Professional Documents
Culture Documents
Mukařovský - Estetika - Výpisky
Mukařovský - Estetika - Výpisky
Mukařovský - Estetika - Výpisky
Studie z estetiky
Jakýkoliv předmět může nést estetickou funkci (jako jednu z mnoha). Není pevné hranice mezi
estetickým a mimoestetickým. Ale je i např. dýchání nebo vylučování estetické?
„Dýchat zhluboka, cítit, jak se krev očišťuje při styku se vzduchem, není to zrovna opojný požitek,
kterému by bylo nesnadno odepřít estetickou hodnotu?“
Hranice estetické oblasti nejsou tedy dány realitou samou a jsou velmi proměnlivé. Určité předměty
působící v minulosti primárně esteticky nemusí tak působit dnes. Tyto soudy jsou silně subjektivní.
Ale i přes tuto subjektivnost dokážeme v sociálním kontextu najít stabilizované rozložení estetické
funkce. (Estetická funkce jídla je ve Francii silnější, než u nás. Estetická funkce oděvu je silnější u žen,
než u mužů.)
Je nesprávné soudit naším systémem hodnot časově vzdálené předměty, neboť s dobou mohly být
jejich funkce rozdílné.
Hranice mezi uměním a mimouměleckým jsou tak málo zřetelné, že přesné rozhraničení je iluzorní.
Proto nehledíme tolik na hranice, ale poměr funkcí.
Některá umění tvoří nepřetržitou řadu – i přes to, že některé jevy jsou mimoumělecké. V architektuře
se s estetickou přou funkce praktické, v literatuře sdělovací (stejně jako film a fotografie).
Pokud je hlavní účel díla umělecký, je jeho funkce estetická. Je-li účel mimoumělecký, je jeho funkce
jiná. Ve fotografii a filmu se přou estetické a sdělovací.
K. H. Borovský:
„Leccos malíři vyvedli
Estetická funkce
1. Se může lišit ve společnosti / může mít esteticky slabší funkci
2. Estetická funkce je maximální upoutání pozornosti na daný předmět (nástroj
k vyzdvižení, očištění od nežádoucích souvislostí.
Svou izolační schpností se může stát nástrojem k sociální diferenciaci – Kdo toto dílo
shledává špatným nepatří/ nemá vkus na to být ve vyšší sociální vrstvě. Nebo např. oblek
jako nástroj k zdůraznění moci. Estetická funkce provádí funkci erotickou.
Hodnota jako schopnost něčeho směřovat k cíli. Může být i subjektivní etc. My chceme
hodnotu i za hranici individua – „kolektivní vědomí“. Nemůže dosáhnout platnosti přírodního
zákona.
Estetické norma V sobě může skrývat autoritativnější normu (teď je nám/ lidem subjektivita
šumák).
Norma mravní – odpůrce jako nevychovanec
Norma intelektuální – odpůrce jako hlupák
Období jejich využívání se houpou. Dodržování je vystřídáno porušováním – ani jedno z těchto
období však není úpadkové.
Umělecké dílo je neadekvátní aplikací estetické normy – nedodržení estetických Principů nebo
uvedení nových, přetvářejících dané normy. (i když zas tak nové být nemusí – sweet spot v houpání)
„Je možné abychom slyšeli ticho, jestliže před ním bylo slyšet hřmot
střelby.“
Dějiny umění jako revolty proti normám vládnoucím. Libost smíšená s nelibostí.
Je ale i více hodnot, kterými lze zachytit dílo – živá, historická, školská, populární,
reprezentativní.
Díla mohou být jen příležitostně hodnotná – pří specifické situaci, pro přátelé.
Umělecké dílo může využívat ohromně moc jednotlivých složek (linie, cákance
barvy, obsah díla) k vytvoření kladných/ záporných vzathů + se zde mohou využít i
mimoestetické složky k vytvoření rozporů při nahlížení na dílo.
Tyto hodnoty nejsou věcí jen uměleckého díla, ale i vnímatele (který má svůj
vlastní postoj ke skutečností).
Well… je to umění…
Moc složité/dynamick?
