Pro první snímky v knize se vydejme do Bavorska, kde se tyčí nejvyšší hora Šumavy

Velký Javor. František Fridrich v sedmdesátých letech 19. století viděl

Velké Javorské jezero pod ním jako panenskou a romantickou vodní scenerii. 8
Šumavská příroda

Království české bylo obklopeno horami, které vytvářely přirozenou hradbu

a vskutku tu a tam odrazovaly vetřelce. Zvlášť neproniknutelným hvozdem byla
Šumava, kam se vydáváme v této knize. Německy se nazývá Böhmerwald, což
znamená „český les“. Jako Český les se však v Čechách označuje jiné, trochu nižší
pohoří, které má se Šumavou mnoho společného. Svou neprostupností rovněž
vytvářelo přirozenou zemskou hranici a jeho hluboké lesy se využívaly jako
lovecké revíry a zdroj dřeva, podobně jako tomu bylo na Šumavě.

Země v kotlině obklopená horami a bez moře ovlivnila utváření zvyků a povahy
jejích obyvatel, stejně jako neproniknutelné šumavské hvozdy utvářely povahu
a odolnost tamních lidí. Jejich rodnou řečí byla do roku 1945 často němčina,
u mnohých v podobě zvláštního šumavského dialektu.

Lesy, jimiž hraniční pohoří oplývala jako zásobárnami dřeva, významně ovlivnily
industrializaci českých zemí, které se staly nejprůmyslovější částí Rakousko-Uherska.
Daní za vznik skláren a papíren však byl v některých místech až katastrofální úbytek
lesů a změna jejich skladby. Dřevo ze Šumavy se díky plavebním kanálům dostávalo
až do Vídně. Šumavské hvozdy v 19. století zápasily s větrnými smrštěmi a kůrovcem.
Centrální Šumavu v roce 1870 zásadně změnil orkán a dílo zkázy tehdy dokonal
kůrovec. Ovšem největší vliv na jejich úbytek a kvalitu měl člověk.

Fotografy začaly hory lákat k četnějším návštěvám ve stejnou dobu jako první turisty.
Do Železné Rudy byly tehdy položeny koleje a v roce 1877 tam začal jezdit vlak. Brzy
poté na Šumavu zavítali se svými objemnými přístroji nejvýznačnější čeští fotografové
té doby – Pražané František Fridrich a Jindřich Eckert, jehož můžeme považovat
za prvního českého fotografa krajináře. První turisté a fotografové přírody začali
objevovat šumavská jezera, zejména to největší, nejhlubší a nejpřístupnější – Černé.

9
Šumavská příroda

O krajinářské fotografii se ještě ke konci 19. století psalo jako o vyčerpávající

tělesné námaze. S nošením velkých skleněných desek, stativem a řadou objemných
fotoaparátů některým fotografům pomáhali pomocníci. Prodírat se s fotografickým
náčiním hustým hvozdem nebylo jednoduché, a proto výběr motivů vycházel zejména
u nejstarších šumavských snímků z přístupnosti fotografových stanovišť.

František Krátký z Kolína nad Labem, který na rozdíl od Eckerta a Fridricha

používal menší formát fotopřístroje na desky 13 × 18 cm a stereoformát 8,5 × 17 cm,
již neváhal kvůli svým záběrům procházet i méně přístupnými končinami. Ve stejné
době jako František Krátký začali přírodní krásy Šumavy v osmdesátých letech
19. století objevovat také místní fotografové, především Jan Kopecký z Vimperka
a sporadicky také jeho kolegové z nedaleké Sušice a Prachatic.

Kopecký i Krátký byli oslněni divokostí pralesa na Boubíně, který byl po pralesech
Žofínském a Hojná Voda v Novohradských horách jako třetí u nás už v 19. století
prohlášen za ryze přírodní prostor. Se svou výškou 1 362 metrů patří Boubín
k nejvyšším šumavským vrcholům, vyšší na českém území je už jen Plechý. Nejvyšší
hora celé Šumavy ovšem leží v Bavorsku a je jí Velký Javor (Grosser Arber), vysoký
1 456 metrů.

