál
o nejstarších dějinách Koreje nesmírnou hodnotu. Kronika je výsledkem
dlouhého období existence korejské historiografie, jež se datuje od 4. sto-
letí, a pro větší věrohodnost je doplněna o starší kroniky čínské. Autor
se při kompilaci dějin snažil nejstarší korejské dějiny – éru Tří králov-
ství – uzavřít jednou provždy. Jde o dílo tendenční, projevující se mj.
zhodnověrněním mýtů a legend a jejich historizací. Poněkud sporná je
evidentní selekce faktografického materiálu, zejména pokud jde o jeho
vypouštění či opravování. Tyto „úpravy“ ve jménu ideologizace starověké
společnosti jsou viditelné při srovnání s neoficiálními dějinami, zejména
▶Samguk jusa, folklorními sbírkami a nově s objevením díla Životopisy
hwarangů (Hwarang segi, 8. století). Kronika je výsledkem dobového vi-
dění nejstarších dějin, koncepce díla má ideologický a dynasticky účelo-
vý podtext a postuluje politický ideál autora. Dějiny Tří království jsou
první dochovanou oficiální korejskou historií, podle níž se tvořily v dal-
ších staletích podobná díla. Jako jediné zachovávají vznik, vývoj a pád Tří
království odděleně, další prameny už dějiny pojímají výhradně celistvě.
Přes uvedené faktografické nedostatky jsou však jednou z pozoruhod-
ných literárních památek. Obsahují soubor zakladatelských a dalších
mýtů, legend a rozličných vyprávění. Dílo je členěno do 6 částí a kromě
análů (pongi, 28 knih) a biografií (joldžon, 10 knih) jsou cenné i další čás-
ti – chronologie (jonpchjo, 3 knihy) a tematické zápisky popisující rituály,
obydlí, geografii, hudbu, úřednictvo aj. (čapči, 9 knih). Samguk sagi se
dostalo uznání v Číně: podle pramenů dynastie Sung bylo dílo už ně-
kolik let po svém vytištění zařazeno do čínské palácové knihovny, tento
exemplář se ale nedochoval. Jeho nejstarší variantou je xylografické vy-
dání z konce 14. století, za nejvzácnější považují Korejci doplněnou verzi
tištěnou pohyblivými kovovými typy z roku 1512, existují však i varianty
rukopisné.
SAMSIN, SANSIN (kor., lid.) – božstva hor, též ochranné božstvo ženské
části domu. V prvním významu se jedná o tzv. Tři božstva – ▶Hwanina,
▶Hwanunga a ▶Tanguna ze zakladatelského mýtu státu ▶Ko Čoson, kte-
rým se obětovalo jako božstvům hor a jež měla své oltáře v každé vesnici.
Pokud už býval na oltáři obraz, pak jsou Samsin (Sansin) zobrazována

jako jediný starý muž s tygrem. V druhém, převážně lidovém významu
je Samsin ochranné božstvo ženské části domu, ke kterému se ženy mod-
lí, aby porodily potomka, a které bdí zejména nad rodičkou a novoro-
zencem po sedm týdnů od porodu. Obě varianty téhož se vyskytují až do
20. století. Viz též obětiny.
SANKJÓ („tři učení“), (jap.) – v čínském a korejském prostředí dva

čínské znaky označující buddhismus, konfucianismus a taoismus, v Ja-
ponsku pak šintoismus, buddhismus a konfucianismus. V moderní době
často znamenají „tři náboženství“, tj. buddhismus, šintoismus a křesťan-
ství. Viz též samgjo.
SEDM BŮŽKŮ ŠTĚSTÍ (jap. Šičifukudžin), (jap., pozd.) – skupina sed-

mi bůžků sestavená během 14. a 15. století, pro něž byl v japonských
kulturních dějinách charakteristický eklektismus, jenž jasně nerozlišoval
zdroje buddhistické, šintoistické a taoistické. Věří se, že přinášejí štěstí,
dlouhý život, bohatství a blahobyt. Podle obecného názoru tvoří tuto
skupinu ▶Ebisu, ▶Daikokuten, ▶Bišamonten, ▶Benzaiten, ▶Džuródžin,
▶Hotei a ▶Kičidžóten. V průběhu staletí se jejich sestava různě obmě-
ňovala, Daikoku a Ebisu v ní však nechyběli nikdy. Běžně docházelo
k záměně zejména mezi Džuródžinem a bůžkem ▶Fukurokudžu, kte-
ří jsou si podobní vzhledem i rolí bůžků dlouhého života. V některých
sestavách Sedmi bůžků štěstí figurovali oba, zatímco někdo z ostatních
bůžků nebyl zařazen (většinou bohyně Kičidžóten). Ve skupině jsou za-
stoupena božstva a mudrci rozmanitého původu – indického, čínského
i japonského. Ebisu, Daikokuten a Bišamonten jsou uctíváni především
jako božstva bohatství a prosperi-
ty, Ebisu je zároveň také bůžkem
rybářství a Daikokuten je v lidové
víře ztotožňován s bohem ▶Óku-
ninuši no mikoto ze starojapon-
ských mýtů. Benzaiten je bohyní
vody, řečnictví a hudby, Hotei,
čínsky nazývaný Putaj, byl tlus-
tý a excentrický zenový mnich.
Fukurokudžu i Džuródžin (oba
čínského původu), symbolizují
dlouhověkost. Sestavení bůžků do
Loď pokladů takarabune sedmičlenné skupiny souvisí patr-
ně s oblibou čísla sedm v buddhistických rčeních (např.„sedm pohrom

a sedm požehnání“). Tradice uctívání Sedmi bůžků štěstí je živá i v mo-
derním Japonsku. Na Nový rok si má člověk pro zajištění štěstí v příštím
roce položit k polštáři obrázek lodi pokladů takarabune, na níž Sedm
bůžků štěstí připlouvá.
SENNIN („poustevník“), (jap., tao., pozd.) – Prostřednictvím taoismu se

v Japonsku během 14. a 15. století rozšířil obdiv k poustevnickému způ-
sobu života, prožitému v odříkání a samotě. Širokou oblibu si získaly pří-
běhy o čínských nesmrtelných. Podle představ čínského vulgárního ▶ta-
oismu totiž ten, kdo se plně ztotožní s tao, získá nadpřirozené schopnosti
a stane se nesmrtelným. V Japonsku byli tito nesmrtelní pojmenováni
sennin nebo ▶šinsen. Jedná se o skupinu legendárních postav, mužů i ně-
kolika žen, které dokáží létat či kráčet po vlnách a jejichž domovem jsou
buď odlehlé hory anebo vzdálené šťastné ostrovy. Svých nadpřirozených
schopností dosáhli dlouhou, usilovnou meditací a asketickým životem.
Někteří nesmrtelní jsou spojováni s určitými zvířaty či rostlinami a repre-
zentují jejich typické vlastnosti. Sennin Rafusen reprezentuje slivoňové
květy symbolizující jaro a statečnost, neboť se rozvíjejí v době, kdy ještě
leží sníh. Kiku Džidó („Chryzantémové dítě“) reprezentuje ▶chryzanté-
mu, květinu v Japonsku velmi uctívanou. Sennin Kiku Džidó, obdařený
věčným mládím, žije v horách poblíž pramene obklopeného chryzanté-
mami. Voda, která z pramene vyvěrá, má léčivou sílu. K nejznámějším
nesmrtelným patří Tóbósaku („Důstojný muž Východu“), stařec žijící na
východě. V ruce drží ▶broskev, kterou ukradl Královně matce Západu
(Seióbo), patřící rovněž k nesmrtelným. Broskev symbolizuje omlazu-
jící síly jara a způsobuje, že Tóbósaku nemůže zemřít. Královna matka
Západu žije na západě a vyznačuje se mimořádnou krásou. Je obklope-
na sborem nadpozemských mladíků a dívek, kteří ji považují za svou
vládkyni. Vedle nesmrtelných, kteří přišli do Japonska z Číny, si Japonci
vytvořili legendy o dalších, japonských nesmrtelných. Nejvýznamnější
z nich je En no Ozunu, známý jako gjódža – mistr askeze. Je zobrazo-
ván jako poustevník sedící v jeskyni a držící v ruce dlouhou hůl. Vypráví
se o něm, že za pomoci bohů a duchů vybudoval ▶most z jedné hory na
druhou. Sennin však mohou pozbýt svých nadpřirozených schopností,
jestliže podlehnou lidské vášni. Například mistr askeze Kume no sennin,
žijící nedaleko chrámu Kume, byl nadán čarovnou mocí létat ve vzdu-
chu. Až jednoho dne z výšky zahlédl ženu peroucí prádlo v potoce, je-
jímž půvabem byl zcela okouzlen. Tím podlehl lidské vášni, ztratil svou
nadpřirozenou schopnost létat a zřítil se na zem.
Jedna z nejslavnějších sillských královských korun z tepaného zlata s přívěsky (4.–5. století)
SILLA – starokorejský stát (57 před n. l. – 935 n. l.) v jihovýchodní čás-

ti poloostrova. Zakladatelský mýtus Silly se týká seslání prvního vlád-
ce ▶Pak Hjokkoseho na zem, jeho datace je však evidentně posunuta
a upravena vzhledem k tomu, že právě Silla sjednotila tzv. Tři království.
Silla byla v prvních staletích našeho letopočtu nejslabším a nejméně roz-
vinutým ze všech korejských státních útvarů, její stabilizace a následný
rozkvět přichází až s příchodem ▶buddhismu počátkem 6. století. Sillské
ambice na sjednocení poloostrova podpořila vojensky tchangská Čína
a oba zbylé státy – ▶Pekče a ▶Kogurjo – byly poraženy v roce 660, resp.
668. Tzv. Sjednocená Silla pak

procházela stoletým obdobím roz-
květu, po němž následoval rychlý
úpadek, způsobený zejména elitář-
sky pojatým dělením společnosti.
Definitivní zánik státu Sjednocená
Silla se datuje rokem 935, kdy po-
slední král kapituloval před novou
dynastií Wang (stát Korjo), již za-
ložil Wang Kon už v roce 918.
SIN viz BOHOVÉ, BOHYNĚ,

BOŽSTVA Zdobená křídla k sillské koruně (4.–5. století)
SINGJO (starokor.) – víra v duchy

a božstva, nejstarší korejské nábo-
ženství. Náboženský život a při-
nášení obětí bylo ve starých ko-
rejských společenstvích založeno
na představě, že za stav země zod-
povídá její vládce. Proto i králové-
-šamani dostávali tituly kosogan,
čchačchaung, maripkan, označující
člověka s magickými schopnostmi.
Později byla rituální úloha přene-
sena níže, na speciální úředníky
nebo na exorcisty. Takoví lidé se
museli vyznat v ▶astronomii, umět
předpovídat budoucnost a číst ze
znamení (orákul), popřípadě zlá
znamení zahánět. Svatyně bývaly
a dlouho ve vesnických společen- Nejslavnější zlatá sillská koruna (hrobka
Nebeského koně, 5.–6. století)
stvích zůstaly na úpatí hor; nej-
posvátnější byl ▶oltář zakladate-
le státu, kde se obětovalo v případě nejvyšší nouze. Kolem 4. století už
zaznamenáváme přesun funkce nejvyššího šamana hierarchicky níže.
V úloze pomocníků krále bývá zmiňována organizace ▶hwarang, v pod-
statě tutéž funkci měla sekta čoui sonin („svatí černě oblečení“), mladí
válečníci z Kogurja. Singjo měla i své státní rituály. Mezi největší patřil
svátek pchalgwan, konaný každoročně na počátku zimy a spojující obě-
ti božstvům s veselicemi. Kromě

▶obětin se pilo, tančilo a soutěžilo
v osmi disciplínách. Do konce Tří
království a Sjednocené ▶Silly byl
sice státním náboženstvím ▶bud-
dhismus, jeho podoba byla však
původním náboženstvím pozna-
menaná, popřípadě se s ním nevy-
lučovala. Některé svátky a praktiky
zůstaly i za probuddhisticky orien-
tovaného království Korjo, kdy
i Buddhovy narozeniny byly pojí-
mány podobně jako svátek pchal-
gwan. V prvním období Korjo
byly stále časté obětiny nejrůzněj- Dvorský tanec šamanek
ším božstvům a duchům, zvláště
božstvu Slunce, pěti svatým horám a velkým řekám. Za Korjo se však pů-
vodní víra dochovala hlavně na vesnicích. Obohacena byla i o taoistická
božstva, např. o Pět nebeských vládců, Polárku, Mars, Venuši a ▶Čchil-
song, popř. jejich modifikace. Organizace a náplň obětin byla směsí sin-
gjo, ▶taoismu a buddhismu. Například svátku pchalgwan za Korjo, který
trval dva dny a byl spojen s přijímáním gratulací, darů, cizích poselstev
atd., se účastnili buddhističtí i taoističtí mniši. Jeho podstata však zůstala
rituální a jeho součástí bývala také celonárodní, prastará, původně ša-
manská prosba za déšť kiudže. Za království Čoson přijal stát za svou
ideologii neokonfucianismus, což v praxi znamenalo potírání buddhis-
mu, taoismu a zejména singjo. Chrámy a oltáře všeho druhu byly rušeny
a zůstaly pouze ty, které sloužily obětinám nejvyššího státního zájmu. To
ovšem neznamená, že králové neobětovali nebesům, nejvyšším i ostat-
ním – v podstatě šamanským nebo taoisticko-šamanským božstvům.
Některé kulty se i přes odpor konfuciánů spíše rozrostly. Jedním z nich
byl kult ▶Tanguna a od něj odvozených ▶Samsin. Za Čoson se jim obě-
tovalo na jedné z posvátných hor Manisanu blízko Soulu a Tangunův
kult byl podpořen kultem jeho tří synů, kteří tu údajně postavili pevnost.
Singjo nevymizelo ani ve 20. století, nejrůznější projevy najdeme dodnes.
Viz též bohové, bohyně, božstva, šamanismus.
SLIVOŇ (jap. ume, bai; lat. Prunus mume) – Japonská slivoň ume bývá
někdy označována jako švestka, ale její plody jsou kulovité, žluté a mívají
sametový povrch, čímž je příbuzná spíše meruňce. Slivoňové květy, vět-
šinou bílé, ale i jemně až sytě růžové, jsou v Japonsku symbolem půvabu,
věrnosti a odolnosti, tedy hlavních ženských ctností. Jelikož kvetou v zi-
mě, kdy ještě padá sníh, symbolizují vytrvalost a schopnost čelit všem
nepřízním osudu. Spolu s ▶borovicí a ▶bambusem tvoří ▶trojici šťast-
ných symbolů šóčikubai.
SNY, VÝKLADY ZNAMENÍ, VĚŠTBY (starokor.) – pomocný příznak

pro klasifikaci jevů, resp. vědecká disciplína. Sny, výklady znamení
a věštby se v nejstarších mýtech a legendách objevují samostatně i spo-
jitě. O snech stará vyprávění nepochybují, občas se sice objeví pokus
o jejich výklad (předpokládáme ho v každém případě, ale málokdy je
uveden), ale většinou jsou poměrně jasné a pokud jde o význam, jejich
příjemce zpravidla nebývá na rozpacích. Výklad snů nacházíme často
v neoficiální kronice ▶Samguk jusa, kde jsou spojené s odůvodněním
staveb známých chrámů a dalších buddhistických památek. Závazné
jsou iniciační sny budoucích mnichů a hrdinů. V žádném případě není
možné sen odmítnout či bagatelizovat. V případě snů či nevysvětli-
telných jevů bývají povoláni astrologové nebo věštci; ti je vyloží a pak
záleží pouze na reakci panovníka (příjemce), zda zprávu nebes vezme
na vědomí či ne. Špatný vládce se projeví právě tím, že signály či věšt-
by ignoruje. Tehdy může dojít k jeho svržení či k použití symbolů jako
atributu nesprávného chování vedoucího ke ztrátě nebeského mandátu.
V dějinách najdeme více případů, kdy král neuposlechne, což lze doku-
mentovat na dvou příbězích nespravedlivě odsouzených věštců. První
předchází pádu státu ▶Kogurjo, resp. zrození jeho pokořitele, druhý
bezprostředně souvisí se zánikem ▶Pekče. V příběhu o kogurjoském
věštci Čchu-namovi je znamení uvedeno motivem řeky, která teče ob-
ráceným směrem a ve výkladu má symbolizovat „nenáležitý a nepřiro-
zený stav v královské ložnici“. Čchu-nam je však popraven a přivolá na
zemi pomstu tím, že se převtělí ve válečníka, jenž způsobí pád Kogurja.
Slavná věštba týkající se pádu Pekče pouze korunuje opakovaná va-
rovná znamení. Král je ignoroval, dokud se nedozvěděl, že do paláce
přiletěl démon a hlasitě křičel: „Pekče zahyne! Pekče zahyne!“ a zmizel
pod zemí. Král poručil lidem kopat. V hloubce asi jedné stopy objevi-
li želvu, na jejímž krunýři bylo napsáno: „Pekče je jako Měsíc v úplň-
ku, Silla jako nov.“ Vládce se zeptal věštce na výklad, a ten odpověděl:
„Měsíc v úplňku znamená, že musí ubývat, nový Měsíc postupně přibý-
vá a zvětšuje se.“ Král se rozhněval a zabil ho. Tento případ poukazuje
na neschopnost krále reagovat na znamení a ignorování výkladu vede
k nevyhnutelnému zániku království. Jediným zmiňovaným vládcem,
který byl schopen předpovídat a vykládat znamení, byla žena – králov-

