DUCHOVÉ LESA

ZADÁNÍ VÝZVY
V příběhu se musí vyskytovat nové rasy nadpřirozených bytostí, které musí mít vlastní jazyk.
Žánr: fantasy
Téma: Duch lesa
Termín: 23.3. 2019
Délka: 7. kapitol; 4 000 – 8 000 slov

ANOTACE
,,Kam cestuješ, poutníku?"
,,Na západ. Tam, kam cestuje každý z nás."
,,Co nabídneš, umožním-li ti vstup do lesa?"
,,Jen svou duši."
,,Nechť jsou Duchové lesa nakloněni tvé cestě."
 ZLOMENÝ MUŽ
Noc se pomalu snášela nad vesnice, města, údolí a lesy, potoky, louky, jezera a řeky. Přicházela
tiše jako stín a budila v lidech strach z nadcházející temnoty. Měsíce a hvězdy z velké dálky
shlížely na osamělou postavu oděnou v černém plášti a doprovázely ji na její životní cestě.
Vysílený poutník cestoval již několik dní, nemaje, kde hlavu složit; kde zasytit svůj hladový krk.
Noc se přikrádala, doba temných bytostí nastávala a děs v lidských srdcích rostl.
Přes své rameno měl přehozený několikrát sešívaný prázdný vak, který, jak doufal, že jej
jednoho dne naplní zlatem; u boku se mu houpala tupá zubatá dýka, jež mu připomínala jeho
neschopnost v lovu. Ale tulák přese všechno šel dál za svým cílem. Na západ.
Slunce konečně zapadlo za obzor a krajinou se rozlehlo hlasité vlčí vytí. V dáli se rozpínal
mohutný tmavý les osvětlován svity Rothota a Tethys. Vysoké stromy dotýkající se nebe byly
pro všechny varováním. Měly zabránit vstup nezvaným návštěvníkům do jejich teritoria.
U hranic rostly husté keře plné bodců a jediný vstup byla kamenná brána, ke které právě mířil
unavený pocestný.
Muž neměl zlé úmysly, nechtěl lesu způsobit bolest. Přál si jen nechat odpočinout své tělo pod
peřinou z listí.
Poutník kolébavým krokem kráčel dál. Bolavé nohy plné puchýřů těžce dopadaly na bahnitou
polní cestu. Shrbená záda nepříjemně bolela a mastné dlouhé vlasy se lepily na zpocené čelo.
Hnědé oči plné bolesti zářily přes oponu slaných slz.
Ale zbývalo už jen pár kroků, aby byl v bezpečí pod honosnými korunami králů lesa. Chybělo
tak málo; kamenná brána byla již na dohled.
Dva měsíce konečně vystoupaly na vrchol své cesty, když tulák dorazil k hranicím lesa. Přes
suché rty se mu vydralo oddechnutí, ale nevstoupil. Něco jej drželo; měl pocit, že překročí-li
bránu, už nikdy se nevrátí. Tma v hlubinách obklopená stromy byla jako jiný svět. Nepatřil sem.
„Kam cestuješ, poutníku?" Z přemýšlení jej vylekalo chraplavé šeptání při jeho uchu. Hnědé
studánky se vystrašeně porozhlédly kolem, ale nikoho nespatřily. Byl to jen hlas větru?
„Tady, zlomený muži," ozvalo se za jeho zády. Tentokrát hlasitěji, skoro až lidsky.
Poutník se rychle otočil a pohled mu spadl na vznášející se postavu oděnou v rudém hávu s
hlavou ukrytou hluboko v kápi.
Muž vystrašeně hleděl na bytost před sebou, jeho dlaň silně sevřela lano od vaku a prsty druhé
ruky jílec tupé dýky. Byl připraven bojovat za svůj marný život.
„K-Kdo jsi?"
„Kam míří tvá mysl? Kam cestuje tvé srdce?" Bytost se před mužem chovala, jako by jeho
otázku přeslechla. Nepřirozený hlas se ozýval zpod kápě a postava se pomalu přibližovala.
Zatím mu ale nechtěla ublížit.
„Na západ. Tam, kam směřuje každý z nás." Tulák se narovnal, hlas zbavil strachu a konečně
plně pohlédl bytosti tam, kde očekával oči. Ale setkal se jen s pouhým prázdnem.
„Už přes staletí žádný člověk nepřekročil západní bránu. Proč ty bys měl býti výjimkou?"
„Ztratil jsem něco důležitého," odpověděl poutník popravdě. Nemělo cenu lhát tomu, co stálo
jen několik kroků před ním.
„Každý ve svém životě něco ztratí. Chci znát tvůj příběh, člověče. Co nabídneš, umožním-li ti
vstup do lesa?"
Pocestný neměl nic. Nevlastnil žádné jmění, nemohl nabídnout žádné jídlo či zvěřinu. Jediné, co
mu zbylo, byla jeho rozpadající se duše.
„Jen svou duši," hlesl zlomený muž. Potřeboval nutně přejít les, překonat tuto překážku, jen aby
dovršil svého slibu.
„Nechť jsou Duchové lesa nakloněni tvé cestě." Bytost pozvedla svou ruku a poukázala směrem
k lesu. Poutník si jen povzdechl a vykročil vstříc králům lesa.

