GÉRARD DUMÉNIL

, DOMINIQUE LÉVY

MARXISTICKÁ EKONOMIE
KAPITALISMU

O AUTORECH ANOTACE

Gérard Duménil (1942), francouzský marxistický První a osmá kapitola knihy Marxistická ekonomie
ekonom. Do roku 2007 zastával funkci ředitele v kapitalismu, která vyšla roku 2011 v nakladatelství
Národním centru pro vědecký výzkum (CNRS). Hlavním Grimmus.
předmětem jeho badatelského zájmu jsou mutace, jimiž
neoliberální kapitalismus prošel v 80.-90. letech, v
souvislosti s prosazením nových forem řízení, více
zaměřených na ziskovost na úkor externalit. Na základě
svých historických analýz vypracoval svoji “ternární”
teorii tříd: mezi kapitálové vlastníky a masy pracujících
vkládá manažery, jejichž role se autonomizovala v
důsledku rostoucí komplexnosti řídících procesů.
Duménil jim přisuzuje klíčovou roli: jejich politické
spojenectví s některou z dalších dvou tříd může vést
buď k sociálního pokroku (spojenectví s dělníky ve
Francii v období Lidové fronty nebo v bezprostředně
poválečném období) nebo k expanzi kapitalismu
(neoliberální manažerské řízení jako základ
financializace ekonomiky).
Díla: Třídní pozice manažerů a pracujících (1975);
Koncept hospodářského práva v Marxově Kapitálu
(1978); Alter-maxismus (2007); Číst Marxe (2014).

Dominique Lévy (1967), švýcarská obchodnice s

uměním a politoložka. —- Vystudovala politické vědy
(B.A.), dějiny umění a sociologii umění (M.A.) na
univerzitě v Ženevě.
Díla: Dynamika kapitálu. Americké století v ekonomice
(2011).
I / Marxistický analytický rámec

Soudobý kapitalismus, marxistická politická ekonomie kapitalismu - to budou témata této

knihy. Už sama volba těchto termínů ukazuje, jaké budou hlavní směry naší analýzy. Zatímco
výraz tržní ekonomika odkazuje na idealizovaný svět směn mezi soukromými ekonomickými
aktéry, výraz kapitalismus zdůrazňuje soustředění produkčních prostředků v jistých rukou tváří
v tvář velké mase, která nemůže žít jinak, než z prodeje své vlastní pracovní síly, tj.
v postavení námezdního pracovníka. Říci marxistická politická ekonomie znamená současně
ohlásit celkový charakter výkladu: ekonomika není ovládána přírodními zákony, jako jsou
zákony fyziky, ale je polem společenských souvislostí, v nichž jednotlivci a skupiny navazují
vztahy spolupráce, ale také podřízenosti.

Kapitalismus se nedatuje od včerejška, ale neoliberalismus, který se prosadil ve svých

národních a mezinárodních dimenzích na přelomu 70. a 80. let XX. století, má přinejmenším tu
zásluhu, že znovu zvýrazňuje jeho povahu. Definuje novou konfiguraci kapitalistického vztahu,
v níž se opět jasně prokazuje moc majetné menšiny a násilná povaha vykořisťování.

Marxův analytický rámec je třeba podle našeho názoru považovat za nepostradatelný

a jedinečný odkaz. Jedna z jeho silných stránek, ale také jedna z jeho velkých nesnází spočívá
v rozmanitosti jeho oblastí a metod zkoumání [Bidet et Kouvélakis, 2001; Labica et
Bensussan, 1985; Howard et King, 1989 a 1992]. Přitom právě využití těchto nástrojů
k interpretaci faktů umožňuje ukázat jeho ucelenost a význam.

K otázce jeho nedostatků je třeba přistupovat bez zdráhání. Často se jedná pouze o
formulační úpravy: o slovní změny, které byly přijaty od Marxových dob, nebo o využití
některých soudobých nástrojů, zejména matematické formalizace. Na druhé straně bylo
Marxovo dílo neoddělitelně spojeno s politickým projektem, v němž šlo o překonání
kapitalismu, a s analýzou poznamenanou konkrétním obsahem sociálních střetů jeho doby a
jejich prudkostí. Nepotvrdila se vize Manifestu komunistické strany [Marx a Engels, 1848],
představa kapitalistického světa hroutícího se ve velkém pod účinkem svých vlastních rozporů
až k závěrečnému střetu mezi buržoasií a proletariátem. Kapitalismus opravdu vyvolával
násilí, jež volalo po jeho odstranění, ale nedokázala se prosadit žádná jeho radikální
alternativa s pomyslnými rysy charakterizujícími společnost, jaká měla v Marxově projektu
následovat po kapitalismu. Kapitalismus přežil sám sebe a přitom se citelně změnil. Je tedy
třeba uznat, že tyto proměny vyžadují úpravy: uznat nutnost fundamentalismu i revizionismu
ve vzájemné delikátní kombinaci.

1. DÍLO S ŘADOU RŮZNÝCH SLOŽEK

Práce velké rozmanitosti

Vedle prací ve vlastním slova smyslu filozofických, které zde ponecháme stranou
[Balibar, 2001], je třeba v Marxově díle rozlišovat mezi obsáhlými pojednáními jako Kapitál
[1867, 1885 a 1894] a velmi politicky angažovanými texty jako Manifest komunistické stany
nebo Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta [1852], napsanými v ohni třídních bojů.

Některé aspekty Marxovy teorie, např. je politická ekonomie, byly vypracovány velmi
podrobně pomocí postupného výkladu, který vyžaduje od čtenáře značné úsilí. Nicméně i
v samotném Kapitálu vyúsťuje analýza pojmů a mechanismů do rozmáchlých historických
kapitol (například při zkoumání přechodu od manufaktury k velkoprůmyslu nebo akumulace
kapitálu v prvních fázích rozvoje kapitalismu). V každém z těchto případů se značně rozšiřuje
celkový pohled, přičemž se ukazuje jak dosah ekonomické analýzy, tak její meze. Dodejme
také, že celé kusy teorie, a to nikoli nevýznamné, nebyly nikdy prezentovány systematicky.
Nacházíme je v různých více nebo méně dílčích pasážích, jež byly často napsány v časově
relativně vzdálených obdobích.

TEORIE SPOLEČNOSTÍ A JEJICH DĚJIN

Marxismu je vlastní analytický rámec, jenž odkazuje mimo ekonomie na obecnější

teorii společností a jejich dějin (dalo by se říci jejich sociologie a politiky). Často se stručněji
označuje jako teorie dějin nebo historický materialismus . Právě v této oblasti se objevují
základní pojmy: produkční způsob (tradičně: otrokářství, feudalismus, kapitalismus…), třída
(proletáři, kapitalisté…) a stát. Dějiny jsou takto periodizovány do velkých epoch, jejichž
časové přesahy vytvářejí přechody a hybridizace. Každá z těchto epoch má svoji třídní
strukturu a moc panující třídy se v ní uplatňuje víceméně absolutním způsobem ve
specifických konfiguracích. V jádru uplatňování této moci se nachází stát.

Vize společnosti ležící v základech této analýzy je velmi bohatá. Vedle protikladu mezi
kapitalistickými vlastníky a proletáři načrtává také obrysy různých frakcí vládnoucích nebo
mezilehlých tříd. Tyto třídy jsou pojímány ve svých ekonomických, ideologických a kulturních
určeních, v praktikách, kterými udržují svou reprodukci. Politika zahrnuje vykonávání moci
uvnitř institucí státu, přičemž tyto termíny získávají velmi značný obsah, a také ve
společenských střetech, ať se jedná o jejich rutinní projevy nebo opakované exploze.

