Professional Documents
Culture Documents
Homér Ilias (Šrámek)
Homér Ilias (Šrámek)
I
!
Homér I
Vt
ACADEMIA
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR i
Homéros
Ilias / Homér; přeložil Vladimír Šrámek; [předmluvu
napsal Michal Skřejpek]. - Vyd. 1. - Praha : Academia, 2010. -
f
588 s. - (Europa ; sv. 27)
I
Přeloženo ze starořečtiny
ISBN 978-80-200-1839-7 (váz.)
;
821.14-1 :
- řecká poezie
- eposy !
.
.
STŘEDOČESKÁ VÉDECKÁ KNIHOVNA V KLADNÉ
i
Zn. Př.č.
■
i
Zořozeno: 1 5 -12- 2010
©Academia, 2010
Translation © Hana Skřejpková, Vladimír Šrámek (dědicové), 2010
Preface © Michal Skřejpek, 2010
ISBN 978-80-200-1839-7
Vladimír Šrámek
a jeho Ilias
Existuje jen málo děl, která se tak výrazně zapsala do dějin evropské li
terární historie a inspirovala mnoho generací dalších autorů, jako jsou
Homérovy epické básně. Platí to pro Iliadu stejně jako pro Odysseiu.
Jejich překlady nalezneme ve všech světových jazycích. Rozšíření ho-
mérských skladeb však není výsadou moderní doby, již ve starověku
se staly součástí repertoáru snad všech iónských pěvců. Tehdy se však
ještě nejednalo o ucelený a snad můžeme říci i petrifikovaný text, ale
vedle něho byly nepochybně vytvářeny básně další, doplňující původní
příběh. Potulní pěvci (aoidové) původně zpracovali jednotlivé epizody
v pozdější skladby. Na ně pak navázali rhapsódové (skladatelé písní),
kteří přednášeli uzavřené části obou eposů a skládali také básně nové.
Úloha pěvců v homérské době se však neomezovala jen na roli předná
šejících a „strážců" homérského textu. Jejich postavení na dvorech vládců
bylo mnohem důležitější a často byli pověřováni různými odpovědnými
úkoly. V pozdějších dobách však již byli vnímáni jen jako herci.
O osobě známé pod jménem Homér, které jsou Ilias i Odysseia při
pisovány, toho víme žalostně málo. Zcela jisté není ani jeho rodiště, ani
doba, kdy žil. „Otec dějepisu" Herodotos sice zasazuje Homéra do druhé
poloviny 9. století př. Kr., ale daleko pravděpodobnější se zdá, že žil až v 8.
století. S postavou Homéra se také pojí celá řada pověstí a mýtů. Říká se
o něm například, že byl chudým, slepým potulným pěvcem. Do hávu le
gendy je zahalena i jeho smrt. Podle pověsti zemřel na Naxu, a to nikoli
obyčejnou smrtí, ale žalem nad tím, že nebyl schopen rozluštit jakousi há
danku. Homér se stal skutečně mýtickou osobností řecké literatury, která
vyvolávala a dodnes vyvolává celou řadu otázek a pochybností. Jednou
z nich je problém písemného zachycení jeho eposů. Odpověd na tzv. ho-
mérskou otázku, tedy kdo je vlastně autorem eposů Homérovi připiso-
tn váných a jakým způsobem tyto eposy vznikly, se snažili najít již ve sta
rověku. Objevovaly se nejrůznější teorie; například podle jedné z nich
Homér putoval jako pěvec od města k městu a skládal postupně své básně.
■:
í
„nehodící se“ verše prohlašovali za nepůvodní. První moderní teoretik
orální tvorby Giambattista Vico (1668-1744) byl přesvědčen o pozdním
uplatnění písma v Řecku a kolísal mezi úplnou negací Homéra a čás
tečným připuštěním jeho historičnosti.
Kdo a kdy uspořádal tradiční látku obsaženou v obou eposech, která
byla po dlouhé věky uchovávána jen díky ústní tradici, dnes již samo
zřejmě rozhodnout nelze. V současné době se však většina badatelů při
klání k názoru, že homérské dílo je třeba pokládat za dílo jednoho, jistě
geniálního umělce, a nikoli pouze za výsledek jakési „redakční práce".
Obě básně mají totiž nejen složitou a promyšlenou strukturu, ale také
svou jednotu, spočívající v daktylském hexametru.
Nejenže panují nejasnosti o Homérově autorství obou eposů (již
ve starověku mu například alexandrijští učenci upírali Odysseiu), ale
byly mu připisovány i další, méně obsáhlé skladby. Pod jeho jménem
se dochovala sbírka 33 hymnů (prooimia) složených k poctě různých
řeckých bohů, drobné epigramy věnované životním epizodám pěvců
a také „Batrachomyomachia" (Žabomyší válka) parodující hrdinskou
epiku, stejně jako nedochovaný epos „Margites".
Podíváme-li se na Iliadu blíže, zjistíme, že není vylíčením celých de
seti let bojů Řeků před Trojou, ale zachycuje pouhých jednapadesát dnů
posledního roku trojské války. Události předcházející ani následující -
samozřejmě s výjimkou okolností Odysseova návratu na Ithaku - v Ho-
mérovi nenajdeme. To však není překvapující, protože jeho eposy nebyly
izolovanými skladbami, ale součástí rozsáhlého cyklu (od kyklos = cyk
lus, kruh) navzájem propojených eposů, proto se také hovoří o epickém
„kyklu" obsahujícím vylíčení téměř celé historie střetu Řeků s Trojany.
Přestože za autora některých jeho částí býval považován Homér, liší se
tyto básně od básní Homérových natolik, že tato teorie byla brzy opuš
těna. Navíc další eposy jsou jakýmsi pozdějším doplněním Diady a Odys-
seie. Tzv. trojský kyklos tvoří následující eposy: „Kypria", popisující vše,
P co předcházelo Achilleovu hněvu; je zde popsána svatba Pelea a Thetidy,
Paridův soud i únos Heleny. Následuje „Ilias", tvořící tedy organickou jed
notu s ostatními eposy. Dalším z eposů je „Aithiopis", pokračující v líčení
bojů před Trojou: Achilleus zabije královnu Amazonek Penthesileiu, která
přišla na pomoc Trojanům, a Memnona z Aithiopie, sám pak zahyne Pari-
dovým šípem. „Ilia mikra“ (Malá Iliada) obsahuje líčení léčky s trojským
koněm. „Iliupersis“ (Vyvrácení Troje) zachycuje Aineiův útěk, vyplenění í
i
Troje a odplutí Řeků. O návratech („Nostoi") jednodivých vůdců Řeků <
domů pojednává další epos. Posledním z nich je pak „Telegoneia", kde je
Odysseus zabit svým synem Telegonem, jehož matkou byla Kirke.
Trojský kyklos není jediný, který existoval. Vedle něho je známý i
také kyklos thébský zahrnující eposy „Oidipoideaw (Oidipovy osudy), i
»
Apollonův hněv tím, že Chrysova dcera bude vrácena otci. Aga -
memnon sice souhlasí, ale jako náhradu žádá Achilleovu zajat-
kyni Briseovnu. Tu mu Agamemnon nakonec uloupí a uražený
Achilleus se stáhne z boje.
II. Zeus sešle na Agamemnona sen, na jehož základě volá Agamem
non Achaje do boje. Ještě předtím se však ptá bojovníků, zda se
raději nechtějí vrátit domů, a způsobí tak jejich úprk k lodím.
Odysseus je však od jejich úmyslu odvrátí. Následuje slavný výčet
achajských lodí a také popis řeckého a trojského vojska.
III. Souboj trojského prince Parida se spartským králem Menelaem,
který má určit, kdo si odvede Menelaovu manželku Helenu. Zá
pas je však přerušen, protože bohyně Afrodita odnáší Parida,
když se dostal do úzkých, urychleně do bezpečí.
IV. Jsou zde líčeny přípravy k boji. Menelaos je v boji zraněn šípem.
V. V boji se vyznamenává řecký hrdina Diomedes. Je mu věnován
celý zpěv, v němž zraní nejen trojského hrdinu Aineia, ale s po
mocí bohyně Athény dokonce i Afroditu a Area.
VI. Paridův bratr Hektor se setkává s manželkou Andromachou.
Vůdce Lyčanů Glaukos, bojující na straně Trojanů, a Řek Dio
medes se poznávají jako pohostinní přátelé.
VII. Tento zpěv uzavírá první bitevní den, je v něm popsán Hektorův
souboj s řeckým hrdinou Aiantem, přerušený tmou. Trojský
šlechtic Antenor svým krajanům radí, aby unesenou Helenu
i uloupené poklady vrátili. Paris souhlasí s vrácením pokladů,
ale Helenu vydat nechce. Je uzavřeno příměří, aby mohli být
pohřbeni padlí bojovníci. Řekové staví příkop a zeď k ochraně
\ svých lodí.
VIII. Zeus zakáže ostatním bohům účastnit se bojů. Sám se však střídavě
staví na obě strany. Achajové jsou nakonec zatlačeni k lodím. Noc
přeruší boj a Trojané nocují před řeckým táborem.
ST IX. Je vypraveno poselstvo k Achilleovi, aby se zapojil do boje, hr
dina však účast odmítá. Diomedes radí ke statečnosti a obraně
lodí.
X. Diomedes a Odysseus se vypraví na výzvědy do trojského tá
bora. Zajmou a pak zabijí trojského zvěda Dolona. Poté se dos
tanou do tábora thráckého krále Rhesa, který přišel na pomoc
Tróji, zabijí ho a odvedou jeho koně.
XI. Ráno boj pokračuje. Agamemnon sice Trojany zahání, ale je zraněn
a opouští bojiště. Hektor ničí Achaje a Diomedes je omráčen,
zraněni jsou i další řečtí vůdcové. Nestor radí Patroklovi, aby si
půjčil Achilleovu zbroj. 1
I
XX. Trojané jsou poraženi. Bohové se účastní boje a Aineias je při
souboji s Achilleem Poseidonem zachráněm.
XXI. Achilleus zahnal polovinu trojského vojska do řeky Skamandru
a její bůh chrání Trojany. Apollon v Agenarově podobě zdrží
Achillea, aby zachránil trojské vojsko.
XXII. Priamos prosí marně Hektora, aby nebojoval s Achilleem. Hektor
se dá před Achilleem na útěk a třikrát oběhne trojské hradby.
Nakonec je dostižen, Achilleus ho zabije a vláčí jeho mrtvé tělo
k lodím.
XXIII. Patroklův pohřeb a vystrojení hostiny na jeho počest.
XXIV. V závěrečném zpěvu je popisována Achilleova bezesná noc. Po
tom Achilleus třikrát vláčí Hektorovo tělo kolem Patroklovy mo
hyly. Priamos navštíví Achillea v jeho stanu a řecký hrdina mu
na Diovu žádost Hektorovo tělo vydává. Následuje Hektorův
pohřeb.
O čem však vlastně Ilias vypráví? Co popisují kyklické eposy troj
ského cyklu? Byla to jedna, konkrétní a určitá válka s Ilionem, nebo jsou
eposy „vzpomínkami" na dlouhý a úporný boj Achajů, který se ode
hrával na pobřeží Malé Asie, a vypovídají tak o achajské expanzi tímto
směrem? Desetiletí trvající válka by snad mohla nasvědčovat tomu, že
je správnější druhá varianta, avšak nezapomínejme, že epičtí básníci
měli sklon k přehánění a přikrašlování skutečnosti, k čemuž prodloužení
obléhání Troje jistě také patří.
Iliadu můžeme chápat také jako vyprávění o soubojích - ať již reál
ných, nebo v přeneseném slova smyslu - mezi různými postavami, jež
zde vystupují. Ilias je totiž nejen líčením doby, kdy bohové žili mezi lidmi,
sestupovali k nim a aktivně a osobně se účastnili jejich záležitostí - byli
přímo součástí lidských dějů -, ale je i alegorií o střetech. V jakémsi sou
boji, byť jen na dálku a pomyslném, se ocitnou kněz Chryses a věštec
Kalchas. Agamemnon v prestižním střetnutí s Achilleem, Achilleus ve
^ skutečném boji s Hektorem, ale také největší řecký rek Achilleus se svým
spolubojovníkem Diomedem, který převezme úspěšně jeho roli v době,
kdy Achilleus trucuje.
Ve srovnání s Odysseou má sice Ilias mnohem jednodušší stavbu
příběhu, avšak zároveň působí propracovanějším dojmem, především
jsou jednotlivé postavy vykresleny do větší hloubky, jsou plastičtější.
A právě plastičnost hrdinů je vlastní také Šrámkovu přetlumočení. Snad
právě proto, pro košatost děje, připisovala antika Iliadu Homérovi zralého
věku a Odysseiu Homérovi starci. Iliadu nemůžeme v žádném případě číst
jako hodnověrný historický pramen, v němž bychom nalezli informace
o společnosti, reáliích a vztazích doby, v níž se odehrává. Přestože cílem
eposů bylo podat obraz mykénské doby, setkávají se zde tři různé časové
roviny. Kromě líčení mykénského světa zde najdeme také ještě reflexe
oněch „temných" staletí po rozpadu mykénských království, stejně jako
obraz doby Homérovy. Je zde tedy vytvořen umělý a zkreslený obraz
dějů. Homér vychází z reálií své doby, a nikoli z období, o němž vypráví.
Nedoceňuje bohatství ani moc „svých" králů. Zbraně, kterými bojují
jeho hrdinové, nejsou zbráněni mykénskými, ale odpovídají výzbroji
jeho současníků a bojové vozy používají rekové před Trojou jinak, než
tomu bylo ve skutečnosti. Homér navíc používá jazyk, který není jazy
kem živým, ale směsí prvků, jež nalézáme na mykénských tabulkách,
spolu s jevy dialektů aiolských a arkadokyperských. Tak jako víme málo
o časech reků, kteří válčili před Trojou, nejsou naše znalosti o mnoho
bohatší ani co se týká doby Homérovy. To málo, co o této době víme,
jsou jen ohlasy mýtů a interpretace archeologických nálezů. Právě proto
se o této době hovoří jako o „temné" době. Vždyť pod náporem Dórů
tehdy zmizely Mykény, Tiryns i Iolkos. Ilias je také, přes všechny výše
uvedené nedostatky, „encyklopedií" znalostí o tehdejším životě řecké í
společnosti, dozvíme se z ní mnohé o řemeslných dovednostech (vý
roba Achilleova štítu) i o životě tehdejší společnosti.
***
j
_ Nebývá příliš obvyklé, aby v úvodním slově doprovázejícím dílo řeckého
5 či římského klasika bylo věnováno příliš mnoho prostoru překladateli. 1
Výjimka, kterou tentokrát učiníme, snad má určité opodstatnění, vždyť
osobnost Vladimíra Šrámka, stejně jako osudy „jeho" Iliady - ale také
:
i
Odysseie - jsou natolik svým způsobem výjimečné, že si přiblížení jistě
zaslouží. Pro ospravedlnění snad stačí předeslat, že Šrámek nebyl pro
fesionálním filologem a na vydání Iliady v jeho překladu musel český
čtenář čekat déle než půl století.
Vladimír Šrámek se narodil 6. září 1893 v Libochovicích v rodině
lékárníka. Pokud by byl zdědil geny svého otce, česká literatura by pa
trně jen těžko byla obohacena o celou řadu překladů klasických antic
kých autorů. Jeho otec měl poněkud dobrodružnou povahu, bojoval to
tiž jako dobrovolník v srbsko-turecké válce, mimo jiné také v proslulé
bitvě na Šipce, a do Čech se vrátil teprve po působení v carské armádě.
Vladimír Šrámek získal vzdělání na Malostranském klasickém gymnáziu,
kde jeho zájem o antiku vzbudil především jeho profesor řečtiny a latiny
V. J. Sládek (bratr básníka Josefa Václava). Právě do této doby se klade
jeho první intimnější sblížení s Homérem, které mělo přerůst v trvalý
a hluboký vztah - tehdy se Šrámek pokoušel přeložit prózou Nausiku
z Odysseie. Po maturitě v roce 1912 se zapsal ke studiu na pražské práv
nické fakultě, a to i přes to, že se zajímal spíše o historii a ještě více o di
vadlo. Právě divadelní prostředí se mělo stát téměř jeho osudem. Studia
na právech dokončil až v roce 1920, byla totiž, stejně jako u většiny jeho
generačních druhů, přerušena první světovou válkou. Na divadlo však
nezapomněl. Přestože hned po promoci nastoupil jako úředník na mi
nisterstvo školství a národní osvěty (zde pracoval jako vládní rada až do
roku 1950), navštěvoval v roce 1921 třídu prof. Laudové a prof. Hurta
na divadelním oddělení státní konzervatoře. Již následujícího roku na
stoupil jako elév do „Hilarova" Národního divadla, kde vytvořil napří
klad role ve Strindbergově Královně Kristině, v Čapkově hře Ze života
hmyzu nebo v Převratu Stanislava Loma. V letech 1923-1932 působil
ve Vinohradském divadle za éry Jaroslava Kvapila a Jana Bóra. Zahrál
si zde mimo jiné v Tylově Husovi či v Juarezovi Maxe Broda.
_ Šrámkovy kulturní aktivity byly již ve dvacátých letech minulého
™ století mimořádně široké i různorodé zároveň. Nejenže se intenzivně
a aktivně věnoval divadlu a přednáškové činnosti, ale spolupracoval rov
něž s Československým rozhlasem v jeho počátcích, především připra-
voval a také četl „Okénko kultury". Konečně je třeba zmínit rovněž jeho
„kariéru" v dobách němého filmu. Byl autorem scénáře a spolurežisérem
dnes již klasického filmu Stavitelé chrámu (1920), v němž rovněž ztvár
nil postavu klerika, a v roce 1921 si zahrál Revaie v Jánošíkovi.
Divadlo bylo ostatně Šrámkovou velkou celoživotní láskou. Inten
zivně se mu věnoval i poté, co v něm přestal aktivně působit. Publikoval
celou řadu divadelních a výtvarných kritik, glos a článků v Divadelních
novinách, Svobodě, Literárním měsíčníku a Magazínu Družstevní práce.
Jazykově upravoval starší divadelní hry (např. Klicperova Soběslava, Ko
lárovu Magelonu, Zeyerova Neklana nebo Vrchlického Pomstu Catul-
lovu) a především překládal. Kromě antických dramat se věnoval ze
jména německé a severské literatuře. Prvním Šrámkovým překladem
pro divadlo byla Ibsenova Paní Infer na Ostrově, inscenovaná v Plzni.
Po druhé světové válce se pak z moderních autorů věnoval především
Schillerovi - kromě Viléma Telia to byla zejména celá valdštejnská tri
logie a Marie Stuartovna hraná na prknech „jeho" Vinohradského di
vadla. V roce 1953 vycházejí Úklady a láska. Další Šrámkovi Schillerové
pak byli vydáni v Knihovně klasiků v letech 1958-1963. O Schillerovi
na českých scénách publikoval také článek v časopisu Maske und Ko- l
thurn. Přeložil ale též Goethova Egmonta a vrátil se rovněž k Ibsenovi í
překladem Peer Gynta.
i
Logickým vyústěním Šrámkova vztahu k divadelnímu prostředí
bylo, že v letech 1945-1950 působil jako vedoucí divadelního oddě
lení ministerstva kultury, následující dva roky byl ředitelem divadla
v Hradci Králové a poté, od roku 1952, pracoval až do svého odchodu :
-
do důchodu v roce 1958 jako vedoucí redaktor dramatického oddělení :
Divadelní a literární agentury.
Vraťme se ještě na chvíli k jeho překladatelským aktivitám. Přes
i
tože je Vladimír Šrámek znám především jako novátorský překladatel
^ z řečtiny a latiny, jeho zájmy byly mnohem širší. Překlady divadelních 2
J her již byly zmíněny, avšak první drobné pokusy pocházejí již doby i
!
jeho vysokoškolských studií. Kromě neotištěných překladů Gerharta
Hauptmanna (Der Narr in Christo Emanuel Quint) a P. Ernsta (De- I
I
í
j
■■
metrios) to byl například překlad epizody o setkání Napoleona s pa
pežem z knihy Servitude et grandeur militaire Alfreda de Vigny, kte
rou pod jménem svého dědečka z matčiny strany A. Kreimla vydal již
v roce 1918. Bezprostředně poté následoval překlad rozhovoru Augusta
Rodina s Anatolem Francem o antice a Dvě vzpomínky na Rodina od
F. Gesella. Poněkud stranou zůstává Šrámkova vlastní tvorba. Kromě
kratších příspěvků v časopisech Nové módy nebo Národ se totiž věnoval
téměř výlučně překladatelské práci, a tak jedinou jeho knihou zůstala
výtvarná úvaha Hmota a tvar z roku 1935, na jejímž vzniku se podílel
architekt Jan Koula.
Ve své rodině našel Šrámek pro svou literární činnost plné pocho
pení, vždyť jeho manželka byla dcerou K. B. Hájka, satirika a spisova
tele, člena Máje z okruhu humoristického časopisu Švanda Dudák, který
publikoval pod pseudonymem Jaromír Vejr.
Vladimír Šrámek je však bezesporu nejvíce znám jako překladatel
z antiky. K jeho největším homérovským počinům - Odysseie a Iliadě -
se důstojně řadí čtyřsvazkové přetlumočení Starého zákona, které vyšlo
pod titulem Písmo. Za zmínku jistě stojí, že Ilias i Písmo byly překládány
dalo by se říci paralelně; oba rukopisy vznikly za okupace, avšak jejich
další osudy byly značně rozdílné. Zatímco Ilias zůstala téměř šedesát let
v rukopisu, Písmo vyšlo, byť s obtížemi a nadvakrát a nikoli popořadě,
v rozmezí let 1948-1951 v nakladatelstvích Sfinx a Melantrich s obsáh
lým doslovem Pavla Eisnera. Nesnáze provázející vydání Písma snad nej
lépe ilustruje následující prostý výčet: jako první vyšel II. svazek (1947),
pak následoval svazek IV. (1948), a teprve o tři roky později byly vydány
zbývající svazky. Písmo však není překladem, ale „pouhým" přetlumo
čením na základě doslovného překladu, který poskytl Vladimír Kajdoš.
Ve Šrámkové pojetí je Starý zákon pozoruhodně živý a přece tradiční.
Překladatel nejenže postupoval přísně podle formy originálu a rozlišoval
verše a prózu, ale vlastním a místním jménům vrátil také jejich původní
” podobu. Je to dílo skutečně pozoruhodné, a to nejen po stránce obsa
hové, ale i svým rozsahem - čtyři svazky obsahují více než 1700 stran.
Pavel Eisner zakončil doslov slovy: „Tlumočnický podnik Vladimíra
Šrámka ... je velmi významné obohacení české literatury světové o jednu
z věčných knih lidstva. Cenné aniž svou nehlučností sympatické dílo
Šrámkovo ... podané jako velká světová literatura.'1
Do stejného okruhu patří také Šrámkův výbor ze starožidovské
poezie, který pod názvem Píseň o luku vyšel o řadu let později, v roce
1968, v mladofrontové řadě Květy poezie. Tento výbor opět vznikl za ja
zykové spolupráce Vladimíra Kajdoše z masoretského hebrejského ori
ginálu. Nesporně zajímavá a významná Kajdošova postava je poněkud
tajemná, kromě několika málo osobních dopisů se o něm ve Šrámkové
pozůstalosti nedochovalo nic dalšího. Je však nanejvýš pravděpodobné,
že se s ním Šrámek seznámil za svých služebních cest již ve třicátých le
tech, kdy měl na ministerstvu školství a národní osvěty na starost zřizo
vání českých menšinových škol v německých a polských oblastech a při
té příležitosti navštěvoval často také severní Moravu - Kajdoš totiž po
cházel z Frenštátu. Pro své zkušenosti z těchto regionů byl Šrámek po i
:
Mnichovu jmenován členem delimitační komise ve Slezsku, kde ho za
: stihla německá okupace (z okna hotýlku, v němž tehdy bydlel, byl pří
mým svědkem marné obrany kasáren v Místku).
Okupace byla pro Šrámka nesmírně plodným obdobím. Prací s kla
sickými texty unikal, stejně jako mnoho dalších, kruté realitě tehdejší i
doby. Kromě Iliady a Písma přeložil tehdy také Aischylovu Oresteiu;
tento překlad vyšel v roce 1946 a téhož roku jej uvedlo Stavovské diva
ií
dlo. Torzo Menadrovy komedie Čí je to dítě Šrámek doplnil pro Praž ■
1
i
více překvapí, že v posudku, který Stiebitz vypracoval pro potřeby ELK
o rok později, vytýká Stiebitz Šrámkovu přebásnění přílišnou závislost
na Vaňorného překladu a jeho elaborát končí slovy: „Shrnuji tedy svůj
úsudek a opakuji, že nelze výtvor pana dr. Šrámka uznati za překlad
Odysseje." V rozporu s tím na jiném místě píše: „Je to práce hodná po
zoru, vyznačující se svérázným pojetím Homérovy Odysseje. Je to, řekl
bych, její aktualizování, a v tom směru pokročil p. dr. Šrámek mílovými
kroky dále na cestě, kterou se pustil už O. Vaňorný." A konečně stojí za
to citovat ještě jednu pasáž ze Stiebitzova posudku, ta totiž patrně nej
více vysvětluje, v čem „byl problém": „Pochybuji ovšem, že se mnoho
filologů smíří s obrazem Odysseje, jaký podává on; jsou příliš důvěrně
sžiti s rázem a obsahem originálu." Stiebitz sice konstatuje, že „hru
bých chyb a neporozumění je v práci jen málo. Ale radil bych odklidit
četné výstřelky, nepřesnosti, nevkusnosti a hledanosti, uhladit formu
po stránce výrazové..."
Protože Šrámkova Ilias má stejný charakter jako Odysseia, může
dnešní čtenář posoudit, do jaké míry byla Stiebitzova slova oprávněná
a zda tento způsob nakládání s „klasiky" je nejen přípustný, ale přede
vším oprávněný, zejména s ohledem na přístupnost takovýchto textů
současnému čtenáři.
Stiebitz se tak přes původně vstřícné stanovisko - ostatně již dříve
vyslovil myšlenku o nutnosti modernějšího pojetí překladů klasických
textů - stal neústupným a až pedantský lpěl na jednotlivých formula
cích. Do vztahu ke Šrámkovu překladu snad vstoupilo lpění na vlastním
vkusu a možná i osobní „patie" vyvolané dřívější Šrámkovou úpravou
Stiebitzova překladu Ženského sněmu. Možná se také jednalo o jakýsi
pocit „ohrožení" překladatele, to, že by do dosud téměř výlučné spo
lečnosti překladatelů měla vstoupit další osobnost, jejíž dílo a názor na
způsob překladu se navíc vymykaly z tehdy běžného standardu. Přes to
všechno Odysseia v roce 1940 vyšla se Stiebitzovým doslovem. Záro-
2 veň je třeba říci, že Stiebitzova následná recenze byla v zásadě vlídná,
na rozdíl od rezervovaných ohlasů R. Kuthana, F. Novotného nebo
K. Svobody, přičemž postoj posledně jmenovaného byl jako jediný
zcela odmítavý. Ona rezervovanost až odmítání ze strany klasických
filologů byla snad dána jejich až sentimentálním vztahem k hexame-
tru, epitetům a opakování formulí, pro Homéra tak typických.
Epický hexametr byl totiž u Šrámka nahrazen volnějším veršem,
podobným daktylskému hexametru, vycházejícím však z originálního
metra. Tento verš není samoúčelným hexametrem, jemuž by se vše pod
řizovalo, je rytmizovaným vypravěčským tokem. Šrámek se tak jen vrátil
k původnímu účelu Odysseie. Sám Šrámek o tom v roce 1941 v Literár
ních novinách píše: „...skutečná vnitřní síla Homérova ... není v zevní
formě (rozumějme v hexametru), nýbrž v dramatickém napětí dějů,
v ostré charakteristice postav, věčně živých a ve zkratce líčení." Tato
slova, byť jsou věnována Odysseie, můžeme plným právem vztáhnout
také na Iliadu. Dále Šrámek píše, že překlady se vždy alespoň o třicet
let opožďovaly za živou řečí národa, a v důsledku toho se sice Homé-
rova díla řadila mezi poklady lidského slovesného umění, ale nebyla
čtena. Tento typ překladů označuje přímo za „muzeum". Aby byl Ho-
mér opět čten, musí být podle jeho názoru zbaven nánosu tří tisíciletí
a být tlumočen českou a dnešní formou. O čtenářském úspěchu Šrám-
kova pojetí Homérova díla pak nejlépe svědčí skutečnost, že tato kniha
se v anketě Lidových novin dva roky držela na prvním místě mezi bás
n
nickými překlady. Odysseia se dočkala celkem tří vydání. Kromě onoho
1
již zmíněného, s ilustracemi Antonína Procházky, vyšla podruhé hned
po válce, v roce 1945, v Plzákově nakladatelství a zatím naposled v roce •'
1987 v Našem vojsku s ilustracemi A. Striegla.
Po vydání svého přebásnění Odysseie se Šrámek celkem logicky
začal věnovat Iliadě. Její překlad dokončil ještě za okupace a s naklada -i
telem Bohumilem Jandou bylo dokonce dohodnuto její vydání. K rea i
lizaci tohoto záměru však již nedošlo, přičemž důvody si lze jen domýš :
let. Z okolností, které provázely publikace Odysseie, lze snad vyvodit, že
l
_ jistou úlohu zde sehrál Ferdinand Stiebitz, ale přímé doklady pro tento •
3 závěr chybí. V šedesátých letech pak o rukopis projevil zájem Emil Filla,
který chtěl Iliadu ilustrovat. Text překladu začal studovat, ale než se do ;
stal k vlastní práci, onemocněl a zemřel. Torzo rukopisu se zřejmě díky I
\
:
í
i
jednání s Jandou dostalo do Památníku národního písemnictví a jeho
úplné znění opatrovali Šrámkovi dědicové.
Také Ilias - stejně jako Odysseia - se vždy těšila značné pozornosti
českých zájemců o antickou literaturu. První překlad moderní doby
pochází již z roku 1802, kdy Jan Nejedlý převedl do češtiny její I. zpěv.
Právě úvodní část tohoto eposu poutala největší pozornost i v pozdější
době. Její úplné či částečné překlady pocházejí od Antonína Puchma-
jera (1833), Karla Aloise Vinařického (1843), Antonína Škody (1875)
a J. Němce (1900). Ukázku z II. zpěvu přeložil v roce 1871 František Še
bek a z III. zpěvu J. Helenský (1878). XVIII. zpěv obsahující známé líčení
výroby Achilleovy zbroje pak přeložili Hynek Jaroslav Mejsnar (1879)
a v roce 1884 Antonín Škoda. Úplného překladu do češtiny se Ilias do
čkala až ve 20. století, a to zásluhou dvou vynikajících klasických filo
logů. Oba překlady, jak Otmara Vaňorného, tak Rudolfa Mertlíka, byly
mnohokrát vydány. Vladimír Šrámek se tak řadí po jejich bok, neboť
stejně jako oni přeložil do češtiny oba homérské eposy.
Závěrem lze snad říci, že každá generace přichází s vlastním Ho-
mérem, s jeho přetlumočením odpovídajícím potřebám, náladám i chu
tím své doby. Homér Šrámkův je mimo jiné také poněkud paradoxně
svědectvím o tíživé atmosféře okupace, v níž vznikal, a vypovídá také
o hledání a nalézání adekvátního vyjádření pocitů jedné generace
a jejího vztahu k antice. Nezbývá než doufat, že toto pojetí Homéra
osloví i dnešního čtenáře a zprostředkuje mu tak bohatství a krásu jed
noho z nejvýznamnějších eposů tvořících evropské kulturní dědictví.
Michal Skřejpek
1. Mor a svár
l
;
:
Jen Agamemnon, Atreův syn, se vzepřel.
Vyhnal posupně kněze a křičel: .í
i
„Ať již tě, starce, u lodí širokých boků ‘
i
nedopadnu! 1
Nezdrž se v táboře ted, ani se nevracej zítra!
Sice ti bude berla i stužka překážet na útěku! !
Dívku nevydám, slyšíš!
Leda až zestárne za mořem v Argu v paláci mém
daleko od vlasti. ;
Bude tkát na mém stavu a spát se mnou v mém loži! i
A
Ty však táhni a nedráždi mě, ať unikneš z tábora živ!“
■
ií
Seběhl s olympských výšin ve svátém hněvu
a na plecích visel mu luk a zavřený toulec;
v něm zvonily šípy, jak při hněvných krocích Lučištníkových
na sebe narážely.
A lučištník boží se řítil
zachmuřen jako noc nejčernější.
i
Zděsil se Peleův syn, obrátil se a poznal
Pallas Athénu. Oči jí strašlivě plály. Zašeptal chvatně:
„Proč se mi zjevuješ ještě ty, dcero hřmícího Dia?
Chceš spatřit Agamemnonovu pýchu?
Přísahám ti a přísahu ve chvíli splním:
životem zaplatí ted svou nezkrotnou zvůli!"
IA
A otec bohů a lidí jí odpověděl:
„Héro, nemysli si, že musíš
znáti vždy i skryté myšlenky mé.
Bylo by to i pro mou ženu obtížno příliš.
í
i
Co tobě znát se sluší,
to nezví nikdo z bohů ni z lidí
dříve než ty.
O čem jsem rozhodl však bez bohů, sám,
to zvědět nedotírej!"