STRÁŽCI
Křupání větviček a šelest napadaného listí se ozývaly tichým světem za západní bránou. Tulák
kráčel hlouběji do lesa a za svými zády cítil přítomnost vznášející se bytosti. Pociťoval její
ledový pohled na svých zádech, ale přesto pokračoval dál.

Poutník neměl už co ztratit, svůj poslední, nejdražší, majetek již prodal. Teď jen čekal, kdy nad
ním konečně bohové zlomí hůl.

„Cítím z tebe strach, muži," pronesl tvor za ním. Zdál se blíž než před chvílí. Po jeho špinavém
těle naskákala husí kůže a dech se mu zrychlil. Bál se, tak strašně se bál. 

„Není se čeho obávat. Pokud jsem s tebou, zdejší tvorové se ti budou vyhýbat." Bytost mu snad
četla myšlenky. Jenže ani ujištění jej nezbavilo strachu v srdci. Kolik překážek již zdolal a kolik
jich ještě zbývá? Vydrží až do konce?

„Tahle je tvá poslední," odpoví Strážce a muž se náhle zastaví. Bolestně přivře oči a hluboce
vydechne. Již nemá sílu jít dál. Tento les se stane jeho posledním místem. Chtěl jej znovu vidět,
slíbil, že si pro něj dojde. 

Pocestný najednou ucítil na svém rameni ledový dotyk a vedle sebe přítomnost cizího tvora.
Ach ano, to on bude jeho katem; odvede jej na druhý břeh.

„Tvůj čas ještě nedovršil svého konce. Stále jsi mi nepověděl svůj příběh." S tím zlomený tulák
ucítil hřejivé teplo putující po jeho těle. Tak přeci se nad ním bohové konečně slitovali?

Muž rozevřel svá přivřená víčka a pohlédl před sebe. Jeho utrápené oči spatřily plápolající
plamen ohně. Kde se v takto temném a chladném lese objevil oheň a jak se zde ocitl on? Byl
zmaten, může za to únava?
„Posaď se, poutníku. Jsi naším hostem," pokynul tvor v rudém hávu a tulák se rozhlédl kolem.
Nebyli zde sami, hleděly na něj další bytosti.

„C-Co jste zač?" Vytřeštěné oči už nenesly známky slz, teď byly plné obav. Jeho lidské tělo se
třáslo ve strachu a on se raději posadil na ledovou zem. Popadané větvičky zakřupaly, listí
zašustělo.

„Jsme Strážci lesa hlídající naše světy před lidmi," odpoví mu tvor a zvíře po jeho levici zavrčí.