Marxistická analýza dějin lidských společností má silně dynamický charakter, a to uvnitř

každé z etap i v přechodech z jedné do druhé. Spočívá na ekonomickém základě, ale
přednostně se zaměřuje na třídní boj, pověstnou hnací sílu dějin. Dějiny se rýsují etapu za
etapou podél trajektorií, na nichž minulost vždy podmiňuje budoucnost: „Lidé dělají své vlastní
dějiny, ale nedělají je libovolně, ne za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností přímo
předem daných a zůstavených.“ [Marx, 1852, s. 11 citovaného českého vydání].

Politická ekonomie

I když žádný jev nelze analyzovat v oblasti omezené jen na ekonomiku, marxismus se
opírá o ekonomii: o soubor mechanismů a pojmů, jež tvoří většinu obsahu Kapitálu a jeho
vůdčí linii.

Marx používá velmi rozsáhle koncept ekonomického zákona [Duménil, 1978] jako je
zákon hodnoty nebo zákon klesající míry zisku. Někdy se jedná o prosté definice, jako je v
případě zákona hodnoty tvrzení, že hodnota zboží se rovná pracovní době společensky nutné
na jeho produkci, jiné zákony se ale odvolávají na vztahy mezi proměnnými nebo na
stylizované vyjádření nějakého faktu, jako je známá tendence k poklesu míry zisku. Působení
těchto zákonů obecně závisí na tom, co by se dalo nazvat operační proces, tj. na
mechanismech, které je vnucují aktérům – např. konkurence nutí aktéry k jistým způsobům
jednání, z nichž vyplývá tendence k vyrovnávání míry zisku v různých odvětvích.

*Hlavní oblasti ekonomické teorie. Tato analýza zahrnuje všechny hlavní oblasti ekonomie: 1)
určení příjmů (mzda, zisky, úroky, renta…); 2) technologické změny (zejména hlavní události
ve stylizované podobě nazývané tendence); 3) konkurenci (ceny, procesy, kterými se
navzájem mají tendenci přizpůsobovat nabídky a poptávky, odvětvové míry zisku…); 4)
cyklické krize a hlubší a trvalejší poruchy fungování kapitalismu, strukturální krize; 5) měnové a
finanční mechanismy atd. U těchto témat lze hovořit o marxistických specifičnostech pouze ve
smyslu zvláštních obsahů, jež jsou dávány zmíněným kapitolám ekonomické teorie.
Zkoumání vzájemných vztahů je svou povahou velmi technické, protože při něm jde o
vzájemnou závislost proměnných: jestliže se ta či ona proměnná odchýlí o určitou hodnotu,
spustí se tím ten či onen proces; jestliže taková proměnná roste, jiná poroste nebo se bude
zmenšovat atd. Ačkoliv Kapitál nevyužívá matematický formalismus (pokud nebereme v úvahu
nekonečné početní příklady), je tato oblast plným právem oblastí modelování. V tomto směru
zbývá ještě udělat většinu práce.

Tyto velké systémy vzájemných vztahů mezi proměnnými velmi zřetelně ukazují, jak propustné
jsou analytické hranice mezi politickou ekonomií a obecnější teorií společností a jejich dějin.
Jako příklad lze uvést originální přístup Manifestu komunistické strany. Marx a Engels v něm
zakládají překonání kapitalismu na nástupu stále hlubších a delších krizí, které budou podle
jejich názoru podněcovat lidové boje a přivedou kapitalismus k zániku. Později opře Marx tuto
tezi o tendenci k poklesu míry zisku jako fakt vysvětlující zmíněnou narůstající nestabilitu. To,
že dějiny tuto katastrofickou vizi nepotvrdily, nezmenšuje její metodologický význam. Politické
boje se v ní kombinují s ekonomickými tendencemi, čímž navzájem posilují svou explikativní
hodnotu. Jestliže jednotlivé teorie mají určitou autonomii, konkrétní analýza je sjednocuje:
vyžaduje jejich společnou mobilizaci, což je ve skutečnosti vlastní každé věcné analýze.

Základní pojmy a k čemu slouží . – Jedním z nejvíce zarážejících aspektů Marxovy

analýzy je úzkostlivá pečlivost, s jakou analyzuje základní aspekty ekonomické teorie
jako je zboží, hodnota, peníze, kapitál, nadhodnota a zisk. Taková pečlivost nemá vůbec
obdobu v jiných školách, zejména současných.

Analýza těchto pojmů některé dodnes fascinuje, zatímco u jiných vyvolává kategorické
odmítnutí. Ilustrujeme to v rámečku č.1 věnovaném rozboru zboží. Definovat zboží s takovou
péčí nebývá všeobecně v ekonomii zvykem, stačí hovořit o „statku produkovaném za účelem
prodeje“. Že má taková přísnost smysl, se ukáže v okamžiku, kdy vyvstanou problémy
podstaty (tj. definice, charakterizace). Jedním z hlavních cílů Kapitálu je ve skutečnosti
prokázat, že kapitalismus patří do širší kategorie třídních společností (že kapitalismus je svou
povahou třídní společnost), v nichž probíhá vykořisťování. Marx dosahuje tento cíl
vybudováním dvou teorií, teorie hodnoty a teorie nadhodnoty, jež se opírají o pojmy zboží a
kapitálu: jedině práce vytváří hodnotu a kapitalisté si přivlastňují její část, nadpráci odpovídající
nadhodnotě, z níž odvozují všechny své příjmy.

Jestliže charakteristika kapitalismu jako třídní společnosti vypracovaná Marxem může být
považována za převládající názor, jsou podobné problémy dodnes předmětem diskusí.
Někteří například kladou otázku, zda měla sovětská ekonomika zbožní charakter nebo ne, jiní
formulují obdobné otázky při analyzování předpokládaného budoucího tržního socialismu.
Právě při takových analýzách se ukazuje nutnost velmi přesného zacházení s pojmy.

Rámeček 1: Analýza zboží a hodnoty

Marxovo zkoumání zboží je velmi typické svým důrazem kladeným na analýzu pojmů. Jak
píše, „zboží je bytost se dvěma tvářemi“:

Ve zboží lze vidět nejprve produkt, který k něčemu slouží, užitečný předmět neboli
užitnou hodnotu, jakmile je určen k prodeji na trhu. Každé z těchto určení je důležité: 1)
produkt, což znamená výsledek lidské práce 2) užitečnost, která odkazuje na skutečnost, že
předmět je považován za žádoucí (ať je dobrý, špatný, bezcenný…); 3) k prodeji, což
implikuje, že nebyl produkován pro individuální potřebu; 4) na trhu, což znamená, že k prodeji
dochází opakovaně.
 Na druhé straně, jestliže je zboží nabízeno na trhu (v hypotetické předkapitalistické
tržní ekonomice), prodejce při oznámení své ceny požaduje, aby byla uznána jako výsledek
množství práce, z níž zboží povstalo. Jestliže si vyžádalo více práce, než kolik vyžaduje
obecně podobné zboží, tento požadavek není uznán: jestliže si vyžádalo méně práce než
normálně, kupující se na to nemůže odvolávat ve snaze dosáhnout nižší cenu. Odtud vyplývá
pojem společensky nutné práce (přičemž společensky znamená: ve společnosti, v průměru).
Jako nositel určitého množství společenské práce vystupujícího na trhu je zboží směnnou
hodnotou nebo krátce řečeno hodnotou. Právě to nazývá Marx občas zákonem hodnoty , i
když tento výraz používá velmi zřídka. Hovoří se o pracovní teorii hodnoty .