na Sondok (vládla v letech 632–647). Ze tří legendárních předpovědí/
výkladů je nejznámější její odhalení vpádu pekčeských vojsk. Poddaní
jí v zimě ohlásili, že na jednom místě blízko paláce kvákají žáby. Toto
evidentní narušení jin-jangové rovnováhy vedlo královnu k přesvědče-
ní, že se v lokalitě skrývají cizí vojáci. Díky její schopnosti předvídat
byli nepřátelé včas zlikvidováni.
Věštby bývají časté, ale zřetelný rozdíl, co se týče následků, vidíme mezi
jejich vyslyšením a ignorováním. Králové samozřejmě pro výklady snů
a znamení používali nejrůznějších osob (astrologů, věštců, zaříkávačů,
šamanů aj.). Připomeňme úlohu věštců při posuzování, popřípadě pa-
cifikaci nebeských znamení a jejich účast při narozeních, jež provázely
neobvyklé okolnosti, zvláště když dítě pocházelo z královské rodiny. Viz
též šamanismus, věštby, věštění.
SOKKA JORE viz JORE
SONGJO – v Koreji víra v personifikovaná božstva, také jeden z názvů

užívaných pro vulgární ▶taoismus. Viz též kulty, singjo.
SONIN (kor., tao., lid.) – svatý,

nesmrtelný. V Koreji sice obdiv
k taoistickému poustevnickému
životu nezdomácněl jako napří-
klad v Číně, ale velkou oblibu si
získaly příběhy o čínských nesmr-
telných. Korejští nesmrtelní žijí
zejména v horách, v nadoblačných
Nebeská víla s elixírem nesmrtelnosti výšinách, a dokáží překonat vlast-
(detail z kogurjoské hrobky, 5. století) ní tělesnost pomocí nejrůznějších
tajných praktik nebo i kouzelných
nápojů. Létají na ▶jeřábech a na oblacích. Ve výtvarném umění je obvyk-
le doprovází ▶jelen. Jejich ženským protějškem je víla, která může obý-
vat jak hory, tak i řeky. Někdy dokáže poplést hlavu i smrtelníkovi, vždy
jej však opustí a vrátí se mezi své. Víly bývají také spojeny s představou
Západního ráje, kde vládne Královna matka Západu (kor. Sowangmo).
Kult nesmrtelných se v Koreji příliš nerozšířil, jednotlivé postavy však
byly uctívány ve vesnických svatyních jako božstva.
SNÍH, LED viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY

STRAKA (kor. čak, kkačchi), (kor.,

lid.) – v korejských mýtech posel
šťastných zpráv, protipól vrány,
přinášející zlé noviny. V lidové slo-
vesnosti byl oblíbený známý čín-
ský příběh o Stračím mostě, jenž
vytvořili ptáci svými těly, aby k so-
bě mohly přejít dvě zamilované
hvězdy, Pasáček a Přadlena (Altair
a Vega). Straky však najdeme
v mýtech a legendách, konkrétně
v mýtu o připlutí čtvrtého sillského
krále ▶Tcharhea do ▶Silly, kde do-
provázejí jeho loďku. I Tcharheovo
příjmení je zjednodušením znaku
pro straku (čak-Sok).
STŘEDNÍ ZEMĚ
RÁKOSOVÝCH PLANIN viz
AŠIHARA NO NAKACUKUNI
Tygr se strakami – jeden z nejoblíbenějších
blahopřejných motivů v lidovém malířství
STUDNA (kor. čong, umul) –
V korejských mýtech bývá stud-
na místem narození významné osoby, nejčastěji ženského pohlaví. Ze
studny se vynoří ▶drak-slepice, který porodí manželku zakladatele ▶Sil-
ly Arjong. V historických análech pak odsud vychází zvíře nebo duch,
předpovídající neblahé události. Také barva vody ve studni má rozhodu-
jící význam: pokud má království zaniknout, zkrvaví. Protože je studna
spojena s vodou, jde o jinový, ženský symbol.
STVOŘENÍ JAPONSKA (stjap., šint.) – Japonská šintoistická mytolo-

gie neobsahuje mýty kosmogonické, které by vysvětlovaly vznik celého
vesmíru, avšak dosti podrobně líčí vznik japonských ostrovů. Jejich stvo-
řiteli jsou podle starojaponských mýtů božští manželé ▶Izanagi a Iza-
nami, sedmá generace nebeských bohů. Když míchali nebeským kopím
tekutou prahmotu, aby tak vytvořili souš, skanulo z něho několik kapek,
a z těch vznikl ostrov ▶Onogoro („Ostrov, jenž se sám srazil“). Izanagi
a Izanami sestoupili na tento ostrov, vybudovali zde sídlo a vztyčili vel-
ký sloup, patrně symbolizující falus. Chodili kolem něho a jali se plodit
své potomky – ostrovy. Prvním byl ostrov Hirugo, ten se však nepovedl
a rodiče jej poslali pryč v rákosovém člunku. Také další ostrov, Awa, byl
nepovedený a ani jej rodiče neuznali za svého potomka. Po počátečních
neúspěších se Izanagi a Izanami obrátili k nebeským bohům o radu, jak
mají své potomky správně plodit. Dle jedné verze mýtů jim bohové pro-
zradili, že žena, Izanami, nesmí při souloži vydat hlas jako první – což
Izanami z pocitů rozkoše předtím činila. Podle jiné verze mýtu se božští
manželé správnému milostnému spojení naučili od párku ▶konipasů.
Ať tak či onak, další ostrovy byly již podařené. Prvním byl Awadži (leží
ve Vnitřním japonském moři), dalším pak Ijo, dnešní Šikoku. Postupně
Izanagi a Izanami stvořili ostrovy Micugu (poblíž ostrova Oki), Cukuši
(dnešní Kjúšú), Iki, Cu (dnešní Cušima, ležící mezi Japonskem a Koreou)
a Sado. Poté stvořili hlavní japonský ostrov, v mýtech nazývaný Střední
země rákosových planin (Ašihara no ▶Nakacukuni), a mnoho dalších.
Když dovršili své stvořitelské dílo, přistoupili k plození pozemských bož-
stev, která měla ostrovy oživit. Takovýchto potomků se jim narodilo cel-
kem 35. Posledním z nich byl ▶bůh ohně, který při porodu svou matku
Izanami smrtelně popálil a ta odešla do ▶Jomi no kuni, země mrtvých.
Izanagi, zdrcen smrtí své ženy, uťal bohovi ohně mečem hlavu a z krve,
kterou takto prolil, se zrodilo šestnáct dalších božstev.
STVOŘENÍ KOREJE (kor., lid.) – podle lidových vyprávění spadl ne-

beské princezně z prstu prstýnek. Protože ho toužila dostat zpět, poslal
její otec – nebeský vládce – na zem svého nejsilnějšího hrdinu. Jak hle-
dal prsten v bahnité půdě, postupně svýma rukama mimovolně stvořil
moře, strmé hory, roviny a řeky. I když prstýnek nenašel, vtiskl ráz ko-
rejské krajině.
SURO (kor.) – mytický král, zakladatel státu Te ▶Karak/Kaja. Podle le-

gendy byl seslán spolu s bratry v podobě ▶vejce na horu Kudži a vládl
státu až do svých 158 let. Byl považován za nesmírně moudrého panov-
níka, jehož využívaly ostatní státy při řešení sporů. Suroova manželka
byla stejně jako on poslána zemi osudem – ovšem po vodě. Tvrdí se, že
pocházela z Indie.
SUKUNABIKONA NO KAMI (stjap., šint.) – bůh-trpaslík, který pod-

le jedné verze starojaponského mýtu (▶cyklus Izumo) pomáhal ▶Óku-
ninušimu stvořit svět, podle druhé verze (▶cyklus Jamato) pomohl
Ókuninušimu pacifikovat a kultivovat oblast ▶Izumo. Podle kroniky
▶Kodžiki v době, kdy Ókuninuši pobýval u mysu Miho v oblasti Izumo,
připlul k němu na nebeském člunu neznámý bůh maličké postavy. Byl
oblečen do roucha z peří ▶konipasů. Malý bůh nechtěl Ókuninušimu

zpočátku říci, jak se jmenuje a kdo je. Teprve božstvo rýžových polí
Ókuninušimu prozradilo, že je to Sukunabikona, syn významného
nebeského božstva Kamimusubi. Božstvo Kamimusubi potvrdilo, že
Sukunabikona je skutečně jeho syn a přikázalo Ókuninušimu i trpasli-
čímu bohovi Sukunabikonovi, aby se spřátelili a dotvořili zemi. Tak se
i stalo, po nějakém čase však Sukunabikona tento svět opustil a odebral
se za moře, do světa věčného života ▶Tokojo no kuni.
SUSANOO NO MIKOTO (stjap., šint.) – bratr bohyně ▶Amaterasu ómi-

kami, významné, ale rozporuplné božstvo japonské mytologie. V mýtech
vystupuje střídavě jako bůh moří, bouří, podsvětí i vod.
V ▶cyklu Jamato, který se soustřeďuje na mýty o božském původu japon-
ského císařského rodu a na bohy krajiny Jamato, vystupuje jako nálado-
vý a nevypočitatelný mladší bratr bohyně slunce Amaterasu. Susanoo se
zrodil z kapek vody, jíž si rituálně vymýval nosní dírky bůh ▶Izanagi po
svém návratu z podsvětí. Z vody, kterou si Izanagi vymyl levé oko pak
spolu s ním přišla na svět také Amaterasu, z vody, jíž si vymyl oko pravé,
božstvo noci ▶Cukujomi. Susanoo se však choval svévolně a odmítl se
stát bohem oceánů, jak mu přikázal jeho otec. Místo toho chtěl odejít
za svou mrtvou matkou Izanami do podsvětí. Otec Izanagi jej proto za
neposlušnost zapudil z Vysoké nebeské pláně ▶Takamagahara. Susanoo
prohlásil, že se před odchodem do záhrobí půjde rozloučit se sestrou
Amaterasu ómikami. Amaterasu, aby vyzkoušela upřímnost jeho úmyslů,
jej požádala, aby jí podal svůj meč. Jelikož každý z nich stál na opačném
břehu nebeské řeky, podal jí Susanoo přes vodu svůj meč. Amaterasu
jej rozlomila na tři díly, ty rozkousala a úlomky meče vyplivla. Její dech
a kousky meče se proměnily ve tři bohyně. Susanoo uchopil klenoty,
kterými měla Amaterasu ozdobeny vlasy a paže, rozkousal je a odhodil.
Z těchto kousků klenotů se zrodilo pět mužských božstev. Amaterasu
prohlásila, že tři bohyně, které se zrodily z bratrova meče, patří jemu,
a pět bohů, kteří se zrodili z jejích klenotů, patří jí. To Susanoa rozzuřilo,
rozkotal meze kolem jejích polí, vypustil vodu ze stavidel v rýžovištích
a znečistil její zahradu. Poté, co Amaterasu usedla se svými dívkami ke
tkaní v nebeské tkalcovské dílně, prorazil střechu a shodil na ně strakaté-
ho koně. Uražená a dotčená Amaterasu se na protest schovala do jeskyně
a svět, který přestalo ozařovat její božské světlo, se zahalil do tmy a upadl
v chaos. Myriádám bohů se podařilo vylákat ji ven z jeskyně, Susanoo
byl z Vysoké nebeské pláně ▶Takamagahara vypuzen a sestoupil na zem
v kraji Izumo.
Druhý mytologický ▶cyklus Izumo soustřeďuje svou pozornost na

izumskou linii božstev, jež se později podrobí bohům ▶Jamato. Zde je
Susanoo no mikoto líčen jako hrdina a místní ochranné rodové božstvo.
Nejznámější mýtus, který se k němu váže, hovoří o jeho boji s osmihla-
vým hadem ▶Jamata no oroči a o získání posvátného ▶meče Kusanagi.
Když Susanoo sestoupil z Vysoké nebeské pláně do oblasti Izumo, zahlé-
dl ve vodním proudu plavat jídelní hůlky. Podle toho usoudil, že na hor-
ním toku žijí lidé, a vydal se tam. Objevil starý manželský pár usedavě
plačící vedle své dcery. Muž Susanoovi vyložil, že nedaleko žije obrovský
had s osmi hlavami a osmi ocasy, který již pozřel osm jejich dcer a nyní
se chystá pozřít poslední. Obrovitá hadí nestvůra je obrostlá mechem, na
jejím hřbetě rostou cedry i jiné stromy a má krvavé břicho. Aby dceru
zachránili, svěřili ji staří manželé Susanoovi. Ten ji proměnil v hřeben
a zasunul si jej do vlasů. Potom manželům přikázal připravit velké množ-
ství vína, které dal nalít do osmi věder. Kolem věder nechal postavit plot,
v němž bylo osm otvorů, pro každou hadovu hlavu jeden, a ke každému
otvoru postavil nádobu s opojným nápojem. Když se had objevil, začalo
jeho osm hlav ihned dychtivě pít. Tak se had brzy opil a upadl do spánku.
Susanoo svým dlouhým mečem hada zabil a jal se odsekávat osm hadích
hlav a ocasů. Když zaťal do do jednoho z ocasů, meč se zlomil. V hadově
ocase Susanoo objevil veliký meč, jenž považoval za natolik pozoruhod-
ný, že jej věnoval své sestře, nejvyšší sluneční bohyni Amaterasu. Tento
meč se proslavil pod jménem Kusanagi („Požínač trávy“) a Amaterasu jej
později věnovala svému vnukovi Ninigimu, jenž byl poslán na zem, aby
tam vládl. Bůh Susanoo byl později ztotožněn s ochranným božstvem
Gozu tennó a je uctíván v šintoistické svatyni Jasaka v Kjótu.
ŠAKA NJORAI (jap., buddh.) – japonské označení pro Šákjamuniho