„Itel korpi ej el ai inal sop e san o tej*," zachrčelo zvíře a tulák byl zmaten. Šelma mluvila, ale
on jí nerozuměl. Tvor měl dlouhé tenké černé nohy složené pod sebou a protáhlý ocas s ostrým
koncem obtočený okolo dalšího těla; svého druha. Trup zdobila vystouplá žebra a lesklá černá
hladká kůže v oblasti prsou přecházela do béžového odstínu. Bujné kadeře byly zapletené a
temné černé oči na něj nebezpečně hleděly.

„Říká, že strážit les je naším posláním, ale i prokletím."

„Ec neserp nam uheh tek ahs yro trirret ru od idyhw?!*" Pisklavý šepot protkaný několika
dalšími hlasy se ozval z druhé strany ohniště. Jako kdyby byl tvor bránou do světa duší a
nešťastní duchové volali o pomoc. Každé oko měl odlišné. Jedno bělejší než napadaný sníh,
druhé krvavě rudé. Nebezpečí z něj přímo sálalo.

„On se brzy stane jedním z nás," odpoví mu Strážce západní brány a vysoký tvor, člověk s
nelidskými částmi těla, ztichne.

„Neh corb egts itsi egni se*,"

„Ano, to je..."

„M-Měl bych asi jít." Poutník se chtěl zvednout, ale neznámá síla jej držela na místě.

„Nejdřív si vyslechneš náš příběh a poté povíš svůj. Pak budeš moct odejít."

•••

„Neh corb egts itsi egni se.“ - „Je to naše poslání, ale i prokletí“
„Ec neserp nam uheh tek ahs yro trirret ru od idyhw?!“ – „Proč naše teritorium pošpinila lidská
přítomnost?!“
„Neh corb egts itsi egni se." – „Jeho duch je zlomený.“
 DARK KIN
„Nezničili jste nás všechny. Tato chyba bude váš konec."

Rothot a Tethys vystoupali na samý vrchol noční oblohy. Měsíc nachové barvy tuto noc svítil
nejjasněji za poslední rok a Dark kinové nabývali na své moci.

„Je čas si vyslechnout první příběh, poutníku. Rothot požehnal Dark kinům tuto noc a tvým
úkolem je vyslechnout si jejich příběh. Budu mostem mezi tebou a Dathanem, obávaným
ionským šermířem."

„Ey egnik nilb tu oht iwll ik d naswod ahs eki log sdlr owhtr aeon klaw sbur hs srets nom fole
urct som ehte ra sne kard."

„Dark kinové, nejkrutější z netvorů chodící po Zemi. Přechází mezi světy jako stíny a zabíjí bez
mrknutí oka."

„Egne ave teris deeht d naraw ybdet aer cer ewew..."

„Byli jsme stvořeni válkou a touhou pomstít se. Narodili jsme se do krvavých bojů a také v nich
umírali; pokládali životy za vyšší dobro a snili o uznání, až válka skončí. Zabíjeli jsme
nepřátele, jen abychom ochránili naše rodiny.

Jenže bojovníci Noxu v nejranějších fázích války napadli naši domovinu, přestože od toho
prokletého místa byla daleko. Jeden ze svatých strážců zůstal.

Zatímco ostatní opouštěli své pozice, aby se přidali k obraně odlehlých vesnic, on sám setrvával
a s každým vypuštěným šípem úzkostlivě křičel. Rozhodl se totiž, že dostojí svým přísahám, než
aby se vrátil domů a chránil svou rodinu.

Zabíjel nepřátele, místo aby následoval své druhy. Každý vypuštěný šíp z jeho luku byl protkán
nenávistí, zoufalstvím a touhou zabíjet, takže nikdy neminuly svůj cíl.

Vyslanci z armády Vyzdvižených jej později našli, jak klečí a rozvážně medituje mezi
mrtvolami svých nepřátel. Říkalo se, že jeho chladný pohled znepokojoval dokonce i samotné
boží válečníky, a přesto – jakožto uznání za jeho šlechetnou oběť – nabídli Varusovi místo ve
svých řadách.