Nelze číst Kapitál bez znalosti těchto postupů, protože Marx neustále využívá jejich
nuance. Píše někdy, že „produkt se stává zbožím“ v určitých kontextech nebo obdobích. To
znamená, že popisuje ekonomiku, v níž se statky produkují stále častěji k tomu, aby byly
nabízeny na trhu. Najdeme u něj také větu: „Jedině kapitalismus proměňuje všechny produkty
ve zboží.“ To znamená, že v částečně kapitalistických společnostech je jistá větší nebo menší
část produkce určena k uspokojení potřeb produkujícího (nebo jeho rodiny) a že pouze
kapitalismus činí produkci pro trh všeobecným jevem. Na závěr ještě jedna jemnost: s věcmi
nebo vztahy, které nejsou zbožím, lze v praxi zacházet jako by jím byly, jako např. s půdou
(jež není produktem lidské práce) nebo s poctami, které se jak známo kupují.

* K čemu tyto teorie neslouží? – Marxova analýza je velmi ucelená, ale příliš často se
neoprávněně vykládá tak, jako by se její celek dal vyvodit z teorie hodnoty bez ohledu na
vlastní funkci této teorie, o níž jsme se zmínili výše. Tyto první pojmy ekonomické teorie se
nijak neuplatňují v analýze vzájemných kvantitativních vztahů mezi ekonomickými
proměnnými. Jestliže řekneme nadhodnota a objevíme v ní emanaci nadpráce, neimplikujeme
tím nic, co se týká její velikosti ani rozličných forem jejího rozdělování mezi různé frakce
vládnoucích tříd; tendence ke snižování míry zisku je projevem velmi globální dynamiky
technologických změn (inovace) a určování mezd, ale nevyplývá žádným způsobem z teorie
hodnoty.

Marx často předpokládá převahu relativních cen nad hodnotami, ale v těchto případech
se jedná o zjednodušující hypotézu, která abstrahuje od existence kapitálu. Jestliže
v kapitalismu převládají ceny, které lze označit za normální a které jsou nazývány produkční
ceny, jimž se blíží běžné ceny, jejich určení se nijak neodvozuje z teorie hodnoty - v protikladu
k tomu, co naznačuje nešťastný výraz transformace hodnot v produkční ceny [Duménil, 1980;
Foley, 1986].

2. MARXISMUS A RŮZNÉ „ISMY“

Je marxismus druhem institucionalismu?

Jestliže jde o uznání důležitosti institucí, bude odpověď na tuto otázku zřejmě kladná.
Instituce patří k ústředním prvkům analýz, o kterých zde byla řeč, jak v ekonomické rovině, tak
z hlediska teorie společností a historie. Příkladů lze uvést bezpočet. Trh předpokládá
kodifikovaná pravidla (zakotvená zvykově nebo právně) a centrální instituce; vlastnictví
produkčních prostředků (kapitálu) se projevuje v institucích, akciových společnostech; třídy na
sebe vzájemně působí prostřednictvím svých svazů a politických stran; stát představuje
instituci s množstvím dílčích součástí; ekonomická politika je záležitostí ministerstev a ústřední
banky atd.

K tomuto konstatování je vhodné dodat, že uznání role institucí není v rozporu

s využíváním tradičních prostředků ekonomické analýzy, které někteří považují za projev
ekonomismu, přičemž směšují vypracovávání nástrojů a jejich uplatňování. Je například
možné popsat nějaký model rovnováhy beztoho, že bychom tvrdili, že je ekonomika vždy
v rovnováze, nebo si mysleli, že se regulační procesy popisované tímto modelem mohou
prosadit nezávisle na institucích, které pro ně vytvářejí rámec. Tyto ekonomické a
institucionální způsoby přístupu k realitě se navzájem nevylučují, ale spojují své explikativní
síly. Na druhé straně lze mimochodem připomenout, že dominantní ekonomie je ve
skutečnosti mnohem víc institucionalistická, než se často myslí, i když využívá modelování.

Potíž je v pochopení vztahu mezi modely a institucemi. Institucionální změny mohou

změnit vlastnosti modelu nebo je zcela zbavit věrohodnosti a tím si vynutit zavedení jiné
formalizace. Jako příklad lze uvést, do jaké míry mění růst velikosti podniků pravidla
konkurence, až k vytvoření situace oligopolu nebo monopolu.

Jestli je třeba se k „ismům“ hlásit a ne se jim bránit: marxismus je svého druhu

ekonomismus a institucionalismus. Tento seznam by byl neúplný, kdybychom nedodali, že
marxismus je také evolucionismus, a to v důsledku role, kterou v něm hrají poměry sil a
závislosti související s cestami, kterými se ubírá vývoj. Marxismus ale není regulacionismus
(rámeček 2).

Rámeček 2: Marxismus není regulacionismus

Některé proudy teorie regulace si hodně vypůjčovaly od marxismu zejména v období

vzniku této školy [Aglietta, 1976; Lipietz, 1979]. Jak marxismus, tak regulacionismus se dívá
na dějiny jako na posloupnost institucionálních rámců podmiňujících fungování kapitalismu
v každém z jeho stadií [Boyer,1986]. Na této úrovni obecnosti je obtížné nesouhlasit. Nicméně
marxismus není teorií regulace:

- První rozdíl lze zjistit v celkové konfiguraci institucí, jak je pojímá marxismus,
zejména pokud jde o poměr mezi produkčními silami a produkčními vztahy, o poměr tříd
k produkčním vztahům a pojetí státu v těchto souvislostech – s přihlédnutím k dělicím čarám,
jak je tomu u vztahu mezi nadstavbou a základnou. K tomu přistupuje specifické pojetí
historické dynamiky těchto prvků. Jak ukážeme, tyto odlišnosti vedou k rozdílným
charakteristikám period jako je období keynesiánství nebo neoliberalismus, které marxismus
chápe v pojmech tříd a moci (jako základních a ne pouze vedlejších), velmi specificky
skloubených s tendencemi technologie a přerozdělování.

- Druhý rozdíl, který fakticky pramení z prvního, se týká smyslu dějin. Marxistický
pohled na přeměny kapitalistického produkčního způsobu v nich vidí dozrávání dějinného
procesu postupně vedoucího kapitalismus za jeho vlastní meze, s jeho pohyby vpřed a ústupy
(na úrovni institucí, ekonomických mechanismů a mocí). Tím, že marxismus nedokázal
aktualizovat tento svůj přístup vzhledem k neúspěchu reálného socialismu (zemí, které se
prohlašovaly za socialistické), otevřel cestu alternativě, která tento pohled opomíjela.

- Regulacionismus se nevydal cestami vedoucími k výstavbě alternativní ekonomie

(mikroekonomie, makroekonomie a teorie technologických změn), které otevřela marxistická
teorie.

- Za vážné lze považovat určité obsahové odlišnosti. Lze uvést roli poptávky při
určování historických trajektorií, která nám nedovoluje zejména vysvětlovat krizi roku 1929
nedostatečným růstem mezd a mohutný růst po II. světové válce zaváděním fordistických
námezdních vztahů (viz rámeček 5).
 Sektářství a podřizování úzkým stranickým cílům znemožňovalo podle našeho názoru
po dlouhá desetiletí aktualizaci analytického rámce marxismu a vyústilo v jeho zdeformování.
Ve spojení s neúspěchy marxistických složek vyšlých z hnutí května 1968 vedly tyto okolnosti
k opuštění zmíněného rámce ve prospěch méně dogmatických struktur teorie regulace.

Když byl roku 1981 zvolen francouzským prezidentem François Mitterrand, mnoho lidí
si myslelo, že zpomalení růstu po recesi roku 1974 lze překonat zvyšováním mezd, což
odpovídalo teorii regulace, která přisuzuje takovému zvýšení významnou úlohu při vysvětlení
poválečného růstu (trvalé udržení mzdových vztahů fordistického typu mělo učinit skutečností
sen o pokračování „třiceti nádherných let“). Tyto naděje byly zklamány. Čas ale běží dál.
Neúspěch pokusu o obnovu keynesiánství na začátku prvního sedmiletého prezidentského
období Françoise Mitterranda, prudký nástup neoliberalismu, který se prosadil v průběhu 80.
let, a nové formy imperialismu následující po útoku na World Trade Center vyvolávají mezi
levicovými lidmi nový typ radikalismu. Značná část se jich hlásí k teorii regulace, která by
jistým způsobem mohla oživit marxistickou interpretaci.