Nerozumím záměrné
výstavbě díla – až moc
možností výkladu
Soubor hodnot v životní praxi kolektivu omezováno Nutností aplikace hodnot. (nejde
s nimi hýbat)
Hodnoty v uměleckém díle, které jsou uvolněny od aktuální závaznosti (neustále Dílo díky jeho
se přizpůsobují společnosti) nepostrádají platnost potencionální – mohou se přizpůsobivosti
přeskupovat a přetvářet. nemůže zemřít.
Společností ale
změny otřásají
Napětí mezi mimoestetickými hodnotami díla a životními hodnotami kolektivu
/společnosti je nejvlastnějším úkolem umění. Dílo se shodou se
společenskými hodnotami je vnímáno jako čistě líbivé = kýč
Co je to estetika?
Nauka o estetické funkci, jejích projevech a jejích nositelích.
Cvik – Hodnoty nabude činnost prováděná při cviku sama o sobě, pozornost zaměřena na všechny
etapy a dobu jejich trvání – estetický postoj
Znak náboženský – zřetel obrácena ne k znaku samotnému, ale co za ním stojí (božství)
Znak estetický – Ten odhaluje, dává člověku pocítit vztah mezi ním a skutečností. Poukazuje ke všem
skutečnostem, které člověk zažil a může ještě zažít, k celému universu věcí a dějů.
b.) Teoretická – zdůrazňuje vztahy mezi subjekty / zákon jako „pravdivý“ vztah
Má-li být dosaženo něčeho nového (podstata praktického tvoření), musí být využito nové, dosud
přehlížené stránky skutečnosti – tu může objevit jen postoj estetický.
Ne estetično jako statická vlastnost věcí, ale estetično jako energetická složka lidského chápání
Krása jako vlastnost věcí
Jsou umění a příroda navzájem nezávislé? Není krása ve skutečnosti, ale v uměleckém díle?
Estetickou funkci můžeme naleznout všude (není to panesteticismus, neboť i ostatní funkce
doprovázejí, prolínají se s věcmi a činy).
Architektonický funkcionalismus – budova má jedinou funkci (ta je okleštěna od všech zbytečných
částí). Ale budova nemůže mí jedinou funkci, ne? Je přece dějištěm lidského života, ze kterého plyne
mnoho potřeb, které mají vícero funkcí.
Funkce je způsob sebeuplatnění subjektu vůči vnějšímu světu (polyfunkcionalistické). Funkce máme
bezprostřední a znakové.
Estetická norma
Norma a funkce (účel) jsou spjaté dohromady. Norma uskutečňuje realizaci funkce. Realizace
předpokládá směřování k cíli. (systém daný ve společnosti určuje jaký je účel předmětů) Např.
Lidé mluvící dialekty dodržují normy i bez oficiální kodifikace (stanovení norem spisovného jazyka).
Nemá norma povahu pravidla? Je to spíše regulující princip. Ten se odehrává vědomě i nevědomě –
nemění se norma soudem? (například zákony během několika let).
Estetická norma nesměřuje k praktickému cíli, ale spíše se zaměřuje na daný objekt. Čím více je
objekt estetický (+ čím více ho tak začneme hodnotit…) tím více ho vidíme jako nezávislý, autonomní,
jedinečný.
Už nejsme tak ovlivnění světem, nyní kicknou naše hodnoty (hodonocení <- vnímání).
Ani tak ne, jedinečnost není absolutní. A hlavně, jít proti normě je trendy a může si získat kladné
hodnocení.
Systém daný ve společnosti tak trochu určuje, co chce za věci. Umění je ale tak nezávislé, že si ho
každý hodnotí po svém. To nesouvisí s normami, neboť sinusoida (dodržování x nedodržování norem)
nám říká, že i porušování jich je trendy. Navíc jich je v každé době mnoho.
Norem je tolik, že právě v díle jsou zauzlené, jdou proti sobě, jsou dynamické. Obsahuje umělecké
dílo jiné normy než jen estetické?
Materiál trochu mate normy. „starobylé“, „učené“ normy nám mohou narušovat umění (zásady a
pravidla během výuky). Normy praktické (jako opak norem estetických). Dále tradice – narativ umění.
Estetická norma není relativní, neboť uvnitř nás (smysl pro symetrii a kompozici, vztahy barev,
umístění v prostoru, těžiště v 3D objektech) máme antropologické normy.
