Eoin COLFER

ARTEMIS
FOWL A
A TL A N T S KÝ KOM P L E X

ALBATROS
 Knihy Eiona Colfera s Artemisem Fowlem:
1/ Artemis Fowl
2/ Artemis Fowl – Operace Arktida
3/ Artemis Fowl – Věčná šifra
4/ Artemis Fowl – Opalin podraz
5/ Artemis Fowl a ztracený ostrov
6/ Artemis lowl – Časový paradox
Akta Fowl

Přeložila Veronika Volhejnová

© 2010 by Eoin Colfer Cover illustration by Kev Walker Translation
© Veronika Volhejnová, 2011

www.albatros.cz
ISBN 978-80-00-02725-8
Pro Ciarána, který vyslechne spoustu ragbyových historek.
OBSAH
 ARTEMIS FOWL: ZATÍM ŠPATNÝ
Byl nebyl jeden irský chlapec, který toužil vědět všechno, co se
vědět dá, a tak četl knihu za knihou, až mu hlava přetékala
astronomií, diferenciálním počtem, kvantovou fyzikou,
romantickými básníky, soudním lékařstvím, antropologií a stovkami
dalších témat. Jeho nejoblíbenější knihou ale byl útlý svazek, který
sám ani jednou nečetl. Byla to stará knížka v pevné vazbě, kterou mu
otec často čítal před spaním, jmenovala se Hrnec zlata a vyprávělo se
v ní o chamtivém mladíkovi, který zajal leprikóna v marné snaze
připravit ho o jeho zlato.
Když otec dočetl poslední slovo na poslední straně, které znělo
Konec, zavřel vždycky ohmatané kožené desky, usmál se na synka a
řekl: „Ten kluk neměl špatný nápad. Stačilo trochu lépe plánovat a
vyšlo by mu to,“ což byl na otce poměrně překvapivý názor.
Přinejmenším na zodpovědného otce. Jenže tohle nebyl typický
zodpovědný otec – tohle byl Artemis Fowl starší, hlava jednoho z
největších zločineckých impérií na světě. A ani ten syn nebyl právě
typický. Byl to Artemis Fowl II., který se sám brzo měl stát hrozivou
postavou jak ve světě lidí, tak pod ním, ve světě skřítků.
Trochu lépe plánovat, myslel si často Artemis mladší, když ho
otec líbal na čelo. Jen trochu lépe plánovat.
A pak usnul a zdálo se mu o zlatu.
Jak mladý Artemis rostl, myslel často na Hrnec zlata. Dokonce
šel až tak daleko, že si během vyučování udělal menší průzkum, a
překvapilo ho, kolik našel důvěryhodných důkazů, že skřítkové
skutečně existují. Tyhle hodiny studia a plánování nebyly pro
chlapce ničím víc než nezávazným rozptýlením až do toho dne, kdy
jeho otec zmizel v Arktidě po jistém nedorozumění s ruskou mafií.
Fowlovské impérium se rychle rozpadlo, věřitelé vylezli z děr a
dlužníci se do nich naopak zavrtali.
Je to na mně, uvědomil si Artemis. Obnovit naše bohatství a najít
otce.
Oprášil tedy leprikónský spis. Rozhodl se chytit skřítka a vrátit
ho jeho národu za zlato.
 Tenhle plán mohl úspěšně provést jen mladistvý génius, usoudil
později správně Artemis. Někdo, kdo je dost starý na to, aby chápal
zásady obchodu, a dost mladý, aby věřil ve skřítky.
Za pomoci svého víc než schopného osobního strážce Butlera
dvanáctiletý Artemis skutečně úspěšně chytil leprikóna a zavřel ho v
opevněném sklepě Fowl Manor. Jenže se ukázalo, že leprikón není
to, ale ona. A že je pozoruhodně lidská. To, v čem Artemis dřív viděl
dočasné uvěznění nižšího tvora, se začalo nepříjemně podobat únosu
dívky.
A došlo i k jiným komplikacím: tihle leprikóni nebyli žádní
ubrečení skřítkové z pohádek. Byla to špičkově technicky vybavená,
sebevědomá stvoření, členové elitní jednotky skřítkovské policie:
Lokalizační a evidenční policejní rekognoskace čili LEPReko, jak
zněla jejich zkratka. A Artemis unesl Myrtu Krátkou, první ženu,
která to v historii jednotky dotáhla na kapitánku. To mu v dobře
vyzbrojeném skřítkovském podzemí nezískalo právě mnoho
sympatií.
Ale i přes výčitky svědomí a přes snahu LEPReko zkazit mu
plány se Artemisovi povedlo zmocnit se svého neblahého zlata a
oplátkou propustil elfskou kapitánku.
Takže konec dobrý, všechno dobré?
Ani ne.
Jen se Země vzpamatovala z první srážky mezi lidmi a skřítky po
mnoha desítkách let, objevila LEPReko spiknutí, jehož cílem bylo
vybavit skřeti gangy v podzemí zdroji energie pro lasery zvané
Čumáky. Podezřelý číslo jedna: Artemis Fowl. Myrta Krátká
dovlekla mladého Ira do podzemního města Jistoty k výslechu, ale
zjistila ke svému úžasu, že Artemis Fowl je projednou skutečně
nevinný. Oba dva pak uzavřeli jakous takous dohodu – Artemis se
zavázal, že vystopuje skřetího dodavatele, pokud mu Myrta pomůže
zachránit otce z rukou ruského gangu, který ho držel v zajetí. Obě
strany dohodu dodržely a během této doby mezi nimi vznikl respekt
a důvěra, ještě posílené sdíleným jedovatým smyslem pro humor.
Nebo tak to aspoň bývalo. V poslední době se ale věci změnily.
Na Artemisovu mysl padl stín, i když v některých ohledech funguje
stejně dobře jako dřív.
 Bývaly doby, kdy Artemis Fowl viděl věci, které neviděl nikdo
jiný; v poslední době ale vídá věci, které neexistují…
 KAPITOLA 1: CHLADNÉ VIBRACE

VATNAJÖKULL, ISLAND
Vatnajökull je největší ledovec v Evropě s plochou skoro třináct
tisíc strohých modrobílých kilometrů čtverečních. Z velké většiny je
neobydlený a pustý a z vědeckého hlediska představuje ideální místo,
kde mohl Artemis Fowl předvést skřítkům, jak přesně hodlá
zachránit svět. Ostatně trochu té dramatické scenérie ještě žádné
prezentaci neuškodilo.
K těm několika částem Vatnajókullu, kde se lidé vyskytují, patří
restaurace Great Skua na břehu ledovcové laguny, která od května do
srpna slouží skupinám ledovcových turistů. Artemis si dal schůzku s
majitelem pro tuto sezonu uzavřeného zařízení velice brzo ráno
prvního září. O svých patnáctých narozeninách.
Artemis jel na pronajatém sněžném skútru po zvlněném břehu
laguny, tam, kde ledovec klesal do černého jezera vyzdobeného
bláznivou mozaikou rozlámaných ker. Vítr mu burácel kolem uší
jako rozčilený dav na stadionu a nesl s sebou smrště šípů deště se
sněhem, které mu zasypávaly nos a ústa. Prostor kolem byl veliký a
nemilosrdný a Artemis věděl, že zranit se takhle sám v téhle tundře
by vedlo k rychlé a bolestné smrti – nebo aspoň k naprostému
znemožnění před blesky zadních vojů letošní turistické sezony, což
by sice bylo o něco méně bolestivé, zato delší.
Majitel Great Skua, mohutný Islanďan, který byl hrdým
vlastníkem mrožího kníru o rozpětí slušně velkého kormorána a
honosil se nepravděpodobným jménem Adam Adamsson, stál na
zápraží restaurace, luskal prsty a podupával do rytmu jakési písně ve
své hlavě. Při tom všem si ještě našel čas chechtat se tomu, jak málo
plynule se Artemis blíží po zamrzlém břehu jezera.
„No to byla podívaná,“ prohlásil Adamsson, když se Artemisovi
konečně povedlo narazit skútrem do dřevěného obložení restaurace.
„Tedy, hardur madur. Takhle jsem se nesmál od té doby, co se můj
pes pokusil sežrat vlastní odraz.“
 Artemis se kysele usmál, protože mu bylo jasné, že si restauratér
utahuje z jeho řidičských schopností, nebo spíš z jejich nedostatku.
„Hmmmf,“ zavrčel a slezl ze skútru tak ztuhle jako kovboj, který se
vrací po třídenním shánění dobytka, během něhož mu umřel kůň a on
byl nucen jet na nejtlustší krávě ze stáda.
Starý pán doslova zahýkal smíchy. „Tak teď už i zníte jako můj
pes.“
Artemis Fowl neměl ve zvyku dostavit se kamkoli takhle
nedůstojně, jenomže jeho osobní strážce Butler nebyl po ruce, a tak
se musel spolehnout na vlastní motorické schopnosti, které byly
pověstně špatné. Jeden z vtipálků šestého ročníku ve škole St.
Bartleby, dědic rozsáhlé sítě hotelů, vymyslel pro Artemise
přezdívku Levonožka – prý že má obě nohy levé a do fotbalového
míče se netrefí ani jednou z nich. Artemis tohle popichování
toleroval asi tak týden a pak příslušný hotelový řetězec koupil. To
učinilo vtipkování poměrně rychle přítrž.
„Doufám, že je všechno připravené,“ prohlásil Artemis a
několikrát ohnul a natáhl prsty v patentovaných sol-rukavicích.
Uvědomil si, že na jednu ruku je mu nepříjemně horko; termostat
zřejmě schytal ránu, když Artemis očesal ten ledový obelisk asi
kilometr odsud. Vytrhl zuby napájecí drát; podzimní teplota se držela
těsně pod nulou, takže nebylo velké nebezpečí podchlazení.
„Taky vás zdravím,“ prohlásil Adamsson. „Rád vás konečně
vidím tváří v tvář, i když ne z očí do očí.“
Artemis ale neskočil na udičku; neměl v úmyslu navazovat
přátelství, jak to nadhazoval Adamsson. Momentálně skutečně neměl
v životě místo pro dalšího přítele, kterému nemohl věřit.
„Nemám v úmyslu žádat vás o ruku vaší dcery, pane Adamssone,
takže myslím, že můžeme přeskočit ty zdvořilůstky, které snad
považujete za potřebné. Je všechno nachystané?“
Adam Adamsson spolkl všechny předpřipravené „zdvořilůstky“ a
pětkrát nebo šestkrát kývl.
„Všechno je nachystané. Vaše bedna je vzadu. Udělal jsem
vegetariánský bufet a dárkové balíčky z lázní Modrá laguna.
Připravených je také několik sedadel, přesně jak jste to požadoval v
tom svém úsečném e-mailu. Nikdo z vašich hostů se ovšem neobjevil
– jen vy. A tolik práce mi to dalo.“
Artemis vytáhl ze zavazadlové skříňky skútru hliníkový kufřík.
„S tím si hlavu nelamte, pane Adamssone. A teď byste se mohl vrátit
do Reykjavíku a utratit tam část z toho donebevolajícího nájmu, co
mi účtujete za to, že na pár hodin použiju tuhle vaši, upřímně řečeno,
restauraci třetí kategorie. Třeba si tam najdete nějaký osamělý pařez,
kterému byste se mohl vyplakat na kořenu.“
Pár hodin. Třetí kategorie. Dva a tři je pět. Dobře.
Teď zavrčel zase Adamsson a špičky mrožího kníru se lehce
zachvěly.
„Tenhle tón není nutný, mladíku. Jsme oba lidi, ne? Lidi mají
právo na trochu respektu.“
„Vážně? A co by na to asi tak řekly velryby? Nebo třeba norci?“
Adamsson se zamračil a jeho větrem ošlehaná tvář zvrásčitěla
jako vyschlá švestka. „No dobře, dobře. Je mi to jasné. Nemusíte mě
hned obviňovat ze všech zločinů lidstva. Vy teenageři jste všichni
stejní. Uvidíme, jestli si vaše generace poradí s planetou líp.“
Artemis zacvakal zámkem kufříku přesně dvacetkrát a pak
zamířil do restaurace.
„Věřte mi, všichni teenageři nejsou stejní,“ prohlásil, když míjel
Adamssona. „A já mám v úmyslu poradit si o hodně líp.“

Uvnitř v restauraci bylo víc než deset stolů a na všech byly

obrácené židle nohama vzhůru, až na jeden, kde na lněném ubrusu
stály lahve s ledovcovou vodou a lázeňské balíčky u každého z pěti
míst.
Pět, pomyslel si Artemis. Pěkné číslo. Spolehlivé. Předvídatelné.
Čtyři pětice jsou dvacet.
Artemis v poslední době došel k názoru, že pět je jeho číslo.
Když byla ve hře pětka, děly se příznivé věci. Logik v něm věděl, že
je to směšné, nemohl ale ignorovat fakt, že tragédie se v jeho životě
děly v letech, které pěti dělitelné nebyly: jeho otec zmizel a byl
zmrzačen, jeho starý přítel Julius Břízný z LEPReko byl zavražděn
zločinnou šotkou Opal Koboi, oboje v roce, jehož letopočet neměl s
pětkou nic společného. On sám měřil sto pětašedesát centimetrů, čili
ještě lépe, pět stop a pět palců, vážil pětapadesát kilo. Když se
něčeho dotkl pětkrát nebo v násobku pěti, chovala se ta věc
spolehlivě. Například dveře zůstaly zavřené a talisman ty dveře
ochránil tak, jak měl.
Dnes vypadala znamení dobře. Bylo mu patnáct let. Třikrát pět. A
jeho hotelový pokoj v Reykjavíku měl číslo 45. Dokonce i sněžný
skútr, který ho bez úhony dovezl až sem, měl poznávací značku,
která byla násobkem pěti, a navíc měl padesátikubíkový motor.
Výborně. Na schůzku se měli dostavit jen čtyři hosté, ale spolu s ním
bude účastníků pět. Takže nebylo třeba panikařit.
Část Artemisovy mysli se téhle nové pověrčivosti kolem čísel
děsila.
Vzpamatuj se. Jsi Fowl. My se nespoléháme na štěstí – nech těch
směšných nutkání a obsesí.
Artemis zacvakal zámkem kufříku, aby usmířil číselné bohy –
dvacetkrát, čtyři pětky – a cítil, jak se tlukot srdce uklidnil.
Těch zvyků se zbavím zítra, až budu mít tohle za sebou.
Postával u servírovacího stolu tak dlouho, dokud Adamsson se
svým sněžným traktorem nezmizel za ledovým hřebenem, který
mohl být klidně hřbetem velryby, a pak počkal ještě minutu, dokud i
z rachotu vozidla nezbyl jen vzdálený kuřácký kašel.
Výborně. Čas pustit se do práce.
Artemis sestoupil po pěti dřevěných schodech do hlavní části
restaurace (skvěle, dobré znamení) a propletl se mezi řádkou sloupů
ověšených replikami masky ze Stora-Borgu, až se zastavil v čele
prostřeného stolu. Židle byly obrácené mírně k němu a nad stolem se
třpytil lehký opar, jako když se vzduch chvěje horkem.
„Dobré ráno, přátelé,“ prohlásil Artemis gnómsky a přinutil se
vyslovit ta skřítkovská slova sebejistým a skoro žoviálním tónem.
„Dnešního dne zachráníme svět.“
Opar teď vypadal víc nabitý elektřinou, probíhaly jím výboje
bílého světla a v jeho nitru se objevovaly tváře jako duchové ve snu.
Tváře postupně zurčitěly a narostly jim trupy a končetiny. Objevily
se malé postavy, podobné dětem. Podobné, ale ne stejné. Tohle byli
zástupci skřítkovského Národa a mezi nimi i patrně jediná přítelkyně,
kterou Artemis měl.
 „Zachráníme svět?“ opakovala kapitánka Myrta Krátká z
LEPReko. „Starý dobrý Artemis Fowl, a to myslím ironicky, protože
zachraňovat svět se ti ani trochu nepodobá.“
Artemis věděl, že by se měl usmát, ale nedokázal to, a tak začal
hledat chyby, protože to se mu rozhodně podobalo.
„Budeš potřebovat nový štítový zesilovač, Klusáku,“ obořil se na
kentaura, který nepohodlně balancoval na židli určené pro lidi.
„Tohle chvění jsem viděl už přede dveřmi. To si říkáš technický
expert? Jak je starý ten, co používáš?“
Klusák dupl kopytem, což byl tik, který na něj vždycky prozradil,
že je rozčilený, a taky důvod, proč nikdy nevyhrál v kartách. „Taky
tě rád vidím, Bláteníčku.“
„Jak je starý?“
„Nevím. Tak čtyři roky.“
„Čtyři. Tak vidíš. Co je to za číslo?“
Klusák se ušklíbl. „Za číslo? Tak my teď čísla třídíme, Artemisi?
Ten zesilovač bude fungovat ještě sto let. Možná by se mohl trochu
doladit, ale to je všechno.“
Myrta vstala a došla zlehka do čela stolu.
„Musíte se vy dva vážně začít hned hádat? Není to už po těch
letech trochu nuda? Jste jak dva voříšci, co si vyznačují teritorium.“
Položila Artemisovi na předloktí dva štíhlé prsty. „Nech ho být,
Artemisi. Víš přece, jak jsou kentauři citliví.“
Artemis se jí nedokázal podívat do očí. V botě dvacetkrát
poklepal špičkou nohy.
„Tak dobře. Budeme mluvit o něčem jiném.“
„Buďte tak hodní,“ souhlasila třetí skřítka v místnosti. „Přiletěli
jsme sem kvůli tomuhle až z Ruska, Fowle. Takže kdybychom mohli
změnit téma na to, co jsme sem přišli probrat…“
Velitelka Raine Vinjája zjevně nebyla nijak šťastná, že je tak
daleko od svého milovaného policejního ústředí. Ujala se velení nad
skřítkovskou policií před několika lety a pyšnila se tím, že je osobně
informovaná o všem, co se děje. „Mám tam několik rozběhnutých
operací, Artemisi. Šotci se bouří a dožadují se propuštění Opal Koboi
z vězení a už se nám zase rozjela epidemie nadávavých žab. Udělejte
nám tu laskavost a jděte k věci.“
 Artemis kývl. Vinjája se chovala otevřeně nepřátelsky a to byla
emoce, které se dalo věřit, samozřejmě pokud to nebyl bluf a
velitelka nebyla jeho tajnou fanynkou, ledaže to byl dvojitý bluf a
ona se ve skutečnosti opravdu chovala nepřátelsky.
To je šílenost, pomyslel si Artemis. To zní bláznivě dokonce i
mně.
Velitelka Vinjája neměla na výšku ani metr, přesto byla
impozantní osobnost a Artemis neměl v úmyslu ji podceňovat. Byla
skoro čtyři sta let stará, což u skřítků představovalo sotva střední věk,
a tak či tak, vypadala pozoruhodně: štíhlá, bledá a navíc měla ony
reaktivní kočičí panenky, jaké se v elfských očích občas vyskytnou.
Ale ani tahle vzácnost nebyla jejím nejvýraznějším fyzickým rysem.
Raine Vinjája měla hřívu stříbrných vlasů, které jako by pohlcovaly
každou trošku dostupného světla a rozlévaly se ve vlnách po jejích
ramenou.
Artemis si odkašlal a místo na čísla se soustředil na projekt, nebo
jak tomu v duchu říkal, na PROJEKT. Koneckonců, když na to
přijde, je to skutečně jediný plán, na kterém záleží.
Myrta ho zlehka uhodila do ramene.
„Vypadáš bledý. Ještě bledší než obvykle. Není ti nic,
oslavence?“
Artemisovi se konečně povedlo podívat se jí do očí – jednoho
oříškového, druhého modrého – rámovaných širokým čelem a
kaštanovou, ostře zastřiženou ofinou, kterou si nechala narůst ze
svého obvyklého kratičkého sestřihu.
„Dneska je mi patnáct,“ zamumlal Artemis. „Třikrát pět. To je
dobře.“
Myrta zamrkala.
Artemis Fowl a mumlá? A ani se nezmínil o jejím novém účesu –
přitom fyzických změn si Artemis obvykle všímal okamžitě.
„Já… ehm… no, asi. Kde je Butler? Prohledává okolí?“
„Ne. Ne, poslal jsem ho pryč. Julie ho potřebovala.“
„Nic vážného?“
„Vážného ne, ale nutného. Rodinná záležitost. Věří ti, že na mě
dáš pozor.“
Myrta stiskla rty, jako by ochutnala něco kyselého.
 „On věří někomu jinému, že mu ohlídá jeho představeného? Víš
jistě, že mluvíme o Butlerovi?“
„Samozřejmě. A ostatně je lepší, že tu není. Kdykoli se mi zhatí
plány, je někde poblíž. A je bezpodmínečně nutné, životně důležité,
aby se nic špatného nestalo.“
Myrtě doslova šokované klesla brada. Byl to skoro komický
pohled. Jestli Artemisovi správně rozuměla, kladl neúspěch svých
předchozích plánů za vinu Butlerovi. Butlerovi, svému
nejoddanějšímu spojenci.
„Dobrý nápad. Tak do toho. My čtyři bychom to už mohli rozjet,
ne?“
To řekl Klusák, který vyslovil ono obávané číslo bez nejmenšího
ohledu na následky.
Čtyři. To je hodně špatné číslo. To vůbec nejhorší. Číňané číslo
čtyři nenávidí, protože zní jako jejich výraz pro smrt.
A skoro horší než fakt, že tu to číslo nahlas padlo, bylo to, že
skutečně byli v místnosti jen čtyři. Velitel Risk Chaluha se sem
zjevně nedostal. I když se v minulosti navzájem neměli příliš rádi,
Artemis si přál, aby tu velitel teď byl.
„Kde je velitel Chaluha, Myrto? Myslel jsem, že přijde. Ta
ochrana by se nám hodila.“
Myrta stála u stolu, rovná jako svíčka, na hrudi modré kombinézy
se jí třpytil shluk žaludů.
„Risk… velitel Chaluha má na policejním ústředí plné ruce práce,
ale neboj. Nad hlavou máme transportér s policejní taktickou
jednotkou, samozřejmě chráněný štítem. Sem by se i polární liška
dostala tak leda se spáleným ocasem.“
Artemis shodil rukavice a teplou bundu. „Díky, kapitánko. Ta
důkladnost mě uklidňuje. Jen pro zajímavost, kolik skřítků tam je?
Přesně?“
„Čtrnáct,“ odpověděla Myrta a pozvedla přitom jedno obočí.
„Čtrnáct. Hmm. To není…“ Pak ho něco napadlo. „A pilot,
předpokládám?“
„Čtrnáct včetně pilota. To stačí, aby si poradili s každou lidskou
jednotkou, kterou na ně budeš chtít poslat.“
 Chvilku to vypadalo, jako by se Artemis Fowl hodlal obrátit a
utéct ze schůzky, o kterou sám požádal. Na krku se mu napjala šlacha
a jedním ukazováčkem poklepával na dřevěné opěradlo židle. Pak
polkl a kývl; nervozita mu unikla jako kanárek z klece dřív, než ji
stačil zase spolknout.
„Dobře. Čtrnáct bude muset stačit. Prosím, Myrto, posaď se.
Povím vám, o jaký projekt jde.“
Myrta pomalu zacouvala a hledala přitom v Artemisově tváři
známky domýšlivosti, které se obvykle objevily spolu s poťouchlým
úsměvem. Nebyly tam.
Ať jde v tom projektu o cokoli, pomyslela si, je veliký.
Artemis položil svůj kufřík na stůl, otevřel ho a otočil víko, takže
se objevila obrazovka. Na okamžik nabylo vrchu jeho potěšení z
technických hraček a Artemisovi se dokonce povedlo pousmát se
směrem ke Klusákovi. Rty se mu ale při tom nepohnuly víc než o
centimetr.
„Podívejte. Tahle krabička se vám bude líbit.“
Klusák se zachechtal. „No bohové. Je to… je možné, aby to
byl… laptop? Všichni se zahanbeně skláníme před tvou genialitou,
Arty.“
Na kentaurovu jedovatost zareagovali všichni unavenými
povzdechy.
„No co?“ protestoval. „Je to laptop. Dokonce ani lidi nemůžou
čekat, že na někoho udělá dojem laptop, no ne?“
Jestli znám Artemise,“ prohlásila Myrta, „tak se teprve stane něco
zajímavého. Je to tak?“
„Posuďte sami,“ řekl Artemis a přitiskl palec na skener v kufříku.
Skener bliknul, prozkoumal nabídnutý palec a pak bliknul zeleně,
čímž naznačil, že ho přijímá. Vteřinku dvě se nic nedělo, pak uvnitř
zavrčel motor, jako by se tam protahovala malá spokojená kočka.
„Motor,“ podotkl Klusák. „To je toho.“
Vyztužené kovové rohy víka se náhle oddělily, odskočily od víka
a za pomoci výtrysku pohonné hmoty se přisály na strop. Zároveň se
obrazovka rozložila, až měla plochu přes metr čtvereční a po obou
stranách podlouhlé reproduktory.
 „Takže velká obrazovka,“ komentoval to Klusák. Jen se
předvádíš. Už nám chybí jenom tři-D brýle.“
Artemis stiskl jiný knoflík na kufříku a ukázalo se, že kovové
kužely přisáté na stropě jsou projektory; vyslaly čtyři proudy
digitálních dat, které dohromady vytvořily uprostřed místnosti
rotující model planety Země. Na obrazovce se objevilo logo
společnosti Fowl Industries a kolem něj řádka složek.
„Holografický kufřík,“ komentoval Klusák s potěšením, že to na
něj stále ještě neudělalo dojem. „Ty už máme léta.“
„Ten kufřík je skutečný,“ opravil ho Artemis. „Obrázky, které
uvidíte, jsou holografické. Trochu jsem vylepšil policejní systém.
Ten kufřík je synchronizovaný s několika satelity a jejich počítače
mohou v reálném čase vytvářet modely objektů mimo dosah
senzorů.“
„Takový mám doma,“ odsekl kentaur. „Na hraní pro dítě.“
„A systém má navíc slušnou interaktivní inteligenci, která mi
umožňuje tvořit nebo měnit objekty ručně, pokud mám na sobě
virtuální rukavice,“ pokračoval Artemis.
Klusák se zašklebil. „No dobře, Bláteníčku. To je dobré,“ uznal,
ale neodpustil si dovětek: „Na člověka.“
Artemis vstoupil do hologramu a zastrčil ruce do dvou virtuálních
rukavic, které se vznášely nad Austrálií. Rukavice byly
poloprůsvitné, měly tlusté trubkovité prsty a vypadaly neohrabaně,
trochu jako z polystyrénu. Senzor na kufříku znovu zamyšleně blikl a
pak se rozhodl, že Artemisovy ruce přijme. Rukavice tiše píply a
smrštily se, takže kolem jeho prstů vytvořily jakousi druhou kůži;
každý kloub měl svou digitální značku.
„Země,“ začal a zahnal nutkání otevřít desky s poznámkami a
přepočítat slova. Svou přednášku znal zpaměti.
„Náš domov. Živí nás, chrání nás. Její gravitace nám nedovolí
odletět do vesmíru a zmrznout, pak zase roztát a nechat se spálit
sluncem, což by ostatně bylo stejně jedno, protože mnohem dřív
bychom se udusili.“ Artemis udělal pauzu, aby se jeho posluchači
mohli zasmát, a překvapilo ho, že to nikdo neudělal. „To byl vtip. V
příručce o tom, jak správně prezentovat, jsem četl, že vtip často
prolomí ledy. A dokonce jsem do toho vtipu lámání ledů zahrnul,
takže byl mnohovrstevnatý.“
„To byl vtip?“ ušklíbla se Vinjája. „Už jsem poslala důstojníky
před vojenský soud za míň.“
„Kdybych tu měl shnilé ovoce, tak ho začnu házet,“ přidal se
Klusák. „Prosím tě, drž se vědy a humor nech lidem, co o něm něco
vědí.“
Artemis se zamračil; znepokojilo ho, že improvizoval, a teď si
nemohl být jistý, kolik slov jeho prezentace přesně má. Jestli skončí
násobkem čtyř, který není zároveň násobkem pěti, mohlo by to být
hodně špatné. Nemá začít znova? Ale to by byl podvod a číselní
bohové by prostě oba proslovy sečetli. Nepomohl by si.
Je to složité. Je hrozně těžké to sledovat, dokonce i pro mě je to
těžké.
Rozhodl se ale pokračovat, protože bylo životně důležité
předložit PROJEKT teď, dnes, aby se PRODUKT mohl hned začít
vyrábět. Artemis tedy uzavřel své nejistoty v srdci a rázně se pustil
do prezentace; skoro ani nedělal pauzy na nadechnutí, aby ho
neopustila odvaha.
„Člověk je největší hrozba pro Zemi. Připravujeme planetu o
fosilní paliva a pak je proti ní ještě obracíme globálním
oteplováním.“ Artemis ukázal virtuálním prstem na zvětšenou
obrazovku a otevíral jednu složku za druhou; každá z nich dokládala
některý jeho argument. „Světové ledovce ztrácejí dva metry ledu
ročně, to je milion tři sta tisíc kilometrů čtverečních jen v Severním
ledovém oceánu za posledních třicet let.“ Video za ním
dokumentovalo některé důsledky globálního oteplování.
„Svět je potřeba zachránit,“ prohlásil Artemis. „Konečně jsem si
uvědomil, že tím, kdo ho musí zachránit, jsem já. Proto jsem génius.
Tohle je můj raison ďétre.“
Vinjája poklepala na stůl ukazováčkem. „V Jistotě existuje lobby,
a dost silná lobby, která tvrdí, že globálnímu oteplování by se měl
nechat volný průběh. Lidi se sami vyhubí a planeta bude zase patřit
skřítkům.“
Tím Artemise nezaskočila. „Tenhle argument je poměrně
nasnadě, velitelko, ale ono nejde jen o lidi, že?“ Otevřel pár dalších
videooken a skřítkové sledovali vyhublé lední medvědy, kteří uvízli
na utržených krách, losa v Michiganu, kterého zaživa žerou
přemnožená klíšťata, a vybledlé korálové útesy bez jakéhokoli
života.
Jde o každého živého tvora na planetě nebo pod ní.“
Klusáka celá tahle prezentace rozčilovala. „Ty myslíš, že o
tomhle všem jsme neuvažovali, Bláteníčku? Myslíš, že tímhle
konkrétním problémem se nezabývají všichni vědci v Jistotě a v
Atlantis? Upřímně řečeno, tahle přednáška mi připadá hodně
povýšená.“
Artemis pokrčil rameny. „Nezáleží na tom, jaké máš pocity.
Nezáleží na tom, jaké pocity mám já. Zemi je potřeba zachránit.“
Myrta se narovnala. „Neříkej mi, že jsi našel řešení.“
„Myslím, že ano.“
Klusák odfrkl. „Vážně? Budu hádat: Co takhle zabalit ledovce?
Nebo vystřelit do atmosféry odrazné čočky? Nebo co takhle
oblačnou přikrývku na míru? Přihořívá?“
„Všichni přihoříváme,“ odsekl Artemis. „To je ten problém.“
Vzal jednou rukou hologram Země a roztočil ho jako míč na
basketbal. „Všechna tahle řešení by po určitých úpravách mohla
fungovat. Ale vyžadovalo by to příliš mnoho mezinárodní
spolupráce, a jak všichni víme, lidské vlády se nerady dělí o hračky.
Možná tak za padesát let se věci změní, ale tou dobou už bude
pozdě.“
Velitelka Vinjája byla vždycky hrdá na svůj odhad situace a teď jí
instinkt burácel v uších jako tichomořský příboj. Tohle byl historický
okamžik; i sám vzduch se zdál nabitý elektřinou.
„Pokračujte, člověče,“ řekla a její hlas nadnášela autorita.
„Mluvte.“
Artemis pomocí virtuálních rukavic zvýraznil zaledněné oblasti
Země a přesunul celou ledovou hmotu tak, aby tvořila čtverec.
„Zakrýt ledovce je vynikající nápad, jenže i kdyby jejich topografie
byla takhle jednoduchá – rovinný čtverec – zabralo by to několika
armádám půl století.“
„No, já nevím,“ podotkl Klusák. „Lidští dřevorubci zjevně
postupují deštnými pralesy rychleji.“
 „Ti, co jsou na hranici zákona, postupují rychleji než ti, kteří jsou
jím vázáni,“ pokrčil rameny Artemis. „A proto do toho vstupuju já.“
Klusák zkřížil přední nohy, což není pro kentaura na židli nic
snadného. „Povídej. Jsem jedno ucho.“
„Budu povídat,“ kývl Artemis. „A byl bych ti vděčný, kdybys
potlačil ty své obvyklé projevy zděšení a nevíry, dokud neskončím.
Ty tvoje ohromené výkřiky, kdykoli předložím nějakou myšlenku,
jsou hodně únavné a ztěžují mi sledování počtu slov.“
„Bohové!“ vykřikl Klusák. „Neuvěřitelné.“
Raine Vinjája střelila po kentaurovi varovným pohledem.
„Přestaňte se chovat jako trollí samec, Klusáku. Jela jsem sem hodně
zdaleka a mrznou mi uši.“
„Mám šťouchnout kentaurovi do nervové uzliny, aby mlčel?“
zeptala se Myrta a skoro se neusmála. „Studovala jsem
zneškodňování kentaurů i lidí, kdyby to bylo potřeba. Dokázala bych
každého z přítomných vyřadit prstem nebo důkladnou tužkou.“
Klusák si byl na osmdesát procent jistý, že Myrta blufuje, ale
stejně si přikryl dlaněmi nervové uzliny za ušima.
„No dobře. Budu mlčet.“
„Výborně. Pokračujte, Artemisi.“
„Díky, ale měj tu svou důkladnou tužku připravenou, kapitánko
Krátká. Mám takový pocit, že na nějakou tu nevíru ještě dojde.“
Myrta si poklepala na kapsu a mrkla.
„2B, tvrdý grafit. Na rychlé poškození orgánů není nic lepšího.“
Myrta vtipkovala, ale od srdce jí to nešlo. Artemis cítil, že její
komentáře jen maskují úzkost. Zamnul si čelo palcem a
ukazováčkem a zamaskoval tím nenápadný pohled na svou
přítelkyni. Myrta vraštila čelo a oči jí zvrásčitěly starostí.
Ona to ví, uvědomil si, ačkoli vlastně přesně netušil, co by mohla
vědět. Ví, že je něco jinak, že sudá čísla se obrátila proti mně.
Dvakrát dvě jsou čtyři skřítkové, kteří plivou smůlu na mé plány.
Pak si svou poslední větu v duchu zopakoval a na vteřinu viděl
před sebou své šílenství úplně jasně; v žaludku ztěžka ucítil
stočeného hada paniky.
Můžu mít nádor na mozku? říkal si. To by vysvětlilo ty obsese,
halucinace a stihomam. Neboje to prostě obsedantně
kompulzivníporucha? Velkého Artemise Fowla sklátila běžná
choroba?
Artemis si dopřál vteřinku na starý hypnoterapeutický trik.
Představ si sám sebe na hezkém místě. Někde, kde jsi byl šťastný
a bezpečný.
Šťastný a bezpečný? To už je hodně dávno.
Nechal svou mysl, aby se volně rozletěla, a zjistil, že sedí na malé
stoličce v dědečkově dílně. Dědeček vypadal trochu poťouchleji, než
jak si ho pamatoval. Mrknul na svého pětiletého vnuka a řekl:
Víš, kolik nohou má tahle stolička, Arty? Tři. Jen tři a to pro tebe
není dobré číslo. Vůbec ne. Tři je skoro tak špatné jako čtyři a oba
víme, co čtyři znamená v čínštině, ne?
Artemis se zachvěl. Ta nemoc mu ničí dokonce i vzpomínky.
Stiskl k sobě ukazováček a palec levé ruky, až mu bříška zbělala.
Tohle gesto se naučil jako signál, který ho uklidnil, když panika z
čísel příliš zesílila. Jenže ten signál fungoval míň a míň a v tomhle
případě vůbec.
Přestávám se ovládat, pomyslel si s tichým zoufalstvím. Nemoc
vítězí.
Klusák si odkašlal a vyrušil Artemise ze snění. „Haló?
Bláteníčku? Důležité osoby čekají, pohni s tím.“
A Myrta: „Není ti nic, Artemisi? Nepotřebuješ přestávku?“
Artemis se skoro zasmál. Udělat si přestávku během prezentace?
To už by si klidně mohl stoupnout vedle někoho, kdo má na tričku
nápis JSEM TADY S CVOKEM.
„Ne. Nic mi není. Tohle je velký projekt, největší. Chci si být
jistý, že je moje prezentace bezvadná.“
Klusák se nahnul dopředu, až se jeho už tak nestabilní židle
nebezpečně naklonila. „Nevypadáš nejlíp, Bláteníčku. Vypadáš…“
Kentaur si skousl spodní ret a hledal to správné slovo. „Poražený.
Artemisi, vypadáš poražený.“
Což bylo to nejlepší, co mohl říct.
Artemis se narovnal. „Myslím, Klusáku, že možná neumíš dost
dobře rozeznávat lidské výrazy. Třeba máme moc krátké obličeje.
Rozhodně nejsem v žádném smyslu poražený. Zvažuji každé slovo.“
 „Možná bys mohl zvažovat trochu rychleji,“ doporučila mu
taktně Myrta. Jsme tady dost na ráně.“
Artemis zavřel oči a snažil se sebrat.
Vinjája zabubnovala prsty na stůl. „Už žádné zdržování, člověče.
Začínám vás podezírat, že jste nás zatáhl do jednoho ze svých
neblaze proslulých plánů.“
„Ne. To je skutečný návrh. Prosím, vyslechněte mě.“
„Snažím se. Mám to v úmyslu. Přesně z tohohle důvodu jsem
vážila dost dlouhou cestu. Ale to jediné, co jste zatím dokázal vy,
bylo, že jste se tu předváděl s tím svým kufříkem.“
Artemis zvedl ruku do úrovně ramen; tím pohybem aktivoval své
virtuální rukavice a poklepal jimi na ledovec.
„Potřebujeme pokrýt významnou část ledovců odraznou vrstvou,
aby zpomalila tání. Vrstva bude muset být silnější u okrajů, kde led
taje rychleji. Pěkné by taky bylo, kdybychom mohli vyplnit ty větší
závrty.“
„Spousta věcí by byla v dokonalém světě pěkná,“ odsekl Klusák,
který znova rozbil napadrť svůj slib, že bude mlčet. „Nemyslíš, že by
lidi trošku znepokojilo, kdyby ze země vyrazila raketa plná
malinkých tvorečků, kteří by začali vystýlat Santovi jeskyni reflexní
fólií?“
„To by… to bychom… byli. A proto se taky ta operace musí
provést tajně.“
„Tajně přikrýt světové ledovce? No tos měl říct hned.“
„Zrovna jsem to řekl. A myslím, že jsme se dohodli, že budeš
mlčet. Tohle neustálé pošťuchování je únavné.“
Myrta mrkla na Klusáka a zatočila v prstech tužkou.
„Problém s přikrýváním ledovců vždycky byl, jak tam tu reflexní
fólii umístit,“ pokračoval Artemis. „Zdá se, že jediný způsob je
rozvinout ji jako koberec, buď ručně, nebo za nějakými upravenými
rolbami.“
„Což se tajně udělat nedá,“ podotkl Klusák.
„Přesně tak. Ale co kdyby existoval jiný způsob, jak takovou
odraznou vrstvu umístit zdánlivě přirozeně?“
„Využít přírodu?“
„Ano, Klusáku. Příroda je náš vzor a vždycky by být měla.“
 V místnosti jako by bylo tepleji; Artemis se blížil ke svému
velkému odhalení.
„Lidští vědci se pokoušeli vytvořit fólii tak tenkou, aby se s ní
dalo pracovat, a přitom tak odolnou, aby vydržela působení živlů.“
„Hloupost.“
„Omyl, kentaure. Jen omyl, ne hloupost. Ostatně tvoje vlastní
složky…“
„Jo, krátce jsem o té fólii taky uvažoval. A jak to, žes viděl moje
složky?“
Ale to vlastně nebyla otázka. Klusák se už dávno smířil s tím, že
Artemis je přinejmenším stejně nadaný hacker jako on sám.
„Ta základní myšlenka je dobrá. Vytvořit reflexní polymer.“
Klusák si hryzal klouby. „Přírodu. Využít přírodu.“
„A co je tady ta nejpřirozenější věc?“ napověděl Artemis.
„Led,“ řekla Myrta. „Led a…“
„Sníh,“ zašeptal kentaur se skoro posvátnou úctou. „Samozřejmě.
D’Arvit, proč mě to… Sníh, co?“
Artemis zvedl ruce ve virtuálních rukavicích a na všechny se
začal snášet holografický sníh.
„Sníh,“ kývl uprostřed sněhové bouře. „Sníh nikoho nepřekvapí.“
Klusák už stál. „Zvětši to,“ přikázal. „Zvětši to a zaostři.“
Artemis poklepal na holografickou vločku, která ztuhla ve
vzduchu. Několika pohyby prstů náhražkovou vločku zvětšil, až bylo
jasné, jak je neobvyklá. Neobvykle pravidelná, dokonalý kruh.
„Nanodestičky,“ řekl Klusák a zapomněl přitom skrývat, jaký
dojem to na něj udělalo. „Vážně nanodestičky. Inteligentní?“
„Vysoce,“ potvrdil Artemis. „Dost inteligentní na to, aby věděly,
kterou stranu mají nahoru, když dopadnou, a konfigurovaly se tak,
aby izolovaly led a odrážely slunce.“
„Takže jimi naplníme oblačnou vrstvu?“
„Přesně. Co unese.“
Klusák vklusal do holografické vánice. „A až se mraky
protrhnou, budeme mít pokrytí.“
„Samozřejmě po částech, ale účinné to bude.“
„Bláteníku, já před tebou smekám.“
 Artemis se usmál; na chvilku byl zase sám sebou. „No, však bylo
načase.“
Vinjája ta vědecká vyznání lásky přerušila. „Počkat. Jestli tomu
dobře rozumím: tyhle destičky se vystřelí do mraků a potom spadnou
se sněhem?“
„Přesně tak. V kritických případech se můžou sypat rovnou na
povrch, ale myslím, že s ohledem na bezpečnost bude lepší, aby se
secí moduly držely nad mraky a chránily se štítem.“
„A to dokážete?“
„S pomocí skřítků ano. Rada by musela schválit celou flotilu
modifikovaných transportérů a samozřejmě taky monitorovací
stanici.“
Myrtu něco napadlo. „Ty destičky se vločkám moc nepodobají.
Dřív nebo později si nějaký člověk s mikroskopem toho rozdílu
všimne.“
„To máš pravdu, Myrto. Možná bych tě neměl házet do jednoho
pytle se zbytkem policie, pokud jde o inteligenci.“
„Díky, nebo co.“
„Až se na ty destičky přijde, k čemuž samozřejmě dojít musí,
rozjedu internetovou kampaň, která je vysvětlí jako vedlejší produkt
z ruské chemické továrny. Zdůrazním také, že náš odpad v tomhle
případě výjimečně přírodě pomáhá, a nabídnu se, že budu financovat
program, který pokrytí rozšíří.“
„Co znečištění?“ chtěla vědět Vinjája.
„Skoro žádné. Destičky jsou kompletně biodegradovatelné.“
Klusák byl nadšený. Pobíhal hologramem tam a zpátky a mžoural
na zvětšenou destičku.
„Zní to dobře. Ale je to vážně tak? Sotva můžeš čekat, že Národ
bude financovat velký a dlouhodobý rozpočet takového projektu bez
důkazu, Artemisi. Co my víme, může to být zas nějaká tvoje bouda.“
Artemis na obrazovce otevřel jednu složku. „Tohle jsou moje
finanční záznamy. Vím, že jsou přesné, protože jsem je našel na tvém
serveru, Klusáku.“
Klusák se ani neobtěžoval zrozpačitět. ‚Jo, tak nějak to asi je.“
Jsem připravený investovat do toho projektu všechno, co mám.
To by mělo stačit tak na pět transportérů po dobu dvou let. Nakonec,
až se ty destičky začnou vyrábět, mělo by to samozřejmě začít
vydělávat. Tou dobou se mi investované peníze zase vrátí, možná
dokonce se slušným ziskem.“
Klusák se div nezalkl. Artemis Fowl investuje do nějakého
projektu vlastní peníze? Neuvěřitelné.
„Samozřejmě nečekám, že by mi Národ jen tak věřil cokoli, co
řeknu. Koneckonců, nebyl jsem –“ Artemis si odkašlal – „nebyl jsem
v minulosti právě vstřícný, pokud jde o informace.“
Vinjája se nevesele zasmála. „Nebyl vstřícný? Myslím, že na
únosce a vyděrače jste na sebe ještě poměrně laskavý, Artemisi.
Nebyl právě vstřícný? Prosím vás. Já mám docela chuť vám věřit, ale
ne všichni členové Rady jsou vůči vám podobně vstřícní jako já.“
„Přijímám i kritiku, i skepsi, a proto jsem taky zorganizoval
malou ukázku.“
„Výborně,“ radoval se Klusák. „Ukázka, no ovšem. Proč bys nás
jinak tahal sem?“
Jasně, proč?“
„Třeba kvůli dalšímu únosu a vydírání?“ rýpla si podrážděně
Vinjája.
„To už je dávno,“ vyhrkla Myrta tónem, který by vůči
nadřízenému důstojníkovi obvykle nepoužila. „Chci říct… to je
dávno… velitelko. Artemis se vůči Národu pak už choval jako
přítel.“
Myrta Krátká si vzpomněla konkrétně na jednu situaci během
skřeti vzpoury, kdy Artemisův zásah na poslední chvíli zachránil
život nejen jí samotné, ale i mnoha dalším.
Vinjája si zřejmě na skřeti vzpouru vzpomněla také. „No tak
dobře. Presumpce neviny, Fowle. Máte dvacet minut na to, abyste
nás přesvědčil.“
Artemis poklepal pětkrát na náprsní kapsu, aby se ujistil, že má
telefon.
„Nemělo by to trvat víc než deset,“ slíbil.
Myrta Krátká byla školená vyjednavačka specializovaná na
únosce a rukojmí; teď si uvědomila, že i přes závažnost námětu se
mnohem víc soustřeďuje ne na nanodestičky, ale na drobné tiky
Artemise Fowla. I když během ukázky pronesla občas nějakou tu
poznámku, musela se hodně ovládat, aby nevzala Artemisovu tvář do
dlaní a nezeptala se ho, co se děje.
Abych na něj dosáhla, musela bych si stoupnout na židli,
uvědomila si. Můj přítel je už skoro dospělý muž. Plně vyvinuly
člověk. Možná bojuje se svými přirozenými krvelačnými touhami a
ten konflikt ho připravuje o rozum.
Myrta si Artemise podrobně prohlížela. Byl bledý, bledší než
obvykle, jako nějaký noční tvor. Třeba polární vlk. Ostré lícní kosti a
dlouhý trojúhelníkový obličej tento dojem ještě podporovaly. A
možná to byla jinovatka, ale Myrta měla dojem, že na jeho spáncích
zahlédla šedé nitky.
Vypadá starý. Klusák měl pravdu: Artemis vypadá poražený.
A pak tu byla ta věc s čísly. A ty doteky. Artemisovy prsty
nezůstaly ani chvilku v klidu. Zpočátku to vypadalo náhodně, ale
Myrta měla nějakou předtuchu a začala počítat. Za chvilku jí ta
zákonitost byla jasná. Pět nebo násobky pěti.
DArvit, pomyslela si. Atlantský komplex.
Rychle prolétla wicca-pedii a narazila na krátké shrnutí:
Atlantský komplex je psychóza běžně se vyskytující mezi
zločinci pronásledovanými výčitkami svědomí. Poprvé byl
diagnostikován dr. E. Dypessem z Mozkové kliniky v Atlantis. Mezi
příznaky patří obsesivní jednání, paranoia, halucinace a v extrémních
případech i disociativní porucha identity. Dr. E. Dypess se také
proslavil písňovým hitem Jde mi z tebe hlava kolem.
Myrta usoudila, že ten poslední údaj je patrně wicca-vtip.
Klusák došel ohledně Artemise ke stejnému závěru a také to
Myrtě napsal – na štítu její přilby odložené na stole se objevila jeho
zpráva.
Myrta klepla na hledí, aby text obrátila, a četla:
Chlapeček má obsesi. Atlantis?
Myrta vyvolala na hledí atlantskou klávesnici a pomalu vyťukala,
tak aby na sebe moc neupozornila.
Možná. Pětky? Odeslala zprávu.
Jo, pětky. Klasický příznak.
O pár vteřin později:
Ukázka! Bezva! Já ♥ ukázky.
 Myrtě se povedlo zachovat neutrální výraz pro případ, že by
Artemis aspoň na chvilku přestal počítat a podíval se po ní. Klusák se
nikdy nedokázal na nic soustředit dlouho, pokud to nebyl některý
jeho milovaný projekt.
To bude asi pro génie typické.
Vypadalo to, jako by islandské živly tajily dech nad Artemisovou
ukázkou. V poklidném vzduchu se vznášely cáry mlhy, jako by
někdo vypral a pověsil kusy gázy.
Skřítkové cítili, jak se termospirály v jejich oblecích trochu
rozvibrovaly, když vyšli za Artemisem za restauraci. Zadní část
podniku Adama Adamssona byla ještě méně pohledná než ta přední.
Jestli snad někdo vynaložil trochu nepříliš nadšeného úsilí na to, aby
Great Skua aspoň navenek vypadalo přívětivě, vzadu se už
nenamáhal vůbec. Na zadní stěně byla namalovaná velryba; freska
vypadala, jako by ji Adam Adamsson maloval sám a navíc používal
místo štětce živou polární lišku. Malba ostře končila nad zadním
vchodem, takže nešťastné zvíře přišlo o hlavu. A na několika místech
z omítky odpadly velké kusy a ležely teď zašlapané v blátě a sněhu.
Artemis vedl skupinku k velké krychli, přes kterou byla napnutá a
přikolíkovaná ochranná plachta.
Klusák odfrkl. „Budu hádat. Vypadá to jako obyčejná plachta, ale
ve skutečnosti je to kamfólie se zadní projekcí, aby vypadala jako
plachta.“
Artemis udělal ještě dva kroky, obrátil se a kývnutím je zastavil.
Po zádech mu stékala kapka potu ze stresu, protože mu bylo jasné, že
bitvu s obsesivním chováním prohrává. Teprve potom odpověděl.
„Ne, Klusáku. Vypadá to jako plachta, protože to je plachta,“ řekl
a pak dodal: „Ano, obyčejná plachta.
Klusák zamrkal. „Ano, obyčejná plachta? To jsme jako v nějaké
té vaší operetě od Gilberta a Sullivana?“ Zaklonil hlavu a zazpíval:
Jsem kentaur, ano, kentaur jsem já. To se ti nepodobá, opakovat se,
Artemisi.“
„Klusák zpívá,“ žasla Myrta. „Není to ilegální?“
Vinjája luskla prsty. „Ticho, děti, přestaňte pořád vyrušovat. Chci
už vidět ty nanodestičky v akci, ať můžeme skočit do transportéru a
zamířit blíž ke žhavému jádru planety.“
 Artemis se mírně uklonil. „Děkuji, velitelko, jste velice laskavá.“
Zase pět, myslela si Myrta. Důkazy se hromadí.
Artemis zamával rukou na Myrtu Krátkou, jako by se klaněl
publiku v divadle. „Kapitánko, mohla bys prosím odstranit tu
plachtu? Rozebírat věci je tvůj obor.“
Myrta byla skoro nadšená, že má co dělat. Byla by si s ním sice
raději vážně promluvila, ale vrhnout se na krabici aspoň
nevyžadovalo vstřebávat další vědecká fakta.
„S potěšením,“ řekla a zaútočila na plachtu, jako by urazila její
babičku. Na prstech pravé ruky se jí najednou objevily nožíky a po
třech dobře uvážených řezech se plachta svezla k zemi.
„Vyřídila bys prosím ještě i tu bednu, když už jsi u toho,
kapitánko Krátká?“ požádal Artemis a mrzelo ho, že nedokázal do
věty nacpat ještě jedno slovíčko navíc. Myrta okamžitě vyskočila na
bednu a doslova ji roztloukla na části.
„No páni,“ vydechl Klusák. „Tohle vypadalo dost násilnicky,
dokonce i na tvoje zvyky.“
Myrta se svezla k zemi tak lehce, že skoro nezanechala stopu ve
sněhu. „Kdepak. To je spíš věda. Cos tapa. Rychlá noha. Staré
bojové umění založené na pohybech šelem.“
„Koukej!“ prohlásil Klusák a ukázal důrazně do kalné, ocelově
šedé dálavy. „Támhle to někoho zajímá!“
Artemis byl za jejich popichování vděčný, odvádělo totiž
pozornost od toho, jak on sám ztrácí kontakt s logickým světem.
Zatímco se skřítci bavili obvyklým špičkováním, dovolil na okamžik
páteři, aby se nahrbila, ramenům, aby poklesla. Někdo si toho ale
přece všiml.
„Artemisi?“
Myrta, samozřejmě.
„Ano, kapitánko?“
„Kapitánko? My jsme si cizí, Artemisi?“
Artemis si odkašlal. Zkoumala. Potřeboval tu její pozornost
odvrátit. Nedalo se nic dělat, musel to číslo říct nahlas.
„Cizí? To ne. Známe se už víc než pět let.“
Myrta udělala krok k němu a on za oranžovou křivkou hledí viděl
její oči, rozšířené obavou.
 „Ta věc s tou pětkou, Arty. Dělá mi to starost. Jako bys to nebyl
ty.“
Artemis se kolem ní protáhl ke kontejneru spočívajícímu na dně
bedny.
„Kdo jiný bych měl být?“ odpověděl úsečně a uťal tak jakoukoli
možnou diskusi o stavu svého duševního zdraví. Netrpělivě mávl do
ledové mlhy, jako by mu záměrně stála v cestě, pak ukázal mobilem
na kontejner a otevřel zámky propojené s počítačem. Kontejner
vypadal a zněl jako obyčejná domácí lednička, byl důkladný, lesklý a
hučel.
„No tohle na Islandu přesně potřebujou,“ ušklíbl se Klusák.
„Další mrazáky.“
Jenže tohle je zvláštní mrazák,“ řekl Artemis a otevřel dveře
ledničky. „Takový, co může zachránit ledovce.“
„A dělá taky nanuky?“ zeptal se kentaur nevinně a přál si, aby tu
byl jeho starý kamarád Sláma Hraboš. Mohli by si teď plácnout
zdviženýma rukama, což bylo gesto tak dětinské a nemoderní, že by
určitě přivedlo Artemise k šílenství. Pokud už šílený není.
„Říkal jste, že půjde o ukázku,“ obořila se na něj Vinjája. „Tak
ukazujte.“
Artemis střelil po Klusákovi vražedným pohledem. „S největším
potěšením, velitelko. Podívejte.“
V kontejneru bylo další nízké chromované zařízení, které
vypadalo jako kříženec mezi vrchem plněnou pračkou a krátkým
dělem, a pod sebou mělo ještě změť drátů a čipů.
„Ledová kostka není moc hezká, to uznávám,“ prohlásil Artemis
a uvedl přístroj do pohotovosti infračerveným paprskem ze svého
mobilu. „Ale považoval jsem za lepší rozjet výrobu než další měsíc
pilovat karosérii.“
Sestoupili se do hloučku kolem přístroje. A Artemis se nemohl
zbavit myšlenky, že kdyby je někdo pozoroval shora nějakým
satelitem, vypadali by jako skupina dětí, které hrají nějakou hru.
Vinjája byla bledá a drkotaly jí zuby, i když teplota byla jen těsně
pod nulou. Na lidské poměry bylo chladno, ale pro skřítky to bylo
mnohem nepříjemnější.
 „Tak honem, člověče. Zapněte tu Ledovou kostku. Pusťte
permoníka do sesuvu.“
Tenhle skřítkovský výraz Artemis neznal, ale uměl si představit,
co znamená. Pohlédl na svůj telefon.
Jistě, velitelko. Odpálím první dávku nanodestiček hned, jak
zmizí ten neidentifikovaný letoun, který se pohybuje ve vzdušném
prostoru.“
Myrta pohlédla na výstupy z komunikátoru na svém hledí. „Ve
vzdušném prostoru nic není, Bláteníčku. Není tam nic než štítěný
transportér a ten ti dost ublíží, jestli se na nás snažíš sehrát nějaký
trik.“
Artemis proti své vůli zasténal. „Tahle rétorika není nutná.
Ujišťuju tě, kapitánko, že atmosférou sestupuje nějaký letoun. Moje
senzory ho zaznamenávají celkem jasně.“
Myrta bojovně zvedla hlavu. „Tak moje senzory
nezaznamenávají nic.“
„To je zvláštní, protože moje senzory jsou tvoje senzory,“ odsekl
Artemis.
Klusák dupl kopytem, až odlétl kousek ledu. Já to věděl. To už
nic není svaté?“
Artemis se narovnal. „Nebudeme předstírat, že polovinu času
netrávíme vzájemným špehováním. Já čtu tvoje složky a ty čteš
složky, které ti dovolím ukrást. Blíží se sem nějaký letoun, a jak to
vypadá, míří přímo na nás. Možná by ho tvoje senzory zachytily
taky, kdybys používal stejné filtry jako já.“
Myrtu něco napadlo. „Vzpomínáte na tu loď Opal Koboi? Tu, co
byla celá vyrobená z nekovu? Naše technomyši ji taky
nezaznamenaly, ale Artemis ano.“
Artemis pozvedl obočí, jako by chtěl říct dokonce i policistka to
pochopila. „Prostě jsem hledal, co tam být mělo a nebylo. Běžné
plyny, stopy znečištění a podobně. Kdykoli jsem našel něco, co se
jevilo jako vakuum, našel jsem taky Opal. Od té doby jsem stejnou
techniku zavedl i do svých běžných skenů. Překvapuje mě, že ty ses
tenhle malý trik ještě nenaučil, konzultante Klusáku.“
„Potrvá to asi dvě vteřiny, synchronizovat se s naším
transportérem a provést test prostředí.“
 Vinjája se zamračila a její podrážděnost doslova rozvlnila
atmosféru jako závan horkého vzduchu.
„Tak ho proveďte, kentaure.“
Klusák aktivoval senzory ve svých rukavicích a na jedno oko si
našrouboval žlutý monokl. Pak provedl složitou sérii zamrkání,
přimhouření a gest, jimiž komunikoval s virtuálním rozhraním
neviditelným pro všechny kromě něj. Nezaujatému pozorovateli by
se to mohlo jevit nejspíš tak, že kentaur vdechl pepř, když dirigoval
imaginární orchestr. Pěkné to nebylo, proto se také většina expertů
spíš držela klasického hardwaru.
Netrvalo to dvě vteřiny, ale spíš dvaadvacet; Klusák náhle svého
tance nechal a opřel dlaně o kolena.
„No dobře,“ lapal po dechu. „Především nejsem ničí technomyš.
A za druhé, je možné, že velká neidentifikovaná kosmická loď
skutečně míří vysokou rychlostí na nás.“
Myrta okamžitě vytáhla zbraň, jako by mohla sestřelit kosmickou
raketu, která na ně padala.
Artemis se vrhl ke své Ledové kostce s rukama mateřsky
napřaženýma, pak se prudce zastavil, protože mu srdce sevřelo žhavé
podezření.
„To je tvoje loď, Klusáku. Přiznej se.“
„Není to moje loď,“ protestoval Klusák „Ani žádnou nemám. Do
práce jezdím na kvadrocyklu.“
Artemis bojoval se stihomamem, až se mu roztřásly ruce, ale
zdálo se, že pro přílet cizí lodi přesně v tuhle chvíli prostě žádné jiné
vysvětlení není.
„Pokoušíš se ukrást můj vynález. Je to jako tenkrát v Londýně,
když ses zapletl do obchodu s Kostkou X.“
Myrta nespouštěla oči z nebe, ale promluvila ke svému lidskému
příteli.
„V Londýně jsem Butlera zachránila.“
Artemis se teď už celý třásl. „Vážně? Nebo jsi ho tenkrát obrátila
proti mně?“ Slova, která mu vycházela z úst, ho znechucovala, ale
nemohl nic dělat; drala se z něj jako skarabové z úst mumie.
„Tam jste se proti mně spikli, co? Kolik jsi mu nabídla?“
 Myrta se zpočátku zmohla jen na dlouhý, bezhlesý výdech. Pak
řekla: „Nabídla? Butler by tě nikdy nezradil. Nikdy! Jak si můžeš
něco takového myslet, Artemisi?“
Artemis se zamračil na své prsty, jako by snad doufal, že se
zvednou a zaškrtí ho. Já vím, že jsi za tím ty, Myrto Krátká. Ten
únos jsi mi nikdy neodpustila.“
„Potřebuješ pomoc, Artemisi,“ prohlásila Myrta; už ji nebavilo
chodit kolem horké kaše. „Myslím, že jsi nemocný. Možná máš něco,
co se jmenuje atlantský komplex.“
Artemis se zapotácel, až narazil Klusákovi do zadku. Já vím,“
řekl pomalu a díval se přitom na mlhavý obláček svého dechu. „V
poslední době nic není jasné. Vidím divné věci, každého podezírám.
Pět. Všude je pětka.“
Jako bychom ti někdy ublížili, Artemisi,“ prohlásil chlácholivě
Klusák a uhladil si chlupy, které mu Artemis rozcuchal.
Já nevím. Ublížili? A proč ne? Mám ten nejdůležitější úkol na
světě, mnohem důležitější než tvůj.“
Myrta přivolávala posily.
„NL v atmo,“ volala do svého komunikátoru onou vojenskou
zhuštěnou mluvou, která mate víc než běžná řeč. „Sestup na sedm,
evak. Okamžitě.“
Skřítkovský transportér se zasvištěním zviditelněl. Objevoval se
od přídě po záď, kousek po kousku, a vojáci uvnitř byli krátce vidět
také, než se trup zhmotnil. Ten pohled zřejmě Artemise zmátl ještě
víc.
„Takhle to hodláte provést? Vyděsit mě tak, že nastoupím
dobrovolně, a pak mi ukrást mou Ledovou kostku?
„Ty jsi samá kostka,“ podotkl Klusák poněkud nesouvisle. „Co je
špatného na pěkné úhledné kouli?“
„A ty, kentaure!“ ukázal na něj Artemis vyčítavě prstem. „Pořád
jsi v mém systému. Jsi taky v mojí hlavě?“
Vinjája zapomněla na zimu. Shodila těžký kabát, aby měla větší
volnost pohybu.
„Kapitánko Krátká. Tenhle bláznivý člověk je váš kontakt –
vezměte si ho na vodítko, než se odsud dostaneme.“
Nebyla to právě šťastně volená formulace.
 „Vzít na vodítko? A nevodíš mě na něm náhodou celou dobu,
kapitánko?“
Artemis se teď třásl, jako by mu končetinami projížděl proud.
„Artemisi,“ oslovila ho Myrta naléhavě. „Nechtěl by ses trochu
prospat? Prostě si někde v teple pěkně opřít hlavu a spát?“
Někde v koutku Artemisova mozku se ta myšlenka ujala. „Ano.
Spát. Dokázala bys to, Myrto?“
Myrta pomalu udělala krok vpřed. „Samozřejmě že bych to
dokázala. Stačí trochu mesmeru a je to. Vzbudíš se jako nový
člověk.“
„Artemisovi se rozostřoval pohled. „Nový člověk. Ale co
PROJEKT?“
Teď opatrně, myslela si. Postupuj pomalu. „Tím se můžeme
zabývat, až se probudíš.“ Vsunula do horních rejstříků svého hlasu
tenounkou vrstvičku kouzla; Artemisovi to muselo znít, jako by v
každé souhlásce cinkaly skleněné zvonečky.
„Spát,“ opakoval Artemis tiše, jako by hlasitější zvuk mohl to
slovo rozbít. „Spát, možná snít.“
„Tak teď citujeme divadelní hry?“ ušklíbl se Klusák. „Na tohle
nemáme dost času, řekl bych.“
Myrta ho umlčela zlým pohledem a pak udělala další krok k
Artemisovi. Jen na pár hodin. Můžeme tě odvézt pryč odsud, ať se
sem blíží cokoli.“
„Pryč odsud,“ opakoval nešťastný chlapec.
„Pak si můžeme promluvit o tom projektu.“
Pilot transportéru přibrzdil před přistáním; zadním stabilizátorem
vykrojil do ledu mělký oblouk. Kakofonie tříštících se tenoučkých
vrstev ledu stačila, aby se Artemisovi zase zaostřil pohled.
„Ne,“ vykřikl ječivým hlasem. „Žádné kouzlo. Jedna dva tři čtyři
pět. Zůstaň, kde jsi.“
V té chvíli do dramatické scény vstoupil jiný letoun, který se
náhle objevil na nebi, jako by se vynořil z jiné dimenze. Byl
mohutný a štíhlý jako veliký roztočený kornout na zmrzlinu a za
sebou táhl samostatné podpůrné motory. Jeden z nich se utrhl a
odletěl do šedých těžkých mraků. Na tak velikou loď dělal hodně
málo hluku.
 Artemise ten pohled šokoval.
Mimozemšťani? napadlo ho nejdřív, ale pak si pomyslel: Moment,
žádní mimozemšťani. Tohle už jsem viděl. Nebo aspoň schéma.
Klusáka napadlo totéž. „Tohle je mi povědomé.“
Celé části obrovské lodi mizely, jak chladly po příkrém vstupu do
atmosféry nebo po návratu, jak se ukázalo.
„Tenhle patří k vašemu vesmírnému programu,“ prohlásil
Artemis vyčítavě.
„Možné to je,“ připustil Klusák a zadek mu začal rozpačitě
rudnout; to byl další důvod, proč v pokeru prohrával. „Ale těžko říct,
pohybuje se chaoticky a vůbec.“
Policejní transportér konečně dosedl a otevřel vchod na levoboku.
„Všichni dovnitř,“ přikázala Vinjája. „Musíme se od té lodi dostat
pryč.“
Klusák byl tři nebo čtyři kroky před ní. „Ne. Ne, tahle je naše.
Neměla by tu být, ale stejně ji můžeme kontrolovat.“
Myrta se ušklíbla. „No jasně. Zatím se ti to skvěle daří.“
Touhle poznámkou pohár přetekl. Kentaur to konečně nevydržel,
majestátně se vzepnul na zadních nohách a pak prudce udeřil
předními kopyty do tenkého ledu.
„Dost!“ zařval. „Řítí se na nás vesmírná sonda. A i když její
jaderný generátor nevybuchne, samotná rázová vlna stačí zničit okolí
v okruhu dvaceti kilometrů, takže jestli ten váš transportér nedokáže
skočit do jiné dimenze, tak nastoupit do něj by bylo asi tak užitečné,
jako kdybys ty jela na vědeckou konferenci.“
Myrta pokrčila rameny. „Uznávám. Tak co navrhuješ?“
„Abys sklapla a nechala mě to řešit.“
Pod pojmem sonda si obvykle představíme malý jednoduchý
letoun, který má v úložném prostoru nejvýš tak pár nádob na vzorky
a vzadu řádku supervýkonných solárních baterií, ale tenhle stroj byl
pravý opak něčeho podobného. Byl mohutný a pohyboval se v
prudkých přískocích; rozrážel vzduch a vlekl za sebou připoutané
motory jako zajaté otroky.
„Tahle věc,“ zamumlal Klusák a zamrkal, aby aktivoval svůj
monokl, „vypadala přátelštěji, když jsem ji navrhoval.“
 Vojáci dostali rozkaz držet pozici a celá skupina se mohla jen
dívat, jak se na ně obrovská loď řítí a burácí ještě hlasitěji, protože
zvukově izolační vrstvy se loupaly. Tření vzduchu rvalo svými
drsnými prsty sondu a odlupovalo z ní veliké osmiúhelníkové pláty.
A Klusák se celou dobu pokoušel získat nad sondou kontrolu.
„Teď procházím antény lodi, abych se pořádně dostal do lodního
počítače a zjistil, kde selhal, a pak možná dokážu naprogramovat,
aby se pěkně zastavil tak třicet metrů nad zemí. A taky trochu víc
štítu by nezaškodilo.“
„Míň vysvětlovat,“ cedila Vinjája zaťatými zuby, „víc
spravovat.“
Klusák pracoval a přitom dál klábosil. „No tak, velitelko. Já vím,
že vy vojáci v krizových situacích jen kvetete.“
Během celého tohohle hovoru stál Artemis nehybně jako socha a
uvědomoval si, že kdyby se poddal tomu třasu, pohltil by ho, možná
navždycky, a byl by ztracený.
Co se stalo? žasl. Nejsem Artemis Fowl?
Pak si něčeho všiml.
Ta loď má čtyři motory. Čtyři.
Smrt.
A jako kdyby loď chtěla jeho myšlenku potvrdit, nebo jako by na
ni dokonce zareagovala, objevil se na špici klesajícího letounu
oranžový výboj, zlověstně se svíjel a hodně se podobal poslovi smrti.
„Oranžová energie,“ poznamenala Myrta a střelila po ní prstem
jako pistolí. „Ty jsi tady na vysvětlování, Klusáku, tak vysvětluj.“
„Neboj, nižší inteligence,“ odsekl Klusák a prsty se mu po
klávesnici míhaly tak rychle, že skoro nebyly vidět. „Ta loď je
neozbrojená. Je to vědecká sonda, u bohů. Ten plazmový výboj je
řezák na led, nic víc.“
Artemis už nedokázal třas zvládnout a jeho křehké tělo se doslova
zmítalo.
„Čtyři motory,“ řekl a zuby mu drkotaly. „Č-č-čtyři je smrt.“
Vinjája, která mířila ke dveřím transportéru, se zastavila a zpod
kapuce jí unikl pramínek ocelově šedých vlasů. „Smrt? O čem to
mluví?“
 Než stačila Myrta odpovědět, oranžový plazmový paprsek se na
chvilku vesele roztančil a pak vystřelil přímo do motoru transportéru.
„Ne, ne, ne,“ řekl Klusák, jako by hovořil k chybujícímu
studentovi. „Tohle vůbec není správně.“
V hrůze se dívali, jak se transportér zhroutil v kouli napuchlého
žáru; kovový plášť byl průhledný právě na tak dlouho, aby bylo vidět
svíjející se mariňáky uvnitř.
Myrta se přikrčila a vrhla se po Vinjáje, která se pokoušela najít
si mezi plameny cestu ke svým mužům.
„Velitelko!“
Myrta Krátká byla rychlá, tak rychlá, že se jí skutečně podařilo
popadnout Vinjáju za rukavici dřív, než jeden z motorů transportéru
vybuchl, a Myrta odlétla s přehřátým vzduchem na střechu restaurace
Great Skua. Plácala sebou na břidlici jako motýl na špendlíku a tupě
zírala na rukavici, kterou držela. Rozpoznávací software jejího hledí
se zasekl na tváři velitelky Vinjáji a u ní lehce blikala varovná ikona.
Fatální poškození centrálního nervového systému, hlásil text na
obrazovce. Myrta věděla, že totéž jí říká počítač do ucha, ale
neslyšela ho. Uzavřete prosím oblast a zavolejte krizovou službu.
Smrtelné zranění? To přece ne, to už ne! V té nanosekundě byla
zase zpátky v okamžiku, kdy zemřel její bývalý velitel Julius Břízný.
Skutečnost se vrátila v ohnivé žhavé vlně, takže led se proměnil v
páru a tepelná čidla v kombinéze jí popraskala.
Myrta zaryla prsty do rozbředlého sněhu na střeše a vytáhla se
výš. Dění kolem běželo jako němý film, protože hlukové filtry její
přilby se nafoukly a pukly v té nanosekundě mezi zábleskem a
výbuchem.
V transportéru nemohl zbýt nikdo, to bylo jasné.
Jaké zbýt? Jsou mrtví –jen to řekni.
„Soustřeď se!“ napomenula se nahlas a každou slabiku zdůraznila
úderem pěsti do střechy. Na truchlení bude čas později; krize ještě
neskončila.
Kdo není mrtvý?
Ona mrtvá nebyla. Krvácela, ale žila, z podrážek bot se jí kouřilo.
Vinjája. Bohové.
Zatím na Vinjáju zapomeň.
 A v závěji pod okapem si všimla Klusákových kopyt, jak se
třepou ve vzduchu.
Je to legrační? Měla bych se smát?
Ale kde je Artemis? Najednou slyšela v uších prudce bušit své
srdce a krev jí hučela jako příboj.
Artemis.
Na střechu se lezlo hůř, než Myrta čekala; koleny se sice
zachytila, ale vzápětí jí ujely lokty a ona skončila skoro na stejném
místě, kde začala.
Artemisi. Kde jsi?
Pak koutkem oka uviděla svého přítele, jak běží po ledu. Zřejmě
mu nic nebylo, jen trochu napadal na levou nohu. Pohyboval se
pomalu, ale odhodlaně pryč od hořícího transportéru. Pryč od toho
skřípajícího, černajícího kovu a od rtuťových kapek nekovu, který se
konečně roztavil.
Kam jdeš?
Neutíkal, to bylo jasné. Spíš se zdálo, že má namířeno přímo proti
dosud klesající vesmírné sondě.
Myrta se pokusila křiknout na něj, varovat ho. Otevřela ústa, ale
dokázala jen kašlat kouř. Na jazyku měla chuť dýmu a boje.
„Artemisi,“ povedlo se jí vyrazit ze sebe po několika pokusech.
Artemis k ní vzhlédl. Já vím,“ křikl; hlas zněl roztřeseně.
„Vypadá to, že nebe padá, ale není to tak. Nic z toho není skutečné,
ta loď, vojáci, nic z toho. Teď už to vím. Měl jsem… měl jsem
halucinace, víš?“
„Zmiz odtamtud, Artemisi,“ volala Myrta, ale měla pocit, jako by
jí ten hlas nepatřil, jako by její mozek vysílal signály do úplně cizích
úst. „Ta loď je skutečná. Rozdrtí tě.“
„Ne, nerozdrtí.“ Artemis se poklidně usmíval. Je to jenom
porucha vnímání, nic jiného. Prostě jsem si tu vidinu vytvořil ze staré
vzpomínky, z jednoho Klusákova plánu, který jsem tajně prohlížel.
Musím se svojí demenci postavit čelem. Když sám sobě dokážu, že
to je všechno jenom v mojí hlavě, tak to tam taky zůstane.“
Myrta se plazila po střeše a cítila přitom v těle známé šimrání –
kouzlo se dávalo do práce na jejích orgánech. Síla se vracela, ale
pomalu, a nohy měla těžké jako olověné trubky. „Poslouchej mě,
Artemisi. Věř mi.“
„Ne!“ štěkl. „Nevěřím nikomu z vás. Ani Butlerovi, dokonce ani
vlastní matce.“ Artemis nahrbil ramena. Já nevím, čemu mám věřit,
komu důvěřovat. Ale vím, že prostě není možné, aby vesmírná sonda
dopadla zrovna sem a zrovna teď. Pravděpodobnost je prostě
astronomicky malá. Mozek si se mnou hraje a já mu musím ukázat,
kdo tady velí.“
Myrta z jeho řeči zaznamenala tak asi polovinu, jednoho si ale
dobře všimla: Artemis mluví o své mysli ve třetí osobě, což by bylo
varovné znamení pro každého, bez ohledu na to, na jakou
psychiatrickou školu právě přísahá.
Kosmická loď se na ně řítila dál, bez ohledu na to, že Artemis v
její existenci nevěřil, a hnala před sebovi rázové vlny. Na vzpomínku
rozhodně vypadala hodně skutečně, každý její panel výrazně
poznamenala vesmírná dobrodružství. Přední kužel byl rozrytý
dlouhými nerovnými brázdami, které vypadaly jako jizvy po
blescích, a na trupu zase měla důlky jako od brokovnice. Jednomu ze
tří stabilizačních křídel chyběl velký polokruhový kus, jako by si z
prolétající lodi uhryzla nějaká vesmírná obluda, a ve čtverci, odkud
upadla jedna deska, se objevil jakýsi podivně zbarvený lišejník.
Dokonce i Artemis to musel přiznat. „Moc nehmotná mi
nepřipadá. Asi mám živější fantazii, než jsem si myslel.“
Dva z lodních tlumičů vybuchly krátce po sobě a mísa šedé
oblohy se naplnila chvěním motoru.
Artemis na loď ukázal prstem. „Nejsi skutečná!“ křikl na ni,
ačkoli svoje slova sám neslyšel. Loď teď už byla tak nízko, že mohl
číst slova, která byla v několika písmech a piktogramech napsána na
špici.
„Přicházím jen v míru,“ zamumlal a pomyslel si: Čtyři slova.
Smrt.
Myrta myslela na něco podobného, obrazy smrti a zkázy se kolem
ní řítily jako světla projíždějíčího vlaku, ale v celém tom chaosu se jí
pořád vracelo jedno jediné.
Tady z té střechy se k němu nedostanu. Artemis umře a já nemůžu
dělat nic než se dívat.
A pak ještě jedna, hysterická myšlenka.
Butler mě zabije.
 KAPITOLA II:
JADEITOVÁ PRINCEZNA A ŠÍLENÝ
MEDVĚD

PŘEDEŠLÉHO VEČERA V CANCÚNU, MEXIKO

Muž v pronajatém fiatu pětistovce nahlas zaklel, když jeho široká
noha zašlápla miniaturní pedál plynu i brzdu zároveň, takže autíčko
se už po iksté zastavilo.
Možná by to bylo trochu snadnější, kdybych mohl sedět na
zadním sedadle. Aspoň bych neměl kolena až u brady, napadlo ho. S
touto myšlenkou tedy prudce zabočil ke krajnici silnice obkružující
nádhernou cancúnskou lagunu. V odraženém světle asi milionu
blikavých lamp na balkonech luxusních apartmá provedl na fiatu
vandalský čin, který ho docela jistě bude stát zálohu a nejspíš ho taky
vystřelí na přední příčky černé listiny autopůjčovny Hertz.
„To je lepší,“ zafuněl pak a hodil sedadlo řidiče ze srázu dolů.
U Hertzů st za to můžou sami, zdůvodňoval si to v duchu. Takhle
to dopadne, když nutí tohle autíčko pro děti muži mých rozměrů. To
je jako pokoušet se naládovat do kapesního derringeru padesátky
náboje. Absurdní.
Nacpal se zpátky do autíčka a tentokrát už ze zadního sedadla
stočil volant zpátky do proudu vozů, které dokonce i takhle těsně
před půlnocí jezdily s menším odstupem, než jaký mají vagony ve
vlaku.
Už jedu, Julie, říkal si v duchu a škrtil volant tak, jako by i ten
představoval nějakou hrozbu pro jeho malou sestru. Už jsem na cestě.
Řidičem tohoto lehkomyslně přestavěného auta byl samozřejmě
Butler, osobní strážce Artemise Fowla, i když ne vždycky ho lidé
pod tím jménem znali. V době, kdy býval ještě žoldnéřem, si Butler
dával několik pseudonymů, aby uchránil svou rodinu před možnými
represemi. Jistá banda somálských pirátů ho znala jako Gentlemana
George, po jistou dobu pracoval ve službách Saúdské Arábie jako
kapitán Steele (Artemis ho později obvinil z přehnané náklonnosti ke
skřípavým melodramatům) a peruánský kmen Isconahuů znal dva
roky onoho záhadného obra, který chránil jejich vesnici před
agresivní dřevorubeckou společností, jen jako El Fantasma de la
Selva, ducha džungle. Samozřejmě od té doby, co se stal osobním
strážcem Artemise Fowla, už na takové vedlejší projekty neměl čas.
Butler cestoval do Mexika na Artemisovo naléhání, ačkoli to
naléhání nebylo ani moc potřeba, když si Butler přečetl vzkaz na
smartphonu svého představeného. Byli právě uprostřed tréninku
smíšených bojových umění, když telefon zazvonil. Byla to
polyfonická verze Morriconeho Miserere, což znamenalo, že přišla
zpráva.
„Do dódžó telefony nepatří, Artemisi,“ napomenul ho Butler.
„Znáte přece pravidla.“
Artemis zasadil ještě jednu ránu do lapy, krátký úder levičkou, ve
kterém bylo málo síly a ještě méně přesnosti; přinejmenším už ale
Artemisovy rány dopadaly na lapu. Ještě nedávno se Artemis
rozháněl tak zeširoka, že v případě skutečného boje by byl ve větším
ohrožení náhodný kolemjdoucí než skutečný útočník.
„Pravidla znám, Butlere,“ odpověděl Artemis, ale potřeboval
několik nádechů na to, aby ze sebe tu větu vypravil. „Telefon je
docela jistě vypnutý. Osobně jsem to pětkrát kontroloval.“
Butler si stáhl z ruky lapu, která teoreticky chránila toho, kdo ji
nosil, před ranami, ovšem v tomto konkrétním případě spíš chránila
Artemisovy klouby před Butlerovou lopatovitou dlaní. „Telefon je
vypnutý, a přitom zvoní.“
Artemis sevřel rukavici mezi koleny a stáhl si ji z ruky. Je
nastavený na krizové spojení. Byla by nezodpovědnost se
nepodívat.“
„Mluvíte nějak divně, Artemisi,“ povšiml si Butler. Jakoby
škrobeně… Vy počítáte slova?“
„To je přece směšné… tohleto,“ prohlásil Artemis a zrůžověl.
„Prostě jenom dobře volím výrazy.“ Rozběhl se k telefonu, který si
sám navrhl a jehož operační systém byl založený na propojení lidské
a skřítkovské techniky. „Ta zpráva je od Julie,“ řekl, když se podíval
na sedmi centimetrovou dotykovou obrazovku.
Butlerova podrážděnost se okamžitě vytratila. Julie posílá
krizovou zprávu? Co je v ní?“
 Artemis mu beze slova podal telefon. Vypadalo to, že se přístroj
v mohutné dlani scvrkl.
Zpráva byla krátká a naléhavá. Měla jen pět slov.
Mám problém, Domovoj. Přijeď sám.
Butler zmáčkl telefon tak, že jeho kryt praskl. Křestní jména
všech bodyguardů s modrým kárem byla přísně střeženým
tajemstvím, a pouhý fakt, že Julie ve své prosbě použila křestní
jméno, byl jasným dokladem, jak velký ten problém je.
„Samozřejmě tam pojedu s tebou,“ prohlásil Artemis rázně. „Můj
telefon dokáže na čtvereční centimetry vysledovat, odkud ten hovor
přišel, a můžeme být kdekoli na světě za necelý den.“
V Butlerově tváři se odrážel boj staršího bratra s ostříleným
profesionálem. Profesionál nakonec zvítězil.
„Ne, Artemisi. Nemůžu vás ohrožovat.“
„Ale…“
„Ne. Já musím jet, ale vy se vrátíte do školy. Jestli je Julie v
průšvihu, musím být rychlý, a kdybych se měl starat o vás, měl bych
dvojnásobnou zodpovědnost. Julie ví, jak vážně beru svou práci, a
nikdy by na mně nechtěla, abych přijel sám, kdyby situace nebyla
nebezpečná.“
Artemis si odkašlal. „Nejspíš není moc nebezpečná. Možná má
Julie spíš nepříjemnosti, než že by byla ve skutečném nebezpečí. Ale
v každém případě bys měl vyrazit, hned jak…“
Sebral Butlerovi telefon a poklepal na obrazovku.
„Cancún, Mexiko. Tam to je.“
Butler kývl. To odpovídalo. Julie právě teď jezdila s mexickou
wrestlingovou skupinou, kde si budovala pověst své postavy,
Jadeitové princezny, a modlila se, aby přišla vytoužená nabídka od
Světové wrestlingové skupiny.
„Cancún,“ opakoval. „Tam jsem nikdy nebyl. Lidi jako já tam
potřebují málokdy. Je tam moc bezpečno.“
„Tryskáč je ti samozřejmě k dispozici,“ řekl Artemis a zamračil
se, protože tahle věta se mu nepovedla. „Doufám, že celá tahle věc
není nic než… planý poplach.“
Butler se zprudka otočil po svém mladém svěřenci. S tím
chlapcem není něco v pořádku, tím si byl jistý, jenže v té přihrádce
jeho mysli, která nesla nápis starost o druhé, bylo momentálně místo
jen pro Julii.
„Tohle není planý poplach,“ prohlásil tiše, a pak mnohem
důrazněji dodal: „A kdo může za to, že tenhle vzkaz přišel, ten toho
bude litovat.“ Aby zdůraznil svá slova, udeřil do tréninkové figuríny
tak, že jí odlétla dřevěná hlava a roztočila se na žíněnce jako káča.
Artemis hlavu sebral a poklepal na ni asi tucetkrát. Přibližně.
„Řekl bych, že lituje už teď,“ prohlásil a jeho hlas šustil jako
suché listí.
Tak se stalo, že se teď Butler zoufale pomalu plazil cancúnskými
zácpami, hlavu a ramena namáčknuté na strop fiatku. Zapomněl si
rezervovat auto předem, a proto musel přijmout to, co mu dáma v
půjčovně Hertz mohla nabídnout: Fiat 500. Pro teenagera, který má
sám namířeno do lázní, by to bylo cool vozítko, ale pro stokilového
obra se nehodilo.
Pro neozbrojeného stokilového obra, uvědomil si Butler.
Bodyguard obvykle dokázal vzít si s sebou nějakou zbraň na každý
mejdan, kam se hodlal nabourat, ale v tomhle případě byla normální
linka rychlejší než fowlovský tryskáč, a tak byl nucen nechat svůj
arzenál doma. Přestupoval v Atlantě a američtí mariňáci by nebyli
rádi, kdyby jim někdo do země pašoval železo, zvlášť když ten
někdo vypadal, že s několika pásy nábojů by dokázal obsadit Bílý
dům.
Butler byl trochu ve vzduchoprázdnu od chvíle, co opustil
Artemise. Víc než patnáct let trávil většinu času věcmi spojenými s
ním. Teď se ocitl v podstatě sám v první třídě transatlantického letu a
několik hodin nemohl nic dělat. Usnout nedokázal obavami o sestru,
a jeho myšlenky se přirozeně zatoulaly k Artemisovi.
Jeho svěřenec se v poslední době změnil – o tom nebylo pochyb.
Od té doby, co se loni vrátil z Maroka, kde zachraňoval ohrožené
druhy zvířat, se jeho naladění jasně změnilo. Byl ještě uzavřenější
než obvykle, a přitom obvykle byl otevřený asi jako trezor švýcarské
banky v noci. Krom toho si Butler všiml, že je Artemis posedlý
umístěním věcí; to bylo něco, nač si dával hodně pozor i Butler,
protože byl vycvičený vidět ve všem potenciální zbraň nebo šrapnel.
Často se stávalo, že Artemis vešel do místnosti, kterou jeho strážce
už pročesal a vyčistil, a začal stěhovat věci zpátky na původní místa.
A taky Artemisova mluva byla teď nějak divná. Artemis obvykle
mluvil ve větách, které byly téměř poetické, ale v poslední době ho
zřejmě méně zajímalo, co říká, než kolika slovy to říká.
Když Boeing začal klesat k Atlante, Butler se rozhodl, že zajde za
Artemisem starším, jen co se vrátí do Fowl Manor, a všechno mu
poví. Jeho práce byla chránit svého představeného před nebezpečím,
jenže to bylo těžké, když nebezpečí pocházelo od samotného
Artemise.
Chránil jsem Artemise před trolly, skřety, démony, permonickým
plynem a dokonce i před lidmi, ale nemůžu ručit za to, že ho moje
schopnosti dokážou ochránit před jeho vlastní myslí. Proto je tak
důležité najítJulii a dostat ji co nejdřív domů.
Butlera nakonec přestalo bavit, jak pomalu se plíží auta po
hlavním průtahu Cancúnem, a usoudil, že rychleji bude na místě
pěšky. Zostra zajel na stanoviště taxíků, ignoroval pohoršený křik
taxikářů a ostrým klusem vyrazil podél řádky pětihvězdičkových
hotelů.
Najít Julii nebude těžké. Její tvář na něj hleděla z desítek plakátů
po celém městě.
LUCHASLAM! POUZE TÝDEN VE VELKÉM DIVADLE.
Butlerovi se Juliin obrázek na plakátech moc nelíbil. Výtvarník
zkřivil hezkou tvář jeho sestry tak, aby vypadala agresivnější, a ten
postoj byl zjevně jenom póza. Na plakátě to možná vypadalo dobře,
ale jinak byl ten postoj úplně chybný; takhle to byla přímo výzva pro
protivníka, aby jí uštědřil levý hák do ledvin.
Julie by se proti soupeři nikdy takhle nepostavila.
Jeho sestra byla největší přirozený zápasnický talent, jaký kdy
viděl, a byla tak hrdá, že by se odhodlala požádat o pomoc výhradně
v případě, že už by neměla jinou možnost. Proto byla její zpráva tak
znepokojivá.
Butler uběhl tři kilometry a ani se nezpotil. Proplétal se
rozjásanými davy až k budově s fasádou plnou skla a štukových
ozdob – k Velkému divadlu.
 Kolem automaticky otevíraných dveří postávalo asi deset
vrátných v červených sakách, kteří se usmívali a pokyvovali na davy
spěchající dovnitř na dnešní hlavní atrakci.
Musím zadem, usoudil. Jako vždycky.
Butler oběhl budovu a říkal si, že by bylo docela hezké jít
projednou taky hlavním vchodem. No, možná v jiném životě. Až
bude na tuhle práci moc starý.
Ale v kolíka letech budu moc starý? říkal si. Když tak o tom
přemýšlím, po všem tom cestování v čase a skřítkovském léčení
vlastně ani přesně nevím, kolik mi je.
Když se ale dostal k zadním dveřím, zahnal všechny ostatní
myšlenky kromě svého nadcházejícího úkolu: najít Julii, zjistit, co
má za potíže, a dostat ji z nich s co nejmenšími průvodními škodami.
Do začátku show scházelo ještě deset minut, takže s trochou štěstí
může sestru najít dřív, než bude moc velká tlačenice.
Jediné bezpečnostní opatření u zadního vchodu byla jedna hlídací
kamera. Velké divadlo bylo naštěstí skutečně divadlo, ne nějaký
konferenční sál luxusního hotelu, který by měl vzadu několik bazénů,
davy turistů, salsovou kapelu a nejspíš taky pět šest policajtů v civilu.
Takhle Butler vklouzl dovnitř nepozorován a na kameru prostě
zamával, čímž účinně skryl svou tvář.
Do zákulisí se dostal bez špetky odporu. Minul dva wrestlery v
kostýmu, kteří se dělili o iontový nápoj, ale ti se po něm skoro ani
nepodívali, pravděpodobně předpokládali, že patří k nim. Vzhled na
to měl: velký a tupý, nejspíš v roli zloducha.
Stejně jako většina divadel mělo i Velké kilometry chodeb a
zadních průchodů nevyznačených na tom plánu, který si Butler stáhl
pomocí svého smartphonu z Artemisovy interpedie; na ní byla taky
jedna stránka obsahující plány všech budov, které kdy kdo dal na
internet, a navrch pěkných pár takových, které Artemis ukradl a
vyvěsil tam sám. Po několika chybných odbočeních začínal selhávat
dokonce i Butlerův vynikající orientační smysl. A mohutný strážce
měl čím dál větší chuť ty zdi prostě prorazit a zamířit nejkratší cestou
tam, kde potřeboval být: do šatny zápasníků.
Když se tam konečně opravdu dostal, zahlédl už jen paty skupiny
wrestlerů mířících na jeviště; v té spoustě lycry a hedvábí vypadali
jako jednotlivé články čínského draka. Když prošel poslední,
uzavřela vchod na jeviště neproniknutelná zástěna v podobě dvou
obrovských vyhazovačů.
Ty bych zvládl, pomyslel si Butler. To by nebyl problém, jenže by
to znamenalo, že budu mít jen pár vteřin na to najít Julii a dostat ji
odsud, a jak znám svou sestru, ta bude trvat na složité a celkem
zbytečné konverzaci, než se rozhodne jít se mnou. Musím uvažovat
jako Artemis, jako ten starý Artemis, a zachovat klid. Kdybych tam
jen tak vletěl, nejspíš bychom to odskákali oba, Julie i já.
Uslyšel jásavý pokřik publika vítající zápasníky. Hluk tlumily
dvoje dveře, ale ze šatny byl slyšet lépe. Butler nakoukl dovnitř a
uviděl, že na zdi visí monitor přenášející dění v ringu. Šikovné.
Přistoupil k obrazovce a hledal svou sestru. Byla tam, v rohu
ringu, a prováděla okázalá zahřívací cvičení, která byla spíš efektní
než účinná. Kdyby Butler mohl v té chvíli vidět své vlastní, obvykle
spíš neproniknutelné rysy, překvapilo by ho asi, že se mu ve tváři
usadil láskyplný, skoro ospalý úsměv.
Už jsem tě hrozně dávno neviděl, sestřičko.
Nezdálo se, že by Julii hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí.
Spíš to vypadalo, že si pozornost davu užívá; zvedala ruce, aby si
vyžádala další aplaus, a jadeitový kroužek na svém copu roztáčela do
osmiček. A dav ji miloval. Několik mladíků mávalo transparenty s
Juliiným obrázkem a pár bylo dokonce tak odvážných, že ji
zasypávali konfetami ve tvaru srdíček. Butler se zamračil. Tak na
tyhle mladíky si rozhodně dá dobrý pozor.
Trochu se uklidnil, prsty mu maličko povolily. Všimlo by si toho
asi tak pět lidí na světě. Pořád byl ještě ve stavu nejvyšší
pohotovosti, ale už si teď mohl sám přiznat nejtemnější obavu,
kterou celou tu dobu měl: že přijde pozdě.
Julie je živá. A zdravá. Ať už je ten problém jakýkoli, spolu ho
zvládneme.
Došel k názoru, že nejprozíravější bude, když bude zatím všechno
pozorovat odsud. Jasně viděl wrestlerský ring, a kdyby bylo potřeba,
za pár vteřin může být sestře po boku.
První zápas oznámil staromódní zvonec. Julie vyskočila do výšky
a jako kočka přistála na horním provazu.
 „Princesa! Princesa!“ skandovalo publikum.
Miláček davů, říkal si Butler. Není divu.
Juliina soupeřka měla v téhle hře zjevně roli té zlé. Byla to
obrovitá žena s odbarvenými vlasy ostříhanými na ježka a v kostýmu
z krvavě rudé lycry.
„Búúú!“ zařval dav.
Jako většina wrestlerů, kterým se tady v Mexiku říkalo
luchadores, měla mohutná příchozí na obličeji masku, která jí
zakrývala nos a oči a vzadu byla upevněná nebezpečně vypadajícím
ostnatým drátem, i když Butler měl podezření, že ten drát je ve
skutečnosti z plastu.
Julie vypadala v porovnání s ní jako panenka, jako by vůbec
nemohla mít šanci. Z její maskované tváře se trochu vytratila
sebejistota a obrátila se do svého rohu, jako by žádala o pomoc.
Dočkala se ale jen pokrčených ramen trenéra v placaté čapce, který
vypadal, jako by ho najali z nějakého stereotypního wrestlingového
filmu.
Celý ten zápas je předem domluvený, uvědomil si Butler. Žádné
nebezpečí nehrozí.
Přitáhl si židli a usadil se před obrazovkou, aby se podíval na
sestru.
První kolo bylo celkem v poklidu a Butlerovi nijak nepocuchalo
nervy. Ve druhém kole se pak Julie neopatrně příliš přiblížila své
soupeřce a ta po ní skočila s překvapivou rychlostí.
„Óóóó!“ vykřikla většina davu.
„Přetrhni ji, Samsonetto!“ křiklo několik méně velkodušných
návštěvníků.
Samsonetta, pomyslel si Butler. To k ní sedí.
Zatím ho to neznepokojovalo. Pokud viděl, mohla se Julie ze
sevření Samsonetty dostat tak asi deseti různými způsoby. Pro
většinu by ani nepotřebovala použít ruce. Teoreticky by například
mohlo stačit předstírat kýchnutí a přitom se prudce přikrčit.
Starosti si Butler začal dělat ve chvíli, kdy si všiml asi desítky
mužů v baloňácích, jak se nenápadně blíží k ringu.
Baloňáky? V Cancúnu? Proč by kdo v Mexiku nosil baloňák,
kdyby nechtěl něco skrývat?
 Obrázek byl moc zrnitý na to, aby rozpoznal detaily, ale na těch
mužích bylo něco divného. Pohybovali se cílevědomě, lstivě, drželi
se ve stínu.
Mám čas, uvažoval Butler, ale už si dělal plán. Nemusí to nic
znamenat, ale taky může. Když je v sázce Juliin život, nesmím nic
riskovat.
Rozhlédl se po šatně, jestli tam není něco, co by se dalo použít
jako zbraň. Nic takového. Objevil jen pár židlí, spoustu třpytek a
řasenek a sud se starými kostýmy.
Třpytky ani řasenku potřebovat nebudu, pomyslel si Butler a sáhl
do sudu s kostýmy.
Julie Butlerové se v sevření její protivnice trochu začala
zmocňovat klaustrofobie.
„Neblázni, Sam,“ sykla. „Dusíš mě.“
Samsonetta dupla do plátna rozloženého na zemi, až se celým
hledištěm rozlehly dunivé rány, a přitom okázale Julii škrtila.
„O to jde, Jules,“ sykla se stockholmský protahovanými
samohláskami. Já rozrajcuju lidi, pamatuješ? A ty mě pak sejmeš.“
Julie se obrátila tváří k třítisícovému publiku a dramaticky zavyla
bolestí.
„Zab ji!“ křičeli slušňáci.
„Zab ji a pak ji přeraz,“ křičeli ti méně slušní.
„Zab ji, přeraz ji a zadupej do země,“ hulákali diváci, kteří byli
vysloveně zlí; takové obvykle nebylo těžké rozpoznat, protože mívali
na tričkách různé násilnické nápisy a slintali.
„Bacha, Sam. Sundáváš mi masku.“
„A že je to hezká maska.“
Celý Juliin kostým byl dost hezký na to, aby z ní udělal miláčka
davů. Jadeitově zelená přiléhavá kombinéza a malá maska na očích,
což byla ve skutečnosti gelová kosmetická maska vyzdobená
třpytkami.
Když už musím mít masku, argumentovala Julie, tak může být
aspoň dobrá na pleť.
Připravovaly se na proslulý Samsonettin manévr, přehození přes
hlavu, při kterém jí dobře sloužily mohutné ruce. Pokud v jejích
soupeřích i po tomhle chvatu ještě zbyla jiskřička života, Samsonetta
je prostě zalehla a bylo to. Ale protože Julie byla miláčkem davů,
mělo to tentokrát dopadnout jinak. Publikum, které chodí na
wrestling, má rádo, když se jejich hrdina dostane do co nejhorší
situace, ale neprohraje.
Sam ohlásila svůj chvat tím, že se zeptala publika, jestli chtějí,
aby Julií praštila o zem.
„Chsete to?“ křikla s přehnaným přízvukem.
Jo!“ řvali a mávali pěstmi ve vzduchu.
„Praštit o sem?“
„Pra-štit!“ skandovali. „Pra-štit! Pra-štit!“
Bylo tam i pár takových, kteří skandovali horší věci, ale
bezpečnostní služba si je brzo našla.
„Chsete praštit? Budu praštit!“ Normálně by Samsonetta řekla
Praštím! Ale Max, promotér a manažer LuchaSlamu, chtěl, aby co
nejvíc zdůrazňovala, že je cizinka, protože to z nějakého důvodu
publikum vždycky rozbláznilo.
Zaklonila se tedy a švihla nešťastnou Jadeitovou princeznou k
zemi. Tím by to skončilo, jenže Jadeitová princezna se ve vzduchu
kdovíjak otočila a přistála na špičkách nohou a na prstech, a to ještě
nebyl ani ten nejefektnější trik. Hlavní totiž bylo, že znova vyskočila
a zatočila hlavou, takže jadeitový kroužek, který měla vpletený do
blonďatého copu, zasáhl Samsonettu do čelisti, až obryně padla na
záda.
Samsonetta fňukala a stěžovala si, mnula si čelist, aby byla
červenější, a převalovala se jako mrož na rozpálené skále.
Byla to skvělá herečka a Julie se chvilku bála, jestli jí jadeitový
kroužek skutečně neublížil, ale pak na ni Sam tajně mrkla a Julie
věděla, že pořád ještě hrají podle scénáře.
„Tak co, stačilo ti to, Samsonetto?“ zeptala se Julie a obratně
vyskočila na horní provaz. „Nebo chceš ještě?“
„Ne,“ fňukala její údajná soupeřka a pak se rozhodla kvůli
Maxovi ještě pro přídavek. „Už nechsi.“
Julie se obrátila k publiku. „Mám jí přidat?“
To ne, řeklo imaginární publikum. To už by bylo barbarství.
Ale skutečné publikum řvalo:
„Zab ji!“
 „Vem ji do města!“ (Kdoví, co tohle mělo znamenat – ve městě
přece už byli.)
„Ukaž jí tu bolest.“ Ta bolest byla zjevně horší než bolest
obyčejná.
Já ty lidi miluju, pomyslela si Julie a odrazila se od horního
provazu k závěrečnému triku.
Bylo by to bývalo krásné. Povedené dvojité salto a na konci rána
loktem do žaludku, která by vyvolala příslušně efektní uuuf, jenže ze
stínů se vynořil někdo, kdo Julii chytil ve vzduchu a hrubě jí mrštil
do rohu ringu. Několik dalších mlčenlivých svalnatých útočníků se
na Julii sesypalo, až to jediné, co z dívky bylo vidět, byla jedna noha
v zelené nohavici.
Butler, který to celé sledoval ve stínu za jedním z reflektorů,
ucítil v žaludku nakyslou kouli strachu a pomyslel si: Tohle je moje
narážka.
Což znělo mnohem lehkomyslněji, než jak se cítil.
Dav ještě aplaudoval nečekanému příchodu skupiny luchadores
oblečených v tradičních černých kostýmech nindžů, kteří
nepochybně přišli pomstít svého pána, jehož na QuadroSlam v
Mexico City Jadeitová princezna nedávno porazila. Na zápasech se
často objevovali nečekaní a neohlášení hosté, ale celá jednotka
nindžů, to byla neobvyklá prémie.
Nindžové vypadali jako svíjející se masa rozkmitaných končetin
a každý člen jednotky se snažil uštědřit Jadeitové princezně nějakou
tu ránu. Štíhlá dívka nemohla dělat nic než ležet a rány přijímat.
Butler tiše vstoupil do ringu. Moment překvapení často
představoval rozdíl mezi vítězstvím a porážkou v málo nadějných
situacích, i když pokud by Butler měl být sám k sobě upřímný, musel
by přiznat, že obvykle si připadá spíš ve výhodě, dokonce i v tomhle
případě, kdy to bylo dvanáct proti jednomu. Dvanáct proti dvěma,
jestli je Julie ještě při vědomí, takže šest na jednoho, a to už je skoro
fifty fifty, říkal si Butler. Ještě před chvilkou si připadal trochu
rozpačitě ve vypůjčeném kostýmu z umělé medvědí kožešiny a v
masce, ale teď na všechny rozpaky zapomněl, protože mozek přepnul
do onoho chladného stavu, jemuž říkával bojový.
 Ti chlapi ubližují mojí sestře, říkal si v duchu, a pod horkým
potůčkem vzteku pukla ledová slupka profesionality.
Je načase pustit se do práce.
Butler ze sebe vyrazil zavrčení, které se k jeho kostýmu Šíleného
medvěda skvěle hodilo, prolezl mezi provazy do ringu, rázně
dopochodoval do rohu a nápadně úspornými pohyby se vrhl mezi
nindži. Nepronesl žádný výhružný monolog, dokonce ani nedupl
nohou, aby ohlásil svůj příchod, což bylo dost nezdvořilé. Rozebíral
prostě nindži, jako by to byla hromada kostek.
Následovalo třicet vteřin mávajících končetin a jekotu, který by
dělal čest hysterickým teenagerkám na koncertě chlapecké kapely, a
pak se konečně dostal k Julii.
Hned viděl, že se jeho sestře nic nestalo a že se pod maskou
usmívá.
„Ahoj. Stihl jsem to.“
A Julie mu za to, že jí zachránil život, vrazila čtyřmi nataženými
prsty do solárního plexu, čímž mu vyrazila dech.
„Haaaa,“ heknul, a pak, „chooelááách.“ To mělo znamenat Co to
děláš?
Pár nindžů se vzpamatovalo a pokusili se o pár stylizovaných
výpadů proti útočníkovi, za což si vysloužili několik ledabylých
pohlavků.
„Bacha,“ utrhl se na ně Butler, znova popadl dech a zle se po nich
podíval. „Máme tu soukromou debatu.“
Vtom koutkem oka zahlédl nějaký prudký, neklidný pohyb;
instinktivní. Jeho levá ruka automaticky vystřelila a zachytila
jadeitový kroužek zapletený do sestřina blonďatého copu.
„Páni,“ ocenila to Julie. „Tohle ještě nikdo nedokázal.“
„Nikdo?“ zeptal se a kroužek pustil. „Vážně nikdo?“
Julie vytřeštila pod maskou oči. „Nikdo kromě… Brácho, jsi to
ty?“
Než stačil Butler odpovědět, Julie uskočila stranou a omráčila
předloktím jednoho nindžu, který se k nim snažil připlížit, nebo se
možná taky jen pokoušel opustit ring, kde se najednou rozdávala
skutečná bolest místo přesvědčivě přehrávané.
„Copak jste ho neslyšeli? Máme tu soukromý hovor.“
 Nindžové se povalovali v provazech a fňukali. Dokonce i
Samsonetta vypadala trochu znepokojeně.
„Brácho, já si tady vyřizuju účty. Co ty tu děláš?“ zeptala se Julie.
Mnoha lidem by trvalo ještě pár minut, než by jim došlo, že něco
nehraje, ale Butlerovi ne. Ta léta, kdy chránil Artemise Fowla, ho
naučila řešit věci dřív, než se staly.
„Zjevně jsi pro mě neposlala. Musíme odsud, abych si to mohl
rozmyslet.“
Julie uraženě ohrnula spodní ret. Butlera to přeneslo do doby před
deseti lety, kdy jí zakázal oholit si hlavu.
„Nemůžu jen tak vypadnout. Publikum ode mě čeká, že budu
dělat hvězdy a na tebe vyzkouším svůj typický trik.“
Bylo to tak. Příznivci Jadeitové princezny nadskakovali na
lavicích a volali po Medvědově krvi.
„Když prostě vypadnu, mohlo by se publikum bouřit.“
Butler vzhlédl k veliké obrazovce zavěšené od stropu a uviděl
tam detail svého vlastního obličeje, jak se dívá na obrazovku. To by
na rozbolení hlavy docela stačilo.
Ze čtyř staromódních kuželovitých reproduktorů v rozích
obrazovky zaduněl hlas:
„A kdo je tohle, vážení? Je to Šílený medvěd, který si to přišel
rozdat se svou starou nepřítelkyní Jadeitovou princeznou?“
Julie zvedla hlavu. „Max. Ten se umí vylhat ze všeho.“
Julie, na tohle nemáme čas.“
„Ať je to kdo je to,“ pokračoval Max, „přece ho nenecháme jen
tak nám odvést naši princeznu, že ne, amitos?“
Podle dlouhé a hlasité reakce se divákům skutečně nelíbilo, že by
Šílený medvěd jen tak odvedl princeznu. Výrazy byly květnaté a
Butler by přísahal, že se stěny trochu chvějí.
Udělal tři rychlé kroky k okraji ringu a malému mužíkovi s
mikrofonem zahrozil prstem.
Překvapilo ho, když mužík vyskočil na stůl, chvilku dupal po
vlastním klobouku a pak křikl do mikrofonu:
„Ty mi vyhrožuješ, Šílený medvěde? Po tom všem, co jsem pro
tebe udělal? Když tě ti lesáci našli, jak žiješ s medvědy grizzly, kdo
se o tebe postaral? Max Schetlin, nikdo jiný. A takhle mi to oplácíš?“
 Butler přestal ty řeči poslouchat. „Tak koukej, Julie. Musíme
odsud vypadnout. Na tohle nemáme čas. Kdosi mě chtěl uklidit z
cesty. Nejspíš někdo, kdo má nějaké účty s Artemisem.“
„To budeš muset být mnohem konkrétnější, brácho. Artemis má
víc nepřátel než ty, a ty jich teď zrovna máš docela dost.“
To byla pravda. Dav se začínal zlobit. Hodně z toho byla zlost
předstíraná, ale Butlerův pronikavý pohled zaregistroval v prvních
řadách wrestlingových fanoušků mnoho těch, kteří byli zjevně
připravení vtrhnout do ringu.
Musím udělat něco efektního, pomyslel si. Ukázat těm lidem, kdo
tady velí.
„Pryč z ringu, Jules. Hned.“
Julie beze slova poslechla. Butler měl totiž zase ten výraz. Když
ten výraz viděla naposled, prorazil pak její bratr pěstí trup ukradené
jachty somálských pirátů a potopil ji v Adenském zálivu.
„Samsonettě ať se nic nestane,“ přikázala ještě. Je to moje
kamarádka.“
Butler nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Kamarádka? Já věděl, že to
vy dvě hrajete.“
Samsonetta a nindžové v protějším rohu ringu bojovně pózovali.
Dupali, vyhrožovali a dělali falešné výpady, ale doopravdy
nezaútočili.
Když byla Julie bezpečně za provazy, Butler se obrátil do svého
vlastního rohu a vrazil ramenem do ochranného polstrování. Sloup se
tím nárazem zachvěl v základech.
„Šílený medvěd je vážně šílenec,“ krákoral Max. „Rozbíjí ring.
To si necháte líbit, nindžové? Ten člověk znesvěcuje samotný
symbol našeho sportovního dědictví!“
Jenže nindžové byli zjevně ochotni se s trochou toho
znesvěcování sportovního dědictví smířit, pokud na ně následkem
toho nezaútočí tahle hora svalů, která jejich pyramidu rozebrala tak
snadno, jako dítě zboří domeček z karet.
Butler znovu praštil do sloupu a tentokrát už ho vyrazil ze
základu. Uchopil kovovou tyč, protáhl se pod provazy a začal ring
doslova navíjet.
 Tenhle trik byl něco tak nevídaného, že trvalo několik vteřin, než
si vůbec kdo uvědomil, co se děje. Později dostal tenhle manévr
název ždímačka a skutečného Šíleného medvěda, který se tou dobou
válel opilý v uličce za divadlem, vynesl mezi superhvězdy v ringu
luchadorů.
Dokonce i Maxi Schetlinovi došla slova, jak se pokoušel
pochopit, co se to vlastně děje.
Není to tak těžké, jak to vypadá, říkal si v duchu Butler, když sám
sebe zahlédl na obrovské obrazovce. Celý tenhle ring je v podstatě
jenom obrácený stan. Ten by dokázal strhnout dobře živený teenager.
Měl už v náručí tři sloupy, obratně jimi otáčel a stahoval ring víc
a víc.
Pár nindžů mělo dost duchapřítomnosti, aby z ringu vyskákali,
dokud to ještě šlo, ale většina jich stála s otevřenou pusou a dva, kteří
byli přesvědčeni, že se jim to určitě zdá, si prostě sedli a zavřeli oči.
Butler kývl na Samsonettu. „Šup ven, slečno.“
Samsonetta udělala pukrle, což se k ní naprosto nehodilo, a
proklouzla pod provazem spolu s jedním nindžou, který byl dost
chytrý na to, aby rozpoznal šanci.
Ostatní to stlačovalo blíž a blíž k sobě, jak Butler stáčel provazy.
Při každé otáčce sténala stará lana i lidé uvěznění uvnitř. Davu
začínalo docházet, co se děje, a diváci doprovázeli každou otočku
jásotem. Několik jich nadšeně hulákalo na Butlera, ať těm nindžům
vymáčkne dech, ale bodyguardovi stačilo, že je k sobě natěsnal jako
cestující v londýnském metru ve špičce. Když se nemohli pohnout,
odstrčil je ke kraji ringu a vrátil tyč na původní místo.
„Teď jdu,“ řekl. „A všem vám doporučuju, abyste se ani nehnuli,
přinejmenším dokud nebudu za hranicemi, protože když to neuděláte,
tak se budu hodně zlobit.“
Butler neovládal magickou sílu mesmeru, ale i tak byl jeho hlas
velice přesvědčivý.
„No jo, Medvěde, klídek,“ prohlásil jediný z nindžů, který měl na
hlavě bílý šátek – patrně vůdce. „Tohle ve scénáři nebylo. Max se
vztekne.“
„Max je moje starost,“ odsekl Butler. „Ty se starej, abych si
nedělal starosti taky s tebou.“
 I přes záhyby šátku bylo vidět, že nindža zmateně krčí čelo.
„Cože? Jaký starosti?“
Butler zaťal zuby. Konverzace nebyla tak snadná, jak to
předvádějí ve filmech.
„Prostě se ani nehněte, než vypadnu. Jasný?“
Jo. Tos měl říct.“
Já vím.“
Z pohledu osobního strážce byla tahle situace natolik z gruntu
špatná, že si skoro zoufal. Obrátil se k sestře.
„Tak dost. Musím někam vypadnout a uvažovat. Někde, kde není
žádná lycra.“
„Tak, jo, Dome. Pojď za mnou.“
Butler sestoupil z pódia. „Mohla bys přestat vykřikovat moje
jméno? Snad to má být tajemství, ne?“
„Pro mě ne. Já jsem tvoje sestra.“
„To jo. Ale jsou tady tisíce lidí a asi tak pět set kamer.“
„Neřekla jsem přece celé jméno. Copak jsem snad řekla Do-mo
–“
„Nech toho!“ varoval ji Butler. „A to myslím vážně.“ Dveře do
zákulisí byly jen dvacet metrů daleko a důvěrně známé rodinné
škorpení Butlera povzbudilo.
Řekl bych, že to dokážeme, pomyslel si v nebývalém návalu
optimismu.
Přesně v té chvíli se na obrovské obrazovce objevily dvě rudě
žhnoucí oči. A ačkoli červené oči bývají obvykle spojovány s
nepříjemnými věcmi, jako jsou upíři, alergie na chlór a zánět
spojivek, tyhle konkrétní červené oči se zdály být přátelské a
nekonečně důvěryhodné. Každý, kdo se podíval do jejich
rozvířených hloubek, cítil, že se už brzo vyřeší všechny jeho
problémy, jen když udělá to, co po něm bude majitel těch očí chtít.
Butler nechtě a letmo zachytil ten pohled také, ale rychle se
podíval jinam.
Kouzlo skřítků, uvědomil si. Celý tenhle dav bude za chvilku
mesmerizovaný.
 „Dívejte se mi do očí,“ říkal hlas z každého reproduktoru v
místnosti. Dokonce se mu povedlo proniknout i do kamer a telefonů
diváků.
„Týjo,“ řekla Julie monotónním hlasem, který se k tomu slovu
vůbec nehodil. „Musím se podívat do těch očí.“
Julie by možná tak ochotně neudělala to, co jí sametový hlas
přikazoval, kdyby si pamatovala na svoje setkání se skřítkovským
Národem. Bohužel všechny tyhle vzpomínky jí skřítkové z hlavy
vymazali.
„Zablokujte východy,“ rozkazoval hlas. „Zablokujte všechny
východy. Vlastními těly.“
Butler si říkal, že už nemůže nastat o moc horší situace, než když
se stovky zhypnotizovaných fanoušků wrestlingu ženou uličkami
dolů, aby fyzicky zablokovaly vchody a východy.
Zablokovat východy vlastními těly? Ten skřítek je hodně
konkrétní.
Butler nepochyboval o tom, že bude následovat další příkaz, a byl
si jistý, že to nebude „Vezměte se za ruce a zazpívejte si Ej uchněm“.
Ne, byl si jistý, že z té obrazovky nic dobrého nevyleze.
„Teď zabijte medvěda a princeznu,“ přikázal ten
mnohovrstevnatý hlas. Několik z těch vrstev potřebovalo chvíli k
tomu, aby se ujaly, takže poslední slovo znělo spíš jako
prinssssessssnu.
Zabít medvěda a princeznu. No, děkuju pěkně.
Butler zahlédl v sestřiných očích temný záblesk; uvědomila si, že
medvěd je on. Co asi udělá, napadlo ho, až jí dojde, že ona je
princezna?
Na tom nezáleží, uvědomil si. Nejspíš budeme oba mrtví mnohem
dřív, než k tomu dojde.
„Zabijte medvěda a princeznu,“ odříkávala Julie v dokonalém
unisonu s mesmerizovaným davem.
„A nepospíchejte,“ pokračoval kouzelný hlas, teď o něco veseleji.
„Dejte si na čas. Jak vy lidi říkáte, pro krásu se musí trpět.“
Komik, pomyslel si Butler. To znamená, že to není Opal Koboi.
„Musím tě zabít, brácho,“ řekla Julie. „Je mi líto. Fakt moc.“
 To těžko, pomyslel si Butler. Řekněme, kdyby byl pod drogami a
měl na očích šátek a Julie by zrovna měla dobrý den, možná by mu
dokázala trochu ublížit, ale co on věděl, lidi pod vlivem mesmeru
bývají pomalí a hloupí. Velká část jejich mozku se vypne a ta, co
zůstane vzhůru, by rozhodně žádnou nobelovku nezískala.
Julie se pokusila o kop s otočkou, jenže výsledek byl, že ztratila
rovnováhu a skončila Butlerovi v náručí. Co ho ale naštvalo, že její
jadeitový kroužek letěl dál a praštil ho do ucha.
Dokonce i mesmerizovaná je moje sestra k vzteku.
Butler Julii snadno zvedl a pak se připravil na útěk.
„Zabít tě,“ mumlala Butlerova sestra. „Promiň. Musím.“ A pak:
„Skřítkové? Děláš si srandu?“
Vzpomíná si na obléhání Fowl Manor? Vyvolal snad mesmer
zapomenuté vzpomínky?
Ale tohle bude zkoumat později, jestli vůbec nějaké později bude.
Butler svým schopnostem poměrně dost věřil, ale přesto pochyboval,
že by si dokázal poradit s plným divadlem zombíků, třebaže nebyli
zrovna z nejrychlejších.
„Tak do práce, moji lidští lokajové,“ řekl hlas, který patřil k těm
rudým očím. „Ponořte se do nejhlubších jeskyní své mysli, ať jsou
jaké jsou. Nenechte žádné důkazy pro úřady.“
Nenechte žádné důkazy? A co tak asi majís těmi důkazy udělat?
Nechtělo se mu na to ani myslet; vlastní fantazie mu v tuhle
chvíli dělala medvědí službu.
Medvědí? Ha ha ha, říkal si Butler. Vtípky? To už mi přeskakuje?
Seber se, člověče. Zažil jsi horší věci.
I když – jak se tak díval na ty desítky dočasných šílenců, kteří se
k němu šourali jako stroje – si za nic na světě na žádnou horší situaci
nedokázal vzpomenout.
Podsaditý čtyřicátník, který na sobě měl tričko s nápisem
Pohřební služba a na hlavě klobouk s pivní láhví, ukázal z uličky na
Butlera.
„Medvěěěěěd!“ zavyl. „Medvěěěěěd a princezna!“
Butler si vypůjčil výraz ze skřítkovského slovníku.
„D Arvit,“ řekl.
 KAPITOLA III:
ORION NAD OBZOREM

VATNAJÖKULL, ISLAND, NYNÍ

Artemis přeskakoval z jedné psychózy do druhé. „Neexistuješ!“
hulákal na klesající loď. „Nejsi nic než halucinace, kamaráde!“
A vzápětí rovnou k paranoie: „To jsi naplánovala ty!“ křičel na
Myrtu. „Kdo ti pomáhal? Určitě Klusák. Butler? Poštvala jsi mého
věrného strážce proti mně? Vloupala ses mu do mozku a nasadila jsi
mu tam vlastní pravdy?“
Směrový mikrofon v Myrtině přilbě takhle ze střechy zachytil jen
každé druhé slovo, stačilo to ale, aby pochopila, že Artemis ani
zdaleka nevládne onou neúprosnou logikou jako dřív.
Kdyby starý Artemis mohl vidět toho nového, umřel by studem.
Myrta na tom byla podobně jako Butler – v kritické situaci
nedokázala ovládat svůj vzdorný smysl pro humor.
„K zemi!“ křičela. „Ta loď je skutečná!“
„To bys chtěla, abych si myslel, co? Ta loď není nic jiného než
kolečko ve tvém spiknutí…“ Artemis se odmlčel. Jestli je ta loď
kolečko ve spiknutí a to spiknutí je skutečné, pak i loď musí být
skutečná.
„Pět!“ vyrazil ze sebe z ničeho nic. Na okamžik na to zapomněl.
„Pět deset patnáct.“
Namířil proti lodi všechny prsty a zuřivě jimi mával.
Desetiprstý pozdrav. Po tom se ta halucinace určitě vypaří.
A vypadalo to, že prsty skutečně zabraly. Čtyři diskovité motory,
které za hlavní raketou vlály jako bezmocná štěňata na vodítku za
svým vyděšeným pánem, se náhle obrátily a začaly vydávat
antigravitační pulzy, které se v mohutných bublinách hnaly k zemi,
takže loď brzdila rychleji, než by se u lodi tak málo elegantních
dimenzí zdálo možné.
„Ha!“ zakrákoral Artemis. „Ovládám svou vlastní skutečnost.
Vidělas to?“
 Myrta věděla, že Artemis rozhodně nic neovládá, že je jen
svědkem přistávacího manévru skřítkovské sondy. A ačkoli
vesmírnou sondu nikdy sama nepilotovala, věděla, že stát pod
takovou obludou, když vypouští antigravitační bubliny, znamená
přijít o život, a mávat rukama jako kabaretní kouzelník rozhodně
není nic platné.
Musím se zvednout, uvědomila si.
Ale zraněné nohy ji držely na místě jako olověná přikrývka.
Myslím, že mám zlomenou pánev, uvědomila si. A možná taky
kotník.
Myrtino kouzlo bylo nezvykle mocné díky několikerému posílení
od jejího kamaráda, démona Číslo jedna, který, jak se ukazovalo, byl
tím nejmocnějším čarodějem, jaký se kdy zapsal na univerzitu. Tohle
kouzlo už se dalo do práce na jejích zraněních, jenže nepůsobilo dost
rychle. Artemisovi zbývalo pár vteřin, než ho některá z
antigravitačních bublin rozerve na kusy nebo než mu sama loď
přistane na hlavě. Jeden nemusel být génius, aby si spočítal, jak tohle
dopadne, což bylo jen dobře, protože Artemis už zřejmě génius
nebyl.
„Asistence,“ zavolala vlažně do svého komunikátoru. „Kdokoli.
Je tam někdo?“
Nikdo nikde. Těm, kdo byli uvnitř transportéru, nebylo už ani
kouzlo nic platné, a Klusák pořád ještě trčel hlavou dolů v závěji.
A i kdyby tu někdo byl, je pozdě.
V ledu se dělaly velké pukliny – antigravitační bubliny narážely
do jeho povrchu jako obrovská kladiva. Pukliny se šířily ledovcem a
praskaly, jako když se lámou větve. Na mnoha místech se vytvářely
veliké závrty vedoucí dolů do podzemních dutin.
Loď byla veliká jako obilné silo a zdálo se, že bojuje proti tahu
svých připoutaných motorů, vydávala vlny páry a vystřikovala
tekutinu. Jeden výtrysk raketového paliva Artemise promáčel, takže
už bylo dost obtížné ignorovat fakt, že loď je skutečná. Jestli ale
Artemis něčeho nepozbyl, byla tvrdohlavost, takže stál na místě a
odmítal se řídit posledním výkřikem svého zdravého rozumu.
„Vždyť je to jedno,“ zamumlal.
Myrta ta slova nějak zaslechla a pomyslela si: Mně to jedno není.
 Zoufalé situace si žádají zoufalá řešení.
Nemám co ztratit, pomyslela si a otevřela pouzdro na stehně.
Vytáhla pistoli trochu méně úsporným obloukem než obvykle.
Zbraň byla synchronizovaná s jejím hledím, ale ani tak neměla Myrta
čas zkontrolovat, jak je nastavená. Přidržela prostě palcem příkazový
senzor a do mikrofonu u úst zřetelně řekla:
„Zbraň.“ Pauza, než se ozvalo pípnutí. „Nesmrtící, rázový, široký
úhel.“
„Promiň, Artemisi,“ dodala a potom na svého lidského přítele
vypálila pořádnou třívteřinovou ránu.
Když stiskla spoušť, vězel Artemis po kotníky v tajícím ledu a
cosi nesouvisle vykládal.
Rána ho zasáhla jako výboj obřího elektrického úhoře. Jeho tělo
to zvedlo a mrštilo jím vzduchem pryč těsně před tím, než loď s
rachotem dopadla a rozdrtila přesně to místo, kde ještě před chvilkou
stál.
Artemis padl do jednoho kráteru jako pytel třísek na podpal a
zmizel Myrtě z očí.
Tohle není dobré, pomyslela si, a uviděla, jak se jí před očima
vznášejí vlastní magické jiskřičky jako světlušky s jantarovým
zadečkem.
Vypínání, uvědomila si. Kouzlo mě uspává, aby mě mohlo léčit.
Koutkem oka zahlédla, že v trupu lodi se otevírají dveře a ven se
hydraulicky vysunuje můstek. Něco se chystalo vyjít ven.
Doufám, že se ještě vzbudím, pomyslela si. Nenávidím led a
nerada bych umřela studená.
Pak zavřela oči a už necítila, jak se její ochablé tělo skutálelo ze
střechy a žuchlo do závěje.
Ani ne za minutu Myrta otevřela oči. Vzbudila se a svět jí
připadal neskutečný a roztřesený jako dokumentární záběry z bitvy.
Vůbec si nevzpomínala, že by vstala, ale byla na nohou a vlekl ji za
sebou Klusák, který vypadal neuvěřitelně neupraveně, snad proto, že
jeho krásná patka byla úplně spálená a trčela mu na temeni jako
vrabčí hnízdo. Hlavně ale vypadal deprimovaný.
„No tak, kapitánko!“ křičel a vypadalo to, že jeho hlas a jeho ústa
nejsou zcela synchronní. „Musíme odsud.“
 Myrta vykašlala jantarové jiskřičky a oči se jí zalily slzami.
Tak jantarové kouzlo? Stárnu.
Klusák jí zatřásl rameny. „Seber se, kapitánko. Máme práci.“
Kentaur používal krizovou psychologii. Myrta to věděla;
vzpomínala si na ten doškolovací kurz na policejním ústředí.
V případě bojového traumatu se dovolávejte vojenské
profesionality. Opakovaně jim připomínejte hodnost. Trvejte na tom,
aby plnili svou povinnost. Ne že by to z dlouhodobého hlediska nějak
vyléčilo psychologická zranění, ale může to stačit k tomu, abyste se
dostali zpátky na základnu.
Ten kurz vedla velitelka Vinjája.
Myrta se snažila sebrat. Nohy od kolen dolů jí připadaly křehké a
pánev ji brněla bolestí po hojení, známou jako magická spálenina.
Je Artemis živý?“
„Nevím,“ odpověděl stručně Klusák. Já ty mřeny zkonstruoval,
víš, já je navrhla Jaké mrchy?“
Klusák ji vlekl ke skleněnému srázu ledovce, kluzčímu než
kluziště.
„Ty, co nás teď honí. Amorfoboty. Vylezli ze sondy.“
Sjeli pod svah, nakláněli se přitom dopředu, aby udrželi
rovnováhu.
Myrta měla pocit, že má tunelové vidění, ačkoli hledí její přilby
bylo panoramatické. Na okrajích zorného pole ale poskakovaly
jantarové jiskry.
Pořád se ještě hojím. Neměla bych se hýbat. Všichni bohové vědí,
jaké škody si způsobím.
Klusák jako by jí četl myšlenky, spíš to ale byla skřítkovská
empatie.
„Musel jsem tě odtamtud dostat. Jeden můj amorfobot mířil
rovnou k tobě a hltal všechno, co mu přišlo do cesty. Sonda se
zavrtala pod zem, všichni bozi vědí kam. Snaž se o mě opírat.“
Myrta kývla a zase se rozkašlala; rozstříknuté sliny okamžitě
vstřebalo pórovité hledí.
Belhali se po ledu ke kráteru, v němž ležel Artemis. Byl hrozně
bledý a z koutku úst až k vlasům mu stékal potůček krve. Klusák se
spustil na přední nohy a pokusil se přivést Artemise k vědomí
přísnou domluvou.
„No tak, Bláteníku,“ prohlásil a šťouchl Artemise do předloktí.
„Na tohle lemrování nemáme čas.“
Artemis na tohle kázání zareagoval sotva znatelným škubnutím
ruky. To bylo dobré – přinejmenším věděli, že je ještě živý.
Myrta zakopla o okraj kráteru a doklopýtala dolů.
JLemrovánf!“ lapala po dechu. „Existuje vůbec takové slovo?“
Klusák Artemise znova šťouchl. Jo. Existuje. A neměla bys
zabíjet ty roboty tou svou tužkou?“
Myrta se rozzářila. „Vážně? Šlo by to?“
Klusák odfrkl. Jasně. Pokud máš v té tužce superkouzelný
démonský paprsek, a ne obyčejnou tuhu.“
Myrta byla ještě omámená, ale i tou mlhou způsobenou zraněním
a stresem z boje chápala, že situace je vážní. Uslyšeli podivné
kovové cvakání a nějaké hýkání, spíš zvířecí. Nejdřív byly ty zvuky
tiché, ale postupně zesilovaly a zrychlovaly, až se vzduch doslova
chvěl.
Ten zvuk Myrtu doslova dřel na čele, jako by ji někdo tahal za
kůži.
„Co to je?“
„Amorfoboti komunikují,“ vysvětlil šeptem Klusák. „Bezdrátově
si předávají terabyty informací. Vzájemně se aktualizují. Co ví jeden,
vědí všichni.“
Myrta prostřednictvím hledí vyšetřovala Artemisovy životní
funkce. Světelné odečty ji informovaly, že srdce lehce bije a že v
temenním laloku mozku probíhá jakási neobvyklá aktivita. Jinak jí
počítač v přilbě dokázal říct v podstatě jen to, že Artemis není mrtvý.
Jestli Myrta tohle poslední nešťastné dobrodružství přežije, možná
ho přežije i Artemis.
„Co hledají, Klusáku?“
„Co hledají?“ opakoval kentaur a usmál se tím svým hysterickým
úsměvem, při kterém příliš odhaloval dásně.
Myrta najednou cítila, jak se jí smysly skokem zaostřily, a věděla,
že kouzlo dokončilo hojení ran. Pánev ji pořád ještě pobolívala a
nejspíš několik měsíců pobolívat bude, ale už zase byla schopná
akce, takže je možná dokáže dovést zpátky ke skřítkovské civilizaci.
„Klusáku, seber se. Potřebujeme vědět, co ty potvory umějí.“
Kentaur vypadal naštvaně, že se ho někdo vyptává zrovna teď,
když musí uvažovat o tolika životně důležitých otázkách.
„Myrto, prosím tě! Myslíš, že tohle je vhodná chvíle na
vysvětlování?“
„Nech toho, Klusáku. Informace, dělej!“
Klusák povzdechl, až se mu pysky zavlnily. Jsou to biokoule.
Amorfoboti. Tupé stroje na plazmovém základě. Sbírají vzorky
rostlinného života a ve své plazmě je analyzují. Jsou úplně
jednoduché a neškodné.“
„Neškodné!“ vyjekla Myrta. „Myslím, že ty tvoje amorfoboty
někdo přeprogramoval, kentaure.“
Z Klusákových tváří se vytratila barva a prsty zaškubaly. „Ne. To
není možné. Ta sonda má teď být na cestě k Marsu, hledat
mikroorganismy.“
„No, podle mě si můžeme být dost jistí, že tu tvou sondu někdo
unesl.“
Ještě je tu jedna možnost,“ podotkl Klusák. „Třeba se mi to
všechno jenom zdá.“
Myrta naléhala dál.
Jak je zastavíme, Klusáku?“
Strach, který přelétl po Klusákové tváři jako záblesk slunce po
hladině jezera, nebylo možné přehlédnout. „Zastavíme? Amorfoboti
jsou konstruovaní tak, aby vydrželi dlouhodobé působení vesmírných
podmínek. Můžeš jednoho hodit na povrch hvězdy a přežije to dost
dlouho na to, aby stačil k mateřské sondě odvysílat nějaké ty
informace. Samozřejmě že mám likvidační kód, ale tuším, že ten
někdo překonal.“
„Nějaký způsob existovat musí. Nedají se zastřelit?“
„Rozhodně ne. Milují energii. Dobíjí jim baterie. Když je střelíš,
budou ještě větší a silnější.“
Myrta položila dlaň Artemisovi na čelo, aby zjistila, jakou má
teplotu.
 Kdyby ses tak probudil, myslela si. Nějaký ten tvůj brilantní plán
by se nám teď hodil.
„Klusáku,“ vyhrkla naléhavě. „Co amorfoboti teď zrovna dělají?
Co hledají?“
„Život,“ odpověděl Klusák prostě. „Zorganizovali systematický
průzkum z místa výsadku směrem ven. Každou formu života, se
kterou se setkají, do sebe absorbují, analyzují a pak vyvrhnou.“
Myrta vykoukla přes okraj kráteru. „Podle jakých kritérií
hledají?“
„Základní nastavení je termální. Ale mohou použít cokoli.“
Termál, uvažovala Myrta. Tepelné značky. Proto tráví tolik času
u hořícího transportéru.
Amorfoboti byli rozmístění v rozích neviditelné mřížky a pomalu
postupovali dál od kouřící kostry. Vypadali celkem neškodně –
gelové koule se dvěma červeně žhnoucími senzory uprostřed. Jako
slizáci z dětského mejdanu. Velcí asi jako míč na drtibal.
Přece nemůžou být tak moc nebezpeční. Takovéhle malé ospalé
breberky.
Tenhle názor rychle změnila, když se jeden z amorfobotů
přebarvil z průsvitné zelené na hněvivou ostrou modř a barva se
rozšířila i na ostatní. Jejich strašidelné štěbetání se změnilo ve
vytrvalé ostré kvílení.
Něco našli, uvědomila si Myrta.
Celá jednotka asi dvaceti botů se shlukla na jednom místě a
někteří se spojili tak, že vytvořili velké koule. Ty se pak valily po
sněhu s obratností a rychlostí, jakou by do nich byl dřív nikdo neřekl.
Botovi, který ostatním odeslal zprávu, proběhl po povrchu praskající
výboj a ten pak odpálil do kopečku sněhu. Ze vzniklé páry vyskočila
nešťastná polární liška, jíž ocas kouřil jako doutnák, a pokusila se
prchnout.
Je to skoro komické. Skoro.
Amorfoboti se zatřásli, jako by se smáli, a poslali za liškou
několik výbojů praskající modré energie. Ta vyryla v zemi několik
černých brázd a hnala zděšené zvíře pryč od možného úkrytu v Great
Skua. I když liška byla přirozeně rychlá a obratná, boti předvídali její
pohyby s neuvěřitelnou přesností a honili zvíře do kruhu; liška
běhala s vyplazeným jazykem, oči jí lezly z důlků.
Tahle hra na kočku a myš mohla mít jen jediný závěr: největší
amorfobot netrpělivě zavrčel nějaký basový příkaz skoro
neviditelným gelovým reproduktorem na těle a vrátil se k původnímu
pátrání. Ostatní amorfoboti ho následovali. Jedině ten, který lišku
původně objevil, pokračoval v honbě. Brzo ho to ale přestalo bavit a
trefil lišku ve skoku výbojem, který mu vylétl z břicha jako kopí.
Vrahu, pomyslela si Myrta, spíš vzteklá než zděšená. Tohle
Klusák nenaprogramoval.
Kentaur jí náhle zastoupil cestu. „Máš v očích ten pohled,
kapitánko.“
Jaký pohled?“
„Ten, co o něm vždycky mluvil Julius Břízný. Pohled chystám se
udělat něco neuvěřitelně stupidního.“
Na debaty nebyl čas. „Potřebuju tu Artemisovu bedničku.“
„Tam nemůžeš. Co doporučuje v takovéhle situaci policejní
manuál?“
Myrta zaťala zuby. Oba její géniové byli k ničemu. Tohle bude
muset zvládnout sama.
„Manuál, který jsi pomáhal sepsat, by mi doporučil, abych se
stáhla do bezpečné vzdálenosti a vybudovala si bivak, jenže při vší
úctě, tyhle rady jsou hromada trollích škrkavek.“
„No ne. Tomu říkám respekt. Víš, co vůbec znamená respekt? Já
nejsem žádný profesor, ale jsem si dost jistý, že srovnat můj manuál
s hromadou kouřících trollích škrkavek nemá s respektem nic
společného.“
„Neříkala jsem kouřící,“ odsekla Myrta a pak usoudila, že času je
málo a omlouvat se může potom. „Koukej, Klusáku, nemám spojení
s policejním ústředím. V patách máme vraždící slizáky a jediní
tvorové, co by mohli na něco přijít, buď spí, nebo sice nespí, ale jako
by spali, tím myslím tebe. Takže teď potřebuju, abys mě kryl, až
poběžím k té Artemisově bedničce. Zvládneš to?“
Myrta podala kentaurovi svou záložní zbraň. Klusák ji opatrně
uchopil, jako by byla radioaktivní – což do jisté míry byla.
„No jo. Vím, jak ta věc funguje. Teoreticky.“
 „Fajn,“ kývla Myrta, padla na břicho a vyplazila se na ledovou
pláň dřív, než si to mohla rozmyslet.