Marxismus a dlouhé vlny

Pojetí, k němuž se hlásíme, má také privilegovaný vztah k teorii dlouhých vln. Tato
teorie vyústila v různé marxistické interpretace, které vypracovali např. Ernest Mandel [1997 a
1999] nebo Immanuel Wallerstein [1992]. Marxistické interpretace dlouhých vln mají tu
přednost, že neupadají do mechanicismu, k němuž může být tato teorie náchylná, protože v ní
vracejí patřičné místo různým tendencím, protitendencím a bojům.

Představa periodické posloupnosti je tak málo svazující, že jí lze jen stěží

zpochybňovat. Naše interpretace vede k jistým výhradám týkajícím se její přílišné obecnosti.
Velké krize oddělující jednotlivé periody nejsou všechny projevem stejné dynamiky. Jen stěží
lze tedy vidět v posloupnosti jednotlivých krizí a fází projev nějakého hlubšího základního
mechanismu (na druhé straně zůstává dál předmětem diskuse systematické charakterizování
vzestupných nebo sestupných fází a jejich vztah k finančním procesům).

3. OD FAKTŮ K JEJICH INTERPRETACI

Jedním ze základních rysů marxistické analýzy je její ctižádostivá snaha o globální

uchopení dějin společností a toho, jak společnosti fungují. Určuje také přístup této knihy. Jejím
výchozím bodem jsou fakta, a to nikoli v předstírané neutralitě jejich konstatování, ale fakta již
uspořádaná podle kategorií, jež připravují jejich pochopení. Kapitola II, která si bere za příklad
ekonomiku Spojených států, uvádí do souvislostí tři aspekty vývoje kapitalismu XX. století:
proměny institucionálních rámců, v nichž se uskutečňuje kapitalistická produkce; základní
tendence v oblastech technologie a příjmů a z nich vyplývající strukturální krize; přeměny
konkurence a otřesy ekonomiky v průběhu jejích opakovaných expanzí a smršťování. Tyto tři
aspekty nevyčerpávají mnohostrannou realitu, ale už naznačují určité interpretační linie.
Kapitola III je věnována dvaceti posledním létům XX. století, období neoliberálního kapitalismu.
Jaká je jeho dynamika akumulace? Jakým zájmům slouží neoliberalismus? Kdo nese jeho
náklady?

Kapitoly IV a V nás uvádějí do jádra ekonomické teorie. Probírají se s nich hlavní

tradiční oblasti: chování individuálních aktérů (mikroekonomie) a makroekonomické fluktuace,
příjmy, technologické změny. Ve všech těchto oblastech udržuje marxistická analýza jisté
vztahy s jinými proudy a osvědčuje svá specifika. Jak jsou navzájem propojena individuální
rozhodnutí s globálními procesy, zejména měnovými, v analýze konkurence a opakujících se
krizí? K jakým transformacím dochází při přechodu od jedné epochy k druhé? Jak navzájem
propojit poměr sil s ekonomickými mechanismy při určování příjmů? Jak vypadají hlavní rysy
technologických změn a fází, které tyto změny vyznačují v dějinách kapitalismu?

Kapitoly VI a VII jsou věnovány teorii společností a jejich dějin. Jedná se především o
rozsáhlou konstrukci, kterou Marx nikdy nevyložil systematickým způsobem, nebo ji jen
stručně načrtnul, ale která leží v základech jeho celkového přístupu. Propojuje „dialektiku
produkčních sil a produkčních vztahů“ s třídní strukturou a jejími změnami, stejně jako s teorií
státu jako projevu a jednatele mocí, jež vyplývají z této třídní struktury. Toto expozé je
předmětem kapitoly VI. Ale právě z tohoto hlediska se nejsilněji projevují změny, kterými prošel
kapitalismus ve XX. století. Základní koncepce přetrvávají, zatímco obsahy se vyvíjejí: mění se
institucionální vyjádření vlastnictví kapitálu, vznik nových středních tříd manažerů a
zaměstnanců (vedle kapitalistů a proletářů) vede k proměně třídních struktur, uvnitř kapitalismu
se postupně prosazují nové produkční vztahy, jež jsou projevem jeho překonávání. Ale
směrem k jakým novým sociálním logikám? Tyto věci jsou náplní kapitoly VII.

Kapitola VIII pak spojuje nitky navzájem. Znovu vkládá souhrn faktů do dějin
kapitalismu, aby vystoupil do popředí jejich smysl, právě onen „smysl dějin“ vlastní
marxistické analýze, přičemž se využívá dvojznačnost tohoto slova, které poukazuje současně
na význam procesu a na směr změny: jde o to interpretovat každý prvek a současně sledovat
hlavní zápletku. V delikátním vzájemném vztahu se v zde spojují kontingence s determinismy.
Pod účinkem tendencí a krizí přicházejí jedna po druhé velké mocenské konfigurace , jejichž
význam lze pochopit pouze prostřednictvím třídní struktury a jejich sled pouze ve vztahu
k bojům. Neoliberalismus je jejich poslední variantou, ale ne koncem dějin.

VIII Dějiny na pochodu

Tato kapitola si klade za cíl navzájem sblížit interpretační osy načrtnuté v této knize. Základní
idejí je přeměna produkčních vztahů, transformace třídních struktur a změna charakteru bojů,
jež jsou tyto třídní struktury schopny vyvolávat. Z těchto prvků vyplývá posloupnost velkých
mocenských konfigurací, jejichž nejnovější podobou je neoliberalismus. I když tyto velké
pohyby odvozují svoji racionalitu ze své vlastní dynamiky, nelze je pochopit bez přihlédnutí
k posloupnosti tendencí technologických změn, k účinnosti mechanismů ovládajících vytváření
příjmů a k neustálému vlivu konkurenčních procesů a makroekonomické nestability. Tyto
pohyby jsou rozčleňovány postupně přicházejícími strukturálními krizemi. Nyní jde o to
soustředit se na procesy a pokročit dál ve vysvětlení vzájemných souvislostí.

1. FINANCE A MANAŽEŘI VE XX. STOLETÍ

Nyní jsme s to přeformulovat interpretaci velké proměny kapitalismu ve XX. století

s přihlédnutím k tomu, co bylo nazváno manažerskou hypotézou.

Ohrožení kapitalistických vztahů a jejich znovuzrození v manažerském

kapitalismu

Koncem XIX. století se kapitalismus dostává ve Spojených státech a Evropě do krize.

Tato strukturální krize následuje za snížením míry zisku. Tatáž technologická přeměna, která
se projevuje v mechanizaci a zvětšování velikosti podniků, vede současně ke snížení míry
zisku a ke krizi ze zostřené konkurence.

V obnově kapitalismu sehrávají významnou úlohu dva charakteristické rysy nových

vztahů:
 Zvětšování rozměrů podniků, projev pokroku výrobních sil, vede ke vzniku financí
odpovídajících novým potřebám. Rozvoj těchto financí řeší určitým způsobem problémy
konkurence, protože finance umožňují mobilizaci obrovských prostředků potřebných pro
vstup do nových oborů podnikání. Uvolňují tím prostor pro pokrok produkčních sil. Tyto
finance definují novou formu kapitalistického vlastnictví a tedy i nové konfigurace
produkčních vztahů a dominantní třídy.