(mudrce z rodu Šákja), jak znělo přízvisko Siddhárthy Gautamy, historic-
kého Buddhy (566 či 563–486 či 483 před n. l.). Osmý den ve čtvrtém lu-
nárním měsíci se v Japonsku slaví Buddhovo narození obřadem zvaným
kambucu. Všechny buddhistické chrámy ve svém okrsku vybudují malý
květinový pavilon (hana midó), jehož střecha je pokryta květy. Uvnitř je
umístěna soška Buddhy, k níž se věřící modlí. Při této příležitosti si s se-
bou přinášejí bambusové nádobky, do nichž v chrámu dostávají sladký
čaj amača, o němž se věří, že léčí oční neduhy a chrání proti hmyzu. Viz
též buddhismus.
ŠAMANISMUS (stjap., pozd., lid.) – Zmínky v nejstarších japonských

kronikách a literárních památkách nasvědčují tomu, že nejen v předhis-
torické době, ale i na císařském dvoře ▶Jamato (6. a 7. století) byly zcela
běžné šamanské praktiky. Později se od nich pod vlivem ▶buddhismu
postupně upouštělo a byly odsunuty do oblasti ▶lidové víry, kde přežily
v různých fragmentárních podobách až do moderní doby. Má se za to,
že do Japonska pronikly v nejstarší době dva hlavní proudy kulturních
vlivů, což se vztahuje i na typy šamanismu. Jednak to byl proud konti-
nentální, který měl své prapůvodní zdroje v sibiřské oblasti (altajsko-tun-
guzské) a přicházel na japonské souostroví přes Čínu a Koreu. Druhým
proudem byly vlivy z jihu, které přicházely z Polynésie a Melanésie.
Šamanskými praktikami se původně zabývali lidé obojího pohlaví, muži
i ženy, ale obecně v japonském šamanismu hrály větší roli ženy, šamanky
▶miko, než šamani, pro něž ani nevzniklo odpovídající pojmenování. To
nasvědčuje tomu, že zde převládly spíše vlivy šamanismu jižního, neboť
muži šamani jsou typičtější pro šamanismus kontinentálního typu. Jejich
funkci někdy přebírali horští asketové ▶jamabuši či jiní muži zabývající
se určitými druhy šamanských praktik. Šamanismus nevymizel zcela ani
v moderním Japonsku. Většina takzvaných ▶nových náboženství (šinkó
šúkjó), která vznikala od 19. století, se zformovala kolem osobností žen-
ského či mužského pohlaví, jež jevily typické rysy šamanů. Silný vliv na
život společnosti si šamanismus uchovával až do 20. století zejména na
souostroví Rjúkjú v prefektuře Okinawa.
ŠAMANISMUS (kor.) – nejrozšířenější víra v korej-

ském starověku. V Koreji převládá šamanismus konti-
nentální, jenž má mnoho společného s vírami původně
sibiřskými. V prvních staletích existence starých stá-
tů byli nejvyššími šamany vládci, některé obřady však
vedly i jejich sestry či manželky. Za typickou povinnost
vládce šamana lze považovat každoroční vyorání první
brázdy. Ani po příchodu ▶buddhismu a ▶taoismu ne-
vymizela potřeba šamanů, hadačů a mágů, sloužících
za prostředníky mezi nebesy a lidmi. Původní šaman
nebo hadač byl muž vážený a ctěný, najímaný vesnickou
Dřevěná figurka komunitou, místními úředníky či dvorem, aby provedl
šamana jedoucího
na lvu obřady k uctění božstev nebes, hor, řek, nebo nejrůzněj-
ších duchů. Nejčastěji se tak dělo během každoročních
svátků sandže (obřady zasvěcené duchům hor) a songhwangdže (obřady
zasvěcené nebeským vládcům), při nichž se vzývala božstva ▶Samsin,
tosin (městská) nebo pjolsin (zvláštní). Šamani při nich nejen obětova-
li, ale rovněž doprovázeli svá vystoupení písněmi za doprovodu bubnů.
Vesnickým svátkem byl tongdže, který vedl příslušník místní komunity,

jenž se po celý rok očišťoval, měl zákaz obcování, pití alkoholu a pojídání
masa. Od doby Korjo se z původního šamana-muže stala šamanka s po-
stavením na nejnižší příčce společenského žebříčku; přesto byly šamanky
využívány jak vládci, tak hlavně ženskou částí královského domu (podle
záznamů jich bylo placeno ze státní pokladny ještě v 19. století kolem
pěti tisíc). Až do konce dynastie sloužily šamanky a hadačky zejména
v paláci, nejvíce v druhé polovině 19. století za královny Min. Po jejím
zavraždění Japonci v roce 1895 nastala perzekuce šamanů a hadačů, té-
měř všichni byli vyhnáni z hlavního města. Definitivní konec šamanů
v Soulu přišel až s Japonci.
Původní smysl šamanských obřadů se vytrácel už od Korjo v závislosti
na tom, jak klesala jejich potřebnost. Za Čoson však byly redukovány na
nečisté praktiky (likvidace nepřítele nebo konkurenta, očarování milé-
ho, změna pohlaví plodu v těle matky, jedy atd.), které vykonávaly pou-
ze ženy. Jejich manželé-paksu sloužili jako hráči na doprovodný nástroj,
přestože šamanka dědila své území podle rodiny, do které se provdala.
Existuje zřetelné rozlišení korejských šamanek na charismatické a dědič-
né. Tzv. mudang, mjongdu, paksu (muž) procházejí iniciační nemocí (sin-
bjongčcchehom). Vyskytují se v severní části země, liší se stupněm vzdě-
lanosti, orientací na božstva a rituály. Nemoc se projevuje znenadání, je
dlouhá (7–30 let), její původ musí rozpoznat další šaman; následují dva
stupně obřadů (nerimkut – přijetí ducha) a iniciace (songmu uisik – vy-
slovení jména svého ducha): poté je charismatický šaman uzdraven
a provádí obřad, během něhož se stává převtělením „svého“ ducha.
I charismatický šaman se musí naučit řemeslu: ve fázi nemoci se učí hrát
na nástroj a memoruje texty, doma má oltářík s duchem a obětuje pouze
jemu, rituály koná v jeho jménu, umírá svobodný(á) a znovu se převtě-
luje. Zvláštností jsou mjongdu z ostrova Čedžudo, na něž ve fázi nemoci
přechází duch zemřelého dítěte (většinou do sedmi let) a po iniciačním
obřadu přijímají jeho jméno. Dědiční šamané tangol a simbang jsou nao-
pak orientovaní na vnější stránku obřadu (oblečení, rekvizity), hodnoce-
ni jsou podle dojmu a dojetí, které vyvolají. Žení a vdávají se mezi sebou,
učí se odmalička nazpaměť osvědčené pasáže pro nejrůznější příležitosti
a živí je vesnice, v níž žijí. Korejský šamanismus nemá ustálený panteon,
obětuje všem božstvům i duchům, je blízký přírodním zákonům, příčí se
konvencím a etice. Nevylučuje nevěru, další sňatek, homosexualitu, obo-
hacuje se o tolerantní myšlenkové proudy (buddhismus, taoismus), přijí-
má jejich jednotlivá božstva, osoby i prvky učení, ale nesnáší se s propra-
covanými doktrínami, tj. ▶konfucianismem a křesťanstvím.
Popularitu šamanů a potřebu šamanských praktik nezlikvidovaly ani

přísné zákazy, ani spisy ortodoxních konfuciánů a po relativně krátké
době zákazu za japonské okupace se dnes šamanské obřady znovu pro-
vádějí, i když jen v omezené míře a na rozdíl od buddhismu více jako
folklorní slavnosti. Na severu jsou šamanské praktiky tajné a spojené spí-
še s léčitelstvím, přestože kult Kim Il-songa a jeho syna Kim Čong-ila
je také možné chápat jako pokračování rituálů. V jižní části poloostrova
s amerikanizací společnosti byly pověry prohlášeny za nemoderní a s no-
vými generacemi dochází k situaci, kdy se původní náboženství vysvět-
lují ve sdělovacích prostředcích nebo je zkoumají vědci. K tomuto jevu
přispělo i křesťanství, které je od svých počátků v Koreji zaměřeno právě
proti šamanismu a buddhismu. Dnes je v Korejské republice zaregistro-
váno na padesát tisíc praktikujících šamanů všeho druhu, kteří působí
jak při velkých obřadech, tak i na ulicích jako hadači, předpovídači bu-
doucnosti atd.
ŠIKOME (stjap., šint.) – ohyzdné pekelné stařeny střežící zemi mrtvých

▶Jomi no kuni. V mýtech ▶cyklu Jamato pronásledují ▶Izanagiho, kte-
rý se vydal do podsvětí hledat svou zemřelou manželku Izanami a pak
v hrůze prchá z podsvětí ven. Izanagi se stařeny pokusí zadržet tím, že
jim hodí do cesty révový šlahoun, kterým má ovázány vlasy. Popínavá
réva ihned zakoření a šikome jsou tak na okamžik zadrženy. Pokračují
však v pronásledování a Izanagi proto za sebe hodí bambusový hřeben
ze svých vlasů. I ten okamžitě zakoření a vyrostou z něho bambusové vý-
honky, na které dostanou stařeny šikome chuť a znovu se zdrží. Mrtvá
Izanami se připojí k pronásledovatelům svého manžela a vyšle na jeho
dopadení také zuřivé strážce podsvětí. Izanagimu se však nakonec poda-
ří z podsvětí uprchnout.
ŠIMENAWA (jap., šint.) – posvát-

ný provaz ze stočené rýžové slá-
my, ozdobený zavěšenými pruhy
bílého papíru a slaměnými stébly
či lněnými vlákny. Mohutná šime-
nawa visí obvykle v průčelí hlavní
budovy ▶šintoistické svatyně, menší šimenawa se zavěšuje u domácího
šintoistického oltáříku ▶kamidana, na kmeny ▶posvátných stromů apod.
Šimenawa symbolizuje hranici mezi posvátným prostorem a světem se-
kulárním. Nejmohutnější šimenawou je proslulá svatyně ▶Izumo taiša
v prefektuře Šimane.
ŠINSEN („božský poustevník“), (jap., tao., pozd.) – v ▶taoismu nesmr-

telní mudrci a poustevníci, vymykající se zákonům času, stáří a smrti,
a žijící v zemi věčné neměnnosti ▶Tokojo no kuni. Viz též sennin.
ŠINTAI, též GOŠINTAI („boží tělo“, „ztělesnění božstva“), (jap., šint.) –

posvátný předmět, uctívaný v šintoismu jako ztělesnění božstva ▶kami.
Je uchováván ve vnitřní části svatyně, trvale skryt očím návštěvníků i vě-
řících. Spatřit jej může pouze svatyňový kněz ▶kannuši, který jediný má
do této části svatyně přístup. V gošintai sídlí duch božstva kami, jemuž je
svatyně zasvěcena, a přítomnost tohoto předmětu znamená, že je příto-
men i duch (▶tama) božstva. Úlohu šintai nejčastěji zastává kovové ▶zr-
cadlo, symbol bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami, může jím však být
také ▶meč, kopí, ▶kámen, drahokam apod. Posvátným gošintai ve svatyni
▶Ise, jež je svatyní císařského rodu, je právě zrcadlo, neboť pramáti rodu,
bohyně slunce ▶Amaterasu, předala zrcadlo svému vnukovi ▶Ninigimu,
když jej seslala na zem, aby vládl japonským ostrovům.
ŠINTÓ („cesta božstev ▶kami“), v evropských jazycích ŠINTOISMUS

(jap., šint.) – původní japonské polyteistické náboženství, zformované
na základě animistických představ a ▶šamanismu. Jako systém obřadů
a víry vzniklo přibližně na začátku našeho letopočtu. Ve své počáteč-
ní formě bylo přírodním náboženstvím uctívajícím přírodní božstva.
V šintoismu neexistuje nejvyšší bůh stvořitel a vládce veškerenstva. Je to
víra v nesčetná božstva ▶kami, neboť všechny jednotlivé přírodní i jiné
jevy jsou ovládány některým z těchto kami. Do systému šintoismu byla
pojata také veškerá božstva vystupující v mytologických cyklech zapsa-
ných v nejstarších japonských kronikách ▶Kodžiki a ▶Nihongi i dalších
písemných památkách. Nejvyšším božstvem šintoistického panteonu je
bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami, považovaná za pramáti japonské-
ho císařského rodu, ani ta však není všemohoucí a své skutky a rozhod-
nutí konzultuje s ostatními božstvy kami. V době intenzivního přejímání
kulturních vlivů z Číny (zejména 6.–8. stol.), byl šintoismus ovlivněn
jak čínským ▶buddhismem, tak ▶konfucianismem. Jelikož se formoval
souběžně s upevňováním buddhismu na japonské půdě, vytvořilo du-
chovenstvo obou těchto náboženství náboženský modus vivendi v podo-
bě tzv. rjóbu šintó (dvojjediné šintó). Podle rjóbu šintó jsou šintoistická
božstva kami považována zároveň i za inkarnace různých postav bud-
dhistického panteonu (▶kami-hotoke). Šintoismus během svého historic-
kého vývoje nabýval různých podob. V období Tokugawa (1603–1867),
které charakterizoval centralizovaný feudalismus, byl šintoismus spjat
s konfuciánstvím, jež zdůrazňovalo společenskou hierarchii a uctívání

vládce. Od začátku doby Meidži (1868) se šintoismus stal náboženstvím
státním. Vedle dynastického šintoismu, zdůrazňujícího původ císařské
rodiny od bohyně slunce Amaterasu, měl silný vliv šintoismus deifiku-
jící císaře ▶tennó (tzv. tennoismus). Teprve po druhé světové válce do-
šlo k oddělení šintoistických církevních organizací od státu a japonský
císař se oficiálně zřekl svého „božství“. Nejrozšířenější je tzv. svatyňový
šintoismus, který uctívá božstva, jimž jsou zasvěceny jednotlivé větší
i menší svatyně celostátního významu. Lidový šintoismus uctívá božstva
lokální, jež nepřešla do systému celostátního a jejichž uctívání se často
odehrávalo jen v přírodě. Jeho základ tvoří lidové kongregace věřících,
z nichž některé kladou důraz na morální aspekty, zatímco jiné praktikují
uctívání hor, stromů, duchů apod. Šintoismus se neopírá o žádné dogma
či svatá písma, jeho těžiště spočívá v modlitbách a obřadech, které vyko-
návají šintoističtí kněží ▶kannuši. Při obřadech pronášejí tzv. ▶norito, což
jsou modlitební texty z nejstarší doby.
ŠINTOISTICKÁ SVATYNĚ (jap.

džindža, džingú nebo mija, jako
součást názvu -gú), (jap., šint.) –
Původně byly všechny svatyně sta-
věny ze dřeva a jejich architektura,
vycházející z archaických domá-
cích stavebních forem, se zásadně
lišila od architektury ▶buddhistických chrámů, ovlivněné čínským sta-
vitelstvím. Vchod do svatyně označuje jedna či více bran ▶torii. Stavební
celek svatyní ještě tvoří budovy zvané honden (hlavní síň) a haiden (ora-
toř). V hlavní síni je uchováván posvátný předmět ▶šintai, ztělesňující
ve svatyni uctívané božstvo ▶kami. V oratoři se odehrávají modlitby.
V průčelí svatyně bývá zavěšena ▶šimenawa, slaměné lano vymezující
posvátný prostor. U přístupové cesty, mezi bránou torii a hlavními budo-
vami svatyně, je umístěna kamenná nádrž temizuja s přitékající pitnou
vodou a bambusovou naběračkou, kde si příchozí na znamení rituální
očisty (▶misogi) mají omýt ruce a vypláchnout ústa. První svatyně vzni-
kaly již v období mohyl a tvarově navazovaly na nákolní stavby typické
pro monzunové oblasti jihovýchodní Asie. Nejstarší dochovaná šintois-
tická architektura pochází z 11.–12. století, ale vzhledem k tomu, že se
svatyně (aby zůstaly rituálně čisté) vždy znovu pravidelně přestavovaly
ve zcela stejné podobě a tvaru, jedná se o doklad architektury o několik
století starší. Během času se ve svatyňové architektuře vyvinulo něko-
lik hlavních stylů, nazvaných podle nejznámějších svatyní v nich posta-

vených. Nejvýznamnějšími šintoistickými svatyněmi jsou ▶Ise džingú
v prefektuře Mie a Izumo taiša v prefektuře Šimane (viz Izumo).
ŠIŠI (jap., pozd., lid.) – nadpřirozená bytost, jejíž tradice přišla do

Japonska z Číny, proto bývá označována jako „čínský lev“. Podle japon-
ských představ však neměl šiši vždy podobu lva: někdy připomínal jelena
(kanošiši), jindy divokého kance (inošiši). V každém případě se jedna-
lo o bytost, která dokáže zapuzovat a pacifikovat zlé síly a odvracet po-
hromy. Konkrétními projevy všeobecně rozšířené víry v ochranitelskou
a očistnou moc lva šiši jsou různé typy dodnes provozovaných lvích
tanců šišimai, při nichž si tanečníci nasazují masky lví hlavy (šišigašira).
Obyvatelé souostroví Rjúkjú v prefektuře Okinawa tradičně umísťují na
střechy svých domů keramické či jiné plastiky lva šiši, jež mají odpuzovat
od jejich domovů a rodin vše zlé.
ŠITENNÓ (sans. lókapála), (jap., buddh.) – čtyři nebeští králové, strážci

čtyř světových stran, ochránci buddhistického učení. Jsou staří 500 let
a žijí na svazích světové hory Suméru (▶Šumisen). Jejich sochy střeží
buddhistické chrámy. Mají na sobě oděv starých čínských bojovníků,
v obličeji rozzuřený výraz a nohama zadupávají démony. Džikokuten,
jenž ochraňuje oblast východu, drží ▶meč a malou urnu. Zódžóten, který
ochraňuje oblast jižní, bojuje se zlem a koná dobro, drží v ruce meč a štít.
Kómokuten, ochraňující oblast západu, drží v jedné ruce buď štětec,
anebo kopí, druhou se opírá o bok a přidržuje jílec meče. ▶Bišamonten,
ochránce severu, drží v jedné ruce malou stúpu a v druhé žezlo.
ŠÓČIKUBAI (jap.) viz TROJICE ŠŤASTNÝCH SYMBOLŮ
ŠŤASTNÉ A NEŠŤASTNÉ DNY (jap., tao.) – Současně s čínským lunár-

ním kalendářem, ▶zvířetníkem a učením ▶ommjódó byla do Japonska
přenesena také tradice šestidenního cyklu (jap. rokujó), v němž některé
dny jsou šťastné a jiné nešťastné či nevhodné pro určitý druh konání.
První v pořadí je den senšó („počáteční vítězství“), který je považován
za příhodný pro počátek důležitých kroků a činností, např. pro odjezd
na cesty anebo pro zahájení soudního sporu, neboť v prvním kole do-
sáhne člověk vítězství. Druhým dnem cyklu je tomobiki („přátelský tah“,
„vytáhnout si druha“, tedy nerozhodný výsledek). Tento den je jen zpola
šťastný, neboť se věří, že co se v tento den stane, stane se znovu, dob-
ré i zlé věci se zopakují. V den tomobiki zpravidla ani moderní Japonci
nekonají pohřby, neboť se obávají, že by mohl záhy zemřít někdo další

z jejich blízkých. Třetím dnem je sembu, zvaný též semmake („počáteční
prohra“). V tomto dni se má člověk vyhýbat jakýmkoli sporům, neboť již
předem je tu předpoklad, že prohraje. Nejnešťastnějším dnem cyklu je
bucumecu („skon Buddhy“). S výjimkou buddhistických zádušních ob-
řadů je to den pro veškeré konání nevhodný. Proto na něj Japonci zásad-
ně neplánují svatby. Naopak nejšťastnějším dnem cyklu je taian či daian
(„velký mír“). V tento den se má člověku všechno zdařit. Proto je taian
tím nejlepším dnem pro svatby a důležitá rozhodnutí. Šestým, posledním
dnem cyklu je šakku či šakkó („ rudá ústa“). Ani tento den není příliš pří-
znivý, za šťastnou se považuje pouze doba kolem pravého poledne. I když
tyto pověrečné představy postupně upadají v zapomnění, ještě dnes lze
v Japonsku zakoupit kalendáře, na nichž jsou dny cyklu u jednotlivých
dat vyznačeny.
ŠUMI, ŠUMISEN (jap., buddh.) – japonské značení pro horu Suméru

