Jméno:

Objednávka:
Následující text vznikl za přispění editora, grafika, sazeče,
korektora a mnoha dalších. Všichni vám společně s autorem děkujeme
za zakoupení této knihy.
Pokud jste se k textu dostali bez zaplacení a kniha se vám líbila,
podpořte prosím vznik publikace zakoupením jedné kopie na
www.eReading.cz.
Wicked Sexy Liar
Copyright © Christina Hobbs a Lauren Billings, 2016
Translation © Květa Oakland, 2017
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017
ISBN epub 978-80-7565-123-5
ISBN mobi 978-80-7565-124-2
Pro naše kapitány Hooky, Alici a Ninu.
Tady to máte!
 PRVNÍ KAPITOLA
London

K DYŽ NĚJAKOU DOBU s nikým nespíte, stane se několik věcí: začnete

nevědomky vydávat podivné zvuky při líbacích scénách v romantických filmech
– je to něco mezi odfrknutím si a slyšitelným obrácením očí k nebi – což
většinou vede k tomu, že po vás někdo na druhé straně gauče mrskne polštář.
Zadruhé: dokážete zpaměti vyjmenovat alespoň tři online obchody s erotickými
pomůckami, přesně odrecitujete jejich ceny za dopravu, porovnáte spolehlivost
a rychlost. Zatřetí: alespoň dva z těchto obchodů vám vyhledavač najde
automaticky po tom, co zadáte první písmeno. Začtvrté: vždycky jste ta
spolubydlící, od které se čeká, že vymění baterky v ovladači, v ručním vysavači
a svítilně.
To poslední je dost směšné vzhledem k tomu, že všichni přece vědí, že ty
nejlepší pomůcky jsou na šňůře do zásuvky nebo se dají nabíjet. Amatéři.
Jo, a taky se stanete mistrem v masturbaci. Jako fakt profíkem na olympijské
úrovni. Od určité chvíle je pro vás masturbace jedinou možností, protože jak by
mohl nějaký chlap vůbec doufat, že se vyrovná vaší vlastní ruce nebo vibrátoru
se sto třiceti volty a sedmnácti různými rychlostmi?
Negativní stránky nespolečenské vagíny se projeví hlavně tehdy, když jste
obklopeni třemi nechutně spokojenými páry. Moje spolubydlící Lola a její dvě
kamarádky, Harlow s Miou, potkaly své miláčky při naprosto bláznivém víkendu
plném orgií ve Vegas, což se prostě v normálním životě neděje. Mia s Anselem
jsou manželé a skoro nechodí na vzduch. Harlow s Finnem ovládli umění sexu
přes pohled do očí. A Lola s Oliverem jsou v té části vztahu, kdy se pořád
dotýkají jeden druhého a sex se děje skoro sám od sebe. Vaříte – najednou je
z toho sex. Koukáte na Živí mrtví? Jak rajcovní! Čas na sex. Někdy prostě
vejdou do dveří, normálně si povídají a pak se zastaví, podívají se na sebe a jsou
zase u toho.
Chcete vědět, co vědět nechcete? Oliver je dost hlučný a vůbec jsem netušila,
že to slovo na k… se v Austrálii používá tak často. Mají štěstí, že je oba tak
zbožňuju.
Ty jo, ale jak! S Lolou jsem se potkala při studiu na UCSD, a i když jsme se
nevídaly pravidelně, dokud se ke mně minulý rok v létě nenastěhovala, mám
pocit, že ji znám celý život.
Uslyším její kroky na chodbě a sama pro sebe se usměju. Přijde, vlasy
rozcuchané, a pořád se trochu červená.
„Oliver teď odešel,“ řeknu jí s plnou pusou cereálií Raisin Bran. Vpotácel se
sem asi před deseti minutami s pomateným úsměvem a stejně rozcuchanými
vlasy jako ona. „Plácla jsem si s ním a dala jsem mu na cestu flašku proteinu,
protože byl po tom všem určitě dost dehydrovaný. Upřímně, Lolo, ohromujete
mě.“
Ani by mě nenapadlo, že Loliny tváře můžou ještě zrůžovět.
„Promiň,“ prohodí a stydlivě se na mě usměje zpoza dvířek od skříňky. „Musíš
z nás být znechucená až k smrti, ale odjíždím do L. A. a…“
„Neomlouvej se za to, že máš nádhernýho, sladkýho Australana, co tě píchá,
dokud nepadneš,“ řeknu a postavím se, abych si opláchla misku. „Naopak bych
se zlobila, kdybys toho každý den nevyužívala.“
„Někdy mám pocit, že cesta k němu domů trvá celou věčnost,“ prohodí a zavře
skříňku. Kouká doblba a přemýšlí. „To je šílený. My jsme šílení!“
„Snažila jsem se ho přesvědčit, aby zůstal. Přes den budu pryč a v noci
pracuju. Mohli jste to tu mít pro sebe.“
„Už zase pracuješ?“ Lola si nalije skleničku vody a opře se bokem o linku.
„Tenhle týden jsi zavírala každý večer.“
Pokrčím rameny. „Fred někoho potřeboval a práce navíc mi nevadí.“ Utřu
misku a schovám ji do skříňky. „Nemáš náhodou dokreslit nějaký políčka?“
„To jo, ale ráda bych s tebou něco podnikla… pořád jsi na pláži nebo pracuješ
a…“
„A ty máš kurevsky sexy chlapa a úžasnou kariéru,“ odpovím. Lola je nejspíš
ten nejpracovitější člověk, co znám. Když zrovna neopravuje svůj nový grafický
román Junebug nebo neasistuje při natáčení své první knihy Razor Fish, cestuje
do studií v LA nebo New Yorku nebo kdo ví kam. Její nakladatelé ji chtějí
všude. „Věděla jsem, že dneska pracuješ a noc nejspíš strávíš s Oliverem.“
Zmáčknu jí rameno a dodám: „Navíc, co jiného by měl člověk v tak krásném
počasí dělat, než jít surfovat?“
Zaculí se na mě přes okraj hrnku. „Nevím… třeba jít na rande?“
Odfrknu si a zabouchnu dvířka od skříňky. „Jsi sladká.“
„London,“ prohlásí a propíchne mě vážným pohle-
dem.
„Lolo,“ vrátím jí to.
„Oliver říkal, že za ním přijede kamarád… možná bychom mohli něco
podniknout všichni společně.“ Sklopí oči a dělá, že ji zaujalo něco na nehtu.
„Zajít do kina nebo tak?“
 „Žádný dohozený rande. Moje nejdražší z nejdražších, tenhle rozhovor už jsme
absolvovaly aspoň desetkrát.“
Lola se znovu stydlivě usměje a já vyprsknu smíchy. Otočím se a vydám se do
obýváku. Jde za mnou, visí mi na patách.
„Nemůžeš se zlobit, že o tebe mám trochu starosti,“ řekne. „Většinu času trávíš
o samotě a…“
Mávnu na ni rukou. „Sama není totéž co o samotě.“ I když je myšlenka na sex
s jiným člověkem velmi lákavá, drama, které s tím souvisí, rozhodně ne. Mám
na svém společenském talíři dost jen proto, že se snažím udržet krok s Lolou
a její superblízkou skupinkou kamarádek a jejich miláčků. Sotva jsem si
zapamatovala jejich příjmení. „Přestaň mluvit za Harlow.“
Když se nakloním, abych ji políbila na tvář, trhne sebou.
„Nemusíš si o mě dělat starosti,“ řeknu jí a pak se kouknu na hodinky. „Musím
jít, za dvacet minut máme příliv.“

PO DLOUHÉM DNI na vodě stojím za barem U Freda – v podniku, kterému

všichni s láskou říkají „Regal Beagle“ podle jeho majitele Freda Furleyho –
a zavážu si zástěru kolem pasu.
Nádoba na dýška je asi z půlky plná, což znamená, že je dneska docela provoz,
ale není to tak šílený, aby Fred zavolal posilu. Na jedné straně místnosti sedí pár,
tiše si povídají, mají před sebou poloprázdné skleničky od vína. Jsou hluboce
zabraní do konverzace, a když se k nim přiblížím, ani se na mě nepodívají;
nebudou toho chtít moc. Na druhé straně posedávají čtyři starší dámy. Jsou
pěkně oblečené a mají ještě pěknější kabelky. Smějí se a nejspíš něco oslavují,
takže budou zábavné a dají mi hezké dýško. Poznamenám si, že se na ně půjdu
za pár minut podívat.
Šílený smích a zvuky přípitku přitáhnou mou pozornost dozadu, kde uvidím,
jak Fred nese piva skupině kluků kolem kulečníkového stolu. Jsem ráda, že se
jim věnuje on, a spokojeně se pustím do inventury.
U Freda pracuju teprve měsíc, ale je to bar jako každý jiný, a tak jsem se
rychle zaučila. Jsou tu vitrážová světla, teplé dřevo, kulaté kožené boxy a není tu
tolik místa jako v tanečním klubu, kde jsem pracovala poslední dva roky vysoké.
I tak tu vysedávají nějací podivíni, nevyhnutelné negativum téhle práce. Nejsem
nijak výjimečně krásná, ani nemusím být ta nejhezčí holka v baru, ale žena za
barem je něco, co nutí i ty s nejlepšími úmysly zapomenout vlastní jméno. Když
jsem za barem sama, musím hodně pobíhat sem a tam a připravovat jeden drink
za druhým. Fred je ale skvělý šéf a dobře se s ním vtipkuje. A podivíny
diagnostikuje ještě líp než já.
Což je jeden z důvodů, proč se stará o ty kluky vzadu on.
Ráda mám všechno na svém místě a šichtu začínám tím, že si za barem
urovnám všechno přesně tak, jak to mám ráda: lístky, nože, škrabku, hmoždíř,
odšťavňovač, sítko, lžičky, šejkr. Mise en place – všechno na svém místě.
Zrovna se chystám nakrájet ovoce, když se ke mně přes bar nakloní zákazník
a požádá mě o dvakrát Bílýho Rusáka. Jednoho s ledem, druhého bez. Přikývnu,
zvednu dvě čisté skleničky z odkapávače a v tu chvíli se za mnou objeví Fred.
„Dej vědět, kdyby tě ti týpci otravovali,“ řekne a kývne směrem ke kulečníku,
kde zrovna jásají nad nějakým chlapským vtipem.
Jsou to docela typičtí studenti UCSD, co sem chodívají: vysocí, fit, opálení.
Pár z nich na sobě má trička s komiksovými obrázky a zbytek polokošile. Po
očku je zkoumám, zatímco míchám drinky, a profesionálně usuzuju podle jejich
výšky, fyzičky a opálení, že to budou asi hráči vodního póla.
Jeden z nich, s tmavými vlasy a pusou, se kterou byste si to hned rozdali,
zvedne oči ve stejné chvíli jako já a střetneme se pohledem. Je hezký – teda
upřímně, všichni jsou hezcí – ale cosi na něm mě donutí podívat se dvakrát
a vydržet jeho pohled na jeden celý nádech a výdech, nejsem připravená ho
pustit. Bohužel je nádherný takovým tím bolestivě nedostupným, arogantním
způsobem.
Vzpomenu si na pár epizod ze své minulosti a okamžitě mě přestane zajímat.
Otočím se na Freda a vytáhnu zpod pultu sklenici, na které je napsáno SPOŘENÍ
NA AUTO. Položím ji před něj. „Myslím, že oba víme, že si o mě nemusíš dělat
starosti,“ řeknu s úsměvem a zavrtím hlavou nad sklenicí, než natočí piva.
„Dneska jsme tu jen my dva?“
„Myslím, že jo,“ řekne a položí piva na stůl. „Teď o víkendu se nic nehraje.
Čekám, že to bude klidný, ale pomalý. Možná projdeme i část skladu.“
Přikývnu, dodělám drinky a předám je zákazníkovi. Pak si umyju ruce
a rozhlédnu se, jestli je ještě něco, co je třeba udělat. Kdosi za mnou si odkašle
a já se otočím, abych zjistila, že stojím necelý metr od těch očí, které před pár
vteřinami byly na druhé straně místnosti.
„Co si dáš?“ zeptám se dostatečně zdvořile, s přátelsky profesionálním
úsměvem. Přimhouří oči, a i když to nevypadá, že by si mě prohlížel, mám pocit,
že si mě omrknul už před tím, rozhodl se a hodil mě do jedné ze dvou kategorií,
na které muži dělí ženy: šukézní – nešukézní. Z vlastní zkušenosti vím, že nic
mezitím neexistuje.
„Ještě jednu rundu, prosím,“ mávne ležérně za sebe. V ruce mu zavibruje
telefon a on se na něj podívá, rychle odepíše a pak obrátí svou pozornost zase ke
mně.
Vytáhnu podnos. Nevím, co měli předtím, protože jim to nesl Fred, ale není
těžké to odhadnout.
„Heineken?“ zeptám se.
Hravě pohoršeně přimhouří oči, což mě rozesměje.
„Fajn, takže Heineken ne,“ zvednu omluvně ruce. „Co jste měli?“
Když se na něj teď doopravdy podívám, vidím, že zblízka je ještě hezčí: hnědé
oči má lemované řasami, za které by výrobci řasenek dali miliony. Má tmavé
vlasy, tak jemné a pevné, že by bylo úžasné zarýt do nich prsty…
No… je jasné, že to ví taky a jeho sebevědomí, kterého jsem si všimla i přes
celou místnost, teď skoro nahradilo vzduch. Znovu mu zavibruje telefon, zběžně
na něj koukne a vypne ho. „Proč sis myslela, že chci Heineken?“ zeptá se.
Položím na tác několik podtácků a pokrčím rameny. Snažím se konverzaci
udržet na minimu. „Jen tak.“
Nežere mi to. Lehce mu poskočí koutek a řekne: „Ale no tak, ďolíčku.“
V tu stejnou chvíli za sebou uslyším Fredovo „doprdele“ a natáhnu k němu
ruku. Strčí mi do ní dolarovku a já ji úhledně šupnu do sklenice.
Krasavec přede mnou pozoruje moje pohyby a pak se na mě podívá.
„SPOŘENÍ NA AUTO?“ zeptá se, když si přečte štítek na sklenici. „To je co?“
„Nic.“ Řeknu a pak mávnu na čep. „Tak co jste pili?“
„Zrovna jsi vydělala dolar na něčem, co jsem řekl, a ani mi neřekneš, o co
šlo?“
Upravím si pramínek vlasů za ucho, a když si uvědomím, že si neobjedná,
dokud mu neodpovím, poddám se. „Jenom to slýchám docela často,“ řeknu.
Teda, nejspíš jsem to slyšela víckrát než svoje vlastní jméno. Na obou tvářích
mám hluboké ďolíčky a lhala bych, kdybych nepřiznala, že je to moje
nejoblíbenější a zároveň i nejneoblíbenější věc na mém těle. Přidejte k tomu
sluncem vysušené – často větrem vyfoukané – vlasy a spoustu pih a jsem
dokonalá holka odvedle.
„Fred mi nevěřil, že se to děje tak často, jak jsem tvrdila,“ pokračuju a hladím
se palcem po rameni. „Takže jsme se vsadili: dá mi dolar pokaždé, když mi
někdo řekne ďolíčku nebo na to nějak jinak upozorní. Za ty peníze si pak koupím
auto.“
„Tímhle tempem ho budeš mít už příští týden,“ postěžuje si Fred kdesi za
mnou.
Krasavci znovu zazvoní telefon, ale tentokrát se na něj ani nepodívá ani
neskloní hlavu. Místo toho ho schová do zadní kapsy džínů, podívá se z Freda na
mě a zaculí se.
A já se potřebuju chvilku vydýchat.
Jestli jsem si předtím myslela, že je hezkej, nebylo to nic v porovnání s tím, jak
se mu změní celý obličej, když se usměje. V očích se mu rozžehne světlo
a všechny stopy povýšenosti… zmizí. Má čistou a opálenou pleť – úplně září
teplem, které sálá zevnitř a zabarvuje mu tváře. Ostrost jeho rysů je ta tam; oči
se mu v koutcích lehce zakulatí. Vím, že je to jenom úsměv, ale nemůžu se
rozhodnout, kterou jeho část mám raději: plné rty, dokonalé bílé zuby, nebo jak
se jeden koutek zvedá o kousínek výš než druhý. Nejraději bych se na něj taky
usmála.
Protočí si v prstech podtácek na baru a dál se na mě culí. „Takže říkáš, že
nejsem originální,“ prohlásí.
„Nic o tobě neříkám,“ zaculím se nazpět. „Ale vážím si toho, že je to nejspíš
pravda, protože se koupu v dolarovkách.“
Chvíli si prohlíží moje tváře. „Máš krásné ďolíčky. Dokážu si představit
spoustu horších věcí, na které by mohli ostatní upozorňovat. Představ si, že by ti
říkali prasečí nožko nebo vousatá dámo.“
Bože, určitě se nesnaží být sladkej. „Takže zpátky k pivu. Láhev, nebo
z čepu?“
„Pořád chci vědět, proč sis myslela, že si objednám Heineken. Myslím, že si
moje zraněná pýcha zaslouží odpověď.“
Podívám se mu přes rameno, kde jeho kamarádi jakože hrají kulečník, ale
doopravdy se jen snaží rýpnout jeden druhého do koulí tágem, a rozhodnu se, že
budu upřímná.
„Většinou – a tím většinou myslím vždycky – jsou pijáci Heinekenu dost
nafoukaní a skromnost u nich moc nefrčí. Jsou první, kdo potřebuje na záchod,
když přijdu s účtem, a většinou jezdí sporťákem.“
Krasavec se smíchem přikývne. „Aha. A to je nějaká vědecká studie?“
Jeho smích je ještě roztomilejší. Je takový hravý, ramena se mu zvedají, jako
by se chichotal.
„Velmi přesná,“ přikývnu. „Sama jsem dělala klinické pokusy.“
Vidím, že se musí držet, aby se znovu nerozesmál. „Tak to pro tebe bude
zajímavé, když ti řeknu, že jsem si nešel objednat Heineken. Naopak jsem se
chtěl zeptat, co dneska točíte, protože jsme teď měli stellu, a dal bych si něco
zajímavějšího.“
Aniž bych se musela podívat na čep, vyjmenuju: „Bud, Stone IPA, Pliny the
Elder, Guinness, Allagash White a Green Flash.“
„Tak to si dáme Pliny,“ řekne a já se musím opravdu snažit, abych
zamaskovala své překvapení – pracovní bezpečnostní opatření. Očividně se
v pivech vyzná, protože Pliny je nejlepší volba. „Šestkrát, prosím.
Mimochodem, já jsem Luke. Luke Sutter.“
Natáhne ke mně ruku a po chvíli zaváhání ji uchopím.
„Ráda tě poznávám, Luku.“
Má obrovskou dlaň. Je taková jemná a… moc příjemná. Doplňují ji dlouhé
prsty, čisté nehty a pevný stisk. Skoro okamžitě se mu vysmeknu a dám se do
čepování piva.
„A ty jsi…?“ zeptá se a poslední slovo natáhne do otázky.
„Bude to třicet dolarů,“ řeknu místo odpovědi.
Luk se pobaveně usměje a sklopí oči k peněžence. Vytáhne dvě dvacky
a položí je na bar. Natáhne se pro první tři sklenice a než se otočí k odchodu,
kývne na mě. „Vrátím se pro zbytek,“ prohodí a je ten tam.
Dveře se otevřou a dovnitř se nažene dívčí rozlučka se svobodou. Během
dalších tří hodin udělám víc růžových koktejlíčků a sexuálně vyzývavých
drinků, než dokážu spočítat. Ani jsem nezaznamenala, jestli se pro zbytek piv
vrátil Luke nebo někdo jiný. Což je dobře, připomenu si, protože jestli je jedno
pravidlo, co jsem si vytvořila a kterého se pevně držím, je to tohle: nerandím s
chlapy, co potkám v práci. Nikdy.
A Luke je… no, je dokonalým příkladem toho, proč pravidlo jedna vůbec
existuje.

KDYŽ ODEJDE poslední zákazník, pomůžu Fredovi zavřít, dojedu domů do

prázdného bytu a zalezu do postele.
Moji rodiče nejsou z mého života v San Diegu zrovna odvázaní a hlídají si, aby
mi to připomněli pokaždé, když mě tu navštíví. Nechápou, proč jsem si našla
spolubydlící, když mi babička nechala prázdný a čistý byt. I když jsem tu
strávila většinu dětství, nechápou ani to, proč jsem byt po promoci neprodala
a nenastěhovala se k nim – to jako vážně? Mrazivé Colorado místo prosluněného
San Diega? Nemyslím si. A rozhodně nesouhlasí s tím, že celý den surfuju
a v noci dělám za barem, když mi na stole leží diplom z grafických umění
a chytá se na něj prach.
Fajn, to poslední docela chápu.
Zatím jsem ale se svým životem spokojená. Lola si dělá hlavu, že jsem moc
sama – jsem sama většinu času, ale nejsem nešťastná. Práce za barem je legrace
a surfování je můj sen. Je to část mé duše. Miluju pohled na to, jak se voda
pomalu zvedá a stáčí, jak se na koncích rozprskne do bublinek. Zbožňuju vlny
tak velké, že jsem v nich jako v tunelu, když mě překlopí a řvou mi do uší.
Miluju, když mi slaný vzduch naplní pusu a pročišťuje mi plíce. Miluju každý
hrad z vln, který oceán postaví a vzápětí ho strhne. Nikdy mě to nepřestane
bavit.
A miluju, když můžu padnout do postele, protože jsem se vysurfovala do
mrtva a celou noc jsem strávila na nohou, a ne proto, že jsem celý den seděla za
stolem a koukala do komplu.
Já si svůj život dost užívám.

ALE KDYŽ V SOBOTU začínám další šichtu u Freda, jsem rozbolavěná

a nesvá: bolí mě žebra a pořád mám pocit, že budu vykašlávat slanou vodu.
Někdy se mnou voda spolupracuje a vlny mi připlouvají k nohám. Dnešek ale
takový nebyl. Vlny byly docela v pohodě, ale vůbec se mi nedařilo je chytit.
Vyjela jsem brzo nebo vyskočila pozdě. Po čase jsem přestala počítat, kolikrát
jsem spadla nebo se praštila do zadku. Na střední jsem trávila každé prázdniny
u babičky a na Black Beach a Windansea surfuju od té doby, co dokážu zvednout
prkno. Ale dneska jsem byla tím frustrovanější, čím déle jsem ve vodě zůstala.
Poslední rána přišla, když se zvedla obří vlna, překvapila mě a já se dost drsně
přetočila.
Zase je tu ten krasavec s úsměvem a sexy vlasama. Luke, vzpomenu si. Sedí
v boxu s nějakými kamarády, ale zaznamenám ho hned, když vejdu.
Dneska je U Freda narváno, a když uslyším přes hudbu Harlowin hlas, na
chvilku zatoužím, abych se k nim mohla přidat. Raději bych si s nimi poseděla,
než pracovala, takže když se postavím za bar a uvážu si kolem pasu zástěru, už
svou rozmrzelost nedokážu maskovat.
„Dneska tu má někdo mizerný den,“ prohodí Fred a dolaďuje tác
s margaritami. „Nebylas to ty, kdo mi říkal, že i ten nejhorší den na vodě je víc
než nejlepší den kdekoliv jinde?“
No. To jsem říkala. Proč ti lidi vždycky připomenou tvoje nejlepší momenty,
když máš den na hovno? „Jsem jenom vysílená a otrávená,“ pokusím se
o úsměv. „Přejde mě to.“
„Tady jsi na správným místě. Hluční opilci jsou nejlepším lékem na blbou
náladu.“
To mi uvolní čelist a usměju se. Fred se natáhne a něžně mě pohladí po tváři.
Na baru je několik lístků, a tak se pro jeden natáhnu. Dvakrát martini, suché
s extra olivou. Položím na tác dvě skleničky, naliju do šejkru led, přeliju
vermutem a ginem, doplním olivovou šťávou. Za chvilku se ponořím do rytmu
práce: měřím, třesu, nalévám, donáším… a v těch známých pohybech nacházím
klid. Opravdu.
Pořád si ale nevím rady, co s tím lapáním po dechu. Vzpomenu si na těch pár
děsivých vteřin, kdy jsem si myslela, že nevyplavu. Už se mi to stalo několikrát,
a i když vždycky vím, že budu zase v pohodě, je těžké setřást ze sebe ten
přetrvávající pocit, že se topím.
Luke se přesune do mého zorného pole a já zvednu oči, když přejde ze zadního
boxu a píše esemesku. Jasně, jeden z pisálků, říkám si a představuju si, kolika
holkám zrovna textuje. U jejich stolu sedí brunetka, kterou velmi zajímá každý
jeho pohyb. Ucítím nutkání přejít k nim pod záminkou, že jim nesu drinky, a říct
jí, že se má uvolnit a raději se věnovat jednomu z těch milých nerdů vzadu.
Protřepu zakalenou tekutinu v šejkru a naliju ji do skleničky. Znovu si pročtu
lístek a přidám dvě misky oliv. Druhá servírka se na mě usměje a odejde
s objednávkou. Přesunu se k další, natáhnu se pro láhev amaretta a vtom
uslyším, jak přímo za mnou zavrže barová stolička.
„Tak jak to jde se spořením na auto?“
Okamžitě poznám jeho hlas. „Dneska ještě nic,“ řeknu, aniž bych zvedla hlavu,
a dokončím drink. „Ale není mi zrovna do úsměvu, takže si moc nefandím.“
„Chceš si o tom popovídat?“ zeptá se.
Otočím se a kouknu po něm: dneska na sobě má tmavě modré tričko, stejně
perfektní účes a pořád vypadá příliš dokonale, aby nebyl problémový. Neodolám
a lehce se za něj zaculím. „Myslím, že to má být moje hláška.“
Oplatí mi to roztomilým pozvednutím obočí a pak se podívá zpátky ke svým
kamarádům.
„Navíc to vypadá, že na tebe někdo čeká,“ řeknu a vnímám, jak brunetka
sleduje každý jeho pohyb. Luke sáhne do kapsy, zkontroluje telefon a podívá se
na mě.
„Nikam mi neodejdou,“ řekne a jeho oči se usmějí o zlomek vteřiny dřív, než
se jeho rty lehce prohnou. „Říkal jsem si, že sem zajdu a dám si něco k pití.“
„Co to bude?“ zeptám se, „Další pivo?“
„Jasně. A tvoje jméno. Pokud teda nechceš, abych ti říkal ďolíčku po zbytek
našich životů.“
Luke šibalsky vykulí oči. Tiše zašeptá Hups!, vytáhne z kapsy dolarovku
a šupne ji do sklenice. „Dneska jsem přišel připravený,“ prohlásí a dívá se, jak
mu nalévám IPU. „Kdybys tu náhodou zase byla.“
 Snažím se příliš nemyslet na to, že si přinesl kapsu plnou dolarovek jenom pro
mě a tuhle hříčku.
„Jsem Lon…“ začnu ve chvíli, kdy se otevřou dveře a dovnitř vejdou Mia
s Anselem v patách. Luke po nich střelí pohledem a já zahuhlám: „…don“.
Po chvíli se na mě znovu podívá, v očích podivné napětí. Rychle přikývne.
„Rád tě oficiálně poznávám.“
Jsem si jistá, že moje jméno neslyšel, ale jestli mu to nevadí, mně nevadí
neopakovat ho.
Zamává na mě další zákazník sedící u baru. Posunu Lukovi pivo po stole,
a když se podtáckem dotknu jeho ruky, vzhlédne. Usměju se na něj. „Pět
dolarů.“
Pomalu na mě zamrká. „Díky,“ vytáhne peněženku.
Přesunu se k druhému zákazníkovi, ale koutkem oka vidím, jak Luke položí na
stůl bankovku a vydá se za kamarády, aniž by počkal na drobné. Buď mi
nenechal dýško, nebo naopak dost velké.
Ale jsem bohužel tak odhodlaná potvrdit si, že je to náfuka, že jsem si jistá,
která varianta to bude.

O DVĚ WHISKEY a několik dalších margarit později stojím u kasy. Mia, Ansel
a Harlow postávají opodál, čekají na Finna, než vyrazí do kina. Třikrát se
zhluboka nadechnu a vydechnu a celou tu dobu se na ně dívám. Z toho, jak
rozporuplně vnímám vztahy, jsem docela zaražená. Na jedné straně vidím, že
jsou lidé kolem mě tak šťastní – někteří z nich dokonce vdaní/ženatí– a chci to
taky. Na druhou stranu vím, že ještě nejsem připravená.
Je to něco přes rok, co jsme to s Justinem ukončili, a pořád si pamatuju, jaké to
je, když se takhle rozdělíte. Když musíte všechno plánovat s ohledem na toho
druhého a pak znovu ve skupině přátel. Vím, že by mi většina lidí nevěřila, ale
po tom, co jsem makala ve škole jako divá a celou dobu jsem randila s tím
stejným klukem, je fajn nic nemuset. Surfuju, pracuju, jdu domů. Všechna
rozhodnutí dělám podle toho, co se chce mně – mně osobně, ne mně jako
součásti páru.
I tak jsou ale chvíle, třeba jako dneska, kdy si uvědomuju, že žiju trochu
osaměle. Nejde jen o sex, ale o to spiklenectví. Je krásné, když se na vás někdo
kouká, jako kdyby celý den čekal jen na to. Chtěla bych někoho, kdo mě bude
bavit filmy a povídáním si nebo teplým tělem, které mi pomůže usnout.
Zarazím šuplík s penězi zpátky, kasa se celá otřese, a podám chlápkovi jeho
drobné. Zvednu hlavu směrem k Harlowinu smíchu a jsem překvapená, když
uvidím, že Luke s Miou stojí u záchodů a povídají si.
Všichni jsme chodili na UCSD, takže mě nepřekvapuje, že by se mohli znát.
Přesto se musím trochu smát, protože mám pocit, že je pořád tolik detailů, co si
musím zapsat do mapy Loliných přátel.
Věděla jsem, že má Harlow slavné rodiče, ale teprve před chvílí mi došlo, že
její máma byla nejoblíbenější herečkou mojí mámy, když jsem byla malá.
Věděla jsem, že Mia tančívala, ale teprve nedávno jsem zjistila, že přišla
o kariéru, když ji srazila dodávka.
Věděla jsem, že si je Finn blízký s tátou a dvěma bratry, ale netušila jsem, že
mu máma zemřela, když byl dítě, dokud jsem na to omylem nenarazila, když
jsem se ho zeptala, co pro ni chystá na den matek.
Z druhé strany baru uslyším svoje jméno a vzpamatuju se. Donesu podnos
s pitím ke stolu a Harlow mě po cestě zpátky chytí za ruku. Přitáhne si mě
a pevně mě obejme.
„Čau cizinko,“ řekne a prohlíží si můj obličej, než mi z očí odhrne pramínek
vlasů. „Mám pocit, že jsou to věky, co jsem tě viděla naposledy. Myslíš, že bys
někdy mohla vynechat slunce a schovat si trochu roztomilosti pro nás ostatní?
Ježiši. Vypadáš jako reklama na novou edici plavek ve SPORTS Illustrated,
surfařko. Doprčic s těma tvejma neodolatelnejma pihama.“
Zeširoka se na ni usměju. „Tebe bych si měla všude nosit s sebou,
egonafukovači.“
„Nemůžeš odtud vypadnout a zajít s náma na film?“ zeptá se mě.
Zavrtím hlavou a ona se na mě zamračí. „Jsem tu jenom já, Fred a jedna
servírka a za chvíli sem přijde ta nová kapela,“ vysvětlím.
„Tak o víkendu? Přijedou všichni tři Robertsovi kluci.“
Přikývnu a myšlenka na noc s velkou partou mě docela nadchne. „Kouknu se
do diáře.“ Harlowin manžel Finn, dříve komerční rybář, je sexy hvězdou nové
reality show Rybáři, ve které hraje spolu s otcem a dvěma mladšími bratry.
Harlow pomalu zvedne obočí a já si uvědomím svou chybu. Znám ji teprve
devět měsíců, ale její dohazovačské schopnosti jsou legendární.
„Mohli bychom tě seznámit s Levim…“
Už se chystám k odchodu. „Nenene. Nenene,“ řeknu a podívám se k baru, kde
na mě čeká několik lidí. „Musím zase pracovat, slečno dohazovačko, ale zítra ti
napíšu, jestli to klapne.“
Harlow přikývne a pak se otočí ke svému stolu. „Fajn, ty tvrdohlavko!“ zavolá
na mě, když vyrazím k baru.
Když tam dojdu, vidím, že Fred točí piva a povídá si se štamgasty. U baru sedí
o samotě Luke.
Vypadá… zničeně. Má vážný výraz, který podle mě nenosí moc často. Nic
o něm nevím, kromě toho, že na něj neustále koukají holky a vypadá jako totální
náfuka, i když při rozhovoru úplně takový není. A taky to, že během jediné noci
dostane tolik zpráv jako já za týden. Ale co nadělám.
Podívám se směrem k Mie, Anselovi a Harlow, kteří si berou věci a zamávají
na mě, než zamíří za Finnem, který stojí u vchodu.
„Jsi v pohodě?“ zeptám se Luka a vytáhnu zpod baru panáka.
Přikývne, a jakmile se na mě zadívá, jeho vážný výraz je ten tam a místo něj už
má zase ten svůj roztomilý úsměv. Instinktivně se podívám stranou a zaryju
lopatku do kyblíku s ledem.
„Jenom moc přemýšlím a prchám realitě,“ řekne. „Bar je na to dobrý místo.“
Přikývnu, a protože to vypadá, že čeká, že řeknu něco dalšího, dodám:
„Nejlepší místo na přemýšlení. Špatný známky. Ztracený práce. Finanční
problémy. První lásky.“
Zachytí můj pohled. „To mluvíš z vlastní zkušenosti?“
„Jo,“ naliju mu panáka whisky a posunu ho po baru. I s úsměvem vypadá, že
by mu mohl udělat dobře. „Barmanské zkušenosti. Možná jenom potřebuješ
trochu rozptýlení.“ Podívám se mu přes rameno, kde sedí jeho kamarádi spolu
s brunetkou, která ho pozoruje. Následuje můj pohled a pak se vrátí ke mně
s lehkým zavrtěním hlavy.
Zvedne panáka, zakloní hlavu a kopne ho do sebe na ex. Odloží skleničku na
bar a vydechne, lehce si odkašle. „Dík.“
„V pohodě.“
„A co ty?“ zeptá se.
Přesunu se ke dřezu. „Co já?“
„Ty nepotřebuješ rozptýlení?“
Cosi ostrého se mi zaryje do plic, ale podaří se mi vykouzlit přátelský úsměv.
„Jsem v pohodě.“
Luke skloní hlavu a pozoruje mě skrze řasy. „Co to znamená, že jsi v pohodě?“
Zvednu utěrku a podívám se na něj. „To znamená, že nerandím s chlapy, co
potkám v práci.“
„Nechci nic pravidelnýho, ďolíčku.“ S vyzývavým úsměvem sáhne do kapsy
a vytáhne další dolar, který vhodí do sklenice. Setkáme se pohledem a něco se
mi napne mezi žebry a pupíkem. Jeho pohled je vědoucí, jako by viděl, že za
sebou mám den na hovno. Já zase vidím, že on má večer na hovno. A to taky ví,
takže má radost, že to oba vidíme.
 Nelíbí se mi, že cítím tuhle chemii, nelíbí se mi to tiché spojení.
Nebo se mi možná nelíbí, jak moc se mi to líbí. Pořád mám ještě ten dusivý
pocit z rána, ale čím déle si se mnou povídá, tím víc ten pocit mizí.
„Když už jsme u toho,“ řekne tiše, „dneska jsem těch ďolíčků moc neviděl.“
Pokrčím rameny. „Prostě nemám svůj den.“
Opře se lokty o stůl a prohlíží si mě. „To znamená, že bys taky potřebovala
trochu uvolnit.“
Rozesměju se a nedokážu odolat. „Jo, nejspíš jo,“ přiznám.
Natáhne se pro podtácek a pomalu ho před sebou roztočí. „Možná by ti s tím
mohl někdo pomoct.“
Ignoruju ho a začnu utírat bar. Není to poprvé, co mi tu někdo něco takového
navrhuje. Ale je to poprvé, co mě láká tuhle nabídku přijmout. Celá se třesu
vzrušením, co mi to zrovna nabídl.
„Máš přítele?“ zeptá se jakoby nic a já zavrtím hlavou.
„Ne,“ dodám. Jestli můžou jeho paže v tomhle tričku něco prozradit, vsadím
se, že nahý vypadá fantasticky.
A vsadím se, že to ví.
Tahle moje vnitřní debata je znamením, že už je to moc dlouho, co jsem
naposledy s někým spala. Poslední věc, co ve svém životě potřebuju, je kluk
jako Luke. Ostře se nadechnu a odsunu se, trošku poodstoupím, abych získala
prostor.
Pozoruje mě. „A to, že nerandíš chlapy z práce, je nějaký opravdový
pravidlo?“
„Tak nějak.“ Poskládám utěrku, zastrčím si ji za zástěru a střetnu se s jeho
pohledem.
„Co když ti slíbím, že za to rozhodně stojím?“
Proč mám pocit, že říká pravdu? Stydlivě se usmívá, ale za medově hnědýma
očima vidím touhu lovit.
„Věřím, že za to stojíš.“ Nakloním se ke dřezu, koukám na něj a jsem ze své
reakce v šoku. „Ale ani si nepamatuju, jak se jmenuješ.“
„Ale pamatuješ.“ Nakloní se blíž a zkříží ruce na naleštěném dřevě před sebou.
Snažím se zadržet úsměv.
„Kdy dneska končíš?“ zeptá se mě.
Nemůžu si pomoct a koukám mu na pusu. Představuju si, jaké by to bylo,
kdyby se pohybovala, teplá a otevřená, po mém krku, po prsou, po žebrech.
Dochází mi, že pokud chce člověk změnit zaběhnutou rutinu, měl by sáhnout
po něčem, co za to stojí, ne? Kdo mě může líp vysvobodit z mé sexuální pouště,
než někdo, kdo očividně ví, co dělá? Někdo, kdo nepotřebuje, aby to znamenalo
něco víc?
Mine několik dlouhých chvil ticha, než se narovnám a natáhnu se pro lístek,
který mi tam položila servírka. Teď nebo nikdy.
„V jednu.“
 DRUHÁ KAPITOLA
Luke

N EVÍM PŘESNĚ, čím se tahle holka liší od všech ostatních, co jsem si pustil
do bytu, ale než dojde ke dveřím, honem běžím napřed po schodech, abych
prohlídnul tmavý obývák, bleskově nakouknul do kuchyně.
Není to tak zlý.
Žádné jídlo na konferenčním stolku a – což je důležitější – žádné boxerky na
podlaze v kuchyni. V mysli salutuji bohům, aby se mnou soucítili: v ložnici se
nesmí válet žádné obaly od kondomů. Ani v koupelně, aby bylo jasno.
Otevřu jí dveře dokořán a zaculím se. „Pojď dál.“
Logan se mi podívá do obličeje a pak se zahledí do tmy před sebou, než do ní
opatrně vstoupí. Natáhnu se za ni a rozsvítím světlo.
A v tu chvíli uvidím ten rozdíl. Většina holek vejde do mého bytu pozpátku,
pevně se mě drží za tričko. Některé na mě kulí oči a čekají na drobné pokynutí
brady doleva, kterým jim tiše sdělím, že ložnice je támhle. Logan ale vejde
dovnitř a všechno si prohlíží stejným způsobem, jakým si prohlížela v baru mě.
Jakoby si nebyla jistá, že se chce čehokoliv dotýkat.
V hlubokém nádechu slyším její slova dřív, než je vysloví nahlas: „Zrovna
jsem si uvědomila, že vůbec netuším, co tady dělám.“
Trošku poodstoupím. Bez zaváhání odpovím: „Nic, co dělat nechceš.“
Ale uvnitř dlouze, bolestně zasténám; mám za sebou dlouhý frustrující den.
Fakt bych se rád uvolnil při rychlovce, nestojím o žádné dlouhé, zavazující
tulení.
Jako bych plán A rovnou vzdal, zakručí mi v břiše a podívám se ke kuchyni.
„Nemáš hlad?“
Pokrčí rameny. „Trošku?“
„Mám tam…“ přejdu do kuchyně, otevřu ledničku a nakloním se do ní, abych
si ji mohl prohlédnout. „Pivo. Tortily. Pálivou chilli omáčku. Celer, salám a…“
otevřu šuplík, „korbáček.“
Otočím se a podívám se na ni. Mlčí a její výraz je k popukání. Nakreslím do
vzduchu kruh prstem a zeptám se: „Co to je za výraz?“
„Netuším, co mám zrovna za výraz,“ narovná se a lehce se na mě pousměje.
Opřu se o otevřené dveře ledničky. „Tak mi prozraď, co si zrovna teď myslíš.“
Zvedne obočí, jako by si chtěla potvrdit, že to vážně chci slyšet. Když
přikývnu, řekne: „Jsi až příliš ukázkový prototyp, než aby to mohla být pravda.“
 Vyštěknu smíchy. „Cože?“
Odpověď se na mě vyvalí proudem: „Jsi sexy jako ztělesněný hřích, musel jsi
zkontrolovat, jestli holka ze včerejška nenechala kalhotky na gauči, a tvoje
lednička je prázdná jako u správnýho starýho mládence.“
Takže k seznamu všeho, co mě na téhle holce mate, přidávám: dobrá
pozorovatelka.
Pokrčím rameny a zběžně se na ni zaculím. „Jím často venku.“
Přejde to s lehkým úšklebkem. „Ale jestli jsou ty věci tak propojený, jak
předpokládám, znamená to, že jsi super v posteli a máš velký péro.“
V koutku úst cítím úsměv a snažím se ho zahnat, jak nejdéle to jde, ale
nakonec vybuchnu smíchy. Konečně se taky opravdově usměje a zasáhne mě tím
kdesi hluboko, pod všemi nánosy, kde jsem to rozhodně nečekal. Sexy úsměvy
míří přímo do jistých území, ale její úsměv není jenom sexy. Je šťastný. A není
to jenom těmi ďolíčky. Je to jiskrou v očích, čímsi, co je mnohem hlubší. Ani
nevím, jestli může být upřímný úsměv nešťastný, ale ten její je ten nejhezčí
šťastný úsměv, co jsem viděl za poslední…
Přejedu si po tváři dlaní a pak se k ní přesunu. Bojuju s rostoucím napětím
v podbřišku, když se natáhnu, abych jí odhrnul z očí pramínek vlasů. Zastrčím jí
ho za ucho a zašeptám: „Hele, Logan.“
Skepticky přimhouří oči, a pak se snaží zamaskovat úsměv.
Přemýšlím, jestli se jí mám zeptat, o co jde, ale jsem ohromený pohledem na ni
v jiném světle než v tom potemnělém barevném U Freda. Vypadala tvrdší: byly
to oči na stráži za laškovným úsměvem. Tady vidím, že nemá modré oči. Kolem
té nejjasnější tyrkysové se vine šedivý kroužek a nos má plný těch nejjemnějších
pih. Kousne se do rtu, zatímco si znovu prohlíží můj obývák.
Bože, co když je ještě panna?
Mám se jí zeptat?
Ne. Má na sobě špičaté boty a krátkou sukýnku, a ani náhodou nebudu
riskovat, že mě těmi okvanými botami kopne do lýtka nebo v horším případě
ještě někam jinam.
„Jestli si chceš zablbnout, jsem pro,“ řeknu jí. „Jsi krásná a sladká a tvoje
pusinka je jako kokino.“ Při těch slovech se jí koukám na rty, ale nemůžu si
pomoct a mám pocit, že zvedla oči k nebi. Vysílá tak podivně rozporuplné
signály: drsný zevnějšek, který schovává cosi, co potřebuje jemné zacházení.
„Nebo,“ pronesu a poodstoupím, „si můžeme objednat pizzu a zahrát si
Titanfall na Xboxu.“ Tipuju, že to odmítne – což jak všichni víme, je ok, protože
si nedovedu představit takhle sexy holku, co by vůbec věděla, co je Titanfall.
 Ten plamínek v jejích očích mě překvapí. Pak se jí ale podaří ho zahnat, podívá
se směrem do obýváku a je mi jasné, že jsem ji očividně špatně odhadnul.
Zkopnu boty a přejdu do kuchyně, vezmu dvě piva a kývnu na ni. „Tak jdem
na to.“
S úsměvem a lehkým poskokem vejde dovnitř a posadí se vedle mě na gauč.
Dívám se, jak si bere konzoli, palcem zkušeně hladí joystick. „Nebude ti trapně,
když ti to nandám?“ zeptá se mě.
Zavrtím hlavou a usměju se, zatímco zapnu Xbox. „Ne. Dostal jsem tu hru od
babičky minulý týden a myslím, že bude nadšená, až jí povím, že mě porazila
holka.“
Cítím její pohled na tváři, zatímco projíždím startovacím menu. Když se
otočím a podívám se na ni, její ďolíčky září v úsměvu. „To je roztomilý.“
„Je roztomilý, že mi babička koupila střílečku?“ Nejraději bych jí pověděl
o tom, jak mi babička koupila k jednadvacetinám výlet do Vegas a řekla mi, že
tetování jsou OK, ale musel jsem slíbit, že si nenajmu děvku. Když jsem jí řekl,
že jsem nikdy za sex platit nepotřeboval, dostal jsem od ní facku.
„Jo.“ Logan se podívá na obrazovku. „I když je ti co? Dvaadvacet?“
„Třiadvacet. V říjnu čtyřiadvacet.“
„Jej. Dvacet tři a půl!“ zatahá mě za tvář. „Můj jedenáctiapůlletý bratranec
dělá totéž.“
„Moc vtipný.“
Její smích mě celého rozvibruje. „Skoro čtyřiadvacet,“ prohodí. „Nebylo by
načase přestat hrát videohry?“
Kývnu bradou k její ruce. „Ty taky nevypadáš, že bys ten joystick držela
poprvé, drahá.“
Pokrčí rameny a znovu se na mě podívá. „Řekněme, že jsem jeden z těchto
držela v ruce nedávněji než jeden z tamtěch.“ Kývne k mému klínu a já se
rozkašlu, málem se udusím pivem. Když se znovu otočím k televizi, vyprskne
smíchy a ukáže na ni. „Prosím, řekni mi, že nejsi GiantD92.“
S mrknutím prohodím: „To víš, že jsem.“
Logan na mě zavrtí hlavou, ale nevypadá to, jako by na mě zanevřela.
I v mdlém světle televize je vidět, jak má narůžovělé tváře, a sedí jen pár
centimetrů ode mě.
Přidá se do hry a vybereme si piloty. Až když se hra načte a jsme umístěni na
mapu, dojde mi, že jsem nikdy nehrál videohru s jinou holkou než se svojí
sestrou Margot, která je děsná. Mám už vychytané lezení po zdech, sklepení
a podobně, ale pořád se mi nedaří lehce najet do ovládání a některých
technických vychytávek. Logan s tím ale nemá sebemenší problém; začínám si
myslet, že je to podvodnice.
Mluví docela dost. Je roztomilá, ale ne uchechtaná, a rozhodně se mě nesnaží
ohromit. A i tak už mi nakopává prdel. Ale to nevadí. Ozývají se jen zvuky
střelby a naše občasné nadávky, když vyhrajeme nebo prohrajeme. Je to takové
pohodové.
„Použij tu snajperku!“ zařve na mě, i když je hned vedle mě.
Naše palce se můžou na ovladačích zbláznit.
„Ne, MK5 se mi líbí.“
„Bože, vždyť to lítá všude. Sejmeš mě, když budeš aspoň dvě podělaný vteřiny
mířit!“
Se smíchem změním pistoli a během pár vteřin se mi podaří sejmout ogra
a vyčistím si cestu dál.
„Přiznej, že jsem měla pravdu,“ zazpívá.
„Mělas – kurva!“ zaječím. V krvavém dešti mi umře pilot, jak mě protější tým
sejme palbou. „Odkud se to sakra vzalo?“
Logan zastaví hru. „Páni. Moc dlouho jsi teda nevydržel.“ Oči ji svítí
nadšením, rty má zkroucené do sarkastického úsměvu.
Dvojsmysly tvoří tak jednoduše, vtipkuje o sexu – o tom, proč jsme tady – ale
cítím, že nedokáže doopravdy začít.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Natáhne se pro pivo. „Myslíš ještě na něco dalšího?“
Koukám na ni s vážným výrazem.
Na tváři se jí objeví laškovný úsměv – ty podělaný ďolíčky ve mně cosi
rozpouštějí a začínám se rozehřívat – a prohlásí: „No dobře. Jenom pokud ti
nebude vadit, když odmítnu odpovědět.“
„Proč jsi se mnou dneska šla domů? Riskuju, že budu znít jako totální vůl,
ale… říkala jsi, že se zákazníkama domů nechodíš. A přitom jsme tady.“
„Nechodím,“ řekne rychle, ale tiše. „Nikdy.“
Myslel jsem to obecněji, ale její odpověď mě překvapila. „Nikdy?“
Zavrtí hlavou.
Přemýšlím, jestli to je všechno, co dostanu. Neodpověděla mi na otázku, ale
když se na ni podívám, vypadá to, že nad ní pořád přemýšlí. Nakonec si vytáhne
jednu nohu na gauč a otočí se na mě obličejem.
„Taky se tě na něco zeptám,“ pronese.
Lehce pozvednu bradu a napiju se piva. Čekám.
„Děláš tohle často?“ zeptá se.
 I když svým gestem zahrne celou místnost, je mi jasné, že nemyslí video hry.
Snažím se to rychle spočítat. Možná desetkrát za posledních pár měsíců? To
bude znít jako hrozně moc. „No… ne každej večer. Ale jo, někdy jo.“
„Proč?“ zeptá se mě.
Proč? To je absurdní. Proč spím s holkama? To myslí vážně?
Prohlížím si ji; ty zářivě modré oči se mi koukají do obličeje a čekají na
odpověď. Jak může někdo vypadat tak nevinně a tak vystrašeně najednou?
Upřímně, už se mě na podobnou otázku v jiném znění holky ptaly, dokonce
několikrát. Většinou se na mě podívají před tím nebo po tom, co si to rozdáme,
a řeknou to, jak nejležérněji dokážou.
Míváš asi v posteli dost holek, co?
Kdy sis naposledy někoho přivedl domů?
Doufám, že víš, že tohle nedělám pořád. Tohle je jiný, Luku.
Ale nikdy se mě na to nezeptaly na gauči, jen tak mimochodem, když jsou
oblečené a pozorují mě jasnýma očima, které mě propichují a nemají v sobě ani
špetku odsuzování. Mám pocit, že mi chce porozumět.
„Protože bych teď cokoliv dalšího zpackal,“ řeknu. „Neděsím se závazku ani
nic takovýho. Teda… jednou jsem byl zamilovanej, a nevím, jestli bych to znovu
zvládnul.“
Při mých slovech krátce, ostře vyprskne a nakloní si láhev k puse.
„Teda,“ pokračuju, „rozhodně ne teď, když mám tolik práce.“ Zní to směšně.
Slyším to, slyším tu absurditu. Všichni máme spoustu práce. Všichni jsme
zaneprázdnění a mladí a zmatení. „Ale to je fuk, jsem chlap. Prostě mám rád sex.
Mám rád ženský. Je tohle ta míra upřímnosti, cos chtěla?“
Přikývne.
„Teď jsi na řadě ty,“ řeknu. V hrudi cítím, jak se mi k životu probouzí něco, co
jsem kdysi dávno znal. Už je to věky, co jsem si takhle naposledy povídal –
upřímně a otevřeně – s někým jiným než s rodinou. Zapomněl jsem, jak je to
fajn.
Hluboce se napije z láhve. Dívám se, jak polyká. Dlouze, hladce a plně. „Šla
jsem s tebou, protože mě dneska skolila vlna.“
Surfuje… to vysvětluje její postavu.
„Už si ani nepamatuju, kdy se mi to stalo naposledy,“ pokračuje a kouká na
láhev v ruce. „Zapomněla jsem, jak je to děsivý. Celý ráno jsem nechytila ani
jedinou. A pak přišla jedna, co mě mrskla k zemi. Celý den jsem byla napružená
a vykolejená. Nikdy mě nenapadlo zbavit se napětí sexem. A dneska jsem si
prostě řekla: proč ne?“
 „Proč ne?“ zopakuju tiše. Cítím, jak se mi rozběhnul tep, když si připustím, že
ještě možná není všem dnům konec.
Přikývne, ale oči upírá na moje rty.
„Cokoliv budeš chtít, jo?“ řeknu jí.
Pomalu, tak pomalu, že vidím každou emoci, co se jí zablýskne v očích –
nejistota, strach, touha, odhodlání – se nakloní a dotkne se rty těch mých. Jsou
jako hedvábí.
„Děláme to ale jen dneska,“ řekne a odtáhne se, aby se mi podívala do očí.
A když to řekne, nezní to vůbec stejně jako od ostatních holek. Nebojí se, že
spadne do pasti, kdy si začne myslet, že je to něco víc; bojí se, že se to stane
mně. Když se usměje se slovy: „Takže si pohlídej, abys mi ukázal všechny
triky,“ objeví se jí ve tvářích ty krásné ďolíčky.
Rozesměju se a políbím ji. „Dobře, madam.“
„A nevracej se do baru s předpokladem, že ti ho vykouřím na parkovišti,“
zašeptá mi do rtů. „Taková nejsem.“
Vidíte? Měl jsem pravdu.
Odtáhnu se, podívám se jí do očí a odsalutuju jí s prsty u čela. „Jistě.“
Bez jakýchkoli cavyků se natáhne pro okraj mého trička a pomůže mi ho
sundat. Pohladí mě po hrudi. Má teplé, ale váhavé ruce, bříška prstů připravují
cestu pro dlaně. Zkoumá mě, jako by to bylo celé věky, co tohle dělala naposledy
a za tu dobu stihla zapomenout, jaké to je dotýkat se cizí kůže. Má jemné ruce;
nehty dlouhé tak akorát na to, aby mě lehce poškrábala táhlým pohybem přes
hruď a břicho, než se pustí do knoflíků na džínách.
Tý jo. Ježiši.
Odtáhnu se, aby na mě nedosáhla, vytáhnu kondom z kapsy a položím jí ho
k boku. „Chceš jít do ložnice?“
Zavrtí hlavou. „Tady je to fajn.“ Přitáhne si mě blíž a sundá mi kalhoty
s boxerkama naráz. Pak se zastaví, když ji něco napadne. „Bydlíš sám?“ zeptá se
mě.
Políbím ji, mluvím jí do rtů a u toho odkopnu kalhoty na podlahu. „Vysvlíkáš
mě na gauči, takže fakt doufám, že jo.“
Cítím, jak se mi směje do rtů, když se skloním, abych se jí přisál na krk,
a lehce se odtáhnu. Nechci, aby mě už sevřela v ruce; ani jeden nejsme
připraveni píchat a kam vůbec spěchat? Oproti tomu, co jsme dělali před pěti
minutami, je to otáčka o stoosmdesát. Logan už ani trošku neváhá. Přemýšlím,
jestli je taková vždycky: opatrná, a pak skoro neoblomně odhodlaná. Pořád ale
cítím lehkou odtažitost, jako by teprve odškrtávala nějaké věci ze svého
pomyslného seznamu, než se tomu úplně poddá.
Je to divný.
Většinou z holek cítím roztřesenou potřebu po spojení – nevyhnutelný
naléhavý pohled, tichý proud otázek, polibky, které jsou jako tajemství, co mi
nabízí – což znamená, že si můžu vybrat, jak moc toho chci. Ale Logan se mnou
nic takového nehledá; připadá mi, že chce paradoxní směs toho, aby už to bylo
za námi, a přitom se nechala úplně pohltit.
V hlavě se mi objeví podivná asociace, kdy jsme s rodiči projížděli Rocky
Mountains během sněhové bouře: máma radostně komentovala, jak je to tu
nádherné, zatímco táta se soustředil na to, aby nás bezpečně dovezl domů. Moje
práce je, abych nás tím dneska oba provedl.
Logan mi navede ruce ke své košili, a když ji začnu rozepínat a líbám ji
přitom, zavře slastně oči. Voní po pomerančích, sladce žensky.
Stáhnu jí košili z ramen, po rukou a rozepnu podprsenku. Kruci, má tak krásný
prsa, o kousek větší než moje ruce. Bříško má ploché a opálené. Má tělo
surfařky, co surfuje v bikinách: vytvarované, opálené a svalnaté. Chci se v ní
ztratit, chci cítit její vlastní úlevu, i to, jak překoná svou schopnost sebekontroly.
Výjimečně chci zůstat v posteli za světla, povídat si o hloupostech a líbat každou
z těch perfektních částí jejího těla.
Cítím ale její napětí. Chce se posunout vpřed, pokračovat, prožít to.
Tak takové to se mnou je, když myslím na jiný věci a potřebuju píchat?
Skloním se a líbám ji na bradu, na rty, otevírám je svými. Má drobný jazyk
a jemnou pusinku a pod náznakem chuti piva cítím taky pomeranče. Představuju
si, jak se v baru pro jeden natahuje, zatímco míchá další drink, a ocucává ho.
„No tak,“ zašeptám a přisaju se jí na ret. Nabídni mi něco. „Dotýkej se mě.“
Olízne mě přes horní ret a unikne jí tiché chtivé zasténání.
„To je dobře, že to chceš. Já to taky chci. Děláš to správně.“
Nejistou rukou mě pohladí po krku, roztáhne nohy a přitáhne si mě mezi ně a
tam
tam
je.
Cítím ji, jak se pode mnou uvolní a poddá se mi. Zvedne mi ruku k obličeji,
druhou vklouzne mezi nás a ovine mi ji kolem péra. Z jejího doteku úplně
ztvrdnu, nadechuju sladkou vůni citrusů, skláním se, abych do pusy vtáhnul její
křehkou bradavku, a když ucítím, jak se mi na jazyku zjemnila, zasténám.
Začnu pracovat na její sukni, pomalu ji stahuju po bocích dolů.
„Sakra,“ vyhrkne a pak si strčí ruku před pusu, aby zadržela smích.
 Ztuhnu a podívám se na ni.
Bože – jasně že si teď vzpomene, že má menstruaci.
„Copak?“ zeptám se, jak nejklidněji dovedu.
Kouká na mě modrýma očima, ve kterých se blýská laškovná omluva.
„Nějakou dobu jsem si neholila nohy.“
Vydechnu, a když jí stáhnu sukni přes zbytek nohou, třesou se mi ruce úlevou.
„To nevadí, já taky ne.“
Zachichotá se, a když se na ni podívám, vypadá božsky. Ztuhne pod mým
pohledem, nechá mě, abych si ji prohlédl a celou ji zmapoval. Možná si neholila
nohy, ale ani bych to nepoznal. Nutno dodat, že je Logan přírodní blondýna
a z každého chloupku v oblasti bikin se mi sbíhají sliny.
Až když jsem takhle nad ní, uvelebený mezi jejíma nohama, uvědomím si, jak
je uvolněná, i když přede mnou leží nahá. Teprve v tu chvíli to dokážu ocenit:
není tu dnes pro nikoho jiného než pro sebe.
Většina holek ke mně nechodí pro svou vlastní rozkoš. I když pevně trvají na
tom, že je to ten důvod, většinou ke mně jdou proto, že chtějí vztah a chtějí být
obdivovány. Chtějí, abych si je nechal déle než jednu noc, abych je měl rád za
hranice toho, co spolu děláme v posteli.
Ale Logan vypadá, že je jí úplně jedno, co si o ní myslím, nebo jestli se vůbec
ještě někdy uvidíme. Využívá mě.
Ucítím záblesk pocitu odmítnutí a teplo respektu v jednom.
Roztomile se kousne do spodního rtu. „Všechno dobrý?“
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu její vůně. „Jenom si tě prohlížím,“ řeknu.
„Jsi…“ jsi překvapivá. „Jsi fakt kurva krásná.“
Nepoděkuje mi. Skoro na to nezareaguje, jenom si mě upřeně prohlíží.
Pohladím ji mezi prsy – pevnými oblouky a drobnými narůžovělými
bradavkami – přes žebra, dolů přes opálené bříško. Její boky zrcadlí pohyb mé
dlaně, kopírují můj dotek.
„Smím tě tam políbit?“ zeptám se a vklouznu jí prsty mezi nohy. Je
měkkoučká, mokrá tak akorát, aby mě sváděla, ale ne dost na to, abych si byl
jistý, že vybuchne jako bomba. Přesně to si totiž přeju.
Pomalu zavrtí hlavou a usměje se na mě zářivým úsměvem. „Ani náhodou,
pane. To je něco výji-
mečného.“
Kruci. Je to výjimečné a na jeden dlouhý ostrý nádech mě vzruší, že si to sama
myslí. Ale pak mě zaplaví frustrace: čím víc času s ní trávím, tím víc si
potřebuju být jistý, že ji dnešní noci úplně vystřelím do vesmíru. Když se přišla
do kina bavit, nepustím jí nic míň než Kmotra.
Natáhne se pro polštář, který má poblíž boku, a nahmatá kondom. Podá mi ho.
„Myslel jsem, že jsi chtěla, abych ti předvedl všechno, co umím?“ škádlím ji.
Nerozesměje se, jen jedinkrát vyprskne, ale dál se usmívá. „Pojď sem.“
Pohybem brady naznačím nesouhlas: „Když přeskočíme předehru, tak mi to
aspoň nasaď ty.“
S roztomilým obrácením očí k nebi se zvedne na loket a roztrhne obal od
kondomu zuby. Pomalu, pomalinku mi ho natáhne a já se kousnu do spodního
rtu, abych nezasténal.
Pohled na její nahé tělo… chuť jejího jazýčku… pevné sevření její ruky… a už
jsem připravenej ji opíchat. Ale ona mě stále drží v dlani. Dotýká se mýho péra,
mých koulí, boků a břicha. Je něžná, vychutnává si mě. Prozkoumává mě bříšky
prstů, něžně a jemně mě lechtá po hrudi a pak mi ovine ruku kolem krku
a přitáhne si mě na sebe.
„Pojď sem,“ zašeptá znovu, líbá mě na bradu, na tváře, na krk.
Možná bych měl vést já; má pod kůží víc nevinnosti než cynismu. Ale nechce
se mi. Natáhne se pro mě, klouže po mně, hraje si s mým žaludem na klitorisu
a cítím, jak se mi třesou ruce. Chce mě vést, chce, abych se nehýbal, chce
využívat moje péro, aby si udělala dobře. Všechny svaly kolem páteře se mi
napínají, každou moji myšlenku zažene myšlenka na ni. Jak ji cítím. Dívám se jí
do obličeje, ve kterém se objevují miliony různých výrazů, vzpíná se, uvolňuje.
Nikdy jsem nebyl tak posedlý pohledem na někoho, kdo se tolik oddává rozkoši.
Konečně mě posune níž. Cítím, jak do ní vklouznu, jak pomalu vcházím
dovnitř, jemně se do ní zasunuju.
Zadrží dech, ani nedutá. Já bych řval. Je teplounká – šíleně teplounká – a ještě
vlhčí než předtím. Musím se do ní sunout centimetr po centimetru, protože je
drobounká, a mám strach, abych jí neublížil. Nahmatá můj zadek a přitáhne si
mě ještě blíž. Rozhoupe mě, abych se dostal hlouběji, ještě dál, až úplně dovnitř.
Když jsem konečně uvnitř, zasténám. Logan ale pořád mlčí. Je tak tichá, i když
se kolem mě svírá; jak může vydržet nevydat ani hlásku, když jsem v ní tak
těsně? Jsem v ní až po kořen, to vědomí mě zaplavuje teplem, pusu mám zarytou
do jejího krku, do prsou. Připadám si nespoutaně a dravě.
Dokázal bych se tomu úplně poddat. Píchat ji drsně.
Ale bože, když pode mnou zhoupne boky, vím, že to dokážu i pomalu.
Ať už chce dneska cokoliv, je to super a její prsa se mi tlačí na hruď. Třu se
o ni, musím se jí dotýkat kůží na kůži.
„Dobrý?“ zeptám se a tiše ji kontroluju.
 S polknutím přikývne. „Dobrý.“
Zasténám, kousek se vytáhnu a pak se do ní zase zasunu.
Pomalé vytažení, dlouhé vklouznutí.
Tak super.
Tak krásně voní.
Má ruce všude, na mých zádech, na krku.
I když je tichá, vím, že je jí to příjemné. Cítím to v tom, jak mi zarývá prsty do
vlasů, jak houpe boky a jak jí tuhnou bradavky. Už dřív zažila dobrý sex; ví, co
její tělo chce. Chce, abych byl hluboko, abych se k ní tisknul a třel se o ni.
Stydlivost je ta tam, když jsme konečně v tom. Ne, bere si a bere a bere.
Holky u toho někdy mluví. Buď ony, nebo já. Ale teď jen dýcháme; zaplavuje
nás jen zvuk nádechů, nucených výdechů a tření našich těl. A pak ty intenzivní
steny, které oba děláme, když se přirazím rychleji a pak ještě rychleji. Její prsa se
pode mnou houpou, boky se zvedají z gauče. Ojíždí mě zespodu, udává rychlost,
ukazuje mi intenzitu, kterou potřebuje.
Protože byla celou dobu tak tichá, její orgasmus je pro mě šok; přijde jako
náraz vlny, a když uslyším zvuk, který vydá – ostrý výkřik plný úlevy – jsem
úplně šílený: potřebuju ho slyšet znovu, ještě jednou.
Propíchám se jejím orgasmem, dokud se pode mnou neuvolní. Pak se sesunu
na podlahu, vezmu ji s sebou a posadím si ji na sebe.
„Ber si,“ zašeptám a doufám, že mě pochopí. Chci jí dát každou kapičku úlevy,
co můžu.
To, jak jí září oči, když se na mě podívá, mi říká, že to potřebuje. Miluje sex.
Ježiši, proč taková ženská s takovými zkušenostmi a smyslností nepíchá,
kdykoliv chce? To je mi záhadou. Logan krouží boky, ojíždí mě a už začíná
nanovo, zase se dostává k tomu vrcholnému bodu. Kůže se jí třpytí potem, prsty
se mi ostře zarývá do hrudi, do krku, svírá mě skoro výhružně. Podruhé to musí
být lepší, říká mi její tělo. Větší, delší. Drsnější.
„Ježiši,“ vydechne a v tu chvíli – zatraceně – v tu chvíli to přijde. Divoké
a pevné a mokré. Tak kurevsky mokře se kolem mě svírá, drsně se mi naráží na
péro. Zasténám, bojuju s tím, jak se moje tělo poddává, jak se chce taky udělat,
až uvidím hvězdy.
Ale vím, že jsme ještě neskončili.
Po chvíli si uvědomím, že jí zírám na křivku hrdla, na ladnou klíční kost,
a koukám se, jak mě ojíždí pomaleji a uklidňuje se. Studuju rychlé zvedání
a klesání jejích prsou, jak lapá po dechu. Úplně se tomu oddala. Mně se oddala.
V tuhle dokonalou chvíli mi věří.
 Je nádherná, chytrá, trochu protektivní, ale i tak je tady a nechává mě, abych si
ji vychutnal. Chci si to zasloužit. A mám strach, že i když se udělá divoce, pořád
nebudu mít dost, protože ta ochutnávka, co mi dává, mi nebude stačit.
„Dobrý?“ vypravím ze sebe, pohladím ji v pase a výš, až jí sevřu prsa
v dlaních.
S námahou zvedne hlavu, oči má hladové. „Chci tě zezadu,“ vydechne.
Beze slova ji ze sebe zvednu, pomůžu jí na kolena a pak se do ní znovu
zasunu. Nedokážu se udržet a sténám, hluboce a dlouze.
Jsem posedlý jejími vypracovanými zády, dotekem na jejím klitorisu. Jsem
posedlý tím, jak se pohybuje, ať už jsme v jakékoliv pozici, tím zvukem, co
vydává při orgasmu.
Vím, že ji odvezu domů, až skončíme – nebude chtít zůstat. Ale teď, teď je to
perfektní – je to tak perfektní – a pokaždé, když vypne mozek na dost dlouho,
aby vedení převzalo její tělo a vrhlo se do orgasmu, cítím, jak praskne jakási
drobná skořápka.
Chci vidět, co je uvnitř.
Kruci. Už to je věky, co jsem chtěl vidět, co je uvnitř.

„KAMS VČERA zmizel?“ zeptá se mě Dylan.