Myrta se plížila po ledovci a cítila, jak jí trup prochládá a tuhne.

Daleko před sebou viděla led, zformovaný převládajícím větrem do
elegantních oblouků a smyček. Ten vítr měla teď v zádech, takže se
jí postupovalo celkem snadno, zvlášť když vezmeme v úvahu, že
ještě nedávno měla několik zlomených kostí.
Už mě zase zachránilo kouzlo.
Jenže teď už jí nezbyla ani jiskřička.
Kouřící tělo mrtvé lišky leželo na sněhu a vytávalo si vlastní
hrob.
Myrta odtrhla pohled od očí ubohého zvířete, dosud obrácených v
sloup v zčernalé hlavě, a místo toho se podívala na Artemisovu
skříňku, která stála až za pátrací rojnicí botů. Přístroj je nezaujal.
Musím se skrz tu jejich řadu nějak nepozorovaně dostat. Jejich
základní senzor je tepelný. No tak jim nabídnu trochu tepla, aby měli
co dělat.
Zapnula klimatizaci svého obleku, která podle toho, co jí říkaly
údaje na hledí, měla energie asi na pět minut. Potom si svou pistoli
neutrino nastavila na světlice. Omylem se jí povedlo několika
roztřesenými mrknutími zapnout přehrávač v přilbě. Naštěstí měla
ztlumený zvuk a stačila metalovou baladu Trollí svítání v podání
Drápá McStrakha vypnout dřív, než amorfoboti zaregistrovali
vibrace.
Muzika Drápá McStrakha zatím ještě nikdy nikoho nezabila.
Nejspíš by byl nadšený.
Převalila se na záda a vzhlédla k nebi, které vypadalo jako z
dehtu a ze žuly; nízko visící břicha mraků olizovaly plameny.
Teplo.
Myrta si sundala odepínací prst rukavice, aby se dostala ke
spoušti, a uklidnila ruku. Namířila zbraň k nebi a poslala do vzduchu
široký oblouk světlic.
Světlice. Kéž by je tak někdo viděl a přišel nám na pomoc.
Poklidné štěbetání amorfobotů se změnilo v jekot a Myrta
pochopila, že teď je ta pravá chvíle vyrazit.
 Byla na nohou a běžela dřív, než stačil do hry vstoupit zdravý
rozum. Letěla, jak nejrychleji to šlo, k Artemisově dělu, volila co
nejpřímější cestu a pistolí mířila před sebe.
Ať si Klusák říká, co chce. Jestli se některá ta červenooká obluda
ke mně jen přiblíží, tak se přesvědčím, co s jejími vnitřnostmi udělá
plazmový granát.
Boti bez výjimky namířili senzory na klesající světlice, které
prskaly, jako kdyby mraky prořezávala oxyacetylenová pochodeň. Z
tvárných těl amorfobotů vyrůstaly gelové periskopy, takže sledovali
let světlic jako špatně nakreslené surikaty. Možná si všimli
kolísavého zdroje tepla trhavě poskakujícího po pláni, ale byli
naprogramovaní tak, aby se věnovali přednostně tomu
nejvýznamnějšímu.
Přece jen nejsou tak chytří. Myrta běžela tak rychle, jak jí to její
křehké kosti dovolily.
Terén byl plochý, ale zrádný. Na prohlubních ležel lehký
poprašek zářijového sněhu a Myrta skoro upadla přes kolej od
traktoru. Kotník zasténal, ale vydržel. Klika.
Malý elfík kliku měl, na poličce poseděl, a Bláteník hned s
hračkou si ho splet.
To byla dětská říkačka, poučující malé skřítky, aby se při setkání
s člověkem nehýbali.
Jako strom buď v světě lidí, Bláteník tě neuvidí.
Jsem strom, říkala si Myrta bez valného přesvědčení. Malý
stromeček.
Zatím to bylo dobré. Boti sledovali světlice jako přilepení a o její
tepelnou značku se nikdo nestaral. Minula vrak transportéru a snažila
se nevnímat sténání podvozku a nevidět náprsní panel kombinézy
zatavený do čelního skla. Za transportérem ležel Artemisův velký
experiment. Přerostlé ledničkové dělo.
Skvěle. Další led.
Myrta poklekla u přístroje, kterému Artemis říkal Ledová kostka,
a rychle našla ovládací panel. Naštěstí byl vybavený omnisenzorem,
takže nebylo těžké ho synchronizovat s helmou. Teď bude
ledničkové dělo pálit, kdy ona bude chtít, a na cíl, který si vybere.
Nařídila časový spínač a vzápětí už se zase dala do běhu stejným
směrem, odkud přišla.
Připadalo jí, že světlice skutečně drží výborně, a říkala si, že by
měla Klusákovi k jeho novému modelu pogratulovat. Samozřejmě
přesně v té chvíli začaly zhasínat.
Když už na obloze nebyla žádná hezká světélka, amorfoboti se
vrátili ke svému metodickému prohledávání okolí. Jeden byl vyslán,
aby prověřil chaotickou tepelnou bublinu pohybující se v oblasti
jejich hledání. Kulil se po povrchu a cestou zkoumal zem, vysílal
gelová chapadélka, která sbírala úlomky, a dokonce vystřelil i jazyk
jako volská žába, aby chytil nízko letícího racka černohlavého.
Kdyby jeho pohyby měly nějaký hudební doprovod, znčl by asi dum-
ty-dum-ty-dum. Všechno jako vždycky, nic neobvyklého, pak se jeho
dráha zkřížila s Myrtinou a doslova se srazili. Skenerové oči bota
vzplály a v kulovitém těle zajiskřily výboje.
Potřeb uju jen pár vteřin, říkala si Myrta a vystřelila přímo
doprostřed robota úzký laserový paprsek.
Paprsek rozřízl slizovité tělo, ale to ho vstřebalo dřív, než se
dostal k nervovému jádru uprostřed. Bot odlétl jako nakopnutý míč a
přitom zaječel, aby upozornil své kamarády.
Myrta nezpomalila, aby zjistila, jak reagují, a ani nemusela, její
výborný elfský sluch jí řekl všechno, co potřebovala. Šli po ní.
Všichni. Jejich polotekutá těla pleskala do země, po které se valili,
takže to znělo jako bubnování na bonga, a k tomu to příšerné
štěbetání.
Robot, kterého měla v cestě, sklouzl ke straně a v horním
kvadrantu měl dočasnou díru od neutrina. Klusák bral zjevně vážně
svůj úkol krýt ji, i když věděl, že jeho zbraň ty věci zabít nemůže.
Díky, pane konzultante.
Boti ji obkličovali, valili se ze všech stran, kvičeli a krkali.
Jako z dětského komiksu.
Což Myrtě nijak nebránilo v tom, aby těch roztomilých mrňousků
postřílela tolik, kolik jen mohla. Nejasně slyšela, jak na ni Klusák
křičí, ať je tak laskavá a střílí jen, když to jinak nepůjde, nebo,
doslovně citováno:
 Myrto. U všech bohů, přestaň do energetických bytostí pumpovat
energii. To jsi úplně pitomá nebo co?
Boti se chvěli a spojovali, byli čím dál větší a agresivnější.
„D’Arvit“ zafuněla Myrta. Už se jí dost špatně dýchalo. Její
přilba jí povzbudivě sdělila, že má srdeční tep přes 240 tepů za
minutu, což by bylo v pořádku u šotka, ale ne u elfa. Normálně by
takovýhle sprint Myrtu nijak zvlášť nenamáhal, ostatně žádného
skřítka, který prošel policejními testy fyzické přípravy, ale tohle byl
zoufalý běh těsně po náročném léčení. Měla by ležet v nemocnici a
srkat brčkem občerstvující koktejl.
„Dvě minuty do srdečního záchvatu,“ informovala ji přilba.
„Doporučujeme okamžitě přerušit veškerou fyzickou aktivitu.“
Myrta si dopřála nanosekundu na pohrdavou myšlenku ohledně
hlasu v přilbě. Desátnice Frondová, reklamní tvář policie, blond
vlasy a přiléhavá kombinéza. Nedávno si nechala sestavit rodokmen
dokazující, že má v žilách krev elfského krále Fronda, a teď o sobě
zásadně mluvila jako o princezně.
Klusák se vynořil z kráteru a popadl svou kamarádku za loket.
„Pojď, Myrto. Zbývá nám pár vteřin života, než nás ty mrchy, co jsi
je přivedla rovnou k naší schovávačce, zamordujou jako myši.“
Myrta utíkala, jak nejrychleji mohla, kosti jí skřípěly. „Mám
plán.“
Klopýtali po ledovci k prohlubni, kde v bezvědomí ležel Artemis
Fowl. Amorfoboti za nimi plynuli, jako když nasypeš kuličky do
mísy.
Klusák se vrhl do díry. Elegantní to nebylo – kentauři skákat
neumějí, proto taky nezávodí v plavání.
„No, ať jsi to myslela jak chtěla, nezabírá to,“ vykřikl.
Myrta skočila do prohlubně a zakryla Artemise, jak jen to šlo.
„Schovej obličej do ledu,“ přikázala. „A zadrž dech.“
Klusák ji ignoroval, protože ho zaujala Artemisova Ledová
kostka, která se ve stojanu otáčela.
„Vypadá to, že to Artemisovo dělo se chystá pálit,“ prohlásil.
Vědecký zájem v něm zvítězil i přesto, jak strašlivá smrt se k nim
blížila.
 Myrta popadla kentaura za hřívu a hrubě ho strhla k zemi.
„Obličej dolů, zadrž dech. Je to tak těžké?“
„Aha,“ řekl Klusák. „Chápu.“
Někde se zřejmě objevil nový zdroj tepla, protože boti na
okamžik ztuhli a zvědavě mezi sebou štěbetali. Ten zvuk ale brzo
přehlušilo hluboké zadunění a pak klesající svištění.
„Óóóóó,“ zahučeli amorfoboti a vystrčili periskopy.
Klusák zavřel jedno oko a natočil ucho. „Dělostřelba,“ prohlásil,
ale jak hvízdání sílilo, usoudil, že by přece jen možná bylo dobře
nadechnout se a zavřít co nejvíc otvorů.
Tohle fakt bude bolet, pomyslel si, a z neznámého důvodu se
zahihňal jako čtyřletý šoteček.
Pak celou prohlubeň pokryl lívanec nahuštěných nanodestiček,
které pronikly do každé skuliny a dokonale vymazaly všechny
tepelné stopy.
Amorfoboti zacouvali pryč od té záhadné hmoty, chvíli hledali
bytosti, které předtím pronásledovali, pak pokrčili slizovitými
rameny a valili se zpátky k mateřské lodi, která si provrtala a
protavila cestu zemskou kůrou k podzemním sopkám.
Pod umělou bažinou leželi nehybně dva skřítkové a jeden člověk
a vyfukovali bubliny.
„Zabralo to,“ vydechla nakonec Myrta.
„Drž hubu,“ osopil se na ni Klusák.
Myrta mu vytáhla hlavu ven z lepkavé hmoty. „Co jsi mi to
zrovna řekl?“
„Neber si to osobně,“ odpověděl Klusák. Jenom jsem potřeboval
být na někoho sprostý. Víš ty, co to bude, dostat tuhle věc z hřívy?
Caballina mě určitě oholí.“
„Ohodí?“
„Oholí. Jsi hluchá?“
„Ne. Mám tím sajrajtem ucpané uši.“ Myrta vysoukala sebe i
Artemise z prohlubně a senzorem v rukavici zkontrolovala jeho
životní funkce.
Ještě žije.
Zaklonila mu hlavu, aby se přesvědčila, že dýchací cesty jsou
volné.
 Vrať se, Artemisi. Potřebujeme tě.
Amorfoboti byli pryč a jediné stopy, že vůbec kdy na ledovci
Vatnajókull byli, představovaly rýhy v ledu a sněhu tam, kde prošli.
Štěbetání se neozývalo, což byla úleva, i když možná že trochu toho
štěbetání by aspoň pomohlo nevnímat praskání dosud hořícího
transportéru.
Myrta se odtrhla od Artemise s takovým zvukem, jaký by asi
vydala hodně velká náplast, pomalu strhávaná z mokvající rány.
To je průšvih, uvědomila si; přilbu měla pod tou vrstvou tak
těžkou, že jí klesla hlava. To je naprostá katastrofa!
Myrta se rozhlédla a pokusila se aspoň trochu zhodnotit situaci.
Velitelka Vinjája je mrtvá a vojáci s ní. Policejní sondu, která měla
být na cestě k Marsu, unesly neznámé síly a teď momentálně zřejmě
míří do zemské kůry. Sonda jim blokuje spojení s Jistotou a je jen
otázkou času, než lidé přijedou zjistit, co to bylo za výbuchy a
záblesky. A jí už nezbyla ani špetka kouzla na štít.
„No tak, Artemisi,“ řekla a do hlasu se jí vkradlo zoufalství. „V
takovémhle průšvihu jsme nebyli ještě nikdy. Vzbuď se, ty přece
takové neřešitelné problémy miluješ. Mrzí mě, že jsem tě střelila.“
Myrta si svlékla rukavici a zvedla prsty vysoko do vzduchu, jestli
v nich přece jen ještě jiskřička nezbyla.
Nic. Kouzlo žádné. Ale možná je to dobře. Mozek je citlivý nástroj
a to, že se Artemis pletl do skřítkovských umění, v něm stejně nejspíš
ten atlantský komplex vyvolalo. Jestli se chce uzdravit, bude to muset
udělat staromódním způsobem, s tabletami a elektrošoky.
Ten první už dostal ode mě, napadlo Myrtu a musela polknout
provinilé zahihňání.
Artemis se na ledu pohnul a pokusil se mrknout. Moc to nešlo,
tvář měl zalepenou nanodestičkami.
„Uuu,“ zasténal. „Heú hýa.“
„Počkej,“ řekla Myrta a začala mu odhrnovat z nosu a úst hrsti
nanodestiček. „Pomůžu ti.“
Artemisovi z koutku úst stékaly jeho vlastní vynálezy. A oči měl
trochu jiné. Barvu měly stejnou jako obvykle, ale výraz jako by byl
měkčí.
To se ti zdá.
 „Artemisi?“ řekla a napůl očekávala typické jedovaté odseknutí,
třeba: Jasně že jsem Artemis. Koho jsi čekala? Ale on místo toho
prostě řekl:
„Ahoj.“
To bylo v pořádku a Myrta byla celkem spokojená, dokud
nedodal: „Kdopak jsi?“ Ajajaj. DArvit.
Myrta si stáhla přilbu. „To jsem já, Myrta.“ Artemis se potěšené
usmál. „No ano, jistě. Artemis na tebe pořád myslí. Stydím se, že
jsem tě nepoznal. Poprvé tě vidím zblízka.“
„Ehm… Artemis na mě myslí. Ale ty ne?“
„Ale ano, pořád, a když dovolíš, takhle z masa a kostí vypadáš
ještě úžasněji.“
Myrta doslova cítila, jak se jí do mysli vkrádá temná obava jako
stín letního bouřkového mraku.
„Takže my jsme se doteď neznali?“
„Spíš jsme se přímo nesetkali,“ odpověděl lidský mladík.
„Samozřejmě jsem o tobě věděl. Viděl jsem tě zdálky, protože jsem
byl utopený v Artemisově osobnosti. Mimochodem, díky, žes mě
pustila ven. Už nějakou dobu jsem podnikal vpády do hostitelova
vědomí, od té doby, co začal Artemis trpět tou svou posedlostí čísly,
ale ten výboj z tvojí zbraně mi konečně dodal sílu, kterou jsem
potřeboval. Byla to tvoje zbraň, ne?“
„To byla,“ odpověděla Myrta nepřítomně. „A není zač, myslím.“
Najednou ji z jejího zmatku vytrhl nápad. „Kolik prstů ti ukazuju?“
Chlapec je přepočítal. „Čtyři.“
„A to ti nevadí?“
„Ne. Pro mě je číslo jako číslo. Čtyřka není posel smrti o nic víc
než jakékoli jiné celé číslo. Ovšem zlomky, ty jsou zrůdné.“
Usmál se vlastnímu vtipu. Byl to úsměv tak prostý a
svatouškovský, že by se z něj Artemis pozvracel.
Myrtu ta psychóza zaujala natolik, že se musela zeptat: Jestli tedy
nejsi Artemis Fowl, kdo jsi?“
Chlapec zvedl vzhůru zapadanou ruku. Jmenuji se Orion. Moc mě
těší, že tě konečně poznávám. Tvůj služebník, samozřejmě.“
 Myrta nabídnutou ruku stiskla a napadlo ji, že zdvořilé chování je
sice hezké, ona by teď ale spíš potřebovala někoho mazaného a
bezohledného, a tenhle mládenec moc bezohledně nepůsobil.
„To je skvělé, ehm… Orione. Vážně. Jsme v průšvihu a já
potřebuju každou pomoc, kterou můžu dostat.“
„Výborně,“ kývl chlapec. „Obhlížel jsem situaci takříkajíc ze
zadního sedadla a navrhuji, abychom ustoupili do bezpečné
vzdálenosti a založili si nějaký bivak.“
Myrta zasténala. Horší chvíli na to, aby dezertoval uvnitř vlastní
hlavy, si Artemis už vybrat nemohl.
Klusák se vyhrabal z močálu nanodestiček a prsty si rozhrnoval
závoje slizu, které mu bránily ve výhledu.
„Vidím, že Artemis se probral. To je dobře. Jeden ten tvůj
navenek směšný, ale ve skutečnosti geniální plán by se nám teď
hodil.“
„Bivak,“ prohlásil chlapec v těle Artemise Fowla. „Navrhuju
bivak a možná bychom našli i nějaké to klestí na oheň a listí na
polštář pro krásnou dámu.“
„Klestí? Artemis Fowl doopravdy použil slovo klestí? A kdo je ta
krásná dáma?“
Náhle se zvedl vítr, rozfoukal povrchovou vrstvu sněhu a hnal ho
po ledu. Myrta cítila, jak se jí vločky usazují na odhaleném krku a
jak jí po tváři běží pichlavý mráz.
Tak tohle je zlé, uvědomila si. A bude to ještě horší. Kde jsi,
Butlere? Proč nejsi tady?
 KAPITOLA IV:
FLOYD SE LOUČÍ SE SVOBODOU
CANCÚN, MEXIKO, PŘEDEŠLÝ VEČER
Pro to, že nebyl na Islandu, měl Butler omluvu, která by uspěla
před každým soudem a možná dokonce i na školní omluvence.
Vlastně jich měl hned několik.
Jedna: jeho zaměstnavatel a přítel ho poslal na záchrannou misi,
která, jak se ukázalo, byla past. Druhá: jeho sestra byla v klamném
nebezpečí, ovšem teď byla v nebezpečí velmi skutečném. A třetí:
právě teď ho v divadle v Mexiku pronásledovalo několik tisíc
fanoušků wrestlingu, kteří vypadali ze všeho nejvíc jako zombie, jen
bez těch práchnivějících hnátů.
V časopise, který mu nabídli v letadle, Butler četl, že donedávna
byli populární upíři, teď že je ale všude samý zombík.
Tak tady rozhodně ano, pomyslel si Butler. A je jich až moc.
Tedy, když chtěl být přesný, tak zombíci nebyl ten správný výraz
pro masu bezduchých lidí, kteří se teď postrkovali v divadle. Byli
samozřejmě mesmerizovaní, což vůbec není totéž. Obecně se zombie
chápe jako oživlá mrtvola, která ze všeho nejradši lidské mozky.
Mesmerizovaní fanoušci nebyli mrtví a neměli chuť vyčenichat ničí
mozek, tím méně si z něj uhryznout. Valili se na uličku ze všech
stran, odřízli všechny možné ústupové cesty a Butler byl nucen
zacouvat do strženého ringu, na pódium pro zápasníky. Ne že by se
tenhle manévr zrovna dostal do první stovky žebříčku nejlepších
situací, jenže cokoli, co jim umožnilo ještě pár vteřin přežít, bylo
lepší než trpně stát a smířit se s osudem.
Butler plácl sestru do stehna, což nebylo tak těžké, protože mu
pořád ještě visela přes rameno.
„Hele,“ ohradila se. „Za co?“
Jen si ověřuju, v jakém jsi stavu.“
„Já jsem já, jasný? Něco se mi stalo v mozku. Pamatuju se na
Myrtu a na všechny ostatní skřítky.“
 Vybavila si všechno, usoudil Butler. Setkání s mesmerizujícím
skřítkem zavlažilo v mysli jeho sestry semínko vzpomínek, které se
rozrostlo a vrátilo všechno zpátky. Nejspíš to tak bude. A síla téhle
duševní řetězové reakce vymazala pokus o mesmerizaci.
„Můžeš bojovat?“
Julie vysoko vyšvihla nohy a překulila se tak, že přistála v
bojovém postoji.
„Rozhodně líp než ty, starouši.“
Butler se ušklíbl. Mít sestru o dvacet let mladší občas znamenalo
polknout pěkných pár poznámek o stáří.
„Zevnitř nejsem tak starý jako zvenčí, abys věděla. Skřítkové mi
ubrali patnáct let a mám kevlarový hrudník. Takže se o sebe dokážu
docela dobře postarat. A o tebe taky, když bude potřeba.“
Zatímco se sourozenci hašteřili, automaticky se natočili k sobě
zády a navzájem se kryli. Butler mluvil proto, aby sestře dal najevo
naději, že se z toho můžou dostat. Julie odpovídala, aby staršímu
bratrovi ukázala, že se nebojív když si budou po boku. Ani jedna z
těchhle nevyslovených zpráv nebyla docela pravdivá, ale aspoň
trošku úlevy v tom bylo.
Mesmerizovaným wrestlingovým fanouškům dělalo trochu potíže
vylézt na pódium a těla natěsnaná kolem ringu tvořila překážku, jako
když se dřívím ucpe přehrada. Když se někomu z nich přece jen
povedlo vyšplhat nahoru, hodil ho (nebo ji) Butler zpátky tak
opatrně, jak to šlo. Julie při prvním hodu tak ohleduplná nebyla a
Butler jasně slyšel, jak něco ruplo.
„Bacha, sestřičko. Ti lidi jsou nevinní. Jenom jim někdo obsadil
mozky.“
„No jo, pardon,“ prohlásila Julie, ale neznělo to ani trochu
kajícně. Vzápětí vrazila pěst do solárního plexu ženy, která, když
nebyla mesmerizovaná, byla patrně slušná máma od rodiny.
Butler povzdechl. „Takhle,“ řekl trpělivě. „Koukej. Vezmeš je a
prostě je složíš na jejich kamarády. Co nejmenší náraz.“ Několikrát
to předvedl, aby si to Julie mohla okoukat.
Julie odhodila slintajícího teenagera. „Lepší?“
 „Mnohem.“ Butler ukázal palcem na obrazovku nad jejich
hlavami. „Ten skřítek mesmerizoval každého, kdo slyšel jeho hlas a
podíval se mu do očí. Není to jejich chyba, že na nás útočí.“
Julie se už skoro podívala nahoru, ale zarazila se včas. Na
obrazovce pořád ještě hořely rudé oči, tichý hypnotický hlas se linul
do davů jako teplý med a přesvědčoval každého, že všechno bude v
pořádku, jen když zabijí princeznu a medvěda.
Jestli dokážou tuhle jedinou jednoduchou věc, všechny jejich sny
se vyplní. Hlas ovlivňoval i Butlerovy, takže nebyli tak rozhodní
jako obvykle, jenže bez očního kontaktu nemohl kontrolovat jejich
jednání.
Na pódium lezlo čím dál víc lidí a byla jen otázka času, kdy se
celý ring zhroutí.
„Musíme tomu chlapovi zavřít hubu,“ křikl Butler, aby ho bylo
slyšet ve stále silnějším mesmerizovaném sténání. „Dokážeš se
dostat k obrazovce?“
Julie zamžourala, odhadovala vzdálenost. „Když mě trochu
zvedneš, dostanu se na můstek.“
Butler si poklepal na široké rameno. „Naskoč si, sestřičko.“
„Momentík,“ řekla Julie a bočním kopem se zbavila vousatého
kovboje. Pak vyšplhala po Butlerovi obratně jako opice a postavila se
mu na ramena. „Dobrý, zvedni mě.“
Butler zahučel cosi, co by si každý příbuzný snadno vyložil jako
počkej chvilku, a zatímco s Julií na ramenou praštil jednoho ze
zápasníků do ohryzku, druhému podrazil nohy.
Ti dva jsou dvojčata, uvědomil si. A jsou oblečení jako tasmánští
čerti. Tedy takhle divný zápas jsem ještě nezažil, a to jsem si už začal
i s trolly.
„Tak jedem,“ řekl Julii a vyhnul se muži v kostýmu párku v
rohlíku. Zasunul dlaně Julii pod chodidla.
„Dokážeš mě zvednout?“ zeptala se Julie a držela rovnováhu jako
olympijská gymnastka, kterou by se byla skutečně mohla stát, kdyby
dokázala vstávat na ranní tréninky.
Jasně že tě dokážu zvednout,“ odsekl Butler, který by byl mohl
být olympijským vzpěračem, nebýt toho, že během poslední
kvalifikace zrovna bojoval se skřety v podzemní laboratoři.
 Nadechl se nosem, zatnul svaly trupu a pak s výbušnou silou a se
zavrčením, které by se hodilo do filmu o Tarzanovi, vyhodil svou
malou sestru přímo vzhůru ke kovové lávce zavěšené šest metrů nad
zemí, na níž byla připevněná obrazovka a dva kuželovité
reproduktory.
Neměl čas ani zkontrolovat, jestli se tam Julie dostala, protože
zombíci vytvořili ze svých těl rampu a další se po nich hnali na
pódium, odhodlaní zabít Butlera pomalu a bolestivě.
Teď zrovna by byla vhodná chvíle spustit raketový pohon, který
občas nosíval pod bundou. Jenže bundu ani raketový pohon právě
neměl, a tak usoudil, že by asi bylo dobré bránit se trochu
agresivněji, aby získal sobě i Julii aspoň pár vteřin k dobru.
Vyšel davu o krok vstříc a pomocí adaptované formy taj-či
skutálel první řadu zpátky mezi diváky, aby vytvořili horu těl, přes
kterou budou muset ostatní přelézat. Asi třicet vteřin to vycházelo,
jenže pak se půl pódia zřítilo, takže bezvědomá těla se skutálela dolů
a vytvořila docela pohodlnou rampu, po níž mohli lidé vylézt nahoru.
Zranění fanoušci zřejmě necítili žádnou bolest, okamžitě se zvedali a
šli dál, často na zkroucených a opuchlých kotnících. Otupený dav
proudil na scénu a v mozku měl jednu jedinou myšlenku.
Zabít Šíleného medvěda.
Je to beznadějné, pomyslel si Butler poprvé v životě. Absolutně
beznadějné.
Nedal se snadno, ale nakonec padl čistě pod tíhou těl, která se na
něj valila. Dusily ho tlusté zadky a cítil, jak se mu někdo zahryzl do
kotníku. Dostal taky pár ran, ale ty byly špatně mířené a slabé.
Umačkají mě, uvědomil si. Ne ubijí.
Ne že by ho to potěšilo. Trochu útěchy mu přinesla myšlenka, že
Julie by měla být na lávce v bezpečí.
Butler padl na záda, jako když Gullivera vlekli Liliputové. Cítil
popcorn a pivo, deodorant a pot. Hruď měl sevřenou a zmáčknutou,
špatně se mu dýchalo. Někdo se kdovíproč rval s jednou jeho botou a
on se najednou nemohl pohnout. Byl uvězněný pod váhou těl.
Artemis je sám. Julie bude vědět, že se má stát jeho strážkyní
místo mě.
 Svět nedostatkem kyslíku zčernal a Butler už dokázal jen vystrčit
z masy těl ruku a ochable zamávat prsty Julii na rozloučenou.
Někdo ho kousl do palce.
Pak zmizel docela a skřítek na obrazovce se zasmál.
Julie se zachytila dvěma prsty levé ruky za spodní vzpěru můstku
a sevřela ji tak pevně, že do můstku skoro vmáčkla otisky prstů.
Devadesát devět procent světové populace by se na dvou prstech
prostě neudrželo. Většina pouhých smrtelníků by se potřebovala
pořádně chytit oběma rukama, aby se udrželi víc než minutu, a velké
procento lidí by se nevytáhlo nahoru bez pomoci systému kladek a
dvou dobře vycvičených tažných koní. Jenže Julie byla Butlerová a
byla školená v putovní akademii madame Ko pro osobní strážce, kde
celý semestr byl věnován váhovým vektorům. Stručně řečeno, Julie
se dokázala udržet vzpřímeně na jediném palci u nohy, pokud ji
samozřejmě nějaký kolemjdoucí dobrák nepošimral na citlivém místě
pod žebry.
Jedna věc je udržet se, a druhá vytáhnout se nahoru. Naštěstí
madame Ko i tomuhle tématu věnovala pár seminářů. Tím ovšem
není řečeno, že to bylo jednoduché, a Julie měla pocit, že slyší, jak jí
kvílí svaly, když natáhla vzhůru druhou ruku, zachytila se lépe a pak
se vzepřela na trám. Jindy by chvíli odpočívala a počkala by, až se jí
uklidní srdce, jenže koutkem oka zahlédla, jak se na jejího bratra valí
wrestlingoví fanoušci, a usoudila, že poklidné zotavování dnes není
na programu.
Vyskočila a přeběhla po vzpěře s lehkostí gymnastky. Tedy dobré
gymnastky, ne takové, která na vzpěře bolestivě uklouzne, což přesně
se stalo mesmerizované osvětlovačce, jež se pokusila odříznout Julii
cestu dřív, než se dostane k obrazovce.
Julie se bolestně ušklíbla. „Au. To asi bolelo, co, Arlene?“
Arlene neodpověděla, leda že by se za odpověď dalo počítat, že
zrudla a za velkého mávání rukou se zřítila dolů. Julie věděla, že by
se neměla pošklebovat, když osvětlovačka komicky dopadla do
hloučku mužů kolébajících se k jejímu bratrovi, a’e nevydržela to.
Smích jí na rtech zmrzl, když si všimla, jaká masa lidí Butlera
zavaluje. Blížil se k ní další technik, tenhle byl trochu chytřejší než
jeho předchůdkyně. Sedl si na trám obkročmo a zaklesl se pod ním
kotníky. Jak se postupně sunul po trámu vpřed, bušil do něj
kladivem, až to dunělo a odletovaly jiskry.
Julie si vypočítala rytmus jeho rozmachů, pak mu šlápla na hlavu
a přeskočila ho, jako by byl kámen v proudu řeky. Neobtěžovala se
shodit ho dolů. Než se stačí obrátit, bude už pravděpodobně příliš
pozdě na to, aby ji zastavil, ale až zase přijde k sobě, bude mít na
čele hezkou modřinu, aniž by tušil, kde k ní přišel.
Obrazovka už byla před ní, vsazená do kovových trubek, a rudé
oči se na ni mračily z černého pozadí, jako by z nich vycházela čirá
nenávist.
Nebo jejich majitel možná do rána flámoval.
„Okamžitě se zastav, Julie Butlerová,“ řekl hlas a Julii to
připomnělo tón, jakým s ní mluvíval Christian Varley Penrose,
instruktor na akademii madame Ko. Byl to jediný člověk, kromě
bratra samozřejmě, kterého kdy považovala za sobě fyzicky rovného.
„Na některé studenty jsem pyšný,“ říkal vždycky Christian svou
vybroušenou angličtinou. „Z tebe si zoufám. Co to bylo za manévr?“
A Julie pokaždé odpověděla: „To jsem si vymyslela, Mistře.“
„Vymyslela? Vymyslela? To není dost dobré.“
A Julie si v duchu načuřeně říkala: Pro Bruče Lee to dost dobré
bylo.
A teď to vypadalo, že Christian Varley Penrose má přímé spojení
do jejího mozku.
„Zůstaň, kde jsi!“ přikazoval ten hlas. „A až se zastavíš, tak
hezky ztratíš rovnováhu a spadneš dolů k zemi.“
Julie měla pocit, že hlas uchopil její odhodlání a ždímá ho jako
mokrý ručník. Nekoukej se. Neposlouchej. Ale už se podívala, už
poslouchala, třeba jen vteřinu, a to stačilo, aby se všudypřítomné
kouzlo vplížilo několika chapadélky i do jejího mozku. Nohy jí
znehybněly, jako by je měla v sádře, a to ochrnutí se šířilo vzhůru.
„DArvit,“ ulevila si Julie, i když si nebyla úplně jistá proč, a pak
s poslední špetkou sebekontroly divoce zamávala rukama a celým
tělem se vrhla do válcovitého rámu, který držel obrazovku a
reproduktory.
Obrazovka se pružně prohnula a ta malá bublinka Juliiny mysli,
která se ještě držela, se na okamžik lekla, že obrazovka se nepoddá.
Pak ji ale přece prorazil Juliin loket, o němž Butler odmalička tvrdil,
že je tak ostrý, až by s ním mohla otevírat konzervy, a materiál se
roztrhl odshora dolů.
Skřítkovy rudé oči zakoulely, a to poslední, co Julie slyšela, než
její natažená ruka vyrvala audiovizuální kabely, bylo podrážděné
zavrčení. Pak prolétla dírou v náhle prázdné obrazovce a padala do
svíjející se masy těl dole.
Půlvteřinku do chvíle, než dopadla, využila k tomu, aby se stočila
do klubíčka.
Úplně poslední myšlenka, než dopadla do davu, bylo: Doufám, že
zombíci jsou měkcí.
Nebyli.
Jakmile skřítek na obrazovce zhasl, zhypnotizovaní wrestlingoví
nadšenci začali pomalu přicházet k sobě.
Geri Niebalmová, kosmetička ze Seattlu, nyní v důchodu, zjistila,
že se nějak dostala ze zadních řad divadla až na pódium bez pomoci
chodítka. A co víc, nejasně si vybavovala, že snad přeskočila několik
mladíků, když pronásledovala tu hezkou mladou zápasnici, co nosí v
copu polodrahokam. O dva měsíce později pak Geri podstoupila
regresní terapii v salonu své přítelkyně Dory Del Mar, aby si tu
vzpomínku pořádně vybavila a mohla se s ní po libosti kochat.
Stu ‚Sejr“ Toppin, poloprofesionální kuželkář z Las Vegas, se
probral a zjistil, že má v puse nacpanou smradlavou plenku a na
košili rtěnkou napsané zab medvěda zab. To Stua poněkud zmátlo,
protože to poslední, co si pamatoval, bylo, že se zrovna chystal
zakousnout do šťavnatého hotdogu. Teď, když cítil na jazyku
nepříjemnou chuť plenky, došel Stu k názoru, že zatím radši na
hotdog zapomene.
I když to Stu nemohl vědět, dotyčná plenka patřila malému
Andrému Priceovi, miminku z Portlandu, které najednou získalo
rychlost a obratnost u osmiměsíčního dítěte nevídanou. Většina obětí
mesmeru se pohybuje zpomaleně, ale André přeskákal po hlavách
davu a nakonec předvedl perfektní trojité salto z komentátorského
stolku, po němž zabořil svůj jediný zub do Butlerova palce, než dav
strážce úplně zavalil. André Price začal o několik měsíců později
mluvit – bohužel v jazyce, o němž jeho rodiče nemohli tušit, že ve
skutečnosti je to gnómština. K jejich ulehčení rychle pochytil i
angličtinu, ačkoli svůj divný první jazyk nikdy nezapomněl a zjistil,
že občas dokáže nechat vzplát větvičky, když se na to hodně
soustředí.
Mohutné kakofonní zasténání téměř nadzvedlo střechu divadla;
tisíce lidí si najednou uvědomily, že nejsou tam, kde být mají. Jako
zázrakem nedošlo k žádným obětem, ale v době, kdy byla
vydezinfikována poslední rána, se napočítalo celkem
2348 zlomených kostí, přes 11 000 odřenin a 89 případů hysterie,
které bylo třeba řešit sedativy; ta ovšem, naštěstí pro pacienty, jsou v
Mexiku mnohem levnější než ve Spojených státech.
A i když se to všechno stalo ve věku amatérských videí a většina
diváků měla u sebe nejméně jednu kameru, nenašel se ani jeden
jediný záběr dokazující, že k masové mesmerizaci skutečně došlo.
Když policie prohledávala všechny ty přístroje a hledala důkazy,
zjistila naopak, že všechny byly nastaveny na původní tovární
hodnoty. Ani jedna fotka. Postupem času se Cancúnský incident, jak
se tomu začalo říkat, řadil do stejné kategorie jako Oblast 51 nebo
migrace yettiho.
Butler netrpěl hysterií. Možná proto, že na jekot neměl v plicích
dost vzduchu, ale pravděpodobně proto, že byl už v horších situacích
(jednou se několik hodin dělil o komín v hinduistickém chrámu s
tygrem). Ale také utrpěl řadu odřenin, ačkoli nepočkal, než je stačili
započítat do celkového množství.
Pokud šlo o Julii, té se po pádu celkem nic nestalo. Sotva zase
popadla dech, začala odvalovat těla z místa, kde naposled viděla
svého bratra.
„Butlere!“ volala. „Brácho! Jsi tam dole?“
Objevilo se temeno bratrovy hlavy, hladké jako lízátko. Julie
okamžitě věděla, že je bratr živý, protože mu ve spánku tepala žíla.
Butler měl na tváři namotané polonahé batole, které mu hryzalo
palec. Julie miminko opatrně odtrhla a všimla si, že na tak malé dítě
je hodně zpocené.
Butler se zhluboka nadechl. „Dík, sestřičko. Nejenom že mi to
dítě kousalo palec, ale ještě se mi pokusilo vrazit pěst do nosu.“
 Dítě radostně zažvatlalo, otřelo si ruce do Juliina copu a
spokojeně odlezlo přes ty lidské hromady k plačící paní, která na ně
čekala s napřaženou náručí.
Já vím, že člověk by asi měl mít rád malé děti,“ prohlásila Julie,
zafuněla, popadla za kšandy chlapíka, který seděl Butlerovi na
ramenou a vypadal nejspíš na bankéře, a shodila ho dolů, „ale tohle
smrdělo a navíc kousalo.“ Pevně popadla dámu středního věku, která
měla blonďaté vlasy nastříkané tak silnou vrstvou laku, že se leskly
jako blatouch. „No tak, paní. Slezte mi z bratra.“
„Co prosím?“ Dáma nechápavě zamrkala očima. „Měla jsem
chytit medvěda. Nebo tak něco. A měla jsem popcorn, velký
popcorn, který jsem si zrovna koupila. Kdo mi to zaplatí?“
Julie odkutálela dámu přes břicha čtyř identicky oblečených
kovbojů, kteří měli na sobě vesty zdobené štrasem a pod nimi trička s
nápisem FLOYD SE LOUČÍ SE SVOBODOU.
„Tohle je hrůza! Já jsem přece kultivovaná mladá dáma,“
stěžovala si. „Takovouhle lepkavou špínu a smrad nemám
zapotřebí.“
S tou lepkavou špínou a smradem měla pravdu, a většinu z toho
zřejmě obstarával Floyd a jeho kamarádi – podle toho, jak byli cítit,
se s tou svobodou loučili nejméně čtrnáct dní.
To se potvrdilo, když kovboj, který měl navíc placku FLOYD, se
probral z otupění a ulevil si: „Sakra, já smrdím jak mrtvej skunk v
kahotách z báňána slupek.“
Banána? pomyslela si Julie.
Butler zakroužil hlavou, aby si uvolnil místo k dýchání.
„Tohle byla past,“ prohlásil. „Nadělala sis tady dole nějaké
nepřátele?“
Julie cítila, jak jí přes spodní víčka přetékají slzy. Bála se. Tak
strašně se bála. Starší bratři nejsou nezničitelní věčně.
„Ty šupáku velikej,“ odpověděla ve Floydově stylu. „Pro tvoji
informaci, mně se nestalo nic. Zachránila jsem tebe i všechny
ostatní.“
Butler se šetrně vyhrabal zpod dvou luchadorů oblečených v
křiklavě barevné lykře a kožených maskách.
 „Po zádech se můžeme poplácávat později, sestřičko.“ Vyhrabal
se z hromady těl a postavil se vzpřímeně doprostřed ringu. „Vidíš
tohle všechno?“
Julie se zlehka vyšplhala bratrovi na rameno, a pak, z čiré
frajeřiny, mu vylezla ještě na hlavu. Stála tam na jedné noze, špičku
té druhé si opírala o koleno.
Teď, když konečně měla vteřinku obhlédnout tu zkázu, která
nastala, vyrazilo jí to dech. Všude kolem viděla jedno velké moře
chaosu, sténání a svíjení. Tekla krev, praskaly kosti a tryskaly slzy.
Bylo to jako oblast přírodní katastrofy. Lidé hledali útěchu u svých
mobilních telefonů a z hasicích přístrojů na stropě se snášela jemná
mlha, která Julii poprášila tvář.
„A všechno tohle jen proto, aby nás zabili,“ vydechla.
Butler jí nastavil mohutné dlaně a Julie do nich sestoupila, jak to
mockrát udělala ve fowlovském dódžó.
„Nejen proto, aby nás zabili,“ opravil ji Butler. „Na to by stačily
dvě rány z neutrina. Tímhle se někdo bavil.“
Julie saltem seskočila na pódium. „Bavil? Ale kdo?“
V zadní části haly se zřítil stupínek a vyvolal další vlnu jekotu a
bolestných výkřiků.
„To nevím,“ odpověděl zachmuřeně strážce. „Ale ten, kdo se nás
pokoušel zabít, chtěl, aby byl Artemis bez hlídače. Nejdřív se
převléknu do vlastních šatů a pak zjistím, koho Artemis naštval
tentokrát.“
 KAPITOLA V:

PRYČ A VEN

PROPAST, VĚZNICE S NEJVYŠŠÍ OSTRAHOU, ALANTIS, NYNÍ

Turnball Břízný si hledal zábavu, jak to šlo. Věznice s maximální
ostrahou obvykle nepřekypují veselím a lehkou zábavou. Strážní byli
nevrlí a neochotní. Postele byly tvrdé a nedalo se na nich houpat, a
paleta barev byla prostě příšerná. V podstatě jen olivová zeleň.
Nechutné. V takovémhle prostředí si musí člověk užívat každou
špetku potěšení, která mu přijde do cesty.
Celé měsíce poté, co ho zatkl jeho bratr, velitel Julius Břízný, a ta
naivní slušňačka Myrta Krátká, Turnball prostě zuřil. Doslova týdny
pochodoval po své cele tam a zpátky a dštil nenávist proti stěnám.
Někdy nesouvisle vykřikoval, někdy dostával vzteklé záchvaty a
rozbíjel nábytek na třísky. Nakonec mu došlo, že jediný komu těmi
scénami ubližuje, je on sám. To si uvědomil zvlášť dobře, když se
mu udělal vřed, a vzhledem k tomu, že už hodně dávno přišel o
kouzlo, protože ho zneužíval a zanedbával, byl nucen si zavolat
čaroděje léčitele, aby mu dal útroby do pořádku. To mladé štěně
nemohlo být o moc starší než Turnballova vězeňská uniforma a
chovalo se neuvěřitelně povýšeně. Říkalo mu dědo. Dědo! Copak si
nic nepamatují, tihle klackové? Kdo on je? Co dokázal?
Jsem Turnball Břízný, byl by zařval, kdyby mu to léčení totálně
nevysálo všechnu sílu. Kapitán Turnball Břízný, Nemesis policie.
Připravil jsem První šotkovskou obchodní banku o všechny zlaté
pruty, co tam měli. Já jsem byl ten, kdo zmanipuloval finále Stoletého
šampionátu v drtibalu. Jak se opovažuješ říkat mi dědo!
„Ti dnešní mladí, Leonor,“ zamumlal Turnball ke své milované,
nepřítomné manželce. „Žádnou úctu to nemá.“
Pak se otřásl, když si uvědomil, co řekl. „Božíčkové, miláčku, já
vážně mluvím jako stařík.“
A používání výrazů jako božíčkové tomu taky nepřidalo.
 Když už měl Turnball sebelítosti dost, rozhodl se, že musí situaci
využít, jak to půjde.
Nakonec přijde moje šance být zase s tebou, Leonor. Do té doby
se můžu aspoň snažit zařídit si tu co největšípohodlí.
Nebylo to nijak těžké. Po několika měsících uvěznění se Turnball
dal do řeči s ředitelem věznice Tarponem Vinjájou, tvárným
absolventem univerzity, který si zpod upravených nehtů nikdy
nevymýval krev, a nabídl mu, že za nějaká ta neškodná zpříjemnění
života mu poskytne útržky informací, jež by mohl poslat své sestře
na policii. Turnballovi nedělalo sebemenší problémy prodat své staré
podsvětní kontakty, a za to směl nosit, co se mu zlíbilo. Vybral si
svou starou slavnostní policejní uniformu i s volánovou košilí a
třírohým kloboukem, ale bez insignií. Když zradil dva padělátele víz
se základnou na Kubě, vyneslo mu to počítač omezený na vězeňskou
síť. A za adresu permoníka, který pracoval v Los Angeles jako
bytový zloděj, dostal sim-deku pro svůj kavalec. Na lepší postel se
ovšem ředitel přemluvit nedal. Jeho sestra za to měla jednou zaplatit.
Turnball strávil mnoho šťastných hodin tím, že si představoval,
jak ředitele za tenhle ústrk zabije. Ale popravdě řečeno, Turnballovi
byl osud Tarpona Vinjáji celkem lhostejný Mnohem víc ho zajímalo,
jak se dostat na svobodu, aby se znova mohl podívat hluboko do očí
své ženě. A aby tohoto cíle dosáhl, bude muset hrát toho měkkého,
sešlého odsouzence ještě nějakou dobu. Už řediteli podlézá přes šest
let, tak co záleží na nějakém dnu navíc?
Pak to budu zase skutečně já, pomyslel si a pevně sevřel pěst. A
tentokrát u toho nebude můj mladší bratr, aby mi to zkazil, ledaže ten
mladý lump Artemis Fowl vymyslel nějaký způsob, jak křísit mrtvé.
Dveře do Turnballovy cely zasyčely a zmizely, protože nukleárně
napájený výboj přivodil fázovou změnu. Ve dveřích stál Vishby,
Turnballův pravidelný strážný poslední čtyři roky, ten, kterého se mu
konečně povedlo obrátit na svou stranu. Turnball neměl Vishbyho
rád, vlastně nesnášel všechny atlantské elfy, protože měli obličeje
podobné rybím, z zaber jim slizce kapalo a měli tlustý jazyk. Vishby
ale nosil v srdci semínka nespokojenosti a tak se nevědomky stal
Turnballovým otrokem. Turnball byl ochoten tolerovat kohokoli, kdo
by mu mohl pomoci dostat se z tohohle vězení, než bude příliš
pozdě.
Než tě ztratím, miláčku.
„Á, pan Vishby,“ rozplýval se a vstal z nepředpisové kancelářské
židle (tři vilové, kteří pašovali makrely). „Vypadáte výborně. Ten
žaberní svrab se moc hezky čistí.“
Vishbyho ruka vylétla k trojitému proužku pod levým uchem.
„Myslíte, Turnballe?“ namáhavě zaklokotal zastřeným hlasem.
„Leeta tvrdí, že se na mě nemůže ani kouknout.“
Já Leetu naprosto chápu, pomyslel si Turnball, a pak ještě: Byly
doby, kdy bych tě nechal zbičovat za to, že mi říkáš křestním jménem.
Kapitán Břízný, ano?
Ale místo aby tyhle ne právě lichotivé myšlenky řekl nahlas,
uchopil Vishbyho za kluzký loket a skoro sebou ani necukl odporem.
„Leeta neví, jakou má kliku,“ prohlásil vemlouvavě. „Vy, kamaráde,
vy jste úlovek.“
Vishby se ani nepokusil skrýt, že se ho to dotklo. „Ú-úlovek?“
Turnball provinile sykl. „Aha, promiňte, Vishby. Atlantští vodní
elfové nemají rádi slovo úlovek nebo ulovit, že? Chtěl jsem říct, že
jste výjimečný elf a že každá rozumná žena by měla být šťastná, že
vás má za druha.“
„Díky, Turnballe,“ zamumlal obměkčený Vishby. „Tak jak to
jde? Váš plán?“
Turnball stiskl vodnímu elfovi loket, aby mu připomněl, že všude
jsou oči a uši.
„Myslíte ten můj plán zkonstruovat model akvanauta
Nostremius? Tenhle plán myslíte? Jde to docela dobře. Ředitel
Tarpon Vinjája mi ohromně vyšel vstříc. Vyjednáváme o lepidle.“
Vedl Vishbyho k obrazovce svého počítače. „Pojďte, ukážu vám
svoje poslední schéma. Vašeho zájmu si ohromně cením, jestli to
smím tak říct. Moje náprava závisí na součinnosti se slušnými
osobnostmi, jako jste vy.“
„Ehm… dobře,“ utrousil Vishby, který si nebyl jistý, jestli to byl
kompliment.
 Turnball Břízný zamával rukou před obrazovkou a probudil k
životu virtuální klávesnici na stole (pravé dřevo: zloději totožností,
Nigérie).
„Podívejte se na tohle. Vyřešil jsem problém se stabilizačními
nádržemi, vidíte?“
Pak elegantní kombinací tří prstů aktivoval rušičku, kterou mu
sem Vishby propašoval. Byla to organická destička, která se
pěstovala v atlantské pobočce nyní zrušených laboratoří Koboi.
Tohle byl původně zmetek zachráněný z odpadu, ale stačila jen
kapka silikonu a byl funkční.
V průmyslu se strašně plýtvá, povzdechl tehdy Turnball před
Vishbym. Není pak divu, že procházíme surovinovou krizí.
Maličká rušička byla pro Turnballa životně důležitá, protože
umožňovala i všechno ostatní. Bez ní by neměl spojení s venkovním
počítačem; bez ní by správa věznice zaznamenala každé stisknutí
klávesy a viděla by přesně, na čem skutečně pracuje.
Turnball zaťukal na obrazovku. Byla rozdělená na dvě části. Na
jedné byl záznam starý několik hodin: aréna plná mesmerizovaných
lidí, kteří lezou jeden po druhém. Na druhé byl přímý přenos z
pohledu bota – hořící nádrž transportéru uprostřed zamrzlé tundry.
Jedna nádrž je hotová, a ta druhá, to už je jen luxus. Takže ji
zadám někomu jinému a nebudu s ní ztrácet čas.“
„Dobrá úvaha,“ kývl Vishby, který poprvé chápal, co myslí
suchozemci tím výrazem přerostlo mi to přes hlavu.
Turnball Břízný si opřel bradu do dlaně, jak to dělávají staří herci
pózující pro portrét. „Ano, pane Vishby. Už velice brzo bude můj
model kompletní. Jedna z hlavních součástí už je na cestě sem, a až
dorazí, nezbude v Atlantis jediný skřítek… ehm, chci říct, jediný
skřítek neoslněný mým modelem.“
Věděl dobře, že se mu to nepodařilo zamluvit právě nejlíp.
Existuje vůbec takové slovo, neoslněný! Ale nebylo potřeba
panikařit, nikdo ho nehlídal. Už roky ne. Nepovažovali ho nadále za
hrozbu. Svět obecně zapomněl na zostuzeného kapitána Turnballa
Břízného. Těm, kdo ho znali teď, se nechtělo věřit, že tenhle ošuntělý
stařík by mohl skutečně být tak nebezpečný, jak tvrdí jeho spis.
 Pořád OpalKoboi sem a Opal Koboi tam, myslel si často trpce
Turnball. No, uvidíme, kdo se odsud dostane první.
Turnball lusknutím prstů vypnul obrazovku. „Pryč a ven, Vishby.
Pryč a ven.“
Vishby se najednou usmál, což u vodních elfů doprovázelo
srknutí, protože museli stáhnout jazyk dozadu, aby udělali místo pro
zuby. Úsměv byl pro vodní elfy něčím nepřirozeným a dělali to jen
proto, aby dali ostatním najevo své pocity.
„Jo, dobrá zpráva, Turnballe. Konečně mi vrátili pilotní licenci,
co jsem o ni přišel po tom Slámově útěku.“
Vishby byl jeden ze strážných, kteří doprovázeli Slámu Hraboše,
když utekl policii. Celá posádka podvodního transportéru musela mít
pilotní zkoušky pro případ, že by hlavní pilot nebyl z nějakého
důvodu schopen řídit.
Jen pro krizové situace. Ale za rok za dva budu zpátky v běžné
službě.“
„No, já sice vím, jak moc rád byste zase řídil ponorku, ale
budeme doufat, že žádné krizové situace nenastanou, co?“
Vishby napodobil mrknutí, což bylo těžké, protože neměl horní
oční víčka a bude si už brzo muset dát postřik, aby se zbavil nečistot
nahromaděných na dolním víčku. Jeho verze mrknutí vypadala tak,
že vesele naklonil hlavu ke straně.
„Krize a evakuace. Ne, to bychom rozhodně nechtěli.“
Špína v oku, myslel si Turnball. To je nechutné. A pak ještě:
Tenhle rybička je asi tak diskrétní jako parní válec se sirénou na
střeše. Radši změním téma, kdyby se náhodou někdo podíval na
bezpečnostní monitory. To by byla moje typická smůla.
„Tak, pane Vishby. Pošta mi dnes předpokládám žádná nepřišla?“
„Ne. Žádná pošta už ikstý den.“
Turnball si zamnul ruce, jak to dělávají lidé, které čeká důležitý
úkol. „No, tak, už vás nesmím zdržovat. Já budu taky trochu pracovat
na modelu. Stanovil jsem si harmonogram, víte, a snažím se ho
dodržet.“
„Máte pravdu, Turnballe,“ prohlásil Vishby, který už dávno
zapomněl, že by vlastně schůzku měl ukončit on, ne Turnball. Jen
jsem vám chtěl říct, že jsem dostal zpátky pilotní licenci. Protože to
zas bylo v mém harmonogramu.“
Turnball se vytrvale usmíval. Dařilo se mu to díky představě, jak
se tohohle hlupáka zbaví, jen co ho nebude potřebovat.
„Dobře. Díky, že jste se stavil.“
Vishby už skoro vyšel ze dveří, když se obrátil a provedl další
hloupost.
„Takže doufáme, že nebude žádná krizová evakuace, co, kapitáne
Břízný?“
Turnball v duchu zakvílel.
Kapitáne. Teď mi říká kapitáne.

