Jane Austenová

MANSFIELDSKÉ
PANSTVÍ
 Translation © Kateřina Hilská, 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2023
All rights reserved
 Kapitola 1

Asi tak před třiceti lety měla slečna Maria Wardová

z Huntingdonu to štěstí, že s věnem pouhých sedmi ti-
síc liber zaujala sira Thomase Bertrama z panství jménem
Mansfield v hrabství Northampton, jehož titul baroneta
jí zajistil označení „lady“ a k tomu veškeré vymoženosti
a důsledky plynoucí z krásného domu a značného příjmu.
Celý Huntingdon jásal nad skvělostí onoho svazku a do-
konce i její strýc, právník, přiznával, že ke spravedlivému
nároku na něco takového jí chybí přinejmenším tři tisíce.
Měla dvě sestry, které z tohoto jejího povýšení také moh-
ly mít užitek, a ti z jejich známých, kterým nejstarší slečna
Wardová a nejmladší Frances připadaly stejně hezké jako
slečna Maria, neváhali předpovídat, že se vdají podobně
výhodně. Na světě však není tolik bohatých mužů, kolik
je hezkých žen, jež by si je zasloužily. Slečně Wardové asi
po šesti letech nezbývalo než se vdát za reverenda Norri-
se, švagrova přítele, jehož soukromé jmění bylo celkem
zanedbatelné, a slečně Frances se nepovedlo ani to. Partie
slečny Wardové nakonec nebyla nijak opovrženíhodná,
protože sir Thomas měl naštěstí možnost zaopatřit své-
ho přítele příjmem v podobě fary v Mansfieldu, a man-
želé Norrisovi se tak vydali na dráhu společného štěstí
s necelým tisícem liber ročně. Avšak nejmladší Frances se
ke značné nevoli své rodiny vdala za námořního poručí-
ka bez vzdělání, majetku či vhodných konexí. Hůř už si

5
snad ani vybrat nemohla. Sir Thomas Bertram měl zájem
a přání – ať už ze zásady, či z hrdosti, nebo z touhy činit
dobro – vidět všechny, kdo s ním jsou nějak spřízněni,
v úctyhodném postavení, a byl by se rád nějak vynasnažil
ve prospěch sestry lady Bertramové – ale ve sféře švag-
rova povolání neměl žádný vliv, a než stačil vymyslet ně-
jaký jiný způsob, jak rodině pomoci, mezi sestrami došlo
k naprostému rozkolu. Byl to jen přirozený následek cho-
vání obou stran, který ostatně vyplyne z téměř každého
nerozvážného sňatku. Paní Priceová si chtěla ušetřit zby-
tečné námitky, a proto rodině napsala až po svatbě. Lady
Bertramová, velice klidná žena až podivuhodně nevzru-
šeného a nečinného založení, by se byla spokojila s tím,
že by na sestru prostě zapomněla a už se tím nezabývala.
Jenže paní Norrisová měla naopak spíše činorodé sklony
a nedala si pokoj, dokud sestře Fanny nenapsala dlouhý
a rozhněvaný dopis, v němž jí zdůraznila, jak pošetile se
zachovala, a pohrozila jí všemožnými zlými následky. Pa-
ní Priceové se dopis hrubě dotkl a rozzlobil ji. Následo-
vala její odpověď, která zatrpklostí počastovala obě sestry
a sira Thomase zahrnula tak neuctivými úvahami o jeho
pýše, že si je paní Norrisová nemohla nechat pro sebe,
čímž vzájemné styky na značně dlouhou dobu skončily.
Bydleli od sebe tak daleko a okruhy lidí, v nichž se
pohybovali, byly tak odlišné, že téměř vylučovaly, aby
se jedni o druhých během následujících jedenácti let ně-
co dozvěděli, tudíž přinejmenším sira Thomase nesmír-
ně udivovalo, že paní Norrisová je čas od času schop-
na jim zlostným hlasem vyjevit, že Fanny má další dítě.
Když však uběhlo oněch jedenáct let, paní Priceová už
si nemohla dovolit dál hýčkat svou hrdost či zášť nebo
přijít o jediné spojení, z něhož jí případně mohla ply-
nout pomoc. Početná a dosud se rozrůstající rodina, man-
žel neschopný aktivní služby, zato plně schopný věnovat
se svým kumpánům a dobrému pití, s velice malým pří-
jmem, který jim sotva stačil zajistit každodenní potřeby,

6
to vše ji přimělo, aby obnovila příbuzenské vztahy, které
tak lehkovážně obětovala. Dopis, jímž oslovila lady Bert-
ramovou, vyjádřil takové pokání a sklíčenost, podal zprá-
vu o tolika dětech a nedostatku téměř všeho ostatního, že
je všechny naladil ke smíření. Chystala se k devátému po-
rodu, a když zanaříkala nad touto okolností a úpěnlivě je
poprosila o podporu očekávaného dítěte, nemohla zaml-
čet, jak by pro ni mohli být důležití v budoucí péči o těch
osm, které už byly na světě. Její nejstarší byl tou dobou
desetiletý chlapec, pěkný a energický, rád by se dostal
někam do světa, ale jak tomu sama může napomoct? Ne-
byla by třeba možnost, že by ho nějak využil sir Thomas
na svém západoindickém majetku? Nepohrdl by žádnou
prací – nebo co si myslí sir Thomas o vojenské akademii
ve Woolwichi? Nebo jak by ho mohla dostat na Východ?
Dopis se dočkal odezvy. Znovu nastolil mír i laskavost.
Sir Thomas poslal přátelské rady a ujištění, lady Bertra-
mová poskytla peníze a dětské prádlo a paní Norrisová
psala dopisy.
To byly tedy okamžité výsledky a během roku vyplynu-
la pro paní Priceovou ještě důležitější výhoda. Paní Norri-
sová před ostatními často podotýkala, že jí nejde z hlavy
chudinka sestra a její rodina, a jakkoli hodně toho pro ně
už všichni udělali, ráda by učinila ještě víc: nakonec jí ne-
zbylo než přiznat přání, že by ubohé paní Priceové měli
ulevit od starosti a výdajů s jedním dítětem z toho jejího
velkého hejna. „Co kdyby si společně vzali do péče její
nejstarší dcerku, jíž je nyní devět let, a je tedy ve věku, kdy
vyžaduje víc pozornosti, než jí ubohá matka může dopřát?
Starosti a výdaje s tím spojené by ve srovnání s dobrotivos-
tí takového činu byly zanedbatelné.“ Lady Bertramová s ní
okamžitě souhlasila. „Nic lepšího snad ani nemůžeme udě-
lat,“ shrnula a navrhla, „pojďme poslat pro to dítě hned.“
Sir Thomas nedokázal v tu chvíli dát tak okamžitý
a bezvýhradný souhlas. Zvažoval a rozmýšlel – je to vážná
věc – o dívku, která má takto vyrůstat, musí být přiměřeně

7
postaráno, jinak by bylo spíš kruté než laskavé vzít ji od
rodiny. Pomyslel na své vlastní čtyři děti – na oba syny –
bratrance zamilované do sestřenic a tak dále – ale sotva
začal rozvážně vyjmenovávat námitky, paní Norrisová ho
přerušila s odpovědí na všechny, ať už vyřčené, či nikoli.
„Ale sire Thomasi, já vás dokonale chápu a uznávám
velkorysost a zároveň obezřetnost vašeho smýšlení, kte-
ré je zcela v souladu s vaším chováním obecně. Naprosto
souhlasím v tom hlavním, že je nutno udělat, co člověk
může, aby řádně zaopatřil dítě, když si ho svým způso-
bem osvojí – a já bych jistě byla ta poslední, kdo by ne-
přispěl svou troškou do mlýna. Vzhledem k tomu, že
sama děti nemám, komu bych měla strčit sem tam něja-
kou tu maličkost, když ne dětem svých sester? – A pan
Norris je zajisté víc než spravedlivý – ale víte, že toho
moc nenamluvím a na proslovy si nepotrpím. Nenechme
se od dobrého skutku odstrašit nějakou maličkostí. Do-
přejme té dívce vzdělání a uveďme ji do světa, jak se pa-
tří, a pak vsadím deset ku jedné, že se usadí dobře a dál
už nebude nikoho nic stát. Snad mohu říct, sire Thomasi,
že naše neteř, tedy rozhodně vaše, neporoste tady v tom
prostředí, aniž by jí z toho plynuly výhody. Netvrdím, že
bude tak hezká jako její sestřenice, to bych nemyslela.
Ale bude uvedena do místní společnosti za tak příznivých
okolností, že jí to s velkou pravděpodobností poskytne
úctyhodné zajištění. Myslíte na své syny – ale cožpak ne-
víte, že to ani v nejmenším nepřipadá v úvahu, vzhledem
k tomu, že budou vyrůstat jako sourozenci? To je morál-
ně vyloučené. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Je
to vlastně jediný způsob, jak právě nějakému takovému
svazku zabránit. Řekněme, že by to byla hezká dívka a že
by ji Tom nebo Edmund potkali poprvé někdy odteďka
za sedm let, to by pak z toho mohla plynout nějaká ne-
plecha. Už jen pomyšlení, že jsme připustili, aby vyrůstala
tak daleko od nás v bídě a opomíjená, by stačilo k tomu,
aby se do ní jeden z těch drahých a milých chlapců za-

8
miloval. Ale pokud bude vyrůstat od nynějška s nimi, tak
i kdyby byla krásná jako anděl, nebude ani pro jednoho
víc než sestrou.“
„Na tom, co říkáte, je hodně pravdy,“ odvětil sir Tho-
mas, „a mám daleko do toho, abych stavěl nějakou smy-
šlenou překážku do cesty plánu, který tak plně vyhovuje
situaci všech zúčastněných stran. Chtěl jsem jen podo-
tknout, že bychom se do toho neměli pouštět bez roz-
myslu, a pokud máme opravdu paní Priceové posloužit
a sami obstát se ctí, musíme dítěti obstarat, nebo alespoň
považovat za svůj závazek, že v budoucnu podle okol-
ností obstaráme, zajištění, jaké náleží ženě z dobré rodi-
ny, pokud se nenaskytne jiný způsob, jak vy optimisticky
očekáváte.“
„Naprosto vás chápu,“ vyhrkla opět paní Norrisová,
„jste přímo ztělesněním velkorysosti a ohleduplnosti,
a jsem si jista, že v tomto směru nikdy nebudeme v roz-
poru. Jak dobře víte, vždycky jsem ochotna udělat vše,
co je v mých silách, pro ty, které mám ráda, a i když bych
k této dívence nikdy nemohla cítit ani setinu obdivu, kte-
rý chovám vůči vašim drahým dětem, ani ji v nějakém
ohledu považovat tolik za vlastní, musela bych se hanbou
propadnout, kdybych ji snad byla s to zanedbávat. Copak
to není dítě mé sestry? A mohla bych snad nečinně přihlí-
žet jejímu strádání, kdybych měla pro ni byť jen kousek
chleba? Vážený sire Thomasi, mám svoje chyby, ale srd-
ce na pravém místě. A jakkoli jsem chudá, tak bych spíš
odepřela nějakou nutnou věc sobě, než se zachovala la-
kotně. Takže pokud nejste proti, napíšu chudince sestře
už zítra a učiním jí tento návrh. A jakmile dojdeme k do-
hodě, sama se postarám o dopravu dítěte do Mansfiel-
du – vy s tím nebudete mít žádnou starost. Na vlastní ob-
tíže nikdy nehledím, víte. Pošlu Nanny do Londýna, kde
se může ubytovat u bratrance sedláře, a dítě jí podle po-
kynů doručí právě tam. Z Portsmouthu do Londýna snad-
no dojede dostavníkem, může ji dostat na starost jakákoli

9
důvěryhodná osoba, která zrovna tou dobou do města
pojede. Řekla bych, že mezi cestujícími se vždycky najde
nějaká manželka slušného obchodníka nebo tak někdo.“
Sir Thomas namítal pouze proti tomu, že by měli tak-
to zneužít Nannyina bratrance, a když dojednali úcty-
hodnější, třebaže méně hospodárné místo předání dítěte,
věc byla považována za hotovou a všichni už si užíva-
li příjemných pocitů z tak dobročinného záměru. Toto
potěšení nemělo popravdě řečeno být tak rovnoměrně
rozděleno, jelikož sir Thomas byl plně rozhodnut stát
se skutečným a důsledným patronem vybraného dítěte,
kdežto paní Norrisová ani v nejmenším nezamýšlela ně-
jak se účastnit výdajů s tím spojených. Dokud šlo o to do-
jít někam, popovídat si a něco vymyslet, byla bezmezně
velkorysá a nikdo neuměl lépe vemlouvat štědrost ostat-
ním, ale jak ráda dirigovala druhé, tak měla ráda peníze
a dovedla stejně dobře ušetřit vlastní kapsu jako utrácet
z měšce příbuzných. Jelikož sňatkem získala menší pří-
jem, než na jaký si dělala vyhlídky, od samého začátku
považovala za nutné přísně šetřit. To, co začalo jako pro-
zíravost, se brzy stalo volbou, předmětem nezbytné sta-
rostlivosti, kterou nemohla uplatnit na dětech. Kdyby mě-
la rodinu, o kterou by bylo třeba pečovat, zřejmě by paní
Norrisová ani penězi nešetřila, jenže takovou starost ne-
měla, nic tedy nebránilo její střídmosti ani neumenšovalo
uspokojení z toho, že se jejich jmění, jehož výnos nikdy
zcela neutratili, každým rokem navýšilo. S touto neodola-
telnou zásadou, které neodporovala žádná skutečná ná-
klonnost k sestře, si nemohla k dobru přičíst víc než to,
že tak nákladnou dobročinnost vymyslela a zařídila. Nic-
méně se možná sama v sobě vyznala tak málo, že když
po tomto rozhovoru odcházela domů, šťastně věřila, že je
ta nejštědřejší sestra a teta na světě.
Když na toto téma přišla řeč příště, své názory vyložila
v plné šíři a v odpověď na nevzrušený dotaz lady Bertra-
mové: „Kam má to dítě přijít nejdřív, sestro, k vám, nebo

10
k nám?“ uslyšel překvapený sir Thomas, že naprosto ne-
ní v silách paní Norrisové, aby se nějak osobně podílela
na této péči. Jemu totiž připadalo, že právě na faře by by-
la dívenka zvlášť vítaným přínosem a žádoucí společnicí
tety, která sama děti nemá – jenže v tom se hluboce mý-
lil. Paní Norrisová prohlásila, že je bohužel úplně vylou-
čeno, aby holčička pobývala u nich, zejména za součas-
ného stavu věcí. Chatrné zdraví chudáka pana Norrise to
vůbec neumožňuje – to by snad mohl spíš létat než sná-
šet dětský povyk. Pokud by se třeba jednou zbavil potí-
ží spojených s onemocněním dnou, to by byla jiná – po-
té by se pro změnu s radostí starala sama a nehleděla by
na nepohodlí. Ale v tuto chvíli jí chudák pan Norris bere
veškerý čas a už pouhou zmínkou o něčem takovém by
ho značně zneklidnila.
„Pak by tedy radši měla přijít k nám?“ opáčila lady Bert-
ramová s naprostým klidem. A po krátké odmlce sir Tho-
mas důstojně dodal: „Ano, ať je doma tady. My se vyna-
snažíme dostát povinnosti vůči ní a přinejmenším bude
mít výhodu společníků stejného věku a pravidelné výuky.“
„To je pravda,“ vyhrkla paní Norrisová, „to jsou moc
důležité okolnosti. A slečně Leeové může být jedno, jestli
učí tři děvčata nebo jenom dvě – to přece vyjde nastejno.
Jen bych si přála, abych mohla být víc k užitku – ale vidí-
te, že dělám, co je v mých silách. Nepatřím k těm, co se
snaží nesnázím vyhnout. A Nanny pro ni dojede, i když
mi třeba nebude vhod, že na tři dny přijdu o svou hlavní
rádkyni. Nejspíš dáte to dítě do toho bílého podkrovního
pokojíku poblíž původních dětských pokojů. To pro ni
bude vůbec nejlepší, tak blízko slečny Leeové a zároveň
nijak daleko od holčiček a taky poblíž služek – jedna či
druhá jí můžou pomáhat s oblékáním a postarat se o je-
jí šatstvo, protože byste nejspíš nechtěla po Ellisové, aby
sloužila jí jako těm druhým. Vlastně nevím, kde jinde bys-
te ji mohla ubytovat.“
Lady Bertramová se tomu nebránila.