(též Méru) neboli „světovou horu“. Představa hory Méru jakožto středu
světa a pilíře podpírajícího nebesa je společná hinduismu i buddhismu
a do Japonska přišla prostřednictvím buddhismu. V buddhistických
představách horu Suméru soustředně obklopuje sedm zlatých hor, mezi
nimiž se rozkládá Moře voňavých vod. Za ním jsou čtyři velké oceány
se čtyřmi velkými kontinenty, pod kterými leží oblast pekla a hladových
duchů. Nad horou se naopak rozkládají oblasti vznešených nebeských
bytostí a buddhovská pole neboli Čisté země, ráje, nad nimiž panuje vždy
jeden z buddhů. Nejvýznamnější je Západní čistá země, nad níž vládne
buddha ▶Amida.
TAKAČIHONOMINE, též TAKAČIHO (stjap., šint.) – hora na ostrově

Kjúšú, ležící na pomezí dnešních prefektur Kagošima a Mijazaki. Na její
vrchol dle nejstarších mýtů z nebes sestoupil ▶Ninigi no mikoto, vnuk
bohyně slunce ▶Amaterasu ómikami. Vybudoval zde své sídlo, v němž
žili i jeho potomci a z něhož se po několika generacích vypravil první le-
gendární císař ▶Džimmu na východ, aby si podmanil provincii ▶Jamato
a založil v ní japonský stát.
TAKAMAGAHARA, též TAKAMANOHARA („Vysoká nebeská pláň“),

(stjap., šint.) – v japonské šintoistické mytologii sídlo nebeských bohů
amacukami. Její nejvyšší vládkyní je bohyně slunce ▶Amaterasu ómika-
mi. Vysoká nebeská pláň je v šintoistických představách nejvýše polo-
ženým světem či sférou. Jejím pravým protikladem je nejníže položená
Země kořenů (▶Ne no kuni), kam přicházejí lidé po smrti. Mezi Vysokou
nebeskou plání a Zemí kořenů leží prostřední sféra zvaná Ašihara no
▶Nakacukuni („Prostřední země rákosových planin“), tedy pozemský
svět, v užším smyslu pak Japonsko. Představy o Vysoké nebeské pláni
jsou značně rozdílné. Podle některých mýtů to na ní vypadá podobně
jako na zemi, ale podle názoru šintoistických učenců ovlivněných ▶taois-
mem je to pouhá „prázdnota“. Pro ty, kdo kladou hlavní důraz na rituální
čistotu, je to „vrcholný prostor čistoty“, zatímco ti, kdo jsou ovlivněni
buddhismem, ji ztotožňují s horou Suméru (▶Šumi, Šumisen) stojící
uprostřed vesmíru.
TAMA (jap., šint.) – duch, duše. Podobně jako lidé mají duši – hitoda-
ma, tak i ostatní entity, ať živé, či neživé, mají svého ducha, duši – tama.
Duší stromů je kodama, duší rýže je inadama, duší země je kunidama
apod. Obecně se v Japonsku také věří, že duše zemřelých lidí, za něž byly
odslouženy všechny předepsané zádušní obřady při 33. a 50. výročí je-
jich smrti, se stanou bohy-předky. Proto je tak důležité, aby měl člověk
potomky, kteří by uctívali duše předků. Ti, kdo zemřou bez potomků
(nezáleží na tom, zda pokrevních či adoptovaných), se stanou duchy
a přízraky, strašícími živé lidi. Rovněž jedinci, kteří se za svého života
vyznačovali záští a zlobou vůči ostatním lidem, se po smrti promění ve
zlé duchy škodící živým.
TAMAGUŠI (jap., šint.) viz SAKAKI
TAMONTEN viz BIŠAMONTEN
TANGUN (kor.) – první mytický vládce Koreje, údajný zakladatel báj-

ného království ▶Ko Čoson. Potomek syna nebeského ▶Hwanunga a že-
ny-medvědice je dnes považován za praotce Korejců. Z toho důvodu
jeTangun sinhwa („mýtus o Tangunovi“) nejdůležitějším korejským za-
kladatelským mýtem. Text má čtyři varianty, nejstarší z nich je zapsána
v neoficiální kronice ▶Samguk jusa. Předpokládá se, že původní text byl
delší, nicméně čtyři dochované verze mají společné prvky s mýty severo-
východní Asie i s mýtem o japonském ▶Džimmuovi. Ze shodné struktu-
ry a malých textových odchylek můžeme usuzovat na ranou kodifikaci
mýtu, který nebyl paralelně šířen ústní nebo vypravěčskou formou, a je
možné, že pochází až z doby historické. Mýtus začíná u nebeského vládce
▶Hwanina, který měl vedlejšího syna Hwanunga. Ten chtěl odejít na zem
a přinést jejím obyvatelům řád a kulturu. Otec, jenž jej v jeho v úmyslech
Část mýtu o Tangunovi
podpořil, určil za místo synova sestupu pohoří Tchebeksan, kde „spatřil

lid velkých možností“. Dal synovi tři nebeské pečeti a poslal ho, aby tam
vládl. Hwanung byl titulován jako nebeský král a spolu s božstvy deště
a mraků dohlížel na zemědělské práce, dlouhý život, léčbu nemocí, udě-
lování trestů a posuzování dobra a zla. Další část mýtu se vztahuje k na-
rození Tanguna, který je spojením-sjednocením nebes a země. V jedné
jeskyni žili ▶tygr a ▶medvědice, kteří prosili Hwanunga, aby je promě-
nil v lidské bytosti. Hwanung jim dal svazek ▶pelyňku a dvacet hlaviček
▶česneku s tím, že po dobu sta dní nesmějí pozřít jiné jídlo a vyjít na
denní světlo. Tygr zkoušku nevydržel, medvědice se proměnila v ženu.
Jelikož však nebyl nikdo, s kým by žena-medvědice mohla počít, prosila
pod posvátným stromem za obtěžkání. Hwanung se na chvíli promě-
nil v člověka a splnil její přání; za čas porodila syna, který dostal jméno
Tangun. Ten podle análů v roce 2333 před n. l. založil říši Ko Čoson, její
hlavní město a vládl zemi po dobu 1500 let. Ve věku 1908 let prý opustil
tento svět a stal se duchem hor. Mýtus má mj. nepochybně i politický
podtext: praotec Tangun je potomkem nebes, korejská civilizace a stát-
nost tudíž přicházejí shora, jsou spřízněny s nebesy a posvěceny. Tangun
sice není historicky doloženou postavou, přestože se údajně našel i jeho
hrob; slouží pouze jako symbol pro počátky korejské státnosti tam, kde
chybějí věrohodné důkazy o její existenci. Rok 2333 před n. l. (založení
bájného státu) je považován za počátek korejských dějin a tento letopo-
čet byl v určitých dobách užíván současně s čínským i korejským dy-
nastickým letopočtem. Tangi („letopočet podle Tanguna“) přetrvává i do
dnešních dnů, uznávají jej nejrůznější sekty a buddhisté. Kult Tanguna
je jedním ze zakořeněných mýtů a jeho zpochybnění vyvolává emoce.
Tangun se stal také prvním z korejských hrdinů, populární byl zvláště
v dobách pro zemi těžkých. Proto se jako objekt kultu objevil i na počát-
ku 20. století; v roce 1909 vznikla ▶Tedžonggjo – Sekta velkého předka
(tj. Tanguna), která ho zbožštila a uctívala podle šamanských tradic.
TA NO KAMI (jap., šint., lid.) – božstvo polí. Na jaře sestupuje z hor, kde
je v zimním období horským božstvem ▶jama no kami, do nížin, a stává
se ochráncem polí a úrody rýže. Charakteristickým rysem božstva polí je
to, že nesetrvává na jednom místě. Přichází a odchází v závislosti na tom,
jak pokračuje pěstování a sklizeň rýže. Tak jsou také časově rozvrženy
obřady k jeho uctívání. Těmi nejvýznamnějšími byly kamimukae („při-
vítání božstva“), jež se odehrávaly těsně před vysetím rýžového osevu do
školek, dále minakuči macuri („svátek zavodňovacích struh, stavidel“),
jež se konaly před přesazováním rýžových sazenic na zavodněná rýžo-
viště. Svátek sambaiori či sambaioroši se konal v první den vysazování,
sanaburi byl obřad, probíhající v poslední den vysazování. Kromě toho
se odehrávaly i další menší rituály během pracovních dnů. Ráno před
zahájením prací se božstvo polí vítalo, večer po skončení práce se s ním
rolníci loučili. Mimořádně významné byly obřady, které se konaly na
podzim po skončení sklizně a děkovalo se při nich božstvu za bohatou
úrodu. V některých krajích bylo božstvo pozváno a obřadně přivedeno
až do domu, přivítáno a bohatě pohoštěno. Rolníci mu rovněž stavěli
malé prosté svatyňky z kamínků a dřívek na kraji pole a v době polních
prací k nim kladli ▶obětiny.
TANUKI (jap., lid.) – psík mývalovitý (lat. Nyctereutes procyonoides

Gray), psovitá šelma připomínající menší ▶lišku či psa. Žije v Japonsku,
na Sibiři, Korejském poloostrově, severní Číně, v poslední době se rozší-

řila i do Evropy. V evropských jazycích bývá tanuki někdy mylně označo-
ván jako jezevec. V Japonsku byl odedávna chován buď pro svou hustou
kožešinu nebo si jej lidé ochočovali jako psa. Tanukimu byly tradičně
přisuzovány četné nadpřirozené schopnosti a vlastnosti, jako prohnanost
a vychytralost. Věřilo se, že umí očarovat člověka a že na sebe dokáže brát
rozmanité podoby, v nichž provádí lidem nejrůznější neplechy. Na rozdíl
od lišky, rovněž proslulé tím, že dokáže očarovat lidi, nebyly tanukiho
kousky tak zlomyslné. Japonci jej zároveň považují za zvíře poněkud ko-
mické a stavějí si jeho keramické sošky do zahrádek či ke vchodům do
domů, podobně jako Evropané trpaslíky. Jejich podobu charakterizuje
velké kulaté břicho, na které si tanuki údajně rád bubnuje. A protože má
velké skrotum, je považován za patrona chlapců a mužské plodivé síly.
TAOISMUS (čín. tao-ťia nebo tao-ťiao, jap. dókjó, kor. togjo) – západní
označení čínského filozofického a náboženského směru, jehož ústředním
pojmem je tao („cesta“, „učení“; jap. dó, kor. to). Původně označoval „ces-
tu lidí“, tedy lidské chování a jeho morální pravidla. Taoismus obecně
zdůrazňuje návrat k přirozenosti a sepětí s přírodou a dělí se na proud
filozofický a proud náboženský. Filozofický směr taoismu je mystickým
učením, jež chápe tao jako vše zahrnující princip, z něhož pochází veš-
kerenstvo. Cílem stoupenců tohoto směru bylo mystické spojení s taem
prostřednictvím meditace. V předkonfuciánské době, až do dynastie
Chan (206 před n. l. – 220 n. l.) hrál filozofický taoismus v Číně důležitou
roli i v politice a správě státu. Ústředním bodem náboženského taoismu
a jeho rozličných odrůd je usilování o nesmrtelnost. Religiózní taoismus
považuje za svého zakladatele legendárního „Starého mistra“ (Lao-c’, jap.
Róši), který je podle tradice autorem knihy Tao te ťing („Kniha o ces-
tě a ctnosti“). Vznik této knihy stará čínská tradice časově zařazuje do
6. stol. před n. l., zřejmě však vznikla později, až ve 4. nebo 3. století před
n. l. Kniha o cestě a ctnosti je základním dílem filozofického i nábožen-
ského taoismu. Život společnosti výrazně ovlivnil především náboženský
taoismus, neboť měl úzkou souvislost s kalendářem a ▶věštěním.
TAOISMUS V JAPONSKU – Do Japonska přišel taoismus v době inten-

zivního přejímání kontinentálních kulturních vlivů (zejména v 6.–8. sto-
letí). Náboženský taoismus se záhy prakticky uplatnil v životě japonského
císařského dvora. V roce 604 byl oficiálně přejat čínský kalendář, v 8. sto-
letí byl dle čínského vzoru císařským dvorem zřízen úřad pro ▶věštby,
jenž měl za úkol vykládat souvislosti mezi přírodními úkazy a životem
společnosti. Spolu s kalendářem bylo převzato učení ▶ommjódó o har-

monizaci kosmických protikladů, záporného jin (jap. in) a kladného jang
(jap. jó), stejně jako čínský ▶zvířetník, zásady ▶geomancie a učení o ▶pěti
přírodních elementech. Taoistická obřadnost a důraz na soulad mezi pří-
rodou a životem lidí měly mnoho společného s domácím kultem ▶šintó.
Proto se praktiky a představy obou těchto náboženských a myšlenkových
směrů navzájem prolnuly a staly se základem zvyků, jež jsou v Japonsku
živé dodnes, aniž by si lidé uvědomovali, kde leží jejich původní zdroje.
TAOISMUS V KOREJI (kor. togjo) – Původně čínské učení nemělo

v Koreji velký ohlas. Poprvé se do země dostalo v 7. století, ale ujaly se
spíše jeho vulgarizované praktiky, jednotlivá božstva a všechny prvky,
které se snášely s ostatními náboženstvími, zejména se ▶singjo, s nímž jej
pojilo obětování řekám a horám a pěstování magie. Podle ▶Samguk sagi
prý takto získal taoismus v Kogurju tisíce následníků. Původní taoismus
zaujal Korejce pouze nakrátko, a to ve stejné době a pod čínskou patro-
nací. Už po jeho příchodu mnozí úředníci protestovali proti nadměrné-
mu užívání jeho magických praktik, tj. praktik směřujících k dosažení
nesmrtelnosti. V důsledku tohoto pojetí se učení redukovalo, ztratilo
filozofický základ a splynulo s původními náboženstvími. Taoismus do-
plnil stávající panteon božstev o uctívání oblíbené Polárky a ▶Čchilsong,
Pěti nebeských vládců, Marsu a Venuše, mnozí králové umisťovali taois-
tické svaté i do chrámů a soukromých svatyní. Za vlády dynastie Wang
(Korjo) tak dal například jeden z panovníků postavit v komplexu palá-
cových budov Síň Osmi svatých (s osmi původně čínskými taoistickými
božstvy, kor. pchalsongdang), další stála v horách Songak v blízkosti hlav-
ního města. Osm božstev se v korejském prostředí záhy změnilo v du-
chy/božstva nejznámějších korejských hor. Taoismus se promísil nejen
se ▶singjo, ale také s ▶buddhismem, hlavně v praxi uctívání a organizace
obětin. V buddhistických chrámech se často objevovalo osm taoistických
svatých, Čchilsong, Božstvo Sedmi hvězd, které oslovovalo mnoho bud-
dhistických věřících a jemuž byly stavěny zvláštní svatyně. Také Lao-c’
v korejské podobě nakonec splynul s horským starcem, tj. se ▶Samsin/
Sansin.
TEDŽONGGJO (kor.) – „Sekta velkého předka“ tj. ▶Tanguna. Byla za-

ložena v roce 1908, kdy podle legendy muž jménem Pekpong odešel do
posvátného pohoří Pektusan a nalezl tam staré dokumenty, týkající se
Tanguna. První sekta nesla název Tangungjo. Působila až do roku 1938
na území provincií Kjongsang a Čolla a měla asi deset tisíc členů. Po ane-
xi Koreje se jedna její odnož přejmenovala na Tedžonggjo. Uchytila se

zprvu v Mandžusku, později i na poloostrově a měla kolem 20 000 členů.
V roce 1942 však Japonci zatkli její čelné představitele a činnost sekty se
obnovila až po osvobození. Tedžonggjo sice tvrdí, že je ve své doktrí-
ně původní, ale její principy jsou složeny z ▶konfucianismu, ▶taoismu
a ▶buddhismu, jak ostatně vyplývá i z jejích základních naukových bodů:
člověk musí uctívat Boha, pána všeho živého, musí se duchovně očišťo-
vat, chovat se s láskou k živým tvorům, dosáhnout štěstí klidem a být při-
činlivý a pilný ve svém (náboženském) konání. Do jisté míry toto patero
koresponduje s kodexem ▶hwarangů ze státu ▶Silla, stejně jako dodateč-
ných osm bodů: nezabíjej, nekraď, nebuď obscénní, nebuď nerozvážný,
nepij, nechtěj dosáhnout vysokého postavení, nežij v luxusu, neposlou-
chej nepatřičné věci. Dnešní Tedžonggjo má svou organizaci, činnost dělí
mezi shromáždění věřících, misijní činnost a výzkum. Obřady k uctění
všech živých tvorů se konají každou neděli. Dále jsou významné tyto čty-
ři dny v roce: kečchondžol (den otevření nebes, odpovídá dnu založení
státu, 3. 10.), učchondžol (den sestoupení, 15. 3.), čonggwangdžol (den
dvojitého osvícení, 15. 1.) a kagjongdžol (den rodiny, 15. 8.). Věřící jsou
hierarchicky rozděleni na pět skupin a příslušníci prvních dvou se mezi
sebou oslovují „velký bratře“.
TENDŽIN (jap., šint.) – bůžek kaligrafie a učenosti, celým jménem