Toto je však nelibé, antropologické normy nejsou ideálními normami. (dokonalý rytmus je nudný,
stejně tak jako pravidelný trojúhelník)
Je zde nějaká stálost hodnoty, když některá díla zůstávají významná navždy, některá vůbec, nějaká
mezi specialisty/ veřejnou společností a nějaká teprve do své hodnoty dozrají… Navíc i idea díla roste
a kolísá např. klasicistické umění v době klasicismu nebo ignorace čehokoliv neprogresivního v době
futurismu.
Opuštění statického pojetí hodnoty => hodnota jako stále živá energie proudící přes minulost
k budoucnu.
Identita uměleckého díla má dynamický ráz, který je jen pořád se měnící odpovědí publika.
Estetické hodnocení se netýká hmotného předmětu, ale estetického objektu (hmotné dílo + estetická
tradice daného umění), přece. Ale některá umělecká díla – hmotné předměty nabývají „nové“
estetické hodnoty i přes to, že jsou ohromně stará.
Umění a sémiologie
Znak estetický – Ten odhaluje, dává člověku pocítit vztah mezi ním a skutečností. Poukazuje ke všem
skutečnostem, které člověk zažil a může ještě zažít, k celému universu věcí a dějů.
Umělecké dílo nelze identifikovat se stavem umělce při výtvoru, ani se subjektem, který ho vnímá –
psychologická estetika. Individuální myšlenkové pochody, které nejdou popsat x umění, které sděluje.
Vytvořil autor v kontextu nějaké doby s kolektivním vědomím vztahující se k dané věci
Společenské zjevy v tomto díle vytváří unikátní strukturu
Umění má ale i vedle funkce autonomního znaku také funkci komunikativní/ sdělovací
Obraz, i přes to, že nemá syžet (obsah, téma) přes linie a barvy toho dokáže mnoho sdělit.
Je syžet v díle reálný, nebo fiktivní? Může být i obojí – portréty, historický román
Záměrnost
V umění můžeme nalézt nezáměrné vlastnosti (tyto vlastnosti byly hledány v podvědomí).
„Třetí pak je posedlost a šílenost pocházející od múz; ta zachvacuje
duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí
pro písně i jiné básnické tvoření, a vyzdobujíc nesčíslné činy předků,
vychovává potomky“ … „kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez
šílení od Múz, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem pouhou
znalostí umění, je sám nedokonalý a také básnické dílo rozumného
zanikne před dílem šílících.“
Zdá se, že právě podvědomí se špetkou rozumu tvoří právě ona geniální díla. Podvědomí v tvoření a
nezáměrnost jsou jedno a to samé, ne? Takže vědomo = záměrnost a podvědomo = nezáměrnost?
Vztah subjektu k věci je relativně určitý / Vztah subjektu k umění je jiný, je to spíše vztah umění
k vnímateli. To plyne z toho, že umělecké dílo není věc, ale znak. Znak pro individua, který nemusí
odkazovat na nic reálného => z toho vyplývá jeho autonomie.
umělecké dílo nemá vztah k tématu která zobrazuje – teprve jako celek; v podvědomí vnímatele
s kontextem jeho zážitků a jeho duševního světa se stává kompletním/ účinným
Autor (aktivní), který vytvoří dílo a předá ho vnímatelům – ti nejsou pasivní, jsou aktivní. Úsilí kterým
sjednocujeme díla, porovnáváme ho v kontextu naší duše a navazují se vzájemné vztahy mezi
složkami daného díla.
Čistě záměrné umění: stylizace = proměna, zdůraznění specifických kvalit Pokus o schování
Deformace = zdůraznění tvaru lámáním obvyklých tvarů nezáměrnosti
„Umění začíná tam, kde se zapomíná na co a zbývá jen zájem o jak (nepohlcen scénou, vždy nad věcí)“
„Cítím jen ve svém vlastím nitru city jednajících osob. Brzy zuřím Othellem, brzy se chvěji
s Desdemonou“
Při vnímání 2 základní momenty – znak, zažívání díla jako bezprostřední skutečnosti
Umělecké dílo však si vynucuje pozornost právě tím, že je zároveň věcí i znakem. Vnitřní
sjednocenost daná záměrností navozuje určitý vztah k předmětu a strany pak jakožto věc významově
neusměrněná – právě díky své nezáměrnosti – je schopná upoutat představy a city.
