ESTETIKA 2

Na zkoušku u PhDr. ŠEVČÍKA

KATARZE = OČIŠTĚNÍ popisuje povahu působení umění na lidské vědomí, již v antice myšlenka
očišťující síly umění.

ANTIKA: HESIODOS + PINDAROS + PYTHAGORÁS: duše svých žáků očišťoval melodiemi od

různých emocí.

PLATÓN: nauka o idejích, ty očištěny ode všeho smyslového = cizího.

Dialog „SYMPOSION“ – v něm mluví o krásnu samotném, o kráse geometrických tvarů a tónů.
Duše se musí zbavit nečistot ze smyslového světa.

ARISTOTELES „POETIKA“ - očištění od vášní při zhlédnutí tragédie.

„POLITIKA“ – hudební katarze je prostředkem k výchově občanů – očištění hudbou.

PLOTÍNOS „ENNEÁDY“ neboli Devítky: duše se snaží nahlédnout božskou bytost, proto
podstupuje proces očištění od tělesnosti. V antickém pojetí měla katarze psychologické, etické a
náboženské příznaky X STŘEDOVĚK: – katarze hudební, hudba očišťuje a uklidňuje duši, je
činitelem katarze.

CASIODORUS + ABELARD z Bathu: hudba ovlivní i chování ryb a způsob letu ptáků.

RENESANCE: morální katarze = očištění od vášní soustrasti a strachu. Přeložení Aristotela do

latiny = vlna komentářů: např. Lodovico CASTELVESTRO, MAGGI – důraz na morální význam
katarze.

FR.KLASICISMUS: Pierre CORNEILLE: „Tři rozpravy o klasické poezii“ – popisuje katarzi jako
soucit s osobou v tragédii, ten v nás vzbuzuje strach, že se nám může stát totéž, takže potlačujeme
v sobě vášně, které by nás mohly přivést do neštěstí, katarze u něj zkrocení těchto vášní.

NOVOVĚK: G. E. LESSING: „Hamburská dramaturgie“ X klasicismu: katarze vášně nehubí, ale

rozvíjí = posiluje schopnost soucitu. Strach + soucit vyvolané katarzí jsou nevyhnutelně spojeny.
Konec 18. stol.: ústup od rozborů katarze: ještě S. FREUD: umělecká díla ulehčení od
neurotických potíží, srovnává katarzi s psychoanalytickou léčebnou kůrou.

VZNEŠENO –ústřední kategorie, rozvoj od 17.stol. i v současnosti. Klíčovou roli antický spis
„O vznešenu“ nejde o definici, spíše praktické návody postupy básnické a řečnické.

Vznešeno = to, co nás uvádí v úžas, v extázi, nalézáme ho v umění i básnictví – původně
připisován

C. LONGINOVI, dnes Anonymus. V přírodě: oceán či výbuch sopky. 5 zdrojů: veliké myšlenky,
prudké vášně, básnické figury, vybraná řeč, struktura verše.

NOVOVÉK: Nicolas BOILEAU: překlad „Pojednání“ + ve svém komentáři upozornil na přírodní

vznešeno =

inspirace pro VB myslitele:.Thomas BURNET „Posvátná teorie Země“ – velebí vznešenost

přírodních útvarů

John DENNIS – příjemná hrůza z pohledu na Alpy

LORD SHAFTESBURY – potěšení z divokých míst a pouští

Joseph ADDISON – velké přírodní útvary umožňují libost naší představivosti.

CH. MONTESQUIEU: VZNEŠENO=emoce, která se vynořuje po setkání s uměleckým dílem

Edmund BURKE: „Filosofické zkoumání původu našich myšlenek vznešena a krásna“ –

rozlišil vznešeno X krásno na základě psycholog..a fyziolog. popisu lidské přirozenosti, jedná se u
 ESTETIKA 2
Na zkoušku u PhDr. ŠEVČÍKA

něj o základní protiklady:.společenský PUD X PUD sebezáchovy – ten předpokladem vzniku

vznešena.

I. KANT: „Kritika soudnosti“ proti sobě krásno X vznešeno. Krásný předmět vzbuzuje
obrazotvornost. Předměty nelze označit jako vznešené. Vznešenost vzbuzuje např. pohled na
nekonečnost rozbouřeného oceánu=nekonečnost přírody. Dělí vznešeno na matematické= velikost
oceánu vyvolává IDEU nekonečnosti přírody a dynamické=při pohledu na oceán či bouřková
oblaka se nám příroda jeví jako všemocná, cítíme vůči její síle bezmocnost.

G.F.W. HEGEL: „Estetika“ spis posmrtně jeho žáci, kritik Kantovy teorie, vytvořil koncepci
SEBEROZVOJE duchovního principu veškeré skutečnosti, tedy „IDEJE“. Důležitou součástí
procesu SEBEPOZNÁNÍ rozvoj umění. 3 fáze vývoje umění: období symbolické, klasické a
romantické. IDEA se ve všech fázích vývoje umění vždy chce vyjadřovat skrze smyslovou formu.