1
■
:
5
:
i
I
i
*
i
:
,
i
I
2. Achajský tábor
A promluvil ke Snu:
„Leť, mámivý Sne, leť k achajským lodím,
jdi do stanu Agamemnona, syna Atreova,
a pověz mu jasně a přesně, co ti ted řeknu.
Ať vzbudí hned achajský tábor,
vojáky, kterým kštice ve větru vlají!
Je chvíle, kdy může dobýt širokých ulic trojského hradu;
na Olympu se konečně dohodli bozi,
Héra je prosbami přemluvila a blíží se konec
Troje."
!
:
Kdo je tu vůdcem? Snad všichni?
Copak tu všichni rozkazujeme?
To by byl konec!
Je třeba, aby jen jeden myslel teď za vás,
jediný král!
!
Ten, jemuž svěřil syn lstivého Krona žezlo a právo
všem rozkazovat!"
Zkrotil je tak a spěchal táborem dál.
Dav se hnal zpět od lodí, od stanů na sněmoviště,
hlučel a bouřil,
tak jako vlna burácejícího moře
rozstřikující se o příkrý břeh,
když mohutně hřmí nad mořskou plání.
Za chvíli seděli všichni v kruhu a v řadách.
Jediný Thersites krákal dál svoje tlachy;
měl plná ústa zbytečných řečí a hádal se vždycky
s vůdci a nadával neslušně, drze,
sotva se mu jen něco v táboře nelíbilo.
Byl nejohyzdnější ze všech, co jich připlulo k Tróji:
měl bočité nohy a na jednu nohu kulhal,
sražený byl a propadlých prsou
a nad tím vším leskla se špičatá lebka
s olezlým chmýřím.
Byl protivný zvláště Achilleovi a Odysseovi,
protože na ně stále jen pokřikoval.
Tentokrát urážel Agamemnona výkřiky svými.
Achajské vojsko ho nikdy nemilovalo
a teď volali všichni, aby už přestal.
1
Člověku zdá se, že bylo to včera,
když achajské lodi kotvily v Aulidě,
chystajíce se přinést neštěstí Priamovi a Tróji.
Shromáždili jsme se u pramene, kde stály
posvátné oltáře boží,
a pod klenbou platanu obětovali jsme bohům.
Přes kameny se řinula voda.
A tehdy přišlo znamení velké:
ohyzdná zmije na hřbetě rudá, kterou Zeus sám
stvořil a seslal na světlo boží,
vylezla zpod oltáře a vymrštila se
útočíc na platan.
Nahoře na větvi pípala v hnízdě
vrabčata neopeřená, schoulena pod listy stromu:
bylo jich osm a se starou, která je krmila, devět.
Had sežral naříkající mláďata všecka,
jen matka poletovala zoufale kolem:
pak zmije natáhla hlavu a zchvátila za křídlo starou.
Sotva však zhltla mláďata i jejich matku,
proměnil ji
bůh, který ji seslal, ve zřejmé znamení boží;
v kámen ji proměnil syn lstivého Krona.
My stáli kolem a žasli nad zázrakem,
jenž strašným znamením přerušil oběti svaté.
Tenkrát nám Kalchas na místě zjevil význam té věštby.
Řekl:
- Proč stojíte němí, achajští mužové s kšticemi rozevlátými?
Znamení to seslal nám Zeus, jehož sláva
nezajde nikdy. I když o pravdivosti znamení jeho
se teprve po letech přesvědčíme,
to Had pozřel vrabce i matku,
bylo jich osm a stará devátá s nimi;
tolik let budeme v cizině válčit
a teprve desátý rok se zmocníme města a jeho ulic. -
To řekl věštec a ted se splní ta věštba.
Zůstaňte proto, Achajci s kšticemi rozevlátými,
až všichni ztečeme Priamův mohutný hrad!“
i
Za chvíli stoupal od stanů kouř i
a danajský tábor jedl.
Každý obětoval snad jinému z věčných bohů
j
a tiše úpěl, ať alespoň on unikne smrti v bitevní vřavě.
!
Býka obětoval sám Agamemnon
I
^ tučného, pětiletého mocnému Kronovu synu. .
•
2 Dal zavolat k oběti nejvznešenější a nejstarší vládce :
ze všech Achajů,
nejdříve Nestora, po něm Idomenea, !
i
i
:
I
Aianty oba, pak syna Tydeova
a jako šestého Odyssea, jenž chytrostí rovnal se bohům.
Hrdina Menelaos,
který v bitevní vřavě překřičel davy,
se přiblížil sám; vytušil srdcem, čeho je bratrovi třeba.
Obstoupili již býka, pozvedli obětní ječmen
a hrdina Agamemnon se počal zároveň modlit:
„Die, mocný a strašný, jsi vládce mračen
vysoko na nebesích!
Nedej zapadnout slunci a nenech přijít dřív soumrak,
dokud nebude stržen Priamův krov začazený
a vrata paláce jeho se nezřítí v plamenech sžírajících!
Dokud nestrhám v cáry kovovým kopím
šat na prsou Hektorových
a kolem něho neklesnou v prach jeho druzi
a nebudou hrýzt v poslední křeči zdupanou půdu!“
10
<0 Jak plamen sžírající, než zapálí lesy
na horských hřbetech a pláních, se šíří mohutným žárem,
vojsko se blížilo z dálky ve třpytné zbroji
a dělilo blesky svých zbraní vzduch pod ranním nebem.
Jak nekonečná hejna ptactva stěhovavého,
divokých husí a jeřábů, labutí štíhlých
nesou se nad Asií ke kastrijským břehům
vesele perutí mávajíce,
pak střemhlav se snášejí k zemi, až jejich křik
se rozléhá nivou,
od lodí, od stanů rozlévaly se nesčetné proudy
postupujícího vojska ke břehům Skamandru.
Hlasitě sténala země pod kroky ozbrojenců
a kopyty koní.
Pak stanuli na březích Skamandru rázem,
jako by vyrostli ze země bez počtu jak jarní listí a květy.
Jak mračna much, která se hemží
s přibývajícími vedry po ohradách,
když mléko stád do dížek crčí,
tak bez počtu stál achajský lid s kšticemi rozevlátými
a chystal se rozdrtit Tróji.
Pasáci koz dovedou rozdělit stáda,
jež se jim smísila na pastvě v jediný houf;
tak vůdci rozdělovali své muže, probíhajíce
řadami jejich. Mezi nimi i sám Agamemnon,
pyšného pohledu a hrdé hlavy jak Zeus vládce mračen,
tělem však Ares a širokých plecí jak Poseidaon.
Jako býk v hovězím stádě jde pyšně,
liší se samčí svou silou ode všech kusů
a zvedá svou šíji výše než stádo,
tak učinil Zeus toho dne se synem Atreovým:
zářil uprostřed množství a nad všemi vůdci.
I
veleli Askafalos a Jalmenos, synové Areovi,
jež zplodil s Astyochou
v paláci Aktora, syna Azeiova;
panna uprchla před ním zprvu do horních jizeb,
mocný Ares však tajně přicházel za ní.
Připluli se svým vojskem v třiceti lodích širokých boků.
cn
<0 Z Euboie samé přišli smělí Abanti:
z Chalkidy, Eiretrie z histiajských viničných hor,
z Kerinthu od moře a z Diu, orlího hnízda,
z Karystu, ze Styry.
Velel jim Elefenorsyn Chalkodontův,
jenž pocházel z rodu Areova;
ten vedl pyšné Abanty.
Rychlí Abanti šli za svým vůdcem,
vlasy jim splývaly na pevné šíje,
šli, mrštní vrhači oštěpů lehkých
s kopími naježenými, lační porazit jimi
kovové oruží na prsou odpůrcových.
Čtyřicet černých abantských lodí připlulo k Tróji.
:
: Ty, kteří byli z bílých mykénských zdí,
i z bohatého Korinthu a krásných Kleon,
z Orneii, z půvabné Araithyreie,
ze Sikyonu, v němž kdysi král Adrestos vládl,
z Hyperesie a z Gonoessy strmící na příkré skále,
z pellenských niv a z aiginských polí,
z pomoří celého, z helických náhorních rovin,
přivedl na stu válečných lodích
hrdina Agamemnon, syn Atreův.
Měl nejvíce zbrojného lidu a nejlepší bojovníky.
Teď kráčel uprostřed nich ve třpytné zbroji,
obklopen slávou a ze všech vůdců nejvznešenější,
protože byl z nejvznešenějšího rodu a velel
nejpočetnějšímu lidu.
I
Vojsko z Ormenia a od zřídla hyperejského,
od Asteria a od bílých vrcholků Titanu vedl
Eurypylos, syn Kuaimonův;
s ním bylo čtyřicet korábů černých.
i
Akamas s Peiroem již sešikovali Thráky
ze břehů sevřených příboji Helespontu.
Eufemos, Trozenův syn, byl vůdcem kikonských oštěpníků;
Troizena Kaedes zplodil.
Pyraichmes vedl paionské lučištníky
až z amydského kraje, od břehů Axia řeky,
která širokým proudem svlažuje kraj.
Paflagonům byl vůdcem urputný Pylaimenes
z enetského kraje, kterým se honí stáda divokých mezků;
z Kytoru, z okolí Sesamu, z bohatých ulic
na březích parthenijských,
z Kromny, z Aigialu a z náhorních plání
pohoří erythinského.
Halizonům byl vůdcem Hodios z Epistrofesu
z daleké Alyby, kolébky stříbra.
Chromos a Enomos,
jenž v letu ptactva vykládal osudy lidské,
šli v čele Mysů;
ptáci však Enoma nezachránili od temné smrti.
Padl, zasažen křepkým potomkem Aiakovým,
jenž ustlal i jiným z řad trojských na věky v korytě řeky.
Forkys a hrdina Askanios šli s Frygy z Askanie
a oči jim hořely touhou po mužném boji.
Mesthles a Antifos veleli dvěma meonským houfům;
synové Talaimenovi z lůna gygajské nymfy
přivedli Meony své z úpatí Tmolu.
Nastes přivedl Kary, křičící na sebe barbarskou řečí
a pocházející z Miletu, z ftheironských kopců a lesů,
od proudů řeky Maiandru a ze strmých úbočí
_ pohoří mykalského.
» Nastes a Amfimachos byli karskými vůdci,
Nastes a Amfimachos, synové Nomia,
který šel v boj jako dívka ověšen zlatými skvosty.
Šílenec! Neochránily ho před temnou smrtí,
padl, zasažen křepkým potomkem Aiakovým
uprostřed řeky.
Achilleus strhl mu v poslední chvíli
náramek zlatý jako svou kořist.
OJ
3. Na hradbách
O)
4. Zrada
■
zatřese chmurně temným svým štítem
proti nim všem, až ho vztek strhne pro jejich podvod!
1 A to se stane! Pro tebe mě však zachvátil děs,
I
pro tebe jen jsem vykřikl ted, Menelae!
Kdybys byl zasvěcen smrti a splnil svůj životní úděl,
musel bych s hanbou se vrátit
s koráby do Argu vyprahlého,
protože Achajové vzpomněli by si na domov rázem,
Helenu, dítě Argu, by Priamovi nechali,
2 a trojský lid by jásal.
Tvoje kosti by tlely na trojské pláni,
aniž bys dokončil dílo.
Pak by vyskočil Trojan domýšlivý
na hrob velkého syna Atreova a křičel:
- Agamemnon měl ve všem dovršit svoje běsnění tak,
jak skončil achajskou výpravu - marně!
Vrátil se raději domů, do země otců s prázdnými koráby,
jen Menelaa tu nechal, bohatýra!
Mluvili by tak a mně bylo by lépe,
kdyby mě zhltla země!“
Menelaos však, bohatýr plavý, ho těšil:
„Ztiš se a nevylekej mi achajské vojsko!
Hrot střely nevězí přece na místě smrtelném;
chránil mě stříbřitý opasek a kůže pod ním
a ještě pás, který vytvořil, věř, poctivý zbrojíř!"
Mohutný Agamemnon, vládce lidu, mu odpověděl:
„Kéž by tomu tak bylo, Menelae, můj drahý!
Dříve však prohlédne ránu lékař a přiloží na ni
léčivé byliny, aby ti zmírnil palčivou bolest!"
Řekl a vykřikl na Talthybia, svátého hlásatele:
„Rychle, Talthybie, běž a zavolej hned Machaona,
syna Asklepiova, lékaře nedostižného,
aby se podíval na syna Atreova, statného Menelaa,
jejž lycký a trojský střelec zasáhl šípem,
sobě pro větší slávu, nám druhým jen k hoři!“
Domluvil. Hlásatel uslyšel rozkaz a vykonal jej;
proběhl vojskem Achajů v kovové zbroji,
pátraje kolem po Machaonovi - a v tom ho zahlédl
uprostřed mohutných řad jeho bojovníků
s těžkými štíty, které sám přivedl z Triky, rodící hřebce.
Doběhl k němu a křičel chvatně:
r- „Jen rychle, synu Asklepiův!
O
^ Volá tě bohatýr Agamemnon,
aby ses podíval na Menelaa, statného syna Atreova,
jejž lycký či trojský střelec zasáhl šípem,
sobě pro větší slávu, nám druhým jen k hoři!"
Těm, kteří slyšeli, projela slova ta srdcem;
rozeběhly se napříč zástupy vojska
tam, kde Achajci stáli.
Dorazili až k místu, na kterém čekal
již Menelaos, bohatýr plavý, s krvácející ranou
a kolem něho v kruhu Achajci nejvznešenější;
boží muž vstoupil do jejich středu.
Hned se jal vytahovat z opasku šíp,
až ostré hroty se ohnuly nazad. Vytrhl šíp
ze stříbřitého opasku a pod ním dříve
z pláště a pásu, jejž vytvořil poctivý zbrojíř.
Pak prohlédl ránu, kterou šíp způsobil králi,
vysál krev a pak přiložil obratnou rukou
léčivé byliny, jež kdysi daroval Cheiron,
Kentauros, otci Asklepiovi.
Zatímco všichni se starali o Menelaa,
jenž v bitevní vřavě překřičel všecky,
blížily se už řady ilijských štítů.
I Achajové zapláli znovu chtivostí boje.
A již jsi nezřel Agamemnona hrozného jako bůh,
otálet v davu, krčit se v úzkostech anebo vyhýbat boji!
Byl sama divoká lačnost po mužné vřavě!
Opustil vzadu koně a vůz pobitý kovem;
vozataj držel stranou řad neklidné hřebce.
Byl to rek Eurymedon, syn Ptolemaiův a Peiraiův vnuk.
Tomu rozkázal král, aby se držel nepříliš daleko za ním,
jestliže by ho, než skončí přehlídku vojska,
přepadla únava. A sám procházel pěšky
řadami bojovníků.
Kde spatřil, že danajská jízda sotva jen udrží koně,
^ již neklidně hrabou,
došel až k nim a ještě je k smělosti podněcoval:
„Ať mi, Argejci, nepolevíte
při prudkém nárazu nepřítelově! Zeus, otec bohů a lidí,
nikdy nebude chránit ty, kteří lhali!
Naopak těch, kdo první zrušili přísahy svaté,
osmahlá těla dá potravou supům!
A my si odvlečeme pak ženy a děti nedospělé
na lodích, až jejich město padne do našich rukou!“
Když viděl netečné hloučky, které se chystaly mdle
k hroznému boji, spílal jim vztekle a dorážel na ně:
„Jalové huby, argejští zalezlí raci!
Dovedete jen z dálky vystřelit šípem!
Nestydíte se?
Co tu stojíte jak mladé srny vyplašené,
když po prudkém letu nivou znaveny stanuly náhle
a není v nich špetky myšlenky na záchranu?
Tak tu stojíte vy: zaraženi a nebojujete.
Čekáte snad, kdy Trojani přijdou a probijí se až k lodím,
jež leží s příděmi vytaženými na břehu siného moře,
že se pak budete ohlížet vpravo a vlevo,
ochrání-li vás Zeus pravicí svou?“
Procházel řadami bojovníků a jeho ryčné rozkazy zněly,
až došel, prodíraje se změtí lidských těl, ke Kréťanům,
kde oblékal zbroj právě lid statného Idomenea
a Idomeneus je sám rozněcoval jak divoký kanec,
do přední řady,
Meriones pak právě promlouval k zadním.
Král Agamemnon to spatřil s úsměvem v srdci
a hned přátelsky oslovil Idomenea:
„Tebe, Idomenee, si snad nejvíce vážím
5^ ze všech achajských jezdců,
O
^ v boji i v životě vůbec. I při hostině,
když nejvznešenější achajští bohatýři v měsidle mísí
temné, jiskrné víno!
I
I
Sami vedete lid k rozhořčenému boji.
Jen kdyby, při Diu, Athéně, Apollonovi,
cítili v prsou odvahu vaši, jak rychle padl by hrad
trojského krále do našich rukou, dobyt a zpustošen!"
Skončil a opustiv je, šel k druhým.
Došel Nestora Pylského, jasného starce, řečníka sladkého hlasu,
když právě zástupy své napomínal a šikoval řady:
kol Pelagona a Chromia, kol Alastora,
silného Haimona a kolem Bianta, pastýře lidského stáda.
V čelo dal jízdu, koně a vozy,
dozadu teprve pěší, vybraný lid
jako tvrz pohyblivou a mezi jízdu a pěší
zbabělce zahnal,
i kdyby nechtěli, aby se museli bít.
A mužům na vozech zejména zdůrazňoval,
aby své koně co možno zdržovali a netlačili se
hned v první chvíli v houfu.
„Nikdo z vás nesmí," jim říkal,
„spoléhat na svou sílu či zkušenost vozatajskou
a vyjíždět sám z řady a Trojany dráždit.
Neuhýbejte však také; oslabíte se.
Když někdo se srazí s válečným vozem protivníkovým,
bojuj nejdříve kopím: to bývá nejbezpečnější.
Už otcové vaši bořili města a hradby,
protože měli v srdci stejnou vůli a rozvahu stejnou."
Tak radil stařec, zkušený válečník dávný.
Král Agamemnon jej zhlédl s úsměvem na rtech
a křičel na něj rozjařen chvatně:
„Starče, přál bych si, aby tě poslušná byla
p nejen odvaha v srdci, ale i kolena tvá
23, a nezlomná síla! Tebe však tíží už stáří,
člověkův osud: na jiného si mělo
zasednout a ty ses měl chystat s mladými do boje sám!‘
i
1
Rychle jej táhl z dosahu střel, aby ho oloupil o zbroj;
nedokončil však čin svůj.
Sotva ho totiž zahlédl smělý Agenor, jak vleče
padlého, vrazil mu kovové kopí do slabin,
jež byly nekryty štítem, jak Trojan se skláněl,
a z těla mu vyrazil duši.
Trojan se zhroutil, nad jeho mrtvolou se však rozzuřil boj
Trojanů s Achají; jak smečka vlků se sběhli a muž
vraždil nad mrtvým muže.
Hrdinu Simoeisia, syna Anthemionova,
napolo dítě, složil syn Telamonův, Aias.
Matka ho porodila na březích říčky Simoeisia,
když se vracela z Idy, kam zašla k otcovým stádům.
Proto mu říkali Simoeisios; rodičům nesplatil však
ani díl péče, kterou mu věnovali,
vždyť krátce jen žil! Oštěp smělého Aianta sklál ho.
Do pravé prsní bradavky zasáhl jej,
když první řady se přibližovaly.
Kovový oštěp mu projel pod lopatkou
a jinoch se do prachu skácel jak topol:
rostl na širých pastvinách doliny,
zpočátku po kameni holý, až ve vršku teprv se zvedaly větve,
a teď ho porazil kolář sekerou, která se ve slunci kmitla,
aby jej ohnul na kola pěkného vozu -
a topol tu leží poražen na břehu řeky
a schne.
Tak vyrval život Simoeisiovi, synu Anthemionovu,
Aias, potomek Diův.
Antifos v nádherné zbroji, Priamův syn,
p mrštil uprostřed vřavy po Aiantovi kopím.
Nezasáhl jej, zato však smělého druha Odysseova
do slabin ranil, Leuka, když právě padlého svlékal;
klesl na kořist svou, a tak mrtvola padlého ušla
dychtivým rukám.
Popadl vztek Odyssea, když zřel druhovu smrt,
proběhl do předních řad s kopím, jež ve slunci plálo,
stanul až na samém kraji a mrštil zářícím kopím,
dříve se rozhlédnuv kolem.
Troj ani ucouvli, když mrštil oštěpem.
Nerozmáchl se darmo; zasáhl Demokoona,
levobočka, jenž přišel za otcem Priamem z Abydu,
v němž se bez počtu rodí klisny vytrvalé.
Toho zasáhl kopím Odysseus do spánku,
rozlícen pro druha; kovový hrot projel mu lebkou
a šero mu zastřelo zraky.
Zřítil se k zemi s třeskem, jak zbroj na těle zazvonila.
Proto ucouvli ti, kdo byli kolem, i sám zářící Hektor.
Argejští zařvali, svlékli padlé a hnali se vpřed.
Kupředu, dál - !
Popadl vztek Apollona, jenž shlížel s pergamských výšin,
vykřikl na Trojany a volal:
„Vzmužte se! neutíkejte před Argejskými,
Trojani, kteří krotíte hřebce! Což jsou z kamene, z kovu,
což nesnesou ránu oštěpem vaším, jenž pronikne hrudí?
Achilleus není ted s nimi, syn Thetidy, pletenců hustých,
u lodí na mořském břehu sedí a srdce mu užírá hoře!"
Tak volal strašný bůh s výšin. Achaje dráždila opět
Diova dcera,
která se zrodila na břehu potoka Tritonu v boiótských lesích,
jež zástupy probíhala a číhala stále,
kde se kdo mdle jen bije.
Ted určily Moiry za oběť Diorea,
syna Amarynkova:
2* hranatý kámen ho ťal do pravé nohy u kotníku.
^ Vystřelil jej náčelník žoldnéřů thráckých,
Peiroos, Imbrasův syn, který přitáhl z Ainu.
Šlachy obě a kotníky oba mu roztříštil kámen,
dopadnuv nelítostně; zvrátil se naznak Diores
do prachu bitvy a po druzích vztahoval paže,
lapaje po vzduchu marně.
Peiroos, který ho zranil, přiskočil, rázem rozpáral břicho
Dioreovi, až střeva vyhřezla na zem
a šero mu zastřelo zraky.
Útočníka však zasáhl dřevcem aitolský Thoas
nad prsní bradavkou; hrot kopí projel mu plícemi.
Thoas přiskočil k němu, vytrhl mohutné kopí
padlému z hrudi a vytasiv ostrý svůj meč,
přes břicho ťal jej a vyrval odpůrci život.
Zbraň mu však nevyrval již; obstoupili ho
Thrákové, druzi padlého s copánky do uzlu svinutými,
s oštěpy v rukou.
Přestože byl silný, vysoký, smělý,
zahnali jej; ucouvl z úzkosti o vlastní život.
A v prachu ležela dvě vychládající těla.
Thrák a po jeho boku epejský vůdce v kovové zbroji.
Kolem nich druzí.
Kdo by byl procházel tehdy již polem,
nemohl zhanět z obou stran válečné dílo.
Byl by šel zmatkem tím za ruku veden Pallas Athénou,
chráněn před hrotem kovových kopí z blízka i z dáli
a před deštěm střel.
Achajští bojovníci i trojští váleli se tam
toho dne v prachu po celé pláni.
a>
5. Diomedes
i
Rukou Merionovou padl syn Harmonidův,
umělec Fereklos, který měl po otci obratnou ruku.
Pallas Athéna jej milovala víc nežli druhé.
Postavil Paridovi i koráby skvělé,
původ všech běd, jež Trojanům byly příčinou zkázy
i jemu netušícímu úmysly boží.
Meriones jej dohnal k útěku
a zasáhl jej do hýždí zprava:
hrot projel tělem a vyrazil ohanbím vpředu.
Zaúpěl Fereklos, přisedl k zemi a šero mu zastřelo zraky.
Meges pak skolil Podaia, syna Antenorova.
Byl to levoboček, leč Theano vychovala jej
stejně pečlivě jako své vlastní z lásky ke svému choti.
Tomu se přiblíživ Fyleův syn, vrhač oštěpu známý,
a zasáhl jej do hlavy ze strany šíje
oštěpem ostrým.
Kopí proniklo hrdlem a ústy, přeťalo jazyk
a levoboček se zhroutil, zaskřípěv zuby
o chladný kov.
Syn Euaimonův, Eurypylos, napadl Hypsenora,
jenž synem byl Dolopiovým; odvážný byl,
Skamandrův kněz,
byl jako bůh u lidu ctěn.
Ted Erypylos, jasný potomek Euaimonův,
zamával mečem, jak Hypsenor utíkal před ním,
v běhu nad jeho rameny a jedním rázem
uťal mu paži.
Zalita krví odlétla paže do prachu pláně
a zrak mu zastřelo šero smrti a příkaz
~ Moiry neúprosné.
CM
Tak se rvali a bili všichni ve strašné vřavě.
U syna Tydeova jsi nerozeznal,
za koho vlastně se bije, za Achaje či Trojské.
Běsnil po širé pláni jak mohutný proud,
který vystoupil náhle po deštích z břehů
a který trhá a odnáší s sebou jezy a hráze:
hráze ho neudrží a porost břehů před ním již neuchrání
šťavnaté lučiny a plody polí,
když počne se hnát v bouři a lijavci Kronova syna.
A kolik poctivé práce mužských rukou se zbortí
jen jeho dravčí silou!
Tak couvl před synem Tydeovým hustý dav trojský
a nikdo, co jich tam bylo, se neodvážil
stanout mu tváří v tvář!
Když ho tak spatřil jasný syn Lykaonův,
jak běsní po širé pláni a před sebou žene
ustupující davy, napjal křivý luk jediným hmatem
na syna Tydeova,
vystřelil na útočníka, zasáhl pravé rameno nad krunýřem
a palčivý šíp zaryl se do ramene;
krev třísnila zbroj.
Zajásal hlasitě jasný syn Lykaonův:
„Vzhůru, Trojani, rychle, vy smělí divocí jezdci!
Vidíte, zasáhl jsem ted z Achajů nejlepšího!
Zdá se mi, že dlouho nevydrží prudký šíp v ráně,
jestliže mě sem nevyslal Diův syn z Lykie marně!“
Tak jásal syn Lykaonův. Leč Diomedes,
donucen jeho palčivým šípem, ustoupil mezi vozy a koně
a jal se volat na Sthenela, syna Kapaneova:
„Synu Kapaneův, příteli, skoč rychle s vozu
a vyrvi mi z rány palčivý šíp!“
Dokřikl sotva, Sthenelos seskočil s vozu,
doběhl k němu a vytrhl šíp z ramene Diomedova.
^ A mezi pláty zbroje vyrazil krvavý proud.
^ Zaúpěl statečný Diomedes a vykřikl chvatně:
„Nepřemožitelná dcero Kronova syna,
jenž otřásá mračným svým štítem,
slyšíš?
Jestližes chránila kdy laskavou něhou
v bitevní vřavě otce, ted shlédni i na mne, Athéno!
Dej, ať ho skolím, ať srazím zas já svým dřevcem chlapa,
který zasáhl mne a jásá a křičí,
že nebudu dlouho již zírat v sluneční záři!“
Zaúpěl bohatýr smělý; zaslechla jej Pallas Athéna,
dodala síly zas údům, nohám a pažím,
přistoupila až k němu a zašeptala:
„Ted můžeš bít, Diomede, Trojany, jak se ti zachce!
Vdechla jsem do prsou tvých otcovu odvahu smělou,
jakou měl pouze on, Tydeus, divoký jezdec.
S očí tvých sňala jsem mlhu, která je kryla,
abys rozeznal jasně, zda protivník tvůj
je člověk či bůh.
Vkročí-li proto bůh do středu boje, aby tě zkoušel,
chraň se mu stanout tváří v tvář sám!
Jen zjeví-li se ti uprostřed bitvy
dcera Kronova syna Afrodita,
zranit ji smíš kovovým hrotem."
Řekla a zmizela Athéna plamenných zraků
a Tydeův syn se prodral do prvních řad.
Jestliže dříve už lačnil po boji s Trojany,
byl nyní třikrát odvážnější:
jako lev, kterého pastýř na poli zranil,
když vnikl v ohradu rounatých ovcí, :
=
nezabil ho však, jen sílu jeho vydráždil ještě. !
Pastýř už nemyslí dávno na obranu
a skryl se v chlévě. Stádo se rozuteklo;
prchají ovce a jedna se přes druhou tísní. =
A lev se řítí šílený vztekem z podrostu na výšině.
2^ A tak se vrhl Tydeův syn ted na Trojany.
Napadl Astynoa a Hyperiona, pastýře lidu;
í
“
! uzří-li jej.
A již ho vidí! Ušlechtilého smělého syna Lykaonova,
dobíhá k němu a hned na něho volá:
„Kde máš, Pandare, luk svůj, kde šípy peříčky ozdobené,
2* kde je tvá sláva, kterou se nikdo tobě vzít neodváží?
£ Nikdo v Lykii celé se nemůže chlubit,
že je lepší než ty.
Ted je čas k Diu se pomodlit rychle a vystřelit šíp
po muži, který tak řádí; způsobil už
Trojanům takové ztráty a srazil
tolik statečných mužů!
Není to nějaký bůh, jenž pojal záští
pro špatné oběti na Trojany? Je strašný hněv boží “
A skvělý syn Lykaonův mu odpověděl:
„Aineio, který s rozmyslem vedeš Trojany v kovové zbroji,
mně se zdá, že je to smělý Tydeův syn;
poznávám štít i přilbu s vlajícím chocholem, poznávám koně -
není-li bůh však v podobě jeho, říci ti nedovedu.
A je-li, jak věřím, ten člověk Tydeův syn,
zuří s takovou silou jen s pomocí boží!
Po jeho boku stojí bůh nesmrtelný,
jenž pažemi mlhou obestřenými ve zmatku těl
sráží dopadající střely!
Vypustil jsem právě teď šíp a zasáhl jej
pod pravé rameno, prorazil železný plát
a už jsem myslel, že jsem ho poslal v Hádovu říši.
Nesrazil jsem ho; nějaký bůh zanevřel na mne.
Pak spřežení nemám, koně a vůz, na nějž bych skočil.
A přece v paláci Lykaonově stojí jedenáct vozů,
zářících novotou, zakrytých pokrývkami,
a u každého z nich hrabe dvojí spřežení hřebců,
živených obrokem a ještě ječmenem bílým.
Stařičký Lykaon, kdysi vrhač oštěpu známý,
mě marně nenapomínal, když jsem se loučil v roubené síni,
a radil mi dobře, abych uprostřed bojů
velel zástupům trojským z vozu, jejž potáhnou hřebci!
Neposlechl jsem. - Oč by teď bylo nám lépe! -
šetřili jsme koně přivyklé nízkému žlabu,
p aby jim ve vřavě chlapských těl nedošlo krmení;
^ na to jsem myslel!
Nechal jsem hřebce hřebci a šel jsem
ke Tróji pěšky. Jen svému luku jsem věřil,
a co je platný teď luk!
Vystřelil jsem již na dva achajské vůdce,
na syna Tydeova a před tím na syna Atreova;
krev je zalila proudem, vydráždil jsem je pouze.
Tak jsem jen pro neštěstí sňal se skoby křivý svůj luk
toho dne, kdy jsem z přátelství k jasnému Hektorovi
vyrazil k Iliu, abych Trojany vedl.
Vrátit se ještě, uvidět zase
domov a ženu a dvorec na skále nad mořem,
CM
in
6. V Tróji
in
í:
Těžko jen bylo lze rozeznat padlé;
smývali vodou zaschlou krev s tváří a ustlali mrtvým
na vozech, plačíce při tom.
Priamos vládce zakázal nářky;
mlčky jen kladli na sebe těla, se srdcem krvácejícím
spálili na hranicích a vtáhli pak bez hlesu do Ilia.
Právě tak Achajci kadeří utažených na druhé straně
snesli mrtvé se srdcem krvácejícím
na smutné hranice, spálili je tam
a táhli zas k lodím.
Pak ještě nebylo jitro, východ se teprve šeřil
přísvitem ranním, když achajský lid se počal
řadit na žárovišti.
A uprostřed pláně za šera vyrůstal jediný pahorek na místě tom
a z jeho boku neslyšně rosdy vysoké věže a opevnění,
vojsku a korábům jeho na obranu.
Uprostřed hradeb zřídili brány, jež bylo možno uzavřít pevně,
aby bylo lze vjíždět do opevnění s koňmi a s vozy.
Vně tábora toho byl u samých hradeb široký příkop,
mohutný, hluboký, hustými koly z obou stran zastíněný.
Achajci vlajících kšticí stavěli chvatně
jak na mraveništi, bozi však po boku hřmícího Dia
shlíželi s úžasem na velké dílo achajských rukou.
A v jejich kruhu se ozval
Poseidaon, který otřásá zemí:
„Je vůbec ještě, otče všech bohů, na zemi širé
tvor, který se blíží v činech i myšlenkách
s důvěrou k nebešťanům? Nevidíš, jak dole zas
Achajci s kšticemi rozevlátými vztyčili zed
2* na obranu svých lodí, příkop si kolem vybudovali
* a to všecko bez jediné oběti bohům?
Svět bude slavit lidské to dílo, kam všude sahá máť země,
zapomenou však, že já a Foibos Apollon
jsme kdysi v potu svých tváří ruku přiložili,
když bohatýr Laomedon stavěl si hradby." !