Coby jeden ze slavných Vyzdvižených se nechal naprosto pohltit svou touhou po pomstě. Je
pravděpodobné, že Varus ani zcela nechápal, že Noxus nakonec v této válce vyhrál – natolik
byla jeho mysl nyní zvrácená – ani, že císařství o několik století později padlo. Jedna krutost
střídala druhou, až se mu slily, takže z něj zůstal odtažitý bezcitný zabiják, kterého jeho zvrhlí
bratři nesčetněkrát přetvořili a poslali do bitvy.
Naše jméno začalo po celém známém světě vyvolávat strach. Krutost a bezcitnost byla naším
posláním, a právě Varus byl naším vůdcem. První z Prvních.

Dark kinové

Přestože jedna krutá válka skončila, další přicházela. Zabíjeli jsme nepřátele a ničili každého,
kdo se nám postavil. Už jsme nebyli lidé... Nikdo nás nemohl zabít, temná magie nám propůjčila
tuto moc.

Nakonec nás ale do kouta zatlačila skupina stopařů. Většinu z nás pozabíjeli, další uvěznili v
našich zbraních a ukryli do nejtemnějších hlubin chrámů. Rhaasta uvěznili v kose, kterému teď
vládne stínový mág Kayn, Aatroxe svázala magie smrtelníku k jeho krvavému meči a Varuse
ionští stopaři uvěznili v jeho luku.

Mně se podařilo utéci, ale nikde jsem nebyl v bezpečí, proto jsem se rozhodl strážit brány světů
a vyčkávat, kdy se mí bratři dostanou na svobodu, aby se pomstili. Před námi není žádný tvor v
bezpečí... Naší sílou je temná magie a našim motivem pomsta."

Poutníkovy hnědé oči bez mrknutí hleděly do plamenů ohně. Byl zaražený a v hlavě mu
pobíhalo mnoho myšlenek. Myslel si, že svět, ve kterém žije, je jedinečný. Ale existence dalšího
v něm vyvolávala spousty nezodpovězených otázek. Je možné, že v jednom z nich je i ona?

„Jak se jmenuje tvá země?" Nakřáplý hlas opustil tulákovy suché rty. Pohaslé oči se podívaly na
tvora sedícího opodál po jeho levici. Až teď chápal jeho podobu. Nelidské ruce byly tvořeny
rudě zářící kůží, připomínající kámen a dlouhé ostré nehty se zabodávaly do hlíny. I ve stínu
noci poznal, že jeho tělo je stvořeno částečně z temnoty.

Tvor na něj pohlédl. Bělmo bez zorniček nahánělo strach každému, kdo jim pohled opětoval, ale
rozdíl mezi nimi byl. Krvavě zbarvené bělmo mu připomínalo nelítostnou válku, kterou musel
Dathan projít.

„Yrr ete nur," odpověděl Darkin syčivým hlasem. Přestože měl tvor jinou řeč, poutník mu
porozuměl. Runeterry.

TRYER
Pocestný nevěděl, proč je jeho posláním poslechnout si příběhy dalších bytostí, jeho úkol byl
někde jinde. Před ním, daleko na západu.

„Rothot ustupuje do stínu Tethys, Dathane. Duše tvých bratrů tě volají ze svých žalářů, tvůj čas
zde se chýlí ke svému konci," pronesl Strážce hledící k hvězdné obloze mezi stromy. Dark kin
se bez dalších slov zvedl ze země. Svalnaté tělo pokryté nespočtem jizev se zalesklo v záři
měsíců. Dlouhé bílé vlasy byly jako třpytící se stříbro.

Tvor popadl svůj dlouhý meč, doteď ležící po jeho boku a vydal se vstříc temné noci lesa.

„Proč jsem si měl vyslechnout jeho příběh?" zeptal se poutník nechápavě.

„Válka není dobrá pro lidi ani pro kouzelné bytosti. Ničí naše duše, oddává nás temnotě. Pokud
do války jednou vstoupíš, celý tvůj život strávíš v jejích spárech," odvětil strážce, zatímco kočka
po tulákově pravici souhlasně zavrčela.

„To se přesně stalo? Varus i ostatní Dark kinové propadli touze na krvelačném poli, že válka je
samotné dostala do svých spárů?"