Vznešeno = symbolická fáze vývoje umění= není schopno vyjadřovat duchovní obsah, ve kterém
se prosazuje IDEA. Oddělení duchovního X tělesného zvl. Patrné v hebrejské poezii, kde člověk
jako konečná bytost X Bohu, může ale poslušností Bohu + spravedlností dospět ke kladnému
vztahu k absolutnu.

A. SCHOPENHAUER: „Svět jako vůle a představa“ jediná podstatná skutečnost=VŮLE nás

žene do nekonečného usilování, střetů a zápasů, výsledkem strádání a utrpení. Popisuje způsoby,
jak se vymanit vševládné světové vůli: estetická KONTEMPLACE=nazírání oproštění od vůle a
jejího puzení. Rozdíl mezi kontemplací krásy X vznešena. Krása předmětu přemáhá vůli „bez boje“
X vznešeno násilným popřením vůle.

20. Století: Theodor ADORNO – kritik obsahového pojetí vznešena, podle něj se jedná o formální
kategorii, zdůrazňoval moment spojení s přírodou.

J. F. LYOTARD: “Postmoderní situace“ navázal na pojetí I. Kanta.

ESTETICKÝ POSTOJ=určité nastavení nebo stav mysli subjektu, do kterého subjekt vstupuje
vědomě, záměrně. Výsledkem je estetická zkušenost nějakého předmětu nebo vstupu události.
Když subjekt zaujímá estetický postoj je jeho záměrem získat estetickou zkušenost objektu nebo
události. Jakýkoliv objekt se vstupem subjektu do estetického postoje mění na estetický objekt,
tento vstup je subjektem kontrolován. Základy položeny ve VB v 18. století, pak v Německu na
konci 18. století a počátkem 19. století. Celá řada estetiků také ve 20. Století, i dnes tato
problematika živá.

A .A. COOPER=Lord Shaftesbury: „Charakteristiky lidí, způsobů, názorů a dob“ Zabýval se

nezainteresovaností estetického postoje - má dle něj primárně negativní význam, určitá zkušenost
není motivována zájmem o sebe sama či o osobní prospěch. Nezainteresovanost zajišťuje
pozorujícímu subjektu takový zájem o předmět, jaký může být zájmem jakéhokoliv jiného subjektu.

Francis HUTCHESON: „Zkoumání původu našich myšlenek krásy a ctnosti“ navazuje na

lorda Shaftesburyho, VB, naše správné vkusové rozlišování založeno na nezainteresovanosti vůči
světu.

Joseph ADDISON: „O potěšeních představivosti“ zabývá se zvláštní schopností

nezaineresovaného postoje ke skutečnosti, ta vysvětluje vysvětluje fungování naší schopnosti
vkusového rozlišování. Studoval povahu vkusového soudu, určil 3 typy kvalit předmětu, které
mohou v pozorovateli vzbudit libost a příznivý estetický soud, a to: velikost + krása předmětu +
nezvyklost předmětu.
 ESTETIKA 2
Na zkoušku u PhDr. ŠEVČÍKA

Archibald ALISON: „Eseje o přirozenosti a principech vkusu“ pozorovat by měl být na

estetickou zkušenost připraven, neměly by mu bránit jeho osobní zájmy, měl by být nejlépe
svobodný a nezaměstnaný. Klade důraz na nezainteresovanost.

Německo: I. KANT: „Kritika soudnosti“ ve spise problematika univerzální platnosti vkusových

soudů. Lidé mají stejné mohutnosti=duševní schopnosti porozumět světu. Estetický
soud=hodnocení předmětu na základě zkušenosti předmětu. KONTEMPLACE=soustředěné
přemýšlení, tak může být objektivně posuzován.

Artur SCHOPENHAUER: „Svět jako vůle a představa“ lidský život ovládán světovou vůlí, ta ho
nutí do usilování a utrpení. Z tohoto utrpení 2 cesty: trvalé osvobození od nadvlády vůle – to pouze
světec a je dočasné, snáze dosažitelné: umělec nebo divák, kterého umělec vedl = kontemplací
krásy v předmětech a uměleckých dílech.

Edward BULLOUGHE: „Psychická distance“ = článek VB psychologa vysvětluje distanci jako to,
co odlišuje estetický X praktický postoj. Psychologická distance nastupuje mezi naším „já“ a
předmětem, který na toto „já“ v praktickém ohledu působí. (Př. Loď v mlze- vnímám nejprve
nebezpečnost situace, pak teprve barvu mlhy). Distance je rozhodujícím faktorem v umění.

Jerom STOLNITZ: „Estetika a filosofie umělecké kritiky“ USA estetik, estetický X praktický
postoj se podle něj liší charakterem PERCEPCE = VNÍMÁNÍ. Praktická percepce patří
k praktickému postoji a je neúplná a dočasná. Estetická percepce je nezainteresovaná = vnímám
detaily.