Pln vzteku odpověděl mu Kronův syn v oblacích mračných:
„Podivno, co mluvíš, mocný bratře, jenž otřásáš zemí!
Nech jiného boha, který je slabší než ty,
smělostí i silou paží starat se o jejich dílo!
Ty jsi už na věky slavný, kam všude sahá máť země.
Ať je však po tvém! Až jednou Achajci kadeří utažených
odrazí s koráby k otcovským břehům,
strhni jim zed a zaplav ji příbojem,
nech daleký břeh zavát písečnou dunou,
ať achajské mohutné hradby srazí tvá ruka!"
i
Bozi se hádali tak, až zapadlo slunce.
Zatím již Achajci skončili dílo. íl
Zbíjeli potom po stanech krávy a chystali hody.
Dojely právě koráby s vínem, jež poslal z Lemnu
ií
Euneos, potomek Iesonův, jejž Hypsipyle
porodila kdys Iesonovi;
jen synům Atreovým, Agamemnonovi a jeho synu Menelaovi,
poslal syn Iesonův na tisíc věder.
Synové Achaje vlajících kšticí vrhli se tedy na měchy s vínem;
jedni platili mědí, druzí železem lesklým,
třetí zas kožemi krav, živými osly a nevolnicemi.
Byly to jednou hody!
Větší díl noci propili tak Achajci na mořském břehu
a stejně Trojané ve městě se svými druhy.
A větší díl noci přemýšlel Zeus, vládce mračen,
jak by se pomstil.
Strašlivá rána do břehu třískla.
p Bledý děs zachvátil tábor.
00
^ Vychrstli z pohárů víno a nikdo se neodvážil
napít se dřív, dokud neulil oběť
Kronovu synovi rozběsněnému.
Usnuli pak a spali až do rozednění.
8. Bozi a lidé
i
„Běda, což Tebou, jenž otřásáš zemí a máš tolik moci,
nepohne v srdci ni v prsou danajské umírání?
A kolik darů ti přinesli již
do Heliky i do Aig!
Dej jim ted zvítězit, když se nám zachtělo jednou,
bohům, kde přejí danajským řadám,
aby Trojané prchli a Zeus, který vše vidí,
byl zkrocen!
Ať sedí na idských štítech zachmuřen sám!“
Nevlídně ozval se Ten, jenž otřásá zemí:
„Héro, co jsi ted, odvážná, z úst jen vypustila!
Abychom ostatní bozi samého Dia, Kronova syna,
ohrožovali, nebylo by mi příjemno,
vždyť je z nás nejsilnější!“
A dál spolu hovořili.
Od lodí po celém břehu až k náspu a příkopu vyhozenému
byl prostor nabit hřebci a štíty a muži,
že bylo úzko.
Hektor je tísnil, Priamův syn, prudký jak Ares,
protože Zeus mu dal toho dne vítězit všude.
Byl by snad sežehl požárem hltavým koráby všecky,
kdyby se nebyl sám Agamemnon, pobídnut Hérou,
vzchopil a nebyl roznítil znovu achajský lid.
Dorazil k lodím a stanům achajských bojovníků,
svíraje neklidnou rukou rudý svůj plášť,
až k lodi Odysseově se prodral mohutně vydutých boků,
jež stála uprostřed, aby ho všichni slyšeli dobře,
od stanů Aianta, syna Telamonova,
až ke stanům Achilleovým; oba vytáhli lodi
2* na krajních koncích přístavu, důvěřujíce svým silám
5 a smělosti své.
Vykřikl Agamemnon a danajské vojsko mu rozumělo.
„Hanba, Argejci," křičel, „zbabělci, krasavci prázdní!
1
!
Kde je žvást, že jsme statečnější než druzí,
jímž jste se chlubili na Lemnu celému světu
a při tom cpali se masem krav se širokými rohy !
a prázdnili chtivě měsidla plná!
Každý se rvát chtěl alespoň se stem či dvěma
trojských bojovníků, i
a ted tu nestačíme, jak vidím, na jediného!
Na Hektora, jenž brzy sežehne lodi!
Což vůbec ještě je někdo, všemocný Die,
koho právě tak potupně biješ a komu rveš z rukou
dobytou slávu?
!
Nikde jsem neplul s koráby, z nichž trčela vesla,
na této výpravě mimo tvé oltáře bílé,
abych ti neobětoval na každém tuk a hovězí kýty,
touže rozbořit pevné zdi trojské!
Ted mi však, Die, splň toto přání:
Nech nás alespoň prchnout, vyváznout se zdravou kůží, i;
! ■
CM
9. Achilleus
pastýři lidu, :
zdá se mi, že jsi mluvil ted přímo z mé duše.
Srdce mi překypuje však hněvem, sotva jen pomyslím na to,
jak se mnou jednal Atreův syn před všemi Argejci,
jako bych byl cizí, prokletý psanec!
Vy jděte a vyřidte vzkaz, že ochoten nejsem
pomyslet na účast v krvavém boji,
dokud Priamův syn, odvážný Hektor,
ke stanům nepronikne a nevtrhne až k lodím Myrmidonů,
Argejce nebude zbíjet a ničit požárem lodi. '
U mého stanu a u mé lodi však doufám,
že přes všecku odvážnou smělost - skončí svůj boj!“
CT» Domluvil. Sáhli po dvojitých číších,
*■, ulili bohům a vyšli. Odysseus vedl je tmou.
***
Patroklos rozkázal druhům a nevolnicím,
aby hned roztáhli pro starce lože;
poslechli chvatně a přinesli lože, jak řekl,
měkoučké kožešiny a prachové polštáře jemné.
Na ně ulehl Foinix a čekal na rozednění.
I Achilleus usnul uvnitř pevného stanu
a po jeho boku ležela žena, kterou unesl z Lesbu,
Diomede, Ferbantova dcera planoucích tváří.
Patroklos ležel na druhém konci a s ním štíhlá Ifis,
kterou mu dal jasný Achilleus,
když dobyl Skyros, Enyeův hrad na skále nad mořem.
Vyslanci zatím došli až ke stanu syna Atreova.
Zprava i zleva se zvedli
achajští synové s číšemi zlatými v rukou
a jejich otázky pršely ze všech stran.
První se zeptal s pátravým pohledem nejvyšší vojska,
sám Agamemnon:
„Mluv, Odyssee, ty achajská slávo,
přijde odvrátit od lodí požár,
či odmítl vás a vzdor mu sedí
v odvážném srdci?"
Odysseus jasný, životem štvaný mu odpověděl:
„Agamemnone, Atreův synu, vládce nejvznešenější,
nepřijde. Nezkrotil hněv, naopak vztek jej
drží tím hůře; ztupil tvé dary i tebe!
Máš sám s Argejci svými vymyslet plán,
jak zachráníš lodstvo s achajským vojskem.
Hrozil, že zítra, sotva se rozbřeskne jitrem,
spustí své lodi kolísající, s dlouhými vesly
sr
O
na hladinu.
w I ostatním vzkázal, aby se rozmysleli,
zda není lépe plavit se domů; konce ilijských hradeb
že nikdy se nedočkají. Zeus, který vše vidí,
nad nimi drží svou ruku a k boji štve lid.
Tak mluvil, svědci jsou v průvodu mém,
Aias i hlásatelé; oba jsou rozumní muži.
Jen stařec Foinix u něho zůstal na Achilleovo přání,
aby hned ráno s ním vyplul k otcovským břehům,
bude-li chtít; nutit ho nebude, řekl.**
Domluvil. Mlčeli všichni a seděli bez hnutí.
Mysleli na smělá slova, jež zopakoval.
Nepromluvili dlouho, achajští synové, zachmuření,
až za drahnou chvíli se ozval bohatýr Diomedes,
který v bitvách překřičel davy:
„Agamemnone, Atreův synu, vládce nejvznešenější!
Neměl jsi prosit a synovi Peleovu
slibovat tisíce darů; byl vždycky vtělený vzdor.
Ted jsi ho posílil ještě ve vzdorné pýše.
Nechrne ho však, ať si jde, nebe ať zůstane s námi!
Bojovat bude, jen až mu rozkáže srdce
a některý bůh jej roznítí v hrudi!
Ale ted rychle! A poslechněte mě hned!
Jděte spát všichni; jídlem a pitím jste se už potěšili!
A bylo tak dobře; přidá to života.
Ale až východ se zardí poprvé jitrem,
seřad v přístavu pěší i jezdce.
Promluv k nim sám a jdi se pak bít do předních řad!“
Domluvil. Králové souhlasili a žasli
nad Diomedovou řečí.
Ulili bohům a rozcházeli se po stanech spát;
:
ulehli a brzy usnuli všichni.
i
CO
CM
10. Zvěd
1
Stařec se potěšil, spatřiv je tak,
a počal jim dodávat mysli:
„Jen hlídejte, děti, a bděte,
ať spánek nikoho neudolá. Byli bychom jen pro posměch nepřátelům."
Dořekl a chvátal zákopem;
argejská knížata spěchala za starcem
všechna, jež přišla. Přišel i Meriones
a Nestorův nádherný syn; zavolali je,
aby se i s nimi poradili.
Prošli tak zákopem a sedli všichni,
kde bylo čisto a kde dosud půda
nebyla pokryta mrtvolami, jak Hektor
zvečera přestal vraždit Achaje, když noc
zalehla rovinu širou.
Sesedli se tam a tiše hovořili.
Řekl jim Nestor, gerenský jezdec: '
„Nikdo z vás se teď, přátelé, neodváží a neodplíží se i1
5 2
3
fryžských divokých jezdců a meonský tábor.
Proč se ostatně ptáte na všecko zvlášť?
i Protože - kdybyste chtěli se vplížit mezi ten zmatek -
tam leží Thrákové, ti teprv přišli,
1
J
a na jejich křídle král Rhesos, syn Eioneův,
s družinou svou.
Má koně, tak silné a krásné koně jsem neviděl dosud!
Bílé jak sníh a lehké jak vítr,
a jeho vůz je pobit stříbrem a zlatém!
Obrovské zbraně z ryzího zlata, zázrak - říkám ti, zázrak! -
má s sebou; smrtelným se snad nesluší ani
nosit takovou zbroj, leda jen bohům.
Vezměte mne však už k lodím -
anebo nechte mě zde v kozelec svázaného,
až se vrátíte zpět a přesvědčíte se zatím,
zda jsem vám vyprávěl pravdu či lež.“
Chmurně pohlédl na něho Diomedes a řekl:
„Na útěk nemysli, Dolone, i když jsi pověděl pravdu;
jednou tě držím.
Pustíme-li tě a necháme běžet,
vrátíš se k achajským lodím širokých boků,
ať jako zvěd, ať se zbraní v ruce.
Zemřeš-li pod mýma rukama dnes,
zítra už Argejcům neuškodíš!“
Dořekl sotva a zajatec chtěl se jen dotknout
neklidnou rukou prosebně brady Diomedovy,
když zasvištěl meč Diomedův a vjel
do středu hrdla, přeťal z obou stran vazy
a hlava, jež mluvila ještě, odlétla do prachu cesty.
Vzali mu přilbici tchoří,
vzali mu luk i oštěp a vlčinu z ramen.
Jasný Odysseus pozvedl jedinou rukou všecku tu kořist
a jal se modlit k Athéně - Kořistnici:
r*. „Raduj se, bohyně! Ze všech olympských bohů
2. zasvěcujeme kořist nejdříve tobě.
Ted nás však doved k ohni a koňům
thráckých bojovníků!"
w
i g-
in
CM
a Diova dcera, Athéna plamenných zraků!"
Chytrý Odysseus mu však už řekl:
I „Nestore, achajská pýcho, Neleův synu!
Bůh mohl dát ještě krásnější koně,
kdyby byl chtěl, bozi jsou mocní.
■
Ale ti tu jsou thráčtí, starce, a teprve došli;
smělý Tydeův syn zabil jim pána
a dvanáct pánových druhů, nej urozenějších Thráků.
Třináctý byl trojský zvěd; toho jsme zabili
skorém až u našich lodí.
Proslídit achajský tábor ho poslal
Hektor a ostatní knížata trojská."
Domluvil a jal se radostně hnát zákopem hřebce.
Achajci běželi s jásotem za ním.
Když došli k velkému stanu Diomedovu,
uvázali tam spřežení řemenem k jeslím,
kde stáli rychlí Diomedovi koně a chřupali právě
slaďoučkou pšenku.
Krvavou zbroj Dolonovu však Odysseus uložil zatím
na lodní záď, než budou moci obětovat Athéně.
Sami dva sešli do mořských vln
a smývali pot s šíjí, stehen a boků.
Když vlny spláchly pot s obou a osvěžili se,
vstoupili ve stanech teprv do hladkých van.
Vykoupali se, natřeli čistě olejem lesklým
a usedli ke stolu s chutí;
nalévali si sladkého vína z plného džbánu
a obětovali Pallas Athéně.
in
CM
11. Agamemnon
3
Tak před sebou hnal Atreův syn Agamemnon
Trojany, dobíhaje vždy poslední opozdilce,
a ostatní prchali zatím.
Kolik se kácelo jezdců po hlavě naznak
do prachu s vozu, jak Agamemnonova ruka je stihla
strašlivým rozmachem kopí!
Ale když dostihl právě městských bran a pyšných věží,
svezl se Otec bohů a lidí s oblaků na vrchol Idy,
jejímiž stržemi stékají prameny horské;
pěst jeho svírala blesky a křičel
na boží poslici Iridu zlatou:
„Pospěš si, Irido rychlá, a vyřid Hektorovi:
Ted, dokud vidí Agamemnona, pastýře davů,
že běsní ve předních řadách a probíhá chvatně
bojištěm celým,
ať zdrží se boje a káže jen ostatním všem,
aby se bili a neustupovali v líté vražedné seči.
Až se však Atreův syn vyhoupne na vůz,
oštěpem zraněn či šípem,
zařídím, aby Hektor každého srazil, pokud nestane sám
u lodí s vyzdviženými vesly;
pak zapadne slunce a na kraj se snese temnota svátá."
Dořekl sotva a Iris, rychlá jak vítr, poslechla mžikem;
slétla s vrcholků idských na svátý ilijský hrad,
zastihla syna čackého Priama, smělého Hektora,
jak stojí na voze, u něhož spřežení neklidně hrabe,
přiblížila se k němu a vyřizovala
Iris, rychlá jak vítr:
„Hektore, Priamův synu, který jsi rozumem Diovi roven,
j Zeus, otec bohů, mě poslal se vzkazem, jímž se máš řídit:
ID
2, Teď, dokud vidíš Agamemnona, pastýře davů,
že běsní ve předních řadách a probíhá chvatně
bojištěm celým,
zdržíš se boje a rozkážeš pouze ostatním všem,
aby se bili a neustupovali v líté, vražedné seči.
Až se však Atreův syn vyhoupne na vůz,
oštěpem zraněn či šípem, zařídí Zeus,
že každého srazíš, pokud nestaneš sám
u lodí s vyzdviženými vesly;
pak zapadne slunce a na kraj se snese temnota svatá.“
Dořekla a mžikem odlétla Iris, rychlá jak vítr.
Hektor seskočil ve zbroji, tak jak byl, s vozu
a proběhl chvatně ilijským vojskem, mávaje těžkými dřevci,
pobízel k boji a roznítil znovu krvavou bitvu.
Obrátili se a stanuli znovu tváří v tvář achajským vojskům.
I na samé pláni, kde Argejci opět
zesílili své řady. Vzplál nový boj.
Muži na obou stranách stanuli těsně zas proti sobě
a Atreův syn seskočil a bil se zas před ostatními.
Povězte, Múzy z olympských sídel,
kdože se tehdy postavil Agamemnonovi tváří v tvář v boji
z Trojanů všech, kdo z jejich spojenců slavných!
Nejdříve Ifidamas, štíhlý a statný syn Antenorův,
který vyrostl v Thrákii, kraji těžké prsti a ovcí.
Děd ho vychoval, útlého chlapce, v paláci svém:
byl to Kisses, jenž zplodil Theano planoucích lící.
I když hoch dorostl v muže, podržel si ho
a oženil jej s jinou svou dcerou.
Po sňatku sotva opustil ženu i lože,
když došla ho zvěst o Achajích, a vyjel
i s dvanácti koráby svými.
V Perkotě opustil lodi a táhl po suché zemi,
až dorazil k ilijským hradbám.
Ten se střetl s Agamemnonem, synem Atreovým.
2* Když se už k sobě na dosah přiblížili,
£ Atreův syn se ho minul, oštěp jen zasvištěl vzduchem,
Ifidamas však bodl do pasu pod těžký plát
a přirazil ještě, důvěřuje své ruce.
ú
Skvělého pasu neprorazil;
oštěp sjel dříve o stříbro zbroje
a hrot se ohnul jak olovo lehce.
Ted sáhl mžikem po jeho kopí sám vládce Agamemnon,
strhl je na sebe jako lev rozzuřený,
vyrazil sokovi z ruky a ťal pak
mečem do pevné šíje. Protivník jeho se zvrátil.
Klesl a zvrátil se v kovový sen;
pomohl svým, opustil nešťastnou ženu
a ta nemohla ani zašeptat díky za jitřní dary.
Sto krav jí tehdy dal a slíbil ještě
tisíc ovcí a koz, kterých měl nesčetná stáda.
A teď ho zabil sám Agamemnon, Atreúv syn,
a vlekl již zmatkem achajských těl
Ifidamantovu zbroj.
Uzřel ho Koon, starší syn Antenorův,
známý už bitec; bolest mu zatměla zraky
pro padlého bratra.
Náhle se vynořil z davu s oštěpem v ruce,
stál před Agamemnonem jasným a bodl jej pod ohbí ruky;
hrot kopí projel mu paží.
Děs přešel zprvu Agamemnona, vůdce achajských vojsk;
nepřestal však zatím se bít a vyrazil znovu
na nepřítele oštěpem, který zasviští vzduchem.
Sok jeho vlekl teď Ifidamanta, bratra z jednoho otce,
za nohy z bojiště a křičel na své druhy.
Jak s ním už v zástupu mizel, vrazil mu král pod štít kopí
a zbavil ho života rázem.
Přeskočil Ifidamantovo tělo a ještě srubl
~ Koonovi hlavu.
S Tak oba synové Antenorovi naplnili svůj osud,
sraženi Agamemnonem, synem Atreovým.
Odešli v Hádovo království šeré.
Atreův syn se prodíral dále řadami bojujících
s kopím a mečem, svíraje těžké kameny v dlani,
zatímco krev mu stékala horce
z rány otevřené. Pak přestala prýštit už krev
a rána se stáhla, králem však projela palčivá bolest.
Jak z šípu, jenž bodá a řeže a kterým zasáhli rodící ženu,
bolestí sykající, Eileithie, Héřiny dcery,
které bolest jen plodí a provázeny jsou úpěním žalným,
tak sevřelo se ted Agamemnonovo srdce
prudkým palčivým bolem.
Vyskočil na vůz a kázal zajet až k širokým lodím,
protože bolestmi byl již úplně zkrušen.
Vykřikl ještě a danajská vojska ho slyšela všecka:
„Vůdci a vládci argejských vojsk a přátelé moji,
musíte zdržet ted sami krvavou řež
co možná daleko od lodí brázdících moře,
když Zeus, rozhodčí bojů, zabránil mně
alespoň na den bít se s trojskými chlapy!"
Dořekl sotva a vozataj štval již
spřežení s vlající hřívou k širokým lodím;
hřebci letěli plání, třísněni na hrudi pěnou
a na břiše blátem,
a unášeli tak z boje krále, jejž mučila rána.
Jen Hektor spatřil, že Atreův syn ujíždí z bitvy,
jal se pobízet mohutným hlasem Lyčany i trojský lid:
„Trojané, Lyčani, Dardanúv rode, rváči muž proti muži!
! Ukažte ted, že jste chlapi, a myslete na prudký útok!
Největší rváč z nich je pryč a Zeus, Kronův syn,
mi dá ted vítězství jisté!
Žeňte své koně jen přímo Danajským v tvář
S a strhněte jim
t
jednou už s čel pochybnou slávu!"
I
3
Dořekl sotva a roznítil ve všech sílu a odvahu smělou.
Jako když lovec štve smečku svých psú se zuby vyceněnými
na kance v pustině anebo na lva,
tak je štval, Trojany odvážné, na Achajce
Hektor, Priamův syn, šílený lačností krve
jako sám Ares.
V čele svých útočníků, tváří v tvář zhoubě,
řítil se do středu bitvy jako sloup divoké smršti,
jež slétla s mračen a strhla v šílený tanec
sinavé moře.
Koho teď zasáhl dříve a koho potom
Hektor, Priamův syn,
když Zeus mu dal vítězit nad Danajskými?
První byl Asaios, po něm Autonoos,
třetí Opites, pak Dolops, Klytiův syn,
Aisymnos, Ofeltios, pak Oros,
dál Agelaos a konečně Hipponoos.
To byli padlí danajští vůdci; mimo ně ovšem i lid
jak oblaka bílá, jež nakupil Notos,
Zefyros rozehnal opět a bil je nárazy orkánu svého;
mohutná vlna se za vlnou valí a není jim konce,
a pěna stříká v hukotu vichru, který se vzepřel
přes širé moře.
Tak je hnal, zbrojný lid, Hektor a padaly hlavy.
Tenkrát by byla Argejské stihla již osudná rána,
Achajci na útěku by byli vtrhli až mezi lodi,
kdyby Odysseus nebyl vykřikl na syna Tydeova:
„Tydeův synu, zapomněli jsme, že je možno se bránit?
Pojď a postav se u mne, bylo by hanba,
kdyby se zmocnil teď lodí Hektor s vlající přilbou!"
A statečný Diomedes mu odpověděl:
„Zůstanu, vydržím ještě, ale jak dlouho!
jj* Zeus vládce mračen se rozhodl již
(£)
n vítězství dopřát Trojským, ne nám!"
Dořekl a již udeřil kopím Thymbraia do prsou,
strhl jej s vozu. Odysseus zasáhl králova druha,
starého rváče Moliona.
Nechali oba ležeti v poli
a dál se řítili do středu bitevní vřavy
a běsnili dál,
jako když rozvášnění dva kanci
vyběhli na smečku psů.
Tím, že srazili Trojany oba, nastal hned obrat;
Achajové se vzpamatovali a přestali prchat
před Hektorem.
Pak oba bohatýři se vrhli na dva statečné muže
na jednom voze, na syny Meropovy;
z Perkoty byl a ve všech věštbách se vyznal,
a proto chránil své syny před válkou vraždící muže.
Neposlechli ho, protože temné sudice smrti je štvaly.
Diomedes jim vyrval s posledním dechem i život,
Tydeův syn a vrhač oštěpu,
a strhl s padlých i zbroj,
zatímco Odysseus ťal Hyperiocha s Hippodamem.
Tehdy syn Kronův je nechal se bít
a pozoroval je z vrcholů idských.
Nastalo vzájemné vraždění rovného s rovným.
Tydeův syn probodl oštěpem slabiny Agastrofovi,
čackému synovi Paianovu.
Byl si jist vítězstvím tak, že nemohl ani
na voze prchnout; vozataj jeho držel své koně
vzadu a on se probíjel pěšky sám davem těl,
až klesl mrtev.
Hektor je oba však pozoroval uprostřed bojujících,
zařval a řítil se na ně; za ním Trojani jeho.
Spatřiv ho Diomedes, zděsil se, ačkoli v bitvách
i —
S
překřičel davy, a jal se volat na Odyssea,
který se bil u něho blízko:
*
i
„Vidíš, zkáza se na nás už valí: jde Hektor!
Opřeme se mu a neuhneme se.“
Dořekl sotva a mrštil v jediném vzmachu
oštěpem, jehož stín kmitl se plání.
H>i 1
1
Chtěl zasáhnout hlavu a zasáhl svrchní díl přilby,
ale kov zaskřípěl o kov a nepronikl až k bělostné kůži;
zabránil tomu vrcholek přilby a trojí vrstva
kovových plátů. Byl to dar Apollonův.
Hektor uskočil zpět, zapadl do davu
a polostoje smekl se na koleno;
opřel se o zemi svalnatou rukou.
Mrákoty pokoušely se zastřít mu zrak.
Zatímco Tydeův syn se rozeběhl za oštěpem
zmatkem těl, do jejichž středu se zabořil oštěp,
Hektor se vzpamatoval a znovu vyskočil na vůz
a znovu štval do bitvy koně; pohrdal smrtí.
A Diomedes se rozkřičel za ním, zvedaje oštěp:
„Ušel jsi zas už smrti, ty pse!
Jen o vlas - a jen že tě chránil Apollon, kteréhos jistě,
než jsi šel do bitvy, uprosil na kolenou!
Neboj se, jednou to s tebou už skončím,
jen až se sejdeme; i se mnou bijí se bozi!
Teď jsou však na řadě jiní, dá-li mi osud
srazit je na věky.“
Řekl a svlékal již zbroj s padlého syna Paionova.
Hrdina Alexandros, choť Heleny kadeří svůdných,
namířil na syna Tydeova však z luku
za sloupem, stoje u hrobu Ila,
dávného bohatýra a vnuka Dardanova.
A Diomedes vzal právě s ramene Agastrofova I
štít, strhl mu s prsou zářící krunýř a s lebky sňal mu
mohutnou přilbu.
Paris vtom napjal tětivu luku a jeho šíp
5“ nadarmo neletěl; projel mu šlachami na pravé noze
ID
2, a zaryl se do matky země.
S vítězným chechotem vyskočil Paris ze svého úkrytu
a jal se chvástat:
„Teď tě už mám a můj šíp neletěl marně!
Kdybych tě byl jen zasáhl do slabin a vzal ti život!
Ale i tak si oddechnou Trojští,
v nichž budíš hrůzu jak dravec ve stádu mečících koz!“
Neohroženě vykřikl na něho Tydeův syn:
„Ty jalový střelče, ty děvkaři, babo!
Kdybys šel na mne jako muž na muže se zbraní v ruce,
nebyl by ti nic platný luk ani toulec;
teď, kdyžs mě do paty škrábl, chlubíš se na celý svět!
A mně jsi ublížil, jako by po mně byl oblázkem hodil
chlapeček anebo žena!
Šíp takové jalové baby pošimrá leda,
to není jako má střela, která má hrot,
a i když se sotva jen dotkne, vyrazí z tebe
poslední dech!
Z dětí siroty budou, žena si rozdrásá líce
a padlý sám bude na pláni tlít,
krev jeho zaschne na černé zemi
\ a místo plaček budou se kupit pak nad ním
supové lační!"
Domluvil a vtom se přiblížil Odysseus, oštěpník slavný,
a zakryl jej štítem. Tydeův syn sedl si za štít
a vytahoval si z nohy šíp sokův;
ucítil palčivou bolest.
Vystoupil na vůz a poručil vozataji,
aby jel k širokým lodím; protože bolest ho zkrušila.
A teď tu stál sám Odysseus s oštěpem svým
a nikdo z Argejců po jeho boku; báli se všichni.
Rozmlouval v neklidu s vlastní svou duší:
1
Kdo se však rozhodl vyniknout v boji,
neustoupí, ať sám už někoho srazí,
ať jiným zasažen padne."
Ještě tak uvažoval v neklidném srdci,
když se již přibližovaly řady ilijských štítů
a obklopily ho, chystajíce si osud.
Jako když odvážní lovci s ohaři obstoupí kance:
vyrazil z hustého šera zarostlé rokle
a mezi křivými zuby mu tesáky svítí.
Lovci sbíhají se po svahu k němu
a dole v rokli tesáky zaskřípěly.
A dostanou ho pak přes všecku hrůzu, kterou v nich budil.
Tak obklíčili ted Trojani miláčka Diova,
Odyssea.
Nejdříve bodl čackého Deiopita
pod krkem do ramene, vrhnuv se na něho s oštěpem ostrým;
pak srazil Ennoma a hned zas Thoona po něm.
A již bodl pod štít do břicha Chersidamanta,
když právě s vozu do prachu seskakoval;
zvrátil se k zemi a v poslední křeči
zaryl se nehty do tvrdé půdy.
Nedbal jich dále a rozmachem kopí
probodl Charopa, potomka Hippasova
a bratra urozeného Soka.
Bohatýr Sokos, statný jak bůh, skočil mu na pomoc.
Octnuv se tváří v tvář Odysseovi, vykřikl:
„Ty jsi Odysseus, kterého velebí všichni,
který se nikdy lsti ani rvaček nenasytí!
Dnes večer budeš se chlubit, žes ubil
p dva syny Hippasovy, ej, bozi, jaké dva muže!
iO
A zbroj s nich svlékl,
nebo sám budeš tu chladnout sražen mým kopím!"
Dořekl sotva a narazil mohutným kopím
do kulatého štítu a prolomil jej;
kopí projelo štítem, proniklo dovedně tepanou zbrojí,
rozřízlo na žebrech kůži. Pallas Athéna
nedovolila však hrotu, aby až do útrob zajel.
Odysseus rozeznal brzy, že nebyl smrtelně zraněn,
ustoupil o krok a Sokovi řekl:
„Nešťastný hochu, to je tvůj osud.
Zdržels mě sice, že zatím nesrazím jiné,
sám se však řítíš v temnou zhoubu a smrt.
Tolik ti řeknu, že sražen mým kopím ted dáš
tělo své mně k větší slávě a duši
Hádovi, vládci podsvětních stád!“
Domluvil a Sokos prchal odvrácen od Odyssea.
Ten ho zasáhl, jak se vzdaloval od něho plání,
oštěpem doprostřed zad, pod lopatky
a hrot projel mu hrudí.
Zaduněla máť země, když padl. Zajásal Odysseus jasný:
„Tak vidíš, Soku, Hippasův synu,
tvůj otec krotil divoké hřebce a ty,
^ebe teď dostihla smrt a neunikls jí,
nešťastný hochu. Otec ani tvá matka ti nezatlačí
oči, až poslední dech vyjde z tvé hrudi.
O tvoje syrové maso budou se supi jen rvát
a červi se budou v tvém těle hemžit.
Až já jednou zemru, pochovají mne
ve cti Achajové."
Řekl a vytáhl teprv z vlastního těla a z pupku štítu
Sokův mohutný oštěp. Za hrotem vytryskla krev
a Odysseus bolestí sykl.
Trojané smělí spatřivše, jak se zalévá krví,
~ jali se na sebe křičet ve zmatku těl
<5 a hnali se k němu.
Uklouzl jim a volal na svoje druhy.
Třikrát tak vykřikl, jak mohl pouze rozevřít ústa,
třikrát zaslechl výkřik Areův druh Menelaos,
Aianta zavolal chvatně, který byl blízko, a řekl:
„Aiante, potomku Diův, synu Telamonův
a vládce lidu,
slyšel jsem právě volání Odysseovo,
jako by stál sám proti trojskému davu,
který ho oddělil v hrozné bitevní vřavě
od jeho lidí. Vražme do středu bitvy,
je třeba ho spasit!
Stihne ho neštěstí, bojím se toho,
zbude-li mezi Trojany sám,
ať je už smělý, jak chce. A danajským vojskům
všude by scházel."
Dořekl sotva a zmizel již v davu.
Za ním se řítil bohatýr Aias a brzy ho našli,
jasného Odyssea.
Trojany obklíčen, stál jako statný, zraněný jelen
uprostřed smečky rezavých vlků na horské pláni;
lovec ho zasáhl šípem z tětivy luku;
unikl zprvu a prchal, dokud mu teplá krev prýštila z rány
a nohy jej nesly.
Teprve když ho následky střely srazily k zemi,
budou se rvát o jeho syrové maso
šakali ve vlhkém stínu horského lesa;
pak přivedou bozi do rokle silného lva,
šakali rozutekou se mžikem a lev
jelena pozře.
Tak seběhli se v houfech a jásajíce
kol Odyssea, hrdiny neúnavného,
ST Troj ani,
**, bohatýr dosud však bránil se kopím
smrtelným útokům.
Aias se prodral až k němu a stanul po jeho boku
se štítem tyčícím jako věž k nebi.
Trojští se rozutekli.
Bohatýr Menelaos ho za ruku chopil a odtáhl jej
ze středu vřavy až tam, kde vozataj čekal
se spřežením.
Aias se zatím obořil na Trojany
a srazil hrdinu Dorykla, bastarda Priamova,
Pandoka probodl pak, po něm hned Lysandra, Pyrasa,
posléze Pylarta srazil.
Jako když s horských plání se strží do kraje řítí
bystřina rozvodněná prudkými dešti,
jež seslal syn Kronův,
tam duby vykotlané a tam opět smrky
strhla a špinavou pěnu a kal unáší s sebou
až do slaných vln zimního moře,
tak běsnil bojištěm zářící Aias křížem a krážem,
zbíjeje muže i koně.
Hektor by snad byl o tom nezvěděl ani
protože bojoval právě na západ od sněmoviště
na březích Skamandru, kde zbrojný lid
v zástupech klesal a kde zněl válečný ryk
jak táhlé dunění vod
kolem Idomenea a Nestora starce.
Tam řádil Hektor a z vozu i vrhaje kopí,
dokázal strašlivé činy,
vraždě nejmladší muže z achajských řad.
Přesto by Achajci nebyli ucouvli ještě,
it
kdyby Alexandros, choť Heleny kadeří svůdných,
nebyl jim zranil Machaona, pastýře lidu,
trojhrotým šípem na pravém rameni.
