Ženský svět - fejeton

Je v dnešní době, které vévodí výkon a výdělek, ještě místo pro hodnoty,
jakými jsou cit pro krásu, úcta ke zkušenostem starších, sounáležitost,
empatie? Mám pocit, že příliš často necháváme jiné, vlivné a mocné, aby
smýkaly našimi životy. Obzvlášť v případě ženského pohlaví to může být
na míle daleko od přirozenosti, ve které ženy žily, měly a chtěly by žít.

Nejspíš se shodneme na tom, že kluci a holky jsou jednoduše jiní. Již na

první pohled je ženské tělo menší, křehčí a troufnu si říci hezčí. V útlém
dětství se holčičky potají vkrádají do kosmetických taštiček, šatních skříní
a botníků svých maminek, zatímco kluci tráví čas bojováním o „svá
teritoria“. Holky vydrží v zavřeném pokoji hodiny štěbetat a hodnotit.
Přitom kluci by za stejnou dobu stihli dvakrát objet na kole celou vesnici,
zakopat si s míčem, vylézt na strom a možná se i poprat. Je tedy
správné, že již od první třídy popíráme rozdílné potřeby kluků a holek a
necháme je životem stoupat po stejných žebřících?

Mám zálibu v dokumentárních filmech. Nejvíce se mi líbí ty o životě

primitivních kmenů, protože žasnu nad tím, jak v nich lidé působí šťastně
a vyrovnaně. A věřím, že takoví skutečně jsou. Domorodé ženy tráví
většinu času pospolu. Jedna drtí na kamenném mlýnku mouku, druhá
hněte těsto, třetí peče na ohni placky a u toho kojí nemluvně. V dalším
hloučku si ženy vzájemně upravují vlasy, malují si ornamenty na tělo,
zdobí se dřevěnými korálky. Kolem pobíhají děti, smějí se, tancují. Ženy
klábosí, zpívají. Mají se dobře. Večer se muži vrátí z lovu, společně se
nají, porozpráví o právě proběhnutém dni a ulehnou. A takto to jde den
za dnem, týden za týdnem.

Přesuňme se teď z divočiny do Čech. Analogii nacházíme třeba

v tradičním drhání peří, ke kterému se ženy scházely za dlouhých
zimních večerů. A co takové společné pečení svatebních koláčků nebo
sbírání a sušení bylin a lesního ovoce, vyšívání, zpívání? Je možné
nahradit skutečné ženské společenství diskuzními skupinami na
FaceBooku a předstírat, že to ženám vyhovuje a stačí?

Jsem přesvědčená, že chce-li být žena úspěšná, může. Neexistují žádné

objektivní překážky, které by jí bránily vystoupat po žebříku tak vysoko,
jako muž. Naopak je v dnešní společnosti vítáno, když jsou ženy
obsazovány do vysokých manažerských funkcí. Jsou ženy poslankyně,
starostky, ředitelky, vědkyně, profesorky. Zda je to dobře či špatně,
nevím. Vidím ale ve svém okolí a pociťuji sama na sobě, že stejně jako
tomu bylo po staletí, i dnešní žena potřebuje jen tak klábosit. Předávat si
zkušenosti v klubku ostatních žen a vzájemně se obohacovat. Mluvit
intimně, cítit se bezpečně. Být přijímána ve své ženské přirozenosti. A
tou není výkon, výhra, ani výše měsíčního platu.

Těším se z toho, že vznikají ženské skupiny. Že během společného

vaření, tancování, masírování, šití bot, vykládání karet nebo kreslení
papírových přání se ženy přibližují jedna k druhé a objevují znovu to, co
v nich přirozeně je, ale co bylo nepřirozeně potlačováno. Jde o jakousi
formu novodobého „drhání“ peří. I když se ve skutečnosti nedrhá. A
snad ani moc nedrbá!

Pamatuji si, jak jsem jako malá milovala okamžiky v kuchyni, kde starší
ženy z našeho rodu společně tvořily. Naslouchala jsem, co si povídají.
Pozorovala je, jak se jim mastí prsty od másla. Dýchala rumové aroma a
občas něco podala, podržela, poskládala. Naučila jsem se víc, než během
povinné výuky vaření na základní škole. A v paměti mi navždy zůstane
propínací zástěra špinavá od mouky a vlající kůže v podpaží mojí babičky
při válení těsta na domácí nudle. Taky je občas dělám. A naučím to i své
dcery. Aby se kousek našeho soukromého „ženského světa“ uchoval i
pro příští generace.