ESEJE

JOSÉ ORTEGA Y GASSET

O
UMĚNÍ

Umění vždy začíná jako nepopulární, teprve poté se stane populárním (romantismus to zvládá
podezřele rychle)

Lidé přijímající moderní umění Lidé s odporem k m. umění

Jsou menšinou ve společnosti Nerozumí mu a jsou frustrovaní

Zavazují se k spol. hodnotám Frustrace vyvolává pocity méněcennosti

 Lidé chtějí blízké „relatable“ umění – ne estetickou hodnotu – relatable um. chceme vidět

Lidé chtějí prožít to, co zažívají každý den. * Určitý stupeň fantazie je už odpuzuje
Můžeme se vždy zaměřit pouze na obsah, nebo na um. dílo jako celek – ne obojí zároveň

Vždy se umění dělilo na umění pro většinu (realistické, romantické) X menšinu

Dnes nejsou vyčerpané talenty – jen kombinace prvků ve stylu je vyčerpaná – proto je dnešní umění
tak sterilní

Dnešní moderní nový styl pro mladé je:

Dehumanizované umění
Umělecké dílo je pouze uměleckým dílem
Umění je hrou
Ironie je jeho podstatou
Odmítá falešnost
Umění je netranscendentální
Dehumanizované umění

Předměty mají vypadat stejně na obrazu / ve skutečnosti

Ne! Díla odkazují na nereálné objekty – nesměřují k realitě

Vyvolání nových, neobvyklých Potlačení každodenního Vyvolávají „sekundární“,

forem interakce života nekaždodenní emoce
Kde je dnes překonávání hranic? Přetvářet skutečnost znamená derealizovat – realita nemá styl

Lidský faktor v umění je dnes tabu – Mallarmého odpověď na Wagnerovu/ Beethovenovu hudbu:
„Je to nepoctivost“ říká současný umělec. „To se projevuje noblesní
slabost, vlastní člověku, prostřednictvím které se zvykne nakazit
bolestí, nebo radostí svého bližního. Toto nakažení není duševní
povahy, ale je to mechanická ozvěna, podobné jako skřípění zubů
vyvolané dotykem nože se sklem. Jde o automatický efekt, o nic víc.
Nesmíme se plést lechtání s radostí. Romantik s vábničkou píská na
ptáka, zištně využívá období jeho páření, aby do něho vypálil broky.
Umění nemůže spočívat v psychickém kontaminování, neboť to je
povědomí fenomén. Pláč a smích jsou esteticky klamné. Estetické
gesto nikdy nepochází z  melancholie či úsměvu – nemá s  nimi nic
společného. Všechno mistrovství vrhá chlad.“

Radost vyvolaná alkoholem je bez motivu – chybí jí opodstatnění

To, co chce být duchovní (ne mechanické), musí být motivované rozumem. Romantické dílo vyvolává
požitek – požitek ale nevyvěrá z díla. Hudba vyvolávající radost, neodkazující na nic logického je jako
alkohol. Když je dílo zaměřené na realitu – vyvolává v nás citovou zainteresovanost – city nám brání
v objektivní kontemplaci nad uměním.

Debussy dělá opak Beethovenovi a Wagnerovi hudby

Metafora zaručuje únik od reality – Metafora vždy odkazovala na tabu (odkazovala na nějaký
„hrozný“ objekt).

* Když představuji ve svém díle nějakou každodenní, nezajímavou událost, ale sdělím ji velmi
monumentálně – odlidšťuji. Myšlení zachycuje skutečnost skrze idey. Mezi ideou a věcí je ale
obrovský rozdíl. V lidské mysli je „lidská“, naivní představa reality. Věc už není každodenní – Ne!
Nechci ji

 Když tyto myšlenky nepodrobujeme zpětné vazbě reality – máme jakousi naivní irealitu
 Když ji nakreslíme, máme obraz-irealitu (vznik kubismu a expresionismu)

Ikonoklazmus
Už nenapodobujeme živá těla zvířat a stvoření => kreslíme geometrická schémata

Z živých forem tvoříme abstraktní znaky (slunce – hákový kříž/ had - ∑ třeba)

Na svoboda v umění a vědy se dají dobře sledovat změny ve společnosti/ změnu kolektivního myšlení

Dva hlavní proudy:

Odpor k minulosti
(požitek z toho býti opozicí)

Prohlubování odkazu předků

(začlenění do společnosti)
Tradice se takřka bez zpětné vazby vyvíjela několik stovek let – kolik toho má vůbec společného
s realitou => reakce jako absolutní zatracení starého umění (futurismus) – když začínáme nanovo – co
je umění bez tradice?