Polekali se o něho Achajové, že bude zabit,
r-
CM obrátí-li se vlna útoků k němu,
S a Idomeneus vykřikl chvatně na Nestora:
„Nestore, vznešená achajská pýcho, Neleův synu,
vstup na vůz, za tebou Machaon, rychle!
S
a žeň spřežení své jak můžeš k lodím!
Lékař, jenž dovede vyříznout šíp a přiložit hojivou mast,
je pro nás cennější než mnoho jiných!“
Řekl to sotva a Nestor, gerenský jezdec, poslechl rázem.
Vystoupil na vůz, Machaon skočil tam za ním,
syn Asklepia, lékaře slavného.
Nestor po biči sáhl, hřebci zabrali prudce
a letěli k širokým lodím; touha je hnala.
Kebriones, vozataj Hektorův, zpozoroval však
zmatek ve trojských řadách a křikl na Hektora:
„Hektore, my dva se bijeme na samém konci divoké vřavy
s Danajskými
a ostatní Trojané prchají zatím, pěší i jízda.
To Aias, syn Telamonův, způsobil všechen ten zmatek;
je to on! Široký štít sedí mu na ramenou!
Ztočme i my tedy vůz a spřežení své
tam, kde zní válečný ryk jak temné dunění vod!“
Dořekl a již udeřil koně s vlající hřívou
svištícím bičem, a hřebci sotva jen cítili bič,
pádili mezi bojujícími s letícím vozem,
4
Trojany, Achají v jediném zmatku,
šlapali po štítech, po raněných,
vůz byl už na spodku zacákán krví,
sedadla rovněž a rudé kapky odstřikovaly
na břicha koní z podkov a kol.
Hektora štvalo to do středu zmatku
strhnout je všecky jak bouře;
překvapil odpůrce úskokem nečekaným
a jeho kopí jen krátce odpočívalo,
p Probíhal řadami bojujících ted na druhém konci
s oštěpem v ruce, s mečem a s kameny v dlani.
Střetnout se s Aiantem, synem Telamonovým,
však dosud se bál. Kronův syn zanevřel na něj,
kdykoli pustil se v boj s mužem silnějším sebe.
Zeus, vládce v oblacích mračných,
vznítil ted hrůzu v duši Aiantově.
Stanul se zraky vytřeštěnými,
pak přehodil přes plece štít ze sedmi kozí
a couval, zíraje do středu vřavy,
šoural se z boje jak zpráskané zvíře
a točil se stále.
Jako když psi po boku venkovanů
ženou z hovězích ohrad lačného lva;
nenechají ho odnést tučné krmené kusy,
hlídají po celou noc, lev se však vrhne,
vydrážděn masem, přesto na tučná stáda.
Nepochodil; mračna oštěpů vzlétla
vržena odvážnou rukou a strážné ohně do noci vzplály.
Lev se jich bojí, přestože původně v ohradu vběhl,
a plíží se v předjitřním šeru jako zbit do skal.
Tak se odkradl Aias ze shluku Trojských
jako zbit proti své vůli a úzkost
o koráby jím chvěla.
A jako osel
o jehož hřbet se už roztřepil tak mnohý praskač,
zalézá klidně vždy do pole dál,
šlape si v osení rozvlněném a chřupe je s chutí,
ač chlapci na něho křičí,
bijí ho důtkami, co mají síly, síly však není,
a vyženou jej, teprve když se po chuti nažral,
tak asi Trojané smělí se všemi spojenci svými
bodali Aianta, syna Telamonova,
do štítu dřevci a hnali ustupujícího dál.
ÍM
Aias opět se vzchopil, obrátil na odpor sám
n a zatlačoval zástupy Trojanů, divokých jezdců,
li brzy však znovu se jal před nimi prchat.
Bránil jim v cestě k rychlým achajským lodím,
-«
;
Městští hlásatelé volali, sotva se rozbřesklo jitrem,
všecky, jimž patřila náhrada z Elidy božské,
a pylští vládci se sešli a dělili kořist.
Epejci byli dlužni až příliš, protože Pylských
bylo vždy méně, jak v těžkých dobách už bývá.
Herakles na nás v dřívějších létech dolehl krůtě
a pobil nejlepší z mužů. Vždyť čacký Neleus
měl dvanáct statečných synů a zbyl jsem jediný já;
ostatní padli.
A tehdy vytrhli pyšní Epejci v kovové zbroji,
posmívali se a sužovali nás, prokletý lid!
Hovězí stádo a z ovcí pořádný houfec,
tři sta jich bylo, i s pastýři vybral si Neleus.
Elis mu byla nejvíce dlužna:
čtyři závodní hřebce i s vozem, které k nim poslal.
Běželi o trojnož; vládce Augeias je zadržel tehdy
a poslal domů jen vozataje.
Stařec se zlobil pro jeho čin, ale teď ukojil hněv;
pobral jim za to pro sebe stáda;
ostatní kázal rozdělit lidu
tak, aby nebyl z nich nikdo o kořist zkrácen.
Všecko jsme zařídili a kolem pylského hradu
obětovali jsme bohům.
Třetího dne se přiblížil zbrojný lid jejich,
pěší i jízda, konců jim nebylo, a náhle zahájil útok.
Dva synové, Molionové, ve zbroji přitrhli v zástupech jejich,
skorém jen chlapci a ještě nezkušení
v útočné řeži.
Thryoessa je město ležící na ostrohu
p daleko nad Alfeiem; je to poslední městec
2, na pylském břehu. Oblehli ji a pokoušeli se
rozbořit ji. Když projeli právě rovinou celou,
přichvátala Athéna za noci s olympských štítů
se zprávou: je třeba do zbraně volat!
A pylský lid se překotně sbíhal,
po válce křičel. Mně Neleus nedovolil,
abych se opásal mečem, a zavřel mi koně:
nevyznám se prý ve válce ještě, mi řekl.
Nu, šel jsem pěšky přede vším lidem
i před bojovníky na pylských vozech.
Tak byl zažehnán útok zásluhou Athéninou.
V blízkosti Arény vlévá se do moře říčka Minyeios;
čekali jsme tam do rozednění, pylští jezdci i s vozy.
• Za námi přitáhl pěší lid zbrojný.
Pak jsme vytrhli teprv po zuby ozbrojeni
a v poledne dorazili až ke svátým proudům
řeky Alfeia.
Obětovali jsme Diovi, mocnému vládci,
oběti krásné, řece Alfeiu býka a býka
Poseidaonovi, kravku ze stáda Athéně, Jasnému oku,
povečeřeli pak v oddílech jednotlivých
a šli hned spát, neodkládaje zbraně
při vlnách řeky.
Pyšní Epejci stáli před městem právě
a pokoušeli se je zbořit;
nejdříve bylo však třeba dobýti ho.
Sotva se Helios vyhoupl v záři na klenbu nebes,
pustili jsme se do boje s modlitbou na rtech
k Diovi Otci a Pallas Athéně.
Zatímco bili se Pylští s Epejci, napadl jsem
prvního, který mi do cesty vstoupil,
a vzal si kořistí spřežení jeho;
byl to Mulios, oštěpník známý,
2“ zeť krále Augeia, který si vzal královu nejstarší dceru,
£ Agamedu plavou,
jež znala léčivé byliny, vyrážející ze země v hájích.
Ten vyšel proti mně a já ho proklál kovovým kopím;
svalil se do prachu. Já sám se vyhoupl na vůz
a zůstal v popředí boje. Pyšní Epejci
rozutekli se brzy, sotva jen zpozorovali,
že velitel jízdy jim padl, nejlepší epejský rváč.
V tu chvíli jsem vyrazil do jejich řad jako bouře;
padesát vozů jsem vzal a pod každým z nich
hryzli dva Epejci zemi, sraženi kopím.
I oba syny Molionovy či Aktorovy
nevlastní hochy bych snad byl sklál,
kdyby je nebyl ten, který otřásá zemí
a který je zplodil, vyvedl z bitvy v oblaku mračném.
A Zeus dal Pylským vítězství slavné.
Pronásledovali jsme pak rovinou širou
nepřítele a zbíjeli muže a zářící zbroj
rvali jim s těl
a dohnali koně až k Buprasiu, pšeničné obilnici,
až k olenské skále a k hůrce aleisijské.
Tam nás už obrátila Pallas Athéna.
A tam jsem také srazil a zanechal supům
posledního.
Achajci vraceli se pak s vozy a jízdou a se vším
od Buprasia až k Pylu, z bohů chválili Dia
a z lidí Nestora.
Takový rváč býval jsem tenkrát. Škoda, že nejsem!
Achilleus chce mít ted z války jen pro sebe zisk,
bude však želet, až všichni Argejci padnou.
Menoitios, otec, ti dával, příteli, radu,
když tě sem posílal ze Fthie k Agamemnonovi králi.
Oba jsme byli pod vaší střechou, já i Odysseus jasný,
oba jsme slyšeli zřetelně v hodovní síni
~ všecko, co říkal; přišli jsme tehdy k vám do paláce,
5 když bylo třeba sbírat vojska v Achají, zemi půvabných žen.
Stihli jsme hrdinu Menoitia i tebe
u vás s Achilleem. Stařec, divoký jezdec Peleus,
spaloval právě ve dvorci uzavřeném býčí šťavnaté kýty
Kronovu synovi, který se raduje z burácejícího hromu,
držel zářící číši a postřikoval
jiskrným vínem plameny oběti lačně praskající.
Vy dva jste chystali maso. A v tom jsme do brány vešli
my dva.
Překvapen vyskočil Achilleus, za ruce vzal nás a vedl
a usednout nutil, nabídl jídla, jak hostům se sluší.
Když jsme žízeň a hlad dosyta ukojili,
jal jsem se hovořit a jal se domlouvat oběma vám,
abyste vytrhli s námi. Byli jste hotovi hned,
pak teprv začaly ovšem otcovské rady.
Peleus, velebný stařec, radil Achilleovi,
aby byl vždycky první a bil se přede všemi.
K tobě promluvil Menoitios, syn Aktorův,
myslím, že takto:
- Synu, Achilleus je sice vznešenějšího rodu,
ty jsi však starší. Ovšemže on je silnější tebe.
Hovoř s ním vždycky jak rozumný muž a poraď mu ve všem,
veď ho a po dobrém bude tě poslouchat vždycky.
To ti pověděl stařec. Zapomněls na jeho slova,
teď však je řekni Achilleovi a zkus,
poslechne-li tě. Kdož ví,
zda jím dnes nepohneš domluvou svou a s pomocí boží;
přítel dokáže mnoho. Zdržují-li ho v nitru
snad sami bozi a matka mu donesla od Dia zprávu,
ať pošle alespoň tebe a ostatní Myrmidoni
ať vytrhnou s tebou. Třeba ty spasíš danajský tábor!
Může ti svěřit snad i svou zbroj;
snad budou Trojani myslet, že je to on,
a couvnou a achajský lid vydechne alespoň,
~ zápasem vyčerpaný, byť by to na chvilku bylo.
cm As novými silami poženete pak znavené řady
s jásotem do městských bran od lodí, od našich stanů!"
Domluvil stařec a pohnul srdcem Patroklovým;
rozeběhl se k lodím a ke vnuku Aiakovu.
!
Když běžel mimo Odysseovy lodi,
v místech, kde býval soud lidu a kde se konaly sněmy,
kde zbrojný lid postavil oltáře bohům,
setkal se s Eurypylem, potomkem Euaimonovým;
v bitvě ho zasáhl do boku šíp a Eurypylos
se dokulhal z bojiště promočen potem od hlavy k patě;
z palčivé rány tekla mu krev hustá a černá,
vědomí neztratil však.
Zželelo se ho synu Menoitiovu a spatřiv ho zalkal:
„Běda vám, ubozí, běda danajským vůdcům a vládcům!
V Troadě tedy, daleko od přátel, daleko od rodné země,
budete ležet a bílým svým tělem krmit jen toulavé psy?
Pověz mi, hrdino jasný, řekni mi, Eurypyle:
podaří se ještě Achajům Hektora zkrotit,
či zvítězí oštěpem svým nad nimi všemi?
Raněný bohatýr Eurypylos mu odpověděl:
„Achajům nezbývá, Patrokle, potomku Diův,
obrana žádná, mohou jen zemřít v korábech černých.
Ti, kteří byli nej statečnější, leží tu u lodí
ranění ilijským šípem či kopím a převaha trojská dál roste.
Pomoz mi však, doved mě k černé mé lodi,
vyřízni z rány hrot šípu, smyj vlažnou vodou krev z boku,
polož léčivé bylinky na něj, které prý znáš
od Achillea, jak říká si lid, a ten zas je zná
od Cheirona, který byl nej poctivější z Kentaurů.
Z lékařů obou Machaon, myslím, sám ve stanu leží
poraněn a je mu samému třeba zkušené ruky,
druhý pak, Podaleirios,
na trojské pláni se bije s Areem krutým."
Smélý syn Menoitiův mu odpověděl:
00
CM „Jak se to všecko jen skončí! Co máme počít?
Nesu Achilleovi sice ted vzkaz,
který mi uložil gerenský Nestor, ochránce achajských vojů,
nemohu tě však opustit v bídě."
Řekl to sotva, chopil ho pod ramenem
a zavedl pastýře lidu do stanu, kde mu již otrok
podložil hovězinu.
Patroklos si ho obrátil k sobě, vyřízl ostrým nožem
z boku palčivý šíp, smyl vlažnou vodou krev z rány
a potřel kořínky hojivými,
rozmačkav si je na dlani rukou. Nejdříve pálily,
potom ustala bolest, rána přestala mokvat
a zaschla.
CM
CM
12. O koráby
(O
Achajci nechali bránu neuzamčenu,
CM aby ti, kteří prchali z bitvy, mohli se zachránit
v táboře u černých lodí.
Projel se svými hřebci, jako by rozumu pozbyl,
a družina jeho hnala se za ním s vítězným řevem:
„Achajci," křičeli, „neodolají a zajdou
jak myši na vlastních lodích!"
Zaslepenci! Hned v bráně se srazili s dvěma;
byli to stateční synové Lapithů, vrhačů kopí,
Polypoites, odvážný bojovník, syn Peirithoův,
a Leonteus, který vraždil své soky jak Ares.
Před vraty čnícími k nebi stáli ti dva
široce rozkročeni,
jako dva duby s temeny rozsochatými
na horské pláni, jež bičují denně deště a větrné smršti
a které tkví silnými kořeny pevně v skalnaté půdě.
Stáli tam, věříce ve svoje paže,
když Asios blížil se k nim, a neprchali.
Trojané však se řítili, nad hlavou štíty z hovězí kůže,
s křikem a rachotem k achajské hradbě
za vůdcem Asiem, za Iamenem, Orestem, za Adamantem,
potomkem Asiovým, za Oinomaem
a za Thoonem!
A ti dva v bráně stáli a volali na své druhy
vlajících kšticí, aby se bili za černé lodi!
Vtom však už spatřili Trojany, jak se ke hradbě ženou,
a v danajském vojsku strhl se pokřik a zmatek;
ti dva skočili před těžká vrata a jali se rvát
před branou venku jako dva divocí kanci,
kteří se vrhli na horskou léč lovců a psů,
jež se k nim přiblížila.
Útočí z boku, lámou zběsile křoví,
které se stavělo v cestu,
sloupou a na třísky rozštípou kmeny
^ (jen jejich tesáky skřipěti slyšíš),
00
£*, až je zasáhne lovec a života zbaví.
Tak skřípěl i kov, který se kmital
oběma před očima, jak oštěpy svištěly na ně.
Statečně bili se oba, spoléhajíce
na lid, jejž měli v týle, a na svou sílu.
Achajci házeli s věží mohutné hradby
kameny, bráníce sebe i loďstvo i stany.
Jak vánicí, která z letících sněhových oblaků šlehá
a bičuje zemi, matku nás všech,
tak hustě se tmělo kolem nich oštěpy z trojské i z danajské strany
a přilby a pupky mohutných štítů duněly temně
pod deštěm kamení.
Asios, Hyrtakův syn, udeřil se již divoce v boky
a jal se křičet zoufalým vztekem:
„Otče, ty synu Kronův, tys tedy lhal?
Nikdy bych nebyl snad věřil, že achajští chlapi
vydrží útok a strašlivou sílu ilijských paží!
Jsou jako divoké včely nebo jak vosy
v půl těla přeštípnuté,
které si stavěly při stezce v rokli své hnízdo
a vztekle se brání a nechtějí opustit kukly,
tak se teď Achajci drží svých vrat,
ač jsou jen dva,
až naše mužstvo pobijí všecko anebo padnou
před vraty sami!“
Umlkl, výkřikem svým však nepohnul Diovou vůlí;
rozhodl se již, že Hektor na sebe toho dne strhne
vítězství celé.
A Peirithoos, syn Polypoitův, rváč slavný,
zasáhl Damasa kopím, proraziv kovovou přilbu.
Tvrdý kov nezadržel tak smrtelnou ránu,
ne, měděný oštěp projel jím zcela a do lebky vnikl,
až mozek zalil vystříklou krví. A útočník klesl.
Života po něm Pylona zbavil a hned zas Ormena.
Hippomacha však, syna Antimachova, zabil Leontus,
cm Areův druh, mohutným kopím; probodl jím
opasek na nahém těle, a vytrhnuv z pochvy svůj meč,
řítil se klubkem bojujících.
I A již stál tváří v tvář Antifatovi; srazil ho mžikem.
r:-T
Ten z nich byl první; zvrátil se naznak.
Pak srazil Iamena, Menona, Oresta za sebou rychle
k zemi, matce nás všech.
Zatímco ti dva svlékali padlým před branou zbroj,
hnal se již houfec Hektorův s Pulydamantem,
nejlepší, nejstatečnější, hledíce, aby první
prorazili teď válem a počali boj
u lodí širokých boků.
Zaváhali však v poslední chvíli nad samým srázem.
Zleva se objevil nad nimi orel vysoko v oblacích,
když chtěli se pustit přes příkop na druhou stranu,
nesl ve svých drápech velkého rudého hada,
který byl dosud živ, zmítal se prudce a neztratil ještě
odvahu bránit se orlu; pokoušel se ho uštknout
do krku, do hrudi. Orel zvrátil krk bolestí nazad
a hada pustil.
Ten dopadl na zem mezi Hektorův houfec.
Orel plul oblohou s křikem v závanech větru.
Trojský zástup se zděsil a strnule hleděl
na hada, který se svíjel u jeho nohou,
znamení Kronova syna otřásajícího štítem svým mračným.
Až Pulydamas se přiblížil k Hektorovi a řekl:
„Hektore, sice mě vždycky na sněmu okřikuješ,
i když promluvím k věci, protože neskromná řeč
nesluší nižším, ať je to v radě či v boji.
Vím, že podřízený má vždycky jen sloužit
slávě svých vůdců. Teď se však nezdržím a řeknu přímo,
co mě už tísní:
Nechoďme do boje s Danaji o černé lodi;
5^ věřím, že by se stalo, co jsme my, Trojané, zřeli:
00
2. zleva se objevil nad námi orel vysoko v oblacích,
když jsme se chystali spustit přes příkop na druhou stranu,
nesl v svých drápech velkého rudého hada,
který byl dosud živ, zmítal se prudce
a orel ho pustil
dřív, než dolétl k hnízdu, a nedonesl ho k cíli,
nedal sežrat svým dětem. Tak i my, Hektore,
i když svou silou prolomíme i bránu i hradby
a achajská posádka před námi prchne,
nevrátíme se všichni cestou, kterou jsme přišli,
kolik statečných mužů necháme v poli,
kolik jich padne rukama těch, kteří ted budou
bránit svůj tábor!
Totéž by řekl ostatně věštec,
který se v znameních vyzná a jemuž lid
proto i věří.“
Chmurně pohlédl na něho Hektor s vlající přilbou
a řekl:
„Nelíbí se mi, co mi tu říkáš, Pulydamante.
Dovedeš vyslovit jindy moudřejší radu.
jestliže jsi však myslel vážně svá slova,
pak ti bozi snad pomátli rozum,
říkáš-li, že mám zapomenout už na to, co rozhodl sotva
hřmící syn Kronův, co mi sám oznámil pokynem hlavy!
Říkáš, ať letí zpráva vstříc východu, světlu, ať zleva
k západu do klínu noci!
Chci věřit příkazu velkého Kronova syna,
vládce všech bohů i smrtelných lidí.
Pro nás je jedno znamení boje: obrana vlasti.
Co ty se děsíš bitevní vřavy a křiku?
Jestliže i my ostatní všichni padneme u jejich lodí,
kolik je nás tu, nebudeš ty se bát zemřít
g- proto, že máš snad srdce, které se bojí
S bít se a rvát a porazit soka!
Chceš-li se však teď vyvléci z boje anebo jiného svedeš
svým žvástem o tom, kolik nás padne,
zajdeš ty první a hned - mým vlastním kopím!“
Domluvil a hnal se dále, ostatní křikem
Hektoru v patách.
Kronův syn, který se raduje z burácejícího hromu,
zaduněl s vrcholků idských divokou bouří,
jež hnala na lodi oblaka prachu.
Tak zmátl Zeus Achajcům smysly a dal všecku slávu
Hektoru a jeho Trojským.
A věříce znamením jeho a vlastní síle,
pokusili se Trojani zbořit danajskou hradbu,
strhli již ochozy věží, vrhli se na těžké trámce
a páčili sochory svými koly, jež trčely z válu
a které Achajci zatloukli do země, chráníce věže.
Vytahovali je nyní a doufali, že strhnou hradbu.
Danajci se však nehnuli z místa,
zakryli trámce podprsní štíty a kamenovali
ty, kteří zdola na hradbu útočili.
Aianti oba, kteří veleli věžím,
namáhali se, jak možno, udržet odvahu lidu.
Přebíhali a povzbuzovali a hned křičeli
na toho, kdo se z Danajců uhýbal boji:
„Ted je tu, přátelé, práce pro všecky, slyšíte!
Ať je kdo známý statečný rváč anebo není,
ať jindy nedělá třeba nic (nejsme už ve válce z jednoho těsta,
to sami vidíte),
nikdo se neobracejte k lodím a neposlouchejte svůdců!
Naopak, bijte se chlapsky a povzbuzujte druh druha,
aby Zeus, vládce hromu, nám dopřál
odrazit útok a hnát nepřítele až do bran!"
Vykřikli, co měli síly, a jali se bojovat s tím větší chutí,
p Jako v zimě se snáší sníh v hustých vločkách
O)
2. k zemi, když Zeus se rozhodl ukázat lidem
tak svoje šípy, utichl vítr a sníh tiše padá a padá -
až přikryje vrcholky horské i předhoří jejich,
údolí lotosová a šťavnatá luka i pole,
snáší nad zátokami a břehy šedavých moří,
přibíhající vlny však zhltí sněhové vločky
(jinak by lehla bělavá přikrývka na celou zemi,
když Diova bouře prorazí oblaka),
tak se snášely hustě s obou stran kameny
na útočící Trojany stejně jak na Argejské
a temné dunění neslo se do dálky s hradeb.
A ještě nebyli by tak Trojští s Hektorem v zářící zbroji
prolomili se branou a závoru silnou
nebyli vyrazili,
kdyby Zeus, rozhodčí bitev, nebyl sám poštval
vlastního syna Sarpedonta na Danajské
jak lva na stádo ovcí.
Kryl se kulatým štítem tepaným z mědi,
do něhož zevnitř upevnil mědikovec
hovězí kůže, probiv je zlatými nýty k okraji štítu.
Držel jej před sebou a dvěma oštěpy v pravici mával.
Vyběhl jako lev z hor, který už dávno
neviděl maso a odvážil se ted za ovcí vniknout
třeba až do ohrady.
Spatřil u nich i pastevce se psy a oštěpy,
kteří hlídají stádo, nechce se mu však
bez pokusu zas prchnout, a vyběhl-li jednou
již mezi ovce, loupí a dáví,
anebo padne hned zasažen kopím při prvním skoku.
Tak štvala odvaha Diova syna k útoku na hradby,
aby se pokusil podprseň strhnout.
Vykřikl na Glauka, Hippolochova syna:
„Proč nás, Glauku, lid ctí v Lykii všude,
^ posazuje nás na přední místa při hodech, při obětech,
S proč na nás všichni hledí jak na polobohy?
Proč nám lid kdysi dal při březích Xanthu
údělem široký pruh úrodné země
s tolika stromy a plody a lány pšenice zlaté?
Abychom byli teď z Lyčanů první a vrhli se střemhlav
do středu útočné vřavy,
aby si muži v lyckých krunýřích tvrdých říkali všichni:
- Králové naši nevládnou jalově krajům,
neporážejí marně krmené ovce,
nepijí darmo vybraná vína sladší než med,
mají i smělost, je-li jí třeba,
a dovedou bít se v čele svých Lyčanů sami!
Jestliže bychom unikli dešti všech střel
a byli nesmrtelní a na věky mladí,
nebojoval bych v předních řadách a neposílal tě
do vřavy, která ctí muže.
Protože nám však z tisíce stran hrozí neblahý osud,
jemuž smrtelník pouhý nemůže ujít a neujde nikdy,
pojďme se bít,
lhostejno, zda již za svou či za cizí slávu!“
Domluvil, Glaukos se neozval ani a poslechl hned;
rozeběhli se a lycké mohutné řady
hnuly se za nimi.
Spatřiv je, zděsil se Menestheus, syn Peteoův: \
Hnali se přímo na jeho věž a nesli zhoubu a smrt.
Přelétl s výše achajské řady, je-li kde nablízku vůdce,
který by odvrátil zkázu od jeho druhů.
Uviděl Aianty oba, nezkrotné rváče, a Teukra;
je téměř u nich, poprvé vyšel ze svého stanu,
nebylo možno však dokřiknout pro všechen lomoz.
K nebesům zdvihal se temný rachot ran dopadajících
na těžká vrata, štíty a přilby s koňskými chvosty.
Vrata nepovolovala tlaku a Trojští se snažili marně
vyraziti je zvenčí a vedrat se do tábora.
O)
Poslal k Aiantům rychle posla Thoota.
„Thoote,“ řekl, „jdi, utíkej rychle
a zavolej Aianta - nebo hned oba, bude to lip,
že u nás dojde v nejbližší chvíli
k náhlému konci! Ženou se na nás
Lyčané svými vůdci, kteří vždy v bitvách
jak šílenci běsní.
Jestliže Aianti oba však nemohou přijít
a je jich obou třeba i na jejich straně,
ať přijde alespoň Aias, syn Telamonův,
a s ním lučištník Teukros!“
Dořekl sotva a posel vyběhl rázem,
jen uslyšel vzkaz, na hradbu Achajů v kovové zbroji,
přistoupil k Aiantům a chvatně vyřizoval:
„Aianti oba, vůdcové Argejců v kovové zbroji,
volá vás syn Peteoův, syn vládce z Diova rodu,
abyste přeběhli k němu a pomohli v boji,
raději oba než jeden, bude tak lip,
u nás už dojde v nejbližší chvíli
k náhlému konci! Ženou se na nás
Lyčané svými vůdci, kteří vždy v bitvách
jak šílenci běsní!
Jestliže oběma vám však nelze ted přijít
a je vás obou třeba i na vaší straně,
má přijít alespoň Aias, syn Telamonův,
a s ním lučištník Teukros!“
Dořekl sotva a statečný Aias, syn Telamonův,
vykřikl chvatně na syna Oiliova:
„Aiante, ty s čackým Lykomedem tu zůstaňte sami
a Danajce žeňte, ať se statečně bijí!
Přeběhnu k věži, abych jim pomohl v boji.
Vrátím se však, jen co jim odlehčím trochu!"
Dořekl a chvátal od nich Aias, syn Telamonův.
~ Teukros se rozběhl za ním, Aiantův bratr z jednoho otce,
S i Pandion běžel a nesl za Teukrem luk.
Dorazili až k věži smělého Menesthea
a veběhli dovnitř k ohroženým.
f
Lyčtí vůdci a vládci vrhli se právě v tu chvíli
na věž a lezli k předprsním vzhůru
jak temná smršť;
zapraštěla už dřeva a zvedal se válečný ryk.
Aias však zabil prvního z nich,
Sarpedontova druha, smělého Epiklea,
sraziv ho kamenným kvádrem, který vylomil ze zdi
vysoko na předprsni.
Těžko by jej dnes oběma rukama zvedl
dospělý muž, jak jsme ted slabí,
on ho však zvedl a mrštil jím shůry,
prolomil přilbu ze čtveré kůže, rozrazil lebeční kosti
a muž se zřítil střemhlav s vysoké věže.
Dodýchal dole.
Teukres zasáhl Glauka, Hippolochova syna,
šípem, když právě útočil na zed, do ruky obnažené.
A bylo po útoku.
Svezl se bez hlesu po stěně, aby ho nespatřil nikdo
a nezačal jásat. Sarpedon Glauka však viděl
a trpkost mu sevřela srdce. Nezapomněl sám na boj
a oštěpem bodl Thestoridova syna
Alkmaona, vytrhl oštěp a raněný muž
stržen se po hlavě zřítil.
Zářící zbroj skřípla, jak tělo dopadlo na zem.
Sarpedon se již zachytil předprsně rukou,
zalomcoval jí a táhl, až povolila
a nahoře ve zdi se objevil otvor obnažený,
jímž mohli útočníci se vedrati dovnitř.
To se již ocitl tváří v tvář Teukrovi s Aiantem.
~ Teukros ho střelil z luku a zasáhl na prsou řemen,
2, na kterém visel široký štít.
Zeus však zachránil syna od jisté smrti;
tu u černých lodí mu nebylo souzeno zemřít.
Aias se pokusil bodnout jej do štítu,
jak hradbu přeskakoval,
kopí však neprorazilo, jen smýklo napadeným.
Zarazil se a neútočil už dál,
protože doufal, že se tam dostane ještě,
svezl se s předprsně opět a křičel na Lyčany:
„Lyčani, proč jste ustali v útoku?
Mně jedinému je těžko, i když mám sílu,
prolomit cestu k lodnímu táboru jejich.
Pomozte všichni! Čím více rukou,
tím dříve dojdeme k cíli!“
Dořekl sotva a lycké vojsko, které se zprvu
zaleklo výkřiku jeho, vrhlo se opět
do boje za svým vůdcem a pánem.
Avšak i na druhé straně již zhoustly
zástupy obránců za zdí. A začal divoký tanec.
Lyčani nemohli prolomit danajskou hradbu
a proklestit ostatním cestu k argejským lodím
a Danaové marně se snažili oštěpy svými
odrazit Lyčany, jestliže pronikli jednou až k hradbě.
To bývá, když dva se na jednom poli hádají o mez,
každý se ohání v pravici mírou a na kousku půdy
se přou o svůj díl. Tak ty dva tábory dělila předprseň pouze.
Přes ni se bili, padaly rány do kulatých štítů,
těžkých i lehkých, a mnoho mužů zraněno bylo
sžíravým kovem, obrátil-li se nechráněnými zády
či kopí mu projelo štítem.
Věže a ochozy byly zbroceny ze všech stran krví,
achajskou krví i trojskou. Achajce na útěk zvrátit
2* se jim však nepodařilo. Byli si rovni,
S jako když poctivá přadlena třesoucí rukou
pozvedá váhy s vlnou a závažím,
aby donesla hladovým dětem mizernou mzdu,
tak i zde zůstala bitva nerozhodnuta,
dokud syn Kronův nedopřál vítězné slávy
Hektoru, synu Priamovu, jenž první
pronikl do tábora.
Vykřikl tehdy hromovým hlasem, jímž překřičel Trojské:
„Kupředu, trojští jezdci, proražte argejskou hradbu
a vmetněte planoucí pochodně do jejich lodí!"
Jeho hlas, který slyšeli všichni, je štval.
V houfech se hnali útokem k hradbě
a šplhali, oštěpy v rukou, k věžním ochozům vzhůru.
Hektor se zvedl pro těžký balvan.
Ležel tam venku před branou široký při zemi,
vzhůru se zužující.
Dva muži z lidu těžko by byli zvedli ho na vůz,
jací jsme dnes, on ho však zvedl lehce a pružně;
Kronův syn zvedl ho s ním.
Jako když pastýř pozvedne hračkou při střiži beraní roucho
a s úsměvem potěžká v ruce, protože vlna je lehká,
tak zvedl Hektor balvan a běžel s ním k širokým vratům;
uzavírala bránu těžkými křídly a čněla vysoko k nebi;
zatarasena byla dvěma šikmými trámci,
jež držel jediný klín.
Hektor se přiblížil k vratům a rozkročen pevně,
aby měl jistější ránu,
mrštil do jejich středu balvanem těžkým.
Zasvištěl kámen, s rachotem vylomil horní i dolní
stěžeje vrat a dopadl těžce do nitra ohrady.
Veřeje zaúpěly, pak závory klesly a ze vrat
se sypaly třísky, jak jejich trámce prorazil balvan.
Veliký Hektor skočil otvorem dovnitř
s temným planoucím zrakem jak noc,
jež spadla náhle.
Postava jeho se kmitla příšerným kovem,
nad hlavou mávajíc oštěpy dvěma.
Tak jak se řítil, mohli jej zdržet v bráně jen bozi.
Od mu svítily divokým žárem, obrátil se a křičel
na trojská vojska, aby ztékala hradby,
a davy Trojanů hnaly se za ním.
Jedni již stanuli nahoře na zdi a druzí
mohutným proudem drali se branou.
Danajci prchali, hnáni šíleným děsem,
k lodím širokých boků. nastalo vraždění
bez konců, bez mezí.
oo
O)
CM
I
13. Mezi lodními kýly
1
Čest vám už nedá nepostavit se na odpor útoku jejich.