VATNAJÖKULL, NYNÍ
Ten nový, Orion Fowl, si prohlížel své ponožky.
„Žádné kompresní punčochy,“ prohlásil. „Za posledních pár
týdnů jsem absolvoval několik cest letadlem, ale Artemis nikdy
nenosí kompresní punčochy. A přitom si uvědomuje, že hrozí žilní
trombóza. Jenže on se prostě rozhodl to riziko ignorovat.“
Tohle byla za poslední dvě minuty už drtihá Orionova stížnost –
minule žaloval, že Artemis nepoužívá hypoalergenní deodorant – a
Myrta toho začínala mít dost.
„Mohla bych ti dát sedativum,“ prohlásila povzbudivě, jako by to
byl ten nejrozumnější postup. „Přilepíme ti náplast na krk a necháme
tě v hospodě, aby tě našli lidi. Konec debaty o punčochách.“
Orion se vlídně usmál. „To bys neudělala, kapitánko Krátká.
Mohl bych umrznout, než by přišla pomoc. Jsem nevinný. A taky ti
nejsem lhostejný.“
„Nevinný!“ prskala Myrta, a aby takhle vyprskla, na to už bylo
potřeba hodně absurdní prohlášení. „Ty jsi Artemis Fowl! Celá léta
jsi byl veřejný nepřítel číslo jedna.“
„Nejsem Artemis Fowl,“ protestoval Orion. „Sdílím jeho tělo,
jeho znalost gnómštiny a ještě pár dalších věcí, ale mám úplně jiný
charakter. Jsem jeho alter ego, jak se tomu říká.“
Myrta se ušklíbla. „Tahle obhajoba by myslím u soudu neuspěla.“
„Ale uspěla,“ pokyvoval spokojeně Orion. „Stává se to každou
chvíli.“
 Myrta se vyškrábala po závěji destiček k okraji kráteru, v němž se
malá skupinka schovávala.
„Nepřátelé nikde. Zřejmě zalezli do těch podzemních kráterů.“
„Zřejmě?“ opakoval Klusák. „Nemohla bys to upřesnit?“
Myrta zavrtěla hlavou. „Ne. Můžu se spoléhat jen na oči.
Všechny naše přístroje vypadly. Kromě naší zdejší sítě nemáme
žádné spojení. Řekla bych, že ta sonda blokuje komunikaci.“
Klusák se pilně snažil očistit, strhával si z boku dlouhé kusy
lepkavé nanodestičkové pokrývky. „Je navržená tak, aby začala
vydávat širokospektré rušící signály, když na ni něco zaútočí, takže
vyřadí všechny komunikace a zbraně. Překvapuje mě, že to
Artemisovo dělo vůbec vypálilo. Řekl bych, že taky tvoje zbraně jsou
touhle dobou izolované a vypnuté.“
Myrta zkontrolovala svoje neutrino. Absolutně mrtvé. Taky na
přilbě neměla nic, jen zvolna se otáčející rudovi lebku, která
označovala fatální selhání systému.
„DArvit,“ sykla. „Zbraně nemáme, spojení nemáme. Jak tu věc
zastavíme?“
Kentaur pokrčil rameny. Je to sonda, ne bitevní loď. Mělo by být
dost snadné ji zlikvidovat, až ji radary zachytí. Jestli je tohle nějaký
geniální plán na zničení skřítkovského světa, tak to vymyslel dost
chabý génius.“
Orion zvedl prst: „Asi bych měl připomenout, oprav mě, jestli si
to Artemis pamatuje špatně, že tvoje přístroje, které měly sondu
zaznamenat, dost hanebně selhaly, není to tak?“
Klusák se zamračil. „Zrovna ses mi začínal líbit trochu víc než
ten druhý.“
Myrta se zvedla. „Musíme sledovat sondu. Zjistit, kam má
namířeno, a nějak na to upozornit Jistotu.“
Orion se usmál. „Víš, slečno Myrto, vypadáš velice dramaticky,
takhle zezadu osvětlená ohněm. A ohromně přitažlivě, jestli to smím
tak říct. Já vím, že jste měli s Artemisem momentpasionné, který
později zkazil svým typickým hulvátským chováním. Když dovolíš,
jen tak něco nadhodím, abys měla o čem přemýšlet, zatímco budeme
honit tu sondu: já sdílím Artemisovu vášeň, ale ne jeho hulvátství.
Do ničeho tě netlačím, jen o tom popřemýšlej.“
 Tak tohle vyvolalo chvíli ohlušujícího ticha i teď, uprostřed krize,
ale Orion si to zřejmě vůbec neuvědomoval.
První promluvil Klusák. Jak se to zrovna teď tváříš, kapitánko
Krátká? Co ti běží hlavou? Nepřemýšlej o tom, jenom mi to řekni.“
Myrta ho ignorovala, ale to kentaurovi pusu nezavřelo.
„Ty jsi měla s Artemisem Fowlem okamžik vášně?
Nevzpomínám si, že bych něco takového četl ve tvých zprávách.“
Myrta se možná červenala, nebo to třeba bylo jen tím dříve
zmíněným dramatickým zadním osvětlením. „Nebylo to ve zprávě?
Nejspíš proto, že žádný okamžik vášně neproběhl.“
Klusák se tak snadno nevzdal. „Takže se nic nestalo, Myrto?“
„Nic, co by stálo za zmínku. Když jsme se vraceli v čase, trochu
se mi popletly emoce. Bylo to dočasné, jasné? Mohli bychom se
prosím soustředit na důležitější věci? Jsme snad profesionálové, ne?“
Já ne,“ prohlásil vesele Orion. Já jsem jenom teenager, kterému
blázní hormony. A když dovolíš, mladá skřítkovská dámo, blázní
tvým směrem.“
Myrta zvedla hledí a podívala se teenagerovi zmítanému
hormony přímo do očí. „Doufám, že tohle není hra, Artemisi. Jestli
vážně nemáš těžkou psychózu, tak tě to bude mrzet.“
„Ale já jsem blázen, a jaký. Psychóz mám spoustu,“ odpověděl
Orion zvesela. „Mnohočetná porucha osobnosti, demence s bludy,
obsedantně-kompulzivní porucha. Ty mám všechny, ale největší
blázen jsem do tebe.“
„To nebyl špatný bonmot,“ podotkl Klusák. „Rozhodně to není
Artemis.“
Myrta zadupala, aby si oklepala lepkavou hmotu z bot. „Máme
dva cíle. Především potřebujeme ukrýt skřítkovskou techniku, to jest
transportér, před zvědavými lidmi až do chvíle, než se sem dostane
zásahová policejní jednotka a odtáhne ho do podzemí. A náš druhý
cíl je zůstat nějak na stopě sondě a upozornit policejní ústředí, že
tady vůbec je.“ Tázavě se podívala na Klusáka: „Mohlo by to být
prostě selhání techniky? Porucha?“
„Ne,“ odpověděl kentaur. „A to říkám s naprostou jistotou. Tuhle
sondu někdo záměrně přeprogramoval a amorfoboty taky. Nikdy
nebyli mínění jako zbraně.“
 „Takže máme nepřítele. Je potřeba varovat policejní ústředí.“
Myrta se obrátila k Orionovi. „Napadá tě něco?“
Chlapec pozvedl obočí. „Bivak?“
Myrta si zamnula místo uprostřed čela, kde se právě zrodila
migréna.
„Bivak. Skvěle.“
Za nimi se náhle ozvalo strašné skřípění, protože transportér se
propadl trochu hloub do ledu jako poražený bojovník.
„Víš,“ uvažoval Klusák, „ta loď je dost těžká a zdejší šelf není
zrovna dvakrát –“
Než to stačil doříct, celý transportér zmizel a strhl s sebou i
restauraci, jako by oboje pohltil podzemní kraken.
O pár vteřin později se Artemisovo nanodestičkové dělo jménem
Ledová kostka zřítilo do čerstvě vytvořené propasti také.
„To šlo neuvěřitelně potichu,“ prohlásil Orion. „Kdybych to
neviděl, vůbec bych si toho nevšiml.“
„Terén je tady jako permonický sýr. Plný děr,“ podotkla Myrta.
Pak vyskočila a rozběhla se po ledu k čerstvě vytvořenému krátem.
Orion a Klusák si dávali víc načas, poklidně kráčeli po ledovci a
přátelsky přitom klábosili.
Jednu dobrou stránku to má,“ prohlásil Klusák, „dosáhli jsme tím
prvního cíle. Důkazy jsou pryč.“
Orion kývl a zeptal se: „Permonický sýr?“
„Sýr, který vyrábějí permoníci.“
„Aha.“ Orionovi se zřejmě ulevilo. „Vyrábějí. Takže to není…“
„Ne. Strašná myšlenka.“
„Přesně.“

Díra v povrchu ledu odhalila obrovskou podzemní jeskyni. Řítila

se jí podzemní řeka a rvala na kusy to, co zbylo z restaurace Great
Skua. Voda byla temně modrá a pohybovala se s takovou silou, že
vypadala skoro živá. Veliké kusy ledu, některé o rozměrech slona, se
odtrhávaly od břehů, kutálely se proti proudu a nakonec se podřídily
jeho vůli; nabíraly stále větší rychlost, až narazily do trosek a drtily
to, co zbylo. Jediný zvuk vydávala běsnící voda. Dům jako by se
vzdával bez nejmenšího zasténání.
 Transportér se dole nabodl na ledový hřeben pod nevysokým
břehem podzemní řeky. Hřeben, který nárazy vody nemohl dlouho
vydržet.
Brutální přírodní síla letoun osekávala, až zbyla jen malá část,
obsidiánové černá hlavice napíchnutá špicí dolů do ledu a skály.
„Únikový modul transportéru,“ křikla Myrta. „No jasně.“
Cíl dva, zůstat sondě v patách, byl teď najednou možný. Jestli
dokážou do modulu nastoupit a jestli v něm zbyla nějaká energie,
budou schopni sledovat sondu a snažit se varovat policejní ústředí.
Myrta se pokusila modul prozkoumat pomocí své přilby, ta ale
byla pořád ještě blokovaná.
Obrátila se ke kentaurovi. „Klusáku? Co myslíš?“
Klusák nepotřeboval, aby mu svou otázku vysvětlovala. Mohla
myslet jedinou věc: únikový modul vklíněný do ledu pod nimi.
„Ty věci jsou skoro nezničitelné a postavené tak, aby se do nich
vešla celá posádka. Zdroj energie je pevný napájecí blok, takže tam
není moc pohyblivých částí, co by se mohly pokazit. Na palubě jsou
všechny známé komunikační prostředky plus staré dobré rádio a je
možné, že na to náš nepřítel nevzpomněl. I když, pokud ho napadlo
nafázovat štíty sondy tak, aby odrážely naše vlastní senzory, tak
pochybuju, že by na něco nevzpomněl.“
Myrta se plazila dopředu, až visela půlkou těla přes okraj.
Stříkající voda z podzemní řeky jí zarosila hledí.
„Takže je to naše cesta ven, pokud se tam dolů dostaneme.“
Klusák zadupal předními kopyty. „Nemusíme dolů všichni.
Někteří z nás jsou malinko míň obratní než jiní, třeba ti, co mají
kopyta. Mohla bys tam dolů skočit, vyletět s modulem nahoru a
nabrat nás ostatní.“
„To je naprosto logické,“ souhlasil Orion. „Ale měl bych tam jít
já. Rytířskost si žádá, abych riskoval já.“
Klusák se zamračil. „Prosím tě, Myrto. Buď tak hodná a vraz do
toho bláznivého trouby sedativa.“
Orion si odkašlal. „Nebereš zrovna velké ohledy na mou nemoc,
kentaure.“
Myrta o sedativech vážně uvažovala, ale pak zavrtěla hlavou.
„Artemis… Orion má pravdu. Měl by tam jít jeden z nás.“
 Rozvinula jističi lano, které měla u pasu, a rychle ho upevnila k
jednomu z odhalených kovových nosníků, které zbyly ze základů
restaurace.
„Co to děláš?“ zeptal se Orion.
Myrta rázovala k jámě. „To, co ses asi tak za pět vteřin chystal
udělat ty.“
„Copak nečteš klasiku?“ křikl na ni Orion. „Měl bych tam jít já.“
„Máš pravdu,“ kývla. „Měl bys.“ A skočila do podzemní jeskyně.
Orion ze sebe vyrazil zvířecí zvuk – takový by nejspíš mohl
vydat tygr, kdybyste mu svazovali ocas na uzel – a skutečně si
dupnul.
„Páni,“ prohlásil Klusák. „On dupe! Ty se vážně vztekáš.“
„Vypadá to tak,“ odsekl Orion a nahlédl přes okraj.
„Obecně řečeno, obvykle se dupe naopak. Tím chci říct, že
obvykle ty přivádíš k šílenství Myrtu. Tedy ten druhý ty.“
„Nemůžu říct, že by mě to překvapovalo,“ kývl Orion a trochu se
uklidnil. „Umím být nesnesitelný.“
Mladík ležel na břiše na ledu.
Jsi na dobré cestě, Myrto,“ řekl spíš pro sebe. „Támhletu velikou
ledovou stěnu bys určitě měla minout.“
„Pochybuju,“ namítl Klusák, a jak se ukázalo, kentaur měl
pravdu.
Kapitánka Krátká se řítila dolů rychleji, než by se jí bývalo líbilo,
a to výhradně proto, že selhalo vybavení. Kdyby lano, které měla u
pasu, nebylo při nedávném útoku amorfobotů poškozené,
automaticky by její klesání zabrzdilo, takže by se vyhnula nárazu,
který teď musel přijít. Takhle padala víceméně volným pádem a
jediné, co ji maličko brzdilo, byl nevelký tah lana.
Myrtě probleskla hlavou myšlenka ještě rychleji, než se řítil led
kolem její hlavy:
Doufám, že se mi nic nezlomí. Nemám kouzlo, abych se vyléčila.
Pak narazila koleny a lokty do ledové stěny. Byla tvrdší než
kámen a ostřejší než sklo, prořízla její uniformu, jako by byla z
papíru.
Končetinami jí projel chlad a bolest a ozvalo se nějaké prasknutí,
vydal ho ale povrch ledu a ne kosti. Stěna se pomalu svažovala k
břehu podzemní ledovcové řeky a Myrta Krátká se bezmocně
kutálela dolů v kotrmelcích. Přistála sice na nohou, ale to bylo čiré
štěstí. Bolest po nárazu jí projela z nohou do těla, až hekla. Modlila
se o jiskřičku kouzla, která by jí ulevila od bolesti, ale nepřišlo nic.
Pohni se, vojáku, pomyslela si a představila si, že ten příkaz jí dal
Julius Břízný
Škrábala se po ledovém břehu a viděla, jak se v ledu odráží její
vlastní zkreslený obraz. Měla vytřeštěné oči a nejvíc ze všeho
připomínala vyděšeného plavce uvězněného pod kluzištěm.
No já vypadám. Potřebovala bych se na celý den naložit do
bahenní koupele, myslela si.
Myrtu by normálně představa dne stráveného v relaxačních
lázních děsila, ale dnes jí to připadalo jako úžasná vyhlídka.
Regenerační bahno a okurková maska na oči. Nádhera.
Teď ale nemělo cenu o tom snít. Měla před sebou práci.
Doškrábala se k únikovému modulu. Řeka se hnala kolem, bušila
do trupu, vytloukala praskliny v ledu.
Nenávidím zimu. Fakt nenávidím.
2 vody v mrznoucích mracích stoupala vodní tříšť a ovíjela se
kolem mohutných stalaktitů jako spektrální modrý stan.
Spektrální modrý stan? opakovala si Myrta. Možná bych měla
napsat báseň. Co se tak rýmuje se slovem rozdrcená?
Myrta kopla do ledu, který se nahromadil na modulu, aby se
dostala ke dveřím. Byla vděčná za to, že dveře nejsou potopené,
protože bez svého neutrina by je neměla jak uvolnit.
Příštích pár minut si kapitánka všechny dnešní vzteky a
neúspěchy vybíjela divokým kopáním. Dupala po ledu, jako by nějak
mohl za zkázu transportéru, jako by jeho krystaly byly příčinou
útoku sondy. Ale ať byl zdroj Myrtiny síly jakýkoli, její úsilí přineslo
plody a brzo už pod průhlednou vrstvou rozdrceného ledu začal být
vidět obrys dveří.
Shora k ní dolehl nějaký hlas. „Halóóóóóó, Myrto. Jsi v
pořádku?“
Na konci bylo ještě něco. Něco nesrozumitelného. Snad jí ten
příšerný Orion neřekl už zase krásná dámo? Myrta vroucně doufala,
že ne.
 „Je… to… dobrý!“ funěla a každé slovo doprovodila dalším
kopnutím do ledové krusty.
„Snaž se moc se nestresovat,“ radil ten hlas. „Zkus pár dýchacích
cvičení.“
To snad není pravda, pomyslela si Myrta. Tenhle kluk žil uvnitř v
Artemisově hlavě zavřený tak dlouho, že vůbec nezvládá reálný svět.
Nacpala prsty pod kliku dveří a vyšťourala houževnaté kusy ledu,
které se držely kliky. Dveře byly čistě mechanické, takže rušička je
nijak neovlivnila, to ovšem neznamenalo, že totéž bude platit i o
řízení modulu. Ta řádící sonda mohla řízení teoreticky usmažit stejně
snadno, jako jim odstřihla spojení.
Myrta se opřela botou o trup a trhnutím dveře otevřela. Ven se
vyvalil růžový dezinfekční gel, udělal loužičku kolem její druhé boty
a rychle se vypařil do mlhy.
Dezinfekční gel. Pro případ, že to, co zničilo transportér, bylo
bakteriální.
Nakoukla dovnitř a senzory pohybu spustily několik světelných
panelů na stropě.
Výborně. Přinejmenším nouzovou energii to má.
Únikový model byl otočený přesně obráceně, než by být měl,
špicí směrem k zemskému jádru. Vnitřek byl spartánsky vybavený,
určený pro vojáky, ne pro cestující.
Tohle se bude Orionovi líbit, pomyslela si a začala si zapínat
bezpečnostní pásy v pilotním křesle. Bylo jich celkem šest, protože
malá loď na tom s gyroskopy a pérováním nebyla nijak valně.
Možná dokážu vytřepat Artemise z jeho vlastního mozku. Můžeme
spolu počítat do pěti.
Protáhla si prsty a pak je přidržela nad ovládacími panely.
Nic se nestalo. Žádná aktivace, žádné ikonky se nerozsvítily.
Žádná ikona ji nežádala o startovní kód.
Doba kamenná, koukám, pomyslela si a naklonila se tak daleko
dopředu, jak jí to pásy dovolily. Zpod pultu vyklopila staromódní
volant a manuální ovládání pohonu.
Zmáčkla startovací tlačítko a motor zakašlal.
No tak dělej. Máme práci.
 Ještě jedno stisknutí a malý motorek únikového modulu naskočil
a rozběhl se, sice nepravidelně jako dech umírajícího, ale přesto
rozběhl. Díky.
Tohle si Myrta pomyslela těsně předtím, než do kabiny vletěl
průduchy černý dým, až se rozkašlala.
Bude trochu poškozený, ale stačit by to mělo.
Odkryla přední okénko a pohled, který se před ní otevřel, ji
vyděsil. Čekala, že uvidí modré vody podzemní řeky, jak šplouchají
na průhledný polymer, a místo toho spatřila propast. Modul se
probořil do obrovské podzemní jeskyně, která jako by provrtávala
celý ledovec až na podloží; z jejích skoro kolmých stěn se točila
hlava. Pod sebou viděla zvlněné ledové stěny, osvětlené vzdáleným
blikotáním modrých světel sondy, která se nořila do hlubin jeskyně.
Támhle je. Míří dolů.
Myrta stiskla tlačítko žhavení motorového bloku, a zatímco se
zahříval, netrpělivě bubnovala prsty o desku.
„Tak,“ mumlala si sama pro sebe, „teď potřebuju zpátečku. A
honem.“
Jenže zpátečka se nevzpamatovala dost rychle. Ledovcová řeka se
svými chapadly provrtala do hřebene, který únikový modul podpíral,
a odtrhla ho. Modul zůstal chviličku viset ve vzduchu, pak propadl
dírou a bezmocně se řítil dolů.
O několik minut dřív stál chlapec, který nosil tvář Artemise
Fowla, na povrchu ledovce a díval se dolů na Myrtu Krátkou.
Oceňoval její snahy a obdivoval její postavu.
„To je ale divoká kočka, n ‚est-cepas? Podívej se, jak bojuje s
živly.“
Kentaur k němu přiklusal: „Koukni, Artemisi, já ti na to
neskočím. Na co si to hraješ?“
Orionova tvář byla úplně hladká. Na něm působily Artemisovy
rysy čestně a důvěryhodně. To byl dobrý trik. Tytéž rysy totiž na
Artemisovi vypadaly podezřele a skoro zlověstně, někdo by dokonce
řekl poťouchle. Jeho učitel hudby dokonce tento výraz přímo použil
ve školním hodnocení, což sice bylo neprofesionální, ale celkem
pochopitelné, když uvážíme, že Artemis přeprogramoval jeho
keyboard tak, že nehrál nic než „Rolničky, rolničky“, bez ohledu na
to, která klávesa se stiskla.
„Na nic si nehraju,“ ohradil se Orion. Jsem živý a jsem tady. To
je všechno. Mám Artemisovy vzpomínky, ale ne jeho povahu. Za to,
že jsem se tak nečekaně objevil, vděčím myslím tomu, co skřítkové
nazývají atlantský komplex.“
Klusák varovně zvedl prst. Jako pokus dobré, jenže atlantský
komplex se obvykle projevuje nutkavým jednáním a halucinacemi.“
„Druhé stadium.“
Klusák se ponořil do své téměř fotografické paměti.
„Druhá fáze atlantského komplexu může mít za následek, že se
subjekt projevuje jako několik zcela odlišných a jedinečných osob.“
„A?“ pobídl ho Orion.
„Druhou fázi může vyvolat buď mentální trauma, nebo fyzický
šok, typicky zásah elektrickým proudem.“
„Myrta mě střelila. Tak vidíš.“
Klusák hrabal kopytem ve sněhu. „To je právě ten problém s
bytostmi naší inteligence. Mohli bychom diskutovat o jednom názoru
celý den a ani jeden z nás by nezískal podstatnou výhodu. To je z
toho, když je jeden génius.“ Kentaur se usmál. „Koukni, vyškrábal
jsem K jako Klusák.“
„Skvělá práce,“ pochválil ho Orion. „Úplně rovné čáry. Na to
musíš hodně dobře ovládat kopyto.“
„Já vím,“ kývl Klusák. Je to vážně talent, ale tuhle formu
uměleckého vyjádření není kde uplatnit.“
Klusák dobře věděl, že žvaní o kresbách kopytem jen proto, aby
nemusel myslet na současnou situaci. Často už pomáhal Myrtě v
nějaké krizi, málokdy se přitom ale vyskytoval přímo na místě, kde
se ta krize odehrávala.
Videozáznamy nikdy skutečně nezachytí emoce, uvažoval. Teď
zrovna jsem k smrti vylekaný, ale to na žádných záběrech z přilby
nebude.
Klusáka děsilo, že se někomu jinému povedlo ukrást jeho sondu a
přeprogramovat amorfoboty. Děsilo ho, že ten někdo nemá nejmenší
úctu k životu, lidskému, zvířecímu ani skřítkovskému. A naprosto ho
děsilo, že kdyby Myrta, nedopouštějte bohové, byla zraněná nebo
něco ještě horšího, zbyl by tu už jen on a tenhle změněný Artemis
Fowl a na jejich bedrech by spočinul úkol varovat Jistotu. Klusák
neměl nejmenší ponětí, jak by mu v tom případě byly platné jeho
schopnosti, ledaže by z nějakého důvodu potřeboval nadání do všeho
mluvit a bleskově užívat virtuální klávesnici. Artemis by věděl, co
dělat, jenže Artemis teď zrovna zjevně nebyl doma.
Klusák sebou škubl, protože si uvědomil, že tahle situace se
nebezpečně blíží jeho nejhorší noční můře, zvlášť jestli to nakonec
skončí tak, že ho Caballina oholí. Pro Klusáka bylo velice důležité
mít situaci pod kontrolou, a teď tady trčí na ledovci s nemocným
člověkem a sleduje, jak jejich jediná naděje na záchranu bojuje s
podzemní řekou.
Jeho současná nejhorší noční můra byla náhle odsunuta na druhé
místo, když únikový modul – a Myrtu s ním – pohltil led. Díru rychle
zavalily uvolněné kry, a než se Klusák stačil třeba jen zajíknout, bylo
to, jako by tam plavidlo vůbec nikdy nebylo.
Klusák padl na přední kolena. „Myrto!“ zařval zoufale. „Myrto!“
Také Orionem to otřáslo. „Ach, kapitánko Krátká! Tolik jsem ti
toho chtěl říct, co k tobě cítíme, Artemis a já. Byla jsi tak mladá,
tolik jsi toho ještě mohla světu dát.“ Po tvářích se mu kutálely veliké
slzy. „Ach, Artemisi, ubohý pošetilý Artemisi. Měl jsi tolik, a
nevěděl jsi to.“
Klusák měl pocit, jako by byl úplně dutý. Zmítal jím prudký,
strašlivý žal. Myrta byla pryč. Jejich poslední slušná šance varovat
Jistotu. Jak mohl doufat, že uspěje, když měl na pomoc jen
vzdychajícího Bláteníka, který každou druhou větu začíná slovíčkem
„ach“?
„Sklapni, Orione! Sklapni. Někdo odešel. Někdo skutečný.“ Led
pod Klusákovými koleny byl tvrdý a připomínal mu, v jak zoufalé
situaci se ocitli.
„Se skutečnými osobami nemám velké zkušenosti,“ připustil
Orion a svezl se vedle kentaura. „Ani s emocemi, které se projevují
navenek. Ale myslím, že teď jsem smutný. A osamělý. Ztratili jsme
přítelkyni.“
Tahle slova šla od srdce a Klusák cítil, že musí mít soucit. „No
dobře. Není to tvoje chyba. Oba jsme ztratili někoho výjimečného.“
 Orion popotáhl. „Dobře. A teď, vznešený kentaure, možná bys
mě mohl svézt na zádech do vesnice. Pak bych si mohl vydělat pár
pencí svými verši a ty bys nám zatím postavil chatrč a předváděl
kolemjdoucím cirkusové triky.“
To bylo tak překvapivé prohlášení, že Klusák chvilku uvažoval o
skoku do jámy, jen aby se ho zbavil.
„Tohle není Středozemě, víš? Nejsme v románu. Já nejsem
vznešený a repertoár cirkusových triků taky nemám.“
Orion se zatvářil zklamaně. „Umíš aspoň žonglovat?“
Orionova tupost byla přesně to pravé, co Klusáka aspoň dočasně
vyburcovalo ze žalu. Vyskočil a začal dusat kolem Oriona do kruhu.
„Co jsi zač? Kdo jsi? Já myslel, že máš stejné vzpomínky jako
Artemis. Jak můžeš být takhle pitomý?“
Orionem to ani nehnulo. „Sdílím s ním všechno. Vzpomínky a
filmy jsou pro mě stejně skutečné. Ty, Petr Pan, lochnesská příšera,
já. Všechno je to skutečné… možná.“
Klusák si zamnul čelo. Jsme v tak strašném průšvihu. Bohové,
pomozte nám.“
Orion se rozzářil. „Něco mě napadlo.“
„Ano?“ zpozorněl Klusák v naději, že aspoň něco málo z
Artemise ještě zůstalo.
„Co kdybychom se podívali po nějakých magických kamenech,
které mohou plnit přání? Nebo kdyby to nevyšlo, můžeš mi
prohlédnout tělo, jestli nenajdeš nějaké mateřské znaménko
dokazující, že jsem princ nebo něco podobného.“
„Dobře,“ povzdechl Klusák. „Tak se pusť do těch kamenů a já
zatím do sněhu vyškrábu pár kouzelných run.“
Orion hlasitě zatleskal. „Skvělý nápad, vznešený tvore.“ A začal
kopat do kamenů, aby zjistil, jestli některý z nich není kouzelný.
Komplex se zhoršuje, uvědomil si Klusák. Takhle ještě před pár
minutami nebláznil. Čím zoufalejší je situace, tím je on vzdálenější
od reality. Jestli nedokážeme dostat Artemise brzo zpátky, bude
ztracený nadobro.
Jeden jsem našel!“ vykřikl Orion najednou. „Kouzelný kámen!“
Sklonil se, aby svůj objev lépe prohlédl. „Ne. Počkat. To je nějaký
korýš. Viděl jsem ho utíkat, tak jsem myslel…“
 Klusák si pomyslel něco, co by ho v životě nenapadlo, že si
jednou pomyslí.
Radši bych tu místo něj měl Slámu Hraboše.
Při té představě se otřásl
Orion hlasitě vyjekl a uskočil. „Našel jsem ho. Tentokrát
opravdu. Koukej, Klusáku! Koukej!“
Klusák se proti své vůli podíval a ohromilo ho, že ten kámen
skutečně jako by tancoval.
„To není možné,“ prohlásil a v duchu si říkal: Můžou ty jeho
halucinace být nakažlivé?
Orion jásal. „Všechno je to pravda. Jsem ve světě na vlastní
pěst.“
Kámen vyskočil vysoko do vzduchu a točil se po zamrzlém jezeře
pryč. Tam, kde předtím byl, prorazila led černá špice záchranného
modulu. Zvedala se a zvedala za basového burácení motorů, při
jejichž vibracích se ledové plotny tříštily na kousky.
Klusákovi chvilku trvalo, než si uvědomil, co se děje, ale pak i on
začal jásat.
„Myrto!“ vykřikl. „Tys to dokázala. Tys nás neopustila!“
Únikový modul se proboural nad zem a překulil se na bok. Přední
okénko se otevřelo a v jeho rámu se objevila Myrtina tvář. Byla
bledá a krvácela z tuctu drobných ranek, ale oči měla jasné a
odhodlané.
„Chvilku to trvalo, než palivový článek roztál,“ vysvětlila do
hluku motoru. „Nasedejte, oba dva. A připoutejte se. Musíme chytit
tu příšeru, co tam dole dští oheň.“
Byl to jednoduchý příkaz a Klusák i Orion ho mohli splnit, aniž
by to v nich vyvolalo pochybnosti.
Myrta je živá, běželo hlavou Klusákovi.
Moje princezna žije, jásal Orion. A pronásledujeme draka.
„Klusáku,“ zavolal za kentaurem. „Myslím, že bychom se vážně
měli podívat po tom mateřském znamínku. Draci takové věci milují.“

MOZEK ARTEMISE FOWLA, NYNÍ

Artemis se nevytratil docela. Byl uzavřený v malé virtuální
místnůstce svého mozku. Místnost se podobala jeho kanceláři ve
Fowl Manor, ale na stěnách nebyly žádné monitory. Vlastně tu vůbec
nabyly žádné stěny. Tam, kde by obvykle visela jeho sbírka
plazmových obrazovek a digitálních televizí, vznášelo se teď okno
do jeho tělesné reality. Viděl to, co viděl ten blázen Orion, slyšel ty
absurdní věty, které mu vycházely z úst, ale nedokázal kontrolovat
jednání toho romantického ňoumy, který teď zřejmě seděl za
volantem – tohle motoristické přirovnání by Butler a Myrta ocenili.
V Artemisově pokoji byl psací stůl a židle. Na sobě měl jeden ze
svých lehkých obleků, šitých na míru u Zegni. Dobře rozpoznával
strukturu tkaniny na rukávu a cítil tíhu látky, jako by byla skutečná.
Přitom však dobře věděl, že všechny ty věci jsou jen iluze, které si
vykonstruovala jeho mysl, aby do chaosu v jeho mozku vnesla
nějaký řád.
Sedl si na židli.
Před Artemisem, na tom, čemu říkal myšlenková obrazovka, se
odehrávaly události skutečného světa. Bolestně se ušklíbl, když ten
uzurpátor Orion rozbalil svůj pochybný šarm.
Úplně zničí můj vztah s Myrtou, pomyslel si.
Teď se zase ke Klusákovi choval jako k nějakému mytickému
domácímu mazlíčkovi.
V jedné věci měl ale Orion pravdu. Skutečně představoval druhé
stadium atlantského komplexu, duševní nemoci, kterou si Artemis
sám způsobil lehkomyslným hraním se skřítkovským kouzlem a
pocity viny.
A ty jsem si taky způsobil sám, když jsem svou matku vystavil
intrikám Opal Koboi.
Artemis si náhle uvědomil, že teď, když je lapený ve vlastní
mysli, čísla na něj nijak nepůsobí. A také ho nic nenutilo přerovnávat
věci na stole.
Jsem volný.
Metaforické závaží se mu zvedlo z alegorických ramenou a
Artemis Fowl se cítil zase sám sebou. Vitální, bystrý, soustředěný
poprvé za mnoho měsíců. Z mozku mu vyletovaly nápady jako
netopýři z jeskyně.
Tolik práce. Tolik projektů. Butler… musím ho najít.
 Artemis si připadal osvěžený a silný. Zvedl se ze židle a vrhl se
ke své myšlenkové obrazovce. Prodere se jí, dostane se ven a toho
Oriona pošle tam, odkud přišel. Další úkol bude omluvit se
Klusákovi a Myrtě za svou hrubost a pak zjistit, co je za tím únosem
vesmírné sondy. Jeho Ledovou kostku rozervala na kusy podzemní
řeka, ale dá se postavit znova. Za pár měsíců se projekt může rozjet.
A až budou ledovce zachráněné, možná vyzkouší nějakou tu
regresní terapii pod vedením některého méně extravagantního
skřítkovského psychoterapeuta. Rozhodně to ale nebude Kumulus,
ten, co má vlastní talkshow.
Když se Artemis dostal k obrazovce, zjistil, že je méně pevná,
než si myslel. Vlastně byla hluboká a lepkavá, připomněla mu to
plazmové potrubí, kterým se tenkrát před lety plazil v laboratořích
Opal Koboi. Přesto se ale probíjel dál a za chvíli už byl namočený v
chladném vazkém gelu, který ho lepkavými prsty odstrkoval zpátky.
„Nenechám se zastrašit!“ rozkřikl se, když zjistil, že i uvnitř
myšlenkové obrazovky křičet může. „Širý svět mě potřebuje.“
A pak:
Zastrašit? Širý svět? Už mluvím skoro jako ten tupec Orion.
Ta myšlenka mu dodala sílu a on rozerval záclony slizu, které ho
věznily. Byl to dobrý pocit, být zase aktivní a pozitivní. Opět se cítil
jako onen dřívější dědic rodu Fowlů. Neporazitelný.
Pak před sebou ve vzduchu cosi uviděl. Bylo to jasné a zářivé
jako prskavka. A byly toho spousty, desítky, všude kolem něj,
pomalu to pronikalo gelem.
Co to je? Co to může znamenat?
Vytvořil jsem je, myslel si Artemis. Měl bych to vědět.
A vzápětí už to skutečně věděl. Ty prskavky byly ve skutečnosti
malá zlatá čísla. Všechna stejná. Samé čtyřky.
Smrt.
Artemis ucukl, ale znovu se sebral.
Ne. Nenechám se zotročit. Odmítám.
Maličká čtyřka se mu otřela o loket a jemu celým tělem projel
výboj.
To je vzpomínka, nic víc. Moje mysl mi znova vrací to plazmové
vedení. Nic z toho není skutečné.
 Ale ten výboj mu připadal skutečný až dost. Jak si maličké čtyřky
uvědomily, že tam je, shlukly se jako hejno zlomyslných rybek a
zahnaly Artemise zpátky do bezpečí jeho pracovny.
Padl po zádech na podlahu a lapal po dechu.
Musím to zkusit znova, pomyslel si.
Ale ještě ne. Ty čtyřky jako by ho hlídaly, jako by kopírovaly
jeho pohyb.
Pět, pomyslel si. Potřebuji pět, s pětkou se vrátím zpět. Brzo to
zkusím znovu. Brzo.
Artemis cítil, jak se mu na prsou usazuje tíže příliš drtivá, než aby
si ji jen představoval.
Brzo to zkusím. Vydržte, přátelé.
 KAPITOLA VI:
ODHAZOVÁNÍ ZÁTĚŽE

PROPAST, ATLANTIS, NYNÍ

Vězeň 42 nahlédl na oficiální policejní stránky a pobavilo ho,
když zjistil, že už není v seznamu deseti nejnebezpečnějších
zločinců.
Zapomínají, co jsem udělal, pomyslel si s uspokojením. Přesně
takhle jsem to plánoval.
Turnball poslal stručný mail Leonor, jeden z nejméně deseti,
které odesílal denně.
Připrav se na cestování, miláčku. Brzo budu u tebe.
Se zatajeným dechem čekal na odpověď a ta také brzo přišla. Jen
dvě slova. Pospěš si.
Turnballa ta rychlá odpověď povzbudila. Dokonce i po těch
letech jim bylo drahé každé slovo toho druhého. Zároveň si ale dělal
trochu starost. V poslední době všechny Leonořiny zprávy byly
kratičké, často ne víc než jedna věta. Nemyslel si, že by se jeho
milované ženě nechtělo psát víc – spíš byl přesvědčený, že je příliš
zesláblá a že ji to stojí příliš bolestného úsilí.
Turnball poslal druhý mail Arku Soolovi, bývalému policistovi,
kterého nedávno zaměstnal, aby se staral o jeho manželku a o jeho
záležitosti.
Leonor slábne, když u ní není moje kouzlo, Soole. Starej se o ni
zvlášť pečlivě.
Turnball začal náhle být hrozně netrpělivý.
Už nás dělí jen hodiny, drahoušku. Vydrž, kvůli mně.
Úřady se samozřejmě mýlily. Turnball Břízný byl krajně
nebezpečný. Zapomněli už, že tohle byl ten elf, který ukradl miliony
z policejního zbrojního rozpočtu. Elf, kterému se skoro podařilo
zničit polovinu města Jistoty, jen aby se zbavil konkurenta.
 A byl bych to dokázal, pomyslel si už potisící. Kdyby nebylo
mého svatouškovského mladšího bratra.
Vypudil tu myšlenku. Když bude myslet na Julia, leda se rozčílí,
a dozorci by si mohli všimnout zvýšených hodnot životních funkcí.
Měl bych si ještě udělat malou radost, říkal si, když usedal ke
svému terminálu. Možná bude poslední, než odsud zmizím. Vishby
pro mě už brzo přijde a policie si pak uvědomí, jakou udělala chybu.
Příliš pozdě, samozřejmě.
Usmál se na svůj odraz na monitoru, když vyťukával krátkou
zprávu pro jistou webovou stránku.
Na zlomyslnosti není člověk starý nikdy, uvědomil si Turnball,
když stiskl ODESLAT.

U VOŽRALÝHO PAPOVŠKA, MIAMI, NYNÍ

Platí univerzální pravidlo, že uprchlíci se drží v houfu. Lidé na
útěku, ať mají v patách jakkoli velkou smečku, vždycky najdou tu
jedinou zaplivanou díru, s nejlevnějším chlastem, kterou vede ten
nejpochybnější hostinský o níž neví ani policie. Takovéhle podniky
obvykle mívají bezpečnostní dveře, okna natřená barvou, plíseň na
záchodech a nepodávají nic, co má víc než dvě přísady. A Vožralej
papoušek přesně takový podnik byl.
Majitelem byl jistý permoník jménem Barnet Rébus a svému
podniku vládl s jistou podlézavou vervou, která z něj činila
příjemného, i když trochu pochybného hostitele. A pokud se vyskytl
někdo, kdo měl chuť dělat problémy, a podlézavá verva na něj
nestačila, přidal Barnet navrch ještě klepnutí ukradeným policejním
omračovacím obuškem.
Vožralej papoušek byla putyka pro permoníky a její moto bylo:
Když nejste vítaní tam, jste vítaní tady, což znamenalo, že každý
vyhnaný, zločinný nebo zchudlý skřítek v Severní Americe se U
vožralýho papouška dříve či později objevil. Barnet Rébus byl skvělý
hostinský taky proto, že nějakou hříčkou přírody patřil k tomu
mizivému procentu skřítků, kteří měřili víc než metr dvacet. Když
ještě nosil kolem hlavy bandanu, aby zakryl uši, byl Barnet ideálním
prostředníkem ve světě lidí, kteří mu dodávali pití, trochu zapáchající
maso do quesadil a hlavně zbraně – tolik, kolik jich dokázal ze svého
skladu za výčepem rozprodat.
Toho dne vypadalo časné ráno U Vožralýho papouška jako každé
jiné. V jednom rohu se hrbili nad půllitry piva permoníci. Dva vilové
hráli na svých konzolích videodrtibal a partička elfských žoldáků si
vyprávěla válečné historky kolem kulečníku.
Barnet Rébus byl zabraný do hovoru s jedním permoníkem u
baru.
„No tak, Hrobníku,“ přemlouval ho svým šarmantním způsobem.
„Kup si pár pistolí. Nebo aspoň granát. Jenom tady sedíš a piješ
pramenitou vodu. Copak není nikdo, do koho bys měl chuť to párkrát
napálit?“
Permoník se zazubil a vycenil přitom zuby, podle kterých dostal
svou přezdívku – vypadaly totiž jako náhrobní kameny. „Už to tak
vypadá, Rébusi.“
Barnet se nenechal odradit – ovšem on byl rozený optimista. Proč
jinak by si zařídil bar pro permoníky, kteří jsou krajně citliví na
světlo, zrovna ve slunečném Miami?
To je to poslední místo, kde by nás, uprchlíky před spravedlností,
leprcajti hledali, vysvětloval často. Jenom ať si pěkně mrznou někde
v Rusku, my tady do sebe budeme lít pivko v klimatizovaným
přepychu.
To bylo trochu přehnané tvrzení. Dokonce i kdyby mluvil o
čistotě, bylo by to přehnané. Jenže Vožralej papoušek bylo místo,
kde se skřítkovští žoldnéři mohli sejít kdykoli, ve dne nebo v noci, a
vypravovat si historky z vojny, a tak byli ochotni smířit se i s
Barnetovými přemrštěnými cenami a s tím, že se jim neustále
pokoušel ještě něco prodat.
„Nebo co takhle počítačový implantát?“ zkoušel to hostinský dál.
„Dneska má implantáty každý. Jak ty si hlídáš, co podnikají
poldové?“
Hrobník si stáhl okraj klobouku do čela, aby mu nebylo vidět do
očí. „Věř tomu nebo ne, Rébusi, já už nejsem na seznamu hledaných.
Máš před sebou stoprocentně legálního občana. Jestli chceš něco
vědět, já mám dokonce i nadzemní vízum.“
„Kecáš,“ ušklíbl se pochybovačně Barnet.
 Hrobař k němu přes barpult postrčil plastovou kartičku. „Přečti si
to a žasni.“
Barnet si prohlížel gnómský nápis a oficiální hologram.
„Vypadá dost pravě,“ připustil.
„To bude tím, že je pravá, kamaráde.“
Barnet zavrtěl hlavou. „To nechápu. Jestli můžeš být kdekoliv,
tak proč jsi tady?“
Hrobník si hodil do obří pusy hrstku oříšků. A Barnet by byl
přísahal, že když se do nich zakousl, byla slyšet ozvěna.
Jsem tady,“ vysvětlil konečně Hrobník, „kvůli klientele.“
To Barneta zmátlo ještě víc. „Co? Zloději, žoldáci, vyděrači a
padělatelé?“
Hrobník se zeširoka usmál. Jo. To je přesně moje sorta.“
Barnet zkontroloval džbán ropušího šlemu, který kvasil pro šotky.
„S tebou je sranda, Hrobníku. Víš to?“
Než stačil Hrobník odpovědět, plastový papoušek na baru otevřel
zobák a zaječel.
„Nová zpráva,“ vřeštěl jeho animatronický zobák. „Nová zpráva
na nástěnce.“
„Omluv mě,“ řekl Barnet Rébus s přemrštěnou zdvořilosti, „jen
se mrknu na ten ohromné šikovný implantát, co mám v hlavě.“
Jo, šikovný, než projdeš kolem mikrovlnky a ztratíš deset let
paměti,“ podotkl Hrobník. „I když, ty trávíš tolik času tady, že deset
let tam, deset let sem, co?“
Barnet ho neposlouchal. Oči se mu zamžily, když nahlížel na
ilegální implantát, který mu jistý felčar s odebranou licencí napojil
přímo do mozkové kůry. Po několika hmmrn a jednom a hele se
vrátil do reality.
„Tak co mozkové buňky?“ zeptal se Hrobník nevinně. „Doufám,
že ta zpráva stála za to?“
„S tím si hlavu nelam, stoprocentně legitimní občane,“ odsekl
Barnet, „to je jen pro nás zločince.“ Klepl do baru omračovacím
obuškem, až po mosazném zábradlíčku přeběhly jiskry.
„Kruku,“ křikl. „Ty máš loď, co?“
 Jeden z permoníků v boxu zvedl prošedivělou hlavu. Z vousů mu
padaly chomáče pivní pěny. Jo. Mám gyro. Jsou to trochu necky, ale
funguje.“
Barnet zatleskal a v duchu už počítal provizi. „Fajn. Přišla
zakázka. Dva lidi, zabít.“
Kruk zavrtěl hlavou. „Zabít ne. Jsme sice zločinci, ale nejsme
lidi.“
„Klient přijme i kompletní výmaz. Na to žaludek máš?
„Kompletní výmaz?“ vložil se do toho Hrobník. „Není to
nebezpečné?“
Barnet se zachechtal. „Když si dáš pozor a nesáhneš si na
elektrody, tak ne. Dva lidi, bratr a sestra. Jmenují se Butlerovi.“
Hrobník sebou škubl. „Butlerovi? Bratr a sestra?“
Barnet zavřel jedno oko a ověřil si to přes implantát. Jo. Posílám
ti podrobnosti do gyra, Kruku. Spěchá to. Slušný prachy, jak by řekli
Blátiví.“
Permoník jménem Kruk zkontroloval náboj v staromódním
neutrinu s rozšířenou hlavní.
„Tihle Blátiví toho už o ničem moc neřeknou, až s nimi
skončím.“ Bouchl do stolu, aby přivolal své vojáky. Jdeme, chlapi.
Budou se cucat mozky.“
Hrobník se rychle zvedl. „Máte tam místo ještě pro jednoho?“
Já to věděl,“ zachechtal se Barnet Rébus. „Stoprocentně
legitimní, to vidím až sem. Jen jsem se na tebe prvně podíval, věděl
jsem, že ty máš něco za sebou.“
Kruk si připínal opasek plný hrotů, granátů a nebezpečně
vyhlížejících zařízení s rozbuškami a kondenzátory.
„Proč bych tě měl brát s sebou, cizince?“
„Měl bys mě vzít s sebou, protože když tihle Butlerovi zabijou
tvého pilota, můžu ho nahradit.“
Nezvykle hubený permoník zvedl hlavu od milostného románu,
který četl. „Zabijou?“ opakoval a rty se mu trochu chvěly. „Ty,
Kruku, myslí to vážně?“
Já jsem s těmi Butlerovými už měl co dělat,“ vysvětloval
Hrobník. „Vždycky jdou nejdřív po pilotovi.“
Kruk si prohlédl Hrobníka, jeho svalnaté nohy a silné čelisti.
 „Tak jo, cizince. Poletíš jako kopilot. Dostaneš menšinový podíl a
nebudeš se dohadovat.“
Jasně,“ zazubil se Hrobník. „Proč se dohadovat teď, když se
mužem dohadovat potom.“
Kruk o té větě uvažoval, až ho z toho rozbolela hlava.
„No jo. To je fuk. Všichni si vezmou střízlivou pilulku a jedem.
Budou se vymazávat lidi.“
Hrobník následoval svého nového kapitána.
Jak dobrý máš to vymazávací zařízení?“
„Záleží na tom?“ pokrčil rameny Kruk.
„Tenhle přístup se mi líbí,“ pokývl Hrobník. Skoro okamžitě.
CANCÚN, MEXIKO, NYNÍ
Butlerové, o které šlo, byli samozřejmě stejní Butlerové, kteří
unikli mesmerizovaným fanouškům wrestlingu a kteří si teď, třicet
minut poté, co Kruk přijal nového kopilota, dopřávali okamžik
odpočinku a sluníčka na břehu cancúnské laguny. Tyhle dva
pronásledoval Turnball Břízný spíš pro vlastní zábavu, než že by mu
mohli skutečně překazit plány. Bylo ovšem možné, že tak silní
protivníci, jakými se Butlerovi ukázali být, by mohli dělat potíže. A
Turnballovy plány byly už dost choulostivé i bez nějakých otravných
lidí. Lepší bude přinejmenším je vymazat. Navíc poprvé Turnballovi
unikli, což ho naštvalo, a on byl naštvaný nerad.
Julie dřepěla u vody a poslouchala smích a cinkání skleniček se
šampaňským, které sem doléhalo z mejdanu na projíždějící jachtě.
„Mám nápad, bráško,“ řekla. „Co kdybychom si Artemisovi řekli
o milion dolarů a šli prostě do důchodu? Nebo já bych šla do
důchodu. Ty bys mi mohl dělat komorníka.“
Butler si sedl vedle ní. „LIpřímně řečeno, myslím, že Artemis teď
milion dolarů nemá. Všechno nastrkal do svého nejnovějšího
projektu. Projektu s velkým P, jak tomu říká.“
„Co krade tentokrát?“
„Nic. Artemis nechal zločinu. Teď zachraňuje
svět.“
Julie se chystala hodit žabku, ale strnula v polovině pohybu.
„Artemis Fowl nechal zločinu? Náš Artemis Fowl? Není to proti
jejich rodinným zákonům?“
 Butler se sice neusmál, ale rozhodně se malinko míň mračil.
„Tohle není vhodná chvíle na vtipy, sestřičko.“ Odmlčel se. „Ale
když už to musíš vědět, tak fowlovské regule opravdu stanoví, že
rodinnému příslušníkovi, kterého přistihnou při poctivosti, můžou
zabavit Příručku ďábelského felčara a baňky.“
Julie se zahihňala. „Baňky!“
Na Butlerově tváři se rychle usadil původní zamračený výraz.
„Vážně, sestřičko. Ocitli jsme se v dost zlověstné situaci. Honí nás
agenti skřítků a navíc jsme na opačném konci světa než můj
představený.“
„Co tady vůbec děláš? Kdo tě na tuhletu zbytečnou výpravu
poslal?“
Butler o tom už uvažoval. „Artemis. Nejspíš ho k tomu někdo
nějak donutil, i když to tak nevypadalo. Možná ho někdo podvedl.“
„Podvedl? Artemise Fowla? To se tedy změnil.“
Butler se zamračil a poplácal místo, kde by měl normálně
pouzdro se zbraní. „Artemis se opravdu změnil. Skoro bys ho
nepoznala, je úplně jiný.“
Jiný? Jak jiný?“
Butler se zamračil ještě víc, až se mu mezi obočím udělala
vráska. „Všechno počítá. Kroky, slova, všechno. Myslím, že jeho
důležité číslo je pět. A taky všechno rovná. Co má kolem sebe, rovná
do řádek. Obvykle po pěti věcech, nebo po deseti.“
„O takových věcech jsem slyšela. Obsedantně kompulzivní
porucha. OCD.“
„A trpí stihomamem. Nevěří nikomu.“ Butler sklopil hlavu.
„Dokonce ani mně.“
Julie hodila oblázek daleko do laguny. „To vypadá, že Artemis
potřebuje pomoc.“
Butler kývl. „A co ty? Za poslední hodiny toho na tebe bylo
celkem dost.“
Prohrábla prsty písek. „Co jako? Myslíš takové drobnosti, jako že
mě honila mesmerizovaná banda? A to, že skřítkové existují?
Tyhlety prkotiny myslíš?“
Butler zavrčel. Zapomněl už, jak moc si z něj jeho sestra utahuje
a jak moc jí to on kdovíproč toleruje.
 Jo, tyhle prkotiny,“ kývl a přátelsky ji dloubl loktem.
„Se mnou si starosti nedělej, brácho. Já jsem moderní žena. My
jsme tvrdé a chytré, tos ještě neslyšel?“
„Chápu. Prostě zvládáš, je to tak?“
„Ne, brácho. Je mi fajn. Butlerové jsou spolu a proti nám se nic
nemůže postavit.“
„A ty nové vzpomínky tě neděsí?“
Julie se zasmála a Butlera to zahřálo u srdce. „Neděsí? Kde
myslíš, že jsme, v sedmdesátých letech? A když to chceš vědět, tak
mě neděsí. Spíš mi připadají…“ Další větu si chvíli rozmýšlela.
„Připadají mi správné. Patří tam, kde jsou. Jak jsem mohla
zapomenout na Myrtu? Nebo na Slámu?“
Butler vytáhl z kapsy saka tmavé brýle. Byly trochu mohutnější
než ty, které předepisovala současná móda, a na křídlech měly
maličké solární panely.
„Když máme skřítky v patách, možná budeme tohleto
potřebovat.“
Julie mu je vytrhla z ruky a jen se jich dotkla, vrátila se další vlna
vzpomínek.
Ty vyrobil Artemis z rozebraných policejních přileb, abychom
viděli skrz skřítkovské štíty. LEPReko je mazané, ale Artemis je
mazanější.
„Na ty brýle si pamatuju. Jak tě napadlo vzít je s sebou?“
„První skautské pravidlo. Buď připraven. Skřítkové jsou kolem
nás pořád. Nechci omylem nějakého střelit nebo naopak minout,
když na to přijde.“
Julie doufala, že to měl být vtip.
„Přece bys nestřelil skřítka,“ prohlásila a nasadila si brýle.
Okamžitě se jí před očima něco objevilo, jako když z topinkovače
vyskočí toust. A to něco rozhodně nebyl člověk. Viselo to na postroji
a mířilo jí to na hlavu zbraní s rozšířenou hlavní. Ať to bylo co
chtělo, mělo to na sobě kombinézu, která vypadala jako z nějakého
dehtu; přiléhala k jeho třaslavému trupu a pokrývala každý rozježený
vous.
„Střel toho skřítka!“ vyjekla šokované. „Střel ho!“
 Většina lidí by předpokládala, že si Julie dělá legraci.
Koneckonců, jak velká je asi tak šance, že se skřítek objeví přesně ve
chvíli, kdy si nasadíte protištítové brýle? Kromě toho, o Julii bylo
známo, že dělává dost nemístné vtipy a že v okamžicích smrtelného
nebezpečí mívá jedovaté poznámky.
Například když Christian Varley Penrose, její instruktor z
akademie madam Ko, uklouzl na severní stěně Mount Everestu a řítil
se dolů a mezi ním a jistou smrtí stála jen jedna hubená dívka, křikla
na něj, když letěl kolem: „Hej, Penrosi! Když vás zachráním, dostanu
za to plus body?“
Když tedy Julie vyjekla Střel toho skřítka, dalo by se celkem
rozumně předpokládat, že si ze svého staršího bratra dělá jen legraci,
Butler to ale nepředpokládal ani chvilku. Byl trénovaný v
rozpoznávání stresových rejstříků, ale i kdyby ho Artemis nedonutil
vyposlechnout příslušnou přednášku na mp3 v autě, poznal rozdíl
mezi upřímně šokovanou Julií a vtipkujícíJulií. Takže když Julie
vykřikla Střel toho skřítka, Butler se rozhodl pro agresivní akci dřív,
než by kolibřík mávl křídly.
Střílet se nebude, nemám zbraň, pomyslel si. Ale jsou i jiné
možnosti.
Butler zvolil tu, že popadl sestru za rameno a odstrčil ji tak
prudce, až odlétla po oblázkové pláži stranou a vyryla v ní brázdu
ramenem.
Odřené rameno. Tohle budu mít na talíři několik týdnů.
Nato se rozmáchl oběma rukama dopředu a vzhůru a vší silou se
vrhl po tom, co Julii vyděsilo. Mohl jen doufat, že to něco je dost
blízko, aby to chytil, protože jestli ne, tak se mu teď zrovna nějaký
skřítek vysmívá a chladnokrevně na něj míří zbraní.
Štěstí mu přálo. Butler narazil na něco nahého a udělaného. Na
něco, co se s ním rvalo a škubalo sebou jako podsvinče v dece a co
vydávalo zápach, s jakým byste se mohli setkat, kdybyste měli tu
smůlu a skončili obličejem dolů ve středověkých splašcích.
Tenhle smrad znám, uvědomil si Butler a pevně to sevřel.
Permoník.
To, co permoníka drželo ve vzduchu, najednou zakvílelo a kleslo,
takže Butler i jeho svíjející se zajatec skončili ve vodě laguny, která
tu byla hluboká tak asi do pasu. Pro Butlera byla koupel neškodná,
doslova visel na neviditelném permoníkovi a studená voda byla
nakonec celkem osvěžující. Ale pro skřítka to byla katastrofa. Ostré
kamínky na břehu mu prořízly ochrannou kombinézu, odřely kůži a
zkratovaly náboj.
Dotyčný permoník, Kruk, byl najednou vidět.
„Aha,“ prohlásil Butler a vytáhl Kruka na břeh. „Hlavička
permonická. Fajn.“
Kruk dávno přišel o dar jazyků i o ostatní magické schopnosti, ale
žil mezi lidmi už tak dlouho, že pochytal základy několika řečí, a
Butlerovo prosté prohlášení bylo celkem snadné si špatně vyložit.
Hlavička permonická? Ten Blátivý mi ukousne hlavu!
Butler byl ve skutečnosti rád, že vidí zrovna permonickou hlavu,
protože permoníci mají hlavy nepoměrně velké vůči tělu a tahle
konkrétní hlava byla ještě baňatější než obvykle. Byla skoro tak
velká jako Butlerova a na sobě měla přilbu.
Se skřítkovskou přilbou uvidím totéž, co vidí ten mrňous.
Butlerovi šlo o přilbu, ne o masitou jednohubku uvnitř.
„Pocem, slizoune,“ zavrčel bodyguard, intuitivně rozepnul
západky přilby a sundal ji. „Ty ses zrovna pokusil střelit mou sestru,
co?“
Slovu střelit Kruk porozuměl. Podíval se na své ruce a s úlekem
zjistil, že jsou prázdné. Zbraň upustil.
Kruk byl profesionální kriminálník a prošel už mnoha riskantními
situacemi, aniž ztratil nervy. Jednou rozehnal partu opilých skřetů a
neměl v ruce nic než lahvičku opalovacího krému a tři uzávěry od
lahví, jenže tenhle vražedný obr se vzteklou tváří a krvežíznivým
mozkem byl i na Kruka moc.
„Neeeee!“ zaječel. „Mozek nekousat.“
Butler si nevšímal ani jeho vyvádění, ani nechutného smradu
přilby, kterou uchopil jednou rukou jako hráč košíkové míč.
Krukova lebka byla teď úplně nechráněná a permoník by byl
přísahal, že cítí, jak se mu třese mozek.
Když je permoník takhle vyděšený volí jednu ze dvou možností.
První je, že vyhákuje čelist a pokusí se z potíží nějak vytunelovat.
Tuhle možnost teď Kruk neměl vzhledem k tomu, že jeho kombinéza
měla kapuci. A druhá: Vyděšený permoník odhodí zátěž. Odhazování
zátěže je trik z létání a znamená zahodit co nejvíc nepotřebného
nákladu, aby se letoun udržel ve vzduchu. Permoníci jsou schopní
zbavit se až třetiny své váhy za necelých pět vteřin. Je to samozřejmě
krajní možnost a dá se to provést tak nejvýš jednou za deset let.
Znamená to rychle vypudit volný tekutý tuk, spolykanou tunelovací
hlínu a plyny otvorem, kterému permonické maminky delikátně
říkají ten druhý tunel.
Odhodit zátěž je víceméně automatická reakce a nastane, když
srdeční tep stoupne nad dvě stě za minutu, což se Krukovi stalo
přesně ve chvíli, kdy se ho Butler dotázal, jestli chtěl střelit jeho
sestru. V té chvíli Kruk víceméně ztratil kontrolu nad svými
tělesnými funkcemi a stačil právě jen vykřiknout „Mozek nekousat^,
než se tělo rozhodlo odhodit zátěž a využít reaktivní síly k tomu, aby
odtud fofrem zmizelo.
Tyhle biologické detaily Butler samozřejmě neznal. Věděl pouze
to, že najednou letí pozadu vysoko ve vzduchu a drží tryskového
permoníka.
Už zas, to snad ne, pomyslel si. Byl patrně jediný člověk, který si
to pomyslet mohl.
Butler viděl, jak se Julie zmenšuje v dálce, ústa šokované
otevřená do tmavého kroužku. A Julii se to jevilo tak, že se její bratr
rval s permoníkem v lesklé kombinéze s kapuci a najednou se z
ničeho nic naučil létat.
S tím, že si o mě Julie dělá starost, si budu dělat starost pak,
pomyslel si Butler a pokoušel se nevšímat si lesklého bublavého
proudu, který je nesl výš k nebi a blíž k letounu, na kterém viseli.
Pozor tam dole.
Butler měl naléhavější problém než to, že si o něj Julie bude dělat
starost, což si uvědomil, když si Krukovu přilbu narazil na hlavu. On
a Kruk se rychle řítili ke gyru, jenže neměli nad svým pohybem
sebemenší kontrolu. Kruk dokázal leda ječet něco o svém mozku,
takže bylo na Butlerovi, aby z toho vyšli živí. Výška problém nebyla.
Nevyletěli tak vysoko, aby došlo k vážnému poškození, zvlášť ne
tady, s vodní matrací pod nimi. Problém byly ale lopatky rotoru gyra,
které je oba rozsekají na tenké nudličky, pokud skrz ně proletí.
Gyrokoptéra pak určitě vybuchne a ty nudličky ještě uškvaří. Motor
byl tichý jako šepot, jenže když rotorem proletí dvě těla, určitě to
vyřadí i zvukové tlumiče.
Můj poslední pozemský čin bude, že prozradím Národ lidem, a
nemůžu s tím vůbec nic dělat.
Řítili se vzhůru, vítr jim rval šaty a studil kůži. Permoník koulel
očima a kůže na něm visela.
Předtím byl obtloustlý Tím jsem si jistý.
Gyrolopatky byly jen pár metrů daleko, když proletěli kolem
letounu a nanosekundu zůstali viset, protože Krukovi konečně došla
munice.
„Umíš si to načasovat,“ sykl Butler ve chvíli, kdy se řítili přímo
na lopatky rotoru.
No, ale umřu proto, že jsem zachránil svou sestru před
vražednýmpermoníkem. Mohlo by to být i horší.
Úplně v poslední chvíli se rotor naklopil o devadesát stupňů,
takže letoun se dramaticky naklonil a Butler s Krukem do něj
úhledně vklouzli na závětrné straně.
Butler ani nestačil poděkovat svojí šťastné hvězdě a už se ocitl v
další nebezpečné situaci.
V permonickém gangu se zjevně odehrávala nějaká tvrdá rvačka.
V prostoru pro cestující se válelo v bezvědomí několik skřítků a tři
zbylí permoníci si to rozdávali dva na jednoho. Ten jeden měl
zkrvavený nos a na rameni dočerna spálenou hvězdici, jak ho někdo
trefil neutrinem, ale přesto se tvářil docela bodře.
„No to je dost, že jsi tu,“ sykl koutkem úst k Butlerovi. „Tihle
dva se hrozně vztekají, že jsem jim poklopil to jejich gyro.“
„Hrobníku, ty kolaborante!“ zařval jeden ze zbylých permoníků.
„Hrobníku?“ vyrazil ze sebe Butler. Nějak se mu povedlo
zasténat i promluvit zároveň.
Jo,“ odpověděl Butlerův starý kamarád Sláma Hraboš. „To je
moje přezdívka pro veřejnost. A ty máš kliku, že na veřejnost vůbec
chodím.“
Gyrostabilizátory letoun vyrovnaly a Butler využil chvilky klidu
k tomu, aby se zbavil Kruka, kterého vyhodil ze dveří.
 „No jo, Kruk,“ podotkl Sláma. „Málokdy potká člověk někoho s
tak foneticky příhodným jménem.“
Butler ho neposlouchal. Jestli někdy bude vhodná chvíle na to
poslouchat Slámový výlevy, tak ještě nenastala. Místo toho se obrátil
ke zbylým nepřátelským permoníkům
„Vy dva,“ řekl a probodl je svým nejvýhružnějším pohledem,
takovým, který jednou i trolla donutil k úvahám, zda si neukousl
příliš velké sousto.
Ti dva dotyční se pod jeho pohledem třásli a děsili se, co jim
tenhle obr přikáže udělat.
Butler ukázal palcem ke dveřím.
„Skočte,“ řekl prostě.
Permoníci se podívali jeden na druhého a byl to hodně výmluvný
pohled.
Máme opravdu skočit do denního světla, zamysleli se permoníci,
nebo tu máme zůstat a s touhle horou svalů bojovat?
Chytili se za ruce a skočili.
Slámovi trvalo jen chvilku dostat pod kontrolu letové systémy a
klesnout s gyrem dolů pro Julii.
„Ahoj, Jadeitová princezno,“ zavolal z pilotního sedadla. „Co
wrestlingová kariéra? Já teď mám taky alter ego. Hrobník mi říkají.
Co ty na to?“
„Mně se to líbí,“ kývla Julie a dala Slámovi pusu na tvář. „Dík, že
jsi nás zachránil.“
Sláma se usmál. „V telce nic nebylo. Až na placené kanály, a já
ze zásady odmítám za koukání platit. Až na toho kuchaře, co má tak
sprosté řeči. Toho miluju. A taky to, co dokáže s kohoutím
hřebínkem a pár fazolkami.“
Juliiny znovunalezené vzpomínky jí připomněly Slámovu
posedlost jídlem.
„Tak tys byl úplně náhodou v baru, když tuhletu partičku
zavolali?“ ptal se Butler pochybovačně a shodil vysazeným
permoníkům dolů nouzové balíčky.
Sláma zatáhl za virtuální páku a rychle vyletěl s gyrem do mraků.
 Jo. To je osud, kamaráde. Postavil jsem se kvůli tobě proti svým
vlastním soukmenovcům. Doufám, že to oceňuješ. Nebo spíš
doufám, že to ocení tvůj bohatý zaměstnavatel.“
Butler zavřel dveře, aby dovnitř tak strašně nefičelo. „Pokud si
dobře vzpomínám, většinu toho zachraňování jsem obstaral já.“
„Akorát jsi mi zkazil plán,“ odsekl permoník. „Chtěl jsem je
nechat, aby vás oba omráčili a vytáhli nahoru, a pak bych zasáhl.“
„Skvělý plán, fakt.“
„Kdežto nechat se rozšmelcovat rotorem, to je jiný kafe, co?“
„Na tom něco je.“
Chvilku bylo ticho, takové ticho, jaké byste v lidském letounu
nezažili. A taky takové ticho, jaké nastává, když malá skupinka
uvažuje, jak dlouho se ještě dokážou dostávat z nebezpečí jisté smrti
tak, aby jim v těle zbyla aspoň špetička života.
„Předpokládám, že už v tom zas lítáme, co?“ prohlásil Sláma
nakonec. „Bude se zase zachraňovat svět za minutu dvanáct?“
„No, během jedné noci nás napadli wrestlingoví fanoušci
proměnění v zombíky a neviditelní permoníci,“ prohlásil zachmuřeně
Butler. „Takže takhle nějak to vypadá.“
„Tak kam?“ zeptal se Sláma. „Doufám, že tam není moc sluníčka.
A taky že tam není mráz. Nenávidím sníh.“
Butler si uvědomil, že se usmívá – ne zrovna láskyplně, ale taky
ne výhružně. „Na Island,“ řekl.
Gyro prudce pokleslo, protože Sláma v tom šoku pustil v-páku.
Jestli to má být vtip, Butlere, tak to není legrační.“
Butlerův úsměv zmizel. „Ne,“ připustil. „To není.“
 KAPITOLA VII:
JAKŽE TĚ MILUJI?
VATNAJÖKULL, NYNÍ
Orion Fowl se připoutal do nouzového sedadla přímo za
Myrtou, která pilotovala evakuační modul dírou v ledovci,
vyvrtanou řádící sondou.
Když člověku někdo mluví přímo do ucha, je to protivné
vždycky, ale když ten někdo ze sebe chrlí romantické nesmysly,
zatímco majitel příslušného ucha bojuje s ovládáním dvacet let
starého únikového modulu ve vysoké rychlosti, je to nejen otravné,
ale nebezpečně to odvádí pozornost.
Myrta otřela okénko rukávem kombinézy. Jediný paprsek, který
vycházel ze špice modulu, jim osvětloval cestu.
Rovná, myslela si. Aspoň že je ta díra rovná.
Jak že tě miluji?“ uvažoval nahlas Orion. „Počkat. Miluji tě
vášnivě a věčně… samozřejmě že věčně – to se rozumí samo sebou.“
Myrta zamrkala, protože jí do očí stékal pot. „Mluví vážně?“
zavolala přes rameno na Klusáka.
„No to si piš,“ odpověděl hlasem, který přeskakoval spolu s
natřásáním modulu. „Kdyby na tobě chtěl, abys mu hledala
znamínka, tak to hned odmítni.“
„To bych neudělal,“ ubezpečil ji Orion. „Dámy nehledají
mateřská znaménka. To je práce pro dobré mládence, jako je tady
vznešený oř a já. Dámám, jako je slečna Krátká, stačí prostě
existovat. Vyzařují krásu a to stačí.“
Já nic nevyzařuju,“ procedila Myrta skrz zaťaté zuby.
Orion jí poklepal na rameno. „Dovolím si nesouhlasit. Vyzařuješ,
zrovna teď vyzařuješ. Nádhernou auru. Je pastelově modrá, s
malinkými delfínky.“
Myrta pevně sevřela volant. Já se pozvracím. Vážně řekl
pastelově modrou?“
„A s malými delfínky,“ potvrdil Klusák, spokojený, že může
aspoň chvilku myslet na něco jiného než na to, že pronásledují
sondu, která vyhodila do povětří jejich transportér, což bylo trochu
jako kdyby myš pronásledovala kočku, obrovskou zmutovanou
kočku s laserovýma očima a břichem plným malých zlovolných
koťat.
„Zmlkni, vznešený oři. Mlčte oba dva.“
Myrta si nemohla dovolit se rozptylovat, a tak aby přehlušila
blábolícího Oriona, komentovala nahlas všechno, co dělala, a
nahrávala to do lodních záznamů.
Ještě pořád letíme ledem, je to neuvěřitelně silná vrstva. Nemáme
radar, nemáme sonar, řídíme se jen světly.“
Světelná show, která byla v okénku vidět, byla barvitá a
strašidelná zároveň. Motory sondy vysílaly k vyvrtaným ledovým
stěnám paprsky, které se na rovných plochách rozkládaly na malé
duhy. Myrta si byla jistá, že v ledu spatřila celé zamrzlé hejno velryb.
A možná taky ještě nějakého obrovského mořského plaza.
„Sonda drží stále stejný kurz, šikmý sestup. Teď přecházíme z
ledu do skály bez viditelného zpomalení.“
Byla to pravda. Vyšší hustota prostředí zjevně neměla na laserové
řezáky vůbec vliv.
Klusák si neodpustil samolibou poznámku: Jo, já je umím
stavět.“
„Ale ovládat ne,“ zpražila ho Myrta.
„Rozzlobil jsi princeznu!“ vykřikl Orion a škubal sebou v pásech.
„Nebýt těchto kletých pout…“
„Tak jsi mrtvý,“ dořekl místo něj Klusák.
„Na tom něco je,“ ustoupil Orion. „A princezna je už klidná,
takže se nic nestalo, dobrý brachu. Musím ovládat svou rytířskou
prchlivost. Občas příliš spěchám do boje.“
Myrtu svrběly uši. Věděla, že to je čistě ze stresu, ale to jí nebylo
nic platné.
„Musíme vyléčit Artemise,“ prohlásila a hrozně si přála ještě
jednu ruku navíc, aby se mohla podrbat. „Tohle už moc dlouho
nesnesu.“
Kolem nich prolétala skalní stěna jako nejasná směs šedé a modré
barvy. Padaly z ní rozdrcené kameny a nejrůznější trosky, což Myrtě
ještě víc ztěžovalo výhled.
 Mrkla po komunikačním zařízení modulu, ale bez valné naděje.
„Nic. Žádný kontakt s Jistotou, pořád jsme blokovaní. Ta sonda
už o nás musí vědět. Proč neútočí?“
Klusák se zavrtěl v pásech konstruovaných pro dvounohé bytosti.
„No jistě, proč neútočí? Takový útok, to by bylo něco.“
„Útoky jsou můj život!“ vyjekl Orion, což bylo nezvyklé. „Ach,
jak si přeji, aby se ten drak obrátil proti nám a já ho mohl sklát!“
„Sklát čím?“ zajímal se Klusák. „Tím tajným mateřským
znamínkem?“
„Nedělej si legraci ze znamínka, které možná mám a možná ne.“
„Sklapněte oba dva,“ utrhla se na ně Myrta. „Světlo se změnilo.
Něco se blíží.“
Klusák přimáčkl tvář k zadnímu okénku. „No jasně. Čekal jsem
to.“
„Co jsi čekal?“
„No, jsme už pod úrovní moře, takže to, co se blíží, je pěkný širý
oceán. Teď uvidíme, jak dobře jsem tu sondu navrhl.“
Světlo, které se odráželo od stěn tunelu, bylo najednou kalné a
blikotavé a celý modul se rozechvěl burácivou ranou. Dokonce i
Orion ztratil řeč, když uviděl celistvý vodní tunel, jak se řítí vzhůru k
nim.
Myrta z výcviku věděla, že by měla uvolnit svaly a nárazu se
podvolit, jenže každá buňka v jejím těle měla naopak chuť se před
dopadem zatnout.
Drž špici rovně, připomínala sama sobě. Musíš proříznout
hladinu. Pod vodou už je klid.
Voda se kolem nich sevřela jako nepřátelská pěst a zatřásla
modulem i jeho pasažéry. Všechno, co nebylo přišroubované, se stalo
nebezpečnou zbraní. Krabice s nástroji způsobila Klusákovi ošklivou
tržnou ránu a Oriona píchla do čela vidlička, která po sobě zanechala
drobné ranky.
Myrta klela jako námořník a ze všech sil se snažila udržet špici
dolů, bojovala se zuřivostí přírody a mluvila na modul, jako by to byl
nezkrocený mustang. Jeden nýt se uvolnil a poletoval po kabině.
Naštípl přední sklo, až se od místa nárazu rozběhla pavučinka
prasklin.
 Myrta sebou škubla. „DArvit,“ ulevila si. „To je průšvih. To je
průšvih.“
Orion jí položil ruku na rameno. „Aspoň spolu zažíváme velké
dobrodružství, ne, panno?“
„To zatím ještě ne,“ odsekla Myrta, vyrovnala zadní klapky a
prolétla s modulem ven z toho chaosu do klidného širého oceánu.
Přední sklo zatím drželo a zamračená Myrta se skrz něj snažila
najít záři motorů sondy. Chvilku neviděla v Atlantiku nic, co by sem
nepatřilo, ale pak na jihojihozápadě, asi deset sáhů hluboko, zahlédla
čtyři svítící modré kotouče.
„Támhle!“ vykřikla. „Vidím ji!“
„Nemáme radši zamířit k nejbližšímu transportnímu přístavu?“
navrhoval Klusák. „Pokusit se varovat Jistotu?“
„Ne,“ odpověděla Myrta. „Musíme udržet vizuál a zjistit, kam ta
věc letí. Když ji ztratíme, tak díky tvému nekovu ji v tomhle širém
oceánu nenajde už nikdo.“
„Další jedovatost, mladá dámo,“ uraženě si stěžoval Klusák.
„Nemysli si, že to nepočítám.“
„Počítáš?“ vzpomněl si Orion. „Artemis taky počítal.“
„Kdyby tady tak Artemis byl,“ ulevila si nabručeně Myrta. „I s
těmi jeho pětkami. On by věděl, co dělat.“
Orion se načuřil. „Máš ale mě. Můžu ti pomoct.“
„Počkej, budu hádat. Bivak?“
Orion se zatvářil tak nešťastně, že to Myrta nevydržela. „No
dobře. Koukni, Orione, jestli mi vážně chceš pomoct, tak koukej na
komunikační monitory. Kdyby se objevil signál, upozorni mě.“
„Nezklamu tě, krásná panno,“ sliboval Orion. „Tahle obrazovka
je teď můj svatý grál. Budu si přát, aby její chladné srdce z drátů a
kondenzátorů vydalo signál.“
Klusák se do toho už chtěl vložit a vysvětlit mu, že komunikační
obrazovka nemá ani dráty, ani kondenzátory. Myrta ho ale zpražila
takovým pohledem, že se kentaur rozhodl raději mlčet.
„A ty,“ pokračovala Myrta tónem, který tomu pohledu odpovídal,
„se snaž přijít na to, jak se mohlo stát, že velkého Klusáka takhle
dokonale převezli, a možná pak dokážeme dostat sondu pod kontrolu
dřív, než někdo přijde k úrazu.“
 Další jedovatost, pomyslel si Klusák, ale měl dost rozumu, aby to
neřekl nahlas.
Hnali se hloub a hloub do tmavší a tmavší modři. Sonda se
neochvějně držela svého kurzu, neuhnula před skálou ani před
útesem a zdálo se, že o maličkém únikovém modulu, který se jí žene
v patách, vůbec neví.
Musí nás vidět, říkala si Myrta, která hnala modul na maximum
výkonu, jen aby sondě stačila. Ale jestli je sonda zpozorovala, nedala
to nijak najevo, jen se řítila oceánem stále stejnou rychlostí,
neochvějně mířila ke svému zatím neznámému cíli.
Myrtu něco napadlo. „Klusáku. Ty máš komunikátor, viď?“
Kentaur se v atmosféře chudé na kyslík potil, světlomodrou košili
měl teď už většinou tmavomodrou. „Samozřejmě že mám. Už jsem
koukal, jestli nemá signál. Nic.“
Já vím, ale co v něm máš za miniprogramy? Je tam něco na
navigaci?“
Klusák vytáhl komunikátor a listoval miniprogramy. „Mám tady
navigační mipko. Soběstačné, nepotřebuje signál.“ Kentaurovi
nebylo potřeba říkat, co má dělat. Rozepnul si pás a položil telefon
na omnisenzor na desce. Obrazovka komunikátoru se okamžitě
rozsvítila i na malé obrazovce v okně.
Objevil se trojrozměrný kompas a několik vteřin počítal kurz
modulu. Myrta zatím dávala dobrý pozor, aby se držela přesně
stejným směrem jako sonda.
Jo,“ kývl kentaur. „Máme to. Mimochodem, to mipko jsem
navrhl já. Z tohohle malého zázraku mám víc peněz než z celé práce
pro policii.“
„Co tam máš?“
Klusák táhl malou ikonku lodi přímou čarou v dosavadním
směru, až proťala čáru mořského dna. V místě dopadu pulzovalo
červené kolečko.
„To kolečko je hezké,“ podotkl Orion.
„Dlouho nebude,“ zbledl Klusák.
Myrta na půl vteřiny odvrátila oči od sondy „Tak mluv, Klusáku.
Co je tam dole?“
 Na Klusáka najednou naplno dopadla tíže zodpovědnosti. Tíže,
kterou v duchu potlačoval celou dobu, co ta sonda… jeho sonda
zaútočila.
„Atlantis. Bohové, Myrto, ta sonda se řítí přímo na Atlantis.“
Myrta se vrátila pohledem k těm čtyřem světelným kroužkům.
„Dokáže prorazit kupoli?“
„Na to nebyla navržená.“
Myrta ho nechala chvilku přemýšlet o tom, co právě řekl.
„No dobře, připouštím, že dělá hodně věcí, na které nebyla
navržená.“
„No tak co?“
Klusák provedl na obrazovce pár výpočtů, kterým by Artemis asi
rozuměl, kdyby tu byl.
„Možné to je,“ řekl. „Sonda by byla kompletně napadrť, ale v
téhle rychlosti by skutečně mohla v kupoli způsobit prasklinu.“
Myrta donutila modul ještě k maličko vyšší rychlosti. „Musíme
varovat Atlantis. Orione, máme něco na komunikacích?“
Lidský pasažér vzhlédl od obrazovky. „Ani čárku, princezno, ale
tohle světýlko dost naléhavě bliká. Má nějaký zvláštní význam?“
Klusák mu nakoukl přes rameno. „V tunelu jsme asi prorazili
trup. Ubývá nám kyslík.“
Myrta se na vteřinku poraženecky nahrbila. „To je jedno.
Pokračujeme.“
Klusák sevřel hlavu oběma dlaněmi, jako by se pokoušel udržet
myšlenky pohromadě. „Ne. Teď se musíme snažit dostat z té oblasti,
kde sonda ruší komunikace. Zamiř k hladině.“
„Co když změní kurz?“
„Tak nezasáhne Atlantis a nikdo nebude zraněný ani utopený. A i
kdyby se pak obrátila a vrátila, budou na ni připravení.“
Utíkat bylo proti všem Myrtiným instinktům. „Připadá mi, jako
bychom ty dole opouštěli.“
Klusák ukázal na obrazovku. „Touhle rychlostí bude sonda v
Atlantis za tři hodiny. Nám dojde kyslík za pět minut. Za šest
budeme v bezvědomí, za dvanáct mrtví. Co pak komu pomůžeme?“
 „Točí se mi trochu hlava,“ hlásil Orion. „Ale zároveň se cítím
nádherně povznesený. Myslím, že už brzo najdu rým na slovo
pomeranč.“
„Nedostatek kyslíku,“ podotkl Klusák. „Nebo to je možná jenom
v něm.“
Myrta pustila plyn. „Stihneme to?“
Klusák vyťukal složitou rovnici. „Když hned teď poletíme
opačným směrem. Možná. Ale jestli ten, kdo tohle provádí, nějak
rušičku posílil, tak ne.“
„Možná? Nic přesnějšího mi říct neumíš?“
Klusák unaveně kývl. „Neumím.“
Myrta třemi obratnými manévry modul otočila. „Takhle dobrou
šanci jsem dneska neměla za celý den.“
Byl to teď závod, ale zvláštní: Soupeři prchali pryč jeden od
druhého. Cíl byl prostý. Když už teď věděli, kam má sonda
namířeno, měla Myrta šest minut na to, aby s modulem vyletěla z
oblasti, kterou sonda rušila. A taky by bylo fajn mít nějaký ten kyslík
k dýchání. Naštěstí sonda prudce klesala, takže modul mohl strmě
stoupat. Jestli se jim povede dostat se nad hladinu dřív, než těch šest
minut uběhne, skvěle. Budou vysílat, dokud Jistota signál nezachytí.
Jestli ne, modul nemá automatického pilota ani vlastní vysílač, takže
sonda bude nad hlídkovými věžemi Atlantis dřív, než si jí vůbec
všimnou. A pak to mělo ještě jedno malé negativum, totiž že oni
budou mrtví.
To je zvláštní, pomyslela si Myrta. Ani nemám pocit, že by se mi
moc zrychlil tep. Od té doby, co jsem se setkala s Artemisem Fowlem,
jsou pro mě situace, ve kterých jde o život, celkem normální.
Podívala se úkosem na toho romantika, který teď nosil Artemisův
vzhled, a on si toho všimnul.
„Načpak myslíš, princezno? Za tvé myšlenky bych dal celé
království.“
„Přála jsem si, abys zmizel,“ odsekla bez obalu Myrta. „A vrátil
nám Artemise. Potřebujeme ho.“
Orion si odkašlal. „Ta myšlenka není tak cenná, jak jsem myslel.
K čemu chceš zpátky Artemise? Je na všechny zlý a hrubý.“
 „Protože Artemis by nás dokázal dostat z téhle situace živé,
zachránit Atlantis a možná i zjistit, kdo zavraždil ty policisty.“
„To uznávám,“ připustil podrážděně Orion. „Ale jeho sonety
nemají srdce a to operní divadlo, které navrhl, byla ztělesněná
ješitnost.“
Jo, to přesně teď potřebujeme,“ rýpl si Klusák. „Umět navrhovat
operní divadla.“
„No jistě, zrádný hřebce,“ odsekl podrážděně Orion. „Lip by se
hodilo umět navrhovat sondy.“
Myrta krátce stiskla klakson, aby ji vnímali. „Promiňte, pánové.
To vaše hádání spotřebovává kyslík, takže mohli byste laskavě
mlčet?“
Je to příkaz, milovaná?“
Jo,“ zašeptala výhružně. „To je.“
„Dobře. Budu tedy mlčet. Radši bych si vyřízl jazyk, než bych
vyřkl ještě jedno slovo. Radši bych si podřízl krk nožem na máslo,
než bych vyslovil jedinou –“
Myrta podlehla svým horším pudům a rýpla Oriona na solar.
To nebylo správné, pomyslela si, protože chlapec se zkroutil v
postroji a lapal po dechu. Budu z toho pak mít výčitky svědomí.
Jestli nějaké pak vůbec bude.
Palivový článek měl ještě spoustu energie, ale v nádržích nebyl
vzduch a nebylo tu ani žádné zařízení, které by z vydýchaného
vzduchu vyčistilo kysličník uhelnatý. Modul byl počítaný jen pro
krátké přesuny. Nebyl určený k samostatným výpravám. Trup mohl
prasknout pod tlakem strmého výstupu mnohem dřív, než kyslík
dojde docela.
Tolik možných smrtí, říkala si v duchu. Dřív nebo později nás
jedna dostane.
Digitální hloubkoměr odečítal od 10 000. Byli v Atlantském
příkopu, v místech, které lidské oči dosud nespatřily. Kolem nich
plula hejna světélkujících ryb, které jim bez problémů stačily a
narážely do trupu masitými svítivými lampičkami v průsvitných
bříškách.
Pak se světlo změnilo a ryby byly pryč, odpluly tak rychle, jako
by se prostě rozplynuly. Místo nich se objevili tuleni, velryby a ryby
podobné stříbrným hlavicím šípů. Minul je kus modrého ledu a
Myrta na jeho plochách a stínech spatřila tvář své matky.
Nedostatek kyslíku, pomyslela si. Nic jiného to není.
„Kolik ještě?“ zeptala se Klusáka.
Kentaur zkontroloval hladinu kyslíku. „V přepočtu na tři bytosti
při vědomí, při nervózním vědomí, dodal bych – které rychle
spotřebovávají vzduch – nám tak za minutu za dvě dojde.“
„Říkal jsi, že to můžeme stihnout.“
„Díra v nádrži se zvětšuje.“
Myrta uhodila pěstí do palubní desky. „D Arvit, Klusáku. Proč to
vždycky musí být tak těžké?“
Klusák vyrovnaně odpověděl: „Myrto, kamarádko. Víš přece, co
musíš udělat.“
„Ne, Klusáku. Nevím.“
„Ale víš.“
Myrta to opravdu věděla. Byly tu tři osoby, které byly při vědomí
a prudce dýchaly. Klusák sám spotřebovával víc kyslíku než dospělý
troll. Na řízení lodi a odeslání vzkazu stačil jeden.
Bylo to těžké rozhodnutí, ale na váhání nebyl čas. Sáhla po
krátkém kovovém válci, který měla za pasem, a vytáhla ho.
„Co je to, sladká?“ zeptal se Orion, který se mezitím
vzpamatoval.
Myrta odpověděla otázkou: „Udělal bys pro mě cokoli, Orione?“
Chlapcova tvář se rozzářila. „Samozřejmě. Absolutně cokoli.“
„Tak zavři oči a počítej do deseti.“
Oriona to zklamalo. „Co? Žádný úkol? Ani zabít draka?“
„Zavři oči, jestli mě miluješ.“
Orion to okamžitě udělal a Myrta ho šťouchla do krku
bateriovým Šokkerem. Chlapec se po elektrické ráně zhroutil v
pásech a na krku mu jemně kouřily dvě spáleniny.
„Dobrá práce,“ podotkl Klusák nervózně. „Ale u mě prosím ne do
krku, buď tak hodná.“
Myrta si prohlédla Šokker. „Neboj. Měla jsem náboj jen pro
jednoho.“
 Klusák si proti své vůli oddechl úlevou. Když se provinile
podíval po Orionovi, protože věděl, že v bezvědomí by správně měl
být on, Myrta ho zasáhla do boku druhým nábojem.
Klusák neměl ani čas pomyslet si ty zákeřná elfko a svezl se
bezvládně do rohu.
Je mi líto, pánové,“ hlesla Myrta a pak si odpřisáhla, že už
neřekne ani slovo, dokud nebude čas poslat zprávu.
Modul se řítil k hladině, přídí prořezával vodu. Myrta ho řídila
mohutnou podvodní soutěskou, ve které se vyvinul vlastní
ekosystém, naprosto bezpečný před lidským zneužitím. Viděla
obrovské rozvlněné úhoře, kteří by dokázali rozdrtit autobus,
podivné kraby se svítivými krunýři a jakéhosi dvounohého tvora,
který zmizel ve skulině dřív, než si ho stačila pořádně prohlédnout.
Volila tu nejpřímější cestu kaňonem, jakou mohla, a pak našla
skalní komín, který jí umožnil únik do volného moře.
Na komunikačních přístrojích pořád nic. Úplně zablokované.
Musela ještě dál.
Teď zrovna by se mi hodil nějaký dobrý> čaroděj, přemítala.
Kdyby tu byl Číslo jedna, chvilku by vrtěl těmi svými runami a změnil
by kysličník uhelnatý na kyslík.
Kolem okénka se míhala voda, ryby a bubliny – je možné, že
támhleto je paprsek světla od hladiny? Dostalo se už plavidlo do
prosvícené zóny?
Myrta znovu zkusila rádio. Tentokrát uslyšela statické praskání,
ale snad i s nějakým hovorem.
Dobře, pomyslela si, ale mysl měla zastřenou. Představovala
jsem si to jenom?
Ne, slyšela jsi správně, řekl bezvědomý Klusák. Vypravoval jsem
ti někdy o svých dětech?
Nedostatek kyslíku. Nic jiného.
Proč jsi mě střelila, sladká? žasl omdlelý Orion. Rozhněval jsem
tě?
Je pozdě. Příliš pozdě.
Myrta se už třásla. Naplnila si plíce, ale ten zkažený vzduch ji
neuspokojil. Stěny modulu se najednou prohnuly a hrozily ji rozdrtit.
„To se neděje,“ řekla nahlas, i když si přísahala, že bude mlčet.
 Znova prověřila komunikace. Teď už tam nějaký signál byl. Mezi
tím praskáním určitě byla slova.
Stačí to na vysílání?
To se dá zjistit jen jedním způsobem.
Myrta projela možnosti na displeji na palubní desce a zvolila
VYSÍLAT, jenže dostalo se jí jen informace, že externí anténa není k
dispozici. Počítač jí radil, aby prověřila propojení. Přitiskla tvář k
okénku a zjistila, že celá anténa je nefunkční, protože ji nějaký úder
vyrazil z jejího lůžka.
Proč tyhlety necky, proč tahle vykopávka nemá interní anténu?
Dokonce i ty pitomé telefony ji mají.
Telefony! To je ono.
Myrta uhodila na hrudi do rozpínacího tlačítka bezpečnostního
pásu a padla na kolena. Plazila se po zemi ke Klusákovi.
Tady dole je hrozný vzduch. Zatuchlý.
Na vteřinku narostla jednomu zábradlí hadí hlava a zasyčela na
ni.
Čas se ti krátí, Krátká, řekla hlava.
Neposlouchej toho hada, radil jí Klusák, aniž by pohnul rty./e
jenom zatrpklý protože jeho duše je zavřená v kovu kvůli něčemu, co
se stalo v minulém životě.
Pořád tě miluji, prohlásil spící Orion. Dýchal pomalu a
pravidelně a nespotřebovával skoro žádný kyslík.
Tak tentokrát už vážně blázním, pomyslela si Myrta.
Přitáhla se vedle Klusáka a sáhla mu do kapsy pro telefon.
Kentaur bez svého telefonu nikdy nikam nechodil a byl pyšný na
jeho modifikovanou hřmotnost.
Já ten telefon miluju, prohlásil Klusák hrdě. Přes pět set mipek.
Všechny moje. Udělal jsem jeden moc pěkný, jmenuje se Potomstvo.
Řekněme, že najdeš svou životní lásku. Stačí, když vyfotíš sebe a
svého miláčka a Potomstvo ti ukáže, jak budou vypadat vaše děti.
Fascinující. Doufám, že si o tom někdy budeme mít čas promluvit
doopravdy.
Telefon byl zapnutý, takže Myrta nemusela zadávat heslo, ačkoli
jak Klusáka znala, byla by to stejně nějaká verze jeho jména.
Obrazovka byla nepřehledná směs ikonek jednotlivých
miniprogramů a snad měla nějaký řád, když byl jeden kentaur.
S takovou spoustou aplikací je ten problém, že si člověk občas
potřebuje prostě zavolat. Kde je ikona telefonu?
Pak na ni ikony začaly mávat.
„Vyber si mě,“ volaly. „Tady jsem!“
Tohle není halucinace, prohlásil bezvědomý Klusák hrdě. Ti
mrňousci jsou animovaní.
„Telefon,“ křikla Myrta do mikrofonu komunikátoru v naději, že
se dá ovládat hlasem. K její úlevě se na obrazovce zvětšila neostrá
ikona staromódního telefonu.
Ona není rozmazaná. Přestávám vidět.
„Zavolej policejní ústředí,“ přikázala ikoně.
Telefon chvilku cvakal a pak se zeptal: „Chcete zavolat Poslední
obřady?“
„Ne. Zavolej policejní ústředí.“
Modul sebou zase házel, protože se ho zmocnily proudy pod
hladinou a smýkaly jím vlny.
„Spojuji policejní ústředí.“
Telefon tiše bzučel, jak se pokoušel navázat spojení, a pak řekl
komicky smutným hlasem. „Fňuk. Nemáte dost silný signál. Přejete
si nahrát zprávu, kterou bych odeslal, jakmile bude signál
dostatečný?“
Jo,“ zakrákorala Myrta.
„Říkala jste juch?. Protože juch není v této situaci vhodná
odpověď.“
Myrta se sebrala. „Ano. Přeju si nahrát zprávu.“
„Skvěle,“ odpověděl vesele telefon. „Začněte nahrávat po
zacinkání a pamatujte, že zdvořilost nic nestojí, takže se vždycky
představte a rozlučte.“
Rozlučte se, myslela si. Velká legrace.
Pak nahrála stručnou zprávu a snažila se, aby v ní bylo co
nejméně kašlání a prskání. Představila se, jak jí telefon radil, a
vysvětlila, jaká hrozba se řítí na Atlantis. Skoro hned, jak skončila, se
zhroutila na záda, slabá jako ryba na suchu. Před očima měla skvrny,
které se zvětšovaly, až se z nich staly bledé kruhy. Ty se jí shlukly
před očima, takže už neviděla nic.
Neviděla, jak se barvy za okénkem změnily z modré na zelenou a
ta zase na kalnou opalizující běl severního nebe.
Neslyšela, jak přetlakové ventily odskočily, necítila chladný
vzduch, který zaplavil kabinu. A kapitánka Myrta Krátká nevěděla
ani to, že patnáct minut nato, co se modul vynořil, byl její vzkaz
konečně odvysílán do policejního ústředí a na jeho základě se skoro
okamžitě jednalo.
Bylo by se na jeho základě jednalo hned, nebýt toho, že vil, který
seděl v ústředně, jistý Vraby Verbena, si původně myslel, že ten
vzkaz je kanadský žertík od jeho kamaráda Kruze z pokeru, který si
dělá legraci z jeho nosového hlasu. Předat zprávu veliteli Risku
Chaluhovi se rozhodl, teprve když mu došlo, že by asi neprospělo
jeho kariéře ignorovat informaci, která by mohla zachránit Atlantis.
Risk Chaluha zorganizoval krizovou videokonferenci s Radou a
okamžitě byla schválena evakuace.