„Dark kinové, Noxové, Ioňané... Tyto národy vždy mezi sebou válčily. Po staletí i tisíciletí. Je to
jeden z dávných světů postihnutých válkou, která nikdy neskončí. Nic jiného neznají a ani
nepoznají. Proto by si měli lidé vážit klidu, který panuje ve vašem světě. Války ani boje si
nevybírají, kdy se objeví, jednoduše se stanou."

„Navždy je krev voláním jejich rodu. Pomsta je hlad, jenž se krmí krví. Žal je klíč, jímž otáčí
ztráta. Ale kráčet po cestě nejtemnější...si žádá byť jen záblesk naděje," pokračoval dál Strážce.

„Co to znamená?"

„Byli stvořeni náhle; spojoval je společný cíl. Nejsou starodávní, ale věční. Jejich uvěznění je
jen posiluje."

„Ale-"

„Je načase si vyslechnout druhý příběh. Začíná se zatahovat." A opravdu, noční oblohu pomalu
zahalovaly husté mraky.

„Tryeři jsou velmi oddaná a ochranářská stvoření. Tvým úkolem je porozumět jejich
vyprávění," apelovala na něj bytost. Magie byla hmatatelnější než předtím. Vznášela se ve
vzduchu, v zemi a byla i ve stromech. Byla všudypřítomná a věčná.

„Ein om rah ento mas tev s ej ay nrev..."

„Vernya je svět samotné harmonie. Magie je zde hmatatelná, příroda silná a zdravá. Vše má svůj
řád; své pravé místo. Domov mnoha kouzelných zvířat a elfů.
Jenže před dávnými časy vstoupili do Vernye lidé. Objev nového světa a touha jej ovládnout
přinesla temnotu. Lidská arogance, chtíč a chamtivost změnila tento harmonický svět plný klidu
a míru k nepoznání. Magičtí tvorové, dříve volně pobíhající po lesích, byli nyní nuceni se
ukrývat.

Ale lidé byli v přesile a přestavěli svět k obrazu svému. Zneuctili posvátná místa, zničili svaté
chrámy a poskvrnili čistou zemi Vernye krví a takhle to byla dlouhá desetiletí.

Lidská pýcha a pocit vítězství je ale přese všechno hnaly ke zkáze. Dávní obyvatelé Vernye se
nevzdávají lehce. Pradávní elfové shromáždili všechny magické bytosti a s touhou navrátit své
domovině starý řád a všem tvorům svobodu, bojovali s lidmi dnem i nocí.

Po dlouhých deseti letech nadvlády lidské rasy, konečně za Vernyjský trůn usedl právoplatný
král, ale místo toho, aby kruté dobyvatele bez rozmyslu popravil, jim nabídl možnost, smrt nebo
pokání.

Lidé, bojící se smrti, si vybrali druhou možnost volby, budou se zodpovídat ze svých hříchů.

Moudrý král nakonec vyhověl našim předkům. Aby mohli odčinit svou vinu, změnil přeživší
dobyvatele na magické tvory. Horní polovinu těla jim ponechal lidskou, jako připomínku jejich
hříchů, a druhou změnil na tělo vyzáblých tvorů připomínající kočkovité šelmy.

Aby odpykali své hříchy byli nuceni strážit brány do Vernye, chránit její obyvatele před
případnou hrozbou a pomáhat toulajícím se duším najít správnou cestu. Náš trest skončí, až
poslední z našeho druhu zemře."

MLČENLIVÝ
Blížilo se ráno, černá obloha začala pomalu blednout a Rothot a Tethys se pomalu blížily ke
konci své dnešní cesty.

„Nebeský zlatý král je blízko. Náš společný čas se blíží ke konci. Už nám zbývají poslední dva
příběhy," prohlásil strážce. Měl pravdu. Za chvíli bude den a on vyrazí znovu na cestu.

„Jak si porozuměl Tryerům?"

„Lidé myslí jen na sebe?" prohlásil váhavě poutník.