Jste z celého vojska nejstatečnější
a já bych se nikdy nehádal s nedochůdčaty,
která zemdlela v boji; na vás však chytl mě vztek!
Brzy, mí drazí, zvětšíte ještě svou bídu
netečností!
Což se z vás nikdo nevzpamatuje hanbou a studem?
Ze všech stran vzplál již strašlivý boj.
Hektor už běsní u samých lodí, on, který překřičí davy
a směle se bije. Vyrazil vrata a závoru zlomil!"
Tak je štval Poseidaon a dráždil Achaje,
a již se kolem Aiantů kupí zástupy odvážlivců,
jež by sám Ares, kdyby je zočil, nemohl zhanět
ani Athéna, jež do boje vodí válečný lid.
Čekají na Hektora a Trojské, vybraní, nejlepší bitci:
les oštěpů, štítů, pavéz a přilbic a mužů.
A chocholy přilbic se vlní dotykem hlav,
jak hlavy se naklánějí; tak těsně sevřeny stojí
achajské řady.
A dřevce, jež svírají pevně odvážné dlaně,
se prohnula k zemi, jak muži teď touží vyrazit vpřed.
Před nimi vynořily se zástupy Trojských.
Nejdříve Hektor se divoce žene jak balvan,
který se oddělil od skalní stěny,
když jarní vody jej strhly s okraje strže
a dlouhými dešti byly již svahy
strmých skal nahlodány.
Vysoko letí mocnými skoky a pod ním duní les celý;
řítí se dál, až na pevné půdě v rovině stane.
~ Pak se již nepohne z místa, ať chce či nechce.
co Tak se i zpočátku zdálo, že Hektor
se probije snadno stany a koráby Achajů na mořský břeh,
když se však vynořil u živé hradby semknuté k boji,
náhle se zarazil. Achajci, s nimiž se setkal,
ho napadli prudce meči a oštěpy svými
a vytlačovali ho zpět. Couval v úzkostném chvatu.
Vykřikl divoce tak, že ho slyšeli Trojani všichni:
„Trojani, Lyčané, Dardanúv rode, kteří se rvete
muž proti muži, stůjte!
Achajci nebudou mě už svírati dlouho,
ačkoliv stojí sevření sami ve čtverhranu!
Při bozích uhnou našemu kopí, jestliže právem nás štval
nejmocnější z všech bohů, hřmící choť Héřin!“
Vykřikl a ve všech roznítil znovu
sílu a odvahu k boji. A Deifobos
již vyrazil hrdě, Priamův syn, s lehkým kulatým štítem.
Vyběhl křepče, kryje se štítem, a hnal se vpřed.
Meriones však namířil po něm zářícím kopím
a zasáhl jej do kulatého štítu z hovězí kůže;
hrot však neprojel štítem a dlouhý oštěp se zlomil,
dříve než dolétl, uprostřed násady. Deifobos
nastavil rychle kožený štít daleko od těla;
lekl se oštěpu smělého Merionea
a bohatýr couvl mezi své druhy. Chmuřil se těžce,
že mu sok ušel a že se zlomilo kopí.
Rozeběhl se k achajským stanům a lodím
pro nové mohutné dřevce, které měl ve stanu.
Ostatní bili se dál; táhlý ryk nesl se krajem.
Nejříve srazil Teukros, syn Telamonův,
Imbria, syna Mentorova. Měl nesčetná stáda
í
i ^
S
divokých koní, žil, než Achajci přišli, v Pedaiu
a vzal si Medesikastu, kterou mimo své lože
zplodil král Priamos.
Když ukázaly se danajské lodi s dlouhými vesly,
vrátil se do Troje zpět, zářil v ulicích trojských
*
a žil v paláci Priamově jak jeho syn.
s
= Toho zasáhl tedy syn Telamonův pod ucho kopím,
vytrhl dřevce a Imbros padl jak javor
f';
s
podťatý sekerou na horské pláni, kde čněl
proti obloze čiré;
svezl se k zemi pomalu korunou hustou.
Tak padl Imbros a kovová zbroj
zaskřípla v paprscích dne.
Teukros se rozběhl, dychtě už vyrvat padlému zbraně,
než Hektor mrštil po útočníkovi kopím.
Teukros se díval před sebe, a proto uhnul se o vlas
oštěpu jeho a oštěp zasáhl do prsou za ním
Amfimacha, Kteatova syna a vnuka Aktorova,
který šel do boje právě.
Padl, zaduněla máť země a zbroj
na těle zazvonila.
Hektor se rozběhl strhnout Amfimachovi s hlavy
přilbu, jež seděla pevně na mužných skráních,
Aias však mrštil po Hektorovi v tu chvíli, jak běžel,
zářícím kopím. Nevniklo do těla nikde,
protože strašlivý kov je kryl pevnými pláty,
srazil však pupek štítu a odhodil Hektora stranou.
Ucouvl od obou padlých a Achajové
se zmocnili mrtvol.
Stichios s Menestheem, athénští vůdcové oba,
odnesli k Danaům Amfimacha a Imbria nesli
Aianti oba, odrážejíce útoky Trojských.
Jako dva lvi, když vlekou porostem hustým
kamzičí kozu, kterou ohaři zatáhli v houští ostrými zuby,
držíce vysoko nad zemí svou kořist v tlamách,
tak nesli Aianti oba na zdvižených pažích
padlého soka a stahovali mu zároveň zbroj.
~ Oileův syn, roztrpčen na Amfimacha,
O
« srazil mu hlavu s krku a mrštil jí v klubko
zápasících.
Dlouho se koulela, až padla do prachu
u Hektorových nohou.
Ale teď vzplál již Poseidaon sám divokým hněvem,
když jeho vnuk zahynul v strašné bitevní vřavě.
Hnal se k achajským stanům a lodím rozhodnut poštvat Achaje
a mstít se na trojských řadách.
V tom potkal vrhače oštěpu Idomenea;
přicházel od přítele, jenž z boje se vrátil
oštěpem zraněn do kolena; druzi ho vynesli z bitvy
a Idomeneus poslal mu ranhojiče.
Sám šel do svého stanu, aby se mohl zas vrhnout
do středu boje.
Ten, který otřásá zemí, na něho volal
hlasem Thoanta, syna Andraimonova,
jenž vládl z kalydonského hradu v pleuronském kraji
aitolskému lidu a byl jím ctěn jako bůh:
„Pověz, Idomenee, jenž Kréťany vedeš,
kam se poděly hrozby, které Danajští
křičeli na Trojany?“
Idomeneus, který Kréťany vedl, mu odpovídal:
„Thoante, pokud já vidím, nemá ted nikdo
na tom všem vinu. Bít se umíme všichni
a strach, který by odvahu bral nám, nemá snad nikdo;
nikdo se také z pohodlnosti nechce vyhýbat boji.
Patrně se však zachtělo Kronovu synovi všemocnému,
aby tu naši neslavně mřeli,
daleko od Argu a jeho břehů! Thoante, běž ted!
Býval jsi lačný divého boje, jiné jsi dovedl štvát,
když někdo mdle jen se rval -
zkus to i dnes a snaž se ted vzpružit achajské muže!“
Poseidaon, který otřásá zemí, se ozval:
co
„Kdo se dnes vyhne, Idomenee, sám boji,
S nikdy se nevrátí z ilijských plání
a bude kořistí leda toulavým psům!
Rychle, chop se ted zbraní a pusť se za mnou,
dokážeme-li co užitečného, i když jsme jen dva!
Kus poctivé práce zmohou i slabí, jen když se opřou
v jediný ráz! My se však umíme bít
i se statečnými!14
Domluvil bůh a vnořil se opět do shluku bojujících.
Idomeneus doběhl ke svému stanu,
oblékl rychle zářící zbroj, chopil se oštěpů dvou
a kmitl se bleskem, jejž Kronův syn v pravici třímá
a kterým s Olympu ozářeného divoce mrští,
aby dal znamení smrtelníkům;
zasvítil blesk modravým jasem.
Tak také mihl se kov na prsou spěchajícího vůdce
oslňujícím svitem.
Statečný druh jeho, Meriones, mu u stanu ještě
do cesty vstoupil; vracel se pro dlouhé, kovové kopí.
Idomeneus vykřikl na něho:
„Merionee, prudký Molontův synu, příteli drahý,
proč se teď vracíš, proč jsi opustil boj a bitevní vřavu?
Zraněn jsi a hrot oštěpu v ráně tě mučí?
Hledáš mě se vzkazem našich? Já teď naopak nechci
za nic tu ve stanu sedět; po boji toužím a vřavě!“
A rozvážný Meriones, bohatýr, odpověděl:
„Idomenee, vládce Kréřanů v kovové zbroji,
přišel jsem pro kopí, které jsi ty sám ve stanu nechal;
svoje jsem zlomil o štít pyšného bitce Deifoba!"
Na to mu řekl Idomeneus, vládce Kréťanů hrdých:
„Pro kopí jdeš-li - u mne jich najdeš za jedno dvacet,
opřena stojí ve stanu o lesklé stěny;
jsou trojská, vyrvaná padlým. Nemám rád v boji
útok z nejisté dálky. Proto mám ve stanu tolik
p oštěpů, štítů s pevnými pupky a přilbic
o
w i zářících kovových plátů."
A rozvážný Meriones, bohatýr, odpověděl:
„Mám rovněž ve stanu a v černé lodi kořisti na kupy,
daleko je však běžet si pro ni.
Vždyť myslím, že i já nikdy jsem nezapomněl
odvážně bít se a vždycky stojím v popředí oštěpníků,
sotva se strhne kdekoli boj.
Snad mě z Achajů v kovové zbroji
uprostřed bitvy přehlédl někdo, ty mě však znáš!“
Odpověděl mu Idomeneus, vůdce Kréťanů hrdých:
„Že jsi odvážný hoch, přece vím; proč o tom hovořit ještě?
Musíme ted u lodí číhat, my vůdci,
kde se ukáže nejvýrazněji odvaha mužná,
či kde se prozradí zbabělec anebo smělý rváč sám;
protože zbabělec mění hned barvu a neklid v duši
mu nedovoluje posedět klidně, ba ani nepostojí;
co chvíli přešlápne, bije mu srdce
až někde v konečcích prstů a drkotá zuby
z úzkosti před osudem.
Statečný muž nebledne, nečervená
a nezná úzkost z toho, co přijde; je-li už jednou
skryt v houfci, jenž v záloze číhá,
dychtí se vrhnout do středu žalného boje -
a pak také nikdo nezhaní odvahu jeho a sílu!
Zasáhne-li tě v zápase kopí anebo meč,
nezraní šíji či záda, naopak setká se s hrudí,
protožes postupoval mezi nejpřednějšími bitci.
Nestůjme tu však a netlachejme jak hoši,
nebo se ještě na nás osopí někdo.
Do stanu jdi si a vezmi mohutný oštěp."
Domluvil sotva a Meriones
jak prudký Ares do stanu skočil, vynesl v mžiku
- kovový oštěp a spěchal s Idomeneem,
2* lačný již boje.
S Šli jako Ares vraždící davy a za ním Děs, jeho syn,
rváč nenasytný, jenž neví, co je to úzkost,
a na útěk žene ty, kteří dosud odporovali.
Oba se řítí ve zbroji k efyrským řadám
z Thrákie anebo k smělému lidu flegyjskému,
oběma však nesplní bozi modlitby za vítězství,
jen jednomu z nich dopřejí slávy.
Tak Meriones s Idomeneem, vůdcové zbrojného lidu,
hnali se do středu bitevní vřavy
v zářící kovové zbroji.
Meriones ozval se první a řekl:
„Pověz, potomku Deukalionův, na kterém místě
chceš se ponořit do davu bojujících,
na pravém, na levém křídle či uprostřed pole?
Všude je, bojím se, práce,
kde stojí Achajci kadeří rozevlátých,
jen začít!“
Idomeneus, vládce Kréťanů hrdých, mu odpověděl:
„Uprostřed drží již útok jiní odvážní smělci,
Aianti oba a Teukros, nejlepší lučištník v achajském voji
a dobrý rváč muž proti muži.
Ti už dovedou zatlačit řádně
Hektora, syna Priamova,
ať bouří, jak chce, a sám ať je třeba
z všech lidí nejstatečnější!
Bude mu nesnadno, i když po boji lační,
odolat síle a strašlivým rukám těch tří
a zapálit lodi, nemrští-li dřív Zeus
do nitra korábů sžíravý požár!
Aianta, obrovitého syna Telamonova,
nikdo ze smrtelníků, nikdo z těch, kteří se živí
plody Demetřinými, kterého poranit můžeš
kovem či balvanem těžkým, v boji zpět nezatlačí.
5^ 1 kdyby ušel Achilleovi, když proráží řady,
o
w neujde Aiantovi,
jen zblízka mu stanout tvář proti tváři!
S Achilleem zas v běhu těžko se měřit.
I
?
Marně však oštěp ten z pravice nevyletěl;
Hypsenora, syna Hippasova a pastýře lidu,
zasáhl pod prsy do jater právě a srazil k zemi.
Vykřikl Deifobos a jeho jásot
rozřízl do dálky vzduch:
„Tak přece neleží Asios nepomstěn zcela!
Blíží se k Hádu, ale ted spatří mocného strážce
podsvětních bran s jasnější tváří!
Dal jsem mu na cestu druha!"
Umlkl a jeho radostný výkřik zasmušil argejské řady
a hlavně smělého Antilocha.
Nezapomněl však na pomoc příteli, ač těžce zkrušen;
pospíchal k němu a zakryl jej štítem.
A již dva z druhů se sklánějí nad ním,
Alastor s Mekisteem, synem Echiovým,
a nesou sténajícího k lodím širokých boků.
Idomenus však nepřestal útočit dál.
Jediná myšlenka štvala ho vpřed:
dalšího Trojana srazit v temnotu věčnou
či padnout raději sám, jen když odvrátí zhoubu
od Danaů.
Ustlal tak navždy synovi Aisyetovu,
Alkathoovi, který byl zetěm Anchisovým;
měl jeho nejstarší dceru Hippodameii.
Otec i vznešená matka ji z duše milovali;
vždyť byla moudrá a krásná a v ženských pracích
dovednější než družky. Proto ji dali
nejvznešenějšímu nápadníkovi z Troady širé.
A Poseidaon mu teď Idomeneovou rukou
vyrval poslední dech. Mlhou mu nejdříve zastřel
w zářící zraky a pružnosti zbavil i skvělé tělo.
Nemohl prchat, ani se uhnout s to nebyl;
stál jako sloup či jako vysoký strom
bez hnutí náhle a bohatýr Idomeneus
zasáhl oštěpem hrud a rozrazil kovový krunýř,
který mu dosud před zkázou chránil odvážné tělo.
Ted, proražen dřevcem, zaduněl temně a praskl.
Alkathoos pak s třeskotem padl.
Kopí vězelo v srdci a záchvěvy jeho
ještě pohybovaly ratištěm.
Potom se ztišily tepy a síla Areova
naposled sevřela srdce.
Vykřikl Idomeneus a jeho jásot
rozřízl do dálky vzduch;
„Myslíš, Deifobe, že stačí, jestliže jsem ted
srazil tři za jednoho?
Chvástal ses nadarmo, blázne!
Ale pojd na mne ty sám, ať alespoň poznáš,
že přišel skutečný potomek Diův!
Před časy zplodil Minoa, strážce skal krétských,
Minos Deukaliona a ten zas mne,
vládce zástupů širých na širé Krétě!
Z Kréty mě donesly koráby sem, k vašim břehům,
tobě i tomu, který tě zplodil, a Trojanům všem
jen pro neštěstí!"
Domluvil. Deifobovi projela myšlenka srdcem
a zakolísal:
má se otočit rychle a zmizet v ilijském davu,
či pustit se v zápas jediný, sám.
A jak tak přemýšlel o tom, rozhodl se již
pustit se k Aineiovi; zahlédl jej až na krajním křídle.
Neměl rád Priama, protože král mu neprokazoval
—• čest, které on, statečný válečník, uprostřed mužů
w byl hoden. Deifobos se přiblížil k němu
a vyhrkl chvatně:
„ Aineio, kníže trojského rodu, ted bys měl pomstít
svaka, byl-li ti něčím! Pojd rychle se mnou
a pomsti Alkathoa, který tě kdysi
v paláci vychovával, dokuds byl dítě.
Srazil ho Idomeneus, vrhač oštěpu známý!"
Řekl to, pobouřil srdce v prsou Aineiových
a ten se vrhl lačný již boje tam, kde stál Idomeneus.
Kréťan se nevyděsil, vždyť nebyl nováček v bitvě,
stanul jen vzdorně jak divoký kanec,
jenž čeká nad pustým dolem na velkou léč, která se blíží;
naježil hřbet, oči mu vášnivě žhnou
a kanec brousí tesáky o kamení,
rozhodnut podstoupit s lovci i se psy
zápas na život na smrt.
Tak stanul, neuhýbaje, Idomeneus
tváří v tvář Aineiovi, jenž vrhl se v boj;
křikl jen Kréťan na svoje druhy, zíraje na Askalafa,
Deipyra a na Afarea i Merionea
s Antilochem; ti dovedli všichni rozpoutat vřavu
jak nikdo.
Vykřikl na ně a překotně volal:
„Přátelé, pomozte rychle, jsem sám! Úzkost mě jímá
z Aineia prudce útočícího; řítí se na mne!
Je dovedný rváč a kolem sebe dovede kositi muže!
A v čem je největší výhoda jeho - je mlád!
Kdybychom při stejné síle byli i stejného věku,
pak by z nás pouze jeden a sám vracel se vítězně z boje!"
Umlkl a všichni, na plecích štíty a v srdcích jedinou touhu,
skočili po bok Idomeneovi vládci.
Na druhé straně Aineias rovněž volal své druhy,
zíraje na Deifoba, jasného Agenora
5“ a Parida, kteří zároveň s ním Trojany vedli;
w přihrnuli se jak ovce, když z pastvy se tlačí
k prameni za beranem. A pastýř se usmívá mlčky.
Tak se i Aineias usmál, vida, jak zbrojný lid běží
překotně za ním.
A ted se srazili nad Alkathoem muž proti muži
s oštěpy silnými a jejich zbraně skřípěly strašně
o prsa bojujících. A sok se snažil v jediném klubku
zasáhnout soka. Zvláště dva ze všech nejstatečnější,
Aineias tu a na druhé straně Idomeneus,
oba dva smělí jak Ares, pokoušeli se
zkrvavit vzájemně těla studeným kovem.
Nejdříve zaměřil kopí Aineias na Kréťana
a mrštil, napjatě sleduje let oštěpu,
Kréťan se uhnul kovové zbrani a letící oštěp
dopadl na zem, vyklouznuv marně z pravice šlachovité.
Idomeneus však zasáhl do středu hrudi Oinomaa,
rozrazil krunýř, hrot projel plátem až do plic
a Oinomaos do prachu padl; drásal rukama půdu.
Bohatýr Idomeneus vytrhl z těla padlého oštěp,
jenž vrhal daleký stín, nemohl však už
strhnout i s plecí zářící zbroj,
protože nad ním se snesl hustý déšť oštěpů jejich.
Neměl tak pružná lýtka, aby se rozběhl prudce
za vlastním kopím a mohl uniknout cizím.
Mohl jen bránit se zblízka muž proti muži
a ujít zkáze, spasit se útěkem z bitvy
neměl však sílu. Uhýbal krok za krokem zvolna,
vtom po něm hodil zářícím kopím bohatýr Deifobos,
který ho od dávna nenáviděl.
Minul se cíle, kopí však zasáhlo Askalafa,
kterého zplodil sám Ares; ramenem pronikl
mohutný oštěp - Areův syn do prachu padl
a drásal rukama půdu.
<0
Dunící mohutný Ares nevěděl o tom,
n že mu syn padl v krvavé bitevní seči.
Na štítech olympských seděl zahalen oblakem zlatým
a vázán Diovým přáním, a s ním
ostatní blažení bozi, zdržujíce se
v oblacích boje.
Změť lidských těl se srazila zatím nad Askalafem
muž proti muži.
Deifobos již padlému strhl zářící přilbu,
když bohatýr Meriones přiskočil bleskem jak Ares
a probodl kopím Deifobovi paži.
Vysoká přilba mu vypadla z ruky a na zemi poskočila.
Podruhé přiskočil Meriones jak hladový sup,
vytrhl z Deifobovy paže dlouhé své dřevce
a rychle couvl do achajského davu.
Deifoba pak vedl Polites (byl jeho bratr)
z bitevní vřavy, podpíraje ho oběma rukama sám
až tam, kde stáli neklidní hřebci s vozem a s vozatajem,
opodál bojiště a všeho zmatku.
Unášeli ho k městu vysíleného;
zoufale úpěl a z čerstvé rány kapala krev.
Ostatní bili se dál
a plání hučel příšerně válečný ryk.
Na Afarea, syna Kaletorova, se vrhl Aineias sám
a protkl protivníkovi oštěpem hrdlo.
Naklonil k rameni hlavu, pak svezl se štít
a přilbice za ním
a smrt, konec žití, mu vtom již zastřela smysly.
Když spatřil Antilochos, že Thoon se otočil právě,
přiskočil prudce a bodl - obnažil shora až dolů
žílu, jež probíhá zády a končí v masitém krku;
rozřízl mu ji po celé délce.
Thoon se skácel do prachu naznak a rozpřáhl po druzích paže.
p Antilochos však skočil a strhl mu zbroj,
« obhlížeje se neklidně po nepřátelích.
Trojani, kteří ho obstupovali, zasáhli již
zářící mohutný štít,
trhnout však pod ním studeným kovem měkoučké tělo
se jim však nepodařilo. Sám Poseidaon, jenž otřásá zemí,
v tu chvíli chránil potomka Nestorova
v dešti všech kopí.
Okamžik ani nemohl vydechnout volně,
ba ani nechtěl; točil se v kruhu po nepřátelích,
oštěpem, který snad nikdy nezrezivěl,
dokola mával a vymýšlel znovu a znovu
útok a výpad.
Adamas, Asiův syn, vida, jak v klubku nepřátel míří,
vrazil mu kovový hrot do štítu zblízka,
Poseidaon však,
kterému temná kštice kol skrání divoce vlála,
odňal oštěpu sílu a nevydal smrti
život Antilochův.
Ve štítu Antilochově uvázla půle oštěpu Adamantova
jako šíp sežehlý ohněm a druhá padla zlomena k zemi.
Adamas couvl do klubka druhů, aby unikl smrti.
Jak prchal, vrhl se za ním však Meriones
a zasáhl jej kopím do ohanbí a podbřišku, tam,
kde člověku smrti zasvěcenému jsou rány z boje
nej zhoubnější.
Tam projelo kopí. Adamas padl a neklidně škubal
zkrouceným tělem pod dřevcem trčícím
jako býk, kterého pastevci v horách, když se jim bránil,
násilím chytli do pevné smyčky a vlečou.
Tak sebou škubal Adamas zasažen kopím;
ne však již dlouho. Bohatýr Meriones
přistoupil k němu, vytrhl dřevce z umírajícího těla
a šero zastřelo padlému zraky.
co K Deipyrovi se blížil s mohutným thráckým svým mečem
Helenos; máchl a do skráně sekl a srazil mu přilbu.
Odlétla daleko, dopadla na zem. Achajský voják ji zvedl,
sotva se zakutálela pod nohy bojujících.
Deipyrovi zastřela zatím věčná temnota zraky.
Žal sevřel srdce krále Menelaa,
který v bitvách překřičel davy.
Blížil se výhružně k smělému Helénovi,
mávaje ostrým svým kopím, Helenos napjal však luk;
šli proti sobě, lačni již vypustit oštěp, to jeden,
a druhý šíp z tětivy pružné.
První vystřelil Priamův syn šíp na prsa protivníkova,
kde dmul se krunýř, trpký šíp se však jen svezl.
Jako když hnědavé boby či zelené hrášky
sypou se z lopaty na mlat,
jak sedlák lopatou máchl a svištící vítr je srazil,
tak z krunýře Menelaova se odrazil šíp a odlétl zpět.
Atreův syn Menelaos, jenž v bitvách překřičel davy,
zasáhl kopím paži, jež svírala luk,
kovový hrot projel rukou a zarazil se až o lučiště.
Helenos couvl do klubka druhů, aby unikl smrti,
ruka mu visela však a za sebou vlekla dřevce jasanové.
Vytrhl mu je a ovázal ránu odvážný bitec Agenor,
ovčí jemňoučkou vlnou z praku, jejž otrok
pastýři lidu opodál držel.
Na bohatýra Menelaa se vrhl Peisandros,
Moira ho tehdy však vedla už v náručí smrti,
aby podlehl tobě v hrůzné té seči,
statečný Menelae!
Rozeběhli se naproti sobě s oštěpy oba.
Nejdříve minul se cíle Atreův syn
a oštěp zasvištěl stranou;
5^ pak zasáhl Peisandros štít Menelaův,
2, neprobil jej však svým hrotem,
naopak štít zarazil kov, až ratiště prasklo.
Zajásal a v duchu počal již doufat,
že bude vítězem v boji, Atreův syn však
vytrhl meč se stříbrnými vypuklinami,
skočil po Peisandrovi, ten sáhl po sekyrce,
jež zářila v slunci na dlouhém, hladkém topůrku olivovém,
trhl jí zpod svého štítu a oba vyrazili.
Po přilbě tam, kde se kýval mohutný ohon,
Peisandros máchl, jak se však blížil,
sekl jej král do čela přímo,
přes kořen nosu, až pukla lebeční kost
a oči v krvi mu šplíchly pod vlastní nohy.
Klesaje prohnul se nazad.
Atreův syn mu na prsa šlápl, a strhuje s něho kovovou zbroj,
zajásal ryčně:
„Tak všichni opusťte, Trojani pyšní,
kteří se chcete jen rvát, koráby danajských jezdců!
A nezapomeňte na všecky urážky, na všecku hanbu,
kterou jste kydali na mne, psi nestydatí!
Nebáli jste se strašného hněvu
Dia, ochránce práva, pohostinného,
který vám stejně rozrazí jednou strmou tvrz vaši.
Odvezli jste mi ženu a statky,
když jsem vás jako přátele přijal v svém domě,
ted byste chtěli vmetnout do našich lodí brázdících moře
plameny zhoubné a pobít achajské syny.
Útočte si jak chcete, jednou vás přejde chuť k boji!
- Die, lid říká, žes nejmoudřejší z všech bohů a nad člověka;
slyšíš mne, otče? A je to přece jen tvoje dílo.
Proto, že straníš pyšným těm chlapům z drzého Ilia,
zločincům věčným, kteří se nemohou nasytit nikdy
2* ryku ničivé války!
« Všeho se člověk přejí; spánku i lásky,
sladkého zpěvu i tance radostného,
a přece to všecko je snad příjemnější než válka,
Trojané jsou však v marných těch rvačkách
nenasytní!**
Domluvil, strhl s mrtvoly zbroj, kterou ztřísnila krev,
hodil ji druhům, on, Menelaos, válečník starý,
a přidal se opět k těm, kdo se bili ve předních řadách.
Teď se však rozběhl na něho syn krále Pylaimena,
bohatýr Harpalion, který se vypravil s otcem
pod hradby trojské,
do vlasti se však už nevrátil nikdy.
Bodl teď kopím do štítu syna Atreova,
nemohl však prorazit štít kovovým hrotem
a couval do klubka druhů, aby unikl smrti,
otáčeje se stále, odkud přilétne oštěp.
Meriones však za ním, jak prchal, vypustil šíp.
Přidřepl k zemi, vypustil ducha v náruči přátel
a ležel natažen na matce zemi
jako červ přišlápnutý.
Černá krev mokvala z rány a třísnila půdu.
Vojáci z Paflagonie se seběhli kolem,
položili ho na vůz a vezli ke svaté Tróji
v žalostném průvodu. Otec šel v slzách za mrtvolou;
za syna padlého neměl už náhradu.
Parida zchvátil prudký hněv pro mrtvého;
byl to jediného druh mezi Paflagonci.
Proto jej strhl vztek náhlý a vystřelil z luku.
Ve vojsku tehdy byl syn věštce Polyida,
Euchenor, korinthský bohatý občan a člověk spravedlivý;
znal osud, který ho čeká, a přece šel na loď.
Stařec Polyides mu často vypravovával,
^ že zemře buď doma na strašnou chorobu sám
<2. nebo sklán přesilou trojskou u vlastních, danajských lodí;
odmítl proto hned v nitru tíživou hanu
z danajských úst i trapné umírání.
Toho zasáhl Paris do tváře pod ušní boltec
a z těla vyprchal brzy poslední dech;
mrákoty smrti jej obestřely.
A tak se bili jak oheň plápolající.
Jen Hektor, miláček Diův, nevěděl dosud,
že na levém křídle achajských lodí byl zničen
Argejci zbrojný lid jeho a že zbývá jen málo
k vítězství nepřátel Troje. Že je štve Poseidaon,
jenž svými moři pevninu obepíná,
a sám jim pomáhá v boji.
Hektor stál ještě
tam, kde hradbami vnikl a branou
a kde sám rozrazil řady danajských štítů,
kde byly Aiantovy a Protesilaovy lodi,
které lid vytáhl na břeh ze siných vln.
Tam byla nejnižší hradba. A tam se z obou stran bili
muži i hřebci nej neklidnější.
Těžko jen držela boiotská vojska a Ionové
v chitonech dlouhých, Lokrové, vojáci z Fthie
a hlavně Epejci slavní, Hektora útočícího
jak plamen u korábů a nebyli s to jej odrazit zpět.
Byli tam vybraní Athéňané; Menestheus, Peteův syn,
byl jejich vůdcem a s ním průvodci jeho
Stichios, Feidas a Bias. Epejské řady
vedl Drakios, Amfion, konečně Meges, Fyleův syn;
Medon s Podarkem smělým stál v čele vojáků z Fthie.
Byl Oileův bastard, a tedy Aiantův bratr;
žil daleko od své vlasti, až ve Fylace,
protože zabil Eriopidě, ženě Oileově,
^ příbuzného. A Podarka zplodil Fylakův syn
S Ifiokles.
Ti tedy vedli zbrojný lid z Fthie, odvážné rváče,
bili se po boku boiotských mužů a chránili tábor
u lodí širokých boků.
i
Aias, syn Oileův prudký, nestál
daleko od syna Telamonova.
Jako dva hnědaví býčci, když společně táhnou
pevný pluh na širém láně; pot ze všech stran smáčí jim čela
a kořeny rohů a odděleni jen hladoučkým jhem
napínají své síly v jediné brázdě,
jež do dálky běží dalekým lánem,
tak stáli ti dva, druh vedle druha v blízkosti těsné.
V družině syna Telamonova se bilo mnoho statečných mužů;
ti mu i drželi štít,
když únavou pot mu oslabil tělo.
Lokrové smělého syna Oileova nešli tak s ním;
neměli odvahy tolik muž proti muži.
Neměli kovové přilby s chocholy z žíní,
dřevce jasanová a kulaté štíty,
jen s luky a s provazci praků z beraní vlny
šli za svým vládcem až k branám Troje,
z těch však stříleli často a řádili zle
v ilijském vojsku.
Tamti se bili vpředu v krásně tepané zbroji
s Trojany přímo, tváří v tvář Hektorovi,
z dálky stříleli tito z úkrytu pouze,
Trojané však již ztratili hlavu; šípy je zmátly.
Tehdy by byli už Trojští s hanbou a posměchem prchli
od korábů a stanů za hradby,
kolem nichž sviští nárazy větru,
kdyby se nebyl Pulydamas po Hektorově boku
v tu chvíli ozval:
„Hektore, je ti tak těžko poslechnout rozumná slova?
~ Protože bozi ti dali dovednost válečnickou,
w chceš ted i v radě být první. Nemůžeš sám však
na sebe strhnout kdeco! Jednomu bůh dal
umění bít se, druhému tančit k formingy hlasu
a zpívat. Jinému vložil do prsou Zeus, který vše vidí,
rozvahu klidnou, jež může přinést ostatním štěstí;
zachránit mnohé a poznat včas rozpory vlastní.
A tak ti povím, co mně se zdá ted nejvhodnější.
Ze všech stran zuří kolem nás boj.
Troj ani naši, stateční chlapci, ztekli sic hradbu,
ale ted část zas ve zbrani couvla a druzí
bojují v hloučcích u lodních přídí; je jich však málo -
a těch je tolik!
Ztrať se raději hned, pak svolej nejstatečnější
a rychle prohovoříme ze všech stran, co dál:
zda je ted třeba vrhnout se přímo
na lodi s vesly vytaženými a doufat,
že bozi nám dají zvítězit u nich,
či stáhnout se od lodí beze ztrát zpět.
Bojím se, že dnes Danajci dají nám cítit
včerejší porážku svou! U lodí žije, to nezapomeňme,
rváč nenasytný, který se těžko pak zdrží!"
Tak mluvil Pulydamas. Hektorovi se líbil ten návrh;
seskočil ve zbroji s vozu na pevnou zemi
a jal se hovořit chvatně:
„Zadrž tu, Pulydamante, všecky nej statečnější!
Pospíším na levé křídlo, abych je posílil v boji,
hned se však vrátím, jen až je spořádám trochu!"
Domluvil a již se řítil jak hora s vrcholkem sněžným,
křičel a proběhl řadami Trojských i spojenců jejich.