11
 „Doufám, že se u ní projeví dobrá povaha,“ pokračo-
vala paní Norrisová, „a bude si uvědomovat, jak úžasné
štěstí ji u takových příbuzných potkalo.“
„Kdyby se snad měla chovat opravdu nepěkně,“ po-
dotkl sir Thomas, „nemohli bychom ji kvůli vlastním dě-
tem dál u nás trpět, ale zatím není důvod k tak zlým
obavám. Patrně na ní shledáme leccos, co bychom rá-
di změnili, a musíme se také připravit na značnou nedo-
vzdělanost, třeba nehezké názory a povážlivou neotesa-
nost. Ale to nejsou nenapravitelné nedostatky – a nejspíš
ani nebudou nebezpečné pro ty kolem ní. Kdyby mé
dcery byly mladší než ona, důkladně bych zvážil, zda by
se měly s někým takovým družit. Když je to takto, dou-
fám, že o ně se nemusím obávat, a naopak je tu naděje,
že ona z jejich společnosti bude mít prospěch.“
„Přesně tohle si myslím,“ zvolala paní Norrisová, „a to
jsem taky říkala manželovi dneska ráno. Už jen pobývat
se sestřenkami bude pro tu dívenku dobrá škola. I kdyby
ji slečna Leeová nenaučila nic, od nich odkouká, jak být
hodná a chytrá.“
„Doufám, že nebude trápit mou mopslinku,“ vyjádřila se
lady Bertramová. „Teprve nedávno se mi podařilo přesvěd-
čit Julii, aby ji nechala na pokoji.“
„Budeme časem muset zdolat jednu překážku, pa-
ní Norrisová,“ podotkl sir Thomas, „totiž rozdíl, který bu-
de nutné činit mezi dívkami, jak budou vyrůstat. Jak udr-
žet v mysli mých dcer vědomí toho, kdo jsou, aniž by se
na svou sestřenici začaly dívat svrchu. A jak také docílit to-
ho, aby ona měla na paměti, že není slečna Bertramová,
a nevzbudit v ní přitom přílišnou skleslost. Přál bych si, aby
se co nejvíc spřátelily, a v žádném případě bych u svých
dcer nepodporoval sebemenší přezíravost vůči jejich pří-
buzné – nicméně si nemohou být rovny. Jejich společen-
ské postavení, jmění, nároky a vyhlídky budou vždycky ji-
né. To je velice delikátní záležitost a vy nám musíte pomoct
v našem snažení zvolit právě ten správný přístup.“

12
 Paní Norrisová mu v tomto byla zcela k službám, a tře-
baže s ním naprosto souhlasila v tom, že to bude nesmírně
obtížné, podpořila ho v naději, že společně to zvládnou.
Každý jistě ochotně uvěří, že paní Norrisová nepsala
sestře nadarmo. Paní Priceovou sice poněkud překvapilo,
že se rozhodli pro děvče, když má doma tolik pěkných
chlapců, ale nabídku přijala víc než vděčně, s ujištěním,
že dcerka je velice dobromyslná dívka s příznivými sklo-
ny, a s nadějí, že nikdy nezavdá příčinu, aby se jí chtě-
li zbavit. Dále na ni prozradila, že je trochu neduživá
a drobná, ale sama pevně věří, že jí změna vzduchu jen
prospěje. Chudák ženská! – nejspíš si pomyslela, že změ-
na vzduchu by prospěla mnoha jejím dětem.
 Kapitola 2

Holčička zvládla dlouhou cestu v pořádku a v Northamp-

tonu na ni čekala paní Norrisová, jež se tímto těšila výsa-
dě být první, kdo ji přivítal, a důležitosti toho, že ona ji
uvede k ostatním a svěří ji do jejich laskavé péče.
Fanny Priceové bylo tou dobou zrovna deset let, a tře-
baže na první pohled ničím své příbuzné neuchvátila, při-
nejmenším je ničím neznechutila. Na svůj věk byla malá,
nezářila zdravím ani neudivovala krásou. Byla nesmírně
plachá a nesmělá a pozornosti se vyhýbala. Ale i přes své
rozpaky nepůsobila obhrouble, měla milý hlas, a když pro-
mluvila, vypadala dokonce hezky. Sir Thomas s lady Bert-
ramovou ji přijali velice vlídně, a když sir Thomas pocho-
pil, že dívenka potřebuje povzbuzení, snažil se ji co nejvíc
uklidnit. Musel však hodně přemáhat své pohříchu tak váž-
né vystupování – kdežto lady Bertramová, aniž si dala tolik
záležet nebo řekla víc než slovo, kde on jich použil deset,
se pouhým dobrotivým úsměvem okamžitě stala méně od-
strašující postavou z nich dvou.
Mládež byla doma v plném počtu a všichni se vhodně
podíleli na seznámení, v dobrém rozmaru a bez rozpaků,
přinejmenším na straně synů, kteří se při svém věku – jed-
nomu bylo sedmnáct, druhému šestnáct – a výšce v sestřen-
činých očích jevili jako muži. Obě dívky projevily menší jis-
totu, jelikož byly mladší a víc vzhlížely k otci, který je navíc
při této příležitosti oslovoval s poněkud neuváženým důra-

14
zem. Byly však příliš uvyklé společnosti a chvále, aby trpěly
nějakou přirozenou nesmělostí, a jejich sebedůvěru posílilo
i to, že sestřence naprosto chyběla. Brzy tedy byly schopné
plně, s uvolněnou netečností ohodnotit její tvář i šaty.
Tvořili dohromady pozoruhodně pěknou rodinu, syno-
vé byli velice pohlední, dcery rozhodně hezké a všichni
dobře vyvinutí a na svůj věk vyspělí, což vytvářelo mezi ni-
mi a sestřenkou nápadný rozdíl ve vzhledu, stejně jako se
odlišnost vzdělání projevovala v mluvě. Nikdo by nehádal,
že dívky mají k sobě věkem tak blízko, ale mezi tou mladší
a Fanny byl rozdíl pouhých dvou let. Julii Bertramové bylo
teprve dvanáct, sestra Maria byla jenom o rok starší. Malá
návštěvnice se zatím cítila dost nešťastná. Každého se bála,
za sebe se styděla a po domově, který opustila, toužila tak,
že nebyla schopna pozvednout zrak, mluvila sotva slyšitel-
ně a přepadal ji pláč. Paní Norrisová jí celou cestu z Nort-
hamptonu vykládala, jaké úžasné štěstí ji potkalo, a připo-
mínala jí, že za to musí být neskutečně vděčná a hodná,
a jak si teď Fanny připadala nešťastná, přispíval k tomu
i pocit, že se chová ošklivě, když své štěstí takto nevnímá.
Rovněž se brzy začala vážně projevovat únava z tak dlouhé
cesty. Marně se namáhal sir Thomas se vší dobře míněnou
blahosklonností, marná byla všechna ta přehorlivá prohlá-
šení paní Norrisové, že bude hodná. Nadarmo se usmívala
i lady Bertramová, když ji nechala sedět na pohovce vedle
sebe a mopslinky, neutišil ji ani pohled na angreštový ko-
láč. Spolkla sotva dvě sousta, když ji opět přemohl pláč,
a jelikož se spánek nabízel jako nejlepší řešení, vzali ji na-
horu, aby se se svým smutkem vypořádala v posteli.
„To není zrovna slibný začátek,“ ozvala se paní Norriso-
vá, když Fanny odešla z místnosti. „Po všem tom, co jsem
se jí navykládala cestou sem, jsem čekala, že se bude cho-
vat líp. Vysvětlila jsem jí, že moc záleží na tom, jak se tady
uvede. Doufám, že nejde o nějakou trucovitost – té měla je-
jí ubohá matka přes míru. Ale na dítě jejího věku asi musí-
me brát ohledy – vlastně to, že smutní po domově, možná

15
svědčí spíš v její prospěch – protože ať byl, jaký byl, jed-
nou to byl její domov, a ona zatím ani nemůže pochopit,
jak si polepšila. Jenže nic se nesmí přehánět.“
Fanny však trvalo delší dobu, než si zpočátku paní
Norrisová připouštěla, zvyknout si na panství Mansfield
a překonat smutek z odloučení od všech, s nimiž žila do-
ma. Prožívala to velice zjitřeně, skoro nikdo to nechápal,
a nemohl jí tudíž nějak ulevit. Nikdo se k ní nechtěl chovat
nevlídně, ale nikdo se zároveň nesnažil ji nějak uklidnit.
Slečny Bertramovy sice dostaly nazítří volno od učení,
aby měly čas se lépe seznámit se svou sestřenkou a ně-
jak ji zabavit, ale nijak se nespřátelily. Když se dozvěděly,
že vlastní pouze dvě šerpy, musely nutně dojít k závěru,
že je chudá, navíc se nikdy neučila francouzsky. Když si
pak povšimly, jak málo ji zaujal duet, který laskavě zahrá-
ly, nezbývalo jim nic jiného, než jí velkoryse věnovat ně-
které své nepříliš milované hračky a nechat ji svému osu-
du, zatímco ony se odebraly za nějakou svou oblíbenou
prázdninovou zábavou – šly vyrábět umělé květiny nebo
plýtvat zlatým ozdobným papírem.
Fanny, ať už byla nablízku svým sestřenicím, nebo jin-
de, ať v učebně, v salonu, či venku na zahradě, si všude
připadala opuštěná, v každém člověku i místě nacháze-
la důvod k nějakým obavám. Mlčení lady Bertramové jí
bralo odvahu, vážný výraz sira Thomase v ní budil bázeň
a napomínání paní Norrisové ji přímo drtilo. Starší sest-
řenky ji ponižovaly narážkami na její malý vzrůst a vyvá-
děly z rovnováhy poukazováním na její bojácnost. Slečna
Leeová žasla nad její nevzdělaností, služkám se nepozdá-
valy její šaty. Když se pak k těmto strastem přidala ještě
vzpomínka na sourozence, pro něž byla důležitá, protože
si s nimi hrála, učila je a pečovala o ně, sklíčenost, která
tížila to dětské srdce, neznala mezí.
Vznešenost domu ji udivovala, ale nedokázala ji utě-
šit. Místnosti byly příliš rozlehlé, aby se v nich pohybovala
uvolněně. Ať se dotkla čehokoli, vždycky se strachem, že

16
to nějak poškodí, a tak se tu plížila v neustálé hrůze z to-
ho či onoho. Často se uchylovala do svého pokojíku, aby
si tam poplakala, a ta dívenka, o níž se večer, když opustila
salon, prohlašovalo, že si zřejmě už patřičně uvědomuje své
úžasné štěstí, uzavírala každý žalostný den tím, že se uvzly-
kala do spánku. Tímto způsobem uběhl týden a vzhledem
k tomu, že se jinak chovala klidně a smířeně, nikdo nepojal
podezření, až ji jednoho rána našel mladší z bratranců, Ed-
mund, jak sedí a pláče na schodech do podkroví.
„Sestřenko milá,“ oslovil ji s jemnocitem své šlechetné
povahy, „copak se stalo?“ Posadil se vedle ní a všemožně se
snažil zapudit hanbu, která se jí zmocnila, když ji takto pře-
kvapil, a přesvědčit ji, aby promluvila upřímně. Je snad ne-
mocná? Nebo se na ni někdo zlobí? Pohádala se snad s Ma-
rií a Julií nebo nerozumí něčemu, co probíraly, a on by jí
to mohl vysvětlit? Zkrátka je něco, co by jí mohl donést ne-
bo co by pro ni mohl udělat? Dlouhou chvíli slyšel pouze
„ne, ne – kdepak – ne, děkuji“, ale trval si na svém, a jak-
mile obrátil myšlenky k jejímu domovu, umocněné vzlyky
mu prozradily, odkud se ten žal bere. Snažil se ji utěšovat.
„Je ti líto, žes opustila maminku, milá Fanynko,“ začal,
„na tom je vidět, že jsi moc hodná holčička, ale musíš mít
na paměti, že jsi u příbuzných, kteří tě všichni mají moc
rádi a chtějí, abys byla šťastná. Pojďme se projít do parku,
a ty mi budeš vyprávět o svých sourozencích.“
Když se do toho pustili, zjistil, že i když má ráda všech-
ny sestry a bratry, na jednoho myslí nejčastěji, o něm mlu-
vila nejvíc a toho si také nejvíc přála vidět: byl to nejstarší
William, o rok starší než ona, její věrný kamarád a spo-
lečník, ten, který se za ni přimlouval u matky (jejímž mi-
láčkem byl), kdykoli nastala nějaká svízel. William nebyl
rád, že se Fanny má odstěhovat – říkal jí, že mu bude moc
scházet. „Však ti William určitě napíše.“ Ano, to jí slíbil, ale
chtěl, aby nejdřív napsala ona jemu. „A kdypak to uděláš?“
Svěsila hlavu a váhavě odpověděla, že neví, protože ne-
má papír.

17
 „Jestli to je jediná potíž, opatřím ti papír i psací potře-
by a ty pak můžeš napsat, jakmile se ti bude chtít. Udě-
lala bys to ráda?“
„Ano, moc ráda.“
„Tak se do toho můžeš pustit hned. Pojď se mnou
do ranního salonu, tam najdeme vše potřebné, navíc nás
tam nikdo nebude rušit.“
„Ale bratránku – dostane se to do pošty?“
„Ano, v tom se můžeš na mě spolehnout, dopis odejde
se všemi ostatními, a jelikož ho tvůj strýc ofrankuje, William
nebude ani nic platit.“
„Strýček!“ opakovala Fanny s polekaným výrazem.
„Ano, až dopis napíšeš, odnesu ho otci, aby ho ofran-
koval.“
Fanny to považovala za dost odvážné řešení, ale dál
už se nevzpírala. Odešli spolu do ranního salonu, kde jí
Edmund nachystal papír a narýsoval na něj linky s ve-
škerou laskavostí, jako by sám byl jejím bratrem, a mož-
ná i trochu pečlivěji. Zůstal u ní po celou dobu, kdy psa-
la, aby jí poskytl nožík nebo vypomohl s pravopisem, jak
bylo třeba. A k těmto pozornostem, kterých si moc po-
važovala, přidal ještě laskavost vůči jejímu bratrovi – což
ji potěšilo nade vše ostatní –, když vlastní rukou napsal
Williamovi pozdrav a pod pečetí mu poslal půl guineje.
Co v tuto chvíli pociťovala Fanny, snad ani nedokázala
vyjádřit, ale několik prostých slov spolu s jejím výrazem
plně vyjevilo veškerou vděčnost a radost, a bratrance za-
čala zajímat. Povídal si s ní dál a ze všeho, co řekla, vy-
plynulo jeho přesvědčení, že má láskyplné srdce a silnou
touhu dělat, co se patří. Také pochopil, že si zasluhuje
větší pozornost i kvůli svému citlivému postavení a znač-
né bázlivosti. Nikdy jí úmyslně neublížil, ale nyní došel
k závěru, že dívka potřebuje vřelejší zacházení, a s tímto
vědomím se především snažil povzbudit ji, aby se jich ne-
bála, a zvlášť dobře jí poradil, že si má hrát s Marií a Julií
a co nejvíc se radovat.

18
 Od toho dne se Fanny trochu uklidnila. Cítila, že tu
má přítele, a laskavost bratrance Edmunda jí dodala lep-
ší náhled na všechny ostatní. Prostředí už jí nepřipada-
lo tak cizí a lidé v něm ji tolik neznepokojovali. A pokud
mezi nimi stále ještě byli tací, jichž se nadále bála, přinej-
menším se naučila trochu se v nich vyznat a najít si způ-
sob, jak s nimi vycházet. Drobné projevy neotesanosti
a nešikovnosti, které zprvu všechny poněkud rozčilovaly
a na ni nepůsobily o nic líp, se nutně ohladily, a ona už
se tak nebála objevit se před strýcem ani ji už tolik nele-
kal hlas tety Norrisové. Pro své sestřenky byla občas i ví-
tanou společnicí. Třebaže si zatím nezasloužila být jejich
stálou kamarádkou, protože byla mladší a slabší, jejich
radosti a pikle někdy svou povahou vyžadovaly třetího,
zvláště když ten třetí byl ochotný a poddajný. Když se
pak sester teta vyptávala na její nedostatky nebo je bratr
Edmund nabádal, aby na ni byly hodné, musely přiznat,
že „Fanny je docela milé děvče“.
Edmund sám byl k ní neustále vlídný a ani od Toma ji
nečekalo nic horšího než legrácky, jaké si sedmnáctiletý
mladík může dovolit k desetiletému dítěti. On už s nad-
šením vstupoval do života a k tomu měl všechny velko-
rysé výhody nejstaršího syna, kterému tak připadá, že je
na světě jen proto, aby utrácel a bavil se. Jeho laskavost
vůči sestřence odpovídala jeho postavení a právům – dá-
val jí moc hezké dárky a smál se jí.
Jak se vylepšoval její vzhled i odvaha, sir Thomas i paní
Norrisová byli se svým dobročinným záměrem o to spo-
kojenější. Brzy se také shodli na tom, že i když není zrov-
na chytrá, projevuje se učenlivě a vypadá to, že s ní nebu-
dou žádné mrzutosti. Nízké mínění o jejích schopnostech
však neměli jen ti dva. Fanny uměla číst, psát a zvládla
i ruční práce, ale nic víc ji doma nenaučili. Jelikož její ses-
třenice zjistily, že nezná spoustu věcí, které jim jsou vlast-
ní už dlouho, připadala jim neskutečně hloupá a první
dva tři týdny o tom neustále přinášely zprávy dospělým.

19
„Maminko, jen si to představte, sestřenka nedá dohroma-
dy mapu Evropy –“ nebo: „Sestřenka nedokáže vyjmeno-
vat hlavní řeky v Rusku – neví nic o Malé Asii – nezná
rozdíl mezi vodovkami a pastelkami! – Není to vážně po-
divné?! – Slyšela jste někdy o takové hlouposti!“
„Děvenko,“ odpovídala ohleduplná teta, „je to skuteč-
ně zlé, ale nemůžeš čekat, že všichni budou tak pokročilí
a učení jim půjde tak snadno jako tobě.“
„Jenže teto, ona vážně nezná kdeco – včera večer jsme
se jí třeba zeptaly, kudy by jela do Irska. A ona odpově-
děla, že by to vzala přes ostrov Wight. Neumí si předsta-
vit nic jiného než ostrov Wight a má ho za ten hlavní, ja-
ko by jiný ostrov na světě neexistoval. Já bych se jistojistě
musela hanbou propadnout, kdybych tohle v jejím věku
dávno neuměla. Ani si už nevzpomínám, kdy jsem nevě-
děla spoustu toho, o čem ona nemá ani ponětí. To už je
přece dávno, teto, kdy jsme vyjmenovávaly krále Ang-
lie, jak šli za sebou, a k tomu data jejich nástupu na trůn
a hlavní události z doby jejich vlády.“
„Ano,“ dodala sestra, „a taky římské vládce až do Seve-
ra. Navíc jsme věděly hodně o pohanské mytologii, znaly
jsme kovy, polokovy, planety a význačné filosofy.“
„To je všechno naprostá pravda, děvenky, ale vy jste
dostaly do vínku úžasnou paměť, kdežto vaše ubohá se-
střenka nemá patrně žádnou. Ohromnými rozdíly se vy-
značuje nejen lidská paměť, ale taky všechno ostatní,
a tudíž musíte být k sestřence shovívavé a její nedostatky
spíš politovat. A nezapomínejte, že i když jste samy tak
vyspělé a chytré, sluší se být skromné. Víte toho sice už
tak hodně, ale ještě se máte moc co učit.“
„Ano, já vím, až do sedmnácti. Ale musím vám říct
o Fanny další věc, taky podivnou a hloupou. Víte, že tvr-
dí, že se nechce učit ani hrát, ani kreslit?“
„To je skutečně hodně hloupé, prokazuje tím nedosta-
tek inteligence a snahy v něčem vyniknout. Ale když se
to vezme kolem a kolem, vlastně nevím, jestli to tak není

20
dobře, protože i když jsou, jak víte, vaši rodiče tak las-
kaví, že ji vychovávají s vámi (díky mně), není třeba, aby
dosahovala takových výsledků jako vy – naopak je asi žá-
doucnější, aby se mezi vámi podržel rozdíl.“
Takovými radami a poznámkami paní Norrisová spo-
luvytvářela názory svých neteří. Není tedy nic divného na
tom, že jim s jejich slibným nadáním a včasnou výukou
naprosto chyběly méně běžné vlastnosti, jako jsou sebe-
poznání, velkorysost a pokora. Obdivuhodně se povzná-
šely ve všem kromě povahových sklonů. Sir Thomas ani
nevěděl, co by bylo potřeba, protože i když byl opravdu
snaživým otcem, sám se navenek neprojevoval láskyplně
a rezervovanost jeho chování jim bránila dávat před ním
najevo svou přirozenost.
Lady Bertramová nevěnovala vzdělávání svých dcer se-
bemenší pozornost. Na takové starosti neměla čas. Byla
to žena, která trávila dny tak, že posedávala na pohov-
ce v krásném oblečení a vyšívala cosi bez užitku a krásy,
myslela spíš na svého pejska než na děti, zato těm do-
přávala, nač si vzpomněly, pokud tím pro ni nevznikalo
nějaké nepohodlí. V důležitých věcech se nechala vést
svým manželem, v drobnějších záležitostech jí radila ses-
tra. I kdyby měla víc času na to, aby se věnovala dcerám,
patrně by jí to připadalo nadbytečné, protože se o ně sta-
rala guvernantka a měly i vlastní učitele, tudíž jim nic ne-
chybělo. Pokud šlo o to, že Fanny zaostává v učení, pro-
tože je hloupá, mohla k tomu dodat jen to, že to je smůla,
ale někteří lidé prostě jsou hloupí, a Fanny se bude muset
víc snažit. Těžko říct, co jiného by se v tom dalo udělat.
Ale kromě toho, že je tak nechápavá, nevidí v tom ubo-
hém dítěti nic špatného – vždycky jí ochotně a rychle od-
nese či přinese nějaký vzkaz nebo donese, co potřebuje.
Ať už byly Fannyiny nedostatky v oblasti vědění a prů-
bojnosti jakékoli, na Mansfieldském panství setrvala a uči-
la se k němu nalézat podobně vřelý vztah, jaký měla k pů-
vodnímu domovu, a vyrůstala mezi mladými příbuznými

21
celkem spokojeně. Ani Maria, ani Julia neměly v sobě ně-
jakou zjevnou zlovolnost, a i když Fanny dost často býva-
la zklamaná tím, jak s ní zacházejí, měla o sobě tak nízké
mínění, že se tím necítila dotčena.
Někdy tou dobou, kdy Fanny rozšířila jejich rodinu, la-
dy Bertramová kvůli jakémusi svému neduhu a také z le-
nivosti přestala jezdit do jejich londýnského domu, což
měla ve zvyku vždycky na jaře, a zůstala natrvalo na zdej-
ším venkovském sídle. Siru Thomasovi pak nezbývalo než
dostát svým povinnostem v parlamentu bez její přítom-
nosti, ať už to pro něj znamenalo větší či menší pohodlí.
Slečny Bertramovy tudíž dále procvičovaly svou paměť,
zkoušely zpívat dueta, rostly a měnily se v ženy na ven-
kově. Jejich otec pak viděl, že svým vzhledem, chováním
i dovednostmi uspokojují vše, po čem dychtil. Jeho starší
syn byl nedbalý hýřil a už mu také způsobil mnohé ne-
snáze – ale ostatní děti neslibovaly nic než dobro. Předsta-
voval si, že dokud si dcery podrží jeho jméno, dodají mu
nový půvab, a až jméno změní, doufal, že úctyhodně roz-
šíří rodinné svazky. Edmundova povaha, jeho rozumnost
a bezúhonná mysl slibovaly sloužit k užitku, cti a štěstí je-
mu i všem s ním spřízněným. Měl se stát knězem.
I přes péči o vlastní děti a spokojenost s jejich vyhlíd-
kami nezapomínal sir Thomas dělat, co bylo v jeho si-
lách, pro děti paní Priceové. Štědře jí vypomáhal, pokud
šlo o vzdělání a uplatnění jejích synů, když dosáhli věku,
kdy bylo třeba rozhodnout, čím budou. A Fanny, byť byla
od rodiny téměř naprosto odloučena, s nesmírným uspo-
kojením vnímala, když jim projevil nějakou laskavost ne-
bo když se dozvěděla o něčem slibném v jejich postavení
či chování. Jednou, a pouze jedinkrát za těch mnoho let, jí
bylo dopřáno to štěstí, že se setkala s Williamem. Zbytek
rodiny neviděla vůbec. Nikoho jako by vůbec nenapad-
lo, že by se mezi ně měla vracet, byť jenom na návštěvu –
a zároveň jako by nikdo z její rodiny o ni nestál. Jelikož se
však William brzy po jejím přesunu k Bertramovým roz-

22
hodl pro dráhu námořníka, pozvali ho do Northampton-
shiru, aby strávil týden se sestrou, než se odebere na mo-
ře. Lze si asi představit, s jakou láskyplností se setkali, jak
úžasně je těšilo, že jsou spolu, jak spokojeně se někdy
radovali a jindy spolu vážně promlouvali, rovněž tak op-
timistické výhledy a rozpoložení mladíka až do posled-
ní chvíle a dívčinu žalost, když odjel. Naštěstí k návštěvě
došlo o vánočních prázdninách, kdy mohla hledat útě-
chu u bratrance Edmunda. On jí pak vyprávěl tak pouta-
vě o tom, co bude William dělat a čím se posléze díky své
profesi stane, že postupně uznala, že odluka může vést
k užitku. Edmundovo přátelství ji nikdy nezklamalo – to,
že z Etonu odešel na Oxford, jeho vlídnou povahu nijak
neproměnilo, a vlastně mu umožnilo častější příležitost se
vůči ní takto projevovat. Aniž snad dával najevo, že dělá
víc než ostatní, nebo se obával, aby nedělal příliš, vždyc-
ky dbal na její zájmy a bral ohledy na její city. Snažil se,
aby ostatní pochopili její dobré vlastnosti, a zároveň jí po-
máhal překonat nesmělost, kvůli níž nebyly tak patrné.
Radil jí, utěšoval ji a dodával jí odvahu.
Jelikož ji všichni ostatní spíše upozaďovali, podpora
od něj to nemohla zvrátit, ale jinak byla pozornost, kte-
rou jí věnoval, velice důležitá, protože napomáhal pro-
hlubování jejích znalostí a rozšiřoval okruh toho, co jí
přinášelo potěšení. Věděl, že je chytrá, že dovede rychle
chápat a má dost rozumu, také ráda čte, což pod správ-
ným vedením už samo o sobě je vzděláváním. Slečna
Leeová ji učila francouzsky a denně si od ní poslech-
la dávku dějepisu. On jí však doporučoval knihy, které
zkrášlovaly její volný čas, podporoval u ní správný vkus
a opravoval její soudy. Pomáhal jí z četby čerpat tím, že
s ní o knihách mluvil a zvyšoval jejich přitažlivost soud-
nou chválou. Oplátkou za tyto pozornosti ho měla raději
než kohokoli na světě kromě Williama – půlka jejího srd-
ce patřila jemu, druhá bratrovi.
 Kapitola 3

První důležitou událostí v rámci rodiny bylo úmrtí pa-

na Norrise, k němuž došlo, když bylo Fanny asi patnáct
let, a nutně s sebou neslo změny a novinky. Když pa-
ní Norrisová opustila faru, přesunula se nejdříve do sídla
sira Thomase a poté do domku, který její švagr vlastnil
ve vesnici. Po ztrátě manžela se utěšovala tím, že se cel-
kem dobře obejde i bez něj, a menší příjem si vynahrazo-
vala zjevnou nutností ještě více šetřit.
Obročí mělo později připadnout Edmundovi, a kdyby
jeho strýc zemřel o několik let dříve, bylo by přešlo do ru-
kou nějakého přítele, který by je pro něj držel, až by do-
sáhl věku na vysvěcení. Jenže Tomovo nezřízené utrácení
mezitím dosáhlo takových rozměrů, že bylo nutno s farou
naložit jinak a mladší bratr musel platit za radovánky star-
šího. Pro Edmunda bylo pak vyhrazeno jiné obročí v drže-
ní rodiny, ale i když tato okolnost tak trochu ulehčila svě-
domí sira Thomase, chápal to přesto jako nespravedlnost
a upřímně se snažil na staršího syna tímto přesvědčením
zapůsobit, v naději, že tím dosáhne lepšího účinku než
vším jiným, co byl dosud schopen vyslovit nebo udělat.
„Rdím se za tebe, Tome,“ pronesl svým veledůstojným
stylem. „Je mi stydno, že jsem nucen k tomuto kroku,
a jen doufám, že tě můžu politovat za to, co v tuto chvíli
cítíš jako bratr. Ošidil jsi Edmunda na deset, dvacet či tři-
cet let, možná na celý život, o více než polovinu příjmu,

24
který měl být jeho. Snad bude někdy později v mé moci
nebo ve tvé (v to doufám) zajistit mu nějaké lepší posta-
vení. Nesmí se ale pustit ze zřetele, že veškeré případné
budoucí zvýhodnění je pouze jeho přirozeným právem
a nic mu vlastně nemůže vynahradit tu jistou výhodu, jíž
se teď musí vzdát kvůli svízelné situaci s tvými dluhy.“
Tom mu naslouchal s určitou dávkou hanby i smutku,
ale brzy se z těchto pocitů otřepal a s radostnou sobeckos-
tí si pomyslel zaprvé to, že není ani zdaleka tak zadlužen
jako někteří jeho kamarádi; zadruhé, že jeho otec s tím
zbytečně nadělá, a zatřetí, že nastupující držitel fary, ať je
to, kdo je to, se vší pravděpodobností stejně brzy umře.
Když pan Norris zemřel, fara tedy přešla na jakéhosi
doktora Granta, který se tudíž nastěhoval do Mansfiel-
du, a jakmile se ukázalo, že je to zdravý pětačtyřicátník,
měl nejspíš zklamat naděje Toma Bertrama. Ten ho však
zhodnotil jako „mrtvičnatého páprdu s krátkým krkem,
který si rád dává do nosu a hnedle natáhne bačkory“.
Měl manželku asi o patnáct let mladší, ale žádné dě-
ti a provázela je obvyklá příznivá pověst úctyhodných
a příjemných lidí.
Nastával čas, kdy sir Thomas čekal, že se švagrová za-
čne hlásit o svou neteř. Změna v rodinné situaci paní
Norrisové a dívčin vyšší věk přece měly nejen skonco-
vat s počátečním odůvodněním, proč nemohou žít spolu,
ale dokonce vhodnost tohoto řešení ještě umocnit. Jelikož
pak jeho nynější majetkové poměry byly méně příznivé
než dosud, protože navíc k důsledkům rozhazovačnosti
staršího syna utrpěl jisté ztráty na svých pozemcích v Zá-
padní Indii, stalo se skoro žádoucím, aby se zbavil výda-
jů na péči o ni a závazku, že se o ni postará v budoucnu.
Tomuto svému očekávání naprosto věřil a v tomto smyslu
se vyjádřil i před manželkou. Když se jí tento předmět ho-
voru znovu vybavil, což náhodou bylo v přítomnosti nete-
ře, nevzrušeně poznamenala: „Takže ty nás opustíš, Fan-
ny, a budeš bydlet u mé sestry. Jakpak se ti to bude líbit?“

25
 Fanny to natolik překvapilo, že dokázala jen opakovat:
„Já že vás opustím?“
„Ano, holčičko, proč tě to tak udivuje? U nás už jsi pět
let a má sestra vždycky měla v úmyslu si tě vzít k sobě, až
pan Norris zemře. Ale stejně budeš muset sem tam přijít
k nám a trochu mi pomoct s vyšíváním.“
Zpráva byla pro Fanny stejně nepříjemná jako neče-
kaná. Teta Norrisová na ni nikdy nebyla hodná a ona ji
na oplátku nemohla mít ráda.
„Odejdu od vás jen s velkou lítostí,“ pronesla roztřese-
ným hlasem.
„Ano, to bych řekla – to je naprosto přirozené. Domní-
vám se, že od chvíle, kdy jsi vstoupila do našeho domu,
jsi neměla žádnou starost.“
„Doufám, že jsem se nechovala nevděčně, teto,“ skrom-
ně dodala Fanny.
„Ne, Fanny, doufám, že ne. Pro mě jsi vždycky byla
moc hodná holčička.“
„A to už tu opravdu nikdy nebudu bydlet?“
„Nikdy, děvče, ale máš zajištěný pohodlný domov. To-
bě přece nesejde na tom, jestli jsi tady, nebo tam.“
Fanny odešla z místnosti se zármutkem v srdci. Nedo-
kázala ten rozdíl chápat jako zanedbatelný, nedokázala si
představit život s tetou jako uspokojivý. Jakmile se setka-
la s Edmundem, o svém trápení mu řekla.
„Bratranče,“ oslovila ho, „má se stát něco, co mě vů-
bec netěší. A i když se ti často podařilo, že jsem se smířila
s věcmi, které se mi zpočátku nelíbily, teď se ti to nepo-
daří. Mám se úplně odstěhovat k tetě Norrisové.“
„Vážně?!“
„Ano, tvá matka mi to právě sdělila. Je to hotová věc.
Mám opustit tohle sídlo a přesunout se do Bílého domku,
jakmile se tam nastěhuje ona.“
„Poslyš, Fanny, kdyby tobě ten záměr nebyl proti my-
sli, já bych řekl, že je vynikající.“
„Opravdu, bratránku?!“

26
 „Jinak to má totiž samé výhody. Jestli si tě teta přeje
mít u sebe, jedná rozumně. Vybírá si přítelkyni a společ-
nici přesně tam, kde by měla – a jsem rád, že tomu ne-
brání její láska k penězům. Budeš pro ni tím, čím bys být
měla. Doufám, že tě to příliš nesouží, Fanny.“
„To ano. Nemůže mě to těšit. Oblíbila jsem si tenhle
dům a všechno v něm. Tam se mi nebude líbit nic. Víš
přece, jak je mi s ní nepříjemně.“
„Neschvaluji, jak s tebou jednala v dětství. Ale stejně
nebo skoro stejně jednala s námi všemi. K dětem se ni-
kdy neuměla chovat hezky. Ale tys už dospěla do věku,
kdy s tebou bude zacházet líp. Myslím, že už teď se cho-
vá líp, a až budeš její jedinou společnicí, určitě pro ni bu-
deš důležitá.“
„Nikdy nebudu důležitá pro nikoho.“
„A v čem vidíš překážku?“
„Ve všem – v mém postavení – v mé hlouposti a ne-
obratnosti.“
„Pokud jde o nějakou hloupost a neobratnost, milá
Fanny, věř mi, žes nikdy neměla ani trošku toho či ono-
ho, snad jen v nesprávném používání těchto slov. Nena-
jde se žádný důvod, proč bys neměla být důležitá všude
tam, kde tě znají. Máš dost rozumu, milou povahu a jsem
si jistý i tvým vděčným srdcem, které nikdy nedokáza-
lo přijmout laskavost, aniž ji chtělo taky oplatit. Neznám
lepší předpoklady pro roli přítelkyně či společnice.“
„Jsi až moc laskavý,“ odvětila Fanny, která tou chválou
celá zčervenala. „Jak ti vůbec kdy dost poděkuju za to,
jak o mně smýšlíš? Pokud tedy mám odejít, bratránku, až
do smrti si budu pamatovat, jak jsi byl ke mně hodný.“
„Ale to doufám, Fanny, že na mě nezapomeneš, když
budeš kousek od nás v Bílém domku. Mluvíš, jako by ses
stěhovala někam dvě stě mil odtud, přitom to bude jen
přes park. Ale stejně k nám budeš patřit skoro tak jako
dřív. Obě rodiny se přece budou setkávat den co den,
jak je rok dlouhý. Jediný rozdíl vidím v tom, že až budeš

27
bydlet u tety, nutně se budeš dostávat víc do popředí,
což je jen správně. Tady je nás hodně a vždycky se najde
někdo, za koho se můžeš schovat, ale u ní budeš muset
mluvit sama za sebe.“
„To ani neříkej!“
„Musím to říct a říkám to rád. Paní Norrisová se hodí
mnohem víc než moje matka, aby si tě vzala na starost.
Má v povaze konat mnohé ve prospěch toho, kdo ji do-
opravdy zajímá, a vynasnaží se, aby bylo učiněno zadost
tvým přirozeným schopnostem.“
Fanny si povzdechla a namítla: „Nedokážu vidět vě-
ci jako ty, ale měla bych věřit, že spíš máš pravdu ty než
já, a jsem ti vděčná, že se mě pokoušíš smířit s tím, co se
musí stát. Kdybych si dovedla představit, že tetě na mně
opravdu záleží, musela bych se radovat z toho, že něko-
ho zajímám! – Vím, že tady nejsem důležitá pro nikoho,
ale přesto to tu mám moc ráda.“
„Tohle místo, Fanny, vlastně neopustíš, i když odejdeš
z našeho domu. V parku a v zahradách si budeš nadále
chodit po libosti. Ani tvé věrné srdce se nemusí bát ta-
kové nepatrné změny. Budeš se procházet po stejných
cestičkách, budeš si vybírat ze stejné knihovny, dívat se
na stejné lidi a jezdit na stejném koni.“
„Přesně tak. Ano, můj drahý starý šedivý poník. Když
jen si vzpomenu, bratránku, jak jsem se kdysi děsila jíz-
dy na koni, jakou hrůzu jsem prožívala, když mi slibo-
vali, jak mi to udělá dobře – jak jsem se třásla, co řekne
strýc, pokud se třeba zrovna mluvilo o koních – a když
pomyslím na tu vlídnou námahu, kterou sis dal, abys mi
mé obavy vymluvil a přesvědčil mě, že se mi to časem
začne líbit, a pak se ukázalo, žes měl pravdu, skoro tedy
chci doufat, že třeba vždycky budeš předvídat správně.“
„A já jsem zcela přesvědčený, že až budeš u paní
Norrisové, bude to prospívat tvému myšlení stejně, jako
jízda na koni prospěla tvému zdraví – a nakonec prospě-
je i tvému štěstí.“

28
 Tak tedy skončil jejich rozhovor, který si mohli docela
dobře ušetřit, protože jakkoli mohl Fanny třeba poslou-
žit, paní Norrisová neměla ani nejmenší úmysl si ji vzít
k sobě. V tuto chvíli jí něco takového nepřišlo na mysl,
leda snad jako něco, čeho je třeba pečlivě se vyvarovat.
Ve snaze zabránit nějakému takovému očekávání se roz-
hodla pro ten nejmenší příbytek, jaký bylo v rámci nabíd-
ky mansfieldské farnosti ještě možno považovat za „lep-
ší“. Bílý domek sotva tak stačil pojmout tuto dámu s jejím
služebnictvem a poskytnout ještě hostinský pokoj pro
přítelkyni, na čemž důrazně trvala. Na faře nebylo pokojů
pro hosty nikdy zapotřebí, ale nyní na nezbytnost takové
místnosti nezapomínala. Veškerá její obezřetnost ji však
neuchránila před dojmem, že zamýšlí něco lepšího. Ne-
bo možná právě to, že zdůrazňovala nutnost hostinského
pokoje, mohlo zmást sira Thomase, a on předpokládal,
že ho chystá pro Fanny. Lady Bertramová pak záhy úmys-
ly paní Norrisové ozřejmila, když pouze mimochodem
podotkla: „Nejspíš už, sestro, nebude třeba, abychom si
tu drželi slečnu Leeovou, když jde Fanny bydlet k tobě?“
Paní Norrisová sebou málem trhla. „Proboha, lady
Bertramová, co tím chcete říct?“
„Přece bude žít u tebe? – Měla jsem za to, že ses takhle
dohodla se sirem Thomasem?“
„Já! O tom nic nevím. Já neřekla ani slovo a sir Thomas se
mnou o tom taky nemluvil. Že by Fanny bydlela u mě?! To
je to poslední, co by mě kdy napadlo, a kdo nás dvě zná,
ani by si nic takového nepřál. Propánakrále! Co bych asi tak
s Fanny dělala? – Já! Nebohá, opuštěná vdova, kterou nic ne-
těší, dočista zlomená, co bych si tak asi počala s děvčetem
v jejím věku, s patnáctiletou holkou! Vždyť to je právě věk,
kdy potřebují největší pozornost a péči, a bývá to zkouška
i pro ty nejvyrovnanější povahy. Sir Thomas určitě nemohl
něco takového doopravdy očekávat! Na to mě má moc rád.
Kdo mi nepřeje nic zlého, nemohl by nic takového navrh-
nout. Co sira Thomase k tomu nápadu vůbec přivedlo?“

29
 „To vlastně nevím. Asi mu to připadalo nejlepší.“
„Ale co říkal? – Nemohl přece říct, že si přeje, abych
si Fanny vzala k sobě. Nemohl si od srdce přát, abych to
udělala.“
„Ne, jen říkal, že mu to připadá dost pravděpodobné –
a já si myslela totéž. Oba jsme si říkali, že by ti byla útě-
chou. Ale jestli to nechceš, už o tom nebudeme mluvit.
Nám tady vůbec nepřekáží.“
„Sestro, prosím vás! Jen uvažte moje neštěstí, jak by mi
asi mohla být útěchou? Mně – ubohé, zoufalé vdově, kte-
rá přišla o nejlepšího manžela na světě, které už neslouží
zdraví, protože se vyčerpala péčí a starostí o něj; sklíčená
na duchu, přišla jsem o klid na tomto světě, mám taktak
na živobytí, abych nedělala ostudu svému stavu a abych
neznectila památku drahého zesnulého – jakou bych asi
tak získala útěchu, kdybych si vzala na starost Fanny?!
I kdybych si to třeba přála kvůli sobě, neudělala bych
přece něco tak nespravedlivého té chudince. Je v dob-
rých rukou a určitě se vyvede dobře. Já se musím se svým
zármutkem a obtížemi prostě potýkat sama.“
„Takže tobě nebude vadit, že budeš žít úplně sama?“
„Drahá lady Bertramová! Co se pro mě teď hodí lépe
než samota? Čas od času ke mně do domku třeba zavítá
nějaká přítelkyně (vždycky budu mít kam ji uložit), ale
většinu budoucích dnů budu trávit v naprostém ústraní.
Doufám, že se mi podaří vyjít s penězi, víc si nežádám.“
„Doufám, sestro, že tak zlé to s tebou není – sir Tho-
mas tvrdí, že budeš mít šest set ročně.“
„Však si taky nestěžuju, lady Bertramová. Vím, že si
nebudu moct dovolit to, co dřív, ale musím se uskrov-
nit, kde to půjde, a naučit se líp hospodařit. Asi jsem by-
la dost velkorysá hospodyně, ale nebudu se stydět za to,
když teď budu šetrnější. Mé postavení se změnilo stejně
výrazně jako můj příjem. Od chudáka pana Norrise se žá-
dalo hodně, protože byl místním knězem, to se ale nedá
čekat ode mě. Nikdo ani neví, kolik toho v naší kuchyni

