Kurz celoživotního vzdělávání Oběhové hospodářství 27.4.

2018

Ekolabeling
Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D., MBA.
VŠCHT v Praze
Vlad.Koci@vscht.cz

Úvod

Environmentální značka či environmentální prohlášení je podle ČSN EN ISO 14020 tvrzení poukazující
na environmentální aspekty daného výrobku či služby. Tato tvrzení mívají podobu sdělení, symbolu
nebo obrazce na produktu, na jeho obalu, v technické dokumentaci či v jiných materiálech. Cílem
environmentálních značek je povzbudit poptávku a nabídku produktů způsobujících menší
environmentální škody, a to především sdělováním ověřitelných, přesných a nezavádějících informací,
a tím podporovat volným trhem řízené snižování environmentálních dopadů lidské činnosti.

Se zvyšujícím se zájmem spotřebitelů o otázky životního prostředí rostl i jejich zájem o používání
výrobků označených ekoznačkou. Této skutečnosti si záhy všimli výrobci a začali systematicky využívat
ekoznačky v marketingu. Jelikož používání ekoznaček spadá do oblasti takzvaných dobrovolných
nástrojů environmentální politiky, není používání ekoznaček regulováno. To zákonitě může vést
ke snížení jejich věrohodnosti a k takzvanému greenwashingu. Reakcí na tento jev je snaha výrobců
používat hodnověrné ekoznačky, jejichž význam pro životní prostředí i kredibilita je prokazatelná.
Standardizace hodnověrného ekoznačení a environmentálních prohlášení byla realizována normami
ČSN ISO 14020 a návaznými normami ČSN ISO 14021, ČSN ISO 14024 a ČSN ISO 14025.

Environmentální značení typu I – ekoznačka

Environmentální značení typu I podle ČSN ISO 14024 je označení informující, že daný výrobek splňuje
určitá environmentální kritéria. Výrobek musí mít srovnatelné anebo lepší užitné vlastnosti ve srovnání
s výrobky stejné kategorie výrobků. Zároveň však musí splňovat předepsaná environmentální kritéria.
Environmentální značení typu I se často nazývá ekoznačkou. Mezi mezinárodně známé ekoznačky patří
například Ecolabel EU (tzv. „kytička“), německý Modrý anděl (Blaue Engel), či známé značky týkající se
udržitelného hospodaření se dřevem FSC nebo PEFC.

Českou ekoznačku nazvanou Ekologicky šetrný výrobek propůjčuje konkrétním výrobkům na určitou
dobu CENIA, česká informační agentura životního prostředí. Jaká environmentální kritéria musí daný
výrobek splnit, předepisují Technické směrnice pro určitou skupinu výrobků, vydané Ministerstvem
životního prostředí. Jsou založena na rozhodnutích komise EU zveřejněných v Úředním věstníku
Evropské unie. Problémem je, pokud kritéria pro danou výrobkovou skupinu nejsou dosud předepsána.
Pak má národní autorita možnost inspirovat se pravidly v zahraničí (např. právě u zmíněné německé
ekoznačky Blaue Engel), anebo výrobce může deklarovat vlastnosti na základě vlastního uvážení
formou značení typu II (viz níže).

Zásadním problémem ekoznačení typu I je inflace ekoznaček. Na trhu se jich objevují již stovky, či
možná i tisíce, protože zavést novou ekoznačku je velmi snadné a marketingová oddělení firem
z nejrůznějších oborů tuto možnost zpočátku velmi vítala. Problémem je také vysoká variabilita
vypovídající hodnoty těchto ekoznaček. Některé mohou být robustní a založené na hodnocení
životního cyklu, jiné naopak mohou reflektovat pouze úzký výsek dopadů daného výrobku na životní
prostředí. Pro spotřebitele se stává velmi těžké se v této změti orientovat.

Environmentální značení typu II – vlastní environmentální tvrzení

Citace: KOČÍ, Vladimír. Ekolabeling. Praha: Kurz celoživotního vzdělávání Oběhové hospodářství,
27. 04. 2018, Fakulta technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha.
Kurz celoživotního vzdělávání Oběhové hospodářství 27.4.2018

Environmentální značení typu II podle ČSN ISO 14021 se označuje jako vlastní environmentální tvrzení.
Jedná se o prohlášení výrobce mající za cíl poukázat na určitý environmentální aspekt výrobku či služby,
zpravidla ve snaze zviditelnit svůj výrobek na trhu. Aby bylo vlastní environmentální tvrzení
důvěryhodné, mělo by být podloženo vědeckou analýzou, která je veřejně dostupná.