A k Pulydamantovi, synu Panthoovu,
se sbíhali ze všech stran muži, sotva jen zaslechli Hektorův hlas.
Ten zatím hledal Deifoba a mohutnou sílu
1 Helénovu, pak Adamanta, syna Asiova,
—• a Hyrtakova smělého syna, jak probíhal řadami předních,
S spatří-li je kde; nespatřil živé a zdravé.
Někteří leželi pod palubami korábů cizích,
zbaveni života danajskou rukou,
j
i
jiní si hojili rány od jejich šípů či kopí
za hradbami.
Na levém křídle žalostné bitvy zastihl Hektor
Parida krasavce - bohatýra a chotě Heleny kadeří svůdných,
jak druhy rozněcuje a pobízí k boji.
Přiblížil se a lál mu nevybíravými slovy:
„Paride, nešťastná duše, krasavče prázdný
a svůdce, jenž věčně pro ženy hoříš,
pověz, kde máš Deifoba a mohutnou sílu
Helénovu, pak Adamanta, syna Asiova,
a Hyrtakova smělého syna a Othryonea?
Zdá se, že vznešená Trója už klesla až na dno -
a tebe čeká ve chvíli zmar!“
Paris, krásný jak bozi, mu odpověděl:
„Snadno, Hektore, jiného viníš, jestliže sám jsi tu nebyl!
Mohl bych jednou si ulehčit v boji, proč ne? -
i když mě matka neporodila nedochůdčetem,
co jsi však začal útokem hnát na jejich lodi,
rveme se tady s Danaji v jediném klubku
a ještě jsme nevydechli!
Druzi, na něž se ptáš, jsou mrtvi.
Jen bohatýr Deifobos a Helenos mohutné síly
živi šli odtud, zraněni dlouhými dřevci
na rukou oba, Kronův syn vyrval je však
tentokrát smrti.
Ty nás teď veď, kam se ti zachce a kam se rozhodneš jít;
my jdeme s tebou, a rádi! Odvahu máme, dokud je síla;
není-li síly, i nejodvážnější se nemůže bít!“
Bohatýr zmlkl; potěšil bratrovo srdce.
A již se řítili tam, kde rostl zmatek a vřava,
w kde stáli Kebriones a jasný Pulydamas,
bohatýr Polyfetes, pak Orthaios, Falkes,
Askanios a Palmys a Morys, jež zplodil Hippotion
a kteří včera teprve přišli hned zrána
z askánských polí černavé prsti
v náhradu za padlé druhy.
Na bojiště je štval sám Kronův syn.
Ti všichni táhli jak přival nezkrotných vichrů,
který se žene přes hory doly, rachotem Kronova syna
do dálky štván a skučí a vyje divokou hrůzou,
jediným hlasem s příbojem vln;
spousty vod rozbouřených
se zvedají neklidnou klenbou v záplavě pěny
a vlna za vlnou řítí se vpřed.
Tak táhli Trojani za sebou těsně jak vlna za vlnou vpřed
se svými vůdci.
A slunce plálo na jejich zbroji.
Hektor, Priamův syn, jak vraždící Ares je vedl;
před sebou držel kulatý, dovedně zrobený štít
z kolika vrstev hovězí kůže, pobitý kovem.
Na skráních kývala se mu přilbice lesklá
a zkoušel na každém kroku, zda se mu uhnou
:
achajské řady, když za štítem skryt dorážel na ně.
/ Odvahou v srdcích achajských mužů neotřásl.
v' Aias vykřikl první, vyběhnuv prudce z danajské řady:
„Pusť se blíž, strašáku směšný! Proč nás zbytečně lekáš,
argejské chlapy? Válčit snad dovedeme
a dosud nás krotil jen osudný bič Kronova syna!
Chceš rozbít koráby naše:
i my však máme ruce a chceme se bránit!
A dříve bude pyšný váš hrad rukama těma
dobyt a zbořen!
K tobě se blíží, Hektore, slyšíš! i k tobě,
£• hodina, v níž budeš prchat a úpět k Diovi a ke všem bohům,
to aby tvoji hřebci s vlající hřívou
letěli sokolem do městských bran
prachem ilijské pláně!"
i
Domluvil sotva a z pravé strany přeletěl v oblacích orel.
Achajské vojsko radostně vzkřiklo, znamením posíleno.
Zářící Hektor zatím však volal:
„Aiante, co mi tu žvaníš, ty prázdná, jalová hubo!
Kdybych byl synem Kronova syna,
jenž třese mračným svým štítem, celý svůj život,
a porodila mě bohyně Héra
a lid by mě ctil jak Foiba či Pallas Athénu,
jak jistě by dnešek přinesl konec Argejcúm všem!
A s ostatními zemřeš i ty, přečkáš-li Hektorúv útok.
Kopím ti zdrásám bělostné tělo, padneš u vašich lodí
a budeš krmit svým tělem a masem supy a divoké psy
z ilijských bran!“
Umlkl a již vykročil vpřed; ostatní za ním
s divokým křikem. A zbrojný lid za nimi jásal.
Proti nim vzkřikli Danaové.
Věděli, že je ted třeba se bránit a zdržet
postupující Trojské.
A jejich křik, obou válčících stran,
vyrazil k obloze čiré, k Diově klenbě. á
r-
CM
n
14. Héřina lest
Y
Héra se vyhoupla k vrcholkům Gargaru, idského štítu,
a tam ji vládce mračen, syn Kronův, již spatřil.
Sotva ji zahlédl, vášeň mu zastřela smysly,
jak tehdy poprvé, když spolu ulehli tajně
v objetí lásky, aniž to rodiče zpozorovali.
Přiblížil se k ní a počal hovořit tiše:
„Héro, proč chvátáš z Olympu sem?
Vůz žádný tu není, aby ses mohla jím vrátit, nejsou tu hřebci."
Vznešená Héra mu lstivě odpověděla:
„Jdu až na konec země, jež člověka živí,
2* chci spatřit Thetidu, matku, a sama Okeana,
w rodiče naše, kteří mě živili, chovali v paláci svém.
Chci je navštívit nyní a skončit jednou už svár
těch obou, který je dávno vzdaluje objetí lásky;
nenávist stará svírá jim nitro.
Dole pod idským svahem, s něhož bystřiny crčí,
jsou moji hřebci, čekají, aby mě nesli
přes hory, přes moře.
Tu se však z Olympu stavím jen kvůli tobě,
aby ses nehněval na mne, že jsem odešla jen tak
bez dovolení k sídlům Okeanovým,
která se nad hlubinami valí."
Zeus, vládce mračen, jí řekl:
„Tam snad jít můžeš i později, Héro!
Ted si pojď lehnout v objetí lásky.
Protože - nikdy mně touha po ženách ani po bohyních
tak srdce i tělo nezachvátila a nezalila
horkou, vášnivou vlnou
(když jsem miloval choť Ixionovu,
s kterou jsem měl Peirithoa, krásného jak věční bozi,
ani Danae, rozkošnou dceru Akrisiovu,
jež porodila Persea, nejslavnějšího z mužů,
Foinikovu dceru, která mi dala Minoa i Rhadamantha,
ani Semele nebo Alkmene, královnu thébskou,
porodila mi radost všech lidí - Dionýsa,
ani když miloval jsem Demeter, vládkyni plavou,
když objímal nádhernou Léto, ba tebe samu),
jak ted po tobě toužím sladkou, neukojitelnou touhou!“
Vznešená Héra mu lstivě odpověděla:
„Cos to zas vyslovil, děsný potomku Kronův!
Přeješ si, abychom se ted spojili v objetí lásky
na idských pláních, na které ze všech stran vidíš -
a co když nás pak zahlédne někdo z blažených bohů,
jak tu ležíme spolu, půjde k ostatním bohům
ST a poví o tom? Nevrátila bych se nikdy,
CO
2. až bych se zvedla, do tvého paláce zpět!
Propadla bych se před nimi hanbou.
Chceš-li však, toužíš-li po tom,
což nemáš ložnici, kterou ti vytvořil Hefaistos, syn tvůj?
Zasadil do ní důkladné dvéře.
Pojdme tam ulehnout spolu, máš-li chuť lehnout si se mnou.“
Zeus, vládce mračen, jí kvapně odpovídal:
„Neboj se Héro, žádný bůh a nikdo z lidí
nespatří tě ted! Oblakem hustým a zlatým tě zahalím celou,
že ani Helios, jehož svit září
jako nic druhého na širém světě,
nezahlédne nás oblakem tím!“
Domluvil mocný syn Kronův a objal svou ženu.
Pod nimi vyrazil hustý, šťavnatý pažit,
koberec lotosový a v něm krokus a hyacinthy;
měkce je pozvedl nad horskou půdu.
Leželi na něm, dvojice božská v nádherném oblaku zlatém
a na zem padala rosa po třpytných kapkách.
Otec bohů a lidí pak únavou usnul
na pláních gargarských,
vysílen láskou a přemožen Spánkem v náruči ženině.
Spánek však překotně letěl k achajským lodím,
k Poseidaonovi, jenž svými moři pevninu obepíná,
přiblížil se a chvatně mu řekl:
„Pomáhej, Poseidaone, Danaům, jak chceš ted sám!
Dej jejich vojskům, i když jen nakrátko, slávu,
dokud spí Zeus! Obestřel jsem ho těžkým, omamným snem;
Héra ho svedla, aby s ní ulehl v objetí lásky!"
Dořekl sotva a chvátal k neznámým kmenům.
Poseidaona vyštval svou řečí do krajnosti;
skočil až do předních řad danajských vojsk
a křičel na ně:
„Necháme, Argejci, opět
zvítězit Hektora, syna Priamova,
w zmocnit se lodí a strhnout na sebe slávu?
Věří v ni alespoň, chvástá se napřed, protože ten tam,
Achilleus, sedí si dál u lodí širokých boků
a vzdoruje dál. Není však třeba vzdychat zas po něm,
je třeba vzpružit se sami k odporu odhodlanému!
Co řeknu, teď slyšte:
Štíty si přehoďme nejlepší, které zbrojný lid má,
nejširší štíty, na hlavy vsaďme si přilbice lesklé,
rukama chopme se nejdelších dřevců
a pojďme! Povedu vás teď a stěží odolá Hektor,
Priamův syn, i když se divoce do boje žene!
Má-li kdo silnější jen malý štít,
vyměň ho se slabším mužem a vezmi sám větší!"
Domluvil. Naslouchali mu dychtivě všichni
a poslechli rázem. Ranění králové sami
rovnali řady, Tydeův syn s Agamemnonem,
synem Atreovým, a s Odysseem
přistupovali k vojskům a vyměňovali zbraně.
Těžší zbraň dostal silnější muž, lehčí zbraň slabší.
Když byli vyzbrojeni řádně zářícím kovem,
vyrazili a v čele jejich se hnal
Poseidaon, jenž otřásá zemí,
třímaje v pravici pevné dlouhý, strašlivý meč
jak planoucí blesk, a nikdo se nesměl v žalostné seči
přiblížit k němu; hrůza je zdržovala.
Na druhé straně šikoval Trojany zářící Hektor.
A Poseidaon s temnou vlající kšticí a zářící Hektor
počali nejstrašlivější zápas, jeden s trojskými vojsky
a druhý s argejskými.
Až k jejich lodím a stanům valilo se to moře
a obojí vojska s mohutným řevem na sebe narazila.
To příboj neburácí tak u břehu o skaliska,
když Boreas valí strašlivým dechem ze šírá vlny,
p oheň tak nezapraská, když vyrazí plamenem čerstvým
« ze strže, z které požárem lehne les po celé hoře,
vichřice nezaječí tak ve větvích dubů,
když zvedne se prudce a skulí zběsilým hlasem,
jak zazněl z trojských i z achajských řad válečný pokřik,
když obě strany s divokým řevem na sebe vyrazily.
První oštěpem hodil zářící Hektor po Aiantovi,
protože viděl, že Aias se obrací po něm.
Cíle se neminul; zasáhl jej
do prsou tam, kde se křížily řemeny dvojí:
jeden držící štít a druhý meč
se stříbrnými vypuklinami.
Ty zachránily bělostné tělo.
Hektor se rozzuřil, že jeho zbraň vylétla z pravice marně,
a couvl do klubka druhů, aby unikl smrti.
Zatímco prchal, pozvedl Aias, syn Telamonův,
kámen,
jeden z těch nesčetných balvanů, jež se tam povalovaly,
jako podpěry lodní u nohou bojujících,
a zasáhl jím pod krkem hrud přes okraj štítu:
dokola zatočil náraz Hektorem jako větrný vír.
Tak dub zasažen Diovou ranou z kořene vyvrácen klesne
a z jeho nitra vyrazí strašlivý oblak hořící síry,
(nikdo pak není, kdo by se nezděsil, vida to zblízka,
protože pohled na strašný blesk velkého Kronova syna
je děsný),
jak padl zasažen do prachu k zemi mohutný Hektor,
z pravice odlétl oštěp, za ním hned štít,
přilbice a pak jen zářící zbroj o kámen zazvonila.
S jásotem vrhli se Achajci k němu.
Doufali, že ho povlekou již, a zasypali ho
deštěm svých kopí. Nikomu se však nepodařilo
zranit pastýře lidu zblízka ni zdáli;
nejlepší z vojska skočili k němu,
Aineias, Pulydamas, vysoký Agenor, pak lycký vůdce
Sarpedon a s ním statečný Glaukos.
5 Všichni ho obklopili, drželi před ním
kulaté, dovedně zrobené štíty,
na rameno ho vzali a vynesli z bitvy až tam,
kde stáli neklidní hřebci s vozem a s vozatajem
opodál bojiště a všeho zmatku.
Unášeli ho k městu vysíleného;
zoufale úpěl a z čerstvé rány kapala krev.
Když dojeli k brodu přes proudy Xanthu,
peřeje říční, jež zplodil věčný, veliký Zeus,
snesli ho s vozu, složili na zem a pokropili ho vodou.
Hektor vydechl opět a otevřel oči,
poklekl těžce a vyplivl černou sedlinu krve.
Klesl zas k zemi a šero mu znovu zastřelo zrak;
úder balvanem, který ho v bitvě srazil hned předtím,
zbavil ho vědomí zas.
Když Argejci zřeli, že Hektor opouští bitvu,
zaútočili s novou prudkostí vpřed a vrhli se znovu
do zápasu.
Nejdříve zasáhl Oileúv Aias,
s kopím se rozběhl na Satnia, syna Enopova,
kterého na břehu říčky Satnioentu Najáda krásná
zrodila Enopovi, když pásl tam stáda;
toho zasáhl tedy Oileúv syn, oštěpník slavný,
do slabin zblízka; zvrátil se naznak a nastala strašlivá řež
Trojanů s Danajci o jeho tělo.
Pulydamas zamával oštěpem touže ho pomstít,
Panthoúv syn, a zasáhl Prothoenora,
Areilykova syna, do ramene. Mohutný oštěp
projel mu ramenem zprava a Prothoenor
se do prachu skácel, drásaje rukama pudu.
Zajásal Pulydamas a divoce zařval:
„Zdá se mi, že teď nevzlétlo kopí nadarmo z ruky
~ smělého syna Panthoova!
S Někdo je z Argejcú má právě v těle a myslím,
že se už blíží o kopí opřen k Hádové říši!"
Umlkl a jeho radostný výkřik zasmušil argejské řady.
Nejvíce pobouřil srdce odvážného Aianta,
syna Telamonova, protože padlý
klesl po jeho boku. Mrštil zářícím kopím
za ustupujícím sokem.
Pulydamas unikl sice temnému osudu sám
uskočiv stranou, kopí však zasáhlo Archelocha,
syna Antenorova, jemuž určili bozi, že zemře.
Tam, kde hlava a šíje srůstají obratli spolu,
zasáhl jej syn Telamonův a přesekl obojí vazy.
Hlava a ústa a nos dotkly se dříve zdusané půdy,
když klesl, než podťatá lýtka a stehna.
Ted vykřikl Aias na Panthoova smělého syna:
„Můžeš se zamyslit, Pulydamante, a pak mi doznej,
zda ten stál za to, aby smyl konec Prothoenorův!
Nezdá se, že by byl stejného anebo nižšího stavu;
jak rodný bratr či syn Antenorův vypadá skorém,
tak je mu podoben tváří!"
Umlkl; křičel to, protože padlého znal
a chtěl jen Trojany dráždit.
Ale vtom Akamas, přeskočiv bratra, probodl kopím
Promacha, Boioťana, který vlekl mrtvolu z bitvy.
Zajásal Akamas a jal se divoce křičet:
„Danaové, bohatýři, když střílíte za rohem z luku,
stále jen hrozíte, chystáte něco -
věčně nebude nás tlačit k zemi osudná tíha
všech bojů - přijde den, že i vy budete zmírat,
všichni jak ten zde!
Vidíte, Promachos pěkně už dříme, oštěp ho uspal.
Nečekal dlouho na pomstu za mého bratra!
Každý by si měl přát, aby mu zbyl
s* v rodině mstitel!"
eo Umlkl a jeho radostný výkřik zasmušil argejské řady.
Nejvíce pobouřil srdce smělého Penelea.
Řítil se na Akamanta, ten však nečekal útoku Peneleova
a oštěp srazil Ilionea, syna Forbantova.
!
Forbas měl nesčetná stáda a sám Hermeias ho miloval více
než kohokoliv z Trojanů a statky mu dal
a choť mu porodila jen jediné dítě,
syna Ilionea.
Peneleus bodl jej do oka pod obočí,
oční bulva mu vytekla rázem a oštěp,
když pronikl okem, vyrazil šíjí. Raněný přisedl na zem
a rozpřáhl paže. Peneleus vytrhl dvojsečný meč,
sekl jím zezadu do zkrvavené šíje
a srazil zároveň s přilbou i hlavu.
Mohutný oštěp vězel dál v oku; pozdvihl na něm
sraženou hlavu jak sťatou makovici,
ukazoval ji Trojským a počal radostně křičet:
„Povězte, Trojani, Ilioneovu otci a matce,
ať pláčí v paláci pro svého syna!
I žena Promacha, Alegenorova syna,
se nebude nikdy radovat z návratu mužova,
až jednou Achajci budou se vracet po lodích z Troje!“
Umlkl a všemi Trojany projela hrůza;
každý jen očima slídil, kudy má uniknout smrti.
Povězte mi ted, Múzy z olympských výšin,
kdo první z Achajů urval si kořist zalitou krví,
od chvíle, kdy Ten, jenž otřásá zemí,
zvrátil bitevní štěstí!
Aias, Telamonův syn smělý, to byl,
který srazil tehdy Hyrtia, syna Gortiova a vůdce
statečných Myzů. Bohatýr Antilochos
zasáhl Mermera a po něm Falka, a Meriones
hned na to Hippotiona a Moryta za ním.
~ Prothoon s Perifoteem zabiti byli
co Teukrovou rukou a Atreův syn probodl Hyperenora,
pastýře lidu, bodnuv ho do slabin;
kov pronikl k srdci a rozřízl plíce.
Duše unikla zející ranou a zraky mu zastřelo šero.
Většinu pobil však Aias, Oileúv syn;
tak jako on neuměl pronásledovat snad nikdo,
když děs Trojany zchvátil.
co
co
15. O Protesilaův koráb
«
16. Patroklos
es
17. Menelaos
Zatímco uvažoval,
blížily se již ilijské houfce s Hektorem v čele.
Ucouvl rychle a opustil tak padlého Patrokla,
ohlížeje se znovu a znovu
2" jako lev s mohutnou hřívou, kterého zahnali z košáru
5 muži a psi oštěpy a pustým křikem;
odvážné srdce v nitru se bouří a ustupuje
z ohrady nerad.
Tak také odcházel od Patrokla Menelaos,
bohatýr plavý.
Obrátil se však znovu, dostihnuv přátel,
stanul a očima pátral po Aiantovi, synu Telamonovu.
Spatřil ho brzy na levém křídle bitevní vřavy,
jak odvahu družiny své štve znovu a muže do boje žene:
Foibos naplnil achajská srdce dřív hrůzou.
Král se rozběhl tedy k Aiantovi a volal:
„Aiante drahý, sem ke mně, je třeba zápasit o Patrokla,
přineseme-li alespoň mrtvolu nahou Achilleovi!
Zbroj mu již svlékl Hektor s vlající přilbou."
Domluvil a rázem poštval Aianta odvážného;
proběhl hned s Menelaem nejbližší řady.
Hektor Patrokla vlekl, strhnuv mu nádhernou zbroj,
aby mu mohl odříznout od krku hlavu
a trup zohavený pak hodit ilijským psům.
A vtom se již blížil obrovský Aias
se štítem jako věž trčícím k nebi.
Hektor se v tu chvíli ztratil
mezi své druhy, vyskočil na vůz a zářící zbroj
Trojanům hodil, aby ji odnesli do městských bran
a šířili tak jeho slávu.
Aias zatím již stanul před synem Menoitiovým
a mohutným štítem ho zakryl,
jak matka-lvice, jež s mládaty svými do lesa vyšla
a potká lovce;
je si vědoma síly a odvaha smělá z ní sálá,
přivře jen víčka a skryje lesk očí.
Tak tam stál nad bohatýrem Patroklem Aias
a z druhé strany král Menelaos, Areův druh
O
2, a Atreův syn, hrud maje stísněnu hořem.
Glaukos, syn Hippolochův, a vůdce lyckého vojska
v tu chvíli zachmuřen spílal Hektorovi:
„Hektore, tělem jsi bohatýr, ale co odvaha v boji?
Tvá zářící sláva je stín! Zbabělec jsi.
Ted mysli na to, jak zachráníš brány a hradby,
ty sám se svým lidem, který se narodil v Trojil
Z Lyčanů nebude s Danajci bojovat nikdo
za vaše město, protože vděk jsme neměli žádný
za to, že jsme se bili ve dne i v noci
s nepřáteli -
a jak chceš, nešťastníku, ted neznámé spasit
z bitevní vřavy, když Sarpedonta jsi nechal,
spojence věrného a druha pohostinného,
až se stal plenem a kořistí argejských vojsk,
on, který tobě a městu tolik všem prospěl,
dokud byl živ! A ted se neodvažuješ
zahnat od něho psy!
A proto, jestliže mne ted poslušen bude
z Lyčanů jediný muž - jedeme domů a Trója padne!
Kdyby byl Trojany strhl smělý a odvážný čin,
jako se stává, když muži cítí příkoří páchaná vlasti
od nepřátel, byli bychom již vlekli
syna Menoitiova k Tróji.
Až jeho bezduché tělo by bylo se octlo
smýkáno ze zmatku těl v mohutných branách
Priamových, byli by Danajci vydali
Sarpedontovu zbroj
a byli bychom dovezli do města i jeho tělo.
Vždyť Patroklos byl přítelem toho,
který je v táboře jejich i ze své družiny vlastní
nejstatečnější!
~ Ty se však nikdy neopovážíš zjevit se před Aiantem,
5 pohleděti mu v bitvě do tváře přímo,
pustit se s Aiantem v zápas -
protože Aias je statečnější než ty!“
Chmurně pohleděv na něj, ozval se Hektor s vlající přilbou:
„Tak řádný chlap, jak můžeš spílat mi, Glauku!
Myslel jsem, že jsi rozvážnější než druzí,
kdo přišli z hrudnatých polí Lykie žírné.
Ted se mohu jen bránit tomu, cos řekl,
když tvrdíš, že nechci se bít s Aiantem obrovitým.
Nikdy snad jsem se nebál dusotu koní a vřavy,
ale je mocnější vůle
Toho, jenž otřásá štítem svým mračným.
To on zastraší odvážlivého, vyrve mu vítězství jisté
a pak ho znovu podnítí k boji.
Ted však pojď, příteli, vedle mne stůj,
pozoruj celé mé dílo, ať poznáš,
zda budu zbabělcem, jak říkáš, po celý den,
či zda Danajce zkrotím, ať útočí jak chce a brání
mrtvého Patrokla"
Dořekl a již se rozkřikl na Trojany:
„Trojané, Lyčani, Dardanův rode, rváči muž proti muži!
Ukažte, že jste chlapi, a myslete všichni na nový útok,
až si jen obleču zářící zbroj Achilleovu,
kterou jsem ukořistil, Patrokla skoliv!"
Dořekl a hnal se chvatně Hektor s vlající přilbou
z vražedné bitvy; vyrazil prudce, doběhl brzy
(nebyli daleko dosud)
druhy, kteří mu nesli do města pověstnou zbroj
syna Peleova,
vyměnil si ji daleko od žalné bitevní seče
a svou dal statečným vojákům trojským,
aby ji odnesli do svátých ilijských bran.
Sám si přehodil božské odění Achilleovo,
2, jež jeho otci dali kdys darem olympští bozi
a které Peleus ve stáří dal zas synovi svému.
Syn však již ve zbroji té sám nezestárl.
Když Kronův syn, vládce z mračen,
spatřil, že Hektor se oděl mimo bitevní zmatek
zbrojí Peleova syna, zakýval mohutnou hlavou
a mluvil sám k sobě:
„Chudáku, ani stín myšlenky na smrt, jež je tak blízká,
nevetře se ti v duši. Zdobíš se zbrojí
hrdiny, před nímž se třesou i jiní.
Zabils mu druha ušlechtilého a statečného,
strhls mu proti právu i s hlavy i s plecí
válečnou zbroj.
Dám ti však ještě sílu a moc v náhradu za to,
že se už nikdy nevrátíš z boje, že Andromache
nikdy ti nesejme zbroj syna Peleova."
Dořekl a zachvěl obočím temným syn Kronův.
A Hektorovi seděla zbroj jak na něho litá;
strašlivý Ares, bůh bitev, z něho již sálal
a v pažích i v nohou proběhla jím
nová, mohutná síla.
Vracel se jásotem spojeneckého vojska
a všem se zdálo, že září nadpřirozeným svitem
v odění Achilleově.
Na všecky volal, probíhal řady, na Mesthlea i Glauka,
Tliersilocha, Medonta, Asteropaia,
Deisenora a Hippothoa,
Forkyna, Chromia, Ennoma věštce.
Na všecky volal a křičel chvatně:
„Slyšíte, nesčetné kmeny sousedů našich?
Ne proto, že je vás tolik a že bych vás nutně potřeboval,
zavolal jsem vás z vašich měst sem,
ne, proto jen, abyste pomohli chránit
5 trojské ženy a děti před Danajskými.
Proto svůj vlastní lid tisknu
daněmi, dávkami nejrůznějšími,
abych jen mohl každého z vás
posílit v odvaze jeho, jde-li teď na nepřítele
ať na smrt, ať k záchraně všech;
válka je válka.
Kdo však dovleče Patrokla mezi ilijské jezdce,
i když je dávno mrtvolou chladnou,
zažene Aianta od jeho těla,
dostane ode mne polovic kořisti
(jen druhou si ponechám sám)
a jeho sláva bude se rovnat pak mé!“
Dořekl sotva a zbrojný lid
řítil se s oštěpy napřaženými na Danajce.
Věřili pevně, že vezmou mrtvolu synu Telamonovu.
Šílenci! Kolik jich života zbavil nad jeho tělem!
To však již Aias hovořil k Menelaovi, který v bitvách
překřičel davy:
„Bojím se teď, příteli Menelae, potomku Diův,
že se už nikdy ani my sami z tohoto zmatku
nevrátíme!
Nemyslím na něho, na syna Menoitiova,
na toho stejně se slétnou již supi a seběhnou psi,
jako na vlastní hlavu, aby ji nestihl konec,
a na tvou, protože Hektor vše halí mračnem útoku jejich
a blíží se k nám náhlou zkázou.
Zavolej rychle na vůdce Danaů, uslyší-li tě!“
Řekl to sotva a Menelaos, který v bitvách překřičel davy,
poslechl rázem. Zařval a bohatýři
jej slyšeli všichni:
„Vůdci a vládci argejských vojsk, přátelé všichni,
p kdo s Atreovými syny sedáte na hostinách
2. a pijete víno, vedete zástupy své
(každý je pánem svých vojsk,
jak Zeus mu dopřál slávy a cti),
těžko vás všecky zrakem rozeznat mohu,
protože požár války zas plane!
Pospěšte sami, cítí-li kdo z vás jak zločin nesmazatelný,
bude-li Patroklos potravou ilijských psů!“
Domluvil a prudký Oileův syn slyšel ho nejdřív;
pustil se první do zmatku těl. Pak Idomeneus
a jeho druh bohatýr Meriones jak vraždící Ares.
A kdo by mohl jmenovat ostatní všecky,
kteří šli za nimi a kteří vznítili z danajské strany
zas nový boj?
I Troj ani v zástupech vyrazili; vedl je Hektor.
Jako když proti ústí řeky, kterou zplodilo nebe,
bije mohutný příboj, břeh duní nárazy jeho
a slaná pěna jej třísní, dere se vpřed,
tak se drali i Trojští. Achajci stáli
kolem padlého syna Menoitiova
s myšlenkou jedinou jak živá hradba kovových štítů.
A Zeus zahalil mračnem zářící štíty bojovníků,
protože nenáviděl syna Menoitiova, dokud byl živ
a býval přítelem vnuka Aiakova.
Ted se mu zželelo však, aby byl rozsápán psy
nepřátelskými; štval proto přátele jeho,
aby ho zachránili.
Nejdříve zatlačovali Trojani krajany jeho.
Zalekli se a ustupovali, zanechávajíce jim
padlého druha.
Trojani nezasáhli však oštěpy svými
nikoho z nich, ač se snažili o to;
mrtvolu vzali pak s sebou.
Ale i Danaové ji opustili jen na malou chvilku,
5 protože Aias je obrátil rychle,
ten Aias, který svou postavou a svými činy
vynikal nad všecky v danajském voji
po synu Peleovu.
Probíhal řadami předních bojovníků jak divoký kanec,
který rozehnal v lesích statné lovce i psy,
potuluje se horskými doly.
Tak rozehnal snadno zářící Aias, syn Telamonův,
jen zaútočiv, ilijské houfce, jež Patrokla obklopovaly
a pokoušely se odvléci padlého do městských bran
a dobýt si slávy.
Hippothoos, syn Pelasga Letha,
Patrokla vlekl za nohu bitevní vřavou,
řemen mu provléknuv šlachami u kotníku,
aby se zalíbil Hektorovi a Trojským,
ale vtom stihl jej osud,
kterému nemohl zabránit nikdo, ať chtěl jak chtěl.
Syn Telamonův mu prorazil kovovou přilbu,
prodrav se zmatkem rvoucích se těl
a proniknuv skorém až k němu.
i
Přilbice s vlajícím chvostem praskla pod hrotem kopí,
nárazem oštěpu a silou pěsti šlachovité
a krví zalitý mozek postříkal z rány
násadu hrotu. Opustila ho síla
a noha Patroklova mu vypadla z rukou;
Zřítil se tváří na nohu padlého
daleko od rodných larisských polí.
Nesplatil rodičům za všecku péči,
krátký jen byl jeho život,
když smělý Aias ho oštěpem srazil.
Hektor však po Aiantovi mrštil zářícím kopím.
Aias se uhnul v posledním mžiku;
dával před sebe pozor,
jj* Schedia, syna Ifitova, však zasáhl Hektor
5. do klíční kosti; byl přední ve fockém vojsku
a žil v Panopei, slavném kdys městě, a vládl širému lidu.
Kopí proniklo hrotem v rameni shora,
zřítil se s rachotem k zemi a zbroj
na těle zazvonila.
Pak Aias zasáhl syna Fainopova Forkyna
doprostřed těla, když se pokoušel právě
zdolat Hippothoa,
rozbil mu krunýř, kov do útrob vnikl
a Hippothoos do prachu klesl, rukama drásaje půdu.
To již ti, kteří předběhli řady, ustupovali,
i Hektor, Argejci propukli v jásot a vlekli Forkyna
i Hippothoa a svlékali s těl jejich zbroj.
CT>
i.
18. U zbrojíře
in
19. Konec hnfivu
(O
(O
20. Bitva bohů
:
:
Černá krev vystříkla z rány a ztřísnila pudu.
Achilleus se jen shýbl, za nohu vzal ho a hodil
do řeky zpět. A pak se chlubil a křičel:
„Lež si tam s rybami na dně! Budou ti z rány
tupě sát krev. Nikdy ti matka neustele už s nářkem
úmrtní lože, jen vody Skamandru budou tě snášet
říčními víry do klínu nekonečného moře.
Z vlnky se vymrskne střelou ryba nad temnou tůni
a pak se vrátí hrýzt dál z bílého těla Lykaonova.
Pojděte, zajděte všichni, až vnikneme k vám
do svátých ilijských bran,
vy v úzkostném děsu a já - za vámi jako váš vrah!
Ani ta široká řeka s peřeji stříbrnými
vás neochrání, ba ani když budete obětovat
býky a vzpínající se hřebce budete dál
metat do jejích vírů!
Přes to přese vše budete hynout neslavnou smrtí,
dokud neusmíříte všichni Patroklův konec
a bídu Achajů, které jste vraždili u rychlých lodí,
když jsem já nestál proti vám s nimi!"
Vykřikl. Bůh řeky zachmuřil se v svém srdci
a jal se přemýšlet, jak by ukončil vraždění Achilleovo
a Trojské uchránil hoře.
Peleův syn skočil - dřevce, jež vrhalo daleký stín,
svíraje v ruce - proti Asteropaiovi, synu Pelegonovu,
chtěje ho srazit.
Široký proud Axiův zplodil ho s Periboií,
nejstarší Akessamenovou dcerou, s níž spojil se kdysi
prudký bůh řeky. Na toho útočil jasný Achilleus,
Asteropaios však stál uprostřed řečiště
00
s dvěma oštěpy v rukou.