Tenman Tendžin, lidově uctivě nazýván Tendžin-sama. Jedná se o zbož-
něného ducha dvořana, básníka a učence Sugawara no Mičizane (845–
903). Pro své literární i politické úspěchy byl Mičizane závistivými pro-
tivníky nepravdivě obviněn a zapuzen od císařského dvora v Kjótu. Když
po jeho smrti postihly hlavní město různé pohromy a přírodní kalamity,
císařský dvůr se začal obávat, že se tak duch mrtvého Mičizaneho mstí
za utrpěná příkoří. Mičizanemu byly proto posmrtně uděleny nejvyšší
pocty a byl zbožštěn jako patron učenců. Tendžin je dodnes uctíván coby
božstvo kaligrafie a patron všech, kdo usilují o vzdělání. Populární je
zejména mezi školáky a studenty všech stupňů škol. Jsou mu zasvěceny
šintoistické svatyně zvané Tenmangú, kam jeho vyznavači přinášejí jako
obětiny štětce na psaní kaligrafických znaků, anebo mu obětují votivní
tabulky ema (viz kůň). V zahradách a parcích těchto svatyň je obvykle
vysázeno množství ▶slivoňových stromů, jejichž něžné bílé květy nejlépe
vystihují vznešeného ducha zbožštěného Mičizaneho. Je rovněž uctíván
jako bůžek loajality, neboť po svém zapuzení z hlavního města na vzdále-
ný ostrov (Kjúšú) napsal slavnou báseň o vůni slivoňových květů a o věr-
nosti císaři.
TENGU (jap., pozd., lid.) – bájná bytost, horský duch (někdy nazývaný
též guhin) žijící v odlehlých končinách lesnatých pohoří. Vyznačuje se
nadpřirozenými schopnostmi a vzhledem připomíná buď člověka s čer-
veným obličejem a mimořádně dlouhým nosem, anebo ptáka. Má křídla,
dovede létat, a je bytostí obávanou, neboť unáší děti a mladé ženy. Svých
nadpřirozených schopností však někdy využívá i ke konání dobra a tres-
tání zla. V lidových představách se vyskytuje více typů tengua. Konoha
tengu („tengu s listím stromů“) se po horách pohybuje oblečen pouze do
oděvu z listí, ale jakmile sejde z hor a zjeví se před lidmi, svým oděvem
připomíná horského poustevníka ▶jamabušiho. Na hlavě má starodáv-
nou čapku a u pasu meč. Druhý typ horského ducha se nazývá karasu
tengu („vraní tengu“), neboť má ptačí obličej se zobákem. O vzniku této
mýtické bytosti existuje několikerý výklad, ale nesporně při něm hrá-
ly roli tři důležité elementy. Jednak prastará víra v existenci ducha hor,
který dokáže přivolat bouři s hromobitím a blesky i jiné přírodní jevy,
vyskytující se v horách (např. ozvěnu). Roli sehrála také tradice asketic-
kých poustevníků ▶jamabuši, kteří o samotě v hlubokých horách různý-
mi cvičeními posilovali svou mysl i tělo. Ke vzniku tengua nepochybně
přispěla i tvář jakéhosi Indoevropana, vyznačujícího se pro Japonce ne-
zvykle velkým nosem a podivnou barvou pleti. V Kondžaku monogatari,
literární památce z 11. století, jež je sbírkou starých i dobových příběhů
různé provenience, je zmínka, že tengu přišel z Indie. Právě cizinec z in-
dického subkontinentu mohl v japonských představách tenguovi dodat
zarudlou tvář a výrazný nos. V některých krajích lidé tenguy uctívali jako
duše svých předků, jinde znali říčního tengua (kawatengu) či vodního
tengua (mizutengu). Tyto dva typy tengua se v představách lidí příliš ne-
lišily od vodníka ▶kappa.
TENNÓ (jap.) – titul japonského císaře. Nejstarší japonský stát nelze na-
zvat přímo teokracií, avšak náboženské obřady a vlastní výkon vládnutí
v něm byly považovány za jedno a totéž a císař zastával jak roli ústřed-
ní postavy v domácím náboženství ▶šintó, tak ve státní správě a vládě.
Nebyl pouhým pozemským zástupcem bohů, ale přímo „bohem v po-
době člověka“ (arahitogami). Plnil jak funkci hlavy státu, tak i nejvyššího
kněze, který měl za povinnost vykonávat šintoistické obřady, na nichž
byla závislá vůle bohů a jež měly zajistit blaho celé země a jejích obyvatel.
Vlastní výkonná moc sice po staletí spočívala v rukou sekulárních in-
stitucí a osob, avšak tento základní princip nazírání na císaře a jeho roli
přetrval v podstatě až do roku 1947, kdy poválečná ústava oddělila nábo-
ženství od státu a teze císaře jako živoucího boha byla odmítnuta.
TCHARHE (starokor.) – zakladatel sillského královského rodu Sok. Do

▶Silly, kde posléze vládl, se dostal za zvláštních okolností na loďce. Podle
mýtu jeho matka ze země draků porodila po sedmi letech těhotenství
▶vejce, které král prohlásil za neblahé znamení a chtěl je zničit. Matka ho
však se sluhy a skříňkou naplněnou cennostmi poslala na loďce po vodě
se slovy: „Najdi si zemi, která je ti osudem určena, založ stát a vytvoř ro-
dinný klan.“ Loďka minula ▶Karak/Kaja a doplula do Silly. Tam si jí díky
shromažďujícím se ▶strakám všimla rybářka. Dítě vychovala, Tcharhe se
stal královským zetěm a čtvrtým sillským panovníkem.
TOJOUKE NO ÓMIKAMI (stjap., šint.) – bohyně zemědělství, rýže

a obilí, potravy a hedvábnictví, jedna z nejvýznamnějších postav šintois-
tického panteonu. O mimořádném postavení této bohyně svědčí i to, že
je uctívána ve Vnější svatyni (Gekú či Tojouke daidžingú) ve svatyňovém
okrsku ▶Ise džingú, hned v sousedství Vnitřní svatyně zasvěcené nejvyš-
ší bohyni slunce ▶Amaterasu ómikami, a je jí prokazována téměř stejná
úcta. Podle tradice sestoupila bohyně Tojouke na zemi na příkaz bohyně
Amaterasu společně s bohem ▶Ninigi no mikoto a dostala za úkol naučit
lidi správně obdělávat pole, sklízet obilí a rýži, zajišťovat si potravu, pěs-
tovat bource morušové a z jejich vláken tkát látky. Její funkce v mytologii
se kryje s rolí bohyně ▶Ukemoči no kami.
TOKKEBI (kor., lid.) – démoni, čerti. Vyskytují se v mnoha podobách,

mohou být vysocí jako člověk, ale často jsou zmiňováni jako mnoho set
metrů velcí. Vždy mají jen jednu nohu, nosí sukně z papíru a většinou
jsou mužského pohlaví. Jejich role se regionálně i časově liší. Mohou být
i nápomocní, ale většinou trestají zlé skutky. Nikdy člověka nenapadají
svévolně, mohou jej však zmást svými triky a záludnostmi. Podle někte-
rých pověr se v tokkebi změní předmět potřísněný lidskou krví (při vraž-
dě, menstruaci).
TOKOJO NO KUNI (jap., tao., pozd.) – Země věčné neměnnosti. Bájná

vzdálená země, do níž odcházejí lidé po smrti a v níž neplatí zákony ply-
noucího času. V taoismu země nesmrtelných (▶šinsen), kteří nestárnou
a neumírají.
TONGMJONG/ČUMONG (starokor.) – bájný zakladatel království

Pujo, resp. ▶Kogurjo. Mýtus o něm má několik variant a směšuje počát-
ky království Pujo a Kogurjo. V nejstarší variantě mýtu o založení státu
Kogurjo dostává Tongmjong jméno Čumong – „Čarostřelec“. Jeho matka
nepochází z tohoto světa, je bohyní řeky. Počne ze slunečních paprsků,

které ji pronásledují poté, co ji vládce státu Pujo zanechal v uzavřené
místnosti, a porodí vejce. Další části mýtu jsou shodné s verzí o zalo-
žení Pujo (pokusy o rozbití vejce, jeho pohození mezi zvířata, králova
žárlivost a útěk hrdiny – tentokrát na jihovýchod). Čumong je proná-
sledován, stojí na břehu řeky a v ohrožení života prohlašuje: „Matka je
bohyně, otec Slunce.“ Poté vytvoří ryby a želvy přes vodu most. Čumong
založí království Kogurjo a přijme rodové jméno Ko – „Vysoký“; tento
znak se objevuje i v názvu státu.
Konečnou podobu mýtu najdeme v kronikách ▶Samguk sagi a ▶Samguk
jusa. Protože stát Pujo v době jejich sestavování již neexistoval a ani jeho
území nebylo součástí tehdejšího království Korjo, pro historický zápis
byla vhodnější verze o založení Kogurja. Mýtus začíná delší expozicí,
která musela být původně samostatná, neboť se založením státu Kogurjo
souvisí jen okrajově. Puru, vládce Severního Pujo, se modlí za narození
potomka a najde pod plačícím kamenem dítě, jemuž dá – snad pro jeho
podobu – jméno Kumwa („Zlatá žába“). Prostřednictvím snu je králi
zjevena vůle nebes a nový stát má být založen na východě. Další dějo-
vá sekvence se už vztahuje k Východnímu Puju a narození Čumonga:
Kumwa potkal u řeky Ubalsu na jižní straně pohoří Tchebeksan dceru
vodního vládce Juhwu. Ta mu vyprávěla, že ji svedl syn nebeského vládce
He Mosu a že se nesmí vrátit domů. Kumwa dal zavřít Juhwu do tmavého
pokoje, kam ovšem pronikly paprsky Slunce a pronásledovaly ji. Jejich
prostřednictvím otěhotněla a po určitém čase porodila vejce. Král je po-
stupně pohodil prasatům a psům, kravám a koním, ptákům a zvěři, ale
nikdo se ho nedotkl, naopak je zvířata a ptáci chránili. Vejce bylo vráce-
no matce a z něj se narodil chlapec. Když mu bylo sedm let, dosahoval
výšky dospělého muže, vlastníma rukama si vyrobil luk a šípy a nikdy
neminul cíl. Stal se však objektem závisti králových synů a byl nucen
prchnout. U řeky se odvolal na svůj nebeský původ, přešel na druhou
stranu a založil království Kogurjo. V některých pozdějších verzích mýtu
se po založení státu objeví soupeř, který si nárokuje stejné území, násle-
duje střelecký souboj, v němž čarostřelec Čumong zvítězí.
Další, časově mladší příběh, řeší spor jinak – podle stáří paláců. Čumong
nechá svůj nový příbytek napadnout červotočem a území vyhraje.
Výrazným motivem všech tří verzí je obsazení určitého území a druhot-
ně i popis migrace obyvatelstva na (a také mimo) Korejský poloostrov.
Sledujeme-li jejich děj, vidíme odchod hrdiny z jakéhosi „severního krá-
lovství“ do Puja, vznik státu na jihovýchodě, přemístění Severního Puja
a vytvoření Východního Puja, a konečně Čumongovo založení Kogurja.
TORII (jap., šint.) – brána u vchodu do ▶šintoistické

svatyně. Stává také u císařských hrobek a na vrcholcích
▶posvátných hor. Původně měla označovat hranici, za
níž začíná posvátný okrsek, později se stala přímo sym-
bolem kultu ▶šintó a šintoistických svatyní. V základním tvaru ji tvoří
dva sloupy spojené dvěma příčnými břevny, z nichž horní oba sloupy
překrývá. Prapůvodním významem slova torii, přepisovaného dvěma
znaky – tori („pták“, „drůbež“) a i („byt“, „příbytek“, „býti“) – byl údajně
„hřad“. V nejstarších dobách se totiž ve svatyních chovali živí ▶kohouti,
aby svým ranním kokrháním vítali východ slunce, tedy příchod bohyně
slunce ▶Amaterasu ómikami. Torii byly původně z přírodního dřeva, až
později se objevily brány kryté jasně červeným lakem. V moderní době
se budují nejen ze dřeva, ale i z ▶kamene, kovu či betonu. Existuje ně-
kolik odlišných stylů torii, charakteristických pro určitý druh svatyní.
U některých svatyní stojí více torii, někdy tak hustě vedle sebe, až brány
vytvářejí nad přístupovou cestou téměř tunel. Takové torii bývají votiv-
ními dary věřících.
TROJICE ŠŤASTNÝCH SYMBOLŮ (jap.) – ▶Borovice, ▶bambus a ▶sli-

voň tvoří v Japonsku trojici symbolů přinášejících lidem požehnání.
Trojice se nazývá šóčikubai (sinojaponské čtení čínských znaků pro zmí-
něné tři rostliny) a hojně se uplatňuje na předmětech spojených s blaho-
přáním k významným životním jubileím, krokům (sňatek) či svátkům
(Nový rok). ▶Borovice symbolizuje dlouhý život, ▶bambus úspěch a pro-
speritu a ▶slivoň, obvykle v podobě květů či kvetoucí haluze, představuje
věrnost, odolnost a ženské ctnosti.
TUREŠMAT (ain.) – v ainuské mytologii bohyně, která spolu se svým

bratrem ▶Aioinou pomáhala nejvyššímu bohovi ▶Pase kamui stvořit
svět, tj. ostrov Ezo (dnešní Hokkaidó). Turešmat dostala za úkol stvořit
západní pobřeží ostrova, ale zapovídala se s jinou bohyní, a tak jí na práci
zbylo málo času a odbyla ji. Proto je západní pobřeží ostrova tak skalna-
té a nebezpečné. Jiná verze mýtu praví, že Turešmat na svůj úkol prostě
nestačila.
TYGR (jap. tora, lat. Panthera tigris) – v pořadí třetí znamení v dálno-
východním ▶zvířetníku. Symbolizuje činorodost a výbojnost, proto
Japonci považují za štěstí, narodí-li se chlapec v roce tygra. Dívky naro-
zené v tomto znamení naopak v minulosti obtížně hledaly ženicha, ne-
boť se věřilo, že jsou tvrdohlavé. Hračky v podobě tygra byly oblíbeným
dárkem a talismanem pro chlapce. Představy a tradice spojené s tygrem

byly do Japonska přeneseny z asijského kontinentu, neboť na japonských
ostrovech tygři nikdy nežili.
TYGR (kor. ho, pom, horangi),