Zavřu dveře od auta a zamknu. „Vzal jsem si někoho domů. Co jste dělali?“
„Vrátili jsme se k Davovi.“ Dylan otevře dveře k Fredovi. „Nevím, jak bych tu
jeho trávu popsal jinak, než že po ní Jenny štěkala jako pejsek.“
Následuju ho dovnitř. Nejsem si jistej, jestli jsem ho přes hluk vevnitř slyšel
správně. „Říkals, že Jenny štěkala jako pejsek?“
Přikývne a při tom pohybu mu divoce poskočí blonďaté vlasy. Odvede nás
k baru. Hruď se mi napne, když za ním spatřím Logan. Vypadá jako ztělesněný
sex: vlasy má vytažené do ležérního drdolu, paže nahé a na sobě bílé tílko, které
zdůrazňuje tvar jejích perfektních koziček. Není namalovaná, jen se jí třpytí rty.
Připadám si jako podivná kombinace idiota a blbečka, že mě ani nenapadlo, že
možná bude dneska v práci.
Doufám, že si nebude myslet, že jsem přišel kvůli ní.
Kruci. Ale ani nechci, aby si myslela, že se jí vyhýbám. Taky nechci, aby se mi
vyhýbala.
V mysli zatnu pěsti a představuju si, jak sám sobě vrážím do držky.
„Čau, podivínko,“ pozdraví Dylan Logan s úškleb-
kem.
 Oni se znají?
Zvedne hlavu a lehce se usměje. „Čau, příšero.“
Nereaguje tak, jak jsem čekal, že po včerejšku bude, takže předpokládám, že
mě za ním ještě nezmerčila… ale pak hodí na bar dva podtácky a já si
uvědomím, že mě zdraví jako každého jiného zákazníka. Cosi se ve mně napne,
zatímco se cosi dalšího uvolní. Co jsem čekal? Že se najednou promění z holky,
co si chce užít jednu divokou noc, na visačku?
Položí dlaň na bar a s očekáváním se na nás podívá. „Co vám můžu nabídnout,
kluci?“
„Nějakou dobrotu,“ řekne Dylan. Logan se zasměje, natáhne se pro třešeň
a vyhodí ji do vzduchu. Dylan ji chytí do pusy, pokouše ji a laškovně ji u toho
přejíždí očima.
Doprdele. Nejenom že ji zná, ale navíc se mu líbí?
S polknutím prohodí: „A teď amaretto sour.“
„Amaretto sour?“ vydechneme s Logan jedním dechem
„Jsou výborný,“ trvá na svém Dylan.
„Zkoumáš svou ženskou stránku?“ zeptám se ho.
Zavrtí hlavou a odbyde mě. „London dělá ty nejlepší amaretto sour na světě.
Fakt, dej si.“
Otevřu pusu, abych se ho zeptal, kdo to sakra je London, když se Logan
nakloní přes bar a podá mu další třešeň. „Oooo, díky,“ zacvrliká na něj.
Všechny svaly v těle se mi najednou zastaví a můj mozek se zapotácí
v podivném pocitu beznaděje.
London nesleduje mou reakci. Aniž by se zeptala, co chci, otevře pro mě láhev
IPA, položí ji na bar a dá se do přípravy Dylanova drinku. Ale i kdyby na druhé
straně baru někdo vystřelil, nedokázal bych od ní odtrhnout oči.
„London?“ řeknu a opřu se lokty o bar. Vezmu pivo, napiju se, když ke mně
zvedne hlavu a nalije smíchaný drink do šejkru.
„Hmm?“ zabrouká, tiše mrkne na Dylana a pak se podívá na mě, v očích
naléhavé varování.
Nakloním se, lehce zavrtím hlavou. Řekl jsem mu, že jsem si někoho vzal
domů, ale neřekl jsem koho. Kromě toho je Dylan stejně mimo – jako obvykle.
Kýve si hlavou do rytmu hudby a rozhlíží se po místnosti, jako by byl poprvé
venku z jeskyně a nemohl uvěřit, co všechno se kolem něj děje.
„Ty se jmenuješ London?“ zeptám se tiše, srdce mi buší a snažím se
vzpomenout si, kolikrát jsem jí včera řekl špatným jménem. Snažím se
vzpomenout – a nejde mi to – jestli jsem řekl to špatný jméno, když jsem se
udělal. „Říkal jsem ti celou dobu Logan.“
Ve tvářích se jí objeví ďolíčky a po chvilce vykouzlí široký úsměv. „Jojo.“
„Tys mě nechala, abych ti říkal špatným jménem?“ křením se od ucha k uchu.
Uvnitř jsem ale úplně zmatený: pobavený, otrávený, cítím se trapně, hloupě.
„O nic nešlo,“ vysvětlí jednoduše. „To důležitý jsi zmáknul.“ S mrknutím si
vezme dvacku, co jsem položil na bar, namarkuje nám pití a hodí přede mě
drobné. Bez dalšího pohledu, bez jediného slova poodstoupí a začne se věnovat
dalšímu zákazníkovi.
Fajn… co se to doprdele zrovna stalo?
K sexu se dokážu stavět dost ležérně, ale i já bych někoho opravil, kdyby mi
celou noc říkal Lucasi nebo Jaku. Obzvláště, když bychom spolu spali.
Myšlenka na to, že jsem jí celou dobu říkal Logan a jí to nevadilo ani tolik, aby
mě opravila…
Dylan se na mě otočí, vezme si drink a napije se. Jeho výraz se promění
v naprostou euforii.
„Myslím, že jsem zrovna viděl obličej, co děláš při orgasmu,“ řeknu a pevně
sevřu víčka. „Toho se už nikdy nezbavím.“
„Zkus to.“ Postrčí skleničku přede mě.
Vezmu si ji, odstrčím brčko a napiju se přímo ze skleničky. Ble. „No, nejsem
zrovna znalec… ale chutná to jako amaretto sour.“
Podívám se mu přes rameno a zůstanu viset pohledem na…
Kruci, jména mi fakt nejdou.
„Dylane.“ Zvednu bradu a pokynu mu, aby lehce následoval mou pozornost
k děsivě zmalované brunetce a její šotkovské kamarádce, které si k nám zrovna
razí cestu davem.
Dylan se samozřejmě okamžitě otočí.
„Jak se jmenuje?“ zašeptám nenápadně.
„Aubrey,“ odpoví mi a mávne na ni. „A myslím, že kámoška je Lou?“ Dylan
svraští obočí, když se na mě znovu otočí. „Počkej. Nespals s ní loni v létě?“
Přikývnu. Řekne mi, že jsem totální debil, a já sebou provinile trhnu. Pak už
u nás stojí Aubrey s obříma kozama a úsměvem plným naděje, zaměřeným
přímo na mě.
„Tebe jsem neviděla už věky,“ zapřede mi do ucha.
„Čau Aubrey.“ Zadržím dech a doufám, že jsem to jméno nepopletl.
„Ty si pamatuješ, jak se jmenuju!“
Dylan si odkašle a zahuhlá: „Debile.“
Aubrey ho neslyšela. Její velké hnědé oči se střetnou s mými a ta nabídka je
v nich úplně očividná. Cítím škubnutí v podbřišku, teplý nával adrenalinu.
Jak se na ni tak koukám, už si vzpomínám: byla rozkošná. Na rozdíl od
London chtěla Aubrey víc než jednu noc. Ujišťovala mě, že si kluky domů moc
často nevodí, v posteli vydávala zvuky jako pornohvězda a zahrála mi asi
sedmnáct orgasmů. Ale i tak to byla legrace. Když jsem se udělal, neměl jsem
pocit, že omdlím, jako včera s London, ale vyklouznul jsem z toho docela
v pohodě.
Vrhnu pohled po London, když si vybavím včerejší noc, a na krátkou, bodavou
vteřinu se leknu, co asi vidí. Stojím u baru ani ne šest metrů od ženy, kterou jsem
včera opíchal, a už mám u boku jinou, se kterou jsem očividně taky spal. Drží
mě kolem pasu, tváří se svůdně a opírá se mi o rameno.
Není to poprvé, co se dvě ženy, se kterýma jsem si to rozdal, objevily v takové
blízkosti, ale je to poprvé, co mám pocit, jako bych byl zabalený v potravinové
fólii. Připadám si lehce klaustrofobicky.
Vlastně nevím, proč se stresuju; London se na mě pořád ještě nepodívala. Ani
to nevypadá, že by si chtěla pamatovat, co se stalo.
Odvedu naši malou skupinku od baru a nakloním se blíž k Aubrey, abych ji
slyšel přes řev a jásot diváků u televize. Rty má lepkavé od lesku, oči lemované
tmavou linkou. Nevzpomínám si, že bych si toho předtím všimnul.
„Jak se máš?“ zeptá se mě a pak se kousne do spodního rtu.
Usměju se na ni, jak nejlíp dokážu. „Vůbec ne špatně.“
 TŘETÍ KAPITOLA
London

N EJDE ANI TAK O TO, že bych tohle nikdy nedělala – dala si rychlovku
s cizím chlapem – ale počet mých sexuálních partnerů je pořád dost malý na
to, aby první věc, co mě napadne, když druhý den uvidím Luka vcházet
k Fredovi, byla: s tím jsem spala.
Díkybohu se ta myšlenka objeví a zase zmizí a nahradí ji druhá: Co tady
doprdele dělá? Sex s klukem jako je Luke měl být jen o několika orgasmech
a úsměvu, co musíte druhý den vysvětlit kamarádkám. Měla to být
jednorázovka. Jsem si dost jistá, že to jsme si včera vyjasnili.
Nikdy jsem neměla v plánu vidět ho znovu, což je přesně ten důvod, proč jsem
se ho neobtěžovala opravit, když mi říkal špatným jménem. A je to taky ten
důvod, proč mi chvíli trvá, než se seberu, když přijde do baru s Ne-Joem –
Oliverovým vtipným zaměstnancem a jedním z mých nejoblíbenějších lidí na
světě.
Zamíří si to přímo ke mně, ale když jim jenom naservíruju pití a jdu si po
vlastní práci, myslím, že to Luke pochopil. Nedokážu úplně dešifrovat jeho
reakci a chvíli přemýšlím, jestli není zklamaný. Nečekal, že se budu moct
přetrhnout radostí, že ho vidím, nebo že se ho nezeptám na opáčko? Což – teď
buďme realističtí – by rozhodně nebyl ten nejhorší nápad, co jsem kdy měla,
protože když tvrdil, že ví, co dělá, nelhal. Ani trošku.
Ale nechci žádný opáčko. Věděla jsem to včera – i když to bylo tak super, že
jsem si pořád říkala: nechci, aby někdy přestal, nechci, aby se udělal, a nechci,
aby to skončilo – a moje instinkty se potvrdí, když uvidím, jak se po něm začne
plazit jakási brunetka (jiná než včera).
Přesně tohle je důvod, proč pro mě jednorázovky nefungují: nerada to všechno
emocionálně zpracovávám. Nerada pochybuju o svém chování, o jejich chování.
Je v tom příliš mnoho pravidel na to, že to má být rychlá akce bez závazků.
Bar se pomalu naplní. Na obrazovkách u stropu jede utkání a barem se rozléhá
pravidelný řev davu. Je tu tak narváno, že na chvíli skoro zapomenu, že tu je
i Luke. Pak se ale otočím, abych někomu donesla účet, a vtom ho uvidím –
s brunetkou – jak si vykračují k východu. Spolu.
Při pohledu na to, jak se do něj zavěsí, ucítím v hrudi nepříjemné bodnutí.
Směje se čemusi, co řekl, a pak oba zmizí za dveřmi. Ten pocit je zvláštní. Není
to vztek, ani ublíženost. Je to lehká podrážděnost. Jestli se vrátí, rozhodně mu
příště prodám Heinekena.
Až když se za mnou zastaví Fred, uvědomím si, že pořád koukám na prázdný
východ.
„Copak je tam tak zajímavého?“ zeptá se a podívá se stejným směrem jako já.
Zamrkám, abych se z toho dostala. „Nic.“ Podívám se na něj a zaculím se.
„Jenom mi někdo zrovna dokázal, že jsem měla pravdu.“
„No, to zní velmi zajímavě,“ prohodí a opře se bokem o bar. „Kluk? Holka?“
„Kluk,“ řeknu a natáhnu se, abych ho píchla do žeber. Jeho zvědavost je
legendární, ale koukat se, jak provokuje Harlow, mi vždycky zlepší den. „Nikdy
nevěř nikomu, kdo se tě bude snažit přesvědčit, že nemáš oči všude.“
Fred se zachechtá a uhne mi z dosahu. „Zkusím to. Dnešek si polepšil asi o tři
sta bodů na zajímavosti. Myslím, že za celou dobu, co tu pracuješ, jsem tě nikdy
neslyšel zmínit kluka.“
„To proto, že nesedíme pod fénem u kadeřnice.“
Znovu se zachechtá a pak nachystá rundu panáků pro jednu ze servírek.
„Nevím, jestli mám ještě dost vlasů, abych mohl sedět pod fénem,“ dodá a já
zachytím jeho pohled, který se vrátí ke dveřím „To je škoda, že odešel, co?“
Prsty se mi zastaví na pokladně a podívám se na něj. „O čem to mluvíš?“
„O tom týpkovi, cos mu to tu včera nandávala.“
„Myslím, že oba víme, že tím jsi mi moc nenapověděl, Frede,“ řeknu se
slaďoučkým úsměvem.
Odfrkne si. „Víš, o kom mluvím. Ten nafoukanej s těma úžasnejma vlasama.“
„Luke bude mít radost, žes mu pochválil vlasy.“
„Jo, Luke. Dokonce znáš i jeho jméno,“ řekne posměšně. Pokračuje v práci,
směje se napůl pro sebe. „Vypadá úplně jako Luke. Luke a London… Luke
a London ze San Diega a Port Charles. Mohla bys žít jako v telenovele, kočko.“
Protáhnu se kolem něj po cestě k chlaďáku.
Fred vyúčtuje zákazníka a otočí se zpátky ke mně. „Tak mi pověz… co že to
potvrdil?“
Přemýšlím nad tím, zatímco otvírám láhev Zinfandelu. Vracím se k tomu, co
přesně mi na Lukovu odchodu s brunetkou vadilo. „Myslím, že mi připomněl, že
mám víc věřit svým instinktům.“
Fredův úsměv se zjemní. „To bychom měli dělat všichni.“
„Nejspíš.“
Otevře piva pro dva chlápky u baru a otočí se na mě. „Kdo ho to odtud
odtáhnul?“
Rozesměju se. Rozhodně to nevypadalo, že by Luke byl někam odtahován.
„Netuším. Slečna číslo nevím kolik.“
„Vy se znáte docela dobře, co?
Lehce varovně se na něj podívám, zatímco se skláním, abych uklidila láhev
vína. „Nemáš náhodou práci?“
Vypadá, že je sám se sebou nesmírně spokojený. „Něco jiného kromě míchání
drinků a rýpání do tebe?“
„Přesně.“
„Pokud nedorazí Harlow, tak ani ne.“ Zarazí se. „Ale jsem barman a už mi
několik lidí řeklo, že jsem velmi dobrý posluchač, kdyby sis o tom potřebovala
promluvit.“
Zvednu k němu bradu na znamení díků a přesunu se na druhou stranu baru.
Nepotřebuju o tom mluvit. Štve mě, že se mnou Luke ani ne před čtyřiadvaceti
hodinama spal a zrovna odešel z baru s jinou ženskou? Trochu. Ale ne proto, že
bych měla pocit pošpiněné cti nebo že bych ho chtěla pro sebe. Spíš jde o to, že
se mě dokázal tak rychle zbavit. A že se mi, nehledě na můj většinou dobrý
úsudek, opravdu líbil.
Ale zvládnu to.

O NĚKOLIK HODIN později vyjdu ze skladu s krabicí plnou tvrdého alkoholu

a vidím, že se Luke vrátil. Sám.
Zpomalím, když se k němu začnu přibližovat, snažím se vymyslet, jak se
vyhnout jakékoliv interakci, ale při zvuku cinkajících lahví v mé náruči zvedne
hlavu a celý se rozzáří.
„Jestli tohle není moje nejoblíbenější barmanka,“ řekne a vrhne po mně vřelý
úsměv. „Myslel jsem, že jsi odešla, London.“
Cítím, jak mi na tváři taky vyskočí úsměv, když zdůrazní, že použil správné
jméno. Dívá se, jak balancuju s krabicí nad dřezem, když ji otevřu a vytahuju
láhve na bar. Moje nervózní já je ukecané, ale s touhle prací – a hlavně
s klukama jako je Luke – jsem se musela naučit, jak být rezervovanější. S ním
mi to zatím moc nejde.
Ale ještě horší je, že mě zastihl za barem a vůbec nevím, o čem dalším bychom
si mohli povídat.
Pořád se usmívá, jako by byl upřímně rád, že mě vidí. Mezi námi je pořád to
napětí, které nás k sobě táhne a ve mně vyvolává pochybnosti.
„Jsem tu celou noc,“ řeknu a doufám, že můj úsměv je vhodnou kombinací
přátelskosti a rezervovanosti. „Nevšimla jsem si, že ses vrátil.“
Zarazí se uprostřed doušku a vykulí na mě oči.
 „Vrátil?“ odloží si pivo před sebe a otočí podtácek, aby byl logem vzhůru.
Když jsem byla mladší, máma vždycky říkala, že pozná, když lžu nebo se
snažím získat čas: zarazila jsem se a stáhla obočí k sobě, dokud se mi na středu
čela neobjevila drobná linka. Pořád to dělám; říká, že mě podle toho vždycky
odhalí. Přemýšlím, jestli i Luke má něco, podle čeho ho můžu odhalit, a jestli to
náhodou není to jeho lehké vrtění se. Pořád je tak klidný a ležérní, ale když se na
něj teď dívám, je to jako pozorovat gazelu, jak hraje karty se lvem.
„Jo, viděla jsem tě s někým odejít. A teď jsi najednou zase tady.“
„Myslíš s Dylanem?“ otočí i ubrousek, aby byl logem nahoru.
Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že myslí Ne-Joea. Usměju se. Vím, že jsem
mezi jeho kamarády už vytvořila obří záhadu: kdo je pro lásku boží Ne-Joe?
„Myslím, že oba víme, že nemluvím o Dylanovi.“
Luke se zasměje a poznám, že v tu chvíli si dal dvě a dvě dohromady. Zaculí se
a jeho nadřazený sexy výraz je jako magický trik. Vůbec nepochybuju o tom, že
se Luke Sutter dokáže svým šarmem dostat z čehokoliv.
„Jo, ty myslíš Aubrey,“ řekne a přikývne, jako by mu to konečně začalo dávat
smysl. „Odvezl jsem ji domů.“
Odfrknu si. „Jasně, už to vidím.“
„Musel jsem se ujistit, že nebude řídit,“ vysvětluje. „Kromě toho… ty sis mě
užila včera a dneska ses na mě skoro nepodívala. Kdy sis prosím tě stihla
všimnout, že jsem odešel?“
Teď jsem se smíchem na řadě já. „Luku, to je v pohodě. Není mezi náma ani
kapka trapnosti, protože oba víme, s čím jsem do toho šla. Jenom do tebe rýpu.“
„Ale no tak, ďolíčku.“ Okamžitě sáhne do kapsy a vytáhne dolarovku, kterou
nacpe do sklenice. „Jenom jsem se zachoval jako dobrý kamarád.“
Nedokážu odolat. „Znamená být dobrý kamarád nechat si ho vykouřit na
zadním sedadle?“
Vyprskne smíchy. „Tak to nebylo,“ prohodí a jeden koutek se mu posune
o kousek výš než druhý. „Přísahám.“
Vytáhnu láhev, otevřu ji a vyměním sklenici za novou.
„Chvilku si se mnou povídej,“ řekne tiše. „Pověz mi nějaký příběh.“
Na chvíli mě jeho roztomilost připraví o dech. I když bych moc chtěla, prostě
ho nedokážu odbýt.
„Pokud sis nevšimnul,“ řeknu a ukážu na svou bílou košili, zástěru a bar kolem
nás, „jsem tak trochu v práci.“
Rozhlédne se po místnosti. „Jo, ale je tu klídeček. Jenom půlka stolů je
obsazená a většina z nich jsou týpci, co jí brambůrky a pijou pivo. Zavolali by tě
jenom proto, aby si mohli prohlídnout tvoje nohy.“ Protáhne se na barové židli,
aby měl lepší výhled. „Já bych to udělal.“
Plácnu ho utěrkou. „Proč si nepovídáš se svýma kamarádama?“
Pokrčí rameny. „Jsou to pitomci a ani jeden mě nedokáže porazit v Titanfallu.“
Kousnu se zevnitř do pusy, abych se neusmála. „Řekla bych, že klíč je v tom,
že jsi podal dost ubohý výkon. Jak se dneska daří tvojí chloubě?“
Nakloní se ke mně a zaculí se. „Oba víme, jak se má moje chlouba po
včerejšku.“
Protočím oči, bojuju se smíchem a poodejdu, ale on mě chytí za paži.
„Ale teď úplně vážně,“ řekne. „Řekni mi, jak se ti podařilo být tak dobrá. Jsem
dost chlap na to, abych přiznal, že jsem dostal na prdel, ale potřebuju, abys mi
prozradila všechna svoje tajemství.“
Pokrčím rameny a odtáhnu se z jeho něžného sevření. Z jeho doteku se
červenám a vzpomínám, jaké to bylo, když se mi choulil k bokům, užíval si
moje tělo nad svým. „Jenom dost tréninku.“
„Vidíš, to bych nikdy netipnul. A ne proto, že jsi holka,“ dodá a zvedne na
obranu ruku, když si uvědomí, že právě prohodil parádní feministickou urážku,
„ale protože vypadáš, že trávíš většinu času na surfu, ne na gauči.“
„No, měla bych pracovat na portfoliu, abych si našla opravdovou práci, ale
jsem mistr v prokrastinaci,“ odpovím. „Videohry na mě neustále volají.“
Chvíli nad tím přemýšlí. „Portfolio? Kam jsi chodila do školy?“
„UCSD. Promovala jsem loni na jaře. Grafický design.“
Vypadá zmateně. Vrhne pohled po barevných lahvích nad mým ramenem a na
zbytek baru a pak se vrátí ke mně. „A přesto jsi tady.“
„Jsem,“ souhlasím a vypadá to, že to zatím nechá být.
Sice jsme si to včera rozdali, ale nejsme ani kamarádi, takže oceňuju, že se
neptá, proč makám za barem U Freda místo toho, abych využila diplom ze
studií, která mě stála majlant. Bonusový bod pro Luka.
„A co ty?“ zeptám se. „Měls doma dost tlustý knížky.“
„Taky jsem promoval loni na jaře. Z politologie.“
„Páni,“ vydechnu ohromeně. „A co sporty?“
„Fotbal pro zábavu, vodní pólo trochu vážněji.“
Vodní pólo. V mysli si plácnu sama se sebou, že jsem to odhadla správně, ale
pak mi poskočí srdce. Tým mužského vodního póla naší univerzity vyhrál
během mého studia dvakrát národní šampionát. Luke musí být úžasný sportovec.
Utřu přípravnou plochu před sebou. „Páni,“ vydechnu tiše. „Vodní pólo. To
je… ohromný.“
 Odmávne mě. „Takže celý den surfuješ, v noci pracuješ tady a mezitím
zdokonaluješ své schopnosti drcení chlapů v počítačových hrách.“
„Tak nějak,“ řeknu.
„Cítíš se na odvetu?“
Jsem připravená připomenout mu, že ne, že včerejšek byl jen jednorázovka, ale
vtom se otevřou vchodové dveře a na zemi se objeví proužek zapadajícího
slunce. Dovnitř vejde Mia a za ní obrovský Ansel.
Usměju se a ona se zhoupne a zamává. Až když se otočím zpátky na Luka,
teprve si všimnu, že zaznamenal změnu v mé pozornosti a dívá se přímo na mou
kamarádku a jejího super-sexu-chtivého muže. Lukův zářivý úsměv potemní
a rychle se vrátí pohledem k pivu. Dál si hraje s podtáckem.
Když se vrátím, uvidím, že má Ansel ruce obalené kolem Mii a vede si ji
k boxu vzadu. Luke pořád nic neřekl.
Nemusím být geniální, aby mi došlo, že mezi Lukem a Miou je nějaká vazba,
obzvláště když jsem je minule viděla, jak si spolu povídají. Takže je na mně,
jestli se rozhodnu, že mě to zajímá natolik, abych se zeptala.
A tím si nejsem vůbec jistá.
„No, i když je s tebou zábava, musím sem přinést ještě několik věcí,“ řeknu
a poodstoupím od baru.
Luke pořád ještě nezahodil svoje starosti, ať už jsou jakékoliv, a jen tiše
přikývne mým směrem.
Po cestě do skladu mávnu na Freda. Když jsem tu začala pracovat, Fred se
uzdravoval z vyhřezlé ploténky a Harlow mu vyhrožovala, že ho pověsí koulema
na zeď, jestli ho přistihne, jak zvedá něco těžšího než láhev Bombaye.
S Harlow se pořád ještě seznamuju, ale už vím dost na to, abych mohla říct, že
1) je rejpavá, 2) je fakt rejpavá, když jde o někoho, na kom jí záleží, 3) má
šílenou mentální sílu. Odnesu, kolik krabic bude potřeba, abych ji nikdy
nemusela poznat na vlastní kůži.
Když se vrátím k baru – s plnýma rukama – Luke sklouzne ze stoličky, aby mě
pozdravil.
„Ježiši, pomůžu ti,“ řekne a vezme mi krabici z náruče.
„Díky,“ vydechnu a protřepu si ruce. „Tahle byla těžší, než vypadala.“
„Kolik jich tam ještě máš?“ zeptá se a koukne mi přes rameno.
„Jenom pár,“ řeknu a rozříznu pásku, abych zkontrolovala, co je uvnitř.
„Ukaž mi, kde jsou. Pomůžu ti. Před pár týdny jsem stěhoval ségru a podle
jejích slov by ze mě měl být dělník.“
„Ne, já to…“ začnu, ale on už vrtí hlavou.
 „Nenabízím ti to kvůli nějakým hrdinským kecům, nebo protože jsi holka. Ani
proto, že bych si myslel, že to nezvládneš – oba víme, že dokážeš, cokoliv budeš
chtít,“ řekne s mrknutím. „Nabízím ti to proto, že čím dřív to budeš mít hotové,
tím dřív ti můžu zabírat čas já.“
„Díky,“ řeknu znovu a ignoruju vibrace, které mi díky jeho hlasu drnčí žilami
a vzbuzují ve mně nepředvídatelnou touhu. Pokynu mu, aby mě následoval. „Ale
nebudeme si vzadu povídat. Ani se kamarádit. Jenom aby bylo jasno.“
„Já vím, já vím,“ řekne, obejde bar a pokývne na Freda, když ho mine. Neujde
mi Fredův úšklebek s významem: já ti to říkal, a výhružně se na něj zamračím,
než zahnu za roh a vydám se chodbou.
Dál od ran kulečníku, cinkání sklenic a řevu fanoušků u televize, je tu mnohem
tišeji.
Luke nakoukne do Fredovy kanceláře a pak se zastaví přímo před naší drobnou
odpočívárnou. Je to spíš kuchyňka s ledničkou a mikrovlnkou, někdy tu po práci
usnu ve staré kožené židli v rohu.
„Luxusní, co?“ prohodím a nakloním se, abych viděla, co ho tak zaujalo.
Rozhlíží se a krčí rameny. „Líbí se mi tu,“ řekne nakonec. „Odpočívárna u mě
v práci má ergonomické židle a tři různé kávovary. Upřímně, připadám si tam
jako pitomec.“
Zasměju se a pokračuju do skladu. Luke jde za mnou, postává uprostřed
chodby a rozhlíží se. Pak se vydá ke krabicím a natáhne ruce, abych mu nějakou
podala.
„Hele, můžu se na něco zeptat?“ řekne po chvíli.
Projedu seznam a pak začnu hledat krabice v levé hromadě. „Jasně.“
„Nic mi do toho není, ale odkud se znáš s Miou?“
Překvapeně se na něj podívám. „S Miou? Je to nejlepší kamarádka mojí
spolubydlící, Loly. Proč?“
Místo odpovědi se zeptá: „Ty bydlíš s Lolou?“
„Jo, chodily jsme spolu do třídy,“ vysvětlím. „Moc jsme se mimo školu
nebavily, ale minulé léto se ke mně nastěhovala a rychle se stala mou
nejoblíbenější osobou na světě.“
„Kromě mě, samozřejmě,“ zaculí se na mě, než mi pomůže s krabicí, která
byla vysoko na poličce.
Zahuhlám díky a vrátím se ke svému seznamu. Luke je sladký, rozhodně
pozorný a brutálně svůdný.
Nebezpečný.
„V pohodě…takže Mia je spíš Lolina kámoška než tvoje?“
 Je to divná otázka. „Asi jo. Teda, jsme kamarádky, ale neznám ji tak dlouho.
Odkud ji znáš ty?“
Luke si přehodí krabici do jedné ruky a druhou pohladí poličku vedle sebe.
„Vyrostli jsme spolu… Já, Mia, Lola a Harlow. Všichni jsme chodili na stejnou
střední.“
Když nic neodpovím, zvedne hlavu. Všimne si mého pozdviženého obočí,
které naznačuje, že mě zajímá, co bylo dál. Dodá: „A známe se vlastně
odjakživa.“
Mám pocit, že je v tom něco víc, ale je to Luke… ve všem asi bude něco víc.
Kromě toho, rozhodně oceňuju jeho touhu nechat si některé karty pro sebe.
Otočím se a vrátím se ke krabicím.
„Byls U Freda někdy předtím?“ zeptám se mimochodem. „Nikdy jsem tě tu
neviděla.“
„Jednou. Před pár měsíci, ale Dylan má rád místní atmosféru, takže jsme se
vrátili. A já mám štěstí, protože tu pracuješ ty,“ řekne s dalším úsměvem.
Obrátím oči k nebi, protože je překvapivě náročné mu úsměv neoplatit. Je
infekční.
A jako bych potřebovala připomenout, že jeho dobrá nálada je nejspíš
výsledkem skvělého sexu, co si před chvílí užil, rozezvoní se mu telefon v kapse.
Vytáhne ho a podívá se na obrazovku. Dívám se, jak se mu rozjasňuje obličej.
Chvíli přemýšlím, že bych vsadila všechny dnešní peníze ze spoření na auto,
abych se dozvěděla, proč se tak rozzářil.
„Dobré zprávy?“ zeptám se.
Ví, že jsem ho přistihla, ale nejsem si jistá, jestli je to důvod, proč je najednou
mnohem nervóznější, nebo je to tím, co si zrovna přečetl.
„Jenom kámoš,“ prohodí a vrátí telefon do kapsy.
„Jasně,“ narovnám se, projdu poslední věci na seznamu. Cítím, že stojí přímo
za mnou. Natáhne se, aby mi vzal z ruky drobnou krabici s brčkama, a v tu chvíli
ucítím jemnou vůni kolínské a teplo jeho ruky přes látku košile.
„Díky, žes mi dovolila, abych ti pomohl,“ řekne a já se podívám přes rameno.
Ocitnu se jen pár centimetrů od jeho tváře. Místnost se mi najednou zdá
extrémně tmavá a hrozně malá pro dva. Obzvláště pro dva, co spolu spali, a už to
nemají opakovat.
„Je s tebou zábava, Logan.“
„Pomalu, tygře.“
Luke se rozesměje a vyšle mi na kůži několik lehkých teplých výdechů.
„Myslel jsem to normálně, ale fajn. V tom smyslu taky. Samozřejmě.“ Stiskne
mě na boku a pak poodstoupí a vydá se ke dveřím. Naskáče mi husí kůže
a pokusím se zamaskovat zachvění.
Luke Sutter bude ještě problém.
 ČTVRTÁ KAPITOLA
Luke
C
„HCEŠ, abych je poslala?“
Chvíli mám pocit, že jsem Margot dobře neslyšel. Ale protože znám svou
sestru, je dost pravděpodobné, že jsem slyšel správně.
Zaparkuju, vypnu zapalování a dám si telefon k uchu, když se odpojí
Bluetooth. „Jestli chci, abys odeslala moje přihlášky na práva?“
„Jenom že několik z nich tam musí být do úterý,“ pokračuje, „a…“
„Margot…“
„… pošta je odtud kousek, takže bude jednodušší, když…“
„Margot.“ Zarazím ji, jak nejněžněji dovedu. „Upřímně – zvládnu to.
O všechno je postaráno. Poslouchej, zrovna jsem odešel z práce a umírám hlady.
Můžeme to probrat později?“
„Jenom jsem z tebe nadšená,“ řekne trochu nevýrazně. „Tvůj motivační dopis
je fakt dobrej. Vím, že se moc starám, ale je to tak velká věc…“
Povzdechnu si a přikývnu. Mám štěstí, že mám tak starostlivou starší sestru,
ale někdy si přeju, aby měla ve svém životě víc věcí, aby nemusela žít ten můj
místo mě. „Já vím, Gogo.“
Ztichne, povzdechne si při přezdívce, kterou pro ni používám, co si jen
pamatuju, zastaví se a nadechne se. „Seš na to všechno připravenej?“ zeptá se.
„Zbývá ti jen pár měsíců tady a pak půjdeš někam jinam.“
„Pokud nepůjdu na UCSD.“
„Nepůjdeš. Znám tě. Vím, že se chceš přestěhovat.“
„Jo,“ souhlasím. „Myslím, že je čas na změnu.“ Tenhle rozhovor už jsme vedli
stokrát – možná víckrát – a já ji chci připravit na to, že za rok touhle dobou budu
na druhé straně země. Margot do mě rýpe víc, než všichni ostatní dohromady, ale
i tak je to moje nejlepší kamarádka. Být jí nablízku je jediný argument, který
mám pro nastoupení na UCSD. „Víš, někdy je toho moc. Třeba včera…“
„Počkej, přidám do konference mamku.“
Narovnám se a vykulím oči. „Proboha, proč?“
Ale už je pryč.
Koukám po parkovišti – vedle toho nejlepšího mexickýho bistra, co v mé čtvrti
je, doufám, že se tu v blízké budoucnosti navečeřím – a dívám se na několik
racků, co poletují nad kouskem tortilly, kterou jim někdo hodil. Zakručí mi
v břiše.
 O dvě vteřiny později slyším pípnutí a Margot už se ptá: „Jste tu všichni?“
„Jo,“ zahuhlám.
„Jsem tu,“ zašvitoří mamka. „Co se děje, bublinko?“
Matky a zdrobněliny. Bože.
„Nic,“ řeknu. „Upřímně vůbec netuším, proč zrovna nevečeřím místo toho,
abych s váma telefonoval.“
„Luke byl nervózní z přihlášek,“ dodá Margot.
„Margot, přísahám, že nejsem nervózní!“ vyhrknu. „Už jsou hotový.“
„No to je paráda, zlato! Už jsi je poslal?“ zeptá se mamka a já zamručím.
„Musíš je poslat do úterý,“ řeknou zároveň.
„To je vtipný,“ prohodím. „Dneska ráno jsem se oblíknul. Dal si snídani.
Podařilo se mi dojít do práce bez číkoliv pomoci a…“
„Není problém, abychom je hodili já nebo taťka,“ překřikne mě máma.
„Nebo já,“ dodá Margot.
„Dokonce jsem se i oholil a nic se nestalo,“ řeknu, ale vím, že mě stejně
neposlouchají.
„Luku,“ pronese Margot úplně nezaujatě, „omluvil ses Mie?“
Sestro, ty ďábelská mrcho.
„Mie Hollandové?“ zeptá se máma.
Margot potvrdí bryskním „Jojo“.
Zavřu oči, zmáčknu si kořen nosu a zahuhlám: „Ježiši kriste.“
„Proč by se měl omlouvat Mie?“ zatlačí máma.
Zavrtím hlavou. „Nikdy jsem ti nic neměl říkat, MARGOT.“
Rozesměje se. „Jako bys to dovedl.“
„Luku,“ skočí nám do toho máma, „co se stalo s Miou?“
„Tak jí to řekni,“ tlačí na mě Margot.
Nechám si hlavu spadnout dozadu, až se opře o opěrátko, a snažím se rychle
přijít na to, jestli o tom chci zrovna teď mluvit. Vím, že jim na tom záleží. Mají
Miu upřímně rády a vím, že vždycky budou. Ale život jde dál. My jsme šli dál.
Mia byla moje nejlepší kamarádka. Nejen že jsme se spolu poprvé líbali
a poprvé se dotýkali a přišli spolu o panenství – byli jsme totálně zamilovaní.
Byla klidná a tichá; já společenský a někdy divoký. Znala mě líp, než jsem se
znal sám, a i když to zní jako totální klišé, je to tak. Říkal jsem jí všechno,
a jestli jsem něco neřekl, bylo to jen proto, že na to stejně sama přišla. To proto,
že jsme se znali od dětství a vyrostli jsme bok po boku. Sdíleli jsme spolu kus
života. Jakákoliv další žena, co přijde do mého života, dostane mou zkrácenou
verzi, ale zůstanu pořád zakořeněný v tom stejném místě. Uvědomuju si, že by
mě, alespoň v tuhle chvíli, jakákoliv jiná žena zklamala. Nebylo by to fér.
Zavřu oči, když si vzpomenu na nedávnou konverzaci U Freda.
Mia mě tehdy představila svému manželovi.
Manželovi.
Vypadá starší, ale ne fyzicky. Má to v očích, neuhýbá pohledem, nekouká tolik
stranou. Nekoktala ani neprotáhla jediné slovo. Představila ho – ani jsem
neslyšel jeho jméno přes to, jak mi tepalo v uších – a já jsem byl…
Byl jsem hrozný.
„Manžel? Ty jsi… vdaná?“ zeptal jsem se ohromeně. Už se nepohybujeme ve
stejných kruzích. Věděl jsem, že s někým chodí, ale že je vdaná? Ta informace
mě úplně smetla k zemi. Doslova mi vyplivla plíce na podlahu.
Její manžel se přesunul blíž k ní, když mi řekla: „Vzali jsme se v červnu.“
Ignoroval jsem ho a zeptal jsem se jí: „Jak dlouho jste se znali?“
„Ne že by ti do toho něco bylo,“ řekla s lehkým úsměvem jeho směrem, „ale
byli jsme ve Vegas a prostě se to stalo.“
Cítil jsem, jak se mi obličej protáhl znechucením. Ne, nebylo to znechucení.
Byla to bolest. „Jako fakt? Klišovitá svatba ve Vegas, Mio? Z té holky, co jsem
znal, už fakt nic nezbylo, co?“
Při vzpomínce na její výraz, který následoval po tom, co jsem to řekl, mám
pocit, že mě někdo kopnul do hrudi.
„Upřímně, holky,“ řeknu do telefonu, zavrtím hlavou, abych si ji vyčistil.
„O nic nešlo. Potkali jsme se a já byl protivný.“
„Protivný?“ zeptá se máma a díky bohu, že to vypadá, že si mě tak nedokáže
ani představit.
„Mia je vdaná,“ zašeptá Margot dramaticky. „Za Francouze. Učí na právech na
UCSD.“
„To je parádní!“ vykřikne máma. „Musím jim poslat dárek.“
„Jo, bezva nápad,“ souhlasím suše. „Ženský, umírám hlady. Můžu už jít?“
„Měl bys jí zavolat,“ řekne Margot.
„Nebudu volat Mie, blbko.“
„Ty jdeš na večeři?“ zeptá se máma. „Proč se nestavíš domů? Udělala jsem
kuře s rýží.“
„Ahoj mami, mám tě rád. Margot, je po tobě.“
Zavěsím.

VEJDU DO RESTAURACE, nenápadně prozkoumám ostatní zákazníky

a projíždím zprávy. Když se postavím do řady, uslyším tiché zachrochtání
a zvednu hlavu. Zachytím záblesk blonďatých vlasů, když se ona chrochtající
otočí k pokladně, aby si objednala.
Takže koukám na blonďatou hlavu, která je mi velmi povědomá.
Strčím telefon do kapsy. „Ahoj, Amsterdame.“
Nečekal jsem, že potkám London v řadě na jídlo ve své nejoblíbenější mexické
restauraci, kterou mám pár kilometrů od práce. Ale tady je a moje srdce udělá
cosi neznámého: jaksi poskočí a pak se roztluče, jako bych byl nadšený, že ji
vidím.
Podívá se na mě přes rameno a pak skloní hlavu, když si mě dlouze prohlédne.
„Hezký oblek.“
„Taky ti to sluší,“ řeknu jí. Teda, viděl jsem ji sice nahou, ale potkat ji ve vršku
od plavek, krátkých kraťáskách a žabkách takhle za soumraku… z toho se mi
točí hlava. „Ale kdo ti zapomněl říct, že je venku zima?“
Nakloní hlavu a prohodí: „Někdo mi má říkat, když je zima?“
Otevřu pusu a zase ji zavřu, když si uvědomím, že na to nemůžu nic chytrého
říct. S drobným úsměvem se obrátí zpět k pokladně a nakloní se dopředu, aby si
objednala. Vidím, jak jí z kraťásků vykukuje zadeček. S takovým výhledem
bych v řadě stál třeba celý den.
Během toho, co čeká na drobné, otočí se znovu na mě. „Netuším, čím se přes
den živíš, ale nikdy bych tě netipla na oblek.“
„Na co bys mě tipla?“
„Na plavky?“
„No, když jsem si minule vzal plavky k soudu, dostal jsem pokutu.“
Bojuje s úsměvem a prohlíží si mě. „Ty jsi právník?“
„Pomalu, drsňačko. Je mi třiadvacet a půl; pořád jsem jenom elév. Hlásím se
na práva.“
Dívám se, jak bojuje se zamručením. „No jasně, že se hlásíš na práva.“
„Není to celý den surfování a nalévání drinků přes noc, ale je to začátek.“
Kurva. To bylo teda pěkně mačo.
Je vidět, jak je pro sluníčkovou London těžké být odtažitá, ale podaří se jí
vykouzlit drobný jdi někam úsměv, otočí se, vezme si několik pytlíčků salsy
a vydá se k východu. Otevře si dveře bokem a položí si omáčku na stolek hned
za dveřmi. V hlavě mi probleskne slovní spojení rovnocenná soupeřka.
Když se na mě podívá, její plné rty se zkroutí do úsměvu. Prohlížím si její
blonďaté vlasy, pihy a celou postavu; nekonečně dlouhé nohy v prťavých
kraťáskách, prsa jen tak tak nacpaná do mrňavého vršku. Vrátím se pozorností
k obličeji a zachytím záblesk nestřeženého výrazu – jakési zranitelnosti nebo
zvědavosti, toho, co se jí honí hlavou – než si zase nasadí ochrannou masku.
Zavolají její číslo a ona si vyzvedne obří talíř plný jakéhosi
neidentifikovatelného jídla. Zvedne si ho k nosu a zhluboka se nadechne.
„Chodím sem na mexické fazole s hranolkama.“ S dalším letmým úsměvem
prohodí: „Tak zatím!“ a vyrazí ke svému stolku.
To je holka, bože.
Neměl jsem v plánu vzít si jídlo s sebou a vzhledem k tomu, že jsou tu jen čtyři
malé stolky, je dost divné sednout si jinam. Po chvíli zavolají i moje číslo, a tak
si vezmu svůj talíř a jdu za ní ven.
„Náhoda,“ řeknu, „já sem chodím na sojové chorizo s nachos.“
London zvedne hlavu, když si položím talíř před ni. „Co to děláš?“
Chápu. Je to trochu divný a nehledě na to, že se mi líbí, respektuju, že ta noc
nic neznamenala. Ale nebudu jíst nachos s omáčkou v autě, jen abych se jí
vyhnul.
„Chystám se najíst,“ řeknu.
Rozesměje se, zamává rukama nad stolem. „Ne. Ne. Nenene. Nebudeme spolu
večeřet.“
Zpomalím, ale dál se chystám usednout. „Je to totéž, jako nemůžeme spolu
večeřet? Protože to mi v příručce pravidel nějak uniklo.“
Šibalsky přimhouří modré oči, dívá se, jak si rozbaluju vidličku a nůž
z papírového ubrousku. „Prosím, nenuť mě litovat, že jsem s tebou spala.“
„Technicky vzato jsme nespali. Ale vzpomínáš, jak jsme si to rozdali na
gauči?“ zeptám se a odložím velký kus tortilly bokem. „To bylo dost dobrý.“
„Jo,“ souhlasí a ukazuje na mě prstem. „Rozdali jsme si to na gauči, ale…“
„A na podlaze.“
„A na podlaze,“ potvrdí a obrátí oči k nebi. „Ale nebylo…“
„A pak zase na gauči.“
Povzdechne si, pozvedne obočí, jako by se chtěla ujistit, že už ji nebudu
přerušovat. Lehce na ni kývnu.
„Ale nebylo by mnohem jednodušší, kdybychom se odteď začali vyhýbat?“
zeptá se mě.
Přikývnu, polknu. Nejsem zvyklý, aby tahle slova někdo říkal mně. „Nejspíš.“
Zpraží mě pohledem. Oplatím jí to. Pomalu – důrazně – sklopí oči k mému
talíři a pak přesune pohled k volnému stolku vedle.
„Takže nemám čekat, že mi pošleš nahatý selfíčka?“ zeptám se „Nebo selfíčka
v těchhle bikinách?“
„I bez těch mých dostáváš určitě spoustu takových selfíček.“
 V tu chvíli se mi jako potvrzení rozvibruje telefon vedle láhve s vodou
a London se usměje s vítěznými ďolíčky.
Opřu se lokty o stůl, nakloním se a co nejupřímněji se na ni usměju. „Podívej,
Fresno…“
„Fresno, Amsterdame… Jsi vtipnej.“
„… nebudu to dělat divný. Ale když si budeš lámat hlavu s tím, že to bude
divný – bude to divný. Sedíme ve stejné pidi restauraci. Jsme dospělí. Je to
jenom jídlo.“ Vezmu jí hranolku a hodím si ji do pusy. Významně ji požvýkám
a pak dodám: „No, technicky vzato je to jen jídlo s chlapem, co tě před pár
dnama viděl nahou. Ale jestli vážně chceš, abych se přesunul, udělám to.“
Podívá se stranou a zaznamenám, že se tváří trochu provinile. Viděl jsem, jak
se baví s jinými lidmi – je ukecaná, vtipkuje a neustále se usmívá – takže vím, že
tahle skořápka, co si kolem sebe vytvořila, existuje jenom jako hráz vůči
chlapům a romantice. Ne proto, že by byla kráva.
Teda ne doopravdy.
Podívá se na mě, přimhouří trošku oči, prohlédne si mě a pak vyprskne smíchy.
„Máš na předním zubu přilepenou obří černou fazoli.“
Jakmile mě na ni upozorní, uvědomím si to. Ještě víc se zaculím, abych jí
ukázal všechny zuby. „Musím nějak snižovat svou atraktivitu. Nemůžu to pořád
valit naplno.“
London se zachichotá a kousne si do hranolku. „Jsi šílenej.“
Nakloním se k ní a ona se směje čím dál tím víc. „Dokážeš uvěřit, že tohle je
obličej chlapa, co ti před čtyřmi dny předvedl čtyři orgasmy?“
Vzhlédne ke mně, přestane se usmívat, když si vzpomene na naši společnou
noc, a začervená se. „Tři.“
Odstraním si fazoli ze zubů, opřu se zpátky do židle a koukám na ni. Čekám.
Přesně si pamatuju každý z jejích orgasmů – ten s ostrým výkřikem, ten kdy
lapala po dechu, ten ježiši-kruci-bože-bože i ten zpocený, kdy vydávala
neartikulované prosby. Vím, že kecá.
„Tak jo, možná čtyři,“ mávne lehce rukou. Pak se na mě znovu podívá
s pokrčeným čelem. „O co ti jde?“
Zavrtím hlavou. „O nic. Jen…“
„Ne, vážně.“ Je neklidná, celá se červená. „O co ti jde? Co je důvodem“ –
mávne směrem k mé maličkosti – „tohohle všeho? Toho nablýskanýho kvádra
a naleštěných bot a těch tvých podělaných vlasů.“
„Jedu z práce!“ snažím se zadržet smích. „Počkej, co mám s vlasama?“
„A ten úsměv? Je to celý… prostě…“ hledá správný výraz a nakonec vyhrkne
„absurdní.“ Nevím, co s tím slovem je, ale jaksi mě vzrušuje. Z toho, jak se snaží
vyjádřit, že je mnou absolutně znechucená, je mi jaksi veselo.
„Nevím, jestli chápu, co myslíš tím absurdní,“ provokuju.
„Každou noc chrápeš s jinou ženskou…“
„Každou noc ne.“
A jsme u toho. Upjatá London to začíná rozbalovat. „Vždycky jsi chtěl být tak
stereotypní?“
„Alfa samec, hráč vodního póla, co se hlásí na práva? Jo, je to vážný. Už to mě
dost vyděsilo.“
Nakloní se stranou a prohlíží si parkoviště. „Jezdíš hummerem?“
„Odvezl jsem tě přece svým priusem,“ připomenu jí.
Odfrkne si. „Měl jsi v kapse kondom.“
„Kdybys ho měla v kapse ty, neodsuzoval bych tě,“ vracím míček.
Přimhouří oči. Mám pravdu a ona to moc dobře ví.
„A navíc bych s tebou klidně celou noc hrál videohry,“ dodám.
Naštvaně si nacpe hranolku do úst. „Měl jsi v ledničce jen chilli omáčku,“
zahuhlá s plnou pusou.
„Byl tam taky celer a korbáček. A čtyřikrát jsem tě udělal. Čtyřikrát. Obtěžuješ
se s tím vůbec, když si hraješ s hračkama, co schováváš v krabici pod postelí?“
London chvíli žvýká a pak prohlásí: „Proč si myslíš, že mám pod postelí
krabici s hračkama?“
Přísahám bohu, že se červená ještě víc.
„Popíráš to?“ zeptám se tiše.
Úplně jsem ji svou otázkou zaskočil. „Včera jsi ojel nějakou jinou.“
„Technicky vzato ne.“
Rozesměje se. „Takže technicky vzato, ti ho Aubrey vykouřila v autě.“
Nevykouřila – přisávala se mi na krk, sahala mi do kalhot, dokud jsem jí něžně
neodstrčil ruku a neodvezl ji domů. Ale London už se rozhodla, jak to bylo, tak
co bych se namáhal?
„Ani ti nevadilo, že jsem ti celou noc říkal jiným jménem!“ odpálím zpátky.
„Proč ti záleží na tom, co jsem včera dělal nebo nedělal v autě?“
Vytřeští na mě oči. „Nezáleží mi na tom, jestli ti ho vykouřila nebo ne. Štve
mě, že si tu noc nenecháš jako bezvadnou vzpomínku a trváš na tom“ – začne
mávat rukama mezi stolem a námi – „že si spolu dáme jídlo.“
Skepticky si odkašlu. „Nesledoval jsem tě sem. Jenom se snažím být zdvořilej.
Raději bys, abych tě jen pozdravil a vzal si nachos domů? A kdo to tady dělá
divný? Já teda ne.“
 Podívá se stranou, což mi dá možnost kochat se linií její brady, hladkou linkou
hrdla. Vlasy má vybělené sluncem a vidím, že má na krku několik zrnek písku.
Co se jí asi děje v hlavě? Netroufám si ani tipovat.
„Blázním z tebe,“ řekne tiše, spíš pro sebe než pro mě, když si namočí
hranolku do omáčky.
Okamžitě mi to dojde. „Tobě se nelíbí, jak je ti se mnou dobře,“ vydechnu
a nedokážu zadržet úsměv. „Nedokážeš mě nacpat do své krabice studu. Chceš
se mě zbavit jako nafoukanýho kokota, ale pak si zase říkáš, že jsem sexy a je se
mnou sranda, a líbí se ti, jak jím nachos.“
London se na mě otočí s úšklebkem. „Krutě.“
„Přesně.“ Zastavím se, hodím si do pusy další hranolku. „A právě teď bys mě
nejraději políbila.“
Nakloní se ke mně a prohlíží si můj obličej. „Moc si toho domýšlíš.“
Má pravdu. Zbytečně moc to promýšlím. Ale ví, že mám pravdu. Skloním se,
chvilku jím tiše, ale cítím, jak se na mě celou dobu kouká.
„Co je?“ zeptám se, odstrčím talířek stranou a utřu si pusu ubrouskem.
„Musím se zajet domů osprchovat, než půjdu do práce.“
Něco v tom je. Je v tom… pozvání? Cítím, jak kulím oči. Přemýšlím, jestli
mám začít hrát.
„Bydlím asi tři ulice odtud,“ připomenu jí.
London se postaví, odnese talíř k boxu s nádobím a pak se na mě otočí. „Fajn.
Ale ani tentokrát mi nesmíš líbat berušku.“

LONDONINO POHODÁŘSTVÍ je zpět, když zaparkuje za mým autem

u chodníku. Dívám se, jak vylézá ven a po cestě na verandu se rozhlíží po mé
zahradě.
„Asi jsem moc nepřemýšlela nad tím, že bydlíš sám v domě v La Jolla.“
Nakloním hlavu a zeptám se jí: „A kde bydlíš ty?“
„V bytě v centru,“ odpoví mi. „Nechala mi ho babička.“
„No, tak to máme něco společného,“ odpovím a otočím se ke vchodovým
dveřím. „Tenhle dům je mojí babičky.“ Zajedu klíčem do dveří. „Bydlí v Del
Maru v luxusním domově pro seniory. Bydleli jsme tu s mou sestrou Margot
spolu, ale přestěhovala se blíž ke kampusu.“
„Není UCSD asi šest kilometrů odtud?“
„Možná i míň, ale už je v postgraduálu. Dělá biologii. Nesnáší řízení
a potřebuje být blízko laborky.“ Kývnu hlavou, abych jí naznačil, že má jít první.
„Pojď dál.“
 Je jasné, že tu London není kvůli pokecu. Otočí se a vyrazí chodbou a přes
rameno se mě zeptá: „Můžu se teda osprchovat tady?“
„Jo,“ řeknu a následuju ji. „Chceš společnost, nebo se opláchneš sama?“
Na cestu autem si oblékla tričko, a když se na mě úplně otočí, sundá si ho přes
hlavu spolu s vrškem od plavek a pustí je na zem u prahu koupelny. „Kdybych se
chtěla sprchovat sama, jela bych domů.“
Zvednu obočí a zírám na její nahou hruď. „Pravda.“
Celé je to divné, takové drsné, ale nedokážu se vzdát sprchy s mokrou, kluzkou
London.
Vleze dovnitř, pustí vodu a dívá se přes sklo dveří, jak se svlékám. Vlezu za ní
a uvědomím si, jak mi tuhne péro. Dotýkám se jejího boku, když mě políbí na
krk.
„Nějak tě pořád nechápu,“ přiznám a zavřu oči, když mi přejede zuby po
bradě.
„Ani já se nechápu, jestli ti to pomůže.“
Jo, vlastně jo. Sladce se na mě usměje a pak se otočí, zvedne šampón a dá mi
ho do ruky.
„Ale máš pravdu: nehledě na moje instinkty se mi docela líbíš,“ řekne, políbí
mě jednou a pak se ke mně otočí zády. „A vsadím se, že umíš dobře mydlit.“
„To bych řekl.“ Vjedu jí šampónem do vlasů a jemně jí masíruju pokožku
hlavy. Nakloní se dozadu a horká voda mě bije do hrudi. „Tohle mi připomíná,
jak jsem umýval vlasy Margotiným panenkám.“
London ztuhne a pak velmi pomalu zvedne hlavu a podívá se na mě přes
rameno. „Cože?“
Vyprsknu smíchy, přitisknu obličej do teplé kůže na jejím krku. „Jo… už
chápu, že bez kontextu to znělo dost podezřele. Ale hrávali jsme si na
kadeřnictví, a protože jsem byl mladší, využívaný bratr, vždycky jsem měl na
starosti šampónování. Pak jsem jí je přinesl na foukání a styling. Ječela na mě,
že nemají kondicionér.“
„Margot zní jako supr holka.“
Přikývnu, nakloním jí hlavu trochu na stranu, abych jí mohl promasírovat krk.
„To je. A Sephora je do dneška jejím kostelem.“
„To mě vzrušuje a zaráží v jednom, že jsi chlap, co zná Sephoru.“
„A Chico’s,“ řeknu. Užívám si, jak je to prosté – i když si jen povídáme ve
sprše. „To taky není místo, kam chlapi chodí dvakrát často. Je to ale poklad mojí
babičky. A když o tom tak přemýšlím, máma je fanynka Coldwater Creek.“
Odmlčím se, zajedu jí prsty hluboce do vlasů. „Ježiši, moje víkendy jsou
většinou plný šoférování ženským, co mám v životě, po nákupech.“
„To je pěkné vyvážení všedních nocí, kdy šoféruješ ženy ve svém telefonu.“
Cítím, jak oba na chvíli ztuhneme. Zrovna když si začnu myslet, že je to mezi
námi jednoduché, zrovna když se začneme otevírat, udělá tohle.
„To jsem řekla nahlas?“ zeptá se, otočí hlavu, ale oči má sevřené před náhlým
proudem, co se jí valí po čele.
„Jo, řekla.“
„A koukáš na mě zle?“
„Ne.“ Ale nebudu si nic nalhávat a předstírat, že její představa o mně nebolí.
Položím jí ruce na ramena, otočím ji, aby se na mě dívala. Utřu jí šampón
z obočí a zahuhlám: „Jdeme to opláchnout.“
Periferně vidím, že se mi dívá do obličeje, zatímco jí projíždím vlasy vodou
a smývám pěnu, ale místo toho, abych se jí podíval do očí, se soustředím na
svoje ruce.
„Logan?“
Usměje se. „No?“
„Proč ses sem vrátila?“ zeptám se jí tiše.
Natáhne se pro mýdlo a já se otřesu, když mi přitiskne ruce na břicho
a sklouzne mi po hrudi. „Nevím jistě.“ Setká se s mým pohledem a sladce se na
mě zaculí. „Promiň, že jsem byla hnusná.“
„Myslím, že na mě jen hážeš svůj vlastní hnus. Ale nemuselas sem chodit.“
Její úsměv je široký a ďolíčkatý. „Nebudeš mě uhánět, abych se stala jednou
z těch holek v tvém telefonu, co trvají na tom, že tohle už nikdy neudělají.“
„Nesnažím se tě uhánět. Zdá se mi, že v tvém případě je to pravda. I kdybys mi
to neřekla tu první noc, co jsme spolu strávili, vsadil bych se, že tohle nikdy
neděláš. Ne že by na tom bylo něco špatnýho…“
Přikývne a dívá se na své ruce, jak mi je pomalu vede z hrudi na ramena. Její
odpověď přes tekoucí vodu skoro neslyším: „Sex byl super. A říkala jsem si, že
jsi ten typ kluka, co to dokáže nechat jen u sexu, což je všechno, co teď chci.“
„To dokážu.“
Myslím.
Teda, nikdy dřív to pro mě nebyl problém, ale plete mě, jak moc se jí chci líbit.
„Budu upřímnej, jo? Moc ti to nejde.“ Překvapeně otevře pusu, a tak rychle
dodám: „Ne ten sex – to ti šlo moc, jestli si správně pamatuju – ale ta část co je
jenom sex.“
Její modré oči se setkají s mými. „Co tím myslíš? Nevytahuju žádný city.“
Zasměju se její rychlé obraně, polechtám ji na bocích. „Chováš se ke mně
hnusně.“
Zachichotá se. „Promiň! Přísahám, že nejsem kráva. Jenom… nechci randit
a typ chlapa, co bych s ním randila, se ti vůbec nepodobá, ale stejně tady jsem…
kvůli sexu. Takže jo, možná na tebe hážu svůj hnus… což ze mě vlastně dělá
krávu.“
Snažím se ignorovat tu urážku. „S jakýma klukama randíš?“
Tázavě se na mě podívá. „Nerandím.“
Zoufale vydechnu, vymáčknu si do ruky kondicionér, zatímco mi umývá paže.
Vklouznu jí prsty do vlasů. „Říkalas, že nejsem tvůj typ. Co je tvůj typ?“
„Vousatej. Pohodář. Potetovanej.“
„Hipster s diplomem z pivovarnictví?“ zeptám se a ona se zasměje. „Ten typ
chlapa, co investuje mocně do vosku na vousy, aby si hezky zatočil konce
nahoru?“
„Tak něco.“ Přesune mi ruce zpátky na hruď, pak dolů po břiše. S očima na
mém obličeji se natáhne níž, mýdlovou dlaní mě pohladí přes péro.
Začervená se a já se zachvěju. Zavřu oči, když jí poskočím do dlaně. Chci jí
říct, že je to příjemný, chci ji líbat, ale tak mě pohlcuje její dotek, že jsem jako
přimražený na místě a voda mi dál stéká po obličeji.
Lehce zasténá, když mě pohladí přes žalud.
„Je vidět, že vůbec nejsem tvůj typ,“ škádlím ji.
Přitiskne mi rty ke klíční kosti. „Ne, ani trošku.“
Hladí mě dlaní, pomalu mě mačká a pak se natáhne, aby mě políbila výš.
Sevřu jí obličej do dlaní, nakloním ji, aby se na mě podívala. „Nemusíme to
dělat.“
Zírá na mě, nadechuje se a vydechuje. „Nemusíme?“
Cože? „Jasně, že ne.“
Ale jen si ze mě utahuje. S úsměvem otevře rty a přitiskne je na moje,
vklouzne mi teplým, vlhkým jazykem do pusy. Všechno se ve mně uvolňuje.
Nahmatám její prsa, přitisknu ji na dlaždičky a líbám ji ještě intenzivněji.
Sténám jí do pusy, když jí lehce kroužím přes bradavky palci. Když jí sáhnu
jednou rukou mezi nohy, už je kluzká touhou. Odtáhne se mi od pusy, zakloní
hlavu a opře ji o zeď. Dívám se na ni – zavřené oči, pusu jemnou a otevřenou,
tep pulsující v krku – kroužím prsty dokola, dokola, dolů, dokola. Kruci, je tak
sexy! Je tak jednoduché přijít na to, co jí dělá dobře: líbí se jí dotek zvenku,
pevný a rychlý. Skloním se, slíbám jí vodu z brady a ze rtů.
Její tělo se sklouzne po mém a já pronásleduju její rty, když se odtáhne, lehce
pozvedne obočí a pak zašeptá: „Kondom?“
 Vykloním se ze sprchy, zašmátrám v šuplíku a podaří se mi postavit se zpátky
a podat jí ho, aniž bych uklouznul.
Sevře ho v dlani a druhou rukou se po mně natáhne. Pohladí mě, vytáhne se na
špičky a políbí mě. Mysl se mi rozpustí a ztratí tvar, když se k ní vrátím prsty
a uslyším její úlevný sten.
London roztrhne balíček zuby, zatímco mě prsty tře a tře a tře. Cítím, jak je
vzrušená, jak se jí napínají stehna. Ani nepotřebuju, aby mi řekla, že „už je
blízko“. Ale její slova mi vystřelí elektrické napětí do žil.
Vybuchnou mi jako bomba v hrudi, když dodá: „Chci se udělat, když budeš ve
mně.“
Vzhlédne mi do očí, skoro omluvně se usmívá, že mě žádá o takové fyzické
spojení. „Je to v pohodě?“
Přikývnu, nedokážu odpovědět nahlas, protože
se ve mně
něco
otvírá.
Přejíždím jí spodní ret palcem, znovu a znovu přikyvuju.
Už nemíříme k jednorázovce, rychlovce, sebevědomému sexu, který jsem si
užíval posledních pár let. Najednou nedokážu zařadit tu vláčnou něžnost, kterou
jí tak jednoduše dávám. Není to ani jako minule, když jsme píchali – dva lidi, co
spolu zažívají něco úplně jiného.
Tady jsem úplně nahý.
Chci se s touhle sladkou, nedůvěřivou holkou milovat.
Je matoucí toužit po ujištění jejích rtů, ale skloním se, vezmu je, cucám je
a tahám za ně, otvírám je, abych mohl ochutnat její jazyk a vytáhnout z ní ty
ostré, hladové steny.
Odtáhne se, aby se mohla soustředit. Cítím její dech na krku a váhu její
pozornosti, když mi roluje kondom na péro. Zvuky odpadávají jeden po druhém;
s tlukotem tekoucí vody stojíme v tiché místnosti, nadechujeme se,
vydechujeme. Sáhne ještě níž, sevře mě v dlani a cítím, jak se mi dívá do
obličeje, zkoumá každý kousek mé reakce.
Jsi tak tvrdej. Neslyším, že by to řekla, ale vidím, jak ta slova formuluje rty.
Koukám na pramen vody, který jí stéká přes obličej, kape přes horní ret.
Představuju si, co vidí: sevřené obočí, zaťatou čelist. Polknu a pak se pokusím
– a nepovede se mi to – zformulovat slova. Ani nevím, co bych jí chtěl zrovna
v tuhle chvíli říct, a všechno, co se ve mně zvedá, je příliš intenzivní na to, abych
to vyslovil. Blonďaté vlasy má přilepené k obličeji a krku. Její oči jsou obrovské
tyrkysové kruhy orámované tmavě modrou, řasy má slepené k sobě.
Neuvěřitelně rudé rty má napuchlé od mých polibků. Ale teprve to, že povolila
své ochranné štíty, ve mně cosi rozněžní.
Díky ní chci něco, na co jsem už děsně dlouho nemyslel. Spojení, stabilitu,
něco bezpečného a jen našeho.
„Tohle se mi líbí,“ řekne tiše a z toho, jak na mně zůstane viset pohledem, vím,
že tím myslí něco víc. Přiznává, že se jí líbím já.
Zasténám. Vím, že moje oči prozradí všechno. Nedokážu zamaskovat, jak jsem
netrpělivý a chtivý, dýchám tak nahlas, až lapám po dechu. Natáhnu se po jejích
stehnech, zvednu její nohy do vzduchu a dám si je kolem pasu. Je tak
jednoduché do ní vklouznout, když je takhle mokrá. Je na mě připravená. Mohl
bych se do ní zabořit jediným pohybem, dostrkat nás oba k vrcholu několika
ostrými přiraženími. Ale chci do ní vnikat kousek po kousku.
Chci cítit ten skluz, pomalé prolnutí.
Chci se dívat, jak se její rysy jeden po druhém uvolňují.
Chci, aby mě viděla.
Přes obličej jí přeběhne záblesk bolesti – sevře čelo a ostře zalapá po dechu –
a tak se skloním, políbím ji a zašeptám: „Dobrý?“
„Jo,“ přikývne. Prsty mě hladí přes krk do vlasů a na rtech se jí objeví nepatrný
úsměv. „Jenom tohle nikdy nedělám.“
Tomu se zasměju, ale můj smích se promění v zamručení, když se ke mně otočí
a přisaje se mi na krk. Zakousne se. Když jsem v ní, zůstanu tam a jen se
zasouvám hlouběji, hlouběji, hlouběji. Třu se o ni, dokud mě neškrábe na
zádech, nepřiráží se na mě, nevydává mi přiškrcené, ostré steny přímo do ucha.
Věděl jsem, že byla blízko, ale neuvědomil jsem si, jak to bude rychlé.
Odtáhnu se, abych se na ni podíval, zrovna ve chvíli, kdy se dostane na vrchol:
otevře pusu, sevře mě v sobě a z hrdla se jí vydere ostrý výkřik.
Tisknu se jí obličejem ke krku a cosi se ve mně rozpadá. Popadnu ji, píchám ji,
přisaju se jí na kůži a beru si, kolik jen můžu. Její orgasmus pokračuje dál a dál,
dokud se neuvolní, nelapá po dechu a jen na mě nekouká.
Dívá se, jak se taky dostávám k vrcholu, jak se mu poddávám, jak stoupám na
hranu a s ostrým stenem se udělám.
Kurva, skoro nedýchám. Třesou se mi paže a je tak kluzká, že ji musím
stisknout pevněji, abych ji nepustil na zem. Svírá mi obličej, pusou hledá moje
rty a pak se líbáme.
Líbáme se a je to lepší než cokoliv jiného. Pořád jsem v ní.
Všechno je jemné, zaplavené kapkami, a ty nevázané, úlevné doteky mi ztěžují
představit si, že někdy zastavím vodu. Je to tak prosté – líbání po sexu – ale na
druhou stranu není. Kdyby to bylo prosté, dělal bych to s každou. Neodvalil
bych se hned po orgasmu, nepostaral se o kondom a pak až o cokoliv dalšího.
Nepřemýšlel bych nad tím, jak dlouho musím čekat, než budeme moct vstát,
jestli bude chtít zůstat nebo jí mám nabídnout něco k jídlu.
Ale London se mnou ještě neskončila a já se nechci vytáhnout. Ještě ne. Ještě
chvíli. Líbí se mi její dotek, je v mé náruči tak poddajná. Líbilo se mi udělat se
v ní.
Líbí se mi, že jsme spolu zrovna zažili něco výjimečného.
Nakloní mi hlavu v dlaních, líbá mě na tváře, saje vláhu z mého spodního rtu.
Její modré oči jsou jasné a lesknou se, jsou tak blízko. „Jsi v pořádku?“
Přikývnu a zašeptám: „Jednou mě zničíš.“ Pak se nakloním blíž pro další
polibek, ale ona se odtáhne.
„Za chvíli ti dojde teplá voda.“ Protáhne se, narovná a já z ní vyklouznu.
Opatrně ji postavím na nohy.
Už jsou to léta, co jsem cítil ten pocit vlastnictví nad cizím tělem. Projede
mnou ostré bodnutí. Pohladím ji po stranách k bokům. Hladím ji po zadečku,
když se skloní, aby vypnula vodu. Nechám ruce, aby ji pohladily přes záda a pak
se vrátily k prsům, když se narovná zády ke mně. Skloním se, líbám ji na
rameno, koušu ji, chci na ní nechat značku, podle které by všichni poznali, že
jsem tu byl. Líbí se mi, jak ke mně zapadá, zepředu i zezadu. Zapadáme do sebe.
„Kde máš ručníky?“ podívá se na mě přes rameno a pokusí se zamaskovat, že
se třese zimou.
„Kruci, promiň! Dej mi vteřinku.“ Vylezu ven, ovážu si jediný ručník ze
sušáku kolem pasu a vyběhnu ke skříni s čistým prádlem, abych jí podal nový.
Když se vrátím, už leze ven. Dívám se, jak se suší od nohou k vlasům. Celý se
třesu, že ještě před deseti vteřinami byla mojí přítelkyní.
„Věř tomu nebo ne,“ řekne, „to bylo poprvé, co jsem se s někým sprchovala.“
Zvednu si ručník k vlasům a vytírám je do sucha. „Fakt?“
Vzhlédne a zarazí se, než se rozkašle smíchy. „Ježiši, ten výraz. Vypadáš tak
hrdě.“
„To není zrovna tajemství, že chlapi mají rádi, když jsou první. Objevení
Ameriky. Vynalézání kravin. Sprchování se s London.“
„To je dost sexistický. Ženy taky rády…“
Jemně ji přeruším zdvižením ruky. „Jo, jo. Ale ne tak patologicky jako chlapi.“
Koukám na ni, než se se mnou střetne pohledem. „Uklidni se, jenom jsem rád, že
jsem první. Nechystám se do tebe zarazit vlajku nebo tak něco.“
 Konečně se na mě usměje. Její pohled zvláční, prohlídne si celý můj obličej
a pak se mi zase podívá do očí. Má tak sladký výraz, tak… šťastný, a tak k ní
přejdu blíž…
Zamrká, její výraz zkamení a je to zpět: vzpomněla si, že jsme pod ručníky
nazí a kluk jako já se jí nesmí líbit. „Můžu si půjčit nějaké oblečení? Musím se
jet domů převléct, ale nechci si oblíkat věci od písku.“
„Tos moc nenaplánovala, co?“
Přimhouří oči a snaží se vypadat otráveně, i když jí to vůbec nejde. „Plánovala
jsem, že se vysprchuju doma.“
Jde za mnou do ložnice a dívá se, jak vytahuju ze šuplíku šortky a tričko.
„Chceš i…?“ nedokončím a zvednu do vzduchu boxerky.
„Ne.“ Vezme si kraťasy, odhodí ručník a posadí se na hranu postele. Nahá.
A teď musím myslet na to, že bude nosit moje kraťasy naostro…
„Koukáš na mě.“
Zamrkám a řeknu první věc, co mě napadne: „Fakt ses nikdy nesprchovala
s přítelem? Přitom se to tak… nabízí.“
London pokrčí rameny, utáhne si šňůrku na bocích. „Měla jsem jenom jednoho
přítele,“ řekne a vzhlédne, jako by čekala, že se budu tvářit divně. Z jasných
důvodů to neudělám. Zvednu obočí, abych jí naznačil, že by měla dokončit svou
odpověď. „Byli jsme spolu dost dlouho, ale… nikdy jsme se spolu
nesprchovali.“
„Tak to byl pěknej nicka.“
„To teda.“ Zasměje se a pak zmizí, když si přetáhne přes hlavu tričko.
Jasně, už to chápu. „Podvedl tě, co?“
Když se znovu objeví zpod látky, probodne mě pohledem. „Jak to víš?“
„Máš v sobě takovej ten podtext: všichni chlapi jsou kokoti.“
„Ze zkušenosti vím, že většina chlapů v určitou chvíli někoho podvede.“
Cítím, jak lehce nesouhlasně pozvednu hlavu. „Většina chlapů? To je trochu
unáhlený, nemyslíš?“
Pokrčí rameny. „Nepracuju v oboru, kde potkáš moc upřímných chlápků.“
„Tak proč děláš v baru?“ zarazím se, když mi neodpoví, a pak sebou trhnu.
„Asi neexistuje správný způsob jak to říct… takže prostě: London, máš vejšku.
Nemusíš se živit mícháním drinků.“
„Najít si práci není tak jednoduchý, jak si myslíš, právníčku. Ráda míchám
drinky. Mám fajn pracovní dobu. Během dne surfuju a dělám menší zakázky.
Jako barmanka si vydělám hezký peníze. Na volné noze… moc ne. Aspoň
zatím.“
 „Na volné noze jako grafička?“
„Jo. Dělám kresby. Loga. Videa. Weby.“ Ztuhne; stáhne ramena, dlaně
přitiskne k sobě, ruce má sevřené mezi koleny. Její tělo doslova křičí: už můžu
vypadnout?
Ten posed znám. Sám jsem ho nosil. Z nějakého důvodu se mnou otřese, že ho
zaujala po tom, co jsme zrovna dělali. Chci ji tu udržet ještě o chvíli déle. Proč
mám vždycky potřebu jít s ní aspoň kousek za hranici?
„No, když pracuješ doma, nebo když pracuješ v baru, kde se neseznámíš
s nikým dobrým, nemusíš se bát, že bys někoho potkala.“
Vzhlédne ke mně a její modré oči září v šeru. „A co ty? Kdy jsi měl naposledy
někoho, koho jsi považoval za přítelkyni?“
„V prváku.“
Nedůvěřivě se na mě podívá. „To je už několik let.“
„Já vím. Ale byli jsme spolu dost dlouho.“ Posadím se vedle ní a skloním se.
Opřu se lokty o kolena. Pořád jsem jen v ručníku.
„Luku?“
Cítím, jak se na mě dívá, a otočím se na ni. Už jen z jejího výrazu je mi jasné,
že si dala dvě a dvě dohromady. „No?“
„Jak přesně se znáš s Miou?“
Usměju se, ale necítím, že by to bylo upřímné. „Chodili jsme spolu.“
„Bože.“ Zavře oči. „Jejda. Už jsem slyšela zmínky o klukovi, kterýho měla
před Anselem. Byli jste spolu fakt dlouho.“
„Poprvé jsme se líbali, když nám bylo dvanáct.“
„A naposledy?“ zeptá se.
Srdce mě zabolí fantomickou bolestí, tak jako vždycky, když si na to
vzpomenu: věděl jsem, že je to naše poslední pusa. „V devatenácti.“
London se postaví, otevře oči, přejede si rukama po bocích a rozhlédne se, jako
by něco hledala. „Najednou je mi z tohohle všeho nějak divně.“
Jdu za ní, když vyjde do koupelny pro špinavé oblečení. „Proč?“ zeptám se.
„Mii je to jedno.“
„Neví o tom,“ řekne a mávne mezi námi. „Teda, nejsme s Miou zrovna nejlepší
kámošky nebo tak, ale jsme kamarádky a já píchám jejího ex.“
„Rozdali jsme si to jen dvakrát, a navíc jsem většinu práce zastal já. Můžeš mít
třináct procent zodpovědnosti a na zbytek se vyprdnout, jestli chceš, protožes
nevěděla, že jsem s ní chodil.“
Ani se nepokusí o úsměv a vyjde z ložnice do kuchyně. Vklouzne do žabek.
„I tak. Hmm…“
 Zastavil jsem rostoucí zájem uvnitř, zasekl jsem jakoukoliv pravdivou reakci.
London se mi líbí, ale má kolem sebe dost divnou auru a nebudu ani dělat, že jí
rozumím. A ta věc s Miou ji jen posílila.
„No, nehledě na to, dnešek byl fajn,“ řeknu jí tiše.
Přikývne, ale nepodívá se na mě. „Byl.“
Vím, že ho nepoužije, ale nemůžu si pomoct a musím jí dát svoje číslo. Utrhnu
kousek obálky na stolku, napíšu ho na něj a podám jí ho. „Kdybys někdy zase
chtěla šampón zdarma.“
Chvilku na něj kouká, než mi vezme tužku, utrhne další kousek papíru a něco
na něj napíše. S ironickým smíchem mi ho podá, vezme si klíče a vyrazí ke
dveřím.
V případě nutnosti
Logan: 619-555-0127
Po tom, co slyším, jak nastartuje a odjede, vytočím číslo a směju se sám sobě,
když na druhé straně uslyším hluboký mužský hlas: „Bar U Freda. Tady Fred.“
 PÁTÁ KAPITOLA
London

S CHODY, CO VEDOU od Lukova malého domku v La Jolla, se mi po cestě

ven zdají mnohem delší než po cestě dovnitř. Jako bych se nedokázala hýbat
dost rychle. Beru je po dvou, poslední úplně přeskočím a dopadnu trochu
nešikovně na chodník pod nimi.
Stejně jako minule mám roztřesené nohy, když přecházím přes zahradu. Svaly
se mi chvějí a v hlavě mi pořád dokola běží věta: Co to doprdele dělám?
Jak se mohlo stát, že se mnou někdo jako Luke spí, den na to si ho nechá
vykouřit v autě a pak se objeví v mé nejoblíbenější mexické restauraci naprosto
neodolatelný a vtipný a zajímavý a vykouzlí si cestu do mých kalhotek?
Znova?
Auto mám zaparkované u chodníku, a když lezu dovnitř, podívám se na domy
kolem. Uvědomím si, že na sobě mám jiné oblečení, než když jsem přijela –
Lukovo oblečení – a že mám vlasy pořád mokré a rozcuchané. Že vypadám, jako
bych zrovna odešla od milence.
Říkala jsem, že už to znovu neudělám. A tak tu teď stojím a znovu stydlivě
mizím, jako by to byla moje práce. Byl to tak super sex, že pochybuju, že bych
dokázala nepajdat, i kdybych se hodně snažila. Vůbec se nedivím, že mu pořád
vibruje telefon.
Zkontroluju si zrcátka a vyjedu do silnice. Snažím se nepřehrávat si, jak moc to
bylo úžasný. Snažím se nelpět na tom, že o víkendech vozí svou sestru a babičku
po obchodech, že si pamatuje jejich názvy a že pokaždé, když s ním jsem, je fakt
milej. Rozhodně nemyslím na to, jak jsem ho nechala v kuchyni s modrým
ručníkem kolem pasu, ani na to, že ze své kůže pořád cítím jeho mýdlo.
„Šampón zdarma,“ zahuhlám si a znovu si zkontroluju zrcátka, než přejedu do
druhého pruhu. „Pitomec.“
Ale čím blíž jsem domu, tím víc mě štve ta věc s Miou. Věděla jsem, že měla
dlouholetého přítele, ale nikdy jsme se o něm nebavily. Nevyhýbala se tomu
z nějakého konkrétního důvodu; jenom už není součástí jejího každodenního
života. Ani nevím, jestli jsem někdy slyšela jeho jméno. A jestli jo, dost rychle
jsem ho zapomněla, jak je vidět.
V baru mi řekl, že spolu vyrostli, ne, že spolu byli podělaných sedm let. Sedm
let v našem věku není zrovna běžné – je to obří. Věděl, že se s Miou známe, proč
se o tom aspoň nezmínil?
 Abych byla upřímná… moc jsem se mu neotevřela, když jsme se mohli poznat,
takže nemohl tušit, že o něco půjde, ani že by mi měl vyprávět o svých minulých
vztazích. Ani já jsem to neudělala. Rozdali jsme si to. Tečka.
Ale i tak. Ptala jsem se a on mi přímo zalhal. Mia je moje kamarádka. Ne
nejlepší, nejsme si tak blízké jako s Ruby, než se odstěhovala do Anglie, ani jako
s Lolou a Harlow, ale stejně jsme kamarádky. Existuje několik zásadních
pravidel, která by měla každá holka znát. 1) Vždycky řekni jiné holce, když má
něco za zuby nebo v nose, nebo když má šaty zastrčené v kalhotkách.
2) Vždycky poskytni jiné ženě tampón, když ho potřebuje, a varuj ji před
jakoukoliv krvavou nehodou. 3) Když je jiná žena opilá a potřebuje kamarádku,
pomoz jí. 4) Nikdy, nikdy se nezaplétej s kamarádčiným ex.
Základní pravidla.
Vím, že je Mia šťastná a s Anselem, jsou jako obrázek posvatebního blaha, ale
stejně jí musím zavolat. Dneska. Než přijdu o nervy.
Když vejdu do bytu, Lola zrovna odchází. Zaplaví mě pocit viny.
„Čauec,“ řekne, zkontroluje si peněženku a pak ji vhodí do kabelky.
„Čau,“ zavřu za sebou dveře, odhodím klíče na stůl a opřu se o zeď. „Jak bylo
v L. A. – počkej, to už zase jedeš zpátky?“
„Mám… nějaký povinnosti,“ prohodí. „Oliver jede se mnou, protože kdybych
musela jet zase sama, probrečela bych celou cestu.“
Při svém jméně se Oliver objeví za rohem, a když mě uvidí, usměje se.
„Ahoj London Bridge,“ prohodí a praští mě do ramene. „Dneska jsem dal
jednu tvou vizitku. Jeden pravidelnej zákazník, co má několik pivovarů, se ptal,
kdo mi dělal stránky, a tak jsem mu o tobě řekl.“
„Díky, Ollsi,“ odpovím.
Z pravidla nedělám práci pro rodinu ani přátele – vždycky se to jaksi zamotá,
když se do toho dostanou peníze, takže se to snažím udržet čisté – ale do dneška
je Oliverova stránka nejlepší věc, co jsem kdy vytvořila. A dobře mi za to
zaplatil. Ještě pár takových zakázek a budu mít namířeno k pěkně kruťáckýmu
portfoliu.
Lola zavře kabelku a rychle si prohlídne, co mám na sobě. „Tipla bych si, že
tohle není tvoje oblečení.“
Sakra.
„Jak víš, že nenosím chlapský kraťasy a trička, když tu nejsi?“ odpálím
a vydám se k ledničce, ze které vytáhnu poslední Red Bull. Mám před sebou
dlouhou noc. „Mám velmi eklektický šatník.“
Přistoupí ke mně a odhrne mi vlasy za rameno, aby si mohla přečíst nápis, co
mám na hrudi.
„To nevím. Ale vím, že nejsi a nikdy jsi nebyla členkou oddílu vodního póla na
UCSD.“
Dvakrát sakra.
Otočím se, odmávnu ji a odložím pití, abych mohla dělat, že si procházím
poštu. „Půjčila jsem si to od jednoho kluka na pláži,“ odpovím.
„Jasně… pochybuju o tom, ale protože jsi přísahala, že kašleš na chlapy,
a protože spěchám, zatím tě beru za slovo. Zatím,“ dodá významně a hodí si
kabelku přes rameno.
S tím lehkým rýpnutím si vzpomenu, že mi Luke v podstatě řekl, že nesnáším
chlapy, a dělal si srandu z mé krabice hříšností.
Samozřejmě se mýlil. Nemyslím si, že jsou všichni chlapi idioti. Finn, Ansel
a Oliver jsou bezva. S mým taťkou je taky sranda – když zrovna nepodvádí
mamku – a dost rychle začínám zbožňovat Freda. Ale pořád jsem otrávená,
protože pořád ještě musím zavolat Mii.
Lola s Oliverem odejdou a já se znovu vysprchuju. Vím, že ten rozhovor bude
podstatně jednodušší, když nebudu ze svých vlasů cítit Lukův šampón.
Najednou umírám hlady, a tak sním sendvič s tuňákem. Postávám u linky.
Rozhodnu se namazat pant dveří, co poslední dobou vrzal, a zkontroluju si
peníze na účtu. Oddaluju to, jak jen to jde.
Mám zaplacený nájem a několik studentských půjček, z krátkodobého hlediska
jsem na tom finančně dobře. Můžu si dovolit celý den surfovat a pracovat v noci
U Freda? Jasně. Zbývají mi peníze na něco dalšího? Ani ne. Spoření na auto není
jen vtip, protože doopravdy potřebuju nové. Taky vyšel nový grafický program,
který bych chtěla – umožní mi dělat větší a komplikovanější stránky s více
pluginy – ale dokud pracuju v baru, rozhodně na něj nevydělám.
Luke má talent na objevování mých slabin a rýpání do nich, zatímco se tak
rozkošně culí. Když se ptal, proč pracuju za barem, byla to jedna z nich. Má
pravdu – nemusím to dělat. Lidi ale neradi platí za práci grafika, co nemá kupu
zkušeností. Moje portfolio se pomalu tvoří, ale zatím nestačí. Ještě ne. Bohužel
mi Fred nemůže dát víc hodin a raději bych si oholila obočí, než si řekla o peníze
našim. Druhá práce by mi rozhodně pomohla, a tak si poznamenám, abych se
zeptala kamarádů barmanů, jestli v nějakém klubu nehledají posilu.
To by bylo fajn. Už dvakrát jsem šla domů s Lukem; očividně mám příliš
volného času.
Což mě přivádí zpátky k tomu, co mám teď udělat: zavolat Mie.
Rozhodnu se sebrat odvahu, projedu kontakty a zastavím se u jejího jména.
Normálně jí jen tak nevolám – možná když hledám Harlow nebo Lolu nebo
abychom si ujasnily plány – takže nemá ani fotku.
Zvedne to hned po zazvonění a po chvíli strnulého, klidného ticha si
uvědomím, že vůbec netuším, jak vlastně tenhle rozhovor vést.
„Ano?“ řekne podruhé a já se vrátím do reality.
„Ahoj,“ řeknu a procházím se po obýváku a děkuju, že tu není Lola. „Tady…“
„London! Čau, jak se máš?“
„Mám se fajn,“ řeknu a protočím si pramínek vlasů mezi prsty. „Co vy?“
„Super!“ prohlásí a zní nadšeně, šťastně. Vidím, jak z ní to slovo úplně
vybuchuje. „Ansel se zabydlel na UCSD a moje hodiny tance jsou parádní. Děti
jsou úžasný.“
„A co dům?“
„Dům je boží. Začali jsme se bavit o tom, co budeme dělat příští rok v létě
a najednou jsem si uvědomila, že jsme dospělí, manželé a vlastníme spolu dům.
Přestanu mít někdy pocit, že žiju cizí život?“ položí řečnickou otázku. „A co ty,
cos dělala? Tuhle jsem tě zahlídla, ale než jsem tě stihla pozdravit, už jsi byla
pryč.“
Jak se mám? Konečně jsem přišla na to, jak zapnout televizi, hudbu
a kabelovku jediným vypínačem. Sjela jsem celé dvě série Veroniky Mars za
jeden den, a tak jsem o víkendu ani nevyšla z domu. Jo, a nemusela jsem
používat tenhle týden vibrátor, protože jsem spala s klukem, se kterým jsi přišla
o panenství.
Ble.
Sesunu se na židli a protřu si obličej. „To je vlastně to, proč volám,“ řeknu.
„Koho jsem dělala“ – zarazím se a vytřeštím vyděšeně oči – „Co jsem dělala.“
Linkou se ozve Miin rozkošný smích. „Aha?“
„No, poslouchej, nejdřív jsem si to neuvědomila, ale začala jsem…“ zarazím
se, protože co jsem vlastně začala? Chodit? Ne, to rozhodně není to, co s Lukem
děláme. „Začala jsem se vídat s jedním klukem“ – jo, to zní líp, není to tak
ošemetné a technicky vzato je to pravda. „Jde o to, že když jsme se poprvé…
viděli – s tím klukem – vůbec jsem netušila, že jsi s ním chodila.“
„Že jsem s ním chodila?“ ztichne a pak se ozve trošku potišeji. „Počkej, to se
bavíme o Lukovi?“
Na chvíli přemýšlím, že bych jí zalhala nebo úplně zavěsila, ale vím, že to
musím udělat. „Jo. Viděla jsem vás, jak jste se jednou bavili, ale až dneska mi to
všechno došlo.“
Nevím, co jsem čekala, ale vím, v co jsem doufala: smích a okamžité ujištění,
že o nic nejde. Cokoliv, co by mi ukázalo, že to není tak velká věc, jak se mi to
teď zdá.
Místo toho dostanu ohromené: „Ježiši! Ty chodíš s Lukem?“
„Doopravdy s ním nechodím,“ upřesním. „Jenom mi přišlo divný, když jsem to
zjistila, když jsme kamarádky a tak….“
„Víš,“ začne a pak se jednou, udýchaně zasměje. „Promiň, jenom mě to
překvapilo. Je to v pohodě – už spolu nejsme dlouho, London – jenom je to…
překvapení,“ zopakuje. „Myslím, že můj mozek prostě potřebuje chvilku, aby se
chytil.“
„Mio, jen abys věděla, o nic mezi náma nejde.“ Nejsem si jistá, jestli to
pomáhá, protože jsem zrovna přiznala, že spolu jen spíme. „Tak nějak se to
stalo; ani si napoprvé nezapamatoval moje jméno.“
Kruci. Přestaň mluvit, London.
Její smích je tentokrát silnější, přesvědčivější. „Ne, ne. Nemusíš mi
vysvětlovat, jaký Luke je. Už předtím si začal s holkama, co jsem znala, je to
jenom…“ odmlčí se a je vidět, že obě hledáme nejlepší způsob, jak to říct.
„Je divný to slyšet, chápu,“ dokončím.
„Jo, trošku jo.“
Myslím na to, jak Lukovi pořád vibroval telefon a jak jsem se dívala, jak
odchází s brunetkou. Představuju si, jaké to musí být pro Miu, když to zažívá
znovu a znovu. A připadám si ještě hůř.
„Dívej, vím… že neznáš všechny detaily, ale jsem už v pohodě,“ pokračuje.
Slyšela jsem historky o tom, jak byla Mia fyzicky i psychicky zničená v letech
po nehodě. Ale ta Mia vůbec nepřipomíná Miu, kterou jsem poznala já, když se
vrátila z Francie loni v létě. Tu, co je tak zamilovaná do svého manžela, že jsem
nemohla ani uvěřit, že někdy byla s někým jiným. Povzdechne si. „Jenom jsme –
já a Luke – si s tím vším poradili každý jinak, víš?“
„Jo,“ řeknu. Mia si vzala lásku svého života a Luke si domů vodí každý druhý
víkend jinou holku.
Možná je jeden úsměv za druhým a vypadá, že už se přes to dostal, ale nevím,
jestli je to pravda.
„Chci, aby byl šťastný,“ řekne Mia po chvíli. „Je to super kluk a zaslouží si
někoho… stálejšího. A upřímně, London, kdyby skončil s někým jako ty a byl
by šťastný…“
Cítím, jak kulím oči, a postavím se. „Počkej, počkej, počkej. Luke a já… nic
spolu nemáme. Párkrát jsme se potkali, ale to je všechno. A bude to všechno.“
Rozesměje se. „Jenom říkám, že nechci, aby ses s ním přestala vídat kvůli
mně. Nepřekročilas žádný pravidlo nebo tak něco. Ansel je můj muž a můj celý
svět. Ale děkuju ti, žes mi to řekla.“
Přikývnu, i když vím, že to nevidí. Nejsem si jistá, jestli se cítím líp. „No, jak
jsem říkala, chtěla jsem s tebou být narovinu. Luke se poslední dobou pořád
objevuje U Freda a chtěla jsem se vyhnout nepříjemnostem.“
„Všimla jsem si, že je tam nějak častěji,“ provokuje mě. „Zajímalo by mě, čím
to asi tak může být…“
„Ani to nezkoušej,“ řeknu a strojeně se usměju. Cítím, že to je konec tohohle
divného telefonátu. „Nechám tě jít. Musím do práce.“

DÍKY BOHU LUKA několik dní nepotkám a už za týden – jak jsem doufala – se
mi podaří najít druhou práci v klubu v centru. Je to velký klub, hrají tu slavní
DJs a občas tu vystupují popové hvězdy. Je to mnohem víc sexy a mladší místo
než U Freda, což znamená, že musím nosit kratší sukni; je tu víc studentů a víc
kluků a nejspíš budu potřebovat další sklenici na ďolíčkové dolary.
Bar je podstatně větší, takže jsme za ním neustále čtyři a kolem běhá aspoň
dvakrát tolik servírek. Holky tu pořád někdo balí, kluky taky – ale lehce se mi na
to zvyká, protože hodiny jsou přesně takové, jak jsem potřebovala, dostávám
krásná dýška, a jestli se mi podaří pár měsíců udržet obě práce, budu mít peníze
na auto i software, než si to vůbec uvědomím.
Opilci, co jim stačí k rauši chvilka, jsou super dýškaři.
Jestli si Lola předtím myslela, že jsem pořád pryč, nebylo to nic v porovnání
s prvním týdnem, co žongluju se dvěma pracemi. Zaučuju se skoro každý den,
a když se konečně přiblíží můj jediný volný večer, ležím v kómatu na gauči
a snad potřetí projíždím kanály v televizi. Na konferenčním stolku vedle mého
počítače se válí zapomenutá krabička od jídla, co jsem si objednala, a kdybych
měla po každém boku kočku, byl by to dokonalý pohled do života nezadané
holky.
Vedle mě zazvoní telefon a trhnu sebou, když na obrazovce uvidím mámin
obličej. Chvíli přemýšlím, že to budu ignorovat – nikdy se mi nepodařilo skončit
hovor s rodiči bez pocitu, že jsem totálně zklamala – ale vím, že bych jenom
protahovala nevyhnutelné. Když se mi nedovolá dneska, zkusí to zítra a pak
pozítří. Je lepší mít to z krku, dokud jsem ještě blízko kuchyně a zbrusu nové
čokoládové zmrzlině.
„Ahoj mami,“ pozdravím.
„London, zlato. Jak se máš?“
„Fajn. Co vy?“
 „Já se mám fajn. Pomáhám tetě Cath s plánováním svatby. Táta je pryč, takže
je bezva mít něco na práci.“
„Jasně. Je pryč,“ řeknu a cítím, jak mi povadl obličej. Když je táta pryč, tak je
nejspíš se svou sekretářkou – ženskou, se kterou mámu podvádí už několik let –
a to je téma, kterému jsem se naučila vyhýbat.
„Dneska nepracuješ?“ zeptá se.
„Ne, mám volno.“
„Volám, abych zjistila, jestli sis nerozmyslela účast na Andreině svatbě. Ale
jestli nemáš čas, zavolám zítra.“
„Jenom sedím doma. A ne, mami, zrovna jsem dostala druhou práci.
Nezvládnu to.“
Nesouhlasně zamručí a čekám, že na mě bude tlačit, ale místo toho se zeptá:
„Proč jsi v pátek večer doma? Ty pořád s nikým nechodíš?“
Zhluboka se nadechnu a napočítám do deseti. „Ne, s nikým nechodím.“
„Mám o tebe starosti, když jsi pořád tak sama. London, víš, že když budeš
každý večer sedět doma, nikdy nikoho nepotkáš. Chtěla jsem, abys přijela, abych
tě mohla představit synovi Paige Hallowayové. Je o pár let starší než ty, ale…“
„Mami.“
Znovu si povzdechne. Dlouhé, protažené proč-to-vždycky-tak-komplikuješ.
„Určitě jsi slyšela, že se Justin bude ženit.“
Ta slova mi dopadnou na kůži jako ostré krystalky ledu. „Vážně?“
„Ano, zlato, a já prostě nechápu, proč to nejsi ty.“ Sotva to vysloví, cítím, jak
se ve mně něco rozlomí a rozlije se každá kapička naděje pro tenhle rozhovor
i stovky dalších. Vždycky jí chci dát šanci. A vždycky si příliš pozdě uvědomím,
že bych to dělat neměla.
Dám si pěst do pusy, abych na ni nezačala ječet. Držím ji tam, protože vím, co
přijde dál. Její tiché zklamané: „Nikdy nepochopím, proč ses s tím klukem
rozešla.“
Ne, to nepochopíš, říkám si v duchu, když skončí. Nikdy ti to nepovím, protože
je mnohem jednodušší, aby sis myslela, že je to hodný kluk, než abych ti
vysvětlovala, jak dlouho mě podváděl, a riskovala, že mi řekneš, že to stejně byla
moje vina.
„Já vím, mami,“ řeknu tak něžně, jak jen to jde. „Je to komplikované. Už
musím jít.“
Zavěsím a vydám se pro zmrzlinu.

KROMĚ TOHO, že bych potřebovala víc volna, bych toho moc nezměnila –
s jasnou výjimkou hovoru s mámou a novince o Justinově nadcházející svatbě.
Potřebovala jsem si odpočinout a nic nedělat. Proto se Lola se mnou nehádala,
když jsem odmítla její pozvání, abych se k ní a Oliverovi přidala na večeři.
Ale v prázdném bytě se nudím. Nudím a nevím, co se sebou. Jestli mám být
upřímná, jsem taková celý týden, kdykoliv mám chvilku na nadechnutí. Myslela
jsem, že mi rozhovor s Miou pomůže, ale mám spíš pocit, že je to ještě
komplikovanější. Na konci se zdálo, že náš vztah viděla úplně jinak. Nevím,
jestli Luka dokážu zvládnout – zvládnout sama sebe, když jsem s ním.
Podívám se na hodiny, zamručím a zasunu se ještě hlouběji do gauče, když si
uvědomím, že je teprve sedm. Přemýšlím, jestli si nezalezu do postele se starým
spolehlivým vibrátorem, ale ani to mě neláká tolik jako dřív. Chci gratulovat
Lukovi a zároveň ho přiškrtit, protože je dost smutné, když mě ani můj
nejoblíbenější vibrátor nedokáže udělat šťastnou.
Z ničeho nic zvednu telefon a projedu kontakty. Ruby je pořád v Londýně
a s časovým rozdílem má teď tři ráno. Harlow je s Finnem, a když napíšu Lole,
bude trvat na tom, abych se oblíkla a vydala za nimi. Mohla bych se sejít s Ne-
Joem, ale většinou jen tak posedáváme na pláži, a jestli potřebuju doopravdy
mluvit, stejně to není člověk, se kterým bych to chtěla rozebírat.
Lukovo číslo nemám, ale vzpomenu si, že jsem ho viděla na útržku papíru
v tašce. Vezme to dalších pět minut vnitřního dohadování se a odůvodňování,
než se sesunu zpět na gauč a podívám se na nový program.
Nevím, co mám dělat. I když se s Lukem znovu nevyspím – což rozhodně
neudělám – líbí se mi. Je s ním sranda. Umí se smát sám sobě. Vozí babičku po
obchodech.
Není nic špatnýho na tom, když kamarádka píše kamarádovi, že se sama doma
nudí, ne?
Kdo má největší koule?
Odešlu zprávu a pak odhodím telefon vedle sebe, jako by mě mohl spálit. Je to
jasný – zbláznila jsem se.
Odpověď mu netrvá ani pět minut: To je moje nejoblíbenější ďolíčkatá
barmanka?
Protočím panenky. Máš přece říct: „Kdo, Logan?“ Moc ti to nejde.
Promiň, neslyšel jsem tě přes to, jak jsem si ukládal tvoje číslo do kontaktů.
Kdo, Logan?
Už se směju svému hroznému vtipu. No přece sněhulák.
Krátká odmlka. Týjo. Tak to bylo fakt hrozný. Možná si to číslo raději smažu.
Nebylo, trvám na svém. Ten vtip je geniální.
 Fajn. Rozesmál mě, odpoví. Jako vždy.
Jako vždy, odfrknu si. Viděli jsme se čtyřikrát.
Chceš to zažít popáté?
Ne.
Fajn. Co děláš?
No, to nebyla odpověď, co jsem čekala.
Čistím zbraně a hledám info o vasektomii.
Táta si ji nechal udělat, protože pak byl sex mnohem spontánnější, odpoví.
Sestra mi to řekla na moje jednadvacetiny, protože jsem jí naboural auto.
Koukám na telefon. Mám pocit, že tvou ségru úplně chápu. Na takové hlubší
duchovní úrovni, odepíšu.
Luke je blb. Není to můj typ. Proč se pořád culím?
Já vím. Docela se bojím, až se potkáte.
Tak co dneska děláš? píšu.
To stejný, co včera a předevčírem… hledám cheaty na Titanfall, abych ti mohl
nakopat zadek. Kdy si dáme odvetu?
To… zní… jako zábava. Několik minut neodpovídám. Jdu do kuchyně
a vyhodím zbytek večeře. Umyju několik kousků nádobí a uklidím ho. Pak se
vrátím ke gauči a bez přemýšlení napíšu: Za 20 minut. Připrav se, že tě rozdrtím.

KDYŽ JDU PO SCHODECH do Lukova domu, zaplaví mě pocit déjà vu.

Nejsem tu kvůli sexu – jak si neustále připomínám – ale lhala bych, kdybych
tvrdila, že jsem na to nemyslela od chvíle, co jsem tu byla naposledy. Nikdy
jsem neměla pravidelného milence… takhle se to dělá?
Teda, ne že bychom byli milenci.
Lukova ulice je tichá a lemovaná malými, uklizenými haciendami. Všechna
okna svítí. Když zaklepu na dveře, rozhlédnu se mimoděk kolem. Vedle rohožky
pod mýma nohama stojí květináč se sedmikráskami a nevím, co se mi líbí víc –
že mu je sem dala sestra nebo máma, nebo že je sám zasadil.
V dálce zaštěká pes a já slyším skrze otevřené okno šum televize. Podle kroků
poznám, že je v kuchyni, když se přesunou z dlaždic na koberec a pak zase na
dlaždice. Vzpomenu si, že zámek cinká, když s ním otočíš. Vůbec netuším, kdy
jsem si těch věcí všimla.
Veranda se zaplaví světlem a pak se objeví Luke. Usmívá se na mě. Ucítím
střetnutí našich pohledů jako bzučící elektrické napětí v břiše. Do žil se mi vhrne
adrenalin a chvíli přemýšlím, jestli se nemám otočit a utéct po schodech dolů.
Takhle se přeci nemám cítit kvůli kamarádovi.
 „Ahoj,“ řekne s úsměvem. To stačí, abych se celá osypala husí kůží.
Poodstoupí a pokyne mi, abych vešla.
Má na sobě džíny, vybledlé tričko a přes rameno přehozenou utěrku. Voní to tu
po chlebu a rajčatové omáčce. Zakručí mi v břiše. Jsem rozpolcená, když si
uvědomím, že je Luke lepší dospělý než já, protože si uvařil opravdovou večeři
a uklidil ji po sobě, zatímco já jsem jen tak tak zvládla odtrhnout víčko
z donášky.
„Zrovna končím s úklidem,“ řekne a nakloní hlavu, aby mi dal najevo, ať ho
následuju.
Jeho kuchyně je větší, než byste čekali v tak malém domě, a září čistotou.
Zrovna skládal věci do myčky. Posadím se na stoličku a on se na mě otočí
s miskou v potravinové fólii v ruce. „Chceš něco k pití?“ zeptá se. Otevře
ledničku a položí do ní misku. „Mám pivo, džus, mlíko, vodu a…“
„Pivo je supr,“ řeknu. Na lince má otevřený počítač a obrazovka je plná triků
na Titanfall.
Natáhne se pro dvě láhve a položí je na linku. „Máš hlad?“
„Ani ne,“ řeknu, ale natáhnu se pro zbytek rozpečené bagetky na prkýnku.
Nejdřív si k ní přivoním a pak kousek utrhnu a hodím si ho do pusy. Je boží.
„Kdo tě naučil vařit?“
Usměje se. „Zaprvé: vím, jak používat kuchařky, a mám přístup na kuchařský
kanály. Zadruhé: máma a babička. Zabily by mě, kdybych si každý večer
objednal pizzu.“
„Páni, to je dost dobrý na to, žes měl minule v lednici jenom chilli omáčku
a celer,“ rýpnu si.
Skloní se ke dveřím od myčky a já prozkoumám jeho tělo. Ne, rozhodně
nevypadá jako někdo, kdo jí každý večer pizzu.
„A korbáček,“ dodá s úsměvem. „Abys věděla, byl jsem šíleně zaneprázdněnej
a neměl jsem čas nakupovat. Zvláštní, že tenhle týden mám spoustu volného
času.“
Neunikne mi lehké rýpnutí, že jsem se mu vyhýbala, a zajímalo by mě, jestli
volný čas znamená, že neměl žádnou jinou společnost. Děkuji bagetce, že mám
plnou pusu a nezeptám se ho.
„Titanfall nebo telka?“ zeptá se mimochodem a zničí tak veškeré napětí.
„Myslím, že dneska jede na SYFY maraton Buffy.“
Jsem mu tak vděčná za ležérnost, že se mu málem vrhnu kolem krku. A to, že
má taky rád Buffy? Upřímně: jsem někde.
„Telku,“ řeknu.
 Jdu za ním do obýváku a posadím se na gauč. Hraje mu tam jakýsi sportovní
kanál. Luke se posadí vedle mě a podá mi pivo. „Můžeš mi podat ovladač?“
zeptá se a já to udělám. Dívám se, jak se napije a pak pivo odloží na konferenční
stolek před námi. Když jsem teď tady, nejsem si jistá, kolik televize doopravdy
uvidíme, ale oceňuji to gesto.
Luke se uvelebí na gauči a začne projíždět kanály. Komentuje je nebo se ptá.
Ruku má opřenou na opěradle gauče za mnou. Je to tak prostě partnerské – jen
tak sedíme vedle sebe – ale na tulení se k Lukovi je něco krásného, cítit vůni
a teplo jeho kůže. Nic neříkám, ani se neodsunu.
Začne se mě na něco ptát, ale já mu skočím do řeči a lehce se na něj otočím.
„Můžu se zeptat na něco úplně od věci?“
Prohlédne si můj obličej a zastaví se u pusy. „Jasně.“
„Kdo vysadil ty kytky na verandě?“
Zamračí se, než mu dojde, co myslím. „Já? Je to divný?“
„Netuším,“ řeknu.
Položí mi ruku na šíji a otočí mi obličej tak, abych se na něj musela dívat.
„Kamarádi mají dnes napilno?“ zeptá se a palcem mi zmáčkne bradu. Je to
podivně uvolňující.
„Proč myslíš?“
„Nevím. Asi si nedovedu představit, že bys mi napsala, kdybys měla jinou
možnost.“
„Jo, mají napilno,“ přiznám. Málem mu řeknu i to, že tu vlastně nemám moc
přátel a že stejně trochu tíhnu k tomu být sama, takže ta věc mezi náma je pro
mě úplně nová. A děsivá.
Skoro mu to všechno vyklopím, ale naštěstí se zastavím. Tohle bych mu
v situaci, kterou se mezi námi snažím udržet, nepovídala.
„A doma v telce nic nedávají?“ zeptá se a usměje se. Hladí mě po vlasech
zadní stranou prstů. Cítím, jak se přimykám k jeho doteku, jak se mi uvolňují
ramena, tělo se naklání jeho směrem. Být s ním je jako nořit se do teplé vany.
Pokrčím rameny. Luke se nakloní, zastaví se jen na tak dlouho, aby
zkontroloval, že jsem v pohodě. Pomalu přikývnu a on se přiblíží ještě blíž, rty
se lehce dotkne mých. „Jsem rád, žes neměla nic jiného na práci,“ zašeptá mi do
pusy. „Jsem moc rád, žes mi dala svoje číslo místo toho Fredova. Jeho nechci
líbat ani z poloviny tolik jako tebe.“
A konečně to udělá. Cítím ten polibek až k napjatým prstům na nohou.
Odstrčím ho, dám mu nohu kolem boku a posadím se mu na klín.
„Můžu tě tam dnes políbit?“ zeptá se, rukou mi vklouzne mezi nohy a pohladí
mě přes kraťasy.
Zavrtím hlavou.
„Proč ne?“
Mám pocit, že mi zkratuje mozek, a to se mě dotýká jenom přes oblečení.
Klouže po mně sem a tam a krouží přesně tak, jak potřebuju. „To neděláme.“
„Jasně,“ řekne prostě a jeho výraz nic nevypovídá. „My jen pícháme.“
„Jo.“
„Nemysli si, že si stěžuju,“ začne mi rozepínat první knoflíček šortek a pomalu
stahuje zip. „Ale co přes kalhotky? Mohl bych tě lízat přes kalhotky, trošku
pocucat. Možná bych ti zamručel abecedu.“
„Abecedu?“
„Gramotnost je pro mě velmi důležitá.“
„Ty jsi tak odhodlanej,“ řeknu a snažím se ignorovat, jak mi prsty lehce kmitá
sem a tam těsně pod podbřiškem.
„Když něco chci, tak jo,“ ujasní. „A tohle chci fakt hodně.“ Vezme mou ruku
a podrží ji nad svým pérem. Houpe mi s ní, jako by se mi snažil něco dokázat.
„Vidíš?“
Vidím jeho tvar pod džínovinou, je dlouhý a přitisknutý k podbřišku.
Zaplaví mě vlna horka. Zvednu mu tričko přes hlavu a přitáhnu si jeho rty na
svoje.
„Hele, hele,“ zašeptá a přejede mi zuby po spodním rtu. „Zpomal,
Alburequerque. Máme před sebou celou noc.“
„Nestrávím s tebou celou noc,“ řeknu mu a taky si sundám tričko. Nemám
podprsenku, a když se bradavkami dotknu jeho hrudi, zalapám po dechu. „Až
skončíme, půjdu domů.“
„Zase si to rozdáme na gauči?“
„Líbí se mi tu.“
Vklouzne mi prsty do kalhotek a pak trošku níž, až tam, kde jsem vlhká.
Podle jeho pootevřených úst poznám, že měl na jazyku nějakou chytrou
poznámku, ale vypadá to, že ji vzdal. Místo toho do mě vklouzne špičkou prstu
a pohledem mi sjíždí po klíční kosti k prsům. Pak mi olízne ret. „Tak jdem na
to,“ řekne a na chvíli zavře oči. Sevře mě za zátylek a přitáhne si mě k sobě.
„Tentokrát ale pomalu.“
Nahmatám jeho pásek a rozepnu sponu. Vytáhnu ho z poutek kalhot a odhodím
ho za něj.
„Jo,“ vydechne a dívá se, jak mu rozepínám knoflíky na kalhotách, jak se
natahuju a svírám ho v dlani. Jeho péro je pulsující horko. „Bože.“
 Opře se zády o gauč a dívá se na mě. Klouže pohledem od místa, kde se ho
dotýkám, k tomu, kde se dotýká on mě, a pak zase zpátky k mému hrudníku. Má
dokonalý péro. Stejně jako zbytek těla.
„Kalhoty dolů,“ řeknu mu, a zatímco si je sundává, zvednu se.
„Ty taky,“ přikáže mi, a tak se postavím.
Jsem tak vlhká, že když si stáhnu kraťasy i s kalhotkami, cítím studený vzduch.
„Kruci, Logan. Ty jsi kus.“
Když mi prsty vyjede po vnitřní straně stehen a nadechne se, všechno se ve
mně obrátí vzhůru nohama – jsem mokrá, až mi to stéká po stehnech. Podívá se
na mě, jako bych byla jídlo a on se rozhodoval, kam si kousne nejdřív.
Vydá ze sebe hladový sten a ten se mi rozvibruje v kostech, když se střetneme
pohledem. Tmavý cukr. Spálený cukr. Karamel.
„Nemůžu se dočkat, až mi dovolíš, abych tě tam políbil.“ Klouže po mně prsty,
vsouvá je do mě, předvádí pohyb, co by jeho jazyk dělal, kdybych ho tam
pustila. Druhou rukou mě hladí po zadní straně stehen, líbá mě na břicho, na
žebra, těsně pod pupík.
„Kondom?“ zeptám se a po krátké odmlce mi přikývne do kůže, sáhne do
kapsy a jeden vytáhne. Dívám se, jak trhá balení a natahuje si ho.
„Pojď sem,“ řekne mi, jednou rukou si drží kořen penisu a druhou mě navádí
do klína.
Nakloní se dopředu. Přisaje se mi na prsa, hraje si s bradavkou zuby a sténá do
ní. Pomalu klesnu ještě níž a on se s hlasitým mlasknutím odtáhne. Opře se
o polštáře a podívá se, jak do mě zajíždí.
„London.“
„Pššš.“
„Bože. Ty jsi tak sexy.“
Pomalu se na něm pohupuju. „Pšššš.“
„Proč?“ zeptá se a hladí mě přes žebra, zastavuje se mi u břicha. „Čekáš, že
teď budu potichu?“
„Moc mluvíš,“ rozesměju se mu do pusy.
Jako by měl nějakou nadpřirozenou schopnost, ví přesně, jaké líbání se mi líbí.
Otevřená ústa, nejdřív jemné s lehkým náznakem jazyka. Kousavé polibky, které
se během pár vteřin promění z laškovných do šíleného hurikánu. Odtáhne se, aby
se nadechl, zrovna když chci nejvíc. Občas zvedne pohled, aby zachytil ten můj,
nebo se mi podívá do pusy. Líbá mě, jako by pořád nemohl uvěřit, že to dělá.
Upravím si kolena, a když vyklouzne, zajede ještě níž a já se zadečkem
posadím na jeho stehna. Je tak hluboko, oba zalapáme po dechu. „Bože,“ řeknu
a přitisknu si čelo k jeho rameni, abych popadla dech.
Pohladí mě v pase a přitiskne mi palce k bokům. „Chci tě mít v posteli,“
zamručí. Pohybuje se mnou, ještě rychleji mě rozhoupává a pak zase zpomaluje.
Na čele a hrudi mu vyskakují kapičky potu a cítím dotek každého prstu. „Chci tě
líp vidět, roztáhnout si tě pod sebou. Líbí se mi, jak vypadáš. Jak voníš. A kurva,
Logan, zbožňuju, jak tě kolem sebe cítím.“
„Ty jsi teda básník.“
„Chceš slyšet báseň? Dokázal bych napsat podělanej sonet o tom, jak ti teď
poskakují prsa. Chci si ten obraz vpálit do mozku.“
Nakloní se, aby mě kousl. Nemůžu si pomoct a zase se rozesměju. „Ty jsi
takový děcko.“
„Protože se mi líbíš nahá?“
„Mimo jiné,“ řeknu a políbím ho na rty. „Pššš. Rozptyluješ mě.“
„Snažím se si to vychutnat.“
„Moje prsa?“
„Tvoje prsa.“ Narovná se, lehce mě kousne do krku a pak se na něj jemně
přisaje. „Tvůj krk, pusu, tvoje celý tělo.“ Přibližuje se svými rty k mým, otírá se
o ně. „Tebe.“
Několik dlouhých minut se líbáme a moje pohyby se omezí na drobná
zhoupnutí dopředu a dozadu. Jen si užívám jeho dotek v sobě. Snažím se udržet
na pyramidě, snažím se nesténat nebo nevykřiknout, když se natáhne dolů
a palcem mi začne kroužit po klitorisu. Snažím se to udržet jen u sexu, ale to jak
se na mě dívá, jaké to je – už to není tak jednoduché.
Zanořím ruce do jeho bujných vlasů, navedu mu hlavu zpátky ke
svému hrudníku a dívám se, jak sevře mou bradavku jazykem. Odhalí zuby,
přejede jimi přes citlivou kůži a já vykřiknu, když ucítím, jak se ve mně napne.
„To se ti líbí.“ Není to otázka, je to úleva.
Přikývnu. Nemůžu dýchat a oči mám přilepené na jeho výrazu plném naděje,
jako by mi chtěl za každou cenu udělat dobře. Jako by to pro něj znamenalo
všechno.
„Cítíš to až dolů k poštěváčku, když tě takhle cucám?“
Znovu přikývnu, a když se mi stáhne podbřišek, když mě olízne a ještě drsněji
přisaje, zasténá mi do kůže, zalapám po dechu.
Má růžové tváře a červená se až ke krku. Dívá se na mě, dívá se na nás, jak se
spolu houpeme a jak se naše těla spojují. Následuju jeho pohled a podívám se
dolů mezi nás, jak se mu napínají svaly v břiše, jak se mu na klíčních kostech
sbírá pot. Kroužím boky a on sténá, drží mě ještě pevněji.
 „Ježiši kriste. Udělej to ještě jednou,“ řekne. Poslechnu. Houpu se přes něj
a opírám se o opěradlo gauče. Dokázala bych se jeho steny, kňouráním
a vzdechy opít, když si myslí, že už je blízko. Těmi roztřesenými nádechy, když
se drží, aby na mě počkal.
Práskne rukou do polštáře vedle sebe a hodí hlavu dozadu. „Už jsem tak…
už…“ snaží se ze sebe vypravit mezi nádechy. Vrátí se prsty k mému klitorisu
s novým entuziasmem a podívá se na mě. „To se ti líbí?“
Dokážu jen přikývnout, oči zavřené, jak se snažím dostihnout ten pocit, jako
by se mi po páteři vinulo elektrické napětí a bylo spojením mezi bradavkami
a místem, kudy do mě vniká. Luke se s každým pohybem boků, s každým
přiražením napíná.
Silněji.
Silněji.
„Bože,“ vydechnu a cítím, jak se ten pocit rozpíná dál.
Silněji.
Luke mě stáhne, abychom se dotkli čely. Je to tak intimní, že si nejsem jistá,
jestli ho chci obejmout nebo odstrčit.
Změní tempo našich pohybů a mně se chce křičet. Najednou je tak hluboko,
a já jsem tak blízko…
„Kruci, cítím to. Cítím to,“ vydechne a vytřeští na mě oči. „Jo, London.“
Když mě zaplaví orgasmus, je to, jako by mi přestaly fungovat svaly. Kůži
mám příliš horkou, přitom mě halí husí kůže, bradavky mám tvrdé, přitom jsou
úplně rozněžnělé. Nemůžu přemýšlet. Luke musel vycítit ten moment, kdy se to
stalo, protože převzal inciativu, sevřel mě tak pevně, až to zabolelo. Tiskne se do
mě, drsně a rychle a znovu a znovu, dokud se taky s dlouhým, zoufalým
zasténáním do mého ramene neudělá. Když opar rozkoše konečně zmizí, otevřu
oči a vidím, jak je pode mnou uvolněný. Ruce má rozhozené přes gauč, hruď se
mu zvedá a padá a je vlhký potem.
Mám pocit, jako bych zrovna byla běhat s Harlow. Vždycky mě nutí, abych
běžela dál a dál, dokud necítím nohy a i prsty mám otupělé. Svaly mám
opotřebované a srdce mi tluče v hrudi, ozývá se mi v uších. Nemůžu popadnout
dech.
Natáhne malátně ruku, odhrne mi vlasy z obličeje. „Zůstaň přes noc.“
Nic nezní líp, než se svalit do studených peřin a nemuset se dalších osm hodin
ani pohnout. Ale jen mě to napadne, ucítím opět onu ostražitost, která přeruší
drsné bušení mého srdce: Luke se mi líbí.
Slyším, jak mu zazvonil na lince v kuchyni telefon, a je to, jako by otevřel
okno a nechal dovnitř vniknout studený vítr. Vnímala jsem, že sem tam vibroval
celou dobu, co jsem tu, ale předtím mi to bylo fuk.
Slezu mu z klína a sesunu se na gauč. Přinutím se posadit se a najít oblečení.
„London,“ řekne mezi výdechy. „Slyšelas, co jsem říkal? Zůstaň u mě.“
Natáhne se mi po ruce a i pouhý dotek jeho prstů je pro mě teď příliš.
„Zapomenu i cheaty a nechám tě, abys mi to nandala v Titanfallu.“
„Nechám tě prý.“ Zaculím se na něj, ale vím, že to nevypadá upřímně. Uvnitř
jsem úplně zmatená. Postavím se, vklouznu do kalhotek. „Promiň. Fakt musím
jít.“
Opře se o lokty a zamručí. „Bože, moje břicho. Jak je možný, že jsem byl dole
a přitom jsem tak vyčerpanej? Beru si pětadevadesát procent výkonu.“
Postavím se a podívám se mu do obličeje. „No jasně.“
Zastaví se s jednou rukou vnořenou do mých vlasů. „Jednoho dne mě ta tvoje
hra výpadů a couvnutí zničí.“
„Hra výpadů a couvnutí?“ zopakuju. Natáhnu se pro kraťasy, ale Luke mě
zastaví a vezme mě za ruku.
„Myslím to vážně.“ Pustí mě, ale vezme mě kolem boků, palcem mě pohladí
po rozněžnělé kůži. „Zůstaň tu.“
Když se ho pokusím odstrčit, zním trochu roztřeseně. „Chrápu. Hrozně moc.“
Na rtech se mu objeví ironický úsměv. „Dobře.“ Pak se na mě doopravdy
usměje, tím nejvřelejším, nejsladším úsměvem, co jsem kdy viděla, a spustí ruce
podél pasu. „Tentokrát tě nechám jít,“ dodá tiše.
Dívá se, jak si natahuju kraťasy. Mlčí, když si oblékám košili. Cítím jeho
pozornost na prstech, když si ji zapínám.
Jakmile jsem hotová, pohladí mě po rtech s otázkou: „Nechceš se potkat
o víkendu?“
Kruci. Pomalu, pomalinku rozbíjí mou skořápku.
„Uvidíme, jak se to vyvrbí, jo?“
Luke zavře oči, vydechne krátký, naštvaný výdech, pak se odrazí, aby se
postavil. Pořád je nahý, zpocený… dokonalý. Nakloním se k němu, když kolem
mě ovine paže, a nadechnu se směsi sexu, čerstvého potu a mýdla.
„To zní fajn, Dallas.“ Skloní se, pomalu a teple mi sevře obličej v dlaních.
Cítím, jak se o mě tře znovu vzrušeným penisem.
Ale tentokrát na mě netlačí. Poodstoupí, skloní se pro trenky a doprovodí mě
ke dveřím. Když odcházím dolů po schodech, po chodníku k autu, nic dalšího
neřekne. Celou cestu na sobě ale cítím jeho pohled.
„Pořád super,“ zavolá zpoza mých zad. Otočím se a vidím, jak se polonahý
opírá o dveře. Světlo na verandě na něj vrhá stíny, zdůrazňuje jeho široká
ramena, břicho, vyrýsované boky. Boxerky má tak nízko, že vidím náznak
chloupků těsně nad úrovní gumy. Sousedi se mají.
„Co je super?“ zeptám se.
I z té dálky vidím jeho úsměv. „Ty.“
 ŠESTÁ KAPITOLA
Luke

J SEM PO KRK zabořený v právních spisech, takže mi chvilku trvá, než mi

dojde, že mi na stole zazvonil telefon.
Pivooooooo, píše Dylan.
Podívám se na hodiny. Kruci, jak se stalo, že už je zase šest?
Kde? píšu.
V tom novým baru, na Islandu a desáté.
Zamručím – nerad během pracovního týdne chodím do centra.
Dylan to tuší, takže dodá: Přijde většina týmu. Jess se rozešla s Codym.
Musíme mu pomoct to propít.
Několikrát zamrkám, šokovaně zírám na telefon. Můj spoluhráč Cody byl se
svou přítelkyní Jess od střední. Když se má Cody skvěle, pije a pije, dokud se
neplazí po zemi. Nedokážu si ani představit, jak to dopadne dneska.
Ale nehledě na to, že je zítra pracovní den, nemůžu říct ne. S Codym,
Dylanem, Andrewem a Danielem jsme si blízcí už od prváku, kdy nás třeťáci na
celý prosincový víkend zamkli v bazénu. Měli jsme na sobě jen plavky. Byl tam
sice automat na jídlo, ale neměli jsme prachy. Tohle a dvě vítězství národního
šampionátu vás prostě stmelí.
Budu tam v osm, odepíšu, odložím telefon a začnu si uklízet stůl.

KLUCI ZABRALI DVA stoly co nejblíž tanečnímu parketu a zůstali sedět.

Daniel si otočil židli tak, aby se mohl koukat na několik holek, co se svůdně
svíjejí na parketu ani ne tři metry od něj. Dělaly, že si toho svalovce nevšímají.
„Sorry, že jdu pozdě,“ řeknu na pozdrav, odtáhnu židli a posadím se k nim.
V tomhle klubu jsem nikdy nebyl – je nový, ale tváří se, že je tu od
sedmdesátých let. Podívám se na Codyho: „Jak jsi na tom?“
Odloží prázdnou sklenici od piva vedle druhé. „Nic moc. Ale nelituj mě.
Choval jsem se k ní poslední dobou jako debil. Myslím, že mě chtěla pořádně
vyděsit.“
Cítím, jak zvedám obočí. „No, tak dobře.“ Nepoznám, jestli je upřímný sám
k sobě, nebo popírá realitu. I kdyby se mýlil a Jess by to myslela úplně vážně,
nevinil bych ho, že si chce ještě chvíli udržet naději. Byl s ní skoro šest let.
Šest let… je to tak velká část našich životů, a přesto je to kratší než dekáda, co
jsem strávil s pocitem, že patřím k Mie. Vyrostli jsme spolu v každém slova
smyslu. Od jedenácti do devatenácti byla moje.
Poprvé, když jsem spal s někým jiným, jsem to bral jako rozptýlení. Dva týdny
po tom, co jsme se rozešli, jsem moc nepřemýšlel nad tím, jak se cítím.
Nepotřeboval jsem kopat hluboko v sobě, abych pochopil, proč mi bylo pořád
blbě a nejraději bych půlku dne prospal: zlomilo mi to srdce.
Ale pak jsem se opil a políbil Ali Stirlingovou. Sundala si tričko a pak i mně.
Krok po kroku: byl jsem nažhavenej. Tu noc jsem ji třikrát ojel v domku její
babičky na Pacific Beach. Ukázalo se, že sex je pořád zábava.
Moje opojení trvalo, dokud jsem se druhý den nevypravil za Miou na kolej
a nezhroutil se tam. Technicky vzato jsme spolu už nebyli, ale přesto jsem šel za
ní, přiznal jsem se k tomu, co jsem udělal, protože tak jsme to vždycky dělali. Ve
chvíli, když mi z pusy odešla slova: „Vyspal jsem se s Ali,“ zmizel z místnosti
všechen vzduch.
Mia vykoktala tiché páni a oba jsme ucítili konec. Bylo to jako výstřel. Seděli
jsme na posteli a úplně jsme ztuhnuli. Jako byste roztrhli fotku vejpůl –
domluvili jsme se, že se rozejdeme, ale bylo mi jasné, že až do téhle chvíle jsme
to necítili. Do té chvíle jsme ani nevěděli, jaké to je „být rozejití“. Nikdy se mě
nikdo kromě Mii nedotknul a najednou už to nebyla pravda. Už jsem nebyl ten
kluk s jedinou láskou. Nebyl jsem Luke = půlka z jednoslovného Luke-a-Mia.
Byl jsem kluk s ex přítelkyní. Byl jsem chlap, co spí s jinýma. Jediným těžkým
skokem jsem se naší první lásky zbavil.
Otřesu se, zamrkám, abych se vrátil do přítomnosti, a zeptám se: „Proč jsme
jeli až do centra, když nikdo z nás v centru nepracuje?“
„Já jo,“ odpoví Cody.
Nad stolem se rozlehne ticho, než to Andrew nevydrží. „Cody, vždyť děláš na
poloviční úvazek ve Starbucks.“
„Jo,“ souhlasí Cody. „Ve Starbucks v centru.“
„Hele… já taky pracuju v centru,“ řekne tiše Dylan a všichni se na něj zmateně
otočíme. Dylan zvládá vést tři životy, z nichž jsou nám dva úplně neznámé.
Znám ho od prváku, ale kdybyste se mě zeptali, co celý den dělá, tipnul bych si,
že čte, surfuje, chodí na procházky a ztrácí se.
„Počkej – co?“ vyhrknu. „Odkdy máš práci?“
Pokrčí rameny. „Tak nějak od zá…“
„Dneska jsme přišli sem,“ začne Andrew a skočí nám do řeči, „protože Luke
ojel barmanku z toho místa, kam jsem chtěl jít původně a…“
„Počkej, počkej,“ zastaví ho Daniel a konečně se otočí ke stolu. „Luke ojel
barmanku v Mighty Brew?“
 Zamručím. „Nebyla to barmanka. Byla…“
Dylan mi skočí do řeči. „Andrew myslel barmanku od Freda.“ Cítím v jeho
hlase skrytou otázku: Tys ošukal London, Luku?
Andrew zavrtí hlavou. „Luke ojel tu novou barmanku U Freda? Hezký – já
jsem mluvil o zrzce ve Stonu u Liberty Station.“
Dylan si odfrkne a vyrazí k záchodům. Cody zamručí. „Brzo nebudeme moct
jít nikam, kde by někdo nebrečel po Lukovi.“
„Ježiši kriste.“ Položím si hlavu do dlaní a Andrew mi do zorného pole strčí
z půlky prázdnou sklenici piva.
„Tady máš, dej si.“
„Můžu vám ještě něco přinést?“ zeptá se hlas z druhého konce stolu.
„Ještě dvě tyhle,“ řekne Andrew a pak na mě ukáže a dost nahlas, tak, aby to
servírka slyšela, prohodí: „Luku, než ojedeš i tuhle, musím ti říct, že tu podávají
skvělý pivní koktejl a budu fakt nasranej, jestli se nebudu moct vrátit.“
„Dobře,“ zahuhlám, zavřu oči a nechám hlavu dole. Smál bych se mu ještě
před týdnem? Teď si připadám fakt oplzle.
„Je sexy,“ řekne o pár vteřin později Daniel, „Taková jednohubka.“
„Dan…“ začne Dylan, který se vrátil ze záchodu překvapivě rychle.
Zvednu ruku, aby počkal, a nakloním se blíž, abych Daniela slyšel líp.
„Jednohubka?“ zeptám se. O čem to sakra mluví?
„Hel,e chlapi,“ pokračuje Dylan suverénněji.
Ale Daniel ho ignoruje, otočí se a položí si lokty na stůl. „Taková ta drobnost,
sladkost, co tě zasytí, ale dost rychle na to zapomeneš. Jako twixka nebo pytlík
čipsů. Energeťák. Sladká kočička, pěkný tělíčko… jednohubka.“
Nehledě na vlastní pocity se tomu zasměju – Daniel je takovej kokot – zvednu
hlavu a napiju se piva. Ale přímo naproti mně stojí Dylan, nahýbá se přes stůl,
a zírá na mě s výrazem: drž kurva hubu. Podívá se mi do obličeje a pak
významně vykulí oči, když mě pohledem zavede přes moje rameno.
Otočím se a uvidím přímo za sebou servírku, která je k nám zády, zatímco si
něco zapisuje na lístek. Na ramena jí spadá zlatožlutý culík, a když se narovná,
zhluboka se nadechne a strčí si propisku za ucho. Vrátí se k nám s nuceným
úsměvem a mně se okamžitě zastaví srdce.
„Takže dvakrát lomcováka. Ještě něco?“ zeptá se, a když polkne, na tváři se jí
objeví ďolíček.
U stolu je ticho a moje srdce je kdesi pod židlí.
London.
Ta servírka je London.
 Střetneme se pohledem. Nic nevidím. Nepoznám, jestli to slyšela, a jestli jo,
tak kolik z toho. Slyšela, že mám slabost pro barmanky? Slyšela, co řekl Daniel?
A slyšela, jak jsem se zasmál?
„To je dobrý,“ zaskřehotá Daniel.
S lehkým pokývnutím a úsměvem se London otočí a vydá k baru.
Daniel vyprskne smíchy a ironicky se zaculí. „Hups!“
„Chlape,“ zasyčí Dylan a zavrtí na mě hlavou. „Jestli vás, vy debilové, slyšela,
budu nasranej. London je moc fajn holka a vy jste kokoti.“
„Doprdele,“ zašeptám. „Doprdele…“
Dylan na mě kývne, v jeho veselém obličeji se objeví zklamání, a než se otočí
a vyrazí k záchodům, zatváří se smutně. Připadám si jako totální debil.
Andrew pokrčí rameny a okamžitě změní téma. Začne nám povídat o tom, že
U.S. tým vodního póla jede na olympiádu, a jestli společně nevyrazíme do
Tokia. Já jen koukám do piva.
Dneska jsme přišli sem, protože Luke ojel barmanku z toho místa, kam jsem
chtěl jít původně.
Luke ojel tu novou barmanku U Freda? Hezký – já jsem mluvil o zrzce ve
Stonu u Liberty Station.
Brzo nebudeme moct jít nikam, kde by někdo nebrečel po Lukovi.
Ve filmech je tenhle moment uvědomění většinou koláží všech zážitků, co
k němu vedly. Hudba je hlasitější než hovor a je pravda, že zvuk hlasů se mi
postupně vytrácí. Srdce se mi nejspíš vrátilo do těla a tluče mi přímo do ušního
bubínku. Je to strach, co jsem nečekal. Panika, že to slyšela, že jsem ji mohl
zranit. Strach, že jsem zrovna potvrdil všechno, co o mně říkala.
Problém je, že měla pravdu.
Dylan se vrátí na své místo a podívá se na bar za mnou – nejspíš na London –
obočí svraštěné. Dělá si starosti a je naštvanej. Zrovna když se odstrčí od stolu
a vypadá to, že se rozhodl jít si s ní promluvit, postavím se a dám mu najevo, že
se o to postarám. Utřu si ruce o stehna a vydám se k baru.
Je úterý a je dost brzo; kromě nás pěti a pár dalších skupinek u DJ je klub
skoro prázdný. London je ztracená v myšlenkách, otvírá piva a chystá je na tác
pro druhou servírku, a tak si nevšimne mého příchodu, dokud nestojím přímo
před ní a neopírám se o bar.
Roztěkaně se na mě podívá. „Čau.“
„Čau.“ Vklouznu rukou do kapsy a snažím se působit, že jsem sem nepřišel
obhájit svůj neobhajitelný projev šovinismu. Tvářím se, že jsem ji chtěl jen
pozdravit. „Máš se fajn?“
 Zvedne rameno a dál utírá skleničku. „Jasně. Ty?“
„Docela fajn.“ Usměju se, ale ona se nedívá, a ta slova mi zmizí z hlavy. Je to
mezi námi divný. Ví to a přesně podle svého gusta mi nejde naproti. „Nevěděl
jsem, že tu pracuješ.“
Přikývne, odloží skleničku a zvedne druhou. „Teď jsem začala.“
„Aha.“
Prostě to řeknu: holkám nerozumím. Je naštvaná? Má moc práce? Chce mě
líbat tak moc, že se na mě nemůže ani podívat?
„Tos skončila U Freda?“
„Ne, jenom jsem potřebovala víc hodin.“ Otočí se, odloží tác s čistými
sklenicemi na druhou stranu baru a začne je skládat na malou poličku.
„Takže London…“
„Chtěls něco na pití?“ zeptá se mě přes rameno.
„Ne. Jen…“
Jen co?
Netuším, co ze mě vypadne.
Otočí se a podívá se na mě, trpělivě čeká. Mám se jí zeptat, jestli ji to ranilo?
Mám jí říct, že jsem si doopravdy nemyslel, že je Danielova poznámka vtipná?
Problém je, že jsem si nemyslel, že je vtipná, ale ani mě nenapadlo, že je to
takovej problém… dokud jsem si neuvědomil, že mluví o London a – co je horší
– že to slyšela. Mluvil bych s ní teď vůbec, kdyby v tu chvíli, kdy to řekl, byla
z doslechu?
Na to se mě určitě zeptá a já nebudu s to odpovědět.
„Jenom jsem tě chtěl pozdravit,“ usměju se.
Podívá se mi na pusu a pak se zatváří zmateně. „Ahoj.“
„Nechceš dneska zajít ke mně?“ vypadne ze mě z ničeho nic. Nic k tomu
nevedlo, žádné zlehčení. Hlas se mi dokonce na posledním slově zlomí.
London pevně zavře oči, než se zhoupne na patách a lehce se na mě usměje. Je
to upřímný, sladký, americký úsměv s ďolíčkem. „Kamarádi jsou raději, když
nepícháš servírky, vzpomínáš?“
Kurva. „London…“
„Luku,“ zarazí mě, jako by i po tom všem chtěla brát ohled na mé city.
„Myslím, že už to nemíním opakovat.“

STOJÍM V PŮLCE potemnělého parkoviště s klíči v ruce, když uslyším, jak na

mě volá Dylan.
„Ty už jdeš?“ zeptá se a doběhne mě. „Vždyť jsi sotva přišel.“
 Poškrábu se na krku, podívám se za něj na kužel světla přímo nad mým autem.
„Mám ještě nějaké pracovní povinnosti.“
„Hele,“ řekne a nakloní se na stranu, abych se na něj musel podívat. Lehce mu
poskočí ramena, když zopakuje: „Hele, chlape. Nevím, jak dobře ji znáš, ale
London taková není.“ Podívá se mi zpříma do očí. „Je fakt skvělá.“
London taková není znamená: není ten typ holky, co můžeš jen tak přefiknout,
aniž by ses ohlížel na následky. Měl bych mu říct, že to mi došlo hned. Ale už
tak je to celé příliš dramatické.
„To je v poho, Dyle… Promluvil jsem s ní.“
„Doufám, že tě odmítla,“ prohodí a jeho úsměv mi napovídá, že to myslí
vážně, ale je mu trapný to říct.
„Odmítla.“ Podívám se zpátky ke klubu. „Odkud ji vůbec znáš ty?“
„Je to kamarádka mýho kamaráda.“ Tohle je přesně ten typ informace, co od
Dylana dostanete. Normálně to nechávám být, aniž bych nad tím přemýšlel, ale
dneska to vyžaduje herkulovské úsilí, abych se víc nevyptával.
„Fajn,“ řeknu. „Uvidíme se brzo.“
„Měj se.“
Necítím se na to vrátit se sám do temného, prázdného domu k dokonale
prázdné ledničce. Vlezu do auta, zapnu hudbu, a aniž bych nad čímkoliv
přemýšlel, rozjedu se k sestře. Otevřu si vlastním klíčem.
Je skoro deset, takže Margot buď spí, nebo je v laborce, a její spolubydlící je
nejspíš u nějaké kamarádky. Byt je krásně tichý, lednička božsky plná.
Mám skoro hotový obří krůtí sendvič, když uslyším kroky v chodbě.
„Pam,“ zašeptá Margot divadelně. „Máme v ledničce medvěda.“
Zalovím v přihrádce pro další hranolky. „Máš lepší výbavu než já.“
Vyjde zpoza rohu a opře se o něj. „Protože nečekám, až se mi po ledničce
rozběhnou stepní běžci, než jdu nakoupit.“
Zamručím a s plnou náručí jídla se vydám do obýváku.
Následuje mě ven z kuchyně. Cítím ji přímo za sebou a vím, že kdybych
přemýšlel nad tím, kam se jít najíst a koukat na televizi, tohle by bylo to
poslední místo, kam bych se vydal. Nemůžu si pomoct a vždycky jí všechno
vyklopím; je to reflex.
„Co tady děláš?“ zeptá se mě. „Blbej den v práci?“
Usadím se na gauči a zapnu televizi. „V pohodě.“
„Stalo se něco týmu? Slyšela jsem o Codym a Jess.“
„Jo, ale Cody si myslí, že to bude dobrý.“
Margot se posadí a zvedne nohy na gauč, aby se na mě mohla podívat. Cítím
na tváři píchnutí jejího pohledu. „Tak proč tu ze stresu žereš hnusy?“
„Mám hlad.“
„Luku.“
Povzdechnu si, kousnu do sendviče a pomalu žvýkám, přemýšlím. Polknu
a řeknu: „Myslím, že jsem to posral s holkou, co se mi líbí.“
Margot poskočí a rychle zavrtí hlavou. „Promiň, cože?“ podivně se zasměje.
„To je tak vtipný, zdálo se mi, žes řekl něco o tom, že se ti líbí nějaká holka.“
Otevřu balíček čipsů a natáhnu se pro ovladač. „Nech to bejt.“
„To myslíš vážně?“ zeptá se mě a posadí se vedle mě. „Cpeš se čipsama kvůli
holce?“
„Mám hlad, Margot. Nech mě bejt.“
Zapnu show Jimmyho Fallona a Margot mě v podstatě nechá. Vrazí ruku do
pytlíku s brambůrkama, přidá se ke mně v pozdní noční emoční žranici. Skoro
slyším, jak její zájem roste, dokud se znovu nenarovná, ruce zaťaté v pěsti,
a nepočká, až se objeví reklamy.
Když na ně dojde, vypustí přidušený výdech. „Pověz mi o ní.“
Nemám se tomu jak vyhnout. Možná jsem sem přišel, protože jsem o tom chtěl
mluvit. Kdo to doprdele má vědět…. jsem tady, tak to můžu rovnou vyklopit.
„Jmenuje se London.“
„Žádnou London neznám. Je zdejší?“
„Chodila na UCSD, studovala umění. Ale tam jsem ji nepotkal.“ Poškrábu se
na krku. „Pracuje U Freda.“
„Sexy servírečka?“
Hodím po ní varovný pohled. „Sexy barmanka.“ Ignoruju její pobavené
odfrknutí. „Nicméně celou první noc jsem jí říkal Logan a ona mě ani
neopravila. Ani nevím, jestli by to udělala, kdyby Dylan neřekl její jméno, když
jsem ji viděl příště. Vyděsil jsem se, ale jí to bylo fuk.“ Z nějakého důvodu mi
tenhle detail přijde důležitý. Vypovídá to o ní tolik… i o tom my, které
existovalo po dva podivné týdny.
Margot znovu zafrká. „Ta holka se mi líbí.“
„Jo, ty jí taky.“ Když se na ni podívám, vidím, jak zvídavě zvedá obočí, a tak
dodám: „Povídal jsem jí o tom, jak jsi mě mučila, když jsi byla mou nadřízenou
v kadeřnictví pro panenky.“
Hrdě se usměje.
„Párkrát jsme si to rozdali a…“
„Během jednoho večera předpokládám?“
„Ne, blbko. Během několika dní.“
 „Týjo.“ Obrátí oči v sloup. „To je teda dlouhodobá známost.“
Napiju se vody a odložím ji na stůl. „A ty se divíš, proč s tebou nerad
mluvím.“
„Prosím tě. Jsem jediná, s kým rád mluvíš, protože ti nehoním obří ego.“ Praští
mě do ramene a zatlačí: „Tak šup.“
„Nesnáší kluky. Podvedl ji přítel a mám pocit, že si užila několik dalších
pitomců. Jde o to, že mezi náma něco je, ale nejsem si jistej, jestli se jí fakt
líbím. Řekla mi, že jsem klišé, děvkař, pitomec a kdesicosi.“
„Teda, ta se mi fakt fakt hodně líbí,“ pokračuje Margot, hrabe se v pytlíku
a bere si další hrst.
„Ale je chytrá, vtipná a krásná a…“ nejsem vůbec zvyklý mluvit o holkách a jít
do hloubky. Zarazím se. „Něco tam bylo. Jako, mezi náma.“ Pak jí povím o tom,
co dneska řekl Daniel, a o tom, jak si ze mě kluci dělali prdel, že spím s každou
sexy barmankou ve městě.
Trvá to několik vteřin, než Margot odpoví, ale když konečně otevře pusu,
nejdříve se dotkne hřbetu mé ruky, aby svoje slova zjemnila. „Nejsou zas tak
daleko od pravdy.“
„Margot,“ vydechnu a otočím se na ni. „To mi nepomáhá.“
Podle mého hlasu pozná, že nejsem v náladě. Připadám si jako totální debil.
„Promiň. Chtěla jsem být upřímná.“
„Já vím,“ řeknu. „Jenom se poprvé za strašně dlouhou dobu cítím divně za to,
jak se k holkám chovám. Vždycky jsem si to ospravedlňoval tím, že jdou taky
jenom za tím jedním… a možná některý jo. Ale vím, že to tak nebylo vždycky.
Cody si dělal prdel, že nebudeme moct jít nikam, kde po mně nebude ženská
brečet a… bože. To jsem fakt tak strašnej?“
„Ty se ptáš své sestry, jestli jsi tak hroznej děvkař, jak o tobě říkají kamarádi,
co s tebou obrážejí bary?“
„Fakt to vypadá, že jsem tak hroznej?“
Trochu se zavrtí, takže se koleny opře o moje stehna. „Upřímně?“
„Upřímně.“
„Trochu jo. Když spolu někam vyrazíme, v jednom kuse ti zvoní telefon. Už si
toho ani nevšímáš. Když jdeme na jídlo a přijde k nám nějaká holka, co se
s tebou začne bavit, vidím, jak bojuješ, aby sis vzpomněl na její jméno. Je to…
už jsem si na to zvykla, ale jo. Je to dost pochybný.“
Opřu si hlavu o gauč, uteču z konverzace a znovu zapnu televizi. Koukám na
hru, co hraje Fallon s Davidem Beckhamem.
„Nechtěla jsem ti tím přihoršit,“ zašeptá. Vím, že je z našeho rozhovoru
nervózní. Margot bojuje se svou upřímností a vinou, kdykoliv mi promlouvá do
duše.
„Nepřihoršila.“
„Jenom…“ začne a hraje si s vrškem od pyžama. „Přesunul ses od Mii – jen
Mii – ke všem. Nebylo nic mezitím.“
„Nikdy jsem prostě žádnou holku nechtěl tolik jako Miu,“ oponuju jí.
„Ale jednoho dne budeš,“ řekne mi. „A možná to bude právě London. Sám jsi
říkal, že nesnáší chlapy, a pak tě takhle uvidí v baru? Nedivím se, že si tě drží
v uctivé vzdálenosti. Ty bys sám sobě věřil?“
V břiše se mi usadí kyselá tíha. „Já vím.“
„Podívej… neříkám, že se musíš tohohle všeho zbavit, ale možná se prostě
podívej na to, co děláš a jak se chováš. Tvůj život je dokonalou kombinací štěstí
a ambice, ale s ženskýma zacházíš, jako by to byly posilovací stroje.“
Zakuckám se. „Margot. To je hrozný.“
Zvedne obočí, jako by říkala: Právě.
„Jenom se nauč k holce chovat tak, jak bys chtěl, aby se ona chovala k tobě,“
pokračuje. „A nemyslím tím jen v postelových hrátkách.“
Odfrknu si. „Prej v postelových hrátkách.“
Protočí panenky. „Pro Miu jsi byl opravdu dobrý přítel.“
To se mnou podivně zatřese. Je jednodušší vzpomínat na konec, kdy jsem byl
osamělý a ona zlomená a nedokázali jsme se už pochopit. Otočím se na Margot.
„Jo?“
Usměje se. „Jo. Byl jsi dokonalý, všichni jí záviděli.“
„No,“ řeknu a vrátím se k televizi, „očividně jsem nebyl perfektní, protože by
mě jinak nepřestala potřebovat.“
Margot strne, pak se natáhne po ovladači, co mám v klíně, a vypne zvuk.
„Potřebovat tě?“ pronese ostře. „Neměla by tě potřebovat. Chtít, jasně. Užívat si
tě, jasně. Toužit po tobě – ble – jasně.“
Se zamručením se natáhnu pro ovladač, ale ona ho drží z mého dosahu.
„Víš, co jsem myslel,“ řeknu.
„Ne, nevím. Mia přišla o všechny sny během jediného děsivého odpoledne.
Změnilo ji to a to ovlivnilo váš vztah. To neznamená, že jsi něco podělal.“
„Nakonec,“ začnu a odložím talíř na konferenční stolek, „to co jsme měli,
nebylo dost silné, aby přežilo, čím si procházela. Tečka.“
Margot pokrčí jedním ramenem. „Pravda.“
Znovu zamručím. Přeju si, aby se se mnou hádala. Proto nesnáším rozhovory
o Mie. Stálo to za hovno. To celé stálo za hovno, nebyl v tom smysl ani důvod –
její nehoda, její odtažitost, moje zlomené srdce, náš rozchod. Pořád mám pocit,
že je to čerstvá rána. Nenávidím, když ji musím odhalit. Ale byl to jen rozchod.
To se děje každý den.
„Luku, bylo ti devatenáct!“ řekne Margot zvýšeným hlasem. „Jasně, řekls
nějaký hnusy, protožes byl zraněnej, a ona vůbec neuměla mluvit o svých
pocitech, ale vaše cesty se prostě rozdělily.“
„Já vím. Jenom jsem to vůbec nečekal,“ řeknu a natáhnu se jí přes klín pro
ovladač.
„Myslíš, že všechny velký věci v našich životech čekáme? Předvídatelný život
nikdy nikoho nezměnil.“
Zapnu zvuk a zvýším hlasitost, aby bylo jasné, že jsme skončili s rozhovorem.
O Mie, London i o mně.
 SEDMÁ KAPITOLA
London

O DHODÍM KLÍČE DO MÍSY u dveří, odkopnu boty. Hlasitě dopadnou na

dřevěnou podlahu v jinak tichém bytě. Lola s Oliverem jsou buď u něj, nebo spí,
ale pro jednou bych byla opravdu ráda, kdyby tu byl někdo, kdo by mě dostal
z té mizerné nálady.
Nemám ani chuť hrát Titanfall.
Připadám si po té dnešní epizodě s Lukem a jeho kamarády vyčerpaná. Nejsem
z jeho chování špatná tak, jako když jsem našla Justina s jinou holkou v posteli.
Ani nejsem zklamaná, že jsem si ověřila – znovu – že je Luke přesně takový, jak
jsem si původně myslela.
Ale doprčic! Uvědomuju si, že jsem se chtěla mýlit. Ten pocit – ta nevítaná
touha, aby byl ten pravý pro vztah – mi mačká žaludek a je mi z něj nevolno.
Nachystám si misku cereálií a vlezu do postele. Spím jako do vody hozená,
a dokonce zamáčknu budík, který mi říká, že je čas vyrazit na surf.
Probudím se až mnohem později – v deset – když uslyším z obýváku smích
a hluboké mužské hlasy. Aniž bych se obtěžovala s oblečením, vypotácím se ve
svém pyžamu s Doctorem Who a pozdravím Lolu, Olivera, Ansela a Finna
huhlavým: čau lidi.
Oplatí mi pozdrav, zatímco se roboticky přesunu do kuchyně. Nechť je Lola
požehnána: udělala čerstvou kávu. Naliju si a přidám se k nim. Schoulím se na
gauč vedle Ansela.
„Kde je zbytek,“ zeptám se a mám na mysli Harlow s Miou.
„Potkají se s náma v Maryjane’s,“ řekne Finn. Rozhlédnu se po místnosti
a přemýšlím, jestli jsem to jen já nebo jestli i ostatní cítí, jak jsme podivně
strnulí.
Taky je divné, že je uprostřed týdne, a nikdo z nich není v práci. A nikdo mě
nepozval, abych se přidala.
Jako by si to Lola taky uvědomila, trhne sebou. Postaví se a přejde do kuchyně
pro další kávu. „Dneska nesurfuješ?“
Při její otázce si najednou vzpomenu, proč jsem neměla chuť vstávat – Luke
a jeho nešťastní kamarádi – a zavrtím hlavou. „Jsem vyplivnutá.“
Přikývne, vrátí se k nám s plným hrníčkem a znovu se uvelebí na zemi vedle
Olivera.
 Usrknu kávu, polknu a zeptám se: „A co Mia s Harlow zrovna podnikají?“
Připadá mi to jako úplně normální otázka. Konec konců, když je ve městě
Finn, bydlí s Harlow v La Jolla a Ansel s Miou si zrovna koupili dům v Del
Maru. Ale setkám se s tichem.
Podezřelým tichem. A znovu mám pocit, že se mezi námi něco změnilo.
„Musely něco vyzvednout,“ řekne Oliver a rychle vrhne pohled po Lole. „Jak
ti jde práce v Blissu? Líbí se ti tam?“
Pokrčím rameny. „Je tam nával. Dobrý dýška, pěknej bar. Kolektiv je fajn. Asi
mě nepřekvapuje, že jsou návštěvníci větší slizouni než U Freda, ale znáte to –
bar v centru…“ usměju se na něj přes hrnek.
„Luke tě přece ochrání,“ vyprskne Ansel škádlivě.
Přísahám, že jsem skoro slyšela zaskřípání brzd.
„Luke?“
Anselův úsměv pomalu zmizí, když si uvědomí situaci; stane se to
v dokonalém závěsu po tom, co mi žaludek spadne až na zem.
Tváře má temně růžové, když se bezmocně podívá na Lolu a pak zase na mě.
„Promiň. Myslel jsem, že jste s Lukem…“
A najednou mi to dojde. Chápu, proč tu není Mia. Chápu, proč mě nepozvali
na snídani.
„Nejsme,“ řeknu tiše a opřu si hlavu o gauč. Bože, tohle je potupný! „Párkrát
jsme si vyrazili, než jsem zjistila, že s Miou… teda, to není ten jedinej důvod,
proč spolu nic nemáme; stejně by z toho nic nebylo.“
Panika ve mně narůstá, jako by se místnost plnila parou. Pocit outsidera, který
občas s Lolinými kamarády mívám, mi nevadí – všichni všechno myslí tak dobře
a jsou tak otevření, že jsem si nikdy nepřipadala jako sedmé kolo u vozu – ale
rozhodně, rozhodně si to s nimi nechci podělat.
Znovu se narovnám a otočím se na Lolu. „Chtěla jsem s tebou o tom…“
„To je dobrý,“ řekne rychle.
„…ale nebylo to nic vážného, přísahám. Nejsme spolu.“
Lola se mi dál klidně dívá do očí. „To je v pohodě, London.“
Ale jako bych nemohla zavřít pusu. „Fakt jsem nevěděla, že je to Miin ex,
a pak jsem jí zavolala,“ podívám se na Ansela a vysvětluju mu, „připadala jsem
si divně… ale ona vypadala úplně v pohodě…“
Celou dobu, co mluvím, Ansel vytrvale rychle vrtí hlavou a huhlá „ne, ne, ne“
a ujišťuje mě, že „je v pohodě“.
„Mia je v pohodě, přísahám,“ přidá se Lola a přesune se přes podlahu ke mně,
aby se mi posadila u nohou. „Zlato, Mia je v pohodě.“
 Ve zbytku napětí pro mě není tak náročné dopočítat si zbytek. „Harlow ale ne,
co?“
V tu chvíli se vrátí to podivné ticho, tentokrát ještě těžší, a já se podívám na
Finna.
Mimoděk mávne rukou. „Dostane se přes to.“
Doprdele, nechci být důvodem, aby se moje kamarádka musela přes něco
dostávat. Ale zároveň mě trochu bolí, že tak brání Miu, když z každého pohledu
– včetně jejího vlastního – Mia nic takového nepotřebuje.
Možná si Lola všimla, jak mi ta reakce přeběhla přes obličej, protože mi položí
ruku na koleno. „London. To prostě Harlow dělá. Nejdřív jedná, pak teprve
myslí.“
Finn se zachechtá.
„Během dospívání jsme si všichni byli tak blízcí,“ vysvětluje Lola, „a když se
rozešli, bylo divný, jak se Luke rychle… posunul. Všechny jsme si zvykly tiše
nesnášet každou holku, se kterou spal, jako by to ony mohly za jeho změnu. Jako
by to nebylo jeho vlastní rozhodnutí.“
Podívám se na ni a utrápeně se na ni usměju. „To je přece šílený. Ty ženský
nejsou černý vdovy, co honí nevinnýho kluka. Luke si sám vybírá svou hru.“
„Já vím,“ řekne a trošku sebou trhne. „Je to jen nezvyk, protože starý Luke byl
tak loajální a oddaný.“ Když to vysloví, srdce mi bolestivě poklesne. Nehledě na
všechno, co jsem viděla, není těžké představit si to. „Ale možná chápeš, proč je
to pro nás divný? Teda, pro mě ne,“ dodá rychle. „Upřímně, London… myslím,
že je to super. Mii jenom chvíli trvalo, než si to taky uvědomila, a mezitím už
zavolala Harlow…“
„Její první chyba,“ pronese Finn suše.
„…a Harlow začala být ochranitelská,“ dokončí Lola s omluvným pokrčením
ramen. „To dělá vždycky.“
„Chápu,“ řeknu jim a je to pravda. Ale i když nechci, aby si kdokoliv myslel,
že jsem udělala nějaký přešlap, nechci si ani připadat, že se musím bránit proto,
že jsem se vyspala s klukem, o kterém jsem nemohla vůbec tušit, že se víc než
před čtyřmi lety rozešel s mou kamarádkou. A to, jak mají pořád potřebu mě
ujišťovat, že o nic nejde, mi rozhodně nepomáhá. Vylučuje se to totiž s tím, co
od nich cítím.
„Fakt nechci, aby to mezi náma bylo divný,“ řeknu.
„Není,“ pokračuje Lola a opraví se: „Teda, jestli jo, tak jenom na chvilku. Ani
bys o tom nevěděla, kdybys nevylezla dřív, než jsme odešli. Přísahám, že
Harlow bude za pár hodin v pohodě.“
 Chtěla mi tím pomoct, ale to se jí moc nepovedlo. Ani bych to nevěděla,
protože by se mi to nikdo neobtěžoval říct. Jako by za mě uklidili nějakej bordel,
vyjednali pro mě příměří nebo cosi podobného.
„Fajn, bezva,“ řeknu a postavím se. Přejdu do kuchyně a umyju si hrnek. „Ale
řekněte mi, jestli je něco, co bych jim měla říct.“
Všichni s empatickým souzněním přikývnou – ví, jak je to děsivé, když jste na
přijímacím konci Harlowina vzteku – ale určitě si nedokážou ani představit, jaké
to je, být mnou na konci jejího vzteku. Nezná mě tak jako je. Můžu být jen
dočasnou součástí jejich životů. Možná nebude mít potřebu dostat se přes to.
Znovu začnu proklínat svůj dlouhý vztah, co úplně pohltil můj společenský
život. Nesnáším Justina, že mě podvedl a nechal mě samotnou. Mám stovky
známých, ale jen pár kamarádů. Je to mnou? Jsem povrchní, spoléhám se na svůj
ďolíčkatý úsměv a pokec, co lidi uklidní? Svádím je, aby si mysleli, že mě znají?
Jediný člověk, kterému potřebuju zavolat a s kým to chci probrat, je Ruby,
která je tak daleko, a tuhle skupinu zná ještě míň než já. Jediný člověk v San
Diegu, který mi aspoň občas rozumí, je Ne-Joe – Dylan. Před pár týdny jsem ani
nevěděla, jak se doopravdy jmenuje.
Ale to není tak úplně pravda: zdá se, že Luke mě chápe, víc než mu chci
přiznat. Bohužel, je nestálej, má nafoukaný kamarády, je to děvkař a – po
dnešním dramatu? – je totálně mimo soutěž.

