Otevřené a uzavřené kinematické řetězce

Práce, zabývající se problematikou kinematických (kinetických) řetězců, se poprvé objevila v

sedmdesátých letech 19. století při snaze popsat strukturu různých pevných mechanických
komponent spojených pomocí kloubového mechanizmu. Steindler (1955) použil termín kinetický
řetězec pro popis pohybu segmentů těla. V současné době jsou tyto pojmy velmi často využívány v
oblasti fyzioterapie nebo sportovního tréninku.

V literatuře se můžeme setkat s různým označením těchto řetězců. Jestliže sledujeme pouze změny v
poloze segmentů, nazýváme řetězce „kinematickými“. Zabýváme-li se navíc silami, které tyto změny
způsobují, označujeme řetězce jako „kinetické“. Vztahujeme-li úvahy přímo k lidskému tělu, potom
před označení řetězců přidáme předponu „bio“.

Svalová smyčka a svalový řetězec:

Většina běžných pohybů neprobíhá v základních rovinách, ale ve více segmentech zároveň, protože
při pohybu působí vždy několik svalů současně tvoří se skupiny se společnou funkcí. Vazivovými nebo
kostními strukturami jsou jednotlivé svaly propojeny do širších funkčních celků jako např. končetiny
nebo osový orgán. Spojení svalů do jednoduchých nebo složitých řetězců vytváří jejich funkci.
Objevuje se tady pojem svalové smyčky a řetězce. Svalová smyčka je tvořena skupinou dvou svalů,
která se upínají na dvě vzdálená pevná místa = puncta fixa - mezi tyto svaly je vmezeřen pohyblivý
kostní segment = punctum mobile, poloha pohyblivé časti je měněna tahem obou svalů. Svalový
řetězec vzniká při spojení několika svalových smyček a svalů mezi sebou, jeho funkce je programově
řízena z CNS. Více řetězců může pracovat zároveň tím se zvětšuje adaptabilita a flexibilita pohybové
soustavy jako celku. Proto je dobré při testování jednoho svalu brát v potaz, že funguje v rámci
nějakého svalového řetězce a to také zohlednit. Pohyby jsou účelně realizovány tehdy, když je
nejprve aktivitou CKC vytvořeno punktum fixum pro pohyb. Vezmeme-li v úvahu, že fixace puncta fixa
k okolí je běžně zajištěna tíhovou silou, znamená to vzájemně pevně spojit svalovou činností
(tonusem) dostatečný počet tělních segmentů, aby jejich celková hmotnost byla větší než hmotnost
segmentu (segmentů), který vystupuje jako punctum mobile. Příklady uvedené dříve ukazují, že
zpravidla jde o fixaci trupu a případně stojné končetiny (končetin) vůči pohybující se končetině/části
končetiny.

Definice otevřených a uzavřených kinematických řetězců:

Podle prof. Janury: Otevřený kinematický řetězec (OKC) neobsahuje žádné biokinematické smyčky.
Uzavřený kinematický řetězec (CKC) obsahuje alespoň jednu smyčku a každý člen řetězce je součástí
alespoň jedné smyčky

Podle prof. Koláře: OKC označuje situaci, kdy je proximální segment fixován (punctum fixum) a
distální segment se tak může izolovaně pohybovat (punctum mobile). Pokud dojde ke změně
punctum fixum a punctum mobile a distální segment je fixován, je na něj většinou přenášena váha a
dochází tak k pohybu v dalších pohybových segmentech, jde o CKC.

Podle MUDr. Vařeky: v OKC možné změnit postavení v jednom kloubu beze změny postavení v
kloubech ostatních. Naproti tomu při pohybu v CKC je změna postavení v jednom kloubu možná
pouze za současné změny postavení v dalších kloubech.
Rozdíl zapojení kinematických řetězců:
U většiny pohybů nelze zcela určit, jestli je pohyb prováděn čistě v OKC nebo CKC, většina poukazuje
charakteristiky obou. Např. při chůzi je zapojen jak OKC tak i CKC - u fáze švihové a stojné, dalším
příkladem je jízda na kole kdy DKK jsou fixované pedálem (CKC), ale pedál a noha jsou v pohybu
(OKC). Proto definujeme OKC je takové, kdy distální segment je volný. Jedná se o pohyb nebo cvičení,
které je bez zatížení. Cvičení v OKC může začít dříve než cvičení v CKC, díky tomu, že není limitováno
zatížením končetiny. Otevřený řetězec tedy v obou případech vlastně není řetězcem, ale
kinematickým párem, kde jeden článek sestávající z několika navzájem zpevněných anatomických
segmentů se pohybuje vůči druhému s podobnou úpravou, který je fixován svou hmotností k
podložce.

