NÁSTIN ÚSILÍ O UZNÍNÍ HISTORICKÉ ÚLOHY SKUPINY REHABILITOVANÝCH A

REAKTIVOVANÝCH VOJÁKŮ Z POVOLÁNÍ

My, několik z nás, rehabilitovaných a reaktivovaných vojáků z povolání ještě žijících, jsme
vždy finálně naplňovali cíle, smysl, ale i významy obou demokratických revolucí (1968, 1989).
Vždy jsme zaujímali místa hegemonů těchto revolucí a to jak v armádě, tak i ve společnosti. Až
dosud, ač ve stavu již omezených zdravotních sil a možností, přesto jsme komunikovali mezi sebou
prostřednictvím telefonů, internetu a po linii masmédií, a to i za podmínek současné pandemie
koronaviru. Během doby normalizace i nyní jsme naplňovali roli odbojářů.

My, jmenovitě uvedení reaktivovaní vojáci a bezprostřední pamětníci a aktivní účastníci

dění, rozhodli jsme se oslovit pana prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil ČR, pana
předsedu vlády ČR a další ústavní činitele a vrcholné funkcionáře a představitele ČR ve věcech a
záležitostech, v nichž jsme dospěli k závěrům, že není záhodno ponechávat je – tedy nás ve stavu
netknutelnosti a tvz. „u ledu“, což se děje letitě. Jsme přesvědčeni, že jen oni výše jmenovaní a
oslovení mohou napravit stav těchto věcí, na které následně upozorňujeme, že jen oni nám vojákům
našeho ražení – odbojářům jsou schopni a povoláni zjednat nápravu stavu poměrů, kdy jsme my
rehabilitovaní vojáci – jediní soudobí vojenští odbojáři vytlačováni z dějin z historické paměti a
z tradic naší armády.

My, nyní ještě žijící, negativně sankcionovaní a za totalitního režimu pronásledovaní,

bývalí vojáci z povolání, ti, kteří až do dneška neztratili svou historickovojenskou čest ve vztahu
k osudům i dějinám československé i české státnosti, a to jak v minulosti, tak i v reálné současnosti
jediní odbojáři, političtí vězni a váleční veteráni. Činíme tak jménem nás všech dosud žijících
rehabilitovaných dle zákon č. 87/1991 Sb., ale již i nežijících rehabilitovaných a reaktivovaných
vojáků, kteří v souvislostech a na bázi geneze našich armádních dějin jsme vždy usilovali o
naplnění národních a státních idejí ale i hodnot demokratických revolucí odbojově prosazovaných
námi, jak v době po 2. světové válce, tak i za třetí světové války studené globální a bipolární.
Činíme tak i nyní v době druhodemokratickorevoluční, kdy poznáváme, že vůči nám jde o záměr
směřující k tomu: uvést nás do stavu zapomnění a vymazání z dějin.

Byli jsme to právě my, příslušníci vojenské skupiny národně osvobozeneckého odboje a
odporu složeného z profesionálních vojáků, převážně osmašedesátníků, zejména a zvláště z těch,
kteří vždy a nepřetržitě bojovali za ideje a hodnoty demokracie, humanismu, svobody, národní a
státní suverenity a za uskutečňování podmínek a možností československého a českého naplňování
naší vlastní identity a autenticity. Byli jsme to právě a jedině ze soudobé armády my, příslušnící
vojenského skupiny odboje a odporu, kteří jsme dokázali a to za všech podmínek a okolností (nyní
již jen několik desítek žijících z nás), naplňovat svým odbojovým chováním a počínáním ony již
výše uvedené ideje a hodnoty demokratického revolučního hnutí rodivšího se tak jako v občanské
veřejnosti, právě tak i v armádě a existujících jak v době studené války, tak i v demokratických
revolucích.

V roce 1989 jsme byli právě my rehabilitovaní vojáci aktivní a revolucí garantující aktivní
organická součást hegemona revoluce – Občanského Fóra.

V celém období budování československé a české armády, ale i za popřevratové demokracie

po roce 1989 v polistopadové éře bohužel registrujeme vehementní snahy neuznání našich
odbojových a odpůrčích úsilí, vůlí, snah i zásluh, nás bývalých funkcionářů, svazáků ale i nás
vojáků odbojářů námi spojovaných s oběma pokusy o provedení demokratických revolucí, a to jak
v roce 1968, v období normalizace, tak i po roce 1989. Dělo se tak v celé epoše nadvlády SSSR
nad ČSR a ČSSR, za totalitního a posléze i za normalizačního režimu. Děje se tak ale i za nově
utvářeného demokratického období po roce 1989 i když ve prospěch a na straně druhé. Mnozí z nás
se v dobré víře vraceli do armády s cílem naplnění našeho úsilí o její demokratizaci ve smyslu
dřívějších idejí.