KDYŽ DRUHÝ DEN otevírám U Freda, prodírají se sem poslední sluneční

paprsky. Nepracuju tu dlouho, ale už po pár šichtách v Blissu mi to tu připadá
domácké a uklidňující. Jsem ráda zpátky.
Fred stojí za barem. Vzhlédne, a když se k němu přiblížím, usměje se.
„Chybělas nám tu, kočko,“ řekne. „Ostatní barmani se mě bojí. Není to tu
stejný, když mě někdo neumí utnout.“
Rozesměju se, zatímco si zavazuju zástěru kolem pasu. „Jsem ráda, že tě moje
nebojácnost baví.“
„Jak se máš v nové práci?“ zeptá se.
„V pohodě,“ řeknu mu s pokrčením ramen a lehkým úsměvem. Fred mě zná
dost dobře na to, aby se dál neptal.
Začnu s běžnou rutinou: zkontroluju pracovní plochu, sepíšu si, co potřebuju
přinést ze skladu. „Bylo dneska plno?“ zeptám se.
Fred přikývne a opře se o bar. „Ve městě je nějakej softbalovej turnaj, takže
přišlo několik nových tváří. Mladých,“ dodá s úsměvem. „Raději si připrav
sklenici.“
 Nebyl to vtip. První půlka směny uběhne jako blesk. V osm už mám ve
skleničce osm dolarovek a Fred mi navrhuje, abych si vzala víc práce v Blissu.
Zrovna nesu dozadu plný tác margarit, když si všimnu Luka. Opírá se
o kulečníkový stůl, ruce zaražené do kapes tmavých džínů, a mluví s týpkem,
kterého neznám. Dneska má vlasy jemné, jako by si do nich nic nedal, padají mu
dolů, takže mu částečně zakrývají oči. Samozřejmě ale neblokují jeho dokonalou
čelist, linku krku, která mizí do šedého trička, ani jeho ohryzek, který se
pohybuje, kdykoliv polkne.
Od toho, co jsme spolu minule spali u něj na gauči – zase – před necelým
týdnem, mi čtyřikrát napsal. Ani jednou jsem mu neodpověděla. Abych z jeho
přítomnosti moc nejásala, uvědomím si všechny důvody, proč jsem to udělala:
Je nestálej.
Má nafoukaný kamarády.
Je to děvkař.
Je totálně mimo soutěž.
Takže resetuju fyzickou reakci: srdce mi tluče rychleji a mezi nohama cítím
lehké vzrušení.
Odkdy je moje tělo takovým zrádcem?
Když odložím tác na stůl, vzhlédne a střetneme se pohledem. Nejsem si jistá,
kdy sem dorazil, ale nevypadá překvapeně, že mě vidí.
Zeptám se lidí u stolu, jestli nechtějí ještě něco, než se vydám zpátky k baru.
Fred si povídá s jedním štamgastem. Vklouznu za roh. Udělám dva giny
s tonikem, naliju nějaká piva a začnu vykládat balení Red Bullů do chlaďáku,
když uslyším odkašlání.
„Neodpovědělas mi na esemesky, Logan,“ řekne.
„Matoucí zkušenost?“ zeptám se s úsměvem, zavřu chlaďák a otočím se.
„Můžu ti něco nabídnout?“
„Pivo, prosím,“ řekne a podívá se na televizi. „To vypadá zajímavě.“
Následuju jeho pohled. Běží tam trailer na horor během reklamní pauzy.
„Tohle?“
Pokrčí rameny. „Slyšel jsem, že to má dobrý recenze.“
„Strašidelné filmy nemusím,“ odpovím, skloním se, abych odhodila špinavou
utěrku pod bar.
„A jaké filmy máš ráda?“
Vzhlédnu k němu. „Jaké… říkals filmy?“
Protočí si podtácek na stole. „Jojo.“
„Komedie, asi?“
 Rychle přikývne a odpoví: „Jo, ty mám taky rád.“
Chová se divně a vrtí se, jako by mu bylo nepohodlně. Normálně je to mezi
námi napjaté, ale chybí mi nafoukanec Luke. Možná taky myslí na to, co se stalo
v Bliss. Možná přemýšlí nad tím, kolik jsem toho slyšela.
Možná bych se měla z faktu, že se to mezi námi snaží napravit, cítit líp, ale
vzhledem ke všemu ostatnímu to tak není.
„Příště se mě zeptáš na počasí?“
Odtrhne se od televize a podívá se na mě. „Cože?“
„Proč zníš, jako by ses snažil dostat hlavní roli ve filmu Čtyřicet let panicem?
Chováš se divně.“
„Ne…“
„Jo, chováš.“
Prohrábne si rukou vlasy. „Jenom nejsem úplně ve své kůži.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jo,“ přikývne. „Jasně.“
„Máš nějaké kamarádky, se kterýma nepícháš?“
Přimhouří oči. „Jasně, že jo: Margot…“
Zvednu ruku, abych ho zastavila. „Nechej mě to přeformulovat. Máš nějaké
kamarádky, se kterýma jen tak trávíš čas, které nejsou příbuzné a které jsi nikdy
neojel a ani ojet nechtěl?“
Vypadá lehce uraženě. „Jo, Logan. Několik.“
Opřu se lokty o bar a snížím hlas. „Fakt? Protože dneska jsi odložil flirt, ale
chováš se jako robot. Jako bys měl jen dvě polohy: balič a podivín.“
„Jak jsem říkal, je mi dnes divně,“ řekne tiše.
„Luku?“
Jeho stydlivý úsměv mě uvolňuje. „Logan?“
„Nemusíš vystrkovat péro, aby tě měl někdo rád.“
Jeho úsměv se rozzáří o sto procent víc. „Vážně?“
„Lhala bych ti?“
Rozesměje se. „Ignorovala jsi všechny moje zprávy,“ řekne znovu, jako by se
snažil dokázat, že se mýlím.
Servírka mi hodí na stůl lístek a já se pro něj natáhnu. Se škubnutím si
uvědomím, jak je s ním jednoduché flirtovat – dokonce jsem sama začala.
Je nestálej.
Má nafoukaný kamarády.
Je to děvkař.
Mimo. Soutěž.
 „Pracovala jsem skoro nonstop,“ řeknu mu.
Napije se piva a pak si prohlédne flašku. „Já vím. Jednoho dne ze mě bude
alkoholik a bude to tvoje vina.“
„Ty piješ kvůli mně?“ zeptám se.
Odtrhne rožek etikety a začne ji pomalu slupovat. „Ne. Ale kvůli tobě
vysedávám v barech a doufám, že tě uvidím. Nakonec mě to všechno dožene
a budu vypadat jako strejda Steve.“
Nejistě se narovnám v ramenou. Nejen že Luke píchá kdejakou ženskou, ale
teď si uvědomuju, že být s ním by mohlo ohrozit moje kamarádství. „Vždycky
můžeš vysedávat někde jinde.“
„Jde o to, že to tak úplně nechci,“ řekne a lehce sebou trhne, jako by mu to
přiznání bylo stejně nepříjemné jako mně.
Někdo přistoupí k baru a já mávnu na Luka, že se hned vrátím. Když se tak
stane, nevypadá o nic šťastnější než předtím. Zkontroluje si telefon a pak se
podívá ke dveřím.
„Čekáš na někoho?“ zeptám se.
„Dylana,“ řekne. „Jedeme do jakéhosi knihkupectví nebo cosi. Odkud se s ním
vůbec znáš?“
„Kámoš kamaráda,“ řeknu s pokrčením ramen. „Surfuje, takže se potkáváme
na Black Beach.“
„Možná bychom…“ začne, když v tom se rozrazí vchodové dveře a dovnitř
vtrhne několik jeho kamarádů, co znám z minula.
„Suttere!“ zaječí jeden z nich a ukáže Lukovým směrem.
„Volá tě tvůj fanklub,“ řeknu s úsměvem a zvednu utěrku, abych utřela nějaké
sklenice.
„Kdy tě zase uvidím?
„Budu tady,“ řeknu mu, ale vím, že to nebylo to, co chtěl slyšet. Ještě chvíli se
na mě kouká, než si povzdychne a podívá se zpátky k místu, kde jeho kamarádi
obkroužili skupinku holek u kulečníku. Jak jinak. Kývne na ně, že se hned přidá.
„Předpokládám, že bys mě sestřelila, kdybych se tě zeptal, jestli nechce něco
podniknout, až skončíš?“
„Měl bys pravdu,“ řeknu mu. Znovu se otevřou dveře a dovnitř se vhrnou
mužské hlasy a jásot další skupiny frajerů v trikotech. Další tým.
Luke se postaví a vytáhne peněženku. Položí na bar několik bankovek, aby
zaplatil za pití. „Tak se asi někdy uvidíme, Logan,“ usměje se, než vyrazí
dozadu.
 OSMÁ KAPITOLA
Luke

Z ÍRÁM NA STROP a přemýšlím nad několika posledními setkáními s London.

Je divné, že to skončilo tak najednou a já do toho nemůžu ani mluvit. Chápu,
proč se mnou znovu nechce spát. Chápu, proč si myslí, že nejsem její typ.
Problém je, že odtažitou London nemám jak přesvědčit, že stojím za to, aby se
mnou ztrácela čas.
Zapomněl jsem, jak moc nesnáším tu komplikovanou bezmocnost citů.
Právníci z naší firmy jsou všichni na jednání u Lake Arrowhead a stážisté jako
já zůstali doma. Sotva nám svěří, abychom donesli složku s daty k případu
z jedné kanceláře do druhé, natož abychom nějak ovlivňovali chod firmy nebo
mluvili do zásadních případů. Takže mám několik dní volna, ale načasování je
děsný. Nechci být sám se svou vlastní hlavou.
Naplnil jsem si celý den pochůzkami: vzal jsem babičku na rehabilitaci,
pomohl jsem Andrewovi přestěhovat starou ledničku z garáže, zaplaval jsem si.
A když potřebuju vyrazit na oběd s tátou, cítím napětí v ramenou a po celých
zádech.
Normálně bych v takovou chvíli toužil po dobrým sexu, ale London, Mia a ta
matlanice rukou, nohou, pus a očí mezitím… nedokážu přijít na to, co potřebuju.
Univerzitní kampus v San Diegu skoro vibruje blížícím se koncem školního
roku. Studenti se válí na trávnících, pohazují si frisbí a líně se procházejí po
parku, jako by nespěchali do hodin.
Kousek přede mnou stojí chlap, co vypadá dost povědomě… trvá mi jen pár
vteřin, než ho zařadím, a když se mi to podaří, ucítím, jak mi klesá žaludek.
Ansel mluví s nějakou studentkou. Je vysoký a lehce se k ní sklání, aby si
viděli do očí, gestikuluje rukama. V jeho pozornosti, kterou jí věnuje, není nic
vyloženě erotického, ale z pouhého pohledu poznám, jak moc mu záleží na tom,
aby rozuměla tomu, co říká. Ať už je to cokoliv.
Kruci. Je to fajn chlap.
Podívám se přes rameno na cestu, kterou jsem přišel. Mohl bych se vrátit
a vyhnout se mu, vzal bych to kolem humanitních studií. Ale z nějakého důvodu
se nepohnu, ani když mě ta eventualita napadne. S každou vteřinou ztrácím
možnost nenápadně zmizet.
Pak se ohlédne přes rameno a uvidí, jak tam stojím a koukám na něj. Vidím,
jak si mě zařazuje, a přesně poznám, kdy mu dojde, kdo jsem. Polkne a podívá
se zpátky na studentku.
Během dvou vteřin se rozloučí a on se vydá mým směrem.
Co bych dělal na jeho místě? Ušetřil bych si nepříjemné setkání? Pokračoval
bych v chůzi?
Zastaví se několik desítek centimetrů ode mě. „Luku.“
„Anseli, ahoj.“
Vyměníme si zdvořilostní fráze a to nejpodivnější potřesení rukou v historii.
Takhle zblízka na denním světle vidím, že je o několik let starší než já. Nejde
jen o jeho obočí, je to hlavně způsob, jakým mě pozoruje: vyrovnaně, klidně,
beze strachu.
„Co tady děláš?“ zeptá se mě.
„Můj otec je ředitelem Biocircuits Institute. Pracuje… támhle.“ Ukážu za něj
a on následuje moje gesto za sebe k budově vědy. „Máme sraz na oběd.“
Když se na mě znovu podívá, zvedne obočí a tiše vydechne: „Aha.“
„Ale všiml jsem si tě a chtěl jsem s tebou mluvit.“
Ansel jednou přikývne s jasným: tak jdeme na to, povídej.
„Minule jsem se choval jako totální debil. Mrzí mě to.“
Jeho tmavé obočí vystřelí vzhůru a hlava mu lehce poskočí dozadu. Řekne mi,
že tohle nečekal.
„Věděl jsem, že Mia někoho má,“ řeknu, „a věděl jsem, že už je někde jinde.
Teda,“ dodám rychle, „já taky, samozřejmě. Ale netušil jsem, že je vdaná.
Rozhodilo mě to.“
Přikývne, ale jeho výraz zůstane nečitelný. „Tomu rozumím.“
„Ale i tak jsem překvapil sám sebe svou reakcí, když jsme se potkali.“ Usměju
se. „Protože by přece bylo šílený pořád řešit holku, se kterou jsem se rozešel
před čtyřmi lety, co?“
Zasměje se a jeho pohled se lehce uvolní. „Možná ani ne,“ přizná. „Mluvíme
o Mie. Já bych ji řešil i po sto letech.“
Tomu se taky trochu zasměju. „Pravda.“
Jeho úsměv zmizí. „A bavíme se taky o velmi traumatickém momentě pro vás
oba, ne? Byli jste spolu opravdu dlouho a pak skoro zemřela.“
Pokaždé, když na ten den pomyslím, cítím se, jako by mě někdo praštil do
břicha: na telefonát od Harlow, zběsilou jízdu do nemocnice, celých čtrnáct
hodin chození po místnosti, když ji operovali. A nikdy se to nezlepšilo. Bylo to
to nejhorší, co jsem jí kdy mohl říct, ale nehledě na to, jak moc toho nyní lituju,
pořád mám pocit, že je to pravda: mám pocit, že holka, kterou jsem miloval,
umřela pod tím náklaďákem.
 „Po té nehodě někoho potřebovala, a já to nebyl,“ řeknu mu a uvědomím si –
možná poprvé – jak je to pravdivé. „Opravdu je to tak jednoduché.“
Přikývne a podívá se kamsi za moje rameno. „Se mnou nic napravovat
nemusíš,“ řekne. „Vím, že ty vzpomínky Miu hodně bolí a má pocit, jako by
ztratila někoho z rodiny, protože už se vůbec nevídáte. Ze zkušenosti vím, že
nikdy není dobrý nápad snažit se posunout a dělat, že se nikdy nic nestalo.“ Vrátí
se jeho úsměv, co jsem viděl v baru, a najednou si uvědomím, že jsem mu
vděčný; jeho profesionální výraz je o tolik intenzivnější. „Měl bys k nám někdy
zajít na večeři. Máme úžasný nový dům a Mia zase tančí – je moc šťastná. Ráda
by tě viděla.“
S poplácáním po rameni projde kolem mě a vydá se pryč.

TEN VEČER POTŘEBUJU vypadnout z domu. Dylan mi napíše, zrovna když

vyrážím pro nachos, a když se mě zeptá, jestli se nechci sejít, nemůžu přijít na
jediný důvod proč říct ne. Nemám úplně náladu na klubovou atmosféru, ale
nehledě na to, jak moc chci vidět London, nedokážu ani vyrazit k Fredovi. Je
docela jasná čára mezi vysedáváním v baru, abyste mohli flirtovat s někým, kdo
může a nemusí oplatit váš zájem, a tím být patetickej. Mám pocit, že se k té čáře
nebezpečně blížím.
Setkáme se v Clove – novějším klubu, ve kterém jsem už párkrát byl – a pokud
si London nesehnala třetí práci, předpokládám, že tu nebude, aby mě slyšela, až
se budu zase chovat jako totální kokot.
Najdeme si stůl poblíž baru, dáme si pár drinků a v tu dobu, kdy dorazí Daniel
s Andrewem, si už připadám dost dobře. Hudba je skvělá, holky jsou sexy,
a pokud se nepletu, jakási dlouhonohá brunetka v rohu se na mě nemůže
vynadívat.
Cítím, jak na mě kouká, na chvíli se střetneme pohledem, když se nakloním
přes Andrewovo rameno. Podívám se stranou a doufám, že to vypadá, že se jen
tak rozhlížím po místnosti. Jsem roztržený vejpůl. Na jedné straně by pro mě
dneska byl dobrej sex parádním rozptýlením. Sex je super. Ale na druhé straně
pořád cítím dotek váhavosti nad mizivou šancí, že by se z London stalo něco víc.
Přemýšlím, jestli jsem nakonec neměl přece jen jít k Fredovi. Chci se tam vrátit,
rýpat do ní, škádlit ji, najít to lehké souznění, co jsme měli. Nesnáším pocit, že
jediný způsob, jak s ní můžu mluvit, je, když budeme sexovat. Víc se mi líbí
myšlenka, že měla pravdu – že nepotřebuju svoje péro, aby mě měl někdo rád.
V tuhle chvíli si už brunetka razí cestu davem, a když je ode mě pár kroků,
znovu se střetneme pohledem a já vím, že se z toho nevykroutím, pokud se
nezachovám jako totální vůl.
„Ahoj,“ řekne a pak si strčí brčko mezi nablýskané růžové rty.
„Ahoj.“
„Bavíš se?“ zeptá se.
Přikývnu a lehce se na ni usměju. „Docela jo.“
Nakloní hlavu a na několik nádechů se mi dívá do očí. „Jsem ráda, že jsi tu.“
Vytáhnu obočí. „Já jsem… taky rád, že tu jsem.“
Čekám, že mi řekne, jak se jmenuje, zeptá se, jestli si nezatančíme, že udělá
cokoliv jen ne to, co udělá: „Chceš odsud vypadnout?“
„Jestli chci…?“ Cože?
„Jo,“ řekne a skousne brčko. „Zajdem ke mně.“
Zamrkám. Teda, to je i na mě dost rychlé. Ale adrenalin mi pumpuje v žilách
a okamžitě se stanu někým povědomým, někým méně komplikovaným.
Reflexivně se uvolním při vyhlídce, že ji přehnu přes postel a ojedu ji, dokud
nezapomenu Londonino jméno. Přikývnu, odložím pivo na stůl za sebou
a vezmu ji za nabídnutou ruku.
Připadám si dobře.
Je to fajn.
Je to prostý.
No a co, Margot, no a co? Tohle je perfektní příklad toho, co se děje
v devadesáti procentech případů: žena v baru ke mně přjde a očividně si to chce
rozdat. A já jsem ten, kdo potřebuje zvážit svoje rozhodnutí?
Když nad tím tak přemýšlím, dnešní setkání s Anselem mi po týdnu mizérie
pomohlo. Možná jsem jenom potřeboval nějak zakončit vztah s Miou, nějaký
lepší způsob, jak ji nechat jít. Margot měla pravdu: je fajn vědět, že je Mia
šťastná, že žije život, co si vybrala, co si vybudovala. Až si promluvím přímo
s ní, budu se cítit ještě líp.
Bezejmenná brunetka mě zavede ke svému autu a odemkne dveře. Má
bezvadnej hrudník, opálené nohy a plné, šukézní rty. „Chceš se svézt se mnou,
nebo pojedeš svým autem?“
Ale v očích nemá žádnou jiskru, žádný plamen, nemá hbitý jazyk a laškovný
úsměv. Nemá ďolíčky. Zavřu oči, když se mi vybaví London. London byla jen
vytržená pojistka, katalyzátor, nakopnutí. Musím pročistit vzduch od Mii,
a abych to mohl udělat, musel jsem něco pocítit. London mi k tomu pomohla,
i když jen mimoděk: to už teď vím.
Ale taky vím, že pokud pojedu svým autem, pojedu domů.
„Svezu se s tebou.“ Otevřu dveře spolujezdce, podívám se na ni přes střechu
a ukážu si na hrudník. „Luke.“
Rozesměje se a přikývne, jako by to bylo naprosto očividné. „Já vím,
hlupáčku.“
A pak vleze na sedadlo řidiče.
Fajn.
Posadím se vedle ní a než si stihnu zapnout pás, už má ruku v mém klíně
a naklání se ke mně přes řadicí páku. „Chci, abys mě celou postříkal,“ zašeptá.
Odtáhnu se a přinutím se k úsměvu, jak se snažím zamaskovat lehké
znechucení. Je to vzrušující představa a většinou se mi líbí, když jsou holky
upřímné ohledně toho, co chtějí, ale tohle postrádá veškerou křehkost. Skočila
od nesmělého úvodu přímo do porna.
Během jízdy má ruku na mých stehnech, hladí mě od kolene k boku, přes péro.
Dráždí mě a dráždí, napůl cítím napětí, napůl rozkoš. Pokaždé, když se mě
dotkne, musím zavřít oči, abych to pocítil.
Jinak jsem podivně znecitlivělý. Je to jí? Je to mnou? Mám pocit, jako bych se
na tu situaci díval ze střechy auta, dolů přes čelní sklo.
U každého semaforu mi udělá drobný striptýz a s každým knoflíčkem, co
rozepne, mi v hlavě vyskočí stejná otázka:
Jak se jmenuješ?
Jak se jmenuješ?
Jak se jmenuješ?
Záleží mi na tom. Záleželo by mi na tom před dvěma týdny? Ne. Přišlo by mi
to legrační; historka, kterou bych vykládal klukům: Jak jsem ojel holku u ní
doma a doteď nevím, jak se jmenovala. Ale teď mě ta neznalost zneklidňuje.
London mě naučila, aby mi na tom záleželo.
Zavřu oči a žaludek mi zakručí, když se skřípěním kol zastaví na parkovišti.
Její dům je asi jen půl kilometru od mého. V chodbě mě přitiskne ke stěně
u schodiště, líbá mě, otírá mi lesk ze rtů na bradu a pusu. Pokaždé, když se
odtáhne, mám pocit, jako by mi někdo z kůže odtrhnul náplast. Až když je
všechen lesk pryč, konečně cítím její jemné rty, cítím skutečnou kůži na kůži.
Vydává drobné chichotavé zvuky, když ji chytím za zadek nebo jí zaryju prsty do
pasu. Ten zvuk se mi nelíbí, a tak se mu vyhýbám. Není vůbec přirozený ani
upřímný.
Otočí se, vezme mě za ruku a vede mě po schodišti do bytu číslo 2A. Zaplaví
mě pocit déjà vu. Když se skloní, aby otevřela dveře, otře se mi zadečkem
o rozkrok. Pak se otočí, vtáhne mě dovnitř za límec košile. Podívám se za ní do
bytu a zaplaví mě horko.
 Už jsem tady byl.
Podívám se jí do obličeje – na ret mezi vybělenými zuby, na temné a svůdné
oči – a najednou potřebuju, aby mi řekla, že její spolubydlící není doma, nebo už
spí. Tak něco.
Děsím se, že jsem píchal s její spolubydlící, že se tu objeví a najde mě tu
a všechno se to otočí v totální noční můru.
„Bydlíš sama?“ vypravím ze sebe konečně.
Zavrtí hlavou. „Melissa je v práci.“ Září jí oči. „Proč? Myslíš, že by se měla
přidat? Vrátí se o půlnoci.“
Vydechnu úlevou. To je za dvě hodiny. „Takhle jsem spokojenej.“
Dravě se na mě usměje a vezme mě za pásek, než se otočí a odtáhne mě za
sebou.
V ložnici mě opře o zeď a sevře mě za límeček. Rozepne mi košili. Je to tak
vtipné, tak přehnané, až se mi chce smát. Tahle holka je jako profi pornoherečka.
Pobaveně koukám, jak se začíná svlíkat, hladí mě přes hruď svým tričkem,
vysouká se z džínů, přejede mi kalhotami po hrudi…
V hlavě se mi objeví ta nejvtipnější myšlenka: kdyby tuhle scénu viděla
Margot, válela by se smíchy po zemi. Je to tak absurdní, že bych se strašně rád
smál s ní.
Ale bože, to mi fakt nepomáhá se vzrušením.
Zavřu oči a poddám se myšlence, že si to užiju s úplnou cizinkou. Ruce má
odhodlané a drsné, škrábe mě po hrudi, strhne mi džíny. Na kolenou dělá
všechno, co si ženy myslí, že muži chtějí: má hbitý jazyk a zuby, velkýma očima
se mi kouká do obličeje, cucá mě, líže a kouše.
Nasadí mi kondom. Chce si na mě sednout. Jsem tvrdej strašně zoufalým
způsobem. Jako bych mohl přijít o chuť, ne jako bych se měl za chvíli udělat.
Její vzdechy jsou přehnané, a to všechno pro mě: vzdychá, křičí, sténá, jak mám
obří péro, jak se kolem něj udělá, jak chce, abych ji opíchal, až bude úplně
vyčerpaná, a pak cosi, čemu nerozumím. Ruce má ve svých vlasech, tahá se za
ně celá v extázi.
Je to hrozná herečka, jenže mě to ruší. Jsem línej pitomec, lehce si zvyknu na
komfort. Zavřu oči ještě pevněji při jemném bodnutí, co při té myšlence ucítím.
Ale když zavřu oči, musím myslet na London – její teplou kůži, tíhu jejích
prsou v dlaních, na zvuky, co jí unikaly, když začala prohrávat. Ale tohle se sexu
s London vůbec nepodobá, nehledě na to, jak zoufale po tom toužím.
Z toho, že musím myslet na London, abych zůstal vzrušenej, se mi v hrudi
rozsvítí kontrolka paniky. Jsem idiot. Vím, co chci, a když s ní nejsem, jen
ztrácím čas. Dostal jsem vysokoškolský titul, hrál jsem v týmu vodního póla
s těmi nejlepšími sportovci na světě, ale jsem úplně stejnej člověk, jako před
čtyřma rokama v den, co jsem vešel s Ali Stirlingovou do domku na pláži a ojel
ji.
Natáhnu se po přehrávající krásce, co na mně jezdí. Potřebuju, aby to skončilo,
než se dostanu příliš hluboko do sebezpytu a vyděsím se. Hladím ji – tisknu ji,
kroužím, vytrvávám – a ona sama sebe překvapí, když začne chtít víc a rychleji
a hranou rozkoš nahradí pravá. Poznávám ten třesoucí se ret, to škubavé napětí
v jejích stehnech.
Zoufalé oči, co se snaží najít ty moje. „Plácni mě přes kozy!“ zaječí. „Plácni
mě přes kozy!“
Zaraženě se na ni podívám. „Co-cože?“
„Plácni mě. Hraj si s nima, kurva, prostě to udělej!“
Váhám a během toho, co mi krev chladne v žilách děsem, zvednu ruku
a udělám to. Cítím, jak se v ní uvolňuju, když se udělá s výkřikem a nehty
zarytými do mé hrudi.
Už vím, proč mi neřekla svoje jméno.
Už vím, proč mi to tu přišlo povědomé. Neojel jsem její spolubydlící.
Ojel jsem tuhle brunetku.
A zapomněl jsem na to.

MARGOT SOTVA popadá dech.

„Tys mi tak kecal,“ lapá po dechu, když se jí konečně podaří nadechnout.
„Tuhle noc tě nikdy nenechám zapomenout. Nikdy.“
Tohle byl s předstihem ten nejhorší zážitek mého dospělého života. Jsem tak
znechucený sám sebou. Vím, že jsou jen dva lidi, kterým to můžu říct: Margot
a Dylan.
„Nechtěl jsem ti to říct,“ zavrčím. „Nejdřív jsem volal Dylanovi, ale byl příliš
zhulenej na to, aby se vůbec o něčem bavil. Musel jsem s někým mluvit.“
„Bože, úplně chápu proč. Tohle je tak drsný. Jak jsi ji mohl nepoznat? Obličej?
Prsa? Cokoliv!“
Zavrtím hlavou a se zamručením se položím na gauč. „Já nevím! Možná byla
předtím blonďatá? Jakože mi byla povědomá? Ale Margot – a tohle je ta nejhorší
věc, co ti kdy řeknu, máš to ale blbý, prostě mě musíš vyslechnout – vypadala
jako miliony jiných holek. Dlouhé hnědé vlasy, hubená, velký prsa, lesk na
rtech.“
„Tak kdy ti to došlo?“
 Plácni mě přes kozy! Plácni mě přes kozy!
Zavrtím hlavou. „Ne. To ti nikdy nepovím.“
„Máš pravdu. Nechci to vědět.“
Oba ztichneme a slyším, jak v pozadí hraje televize. „Přijedeš sem za mnou
a přespíš tu dneska?“ zeptám se.
„Luku, je pozdě.“
„Margoooooooot,“ zakňourám. „Připadám si nechutně a tenhle dům je tak
velkej a prázdnej.“
„Mám vůbec povlečenou postel?“
„Povleču ji.“
Silně vydechne a vím, že mám vyhráno. „Fajn, ty velký děcko. Budu tam za
deset minut.“

SESTRA MI UDĚLÁ popcorn a horkou čokoládu a pak mi nechá ten lepší

polštář. Její cena: masáž nohou, zatímco se koukáme na Jimmyho Fallona na
DVR.
„Díky, žes přijela,“ řeknu a přeskočím první pauzu s reklamami.
Zavře oči. „Drž hubu.“
Několikrát na ni s vykulenýma očima zamrkám. „Jsi ta nejlepší sestra na
světě.“
„Já vím.“ Protáhne se a přitiskne mi chodidlo do dlaně. „Víc na té klenbě. Celý
den jsem stála na lavičce.“
Trhnu sebou. „Smrdí ti nohy.“
Margot zafrká smíchy. „Tys dneska spal s holkou, se kterou sis to už jednou
rozdal, a zapomněl jsi na to.“
Povzdechnu si a přiznám: „Máš pravdu, jsem nechutnější.“ Zhluboka se
nadechnu, abych jí pověděl o další důležité události, co se dnes stala. „Jo a hele.
Dneska jsem na kampusu potkal Ansela.“
Otevře jedno oko. „Ansela?“
„Miina manžela.“
Její pusa se vytvaruje ve velké O a po několika vteřinách teprve vypustí zvuk.
„Ooooo!“
„Byla bys na mě hrdá. Šel jsem za ním a omluvil jsem se, že jsem se k Mii
choval jako blb.“
Vytáhne se na jeden loket a kulí na mě oči. „A?“
„A… je to fajn chlap.“ Povím jí o našem rozhovoru. „Musím si ještě promluvit
s Miou, ale cítím se asi milionkrát líp.“
 „Lukere, můžu se na něco zeptat?“
Přitisknu jí palec do středu chodidla. „Jasně.“
„Díváš se někdy na Miu a myslíš na…“
Pustím ji a zvednu ruku do vzduchu. „Ne. Ne. Už ne.“ Když vidím její udivený
výraz, dodám: „Nechci s Miou spát.“
Snaží se nesmát. „Fajn.“
Jen tak tak se drží, aby se nerozsypala smíchy, a já ucítím děs.
„Na to ses mě nechtěla zeptat, viď?“
„Ne.“
Spustím bradu k hrudi. „Kruci.“
„Luku: máš dost velkej problém se sexem.“
Plácnu ji do lýtka. „Prostě se mě zeptej.“
Se zákeřným zaculením se zeptá: „Díváš se někdy na Miu a přemýšlíš, jestli
třeba šla domů s někým, koho předtím už jednou ojela, ale zapomněla na to?“
Natáhnu se k jejím žebrům a zaryju do ní prsty. Lechtám ji, až křičí smíchy.
„Jdi do prdele,“ ječím přes její smích, „zeptej se na tu opravdovou otázku.“
„Dobře! Dobře!“ lapá po dechu a mlátí mě do ruky. „Díváš se někdy na Miu
a říkáš si, že je fajn vidět ji zase šťastnou?“
Pustím hlavu dozadu, až mi spadne na opěrku gauče, abych si mohl promyslet,
co odpovím. Pravda je taková, že cítím spoustu věcí. Jednoduchá odpověď je, že
jsem za Miu rád, protože je úžasná a má tolik lásky na rozdávání a tolik si jí
zaslouží. Ale je to komplikované. Připadám si mizerně, že jsem nemohl být tím,
koho potřebovala. Zklamal jsem sám sebe, jak jsem se choval při konci téhle
části mého života, a pak jsem se vydal do takového extrému, abych se dostal do
nové. Nenávidím se za to, že jsem pořád občas smutný z toho, jak to mezi námi
skončilo, a ještě smutnější, že jsem to necítil, dokud jsem nepoznal London.
„Je to fajn,“ řeknu Margot, ale musí v mých očích vidět všechno, protože se na
mě něžně usměje a pak mě kopne do břicha. „Au! Ježiši kriste, rozmyslel jsem si
to. Nechci, abys tu dnes spala.“
Odtáhne mi nohy z klína. „Jenom jsem tě chtěla vykopnout z těch sraček, do
kterých se dostáváš. Měls noc na hovno, ale něco ses naučil a půjdeš dál. Někdy
se možná chováš jako idiot, Lukere, ale nejsi pitomej. Prostě už tu chybu
nedělej.“ Zaváhá a dodá: „Teda: znova nedělej.“
Poškrábu se nad žebrem a zírám na ni.
„Je pozdě a já musím do postele.“ Nakloní se a políbí mě na temeno. „Mám tě
ráda. Moc neponocuj.“
„Nebudu,“ řeknu a impulzivně dodám: „Myslím, že chci zavolat London.“
 Čekám od ní nějaké komentáře, ale místo toho jen řekne: „To je fajn nápad,“
a pak se vydá chodbou do svého pokoje. Jakmile za ní zapadnou dveře, vytáhnu
telefon z kapsy. Rozesměje mě, že jsem zmeškal sedmnáct zpráv, zatímco jsem
si povídal se sestrou. Ani jedna z nich není od holky, se kterou chci mluvit.
Během toho, co sbírám odvahu, abych jí zavolal, mi přijdou další dvě: jedna od
Dylana, abych přišel za nima k Andrewovi, a jedna od holky, se kterou jsem
kdysi strávil noc a co žije v Seattlu.
Co to sakra vedu za život?
Aniž bych dál přemýšlel, přejedu obrazovku a najdu Londonino jméno.
Nejspíš je v práci a několik hodin si nebude kontrolovat telefon. Ale obávám se,
že za pár hodin přijdu o nervy. Vytočím její číslo do práce.
„Bar U Freda,“ ozve se a mně se nepříjemně sevře srdce.
„Logan? Tady Luke,“ řeknu.
Na můj vkus mlčí příliš dlouho. Pak prohlásí: „Ahoj.“
„Ahoj.“ Vím, že je v práci, a musím se dostat k pointě, než ji někdo zavolá.
„Tak jsem si říkal, jestli bys nechtěla něco podniknout.“
„Podniknout?“
„Jo,“ usměju se. Nikdy jsem si ještě nepřipadal jako tak nervózní idiot. „To je
taková fráze, co dneska děcka používají, když chtějí něco společně zažít.
Můžeme zajít na pláž. Na večeři? Chápeš?“
Rozesměje se. „To není dobrý nápad.“
„Já vím, že si to myslíš,“ řeknu a narovnám se. „Ale slibuju, že udělám
všechno pro to, aby to stálo za to. Vypnu si telefon, zaplatím jídlo. Neobjednám
si ani jednoho Heinekena.“
„Voláš mi do práce, abys mě pozval na rande?“
„Bál jsem se, že bys nezvedla mobil, kdybys viděla, že ti volám já.“
Při zvuku jejího smíchu zavřu oči. Je udýchaný a cítím v něm podrážděnost
a ne, které za chvíli uslyším. „Kdys měl tak na mysli?“ zeptá se.
Ucítím příval naděje. „Zítra?“
Představuju si, jak se kouše do nehtu, zatímco přemýšlí. „Zítra pracuju,“ řekne.
„A co přes den? Máme zavřenou kancelář, víš.“
„Během dne?“
„Jo.“
Její zaváhání pro mě trvá milion let. „Mám… inventuru.“
„Inventuru?“
„Celý den,“ dodá rychle. „Je to, no, začínáme asi v deset, nebo možná i dřív?
Musím se podívat do kalendáře… Fred ho má v kanceláři. A pak to bude trvat
dost dlouho, asi až než mi začne šichta,“ odmlčí se a dodá: „Teda vlastně budu
mít pár dalších týdnů úplně šílených.“
Nemůžu se rozhodnout, jestli její neschopnost lhát zbožňuju, nebo nenávidím.
Je to jako reálná verze odzbrojení na obrazovce.
„Jo, aha. V pohodě. No, tak si užij práci,“ řeknu. „A třeba to vymyslíme jindy.“
Ukončím hovor a zhroutím se zpátky na gauč. Zoufale zakleju do polštáře.
 DEVÁTÁ KAPITOLA

London

V YJEDEME Z UNIVERZITY a razíme si to Park Boulevard olemovaným

stromy do parku Balboa. Lola nás veze svým novým priusem, tiše si vedle mě
prozpěvuje s rádiem, vlasy má zavázané zelenobílým šátkem. Mia sedí vzadu,
prohlíží si na mobilu něco souvisejícího s tančením.
Já se snažím zachovat klid, pohupuju se do hudby. Ale uvnitř jsem úplně
vyděšená.
Harlow slíbila, že se s námi potká v parku.
Tohle je poprvé od mého telefonátu s Miou a od té doby, co jsem zjistila, že je
na mě Harlow naštvaná, že jsem strávila čas s Lukem, co budeme všechny spolu.
Lola trvala na tom, že bychom měly využít společný den volna. Trvala na tom,
že potřebujeme dámskou jízdu. Trvala na tom, že to nebude divný.
Ale buďme upřímní: v blízkých holčičích vztazích jsem nováček a Harlowina
horkokrevnost je legendární. Rozhodně to bude divný.
Je dokonalý den: obloha je modrá s těmi nejhuňatějšími nejnevinnějšími
mráčky. Na sluníčku je teplo, ve stínu příjemně a kamkoliv se vydáme, tam je
vzduch nasáklý vůní slané vody. Chtěla bych věřit tomu, že nebude následovat
žádné další drama, ale i já, proti-drama advokátka, si neumím představit, že
všechny dokážeme předstírat, že se nic nestalo.
„Jsme v pohodě?“ zeptá se Lola a prolomí tak nastolené ticho.
Nepoznám, jestli mluví na mě nebo na Miu.
„Já jo,“ zavolá Mia zezadu.
„Já taky!“ zašvitořím.
Cítím, jak se na mě obě podívají. Zastavíme na stopce a prius úplně ztichne.
Skoro slyším echo mé nadšené odpovědi.
„Všechny jsme nejlepší kamarádky, to přece víš,“ řekne Lola, ale mávne rukou
v kruhu, aby mě jasně zahrnula. „Myslím, že proto Harlow vystartovala. Už je
v klidu.“
„Bezva,“ řeknu a zaculím se na ni. Nebudu se znovu omlouvat. Oceňuji, že mi
pomohla cítit se součástí skupiny stejně jako ony, takže se snažím soustředit
místo toho, abych poukazovala na fakt, co je všem jasný, že jsem tu nebyla před
čtyřmi, třemi, ale ani dvěma lety, když Luke a Mia řešili svůj vztah. Kromě toho,
je to stejně čistě teoretické, a čím častěji se bavíme o Lukovi, tím snadněji se
z toho stává něco víc.
A přitom to nic víc není.
Když mi včera zavolal, byla jsem uprostřed objednávky a musela jsem se
ujistit, že je to doopravdy on, a ne nějaký nahodilý týpek, co si sehnal moje
jméno z účtenky… i když mi nikdo jiný neříká Logan.
To mi opravdu zavolal, aby mě pozval na rande? Luke zrovna-teď-bych-byl-v-
čemkoliv-víc-hroznej Sutter? Fred se na mě pobaveně díval a musela jsem se
k němu otočit zády, protože to překvapení v mé tváři by stačilo, aby se mě po
zbytek večera vyptával.
Luke zněl tak upřímně, že mě to na chvíli zachytilo nepřipravenou. Líbí se mi
– což je právě ten problém.
A tak jsem zalhala a řekla jsem mu, že musím pracovat, i když jsem prostě jen
mohla říct, že mám jiné plány.
Což mám.
Nesnáším lhaní.
Rozhodla jsem se, že mu později zavolám. Přiznám se, že jsem zpanikařila, že
jsem nebyla připravená na jeho telefonát do práce. Ale řeknu jasně – aniž bych
byla hnusná – že budeme maximálně kamarádi.
Zastavíme na parkovišti a všechny se vyhrneme z auta, protáhneme se
a nastavíme obličeje slunci. Balboa Park je obrovský kus zeleně uprostřed San
Diega. Místní zoo je jedna z nejlepších na světě, je tu více galerií a muzeí, než se
dá stihnout za jeden den, ale většinou sem jezdíme kvůli obřím plochám trávníku
pod jasně modrou oblohou.
Najdeme si hezký stín pod vysokým stromem a roztáhneme deku. Vyklouznu
z bot a libuju si, jak mi chladivá tráva klouže mezi prsty. Pak si sednu a doufám,
že na pár hodin dokážu vypnout mozek.
Lola otevře piknikový koš a hodí nám každé láhev vody. Pak vybalí krabičku
s dortíčky. „Nejdřív si dáme dezert.“
„Já dortík nepotřebuju,“ zamručím a protáhnu se na dece. „Včera jsem se
vrátila z práce a zblajzla jsem celou krabici zmrzliny.“
„Bylas U Freda?“ zeptá se Mia a skloní se, aby si pod sebou urovnala deku.
Zase má zkrácené vlasy, a když se předkloní, sahají jí akorát k bradě. Je to střih,
co by většina lidí nikdy nemohla mít – hranatý, možná až trochu drsný – ale
s jejími jemnými rysy a krémovou kůží jsem si docela jistá, že by mohla mít na
hlavě pivní zátku, a pořád by byla nádherná.
Je úžasná, ale ve chvílích, jako je tahle, si ji úplně dokážu představit s Lukem:
krásná, drobná, porcelánová Mia a navoněný Luke, co má krásnější lícní kosti
než jakákoliv žena, co znám.
„Jo, U Freda.“
„Nezvládám sledovat tvůj rozvrh,“ řekne Lola a nehledě na to, co jsem říkala,
mi podá dortík.
„Protože děsně moc pracuje,“ dodá Harlow a já sebou škubnu, když se tu
najednou objeví. Posadí se vedle mě. „Ahoj, holky.“
Všechny jí oplatíme pozdrav… a když se na mě podívá, jo… je to divný. Na
tváři má upjatý úsměv a ten můj je zase příliš široký.
Ale všechny jsme odhodlané to zkusit. Harlow si od Loly vezme nabízený
dortík a zkříží nohy před sebou. „Hádejte, koho jsem zrovna potkala na
parkovišti?“
Ani se neobtěžuju tipovat. Technicky vzato jsou všichni, co v San Diegu znám,
tady na dece.
Lola s Miou netuší stejně jako já, protože se zeptají: „Koho?“
„Ethana Crumbleyho.“
Oběma trvá několik vteřin, než ho zařadí, protože Harlow dodá: „Toho týpka
z UCLA fotbalovýho týmu.“
„Páni,“ vydechnou opět jednohlasně a podle jejich reakcí si přeju, abych ho
taky potkala.
„Bohužel,“ pokračuje Harlow a olízne si polevu z prstu, „mu čas moc
nelichotí.“
„To je smutný,“ vydechne Mia. „Ale byl tak trochu debil a vždycky je lepší
vidět bývalýho, co je na tom mizerně, než ho potkat s někým super sexy!“
Doprdele.
Mia rychle zavře pusu a vrhne po Lole vyděšený pohled.
Harlow se zakousne do svého dortíku. Nacpe si do pusy asi půlku a pak
vzhlédne. Vidí, jak jsme úplně z ničeho nic zticha. „Co je?“ zeptá se s plnou
pusou. „Finn jede na dva týdny pryč, a jestli nemůžu šukat, měla bych aspoň
dostat něco s polevou.“
Fajn. Harlow očividně nezachytila ten trapas a předpokládá, že jsme zděšeny
tím, jak se jí najednou podařilo nacpat takový kus dortíku do pusy. Vidím, jak se
Mia naproti mně uvolnila.
Dneska bych udělala cokoliv pro souhlasný úsměv. Od kohokoliv.
„Jak si Finn zvyká na filmování?“ zeptá se Lola.
„Vlastně si skoro nestěžuje,“ odpoví Harlow. „Což je překvapivé, protože si
většinou stěžuje úplně na všechno. Samozřejmě neverbálně: jeho komunikační
prostředek jsou těžké povzdechy.“
 „Páni, jak málo toho máte společného,“ vydechne Mia a Harlow po ní hodí
žabkou.
„Já jsem nadšená, že jsme vyrazily ven,“ odpoví Lola. „Kdybych musela
strávit jedinou další vteřinu u té patlanice, co má být můj nový web, přišla bych
o mozek.“
„Ty si necháváš dělat nový web?“ zeptá se Mia a Lola přikývne.
„Jo, ale zatím je to krize. Ten týpek měl neuvěřitelný doporučení, ale vypadá
to, že vůbec neví, co dělá. Dává to smysl?“
„Myslím, že to dává smysl,“ řeknu jí a všichni se na mě otočí, jako by
zapomněly, že jsem tam. „Kdybys chtěla, můžu se ti na to podívat?“
Lola vypadá, jako by jí někdo nabídl štěňátko. „To bys udělala?“
„Jasně, proč by ne?“
„Vím, jak nesnášíš práci pro lidi, co znáš,“ řekne a kousne se do spodního rtu.
„Nechtěla jsem tě stavět do pozice, kde bys musela říct ne.“
„Jsi to ty, Lolo. Kdybych to nechtěla udělat, řeknu ti to.“
Lola skočí dopředu, aby mě objala, a pak se natáhne pro telefon. „Přepošlu ti
odkazy na to, co zatím mám,“ řekne natěšeně.
„A co jinak děláš?“ zeptá se mě Harlow jaksi strnule a protáhne si přede mnou
sedmimílové opálené nohy. „Myslím, že jsme se naposledy viděly, když jsme
všichni šli ven.“
Zamrkám, podívám se na strom nad sebou s větvemi jako obří puzzle. Počítám
na prstech. „Skákala jsem padákem, bojovala se zločinem a vedu byznys
s bordelem, co vlastním jako bokovku.“
„Teda, bordel bych pochopila: platíš holkám. A: měla bys aspoň trochu lepší
rozvrh než teď. A navíc péra. Péra? A co máš, když máš tolik pér? Ptáka?“
„Ptáky z pér, Harlow? To jako vážně?“ okomentuje to Lola a hodí telefon do
kabelky. „Ale jinak ji klidně poučuj. Teď ještě pracuje v…“
Posunu se výš na jednom loktu, chci jí do toho skočit, ale v tu chvíli se Lola
pohne kousek doprava a mně se zastaví dech.
To snad není pravda.
Posadím se, mžourám na dvě postavy na druhé straně trávníku. Pěkného
dvacátníka a holku. Jasně, že je s holkou.
„London? Jsi v pohodě?“ luskne mi Lola před obličejem a já zamrkám, abych
se vrátila zpátky. Podle jejího výrazu musím vypadat, jako bych spolkla tenisák.
„Sakra,“ zasyčím a skloním se k zemi. Nejsem si jistá, jestli se snažím schovat
nebo najít způsob jak uniknout, ale jsem si stoprocentně jistá, že je to Luke a já
tady rozhodně nemám co dělat. Je to ten poslední člověk, co chci potkat, když
vedle mě sedí Harlow s Miou.
„Co se děje?“ zeptá se Mia, než ho taky zachytí přes Lolino rameno. „A jo.
Hmm.“
„Nikdy už nebudu lhát,“ zahuhlám si sama pro sebe. Rozhlížím se po dece,
dívám se na jídlo, co jsme teprve začaly rozbalovat. Lola se na mě tázavě
podívá, tak dodám: „Řekla jsem Lukovi, že mám dneska inventuru, a teď mě
uvidí tady.“
„Hmm,“ zamručí Lola a pak to ještě jednou zopakuje, když to pochopí.
„Hmm…“
Harlow – která až doteď nedávala pozor – následuje můj pohled, než se na mě
znovu podívá. „Proč jsi mu řekla, že máš dneska inventuru?“
Na chvíli na ni nedůvěřivě hledím, než se rozhodnu, že teď není čas na to,
abych upozornila, že by si neměla stěžovat, že si vymýšlím výmluvy, abych se
s ním nemusela vídat, když to byla právě ona, kdo nebyl nadšený z toho, že se
s ním vídám. „Volal mi a pozval mě na rande,“ řeknu jí a ignoruju její
pozdvižené obočí. „A… nebyl to dobrý nápad, tak jsem zalhala.“
„Tvá první chyba,“ odpoví Lola. „Nedokázala jsi udržet klidný výraz, ani když
jsem se tě zeptala, jestli jsi mi snědla cereálie.“
„Nečekala jsem, že tu bude, že jo!“
„No,“ vloží se do toho Harlow, „ať už k tomu máš jakýkoliv příběh, raději si
ho připrav.“ Posadí se, vykouzlí klidný, nezaujatý výraz a zahuhlá: „Protože
jestli je to doopravdy Luke, jde naším směrem.“
Skoro se bojím vzhlédnout, ale když tím směrem nakouknu, vidím, že má
pravdu; Luke mířím k nám, po boku vysokou brunetku.
Postavím se, utřu si zadek a chci mu jít naproti. Jestli ze sebe mám udělat vola,
raději to udělám, když budu z doslechu.
Bohužel je rychlejší než já.
„Logan?“ pozdraví a podívá se na mě. Pak se nakloní a uvidí holky. Prohlédne
si moje oblečení – šortky a úzké bílé tričko, bosé nohy – deku na trávě a košík
s jídlem a netrvá mu dlouho, než si dá dvě a dvě dohromady. Nejsem tu jenom
na přestávce od inventury.
„Ahoj,“ vydechnu a šilhám do ostrého slunce. Doufám, že moje brýle maskují,
jak se ho snažím prohlédnout od hlavy k patě. Je opálený a má na sobě žluté
tričko a volné khaki šortky. Musela jsem v minulém životě někoho pořádně
naštvat, protože Luke Sutter je ten nejsvůdnější chlap, co znám. „Ráda tě vidím.“
Na chvíli se zatváří zmateně, než zavrtí hlavou. „Byl jsem v zoo. Sestra mě
přemluvila a přinutila vypadnout z domu.“
 „Začal se z něj stávat fakt podivín,“ skočí mu do řeči brunetka. Je opravdu
pěkná a mé hlavě trvá asi dvě vteřiny, než pochopím, co říkal. Je to jeho sestra.
Ta, co ho tahá na nákupy a nutí ho, aby jí kupoval tampony. Ta, co ho přinutila
jako dítě makat v salonu pro panenky a co mu promlouvá do duše. Ani Margot
neznám a už je jedním z mých nejoblíbenějších lidí na světě. „Takže ty jsi
Logan.“
„London,“ opraví ji Luke a její úsměv ještě povyroste. Má stejně pevné tmavé
vlasy a hnědé oči, stejně dokonalý úsměv, který jí prozařuje celý obličej.
„Já vím, bráško. Bože, vždyť o ní pořád mluvíš. London tohle a London tamto.
Margot,“ ukáže na sebe. „Starší ségra, nejoblíbenější dítě svých rodičů.“
„Taky jsem o tobě hodně slyšela,“ řeknu jí. „Je fajn tě konečně potkat.“
Najednou se jí na obličeji objeví Lukova ruka, která ji odstrčí stranou. Pak
přejde blíž ke mně. Nemusím být geniální, abych věděla, že mu to Margot oplatí
později. „Dneska jsi neměla práci, co?“ řekne s teatrálně vykulenýma očima.
A doprdele… věděl, že jsem ho odbyla, a teď si vychutnává, že mě přistihl.
„Bože, je vůbec možné, že mi sladká London zalhala, že má invent…?“
„Tak si tu s náma dejte něco na jídlo,“ zahuhlám a ukážu za sebe. Jsem si jistá,
že holky poslouchají každé slovo. Podívám se přes rameno a samozřejmě že
všechny mávají. I Harlow.
Nevím, co jsem čekala. Možná jsem si myslela, že se Luke usměje tím
způsobem, ze kterého se mi vždycky roztřesou nohy, a řekne, že nechce
obtěžovat. Možná jsem si myslela, že udělá scénu, když mu dojde, že jsem lhala,
protože jsem s ním nechtěla nic podniknout.
Co jsem ale nečekala, je, že se podívá na sestru a přikývne. Když jí pokyne,
aby šla první, usměje se, až se mi zastaví srdce.
Margot nepotřebuje pobízet dvakrát, už pospíchá za holkama. A samozřejmě
že se všechny dávno znají. Luke vykročí, pak se zastaví a přikrčí kolena,
abychom stáli tváří v tvář.
„Jsem rád, že mě Margot přinutila vyjít ven,“ řekne, a kdybych se necítila
mizerně už tak, tohle by mě zaručeně dorazilo. Ráda Luka provokuju. Ale nechci
se chovat jako kráva.
„Na poustevníka jsi moc učesaný,“ řeknu mu a on se na mě zeširoka usměje,
zatímco mě následuje k dece.
Nejdříve přijde k Mie, dřepne si vedle ní a něco jí řekne přímo do ucha.
Netuším, co šeptá, ale cítím, že je Harlow sleduje jako sokol. Zkoumá Miinu
reakci. Mia přikývne, usměje se a pak se otočí, aby ho krátce objala.
Slyším, jak Luke zahuhlá tiché: „Fakt mě to mrzí.“
 „To nemusí. Mám radost, že se ti daří tak dobře,“ řekne Mia a usměje se, když
ji zběžně políbí na tvář.
Po tomhle se nálada trošku uvolní. I Harlow si dovolí na Luka usmát, když se
všichni posouváme, abychom mu udělali místo na dece. Luke si sedne se
zkříženýma nohama vedle Loly a samozřejmě to dopadne tak, že já sedím mezi
Lukem a Margot.
Srdce mám až v krku. Mám pocit, že jsem v akváriu a každou chvíli mě někdo
zkoumá a analyzuje. Sedím k němu moc blízko? Chovám se, že se moc známe?
Vypadá to, že jsem ho viděla nahýho? Jako bych si to teď představovala?
Posíláme si jídlo a Margot s holkama se pustí do klidného rozhovoru, zatímco
my s Lukem máme oči přišpendlené ke košíku s jídlem.
Když se mi konečně podaří dostat nervy pod kontrolu a vzhlédnout, Lola
zachytí můj pohled a usměje se, aby mě ujistila, že je vše v pohodě. V jejím
výrazu jasně čtu: jste rozkošní. A má pravdu: je sakra rozkošnej. Překvapuje mě,
jak ho ráda vidím, ale taky to, jak je na prd, že si to nemůžu pořádně užít, aniž
bych naštvala někoho, kdo je pro mě důležitý. Ale nevypadá to, že by si Harlow
dělala starosti; ani se na nás nedívá.
„Takže abychom si to ujasnili,“ zamrká Margot na Luka a pak na mě, rozbaluje
si sendvič. „London říkala, že musí pracovat, aby s tebou nemusela na rande?“
rozzáří se.
Jedna strana Lukovy pusy se zvedne a on se na mě otočí. „Vypadá to tak.“
Je mi jasné, že ani Margot ani Luka nenapadlo, že by tohle mohlo být divné,
a tak je mám oba zase o kousek raději.
„Dobře, dobře,“ pokračuje Margot, klekne si, aby si vytáhla z tašky telefon.
„Jenom mě to nechej zapsat do kalendáře.“ Začne psát. „Ten den…. kdy se
prohodily strany… a holka si vymyslela výmluvu… aby s mým drahým bráškou…
nemusela chodit ven.“ Ještě jednou klikne na telefon, jako by to uložila, a usměje
se. „Tak. Hotovo.“
„Nezapomeň to poslat ve skupinovce,“ řekne jí Luke. „Nechceš z toho přece
vynechat mamku a babičku.“
Otočí na něj telefon. „Jasně, už to mám nachystané.“
Luke pokrčí rameny a zakousne se do sendviče. „Jsem chlap, zvládnu to.“
Vrhnu pohledem po Mie a vidím, že se culí od ucha k uchu. „Tentokrát aspoň
nemáš svou hanbu zachycenou na videu.“
„Ježiši kriste, na to jsem úplně zapomněla!“ vykřikne Harlow.
„Vy si myslíte, že jsem se za to styděl?“ zeptá se Luke a nakloní se blíž ke
mně. Tak blízko, že se dotýkáme pažemi od ramene až po loket.
 Chce mě do toho vtáhnout.
Chce, aby bylo jasné, že je tu kvůli mně.
Něco mi tím říká a stejně tak Mie a jejím kamarádkám: to je naše minulost.
Tohle je teď moje současnost.
Srdce se mi v těle zhoupne, a když ucítím, jak na mě Harlow zírá, padá mi
v hrudi níž a níž a níž.
Podívám se na ni a odvrátím její pozornost. „Fajn, co se stalo?“ zeptám se.
Mia už se válí smíchy a ten zvuk rozpustí poslední zbytky napětí – díky bohu –
které mohli Luke s Margot vnímat. „Je poločas. Byl to náš poslední ročník, takže
v tuhle chvíli je klukům úplně jedno nějaký slušný chování. Všichni stojí na
tribunách a čekají, až vyjdou roztleskávačky, a najednou se na poli objeví
skupina nahých týpků, co na sobě mají jen masky.“
Podívám se na Luka a uvědomím si, že jsem se k němu nevědomky naklonila.
Voní čistotou a teplem. Cítím jeho šampón a vzpomínám, jak na mé kůži voněl
jinak. Červená se nad lícními kostmi, je to vidět i přes opálení. Jen tak tak se
drží, aby se taky nezačal smát.
Margot přikývne. „Byli tam místní novináři – asi dva tisíce rodičů s foťáky –
a bylo to samej plandavej pták – blesk – zadek – blesk. Naše teta poznala jeho
zadek z fotek, co babička rozeslala celé rodině.“ Poslední slovo ze sebe jen tak
tak dostane, než se svalí na zem a začne se chichotat.
„Bože,“ řeknu Lukovi. „Co jste si mysleli?“
„Podívej,“ odpoví a ukáže na svoje tělo. „Někdy se ti prostě nepodaří udržet
divočáka uvnitř, jasný?“
Všechny naráz zamručíme a holky jsou úplně ztracené. Lola se směje tak moc,
že to vypadá, že sotva dýchá. „Musel pracovat v domově důchodců a strávil celé
léto tím, že ho babičky štípaly do zadku, který si předtím prohlídly v novinách.“
„Nemůžu uvěřit, že jsem na to zapomněla,“ vydechne Margot a utře si
z obličeje několik slz. „Bože, brečím.“
„Já taky,“ vydechne Harlow, která sotva popadá dech.
„Dělám, co můžu,“ prohlásí Luke. Vypadá, že se ho to vůbec netýká. Kousne si
do sendviče a já musím přiznat, že mě ohromuje. Taky si uvědomím, že jsem ho
ani jednou neviděla podívat se na telefon, a zajímalo by mě, jestli to souvisí
s tím, že je tu se svou sestrou.
Když se Harlow konečně vzchopí, otočí se na Luka. „Takže když už tohle
máme za sebou,“ řekne a utře si rozteklou řasenku. „Co poslední dobou
děláváš?“ Zadržím dech, ale tiše vydechnu, když větu dokončí: „Slyšela jsem, že
se chystáš na práva?“
 „Doufejme,“ odpoví. Vysvětlí jim, že dělá eléva v právní firmě – Margot mu
skočí do řeči, aby všem pověděla, že pracuje pro největší firmu s transakčním
právem v oblasti San Diega – a že skoro nemá čas chodit na záchod, protože
musí neustále něco někam přenášet. Doufá, že se na podzim dostane na práva.
„Máma a sestra se ujistily, že jsem poslal zavčas přihlášky,“ zaculí se na Margot.
„Tak uvidím, co se stane dál.“
Harlow na něj ukáže svou lahví vody. „To je taková náhoda, Miin manžel je
soudce.“
„Klid, Harlow,“ vydechne Lola a strčí jí do ruky druhý dortík. „Proč si tohle
nenacpeš do pusy?“
„Proč?“ řekne, ale stejně si druhý dortík vezme. „Je to taková zajímavá
náhodička, ne?“
„To vím,“ odpoví Luke. „Nedávno jsem na něj narazil u kampusu a šel jsem za
ním. Vypadá jako super borec.“
Všichni ztuhnou kromě Luka, který si ležérně kousne do sendviče, a Mii, která
očividně tuhle příhodu zná.
„To je,“ odpoví mu a usměje se na něj s takovým vděkem, že se mi krk sevře
úlevou za ně za oba.
Lola rozdá další dortíky a holky pokračují v brebentění. Mluví o tom, jak se
Harlowina mamka uzdravuje po dvojité mastektomii a chemoterapii,
o Margotině práci učitelky, o Finnovi a Anselovi a samozřejmě o Lukovi, když
se obrátí ke mně a nakloní se blíž.
„Dlužíš mi to,“ řekne a cítím, jak mi obočí mizí ve vlasech.
„Dlužím ti co?“
„Uklidni se, Zurichu. Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to, žes mi lhala
a dalas mé sestře dost podnětů na celé léto.“
„Hele, neházej to na mě,“ řeknu a nedokážu se dál usmívat. „Není moje vina,
že nabízíš tolik super matroše. Jsi prostě zlatej důl na rýpání.“
„A dál ignoruješ fakt, že jsi lhala.“ Zamračí se, ale úsměv v jeho očích
nezmizí. „To od tebe nebylo zrovna hezké.“
Má pravdu. „Já vím, jen jsem se snažila udržet tvoje očekávání v přijatelné
hranici. Nechtěla jsem, aby sis myslel, že mezi námi může být něco, co by
mohlo vést k…“
Zvedne ruku do vzduchu, aby mě zastavil. „To neděláme. Já vím.“ Překvapivě
hodí pohledem po Harlow a pak se vrátí ke mně. Možná vnímá víc, než dává
najevo? „Chápu to. Ale i ty musíš přiznat, že tohle – společný čas – není úplně
na prd, ne?“
 „Nenastavuj si laťku příliš vysoko, hvězdo.“
Rozesměje se. „Vždyť víš, co myslím.“
Hraju si s obalem od dortíku. „Není to na prd,“ přiznám.
„Zrovna jsi přiznala, že mám pravdu. Cítím se trapně, jak moc mě to těší.“
Nakloní se ke mně a kývne na Margot. „Neříkej to Margot.“
„Tvé tajemství je u mě v bezpečí.“
Luke se natáhne pro kousek mého dortíku a já ho nechám. Dívám se, jak si ho
utrhne a hodí do pusy. Na spodním rtu mu zůstane troška bílé polevy a on ji
slízne špičkou jazyka. S vědoucím úsměvem se dívá, jak se na něj koukám.
Polknu a jenom doufám, že to není tak hlasité, jak si představuju. Lola – která
se zapojuje se vším všudy do druhého rozhovoru – mi za Lukovými zády
zmáčkne na dece ruku.
Odkašlu si a předstírám, že si oprašuju drobky z kraťasů. „Tak cos mezitím
dělal?“
„Hmm… psal jsem ti“ – řekne s laškovným úsměvem – „můžeš i odpovědět,
když se ti bude chtít. Trénoval jsem počítačové hry, pral, pobyl jsem u mámy
a několikrát jsem si ho vyhonil.“ Zarazí se a zamračí se. „A náhodou to nebylo
v tomhle pořadí.“
Vyprsknu smíchy. „Zrovna jsem to chtěla říct…“
„No jo. Pojďme smazat poslední část téhle konverzace.“ Natáhne se pro další
dortík a já mu ho podám.
„Díky.“
Mrknu směrem k jeho sestře, která je pohroužená do rozhovoru s holkama. „Je
skvělý, kolik času trávíš se svou rodinou.“
„Představ si, že můj pokoj u rodičů vypadá stejně, jako když mi bylo šestnáct.“
„Fakt?“
Přikývne. „Většina rodičů mých kamarádů přeměnila jejich pokoje na prádelnu
nebo dílnu nebo něco, ale u nás se nic nezměnilo. Moje podivné dospívání je
zachováno jako archeologická vykopávka.“
„Nevím, jestli je to děsivý, nebo rozkošný.“
„Postel je na stejném místě, plakáty na stěnách, dokonce je tam i nástěnka, co
jsem si vyrobil v osmé třídě, plná náramků přátelství, lístků z koncertů
a tanečních fotek. Myslím, že je tam i obal od kondomu, co jsem použil, když
jsem přišel o panictví,“ přimhouří oči, jako by se snažil vzpomenout. A pak se
podívá na Miu, jako by si teprve teď uvědomil, co to znamená.
„Teda, to je… nostalgie.“ Je to trochu divné, abych byla upřímná. Moje rodina
se té jeho vůbec nepodobá.
 Zavrtí hlavou. „Máma ani neví, že tam je. Neuvědomil jsem si to, dokud jsem
loni v létě nehledal jedno telefonní číslo a našel ho zastrčený mezi Tower of
Terror Fastoass z roku 2009 a lístku z koncertu Toma Pettyho.“
„To je paráda!“ vydechnu a utrhnu stéblo trávy. „Já nebyla pryč ani měsíc
a máma už si z mého pokoje udělala dílničku.“
„Nevím, co bych dělal, kdybych se nemohl vrátit domů. Když tam jedu, je mi
zase dvanáct. Můžu ležet na posteli a dívat se na stránky, co jsem vytrhnul ze
sportovního časáku v roce 2002 – na obálce byla Yamila Diaz-Rahi v plavkách,
kdyby tě to zajímalo – na plakát Lamborghini, co jsem přísahal, že budu mít,
jakmile mi bude osmnáct,“ zakoulí očima. „A můžu být zase hloupej a dělat, že
na ničem nesejde.“
„Myslím, že ti tvůj cool pokoj závidím.“
„Tak uzavřeme dohodu,“ řekne a olízne si z palce zbytek polevy. „Až budeš
mít mizernou náladu, nechám tě u sebe v pokoji, a ty mě necháš, abych se tě,
aspoň jednou za tu dobu, co tam budeš, dotknul. Dvanáctiletej Luke by tím byl
dost ohromenej.“
„A to se říká, že gentlemani vymřeli.“
„Bože, ty by sis tak rozuměla s babičkou. Docela se bojím, co by se stalo,
kdybyste se ty, moje sestra, máma a babička sešly v jednom pokoji. Asi nejsem
dost chlap na to, abych to zvládnul.“
Zrovna se chystám Lukovi říct, že to zní jako něco, do čeho bych šla, když se
mimochodem natáhne pro telefon.
I když měl očividně vypnutý zvuk, obrazovka je plná upozornění. Netuším,
kdy se na něj díval naposledy, ale s námi je tak dvacet minut. Má tam aspoň
dvanáct zpráv. Cítím, jak tuhnu, ani nevím přesně proč.
„Tak co máte potom v plánu?“ zeptá se. Přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje,
že pokračuje v konverzaci, zatímco projíždí obrazovku, zkušené oči kmitají po
obrazovce a zase se vracejí na nás. Tam a zpět.
„Vlastně,“ řeknu a kleknu si, „už bych měla jít.“
„Musíš jít?“ zeptá se a okamžitě odhodí telefon na deku. Vypadá zklamaně a já
potlačím nadšenou reakci.
Harlow se střetne se mnou pohledem a – nehledě na to napětí mezi námi
a chladný odstup, který z jejího pohledu pořád cítím – uvědomím si, proč je
jedním z mých nejoblíbenějších lidí na světě. Je to, jako bych vyslala netopýří
signál, protože během pár vteřin už stojí, dívá se na hodinky a vysvětluje, proč
musí taky jít.
Mia ji následuje, pomůže Lole sbalit košík a deku.
 „Tak kdy se zase všichni uvidíme?“ zeptá se Margot a vytáhne telefon, aby se
podívala do kalendáře. Plánují setkání a Luke mě odtáhne stranou.
„Budeš zítra v práci?“ zeptá se.
Přemýšlím, že zalžu, ale rozhodnu se, že je to jedno. Luke se mi líbí, chci se
s ním kamarádit. Harlow s tím nemůže mít doopravdy problém a kromě toho, to,
co dělá na telefonu nebo jinde, není moje věc. „Jo,“ řeknu. „U Freda.“
„Moje játra si daly pauzu, takže se možná zastavím.“
Když chce, umí být tak roztomilý, že je to až otravné. „Budu tam. A přines si
dostatek dolarovek. To auto se musí něčím zaplatit.“
„Vždycky můžeš začít dělat striptérku,“ řekne a v tu chvíli se před něj postaví
Margot.
„Moc ráda jsem tě poznala. Kdykoliv budeš chtít tohohle týpka provokovat,
dej mi vědět.“ Překvapí mě, když mě přitáhne do objetí a já jí ho oplatím. Přes
rameno se s Lukem střetneme pohledem.
„Začíná to být můj nejoblíbenější koníček,“ řeknu jí. „Možná bychom si mohly
založit kroužek.“
 DESÁTÁ KAPITOLA
Luke