Tentýž růst velikosti podniků vyžaduje delegování úkolů řízení, jež jsou nyní mnohem
složitější, na velké skupiny námezdních pracovníků, na manažery a další zaměstnance.
Právě odsud čerpá svoji energii revoluce v řízení. Tento druhý proces také řeší svým
způsobem hrozbu, kterou pro pokrok výrobních sil znamenalo snižování míry zisku
koncem XIX. století, a to tím, že vytváří podmínky pro zvyšování míry zisku. To způsobuje
metamorfózu druhé složky kapitalistického vlastnictví, řízení a správy, což dovršuje
přeměnu výrobních vztahů; nové skupiny definují nové třídy.

Tím je dosaženo pokračování kapitalistického vztahu za tu cenu, že v jeho nitru vznikají

mechanismy, jež sice řeší jeho problémy, ale současně jsou nositelem jeho překonání ve
směrech, které otevřel manažerský kapitalismus.

Konfrontace mezi financemi a manažery

Tím, že finance a manažeři rozhodujícím způsobem přispěli k vyřešení historických rozporů

kapitalismu, byli vyneseni do prvních řad třídních bojů, přinejmenším bojů mezi frakcemi
dominantních tříd. Dějiny se tedy komplikují. Bipolární antagonismus mezi kapitalisty a
proletáři se rozpouští v komplexnější struktuře manažerského kapitalismu.

Námi předkládaná interpretace dějin kapitalismu od začátku XX. století tudíž klade do popředí
třídní vztah mezi financemi a manažery . Protože jde o vztah mezi frakcemi dominantních tříd,
je současně vztahem spolupráce i boje:

Spolupráce se projevuje především ve společném plnění hlavních úkolů vyplývajících

z řízení hospodářství a společnosti obecně. Druhým faktorem stmelujícím tyto dvě třídy je
zachování jejich společného nadřazeného postavení jako dominantních tříd tváří v tvář
lidovým bojům (které může každá z těchto složek nicméně do určité míry
instrumentalizovat s přihlédnutím k riziku, jež je s tím spojeno).

Boj vyplývá ze skutečnosti, že upevňující se manažerské vztahy mají tendenci

k autonomizaci, a to buď v rámci, který zachovává určitá prerogativa kapitalistického
vlastnictví (kde manažerské vztahy nabývají zejména formu nových způsobů řízení a
státních zásahů, které se zčásti odpoutávají od zájmů vlastníků), nebo potenciálně
v postkapitalismu.

Ačkoliv je třídní struktura bohatší a složitější stejně jako boje, které z ní vyplývají, ačkoliv
celkovou dynamiku vždy ovlivňují zejména lidové boje, modality uplatňování tohoto třídního
vztahu mezi financemi a manažery definují od začátku XX. století podstatný aspekt toho, co
jsme nazvali velké mocenské konfigurace a konfigurace kompromisu.

Vzhledem k nutnosti rozčlenit historický materiál budeme v dalším vycházet

z posloupnosti tří velkých konfigurací: 1) první hegemonie financí, která sahá od vzniku nových
institucí vlastnictví na přelomu XIX. a XX. století až po krizi roku 1929 a II. světovou válku; 2)
období keynesovského kompromisu, pro něž navrhujeme název manažerský kompromis,
které nastoupilo po předchozím období a trvalo až do prosazení se neoliberalismu v letech
1970 až 1980; a konečně 3) neoliberalismus jako druhá hegemonie financí.

2. PRVNÍ HEGEMONIE FINANCÍ A VZESTUP MANAŽERŮ

Finance, manažeři a tradiční podnikatelé

Jádrem toho, co se politicky nastoluje začátkem XX. století, je kompromis mezi dvěma
třídami nebo třídními frakcemi: financemi a horní vrstvou řídicích pracovníků, tj. manažery.
V tomto vztahu je třeba vidět hlavní oporu nového, postupně se prosazujícího kapitálově-
manažerského řádu. Jako okrajový doplněk tohoto hlavního prvku je kompromis rozšířen do
jisté míry také na kapitalistické vlastníky starých částí produkčního systému, které nový kurz
kapitalismu nechal stranou, protože i když změna probíhá rychle, zdaleka není okamžitá a
uniformní.

V tomto kompromisu mají finance postavení hegemona. Manažeři jsou sice na

vzestupu, ale zatím představují jen rodící se sílu; ve finančních institucích jich je zatím málo
(manažerská transformace probíhá tak, že začíná v dopravě, komunikacích a některých
průmyslových oborech, kde jsou pro ni technické podmínky); stará skupina vlastníků přitom
představuje sílu minulosti. Finance ovládají průběh přestavby institucí a kontrolují měnové a
finanční mechanismy podle pravidel, jež odrážejí jejich vlastní, skutečné nebo domnělé zájmy.

Třídní boje

Vznik a upevnění této nové konfigurace je projevem třídního boje:

Tradiční kapitalističtí vlastníci se prostřednictvím politické aktivity ve vládních institucích

snaží chránit sami sebe pomocí protitrustových a ochranářských zákonů, o nichž vědí, že
sice zbrzdí pohyb vedoucí k jejich vlastní eliminaci, ale že jej nemohou zastavit. Aby
posílili své postavení, hrají tito tradiční podnikatelé na strunu nevraživosti dělníků a
zemědělců vůči velkým podnikům označovaným jako trusty. Nadzisky vytvořené ve
velkých podnicích využívají jejich manažeři začátkem dvacátého století k tomu, aby
reagovali určitými pokroky sociální ochrany, které jsou mimo možnosti tradičního sektoru,
jehož rentabilita se hroutí [Weinstein, 1968]. Je však třeba mít stále na mysli, že toto
smiřování je neoddělitelně spojeno s potlačováním dělnického hnutí a zejména jeho
revoluční složky; jde o to, aby se dělnický tlak vylil do takové formy, která založí další
rozvoj produkčních vztahů pod vedením kapitálu.

To, co jsme nazvali hlavní oporou nového uspořádání, určuje současně jeho hlavní
rozpor: vztah mezi financemi a manažery. I když vzestup moci manažerů otevírá cestu
k novému rozmachu kapitalismu (dosažením vyšší efektivity), znamená současně hrozbu
pro přednostní postavení vlastníků. Lze v tom rozlišit dva aspekty. Na jedné straně
vlastníkům hrozí, že ztratí kontrolu nad podniky. Toto riziko je velmi rychle rozpoznáno a
stává se zdrojem rozsáhlé polemiky a literatury [Berle et Means, 1932]. Na druhé straně
vyvolává velké rozčilení také pohyb vedoucí k centralizaci rozhodování o
makroekonomické politice (např. v souvislosti s vytvořením Federálního rezervního
systému v USA), protože posiluje delegování úkolů financí směrem k odborníkům, i když
u kormidla zůstávají finance.

Rizika spojená s pokrokem produkčních sil

Ani pokrok produkčních sil vyvolávaný novými produkčními vztahy neprobíhá bez
rozporů. Jejich hlavní aspekt souvisí s dopady rozvoje financí a pokroků v řízení na
makroekonomickou stabilitu. Současný nástup financí a moderního řízení vytváří podmínky
pro makroekonomickou nestabilitu:

Zrychluje se vzájemné reagování a veškeré rozhodování související s řízením, čímž se

zvyšuje potenciál pro všeobecné vybičování aktivity nebo kumulativní zhroucení
působením mechanismů popsaných v kapitole IV (dimenzionální (ne)stabilita a teze o
tendencionální nestabilitě).

Podmínky pro zvyšování nestability vytváří také exploze monetárních a finančních

mechanismů.

K tomu přistupuje okolnost, že přes vytvoření Federálního rezervního systému jsou

nástroje reglementace a ekonomické politiky ještě velmi slabé,.