Vedle ledovcových jezer a nejvyšších vrcholků přitahovaly fotografy další přírodní

památky, zejména nádherné údolí řeky Vydry, pramen Vltavy a nejvyšší šumavský
vodopád Bílá strž. V údolí Vydry často fotografoval Gustav Adolf Quast ze Sušice.
Na záběrech fotografů z doby monarchie většinou nenacházíme rašelinná jezírka,
z nichž největší je Chalupská slať, což nepochybně souvisí s jejich špatnou přístupností
a jistým nebezpečím. Nefotografoval se ani nádherný kaňon Křemelné a poměrně málo
Čertova stěna, přestože je celkem dobře přístupná. Zajímavé je, že čeští fotografové
měli nad kolegy z druhé strany hranice výraznou převahu.

Jindřich Eckert počátkem osmdesátých let spatřil Velké Javorské jezero

již oživené lidskou přítomností. Snímek svým pojetím připomene záběry lagun
Angličana Emersona ze stejné doby. 10
11
U adjustace autochromu, první v praxi používané barevné fotografie, je česky nápis:
Prales na Javorském jezeru. Autorem byl patrně Karel Šmirous. 12
 Šumavská příroda

Před přelomem století se mapování šumavské přírody začali věnovat dva nejvý-
znamnější fotografové Šumavy František Seidel a Josef Wolf. Oba sídlili v Českém
Krumlově, oba jezdili Šumavou a Českým lesem na motorce a své snímky vydávali na
pohlednicích. Prosperující živnosti pak převzali jejich synové, a tak si svůj dominantní
vliv v regionu podrželi i v době meziválečné. Jejich pozdější osudy se však výrazně liší:
zatímco Wolfův archiv byl po vyhnání majitelů zničen, Seidlův zůstal a je o něj nyní
dobře pečováno.

Zvláštní zádumčivá nálada šumavských lesů se stala zdrojem inspirace i pro

amatérské fotografy, kteří experimentovali s ušlechtilými fotografickými tisky.
Namísto popisnosti často zdůrazňovali spíše citový prožitek, náladu a atmosféru
míst. K povedeným záběrům tohoto typu náleží práce Karla Němce, učitele, archiváře
a muzejníka z Horažďovic, kterého k těmto fotografickým technikám přivedl jeho
přítel, známý piktorialista a rovněž horažďovický rodák, Karel Novák, mimo jiné
také autor několika olejotisků z Pošumaví. Barevně technikou autochromu zde
průkopnicky fotografoval Karel Šmirous z Českého Krumlova.

Šumavskou přírodu fotografoval i Josef Váchal, malíř, grafik, ilustrátor, sochař,

řezbář a spisovatel. Narodil se v Milavčích u Domažlic a k Šumavě měl blízký vztah.
Fotografoval od roku 1905 a vlastní snímky využíval jako předlohy k obrazům
a dřevorytům, které ilustrovaly jeho rukodělné knihy. Mezi nimi byla také Šumava
umírající a romantická, vytvořená jako další autorovy knihy jen v několika exemplářích.

Zájem o šumavské přírodní krásy podněcovaly i turistické průvodce. Ty první české

z let 1878 a 1883 byly ještě bez fotografických ilustrací. Množství zejména přírodních
snímků zato nalezneme v projektu Letem českým světem, který původně v sešitovém
vydání vycházel v letech 1896–1898. Magické kouzlo Šumavy přispělo k tomu, že v sérii
pěti set obrazů „českého světa“ po prvním snímku Pražského hradu následoval jako
druhý v pořadí pohled ze šumavské Bílé strže. Pro chápání role fotografie v té době je
charakteristické, že úprava a formát knihy měly ještě podélný formát fotografického
alba a fotografie byly tištěny pouze na jedné (!) straně listu. V tomto velkolepém díle
nalezneme pod šumavskými snímky podpisy Jindřicha Eckerta, Josefa Seidla,
Josefa Taubera z Domažlic a Jana Příbramského z Českých Budějovic.