„Ano. Lidská rasa, nedokonalý tvor mezi všemi. Ať je jejich duše jakákoliv, po delším čase je
stejně ovládne démon uvnitř nich."

„Ale existují přece výjimky..."

„Které zůstanou ve stínech zla. Teď si vyslechni můj příběh," pronesl strážce a ze své hlavy
shodil rudou kápi.

Tulákovy oči se rozšířily. Před ním stál postarší muž, jeho šedý pohled byl vševědoucí; jako
kdyby viděl vše. Čelo pokrývaly vrásky a holá hlava se lehce leskla. Ale tuláka nejvíce zarazila
jeho ústa. Neměl žádné; místo nich byla jen holá kůže.

„Cítím z tebe zděšení."

„J-Jak?" podivil se pocestný.

„Vyslechni si můj příběh, který skrývá různá tajemství. Pokaždé, když jej znovu uslyšíš, odhalíš
nové.

Svůj život si nepamatuji. Nevím, kdo byli mí rodiče, kde jsem se narodil. Jediná věc, která v
mém životě hrála roly, byla víra. Zasvětil jsem život Bohu, oddal svou duši jedinému Pánu.
Spolu s mými bratry a sestrami jsem pomáhal nemocným a starším, strážil tajemství chrámu a
přiváděl k Nejvyššímu další ovečky.

Ale i mě přemohla zvědavost a spolu s dalšími dvěma bratry a jednou sestrou jsme v nejvyšší
hodinu vstoupili do Zakázané knihovny. Poháněni touhou odhalit tajemství našeho světa jsme
bez patřičného povolení nahlédli do mnoha pradávných knih a přečetli nespočet věcí, které
nebyly ukryty jen tak bezdůvodně.

Jenže každý prohřešek čeká trest. V knihovně nás nachytali Mistři a my se museli přiznat.
Žádný trest neminul naši opovážlivost.

Tajemství, která měla být navždy skryta, byla prozrazena. Čtyři učni byli navždy umlčeni,
magie je zbavila schopnosti mluvit a umožnila jim nahlédnout do minulosti a budoucnosti,
spatřit ukryté světy a prozkoumat nejtemnější zákoutí všech světů. A hlavně strážit čtyři brány
do lesa s magickými vstupy do jiných dimenzí. Toť jest jejich trest. Mlčenliví mniši strážící
brány, jedině tak dokáže být tajemství nadále skryté."

Pocestný ohromeně hleděl do plamenů pohasínajícího ohně a přemýšlel. Jaké poslaní se mu

snaží strážce sdělit?

„Jak můžeš mluvit, když nemáš ústa?" podivil se tulák.

„Síla myšlenek je silnější než samotná víra. Těm vládneme, ty ovládáme a přetváříme. Víra je
stanovený řád; železné okovy, které mne kdysi sužovaly. Jen ony jsou klíčem ke svobodě a
pochopení samu sebe."
Tryeři spali opodál a ze spánku zafuněli Nastával den a oni ulehli ke klidu. Až nastane noc,
jejich jantarové oči znovu pohlédnou na svět.

ZÁPAD
„Je načase, abys i ty pověděl svůj příběh vznešeným králům lesa, poutníku," pronesl Mlčenlivý
mnich a šedé oči se zaměřily na unaveného a hladového tuláka.

Kdyby pocestný mohl, nikdy by nevstoupil do tohoto lesa. Nechtěl nikomu vyprávět svůj život,
teď si přál jen ulehnout do konejšivé náruče černé vdovy.

„Tvůj čas se blíží ke konci, poutníku," upozornil jej strážce a přišel k němu blíže.

„Narodil jsem se v Rillash, přímořské město na jihu, kde žijí vážené a bohaté rody. Otec je
obchodník a matka šlechtična z jedné méně známé rodiny. Měl jsem všechno, bohatství a přátele
jen mi chyběla jedna věc, abych byl šťastný. Dívka, kterou bych miloval.

V den mých osmnáctých narozenin mi otec oznámil, že mi s matkou domluvili sňatek s dívkou
ze sousedního města, která měla zdědit veškeré bohatství jejího otce. Nikdy jsem ji neviděl a
najednou jsem se s ní měl oženit. 

