Ahoj! Nevšiml jsem si vás! Jak dlouho čekáte v téhle frontě?

Já jsem tu asi 15 minut a je tady

hrozná zima. Jako, co musí člověk udělat, aby se dostal dovnitř?

No, mezitím, co tu čekáme, můžeme pokračovat v naší debatě o buňkách, protože buňky,
stejně jako kluby, jsou výběrově propustné. Mohou fungovat pouze tehdy, pokud dovnitř pustí
věci, které potřebují a vykopnou věci, které nepotřebují, jako třeba odpad, ožraly a fanoušky
Justina Biebera. Nezáleží, o jakou věc se jedná, všichni musí projít přes membránu buňky.
Některé látky mohou vstupovat do buňky lehce a nepotřebují příliš pomoci, třeba voda a
kyslík, ale spousta věcí potřebných pro buňku, třeba cukr a ostatní živiny, signální molekuly
nebo steroidy se nemohou dostat dovnitř nebo by jim to dlouho trvalo. Můžu potvrdit.
Membránový transport
Dnes budeme mluvit o tom, jak se pohybují látky skrz buněčné membrány, cože se děje
neustále, právě teď ve mě a také ve vás. Tento děj je životně důležitý pro veškerý život,
protože nejde jen o to, jak buňka získá to, co potřebuje a vyhodí to, co nechce. Jde také o
způsob, jakým mezi sebou buňky komunikují. Různé materiály mají různé způsoby, jak se
dostat přes membránu a ty se dělí na 2 kategorie. Máme buď aktivní transport nebo pasivní
transport. Pasivní transport nevyžaduje žádnou energii, což je skvělé, protože toho můžou
využít důležité molekuly, jako je voda a kyslík, a dostat se do buňky velmi lehce. Tento děj
probíhá na základě difuze. Představme si, že jsem konečně na tom koncertu a jsem tam se
svým bratrem Johnem. Někteří z vás znáte mého bratra Johna, já ho mám velice rád, ale on,
no, není zrovna společenský typ. Tedy, má rád lidi, ale nemá rád davy, být součástí davu,
mačkat se s okolními lidmi, kteří na něj dýchají, omylem se ho dotýkají a tak. Protože je John
se mnou, bavíme se se všemi našimi přáteli poblíž podia, ale on se najednou začne oddalovat
víc a víc od podia, aby mu banda hipsterů přestala okupovat jeho osobní prostor. A to je
vlastně podstata difuze. Pokud by všichni v klubu byly John Green, snažili by se získat co
největší možný odstup mezi sebou, dokud by nebyla hmota Johnů v celé klubu rovnoměrně
rozložena. Když je někde plno kyslíku, hledá kyslík místo, kde je ho méně a přesouvá se do
těchto míst. Pokud je někde spousta vody, udělá stejnou věc. Přesune se tam, kde je vody
méně. Pokud prochází přes membránu voda, jedná se o difuzi, která se nazývá osmóza. To je
způsob, jak vaše buňky regulují svůj obsah vody. Toto neplatí jen pro vodu samotnou, která
je, jak jsme si již říkali, nejlepším rozpouštědlem na Zemi, více se o vodě můžete dozvědět v
našem díle zabývajícím se vodou. Stejně dobře to funguje i pro vodu, která obsahuje ve vodě
rozpustné látky nebo roztoky, jako jsou slaná voda nebo sladké roztoky nebo kořalka, což je
vlastně roztok ethanolu a vody. Pokud je koncentrace roztoku vyšší uvnitř buňky, než je
mimo buňku, pak je roztok hypertonický. A pokud je koncentrace uvnitř buňky nižší, než je
koncentrace mimo buňku, roztok se nazývá hypotonický. Což je tak trochu smutnější verze
hypertonického roztoku. Takže, stejně jako nechceme šíleného a bláznivého Charlieho
Sheena, tak taky nechceme strašně smutného a depresivního Charlieho. Prostě chceme toho
tak akorát Charlieho, který nás dokáže rozesmát a udělat šťastnými. A to je přesně ten stav,
kterého se voda stále snaží dosáhnout. Takový stav se nazývá isotonický, koncentrace jsou v
něm stejné na obou stranách, uvnitř i vně. A to funguje i v běžném životě, můžeme si to
ukázat. Tato nádoba je plná čisté vody a taky tu máme obal od párku, který je vyroben z
celulózy, a v něm máme slanou vodu. Tu jsme obarvili, takže můžete vidět, jak se roztok
pohybuje skrz obal, který se chová stejně jako naše membrána. Časosběrné záběry ukazují,
jak během několika hodin, slaná voda difunduje do čisté vody. Bude difundovat stále do té
doby, než bude koncentrace soli ve vodě stejná uvnitř i vně membrány. Když toto dělá voda s
cílem stát se isotonickým roztokem, nazýváme tento děj pohybem ve směru koncentračního