N „E, DĚKUJI,“ řekne babička, když jí mamka podá talíř. „Já chřest nechci,
Julie. Vždycky mám pocit, že jím malé penisy.“
Táta se zakucká vínem a Margotiny oči vystřelí ke stropu, jak se snaží nesmát.
Naše jídelna je jasná a prostorná, s krémovou tapetou a širokým lustrem, který
visí nad vyřezávaným stolem. Dekorace jsou příliš nóbl na ty rozhovory, které tu
vedeme, když je u nás babička.
S obdivem se na ni usměju. „Ty jsi básnířka, babi.“
„Mami,“ řekne táta varovně a pak se na mě podívá. „Nepovzbuzuj ji v tom.“
„Ale no tak,“ vykulí na tátu nevinně své světle modré oči. „Díval ses na ně,
Bille? Už je to věky, co jsem ti naposledy měnila plínu nebo utírala zadek, takže
neříkám, že to vypadá zrovna jako ten tvůj…“
„Podáš mi prosím chleba?“ skočí jí do řeči Margot.
Babička zvedne roztřesenou rukou misku s chlebem a podá ji sestře.
„Upřímně,“ zavrtí hlavou, „penisy jsou ten nejdivnější orgán. Kdyby za mého
mládí existovala možnost být lesba, rozhodně bych do toho šla.“ Mávne rukou.
„Ne že bych nerada uklízela za svými podělanými dětmi a padesát let vařila
tvému otci.“
„Božínku,“ zahuhlá Margot.
„Ženská těla jsou mnohem příjemnější,“ pokračuje babička. „Prsa, nohy a tak.“
Rozesměju se do sklenice.
„Ty se máš co smát,“ ukáže na mě třesoucím se prstem. „Ty svůj penis
zbožňuješ víc než cokoliv jiného na světě.“
Zvednu obočí, jako bych chtěl říct: no, to máš pravdu, ale máma vypískne
„Anne“ a vydechne. „Luke…“
Ta věta tam jen tak visí a ticho mezi námi lítá sem a tam.
„Luke co?“ zeptá se babička. „Nemiluje svůj penis? Nebuď hloupá. Margot mi
říkala, že neměl už několik let přítelkyni, ale podívej na ten úsměv.“ Znovu na
mě ukáže. „Žádnej chlap se tak neusmívá, aniž by měl spoustu chtivých slečen,
jestli víš, co myslím.“
„Něco na tom bude,“ souhlasím.
„Luku Grahame Suttere,“ zasyčí na mě máma. „To myslíš vážně?“
„Možná se to ale změní,“ přidá se Margot a pak si mezi zuby vloží kus chřestu
a divoce do něj kousne. Trhnu sebou. Margot žvýká a pokračuje: „Vzpomínáte
na tu zprávu, co jsem vám posílala? Lukovi se jedna slečna líbí.“
Čas se zastaví. Vidličky se přestanou hýbat. Čelisti zůstanou otevřené a prach
se usadí.
„Ježiši kriste,“ zamručím a napíchnu kus kuřete.
„Pozor na pusu,“ zpraží mě táta.
Zírám na sestru. „Později ti to nandám, Margot. Snažíš se mě vyhnat ze Států?“
„No, o co můžu přijít?“ zeptá se mě. „V Jižní Kalifornii ti docházejí volné
sexuální partnerky. Pokud je nebudeš chtít vzít znovu od začátku a zapomenout
jejich jmé…“
S otráveným „Margooot“ ji utnu. „Lukere?“ zeptá se mě máma a ignoruje nás.
„Ty máš přítelkyni?“
„Ne,“ odpoví za mě Margot. „Ta holka ho odmítá, ale on ji milujéééééé.“
„Je ti dvanáct?“ zeptám se jí.
Sestra na mě mrkne.
„Bublinko?“ obrátí se na mě znovu máma a ta lehká naděje v jejím hlase ve
mně zvedne jakési napětí.
„Lidi,“ odložím vidličku. „Můžeme se prosím všichni shodnout, že není
zdravé, jak jste zaujatí tím, abych se usadil? Je mi třiadvacet. Loni jsem skončil
výšku.“
„S Miou jsi byl tak šťastný,“ vysvětlí táta.
„Jasně že byl šťastnej!“ zavrčí babička. „Bylo mu sedmnáct a užíval si sex
před svatbou!“ zakucká se a hlasitě praští do stolu.
„Mami,“ řekne táta tentokrát důrazněji. „To ne-
pomáhá.“
„Nemůžeme se pro jednou přestat bavit o mém milostném životě?“ zeptám se.
„My,“ řekne Margot a mávne rukou kolem stolu, „jsme o tvém milostném
životě nikdy doopravdy nemluvili.“ Když se nehádám, pokračuje: „Teda, ne
když jsi s námi v místnosti. Jenom jsem si říkala, že by ostatní chtěli vědět, že se
ti někdo líbí. A, protože jsi jaksi přišel o ploutve, možná by se ti hodila nějaká ta
rada. Konec konců máma s tátou jsou spolu už sedmadvacet let. A babička byla
s dědou padesát.“
„Dvaapadesát,“ opraví ji babička.
„Vidíš?“ pokračuje Margot s vítězoslavným úsměvem. „Dvaapadesát. Určitě
by se s tebou rádi podělili o nějaké tipy.“
Mámin nadějný úsměv je zpátky na místě. „Potřebuješ poradit, bublinko?“
Usměju se na sestru skrze zaťaté zuby a přikývnu. „Jasně, mami.“
Táta si utře pusu ubrouskem a odloží ho vedle talířku, než se opře do židle
a prohlídne si mě. To bude něco.
„Buď jasný ve svých záměrech,“ řekne a dá si ruce za hlavu.
„Jasný ve svých záměrech,“ souhlasí máma s rozhodným přikývnutím.
„Moje nejlepší rada je,“ pokračuje táta, „nechoď dlouho kolem horké kaše.“
Margot zafrká. „Souhlas. Luke kolem horké kaše chodí trochu moc.“
Táta otevře pusu a pak ji zase zavře a vrhne po Margot nesouhlasný pohled.
„Jestli se ti líbí,“ pokračuje důrazně a pomalu se znovu podívá na mě, „tak ji
pozvi ven.“
„Ale není to ta, co pozval na rande a ona lhala, že musí pracovat, že ne?“ zeptá
se máma Margot.
„Není to tak jednoduchý,“ odpovím, než to Margot stihne říct za mě, a na
zlomek vteřiny nemůžu uvěřit, že se do toho zapojuju. Ale když se oba rodiče
nakloní blíž, naprosto nadšeni, uvědomím si, že je pozdě na couvnutí.
„Několikrát jsme si vyrazili.“ Propichuju Margot očima, když zvedá prst, aby mě
opravila, ale spustí ho a – pro jednou – vypadá, že toho nechá. „Ale já jsem…
docela dost randil,“ řeknu jemně. „A myslím, že to se jí na mně nelíbí.“
„To je jasné, že ne, zlato,“ řekne mi máma sladce. „Ženy si chtějí připadat
výjimečné.“
„Vezmi ji na tancovačku,“ navrhne babička se širokým úsměvem.
Něžně ji uvedu do reality: „Babi, my už na tancovačky nechodíme.“
„No, tak ji vezmi někam, kde to má ráda,“ nedá se. „Má ráda filmy?“
Projedu si rukou vlasy a přiznám: „Vůbec netuším, jestli má ráda filmy. Je
barmanka a ve dne surfuje.“
Máma si položí dlaň na krk. „Ale chodila na výšku, ne?“
„Promovala stejně jako já na UCSD,“ ujistím ji. Viditelně se jí uleví. „Myslím,
že se jen snaží přijít na to, co od života chce.“
„No, vidíš. Tady to máš,“ řekne táta a pevně se opře o stůl. „Ty máš směr
a nadšení. Možná bys jí mohl pomoct najít profesní cestu a ona ti pomůže zpátky
do sedla.“
Tentokrát Margot zafrká tak hlasitě, že mám strach, aby jí nepraskl nos.
„Nemůžu uvěřit, že jsi řekl zpátky do sedla,“ řeknu tátovi.
Přikývne a omluvně sebou trhne. „Já…“ natáhne se pro víno a nalije si další
sklenici.
Uvnitř téměř vibruju, potřebuju tomuhle výslechu utéct. Jako bych byl na
pružinkách, moje nohy vyskočí, políbím mamku na čelo, babičku na jemnou
tvář, pohladím tátu po rameni a plácnu Margot po hlavě. „Díky za večeři, mami.
To kuře a penisy byly super. Mám vás rád, lidi.“
 Po cestě ven si vezmu mikinu z gauče. Cítím, že se mi srdce snaží vyskočit
z těla. Řekl jsem Margot víc nepříjemností, než mi dokáže kdy oplatit, ale
musím jí nechat to, že se mi London doopravdy líbí. Moc se mi líbí, a když se to
všechno proměnilo ve vtipnou konverzaci nad večeří, začíná to na mě doléhat.
Štve mě, že potřebovala lhát ohledně práce, ale chápu to.
Štve mě, že vůbec nevím, jak se v jejích očích změnit, protože má pravdu.
Štve mě, že si dělá starosti, co by si o nás myslely Mia, Harlow a Lola.
Štve mě, že si je tak jistá, že se mezi námi nic víc nestane. Jestli můžeme být
jen kamarádi, zvládnu to.
Ale i když jsem věděl, že byla včera v práci, nešel jsem tam. Měl jsem pocit,
že jí dlužím prostor.
„Počkej, Luku.“ Dožene mě táta na verandě, zastaví mě rukou na lokti. Slunce
zachází za horizont a obloha je mixem oranžové a červené, odráží se na ní
siluety palem. Někdy si připadám, že bych byl šílený, kdybych se odtud
odstěhoval.
„Chtěl jsem ti říct ještě pár věcí… ohledně randění.“
A pak si někdy zase říkám, že nestačím utéct dost rychle.
„Tati,“ přejedu si rukou obličej. „Já vím, že to myslíte dobře. Jenom… vůbec
k ničemu mi to není.“
Je divné uvědomit si, že miluju smích svého otce, ale je to tak. Je úplně jiný
než zbytek jeho samotného – je jemný a holčičí, zatímco táta je vysoký, široký
chlap s ohromným plnovousem. Jeho láska k literatuře spolu s kariérou chemika
mě přivedly na přezdívku Chemingway. Tehdy jsem to dokázal říct, ale ještě
jsem to úplně nedocenil. Několik jeho kolegů od té doby tvrdilo, že ji vymysleli
oni, ale moje rodina ví, kdo to byl doopravdy.
„Já vím, že to nepomáhá,“ řekne. „To poslední, co potřebuješ, je, abychom se ti
my čtyři vrtali do vztahu. Ale to rodina prostě dělá.“ Poškrábe se na tváři a dodá:
„Nedokážeš si ani představit, kolik radosti mají tvoje matka, sestra a babička
z toho, že se ti míchají do milostného života.“
„Myslím, že tuším.“ Podívám se za něj, přes verandu až na oceán.
„Moje rodina mi dělala totéž,“ přizná. „Nesnášel jsem to.“
To mě rozesměje a přikývnu. „To se vsadím.“
„Jestli si říkáš, že je babička šílená, představ si ji, když měla plné zuby svých
čtyř dětí a manžela. To teprve válela.“
„Dokážu si to představit.“
„Chápeš, co myslím?“ přikývne. „Takže tohle jsem ti chtěl říct: než jsem
potkal tvou mámu…“
 Zvednu ruku a začnu se otáčet k odchodu. „Ne. To nedám.“
Táta se zasměje a vezme mě za rameno. „Poslouchej. Než jsem ji potkal, tak
jsem…“ zavrtí se a podívá se stranou. „No… hodně randil.“
Ježiši kriste, to je tátovsky spal se spoustou holek.
Pokývá hlavou a nervózně se zasměje. „Docela dost.“
Zavřu oči a bojuju s potřebou zmizet. „Tati, chápu to.“
„Bylo to v osmdesátkách,“ vysvětluje. „Nezávazný sex byl sranda; dokonce se
povzbuzoval. Ale když jsem potkal Julii, prostě jsem věděl, že to je ono. To
neznamená, že jsem si sex dál neužíval…“
Zamručím.
„…nebo že bych si vzal další holku, co jsem potkal. Byla to ona.“ Táta se
nakloní blíž, přinutí mě, abych se mu podíval do obličeje. „Takže nenechej svou
matku, sestru ani babičku, aby tě šikanovaly a aby sis představoval, že se musíš
usadit, pokud to tak necítíš.“ Odmlčí se. „Pokud to nebudeš myslet vážně, jenom
to posereš.“
Cítím, jak na něj kulím oči. Táta nikdy nemluví sprostě. Je to jediný člověk
v naší rodině, co každou neděli chodí do kostela, říká „zatra“ místo „sakra“
a trhá sebou, když Margot nadává u televize, kdykoliv hrají Chargers. Kdybych
řekl, že je zdvořilý, krutě bych ho podcenil.
„Díky tati.“
Ale to ještě není všechno. „Stejně tak,“ pokračuje, „pokud se ti ta holka
opravdu líbí, tak jí to řekni. Zkus ji získat. Mámu jsem potkal ve tvém věku
a nikdy jsem nelitoval. Ani na vteřinu.“
Podívám se na něj a snažím se ho představit v mladší verzi. Toho muže, který
vstával za rozbřesku, chodil si zasurfovat a pak teprve vyrážel do práce. Toho, co
stával za mámou, zatímco vařila, a šeptal jí něco do ucha, čemu se chichotala
a plácala ho utěrkou. I jako dítě jsem věděl, že spolu mají něco krásného.
Představuju si ho teď, jeho dlaň na jejím stehně, když řídí, jak bez ní nikdy nejde
do postele. Jak poslouchá její vyprávění o dni, zatímco vaří, aniž by se nechal
rozptýlit – bez telefonu, bez televize, bez novin. Sedí u stolu a poslouchá,
zatímco ona vykládá o tom, co se ten den dělo v její práci oceánografky
ve Scripps.
Jsou víc než dva lidé, co spolu měli děti – nedokážu nad nimi přemýšlet jako
nad milenci, něco se mi vrtí v žaludku – ale jsou nejlepší přátelé.
To chci taky.
Chci někoho, kdo mě rozesměje, kdo mě bude vyzývat, kdo mi bude
naslouchat. Chci taky tu nohu, kterou budu moct hladit za jízdy. Chci čekat, než
někdo dodělá domácí práce, než se vydáme do postele. Potřebuju být někým,
koho žena dokáže respektovat a věřit mu dost na to, aby mu vykládala o svém
dni.
Zamrkám a zavrtím hlavou. Co je se mnou doprdele špatně?

„TY TU bydlíš?“
Odtáhnu barovou židli, posadím se a odložím telefon displejem na stůl před
sebe. Dojel jsem sem skoro na autopilota, a když jsem zaparkoval, přesvědčil
jsem se, že je to proto, že Fredův bar je jen kilometr a půl od mého domu a domu
mých rodičů – hodilo se to.
Vůbec jsem nedoufal, že by dnes mohla být v práci. Ani jsem si neplánoval, že
se uvidíme.
Jenom chci pivo. A nejsem unavenej. A nechtělo se mi jet domů.
Ale samozřejmě jsou to sračky.
London zvedne hlavu a usměje se na mě. „Mohla bych se tě ptát na to stejné.“
„Pravda.“ Zaculí se a já se nakloním blíž. „To je jedna z věcí, co na tobě mám
rád, ďolíčku.“ Vhodím dolarovku do sklenice.
„Že bydlím v baru?“ zeptá se. Ďolíčky se prohloubí, když se její úšklebek
promění v typicky hravý úsměv a v mé hrudi se stane něco zvláštního.
„Líbí se mi, že mi to vždycky vrátíš. A že u toho nikdy nejsi doopravdy zlá.“
To ji překvapilo. Poznám to z toho, jak na mě vykulila oči a že zmizely
ďolíčky.
„No,“ řekne, když se uklidní, „možná toho říkáš tolik, že je jednoduché vybrat
si to nejjemnější.“
„A znovu,“ rozesměju se. „Pravda. Ale pamatuj: včera jsem tu nebyl.“
London přikývne, zatímco utírá bar přede mnou a pak odhodí utěrku. Snažím
se vysvětlit si její výraz: byla zklamaná? „Chceš pivo?“
„Vlastně,“ řeknu a klepu na bar za ní, „myslím, že obracím list. Dám si
amaretto sour. Dylan přísahal, že děláš ty nejlepší na zemi. Rád bych se je naučil
oceňovat.“
Vrhne po mě skeptický pohled. „To je dost sladký. Seš si jistej?“
„Snažím se propojit se svou ženskou stránkou.“
Se smíchem zavrtí hlavou a otočí se. „Existuje tolik věcí, co bych ti na to
mohla říct, že ani nevím, kde začít.“
Dívám se, jak mi nalívá, mixuje drink a zdobí ho pomerančem. Vypadá to
úžasně a připomíná mi to, jak jsme s Miou v prváku na výšce chodívali na
Orange Julius.
Poprvé mě vzpomínka na Miu nesvazuje a neděsí.
Usrknu a okamžitě je mi jasné, že jsem udělal chybu. Je to tak sladké, že to
nechci ani polknout. „Ne,“ vydám ze sebe přiškrceně. „Pořád to není ono.“
Bar je poloprázdný a London se ke mně nakloní na loktech. „No, tak co ti
udělám místo toho? Máš rád gin?“
„Jde to.“
„Whisky?“
Povzdechnu si, trhnu sebou, protože tuhle otázku nesnáším. „Mám pocit, že
bych měl, protože je to tak chlapský pití a mám tak skvělý péro“ – London
zafrká – „ale bohužel ne. Nemá rád whisky.“
S lehkým úsměvem mě pohladí po vlasech. „Už to mám. Počkej, prosím.“
Musím zapojit všechny svaly, abych se nenahnul přes bar a nevrhnul se na ni
a nepolíbil ji. Jako bych otevřel dveře a pustil dovnitř hejno ptáků.
Protrhnul přehradu.
Zapálil les.
Jsem do ní úplně zblázněnej.
Problém s tátovou radou je, že vím, že London ke mně necítí totéž, co já k ní,
a že když ji pozvu na rande nebo se ji vůbec pokusím přesvědčit, aby se mnou
šla domů, odradím ji.
Další problém je, že nevím, jestli chci s London chodit. Ne, to není tak úplně
pravda. Nevím, jestli bych s ní měl chodit. Pořád si připadám hrozně blízko své
noční můře z minulého týdne. Nechci, aby můj mozek zamotal London do toho
spletence, abych se s ní dostal do jednoduchého, běžného tempa. Připadám si
klaustrofobicky z té intimity všech ostatních holek, se kterýma jsem spal, i když
sedím takhle blízko holce, která se mi doopravdy líbí.
Jsem obalenej svými hloupými rozhodnutími, a i když bych se jich chtěl
zbavit, začínám se obávat, že to bude mnohem dlouhodobější proces. Musím se
z nich poučit.
Dívám se, jak pracuje, mixuje jeden koktejl, pak dva a pak vidím na tácku
najednou pět koktejlů. Zvedne je, otočí se a opatrně je postaví přede mě.
„Půjdeme na to vědecky,“ řekne. „Zavři oči.“
Zavřu oči a pak si něco uvědomím. „Nenaliješ mi je všechny na hlavu, že ne?“
Její chraplavý smích mi nahrne všechnu krev přímo do jistých partií. „Ne,
Luku, nebudu ti vylívat kvalitní alkohol na hlavu.“
„Mám dneska moc dobrej účes, Logan.“
„To vidím.“ Dá mi do ruky skleničku. „Pij.“
 Zvednu ji, přivoním k ní a okamžitě zavrtím hlavou. „Tequilu nedám.
V prváku jsem vypil asi miliony body shotů a myslím, že jsem jednoho dne
přišel na záchodě o slezinu.“
„Bože, ty jsi teda číslo,“ řekne suše, vezme mi sklenici z ruky a dá mi jinou.
Usrknu z ní. „Jack? I přes tu kolu je to to jediné, co cítím. Toho se rád vzdám.“
„Tipuju: opilej, děsivě špatný rozhodnutí o sexu a pak kocovinka?“
Výjimečně si přeju, aby to byl ten případ.
„Ne, jenom spousta asociací…“ s Miou, neřeknu. Poprvé jsme se spolu opili
Jackem s kolou. Když otevřu oči a podívám se na London, omluvně se usměju
a vidím, že mě přečetla.
„Myslím, že tvůj Jack je můj Jägermeister,“ řekne tiše.
Poškrábu se na nose. „Lidi doopravdy Jägera nepijou, ne?“
„Divil by ses. Fajn, zase zavři oči.“ Udělám, jak přikazuje, a cítím, jak se
napnu, když se mě omylem dotkne. „Jsi náročnej zákazník.“ Dá mi do ruky další
pití. „Zkus tohle.“
7-Up a něco s příchutí pomeranče. Asi vodka. Cítím, jak se při té sladkosti
ksichtím. „Děsně sladký. Ještě horší než amaretto.“
Podá mi další, a když promluví, její hlas je sebevědomý, jen lehce nejistý.
„Fajn, fajn, promiň, to byl vtip. Už jsme na konci. Tohle je tvůj drink.“
Zvednu skleničku a napiju se. Je to na jazyku hladké jako sklo, těžké a plné,
zakončené limetkou. Kruci, to je dobrota. „Co to je?“
„Vodka gimlet.“
Otevřu oči a podívám se na ni. Už stihla odklidit všechny skleničky a se
zamlženým pohledem se mi dívá na pusu. Když si uvědomí, že jsem otevřel oči,
odvrátí zrak.
„Belvedere a limetkový džus na ledu,“ dodá a znovu utře bar přede mnou. Pak
se otočí, nechá mě s mým novým drinkem a jde přijmout objednávku od jednoho
páru, co se zrovna usadil.
Musím sledovat, jak pracuje. Přijde k nim s úsměvem – s tím širokým, co mi
z něj srdce usedá – a když položí na stůl dva podtácky, vidím, že už je stihla
rozesmát. Je podivně sexy pozorovat, jak nalívá z lahví, aniž by se musela
koukat, co dělá. Jednou nebo dvakrát se podívá mým směrem a zachytí můj
pohled. Instinkt mi říká, abych dělal, že si čtu něco za ní nebo předstíral, že se
koukám na televizi vedle jejího ramene, ale nedokážu se pohnout tak rychle.
Jsem fascinovaný jejím vzhledem. Vlasy má smotané do ležérního drdolu,
nedioptrické brýle s červenými obroučkami jí ladí se rty, má černé tričko, co jí
padá z ramene, a ustřižené šortky, které nebezpečně dráždí moje libido.
 Konečně. Zatváří se, jako bych byl štěňátko, co nedokáže nechat venku,
koketně se otočí a přejde ke mně s laškovným, přehnaným úsměvem ve tváři.
„Potřebuješ společnost?“
Místo odpovědi se jí zeptám: „Jak jsi to věděla?“
„Jak jsem věděla, že potřebuješ společnost? Vypadals pate…“
„Ne,“ zastavím ji tiše. „Jak jsi věděla, že to poslední mi bude chutnat?“
Pokrčí rameny a narovná se. „Je to moje práce.“
Je to výmluva – pravda je důležitější – ale nechám to a znovu se napiju. „Ale
už jsem trochu opilý.“
Rozesměje se, nakloní se a usměje se na mě mým nejoblíbenějším úsměvem,
který jako by mi vytvořila na míru. „Opatrně. Ať se neprojeví tvá pravá
podstata.“
Cítím, jak svraštím obočí. Ať už to řekne jakkoliv jemně, ať už mi její úsměv
říká sebevíc, že nechce být zlá, nesnáším, že mě vnímá takhle. Nesnáším tu
nepřesnost. „Myslíš to, že jsem děvkař?“
Zatváří se trochu provinile, když se znovu narovná, a pak se otočí. Kruci. Řekl
jsem to ostřeji, než jsem chtěl, a teď to vypadá, že jsem děvkař a debil. „Kruci.
Nechoď,“ řeknu a protřu si obličej.
London se na mě otočí, schová několik sklenic za bar. „Nemůžu odejít daleko.
Pracuju tady.“
„Chci se s tebou kamarádit,“ řeknu jí.
Narovná se a překvapeně zvedne obočí. „Páni, ty seš teda opilej. Jak se ti
podařilo přežít výšku, když nic nevydržíš?“
Když se natáhne, aby zvedla nějaké ubrousky z baru, vezmu ji za ruku.
„Myslím to vážně. Jsem s tebou rád.“
Bože, uvědomuju si, jak jsem v tom děsnej. Měla pravdu. Nemám žádný střed,
buď jsem vážný, nebo slizoun.
Napůl se pokusí vymanit se mi a pak se uvolní. „Luku…“
„Prosím.“ Pohladím ji palcem po ruce. „Nechej mě ukázat ti, že nejsem ten
chlap, jakej si myslíš, že jsem.“
„Ani náhodu,“ řekne jemně. „Taky se mi líbíš. Ale jsi přesně ten chlap, co si
myslím, že seš.“
Dívám se, jak se můj prst otáčí na její kůži. I když každý den surfuje ve
studené slané vodě, má mnohem jemnější ruce než já. „Nechci být,“ řeknu a sám
sebe tím trochu překvapím.
Kousne se do rtu a podívá se stranou. „To, co jsme měli, byla jen legrace.“
Nakonec si vysvobodí ruku a ztiší hlas. „Nikdy to nemělo být nic víc. Jsem
překvapená, že jsem to udělala dvakrát.“
„Třikrát, Logan. Třikrát a pokaždé zvlášť,“ dodám a ona bojuje s úsměvem.
Skloním hlavu a snažím se zachytit její pozornost. „Ale o tom ani nemluvím.“ Je
to zvláštní, ale opravdu ne. „Jenom se mnou něco podnikni.“
Konečně se mi zase podívá do očí. „Ne rande? Žádnej sex.“
Cítím svůj úsměv až v hrudi. „Co jenom budeš chtít.“
„Rozhodně ne sex,“ zopakuje a neujde mi, jak si utře ruku o kalhoty. „Nikdy to
mezi námi nebude romantika.“
Srdce mi poskočí nad rozhodností jejího hlasu, ale co už. O tom to opravdu
není, ne s ní. „Ne, já… jasně,“ zahuhlám. „Neboj. Jenom kamarádi.“
Prohlíží si mě, očima kmitá sem a tam mezi mými, jako by jedno mohlo lhát,
zatímco druhé říká pravdu. „Jenom něco podnikneme?“
„Jo.“
Lehce zkroutí nos, jako by na mě mohla zavrčet. „A slibuješ, že budeš
zábavný, ne jako tohle smutný štěňátko, co na mě teď zkoušíš?“
Rozesměju se. „Slibuju.“
Vezme utěrku, utře bar před sebou. „Dobře,“ odpoví a podívá se na své ruce.
„V sobotu odpoledne.“ S hlavou stále sklopenou zvedne oči. Kruci, je to ten
nejskvělejší pohled, co jsem na ženské kdy viděl. A to chce být jenom
kamarádka. „Já vyberu, co budeme dělat.“
Když se podívám na její ďábelský výraz, celý ztuhnu.
Doprdele. Půjdeme surfovat.
 JEDENÁCTÁ KAPITOLA
London

M ÁM V PLÁNU POTKAT se s Lukem u Tourmaline Surf Park ve dvě. Kdyby

byl jakýkoliv jiný den, byla by to sebevražedná mise, ale vědomí, že tam bude
nával, mě alespoň trošku uklidňuje: možná, že když kolem mě bude dav lidí,
neudělám nic pitomého.
Dokonce jsem si sepsala seznam cílů.
1. Nedovolit Lukovi, aby se utopil
2. Neočumovat Luka v surfařských kraťasech
3. Nevyspat se s Lukem
Hlavně se budu soustředit na bod jedna a tři.
Jediná cesta do Tourmaline vede přes La Jolla Boulevard a končí přímo
u parkoviště. Skoro vždycky je narvané a už to chci vzdát a zaparkovat venku na
ulici, když při druhém projíždění uvidím, jak někdo vycouvává. Zapnu blinkr,
abych odradila jakékoliv případné zloděje a jakmile se místo uvolní, hned na něj
zajedu.
Vypnu motor, ale moje staré auto pořád vydává nějaké zvuky a já v nich sedím,
hraju si s telefonem a rozhlížím se. Luke mi ještě nenapsal, že je tu, a na chvíli
mě napadne, že bych to ještě mohla odvolat.
Machýrka Luka zvládnu, ale sladkého, otevřeného, pinknutého Luka s očima
jako štěňátko, co se mě ptá, jestli můžeme být kamarádi? Tím moje sebekontrola
končí.
Nemůžu čekat navždy, a tak zkontroluju čas, než mu rychle napíšu:
Možná nebudeš mít kde zaparkovat, najdi si místo na ulici. Pak vylezu na
horký chodník a přejdu ke kufru.
Do malého auta se mi jen tak tak vejde prkno a je nacpané mezi složenými
zadními sedačkami, takže musím na kufr trochu zatlačit, aby se vůbec dovřel.
Není to ideální řešení a vyžaduje více práce, než bych si přála, ale funguje.
Zrovna ho vysvobodím, když uslyším přes rameno známý hlas.
„Nepotřebuješ pomoct?“
„Zvládám,“ řeknu a opřu prkno o auto, abych ještě vytáhla tašku, než ho
zamknu. „Ale díky.“
Když se otočím, uvidím Luka s prknem a ručníkem pod paží. Má na sobě tenké
bílé tričko a modré surfařské kraťasy, které mu visí nízko – fakt hodně nízko.
Zalapám po dechu, jak mu to sluší. V hlavě už mi zvoní alarmující zvonečky –
a možná i jinde. Tohle byl blbej nápad.
Najednou znervózním, že potkáme Ne-Joea a ten řekne Oliverovi, že nás viděl.
Pak to Oliver posune Lole a Lola Harlow a Harlow se znovu naježí ohledně
pravidel kamarádství, která porušuju, když si Luka tak důkladně prohlížím.
Jsme jenom kamarádi.
Kamarádi – to je v pohodě.
„Připraven?“ zeptám se a rozhlédnu se kolem. Slyším, jak se mi sevřel hlas.
Doufám, že si to vysvětlí jako nedočkavost a ne úplné vyděšení.
Lehce zavrtí hlavou a zasměje se. „Ani trošku.“
„Máš hezký prkno,“ řeknu mu a pohladím ho po přední části. „Není příliš
dlouhý a ke tvé postavě má ideální šířku. Je fajn, že sis vzal longboard. Bude se
ti snáz naskakovat.“
„Jsem rád, že mě chválíš, jako bych ho vybral já a ne ten pán v prodejně.“
Pevně se usměje, než se podívá za mě a přimhouří oči ve slunci.
„Jenom se ti snažím zvýšit sebevědomí.“
Bože, tohle je divný, jak se oba fakt snažíme být kamarádi. Naposledy
zkontroluju, že mám všechno, co potřebuju, a pak kývnu směrem k vodě. „Tak
jdem na to.“
Parkoviště je výš, než naše konečná destinace, protože pláž je obklopená
obřími útesy, z nichž některé mají až dvacet metrů. Musíme sejít prudký kopec
a celou cestu za sebou slyším Lukovy kroky. Když se dostaneme k písku,
uvědomím si, že je tišší než obvykle, a když jsem zmínila délku jeho prkna, ani
se nepokusil o vtip.
Snažím se to nějak rozšifrovat, zatímco koukám na jasně modrou oblohu, která
se v dálce na horizontu setkává s oceánem. Nadechnu se slaného vzduchu. Je to
jako lék na nervy. Každý máme asi čas od času tichý den. Je fajn poznat ho z jiné
strany.
Na pláži najdu místo, kam si můžu odložit prkno. Luke si ho opře o velký
kámen a otočí se na mě.
„Co to máš?“ zeptá se a dívá se, jak lovím věci z tašky.
„Opalovák, šroubky, angličáky.“ Nabídnu mu tubu s opalovacím krémem.
„Už jsem se namazal, ale díky.“
Přikývnu. Nejsem si jistá, jak s nemluvným Lukem nakládat. Protřepu láhev
a pak se začnu svlíkat. Je to jedno: nerada nosím oblečení do vody, i když jde
o ledový pacifický oceán, takže surfuju v plavkách. Dneska jsem si vybrala dost
skromné – jednodílné – ale budeme mokří a skoro nazí několik hodin; není
žádný důvod, abych z toho dělala událost.
 Přetáhnu si tričko přes hlavu a odhodím ho do písku. Pak si rozepnu kraťasy
a vyklouznu z nich.
„Líbí se mi tu,“ řekne Luke s rukama v bok, zatímco se rozhlíží kolem –
záměrně se nedívá na mě. „Už jsem tu jednou byl, ale to bylo jen u táboráku
nebo tak něco.“
„Tys nikdy nesurfoval?“ zeptám se a natírám si paže a ramena.
„Ha, ne. Do vody skoro nechodím.“
Zarazím se. „Děláš si prču?“
Prohrábne si vlasy a vypadá trošku zastrašeně. „Obávám se, že ne.“
„Počkej… jak můžeš celý život žít tak blízko oceánu a nechodit do vody?
Vždyť plaveš. Byl jsi mistr ve vodním pólu.“
„Jo, ale to se hraje v bazénu. Tam se mě nic nesnaží sežrat.“
Vyprsknu smíchy. „Luku, existuje tak – já nevím – osm set tisíc věcí, co žijí
v oceánu, a z toho jen mikroskopické procento ti může něco udělat.“
Nakloní hlavu a propíchne mě vážným pohledem. „Viděl jsem Čelisti, Logan.“
„Hraješ bridge?“ zeptám se.
Zmátla jsem ho. „Někdy, s babičkou a jejíma kamarádkama.“
„Podle statistik zemřelo v minulém století více lidí při hraní bridge než útokem
žraloků. A to ve státě Kalifornie, Oregon a Washington dohromady.“
„To sis vymyslela.“
Jo, nejspíš jsem si to vymyslela.
Odhodím krém na písek a otočím se k němu čelem. „To nechápu. Jestlis
nechtěl jít do vody, tak proč jsi proboha souhlasil, že sem půjdeme?“
„Už jsem ti to říkal. Líbíš se mi. A když mě nedržíš u koulí, je s tebou zábava.“
Koutek úst se mu zvedne do úsměvu, než se k němu přidá i ten druhý. „A i když
mě tam držíš.“
Upřímný Luke mě fakt vyvádí z míry. „Nechceš podniknout něco jiného?
Mohli bychom… já nevím, třeba zajít do kina?“
Chvíli nad tím přemýšlí, s úzkostí v očích se dívá na vodu. „Ne. Ne, myslím,
že to chci zkusit,“ řekne a pak začne přikyvovat, jako by jeho tělu chvíli trvalo
souhlasit s pusou.
„Seš si jistej?“ zeptám se ho a dávám mu šanci couvnout. „Nechci, abys dělal
něco, co ti bude nepříjemné. Slibuju, že ti to nedám vyžrat.“
„Ne… chci to.“ Natáhne se za hlavu a sundá si tričko. Cítím, jak se mi při
pohledu na jeho holou hruď v jasném slunci stáhnou plíce. Koukám, jak se mu
svaly vinou po trupu a na břiše tvoří několik pevných čar. Odvrátím se stranou.
„Jo,“ řekne. „Jdem na to.“
 „Fajn,“ odpovím klidnějším hlasem, než jak se cítím, a natáhnu se pro jeho
prkno. „Nejdřív základy.“
U hromady kamenů najdu klacek, obtáhnu jím do písku jeho prkno. Pak ho
zase opřu o skálu.
Luke mě zmateně pozoruje. „Proč nepoužijeme to prkno?“
„Protože bylo drahé a nechceme ho zničit,“ odpovím mu a odhodím klacek do
keře. „Tohle je teď tvoje prkno.“ Vezmu ho za předloktí a odvedu ho k nákresu
na zemi. Pak ukážu na různé části. „Tohle je nose, tohle rails a tohle tail.
Vertikální lince uprostřed se říká stringer a pomůže ti vyrovnávat. To si
pamatuj.“ Ukážu na velcro strap, co leží v písku. „Předpokládám, že už to víš,
ale tohle je leash; nikdy nelez do vody, aniž bys ho měl uvázané k noze, jasný?“
„Jasný.“
„Kopání a všechno si natrénujeme, až budeme doopravdy ve vodě, teď
začněme něčím jednoduchým.“ Postavím se vedle něj, roztáhnu nohy o kousek
víc než na šířku ramen. „Nejdříve postoj. Musíš si být jistý, že jsi uprostřed
prkna, ne příliš vepředu ani vzadu. Počkej, nech mě…“ zastavím ho, když se
pokusí imitovat můj postoj. Přidřepnu si, vezmu ho za kotník a posunu mu nohy
do správné pozice. Je tak teplý, má pevné a silné kosti. „Moc se neotvírej; ať už
budeš mít vepředu kteroukoliv nohu, dej si její hranu na stringer. A druhou za
ni.“
„Takhle?“ zeptá se mě a předvádí to.
Narovnám se. „Dokonalé. Když budeš uprostřed prkna, budeš mít větší
kontrolu. Vždycky zůstaň uprostřed.“
Přikývne a vyzkouší si pohyb. „Fajn, dokážu si představit, co tím myslíš.“
„Teď zvedni ruce…“ natáhnu se, přejedu mu dlaněmi přes předloktí, až mu
ovinu prsty kolem zápěstí. Cítím vytrvalý tep jeho srdce, teplo jeho kůže.
Připomene mi to, jak mi držel ruce nad hlavou, a najednou mi vyschne v puse.
Snažila jsem se nedívat se na jeho trup a ruce od té doby, co si sundal tričko –
věděla jsem, že si okamžitě vzpomenu, jak vypadaly na mně – ale uvědomuju si,
že už to dál nefunguje.
Lukova silueta je siluetou plavce. Má široká ramena, svalnatá jako všichni
plavci, bicepsy jasně vytvarované. Má dlouhý trup a napočítám osm buchet na
břiše. Je to silné tělo, vytrénované, aby vydrželo hodiny ve vodě jen s lehkým
odporem. Tělo vystavěné k výdrži.
Božínku, a co vydrží! Mohl si mě podávat celou noc a udělat se až při východu
slunce.
Tohle připomenutí jsem vážně nepotřebovala.
 „Jsi v pohodě, Logan?“ zeptá se mě a já se vrátím zpátky do reality.
„Tohle je pro rovnováhu,“ vysvětlím mu a pokračuju, jako by to všechno
nebylo vepsáno v mém obličeji, který žhne jako slunce. „Přední rukou míříš tam,
kam chceš jet. Drž ruce ve výšce ramen a měj je napnuté, lokty dozadu.“ Ukážu
mu to a on mě napodobí.
„Dobrý, přesně tak. Nechej tělo, aby se naklánělo dopředu a dozadu, tam, kam
tě ponese prkno. Boky měj uvolněné, jako bys kroužil s kruhem kolem pasu.“
Rozesměje se. „Prosím tě, řekni mi, že vypadám skvěle, a ne tak směšně, jak si
myslím.“
„Velmi mužně.“ Lehce ho poupravím a poodstoupím, abych se na něj podívala.
„Lidi si myslí, že mají nechat ruce po stranách, paralelně s rails, ale to je chyba.
Měj je v pravém úhlu k bokům…“ zase přijdu blíž, položím mu ruce na žebra.
Luke se zkroutí, aby unikl mému doteku, a rozchechtá se.
„Promiň,“ vydechne tiše. „Jsem lechtivej.“
„Jé, promiň,“ zahuhlám a musím si napočítat do deseti, abych si vzpomněla, co
jsem dělala. Spala jsem s Lukem, viděla jsem ho nahého nad sebou i pod sebou,
zezadu a přitom mi tohle připadá… mnohem intimnější než to všechno
dohromady.
Když se ho znovu dotknu a sklouznu mu rukama
níž
níž
a níž – jak má dlouhý trup, proboha? – a nechám je na jeho bocích, mám
rozpálené tváře.
Nikdy jsem úplně neocenila, jak nízko kluci nosí trenky. Má na těle tolik stínů,
tolik míst, kde se setkávají kosti a svaly. Na chvíli se v myšlenkách vrátím na
jeho gauč, dívám se na ty stejné části jeho těla, jak se nade mnou pohupují
a napínají, zatímco spolu spíme.
Když zvednu oči, vidím, že se na mě dívá s otevřenou pusou, vlasy mu padají
do čela. Taky se červená, jako by myslel přesně na to stejné co já.
Odkašlu si a podívám se stranou. Doufám, že si neuvědomuje, že nejsem tak
nezúčastněná, jak bych chtěla být, a každý jeho úsměv je jako úder do mého
brnění.
„Drž se u země,“ řeknu drsným hlasem, jak se snažím srovnat si myšlenky.
„Chceš se přizpůsobit vlnám a vodě, která se ti vlní pod nohama. To se ti
nepodaří, pokud budeš vzpřímený a“ – mávnu kolem jeho těla – „ztuhlý.“
Luke se zakucká a já protočím panenky. „Pokrč kolena, nelámej se v pase –
tam je tvoje tělo nejtěžší,“ řeknu a poplácám ho po hrudi. „Potřebuješ být ve
středu. Když budeš moc vepředu, spadneš z prkna, chápeš? Přijdeš
o rovnováhu.“ Předkloní se, jako by si to chtěl vyzkoušet. To bohužel způsobí,
že má obličej přímo u mého rozkroku.
Vzhlédne ke mně s jasným úsměvem a vlasy v očích. „Takhle?“
Hlavu má doslova pár centimetrů od mého rozkroku a já do něj lehce strčím
a hravě ho shodím do písku. „Přesně takhle,“ řeknu a stoupnu si nad něj. „Nejsi
rád, že se to nestalo ve vodě?“
Vyskočí na nohy, vysype si písek z kraťasů a vrátí se do své pozice. „To jsem si
zasloužil,“ řekne.
Urovnám mu postoj, pohladím ho po těle, abych ho narovnala, abych mu
připomněla ty části, které potřebuje napnout. Můj plán nebyl dokonalý, protože
jsem zapomněla, že hodina surfování zahrnuje tolik doteků.
„Takže ještě pár věcí, než půjdeme do vody…“
„Musím jít do vody?“ zeptá se
„Musíš jít do vody.“
Podívá se na oceán s obavou v očích. Otočí se ke mně. „Řekni mi něco, co
nesnášíš.“
„Třeba lidi, co se moc dlouho sprchujou nebo co netřídí odpad, nebo…“
„Něco, co tě děsí.“
Je spousta věcí, co mě děsí – jestli mám být upřímná, on mě děsí, to, že je milý
a vtipný a že mi z něj žaludek dělá podivné kousky. Děsí mě, že si někdy znovu
prožiju to, co s Justinem… to mě děsí hrozně.
„Nemám ráda horské dráhy.“
„Fakt?“ zeptá se a já přikývnu. Na rtech se mu objeví lehce nedůvěřivý úsměv.
„Horské dráhy v tobě mají vzbuzovat iluzi nebezpečí, aniž by jím doopravdy
byly. Ale surfování“ – mávne směrem k vodě – „v oceánu… to jsi jako
slaďoučká dobrota na bufetu.“
„Ale strach je stejně skutečný, ne?“
„Asi jo.“ Znovu se zahledí na vodu, než se ke mně otočí. „Uzavřeme dohodu.
Já půjdu surfovat a ty se mnou zajedeš do Six Flags a sjedeme Goliath.“
Zafrkám. „To určitě.“
Natáhne se po mém předloktí, pohladí mě palcem přes zápěstí. „Věřím ti, tak
mi taky věř.“
Možná se mýlím, ale mám pocit, že mluví o něčem mnohem větším než
o horské dráze. Podívám se mu do hnědých očí a je v nich jen naprostá
upřímnost.
Přikrčí se v kolenou, aby mi viděl do očí. „Platí?“
 Nedobrovolně přikývnu. „Ale až se vyděsím a skončím ti v klíně, nechci o tom
vůbec nic slyšet.“
Zaculí se. „Je roztomilé, že si myslíš, že bych si na to stěžoval.“ Napřáhne ke
mně ruku a já si s ním potřesu, aniž bych myslela na to, o kolik je větší než moje
a že vím přesně, jaký je jeho dotek na mé kůži.
„Fajn, dobře,“ řeknu a odtáhnu se ze sevření. Protřesu si prsty, aby to neviděl.
„Dohoda uzavřena. Teď se vraťme k surfování, abych viděla, jak couvneš,
a nikdy nemusela vstoupit do toho zasranýho zábavního parku.“
„Jsi sexy, když se tak rozpálíš,“ řekne a já ho plácnu do ramene.
Nechám ho, aby se položil břichem na surf, a projdeme si základy pádlování.
Jediný pohled na jeho široká, opálená záda a uvědomím si, že jsem udělala další
chybu.
„Začátečníka poznáš, protože pádlují s nohama od sebe, a to táhne vodu,“
řeknu mu a poklepu mu na kotníky. „Nohy k sobě.“ Ukážu na skupinku kluků,
co zrovna vbíhají do vody, a ukážu mu, jak pozná vlny, jak odhadnout, kterým
směrem se rozbijí. „Vidíš tamtoho kluka?“ zeptám se. „Takhle chceš naskočit.
Udělej to stejný, co on.“
Luke napodobí jeho pozici a lehne si znovu na prkno. „Jako bys měl pod
bradou volejbalový míč. Jo, přesně tak,“ přejdu na druhou stranu a lehnu si do
písku vedle něj. „Tak abys viděl vlnu…“ začnu, ale rozptyluje mě, jak mě
přejíždí pohledem, dolů a zase nahoru, vůbec se to nesnaží maskovat.
Když si mě celou prohlídne a setká se s mým pohledem, na tváři se mu objeví
obří úsměv. „Jenom jsem se díval na tu pozici.“
„Jasně.“
„Co je? Rád to dělám pořádně. Tohle je jediná část, co mi půjde, chápeš?
Jakmile vlezeme do vody, půjde to se mnou z kopce; nechej mi mou mužnost
aspoň o chvilku déle.“
Zaculím se na něj a vtáhnu spodní ret mezi zuby, abych mu neřekla, jak je
sladkej a roztomilej.
„Takže… ucítím tu vlnu…“ řekne a čeká, až budu pokračovat.
Přikývnu a posbírám se. „Ucítíš takové žduchnutí, a pak ještě dvakrát
zapádluješ, aby sis byl jistý, že jsi skutečně v ní, ruce máš takhle pod hrudníkem.
S hlavou nahoru protáhneš tělo a vytáhneš se, kolena pod hrudník, nohy pod
sebou, až se postavíš a budeš připravený balancovat.“
Nevypadá příliš sebevědomě, ale několikrát si to vyzkouší.
„Bezva! A jestli jsi udělal všechno správně, měl bys být schopen udělat to
i naopak,“ řeknu mu a ukážu. Kleknu si, zastrčím nohy dozadu, dokud zase
neležím na břiše. „A prostě to budeš dělat, dokud si nebudeš připadat pohodlně.“
„Pohodlně?“ nevypadá vůbec přesvědčeně. „Myslím, že to se nikdy nestane,“
řekne a znovu zvedne kolena pod hruď a vytáhne se na nohy.
„Ale stane. Podívej, jak už ti to jde.“
„Jo, tady na písku.“
„Všechno má svůj čas,“ řeknu mu a pohladím ho po teplém rameni. Podívá se
na mou ruku, sama na ni zírám a na chvíli se ponoříme do tíživého mlčení, než
se úplně odtáhnu. „Jsi připravený jít do vody?“
S hravým pohledem zavrtí hlavou. „Ne.“
Nakloním hlavu a čekám.
„Fajn, tak jo. Mám motivaci dostat tě na horskou dráhu a zatím jsem měl
hezkej život,“ prohlásí a vydáme se k vodě.
Je studená a musíme se několikrát zhluboka nadechnout, abychom sebrali
odvahu a společně se do ní ponořili, ale nakonec to uděláme a vyplaveme na
hladinu s křikem a smíchem. Plaveme o kus dál, zastavíme se na místě, kde se
vlny lámou ve výši našeho pasu. Luke má leash kolem kotníku a pořád se dívá
do kalné vody, jako by se v ní mohl zhmotnit žralok a stáhnout ho pod hladinu.
„Dokážeš vylézt na prkno?“ zeptám se ho a on přikývne. Roztřeseně se na něj
vytáhne, oči má upřené na každičkou vlnku kolem. Je vyděšený a část mé hrudi
se sevře hrdostí, že mi věří natolik, že do toho šel.
„Vlny jdou tímhle směrem,“ řeknu mu a on se podívá do vody. „Můžeš se mi
dívat na prsa, kdybys potřeboval rozptýlení.“
„Nemysli si, že k tomu potřebuju tvoje svolení,“ vydechne.
Pomůžu mu najít rovnováhu na břiše. Klouže sem a tam, mile si stěžuje, tak
ještě podrobněji rozebereme, jak pozná správnou vlnu. Zkouším ho, jakým
směrem se rozbíjí. Naučím ho, jak se sklonit a proplout těmi menšími po cestě
ven, a i když nevypadá o nic uvolněněji, poslouchá mě a dělá všechno, co mu
říkám.
„Když jde vlna, potřebuješ strčit nos prkna dolů, potopit ho. Ruce máš rovně
na rails, zhluboka se nadechneš, než se ta vlna rozbije nad tebou…“
„Proč se mám zhluboka nadechnout?“ zeptá se s vykulenýma očima plnýma
paniky.
„Protože budeš pod vodou.“
„Pod vodou?“
„Zvládneš to.“
„Tobě se to říká.“
„Luku.“
 Má husí kůži a jsem perverzní, že si toho vůbec v takovou chvíli všímám, ale
nedokážu se dívat jinam než na jeho hrudník, na kapky vody, co na něm visí,
a na to, jak má pevné a tvrdé bradavky. Chci si s nimi pohrát, olizovat je. Bože,
má tak skvělý bradavky!
„Budeš mě na Goliath držet za ruku?“ zeptá se a já se musím podívat zpátky,
abych pochopila, o čem mluví.
„Cože?“
„Myslím, žes mě slyšela, Logan.“ Skloní hlavu a dodá: „A oči mám tady,
mimochodem.“
Vrátím se pozorností k jeho obličeji, zadržím provinilý smích. „Dobře. Jo,
budu tě držet za ruku.“
„Bezva. Tohle dám,“ řekne a naposledy se podívá do vody. „Ukaž mi ještě to
topení se.“
„Potopení se.“
„To je fuk. Jde mi jenom o to, abych přežil. Poslouchám.“
Zavrtím hlavou a natáhnu se po nose jeho prkna. „Takže máš prkno pod vodou,
zhluboka se nadechneš a vlna tě zabalí. Vyklouzneš nad ni a budeš připravený
dál pádlovat. Chvilku potrvá, než to zvládneš, ale když to jednou pochopíš,
půjde to samo. A nemusíš jít hluboko. Jen pod vlnu. Hlouběji neznamená
vždycky víc.“
Odfrkne si. „Jestli je to pravda, tak bys neměla…“
Zavřu mu pusu rukou, aby přestal mluvit, a oba se na sebe podíváme v tu
stejnou chvíli. Naše pozornost přiláká něco napravo od nás.
Je to velká vlna a my se díváme, jak z ní vyplouvá surfař. „Vidíš, jak jimi
projíždí?“ ukážu na menší vlnky. „Když pádluješ ven, potřebuješ zabrat, protože
vlna je silnější než ty, a pokud nebudeš makat, abys jí projel, převrátí tě na prdel.
Dívej se, jak vyskočí, pozoruj jeho postoj…“
Jak se na něj díváme, Luke ohromeně vydechne: „Bože. Ten je dobrej.“
„Taky můžeš být tak dobrej,“ řeknu mu. „Rozhodně na to máš sílu a jsi super
plavec. Je to o technice a praxi. Malé vlny zmákneš hned.“
„A velké?“
„Myslím, že na velký ještě nejsi připravenej, Osudové léto.“
„Moc vtipný.“
„Fajn, nejdřív já a pak je řada na tobě. Domluveno?“ zeptám se.
Přikývne. Vyplavu a sleduju vlny. Ještě třikrát zapádluju a skloním prkno pod
vodu, nechám jednu, aby mě zalila. Zase vyklouznu ven a udělám to ještě
párkrát, než chytím nějakou větší.
 Je krátká a nemám čas se ani postavit a sjet ji, než se pode mnou rozpadne.
Když vyplavu nad hladinu a vylezu na prkno, doplavu k Lukovi.
„Viděls?“ řeknu a vymáčknu si vodu z vlasů. „To zvládneš.“
„Tvoje důvěra v mé schopnosti je ohromná,“ řekne a dívá se na vodní hladinu.
„Vím, že to zvládneš, Luku. Tak pojď, jdeš na to.“
Vypadá vyděšeně, ale položí se na prkno a začne pádlovat. Párkrát se na mě
otočí, ale pokračuje kupředu. Zůstávám mu nablízku, jak nejvíc můžu, dívám se,
jak ho omývají menší vlnky, jedna ho shodí z prkna. V hrudi ucítím ostrou
potřebu ochránit ho. Zase na něj vyleze – vypadá roztřeseně – ale nenechá se
odradit a zkouší to znovu a znovu.
V dálce se formuje velká vlna a vidím, jak si ji změří, než se k ní vydá. Cítím
v břiše motýlky, dívám se a povzbuzuju ho. „Pojď… nos dolů, boky dopředu,
zhluboka se nadechni! Jo!“ ječím, i když mě nemůže slyšet.
Na chvíli zmizí pod vodou. Pak se zběsilým rozhlížením se ze strany na stranu
zase vyplave ven.
Když mě uvidí, rozzáří se. „Bože! Myslím, že jsem to dal!“
„Dals to!“ směju se, jak je nadšený. „Dáš to ještě jednou?“
Přikývne a vyleze zpátky na prkno, odstrčí si vlasy z obličeje, než se podívá do
vody.
Dívám se, jak pádluje kupředu, jak je horký od slunce a mokrý, jak se
napíná… jsem si jistá, že tenhle pohled nikdy nezapomenu. V dálce uvidí vlnu
a zamíří k ní. Zadržím dech, když se prožene těmi malými a vyrazí na hladinu,
než konečně vyskočí na nohy při té poslední. Nevydrží to dlouho, než ho
převrhne. Nebylo to zrovna příjemné, ale dokázal to a já cítím divokou, planoucí
hrdost. Když se ke mně vrátí, snažím se na něj nezírat, protože je mi jasné, že
můj obdiv je zřetelný z celého mého obličeje.

„ŘÍKALA JSEM ti to,“ řeknu mu podesáté, když pádlujeme zpátky na pláž asi
o hodinu později.
Luke je vyčerpaný, ale neustále se kření.
„Teď už chápu tu tvou kondici,“ podívá se s úctou na moje tělo. „To mi dalo
zabrat.“
„Ale dals to,“ řeknu mu.
Doplaveme na pláž a Luke se s těžkým dechem zhroutí na písek. „Dal.“ Zavře
oči a zůstane tak. Snaží se popadnout dech. „Táta bude nadšenej, až mu o tom
řeknu. Když jsem byl malej, snažil se mě sem vytáhnout, ale nikdy jsem nešel.
Ségra tomu nikdy neuvěří.“
 „Chceš, abych jí zavolala? Můžu jí napsat, kdyby to pro tebe bylo lepší…“
„Ne. Nedám ti její číslo. Nikdy,“ řekne a nakloní hlavu, aby se na mě podíval.
„Vy dvě spolu jste nebezpečný.“
„Líbí se mi.“
„Ona tě zbožňuje,“ řekne mi a pořád popadá dech. „Představa, že spolu
pravidelně trávíte čas, mě děsí k smrti.“
Zavře silou oči a zmáčkne si kořen nosu. Přemýšlím, jestli se vzpamatoval
z posledního převrhnutí se, co mu do nosu vehnalo slanou vodu.
„Jsi v pohodě?“ zeptám se a natáhnu ruku, abych mu otřela písek ze zad.
Zarazí se a pak na mě otočí hlavu. „Jo. Jenom to pořád trochu štípe.“
„To nesnáším. Proto si nedokážu představit, že bych něco šňupala naschvál.“
Rozesměje se. „Bože, jednou jsem zkusil kokain, během prváku na výšce ve
změti pařeb. Okamžitě jsem věděl, že budu chtít ještě, takže jsem nikdy…“
obrátí se na mě a všimne si mého vyděšeného výrazu. „Co je?“
„Nic,“ řeknu mu. „Je to nechutný.“
Zasměje se. „Tak proč jsi mluvila o šňupání, když ti vadí, že ti o tom
povídám?“
Pokrčím rameny. Uvědomuju si, že je trochu divný, že jsem barmanka a jsem
ohledně tvrdých drog tak upjatá, ale prostě to tak je. Viděla jsem moc lidí, co se
proměnili v úplné trosky, když si hráli s kokainem. „Jenom mi to připadá jako
fakt blbá volba na sportovce.“
Luke překvapeně vyprskne. „To si myslíš?“
To mě taky rozesměje. „Promiň, jenom reflex.“ Vůbec si nemůžu představit
zdravého, silného Luka, co by udělal něco tak pitomého.
„Buďme realističtí,“ pokračuje a šťouchne do mě ramenem. „Nejsem zrovna
proslulý svou sebekontrolou.“
Zachichotám se, zvednu kámen a začnu si kreslit do písku.
„Bylo by fajn, kdybys se mnou tak nadšeně nesouhlasila.“ Nakloní se dopředu,
hlas zní laškovně, ale když dodá: „To se mě snažíš zase hodit do pytle děvkařů,
Logan?“ myslí to vážně.
Ta slova ze mě vypadnou tak rychle, než si vůbec uvědomím, že mě napadla:
„Není to někdy osamělý?“
A doprdele. Co jsem to řekla? Otevřela jsem ty dveře a stoprocentně do nich
nechci jít.
Moje otázka ho překvapila. „To víš, že jo. Už toho mám plný zuby.“
„Tak proč s někým…?“
„Nechodím?“ zeptá se.
 Pokrčím rameny. „Jo.“
„Protože první holka, kterou jsem od devatenácti doopravdy chtěl, si myslí, že
jsem impulzivní děvkař.“
Ztuhnu. Krev mi tluče v uších, v žilách cítím kladiva. „Myslím to vážně.“
„Já taky,“ řekne a podívá se stranou na písek. „Líbíš se mi. Doopravdy se mi
líbíš. Chtěl bych s tebou chodit.“
Zalije nás ticho a pomalu se uvolním natolik, abych vnímala bití vln i křik
racků kolem nás.
Luke do mě znovu šťouchne. „A teď je to kvůli mně divný.“
„Dost divný,“ provokuju ho a taky do něj šťouchnu. Věděla jsem, že se mu
líbím, ale neuvědomila jsem si, že to myslí tak vážně.
Že by se mnou chtěl chodit.
Že v tom jsou city, že je to víc než super sex.
Myšlenky létají z bouřkového mraku, co se mi utvořil v hlavě, tečou jedna přes
druhou. Taky se mi líbí. Je mi s ním dobře, bavím se s ním.
Jenom mu nevěřím.
A i kdyby, nemůžu s ním být.
Díváme se na surfaře, jak si užívá parádní vlnu, a pak se naráz otočíme,
abychom se na sebe usmáli.
„Musím přiznat,“ začne a zavrtí hlavou, „že je super být ve vodě. Líbí se mi
učit se rytmu vln.“
Pokrčí kolena, opře se o ně lokty a oba ztichneme. Díváme se na vlny, co bijí
do pobřeží.
„Díky, žes mě sem vzala,“ řekne. „Vím, žes moc nechtěla. Vážím si toho.“
„Není to tak, že bych nechtěla…“ začnu, ale on zvedne ruku a zastaví mě.
„To je v pohodě.“ Zvedne z písku u nohy mušli a palcem z ní setře písek. „Víš,
že bych o tobě tak nikdy nemluvil, že jo?“
Nakloním zmateně hlavu. „Jak?“
Polkne. „Tak jako v Bliss. Vím, žes slyšela, co Daniel říkal.“
„A jo,“ řeknu a konečně to chápu. „Jo, slyšela.“
„Proto ses se mnou přestala chtít vídat?“ zeptá se způsobem, který mi
napovídá, že už sám zná odpověď.
„Jeden z důvodů.“
„Daniel je vůl…“
„On není ten problém. Teda, je…“ nadechnu se a snažím se urovnat si
myšlenky. „Ta jednohubka byla nechutná. Kluci jsou někdy hnusní, ale chápu
ten koncept. Jen jsme spolu spali, pár nocí to byla zábava a…“
 Otočí se na mě. „Velká zábava.“
Věnuju mu hravě přehnané obrácení očí v sloup. „Moje reakce na ten komentář
nebyla proto, že bych si to neužila. Neštve mě, že to o mně řekl, ani to, že si
užíváš jednorázovky. Ani že jsi s ním souhlasil. Jasně, ztrapnilo mě to, ale
dostala jsem se přes to.“ Omluvně sebou trhne a já ztiším hlas, aby si nemyslel,
že mu spílám. „Jsem otrávená, že chlapi mluví o ženských jako by to byly
jednohubky. Jako by byly na jedno použití nebo jednoduše nahraditelné, když se
objeví něco zajímavějšího. Takže jo, přestalo to mezi námi proto, že už nechci
nezávazný sex s někým, kdo se na ženy dívá z tak prehistorického hlediska.
Stejně jsem nečekala, že by se z toho stalo něco víc.“
Lukovy tváře se zbarví do růžova a s přikývnutím sklopí pohled. „Ty
nahraditelná nejsi,“ řekne. „Doufám, že to víš.“
V hrudi se mi z ničeho nic objeví motýlci. Polknu, nedaří se mi je odstrčit.
„Toho si vážím, kamaráde.“
To slovo vyvolá na Lukově tváři ironický, trochu smutný úsměv, ale po
několika vteřinách řekne: „Co byly ty další důvody?“
Zamrkám, protože jsem úplně zapomněla, o čem jsme se původně bavili.
„Ty další důvody, proč ses se mnou nechtěla vídat – v romantickém slova
smyslu,“ vysvětlí.
„No, tohle byl ten hlavní,“ řeknu a kreslím do písku prstem spirálu. „Nejsem si
jistá, že chci něco víc. Obecně jsem taková nedůvěřivá a tobě není zrovna lehké
věřit…“
Sedí vedle mě mlčky, zvedne další mušli, převaluje ji v ruce a dívá se na ni.
Čeká, až budu pokračovat.
„Harlow vyšilovala, když zjistila, že jsme…“ nedokončím.
„To jsem poznal.“ Pustí mušli na zem a utře si písek z rukou. „Přejde ji to.“
Podívám se na něj. „Proč to všichni říkáte?“
„Protože je to pravda.“ Pokrčí rameny. „To je prostě Harlow. Hoří jako papír,
ne jako dřevo. Zhasne dřív, než si to uvědomíš.“
Jeho sebedůvěra je mnohonásobně přesvědčivější než místnost plná nervózních
Lol, Oliverů, Finnů a Anselů. „Zníš přesvědčeně.“
Usměje se na mě, ale je to smutný úsměv. „Když jsem byl s Miou, byli jsme si
s Harlow velmi blízcí. I s Lolou,“ dodá, „ale moje kamarádství s Harlow bylo
jiné. Pevnější. Lola byla vždycky emočně trochu rezervovaná. Harlow“ –
uchechtne se – „Harlow vůbec. Byli jsme spíš jako sourozenci než kamarádi.
Zajímalo by mě, jestli je část důvodu, proč se jí tohle nelíbí, to, že si uvědomuje,
že už si nějakou dobu tak blízcí jako tehdy nejsme. Tak jsem si připadal já, když
jsem zjistil, že se všechny vdaly a já o tom neměl ani páru.“
Nejsem si jistá, co na to odpovědět, tak jen přikývnu a poslouchám.
Luke se zahledí na vodu a zavrtí se. „Každopádně si myslím, že má strach, že
je Mia citlivá na cokoliv, co se pojí s tou dobou. Asi je, ale vsadím se, že ne tak
moc, jak si Harlow myslí. Harlow je prostě máma medvědice.“
„Tebe to neštve?“ zeptám se ho. Otočí se ke mně a podívá se mi do očí.
„Nevadí ti, že Mia ví, že jsme spolu spali?“
Přimhouří oči a poznám, že si myslí, že trochu blázním. „Ne…?“
„Fajn, bezva.“
Otočí se a pomalu se na mě zaculí. „Doufám, že naše dohoda stále platí.“
Zkoumám svou paměť, než si uvědomím, co myslí. „Ty jsi svou část splnil.
Nelhala jsem, šlo ti to skvěle.“
„Dík,“ usměje se hrdě. „Nehledě na všechno, co jsem zrovna řekl, opravdu
jsem myslel vážně, že můžeme být jenom kamarádi. Jenom jsem chtěl být
upřímný ohledně toho, jak jsem na tom.“
„Díky, žes mi to řekl.“ Slunce se posunulo níž po obloze a nepotřebuju ani
hodinky, aby mi bylo jasné, že je čas jít. „Měla bych už jít.“ Postavím se a otřepu
si písek z nohou.
„Práce?“
„Jo.“
Skloní se pro prkno. „Ségra se zblázní, až zjistí, že jsem vlezl do oceánu.“
„Byla to sranda.“ Odtáhnu za sebou surf a začnu se utírat. „Šlo ti to mnohem
líp, než jsem čekala.“
„To beru jako kompliment,“ řekne a natáhne si tričko. Skoro poskočím, když
se všechny ty svaly schovají pod jemnou bavlnu.
„Promiň, myslela jsem to tak, že většině začátečníků to moc nejde.“
Zaculí se a nechá tu příležitost vyprchat. „Napíšu ti a vymyslíme výlet do Six
Flags.“
Poskočí mi ramena a zamručím. „Musím se z toho nějak vykroutit.“
Zavrtí hlavou s úsměvem. „Bude ze mě právník; myslíš, že bych uzavřel
dohodu, ze které by se dalo vycouvat? Ani náhodou. Ale můžeme jet v létě.
Nechám tě trochu vynervovat.“
Dívám se, jak se sklání a rovná žabky, aby se do nich mohl obout. Je tak
rozkošný.
Je tak dobrý.
„Budeš tady vůbec v létě?“ zeptám se ho a s tím uvědoměním se mi srdce
nacpe až do krku.
 „A jo, pravda.“ Pokrčí rameny a sladce se na mě usměje s přimhouřenýma
očima. „Uvidíme, co bude.“
 DVANÁCTÁ KAPITOLA
Luke

M YSLÍM, ŽE MŮŽU bezpečně říct, že je nejlepší začít víkend čímkoliv jiným,

než stěrem z penisu u uroložky. Věřte mi, cokoliv jiného je lepší.
„Tyhle testy jsou velmi přesné,“ ujišťuje mě sestřička, aniž by si byla vědoma
mé paniky. „Vezmeme vám krev a uděláme rychlý rozbor na syfilis, kapavku
a chlamydii, genitální opary, případně HIV.“
„To zní fajn,“ zakváknu. Ten obávaný stěr leží obalený ve sterilním obalu na
podnosu vedle mého lokte.
„Bolí vás to, když močíte?“ zeptá se mě.
„Ne.“ Zavrtím se, snažím se nechat své mužské partie schované v papírovém
županu, co mi dali; jen tak tak mi sahá ke stehnům. Ležérně si položím ruce do
rozkroku, který je úplně odhalený. Nevím, proč se vůbec obtěžuju; už jsem to
jednou absolvoval a vím, že se s touhle sestřičkou, klinicky vzato, poznám
docela intimně, než skončíme.
„Nic vás nepálí, fungujete normálně?“
Protektivně si schovám penis do dlaní. „Ne.“
„To je dobře.“ Usměje se na mě, když se postaví a přejde k umyvadlu.
„Udělám rychlou prohlídku a pak vezmeme krev, ano?“
„Žádný stěr?“ zeptám se.
Omluvně sebou trhne, když se otočí a utře si ruce, nohou otevře koš. „Jsem
velmi zručná; bude to rychlé.“
Otočí se, natáhne si rukavice a přejde ke mně. Místností se ozve cvaknutí
a slyším každý její krok.
Nakonec – bez jakéhokoliv vtipkování – je to rychlé. Určitě bych prožil celý
život bez zážitku se suchou vatovou tyčinkou v penisu nebo vědomí, že sestřička
věku mé matky si prohlídla každý kousek mého rozkroku. Ale když si nechám
vzít trochu krve, můžu jít.
Po cestě z kliniky si připadám lehčí. Odškrtávám si jednu položku ze seznamu
nového začátku. Nemám strach. I s Miou jsem vždycky používal kondomy.
Je to jenom lehká nejistota, že bych mohl mít nějakou pohlavně přenosnou
nemoc. Ne vždycky jsem byl při sexu střízlivý a občas byl opilecký sex dost
akrobatický. Jaké jsou šance, že se kondom roztrhl a já o tom ani nevěděl? Jaké
jsou šance, že mě kouřila holka s oparem? Jsem idiot, já vím, že jsem se na
kondomy vykašlal.
 Když vyjíždím z polikliniky, jednou rukou pevně sevřu volant a druhou zapnu
hudbu. Snažím se zbavit spirálovité paniky v mysli. Mám před sebou celý volný
den. Ještě před měsícem by to byla ideální situace a rychle bych ji vyřešil:
vyrazil bych k Andrewovi nebo Danielovi na pivo na verandě, zahráli bychom si
pólo v bazénu a pak zašli do baru.
Ale dneska nic z toho nezní správně. Daniel je vlastně totální debil. Má
novorozenýho syna se servírkou, co ji párkrát opíchal, a teď se dře, aby zaplatil
alimenty. I tak se mu pořád daří trávit většinu času v nějakým baru, kde hledá
sex. Andrew je jen o kousek lepší, ale každý týden má novou přítelkyni. Cody si
užívá nově nabyté svobody a nezávazného sexu, takže tipuju, že už vzdal
představu, že se s Jess dají zase dohromady. Jenom Dylan je hodnej člověk,
milej k holkám, zaslouží si někoho skvělýho… doufám ale, že není zamilovanej
do London.
London. Kruci.
Jakmile na ni pomyslím, můj mozek se plnou parou nadchne pro myšlenku, že
bych se s ní dnes mohl vidět. Minulý víkend jsem si u surfování užil víc legrace,
než kdy předtím, a po týdnu neustálé práce, kdy jsem ji U Freda vůbec nepotkal,
jsem jako pes, co zachytil stopu – nemůžu se vzdát myšlenky, že celý den
strávím s ní.
Zapnu na volantu bluetooth. „Volat London,“ řeknu, a zatímco telefon zvoní,
zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil.