PROPAST, ATLANTIS, NYNÍ

Turnball Břízný pilně pracoval na tom, aby bylo vidět, jak pilně
pracuje na svém modelu akvanautu Nostremius. Chtěl vypadat co
nejvíc nevinně, až pro něj přijdou, což, jak si byl jist, se stane každou
vteřinou.
Předstírat, že člověk něco dělá, stojí víc energie, než skutečně
něco dělat, uvědomil si Turnball a ohromně ho to potěšilo, protože to
byl vtipný postřeh, přesně takový, po jakém jednou skočí jeho
životopisci. Ale vtipné postřehy teď musejí jít stranou, důležitější je
plán. Koneckonců, vtipné postřehy přinášejí mnohem větší potěšení,
když je uslyší někdo jiný než Vishby. Leonor tyhle jeho poznámky
zbožňovala a často si je zapisovala do deníku. Turnballovi se
rozostřil zrak a ruce strnuly uprostřed pohybu. Vzpomněl si na jejich
první společné léto na krásném ostrově v Tichém oceánu. Ona v tílku
a jezdeckých kalhotách působila krásně chlapecky, on byl v saku
parádní uniformy hezký a světácký.
„To nemůže fungovat, kapitáne. Jak by mohlo? Já jsem přece
člověk a vy tedy rozhodně ne.“
 Bleskově uchopil její ruce do svých a řekl: „Láska dokáže
překonat jakoukoliv překážku. Láska a kouzlo.“
V té chvíli ji přiměl, aby ho milovala.
Leonor sebou trochu škubla, ale ruce mu nevytrhla.
„Cítila jsem jiskru, Turnballe,“ řekla.
‚Já ji cítil taky, „zažertoval. „Statická elektřina. Stává se mi to
každou chvíli.“
Leonor tomu uvěřila a do svého kapitána se zamilovala.
Ona by mě byla stejně brzo milovala, pomyslel si podrážděně
Turnball. Jen jsem to urychlil.
V hloubi duše ale věděl, že Leonořiny city povzbudil kouzlem, a
teď, když už byla tak daleko za přirozenou hranicí lidského života,
jeho pouto sláblo.
Bude mě bez kouzla milovat tak, jak miluji já ji? uvažoval
tisíckrát za den a věděl, že se děsí chvíle, kdy to zjistí.
Aby se na přístrojích sledujících jeho životní funkce neobjevilo
nic neobvyklého, vrátil se v myšlenkách ke svému nevolníkovi
Vishbymu.
Vishby byl nepochybně odporný tupec, a přesto pro něj měl
Turnball Břízný slabost a možná se dokonce rozhodne nechat ho žít,
až bude po všem, nebo ho aspoň zabije rychle.
Ze všech velkých plánů a neproveditelných loupeží, kterých se
Turnball účastnil jako nepoctivý policista, uprchlík nebo trestanec,
byl tenhle prostý úkol, dostat Vishbyho na svou stranu, ten
nejnáročnější. Žádal si dokonalé načasování, drzost a měsíce příprav.
Turnball často myslel na tento plán, který rozběhl před čtyřmi lety…
Bylo by to snazší, kdyby byl Vishby člověk, protože ti mají
přirozeně zrádnou a sobeckou povahu. Ale Vishby byl skřítek a
většina skřítků, s výjimkou skřetů, prostě zločinecké sklony nemá.
Normální kriminálníci, třeba jako Sláma Hraboš, byli celkem běžní,
ale inteligentní a předvídaví zločinci byli vzácní.
Vishbymu podrazilo nohy to, že byl ufňukanec, a jak měsíce
ubíhaly, začal si před Turnballem Břízným dávat méně pozor na
jazyk a vypravoval mu o tom, jak ho degradovali, když tenkrát utekl
Sláma Hraboš. Dal také najevo, že tenhle trest policii neodpustil a že
by se za to rád pomstil.
 Turnball vycítil šanci – svou první skutečnou šanci na útěk od
chvíle, kdy ho zatkli. V duchu si sestavil plán, jak Vishbyho dostat.
První stadium bylo, že předstíral s vodním elfem soucit. Ve
skutečnosti ovšem, kdyby byl tenkrát velel on, byl by ho za to, co v
Hrabošově případě předvedl, spláchl do oceánu.
Krásně se mi s vámi povídá, řekl mu. Škoda že spolu nemůžeme
mluvit volněji.
Vishby okamžitě zmlkl, protože si uvědomil, že každé slovo se
nahrává.
Při příští návštěvě vstoupil Vishby s poťouchle nakloněnou rybí
hlavou a Turnball věděl, že jeho plán vyšel.
Vypnul jsem váš mikrofon, prohlásil tehdy dozorce. Teď můžeme
mluvit, o čem budeme chtít.
A v té chvíli Turnball věděl, že ho dostal. Teď by stačila už jen
jiskřička Břizného kouzla a Vishby by se stal jeho otrokem.
Jenže Turnball Břízný kouzlo neměl. Tohle byla cena, kterou
zločinci platili: ztráta kouzla, a to navždy. Tohle bylo nezvratné a
nenapravitelné. Zločinci v exilu se celá staletí snažili najít nějaký
recept. Kupovali lektvary, zkoušeli rituály, zaříkávali za měsíčního
světla, spali hlavou dolů, koupali se v kentauřím hnoji. Nic
nepomáhalo. Pokud jste jednou porušili skřítkovská pravidla, vaše
kouzlo bylo totam. Zčásti to byla psychologická záležitost, ale
většinou to byl důsledek zaklínání starověkých čarodějů, které
následující vlády neměly chuť zrušit.
To, že přišel o svá základní skřítkovská práva, Turnballa
odjakživa štvalo, a v dobách, kdy byl uprchlíkem, vydal celé jmění
na různé šamany a šarlatány, kteří tvrdili, že ho znova dokážou až po
uši nabít kouzlem, jen když vypije tenhle lektvar nebo když tamto
zaklínadlo odříká pozpátku o půlnoci a bude přitom držet v ruce
rozzlobenou žábu. Nic nepomohlo. Nic, až do chvíle asi před sto lety,
kdy Turnball objevil vyhnanou vílu, která žila v Ho-či-minově městě
a nějak si dokázala udržet jiskřičku magie – aspoň tolik, aby
dokázala tu a tam léčit bradavice. Za velkou odměnu, kterou by
Turnball byl zaplatil třeba miliónkrát, mu svoje tajemství prozradila.
Mandragora a rýžové víno. Nevrátí ti to celé kouzlo, kapitáne, ale
kdykoli tyhle dvě věci požiješ, dají ti jiskru. Jen jednu žhavou jiskru,
ne víc. Používej tenhle malý trik moudře, kapitáne, nebo tu jiskru
nebudeš mít, až ji budeš nejvíc potřebovat.
Taková perla od víly alkoholicky
Ten trik v minulosti používal, ale od chvíle svého uvěznění ne.
Až doteď. Ten rok si tedy k narozeninám poručil k večeři čtverzubce
s fo-fo bobulemi a strouhanou mandragorou, karafu rýžového vína a
sim-kávu. Tenhle požadavek doprovodilo odhalení místa pobytu
nechvalně známé skupiny pašeráků zbraní, což by mělo řediteli
věznice přinést dost slušné uznání. Tarpon Vinjája jeho požadavek
schválil. Když Vishby s jídlem přišel, Turnball ho vyzval, aby zůstal
a povídal si s ním. Zatímco spolu klábosili, Turnball oždiboval svou
večeři – jedl jen strouhanou mandragoru a pil jen rýžové víno. Celou
tu dobu nenápadně podporoval Vishbyho postoj k policii.
Máte pravdu, milý Vishby, jsou to necitelní lumpové. Co jiného
jste tak asi měl dělat? Ten gangster Sláma vám nedal jinou možnost
než utéct.
A když přišla správná chvíle, když Turnball cítil, jak se mu v
útrobách shromažďuje ta jediná jiskra kouzla, položil zlehka ruku
Vishbymu na rameno a malíčkem se dotkl elfova holého krku.
Dotknout se něčího krku obvykle není nic závažného. Kvůli
doteku na krku se nevedou války, jenže tenhle dotek byl zlovolný.
Na bříško prstu totiž Turnball vlastní krví nakreslil nevolnickou runu
z černé magie. Turnball na runy hodně věřil. Pro maximální účinnost
by osoba, která je takto poutána, měla ležet na zádech na žulovém
kameni, pomazaná olejem fermentovaným ze slzí jednorožců a od
hlavy k patě potetovaná symboly, a pak by měla dostat přinejmenším
tříminutovou plnou dávku magie. Ale jeden si musí vystačit s tím, co
má, a doufat v nejlepší.
A tak se tedy Turnball dotkl Vishbyho na krku a při tom kontaktu
na něj přenesl svou jiskru kouzla.
Vishby se plácl do krku, jako by dostal žihadlo. „Au! Hele, co to
bylo? Cítil jsem jiskru, Turnballe!“
Turnball rychle odtáhl ruku. „Statická elektřina. Mně se to stává
pořád. Moje matka se bála dát mi pusu. Tumáte, Vishby, napijte se
vína, abych vás za tu ránu nějak odškodnil.“
 Vishby toužebně okukoval karafu. Alkoholické nápoje nebyly
obvykle ve vězení povoleny, protože dlouhodobé užívání oslabuje
magické receptury. Jenže někteří skřítkové, stejně jako lidé,
nedokážou odolat tomu, co jim škodí.
Jsem váš skřítek,“ prohlásil nakonec a dychtivě přijal šálek.
Ano, pomyslel si Turnball. Teď už jsi.
Turnball věděl, že to zabere. Zabralo to už několikrát – a na
silnější mysli, než měl Vishby.
A tak Vishby zjistil, že Turnballovi Bříznému nedokáže nic
odmítnout. Začalo to prostými neškodnými žádostmi: deka navíc,
něco ke čtení, co nebylo ve vězeňském systému. Ale brzo Vishby
zjistil, že je neodvratně zapletený do Břízného plánů na útěk, a co
víc, že mu to nevadí. Připadalo mu to jako logické jednání.
Během následujících čtyř let se Vishby stal z dozorce komplicem.
Kontaktoval několik vězňů, kteří byli k Turnballovi dosud loajální, a
připravil je na velký útěk. Několikrát se vloupal do tehdejších
Laboratoří Koboi a pomocí svého bezpečnostního kódu se dostal do
tamní recyklovací stanice pro citlivý materiál, kde mezi jiným našel
rušící čip a nekonečně cennější ovládací kouli pro marťanskou
sondu. V hloubi mozku Vishby sice věděl, že na ty krádeže nakonec
někdo přijde, ale nějak se nedokázal přimět, aby se o to staral.
Většina toho, co našel v Laboratořích Koboi, byla naprosto
bezcenná nebo příliš zničená, než aby se to dalo opravit. Ale ta
ovládací koule potřebovala jen trochu očistit a zasadit nový
omnisenzor. To byly tak jednoduché úkoly, že je Turnball nechal
Vishbyho udělat doma (samozřejmě za dozoru webkamery).
Jakmile měl v rukou funkční originální ovládací kouli, bylo pro
Turnballa už poměrně jednoduché synchronizovat ji s marťanskou
sondou ještě před startem a začít pracovat na náročném úkolu
přeprogramovat parametry její mise. Nebyla to věc, která by se dala
dokončit dřív, než sonda opustí Zemi, ale jen tak z jedné vody
načisto vymyslel dobře deset způsobů, jak by mohla být taková
sonda užitečná, kdyby se vymkla oficiální kontrole. Ale ne na Marsu.
Na Marsu ne, to ne, Leonor. To je moc daleko a k ničemu by mi
to nebylo. Počkáme, až se vypraví na svou misi, a pak toho
hromotluka pěkně obrátíme.
 Původní plán, který se sondou měl, byl ztělesněná prostota:
použít ji jako veliký a hodně hlučný prostředek k odvedení
pozornosti, až se bude vracet z Marsu. Jenže když zprávy od Leonor
začaly být úsečnější a jaksi chladnější, Turnball si uvědomil, že bude
muset svůj časový plán uspíšit a vylepšit. Bylo důležité uprchnout,
ale ještě důležitější bylo upevnit vliv na Leonor dřív, než se její
lidskost vrátí docela. Stárla teď tak rychle, že zvrátit to, na to bude
potřeba hodně mocná magie. A ta se dala získat jen jediným
způsobem. Kdyby Julius ještě žil, měl by Turnball obavy, že mu jeho
zradu překazí, ale i když Julius už nebyl, pořád proti němu ještě stála
celá policie. Potřeboval LEPReko ublížit, useknout hadovi hlavu a
možná i ocas.
Turnball začal monitorovat veškerou komunikaci ředitele věznice
Vinjáji za pomoci hesla, které pro něj Vishby ukradl. Zvlášť ho
zajímaly hovory, které ředitel vedl se svou sestrou, policejní
velitelkou Raine Vinjájou.
Hlava hada.
Velitelku Vinjáju nebylo snadné zabít, zvlášť když jako zbraň jste
mohli použít jen tupý předmět ve vesmíru, a velitelka se navíc
málokdy vyskytovala na povrchu, kde byla zranitelná.
A pak, teprve minulý měsíc, zachytil její videohovor s bratrem,
ve kterém mu sdělovala oním lehkomyslným tónem, jaký by nikdy
nepoužila s nikým jiným, že pojede na Island na schůzku s tím
blátivým štěnětem Artemisem Fowlem. Ten kluk prý má v úmyslu
zachránit svět.
Neblaze proslulý Artemis Fowl, velitelka Vinjája a navíc ještě
Myrta Krátká, všichni na jednom místě. Dokonalé.
Turnball aktivoval svou ovládací kouli a poslal marťanské sondě
docela nové parametry mise. Sonda je přijala bez zaváhání, protože
pocházely z jejího vlastního ovládání. Instrukce zněly přibližně takto:
Vrať se na Zemi a rozdrť velitelku Vinjáju a co nejvíc členů jejího
elitního týmu. Rozdrť je, spal je, popel rozmetej elektřinou.
Ohromná zábava!
Ještě tu byl Artemis Fowl. Turnball už o chlapci slyšel a podle
toho, co věděl, byl tento konkrétní člověk o něco chytřejší než
většina ostatních. Bylo by dobře trochu ho prostudovat pro případ, že
by ten kluk měl sám v rukávu nějaký trik. Turnball použil kód
ředitele věznice a dostal se k výstupům z víc než dvou stovek
policejních sledovacích kamer umístěných ve Fowl Manor. Ke
svému potěšení zjistil, že u chlapce se začíná rozvíjet atlantský
komplex.
Atlantis je kouzelné slovo pro tenhle plán, přemítal.
Stejnou starost jako Bláteníček mu dělal i jeho gigantický osobní
strážce Butler, protože vypadal jako někdo, kdo by vraha svého pána
mohl najít a zabít.
Slavný Butler. Člověk, který porazil trolla.
Naštěstí Artemis sám odstranil Butlera ze scény tím, že ho pod
falešnou záminkou poslal do Mexika.
I když to Turnballovi zkomplikovalo plány, rozhodl se trochu si s
Butlerovými pohrát a zároveň tak odstranit možné mstitele.
Já vím, že bys s tím zabíjením nesouhlasila, Leonor, rozumoval
Turnball, když ze svého počítače vysílal instrukce do Vishbyho
terminálu. Ale neobejdeme se bez něj, jestli máme být navždy spolu.
Ti všichni jsou nedůležití v porovnání s naší věčnou láskou. A nikdy
se nedozvíš, čím je naše štěstí zaplacené. Budeš vědět jen to, že jsme
zase spolu.
Ve skutečnosti si ale Turnball uvědomoval, že si ty machinace
ohromně užívá a skoro ho mrzí, že musí vydat příkaz k zabití. Skoro,
ale ne úplně. Ještě lepší než plánování bude čas, který stráví s
Leonor. Už je to tak dlouho, co naposledy viděl krásnou tvář své
ženy.
Vyslal tedy sondě příkazy k zabití a zásobil se mandragorou a
rýžovým vínem.
Naštěstí na mesmerizování lidí je potřeba jen špetička kouzla.
Protože mají slabou vůli a jsou hloupí. Ale zábavní, jako opice.
Když Vishby dorazil ten poslední den ve vězení, Turnball si seděl
na rukou a snažil se nedat na sobě znát rozčilení.
„Á, pan Vishby,“ řekl, když se dveře rozpustily Jdete brzo. Došlo
k něčemu neobvyklému, s čím bych si měl dělat starosti?“
Vishbyho lhostejná rybí tvář vyjadřovala trochu víc emocí než
obvykle. „Ředitelova sestra je mrtvá. Velitelku Vinjáju a celý
policejní transportér to vyhodilo do povětří. Provedli jsme to my?“
 Turnball si olízl krvavou runu na prstě. Jestli jsme to udělali nebo
ne, to není důležité. Neměl byste se o to starat.“
Vishby si roztržitě pohladil krk, kde bylo dosud slabě vidět obrys
runy. „Nestarám se o to. Proč bych měl? S námi to nemá nic
společného.“
„Dobře. Výborně. To jsou všechno jenom malé ryby.“
Vishby sebou při té rybí narážce cukl.
„Á, omlouvám se. Měl bych být taktnější. No tak, povězte mi, co
je nového?‘“
Vishby chvíli pleskal žábrami a v duchu si sestavoval věty.
Kapitán Břízný neměl rád koktání.
„Přímo k Atlantis míří kosmická sonda, takže musíme město
evakuovat. Je pravděpodobné, že sonda kupoli neprorazí, ale Rada to
nemůže riskovat. Já jsem dostal příkaz pilotovat transportér a vy jste
jeden z mých… ehm… p-pasažérů.“
Turnball zklamaně povzdechl. Jak… p-pasažérů? Vážně?“
Vishby obrátil oči v sloup. „Promiňte, kapitáne. Pasažérů,
samozřejmě, jeden z mých pasažérů.“
„To je tak neprofesionální, tohle koktání.“
Já vím,“ přiznal Vishby. „Pracuju na tom. Koupil jsem si jednu
takovou tu… ehm… au-audioknihu. Teď jsem nervózní.“
Turnball se rozhodl na Vishbyho moc netlačit, na tresty bude dost
času později, až nastane chvíle vodního elfa zabít. Nejvyšší trest.
„To je přirozené,“ prohlásil velkodušně. „Poprvé zpátky v
pilotním křesle. A je tu ta záhadná sonda, a navíc musíte přepravovat
nás, nebezpečné zločince.“
Vishby vypadal ještě nervózněji. „Přesně tak. Jenže… Totiž… Já
to dělám nerad, Turnballe, ale…“
„Ale musíte mi nasadit pouta,“ dokončil Turnball. „Samozřejmě.
Já to chápu.“ Nastavil ruce se zápěstím obráceným nahoru. „Ale
nemusíte ta pouta utahovat, že ne?“
Vishby mrknul a dotkl se krku. „Ne. Proč bych je utahoval? To
by bylo barbarské.“
Vodní elf položil Turnballovi na zápěstí standardní ultralehká
polymerová pouta.
„Netlačí?“ zeptal se.
 Turnball už byl zase ve velkorysé náladě. „Bude to dobré.
Nelamte si se mnou hlavu. Soustřeďte se na transportér.“
„Díky, kapitáne. Tohle je pro mě velký den.“
Když Vishby rozpustil dveře, Turnball žasl nad tím, jak si
dozorcovo podvědomí poradilo s faktem, že zrazuje všechno, v co
věří. Vishby prostě předstíral, že je všechno, jak má být, až do chvíle,
kdy to tak nebude. Vodní elf nějak dokázal vést dva paralelní životy.
To je neuvěřitelné, co někteří dokážou, aby se vyhnuli pocitu viny,
myslel si Turnball, když šel za Vishbym ze dveří a poprvé po mnoha
letech se nadechl svobodného recyklovaného vzduchu.

Atlantis byla podle lidských měřítek malá. Žilo tu ani ne deset

tisíc obyvatel a Blátiví by ji ani nepovažovali za město, ale pro
skřítky to bylo jejich druhé centrum vlády a kultury, hned po
hlavním městě Jistotě. Sílila sice lobby prosazující úplnou likvidaci
Atlantis, protože její údržba stála daňové poplatníky velké peníze a
bylo jen otázkou času, kdy se lidé dostanou některou tou svou
bezpilotní ponorkou na správné místo a kupoli vyfotí nebo natočí.
Jenže rozpočet na tak rozsáhlé přesídlení a demolici byl natolik
obrovitý, že politici považovali za lepší možnost nadále Atlantis
udržovat. Z dlouhodobého hlediska to samozřejmě bylo nákladnější,
jenže politici si spočítali, že až ta dlouhá doba skončí, bude už v
úřadu někdo jiný.
Vishby vedl Turnballa Břízného válcovou chodbou se stěnami z
perspexu, skrz kterou byla vidět řada letounů čekajících ve frontě
před přetlakovými mýtnými komorami kupole, až na ně dojde řada
zaplatit kreditním čipem výjezd. Na žádnou paniku to nevypadalo. A
proč by taky mělo? Atlanťané se na prolomení kupole připravovali
od chvíle, kdy k němu došlo poprvé, před více než osmi tisíci lety.
Tehdy asteroid nejdřív přehřál tříkilometrový tunel oceánské vody a
pak poslední zbytky energie využil k tomu, aby z kupole uštípl kus
velký jako drtibal; kupole tou dobou nebyla ještě odolná proti
popraskání. Ani ne za hodinu bylo celé město pod vodou, katastrofa
si vyžádala pět tisíc obětí. Trvalo sto let vybudovat novou Atlantis na
základech té staré, a tentokrát už v plánech města hrála výraznou roli
i evakuace. To celé znamenalo, že ve chvíli krize každý muž, žena a
dítě mohli být z města venku ani ne do hodiny. Každý týden se
konala cvičení a ve školce se všechny děti jako úplně první básničku
učily:
Modrý strop s bání náš domov chrání. Když udělá krak, připrav
se na evak.
Turnball Břízný si tu básničku opakoval, když šel za Vishbym
chodbou.
Krak, evak? Co to je za rým? Evak dokonce není ani slovo, jen
vojenská zkratka. Přesně takové slovo, jaké by použil Julius.
Jsem rád, že se Leonor nikdy nemusela setkat s mým hrubiánským
bratrem. Kdyby ho někdy viděla, žádné kouzlo by ji nepřimělo, aby si
mě vzala.
Část Turnballovy mysli věděla, že Leonor záměrně držel od
skřítků stranou, protože desetiminutový rozhovor s kterýmkoli
skřítkem pod světem by jí prozradil, že její manžel není ten vznešený
revolucionář, za kterého se vydává. Naštěstí tuhle část své mysli
uměl Turnball docela dobře ignorovat.
I další vězni se šourali ze svých cel po úzkých můstcích na hlavní
chodbu. Každý měl na rukou pouta a na sobě limetově zelenou
vězeňskou uniformu Propasti. Většina z nich se tvářila jako velcí
frajeři, různě se kolébali a ušklíbali, ale Turnball ze zkušenosti věděl,
že skutečné obavy je potřeba mít z těch, kdo se tváří poklidně. Těm
už je totiž všechno jedno.
„Tak pohyb, trestanci,“ hulákal jeden přerostlý šotek obzvláště
kromaňonského vzhledu – obří šotci se v Atlantis občas rodili v
důsledku přetlakového prostředí. „Pohyb, dělejte. Nechtějte, abych
vytáhnul obušek.“
Aspoň že mám na sobě uniformu, pomyslel si Turnball a dozorce
ignoroval, moc ho to ale neutěšilo. Uniforma neuniforma, hnali ho po
chodbě jako obyčejného vězně. Uklidnil se rozhodnutím, že
Vishbyho zabije co nejdřív a možná pošle email jeho přítelkyni
Leetě, ve kterém jí pogratuluje, že je už zase single. Nejspíš bude
nadšená.
Vishby zvedl pěst a celý průvod se na křižovatce zastavil.
Vězňové museli čekat jako dobytek, zatímco se kolem nich na
vznášedlovém vozíku sunula veliká kovová kostka zajištěná
titanovými pásy.
„Opal Koboi,“ vysvětlil Vishby. Je tak nebezpečná, že ji ani
nepouštějí z cely.“
Turnball se naježil. Opal Koboi. Lidé tady dole nemluví o ničem
jiném než o Opal Koboi. Momentálně se zrovna vykládalo, že je tu
někde ještě jedna Opal Koboi, která přišla z minulosti, aby zachránila
samu sebe v současnosti. Kdyby se lidi přestali tou mizernou Opal
Koboi pořád zabývat, to by se udělalo práce! Jestli by si někdo měl
lámat hlavu s Koboi, byl to on. Koneckonců, zabila mu mladšího
bratra. Nebo možná radši ne – kdyby se příliš zabýval minulostí,
mohly by se mu vrátit vředy.
Trvalo to celou věčnost, než se kostka přesunula, a Turnball na
jejím boku napočítal troje dveře.
Troje dveře. Moje cela má jen jedny. Na co Koboi potřebuje celu
tak velkou, že má troje dveře?
Ale to bylo jedno. On odsud bude za chvíli pryč a pak si zařídí
královský život.
Vrátíme se s Leonor na ten ostrov, kde jsme se za tak
dramatických okolností setkali.
Jak se křižovatka uvolnila, Vishby je vedl dál k místu, kde na ně
čekal transportér. Přes průhledný plast viděl Turnball civilisty, jak
míří rychle, ale bez viditelné paniky k svým záchranným modulům.
V horních patrech skupinky bohatších občanů Atlantis kráčely k
soukromým evakuačním transportérům, které pravděpodobně stály
víc, než by Turnball dokázal ukrást za týden.
Volány už jsou zase v módě, povšiml si potěšené Turnball. Já to
věděl.
Chodba skončila v nástupním prostoru, kde skupinky vězňů
netrpělivě čekaly u přechodových komor. Ty vedly přímo do oceánu.
„To je všechno úplně zbytečné,“ prohlašoval Víshby. „Vodní děla
tu sondu rozstřílejí na cimprcampr. Za pár minut jsme tady zpátky.“
Všichni ne, pomyslel si Turnball a ani se nesnažil zakrýt úsměv.
Někteří z nás se nikdy nevrátí.
A v té chvíli věděl, že je to pravda. I kdyby jeho plán selhal, sem
se už nevrátí. Tak či tak bude Turnball Břízný svobodný.
 Vishby přiložil klíče ke dveřím, ty se s pípnutím otevřely a vězni
v poutech se nahrnuli dovnitř. Když si sedli, Vishby uvedl do chodu
bezpečnostní konstrukce, jaké bývají na horských dráhách; ty
zároveň sloužily jako velmi účinné zábrany. Vězni se nemohli hnout
ze sedadel a na rukou ještě měli pouta. Byli úplně bezmocní.
„Máš je, Fishby?“ zeptal se šotek kromaňonec.
Jo, mám je. A jmenuju se Vishby!“
Turnball se ušklíbl. Šikana, další důvod, proč se mu Vishbyho
povedlo tak snadno dostat pod kontrolu.
„Vždyť to říkám, Rybík. Tak teď s těma neckama pěkně odleť a
já budu hlídat ty strašné zločince, jo?“ Vishby se naježil: „Tak
moment…“
Břízný neměl čas na nějaké dohadovačky. „Vynikající nápad,
pane Vishby. Vy pěkně využijete tu svou pilotní licenci a tady kolega
bude hlídat nás strašlivé zločince.“
Vishby si sáhl na krk. Jasně. Proč ne? Mám nás odsud odvézt, tak
to udělám.“
„Přesně. Víte dobře, že to je logické.“
„Tak šup, Frisbee,“ ušklíbl se mohutný strážný, který si cedulku
se jménem trochu předělal tak, aby zněla K-MAX. „Dělej, co ti
trestanec říká.“
Vishby si sedl k řízení a provedl rychlou předstartovní kontrolu.
Tiše si přitom hvízdal přes žábry, aby neslyšel K-Maxovy
jedovatosti.
Tenhle K-Max vůbec netuší, v jak velkém je průšvihu, říkal si
Turnball. Připadal si mocný.
„Promiňte, pane – K-Max, že?“
K-Max zamžoural. Chtěl působit výhružně, ale ve skutečnosti
vypadal spíš krátkozrace a možná taky jako by měl zácpu. „Správně,
trestance. K-Max. Král maximální ostrahy.“
„Aha, chápu. Přezdívka. To je od vás romantické.“
K-Max zatočil omračovacím obuškem. „Na mně není nic
romantického, Břízný. Jen se zeptejte mých tří bývalých manželek.
Jsem tady, abych vám znepříjemnil život, to je všechno.“
„Ajaj,“ zavtipkoval Turnball. „Že jsem vůbec něco říkal.“
 Tento krátký rozhovor dopřál Vishbymu šanci dostat transportér z
přístaviště a jednomu z dalších přítomných zorientovat se a uvědomit
si, že jeho dávný vůdce se chystá uskutečnit svůj plán. Vlastně z těch
dvanácti všehoschopných exemplářů, zavřených za bezpečnostní
konstrukcí transportéru, jich deset už někdy pod Turnballem sloužilo
a všichni na tom docela vydělali, dokud je nechytili. Jakmile
Vishbyho reaktivovali, nebylo pro něj těžké zajistit, aby do jeho
transportéru přidělili právě tyhle vězně.
Kapitánovi bude jistě milejší, když bude ve chvíli krize mít vedle
sebe přátele, zdůvodňoval si to.
Nejdůležitějšípřítel byl vil Unix B’Lob, který seděl přes
vulkanizovanou uličku přímo naproti Turnballovi. Unix byl sice vil,
ale nemohl létat. Tam, kde měl mít křídla, měl jen dva pahýly.
Turnball vytáhl Unixe z trollího doupěte a vil byl od té doby jeho
pravou rukou. Byl to ten nejlepší pobočník, protože žádný rozkaz
nikdy nezpochybnil. Unix si nic nezdůvodňoval, nestanovoval si
žádné priority; byl stejně připraven umřít, až půjde Turnballovi pro
kávu, jako až bude krást jadernou hlavici.
Turnball mrknul na svého podřízeného, aby ho upozornil, že dnes
je den D. Unix nereagoval, jenže to on nedělal skoro nikdy, skoro ke
všemu přistupoval s ledovou lhostejností.
Hlavu vzhůru, starouši, měl chuť na něj zavolat Turnball. Za
chvíli přijde smrt a zmatek.
Musel se ale spokojit s tím, že mrknul.
Vishby byl nervózní a bylo to znát. Transportér se pohyboval
přískoky a odřel si nárazník o molo.
„Tobě to jde, Vishby,“ zavrčel K-Max. „To nás chceš zabít dřív,
než to udělá ta sonda?“
Vishby se zarděl a sevřel řídicí páku tak pevně, že mu klouby
zezelenaly.
„To nic. Už to mám. Všechno v pořádku.“
Transportér pomaličku vyplul z ochranného stínu mohutných
podvodních ploutví, které od kupole odváděly hlavní sílu
podmořských proudů, a Turnball si užíval pohledu na to, jak se nová
Atlantis vzdaluje. Město tvořila nejasná spleť tradičních vížek a
minaretů a moderních pyramid ze skla a oceli. Stovky štěrbinových
filtrů vyznačovaly rohy obrovských polymerových pětiúhelníků
tvořících ochrannou kupoli nad Atlantis.
Kdyby sonda zasáhla některý filtr, mohla by kupole povolit,
uvědomil si Turnball, a pak: No ne, oni ty ploutve ozdobili dětskými
kresbami. To je legrační!
Pluli dál, kolem vodních děl, jejichž hlavně byly v pohotovosti,
obrácené směrem vzhůru, a čekaly jen na koordináty.
Sbohem, moje sondo, loučil se v duchu Turnball. Sloužilas mi
dobře a budeš mi chybět.
Flotila prchala z ohroženého města: zábavní plavidla, městská
doprava, vojenské transportéry a vězeňské lodi. Všichni mířili k
patnáctikilometrovým bojím, kde, jak je ujistily chytré hlavy, se už
rázová vlna změní v pouhou vlnku. I když útěk působil chaoticky, ve
skutečnosti takový nebyl. Každé plavidlo mělo na
patnáctikilometrové čáře vyhrazené místo k přistání.
Vishby si byl už jistější a rychle dovedl jejich plavidlo ke správné
značce. Tam zjistil, že na blikající bójku se namotala obrovská
chobotnice a ozobává svítící majáček.
Vodní elf obrátil proti tomu tvorovi výfuk plavidla a chobotnice
rychle prchla za velkého mávání chapadel. Vishby pak zapnul
automatického kormidelníka a ten s plavidlem dosedl na
magnetickou kotvicí bóji.
K-Max se pohrdlivě ušklíbl. „Neměl bys střílet na svoje
bratrance, Rybičko. Nebudou tě zvát na rodinné oslavy.“
Vishby uhodil pěstí do palubní desky. „Tak teď už tě mám dost!“
Já taky,“ přidal se Turnball a jakoby nic vytáhl K-Maxovi z
opasku omračovací obušek. Byl by mohl obřího šotka střelit rovnou,
ale chtěl, aby si uvědomil, co se děje. Chvilku to trvalo.
„Hele,“ ohradil se K-Max. „Co to –? Tys mi vzal –“ A pak aha-
moment: „Ty nemáš pouta!“
„To je chytrý chlapeček,“ pochválil ho Turnball a vrazil
omračovací obušek K-Maxovi do břicha, takže šotkovým tělem s
praskotem projelo deset tisíc voltů. Strážný se třepal na obušku, jako
když baleťák dostane tanec svatého Víta, a pak se zhroutil, jako by
vůbec neměl kosti.
 „Omráčil jste mého kolegu,“ prohlásil Vishby monotónně, „a to
by mi mělo vadit, ale mně to nevadí, dokonce mi to vyhovuje, i když
podle tónu mého hlasu to nepoznáte.“
Turnball znovu mrknul na Unixe, jako by říkal: A teď se dívej, jak
tvůj geniální šéf pracuje.
„Nemusíte cítit nic, pane Vishby. Stačí jen uvolnit konstrukce
číslo tři a šest.“
Jen tři a šest? Nechcete pustit všechny svoje přátele? Tak dlouho
jste byl sám, Turnballe.“
Konstrukce tři a šest se zvedly. Turnball vstal a rozkošnicky si
protáhl nohy, jako by seděl celou věčnost.
„Zatím ještě ne, pane Vishby. Někteří moji kamarádi na mě
možná zapomněli.“
Unix byl také volný a okamžitě se pustil do práce: sundal K-
Maxovi boty a pásek. Shodil z ramen vrchní část své kombinézy a
uvázal si ji kolem pasu, aby si trochu provětral zajizvené pahýly
křídel.
Turnball trochu zneklidněl. Unix byl znepokojující: věrný až k
smrti, ale podivný, krajně podivný. Mohl si ty pahýly nechat
odříznout plastickým chirurgem, ale on je radši nosil jako trofeje.
Jestli někdy dá najevo sebemenší známku neloajality, budu ho
muset odstřelit jako psa. Bez váhání.
„Je všechno v pořádku, Unixi?“
Bledý vil krátce kývl a pak se vrátil k prohledávání K-Maxe.
„Výborně,“ řekl Turnball a postavil se doprostřed, aby pronesl
svůj velký projev. „Pánové, stojíme na počátku něčeho, co tisk často
nazývá drzý útěk z vězení. Někteří z nás to přežijí, někteří bohužel ne.
Dobrá zpráva je, že vybrat si můžete vy.“
Já to radši chci přežít,“ prohlásil Ching Mayle, nevrlý skřet, který
měl na lebce stopy po kousnutí a tělo samý sval.
„Ne tak rychle, Mayle. Museli byste mi bezvýhradně věřit.“
„Se mnou můžete počítat, kapitáne.“
To řekl Bobb Ragby, permoník, který měl ještě jedno
bezpečnostní opatření navíc – náhubek. Bojoval s Turnballem v
mnoha šarvátkách, včetně toho osudného případu na ostrovech Tern,
kde Julius Břízný a Myrta Krátká Turnballa konečně zatkli.
 Turnball cvrnkl Bobovi do náhubku, až zadrnčel.
„Vážně můžu, Ragby, nebo jsi ve vězení změknul? Máš ještě dost
kuráže?“
„Sundejte mi ten náhubek a uvidíte. Polknu toho strážného
vcelku.“
„Kterého strážného?“ znervózněl Vishby bez ohledu na
nevolnickou runu, která mu pulzovala na krku.
„Vás ne, Vishby,“ uklidňoval ho Turnball. „Pan Ragby nemyslel
vás, co, Ragby?“
„Ale jo, myslel jsem jeho.“
Turnball zvedl prudce ruku k ústům. „To je nepříjemné. Jsem
rozpolcený, pane Vishby. Prokázal jste mi velkou službu, ale tady
Bobb Ragby vás chce sníst a to by byla zábava, a krom toho on bývá
nevrlý, když ho nenakrmíme.“
Vishby chtěl být vyděšený, podniknout nějakou radikální akci,
ale runa na jeho krku mu zakazovala jakoukoli silnější emoci než
mírnou úzkost. „Prosím, Turnballe. Kapitáne. Já myslel, že jsme
přátelé.“
Turnball Břízný o tom uvažoval. „Zradil jste svůj lid, Vishby. Jak
bych se mohl přátelit se zrádcem?“
Dokonce i magicky dopovaný Vishby viděl ironii takového
tvrzení. Koneckonců, nezradil sám Turnball Břízný svůj lid
mnohokrát? Dokonce obětoval i členy zločineckého bratrstva, aby si
zpříjemnil svůj pobyt v cele!
„Ale co ty díly k vašemu modelu,“ namítl slabě. „A počítač.
Uvedl jste jména –“
Turnballovi se vůbec nelíbilo, jakým směrem se konverzace
ubírá, proto udělal dva rychlé kroky a zasáhl Vishbyho obuškem do
žáber. Vodní elf padl v pilotním sedadle stranou a zůstal viset v pásu.
Paže mu bezvládně visely, žábry se vlnily.
„Kecy kecy kecy,“ prohlásil Turnball vesele. „Všichni ti dozorci
jsou stejní. Vždycky chtějí všechno shodit na vězně, co, mládenci?“
Unix obrátil Vishbyho židli a začal bedlivou prohlídku. Sebral
všechno, co by se mohlo hodit, dokonce i krabičku tablet proti
špatnému zažívání, protože jeden nikdy neví.
 „Tak, máte na výběr, pánové,“ obrátil se Turnball ke svému
uvězněnému publiku. „Pojďte teď se mnou ven, nebo tu zůstaňte a
počkejte si, až vám k trestu přičtou ještě přepadení.“
„Prostě jít ven, jo?“ zeptal se Bobb Ragby a uchichtl se.
Turnball se ďábelsky usmál. „Přesně tak, mládenci. Půjdeme ven
do vody.“
Já jsem četl, že pod vodou je hrozný tlak.“
„Taky jsem to slyšel,“ přidal se Ching Mayle a olízl si oční bulvu.
„Nerozmačká nás to?“
Turnball pokrčil rameny; zjevně si to užíval. „Věřte mi, mládenci.
Všechno to stojí na důvěře. Když mi nevěříte, zůstaňte tady a shnijte
si. Potřebuju mít s sebou muže, na které se můžu spolehnout, zvlášť
v tom, co mám v plánu. Berte to jako zkoušku.“
Několik přítomných zahučelo. Kapitán Břízný byl vždycky
posedlý zkouškami. Nestačilo být vražedný lupič, ještě jste museli
projít kdovíkolika testy. Jednou donutil celou skupinu jíst syrové
smrdutce, aby dokázali, že jsou připravení splnit každý rozkaz,
jakkoli absurdní. Záchody v jejich skrýši ten víkend dostaly dost
zabrat.
Ching Mayle se podrbal na jizvách od zubů. „To jsou možnosti?
Zůstat tady, nebo jít ven?“
„Výstižně řečeno, Mayle. Omezený slovník může být někdy
výhoda.“
„Můžeme si to rozmyslet?“
„Samozřejmě, klidně si dejte načas,“ prohlásil Turnball
velkodušně. „Pokud vaše úvahy nebudou trvat víc než dvě minuty.“
Ching se zamračil. „Moje úvahy jsou někdy i na hodiny, zvlášť
po červeném mase.“
Většině skřítků připadá maso zvířat nechutné, ale každá enkláva
má svou všežravou skupinu.
„Dvě minuty? Vážně, kapitáne?“
„Ne.“
Bobb Ragby by si byl utřel čelo, kdyby k němu mohl. „Díky
bohům.“
„Teď je to sto vteřin. No tak, pánové. Tik tak.“
 Unix se zvedl od své prohlídky a beze slova se postavil k
Turnballovi.
„To je jeden. Kdo ještě je ochoten vložit svůj život do mých
rukou?“
Ching kývl. Jo, asi jo. Bylo to s váma fajn, kapitáne. Než jsem se
dal k vám, nikdy jsem ani necítil čerstvý vzduch.“
„Se mnou taky počítejte,“ kývl Bobb Ragby a zatřásl konstrukcí.
„Mám strach, kapitáne. To nebudu zapírat, ale radši umřu jako pirát,
než abych se vrátil do Propasti.“
Turnball pozvedl obočí. „A?“
Ragbyho hlas nabyl hrdelní tón strachu. „A co, kapitáne? Řekl
jsem, že půjdu ven.“
„Motivace, Ragby. Já potřebuju víc než jen to, že se někomu
nechce zpátky do vězení.“
Ragby uhodil hlavou na konstrukci, která ho držela. „Víc? Chci
jít s vámi, kapitáne. Vážně. Přísahám. Takovýho vůdce jako vy jsem
nikdy neměl.“
„Vážně? Já nevím. Připadá mi, že váháš.“
Ragby sice nebyl ztělesněná chytrost, ale tušení mu říkalo, že je
mnohem bezpečnější jít s kapitánem než zůstat tady. Turnball Břízný
byl proslulý tím, že s důkazy a svědky zachází dost tvrdě. V barech
pro skřítky prchající před zákonem se dokonce vypravovalo, že
jednou vypálil celé nákupní centrum, jen aby se zbavil jednoho
otisku prstu, který po sobě možná nechal na stolku ve Fajnovém
falafelu.
„Neváhám, kapitáne. Vezměte mě, prosím. Já jsem váš věrný
Ragby. Kdo střelil tu skřítku na Tern Mór? To jsem byl já. Starý
dobrý Bobb.“
Turnball si otřel z oka imaginární slzu. „Tvoje dojemné žadonění
mě obměkčilo, milý Bobby. Tak dobře, Unixi, pusť pány Ragbyho a
Mayla.“
Zmrzačený vil to udělal, pak rozepnul Vishbyho postroj a zvedl
ho.
„Co ten zrádce?“ zeptal se Unix.
 Turnball sebou škubl, když uslyšel jeho plazí hlas. Uvědomil si,
že za celou dobu, co spolu strávili, nejspíš neslyšel od Unixe víc než
stovku slov.
„Ne. Nech ho tady. Z rýžového vína je mi zle.“
Jiní pobočníci by možná v téhle chvíli chtěli slyšet vysvětlení, ale
Unix se nikdy nezajímal o věci, které nepotřeboval vědět, a dokonce
i ty vypouštěl z mozku, jakmile přestaly být užitečné. Vil prostě kývl
a Vishbyho odhodil jako pytel smetí.
Ragby a Ching rychle vyskočili, jako by je sedadlo vypudilo.
„Připadám si divně,“ řekl skřet a zašťoural malíčkem v jedné
prokousnuté díře na holé lebce. „Dobře, protože jsem volnej, ale taky
trochu špatně, protože možná umřu.“
„Tys nikdy neměl moc velký filtr mezi mozkem a pusou, Mayle,“
posteskl si Turnball. „No, to je jedno, za myšlení jsem tady placený
já.“ Obrátil se ke zbylým vězňům. Ještě někdo? Dvacet vteřin.“
Zvedly se čtyři ruce, dvě z nich patřily téže osobě, která se
zoufale snažila nezůstat tady.
„Pozdě,“ prohlásil Turnball a pokynul svým třem vyvoleným
učedníkům, aby si stoupli k němu. „Pojďte blíž, obejmeme se.“
Objímání nebyl zvyk, který by Turnballovi Bříznému přisoudil
kdokoli, kdo ho znal. Kapitán jednou zastřelil elfa jen proto, že
navrhl „Plácneme si!“, takže Bobb a Ching měli co dělat, aby úžasem
nevytřeštili oči. Dokonce i Unix pozvedl ježaté obočí.
„No tak, pánové, to jsem tak strašný?“
Jo, měl chuť zaječet Bobb. Jseš strašnějšínež permonická máma s
dlouhou lžící. Místo toho ale zkřivil ústa do výrazu, který trochu
připomínal úsměv, a vkročil Turnballovi do rozpřažené náruče. Po
něm se přidal i Unix a Ching.
„My jsme zvláštní partička, co?“ prohlásil bodře Turnball.
„Vážně, Unixi, tebe objímat, to je jako objímat laťku v plotu. A ty,
Ragby, ty vážně strašně smrdíš. Řekl ti to někdy někdo?“
Ragby zamumlal: Jo, párkrát. Můj táta, všichni kámoši.“
„Takže nejsem první, to jsem rád. Nevadí mi potvrdit špatné
zprávy, ale nerad je někomu sděluju.“
Bobb Ragby měl chuť se rozbrečet; z nějakého důvodu bylo tohle
prázdné tlachání děsivé.
 Kovový plášť transportéru zaduněl. Hluk rychle zesiloval, až ho
malý prostor byl plný. Z ničeho ke všemu za pět vteřin.
„Dvě minuty uplynuly,“ křikl Turnball. „My věrní teď půjdeme
ven.“
Trup nad hlavou malé skupinky náhle rudě zažhnul, protože ho
něco zvenčí roztavilo. Na obrazovce na předním okně se rozblikalo
několik červených alarmů.
„Ale!“ křikl Turnball. „Zničehonic takový chaos. Co se to děje?“
Část trupu nad nimi byla teď roztavená a měla by vlastně kapat
dolů na členy skupinky a spálit je, ale něco ji odsálo. Z velkého kola
stropu mizela jedna žhavá kapka po druhé, až je od oceánu nedělilo
nic než jakýsi gel.
„Máme zadržet dech?“ zeptal se Bobb Ragby a snažil se
nerozplakat se.
„No, to celkem nemá cenu,“ odpověděl Turnball, který si s
ostatními rád pohrával.
Je to hezké vědět víc než všichni ostatní, pomyslel si. Pak čtyři
amorfoboti, kteří se spojili do velikého gelového chuchvalce, spustili
do útrob transportéru tlusté chapadlo a vcucli kapitána Břízného a
jeho partu, jako když permoník vysrkne šneka z ulity. Jednu vteřinu
tu byli, a vzápětí po nich nezbylo nic než malá šmouha na zemi a
srkavý zvuk.
„To jsem rád, že jsem zůstal, kde jsem,“ řekl jeden ze zbylých
vězňů, který s Turnballem nikdy nesloužil. Svých šest let dostal za
to, že vyráběl hodně povedené kopie sběratelských lžiček s
komiksovými postavičkami. „Ten slizoun vypadal divně.“
Nikdo z ostatních nepromluvil, protože si okamžitě uvědomili,
jaká katastrofa nastane, až ta slizká věc přestane těsnit trup.
Jenže katastrofa, kterou očekávali, neměla vůbec šanci nastat,
protože jakmile amorfoboti z díry zmizeli, nahradila je sonda, která
náhle uhnula ze své dráhy a proletěla transportérem, zarazila ho
hluboko do skály oceánského dna a dokonale ho rozdrtila. Pokud jde
o pasažéry, byli většinou zkapalněni. Trvalo celé měsíce, než se
našly nějaké ostatky, a ještě déle, než mohly být identifikovány.
Kráter, který po nárazu vznikl, byl nejméně patnáct metrů hluboký a
stejně široký. Rázová vlna projela mořským dnem, zlikvidovala
tamní ekosystém a pět nebo šest evakuačních plavidel naskládala na
sebe jako dětskou stavebnici.
Obrovský amorfobot nesl Turnballa a jeho spřežence rychle pryč
od místa zásahu. Dokonale přitom napodoboval obří chobotnici,
dokonce i vytvořil gelová chapadla, která v úzkém kuželu
vystřikovala vodu. Uvnitř hlavní gelové hmoty byli dva skřítci klidní.
Turnballa by bylo možné označit přímo za bohorovného a Unixe
tenhle poslední div vyvedl z míry právě tak málo jako cokoli jiného,
co ve svém dlouhém životě viděl. Naopak Bobb Ragby byl skutečně
k smrti vyděšený. Turnball amorfoboty přivolal a celkem věděl, co
čekat. Ragby to viděl tak, že je pohltila nějaká třaslavá obluda a nese
si je do svého doupěte jako zásoby na dlouhou zimu. Ching Mayle
dokázal myslet na jedinou větu: Mrzíme, že jsem ukradl to lízátko,
což se pravděpodobně týkalo nějaké události důležité pro něj a pro
toho, komu to lízátko ukradl.
Turnball sáhl do změti elektroniky v břiše ámorfobota a vytáhl
malou bezdrátovou masku, kterou si nasadil na tvář. Skrz gel se dalo
mluvit přímo, ale maska to výrazně usnadňovala.
„Tak, moji stateční chlapci,“ prohlásil. „Teď jsme oficiálně mrtví
a můžeme zkusit ukrást policii její nejcennější přírodní zdroj. Něco
skutečně kouzelného.“
Ching vypadl ze své lízátkové smyčky. Otevřel ústa, že něco
řekne, ale rychle si uvědomil, že i když gel nějak dodává kyslík jeho
plícím, řeč bez masky tak snadná není.
Chvilku klokotal a pak se rozhodl, že svou otázku položí později.
„Umím si představit, co ses asi chystal říct, Mayle,“ řekl
Turnball. „Proč si proboha budeme něco začínat s policií? Spíš
bychom se měli od ní snažit držet co nejdál.“ Jantarové světlo, které
v břiše bota vládlo, vrhalo na kapitánovu tvář zlověstný přísvit. Já
říkám ne. Říkám, že zaútočíme hned a ukradneme to, co
potřebujeme, přímo jim pod nosem. A přitom taky naděláme nějaký
ten zmatek a zkázu, abychom zametli stopy. Viděli jste, čeho jsem
schopen z vězeňské cely – a teď si představte, co dokážu, když budu
mít k dispozici celý širý svět.“
S takovýmhle výkladem bylo těžké polemizovat, zvlášť když
skřítek, který řečnil, ovládal gelového robota, díky němuž byli
všichni naživu, a nikdo jiný nevěděl, jestli může mluvit nebo ne.
Turnball Břízný si vždycky uměl vybrat správnou chvíli.
Amorfobot se rychle ponořil za rozeklanou skálu a unikl tak
nejhorší rázové vlně. Kalnou vodou padaly úštěpky kamene a
úlomky korálů, ale gel je odpudil. Chobotnice se trochu moc
přiblížila a dostala ránu elektrizovaným gelovým chapadlem. Kolem
letěla příkrá, šedě a zeleně pruhovaná stěna podvodního útesu,
Turnball si povzdechl do masky. Zvuk byl zesílený a zkreslený.
Už jdu, lásko moje, honilo se mu hlavou. Brzo budeme spolu.
Rozhodl se ale neříct to nahlas. Dokonce i Unix by to mohl
považovat za příliš teatrální.
Turnball si ohromeně uvědomil, že je naprosto šťastný, a za jakou
cenu to štěstí získal, to ho neznepokojovalo ani v nejmenším.
 KAPITOLA VIII:
NÁHODNOST