Stejně tak ale také jako v případě neuznávání našich odbojových zásluh, charakteru
politických vězňů, ale i válečného veteránství, tak jsou až dosud neuznávány všechny nároky a
práva na naše odškodnění. Zdůrazňujeme, že pro politické, mravní i právní uznání našich zásluh, ale
i našich odškodnění byla, a to i z naší strany, učiněna za třicet uplynulých let řada pokusů, návrhů a
jednání ve věcech všech našich výše uvedených nárokových přiznání. Přes všechny sliby a ujištění
čelních představitelů naše snaha skončila nakonec neúspěšně a zamítavě.

Takřka všichni z nás rehabilitovaných a reaktivovaných vojáků jsme byli po vzniku České
republiky a armády nově postiženi snahami odsunout nás do vedlejších nevýznamných postavení,
do pozicí, rolí a funkcí druhořadých a okrajových v působení uvnitř i vně struktur armády až po
úplné opětovné naše propuštění, ať již z důvodů reorganizace, transformace armády nebo
důchodového věku. Trefně to je označováno jako „druhá normalizace“. Ve skutečnosti šlo jen o to,
odstranit nás mimo jakoukoliv sféru vlivu a moci a odsunout nás do ústraní.

Vystihnul to rehabilitovaný a reaktivovaný generál Tibor Hochsteigr (v první polovině

devadesátých let náčelník Vojenského historického ústavu) výrokem: „Je a bude tragédií této
demokratické revoluce, že vítězové revoluce se stávají podřízenými poražených.“ Ano stalo se tak a
to se všemi důsledky.

Právě to vše se v mnoha podobách začalo naplňovat v průběhu následujících let. My,
rehabilitovaní a reaktivovaní vojáci jak bylo již uvedeno nejsme dosud uznáni jako vojenští
odbojáři, vojenští političtí vězni, ani co by váleční veteráni.

Došlo však i k jiným věcem  oddělení Čs. Obce legionářů (dále jen ČsOL) od Českého
svazu bojovníků za svobodu (dále jen ČSBS), a to včetně řešení majetkových záležitostí, Spolkový
subjekt ČsOL získal dokonce Dům legií. Nás se dotýkají jen z části, či okrajově současné poziční
třenice mezi různými organizacemi či částmi těchto skupin v ČSBS jsou toho sdvědjkem i
důkazem.

Dlouhodobě připravovaný zákon o třetím odboji mezi Vojenským (sdružením) spolkem

rehabilitovaných AČR a Konfederací politických vězňů (dále jen KoPV) byl modifikován textově
tak, že rehabilitovaní vojáci byli z něho vyloučeni. ČsOL se stala organizací, do níž se vklínila
organizace čsl. Vojáků účastníků zahraničních misí.

Žádný z pokusů předložených nebo uvažovaných návrhů zákona o odboji vojáků, zejména oněch
nás rehabilitovaných, nikdy neprošel sítem pozornosti Ministerstva obrany a těch kteří během
plynoucích 30 let posilovali svůj vliv na vládu, ale i na Parlament ČR. Postupně byla v rezortu
obrany vytvářena atmosféra a prostředí, aby dominantní roli vlivu na vnitrorezortní
politickosociální a politickovlivovou sílu a moc naplňovali organizace, skupiny a spolky, které měly
vazbu na vojáky sloužící za normalizace. Byla založena Asociace vojáci společně (dále jen AVS)
doprovázena postupným zakládáním různých dalších subjektů, mezi nimiž sehrával čím dále tím
větší význam Svaz vojáků z povolání (dále jen SVP), VSR AČR, až dosud původem hegemon
Druhé demokratické revoluce 1989 v rámci a co by součást OF ale i aktivní účastník První
revoluce 1968, s posláním sehrát rozhodující úlohu a roli v armádě, byl přinucen z tohoto uskupení
AVS vystoupit.

Tak byl VSR coby hegemon odstaven od vlivu a mohlo dojít k propuštění reaktivovaných vojáků
z AČR, k realizaci tzv. „Druhé normalizace“. Od této doby se nedařilo cokoliv ze zákonného řešení
našeho postavení, zásluh, poslání i odškodnění prosadit. Naopak VSR se dostal do stavu, kdy byl
napadán v tisku a dokonce řešen soudně kvůli významnému jedinci VA Brno z období normalizace.

