Jan Mukařovský

Studie z estetiky

Estetika – funkce, normy a hodnoty.

Estetično je jev sociální

Jakýkoliv předmět může nést estetickou funkci (jako jednu z mnoha). Není pevné hranice mezi
estetickým a mimoestetickým. Ale je i např. dýchání nebo vylučování estetické?

Moderní estetika klade důraz na široké pole působnosti. J. M. Guyau:

„Dýchat zhluboka, cítit, jak se krev očišťuje při styku se vzduchem, není to zrovna opojný požitek,
kterému by bylo nesnadno odepřít estetickou hodnotu?“

Hranice estetické oblasti nejsou tedy dány realitou samou a jsou velmi proměnlivé. Určité předměty
působící v minulosti primárně esteticky nemusí tak působit dnes. Tyto soudy jsou silně subjektivní.
Ale i přes tuto subjektivnost dokážeme v sociálním kontextu najít stabilizované rozložení estetické
funkce. (Estetická funkce jídla je ve Francii silnější, než u nás. Estetická funkce oděvu je silnější u žen,
než u mužů.)

Je nesprávné soudit naším systémem hodnot časově vzdálené předměty, neboť s dobou mohly být
jejich funkce rozdílné.

Hranice mezi uměním a mimouměleckým jsou tak málo zřetelné, že přesné rozhraničení je iluzorní.
Proto nehledíme tolik na hranice, ale poměr funkcí.

Forma – jak je dílo uspořádáno, jaký materiál je použit

Obsah – co je dílem znázorněno / vyjádření podstaty životních jevů a jejich

intelektuální a emocionální hodnocení

Některá umění tvoří nepřetržitou řadu – i přes to, že některé jevy jsou mimoumělecké. V architektuře
se s estetickou přou funkce praktické, v literatuře sdělovací (stejně jako film a fotografie).

Pokud je hlavní účel díla umělecký, je jeho funkce estetická. Je-li účel mimoumělecký, je jeho funkce
jiná. Ve fotografii a filmu se přou estetické a sdělovací.

K. H. Borovský:
„Leccos malíři vyvedli

Jenom světla nedovedli

Teď se na ně světlo rozhněvalo

A samo se do malířství dalo.“

Vztah umění a řemesla. Řemeslo se snaží stát uměním. Kontrast rukodělné (méně praktické)
práce x tovární výroba (ha! Co asi upřednostňují kapitalisté?). Poté vzniká fenomén výroby
sklenic, nábytku, kterého je škoda užívat.
Loosova anekdota o sedláři:
Byl sedlář, který vyráběl dokonale praktická sedla; chtěl však sedla
vyrábět zároveň moderní. I šel na radu k  profesoru umělci; ten mu
vyložil zásady uměleckého řemesla. Mistr se podle těchto návodů
pokoušel vyrobit dokonalé sedlo, ale vyšlo mu takové, jaká vyráběl
předtím. Profesor mu vytkl nedostatek fantazie, dal udělat návrhy
sedel svým žákům i sám několik nakreslil. Když sedlář návrhy uviděl,
zaradoval se a řekl profesorovi: „Pane profesore, kdybych tak málo
rozuměl jízdě na koni, vlastnostem kůže a řemeslné práci, měl bych
takovou fantazii jako vy!“

V náboženství (katolická, pravoslavná církev) – náboženská funkce činí z estetické funkce

prostředek k realizace.
1. Estetično není reálnou vlastností věcí
2. Není čistě v moci individua (i přes to, že může být)
3. Kolektiv stabilizuje funkce „uměleckých“ objektů

Estetická funkce
1. Se může lišit ve společnosti / může mít esteticky slabší funkci
2. Estetická funkce je maximální upoutání pozornosti na daný předmět (nástroj
k vyzdvižení, očištění od nežádoucích souvislostí.

Svou izolační schpností se může stát nástrojem k sociální diferenciaci – Kdo toto dílo
shledává špatným nepatří/ nemá vkus na to být ve vyšší sociální vrstvě. Nebo např. oblek
jako nástroj k zdůraznění moci. Estetická funkce provádí funkci erotickou.
Hodnota jako schopnost něčeho směřovat k cíli. Může být i subjektivní etc. My chceme
hodnotu i za hranici individua – „kolektivní vědomí“. Nemůže dosáhnout platnosti přírodního
zákona.
Estetické norma V sobě může skrývat autoritativnější normu (teď je nám/ lidem subjektivita
šumák).
Norma mravní – odpůrce jako nevychovanec
Norma intelektuální – odpůrce jako hlupák

Normy se přetvořují aplikací (jazyk, zákony)

Cílem estetické funkce je navození estetické libosti. Tím si můžeme pomoci strukturou objektu mířící
na naši přirozenost – rytmus podložen rytmem srdce, symetrie – kolmice, pravý úhel, pravidelné
tvary.