gradientu. Většina mých buněk se teď koupe v roztoku, který má stejnou koncentraci jako
mají buňky uvnitř, a to je důležité. Například, pokud vezmete jednu moji červenou krvinku a
dáte ji do skleničky s čistou vodou, bude to tak hypertonické prostředí, to množství věcí uvnitř
buňky oproti tomu, kolik toho je vně, povede k tomu, že voda se nahrne do červené krvinky a
ta v důsledku toho doslova exploduje. No, a to nechceme. Ale pokud by koncentrace mojí
krevní plasmy byla příliš vysoká všechna voda by opustila moji krvinku, ta by se scvrkla a
byla by k ničemu. A to je důvod proč vaše ledviny neustále pracují na regulaci koncentrace
vaší krevní plasmy, aby ji udržely isotonickou. Voda tedy může procházet buněčnou
membránou bez pomoci, ale není to zase až tak jednoduché. V minulém díle jsme si říkali, že
buněčné membrány jsou tvořeny fosfolipidy; a fosfolipidová dvojvrstva je hydrofilní, nebo-li
vodomilná zvenku a hydrofobní, nebo-li vodu nesnášející uvnitř. Takže voda se těžko dostává
přes tyto vrstvy, protože se zasekne v nepolárním hydrofobním jádře. A právě tady vstupují
do hry membránové proteiny. Umožňují průchod věcí jako je voda a ionty bez užití energie.
Tvoří kanál skrz membránu a uvnitř jsou kanály hydrofilní, což protáhne vodu skrz kanál.
Proteiny, které jsou specializované na transport vody, jsou akvaporiny. Skrz každý mohou
projít 3 miliardy molekul vody za sekundu. Chce se mi čůrat už jen z toho, že na to pomyslím.
Látky jako jsou kyslík a voda, které buňka potřebuje neustále, se mohou do buňky dostat, aniž
by byla potřeba dodat energii. Většina chemických látek ale musí využívat aktivní transport.
Ten je obzvlášť užitečný, pokud chcete přesunout něco proti koncentračnímu spádu - tedy z
nižší koncentrace do místa s koncentrací vyšší. Tak, jsme zpátky na našem koncertu a já jsem
stále s Johnem, který se pořád straní společnosti, ale po pivu a půl a hádce o tom, kdo je
nejlepším Doktorem WHO, se chci vrátit ke svým přátelům skrz celý nacpaný bar.
Transportuji se tedy proti koncentračnímu spádu lidí, musím vynaložit spoustu energie na
vyhýbání se ušlapání a prodírání se davem. Což je vysokoenergetický transport. V buňce se k
získání energie, která je potřebná téměř ke všemu, což zahrnuje i pohyb molekul špatným
směrem proti jejich koncentračnímu gradientu, využívá ATP. ATP, adenosintrifosfát. Měli
byste si to přeříkat tolikrát, dokud vám to nezamotá jazyk, protože se jedná o jednu z
nejdůležitějších sloučenin, o které jste kdy slyšeli. Adenosintrifosfát. ATP. Pokud by naše těla
byla Amerika, pak by ATP představoval kreditky. Jedná se o velmi důležitou formu
informačního platidla, takže mu bude věnován celý jeden díl, který tu také najdete. Nu, trochu
jsem se netrefil, ale bude tady, až ho uděláme. Pro teď potřebujete vědět toto. Když buňka
vyžaduje aktivní transport, musí zjednodušeně zaplatit poplatek, transportnímu proteinu ve
formě ATP. Obzvlášť důležitým druhem transportního proteinu sodno-draselná pumpa. Má je
většina buněk, ale nejdůležitější jsou v buňkách, které potřebují hodně energie - svalové
buňky a mozkové buňky.
Biolohistorie Áá! Biolohistorie, moje neoblíbenější část pořadu! Sodno-draselná pumpa byla
objevena v padesátých letech 20. stol. dánským lékařem, který se jmenoval Jens Christian
Skou, a studoval účinky anestetik na membrány. Všiml si, že v buněčné membráně je protein,
který může pumpovat sodík z buňky. Toto pozoroval na nervech krabů, protože krabí nervy
jsou obrovské v porovnání s lidskými, také se snáze pitvají a zkoumají. Ale protože krabi jsou
malí, potřeboval jich velké množství. Domluvil se tedy s místním rybářem a během let
prostudoval téměř 25 000 krabů, přičemž každého z nich musel uvařit, aby mohl studovat
jejich nervová vlákna. Své poznatky ohledně sodno-draselné pumpy publikoval v roce 1957 a
mezitím se stal známým kvůli výraznému pachu, který plnil chodby fyziologického ústavu
univerzity, na které pracoval. 40 let po tomto objevu dostal Sku Nobelovu cenu v oblasti
chemie.