Naše vyhazovy z armády, ať již po roce 1968, stejně tak i nyní po roce 1989 představovaly
vždy snahy zabránit nám v naplňování našich odbojových aktivit, snah a cílů v té, či oné době a
situaci. Ať již se tak dělo za konsolidace, období normalizace anebo i za nástupu k budování
československé či české demokratické armády. Stejně tak za podmínek námi vykonávaného
civilního zaměstnání, tzv. za trest, jsme nikdy nepřestali bojovat za prosazení demokracie,
humanismu, svobody, za lidská práva a za udržení či obnovení národní a státní suverenity.

Vždy jsme usilovali v hranicích a v rámci onoho možného v konkrétní dané době. Nebyli
jsme, ani nejsme nereálnými romantiky a snílky. Ve snaze nás oslabit a naše úsilí a postoje
bagatelizovat jsme mnohdy nálepkováni jako reformní komunisté, kteří jsou prý údajně horším
nebezpečím pro současnou demokracii a právní stát, než oni normalizátoři, kteří prý byli u
komunistů jenom proto, že museli.

Jsou proti nám vedeny útoky, tlaky a psychologicky zaměřené výroky, které mnohdy mají i
příznivou odezvu u těch co rozhodují, bohužel i u zmatené mladší generace. Jde o vehementní
snahy vtisknout nám punc rizikové skupiny seniorů.

V Parlamentu dokonce zaznělo, co prý chceme, když jsme si v roce 1968 ani nevystřelili.
Obdobně je to i v Senátu. A to prezentováno těmi, co svůj úhel pohledu zakládají na nenávisti
k pozitivním hodnotám režimu socialismu.

To jsou velmi zlomyslné postoje.

Musíme zdůraznit, že jsme aktéry a pamětníky situací, kdy na požadavek interevenčních vojsk
Varšavské smlouvy obsadit čs. Vojenské posádky jsme odpovídali zásadním odmítnutím. Byli jsme
odhodláni na jakýkoliv pokus o obsazení kasáren odpovědět tvrdou odvetou. Zbraně a vojenská
technika byly uvedeny do palebných postavení. Ani vojáci a vlastenci u Čsl. rozhlasu v srpnu 1968
nebrečeli. Kladli jsme aktivní odpor a za oběť padlo mnoho životů a bylo nespočet zranění. Měli
jsme v paměti maďarské události v roce 1956. Přesto jsme byli odhodláni za obranu vlasti ve
vypjatých dnech nevyhlášené války od 21. srpna do 20. prosince 1968 bez zaváhání položit své
životy.

Přišla ale zrada, mnozí za jidášský groš pohotově „převlékli kabát“, následovalo období
normalizace. Přes veškeré újmy, útrapy a svízele, perzekuci a pronásledování jsme pokračovali
v odpůrčích aktivitách proti totalitnímu a okupantskému režimu, byť z pozic na periferii
společnosti.

To, oč jsme usilovali jsme činili v zájmu budoucnosti a ve prospěch následujících generací.
Bylo to odpovědné úsilí o důstojné bytí a o budoucnost našich dětí. Seč jsme již na sklonku životní
pouti, nemíníme v tomto úsilí polevit. Výrazem toho je naše podpora demokratických procesů ve
společnosti v současné době.

V nedávné minulosti jsme učinili několik pokusů o zákonné řešení přiznání našich
odbojových zásluh a práv na uznání odškodnění. Ty však nebyly úspěšné a zpravidla byly tvz.
„zameteny pod koberec“. Stali jsme se terčem nevybíravých útoků, napadání a dezinformací, a to i
v Poslanecké sněmovně a v Senátu ČR. Nabyli jsme přesvědčení, že jde o cílevědomý proces, který
nás má vyřadit jako odbojáře, politické vězně a válečné veterány z dějin, z historické paměti a
z české armády a dosáhnout našeho trvalého zapomenutí.

Máme povinnosti a pociťujeme odpovědnost proti takovému úsilí rázně se postavit.

Nepřipustíme, aby byly zkreslovány novodobé dějiny a spekulativně zneužíván fakta. Stejně tak
vyjadřujeme nesouhlas a pobuřují nás projevy napadání a zpochybňování postavení, rolí a
sabotování výkonu funkcí těch, kteří byli demokraticky zvoleni. Je to tatáž minorita, která si
neoprávněně usurpuje všechny druhy moci a vlivu s vědomím, že si vše může dovolit. Zaštiťuje se
hesly o demokracii, ale fakticky by byla a je jejím hrobařem, protože směřuje k bezbřehému
liberalismu a anarchii, jako výrazu degeneraci demokracie.

Demokracii je třeba bránit!

Tomu obětujeme všechny své poslední síly.

Žijeme v Evropě a v jedné z nejbohatších zemí. Zdravé sebevědomí nám říká, že jsme k tomu
aktivně svým dílem přispěli a tomuto poslání jsme se nikterak nezpronevěřili.