„CHCEŠ NĚCO NA pití?“ zavolám přes rameno, když si zouvá boty a odhazuje
tašku vedle dveří. „Mám pivo, vodu… fruko…“
Přijde za mnou do kuchyně, podívá se mi přes rameno do ledničky. „Ty máš
fruko?“
Pokrčím rameny, snažím se nenápadně zaklonit, abych jí byl blíž. Voní jako
pláž a kokosový olej. Užívám si pětisekundovou představu, jak sedíme na písku,
London mezi mýma nohama a já jí vtírám kokosový olej do zad. Pak se uvolní,
opře se o mě a já jí mažu prs…
„Luku? Fruko?“
Zamrkám, podívám se zpátky do ledničky, soustředím se na studený vzduch.
„Vzal jsem včera babičku na nákup. Vždycky trvá na tom, že mi taky nakoupí.“
„Koupila ti fruko?“ vydechne London jemnějším hlasem. „To je strašně sladký.
S tou ženou se chci potkat.“
„Bude na naší svatbě.“
London se zasměje a poodstoupí. „Jasně.“
 Zavřu lednici a řeknu jí: „Taky mi koupila tucky a korbáček.“
„Ona si myslí, že vedeš školku?“
Zasměju se. „Má ráda, když mám svačinky.“ Když poodstoupí, aby mě nechala
vytáhnout nějaké sušenky, zachytím další závan její vůně. „Bylas dneska
surfovat?“
„Jo. Na pár hodin u Blacka.“
Black’s Beach je nejspíš nejlepší surfařský park v kraji San Diega. Nevím to
proto, že bych tam strávil čas plaváním, ale protože to bývalo nejoblíbenější
místo mého táty – snažím se moc nepřemýšlet o tom, že to tehdy taky bývala
nudistická pláž.
„Bylo narváno,“ dodá. „Super surfaři všude.“
Moje tělo na to zareaguje, jako by byla moje přítelkyně, a potřebuji nařídit
mozku, aby se téhle blbosti zbavil. Vezmu dvě fruka a balíček tucek a ukážu na
obývák. „Věřím, že máme rande s Titánama.“
London mě následuje dovnitř. „Zníš dost sebevědomě.“
„Od té doby, cos mi to nandala, jsem trénoval.“
„Dobřes udělal,“ řekne a skloní se, aby si z konferenčního stolku vzala konzoli.
„Byl jsi fakt mizernej.“
„V té hře možná. Sex byl božskej.“
Neodpoví, ale její nacvičené ticho mě lechtá a nemůžu si pomoct a ještě jednou
přidám: „Nepřipadáš si tu trošku nostalgicky?“ zeptám se jí přes rameno, než se
skloním pro svou konzoli.
„Ne,“ odpoví a pak mě šťouchne do ramene, abych věděl, že i když to myslí
vážně, nechce se chovat jako kráva.
I když já se trošku chovám jako vůl.
Posadíme se vedle sebe – rozhodně se nedotýkáme – a čekáme, až se hra načte.
Tichem se rozlehne šustění, jak si rozdělává brčko, a když se na ni podívám,
hravě ho napíchne do krabičky a strčí si ho do pusy se slovy: „Miluju
multivitamín.“
Sakra. Jsem v prdeli.
To nejlepší a nejhorší v jednom je, že se nesnaží flirtovat. Neprovokuje mě.
Jenom je upřímně roztomilá.
Sklouznu očima od její pusy na televizi. „Já mám rád jablečnej, ale říkal jsem
si, že je čas na změnu.“
Přihlásíme se, vybereme si Titany a bez další diskuze se pustíme do mapy.
Když nejsem posedlý představou, jak ji líbám, je to mezi námi překvapivě
snadné. Můžeme jen tak být, mluvit nebo nemluvit – to je fuk. Je to jako být
s kamarádem, kterýho bych chtěl ojet.
Počkat. To ne.
Zamotají se mi prsty, dostanu ránu a hra se resetuje.
London se otočí a podívá se na mě s jasným úsměvem. „Jsi v pohodě, hvězdo?
Myslela jsem, žes trénoval?“
„Jenom jsem se zapletl do myšlenek a nechal jsem se paralyzovat.“
Zavrtí hlavou a podívá se zpátky na obrazovku. „Myslím, že radši nechci nic
vědět.“
Znovu se pustíme do hry a tentokrát hrajeme aspoň deset, dvacet, třicet minut.
Naše lokty se dotýkají, jak makáme na konzolách a London si hází do pusy
sušenky stejným způsobem jako já – plnou hrstí, během pár vteřin, co máme
mezi jednotlivými akcemi. Rozhodně hraju líp než minule a vypadá to na
perfektní odpoledne. Představa, že se zamiluju do holky, co hraje videohry, jí
sušenky jako Cookie Monster, surfuje a dělá barmanku, mi z nějakého důvodu
připadá jako dokonalý chlapský sen. Ale vím, že je v ní mnohem, mnohem víc.
Tenhle život – hry, bary, holky – je pro mě jen fází; vím, že to s odstupem
nebude definovat celé desetiletí mého života, ale ani zbytek tohoto roku. Během
pár měsíců odejdu na práva a budu se muset začít chovat skutečně zodpovědně.
Ale co chce od svého života London?
Z mého směšného vlaku myšlenek mě vytrhne, když udělá něco vážně
pitomého – zmáčkne tlačítko skoku místo výstřelu – a já ji sejmu.
„Doprčic!“ zaječí a plácne rukou do polštáře na gauči. „Doprčic, kruci,
doprčic!“
S blaženým úsměvem se na ni otočím. „Fakt jsem ti to zrovna nandal?“
„To myslím trochu přeháníš.“ Podívá se na hodinky. „Hráli jsme celých…“
Přeruším ji. „Zrovna jsi myslela na moje péro, co?“
Hodí po mně prázdnou krabičku od fruka a vykulí oči, když ji chytím dřív, než
mě praští, odrazím ji a trefím ji přímo do hrudi.
Vrhne se po mně, svalí mě zády na gauč, zvedne polštář a praští mě s ním do
obličeje. Její klokotavý smích se strefí přímo do toho emocionálního místa ve
mně, tam, kde mi hrudník přechází v hrdlo. Nejsem na její útok připravený.
Zalykám se smíchy, když se do mě pustí prsty, zaryje je do mě, lechtá mě.
Poskakuju pod ní, začínám si víc uvědomovat, co to děláme – pereme se – a co
to znamená – je to předehra, chlape! Mačkám ji na gauči, bouchám ji do rukou,
proderu se jí prsty pod paže, abych ji polechtal na žebrech, a druhou rukou
popadnu polštář a použiju ho, abych ji praštil do obličeje.
Šťouchne do mě – dost drsně – shodí mě z gauče na zem, kde se na mě vrhne,
přimáčkne mě k zemi a upřímně bojuje. Smějeme se a křičíme a jeden z nás
převrhne balíček sušenek na zem. Ty se rozdrtí pod jejím ramenem, když se
převalím nad ni, zvednu ruku a najdu to místo nad pasem, kde ji lechtám a ona
se hystericky směje.
Když se moje lechtání přesune moc blízko jejímu prsu, plácne mě přes ruku
a zaječí na mě, že jsem perverzák. Skloním se a zaprdím jí pusou do místa, kde
se její krk potkává s ramenem.
London ječí ještě hlasitěji a sakra, jsem jako hluchej. Jednou rukou si zacpu
ucho a druhou se snažím neúnavně bojovat s těmi jejími, abych se ubránil.
Zdá se, že si ve stejnou chvíli uvědomíme, že jsem nad ní, že na ní ležím
a jsem mezi jejíma nohama, a naráz oba ztuhneme. Slezl bych z ní, kdyby mě
nedržela rukama za tričko a kdyby její oči pomaličku nezkoumaly cestu od mého
břicha k obličeji.
Mám pocit, že napočítám do sta, než se nadechne-
me.
Konečně ucítím, jak mi sklouzne nohama kolem boků. Cítím ji pod sebou
a najednou jsem si plně vědom toho měkkého, teplého místečka mezi jejíma
nohama. Vytřeští na mě oči a já se dívám, jak si prohlíží můj obličej, zastaví se
u pusy.
„Logan?“
Vtáhne dolní ret mezi zuby, aby se neusmála.
Přitisknu se dopředu, jen tak abych trochu víc ucítil její něžné teplo. Oči jí
ztmavnou, pootevře ústa a dívám se, jak jí tváře zahalí růžová barva. Během
jediného nádechu zoufale ztvrdnu.
„Luku.“
„Kruci,“ zasténám, skloním se a přitisknu jí pusu na krk. Začnu se k ní
pohupovat.
Při tichém, přidušeném stenu, který vydá, se málem udělám. Ojíždím ji přes
oblečení, přisávám se na ni a olizuju ji. Jsem jako šílený.
Moje touha roste od toho vzplanutí až do něčeho, co pohltí moje plíce, jako by
mě to mohlo roztrhnout.
„Chybělo mi to,“ šeptám jí do kůže. „Kruci, chybělo mi to. Ten pocit…“
Třikrát se k ní přirazím a už má ruce na mé hrudi, klouže mi s nimi níž, přes
svaly až k lemu trička, které znovu sevře v pěstích.
Jediným tahem by mi jej mohla sundat.
Cítím, jak přichází na rozcestí a pak zaváhá, ztuhne pode mnou. „Luku, počkej,
počkej.“
 Zastavím se, zavřu oči a nechám hlavu odpočívat na jejím krku.
Ne, prosím.
Strčí mě do boků, pořád mi svírá tričko, odstrčí mě. Nejen že cítím zoufalé
napětí v těle, ale mám pocit, že by mi mohli srdce svázat do uzlíku.
„Nemůžeme,“ vydechne upjatě. „Neměli bychom.“
Zvednu se z ní, posadím se na paty a dívám se, jak se zvedá na nohy.
„Promiň,“ řeknu. A myslím to vážně. Vím, že se jí nelíbím, a přece na ni pořád
naléhám.
„Ne, já se omlouvám. Začala jsem já.“
Nabídne mi ruku, ale já ji odmávnu a postavím se sám.
„Je to trapný,“ řeknu s tichým zamručením.
Rozesměje se. „Ne…“ ale z jejího tónu je jasné, že je.
Nevím, co se sebou. Dívám se stranou, cítím se nepříjemně a utápím se v tom.
Znovu se na sebe podíváme. „Myslíš, že bychom si měli promluvit?“ zeptám
se.
„Ne,“ řekne vyděšeně. „Měla jsem jen slabou chvilku, už se to nebude
opakovat.“
Slabou chvilku? Jakože mě docela chce? „Ale co když o tom chci mluvit?“
„Co je potřeba probrat?“ řekne a bezmocně pokrčí rameny.
„Jenom…“ posbírám si myšlenky a posadím se na gauč. „Podívej. I když jsme
jen kamarádi, fakt je, že jsme spolu spali a pořád to mezi námi visí. Cítím to
pokaždé, když jsme spolu, a lhal bych, kdybych se to snažil popřít.“
„Myslela jsem si, že ti půjde dělat, že se nic nestalo, budeš to celej ty,“
zavtipkuje, ale neusměje se tomu.
Dost to bolelo a nechám ji, aby mi to viděla v obličeji. „No, ale tak to není.“
Přikývne. „Fajn, promiň.“
„Vím, že si myslíš, že jsem skrz naskrz děvkař – a možná si to i zasloužím –
ale od té doby, co jsme spolu spali, jsem byl jen s jednou holkou a…“
„Je to… teprve měsíc, Luku.“
Zasměju se. „Já vím, ale jednoho dne ti možná povím, jak to bylo děsný.“
Začne se ptát, ale já ji zarazím. „Jde o to, že se snažím začít novou kapitolu. A to
vyžaduje reflexi, což je pro mě docela novinka…“ odmlčím se a cítím, že jí
dlužím možnost něco chytře poznamenat, ale uleví se mi, když dál mlčí.
Posadí se vedle mě na gauč a poslouchá.
„Jde o tohle,“ pokračuju. „Před čtyřmi lety jsem byl do Mii opravdu
zamilovanej. Myslel jsem si, že spolu zůstaneme navždy, a vím, že jsem byl
mladej a bylo to nereálný, ale když to skončilo, dalo mi to zabrat. Vždyť jsme
byli kluk-a-holka od druhýho stupně. Nechtěl jsem tuhle energii věnovat nikomu
jinému. Nejdřív jsem měl pocit, jako bych…“ – rozhlídnu se, hledám slova –
„nevím, jako bych ji podváděl, kdybych k někomu cítil něco víc, i když už jsme
spolu nebyli. A pak pro mě byla obrovská úleva, že můžu být s holkama
mnohem nezávaznějším způsobem. Znamenalo to, že bude jednodušší něco
skončit. Začal jsem tak fungovat. Byl to vývoj, jasný? Neříkám, že se za to
nesnáším, protože bych lhal. Ale teď už mám trochu nadhled a už to tak vést
nechci.“
Přikývne, poslouchá s velkýma modrýma očima přilepenýma na mém obličeji.
„Bezva.“
„Jenom jsem chtěl, abys to věděla.“ Zakloním se, dám si ruce za hlavu
a koukám do stropu. „Vím, že ti tvůj bývalej ublížil, a nechci, aby sis myslela, že
jsou všichni chlapi takoví. Nechci, aby sis myslela, že já jsem takovej.“
Znovu přikývne, tentokrát rychleji, nakloní se dopředu a protře si ruce mezi
koleny. Vypadá rozrušeně. Nejdřív jí chci říct, že se mnou nemusí mluvit, pokud
nechce, ale pravda je taková, že ji nechci pustit, když už jsme si začali povídat.
London je jedna z nejsladších holek, co jsem kdy potkal, ale má na sobě
skořápku. A zdá se mi, že moc často nemluví o tom, co se jí děje v hlavě.
Mám pocit, že se ticho rozpíná na několik kilometrů a gauč se mezi námi
surrealisticky prodloužil. Mám pocit, že čím déle je potichu, tím je mi
vzdálenější. Zavřu oči, snažím se to přežít. V nějakém bodě musí jeden z nás
promluvit a přísahám, že já to nebudu.
Konečně se zhluboka nadechne a pomalinku to vypustí ven. „Můj táta mámu
podvádí od té doby, co mi bylo šestnáct. Je to takové nevyřčené pravidlo, že se
o tom nemluví – i když to všichni ví.“
Nejdřív mě to překvapí, ale pak… zapadne další dílek skládačky London na
své místo a mám pocit, jako by mi v hrudi vybuchla malá bomba. Myslím na své
rodiče, na to, jak se k sobě chovají, a snažím se představit si, jak bych reagoval,
kdybych si myslel, že je to falešné. Nedokážu to. „To je… mrzí mě to, Logan.“
„Vždycky jsem si říkala – a mámě taky, když jsme se hádaly – že bych se
sebou nikdy nenechala takhle zacházet.“ Uplyne několik vteřin ticha, než
vydechne a pokračuje. „Justina znám celý život. Naše mámy jsou nejlepší
kamarádky a byli jsme si vždycky blízcí… začali jsme spolu chodit až v létě
před maturitním ročníkem. Přestěhoval se sem se mnou z Colorada. Chodila
jsem na UCSD a on na SDSU, i když nejdřív chtěl jít na Boulder. Ale San Diego
bylo mým druhým domovem. Vždycky jsem věděla, že sem chci na výšku
a nemohla jsem se dočkat, až vypadnu z Denveru.“ Na několik vteřin se odmlčí,
upraví si vlasy za ucho. „Myslím, že to bylo trochu jako s tebou a Miou. Prostě
jsme předpokládali, že spolu zůstaneme navždycky.“ Podívá se na mě a dodá:
„Ukázalo se, že na začátku prváku potkal nějakou holku a pak spolu přes týden
dělali všechno, jen spolu nebydleli. Zjistila jsem to, protože jsem je jednou
našla.“ Odmlčí se a tiše dodá: „V posledním ročníku. Hned po pohřbu babičky.
Říkal, že musí pracovat, ale…“
Cítím, jak mi klesnul žaludek, a dlouze vydechnu. „Doprdele. V posledním
ročníku?“
„Jo. Skoro tři roky mě podváděl…“ ztichne a zavrtí hlavou. Nedokážu vůbec
ovládat svůj výraz. Pusu mám otevřenou dokořán. Ten kokot měl teda nervy.
„A představ si, že jsou pořád spolu,“ řekne tiše. „Berou se… takže tak.“
Nejraději bych v tu chvíli do něčeho praštil. „To je takovej idiot.“
Přikývne. „Trvalo mi fakt hodně, hodně dlouho, aby mě to přestalo štvát. Teda,
pořád mě to štve. Když dám někomu svoje srdce, chci mu dát všechno. Jednou
se rozhodneš a je to všechno, nebo nic, chápeš?“
Při těch slovech sebou trhne, jako by to přiznání bylo trapné, a moje hruď je
tak stažená, že si nejsem vůbec jistý, jak na to odpovědět. Chci její všechno.
Chci zmlátit toho pitomce, kvůli kterému má pocit, že její láska přišla vniveč.
Když si uvědomí, že nedokážu odpovědět, pokračuje jasnějším hlasem: „No,
nicméně po tom, co jsem se vyléčila z počáteční mizérie ponížení a bolesti,
zjistila jsem, že to jediné, co jsem získala, bylo poučení, že se nemůžu
spolehnout na svůj úsudek.“
„London. To je blbost.“
„Není.“ Usměje se na mě a je to tak hladce křehké, že to ve mně cosi prolomí.
Sváže si vlasy do drdolu a obě ruce nechá chvíli na hlavě. Kruci, je tak fajn
povídat si s ní. Je mi za ni smutno, ale jsem nadšený, že je tady a jen si…
povídáme. Mluví se mnou tak, jak se i zdá, že si povídá jen s málokým, jestli
vůbec s někým.
„Víš,“ pokračuje, „dokážu odhalit ty jasný pitomce. To se jako barman naučíš.
Ale ti chytřejší to umí líp skrývat, a to je nejhorší. Štve mě to: i když se mi
někdo líbí, nikdy nemůžu věřit vlastnímu úsudku. Dokážeš si představit, jaké to
je? Tak se zmýlit, že máš pocit, že se tvůj metr na lidi rozbil?“
Najednou na mě dopadne tíha celé téhle konverzace a padnu zády na gauč. „To
je teda dost depresivní,“ souhlasím.
Vyhodí ruce do vzduchu. „Já vím!“
„To vysvětluje, proč jsi tak rozkošně rozhozená,“ řeknu jí s úsměvem, protože
ji chci znovu rozesmát.
 „Ty jsi na tom stejně,“ kývne na mě bradou.
„Naše vztahy v minulosti jsou dost depresivní. Řekni mi něco vtipnýho.“
Povzdechne si a přemýšlí. Nakonec prohlásí: „Vagina v latině znamená něco
jako držák na meč – pochva.“
Podívám se na ni. „To ji pojmenovali jako místo pro penis?“
„Překvapuje tě to?“ zeptá se a podívá se na mě v šoku. „Haló? Patriarchát?“
„Ale i tehdy? Oni mluvili latinsky. To znamená, že všichni věděli, že vagina je
držák na meč. Nebylo to jako dneska, kdy většina lidí neví, co to znamená. Žena
musela mluvit o svých intimních partiích jako o držáku na meč. Jak se má tvoje
pochva? Ale, cítí se docela prázdná.“
„Svých partiích?“ zopakuje s pobaveným úsměvem.
„Co je,“ usměju se zpátky. „Sama jsi jí řekla beruška.“
„Pravda.“ Opře si hlavu o gauč a zamručí. „Z myšlenek na Justina jsem úplně
znechucená a smutná. Potřebuju cukr.“
„Vlevo od dřezu, nahoře ve skříňce.“ Otočí na mě hlavu, a tak dodám: „Tam
mám sladkosti.“
„Díky bohu.“ Postaví se a já jí koukám na zadek, když odchází do kuchyně.
Slyším, jak štrachá ve skříňce a pak zavolá: „Ježiši kriste! Jsi v pořádku?“
Vyděšeně se posadím. „Jo, proč?“
„Máš otevřený Pop Tart a je v něm jenom jeden.“
Vydechnu, vstanu z gauče a vydám se do kuchyně. „Jo. Jeden jsem si dal
ráno.“
Když se na mě otočí, má otevřenou pusu. Zvedá balíček. „Kdo jí sakra jenom
jeden Pop Tart?“
„Cítím…“ olíznu si prst a zvednu ho do vzduchu. „Jo, cítím v tvém tónu
jakousi povýšenost.“
„Vsadím se, že jsi jeden z těch balíků, co si kupují vzduchotěsný krabičky.“
Přimhouřím oči a pomalu zopakuju: „Balíků?“
„Nejen, že nejíš oba Pop Tarty jako opravdovej chlap,“ pokračuje a ignoruje
mě, „ale navíc potřebuješ vzduchotěsnou krabičku, protože ten druhý nesníš
během další hodiny.“
Opřu se o linku a usměju se na ni.
„Vsadím se, že ani nemáš rád whisky,“ rýpe do mě. „Máš vůbec doopravdický
péro?“
To mě rozesměje a musím zatnout ruce v pěsti, abych si ji k sobě nepřitáhnul
za pásek.
Nakloní hlavu a zeptá se: „Objednáváš si na oběd salát?“
 „Vidělas, jak jím nachos,“ připomenu jí.
„Jednou. A byly vegetariánský.“
Otevřu pusu, abych se s ní mohl přít, ale ona mě zarazí „Vidím ti to v očích!
Většinou obědváš saláty. S dresinkem zvlášť!“
Nemá pravdu, ale moc si užívám, jak se otvírá, než abych ji přerušil.
Zatřepe s obalem od Pop Tart. „Snědla bych tenhle Pop Tart, abych ti pomohla.
Abych vyrovnala tu asymetrii v krabičce, ale když vidím, že je tam jenom jeden,
mám docela dilema.“
Chápavě přikývnu. „Jeden by tě neuspokojil.“
„Přesně.“ Strčí je zpátky do krabičky. „To je jako sníst půlku banánu.“
Otřesu se. „Kdo jako jí celej banán?“
London ztuhne a podívá se na mě, jako bych měl úraz hlavy. „A kdo ne?“
„Já,“ řeknu klidně. „Těch posledních pár soust je“ – otřesu se – „hrozně
intenzivně banánových. Nejde o to, jak je velkej. Prostě to nedávám.“
„Ty seš divnej.“
Pokrčím rameny a zvednu ruce, jakože se vzdávám. „Očividně. Ale podívej, já
si s tím Pop Tartem rád dávám načas.“ London zamručí, když si uvědomí, kam
s tím mířím. „Ty na druhou stranu…“
„Přestaň.“
„… si můžeš dát kolik Pop Tartů jenom chceš, když jsi tu u mě.“
Propíchne mě pohledem s varovným napůl úsměvem a dívám se, jak s ním
bojuje. Nakonec se mu poddá a nechá ho, aby zabral celou pusu. Cítím horko
v hrudi, pulz se mi zvedá. Je to jako napětí před zápasem , ale nekonečněkrát
lepší. Ať už je to cokoliv, připadám si z ní opilý. Když jsem jí nablízku, když ji
rozesmávám, cítím se neuvěřitelně. Vidí to na mně a mně to nevadí. Jsem z ní
úplně opilý.
Nakonec roztřeseně vydechne a plácne mě do hrudi. „Ty jsi beznadějný
případ.“
Vezmu ji za ruku, než ji stihne odtáhnout, a nechám si ji na hrudi. Vím, že cítí
moje srdce, a pokud mi to, co se stane s jejím tepem v krku, má něco napovědět,
její srdce tluče stejně rychle jako moje.
Usměju se a dívám se, jak ji můj úsměv uvolňuje. „Asi máš pravdu,“ řeknu
nakonec.
 TŘINÁCTÁ KAPITOLA
London

O BJEDNÁM SI DALŠÍ kapučíno a protáhnu se řadou zpátky na místo.

Zaměstnanci mě tu znají jménem a nevadí jim, když tu strávím hodiny u svého
nejoblíbenějšího stolku: u východu, který skutečně funguje. Ví, že si dávám do
kávy jeden cukr a že vždycky řeknu, že nechci borůvkový muffin, i když si ho
pak většinou stejně objednám.
Mám ráda zaběhnuté zvyky a chodím sem, co si jen pamatuju. Letní prázdniny
jsem trávila surfováním, během a odpočíváním u babičky. V neděli ráno jsme
chodily právě sem. Ona si dala chai latte a mě nechala, abych si objednala
horkou čokoládu. Luštily jsme spolu křížovky v nedělních New York Times, což
v podstatě znamenalo, že babička luštila a já se koukala po lidech okolo.
I když už tu babička není, nedokážu tuhle nedělní tradici vynechat.
Je duben a nehledě na to, že je venku klasických dvaadvacet stupňů, v obchodě
mrzne. Uvelebím se do židle a vytáhnu z tašky svetr, obleču si ho a zapnu, pak
se vrátím k počítači.
Fouknu do kávy a podívám se zpátky na obrazovku, kde svítí sekce Loliny
stránky, kterou posledních pár hodin kóduju. Původní designér vytvořil šablonu
plnou neonů a spousty animací, ale já jsem se rozhodla to trochu zmírnit a udělat
něco mnohem jednoduššího, aby vyniklo Lolino umění. Její kresby jsou
geometrické a pevné, skoro skáčou z obrazovky. Je zvláštní, že i když mezi
jejími obrazy žiju posledních osm měsíců, nikdy jsem si neuvědomila, jak je
šíleně nadaná. Až teď.
Otevřou se dveře a klimatizace přímo nad mou hlavou se rozjede. Ještě víc se
zachumlám a přitáhnu si hrnek k sobě, jako bych doufala, že se mi to horko
vsaje do prstů. Vtom uslyším svoje jméno.
Teda, skoro.
„Logan!“
POZOR, POZOR.
Zvednu hlavu a uvidím, že vedle pultu stojí Luke. Žilami se mi rozběhne
adrenalin. Má rozcuchané vlasy a na sobě tričko a tepláky, jako by si byl
zaběhat. Je i trochu zpocený – možná proto, že byl běhat? – vypadá líp, než by
mělo být vůbec dovolené. Vytáhne peněženku, aby zaplatil, a moje oči se
okamžitě zaměří na to, jak mu tričko visí na ramenou a jak je zastrčené u pasu,
podél boků…
 Židle naproti mně zavrže na podlaze a já vystřelím hlavou vzhůru, abych se
střetla s jeho pohledem: tmavým a jasně nadšeným, že mě přistihl při špionáži.
Posadí se, pití před sebou, ruce si opře o stůl a dá si na čas se svým – docela
vlezlým – prozkoumáváním. Odkašlu si.
„Víš, že je duben?“ zeptá se a ukáže na moje oblečení, zatímco upije svého
ledového pití.
„Tady je kosa,“ řeknu a přetáhnu si rukávy přes ruce. „Venku je přes dvacet.
Proč trvají na tom, že tady bude jak na severním pólu? Abych mohla předvést
svou zimní kolekci?“
Luke pokrčí rameny a znovu se napije. Pak se podívá na telefon a schová ho do
kapsy. Protáhne si šíji a zaměří se na šátek kolem mého krku.
Čekám, až vypustí jednu ze svých typicky neomalených poznámek… ale
neudělá to. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem zklamaná.
To ty trváš na tom, že jste jenom kamarádi, London, připomenu si.
„Ujistil ses, že ti dali do pití odtučněné mléko?“ zeptám se a snažím se
vzpamatovat. „Nechtěl bys přece, aby ti tam nalili plnotučné a zkazili tím ten
salát, cos měl k obědu.“
Luke se na mě usměje a ignoruje moji kousavou poznámku.
Zase jsem zklamaná.
„Co tady děláš?“ poklepe mi prstem na notebook. „Googluješ cheaty na
Titanfall?“
Jiskra v jeho očích mě vyděsí.
Napiju se kávy a odložím hrnek. „Pracuju na Lolině webu. Měla problémy
s týpkem, co si ho najala, tak jsem jí slíbila, že to spravím.“
Luke se postaví a nakloní se přes stůl, aby líp viděl na obrazovku. „Tos udělala
ty?“
„Jo,“ odpovím a trošku se posunu, aby měl ještě lepší výhled. „Většina z toho
jsou její kresby. Jenom jsem chtěla postavit něco kolem nich. Jenom kódování
a…“
„London, nejsem vůl. I já vím, že je to mnohem těžší než jenom kódování.
Tohle je brutálně super web. Chlapi u nás v kanceláři zaplatili někomu kurevský
prachy, aby jim postavil stránky, a nevypadá to ani z poloviny tak dobře jako
tohle.“
Pokrčím rameny a otočím obrazovku zpátky na sebe. Vrátím se ke klávesnici
a snažím se zamaskovat, jak jsem ohromená. Lukova chvála dělá něco
podivného s mými orgány. V břiše cítím horko, žaludek mám jako na vodě
a musím si připomínat, že mám nechat hlavu sklopenou, protože vím, že to mám
všechno napsané v obličeji.
„Logan,“ zopakuje trošku drsněji, aby si získal mou pozornost.
Podívám se na něj, doufám, že udržím tohle ohromné nadšení pod povrchem.
„Lidi za takovouhle práci platí spoustu peněz.“
„Někteří.“
Podívá se na mě s rozkošně bezradným úsměvem. „Tak proč toho neděláš víc
a míň neservíruješ Heinekeny blbečkům u baru?“
Nakloním hlavu a prohlížím si ho přimhouřenýma očima. „Nevím, jestli se dáš
označit jako blbeček, ale…“
Vypadá rádoby uraženě. „Hele – neříkal jsem, že já jsem blbeček.“
„Promiň, moje chyba.“ Se zlomyslným úsměvem zase sklopím pohled na
obrazovku.
Natáhne si nohy před sebe a zapře je o moje, takže se naše lýtka dotýkají.
„Vyhýbáš se mojí otázce.“
Pokrčím rameny. „Lidi chtějí zkušenosti a obří portfolio, než zaplatí takový
prachy. Udělala jsem stránku Oliverovi a teď Lole, ale nemám tuny zkušeností.“
Podívá se na můj počítač a pak zase na mě s významným pozdvižením obočí.
„Nejsem expert, ale vypadá to, že víš moc dobře, co děláš. Lola bude skákat
radostí, až to uvidí.“
Kousnu se do tváře, abych se příliš neculila. „Doufejme.“
„Pořád nemůžu uvěřit tomu všemu, co se jí děje. Nejdřív komiks, pak film?
Pamatuju si, jak mi kreslila penisy na sešity.“
Odfrknu si. „Jo, možná by ses měl podívat, jestli ještě nějaké z nich máš,
protože budou jednoho dne dost cenný. Já si rozhodně nechám obrázek, co
nakreslila a připnula na ledničku. Je to naštvaná kočka, co mi říká, že jsem
kráva, že jsem vypila pomerančový džus.“
„Tos tohle všechno udělala dneska?“ zeptá se mě,
Přikývnu a znovu se napiju kávy. „Jo. Ráno jsem si zasurfovala a přišla sem
tak v devět.“
Podívá se na hodinky a já si instinktivně zkontroluju čas na obrazovce.
Jedenáct jedenáct. Chtěla bych si něco přát, ale zarazí se mi dech, protože můj
první instinkt je přát si něco souvisejícího s klukem sedícím naproti mně. Místo
toho zavřu oči a přeju si, aby se mi brzo rozjelo podnikání v designu webů.
Luke se na mě znovu podívá. „Chceš říct, že pracuješ něco málo přes dvě
hodiny na něčem, co jsi dělala ve škole – a co ti fakt jde a mohlo by ti to vynést
spoustu peněz – a stihla sis ještě pár hodin zasurfovat… zajímavé.“
„Tys mluvil s mou mámou?“ zeptám se.
 „Jo, skoro každej den si voláme.“ Mávne ležérně rukou. „Většinou se bavíme
o tom, že se vůbec neozveš a že by sis už konečně měla najít fajn kluka a přivést
ho domů.“
„To zní úplně jako moje máma.“
Lukovi zazvoní telefon a já musím potlačit lehkou podrážděnost, kterou cítím,
kdykoliv se tohle stane. Podívá se na mě, automaticky zaklapne telefon.
„Nechceš zajít na večeři?“
„Mám už nějaké plány,“ řeknu mu, zavřu noťas a strčím ho do tašky.
Posmutní. Přemýšlím, jestli jsem si to nevymyslela, když se podívám, jak
pozoruje moje ruce, zatímco balím klávesnici. „Plány?“
„Fred má rande, tak jsem mu slíbila, že mu pohlídám vnučku.“
„Budeš hlídat?“ zeptá se. „Kolik jí je?“
„Pět, za chvilku šest. Je rozkošná. No nic, než tam vyrazím, musím zajet domů,
osprchovat se, najíst se. Však to znáš.“ Postavím se a hodím si tašku přes
rameno, než zastrčím židli ke stolu. Luke se postaví a moje srdce poskočí, když
ucítím vůni oceánu a lehký závan jeho potu.
Večeře zní moc fajn.
Kruci.
Natáhne se dopředu, aby mi upravil ucho od tašky na rameni. „Tak jo.“
Stojíme tam, ta otázka mezi námi visí ve vzduchu. Vidím, že nebude tlačit…
tentokrát.
„Nechtěl bys hlídat se mnou?“ zeptám se a dívám se na něj přes řasy. „Teda, to
tě asi totálně nudí, že?“
Nemůžu uvěřit, že jsem se ho na to zeptala. Jakej normální třiadvacátník by
chtěl hlídat děti?
Ale tohle je Luke: a tak pokrčí jedno rameno. „Dělal jsem v kadeřnictví pro
panenky.“
Šokovaně se na něj podívám. Pozoruju jeho hrdlo, když polyká. „Ty bys chtěl
jít se mnou?“
Znovu pokrčí rameny a odhodí kelímek do koše. „Proč ne?“
„Nenudil by ses?“
Jeho úsměv mi zahřeje srdce. „Možná, ale nebylo by lepší nudit se společně?“
„Seš si jistej?“ zeptám se. Možnost, že se mnou stráví noc, se mi moc líbí.
Hlavně teď, když mi chybí jeho flirtování… a to se může vrátit, jen když…
s ním budu trávit víc času. „Bude to čajový dýchánek s barbínama.“
„Logan, pokud se mi to budeš snažit vymluvit, možná si to ještě rozmyslím,“
řekne se smíchem. Podaří se mu vyrazit o pár kroků dřív a podrží mi dveře.
 „Díky,“ řeknu. „To bude… paráda.“
Nasadí si sluneční brýle a následuje mě k parkovišti. Když dorazíme k mému
autu, podívá se na mě přes černá skla. „Takže… v kolik?“
Vyjmenovala bych milion důvodů, proč je tohle špatný nápad, ale jak se
nakloní ke dveřím, zjistím, že s ním chci být tak moc, až mě to skoro bolí.
Jedním úsměvem za druhým boří moje barikády. Být s ním je jako pustit se
řídítek a vyrazit dolů z kopce. A taky jako být zabalená v té nejteplejší dece.
Jak je možné, že s ním cítím dobrodružství i bezpečí zároveň?
„V šest,“ řeknu mu. „Jo a musíš přinést pizzu a nechat Daisy, aby tě učesala.“

„ZA SEBE ŘÍKÁM, že to byl super nápad. Jsi bezvadnej hlídač.“ Zavrtím
prstama u nohou, které mám natažené na Fredově konferenčním stolku. „Nikdy
si nenechej od nikoho tvrdit, že jsi jenom krasavec, Osudové léto.“
Luke se na mě zaculí z druhé strany místnosti, kde s Daisy sedí u malinkého
stolu v ještě menší židličce uprostřed čehosi, co se jeví jako pořádný čajový
dýchánek. Jeho obvykle jemné, nadýchané vlasy jsou teď rozcuchané, zavázané
svítivými gumičkami do asi dvaceti šílených culíčků.
Konspirativně se nakloní k Daisy a ukáže palcem mým směrem. „Říkal jsem ti,
že si myslí, že jsem hezkej.“
Daisy mu do rozcuchaných vlasů přidá několik dekorativních květin.
Rozesměju se. „Jak bych to mohla popřít? Daisy taky musí válet v kadeřnictví
pro panenky, protože takhle vypadáš úchvatně. Nekamarádí se s tvou sestrou?“
„Říkala jsi, že si ze mě nebudeš dělat srandu,“ řekne mi a zdvořile poděkuje
Daisy, která mu nabídne další čaj.
„To vůbec nezní jako něco, co bych ti mohla říct, Luku.“
„Fajn,“ mrkne na mě. „Tak do toho, vtipkuj si. Ale nemysli si, že jsem neviděl,
jak ses na mě koukala, když mi dělala ty culíčky. Miluješ moje vlasy.“ Nakloní
se kupředu a zakryje Daisy její malinká ouška, než dodá: „A já si pamatuju, jak
do nich ráda strkáš ruce.“
„Na tos jí musel zakrýt uši?“ zeptám se. „Vždyť to ani nebylo sprostý.“
„Sprosťárničky byly skryté,“ pustí ji. „Někdy jsou ty nejsprostší věci ty
nejjednodušší. Jako ty tvoje plavky: zakrývaly tě dost, protože ses musela hýbat
a makat ve vodě, ale i tak byly víc sexy než jakékoliv bikiny, ze kterých
vykukujou prsa.“
Jenom na něj zírám a mrkám. „Ale na tohle jsi jí uši nezakryl?“
„Kruci, do-pr-čic. Promiň.“
Postavím se, přejdu k nim a bezděky mu projedu prstem přes pramínek vlasů,
co se uvolnil. Přemýšlím nad tím, jaké to bylo mít ruce na jeho bocích, zatímco
jsem mu pomáhala udržet rovnováhu na surfu, nebo jak si mě prohlížel a mě to
rozpalovalo víc, než slunce na obloze. Rychle odstoupím dozadu.
Odvelím nás do bezpečnějšího prostoru: „Rozhodně máš body za sportovní
výkon.“
Čekám, že bude mít nějakou poznámku ohledně toho, že body se počítají jen
v sexu nebo tak něco, ale místo toho prohodí: „Užil jsem si to.“
„Dala by sis čaj?“ zeptá se mě Daisy a zvedne ke mně plastovou konvičku.
„Myslím, že ne, zlato. Už je docela pozdě a po čaji bychom nemohli usnout.“
„Já ale nejsem unavená,“ řekne a otočí se k panenkám. „Chci si ještě hrát
s Lukem. Je milej. Nemyslíš, že je milej, Logan?“
Luke se zachechtá a já ho štípnu do ruky, než si kleknu ke stolku a pohladím
Daisy po vlasech. „Je milej, ale ty přece víš, trdlítko, že se jmenuju London.“
„Ale Luke ti říká Logan.“
„Možná by se někdy mohl vrátit a zase si s tebou hrát,“ řeknu jí. „Vsadím se,
že by ti klidně přečetl pohádku před spaním!“
„Budeme se koukat na Ledové království. Už mi to slíbil s malíčkem.“
Podívám se na něj. „S malíčkem?“
Nakloní se ke mně. „Použil jsem levej. To je lišák, takže to můžeš zneplatnit.“
Daisy souhlasí, že se převleče do pyžama a vyčistí si zuby, když bude moct být
s Lukem a dívat se před spaním na film. Nemůžu jí to mít vůbec za zlé.
Usadíme se na gauči, Daisy Lukovi v klíně a já – protože na tom trvala – vedle
nich. Těsně vedle nich, což vlastně znamená, že se všichni tři tiskneme do rožku,
i když by se na pohovku vešli ještě čtyři dospělí.
Bez velkých protestů mu dovolí sundat si culíčky, ale musí jí slíbit, že bude
nosit její náhrdelník Elsy a nikdy si ho nesundá. Nikdy. Na téhle části dost trvá
a musím se hrozně snažit, abych se nesmála, když jí Luke vysvětluje, že pracuje
ve velké důležité kanceláři a její náhrdelník by nemusel dobře ladit s jeho
oblekem. Nakonec oba dostanou, co chtějí, a najdou kompromis: Luke ho musí
mít jen dneska večer, pokud ji bude držet za ruku.
Jednoho dne z něj bude vynikající soudce.
Lukovo tělo vedle mě je pevné a teplé. Televize před námi září a zaplavuje
místnost tančícími světly. Pár minut trvá, než se Daisy uvelebí, ale za chvilku je
už zachumlaná a šťastná, že bylo po jejím. Její ručička vypadá v té Lukově
prťavá a pořád se na ni musím dívat. Rozplývám se, jak je oproti ní velký a jak
je hrozně něžný. Snažím se věnovat pozornost tomu, co se děje na obrazovce –
spousta sněhu a ještě víc zpívání – ale je těžké nesoustředit se na krizi, co mám
z jeho velké dlaně, co svírá její drobnou ručičku. Tohle mi nikdy dřív nepřišlo
přitažlivý. Fakt ne. Přísahám.
Asi o pět minut později mi do myšlenek vnikne jeho hlas: „Myslíš, že spí?“
Podívám se na něj a střetneme se pohledem. V tomhle světle má výrazné lícní
kosti a ostrou bradu a konce řas mu svítí.
„Spí?“ zeptá se mě.
Několikrát zamrkám, než pochopím, o čem mluví. Jasně, Daisy. Dítě, co mám
hlídat. Nakloním se dopředu. Ano, má pravdu, oči má zavřené, klidně
a vyrovnaně oddechuje. „Jo, jako mimino. Jsi šikula.“
„Jsem docela dobrá postel, ale myslím, že dva kusy pizzy a film udělaly
většinu práce za mě.“
„Ne, ani ne,“ zašeptám. „Celý večer – byls super. Přitančíš si sem s večeří
a vysněným úsměvem, celý rozkošný a okouzlující a všechno bylo najednou tak
lehké. Výborně, pane Suttere.“
„Myslíš si, že jsem okouzlující?“ zaculí se. Jas televize podtrhuje, jak se mu při
úsměvu zjemní rysy a musím se podívat stranou.
„To je jediné, co sis z toho všeho zapamatoval?“ zeptám se ho.
„Taky rozkošný, vysněný a lehké.“
Zasměju se a protřu si obličej. „Jasně.“
V tichosti se dodíváme na zbytek filmu a pak mrknu na telefon, kolik je hodin.
Až v tu chvilku mi dojde, že jsem ten jeho neslyšela ani vibrovat, a už je to
několik hodin. Neleží na stolku, a když se nad tím zamyslím, nepamatuju si ani,
kdy jsem ho viděla naposledy. „Ty sis vypnul telefon?“ zeptám se a rozhlédnu se
kolem.
Předkloní se, aby se napil, a s přehnaným výdechem se posadí zpátky. „Daisy
mě přinutila. Říkala, že je to neslušné.“
Zasměju se. „No, Daisy je tu šéfová.“
„Očividně.“
„Představ si všechny ty zprávy, co jsi zmeškal.“
Něžně se zasměje a upraví si holčičku na klíně, aby jí bylo pohodlněji. „Ne, to
je v pohodě. Tohle bylo… byla to zábava,“ řekne a lehce pozvedne rameno.
„Daisy byla rozkošná a víš, že s tebou rád trávím čas.“
Podívám se mu zpátky do obličeje a přiznám: „Vůbec netuším proč. Jsem
tvrdohlavá a chovám se k tobě hnusně. Někdy nemůžu uvěřit, co ti to vůbec
říkám.“ Chci se k němu naklonit a přitulit se. „Rovnou si můžu pořídit dům plnej
koček a zabalit to.“
Zavrtí hlavou. „Jsi ke mně upřímná. Líbí se mi, že znáš svoje limity a umíš
sama sebe bránit. Líbí se mi na tobě tolik věcí, Logan.“ Zasměje se a nechá
hlavu spadnout na gauč. „To bychom tu byli dlouho. Můžu ti sestavit seznam,
jestli chceš?“
Podívám se do klína a Luke mě následuje, aby zachytil můj pohled. „Líbí se
mi, že jsi silná a nenecháš se mnou rozházet. Ani moje sestra se nenechá, a ta je
nejspíš můj nejoblíbenější člověk na světě.“
Při těch slovech jeho výraz trochu povadne, jako by to bylo něco, co
neplánoval, a ta slova ho překvapila.
Polknu a snažím se pochopit, co přesně cítím.
„Líbí se mi, že jsi tak bezprostřední,“ řeknu mu. „Že říkáš, co cítíš a… že tě to
neděsí.“
„Děsí,“ odpoví. „Ale možná jsem jenom rád, že poprvé za tak dlouhou dobu
vůbec něco cítím. Nebo to jenom líp maskuju.“
„To se mi nezdá. Mám pocit, že se ničeho nebojíš,“ řeknu. „Kromě žraloků.
A medúz…“
„A jsme zase zpátky,“ protočí panenky, zatímco pokračuju s výčtem.
„Želv, hvězdic, chaluh…“
„Logan,“ natáhne se a zaryje mi prsty do žeber.
„Dobře, dobře.“ Odtáhnu se. „Ale i tak jsem byla ohromená. I když tě to
děsilo, prostě jsi… prostě jsi do toho šel. Vlezls do vody.“
Nastane mezi námi ticho a on se podívá na televizi. „Někdy prostě musíš,“
řekne nakonec. Znovu se na mě podívá a myslím, že už se nebavíme o surfování.
„Nevykládej si to špatně, málem jsem se počůral, ale někdy prostě všichni
musíme přestat myslet na to, co by nám mohlo ublížit, a prostě… skočit.“
Jeho slova mě uhodí jako pěst do žeber, protože se bojím a děsí mě jen tak
skočit. Někdy vidím Luka jako toho člověka, co jsem na něj čekala, co vyšel
z klubu s jinou holkou hned den na to, co jsme se spolu vyspali, toho, jehož
telefon nepřestává zvonit, jak mu holky volají a žadoní o sex.
Ale pak skáče do oceánu, i když ho děsí, užívá si čajové dýchánky a vypráví
mi o holce, co miloval tak moc, že by pro ni udělal cokoliv. A to dělá všechno
pro to, aby mohl být se mnou. Děsí mě, jak moc ho chci, protože už jsem to
jednou zažila, a tak strašně jsem se zmýlila.
Poznám, že mlčím už moc dlouho, když si odkašle a zavrtí se.
„Stejně jsem byla ohromená. Chce to dost sil porazit tvoje strachy.“
Podívá se na mě, usměje se a po páteři se mi rozběhne teplo. „Díky.“
„A na někoho, kdo nikdy nestál na prkně, jsi to krutě dával.“ Uvědomuju si, že
blekotám. Uvědomuju si, že to protahuju.
 Vzduch mezi námi praská napětím a já netuším, co s tím.
Kousek se ke mně posune a nakloní hlavu, aby si mě prohlídnul. „Měl jsem
výbornou učitelku,“ vydechne.
Posunu se dopředu. Je tak blízko, tak blízko, že cítím jeho dech a počítám mu
drobné pihy na nose. Podívá se na moje rty a pak zase nahoru. Ptá se mě
pohledem, jestli je to v pořádku, dává mi čas, abych tu vzdálenost mezi námi
uzavřela nebo se dotáhla.
Chci ho políbit.
Z mé strany to vyžaduje jen drobné úsilí, než ho ucítím, jemný dotek jeho rtů,
jemný nádech proti mému. Voní po jablečném bonbonu, co vyhrál v Go Fish,
a cítím na jazyku sliny, představuju si, že ho ochutnávám z jeho jazyka.
Bez přemýšlení zavře oči, otevře pusu a…
Daisy vydá lehký zvuk a zamumlá moje jméno.
Oba vydechneme, jako bychom zadržovali dech. Pak se Luke posadí zpátky
a prohrábne si vlasy. „Jsem hrozný člověk, když bych jí teď dal tisíc dolarů, aby
spala dalších deset minut?“ zeptá se mě.
Srdce mi divoce bije v hrudi. Směju se, protírám si obličej. „Asi bych se
s tebou podělila.“
Přesune mi ji do náruče a vymění si se mnou místo, abych měla opěrku gauče.
Pak se znovu uvelebí vedle mě. Vrátíme se k filmu a už nemluvíme. Po několika
minutách ucítím, jak mě prstem bezmyšlenkovitě hladí po zápěstí.
Neodvrátil oči od obrazovky a nedělá to proto, aby získal mou pozornost;
prostě se mě potřebuje dotýkat. Zajímalo by mě, jestli ho svrbí prsty stejně jako
mě, kdykoliv je poblíž, nebo jestli cítí stejné napětí jako já.
Nic neříká, ale periferně vidím, že se usmívá.
Sevře mě pevněji.
Zajímalo by mě, jestli chápe, že tohle je moje bezeslovné přiznání, že se mi
líbí. Že nakonec vůbec není tak špatný, jak se tvářím.
Daisy něžně chrupká s hlavou opřenou o mé pravé rameno a po několika
momentech zaváhání cítím, jak Luke udělá totéž na levém.
Jeho přítomnost – pevnost a síla – je příjemná a bezpečná a za chvíli mi taky
těžknou víčka. Zabořím se do gauče a do Luka a usnu za zvuku titulků na konci
filmu.

NEMŮŽE TO BÝT za moc dlouho, co se otevřou vstupní dveře.

Kdesi vzadu slyším kroky a několikrát zamrkám, než rozeznám Freda, co stojí
přede mnou a v natažené ruce drží telefon.
 „Co to – ty mě fotíš?“ zeptám se konsternovaně.
„Tušíš vůbec, jak jste rozkošní?“ zeptá se Fred a podívá se na telefon, než ho
otočí na mě.
„To je super-děsivý, Frede.“
Cítím, jak vedle mě Luke ztuhnul a posadil se.
„Klídek, synku,“ prohodí Fred a zarazí ho rukou na rameni. „Nejsem otec, co
tě nachytal, jak si to rozdáváš s chůvou.“
Uvědomuju si, že se pořád držíme za ruce, a odtáhnu se. Ignoruju, že ho pořád
cítím v dlani. „To je super divný,“ řeknu a podám Fredovi spící holčičku.
„Byla hodná?“ zeptá se mě a pohladí ji po vlasech.
„Andílek, jako vždy. Možná se zasnoubila s Lukem. Jenom abys věděl.“
Fred se zasměje a ukáže, že ji jde odnést do postele. Řeknu mu, že si
promluvíme zítra v práci.
Tohle je ta divná část, kdy mě Luke doprovodí k autu a stojíme naproti sobě.
Děláme, že jsme se nelíbali a nedrželi se za ruce jako školáci. Ale zdá se, že
potenciál trapnosti mezi námi dávno vypršel a teď je to jenom klid a ticho.
Ulice je tmavá. Nahmatám kliku od dveří, otevřu auto, hodím do něj tašku.
Když se vrátím, Luke mě vezme za ruku a podívá se, jak se vejde do jeho. „Moc
jsem si to užil. Díky, že jsem se mohl přidat k dýchánku.“
„Blázníš? Bylo to to nejjednodušší, co jsem s ní kdy zažila. Většinou jsem to
já, kdo má copánky a čelenku. Díky, že ses přidal.“
Nastane chvíle ticha a kdesi v dálce zaštěká pes. V hlavě si opakuju: hlavně mě
nezvi domů, hlavně mě nezvi k sobě domů, nezvi mě, nezvi mě… upřímně
netuším, jak bych tě mohla odmítnout.
Ale nepozve mě. Místo toho se nakloní, aby mi dal na tvář drobnou pusu,
a pustí mě. „Napiš mi, až budeš doma, jo?“
Lehce omámeně pokývu hlavou nad tím, jak se naše konverzace proměnila,
a není mi jasné, jestli se mi do žaludku dere úleva nebo zklamání.
„Jo,“ řeknu. „Jasně.“
Impulsivně mu sevřu obličej do dlaní a natáhnu se, abych ho znovu políbila na
teplé rty. Ohromeně na mě kouká, když poodstoupím a bojuju s obřím úsměvem.
Pomalu zvedne obočí. „Logan, tys mě zrovna políbila.“
„Byla to jenom malá pusa.“ Usměju se na něj a všimnu si, jak se kouká na můj
ďolíček.
Podrží mi dveře, vlezu dovnitř a on je za mnou zavře. Otevřu okýnko a on se
do něj nakloní, opře se o něj lokty.
„Líbíš se mi,“ řekne. Vím to, ale to přiznání je tak prosté, že kdybych neseděla,
měla bych pocit, že se mi podlomí kolena.
„Ty mně taky. Podivíne,“ dodám a vidím, jak se usmívá a dívá se, jak
odjíždím.
Až po několika ulicích si uvědomím, že je to bývalý přítel mojí kamarádky.
Luka Suttera mít nemůžu.

KDYŽ PŘIJDU domů, Lola s Oliverem se na gauči koukají na film. Pustím

tašku na zem poblíž dveří a mávnu na ně. Pak přejdu do kuchyně pro sklenici
vody.
Hlavou mi víří nejistota. Začínám chtít Lukovi opravdu věřit. Začínám
potřebovat jeho společnost. Ale zbývající závora – Harlow, Mia a celá historie
téhle skupinky – je jediná věc, co mě brzdí. Vůbec netuším, jak s tím naložit. Na
druhou stranu mám pocit, že se Harlow chová nepatřičně, že nemá právo na
takový názor. Ale chápu to. Byl s Miou tak dlouho. Existují nevyřčená pravidla;
měl by být mimo dosah.
„Pracovalas?“ zeptá se mě Lola a stopne film.
Polknu a zavrtím hlavou. „Hlídala jsem Daisy.“
S úsměvem se postaví a přidá se ke mně v kuchyni. „Takže divoká párty.“
„Vlastně to bylo fajn.“ Podívám se jí do očí a zaváhám, než tiše přiznám: „Byl
tam se mnou Luke.“
Zvedne obočí až ke stropu. „No, tak to si můžeš být jistá, že se mu líbíš, když
s tebou šel hlídat.“
Zkusím se zasmát, fakt se snažím, ale vyjde to ze mě jaksi přiškrceně
a okamžitě se to promění ve vzlyknutí.
Vnímám, jak se Oliver zvedá z gauče a jde za námi, ale jen dál zírám na svoje
ruce kolem skleničky, abych se jim nemusela dívat do očí.
„London?“ zeptá se Lola, přijde blíž a položí mi na paži teplou dlaň. „Zlato, co
se stalo?“
Zavrtím hlavou, nejsem vůbec zvyklá plakat, natož před někým.
„Chceš, abych tu zůstal, nebo abych šel?“ zeptá se Oliver tiše.
„Můžeš tu zůstat,“ vypravím ze sebe. „Jenom dělám blbosti. Nevím, co je
špatně.“
Oba čekají, až jim svoje zhroucení vysvětlím, a když vyrazím několik dalších
nekontrolovatelných vzlyků, řeknu: „Jenom se mi hrozně líbí.“
Lola zní něžně a zmateně v jednom. „To by měl. Je to super kluk.“
Konečně se jí podívám do obličeje. „Jakože se mi fakt líbí. Romanticky.“
„A já říkám, že by měl. Je skvělej.“
 „Ale Harlow…“
Je to to jediné, co mě napadne. Jakmile to řeknu, ta dvě slova mezi námi
zůstanou těžce viset ve vzduchu. Mělo to být: ale Mia – až na to, že Mii je to
jedno. Mělo by to být: ale mám strach – až na to, že i když se trochu bojím,
mnohem víc mu chci věřit.
Protože je Lola moudrá, nechá slova viset ve vzduchu. Místo toho, aby začaly
narůstat a nabývat na významu, začnou se po chvíli zmenšovat a být směšná.
„Nemyslím si, že je to na Harlow,“ řekne Oliver tiše.
Lola nakloní hlavu a soucitně si mě prohlídne. „Zlato, to sis dělala celou tu
dobu starosti s ní?“
Popleteně se na ni usměju. „No… jo? Vypadalo to jako dost velká věc.
Nepozvali jste mě na snídani, piknik byl fajn, ale dost napjatej. I Luke si všiml,
že se Harlow chovala divně.“
Lola si povzdechne, podívá se na Olivera a nedokážu odhalit, co ten pohled
znamená.
V chodbě se ozve spláchnutí a otevřou se dveře od koupelny.
Když mi to dojde, cítím, jak mi poskočil žaludek.
„Harlow Francesco Vegová. Přidej se k nám v kuchyni, prosím.“ Pronese Lola
svým ledově naštvaným hlasem. Zní děsivě.
„Nevěděla jsem, že je tu,“ zahuhlám na Olivera, který soucitně potřese hlavou.
Harlow přijde chodbou se svraštěným obočím, jak si dělá starosti. „Co je?“
„Kolik jsi toho slyšela?“ zeptá se Lola.
Zavrtí zmateně hlavou. „Čůrala jsem tam celý věky. Nic jsem neslyšela.“
Lola se na ni otočí a vezme mě přitom kolem ramen. „London je úplně
zničená.“
„Fakt?“ Harlow se ke mně okamžitě přesune. „Zlato, co se stalo?“
Bože, tohle je divný.
Podívám se na Lolu pohledem, který doufám sděluje, že potřebuju pomoc,
a taky říká: díky, žes mě do toho zatáhla, Castleová.
Lola ke mně nakloní hlavu. „London se líbí Luke.“
„A to jsme nevěděly?“ zeptá se Harlow, poodstoupí a její výraz je pro mě
úplně nečitelný. Horní ret lehce ohrne, obočí má pevně sevřené… a mohla by to
být nejistota nebo jakési znechucení.
Mám pocit, že jsem překročila okraj bazénu a padám do hlubiny. Je divné, že
váš milostný život ovlivňuje skupina kamarádů, a přitom o tom se mnou nikdy
přímo nemluví. Takhle to je, když je člověk součástí party? Ať už jo, nebo ne,
mám pocit, že jsem mimo. Mám střízlivou Ruby a mívala jsem rozumnou
babičku. Obě mi vždycky řekly, kde si stojím. S Harlow je to těžší: je přímá, ale
projede celou škálu emocí za jediný den. Děsím se, že řeknu něco špatně.
„Nechci tím ohrozit naše kamarádství,“ řeknu jim. „Ale upřímně vůbec
netuším, co si z tvé reakce na to, že se vídám s Lukem, vzít. Znamenáte pro mě
hrozně moc a nechci, aby to bylo pro Miu divný…“
„Není,“ skočí mi rychle do řeči Lola.
„…ani pro vás dvě, ani nikoho,“ pokračuju. „Nevěděla jsem, že Luke je Miin
Luke, a když jsem to zjistila, měla jsem pocit, že je to někdo jiný. Pro mě.“
V koutku oka vidím, jak se Oliver opatrně otáčí a jde ven z kuchyně do Lolina
pokoje.
Počkáme, až za sebou zavře dveře, a podíváme se na sebe v podivném
trojúhelníku trapnosti. Nakonec se Harlow opře o linku a zoufale pokrčí rameny.
„Nevím, co na to říct. Hrozně to prožívám? Jo, docela jo.“
To se mi teda ulevilo. „Podívej, od té doby, co jsme si to poprvé rozdali, jsem
se trápila s Lukovou historií s holkama. Dělala jsem si starosti, jestli se chci
znovu zaplést do romantiky, bála jsem se, jestli vůbec chození s ním neohrozí
moje kamarádství s váma. Ale jestli je s tím Mia v pohodě, nevím, jestli je fér,
abys na mě byla naštvaná ty.“
„Souhlasím,“ řekne a překvapivě přikývne. „Ale protože jsi s náma o tom
nemluvila, myslela jsem, že je ti fuk, co si myslíme. To jsem respektovala
a začala jsem se přes to dostávat. Ale když se mě ptáš, tak ti to řeknu: jo, když
mi Mia zavolala a řekla mi to, zareagovala jsem instinktivně. Jedna věc je vidět
Luka píchat, cokoliv se hýbe, a druhá představit si ho, jak se znovu zamiluje.
Mia je až po uši zamilovaná do Ansela, ale samozřejmě, že ji zasáhlo, že si Luke
někoho našel, i když víme, že ta reakce byla banální nebo nefér.“
Lola se při jejích slovech podívá na podlahu a moje srdce je najednou malinké.
Chápu to: nikdy bych se k Justinovi nevrátila, ale představa, že miluje tu holku,
se kterou je teď – že si ji bere – je iracionálně bolestivá.
„Mia mi volala. Věděla, že to není úplně fér, ale zasáhlo ji to,“ pokračuje
Harlow. „Luke a Mia spolu byli od šesté třídy, ať už to znamená cokoliv. Její
nehoda nás všechny rozsekala – děsně moc – a když se rozešli, musely jsme
vymyslet“… mávne za sebe na Lolu – „jak ji nejlépe podpořit. Znamenalo to, že
jsme přišly o Luka, což bylo na hovno. Protože byl náš, chápeš? Takže jo,
zareagovala jsem na to, nejsem si jistá, jestli správně, ale upřímně.“
Vím, že je mezi nimi dlouhá historie – dlouhá historie mezi těmito ženami –
a někdy mi připadá jednodušší zůstat u povrchního přátelství, než se snažit
poznat je doopravdy. Ale s Harlowinou upřímností vím, že takové kamarádky
chci. Chci kamarádky, co se budou zajímat o moje emoce, i když ty emoce jsou
hloupé nebo zanedbatelné.
„Chápu, o čem mluvíš,“ řeknu. „A respektuju to. Ale tohle už není o Mie ani
o tobě ani o minulosti. Je to o mně a Lukovi v současnosti. To je komplikované
samo o sobě.“ Nakloním hlavu a jemně dodám: „Rozešli se skoro před pěti lety.
Mia je vdaná. Už to o ní prostě není… ani trošku.“
„Já vím. Já vím,“ přikývne Harlow pomalu a otevře pusu, než ji Lola přeruší.
„Mia tu ani není,“ řekne nám a nejsem si jistá, jestli mluví na mě nebo na
Harlow nebo jenom poukazuje na to, že tahle konverzace se děje bez toho
nejdůležitějšího článku. Ale pak se podívá přímo na Harlow. „A kdyby tu byla,
řekla by nám, že se máme bavit o něčem jiném.“
Harlow přejde dopředu, přitáhne si mě a neočekávaně mě obejme. „Omlouvám
se. Chci, abys byla šťastná. Chci, aby byl Luke šťastný.“ Položí mi ruce na
ramena a odtáhne se. „Teda, takhle si ho aspoň můžeme nechat, ne?“
„Jo,“ řeknu jí. „Ale ještě nevím, co to znamená pro mě.“ Usměju se na ni
a pokrčím rameny. „Takže by bylo super, kdybych to mohla zjistit, aniž bych si
musela dělat starosti, že se na mě naštveš, když budu chtít víc, jasný?“
„Jasný.“ Přikývne, znovu si mě přitáhne k sobě a ještě pevněji mě stiskne. „Ale
jestli ti ublíží, useknu mu hlavu.“
„Dobře, šílenče.“
Ale nehledě na provokování se jí zasměju do vlasů a přimáčknu ji k sobě ještě
pevněji.
 ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Luke

N IKDY SI NEPŘIPADÁM víc jako poskok, než když mi právníci na konci

jednání dávají do náruče hromady papírů a složek a plácají mě po zádech po
cestě na oběd.
„Pošleš to prosím nahoru do záznamů?“ zeptá se Kevin a pustí mi do náruče
složku.
„Potřebuju pět kopií,“ řekne Roger s přátelským mrknutím a přidá mi další
bachratou složku. „Dej mi je na stůl, až budeš hotovej.“
„Taky tak,“ přidá se Lisa přes rameno. „Díky, Danny.“
Chci ji opravit – jsou tu jenom dva stážisté a Danny je malej černoch – ale už
je v půlce chodby.
Otočím se a uvidím u své kóje London s pobaveným úsměvem na tváři. Sevře
se mi žaludek a okamžitě si vzpomenu na její úsměv, když mě včera políbila.
Ráno jsem jí napsal, ale samozřejmě mi neodpověděla. Divné bylo, že mi to
ani nevadilo. Vím, že bojuje se svými city a že se motají do jejího kamarádství
s Lolou, Miou a Harlow. Vím, že to, čím si prochází, se mnou ve skutečnosti zas
tak nesouvisí a že musím být trpělivý. Abych byl upřímný, trpělivost nikdy
nebyla moje silná stránka a docela mě to ničí, ale už jsem si ujasnil, že je pro mě
London důležitá. Mám víc trpělivosti než jen na pár týdnů.
„Nepotřebuješ pomoct, Danny?“ zeptá se mě.
Zasměju se a upravím si složky v náruči. Moje radost, že ji tu vidím, částečně
přemůže ponížení, že toho byla svědkem. „Co tady děláš?“
Celá září. Má na sobě oranžové šaty a sandály; vlasy má rozpuštěné a jemné,
visí jí až pod ramena. Vždycky jsem ji viděl jen s vlasy vyfoukanými větrem.
Kruci, myslím, že ji miluju.
Cosi se mi sevře v hrudi a volnou rukou si povolím kravatu.
Zvedne recyklovatelný sáček. „Přinesla jsem oběd. Říkala jsem si, že budeš
mít hlad.“
A tím mi úplně zlepšila den. „Ty jsi nejspíš ta nejúžasnější osoba na zemi, víš
to?“ Pokrčí rameny, hravě mávne rukou, abych pokračoval. „A ta nejkrásnější.
A nejlepší učitelka surfování. A jestli mohu být osobní, ta nejvíc sex…“
„Pššš!“ zarazí mě a vykročí směrem ke mně. Zakryje mi pusu. Jsme na chodbě
úplně sami, ale stejně se rychle rozhlédne kolem.
Zvednu složku v náručí a omluvně se usměju. „Nechceš jít zabrat stolek
venku, já tě tam za pět minut doženu?“
S lehkým začervenáním a úsměvem přikývne a vydá se k východu z kanceláří.
Nikdy v životě jsem nekopíroval tak rychle.
Nikdy jsem v téhle práci tak nesprintoval po schodech do oddělení záznamů,
abych tam hodil složku s dokumenty.
A nikdy jsem nečekal, že se London objeví u mě v práci a bude si se mnou
chtít dát oběd.