Xanthos mu vdechl do duše sílu, sám zachvácen hněvem
pro všecky padlé, které Achilleus uprostřed jeho vln pobil
nelítostně.
Když se již oba bohatýri navzájem přiblížili,
počal volati křepký jasný Achilleus
první na svého soka:
„Kdo jsi a odkud jsi přišel, že si tu troufáš
blížit se ke mně? Se mnou se setkaly dosud
jen děti neblahých otců!“
Zářící syn Pelegonův mu na to odpověděl:
„Pyšný Peleův synu, co se ptáš ted po mém rodu
a kolébce mé? Jsem z Paionie, až z dálných paionských polí,
a vedu Paiony, muže s dlouhými dřevci.
Je tomu teprve jedenáct dní, co jsem do Troje přišel.
Můj rod sám pochází z axijských proudících vln,
z vln boha Axia, jehož nádherné vody svlažují zemi.
Pelegon byl jeho syn a byl to oštěpník známý.
Já tvrdím, že je můj otec. Ted se však bij, Achillee!"
Křikl to výhružně. Jasný Achilleus
pozvedl jasanové své kopí. Bohatýr Asteropaios
mrštil v tu chvíli najednou oštěpy dvěma,
s úžasnou zručností pravou a zároveň i levou rukou.
Jeden zasáhl štít, nepronikl jím zcela,
zadržen vrstvou z ryzího zlata z božského daru,
druhý sjel po lokti pravice Achilleovy;
temná krev vystříkla z rány. Oštěp však letěl
a zaryl se za ním do sypké půdy, když toužil marně
po lidském těle.
Achilleus hodil oštěpem, který se neuhnul nikdy,
po bohatýrovi Asteropaiovi, sám chtěje ho zabít.
Minul se cíle a zasáhl pouze příkrý břeh mořský,
až kopí z jasanového dřeva se do půl své délky
-r do břehu zabořilo.
^ Achilleus tasil od boku ostrý svůj meč
a vrhl se na protivníka, který se namáhal marně
vytrhnout ze břehu silnými pažemi oštěp.
Třikrát jím zatřásl a pak divokou silou
lomcoval sem tam, třikrát mu selhala síla;
počtvrté rozhodl se již ohnout Achilleovo kopí
z jasanového dřeva a zlomit,
Achilleus byl však už blízko a mečem vyrval mu život;
vbodl meč doprostřed břicha, až střeva vyhřezla na zem.
Zmírající zrak zastřela temná noc věčná.
Achilleus, Peleúv syn, skočil mu na prsa, strhl mu zbroj
a vykřikl pyšně:
„Lež si tu! Těžko je bojovat s potomky mocného Kronova syna i
i tomu, kdo vzešel z dravého proudu, jak jsi právě ty řekl, !
že tvůj rod pochází přímo z hladiny vodní - ;
můj původ našel bys u sama Kronova syna! i
;
Můj otec je vládcem myrmidonského lidu,
Peleus, Aiakův syn, a Zeus byl otcem Aiakovým.
Jako Zeus sám je mocnější všech říčních proudů, j
jež do moře plynou,
je také Diův rod celý mocnější rodů všech řek!
I když bůh říční je mocnou oporou tvou,
pokud ti vůbec pomoci může, s Diem se nemůže nikdy
pustit sám v zápas!
Nikdy se neutkal s ním mohutný proud Acheloiův
ani obrovská síla hlubinných proudů Okeanových,
z kterých se rodí snad všecky řeky, celá velikost moře,
prameny všecky a zřídla na zemi širé.
I ten se bojí blesku Kronova syna
a strašného hromu, když Zeus jím s oblohy mrští.“
Vykřikl a již vytrhl z okraje břehu železný oštěp;
mrtvého, jemuž vyrval dech z hrudi,
^ nechal daleko v písku a kalná voda ho smáčela líně.
5 K mrtvole sbíhaly se hned ryby a úhoři vodní,
kteří se jali s lačností hlodat na tuku jater.
Peleův syn pronásledoval zástup paionských jezdců,
jenž prchal s hrůzou podle peřejí říčních,
spatřiv nejstatečnějšího krajana svého, jak padl
v divokém bitevním zmatku rukou a mečem Achilleovým.
Peleův syn zabil tam Thersilocha,
Mydona, Astypyla a Mnesa, Thrasia, Ofelestea.
Byl by snad pohubil tehdy ještě více Paionů
křepký Peleův syn,
kdyby bůh řeky nebyl pln hněvu se ozval
ze dna svých proudů,
uprostřed vírů a peřejí bojovníkovým hlasem:
„Jsi příliš silný a dravý, Peleův synu,
a dopouštíš se ted horších činů než kdokoli předtím!
Bozi ti pomáhají, to vím, a sám Kronův syn ti už vydal
na pospas Trojany.
Vyžeň je však teď ze mne a páchej zločiny své
na širé pláni! Mé něžné vlnky jsou plny těl padlých,
že sám nemohu pro mrtvoly a těla
své vody vylévat do svátých vln siného moře;
tak hrůzně řádíš vraždami svými! Ale ted dost!
Je hnusno mi z tebe, vladaři Myrmidonů!M
a s mrtvolami.
~ A hnědavá vlna řeky, kterou zplodil sám Zeus,
5 se tyčila, vzdorně hrozíc, že srazí do hlubin Achillea.
Vykřikla Héra hrůzou a strachem o Achillea,
aby ho nestrhl proud mohutným vírem,
a jala se volat na svého syna, tvůrce Hefaista:
„Rychle, chromý můj synu, byls pro nás vždycky
soupeřem rovnocenným,
když měl ses bít s peřeji vířného Xanthu!
Pomoz, jak rychle jen můžeš! Dej zářit plamenům dravým!
Pospíším sama a vydráždím z širé hladiny mořské
divoký tanec jižních a západních větrů,
aby šířily zkázu a sžehly zbraně a hlavy
Trojanů! Ty zapal na březích Xanthu
stromy a vhod oheň do jeho lůna
a nedej se zahnat ničím, sladkými slovy
ani pohrůžkou temnou!
Nepřestaň řádit, dokud ti sama výkřikem znamení nedám!
Pak můžeš teprve zkrotit divoký žár.“
Dořekla sotva a Hefaistos zažehl ještě v tu chvíli
strašlivý požár.
Vyrazil nejdříve na širé pláni;
sežehl padlé, kterých tam ležely kupy před Achilleem.
Do dálky přeběhl pláň a kaluže vody se ztratily rázem.
Jako když v časné jeseni vysuší přes den severní vítr
čerstvě promoklá pole k radosti venkovanů,
vysušil bůh do dálky pláň a mrtvoly spálil.
A vtom již obrátil zářící výheň na samu řeku,
jilmy a vrby a tamaryšky tam plály,
hořel i lotos, rákosí, traviny říční,
jimiž byl zarostlý stinný břeh řeky.
V peřejích lekali úhoři, ryby,
které se předtím mrskaly nad hladinou,
mučeny kouřem tvůrce Hefaista.
Požár zachvátil všecku moc řeky a její bůh
—
CO
zoufale volal:
cn
„Hefaiste, s tebou se nemůže rovnat nikdo z všech bohů,
ani já nechci zápasit s tebou, ty strůjce ohně!
Tak přestaň! Ať jasný Achilleus vyžene třeba
Trojany z města! Co z toho ostatně mám,
že jim chci pomoci, že se rvu za ně?“
Křičel to, zachvácen ohněm, a nádherné vlny
se vzdouvaly v hrůze.
Jako když kotel, rozehřát plameny zdola, žhne uvnitř,
až sádlo poraženého vepře se roztéká žárem -
i voda vře v kotli a pod ním se pálí hranice vyschlého chrastí -
tak plála žárem i řeka; v korytě vřela již voda,
neodvažovala se však téci, ba ani stát,
bičována jsouc výhní Hefaistovou.
A její proud zaúpěl zoufale k Héře:
„Héro, co štve tvého syna, že mučí hladinu mou?
Což jsem se dopustil horšího činu než druzí,
kdo pomáhali kdy Tróji? Poručíš-li mi, uklidním se.
Ať se však ztiší také tvůj syn!
Mohu ti přísahat, že nikdy nebudu bránit
obyvatele Troje před zkázou,
i kdyby Ilion celé hořelo plameny dravého ohně
a smělí Achajci hořící ulice pustošili!"
Uslyšela to Héra, bohyně bělostných paží,
a obrátila se na syna Hefaista:
„Hefaiste, nádherný synu, už přestaň,
netřeba pro smrtelníky mučit nesmrtelného boha.“
Promluvila, Hefaistos zhasil strašlivý požár
a vlny se stáhly v řečiště, na jehož vodách
se třpytilo slunce.
Když byla ztlumena tak zběsilost Xanthu,
odpočinuli si oba dva bozi. Héra je zkrotila
přes všechen hněv, kterým pláli.
Ostatní bohy však strhla v těžký a nerovný zápas
p náklonnost různá. Vrhli se na sebe vztekle,
Ol
země zarachotila a v dálce duněly nebeské sféry.
Na štítech olympských seděl sám Zeus a díval se na ně
a smál se radostným smíchem, rozveselen, že bozi
se rvou tak v jediném klubku.
Byli tam všichni.
Ares, který rozbíjí štíty, začal a vrhl se první
kovovým kopím na Athénu a posměšně křičel:
„Vzteklice čubčí, co štveš proti bohům
s drzostí nestydatou?
Jaká vášeň tě dráždí? Což nevzpomínáš,
jak Diomeda jsi štvala, Tydeova syna,
aby mě zranil? Ty sama jsi pozvedla oštěp, což nevíš?
Hnala ses na mne a trhla jím pevné mé tělo!
Ted, myslím, odpykáš za všecko, cos mi způsobila!"
Zařval a vyrazil prudce proti mračnému štítu,
strašnému, z něhož visely cáry, jejž ani blesk
mocného Kronova syna neprorazí;
do něho udeřil mohutným kopím krvavý Ares.
Pallas se uhnula, urvala pevnýma rukama balvan,
který na pláni ležel, veliký, hranatý, temný
(lidé dřívějších dob ho vsadili v polích jako hraniční kámen),
udeřila jím Area do zad a srazila k zemi.
Sedm lánů tam pokryl, jak padl,
prachem si potřísnil kštici a zbroj na těle zazvonila.
Pallas Athéna se zasmála jasně, jala se volat
a křičela sebevědomě:
„Blázne, tys nepomyslel, oč já jsem silnější tebe,
že ses chtěl měřit i se mnou?
Měl bys teď pykat pro kletbu vlastní své matky,
která je zle na tebe rozlícena,
žes opustil argejský lid a chráníš jen zpyšnělou Tróji!"
Domluvila a odvrátila od něho zářící zraky.
Area podchytla Kypris, Diova dcera, a vedla sténajícího,
5* který omdléval skorém.
5 Sotva však zářící Héra zahlédla Kypridu božskou,
volala chvatně Pallas Athénu:
„Běda, ted vleče, nepřemožitelná dcero,
toho, jenž otřásá mračným svým štítem,
ta vzteklice čubčí Area zkrvaveného
zmatkem těl z bitevní vřavy! Jdi za ní!“
Dořekla sotva, Athéna vrhla se za Afroditou,
jásajíc v duši, a udeřila ji pravicí pádnou
doprostřed hrudi. Opustila ji smělost a kolena klesla.
Klečela sražena do prachu úrodné prsti.
Athéna jala se volat a křičela sebevědomě:
„Tak by se mělo dít všem, kdo chtějí pomáhat Tróji,
jak se jim zachce s argejskou silou se bít!
Jen kdyby stejně tak drze a směle se stavěli na odpor dál,
jako mně Afrodita, a pomáhali jim tak jako Ares,
byli bychom už dávno skončili válku
a zbořili pyšné ilijské hradby!"
Vykřikla. Héra, bohyně bělostných paží,
se usmála mlčky. Ten, který mohutnou silou
otřásá zemí, však na Foiba volal:
„Foibe, proč my dva se nepřibližujeme k sobě?
Pomalu je to už hanba, když druzí začali všichni
a my se budeme vracet bez boje na Olymp
k železným vratům Diova sídla! Tak začni!
Tys mladší a pro mne se nehodí začínat dřív;
jsem starší a moudřejší tebe.
Blázne, jak snadno zapomínáš! Což nevíš,
co trudu jsme zkusili oba v ilijských zdech
jen my dva z bohů, když na příkaz Kronova syna
jsme vstoupili do služeb pyšného Laomedonta
na celý rok za mzdu, jež smluvena byla,
a poslušní byli rozmarů jeho? Tenkrát jsem stavěl
Trojanům kolem pyšného hradu obrannou zeď, í
5^ širokou, skvělou, že nebylo lze dobýt kdy města.
o>
2. A tys, Foibe, pásl nádherná přežvykující stáda
po idských zarostlých svazích přervaných dolinami.
Když se však přiblížil - spřátelenými Hórami nesen -
:
.
i
:
čas výplaty, nedal nám veliký Laomedon,
nám oběma, nic a vyhnal nás hrubě a ještě nám spílal.
Tobě král hrozil, že spoutá ti ruce i nohy
a na trhu prodá tě daleko na cizí ostrov;
chvástal se, že nám uřeže oběma uši.
Opustili jsme ho chvatně se vztekem v srdci
a želeli chmurně mzdy, kterou nám slíbil a nedal.
Jeho lid sluní se ted v milosti tvé a ty
nepomyslíš dnes ani, jak trojský lid zpupný
vyhubit do posledního a brzy,
ženy a děti a všecko!"
Lučištník boží mu odpověděl:
„Ty, který objímáš zemi, řekneš mi sotva,
že jednám moudře, počnu-li zápas teď s tebou
pro smrtelníky, to jalové plémě, marné jak listí;
je plno života, sklízí úrodu z polí - a přijde čas,
že zežloutne mrtvo jak list.
Nechrne raději boje; ať spor si rozhodnou sami."
Domluvil a již se obrátil zády.
Úcta mu bránila střetnout se s bratrem vlastního otce
v boji.
Jen sestra Artemis, bohyně lovu,
která probíhá polem i lesem, mu počala vyčítat krůtě
a jala se spílat:
„Ty utíkáš, veliký Střelče, a vítězství nechals
Poseidaonovi, necháváš mu i lacinou slávu?
Blázne, co vláčíš marně s sebou svůj luk?
Abych tě neslyšela zas v otcově síni se chlubit,
jako už jednou v kruhu blažených bohů,
že se postavíš směle Poseidaonovi v tvář!"
in Umlkla. Velký Střelec Apoilon jí neodpověděl.
Vznešená choť Kronova syna však počala spílat
v zuřivém vzteku radostné bohyni šípů:
„Ty čubko nestydatá! A na mne si troufáš?
Změřit se v síle se mnou by přišlo ti draho,
i když máš na zádech luk a z Diovy vůle jsi lvicí
nebezpečnou všem ženám! Zabíjet můžeš, kde se ti zachce!
Lépe by bylo však po horách po lesích vraždit
divokou zvěř, jeleny, kance, než rvát se tu s bohy!
Štve-li tě to však okusit boje, poznáš hned sama,
oč jsem silnější tebe, která ses chtěla se mnou dnes měřit!"
Dořekla a již jí skočila po obou rukou,
sevřela v zápěstí, strhla jí s plecí stříbrný luk
a otloukla jí luk o hlavu s chechtotem bujným.
Artemis uhýbala se marně; šípy se sypaly na zem.
S nářkem ulétla bohyně podobna holubici,
jež vletí do skalní sluje před sokolem
a přitiskne se tam do úzké průrvy; ušla tak dravci.
Tak prchla bohyně s pláčem a na pláni zůstal
toulec a luk.
Bohyni Léto řekl v tu chvíli Průvodce jasný, vrah Argův;
„Léto, nebudu bojovat s tebou. Víš, mně se hnusí
rvát se a bít se s ženami mračného Dia.
Chceš-li, můžeš se chlubit blaženým bohům,
žes mě přemohla sama, že máš víc síly."
Domluvil. Léto se shýbla pro křivý luk
a sebrala šípy, které se povalovaly
v prachu rozvířeném.
A šla, luk držíc v ruce, za svojí dcerou.
Ta zatím došla na Olymp k železným vratům Kronova syna,
usedla, plačíc, Panna k otcovým nohám
a její nebeské roucho se chvělo.
Otec bohů, syn Kronův, ji přitáhl k sobě a ptal se
p s úsměvem vlídným:
w „Kdo ti to udělal, dítě? Kdo z bohů tak zhřešil,
jako bys byl veřejná děvka?"
Divoká lovkyně s kadeří ověnčenou mu odpověděla:
„Tvá žena mě ztýrala, zářící Héra,
jež mezi nesmrtelnými působí vždycky jen hádky a svár!“
Zatímco ti dva hovořili tak spolu,
pospíchal Foibos Apollon na svátá návrší trojská
pln obav, aby již dnes Achajci nerozbořili
pyšné zdi hradu i proti osudu města.
Ostatní blažení bozi se vraceli k olympským štítům,
jedni planouce hněvem, druzí s uspokojením,
a sedali z obou stran po boku mračného otce.
Achilleus vraždil dál Trojské a rozdupával je kopyty koní.
Jako když dým z města, jež hoří, stoupá až k obloze čiré
a vzruší nevlídné bohy, jen nesnáz a nepříjemnosti
jim působí všem, tak Achilleus stal se příčinou bídy
a strastí Trojanů.
***
1
!
!•
!'■
::
!
in
o
IO
i
-
5
É
22. Hektorova smrt
:
Nejdříve uviděly jej stařecké oči
Priama krále, jak řítí se plání jako zářící hvězda,
jež vychází v jeseni časné a uprostřed nesčetných hvězd
vysílá noční temnotou jasný, zářivý svit
a které lid říká Pes Orionův:
nejjasněji tak září a přece je předzvěstí zla,
přináší ubohým lidem až příliš rozžhaveného žáru -
tak svítil zlověstným jasem na plecích ubíhajícího muže
zářící kov.
Zaúpěl stařec a zdvihl prosebně paže,
do hlavy bil se a volal; kvílel a úpěl
po synovi,
který prodléval dosud na pláni před branami
v divoké touze změřit své síly s Achilleem.
Stařec ho zoufale volal a do dálky napřahoval
jen po něm svou náruč:
„Hektore, synu můj,“ volal, „neměř se jediný,
bez druhů s člověkem tím! Peleův syn tě přemůže,
skončí tvůj život, je mohutnější a silnější než ty!
Surovec! Jen kdyby všem věčným bohům se zhnusil
jak mně! Ve chvilce ležel by před mými zraky,
potrava supů a divokých psů! A moje srdce
by přestalo truchlit. O kolik nádherných synů
mě připravil tamten! Zabil je anebo prodal
daleko do otroctví!
V zástupech Trojanů, kteří se tlačí do městských bran,
již zase nevidím dva svoje syny, Lykaona - a Polydora,
jež oba porodila mi jedna z mých žen,
Laothoe -
2* Jsou-li jen naživu v táboře u černých lodí,
S vykoupíme je železem, zlatém! Toť jasno.
Stařičký Altes dal přece dítěti svému veliké věno.
Jsou-li však zatím již mrtvi, daleko v Hádu -
běda mně, běda i matce, oběma nám, rodičům jejich!
Lid by je však tolik neoplakával, jen kdybys ty,
Hektore, nepadl rukou Achilleovou!
Pospěš si do brány, dítě, ať chráníš
trojské ženy a muže a nerozšiřuješ
zbytečně Achilleovu slávu a neztratíš mladý svůj život!
Měj soucit alespoň se mnou, který se těžce životem vláčím,
se mnou chudákem, kterého Zeus na prahu stáří
s krutostí ničí, dříve však dává mu poznat
tolik bolesti lidské!
Zřít hynout syny a dcery, v porobu vléci,
komory plenit a těly nemluvňat bít
o půdu zdupanou v hrozných člověčích jatkách,
loupit i snachy v danajské nevolnictví - !
Konečně mne posledního až budou před městskou branou
divocí psi trhati lačně, až úder
kovu broušeného či letící kopí vyrve mi duši.
Sám jsem je vychoval u svého stolu a u vrat paláce,
teď budou chlemtat mou krev a ležet v předsíni naší
nažraní, zdivočelí.
Mladý muž, kterého zkrvavil hrot nepřátelského kopí,
jenž padl v boji a leží před tebou mrtev,
zemřel ve cti a slávě; všecko je na něm i ve smrti ještě
slavnostní, velké. Je-li však dávno už tvá hlava sivá
a sivý tvůj vous a divocí psi
przní i mužství zavražděného starce,
je to přece jen pohled zoufalé bídy pro každého!"
Tak volal stařec a rval si oběma rukama šedivou hlavu,
;
jen duší Hektorovou nepohnul ničím.
Plačíc, lkala i matka v zoufalých slzách,
~ obnažila si hrud a levicí volnou zvedala prsy. :
S Volala na syna v zoufalých slzách zoufalá slova: i
„Hektore! Měj úctu před tímto pohledem, synu, s
a měj
soucit i se mnou, jež jsem tě kojila těmito prsy!
I
Mysli i na to, můj synu, a braň se tu uvnitř,
až v městských branách,
nestav se nepříteli venku na širé pláni -
Jsi krutý! Zabije-li tě, nebude nad tebou plakat
nad lůžkem úmrtním vlastní tvá matka, můj synu,
kterého jsem sama porodila,
ani tvá žena ušlechtilá. Daleko od nás
od obou budou tě trhat u černých lodí divocí psi!“
Volali oba tak v slzách na svého syna,
prosili marně, Hektor se nedal pohnout už ničím.
Naopak stál na širé pláni a čekal na Achillea.
Jako netvorný ještěr, který se nažral
koření jedovatého v horách,
na muže číhá před slují lačný již boje
a převaluje se, blýská očima strašně,
tak čekal i Hektor v neukojitelné chtivosti boje,
opřel svůj štít o šikmou zeď hradební věže
a hovořil chmurně se svojí duší:
„Běda, kdybych ted prošel branou a skryl se
za městskou zdí, Pulydamas by vychrlil na mne
nejhorší kletby. To on mi domlouval v prokleté noci,
když Achilleus povstal u lodních přídí,
abych Trojany vedl do města zpět,
já však nechtěl ho slyšet. A bývalo by tak lépe!
Ale ted, když jsem již na jatky vydal tolik zbrojného lidu,
bojím se Trojanů a hlavně žen hluboko přepásaných,
aby mi někdo, zejména nižší, nevmetl v tvář:
- Hektor přivedl sám do zkázy lid,
protože důvěřoval až příliš své síle!
g* A budou tak mluvit. Potom by bylo vhodnější pro mne,
£ abych se vrátil jak vítěz nad mrtvým Achilleem -
anebo slavně v zápase padl tu pod hradbami.
Či mám - když jsem už složil štít s mohutným pupkem
a tíživou přilbu, štít opřel o chladnou hradební zed -
jít bohatýrovi Achilleovi sám vstříc a slíbit mu sám,
že synům Atreovým vydáme Helenu s poklady všemi,
jež Alexandros v břiše svých lodí přivezl k Tróji,
(a to byl vlastně počátek sporu),
že ještě jiné poklady vydáme Achajům rádi,
kolik jich město jen ve zdech svých skrývá,
pak že zaváži Trojany svátými sliby,
aby nic neukrývali a hned dělili všecko
na stejné díly pro nás i pro Achajce,
vše, co je majetku v mohutných ilijských zdech -
ale proč na to vše myslíš teď, srdce?
Ne, ne, nesmím se přiblížit k němu, nešetřil by mne,
nerozpakoval by se vůbec a srazil mě bezbranného
jak ženu neozbrojenou!
Ne, ted není možno bavit se s nepřítelem
tak přes balvany a doubí
jako hoch s děvčetem zamilovaným
a jako hoch s děvčetem se pak na sebe smát!
Zbývá jen vrhnout se v zápas bez okolků.
Ostatně, uvidíme již, komu olympský vládce
dá čest a slávu!"
Stál tam a přemýšlel. Zatím se Achilleus blížil
jako vraždící Ares, bůh války, s vlající přilbou.
Přes pravé rameno nesl strašlivý Peleův oštěp
z jasanového dřeva a svit kovu zářil kol něho
jak žár plápolajícího ohně či jas vycházejícího slunce.
Hektor se zachvěl, spatřiv jej zblízka,
neodvažoval se čekat již déle a stát,
opustil zeď u městské brány a zděšeně prchal,
p Achilleus řítil se dál, důvěřuje svým patám.
in Jako když sokol, nejrychlejší z všech ptáků,
vysoko v horách střemhlav se snese na holubici,
ta se pokouší vzlétnout, sokol však za ní
se skřekem pronikavým se žene, dychtě ji zchvátit,
tak letěl Peleův syn, hnán pudem, a Hektor
zděšeně prchal podél celé zdi trojské
a jeho nohy se kmitaly vzduchem.
Mimo hradební věž a mimo fíkovník starý,
jejž zkřivily dávno nárazy větrů,
běželi ti dva pod městskou hradbou, přeběhli vozovou cestu
až k oběma pramenům jasné proudící vody,
kde z dvojího zřídla vyvěrá náhle Skamandros divý;
z jednoho stříká vařící voda a z vřídla se šíří
pára jak nad výhní plápolajícího ohně,
druhé je klidné a studí i v létě jak ledové krupky
či studený sníh z chladící průrvy.
A pod zřídly těmi jsou široké jámy důkladně obezděné,
kde trojské ženy i vznešené dívky
právaly světlá, jásavá roucha za míru ještě,
než přišli Achajové.
Mimo ně hnali se oba, muž, který prchal,
i ten, kdo pronásledoval,
letěli, bohatýr vpředu a druhý, silnější za ním,
štvali se, ne aby strhli na sebe v závodech mužných
nejvyšší cenu, obětní dobytče anebo alespoň kůži,
ne, běželi pouze - o život Hektorova smělého jezdce.
Jako když kopyta vítězných hřebců projedou snadno
zatáčkou v cíli (leží tam připravena již cena,
otrokyně či nádherná trojnož),
při hrách na počest padlého reka,
oběhli ti dva třikrát zběsilým letem
pyšný Priamův hrad.
Bozi se dívali všichni a otec bohů i lidí
~ jim řekl:
in „Běda, můj zrak ted vidí, jak ženou kol hradeb
člověka, jejž jsem měl rád! Srdce mi sevřelo hoře
pro Hektora,
který pálil mi vždycky nesčetné hovězí kýty
na idských pláních, jež rozbrázděny jsou příčnými doly, 5
a hned zas na hradě v Tróji.
Ted ho štve jasný Peleův syn kolem ilijských hradeb,
A proto, bozi, je třeba se rozhodnout rychle,
zda máme Hektora zachránit ještě od jisté smrti,
či zda ho tentokrát máme již nechat, ať padne '
i
Achilleovou rukou přes všecku statečnost svou.“
Athéna plamenných zraků mu odpověděla: .
„Copak to říkáš, vládce blesku a mračen? :
Člověka smrtelného, který určen byl smrti,
chceš znovu a znovu rvát hrůzám lidského konce?
Učiň tak, ale my ostatní bozi s tím nikdy nesouhlasíme."
Kronův syn, vládce mračen, jí odpověděl:
„Utiš se, Tritogeneio, mé dítě,
nemyslel jsem slova ta vážně, a ty, tys mi vždy milá;
jednej si, jak se ti zachce, a neváhej dlouho!"
Tak roznítil Pallas Athénu, která plála již sama
nedočkavostí. Svezla se bleskem s olympských štítů.
Křepký Achilleus štval zatím Hektora dál,
jako když v horách větřící ohař vyžene koloucha z hnízda,
žene ho přes hory doly,
i když se skrývá a krčí do spleti houštin,
zvětří ho přece, běží a běží, až ho konečně najde! I
li!
všech Trojanů byls vždy útěchou ve městských zdech. II
A jak tě ctili! A tys byl, dokud jsi žil, li!
ni
i jejich pýchou. Ted nám tě srazila smrt
p a osud neúprosný." i
CSJ
in Skončila pláčem. Ještě však neměla o ničem zdání i
choť Hektorova; ještě jí žádný bezpečný posel ih:
zvěst nedonesl, ;
že její choť zůstal na pláni před branami. i
Tkala na stavu právě ve strmém paláci svém
rudý dvojitý plášť, prošitý květy.
Pak vstala Andromache a volala po domě na nevolnice,
aby již stavěly na oheň trojnož, ať Hektor
má zchystánu lázeň, až se z bojiště vrátí! Ba, pošetilá,
vždyť neměla potuchy ani, jak daleko od její lázně
ho srazila venku zářící Pallas Achilleovou rukou!
Vtom zaslechla pláč a úpění davu z hradební věže;
děs projel jí tělem a vřeteno z rukou
dopadlo na podlahu.
Volala děvčata znovu a řekla nevolnicím:
„Rychle, dvě pojdte se mnou
podívat se,
co se to stalo! Slyším hlas mužovy matky,
srdce mi bije až v hrdle a nemohu učinit krok.
Neštěstí postihlo Priamúv rod. Nikdo mi nepověděl,
ale strašlivá úzkost mě mučí, že jasný Achilleus
oddělil smělého Hektora od městských bran
a žene ho plání!
Přetne bohatýrovi divokou odvahu jeho,
která ho štvala vždy do nebezpečí. Nezůstal nikdy
v zástupu zbrojného lidu a letěl vždy napřed,
zhrdaje smrtí!“
Vykřikla poslední slova a běžela síní,
srdce jí zběsile tlouklo, byla jak šílená děsem
a s ní běžely služky.
Když doběhla na věž k zástupu mužů,
plížila se jen zvolna k okraji zdi -
a vtom již zahlédla sama, jak ho Achilleus vleče.
— Divocí hřebci jím smýkali právě bez slitování
S k argejským lodím širokých boků.
Temná noc vkročila před její zraky.
Andromache se zvrátila naznak; ztratila vědomí.
1
!S
!:
:
S hlavy se svezl zářící hřeben, čelenka se skrání padla,
čepec a stužka a závoj, který jí dala kdys Kypris ■
i
Astyanakte, sedávals na klíně otcově, loudil jsi morek
a tučná, šťavnatá sousta z pečených jehňat;
pak jsi byl ospalý, přestal sis hrát
a spal jsi na lůžku v náruči chůvy,
na měkkém, nádherném loži a tvoji duši
mámily sladké, blažené sny.
Co všecko zkusí, když ztratil otce, můj Astyanax -
Hektore, kterýs byl nazýván obráncem Troje,
co jsi nám ubránil? Hradby a věže.
A tebe sama budou u jejich lodí opuštěného
žrát tisíce červů a nahé tvé tělo budou trhati pak psi.
Doma v paláci nadarmo leží jemná, měkoučká roucha,
jež tkaly ruce nevolnic našich.
Spálím je všecka v plamenech ohně,
neužiješ-li jich nikdy, nikdy už do nich neulehneš!
Pro tvou památku stane se tak
před zraky trojských mužů a žen!“
Naříkala a kolem kvílely ženy.
CM
m
|
i
23. Tryzna za Patrokla
i
l
a sedali u lodi Achilleovy na hlavě hlava;
pozval je k hodům za mrtvého.
Kolik nádherných krav pod nožem tehdy zabučelo
a ovcí a mečících koz na porážce!
Kolik sádelných vepřů s tesáky svítícími
napínali a opalovali nad ohněm Hefaistovým!
Potoky krve tam tekly kolem padlého druha.
Pak zavedli achajští vládci myrmidonského vůdce,
Peleova syna, do stanu syna Atreova;
přemluvili jej, hořem sklíčeného, jen stěží.
Když přišli k Agamemnonovu stanu a usedli tam,
kázali hned poslovi, jehož hlas v zástupu zvučel,
aby rozdělal oheň pod trojnoží, to proto, že chtěli,
aby Peleův syn smyl s těla krvavý prach.
Bránil se umíněně a zapřísahal se:
„Ne, nemohu, nechci, Zeus mi bud svědkem,
nejvyšší, nejlepší z bohů, staletý zvyk to nedovoluje,
abych se vodou dotkl své hlavy,
' dokud jsem Patrokla nepohřbil ohněm, mohylu nenasypal mu
■
a neostříhal si vlasy!
Takový žal mě nestiskne již, dokud živ budu!
s
v
Volají však ted k smutečním hodům.
Za jitra rozkaž, Agamemnone, vládce širého lidu,
sbírat hned dřevo, ať snášejí všecko, čeho je třeba
mrtvému na cestu ve věčné šero.
Aby padlého strávil hladový oheň
rychleji před naší tváří a muži pak znovu vrhli se v boj!“
Domluvil. Vyslechli jej a podle slov jeho se zařídili.
Chystali chvatně smuteční hody, jedli a pili,
2* ukojili tak žízeň i hlad každý svým dílem.
S Když dosyta pojedli, popili všichni,
rozcházeli se do stanů spát.
Na břehu burácejícího moře ležel sám
uprostřed myrmidonského davu Peleův syn,
vlny zpívaly nocí a Peleův syn těžce dýchal.
Právě když usedal Sen, těšitel v strastech,
na jeho víčka a měkce ho laskal
!?i
(tělo ho bolelo po tom, jak pronásledoval
íi
Hektora pod ilijskými strmými výšinami), ■ U
v tu chvíli se zjevil před jeho zraky * :
f
nešťastný Patroklův duch; postava táž
;ři
a tytéž nádherné oči, týž hlas a obvyklý šat.