(starokor., lid.) – V četných ko-
rejských lidových pověstech vy-
stupuje tygr výhradně jako tvor
škodlivý a zákeřný. Objevuje se
už v zakladatelském mýtu o ▶Tan-
gunovi, později je považován za
vládce hor a nebezpečné, dokonce
tabu zvíře. Ve starých pověstech se
dokáže proměnit v ženu a v této
podobě obloudit mladého muže. Motiv tygra na modrobílém porcelánu
Tygr je varovným znamením a ja- pekča (detail)
kožto symbol západu také zname-
ním neblahým, ohlašujícím zánik
a smrt. Je rovněž součástí historky
o dětství Kjon Hwona, rebela a za-
kladatele tzv. Pozdního Kogurja.
Poté, co dítě jeho rodiče odloží
v lese, odnese si je tygřice a nako-
jí je. Ačkoli zde tygr vystupuje v
úloze ochranitele, má již zároveň
poukazovat i na Kjon Hwonovy
budoucí záporné vlastnosti. Zabití
tygra je atributem neporazitelného
hrdiny. Známá je legenda o shro-
máždění mladých sillských voje-
vůdců, mezi něž vběhl tygr: tehdy
ho jeden z nich, Al-čchon, popadl
za ocas a udeřil jím o skálu. Tygra Kamenná socha tygrů
zabije dřevěným kyjem i slavný
kogurjoský vojevůdce Ul-či Mun-
dok.
Tygr na lidových novoročních či blahopřejných obrázcích bývá zobra-
zován spolu se ▶strakou, tedy jako kladný element. Doprovází rovněž
horská božstva ▶Samsin/Sansin.
UBUGAMI, též UBUSUNAGAMI, UBUSUNA NO KAMI (jap., šint.,

lid.) – božstvo zrození uctívané zejména ve venkovských oblastech.
Ochraňovalo rodičku i narozené dítě a modlily se k němu rodiny, v nichž
byla těhotná žena. Přítomnost tohoto božstva při porodu byla velice dů-
ležitá, neboť se věřilo, že všechna ostatní božstva ▶kami z domu odešla,
protože porod je ze šintoistického hlediska rituálně nečistý. V některých
oblastech byla rozšířena víra, že ubugami je totožné s božstvem hor ▶ja-
ma no kami. Božstvo ubugami mělo být u každého porodu, a proto bylo
třeba je těsně před porodem přivést do domu. Manžel rodičky měl rychle
osedlat ▶koně a pro božstvo dojet. Nesměl však koně vést za uzdu, musel
mu dát volnost, aby šel, kam se mu zachce. Když se kůň sám od sebe za-
stavil, bylo to znamení, že božstvo již na něho nasedlo a je možné vrátit
se domů. Ubugami nejen že dohlíželo na zdárný porod, ale určovalo také
celý osud novorozence. První jídlo, jež bylo matce po porodu nabídnuto,
muselo být nejdříve předloženo božstvu ubugami. V některých krajích
se při této příležitosti na stůl spolu s pokrmy pokládal oblázek (viz ka-
meny), symbolizující přítomnost božstva. Místnost, kde porod probíhal,
měla být ozdobena ▶šimenawou, posvátným šintoistickým provazem
z čerstvé rýžové slámy, kterým bylo ubugamimu vyhrazeno zvláštní čest-
né místo.
UCTÍVÁNÍ PŘEDKŮ (jap.) – Od nejstarších dob Japonci vykonáva-

jí obřady a úkony určené duším zemřelých předků a příbuzných. Dnes
mají tyto zvyky většinou podobu recitace súter před rodinným buddhis-
tickým oltáříkem (bucudan, viz oltáře), na němž jsou umístěny tabulky
ihai s posmrtnými jmény zemřelých členů rodiny. Na oltářík se rovněž
kladou květiny, zapalují kadidlové tyčinky či svíčky, popřípadě se zde
zemřelým předkládají ▶obětiny. Původní zvyky byly po příchodu ▶bud-
dhismu do země silně ovlivněny praktikami přejatými z Číny a Koreje,
avšak uctívání duší zemřelých bylo součástí japonského života již od
doby předbuddhistické. Nejméně od 7. století byly císařem, dvorskou
šlechtou i prostými lidmi prokazatelně konány obřady, jež měly usmířit
duše zemřelých, vyprosit si jejich blahovůli či odvrátit jejich případnou
pomstychtivost vůči živým. Tyto obřady měly také zajistit bezpečný pře-
chod duší ze světa pozemského na onen svět. Rity a zvyklosti spojené
s úctou k zemřelým, mající v novější době takřka výlučně formu bud-
dhistickou, byly v různých historických obdobích silně ovlivněny ▶šin-
toismem a nabývaly podoby synkretické. Obavy z neblahého působení
zemřelých, jimž se v pozemském životě stala nespravedlivá křivda či pří-
koří, vyústily například v jejich posmrtnou deifikaci zcela podle představ
šintoistických (viz Tendžin). Podle tradičních zvyklostí, udržujících se

až do současnosti, platilo, že zemřel-li člen rodiny, přidělil mu buddhis-
tický kněz vhodné posmrtné jméno. To bylo napsáno na líc pamětní
tabulky ihai, zatímco civilní jméno bylo napsáno na její rub. Poté byla
tabulka umístěna na rodinný oltářík. Umístění tabulky na oltář příslu-
šelo všem, kdo byli obyvateli domu v době své smrti, nikoli výlučně pří-
buzným a předkům. Obřady před oltáříkem se konaly buď pro všechny
zemřelé společně, anebo pouze pro jednotlivce. Potomci při nich mo-
hou duším zemřelých rodičů podávat zprávy o významných událostech,
k nimž v rodině či domě došlo, ale také se jim omlouvat za své poklesky
a neúspěchy, anebo se k nim v kritických momentech obracet s prosbou
o pomoc. Zemřelí, jejichž pamětní tabulky stojí na oltáříku, zůstávají tak
stále členy domácnosti. Teprve při třiatřicátém, padesátém či výjimeč-
ně až stém výročí smrti se živí s mrtvým rozloučí s konečnou platností
a jeho duše se odebere do společenství všech dávno zemřelých předků
a členů domácnosti, společenství očištěného od smrti i všech pozem-
ských pout. Krajové zvyklosti se lišily, ale při těchto příležitostech bývalo
posmrtné i civilní jméno odstraněno z pamětní tabulky a tabulka byla
hlavou rodiny buď spálena, vhozena do moře, anebo zanechána na hrobě
či v buddhistickém chrámu. Poté měla hlava rodiny odejít do ▶šintoistic-
ké svatyně, položit u její brány kámen a pronést: „▶Hotoke (buddha, tedy
nebožtík) se stal ▶kami (božstvem)“. Zemřelý se tak zařadil mezi všechna
božstva, jež bdí nad celou komunitou a poskytují jí ochranu.
UCTÍVÁNÍ PŘEDKŮ (kor., pozd.) – konfuciánský obřad spojený s ob-

řadem smutečním, v němž se ovšem projevují rezidua buddhismu, taois-
mu, šamanských i předšamanských představ. V Koreji existuje představa
trojí duše, která sídlí na třech místech, jimiž jsou tabulka se jménem před-
ka, hrob a onen svět. Rituály patří duši, která si pro oběti přijde z hrobu
do domu, ovšem může sídlit i v domě nebo ve vzduchu. Obřady uctívání
předků byly odedávna vyjádřením úcty zemřelému a také projevem stra-
chu z působení zlých duchů, které úmrtí mohlo přivolat. Uctívání předků
je bezprostředně spjato s obdobím smutku, trvajícím v nejdelší podobě
tři roky. První dva roky byly označeny jako období „hlubokého“ smutku
následující třetí rok byl obdobím smutku „malého“. V období smutku se
konaly nejrůznější oběti ve prospěch bloudící duše zemřelého. Při prv-
ním výročí úmrtí to byla „malá oběť“ – sosang, na konci období smutku
„velká oběť“ – tesang. Oběti se prováděly na hrobech předků nebo v do-
mácích svatyních. V bohatých rodinách bývaly svatyněmi oddělené bu-
dovy u obytného domu (sadang), méně zámožní lidé měli pro tabulky
předků vyhrazenu jednu místnost. Tabulka se jménem zemřelého byla

vytvořena z prkénka asi třicet centimetrů dlouhého, sedm centimetrů
širokého a dva centimetry tlustého, nejlépe ze dřeva kaštanu, jenž rostl
hluboko v lese. Prkénko bylo natřeno černou barvou, jméno a hodnost
na něm byly napsány bílými znaky, po stranách byly otvory, aby duše
nebožtíka mohla snáze vniknout dovnitř. Tyto tabulky se v případě muže
spalovaly po třech, v případě ženy po dvou letech, později byly nahraze-
ny tabulkami üpche, které se uchovávaly po čtyři generace. Když rodi-
nu postihlo neštěstí, tak se vina přikládala tomu, že zesnulý předek byl
pohřben v nepohodlné poloze, hrob bylo pak nutné přemístit, což bylo
možné i více než třikrát. Další obřady uctívání předků souvisejí zejména
s podzimním svátkem čchusok.
V současnosti končí smuteční období nejčastěji do druhého výročí smr-
ti, ale může se tak stát i dříve, po 100 dnech či při prvním výročí úmrtí.
Na konci období smutku je velký svátek, někdy se konají i buddhistické
rituály, a to po 49 dnech, kdy bývá mrtvý údajně přijat do nového života.
Po čtyři generace je předek uctíván jednou ročně rodinným rituálem, což
má tradici sahající dávno do minulosti.
UDŽIGAMI (jap., šint.) – ochranné božstvo klanu, rodu, oblasti.

Nejstarší japonská společnost se až do 8. století dělila do mnoha kla-
nů, lépe řečeno příbuzenských skupin, japonsky nazývaných udži.
Jejich členy spojoval názor, že mají společného prapředka, jenž jakožto
ochranné božstvo udžigami bdí nad jejich blahem. Tento zbožněný pra-
předek byl uctíván v šintoistické svatyni, která byla pod výlučnou kon-
trolou rodu, a obřady k jeho uctění vedla původně nejvyšší hlava rodu.
V některých případech se rodovým božstvem udžigami nestal přímý
předek, nýbrž božstvo, které mělo k rodu nějaký specifický blízký vztah.
Například rod Minamoto (zvaný též Gendži), známý z japonské histo-
rie bojovností a bitevními i politickými úspěchy, přijal za své ochranné
božstvo ▶Hačimana, boha války a patrona všech bojovníků. Za ochran-
né božstvo císařské rodiny lze označit bohyni slunce ▶Amaterasu ómi-
kami, pramáti císařského rodu, třebaže tak oficiálně nazývána není. Od
středověku, kdy nastalo rozvolňování systému rodových svazů udži,
se termínu udžigami začalo stále častěji používat pro místní božstvo,
ochraňující všechny obyvatele určité lokality či oblasti, bez ohledu na
příbuzenské či rodové svazky. V současné době se pod slovem udžiga-
mi rozumí právě takovéto regionální, lokální ochranné božstvo, a ni-
koli božstvo vzniklé zbožněním společného předka. Rituály ve svatyni,
zasvěcené takovémuto božstvu udžigami, také již nevykonává hlava
rodu, nýbrž profesionální šintoistický kněz ▶kannuši. V některých kra-

jích Japonska se pod termínem udžigami rozumí rovněž ochranitelské
božstvo domu ▶jašikigami.
UZUME viz AME NO UZUME NO MIKOTO
UKEMOČI NO KAMI (stjap., šint.) – podle starojaponských mýtů bo-

hyně vládnoucí „pěti zrnům“ (gokoku), jimiž se rozuměla rýže, pšenice,
boby a dva druhy prosa – awa a kibi. Ukemoči zajišťovala potravu bo-
hům i lidem a byla známa pod několika dalšími jmény (viz Tojouke ómi-
kami). Podle kroniky ▶Nihongi k ní bohyně ▶Amaterasu jednou vyslala
svého bratra, boha měsíce ▶Cukujomiho, a Ukemoči jej chtěla pohos-
tit. Vydávila z úst vařenou rýži, poté vydávila moře a mořské živočichy,
vzhlédla vzhůru a stvořila zvěř, žijící v horách. Z této vydávené potravy
pak uspořádala hostinu a pozvala na ni Cukujomiho. Toho však velmi
rozlítilo, že mu předložila vydávenou potravu, a bohyni Ukemoči zabil.
Když se vrátil zpět do světa nebeských bohů, vyprávěl jim o svém činu.
Bohyně slunce Amaterasu se však na něho za tento čin rozhněvala a pro-
hlásila, že jej již nikdy nechce spatřit. Od té doby se cesty obou souro-
zenců navždy rozdělily. Bohyně slunce putuje po nebesích ve dne, zatím-
co bůh měsíce Cukujomi v noci. Bohyně slunce vyslala k mrtvé bohyni
Ukemoči posla, který spatřil, jak z mrtvého těla vystupuje ještě mnoho
tvorů a rostlin. Z čela jí vyrašilo proso, z hlavy vyrostli koně a krávy, z oč-
ních důlků housenky bource morušového, z břicha rýže a z pohlavních
orgánů boby a pšenice. Posel dopravil zvířata i rostliny k bohyni slunce
Amaterasu. Ta pak vyslala posla se semeny všech rostlin zpět na zemi
a přikázala mu, aby je tam zasel. Poté vzala do svých úst kokon bource
morušového, protáhla mezi zuby jeho hedvábné vlákno a navinula je na
cívku. Tak naučila lidi, jak si zajistit potravu a z čeho tkát látky.
VÁŽKA (stjap., šint.) – Na japonském souostroví žije několik desítek

druhů vážek (jap. tombo, lat. rod Libellulidae), které byly již v mytolo-
gických příbězích, zaznamenaných v nejstarších literárních památkách,
považovány za hmyz, zosobňující ducha rýžových sazenic a zvěstující
bohatou sklizeň. Byly rovněž chápány jako symbol moci císařského dvo-
ra v oblasti ▶Jamato a v celém území, jež císařský rod ovládal. Ve staré
japonštině se vážkám říkalo akicu a v písemných pramenech je Japonsko
někdy nazýváno Akicušima, Ostrov vážek. Do dnešní doby jsou vážky
považovány za hmyz přinášející štěstí.
VEJCE (starokor.) – v korejské mytologii symbol budoucího vládce nebo

významné osoby. Vejce v mýtech má nepochybný původ v kultu Slunce,
navíc korejské slovo al mělo prý ve staré korejštině význam Slunce.
Slunce (vejce) jako zdroj a prapůvod života se v zakladatelských mý-
tech snese na zem a vycházejí z něj první králové. Zakladatelé států Pujo
a ▶Kogurjo ▶Tongmjong a Čumong se narodí z velkého vejce, sillský
▶Pak Hjokkose vyjde z vejce šťastné barvy – purpurového, které se pří-
mo sneslo z nebes, král ▶Suro z ▶Karak/Kaja ze zlatého vejce, spuštěného
na vrchol hory Kudži. Tím jsou praotcové korejských království přímo
odvozeni od Slunce a sesláni nebesy, čímž je zdůrazněna jejich božskost.
Vejce se v korejských mýtech neobjevuje jako ve světových mýtech při
stvoření světa, ale je doprovodným motivem při zrození zakladatelů států
(také při narození výjimečných osobností – např. ▶Tcharhea či kogurjo-
ského generála Ul-či Mun-doka). Později je vejce ve spojitosti s kultem
Slunce potlačeno a pokud je zmiňováno, pak v souvislosti s neobvyklou
či neblahou událostí (např. vrabec vysedí obrovské vejce).
VĚŠTBY, VĚŠTĚNÍ (jap.) – V Japonsku byly různé metody věštění (ura-

nai) používány od nejstarších dob. Ve středním období kultury Jajoi (ko-
lem roku 100 před n. l. – 100 n. l.) se praktikovalo věštění z tvarů prask-
lin na ohněm opalované lopatkové kosti vysoké zvěře. Tento způsob,
používaný i ve staré Číně a Mongolsku, byl na japonské ostrovy zřejmě
přenesen z kontinentální Asie. Druhým rozšířeným druhem věštění bylo
věštění z krunýře ▶želvy. Jeho příklady jsou v Japonsku prokázány již
v pozdním období kultury Jajoi. Od poloviny 7. století až do roku 1868
bylo oficiální metodou věštění, užívanou na dvorském úřadě džingikan,
jenž se zabýval záležitostmi kultu ▶šintó. Do želvího krunýře se uděla-
ly zářezy a do pěti bodů v nich se zasunuly kousky hořícího třešňového
dřeva. Poté se věštilo z tvaru prasklin, jež tak v krunýři vznikly. Výsledky
věštění rozhodovaly např. o umístění rýžoviště, na němž se pěstuje rýže
podávaná císaři při intronizačních obřadech, či o tom, které z princezen
se mají stát ▶kněžkami ve svatyni ▶Ise džingú. Během období Heian
a Muromači bylo praktikováno věštění metodou tzv. inkubace. Poutník,
hledající odpověď na svou budoucnost či vážný problém, se vypravil
na svaté místo, ať již to byla šintoistická svatyně či buddhistický klášter,
a pokusil se zde získat věšteckou odpověď ve snu. Uchýlil se do samoty
na mnoho dní a meditoval. Obvykle během poslední noci „inkubace“ se
mu ve snu zjevila požadovaná odpověď. V oblasti ▶lidové víry byly roz-
šířeny metody věštění, při nichž hráli roli média šamanka ▶miko nebo
asketický poustevník ▶jamabuši. Mnohé způsoby věštění měly úzkou
souvislost s učením ▶ommjódó a Japonci mezi druhy věštění zařadili také