VENKU JE PĚTADVACET stupňů, vzduch voní oceánem a slyším racky

z pláže přes ulici. Na obloze není ani mráček. Je tu tak krásně, že se po obědě
nebudu chtít vrátit do kanceláře. To je jeden z důvodů proč jídávám u stolu; ta
práce je tak bolestivá dřina, asistenti a právníci se ke mně chovají jako k šaškovi
a naše kanceláře jsou naproti pacifickému oceánu. Pořád si připomínám, že tahle
stáž je nutnost a za chvilku skončí, ale když vzhlédnu a uvidím London, jak
rozbaluje obrovskou tašku s jídlem, představa návratu do kóje se zdá ještě
nemožnější.
„Ahoj Logan,“ zavolám.
Zvedne hlavu a usměje se, ale pak vykulí oči a otevře pusu dokořán zrovna
v momentě, kdy se za mnou ozve: „Ahoj Suttere.“
Otočím se a ta žena, co stojí naproti mně, je tady tak úplně mimo kontext, že
mi trvá aspoň dvě vteřiny, než ji zařadím.
„Harlow?“ Co…?
„Překvápko!“ vystřelí rukama dopředu. „Vidíš mě rád?“
Zmateně se podívám přes rameno na London. „To je nějaký přepadení?“
„Pozvala jsem London na oběd. A… pak jsem navrhla, že bys mohl jít
s náma.“
Čekám, obočí zvědavě zvednuté, než se přesunu pohledem k London
a doufám, že nějak tiše naváže komunikaci.
Je to v pohodě?
Lehce se na mě usměje a skoro neviditelně přikývne.
Předpokládám, že se mezi nimi něco seběhlo a tohle je možná způsob, jak
Harlow dává London najevo, že je to v pohodě. Přejdu k Harlow, pořád zmatený
a úplně nadšený – s touhle ženskou jsem strávil skoro každý víkend od jedenácti
do devatenácti – obejmu ji. Harlow mě pevně sevře a tak se můj obličej vyskytne
uprostřed jejích kaštanových vlasů.
„Ježiši, ty pořád používáš ten bylinkovej šampón,“ řeknu a naplní mě nečekaná
vlna nostalgie.
 Když poodstoupí, vyšpulí na mě rty. „Je to Aveda, ty pohane.“
„Voníš jak žínka.“
Sebejistě pokrčí rameny. „Mému muži se to líbí.“
„Nebo se jenom příliš bojí cokoliv říct.“
Ze rtů jí unikne pobavený smích. „Tak tos ho očividně nepotkal.“
S úsměvem na rtech se otočí a vydá se ke stolku, kde London nachystala šílené
množství jídla: sendviče, několik salátů, olivy, hranolky a perlivou vodu.
Podívám se na ni a tiše prohodím: „To vypadá skvěle.“
Znovu se začervená – božínku, co to jenom je? – a pak se střetneme pohledem.
„Bezva. Byl to Harlowin nápad…“
„Já jsem ti chtěla donést burákové máslo a jelly, ale London trvala na tom, že
se stavíme pro něco lepšího. Možná je pro tebe příliš dobrá,“ řekne Harlow
a musím se držet, abych ji znovu neobjal.
Dívám se chvíli na jednu, pak na druhou. „Takže co tohle způsobilo? To mě
rozmazlujete, než se do mě Harlow pustí?“
„Prober se, Luku. Kdybych tě chtěla zmasakrovat, už bych to dávno udělala,“
řekne Harlow a vezme si sendvič a prohlídne si ho.
„Pravda,“ odpovím a taky si jeden vezmu.
„Včera jsme si hezky dlouze popovídaly a London zmínila, že je možné, že to
trochu přeháním. Přemýšlela jsem nad tím a rozhodla se, že má pravdu.
Podtrženo sečteno. Takže teď už se jen ukáže, jestli jsi hodný tady slečny super
Američanky,“ řekne a kývne na London.
Podívám se na London, která dělá všechno pro to, aby se mi nemusela dívat do
očí. Jsem si jistý, že tu Harlow není proto, aby mě shazovala. „Harlow, vidělas
mě s Miou každý den několik let. Už teď víš, jestli jsem nebo nejsem hodný.“
Přikývne a vhodí si do pusy olivu. „Snažím se o velkorysé gesto, Luku.
Nepamatuju si, kdys naposledy začínal vztah takhle pomalu.“
Chci ji nějak hravě odpálkovat, ale jsem jí v tuhle chvíli tak vděčný, že ze sebe
nevypravím víc než úsměv.
„Kdybys náhodu zapomněl, Harlow je trochu buldozer,“ vysvětlí mi London
a usměje se na stůl. Odstraní víčko od salátu a strčí do něj vidličku. „Promiň.
Tenhle už má dressing,“ zavtipkuje bez dechu.
„To zvládnu,“ odpovím a naschvál se dotknu její ruky, když mi ho podá.
Konfrontovala Harlow. Kvůli mně. Možná budu potřebovat pár minut, abych to
rozdýchal.
Jakoby instinktivně London vzhlédne a vykulí oči: chovej se normálně, pak se
vrátí k rozbalování sendviče.
 Harlow tu výměnu se zájmem pozoruje. „Chybíš mi, Lukere. Všem nám
chybíš.“
„Jo, no…“ nedokončím. Teda, upřímně, je toho tolik. Byli jsme si tak blízcí.
Mia, Harlow a Lola pro mě byly jako rodina, a i když jsme se snažili po Miině
nehodě trochu vídat, naše vztahy se rozpadly. Několik let pro mě bylo těžké
nebýt naštvaný, že jejich vztahy nikdy neutrpěly tím, čím si procházela. Ale po
letech vím, že to není ničí vina. „Taky jste mi chyběly.“
„Zdá se, že se ti daří fajn,“ řekne a nevím, co mám z jejího tónu vyčíst. To
poukazuje na mou nemonogamii? Myslí to upřímně a říká mi, že vypadám
dobře? Mluví o London? U Harlow vždycky čekám, že je někde pod povrchem
rýpnutí; jde jen o to, jak hluboko.
„Ty jo, co s těma svatbama z ničeho nic?“ zeptám se jí. „Odejdete z výšky a už
šílíte, že z vás budou starý panny, nebo co?“
Pokrčí rameny. „Asi jsme potkaly ty pravé.“
Když se podívám na London, začne intenzivně studovat cedulku na svém
Pellegrinu. Je podivně tichá.
„Slyšela jsem, že se chystáš na práva,“ řekne Harlow a přitáhne si mou
pozornost zpátky k sobě.
„Přesně tak.“
„Osobně si myslím, že by bylo super, kdybys skončil na UCSD a…“
„A Ansel byl můj učitel?“ dokončím za ni s úsměvem. „Jo, to nejsi jediná.
Margot se za to každý den modlí.“
„Bylo by to to nejdivnější.“
„Nebylo by to tak zlé.“ Harlow pozvedne obočí. „Ansel je super chlap.“
Harlow ztichne, takže vím, že jsem ji překvapil. I když tu není Mia a mohl
bych si dovolit říct, co si o něm doopravdy myslím.
„Bohužel se to asi nestane,“ řeknu.
„Ale no tak, Luku,“ řekne. „Víš, že se dostaneš na UCSD.“
„Už jsem se dostal,“ řeknu a zběžně kouknu po London. Nic z toho jsem před
ní ještě nezmínil. Nechtěl jsem to vytahovat, protože mi to přišlo takové…
vážné. „Myslel jsem tím, že se asi na UCSD nepřihlásím. Dostal jsem se na
Boalt. Čekám na odpověď z Yale, ale nejspíš se vydám na Berkeley.“
London vystřelí hlavou vzhůru. „Cože?“
Cítím, jak mi chladne krev, a připadám si provinile. „Jo, minulý týden mi
napsali z několika míst.“
„Ježiši, to je…“ Harlow zazvoní v kabelce telefon a ona se v ní začne zuřivě
přehrabovat. Když uvidí, kdo jí volá, zapiští a omluví se, aby to mohla zvednout.
 „Čau, kočko,“ zašeptám na London. Když zvedne oči, pokračuju: „Řekneš mi,
co se to tu děje? Proč jsi dneska tak potichu?“
„Když jsem včera přišla domů, trochu jsem se zhroutila. Harlow byla u toho,
povídaly jsme si a teď jsme tu.“
Ztuhnu a natáhnu se po její ruce. „Jsem rád – vlastně nadšenej – ale to jsem
nemyslel. Jsi v pohodě?“
„Jenom přemýšlím.“
„Přemýšlíš o čem…“
„Bylo by v pohodě, kdybych dneska přišla k tobě?“ zeptá se mě a konečně se
mi podívá do očí.
„Dneska?“
„Pozvala bych tě k sobě,“ skočí mi rychle do řeči, „ale Lola ráno odjela, tak
nechávám celý byt vymalovat a smrdí to tam.“
Nemůžu přijít na to, jestli chce přijít ke mně, aby unikla z toho bytu, nebo chce
být se mnou, ale tak jako tak jsem všema deseti pro. „Jasně.“
Vděčně se usměje a vrátí se k jídlu. Nedokážu se podívat jinam. Tady na slunci
je jasné, že se dneska snažila vypadat krásně: je i trochu namalovaná. Vlasy má
učesané a hladké. Dokonce si nalakovala nehty.
„London?“ zeptám se.
Zvedne oči a já si uvědomím, že vůbec nevím, jak se jí mám zeptat, na co se jí
chci zeptat. Proč jsi dneska tak vyfiknutá? zní dost debilně a mohlo by to vyvolat
pocit, že normálně nevypadá dokonale, což je úplná blbost.
„Copak?“ zeptá se, když na ni tiše zírám.
„Dneska vypadáš moc pěkně.“
Usměje se do sendviče. „Ticho.“
„Ne, vážně. Nemáš po obědě rande s nějakým chlápkem, že ne?“ zeptám se
a snažím se na ni zaculit.
Se smíchem odpoví. „Ne.“
„S holkou? Nevadilo by mi to, ale když vypadáš takhle, chci tě jenom pro
sebe.“
Její úsměv je obří, ale v záblesku je fuč. Dívám se, jak si strká vlasy za ucho
a dělá, že se věnuje obědu. Pak zašeptá: „Ty jsi vůl.“
Vrátí se Harlow a hodí si telefon do kabelky. „Nikdy si neberte rybáře,“ řekne
mi.
Zasměju se. „Dobře.“
„Jsou hrozně sexy, a tak utratíš celou výplatu za letenku na poslední chvíli.“
Zmateně se na jednu po druhé podívám, než se zeptám: „Teď jsem zmatenej.
Ty musíš lítat za svým mužem?“
„Když natáčí,“ řekne a pak si ukousne obří kus sendviče. Mám pocit, že jí trvá
tři roky, než ho pokouše, spolkne a dovysvětlí: „Je jeden z Rybářů.“
Plácnu do stolu. „Nekecej. Nemůžu se toho seriálu dočkat. Už díky reklamám
si připadám chlapsky. Počkej.“ Zarazím se. „Ty sis vzala jednoho z nich?“
London po mně vrhne varovný pohled, ale já jsem příliš koncentrovaný na to, co
jsem objevil, abych ho pochopil. „Vždyť jsou všichni svobodní.“
„Ne, nejsou,“ řekne Harlow ostře, a když se podívám na London, rychle
zamaskuje úsměv.
Začneme s Harlow dohánět, co jsme za poslední roky zanedbali, a pak se
vydáme do vzpomínek. London poslouchá, usmívá se a směje se našim
příběhům – nevyrostla s námi, takže nemůže vůbec pochopit to šílenství, jakým
Harlow, Lola a Mia byly už od základky.
„Luku,“ povzdechne si Harlow a zavrtí hlavou, „co bychom bez tebe dělaly?“
„Luke byl vaše záchrana?“ zeptá se London. Zní trochu skepticky, ale hlavně
fascinovaně. Kruci, klidně bych teď Harlow políbil. Jak věděla, že tohle je
přesně to, co London potřebuje slyšet?
„No,“ vydechne Harlow a protne rukou vzduch. „Ani nevíš. Chudáček. Než
jsme volali našim, vždycky jsme volali jemu. Řídil z nás nejdřív a bral nás všude
s sebou. Zachránil nás víckrát, než si vůbec vzpomenu.“
Rozesměju se, protože má pravdu. Holky se zamknuly venku nahý víckrát než
kdokoliv jiný na planetě, dvakrát propíchly kolo od Miina rozkodrcanýho Geo
Trackeru, když se rozhodly krosovat v San Bernardinos – několik hodin od
domova – a potřebovaly, abych je přijel zachránit v Big Bearovi, když se vydaly
stanovat, zapomněly si stan, neměly prachy na motel a Harlow se přiotrávila
nějakým blivajzem.
Dostaly na starosti náš maturitní ples – a jen zázrakem nebyla celá škola
zatčená pro veřejné pobuřování. Když přijeli policajti, ujistil jsem se, aby věděli,
že Harlow rozhodně punč neprolila alkoholem.
Znal jsem nejlepší způsob, jak dostat Miu ven i do jejího domu – nejen
abychom se mohli tulit, ale abych ji bral na pláž a díval se, jak tančí za úsvitu.
Když jsem dostal řidičák, každé úterý a čtvrtek jsem vozil Lolu do večerního
kurzu kreslení.
Udělal bych tehdy pro ty holky cokoliv, a taky jsem to dělal.
A pořád bych udělal.
Přesuneme se s Harlow od funění nad něčím hrozně povýšeným, co Mii řekl
její otec o tančení, k svíjení se smíchy, když si vzpomeneme na Lolina třínohého
psa, co píchal cokoliv, co stálo v jeho blízkosti. Jednou mě holky přidržely, aby
viděly, co se stane, když ho na mě pustí – věřte mi, v patnácti mi nevadilo být
přimáčknutý třema holkama na gauči – a pes mi nakonec počůral nohu.
Během toho všeho London mlčí. Jsem rozhodnutý netlačit na ni. Nejsem blbej;
to, jak se na mě každých pár vteřin upřeně dívá, znamená, že si nejspíš přehrává,
co se mezi námi děje, a že je tu – s obědem a vyfiknutá – musí být dobré
znamení.
Ale uvnitř cítím napětí. Chci s ní být sám a promluvit si o tom – mluvit o nás
a ujistit se, že je v pořádku, probrat to, že se za pár měsíců odstěhuju. Ale
tentokrát nebudu na rozhovor tlačit ani náhodou. Poprvé během našeho…
vztahu… musím počkat, až přijde ona za mnou.

KDYŽ PŘIJDU DOMŮ, London na mě čeká na verandě a svírá v rukou

kabelku. Než dojdu k hornímu schodu, už hlásí:
„Zrovna jsem přišla. Nečekala jsem na…“
„Přál bych si, abys mi aspoň někdy lhala,“ zahuhlám laškovně. „Líbí se mi
představa, žes tu vysedávala, vystrašeně na mě čekala.“
Když se skloním, abych odemknul, jemně mě praští do ramene.
„Chceš něco na pití?“ zeptám se přes rameno. Odhodím klíčky, peněženku
a telefon na linku.
„Pivo?“
Cítím ji za sebou, jak se rozhlíží, než se vydá do kuchyně. Když otvírám
ledničku a natahuju se pro láhev, mlčí.
Když se otočím s pitím v ruce, okamžitě do ní narazím. Je tam – přímo tady –
a tiskne se mi hrudí k ruce.
Usměju se, ale mám pocit, že je jaksi nejistá. „Ahoj.“
Olízne si rty. „Ahoj.“
Prohlíží si mě a najednou si uvědomím, že se snaží něco začít. Pořád si ale
dávám pozor, abych tomu moc nevěřil. Možná si to rozmyslela a nechce pivo.
Možná si chce přiobjednat nějakou dobrotu. Možná…
Zvedne ruku a pohladí mě přes hruď, obejme mě zezadu za šíji.
„London?“
Přiměje mě sklonit hlavu a ve stejnou chvilku se povytáhne, schová mi rty do
svých.
Bože.
Bože.
Ta úleva, ten něžný dotek, ta vláčnost, ta sladkost. Její plné rty kloužou po
mých, přisávají se na mě, otvírají mi pusu a můj tep exploduje. Olízne mi ret
a horní zuby. Dřív než její zakňourání uslyším, cítím ho.
Srdce mi bije v hrudi jako ďábel, svírá mě.
Odtáhnu se. Jsem na té ostré hraně mezi extází a zlomeným srdcem. Potřebuju
vědět, na kterou stranu sklouznu. „Ty jsi…?“ ani nevím, jak tu větu dokončit.
Nechci, aby to bylo uspěchané.
Myslím to vážně, miluju ji; nepřežil bych nějakou hru.
„Políbíš mě?“ zašeptá.
Prsty mi proplétá do vlasů, a když se natáhne, líbá mě na bradě. Jemně,
váhavě, aby mě přesvědčila, aby mě omámila ještě víc. Když se přinutím otevřít
oči, vidím, že mě nervózně sleduje. Jako bych mohl říct ne. Ta zranitelnost
v jejích očích… mám dost.
Láhev s pivem nám dopadne vedle nohou, ale potřebuju obě ruce, abych ji
mohl držet za obličej. Se zasténáním si vezmu její rty, nakloním jí hlavu,
vklouznu jazykem do pusy a málem vykřiknu, když mě pohladí jazykem, svírá
mé vlasy v zaťatých pěstích. Přitisknu se blíž, přesunu jí ruce ke krku, přes
ramena a po stranách, zvednu jí nohy a dám si je kolem pasu.
V myšlenkách cítím jen úlevu a potřebu a touhu a lásku a kruci – chodím
v kruzích, rytmicky jí sténám do rtů.
Nevím, kam ji vzít. Chci ji mít v posteli. V ložnici. Chci ji opřít o stěnu.
„Do ložnice,“ řekne a rty mi klouže po bradě. „Můžeme jít do ložnice?“
Otočím se, klopýtám halou, zatímco mě líbá a přisává se mi na krk, ruce mi
zarývá do vlasů, tiskne se ke mně boky.
Moje nohy nás odnesou k posteli, kde ji položím a celou ji zalehnu. Houpu se
do ní, kloužu jí jazykem přes její stejným, pomalým tempem.
Posouvá se po posteli, táhne mě s sebou a pak nás přetočí, aby byla nade
mnou. Jeskyňkou se mi tiskne přímo na péro a kouká na mě.
„Líbí se mi tvoje ložnice,“ řekne a přeruší náš pohled z očí do očí, aby se
zběžně rozhlédla.
Následuju cestu jejích očí: přes postel, šatník, k oknu. Je to jednoduchý pokoj
– pěkný, ale nezajímavý – a netrvá dlouho, než se se mnou zase setká pohledem.
Přemýšlí nad tím, kolik žen jsem si sem přivedl? Zajímá ji, jestli mám čistě
povlečeno?
Chci jí všechno povědět, jako bych se zpovídal – nejspíš jsem tu měl sex tak se
dvěma, třema holkama. Postel je čistě povlečená. Nikdy jsem v téhle posteli
s nikým nestrávil celou noc – ale neexistuje způsob, jak tohle všechno jednoduše
vysvětlit. Co když se rozhodla, že už je jí to jedno?
 Natáhne se po kraji šatů, které má srolované u pasu, a zvedne si jemnou látku
přes hlavu. Má bílou, jednoduchou podprsenku, strčí ruce za záda, rozepne ji
a nechá si ji sklouznout z paží.
Naprosto odevzdaně se na ni dívám, jak se po mně natahuje, rozepíná mi
košili, pomáhá mi z ní. Odhodím ji stranou a obejmu London kolem pasu.
Podívám se na ni.
„Líbíš se mi,“ zašeptá.
Vydechnu. Toužím po ní a nakloním se, abych ji políbil na krk.
Do hlavy se mi nacpe ta nejpodivnější myšlenka: nechci s ní teď spát. Chci ji
líbat. Jenom líbat. Jenom cítit. Chci se soustředit na to, jak se mě dotýká, na
zvuky, které vydává, když se jí dotýkám. Vším jsme doteď tak proběhli. Chci se
vrátit a cítit všechna ta poprvé, co spolu máme.
Sjíždím jí jazykem po klíční kosti, líbám ji nad prsy a kroužím kolem
bradavek. Přisávám se, užívám si – má dokonalé tělo, dokonalou kůži.
Její prsty jsou v mých vlasech čím dál tím pevnější a neúnavnější. Prohne záda,
přimáčkne mi hrudník blíž k obličeji, boky krouží, nohy hledají způsob, jak se
mě zachytit.
„Jsem citlivá,“ zavzdychá. „To se mi líbí.“
Podívám se na ni, usměju se očima, když vtáhnu bradavku mezi zuby. Vážně
se dívá, jak mi z pusy vyklouzne celá vlhká.
„To je vidět,“ řeknu jí.
Předtím se ovládala, i ve sprše, když jsem měl poprvé pocit, že jsem ji dostal
celou. Teď je odhalená a bezbranná, dívá se na mě hladově…
„Luku…“
Hlas se jí zlomí uprostřed mého jména a nechá ho jen tak viset ve vzduchu,
když zavře oči. Nepotřebuju, aby říkala cokoliv dalšího, protože ten strach je
napsaný v celém jejím obličeji.
Neubliž mi.
Mezi žebry ucítím bolestivé bodnutí a narovnám se. Pomalu, hluboce ji líbám.
„London,“ zašeptám, a když neotevře oči, zopakuju to. „London.“
Konečně se na mě podívá.
„Nemám nikoho jiného.“
Kmitá očima mezi mýma, než přikývne, schová si obličej do dlaní a políbí mě
– tak sladce, nepříliš hluboce, jenom lehce sklouzne přes moje rty.
„V tuhle chvíli mi máš říct, že taky nikoho nemáš,“ zahuhlám jí do pusy a ona
se zachichotá.
Ale oči má vážné. „Nikoho nemám.“
 „Bezva.“
„Uvědomuješ si, jak to zní?“ zeptá se mě a přeskakuje pohledem zase mezi
mýma očima. „Ty mi říkáš, že se mnou chceš chodit?“
„Věřím, že jsem to dal dost jasně najevo.“
London se nade mnou natáhne jako kočka a jednou mě políbí. „Kde máš
kondomy?“
Přejedu jí palcem po rtech. „V nočním stolku.“ Nakloním hlavu, abych jí
naznačil, kde myslím, a dodám: „Ale ještě nechci do tebe.“
Myslí si, že si dělám legraci, a lehce mě klepne do hrudi. Chytím ji za ruku.
„Myslím to vážně.“
„Už jsme spolu přece spali, ty nerde.“
„To bylo jiné.“ Přemýšlím nad tím. „Tohle je jiné.“
Pomalu přikývne, snaží se zamaskovat nejistotu, ale nedaří se jí to a nakonec
přizná: „Chci tě. Myslím tebe.“
„Já tebe taky,“ ujistím ji. „Bože. To mi věř.“ Zavřu oči, polknu a stabilizuju
svoje myšlenky, než se na ni znovu podívám. „Ale taky tě miluju,“ řeknu a ona
přestane dýchat. „A doopravdy, doopravdy to nechci podělat.“
Několik vteřin se její pusa pohybuje, než z ní vyjde nějaký zvuk. „Ty mě
miluješ?“
Pokrčím rameny a pokračuju. „Jo.“
Jako by si to až teď uvědomila, zašeptá: „Třeseš se.“
Usměju se, políbím ji do koutku úst. „Jsem nervózní.“
Nakloní hlavu a lehce skepticky vydechne: „Nejsi nervózní.“
„V životě jsem miloval jen jednoho dalšího člověka.“ Natáhnu se, upravím jí
vlasy za rameno a sevřu její obličej v dlani. Kruci, jak se na mě kouká…
„A tohle je úplně jiné, chápeš?“
London přikývne, sklouzne mi z klína, položí se na postel a v očekávání na mě
kouká velkýma modrýma očima. „Co budeme dělat?“
Usměju se na ni a rozvolním dech, když se jí zjemní výraz. Nikdy to neřekla,
ale vím, že miluje můj úsměv.
„Mohl bych se tě dotýkat?“ zeptám se a nakloním se, abych se jí přisál na krk.
Dívám se, jak vtahuje spodní ret mezi zuby. Promýšlí to. „Fajn. Můžu se tě
taky dotýkat?“
„Já první.“ Usměju se jí do krku a vklouznu jí prsty pod kalhotky. Pomalu se
přesouvám přes kost, ještě níž… zasyčí, když jí roztáhnu nohy od sebe
a sklouznu jí přes klitoris a ještě níž a…
„Bože,“ zalapám po dechu a přitisknu si čelo na její. „Bože, ty jsi…“
 „Já vím. Já vím.“ Ovine mi ruku kolem krku, přitáhne si mě níž, zavře oči
a hraje si se mnou rty, otvírá mi pusu. Ale chci se na ni při tom dívat. Chci být
všeho svědkem. Jednou ji políbím a pak se odtáhnu. Dívám se jí do obličeje,
když z ní vytáhnu mokré prsty, kroužím s nimi přes klitoris
dokola
dokola
dokola…
a její oči se zavřou, čelist povolí, boky se propnou do mé ruky.
„Je to příjemný?“
Vydechne tiché: „Ano.“
Vytáhnu ruku z jejích kalhotek. Rychle otevře oči a poslepu nahmatá moji
ruku. „Ne. Prosím…“
„Pšš.“ Políbím ji. „Věř mi.“ Abych jí ukázal, co mám v úmyslu, stáhnu jí
kalhotky po bocích a dolů přes nohy.
V jejím výraze se objeví úleva. Zasměje se a natáhne se, aby mě políbila.
Pohladím ji přes bříško. Má ohnutá kolena, nohy lehce od sebe. Tak akorát na
mou ruku, ale ne dost pro mou pozornost.
„Roztáhni nohy.“
Zaváhá a já ji políbím, zopakuju: „Roztáhni nohy. Pořádně. Prosím. Chci se
dívat.“
Se začervenáním roztáhne kolena do stran, soustředí se na můj obličej, když se
natáhnu dolů a dotknu se jí.
Cosi mi povolí v hrudi, ztěžkne mi žaludek a mám pocit, že jsem divoký a bez
dechu, když se dívám, jak se mi otvírá. Škádlím ji, nejdříve pomalu, zkoumám
ji, říkám jí, že dokážu být trpělivý ve všem, kde to bude potřebovat, ale když se
po mně natáhne, přejede mi rukama po nahé hrudi a níž, vím, že potřebuje víc.
Rychleji.
Vytrvalou, pravidelnou stimulaci.
Posune se, přitáhne se za můj krk. Chce, abych ji líbal, ale já zavrtím hlavou.
Musím se dívat, chci, aby si jenom užívala moji ruku. Chci, aby byla divoká
a trochu nespoutaná, líbí se mi, že je najednou celá v tom, že mě potřebuje nad
sebou a potřebuje, abych ji líbal. Chci, aby mě prosila o můj jazyk a péro a prsty.
Lehce frustrovaně zavrčí, ale to jak zadržuje dech, když zrychlím, jak lapá po
dechu, když do ní vklouznu dvěma prsty – to je mi vším. Celou dobu se mi dívá
do obličeje. Cítím se, protože se dívám na svou ruku v ní, vychutnávám si, jak
vytahuju zmáčené prsty, jak se červená, jak se jí třesou nohy, jak zvedá boky
z postele do mé ruky. Jak se začne vzpínat a s dlouhým, ostrým výkřikem úlevy
se udělá.
Třese se pod mým dotekem. Vytáhnu z ní prsty a pohladím ji přes jemnou,
vlhkou kůži.
Má zavřené oči, paže za hlavou a prsty propletené ve svých vlasech.
„Žiješ, Logan?“
„Ne,“ zachichotá se. Skloním se, špičkou jazyka sklouznu přes ďolíček ve
tváři. To jsem chtěl udělat celé věky.
Líbáme se a ona se mi jemně a teple otevře, vezme si můj jazyk i steny. Chci se
vyškrábat z kůže a vlézt do její, z lásky, ze zoufalství, chci víc. Pořád se s ní ještě
nechci milovat, ale moje tělo křičí opak.
Otevře oči a usměje se, když si uvědomí, že se dívám, jak mě líbá.
„Můžu…?“ zeptá se a lehce mě pohladí přes břicho k pásku. Dívám se, jak ho
rozepíná.
Vydechnu a skoro beze zvuku dodám: „Jo, jasně.“
London se zasměje mé podivně zoufalé oddanosti a já ji nemohu vinit.
Zatraceně. Nechci říct ne. Nedokážu říct ne. Ne když vedle mě leží nahá. Ne
když stále cítím, jak se mi sevřela kolem prstů. Pokud se mě nebude dotýkat,
prostě se zavřu do koupelny a vyhoním se.
Rozepne mi zip, dívám se, jak mi sundává kalhoty od obleku. Mučí mě to.
Stáhne mi je a já je odkopnu, než se k ní zase vrátím. Zvedne rameno a pak zase
klesne, jak se mi zavrtá do boxerek. Konečně se mi podívá do obličeje. „Pojď
sem.“
Myslí tu část mě, co bere do ruky, tu část, kterou nahmatává prsty. Kruci,
nevím, proč je to tak sexy, že to řekla, že nemyslela, abych já přišel blíž, abych ji
líbal, ale je to… sladké, uklidňující, sexy a chci ta slova nechat vybuchnout do
miluju tě. To je přesně to, co cítím, když se dívám, jak tohle dělá. Ale tenhle
moment je ten nejhorší na zopakování něčeho takového.
Je to ironie, ale najednou si uvědomuju, že jsem tvrdohlavě monogamní. Když
se někomu oddám, tak naplno. Nenechal bych nikoho, aby dělal to, co mi teď
dělá London. Jenom se dotýká mého péra, ale je její. Každá buňka v mém těle
patří jí. Dokonce i poslední obrázky Mii v mých myšlenkách, když kontroluju
tenhle impuls – ten záblesk, kdybych byl teď s ní místo s London – je pro mě tak
mimo, že ho chci utopit pocitem Londoniných rtů na mých, rozkoší něžných,
hlubokých polibků, když jí ruce kloužou nahoru a dolů. Nejdříve se znovu
seznamuje a pak mě sevře pevněji, rychleji, je soustředěná přesně tam, kde to
potřebuju. Sténám jí do pusy a ona se odtáhne.
„To není fér!“ protestuje se smíchem. „Nemůžeš mě lí…“
 Zarazím ji, když k ní znovu přitisknu rty, přinutím ji otevřít pusu, abych ji
olíznul a vešel hlouběji. Chci cítit, jak jsem v ní každým způsobem, jak jen teď
můžu.
Už vím, proč chtěla, abych ji líbal, když jsem ji dráždil. Cítím bolest v hrudi,
šplhá ven, potřebuju ji cítit hlouběji, děkovat jí nebo – kruci, já nevím – ukázat
jí, jaké to je, když mě takhle hladí, věnuje mi takovou rozkoš. Houpu se jí do
dlaně, poddávám se jí a konečně se přetočím na stranu, abych se na ni podíval,
přitáhl ji za bok, aby se na mě dívala. Ojíždím její pěst, natahuje se, abych jí
zvednul nohu, přetáhnul si ji přes bok, abych se jí taky mohl dotýkat.
Je tak vlhká.
Vklouznu do ní prstem, dráždím ji, saju a polykám její vzlyky. Propadám se do
pocitu blaženosti z jejího doteku, její kluzké kůže, kterou mi objímá ruku.
Je to sex, a zároveň není.
Je to sex, a zároveň něco mnohem víc.
Je tolik způsobů, jak mohu tuhle ženu milovat; bože, prosím, ať najdu
každičký z nich.
London se proti mně natáhne, houpe se, tře se, dostává se blíž a je tak blízko,
že zadržuje dech. Když se na ni podívám, vidím, že se na mě kouká, dívá se mi
od obličeje k místu, kde mě svírá v ruce a píchám do ní. Je to skoro jako bych jí
četl myšlenky, viděl je napsané. Mám pocit, že pohled na to, jak se dělám, ji vrhá
z útesu.
„Postříkáš mě?“ zašeptá.
Není těžké dostat se k orgasmu. Kruci, zadržoval jsem to od začátku – křičí
moje tělo. Přestanu se kontrolovat, nechám se tím zaplavit, píchám ji tvrdě
a rychle, ještě třikrát, čtyřikrát, pětkrát, pak je všechno teplé. Horko se mi
rozleze po páteři, ven ze mě a na ni. Na břicho, na ruku. Na prsa, na paži. Kouká
s vykulenýma očima, pusu otevírá víc a víc, dokud nevykřikne a neojíždí mi
ruku. Pustí hlavu dozadu a udělá se s několika ostrými, úlevnými výkřiky.
Ztichne, ztěžkne jí dech, opře si hlavu o mé rameno.
„Tohle nám fakt jde,“ zašeptá a pak se zasměje, než mě políbí do středu
hrudníku.
Vím, že jsme si to zrovna rozdali, ale nedokážu si představit, že jí někdy budu
mít dost.
Opatrně ji pohladím mezi nohama, trošku se třese, houpe se mi do dlaně.
„Nebolí to?“ zeptám se.
Cítím, jak mě její vlasy pohladí po žebrech, když zavrtí hlavou.
„London?“
 „Hmm?“ zabrouká.
Pohladím ji prostředníčkem přes poštěváček. „Fakt tě tam chci políbit.“
Prohne se do mě, přidrží mě blíž a vklouzne mi rukama kolem krku, aby mě
mohla políbit na rty.
Aby mě zadržela, abych neslezl níž a nedotkl se jí.
„Ty to nemáš ráda?“ zeptám se jí.
„Mám to moc ráda,“ zašeptá. „Bylo by to to nejlepší, co se mnou můžeš dělat.“
Odtáhnu se a na jazyku mám připravenou otázku: tak proč mě nenecháš, abych
to udělal?
Ale promluví první. „Nedokážu dát svoje srdce najednou. Chtěla bych. Ale
nedokážu to.“
Políbím ji a vydržím tak, dokud se mi něco svírajícího nedostane ven z krku.
„Dobře.“
Modrýma očima si prohlíží můj obličej. „Pro mě je to to nejintimnější, co kdy
kdo může udělat.“
Přikývnu, „S tím souhlasím.“ Pohladím ji po těle, zakroužím jí vlhkým prstem
kolem bradavky a pak se jí přisaju na rty.
To byla chyba.
Cítím ji a už, jen pár minut po tom, co jsem ji celou postříkal, můžu znovu.
Zarazí mě, převalí se, aby mi viděla do obličeje, a natáhne se pro mě. „Ale už
jsme spolu spali…“ podívá se mi do obličeje. „Nevím, proč to teď zrovna
neděláme.“
Zamručím, dívám se, jak mě hladí, cítím, jak se ve mně s každým nádechem
sbíhají silné emoce. „Jenom potřebuju vědět, že je to jiné.“
„Říkals, že ti to připadá jiné,“ zašeptá.
„No… potřebuju, aby to bylo jiné i pro tebe.“
London mě pomalu, zkoumavě políbí, čímž mi rozpustí myšlenky.
Nevyleze na mě, ani si mě na sebe nepřitáhne a tohle tiché přiznání, že mě
slyšela a nebude na nic tlačit, je příjemné i mučivé zároveň.

PŘIPADÁM SI ZDROGOVANĚ, jako by mě vytáhli z hlubiny.

Cítím na sobě její zběsilé a vytrvalé ruce. Přitahuje si mě na sebe, škrábe mě
po zádech, cítím ji, jak je mokrá. Hřeje mě stehny na bocích. Přisává se mi ke
krku.
Její vlhké teplo.
Zavzdychá.
Ano.
 Luku, jo.
Sním – teda to si aspoň myslím, dokud mě ostře nekousne do ramene a já se
plně neproberu a neuvědomím si, že se do ní začínám zasouvat.
London pode mnou ostře vzdychá, prosí mě, abych šel hlouběji, ještě hlouběji.
Jsem tak vyřízený. Drží mě za obličej, přitahuje si mě blíž.
„Prosím, Luku.“
„Doprdele.“ To je jediné, co ze sebe vypravím, jediné, na co mohu myslet,
když se mi pročistí pohled a pochopím. „Tys mě vzbudila?“
London se zachichotá a její hlas je ještě chraplavý spánkem. Pohladí mě přes
záda až na zadek. „Nevím.“ Mezi jednotlivými výdechy pokračuje: „Probudila
jsem se.“ Zalapá po dechu a sevře mě stehny kolem boků. „Políbila jsem tě.“
Prohne se v zádech, sténá, když se vytáhnu a pomalu se do ní zase zastrčím.
„A tys byl teploučký a krásně jsi voněl.“
Zasténám a dál se do ní zasouvám.
„A pak jsi…“ zalapá po dechu, „pak jsi ztvrdnul a převalil ses na mě. Myslela
jsem, že jsi vzhůru.“
Je jemná a teplounká, vlhce se kolem mě svírá, končetiny má vláčné. Jsem
unavený. Cítím hebké povlečení, zdá se mi zoufalá, když mi klouže zuby po
krku. Uvědomuju si její ospalé, savé polibky, vlhký skluz po mém péru.
Pohupuje se, když se zarážím do ní, a hýbeme se spolu v lehkém, sevřeném
tandemu.
Je to tak intenzivní…
Tak dokonalý.
Zasténám, líbám ji, olizuju, přisávám se jí na rty, na bradu. A kruci, jsme tak
hlasití, celou dobu mluvíme.
Je to skvělý, vydechne.
Tak strašně skvělý, souhlasím.
Ptá se mě, proč jsem chtěl proboha čekat.
A já ji jemně kousnu, přiznám se, že jsem ji chtěl pohltit. Přiznám se, že jsem
se k ní chtěl chovat jako k něčemu výjimečnému.
Ale ona mi říká, že už to je výjimečné; že je to přece jasné.
A nepřestávej, Luku.
Nepřestávej.
Usmívám se, tisknu jí tvář ke krku a nemůžu přestat s úlevným smíchem, který
mi bublá v hrdle. Zapomněl jsem, jak šíleně jiné je milovat se, ne jen si to tak
rozdat nebo prostě píchat. Nejsme jen dvě těla v rozkoši. Je to jako se dostat do
toho druhého, proměnit se do toho objevu.
 Ale když se odtáhnu a podívám se jí do očí, vím, že tohle jsem nikdy předtím
neměl. Takové nevyřčené pochopení toho, co se právě děje. Šeptá jen centimetr
od mých úst. Připadám si nahý, když se mi dívá do tváře a já se do ní pohupuju.
S Miou jsem byl příliš mladý, než abych tohle prožil. A pak příliš vzdálený.
Je to dobrý.
Luku…
Je to dobrý.
Bože, Luku…
Opakuje znovu a znovu, dívá se mi zpříma do očí. Mohla by to říct stokrát
a nikdy by se mi to neomrzelo. Má tak divoký hlas. Divoký a prosící. Je to super,
ale mohlo by to být ještě lepší a vím, že bude. Vím, že časem bude, a doprdele,
když se začne blížit k orgasmu, cítím, jak celá rudne a napíná se, ztuhne. Pak
zadrží dech a je to jako několik malých výbuchů po sobě. Prohýbá se, vykřikuje,
škrábe mě svými krátkými nehty po zádech.
Skloním se a ponořím se do své tiché mysli, do zběsilého těla. Cítím, jak mi
klouže teplým jazykem po mém. Cítím její rozkoš skrze vibrující steny. Cítím,
jak se zahřívám, svírám se, až dokud se neuvolním v zádech a úleva zabere
každou mou myšlenku. Jenom ta úleva, ta radost, že jsem s ní.
Se zasténáním se udělám hluboko v ní, prohnu se a cítím, jak se na mě ospale
a hrdě kouká. Pohladí mě po hrudi, přes svaly, až mi ovine ruce kolem pasu
a přidrží si mě nad sebou.
V sobě.
Ta myšlenka mě polechtá v hlavě: udělal jsem se do ní.
„London, nemám kondom.“
Schová si hlavu k mému krku a políbí mě. „Beru prášky.“
Je to úleva, ale pořád mám pocit, že ji potřebuju ujistit. „Nechal jsem si teď
udělat testy…“
„Pššš,“ zašeptá a zaboří mi obličej do kůže. „Neudělal bys to se mnou, kdybys
nebyl v pořádku.“
Má pravdu, ale pořád cítím trochu nejistoty. To hluboké spojení, které jsem
cítil předtím, pomalu mizí, když London usne. Když se se mnou víc nebaví
o tom, co jsme zrovna prožili, je to tam. Pro mě je to ohromné – zářím z té obří
emoce – a jsem pořád v ní. Chci ji stisknout, zeptat se jí, jestli existuje nějaké
my, jestli mi věří tolik, jak si podle tohohle myslím. Ale její dech je pravidelný
a její tělo klidně vláčné.

O NĚKOLIK MINUT později se z ní vytáhnu, až když jsem si jistý, že ji to

nevzbudí. Kleknu si jí mezi nohy, prohlížím si ji. Má rozcuchané vlasy, rty pevně
sevřené. Na hrdle vidím rytmický stín jejího tepu; hrudník se jí zvedá a padá
s klidnými nádechy a výdechy. Podívám se na ni, k jejím roztaženým stehnům,
její nahé, hladké kůži bez chybičky.
Miluju její tělo, miluju její mysl.
Nedokážu dát svoje srdce najednou.
Chtěla bych. Ale nedokážu to.
A pak jsme spolu spali bez jakékoliv další slovní odezvy. Bez přiznání, že se
mnou chce víc, bez opravdového ujištění, že mi dává vůbec kousek svého srdce,
natož celé… je to na prd. Uvědomuju si, že to byl spontánní sex uprostřed noci
a byly to spíš instinkty, než vědomá rozhodnutí, ale pořád je mi z toho divně.
Vylezu z postele, natáhnu si boxerky, vydám se chodbou do kuchyně a vrazím
přímo do své sestry.
Vypadá k smrti unaveně, je v pyžamu a její výraz mi říká, že vůbec nespala.
A pak si spojím dvě a dvě dohromady a uvědomím si, proč nespala. Žaludek se
mi zhoupne a málem se pozvracím. „Ježiši!“
Margot přikývne. „To jo.“
Najednou si velmi jasně uvědomuju, že jsem skoro nahej, a uleví se mi, že
jsem si dal aspoň spodní prádlo. „Nevěděl jsem, že tu dneska budeš.“
Opře se o linku. „Spolubydla – teď si vychutnej tu ironii – u sebe měla
kamarádku a byly hrozně hlasitý.“
Protřu si obličej. „Kruci. Promiň.“
Margot zavrtí hlavou. „Jedna má část ti chce pogratulovat, protože to, co jsem
slyšela, rozhodně znělo skvěle.“
„Margot. Bože!“
Narovná se, protáhne se kolem mě a vezme si skleničku. „Myslela jsem, že už
nespíš s kdejakejma holkama?“
„Ne, že by ti do toho něco bylo,“ řeknu a ukradnu jí skleničku z ruky, abych se
napil vody. „Ale je to London.“
Vytřeští oči a na chvíli o tom přemýšlí, než zavrtí hlavou a otřese se. „Kdybych
nebyla traumatizovaná, byla bych za tebe fakt šťastná.“ Podívá se na mě. „Fuj,
Luku. Seš úplně zpocenej.“
„A teď jsme traumatizovaní oba.“ Kopnu do sebe vodu. „Upřímně ale. Už tady
přece nebydlíš.“
Vytáhne se na linku, podívá se mi do očí. Zblízka si mě prohlíží. „Vypadáš dost
vystresovaně na to, že…“
Ani nechci vědět, co chtěla říct. Kdybyste se mě předtím zeptali, jak jsem
chtěl, aby dnešek skončil, bez zaváhání bych řekl s London v posteli. Ale teď si
nejsem jistý, co to vůbec znamená, že ji mám v posteli.
Chci, aby to něco znamenalo.
„To nic,“ řeknu, a když Margot nasadí otrávený obličej, dodám: „Mám strach,
že to nebere tak vážně jako já.“
Moje sestra se podívá vzhůru k nebi. „Počkej, chvilku si tenhle moment
vychutnám.“ Zhluboka se nadechne a vydechne. „Bože, to je paráda.“
Cítím, jak začínám být naštvaný. „Margot, to do mě teď jako rejpeš?“
Vypadá upřímně zmatená. „Jo? Teda myslím?“
„Kdybych do tebe rejpal, že spíš s kolika ženskýma chceš, roztrhla bys mě
vejpůl. Kdybys každou noc spala s jinou, čekala bys, že tě poplácám po zádech
a řeknu ti, že si myslím, že tvoje oddanost sexualitě je obdivuhodná.“
„Nečekala bych, že budeš mít na mou sexualitu vůbec nějaký názor,“ utře mě.
„Bezva, ale čekala bys, že to přijmu, a ne že tě budu soudit.“
Tohle akceptuje s přikývnutím.
„Tak proč je to u mě jiný?“ zeptám se. „Proč nemůžu mít divoký období a pak
se zamilovat, aniž by to bylo glosováno s ironií, když mám strach, jestli ke mně
cítí totéž?“
„Zamilovat?“ zopakuje s vykulenýma očima.
„Jo,“ vydechnu.
Sklopí oči k podlaze a několik vteřin na ni zírá. „Ty jo. Promiň, máš pravdu.
Mám radost. Jenom jsem unavená a znechucená.“
Nakloním se a políbím ji do vlasů. „Jdeme spát. Už budeme potichu.“
Otočím se a odcházím chodbou k ložnici. London sedí uprostřed postele,
v klíně má přitaženou peřinu.
Vlezu k ní a snažím se ji položit vedle sebe, ale vzdoruje.
„To byla nějaká holka?“ zeptá se mě.
Kruci. Slyšela nás. Jasně že má podezření. Sakra. Tím její důvěra končí.
„Jenom Margot,“ ujistím ji. „Nevěděl jsem, že tady dneska spí.“
London vydechne, přikývne a pak si lehne a schoulí se ke mně.
Vím, že by mě mělo ujistit, jak jednoduše se mi přitulí k hrudi, i ty drobné
ospalé pusinky od krku k puse – a asi trochu ujistí. Ale nic z toho není tak
jednoduché, jak jsem čekal, že bude, když ke mně konečně přijde. Pořád se
musím snažit vybudovat tolik důvěry a ona se ji musí naučit dávat.
 PATNÁCTÁ KAPITOLA
London

P ROBUDÍM SE S DEKOU přes hlavu a cizí nahou hrudí přitisknutou k mým

zádům, objímají mě nahé boky a stehna. Moje svaly při tom sebemenším pohybu
protestují, a když se posadím, zamručím. Opatrně se vymaním z chumlu peřiny,
která jen tak tak drží na posteli.
Připadám si nechutná: jsem po tom sportování a několika hodinách neustálých
doteků úplně zpocená a ulepená od… různých věcí.
Je moc brzo na to, abych vstala, ale potřebuju se vysprchovat. Luke se skoro
nepohnul, a tak vyjdu po špičkách ven z ložnice a vydám se chodbou do
koupelny.
Dveře se za mnou zavřou s jemným zacvaknutím a mám pocit, že se konečně
můžu nadechnout. I když to mě taky trochu bolí. Připomenu si, abych Lukovi
pogratulovala, že odvedl dobrou práci… pak.
Koupelna je na velikost domu obří – rozhodně rekonstruovaná – a tak moc
toužím po sprše, že ignoruju studený ranní vzduch a skočím pod proud vody,
ještě než se stihne ohřát.
„Áááá,“ zapištím a opřu se o kachličky. Když se voda začne oteplovat, uvolním
se. Natáhnu se pro láhev šampónu, a když se jeho vůně smísí s párou, vzpomenu
si, že při minulé návštěvě mi tu Luke umyl vlasy.
Až teď si uvědomuju, že ten den to bylo poprvé, co můj plán vykolejil.
Nacpala jsem Luka do pěkné malé krabičky, označila jsem ho a odepsala jako
fajn zážitek. Myslela jsem si, že tím je hotovo. Byla s ním zábava, byl to způsob
rozptýlení, ale nic víc.
Nepočítala jsem s příběhy o kadeřnickém salonu pro panenky a nakupování
s mámou. Nečekala jsem, že se bude tak zajímat a bude tak okouzlující.
Nečekala jsem, že sex bude tak super z části proto, že do mě byl tak upřímně
zakoukaný. A v životě, v životě by mě nenapadlo, že mi řekne, že mě miluje.
To poslední mě znovu překvapí a na chvilku ztuhnu. Mrkám do kapek, které
mi stékají po obličeji. Nevím, co s tím dělat. Lukovi je třiadvacet a byl zvyklý
píchat, s kýmkoliv se mu zachtělo. Je těžké utišit hlas, co mi říká, že je jenom
zakoukaný. Zapomněl, že první zamilovanost se může jednoduše jevit jako
láska.
Ignoruju, jak mi tenhle fakt kroutí se žaludkem. Vypnu vodu, natáhnu se pro
ručník a vylezu ven.
 Vzduch mě chladí na vlhké kůži a připomíná mi to ráno, kdy jsem v prváku
navštívila Justina. Učil se dlouho do noci, a když jsem se vrátila po zavíračce
v práci, už spal. Vysprchovala jsem se a zabalila jsem se do ručníku, když jsem
si vzpomněla, že jsem zapomněla zubní kartáček. Otevřela jsem skřínku, říkala
jsem si, že použiju jeho. Přímo vedle jeho modrého ležel neznámý fialový.
Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale později jsem si uvědomila, že byl
samozřejmě Ashleyin – holky, se kterou v té době už skoro dva roky spal.
Ta vzpomínka mi krouží hlavou, když se postavím k Lukovu umyvadlu
a podívám se na svůj odraz. Říkám si snad po tisící, že ne každý kluk je Justin.
Luke není Justin. Každej kluk nepodvádí.
Jenom je tak těžké nevěřit instinktu, udělat z rukou štít před hrudí a chránit si
srdce.
Ani náhodou nebudu hledat Lukův kartáček. Místo toho se pokusím upravit si
vlasy a přejedu si zuby prstem pastou, kterou najdu na umyvadle.
S ručníkem pečlivě zavázaným kolem těla otevřu dveře. Mám v plánu obléct se
a vyrazit domů, možná zkusit utéct, než se probudí.
Ale když vyjdu do chodby, přímo naproti dveřím od koupelny stojí jeho sestra.
„Margot… ahoj.“
Margot, se kterou se včera bavil. Ta sestra, která nejspíš celou noc poslouchala,
jak si to rozdáváme.
Zastaví se a střetneme se pohledem. „London. Ahoj, nevěděla jsem, že už jsi
vzhůru.“ Vypadá to, že se vyspala jen o trošku víc než já.
Upravím si ručník. „Musela jsem se vysprchovat. Vstáváš brzo.“
Na obličeji se jí pomalu objeví laškovný úsměv. „Vlastně jsem nikdy
doopravdy neusnula.“
Trochu zasténám.
Zasměje se. „Promiň, nemohla jsem odolat. Chceš kávu?“
Podívám se zpátky k Lukovu pokoji. Dveře jsou pořád zavřené. Přikývnu.
„Jasně.“
„Bezva. Odskočím si a potkáme se v kuchyni.“
Projde kolem mě a zavře za sebou dveře, zatímco já se vydám do kuchyně.
Slunce teprve vychází, obloha se na druhé straně okna vyjasňuje. Byla jsem tu
dost často, abych věděla, kde má Luke nádobí. Vytáhnu z poličky dva hrnky,
zkoumám skříňky, dokud nenajdu kávu. Uslyším spláchnutí a kohoutek a pak už
vedle mě stojí Margot. Je vyšší než já, a tak se natáhne pro filtry.
Vypadá tak moc jako Luke, až je to trochu divné. Mají stejné pevné tmavé
vlasy, stejně hravé obočí a dokonalé lícní kosti. Ale nejvýraznější je intenzita
jejich pohledu. Jestli jsem si myslela, že Luke působí trochu výhružně, když se
usměje, teď už vím, že se svou sestrou se nemůže rovnat.
Mlčky čekáme, zatímco kávovar vrní a syčí a já hledám něco, co bych mohla
říct. Něco, co by prolomilo ledy, co nezačíná slovy: promiň, že jsi nespala,
protože jsem tak hlasitě píchala s tvým bratrem.
Vzduch se zaplní vůní čerstvé kávy, a když kávovar zapípá, aby dal najevo, že
je hotovo, nakopne mě to. „Takže teď bydlíš u kampusu?“ zeptám se jí.
Přikývne, podrží si hrníček, abych jí nalila. „Pořád se sem ale vracím, abych ho
mohla škádlit, když potřebuju. Někdy si tu vyperu nebo ukradnu ručníky na
pláž.“ S tichým díky si přitáhne plný hrnek a pak si mě zběžně prohlídne.
„Tenhle je hezkej, mimochodem. Jeden z mých nejoblíbenějších.“
Následuju její pohled a uvědomím si, že na sobě pořád mám Lukův ručník ze
Stone Brewery. „Jejda,“ vydechnu s provinilým úsměvem. „Jsem skoro nahá.
V kuchyni tvého bratra.“
Odmávne mě. „Blázníš? Jsi ta nejušlechtilejší věc, co jsem tady takhle po ránu
viděla.“ Na chvíli vypadá skutečně vyděšeně, co to vypustila z pusy. Usměju se,
snažím se zamaskovat, jak mi srdce a plíce poskočily do břicha.
„Jo, no. Chtěla jsem se obléct a odejít, ale pak jsem narazila na tebe.“
„Aha.“ Hodí si do toustovače krajíček chleba a dodá: „Chtělas odejít, aniž by
ses rozloučila?“
V jejím tónu je slyšet tón ochraňující starší sestry, a i když to chápu, nejsem si
úplně jistá, jak to mám srovnat s tím, co zrovna řekla o svém ranním zážitku.
Margot se mi fakt moc líbí: sdílíme stejnou radost z popotahování si z Luka
a moje kamarádky ji naprosto žerou. Ale po rozhovoru s Harlow a Lolou před
dvěma dny jsem víc a víc přesvědčená, že nemusím nikomu nic vysvětlovat. Ani
to, co se děje mezi jejím bratrem a mnou. Ani jí nemusím.
„Ještě jsem se nerozhodla,“ přiznám, zvednu si hrnek k nosu a nadechnu se
ostré, intenzivní ořechové vůně. „Tohle je ta chvíle, kdy mi budeš vyprávět
o tom, jak je to super kluk?“
Ale Margot nezačne být defenzivní. Místo toho zafrká, zasměje se sama pro
sebe, když utrhne papírovou utěrku a položí ji na linku. „Vůbec ne.“
„Fakt?“
„Brácha je super,“ řekne s pokrčením ramen. „Je upřímnej, když je to třeba,
rozhodně velmi loajální a má obří srdce. Ale vím, že je to pěknej playboy. Tady
fakt není na místě, abych tě o něčem přesvědčovala.“ Toast vyskočí ven
a Margot zaloví v ledničce po másle. „To je jeho práce. Jsi chytrá holka a je
jasný, že k tobě něco cítí. Ale ty víš, co potřebuješ, mnohem líp než já.“
 Natře si máslo na toast s tichým skřípáním nože a usměje se na mě přes
rameno. A ten úsměv ve mně rozpustí jakékoliv starosti, které jsem měla, že se
mi snaží vnuknout pocit, že tu nejsem vítaná. Vlastně z něj mám naopak pocit,
že je ráda, že tu jsem.
„Fakt se mi líbíš, London,“ řekne. „Nějak to vymyslíš.“

ZVUK MARGOTINA ODJÍŽDĚJÍCÍHO auta k nám dolehne oknem Lukovy

ložnice. Luke pořád leží na stejném místě, kde jsem ho nechala, roztažený na
posteli, peřinu má přehozenou přes boky. Dole u podbřišku vidím tmavý proužek
chloupků. Jak objímá polštář, vykukují mu pevné a napjaté bicepsy.
Pořád si nejsem jistá, jestli mám odejít, a tak chodím sem a tam a dívám se na
něj přes rameno. Má rozcuchané vlasy a stojí mu přímo nahoru. Trochu se
usměju, když k němu přejdu a uhladím mu je. Jedna minuta se promění ve dvě
a moje prsty mu projíždějí mezi pramínky, po lících, kolem ucha a podél páteře.
Luke má skvělá záda. Má široká ramena, ruce rozhozené podél hran, dlouhý
trup, co mu sbíhá k pasu. Kilometry opálené kůže se stíny svalů a šlach. Je teplý
a daří se mu krásně vonět i po tom tulení se a propleteném spaní a sexu bez
kondomu.
Nechci odejít.
V hlavě mi pořád visí konverzace s Margot. Sundám si ručník a vlezu zpátky
do postele.
Obejmu ho kolem pasu a on se okamžitě napne.
„London?“ zahuhlá. Nahmatá moje prsty, jak ho hladím po břiše, a přetočí se,
aby se na mě podíval. Ospale zamrká a pak na mě kouká do jasného pokoje.
„Ahoj.“
Vlasy mu stojí na hlavě a na tváři má otlačeninu od polštáře. „Co se ti stalo
s vlasama?“ zeptám se a natáhnu se, abych je znovu pohladila.
„Spal jsem,“ řekne a pak se usměje. „S tebou.“
Podívám se na binec kolem a rozesměju se. „Vypadá to, jako by se tu prohnala
bouřka. Nemusíš do práce?“
„Vezmu si první den dovolené,“ prohlásí. Náhle se po mně vrhne a převalí mě
na záda, aby se nade mnou mohl vztyčit. Ospale si prohlédne můj obličej
a upřímně, nedokážu zpracovat emoci, co mu vidím v očích.
Vypadá tak opravdově.
„Sprchovala ses?“ zeptá se.
„Doufám, že to nevadí. Byla jsem ulepená.“
Možná se mýlím, ale vypadá docela pyšně.
 „Můžeš tu dělat, cokoliv budeš chtít,“ řekne a schová si hlavu ke mně pod
bradu a zasténá. „Kruci, tak hezky voníš.“
„To doufám,“ zachichotám se, když mě poškrábe strništěm na krku. „Je to tvůj
šampón.“
Přisaje se mi na hrdlo a pak se zarazí a podívá se na mě. „Byla tady pořád
Margot?“
„Zrovna odjela. Souvisí to s genetikou, že si udělala jen jeden toast?“
Luke se zasměje a začne mě líbat na krk.
„Kdo jako jí jeden toast?“ zeptám se. „To máte vy Sutterovi něco proti jezení
pečiva v párech?“
Zasténá: „Logan. Fakt se teď nechci bavit o sestře.“
Posune se, skloní, takže se na mě tiskne, boky už se mu pohybují v kruzích.
Oba jsme nazí a ten pocit je tak intenzivní – jemné tření kůže o kůži – že
zalapám po dechu. Není to poprvé, co jsme spolu nazí – ne obecně vzato – ale
pořád je to dost nové. Je to velký šok: tolik jeho nahé kůže, co se spojuje s mojí.
Místnost je studená; je blízko zadní části domu a ve stínu několika velkých
eukalyptových stromů, které rostou přímo před oknem. I tak sem ale pronikají
sluneční paprsky, zachytávají prach v rohu a rozehřívají nohy postele. Lukova
kůže v nich vypadá zlatě, jako by zevnitř svítil.
Vypadá to, že si toho taky všimnul, když se podíval po našich tělech, jak
k sobě zapadáme, jak se liší barva naší kůže. Moje prsa jsou o tolik světlejší než
zbytek mého těla, mám do kůže vypálené alespoň tři různé druhy plavek. Možná
je zvyklý na holky s nastříkaným opálením nebo přímo ze slunce, ale vypadá to,
že si užívá, jak moje krémová prsa kontrastují se zbytkem těla.
Položí mi dlaň na bradavku a lehce s ní zakrouží. Tak akorát, že se pod jeho
dotekem napne a já se s rozkoší protáhnu. Vždycky se mi líbilo, když si někdo
hrál s mými bradavkami – vypadá to, že na to přišel sám. Zbožňuju to přímé
spojení, které mají s mým klitorisem, a cítím, jak jsem hned vlhká, jak kloužu
a toužím po něčem víc.
Když uvidí mou reakci, zakňourá a vysloví moje jméno, kousne mě pod klíční
kostí a vrátí se k mým prsům. Je neoblomný, přisává se na jednu bradavku,
zatímco mačká druhou, a je to dost na to, abych roztáhla nohy, abych mu udělala
víc místa, zvedám kolena podél jeho boků.
Líbá mě, ochutnává můj horní ret a pak spodní, odtahuje se jen na tak dlouho,
aby mě to zaštípalo. Svádí mě rty, a jak se posouvá níž kolem mého krku a přes
prsa k žebrům, natáhnu ruce, abych se jich dotkla a vyzkoušela, jak jsou teplé
a napuchlé.
 „Přísahám, že jsem moderní muž a žádnej neandrtálec. Díky ženám v mé
rodině jsem nejspíš největší feminista, co znáš, ale kruci, zbožňuju, jak voní
moje mýdlo na tvé kůži.“
Zasměju se a prohrábnu mu vlasy, když mi přejíždí rty přes břicho. Šeptá, jak
jsem dobroučká, jak krásně voním, jak jsem hebká. Když dosáhne na můj bok,
ucítím reflex zastavit ho, ale nejsem schopná zasáhnout.
Luke taky zaváhá, zůstane tam, přisaje se na jemnou kůži mého podbřišku.
Chci to a každý kousek mého těla po tom touží. Chci, aby se posunul níž. Ještě
níž.
Luke krouží jazykem kolem mého pupíku a já houpu boky, svírám jeho vlasy,
abych ho navedla, abych mu ukázala, co chci.
Střelí po mně pohledem, vykulenýma, lehce nesoustředěnýma očima.
„Logan?“
Myslím na to, jak mi věřil a vylezl na surf, jak někdy prostě musíme skočit.
Myslím na to, jak řekl, že mě miluje.
Chci skočit.
Přikývnu. Následuje chvíle porozumění, než se usměje. „Myslel jsem na to víc,
než je nejspíš zdravé.“
Cítím, jak se červenám. „Já taky.“
Zavrtí hlavou, jako by tomu nemohl věřit. „Uděláš mi laskavost?“
„Jasně.“
„Budeš prosím hodně hlasitá, ďolíčku?“
„Dlužíš mi dolar,“ řeknu mu a štípnu ho do ramene.
„Peněženku mám v kalhotách, vezmi si, co budeš chtít.“
Na nic dalšího už nečeká. Hlava mi klesne dozadu na polštář, páteř se prohne
v uvolnění, když se posune mezi moje nohy. První dotek je zkoumavý: přitiskne
mi rty na pubickou kost v několika malých polibcích. Pak klesá níž, rty jemné
a částečně otevřené, přímo na můj klitoris.
Vzduch mi unikne výkřikem z plic.
„Takhle?“ zeptá se mě, vezme mě do pusy a jemně se přisaje.
„Jo,“ přikývnu, „Ještě.“
Udělá to znovu, prsty si mě podrží jemně otevřenou a přisaje se mi na klitoris,
tentokrát trochu drsněji. Je to přesně na hraně mezi příliš a ne dost. Jen tak tak
dýchám, nemůžu přemýšlet nad tím, proč jsem tak dlouho čekala, než jsem ho to
nechala udělat.
Střídá polibky a lehká olíznutí, široký zápřah jazyka, při kterém zvednu boky
z matrace a zhoupnu se proti jeho puse.
 „Bože, jo,“ zasténám. „Nemůžu… prosím…“ ani nevím, o co ho prosím, ale ta
slova mi vylétávají sama z úst. „Prosím, přesně tam.“
Uvědomuju si, že ho tahám za vlasy, ale když chci povolit, zavrtí hlavou.
Střetneme se pohledem, než se posadí na stehna.
„Nedělej to,“ zavzdychá. Má růžové tváře, krk rudý až k hrudníku. Pusu má
prokrvenou a mokrou a můj pohled sjíždí po jeho těle. Vidím, jak se hladí.
Několikrát si dlouze přejede po penisu, zatímco se na mě kouká, a olízne si rty,
aby mě ochutnal. „Nepřemýšlej. Nehlídej se. Chceš ještě?“
Už přikyvuju, zvedám nohy, abych si ho přitáhla.
Líbá mě na boky a pak na kolena, než si položí moje nohy na ramena. „Chci,
abys mě tahala za vlasy,“ řekne mi. „Chci, abys mi poškrábala záda a ojela mi
obličej a dělala, cokoliv budeš chtít.“
„Dobře,“ zavzdychám. Nevím, jestli ho chápu, ale ani se nemůžu podívat
jinam, když se skloní a jazykem zakrouží kolem mého klitorisu.
Když do mě strčí jeden prst dovnitř a ven, než přidá druhý, musím si
připomínat, že mám dýchat. Zavřu silou oči a soustředím se na ten pocit; na
zvuky, které vydává a jak mnou vibrují.
„Chci s tebou dělat všechno,“ šeptá, vytáhne ze mě prostředníček a nechá ho
sjet o kousek níž, než se ke mně zase přitiskne.
Propnu boky. Nejsem schopna zformulovat jedinou věc kromě jeho jména
a jak je to úžasné, jak nechci, aby někdy přestal. Nikdy jsem nic takového
nedělala, a teď je to to jediné, na co můžu myslet. Nechávám ho, aby si vzal tuto
část mě, kterou jsem nikdy s nikým nesdílela. Nepohne se o nic dál, jenom tlačí,
což mi zamotává myšlenky.
Přesunu ruce z jeho vlasů k obličeji, dolů po tvářích k ústům, až tam, kde se do
mě noří. Jsem vlhká, kluzká a on sténá, když po mně klouže prsty, dolů a nahoru
vedle jazyka. Nikdy jsem nic takového necítila. Tolik pocitů, že nejsem schopná
poznat, kde jeden začíná a druhý končí.
Luke se třese. Vidím, jak se mu třesou ramena, jak má napjatou ruku. To, že je
stejně vzrušený jako já, až tak, že musí pracovat i na sobě, mi rozprskne
jiskřičky po kůži. Po páteři se mi rozběhne horko a nejsem si jistá, jestli křičí on
nebo já. Můj orgasmus je tu, rozerve mě a je nekonečný, vypínám boky
nad postel, dokud se netřesu, nehoupu se mu do pusy.
S obřím úsilím zvednu hlavu, abych se podívala, jak nade mnou klečí a honí si
svoje obří péro.
„Teď já,“ řeknu mu a on zamrká, jak se snaží přijít na to, co tím myslím. „Pojď
sem.“
 Až teď si uvědomuju, jak jsem vyšla z praxe a jak dlouho to je, co jsem tohle
dělala. Poklepu mu na bok a navedu ho k sobě, aby měl nohy podél mých boků.
Natáhne se pro další polštář a položí mi ho za hlavu. Pak jen s vykulenýma
očima čeká. Je to tolik kůže a svalů, co se s každým jeho dechem napínají. Jeho
péro je perfektní stejně jako zbytek jeho těla. Je tak vzrušený, už se mu objevila
kapička na špičce.
„Pojď ke mně,“ řeknu znovu a otevřu pusu. Dívám se, jak se mu třese ruka,
když mi podrží žalud u jazyku. Vypláznu ho, abych ochutnala, a Luke se
zachvěje. Projede mnou záchvěv jistoty a jakákoliv nervozita zmizí v neznámu.
Luke se mi jemně zarazí do pusy. Ovinu mu ruce kolem boků a podívám se na
něj způsobem, který doufám odráží, co po něm chci. Nechci, aby přemýšlel ani
se ovládal.
„Chceš, abych…“ začne se ptát a já zasténám kolem něj. Začne se tomu
poddávat, vzrušený mými steny a tím, jak ho svírám pevněji. Povzbuzuju ho,
aby mě využil.
Klouže mi po jazyku, občas narazí na zuby. Kleje, prsty mi tiskne ke tváři
a hlavě, jak se mi přiráží do pusy.
„London, jo – jo, bože, dokonalý,“ vydechuje a jeho slova jsou jen
roztřesenými výdechy. Opře se jednou rukou o čelo postele přímo nad mou
hlavou a podívá se na mě. „Kruci, to nevydržím.“ Jeho zadek se mi napne pod
rukama a Luke vrtí hlavou, jako by byl nešťastný, že to skončí. „Ne. Kruci, už,“
vydechne a zkusí se odtáhnout. „London, uhni. Nechci…“
Zaprotestuju a ještě pevněji ho sevřu, když mi začne stříkat na jazyk. Až do
téhle chvíle byl tak opatrný, aby nezašel daleko. Slyším, jak praštil do stěny nad
hlavou, jak sténá a kleje, když polykám.
Když se konečně sesune vedle mě, celý se třese, ruce má hladové, přitahuje si
mě k sobě a líbá mě na bradu, na pusu, na nos. Vzhlédnu, abych zjistila, že má
zavřené oči a řasy mu stíní červené tváře. Bolí mě pusa a srdce mi bije tak silně,
že to musí cítit.
Chci, aby mi zase řekl, že mě miluje, ale taky se toho děsím, protože mu
nebudu schopná uvěřit. Zadržím dech, když se posune a schoulí se mi ke krku.
Vydechne. Vím, že to přichází, a srdce se mi v hrudi málem rozskočí.
Jeho hlas zní chraplavě. „Opravdu tě miluju.“
Čekám, že přijde pocit naplnění, úlevy… ale nestane se to a já nevím, co
odpovědět.
Tak si z něj dělám legraci, že se málem zhroutil po tom, co se udělal, a on mě
líbá s ospalým pohledem a jen tak tak se drží na rukou. Je šťastně vyčerpaný
a během několika minut klesne na záda a zase usne.

ZROVNA JSEM UPROSTŘED velké objednávky, když uslyším, jak někdo

zavolal jeho jméno. Je teprve kolem osmé a skupinka jeho kamarádů hraje vzadu
už přes hodinu kulečník. Jakmile Luke vejde do baru a oni ho uvidí, je to jako by
se zapnul nějaký skupinový alarm a několik z nich vzhlédne a křičí na něj. Je
tam pár holek, které poznávám, několik kluků, které vím, že už jsem viděla, ale
znám jenom Ne-Joea.
Luke mávne jejich směrem, ale nezastaví se. Proklouzne kolem Ne-Joeova
ramena a vydá se k baru.
Položím na bar dva podtácky, když se posadí, a pro další objednávku
nachystám několik vinných skleniček. Luke vypadá šťastně a odpočatě.
„Tos prospal celý den?“ zeptám se ho. Laškovat s ním je takové přirozené
a uklidňuje to ty motýlky a nervozitu, které cítím od jeho příchodu. Vrací mě to
k mému základu. A jeho rozkošný, laškovný úsměv taky nebolí.
Ne-Joe nepochopí náš soukromý vtip, ale stejně se rozesměje. Je šťastný, že je
součástí jakékoliv operace s názvem: rejpání do Luka.
„Budu předpokládat, že do mě rýpeš ze stejného důvodu, jako tady Dylan tahal
holky v tělocviku za podprsenky,“ prohlásí Luke.
Ne-Joe se na něj zmateně podívá. „Protože se ti chce kouknout na prsa?“
Luke si zvedne pivo ke rtům a podívá se na mě přes hrdlo láhve. „Tak nějak.“
Zavrtím hlavou. Cítím, jak se do mě vracejí motýlci. Otevřu víno a naplním
skleničky. S kývnutím směrem ke stolu zvednu tác a donesu pití zákazníkům.
Jsem ráda, že se můžu trochu nadechnout mimo jeho koketní úsměv a významné
pohledy.
Moc si toho ale neužiju, protože už o pár minut později, když se vracím
z Fredovy kanceláře s roličkou papíru do pokladny, najdu Luka ve tmavém
koutku na chodbě, jak na mě čeká.
„Co tady děláš?“ zeptám se, i když se přibližuje a tlačí mě do rohu.
„Můžu tohle dělat?“ zeptá se, nakloní se ke mně a pusu nechá těsně u mé.
Můj žaludek udělá salto, když se na něj podívám. „To se mě ptáš?“ vydechnu
a horečně přemýšlím nad naší blízkostí.
„Nejsem si jistý, jaký jsou pravidla,“ řekne a odtáhne mi tričko, aby se mohl
sklonit a ochutnat mou klíční kost. „Jestli je tohle něco, co můžu dělat.“ Mávne
za rameno, ale vím, že myslí mimo svou ložnici, venku v reálném světě.
„Protože mě napadají jen dvě věci, co bych dělal raději.“
„Dvě věci? Co?“
 „Jedna je usnout v tvé posteli a druhá to, co jsme dělali ráno.“
Bože. Ještě o kousek víc se vsouká do mého prostoru a ta slova významně visí
mezi námi. Přimáčknu stehna k sobě. Doufám, že se zbavím lehké bolesti, kterou
cítím, když jen pomyslím na to, co jsme dělali, ale nepomůže to.
Vím, co myslel, ale chci, aby ještě mluvil, aby zůstal takhle blízko. „Myslíš,
když je poblíž Fred…“ začnu, ale on už vrtí hlavou.
„Nemyslím Freda, myslím, co chceš ty. Můžu ti říkat, že dneska vypadáš
hezky? Můžu tě políbit na přivítanou? Fakt chci.“
Taky to chci, a tak roztřeseně přikývnu a zrychleně dýchám. Jsem vděčná, že
se ke mně tiskne, jinak bych se mu sesunula k nohám: taková londonská louže.
Luke se usměje a otře se mi nosem o můj. „Ahoj Logan,“ řekne.
„Ahoj.“
Má rty tak blízko mým, že cítím jeho dech. Nakloní se a zabere zbytek místa
mezi námi. Rozhodně to není pusa vhodná na pracoviště, jemná, s jazykem
a teplými dlaněmi všude. Přemýšlím, jestli bych ho mohla zatáhnout do
koupelny, opřít o zeď a poprosit ho, aby mě ještě jednou udělal.
Chystám se zeptat, když poblíž prásknou dveře a Luke se s těžkým
povzdechem odtáhne. „Doprdele.“
Slyším, že u baru zvoní telefon, hlasy zákazníků, zvuky fotbalového zápasu na
obrazovkách. Všechno je mi to fuk.
Zhluboka se nadechne a pak vydechne. „Musíš se vrátit. Skočím si na záchod,
abych se udělal.“
Zasměju se. „Fajn. Ale zůstaneš tu?“
Přikývne, jednou mě jemně políbí. „Zůstanu.“
V baru se to začne rozjíždět a Fred slouží za barem, aby mi pomohl. Luke je
chvilku s kamarády, chvíli se mnou, ale když někdo zařve jeho jméno, podívá se
jejich směrem. „Asi půjdu s nima koukat na fotbal, když máš tolik práce. V kolik
končíš?“
Naplním šejkr ledem a kouknu se na něj. „Jako vždycky. Zavíráme v jednu.“
„Chceš pak zajít ke mně? Je to pro tebe blíž…“
„Potřebuješ si zase schrupnout?“
Opře se loktem o bar a podívá se na mě vykulenýma hnědýma očima.
„S tebou? Vždycky. V kolik budeš moct odejít?“
Když pomyslím na to, že se možná zase vzbudím vedle něj, naskočí mi husí
kůže. „Možná o něco později. Záleží, kolik toho budu muset uklízet.“
„Tak mi dej vědět.“ Rozhlédne se po baru a nakloní se ještě blíž. „Zase bych
chtěl slyšet ty tvoje steny,“ vydechne a mně zamrzne ruka na láhvi, ze které
nalívám, takže se zastavím uprostřed pohybu. „Kdybych šel dřív, napiš mi, kdy
přijedeš. Budu vzhůru. Ok?“
Můj mozek někam zmizel, a tak přikývnu, dívám se na jeho úsměv a jak
odchází.
Lukova skupina se rozrostla, její velikost i hlasitost se skoro zdvojnásobila.
Většinu času je obsluhuje Fred, nechává mi zbytek baru a kasu. Luke stojí vedle
Dylana, hecuje ho, že trefí sedmou kouli do rožku, když uvidím, jak se do místa
vedle něj nacpe nějaká holka.
Staré zvyky se těžko mění a nedokážu se podívat stranou. Pozoruji každý jeho
pohyb a porovnávám ho s tím, co si myslím, že znamená. Staré zvyky se těžko
mění i jemu, protože vidím, jak se několikrát podívá na telefon nebo ho vytáhne
z kapsy, aby si přečetl zprávu.
Zavrtává se to do rány v mé hrudi, do něčeho, co tam ještě zůstalo a visí to pod
povrchem.
Jsem jako ve spirále, když dělám, že se na Luka nedívám, že je mi jedno,
kolikrát se podívá na svůj podělanej telefon. Představuju si, co na něm vidí,
a přemýšlím, jestli je možné, aby se k němu ta holka ještě víc přiblížila, aniž by
se mu posadila na klín. V tu chvíli přede mě Fred hodí na bar utěrku.
„Proč dneska nevyrazíš dřív?“ zeptá se mě. „Luke je pořád tady a já to
zvládnu. Vezmi ho domů a ukaž slečně, že je zadaný.“
Cítím, jak se mi kdesi hluboko v břiše probudí vztek. Podívám se znovu jeho
směrem a vidím, jak se zase dívá na telefon. Píše někdy těm ženským, se
kterýma spal? Proč jim vůbec dal svoje číslo? Zvedá si tím ego? Vzpomínám si,
že se Justinovi občas rozzvonil telefon a on ho zvednul, vyklouznul do garáže
nebo na zahradu, aby mohl mluvit, a najednou se zase cítím zranitelná
a znechucená. Přijde někdy čas, kdy mě takové věci nebudou ničit?
„Není zadaný,“ řeknu.
Fred se na mě překvapeně podívá. „Zajímavé… když tu vysedával, vypadal
dost zadaně. Chodí za tebou jako štěňátko, jako bys měla v kapse jeho
nejoblíbenější pamlsek.“
Ignoruju ho. Skloním se, abych vytáhla z chlaďáku několik Coronas.
Fred se na mě podívá pohledem: nebudu se vám do toho plést, mládeži, a pak
se přesune za někým jiným.
Pořád mám co dělat. Doplním chlaďák a rozhodnu se, že zůstat za barem
s kupou práce byl bezva nápad.
V jednu chvíli dostanu od Luka zprávu: Musím zachránit ségru. Nezapomeň mi
napsat, až skončíš.
 Schovám telefon do kapsy a vrátím se k práci. Dívám se, jak se bar pomalu
vyprazdňuje.
V jednu vypne Fred venkovní světlo a já Lukovi rychle napíšu: Asi za deset
minut půjdu. Nespíš?
O pět minut později si zkontroluju telefon. Bez odpovědi.
Když umyju poslední skleničku a vypnu světla v baru, už nezbývá nic, co bych
mohla udělat, než se vydat k autu. Luke pořád nenapsal. Vím, že jsem narazila,
protože když mu napíšu znovu a nesetkám se s ničím jiným než s mlčením, budu
příliš přemýšlet nad tím, co to znamená. Zamávám Fredovi a počkám dalších pět
minut, než napíšu: Jedu domů. Jsem vyřízená. Zítra.
 ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
Luke

S E ŠKUBNUTÍM SE proberu. Mám na sobě včerejší džíny a na břiše ovladač.