V mysli jsem si představoval šeredu s křivými zuby, ale změnil jsme názor, jakmile jsem ji
spatřil. Krásnější dívku jsem nepotkal, duše ze zlata, hlas jako samet. Zamilovali jsme se do
sebe na první pohled a poté se vzali.

Přestože Shane čekala našeho potomka, jednou v noci do našeho domu přišel muž v kápi. Jeden
z Nočních. Brali ženy a děti; odváděli je neznámo kam a chtěli za ně výkupné, někdy je nevrátili
vůbec.

Tu noc se vkradl dovnitř přes balkón a Shane unesl spolu s ještě nenarozeným dítětem. Snažil
jsem se tomu zabránit, jenže on jí hrozil smrtí, pokud mu zabráním v odchodu, a já neměl jinou
možnost.

Když odcházel do noci velkoměsta slíbil jsem, že si pro ně přijdu a jeho nemilosrdně zabiju.
Jenže on se jen zasmál a řekl: „Přijď si pro ně. Nebráním ti v tom, chci jen tvé dítě. Noční
potřebují novou mladou krev. Tam, kde Slunce vychází na západě a zapadá na východě, kde se
hory ohýbají ve větru jako papír a voda teče vzhůru, tam na tebe budu čekat."

Tehdy jsem byl zmaten a zašel pro pomoc k jedné čarodějce, která mi pomohla výměnou za
měšec zlata.
„Západ je to místo, kam musíš směřovat své kroky. Jedině peklo je tím pravým místem," řekl
poutník a po tvářích se mu začaly kutálet slané slzy smutku. Ramena se otřásala a dech se mu
zadrhával v hrdle. Vzpomínky na jeho manželku a nenarozené dítě mu připomněly, proč několik
měsíců směřuje jen jedním směrem. Na západ.

„Láska je silná, ale i bolestivá. Neexistuje ničivější zbraň, než je tato. Člověk bez lásky může
být bohatý a zdravý, ale nemůže mít zdravou duši, protože neví nic o skutečných hodnotách.
Způsobuje největší bolest, ale i největší potěšení," pronese mnich a stál těsně před zlomeným
poutníkem.

„Ale já stále věřím, že je najdu a odvedu domů." Zničený muž sotva mluvil. Nával emocí jej
vyčerpal na hranici jeho sil.

„Tvá životní cesta se ještě dlouhou nebude blíž ke konci, ale jedna kapitola se uzavírá. Pokud
stále věříš, že je najdeš, můžeš jít. Nejsi mým vězněm, ale v tom případě se zde naše cesty
rozcházejí. Je už jen na tobě, zda nalezneš východ z lesa, ale pamatuj na svůj příslib. Tvá duše je
má, tvé tělo náleží lesu. Odtud nevede cesta ven, živý muži."

DUCH LESA

Noc nahradil den a osamělý poutník prochází tichým lesem snažící se najít cestu ven. Byl
unavený a hladový, ale neodvážil se složit hlavu v tomto magií nabytém lese. Ne potom, jak jej
vyděsil Mlčenlivý mnich.

Nevěděl, jak dlouho už jde. Vše okolo se mu zdálo stejné. Každý strom a spadlý list, jehličí,
kámen nebo pohozená větvička mu přišla totožná jako předchozí.

Připadalo mu, že každý jeho krok je někým sledován. Cítil cizí oči na svých zádech, dech na
svém krku, ale pokaždé, když se otočil, nikoho nespatřil.

Nakonec vysílený a plný strachu padl na zem. Nespavost si na něm vybrala svou daň.

•••

Poutník rozevřel své oči. Cítil se hůře než předtím. Bolela jej každá kost v těle, každý sval a
myšlenka.

Porozhlédl se kolem. Ležel na posteli z listí a kolem něj v kruhu stály jemu známé i neznámé
bytosti. Hleděly na něj svýma očima a tiše něco mumlaly.