Cvičení v CKC probíhá v současném pohybu všech segmentů kinematického řetězce v

předpokládaném pořadí. Je při nich potřeba kokontrakce antagonistických svalů a svalů
stabilizačních. Když porovnáme leg press a extenzi dolní končetiny, u dřepu (CKC) se nejvíce
kokontrakce zapojí při úvodní flexi v koleni. EMG poměry mezi m. quadriceps femoris a hamstringy je
u dřepu 1,5:1 a u leg pressu 4:1.
U cvičení v CKC svalová kokontrakce produkuje větší aktivaci mechanoreceptorů v kloubech než v
OKC, takže produkuje větší kloubní propriorecepci. Propriorecepce a kinestézie jsou důležité pro
sportovní výkon. Při poranění v kloubu jsou oba tyto prvky redukovány. Je tedy důležité zapojit do
rehabilitace prvky, které je dokážou znovu obnovit normální neuromuskulární kontrolu (stimulace
mechanorecptorů v kloubech). Cvičení v CKC zlepšuje neuromuskulární stabilizaci kontrolující
mechanismy, nutné pro stabilitu kloubů. Cvičení v CKC je vhodné jako pro rehabilitaci po úrazech či
operacích na dolních končetinách

Bynum et al. provedl první studii, která porovnává rozdíly v cvičení OKC a CKC. Subjektem studie byli
pacienti, kteří podstoupili rekonstrukci ACL. Při měřění se zjistilo, že skupina, která cvičila v CKC měla
daleko nižší bilaterální rozdíl laxity ACL než skupina OKC. Při zkoumání EMG aktivity při cvičení v OKC
a CKC se zjistilo, že zapojení svalů se liší. Výsledky nasvědčují, že nábor svalů při OKC a CKC se liší skrz
celý rozsah pohybu. Při cvičení v OKC se ukazuje nízká úroveň koaktivace, v podílu 6:1 mezi
qudricepsem a hamstringy.

Davies považuje za hlavní rozdíl mezi aktivitami OKC a CKC to, že při OKC dochází k rotačním
pohybům s podílem střihové (smykové) složky v daném kloubu (rotary stress pattern), zatímco CKC
jsou charakteristické převážně axiálním tlakem v kloubu což například v případě kolena hraje
podstatnou roli.

V současné době jsme svědky poměrně rozsáhlé diskuse o volbě cvičení v OKC či CKC při
kinezioterapii poškození pohybového segmentu. Obecně se soudí, že cvičení v CKC, příkladem
kterého jsou dřepy a podobné výkony (weight-bearing exercise), je vhodné jako hlavní typ cvičení pro
rehabilitaci po úrazech či operacích na dolních končetinách. Názor je opřen o to, že dolní končetiny
jako orgán lokomoce fungují v zátěži převážně v rámci CKC. To je zajisté racionální a využití
kokontrakční aktivity svalstva se uplatňuje v stabilizaci nosných kloubů.

Metabolismus svalů v OCK A CKC

Dynamická svalová činnost má nároky hlavně objemové, protože se na činnosti většinu účastní velké
svalové skupiny, které je nutno zásobit velkým objemem krve, kdy se otevírají četné nové cévy a
zvyšují se nároky na množství dodávané krve.
Naopak při práci statické se zvyšují nároky na tlakovou práci srdce (od levé komory srdce je žádán ne
tak moc velký srdeční výdej, ale do velkého periferního odporu...to nutí komoru pracovat do
vysokého tlaku).

Příčinou je signalizace z kontrahovaných a proto nedostatečně prokrvených malých svalů, kdy

zvýšením TK se snaží centrální regulace oběhu dopravit krev stísněnými cévami do těchto svalů.
Nejintenzivnější signalizace do mozku vzniká při statické práci svalů horních končetin, zejména
ohýbačů prstů. S prodlužováním kontrakce se TK stále zvyšuje. To platí i při práci malých svalových
skupin.

Dalším aspektem je laktát. Při zvýšené fyzické námaze slouží glukóza jako hlavní zdroj energie pro
pracující svaly a tvoří se větší množství kyseliny mléčné. Když se nestíhá odvádět ze svalů, vznikají z ní
krystalky a způsobují svalovou únavu.

Zdroje:

Davies, George & Heiderscheit, Bryan & Clark, Michael. (2000). Open and Closed Kinetic Chain
Rehabilitation.

https://theses.cz/id/j6rfqe/Bakalarska_prace.txt

http://tvl.lf2.cuni.cz/wordpress/wp-content/uploads/Zaklady-zatezove-fyziologie.pdf

KOLÁŘ, Pavel. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, c2009. ISBN 978-80-7262-657-1.

REHABILITACE A FYZIKÁLNÍ LÉKAŘSTVÍ, č. 1, 2005, s. 12–17

REHABILITACE A FYZIKÁLNÍ LÉKAŘSTVÍ, č. 1, 2005, s. 18–22

VÉLE, František. Kineziologie: přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii

poruch pohybové soustavy. Vyd. 2., (V Tritonu 1.). Praha: Triton, 2006. ISBN 80-725-4837-9.

WOOLLACOTT, Marjorie H. Motor control: translating research into clinical practice. 4th ed.
Philadelphia, c2012. ISBN 978-1-4511-1710-3.