MOZEK ARTEMISE FOWLA, PÁR VTEŘIN PŘED TÍM, NEŽ HO

MYRTA KRÁTKÁ STŘELÍ PODRUHÉ
Artemis pozoroval a zvažoval, uzavřený ve vlastním mozku,
sledoval přes zaminovanou stěnu své kanceláře, co se děje venku.
Scénář byl zajímavý, dokonce fascinující, a na chvíli odvedl jeho
pozornost od jeho vlastních problémů. Někdo se rozhodl zmocnit se
Klusákovy sondy a namířit ji přímo na Atlantis. A nemohla být
náhoda, že se sonda cestou zastavila na Islandu a zlikvidovala
velitelku Vinjáju a její elitní jednotku, nemluvě o nejlstivějším a
jediném lidském spojenci Artemisi Fowlovi.
To, co se před námi odehrává, je složitý plán, žádná série náhod.
Ne že by Artemis na shody okolností nevěřil vůbec – ale celá
série, to už bylo přitažené za vlasy.
Podle Artemisova názoru ta nejdůležitější otázka byla: komu to
prospěje?
Komu prospěje, že Vinjája zemřela a Atlantis je ohrožená?
No jistě, vězení! Musí to být Opal Koboi, snaží se získat svobodu.
Sonda spustí evakuaci, a ona se tak dostane mimo kupoli.
Opal Koboi, veřejný nepřítel číslo jedna. Šotka, která rozpoutala
skřeti povstání a zavraždila Julia Břízného.
Určitě je to Opal.
Artemis se opravil: Nejspíš je to Opal. Nedělej předčasné závěry.
Bylo to k vzteku, trčet uvnitř vlastního mozku, když se toho
venku ve světě tolik děje. Jeho nanodestičkový prototyp, Ledová
kostka, byl zničený, a co bylo naléhavější, k Atlantis mířila sonda,
která může město zničit, nebo přinejmenším umožnit vražednické
šotce útěk.
„Pusť mě sakra ven!“ křikl Artemis na myšlenkovou obrazovku,
a vzápětí se třpytivé čtyřky poskládaly do čtverců a natáhly přes
obrazovku síť z blýskavých drátů.
 Artemis měl pro to vysvětlení.
Dostala mě sem elektřina a teď mi brání v cestě ven.
Věděl, že mnoho dobrých psychiatrických léčeben dosud používá
elektrošokovou terapii k léčení různých psychóz. Uvědomil si, že
když ho Myrta zasáhla z neutrina, výboj posílil Orionovu osobnost
tak, že byla dominantní.
Škoda že mě Myrta nestřeli podruhé.

Myrta ho střelila podruhé.

Artemis si představil dvě rozeklané vidlice bílých blesků, jak letí
vzduchem. Obrazovka zbělela.
Neměl bych cítit bolest, říkal si v duchu s nadějí, protože
technicky vzato nejsem při vědomí.
Vědomí nevědomí, Artemise to bolelo úplně stejně jako Oriona.
No, dneska se ani nedivím, pomyslel si ještě, když pod ním
podklesla virtuální kolena.
SEVER ATLANTSKÉHO OCEÁNU, nyní
Artemis se vzbudil o chvíli později a cítil pach spáleného masa.
Věděl, že je zpátky ve skutečném světě, protože ho pásy řezaly do
ramene a cítil vlnění moře, ze kterého se mu zvedal žaludek.
Otevřel oči a zjistil, že se dívá na Klusákův zadek. Kentaurova
zadní noha sebou křečovitě škubala, jak ve spánku bojoval s jakýmisi
démony. Někde hrála hudba. Povědomá hudba. Zavřel oči a říkal si:
Tu hudbu znám, protože jsem ji složil. To je Píseň Sirén z
nedokončené Třetí symfonie.
A proč je to důležité?
Důležité je to proto, že jsem si ji nastavil jako zvonění pro matku.
Volá mi.
Artemis nemusel hledat telefon po kapsách, protože ho měl pořád
ve stejné. Vlastně si vždycky nechal od krejčího všít do pravé náprsní
kapsy zip s koženou klopou, aby nemohl telefon někde vytrousit.
Protože kdyby Artemis Fowl vytrousil svůj upravený telefon, bylo by
to trochu horší, než když běžný středoškolák ztratí svůj nejnovější
dotykový model, ledaže by ovšem mobil dotyčného středoškoláka
mčl v sobě tolik techniky, že by se z něj dalo nabourat do kterékoli
vládní webové stránky, úhledné laserové ukazovátko, které při
správném nastavení může propalovat kov, a první verzi pamětí
Artemise Fowla, což by nebylo zrovna bezpečné čtení.
Artemis měl prsty chladné a necitlivé, ale po několika pokusech
se mu povedlo zip otevřít a telefon vytáhnout. Na obrazovce se
střídaly fotografie jeho matky, kdežto malé reproduktorky přehrávaly
úvodní takty Písně Sirén.
Stiskl tlačítko aktivující hlasové ovládání a zřetelně řekl:
„Telefon.“
„Ano, Artemisi,“ odpověděl telefon hlasem Lily Palmové, který
Artemis zvolil čistě proto, aby popíchl Myrtu.
„Přijmi hovor.“
Jistě, Artemisi.“
Vzápětí naskočilo spojení. Signál byl slabý, ale to nevadilo,
protože Artemisův telefon měl software na automatické vyplňování
hovorů, který byl z pětadevadesáti procent přesný.
„Ahoj, mami. Jak se máš?“
„Arty, slyšíš mě? Já tu mám ozvěnu.“
„Ne. Tady žádná ozvěna není. Slyším tě výborně.“
„Nefunguje mi video, Artemisi. Slíbil jsi, že se uvidíme.“
Volba videohovoru sice fungovala, ale Artemis ji odmítl, protože
se domníval, že jeho matku by nepotěšil pohled na rozcuchaného
syna visícího v popruzích nefunkčního únikového modulu.
Rozcuchaného? To je hodně slabé slovo. Nejspíš vypadám jako
válečný uprchlík – což ostatně taky jsem.
„Na Islandu videosíť není. Měl jsem si to ověřit předem.“
„Hmmm,“ podotkla jeho matka, a tuhle slabiku Artemis znal
velice dobře. Znamenalo to, že ho z něčeho podezírá, ale neví přesně
z čeho.
„Takže jsi na Islandu?“
Artemis byl rád, že ho nevidí, protože lhát někomu tváří v tvář je
obtížnější.
„Samozřejmě že jsem. Proč se ptáš?“
„Ptám se proto, že podle GPS jsi uprostřed severního Atlantiku.“
Artemis se zamračil. Jeho matka trvala na tom, že musí mít
zapnutou GPS, jestli ho má pustit někam samotného.
 „To bude nejspíš jenom chyba programu,“ řekl Artemis. Rychle
přitom otevřel GPS aplikaci a manuálně nastavil svou polohu na
Reykjavík. „Lokátor občas trochu ujede. Zkus to znova.“
Chvilku bylo ticho, ozývalo se jen cvakání, a pak znova hmtnm.
„Asi se ani nemusím ptát, jestli máš něco za luhem, co? Artemis
Fowl má něco za lubem vždycky.“
„To není fér, mami,“ protestoval Artemis. „Víš, čeho se snažím
dosáhnout.“
„To vím. Propána, Arty, vždyť ty nemluvíš o ničem jiném než o
PROJEKTU.“
Je to důležité.“
„Já vím, ale lidi jsou taky důležití. Jak se má Myrta?“
Artemis se podíval na Myrtu, která ležela stočená kolem nohy
lavičky a tiše pochrupovala. Uniformu měla hodně zničenou a z
jednoho ucha jí tekla krev.
Je… má se… dobře. Je trochu unavená po cestě, ale všechno má
pod kontrolou. Obdivuju ji, mami, vážně. Zvládne všechno, co jí
život postaví do cesty, a nikdy se nevzdá.“
Angelina Fowlová překvapeně sykla. „Tedy, Artemisi Fowle
Druhý, tohle je asi nejdelší nevědecká řeč, kterou jsem od tebe
slyšela. Myrta Krátká má štěstí, že má takového kamaráda, jako jsi
ty.“
„Nemá,“ odporoval nešťastně Artemis. „Nikdo nemá štěstí, že mě
zná. Já nikomu nepomůžu. Nepomůžu dokonce ani sám sobě.“
„To není pravda,“ pokárala ho přísně Angelina. „Kdo zachránil
Jistotu před skřety?“
„Takových bylo víc. Řekněme, že jsem v tom hrál určitou roli.“
„A kdo našel svého otce v Arktidě, když ho už všichni považovali
za mrtvého?“
„To jsem byl já.“
„Tak už nikdy neříkej, že nemůžeš nikomu pomoct. Většinu
života jsi strávil tím, žes někomu pomáhal. Udělal jsi pár chyb, to je
pravda, ale srdce máš na pravém místě.“
„Díky, mami. Je mi trochu líp.“
Angelina si odkašlala, Artemis měl pocit, že trochu nervózně.
„Nestalo se nic?“ zeptal se.
 „Ne, vůbec nic. Jen ti potřebuju něco říct.“
Artemis náhle znervózněl. „Co, mami?“
Hlavou mu proběhlo deset možných věcí. Dozvěděla se nějak
matka o jeho ne tak docela čistých akcích? O všech, které souvisely
se skřítky, věděla, ale bylo tu i spousta věcí výhradně mezi lidmi,
které jí nepřiznal.
To je ten problém, když je člověk polonapravený zločinec:
špatného svědomí se nezbaví. Od odhalení ho vždycky dělí jediný
telefonát.
Jde o tvoje narozeniny.“
Artemis se ulehčené nahrbil. „O narozeniny? To je všechno?“
„Koupila jsem ti něco… nezvyklého, ale chci, abys to měl.
Potěšilo by mě to.“
„Když to potěší tebe, potěší to určitě i mě.“
„Takže Arty, musíš mi slíbit, že to použiješ.“
Vzhledem ke své povaze Artemis nerad sliboval cokoli. „Co je
to?“
„Slib mi to, miláčku.“
Artemis vykoukl z okénka. Trčel ve vyhořelém únikovém
modulu uprostřed Atlantského oceánu. Buď se potopí, nebo si je
nějaká skandinávská válečná loď splete s mimozemšťany a odstřelí
je.
„No dobře, slibuju. Tak cos mi koupila?“
Angelina chvilku váhala s odpovědí. „Džíny.“
„Cože?“ zajíkl se Artemis.
„A tričko.“
Artemis věděl, že za daných okolností by ho to nemělo vyvádět z
míry, ale nemohl si pomoct. „Mami, to je od tebe podraz.“
„No, já vím, že se obvykle oblékáš hodně formálně.“
„To není fér. Minulý měsíc na tom dobročinném bazaru jsem si
vykasal oba rukávy.“
„Lidi z tebe mají strach, Arty. Děvčata se tě děsí. Je ti patnáct a
nosíš obleky na míru, i když nikdo neumřel.“
Artemis se několikrát nadechl.
Je na tom tričku nějaký nápis?“
 V telefonu bylo slyšet šustění papíru. „Ano. Je ohromně cool. Je
na něm obrázek kluka, který nemá krk a na každé ruce jenom tři
prsty, nevím proč, a za ním je nápis NÁHODNOST, udělaný jako
grafitti. Nevím sice, co to má znamenat, ale vypadá to hrozně
moderně.“
Náhodnost, pomyslel si Artemis a chtělo se mu brečet. „Mami,
já…“
„Slíbils mi to, Arty. Nezapomeň.“
„Jo, slíbil jsem to, mami.“
„A chci, abys mi aspoň občas řekl maminko.“
„Mami! Ty nemáš rozum. Jsem, kdo jsem. Džíny a trička prostě
nejsou můj styl.“
Angelina Fowlová měla v rukávu trumfové eso. „Víš, miláčku
Arty, občas lidi nejsou takoví, jak si sami myslí.“
To byl celkem jasný rýpanec za to, jak Artemis mesmerizoval
vlastní rodiče, což Angelina Fowlová zjistila, teprve když se jejího
těla zmocnila Opal Koboi a ona se dozvěděla všechna tajemství
skřítkovského světa.
„Tohle není fér.“
„Fér? Moment, už svolávám tiskovku. Artemis Fowl zrovna
použil slovo fér.“
Artemis si uvědomil, že mu matka to mesmerizovaní ještě docela
neodpustila.
„Budiž, souhlasím s nošením džínů a trička.“
„Prosím?“
„No dobře. Budu nosit tričko a džíny… maminko.“
„To jsem ráda. Řekni Butlerovi, ať si vyhradí dva dny v týdnu.
Džíny a maminky. Zvykej si na to.“
A co ještě? říkal si Artemis. Baseballová čepice štítkem dozadu?
„Doufám, že se o tebe Butler dobře stará.“
Artemis zrudl. Zase lži. „Ano. Měla bys vidět, jak se na té
schůzce tváří. Ta spousta vědy ho k smrti nudí.“
Tón Angeliny Fowlové se změnil. Byl teď vřelejší, citovější.
Já vím, že to je důležité, Arty, to co děláš. Myslím důležité pro
planetu. A věřím v tebe, synu. Proto taky zachovávám tajemství a
dovoluju ti toulat se po světě se skřítky, ale musím si být jistá, že jsi
v bezpečí.“
Artemis už slyšel výraz připadat si jako červ, ale teď mu
skutečně rozuměl.
Jsem ten nejbezpečnější člověk na světě,“ prohlásil vesele. „Mám
větší ochranku než prezident. A taky lepší zbraně.“
Další hmmm. „Tohle je poslední sólová výprava, Arty. Slíbils mi
to. Říkal jsi – musím jenom ještě zachránit svět a potom budu trávit
víc času s dvojčaty.“
„Vzpomínám si,“ řekl Artemis, což nebyl tak docela souhlas.
„Tak se uvidíme zítra ráno. Na úsvitu nového dne.“
„Zítra ráno, maminko.“
Angelina zavěsila a z displeje Artemisova telefonu zmizel její
obrázek. Zamrzelo ho to.
Klusák se najednou prudce otočil na záda.
„Pruhovaní ne,“ vyhrkl. „To jsou ještě mimina.“ Pak otevřel oči a
uviděl Artemise, jak se na něj dívá.
„Řekl jsem to nahlas?“
Artemis kývl. Jo. Něco o tom, že ti pruhovaní jsou ještě mimina.“
„Vzpomínka z dětství. Dneska už na tom celkem nezáleží.“
Artemis vztáhl ruku, aby mu pomohl na kopyta.
„Od tebe pomoc nechci,“ zasténal Klusák a ohnal se po ruce, jako
by to byla vosa. „Tebe už mám dost. Jestli mi ještě jednou řekneš
vznešený oři, tak tě kopnu do zubů.“
Artemis klepl do přezky na prsou, rozepnul pás a natáhl ruku
ještě víc.
„Omlouvám se za to, Klusáku. Ale už je to dobré. To jsem já,
Artemis.“
Teď Klusák nabízenou ruku uchopil. „Díky bohům. Ten druhý mi
už šel hodně na nervy.“
„Ne tak rychle,“ prohlásila Myrta, která se při plném vědomí
objevila mezi nimi.
„Fuj,“ lekl se Klusák a vzepjal se. „Nemohla bys trošku sténat a
fňukat, když přicházíš k sobě?“
 „Kdepak,“ odsekla Myrta „Policejní nindžovský výcvik. A tohle
není Artemis. Říkal maminko. Slyšela jsem ho. Artemis Fowl by to
nikdy neřekl. Tohle je Orion, snaží se nás oblafnout.“
Já si uvědomuju, jak to asi znělo,“ kývl Artemis. „Ale musíš mi
věřit. Matka ze mě to slovo vynutila vydíráním.“
Klusák si poklepal na dlouhou bradu. „Vynutila? Vydíráním?
Tohle rozhodně je Artemis.“
„Díky, žes mě střelila, myslím podruhé,“ řekl Artemis a dotkl se
spálenin na krku. „Ten výboj mě prozatím osvobodil od čtyřek. A
omlouvám se za ty kecy, co ze sebe sypal Orion. Nemám tušení,
odkud je vzal.“
„O tom si budeme muset důkladně promluvit,“ prohlásila Myrta a
protáhla se kolem něj k palubní desce. „Ale později. Teď zjistím,
jestli se dovoláme do Jistoty.“
Klusák ťukl do tlačítka na obrazovce svého telefonu. „Už se na
tom pracuje, kapitánko.“
Po dramatických událostech posledních hodin se zdálo skoro
neuvěřitelné, že by mohli prostě jen tak zavolat do Jistoty a dostat
spojení, ale přesně to se stalo.
Velitel Chaluha to zvedl po prvním zazvonění a Klusák pustil
videohovor do reproduktorů. „Myrto! Jsi to ty?“
Jsem, veliteli. Je tady se mnou Klusák a Artemis Fowl.“
Risk zavrčel: „Artemis Fowl. Proč mě to nepřekvapuje? Měli
jsme tomu Blátivému štěněti vycucnout mozek uchem, když se ta
možnost nabízela.“
Risk Chaluha byl proslulý tím, že se s oblibou vrhá hlavou proti
zdi, o čemž ostatně svědčilo, že si při promoci zvolil jako nové
jméno právě Risk. V Akademii se povídalo, a prý to byla pravda a
nic než pravda, že ještě jako obyčejný pouliční strážník vjel mladý
Chaluha během oslav Slunovratu na policejním skútru do uličky ve
čtvrti Bouleea a asi na deset úplně zkárovaných skřetů zahulákal:
Přestaňte dělat brajgl, nevíte, co riskujete. Když se skřeti dost
nachechtali, zmlátili Riska tak, že na to nikdy nezapomněl. Jizvy,
které si tenkrát odnesl, ho trochu naučily opatrnosti, ale ne moc.
Risk seděl u svého stolu na policejním ústředí v modré velitelské
kombinéze s třpytivými žaludy na hrudi, rovný jako pravítko. Tmavé
vlasy měl krátce ostříhané nad impozantníma ušima a tmavě nachové
oči žhnuly zpod obočí, které se mu při řeči nakrčilo jako dva blesky.
„Zdravím, veliteli,“ ozval se Artemis. „Takové ocenění potěší.“
„Cením si vší v podpaží víc, než si kdy budu cenit tebe, Fowle.
Smiř se s tím.“
Artemise napadlo určitě pět nebo šest jedovatých odseknutí, ale
ve vyšším zájmu si je nechal pro sebe.
Je mi patnáct. Je načase chovat se jako dospělý.
Myrta jim do toho chlapáckého hádání skočila. „Veliteli, co
Atlantis?“
„Většinou v pořádku,“ odpověděl Risk. „Pět evakuačních plavidel
to schytalo. Jedno dostalo přímý zásah, to skončilo až někde v
peklech horoucích. Bude trvat měsíce, než všechny kousky
posbíráme.“
Myrta se nešťastně nahrbila. „Oběti?“
„Určitě. Nevíme ještě kolik, ale desítky.“ Na Riskovi bylo vidět,
jak na něj doléhá tíže velitelské zodpovědnosti. Je to pro Národ černý
den, kapitánko. Nejdřív Vinjája a její jednotka, teď tohle.“
„Co se stalo?“
Risk se podíval někam mimo obrazovku a prsty se mu rozběhly
po virtuální klávesnici. Jedna z Klusákových chytrých hlav provedla
simulaci. Posílám vám ji.“
Vzápětí na obrazovce Klusákova telefonu zablikala ikona se
zprávou. Myrta ji otevřela a rozběhlo se jednoduché dvourozměrné
video, na které silueta sondy vstupovala do zemské atmosféry nad
Islandem.
„Vidíte to, kapitánko?“
Jo, vidíme.“
„Fajn. Tak já to budu komentovat. Klusákova marťanská sonda se
objeví těsně pod polárním kruhem. Tohle víme jen od vás, protože
my jsme ji nezachytili v důsledku naší vlastní utajovací technologie.
Štíty, nekov, to všechno se obrátilo proti nám. Co se stalo pak, vám
vykládat nemusím.“
Na obrazovce vyslala sonda laserový paprsek do malého cíle na
povrchu a vyhodila několik botů, aby vyřídili přeživší. Sonda sama
se skoro ani nezastavila: zavrtala se do ledu a namířila na jihozápad k
Atlantis.
„Tuhle část simulace jsme zase provedli bez počítačových dat.
Vzali jsme to, co jste nám sdělili, a taky jsme zpětně extrapolovali z
našich vlastních údajů.“
Artemis mu skočil do řeči. „Z údajů? Vy jste nějaké měli? V
které chvíli se ta sonda objevila?“
„To je na tom právě to divné,“ odpověděl Risk a zamračil se.
„Dostali jsme varování kapitánky Krátké a provedli jsme průzkum.
Bezvýsledně. O pět minut později najednou sonda na obrazovkách
naskočila. Neměla štíty a nic. Dokonce vysílala teplo z průduchů,
takže jsme ji prostě nemohli přehlédnout. Odhodila i kryty motorů.
Ta věc svítila víc než Polárka. A kdyby nám přece jen unikla, tak nás
někdo varoval. Z baru v Miami, věřila bys tomu? Měli jsme dost
času k evakuaci.“
„Ale ne tolik, abyste se dostali k sondě,“ uvažoval Artemis
nahlas.
„Přesně tak,“ kývl Risk Chaluha, který by nesouhlasil, kdyby mu
došlo, že právě souhlasí s arcizločincem Artemisem Fowlem. „Mohli
jsme jen uvést do pohotovosti vodní děla, vyklidit město a počkat, až
se sonda dost přiblíží.“
„A pak?“ pobízel Artemis.
„Povolil jsem několik cvičných výstřelů po trajektorii dřív, než
byla sonda skutečně na dostřel. Správně by ji neměly poškodit –
vodní granáty se v určité vzdálenosti rozplynou –, ale jeden do ní
nejspíš přece jen šťouchl, protože sonda se roztočila, odchýlila z
kurzu a zapíchla se špicí rovnou do dna. Transportér vzala s sebou.“
„A v tom transportéru byla Opal Koboi, co?“ naléhal Artemis.
„To určitě ona. Tohle přímo smrdí po Opal Koboi!“
„Ne, Fowle, jestli to po někom smrdí, tak po tobě. Všechno to
začalo tou tvou konferencí na Islandu, a teď je pěkných pár našich
nejlepších lidí mrtvých a ještě tu máme podvodní záchrannou misi.“
Artemis zrudl. „Zapomeň na to, co si myslíš o mně. Byla v tom
transportéru Opal Koboi?“
„Nebyla,“ zahřímal Risk, až se reproduktory zatřásly. „Ale tys
byl na Islandu, a teď jsi tady.“
 Myrta se pokusila svého přítele hájit. „S tímhle Artemis neměl
nic společného, veliteli.“
„Možná neměl, ale těch náhod je trochu moc, Myrto. Potřebuju,
abys toho Bláteníka zadržela, než ti tam nahoru pošlu záchranáře.
Může to trvat pár hodin, tak si trochu napusťte nádrže a klesněte. Pod
hladinou by vás nikdo zpozorovat neměl.“
Myrtě se tenhle postup vůbec nelíbil. „Veliteli, víme, co se stalo.
Ale Artemis má pravdu – musíme zjistit, kdo za tím je!“
„O tom si můžeme povídat na policejním ústředí. Teď je moje
priorita udržet všechny naživu. Prostě a jednoduše. V Atlantis máme
pořád ještě uvězněné skřítky. Všechno, co drží vodu, je na cestě tam.
Ty Bláteníkovy teorie můžeme probrat zítra.“
„A když jsme u toho, možná bychom si mohli postavit bivak,“
zavrčela tiše Myrta.
Risk Chaluha nebyl zrovna z těch, kdo by toleroval neposlušnost.
Naklonil se blízko ke kameře, až se mu čelo rozšířilo.
„Říkalas něco, kapitánko?“
„Ten, kdo to provedl, ještě neskončil,“ prohlásila Myrta a také se
trochu předklonila. „Tohle je součást rozsáhlejšího plánu a zadržet
Artemise je to nejhorší, co bychom teď mohli udělat.“
„Vážně?“ zachechtal se najednou Risk. „To je zvláštní, že to
říkáš, protože v tom vzkazu, co jsi posílala, jsi tvrdila, že Artemis
Fowl přišel o rozum. Přesně jsi říkala –“
Myrta se provinile podívala po Artemisovi. „To snad není nutné,
pane.“
„Tak najednou pane? Přesně jsi říkala, cituji, samozřejmě,
protože tohle jsou tvoje vlastní slova, že Artemis Fowl je bláznivější
než troll s lišejem, co pije slanou vodu.“
Artemis střelil po Myrtě vyčítavým pohledem, který říkal: Tak
troll s lišejem? Vážně?
Myrta tu poznámku odbyla mávnutím ruky. „To bylo předtím.
Střelila jsem Artemise dvakrát a už je v pořádku.“
Risk se zazubil. „Střelila jsi ho dvakrát? Tak to už se mi líbí víc.“
Jenže jde o to,“ trvala na svém Myrta, „že Artemise potřebujeme,
aby nám pomohl problém vyřešit.“
Jako vyřešil Julia Břízného a velitelku Raine Vinjáju.“
 „To není fér, Risku.“
Chaluha neustoupil. „Jtisku mi můžeš říkat o víkendu v
důstojnickém klubu. Do té doby jsem velitel. A já ti říkám – ne, já ti
rozkazuju, abys člověka Artemise Fowla zadržela. Nezatýkáme ho –
jenom si tady dole s ním chci trochu popovídat. A co rozhodně
nechci, abychom jednali na základě nějakých jeho nápadů. Je to
jasné?“
Myrta se tvářila kamenně a monotónním hlasem odpověděla:
Jasné, veliteli.“
„Váš modul má dost šťávy na napájení lokátoru, ne víc, takže ani
neuvažuj o tom, že by ses snažila dostat ke břehu. Vypadáš o odstín
bledší než smrt, kapitánko, takže odhaduju, že na štít už kouzlo
nemáš.“
„Bledší než smrt? No to ti děkuju, Riziku.“
„Riziku, kapitánko? Riziku?“
„Chci říct Risku.“
„To je lepší. Takže po tobě chci jediné: Sedět na tom Bláteníkovi.
Pochopila jsi to?“
Myrta promluvila tak sladce, že by okouzlila i medvěda.
„Pochopila jsem to dobře, Risku. Kapitánka Myrta Krátká, prvotřídní
chůva, k vašim službám.“
„Hmmm,“ prohlásil Risk tónem, který syn Angeliny Fowlové
velmi dobře znal.
„Hmmm, přesně tak,“ odsekla Myrta.
„To jsem rád, že si rozumíme,“ dodal Risk s mžiknutím víčka,
které by se snad dalo vyložit jako mrknutí. Já jako tvůj nadřízený ti
říkám, abys zůstala, kde jsi, a nepokoušela se zjistit, co se to tu děje,
zvlášť ne za pomoci člověka. A zvlášť – zvlášť ne tohohle
konkrétního člověka. Rozumíš mi?“
„Rozumím ti úplně jasně, Risku,“ řekla Myrta a Artemis
pochopil, že Risk Chaluha jí vlastně nezakazuje dál celý případ
zkoumat – jen se kryje videozáznamem pro případ, že by Myrtino
jednání skončilo před soudem, což se dost často stávalo.
‚Já taky rozumím úplně jasně, veliteli,“ podotkl Artemis. Jestli na
tom nějak záleží.“
 Risk se ušklíbl. „Vzpomínáš na ty vši, Fowle? Na jejich názoru
mi záleží víc než na tvém.“
A byl tentam dřív, než Artemis stačil vyslovit některou z předem
připravených hlášek. Později, když profesor J. Argon publikoval
velice úspěšný životopis Artemise Fowla Fowl a skřítkové, tenhle
konkrétní rozhovor popsal jako významný, protože to byl jeden z
mála případů, kdy se někomu povedlo mít v rozhovoru s Artemisem
Fowlem II. poslední slovo.
Myrta vydala zvuk, který vypadal jako vyjeknutí, ale nebyl tak
holčičí, spíš vzteklý.
„Co je?“ zeptal se Klusák. „To snad šlo docela dobře? Mně se
zdálo, že velitel Risk Chaluha, jinak taky tvůj kluk, nám dal k
vyšetřování zelenou.“
Myrta na něj obrátila dvoubarevné oči. „Tak zaprvé, není to můj
kluk – byli jsme spolu jednou na rande a to jsem ti řekla jen proto, že
jsi kamarád a že jsem myslela, že to nebudeš vykládat při první
příležitosti.“
„Tohle není první příležitost. Tenkrát, jak jsme měli tu příjemnou
svačinu, jsem si to nechal pro sebe.
„Nezajímá!“ křikla Myrta s dlaněmi přiloženými k ústům.
„Neboj, Myrto, dál se to nedostane,“ uklidňoval ji Klusák, který
usoudil, že by asi nebyla vhodná chvíle sdělit jí, že ten drb už
publikoval na své internetové stránce www.koniny.gnom.
„A zadruhé,“ pokračovala Myrta, „možná mi Risk dal něco jako
zelenou, jenže co je nám to platné, když tady trčíme uprostřed
Atlantiku v mrtvé hromadě šrotu?“
Artemis se podíval nahoru. „No, víš, s tím bych ti možná mohl
pomoct. Už za vteřinku.“
Uběhlo několik vteřin a jejich situace se nijak výrazně nezměnila.
Myrta rozhodila rukama. „Za vteřinku? Vážně?“
Artemise to trochu naštvalo. „Ne doslova. Může to trvat minutku
nebo tak. Možná bych ho měl zavolat.“
O padesát devět vteřin později něco narazilo do dveří modulu.
„Vida,“ prohlásil Artemis takovým tónem, že mu Myrta měla
chuť dát jednu pěstí.
NAD ATLANTIKEM, PŘED DVĚMA HODINAMI
 „Tohle náhodou není tak špatná loď,“ prohlásil Sláma Hraboš a
stiskl dvě tlačítka ukradené žoldácké gyroptéry, jen aby viděl, k
čemu jsou. Když jedno vypustilo obsah recyklátoru odpadu na nic
netušící skotskou rybářskou loď pod nimi, rozhodl se permoník
přestat mačkat.
(Jeden z rybářů zrovna náhodou natáčel na video racky na
vysokoškolský mediální kurz a celý ten padající kus odpadu
zaznamenal. Každému, kdo nahrávku viděl, se zdálo, že ta smrdutá
hmota se prostě zničehonic objevila na nebi a pak rychle spadla na
nešťastné námořníky. Sky News odvysílaly to video pod názvem
Pokakaná panika. Obecně ale byly záběry považovány za studentský
vtípek.)
„Tohle jsem mohl uhodnout,“ prohlásil Sláma bez nejmenších
výčitek svědomí. Je na tom malý obrázek záchodu.“
Julie seděla nahrbená na jedné z lavic pro cestující, které se táhly
okolo stěn nákladového prostoru, a dotýkala se hlavou stropu. Butler
na druhé z nich ležel, protože to byl pro něj nejpraktičtější způsob
cestování.
„Takže Artemis se tě snažil odříznout?“ zeptala se Julie svého
bratra.
Jo,“ odpověděl Butler nešťastně. „Přísahal bych, že mi už nevěří.
Přísahal bych, že už nevěří ani vlastní matce.“
„Angelině? Jak by někdo mohl nevěřit paní Fowlové? To je
nesmysl.“
Já vím,“ kývl Butler. „Ale řeknu ti ještě něco lepšího. Artemis
nevěří dvojčatům.“
Julie sebou škubla, až se uhodila hlavou o kovový strop. „Auuu.
Madre de dios. Artemis nevěří Mylesovi a Beckettovi? To je přece
absurdní. Jaké strašné sabotáže mu ti dva tříleťáci provedli?“
Butler se ušklíbl. „Myles mu bohužel kontaminoval obsah jedné z
Petriho misek, protože potřeboval vzorek pro svoje vlastní
experimenty.“
„To není zrovna průmyslová špionáž. A co udělal Beckett?“
„Snědl Artemisovi křečka.“
„Cože?“
 „No, chvíli mu okusoval nohu.“ Butler se ve stísněném prostoru
zavrtěl. Skřítkovské letouny nebývají stavěné pro obří lidské osobní
strážce s oholenou hlavou. Tedy ne že by na té oholené hlavě
záleželo.
„Artemis byl vzteky bez sebe a prohlásil, že to je spiknutí proti
němu. Instaloval si na dveře své laboratoře kombinační zámek, aby
tam bratři nemohli.“
Julie se zazubila, i když věděla, že by neměla. „Pomohlo to?“
„Ne. Myles u těch dveří strávil tři dny v kuse a ťukal do zámku
tak dlouho, až přišel na správnou kombinaci. Na zapisování možností
vypotřeboval několik rolí toaletního papíru.“
Julie se skoro bála zeptat: „Co udělal Beckett?“
Butler se na sestru usmál. „Beckett vykopal na zahradě jámu jako
past, a když do ní Myles spadl, vyměnil s ním žebřík za kombinaci k
zámku.“
Julie uznale kývla. „To bych udělala i já.“
Já taky,“ potvrdil Butler. „Třeba nakonec Beckett bude Mylesův
bodyguard.“ Vtipkování ale netrvalo dlouho. „Artemis mi nebere
telefon. Představ si to. Myslím, že si vyměnil SIMku, abych ho
nemohl najít.“
„Ale přesto ho sledujeme, ne?“
Butler se podíval na svůj dotykový telefon. „No jistě. Artemis
není jediný, kdo má Klusákovo telefonní číslo.“
„Co ti ten prohnaný kentaur dal?“
„Izotopový sprej. Prostě ho na něco nastříkáš a pak to něco
sleduješ jedním Klusákovým mipkem.“
„Mipkem?“
„Miniprogramem. Klusák to používá pro dohled nad svými
dětmi.“
„Kam jsi mu to nastříkal?“
„Na boty.“
Julie se zahihňala. „Má rád, když se lesknou.“
„To má.“
„Začínáš uvažovat jako Fowl, brácho.“
Sláma Hraboš na ně zavolal z kokpitu: „Tak to nám, bohové,
všem pomozte. Přesně to svět potřebuje, další Fowly.“
 A všichni se tomu provinile zasmáli.
Žoldnéřskč gyro letělo nad Golfským proudem severně od
irského pobřeží. Pohybovalo se přitom o něco víc než dvojnásobkem
nejvyšší rychlosti, kterou kdy dosáhl concorde. Pak zamířilo
dlouhým severozápadním obloukem nad severní Atlantik, kam ho
vedl počítač zaměřený na Artemisovu obuv.
„Šlapeme Artemisovi na paty,“ prohlásil Sláma a zachechtal se
vlastnímu vtipu. Butlerovi se k vtipkování nepřipojili, ne snad z
loajality ke svému zaměstnavateli, který měl občasné vtipy rád, ale
proto, že Sláma měl pusu nacpanou obsahem chladničky a oni neměli
ponětí, co právě říkal.
„No, jak chcete,“ ušklíbl se Sláma a poprskal přední sklo
rozžvýkanou kukuřicí. Já se snažím mluvit po lidsku, a vy dva
vtipoví snobi se ani nezasmějete.“
Letoun se hnal dál, dva metry nad vrcholky vln, antigravitační
pulzy vyrývaly v pravidelných rozestupech válce do hladiny. Zvuk
motoru byl tichý a dal by se klidně splést s hvízdáním větru, a chytří
savci dole, na které štít neplatil, by ho mohli považovat za hodně
rychlou velrybu s dlouhým ocasem a dveřmi.
„Tak s těmahle neckama jsme měli kliku,“ podotkl Sláma,
naštěstí s prázdnou pusou. „Víceméně letí samy. Strčil jsem prostě
tvůj telefon do stojanu, pustil mipko a už letěly.“
Letoun se choval trochu jako slídící pes. Prudce se zastavil,
kdykoli ztratil stopu, a pak divoce točil přídí kolem, dokud izotopy
zase nezachytil. V jednu chvíli vletěl do vody a hnal se rovnou dolů,
až tlakem vody popraskal trup a oni přišli o dobrý metr štítu.
„Nebojte se, Blátiví,“ chlácholil je Sláma. „Všechny skřítkovské
dopravní prostředky mají podmořské motory. Když jeden žije pod
zemí, je dost logické, že vyrábí vodotěsné lodi.“
Julie se ale bát nepřestala. Pokud ona si vzpomínala, taková
uklidňující slova od Slámy Hraboše jsou asi stejně spolehlivá jako
koktejl od Pittsburghského traviče.
Naštěstí ten podvodní výlet netrval moc dlouho a za chvíli už
zase poskakovali nad vlnami bez dalších rušivých příhod, až na jeden
případ, kdy Sláma zapomněl na svůj slib nemačkat další záhadná
tlačítka a málem způsobil, že znova vletěli do sluncem zalité vody.
Vypustil totiž padáčky, které sloužily jako nouzová brzda.
„To tlačítko na mě přímo volalo,“ omlouval se. „Nemohl jsem si
pomoct.“
Prudké zastavení smýklo Butlerem po lavici. Prolétl celým
trupem až do přepážky oddělující kokpit a jen díky bleskovým
reakcím neskončil s hlavou v zábradlí.
Butler si zamnul temeno hlavy, do kterého se praštil o tyč. „Hele,
pozor, nebo bude zle. Teď zrovna jsi říkal, že ta loď letí sama, takže
tě nepotřebujeme.“
Sláma se zachechtal a přitom jim nabídl nepěkný pohled do své
zažívací trubice. „To je pravda, můj děsivě přerostlý příteli, jenže mě
potřebujete na to, abych s tím přistál.“
Julie se zasmála. Byl to vysoký, příjemný smích, který jako by se
odrážel od kovových zdí.
„I ty, Julie?“ pokáral ji Butler.
„No tak, bráško. Bylo to legrační. Taky se budeš smát, až ti
Sláma přehraje to video.“
„Tady je video?“ zeptal se Butler, a Sláma s Julií se znova
rozesmáli.

Ale všechen ten smích nijak neoddálil Butlerovo opětovné

shledání s jeho představeným, Artemisem Fowlem. S představeným,
který mu už nevěří a který pravděpodobně lhal, když ho poslal na
jiný kontinent a použil Julii jako návnadu.
Věřil jsem, že moje malá sestra je v nebezpečí, Artemisi. Jak jsi
mohl?
Až Artemise konečně dohoní, dojde na nepřijemné otázky. A ty
odpovědi by měly být dobré, jinak se může stát, že poprvé v historii
několik staletí trvajícího vztahu jejich rodin nějaký Butler svoje
povinnosti zabalí.
Artemis je nemocný, přesvědčoval Butler sám sebe. Není za to
zodpovědný.
Možná Artemis není zodpovědný. Ale brzo bude.
 Žoldnéřská loď se konečně trhavě zastavila nad jedním místem v
otevřeném oceánu, těsně nad šedesátou rovnoběžkou. Vypadalo to,
že tohle místo se nijak neliší od dalších kilometrů a kilometrů šedi,
které se táhly na všechny strany, dokud se antigravitační sloupec
nezavrtal do hladiny a neodhalil únikový modul pod ní.
Já tuhle loď miluju. Vypadám s ní chytřejší, než jsem,“
pochvaloval si Sláma.
Voda kolem se vařila a vlnila, protože neviditelné antigravitační
pulzy zkoušely hladinu a stlačovaly vlny právě tolik, aby udržely
letoun ve vzduchu. Dole pod nimi ty pulzy zněly jako srdce zvonu
dopadající na trup.
„Haló,“ zavolal Sláma. Jsme tady nahoře.“
Butler strčil do kokpitu hlavu a ramena; víc se ho tam nevešlo.
„Nemůžeme je zavolat rádiem?“
„Rádiem?“ opakoval permoník. „Ty toho moc nevíš o životě
mimo zákon, co? Když ukradneš policejní loď, tak první, co uděláš,
je, že z ní odstraníš všechno, co by mohlo přenést nějaký signál na
policejní ústředí. Každý drát, každou pojistku, každou čočku.
Všechno pryč. Znám takové, které chytili, protože si nechali
přehrávač. To je Klusákův starý trik. Ví, že tvrdí chlápci mají rádi
hlasitou muziku, takže do každého policejního ptáčka zpěváčka
nainstaluje repráky, že bys pro ně vraždil, a všechny mají pěknou
nádivku ze sledovacího gelu. Tady nezůstala skoro žádná technika.“
„Takže?“
„Co takže?“ zeptal se Sláma, jako by neměl nejmenší ponětí, o
čem je řeč.
„Tak jak se spojíme s tou lodí dole?“
„Máš telefon, ne?“
Butler sklopil oči k zemi. „Artemis mi to nebere. Není ve své
kůži.“
„To je hrůza,“ podotkl Sláma. „Ale myslíš, že tam mají jídlo?
Některé tyhle únikové moduly mají nouzové zásoby. Trochu tuhé,
ale s láhví piva to jde.“
Butler uvažoval, jestli by mu za tuhle změnu tématu neměl dát
jednu za ucho, když mu zazvonil telefon.
 „To je Artemis,“ řekl a vypadal o něco šokovaněji, než když ho
obklopoval dav mesmerizovaných luchadorů.
„Butlere?“ řekl mu do ucha Artemisův hlas. „Ano, Artemisi?“
„Musíme si promluvit.“
„Doufám, že to bude stát za to,“ prohlásil Butler a zavěsil.

Trvalo jen chvilku spustit sedadlo dolů k modulu a dalších pár

minut vytáhnout ty, kdo v něm byli, do žoldnéřské lodi. Myrta šla
poslední; než opustila modul, vytrhla pojistku ze zadního okna a
otevřela dokořán zátěžové nádrže, takže loď se začala potápět.
Jen se Myrta opřela lokty o podlahu transportéru, začala vydávat
rozkazy.
„Monitorujte na rádiu policejní kanály,“ nařídila. „Potřebujeme
vědět, jak postupuje vyšetřování.“
Sláma se zazubil z pilotního křesla. „Víš, to bude možná
problém. Tahle loď moc komunikačně vybavená není, protože je
kradená. A mimochodem, ahoj. Mám se dobře, pořád ještě žiju a tak.
Jsem rád, že jsem ti mohl zachránit život. Ostatně o jakém
vyšetřování to mluvíme?“
Myrta se vytáhla nahoru celá a lítostivě se podívala po
potápějícím se modulu, který měl ještě donedávna funkční
komunikační zařízení.
„No nic,“ povzdechla. „Budeme pracovat s tím málem, co
máme.“
„No pěkně děkuju,“ prohlásil uraženě Sláma. „Přinesla jsi nějaké
jídlo? Já už jsem nejedl – no, určitě několik minut.“
„Ne, jídlo nemám,“ odpověděla Myrta a pevně Slámu objala.
Byla jednou asi ze čtyř osob na světě, které byly s to se permoníka
dobrovolně dotknout. Pak ho vystrčila z pilotního křesla a sedla si
tam sama. „To bude muset stačit, pokud jde o zdvořilosti. Já ti pak
koupím celý grilovací koš.“
„S opravdovým masem?“
„Samozřejmě že ne. Nebuď nechutný,“ otřásla se Myrta.
Butler se posadil, kývl na Myrtu a pak se obrátil k Artemisovi,
který se choval jako starý Artemis, ale bez své obvyklé sebejistoty.
 „No?“ řekl Butler, a ta jediná slabika říkala všechno. Když se mi
nebude líbit, co uslyším, tak to pro nás možná bude konečná.
Artemis věděl, že v téhle situaci by se hodilo aspoň objetí, a
jednou v budoucnu, po letech meditací, mu možná nebude vadit
spontánně lidi objímat, ale teď nedokázal udělat víc než položit ruku
na Juliino rameno a druhou na Butlerovo předloktí.
„Moc mě mrzí, přátelé, že jsem vám lhal.“
Julie položila na jeho dlaň svoji, protože to měla v povaze, ale
Butler ruku zvedl, jako by ho zatýkali.
Julie mohla umřít, Artemisi. Museli jsme bojovat s hordou
mesmerizovaných wrestlingových fanoušků a plnou lodí žoldáků
permoníků. Oba jsme byli ve vážném nebezpečí.“
Artemis se odtáhl, chvíle citů skončila. „Ve skutečném
nebezpečí? Tak to mě někdo špehoval. Někdo, kdo věděl o každém
našem pohybu. Možná ten stejný někdo, kdo poslal sondu zabít
Vinjáju a napadnout Atlantis.“
Během příštích pár minut, zatímco Myrta prováděla systémovou
kontrolu a počítala kurz k místu havárie, Artemis vyložil Butlerovi a
Julii, co se stalo, a diagnózu vlastní nemoci si nechal nakonec.
„Trpím poruchou, které skřítkové říkají atlantský komplex. Je to
podobné jako obsedantně kompulzivní porucha, ale projevuje se to
taky jako demence s halucinacemi, a dokonce i mnohočetná porucha
osobnosti.“
Butler pomalu kývl. „Aha. Takže když jste mě poslal pryč, to jste
trpěl tímhle atlantským komplexem?“
„Přesně. Byl jsem v první fázi, tam je jedním z příznaků pořádná
paranoia. Druhé stadium jste propásli.“
„Buďte rádi,“ zavolala Myrta z kokpitu. „Ten Orion byl trochu
moc kamarádský.“
„Moje podvědomí vytvořilo Oriona jako moje alter ego. Artemis,
jak si jistě pamatujete, byla bohyně lovu. Orion byl její smrtelný
nepřítel, tak poslala škorpiona, aby ho zabil. V mojí mysli netrpěl
Orion tím pocitem viny, kterým jsem po různých svých pletichách
trpěl já, především za to, že jsem mesmerizoval svoje rodiče, unesl
Myrtu a hlavně že jsem dopustil, aby se mé matky zmocnila Opal.
Kdybych si nehrál s magií, možná by se u mě vyvinula mírná
porucha osobnosti, možná dokonce syndrom geniálního dítěte, ale
protože jsem měl nervové dráhy pokryté ukradeným kouzlem, musel
jsem nevyhnutelně podlehnout atlantskému komplexu.“ Artemis
sklopil oči. „To, co jsem udělal, bylo odporné. Byl jsem slabý a budu
si to do smrti vyčítat.“
Butlerova tvář zvlídněla. „A už jste v pořádku? Pomohl ten
elektrošok?“
Klusáka už nebavilo, že pořád vysvětluje jen Artemis, takže si
odkašlal a vložil se do toho s několika informacemi. „Podle mého
mipka Encyklopedie je šoková terapie archaická a málokdy trvalá.
Atlantský komplex se vyléčit dá, ale jen delší terapií a rozvážným
užitím psychoaktivních léků. Brzo se Artemisovy nutkání vrátí a on
bude pociťovat neodolatelnou potřebu dokončit svoje poslání, počítat
věci a vyhýbat se číslu čtyři, které myslím zní v čínštině stejně jako
smrt.“
„Takže Artemis není vyléčený?“
Artemis byl náhle rád, že v transportéru je pět dalších osob. To je
dobré znamení pro úspěch.
„Ne. Ještě nejsem úplně vyléčený.“
Znamení? Už to zase začíná.
Artemis si zamnul ruce, což bylo fyzické vyjádření jeho
odhodlání.
Nenechám se tím přece porazit tak brzo.
A aby to dokázal, záměrně vytvořil větu o čtyřech slovech.
„Ono to bude dobré.“
„Áááá,“ vyjekl Sláma, kterému málokdy docházelo, jak je situace
vážná. „Čtyři. Bojím bojím.“
První věc, kterou museli udělat, bylo dostat se dolů k místu, kde
sonda dopadla, protože všem kromě Slámy se zdálo zřejmé, že stroj
neletěl s tak dokonalou přesností atmosférou a dál jen proto, aby
čirou náhodou zasáhl vězeňský transportér. Ukradená loď s Myrtou u
řízení brzo krájela hlubiny Atlantiku a za ní se svíjely stuhy
vzduchových bublin.
„Tady se něco děje,“ přemítal Artemis a pevně zatínal prsty levé
ruky, aby se mu netřásly. „Vinjáju vyřadili proto, aby ochromili
policii. Jenže ta sonda sama prozradila svou polohu a ještě někdo
zavolal varování, které dalo atlantským úřadům dost času na
evakuaci. Potom sonda dopadla stranou, na transportér. Že by ti
uvnitř měli takovou smůlu?“
„Má to být, jak se to říká, řečnická otázka?“ ptal se Sláma. Já je
nějak pořád nechápu. A když už jsme u toho, jaký je rozdíl mezi
metaforou a přirovnáním?“
Myrta luskla prsty. „Někdo chtěl, aby všichni v tom transportéru
byli mrtví.“
„Někdo chtěl, abychom si mysleli, že všichni v tom transportéru
jsou mrtví,“ opravil ji Artemis. „Dobrý způsob, jak předstírat vlastní
smrt. Bude trvat měsíce, než policie poskládá ty kousky dohromady,
pokud to vůbec dokáže. To je pro uprchlíka slušný náskok.“
Myrta se obrátila ke Klusákovi. „Potřebuju vědět, kdo v tom
vězeňském transportéru byl. Máš svého člověka na policejním
ústředí?“
Butlera to překvapilo. „Svého člověka? Já myslel, že vy jste od
policie všichni.“
„No, teď momentálně jsme tak trochu mimo,“ přiznala Myrta. Já
mám rozkaz hlídat Artemise.“
Julie zatleskala. „Splnila ty jsi vůbec někdy v životě nějaký
rozkaz?“
„On to rozkaz byl a nebyl, a krom toho, já rozkazy plním, jen
když jsou rozumné. V tomhle případě by bylo absurdní sedět několik
hodin v nefunkčním modulu, zatímco náš nepřítel, ať je to kdo je to,
se chystá na druhou fázi.“
„Souhlasím,“ prohlásil Artemis pečlivě ovládaným hlasem.
Jak můžeme vědět jistě, že nějaká druhá fáze bude?“ nechápal
Butler.
Artemis se nevesele usmál. „Samozřejmě že bude druhá fáze. Náš
protivník je krutý a chytrý – a nikdy už nebude mít lepší příležitost
využít svou výhodu. Tak bych to před pár lety udělal já.“ Najednou
ztratil svůj obvyklý klid a obořil se na Klusáka. „Potřebuju ten
seznam, Klusáku. Kdo v tom transportéru byl?“
„No dobře, dobře, Bláteníčku. Dělám na tom. Musím to vzít
oklikou, aby moje dotazy neskončily Riskovi na stole. To je
komplikovaná technická záležitost.“
 Kentaur by nikdy nepřiznal, že ve skutečnosti požádal svého
nadaného synovce Mayna, aby se naboural do policejní počítačové
sítě a seznam mu poslal. Za to mu slíbil dvojitou porci zmrzliny, až
se vrátí.
„OK. Mám to, od svého… ehm… zdroje.“
„Povídej, Klusáku.“
Klusák promítl obrazovku svého počítače na stěnu. Vedle
každého jména byl odkaz, který o vězni říkal všechno až po barvu
jeho spodního prádla, pokud jste ji chtěli znát – a skřítkovští
psychologové byli stále víc přesvědčeni o tom, že barva spodního
prádla hraje důležitou roli ve vývoji osobnosti.
Sláma uviděl jméno, které znal, a nebyl to zločinec.
„Hele, koukněte. Pilotoval starý Vishby. Tak to mu asi vrátili
licenci.“
„Ty ho znáš, Slámo?“ zeptala se zostra Myrta.
Na tak otrlého exzločince byl Sláma dost urážlivý. „Hele, co ten
tón? Snažím se vám pomoct. Jasně že ho znám. To by asi bylo dost
divné, kdybych řekl Hele, koukněte, starý Vishby, to mu asi vrátili
licenci, a přitom bych ho neznal.“
Myrta se zhluboka nadechla a připomněla si, jak je potřeba se
Slámou zacházet. „Máš samozřejmě pravdu. Tak odkud znáš starého
Vishbyho‘!“
„Ona je to taková legrační historka,“ odpověděl Sláma a olízl si
rty, k vyprávění by se hodilo kuřecí stehýnko. „Před pár lety jsem mu
utekl, když tebe falešně obvinili, žes zabila Julia. Nikdy mi to
neodpustil. Pořád ještě mě nenávidí, a nenávidí i policii, že mu vzali
licenci. Občas mi posílá sprosté maily. Odpověděl jsem mu párkrát
videem, jak se směju. Z toho se může vzteknout.“
„Takže zatrpklý,“ podotkl Artemis. „Zajímavé. Dokonalý
kontakt. Ale kdo ho řídí?“
Myrta se vrátila k promítnutému seznamu.
„Tady ten vil, Unix. Toho jsem zatýkala. Patří ke kumpánům
Turnballa Břízného. Chladnokrevný zabiják.“ Myrta zbledla. „A je tu
taky Bobb Ragby. A Turnball sám. Všichni ti chlapi jsou
Turnballovi. Jak se mu u všech bohů povedlo dostat celý svůj gang
do jednoho transportéru? To přece mělo v počítači rozblikat všechny
alarmy.“
„Leda…“ řekl Artemis a projížděl seznam na Klusákové počítači.
Klepnul na odkaz vedle jména Bobba Ragbyho. Jeho obrázek a
složka se otevřely v novém okně a Artemis je rychle přelétl očima.
„Koukněte, o Turnballovi Břízném ani zmínka. Tady podle toho
zatkli Ragbyho pro poštovní podvod a nemá žádné známé kontakty a
komplice.“ Ťukl na další odkaz a nahlas přečetl: „Složka naposledy
upravena… panem Vishbym.“
Myrta byla v šoku. „Tak Turnball Břízný. Ten to nastrojil.“
Sama Myrta zatýkala Juliova bratra během cvičení, při němž byla
přijata do Reko. Tuhle historku Klusákovi vypravovala mockrát.
„Vypadá to, že naším protivníkem je Turnball, a to není moc
dobrá zpráva. Ale i když vezmu v úvahu jeho intelekt a to, že měl v
moci Vishbyho, pořád ještě to nevysvětluje, jak se zmocnil vesmírné
sondy.“
„To prostě není možné,“ prohlásil Klusák a přidal hluboké
koňské odkašlání, aby dodal váhu tvrzení, jemuž ani sám nevěřil.
„Možné nemožné, o tom si musíme promluvit potom,“ řekla
Myrta a vyrovnala plavidlo tak, že letělo skoro vodorovně. Jsme na
místě dopadu.“
Všem se ulevilo, že to ukradená loď vydržela. Žoldnéři
pravděpodobně odstranili velkou část toho, co nepotřebovali, aby
ušetřili váhu, a bylo pravděpodobné, že při tom byli trochu neopatrní
s páčidly. Jeden uvolněný nýt nebo prasklý svar by stačil, aby uniklo
pár atmosfér, a celou loď by to rozdrtilo jako plechovku od limonády
v dlani obra, který je velice silný a nemá rád plechovky.
Ale loď se držela i přes zlověstné zavlnění, které náhle proběhlo
jejím trupem.
„No a co?“ prohlásil Sláma, kterému jako obvykle nedocházely
důsledky. „Ta loď ani není naše. Co jako můžou ti žoldáci dělat,
žalovat nás?“ Ale v tomhle Slámově vtipu bylo i trochu smutku.
U Vožralýho papouška se už nikdy nemůžu objevit, uvědomil si. A
dělají tam skvělé kari, S opravdickým masem.
Venku pod nimi se záchranná plavidla z Atlantis hemžila kolem
poškozených transportérů a snažila se vybudovat provizorní
přetlakovou kupoli, aby jejich posádky mohly zraněným poskytnout
trochu kouzla. Podmořští dělníci v Hákovaných exo-krunýřích se
probíjeli kameny a troskami k mořskému dnu, aby na něm mohli
umístit pěnovou manžetu jako základ pro kupoli. O místo, kam
dopadla sonda, se zatím nikdo moc nestaral. Živí mají přednost.
„Měla bych nahlásit tu teorii s Turnballem Břízným,“ podotkla
Myrta. „Risk Chaluha se podle ní zařídí.“
„Musíme jednat hned,“ namítl Artemis. „Lodi z Jistoty se sem
nedostanou ještě nejmíň hodinu. To už bude pozdě. Musíme najít
důkazy, aby Risk mohl předložit celý případ Radě.“
Myrtíny prsty nad Klusákovým telefonem zaváhaly. Tohle nebyla
vhodná chvíle vést se svým velitelem strategické debaty. Věděla
dobře, jak Risk uvažuje. Nebylo tak těžké naučit se ho znát. Kdyby
mu teď zavolala, navrhl by nějakou strategii, při které by museli
počkat, až sem dorazí, a možná si taky postavit bivak.
Místo videohovoru poslala tedy jen krátkou textovou zprávu, v
níž zvýraznila jméno Turnballa Břízného na seznamu, který neměla
mít, a telefon vypnula.
„Určitě bude volat,“ vysvětlila. „Zapnu to zase, až mu budeme
mít co dalšího sdělit.“
Klusák se na ni zamračil. „Přijdu o výsledky z drtibalové ligy,“
postěžoval si. „Já vím, že to zní malicherně, ale mám je
předplacené.“
Artemis se soustřeďoval na problém, aby odvedl myšlenky od zdi
z třpytivých čtyřek, která ho z myšlenkové obrazovky následovala až
sem a teď ho obklopovala ze všech stran.
Není tam, káral sám sebe. Soustřeď se na ten útěk.
Jak se Turnball dostal z lodi živý?“ přemýšlel nahlas. „Klusáku,
dokážeme se dostat do místní průmyslové televize?“
„S touhle lodí ne. Bývalo to kdysi krásné pohotovostní vozítko.
Pomáhal jsem tenhle model navrhovat. Byl vysoce specializovaný –
dalo by se z něj řídit kompletní vyčištění oblasti po katastrofě… jo,
bejvávalo. Teď je tady techniky sotva tak na to, abychom nenalítli do
zdi.“
„Takže nedokážeme zjistit, jestli se s vězeňským transportérem
setkala jiná loď?“
 „Odsud ne,“ opakoval Klusák.
„Musím vědět, jak Turnball utekl,“ křikl Artemis, který už zase
ztratil nervy. Jak jinak ho mám najít?
Copak to nikdo jiný nevidí? To jsem v celém vesmíru sám?“
Butler poposedl, až se nahrbil nad Artemise a málem ho zavalil.
„Vy jste ten, kdo věci vidí, Artemisi. To je váš dar. My ostatní se k
tomu dopracujeme postupně.“
„Mluv za sebe,“ obořil se na něj Sláma. Já se k tomu obvykle
nedopracuju vůbec. A když jo, tak se mi to nikdy nelíbí, zvlášť když
v tom jede Artemis.“
V zamračené vrásce mezi Artemisovýma očima se sbírala
kapička potu. Já vím, příteli. Já jen potřebuju pracovat – to je jediné,
co mě může zachránit.“ Chvilku soustředěně uvažoval. „Můžeme
provést sken a zachytit iontovou stopu jiného plavidla?“
„Samozřejmě,“ kývl Klusák. „Dokonce ani tyhle očesané necky
se neobejdou bez omnisenzoru.“ Rozběhl na obrazovce program a
přes výhled se jim spustil tmavomodrý filtr. Iontové stopy
záchranných lodí se objevily jako průsvitné paprsky, které sledovaly
své motory jako svítiví červi. Jeden takový had vedl k místu dopadu
ve směru od Atlantis a další, mnohem mohutnější světelný komín se
na stejné místo řítil shora.
„Tohle je vězeňský transportér a tohle je sonda. Nic jiného. Jak to
udělal?“
„Třeba to neudělal,“ napadlo Julii. „Třeba mu ten plán nevyšel.
Spousta géniů v poslední době zpackala, na co sáhla, jestli mě
chápeš, Artemisi.“
Artemis se pousmál. „Samozřejmě že tě chápu, Julie. Hlavně
proto, že to říkáš jasně a srozumitelně a nesnažíš se mě šetřit.“
„No, víš, Artemisi,“ prohlásila Julie, „skoro nás umačkali
mesmerizovaní wrestlingoví fandové, tak si myslím, že bys trochu
toho rýpání měl přežít. Kromě toho, já pro tebe nepracuju, tak mi
nemůžeš nařídit, ať mlčím. Můžeš to asi Butlerovi strhnout z platu,
ale to přežiju.“
Artemis kývl na Myrtu. „Nemůžete vy dvě být nějak příbuzné?“
Pak vyskočil a skoro se praštil do hlavy o nízký strop lodi. „Klusáku.
Potřebuju se podívat tam dolů.“
 Myrta ťukla do hloubkoměru. „To není problém. Můžu objet
támhletu vyvýšeninu, takže záchranné lodi nás neuvidí. A i kdyby,
budou předpokládat, že nás poslali z Jistoty. Nejhorší, co se může
stát, je, že nás odtamtud vyženou.“
„Myslím to tak, že potřebuju ven,“ upřesňoval Artemis. „Támhle
v té skříni je skafandr, musím s sebou vzít Klusákův telefon a pátrat
po stopách staromódním způsobem.“
„Staromódním způsobem,“ ušklíbl se Sláma. „S futuristickým
přetlakovým skafandrem a skřítkovským telefonem, jo?“
Následovala celá smršť námitek.
„Tam nemůžeš – to je moc nebezpečné.“
„Půjdu místo vás.“
„Proč zrovna můj telefon?“
Artemis počkal, až bouře utichne, a pak námitky vyřídil svým
obvyklým úsečným, povýšeným způsobem.
„Musím tam jít, protože druhá fáze Turnballova plánu bude
nepochybně znamenat další ztráty na životech a životy mnoha jsou
důležitější než životy několika.“
„Tohle jsem viděl ve Star Treku,“ podotkl Sláma.
„Musím to být já,“ pokračoval Artemis, „protože je tu jen jeden
skafandr a ten je myslím přibližně v mojí velikosti. A jestli se
nepletu, a bylo by dost nezvyklé, kdybych se pletl, je u tlakovaných
skafandrů důležité, aby dobře padly, jinak jednomu vyskáčou oči z
důlků.“
Kdyby to řekl někdo jiný, možná by to považovali za vtip na
odlehčení atmosféry, ale z úst Artemise Fowla to bylo prosté
konstatování faktu.
„A konečně, Klusáku, musí to být tvůj telefon, protože, jak znám
tvoje standardy kvality, je udělaný tak, že snese velký tlak. Je to
pravda?“
„To je,“ potvrdil Klusák a za kompliment poděkoval pokývnutím
dlouhé hlavy. „A s tou velikostí skafandru taky. On by se ani
pořádně neuzavřel, kdyby se mu nelíbily tvoje rozměry.“
Butler z toho radost neměl, ale koneckonců on byl zaměstnanec,
ačkoli Artemis tenhle argument nepoužil. „Musím tam jít, Butlere,“
dodal Artemis rozhodně. „Můj mozek mě užírá zaživa. Myslím, že
hlavní problém je pocit viny. Musím dělat, co můžu, abych to
odčinil.“
„A?“ zeptal se Butler nepřesvědčené.
Artemis napřáhl paže, aby mu Klusák mohl navléknout rukávy
skafandru.
„A nenechám se porazit tím oslem.“
„Oslem?“ ohradil se uraženě Klusák. „Můj oblíbený strýček je
osel.“
Tlakovaný skafandr byly vlastně skafandry dva. Vnitřní vrstva
byla membránová kombinéza s podporou životních funkcí, ten vnější
pak krunýř s proměnlivým povrchem, který absorboval tlak vody a
jeho pomocí poháněl servomechanismy. Chytré řešení, jak se ostatně
dalo od Laboratoří Koboi očekávat.
„Koboi,“ zamumlal Artemis, kterého to dost vyvedlo z míry.
Dokonce i člověk, který není posedlý znameními, by trochu
znervózněl, kdyby uviděl logo svého úhlavního nepřítele na zařízení,
které mu má zachránit život. „To není zrovna povznášející.“
„Taky tě to nikam povznášet nebude,“ prohlásil Klusák a nasadil
mu průhlednou bublinu – přilbu. „Bude tě to vyrovnávat.“
Jsem si jistý, že jste zrovna oba udělali nějaký příšerný vtip,“
podotkl Sláma, žvýkající cosi, co našel kdovíkde. „Ale já si tím
nejsem jistý, protože smysl pro humor jsem si asi někde zapomněl.“
Tou dobou už Slámový poznámky byly jako zvuková kulisa,
kulisa chlácholivě vytrvalá.
Klusák připojil telefon k omnisenzoru v přední části přilby.
„Tohle by dokázala srazit leda velryba, kdyby tě vzala ocasem.
Vydrží to každou hloubku a tlak, s kterým se tady můžeš setkat, a
dokonce to zachytí i vibrace tvojí řeči a přemění je na zvukové vlny.
Ale snaž se vyslovovat zřetelně.“
„Držte se těsně u skály,“ prohlásil Butler a vzal přitom přilbu do
dlaní, aby se ujistil, že Artemis ho vnímá. „A při prvním náznaku
potíží já rozhodnu, že vás přitáhneme zpátky, ne vy. Je to jasné,
Artemisi?“
Artemis kývl. Skafandr byl napojený na přípojku na vnější straně
lodi elektromagnetickým paprskem, který by ho v případě nebezpečí
přitáhl zpátky na základnu.
 Jen se tam krátce rozhlédněte pomocí Klusákova telefonu a hned
zpátky. Máte na to deset minut, ne víc. Pak budete muset po jiné
stopě. Jasné?“
Artemis znova kývl, ale spíš to vypadalo, jako by se chtěl Butlera
zbavit, než že by ho skutečně poslouchal.
Butler luskl prsty. „Soustřeďte se, Artemisi! Na atlantský
komplex bude dost času potom. Tady venku za dveřmi je Atlantský
příkop a nad ním deset kilometrů vody. Jestli chcete zůstat naživu,
tak musíte být ve střehu:“ Obrátil se k Myrtě. „Tohle je nesmysl. Já
to nedovolím.“
Myrta s pevně sevřenými ústy zavrtěla hlavou. „Námořní
pravidla, Butlere. Jsi na mojí lodi, budeš poslouchat moje rozkazy.“
„Pokud si vzpomínám, tu loď jsem přivezl já.“
Jo, díky, žes mi přivezl loď.“
Artemis toho dohadování vytížil a přistoupil blíž k zadnímu
průlezu, do úzkého prostoru, kam za ním Butler nemohl.
„Deset minut, příteli,“ řekl a hlas mu zněl v reproduktoru
roboticky. „Pak mě můžeš přitáhnout zpátky.“
Butler si najednou představil, jak asi zareaguje Angelina
Fowlová, až se dozví o tomhle nejnovějším dobrodružství.
„Artemisi, počkejte. Musí být jiný způsob…“
Ale jeho námitka se už odrazila od průhledné perspexové stěny,
která přechodovou komoru uzavřela. Znělo to, jako když se po dně
kbelíku převaluje vysypané kuličkové ložisko.
„To řachtání se mi nelíbí,“ podotkl Sláma. „Moc vodotěsně to
neznělo.“
Nikdo se s ním nehádal. Všichni věděli, co tím myslí.