Pokud je jednota v uměleckém tak důležitá – není nezáměrnost (pokud je hodnocena záporně) spíše
negativní? Vždyť vyvolává protiklady porušující jednotu díla…
Mno, pokud chceme vyvolávat „pouze“ estetickou libost, tak je vskutku negativní
Ale právě tyto protiklady dělají dílo dlouho relevantním a dokáží mu zvyšovat hodnotu.
V přírodě může být nezáměrnost aktivní síla přetvořující naše vnímání – kořeny mandragory jako
mužík
Strukturalismus
Struktura = celek, jehož části (tím, že jsou uvnitř) nabývají speciálního charakteru.
Rovnováha vnitřních složek se neustále porušuje a zároveň znovu vytváří. Proto se jeví jako soubor
protikladů.
Každý průlom statutu quo a po nějaké době znormalizovaný. Právě nové dílo je tak dynamické, neboť
se v něm míchají, kroutí, smaží, hemží a vaří nové průlomy a normalizovaná pravidla
Umělecké dílo je velmi složitý znak – každá jeho složka se snaží něco vyjádřit => dohromady um. dílo.
Funkce = rozmanitost účelů, kterým ve společnosti slouží (estetická)
Vztahy udržující jednotu struktury jsou dialektické – proto se rovnováha složek stále mění.
Struktura není v individuích, ale ve společnosti (vymyšlené slovo jedince X jazykový soubor)
Forma a obsah – Lidé individuálně upřednostňují jedno, nebo druhé. V poezii například téma lásky
(obsah) v Máchově Máji X znění slova láska (forma) / v malířství – barva je forma, right? Mno i barva
dokáže určovat obsah (modrá nahoře v obraze – nebe/ modrá dole v obraze – vodní hladina)
Umění
Převahuje estetická funkce
Převaha estetické funkce v umění vytváří autonomní znak (má souvislost se skutečností). I přes to
není sdělení
Může vypadat jako objekt s praktickým využitím (nástroj), nebo může být duševní (lyrická báseň) – i
přes to je pozornost vždy soustředěna k vnitřní výstavbě znaku, nikoli k okolním souvislostem.
Normální lidská tvorba je k nezbytným potřebám existenčním, umění ale objevuje nové vnímání a
poznání v člověku. Pokud je dílo jednoúčelné, pozbývá této schopnosti
Toto všechno je propojené – navíce je zde různé vývojové tempo (vyšší kult. se vyvíjí rychleji)
Individuální výtvor nabývá trvalé existence jen kolektivním přijetím. Mocní (platící) se často účastní
v umění.
I když individuum existuje nezávisle na kultuře => právě v tom tkví přelomovost díla (zásluha
osobnosti). Dílo – i přes to, že je tvorbou jedince, může být vnímáno jako realizace vývojové
struktury.
Nižší kultura zdůrazňuje důležitost struktury (transformace lidových písní z generace na generaci) a
ne jedince.
Moderní umění
Antinomie umění
„Je přirozené, že za tohoto stavu věcí nelze mluvit o noetické odpovědnosti individua. Staré pojetí
osobnosti je ohroženo. Jakápak také osobnost, když všecko je v toku, v proudu, když všude je
diskontinuita, desegregace, takže se člověk ztrácí sám v sobě, rozkládá se v řadu reakcí a výbuchů,
vzájemně nesouvisejících, nespojených nití žádného rozumného účelu.“
Čím více se dílo vzdaluje od individua/ materiální skutečnosti => zvyšuje se dialektické napětí
Tím se zdůrazní jeden člen antinomie
Vzniká suprematismus a neoplasticismus <=
Nebo dílo intenzivně osciluje
Vždy, když se snažíme vyřadit estetickou funkci, mění se ve funkci mravní, intelektuální…
Formalismus
Formy se dají rafinovaně aplikovat a kombinovat, nikdy však nemohou vzniknout nové (nabalující se
minulost nemůže být z ničeho nic přerušena) => forma se rozbíjí za účelem vytvoření nových forem
Umění vyhledává cestu k prohloubení skutečnosti, ale zároveň k možnosti návratu ke klidu
skutečnosti.