George DICKIE: „Mýtus estetického postoje“ = článek USA filosofa-kritizuje koncepci

estetického postoje, odlišnost estetického X praktického postoje podle něj nebyla dostatečně
prokázána. Jeho kritika předmětem kritiky – prý zjednodušující. Koncepci estetického postoje
obhajoval

MC GREGOR a A. CASEBIER. Virgil ALDRICH: „Filosofie umění“ jeho teorie pojata jiným
způsobem: zabývá se změnami v charakteru věci, na věci se zaměřuje způsobem „POZOROVÁNÍ“
nebo „OSVOJOVÁNÍ“. Pozorování=vidí věci jako fyzikální ve fyzikálním prostoru. Osvojování=vidí
smyslové kvality věcí, vidí „impresionisticky“=ESTETCKÉ PŘEDMĚTY v EST. PROSTORU.

Jan MUKAŘOVSKÝ: „Význam estetiky“ (1942) a „Úkoly obecné estetiky“ rozlišuje 4 postoje ke
světu: praktický, teoretický, magicko-náboženský a estetický. „Znak dává pocítit celé universum“.

VKUS – nejprve chuťový počitek, jako estetická kategorie až v 17. stol. pojem pro pochopení pro
krásu a umění, označuje estetické cítění.
 ESTETIKA 2
Na zkoušku u PhDr. ŠEVČÍKA

Baltazar MORALES: traktát „Domácí věštec“ – Španěl, od něj pojem „vkus“ do literatury a vkus
pak jednou z ústředních kategorií.

17. + 18. stol.: úvahy o vkusu popularitu ve Francii:

F. de la ROCHEFOUCAULD: „Maximy“ = soubor aforismů + poznámek na téma tzv. „dobrého

vkusu“. Vkus se řídí soukromými egoistickými zájmy, takže nemůže existovat obecné kritérium
vkusu.

VOLTAIRE: „Filosof. slovník“ – v něm heslo vkus, v něm popis vývoje představ o vkusu od
počátku až po schopnost rozpoznávat krásu.

Charles BATTEUX: „Krása umění svedená na jediný princip“ zformuloval základní otázky
tehdejší teorie vkusu, VKUS je pro umění tím, čím je pro vědu intelekt. Dle něj dobrý vkus
přirozený,, vrozený. Různí lidé + národy různost vkusu = vliv přírody a vztah dobrého vkusu k ní.

David HUME: „O normě vkusu“ hledal obecné pravidlo, to je schopna formulovat pouze úzká
skupina velmi vzdělaných uměleckých kritiků, je třeba umět vystihnout + identifikovat DETAILY.

Adam SMITH“ „Teorie morálního cítění“ VB ekonom a filosof, estetický vkus chápe jako sociální
cit podmíněný společenskými vztahy. MÓDA = vývoj představ o krásnu a šerednu. Podléhají jí
představy o kráse, i o kráse přírody.

WINCKELMANN“ „Úvahy o napodobování řeckých děl malířství a sochařství“ poukaz na

antiku, očištění vkusu možné pouze napodobováním řeckého umění.

SULZER“ „Všeobecná teorie krásných umění“ vkus = schopnost člověka vnímat krásu,
schopnost prožitku.

NOVOVĚK: I. KANT „Kritika soudnosti“ pokus o úvahu o univerzalitě vkusu, problém

ANTINOMIE vkusu = smíření protikladných názorů na vkusový soud. VKUS. SOUD subjektivní,
nezávislý na logických soudech a důkazech, překračuje individuál. subjektivitu + nárokuje si
všeobecné uznání vlastní platnosti. VKUS. SOUD vynášen na základě vztahu mezi
MOHUTNOSTMI = poznávacími schopnostmi subjektu. Krásný = ten předmět, který vyvolá
souladnou hru našich mohutností: představivost + obrazotvornost + rozvažování.

J. HEGEL: „Estetika“ – ostrá kritika, tato kategorie dle něj pouze popisná = vnějšek děl: umění X
vnitřní podstata, tedy pravdivost zůstala vkusu ukryta, vedle skutečné hloubky + geniality umění
vkus ustupuje do pozadí. Jeho ostrá kritika = odmlčení teoretiků vkusu + úpadek, obnova až

v 19. a poč. 20.stol.: ale již jiný kontext rozvoj sociologicky orientovaných teorií:

Grant ALLEN: „Fyziologická estetika“ – přístup z fyziologického hlediska = lidské smyslové

orgány jednotnou strukturu = jednotné estetické cítění = lze tedy stanovit všem společné normy
vkusu.

Pierre BOURDIEU: „Rozlišení“ francouzský sociolog, napadl moderní teorie o jednotné normě
vkusu – ty podle něj zdůrazňují KULTURNÍ HEGEMONII = vytváření vztahu nadřazenosti X
podřazenosti v evropských společenstvích. V knize kritizuje hl. Kantovu „LIBOST“ tento postoj
k umění jako ke skutečnosti pouze pro bohaté, kteří mají čas + finance X tvrdě pracující člověk ve
vztahu kulturní podřazenosti