Období jejich využívání se houpou. Dodržování je vystřídáno porušováním – ani jedno z těchto
období však není úpadkové.

Dodržování norem, harmonie, stabilita

Vkusnost?

Nedodržování norem, revolta, progres! Důkazy labilnosti struktur

Normy se tu těžko
uplatňují, kvůli
dynamičnosti vývoje
umění

Umělecké dílo je neadekvátní aplikací estetické normy – nedodržení estetických Principů nebo
uvedení nových, přetvářejících dané normy. (i když zas tak nové být nemusí – sweet spot v houpání)
„Je možné abychom slyšeli ticho, jestliže před ním bylo slyšet hřmot
střelby.“

Dějiny umění jako revolty proti normám vládnoucím. Libost smíšená s nelibostí.

Nevkus hodnotíme jako něco co se neshoduje s estetickou normou. Autor chce

naplnit estetickou normu, ale jeho dílo to nedokázalo – odpor k bezmoci
původcově. Naopak sweet spot v houpání může nelibost být prvkem kladným.

Zřídlem estetických norem je vysoké umění

Může být mnoho estetických kánonů, z čehož mnoho jich přežívá z minulosti.
Spojitost s kánony a sociální vrstvou – nejmladší nahoře. Není to tak vždy, though.

Snaha stmelení sociálních vrstev skrze vyrovnání vkusu – někdy je považován

nejmladší kánon jako statut quo, někdy (Ruská avantgarda) nejnižší.

Sociologická estetika a normy –

1. Těsnost svazku propojených norem?
2. Která je podřízená a která je vůdčí?

Estetická norma je ve folklorním prostředí mnohem méně proměnlivá – je

vklíněna do daného systému norem – ty jsou pevně navzájem spjaty, že si
v pohybu překáží.

Estetická hodnota/ hodnocení = proces (určuje ho vývoj umělecké struktury

a zároveň pohyby struktury společenského soužití)

1. Estetická funkce (její síla) udává hodnotu a estetická norma pravidla.

2. Oblast estetické funkce je širší než její hodnota

Splnění normy není podmínkou hodnoty

Estetická hodnota v umění se jeví jako jedinečná a neopakovatelná

1. Platnost a dosah našeho hodnocení?

a. Proměnlivost aktu hodnocení?
b. Objektivní platnost estetického soudu?

Je ale i více hodnot, kterými lze zachytit dílo – živá, historická, školská, populární,
reprezentativní.

Hodnoty se také během doby proměňují, vyměňují, upadají, či naopak se stávají

„věčnými“.

Díla mohou být jen příležitostně hodnotná – pří specifické situaci, pro přátelé.

Znak: něco, co stojí místo něčeho jiného a k tomuto jinému poukazuje.

Nejúplnější soustava znaků = jazyk /// symbolické zobrazení

Sdělovací projevy x výtvory umění

Román (Zločin a trest) nepoukazuje na skutečnost (nezajímá nás, co se tehdy a tehdy
stalo studentovi v Rusku), ale na naše konkrétní systémy hodnot – komplexní ve
společnosti zažívané, ale i subjektivní. Všechna taková díla odkazují na skutečnost, Quote
ale zcela jiným způsobem. strana 46
– Oscar
Wilde
(The critic
as artist)
Hudba cílí na konkrétní systémy hodnot, i přes to, že nesděluje. Provádí to skrze
tónovou úroveň, melodii, rytmický útvar.

Umělecké dílo může využívat ohromně moc jednotlivých složek (linie, cákance
barvy, obsah díla) k vytvoření kladných/ záporných vzathů + se zde mohou využít i
mimoestetické složky k vytvoření rozporů při nahlížení na dílo.

Tyto hodnoty nejsou věcí jen uměleckého díla, ale i vnímatele (který má svůj
vlastní postoj ke skutečností).

Převládá estetická hodnota v uměleckém díle?

Well… je to umění…

Umění s maximální estetickou hodnotou je autonomní.

Moc složité/dynamick?
Nerozumím záměrné
výstavbě díla – až moc
možností výkladu

Všechny složky uměleckého díla, obsahové/ formální jsou nositeli

mimoestetických hodnot, které uvnitř díla vstupují do vzájemných vztahů =
Je-li v díle moc silný soulad,
umělecké dílo je soubor mimoestetických hodnot.
nejsme dostatečně zaujati –
Kde je v díle estetická hodnota? Složené pojmenování dynamické celistvosti dílo si nevydobývá
vzájemných mimoestetických vztahů. Rozpor vztahů = dynamika/ soulad = jednota vnímavost.

Když je estetická hodnota hlavní, neznamená to, že ostatní pohlcuje, či utačuje.

Jen ostatní vytrhává ze styku s příslušnou životní hodnotou => vytváří dynamický
celek.

Soubor hodnot v životní praxi kolektivu omezováno Nutností aplikace hodnot. (nejde
s nimi hýbat)

Hodnoty v uměleckém díle, které jsou uvolněny od aktuální závaznosti (neustále Dílo díky jeho
se přizpůsobují společnosti) nepostrádají platnost potencionální – mohou se přizpůsobivosti
přeskupovat a přetvářet. nemůže zemřít.

Společností ale
změny otřásají
Napětí mezi mimoestetickými hodnotami díla a životními hodnotami kolektivu
/společnosti je nejvlastnějším úkolem umění. Dílo se shodou se
společenskými hodnotami je vnímáno jako čistě líbivé = kýč

Co je to estetika?
Nauka o estetické funkci, jejích projevech a jejích nositelích.

Jak nahlížíme na svět?

 Některé postoje (praktický, teoretický, náboženský, estetický) se mohou prolínat a některé se
navzájem vylučují.

Cvik – Za účelem (s chtěným výsledkem) posílení kondice, těla – praktický postoj

Cvik – Hodnoty nabude činnost prováděná při cviku sama o sobě, pozornost zaměřena na všechny
etapy a dobu jejich trvání – estetický postoj

Znak náboženský – zřetel obrácena ne k znaku samotnému, ale co za ním stojí (božství)

Znak estetický – Ten odhaluje, dává člověku pocítit vztah mezi ním a skutečností. Poukazuje ke všem
skutečnostem, které člověk zažil a může ještě zažít, k celému universu věcí a dějů.

V lidském úkonu je trojí stránka

a. Praktická – dělání věcí za účelem, směřování k nějakému cíli

b.) Teoretická – zdůrazňuje vztahy mezi subjekty / zákon jako „pravdivý“ vztah

c.) Estetická – Nahlížení na věci jednotlivě, jako na nekonečný soubor vlastností.

Nezahrnuje předešlé stránky – je to cíl sám o sobě (autonomie). Není nadbytečný a zbytečný?
Doprovází každý lidský úkon.

Má-li být dosaženo něčeho nového (podstata praktického tvoření), musí být využito nové, dosud
přehlížené stránky skutečnosti – tu může objevit jen postoj estetický.

Uvědomení si šíři estetické oblasti je úkol moderní estetiky.

Činnosti s funkcí primárně estetickou se nazývají umění.

Estetično mimo umění

Jak se projevuje estetično v lidském konání a lidských výtvorech? Jak estetično lpí v samotné lidské
přirozenosti?

Ne estetično jako statická vlastnost věcí, ale estetično jako energetická složka lidského chápání
Krása jako vlastnost věcí

Vše se točí kolem člověka – funkce? Kašleme na přírodní jevy.

Je umění napodobenina (nedokonalejší verze) přírody?

Karásek ze
Je umění dokonalejší nadstavba na přírodu? Lvovic, viz
strana 66
Funkce…

Jsou umění a příroda navzájem nezávislé? Není krása ve skutečnosti, ale v uměleckém díle?

Estetickou funkci můžeme naleznout všude (není to panesteticismus, neboť i ostatní funkce
doprovázejí, prolínají se s věcmi a činy).
Architektonický funkcionalismus – budova má jedinou funkci (ta je okleštěna od všech zbytečných
částí). Ale budova nemůže mí jedinou funkci, ne? Je přece dějištěm lidského života, ze kterého plyne
mnoho potřeb, které mají vícero funkcí.

Vždyť funkce nejdou pojímat takto jednostranně.

Estetická funkce doprovází funkční mnohostrannost individua.

Funkce je způsob sebeuplatnění subjektu vůči vnějšímu světu (polyfunkcionalistické). Funkce máme
bezprostřední a znakové.

Znakové funkce: Funkce symbolická – v popředí je objekt

Funkce estetická – v popředí subjekt (cílení na člověka) – neúčinkuje na

společnost, promítá se do ní

Estetická norma
Norma a funkce (účel) jsou spjaté dohromady. Norma uskutečňuje realizaci funkce. Realizace
předpokládá směřování k cíli. (systém daný ve společnosti určuje jaký je účel předmětů) Např.

Lidé mluvící dialekty dodržují normy i bez oficiální kodifikace (stanovení norem spisovného jazyka).

Nemá norma povahu pravidla? Je to spíše regulující princip. Ten se odehrává vědomě i nevědomě –
nemění se norma soudem? (například zákony během několika let).

Rozdíl mezi normální a estetickou normou?

Estetická norma nesměřuje k praktickému cíli, ale spíše se zaměřuje na daný objekt. Čím více je
objekt estetický (+ čím více ho tak začneme hodnotit…) tím více ho vidíme jako nezávislý, autonomní,
jedinečný.

Už nejsme tak ovlivnění světem, nyní kicknou naše hodnoty (hodonocení <- vnímání).

Nekazí individuálnost a jedinečnost díla kolektivní normu?

Ani tak ne, jedinečnost není absolutní. A hlavně, jít proti normě je trendy a může si získat kladné
hodnocení.

Systém daný ve společnosti tak trochu určuje, co chce za věci. Umění je ale tak nezávislé, že si ho
každý hodnotí po svém. To nesouvisí s normami, neboť sinusoida (dodržování x nedodržování norem)
nám říká, že i porušování jich je trendy. Navíc jich je v každé době mnoho.

Norem je tolik, že právě v díle jsou zauzlené, jdou proti sobě, jsou dynamické. Obsahuje umělecké
dílo jiné normy než jen estetické?

Materiál trochu mate normy. „starobylé“, „učené“ normy nám mohou narušovat umění (zásady a
pravidla během výuky). Normy praktické (jako opak norem estetických). Dále tradice – narativ umění.

Estetická norma není relativní, neboť uvnitř nás (smysl pro symetrii a kompozici, vztahy barev,
umístění v prostoru, těžiště v 3D objektech) máme antropologické normy.
Toto je však nelibé, antropologické normy nejsou ideálními normami. (dokonalý rytmus je nudný,
stejně tak jako pravidelný trojúhelník)

Všeobecná hodnota v umění?

Je zde nerelativní linie vývoje umění? Jak to, že nějaké umění z dílny nepřežijí svoji dobu?

Je zde nějaká stálost hodnoty, když některá díla zůstávají významná navždy, některá vůbec, nějaká
mezi specialisty/ veřejnou společností a nějaká teprve do své hodnoty dozrají… Navíc i idea díla roste
a kolísá např. klasicistické umění v době klasicismu nebo ignorace čehokoliv neprogresivního v době
futurismu.

Opuštění statického pojetí hodnoty => hodnota jako stále živá energie proudící přes minulost
k budoucnu.

1.) Všeobecná hodnota je ta, která je v dané době nejvíce rozšířená

2.) Je to ta, která nejlépe odolává času
3.) Ta, jež je evidentní

Shledává ho hodnotným společnost, ne individuum

S tím spojena minimální pomíjivost estetické hodnoty – hmotná podoba je nekonečná

Identita uměleckého díla má dynamický ráz, který je jen pořád se měnící odpovědí publika.

Silná aspirace na všeobecnost.

Estetické hodnocení se netýká hmotného předmětu, ale estetického objektu (hmotné dílo + estetická
tradice daného umění), přece. Ale některá umělecká díla – hmotné předměty nabývají „nové“
estetické hodnoty i přes to, že jsou ohromně stará.

Jak to, že je tento vztah tak nekonečný?

Umění vzniká od lidských rukou k člověku (chce předat estetický objekt)

Umělec a publikum jsou rovnoprávnými členy.

Čím více významovější dílo je, tím je větší pravděpodobnost, že odolá

změnám času, místa a společenskému prostředí.

Významovost díla je spojena s cílením na antropologickou podstatu člověka

(konexe s rovnováhou duševních pochodů a hodnot)

Proto jsou „dětské“ příběhy tak oblíbené nezávisle na generaci, čí místě:

Robinson Crusoe, Alibaba a 40 loupežníků

Estetická hodnota je neomezená – nemá konkrétní obsah – nemůže dojít k uskutečnění

Antropologická konstituce je schopná dojít k nekonečnému počtu realizací

Umění a sémiologie
Znak estetický – Ten odhaluje, dává člověku pocítit vztah mezi ním a skutečností. Poukazuje ke všem
skutečnostem, které člověk zažil a může ještě zažít, k celému universu věcí a dějů.

Znak se logicky mění během let a se změnou hodnot

Umělecké dílo nelze identifikovat se stavem umělce při výtvoru, ani se subjektem, který ho vnímá –
psychologická estetika. Individuální myšlenkové pochody, které nejdou popsat x umění, které sděluje.

Znak = smyslová realita, která vyvolává jinou realitu

Znaku má být
Jaká je druhá realita, kterou nahrazuje umělecké dílo? porozuměno jak
od tvořitele, tak
Jsou to sociální zjevy (filosofie, politika, náboženství)
audience
Nesplývá s nimi, though (někdy jde proti nim – sinusoida, někdy je to metafora)

Umělecké dílo jako znak, který

 Vytvořil autor v kontextu nějaké doby s kolektivním vědomím vztahující se k dané věci
 Společenské zjevy v tomto díle vytváří unikátní strukturu

Umění má ale i vedle funkce autonomního znaku také funkci komunikativní/ sdělovací

Tato funkce je zjevná u malířství, poezie, sochařství, ale to například u architektury?

Obraz, i přes to, že nemá syžet (obsah, téma) přes linie a barvy toho dokáže mnoho sdělit.

Je syžet v díle reálný, nebo fiktivní? Může být i obojí – portréty, historický román

Náčrt sémiologického studia umění má v úmyslu:

 Ilustrace zásadních rozdílů ve vědách přírodních a duchovních

 Zdůraznění významu sémiologických otázek pro estetiku
 Problém znaků je podstatný problém duchověd. Ideální je vzít pravidla
lingvistiky (má daný charakter znaků) a užít je na vědy, kde sémiologický ráz
je nejsilnější
 Umělecké dílo má charakter znaku. Nemůže výt ztotožněno s se stavem
vědomí autora, ani subjektů. Estetický objekt je v kolektivním vědomí.
 Každé umělecké dílo je autonomní znak – ten se skládá z
 Díla-věci = smyslový symbol
 Estetického objektu = je v našem vědomí a vytváří význam
 Vztah díla na nás skrze sociální zjevy
 Umění synžetová mají druhou sémiologickou funkci - sdělovací

Záměrnost
V umění můžeme nalézt nezáměrné vlastnosti (tyto vlastnosti byly hledány v podvědomí).
 „Třetí pak je posedlost a šílenost pocházející od múz; ta zachvacuje
duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí
pro písně i jiné básnické tvoření, a vyzdobujíc nesčíslné činy předků,
vychovává potomky“ … „kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez
šílení od Múz, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem pouhou
znalostí umění, je sám nedokonalý a také básnické dílo rozumného
zanikne před dílem šílících.“

Zdá se, že právě podvědomí se špetkou rozumu tvoří právě ona geniální díla. Podvědomí v tvoření a
nezáměrnost jsou jedno a to samé, ne? Takže vědomo = záměrnost a podvědomo = nezáměrnost?

Praktické, záměrné tvorby se definují tím, že směřují k cíli.

U umění to ale je jinak. Umění nesměřuje k cíli – umění je cílem samo

Vztah subjektu k věci je relativně určitý / Vztah subjektu k umění je jiný, je to spíše vztah umění
k vnímateli. To plyne z toho, že umělecké dílo není věc, ale znak. Znak pro individua, který nemusí
odkazovat na nic reálného => z toho vyplývá jeho autonomie.

umělecké dílo nemá vztah k tématu která zobrazuje – teprve jako celek; v podvědomí vnímatele
s kontextem jeho zážitků a jeho duševního světa se stává kompletním/ účinným

Záměrnost je odkazování na určité téma

Autor (aktivní), který vytvoří dílo a předá ho vnímatelům – ti nejsou pasivní, jsou aktivní. Úsilí kterým
sjednocujeme díla, porovnáváme ho v kontextu naší duše a navazují se vzájemné vztahy mezi
složkami daného díla.

Záměrné umění je často pro diváky

Čistě záměrné umění: stylizace = proměna, zdůraznění specifických kvalit Pokus o schování
Deformace = zdůraznění tvaru lámáním obvyklých tvarů nezáměrnosti

Divák chápající divadlo jako záměrné:

„Umění začíná tam, kde se zapomíná na co a zbývá jen zájem o jak (nepohlcen scénou, vždy nad věcí)“

Divák chápající divadlo jako nezáměrné:

„Cítím jen ve svém vlastím nitru city jednajících osob. Brzy zuřím Othellem, brzy se chvěji
s Desdemonou“

„stržení“ je právě odrazem divákova života

Při vnímání 2 základní momenty – znak, zažívání díla jako bezprostřední skutečnosti

Umělecké dílo však si vynucuje pozornost právě tím, že je zároveň věcí i znakem. Vnitřní
sjednocenost daná záměrností navozuje určitý vztah k předmětu a strany pak jakožto věc významově
neusměrněná – právě díky své nezáměrnosti – je schopná upoutat představy a city.
Pokud je jednota v uměleckém tak důležitá – není nezáměrnost (pokud je hodnocena záporně) spíše
negativní? Vždyť vyvolává protiklady porušující jednotu díla…

Mno, pokud chceme vyvolávat „pouze“ estetickou libost, tak je vskutku negativní

Ale právě tyto protiklady dělají dílo dlouho relevantním a dokáží mu zvyšovat hodnotu.

V přírodě může být nezáměrnost aktivní síla přetvořující naše vnímání – kořeny mandragory jako
mužík

Strukturalismus
Struktura = celek, jehož části (tím, že jsou uvnitř) nabývají speciálního charakteru.

Rovnováha vnitřních složek se neustále porušuje a zároveň znovu vytváří. Proto se jeví jako soubor
protikladů.

Hierarchie ve stavu stálého přeskupování.

Každý průlom statutu quo a po nějaké době znormalizovaný. Právě nové dílo je tak dynamické, neboť
se v něm míchají, kroutí, smaží, hemží a vaří nové průlomy a normalizovaná pravidla

Umělecké dílo je velmi složitý znak – každá jeho složka se snaží něco vyjádřit => dohromady um. dílo.
Funkce = rozmanitost účelů, kterým ve společnosti slouží (estetická)

Noetický materialismus = skutečnost existuje nezávisle na subjektu + vztahy jsou reálné

Vztahy udržující jednotu struktury jsou dialektické – proto se rovnováha složek stále mění.

Struktura není v individuích, ale ve společnosti (vymyšlené slovo jedince X jazykový soubor)

Forma a obsah – Lidé individuálně upřednostňují jedno, nebo druhé. V poezii například téma lásky
(obsah) v Máchově Máji X znění slova láska (forma) / v malířství – barva je forma, right? Mno i barva
dokáže určovat obsah (modrá nahoře v obraze – nebe/ modrá dole v obraze – vodní hladina)

Znak v umění: Vnitřní složení: Co obraz reprezentuje?

Vztah ke skutečnosti: Znak sdělovací – Co dílo vyzdvihuje z reality?

Emm.. metafora pro
Vztah ke společnosti: čině vytváří ideologie a obhajuje její zájmy
umění je společnost?.?
Vztah vnímatele a původce:

Umění
Převahuje estetická funkce

Činnost i výtvor jsou zároveň v díle – tanec/ hudba/ báseň a malířství

O to více je činnost během improvizace

Převaha estetické funkce v umění vytváří autonomní znak (má souvislost se skutečností). I přes to
není sdělení
Může vypadat jako objekt s praktickým využitím (nástroj), nebo může být duševní (lyrická báseň) – i
přes to je pozornost vždy soustředěna k vnitřní výstavbě znaku, nikoli k okolním souvislostem.