Na druhé straně přepážky nebyl ani Artemis dvakrát klidný.

Právě si všiml, jak žoldnéři svou loď pojmenovali; jméno bylo
napsané na vnitřní straně mořských dveří něčím, co mělo asi vypadat
jako krev, ale samozřejmě o žádnou krev nešlo, protože jinak by se to
dávno smylo.
Nejspíš něco na bázi gumy, pomyslel si Artemis, ale složení
žoldnéřské barvy mu starosti nedělalo – spíš jméno. Znělo Plenitel,
samozřejmě gnómsky. Slovo plenit se gnómštině vyslovuje ffurfor a
přípona el, která mění sloveso na podstatné jméno, zní fer, což
napovídá, že gnómština a lidské jazyky k sobě nemají příliš daleko.
Ale gramatika negramatika, slovo plenitel se vyslovovalo spíš jako
forforfor. Převedeno do angličtiny, fourfourfour, čtyři čtyři čtyři.
Čtyři čtyři čtyři, pomyslel si Artemis a pod přilbou zbledl. Smrt
smrt smrt.
V té chvíli se vnější dveře s dalším rachotem zvedly a oceán vtáhl
Artemise do svých temných hlubin.
Klid, říkal si Artemis, když vnější vrstva skafandru zavibrovala a
aktivovala světelné koule vedle jeho spánků, na špičkách prstů a na
kolenou. Nepočítej, neorganizuj, dělej to, co ti radil Butler, a
soustřeď se.
Necítil se jako pod vodou, ačkoli věděl, že pod vodou je. Jeho
tělo nevnímalo očekávaný odpor oceánu, jeho motorické schopnosti
nebyly snížené a on měl pocit, že se může pohybovat stejně plynule
jako vždycky, ačkoli Butler by možná namítl, že se naopak plynule
nepohybuje nikdy.
Což by bylo hezké, kdyby obří chobotnice, do jejíhož území
právě vnikl, nezamotala svítícího vetřelce do chapadel a nezamířila s
ním do svého doupěte.
Aha, mytická obří chobotnice, třída Architeuthis, usoudil
Artemis. Teď, když čelil katastrofě, která víc než ospravedlňovala
všechny jeho předchozí obavy, byl podivně klidný. Jak to vypadá,
tak docela mytická přece jen není.
 KAPITOLA IX:
ZAKÁZANÁ LÁSKA

Turnball Břízný se setkal s Leonor Carsbyovou na odlehlém

havajském ostrůvku Lehua v létě roku 1938. Leonor tam byla proto,
že havarovala se svým Lockheedem Electrou na severním svahu
vulkanického hřebene ostrova a skutálela se i s letadlem do podivně
tvarovaného přírodního kanálu, který ostrov protínal a kterému se
říkalo Klíčová dírka. Turnball tam byl proto, že tam měl zimní sídlo.
Popíjel víno, poslouchal džezové desky a plánoval příští loupež.
Byli nepravděpodobná dvojice, ale jejich první setkání se
odehrálo za velmi extrémních okolností, jaké obvykle rozbuší srdce
tak rychle, až si myslí, že je zamilované.
Leonor Carsbyová byla člověk, bohatá dědička z Manhattanu, ale
také zakladatelka Devětadevadesátky, organizace žen aviatiček, jejíž
první předsedkyní byla Amelia Earhartová. Když Earhartová zmizela
v Tichém oceánu, Leonor Carsbyová se zapřísáhla, že dokončí cestu,
kterou její přítelkyně a hrdinka Amelia začala.
V dubnu 1938 odstartovala z Kalifornie s navigátorem a s extra
velkými palivovými nádržemi. O šest týdnů později dorazila na
Lehuu a neměla ani jedno – o obojí přišla na krutém, půlměsícovém
hřebeni ostrova. Byl to zázrak, že ona sama přežila; patrně ji
zachránila jedině bublina kokpitu Lockheedu.
Unix při své každodenní obchůzce našel dědičku ležet na skále na
břehu vody. Nebyla na tom dobře: byla dehydrovaná, jednu nohu
měla ošklivě zlomenou, byla v deliriu a na pokraji smrti.
Vil to nahlásil a očekával, že dostane rozkaz k popravě. Ale
Turnballa na té lidské tváři, kterou uviděl na Unixově obrazovce,
něco zaujalo. Nařídil mu, ať nedělá nic a počká na něj.
Turnball se nejdřív oholil, svázal si vlasy do ohonu a oblékl si
čistou košili s volány, teprve pak vyjel z podzemní jeskyně výtahem
na povrch. Tam našel Unixe dřepět nad tím nejkrásnějším stvořením,
jaké Turnball kdy viděl. Dokonce i takhle nepřirozeně zkroucená,
potlučená a zakrvácená to byla výjimečná kráska.
Jak stál nad Leonor a slunce v zádech mu vrhalo do tváře dlouhé
stíny, aviatička otevřela oči, podívala se na Turnballa a řekla dvě
slova:
„Bože můj.“ Potom se zas propadla do deliria.
Turnballa to zaujalo. Cítil, jak mu taje srdce, zmrzlé po desítky
let. Kdo byla tahle žena, která sem spadla z nebe?
„Vem ji dovnitř,“ přikázal Unixovi. „A použijte všechno kouzlo,
co máme, aby se uzdravila.“
Unix to udělal bez poznámek, jak měl ve zvyku. Mnoho jiných
pobočníků by možná zapochybovalo o tom, zda je správné plýtvat
tenčícími se zásobami magie, které banda měla, na člověka. Ve
skupině byl jeden nováček, který měl ještě půl nádrže. Až ta dojde,
kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než zase budou nějakou moc mít?
Ale Unix si nestěžoval, a nestěžovali si ani ostatní, protože
všichni dobře věděli, že kapitán Turnball Břízný reptaly nesnáší.
Obvykle skončí na nějakém nepohodlném místě a čekají, až se jim
stane něco hodně bolestivého.
Tak tedy Leonor Carsbyovou odnesli do podzemní jeskyně a
uzdravili ji. Turnball se do toho v prvních fázích moc nepletl a radši
se ukázal až ve chvíli, kdy se Leonor měla vzbudit. Samozřejmě
předstíral, že tam byl celou dobu. Zpočátku Leonor nedělala nic, než
že se hojila a spala, ale po několika týdnech začala mluvit, nejdřív
váhavě, ale pak ze sebe začala sypat otázky tak rychle, že Turnball
nestačil odpovídat.
„Kdo jste?“
„Co jste?“
Jak jste mě našli?“
„Žije Pierre, můj navigátor?“
„Kdy budu schopná cestovat?“
Turnball měl obvykle otázky stejně rád jako reptání, ale po každé
otázce Leonor Carsbyové se shovívavě usmál a podrobně odpověděl.
Čím to je? přemýšlel. Proč tuhle lidskou ženu toleruji, místo
abych ji prostě hodil žralokům jako obvykle? Plýtvám na ni
neuvěřitelnou spoustou magie a času.
 Turnball začal myslet na Leonořinu tvář, i když ji neviděl.
Padající kapky vody mu připomínaly její smích. Občas si byl jistý, že
slyší, jak ho volá, i když byl na druhém konci ostrova.
Vzpamatuj se, blázne, káral sám sebe. Nejsi přece žádný
romantik.
Ale srdce neumí lhát a Turnball Břízný zjistil, že se do Leonor
Carsbyové zamiloval. Zrušil dva výpady na federální zásoby zlatých
cihel, aby byl s ní, a kancelář si přestěhoval do jejího pokoje, aby
mohl pracovat, zatímco ona bude spát.
A Leonor ho milovala také. Věděla, že není člověk, ale přesto ho
milovala. Vyprávěl jí všechno, kromě násilí. Turnball jí tvrdil, že je
revolucionář a utíká před nespravedlivým státem, a ona mu to věřila.
Proč by neměla? Byl to přece úžasný hrdina, který ji zachránil. A
Turnball se postaral, aby tuhle iluzi nezkazil ani žádný z jeho
poskoků.
Když se Leonor dostatečně uzdravila, Turnball ji ve svém
transportéru vzal na Mount Everest a ona plakala ohromením. Tam
nahoře, v závoji studené bílé mlhy, jí položil Turnball otázku, kterou
už jí chtěl položit dva měsíce.
„Tenkrát v té první chvíli, miláčku, když se naše oči setkaly,
řekla jsi Bože můj. Proč jsi to řekla?“
Leonor si osušila oči. „Byla jsem polomrtvá, Turnballe. Budeš se
smát a myslet si, že jsem hloupá.“
Břízný ji vzal za ruku. „Nic takového bych si myslet nemohl.
Nikdy.“
„No dobře. Tak ti to povím. Řekla jsem to, Turnballe, protože
jsem myslela, že jsem umřela a ty jsi krásný bojovný anděl, který mě
přišel odnést do nebe.“
Turnball se nezasmál a nepovažoval to za hloupé. Věděl v té
chvíli, že tahle nádherná drobná žena je jeho životní láska a že ji
musí mít.
A tak když Leonor začala mluvit o návratu do New Yorku a jak
Turnball způsobí ve městě hotovou senzaci, píchl se brkem do bříška
palce, krví nakreslil nevolnickou runu a připravil si k večeři
mandragoru a rýžové víno.
BENÁTKY, ITÁLIE, NYNÍ
 Obrovský amorfobot donesl Turnballa Břízného k jeho milované,
která na něj čekala v podzemním přístavišti jejich domu v Benátkách.
Dům byl čtyřpatrový; objednal si ho sám Turnball v roce 1798 a
nechal ho vystavět z nejlepšího mramoru, rozdrceného a znovu
spojeného skřítkovským polymerem tak, aby vydržel postupné
sesedání města a nepraskl. Cesta trvala několik hodin a po tu dobu
udržoval amorfobot Turnballa a jeho muže při životě tím, že se
pravidelně vynořoval, aby doplnil do svých buněk kyslík, a že jim do
paží napíchl slané kapačky kvůli výživě. Cestou se Turnball také
přihlásil na počítač v amorfobotově břiše, aby si byl jistý, že je
všechno připraveno pro druhou fázi jeho plánu.
Turnball zjistil, že se mu v tomhle chráněném prostředí, kolem
kterého se žene svět, ohromně dobře pracuje. Byl izolovaný a přitom
všechno řídil.
Byl v bezpečí.
Koutkem oka zachytil přes kalnou masku gelu, že Bobb Ragby a
Ching Mayle na něj teď po tom velkolepém útěku hledí s čímsi velmi
podobným zbožné úctě. Zbožná úcta. To se mu líbilo.
Když se blížili k italskému pobřeží, Turnball cítil, jak ho jeho
samolibý klid opouští, a do žaludku se mu vplížil nervózní had.
Leonor. Jak se mi po tobě stýskalo.
Od té doby, co získal počítač, neuplynul snad ani den, kdy by si
nepsali, ale videohovory Leonor odmítala a Turnball věděl proč.
Ty pro mě budeš vždycky krásná, miláčku.
Amorfobot si to bzučel benátským Velkým kanálem, kolem
hromad odpadků a těl zavražděných princů, až se zastavil před
jedinou podmořskou bránou s omnisenzorem. Bot mrknul na senzor,
senzor mrknul na něj, a pak, protože byli všichni kamarádi, se brána
otevřela, aniž by je odstřelila vestavěnými neutrinovými kopími ve
sloupech.
Turnball mrknul na posádku. „No ještě že, co? Ta brána občas
není úplně přátelská.“ S tím gelem, který mu pomalu pronikal do
zubů, nebylo právě lehké mluvit, ale Turnball měl pocit, že tahle
poznámka za to stojí. Leonor by se líbila.
 Turnballovi muži neodpověděli; měli to uvnitř gelového bota
trochu méně pohodlné než jejich kapitán. Byli přimáčknutí k sobě
jako solení slimáci v kornoutu.
Bot se protáhl, aby snadno prošel úzkým kanálem do Turnballova
podzemního přístavu. V šeru svítily zářivky a vedly je pod dům.
Nořili se hloub a hloub, až nakonec bot jemně vyplivl Turnballa na
šikmou lávku. Turnball si narovnal sako, utáhl ohon a pomalu
vykročil po rampě vzhůru, ke křehké postavě čekající ve stínu.
„Ty ostatní uspi,“ přikázal botovi. „Potřebuju mluvit se svou
ženou.“
Botem projel plazmový výboj a všichni skřítkové uvnitř upadli do
bezvědomí. Unix neměl ani čas obrátit oči v sloup, než omdlel.
Turnball kráčel trhaně, nervózní jako mladý elf, který má prvně
letět při měsíci.
„Leonor? Miláčku. Přišel jsem domů, za tebou. Pojď mě políbit.“
Jeho žena se vybelhala ze tmy a ztěžka se opírala o hůl se
slonovinovou hlavicí. Prsty měla zkroucené, s lesklými
revmatickými klouby, tělo hranaté a nepřirozené, těžkou krajku
sukně napínaly ostré kosti. Jedno oko měla pokleslé, druhé úplně
zavřené, a vrásky ve tváři měla prohloubené časem a černé stínem.
„Turnballe. Krásný jako vždycky. To je nádhera, že jsi na
svobodě.“ Leonor spíš sípala než mluvila, namáhavě a bolestivě.
„Teď, když jsi doma,“ řekla, jako by porovnávala jejich věk, „už
smím umřít.“
Turnballovi se sevřelo srdce. Rozbušilo se mu a kolem čela se mu
sevřel rudý pás žáru. Zdálo se mu, že všechno, co kdy udělal, bylo
zbytečné.
„Nemůžeš umřít,“ vykřikl divoce a mnul si bříško palce, aby
zahřál runu. „Miluju tě, potřebuju tě.“
Leonor se zachvěla víčka. „Nemůžu umřít,“ opakovala. „Ale proč
ne, Turnballe? Na život jsem moc stará. Naživu mě držela jenom
touha zase tě vidět, ale můj čas uplynul. Ničeho nelituju, jen toho, že
jsem už nikdy nelétala. Chtěla jsem, ale nelétala… Proč vlastně?“
Můj vliv slábne. Staré pouto zemřelo.
 „Zvolila sis život se mnou, miláčku,“ řekl a vyběhl posledních
pár schodů k ní. „Teď ale jsem našel tajemství věčného mládí, takže
budeš moct být zas mladá a brzo už budeš létat, kam budeš chtít.“
Turnball ucítil slabounký tlak, jak mu křehkými prsty stiskla
ruku. „To by se mi líbilo, miláčku,“ hlesla.
„Samozřejmě,“ kývl Turnball a vedl svou ženu k výtahu. „A teď
si odpočiň. Musím toho ještě hodně zařídit, než odjedeme.“
Leonor se nechala odvést do postele. Jako obvykle cítila, že
svému charizmatickému manželovi nedokáže odporovat.
„Tohle je můj Turnball. Vždycky mě zachraňuje. Jednou
zachráním já tebe.“
„Ty mě zachraňuješ,“ prohlásil Turnball a myslel to vážně.
„Každý den.“
U srdce ho provinile píchlo, protože věděl, že Leonor nikdy
nemůže dovolit, aby ještě létala. Kdyby totiž mohla létat, možná by
uletěla.
Turnballa šokovalo a vyděsilo, jak Leonor zeslábla. Sám fakt, že
si vzala skřítka, nějak zpomalil její stárnutí, ale teď se zdálo, že její
chátrání už nepůjde zastavit. Turnball změnil svůj strach o manželku
ve vztek a ten obrátil proti své posádce.
„Máme historickou příležitost,“ hulákal na malou skupinku, která
se shromáždila v knihovně v prvním patře, „zasáhnout našeho
starého nepřítele přímo do srdce a zároveň si zajistit zásobu kouzla,
která nikdy nevyschne. Jestli někdo z vás, vy nanicovaté vězeňské
krysy, zkazí plán, který jsem připravoval dlouhé měsíce, tak se přede
mnou neschová nikde na světě. Dohoním vás a oloupu vám kůži z
hlavy jako pomeranč, jasné?“
Jasné jim to bylo. Turnballovy hrozby byly obvykle neurčité a
květnaté – když začal být konkrétní, věděli všichni, že je kapitán
těsně před výbuchem.
„Dobře. Dobře.“ Turnball se nadechl. Je všechno připravené,
ubytovateli?“
Ubytovatel Ark Sool předstoupil. Sool byl nezvykle vysoký
gnóm, který ještě poměrně nedávno byl policejním důstojníkem pro
vnitřní záležitosti. Poté, co byl podroben vyšetřování ohledně
etičnosti svých metod a následně zbaven všech hodností, rozhodl se,
že to u policie zabalí a své zkušenosti s desítkami let kriminálního
vyšetřování použije k tomu, aby si opatřil nějaké zlato, které gnómy
tak magicky přitahuje. Inzeroval své služby U Vožralýho papouška a
brzo si ho vyhlédl Turnball, nejdřív anonymně, ale teď už se sešli
tváří v tvář.
„Všechno připraveno, kapitáne,“ prohlásil Sool úsečně, záda
rovná jako svíčka. „Transportér, který jsme získali z policejní garáže,
je vybaven jako atlantská záchranka. A protože se mi povedlo trochu
snížit rozpočet, dovolil jsem si vám objednat několik nových
uniforem.“
„Skvělá práce, ubytovateli,“ kývl Turnball. „Váš podíl se právě o
tři procenta zvýšil. Iniciativa se vyplácí. Na to nezapomínejte.“
Zamnul si ruce. Jak rychle můžeme vyrazit?“
„Hned, jak řeknete, kapitáne. Sanitka je v doku a připravená
vyplout.“
„Co laser?“
„Upravený podle požadavku. Je tak malý, že se vám vejde do
kapsy.“
„Začínáte se mi líbit, Soole. Jen tak dál, a za chvíli z vás bude
plnoprávný partner.“
Sool se trochu uklonil. „Díky, pane.“
„Nějaké oběti při nákupech?“
„Na naší straně žádná, pane,“ hlásil Sool.
„A druhá strana nám může být ukradená, ne?“
Turnballovi se líbilo prolévat krev. Měl pak pocit, že celé to
cvičení stojí za to.
„Takže: Všichni víme, že jsem sobecký skřítek – proto jsme taky
živí a zdraví, až na ten poslední kousek, co jsme vyvedli pro potěšení
Rady. Když dostanu, co chci, prospěje nám to všem. A já chci zdroj
kouzla dost silného na to, aby vrátilo mojí ženě mládí. A jestli ten
zdroj kouzla může splnit taky vaše sny, tím líp. Až donedávna žádný
nevyčerpatelný zdroj neexistoval, ale teď se démoni vrátili z Bezčasí
a přivedli s sebou mocného čaroděje. Mladého démona, který si dal
nezvyklé jméno Číslo jedna.“
„Takový úlisný kariérista,“ podotkl Sool. „Odmítá salutovat a
nosit uniformu.“
 „Ubírám vám jedno procento z podílu za přerušování,“ prohlásil
tiše Turnball. „Udělejte to ještě jednou a přijdete o paži.“
Sool otevřel ústa, aby se omluvil, ale pak usoudil, že úklonka
bude stačit.
Jste nový. To se naučíte. A když ne, aspoň si tady Ragby
pochutná. On končetiny rád.“
Ragby to potvrdil tím, že zacvakal mohutnými zuby.
„Takže budu pokračovat, bez přerušování. V Jistotě je teď
démonský čaroděj. Když ho dostaneme, skryje nás trvalým štítem a
vrátí mi Leonor. Nějaké otázky?“
Bobb Ragby zvedl prst.
„Ano, Ragby?“
„A nebude to těžké vůbec se k tomu Číslu jedna dostat?“
„Výborná otázka, Ragby. Přece jen nejsi tak hloupý, jak vypadáš.
A máš pravdu. Obvykle by někdo takhle důležitý byl schovaný tak
dobře jako poslední smrdutec na permonickém večírku, ale po téhle
podmořské katastrofě, kdy všichni léčitelé jedou na doraz, bude jim
takhle mocný čaroděj muset pomoct. Takže ho najdeme na akvanautu
Nostremius, což je plovoucí nemocnice.“
Ragby se zeširoka usmál. „A my máme falešnou sanitku.“
„Přesně tak, Bobbe. Umíš si rychle dát věci dohromady.“
Taky Ching měl otázku. „Někdo takovej, s tolika mocí, po někom
takovým policajti půdou, no ne?“
Přesně tuhle otázku chtěl Turnball slyšet. Potěšilo ho, jak se celá
porada vyvíjí. „Odpovím ti na tvou otázku svou vlastní otázkou, jen
abych ti rozpohyboval mozek, protože věřím, že nejsi jenom tupý
skřet. Víš, proč jsem nechal sondu narazit do vězeňského
transportéru?“
Chingův plazí obličej se nakrčil soustředěním a on si nepřítomně
začal olizovat oči, aby se mu lépe přemýšlelo. „Řek bych, že aby si
chlupové mysleli, že jsme mrtvý.“
„Správně, Mayle. Nastrojil jsem rozsáhlou katastrofu, aby si
všichni mysleli, že nás to zabilo.“ Turnball pokrčil rameny. „Výčitky
svědomí z toho nemám. Válčíme s chlupama, jak jim říkáš. A když
se ve válce postavíte na něčí stranu, musíte počítat s tím, že se
stanete terčem. Pokud jde o tu příští katastrofu, tam možná trochu
výčitky svědomí mít budu. K nemocnicím mám sentimentální vztah,
v jedné jsem se narodil.“
Bobb zvedl stejný prst. „Ehm, kapitáne, byl to vtip?“
Břízný se na něj zářivě usmál. „No ne! Ano, byl, Ragby.“
Bobb Ragby se rozesmál.

ATLANTSKÝ PŘÍKOP, NYNÍ

Artemis cítil, jak se kolem něj stahují chapadla obří chobotnice.
Kulaté přísavky, velké jako talířky, se zachytily o skafandr, mlaskavě
se po něm sunuly a pokoušely se zachytit. Každý kalíšek měl kolem
řádku chitinových zoubků, ostrých jako břitva, a ty divoce hryzaly do
Artemisových chráněných končetin a trupu.
Osm chapadel, jestli si dobře vzpomínám, přemítal Artemis. To je
dvakrát čtyři. Umři. Umři.
Artemis se skoro zasmál. Dokonce i ve smrtícím objetí té největší
chobotnice, jakou kdy člověk viděl, se nezbavil svého nutkavého
jednání.
Už to dlouho nepotrvá a budu zase počítat slova.
Když se chobotnice nemohla zoubky dostat k tomu měkkému
masíčku uvnitř, přidržela si Artemise stranou od svého velikého
pláště.
V příští fázi zaútočila tak, že do Artemise mlátila dvěma delšími
chapadly, kterými se rozháněla jako palicí. Artemis rány cítil, ale
skafandr vydržel.
„Raz dva tři čtyři pět,“ křikl vzdorovitě. „Nedostaneš mě tak
hned.“
Rýmovačky s čísly. A jsme zase tam, kde jsme byli.
Chobotnice uhodila ještě třikrát, pak omotala Artemise několika
smyčkami chapadla a strčila si celou jeho hlavu do drtivého zobáku.
Znělo to přesně tak, jak si Artemis vždycky představoval, že by
znělo, kdyby mu chobotnice žvýkala potápěčskou přilbu.
Jestli se z tohohle dostanu, začnu myslet na holky jako normální
patnáctiletý kluk.
Po několika děsivých minutách to chobotnice vzdala a hodila
Artemise do hnízda plného kostí a jiných odpadků, které si
nashromáždila na římse vysoko na podmořském útesu.
 Artemis ležel na zádech a díval se, jak chobotnice nadmula plášť,
naplnila ho stovkami litrů vody, pak ho stáhla a vystřelila do
černočerné mořské tmy.
Artemis usoudil, že za těchto okolností je namístě použít
slangového slova.
„Týjo,“ vydechl. „Z toho všeho, co mě málem zabilo, bylo tohle
to nejhroznější.“
Po několika minutách se jeho tep zvolnil natolik, že mu na
skafandru přestala divoce blikat ikona srdce a on měl pocit, že by se
dokázal pohnout, aniž by se pozvracel.
„Změnil jsem polohu,“ řekl do své přilby pro případ, že Klusákův
telefon, přimontovaný na přilbě nad čelem, náhodou pořád ještě
funguje. „Pokusím se trochu zorientovat, abyste mě mohli přijet
zachránit.“
„Změnil polohu?“ řekl Klusákův hlas, přenášený sem slabě
prostřednictvím vibrací polymeru přilby, takže se zdálo, jako by byl
úplně všude. „To je slabé slovo. Pokusíme se k tobě dostat.“
„Hledejte orientační body,“ ozval se jiný hlas, Butlerův.
„Můžeme je použít k triangulaci s Husákovým telefonem a přesně
vás zaměřit.“
Moc nadějné to nebylo, ale Artemisovi to připadalo pořád lepší
než jen čekat, až mu dojde vzduch.
„Mimochodem, kolik mám vzduchu?“
Tuhle technickou otázku zodpověděl samozřejmě Klusák.
„Skafandr má funkční žábry, které si berou kyslík z oceánu, takže
takříkajíc bude dýchat ještě, až ty budeš mrtvý. Ne že bys měl
umřít.“
Artemis se obrátil a zvedl se na všechny čtyři. Potíže, které cítil,
byly zapříčiněné šokem po útoku hlavonožce, ne skafandrem, který
fungoval perfektně a který měl později za svůj dnešní výkon získat
průmyslovou cenu.
Udělej pět kroků, pobízel se Artemis./en pět. Ať se děje cokoli,
nezastavuj se na… ani o jeden míň než na pěti.
Artemis udělal pět šouravých kroků, šátral ve tmě po římse a
dával si pozor, aby se nedošoural do propasti. Nejspíš by ten pád
přežil, ale lézt zase nahoru se mu nechtělo.
 Jsem na dlouhé ploché římse, na kraji příkopu,“ řekl tiše, aby na
sebe neupozornil žádné tvory citlivé na vibrace – například žraloky.
Uvědomil si, že chobotnice ho hodila do jakéhosi hnízda. Možná
že tady ten tvor přímo nespí, ale zřejmě se tu krmí a nosí si sem věci,
které ho zaujmou. Bylo tu několik koster, včetně obrovitých žeber
plejtváka obrovského, které Artemis původně považoval za vrak lodi.
Byly tu malé čluny, veliké mosazné vrtule, kusy lesklého křišťálu,
fosforeskující kameny, různé bedničky a dokonce i poničená
oranžová hlubokomořská ponorka se šklebícími se kostrami uvnitř.
Artemis od plavidla rychle couval, i když intelekt mu říkal, že
kostry mu nemůžou ublížit.
Omluvte mě, já v poslední době svému intelektu tak docela
nevěřím.
Všiml si, že v celém tom smetišti nevidí žádné skřítkovské
předměty, ačkoli Atlantis je přímo za tím hřebenem.
Pak uviděl, že se mýlil. Ani ne deset metrů od něj ležela malá,
lesklá kovová počítačová kostka s nezaměnitelnými skřítkovskými
znaky, která jako by se vznášela těsně nad římsou.
Ne, moment, nevznáší se. Je obalená gelem.
Artemis do gelu opatrně šťouchl, a když nepřišla žádná jiná
reakce než tichá syčivá jiskérka, zanořil do něj rukavici a popadl
kostku za roh. S pomocí servomotorů skafandru ji snadno uvolnil.
Nejspíš nějaké trosky ze sondy, pomyslel si, a pak řekl nahlas.
„Něco jsem našel. Může to být důležité. Vidíš to, Klusáku?“
Žádná odpověď.
Musím se dostat zpátky k lodi, nebo do toho kráteru po sondě.
Někam pryč od té obří chobotnice, která mi chce ohryzat maso a
vysát morek z kostí.
Hned vzápětí zalitoval, že si něco takového pomyslel. Ta
představa sání morku byla trochu moc živá a jemu teď bylo na
zvracení.
Já ani nevím, kterým směrem jít, uvědomil si Artemis. Celé tohle
dobrodružství byl nesmysl. Jaké byly asi tak šance, že najdu nějakou
stopu na dně oceánu?
Bylo to paradoxní prohlášení, jak se později ukázalo, protože
jednu životně důležitou stopu právě držel v ruce.
 Artemis obracel hlavu na jednu a na druhou stranu, aby se
podíval, jestli by mu paprsek na přilbě neodhalil něco, co by mu
pomohlo. Nic, jen skoro průsvitná ryba, která své nafouklé tělo
poháněla krátkými ploutvičkami a kulatými nozdrami filtrovala
plankton.
Potřebuju, aby se něco stalo, napadlo ho trochu zoufale.
Uvědomil si, že je sám a ztracený deset kilometrů pod vodou a že
nemá tušení, co dělat dál. Pod tlakem si vždycky vedl dobře, jenže to
byl intelektuální tlak, jaký člověk zažije třeba na konci náročné
šachové partie, a ne tlak, který mu může rozdrtit kosti a vymáčknout
z plic každou bublinku vzduchu.
Nakonec se něco skutečně stalo; chobotnice se vrátila a v delších
chapadlech nesla cosi, co vypadalo jako sama špice sondy.
Na co tohle potřebuje? zamyslel se Artemis. Skoro to vypadá,
jako by zacházela s nástrojem.
Jenže k čemu? Jaké ořechy by taková obří chobotnice chtěla
louskat?
„Mě,“ vyhrkl. Já jsem ten ořech.“
Artemis by byl přísahal, že na něj chobotnice mrkla, než pěti
tunový kus kosmické lodi hodila dolů na soustečko masa v modré
skořápce.
Já jsem ten ořech!“ vykřikl znova – je třeba přiznat, že trochu
hystericky. Zacouval po římse, motory skafandru mu trochu přidaly
na rychlosti. Jen tolik metrů za vteřinu, aby cítil vlnu způsobenou
úderem, ale ne kov sám. Příď sondy prorazila skálu a vyštípla trhlinu
ve tvaru V, která se mu táhla mezi podrážkami bot.
To je mi platné, že jsem génius, pomyslel si trpce. Jedno velké
gesto a je ze mě krmení pro ryby.
Chobotnice vyškubla svou zbraň ze skály, vysoko ji zvedla a
nabrala si plnou dutinu vody na další pokus. Artemis byl doslova
zahnaný ke zdi. Neměl kam utéct a představoval snadný cíl.
„Butlere!“ vykřikl, víceméně ze zvyku. Nečekal, že by se jeho
strážce zázračně zhmotnil po jeho boku, a i kdyby, mohl by tam leda
zemřít s ním.
Chobotnice zavřela jedno mohutné oko a pečlivě mířila.
 Jsou chytřejší, než si vědci myslí, běželo Artemisovi hlavou.
Škoda že o tom už nebudu moct napsat článek.
Příď prudce padala dolů, stlačovala vodu a pak ji rozrážela.
Artemis neviděl nic než kov a napadlo ho, že už je to podruhé, co ho
tahle konkrétní příď málem rozdrtila.
Jenže tentokrát to nebude málem.
Ale mělo to být málem. Na Artemisově přilbě se objevilo
pulzující oranžové kolečko a on se modlil, aby to znamenalo, že mezi
skafandrem a lodí bylo navázáno elektromagnetické spojení.
Bylo to tak. Artemis ucítil lehký tah a pak škubnutí, které ho
strhlo z římsy a táhlo přímo vzhůru ke vznášejícímu se žoldnéřskému
gyru. Ve světle ze skafandru viděl magnetickou desku na dně
plavidla. Chobotnice pod ním zahodila svou improvizovanou palici a
chystala se k pronásledování.
Nejspíš přibrzdím, než na tu desku dopadnu, pomyslel si s nadějí
Artemis.
Nepřibrzdil, ale náraz byl mnohem méně bolestivý než rána od
ozbrojené obří chobotnice.
Obvykle by potápěče pustili hned dovnitř, ale v tomhle případě se
Myrta rozhodla, že bude lepší nechat Artemise, kde je, a trochu té
chobotnici zmizet; Artemis později uznal, že to bylo správné
rozhodnutí, i když v té chvíli dost ječel.
Otočil hlavu a uviděl obrovskou kupoli hlavy té obludy, jak se
žene za nimi, chapadla se za ní vlní jako skákací lana. To zvíře mělo
tolik síly, že by dokázalo rozmačkat pancéřované vozidlo, a navíc
umělo používat nástroje.
„Myrto!“ křikl. Jestli mě slyšíš, přidej!“
Zjevně ho slyšela.
Myrta doplula s lodí hluboko do kráteru po nárazu, a když si byla
absolutně jistá, že chobotnice není nikde v dohledu, obrátila
magnetickou desku a Artemise to vyklopilo do přechodové komory.
Skřítkovskou krabičku si pořád ještě tiskl k hrudi.
„Hele, koukněte,“ ozval se Sláma, jakmile z komory vyčerpali
vodu. „Ořech přišel.“ Pobíhal v malých kolečkách po lodi a kvičel:
Já jsem ten ořech. Já jsem ten ořech.“ Permoník se zastavil a
rozesmál se. Já se z něj pominu.“
 Butler spěchal k Artemisovi. „Dej mu pokoj, Slámo. Zrovna si to
rozdal s obří chobotnicí.“
Na Slámu to velký dojem neudělalo. Jednu takovou jsem jednou
sněd. A velkou, ne tohohle prťouska.“
Butler pomohl Artemisovi sundat přilbu. „Zlomil jste si něco?
Můžete pohybovat prsty? Jaké je hlavní město Pákistánu?“
Artemis zakašlal a protáhl si krk. „Zlomeného nic. Všemi prsty
hýbu a hlavní město Pákistánu je Islámábád. Zajímavý je tím, že ho
jako hlavní město už postavili.“
„No dobře, Artemisi,“ kývl Butler. „Nic vám není. Nebudu na vás
chtít, abyste počítal do pěti.“
„Radši bych počítal v násobcích pěti, když dovolíš. Klusáku,
gratuluju. Je to vážně odolný telefon a má skvělý vyhledávací
program.“
Myrta vysunula vodní záklopky, aby loď zabrzdila. „Našel jsi
něco?“
„Trosky ze sondy. Tohle bylo obalené nějakým gelem. Zajímavá
textura, plná krystalů. Je to něco od tebe, Klusáku?“
Kentaur přiklusal a vzal si malou kovovou krabičku. „To je srdce
amorfobota,“ prohlásil s láskou. „Tihle mrňousci jsou skvělí sběrači.
Pohltí cokoli, i jeden druhého.“
„Možná pohltili taky Turnballa Břízného a ty jeho lidi,“
prohlásila Julie napůl v žertu.
Artemis jí zrovna chtěl shovívavě, v jednoduchých termínech
vysvětlit, proč to není možné, když mu došlo, že je to nejen možné,
ale dokonce pravděpodobné.
„Nebyli navrženi jako záchranná vozidla,“ namítl Klusák
Myrta se zamračila. Jestli ještě jednou řekneš něco o tom, k čemu
ti amorfoboti nebyli navržení, tak ti budu muset ve spánku oholit
zadek.“
Artemis namáhavě vylezl na kovovou lavici. „Chcete říct, že vy
jste o těch amorfobotech věděli celou dobu?“
„No samozřejmě. Útočili na nás na Islandu. Vzpomínáš?“
„Ne. Byl jsem v bezvědomí.“
„To máš pravdu. Připadá mi to už jako celá věčnost.“
„Takže jsem ty hrůzy s chobotnicí absolvoval zbytečně?“
 „To ne. Zbytečně ne. Bylo by mi trvalo celé minuty, dát si to
dohromady, a i pak by to byla jenom teorie.“ Klusák vyťukal do
svého telefonu kód a uvolnil ho z přilby skafandru. „Kdežto teď se
můžeme mrknout na to programování.“
Klusák připojil svůj telefon na mozek bota a potěšilo ho, když se
rozsvítilo světýlko. Provedl několik testů a za chvilku už našel
podloudný program. „Tohle je mi trochu divné. Bot dostal nové
parametry mise od ovládací koule. Proto jsme nezaznamenali žádné
vnější zásahy – žádné nebyly. Je to úplně jednoduchý prográmek, jen
pár řádek, nic víc. Není těžké ho típnout.“ Udělal to několikerým
ťuknutím do klávesnice.
„A kde je ta ovládací koule?“ zeptal se Artemis.
„V Jistotě, v mojí laboratoři.“
„Mohl s ní někdo něco dělat?“
O tomhle Klusák nemusel dlouho přemýšlet. „To není možné, a
není to typický Klusák, co už zas tvrdí, že jeho zařízení za nic
nemůžou. Já tu věc kontroluju skoro každý den. Včera jsem taky
dělal systémovou kontrolu a v historii koule nebylo nic nezvyklého.
A ten, kdo tohle spískal, té sondě posílal instrukce celé týdny, jestli
ne měsíce.“
Artemis zavřel oči, aby smazal svítivé čtyřky, které se mu
objevily před očima, vznášely se letounem a výhružně syčely.
Povedlo se mi přežít útok obří chobotnice, a teď mám strach ze
syčících čtyřek. No to je nádhera.
„Potřebuju, abyste si všichni sedli támhle na tu protější lavici, od
nejmenšího k největšímu.“
„To z tebe mluví atlantský komplex, Bláteníčku,“ podotkla
Myrta. „Bojuj s ním.“
Artemis si přitiskl pěsti na oči. „Prosím, Myrto. Udělej to pro
mě.“
Slámu tahle hra ohromně bavila. „Nemáme se vzít za ruce? Nebo
něco prozpěvovat? Co třeba: Pět, vrátím se zpět, čtyři, to mě síří?“
„Číselné básničky?“ řekl Artemis skepticky. „To je směšné.
Prosím, sedněte si, jak jsem vás žádal.“
 Udělali to, neradi a s protesty. Sláma a Klusák se chvilku přeli o
to, kdo je menší. Kdo je největší, o tom pochyb nebylo. Butler seděl
nahrbený na jednom konci, bradu skoro mezi koleny. Vedle něj
Julie, Klusák, Sláma a nakonec Myrta, která nechala řízení na
neutrál.
Pět, myslel si Artemis. Přátel pět, s nimi se vrátím zpět.
Seděl, pořád ještě oblečený ve skafandru, díval se na své přátele a
sbíral sílu. Nechával svoje myšlenky dozrát.
Konečně řekl: „Klusáku, musela existovat ještě jedna koule.“
Klusák kývl. „To existovala. Vždycky pěstujeme záložní. V
tomhle případě jsme použili klon, protože originál byl poškozený.
Byla to sice jen drobná chyba, ale při kosmických letech se riskovat
nedá. První jsme poslali ke spálení.“
„Kam?“
„Do Atlantis. Ten kontrakt dostaly Koboi Labs. To bylo
samozřejmě ještě předtím, než se přišlo na to, jak je Opal šílená.“
„Takže, když budeme předpokládat, že Turnball Břízný získal tu
druhou kouli a nechal ji opravit od Vishbyho, nebo zkrátka od toho,
kdo pro něj pracoval, uposlechla by pak sonda pokynů z té koule?“
„Samozřejmě. Bezpodmínečně. Daly by se poslat z kteréhokoli
počítače s napojením na satelit.“ Butler zvedl prst. „Můžu něco říct?“
„Samozřejmě, příteli.“
„Klusáku, ta vaše bezpečnost nestojí za nic. Kdy se konečně
poučíte? Před pár lety skřeti postavili transportér, a teď ti trestanci
řídí kosmický program.“
Klusák zadupal nohou. „Koukej, kamaráde, brzdi s tím
odsuzováním. Zůstali jsme ukrytí tisíce let. Tomu říkáš, že naše
bezpečnost nestojí za nic?“
„Pět deset patnáct dvacet,“ křikl Artemis. „Prosím. Musíme
jednat rychle.“
„Můžu si z tebe utahovat pozdějc?“ zeptal se Sláma. „Mám
spoustu skvělého materiálu.“
„Potom,“ mávl rukou Artemis. „Zatím potřebujeme zjistit, kam
Turnball míří a co je jeho hlavní cíl.“
Když nikdo nic nenamítal, pokračoval: „Když budeme
předpokládat, že Turnball pomocí své koule ovládal sondu a použil
amorfoboty k tomu, aby ho odnesli, můžeme nějak vysledovat ty
amorfoboty?“
Klusák pohyboval hlavou tak, že nebylo úplně jasné, jestli jí
kývá, nebo vrtí. „Snad. Ale ne dlouho.“
Artemis to pochopil. „Gel se ve slané vodě rozpouští.“
„Správně. Třením mezi vodou a boty se gel odírá, ale jak se
odtrhne od mozku, začne se rozpouštět. Když není nabitý, nedrží. S
kusem tak o velikosti melounu máš k dispozici řekněme několik
hodin.“
„Několik hodin už to je. Kolik času ještě máme?“
„Možná už teď je pozdě. Kdybych se směl zvednout z téhle
školní škamny, tak bych ti to třeba řekl.“
„Samozřejmě, prosím.“
Klusák švihl pažemi před sebe, vstal ze své nepohodlné polohy
vsedě a klusal do kokpitu, kde do osekaného počítače gyra rychle
naťukal chemické složení gelu a spustil přes okénka filtry.
„Máme štěstí, žoldáci se rozhodli nechat skenery, jak byly. Každý
si vyberte jedno okno. Provedu průzkum na konkrétní typ záření a
gelová stopa by se měla projevit jako zářivá zeleň. Křikněte, když
něco uvidíte.“
Všichni zaujali místo u okének, až na Myrtu, která usedla do
pilotního křesla, připravená vyrazit směrem, kterým povede stopa.
„Vidím to!“ křikl Sláma. „Ne, moment, to je jedna hodně vzteklá
chobotnice, co hledá svůj oříšek. Pardon. Já vím, že se to nehodí, ale
mám hlad.“
„Támhle!“ zavolala Julie. „Něco vidím, na levoboku.“
Artemis přešel k jejímu okénku. 2 hloubi kráteru vedl slaboučký
proud svítivých bublin, které se jim před očima rozplývaly, nižší
bubliny se dělily na menší a úplně na spodním konci některé mizely
docela.
„Rychle, Myrto,“ řekl Artemis naléhavě. „Sleduj ty bubliny.“
Myrta dupla na plyn. „Tak takovýhle příkaz bych od tebe
nečekala.“
Hnali se žoldnéřským gyrem za stopou bublin, ačkoli Klusák
namítal, že technicky vzato to nejsou bubliny, ale globule, za což si
od Julie vysloužil ránu do ramene.
 „Hele, co mě mlátíš,“ ohradil se.
„Technicky vzato jsem tě jen šťouchla,“ opravila ho Julie.
„Kdybych tě mlátila, vypadalo by to… asi takhle.“
Stopa jim slábla před očima, a kdykoli změnila směr, Myrta
rychle naprogramovala projekci dráhy pro případ, že by se globule
rozplynuly docela.
Artemis seděl v křesle kopilota s rukou přes jedno oko a s druhou
před obličejem.
„Palec se obvykle bere jako prst,“ vykládal Myrtě. „V tom
případě jsme v bezpečí, protože pak je prstů pět. Ale někteří
odborníci tvrdí, že palec je úplně jiný a že je to jedna z věcí, které
nás odlišují od zvířat. A v tom případě máme na každé ruce jen čtyři
prsty, a to je špatné.“
Zhoršuje se to, pomyslela si Myrta s úzkostí.
Butler byl bezmocný. Když někdo ohrožoval Artemise, správná
ochranná akce byla obvykle celkem jasná: Praštit toho lumpa a
zabavit mu zbraň. Jenže teď tím lumpem byl Artemisův vlastní
mozek a ten ho stavěl proti všem, včetně Butlera.
Jak můžu věřit jakémukoli příkazu, který mi Artemis dá? říkal si
strážce. Může to býtjenom léčka, aby mě dostal z cesty. Stejně jako to
Mexiko.
Přidřepl vedle Artemise. „Věříte mi teď, viďte, Artemisi?“
Artemis se mu pokusil podívat do očí, ale nedokázal to. „Snažím
se, příteli. Chci věřit, ale vím, že brzo nebudu mít dost síly. Potřebuju
pomoc, a brzo.“
Oba věděli, co Artemis neřekl: Potřebuju pomoc, než se zblázním
docela.
Sledovali gelovou stopu Atlantikem a kolem špičky Gibraltaru do
Středozemního moře. V časném odpoledni stopa náhle zmizela.
Poslední zelená bublina praskla, když byli patnáct metrů pod vodou,
tři kilometry od Golfo di Venezia. Přístroje gyra nezachytily nic než
jachty a gondoly.
„Musí to být v Benátkách,“ podotkla Myrta a vynořila se s lodí
tak, aby mohla vysunout periskop. Při té příležitosti taky naplnila
vzduchové nádrže a vyrovnala tlak. Jsou přímo před námi.“
 „Benátky jsou velké město,“ podotkl Butler. „A nehledá se v nich
zrovna dobře. Jak ty chlápky najdeme?“
Mozek amorfobota v Klusákové ruce náhle pípl, protože se
napojil na své soukmenovce. „Myslím, že to problém nebude. Jsou
blízko. Hodně blízko. Hodně, hodně blízko.“
Artemisovi se tohle melodramatické prohlášení ani trochu
nelíbilo. „Hodně, hodně blízko? Vážně, Klusáku? A jak přesně?“
Klusák ukázal ke vchodu gyra. „Takhle blízko.“
Příští minuta nebo dvě byly chaotické. Vypadalo to, jako by se v
nich události celého dne zhustily do několika vteřin. Artemisovi a
Klusákovi se celá ta věc jevila jen jako sled barev a rozmazaných
pohybů. Butler, Myrta a Julie jako trénovaní vojáci viděli něco víc.
Butlerovi se dokonce podařilo zvednout se z lavice, což mu ovšem
nebylo vůbec nic platné.
Dveře gyra vydaly zvuk, jako když obří noha šlápne na obří
plastovou láhev, a pak prostě zmizely. Nebo spíš se zdálo, že
zmizely. Ve skutečnosti je obrovská síla vyrvala a vyhodila k nebi.
Dveře nakonec skončily zaseknuté ve zvonici na náměstí Svatého
Marka, což ve městě způsobilo značné ohromení. Nejhůř dopadl
malíř, kterému roztočené dveře přesekly lano, takže skončil o třicet
metrů níž na zádech svého bratra. Ti dva se už hádali předtím a tohle
jim nepřidalo.
Do gyra okamžitě začala proudit voda, ale většinu prostoru
zabrala převalující se těla šesti amorfobotů, kteří se vevalili dovnitř a
štěbetáním si rozdělovali úkoly. Ani ne za vteřinu bylo po všem. Boti
se vrhli na své cíle, rychle je vtáhli do kalného gelu a odnesli je do
azurové modři Středozemního moře.
Každý z vězňů, které boti unášeli k nejasnému obrysu skřítkovské
lodi v hloubce, myslel na něco jiného.
Artemise ohromilo, jak moc mu tenhle únos připomíná chvíli,
kdy se pokoušel probojovat myšlenkovou obrazovkou ve vlastním
mozku.
Myrta uvažovala, jestli její zbraň bude v tomhle gelu fungovat,
nebo jestli ji zase už vyřadili.
 Klusák si nemohl pomoci; k tomu amorfobotovi, který ho unášel,
choval docela něžné pocity. Koneckonců, sám ho v laboratoři
vypěstoval.
Julie se snažila neztratit z očí Butlera. Dokud byl její bratr
nablízku, připadala si aspoň do jisté míry v bezpečí.
Butler sebou chvíli házel, ale brzo zjistil, že je to k ničemu. Stulil
se tedy do embryonální polohy a šetřil síly na jediný, explozivní
pohyb.
Sláma taky uvažoval o explozi. Možná nedokáže utéct, ale
rozhodně se dokáže postarat, aby tahle hrouda slizu litovala, že ho
polkla. Přitáhl pomalu kolena k hrudi a začal plyn ve svých útrobách
shromažďovat do dlouhých bublin. Nakonec bude mít dost síly na to,
aby se prostřelil ven, nebo zůstane vězet v něčem, co bude vypadat
jako největší lávová lampa na světě.

Turnball Břízný se docela dobře bavil. Bavil by se přímo báječně,

nebýt toho, že jeho drahá Leonor nebyla v takovém stavu, v jakém by
ji rád viděl. Navíc se obával, že když jí dokáže vrátit její dřívější
schopnosti, Leonor rychle přijde na to, že Turnball není ten zásadový
revolucionář, za jakého se vždycky vydával, a on přijde o její lásku.
Leonor měla silný smysl pro morálku a určitě by hodně vyváděla,
kdyby zjistila, že chce uvěznit démona čaroděje, aby jí dopřál věčné
mládí. Turnball se podíval na nevolnickou runu na svém palci.
Složitá soustava spirál a znaků držela Leonor v područí, ale její moc
celou dobu slábla. Byla by ho bez ní opustila? Možná.
Pravděpodobně.
Turnball byl pravděpodobně největší světový odborník na runy.
Hodily se k jeho situaci, protože vyžadovaly jen jiskřičku kouzla, aby
je nastartovala, a pak už fungovaly mocí samotných symbolů. Různí
jedinci reagovali na nevolnické runy různě. Některé bylo možno
ovládat desítky let, kdežto jiní černou magii odmítli a okamžitě
zešíleli. Leonor byla ideální nevolnice, protože z velké části chtěla
věřit tomu, co jí Turnball řekl.
Se svým upraveným laserem mohl Turnball zotročit každého,
koho chtěl a na jak dlouho chtěl, bez ohledu na to, co si o něm ten
někdo myslil, a nepotřeboval k tomu ani jiskru kouzla.
 Třeba tihle noví vězňové. Doslova truhlice pokladů, pokud jde o
dovednosti. Jeden nikdy neví, kdy se může hodit geniální pubertální
plánovač, nebo kentaur technik, zvlášť když je dobře známo, že jim
malý démon oběma věří. S těmihle dvěma a s čarodějem by si mohl
založit vlastní knížectví, kdyby chtěl.
Ano, docela dobře se bavím, myslel si Turnball. Ale brzo se budu
bavit výborně. Jenom ještě jedno kolo zabíjení. Možná dvě.
Amorfoboti vstoupili do sanitky přechodovou komorou a v jediné
její kabině se spojili v jednoho. Vlastně ne všichni: ten, který nesl
Slámu Hraboše, byl ze spojení vyloučen, protože ostatní boti
nedokázali identifikovat spektrum plynových bublin v permoníkově
těle a vůbec, Sláma se jim od pohledu moc nelíbil, takže i když se bot
snažil sloučit s ostatními, byl vypuzen a třásl se sám v koutě.
Turnball Břízný sestoupil po točitém schodišti z můstku a
doslova se vkolébal dovnitř, aby se popásl.
„Koukej,“ řekl Unixovi, který stál za jeho ramenem, zachmuřený
jako vždycky. „Nejlepší skřítkovské i lidské mozky, všechny v jedné
kabině.“
Viseli před ním v inteligentním gelu a nemohli dělat o moc víc
než mělce dýchat a pohybovat se jako ospalí plavci.
„Ani se nenamáhejte zkoušet volat o pomoc nebo si prostřílet
cestu,“ pokračoval Turnball. „Ruším vám telefony i zbraně.“
Naklonil se k lesklému povrchu bota. „Vida, jedno z Juliových
štěňat. Tu už jsme jednou střelili, co, Unixi?“
Vil se škodolibě zašklebil, ale o mnoho sympatičtěji proto
nevypadal.
„A velký Klusák. Spasitel Národa. Kdepak, koníku poníku. Brzo
budeš můj nevolník a budeš z toho mít ohromnou radost.“ Turnball
zamával na zajatce palci a oni na nich uviděli červené runy.
„A copak to máme tady?“ Turnball se zastavil před Butlerovými.
„Šílený medvěd ajadeitová princezna. Jednou jste mi unikli, ale
podruhé se to už nestane.“
„A co já?“ dokázal ze sebe vypravit Sláma a bot převedl vibrace
jeho hrtanu na zvuk.
„Co ty?“
„Žádný popis? Já jsem taky nebezpečný.“
 Turnball se zasmál, ale tiše, aby nevzbudil Leonor, která nahoře v
kajutě spala. „Líbíš se mi, permoníku. Máš kuráž, ale i tak tě zabiju,
protože mi nejsi k ničemu, leda bys mi chtěl dělat šaška. Tlustého
smradlavého šaška. Předpokládám samozřejmě, že smrdíš. Vypadáš
tak.“
Turnball přistoupil k Artemisovi. „A samozřejmě Artemis Fowl.
Bývalý geniální zločinec, momentálně psychotik. Jak pokračuje
komplex, Artemisi? Vsadím se, že máš nějaké špatné číslo. Co to je?
Pět? Čtyři?“ Artemis sebou asi škubl, protože Turnball věděl, že
hádal správně. „Takže čtyři. A jak vím, že trpíš atlantským
komplexem? Tak to by ses měl zeptat svého přítele Klusáka. On mi
dodává obrázky.“
Artemise vůbec nepřekvapilo, že aspoň část jeho paranoie je
oprávněná.
Turnball pochodoval kolem řady jako generál, který povzbuzuje
vojáky před bitvou. „Těší mě, že jste všichni tady, ohromně mě to
těší. Protože mi můžete být užiteční. Víte, moje manželka je velice
stará, a abych jí zachránil život a vrátil mládí, potřebuju hodně
mocného kouzelníka.“
Artemis vytřeštil oči. Okamžitě mu to došlo. Tohle všechno jen
proto, aby vylákal Číslo jedna z Jistoty.
„Váš přítel Číslo jedna bude pomáhat zraněným na Nostremiu a
my jsme se tam chystali dojet, vydávat se za pacienty a dostat ho ven
mými skvělými modifikovanými lasery, jenže pořád je tu ten drobný
problém, že by mohl stihnout vyslat magický výboj dřív, než ho
ovládnu. Ovšem teď mi ho přivede Myrta Krátká, jedna z jeho
nejlepších přítelkyň na celém světě.“
Turnball se obrátil k Unixovi. „Řekni hotovi, ať vyplivne
kapitánku Krátkou.“
Unix nahlédl do počítačového zobrazení bota a jeho obsahu, které
bylo vidět na stěně. Škubnutím prstu vytáhl Myrtu z gelu. Bot skoro
okamžitě udělal totéž. Myrta měla pocit, jako by ji na studenou
kovovou podlahu vyzvracelo nějaké zvíře. Ležela tam a lapala po
dechu, jak si její plíce zvykaly na to, že zase dýchají jen vzduch.
Otevřela oči, a uviděla, jak nad ní Turnball stojí a šklebí se.
 „Pamatuju si víc a víc, jak jde čas,“ řekl a kopl ji těžkou černou
botou do žeber. „A pamatuju si, žes mě strčila do vězení. No, ale
nevadí. Teď mi to vynahradíš, protože mi pomůžeš.“
Myrta vyplivla na podlahu chuchvalec gelu. „To sotva,
Turnballe.“
Turnball ji kopl znova. „Budeš mě oslovovat hodností!“
„Pochybuju,“ procedila Myrta zaťatými zuby.
Já nepochybuju,“ prohlásil Turnball a přitiskl jí botou krk k zemi.
Z kapsy vytáhl něco, co vypadalo jako kapesní baterka.
„Tohle vypadá jako baterka, co?“
Myrta nemohla mluvit, ale tušila, že štíhlý váleček je něco
zlověstnějšího než baterka.
Jenže to je něco mnohem lepšího. Možná jsi už uhodla, že runy
černé magie jsou tak trochu můj koníček. Jsou ilegální, to ano, ale
ono skoro všechno, co dělám, je ilegální, tak proč bych si s tím měl
lámat hlavu? Tenhle malý laser vypálí runu přímo do kůže toho,
koho chci zotročit. Dokud budu mít odpovídající runu na sobě, bude
ten někdo můj nevolník.“
Turnball ukázal Myrtě palec, na kterém byla nakreslená Vishbyho
runa. Vishby byl ale mrtvý a tak se kouzlo dalo převést na ni. „A víš
co, milánku? V mojí organizaci se zrovna uvolnilo místo.“
Břízný aktivoval laser, nechal ho chvilku bzučet, dokud jeho
špička červeně nezažhnula, a pak ho vrazil Myrtě ze strany na krk,
aby ji označkoval svou nevolnickou runou.
Myrta zaječela a křečovitě sebou zaškubala v záchvatu černé
magie.
„Tak jemný jako dotek není,“ podotkl Turnball a pro jistotu
ustoupil stranou z dosahu případného zvracení.
Záchvat netrval ani minutu. Když skončil, ležela Myrta strnule na
podlaze, abnormálně rychle dýchala a víčka se jí chvěla.
Turnball olízl krvavou runu na vlastním palci.
„Tak, slečno Krátká, co takhle unést jednoho čaroděje?“
Myrta vstala, ruce měla připažené, pohled rozostřený.
„Ano, kapitáne,“ řekla.
 Turnball ji poplácal po zádech. „Tohle se mi líbí víc, Krátká.
Není to osvobozující, nemít na vybranou? Prostě děláš, co ti řeknu, a
za nic z toho nemůžeš.“
„Ano, kapitáne. Velice osvobozující.“
Turnball jí podal neutrino. „A klidně zabij každého, kdo se ti
postaví do cesty.“
Myrta zkušeně prověřila úroveň baterie. „Kdo se mi postaví do
cesty, toho zabiju.“
„Tyhle lasery se mi líbí,“ prohlásil Turnball a zatočil runovým
perem. „Tak někoho dalšího. Řekni botovi, ať z té bubliny vyplivne
mladého Fowla, Unixi. Bude to hezké mít ochočeného génia.“
Unix přejel prstem po dotekové obrazovce a Artemis vypadl z
gelu a lapal po dechu jako ryba na suchu.

AKVANAUT NOSTREMIUS, ATLANTSKÝ PŘÍKOP

Mladý démon, čaroděj, který se rozhodl říkat si Číslo jedna, se
cítil strašlivě smutný. Byl to citlivý chlapík, i když při pohledu na
šedý krunýř s pevnými pláty a nízkou hlavu, která jako by se drala z
hrbolatých ramenou, byste to do něj neřekli. Cítil ale bolest ostatních,
a právě to, jak říkal jeho mistr, z něj činilo tak skvělého čaroděje.
Ve skřítkovském světě byla dnes spousta bolesti. Katastrofy s
marťanskou sondou na Islandu a v Atlantském příkopu byly nejhorší
skřítkovská neštěstí, k nimž v poslední době došlo. U lidí by se
zranění těchto rozměrů nejspíš ani nedostalo do velkých
zpravodajských televizí, ale skřítků bylo málo a byli většinou
opatrní, takže když sonda způsobila hned dvě neštěstí najednou, bylo
to pro ně strašlivé. Přinejmenším ale byla odvrácena větší katastrofa
díky včasné evakuaci Atlantis.
Číslo jedna sotva začal truchlit po svých přátelích, kteří zahynuli
na Islandu, když ho z ústředí LEPReko informovali, že Myrta,
Artemis i Klusák přežili. Velitel Risk Chaluha ho požádal, aby odjel
v nemocniční lodi Nostremius k Atlantis a pomáhal tam léčit ty, které
zranila rázová vlna po výbuchu sondy. Malý démon okamžitě
souhlasil a doufal, že aspoň na chvíli zapomene na svůj žal, když
bude svými schopnostmi pomáhat jiným. A teď se k němu ještě
dostaly zprávy, že Myrtin únikový modul se na moři potopil a že
všichni, kdo v něm byli, jsou pravděpodobně mrtví. To už na něj
bylo moc: mrtví, živí, znovu mrtví. Kdyby byla měla Myrta v sobě
ještě trochu kouzla, byl by ji Číslo jedna možná někde vycítil, ale
necítil nic.
Několik posledních hodin tedy Číslo jedna pracoval do úpadu,
přikládal ruce na postižené, spojoval kosti, uzavíral sečné rány,
opravoval protržené orgány, odčerpával slanou vodu z plic, obaloval
hysterii závoji klidu a v některých extrémních případech celou tu
havárii někomu vymazal z paměti. Poprvé od té doby, co se
rozvinuly jeho magické schopnosti, si Číslo jedna připadal trošku
oslabený. Teď toho ale nemohl nechat: z reproduktorů akvanautu se
ozvalo hlášení, že přistála další ponorka.
Potřebuju se vyspat, pomyslel si unaveně. Ale ne snít. Zdálo by se
míjen o Myrtě. Nemůžu uvěřit tomu, že je mrtvá.
V té chvíli ho něco přimělo zvednout hlavu a uviděl Myrtu
Krátkou, jak jde po chodbě ke dveřím karantény. Byl to tak nečekaný
pohled, až to Číslo jedna podivně nepřekvapilo.
Je to Myrta, ale pohybuje se divně. Jako by byla pod vodou.
Číslo jedna dokončil spojení kosti, na kterém právě pracoval, a
dokončovací práce nechal na ošetřovatelce. Kolébal se k
bezpečnostním dveřím, kde si Myrta právě nechávala skenovat
sítnici. Počítač uznal její policejní prověření a dveře se s
pneumatickým syknutím otevřely.
Číslo jedna vyběhl ven, aby zabránil Myrtě vstoupit.
„Tam to musí zůstat bez bakterií,“ prohlásil. Mrzelo ho, že zrovna
tohle jsou první slova, která musí své vzkříšené přítelkyni říct, „a ty
vypadáš, jako bys zrovna vylezla z toxického odpadu.“ Pak ji pevně
objal. „A taky smrdíš jako toxický odpad, ale jsi živá. Díky bohům.
Řekni mi, Klusák je taky živý?
A Artemis? Mohl jsem se zbláznit, když jsem slyšel, že jste
všichni umřeli.“
Myrta se mu nepodívala do očí. „Artemisovi je zle. Potřebuju,
abys šel k němu.“
Číslo jedna byl okamžitě nešťastný, nálady se mu měnily rychle
jako dítěti. „Artemisovi je zle? Přineste ho, postaráme se o něj.“
 Myrta se obrátila tam, odkud přišla. „Ne. Nemůžeme s ním hýbat.
Budeš muset se mnou.“
Číslo jedna klusal za svou přítelkyní Myrtou bez sebemenšího
zaváhání. „Má něco zlomeného? Je to tak? Že s ním nemůžete hnout?
A co Klusák, v pořádku? Kde jste vlastně byli?“
Ale žádných odpovědí se malý démon nedočkal a mohl jen
poklusávat za Myrtinými hranatými rameny skrz hloučky zraněných,
kteří byli schopni chůze, a kolem lůžek rozestavěných v chodbách.
Pach dezinfekce ho pálil v nose a nářek zraněných mu svíral srdce.
Rychle dám Artemise dohromady, pak si možná na minutku lehnu
a vrátím se k práci.
Číslo jedna byl dobrá duše a ani na okamžik ho nenapadlo trochu
Myrtu prozkoumat, aby se ujistil, že je sama sebou. Nikdy mu
nepřišlo na mysl, že jeho nejlepší kamarádka by ho mohla vést do
doživotního zotročení.
Turnball seděl u Leonořiny postele v ukradené ambulanci a držel
ji za ruku. Leonor spala a jemu se trochu točila hlava z toho, jak na
poslední chvíli změnil plány. Byl to odvážný krok a nával adrenalinu
mu připomněl mladší doby.
„Než jsem šel do vězení, improvizoval jsem pořád,“ svěřil se
spící Leonor. „Byl jsem kapitánem u LEPReko a také jsem řídil
podsvětí. Co řídil – než jsem se do toho vložil, skoro žádné podsvětí
ani nebylo! Ráno jsem vedl schůzi operační skupiny, která mě měla
polapit, a večer jsem na černém trhu obchodoval se skřetími gangy.“
Turnball se usmál a potřásl hlavou. „Staré dobré časy.“
Leonor nereagovala, protože Turnball považoval za nejlepší dát jí
kapičku sedativa, než jí čaroděj vrátí mládí. Z těch jejích řečí o smrti
věděl, že ztrácí na svou ženu vliv a že není dost silná, aby přežila
další nevolnickou runu.
Tak spi, miláčku. Spi. Brzo už bude všechno, jak bylo.
Jen co se kapitánka Krátká vrátí s démonem. A když se nevrátí?
Tak vtrhnou na Nostremia a unesou čaroděje násilím. Možná přitom
ztratí jednoho dva členy bandy, ale měli by být šťastní, že můžou
umřít pro kapitánovu manželku.
O patro níž, ve vězení, měl strážní službu Bobb Ragby. Ohromně
si to užíval, protože to bral jako oplátku za léta, kdy jeho samotného
komandovali strážní. Bobbovi bylo jedno, že jeho gelem znehybnění
vězni nebyli titíž, kteří dohlíželi na něj; to byla jejich smůla.
Obzvláštní potěšení mu dělalo utahovat si ze Slámy Hraboše, kterého
už dlouho považoval za svého hlavního soupeře v soutěži o
nejlepšího zločince mezi permoníky, kterou si přehrával v hlavě
během těch dlouhých hodin, jež následkem tepelně upraveného jídla
strávil na záchodě.
Turnball mu nařídil, aby z bezpečnostních důvodů amorfoboty
rozdělil, a teď visel v každém koutě cely jeden jako veliký třaslavý
zárodečný vak.
Kdyby někdo z nich vyváděl, použij vestavěný elektrošokpodle
vlastního uvážení, řekl mu Turnball. A když se pokusíprostřílet ven,
nahraj to na video, ať se potom máme čemu smát.
Ragby se rozhodl, že šoky použije při první zámince, a možná
dokonce ještě před ní.
„Hele, Slámo, nechceš zkusit sežrat trochu toho gelu, abych měl
proč ti dát elektrickou ránu?“
Sláma neplýtval energii na mluvení, prostě jen vycenil své
obrovské zuby.
„Jo?“ ušklíbl se Ragby. „Tak velké zas nejsou. Čím víc na tebe
koukám, Slámo, tím míň věřím těm historkám, co o tobě vykládali
tvoji fandové U Vožralýho papouška. Mně moc jako lupič
nepřipadáš, Slámo. Podle mě jseš podvodník. Ukecanej podfukář, co
si to všechno jenom vymýšlí.“
Sláma zvedl ruku před obličej. Zív.
Když Turnball Artemise ocejchoval, vrátil ho z bezpečnostních
důvodů do amorfobota a tam, v jeho lepkavých záhybech, nemohl
chlapec dělat nic jiného než přemýšlet. Doslova cítil, jak se ztrácí i
to, co z jeho těžce zkoušené osobnosti ještě zbylo. Runa na krku
uchopila jeho vůli do svěráku, a ačkoli mohl myslet a mluvit, dalo to
hroznou práci. Artemis tušil, že má pouze tyto základní funkce,
protože mu Turnball ještě nic neporučil. Ale až nějaký rozkaz
dostane, nebude schopen vzdorovat.
Turnball mi bude schopen nařídit cokoli, uvědomil si.
Přes zkreslující vrstvu gelu viděl, jak Ragby provokuje Slámu, a
napadlo ho, že by možná nebylo špatné se k hádce přidat.
 Mluvit přes gel bylo obtížné. Bylo potřeba vytvářet slova se
zaťatými zuby, takže gel nemohl dovnitř, ale bot mohl zachytit
vibrace hrtanu.
„Haló, Ragby,“ řekl. Amorfobotovi narostl gelový reproduktor a
převedl vibrace do slov.
„No ne, hele,“ prohlásil Ragby. „Nevolník mluví. Co je,
Bláteníku? Kapku elektriky, nechtěl bys?“
Artemis usoudil, že intelektuální hádka nebude asi s touhle
osobou to pravé, a rozhodl se tedy pro přímou osobní urážku.
„Chci, aby ses vykoupal, permoníku. Smrdíš.“
Ragby byl rád, že má nové rozptýlení. „Páni! Ono to mluví jako
dospělý, co se chce rvát. Víš, že tvůj bodyguard je mimo hru?“
Kdyby měl Butler laserové oči, tak by měl Bobb Ragby vypálené
dvě díry do hlavy.
O co ti jde, Artemisi? nechápal Butler. Takovéhle urážky nejsou
tvůj styl.
„Na tebe nepotřebuju bodyguarda, Ragby,“ pokračoval Artemis.
„Stačil by kýbl vody a rejžák.“
„Hrozná legrace,“ prohlásil Ragby, ale už se moc pobaveně
netvářil.
„A možná trochu dezinfekce, aby se ty tvoje nemoci nešířily.“
„Mám plíseň,“ prohlásil Ragby. „To je nemoc a od tebe je
netaktní, že o tom mluvíš.“
„Auuu,“ smál se Artemis. „Ten veliký zlý permoník má
bebíčko?“
Ragby už ho měl dost. „Ne takové jako ty,“ prohlásil a vydal
botovi pokyn pustit do svého vaku elektrický výboj.
Na Artemise zaútočily střepiny bílých blesků. Chvilku sebou
třepal jako loutka v rukou batolete a pak zůstal uvolněně viset v gelu,
v bezvědomí.
Ragby se zasmál. „Už nevtipkuješ, co?
Butler zavrčel, což by znělo výhružně, kdyby to bot nepřevedl jen
v jakési robotické předení, a pak se opřel do gelu. Bez opory by mělo
správně být nemožné s gelem pohnout, ale jemu se povedlo ho
zdeformovat. Bot zaštěbetal, jako by ho to lechtalo.
 „S várna je legrace,“ prohlásil Ragby a dovolil Butlerovi, aby se
chvilku unavoval, než ho to začalo nudit a dal bodyguardovi
elektrickou ránu. Ne tak velkou, aby veliký člověk omdlel, ale
rozhodně takovou, aby ho to trochu uklidnilo.
„To je druhý,“ prohlásil vesele. „Kdo dál?“
Já,“ řekl Sláma. „Teď já.“
Bobb Ragby se otočil a zjistil, že Sláma Hraboš je stočený do
kuličky, zadek otočený přímo na Bobba. Ten zadek nebyl ničím
zakrytý, tedy úplně přesně řečeno, byl to nahý zadek a chystal se k
akci.
Ragby byl sám permoník a předplatitel měsíčníku Odkud vítr
vane, proto věděl přesně, co bude následovat
„No ne,“ vydechl. Věděl, že by měl Slámovi dát elektrošok, ale
tohle byla příliš velká zábava, než aby si ji nechal ujít. Kdyby se to
náhodou nějak zvrtlo, stačí jen stisknout tlačítko, a jinak není nic
špatného na tom, když se bude dívat. Právě včas si vzpomněl, že by
měl zmáčknout nahrávání na bezpečnostních kamerách, kdyby to
třeba kapitán chtěl později vidět.
„Posluž si, Hraboši. Jestli se z toho vážně dostaneš, tak ti sám
nastavím zadek a nechám se nakopat.“
Sláma neodpověděl. V gelu se příliš špatně dýchalo na to, aby
svou drahocennou energii plýtval na výměnu urážek s Bobbem
Ragbym. Místo toho objal rukama holeně a opřel se do tlustého
střeva, které bylo nafouknuté jako hodně velký špagetový balónek.
„Slámo, do toho!“ hulákal Ragby. „Předveď, co permoníci umějí.
Jenom pro tvoji informaci, asi za pět minut to všechno bude na
ethernetu.“
První bublina, která se objevila, byla asi velikosti melounu.
Těmhle velkým bublinám se mezi permoníky říkalo špunty, ten
název pocházel ještě z dob, kdy se láhve uzavíraly korkovými
zátkami. Takový špunt bylo často potřeba dostat z cesty, než mohl
spustit hlavní proud.
„Slušnej špunt,“ připustil Bobb Ragby.
Jak se Sláma špuntu zbavil, následovala smršť menších prskavek,
které vyletovaly velkou rychlostí, ale gel je hned brzdil.
„To je všechno?“ volal Ragby trochu zklamaně. „Víc nemáš?“
 Sláma měl. Následovala rychle dobrá stovka dalších bublin –
koulí, elipsoidů – a Ragby by přísahal, že viděl i krychli.
„Tak teď se jenom předvádíš!“ prohlásil.
Bubliny se objevovaly dál, v různých tvarech a velikostech.
Některé byly průsvitné, některé podezřele kalné, některé v sobě měly
cáry plynu, který při kontaktu s gelem praskal.
Bot nervózně čiřikal a kovové srdce oranžově zablikalo, jak se
vestavěný spektrometr snažil analyzovat složení plynu.
„Tak tohle jsem ještě neviděl,“ podotkl Ragby, prst připravený
nad tlačítkem elektrošoků.
Bubliny vyplouvaly dál, takže amorfobot byl už nafouknutý na
dvojnásobek své původní velikosti. Jeho štěbetání stoupalo po celých
oktávách, až nakonec roztříštilo nedaleké lékařské zkumavky a
vyšplhalo se do ultrazvukového rozsahu, který neslyšeli ani lidé, ani
skřítkové.
Přestalječet, liboval si Bobb. Tak užje asi po nebezpečí.
Netušil, jak moc se plete.
Slámu teď nebylo mezi bublinami skoro vidět, jeho obraz se
lámal a křivil na jejich vybouleném povrchu. A pořád přicházely
nové a nové. Sláma vypadal trochu jako permonická obdoba
klaunského auta, do kterého se vejde tolik lidí, že to odporuje
fyzikálním zákonům. Amorfobot byl napnutý na doraz a povrch měl
tím tlakem celý podobaný Začal nadskakovat na místě a občas
vyfukoval ten záhadný kalný plyn.
„No tak jo, Slámo, byla to zábava,“ řekl Bobb Ragby a celkem
váhavě stiskl elektrické tlačítko, což, jak se ukázalo, byla chyba.
Dokonce i amorfobot se pokusil rozkaz odmítnout, ale Ragby trval
na svém a tiskl tlačítko znova a znova, dokud ze dvou míst na jeho
kovovém srdci nevylétly známé jiskry.
I student, který se učí chemii jeden jediný den, mohl Ragbymu
říct, že do blízkosti záhadných plynů se žádné jiskry dostat nemají.
Bohužel, Ragby se nikdy s žádnými studenty chemie nesetkal,
takže ho dokonale překvapilo, když se plyn, který ze sebe vydal
Sláma Hraboš, vznítil, jedna bublina po druhé, jako řetězová reakce
minivýbuchů. Bot se zvětšoval a praskal, vyletovaly z něj chuchvalce
gelu. Odrazil se od podlahy ke stropu a začal rejdit po místnosti;
přejel přitom Ragbyho jako obrovská pneumatika. Bylo dobrým
vysvědčením pro Klusákův design a vysoké standardy kvality, že se
amorfobot ani za těchhle krajních okolností nerozpadl. Přesunoval
gel z nespálených oblastí a záplatoval jimi zničené části.
Ragby ležel v bezvědomí na zemi a bot se zastavil přede dveřmi,
vzdouval se a třásl. V takových případech měl v sobě hluboko
zabudovaný pokyn k sebezachování, který ani Turnballa nenapadlo
změnit. Pokud se vzorek sebraný některým amarfobotem ukáže jako
nebezpečný, má být okamžitě vyvržen. A tenhle smrdutý permoník
byl extrémně nebezpečný, takže poškozený amorfobot vykašlal
Slámu Hraboše na začernalou podlahu, kde zůstal ležet. Kouřilo se z
něj.
Já jsem si toho hrabošího kari neměl dávat tolik,“ zamumlal
Sláma a omdlel.
První z permoníků se vzpamatoval Bobb Ragby.
„Tak to bylo něco,“ prohlásil a vyplivl kus spáleného gelu. „Fakt
ses dostal ven, ať se propadnu, takže bych ti asi měl nastavit zadek a
nechat se nakopat, co?“
Ragby nastavil široký zadek bezvědomému Slámovi před obličej,
ale žádné reakce se nedočkal.
„Nezájem?“ zeptal se. „No, nemůžeš říct, že jsem ti to
nenabízel.“
„Moment,“ ozvalo se za ním. Já tě klidně nakopnu.“
Obrátil se právě včas, aby uviděl, jak na jeho zadek míří obrovitá
bota, a za tou botou byla naštvaná hlava. I když tu hlavu Bobb
vzhledem ke své perspektivě neviděl úplně jasně, bylo zjevné, že
patří tomu člověku Butlerovi.
Sláma si nemyslel, že by se z břicha amorfobota skutečně dostal,
ale doufal, že na chvíli odvede pozornost Bobba Ragbyho, aby
Klusák mohl přijít s nějakým svým geniálním technickým plánem.
A přesně to se taky stalo. Zatímco Ragby se zájmem sledoval
gastrobacii svého kolegy permoníka, Klusák synchronizoval botí
jádro, které našel Artemis na místě havárie, s jádrem svého vlastního
amorfobota. V laboratoři by mu zabralo asi tak deset vteřin propojit
je a vyslat řetězec příkazů rušících instrukce z ukradené ovládací
koule, ale takhle, když visel v amorfobotovi, na to kentaur potřeboval
aspoň půl minuty. Jen se rozsvítila zelená světýlka, Klusák se spojil s
ostatními boty a všem přikázal, aby se rozpustili.
Během půl vteřiny sebou Julie a Klusák plácli na zem, slzy v
očích, gel v dýchacích cestách. Artemis ležel bez hnutí – stále ještě
byl v bezvědomí po elektrošoku.
Butler dopadl na nohy, odplivl si a zaútočil.
Chudák Bobb Ragby neměl sebemenší šanci, i když Butler mu
toho vlastně moc neudělal. Stačilo jedno kopnutí, další práci vykonal
permoníkův strach, který ho zahnal přímo na roh kovové postele.
Zhroutil se na ni s překvapivě dětinským zakňučením.
Butler se rychle obrátil k Artemisovi a zkontroloval mu pulz.
„Co Artemisovo srdce?“ zeptala se Julie, která zjišťovala, v
jakém stavu je Sláma.
„Tluče,“ odpověděl jí bratr. „Víc ti toho říct nemůžu. Musíme ho
dostat vedle do nemocniční lodi. A Slámu taky.“
Permoník zakašlal a zamumlal něco o plackách, sýru a pivu.
„Myslíš placky, sýr a pivo,“ zeptala se Julie, „nebo pivní placky
se sýrem?“ Podívala se po bratrovi. „Možná blouzní – těžko říct.“
Butler sebral Bobbu Ragbymu pistoli a hodil ho Klusákovi na
široká záda.
„Tak. Strategie je tahle. Dopravíme Artemise a Slámu do
Nostremia k ošetření a já dojdu pro Myrtu, když bude potřeba.“
Julie sebou škubla. „Ale Klusák přece může –“
„Hni se,“ zahřímal Butler. Jděte okamžitě. Nebudu o tom
diskutovat.“
„No dobře. Ale jestli se neobjevíš do pěti minut, tak si pro tebe
přijdu.“
„To bych ocenil,“ kývl Butler, položil bezvědomého Slámu na
kentaurova záda a pak k němu přidal Artemise. „A kdybys cestou
potkala nějakou policejní jednotku a vzala ji s sebou, taky budu rád.“
„Policejní jednotku na nemocniční lodi?“ podotkl Klusák, který
se snažil nevnímat pach nákladu na svém hřbetě. „To chci vidět.“
Sláma vyplázl jazyk a dotkl se jím kentaurova hřbetu. „Hmm,“
zamumlal otevřenou pusou. „Kůň. Mňam.“
Jdeme,“ zavelel Klusák. Jdeme hned teď.“
 Ambulance byla jen malá loď v porovnání s obrovským
akvanautem, který se tyčil nad nimi. V malém plavidle byla dvě
patra. Dole lůžka pro nemocné a jedna komora, nahoře nad točitým
schodištěm můstek a malá kabina pro pilota, pak několik koutků pro
skladování a recyklaci, místnost, v níž byli uvězněni, a to bylo
všechno. Butler a ostatní měli ovšem štěstí, že pupečník – tunel,
který je spojoval s Nostremiem – začínal ve spodním patře.
Ching Mayle se díval na pupečník – patrně vyhlížel Myrtu, jestli
se už vrací s démonem.
„Prosím,“ zašeptala Julie bratrovi, když uviděla skřeta u vchodu,
„můžu já?“
Butler přidržoval Slámu a Artemise na Klusákových zádech. S
Bobbem Ragbym si takové starosti nedělal. Jen si posluž,“ řekl.
„Vyklepni ho.“
Julie byla wrestlerka, a tak nemohla prostě jen skočit po Chingu
Maylovi a sejmout ho – musela to udělat trochu dramatičtěji.
Rozběhla se chodbou a hystericky křičela: „Pomozte mi, pane
skřete. Zachraňte mě!“
Ching si přestal ohmatávat stopy po kousnutí na lebce, které si
neustále škrábal, takže se nikdy pořádně nezahojily.
„Ehm… před čím tě mám zachránit?“
Julie popotáhla. Jeden veliký zlý skřet nás nechce pustit ven z
lodi.“
Mayle sáhl po zbrani. „Cože? Kdo?“
„Takový veliký, ošklivý, má zhnisané díry v hlavě.“
Ching si olízl oči. „Zhnisaný díry? Ty, hele…“
„No to to trvalo,“ ušklíbla se Julie a udělala piruetu jako
krasobruslařka, přičemž Chinga Mayla praštila svým proslulým
jadeitovým kroužkem. Odletěl do pupečníku a sklouzl do nejnižšího
místa. Julie zachytila jeho zbraň dřív, než dopadla na podlahu.
„Tak, a máme z krku dalšího,“ řekla.
„Nemohla jsi ho prostě praštit do hlavy?“ zlobil se Butler a vedl
Klusáka kolem ní. „Bé, bé. Pomozte mi, já jsem holka. To si říkáš
moderní žena?“
Jestli moderní, nevím, ale chytrá určitě. Nedostal se k ráně.“
 Na Butlera to dojem neudělalo. „Neměl se dostat ani k tomu, aby
po té zbrani sáhl. Příště toho skřeta prostě prašť. Máš kliku, že po
tobě neplivl ohnivou kouli.“
„To ne!“ varoval Klusák, který se právě protahoval do pupečníku
provázkovou zástěnou, zřejmě napuštěnou dezinfekcí. „Žádný oheň
poblíž pupečníku. Tohle je přetlaková trubice se směsí kyslíku a
helia, hlavně kyslíku kvůli tlaku. Jedna jiskra – a nejdřív
vybuchneme, pak trubice praskne a rozdrtí nás oceán.“
Jeden po druhém prošli do pupečníku. Byla to dvojitá trubice
průsvitného, superpevného plastu, vyztuženého ještě
osmiúhelníkovou drátěnou sítí. Po celé délce hlasitě pracovaly
vzduchové pumpy a světelné koule sem přitahovaly mořské tvory,
včetně Artemisovy obří chobotnice, která se obalila kolem pupečníku
uprostřed a hryzala drát velikým zobákem. Chitinem lemované
přísavky škrábaly plast a zanechávaly na trubce dlouhé rýhy.
„Nebojte,“ prohlásil Klusák sebejistě. „Sem se nedostane. Dělali
jsme asi tisíc zátěžových testů.“
„S opravdovou obří chobotnicí?“ ptala se Julie, celkem
pochopitelně znepokojená.
„To ne,“ připustil Klusák.
„Takže jen počítačové?“
„No to rozhodně ne,“ urazil se Klusák. „Použili jsme normální
chobotnici a malý model pupečníku. Fungovalo to docela dobře,
dokud jeden z mých asistentů v laboratoři nedostal chuť na
kalamáři.“
Julie se otřásla. Já jenom že nemám obří chobotnice ráda.“
„A kdo má?“ odpověděl Klusák a vykročil pupečníkem dál.
Chodba byla dlouhá padesát metrů a na obou stranách trochu
stoupala. Podlaha pod jejich nohama byla pokrytá nějakou mírně
lepkavou hmotou, aby ani náhodou neodlétla žádná jiskra, a v
pravidelných intervalech tu byly hasicí přístroje, které by v případě
ohně pokryly celý tunel práškem.
Klusák ukázal na jednu z hasicích bomb. „Upřímně řečeno, tohle
je jen naoko. Tady kdyby se objevila jediná jiskřička, tak to nepřežije
ani ta chobotnice.“
 Mířili dál k akvanautu a cítili, jak stěnami proniká chlad oceánu,
dýchali ostrý vzduch plný kyslíku. Nemocniční loď Nostremius se
rýsovala nad nimi, čtyři patra vysoká, zakřivené zelené stěny s
tisícem svítících okének, zakotvená na deseti kotvách o velikosti
autobusu. Z několika vstupů se táhly pupečníky a bylo v nich vidět
stíny postav, jak se šourají ze své lodi do Nostremia. Byl to
pochmurný, nereálný obraz.
První šel Klusák a nesl Artemise, Slámu a chrápajícího Bobba
Ragbyho. Co krok, to stížnost.
„Pasažéři. Kentauři pasažéry nenosí. To, že máme koňské tělo,
ještě neznamená, že máme taky koňský temperament. Je to
ponižující, ironizující to je.“
Ani Butler, ani Julie si ho nevšímali. Teď právě byli v
nebezpečném místě a jakákoli rozmíška se musela velmi rychle
utnout, jinak jim všem hrozil vodní hrob.
Artemis na Klusákové hřbetě zasténal a pohnul se. Butler ho
popleskal po rameni.
„Vy zůstaňte ležet, mladíku. Teď vůbec není potřeba se budit.“
Butler sice Artemisovy schopnosti respektoval, ale byl
přesvědčený, že v téhle situaci by jim stejně moc platné nebyly,
zvlášť s tou nehezkou runou vypálenou na krku.
Už byli ve dvou třetinách cesty, když se otevřely dveře vedoucí
do Nostremia a v nich stála Myrta s Číslem jedna.
V Myrtiných očích nebyly žádné emoce, jen chladně odhadla
situaci, vytáhla neutrino a zamířila jím na Butlerovo čelo. Podle toho,
jak se tvářila, to vypadalo, že se chystá střílet šipky na pou ti.
„Ne, kapitánko Krátká,“ ozval se za Butlerem Turnballův hlas.
„Tady žádné zbraně.“
Turnball stál ve vchodu do ambulance, za jedním ramenem měl
jako vždycky Unixe, za druhým Arka Soola.
Julie tvořila zadní voj. „To je ten veselý pirát,“ zavolala na bratra.
„A jeho ještě veselejší idioti. Řekla bych, že beze zbraní jsme na tom
docela dobře. Mám jim natlouct do hlavy nějakou tu úctu k životu?
Butler zvedl dva prsty7. Počkej.
Tohle byl pro každého osobního strážce nejhorší představitelný
scénář: trčeli uprostřed průhledné trubky, několik kilometrů pod
vodou, s bandou vraždících psanců na jedné straně a vysoce
trénovanou, ale zotročenou policistkou na druhé.
Chudák Číslo jedna neměl nejmenší tušení, do jakého dramatu to
vstoupil.
„Myrto, co se děje? To je zas nějaké vaše velké dobrodružství?
Mám někoho složit?“
Myrta stála bez hnutí a čekala na rozkazy, ale Butler slyšel, nač
se Číslo jedna ptal. „Žádnou magii, Číslo jedna. Jediná jiskra by to tu
celé vyhodila do povětří.“
Číslo jedna si povzdechl. „Nemohli byste si jednou udělat piknik
nebo tak něco? Proč to musí být vždycky samý výbuch?“
Artemis znova zasténal a pak se svezl z Klusákových zad na
podlahu.
Turnball, který stál ve dveřích ambulance a díval se na Butlera, si
uvědomil, že v tomhle balíčku má pár znamenaných karet. „Á,“ řekl.
„Můj malý génius se probírá. To by mohlo být ještě zajímavé.“
Butler se obrátil bokem, aby představoval menší terč. Pistole se
používat nebudou, ale nože by přijít mohly. „Vrať se dovnitř,“ křikl
na Číslo jedna. „Vrať se tam a zavři za sebou.“
Démon čaroděj poklepal Myrtě na rameno. „Mám tam jít,
Myrto?“ zeptal se. „Bylo by to tak nejlepší?“
Myrta neodpověděla, ale jak se jí Číslo jedna dotkl, vycítil runové
kouzlo, které jí sedělo na mozku jako parazit. Připadalo mu temně
fialové, zlovolné a jako by mělo vlastní život. Představoval si, že ta
plazí runa, která seděla Myrtě na mozku, na něj zasyčela a vycenila
jedovaté zuby.
„Aha,“ řekl Číslo jedna a prudce cukl rukou.
To kouzlo bych dokázal odstranit, napadlo ho okamžitě. Jenže by
to byla dost citlivá práce, abych nepoškodil mozek, a rozhodně by to
jiskřilo.
Pomalu udělal krok dozadu, ale Myrta ho rychle obešla a úderem
pěsti dveře zabouchla. To znamenalo, že zůstanou zamčené, dokud
sem údržba nepošle nějakého skřítka to opravit. A to bude příliš
pozdě.
„Žádné utíkání, mladý pane démone,“ zvolal Turnball. „Potřebuju
vaše kouzlo.“
 Moje kouzlo, říkal si v duchu Číslo jedna. Musí přece jít něco
udělat. Mesmer žádné jiskry nezpůsobuje.
„Poslouchej mě, Myrto,“ řekl démon čaroděj mnohovrstevnatým
hlasem plným kouzla. „Podívej se mi do očí.“
Dál se nedostal, protože Myrta ho uhodila hranou ruky mezi dva
pláty krunýře na hrudi a krku. Přesně do hrtanu. Démon se zhroutil a
lapal po dechu. Potrvá několik minut, než bude schopen aspoň
zaskřehotat.
Turnball se krutě zasmál. „Runa je lepší než mesmer, řekl bych.“
Butler se pokoušel ignorovat extrémnější rysy situace, například
výbušný plyn, který dýchali, a obří chobotnici, která na něj zle
koukala zvenčí pupečníkové trubky, a brát celou situaci jako
obyčejnou rvačku.
V takovéhle situaci jsem byl už mockrát. Je fakt, že jsme
obklíčení, ale Julie a já si poradíme s těmihle tady a tuctem takových
navrch. Myrta bojovat umí, ale je mesmerizovaná, takže bude
pomalejší. Proč je Turnball tak sebejistý, když má vedle sebe jen
gnóma a víla?
„Připravená, sestřičko?“ zeptal se.
„Řekni si.“
Já si vezmu Turnballa a jeho kamarády. Ty zastav Myrtu, ale
neubliž jí, jestli to půjde.“ Jasně, brácho.“
„Co mám dělat já?“ zeptal se Klusák a snažil se přitom neřehtat.
„Postav se nad Artemise a Slámu. Chraň je.“
„Dobře, Butlere,“ řekl kentaur, který se jako pokaždé, když došlo
na násilí, cítil úplně bezmocný. „Můžeš se na mě spolehnout.“
Butler a Julie si vyměnili místa, a když se míjeli, krátce se dotkli
dlaněmi.
„A pozor. Myrta je rychlá.“
„Ty taky bacha. Já tomu Turnballovi nevěřím.“
Brzo se ukázalo, že obě tyto věty byly pravdivé. Bohužel Butler
naplánoval celou akci, aniž znal dvě klíčové informace. Především
Myrta nebyla mesmerizovaná, byla zotročená runou, a zatímco
mesmer očarovanou osobu zpomalí, runa ne. Spíš naopak, dává své
oběti větší životní sílu, než by normálně měla. Proto se také
dlouhodobí nevolníci nesmějí nikdy moc vzrušit ani rozčílit, protože
by doslova vyhořeli. Druhou neznámou informací bylo, že Turnball
možnost podobného střetu předpokládal a podle toho se vyzbrojil.
Oba Butlerovi byli přemoženi během několika vteřin. Julie se
hnala přímo proti Myrtě, tentokrát bez řečí a bez přehnaných
wrestlingových pohybů – Myrta byla nebezpečná protivnice. Ta
nebezpečná protivnice stála se svěšenými pažemi do posledního
možného okamžiku, pak se přikrčila tak rychle, že se zdálo, jako by
po ní zůstala šmouha, a podrazila Julii nohy Julie se tvrdě praštila
hlavou o podlahu, a když se probrala, Myrta jí klečela na prsou a
držela jí neutrino u hlavy.
Jiskry ne,“ lapala Julie po dechu.
Jiskry ne,“ odpověděla bezbarvě Myrta, strčila hlaveň pistole Julii
pod trikot Jadeitové princezny a stiskla spoušť. Julie sebou křečovitě
zaškubala a omdlela. Žádné jiskry nevylétly.
Na druhém konci se Butler do boje nehnal tak dychtivě. Jestli je
všechno tak, jak se to jeví, neměl by být problém Turnballa i jeho
poskoky snadno porazit. Možná, když se k nim bude výhružně
přibližovat, bude už to samo stačit zahnat je na útěk.
Turnball vypadal spíš podrážděně než vyděšeně. „Pan Butler,
sluha velkého stratéga. Vážně tě nenapadlo, že jiný velký stratég,
totiž já, může tuhle nebo podobnou situaci předvídat?“
Butlerovi se sevřel žaludek. Turnball je ozbrojený.
7hýv^\z mu jediná možnost: vrhnout se po Turnballovi co
nejrychleji, aby zbraň nestačil vytáhnout a zamířit. Skoro to stihl, ale
skoro je ve rvačce asi stejně užitečné jako gumové jehlice na soutěži
v pletení.
Turnball odepnul krátkou zbraň z držáku na zádech a střelil
Butlera osmkrát do hrudi a do hlavy. Bodyguard obrátil oči v sloup,
ale setrvačností se řítil dál, takže Turnball musel uskočit stranou. Ark
Sool a Unix takové štěstí neměli. Butler do nich vletěl jako meteor,
vyrazil oběma dech a zlámal jim několik žeber.
„Oléř vykřikl Turnball, který chodil na býčí zápasy, kdykoli byl
ve Španělsku. Nezdálo se, že by ho ztráty na mužstvu nějak trápily.
Vibrace spustily jeden z práškových hasicích přístrojů, který byl
zřejmě hodně citlivý, a pupečník se naplnil poletujícím bílým
prachem.
 „To je ale hrozné počasí,“ prohlásil Turnball a obrátil pistoli na
Klusáka, který se aspoň snažil tvářit statečně. „Líbí se ti moje zbraň?
Vyvinuli ji na krocení rozvášněných davů během prvních skřetích
nepokojů. Čistě chemická. Střílí omračovací kuličky zolpidemu.
Funguje na plyn, střely jsou rozpustné. Vůbec nejiskří. Občas moc
techniky škodí.“
Artemis se náhle zprudka nadechl, jako by se zrovna vynořil nad
mořskou hladinu.
„Á vida, můj génius se probudil. Vstaň, Artemisi, přikazuju ti to.“
Artemis se zvedl, hlavu a šaty měl plné bílého prášku.
„Zaškrť mi toho kentaura, ano?“
Následovala trapná minuta, kdy se Artemis snažil nějak
obemknout široký Klusákův krk a pak stiskl vší silou, které nebylo
moc. Klusáka se to spíš dotklo, než že by mu to ublížilo.
Turnball si otřel z očí slzy smíchu. „Já to nevydržím! Ale já se
tady bavím a Leonor čeká. Pojď sem, Artemisi, a ty taky, kapitánko
Krátká. Toho démona vezmi s sebou. Musíme být odsud pryč, než v
ambulanci vybouchne generátor.“
Artemis a Myrta udělali, co jim řekl, ale prožívali to asi jako
automaty. Myrta táhla ubohého Číslo jedna, který pořád ještě lapal
po dechu, za límec haleny, a Artemis minul Klusáka bez jediného
pohledu. Za stěnou potrubí ryby a chobotnice zaujatě sledovaly tuhle
fascinující změnu oproti každodennímu podmořskému životu.
Náhle Turnball ztratil trpělivost.
„Tak dělejte, moji nevolníci. Kde je ta rychlost, kterou jste
proslulí?“
Artemis opravdu přidal a pohyboval se přitom tak obratně, že by
to do něj neřekl nikdo, kdo ho znal.
„To už je lepší,“ pochvaloval si Turnball. „Možná si tě nechám,
Artemisi.“
„To je hezké,“ kývl lidský chlapec. „Řeknu mu to, až ho uvidím.“
„Ehm,“ začal nechápavě Turnball, a chlapec, který vypadal jako
Artemis Fowl, ho prudce bodl napnutými prsty do břicha.
„Tohle Butler ukazoval Artemisovi nejmíň tisíckrát,“ prohlásil
chlapec. „On ho neposlouchal, ale já ano.“
 Turnball chtěl něco říct, ale nemohl popadnout dech, a i kdyby
mohl, neměl by vůbec tušení, co na to říct.
„Protože já nejsem Artemis Fowl, ničemný elfe,“ prohlásil Orion
a vykroutil mu zbraň z ruky. Jsem ten mladý romantik, který
vždycky věděl, že jeho den jednou přijde, a tak jsem poslouchal
Butlera a jsem připravený.“
Turnball konečně popadl dech natolik, aby ze sebe dokázal
vyrazit: Jak?“
„Artemis věděl, že musí uniknout moci runy, která ovládala jeho
mysl, ale ne mou, takže vyprovokoval tvého tupého poskoka k tomu,
aby mu dal elektrickou ránu, a ta mě osvobodila.“
Turnball se držel za břicho. No jasně. Komplex, fáze dvě. Opřel se
oběma lokty o kolena a zasípal na Myrtu: „Zab ho. Zab toho kluka.“
Orion se obrátil a zamířil zbraň na Myrtu. „Prosím, sladká děvo.
Nenuť mě vystřelit pro dobro všech.“
Myrta odstrčila Číslo jedna a vrhla se plnou rychlostí proti němu.
„Artemis nikdy neuměl střílet,“ zavrčela.
Orion se narovnal, natáhl paže, levicí si podepřel pravačku. Jak
Artemis, tak Orion ovládali obě ruce stejně, ale Orion na rozdíl od
Artemise preferoval pravou. Vzpomněl si na to, co mu Butler znova
a znova radil.
Mířit podél paže. Vydechnout a stisknout spoušť.
První kulička zasáhla Myrtu do tváře, druhá do čela a třetí do
ramene, kde jí chvilku trvalo, než pronikla přes kombinézu. Myrta
byla tak rychlá, že ji to nejdřív vyneslo až do poloviny zakřivené zdi.
Pak ztratila vědomí a svezla se na zem, kde zůstala ležet tváří dolů.
Orion se obrátil k Turnballovi, který se pokoušel připlížit se k
němu zezadu.
„Ani se nehni, podlý démone.“
„No počkat, počkat,“ ohradil se Číslo jedna, který konečně zase
popadl dech.
„Omlouvám se, laskavý čaroději,“ řekl Orion. „Měl jsem na
mysli svého lupičského nepřítele.“
„Čtyři,“ prohlásil Turnball už trochu zoufale. „Čtyři čtyři čtyři.“
Orion se zasmál srdečným smíchem hrdiny. „Smůla, Turnballe
Břízný. Tvoje ďábelské plány nevyšly. Smiř se s osudem.“
 Turnballova tvář pomalu rudla, asi to měli v rodině.
„Potřebuju toho démona,“ rozkřikl se, až mu od úst stříkaly sliny.
„Dej mi ho, nebo všichni umřeme.“
„Na prázdné hrozby je pozdě, brachu. Prohrál jsi. Teď se ani
nehni, než ti můj spolubojovník, vznešený hřebec, sváže ruce.“
Turnball se ztěžka nadechl a zvedl se. „Ne. Ještě mám jedno eso
v rukávu. Ta ambulance je nastavená tak, aby vybuchla. Autopilot je
rozbitý a generátor odhalený – už se to nedá zastavit. Dej mi toho
démona a já s transportérem odpluju hluboko do příkopu a tam z něj
uniknu v amorfobotovi. Je tam místo ještě pro jednoho kromě
Leonor. Můžu vzít tebe místo Čísla jedna.“
Klusák si hryzal ret. „No, tak s tím bude jedna potíž. Já jsem ty
boty rozpustil.“
„Tak tohle byl tvůj plán!“ vykřikl divoce Orion a mával pistolí
jako šavlí. „Vzal by sis, cos potřeboval, a všechny důkazy bys smetl
výbuchem.“
Turnball pokrčil rameny. Náhle byl klidný. Vždycky věděl, že
takovýhle den přijde. „Už mi to jednou vyšlo.“ Zkontroloval čas na
počítači, který měl na zápěstí. „Za pět minut transportér vybuchne a
všichni umřeme. Omluvte mě, musím jít ke své ženě.“
Obrátil se a zjistil, že jeho žena je trochu blíž, než čekal. Leonor
stála mezi provázky záclony ve vchodu, ztěžka se opírala o hůl a tvář
měla v záři světelných koulí skoro bílou.
„Turnballe, co se děje?“ zeptala se. Dýchala ztěžka, ale obě oči
měla otevřené a jasné. Jasnější, než byly od chvíle, kdy se prvně
setkali.
Turnball se k ní rozběhl a podepřel ji.
„Ano, miláčku. Měla by sis lehnout. Už brzo to bude zase dobré.“
Leonor se na něj obořila, jak to už dávno neudělala. „Zrovna jsi
říkal, že loď vybuchne.“
Turnball překvapeně vytřeštil oči – jeho milovaná žena se na něj
ještě nikdy takhle neutrhla – ale dál se něžně usmíval. „Co na tom
záleží, když budeme spolu. Dokonce ani smrt nás nerozdělí.“
Leonor nějak našla sílu se narovnat. „Já jsem připravená na
dlouhý spánek, Turnballe. Ale ty jsi mladý, tihle lidé jsou mladí, a
není to náhodou nemocniční loď, ta, u které kotvíme?“
 „Ano, ano, to je. Ale tihle tady jsou moji nepřátelé.
Pronásledovali mě.“ Turnball si olízl runu na palci, ale Leonor se
jeho moci už vymkla.
„Myslím, že ty jsi zdaleka nebyl nevinný, miláčku, ale byla jsem
slepá láskou. Vždycky jsem tě milovala, Turnballe. A vždycky
budu.“
Orion začal být nervózní. Vteřiny ubíhaly a on vůbec neměl chuť
vidět svou milovanou Myrtu v epicentru výbuchu.
„Odstupte, madam,“ řekl. „Musím odplout s touto lodí hluboko
do příkopu.“
Leonor roztřeseně vyzvedla hůl. „Ne. Tuhle cestu podniknu sama.
Už jsem na zemi příliš dlouho a zavírala jsem oči před tím, co se dělo
okolo mě.“ Pohladila Turnballa po vlhké tváři a políbila ho.
„Konečně můžu zase letět, Turnballe.“
Turnball něžně sevřel manželčina ramena. „Můžeš letět, poletíš.
Ale ne teď. Tenhle let je smrt a já nedokážu být bez tebe. Nechceš
zpátky to, co jsme měli?“
„To už je pryč,“ odpověděla Leonor prostě. „Možná se to nikdy
nemělo stát. Teď mě musíš nechat jít, nebo se mě musíš pokusit
zastavit.“
To bylo ultimátum, kterého se Turnball hrozil od chvíle, co vtiskl
Leonor na krk svou runu. Ztrácel svoji ženu a nemohl s tím vůbec nic
dělat. Na tváři mu bylo vidět, jaké city jím zmítají, a kolem očí se mu
objevila síť vrásek, jako by ji namalovalo neviditelné pero.
„Musím jít, Turnballe,“ řekla Leonor tiše.
„Leť, má lásko,“ řekl Turnball, a v té chvíli vypadal stejně starý
jako jeho žena.
„Dovol mi, abych to pro tebe udělala, lásko moje. Dovol mi,
abych tě zachránila, jako jsi tehdy před lety zachránil ty mě.“ Leonor
ho políbila a zmizela za záclonou.
Turnball chvíli stál s hlavou skloněnou a ramena se mu třásla.
Pak se sebral.
Otočil se k Orionovi a palcem ukázal k ambulanci. „Měl bych jít.
Leonor se do těch schodů sama nedostane.“
A s touto obyčejnou větou zmizel a dveře za ním zapadly.
„Zdrženlivé, ale elegantní,“ prohlásil Orion. „Pěkný odchod.“
 Oba Butlerové byli v bezvědomí, za což si později měli užít
pěkných pár vtípků na svou adresu. Neviděli tedy, jak se ukradená
ambulance odpojuje od pupečníkového tunelu a vzdaluje se od
Nostremia. Za oknem pilotní kabiny bylo jasně vidět Turnballa a
Leonor. A úplně promeškali pohled na to, jak transportér dlouhým,
elegantním obloukem mizí v hlubinách atlantského příkopu.
„Ta ale umí pilotovat,“ prohlásil uznale Orion. „Řekl bych, že se
ti dva teď drží za ruce a statečně se usmívají.“
Za chvíli z hlubin vykvetl pekelný květ, výbuch ale rychle
zdusily miliony tun vody. Rázová vlna ovšem přeběhla po okraji,
vytrhala staleté korály a rozvlnila nepřipoutaný konec
pupečníkového tunelu jako dětské švihadlo, až chobotnice vyděšeně
prchla.
Ty, kdo v tunelu byli, to naházelo na jednu hromadu, hrdiny
vedle padouchů, a smetlo je to ke dveřím Nostremia, které o několik
okamžiků později otevřel zevnitř nic netušící technik, ostřílený
mořský gnóm. Když před sebou uviděl obrovitého člověka obaleného
bílým prachem, ke své nekonečné hanbě vykvikl jako malé vílátko.
„Zombie!“ zaječel, a měl tu smůlu, že v přechodové komoře za
ním byli dva kolegové ze směny. Stálo ho to tři týdny moučníků, aby
si koupil jejich mlčení.

EPILOG
Když se Artemis vzbudil, zjistil, že se nad ním sklánějí Klusák a
Myrta. Myrta vypadala ustaraně, Klusák si ho prohlížel jako
zajímavý laboratorní experiment.
Nic mě nebolí, uvědomil si Artemis. Asi mi něco dali.
A pak: Měl bych trochu odlehčit situaci.
„Ach, má princezno. Vznešený oři. Jak se dnešního rána
vynacházíte?“
„D’Arvit,“ ulevila si Myrta. „To je ten rytíř na bílém koni.“
„Hmm,“ řekl Klusák. „S atlantským komplexem to tak chodí. Jak
postupuje, nikdy neodhadneš, co ho spustí. Myslel jsem, že ty léky
přivedou zpátky Artemise, ale Orion nám přinejmenším řekne, co má
Artemis za lubem. Orione, vznešený mladíku. Neznáš náhodou heslo
k Artemisovu firewallu?“
„Samozřejmě že ho znám. Je to O-S-L-I-C-E-K mezera K-U-N.“
Klusák toho polovičku zapsal, když mu to došlo.
„Aha. No, dobrý vtip, Artemisi. Já celou dobu věděl, že jsi to ty.“
Myrta se nezasmála. „To nebylo vtipné, Artemisi. Atlantský
komplex není žádná legrace.“
Při pouhé zmínce o nemoci Artemis ucítil, jak se mu v hlavě
začalo rojit celé hnízdo zlovolných čtyřek.
Už ne, pomyslel si.
„Dost by mi pomohlo, kdybyste si vy dva vyměnili místa,“ řekl a
snažil se, aby to znělo klidně a ovládané. „A mohli byste ty zástěny
na oknech ztmavit úplně? Nebo zesvětlit úplně, to je jedno, ale aby
nebyly takhle napůl. To není logické.“
Myrta měla chuť Artemisem zatřást, aby se vzpamatoval, ale
mluvila s doktorem Argonem z Psychobratrstva a ten jí řekl, ať mu
zatím ve všem vyhoví, než ho budou moci dostat na kliniku.
Pokoj Opal Koboi je ještě volný, hlásil doktor radostně a Myrta
ho podezírala, že už teď přemýšlí o názvu pro svou novou knihu,
kterou z toho samozřejmě vytěží.
Řekla tedy: „No dobře, Artemisi, já s tím něco udělám.“
Ťukla na malou sluneční ikonku vedle okna, takže sklo se
rozjasnilo, a všimla si přitom hejna exotických ryb, které si užívaly
světla pod zadními ploutvemi Nostremia.
Všichni plaveme ke světlu, uvědomila si, a pak ji napadlo, kde se
v ní bere ta filozofie. Do toho stavu, ve kterém je teď, se Artemis
dostal částečně proto, že moc přemýšlel. Musíme s tím problémem
něco dělat.
„Artemisi,“ řekla a snažila se, aby to znělo pozitivně. „Doktor
Argon by rád věděl, jestli máš nějaký záznam toho, jak –“
Jak jsem se propadal do šílenství?“ dořekl Artemis.
„No, on doslova řekl jak komplex postupoval. Říkal, že mezi
pacienty bývá běžné vést si deník nebo něco podobného. Mají velkou
potřebu, aby je okolí pochopilo, až –“
A Artemis větu zase dokončil za ni. „Až umřeme. Já vím. To
nutkání mám pořád.“ Stáhl si z prostředníčku prsten. „To je můj
skřítkovský komunikátor, pamatuješ? Vedl jsem si videodeník. Mělo
by to být dost děsivé koukání.“
Klusák si prsten vzal. „Odešlu to Argonoví, ano? Aspoň bude
trochu připravený, než si tě připoutá do křesla pro šílence.“ Pak si
kentaur uvědomil, co právě řekl. „Promiň. Caballina pořád tvrdí, že
jsem netaktní. Žádné křeslo pro šílence není, je to spíš něco jako
pohovka nebo futon.“
„My to chápeme, Klusáku,“ zarazila ho Myrta. „Děkujeme
pěkně.“
Kentaur odklusal k automatickým dveřím pokoje. „Tak jo. Jdu to
odeslat. Zatím ahoj a bacha na ty hrozné čtyřky.“
Artemis se bolestně ušklíbl. Myrta měla pravdu; atlantský
komplex nebyla žádná legrace.
Myrta si sedla na židli vedle postele. Byla to velice moderní židle
se stabilizátory a tlumiči nárazů, ale bohužel byla trochu nízká.
„Rosteš, Artemisi,“ řekla.
Artemis se pousmál. Já vím. Ale v některých ohledech ne dost
rychle.“
Myrta ho vzala za ruku. „Můžeš se pokusit rozčílit, jestli chceš,
ale myslím, že se ti to nepovede. Klusák do tebe napumpoval
takových sedativ, že by to uspalo koně.“
Tomu se oba usmáli, ale Artemis byl v melancholické náladě.
„Tohle dobrodružství bylo jiné, Myrto. Obvykle někdo vyhraje a
na konci jsme na tom líp. Jenže tentokrát je tolik mrtvých, nevinných
mrtvých, a nikomu to neprospělo. A všechno pro lásku. Já Turnballa
ani nemůžu brát jako zločince – on jen chtěl zpátky svou ženu.“
Myrta stiskla Artemisovi prsty. „Kdybychom u toho nebyli,
dopadlo by to mnohem hůř. Číslo jedna je živý, díky tobě, nemluvě
už o všech, co jsou v téhle nemocniční lodi. A jen co budeš zase jako
dřív, můžeme začít zachraňovat svět tvou Ledovou kostkou.“
„Dobře. To je pořád ještě moje priorita, i když možná budu chtít
trochu přehodnotit svoje podmínky.“
„Hmm. Já jsem si to myslela.“
Artemis se napil vody z šálku, který měl na skříňce. „Nechci být
zase úplně stejný jako předtím. Moje staré já ve mně tenhle atlantský
komplex vyvolalo.“
 „Provedl jsi pár špatných věcí, Artemisi. Ale už je neuděláš.
Zapomeň na to.“
„Vážně? Ty dokážeš na věci jen tak zapomínat?“
„Snadné to není, ale s naší pomocí to dokážeš, jestli si to opravdu
přeješ.“
Artemis obrátil oči v sloup. „Lektvary a terapie. To bude něco.“
„Doktor Argon se sice trochu honí za slávou, ale je dobrý.
Nejlepší. Krom toho myslím, že Číslo jedna ti může provést magický
detox, zbavit tě těch posledních jisker.“
„To zní bolestivě.“
„Možná. Ale budeš mít u sebe přátele. Dobré přátele.“
Artemis se posadil. Já vím. Kde je Sláma?“
„Kde tak asi myslíš?“
„Myslím, že v kuchyni. Možná v některé ledničce.“
„Myslím, že se asi nepleteš.“
„Co Julie?“
Myrta povzdechla zároveň bezmocně a láskyplně. „Zorganizovala
zápas proti jednomu obřímu šotkovi, který měl hloupou poznámku o
jejím copu. Momentálně předstírám, že o tom nevím. Ale měla bych
tam brzo dojít a překazit jim to.“
„Toho šotka je mi líto,“ podotkl Artemis. „A co Butler? Myslíš,
že mi ještě někdy bude věřit?“
„Myslím, že už ti věří.“
„Potřebuju s ním mluvit.“
Myrta zalétla očima k chodbě. „Radši chvilku počkej. Zrovna má
obtížný telefonický rozhovor.“
Artemis si dokázal představit, komu asi volá. On bude sám muset
něco podobného taky brzo udělat.
„Tak jo,“ řekl a snažil se, aby to znělo veseleji, než si skutečně
připadal. Ve spánkovém laloku přímo cítil, jak na něj číhá atlantský
komplex.
Srovnej tohle, říkal.
Spočti tamto.
Na čtyřku pozor. Čtyřka je smrt.
„Slyšel jsem, že jsi měla rande s Riskem Chaluhou. Chystáte se
vybudovat si spolu v nejbližší době bivak?“
 Butlerovi se zdálo, že začíná trpět klaustrofobií. Rozhodně měl
pocit, že se stěny kolem něj svírají. Bylo to o to horší, že chodba, ve
které se krčil, byla postavená pro osoby poloviční velikosti. Jediné
místo, kde si mohl pořádně stoupnout, byla tělocvična, a to opravdu
nebylo vhodné místo pro soukromé hovory, protože jeho mladší
sestra tam teď pravděpodobně na kousky cupovala obřího šotka a
hrála to na shromážděný dav lékařů a pacientů, kteří brzo budou
Jadeitovou princeznu zbožňovat.
Svezl se po stěně do sedu a vzal do ruky Artemisův telefon.
Třeba tu není signál, pomyslel si s nadějí.
Samozřejmě byl. Čtyři čárky. Artemis telefon postavil tak, aby se
dokázal připojit k jakékoli dostupné síti včetně vojenských a
skřítkovských. Na to, aby selhal, byste museli být na Měsíci.
No dobře. Přestaň to odkládat. Volej.
Butler proběhl seznam kontaktů a našel mobil Angeliny Fowlové.
Trvalo několik vteřin, než se hovor propojil přes Jistotu na satelit a
odtamtud do Irska, a když zazvonil, vydával skřítkovské trojité
pípnutí.
Možná spí.
Ale Angelina to vzala při druhém zazvonění.
„Artemisi? Kde jsi? Pro jsi nezavolal?“
„Ne, paní Fowlová. Tady Butler.“
Angelina si uvědomila, že jí Butler volá z Artemisova telefonu, a
samozřejmě ji okamžitě napadla ta nejhorší možnost. „Proboha! Je
mrtvý, viď? Nikdy jsem ho neměla nikam pouštět!“
„Ne, ne, Artemis je v pořádku,“ ujišťoval ji rychle Butler. „Nemá
ani škrábnutí.“
Angelina do telefonu plakala. „Díky bohu. Nikdy bych si to
neodpustila. Patnáctiletý kluk jede zachraňovat svět se skřítky\ Co mě
to napadlo? A tímhle to končí. Tečka. Odteď se bude žít normálně.“
Já si už ani nepamatuju, co to je, pomyslel si Butler.
„Můžu s ním mluvit?“
A je to tady.
„Teď zrovna ne. Má… sedativa.“
 „Sedativa! Říkal jsi, že není zraněný, Butlere. Zrovna teď jsi
říkal, že nemá ani škrábnutí.“
Cukl sebou. „Nemá ani škrábnutí. Zvenčí.“
Butler měl pocit, že doslova slyší, jak Angelina Fowlová zuří.
„Co to má znamenat? To začínáš být na stará kolena básník? Tak co,
je Artemis zraněný, nebo není?“
Butler by se radši porval s celou zvláštní jednotkou, než aby
Angelině oznámil tuhle zprávu, takže pečlivě volil slova. „U
Artemise se projevila nemoc, duševní nemoc. Něco jako obsedantně-
kompulzivní porucha.“
„To ne,“ vydechla Angelina a Butler měl chvilku pocit, že telefon
upustila. Pak ale slyšel její dech, spěšný a mělký.
„Dá se to léčit,“ pokračoval. „Zrovna ho vezeme na kliniku. Na
nejlepší kliniku, kterou skřítkové mají. Není vůbec v žádném
nebezpečí.“
„Chci ho vidět.“
„Uvidíte. Někoho pro vás posílají.“ Nebyla to pravda, ale Butler
se zapřísáhl, že to zařídí hned, jak zavěsí. „Co dvojčata?“
„Chůva tu může zůstat přes noc. Artemisův otec je v Sao Paulu
na konferenci. Budu mu muset všechno říct.“
„Ne,“ zarazil ji rychle Butler. „Neukvapujte se. Nejdřív si
promluvte s Artemisem.“
„A – a pozná mě?“
„Samozřejmě,“ odpověděl.
„Tak dobře, Butlere. Jdu si sbalit. Řekni skřítkům, ať zavolají, až
budou deset minut odsud.“
„Udělám to.“
„A Butlere?“
„Ano, paní Fowlová?“
„Starej se o mého chlapce, než se tam dostanu. Rodina je
všechno, však víš.“
„Vím, paní Fowlová. Postarám se o něj.“
Spojení se přerušilo a obrázek Angeliny Fowlové z malé
obrazovky zmizel.
Rodina je všechno, opakoval si v duchu Butler. Když máte štěstí.
 Sláma strčil hlavu do dveří a z vousů mu odkapávala nějaká
srážející se tekutina, ve které, jak se zdálo, byly naložené celé turíny.
Čelo měl pokryté jasně modrým gelem proti spáleninám.
„Hele, bodyguarde. Měl bys radši klusat dolů do tělocvičny. Ten
obří šotek ti tam morduje sestru.“
„Fakt?“ podivil se nepřesvědčené Butler.
„Fakt. Julie vypadá, že není ve své kůži. Nedostane se k jedinému
pořádnému chvatu. Je to hrůza. Všichni sázejí proti ní.“
„Aha,“ řekl Butler a narovnal se, jak to jen v tomhle těsném
prostoru šlo.
Sláma mu přidržel dveře. „Až jí tam přijdeš pomoct, to teprve
bude zábava.“
Butler se zazubil. Já jí nejdu pomoct. Jen chci být u toho, až to na
něj přestane hrát.“
Sláma pochopil. „Aha. Takže mám radši vsadit na Julii?“
„To rozhodně,“ kývl Butler a kolébal se chodbou k tělocvičně;
dával si přitom pozor, aby nešlápl do louže tuřínové polévky.
 Z anglického originálu Artemis Fowl and the Atlantis Complex,
vydaného nakladatelstvím Puffin Books, Londýn, 2010, přeložila
Veronika Volhejnová Ilustrace na obálce Kev Walker Grafická
úprava Robert Rytina Sazbu zhotovil VR ateliér Vydalo
nakladatelství Albatros v Praze roku 2011 ve společnosti Albatros
Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 10 770
Redigovala Jiřina Novotná Odpovědná redaktorka Šárka Krejčová
Výtvarná redaktorka Alexandra Horová Technická redaktorka
Arnoštka Svobodová Vytiskla CPI Moravia Books s. r. o., Brněnská
1024, Pohořelice 1. vydání

Pro čtenáře od 11 let