Dalším faktorem jsou potíže se širokým zaváděním postupně se prosazujících produkčních

vztahů: v podstatě dochází ke koexistenci moderního sektoru a tradičních podniků.

Neustále se opakující krize (1893, 1907, 1921, 1929…) jsou dokladem zastaralosti
dosavadních způsobů kontroly měnových a finančních mechanismů, kterou zajišťovaly velké
finance ve Spojených státech. Tyto krize vyvolávají soukromé a postupně také veřejné a stále
lépe koordinované zásahy, přičemž ovšem krize vypukají dál působením procesu, který
nazýváme tendencionální destabilizace. Krize roku 1929 odhaluje, že na tomto terénu
podminovaném přežíváním zastaralého sektoru nejsou finance schopny vytvořit instituce pro
kontrolu makroekonomiky a svého vlastního fungování. Když pak roku 1929 dochází k recesi,
dopady těchto procesů se navzájem sdružují a proměňují recesi v depresi, která znamená
konec první hegemonie financí.

3. MOCENSKÁ PŘEVAHA MANAŽERŮ

Pro označení nových politických a ekonomických konfigurací vlastních kapitalismu

v období New Dealu a po druhé světové válce se častou používá výraz keynesovský
kompromis, a to bez ohledu na omezenost tohoto názvu. Navrhujeme zde přejmenovat ho na
manažerský kompromis.

Politická konfigurace před krizí roku 1929 byla charakterizována jako kompromis mezi
financemi a manažery za hegemonie financí. Krize roku 1929 je strukturální a vytváří tudíž
podmínky pro metamorfózu dosavadní hierarchie ve prospěch manažerů. Tato metamorfóza
se pak projevuje hlubokými přeměnami institucí a ekonomických politik a umožňuje nové
pokroky procesu zespolečenšťování.

Krize roku 1929 a vzestup manažerů

Ve Spojených státech jsou výkony manažerů od začátku XX. století předmětem

velkého obdivu a manažeři se jeví jako potenciální zachránci v obtížných situacích. Z podniků
se jim otevírá cesta do správy měst, jejichž problémy mají řešit, a stále častěji také do
vládních orgánů. Začátek století je prostoupen manažeristickými a technokratickými proudy.
První světová válka je důkazem potenciálních možností centralizovaného řízení ekonomiky (je
příznačné, že slavný americký institucionalista Thorstein Veblen chce na konci války dát moc
sovětu techniků). New Deal uvádí do pohybu proceduru záchrany ekonomiky prostřednictvím
centralizované organizace trhů, určování cen a platů cestou vyjednávání atd., a to na základě
dohody aktérů pod záštitou zástupců administrativy. Nejaktivnějším manažerům New Dealu se
říká plánovači. Za druhé světové války stát opět přímo vstupuje do vedení hospodářství a
masivně nahrazuje soukromé investory.

Avšak ve skutečnosti teprve na konci druhé světové války dochází ve Spojených

státech k předefinování vztahu mezi manažery veřejného a soukromého sektoru na jedné
straně a kapitalistickými vlastníky na straně druhé. Tehdy se prosazuje onen kompromis, který
posvětí centrální kontrolu měnových a finančních mechanismů a současně upraví činnost
financí jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni. Jde opravdu o kompromis – dosavadní
hegemonie financí končí, ale kapitalistické základy společnosti jsou zachovány. Finance jsou
drženy na uzdě, jak se říká ve Spojených státech, nikoli ale zničeny.

Kromě keynesovských aspektů, nyní ovšem už v rozšířeném smyslu

(makroekonomická politika, sociální ochrana), byl tento kompromis uskutečněn v běhu věcí,
který dostal název smíšená ekonomika (znárodňování, zásahy do alokace kapitálu, veřejné
služby, zdravotnictví, školství, výzkum…). Rýsují se tak alternativy dokazující životaschopnost
podniků, které nepodléhají přímo požadavkům vlastníků: velké podniky mají tendenci
přidělovat kapitál na jeho různé účely cestou diverzifikace činností (zejména v rámci toho, co
se označovalo jako konglomeráty); tyto alternativní funkce překračují hranice podniků a
vyúsťují v centralizované řízení činností, které také dostávají nové cíle, jak je tomu u
francouzského plánování nebo u činnosti japonského MITI (kapitola II).

Tyto poválečné experimenty (ve Spojených státech, Evropě, Japonsku) mají přes svoji
celosvětovou rozmanitost jeden společný rys: v centru nových metod řízení, jež získaly
částečnou autonomii vůči kapitalistickému diktátu, se nacházejí manažeři, ti, kdo organizují a
řídí, a to jak v soukromém sektoru, tak ve státní správě. Právě v tomto smyslu se jeví jako
zvlášť vhodný termín manažerský kompromis, který je obecnější než keynesovský název. Pro
některé země jako Japonsko by se mohl navrhnout termín hegemonie manažerů, ovšem tato
terminologie by se nedala použít u všech zemí, zejména ne u Spojených států, přičemž Evropa
nepochybně představuje mezilehlý typ.

Vcelku tato desetiletí zvýšené autonomie manažerů v řízení podniků, v ekonomice a ve

společnosti ukázala, že přeměny kapitalismu v sobě potenciálně nesou překročení úzkých
zájmů vlastníků produkčních prostředků.

TŘÍDNÍ BOJE

Převraty, které způsobila krize roku 1929 a druhá světová válka, je třeba chápat
v kontextu třídních bojů - jak národních, tak mezinárodních. Nad kapitalismem snad nikdy
nevisela taková lidová hrozba. Po druhé světové válce však Spojené státy přesto ztělesňují
novou modernitu a jeví se jako zachránci toho, čemu se začalo říkat „svobodný svět“.
Pokoušejí se vnutit světu nový kompromis tváří v tvář komunistické hrozbě.

Autonomie manažerů ve vztahu k vlastníkům je silně závislá na kompromisech

uzavřených s lidovými třídami, přičemž manažeři zaujímají výhodnou pozici ručitelů obecného
zájmu. Desetiletí kompromisu by přitom nebyla možná bez prosazení nového kurzu příznivého
pro technologické změny, který umožnil rychlejší růst reálných mezd a posilování sociální
ochrany beztoho, že by ohrozil rentabilitu podniků. Makroekonomická nestabilita je navíc
držena na uzdě oním vždy nedokonalým způsobem, který je popsán v kapitole V. Celková
úroveň poptávky se neustále upravuje makroekonomickým působením na úvěr (ať je
zaměřeno na soukromé aktéry nebo stát), což umožňuje držet v mezích nezaměstnanost a
upevňuje sociální kompromis s lidovými třídami.

Je zřejmé, že tento velký vliv manažerů na společnost se prosazuje v průběhu

poválečných desetiletí prostřednictvím institucí státu. Přitom ale nelze zapomínat na druhou
oblast, sféru soukromých podniků.

Finance ale po celou dobu manažerského kompromisu neustále pracují na obnovení

svých výsad. Analytikové zabývající se tímto procesem zdůrazňují mezinárodní rozměr jejich
skrytého zpětného dobývání (viz vynikající studie Érica Helleinera [1994]). Zejména vznik
eurodolarů umožnil mezinárodním financím otevřít trhlinu v poválečném uspořádání (jež bylo
výsledkem dohod z Bretton Woods). Dalším krokem se stala na začátku 70. let krize dolaru,
která vedla k zavedení pohyblivých směnných kurzů a k postupnému oslabování a nakonec
úplnému zániku omezení mezinárodní mobility kapitálů.

Šok z krize 70. let

Mimořádné výkony manažerského kapitalismu v jeho první fázi, kdy se posilovalo

nadřazené postavení manažerů, nacházely od začátku XX. století svůj věcný výraz v novém
kole technologických změn (fáze [2] na obr. 1); jejich pokračování po druhé světové válce bylo
oslaveno výrazem třicet slavných let . Přes tyto výkony trvající více než půl století se v 70.
letech ukázalo, že nadvláda manažerů má své meze a slabiny.