Vzhledem k tomu, že takové tvrzení nepodléhá ověření třetí stranou, je ze všech tří typů ekoznačení
nejméně důvěryhodné a v současnosti se v praxi spíše setkáváme s takovými vlastními
environmentálními tvrzeními, která nesplňují požadavky ČSN ISO 14021 a hraničí s tak zvaným
greenwashingem. Poslední edice ČSN EN ISO 14021 však již uvádí, že nemají být používána nejasná
nebo zavádějící tvrzení typu „bezpečný pro životní prostředí“ či „šetrný k životnímu prostředí“.

Environmentální prohlášení typu III – EPD

Environmentální prohlášení typu III podle ČSN ISO 14025 je několikastránkový dokument, ve kterém
jsou uvedeny a vyčísleny environmentální aspekty a environmentální dopady daného výrobku či služby
s ohledem na jeho celý životní cyklus. Jedná se o dokument poskytující informace o výrobci, výrobku a
dále soubor hodnot, pomocí kterých si lze učinit představu, jak velké jsou environmentální dopady
daného výrobku. Podkladem pro sestavení Environmentálního prohlášení typu III musí být studie LCA
(Life Cycle Assessment – Posuzování životního cyklu) sestavená v souladu s ČSN EN ISO 14040 a ČSN
EN ISO 14044.

V současnosti se lze setkat s různými označeními pro tento typ environmentálních prohlášení: ekolist,
ekoprofil či environmentální profil. V poslední době se nejvíce rozšířilo označení environmentální
prohlášení o produktu označované jako EPD (Environmental Product Declaration, viz
www.environdec.com).

Produkt, který získá EPD, ovšem nemusí být „ekologičtější“ než konkurenční výrobek. Smyslem EPD je
poskytnout pravdivé informace o tom, jak velké potenciální environmentální dopady má výroba,
distribuce, eventuálně používání či odstranění daného výrobku. Pro hodnoty environmentálních
parametrů uvedených v EPD neexistují předepsané limity. Je to logické – z pohledu životního cyklu vždy
záleží na scénáři užití daného výrobku, na jeho uživatelských souvislostech. Informovaný uživatel v EPD
nalezne potřebné informace pro rozhodnutí, který výrobek požadující uživatelskou funkci splní
s nižšími environmentálními dopady.

Závěr

Jelikož otázky dopadů produktů na životní prostředí začínají zajímat nejširší veřejnost, je logické, že se
ekolabeling stává předmětem marketingu a komunikace se zákazníkem. Existují tři základní typy
environmentálního značení výrobků: ekoznačka, vlastní environmentální tvrzení a environmentální
prohlášení o produktu.

Ekoznačka poskytuje jasné sdělení typu produkt má/nemá značku; případně zlatý/stříbrný/bronzový
standard (LEED), což je výhodné z hlediska marketingové komunikace. Na druhé straně ekoznačka
nedává zpravidla úplný přehled o environmentálních dopadech daného výrobku, ale naopak si vybírá
jen určitou část či určité environmentální aspekty. Ekoznačky mají velmi rozdílnou kvalitu, a proto
nemusí být zárukou toho, že výrobek je skutečně „ekologický“.

Vlastní environmentální tvrzení výrobce je informace, která není dosud nijak ověřována a nejsou na ni
kladeny příliš vysoké nároky. Jedná se o typ ekolabelingu nejsnáze zneužitelný greenwashingem.

Environmentální prohlášení o produktu, tak zvané EPD je několika stránkový dokument poskytující
kompletní profil výrobku, ideálně přes celý životní cyklus, a to na základě robustní analytické metody

Citace: KOČÍ, Vladimír. Ekolabeling. Praha: Kurz celoživotního vzdělávání Oběhové hospodářství,
27. 04. 2018, Fakulta technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha.
Kurz celoživotního vzdělávání Oběhové hospodářství 27.4.2018

LCA. Je ideální jako nezkreslený vstup do dalšího hodnocení (např. komplexního hodnocení
udržitelnosti budovy). Vzhledem k tomu, že je EPD multikriteriální, neposkytuje jasné sdělení. Z EPD
jednoznačně neplyne, zda je výrobek lepší, či horší. Na základě EPD lze srovnávat a vybírat výrobky
s totožnou funkcí, ale jedná se o poměrně komplikované porovnání. Marketingové využití EPD je proto
složitější. EPD prohlášení z různých programů nemusí být porovnatelná.

Citace: KOČÍ, Vladimír. Ekolabeling. Praha: Kurz celoživotního vzdělávání Oběhové hospodářství,
27. 04. 2018, Fakulta technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha.