Lišejník

Lišejník (latinsky Lichen), někdy lichenizovaná houba, je symbiotické společenství houby (mykobionta) a řasy či
sinice (tedy fotobionta neboli fykobionta). Vědecký obor studující lišejníky se nazývá lichenologie.

Fotobiontem je řasa nebo sinice, mykobiont je vřeckovýtrusná nebo vzácně i stopkovýtrusná houba. Vzájemné
vztahy mezi fotobiontem a mykobiontem nejsou ještě přesně zjištěny, mohou přecházet od oboustranně výhodného
svazku až k negativnímu (parazitismu). Specifický vztah v lišejníku se označuje jako lichenismus.

Je zná mo přibližně 13 500 – 17 000 druhů lišejníků a každoročně jsou

popisová ny další. Lišejníky mají své vědecké i české taxonomické ná zvy, přičemž jméno lišejníku je
zá roveň jménem houby, příkladem mů že být terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes). České ná zvy
však byly většinou vytvořeny v 19. století a jsou zastaralé, neodpovídají dnešnímu zařazení lišejníků v
systému hub. Ř asy či sinice mají svá zvlá štní jména. Z celkového počtu druhů hub tvoří lichenizované
houby asi 21 %.

Symbiotický vztah
Symbióza lišejníků je poměrně svérázný způsob soužití dvou i více odlišných biologických druhů. Tato symbióza se nazývá
lichenismus. Symbiotickou povahu lišejníků objevil roku 1867 Švýcar Simon Schwendener[5] a trvalo téměř sto let, než ve
vědecké obci definitivně vymizely námitky proti tomuto faktu. Poslední práce popírající lišejníky jako symbiotické asociace
byla uveřejněna roku 1953.[1]

Typický lišejník se skládá z mykobionta, jímž může být vřeckovýtrusná (Ascomycota) nebo vzácně i stopkovýtrusná
(Basidiomycota) houba, a z fotobionta. Fotobiont, tedy fotosyntetizující část lišejníku, může být jednobuněčná nebo
vláknitá řasa, ale asi v 8 procentech i prokaryotická sinice (Cyanobacteria, tvoří tzv. cyanolišejníky). Z řas jsou
fotobionty nejčastěji zelené řasy (Chlorophyta). Řasa rodu Trebouxia je pravděpodobně nejčastějším fotobiontem
lišejníků, je součástí asi 2/3 všech lišejníků (podle jiných zdrojů ale jen 20 %,uváděna jsou i jiná čísla). Dále jsou známy
řasy z rodů Coccomyxa či Trentepohlia.

Někdy však lišejníky obsahují i zcela odlišné skupiny řas. Je takto známo několik různobrvek (Xanthophyceae)a v jednom
případě dokonce i hnědá řasa. Během dlouhé doby fylogeneze společného svazku se vyvinula vzájemná závislost houby a
řasy v lišejníku, takže dnes jen ojediněle mohou žít některé řasy a cyanobakterie tvořící lišejníky samostatně. Tyto výjimky
patří např. do rodů Trentepohlia a Nostoc.

Rozlišujeme dva základní typy vzájemných vztahů mezi mykobiontem a fotobiontem, mutualistický a poloparazitický.

Mutualistický vztah
Sinice Hyella caespitosa v lišejníku Pyrenocollema halodytes (hyfy jsou na tomto obrázku nevýrazné)
Oba partneři v mutualistickém vztahu si navzájem poskytují výhodné služby. Fotobiont poskytuje organické látky, které
vyrobil fotosyntézou, houba anorganické látky, vodu, vhodné prostředí pro růst a výměnu plynů.Situace je však velmi
komplikovaná – pravděpodobně existují různé přechody mezi mutualismem a dalšími typy vztahů, jako je komenzálismus a
parazitismus.

Přesto se zdá, že mykobiont má ze symbiotického svazku větší prospěch.V tomto smyslu se někdy uvažuje, že je fotobiont
jen „zajatcem“ houby, která jej vysává, ale přitom se stará, aby fotobionta neusmrtila. Takový vztah se nazývá
kontrolovaný parazitismus. Někdy také bývá toto soužití popisováno spíš jako vzájemné získávání než jako spolupráce.
Obecně se dá říci, že nejmírumilovnější je houba v těch lišejnících, které žijí na extrémních stanovištích (např. holé skály).
Na těchto místech totiž na sobě fotobiont a mykobiont závisí daleko více. Takový vztah se někdy popisuje jako hladová
symbióza.

Poloparazitický vztah
V poloparazitickém vztahu působí mykobiont fotobiontovi újmu, může způsobit částečné nebo i úplné odumření.
Neexistuje však přesná hranice mezi poloparazitickým vztahem a stavem, kdy houba zcela parazituje na řase (jako např.
algikolní Epigloea) nebo se na jejích odumřelých tkáních vyživuje saprofyticky. U některých korovitých lišejníků dokonce
houba svými chemickými látkami ředí stěnu řasy a vstupuje dovnitř svými haustorii
Sedmikráska
Sedmikráska (Bellis) je malý rod asi 10–15 druhů dvouděložných rostlin z čeledi hvězdnicovité. Je
původní zejména v Evropě, některé druhy mají přirozený výskyt i v severní Africe nebo Malé Asii.
Nejznámějším druhem je sedmikráska chudobka (Bellis perennis), která se jako jediná vyskytuje i v
ČR. Sedmikráska chudobka má také léčivé účinky, podporuje odkašlávání a působí protizánětlivě,
má jak vnitřní tak i zevní použití, výborná je i při kožních chorobách nebo na otoky a vředy.