▶geomancii (cuči uranai), jež určuje šťastná či nešťastná místa a směry.
Geomancie hrála vždy významnou roli při rozhodování o umístění sta-
veb. Na nejbližší budoucnost usuzovali Japonci rovněž z chování živo-
čichů, považovaných za posly jednotlivých božstev (viz kami no cukai).
V ▶šintoistických svatyních lze dodnes zakoupit věštební losy ▶mikudži.
Obliba věštění nevymřela ani v moderním Japonsku, metody věštců (bo-
kuša) se však pozměnily. Převládá věštění z dlaní, rysů obličeje, data na-
rození apod.
VĚŠTBY starokor.) viz SNY, VÝKLADY ZNAMENÍ, VĚŠTBY
VÍLY (kor., tao., lid.) viz SONIN
VÍTR viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY
VODA (kor. su, mul), (starokor.) – důležitý ženský, životadárný prvek,

pro jehož aktivaci je třeba jangového, mužského elementu. V mýtech se
voda vyskytuje jako překážka (při ▶Tongmjongově/Čumongově útěku),
voda je, stejně jako hora, chápána jako místo počátku, vystupují z ní bož-
stva a poslové, také ▶Dračí král, po vodě připlul zakladatel královského
rodu Sok v ▶Sille ▶Tcharhe, nebo nevěsta krále ▶Suroa z ▶Karak/Kaja.
Voda je posvátná a její potřebnost pochopitelná, voda rodí i bere. Pokud
jde o její funkci ve smyslu znamení, může jím být změna koryta (obrá-
cený směr toku řeky signalizuje nesprávnou vládu), ▶barvy (zkrvaví),
znamením může být i to, že živočichové, kteří ve vodě žijí, činí neobvyklé
věci. Vodní božstva, jako Tongmjongova/Čumongova matka Juhwa, mají
porodit významného potomka, nebo chránit pozemský svět, z vody vy-
chází matka ▶Pak Hjokkoseho manželky Arjong. Voda slouží k rituální-
mu omývání, při němž dítě ztrácí své zoomorfní atributy (např. Arjong
zobák), nebo naopak získá atributy zázračné (např. Pak Hjokkose začne
zářit).
VRBA (ain.) – ochranné božstvo Ainuů. Podle ainuských mýtů vzešel

první člověk ze spojení vrbového prutu a země. Stvořil jej tak dobrý bůh
▶Aioina. Víra v ochrannou moc vrby byla mezi Ainuy velice silná. Každé
ainuské dítě ihned po narození dostávalo osobní talisman ▶inau vyrobe-
ný z vrby, který je měl ochraňovat po celý život.
VYSOKÁ NEBESKÁ PLÁŇ viz TAKAMAGAHARA

WATACUMI, též WADACUMI (stjap., šint.) – poetický opisný výraz pro

moře, Watacumi no kuni je pak podvodní mořská říše, v níž vládne bůh
Watacumi no kami (zvaný též Ówatacumi – „Velký Watacumi“). Nejvíce
mýtů o mořském království a jeho bohu je zachováno v kronikách ▶Ko-
džiki a ▶Nihongi. Watacumiho říše je líčena jako kouzelný svět, v němž
jsou paláce pokryté rybími šupinami. Dcera boha moře, Tojotamahime
(„Dívka s bohatstvím perel“), se zamilovala do boha ▶Hoori no mikoto,
nejmladšího syna boha ▶Ninigiho, a zplodila s ním syna. S mořskou říší
Watacumi no kuni jsou spojeny představy typické pro pohádkové svě-
ty – nepodléhá zákonům času a její bůh má moc nad lidmi i živly. Podle
starobylé pověsti o rybáři Urašimovi, je země boha Watacumiho říší věč-
ného mládí. Urašima, který v ní podle vlastního přesvědčení strávil pou-
hé tři roky, po návratu na zemi zjistil, že ve skutečnosti mezitím uplynulo
300 let. Také bůh Hoori, který si vzal za ženu krásnou dceru vládce moří,
strávil v podmořské říši 3 roky, než se vrátil na zem. Jeho žena mu na
zemi povila syna, ale při porodu se vrátila do své pravé původní podoby
krokodýla a odešla zpět k otci do říše Watacumi no kuni. Skutečnost, že
v mýtu vystupuje krokodýl, svědčí o cizích vlivech, neboť na japonských
ostrovech krokodýli nežili a nežijí.
ZAJÍC, KRÁLÍK (jap. usagi, jako zvířetníkové znamení u), (jap., šint.,
tao., lid.) – v pořadí čtvrté znamení dálnovýchodního ▶zvířetníku. Rozdíl
mezi zajícem a králíkem není v Japonsku příliš zřetelný. Lidé narození
v roce zajíce jsou považováni za milé a oblíbené, leč slabé a poddajné je-
dince. Ve starojaponské šintoistické mytologii hraje zajíc důležitou roli
v mýtu o bohovi ▶Ókuninušim a jeho krutých bratrech. Zatímco bratři
trpícímu zajíci, jemuž stáhl krokodýl z těla kůži, zlomyslně poradili, aby
se vykoupal ve slané mořské vodě a pak se osušil větrem, Ókuninuši mu
od bolesti pomohl. Zajíc se uzdravil a svému zachránci prorokoval, že za
ženu dostane krásnou Jakamihime, o niž usilují jeho bratři.
ZAJÍC (kor. tcho, tchokki), (kor., lid.) – jedno ze zvířat dálnovýchodního

▶zvířetníku. Zajíc je v korejské mytologii znám z alegorického příběhu
O zajíci a želvě (kor. Kutcho sorhwa), považovaného za nejstarší korej-
skou prózu. V něm málem přijde o život, neboť nemocný ▶Dračí král po-
třebuje k uzdravení jeho játra. Zajíc se dá zlákat ▶želvou, jež má za úkol
přivést ho do vodního paláce. Na poslední chvíli se vymluví, že nechal
svá játra sušit na skále. Příběh je ovšem indického původu, soudě podle
toho, že želva je zde obelstěna. Ve výtvarném umění bývá zajíc zobrazo-
ván, jak stlouká v moždíři elixír nesmrtelnosti.
ZEMĚ KOŘENŮ viz NE NO KUNI
ZEMĚ ŽLUTÝCH PRAMENŮ viz JOMI NO KUNI
ZEN (jap., buddh.) – japonské čtení čínského slova čchan, sanskrtského

dhjána, znamenajícího „meditace, soustředěné rozjímání“. Náboženský
směr, který vznikl propojením ideálů mahájánského buddhismu a me-
ditační metody s prvky čínského taoismu. Zdůrazňuje přednost pro-
žitku náhlého osvícení (satori), jehož lze dosáhnout metodou zvanou
zazen (sezení v meditaci, meditování vsedě). Zenový buddhismus se
objevil v Číně v 6.–7. století, odtud se rozšířil do dalších zemí, zejmé-
na Vietnamu a Koreje. Do Japonska poprvé dospěl již v období Nara, ale
rozšířil se až v 12.–13. století. Dělí se na řadu sekt, z nichž v Japonsku
jsou nejvýznamnější sekta Rinzai a Sótó. Ke specifické praxi zenových
sekt patří přemýšlení o paradoxech, úlohách zvaných kóan, určených
k vykročení z pojmového myšlení. Zenový buddhismus měl zásadní vliv
na formování kultury japonské vojenské šlechty a zenová estetika, zdů-
razňující myšlenku prostoty a zdrženlivosti, sehrála významnou roli při
utváření japonských estetických ideálů.
ZEN (kor. son) – meditativní učení. Zen byl protikladem ke kjo, doktri-
nárnímu ▶buddhismu. Podle tohoto učení nemusí být víra založena na
psaném slově, ale důraz se klade na to, že každý jedinec může odhalit
podstatu své mysli pomocí meditace. Tato metoda měla způsobit náh-
lé osvícení, přímé, intuitivní porozumění podstatě Buddhy za pomoci
učitele a dlouhého výcviku. Škola se do Koreje dostala zřejmě v 7. stol.,
ale v té době se setkala jen s malým pochopením. Na začátku 9. stol. se
začala více šířit díky mnichům, kteří se vrátili z Číny, a to vedlo k zalo-
žení sekt devíti hor (kor. kusansonmun). Obrovskou popularitu zenu lze
přičíst i přijetí, kterého se mu dostalo u rodin mocných vládců na ven-
kově, včetně zakladatele královské dynastie Wang (Korjo) Wang Kona.
Jeho oblíbenost má kořeny v úpadku doktrinárního buddhismu, rozšířil
se i díky své nekonvenčnosti a důrazu na individualitu. Také se jím dala
ideologicky ospravedlnit vzpoura mocných rodů i jednotlivců, kteří byli
v opozici vůči aristokracii v hlavním městě. Zen se v Koreji stal popu-
lární za následujících dynastií a je hlavním proudem buddhismu dnešní
doby.
ZÓDŽÓTEN viz ŠITENNÓ

ZRCADLO (jap. kagami), jap., šint.) – Ve starojaponské mytologii

a v šintoismu hrála zrcadla mimořádně významnou roli. Od nejstar-
ší doby se jednalo o zrcadla bronzová, jakých se v Japonsku užívalo až
do předmoderní doby. Posvátná úcta k nim pramení z příběhu o bohy-
ni slunce ▶Amaterasu ómikami, která se na protest proti nevhodnému
chování svého bratra ▶Susanoa uraženě skryla do jeskyně, v důsledku
čehož se celý svět ponořil do temnoty a chaosu. Nebeští bohové dali zho-
tovit bronzové zrcadlo, umístili je před jeskyni, vylákali Amaterasu jejím
vlastním nebeským jasem odraženým v zrcadle ven a jeskyni rituálně
uzavřeli. Zrcadlo dala bohyně Amaterasu později svému vnukovi ▶Ni-
nigimu, když dostal příkaz sestoupit na zemi a vládnout japonským ost-
rovům. Při této příležitosti mu nejvyšší vládkyně Vysoké nebeské pláně
řekla: „Pohlížej na toto zrcadlo, jako bych to byla já sama.“ Proto je v šin-
toismu zrcadlo uctíváno jako symbol bohyně slunce Amaterasu ómikami
a v mnoha ▶šintoistických svatyních je ve vnitřní svatyni chováno jako
▶šintai (zhmotnění boha, božské tělo), tedy vlastní předmět uctívání. Do
nitra svatyně mají přístup pouze kněží ▶kannuši, a tak jsou zrcadla očím
věřících skrytá. Nicméně jejich přítomnost ve svatyni svědčí o tom, že je
přítomen i duch bohyně Amaterasu. Zrcadlo je též považováno za nejvý-
znamnější předmět z trojice císařských posvátných klenotů (▶insignie),
symbolizujících právo císařské rodiny na vládu v zemi. Na základě úcty
prokazované ve svatyních, začalo být zrcadlo považováno za posvátný
předmět i v běžných domácnostech. Věří se, že je obrazem duše člověka,
proto je třeba udržovat je dokonale čisté. Zamlžené či špinavé zrcadlo je
totéž co nečistá duše. Zvláště japonské ženy vždy dbaly o svá zrcadla, ne-
boť byla odrazem jejich ctností. I po zavedení moderních skleněných zr-
cadel si mnohé rodiny nadále uchovávaly alespoň jedno bronzové. Když
někdo z rodiny umíral, bylo mu toto zrcadlo nastaveno co nejblíže k tvá-
ři, aby jeho duše mohla do něho vstoupit. Poté bylo zabaleno do hedvábí
a uloženo do krabice se jménem zemřelého.
ZVÍŘETNÍK (jap. džúniši, „dvanáct větví“) – Zvířetník, který je rozšířen

ve všech zemích Dálného východu, převzali Japonci z Číny. Zvířetníkový
cyklus tvoří 12 symbolů (v jednotlivých zemích jsou v nich nevelké od-
chylky), jež se vztahují vždy na jeden celý rok podle lunárního kalen-
dáře. Tyto symboly následují za sebou v pořadí myš či krysa (ne), buvol
či kráva (uši), tygr (tora), králík či zajíc (u), drak (tacu), had (mi), kůň
(uma), ovce (hicudži), opice (saru), kohout (tori), pes (inu) a kanec (i).
Jednotlivým znamením jsou přisuzovány charakteristické vlastnosti, jež
se podle pověrečných představ mají přenášet i na lidi narozené v přísluš-
ném roce. Zvířetníková znamení nehrála roli jen při vytváření horosko-
pu. Používala se také pro označení roků, světových stran a hodin. Při
označování let se těchto 12 zvířetníkových symbolů dále kombinovalo
s ▶pěti přírodními elementy. Každý z prvků měl podle staročínského
učení o záporném prvku jin (jap. in) a kladném jang (jap. jó) dvě podo-
by: kladnou, nazývanou též „starší“, a zápornou, nazývanou „mladší“.
10 kmenů neboli „nebeských větví“ (jap. džikkan), jež tak vznikly, tvořilo
řadu, kterou Číňané a po jejich vzoru i Japonci používali při některých
příležitostech místo základních číslovek do deseti. Prokombinováním
těchto deseti podob přírodních prvků s řadou 12 zvířetníkových sym-
bolů vznikl šedesátiletý uzavřený cyklus, v němž se rok v téže kombinaci
přírodního prvku a zvířetníkového znamení (např. rok mladší dřevěné
krysy, staršího kovového psa, staršího ohňového koně apod.) vyskytoval
pouze jednou. První šedesátiletý cyklus začal pro Japonce v roce 604, kdy
Japonsko oficiálně přijalo čínský kalendář. Další začátky cyklů připadají
vždy na rok, jehož číselné označení v evropském letopočtu je o 4 vyšší
než násobek šedesáti. Zvířetníkové symboly sloužily také k označování
hodin. Den se dělil na 12 časových úseků (jap. toki), které svou délkou
odpovídaly zhruba dvěma našim hodinám a dostaly jména podle zvířet-
níkových znamení. Půlnoc byla hodinou krysy a poledne hodinou koně.
ZVÍŘETNÍK (kor.) – 12 znamení, přejatých z Číny, označující konkrétní

rok, dělící rok na měsíce, měsíce na dny a dny na dvouhodiny. Každému
znamení je přiřazeno jedno zvíře v pořadí krysa, buvol (kráva), ▶tygr,
▶zajíc, ▶drak, ▶had, ▶kůň, ovce, opice, ▶kohout, ▶pes a ▶prase. Zvířetníku
se užívalo v ▶astrologii, astronomii, ▶geomancii, také při sestavování ho-
Symboly zvířetníku (hrob slavného válečníka Kim Ju-sina, 7. století)

roskopů a porovnávání horoskopů

budoucích manželů. Zvířetníky
jsou častým námětem výtvarného
umění, ať již vcelku, nebo – a to
zvláště v sochařství – jejich jednot-
livé zvířecí symboly.
ZVON (kor. čong) – rituální před-

mět. V Koreji na důležitosti na-
byl až s příchodem ▶buddhismu,
v němž je jedním ze čtyř nástro-
jů, oznamujících začátek modli-
teb. Nejznámější z legend vypráví
o zvonu Emille, který po svém za-
věšení nezněl. Při pátrání po pří-
čině se zjistí, že jakási žena neroz-
vážně slíbila mnichovi, sbírajícímu
dary na jeho odlití, své právě naro-
zené dítě. Jelikož porušila posvátný
Nejslavnější korejský chrámový zvon Emille slib, dítě jí odeberou a hodí do sli-
z roku 771
tiny; zvon od té doby vydával zvuk
podobný dětskému pláči. Zvon ohlašuje konec noci a vlády temných sil.
Starý příběh o chlapci, který zachránil bažanta před ▶hadem a který se
pak málem stal jeho kořistí, končí právě předčasným rozezněním zvonu,
jež způsobí vděční bažanti tím, že do něj bijí svými hlavami.
ŽÁBA (kor. wa, keguri), (starokor., lid.) – v korejské mytologii varovné

znamení. Kumulace žab, popřípadě jejich lezení na stromy má poukázat
na konec, zánik státu. Kvákaní žab v zimě z legendy, vážící se k odhalení
pekčeské armády v Sille, je signálem, že se děje cosi neblahého. Zajímavý
je výskyt žáby v mýtu o nalezení budoucího vládce Puja, kterého podle
jeho vzezření pojmenují Kumwa – Zlatá žába. Žába není v pozdější lite-
ratuře výrazným symbolem, ve slovesnosti je však považována za jedno
z nejstarších – ne-li nejstarší zvíře na zemi.
ŽELVA (jap. kame), (jap., lid.) – V Japonsku, kde žije řada druhů sucho-
zemských, sladkovodních i mořských želv, bylo toto zvíře tradičně po-
važováno za symbol dlouhého života a štěstí. Největší úctě se těšily žel-
vy mořské, na jejichž krunýři se přichytávaly a rostly mořské řasy, které
při pohybu ve vodě lidem připomínaly dlouhé vlající vousy důstojného
starce. Až do poměrně nedávné doby se v Japonsku udržoval zvyk, že

takovýmto želvám, pokud vyplavaly na mořský břeh, byla nabídnuta na
uvítanou číška rýžového vína. Byly pokládány za posly boha moře ▶Wa-
tacumiho a předpokládalo se, že dosáhly vysokého stáří a zasluhují tu-
díž náležitou úctu. Želvy vystupují v japonských pohádkách a legendách
a jsou oblíbeným symbolem štěstí, zobrazovaným ve výtvarném i užitém
umění.
ŽELVA (kor. ku, kobuk) – bývá po-

važovaná za pramatku, je spojena
se zemí a existuje v páru s ▶ha-
dem/drakem. Želvy se objevují
v zakladatelských mýtech (ryby
a želvy vytvoří záchranný most pro
▶Čumonga, želvy, respektive Želví
hora, hrají úlohu v mýtu o založe-
Kamenná želva, strážce hrobu sillského
ní Kaja), časté bývá vzývání želvy.
krále Mujola (7. století) Čínské hanlivé označení želvy jako
promiskuitní se v Koreji neujalo.
Želvu najdeme ovšem i v nejstarší alegorii, kde je poslem ▶Dračího krále
a má mu přivést ▶zajíce, jehož játra potřebuje. Zde je její funkce výrazně
nekorejská, neboť ji zajíc přechytračí, což poukazuje na cizí původ legen-
dy. Želví krunýře sloužily, stejně jako v Číně, k věštbám, želvy jsou často
ztvárňovány v sochařství s ohledem na jejich dlouhověkost či nesmrtel-
nost; želva je také jedním ze čtyř božstev světových stran (spolu s hadem
označuje sever).
Bronzové zrcadlo, 8. století, klenotnice

Šósóin, chrám Tódaidži, Nara, Japonsko
Slovníček méně obvyklých výrazů
animismus – víra v existenci nadpřirozených sil a bytostí, duchů a duší,

jež jsou vlastní všem předmětům, reálným i nereálným, vládnou jimi
a jejich prostřednictvím nebo přímo působí i na člověka; animismus
byl příznačný pro rodovou společnost a počátky všech náboženství
atribut – podstatný znak, neodlučitelná vlastnost; přívlastek
demiurg – stvořitel světového řádu; kulturní demiurg – nositel vyšší kul-
tury
dogmatika – soustava dogmat, tj. nedokazatelných tvrzení, přijatých na
základě víry a považovaných za nezvratná, neomylná a věčná
emanace – vyzařování
exorcismus – vyhánění, vymítání zlého, zaříkávání
heterodoxie – jinověrectví; zde ve významu zastávání názorů odlišných
od oficiálních
hínajána (sans.) – „malý vůz“, „malé vozidlo“, označení pro „starý“ čili
„jižní“ buddhismus, konzervativnější ze dvou hlavních směrů bud-
dhismu, přidržující se přísně původního Buddhova učení
hypostaze – zvěcnění
chiliasmus – učení očekávající brzké zjevení spasitele a jeho tisíciletého
království před koncem světa
ikonografie – způsob zobrazování představ, výjevů a jednotlivých postav,
zejména náboženských a mytologických
inkarnace – vtělení boha v člověka; v buddhismu převtělení buddhy nebo
bódhisattvy v pozemskou bytost
kosmogonie – nauka o vzniku a vývoji nebeských těles, názor na vznik
světa
kurtizána – milostnice, nevěstka v okruhu vyšších společenských vrstev
mahájána (sans.) – „velký vůz“, „velké vozidlo“, otevřenější a mnoho-
strannější ze dvou velkých směrů buddhismu, který na rozdíl od hína-
jány otvírá cestu k vysvobození všech bytostí
mandala (sans.) – „kruh“, „oblouk“. V buddhismu symbolické ztvárnění
kosmických sil v dvojrozměrné či trojrozměrné podobě.
mantra – magická formulka, jejímž opakováním se většinou dosahuje

soustředění mysli
moxibuce – léčebný způsob přikládání zapálených bylin na příslušné
místo na těle
nirvána – v buddhismu stav nejvyšší blaženosti, pojímaný jako vysvobo-
zení z koloběhu života
nivelizace – vyrovnávání rozdílů
orákulum – věštba
ortodoxie – pravověrnost; protiklad k heterodoxii, jinověrectví
osvícení – stav mysli oproštěné od světských záležitostí
panteon – antický chrám zasvěcený všem božstvům, přeneseně soubor
všech božstev určitého náboženského učení, směru
patriarcha – nejstarší člen rodiny nebo komunity, představený, většinou
určité sekty nebo církve
purifikační rituály – očistné obřady, způsoby rituální očisty
stratifikace – rozvrstvení společnosti podle určitého kódu
stúpa (sans.) – „uzel vlasů“. Původně mohyla pro tělesné ostatky historic-
kého Buddhy, jeden z hlavních symbolů buddhismu. V buddhistickém
stavitelském umění centrální stavba chrámů, původně kruhového pů-
dorysu. Na Dálném východě nabyla formy vícestupňové pagody čtver-
cového půdorysu.
sútra – posvátná buddhistická kniha; soubor pravidel
šógun – vojenský vládce Japonska. Faktická moc spočívala v rukou šó-
gunů a jejich vlád, označovaných jako šógunát, od počátku období
Kamakura (1185) až do konce období Edo (1867).
toponymie – soubor zeměpisných jmen určité oblasti
tortura – mučení, týrání, trýznění
totemismus – v primitivní společnosti komplex představ, podle nichž ur-
čitá skupina lidí odvozuje svůj původ od společného mytického před-
ka (totemu), jímž může být zvíře, rostlina i neživý předmět
Použitá a doporučená literatura
Japonsko
A Chronicle of Gods and Sovereigns – Jinnó Shótóki of Kitabatake
Chikafusa, transl. H. P. Varley, Columbia University Press, New York
1980
Boháčková, L., Winkelhöferová, V.: Vějíř a meč – Kapitoly z dějin
japonské kultury, Panorama, Praha 1987
Conze, Edward: Stručné dějiny buddhismu, Jota, Brno 1997
Earhart, H. Byron: Náboženství Japonska, přel. Robin Heřman, Prostor,
Praha 1998
Hori, Ichiro: Folk Religion in Japan – Continuity and Change, University
of Chicago, Chicago 1969
Inoue, Micusada: Šinwa kara rekiši e, Čúó kóron-ša, Tókjó 1973
Isobe, Yashiro: The Story of Ancient Japan or Tales from the Kojiki,
Sankakusha, Tokyo 1928
Japonské mýty – Kodžiki, přel. Václav Krupa, Tatran, Bratislava 1979
Jordan, Michael: Encyklopedie bohů, Volvox Globator, Praha 1997
Kami, transl. Havens Norman, Institute for Japanese Culture and
Classics, Tokyo 1998
Kishimoto, Hideo, ed.: Japanese Religion in the Meiji Era, transl. John
F. Howes, Óbunsha, Tokyo 1956
Kodansha Encyclopedia of Japan, Kodansha, Tokyo 1983
Kraemerová, Alice: Humor a legendy v japonském umění, Národní
muzeum, Praha 2004
kolektiv autorů: Kulturní tradice Dálného východu, Odeon, Praha 1980
Lao-c’: Tao te ťing, přel. Berta Krebsová, DharmaGaia, Praha 2004
Larousse Encyclopedia of Mythology, Paul Hamlyn, London 1964
Lebra, William P.: Okinawan Religion, University of Hawaii Press,
Honolulu 1966
Lexikon východní moudrosti, přel. kolektiv překladatelů, Votobia
a Victoria Publishing, Olomouc a Praha 1996
Líman, Antonín: Mezi nebem a zemí, Academia, Praha 2001

Mify narodov mira, Izd. Sovětskaja enciklopedija, Moskva 1980
Miltner, Vladimír: Malá encyklopedie buddhismu, Práce, Praha 1997
Nihongi – Chronicles of Japan from the Earliest Times to A.D. 697,
transl. W. G. Aston, Ch. E. Tuttle, Rutland 1980
Obajaši, Tarjó: Nihon šinwa no kigen, Kadokawa šoten, Tókjó 1967
Ono, Sokyo: Shinto – The Kami Way, Ch. E. Tuttle, Rutland 1992
Ono, Tokihiko: Folklore in Japanese Life and Customs, Kokusai Bunka
Shinkokai, Tokyo 1963
Picken, Stuart D.: Shinto – Japan’s Spiritual Roots, Kodansha
International, Tokyo 1980
Piggott, Juliet: Japanese Mythology, Paul Hamlyn, London – New York
– Sydney – Toronto 1969
Prameny života, přel. kolektiv překladatelů, Vyšehrad, Praha 1982, 1997
Prodaný sen, přel. Miroslav Novák a Zlata Černá, Albatros, Praha 1970
Reischauer, Edwin O., Craig, Albert M.: Dějiny Japonska, přel. David
Labus a Jan Sýkora, NLN, Praha 2000
Suzuki, Šunrjú: Zenová mysl, mysl začátečníka, Pragma, Praha 1994
Šinwa densecu džiten, Tókjódó šuppan, Tókjó 1970
Tanaka, Kótaró: Krabí zjevení – Podivné příběhy ze starého Japonska,
přel. Petr Holý a Denisa Vostrá, Vyšehrad, Praha 1999
Thomsen, Harry: The New Religions of Japan, Ch. E. Tuttle Comp.,
Rutland, Vermont, Tokyo, Japan 1963
Tsunoda, R., de Barry W. T., Keene, D.: Sources of Japanese Tradition,
Columbia Univ. Press, New York, London 1971
Korea
Eckert, C. J. (a kol.): Dějiny Koreje, NLN, Praha 2001
Grayson, J. H.: Myths and Legends from Korea: An Annotated
Compendium of Ancient and Modern Materials, Curzon Press, Oxford
2002
Hanguk munhwa sangdžing sadžon, Tong-a čchulpchan, Soul 1996
Kim, Duk-Whang: A History of Religions in Korea, Daeji Moonhwasa,
Soul 1988
Li Ogg: Recherche sur l’antiquité coréenne: Ethnie et la société de Koguryo,
Collège de France, Centre d’études coréennes, Paris 1980
Löwensteinová, Miriam: Králové, královny a hrdinové starověké Koreje,
Orientální ústav AV ČR, Praha 2003
Nikitina, M. I., Trocevič, A. F.: Očerki istorii korejskoj literatury do XIV.

věka, Nauka, Moskva 1969
Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách, Vyšehrad,
Praha, 1997
Pucek, V., Kremláček, J.: Korejské pohádky, Aventinum, Praha 1997
Samguk jusa (Odkazy Tří království), Kwahagwon čchulpchansa,
Pchjongjang 1960
Samguk sagi (Dějiny Tří království), Kwahagwon čchulpchansa,
Pchjongjang 1958
Sourcebook of Korean Civilization, vol. 1., Ed. by Peter H. Lee, Columbia
University Press, New York 1993
Trocevič, A. F.: Mif i sjužetnaja proza Koreji, Centr „Petěrburgskoje
Vostokověděnije“, Sankt-Petěrburg 1996
Vodopád devíti draků. Korejské mýty a pověsti, převyprávěli Vladimír
Pucek a Jozef Genzor, Albatros, Praha 1983
ENCYKLOPEDIE MYTOLOGIE JAPONSKA A KOREJE

Vlasta Winkelhöferová, Miriam Löwensteinová
První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, Hořejší nábřeží 17, Praha 5, e-mail: libri@libri.cz,
www.libri.cz, roku 2006 jako svou 361. publikaci v nákladu 1 200 výtisků. Odpovědní redak-
toři Jaroslav Vlček a Jan Linka. Obálka, grafická úprava sazba z písem Minion Pro a Metron
studio Lacerta (www.sazba.cz). Tisk PBtisk, Prokopská 8, Příbram VI.
ISBN 80-7277-265-1 Doporučená cena 290 Kč

Encyklopedie Mytologie Japonska A Koreje

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Encyklopedie Mytologie Japonska A Koreje

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Encyklopedie Mytologie Japonska A Koreje

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

print-llypl-margin-0

Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.

Kupující: Lenka Poorova

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby

Kniha vychází s laskavým přispěním Korea Literature Translation

The book is published under the support of the Korea Literature

© Vlasta Winkelhöferová (Japonsko),

Japonská mytologie ........................................................................................ 7

Na území Japonska lze zaznamenat existenci dvou samostatných myto-

Starojaponská šintoistická mytologie

Světy, v nichž božstva sídlí a v nichž se pohybují, se dělí do tří vrstev.

na zemi je emanací tohoto buddhy. Panteon sekty Tendai byl početněj-

Pozdní japonská mytologie

a neviditelných bytostí, duchů, z nichž nejdůležitější jsou božstva kami.

Sacuma získal vojenskou a hospodářskou nadvládu nad Rjúkjúským

Prostřednictvím dobrých bohů, kteří jsou jeho pomocníky, se stará o lidi

medvěda. Žena mu porodila syna a od něho pak vzešli všichni Ainuové.

V korejské mytologii, alespoň v té podobě, jak je zapsána, není možné

objasňují, ospravedlňují a legitimují politickou moc i sociální stratifika-

Korejcům vlastní zvláště v těžkých dobách, což je patrné v dovolávání se

cifické je pro ně i to, že si po příchodu nábožensko-filozofických systémů

to i pro zvířetníkové symboly) je možné vykládat jako totemová. Květiny

teční fázi, která vnímala buddhismus jako prostředek k osobnímu, popř.

Od 7. století se novým trendem v buddhismu stala sekta son (čín.

ních svátcích, případně při katastrofách. Společenské změny se projevily

víceméně o záležitost řízenou – ve jménu obnovení původního korejské-

AIOINA (ain.) – bůh z ainuské mytologie, který se svou sestrou, bohyní

AIZEN MJÓÓ (jap., buddh.) – božstvo lásky indického původu (sans.

AMA (jap., buddh.) – japonský výraz pro buddhistickou mnišku (ji-

AMACUMARA (stjap., šint.) – bůh kovářů ze starojaponské mytologie.

AMAGOI („prosba o déšť“), (jap., šint., lid.) – V dobách dlouhého sucha

dílný charakter. Někde se odehrávaly v ▶šintoistických svatyních, jinde

AMATERASU ÓMIKAMI („Velká vznešená bohyně ozařující nebesa“),

Prapravnuk boha Ninigiho ▶Džimmu se pak stal prvním japonským cí-

AMATERASU A JEJÍ POSLOVÉ VYSLANÍ NA ZEMI (stjap., šint.) –

AME NO UZUME NO MIKOTO, zkráceně též UZUME (stjap., šint.) –

AMIDA (jap., buddh.) – japonské jméno pro buddhu Amitábhu.

Tyto legendy vytvořily samostatný žánr japonské středověké literatury

AMIDISMUS viz AMIDA

AMITCHABUL (kor., buddh.) – korejská varianta jména buddhy

ARAKAN viz RAKAN

ASTROLOGIE, ASTRONOMIE (starokor.) – obory rozvíjené od po-

z předmětů úřednických zkoušek pro dědičné odborníky. Viz též sny

AŠIHARA NO NAKACUKUNI viz NAKACUKUNI

BAMBUS (jap. čiku, take; lat. Phyllostachys) – V Japonsku roste bambus

BAMBUS (kor. čuk, tenamu; lat. Phyllostachys) – korejský posvátný

BARVY (starokor.) – V nejstarší době mají barvy specifickou, i když ne

BENZAITEN, též BENTEN (sans. Sarasvatí), (jap., buddh., pozd.) –

nou nohou pokrčenou a hrající na loutnu. Jejím

BIŠAMONTEN, též BIŠAMON,

BLESK viz PŘÍRODNÍ ÚKAZY

BOHOVÉ, BOHYNĚ, BOŽSTVA (starokor., lid.) – nesourodý pan-

od nejstarších dob souhrnem všech existujících představ (totemismus,

Letící víla (detail z fresky v kogurjoské hrobce, 5. století)

Hwasin, Božstvo domu Songdžu a nejrůznější božstva příležitostná, mezi

také Lao-c’ a víly) a ještě později konfuciánských svatých. Bohové a bo-

BOROVICE (jap. macu, šó, lat. Picea) – v Japonsku symbol dlouhého

BOROVICE (kor. song, sonamu), (starokor.) – jeden z ▶posvátných stro-