Podstatným prvkem je návrat klesající míry zisku. Technicko-organizační revoluce už

dospěla do všech odvětví hospodářství a její vliv na formu technologických změn se vytrácí.
Technika neupadá, ale průběh technologických změn opět nabývá rysy popsané Marxem. I
když se na obzoru črtají možnosti zejména díky rozvoji informačních a komunikačních
technologií, trvá dlouho, než se objevují v rentabilní podobě. Dosavadní sociální řád je tím
zaskočen a odsouzen k zániku. Méně příznivý charakter technologických změn ničí jedno
z pojítek kompromisu manažerů s ostatními zaměstnanci, protože si vynucuje zpomalení
rozvoje hlavních složek sociálního pokroku (kupní síla, vzdělání, sociální ochrana atd.).

Řešení strukturální krize 70. let upadá do léčky nadměrné stimulace hospodářské
činnosti. Prostřednictvím inflace dochází ke značnému přesunu příjmů v neprospěch
majetných tříd, což odsouvá dopady krize na nefinanční podniky beztoho, že by se na
strukturální faktory našly skutečné léky. Tato situace nahrává trpělivé podvratné práci financí
usilujících o obnovení svých výsad a nakonec vyústí v druhou hegemonii financí.

4. DRUHÁ HEGEMONIE FINANCÍ V NEOLIBERALISMU

Už kapitola III hovoří zcela otevřeně o třídní povaze neoliberalismu a ústřední roli,
kterou v něm hrají finance: bilance nákladů a přínosů vyznívá jasně ve prospěch dominantních
tříd. Zde se budeme snažit přesněji charakterizovat neoliberalismus jako mocenskou
konfiguraci objevující se v určitém stadiu vývoje produkčních sil a produkčních vztahů,
definovat třídní boje, jichž je vyústěním, a konečně zdůraznit výzvy, které před něj staví
pokračující vývoj produkčních sil.

Nové produkční vztahy a nová mocenská konfigurace

* Produkční síly a produkční vztahy. — S neoliberalismem se rozehrává nezávisle na jeho

vlastních cílech nová epizoda historické dynamiky produkčních sil a produkčních vztahů. Krize
70. let XX. století vyúsťuje v proměny, jež vykazují přímou kontinuitu se změnami
zaznamenanými na přelomu XIX. a XX. století. Jde zejména o růst velikosti produkčních
jednotek, jakož i explozi rozměrů měnových a finančních institucí a množství inovací v těchto
oblastech. Novým podstatným prvkem je nepochybně posílení celosvětového dosahu
ekonomiky: globalizace. Tento nový řád posiluje převahu nadnárodních společností a
nadvládu Spojených států. Neoliberalismus nezastavuje základní vývojové procesy, ale
odchyluje je určitým směrem (kapitola III).

* Mocenská konfigurace. – Všechny rysy, jež jsme vyjmenovali při charakterizování

neoliberalismu, směřují k tezi o nové mocenské konfiguraci, kterou lze charakterizovat jako
druhou hegemonii financí. Tuto tezi dokládají jak kázeňská opatření vnucená manažerům a
lidovým třídám, tak svobody, které si udělily samy finance, a obnovení toku příjmů směřujících
k financím.

Tak jako každá mocenská konfigurace se neoliberalismus opírá o kompromisy, i když tyto
kompromisy ukládají panujícím třídám mnohem méně omezení než v předchozím období.
První se týká vztahu nastoleného s nejvyššími řídicími pracovníky v oblasti nazvané rozhraní
mezi vlastnictvím a řízením. Toto spojenectví je výrazem zájmu velkých nadnárodních firem
na neoliberálních reformách v souvislosti s jejich strategií celosvětové expanze. Nejvyšší
manažeři jsou zainteresováni na novém běhu věcí mimo jiné báječnými platy. Ale tento
kompromis sahá až ke středním třídám:

Neoliberální moc se opírá o vrstvy lidí s úsporami, o nynější nebo nastávající důchodce.
Její heslo zní: Všichni jsme kapitalisté! Poskytuje těmto vrstvám určitý podíl na
neoliberální prosperitě, pokud stoupají kurzy na burzách, ale vystavuje je dopadům
zvratů.

Útok proti strukturám státu je samozřejmě selektivní. Pokud se jedná například o

zdravotnictví nebo školství, nejvíc jsou postiženy lidové vrstvy. Všude se vytváří duální
společnost, i když je tato polarizace nepochybně silnější ve Spojených státech než
v Evropě v důsledku převahy neoliberalismu v USA.

Toto zakotvení v obyvatelstvu nepopírá třídní realitu neoliberalismu jako hegemonie financí,
ale odkazuje na některé rysy marxistické analýzy tříd a státu: na nutnost kompromisu
v demokraciích. Tyto pojmy současně umožňují identifikovat třídní povahu neoliberálního řádu,
tj. návrat k hegemonii jisté části panujících tříd spolu se zapojením širších vrstev do obchodu,
v němž se stávají do značné míry obětí podvodu.

Třídní boje

Faktory prosazení neoliberalismu a činnost financí. – Prosazení neoliberalismu se

nevysvětluje jedinou příčinou. Jeho příchod je součástí dějin kapitalismu ve fázích, kdy
dochází k technologickým změnám a strukturálním krizím a kdy propukávají mezinárodní
rivality mezi různými zeměmi, selhávají alternativy atd. Lze připomenout tři následující
prvky:

Tak jako v případě předchozích konfigurací byl podstatným faktorem nástup strukturální
krize, v tomto případě krize 70. let XX. století, a vlny inflace, která byla projevem této
krize.

V tomto obratu ovšem sehrály velkou úlohu politické podmínky související se zeslabením
lidových bojů. Značnou vliv měla v tomto kontextu krize zemí reálného socialismu, jejímž
důsledkem byla ztráta radikálních alternativ v očích těch, kdo o nich už dlouho
pochybovali.

Ve Spojených státech je k tomu třeba přidat pocit slábnutí americké hegemonie jak
v ekonomické tak v politické rovině. Tento pocit vedl ke konsensu kolem osoby Reagana,
 zastánce opětovného potvrzení americké nadvlády zejména ve vojenské oblasti
[Ferguson, 1995]. Lze poznamenat, že podobnou roli sehrálo ve Spojeném království
vnímání průmyslového úpadku, jež dodalo na přesvědčivosti extrémní finanční politice
Thatcherové.

Při analyzování vzestupu neoliberalismu je samozřejmě nutné vyhnout se výkladům dějin

pomocí spiknutí. Návrat hegemonie financí není důsledkem převratu zorganizovaného
několika odvážnými představiteli panujících tříd, ba ani dílem nějaké strany ztělesňující zájmy
financí, i když hovoříme o převratu roku 1979. Nicméně, jak ukázala řada analytiků, není
obtížné zjistit, že finance Spojených států byly v pozadí změny politického kurzu souvisejícího
se jmenováním Volckera do čela Federálního rezervního systému [Greider, 1987]. Finance
se sebou přinesly prvky neoliberálního kompromisu, jež rozzářily zraky nejzámožnějších
vrstev obyvatelstva. Nebývá vždy snadné zjistit ekonomické motivy hlasování demokratů a
republikánů ve Spojených státech, ale Reagana vynesly do úřadu vrstvy s nejvyššími příjmy
[Edsal, 1989].

Společenský řád, který se vynořuje z těchto historických podmínek, není libovolný:

Lze formulovat první interpretaci založenou na zájmech dominantní třídy (kapitola III).
Této třídě nejde o nalezení východiska z krize a boj proti nezaměstnanosti, ale o
zastavení inflace, vytvoření nových příjmových toků a obnovu dědičného jmění nejvíce
zvýhodněných tříd.