Mimoestetické funkce vkládají obsah – souvislost se skutečností

Nositelem funkce bývá forma/ obsah je nositelem mimoestetických funkcí

+ je fajn, má definovaný účel/

Normální lidská tvorba je k nezbytným potřebám existenčním, umění ale objevuje nové vnímání a
poznání v člověku. Pokud je dílo jednoúčelné, pozbývá této schopnosti

Umění můžeme třídit podle: Smyslů

Poměru času a prostoru (architektura, tanec)

Míra schopnosti sdělovací

Rozdělení podle
Hmotnost x nehmotnost díla nejdůležitějších vlastností
Samostatnost

Umění můžeme členit: Horizontálně (městské a venkovské)

Vertikálně (umění vysoké a umění periferní/ soukromé/ bulvární)

Podle národů a krajů: v minulosti silnější než dnes

 Vnější vliv užíván k rozvinutí tendencí domácích

Toto všechno je propojené – navíce je zde různé vývojové tempo (vyšší kult. se vyvíjí rychleji)

Tradice a zásahy do ní vytváří unikátní syntézu

Individuální výtvor nabývá trvalé existence jen kolektivním přijetím. Mocní (platící) se často účastní
v umění.

I když individuum existuje nezávisle na kultuře => právě v tom tkví přelomovost díla (zásluha
osobnosti). Dílo – i přes to, že je tvorbou jedince, může být vnímáno jako realizace vývojové
struktury.

Nižší kultura zdůrazňuje důležitost struktury (transformace lidových písní z generace na generaci) a
ne jedince.

Moderní umění

Začátek v období transformace impresionismu na postimpresionismus

Tendence rozkládat individuum – stejně jako během romantismu (deformace skutečnosti)

Naturalismus je jako dokument / impresionismus je surová smyslová reakce

Snaha o co nejsilnější potlačení individuality – Mallarmé: Vrh kostek nikdy nezruší náhodu
Symbolisté mění řád do náhodných prvků

Dadaisté mění náhodu do řádu svých děl

Antinomie umění
„Je přirozené, že za tohoto stavu věcí nelze mluvit o noetické odpovědnosti individua. Staré pojetí
osobnosti je ohroženo. Jakápak také osobnost, když všecko je v toku, v proudu, když všude je
diskontinuita, desegregace, takže se člověk ztrácí sám v sobě, rozkládá se v řadu reakcí a výbuchů,
vzájemně nesouvisejících, nespojených nití žádného rozumného účelu.“

2 Hlavní protikladné tendence:

Deformace skutečnosti X (nezastavitelné) vnímání člověka

Čím více se dílo vzdaluje od individua/ materiální skutečnosti => zvyšuje se dialektické napětí
Tím se zdůrazní jeden člen antinomie
Vzniká suprematismus a neoplasticismus <=
Nebo dílo intenzivně osciluje

 minimální nároky vyústily v  rychlé tempo vývoje (s tí m vyšší

autonomie)

Kritika Společnost Subjektivita v díle X znak nadindividuální

Umění
Umění jako bezprostřední výraz duševního stavu Vyhrocení osobnosti X irelevance individua

Antinomie - Věc určitých unikátních vlastností X Dílo estetické

Svébytnost materiálů, užití Mimoumělecká
nových materiálů. charakteristika, umělecké
Esencialismus struktury = musí zde být pro
rozlišení um. díla.

Vždy, když se snažíme vyřadit estetickou funkci, mění se ve funkci mravní, intelektuální…

Antinomie est. funkce: Obsah X Forma

Často dosazována jako
obsah. Je v moderně
desorganizována

Formalismus
Formy se dají rafinovaně aplikovat a kombinovat, nikdy však nemohou vzniknout nové (nabalující se
minulost nemůže být z ničeho nic přerušena) => forma se rozbíjí za účelem vytvoření nových forem

Snaha o vytvoření umění čistého …

V básnictví zaměření na slovo, v malířství zaměření na plochu, barvu, linii. Obsah není ničen za
účelem oddálení se skutečnosti, ale pro získání nových prostředků, nové vize na svět.

Styly ukazují jinou skutečnost

Kubismus – perspektiva, hmotnost, objemovost  Celé toto vnímání není hmotné, je

Impresionismus – jedinečnost chvíle, citlivost součást našeho vědomí/ o to více
„změn“ se díky rychlému životu
Futurismus – smyslovost, pohyb x stálost odehrává a vyplývá z toho větší nejistota

Umění vyhledává cestu k prohloubení skutečnosti, ale zároveň k možnosti návratu ke klidu
skutečnosti.