Genetické studie rodu Bellis a jemu příbuzného (pravděpodobně sesterského) rodu chudobička
(Bellium) prokázaly existenci 15 druhů řazených do rodu sedmikráska (Bellis) a 4 druhy
chudobiček. U druhu Bellis azorica, který se vyskytuje na Azorských ostrovech, došlo k polyploidii.
Většinou se jedná o trvalky, ale Bellis annua a Bellis microcephala jsou jednoleté rostliny.

Sedmikráska chudobka (Bellis perennis)

Jiným názvem sedmikráska obecná a lidově někdy chudobka, je vytrvalá klonální rostlina z čeledi hvězdnicovitých
(Asteraceae). Je jediným českým druhem rodu sedmikráska (Bellis).

Charakteristika
Sedmikráska chudobka je nízká rostlina zřídka přesahující 10 cm. Sytě zelené listy uspořádané v přízemní růžici jsou
široce obvejčité a na okrajích jemně zubaté nebo celokrajné. Bezlistý květní stvol je jednoúborový. Květy jsou
oboupohlavné, mají kuželovité lůžko, střed květů je žlutý, okvětní lístky bílé až narůžovělé. Tvarem připomínají
vyplazený jazyk. Je samosprašná, nebo ji opyluje hmyz (typicky dvoukřídlý). Kvete od února do listopadu, při mírné
zimě i déle. Květy vykazují heliotropické vlastnosti podobně jako slunečnice a jsou odolné vůči mrazu až do −15 °C.
Plodem sedmikrásky chudobky je nažka. Plod je široce obvejčitý, bělavě světle hnědý.

Rozšíření a stanoviště
CHUDOBKA SE VYSKYTUJE PO CELÉ EVROPĚ AŽ PO KAVKAZ V TRAVNÍCH SPOLEČENSTVECH RŮZNÝCH NADMOŘSKÝCH VÝŠEK. ROZŠÍŘILA SE
VLIVEM ČLOVĚKA I DO SEVERNÍ AMERIKY ČI NA NOVÝ ZÉLAND. POTŘEBUJE DOSTATEK SLUNEČNÍHO ZÁŘENÍ A ŽIVINOVĚ BOHATŠÍ PŮDY.
ROSTE V MĚSTSKÝCH TRÁVNICÍCH, ZAHRADÁCH I PARCÍCH, KOLEM CEST ALE I NA LOUKÁCH V PŘÍRODĚ.

POUŽITÍ
Chudobka je užívána od středověku jako léčivá bylina v tradiční medicíně. Historicky se využívaly různé její
části proti zánětům v ústní dutině, odvarům na rány (ke srážení krve), při zánětech dýchacích cest, ale i
dalších obtížích jako revma. Pro sběr jsou určené květní úbory se stonkem do 2 cm, během sezóny se
koncentrace obsahových látek příliš nemění. Obsahuje hořčiny, sliz, silice, flavonoidy, třísloviny, triterpenové
saponiny, fenolické kyseliny, antokyany, minerální látky, inulín a cukr. Flavonoidům jsou v laboratorních
testech přisuzovány pozitivní účinky na činnost jater, ochranu cév, snižování cholesterolu a protizánětlivé a
antioxidační účinky.

Je jedlá, sušená se míchá do čajových směsí, čerstvou lze použít na výrobu falešného medu, listy do vařených
pokrmů i jarních salátů a květy na ozdobu dezertů. V intenzivně obdělávané zemědělské krajině je také
celosezónním zdrojem pylu a nektaru pro včely. Její rozličné kultivary (např. "pomponette") s bohatými
kompaktními květy bílé, růžové nebo až červené barvy jsou pak populární mezi zahradníky pro svou vůni a
nenáchylnost k chorobám.

Pampeliška
Pampeliška (Taraxacum), či také smetánka, je známý rod dvouděložných rostlin z čeledi
hvězdnicovité. Typickými zástupci jsou pampelišky smetánky (Taraxacum sect. Taraxacum),
 komplex plevelných druhů běžných po celé České republice dříve slučovaných do jediného druhu
pampeliška smetánka (Taraxacum officinale), ten se však vyskytuje pouze ve Skandinávii.
Pampeliška je nenáročná na půdu, má velmi dužnaté listy, květenstvím je žlutý úbor. Zakladatel
botanické nomenklatury Carl Linnépampelišky řadil do široce pojatého rodu Leontodon.

Ná zev
Označení pampeliška (oblastně s různými hláskovými obměnami) pochází buď přes označení
pléška(mnišskou pleš připomínající), používané ve valašských nářečích, nebo ze starohornoněmeckého
pappala(kaše) či z latinského pappus (chmýří), ale i postupnou kombinací uvedených původů. Polský název
mniszek totiž může odpovídat překladu pop/kněz (lidově např. kněžská pleš) a ten německému
pǫp/Pappus/chmýr. Staročeské pojmenování smetanka je pak odvozeno od smetany. Podobně označení
mlíčí používané pro zelenou část rostliny je odvozeno od mléka. Dále se vyskytují pojmenování měsíček v
jižních Čechách a májíček ve Slezsku.

Klasifikace
Rod Taraxacum je velmi složitě klasifikovatelný, patří mezi tzv. kritické taxony. Vytváří obrovské množství drobných
druhů, neboť se velmi často rozmnožuje nepohlavně díky apomixii.

Zajímavosti
Anglické, francouzské a německé lidové pojmenování pampelišky (dandelion, resp. dent de lion, Löwenzahn)
znamená doslova „zub lva“, podle složitého profilu listů (z latinského leontodon).

Sovětští badatelé zjistili, že Taraxacum kok-saghyz obsahuje ve svých kořenech velké množství kaučuku. Rostlina byla
v Sovětském svazu jeho zdrojem.