Ve hlavách stanul a tiše se ozval: Šil
ii i }
„Spíš, Achillee, a na mne jsi zapomněl?
Dokud jsem žil, myslel jsi na mne, teď jsem však mrtev.
lit
Pohřbi mě již, ať mohu se blížit k Hádově bráně. :
Stíny těch, které unavil život, mě drží
a nedovolují, abych se připojil k duším,
im
které již za řekou těkají v dáli,
A já bezradně bloudím před vraty Hádovy říše.
iíi
Podej mi ruku, prosím tě v slzách, z Hádu se nevrátím již, IM
až mě sžehnete ohněm.
Nikdy nebudu sedět už s tebou v důvěrném rozhovoru,
nebudu žít už se svými druhy,
trpká smrt pohltila mě,
které jsem propadl prvním dnem života.
I tobě určeno bylo, Achillee, krásný jak bozi,
že padneš pod trojskou hradbou.
Jedno však ještě povědět chci a nezapomeň
a splň mi mou prosbu: !j!
- Ulož můj prach, Achillee, tam, kde bude i tvůj, iÍ
ať leží spolu, jako jsme rostli společně pod jednou střechou
od toho dne, kdy Menoitios mě přivedl k vám,
mladého chlapce, po oné příhodě smutné,
S když jsem bezděky zabil Amfidamantova synka
já blázen ze vzteku, když jsme hráli si v kostky.
Peleus, krotitel hřebců, mě přijal do svého domu,
vychoval mě a učinil průvodcem tvým. ii
;!i
Ať tedy zlatá, dvojitá urna, dar tvojí matky,
uzavře popel nás obou!“
Hbitý běžec Achilleus mu odpovídal:
„Pověz, ty drahá hlavo, proč jsi ted přišel?
Proč mi všecko to říkáš? Splním, co chceš jen,
každé tvé přání. Ale přibliž se ke mně,
ať mohu tě obejmout alespoň jednou,
utěšit se tak v zoufalém bolu!“
Vykřikl, sahal již po něm rukama toužícíma,
nezachytil ho však. Jako chvějící dým vsákla se duše
do matky země.
Achilleus, vyděšen, vyskočil ze sna, zalomil rukama,
zaúpěl:
„Běda! Tak tedy divý jsou také v Hádu,
v propastech zemských, duše a postavy lidské,
ale bez života, smyslů a síly!
Uprostřed noci stála tu u mne nešťastná duše
Patroklova a mluvila se mnou, stěžovala si,
chtěla mi povědět tolik -
podobala se jemu a přece byla tak jiná!“
Vykřikl a celý tábor zaúpěl s ním.
Zatímco oplakávali nešťastného Patrokla,
zrudl již východ budoucím jitrem.
A vládce Agamemnon vyhnal ze stanů muže a mezky
na dřevo do hor. Šel s nimi bohatýr Meriones,
druh smělého Idomenea.
Vytrhli z tábora se sekyrami a se svinutými lany
a hnali před sebou mezky; vzdalovali se
jak mravenci plání, mizeli, opět se vynořovali.
5* Když zlezli zavlhlé rokle mezi idskými svahy,
tn jali se porážet těžkými ranami ostrých svých seker
duby, jež k nebesům čněly; s rachotem padali velikáni.
Achajci osekávali kmeny a nakládali je na zvířata.
Mezci rozdupávali hlinitou půdu kopyty svými í
a sbíhali opět ve stínu houštin. ;- .
Muži sváželi kmeny do kraje z hor,
jak jim rozkázal Meriones, druh smělého Idomenea.
Na mořském břehu po řadě skládali náklad i {•
í
„Raduj se, Patrokle, se mnou i dole v Hádových sídlech!
Co jsem ti přísahal včera, splnil jsem vše.
Dvanáct ilijských synů sžírá již oheň
zároveň s tebou. Plamenům nedal jsem však {!
potomka Priamova: toho sežerou psi!“ ): »
Křikl to výhružně. Hektora neobíhali však zatím -:
toulaví psi; dcera Kronova syna, Afrodita,
je odháněla, jak ve dne, tak v noci a potřela tělo íi
nebeským olejem vonným, aby ho Achilleus,
jak ho za vozem vláčel, nezohavil.
Foibos Apollon spustil na mrtvé tělo s oblohy k zemi
modravý oblak a po celé délce těla i i: i
jej zdržel, aby žár paprsků Heliových
předčasně nerozrušil vazy a šlachy tuhnoucích údů.
i!!
Hranice padlého nevzplála dosud plamenem jediným
.
a zase nová myšlenka šlehla Achilleovou hlavou.
Ustoupil od hranice a volal zoufalým hlasem
ke dvěma mohutným větrům, severu, západu, sliboval dary.
Uléval jim pak ze zlaté číše, zapřísahal je,
oba mohutné větry Boreu, Zefyra,
aby jen přišly, aby žár ohně rychleji mrtvého strávil
a dřevo prudčeji zapraskalo.
Iris, bohyně rychlá,
zaslechla prosby a vzlétla s poselstvím k větrům.
Seděly právě u slavných hodů v paláci Zefyrově, i!
když Iris dolétla k nim; stanula na prahu kamenné síně. í :;
■;
h
rozdmýcháte-li plameny hranice, na které leží
Patroklos, pro něhož pláčí Achajové."
Dořekla, zmizela opět. Větry hned vzlétly,
hučely temně a hnaly modravá mračna.
Ve chvíli dostihl jejich svist moře a vlny se zvedly
nárazem jejich hvízdajícího dechu.
To již na trojské pláni se vrhly na hranici;
tlumený žár zajásal v praskotu jasném.
Oba dva větry bičovaly tam plameny svištícím hvizdem
po celou noc a hbitý Achilleus
nabíral dvojuchou číší po celou noc
víno z měsidel zlatých a vyléval na zem.
A neustával volatí duši padlého jménem.
Jak otec, který v slzách spaluje tělo mrtvého syna,
jenž zemřel k žalosti starých rodičů před oddavky,
tak pálil Achilleus druhovo tělo
s pláčem a vzdycháním těžkým, ploužil se kolem hranice teskné.
Sotvaže pobledly na nebi zšeřeném
hvězdy a východ se krvavě zarděl nad mořskou hladinou jitrem,
pohasly plameny žároviště.
Větry se vracely domů, a jak se hnaly přes thrácké moře,
zaburácelo příbojem divým.
Achilleus odešel ze žároviště, unaven padl
na mořském břehu a konečně usnul.
Teprve když později dav knížat i se synem Atreovým
se přiblížil k němu a Peleův syn se probudil hlukem
hlasů a zbraní, vztyčil se prudce a promluvil k nim:
„Atreův synu i vy, nejvznešenější z Achajů!
Uhaste krvavým vínem nejdříve poslední jiskru
w hranice svaté, kde ještě doutná.
S Potom však dovolte, abych pozorně sebral
ostatky syna Menoitiova. Jak snadno je poznáš!
Ležel tam uprostřed hranice, ostatní všichni
shořeli kolem, muži i hřebci v jediném zmatku
'
í
:
přes sebe naházeni. Uložte Patroklův popel i
:
:
:
Stanul na sněmovišti a promluvil k lidu:
„Synové Atreovi a vy, Achajci kadeří utažených!
Tu leží ceny na zápasišti, čekají na vítěze.
Kdyby ted zápas bojoval se mnou z vás někdo,
odnášel by si sotva do stanu vítěznou cenu.
Víte, že moji hřebci jsou lepší než jiní.
Mému otci je dal sám Poseidaon a Peleus
je odevzdal mně.
Zůstanu však s hrabajícími hřebci, kde jsem;
vždyť jejich pýcha, jejich vozataj vlídný,
který je tak často plavíval ve třpytných vlnách
a pak jim olejem skapávajícím potíral mohutné hřívy,
již zhynul.
Smutni stojí tu oba, až k zemi sklánějí hřívy;
stojí tu v hoři.
Vy, druzí ve vojsku, se však chystejte, argejští hoši,
kdo věří spřežení svému a pevnému vozu!“
Vykřikl Peleův syn a pobídl tím ke spěchu závodníky.
Přede všemi se zvedl Admetův syn,
vůdce a vládce Eumelos, vozataj nedostižný.
Za ním se zvedl Tydeův syn, Diomedes;
zapřahal pode jho Troovy hřebce, jež předtím
uloupil Aineiovi, kterého tehdy zachránil Foibos.
Po něm vyskočil Atreův syn, Menelaos, rek plavý,
potomek bohů, a vedl neklidné koně,
Agamemnonovu Aithe a svého Podarga.
Klisnu dal Agamemnonovi Anchisův syn, Echepolos,
aby jen nemusel za ním pod trojské strmící hradby
a mohl zůstat sám doma. Vždyť Zeus mu dopřál všech statků
^ a Echepolos žil na sikyonských dalekých nivách.
S Tak stála bujná ta klisna ted pod jhem Atreova syna.
Čtvrtý byl Antilochos, vnuk Neleův, skvělý syn pylského vládce,
který chystal nádherné spřežení své.
Koně zrození v Pylu objížděli již s vozem.
i-
i
!
K synovi, který měl sám rozvahy dost,
přistoupil otec s moudrou, přátelskou radou:
m
- ■ •
.
v zatáčce vykloň se z vozu přes pletenou korbu
po levé straně letících koní. Pravého švihni
s výkřikem náhlým a jeho otěže popusť!
Levého koně nech běžet až při samém kůlu,
až náprava kola se o dřevo otře, pozor však,
aby ses nedotkl kamene, nezranil koně
a nerozbil vůz! Druzí by výskali, ty bys měl hanbu.
Proto bud, synu, opatrný a moudrý a neztrať rozvahu.
Předjedeš-li ostatní všecky v zatáčce sám,
nikdo tě nedohoní, což teprve aby zvítězil snad,
i kdyby za tebou Adrestos hnal Areiona
pocházejícího od samých bohů či Laomedontovy hřebce,
kteří se zrodili právě tu v kraji.“
Tak mluvil Nestor, Neleův syn; pak usedl v kruhu,
jak domluvil synovi svému. Pak ještě Meriones
zapřahal hřebce; byl celkem pátý.
Skočili na své vozy a metali losem.
Achilleus zatřásl přilbou, vypadlo znamení Antilochovo;
druhým byl Eumelos, po synu Nestorovu,
pak Atreův syn, Menelaos, oštěpník slavný,
potom však Meriones vytáhl pořadí své;
posledním zůstal Tydeův syn, ač nejlepší ze všech.
Postavili se v řadě. Achilleus ukázal v dálce
na holé pláni dřevěný kůl
a postavil k němu Foinika, starce dokonalého
a otcova druha jako věrného soudce,
aby dbal na celý závod a podával zprávy.
Závodníci pozvedli biče nad hlavy koní,
zamávli jimi v jediný ráz,
opratí škubli, bili své koně,
S zařvali a již se hnali s divokým láním.
Spřežení letěla rovinou od lodních přídí
a pod břichem koní zvedal se prach
jak oblaka mlhy či větrná smršť.
!.
!
i j
: i
I i
- \:
Mimo jen přeletěl se svými hřebci Tydeův syn
daleko před ostatními, vždyť Pallas mu vzpružila hřebce,
aby zvítězil on.
Za ním se hnal sám Atreův syn, Menelaos,
bohatýr plavý. A tehdy Antilochos
vykřikl z vozu na otcovy koně:
„Rychle, neřádi, rychle! Zaberte přece a leťte!
Tam s těmi prvními - s vozem Diomedovým,
jemuž Athéna dala šílenou rychlost,
aby sám vítězství na sebe strhl -
vás v zápas nebudu štvát;
ale vůz syna Atreova ted dohnat musíte v letu!
Nesmíte zůstat za ním, ať Aithe, Diomedova klisna,
vás nezahanbí! A proč tak pomalu, nejste dost silní?
Ostatně řeknu vám něco, o čem jsem přesvědčen,
že se i stane! Sám Nestor, vládce širého lidu,
s vámi se nebude chovat, porazí vás
železem ostrým, prohrajeme-li závod.
Přidejte proto a leťte, jak se jen dá!
I já sám zkusím a budu sám hledět,
abychom proběhli po úzké dráze bez úrazu!“
Křičel, koně se lekli při prvním zvuku
a hnali se chvíli rychleji dál. To však již spatřil
Antilochos, bojovník chrabrý, před sebou sevřený úvoz.
Půda se rozevírala průrvou, kde předjarní vody se hnaly,
strhly s sebou i cestu a vymlely důl.
Menelaos v tu chvíli přitáhl koně,
aby se nesrazil s ním. Antilochos však
hnal dál spřežení své těsně u jeho vozu,
2* jen trochu mu uhnul a prosvištěl kolem.
S Atreův syn se ulekl vozu a křičel na závodníka:
„Řítíš se jako šílenec s vozem, stůj, Antilochu!
Cesta je právě teď úzká, za chvílí můžeš
tam, kde se rozšíří, předjíždět, jak se ti zachce!
:
m:
Nezachyť mě teď vozem, ať oba se nepřevrhneme!" if ■
Řval, co měl síly. Antilochos však
pobízel svištícím bičem koně tím prudčeji dál,
ií
jako by nebyl zaslechl jediný zvuk.
i!*!
Hřebci hnali se vpřed, jako když diskos
vylétne vymrštěn rukou silného muže, Ií!
který chce zkusit svou sílu; spřežení Menelaovo
zůstalo vzadu. On sám přestal je hnát,
II
aby v těch místech závodní dráhy se spřežení nesrazila
a vozatajové nárazem nevyletěli do prachu cesty,
právě když toužili na sebe strhnout !
:. I
vítězství.
i
Král Menelaos, bohatýr plavý, křičel a spílal:
„Ty, Antilochu, jsi nejhorší darebák ze všech! i
Tak jen si leť! Danaové tě neprávem považovali .1
za rozumného! Ale i tak vítězství nedosáhneš!" í!
H
: '
Domluvil a již se jal zas křičet mohutným hlasem
na svoje hřebce:
„Nezastavujte se, leťte vesele dál!
Tamti před vámi zemdlí dříve než vy!
Oba už mají za sebou mládí!"
Umlkl a jeho koně, kteří se zpočátku lekli,
vyrazili již znovu a přiblížili se
k Antilochovi.
***
:
;
:
V kruhu seděli zatím argejští bohatýři
:
a sledovali, jak spřežení štvala se plání : i
v oblacích prachu. ■
i
I
Zpozoroval i koně, který se vynořil z prachu;
byl nápadný ryzák, jen z čela zářilo znamení světlé
jak měsíční kruh.
Vyskočil a volal na bohatýry:
„Přátelé, vůdci a vládci argejského lidu!
Vidím závodníky jen já - či i vy se mnou?
Jiné spřežení se teď, zdá se mi, v popředí vrací,
jiný je také vozataj jeho!
Snad ti, kdo se nám zdáli, když letěli kolem,
zdatnější, byli už v pláni druhými poraženi,
protože nemohu spatřit nikde, ať sebevíc očima pátrám,
po celé širé ilijské pláni nikoho z těch,
koho jsme předtím viděli nejdřív zahýbat za cíl!
Vylétly závodníkovi otěže z rukou,
že nemohl zahnout šťastně kol cíle a vzal zatáčku špatně?
Obávám se, že spadl s roztříštěného vozu
a že mu splašené klisny utekly z dráhy.
Ostatně vstaňte a podívejte se sami, protože já
opravdu nevím; mně se ted zdá, že závodník na prvním voze
je Aitolec, vládce širého lidu, Tydeův syn,
bohatýr Diomedes!“
Aias, Oileův potomek rychlý, na něho vyjel:
„Ty zase tlacháš, Idomenee!
Koně, kteří se blíží přes širou pláň z dálky jak ptáci,
jsou klisny. Nejsi nejmladší právě mezi Argejci,
nemáš nejlepší oči v palici své;
tlacháš však hned. Myslíš, že se to sluší,
plést se do řeči všem? Jsou tu snad ještě
urozenější!
2* Tak jako zpočátku běží Eumelovy klisny
5 přede všemi. Sám na voze stojí, otěže v rukou.“
Krétský král vztekle odsekl Aiantovi:
„Aiante, hádat se umíš, potvoro.
Jinak jsi ve všem za ostatními;
í.
j
Takový býval jsem já. Dnes ať se snaží ti mladší
dokázat něco. Mne hrbí žalostné stáří.
Tenkrát jsem byl nejlepší z bohatýrů!
Jdi jen a slav padlého druha bojem a hrou.
Přijal jsem rád měsidlo tvé a s radostí vidím,
že myslíš na mne, který tě měl vždycky rád,
a nikdy nezapomínáš na vážnost, která mi patří
v achajském lidu.
Bozi ti odplatí všecko to hojně!"
Domluvil. Peleův syn pustil se hustým achajským davem,
vyslechnuv díky Nestorovy.
Pak vybral cenu vítězi v bolestném zápasu pěstním;
dal přihnat a svázal na sněmovišti silného mezka
šestiletého, nezkroceného, jejž bylo těžko
pode jho dostat. Poraženému určena byla dvojitá číše.
Achilleus potom povstal uprostřed kruhu a vyzval
argejský lid:
„Synové Atreovi i achajský lide kadeří utažených!
Dva muži dokázat mají, kdo je silnější z nich,
kdo dovede bít se lépe svou pěstí. Komu z nich Foibos Apollon
zvítězit dá, že Achajci všichni to spatří,
odežene si do stanu zde toho silného mezka;
poražený pak dostane dvojitou číši!"
Domluvil. A hned se zvedl mohutný urostlý muž,
Epeios, potomek Panopeiův, který byl mistrem
v zápasu pěstním. Položil ruku na svázaného mezka
a volal:
„Tak pojd, máš-li kdo chuť na číši s dvojitým uchem!
Mezka, nu, toho vyhraje těžko někdo z Achajů,
2* protože pěstí zvítězí sotva. Tady jsem první jen já!
S Nestačí, že když se do bitvy volá, já nejdu?
Nikdo nemůže umět snad všecko. A proto říkám,
co se ted stane: soupeře zmlátím a pak mu zpřelámu kosti,
co jich má v těle! Hrobaři, můžete počkat.
i
f
5
Odtáhnete ho, až ho jen zpracuji pěstmi.**
Dokřičel a bylo ticho. Všichni seděli mlčky. 1
15
Jen Euryalos, syn Mekisteův, bojovník silný jak bozi,
potomek vládce z Talaionova rodu,
pomalu vstal. To jeho otec přišel před časy do Théb
na tryznu Oidipovu a zvítězil tam ■
h
1
i|
Li
„Vyslyš mě, bohyně, přijď a pomoz mým nohám!“
Modlil se v duchu a Pallas Athéna
slyšela prosebný vzdech. Ucítil, že má pružnější tělo,
nohy i paže. To probíhali již skoro
na dosah vítězné ceny, když Aias
uklouzl (Pallas Athéna ho srazila k zemi)
v místech, kde bylo plno výkalů dobytka poráženého
na počest Patroklovu a z rozkazu Achilleova.
Upadl nosem a ústy do kalu bučících kusů.
Tak měsidlo dostal Odysseus jasný, životem štvaný,
protože první proběhl cílem; býka si odvedl Aias.
Stál tam, za rohy držel statného býka,
plival, co z kalu do úst mu přišlo, a říkal Argejcům:
„To jen, že bohyně podrazila mi nohy.
Stará se vždycky o Odyssea jak matka a pomáhá mu!“
Zbytečně mluvil a lid se mu smál.
Zatím už přijal třetí vítěznou cenu Antilochos.
S úsměvem odnášel si ji a říkal shromážděnému lidu:
„Víte to stejně, přece však řeknu to znovu,
bozi zas jednou dopřáli vítězství starším.
Aias je ovšem jen o něco starší než já,
Odysseus je však vrstevník starších, ne náš!
Věčný kluk, nestárnoucí, mu říkají všude;
i když ho v běhu nepředčí nikdo, leda Achilleus/*
Skončil tak chválou potomka Peleova a ten,
Achilleus hbitý, mu do řeči skočil:
„Abys ted věděl, Antilochu, žes marně
nechválil Achilleovu rychlost; dostaneš ještě k své ceně
půl talentu zlata!"
2* Řekl a podal mu dar; přijal ho rád.
E Pak přinesl Achilleus mohutné kopí, jež vrhalo daleký stín,
přilbu a štít na závodiště. Byly to zbraně
Sarpedontovy, jež Patroklos ukořistil.
Povstal na sněmovišti a vyzval argejský lid:
*;
II
i,
„Dva muži dokáží ted, kdo je silnější z nich.
i-i:•
Ozbrojí se a před shromážděním zkusí se bít |
hroty svých zbraní! li
Kdo první zraní bělostnou kůži protivníkovi, :
pronikne zbrojí a zkrvaví tělo,
M
i
dostane ode mne meč se stříbrnými hroty, 11
thráckou nádhernou práci; Asteropaios ho měl.
Ostatní zbroj dostanou dohromady a ve stanu u mne
I!u
i!
čeká je večeře skvělá!" íj
i!
Domluvil. Vtom již se zvedl obrovský Aias, syn Telamonův,
po něm hned Tydeův syn, Diomedes. n
!•:
Ozbrojili se v táboře každý ve vlastním houfci,
vstoupili do středu kruhu, lačni se srazit,
.
zraky jim plály a achajský lid je s úžasem pozoroval. ;
■'
Přiblížili se na dosah ruky
a již se srazili třikrát, třikrát zaútočili. :
Nejdříve bodl obrovský Aias do protivníkova štítu, 1
i
těla se nedotkl však, měl příliš mohutný krunýř. íi
Tydeúv syn se pokoušel pak zasáhnouti ho přes štít
zářícím hrotem oštěpu do hrdla.
Úzkost zchvátila tehdy Achaje o Aianta.
Volali, ať se zápas hned skončí a hned ať se rozdělí ceny!
Mohutný meč dal Peleúv syn synovi Tydeovu
i s pochvou na jemně řezaném řetízku k němu.
Poté vzal Peleúv syn železnou kouli z železa litou,
kterou vrhala kdysi Eetionova ruka.
Když ho však rychlý jasný Achilleus v bitvě sám zabil,
odnesl kouli s kořistí do korábů.
.
I
Ted povstal ve shromáždění a vyzval argejský lid:
~ „Přistup, kdo touží i po této ceně!
.
£ I ten, kdo má z vás ve vlasti širé, úrodné lány,
bude mít z ní na pět let železa dost.
Nebude teprve třeba posílat oráče, pastýře svého
I
do města pro železo, vždyť pán jim je dá!“
■
i
Domluvil. V kruhu se zvedl bohatýr Polypoites,
zvedl se silný Leonteus po něm,
zvedl se Telamonův syn, Aias, a obr Epsios.
Postavili se řadou. Epeios pozdvihl kouli,
rozmáchl se a hodil. Achajci zajásali.
Pak mrštil koulí Leonteus, Areův druh,
za ním obrovský Aias, syn Telamonův;
koule vylétla z mohutné ruky a přeletěla
znamení všech, kdo byli před ním.
Ted uchopil kouli bohatýr Polypoites.
A jak daleko hodí pastevec obuškem svým,
který přelétne vířivým letem přes hlavy stád,
tak mrštil přes závodiště železnou koulí.
Vykřikl zástup. A druzi smělého Polypoita
vyskočili a hnali se pro cenu vlastního krále,
aby ji odnesli k širokým lodím.
Modravou ocel věnoval Achilleus lučištníkům;
sekery broušené po obou stranách, deset jich bylo,
pak deset jednoduchých.
Kázal vztyčiti stožár z korábu s rudými zobci
daleko v písečných dunách a přivázal k němu
běloučkou holubici jen za nožku na tenké stuze.
Pak vyzval závodníky, aby stříleli po ní:
„Komu se podaří sestřelit holubici,
dostane dvojbřité sekery všecky, jsou jeho!
Kdo ptáka nezasáhne, jen prostřelí stuhu,
je horší střelec a odnese si sekerky jednoduché!“
Domluvil. A již se pozvedl mocný panovník Teukros,
i Meriones již povstal, Idomeneův statečný druh.
Vhodili do přilby vybrané losy, zatřásli jí
£ a Teukros byl první
a hned vypustil mohutným letem svůj šíp.
Zapomněl však zaslíbit bohu vybranou oběť
z prvorozených jehňat; minul ptáka,
i
í!
jak tomu chtěl Foibos Apollon,
ale prostřelil stuhu u jeho nožky, jediné pouto,
a trpký šíp jeho přeřízl stuhu.
Holubice se vznesla k nebeské výši,
stužka dopadla na zem a Achajové
H
i
nevolí vzkřikli.
ii
Meriones vytrhl netrpělivě luk Teukrovi z rukou. ::
Držel již dlouho svůj šíp, když Teukros teprve mířil,
i Střelci - Apollonovi dávno už slíbil vybranou oběť !
z prvorozených jehňat. J
'•
Domluvil. Král Agamemnon, vládce širého lidu,
mu neodporoval. Achilleus dal kovový oštěp
Merioneovi, král sám vzal z rukou Talthybiových
nádhernou cenu, měděný kotel.
m
Ui
i:
!i
24. Výkupné
;
}
Zástup se rozcházel. Muži spěchali každý k své lodi, ■
ii
■:
urazil bohyně obě a přiznal krásu jen třetí
za to, že dala mu okusit lásky, z níž vzešlo jen hoře.
Ale když nastalo dvanácté jitro,
osopil se
Foibos Apollon na bohy nesmrtelné:
„Krutí jste, bozi, a zlí! Hektor vám neobětoval
celý svůj život, nejlepší kýty z býků a koz?
A ted se bráníte dokonce mrtvého chránit,
aby ho alespoň spatřila žena, matka a synáček jeho,
Priamos otec a jeho lid,
aby jej mohli
sežehnout ohněm a jeho popel pochovat se ctí!
Což jeho vraha, Achillea, ted chcete přízní zahrnout, bozi,
který sám neměl nikdy snad v hrudi srdce a cit,
leda jen divokou chtivost nenasycené šelmy,
jež vnikne, puzena silou a smělostí svou,
do lidských ohrad, aby si urvala kořist?
Tak Achilleus zabil všechen cit v sobě a nemá
lidský stud, který je požehnáním
a někdy též vadou člověkovou.
Vždyť přece lidé pláčí i pro bližší mrtvé,
pro syna, pro bratra zahubeného,
a přece skončí jednou slzy a hoře!
Osud dal člověku srdce, jež přetrpí všecko.
Ten zde však urval nejdříve život synovi bohů
Hektorovi,
ted váže ho k vozu a smýká jím kolem mohyly přítele svého,
sobě snad k laciné slávě, nikdy však pro čest!
Jen ať - při vší smělosti své - nepopudí nás bohy,
2* vždyť o pomstu volá proti běsnění jeho i sám
£ němý prach země!“
Héra bělostných paží mu vztekle odpověděla:
„Tvé slovo by platilo snad, bože se stříbrným lukem,
kdybys je oba, Hektora i Achillea, dnes cenil jak rovné.
Hektor byl smrtelník pouhý, kterého kojila smrtelná matka, i
i
i !
protože mocným průvodcem bude mu Slídič - Vrah Argův,
který ho povede plání, až najdou Achillea.
Jak ho jen dopraví Hermeias k Achilleovu stanu,
bohatýr sám ho již nezabije a zabrání v tom pak i druhým.
Vždyť není šílenec, neztratil rozum a není zločinec sprostý;
naopak bude ho chránit, a že po dobrém přišel,
ušetří ho.“
Dořekl sotva a bohyně Iris slétla bouřlivým letem
k paláci Priamovu a spatřila tam nářek a pláč.
Děti tam seděly v nádvoří domu kolem starého otce,
smáčely slzami šat a uprostřed nich
ležel sám stařec zahalen v plášť a starcovu šíji a hlavu
pokrýval hustě popel a prach,
který si vlastníma rukama do tváře házel,
jak sebou v hoři po zemi tloukl.
Dcery a snachy plnily nářkem vysoké síně,
myslely na to, kolik již padlo statečných mužů,
jež zbavily dechu pravice Danaů smělých.
Stanula nad Priamem se zprávou Kronova syna
a zašeptala mu tiše, až stařec se zachvěl:
„Neboj se, Priame, třeba se odvážit jen, Dardanův vnuku,
nepřišla jsem s neblahou zvěstí!
Chci tvoje dobro. Přicházím s poselstvím od samého Dia,
který se v dáli o tebe stará, jemuž se zželelo tebe.
Otec všech bohů, syn Kronův, tě vybízí, starce,
aby ses pokusil vykoupit mrtvolu Hektorovu.
Spěchat však máš a pohnout dary Achilleovým srdcem!
Ale jdi sám, z Trojanů nesmí nikdo jít s tebou,
jen hlásatel starší, aby vůz řídil a mezky,
~ kteří pak povezou do bran mrtvého, jejž ubili Achajové.
S Smrti se nemusíš bát či příkoří jiných,
protože mocným průvodcem bude ti Slídič, Vrah Argův,
který tě povede, až najdeš achajský tábor.
Jak tě jen dopraví Hermeias k Achilleovu stanu,
í
i
Hekabe vyšla až k nim se starostlivou tváří
a v pravici držela číši z ryzího zlata
s krvavým vínem, chtěla, než odjedou, obětovat.
Postavila se před Priamovy hřebce a řekla:
„Vezmi a ulij Diovi - otci a pros,
aby tě šťastně dovedl zpět z nepřátelského davu,
když tě tvá touha žene až k lodím proti mé vůli.
Modli se k temnému Kronovu synu v oblacích mračných,
který sedí na idské pláni a shlíží na celou Tróji!
Pros ho, ať sešle pravici tvé nejrychlejšího posla
znamení svých,
nejsilnějšího a sobě nejmilejšího ptáka,
abys ho spatřil na vlastní oči a mohl odjet
v důvěře v něho k danajským lodím!
Odepře-li ti Zeus, který do dálky zírá,
znamení, nemohla bych tě ani já nutit,
abys jel k achajským lodím,
ač tolik potom sám toužíš."
Na to jí řekl Priamos, vznešený stařec:
„Nechci ti, ženo, odporovat, když myslíš.
ie požehnáním, když člověk pozvedne ruce
k modlitbě za milost boží."
Tak řekl stařec. Kázal pak hospodyni,
aby mu přinesla na ruce vodu. Stanula po jeho boku
s mísou a s konvicí.
Stařec se umyl, vzal číši z ženiných rukou,
vystoupil na nádvoří, pak pohlédl k nebi,
ustříkl bohům a modlil se tak, aby ho slyšeli všichni:
„Mocný, veliký Die, otče, jenž vládneš idskými štíty,
y smiluj se nade mnou před Achilleem, ať mne sám šetří,
S sešli pravici mé
nej rychlejšího posla znamení svých,
nejsilnějšího a sobě nejmilejšího ptáka,
I
_
'
.'
abych ho spatřil na vlastní oči a mohl odjet
v důvěře v něho k danajským lodím!" í
Volal tak modlitbu svou a Zeus, dárce rady, ho slyšel. I:
!
Orla vypustil rychle, slavného posla znamení svých, !
černého orla, jak říkává lid hnědavě opeřenému dravci.
A jistě v takové šíři, jak se rozletí vrata
klenutých komor bohatcových, když odrazíš závoru prudce,
rozepjal orel obě svá křídla a přeletěl město
z pravé strany těch, kteří ho radostně pozorovali.
Zajásal lid.
Stařec již vystoupil na hladký vůz, zamířil se svými hřebci I
Nejspíš šlo o verzi určenou k tisku. Tiskárna však prý vyhořela a pře !
kladatel se pak už o publikování nepokoušel. Z Památníku národního
• písemnictví vedla cesta k Dilii, v jejímž čele, jak se později ukázalo, po
:
několik let Vladimír Šrámek stál. Pak už bylo snadné kontaktovat dědice
\
autorských práv, kteří poskytli strojopis úplný a v příslušném rozsahu té
měř totožný s verzí z Památníku národního písemnictví. Současně byla
v rodinné pozůstalosti objevena a díky laskavosti Šrámkových dědiců
: zpřístupněna úplná verze překladu.
'
Překlad Iliady od Vladimíra Šrámka čekal na své první vydání déle než
— šedesát let; tato edice završuje také původní plán vydat po úspěšné publi-
lo kaci překladu Odysseie roku 1940 také Iliadu. Strhující živé vyprávění patří
bezesporu k nejlepším Šrámkovým tvůrčím počinům a snad i k nejlepším
'
z překladů klasické literatury. Dokládá to i rozhlasové zpracování Odysseie
v režii Jiřího Horáčky či čtení Jana Hauberta z rukopisu Iliady v Týnské li
terární kavárně v zimě 2001, krátce po „znovuobjevení4 rukopisu.
Přepis a redakce Šrámkova překladu zachovává veškeré Šrámkovo
členění a rytmus. Od 3. zpěvu se text line nepřetržitě - snad to byl zá
měr, nechat plynout proud veršů, jako by jej básník přednášel či zpíval.
I to vedlo k radikálnímu rozhodnutí, kterak zacházet (v rukopisu ne-
jednotně) s antickými jmény, a pro přepis antických jmen byla zvolena
příručka Jiřiny Hůrkové s výstižným názvem Antická jména. Jak je čist
a skloňovat (Praha 2005) - která jako jediná rozlišuje stylistickou rovi
nou a vede případného interpreta ke správné výslovnosti. Další úpravy
se týkaly některých variant slov, interpunkce a sjednocení zápisu pro
předložky „s“ a „z“.
Pavlína Šípová
csj
co
in