V neoliberálním obratu však jde o zásadní otázku přesahující tyto úzké zájmy. Jde o to
skoncovat s manažerskou úchylkou uvnitř manažerského kapitalismu, protože krize hrozí,
že povede k radikálnějším alternativám, které by posílily roli a autonomii manažerů
v soukromé i veřejné sféře. Finance zvrátily tento pohyb, přičemž zahnaly manažery zpět
do područí vlastníků.

Tento příběh prosazení neoliberalismu zřejmě nepřipisuje velkou úlohu ovládaným třídám.
Snad ani není třeba připomínat, že pokud tyto třídy nevytvářejí hrozbu pro kapitalistický řád,
mají panující třídy mnohem větší manévrovací prostor. Není tedy nic překvapujícího na
konstatování, že potlačení lidových bojů v 70. a 80. letech XX. století představovalo jednu
z prvních etap zavádění neoliberálního řádu. V každé strukturální krizi existuje napětí mezi
potížemi vzniku nového sociálního řádu a riziky spojenými s nehybností.

Boj světových financí. – Není správné interpretovat globalizaci neoliberalismu jako něco
vnuceného výlučně zvenčí, v zásadě ze Spojených států, i když se přitom jedná o jeden
z podstatných rysů globalizace. Světové finance na ní rozsáhle spolupracovaly. Lze to
ukázat v případě Evropy, Japonska, Asie, Latinské Ameriky atd.

Například kontinentální Evropa přešla postupně k neoliberalismu v 70. a 80. letech.

Významným faktorem byla přitom snaha místních financí zapojit se do celkového systému
světových financí, který se právě vytvářel a pak vyvrcholil v neoliberalismu. Řečeno jinak, šlo o
to neponechat financím Spojených států nebo Británie monopol na světové měnové a finanční
operace, neocitnout se na okraji.

Finanční a měnová Evropa se tak přímo vytvořila jako světová. Nebyl činěn rozdíl mezi
mezinárodní mobilitou kapitálu uvnitř Evropy a celosvětovou mobilitou. Finanční liberalizace
Evropy integrovala kontinent od samého začátku do celosvětových financí.

Tento mimořádný počin evropských financí měl nesmírné následky. Zcela znemožnil
jakoukoli autonomii kontinentu při provádění jeho makroekonomické a rozvojové politiky, bez
ohledu na zavedení eura. Evropa se tak při zavedení neoliberalismu dostala do podřízeného
postavení.

Výzva rozvoje produkčních sil

Tendence technologických změn, které se projevují v zemích centra v průběhu

posledních dvou desetiletí, nicméně ukazují, že se dějiny nezastavují: produktivita kapitálu a
míra zisku (nehledě na to, co odebírají finance) směřuje vzhůru (fáze [4] na obrázku 1) a
celkový pohyb silně připomíná první polovinu 20. století (možná s výjimkou Japonska). V tom
je třeba vidět nový projev obecné dynamiky produkčních sil a produkčních vztahů:

Obnovení tendencí technologického rozvoje a míry zisku je zčásti dědictvím minulosti a

politik prováděných v průběhu předchozích desetiletí. Tak přišly na svět nové informační a
komunikační technologie, jež nesporně sehrávají klíčovou roli v technicko-organizačních
proměnách podniků (jde do značné míry o technologie řízení). Neoliberální desetiletí tak
sklízejí ovoce soukromých a veřejných investic vynaložených v těchto oblastech dříve. Za
neoliberalismu však tyto investice pokračují a rostou. Finance přispívají k restrukturalizaci
podniků také fúzemi a akvizicemi, a to nikoli beze škod.

Neoliberalismus jedná po svém tím způsobem, že podrobuje podniky zvlášť přísným

podmínkám rentability bez ohledu na růst, což může částečně vysvětlit nový vzestup míry
zisku. Nezaměstnanost, vydírání hrozbou přemisťování podniků a jejím uskutečňováním,
zkrocení manažerů (novými metodami řízení podniku) a některé formy deregulace – to
vše jsou praktiky přispívající k obnově rentability a k přivlastňování takto vzniklých zisků
financemi.

Kromě toho nelze hovořit o odpovědnosti liberalismu za definování těchto nových trajektorií,
aniž bychom se zmínili o možných alternativách. Existovaly jiné možnosti, jak prosazovat tuto
novou efektivitu? A především - bylo by jí dosaženo za menší cenu? Neboť neoliberalismu lze
vyčítat právě to, že nikdy nebral ohled na důsledky svých strategií pokud jde o
nezaměstnanost a rozvoj (a to na periferii ještě víc než v centru).

Rozpory neoliberalismu

To, co způsobí pád neoliberalismu, je vepsáno v jeho vlastní povaze: jde o

transformaci úzce zaměřenou na zájmy menšiny, která má v ekonomice za důsledek pomalý
růst, výstřelky spekulace a finanční nestabilitu (nemluvě o ničení životního prostředí).
Podobnost s první hegemonií financí je nápadná. Tak jako na začátku XX. století se výrazně
mění produkční vztahy a črtají se nové trajektorie technologických změn; dochází ke skutečné
explozi finančních mechanismů; současně se opožďuje vytváření institucionálních rámců,
které by dokázaly zajistit stabilitu systému (jev, jehož mezinárodní rozměr je ještě zřejmější,
než v průběhu dřívějších fází). Tak jako na začátku XX. století neplní Federální rezervní
systém ve skutečnosti svou potenciální funkci stabilizace makroekonomické situace ve
Spojených státech; instituce založené v Bretton Woods, u nichž finance překroutily jejich
původní smysl, se daly do služeb globalizace neoliberalismu a prosazování zájmů
dominantních tříd namísto toho, aby zaručovaly stabilitu a rozvoj.

Finance dnes čelí stále častějším krizím na periférii a finančním nepořádkům v centru.
Právě tyto jevy jsou předzvěstí překonání neoliberálního řádu na terénu, kde se podrývají
kompromisy, na nichž je tento řád založen (ať se jedná o příjmy špičkových manažerů nebo
důchody středních tříd). Tato situace se nyní propojuje s novým imperiálním a válkychtivým
kurzem americké nadvlády prováděným ve stylu, který by nás neměl překvapit, přestože je
obtížné předvídat jeho konkrétní obsahy, protože je ohlasem staletého koloběhu bojů, krizí a
válek, který už v kapitalismu dobře známe. Mimo zřejmých mezinárodních aspektů, které jsou
přitom v sázce, sehrává toto imperiální násilí svou roli také v udržování společenské nadvlády
jedné frakce dominantních tříd v situaci, kdy se rozpadají základy kompromisu.

Finance nejsou nepostradatelným aktérem při vedení hospodářských záležitostí světa,

a ještě méně při obecném vedení společnosti. Jejich odstranění, ať budou jeho modality
jakékoliv, otevře cestu k novému společenskému řádu, v němž se manažeři znovu emancipují
zpod poručnictví financí. Model tohoto řádu samozřejmě nelze hledat v zemích, které se
prohlašovaly za socialistické, ale v bohatství alternativ, jež se rýsovaly v období mezi dvěma
hegemoniemi financí. Musí se v něm uplatnit nové rozvojové strategie odpovídající místní
situaci každé země a regionu světa. Mocenská konfigurace, do níž vyústí toto překonání
neoliberálního řádu, pravidla fungování této společnosti - ekonomická stejně jako politická a
národní stejně jako mezinárodní, trajektorie, na níž tato konfigurace uvede lidstvo, to vše bude
záviset na váze, jakou při jejím zrodu budou mít lidové boje.