13
Šumavská příroda

Za zmínku stojí, že v monumentální knize Čechy, která se mohla chlubit formátem

40 × 30 cm, byl Šumavě věnován hned první díl. Po obrazové stránce zde však zapů-
sobila setrvačnost tradice a ve svazku není jediná fotografie, pouze reprodukce kreseb,
popřípadě maleb, neboť fotografie byla pro reprezentativní dílo shledávána málo
uměleckou. Dílo s reprodukcemi maleb Karla Liebschera bylo „posvěceno Království
českému, jeho rozkvětu nynějšímu, velkým dobám minulým a slávě budoucí“. Některé
Liebscherovy práce ze Šumavy tehdy vydal Karel Bellmann jako soubor fotografických
světlotiskových kabinetek, což přináší zajímavou symbiózu fotografie a malby.

V průběhu poněkud turbulentního českého 20. století se změnila fotografie i její

role ve společnosti, proměnila se i Šumava a Šumavané, jejichž život se stal méně
drsným. Vysídlením původních obyvatel po roce 1945 Šumava ztratila svou přirozenou
kontinuitu, což se týká i osudů fotografů a jejich archivů. Na rozdíl od Krkonoš, které
měly své „kmenové fotografy“ i po druhé světové válce, Šumava kromě Karla Kuklíka
systematicky fotografující osobnosti postrádala. Osobité dílo ze Šumavy však
zanechal například malíř, kreslíř a fotograf Pavel Nešleha. Etnograf Čestmír Krátký
společně s Karlem Plickou fotografovali na Šumavě už koncem padesátých let.
Od roku 1990 se kromě přírodních zón a vojenského výcvikového prostoru může
dokumentovat v podstatě všechno. Zůstává otázkou, zda se v kvantitě fotografií
v digitálním prostoru neztratí hodnotná díla, která samozřejmě stále vznikají.
Ale jak je nalézat?

Tento snímek Jindřicha Eckerta, vášnivého turisty a nejvýznamnějšího fotografa

předminulého století u nás, se jmenuje Procházka okolo Javoru. 14
15
Arberplateau, neboli Javorská plošina,
nazval Eckert svůj snímek z Velkého Javoru.

Na kolorovaném snímku Javorského jezera s nejvyšší horou Šumavy

zaujme rozostřený člun a magické světlo ze zamlžené levé strany.
Pohybová neostrost loďky umožňuje vnímat plynutí času. 16
 Šumavská příroda

17
Romantika na cestě k malbě

Na fotografii Františka Krátkého kráčí muž od Čertova jezera. Snímek

naznačuje, že přístup k jezeru je z této strany vskutku trochu čertovský, což
vynikne ve srovnání s Černým jezerem, ke kterému vede široká pohodlná
cesta. Ale i k Čertovu jezeru lze dojít pohodlněji, jak naznačují snímky na
dalších stránkách.

Téma poutníka se v umění objevuje již od středověku. Cílem cesty byl tehdy
chrám, ve kterém mohl křesťan prostřednictvím eucharistie najít vykoupení.
Pro umělce éry romantismu však byla chrámem divoká nespoutaná příroda.
Zde zažívali posvátno, místo kadidla vdechovali vůni tlejícího listí a vnímali
sluneční paprsky probleskující ve větvích. Nikdy se nedozvíme, zda takovým
romantikem byl i muž na snímku. Možná v lese prostě jen pracoval.

Romantikem však zcela jistě byl fotograf František Krátký, kterému se

podařilo vytvořit na skleněné desce velikosti 13 × 18 cm nádherný a vskutku
monumentální obraz. Člověka při pohledu na něj napadá, zda záměrem
fotografa nebylo připravit podklad pro malbu, neboť Krátký měl po celý život
malířské ambice. Krátce studoval na pražské malířské akademii, a když se stal
fotografem, s oblibou užíval titul akademický malíř.

18
 Šumavská příroda

19
Lávkovou cestou, která vede nad Čertovým jezerem, bylo možné dojít až k vrcholu
Svarohu, kde později (1922) vznikla chata pojmenovaná po propagátorovi lyžování
na Šumavě Arnem Juránkovi. Snímek Jindřicha Eckerta. 20