30
snědli náhodní příchozí. Tohle se v Bílém domku bude
muset víc hlídat. Musím umět vyjít se svým příjmem, ji-
nak mě to zničí. Taky přiznávám, že bych moc ráda udě-
lala i něco víc – tedy něco si každým rokem naspořila.“
„To se ti určitě podaří. To přece umíš, ne?“
„Mým cílem, lady Bertramová, je prospět těm, kdo při-
jdou po mně. To pro dobro vašich dětí si přeju být bo-
hatší. Nikdo jiný mi na srdci neleží, ale těšilo by mě, kdy-
bych každému z nich mohla něco málo zanechat.“
„Jsi opravdu moc hodná, ale s nimi si nemusíš dělat
starost. Ti na tom rozhodně nebudou zle – o to se posta-
rá sir Thomas.“
„Ale víte přece, že prostředky sira Thomase se poně-
kud ztenčí, pokud budou pozemky na Antigui mít tak
malou návratnost.“
„Tohle se brzy vyřeší. Vím, že už tam sir Thomas napsal.“
„Dobrá, lady Bertramová,“ oslovila ji paní Norrisová
a měla se k odchodu, „můžu pouze dodat, že mým jediným
přáním je prospívat vaší rodině – a pokud by tedy sir Tho-
mas ještě někdy mluvil o tom, že si vezmu k sobě Fanny,
budete mu schopna říct, že mé zdraví i stav duše to napros-
to vylučují – krom toho ji opravdu nemám kde ubytovat,
protože hostinský pokoj musím uchovávat pro přítelkyni.“
Lady Bertramová zopakovala manželovi dost z tohoto
rozhovoru, aby ho přesvědčila, jak se v názorech švagro-
vé mýlil – a od té chvíle jí z jeho strany rozhodně nehro-
zila ani nejmenší narážka v tomto smyslu, tím méně jaké-
koli očekávání. Jemu nezbývalo než žasnout, že odmítá
cokoli udělat pro neteř, kterou se tak hrnula přijmout
za svou. Jelikož se však s jistým předstihem vynasnažila,
aby on i lady Bertramová pochopili, že veškeré své jmě-
ní střádá pro jejich rodinu, brzy se smířil s touto výsa-
dou, která krom toho, že pro ně byla výhodná i lichotivá,
umožňovala jemu, aby lépe zajistil Fanny.
Dívka se brzy dozvěděla, jak zbytečně se onoho pře-
sunu bála. Pocit štěstí z tohoto zjištění vyjádřila Fanny tak

31
bezprostředně a přirozeně, že to Edmunda utěšilo ve zkla-
mání z toho, co původně pro ni považoval za zásadně
prospěšné. Paní Norrisová se nastěhovala do Bílého dom-
ku, Grantovi dorazili na faru, a když tyto události pominu-
ly, nějakou dobu šlo v Mansfieldu vše jako obvykle.
Grantovi se projevovali přátelsky a společensky a je-
jich noví známí s nimi převážně byli víc než spokojeni.
Měli však svoje chyby a paní Norrisová na ně brzy přišla.
Pan doktor si velice potrpěl na jídlo a vydatnou večeři si
žádal každý den, a místo aby se paní Grantová snažila
vyhovět mu s šetrností, dávala kuchařce stejný plat, jako
dostávala ta v Mansfieldském panství, a málokdy na chod
kuchyně řádně dohlédla. Tyto vážné nedostatky nemoh-
la paní Norrisová hodnotit s klidem, rovněž jí vadilo, ko-
lik másla a vajec se na faře pravidelně spotřebuje. Nikdo
snad nemá rád blahobyt a pohostinnost jako ona – ni-
komu se snad víc neprotiví nějaké škudlení – podle její-
ho názoru na faře nikdy nechybělo pohodlí všeho dru-
hu, za jejích časů na faře o ní nikdo neřekl křivé slovo,
ale jak to tam vedou teď, to prostě nechápe! Na venkov-
skou faru zkrátka nějaká taková fajnovka nepatří. Podle
jejího názoru nemá paní Grantová žádný důvod, proč by
se měla její spižírny štítit. Ať se ptá, koho chce, nepodaři-
lo se jí zjistit, že by paní Grantová dostala věnem víc než
pět tisíc liber.
Lady Bertramová naslouchala těmto stížnostem bez val-
ného zájmu. Nedokázala se vžít do chyb hospodyně, ale
uráželo ji něco jiného: jak mohla paní Grantová dosáhnout
takového životního postavení, aniž oplývala nějakou krá-
sou? Svůj údiv nad touto okolností vyjádřila skoro tak často,
byť stručněji, jako paní Norrisová rozebírala hospodaření.
Tyto názory byly v popředí sotva rok, když v rodině do-
šlo k další významné události, jež si zasluhovala jisté místo
v myšlenkách a rozhovorech dam. Sir Thomas zjistil, že je
naprosto nutné, aby se osobně odebral na Antiguu a po-
staral se tam o své záležitosti, a staršího syna vzal s sebou

32
v naději, že ho odpoutá od nevhodných kamarádů doma.
Odjeli z Anglie s tím, že budou patrně pryč celý rok.
Nutnost tohoto opatření z finančního hlediska a nadě-
je, že pobyt tam prospěje i synovi, smiřovaly sira Tho-
mase s obtíží spočívající v tom, že opouští zbytek rodiny
a dcery v tomto jejich velice zajímavém životním období
zanechává pod dohledem jiných. Lady Bertramová pro
něj nepředstavovala rovnocennou náhradu za jeho au-
toritu a vliv, když se nedokázala zhostit ani úkolů, které
v tomto ohledu patřily jí. Nicméně vkládal dostatečnou
důvěru v bedlivou pozornost paní Norrisové a v Edmun-
dovu rozvahu, takže odjížděl, aniž si dělal nějaké obavy
o chování svých dcer.
Lady Bertramové se vůbec nelíbilo, že ji manžel opus-
tí. Nijak se však nebála o jeho bezpečí ani si nedělala sta-
rosti o jeho pohodlí, patřila totiž k těm, kdo se domníva-
jí, že nebezpečí, obtíže či únavu pociťují pouze oni sami.
Za této situace bylo třeba hodně politovat slečny Bert-
ramovy – ne snad proto, že by je přepadl smutek, ale
protože žádný nepociťovaly. Otec pro ně nebyl před-
mětem lásky, připadalo jim, že nikdy neschvaloval je-
jich radovánky, a jeho nepřítomnost bohužel jen uvítaly.
Odpadla jim tak veškerá omezení, a aniž se soustředily
na nějaké konkrétní potěšení, které by jim sir Thomas pa-
trně zakázal, okamžitě měly pocit, že si mohou dělat, co
chtějí, a dopřát si vše, co se jim nabízí. Úleva, kterou po-
cítila a uvědomila si Fanny, se skoro vyrovnala pocitům
jejích sestřenic, ale citlivější povaha jí napovídala, že je to
od ní nevděčné, a vlastně byla smutná z toho, že v ní je-
ho odjezd smutek nevyvolal. Sir Thomas toho tolik udělal
pro ni i pro její bratry, a teď je pryč a třeba už se nikdy
nevrátí! A ona ani slzu neuronila! – to je hanebná lho-
stejnost. Krom toho jí ještě toho posledního rána sdělil,
že snad během nadcházející zimy znovu uvidí Williama,
a ponoukal ji, aby mu napsala a pozvala ho do Mansfiel-
du, jakmile se dozví, že se jeho eskadra nachází v Anglii.

33
To od něj bylo tak pozorné a vlídné! – a kdyby se k to-
mu byl na ni v tu chvíli usmál a nazval ji „moje milá Fan-
ny“, všechna předchozí zachmuřenost či chladná oslove-
ní mohla upadnout v zapomnění. On však svůj proslov
ukončil slovy, která ji žalostně zahanbila, protože dodal:
„A pokud William opravdu přijede do Mansfieldu, dou-
fám, že ho přesvědčíš o tom, že za tu řadu let, která
uběhla od vašeho posledního setkání, ses taky trochu vy-
lepšila – i když si bohužel možná řekne, že se jeho sestra
v šestnácti od té desetileté dívenky moc neliší.“ Po strý-
cově odchodu si kvůli tomuto vyjádření hořce poplakala,
a když ji sestřenice uviděly se zarudlýma očima, vysvětlily
si to jako pokrytectví.