Místnost je jasná, na druhé straně postele je ustláno a ani známka po London.
Hodiny ukazují, že je skoro osm. Posadím se, zašmátrám po telefonu a přejedu
obrazovku, přemýšlím, proč tady London není a proč mi nenapsala, když
skončila, jak slíbila. Rychle projedu zprávy, ale nevidím její jméno a najednou
mě napadne, že se jí něco mohlo stát, třeba neodešla od Freda nebo nedošla
k autu.
V životě jsem nikomu tak rychle nezavolal.
Třikrát to zazvoní, než to zvedne. V pozadí slyším zvuk větru.
„Jsi v pořádku?“ vykřiknu skoro.
„Cože? Jo, jsem. Jsem na Blacks.“ Zastaví se a dodá. „A ty jsi v pohodě?“
Padnu zády na polštář a přitisknu si ruku na hrudník. Až teď si uvědomím, jak
rychle mi bije srdce. „Jo. Jenom – říkalas, že mi napíšeš, až skončíš. Musel jsem
usnout. Probudil jsem se a…“
London chvíli mlčí a slyším v pozadí skřehotání racků. „Napsala jsem ti –
dokonce dvakrát – ale neodpověděls,“ řekne. „Nedošly ti?“
Přetočím se na stranu a zavřu oči. „Ne, nic jsem tam neviděl.“
„Přečetl sis všechny zprávu, Luku?“
„Začal jsem,“ řeknu a dám ji na reprák, abych se podíval ještě jednou. No…
mám jich hodně.
Michelle: Nechceš se stavit?
Dylan: Věděls, že polární medvědi nejsou doopravdy bílí?
Zavolej, jestli se nudíš. 619-555-3344? Vůbec netuším, kdo to je.
Tonya: Nenechala jsem u tebe na valentýna podprdu? Takovou tu s led
světýlky?
Liah: Příští víkend budu v San Diegu…
Další…
Další…
ZAVOLEJ MI. Kdo je Bruneta se supr výbavou? – to jsem si ji tak doopravdy
uložil?
„Pořád čteš?“ zeptá se London a slyším, jak je pro ni těžké nesmát se. „To byla
teda akční noc.“
„Ticho, ty jedna,“ řeknu jí ale wow, má pravdu. Dostávám každý den spoustu
zpráv, ale nikdy jsem si neuvědomil, kolik z nich je tak… jasných. Skoro
neodepisuju, a když už, tak jen těm, se kterýma jsem se časem nějak skamarádil,
nebo s nima byl několikrát… občas.
Ale tohle… mi otvírá oči.
Už se chystám skončit a říct London, že jsem jí to říkal, když uvidím její
jméno mezi několika dalšími zprávami.
Tak za deset minut končím. Nespíš? A pak o dvacet minut později: Jedu domů.
Jsem vyřízená. Zítra.
„Sakra.“
„Našels?“ zeptá se trochu upjatěji.
Zarazím se. Nelíbí se mi, že měla pravdu, a nelíbí se mi, jak se zrovna cítím.
Nejsem hrdý ani si nepřipadám jako velkej frajer, když mi holky takhle píšou.
Naopak se cítím dost oplzle.
„Jo, neviděl jsem to,“ zahuhlám. „Promiň.“
London se zasměje, ale pořád zní trochu napjatě. Vadilo jí to vždycky? „Jsi
populární.“
Rozhodnu se pro změnu tématu. „No, každopádně jsi mi tu chyběla.“
Následuje chvíle ticha, než odpoví. „Taky jsi mi chyběl.“
Jsem do té holky tak zblázněnej, že tak prosté poznání mi stačí, aby se i hruď
naplnila heliem. „Co děláš dneska?“
„Asi dodělám Lolinu stránku a vyřídím pár věcí. Teď jenom tak vysedávám
a přemýšlím.“
„Přemýšlíš?“
Zarazí se. „Jo…“
Nelíbí se mi, jak se kvůli tomu cítím. „Nepotřebuješ asistenci?“
„Asistenci k přemýšlení?“ zeptá se. Zavřu oči, představuju si její ďolíčky, které
jí objevily ve tvářích.
„Nepotřebuješ dneska do práce? Nebo si bereš další den volna?“
„Mám odpoledne sraz s jedním právníkem u soudu. Teď nic nemusím.“
„Nechceš se potkat na Blackovi? Mohli bychom zapracovat na tvé technice.“
„Na Blackovi?“ ujistím se se zdviženým obočím.
„Jasně, proč ne?“
„Nic o surfování nevím, ale i tak vím, že Black nemá místo pro nováčky,
Logan.“
„Je tady kus nudapláže. Možná tě chci jenom vidět nahýho.“
Přitisknu si ruku na čelo a se zasténáním zavřu oči. „Budu tam za dvacet
minut.“
SEJDU PO DŘEVĚNÝCH schodech, co vedou dolů z útesu, a okamžitě si
všimnu Londoniných jasně oranžových plavek. Je úžasná. Taková neonová tečka
uprostřed obřího modrého oceánu, obklopená chlapy dvakrát tak velkými, jako
je ona. Zastavím se a chvilku ji pozoruju. Všímám si, jak trpělivě vyčkává na tu
správnou vlnu, jak je odhodlaná, když přijde. Je těžké nechtít ji běžet zachránit,
když se převalí přes prkno, ale už dávno jsem si uvědomil, že London
nepotřebuje, abych ji před čímkoliv zachraňoval.
Pokračuju na pláž a rozhlížím se. London měla pravdu: na někoho, kdo žije
celý život tak blízko pláže, jsem na nich – včetně téhle − strávil překvapivě málo
času. Z písku vypadá Blacks jen jako oceán a obří útesy a je lehké zapomenout,
že hned za těmi útesy leží město.
London si mě všimne z vody. Dívám se, jak ke mně pádluje. Najdu si místo
v písku, kam opřu prkno – opatrně, tak, jak mě to naučila – a posadím se, abych
na ni počkal. Doplave k písku, vrazí si prkno pod rameno, přejde pláž a zastaví
se tak blízko mě, že mi kape voda na nohy.
„Ahoj,“ pozdraví mě a usměje se.
Nemůžu si pomoct a pustím oči po jejích křivkách a linkách, než se střetnu
s jejím úsměvem a oplatím jí ho. „Ahoj.“
Vymačká si vlasy a pak, po chvíli zaváhání, si mi sedne do klína.
Vypísknu dost žensky vysoko: „Studí!“
„Jejda, promiň.“
Váhavě bojuju s jejím pokusem přitisknout se svou mokrou hrudí na moji
suchou. „Nevypadáš, že by tě to mrzelo.“
„Nemrzí. Líbíš se mi v plavkách,“ řekne a prstem mě hladí po lemu šortek.
„Minule jsem ti to nemohla říct.“
Pohladím ji těsně pod prsy… protože můžu. Teda, myslím.
„Myslíš tehdy, když ses mě snažila předhodit žralokům?“ zeptám se. Přikývne
a já se nakloním, abych ji políbil na bradu. „Taky se mi líbí tvoje plavky. Stálo
mě to nadlidské úsilí, abych se nevzrušil pokaždé, když jsi na mě šáhla.“
„Skoro jsem se nemohla soustředit; divím se, že ses neutopil.“
Zasměju se jí do kůže a pohladím ji nosem po krku. Voní po oceánu a krému
na opalování. Přemýšlím, kolik přesvědčování by mi dalo, aby přestala
přemýšlet a šla se mnou domů.
Lehce zatáhnu za šňůrku, která jí drží vršek plavek pohromadě, a odhodím jí
mokré vlasy za rameno. „Chci se ti omluvit, že jsem neviděl ty zprávy. Vážně by
se mi líbilo, kdybys se mnou strávila noc.“
„To je v pohodě. Tvůj telefon je šílenej, úplně chápu, že sis jich nevšimnul,“
řekne a cítím vibrace jejího hlasu na rtech. Poškrábe mě na hlavě a zatahá mě za
vlasy. Zasténám, takže skoro zmeškám její slova: „Jsi hodná příšerka, nebo zlá
příšerka, Luku Suttere?“
Zavřu oči a přitisknu se do jejího doteku. „Můžu být obojí?“
Pohladí mě prstem od linie vlasů po čele, dolů po nose přes horní ret. Otevřu
pusu, vezmu její prst mezi zuby a lehce ji kousnu.
„Úplně z tebe šílím,“ řekne s trochu nejistým pohledem a lehce pootevřenou
pusou.
„To je dobře.“
„Jsi jako fast food.“
Lehce se přisaju, usměju se a i s tím prstem v puse promluvím. „Fast food?“
„Jo,“ potvrdí a vyplázne jazyk, aby si olízla rty. „Pizza. Hranolky.“
Její slova se mi šplhají po páteři a srdce mi lehce poklesne do žaludku.
Nakloním hlavu, abych jí viděl do obličeje. „Nespletl mě ten název, Logan. Spíš
ta metafora.“
Vytáhne prst a ťukne mě do brady. „Jako bych si tě chtěla nacpat do pusy, ale
přitom mám strach, že si to potom budu vyčítat.“ Pokrčí nos v rozkošném
pohoršení, ale pak si povzdechne a opře se o mě.
Takže tím myslela přesně to, co jsem si myslel. Znovu zavřu oči, zatnu čelist.
Snažím se ignorovat vnitřní napětí, které cítím, když je mi tak nablízku, a místo
toho nechám vztek a bolest, aby se ve mně vařily a našly si cestu ven.
Chce mě, ale pak si to vyčítá.
Nejen, že jsem nezdravej – dokonce má kvůli mně výčitky.
„London?“
„Ano?“
Sesunu ji ze svého klína a postavím se, abych na ni dobře viděl. „Z toho
přirovnání se cítím fakt mizerně.“
Vypadá to, že si uvědomuje, co přesně řekla, a klesne jí brada. „Ne. Luku…“
„S nikým jiným jsem nebyl. Celou tu podělanou dobu chci být s tebou. Řekl
jsem ti, že tě miluju, a ty mi řekneš, že jsem jako fast food? V čem je to jiný, než
když Daniel řekl, že jsou holky jednohubky?“
Zírá na mě, její výraz je plný lítosti. „Máš pravdu, nejsi fast food. Omlouvám
se, neměla jsem to říkat.“
„Ale myslíš si to.“
„Luku.“
Může říct moje jméno, kolikrát jen bude chtít, ale seru na to. Postavím se,
opráším se od písku, vezmu si prkno a vyrazím směrem k domovu. Zastaví mě
její ruka kolem předloktí. Otočí si mě na sebe, abychom si koukali do tváře.
„Už tak dost nevěřím svému úsudku, a teď se ještě zamiluju do toho
nejděsivějšího týpka pod sluncem. Víš, proč jsi včera přešel moje zprávy?
Protože byly pohřbený mezi dvaceti dalšíma. Myslíš, že si to neuvědomuju?
Kolik ženských ti včera napsalo, Luku? Čtyřicet? Víc? Píchal jsi cokoliv, co
mělo díru.“
Trhne sebou, jako by sama sebe překvapila. Což mě přivede na myšlenku, jak
dlouho to v ní asi zrálo.
Zaváhám, koukám na ni, i když vím, jak přesně se trefila. Chci jí říct, že je
otravná, že vůbec neví, o co jde, nebo že jí nic není do toho, co s kým dělám, ale
ta slova, co mi vypadnou z pusy, jsou ta nejjednodušší: „Ne cokoliv.“
„Doprdele, Luku.“ Projede si mokré vlasy a podrážděně na mě kouká. „To
myslíš jako vážně?“
Možná jsem měl věřit svému prvnímu reflexu – říct jí, že má pravdu, ale že už
takovej nejsem. „London…“
„Napadlo tě, že ten důvod, proč mě chceš, je možná to, že jsem nedostupná? Je
to klasické klišé výzvy? Jestli se do toho pustíme a budeme spolu…“
„Vím, jak být ve vztahu,“ zamručím. „Vím, jaké to je.“
„Fajn,“ řekne prostě. „Ale Mia byla všechno, cos znal. Teď jsi zvyklý na
vzrušení z objevování, z toho adrenalinu. Co když přestane být náš sex novinka?
Co když spolu budeme pět let a ty se začneš nudit? Myšlenka na to, že s tebou
budu a že si přivedeš domů někoho jinýho…“
„Přestaň.“
Otočím se. Nemůžu to poslouchat. Připomíná mi to pocit zrady, který jsem
měl, když jsem spal s Ali. Ta představa, že bych byl s někým jiným, když bych
mohl být s London, že ona by byla s někým jiným, mi do hlavy nasadí tupou
bolest.
Znovu mě chytí za ruku. „Přestaň ode mě odcházet. Jediný, co se snažím říct,
je, že je to těžký, jasný? Neměla jsem to říkat, ale bojím se.“ Přejde o krok blíž
a tichým hlasem pronese: „Snažím se nebát, ale děsím se, jaké by to s tebou
mohlo být.“
„Bože…“ začnu, zavřu oči a obě ruce si zavrtám do vlasů. Chci se soustředit
na to, co mi říká, ale moje jiskra oficiálně zhasla. „Nemyslíš, že je to děsivý i pro
mě?“
„Luku…“
Najednou se zvedne vlna a surf se nás dotkne na prstech u nohou. Přichází
příliv a já bych chtěl vidět, jak mě pohltí. „Nemyslíš, že už v tom jsem až po uši?
Když se teď rozhodneš, že do toho nejdeš, zraní mě to. Ale to už je pravda
nějakou chvíli a já se rozhodl do toho prostě jít. Rozhodl jsem se, že mi za to
stojíš. To je ten rozdíl. Kruci. Myslím, že jsem na to konečně přišel: zamilování
se není o tom, s kým je ti nejlíp, ale z koho budeš nejnešťastnější, když odejde.“

ASI PO DESETI MINUTÁCH, co jsem doma z práce, uslyším klíč v zámku.

Zavřu oči, nechám hlavu, aby mi spadla na gauč. „Neee,“ pronesu a sestřina
odpověď je okamžitá.
„Jóóó.“
„Nemám na to náladu, Margot.“
Slyším, jak si odkládá kabelku poblíž dveří, než se svalí na gauč vedle mě.
„Proč si myslíš, že jsem ti přišla do něčeho kecat?“
„Zaprvé: protože to děláš celej můj život. Zadruhé: pohádal jsem se s London
a předpokládám, žes to nějakým holčičím telepatickým aparátem zjistila a přišlas
mi nakopat prdel.“
„Ty jo,“ vydechne.
Nakloním hlavu a podívám se na ni. „Nemám pravdu?“
„No… ne.“
Kývnu hlavou a znovu se napiju piva.
„Ale potkala jsem dneska Lolu a říkala něco o tom, že byla London nešťastná.“
Vím, že je London nešťastná. Já jsem ten důvod, proč je nešťastná. A mám
pocit, jako by mě praštila do břicha, když to řekla. Jsem taky nešťastnej.
„Jasně,“ řeknu jen.
„Neříkala proč – nejsem si vlastně jistá, jestli to Lola věděla, protože London
očividně moc o takových věcech nemluví – jenom, že jste se pohádali.“ Nic
neříkám a ona pokračuje: „Chceš si o tom promluvit?“
„Ne.“
„Luku.“
Povzdechnu si a vím, že se z toho nedostanu. „Někdy… si prostě přeju, abych
ji tehdy vůbec nevzal domů.“
Margot mlčí, kouká směrem k televizi.
„Přeju si, abych ji nikdy nevzal domů a nikdy nezjistil, jak je skvělá. Nikdy
jsem netušil, že chci někoho s vlastním názorem a tak soběstačnýho. Kdybych si
ji tehdy nevzal domů, nikdy bych si neuvědomil, že jsem to pořád viděl špatně
a že Mia pro mě nikdy nebyla ta správná holka. Ignorance je požehnání,
nemyslíš?“
Sestra si vedle mě povzdechne. „Tak mě nech tipovat. London má pořád
problémy důvěřovat děvkařovi Lukovi.“
Přitisknu si pěsti do očí, dokud nevidím jen hvězdy. „I když to už dávno
nejsem já? I když nejsem s nikým jiným, i když chci jenom ji, pořád spadám do
té škatulky a navždy tam zůstanu?“
Nakloní hlavu. „Ne. Ne tak úplně. Ale… jakože… jak může vědět, že už
takovej nejsi?“
„Protože jsem jí to řekl.“
„Dobře, ale… to možná nestačí. Něco udělat je podstatně těžší než to jen říct.
Vůbec neví, co děláš, když jsi pryč, kdo ti píše a tak dál. Ani já to nevím,
ale jsem dost oprsklá, abych se zeptala.“ Postaví se a přejde ke vchodovým
dveřím, kde si odhodila těžkou tašku. „A vlastně jsem sem nepřijela, abych ti
dávala lekce. Přijela jsem za pračkou. Hrát si na velkou super sestru byl jen
bonus.“
Pořád mlčím a ona si stoupne za mě. Políbí mě na temeno.
„Zbožňuju tě,“ řekne, „ale pořádně si to urovnej v hlavě.“
Nezbývá mi nic jiného než nad tím přemýšlet a Margotina slova mi pořád
jedou dokola v hlavě. London má strach, že o ni mám zájem jen proto, že toužím
něco dobývat. Znám se. Opíchal jsem desítky ženských, ale jen dvě miloval.
Když se zamiluju, dělám to naplno. Až do centra země, žhavé, tekuté, jemné,
děsivé. Chápu, proč se bojí, protože se taky bojím. Přijít o Miu bylo jako přijít
o nohu. Musel jsem se znovu naučit, jak žít bez části, co tam vždycky byla. Ale
mám strach, že přijít o London by bylo jako přijít o něco životadárného, něco
tlukoucího, nějakou živou část mě samotného.
Slyším, jak Margot štrachá v koupelně, zpívá si nějakou emo písničku ve
výškách a jako naschvál přede mnou začne vibrovat telefon na stole. Natáhnu se
po něm. Nejsem překvapený, když se obrazovka okamžitě rozsvítí a čeká tam
několik zpráv. Jedna od Dylana, kde se mě ptá, jestli nechci jet v létě na
Comic.Con, několik dalších od holek. Některé si pamatuju, některé ne.
Nikdy jsem úplně nepřemýšlel nad zprávami, co dostávám, a návrhy na sex –
vždycky to byla legrace, hra, s lehkostí jsem to ignoroval – ale London očividně
vadí, že jsem přehlédnul její zprávy v tom moři jiných. A to si je ani nikdy
nečetla. Co by si myslela, kdyby je viděla? Jak by jí bylo? Jak by bylo mně?
Nemusím být geniální, abych věděl, jak bych zareagoval, kdyby byl Londonin
telefon plný zpráv od jiných chlapů – tak plný, že by si nevšimla mojí zprávy –
a stačí mi to, abych se narovnal a vytáhnul z téhle situace aspoň něco.
To bylo přesně to, co myslela Margot, když říkala, že to nestačí. Nestačí říct
London, že jsem se změnil. Musím jí to ukázat.
 SEDMNÁCTÁ KAPITOLA
London

L OLE ZVONÍ telefon – pořád jí zvoní telefon – a tak ho vezmu z linky

a odnesu jí ho do pokoje. Cestou chodbou slyším povědomé škrábání uhlu po
papíře a najdu ji nahnutou nad stolem, jak dokončuje skicu, na které pracovala,
než si šla pro deadlinovou záchrannou kávu.
Zaklepu na zeď přede dveřmi, než jimi vejdu dovnitř, a položím telefon před
ni. „Tohle sis nechala v kuchyni.“
Vzhlédne od kresby, aby se rychle mrkla na obrazovku, a pak se rozhodne, že
ji bude ignorovat a podívá se na mě. Když se ujistí, odloží brýle a tiše zašeptá:
„Jsi v pohodě?“
Přikývnu.
Lola ví, že to není pravda – vrátila jsem se z pláže s uplakanýma očima,
okamžitě jsem vlezla do pyžama a od té doby jsem neřekla ani slovo – ale jen
málokdy na mě tlačí.
V kuchyni si namíchám cereálie a vrátím se k počítači. Projedu rozdělanou
stránku Lolina nového webu.
Mám pocit, jako by mi někdo seděl na hrudi. Pálí mě oči, ale vůbec si
nedovoluju myslet na hádku s Lukem.
Nechci to teď řešit.
Moje prsty se hýbou samy od sebe, zadávají kódy, zatímco můj mozek běží
kupředu, představuje si, jak bude vypadat nejnovější náhledová stránka vedle
ostatních.
I když filmové studio vytvořilo základní stránku pro filmovou adaptaci Razora
Fishe, stránka, co jsem nastavila speciálně pro Lolu jen s jejím jménem, krátkým
životopisem a registračním linkem, má už desítky tisíc návštěv od doby, co
začali filmovat. Když dodám poslední detaily – spolu s nápadem, že stránku
nechám oživnout – je to vzrušující i trochu děsivé.
Mimoděk si zamíchám cereálie, zatímco si znovu stránku prohlížím. Dívám se,
jestli jsem na něco nezapomněla. Po několika hlubokých nadechnutích pro kuráž
zavolám přes rameno. „Lolo?“
„No?“
„Můžeš sem na chvilku, až skončíš? Chci ti něco ukázat.“
Slyším odsunutí židle od stolu, její kroky na dřevěné podlaze a pak už stojí za
mnou a objímá mě zezadu kolem ramen.
 „Ahoj, zlato.“ Začne něco povídat, ale pak se podívá na obrazovku – pořád
ještě pracuju v režimu vývojáře, takže vím, že to nevypadá zrovna zajímavě, ale
ona zalapá po dechu. „Ježiši. To je moje stránka?“
Během posledních týdnů jsem jí ukázala několik různých variant, aby
zhodnotila layout a probraly jsme, co kde chce, ale ještě nic doopravdy neviděla,
ne všechno pohromadě.
„Jo. Připravená?“ zeptám se.
Rychle přikývne a posadí se vedle mě.
„Myslím, že je to dobrý, ale jestli je tam něco, čím si nejsi jistá nebo co bys
chtěla změnit, řekni.“ Nervózně žvatlám, ale tahle chvíle se mi zdá tak obrovská.
„V tuhle chvilku se dá všechno jednoduše pozměnit.“
Zapiští a zatleská, zadrží dech, když kliknu na domovskou stránku a ona se
poprvé dívá, jak se načítá. Když se objeví jednoduchá flash animace – moje
prvotní myšlenka – a plní obrazovku, zalapá po dechu.
„To je…?“ začne a natočí si laptop k sobě, aby lépe viděla.
Je to jedna z prvních Loliných kreseb postavy – z doby, kdy jí bylo asi třináct –
co se zakrátko stala hlavním hrdinou první knihy Razor Fish. Je to jednoduchý
náčrt, skoro základní, ale na obrazovce se jednoduchá kresba tužkou pomalu
proměňuje do něčeho mnohem složitějšího. Slyším, jak zase zadrží dech, když si
uvědomí, na co se kouká. První kresby se proměňují do verzí s inkoustem a pak
do barevných variací. Objevuje se více a více jejích nápadů, sbíhají se detaily,
jak se flash zrychluje a nakonec koukáme na jasnou kresbu, kterou zbytek světa
zná: současnou verzi Razora, té podivné bytosti, kterou vytvořila a která skoro
vyskakuje z filmových plakátů.
„Líbí se ti to?“ zeptám se a nervózně se na ni podívám. Jsem napjatá
a rozrušená; nevím, co bych dělala, kdyby řekla ne. Ale nemusím mít strach.
Lole září oči, a když se nakloním, obejme mě a pevně stiskne.
„Děláš si srandu?“ trošku se chvěje a pustí mě, aby se na to mohla znovu
podívat. „Je to božský. Kde jsi proboha vzala ty obrázky? Ty první jsou všechny
jenom rukou. Ani nevím, že je ještě mám.“
„Tvůj táta většinu z nich schoval a Oliverovi se podařilo vyhrabat spoustu
z první digitalizace,“ řeknu jí. „Upřímně: ti dva jsou tvoji největší fandové.
Divila by ses, co všechno byli schopni najít. Říkala jsem si, že by mohlo být
super vidět tu evoluci. Razorovu, ale taky tvou jako umělkyně.“
„Tohle je ta nejlepší věc, co jsem kdy viděla,“ tře si tváře. „Je to hotový? Můžu
to ukázat Oliverovi?“
Postavím se a pokynu jí, aby se posadila na mou židli s laptopem před sebou.
Z její reakce se mi třesou ruce; byla ještě lepší, než jsem čekala. „Skoro. Podívej
se na zbytek stránek, ujistit se, že je všechno tam, kde to chceš mít. Doladíme
cokoliv, co nebude perfektní. A pak už to jen musíme přesměrovat na novou
adresu a šup: lolacastle-tečka-kom je na světě.“
Lola si chvilku prohlíží stránky a vrtí hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsi to
udělala.“ Otočí se na mě. „Jsem…“ vydechne a je upřímně beze slov. „Jsi
skvělá.“
„To bylo jako nic,“ odpovím jí. A jsem překvapená – nehledě na nervy,
nehledě na to všechno, co se mi teď děje – je to pravda: práce na její stránce
nebyla jen zábava, bylo to naplňující. Pomohlo mi to zažít pocity, které jsem dřív
cítila jenom na surfu. „Užila jsem si to.“
„Což je přesně ten důvod, proč by ses tím měla živit. Já vím, že zbožňuješ
práci U Freda a nemůžu uvěřit, že souhlasím s tvou mámou, ale bože – jsi tak
strašně talentovaná!“
Povzdechnu si. „Vzpomínáš, jak dal Oliver moji vizitku tomu chlápkovi? Co
se ho ptal na jeho logo?“ zeptám se a ona přikývne. „Vlastní pivovar a otevírají
novou pobočku. Probudila jsem se a našla od něj mail s nabídkou, abych mu
postavila stránku, e-shop a vytvořila všechny promo materiály. Byla by to ta
největší zakázka, co jsem kdy dělala – je obří – a nejspíš bych do toho musela jít
na plný úvazek, abych to stihla do jeho deadlinu, aspoň teď na chvíli.“
„Takže už žádnej Fred?“ zeptá se mě.
Pokrčím rameny a škubnu sebou. „Nejdřív skončím v Blissu, ale i tak si
nedokážu představit, jak bych to spojila.“ Při představě, že nebudu pracovat
U Freda, mi poskočí srdce, ale myšlenka na to, že bych tohle mohla dělat na plný
úvazek? Ani si nedovedu představit, jak to bude skvělý.
„To zní naprosto úžasně.“
„Zní to dospěle.“
Vezme mě paží kolem ramen a zmáčkne mě. „Představ si všechen ten čas, co ti
zbyde… na jiné věci.“
Natáhnu se pro počítač a napíšu několik kódů. „Myslím, že nějakou chvíli si
s jinými věcmi nemusím dělat starosti.“
„Nechceš mi říct, co se stalo?“
Cítím, jak mi sklesnou ramena tíhou toho všeho, co se dnes stalo, a znovu se
posadím vedle ní na židli. Všechno jí povím; jak jsem se bála pustit Luka dál,
jak mi řekl, že mě miluje, jak přehlédnul moje zprávy a jak jsem ho ráno poslala
pryč. Chci všechno říct bez emocí, jenom fakta, ale můj hlas je nepřesvědčivý
a slabý.
 Lola soucitně zamručí a já se na ni podívám. „Zlato,“ řekne a natáhne se pro
mou ruku, „myslím, že jsi vážně husťačka.“
Zasměju se a utřu si oči rukávem od trička. „Cože? Proč?“
„Protože ses do toho pustila. A on taky. Víš, Luke byl dokonalý přítel. Byl
pozorný a věrný – pak přišla ta nehoda a je to, jako by se oba s Miou úplně
proměnili.“
Přikývnu. Slyšela jsem nějaké variace toho stejného skoro od každého, kdo je
tehdy znal.
Lola se zarazí, prstem si kreslí obrázky na stole. „Mia přestala mluvit a Luke
spal s každou druhou, ale jistým způsobem… je to, jako by dělali totéž. Oba
dělali to, co si mysleli, že jim pomůže se zachránit. V Lukovi se po té nehodě
něco obřího změnilo: postavil kolem sebe zdi a nikoho za ně nepustil,“ řekne
a její vážný výraz se promění do úsměvu. „Nezní ti to povědomě?“
„Trošku,“ bouchnu ji do ramene. „Říkal, že zamilovat se není o tom, s kým je
ti nejlíp, ale po kom se ti bude nejvíc stýskat, až odejde.“ Utřu si rukou mokrou
tvář. „Což je v podstatě to, co jsem si říkala každý den, než jsem se s ním
seznámila.“
„A pořád se tak cítíš?“
Zavrtím hlavou. „Myslím, že tomu ani on nevěří.“
Lola si hraje s drobným safírovým náhrdelníkem, co má na krku, a jsem si
docela jistá, že ho nedávno dostala od Olivera. „Tak mu to řekni.“
„Je to děsivý.“
„Někdy je děsivý dobře. Řekl, že tě miluje. Už je tvůj, chápeš? Jsi jediná, kdo
s ním může být, kdykoliv bude chtít.“
Najednou ucítím, jak mi v hrudi vybuchne ohňostroj pochopení.
Už je můj.
Jsem jediný člověk – jediný člověk, kdo se s ním může vídat každou hodinu,
každý den.
Pokud mi odpustí.
Lola pokračuje, nevědoma si bouře, která se ve mně zvedá. „Nebo udělej
Harlow a objev se na jeho prahu jen v kabátu. Jednoduché, ale s velkým
efektem.“
„I když si myslím, že by jeho reakce byla k popukání, myslím, že na to ještě
nejsem připravená.“
„Zrovna se dívám, jak panikaříš asi na sto různých úrovních, viď?“
Rozesměju se, posmrknu si a přikývnu. „Jo.“
„Jestli ti to pomůže vyřešit,“ mávne na laptop, než mi poklepe na čelo, „tak to
nejdřív dokonči. Napiš chlápkovi s pivovarem – protože to je jen na London,
jenom London – a až pak zavolej Lukovi.“

ZATÍMCO DOLAĎUJU POSLEDNÍ detaily na Lolině stránce, sbírám odvahu

promluvit si s Lukem. Chvíli to trvá… nejsem zvyklá dělat první krok, omlouvat
se a žádat o něco takového.
Nakonec, když už nemám žádnou další práci, zavřu počítač. Jeho číslo svítí na
prvních příčkách seznamu nedávno volaných čísel. Zhluboka se nadechnu, než
ho vytočím.
Telefon nezvoní a místo toho mě pošle rovnou do hlasové schránky.
S tupou bolestí v břiše vyřídím pár jiných hovorů, nechám zprávu Jasonovi,
tomu chlápkovi s pivovarem. Když mě nic dalšího nemůže vytrhnout
z melancholie, Lola mi navrhne, ať zajdu nakoupit. Chybí nám mléko a chleba
a Lolin nejoblíbenější jogurt – bez toho všeho bychom se pár dní obešly – ale
když otevřu skříňku v koupelně a zjistím, že máme poslední toaleťák, přiznám
svou porážku, vezmu klíče a vyrazím ze dveří.
Dříve jsme s Lolou chodily nakupovat spolu, ale s prací a deadliny, které nám
zabírají většinu volného času, jsme se o to začaly dělit. Tentokrát mi Lola
sepsala seznam, protože věděla, že moje nálada mě povede k tomu, že budu
chodit mezi uličkami a skončím doma s košíkem plným hotovek a vínem.
Jsem v půlce seznamu, když mi začne zvonit telefon. Neznámé číslo. Zírám na
něj, než si uvědomím, že by to mohl být Jason.
„London, prosím?“ zeptám se.
„Ahoj, Logan.“
Odtáhnu si telefon od obličeje a zírám na číslo. „Luku.“
„Jo, jsem to já. Já… říkal jsem si, jestli nemáš čas na chvilku si promluvit.“
„Hmm…“ podívám se kolem sebe a pořád jsem trochu zmatená, odkud mi
volá. „Jasně.“
„Nejdřív jsem ti chtěl říct, že mě to mrzí a…“
Zastavím se v půlce uličky a skočím mu do řeči. „Nechci, aby ses omlouval.
To já bych měla. Bylo to hrozný. Nepřemýšlela jsem.“
„To je v pořádku,“ řekne tiše. „Chápu, odkud to vzešlo. Vím, že některý věci
musíme probrat, a říkal jsem si, jestli bychom to nemohli udělat teď? Kdybys
chtěla.“
„Ráda,“ řeknu mu a srdce mi tluče tak rychle, že jen tak tak zvládnu
odpovědět. „Ale co jsem…“ přeruší mě hlas, který křičí z reproduktoru nad mou
hlavou. Trhnu sebou a pak znovu, když se mi vrátí ozvěnou telefonem.
 „Počkej, kde jsi…?“
„Ty jsi…?“ vydechneme oba, než si vedle mě někdo odkašle.
Je to on. Tep mi bije v krku jako kladivo.
Podívám se na mobil a pak zase na Luka, než konečně zavěsím a hodím ho do
kabelky.
„Teď jsem zmatená,“ přiznám konečně se smíchem.
„Šel jsem sem, abych si s tebou promluvil. Říkal jsem si, že nakoupím,
zatímco si promyslím, co ti vlastně chci říct.“
„Aha.“ Přemýšlím, jestli tohle je část té změny, o které mluvila Lola: že Luke –
který předtím jen tak tak odpovídal na zprávy, natož volání – by si raději
promluvil, než si neosobně psal esemesky.
„Omlouvám se,“ řeknu znovu.
Luke přistoupí blíž a ovine mi paži kolem pasu, zvedne mě ze země a přitáhne
si mě do náruče. Voní po šampónu a mýdle a nejsem schopná dělat nic jiného,
než na něm viset. Když mi přitiskne obličej ke krku a zasténá, cítím, jak mi ten
sten projede celým tělem až mezi nohy.
„Já taky.“ Něžně mě položí na zem a políbí mě na čelo. „Podej mi telefon.“
„Proč?“ zeptám se, ale už mu ho podávám.
Luke mě vezme kolem ramen, přitáhne si mě blíž a pak nás vyfotí, jak mě líbá
na tvář. Vypadá rozkošně: spokojený, zavřené oči, usmívá se. Já jsem zmatená
a rozcuchaná.
Pustí mě. „Protože ti potřebuju uložit svoje nové číslo.“
Dívám se, jak listuje mým seznamem hovorů a přidává svoje jméno k novému
číslu. A až v tu chvíli mi to dojde: Luke mi zavolal ze svého nového čísla.
„Ty máš nový číslo?“ zeptám se ho.
Pořád ještě píše, číslo, adresu, email, ale koukne mým směrem. „Jo.“
„Proč?“
Podá mi zpátky můj telefon. „Ten starý mě hrozně moc rozptyloval.“
Polknu, a když mi dojde, co zrovna řekl, ucítím tíhu v žaludku. „Aha.“
„Už nechci, aby mělo tolik ženských moje číslo,“ přizná tiše. „Není to k nim
úplně fér, protože teď mám přítelkyni.“
„Aha.“ Vypadá to, že ničeho jiného nejsem schopná. Nakonec ze sebe
vypravím: „To dává smysl.“
„A co je důležitější, není to úplně fér k tobě, když vím, že to tak nechceš.“
Nakloní hlavu a zachytí můj pohled. „Pořád dobrý?“ zeptá se.
Nikdy v životě jsem se neměla líp. Přejdu dva kroky přímo k němu a políbím
ho. Rukama mu kloužu po rovném břiše, po žebrech, široké hrudi. Prsty kroužím
kolem bradavek a jeho rty se zkroutí do úsměvu.
„Snažím se to udržet v rovině vhodné do obchodu,“ zasténá a připomene mi,
jak jsme spolu naposledy spali, jak na mně těžce ležel, celý zpocený a zaujatý.
„A ty mi to neulehčuješ.“
„Promiň,“ zahuhlám, i když se k němu přitisknu ještě blíž.
Nakloní se, rty pohybuje spolu s mými. Je to povědomé a hřejivé, přisaje se mi
na spodní ret a pak mě nechá, abych to udělala já jemu. Nabídne mi špičku
jazyka v drobných olíznutích, usmívá se a tiše sténá, když mi rukou sjíždí přes
zadeček a přitahuje si mě k sobě. Chci ho ve své ložnici, odvést ho pozadu do
postele, vylézt na něj, cítit jeho opálenou kůži na své, rozehřívat se nadšením.
Máme mezi sebou moc místa a oblečení, a až když do nás někdo narazí,
vzpomenu si, kde to vlastně jsme.
Zaznamenáme to zároveň a Luke poodstoupí a odkašle si.
„Takže…“ Uhladím si vlasy, přiměju tělo, aby se uklidnilo a uvolnilo.
„Nákup.“
„Jasně. Nákup.“ Zhluboka se nadechne, aby se sebral, než vykulí oči a ukáže
na můj košík. „Ty jo, to je spousta věcí.“
„Lolin zdravý základ,“ třesoucí se rukou zvednu krabici jahod, zkontroluju
datum spotřeby a přidám ji do košíku.
Ujdeme několik kroků a já se podívám na Lolin seznam. Jsem podivně
rozrušená a nemůžu se soustředit na nic jiného, než je Luke vedle mě. „Jogurt,“
řekne a zaculí se, když nás vede uličkou.
„Jasně.“
„Tak cos dneska dělala?“ zeptá se a já se zasměju.
„Dokončila jsem Lolin web a přemýšlela o světě dospělých.“
I když se skláním, abych si přečetla štítky, cítím, jak se na mě otočil. „Další
dospělácké přemýšlení? Taky jsem ho trošku praktikoval.“
Mám pocit, že se mi teprve uklidnilo srdce po tom, co jsme se tak vášnivě
líbali v oddělení zeleniny, a už začne sprintovat znovu. Tiše vysvětlím:
„Přemýšlela jsem taky o nové práci.“
Snaží se vypadat nezaujatě, když předstírá, že si čte nutriční informace na
jogurtu. „Vážně?“
Souhlasně zamručím. „Ozval se mi jeden týpek, co na mě dostal kontakt od
Olivera.“
„Na web?“ zeptá se a nedokáže to vydržet. Zatáhne mě za ruku, abych se na
něj podívala. Cítím napětí našeho rozhovoru, otázku, co se stane, až se odstěhuje
do Berkeley.
 „Web a designy všech propagačních materiálů. Je to obří nabídka.“
Dívám se, jak polyká, a několikrát přikyvuje. „Jakože… jak velká?“
„Zaplatí mi tolik, co vydělám za rok za barem.“ Úplně ztuhne, když to uslyší.
„Takže po tom, co jsem se ti snažila dovolat“ – znovu se zavrtí – „jsem zavolala
do Bliss a skončila tam. Ale asi budu muset skončit i u Freda. To je to, co mě
pořád trochu drží. Je to fajn, ale… já nevím…“ Nedořeknu a znovu opakuju:
„Velký.“
„Velký může být někdy moc dobrý,“ odpoví mi.
Pokyne, abychom pokračovali v chůzi, a jdeme vedle sebe uličkou. Cítí mou
potřebu změnit téma, a tak mi povídá o tom, jak se jeho sestra potkala s Lolou
a asi půl hodiny si o nás povídaly. Shodneme se, že jsou to všetečky, ale stejně je
milujem, a podaří se nám projít polovinou obchodu, než si uvědomím, že se
úplně zbavil svého košíku a skládá si jídlo do mého.
A není to vůbec divný.
Mezi cereáliemi se natáhnu pro Rice Krispies, on vezme Corn Flakes a jdeme
dál.
Všimnu si Pop Tartů a zastavím se. Vezmu borůvkové a dám je ke zbytku věcí.
„Tyhle jsou moje nejoblíbenější,“ řekne Luke.
Mrknu na něj. „Já vím.“
Zmateně se na mě podívá. „Jak to víš?“
„Měl jsi prázdnou krabici v koši a další ve skřínce. Už jsi ji nejspíš snědl,
i když jíš vždycky jenom jeden. Což je pořád dost divný, mimochodem.“
Podívá se na mě tím nejpodivnějším pohledem, ale nekomentuje to.
Dokončíme Lolin seznam a on si vezme pár dalších věcí. Zároveň se otočíme
k nejbližší pokladně a postavíme se do řady.
„Víš,“ začne, „tohle nám vážně jde.“
Nakloním hlavu, abych se na něj podívala. Čekám, až to rozvede.
„Tyhle domácí povinnosti. Podívej, jak hezky vedle sebe vypadají naše jablka.
Můj šampón vedle tvých tampónů? Je to, jako by byly stvořeny, aby byly vedle
sebe v košíku. Ani jsme se nehádali, jakého tuňáka vzít, a souhlasíme, že Ruffles
jsou lepší než Lay’s. Je to – je fajn to vědět.“
Usměju se na něj. „Fajn to vědět? Vědět co?“
Skloní se a políbí mě na tvář. „Vědět, že jsme nejen úžasní v posteli nebo
v baru, ale doopravdy spolu.“
„To jo.“ Oplatím mu pusu, nechám naše rty, aby se na sebe přitiskly, když si
koukáme do očí. Cítím, jak se usmívá, a dívám se, jak se jeho oči proměňují do
mého nejoblíbenějšího hravého výrazu.
 „Miluju tě,“ zašeptá, když se kousek odtáhne, a pak mě znovu políbí. Sevře se
mi hrdlo, jak mu to potřebuju říct na oplátku.
Ale ne tady. Cítím, jak nás člověk za námi pozoruje, jak stojíme v jasném
neosobním světle obchodního centra. Ale nedokážu odvrátit pohled: Luke Sutter
je zrovna teď božský zázrak a v hlavě mi zní Lolina slova. Má pravdu: Už je
můj.
Pokladní začne skenovat věci z našeho košíku a na chvíli ztichneme. Zaplatíme
každý svůj nákup a pak zamíříme k mému autu.
„Musela by sis na tu novou práci najít kancelář?“ zeptá se mě. Skloní se, aby
nacpal první tašku do kufru auta. Vytáhnu další tašku z vozíku, natáhne se pro ni
a tiše dodá: „Dej mi to.“
„Ne,“ odpovím mu. „Všechny programy, co potřebuju, mám na počítači, takže
můžu pracovat z domu. Možná jednou dvakrát týdně v kavárně, abych změnila
prostředí.“
„Takže bys mohla žít kdekoliv?“ zeptá se a ta otázka je plná naděje.
„Mohla.“ V hrudníku cítím tisíce ptačích křídel, jsou jako bouře.
Když naložíme poslední tašku, podívá se na mě, než se nakloní a jemně mě
políbí. Je to ta nejjemnější, nejpomalejší, nejněžnější pusa, kterou jsem kdy
dostala, a chci ho poprosit aspoň o stovku dalších.
Může se z pusy spustit ovulace?
„To je fajn vědět,“ řekne a pak zamíří s vozíkem ke svému autu. „Uvidíme se
U Freda, Logan.“

KDYŽ PŘIJDU DO PRÁCE, Fred stojí za barem. Ucítím opravdový smutek, že

budu muset odejít, i když je to proto, abych mohla dělat něco, co zbožňuju. Se
svým otcem nemám zrovna blízký vztah, takže být s Fredem skoro každou noc
se stalo něčím, na co jsem se doopravdy těšila.
Babičce by se Fred moc líbil.
Většina jedináčků nese břemeno toho, že jsou středem pozornosti svých
rodičů. Vlečou s sebou jejich naděje a sny. Moji rodiče – především máma –
objevila velmi brzo, že nejsem perfektní verze sebe samé, jakou si přála,
a rozhodla se raději pro nesouhlas, než aby se pokusila se mnou sblížit. Nebyla
jsem přímo rebelka, ale ani jsem se nesnažila lidi neustále těšit.
Babička mě chápala, i když se vsadím, že byla spousta příležitostí, kdy ji moje
nezlomná tvrdohlavost lákala, aby mě prodala do nejbližšího cirkusu. Věděla, že
ty vlastnosti, které ze mě dělaly náročnou teenagerku, ze mě v dospělosti udělají
sebevědomou, nezávislou ženu.
 Když začnu s prací, hodně přemýšlím, co budu dělat se svým životem a kolik
změn se mi objevuje na obzoru. Vracím se k rozhovoru s Lukem. Každou hodinu
se mi zdá větší a důležitější. Luke se rozhodl odstěhovat do Berkeley, ale
doopravdy jsme se o tom ještě nebavili. Cosi se mi samo od sebe vzpříčí v hrudi,
když si představím, že bych měla být bez něj. San Diego bylo vždycky můj
domov – i když jsem tu jenom navštěvovala babičku. Dokázala bych teď odejít?
Dneska se hraje velký zápas a v baru je narváno. Vidím spoustu pravidelných
zákazníků a dokonce několik nových tváří. Je to dobrá směska: někteří mladší,
jiní starší, několik mezi. Hlídám si pití pro lidi u baru a opatrně sleduju
rozjařenou skupinku holek v boxu poblíž jukeboxu.
Luke dorazí asi v deset, sedne si k baru, zatímco já zaskakuju za jinou servírku.
Směje se s Fredem, a když se k nim přidám, natáhne se, chytí mě za pásek
a božsky se usměje.
Celé tělo se mi naplní drobnými bombičkami, které vybuchnou, když se na mě
takhle usmívá.
„Ahoj,“ řekne.
Převlíkl se do tmavých džínů a modrého trička, které se mu napíná přes silné
bicepsy a ramena. Pohladím ho, užívám si jeho tělo. Vlasy má jemné a padají
mu do čela, když řeknu: „Tady jsi,“ hladově se zaculí.
„Můžu tě odvézt domů?“
„Mám tu auto,“ připomenu mu. „Nemusíš náhodou ráno pracovat?“ Položím
před něj podtácek, natáhnu se do chlaďáku pro studenou sklenici a naplním ji
novým IPA, které vím, že si užije.
Na moment mě chytí za ruku, když před něj položím sklenici, jen na tak
dlouho, aby mě lehce pohladil přes zápěstí. „Ty jsi ta, co tu zavírá a vstává za
úsvitu, aby mohla surfovat. Chci s tebou jít domů. Ještě jsem nebyl v tvé
posteli.“
Řekne to bez známky nervozity a najednou je to všechno, na co dokážu myslet.
Luke v mé posteli.
Nahý Luke v mých peřinách.
Luke s hlavou na polštáři, když se udělá.
Můj hlas je roztřesený, když řeknu: „Dobře.“ Kývnu na někoho, kdo se mě
snaží zaujmout na druhé straně baru. „Běž si hrát s kamarády, ať můžu
pracovat.“
„Ano, madam,“ řekne, vezme si pivo ze stolu a postaví se. „A Logan?“
„Ano?“ zeptám se.
„Jsi nádherná.“
NEUNIKNE MI – ANI FREDOVI – že Luka celou noc sleduju. Povídá si
s kamarády a dokonce si zahraje kulečník, ale neustále si kontroluje hodinky,
setkává se se mnou pohledem, když zjistí, že na něj koukám.
Pokaždé se mi zastaví dech. Jsem skoro opilá tím nadšením, které mi vyvstává
v hrudi, a ta slova se mi chystají vylézt z krku.
Miluju tě.
Podívám se stranou a dolů na kreditní kartu, na kterou mám založit nový účet.
Musím zrušit, co jsem zatím napsala, a začít znovu.
Asi o hodinu později vidím, jak se jedna holka oddělí od skupiny u jukeboxu
a vydá se dozadu. Luke nedává pozor – oči má přilepené na obrazovce nad
kulečníkovým stolem a hádá se s Ne-Joem ohledně hry – takže okamžitě
nezareaguje, když se posadí do židle vedle něj. Nakloní se, něco mu pošeptá do
ucha a ovine ruku kolem jeho.
Ani jsem netušila, že zadržuji dech, dokud se na ni nepodívá, neposune se, aby
nebyli tak blízko sebe a neodstrčí její ruku. Zavrtí směrem k ní hlavou, a aniž by
se musel soustředit, vrátí se k televizi. Rozhodně to neudělal kvůli mně – ani se
nepodívá, jestli jsem to viděla.
Utírám bar a třesou se mi ruce. Kouknu na hodiny, počítám, kolik času ještě
zbývá, než si ho budu moct vzít domů a vlíbat mu do kůže ta slova: věřím ti.

NAKONEC ZŮSTANE AUTO u baru a nechám Luka, aby mě odvezl až domů.

Nechci být bez něj; je to mezi námi takové klidně neklidné. Kdy se bude
stěhovat? Co budu dělat já?
Během jízdy mě drží za ruku, posloucháme tichou hudbu a prostor mezi námi
se zaplaví lehkou ospalostí.
Nahoře v bytě si vyčistíme zuby. Luke si přinesl svůj vlastní kartáček, a když
vidím, jak ho vytahuje z hygienické tašky, povím mu o tom, jak jsem našla
Ashleyin u Justina. Místo odpovědi vyplivne pastu, vypláchne si pusu a otře si ji.
Beze slova mi přitiskne na čelo dlouhou pusu.
„To je kretén,“ řekne, když se odtáhne.
„Jenom se rychle opláchnu,“ řeknu mu. A myslím opravdu rychle. Vlezu do
sprchy, než je voda teplá, namydlím se a našampónuju si vlasy světelnou
rychlostí a vyběhnu do pokoje s ručníkem kolem těla.
Ach bože. Nic nevypadá líp než nahý Luke v mé posteli.
Oblečení si poskládal do úhledné hromádky na židli u stolu. Bez mrknutí
sleduje, jak mi sklouzne ručník a jak si svážu mokré vlasy do drdolu na hlavě.
Sjíždí mi očima přes krk a zastaví se u prsou.
 „Spáváš nahá?“ zeptá se mě.
„S tebou jo.“
Přikývne a já si přitáhnu peřinu a vlezu za ním.
Už je můj.
Posadím se na něj, připadám si, jako bychom plavali v malém bazénku světla
z lampičky na nočním stolku. Na tváři má lehký stín, ale celý trup mu svítí.
Natáhne se a sevře mi rukama prsa. Cítím, jak začíná tvrdnout.
„Logan?“ řekne tiše.
„Ano?“
Palcem mi sklouzne přes bradavku. „Jsi moje přítelkyně?“
Přikývnu a on vtáhne můj spodní ret mezi zuby, zatímco se kouká, jak mi
krouží palci kolem bradavek. Krev se mi zaplaví horkou touhou. Skloním se,
abych ho políbila.
„Chybělo ti mít přítelkyni?“
Svraští obočí, jak nad tím přemýšlí, a znovu mi jemně stiskne prsa v dlaních.
„Ne tak, jak si myslíš. Jsem rád ve vztahu, ale nepřál jsem si být s někým před
tebou.“
Následující otázka se objeví odnikud. „Chybí ti někdy Mia?“
Na chvíli se zatváří zmateně.
„Myslela jsem…“
Pochopí a skočí mi do řeči: „Chybí ti Justin?“
Zasměju se. „To není totéž. Podvedl mě.“
„Lidi se rozcházejí z různých důvodů,“ řekne trpělivě. „Jenom proto, že mě
Mia nepodvedla, neznamená, že ji pořád miluju tak jako tebe.“
Dívám se, jak ho prsty hladím po hladké kůži na prsou. „Já vím.“
A je to pravda. Ale pomáhá mi, když slyším, jak to říká.
„Někdy to podělám, vím, že jo,“ řekne s drobným, škádlivým úsměvem.
„Zapomenu na důležitá výročí nebo koupím špatné tampóny, když mě pro ně
pošleš. Sním špatný počet Pop Tartů a nejspíš neúmyslně řeknu něco hrozně
sexistického, ale nikdy – slibuju – nebudu nevěrný.“ Pohladí mě po bocích
k pasu. „Takovej nejsem.“
Za to ho políbím, narovnám se nad ním a znovu ho pohladím po hrudi. A pak
cítím, jak můj mozek narazí na brzdu. Zpomalí, jak se dívám na prsty na jeho
svalnatém těle. Zkoumám bříšky prstů jeho svaly, dlouhé linie žeber.
Už je můj.
Nikdo jiný se nebude dotýkat téhle hrudi.
Nikdo jiný si nebude užívat ten dotek od hrudi k břichu a od břicha k bokům.
 Nikdo jiný neucítí ten jemný proužek chloupků.
Zachvěje se mi pod rukou, když ho sevřu. Zašeptá moje jméno, posadí se pode
mnou a přisaje se mi na krk.
Nikdo jiný se nebude dotýkat jeho penisu.
Nikdo jiný ho už nikdy neudělá.
Nikdo jiný ho neuslyší, jak říká: miluju tě.
Lukovy rty se pohybují nahoru k mému krku, k bradě. Zoufale vydechuje,
když ho hladím nahoru a dolů, skláním se, abych ho líbala na spodní ret.
V hrudi se mu rozezvučí tiché zamručení. „Na co teď myslíš? Jsi tichá.“
„Myslím na to, že jsi můj,“ zašeptám.
Odtáhne se, podívá se mezi nás, jak ho svírám rukou. „Celej tvůj.“
Díváme se, co dělám.
„Co se mnou uděláš?“ zeptá se mě a podívá se mi do obličeje.
„Co bys chtěl, abych udělala?“
„Dotýkej se mě, líbej mě.“ Lehne si na záda a lehce pokrčí rameny. „Nevím.
Chci zažít všechno.“
Z jeho upřeného pohledu se mi sevře žaludek.
Posunu se blíž. Cítím jeho péro, jak přese mě klouže, a on s úsměvem
zabrouká. „Tohle je fajn. Takhle by ses mohla udělat a nechat mě, abych se na to
díval.“ Zaculí se. „Moc rád se dívám na váš orgasmus, slečno London.“
Usměju se na něj, špičkou prstu ho hladím přes lícní kost. „Jsi můj
nejoblíbenější.“
Hravě vykulí oči. „Nejoblíbenější ze všech?“
Cosi se mi probudí v hrudi, vyklouzne mi to z úst. Přikývnu, nejsem schopna
s ním nahlas souhlasit, protože má pravdu. Je to můj nejoblíbenější člověk na
světě. „Jsi na mě tak hodný.“
„No to doufám. Miluju tě.“ Usměje se na mě znovu, a to, jak se jeho úsměv
posune z očí do koutků úst, mi na chvíli zastaví srdce.
„Já vím, že jo. Cítím to.“ Skloním se a políbím ho. Moje srdce se kouká přes
hranu útesu a vidí jen volný prostor kolem. „Taky tě miluju.“
Přestane dýchat a ucítím, jak mu ztuhnou stehna. „Nemusíš…“
Zastavím ho. „Neříkám to jenom proto, žes to řekl ty. Víš, že bych to neřekla,
kdybych to nemyslela vážně.“
Vidět Luka, jak bojuje s emocemi, mě bolí i uklidňuje zároveň. Zavře oči
a několikrát polkne.
„Jo?“ vydá ze sebe nakonec, ale jeho hlas je trochu přiškrcený.
Přikývnu. „Miluju tě.“
 Bez pochyby vím, že s Justinem jsem nikdy necítila tohle hluboké pohodlí až
do morku kostí a ani jeho nejširší úsměv mě neroztopil tolik jako jediný Lukův.
Prohlíží si moje oči a jen tak tak popadá dech. „London?“
„Ano?“
„Přestěhuješ se se mnou do Berkeley?“
Mám pocit, že se mi krev proměnila v kouř, že se mi rozpustily svaly. Věděla
jsem, že to přijde, že je to nevyhnutelné, abychom se přestěhovali nebo
vymysleli, jak to zvládneme na dálku.
Dívá se mi na pusu. Ne kvůli odpovědi, ale protože se usmívám. Je vidět, že
neví, co to znamená, kouká na mě trochu vyděšeně.
Nakloním se k němu a políbím ho.
„Ne, lásko, počkej.“ Drží mě od sebe rukou kolem ramen a mně poskočí srdce.
Řekl mi lásko. Nebylo to rejpavé Logan nebo ďolíčku, ale něco reflexního, něco,
co se mu samo od sebe vykulilo na jazyk.
„Buď ke mně upřímná,“ pokračuje. „Představa, že budu tam a ty tady… pořád
ještě můžu na UCSD.“
Střetneme se pohledem. Jeho oči se neusmívají, ale jsou jasné. Poprvé vidím,
že jeho levé oko je o trochu světlejší než pravé, a uvědomím si, že tohle nikdy
nezapomenu. Pokaždé, když budeme spolu, sbíráme kousky, které tvoří to
úžasné my a tenhle střípek mi sevře hruď. Potlačuju slzy.
Řekl mi lásko.
Jeho oči mají různé barvy.
Chce, abych se s ním přestěhovala do Berkeley.
„Půjdu s tebou.“
Vykulí oči. „Cože?“
„Přestěhuju se s tebou do Berkeley. Chci, abys šel tam, kam tě to táhne nejvíc.
Nechci být bez tebe.“
„Budeš se mnou bydlet?“
Při tom obřím detailu mi poskočí hruď. „Jo. Teda, předpokládám, že to jsi tím
myslel. Můžeme si klidně pořídit každý svůj byt.“
„Ne,“ zahuhlá a rychle zavrtí hlavou. „To jsem přesně myslel. Budeme spolu
bydlet.“ Najednou se skepticky odkloní. „Počkej. Vážně? Myslíš to vážně?“
Snažím se zadržet nadšený smích. „Jo, myslím to vážně.“
„Miluješ mě a budeš se stěhovat se mnou?“
Jeho rozkošnou mánii jen tak tak zvládám. Skloním se a pohladím ho rty přes
rty. „Miluju tě a budu se s tebou stěhovat.“
Promluví mi do pusy. „Doprčic. A teď se spolu poprvé vyspíme u tebe
v posteli. Jak jenom vydržím dost dlouho, abych se ujistil, že se uděláš?“
Rozesměju se a on zavrtí hlavou. Překulí se na mě a uvelebí se mi mezi
nohama. „Myslím to vážně. Nikdy jsem nebyl tak nadšenej,“ plácá. Jeho péro se
mi tiskne na klitoris a jen tak tak se zvládám soustředit na jeho slova; je tak
teplý, tak pevný. „Asi vybuchnu. Nemůžu mluvit. A moje péro je nadšený, aby
tě teď dostatečně uspokojilo. Budu bydlet s London. Budu spát každou noc vedle
London. Budu…“
Natáhnu se k němu a zastavím ho polibkem. Protáhnu boky a cítím, jak se mě
dotýká, a když se pohnu, špička vklouzne do mě. Překvapeně se nadechne, když
se do mě hladce ponoří, a bez dalšího povídání se začne pohybovat. Krouží
boky, je chtivý a vzrušený. Cítím ho v sobě – cítím ho celého – a ta intenzita
našeho rozhodnutí, myšlenka, že budeme mít společnou postel, společná rána,
lásku, která je naše, mě úplně rozněžní. Mám pocit, že mám motýlí kůži a je mi
horko. Tisknu se k němu, kroužím boky, chci ho hlouběji, rychleji a drsněji.
Včera jsme byli pomalí: líbal mě po celém těle, miloval se se mnou skoro
v každé pozici, co si dovedu představit, ale dneska budeme rychlí. Okamžitě
potvrdíme, co jsme si dohodli.
Vztyčí se nade mnou, vezme mě za ohnutá kolena a roztáhne mi nohy, otevře
si mě. Nic není intimnějšího než jeho pohled, kterým zírá na místo, kde se do mě
znovu a znovu a znovu noří. Natáhnu ruku, dotknu se ho, pak sama sebe,
všechno to cítím: jsem mokrá a teplá, on je tvrdý a mizí ve mně, v měkkosti.
Podívám se mu do obličeje a uvědomím si, že se dívá přímo na mě. Zkoumá
mou reakci a už vím, co je intimnějšího než se dívat, jak se dívá, jak do mě
zajíždí. Je to tohle: jak zkoumá můj obličej, když se se mnou miluje. Oči má
přilepené k mým, zatímco rozkoš začne od maličké a zvětšuje se a zvětšuje,
dokud necítím, jak si mě podmaňuje, jak mě táhne do místa, odkud není návratu.
Nejsem schopná podívat se stranou a nic – nic – není otevřenějšího než mu
koukat přímo do očí, zatímco se udělám. Lukovy rty se otevřou v údivu
a přikývne, aby mě povzbudil, jak se mě zmocní rozkoš a začnu ho tiše beze
smyslů prosit –
Já
Luku
Je to
Jsem blízko, kruci, tak blízko
Přimhouří oči skoro bolestně, jak se soustředí, abych se udělala. A v tu chvíli
mě orgasmus plně zaplaví a každý můj ostrý výkřik úlevy uvolní jeho obličej.
Usmívá se, culí, málem se směje, jak ho v sobě svírám a jak jsem divoká. Mezi
nohama cítím tisíce malých výbuchů, běží mi po zádech, do krku. Vykřiknu
a snažím se ze sebe vypravit nějaká slova.
Zírám na něj, povolím svaly a on otevře pusu ještě víc, jako by chtěl něco říct,
ale místo toho se skloní a políbí mě – divoce a vlhce se do mě zaráží s novou
silou – a jeho okouzlený výraz se promění v soustředěný.
Sevře mě na kolenou, ještě víc mi roztáhne nohy. Zvednu se z postele,
zmáčknu ho v sobě. Chci z něj vytáhnout každý kousíček. Je tak tvrdý, tak
divoký, cítím to hluboko pokaždé, když se zabodne, ale kdybych ho mohla
dostat ještě hlouběji, udělala bych to. Natáhnu se po jeho bocích, přitisknu ho
k sobě a Luke zakloní hlavu, když se udělá s nevěřícným výkřikem: „Bože –
bože, kurva, kurva!“ Pak se zastaví a třese se nade mnou.
Uklidní se, podívá se na mě s údivem a divoce se mu zvedá hruď. Pomalu mě
pustí a položí si ruce na matraci podél mého pasu. Cítím, jak na nás dosedá
ticho. Uvědomuju si, jak jsme byli hlasití, jak jsme se v tom úplně ztratili.
Bolí mě nohy, jak jsem je měla dlouho roztažené. Opatrně ho obejmu, použiju
je, abych si ho přitáhla blíž. Položí si čelo na moje, oči má zavřené a popadá
dech.
„Ježiši.“ Vydechne. „Bože, ženská.“
„Luku?“
Pořád má zavřené oči a lehce se usměje. „Logan?“
Sevřu ho kolem krku. „Jestli jsem to neřekla dost jasně, šíleně tě miluju.“
Otevře oči, střetneme se pohledem a jeho úsměv je ještě zářivější. „Konečně.“
 EPILOG
Luke

N A TÉHLE CHVÍLI jsou tři zatraceně super věci.

Zaprvé: piju fakt dobrý pivo.
Zadruhé: celá rodina je pohromadě – včetně London – a máma udělala moje
nejoblíbenější zapečené těstoviny na naši večeři před odjezdem.
Protože zatřetí: minulý týden jsme s London podepsali smlouvu na dům
v Berkeley.
Podívám se přes pokoj na London, která stojí u dřezu. Má na sobě máminu
zástěru a šaty, které zdůrazňují její super zadeček. Povídá si s babičkou, umývá
nádobu s jahodami, vypadá jako by tady byla už miliónkrát.
Chce se mi řvát. Jsme spolu tři měsíce a já jsem v tom tak po uši, že o tom
musím pořád mluvit.
Skoro každý den ji žádám o ruku a ona se mi směje a rozptyluje mě sexem.
Z mé chvilky mě vytrhne babiččin pisklavý, roztřesený hlas: „Když byl Luke
malej, probudil se vždycky ráno se slovy, že má silnej penis.“
Přidusím se na loku piva, zírám na ni. Všichni se zastaví.
Margot hlasitě vyštěkne: „Na tuhle chvíli jsem čekala.“
Babička se hrdě usměje. „Samozřejmě mluvil o tom, že má erekci.“
London zamrká, podívá se přes rameno na babičku a pak na mě a tiše
vyprskne. „Prosím?“
Protřu si obličej. „Babi.“
Odmávne mě jednou rukou. „Čekala jsem dvacet let, než se o to budu moct
podělit – neopovažuj se mi tenhle moment zkazit. Copak nevíš, jak si tyhle
historky střežím?“
Mávnu rukou a nechám ji, ať si dělá, co chce.
„Měl svou nejoblíbenější deku, kterou si strkal do kalhot, když se koukal na
Barneyho,“ dodá Margot.
„Margot,“ zašeptá máma tiše od sporáku, ale taky se směje.
Znovu se napiju piva. „Prosím, snažte se. Každej den ze sebe dělám před
touhle dámou cvoka. Nemůžete říct nic, co by otřáslo tím, jak mě zbožňuje.“
Vidím, jak při té výzvě celá rodina zpozorní a pak se podívají, jak London
odkládá jahody a jde ke mně. Obejme mě kolem ramen. „Tu noc, co jsme spolu
byli poprvé, mi asi padesátkrát řekl špatným jménem.“
Na zlomek vteřiny nás obklopí ticho a pak celá rodina propukne ve smích.
Tímhle se London přidala do party a zařídila si místo navždy.
Koukám na ni, lišácky se na ni podívám, zatímco má hlavu přitisknutou k mé
hrudi a její modré oči září neplechou. „Miluju tě,“ artikuluje bezhlesně.
„Máš štěstí, že já tebe taky.“
Trochu vykulí oči, jako by si zrovna vzpomněla. „Zítra se stěhujeme.“
Zvednu ruku a jemně jí odhrnu ofinu z čela. „První zastávka: Six Flags,“
zašeptám.
„Pak surfování na Santa Barbara.“
„Pak další horské dráhy v Great America.“
„Pak… nový dům,“ řekne a pomalu zvážní. „A žádná práce za barem.“ Vím,
že se bojí. Vím, že je to pro ni obří změna. Ale má práci na několik měsíců a je
opravdu úžasná.
„A pak začínám školu,“ skloním se a políbím ji na nos.
London mi kouká do očí, hledá ujištění. Vím, že už ho nebude chtít slyšet
nahlas.
Zvládneme to.
Jsem tvůj.
Ty jsi moje.
Jdeme do toho společně.
„A pak si mě vezmeš?“
Čekám, že se zasměje. Čekám, že mě vezme za tváře a políbí mě v jemném
odmítnutí, ale místo toho se mi pomalu podívá do očí. „V Las Vegas taky mají
horský dráhy, víš.“
 PODĚKOVÁNÍ
N EJVTIPNĚJŠÍ NA TÉHLE knížce byl pocit, když jsme ji dopsaly – klidně
bychom s Lukem a London zůstaly mnohem déle. Knížka vznikala tak
jednoduše a jejich příběh byl tak vtipný a nadýchaný, že jsme na konci byly obě
překvapené, že už je po všem. A jak hrozně se nám to líbí.
Samozřejmě je fajn, že poté, co jsme musely přepsat Vášnivého hříšníka, šla
další knížka sama od sebe. Ale to jen ukazuje, že někdy to jde snadno a někdy
hůř, ale vždycky to stojí za tu energii. Tady je taková malá rada pro všechny
budoucí spisovatele: pořád nám to nejde a pokaždé nás překvapí, když to jde
snadno. Takže to prostě napište, i když máte pocit, že je to jako ždímat krev
z kamene. Stojí to za to.
Děkujeme všem, kteří čtou naše knihy nebo o nás píšou na Twitteru, blogují
o nás, píšou recenze, nebo naši tvorbu sdílí s přáteli. Bez vás bychom žádné
knihy neměly. Budeme vám do smrti vděčné!
Zbožňujeme práci s naším editorem, Adamem Wilsonem – nejen proto, že je
neuvěřitelný puntičkář dokonalý v gramatice a do poznámek nám vkládá
perfektní YouTube odkazy, ale taky proto, že je schopen vykouknout ze svého
vlastního života a zkušeností, takže všechny naše postavy posiluje svým selským
rozumem. Najít kousky osobnosti, co fungují a co ne a navést nás tím správným
směrem – to je neuvěřitelné. Zbožňujeme psaní knih s tebou, chlape.
Holly Rootová je vzácná žena, chodící encyklopedie. Máme otázku – ona má
odpověď. Máme nápad – ona zná fakta a kontext, aby nám pomohla. Děkujeme
za všechno, co děláš – od emailů k těm dlouhým rozhovorům. Jsi lepší než
matematický ekvivalent (dortíky x jednorožci) na čtvrtou.
Naše rodina v Simon and Schuster Gallery je úžasnější než kdy dřív: Louise
Burkeová, Jen Bergstromová, Carolyn Reidyová, magická Kristin Dwyerová,
Theresa Dooleyová, Melissa Bendixenová, Jen Robinsonová, Liz Psaltisová,
Steph DeLuca, Eda Schlesinger a Abby Zidleová. Práce s každým z vás je pro
nás, jako bychom vypily sedm litrů napěněného hvězdného prachu. Můžeme
lítat!
Tým CLo by nebyl tím, čím je, kdybychom neměly naše před-čtenářky,
povzbuzení, trpělivé naslouchače a editorskou ruku Erin Serviceové, oči Tonyi
Irvingové, podporu na sociálních sítích Lauren Suerové, grafiku Heather
Carrierové. Prosím, neopouštějte nás, protože jsme ve všech těch věcech úplně
marné, zatímco vy v nich doslova záříte.
Vždycky zapomeneme poděkovat Googlu za pomoc s informacemi
o barmanech, rybaření nebo místech, kde mít v New Yorku veřejný sex, takže
zpětně děkujeme Googlu za posledních čtrnáct knih a všechnu tu pomoc
v zákulisí. Plác!
Naše rodiny už to všechno znají a poznají naše obličeje před deadlinem, aniž
by se na ně musely pořádně podívat. Nemůžeme se rozhodnout, jestli to je dobré
nebo špatné, ale děkujeme jim všem, že se naučili zvládat život s kreativními
osobnostmi. Milujeme vás, tak strašně moc.
Děkujeme taky komunitě autorů. Víme, co to znamená, mít takovou skupinu
jako podporu, a jsme neuvěřitelně vděčné za naše přátelství a hrdé na vaše
úspěchy.
A nakonec děkujeme jedna druhé: je to každodenní láska. Není nic, co bychom
si nedokázaly říct přes telefon nebo osobně, napsat si přes mail nebo chat.
Nedokážeme si ani představit, že bychom do toho šly s někým jiným. Navždy
jsme spolu levá a pravá.
V NAKLADATELSTVÍ JOTA VYŠLO

Knihykoupíte na www.jota.cz
 Z anglického originálu Wicked Sexy Liar
poprvé vydaného nakladatelstvím Gallery Books,
imprint Simon & Schuster, Inc., v roce 2016
přeložila Květa Oakland
Odpovědná redakce Marie Vlková
Obálka a sazba Veronika Cágová
Technická redakce Petr Kovář
Tisk a knihařské zpracování
CPI Moravia Books s.r.o., Pohořelice
Jako svou 2 195. publikaci
vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o.

Škárova 16, 612 00 Brno

tel.: +420 539 086 580
e-mail: jota@jota.cz
www.jota.cz
V Brně roku 2017
První vydání
Počet stran 352
ISBN epub 978-80-7565-123-5
ISBN mobi 978-80-7565-124-2