A tady je to, co zjistil. Ukázalo se, že tyto pumpy pracují proti 2 gradientům zároveň ve stejný
čas. Prvním je koncentrační gradient a druhým je elektrochemický gradient. To je rozdíl mezi
nábojem na obou stranách membrány. Buňky, jako třeba nervové buňky v našem mozku, mají
negativní náboj uvnitř vzhledem k vnějšku. Mají také nízkou koncentraci sodíkových iontů
uvnitř. Pumpa tedy pracuje proti oběma těmto stavům, sebere 3 pozitivně nabité sodíkové
ionty a vytlačí je do pozitivně nabitého, na sodíkové ionty bohatého prostředí. Aby toto
proteinová pumpa mohla udělat, musí získat energii rozštěpením ATP. ATP,
adenosintrifosfát, adenosinová molekula s navázanými třemi fosfátovými skupinami Když se
ATP napojí na proteinovou pumpu a enzym rozštěpí kovalentní vazbu mezi jedním z fosfátů,
která je nabitá energií. Odštěpení fosfátu uvolní dostatek energie potřebný ke změně tvaru
pumpy, ta se se otevře směrem ven a uvolní 3 sodíkové ionty. Do tohoto nového tvaru dobře
zapadnou i draselné ionty, které jsou mimo buňku, takže 2 z nich pumpa pustí dovnitř.
Nakonec dostanete nervovou buňku, která je nabitá. Venku se nachází sodíkové ionty toužící
po tom dostat se do buňky a když něco spustí nervovou buňku, dostanou se všechny dovnitř.
A toto dodává nervové buňce spoustu elektrochemické energie, kterou potom použijeme k
tomu, abychom mohli cítit, dotýkat se, přivonět si, ochutnat nebo mýt myšlenku. Je tu ještě
jeden způsob, jak se mohou látky do buňky dostat. Taky vyžaduje energii, je to tedy také
aktivní transport. Nazývá se vezikulární transport, probíhá pomocí vezikulů, což jsou malé
váčky tvořené fosfolipidy, stejnými jako jsou v membráně. Tento typ aktivního transportu se
také nazývá cytóza, slovo řeckého původu. Když vezikuly transportují materiál z buňky ven
nazývá se děj exocytóza. Skvělým příkladem je něco, co se děje ve vašem mozku právě teď.
Vaše nervové buňky uvolňují neurotransmitery. Určitě jste slyšeli o neurotransmiterech, jsou
velice důležité, pomáhají vám mít různé pocity; jsou jako dopamin a serotonin. Poté, co jsou
neurotransmitery syntetizovány a zabaleny do vezikulů, jsou transportovány směrem k
buněčné membráně. Po dosažení membrány se dvojvrstva přestaví taky, aby mohlo dojít ke
splynutí a neurotransmiter se uvolní a v tu chvíli vím, kde jsem nechal svoje klíče! Teď si
přehrajeme tenhle proces pozpátku a uvidíte, jak se materiál dostává do buňky, a to je
endocytóza. Jsou tři různé způsoby, jak k tomu může dojít. Moje nejoblíbenější je fagocytóza.
Její krása začíná v tom, že jméno tohoto děje samo o sobě znamená "buněčné požírání".
Sledujte. Takže, takhle částice taky venku je nějaký typ nebezpečné bakterie ve vašem těle a
tohle je bílá krvinka. Chemické receptory na krvince zaznamenají tohoto vetřelce a přichytí se
k němu. Vlastně se rozprostře kolem a pohltí ho. Poté membrána vytvoří vezikul, který
uchová v buňce, kde dojde k totálnímu zničení obsahu pomocí enzymů a jiných cool zbraní.
Pinocytóza, buněčné pití, je velice podobná fagycytóze, ovšem místo obklopování pevných
částic, pohlcuje částice, které jsou již rozpuštěny. Membrána se trochu zahne, aby vytvořila
kanálek, a poté se odštípne a vytvoří vezikul, který obsahuje tekutinu. Většina vašich buněk to
dělá právě teď, protože toto je způsob, jak naše buňky vstřebávají živiny. Ale co když buňka
potřebuje něco, co se vyskytuje v pouze malých koncentracích? To je chvíle, kdy buňka
použije skupinku specializovaných bílkovinných receptorů v membráně, které vytvoří
vezikul, když se receptor spojí s molekulou, která je žádaná. Například, vaše buňky mají
specializované cholesterolové receptory, které vám umožňují absorbovat cholesterol. Pokud
tyto receptory nefungují, což se může kvůli genetické chybě stát, cholesterol volně pluje ve
vaší krvi a může způsobit infarkt. A to je jeden z důvodů, proč si cenit receptorů
umožňujících endocytózu.