Tulák pootočil svou hlavu na druhou stranu a spatřil Mlčenlivého mnicha, strážce západní
brány, jak na něj hledí spolu s dalšími jemu podobnými bytostmi.
„Znovu se setkáváme, poutníku. Varoval jsem tě; já vždy dostanu to, co mi je přislíbeno. Odtud
není úniku."

„O-O čem to mluvíš?" zeptal se zděšeně bezbranný muž.

„Za vstup jsi mi prodal svou duši. Tvůj starý život se uzavírá a nový otevírá. Les se stává tvým
novým domovem, který budeš chránit a pečovat o něj. Teď se staneš jedním z Duchů lesa."

„Ale já nechci! Pusťte mě!" Poutník se začal zmítat, ale neznámá síla jej přitlačila zpět ke
kamennému stolu. Už byl zoufalý, chtěl za svou Ann. Chtěl ji najít i s dítětem.

„Jednou jsi slíbil a musíš to dodržet. Tvůj život náleží lesu, tvé tělo nebi. Tvá cesta vede tímto
směrem. Ach arw nechlli dor can set row!" začal odříkávat neznámá slova a pocestný cítil, jak
se do jeho žil vlévá nová síla. Cítil se na samém dně. Bolest se pomalu zvyšovala, nepříjemně
bloudila jeho tělem, rozlévala se v žilách. Je tohle konečně jeho konec?

„Duše, opusť tělo hříšníka, přijmi teplou náruč lesa. To je tvé poslání, které musíš naplnit. Přidej
se k nám, služ vyššímu dobru. Tvé místo je mezi námi! Sloužím velké rovnováze! Svým srdcem
i mečem, myšlenkou i činy!" vykřikoval dál Strážce a bytosti postavené v kruhu opakovala jeho
slova ve svém jazyce.

Tulákovo tělo se najednou přestalo zmítat v křečích a jen nehybně leželo na kamenném stole.
Nedýchal, jen nehybně ležel. Byl mrtvý.

„Vítej mezi námi, Duchu lesa," usmál se jeden z Mlčenlivých mnichů oděný v temně zeleném
plášti. Podle hlasu se jednalo o ženu.

„Vítej, Vagusi," řekly ostatní bytosti k průhledné vznášející se postavě nedaleko mrtvého těla
muže. To bylo poprvé, kdy poutník tvorům lesa konečně porozuměl.

•••

Na svět se zase pomalu začala snášet noc. Modrý Rothot a bílá Tethys vytvářely krásné barevné
kombinace. Lidé ve svých obydlích zavírali okenice, uzamykali dveře. A městy, vesnicemi a
malými osadami se rozprostřelo ticho. Noc temných bytostí nahánějící strach v srdcích denních
tvorů přicházela.

Hustý les, domov mnohé zvěře se probouzel. Strážci hlídaly brány před nežádoucími
návštěvníky a Duchové lesa strážili vstupy do jiných světů.

A právě na jedné z polních cest šla duše. Unavená, hladová a zlomená. Přišla o nejcennější věc,
kterou vlastnila. Své dítě.
Mířila k východní bráně.

Měla za sebou dlouhou cestu, a ještě delší byla před ní. Chtěla navrátit čas, noc, kdy byla
unesena. Chtěla domů, a hlavně v náručí chovat svého novorozeného syna.

Ale před ní se rozprostíral mohutný temný les a jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu,
je jím projít.

Jediná cesta vedla přes Strážce oděného v tmavém zeleném plášti. Jen žena může rozhodnout, co
nabídne lesu za vstup. Nabídne mu svou duši?

•••

„Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý. Pokud se řídíš svou chamtivostí, nikdy
nic nepřetrvá. Pokud tvé srdce zastíní stín temnoty, jsi odsouzený k záhubě."

„Lidské emoce dokáží být nevyzpytatelné víc než ta nejhlubší magie."

„I v kráse se ukrývá moc, jež navíc dokáže udeřit rychleji než jakýkoli meč."

„Jen ty rozhoduješ o svém osudu, přetváříš své myšlenky a plníš své sny."